Poetika Prózy V Česko-Slovenských Souvislostech

Poetika prózy v česko-slovenských souvislostech

kolektivní monografie

editor: Ivo Pospíšil

výkonná redaktorka: Lenka Paučová

Brno 2016 Odborní recenzenti: prof. PhDr. Marie Sobotková, CSc. prof. PhDr. Jiří Fiala, CSc.

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Poetika prózy v česko-slovenských souvislostech : kolektivní monografie / editor: Ivo Pospíšil ; výkonná redaktorka Lenka Paučová. – 1. vydání. – Brno : vychází péčí České asociace slavistů ve spolupráci s Ústavem slavistiky FF MU, Slavistickou společností Franka Wollmana, Středoevropským centrem slovanských studií, 2016 ISBN 978-80-906183-3-6 (Sojnek Jan – Galium)

821.162.3-3 * 821.162.4-3 * 82.0 * 82.09 * 82.091 – česká próza – 20.–21. století – slovenská próza – 20.–21. století – poetika – literárněvědné rozbory – literární komparatistika – kolektivní monografie

821.162.09 – Západoslovanské literatury (o nich) [11]

Vychází péčí České asociace slavistů ve spolupráci s Ústavem slavistiky FF MU, Slavistickou společností Franka Wollmana, Středoevropským centrem slovanských studií a ve spolupráci a s finanční podporou Literárního informačního centra v Bratislavě.

ISBN 978-80-906183-3-6 Obsah

Několik slov úvodem (Ivo Pospíšil) ...... 7

Magdaléna BARÁNYIOVÁ Chronotop v románovej tvorbe Lajosa Grendela ...... 9

Mária BÁTOROVÁ Romány a novely Antona Baláža ...... 19

Marta GERMUŠKOVÁ K dvom podobám poetiky slovenskej prózy...... 25

Hana GUZMICKÁ Semiotická a štylistická analýza diel Matúša Kavca ...... 39

Igor HOCHEL Funkcie motívu ŠtB v súčasnej slovenskej próze ...... 45

Mariana HRAŠKOVÁ Existenciálna téma vo vybranej slovenskej a českej próze pre deti ...... 55

Miroslav CHOCHOLATÝ Tři podoby sebereflexe v současné próze ...... 63

Dagmar INŠTITORISOVÁ Lyrizovaná próza Františka Švantnera Nevesta hôľ v divadelnej interpretácii Romana Poláka ...... 71

Petra KAIZEROVÁ Obraz slovenských a českých dobových pomerov v Záborského Faustiáde . . . 81

Peter KERESZTES Historické aspekty rómskych rozprávok v slovenskom literárnom kontexte . . . 89 Obsah

Jana KOSTINCOVÁ Temná láska i Lásky nebeské. Hledání écriture féministe v české a slovenské literatuře ...... 97

Jana KUZMÍKOVÁ Niekoľko kognitívnovedných poznámok k recepcii literatúry ...... 105

Silvia LAUKOVÁ Latinské stredoveké legendy v česko-slovenských súvislostiach ...... 113

Ester NOVÁKOVÁ Těsnohlídkova tvorba pro děti a jeho slovenská inspirace ...... 119

Ľudmila OZÁBALOVÁ Latinská evanjelická baroková próza Samuela Hruškovica ...... 127

Lenka PAUČOVÁ Recepce Dostojevského románu Zločin a trest v české a slovenské meziválečné literatuře. Poetologické paralely ...... 135

Libor PAVERA Slovensko a antropologie Slováka v české (rozhlasové) reportáži...... 143

Milan POKORNÝ Ztrácení a nalézání v překladu. Praktické poznámky k jazykovému a kulturnímu kontextu ...... 153

Jiří POLÁČEK Konfrontace české a slovenské národní povahy v románu Vladislava Vančury Útěk do Budína ...... 161

Ivo POSPÍŠIL Kvázimemoáry jako mentální signál (české a slovenské příklady) ...... 169

Patrik ŠENKÁR Ľudové poviedky Čechov z rumunského Banátu ...... 179

Lenka SZENTESIOVÁ Obraz ruskej prírody a krajiny v memoárových dielach českých a slovenských legionárov ...... 189

4 Obsah

Kateřina VÁVROVÁ Román Pekelný ráj jako příspěvek do dobové literární diskuse ...... 197

Miloslav VOJTECH Prozaický fragment Pavla Jána Tomáška Obchodníci. (Otázky literárnohistorickej recepcie, interpretácie a česko-slovenské súvislosti textu) ...... 203

František VŠETIČKA Exilový román Bedřicha Svatoše...... 215

Viera ŽEMBEROVÁ Autor v literárnohistorických súvislostiach ...... 221

Ivo POSPÍŠIL Ve znamení Ľudovíta Štúra: pohled zvnějšku. České komentáře k některým knihám štúrovského roku ...... 233

Několik slov úvodem

Přítomná kniha skládající se z různých tematických kapitol je zaměřena na celý velký komplex tvarových rysů a specifik prózy, tedy na poetiku, morfologii prózy ve vztahu k tematickým, filozofickým, sociologickým a psychologickým aspektům literárního artefaktu. Někde převažuje čistá poetika, jindy spíše tvar tématu, ve většině studií je zřetelný komparativní (vnitřní i vnější) úhel pohledu. První polovina 20. století probíhala v literární vědě ve znamení imanentních metod, které se postupně spojovaly s náhledy fenomenologickými, hermeneutickými, dekonstruktivistickými, novokonstruktivistickými, kognitivními/epistemologickými, samozřejmě s naukami o znaku, zejména se sémiotikou (sémiologií). Epocha nazývaná tradičně poststrukturalistická se v mnohém vrátila k mimotextovým koordinátám, současně však prohloubila přesahy od textu k jiným strukturám, často však ne zcela právem. V tomto svazku jsme se nad těmito obecnými otázkami nezamýšleli. Nicméně se ukázalo a ukazuje, že induktivní spřádání metodologické sítě vycházející z tradiční poetiky a jejích různých podob nakonec směřuje i k implicitnímu redefinování pozice literatury v rámci života evropské společnosti 20. a 21. století. Vrací se tak, jak jsem již vícekrát s odkazem na Viktora Šklovského napsal, míč do hry, tedy literatura jako druh umění se znovu ocitá v lidském životě skrze kulturní areál. Česko-slovenská literární vztahovost je v užším slova smyslu součástí heterogenního prostoru střední Evropy: to je ostatně patrné i v některých kapitolách této knihy o poetice prózy. To, co je však možná pro tento svazek ještě podstatnější: neradikálnost, ale současně – alespoň někde – odvážnost formulací, nikoli jen politicky korektní „vyváženost“, skrze niž nic podstatného nepoznáme, ale i krajnější pohledy odhalující v jednom řezu a gestu nové skutečnosti; současně citlivost k změnám včetně politických, kulturních a žánrových, snaha vyhnout se povrchovým módním vlnám, které obvykle rychle vyšumí, objevujíce pod jinými termíny již objevené, než aby vytvářely relevantní nástroje nového poznání; naopak směřuje k návaznosti, kontinuitě, prověřování starších přístupů a k metodologickým posunům, neboť – jak nás naučila teorie intertextuality – nihil novi sub sole, a to platí o spekulativních vědách, k nimž literární věda patří, zejména. Tento realismus první čtvrtiny 21. století může vést i k hlubšímu poznání česko-slovenských literárních souvislostí v poměrně širokém časoprostorovém řečišti. Ivo Pospíšil, editor

Magdaléna Barányiová (Nitra) Chronotop v románovej tvorbe Lajosa Grendela

Abstrakt V myšlienkach nad Grendelovou tvorbou je nevyhnutné spomenúť istú spojitosť priestoru a miest zobrazených v jeho románoch s priestorom a miestami reálneho sveta. Lajos Grendel je spätý predovšetkým s Levicami, kde sa narodil. Levice sú miestom, ktoré na Grendela pôsobilo svojím geniom loci a bolo pre neho zdrojom inšpirácie. A konkrétne Levice (New Hont) sú miestom, kde sa odohráva podstatná časť Grendelových príbehov. I keď je autor vo svojich románoch často inšpirovaný priestorom skutočným, pretvára tento priestor vo svojom rozprávaní, pre nevyhnutnosť svojich príbehov, do umeleckej podoby. Kľúčové slová: Lajos Grendel, miesto, čas, Levice, Odtienené oblomky Abstract Chronotop in Novels by Lajos Grendel The ideas of Grendel’s work is necessary to mention a certain continuity of space and places shown in his novels with spaces and places the real world. Lajos Grendel is linked mainly with the left, where he was born. Left are places that Grendel was treated for his genius loci and it was for him a source of inspiration. A specific Levice (New Hont) the place where takes place a substantial part of Grendel’s stories. Although the author in his novels often inspired by real space, transforms the space in his speech, the need for their stories, in artistic form. Key words: Lajos Grendel, place, time, Levice, Odtienené oblomky

V prípade Lajosa Grendela rodné mesto Levice zvýrazňujeme preto, lebo v jeho novelách a románoch sa často stretávame s rodiskom, malomestom obývaným Maďarmi, predchádzajúcou a súčasnou spoločnosťou, bábkami, mravnými normami, so všetkým, čo je život a čo život bol. O tom, čo sa muselo v človeku dostať na povrch, čo bolo nutné prekonať a ako dejiny pôsobia na zmýšľanie a konanie postáv, vo svojich románoch znázornil Lajos Grendel. Toto odkrytie vecí, vlastností a pocitov v človeku nielen na pozadí historických zmien, ale priamo v nich evokovalo mnohé dimenzie novej etapy ľudskosti a nového pohľadu na domov, ktorý bol umelecky obohatený práve historizmom, prenikaním k ľudským, národným, historickým príčinám.

9 Magdaléna Barányiová

Autor v dielach v akejsi synchrónnej kompozícii stavia vedľa seba jeden ľudský osud s druhým, tretím a štvrtým. Vytvára tak mozaiku života rodín a jednotlivcov žijúcich v pohraničnej oblasti. Pritom každý jeden osud je dramatický sám osebe a postupne, ako sa vnárame do spleti osudov a ľudských vzťahov, sa z „exotických“ postáv stávajú typické postavy. Grendel však v týchto vedľa seba stojacich a prelínajúcich sa osudoch vždy uplatní i aspekt diachrónny. Mesto ako svojbytná bytosť so svojou minulosťou i prítomnosťou. Román o osudoch obyčajných ľudí, v ktorých sa odráža ľudská túžba po šťastí. Autor vo svojich dielach znázorňuje rôznorodosť mestskej society a identít, ktoré v meste prežívajú. Napokon nestavia ich do opozície, práve naopak, uprednostňuje koexistenciu národnostných etník, v ktorej individuálne osudy zdieľajú jeden priestor. V hlavnej úlohe sa nachádza aj samo mesto, jeho povaha a osobitosť. Mesto, ktoré prijalo každého, kto v ňom túžil prežiť svoj príbeh; mesto, ktoré formuje ľudí a ľudia, ktorí formujú mesto. Táto spolupatričnosť nažívania vytvárala jednu veľkú masu pohybujúcu sa vpred. Napredovaním sa mesto snažilo do seba pohltiť každú novú vec, každého človeka či informáciu. Týmto sa epická osnova rozvíja na základe prúdenia ako súčasť prostredia, ktoré je u Grendela v popredí, zatiaľ čo osobitný príbeh postáv je druhoradý. Autor sa nezameriava na vyčlenenie priepastí medzi jednotlivými etnikami, ale snaží sa ich chápať ako celok vyvíjajúci sa v mikropriestore. Grendelovské malomesto predstavuje taký bytostný model, v ktorom sa jednotlivec dostáva do kontaktu s makroprocesmi, dostáva sa s nimi do kolízie, no je schopný ich znášať. Tento stredoeurópsky malomestský osud vo vnútri s maďarským životom je Grendelovou najucelenejšou výrazovou formou. Vo väčšine prípadov hrdinovia románu v tomto prostredí zlyhajú. Vždy viac očakávajú od možností, ich čas sa nemeria kalendárom, ale históriou, aj keď ich prostredím je malomestský život. Oni aj napriek každodennému protestovaniu putujú na hrane bytia. Grendelov hrdina je uväznený medzi záhadami každodenného života, pokúšajú ho ženy a dievčatá, vnímajú ho ako milenca a manžela, no napokon ich podvedú a opustia. Je to svet menších spoločenstiev, hornozemských malomiest, rodín, zvyčajne maďarský svet formujúci sa v skorších románoch. Veľkosť mesta sa neráta na základe jeho budov, mostov a premávky, ale na základe vedomia v ňom žijúcich, od širokého vzťahového systému medzi nimi, od stupňa ich vnútornej slobody. A vďaka tejto skutočnosti, každé mesto strednej Európy, aj keď je domovom miliónov ľudí – je malomesto, v ktorom tolerancia je ľahostajnosťou. Malomestský život, vzťah minulosti a prítomnosti, spoločnosti a indivídua sú neodpus- titeľnou súčasťou Grendelových románov. V nich zobrazenú minulosť hrdinovia niekedy odsúdia, inokedy velebia. Stane sa aj to, že sa na históriu pozerajú apaticky, no nemôžu na ňu zabudnúť, veď ani nie je možné sa od nej celkom odtrhnúť, nakoľko osobný život a rodina, rodné mesto a národ žije z perspektívy minulosti. Postavy zobrazených udalostí v jednotlivých románoch sa pohybujú v prostredí, v ktorom mnohokrát museli bojovať voči nečakaným zvratom, dejinným udalostiam zapríčinenými politickou situáciou. V takýchto podmienkach hrdinom môže jedine minulosť ponúknuť jasné

10 Chronotop v románovej tvorbe Lajosa Grendela videnie, cieľavedomé zmýšľanie a umožniť odkrytie súvislostí medzi každodenným hrdinstvom a oportunizmom. Tá minulosť, ktorej najpevnejším bodom bola vždy národná príslušnosť. Podľa tohto všetkého je aj pre Grendelove postavy záchytným bodom maďarčina: „Nás minulosť zadržiava no i usmerňuje. Táto minulosť je aj minulosťou tunajších Maďarov. My nemôžeme vykročiť vpred, bez toho, kým sa pred tým stokrát nepozrieme vzad… My nemôžeme zameniť našu maďarčinu, kultúru, históriu za materiálne výhody, lebo tým by sme stratili samých seba. My nemôžeme opustiť túto zem […] My tu len môžeme byť niekým.“ 1 Z týchto slov vyplýva evidentná úzkosť, pochybnosť a poníženosť pociťovaná v Grendelových postavách. Ale je v nich aj dôkaz toho, že v stredoeurópskej oblasti byť hrdinom, hrdým alebo žiť bez „chrbtovej kosti“ vo väčšine prípadov nie je vec odhodlanosti. Romány o porozumení, precítenia zneistenosti, no pritom sa nevyhnú rozsudkom. Svoje postavenie prijímajú v plnej miere, no nastane čas, kde budú musieť zúčtovať svoje slabosti – aj keď len pred sebou samým. V každom Grendelovom románe sa uplatňuje i intelektuálne bytie postáv. Je typické, že voči intelektuálnym postavám sú isté očakávania, ale ony vo všeobecnosti upadnú do pasce povinností. El z Odkundesov, vydavateľ z Odvodenín, hlavný hrdina Rozchodov a Tézea a čiernej vdovy, rozprávač v románoch Einsteinove zvony, Príď kráľovstvo Tvoje a Hromadný hrob pri New Honte sú zraniteľní ľudia, slabí, môžeme povedať, že predstavujú „ploché“ charaktery. Menšinový osud ešte viac zúži obývaný priestor románových postáv, zosilňuje ich dispozície k introvertnosti: v užších priestoroch vo väčšine prípadov sa aj duchovný život rozdrví. Bytostné a životné problémy postáv vyvierajú z autorovej situácie. Skoro každý Grendelov hrdina je presvedčený o tom, že on má svoju osobnosť, má dušu, no podmienky mu nedovolia sa prejaviť. Títo hrdinovia zbytočne hľadajú samých seba, nachádzajú len nedostatok a situácie, s ktorými si nevedia rady. Popri zobrazení historických a prítomných skutočností sa objavujú i prvky magickosti, predtuchy a vízie, uplatnené v konkrétnych situáciách a takto oproti hodnoverným, reálnym zachyteniam dejín nájdeme aj ireálne udalosti a príbehy. Grendel s radosťou odkláňa rozprávanie do ríše beletrie, pritom súčasne čerpá z etnografickej beletrie a z moderny, absurdnej beletrie.2 Je zaujímavé, že tvorba, resp. štýl písania Lajosa Grendela prešiel mnohými zmenami. Decentralizované, dekonštruktívne, relativistické, posthistorické texty zamenil za anekdotické, morálne, etické relativizmy. Próza Lajosa Grendela sa výrazne odlišuje od prózy skoršej generácie spisovateľov. Nepribližuje sa k udalostiam, nestotožňuje sa s tým, čo napíše. Má iný vzťah k spoločnosti a z toho vyplýva jeho svojská irónia. Tento iný vzťah k spoločenským udalostiam priniesol novotu v štýle a v analýze udalostí. Árpád Tőzsér, ktorý na základe skorších románov vycíti Grendelovu spiso- vateľskú budúcnosť, tvrdí: „Lajos Grendel je prvý maďarský spisovateľ na Slovensku,

1 ANDRUŠKA, P. Stredo-európske kapitoly 2. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa, 2008, s. 110. 2 TÓTH, Zs. Grendel Lajos regényei. In: Új Írás, roč. 7, 1990, s. 21 – 31.

11 Magdaléna Barányiová ktorého v univerzálnej maďarskej literatúre neklasifikujú ako slovensko-maďarského spisovateľa.“ 3 A to všetko preto, lebo on sa ako jediný snaží vplývať na čitateľov nie informáciami, ale svojím pocitom a obrazom sveta. Jemu sa podarilo aj z národnostného bytia vyformovať „svetový model“.4 Sám spisovateľ sa vyjadruje o znášanlivosti menšinovej situácie a jej vplyvu na spisovateľskú dráhu tak, že základným postojom človeka maďarskej menšiny je snaha držať sa istého heroického správania. V pozadí tohto heroizmu sa tiahne veľa omylov a morálnej viny. Sándor Márai, maďarský spisovateľ, píše v jednom zo svojich Denníkov: „Keď (Nietzsche) povedal, že hrdina gréckej tragédie je preto hrdina, lebo bojuje bez nádeje na víťazstvo, vyslovil názor, ktorý má taký oslobodzujúci (alebo ničivý) vplyv ako nukleárna energia.“ 5 Grendelov občan svojím intelektualizmom a iróniou jednoznačne odcudzuje maso- vého človeka bez tváre, „galerkárov“ vzdávajúcich zavše svoje bytie a uzatvárajúcich kompromis so spoločenským bytím, ale kritérium, v mene ktorého súdi, skôr len naznačuje. V Grendelovej tvorbe totiž „národnostné hľadisko“ a „menšinový osud“ predstavuje iba východiskovú situáciu, a ako také môžu byť len aspektom pochopenia inak univerzálne platného modelu, a nie obsahom naplňujúcim model. Pri analyzovaní Grendelovej trilógie je jednoznačné, že sa v jeho osobe rozvinul konkrétny a komplexný spisovateľský prístup. V troch románoch Éleslövészet, Galeri a Áttételek (Ostrá streľba, Odkundesi a Odvodeniny) vynikli viditeľné znaky: viacrovinové prístupy, osobnostné, myšlienkové vnímanie, intenzita postupu. Grendelov úspech spočíva v pútavej intelektuálnej analýze, v opise, kde časové roviny stavia proti sebe na spôsob grotesky. V neposlednom rade aj nečakaným zvratom, miešaním reality, rozprávky a mýtu, ktoré vytvárajú autentickú atmosféru. Lajos Grendel je vynikajúci majster skupinovej psychológie – on totiž v skutočnosti nevytvára jednotlivé charaktery, jeho charaktery sú v podstate len zrkadlá, v ktorých sa odráža celá spoločnosť. A v tomto spočíva jeho nepochybný prínos. Vytvára panoramatické zrkadlo, ktoré zachytáva spoločnosť v konkrétnej situácií. V tomto spočíva novota.6 Grendelovu trilógiu môžeme klasifikovať ako intelektuálnu prózu, v ktorej môžeme prítomnosť existencialistických myšlienok zaručene hodnotiť termínom „hermeneutika“.7 S hermeneutikou8 ako metódou sa najčastejšie stretávame pri vyjadrení istej epistemologickej skepsy. V trilógii Lajosa Grendela sa vyššie definované uplatňuje tak,

3 TŐZSÉR, Á. Jekentések egy úlétre/nyitott műhoz. Grendel Lajos három regényéről, mint trilógiáról. In: Tiszatáj, 1991, s. 36. 4 TŐZSÉR, Á. Jekentések egy úlétre/nyitott műhoz. Grendel Lajos három regényéről, mint trilógiáról. In: Tiszatáj, 1991, s. 37. 5 MÁRAI, S. Napló 1968 – 1975. In: MÁRAI, S. Breviárium. Bratislava: Madách, 1992, s. 253. 6 MARČOK, V. Kritici diskutujú o Lajosovi Grendelovi. In: Romboid, 1986, č. 11, s. 12. 7 TŐZSÉR, Á. Jekentések egy úlétre/nyitott műhoz. Grendel Lajos három regényéről, mint trilógiáról. In: Tiszatáj, 1991, s. 37. 8 Postmoderná hermeneutika – chápaný význam, metódy možno vyjadriť ecovskou otvorenosťou formy a sebareflexujúcou technikou zobrazovania. V súvislosti s jej obsahom by sme mohli povedať, že predstavuje istý druh gnozeologickej skepsy a je výrazom určitej „ukončenosti“ svetových dejín

12 Chronotop v románovej tvorbe Lajosa Grendela

že najvšeobecnejší štrukturujúci princíp diela je vlastne príbeh procesu znemožnenia rozprávania (románu) ako výrazovej formy. V Ostrej streľbe je „sebareflexia“ podoby prítomná aj bezprostredne – napríklad „prameňom“ románu je fiktívny starý rukopis „zvitky nájdené v dome Olšavskovcov“ 9, z ktorého rozprávač (súčasne aj narátor a hlavný hrdina spájajúci tri romány) doslovne takmer nič neprezradí, v knihe sa stretávame len s ironicko-zlomyseľným ponímaním a interpretáciou rukopisu. „Rozprávač nemá ľahkú situáciu, text môže iba doplniť na základe mimovoľnej kontroly vlastných skúseností a trpkého úškrnu jedného historického krachu.“ 10 Alebo v tretej tretine literárneho diela pán Kánya zverejní úryvkovitý projekt románu – faktu, ktorý je totožný s konceptom Ostrej streľby, ale okrem tejto bezprostrednej hermeneutiky má trilógia aj nepriame, ako Tőzsér Árpád tvrdí, len na rovine kompozície prítomné podstatné hermeneutické významy. Tieto významy sa však objasnia až v treťom diele trilógie, v Odvodeninách, a signalizujú skutočnú spolupatričnosť. Ako vieme, prvá polovica Odvodenín je príbehom rozprávačovej starej matky, predovšetkým jej „vznešenej nemoty“ a neskôr jej „rozprávania o inom“ 11. „Spomenul si si na popoludnie, keď ti stará mať pod orechom v prítomnosti dvoch priateliek, ctihodných matrón, rozprávala o svojej mladosti […] Potom tvoja stará mať vyrozprávala, ako sa zoznámila s tvojím starým otcom.“ 12 „Nezišlo ti na um, že ti o svojej mladosti, o tvojom starom otcovi a ich priateľoch možno rozpráva namiesto nejakého pravdivejšieho a bolestnejšieho príbehu?“ 13 Narátor cituje svoju starú matku, pričom sám seba oslovuje v dramatickej druhej osobe jednotného čísla anticipujúc tým tragédiu, ku ktorej takmer došlo. A z tejto situácie vyplýva evidentná paralela: aj rozprávač hovorí neskôr svojim vnúčatám „o inom“, aby mohol zamlčať nejaký pravdivejší a bolestnejší príbeh: „[…] pohráš sa s absurdnou predstavou, že si štrbavý starý dedo sužovaný reumou, ktorý sám musí porozprávať svojim vnukom o svojej mladosti. Čo im povieš?“ 14 A v takomto osvetlení ani hermeneutika Ostrej streľby nie je iným ako rozprávaním „o inom“. O tom nekonečnom rade kompromisov deštruujúcich osobnosť, ktoré doteraz zažil najmä v minulosti svojho mesta a v ním utvorených postavách, jednak tak, že po tejto aktivite vedomia, ontickej činnosti formujúcej osobnosť vyvodzuje definitívnu konzekvenciu: rozhoduje sa pre koniec, ktorý ponúka „bytie oproti smrti“, pre samovraždu. A že vlastne prečo chce spáchať samovraždu? Pravou príčinou je samotná reťaz, intenzívne spomínanie a obsah vystupňovanej aktivity vedomia. A táto „aktivita vedomia“ tu ani zďaleka nie je iba existencialistická fráza.

(Fukuyama). Jej prostredníctvom sa spochybňuje princíp pokroku, spisovateľ má pocit, že to, čo je, už bolo, takže ani morálne, ani iné hodnoty nehľadá v budúcnosti, ale v minulosti. 9 GRENDEL, L. Ostrá Streľba. Odtienené oblomky. Bratislava: Tatran, 1985, s. 54. 10 Ibidem, s. 57. 11 TŐZSÉR, Á. Jekentések egy úlétre/nyitott műhoz. Grendel Lajos három regényéről, mint trilógiáról. In: Tiszatáj, 1991, s. 38. 12 GRENDEL, L. Ostrá Streľba. Odtienené oblomky. Bratislava: Tatran, 1985, s. 290. 13 Ibidem, s. 311. 14 Ibidem, s. 312.

13 Magdaléna Barányiová

Grendel má špeciálny talent podnietiť svojho rozprávača a postavy k takej „ontickej činnosti“, k simultánnemu zažitiu prítomnosti a minulosti. Ďalšia podstatná možnosť interpretácie celej trilógie je, že hrdinu, ktorý sa rozišiel so zamotanou interpretáciou a pochopením reality spoločenstva (znova v tretej knihe), zachráni od samovraždy stratené dieťa. Grendelov hrdina prijme mravný rozkaz života aj napriek sklamaniam a skepse, čo dieťa znamená pre človeka. Tu sa môžeme znovu pozrieť na Árpáda Tőzséra, ktorý hľadá paralelu s románom Madácha Az ember tragédiája (Tragédia človeka), ktorý tvrdí, že sa nedá nemyslieť na to, že Adam z Tragédie človeka v znamení svojho narodeného dieťaťa ustúpi z útesu, ktorý ho vábi do ničoho. V prvom rade Grendela priťahujú večné problémy filozofie a etiky. Krízu obdobia Grendel rozšíril po stopách Madácha na nejakú univerzálnu krízu – na krízu človeka. Túto šírku – podobne ako v Tragédii človeka – realitu v rôznych obdobiach prežíva tá istá osoba.15 Grendel vo svojej trilógii často uplatňuje slovo „účtovať“. Je možné hovoriť o účtovaní s históriou, s literatúrou a napokon narátor – hlavná postava, za ktorou je skrytý autor, razantne účtuje sám so sebou. Zachádza až tak ďaleko, že sa pokúša skoncovať so životom. V tomto účtovaní spoznávame paradoxy dramaturgie dejín. Vzhľadom na grotesknosť histórie, na jej občasnú schizofréniu, rozprávačovi nezostáva nič iné, ako byť ostražitý voči vlastnej role príslušníka inej (maďarskej) národnosti, ktorý nemôže vyžiť z akéhosi prekonaného historického sebavedomia maďarskosti. Cítiť tu ambicióznosť i odvahu mladého muža, ochotného a rozhodnutého vyrovnať sa s takouto rozpoltenosťou aj za cenu ironizovania a kritickosti voči prejavom existencie vlastnej národnosti. Priebeh dejín sprevádzaný sklamaniami, názorovým chaosom, politickými intrigami, striedaním období výdychov nihilizmu situovaných do myslí nedejinotvorných občanov istého juhoslovenského mesta, čiže obrazu malomeštiackej society, požívačnej i ustráchanej z akejkoľvek zmeny starého status quo. Autor však z histórie vstupuje aj do súčasnosti a zo zdôrazňovania duševnej zdržanlivosti jeho rozprávača cítiť, že nie všetky historické východiská, ktoré by mohli a mali zvyšovať sebavedomie príslušníka menšiny, ktorá sa vždy hlásila k dejinotvornému národu, pokladá za plodné. Od takých rozlične ironizovaných historických bizarností sa dostávame k portrétu toho nevyrovnaného odkundesa, odkundesa trpiaceho pocitmi, ktoré sú nám dosť zrozumiteľné, ktoré obsahuje aj slovenská literatúra, teda pocitmi, ktoré pramenia – v tomto prípade – z kritickosti voči prekonanej idey maďarstva a na druhej strane z intímnych zdrojov.16 Grendel vo svojej tvorbe absolútne demaskuje mýtus o historickej veľkosti tých Maďarov, ktorí žijú na území Slovenska. Ak do týchto príbehov vstupuje história, nikdy nevstupuje ako história víťazná, vždy tam vstupuje história prehrávajúcich, tých, ktorí sú kdesi na periférii.17 Ak preverujeme Grendelovu trilógiu z rôznych uhlov

15 TŐZSÉR, Á. Jekentések egy úlétre/nyitott műhoz. Grendel Lajos három regényéről, mint trilógiáról. In: Tiszatáj, 1991, s. 39. 16 KONDRÓT, V. Kritici diskutujú o Lajosovi Grendelovi. In: Romboid, 1986, č. 11, s. 21. 17 ZAJAC, P. Kritici diskutujú o Lajosovi Grendelovi. In: Romboid, 1986, č. 11, s. 23.

14 Chronotop v románovej tvorbe Lajosa Grendela

pohľadu, v románoch treba zbadať aj determinujúcu prítomnosť histórie a súčasne úplnú absenciu prvkov dejinného vývinu. Národné tragédie nasledujú menšie spoločenstvá, malomestské tragédie, po nich rodinné, individuálne drámy. Dejiny v poňatí Lajosa Grendela sú lakmusovým papierikom charakterov a do ich kadluba sa zmestí rovnako hochštapler ako človek poctivý, hoci nie je isté, že ten prvý je vždy komický a ten ďalší tragický. Komika a tragika sa zjednocujú v dojímavej i smiešnej zmesi ľudských posunov po rovine času a priestoru. Aspekty dejín, ktoré tak prirodzene relativizujú ustálené konvencie a menia hodnoty, sú najcennejším prvkom ideologického zámeru románov Lajosa Grendela. História odkiaľsi pramení, kamsi smeruje – to je prognóza, ktorú Grendel nepriamo vyslovuje, minulosť ako kritérium napokon raz poslúži autorovi, aby vzal do úvahy veci a problémy, ktoré sa zdajú byť už pochované za obzorom, alebo spoza neho ešte nevystúpili.18 Model postmodernej straty ilúzie môžeme vidieť aj na stranách Éleslövészet, Galeri a Áttételek (Ostrá streľba, Odkundesi a Odvodeniny). V románe Éleslövészet (Ostrá streľba) dominuje estetická sféra, v Galeri a Áttételek (Odkundesi a Odvodeniny) účinkujúcich zamestnávali väčšinou problémy etickej sféry (hlavne otázky slobody, radosti a zodpovednosti). V trilógii je rozhodujúca rovina etickej životnej sféry. Niekoľko účinkujúcich žije v istých povinnostiach, ktoré prežívajú ako posadnutosť, a práve to ich presúva z mravnej sféry do etickej sféry. Zaujímavým bodom v trilógii je, že aj napriek tomu, že ani jeden z účastníkov sa nedostane do náboženskej sféry – veria iba sebe samému. Dalo by sa to sformulovať aj tak, že Odkundesi sú i románom pocitu viny a hľadania šťastia. Hľadanie šťastia narátora ELa a ujka Bohunického (dvoch hlavných hrdinov z Odkundesov) je však veľmi vzdialené. Hľadanie šťastia ELa, ujka Bohunického je krutým prežitím dilemy, ktorá potvrdzuje, že v ľudskej spoločnosti človek nemôže byť šťastný a slobodný súčasne. Ujko Bohunický, riaditeľ múzea vo výslužbe, narátor a súčasne hlavný hrdina, už v okamihu svojho predstavovania udáva tón hlavného motívu: „V tomto meste myslenie, rozmýšľanie a rozjímanie vždy zákonite vyvrcholilo v nejakom hlúpom fatalizme, zodpovedalo to tak niekoľko storočným historickým skúsenostiam, ktoré sa dedili z pokolenia na pokolenie. Dejiny zmetú mysliacich ľudí, deklasujú ich na úbožiakov, vháňajú do samovrážd, preto myslenie nie je iba prepych, ale aj riskantný čin, pravdaže, ak myslenie vôbec pokladať za čin. Kto myslí, vyvoláva historický údel.“ 19 A celé dielo nie je nič iné ako rad takýchto intenzívnych úvah, v dôsledku ktorých sa ujko Bohunický ocitne so srdcovým infarktom v nemocnici. Lebo ELov starý priateľ v istej chvíli svojho života s nevšednou hĺbkou pociťuje individuálnu, osobnú zodpovednosť za vznik a ďalší vývin tej situácie, v ktorej je spoločné prežitie šťastia a slobody nemožné.

18 ŠTEVČEK, J. Kritici diskutujú o Lajosovi Grendelovi. In: Romboid, 1986, č. 11, s. 25. 19 GRENDEL, L. Ostrá Streľba. Odtienené oblomky. Bratislava: Tatran, 1985, s. 87.

15 Magdaléna Barányiová

Indivíduum ako kritérium celku: takto by sme mohli pomenovať Grendelovu koncepciu, počítajúcu celkom prirodzene s istou kultúrnou sebareflexiou. Sebareflexia, až úzkostne presná, je koniec koncov skľúčenosť, vedomie zodpovednosti za seba a svoje činy, ktoré formujú svet, resp. ho spoluvytvárajú. Grendelovi ide o uznanie platnosti individuálneho aspektu vo chvíli, keď konvenčné idey zlyhávajú, respektíve menia sa na konvencie. Jednotlivec a jeho svet, hlavný umelecký záujem Grendelov nie je však nejakým existencialistickým redukovaním spoločensko-duchovnej problematiky. Jednoducho preto nie, že indivíduum a jeho problematika je vyústením spoločenských a historických trápení, pokusom o riešenie toho, čo sa dá ťažko vyriešiť podľa logiky predchádzajúcich kategórií. Epické spredmetnenie tejto látky je zásluhou a prínosom Lajosa Grendela.20 Význam Grendelových troch kníh v kontexte slovensko-maďarskej literatúry spočíva v tom, že autorovi sa podarilo vytvoriť takého epického hrdinu, ktorého nemôžeme vnímať iba ako zástupcu užšej spoločnosti, ale aj ako zástupcu univerzálneho ľudského bytia. Tento hrdina vo vlastníctve vedomostí a historickej pamäti obdobia sa snaží, ak nie odpovedať na výzvy a otázky obdobia, ale aspoň si ich v sebe zoradiť. V Grendelovom diele (adekvátne autorovmu ironickému postoju) sa história travestuje na akýsi „galerkovský zážitok“, na spomienky obyvateľov jedného malomesta. Postavy nie sú historické osobnosti, ale završujúce sa doplnky hlavného hrdinu v rozličných obdobiach a situáciách. A ako dajaké elliotovské „jedno meno plus nejaké hlasy“ nepostrádajú určité groteskno-parodické črty, akoby autor chcel dokazovať pravdu, ktorú Egon Naganowski vyjadril v súvislosti s Joyceovým Ulyssesom takto: „Každá doba má taký epos, aký si zaslúžila.“ 21 Ján Števček tvrdí, že určitá literárna súnáležitosť, nazvaná kontext, funguje len vtedy, ak diela, ktoré kontext utvárajú, majú nielen približne rovnakú hodnotu, ale sú schopné byť vzájomným impulzom a zohrať úlohu podnetu: „Lajos Grendel vo svojom prozaickom triptychu prekvapil slovenskú literárnu verejnosť epickou koncepciou, ktorá do problematiky, celkového rázu a úrovne dnešnej prózy vnáša čosi celkom nové: nazval by som to pokusom podať problematiku národnostnej partikulárnosti univerzalizujúcim spôsobom. Nejde už len o zaujímavé informácie o živote Maďarov, o psychologických myšlienkových pulzáciách, ovládajúcich toto spoločenstvo, ale o úroveň týchto informácií, ktoré na istom bode strácajú svoj prvotný charakter objavu nezmapovaných úsekov našej reality a prerastajú do výpovede o všeobecnom ľudskom, to znamená ľudsky konkrétnom a naliehavom, čo je navyše vyslovené zvrchovane intelektuálnym spôsobom, ako maximálne reflektovaná psychologická, morálna a intelektuálna skúsenosť.“ 22 Grendelove romány sú komplikované v zmysle problematiky i výrazu a to je aj ich umelecká stratégia: umŕtviť veci a ľudí, vidieť ich ako v panoptiku, aby po

20 ŠTEVČEK, J. Kritici diskutujú o Lajosovi Grendelovi. In: Romboid, 1986, č. 11, s. 25. 21 TŐZSÉR, Á. Hranice Literatúry. Bratislava: Kalligram, 1998, s. 67. 22 ŠTEVČEK, J. Kritici diskutujú o Lajosovi Grendelovi. In: Romboid, 1986, č. 11, s. 25.

16 Chronotop v románovej tvorbe Lajosa Grendela

tomto umŕtvení došlo k priam zázračnému oživeniu epickej konkrétnosti.23 „Lajos Grendel v trilógii New Hont sa zameriava na fenomén každodenného života – tu ide samozrejme o viac, než len načrtnúť „plastickejšie“ pozadie príbehu. Spisovateľ prostredníctvom historickej rešerše odhaľuje dodáva príbehu náležitý kontext – v tomto prípade „kontext“ v pravom význame slova, lebo minulosť uchopuje nie ako minulosť prežitú, ale ako minulosť – text. Ako je to z vyššie spomínaných diel už zrejmé, určujúcou skúsenosťou Lajosa Grendela je prostredie malomesta, veď on sám pochádza z Levíc. Hodnotový systém jeho diela, berúc do úvahy zemepisné danosti i spôsoby existencie je často determinovaný práve výberom malomestského prostredia, resp. dôležitý je vzťah tohto prostredia k veľkomestu. Kritika provincionalizmu malomesta, jeho úsilia redukovať ľudskú slobodu, malichernosť ľudí a ich vzájomné prepojenia je tiež typická pre Grendelove prózy tohto typu, ako aj jeho silné primknutie sa k miestu, krajine, okoliu aj napriek evidentnému zámeru vyššie spomenuté záporné danosti eliminovať. New Hont je teda mestečko, v ktorom sa už dávno zastavil čas, kde všetko riadi len osud a ľudia si nevedia rady so znova získanou slobodou.“ 24 Posledný úryvok, resp. tvrdenie Lajosa Grendela priam vystihuje jeho ideológiu románov: „Neznášam sochy jazdcov a nemám rád ideologických hrdinov. Oveľa viac sa dajú ľúbiť tí ľudia, ktorí sú plní omylností, chýb a zakopnutí. Sú mi viac blízke realistické formy minulého storočia. Je možné, že protagonisti môjho románu sú miestami až veľmi múdri. Každý má svoju ideológiu. Verím v silu bájky, lebo vždy vyjde najavo, akí v skutočnosti sme.“ 25

Literatúra ANDRUŠKA, Peter: Stredo-európske kapitoly 2. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa, 2008. GRENDEL, Lajos: Utószó = TALAMON Alfonz, Samuel Borkopf: Barátaimnak, egy Trianon előtti kocsmából. Bratislava: Kalligram, 1998. GRENDEL, Lajos: Ostrá Streľba. Odtienené oblomky. Bratislava: Tatran, 1985. KONDRÓT, Vojtech: Kritici diskutujú o Lajosovi Grendelovi. In: Romboid, 1986, č. 11, s. 21. MÁRAI, Sándor: Napló 1968 – 1975. In: MÁRAI, Sándor: Breviárium. Bratislava: Madách, 1992. MARČOK, Viliam: Kritici diskutujú o Lajosovi Grendelovi. In: Romboid, 1986, č. 11, s. 12.

23 Ibidem, s. 25. 24 ŠENKÁR, P. Stredoeurópske motívy v literárnom texte Lajosa Grendela. Tradícia a súčasnosť v maďarskej národnostnej literatúre na Slovensku. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa, 2010, s. 96 – 106. 25 GRENDEL, L. Utószó = TALAMON Alfonz, Samuel Borkopf: Barátaimnak, egy Trianon előtti kocsmából. Bratislava: Kalligram, 1998, s. 237.

17 Magdaléna Barányiová

ŠENKÁR, Patrik: Stredoeurópske motívy v literárnom texte Lajosa Grendela. Tradícia a súčasnosť v maďarskej národnostnej literatúre na Slovensku. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa, 2010, s. 96 – 106. ŠTEVČEK, Ján: Kritici diskutujú o Lajosovi Grendelovi. In: Romboid, 1986, č. 11, s. 25. TÓTH, Zsigmond: Grendel Lajos regényei. In: Új Írás, roč. 7, 1990, s. 21 – 31. TŐZSÉR, Árpád: Jekentések egy úlétre/nyitott műhoz. Grendel Lajos három regényéről, mint trilógiáról. In: Tiszatáj, 1991, s. 36 – 41. TŐZSÉR, Árpád: Hranice Literatúry. Bratislava: Kalligram, 1998. ZAJAC, Peter: Kritici diskutujú o Lajosovi Grendelovi. In: Romboid, 1986, č. 11, s. 23.

PhDr. Magdaléna Barányiová Ústav stredoeurópskych jazykov a kultúr Fakulta stredoeurópskych štúdií, Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre Dražovská 4, 949 74 Nitra – Slovenská republika [email protected]

18 Mária Bátorová (Bratislava) Romány a novely Antona Baláža

Abstrakt Podnetom pre spisovateľa je vždy istá historická neprávosť: či je to už likvidácia cirkevných rádov na Slovensku v 50. rokoch, alebo likvidácia židovského obyvateľstva cez druhú svetovú vojnu. V oboch analyzovaných knihách vytvoril Anton Baláž fascinujúci dokument doby, realistické svedectvo zo súčasnosti, aj z histórie 20. storočia. Kľúčové slová: poetika skrytého etického apelu, násilie, genocída, ostrakizácia, sociologické sondy, emigrácia Abstract Anton Baláž: Novels and Short Stories An impulse for the writer is always some sort of a historical injustice: whether it is a liquidation of the Jewish population during the Second World War or the liquidation of religious orders in Slovakia during the 50s. In both analyzed books Anton Baláž created a fascinating document of his time, a realistic testimony of present times, as well as of the history of the 20th century. Key words: poetics of a hidden ethical appeal, violence, genocide, ostracism, sociological, emigration

Anton Baláž je spisovateľ, ktorý momentálne na Slovensku defiluje svojím dielom a je na vrchole tvorivých síl. Od počiatku bol tento autor zanieteným hľadačom v zložitých životných situáciách, ktoré v žiadnom zo svojich diel nezjednodušuje, ale „presvetľuje“ ich. Nie nasvecuje intelektom, nie presvecuje ako cez mikroskop, aby ich ukázal rozložené a zisťoval ich podstatu z čiastočiek… Ono „presvetlenie“ pochádza z citu, diskrétneho priblíženia sa, empatie, s ktorou sa blíži k ľudskej podstate, aby ju vnímal ako ucelenú, a tým jej ponechal individualitu a tajomstvo. Nazdávam sa, že táto metóda bola naposledy vlastná v slovenskej literatúre J. C. Hronskému, ktorý vo veľkých románoch spracoval osudy ľudí tak, že motívy jednotlivých osudov presahujúce jeden osud, nadobúdali všeobecnú platnosť, a tým románovú nadčasovosť problémov, ktoré sa vekmi nesú z generácie na generáciu. Anton Baláž k tejto svojej intuitívnej virtuozite pridal aj usilovnosť bádateľa v archívoch a dokumentoch. Tým sa nadčasovosť príbehov

19 Mária Bátorová ukotvuje v historickej pravde a vzniká tak dôveryhodná autorská výpoveď. Hneď v úvode treba povedať, že A. Baláž má s Hronským spoločnú ešte jednu vlastnosť: je to dobrý manager, ktorý vie, ako svoje dielo pretaviť do iných dimenzií umenia ̶ povedzme filmu, divadla atď. Na demonštráciu týchto charakteristík použijeme následne dva romány Antona Baláža. Oba romány sa odohrávajú prevažne v uliciach Bratislavy a spracúvajú aktuálne, resp. málo spracované motívy: narkomániu a milosrdenstvo v prípade románu Nežná volavka (Slovenský spisovateľ, 2004) a židovstvo v knihe Portréty prežitia (Milanium, 2014). Román Nežná volavka, ktorý by mohol mať podtitul Rapsódia o milosrdenstve na malom priestore – v 31 krátkych kapitolách na 160 stranách – predstavuje podsvetie slovenského hlavného mesta. Strhujúci rytmus rozprávania je tvorený niekoľkými faktormi: postavy románu sú štvanci bez ustania, a to prenasledovaní aj prenasledovatelia, miesta, do ktorých autor román situuje sú pohyblivé – stanica, ulica, diskotéka, taxíky, vlaky a naproti tomu útočiská, ktoré sú len zdanlivo bezpečné – odstavené vagóny, byty – diery, „viaceré“ sledované byty donátorov, kláštory a kostoly, staré mesto, Petržalka – hrozivo neprehľadná. Paradoxne najpokojnejšie, ale aj najneistejšie je miesto – prístrešok na smeti, v ktorom bývajú dvaja žobráci so psom. Centrálny motív, okolo ktorého autor rozkrúti kaleidoskop realistických osudov, sú peniaze. Vidiek, čo sa týka pokojnej existencie, protiváhu voči veľkomestu netvorí. Kvôli peniazom „sa hýbu“ z miesta všetky postavy: feťáci Dolly a Spidi, díleri z drogového hniezda, žobráčka Škrekľaňa aj novicka Mária, ktorá rýchlo opustí dom so zväzkom peňazí – dedičstvom starej mamy Bernadety, ktorá ho zanechala pre cirkev, nie pre vlastnú rodinu. Opustí matku, aj keď si uvedomuje, ako by ju potrebovala… Mária je kľúčovou postavou, vo svojej krehkosti pevná ako diamant. Z hľadiska tejto postavy je Balážov román typ „bildungsrománu“. Ide o vidiecke dievča vychované starou matkou v láske k Bohu, ktoré je pred skladaním „večných“ sľubov a náhle sa musí konfrontovať s celkom neznámym svetom, keď vpadne do prostredia staničnej prostitúcie a feťákov. Cez podnety z tohto prostredia si uvedomuje aj spätne slová svojej spolunovicky Cecílie a jej skúsenosti s oveľa voľnejšou cirkvou v Amerike. Cez toto prostredie sa akoby znovurozhoduje, aj napriek otvorenosti starej mníšky, pre život v kláštore. Románom sa tiahne dualistický princíp napätia medzi duchom a telom. V uliciach veľkomesta túži Mária po pokoji a bezpečí, ale je so svojím presvedčením tak ďaleko a taká zrelá, že dá prednosť tomu, čo musí urobiť, ak svoje poslanie myslí vážne. Dostáva sa jej poznania, o akom netušila, zblízka vidí zúfalstvo matky, „absťák“ prostitútky Dolly, zverskosť a vražednú nenávisť Albánca Mizru a všade spontánne zasahuje: na vyzývavú ponuku dá bozk lásky Dolly, Spidiho matke nechá zlatú retiazku s medailónom Matky Božej, peniaze na kaplnku dá prenasledovateľom Spidiho, aby mu zachránila život. Poznanie sveta, ktorý bol pre Máriu dosiaľ úplne skrytý, jej len odhalí skutočnú možnosť nasledovania Krista.

20 Romány a novely Antona Baláža

Baláž je majstrovský rozprávač. Plasticky skicuje prostredie, diferencovane vyhra- ňuje znaky typov jednotlivých postáv, necháva prenikať rôzne cudzie prostredia – rakúskych turistov, svet Ameriky a Balkánu. Mapuje domáce prostredie a genézu postavenia jednotlivých, aj vedľajších postáv s celkom konkrétnymi osudmi. Pritom ne- zostáva pri vonkajšku, ale zachytáva tie najintímnejšie, podvedomé poryvy a pohnútky, ako je to v prípade Spidiho. Balážov román nie je len zo súčasnosti, ktorej plastickosť tvorí živý jazyk ulice či dôsledky zákonov „voľného trhu“, poznatky zo zákulisného diania oficiálnych „mocných“. Cez postavy dvoch žobrákov Jozefka a Škrekľane (paralelný k tomu je aj obraz penzistov blúdiacich v hypermarketoch) je obžalobou systému, ktorý zbedačil tisícky skromne existujúcich a pracujúcich ľudí. Cez postavu Bernadety má však román aj svoju historickú dimenziu a siaha do 50. rokov likvidácie cirkevných rádov na Slovensku. Okrem pouličného slangu má aj iný jazyk: Písma, Apokalypsy, Starého a Nového zákona. Autor dá citátom a modlitbám vhodný priestor – je to majster proporcií v štruktúre. Román má aj svoju perspektívu, strašnú víziu: množstvo ľudí urazených a ponížených, zástupy biednych. Kniha Portréty prežitia je zložená z jedného románu s titulom Krajina zabudnutia (225 strán) a z dvoch krátkych próz Trhlina a Šimon Pútnik. Román by mohol stáť samostatne, no s krátkymi textami sa dobre dopĺňa cez tému. Je to téma života a existencie v diaspóre, s dôrazom a podrobne spracovaná a aplikovaná na život židov. Tak ako doposiaľ vždy a v každej svojej knihe autor rieši daný problém s obrovským nasadením a empatiou, no aj použitím vecných a faktografických znalostí. Vidno, že príbeh má reálnu, z histórie a konkrétnych udalostí, časových súvislostí a administratívnych nariadení či zákonov pozostávajúcu štruktúru. Vidno tiež, že autor miesta, ktoré popisuje aj pozná, a nielen v Bratislave, ale všade, kde situuje dej – do Viedne (topografia v menšej miere ako svet postáv), Budapešti (topografia presnejšia) a Bratislavy či Izraela (minuciózny a presný miestopis, prepojený na život postáv, a tým v štruktúre aj súčasť deja). Možno povedať, že v slovenskej literatúre niet románu, ktorý by tak podrobne zachytil a vybudoval svet židovského obyvateľstva, počnúc históriou (spomína sa rabín Chatam Sofér a miesto jeho hrobky prekryté za socializmu betónom, ktoré je dodnes druhým pútnickým miestom Židov po Múre nárekov), tradíciou, ktorú ortodoxní, t. j. veriaci Židia dodržujú a ktorá tu obsahuje nielen popis zvykov, ale aj jedál a oblečenia, s pomenovaním jednotlivých častí jedla a odevu v hebrejčine, ďalej cez postavenie mužov a žien v tradičnej, prísnej hierarchii prejavujúcej sa aj v členení priestoru synagóg, až po vysvetlenia jednotlivých významov Talmudu a knihy Zohar či zvraty hovorovej reči. Ani jeden židovský autor v slovenskej literatúre takéto priblíženie židovského sveta nepodal. Etnologická presnosť pritom neretarduje rozprávanie a neutrpel ňou ani príbeh, ktorý, ako to už u Baláža býva, má svoje napätie až do konca. Tristné, no fascinujúco umelecky zvládnuté je vrstvenie násilia človeka proti človeku, strašné a zároveň dojemné scény v neutíchajúcich spomienkach hlavných protagonistov

21 Mária Bátorová románu, ktorých sa nevedia zbaviť. Kľúčový je tu paradoxne pocit viny u Miriam zato, že ako jediná z rodiny prežila genocídu, u Kalinu zato, že šikanovaný domnienkami vrchnosti poslal do transportu (nota bene posledného!) svoju rodinu a teraz výčitky utápa vo víne a hľadá vetvičku myrty, ktorou by sa prehrabal do Svätej zeme na svoju poslednú cestu. Násilie, vysídľovanie a presídľovanie počas vojny, ale aj v už mierových časoch, mimo vojnových pomerov, stíhanie a sledovanie štátnou mocou, kontroly na hraniciach, starosť o utečencov, legálna, a predsa tajná… Únik, sťahovanie, pohyb, mravenisko úsilia o prežitie, pokračujúci exodus, to všetko v krajine, ktorá sa spod gestapáckej čižmy dostala pod stalinskú. Maniere moci sú tu ukázané ako prepracované techniky, na životných situáciách umelca Jakuba, ktorý dostáva od štátu ateliér, je to však otvorený priestor, čiže kedykoľvek kontrolovateľný, bez intimity. Umelecký svet a svet násilia je tu v kontrapunktickom napätí. Všetci, čo odchádzajú do Izraela a predstavujú si ho ako zasľúbenú zem, sa samozrejme mýlia. A tak Miriam, ktorá sa z titulu svojho úradu stará o mnohé tisícky židovských utečencov, nakoniec spolu s Jakubom ilegálne odchádza na Západ. Diaspóru židov charakterizuje Baláž cez postavu Neguša – židovského „bohatiera“ – lámača ženských sŕdc – budovateľa kibucov a v momentálnom deji politického vyjednávača nasledovne: „To je osud židov v diaspóre. Aby ste prežili, museli ste sa dávať prekrsťovať, vybavovať si výnimky, zmeniť výzor, a teraz zasa musíte dokazovať, že ste neprestali byť židmi.“ 1 Po opustení Bratislavy však umelecký fotograf Jakub bude žiť v diaspóre: „[…] bude zažívať všetko, čo zažívajú všetci vyhnanci.“ 2 Baláž takto nikdy nie je jednostranný, cez dialógy príznačne a typologicky presne modeluje fazety spoločensko-politických názorov, neopomínajúc psychologické sondy, ktoré sa týkajú hlbokých rán v dušiach postáv, ktoré v živote uštedruje človek človeku. Jedným z takýchto motívov je ženská nahota. Autora tu možno pokladať za znalca ženskej duše, ale aj telesnosti. Celoplošne sa totiž románom tiahne motív ženskej nahoty – nútenej, spojený s výjavmi mučenia žien v koncentračných táboroch, psychického týrania pocitom bezbrannosti a vydania napospas tyranii a – dobrovoľnej nahoty, prirodzeného sklonu tela oddať sa dobrovoľne inému telu zo sympatie, túžby či lásky. Sexuálny motív je tu prepracovaný prirodzenou slovnou komunikáciou či cez reč tela, no aj medicínskymi postupmi liečenia psychoanalýzou (viedenský psychiater). Druhým silným motívom je motív viny, stíhajúci všetky kľúčové postavy Balážových príbehov bez rozdielu. V krátkej próze Trhlina je nasledovný autorský komentár: „Svedomie hryzie len spravodlivých, preto sa budú na svete diať stále rovnaké svinstvá.“ 3 Virtuózne je spracovaný tento motív v próze Šimon Pútnik, v ktorej neveriaci žid – otec emigranta – pociťuje vinu za emigrantský osud svojho syna. Psychické

1 BALÁŽ, A. Portréty prežitia. Bratislava: Milanium, 2014, s. 120. 2 Ibidem, s. 231. 3 Ibidem, s. 245.

22 Romány a novely Antona Baláža procesy rozhodovania sa pre emigráciu, strach pred colníckymi uniformami zažívaný na hraniciach (premietnutý do obrazu pokrčených a zapotených damaskových obliečok – svadobného daru – preneseného cez hranice a odovzdávaného niekde v medzipriestore na „dovolenkovom“ pobyte), utrpenie z nepochopenia v rodinách emigrantov atď., to sú fascinujúce autorské postrehy vytiahnuté priamo zo skutočnosti, ktoré vytvárajú pravdivý literárny a umelecký obraz o dejinách dvadsiateho storočia. Je to výpoveď o strašnom osude židov, ale aj o osude európskeho človeka všeobecne. Čo sa týka žánru, tu treba podtrhnúť, že krátke texty tohto autora majú viacnásobne románovú dimenziu. Spôsobuje to vypracovaná genéza postáv a retrospektívy, ktorými sa vysvetľuje súčasnosť. Baláža ako spisovateľa provokuje k písaniu vždy nejaká historická neprávosť: či je to už likvidácia cirkevných rádov na Slovensku v 50. rokoch, alebo likvidácia židovského obyvateľstva cez druhú svetovú vojnu. V oboch analyzovaných knihách vytvoril Anton Baláž fascinujúci dokument doby, realistické svedectvo zo súčasnosti, aj z histórie 20. storočia, plné empatie a apelatívne zároveň.

prof. PhDr. Mária Bátorová, DrSc. Ústav filologických štúdií Pedagogická Fakulta, Univerzita Komenského Račianska 59, 813 34 Bratislava – Slovenská republika [email protected]

Marta Germušková (Prešov) K dvom podobám poetiky slovenskej prózy

Abstrakt Autorka sa v štúdii zameriava na dve podoby poetiky umeleckej tvorby súčasného slovenského prozaika Edmunda Hlatkého a slovenského prozaika s duchovnou orientáciou Jozefa Tótha. Obidvaja spisovatelia svojským múzickým spôsobom kreujú príbehy o dobe a ľuďoch v nej. Autorka príspevku sa zaoberá aj problematikou pulzácií literatúry po roku 1989 a poukazuje nielen na pozitívne zmeny v spoločnosti a v literatúre, ale aj na negatívne dôsledky, ktoré priniesol vývoj za posledných vyše 20 rokov. Príspevok autorky k reflexii ponovembrového diania vo vedomí literárnych postáv a vybraných próz slovenského spisovateľa E. Hlatkého kvôli autentickému umeleckému hľadisku „odzrkadľuje“ problematickú dobu a človeka v nej. Jeho postavy sa vyznačujú sebareflexívnosťou. Autor zistil, že po roku 1989 je aj on v situácii outsidera, hoci od spoločenských zmien čakal omnoho viac pozitívnych aspektov. Jeho próza je v kontexte slovenskej literatúry jedinečná a vyvoláva v čitateľovi hlbokú reflexiu o podstate a zmysle života. Kľúčové slová: literatúra, próza, poetika, múzickosť, postmoderná doba, globalizácia, čitateľ, katolícka moderna, deziluzívnosť, autoreferenčnosť, ousider, meditatívnosť, diskurzívny čitateľ, desenzibilizácia, demoralizácia, november 1989, komerčnosť, hodnoty, viera, duchovnosť literatúry

Abstract The Two Forms of Poetics of Slovak Prose The author of the study focuses on two forms of artistic creation poetics of contemporary Slovak novelist Edmund Hlatky and Slovak writer with spiritual orientation Joseph Toth. Both writers own individual way of Performing create stories about the time and the people in it. The author of the paper deals with the contribution of pulsations literature after 1989 and indicates not only positive changes in society and literature, but also negative ones, which brought about the development over the past 20 years. The author’s contribution to the interpretation of the post-November events in the consciousness of literary figures and of selected prose of Slovak writer E. Hlatky because of extremely authentic artistic point of view “mirrors” problematic time and a man in it. His characters are of self-referential nature as the author found himself after 1989 in the situation of an outsider. By these societal changes he expected lot of positive aspects, though. His prose is, within the context of Slovak literature, unique

25 Marta Germušková and induces in the reader deep reflection and metareflexions about the nature and sense of life. Key words: literature, prose, poetic literary, postmodern times, globalization, reader, recipient, catholic moderna, outsider, meditativeness, discursive reader, desensitization, demoralization, November 1989, commerciality, values, beliefs, spirituality of literature

Po novembri 1989 došlo k zásadnej zmene vo všetkých oblastiach života našej spoločnosti, literárnu scénu nevynímajúc. Jedinú metódu socialistického realizmu substituovala variabilná škála autorských poetík. Písanie na základe forsírovaných ideologických konštánt vystriedala po novembri 1989 pluralita tém a autorských dielní. Na program dňa prišla aj detabuizácia intímnych i duchovných tém, experimenty najrozličnejšieho druhu a rôznorodej kvality, nehovoriac o nebezpečne sa zvyšujúcom podiele takpovediac „odpadovej“ literatúry (nielen) v slovenskom recepčnom priestore. V hodnotiacej skratke charakterizoval toto obdobie literárny vedec A. Halvoník ako čas, keď „tu koexistovala široká škála autorov, poetík a žánrov i kvality a keď takú pluralitu slovenská literatúra nikdy predtým nedosiahla (800 aktívne píšucich autorov).“ 1 Po vyše dvoch decéniách od novembra 1989 mnoho slovenských spisovateľov dozrelo, niektorým medzičasom „vychladla“ invencia, iní sa definitívne alebo na určitý čas vytratili z literárneho „teritória“, ďalší sa netaja deziluzívnosťou, ktorú im priniesol časový odstup, nadhľad a kritické reflektovanie medzitým zažitého a poznaného. Po dvoch decéniách krivoľakého pluralitného vývinu v spoločnosti i literatúre nastalo obdobie prehodnocovania a vytriezvenia z ilúzií. Postupne sa krízovosť sveta i krízovosť v literatúre premietli a naďalej premietajú do postojových metamorfóz ľudí i spisovateľov. Svet a ľudia v ňom medzičasom podľahli kultu konzumizmu, svojím životom a činmi pritakávajú relativizácii hodnôt, dynamizuje sa proces egoizácie vo vnútri rodín i v spoločnosti, vládne kult hmoty a v nebývalej miere sa mafizuje spoločnosť a jej „elity“, a to v globálnom rozmere. Na uvedené javy tzv. slobodného a demokratického sveta reagovali a reagujú aj spisovatelia svojskou poetikou. Súčasný svet, či lepšie povedané telesvet alebo „tekutá modernita“ 2, sa vyznačuje chaosom, neurčitosťou, neistotou, neautentickosťou, umelosťou, manipulatívnymi praktikami, vzťahovými kolapsmi a osamievaním človeka uprostred ľudí. Všetky uvedené symptómy postmodernej doby zobrazujú vo svojich dielach aj slovenskí spisovatelia, niektorí z nich ich tvrdo precítili a preciťujú aj vo vlastnom živote a na vlastnej koži. Jedným zo spisovateľov, ktorý síce debutoval (a mimoriadne zarezonoval) už v prednovembrovom období dvojnovelou História vecí (1988), no jadrová časť jeho

1 HALVONÍK, A. Premeny. Slovenská próza na rozhraní storočí. Bratislava: Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, 2004, s. 12. 2 BAUMAN, Z. Globalizace. Praha: Mladá fronta, 2000, s. 125.

26 K dvom podobám poetiky slovenskej prózy

tvorby spadá do konca 90. rokov a do prvého decénia 21. storočia, bol Edmund Hlatký. Práve on ako slovesný umelec zobrazuje symptómy krízy postmodernej doby a človeka v nej veľmi autenticky, pretože maximum z nich vstúpilo do jeho života autopsívne a poznačilo jeho uhol pohľadu na globalizovanú dobu, ľudí a ich morálne deficity. E. Hlatký je prozaik, ktorý sa v kontexte slovenskej literatúry vyníma idioštýlom intelektuálneho typu (vzdelanosť a mimoriadna sčítanosť autora), inakosťou pro- zatérstva z hľadiska kontextového videnia genézy slovenskej prózy, pričom veľmi zaujímavým konštitutívnym prvkom jeho autorskej poetiky je program otvoreného a obdivuhodne úprimného reflektovania najvnútornejších a najbytostnejších pocitov človeka s „diagnózou“ outsidera. V motivickom registri jeho próz nájdeme motívy (motív zbožňovania ženy, matky, erotické motívy, motív vzťahovosti, rodiny atď.), ktoré zvyčajne variatívne „recykluje“. Intelektuálne prózy E. Hlatkého určite prekvapia čitateľa autentickým umením reflexívneho a kontemplatívneho sebaotvorenia autora, pretože sa sám stáva subjektom vlastnej tvorby (sebaprojekcia autora do textu, autoreferenčnosť). Jeho prózy zarezonujú vo vedomí čitateľa najmä schopnosťou spisovateľa odhaliť podstatu vlastnej ľudskej i umeleckej identity. Jedným zo znakov jeho autorskej dielne je to, že dokáže mimoriadne účinne koope- rovať s potenciálnym čitateľom (napr. priame oslovenia čitateľa, anticipované otázky) a „pasovať“ ho za reflexívneho svedka vyjavovania stavov a procesov najintímnejšieho vnútra svojich protagonistov. E. Hlatký v mnohých rozhovoroch a esejách (napr. Písanie ako meditácia) vyjadril názor na vlastné písanie, čím naznačil jeden zo základných atribútov svojej poetiky, a tým je kongruencia vlastného života a písania. Práve vnímanie zmyslu kreatívneho písania ako meditatívneho spôsobu vyrovnávania sa s vlastnými súženiami, bolesťami, ranami, životnými prehrami a hlavne s osamelosťou je uholným kameňom jeho špeci- fického, intelektom sýteného prozatérstva, východiskom jeho čiastočného životného optimizmu a občasného nadobúdania pocitu tvorivej harmónie. Keďže subjektívne meditácie sú súčasťou každodenného ľudského i spisovateľského života E. Hlatkého, považuje ich za neuzavreté, a práve preto jeho ďalšie diela predstavujú textové nadväzovania v podobe metameditácií (napr. poviedka Tamaria zo súboru Sláva a tajomstvo či poviedka Milá Tamaria zo zbierky próz Iní ľudia). V danom prípade ide o fenomén intratextovosti, podobne ako sme toho svedkami u prozaika S. Rakúsa a ďalších súčasných prozaikov. Poľský kultový spisovateľ a esejista W. Gombrowicz tvrdil: „Nijaký spisovateľ nikdy nepísal o ničom inom len o sebe a obsahu svojho vedomia.“ 3 Práve takáto tematická „náplň“ a multivrstevnatosť vedomia a podvedomia Hlatkého protagonistov je metaforou o „letokruhoch“ nažitého, tak v oblasti intímneho, spoločenského, politického, ekonomického, ako aj literárneho života za posledných 20 rokov (od

3 GOMBROWICZ, W. Proti poézii. Levoča: Modrý Peter, 1995, s. 63.

27 Marta Germušková historickej zmeny v roku 1989). Konkrétne mená spisovateľov, politikov či iných osobností z rôznych sfér spoločenského života u nás alebo v zahraničí v prózach E. Hlatkého sú toho jednoznačným dôkazom. Tak ako bol prelom 80. a 90. rokov 20. storočia nabitý „vibráciami“ emócií a absolútnym vzrušením z príchodu slobody, v aktuálnom čase, teda v období vytunelovanej „demokracie“, dosahuje miera zvlčilosti a desenzibilizácie ľudskej spoločnosti svoje hodnotové maximá. Preto nečudo, že E. Hlatký tematizuje vo svojich prózach najmä problém citovej vyprahnutosti a osamotenosti protagonistov uprostred sveta ako labyrintu medziľudských vzťahov. Medzi repetičné motívy väčšiny jeho poviedok patrí aj motív sebazhnusenia: „Som si odporný. Sám sebe nie som dosť dobrým námetom na snívanie.“ 4 Napriek uvedenému autohodnoteniu sen a fenomén snívania je ďalším konštitutívnym prvkom poetiky prozaických konštruktov E. Hlatkého, čím sa jeho próza dostala do štádia „prestupovania“ reality a ireality (obdobie turbokapitalizmu a psychosociálne dôsledky tohto ekonomického systému a chaotického času). Hlatkého leitmotív osobnej bolesti a pociťovania trpkosti života či viny a trestu (spisovateľ ako nezamestaný, chudobný, rozvedený a osamotený človek) sa premieta do ďalšieho návratného motívu, a to motívu úvah o potenciálnej samovražde (suicidita), ktorá je výrazom bezmocnosti, ničotnosti a nespokojnosti protagonistov s vlastným životom. Napriek všetkému jeho osamelé postavy túžia po „teple myšlienky“ a pri živote ich drží nádej, že život ich ešte osloví a možno ešte príde ich čas. Z každej prózy E. Hlatkého sa „vyplavujú“ autorove biografémy či takpovediac jeho „dnové“ životné pocity a tŕnistou cestou života formované a sformulované myšlienkové i hodnotové postoje. E. Hlatkého možno vnímať ako spisovateľa, ktorý tematizuje ťažké depresívne stavy podobne ako slovenský spisovateľ V. Balla. S týmto fenoménom úzko súvisí aj jedna z podstatných čŕt poetiky E. Hlatkého prozaika a tou je „umŕtvovanie“ príbehovosti. Redukciu príbehovosti autor vyvažuje sebaanalytickou meditatívnosťou. Preto v centre jeho próz nie je rozprávač v klasickom zmysle slova, ale v danom prípade by som skôr použila pojem meditátor či meditátorka (napr. v poviedke Ja Eva zo súboru Abraka dabraka, 2008). E. Hlatký je majstrom „obnažovania“ interiorizačných pochodov vo vedomí svojich protagonistov. Bolesť a tvrdosť vlastného životného príbehu napokon posunuli E. Hlatkého do pozitívnej roly subjektu vlastného umeleckého písania (de facto autopísania), ktoré sa mu stalo zároveň aj terapiou či presnejšie povedané arteterapiou a dôležitým udržiavateľom zmyslu života. Literárny vedec A. Halvoník vo svojej publikácii Premeny uvádza, že E. Hlatký patrí k prozaikom, v diele ktorých možno nájsť „stopy po lyrizácii a poetizácii, ich myslenie má filozofiu a úctu k forme.“ 5 Filozofia myslenia E. Hlatkého je napriek všetkému

4 HLATKÝ, E. Sláva a tajomstvo. Bratislava: Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, 2001, s. 59. 5 HALVONÍK, A. Premeny. Slovenská próza na rozhraní storočí. Bratislava: Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, 2004, s. 13.

28 K dvom podobám poetiky slovenskej prózy negatívnemu v živote postavená na uvedomovaní si pravých hodnôt (rodina, láska, žena, matka), hoci ako človek tejto rozporuplnej a chaotickej doby permanentne kolíše medzi vierou a skepsou. Napriek tomu, že E. Hlatký vydal niekoľko nesporne zaujímavých próz, z hľadiska recepcie a čitateľskej rezonancie nepatrí medzi veľmi známych a vyhľadávaných slovenských spisovateľov. Dôvodom je aj fakt, že jeho umelecké texty sú náročné na vnímanie, majú intelektuálnu a reflexívnu hĺbku a treba sa s nimi čitateľsky i interpretačne popasovať. A to nie je pre dnešného bežného (spasívneného) recipienta zaujímavé, pretože jeho prioritou sú iné témy, no hlavne relax, zábava a chorobná závislosť nielen od médií. Hlatkého meditácie o svete, človeku a spoločnosti, o dobre a zle, o morálke a jej paralýze, o viere i neviere posúvajú protagonistov jeho próz do stavu, ktorý je balansom na pomedzí reality a ireality. Diskurzívny čitateľ môže prostredníctvom Hlatkého próz sledovať procesy ukladania problémových (tenzívnych) zážitkov do vedomia a podvedomia literárnych postáv, môže vnímať psychické dôsledky, ktoré vyvolal ničím nehatený ponežnorevolučný prienik či skôr atak čiernej mágie, ezoterických pliag a sofistikovaných siekt najrozličnejšieho druhu na nič netušiacich ľudí v OST- BLOKU (karmici, liečitelia, diaľkoví doktori atď.) a spôsobil mnohým ľuďom v hlave mätež, traumy, psychické poruchy či pocity ohrozenia, strachu, neistoty, bezmocnosti, frustrácie a nebezpečenstvo manipulácie s ich životmi. Na tieto negatívne a psychiku človeka ohrozujúce fenomény tzv. otvorenej spoločnosti reagoval E. Hlatký veľmi zaujímavým spôsobom v poviedkach Ničota, Tamaria, Sú medzi nami iní ľudia atď. Na margo uvedeného problému A. Halvoník vo svojej publikácii Premeny konštatoval: „V Hlatkého najnovších poviedkach nachádzame priam matematické formulácie vzťahov, ktoré sa nedajú zachytiť a pre ktoré literatúra div na sebe nespáchala harakiri. V krátkych a čistých textoch tu pulzujú všetky okultistické energotiene, od ktorých sa autor oslobodil nielen tým, že ich pomenoval, ale že našiel pre ne adekvátne vzťahy: slnko a čierne diery, Boh a démon, kresťanstvo a hinduizmus, hlásky a tajomstvá zrodu, láska a pohŕdanie tu pôsobia priam ako živé bytosti, opozitné a súčasne súladné. Rozprávačský subjekt sa tak stal stelesnením harmónie a vizionárskym nástrojom cesty k slobode.“ 6 Mimoriadne obľúbeným prostriedkom či skôr komunikačným žánrom Hlatkého protagonistov, adresovaným pomyselnému príjemcovi, je list. Predpokladá totiž adresáta, prostredníctvom ktorého môže prebiehať virtuálna komunikačná procedúra, ktorá umožňuje jeho autorovi exponovať sa myšlienkovo a hlavne prostredníctvom kreatívneho písania. To bolo a je pre E. Hlatkého zmysluplným vypĺňaním času a zaháňaním pocitov osamelosti a outsiderstva. List je v Hlatkého prózach formou i meditatívnym a navyše tvorivým spôsobom vyrovnávania sa človeka so zvlčilou realitou, samotou a nedostatkom medziosobnej komunikácie, ktorá vedie ku kreatívnemu rozjímaniu o bytostných otázkach človeka. Napríklad Edo (evidentne identifikovateľný

6 Ibidem, s. 128.

29 Marta Germušková autor) v poviedke Tamaria (zo zbierky próz Sláva a tajomstvo, 2001) píše list priateľovi, v ktorom sa vyrovnáva s časom kvitnutia čiernej mágie. V tých časoch išlo o sofistikovaný biznis, ktorý z bezmocných a pomoc hľadajúcich ľudí „vyrobil“ frustrantov, fóbistov a hlavne obete manipulácie so zmeneným obsahom vedomia. Napríklad Tamaria bola žena intelektuálka, ktorá vyštudovala ekonómiu a filozofiu. Pracovala v jednej organizácii s cieľom, aby pomáhala mužom v kríze. Paradoxné na tejto etape vývoja našej spoločnosti krátko po novembri 1989 bolo to, že práve intelektuáli doslova naleteli na okultné praktiky a urobili si „z lovu“ na ľudí veľký biznis. V tejto poviedke autor uvažuje aj o príčine odvrátenia sa ľudí od Boha a nachádza ju v klaňaní sa človeka zlatému teľaťu, ktoré však – objektívne vzaté – prebiehalo a prebieha kontinuálne naprieč všetkými obdobiami vo vývoji ľudstva. E. Hlatký je v kontexte slovenskej literatúry jedným z umeleckých bilančníkov aktuálnych problémov ponovembrového vývoja v našej spoločnosti, a to vďaka širokému motivickému „katalógu“ svojich próz, ktoré prostredníctvom mozaiky detailov zobrazujú totalitu života, jeho temné (mágia), tajomné (tajomstvá života, otázka viery a neviery, mladosti i staroby, tajomnosti smrti) i pozitívne stránky (motívy detstva, mladosti, lásky, ženosveta, matky). Od novembra 1989 očakával prozaik E. Hlatký mnoho podstatných zmien a hlavne zmien k lepšiemu, no práve tento historický predel ho pripravil o ilúzie, prácu, rodinu a psychickú vyváženosť. Keďže paradox je základným princípom ľudského života, vytriezvenie z ilúzií mu „privialo“ do života témy, ktoré sú sumárom či skôr modalitami citov, pocitov, asociácií, reminiscencií, reflexií a metameditácií outsidera žijúceho v súčasnom desenzibilizovanom a demoralizovanom svete. Napriek tvrdej údelovosti sa E. Hlatký v jednej zo svojich poviedok Rozhovor na diaľku (zo zbierky próz Sláva a tajomstvo) dopracúva k sebadefinícii: „Nie, nie som nihilista, nihilista je človek, ktorý neuznáva nijaké hodnoty tohto sveta, kým ja, naopak, teoreticky, lebo v reálnom živote nemám kde prísť s nimi do styku, žijem totiž sám so sebou. Hodnoty sú totiž čosi nadbytočné, akýsi prepych, ktorý nemá v živote miesto. Som umelý kvietok pestovaný v klietke.“ 7 A práve dištancovaním sa od nihilizmu, svojím filozofovaním o živote a vierou v kreatívne a zmysluplné písanie E. Hlatký zjemňuje depresívny, pesimistický rozmer svojich próz a stimuluje ich rozjímavú, miestami až persiflujúcu dimenziu (poviedka Modlitba zo súboru Iní ľudia), ktorá miestami prechádza do gnóm, prípadne maxím o živote, viere, láske, slobode, utrpení, ženách a matke. Slovenský prozaik E. Hlatký sa koncom 20. storočia prihlásil do literatúry tromi zbierkami poviedok, a to Jesenný opar (1999), Iní ľudia (2000) a Sláva a tajomstvo (2001), ale tie už nedosiahli intenzitu čitateľskej rezonancie porovnateľnú s debutom História vecí. Napriek nižšej čitateľskej úspešnosti však práve tieto súbory próz veľmi výrazne diagnostikujú stav ľudského vedomia a svedomia po vytriezvení

7 HLATKÝ, E. Sláva a tajomstvo. Bratislava: Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, 2001, s. 115.

30 K dvom podobám poetiky slovenskej prózy

z ponežnorevolučných ilúzií a sú výrazom uvedomovania si dôležitosti skutočných ľudských hodnôt. Na motivickú „inventúru“ jeho próz som vybrala niekoľko poviedok zo zbierky Iní ľudia. Už názvy poviedok z uvedenej zbierky próz poskytujú indície o vnútorných stavoch protagonistov a ich depresívnych diagnózach. Práve poviedka Ničota je jednou z tých, ktoré plasticky vystihujú pocit človeka – outsidera – v deziluzívnej dobe. Incipitová otázka „Je tu niekto?“ 8 ohláša leitmotív samoty ako reakciu človeka na krízovosť globalizovanej doby a desenzibilizáciu ľudí v nej. To, čo predkladá prozaik E. Hlatký čitateľovi, možno označiť za meditatívnu spoveď protagonistu. Objavuje sa v nej spisovateľov pocit sklamania z osobného i spoločenského života (rozvod, absencia „vyššej idey“, konfrontácia minulosti a prítomnosti, dištancia od spoločnosti a naopak, pocit sebazhusenia či opustenosti Bohom atď.). Všetky naznačené symptómy a tenzie doby i jej „zrkadlenia“ v podobe vnútorných „jaziev“ človeka sú jasným dôkazom toho, aké očakávania spájali ľudia so zmenami po roku 1989 a prečo sa tieto očakávania nenaplnili. Orientácia protagonistu na seba samého v poviedke Ničota je výrazom autoreferenčne modelovanej prózy, pretože outsider odlúčený od sveta nemá šancu stať sa súčasťou rozvetveného príbehu. Tlmenie dejovosti je v Hlatkého prózach dominantnou autorskou intenciou najmä preto, aby vynikla intencia autora meditovať a „vŕtať sa“ vo vlastnom vnútri. V súvislosti s tým literárny vedec A. Halvoník konštatuje: „Naša próza dlhoveko predimenzovaná lyrizáciou, psychologizáciou či intelektualizáciou chronicky trpí na nízku čitateľnosť. Aj trhové podmienky, s ktorými sa naša literatúra, ako napokon každá literatúra, obzvlášť ťažko vyrovnáva, majú iste svoj podiel na tom, že próza zostručnela, zvecnela a vyčistila sa. Autori ťažkých depresií (Hlatký, Balla) už nevystavujú na obdiv ani príbeh, ani intelekt, ale sú jednoducho príbehom i intelektom.“ 9 Depresívnosť ako psychiatrická diagnóza protagonistu je v poviedke Ničota jedným z prejavov ľudskej zmenotvornosti v plynúcom čase. Protagonista sa usiluje definovať zdroj svojej depresívnosti a nachádza ho v „existenčnej prázdnote“ 10. Napriek všetkému jeho vnímanie života však nie je nihilistické, čo potvrdzuje aj repetičné udržiavanie sa protagonistu v očakávaní a nádeji: „Do mojej samoty musí nevyhnutne prísť nejaký Big Beng, to je súčasť Božej ochrany. Príde človek alebo list, alebo nápad, ktorý ma bude držať tak dlho, až kým ho nepoložím na papier.“ 11 E. Hlatký „demonštruje“ autoreferenčnosť svojich próz prostredníctvom návratného motívu vlastného tvorivého písania ako kreovania umeleckej „hmoty“ z nažitej skúsenosti a hlavne z vnútornej bolesti a životného utrpenia. Autoreferenčnosť prozaika je spojená najmä s túžbami a snami o tom, že raz vytvorí príbeh alebo vyprorokuje

8 HLATKÝ, E. Iní ľudia. Bratislava: Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, 2000, s. 59. 9 HALVONÍK, A. Premeny. Slovenská próza na rozhraní storočí. Bratislava: Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, 2004, s. 67. 10 HLATKÝ, E. Iní ľudia. Bratislava: Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, 2000, s. 60. 11 Ibidem, s. 60.

31 Marta Germušková slová, ktoré „očaria svet“.12 Autoreferenčnosť dáva jeho próze pečať autenticity, čo je mimoriadne dôležité pre vnímavého, analyzujúceho a meditatívneho recipienta. E. Hlatký dáva v niektorých svojich prózach čitateľovi najavo, že je sčítaným a poučeným autorom. Svoju čitateľskú disponovanosť dáva autor najavo aj v poviedke Ničota, a to hlavne prostredníctvom alúzií na spisovateľov a ich diela, s ktorými sa buď stotožňuje (Wolf), alebo im oponuje (Farkašová). Výnimočne silné ingerencie na Hlatkého ako človeka a tvorcu umeleckej literatúry má aj tvorba ruského realistického spisovateľa F. M. Dostojevského. Jeho myšlienky a názory sa ohlášajú v podobe alúzií v mnohých Hlatkého prózach. Tento vplyv je pochopiteľný hlavne v spojitosti s tým, že F. M. Dostojevskij bol majstrom „v otváraní siení“ vnútorného sveta svojich postáv, ich pocitov a zložitých psychických pochodov, čo u ruského realistu ocenil aj svetoznámy psychoanalytik S. Freud. Čítanie Dostojevského románov mimoriadne inšpirovalo tohto slávneho psychoanalytika, dôkazom čoho bolo napísanie niekoľkých štúdií, v ktorých sa venoval psychoanalýze Dostojevského postáv. Z čítania a psychoanalýzy románových postáv F. M. Dostojevského vyvodil S. Freud mnohé závery aj pre svoj odbor a dokonca konštatoval, že F. M. Dostojevskij urobil (hoci bez vedomej intencie) pre psychoanalýzu viac než mnohí odborníci v danej oblasti. Tu sa evidentne preukázalo prepojenie umenia a psychoanalýzy. Na základe čítania a interpretácie próz E. Hlatkého možno konštatovať, že najväčšou posilou preňho ako človeka a spisovateľa bola jeho matka, ktorá mu dávala príklady na to, ako si má posilňovať vieru v život. Jedným z jej účinných príkladov bol aj ten, že za vzor obrovskej životaschopnosti považovala mrzákov. Protagonista v poviedke Ničota sa priznáva, že intenzita jeho viery v Boha je slabá a často ho prepadáva skepsa. Motív viery (nielen v Boha) a tvorby patria medzi leitmotívy poviedok E. Hlatkého, popri motívoch nudy, samoty a ľudskej nahoty. Vysoká miera frekvencie uvedených motívov naznačuje motivické „zacyklenie“ umelca, čo súvisí s jeho neschopnosťou preklenúť isté záležitosti vo svojom osobnom živote. Resumujúc poznatky a interpretačné závery o tvorbe E. Hlatkého možno uviesť, že tento spisovateľ obohatil slovenskú literatúru o múzickú prózu s dimenziou hĺbavosti, špecifického obnažovania ľudského vedomia, podvedomia a zranenej (outsiderskej) ľudskej duše. Jeho autentická poetika, osobitý umelecký štýl a hlavne jedinečnosť vnímania problémov človeka v súčasnej chaotickej dobe predstavuje pre súčasného diskurzívneho čitateľa a interpreta určite mimoriadne zaujímavú lektúru a výzvu na výraznú sebareflexiu vlastného života. Meno druhého spisovateľa a diametrálne odlišná podoba poetiky tvorby – v po- rovnaní s prozaikom E. Hlatkým – sa spája s forsírovaním duchovnej dimenzie v jeho múzickej činnosti. Ide o prozaika, básnika a kňaza Jozefa Tótha a v spojitosti s naznačeným atribútom a typom tvorby možno hovoriť o aplikácii teopoetiky, pretože Boh sa stal pre túto výnimočnú ľudskú osobnosť stredom a absolútnym základom jeho

12 Ibidem, s. 61.

32 K dvom podobám poetiky slovenskej prózy

tvorivej činnosti. Meno Jozef Tóth sa objavovalo v slovenskom literárnom povedomí už v prvej polovici 20. storočia, no bývalý režim postupne utlmoval a periferizoval aktivity predstaviteľov slovenskej duchovne orientovanej spisby a napokon ich úplne ostrakizoval. Jozef Tóth patrí k tým reprezentantom slovenskej literatúry, ktorí na kvalitatívne vysokej úrovni napĺňajú parametre modernej meditatívno-reflexívnej spirituálnej tvorby. Dôkazom toho je aj vydanie jeho súborného Diela zv. 2. Próza (2010), a to zásluhou významného slovenského básnika Teodora Križku. V spojitosti s týmto typom lektúry si treba položiť otázku, či súčasný človek a čitateľ, nachádzajúci sa v „osídlach“ konzumizmu, hmotárstva a v ošiali masmediality, potrebuje aj tvorbu s duchovnou orientáciou. Myslím si, že dnes ju určite potrebuje oveľa viac než kedykoľvek predtým, pretože virtuálny svet nemá hranice a postmoderný človek ľahko získava vedomie, že ani on nepotrebuje nijaké medze, čo sa týka slobody, morálky a ostatných fenoménov, ktoré tvoria základy zdravého ľudského sveta. Neoliberalizmus vstupujúci po špičkách do „domovov“ globalizovaného sveta „roz- púšťa“ tradičné hodnoty v „kyseline“ demoralizácie, a to hlavne vďaka patologickým komerčným médiám. Je tu reč o ZLE v celosvetovom rozmere, pretože ono nepozná hranice, šíri sa závratnou rýchlosťou a bleskurýchlo metastázuje. Jozef Tóth ako človek, kňaz, intelektuál a hlbokomyseľný spisovateľ si veľmi dobre uvedomuje, akým obrovským ohrozeniam je vystavený súčasný človek v technologicky modelovanej, čoraz chaotickejšej a sebadeštruktívnej civilizácii. Preto sa svoje obavy o osud človeka a ľudstva usiloval vypovedať ako prozaik vo svojej mimoriadne zaujímavej a meditatívne komponovanej próze Človek Jób hovorí s diablom, ktorá je názvovo čiastočnou alúziou na dielo nemeckého jezuitu a spisovateľa Petra Lipperta. Dedikácia prózy práve tejto významnej osobnosti je odôvodnená tým, že Tóthova próza predstavuje protipól diela Petra Lipperta s názvom Človek Jób hovorí s Bohom. Už názov Tóthovej prózy avizuje tému rozkladnej sily ZLA a jeho „košatenia“ v ľudskom svete. Na prehovor s diablom si J. Tóth nevybral starozákonnú postavu Jóba náhodou. Jób ako biblická postava je nielen symbolom nesmierneho utrpenia, ale aj symbolom vysokých etických kvalít (trpezlivosti, pokory, bohabojnosti a spravodlivosti). Boh síce dovolil Satanovi, aby Jóba pokúšal a pripravil ho o všetko, čo mal, teda o rodinu i majetok a navyše bol vystavený aj nesmiernemu fyzickému utrpeniu, no napriek tomu Jób zostal verný Bohu a ON ho mnohonásobne odmenil za všetky súženia. Jób sa stal objektom testovania vernosti Bohu a v tejto skúške nielen obstál, ale aj znásobil potenciál svoj viery. Jób ako synonymum ťažko skúšaného človeka v akejkoľvek dobe hovorí v próze J. Tótha s diablom, aby ho usvedčoval zo zámerného škodcovstva, pretože kým človek hľadá zmysluplnosť svojho pozemského bytia, diabol pôsobí ako blokátor a deštruktor tohto primárneho ľudského úsilia. V Tóthovej próze je citeľná prítomnosť takpovediac dvoch Jóbov; východiskom je síce starozákonný Jób, ale jeho druhá vrstva je aktualizačná, ako sa to dá recepčne „odčítať“ v kapitolách Jób o Jóbovi a A ešte o Jóbovi, kde možno zaevidovať autobiografické podložie prózy J. Tótha,

33 Marta Germušková ktorý bol vo svojom živote tiež veľmi ťažko, ale zároveň aj víťazne skúšaný. Dá sa preto hovoriť nielen o teologických polohách tejto meditatívno-reflexívnej prózy, ale aj o sebareferenčnej dimenzii prozaického textu. Jób je tu rezonérom analytických postrehov i myšlienkových syntéz J. Tótha. Prozaik J. Tóth sa prostredníctvom postavy Jóba usiloval realizovať analýzu diabla a ukázať patologické rozmery jeho činnosti nasmerovanej proti Bohu i človeku. Sila Tóthovej prózy tkvie v hĺbke analýzy démona, je to umelecky koncipovaná „štúdia“ o sile Zla, jeho koreňoch a etických dôsledkoch, čo je v súčasnej dobe globalizácie mimoriadne aktuálne. Jób sa „ponára“ do mysterióznej trinástej komnaty diabla, aby načrtol nielen kontúry zla, ale i takpovediac jeho „konkrétnosti“. Príkladom tejto „konkrétnosti“ je motivicky, kompozične a jazykovo-štylisticky bravúrne kreovaný baladický minipríbeh o manžel- skej nevere v kapitolke Prečo stále prichádzaš? Z nostalgie k Bohu?, kde prozaik pracuje s motívmi čistého srdca, čistých rúk, čistej a špinavej postele, pričom samovraždu (pod kolesami vlaku) spácha – paradoxne – podvedený muž, eticky a zodpovedne žijúci otec, obetujúci sa pre rodinu. Na minimálnej textovej ploche dokázal spisovateľ vymodelovať (z hľadiska myšlienkového i kompozičného) maximálne účinný dramatický sujet deštrukcie lásky a rodiny, a to aj vďaka funkčným umeleckým prostriedkom z arzenálu svojho básnického umenia. Synkréziu prozatérskeho i básnického umenia možno považovať za mimoriadne účinný múzický postup spisovateľa J. Tótha. Ukazuje sa, že lyrický naturel je uňho kľúčový a má zásadný vplyv aj na poetiku jeho prozaickej tvorby s duchovnou intenciou. Evidentné je to najmä pri morfológii textu. J. Tóth totiž tvaruje svoje prozaické texty na niektorých miestach do podoby básní, teda jednotlivé vety prózy sa z hľadiska formy stávajú osobitnými veršami. Tento jav v jeho duchovne ladenej próze možno nazvať sémantizáciou formy. Prozaik veľmi často využíva aj vytýčené či osamostatnené vetné členy, aby akcentoval sémantiku kľúčových slov či motívov próz. J. Tóth funkčne využíva inštrumentárium modernej prózy. Sú mu cudzie rozvláčne opisy a didaktizujúce pasáže. Jeho štýl je lapidárny, ale z umeleckého hľadiska mimoriadne účinný, pretože stimuluje hlbokú reflexivitu a intenzitnú zážitkovosť čitateľa. Osobitne sa treba pristaviť pri paradoxe ako najúčinnejšom umeleckom prostriedku v duchovne orientovanej literatúre, pretože najviac súzvučí s princípom Boha ako večnej Lásky. Aplikácia paradoxov má absolútne odôvodnenie práve v tom, že Božie cesty a zákony sú diametrálne odlišné od ľudských zákonov (Božie milosrdenstvo verzus kruté ľudské tresty). Za zvlášť zaujímavé možno považovať fakt, že prozaik prostredníctvom Jóbovej postavy jasne pomenúva pozície diabla vo vzťahu k Bohu a človeku. Objavujú sa tu zaujímavé paradoxy – napr. diabol ako hľadač Boha a vyhľadávač jeho blízkosti, teda de facto je Jeho koexistenčník, diabol ako tieň Boha či najímateľ robotníkov na pošliapavanie Boha, dokonca ho autor označuje za Božieho sluhu, no aj za parazita, ktorý sa priživuje na Božej dobrote, pričom však práve vďaka diablovi a zlyhaniam človeka môže Boh ukázať veľkosť svojej uzdravujúcej sily a lásky. Satana označuje

34 K dvom podobám poetiky slovenskej prózy

Jób za nesmierneho zraňovateľa človeka, no – paradoxne – priznáva i to, že viac trpia tí, ktorých navštevuje Boh. Hlavným komunikačným prostriedkom v tejto próze je monológ, aby mal Jób šancu neprerušovane vypovedať o Satanovi. Jób ho charakterizuje ako vládcu noci a kráľa Temnoty. J. Tóth pracuje ako umelec slova s rôznorodými umeleckými prostriedkami, predovšetkým s biblickou symbolikou a metaforikou, princípom farebnosti, s kontrastmi a paradoxmi, pretože najlepšie vystihujú kontraintencie Boha a diabla. J. Tóth na celej ploche svojej prózy pracuje s dualitou noci a dňa, temna a svetla či slnka, pretože sú esteticky účinným vyjadrením kontrastných síl – Dobra a Zla, Boha a diabla. J. Tóth vo svojom živote veľa trpel, bol prenasledovaný komunistickým režimom. Preto mohol napísať práve takúto prózu a vložiť svoju životnú empíriu do generali- zujúcich vyjadrení Jóba na adresu Satana. Monológ Jóba je výrazom hlbokej viery človeka, ktorý bol vystavený perzekúciám, ale napriek tomu nielenže si zachoval vieru, ale utrpenie v ňom vyvolalo aj jej gradáciu. Koncepcia literárnej postavy Jóba je založená na funkčnom striedaní rôznych polôh: Jób je tu zobrazený ako reflexívec, detailista, svedok i usvedčovateľ diabla, ako duálny komparatista (porovnáva Boha a diabla), komentátor či konštatér: „Ako ti je dobre v blízkosti Božej, SATAN!“ 13; „Ja vravím, že si Božím sluhom.“ 14, miestami je poučovateľom diabla o tom, kto je Boh a kto je človek; Jób je i hodnotiteľom skutkov diabla, jeho vyzývateľom do dialógu, ale aj identifikátorom jeho chýb a tvorcom závažných a zvedavých otázok (Jób ako otázkotvorca – Trpíš alebo netrpíš, satan? Čo asi robíš napoludnie, satan?), ktoré sú podnetné i pre súčasného kontemplatívneho čitateľa. Človek často vníma diabla ako silného a hrozného, preto si ho vizualizuje podobne ako v tejto próze Jób (s veľkou bradou, s čiernym klobúkom na hlave, s kamennou tvárou a očami ticha a so strašným a bezobsažným smiechom), ale napokon on prichádza na to, že diabol nemá svoju tvár a vymysleli si ju len maliari a ľudia v sne (podobne ani Boh nemá tvár). Čo sa týka jazykovo-štylistických parametrov textu, treba jednoznačne oceniť moderný štýl prozaika J. Tótha, do ktorého zakomponoval umelecké prostriedky symptomatické nielen pre prózu, ale v spojitosti s duchovným rozmerom textu použil aj adekvátny arzenál umeleckých prostriedkov poézie (metaforizácia, personifikácia, anaforické začiatky viet, osamostatnený vetný člen, otázkové refrény či otázkové rámce). J. Tóth si podmaňuje svojich čitateľov práve jednoduchosťou a singularitou svojho umeleckého štýlu. Treba však pripomenúť, že v danom prípade práve jadrnosť a miestami aj slovná kontrastnosť významne graduje účinnosť umeleckého vyjadrenia. To sa týka aj vysúvania sémanticky kľúčových slov či slovných spojení na osobitný

13 TÓTH, J. Dielo zv. 2. Próza. Bratislava: Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, 2010, s. 18. 14 Ibidem, s. 22. – kap. Boží sluha.

35 Marta Germušková riadok (sémantizácia formy – J. Lehár, 2005), čím sa zvyšuje sila reflexivity čitateľa (napr. v kapitolke De profundis – Z hlbokosti): „Svetlo a tma. Všade je Boh. Všade si ty“ 15 (diabol – doplnila M. G.). K pozitívam prózy Človek Jób hovorí s diablom treba pripočítať aj dimenziu gnómickosti. Prozaik J. Tóth svoje analýzy o fenoméne diabla zhrnul na niektorých miestach do podoby biblických sentencií a maxím. V súčasnej slovenskej literatúre už nenájdeme mnoho takých spisovateľov, ktorí by sa tak nástojčivo, presvedčivo a autenticky zasadzovali o trvalé hodnoty ako básnik a prozaik Jozef Tóth. Jeho tvorba v komplexnom oblúku komplementarizuje a zároveň i zúplňuje tvorbu predstaviteľov modernej slovenskej katolíckej literatúry s duchovnou intenciou. Tvorba J. Tótha má nielen spirituálne dimenzie, ale aj antropologické, etické, estetické, teologické, náboženské, niekde aj historické (v románe Spev košického tria – o troch košických mučeníkoch v období reformácie), no čitateľov priťahuje hlavne axiologickými, gnómickými a aktualizačnými dimenziami. Práve svojou umeleckou kvalitou predstavuje skvost nielen v slovenskej literatúre, ale preráža si cestu aj do európskeho literárneho a recepčného kontextu, dôkazom čoho sú aj preklady jeho poézie (Dielo zv. 2. Poézia) i prózy do taliančiny, o ktoré sa zaslúžil Enzo Passerini. Spisovateľ Jozef Tóth – napriek svojmu krutému osobnému údelu či práve vďaka nemu – dokázal kreovať autentické umelecké diela, ktoré majú veľký potenciál na aktivizáciu a reflexivizáciu súčasných čitateľov, pretože svojimi posolstvami sýtia vyprahnutého ľudského ducha. Jeho diela vyhľadávajú tí, ktorí sa neuspokojujú s prvoplánovosťou, ale túžia po myšlienkovej hĺbke i duchovnej výške. Tvorbu Jozefa Tótha zaraďuje slovenská literárna veda do katolíckej moderny. Jozef Tóth je jej posledným reprezentantom. V roku 2015 sa dožil úctyhodných deväťdesiatych narodenín, no jeho kondícia ducha a slovnej kreativity je obdivuhodná. Je dobre, že po dlhých rokoch perzekúcií sa zaslúžene – vďaka vysokej múzickej kvalite – dostalo jeho dielo na svetlo sveta a vyvoláva výnimočný čitateľský ohlas. Treba pritom podčiarknuť aj fakt, v rámci fenoménu kontextovosti slovenskej a českej literatúry, že práve česká katolícka literatúra prostredníctvom jej niektorých predstavi- teľov vykazovala značné ingerencie aj na slovenskú katolícku modernu, ako na to viac ráz upozornil slovenský literárny vedec Ján Gallik (2015). Na záver možno konštatovať, že prozatérske umenie obidvoch predstaviteľov súčasnej slovenskej literatúry sa vyznačuje singularitou. Špecifiká ich autorskej dielne vyplývajú síce z diametrálne odlišných filozofických a poetologických východísk, avšak integračným gestom teopoetiky Jozefa Tótha a poetiky Edmunda Hlatkého – tak ako

15 Ibidem, s. 29.

36 K dvom podobám poetiky slovenskej prózy

umeleckej literatúry vôbec – je záujem o človeka a jeho hľadanie plnohodnotného zmyslu života.

Literatúra BAUMAN, Zygmunt: Globalizace. Praha: Mladá fronta, 2000. GALLIK, Ján: Slovenská katolícka moderna v stredoeurópskom priestore. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa, 2015. GOMBROWICZ, Witold: Proti poézii. Levoča: Modrý Peter, 1995. HALVONÍK, Alexander: Premeny. (Slovenská próza na rozhraní storočí). Bratislava: Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, 2004. HLATKÝ, Edmund: Iní ľudia. Bratislava: Vydavateľstvo Spolku slovenských spisova- teľov, 2000. HLATKÝ, Edmund: Sláva a tajomstvo. Bratislava: Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, 2001. HLATKÝ, Edmund: Abraka dabraka. Levice: Vydavateľstvo Koloman Kertész Bagala, 2008. SOUČKOVÁ, Marta: P(r)ózy po roku 1989. Bratislava: Ars Poetica, 2009. LEHÁR, Jan: Studie o sémantizaci formy. Praha: Karolinum, 2005. TÓTH, Jozef: Dielo zv. 2. Próza. Bratislava: Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, 2010.

doc. PhDr. Marta Germušková, CSc. Inštitút slovakistických, mediálnych a knižničných štúdií Filozofická fakulta, Prešovská univerzita v Prešove 17. novembra 1, 080 01 Prešov – Slovenská republika [email protected]

Hana Guzmická (Nitra) Semiotická a štylistická analýza diel Matúša Kavca1

Abstrakt Cieľom práce je rozšíriť okruh vedomostí o slovenskom spisovateľovi Matúšovi Kavcovi, ktorý uviedol tému drotárstva do slovenskej literatúry. Na základe množstva preštudovanej literatúry uvádzame komplexný celok informácií o živote a tvorbe tohto autora. Pri získaní informácií sme čerpali poznatky z domácej i zahraničnej literatúry dostupnej v knižniciach a v rodnom meste Rajec. Veľmi vzácnym a nápomocným zdrojom je prepis vlastnoručne napísaného životopisu autora, ktorý sa nachádza v archíve Mestského kultúrneho strediska Rajec. Kľúčové slová: Matúš Kavec, drotárstvo, medzivojnová literatúra Abstract Semiotic and Stylistic Analysis of Works by Matúš Kavec The aim of the presented paper is to broaden the scope of knowledge about the writer Matúš Kavec who has brought the topic of tinkering to the Slovak literature. Based on the amount of the studied literature, we provide a complex unit of information about the life and works of this author. In obtaining this information, we gathered knowledge from the Slovak and foreign literature available in libraries in the home town Rajec. A very valuable and helpful resource is the transcript of the hand written biography of the author, which is situated in the archives of the Municipal Cultural Centre in Rajec. Key words: Matúš Kavec, tinkering, interwar literature

Matúš Kavec sa narodil 22. septembra 1898 v Rajci. V kontexte slovenskej literatúry ho zaraďujeme do medzivojnovej literatúry. Patrí k spisovateľom, o ktorých vieme veľmi málo. Počas jeho života sa mu nedostalo zaslúžené uznanie a bohužiaľ ani po jeho smrti. V jeho rodnom meste Rajec je síce stále „živý“ v myšlienkach obyvateľov, no pre ostatných ostáva neznámy. Pri príležitosti výročia jeho narodenia alebo úmrtia o ňom vychádzajú články v mesačníku Rajčan a organizujú sa rôzne drotárske výstavy. Patrí k tým medzivojnovým spisovateľom, ktorí prostredníctvom psychologizujúcich postupov reagovali na vtedajšiu sociálnu realitu. V centre jeho záujmu bola drotárska

1 Štúdia je súčasťou riešenia projektu VEGA 1/0060/15 Katolícka literatúra v stredoeurópskom priestore.

39 Hana Guzmická tematika a sociálno-spoločenská situácia úradníckej mestskej spoločnosti. Prezentoval sa iba svojou tvorbou, preto sa o jeho súkromnom živote dozvedáme veľmi málo. A to aj napriek tomu, že je priekopníkom drotárskej tematiky v slovenskej literatúre a nevenoval sa iba tejto téme. Vo svojich dielach zobrazil aj tematiku mestského prostredia. Jeho tvorba je určená tak deťom a mládeži, ako i dospelému čitateľovi.2 Ľudovú školu navštevoval v rokoch 1905 – 1910 v Rajci. Po skončení šiestej triedy sa jeho matka rozhodla, že pôjde študovať na gymnázium v Prievidzi. Chcela, aby sa stal kňazom. Doma v Rajci ho na toto štúdium svedomite pripravovali. Prievidzské gymnázium patrilo rádu piaristov, no okrem členov rádu tam prednášali i civilní profesori. Keďže rodina mala málo peňazí, prilepšoval si doučovaním slabších spolužiakov. Po roku 1918 pracoval ako notár v obci Veľké Rovné, v rokoch 1924 – 1953 pracoval v Ústave robotníckeho nemocenského poistenia v Bratislave, neskôr bol mzdovým účtovníkom v Žiline a v rokoch 1954 – 1958 pracovníkom Agroprojektu v Bratislave. V živote to nemal jednoduché. Po februári 1948 patril k prenasledovaným spisovateľom, bol šikanovaný Štátnou bezpečnosťou a neustále sledovaný. V tom čase napísal rozlúčkový list a prikázal, aby ho otvorili iba v prípade, že by sa nevrátil domov. Ale vrátil sa. List zmizol a nikto z rodiny ho nikdy nenašiel. Kavec nechcel, aby sa jeho príbuzní dozvedeli mená jeho trýzniteľov. Vyvrcholením útokov proti jeho osobe bolo vylúčenie zo Zväzu slovenských spisovateľov v roku 1971 z rozhodnutia výboru Zväzu slovenských spisovateľov. Bol silne veriaci, a tak sa nikdy nechcel pomstiť nikomu, kto mu akýmkoľvek spôsobom ubližoval. Krátky čas bol dokonca i väznený.3 Jeho život sa odvíjal v dvoch vyhrotených a odlišných historických podmienkach. Týmito podmienkami neprešla len naša politika, ale i spôsob myslenia od pádu monarchie (1918) až po rok 1989. Na jednej strane pocit napätia, spoločenského chaosu, existenciálnej úzkosti, izolovanosti indivídua od spoločenských väzieb, rozkolísanosti a na druhej splynutie v kolektíve, socializmus. Pre jeho tvorbu je typické presvedčenie o určitom vplyve prostredia na človeka. Týmto sa okrajovo približuje k naturaliz- mu. V Bratislave sa ako člen výboru bývalého spolku slovenských spisovateľov spoz- nal takmer so všetkými vtedajšími slovenskými spisovateľmi a toto prostredie ho inšpirovalo na napísanie románov a kratších próz, uverejnených hlavne v Slovenských pohľadoch a iných časopisoch.4 V tom čase bol už literárne činný. Pravdepodobne v tomto období napísal prvé dva romány Svetom, moje, svetom a Tulák. Prvý spomenutý román vychádzal na pokračovanie v denníku Ľudová politika a druhý v obrázkovom časopise Nový svet. Prvý sa zachoval, no druhý, bohužiaľ, nie. V prozaickom diele Svetom, moje, svetom načrtol konflikt medzi ilúziou a skutočnosťou. Zobrazil dôsledky

2 KOLÍNOVÁ, H. O Matúšovi Kavcovi. In: Slovenské národné noviny, roč. 9, 1998, č. 44, s. 2. 3 KAVEC, L. Ladislav Kavec o Matúšovi Kavcovi. In: Romboid, roč. 27, 1992, č. 10. 4 KAVEC, L. Vlastnoručný životopis. Rajec: Kronika mesta Rajec č. 1.

40 Semiotická a štylistická analýza diel Matúša Kavca

osudového predurčenia detí drotárov, ktoré musia blúdiť cudzím svetom, pričom nostalgicky túžia za domovom, ktorý je im niekedy tak veľmi vzdialený.5 Matúš Kavec začal literárne tvoriť v polovici 20. rokov 20. storočia. Jeho tvorba je typická obrazom rozkladu tradičných predstáv človeka o existencii, manželstve, podnikaní a spoločenských ambíciách a viaže sa na prostredie, ktoré veľmi dôverne poznal – na svet drotárskych svetobežníkov a osudy úradníckych rodín. Ústrednou témou jeho tvorby je motív návratu ako dôsledok konfrontácie rodinného kruhu a cudzieho prostredia. V kruhu dezilúzií a ilúzií sa utvára i psychický typ jeho hlavných literárnych postáv. Tie sú prevažne obeťami neprimeraných predstáv o láske, spoločenskej kariére alebo o ekonomicko-politických projektoch.6 Jeho tvorbu môžeme rozdeliť na základe témy na dva okruhy. Prvý okruh tvoria prózy, ktoré sú inšpirované osudmi kysuckých drotárov. Práve ich Kavec priekopnícky uviedol do slovenskej literatúry. Do druhého okruhu tvorby patria prózy z mestského prostredia – hlavne Bratislavy.7 Matúš Kavec ovplyvnený životom v Bratislave napísal romány Nezamestnaný (1935) a Kuvik na plote (1935). Obidva sú situované do prostredia mestskej inteligencie. Autor sa pri ich písaní inšpiroval výletmi do Slávičieho údolia, kde medzi vinohradmi a záhradami boli malé domčeky prevažne stavebných úradníkov. Tí mali nad vchodmi domov napísané: „Klein, aber mein“, čo v preklade znamená – „Malé, ale moje“. Román Nezamestnaný je príbeh o domnelej sprenevere, ktorá má okrem rodinnej roztržky ešte hlbšie dôsledky.8 Prepustený bankový úradník, zavrhnutý priateľmi i manželkou, sa ocitá na periférii bratislavského spoločenského života. Zlom nastáva až vtedy, keď skutočný vinník sprenevery spácha samovraždu. Vtedy je hlavný hrdina rehabilitovaný, snaží sa obnoviť svoj rodinný život a znovu získať spoločenské renomé. Tento román je románom viacnásobnej krízy (existenčnej, rodinnej a etickej) a Kavec v ňom zvýraznil kontrasty stránok mestského života. V románovo rámcovanom novelistickom príbehu Kuvik na plote rozvádza krízu manželstva. Rodinná tragédia učiteľa a jeho manželky sa rozvíja ako exemplárny príklad emocionálneho odcudzenia a sociálnej krízy, ktorá je typická pre život v mestskom prostredí. Kontúry reality sú tu načrtnuté opozíciou medzi egoizmom ľudí z mesta a senzibilitou vidiečana.9 Román s názvom Návrat na hole vydala v roku 1946 Matica slovenská, hoci bol román dokončený už oveľa skôr – v roku 1938. Tento román priniesol Matúšovi Kavcovi

5 KAVEC, L. Matúš Kavec: 23. 9. 1898 Rajec – 2. 6. 1980 Bratislava. In. Slovenské národné noviny, roč. 5, 1994, č. 28, s. 5 – 6. 6 BUKOVINSKÝ, F. Predstaviteľ slovenskej medzivojnovej prózy. In: Slovenské národné noviny, roč. 10, 1999, č. 39, s. 3. 7 CABADAJ, P. Album zabúdaných osobností: Kavec, Matúš. In: Literárny týždenník, roč. 13, 2000, č. 14, s. 7. 8 BUKOVINSKÝ, F. Predstaviteľ slovenskej medzivojnovej prózy. In: Slovenské národné noviny, roč. 10, 1999, č. 39, s. 9. 9 KASÁČ, Z. – BAGIN, A. et al. Dejiny slovenskej literatúry V. Bratislava: Veda, 1984, s. 188 – 200.

41 Hana Guzmická literárne ocenenie. V roku 1938 zaň získal Rázusovu literárnu cenu Spolku slovenských spisovateľov. Dielo spája myšlienku vernosti k vlasti a dramatickú špionážnu zápletku. Dvojtvárnosť hlavnej postavy (nepriateľského agenta a hostinského) rozuzľuje napokon až láska k rodnému kraju a láska k žene. Staršia verzia románu pod názvom Pozdravujem vás lesy, hory získala už vyššie spomínanú literárnu cenu. V roku 1973 vyšiel Kavcovi súbor deviatich poviedok s názvom Svetlonos, hoci niektoré zo začlenených próz napísal už dávnejšie. Patria sem poviedky Lyso, Starý otec, Kraviari, Lysin hriech, Lysin skon, Bača Štefan, Sváko Rosina, Belana a Svetlonos. V knihe nájdeme spomienky na rodný Rajec, na susedov, blízkych ľudí, známe miesta, kamarátov a na obdobie detstva, ktoré dávno pominulo. Kniha prináša i postupné vyrovnávanie sa spisovateľa so starobou a s blížiacou sa smrťou.10 Kavec je autorom i dvojdielneho románu s názvom V rudých hmlách, ktorý bol zároveň jeho debutovým dielom. Čitateľ sa v ňom stretne so spomienkami drotára, ktorý sa po revolúcii vracia domov z Ruska. Práve v tomto diele spisovateľ ukázal tragiku slovenských ľudí, ktorí túžiac po lepšom živote hľadali lepšie existenčné podmienky v zahraničí. Autor s prekvapením zistil, že po skončení vojny tento román vychádzal na pokračovanie aj v istom newyorskom denníku. Tento román na veľkom geografickom priestore a časovom úseku približuje život kysuckých a rovnianskych drotárov. Rázovité, krušné a pohnuté osudy slovenských drotárov v slovenskej národnej literatúre dovtedy ešte neboli vážnejšie a hlbšie spracované, hoci práve ony sú veľmi charakteristickým prvkom slovenského života. Tradičná priraďovaco-stupňovitá kompozícia románu sleduje líniu vzniku a rozpadu čiastkových ideálov, ako aj ich postupné nahrádzanie novými ilúziami. Autor sa snaží kontrapunkticky paralelizovať psychologicky štylizované detaily plánu postáv s gradáciou sociálnych motívov.11 Za najlepšie dielo Matúša Kavca je považovaný román Grapy z roku 1936. V tomto diele zachytil neúrodný kraj kysuckých gráp. Jana Adamusová v publikácii Drotárstvo a jeho odraz v literatúre napísala o románe, že približuje život drotárov v obci Veľké Rovné v osobe Ondreja a čiastočne aj vysťahovalcov do Ameriky. Vatral, drotársky podnikateľ, ktorý musel utiecť po revolúcii z Ruska a zanechať tam celý majetok, chce v obci Veľké Rovné založiť drotársku fabriku.12 Do optimálnej súhry sa tu dostávajú sociálno-utopické momenty plánu skutočnosti, citovo-racionálne reakcie postáv a fatalistický kolobeh príčin a ich následkov, ktorý podmieňuje rámec deja. Fabula je viazaná na ideu drotárskej fabriky. Z článku, ktorý napísal syn spisovateľa, Ladislav Kavec, o svojom otcovi, sa dozvedáme, že Matúš Kavec zostavil na žiadosť svojho zaťa, Dr. Sýkoru, Lekársky slovník, ktorého rukopis vážil najmenej sedemdesiat kilogramov. Ďalej sa dozvedáme o rukopisoch, ktoré mal jeho syn Ladislav k dispozícii, niektoré sú iba na niekoľkých

10 PEKARÍKOVÁ, K. Matúš Kavec: literárny a ľudský odkaz spisovateľa. In: Kultúra, roč. 11, 2005, č. 16. [online]. [cit. 2015-11-20]. Dostupné na: http://www.kultura-fb.sk/new/old/archive/pdf/kult1608.pdf. 11 KASÁČ, Z. – BAGIN, A. et al. Dejiny slovenskej literatúry V. Bratislava: Veda, 1984, s. 119. 12 ADAMUSOVÁ, J. Drotárstvo a jeho odraz v literatúre. Žilina: Považské múzeum v Žiline, 2012, s. 22 – 24.

42 Semiotická a štylistická analýza diel Matúša Kavca

stranách, iné sú pravdepodobne kompletné. Sú to diela Estetika, Poviedky (Železný kôň, Nezábudka, Holubica, Záveje, Lukušov hriech, U potoka potopa, Dovolenka Sláva Brezinu, Beznohý Peter), O zemetraseniach v údolí Rajčianky, Anna Sockmanová (Čarodej), Stretnutia, Helena Wierzbická, Stretnutia s drotármi 1914 – 1924, Martinská idyla. Matúš Kavec sa vo svojej literárnej tvorbe nevenoval iba písaniu románov. Napísal tiež rôzne eseje a poviedky, životopisy Letz a iní – poznámky, Sihlavskí chalani I – II, Povstanie v našich horách. Posledné sú diela, v ktorých opisuje Slovenské národné povstanie, o čom nevedeli ani jeho blízki.13 Spisovateľ Matúš Kavec, ťažko chorý na rakovinu, zomrel 2. júna 1980, v deň, keď oslavoval šesťdesiate výročie sobáša. Deň pred smrťou pozval k sebe všetky svoje deti. Posledné mesiace pred smrťou tušil, že sa blíži jeho koniec. Dcéra Božena mu zabezpečila návštevu kňaza, kapucína, dobrého rodinného známeho. Ten prišiel tajne, v civile a vykonali sa potrebné obrady. Večer sa deti rozišli, len najmladšia dcéra Anna s manželom ostali pri ňom, syn Ladislav so sestrou Miluškou a jej manželom sa vrátili do Žiliny. Nasledujúci deň Matúš Kavec zomrel. Je pochovaný v Bratislave. Jeho pohrebu sa, žiaľ, zúčastnili len tí spisovatelia, ktorí sa nebáli režimu, napríklad bratia Ferkovci, Izakovič a iní. Vtedajší minister Válek vydal totiž zákaz zúčastniť sa pohrebu, keďže bol cirkevný.

Literatúra ADAMUSOVÁ, Jana: Drotárstvo a jeho odraz v literatúre. Žilina: Považské múzeum v Žiline, 2012. BUKOVINSKÝ, František: Predstaviteľ slovenskej medzivojnovej prózy. In: Slovenské národné noviny, roč. 10, 1999, č. 39. CABADAJ, Peter: Album zabúdaných osobností: Kavec, Matúš. In: Literárny týždenník, roč. 13, 2000, č. 14. KAVEC, Ladislav: Ladislav Kavec o Matúšovi Kavcovi. In: Romboid, roč. 27, 1992, č. 10. KAVEC, Ladislav: Matúš Kavec: 23. 9. 1898 Rajec – 2. 6. 1980 Bratislava. In. Slovenské národné noviny, roč. 5, 1994, č. 28. KAVEC, Matúš: Vlastnoručný životopis. Rajec: Kronika mesta Rajec č. 1. KASÁČ, Zdenko – BAGIN, Albín et al.: Dejiny slovenskej literatúry V. Bratislava: Veda, 1984. KOLÍNOVÁ, Helena: O Matúšovi Kavcovi. In: Slovenské národné noviny, roč. 9, 1998, č. 44.

13 KAVEC, L. Ladislav Kavec o Matúšovi Kavcovi. In: Romboid, roč. 27, 1992, č. 10, s. 2.

43 Hana Guzmická

PEKARÍKOVÁ, Katarína: Matúš Kavec: literárny a ľudský odkaz spisovateľa. In: Kultúra, roč. 11, 2005, č. 16. [online]. [cit. 2015-11-20]. Dostupné na: http://www. kultura-fb.sk/new/old/archive/pdf/kult1608.pdf.

Mgr. Hana Guzmická Ústav stredoeurópskych jazykov a kultúr Fakulta stredoeurópskych štúdií, Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre Dražovská 4, 949 74 Nitra – Slovenská republika [email protected]

44 Igor Hochel (Nitra) Funkcie motívu ŠtB v súčasnej slovenskej próze

Abstrakt Tajná služba v Československu v čase komunistickej totality, ktorej oficiálny názov znel Štátna bezpečnosť, bola zameraná predovšetkým proti tzv. vnútornému nepriateľovi. V praxi to znamenalo, že sledovala občanov štátu, prenasledovala každého, kto nesúhlasil s oficiálnou politikou a ideológiou, nevraviac o priamych odporcoch režimu. Ľudí s vlastným politickým názorom kriminalizovala. Poznačila osudy tisícov jednotlivcov i celých rodín. Autor v práci Funkcie motívu ŠtB v súčasnej slovenskej próze konštatuje, že motív komunistickej tajnej služby sa v slovenskej literatúre spred roku 1989 vyskytoval veľmi zriedka. Štúdia sa ťažiskovo venuje tomu, ako s týmito motívmi narába súčasná slovenská umelecké próza. Bokom ponecháva spomienkovú (nefiktívnu) literatúru. Všíma si predovšetkým diela Pavla Vilikovského, Daniely Kapitáňovej (alias Samka Táleho) a Antona Baláža. Kľúčové slová: súčasná slovenská próza, motív Štátnej bezpečnosti, P. Vilikovský, D. Kapitáňo- vá (alias S. Tále), A. Baláž

Abstract Functions of the State Security Motif in Contemporary Slovak Prose The Czechoslovak secret service operating during the period of Socialism (1948–1989), whose of- ficial title was State Security, focused mainly on so-called internal enemies. In practice, this meant spying on the state’s own citizens and going after—apart from outright dissidents—virtually everybody who disagreed with the state’s policy and its ideology. People with their own opinions about politics were criminalized. Many people and families fell prey to it. In the given study, Functions of the State Security Motif in Contemporary Slovak Prose, it is argued that the secret service was almost not mentioned in literature prior to 1989 and, if so, it was to be found sparsely in non-fiction and was viewed in positive terms. This study looks at contemporary Slovak fiction, excluding memoirs (regarded here as non-fiction). For this purpose, the works of Pavel Vilikovský, Daniela Kapitáňová (writing under the pseudonym Samko Tále), and Anton Baláž are examined. Key words: Czechoslovak secret service, period of Socialism, contemporary Slovak fiction, State Security motif, P. Vilikovský, D. Kapitáňová (alias S. Tále), A. Baláž

45 Igor Hochel

Dejiny našej spoločnej, vyše sedemdesiatročnej československej štátnosti majú svoje svetlé i temné stránky. Medzi tie najtemnejšie nepochybne patrí aj účinkovanie smutno známej Štátnej bezpečnosti, ktorá mala v ére komunistickej totality chrániť republiku pred vonkajším, ale najmä pred tzv. vnútorným nepriateľom. O jej existencii sa, prirodzene, vedelo, čo si napokon tí, čo ju používali a zneužívali, aj želali, lebo inak by neplnila dôležitú úlohu zastrašovania, avšak – keďže išlo o tajnú službu vytvorenú podľa vzoru KGB a zrejme aj za priamej inštruktáže sovietskych špecialistov – jej činnosť a metódy boli utajené, vedeli o nich iba tí, čo v nej alebo pre ňu pracovali, a čosi i tí, ktorí sa stali jej obeťami. V slovenskej próze spred roku 1989 sa motív ŠtB vyskytuje zriedka. Ojedinele sa táto „inštitúcia“ spomína v niektorých textoch literatúry faktu, a to buď v pozitívnych súvislostiach – ako dôležitá súčasť Zboru národnej bezpečnosti, ochraňujúca výdobytky socializmu, alebo v negatívnych súvislostiach – ako súčasť mašinérie komunistického upevňovania moci, podieľajúca sa na vykonštruovaných politických procesoch v 50. rokoch. Prvý prípad predstavujú napr. niektoré knihy Bohuslava Chňoupka, niekdajšieho novinára, neskoršieho – v čase Husákovej éry – ministra zahraničných vecí, o ktorom sa povráva, že bol priamo agentom spomenutej KGB. V druhom prípade ide o niekoľko kníh – svedectiev, ktoré napísali bývalí politickí väzni; ako pars pro toto môžeme uviesť rozsahom útlu publikáciu Smutné časy, smutný dom z pera významného dramatika a lekára Ivana Stodolu. On bol jednou z mnohých obetí politicky motivovaného procesu, teda mal s výsluchmi ŠtB osobnú skúsenosť, a svoju knihu stihol vydať v predvečer normalizácie roku 1969. S príslušníkmi ŠtB prichádzajú do styku aj postavy knihy Ladislava Mňačka Oneskorené reportáže z roku 1964, ktorej príbehy – v súlade s názvom – majú charakter beletrizovaných reportáží. Obaja autori – Stodola i Mňačko – sa tu z pochopiteľných príčin vyhli principiálnemu odsúdeniu činnosti ŠtB ako nelegitímneho nástroja moci. Čo sa týka doma vydanej umeleckej literatúry, tento motív sa objavuje vari len v románe Antona Hykischa Námestie v Mähringu, ktorý však v roku 1965 vyšiel s cenzúrnymi škrtmi (necenzurované vydanie uzrelo svetlo sveta až v roku 2000). Autor sa v ňom opiera o vlastnú skúsenosť, keď sa ako šestnásťročný v roku 1949 pokúsil o útek do Nemeckej spolkovej republiky, no bol zadržaný. Štátna bezpečnosť v rokoch 1948 – 1989 deštruktívne zasiahla do osudov tisícok občanov Československa, mnohým ľuďom či aj celým rodinám zničila život, a keďže po roku 1989 bola jej činnosť odtajnená (každý občan Slovenskej republiky má právo v Ústave pamäti národa nahliadnuť do spisov a zistiť, či o ňom ŠtB neviedla záznamy, obdobne je to v Českej republike), nemohla sa ani súčasná slovenská próza, ktorá sa tematicky viaže na obdobie spred Nežnej revolúcie, tejto tajnej službe celkom vyhnúť. Môj príspevok sa venuje niekoľkým prozaickým dielam súčasných slovenských spisovateľov, v ktorých sa vyskytuje motív ŠtB, zohráva v nich istú funkciu, a to buď funkciu ozvláštnenia základného epického plánu, príbehovej roviny textu, alebo funkciu nosného motívu, keď kontakt s tajnou službou socialistického Československa

46 Funkcie motívu ŠtB v súčasnej slovenskej próze výrazne zasahuje do života hlavných hrdinov, poznačuje ich bytie, vedomie či svedomie. Bokom pritom nechávam literatúru faktu, teda knihy, ktoré vznikli ako ďalšie svedectvá politických väzňov, a sústreďujem sa na literatúru narábajúcu s umeleckou fikciou. Prvým autorom, ktorého knihám sa budem venovať, je Pavel Vilikovský. V jeho textoch má – spomedzi prozaikov, o ktorých tu píšem – motív Štátnej bezpečnosti najčastejšie zastúpenie. Tento jeden z našich súčasných najvýznamnejších prozaikov však už v roku 1989 vydal prózu Večne je zelený…, ktorú literárna kritika zvykne označovať ako burlesknú novelu a ktorá ho katapultovala na pozíciu typického postmoderného autora a najvýznamnejšieho postmodernistu slovenskej literatúry. V nej sa – okrem kadečoho iného, napr. národných slabostí Slovákov – vysmial z princípu tajných služieb ako nástroja, ktorý má zaručovať bezpečnosť štátu a jeho občanov. Urobil tak cez postavu s minimálne dvojitou identitou, ktorá raz vystupuje ako rozprávač udalostí a milenec plukovníka Alfredla a inokedy ako sám Alfredl. V úlohe špióna zažíva bizarné príbehy, absurdné dobrodružstvá. (Zjavná je tu alúzia na známu figúru Alfreda Redla, skutočného dôstojníka rakúsko-uhorskej armády, člena generálneho štábu, ktorého do svojich služieb naverbovala ruská špionážna centrála, ale neskôr odovzdával informácie aj Talianom a Francúzom.) Vilikovský túto prózu písal ešte pred novembrom 1989, takže priamo vysmiať socialistickú tajnú službu – ŠtB nemohol, i keď jej latentná ironizácia tu je. V roku 2013 P. Vilikovský vydal knihu s názvom Prvá a posledná láska, ktorá sa v jeho tvorbe radí k tým najvážnejším. Obsahuje dve novely: Na ľavom brehu pamäti a Štvrtá reč, ktoré nemajú užšie vzájomné prepojenie, jedna od druhej sú významovo nezávislé. Každá z nich je napísaná na iný spôsob. Obe sa odohrávajú v prítomnosti, avšak s výraznými presahmi do minulosti. Kým v prvej z nich je dôležitá minulosť protagonistu, predovšetkým jeho spomienky na detstvo, v druhej je to minulosť iných, udalosti, ktorých protagonista nebol svedkom, nezažil ich, len sa o nich dozvedá. Z hľadiska témy môjho príspevku je dôležitá novela Na ľavom brehu pamäti. Uplatňuje sa v nej autorské rozprávanie, v ktorom sa však veci nazerajú cez zorný uhol hlavného hrdinu, umeleckého fotografa v dôchodkovom veku Kamila Deáka. Je to sonda do psychiky intelektuála, ktorý na začiatku jesene života akoby strácal pôdu pod nohami, trápia ho – vzhľadom na profánnosť sveta – pochybnosti o zmysle jeho profesie, celoživotného úsilia, potrebuje nanovo nájsť vlastnú identitu, preto si chce ujasniť isté body zo svojej minulosti, načas zabudnuté. Ostatné postavy len svojím spôsobom dotvárajú jeho obraz, čo je legitímne (nezabúdajme, že ide o novelu), ich vnútorný svet sa tu čitateľovi nevykresľuje, o pohnútkach ich konania, resp. výpovedí uvažuje protagonista. V rovine prítomného deja ide o krátky výsek z fotografovho života, v ktorom sa rozhoduje, či má prijať ponuku z podnikateľských kruhov, aby urobil knihu fotografií modernej architektúry Bratislavy. Váha, a to jednak preto, lebo maniere tých, čo majú vydanie knihy financovať, sú mu principiálne nesympatické, jednak preto, lebo mu

47 Igor Hochel táto architektúra príliš nekonvenuje a zdá sa mu, že v podstate zničila ducha mesta, a napokon preto, lebo má pochybnosti o vlastných schopnostiach. Kamil (ktorého priezvisko sa čitateľ dozvie takmer až v závere knihy) má svojho epického protihráča – je ním kunsthistorik Vilo Kavka (jeho príznačné priezvisko sa, naopak, objavuje hneď na druhej strane), ktorý predstavuje intelektuála pragmatika, presvedčeného, že umelec musí využiť mecenášov i za cenu kompromisov. Je akýmsi Kamilovým Mefistom, presviedčajúcim svojou výrečnosťou a pripravujúcim veci aj poza jeho chrbát, no je aj tým, kto mu dokáže nastaviť krivé zrkadlo a ukázať jeho pravú tvár. Novela má v záhlaví slovo pamäť. Tá je tu dôležitá, lebo či chceme, či nechceme, je aj oporou nášho svedomia. Pamäť a svedomie fotografa Kamila tvoria kľúčové body významovej roviny textu, dodávajú mu hĺbkový rozmer a robia z neho prózu s vnútornou dramatickosťou. Pozoruhodným a pôsobivým motívom je tu motív veľkého zlyhania a poníženia, na ktoré protagonista nemôže zabudnúť, ktoré je hlbokou pečaťou v jeho pamäti. V začiatkoch svojej kariéry, keď sa už profesionálne etabloval, dostáva Kamil ponuku ísť fotografovať do Francúzska, takže si podá žiadosť o vycestovaciu doložku. V zapätí, ako bolo v tých časoch – v období ranej normalizácie – zvykom, prichádza „pozvanie“ na Štátnu bezpečnosť. Jej dôstojník od neho požaduje istú službu, totiž aby nafotografoval skupinku ľudí, ktorí sa stretávajú na chate. Pod nátlakom najprv súhlasí, dokonca sa aj vyberie na „miesto určenia“, ale napokon úlohu nesplní – okrem toho, že mu je bytostne odporné sliediť za inými ľuďmi, si uvedomí, že príslušníkovi ŠtB ani tak nejde o dajaké fotografie (veď na ich vyhotovenie iste mal k dispozícii profesionála z radov eštebákov), ale o to, aby ho vtiahol do štruktúry agentov – spolupracovníkov, donášačov, ide mu o upísanie jeho duše. Karol sa vyhovorí na náhodné zničenie negatívu, pričom sa predtým cesty do zahraničia vzdá, ponuku z Francúzska odriekne. Rozhovor s majorom ŠtB, spôsob, akým Kamila ponižuje, a Kamilova bezmocnosť predstavujú jednu z vrcholných pasáží novely. Celá epizóda napokon nemá ďalšie priame dôsledky na jeho život, avšak: „Kamil celé dlhé roky zachovával sľub, ktorý dal majorovi, a pred nikým, ani pred Katkou (svojou manželkou – pozn. I. H.) epizódu nespomenul. Nemusel sa veľmi premáhať, najradšej, keby to šlo, by ju bol zatajil aj sám pred sebou.“ 1 Letmý dotyk s konšpiračným prostredím ŠtB poznačuje protagonistu na celý zvyšok života. Samu skutočnosť, že nedokázal spoluprácu hneď pri prvom stretnutí priamo odmietnuť, že najprv, súc vystavený nátlaku a manipulácii, súhlasil, vníma ako svoje veľké životné zlyhanie, ktoré ako keby ho zbavilo práva hodnotiť morálku iných. Kamil Deák z novely Na ľavom brehu pamäti je, ako som uviedol, intelektuál a ako umelec váhavý, ale schopný v plnej miere si uvedomovať dôsledky svojich rozhodnutí a činov, reflektovať ich. Nepomenovaný hrdina či skôr antihrdina z Vilikovského románu Príbeh ozajského človeka (2014) je človek s priemernou, možno až podprie-

1 VILIKOVSKÝ, P. Prvá a posledná láska. Bratislava: Slovart, 2013, s. 92.

48 Funkcie motívu ŠtB v súčasnej slovenskej próze

mernou inteligenciou, dalo by sa povedať, že naivný ťuťmák. Dej diela, vyrozprávaný prostredníctvom denníkovej formy, sa odohráva v niektorom bližšie nešpecifikovanom roku normalizácie, v priebehu niekoľkých mesiacov – prvý zápis v denníku je datovaný 20. januárom, posledný 16. septembrom. Denník je naštylizovaný na spôsob „originálu“, teda tak, ako keby ho naozaj písal protagonista, teda naivný človek, zodpovedá tomu spôsob uvažovania, syntax, nespisovné slová, občasné gramatické chyby a podobne. Románový autor denníka si sám uvedomuje jeho nedokonalosť, keď v záverečnom zápise o svojom písaní hovorí: „Ale škoda, poviem rovno, je mi ľúto, že musím prestať, už som si zvykol a ma to aj bavilo celkom, bárs aj nie som nejaký že spisovateľ, som sa presvedčil pri čítaní toho Letiska Haileyovho, že tam má inakšie vety predsa len, také hladšie, okrúhlejšie lebo jak to povedať, pekný štýl jednoducho, čo sa dobre číta, však asi nie náhodou je to besseler.“ 2 Zatiaľ čo Vilikovského intelektuáli sú váhaví, protagonista Príbehu ozajského človeka je popri svojej naivite aj človekom bez zásadnejších morálnych princípov, jedincom túžiacim urobiť kariéru, stať sa niekým – dostať sa niekam hore, hoci inteligencia a schopnosti mu na to chýbajú. V názve diela nemôžeme neodhaliť alúziu na román vzorového sovietskeho autora Borisa Polevého, ktorý má v slovenčine názov Príbeh ozajstného človeka (v ruštine Povesť o nastojaščem čeloveke), teda Vilikovský vlastne len vymenil spisovné slovo ozajstný za hovorový, nespisovný výraz ozajský. Svoju prózu však uvádza mottom z iného autora – citátom Witolda Gombrowicza: „Skutočný človek je taký človek, ktorého niečo bolí.“ 3 Pisateľ denníka však nemá nič spoločné s patetickým hrdinstvom protagonistu Polevého románu, ale ani s bolesťou „skutočného človeka“, takže ide o ironizujúcu intertextualitu. Jeho „ozajskosť“ spočíva v tom, že sa bez škrupúľ šplhá hore, podlieza nadriadeným, intriguje, je bezhranične konformný, vlastnú bezcharakternosť, pokiaľ je schopný si ju uvedomiť, dokáže sám pred sebou zdôvodniť a ospravedlniť, ale aj v tom, že vo svojej naivite nedokáže odhaliť, kedy sa stáva obeťou hry iných. V podniku – o ktorom sa, mimochodom, čitateľ vôbec nedozvie, čím sa zaoberá, alebo čo sa v ňom vyrába – sa vypracuje až na funkciu „referenta pre zvláštne úlohy“. A to je už na mieste, keď sa nemôže nedostať do kontaktu so Štátnou bezpečnosťou, a to prostredníctvom profesionálneho agenta s krycím označením bratranec Ondro. Zápisky naivného protagonistu sa tak približne v polovici menia aj na denník človeka donášajúceho ŠtB. Bratranec Ondro od neho vyžaduje najskôr celkom nevinné informácie, ale napokon ho celkom vtiahne do svojej hry, využijúc aj jeho zlú sociálnu situáciu, keď prišiel o zamestnanie, v ktorom nezvládol svoju pracovnú pozíciu, a naivne sa pustil do zápasu s vrchnosťou. Všetko smeruje k podpísaniu oficiálnej spolupráce: „A Ondro, že čo s vami, čo s vami, sa tak zamýšľal chvíľu a krútil hlavou, nado mnou akože. Nakoniec povedal, že jedno riešenie by sa našlo snáď, ale to by potom už muselo byť oficiálne, by

2 VILIKOVSKÝ, P. Príbeh ozajského človeka. Bratislava: Kalligram, 2014, s. 196. 3 Ibidem, s. 7.

49 Igor Hochel som sa písomne musel zaviazať k spolupráci a plniť do bodky úlohy, čo mi zadajú, nie že budem vymýšľať hlúposti z vlastnej hlavy zasa.“ 4 Protagonista má síce isté pochybnosti, ale napokon aj pre toto svoje zlyhanie nájde vo svojich očiach ospravedlnenie či zdôvodnenie: „Niekto by mohol povedať a som aj o tom ešte rozmýšľal, že to je taká čudná práca, sliediť za ľuďmi akože. Nájdu sa takí, hneď moja mama napríklad, a ani za Čížka by som nedal ruku do ohňa, že by do mňa nezarypol. Ale si vravím, že čo jaká čudná, niekto musí robiť aj takú a mne sa žiadna práca nehnusí. Však kto je spravodlivý a dodržiava zákony, nemusí mať strach, vymýšľať si ja na nikoho nebudem, o tom nemôže byť reči, a to by ani nebolo dobré, keby sa na to prišlo. No a je predsa jasné, že keď uniformovaní príslušníci verejnej bezpečnosti strážia bezpečnosť verejnosti, teda obyvateľov akože, tak už podľa mena musia zasa príslušníci štátnej bezpečnosti v civile strážiť bezpečnosť štátu, bez toho to neujde a ich aj majú všade, rovnako na východe i na západe, v Rusku i v Amerike…“ 5 Náš nepomenovaný hlavný hrdina, keďže jeho matka je veriaca a chodí do kostola, je napokon poverený úlohou navštevovať bohoslužby a sledovať farárov, či svojimi kázňami nepodrývajú autoritu štátu, neohrozujú jeho bezpečnosť. Vníma to ako náročnú úlohu – posledná veta je potom na Vilikovského spôsob príznačná: „Jak by povedala mama, tak mi teda Pánboh pomáhaj!“ 6 Motív Štátnej bezpečnosti, obraz vedomia človeka, ktorý sa stal jej konfidentom, v románe Príbeh ozajského človeka dotvára celkový ironicko-satirický pohľad na morálne zlyhanie jednotlivca v období normalizácie. Je to aj pohľad na naše vlastné, kolektívne zlyhanie. Dvom knihám Pavla Vilikovského, o ktorých som tu hovoril, predchádzala iná s názvom Vlastný životopis zla (2009). Vnímať ju možno ako dvojnovelu, hoci niektorí kritici ju pokladajú za román v dvoch častiach. Prvá z noviel má názov Krátka extrémna osamelosť Jozefa K (narážka na legendárnu postavu Franza Kafku je evidentná). Štátna bezpečnosť v nej už nepredstavuje jeden z ozvláštňujúcich motívov, teda nie je výstavbovým prvkom širšej témy, ale osud človeka, ktorý sa ocitol v moci socialistickej tajnej služby, sa tu priamo tematizuje. Ide o príbeh muža, ktorý za prvej republiky bol príslušníkom niektorej z nekomunistickej politickej strany, za vojny účastníkom povstania a po nástupe komunistov k moci odišiel do exilu. V Rakúsku ho agenti ŠtB vylákajú do sovietskej zóny a unesú do Bratislavy. Toto sú súvislosti, ktoré sa čitateľ dozvedá len postupne a celkom jasné sú iba zasvätenému percipientovi, teda takému, ktorý má predstavu o povojnovej situácii v strednej Európe. Protagonistu, ktorý v diele po celý čas vystupuje pod svojím nepravým, teda konšpiračným menom Jozef Karsten (iba zo dva razy ho jeho známi nazvú krstným

4 Ibidem, s. 191. 5 Ibidem, s. 194 – 195. 6 Ibidem, s. 198.

50 Funkcie motívu ŠtB v súčasnej slovenskej próze

menom Dušan a aj on sám o sebe uvažuje ako o Karstenovi), príslušník ŠtB Hálek vydiera tým, že majú v rukách jeho manželku a deti. Tí mali za Karstenom odísť do exilu za pomoci prevádzača na Šumave – a podľa eštebáka ich tam zadržali na falošnej hranici agenti prezlečení do amerických uniforiem. Dušan alias Karsten si nie je istý, ako to v skutočnosti je, či jeho rodinu naozaj zadržali, alebo sa im podarilo utiecť. V strachu o osud manželky a synov naoko pristúpi na hru a prijme úlohu agenta-provokatéra, ktorý má navštevovať svojich niekdajších priateľov z politiky a známych, preukázať sa im falošnými dolármi a občianskym preukazom so svojím novým menom, akože ho na Slovensko vyslali spravodajské služby zo Západu, aby tu organizoval protikomunistický odboj. Karsten naozaj navštívi niekoľkých starých známych a napíše o tom aj hlásenia (pretože Hálek mu prezradí – pravdivo či nepravdivo – že niektorí z nich už spolupracujú). Robí to však, tak aby priateľom naznačil, ako sa veci v skutočnosti majú… Próza je napísaná ako psychologická vojna medzi protagonistom a Hálkom, ktorý nie je nijaký primitív, ale javí sa ako inteligentný epický protihráč, pričom najdôležitejšie sú tu dialógy. Karsten sa napokon rozhodne použiť rovnakú zbraň ako Štátna bezpečnosť – násilie, manipuláciu, vydieranie. Túto možnosť mu viac-menej prihrá náhoda. Domnieva sa, že zvolená metóda bude účinná, avšak dopustí sa osudného omylu. V závere prózy, ktorá smeruje k tragickému vyústeniu, jeho vedomím viackrát prebehne myšlienka: „Hálek zvíťazil.“ Zvíťazil preto, lebo protagonistu prinútil dostať sa na jeho vlastnú morálnu úroveň, uplatniť morálku riadiacu sa princípom „účel svätí prostriedky“. V tomto Vilikovského texte Štátna bezpečnosť nie je objektom nadľahčeného, ironizujúceho prístupu (hoci irónie si protagonista i jeho epický protihráč, eštebák Hálek, navzájom uštedria až-až), prostredníctvom tak trocha komornej drámy jednotlivca je stvárnená amorálnosť mašinérie tajnej služby vystavanej na zhubnej ideológii a obludnosť jej metód. Román Antona Baláža Len jedna jar (2013) zachytáva atmosféru v československej spoločnosti v osudovom roku 1968, všeobecné nadšenie z politických reforiem uskutočňovaných od januára, po odstúpení Antonína Novotného z funkcie prvého tajomníka KSČ a nástupe dubčekovskej garnitúry, naivné predstavy i obavy z toho, ako bude reagovať brežnevovská moc. Končí sa 21. augustom, vstupom vojsk Varšavskej zmluvy do krajiny. Uvedené veci sú zobrazené cez šesť rovnocenných hlavných postáv, mladých ľudí – troch mužov a tri ženy, pohybujúcich sa prevažne v študentskom prostredí. Autor sa opiera o niekoľko skutočných, autentických udalostí (napr. národná púť na Bradlo k mohyle generála M. R. Štefánika), no individuálne osudy postáv a jednotlivé epizódy sú výsledkom autorskej fikcie (čo, pravda, neznamená, že nemohli mať predobraz v realite). V pútavej epizóde hrá svoju rolu aj Štátna bezpečnosť. Jedna z postáv, mladý začínajúci režisér Jašík získa z filmového štúdia na Kolibe najmodernejšiu ručnú kameru.

51 Igor Hochel

Používa ju na to, aby nakrútil zaujímavé šoty z Bratislavy a zo Slovenska pre viedenskú televíziu, za čo je zaplatený vo valutách. Spolu so svojou priateľkou a milenkou Renátou, nádejnou herečkou, zinscenujú konflikt medzi zákazníkmi čakajúcimi pred Tuzexom a vekslákmi, kšeftármi s bonmi, ktorý Jašík nakrúca spomenutou kamerou. Jeden z prítomných vykríkne: „Bacha, filmujú nás eštebáci!“ 7 – a tak Jašík s Renátou musia rýchlo zutekať. Má to však svoje dozvuky, keď sa im na Hviezdoslavovom námestí prihovorí skutočný eštebák, ktorý sa na základe toho, že disponujú takou modernou ručnou kamerou, domnieva, že ide o jeho kolegov: „Nevedel som, že na tretej správe už robíte s takýmito kamerami. Má zabudovaný aj transfokátor?“ 8 Keď vysvitne omyl, eštebák je rovnako vyplašený ako Jašík s Renátou a napokon od nich vyžaduje sľub mlčanlivosti: „Ale oficiálne som nič nepriznal. Rozumiete? Vôbec sa nepoznáme, nikdy sme sa nestretli! Žiadna tretia správa neexistuje! Rozumiete?“ 9 Jašík s Renátou mu to radi prisľúbia. V tejto epizóde Anton Baláž nielenže demýtizuje neomylnosť niekdajšej ŠtB, ale túto organizáciu priam zosmiešňuje. Daný motív tu plní aj funkciu obohatenia komického rozmeru románového tvaru. Vážnejšiu rolu v epickom dianí tu zohráva iná tajná služba – KGB. Jednu z hlavných postáv, študentku Pelageju, ktorá je dieťaťom ruských emigrantov po VOSR, ktorí sa usídlili v Československu, unesú jej príslušníci a odvedú na bratislavský sovietsky konzulát, kde nedobrovoľne absolvuje veľmi dôrazný zastrašujúci pohovor. Motív ŠtB dostáva významnejší priestor v inom diele A. Baláža, v rozsiahlej novele Krajina zabudnutia10. Próza vychádza zo skutočnosti, že po druhej svetovej vojne sa Bratislava stala jedným z európskych centier Palestínskeho úradu, ktorý organizoval vysťahovanie židov do Izraela. Na pozadí udalostí okolo činnosti úradu a osôb na nej zúčastnených stvárňuje osudy niekoľkých židov, ale predovšetkým príbeh rodiacej sa lásky mladej židovky Miriam Kohnovej, ktorá ako jediná z rodiny prežila Osvienčim a pracuje pre úrad, a začínajúceho fotografa Jakuba Beňadika. V románovom dianí zohrávajú dôležitú úlohu agenti Štátnej bezpečnosti. V čase, keď si komunistická vláda po roku 1948 v Československu nevyberaným spôsobom upevňuje moc a neprestajne hľadá nepriateľov, začínajú sledovať Palestínsky úrad. Jakub sa viac-menej náhodne dostane do ich pozornosti, keď na úrad prinesie fotografie, ktoré na objednávku urobil na židovskej svadbe, no vyhrážkami i poskytovaním výhod ho zaplietajú do svojej siete. Keď pochopí, že dvaja páni v baloniakoch a klobúkoch – zainteresovanému čitateľov môžu pripomenúť zdvorilú dvojicu z Kafkovho Procesu, ktorá v závere románu popraví Jozefa K. – ho vťahujú do čoraz špinavšej a špinavšej hry, z ktorej nebude mať možnosť úniku, rozhodne sa opustiť republiku spolu s Miriam. S falošnými pasmi a s nádejou

7 BALÁŽ, A. Len jedna jar. Bratislava: Marenčin PT, 2013, s. 66. 8 Ibidem, s. 67. 9 Ibidem, s. 68. 10 Uvedené dielo po prvý raz vyšlo v roku 2000 (Bratislava, Slovenský spisovateľ). Jeho druhé vydanie, ktoré autor prepracoval na základe zistenia nových faktov, je súčasťou knihy Anton Baláž: Portréty prežitia.

52 Funkcie motívu ŠtB v súčasnej slovenskej próze

odchádzajú posledným vysťahovaleckým vlakom židovských exulantov z Bratislavy pred zákazom činnosti Palestínskeho úradu a inštalovaním železnej opony. Motív ŠtB je v Balážovej novele epicky rozvinutý, je tu dôležitým dejotvorným činiteľom, súčasťou obrazu spoločenských pomerov na konci štyridsiatych rokov 20. storočia, atmosféry v povojnovej Bratislave a najmä v židovskej komunite, kde jeden strach – v čase, keď jednu totalitu nahrádzala nová – vystriedal druhý. Pozoruhodným spôsobom je motív ŠtB využitý v diele Kniha o cintoríne (2000)11, ktorá vyšla pod menom protagonistu a rozprávača v jednej osobe Samka Táleho. Ide – aj vzhľadom k tomu, že bola preložená do viacerých jazykov – o jednu z najúspešnejších slovenských próz vo vývinovom období po roku 1989. Skutočnou autorkou knihy je prozaička a divadelná režisérka Daniela Kapitáňová. Pri prvom vydaní sa okolo diela vytvorila istá mystifikácia (azda aj ako obchodný trik), utajovalo sa autorstvo, ale po niekoľkých mesiacoch bolo meno jeho pôvodkyne prezradené. „Obchodná značka“ Samko Tále však bola zachovaná, aj ďalšie vydania vyšli pod týmto menom. Kniha o cintoríne je štylizovaným rozprávaním mentálne retardovaného štyridsiat- nika, ktorý žije v Komárne a k invalidnému dôchodku si privyrába zberom papiera a kartónových škatúľ z obchodov. Je „znalcom“ miestnych pomerov, pozná všetkých významných ľudí v meste, ako aj čudákov a raritné, bizarné postavičky. Vo svojich zápiskoch komentuje vlastný osud, rodinné vzťahy, svoj postoj k iným ľuďom, životné epizódy a v dôležitej miere aj spoločenské pomery pred a po novembri 1989. Prirodzene, obdobie normalizácie vníma ako lepšie, spravodlivejšie než súčasnú éru. V tých „lepších časoch“ je jedným z jeho dôverníkov istý RSDr. Karol Gunár. V texte sa nikde ŠtB nespomína, ale z kontextu je čitateľovi jasné, že tento muž je jej agentom či spolupracovníkom. Samko Tále – ktorého postava však nie je koncipovaná tak, aby vzbudzovala len súcit, lež odzrkadľuje aj negatívne ľudské vlastnosti – sa tak vo svojej bezbrehej naivite stáva aj udavačom. „Sám“ o tom – hoci si to neuvedomuje – na viacerých miestach píše, napr.: „Tak potom som sa bál, že sa to RSDr. Gunár Karol dozvie, lebo Tí hore sa všetko dozvedia, a potom budem popoťahovaný ohľadom toho, že som vedel, a nepovedal som. Tak som šiel za RSDr. Gunárom Karolom a všetko som mu povedal, lebo on bol môj kamarát. RSDr. Gunár Karol bol môj kamarát a bol veľmi dobrý a láskavý a všetko si vypočul a dal mi aj Karlovarské oplátky a povedal, že dobre, že som to povedal, a aj inokedy mu mám všetko povedať ohľadom Žebráka a uja Ota a aj ohľadom iných. Tak som mu vždy všetko povedal. Vždy som bol za to chválený a dostával som aj Karlovarské oplátky alebo všelijaké odznaky alebo aj chlebíčky.“ 12 „Latentne“ prítomný motív ŠtB v diele D. Kapitáňovej je originálnym, nepatetickým, no pôsobivým odsúdením zhubnej mašinérie tejto tajnej služby, keď sa ani v ére

11 Pri písaní tejto štúdie som mal k dispozícii štvrté vydanie z roku 2005. Skutočnosť, že dielo v takom krátkom čase vyšlo až v štyroch vydaniach, potvrdzuje jeho mimoriadny úspech u slovenských čitateľov. 12 TÁLE, S. (D. Kapitáňová). Kniha o cintoríne. Levice: Koloman Kertész Bagala – L. C. A., 2005, s. 94.

53 Igor Hochel normalizácie neštítila nijakých prostriedkov. Zároveň esteticky účinným spôsobom dotvára a prehlbuje celkové tragikomické vyznenie románu. Dielami, ktoré som z hľadiska využitia uvedeného motívu analyzoval, sa téma nevyčerpáva. Motív ŠtB je frekventovaný aj v knihách prozaika, básnika a dlhoročného jáchymovského väzňa Rudolfa Dobiáša, napríklad v zbierke poviedok Znovuzrodenie (2007), ako aj v rozsiahlej románovej freske Ľudovíta Petrašku Lanské snehy (2009).

Literatúra BALÁŽ, Anton: Len jedna jar. Bratislava: Marenčin PT, 2013. BALÁŽ, Anton: Portréty prežitia. Dunajská Lužná: MilaniuM, 2014. TÁLE, Samko (Daniela Kapitáňová): Kniha o cintoríne. Levice: Koloman Kertész Bagala – L. C. A., 2005. VILIKOVSKÝ, Pavel: Príbeh ozajského človeka. Bratislava: Kalligram, 2014. VILIKOVSKÝ, Pavel: Prvá a posledná láska. Bratislava: Slovart, 2013. VILIKOVSKÝ, Pavel: Vlastný životopis zla. Bratislava: Kalligram, 2009.

doc. PhDr. Igor Hochel, PhD. Katedra slovenskej literatúry Filozofická fakulta, Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre Štefánikova 67, 949 74 Nitra – Slovenská republika [email protected]

54 Mariana Hrašková (Nitra) Existenciálna téma vo vybranej slovenskej a českej próze pre deti

Abstrakt Autorka sa vo svojom príspevku zameriava na existenciálnu tematiku v súčasnej slovenskej a českej literárnovednej reflexii literatúry pre deti a mládež, rovnako aj v súčasnej umeleckej tvorbe oboch literatúr (so špecifickým zameraním na slovenskú literatúru). Rozsah štúdie nedovoľuje komplexnejšie obsiahnuť zložitosť predostretého problému, preto sa zamerala len na niektoré výrazné javy súvisiace s témou. Na interpretáciu bližšieho konfrontovania témy si vybrala dvoch súčasných slovenských autorov (Daniel Hevier a Igor Válek). Selektovaných autorov zjednocuje fenomén tematiky smrti v tvorbe pre deti po roku 1990, hoci ich autorské poetiky, prístup k téme a uhol pohľadu na problém projekcie smrti v rámci existenciálnej tematiky sú rozdielne. Vybrané dve knižné publikácie spája aj približne rovnaká veková kategória adresáta. V príspevku sa hodnotí aj problém recepcie jednotlivých textov od vybraných autorov. Kľúčové slová: existenciálna téma, smrť, postavenie témy smrti v literatúre pre deti, strach, umieranie, postmoderná kniha, funkčná estetika, ľudová rozprávka, posolstvo textu, porozumenie textu, biblioterapia

Abstract Existential Topic in Chosen Czech and Slovak Prose for Children The author in his paper focused on the existential themes in contemporary Slovak and Czech literary reflection on literature for children and youth (marginally), as well as in contemporary artistic creation of both literature (with a specific focus on Slovak literature). The interpretation closer confronting themes chosen two contemporary Slovak artists (Daniel Hevier and Igor Válek). The selected authors unifying theme of death phenomenon in contemporary prose for children, The selected authors unifying theme of death phenomenon in the formation of children by the year 1990, although their creative poetics approach to the topic and perspective projection on the issue of death within existential themes are divided. The paper assesses the problem of reception of individual texts from selected authors. Key words: existential topic, death, standing topic of death in literature for children, fear of dying, postmodern book, functional aesthetics, folk tale, text message, text understanding, bibliotherapy

55 Mariana Hrašková

Život človeka, jeho existencia vo svete je daná ako časový úsek dvoma hraničnými bodmi, narodením a smrťou. Vďaka tomu, že sa existenciálna téma dotýka podstatných fáz života, patrí k základnému záujmu (nielen) slovesného umenia. Moment narodenia je rovnako kúskom života, ako je kúskom života aj jeho finálna existenciálna fáza – smrť. Na jednej strane je pre mnohých téma smrti vnímaná ako príliš náročná pre deti, na strane druhej možno tvrdiť, že téma smrti má v literatúre pre deti svoje opodstatnené miesto, pretože je v úzkej spojitosti so zmyslom života, ktorý sa dieťa učí spoznávať. Problém včleňovania témy, akceptácia témy a kvalifikácia témy, resp. posúdenie kvality, ktoré téma smrti môže poskytnúť v literatúre pre deti, súvisí s viacerými problémovými okruhmi. Poloha predstavy dospelých o traumatizačnom efekte na deti a psychickej záťaži, ktorú môže spôsobiť, spôsobuje jej odmietanie. V tejto súvislosti treba tiež podotknúť, že deti, ktoré už boli priamo konfrontované so smrťou blízkej osoby a psychicky ich to paralyzovalo, strácajú záujem (niekedy úplný) o takúto umeleckú literatúru, preto je ju vhodnejšie ponúknuť skôr. Existenciálna téma v umení je potenciálnou predprípravou na priame stretnutie so smrťou v osobnom živote, takže šok z nepoznaného sa môže zmenšiť. Zložitosť, náročnosť a citlivosť problematiky ukazuje, že spisovatelia často nevedia, ako sa k nej správne postaviť a primerane ju predstaviť dieťaťu. Vážna poloha témy v súvislosti s priamejšími prepojeniami na ľudskú osobnosť je obyčajne recepčne náročná, takže často spôsobuje jej segregáciu a prijateľnejšie sa javia príklady v prepojení na prírodné reálie. Navyše jej vážna poloha je často v subordinačnom postavení voči trivializovanej podobe smrti, ktorá smeruje k zozábavneniu, pretože táto prináša autorovi väčší úspech a záujem detí, je u detí atraktívnejšia. Pochybnosti o vhodnosti nastoleného problému sú aj v názore, že vedomie smrteľnosti sa vo vedomí človeka buduje postupne, preto dieťa svojimi limitmi nemôže problém pochopiť, navyše je na začiatku života, nie je náležité ani zmysluplné hovoriť o zániku a konci, teda o poslednej jeho životnej etape, na to má ešte čas. V neposlednom rade disproporcie spôsobuje aj spoločenský status quo k smrti, odraz sociálneho postoja k danej téme. Zomieranie a smrť sa v súčasnej spoločnosti čoraz viac inštitucionalizuje, menej, resp. vôbec sa už nezomiera doma, častejšie v nemocniciach a terminálnych zariadeniach, takže nastáva izolácia procesu zomierania a aktu smrti častejšie ako kedysi. S tým však súvisí aj nárast nepoznaného v problematike prirodzeného spoznávania a budovania pomocných pák, ako s týmito pocitmi pracovať, čiže vybudovať si aj emočné zdroje, z ktorých človek môže čerpať v čase straty a ťažkostí, s ktorými sa skôr či neskôr v živote stretne. „Do prvej polovice 20. st. je smrť ešte prirodzenou súčasťou života“ 1 hovorí Milena Šubrtová (2008), sociálne povedomie sa v tejto otázke ešte nebudovalo na pozadí inštitucionalizácie smrti, profesionalizácie starostlivosti o chorých a postoja k pohrebnému aktu, ako ho poznáme dnes.

1 ŠUBRTOVÁ, M. Obraz smrti v současné české literatuře pro děti a mládež. In: STANISLAVOVÁ, Z. – ANDRIČÍKOVÁ, M. (eds). Fenomén zla v súčasnom umení pre deti a mládež. Prešov: Prešovská univerzita, 2008, s. 71.

56 Existenciálna téma vo vybranej slovenskej a českej próze pre deti

Od druhej polovice 20 storočia postupne prišlo k zmenám v rodinných, sociálnych, ekonomických, morálnych postojov k dimenzii smrti. Dnes nad smrťou máme síce zvýšenú medicínsku kontrolu, ale jej spoločenský význam a vedomie hodnoty sa stráca. Olga Kubeczková uvádza, že v tomto kontexte „sa ukazujú byť zaujímavé 3 okruhy problémov, ktoré spolu do istej miery súvisia: vzťah k umieraniu a smrti, životný štýl a vplyv médií.“ 2 Moderná spoločnosť má tendenciu vytesňovať smrť zo života a sociológovia, psychológovia a ďalší varujú, že to môže viesť k nesprávnej interpretácii existenciality u nastupujúcej generácie. Životný štýl, ktorý preferuje dokonalú krásu popiera prirodzené starnutie, podporuje falošný vzťah k sebe samému i druhým, pestuje odstup od staroby a môže u človeka v jeho vlastnej starobe blokovať zmierenie sa s danou životnou fázou. Azda najväčší podiel na rezonanciu problému smrti v spoločnosti má tlak médií. Médiá smrť často skresľujú, trivializujú, vyprázdňujú. Médiá sa tvária, že podávajú smrť v skutočnej podobe, ale smrť podávajú svojou optikou, za ktorou sa skrýva odklon od hlbšieho rámca, ktorý so sebou enigmatický rozmer smrti nesie. Súčasná slovenská a česká literárnovedná reflexia v kontexte literatúry pre deti sa existenciálnej tematike nevyhýba, dá sa povedať, že sa snaží i dobehnúť odmlku zapríčinenú dedičstvom totality, kedy bola táto téma vytesňovaná. Zatiaľ čo česká odborná reflexia v literatúre pre deti je progresívnejšia, rozsiahlosťou a množstvom monografických prác precíznejšie mapuje tému systematickejšie a kompaktnejšie, v slovenskom literárnovednom kontexte nemáme rozsiahlejšie spracované dielo k tejto téme.3 V českej súčasnej pôvodnej tvorbe, t. j. po roku 1990, podľa Mileny Šubrtovej (2008), Olgy Kubeczkovej (2013) a iných rezonujú s existenciálnou témou prozaické diela ako napr. novela Ivy Procházkovej: Myši patří do nebe… ale jenom na skok (2006), rozprávkový súbor Martina Vopěnky Pohádky větrných hor (1998), próza Radka Malého František z gaštanu Anežka ze slunečnic (2006), a pod. V súčasnej slovenskej prozaickej tvorbe možno nájsť viacero zaujímavých diel, ktoré pracujú s témou smrti sústredenejšie a výraznejšie.4 Nakoľko s témou smrti principiálne súvisí problém strachu, pre projekciu témy smrti cez rôzne polohy strachu možno synekdochicky ponúknuť dva prístupy k stvárneniu témy v súčasnej slovenskej literatúre pre deti. Okrem spoločnej témy knižné tituly spája aj približne rovnaké vekové zameranie. Ľudský prienik do existenciálnej problematiky v určitých ohrozeniach života skonkretizovaný do problému rôznych polôh strachu má Daniel Hevier v knihe

2 KUBECZKOVÁ, O. Smrt a dítě. Existenciální motivika v české literatuře pro děti a mládež. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě. Pedagogická fakulta, 2013, s. 8. 3 Parciálne sa v súčasnosti motivikou smrti v prozaickej tvorbe literatúry pre deti zaoberá Z. Stanislavová v diele Éthos a Poésis v umeleckej tvorbe (2013). 4 Po roku 1990 sa téma smrti vo väčšej či menšej miere objavuje u viacerých autorov slovenskej literatúry pre deti napr. Jozef Kollár, Mária Lazárová, Juraj Šebesta, Jana Bodnárová, Daniel Pastirčák, Erik Jakub Groch, Slávka Liptáková, Roman Brat a iní.

57 Mariana Hrašková

Strašidelník. Protistrašidelná knižka pre (ne)bojácne deti (1999).5 Problém strachu je jedným s najčastejších detských problémov. V partnerskej komunikácii s dieťaťom, ktorá má v knihe miestami konceptuálny charakter nahliadania do rozmerov strachu z každej strany, ide vlastne o autorsky naliehavý pokus do prieniku hlbšieho pochopenia sveta, vnútorného (najmä emocionálneho a rozumového, ale aj v rámci vnímania vlastnej ontogenézy a pod.) i vonkajšieho priestoru človeka (kino, ulica, obchodný dom, priestor domova, škola, tunel, cintorín a pod.). Možno ju vnímať aj ako „postmodernú skladačku literárnej publicistiky (causerie, reportáž, črta), lyrických aj epických literárnych žánrov (nonsensovej riekanky, parodickej rozprávky či mysterióznej poviedky) i parodovanej didaktickej inštrukcie (poznámky, protistrašidelné cvičenia, slovníček fóbií a pod.)“ 6 variujúcich fenomén strachu. Téma smrti, skonkretizovaná predovšetkým v kapitolkách Raz možno umrieme, ale celkom určite to nebude dneska večer7 a Cintorín je pekné miesto je rovnako ako strach v rôznych podobách vnímaná ambivalentne. Reflexia nad skutočne nepríjemným sa relativizuje, keď sa stáva hrou predstáv, pričom fantázia strachu nadbieha v optimálnej miere, ale aj ho uzemňuje. Strach sa nepodceňuje, ale ani nepreceňuje. Emócia strachu je v istých momentoch dôležitá a prospešná. Pomáha udržiavať ostražitosť. Pozitívny význam strachu sa vníma ako nevyhnutná súčasť ochrany pred nebezpečenstvom. Konfigurácia logického s nelogickým, fantazijného s reálnym, vtipného s vážnym, uvedomeného s podvedomým, známeho s neznámym sprítomňuje strach – aj zo smrti – ako psychický stav, ktorý je dôverne známy každému, minulému aj súčasnému, človeku. Strach je objekt, ktorý je vhodný ako námet na vážnu úvahu, ale z pozície nadhľadu aj problém, pri ktorom sa možno pousmiať: „Strach z toho, že už nebudeme, je asi najhlbší strach, aký je v nás. Všetci sa bojíme umierania, pretože sme to ešte nikdy nezažili. Nedá sa to natrénovať. Keby ste vedeli, ako sa bojím svojej smrti ja! Viem, že to bude zážitok, ktorý celkom zmení môj život…“ 8 Súčasťou kapitolky Cintorín je pekné miesto je aj protistrašidelné cvičenie. Opisuje nielen exteriér – vonkajšok cintorína ako pokojné miesto a dokonca aj „interiér“ teda to, čo je pod zemou, kde sú skelety tiel, ktorých sa netreba báť, pretože samy osebe neznamenajú ohrozenie človeka. Nabáda a pozýva v ňom dieťa na báze dobrovoľnosti a slobodnej časovej limitácie v sprievode dôveryhodnej osoby k návšteve cintorína. Je to

5 Tému strachu s odkazom na problém smrti má autor napr. aj v knihe pre deti Heviho škola tvorivosti (2008), kde píše: „Existencia je vo svete Problémov niečo ako pre ľudí choroba či smrť. Preto by sme Problémy nemali brať ako nepriateľov, ale ako prirodzenú súčasť života, ktorý majú s nami spoločný…“ HEVIER, D. Heviho škola tvorivosti. Bratislava: Perfekt, 2008, s. 61. 6 STANISLAVOVÁ, Z. „Funkčná estetika“ v tvorbe Daniela Heviera. In: STANISLAVOVÁ, Z. – ŽEMBEROVÁ, V. (eds). O zážitkovosti a funkčnosti v literatúre pre deti a mládež. Prešov: Náuka, 2002, s. 81. 7 Slovo možno môže znamenať niekoľko súvislostí. Jednak fakt, že človek nezomiera, ak žije v myšlienkach nasledujúcich generácii, jednak predznačenie konfesionálneho kontextu kapitolky, ktorý je súčasťou záveru úvahy o umieraní, teda fakt, že veriaci človek po smrti odchádza na život vo večnosti. Partikula možno má úvahový charakter. 8 HEVIER, D. Strašidelník. Protistrašidelná knižka pre (ne)bojácne deti. Bratislava: Aspekt, 1999, s. 27.

58 Existenciálna téma vo vybranej slovenskej a českej próze pre deti

aj snaha po uvoľnení blokácie v predstave dieťaťa, že cintorín je podnetom k tanatofóbii. Do plánu poznania sa stále zapája aj intelektuálna hra. Uvedomovanie si strachu nie je len explikácia vlastnej limitácie človeka, ale aj poznávanie vlastných dispozícií a učenie prekonávania seba samého. Strach treba poznať a vedieť ho aj v sebe usmerniť, aby neviedol k paralyzácii človeka. Mať strach je normálne a zdravé. Každý, od najmenších až po dospelých, niekedy zažíva strach. Pripomína to aj autor, keď samého seba projikuje do rôznych situácií prežívania strachu. A hoci pocity strachu temer nikdy nie sú príjemné, sú to pocity, ktoré môžu byť podnetné. Prežívanie a zvládanie strachu dovoľuje deťom pripraviť sa na zvládnutie situácií a životných výziev, pretože život je charakteristický svojou premenlivosťou a rovnako aj konečnosťou mnohých javov a vecí. Strach je aj vývinovo podmienený a tak ako prirodzene prichádza, tak aj prirodzene môže odznieť. Práca so strachom v detstve môže byť účinnou prevenciou pre vnímanie strachu v budúcnosti, teda Hevierova kniha má aj terapeutický aspekt. Igor Válek priniesol v roku 2013 do slovenskej literatúry pre deti tému smrti prostredníctvom knižky Neboj sa! A iné HORORozprávky s podtitulom – Podľa strašidelných povestí Pavla Emanuela Dobšinského. Ako už názov napovedá, ide o aktualizáciu ľudových rozprávok so zdôraznením žánrovej kontaminácie hororom, teda žánru zábavnej literatúry, v ostatnom čase populárnej. Igor Válek vychádzal z kníh Augusta Horislava Škultétyho a Pavla Dobšinského Slovenské povesti. Kniha prvá. Povesti prastarých báječných časov a z knihy Pavla Dobšinského Prostonárodné slovenské povesti, pričom svoj výber zúžil (tiež symbolicky) na trinásť rozprávok, ktoré spája téma strachu. Dôležitým faktorom hodnotenia existenciálnych obrazov v ľudovej rozprávke je adaptačná stratégia, ktorú volí upravovateľ pri jej prevedení do literárnej podoby.9 Prístup upravovateľa je veľmi dôležitý, pretože na ňom záleží, či bude zmyslu pôvodnej slovesnej látky dobre porozumené. Autor sa v knihe zameral prevažne na symboly zla a hrôzy, takže umelecký zámer je podriadený predstaveniu kaleidoskopu príšer, pekelných síl, drakov, šarkanov, ježibáb, vlkolakov, záhrobných bytostí a samozrejme personifikovanej Smrti, čím do určitej miery podľahol aktuálnemu módnemu trendu, kedy sa určujúcim výberom stáva aspekt atraktívnosti strachu – v intencii vety na prebale knihy: „kto sa bojí báť, môže prísť o veľa fantastických, vzrušujúcich i krásne mrazivých zážitkov.“ Personifikovanú Smrť reprezentujú rozprávky Tetka smrť na návšteve a Kmotra smrť a zázračný lekár. Autor teda vybral zo skupiny sujetov, kde hrá personifikovaná smrť centrálnu úlohu, tie najznámejšie. Pred rozprávkovými príbehmi sú samostatne vyčlenené textové štruktúry. Ide o autorské pasáže vizuálne vyčlenené iným typom písma, s kontaktným charakterom príhovoru či predhovoru. Ich štylistický výraz má vecný a informatívny charakter. Sú vstupnou bránou do textu ľudových rozprávok, za účelom naznačenia obsahu a vzbudenia záujmu

9 K transformačným faktom Válkovej publikácie patrí ďalej napr. aj modernizácia lexiky, úprava názvov pôvodných titulov rozprávok, autorské úvodné texty k rozprávkam, úprava záverov pôvodných rozprávok so zdôraznením didaktického aspektu, väzba k brožúre – príručke čítania s porozumením od T. Vráblovej a pod.

59 Mariana Hrašková o tému rozprávania. Napríklad pri rozprávke Tetka smrť na návšteve od eufemizovaného začiatku „nadišla chvíľa porozprávkovať sa o smrti“ 10 postupne prechádza do opisov vyvolávajúcich zdesenie, hrôzu, strach. Bizarnú postavu Smrtky modelujú rôzne výrazové jazykové prostriedky, napr. onomatopoje: „Brrr!“ 11, prirovnania: „zuby trčiace ako koly“ 12, metafory s príznačnou zmyslovou konkrétnosťou: „znakom jej prítomnosti bol hrkot obnažených kostí“ 13 a pod., pričom nemožno tvrdiť, že v nich ide autorovi o oboznamovanie sa s témou smrti. Rozprávka Tetka Smrť na návšteve (pôvodný názov Tetka Smrť) je ľudové podanie obrazu vplyvu patologického strachu na kvalitu života človeka a odsudzuje negatívnu charakterovú vlastnosť strach. Strach protagonistku natoľko obmedzoval, že jej nedovolil ani pokojne žiť, ani sa vydať, hoci bola pekná a pracovitá. Defektné myslenie izoluje človeka od spoločnosti a bráni mu prežívať prirodzený život. Žene ovplyvňoval postoj ku všetkému, strach jej prekážal v zdravom pohľade na svet, odmietala i pomoc druhých, riadila sa poverčivosťou, strach bol jej životom a ovládal ju, znemožňoval jej vykonávať posvätné úkony (návšteva polnočnej omše), aké môžu mať pre človeka mimoriadny význam. Stával sa jej zvykom a vtedy človeku môžu hroziť fatálne dôsledky. Návštevníčku Smrť žena paradoxne nespoznala. V kľúčovej dvojici postáv sa u ženy odsudzuje predovšetkým jej povahová črta strachu. Personifikovaná Smrť je indiferentná, nie je ani dobrá ani zlá, je vykonávateľom spravodlivosti voči dôsledkom strachu dievky. Významová responzia témy rozprávky Válkovi vyúsťuje do potreby zdôraznenia statočnosti ľudského srdca a autor ju v závere rozprávky rozvádza do viacvetného postoja s didaktizujúcim efektom. Kmotra Smrť a falošný lekár (pôvodný názov Kmotra Smrť a zázračný lekár), ktorú Válek vkomponoval do svojho výberu, je ľudová rozprávka založená na princípe určitej dohody so smrťou. Personifikovaná Smrť v nej pomáha biednemu ovčiarovi, ktorý pri narodení ďalšieho dieťaťa v mnohopočetnej rodine nemôže nájsť na krst nikoho, kto mu pôjde za kmotra. V najväčšom zúfalstve sa vyberie v noci von z domu. Stretne Smrť, ktorá sa mu ponúka do funkcie kmotrovstva. Smrť žiada protislužbu, v ktorej musí biedny človek obstáť. Súčasťou dohody je aj podmienka – chrániť sa lakomstva. Slovo, ktoré dodržal ako chudobný, keď niesol Smrť v podobe ťažkého bremena na pleciach, však nedokázal dodržať, keď zbohatol. Vzťah teda funguje dovtedy, kým ovčiar nechce oklamať smrť a na klamstve zbohatnúť. Pokrivený charakter človeka si často trúfa oklamať aj to, čo sa oklamať nedá. Chytračením neoklame Smrť, ale samého seba. V ľudovej rozprávke je smrť vždy spravodlivá. Má moc nad človekom a to, že prepožičiava časť svojej zázračnosti neznamená, že ju stráca. Ľudový dôvtip prostredníctvom obrazu prepožičania zázračnosti odkrýva možné charaktery človeka v rôznom sociálnom postavení.

10 VÁLEK, I. Neboj sa! a iné HORORozprávky. Bratislava: Trio Publishing, 2013, s. 22. 11 Ibidem, s. 22. 12 Ibidem, s. 22. 13 Ibidem, s. 22.

60 Existenciálna téma vo vybranej slovenskej a českej próze pre deti

V rozprávke O zúfalej sirote (pôvodný názov O sirote) príbeh predstavuje niekoľko variantov smrti. Okrem podôb zásvetných bytostí, kedy smrť naberá na seba podobu ľudí kedysi žijúcich, vystupuje aj ako abstrakcia, t. j. moment ukončenia života, podaný v podobe strohej informácie – zomrela, čo sa deje pri všetkých vlastných rodinných príslušníkoch kľúčovej postavy. Ďalšia forma odkazujúca na aspekt smrti je aj jej priestorové určenie – cintorín, peklo, prípadne nebo. Projekcia procesuálnej stránky zomierania ústrednej dvojice postáv je v kontrapozícii. Zatiaľ čo Hanka sa v pozemskom živote utrápi na smrť, akt smrti je pre ňu vykúpením a jej následná cesta smeruje do neba, macocha si konaním vysluhuje trest a dostáva sa do pekla. Aj keď je publikácia premysleným skĺbením dvoch prístupov k téme (Igor Válek a Timotea Vráblová) autorský Válkov výber smeruje k vyňatiu strašidelných prvkov za účelom atraktívneho strašenia témou, napr. aj na spôsob dokazovania konkurencie- schopnosti hororových prvkov zo slovenských ľudových rozprávok hororovým prvkom autorskej svetovej tvorby. Viaceré významové responzie témy smrti sa okliešťujú do polohy zvýrazneného strašenia, takže je to poloha, ktorá tému ako takú pre súčasné dieťa neposúva ďalej v zmysle odkrývania hlbšieho filozofického rámca. Introspektívny charakter má ale vložená brožúrka od T. Vráblovej – je to príručka na vytvorenie návykov detí školského veku zvládať čítaný text s porozumením. Zámerom príručky je pomôcť deťom prekonať nedostatok porozumenia textu a lepšie pochopiť významy, ktoré text ponúka. Na Válkových rozprávkach vysvetľuje ich podstatu, poslanie, mravné poučenie. Pomáha mladému čitateľovi vniknúť do vnútra postáv, ktoré sa prejavuje v ich vonkajšom konaní. Na konci príručky je kapitolka, ktorá náležitými výrazovými prostriedkami a citlivo vysvetľuje nielen zobrazenie smrti v ľudových rozprávkach, ale aj jej zmysel v živote človeka a to, že je prirodzenou súčasťou každého ľudského života: „Dnes sa ľudia buď smrti boja, alebo sa snažia na ňu nemyslieť. Naši predkovia sa nevyhýbali takýmto myšlienkam. Naopak, snažili sa na odchod zo sveta pripraviť. Vedelo sa, že ničomný človek neodchádza zo sveta dobre. Príkladom toho je aj Kmotra Smrť a falošný lekár. Kmotrička smrť má v tejto rozprávke kladnú úlohu. Pomáha chudobnému človeku zmeniť svoj život k dobrému a mať teda nádej na dobrý odchod zo sveta. Aké posolstvo zašifrovali naši predkovia do príbehu? Zdravo myslieť na smrť, teda rozmýšľať o nej a rátať s koncom života je dobré. Prečo? Nechceme ho predsa premárniť. Pomáha nám to vážiť si život a žiť ho čo najlepšie.“ 14

Záver Literatúra pre deti má dostatok výrazových prostriedkov i žánrových foriem, ktorými môže zložitú existenciálnu tému detskému recipientovi sprostredkovať, napriek tomu je málo literárnych počinov, ktoré dokážu skutočne hodnotným spôsobom tému stvárniť. Neexistuje dieťa, ktoré by sa s témou smrti skôr či neskôr nestretlo. Dôležité však je, ako

14 VRÁBLOVÁ, T. Čítame s porozumením knižku Nebojsa! a iné HORORozprávky. Bratislava: TRIO Publishing, 2013, s. 14.

61 Mariana Hrašková sa téma dieťaťu sprostredkuje. Prostredníctvom primeraných obrazov existenciálnej témy môže literatúra reflektovať úzku spojitosť so zmyslom života, ktorý sa dieťa učí spoznávať. Téma smrti je v súčasnej literatúre pre deti veľká výzva, zostáva veriť, že kvalitných literárnych počinov na danú tému, napr. aj spôsobom oboznamovania s témou v podobe prevencie, profylaxie a terapie (t. j. biblioterapie) bude v literatúre viac.

Literatúra HEVIER, Daniel: Strašidelník. Protistrašidelná knižka pre (ne)bojácne deti. Bratislava: Aspekt, 1999. HEVIER, Daniel: Heviho škola tvorivosti. Bratislava: Perfekt, 2008. KUBECZKOVÁ, Olga: Smrt a dítě. Existenciální motivika v české literatuře pro děti a mládež. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě. Pedagogická fakulta, 2013. MORAVČÍKOVÁ, Erika: Život so smrťou. In: BALLAY, Miroslav – KUDLAČÁKO- VÁ, Veronika – MORAVČÍKOVÁ, Erika (eds): Kumšt (k) smrti. Z kulturologických priezorov. Nitra: UKF, 2015, s. 135 – 141. STANISLAVOVÁ, Zuzana: Éthos a Poésis v umeleckej tvorbe. Prešov: Prešovská univerzita v Prešove, 2013. STANISLAVOVÁ, Zuzana: „Funkčná estetika“ v tvorbe Daniela Heviera. In: STANI- SLAVOVÁ, Zuzana – ŽEMBEROVÁ, Viera (eds): O zážitkovosti a funkčnosti v literatúre pre deti a mládež. Prešov: Náuka, 2002, s. 79 – 84. ŠUBRTOVÁ, Milena: Tematika smrti v české a světové próze pro děti a mládež. Brno: Masarykova univerzita, 2007. ŠUBRTOVÁ, Milena: Obraz smrti v současné české literatuře pro děti a mládež. In: STANISLAVOVÁ, Zuzana – ANDRIČÍKOVÁ, Markéta (eds): Fenomén zla v súčasnom umení pre deti a mládež. Prešov: Prešovská univerzita, 2008, s. 70 – 83. VÁLEK, Igor: Nebojsa! a iné hororozprávky. Bratislava: TRIO Publishing, 2013. VRÁBLOVÁ, Timotea: Čítame s porozumením knižku Nebojsa! a iné HORORozprávky. Bratislava: TRIO Publishing, 2013.

Mgr. Mariana Hrašková, PhD. Katedra slovenskej literatúry Filozofická fakulta, Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre Štefánikova 67, 949 74 Nitra – Slovenská republika [email protected]

62 Miroslav Chocholatý (Brno) Tři podoby sebereflexe v současné próze

Abstrakt Společným rysem trojice analyzovaných próz: románu Houština (1999) Václava Kahudy, románu Kosti, maso, tekutiny (2005) Petra Hrbáče a románu Stopy za obzor (2006) Pavla Kolmačky, je koncepce románu jako sebereflexe, zachycení cesty vlastního já od dětství k dospělosti. Základní motivací autorů se zdá být niterná potřeba sebereflexe. Charakteristickým znakem je pocit vlastní výlučnosti, outsiderství a s nimi spojený pocit společenské disociace. Ačkoliv svou přítomnost vnímají autoři různě, jako společný element se jeví důležitost vlastního dětství. Dětství je u každého z autorů zachyceno jako neúplné, mezerovité, plné stop, které svého významu dosahují až s odstupem času. Výsledky jsou však různé: u Kahudy je to zdůvodnění údělu samoty, u Hrbáče je to homosexualita, u Kolmačky ukotvení v okruhu tradičních hodnot, kterými pro něho jsou rodina a víra. Klíčová slova: současný česká próza, román, autenticitní linie, sebereflexe, outsiderství, disociace Abstract Three Faces of Self-reflection in the Contemporary Czech Prose The common feature of the three analysed pieces of prose—Václav Kahuda’s novel Houština (1999), Pavel Kolmačka’s novel Stopy za obzor (2006) and Petr Hrbáč’s novel Kosti, maso, tekutiny (2005)—is the concept of a novel as a self-reflection, as an attempt to capture the journey of one’s self from childhood to adulthood. The main authorsʼ motif seems to be an inner need for self-reflection. Another commom trait is the feeling of one’s own uniqueness, of being an outsider and feeling dissocialised. Although each author perceives the present moment differently, they all emphasise the importance of childhood. Childhood which is depicted as incomplete, gappy, and full of traces which only gain significance with time. The outcomes differ greatly: in Kahuda, it is the justification of his destiny of a loner, in Hrbáč, it is homosexuality, and in Kolmačka, it is being deeply rooted in traditional values for him represented by family and faith. Key words: contemporary Czech prose, novel, authenticist line, self-reflection, outsidership, dissociation

Příznačným rysem polistopadové produkce bylo její rozdělení do dvou hlavních linií. První z nich programově směřovala k autenticitě, bezprostřednímu vyjádření holého

63 Miroslav Chocholatý existenciálního uplývání, druhou pak tvořily prózy sázející na rozbití příběhu cestou rafinované hry, představových asociací, prolínání. Progrese tzv. autenticitní literatury rezonuje do jisté míry s celosvětovým rozmachem literatury non-fiction. Za hlavní příčinu konjunktury zejména deníkové a memoárové literatury tohoto žánru lze v našem kontextu považovat potřebu zejména exilových a di- sidentských tvůrců konfrontovat osobní zkušenost s „normalizačně“ propagandistickým viděním a interpretací skutečnosti. Kvantitativní nárůst děl autobiografické povahy zajisté souvisí se snahou autorů vyrovnat se s prožívanou kolektivní minulostí, přitom tendence k autentizaci a fantask- nosti české prózy představuje dva krajní póly téže emancipační tendence. Lubomír Machala si všímá, že je spojuje anti-iluzivní charakter, dominantní role vypravěče, potlačování příběhovosti a směřování k reflexivnosti a lyrizaci textu, kumulace otázek po smyslu tvorby a života a vyhrazení velké pozornosti snům. Klíčovým spojujícím prvkem obou linií je zvýšený důraz na autorské já.1 V autenticitních textech je především prezentováno, jak já svět vnímá a prožívá, imaginativní prózy naopak zprostředkovávají, jaký svět já generuje. Obě linie jsou sebereflexivní. Zatímco autenticitní linie se snaží vysvobodit pravdu individuálních životních pocitů a reflexí teď a tady z pout předem daných a zkreslujících literárních schémat, fantaskní linie se dobrovolně oddává fabulační, žánrové i obecně literární hře.2 Jednou z metamorfóz této vrstvy jsou díla, která mají podobné schéma: jsou obrazem dětství a dospívání autorského subjektu. Základním znakem je niternost, časová distance, zaměření na body životních zvratů hlavních hrdinů. Body obratu hledají autoři v příznakových fázích života, zejména pak v dětství, mládí, na prahu dospělosti. V kritických ohlasech tří uvedených próz se setkáváme nejčastěji s pojmy autobi- ografický či semiautobiografický román, autenticitní skutečnost ve fikčním narativu, výrazná autostylizace či sebereflexe. Zastavme se u posledních dvou zmíněných pojmů: autostylizace bývá definována jako subjektivní stylizace tvůrce, odrážející jen určitou složku jeho existence, záměrně vyhrocenou. Nezprostředkovává objektivní představu o autorovi, o jeho životě, výběrem určitých faktů vytváří toliko představu literární, která má odpovídat autorovu záměru a také poslání daného literárního díla. Sebereflexe je proces poznávání sebe sama v různých situacích, které nám umožňuje pochopit motivy a příčiny našeho chování. Zahrnuje v sobě úvahy nad vlastním chováním, činy a jejich důsledky. Zkoumané romány, a to Houština (1999) Václava Kahudy, Kosti, maso, tekutiny (2005) Petra Hrbáče a Stopy za obzor (2006) Pavla Kolmačky připomínají žánr zachycující dospívání a zrání hrdiny. Prózy mají výrazný existenciální roz-

1 Srov. MACHALA, L. – HRUŠKA, P. (eds). V souřadnicích volnosti. Praha: Academia, 2008, s. 280. 2 Ibidem, s. 280–281.

64 Tři podoby sebereflexe v současné próze

měr a důležitou roli v nich hraje autenticita. Základní motivací autorů se však zdá být niterná potřeba sebereflexe. Společným znakem je pocit vlastní výlučnos- ti, outsiderství a s nimi spojený pocit společenské disociace. Výsledky jsou však různé: u Kahudy je to zdůvodnění údělu samoty, u Hrbáče je to homosexualita, u Kolmačky ukotvení v okruhu tradičních hodnot, kterými pro něho jsou víra a rodina. Román Václava Kahudy nazvaný Houština je autorovou vzpomínkovou knihou. Název románu slouží jako metafora, evokuje spleť životních osudů, které jsou čtenáři předkládány. Zároveň má tato metafora i metatextový rozměr, poukazující na způsob autorova myšlení a na koncepci textu, ale také na formální i obsahovou stránku románu. Houštinou je i jazyková struktura textu, v níž se mísí jednotlivé jazykové vrstvy.3 Hlavní postavou je samotný vypravěč, průvodce vzpomínkami na dětství, školu a různá zaměstnání. Veškeré sondy do minulosti vyznívají značně skepticky. Od útlého věku se hlavní hrdina stává vyděděncem, pocit outsiderství je pro něho jakýmsi stigmatem. Z plejády existenciálních motivů patří k nejfrekventovanějším úzkost, odcizení, vnitřní prázdnota a samota: „Samota je mé území. Můj svět. Je to obrovská průzračná nora. V pěně životů. Procházím sklovitým magnetickým bludištěm. Míjím akvária plná shonu a zmatku. Pomíjím hlomoz a křik. Ty podzemní chodby se sbíhají v jedno ústí. Propast času zde končí. Dál je jen široký prostor. Prosvětlená prázdnota. A v prázdnotě nacházím štěstí. Vidím, jak se věci vylupují samy ze sebe.“ 4 Neschopnost začlenit se stává se údělem, kterému se hlavní hrdina nebrání. Vyjadřuje zhnusení nad davovostí, sám sebe vnímá jako devianta, je povznesen nad své okolí, pohrdá jím, což platí i o nejprivátnější sféře erotických prožitků. Sám hlavní hrdina se cítí jako outsider, veškeré jeho snahy prostupují pocity zmaru, zániku a skepse. Hlavní postava Houštiny se pohybuje v nižších patrech společnosti a je tímto prostředím přitahována. Výraznou pozici má také tematika sexuální. Tematizování cesty k naplnění vztahu k ženě je velmi komplikované. Někde na počátku je určující vztah k schizofrenické matce, který znesnadňuje možnost hlubšího vztahu se ženou. Sblížení je možné pouze v rovině tělesné, ne však v rovině citové. Hrdina není schopen se ženou sdílet její duševní pochody a vlastně ji nechtěně degraduje na pouhý objekt sexuálního uspokojení. Ani nejintimnější chvíle nedovolují hlavnímu hrdinovi vyjít z uzavřenosti vlastního já a i v těchto okamžicích nejtěsnějšího intimního sblížení zůstává hlavní hrdina sám. Uzavřenost okolnímu světu provází řada psychických komplexů. Ty ústí někdy také

3 Spektrum Kahudova lexika je neobyčejně bohaté: od spisovné češtiny v lyrizujících pasážích až k obecné češtině v dialozích, od básnického poetismu k vulgarismu. Autorova práce s jazykem, jeho vrstvení, vede Aleše Hamana k postřehu, že se jedná o jeden z projevů Barokního fenoménu v české próze posledního desetiletí. In: Tvar, 2002, č. 18, s. 4–5. Kahudovo přílišné zacílení na jazyk a lyrizaci vlastního projevu zmiňuje například Jiří Trávníček v článku nazvaném Naturščik dělá literaturu. In: Host, 2000, č. 4, s. 12–14. 4 KAHUDA, V. Houština. Brno: Petrov, 1999, s. 166.

65 Miroslav Chocholatý v únik od reality do bizarních světů představ. Kdy sám sebe protagonista označuje za „cizince“.5 Vše je sledováno perspektivou hlavní postavy. Ostatní lidé jsou zaznamenáni jako kulisy k rozprostření vypravěčova já, jako statisté a figurky bez rozsáhlejší charakterizace, a hlavní postava si k nim nechce nebo nedokáže najít cestu. K jejich vykreslení stačí jeden vybraný povahový či vizuální znak. Pro román je typické uplatnění dvou vypravěčských perspektiv. Zatímco prvních pět kapitol je napsáno v ich-formě, čímž je podtrhován autobiografický ráz románu, poslední kapitola s podtitulem Houština se tomuto schématu vymyká – je psána v er-formě. Oddělení postavy a vypravěče navozuje dojem postupně nabyté schopnosti pohlížet na sebe z ptačí perspektivy.6 Kahuda nebazíruje na dokumentární věrohodnosti, spíše aplikuje synekdochický princip, kdy detail nahrazuje skutečnost. Základním znakem je niternost, časová distance, zaměření se na body obratu vlastní existence a nárazy vnějších událostí. Body obratu hledá v příznakových fázích života, v dětství, mládí, na prahu dospělosti. V románu absentuje bilanční charakter prózy, postup sebepoznání je tvrdý svou otevřeností a vykreslením životního marasmu, v němž se protagonista pohybuje. Román je výjimečný také svou jazykovou výstavbou. Je zajímavé, že v textu téměř chybějí modální slovesa, podmiňovací způsob a hypotaktická spojení vět, vedlejší věty příčinné a podmínkové. Užitím oznamovacího způsobu, prézentního tvaru sloves, kde agens je hlavní postavou, se autor střetává s aktivně prožívanou přítomností. Pětisetstránkový Kolmačkův román Stopy za obzor (2006) není čtenářsky jedno- duchý. Je rozdělen do dvou částí, vydělujících dětství a dospělost hlavního hrdiny. Příznačné jsou v tomto duchu již samotné názvy jednotlivých oddílů: Levá deska – Oko je věnována času dětství, hlavního hrdiny Vítka Koblasy, Pravá deska – Prám je plavbou v meandrovitých vodách dospělosti. První blok přináší pohled na protagonistův život na pražském sídlišti v době normalizace. Je obdobím prvotního nahlížení na svět, hledání vztahů, uvědomování si sebe sama i toho, co naši skutečnost převyšuje. Druhý díl zachycuje osudy dospělého Víta Koblasy, jeho ženy a malého syna kdesi na moravském venkově, v někdejším místě dětských prázdnin, a také Koblasovo hledání Boha a věčnosti. Potřeba hledání řádu v chaosu dnešní doby, pevného směru v spleti životních událostí je jednou z hlavních protagonistových motivací. Četné narážky na biblický kontext potvrzují autorovo pevné ukotvení v křesťanských pozicích. Naivní dětská představa Boha jako danosti poněkud kontrastuje s jeho intenzivním hledáním v druhé části románu. Román se nevyznačuje silným epickým nábojem. Jeho síla se nachází

5 Srov. KRUPOVÁ, P. Václav Kahuda: Houština. In: MACHALA, L. – HRUŠKA, P. (eds). V souřadnicích volnosti. Praha: Academia, 2008, s. 507. 6 Ibidem, s. 508.

66 Tři podoby sebereflexe v současné próze v obraznosti, v autorově schopnosti vidět za povrch věcí a dějů, vidět a zaznamenávat okamžiky, v nichž se věčnost prolamuje do naší každodennosti. Již s prvními stránkami se ocitáme v silně aluzivním textu, ve kterém se autobiogra- fická výpověď rafinovaně mísí s obrazností a fikcí. Zvolená er-forma umožňuje autorovi větší odstup, což jeho hrdinovi dává větší svébytnost. I přesto, že je jen zřídka přímo charakterizován. Jako chlapec je Vítek Koblasa spíše úzkostný a hypersenzitivní typ. V jeho dospělosti nám vyvstává obraz nenápadného, emočně nevzrušivého introverta, který prochází zdánlivě obyčejným životem. Společným rysem obou období je pocit samoty: „Je samotář. Platíval za podivína. Jak Vítek rostl a ve škole přicházel do tříd vyšších ročníků, nacházel o tom v lavicích vyrytá svědectví…“ 7 Jeho je zachycen jako sled zdánlivě nesourodých událostí, jež teprve s odstupem času odhalují svoji příčinnost. Pro poetiku románu je příznačné sugestivní využívání detailů, pomocí nichž je odkrýváno to, co je v lidském životě zapadlé, skryté. Jako by se čtenář spolu s hrdinou musel probít řadou zdánlivě nepodstatných drobností k tomu podstatnému, co je mnohdy navíc pouze tušené za obzorem metafyziky. Obrazy jsou přitom řazeny tak, jak je spojuje autorova niterná vize. Román má zvláštní architektoniku. Osově symetrické rozdělení textu do dvou desek vytváří představu starozákonního desatera. Také názvy jednotlivých oddílů a kapitol jsou vždy příznakové. Oko, v románu označení fantazijní postavy stopaře, je symbolem prozřetelnosti, Prám pak lodí přes rozbouřenou řeku života, místem, kde se ocitáme ve chvíli, kdy „život náš je v půli se svou poutí“ 8. V první části má text podobu volného proudu epizod s řadou digresí a časových inverzí. Autorovy postupy tak evokují dětské vnímání, myšlení a prožívání. Druhá část románu je poněkud popisnější. Důležitým momentem je aspekt víry.9 („Nic jste nepochopili! Smrt není rozhodující! Má to smysl! Putujem k věčnosti! – Trochu se opřel ramenem a ocitl se ve tmě. „Bože!“ doléhalo stále slaběji.“)10 Významnou roli v románu plní čas. Čas dětství s sebou nese neuvědomování si smrti, a tím také zdání neomezeného času. Oproti tomu čas dospělosti se různě proplétá, jeho proud je narušován četnými digresemi, v nichž je přítomnost kontaminována množstvím vzpomínek. Čas jistoty se mění v čas, kdy vše až nápadně rychle pomíjí a život je stále více ohrožován nicotou, což činí Koblasu vnímavějším, v textech přibývá sebereflexe. Kolmačka záměrně volí civilní ráz výpovědi, stejně tak jsou vždy civilní i zvolené prostory. Hrdina jimi proplouvá, jako by byl do nich nasměrován něčím nadosobním, co řídí jeho kroky. Nahlédnout do hrdinova niterného světa můžeme především skrze

7 KOLMAČKA, P. Stopy za obzor. Praha: Triáda, 2006, s. 230. 8 Ibidem, s. 230. 9 Srov. ZIZLER, J. Pavel Kolmačka: Stopy za obzor. In: FIALOVÁ, A. (ed.). V souřadnicích mnohosti. Praha: Academia, 2014, s. 509. 10 KOLMAČKA, P. Stopy za obzor. Praha: Triáda, 2006, s. 428.

67 Miroslav Chocholatý jeho vlastní promluvu. Autor se brání jakémukoliv zbytečnému psychologizování, což je patrné ze strohých vypravěčských komentářů. Pásmo vypravěče je tvořeno povětšinou krátkými až úsečnými větami, které mistrně naznačují děj, niterné pohnutky hrdiny, jakož i vykreslují scenérie, v nichž se daná epizoda odehrává. V těchto pasážích autor často ukazuje básnivou moc jazyka, přičemž se snaží být prostý a nezatěžovat text zbytečnými ornamenty v podobě významově prázdných dekorací. Román je vyprávěn v er-formě, i když zcela z hlediska hlavní postavy. Metafory zabudované do textu nejsou prvoplánové, naopak vyžadují zvýšenou recipientovu pozornost, protože mnohdy právě v nich leží významové ohnisko textu. K diskutovaným titulům uplynulé dekády patři také román Kosti, maso, tekutiny básníka a prozaika Petra Hrbáče. V žánrově pestré mozaice, mísící v sobě například žánry deníku, memoárů či fantaskní prózy, autor rekapituluje čtyřicet let svého života. Výsledkem je kompozičně zajímavý román. Dílo je rozděleno do čtyř částí. Text začíná líčením vysokoškolských studií medicíny autobiografického hrdiny, pokračuje prvními léty lékařské praxe, obdobím manželství a jeho rozpadem, následným návratem do Brna, botanickými výlety a navazováním nových přátelských či milostných (homosexuálních) vztahů. Autor dává nahlédnout pouze do privátního světa svého hrdiny, dějinné události jsou v románu zaznamenány spíše letmo, jako by jen na okraj vypravěčova sebezpytného ponoru do vlastního nitra. Ze čtyř oddílů románu má výjimečnou pozici oddíl třetí, nazvaný Dětský svět, který je metaforicky zakódovaný do imaginativní prózy (v níž hlavní hrdina dostává jméno Minek). Jako by právě dětství bylo věčným tajemstvím, k němuž je možno se přiblížit pouze v jakémsi zvláštním podobenství. Dětství je ovšem pro autora příliš silné téma, než aby se s ním mohl vypořádat v jedné kapitole. Jeho rezonance se proto objevují i v dalších částech knihy. Charakteristickým rysem Hrbáčova stylu je sebestřednost. Silně akcentovaná ich-forma mu umožňuje v řadě detailů zachytit rozporuplnost i bohatost života. Permanentní zdůrazňování vlastního já není ovšem samolibé. Nesplývá se zahleděností do sebe sama ani není důkazem autorské povýšenosti. Jednu z příčin zacílení na vypravěčský subjekt je možno hledat ve zvláštním pocitu jinakosti, který je zřejmý z většiny pasáží. Ten spočívá jednak v autorově atypickém postoji k jinak všedním událostem, jednak v důrazu na hledání a nalezení vlastní sexuální identity. Uvědomování si vlastní odlišnosti neústí ve zjevnou skepsi a úzkost, jako je tomu u hrdinů dvou předchozích románů. Autor ji maskuje osobitým humorem a ironií: „Já jsem především naprosto nechápal, co to do kolegů – zvláště z větve studia zaměřeného na medicínu dospělých – vjelo, jakmile se mezi ně vhodil míč. Začali lítat jako praštění, odporně hulákali a potili se jako prasata. Připadalo mi to velice stádní (jakož i fádní) a měl jsem k tomu nesmírný odpor.“ 11

11 HRBÁČ, P. Kosti, maso, tekutiny. Brno: Petrov, 2005, s. 62.

68 Tři podoby sebereflexe v současné próze

Hrbáč často obhajuje osobitost svého pohledu; mnohdy je demlovsky nesmířlivý, konfrontační, eruptivní. To ho vede k svérázné kontroverzní vyhraněnosti, nutí jej často zachovávat ironický odstup. Svou odlišnost záměrně tlumočí s provokativní patinou. Nevyhýbá se radikálním soudům, averzi, zesměšnění ani detabuizaci erotické zkušenosti. Nedomáhá se čtenářského souhlasu ani shovívavosti, jednotlivé události nekomentuje ani se k nim nevrací, ale nechává je plynout a skládat se do pestré kompozice. Pro celou knihu je příznačné, že tragickým událostem dává autor jen malý prostor. Zvláštním rysem jeho próz je napětí mezi obsahem a způsobem sdělení. Vypravěčská lehkost jako by přikrývala osobní dramata či prohry a vypjatost některých momentů měla zůstat pouze tušeným obzorem. Evokované ztráty (rozchody, smrti) jsou často signalizovány jedinou větou, pronesenou téměř na okraj. Hrbáč si uvědomuje pomíjivost lidské existence, silný motiv plynoucího času je u něj nezřídka provázen skrytou obavou. Vrátíme-li se k autorově poetice, je zřejmá jeho záliba ve vyprávění. Někdy se až zdá, že je pohlcen příběhem do stejné míry jako životem a že zdánlivě banální detail má stejnou pozici jako osudový moment. Výrazně subjektivizovaná ich-forma je pouze v třetím oddíle nahrazena er-formou. Zde autor opouští svou metodu, bezvýběrovost a absence hierarchie jsou nyní pouze zdánlivé. Je zřejmé, že autor pečlivě vybírá, co zmínit a co zamlčet. Příznačná je slovesná fixace různých epizod, nasazování různých narativních masek v jednotlivých kapitolách. Tak jako v předchozí tvorbě se i zde výrazně prosazuje jazyk: slovní hříčky a jazykové paradoxy, střídání vysokého stylu s nízkým si kladou za cíl zachytit sílu okamžiku, atmosféru místa, náladu chvíle a rozpoložení autora. Zajímavá je selekce detailů, na jejichž pozadí se odvíjí příběh. Mnohdy se detail stává aluzí, tajnou šifrou pro zasvěcené, dávající výpovědi ambivalentní ráz. Tam, kde se vedle popisu a vyprávění ve větší míře uplatňuje také lyrizace, dosahuje text nejvyšší intenzity. Schopnost obrazné transformace reality patří k autorovým nejcennějším devizám. Společným rysem všech tří zmíněných próz je tedy koncepce románu jako sebereflexe, zachycení cesty vlastního já od dětství k dospělosti. Ač svou přítomnost vnímají autoři různě, společným znakem je důležitost vlastního dětství coby jakéhosi miltonovského ztraceného ráje. Dětství je u každého z autorů zachyceno jako neúplné, mezerovité, plné stop, které svého významu dosahují až s odstupem času. Prózy ukazují význam „kořenů, jimiž člověk spočívá ve svém dětství. To se u něj ukazuje nikoli jako pouhá paměťová stopa a fáze vývoje, ale spíše jako něco, co člověka utváří a co ohlašuje základ všeho.“ 12 Všechny tři romány tak výrazně naplňují tezi Maurice Merleau-Pontyho, že „dětství není nikdy radikálně překonáno“.

12 ZIZLER, J. Pavel Kolmačka: Stopy za obzor. In: FIALOVÁ, A. (ed.). V souřadnicích mnohosti. Praha: Academia, 2014, s. 509.

69 Miroslav Chocholatý

Literatura HAMAN, Aleš: Prozaické surfování. Česká literatura na konci milénia. Olomouc: Votobia, 2001. HRBÁČ, Petr: Kosti, maso, tekutiny. Brno: Petrov, 2005. CHOCHOLATÝ, Miroslav: Snad věčností uhranut. Nad básnickou a prozaickou tvorbou Pavla Kolmačky. In: Weles, 2007, 30–31, s. 160–173. KAHUDA, Václav: Houština. Brno: Petrov, 1999. KOLMAČKA, Pavel: Stopy za obzor. Praha: Triáda, 2006. MACHALA, Lubomír: Literární bludiště. Bilance polistopadové prózy. Praha: Brána, 2001. VLAŠÍN, Mojmír (ed.): Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1984. MACHALA, Lubomír – HRUŠKA, Petr (eds): V souřadnicích volnosti. Praha: Academia, 2008. FIALOVÁ, Alena (ed.): V souřadnicích mnohosti. Praha: Academia, 2014.

Mgr. Miroslav Chocholatý, Ph.D. Katedra českého jazyka a literatury Pedagogická fakulta, Masarykova univerzita Poříčí 7, 603 00 Brno – Česká republika [email protected]

70 Dagmar Inštitorisová (Bratislava) Lyrizovaná próza Františka Švantnera Nevesta hôľ v divadelnej interpretácii Romana Poláka

Abstrakt Príspevok s názvom Lyrizovaná próza Františka Švantnera Nevesta hôľ v divadelnej interpretácii Romana Poláka sa zaoberá problematikou prenosu hlavných znakov lyrizovaného románu Nevesta hôľ do troch doterajších divadelných interpretácii s dôrazom na javiskové realizácie v réžii Romana Poláka. Analýza inscenačných variantov sa opiera predovšetkým o porovnania mizanscénických riešení a prenosu expresívnych a lyrizujúcich prvkov do javiskových štruktúr. Kľúčové slová: lyrizovaná próza, dramatizácia, divadelná interpretácia, analýza divadelných prvkov, mizanscéna, expresívne a lyrické prvky Abstract František Švantner’s Lyrical Prose Nevesta Hôľ in Roman Polák’s Dramatisation Roman Polák’s dramatisation of František Švantner’s Nevesta Hôľ deals with the transfer of the main characteristics of the lyrical novel Nevesta hôľ into three plays with an emphasis on the theatrical interpretation of director Roman Polák. The analysis of performative elements is supported mainly by comparisons of mise-en-scène solutions and the transfer of expressive and lyrical elements into dramatic structures. Key words: the lyrical prose, dramatisation, theatrical interpretation, analysis of performative elements, mise-en-scène, expressive and lyrical elements

„Rôzne prístupy k realite – či k irealite – sú legitímne… Ide iba o to, či im chceme rozumieť…“

Inscenovať prózu nikdy nie je jednoduché a nie vždy je nový – divadelný – jazyk láskavý tak k nadšeným čitateľom inscenovaného prozaického diela, ako aj k nadšeným divákom divadelných diel. Jazyk literatúry a jazyk divadla sú totiž rozdielne – a to mimoriadne – v tom základnom. Jazyk literatúry iba čítame, pričom všetko, čo čítame, si máme

71 Dagmar Inštitorisová zároveň buď predstavovať, alebo pociťovať. Jazyk divadla však vidíme a počujeme, pričom máme predovšetkým vnímať, myslieť a cítiť a až v druhom rade predstavovať si. I keď jazyk divadla stojí a padá na tom, že sme súčasťou imaginovanej skutočnosti (divadelnej fiktivity), bez znalosti kódu ktorej by sme neporozumeli, o čo ide. To, že inscenovanie prozaického textu je vždy prekladom, a to intersemiotickým, je známe. Zároveň však ide aj o objasnenie nášho názoru naň, čiže o interpretáciu. Čo v inscenačnej praxi konkrétne znamená, že v novom – divadelnom – tvare musia byť jasné hlavné znaky pôvodného diela, pretože inak by sme ako diváci nevedeli, nielenže na čo sa divadelné dielo vzťahuje, ale ani o čom je. Inscenovanie tak ikonického literárneho diela, ako je Švantnerova Nevesta hôľ, je z divadelného hľadiska vždy iba dobré. Divadelné publikum totiž tým, že je oboznámené so základnými dejovými faktami, t. j. sú mu známe znaky literárneho príbehu ako takmer prirodzená súčasť ich kultúrneho a spoločenského myslenia, je schopné viac sa sústrediť na podstatu nového jazykového kódu, a teda divadelní tvorcovia si môžu dovoliť viac ako v prípade – napríklad – súčasných textov. Môžu si teda dovoliť aj experimentovať… Doteraz sa na slovenských činoherných profesionálnych javiskách inscenoval Švan- tnerov román Nevesta hôľ celkovo tri razy. Od prvej réžie Romana Poláka Nevesty hôľ 1 v Slovenskom komornom divadle v Martine sa v prístupe k nej veľa zmenilo nielen u neho. Kým jeho Nevesta hôľ z roku 1986 (scénografia Jozef Ciller) v základnom mizanscénickom riešení podčiarkovala lyrický princíp v nej obsiahnutý, Nevesta hôľ 2 Michala Ditteho a Ivety Jurčovej z roku 2009 (Divadlo Pôtoň – Centrum umenia a kreativity, Bátovce, scénografia Tomáš Žiška) akcentovala iný – odcudzenosť človeka od svojich koreňov, mýtov a prírody. Polákova druhá Nevesta hôľ 3 sa sústredila na

1 Švantner František – Polák Roman: Nevesta hôľ. Dramaturgia: Janoušková Viktória, choreografia, Šoth Ondrej, scénická hudba: Beneš Juraj, scénické návrhy: Ciller Jozef, kostýmové návrhy, Cillerová Mária, réžia: Polák Roman Osoby a obsadenie: Zuna – Hlaváčová Ľubomíra, Horár – Geišberg Marián, Tavo – Žilinčík Tomáš, Weinhold – Horňák Martin, On – Bahul Milan, Mlynár – Mišovic Štefan, Mlynárka – Valentová Petronela, Bača – Kramár Jozef, Mrzák – Výrostko František, Mladík – Landl Matej, Chlap – Gazdík Michal, Starec – Halás Štefan, Prvé knieža – Hriadel Viliam, Druhé knieža – Kolesár Martin, Tretie knieža – Giač Ivan, Štvrté knieža – Kožuch Ján, Prvý žandár – Giač Ivan, Druhý žandár – Kožuch Ján, Dievča – Sanitrová Dagmar, Vojaci – Buocik Viliam, Kyseľ, V., Kubis Vladimír, Kostráb K. Premiéra: 6. 9. 1986, Slovenské komorné divadlo Martin. 2 Švantner – Ditte – Jurčová: Nevesta hôľ. Dramaturgia: Michal Ditte, hudba: Martin Čorej, a. h., sound design: Pavel Graus, a. h., pohybová spolupráca: Miroslav Benda, a. h., scéna: Tomáš Žižka, a. h., kostýmy a réžia: Iveta Ditte Jurčová Osoby a obsadenie: Zuna – Henrietta Rab, Libor – Roman Mihálka, Tavo – Lukáš Tandara, On – Pavel Graus / Marián Andrísek. Premiéra: 20. august 2009, Divadlo Pôtoň – Centrum umenia a kreativity, Bátovce. 3 Švantner František – Polák Roman: Nevesta hôľ. Dramaturgia: Majling Daniel, scénické návrhy: Borák Pavel, kostýmové návrhy, Čanecký Peter, hudba: Kalinka Andrej, pohybová spolupráca: Poláková Marta, réžia: Polák Roman. Osoby a obsadenie: Libor – Heriban Daniel, Zuna – Vajdová Petra, Tavo – Vajda Jozef, Weinhold – Bárta Alexander, On, Neznámy – Ondrík Milan, Bača – Haverl Leopold, Bačova žena – Turzonovová Božidara, Sestra bačovej ženy – Kocúriková Zuzana, Mlynár – Jamrich Dušan, Mlynárka – Dzuríková Gabriela, Liborova matka – Valentová-Hasprová Soňa, Knieža Ivan – Paulovič

72 Lyrizovaná próza Františka Švantnera Nevesta hôľ v divadelnej interpretácii Romana Poláka

dramatizmus vášnivej a nespútanej lásky Zuny na pozadí mýticky chápanej scénografie (Pavel Borák) a často v hlbokom ponorení do bludov a halucinácií Libora. Ako v tomto zmysle píše o scénografii napríklad slovenská divadelná kritička Dária Féherová: „[…] holá plošina ako breh, ale aj bralo, pod ktorým je potok. Z plošiny sa stáva les, lúka, krčma aj priestor pre spomienky. Voda tu nepredstavuje len očistu v podobe dažďa, spomínaný potok je skôr prekážkou. Postavy sa brodia po kolená vo vode, šmýkajú sa v ňom. Potok je zhmotnením Švantnerovej prírody do konkrétneho prvku.“ 4 Mizanscénické riešenia všetkých troch inscenácií však vždy symbolickým jazykom rešpektovali základnú topografiu Švantnerovho románu i s jeho slovenským – mýticko- -zemitým – uchopením základného príbehu. Pri martinskej inscenácii bola zrealizovaná tak, že javisko bolo plné drevených dosák, ktoré boli zoskupené do veľkých rôzne k sebe nakláňaných/lámaných plôch s presvitajúcim svetlom (1986), ktoré sa svetlom členilo na potrebné interiérové či exteriérové prostredia. Ako o scénografii Jozefa Cillera hovorí napríklad aj slovenská divadelná kritička Jana Bžochová-Šmatláková: „[…] v Neveste hôľ vytvoril Ciller expresionisticko-romantický architektonický priestor s deformovanými proporciami a tajomnou neurčitosťou, bohato vertikálne i hĺbkovo členený, ktorému hlavný význam dodávalo bodové alebo parciálne osvetlenie a interakcia s hercom…“ 5 V inscenácii Divadla Pôtoň bolo scénografické riešenie Tomáša Žišku vytvárané dvomi typmi prostredí: reálnym, v ktorom sa so slúchadlami na ušiach podľa poky- nov rozprávača pohybovali diváci a mali si pritom predstavovať prírodnú scenériu a priehľadnou kockou, v ktorej aj pršalo a aj – „pomedzi“ tečúcou vodou – sa v nej pohybovali ústredné postavy a diváci stáli okolo nej. V druhej Polákovej inscenácii Nevesty hôľ základ scénografického riešenia Pavla Boráka tvorila veľká šikmá drevená štvorcová doska, na ktorú pršalo a voda z nej stekala do tichého „riečišťa“ okolo nej. Dosku môžeme prirovnať ku skale, bralu, symbolu hôr či zeme, ktorej patrila tak Zuna, ako aj Libor, ale môžeme ju považovať aj za znak stavu, v ktorom sa nachádzali takmer všetky postavy – na šikmej ploche. Vo vode sa postavy brodili, chodili v nej, padali do nej, plávali v loďke, plávali v nej vence z kvetov atď. Na „dosku“ pršalo, padali drevené palice, horel oheň, na ktorom si Tavo s Liborom opekali barana, či Tavo v ňom

Ľubomír, Knieža Vasilij – Gallovič Ján, Knieža Boris – Bukový Ľubomír a. h., Knieža Igor, Peťovský Erik a. h., Radca – Bučko Štefan, Hlásnik – Obšil Vladimír, Žandár, I. – Tarageľ Dušan, Žandár II. – Vojtek ml. Ivan, Krivý – Jančina Adam posl. VŠMU, Svalnatý – Kochan Martin posl. VŠMU, Vysoký – Stopa Tomáš posl. VŠMU, Pekný – Varínsky Martin posl. VŠMU, Dievčatá – Žiaranová Dominika posl. VŠMU, Svetlíková Danka posl. VŠMU, Rakovská Anna posl. VŠMU, Potokárová Monika posl. VŠMU, Palčíková Barbora posl. VŠMU, Dedinčania – Noga Michal posl. VŠMU, Nagy Ivan a. h., Hanes Svetozár a. h., Faltusová Mária a. h., Hrčková Beáta a. h., Neradovičová Helena a. h., 1. premiéra: 31. 1. 2015, 2. premiéra: 1. 2. 2015, Činohra Slovenského národného divadla Bratislava. 4 FEHÉROVÁ, D. Nevesta hôľ od SND: Slováci ako národ čírych pudov a živelnosti. [online]. [cit. 2015-4-12]. Dostupné na: https://dennikn.sk/40587/slovaci-ako-narod-cirych-pudov-zivelnosti. 5 BŽOCHOVÁ-ŠMATLÁKOVÁ, J. Ataky režiséra Romana Poláka. In: Slovenské divadlo, roč. 30, 1987, č. 2, s. 165.

73 Dagmar Inštitorisová pálil uhlie alebo spaľoval mŕtvoly zavraždených ruských kniežat, bol na nej kus vetvy z listnatého stromu atď. Interiérové alebo exteriérové prostredia boli taktiež riešené v podobnom – symbolickom – duchu. Obrovská perina naplnená senom označovala stodolu, v ktorej sa milovala Zuna s postavou On/Neznámy, ale aj milostné lôžko Libora a Zuny či iných, stolom so stoličkami sa zmenilo základné scénické určenie na Weinholdovu krčmu či stoličkou na kuchyňu dvoch sestier – Bačovej ženy a Sestry bačovej ženy atď. Zvolené scénografické riešenie umožnilo aranžovanie, v ktorom sa neustále prepájala konkrétna, realistická kresba hereckých akcií s „nadreálnou“ symbolikou, a to nielen so Švantnerovou, ale i s mytologicko-rozprávkovou. Polákov druhý text sa viac-menej pridržiava štruktúry i kompozície prvej. Kým prvá – voľná dramatizácia – zachytáva Liborov život od jeho príchodu priamo do Prietržín až po neslávny odchod z nich (je prepustený), druhá – adaptácia – síce začína konkrétne rozprávať jeho život už od Štiavnice – stretnutím s Radcom, ktorý mu oznamuje, že bol prijatý za horára v Prietržinách, ale začína sa inak. Na začiatku je krátke, o to silnejšie poetické stretnutie so Zunou s názvom Zjavenie, ktoré určuje kľúč k celej inscenačnej výpovedi. Stretnutie totiž nepatrí žiadnemu konkrétnemu času a ani priestoru, nesie iba znaky poetickosti, symbolickosti a tragickosti. Znaky, ktoré sa následne v rôznych podobách nesú celou inscenáciou. Na rozdiel od prvej dramatizácie však v druhom texte Polák utlmil niektoré konkrétne dejotvorné a informačné fakty, čím text umožnil väčšie otvorenie v jeho inscenačnej interpretácii prvkom tajomného, mýtického, nekonkrétneho a rozprávkovo-bludného a pod. Napríklad po stretnutí s Radcom jeden obraz patrí postave On a jeho novej ticho kričiacej obeti – mladej žene, ktorú vlečie cez vodu a prstami jej vylúpne oči, prvé stretnutie so starými kamarátmi z Prietržín je hneď smerované k obdivu jeho zbrane atď. Záver textu/inscenácie je taktiež symbolicky nekonkrétny – posledná replika patrí postave On. Na javisku nie je prítomný fyzicky, je iba Liborovým echom – opakuje jeho posledné vety. Význam repliky je opäť symbolický – predstavuje znovuzrodenia zla, ktorého je reprezentantom. Najvýraznejší odklon od prvej dramatizácie (a taktiež aj od románu) je prítomný v dvoch postavách, ktorým sú pripísané celé výstupy. Ide o postavu Bačovej ženy a Sestru bačovej ženy, ktoré majú v inscenácii svoju nezastupiteľnú úlohu takmer od začiatku. Sú súčasťou Liborovho príbehu už v skupine dedinčanov, ktorí vychádzajú z kostola a boli im pripísané repliky, ktoré v prvej dramatizácii hovorili dedinčania pri zvítaní sa s Liborom. Ich životné osudy sú napísané formou detektívky – až postupne sa – takmer ku koncu inscenácie – dozvedáme o ich zložitom milostnom trojuholníku s Bačom (Bača si zo Sestry bačovej ženy urobil milenku už od útleho veku, za manželku si ju však nezobral.). V čom sa všetky doterajšie tri inscenácie Nevesty hôľ výrazne rozišli, je spô- sob tvarovania, interpretácie postavy Zuny. Zuna z roku 1986 v podaní Ľubomíry Hlaváčovej-Krkoškovej bola krehko-lyrickou, Zuna Henrietty Rab z roku 2009 je zasneno-tajuplnou a Zuna Petry Vajdovej z roku 2015 vášnivo-živočíšnou. Kým martinská Zuna bola takou v súlade s režisérovou požiadavkou – tematizovať vo veľkej

74 Lyrizovaná próza Františka Švantnera Nevesta hôľ v divadelnej interpretácii Romana Poláka

miere aj romantický rozmer Švantnerovho románu, Polákova bratislavská tematizuje predovšetkým Liborove videnie príbehu. Jeho halucinácie, bludy, preludy, neschopnosť racionálne a ani emocionálne zvládnuť svoju vášeň k Zune, t. j. expresívny až agresívny rozmer Švantnerovho románu. Svedčí o tom napríklad aj záver oboch scenárov/inscenácií, a to pri porovnaní so záverom románu. V martinskej Horár (Maroš Geišberg) hovorí Tavovi: „Horár: Vrátil som sa sem, do krajiny detskej nevinnosti a chcel som splniť sľub, ktorý sme si dali so Zunou. Prišiel som po svoju nevestu, bojoval som o ňu so všetkými protivníkmi, i so sebou samým. Prehral som a teraz odchádzam. Pred sebou nemám nič, iba široký výhľad s dlhými cestami, na ktoré moja noha ešte nevkročila.“ 6 Libor v Neveste hôľ (Dano Heriban) vo verzii pre Činohru SND 2015 sa vyjadruje už veľmi expresívne: „Prečo nepovieš, že zošalela, túla sa niekde po lesoch a napokon zahynie od hladu, alebo ju roztrhajú divé zvery? Prečo to nepovieš? Prečo? ON (ako ozvena) prečo to nepovieš? Prečo?“ 7 Román však končí inak, Tavovými slovami, v ktorých je priamy odkaz na mýticko- -rozprávkový kontext románu: „Hole si ju vychovali, nuž si ju i vzali, lebo aj ony majú svoje nevesty.“ 8 Z inscenačného hľadiska bratislavská inscenácia priniesla ešte priniesla jeden významný odklon od oboch spomínaných. Jeho základ nájdeme už v texte. Sústredila sa viac na Liborov stav, na jeho neschopnosť žiť v skutočnom svete. Z kompozičného hľadiska sa režisér/adaptátor zameral viac na tie časti zo Švantnerovho románu, v ktorom Libor prežíval hlboké duševné muky, trápil sa kvôli nevere Zuny a jej nočným milovaniam s kdekým, prenasledoval vlka, bola búrka, či v ktorých mal halucinácie a preludy z nemiestneho pitia alebo z nezvládnutého nešťastia. V inscenácii veľmi často nevieme rozlíšiť reálne a nereálne časti inscenačného príbehu (Libor je napríklad priamo prítomný v spomienkach Tava na okolnosti zavraždenia ruských kniežat, do reálnej časti jeho života „zrazu“ vojdú ireálne postavy atď.). Z hľadiska štruktúry však ide o pokračovanie línie, ktorá je prítomná aj v martinskej inscenácii/texte. V bratislavskej inscenácii sú prítomné aj autocitáty z martinskej – napríklad palice (dedinčania nimi ohrozovali Zunu), časti či celé repliky a pod. Novým výrazovým prostriedkom v bratislavskej inscenácii sú tiež tanečno-pohybové vsuvky ako vychádzanie dedinčanov v procesii z kostola, tanec veľkých prsnatých a bruchatých žien (naddimenzované kostýmy telovej farby), lyrický tanec-pochod mladých diev s venčekmi na hlavách9, tanec nahej Zuny či smrtný tanec Zuny a postavy

6 ŠVANTNER, F.Nevesta hôľ. Voľne zdramatizoval Roman Polák. Bratislava: LITA, 1985, s. 61. 7 ŠVANTNER, F. Nevesta hôľ. [Bulletin.] Bratislava: Slovenské národné divadlo, 2015, s 57. 8 ŠVANTNER, F. Nevesta hôľ. Zostavila: Jana Kuzmíková. Bratislava: Kalligram, 2007, s. 294. 9 Tým, že na rozdiel od nahej Zuny a postavy On mali na sebe nohavičky telovej farby a prsia si cudne zakrývali dlhými vlasmi boli falošným naturalistickým výrazom snahy o prirodzenosť pôsobenia nahoty v inscenácii.

75 Dagmar Inštitorisová

On (obaja nahý), na konci ktorého ho zabila. Zaujímavé na nich bolo, že celkovo gradovali príbeh. Smerované boli od realistickej kresby až po expresívnu (cez výstupy nahých postáv). Inscenácia nevyužívala spev a piesne systematicky, jediná pieseň mala viac-menej taktiež funkciu lyrickej vsuvky, išlo spev pieseň Libora, ktorá sa týkala jeho veľkej lásky k Zune. (Sedel počas je na okraji „dosky“ a s vencom z kvetov na hlave.) Významnou súčasťou inscenácie bola aj prítomnosť farby červenej krvi – či už na Tavovej tvári, alebo na odevoch zneužitých žien (Mlynárova slúžka), či zabitých postáv (ruské kniežatá) a i. Predstavovala opätovne prenos určitého prvku expresivity, ktorý je prítomný v románe, do jazyka inscenácie. Inscenácia bola veľmi náročnou aj z hereckého hľadiska. Tým, že inscenačný zámer nespočíval iba v snahe vytvoriť romanticko-lyrickú, ale predovšetkým expresívno- -mýtickú výpoveď o románe i o dobe, v ktorej sa dej odohrával, bol veľkou výzvou pre všetkých hercov. Všetci herci podali štandardné profesionálne výkony, pričom potešujúce je, že mnohí z nich boli obsadení do svojich postáv typovo či charakterovo odlišne ako pri posledných inscenáciách, ktoré predchádzali premiére (Daniel Heriban, Petra Vajdová, Štefan Bučko, Dušan Jamrich atď.). Dôvod odlišných interpretačných konceptov i u samotného R. Poláka je zrejmý. Okrem dobového chápania lyrizovanej prózy za nimi stojí aj poznanie vtedajších slovenských – i vojnových – reálií a odvaha o nich hovoriť divadelným jazykom.

Literatúra BŽOCHOVÁ-ŠMATLÁKOVÁ, Jana: Ataky režiséra Romana Poláka. In: Slovenské divadlo, roč. 30, 1987, č. 2, s. 163 – 171. FEHÉROVÁ, Daria: Nevesta hôľ od SND: Slováci ako národ čírych pudov a živelnosti. [online]. [cit. 2015-4-12]. Dostupné na: https://dennikn.sk/40587/slovaci-ako-narod- cirych-pudov-zivelnosti. INŠTITORISOVÁ, Dagmar: Nevesta na ulici. In: Javisko, roč. 43, 2011, č. 4, s. 6 – 7. INŠTITORISOVÁ, Dagmar: (Mizan)scény Nevesty hôľ: (čiastkový pohľad). In: kød: konkrétne o divadle, roč. 9, 2015, č. 4, s. 23. ŠVANTNER, František: Nevesta hôľ. Zostavila: Jana Kuzmíková. Bratislava: Kalligram, 2007. ŠVANTNER, František: Nevesta hôľ. [Bulletin.] Martin: Slovenské komorné divadlo, 1985. ŠVANTNER, František: Nevesta hôľ. Voľne zdramatizoval Roman Polák. Bratislava: LITA, 1985. ŠVANTNER, František: Nevesta hôľ. [Bulletin.] Bratislava: Slovenská národné divadlo, 2015.

76 Lyrizovaná próza Františka Švantnera Nevesta hôľ v divadelnej interpretácii Romana Poláka prof. PhDr. Dagmar Inštitorisová, PhD. Ústav dizajnu médií Fakulta masmédií, Paneurópska vysoká škola Tematínska 10, 851 05 Bratislava – Slovenská republika [email protected]

Obrázek na str. 78 František Švantner: Nevesta hôľ. Slovenské komorné divadlo Martin. Zľava Marián Geišberg (Horár), Tomáš Žilinčík (Tavo), Lubica Hlaváčová (Zuna), Michal Gazdík (Chlap), Štefan Halás (Starec) a Matej Landl (Mladík). Autor fotografie: Tibor Huszár.

Obrázek na str. 79 František Švantner: Nevesta hôľ. Činohra Slovenského národného divadla Bratislava. Zľava Martin Kochan (Svalnatý), Petra Vajdová (Zuna), Tomáš Stopa (Vysoký). Autor fotografie: Martin Geišberg.

Petra Kaizerová (Nitra) Obraz slovenských a českých dobových pomerov v Záborského Faustiáde

Abstrakt V príspevku sa venujeme obrazu česko-slovenských vzťahov a dobových pomerov v diele Jonáša Záborského Faustiáda. Otvára sa tu priestor pre uvažovanie nad nejednotnosťou slovenského a českého národného hnutia v 19. storočí, ktorá je dôsledkom narastajúcich objektívnych najmä spoločenských, politických a nemenej kultúrnych rozdielov oboch národností. Jonáš Záborský je, naopak, predstaviteľom tendencie zbližovania českého a slovenského obrodenia a chce ho potvrdiť i jazykovo – návratom Slovákov k používaniu českého jazyka. Tieto názory pretavuje aj do umeleckých obrazov vo Faustiáde, preto ju možno vnímať, okrem iného, aj ako kritiku dobového zápasu o národnú identitu Slovanov. Autorovými poetickými zbraňami sa v tejto snahe stáva irónia, satira a paródia. Zosmiešňuje celkový stav spoločnosti, preceňovanie určitého typu umeleckej spisby, kritikov jeho poézie a vôbec akoby celé umelecké generačné snaženie. Zameriavame pozornosť na tie momenty z Faustiády, ktoré dokumentujú autorove názory a znalosť česko-slovenských vzťahov. Kľúčové slová: národné obrodenie, česko-slovenské vzťahy, romantizmus, žánrová podoba, všeslovanská vzájomnosť, spisovný jazyk, germanizácia, maďarizácia, literárna kritika, irónia, satira, paródia, grotesknosť, epos, hrdina, vysoké, nízke

Abstract The Picture of Czech and Slovak Relationships in the Work by Jonáš Záborský Faustiáda In the report we present the image of Czechoslovak relationships in the work of Jonáš Záborský Faustiáda. There is opened space for the reflection about the inconsistency of Slovak and Czech national movement in the 19th century that is the consequence of objective, especially social, political and cultural differences of both nationalities. Jonáš Záborský, on the other side, is the representative of the tendency to make Slovak and Czech resurrection closer and he wants to confirm it linguistically by return of Slovak to Czech language. He uses these opinions in the artistic images of Faustiáda therefore we can consider it, inter alia, as the critique of the contemporary struggle for Slavs national identity. The irony and satire becomes the poetic weapons of the author. He ridicules absolute state of the society, the overestimating of the particular type of artistic literature, the critics of his poetry and whole generation effort at all.

81 Petra Kaizerová

We devote our attention to the moments in Faustiáda that document the author’s opinions and understanding of Czechoslovak relationships. Key words: national resurrection, Czechoslovak relationships, Romanticism, genre aspect, Slavonic intercomprehension, literary language, Germanisation, Hungarisation, literary critique, irony, parody, grotesquerie, epos, hero, high, low

V období národného obrodenia boli česko-slovenské vzťahy najmä v kultúrnej, ale aj v politickej oblasti pomerne čulé. Podporovala ich aj teória všeslovanskej vzájomnosti prezentovaná najmä kľúčovými osobnosťami národného života ako boli Kollár, Šafárik a iní. Je rovnako známe, že v dôsledku mnohých reálnych okolností sa začala ukazovať ako utopická, a tak sa jednotlivé slovanské hnutia zväčša v politickom rámci osamostatňovali a vzťahy chladli. V česko-slovenskom kontexte k tomu nepochybne prispel aj spor o jazyk, keď vznikla iniciatíva uviesť do praxe spisovnú slovenčinu namiesto dovtedy používanej tzv. staročeštiny. Tento stav kulminoval takmer do konca doznievajúceho romantizmu. Nakoniec sa ako prijateľnejšia ukázala nová podoba slovenského jazyka. Napriek tomu nie celkom osihotené hlasy volali po návrate k češtine. Opakujeme tieto známe fakty, aby sa ukázalo, kde bol v tomto smere orientovaný svetonázor Jonáša Záborského. V slovenskom kontexte je vnímaný ako pomerne kontroverzná osobnosť, najmä svojimi súčasníkmi. V nemalej miere k tomu prispieva jeho trochu neprehľadné lavírovanie v medziľudských vzťahoch, v národnej otázke i v nemenej podstatnej konfesijnej príslušnosti. V tomto ohľade je ho možné označiť za „hľadača“ životnej, národnej či umeleckej pravdivosti. Azda preto vzniká aj onen neslávne slávny spor o Žehry. Nakoniec sám autor sa označil za „národného hriešnika“. Slovenská literárna veda napriek tomu Jonáša Záborského dávno etablovala ako výrazného autora éry doznievajúceho romantizmu. Postihla aj druhovú a žánrovú disonanciu jeho tvorby. V poézii pre ňu zostal klasicistom, v dráme romantikom a v próze údajne predstihuje svoju dobu inklináciou k reálnejšiemu zobrazovaniu sveta, čo možno často pripísať aj jej humoristickému zameraniu. Tam, kde hovorí vo vážnom duchu, je skôr romantickým idealistom, ako to máme možnosť sledovať v Dni peknom1. Práve z týchto bolestí hľadania a mnohých negatívnych zistení vytryskol satirický osteň Jonáša Záborského v diele Faustiáda, kde od začiatku sledujeme relativizovanie literárnych „zákonov a kánonov“. Označenie fantastická hrdinská báseň až na úvodný prívlastok nezodpovedá forme, ktorú volí. Prozaický text je plný hrdinských postupov a nehrdinských skutkov, ktoré fungujú ako nezmieriteľné protiklady a autor tak vytvára takmer hmatateľné napätie. Ostatne v tomto zmätočnom duchu je koncipovaná hneď Predmluva, ktorú nikto čítať nebude: „Obyčaj je, k starým, na sklade ležiacim knižkám

1 Máme na mysli druhú časť jeho prózy Dva dni v Chujave.

82 Obraz slovenských a českých dobových pomerov v Záborského Faustiáde

dávať tlačiť titul nový, s udaním tolikého a tolikého vydania. Ja som si chcel túto, u Nemcov obyčajnú prácu zgazdovať; preto dávam hneď tlačiť vydanie tretie.“ 2 V týchto súvislostiach môžeme uvažovať aj o prítomnosti českých atribútov a ich zhodnocovaní v diele Faustiáda, budeme k nim pristupovať z rôznych aspektov. Ak v dobovom duchu prijmeme fakt, že predhovor slúžil k orientácii v diele, ponúkal pre tvorcu priestor pripraviť čitateľa na zameranie diela, vysvetlenie tendencií, ktoré ním sleduje, uchádzanie sa o čitateľskú priazeň a pod., tak satirickým úvodom, čo bolo pre humoristickú spisbu typické, upozorňuje čitateľa na celkové ladenie faustovských príbehov. Vážne nevážne preto môžeme brať aj jeho odkazy na popularitu ľudovej spisby, na ktorú chce údajne nadviazať: „Zvlášte prítomné dielo je tak dôležité, že ešte i Brunšvíka a Jenovefu3, áno, i kalpakové verše Grmanecove prevyšuje4. Z neho možno naučit sa dokonale všetkému, zvlášte histórii a geografii, z ktorých často i najkrikľavejší politici tak málo vedia.“ 5 Narážka na povesťovo ladené príbehy Brunšvíka svedčí o Záborského znalosti a nevysokej mienke o českom a slovenskom čitateľskom vkuse, keďže daný moment je viackrát ironizovaný: „Každý opravdivý lyrik musí omdlievať od lásky ako vysoké panie v Čechách od zvukov češtiny; musí lkať a upieť za svojou krásavicou…“ 6 Na inom mieste sa však neostýcha zosmiešniť aktuálny literárny Parnas, keď ironizujúco prosí Umku o inšpiráciu, čím tému naturalizuje. Vytvára dekadentný obraz sveta, v ktorom poslovančená múza predstavuje postupnú premenu kresťanskej božej hierarchie na „svetskú“, pomerne ostro označuje Boha židovským bradáčom a nahrádza ho Diom-Jupiterom, Afrodita podpaľuje smilstvo na nebi i na zemi, Bakchus podľa neho bude rozlievať namiesto vína pálenku: „Tu na zemi prestanú tie nudné kázne, pri ktorých sa tak sladko spí. Budú ich potom len lekári predpisovať miesto ópia. Chrámy sa premenia na jatky a bordele. Popi budú mäsiariť, ohliadať črevá, kŕmiť husi a sliepky, pozorovať straky a vrany a behať nahí s bubnami a tureckou muzikou

2 ZÁBORSKÝ, J. Výber z diela II. Bratislava: Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúry, 1953, s. 11. Citujeme z diela Faustiáda, ktoré podľa rukopisnej pozostalosti zostavili a upravili Viera Bunčáková a Oskár Čepan, keďže dobové vydania redaktori značne upravovali (najmä jazykovo) a niektoré partie vynechávali alebo značne prepracovali. 3 Brunšvíka a Jenovefu ‒ dve obľúbené knihy ľudovej literatúry. Kronika o Bruncvíkovi rozpráva o báječných príhodách jedného z českých kráľov (bádatelia usudzujú na Václava I.), na ktoré sa podujal, aby si mohol nadobudnúť do znaku (erbu) leva. História Genovefy, brabantskej vojvodkyne z 8. stor., bola tiež obľúbeným predmetom ľudových rozprávok a ľudovej literatúry. V českej literatúre spracovali ten námet viacerí spisovatelia. 4 Kalpakové verše Grmanecove – kalpak (z maď. kalpak) je parádna čiapka patriaca k uhorskému zemianskemu obleku. Karol Grmanecz, ktorý umrel ako 58-ročný r. 1885 v Osrihome, bol kr. radca a škôldozorca v Tekove. Prekladal maďarské básne do slovenčiny, za čo ho Kisfaludyho spoločnosť vyvolila za svojho dopisujúceho člena. (Jeho meno sa nevyskytuje v Riznerovej Bibliografii.) Verše boli iste zlé, keď ich Záborský nazval kalpakovými. 5 ZÁBORSKÝ, J. Výber z diela II. Bratislava: Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúry, 1953, s. 11. 6 Ibidem, s. 17.

83 Petra Kaizerová po uliciach.“ 7 Tento degenerovaný, poklesnutý svet komponuje ako varovanie pred politickou situáciou: „To budú časy, ktoré si všetci tak žiadame nazpäť ako Bachovu rovnoprávnosť všetkých rečí s výlučným panovaním nemeckej.“ 8 V aktualizovanej poznámke, ktorou vytvára zdanlivo historicko-rozprávkovú kulisu svojmu príbehu, uvádza: „Bolo to, pravda dávno, čo vidno z toho, že ešte vtedy všetky nemecké a maďarské noviny a histórie dýchali čistou láskou oproti Slovanom. A predsa ty vieš všetko, súc neomylná, ako policmajster Päuman v Prahe, a povieš nám čistú pravdu ako historik Szalay.“ 9 Neustále narážky autora na slovanstvo a jeho stav a podľa neho jeho nešťastné rieše- nia svedčia o živom záujme o dianie v jednotlivých národných hnutiach. Samozrejme, v duchu svojho osobnostného usporiadania nemôže byť spokojný. V jeho idealistickej predstave by všetko malo prebiehať spoločne, čím by sa sila slovanstva násobila a nie drobila alebo orientovala nereálnym smerom ako v prípade mesianistických vízií: „Prvá požiadavka každej zdarilej rozprávky je tá, aby sa nič nepredchytilo. I my teda musíme počať s týmto okamžením, keď olejkári vstúpili do tmavej umrlčími hlavami a kostlivcami naplnenej chyžôčky pod samou strechou, kde povestný doktor Faust práve rozjímal s poľským prorokom Towiańskym o novom mesiášovi a jeho praktickom upotrebení na podnecovanie Poliakov proti Rusom a prevedenie všetkých Slovanov do Walhally… Prorok Towiańsky odvrátil sa od nich, pretože poznal po juchtovom pachu, že títo ľudia už i v Rusku sa čmýrili…“ 10 Záborský intenzívne pripomína v pôsobivom, preexponovanom umeleckom obraze nebezpečenstvo germanizácie: „Tam predovšetkým zažali sviecu germánskej osvety, ktorá už mnohým Slovanom spálila mozgy a upražila srdcia.“ 11 Nakoniec tento zámer potvrdzuje umiestnením, resp. premiestnením Fausta do nášho kultúrneho regiónu slovami: „Ty si hľadela s Kobyly s jednou Cigánkou, bo- ly ste obe zakrútené do vetchých plachetiek, keď sa stal onen večne pamätný prí- chod doktora Fausta do Kocúrkova, o ktorom ani Goethe nič nevedel.“ 12 Tu kon- krétne má Faust obra Puchora naučiť „móresu“: „Medzi nimi vynikal zbojstvami zvlášte istý Puchor. Potvora táto pelešila na ploskom nose Rvačára, vrchu, čne- júceho nad samým Kocúrkovom, v hradbách, ktoré mu vystaval Alexander Veľ- ký.“ 13 Táto v podstate fantazijná zovšeobecňujúca lokalizácia prispieva paradoxne k univerzálnosti – nie k tej všeľudskej, ale všeslovenskej alebo všeslovanskej, lebo zároveň vieme, na aké kvality malomestského života odkazuje kocúrkovská pseudorealita.

7 Ibidem, s. 19. 8 Ibidem, s. 19. 9 Ibidem, s. 20. 10 Ibidem, s. 20. 11 Ibidem, s. 21. 12 Ibidem, s. 20. 13 Ibidem, s. 20.

84 Obraz slovenských a českých dobových pomerov v Záborského Faustiáde

Zaujímavé je, že už v tomto momente je natoľko konzervovaná predstava Kocúrkova, že ju dobový čitateľ bez problémov dešifruje ako symbol a môže tak podliehať ďalším významovým obohateniam, lebo: „[…] kdekoľvek bodnete na zemevide medzi Tisou a Moravou, všade utrafíte na Kocúrkovo, túto smiešnu stránku Slovenska.“ 14 A to je satirizovanou skutočnosťou. Slová, ktorými sa obracia na čitateľov, predstavujú pomyselnú hranicu medzi vkusom a nevkusom, vysokým a nízkym, vážnym a nevážnym, a predsa sarkasticky znevažujú možnosti čitateľa triezvo posúdiť kvalitu literárneho diela. Môžeme oprávnene uvažovať o tom, že Záborský si úmyselne zvolil spôsob podania témy ako reakciu na dobovú kritiku jeho predchádzajúcej spisby. Záborský parodizuje literárne „univerzálne“ všetko od veľkých eposov po diela slovenských etablovaných autorov. Rezignuje na sujet a spolieha sa na literárne zorientovaného čitateľa, množstvo alúzií je také bohaté a zložité, že by mohlo byť zdrojom samostatného vedeckého uvažovania. Literárna veda sa prikláňa k názoru, že žánrovo možno Faustiádu označiť termínom heroikomický epos. V slovenských literárnych dejinách predstavuje skôr výnimku. Samozrejme, autorovi išlo v prvom rade o kritiku aktuálnych dobových pomerov, najmä maďarizácie a germanizácie. Nepriateľov identifikuje úplne všade. Tak v radoch národných buditeľov, ako aj v cirkevných kruhoch, čo hraničí s paranoidným vnímaním reality. V takejto perspektíve akoby nebolo možnosti nápravy a zmierenia. Jeho hnev je vyjadrený otvorene, ostro a jedovito nezmieriteľne. V tomto duchu sú skomponované úvodné obrazy Faustiády parodizujúce predstavy posmrtného života vychádzajúc z ľudových i umeleckých predstáv Vergília, Danteho či Kollára. Jeho postoj sa dostáva do otvoreného nadpozemského priestoru, kde sa môže zdať, že nadobúda všeobecnú platnosť. Záborský aj v tomto momente aktuálne ukotvuje rozprávanie ako v prípade posúdenia Voltaira: „Zaznie meno Voltaire. Predstúpi úškľabná opičia tvár. Kontrolór boží držal obšírnu oráciu o tom, že tento materialista považoval dušu za púhy výkvet organizmu telesného a chcel všetky chrámy premeniť na školy […] Apoštolovia prisvedčovali tomuto a Kristus vyniesol výrok: ‚Do tých čias budeš sa učiť v očistci slovenský katechizmus biskupstva košického, pokiaľ sa ho nenaučíš spamäti celý so všetkými orografickými chybami.‘ Posedí si teda, keď tu temer toľko chýbako písmen.“ 15 Zaujímavo sa javí aj prítomnosť autorovho odstupu od postáv, s ktorými evidentne nesympatizuje. Absencia „skutočného hrdinu“, s ktorým by sa čitateľ mohol identi- fikovať, mozaikovitý spôsob výstavby diela motivujúci a aktivizujúci prijímateľa, sú charakteristickými znakmi Záborského rozprávačského postupu. Koncepcia Faustiády v tomto osvetlení môže až nápadne pripomínať postmodernú grotesku. Dojem umocňuje aj ozva katastrofizmu, ktorý je zväčša limitovaný autorovým vnímaním

14 Ibidem, s. 21. 15 Ibidem, s. 24.

85 Petra Kaizerová slovenskej dobovej reality. Paradox, kontrast a absurdita sú základné stavebné princípy jeho videnia sveta. V Záborského pozornosti, ako sme spomenuli, sú predovšetkým spoločenské, politické pomery (nevyhýba sa narážkam na nepriaznivú kritiku vlastnej poézie), kritikov dokonca označuje znevažujúco slovnou hrou k-riti-kusi16. Zostáva stále aktuálny a zdá sa, že neprekračuje individualizovaný rámec. Lenže ten je pomerne široký a vychádza z dosť podrobných znalostí situácie slovanských národných hnutí, o ktorých vedení nemá vysokú mienku. Navyše sa plne oddáva ironizovaniu jeho odporcov: „Preto všetko pominieme a doprevadíme našich pútnikov prosto k velikému kráteru, ktorým sa hádžu do pekla tí, čo v očistci od hriechov očistiť sa nedajú. Traja silní drábi konajú túto povinnosť a mali práve pri rukách celý kŕdeľ potuteľných mužov a potmehúdov mladíkov, ktorí nosili náličnicu národovcov, vlastencov, ale za pravými národovcami a vlastencami sliedili, udávali ich, v Pešti i vo Viedni, dali ich uväzňovať, zavádzali celé honby na nich, písali z mešca, ale chodili len v noci do nemravného fondu. Že takýto, i Slovákom i Čechom dobre známy, zástup Judášov vcele je neschopný pokánia, ľahko sa dá domyslieť.“ 17 Nevidí veľké rozdiely v chybách slovenského a českého národného hnutia a neustále naráža na jeho nejednosť. Tak ako je to príznačné pre literatúru národného obrodenia, aj v Záborského prípade sledujeme propagáciu vlastných názorov stvárnenú v umeleckom obraze. Ako zanietený reprezentant jednoty československej usiloval sa aj o jej jazykovú legitimizáciu. Tieto názory obhajuje a prezentuje vo Faustiáde na viacerých miestach, pričom sa môžeme domnievať, že budú pôsobiť retardačne vzhľadom ku komickému zameraniu diela. Autor sekvencie venované vysloveniu kritiky smerovania slovenských emancipač- ných snáh dynamizuje vytváraním špecifických situácií a voľbou dialogických foriem výpovedí, pričom jednotlivým postavám ponecháva priestor na vyjadrenie názorov a vedie fiktívne polemiky. V konečnom dôsledku z nich vychádza víťazne, samozrejme, jeho jazykový a spoločenský ideál. Dokonca mu dodáva absolútnu platnosť lokalizáciou do nadpozemského priestoru neba: „Pokiaľ Faust a Goethe takto sa shovárali, podišiel Towiański k dubovému stĺpu, kde na čiernej tabuľke stál tento nápis: ‚Miesto pre Poliakov‘ […] Vravu i smiech bolo slyšať z ďaleka, ba i veselý spev ozýval sa tu i tam: ‚Básnický národ‘ poznamenal Towiański. Faust sa uškrnul: ‚Neškodilo by mu trochu prozaického rozumu, usadlosti a prísnej rozvahy‘ […] ‚Náhle nastane potreba pohroziť Rusom,‘ dodal významne prorok. ‚A naši vysťahovalci?‘ ‚Zriadili nové povstanie, majú už i kráľa neviditeľného. A ten tu bude panovať v neviditeľnom kráľovstve,‘ zamiešal sa Kollár. ‚Ako tam s panslavizmom?‘ ‚Napreduje,‘ vetil s úsmevom Towiański. ‚Odtrhnutie Slovákov od Čechov je zavŕšené; Teraz sa odtrhujú od Slovákov Sotáci, zakladajú svoju osobitnú literatúru.‘ ‚Ha! predpovedal som to,‘ ozrel sa Kollár na Štúra a Bernoláka. ‚To neležalo v našom úmysle,‘ vyhováral sa Štúr. ‚Ale ležalo v zásade,‘ pozrel hnevne na neho Kollár.

16 Ibidem, s. 110. 17 Ibidem, s. 42.

86 Obraz slovenských a českých dobových pomerov v Záborského Faustiáde

‚Maďari vedeli, prečo broja proti literárnemu spojeniu Slovákov s Čechmi; vy ste nevedeli, čo činíte, keď ste preťali tú posvätnú pásku, ktorá spojovala Slovákov s Čechmi i medzi sebou. Keď neprajníci a nevedomci vrešťali: »Nové reči! Nové reči!«, vy ste mali kričať: »Školy! Školy!« Mali ste na tom stáť, aby posvätná reč biblická riadne bola prednášaná budúcim kazateľom a učiteľom. Bez škôl žiadna spisovná reč sa neujme.‘ ‚Najmä tam,‘ dodal Šafárik, ‚kde vláda zúmyselne vyvoláva rozbroje.‘ ‚Pravdu vyznať, chybili sme,‘ uderil sa kajúcne do pŕs Bernolák. ‚A všetka vina padá na mňa. Štúr už našiel katolíkov úplne odtrhnutých a chcel aspoň Slovákov spojiť.‘ ‚Nič sa neboj,‘ potešil ho Towiański. ‚Postavia Ti pomník Maďari.‘“ 18 V rozsiahlejšej citácii možno naplno sledovať spôsob Záborského umeleckého stvárnenia kritiky nejednotnosti slovanských obrodeneckých hnutí. Špecificky sa javí nielen hraničným lokalizovaním, ale aj hraničnou mierou ironizácie vodcov týchto hnutí a ich otvorenou kritikou, s ktorou môžu postavy súhlasiť len vo fiktívnom svete Faustiády. Treba priznať, že práve v momentoch, kde sa títo hrdinovia národných dejín otvorene vyjadrujú k spoločenským otázkam, je do istej miery komický účinok naozaj negovaný či retardovaný vnútorným posolstvom o potrebe spolupráce a jednotnosti v boji za slobodu národov. Tak Záborského možno označiť za národného idealistu odmietajúceho vidieť objektívnu realitu, robiť kompromisy v otázkach politického smerovania Slovanov. Cez všetok sarkazmus prítomný v diele dáva tento aspekt čitateľovi Faustiády hlbší zmysel. Autor nastavuje zrkadlo dobe, ktorú žije a my si dnes vďaka nemu máme možnosť dotvoriť predstavu o mozaike národného, politického a literárneho života v 19. storočí.

Literatúra BACHTIN, Michail Michajlovič: Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance. Praha: Odeon, 1988. FINDRA, Ján – GOMBALA, Eduard – PLINTOVIČ, Ivan: Slovník literárnovedných termínov. Bratislava: SPN, 1987. HRABÁK, Josef: Poetika. Praha: Československý spisovatel, 1977. KRAUS, Cyril: Slovenský literárny romantizmus. Martin: Vydavateľstvo Matice slovenskej, 1999. LACZKOVÁ, Margita: Hraničné otázky grotesknej drámy. Nitra: Edícia Vysokej školy pedagogickej v Nitre, 1994. NEMCOVÁ, Jana: Textové a kontextové súvislosti. Nitra: Edícia Vysokej školy pedagogickej, 1994, s. 18 – 19. ŠKULTÉTY, Jozef: Dielo IV. O romantizme. Martin: Matica slovenská, 1987, s. 252 – 257.

18 Ibidem, s. 32 – 33.

87 Petra Kaizerová

VÁCLAVEK, Bedřich: Historie utešené a kratochvilné. Praha: Svoboda, 1950. ZÁBORSKÝ, Jonáš: Faustiáda. Výber z diela II. Bratislava: Slovenké vydavateľstvo krásnej literatúry, 1953.

PhDr. Petra Kaizerová, PhD. Katedra slovenskej literatúry Filozofická fakulta, Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre Štefánikova 67, 949 74 Nitra – Slovenská republika [email protected]

88 Peter Keresztes (Nitra) Historické aspekty rómskych rozprávok v slovenskom literárnom kontexte

Abstrakt Autor príspevku vychádza z historických aspektov rómskych rozprávok v slovenskom literárnom kontexte. Rómska rozprávka je nevyčerpateľným zdrojom znakov kultúry tejto minority. Je mozaikou rómskej filozofie, názorov, zvykov a tradícií. Aj vďaka nej možno ľahšie pochopiť rómsku mentalitu. V príspevku poukazujeme práve na tieto znaky rómskej kultúry, ktoré nie sú prenosné do iného spoločenstva. V textoch sa objavuje história Rómov, životný štýl, duchovný svet, ľudské vlastnosti, spôsoby riešenia rôznych situácií a množstvo reálií z rómskeho života. Kľúčové slová: rómske rozprávky, rómska kultúra, Rómovia Abstract Historical Aspects of Roma Fairy Tales in the Slovak Literary Context The author based on actual historical aspects of Roma fairy tales of Slovak literary context. Roma is an inexhaustible source of fairy tale characters culture of our minority. Roma is a mosaic philosophy, beliefs, customs and traditions. Also thanks to it can be easier to understand the mentality of the Roma. The contributions highlight precisely these features of Roma culture, which are not transferable to another community. The text appears Roma history, lifestyle, spiritual world, human qualities, ways of dealing with different situations, a number of realities of gypsy life. Key words: Roma fairy tales, Roma culture, Roma

Úvod V kontexte súčasnej slovenskej literatúry pre deti a mládež sa do popredia dostáva aj literárna tvorba (nielen) rómskych autorov, ktorí sa v nej usilujú o presadzovanie rómskej identity (rómstvo – romipen). Romipen – pojem má mnoho významov, rómstvo nepredstavuje len rómsku kultúru, tradíciu, mentalitu, ale i dodržiavanie

89 Peter Keresztes určitých nepísaných zákonov – pohostinstvo, pomoc, súdržnosť medzi Rómami a pod. Rozprávka je epický útvar s jednoduchým dejom, kde dobro vyhráva nad zlom. Je synonymom niečoho kúzelného, pekného a predovšetkým pozitívneho. Čarovný svet rozprávok sprevádza ľudí od útleho veku až po dospelosť. V rozprávke nájdeme všetky morálne a etické vlastnosti človeka. Rozprávka ľudí vychováva, učí ich k rozpoznaniu dobra a zla, učí ich k trpezlivosti, spravodlivosti, vytrvalosti, dobroprajnosti, láske, múdrosti, odvahe, pracovitosti a ďalším potrebným kladným vlastnostiam. Takéto rozprávky existujú v každom etniku. Tie rómske sa nazývajú „romane paramisa“. Podľa niektorých odborníkov nejde celkom o typické rozprávky, i keď tieto znaky obsahujú. Rómska rozprávka je nevyčerpateľným zdrojom znakov kultúry tejto minority. Je mozaikou rómskej filozofie, názorov, zvykov a tradícií. Aj vďaka nej možno ľahšie pochopiť rómsku mentalitu. V rómskej minorite rozprávky mali a majú veľkú hodnotu. Do tvorby rómskych rozprávok nerómskych autorov v danom období pribudli viacerí slovenskí spisovatelia so svojou pestrou žánrovou tvorbou pre deti. Sú to nasledovní autori a diela: Rudo Moric a jeho prozaická kniha zo života detí Trikrát som ušiel (1961), ktorá vypovedá o ľuďoch a deťoch z rómskej kolónie na periférii mesta pri Váhu (autor výstižne zachytil, cez aké citové pomery prechádza rómsky chlapec Citro a dievča Jolanka, kým sa začlenia medzi „biele“ deti v škole a v detskom domove); Daniela Hivešová-Šilanová a jej kniha rozprávok Vtáčatko Koráločka. Čirikloro Mirikloro (1966) s podtitulom Autorské rozprávky na motívy rómskych piesní (autorka sa inšpirovala textami rómskych piesní a na tomto podklade vytvorila autentické autorské rozprávanie o pôvode Rómov, ich sociálnom postavení, spôsobe života a osobitostiach ich hodnotovej hierarchie); Miloš Krno s prozaickou knihou Hra so smrťou (1971), v ktorej dokumentárne podložený príbeh spracoval ako dobrodružné rozprávanie rómskeho chlapca Tóna Máča z obdobia 2. svetovej vojny; Andrej Chudoba vydal knihu Sedemdesiatsedem povestí spod Slovenskej brány (1974), v ktorej sú dve povesti s cigánskou tematikou: Ohnivý kút a Ako Cigánky bosorovali; Jozef František Kunik napísal knihu Vrchári – beťári (1974), v ktorej je poviedka o krásnej Cigánke s názvom Kocúr na slanine; Peter Kováčik s prozaickou prvotinou Jablká nášho detstva (1977), v ktorej zobrazil osud Cigánov z okolia Čierneho Balogu v období SNP z pohľadu detského hrdinu; Ján Štiavnický v knihe Cena priateľstva (1977) vyrozprával príbeh o chlapcoch v pionierskom tábore a ich priateľstve s primitívnym osirelým rómskym chlapcom Dežim, ktorého odvedú do mesta, kde žije tajne v pivnici činžiaka; Milan Húževka literárne spracoval rómske rozprávkové námety z rozličných regiónov Slovenska v zbierke Čarokrásna Ruca. Cigánske rozprávky (1979); Konštantín Palkovič vydal knihu najkrajších rozprávok zo Spiša Nešťastné peniaze. Spišské rozprávky (1988), v ktorej sú aj rozprávky s rómskymi postavami: Lacik a kráľ Obervus, Cigán veštec, Cigán biskupom, Hruda zlata, Tri poháriky pálenky, Ako uhliar kúpil svojho vlastného koňa; galériu spisovateľov s rómskou tematikou z uvedeného obdobia uzatvára Dušan Kraus s prozaickou knihou pre deti Petrov mlyn (1988).

90 Historické aspekty rómskych rozprávok v slovenskom literárnom kontexte

Významný rómsky autor Dezider Banga1 knihou rómskych rozprávok (paramisa) Čierny vlas. Cigánske rozprávky (1969), ktoré zozbieral a literárne spracoval, významne prispel k zviditeľneniu špecifického rómskeho folklóru. Z typologického hľadiska patria jeho epické príbehy k čarodejným rozprávkam, kde dobro reprezentované Cigánmi víťazí za pomoci nadprirodzených predmetov, bytostí a hovoriacich zvierat nad rozlič- nými podobami zla: „Spisovateľ D. Banga (1992) nachádza vo svete rómskej rozprávky najväčšie bohatstvo chudobného ľudu, ktoré si Rómovia priniesli so sebou už pradávno z ďalekej Indie. Bol to svet, v ktorom ich nikto neprenasledoval, nepodceňoval, nečastoval výmyslami, nadávkami, nenávisťou a všeličím iným. Do tohto sveta nevstupovali žandári a ani iní ľudia v uniformách. Tento svet bol iba pre Rómov. Stačilo rozložiť oheň, posadať si na kamene a z úst múdreho Róma začal plynúť neopakovateľný príbeh, ktorý uchvátil každého poslucháča – od najmladšieho po najstaršieho.“ 2 Zložitá situácia Rómov nedovoľovala kodifikáciu ich jazyka. Dlhú dobu sa teda nemohli pýšiť bohatou literárnou tvorbou. Všetko zlé je na niečo dobré. Separácia písomnej tvorby zapríčinila rozvoj orálnej slovesnosti. Preto sa rozprávky šírili ústnym podaním a vďaka tomu sa v nich zachovali staré názory, tradície a zvyky. Právo rozprávať príbehy majú zväčša muži (paramisari) – pri formálnych (vartovanie) i neformálnych (spoločenské posedenie) stretnutiach. Rozprávači boli vážení ľudia plní kreativity. Ovládali tzv. krásne slová (šukar lava), porekadlá, anekdoty, posolstvá. „Rozprávka kládla na rozprávačov veľké nároky. Rozprávačské umenie vyžadovalo dobrú pamäť, zmysel pre kompozíciu a fabulovanie, improvizačnú pohotovosť, schopnosť živo vykresľovať postavy, situácie, prostredie, ovládanie dramatickej gradácie deja so schopnosťou intonovať, meniť polohu a dynamiku hlasu, meniť výraz, používať prostriedky mimo verbálnej komunikácie.“ 3 Príbehy často vychádzali zo skúseností rozprávača. Vyjadroval v nich svoju filozofiu a presadzoval právo na šťastie. Príbehy nemali ustálenú formu a neriadili sa žiadnymi obsahovými normami. Medzi najviac oceňované patrili hrdinské rozprávky. Rozprávači boli po dobrom výkone často odmenení – väčšinou naturáliami (tabak do fajky, jedlo atď.). Rozprávky sú významnou súčasťou i výchovy detí. Väčšina rómskych detí nepozná príkazy, zákazy, slová ako „nesmieš, musíš“, ale svoje hranice poznajú z rozprávok, v kto- rých bol zlý hrdina potrestaný, pretože robil to, čo nemal. Príbehy sprostredkovávajú tiež náboženskú vzdelanosť. Na rodinných stretnutiach paramisari rozprávajú o veciach, ktoré nemusia byť z tohto sveta. Bežným javom v rozprávkach sú duchovia mŕtvych, stelesnený Boh, rôzne predstavy, fantázia a sny. Rozprávka je najvýznamnejším sprostredkovateľom pre generácie. Odovzdávajú si ňou odkazy, morálne hodnoty, zabezpečuje existenciu spoločenstva, jeho fungovanie, historickú kontinuitu a sociálnu imunitu. M. Hübschmannová v diele Romské pohádky (1973) píše o funkcii poznávacej,

1 BANGA, D. Antológia rómskej rozprávky. Bratislava: Goldpress, 1992, s. 258. 2 Ibidem, s. 259. 3 Ibidem, s. 260.

91 Peter Keresztes socializačnej, integračnej a relaxačnej. Najdominantnejším žánrom rómskej literatúry pre deti a mládež je rómska rozprávka. Rómsku literárnu rozprávku možno rozdeliť do dvoch kategórií: autorská a upravená ľudová rozprávka (tie napr. zozbierala od rozprávačov a vydala M. Hübschmannová).4 V oboch sú zachované funkcie rómskej rozprávky. Rómske príbehy sú písané s jasným posolstvom. Ich cieľom je pomôcť čitateľovi pochopiť špecifiká charakteru, názorov a chovania Rómov. Do príbehov sa prenáša smutný osud rómskych ľudí z minulosti – vyháňanie z osád, násilné asimilácie a pod. Neveselá historická skúsenosť Rómov môže byť odpoveďou na otázku – prečo sa zdajú niektoré príbehy neprajné voči „nerómom“. Z ich dejín tu nájdeme aj množstvo pozitívneho. Preto treba poznať históriu a pôvod tohto etnika. Najstaršia rómska autorka Elena (rómsky Ilona) Lacková vydala rozprávky Romane paramisa (1992). Pôvodne boli napísané v slovenskom jazyku. Neskôr boli zrkadlovito preložené do viacerých dialektov rómskeho jazyka. Kniha teda vyšla dvojjazyčne. Elena Lacková je jedna z prvých osvetových rómskych pracovníkov šíriacich rómsku kultúru medzi verejnosťou.5

Rozdiel medzi rozprávkou a rómskou rozprávkou Rómske rozprávky nie vždy zodpovedajú tým klasickým „nerómskym“. V rómskych textoch sa nachádzajú osobité znaky etnika, ktoré sú do iného spoločenstva neprenosné. Do deja, postáv je vsadený svojský charakter minority, dnes posudzovaný ako nejaký neviazaný živel. Rozdiely medzi znakmi rómskej rozprávky a znakmi rómskej kultúry nie sú. Všetky črty rómskej kultúry sa prenášajú aj do textu rozprávky. V spoločenstve i v rozprávke nájdeme chudobnú kočujúcu rómsku postavu so špecifickou povahou, často prenasledovanú za svoj pôvod, ktorá miluje svoju rodinu. V mnohých prípadoch rómske rozprávky (na rozdiel od „nerómskych“) nekončia šťastne, princezná nie je tou krásnou a dobrou dievčinou, naopak ježibaba je nápomocná a dáva rady. S tým súvisí ďalšia osobitosť rómskych rozprávok – ich ukončenie. Veľakrát končia smutno, niekedy dokonca až drastickým zavraždením. O charakteristickom motíve, konflikte a hrdinovi v rómskej rozprávke sú nasledujúce kapitoly.

Motív rómskej rozprávky Historický motív Najpoužívanejším podnetom pre rómske rozprávky je história. Do dejov sa umelecky prenáša neveselá minulosť rómskeho etnika. Niektoré rozprávkové príbehy sa odo- hrávajú v Indii – v pôvodnej vlasti Rómov. Príbeh Sillony a Žarka6 sa stal „v dobe,

4 HÜBSCHMANNOVÁ, M. Romské pohádky. Praha: Odeon, 1973, s. 7. 5 LACKOVÁ, E. Romane paramisa. Praha: Radix, 1999, s. 134. 6 LACKOVÁ, E. Sillona a Žarko. In: LACKOVÁ, E. Romane Paramisa. Praha: Radix, 1999.

92 Historické aspekty rómskych rozprávok v slovenskom literárnom kontexte

keď Rómovia ešte žili vo svojej pravlasti, v Indii, všetci milovali slnko. A milujú ho dodnes. India je zem posvätného leknínu a lotosového kvetu, kúzelných riek, vášní, lásky a smrti. Zem krásna, ale i krutá. Ak sa v rozprávke vyskytujú postavy alebo námety prevzaté z kresťanskej tradície, môžeme hovoriť o legendárnej rozprávke. Vznikali v 15. až 16. storočí, v období druhej migračnej vlny. Sprievodnou súčasťou týchto migrácií boli príbehy – legendy o vlastnom pôvode. Do historických motívov, okrem rómskej histórie, zaraďujeme aj časté biblické námety (napr. Ježišovo ukrižovanie).“ 7

Realistický motív Realistické rozprávky sa od ostatných odlišujú jednoduchším dejom, ktorý sa odohráva na základe reality, resp. dej sa môže v realite stať. Chýba tu fantázia, nadprirodzenosť – miesto toho vystupujú reálne postavy, konkrétny svet. Rozprávky s týmto motívom často hraničia s anekdotami. „Majú viac podôb, môžeme hovoriť o realistických rozprávkach dobrodružných, sentimentálnych, novelistických a humorných. Tieto príbehy tvoria pomerne silnú vrstvu a udržali si dlhšiu a intenzívnejšiu životnosť ako predchádzajúce.“ 8 Podstatnou črtou rozprávky je čas a priestor deja. Obe sú vykreslené tak, že čitateľovi sa zdá, akoby sa príbeh odohral nedávno a neďaleko. Príkladom je text humornej rozprávky Ako išiel Midu hľadať prácu. Okrem iného tu nájdeme postavu jazyčnice, ktorá každého ohovárala a podpichovala. V realite sa človek s týmto charakterom nájde snáď v každej osade. V príbehu Róm Midu išiel poprosiť Boha o prácu do kostola: „Tak ty si na nás, Rómov, zabudol? Pozri, ako hladujeme. Vieme, že treba pracovať, ale tej roboty by si nám mal najprv dať!“ 9 Súčasťou realistického motívu sú aj zábavné moderné prvky. V rozprávkach sa platí za elektriku, ľudia dostávajú výplaty a čarodejnica zavolá kráľovi mobilom.10

Fantastický motív Predstavivosti sa v rómskych rozprávkach medze nekladú. Najčastejšie používané prvky fantázie sú ježibaby, čarodejnice, čerti, zázračné babičky, nadprirodzené schopnosti a s tým spojené čarovanie. Vtedy môžeme hovoriť o rozprávke fantastickej. Logicky vyplýva, že ak sa v rozprávke nachádza zlá postava – musí proti nej bojovať hrdina.

Hrdina v rómskej rozprávke Rómska minorita nemá v histórii slávneho hrdinu, o ktorom by sa mohlo v rozprávkach hovoriť. Preto je rómsky protagonista obyčajný človek z ľudu ̶ s dobrými i zlými

7 LACKOVÁ, E. Rómske rozprávky. Košice: Východoslovenské vydavateľstvo, 1992, s. 87. 8 Ibidem, s. 88. 9 Ibidem, s. 89. 10 LACKOVÁ, E. Ako išiel Midu hľadať prácu. In: LACKOVÁ, E. Rómske rozprávky. Košice: Východoslo- venské vydavateľstvo, 1992.

93 Peter Keresztes vlastnosťami. Hrdina je najčastejšie chudobný, pochádza z mnohopočetnej rodiny a zameriava sa na holé prežitie. Rómsky hrdina sa v rozprávkach k víťazstvu dostáva pomerne ľahko. V hrdinských činoch mu pomáhajú druhí ľudia, zázračné predmety. Cieľ často dosiahnu aj bez väčšieho pričinenia. Odôvodniť to možno samotnou rómskou filozofiou, kde je plánovanie, snaha a trpezlivosť zbytočnosťou. Základ filozofie zasa vyplýva z ťažkej situácie Rómov v minulosti. Špecifickou rozprávkou, kde je hrdina pasívny, a predsa príde ku šťastiu, je Biely kôň od D. Bangu. Kupec Hemko je predajcom koní. Na jarmoku mu žobráčka ponúkne nájdeného nezaopatreného koníka: „Kôň bol taký chudý, že každé rebro mu bolo vidieť. Nohy mal opuchnuté, oči karpavé, nebol ani podkutý, kopytá mal vyrastené.“ 11

Konflikt v rómskej rozprávke Konflikt v texte rozprávky možno rozdeliť na vonkajší a vnútorný. Väčšina sporov vzniká hlavne na základe rozdielu chudoby, filozofie, zvykov, charakterov a pod. medzi rómskymi a nerómskymi postavami. Ak sa teda zápletka odohráva medzi rómskou postavou, resp. osadou a bohatým sedliakom – hovoríme o vonkajšom konflikte. Spory však vyvolávajú aj rómske postavy navzájom medzi sebou – najčastejšie sú to hašterivé ženy alebo súperiaci rómski muži. Vtedy považujeme konflikt za vnútorný. V rómskych autorských rozprávkach je priestor jasne definovaný ako „otvorený priestor“. Otvorenosť vnímame v textoch takmer všade. Hrdinovia žijú v domoch v prírode. Prírodu považujú za útočisko, za poskytovateľa obživy, za opak zlého mesta s prísnymi pravidlami. Príroda sa v tomto zmysle chápe ako symbol voľnosti, slobody, otvorenosti. Všetky ceremónie a dôležité podujatia sa v rómskej osade konajú vonku (pri ohni a hudbe) – v otvorenom priestore. Tretím symbolom otvorenosti je krčma. Je to verejné miesto, kde sa stretávajú ľudia a veľakrát prezradia aj to, čo nechceli. Množstvo rómskych príbehov sa odohráva práve v pohostinstve. Mužské postavy sem chodia hľadať prácu, zapíjať smútok, či zistiť nové informácie o bohatých dedinčanoch. S pokojným prírodným prostredím sa stretávame v rozprávke Černý a bílý bratr. Význam novej generácie a čas ako „plynúci jav“ je zobrazený v texte takto: „A čas išiel ďalej. Vtáci odlietali do teplých krajov a zase prilietali. Bar a Bengoro vyrástli, mali potomkov…“ 12

Jazyk v rómskej rozprávke Vezmime do úvahy, že rómske rozprávky sa dlhú dobu šírili ústnym podaním. Rozprávači tak museli spĺňať isté kritériá – používanie krásnych slov, múdrych výrokov atď. Dnes sa od autorov písaných rómskych rozprávok očakáva zachovanie týchto tradícií. Do príbehov sa stále vkladajú životné pravdy, sentencie, múdre príslovia

11 BANGA, D. Antológia rómskej rozprávky. Bratislava: Goldpress, 1992, s. 258. 12 LACKOVÁ, E. Rómske rozprávky. Košice: Východoslovenské vydavateľstvo, 1992. s. 87.

94 Historické aspekty rómskych rozprávok v slovenskom literárnom kontexte

(ustálený výraz po rómsky je – goďaver šukar lava). Zachováva sa tak osobitosť tvorby rómskeho etnika. Metafora je obrazné pomenovanie, ktoré vzniká zámenou slova alebo slovného spojenia iným slovom, alebo slovným spojením na základe vonkajších podobností javov, vlastností, pohybu, funkcie. V rómskych textoch je využívaná často, napr. leťte koníčky za našim veľkým slniečkom. Epiteton (básnický prívlastok) a prirovnanie sa veľakrát uplatňuje hlavne v spojení s farbami (biela pani, čierny ako havran atď.). Dôležitý prostriedok v textoch je personifikácia. Ľudské vlastnosti nadobúdajú zvieratá, rastliny aj predmety. V príbehoch sa stretneme s hovoriacou čajkou, jazvecom či spievajúcim kvetom. Krásny príklad symbolu je uvedený v rozprávke Džajana13. Do generácie súčasných mladých a začínajúcich rómskych prozaikov patrí: Edita Rihariová – autorka a ilustrátorka rozprávkovej knižky O Ježiškovi a jeho priateľoch (2003), v ktorej výnimočným spôsobom zobrazila narodenie i záchranu Krista; Michal Pitko – autor súboru 12 rómskych rozprávok (2004), ale aj členovia klubu mladých rómskych autorov: Adéla Čurejová (Neláskavá mama Lama / Najileskri daj Lama; Ako Rada pre svoju pýchu ostala sama / Sar e Rada vaščal peskro baripen ačľa korkori), Lucia Čurejová (Muršoro a kráľ / O Muršoro he o kralis; Boh na nás zabudol / O Del pre amende bisterdža), Naďa Husárová (Agnesa a Šukar / E Agnesa he e Šukar), Gabriela Patkáňová (Bachtaľi a jej poslanie / E Bachtaľi he lakro poslanie; Džavo a jeho príbeh lásky / O Džavo he pal leskro kamiben), Pavol Koky (Ako Bango našiel svoje šťastie / Sar o Bango rakhľa peskri bach), ktorých rozprávky vyšli v knihe Paramisi AMARO JILO. Rómske rozprávky (2003).

Literatúra BANGA, Dezider: Antológia rómskej rozprávky. Bratislava: Goldpress, 1992. BANGA, Dezider: Železná ruka. In: BANGA, Dezider: Čierny vlas. Košice: Východo- slovenské vydavateľstvo, 1969. FABIANOVÁ, Vlasta: Folklórna tvorba Rómov. Nitra: Fakulta sociálnych vied a zdravotníctva UKF, 2003. HLEBOVÁ, Bibiána: O autoroch a rómskom fenoméne. In: Slovo o slove, roč. 13, 2007. HÜBSCHMANNOVÁ, Milena: Romské pohádky. Praha: Odeon, 1973. HÜBSCHMANNOVÁ, Milena: Slovesná tvorba slovenských Romů. Přehled jednotli- vých žánrů. In: Slovenský národopis, roč. 36, 1988, č. 1, s. 80 – 91. LACKOVÁ, Elena: Ako išiel Midu hľadať prácu. In: LACKOVÁ, Elena: Rómske rozprávky. Košice: Východoslovenské vydavateľstvo, 1992. LACKOVÁ, Elena: Džajana. In: LACKOVÁ, Elena: Romane Paramisa. Praha: Radix, 1999. 13 LACKOVÁ, E. Džajana. In: LACKOVÁ, E. Romane Paramisa. Praha: Radix, 1999.

95 Peter Keresztes

LACKOVÁ, Elena: Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou. Praha: Triáda, 1997. LACKOVÁ, Elena: Romane paramisa. Praha: Radix, 1999, s. 134. LACKOVÁ, Elena: Sillona a Žarko. In: LACKOVÁ, Elena: Romane Paramisa. Praha: Radix, 1999.

Mgr. Peter Keresztes Ústav romologických štúdií Fakulta sociálnych vied a zdravotníctva, Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre Kraskova 1, 949 74 Nitra – Slovenská republika [email protected]

96 Jana Kostincová (Hradec Králové) Temná láska i Lásky nebeské. Hledání écriture féministe v české a slovenské literatuře

Abstrakt Kapitola interpretuje vybrané texty českých a slovenských autorek, hlásících se k feminismu. Autorka se zamýšlí nad charakteristikou české a slovenské feministické prózy v kontextu součas- ného literárněvědného diskurzu a dochází k závěru, že feministické prózy zvolených autorek reprezentují první a druhou fázi feminismu, tedy fázi protestu proti patriarchální hierarchii a patriarchálnímu kánonu, respektive fázi esencialismu, zatímco fáze poststrukturalistická by byla reprezentována „ženským psaním“ překonávajícím patriarchální strukturu a tedy i genderové dichotomie. Klíčová slova: feministická literární věda, feministická literatura, ženská próza, Jana Juráňová, Uršula Kovalyk, Alexandra Berková Abstract Dark Love and Heavenly Love. Searching for Écriture Féministe in Czech and Slovak Literature The chapter provides an interpretation of selected texts by Czech and Slovak writers who characterize themselves as feminists. The author attempts to give characteristics of Czech and Slovak feminist prose in the context of contemporary critical discourse and claims that, while feminist works discussed in the chapter represent the first and the second phase of feminism, i. e. the phase of protest against patriarchal hierarchy and patriarchal canon and the essentialist phase respectively, the phase of poststructuralism would be represented by “women’s writing” that would reach beyond patriarchal structure as well as beyond gender categories. Key words: feminist literary criticism, feminist literature, women’s prose, Jana Juranova, Ur- shula Kovalyk, Alexandra Berkova

Použití sousloví écriture féministe místo běžně používaného termínu écriture féminine má za cíl zasadit příspěvek do širšího rámce uvažování o literatuře, tedy rámce genderového, ale zároveň jasně vymezit, že v něm jde o hledání literatury, která se otevřeně hlásí k feminismu. Předmětem zájmu je v tomto případě literatura tematizující

97 Jana Kostincová stereotypy, jež se projevují jak ve společnosti, v tradičním chápání genderových rolí, tak v literatuře a umění, ve způsobu zobrazování ženy, jejího zpředmětňování. Feministický diskurz je na rozdíl od ženského psaní snáze vymezitelný, i v umě- leckých textech můžeme najít odraz různých fází feminismu, ať už je feministický esencialismus či univerzalismus reflektován uvědoměle, či víceméně intuitivně. Ženské psaní (écriture féminine) naproti tomu je sousloví sice často používané, nicméně velmi obtížně vymezitelné. S termínem „ženská próza“ pracuje např. L. F. Širokova, která ve své studii Ženská próza ve slovenské literatuře XXI. století do této kategorie zahrnuje tvorbu autorek z okruhu feministické organizace Aspekt, stejně jako „čtivo“ pro ženy. Ženskou prózu, ženské psaní tedy Širokova primárně chápe jako texty psané ženami, pokouší se i o jejich vnitřní kategorizaci na základě „cílů a uměleckých záměrů“ 1. Podle nich rozlišuje tři kategorie: již uvedené autorky z Aspektu, tedy literaturu feministickou, dále masovou produkci neboli „ženský román“ a nakonec třetí typ ‒ ostatní literaturu psanou ženami, vzdálenou jak od feminismu, tak od bulváru. Podobné, velmi neurčité, ale jako východisko úvah podmíněně použitelné dělení, by bylo jistě možné provést i v současné české próze. Při takovém velmi hrubém a zběžném porovnání se ukáže, že v českém prostředí neexistuje obdoba slovenského fenoménu Aspektu, tedy okruh, z něhož by vycházely jak teoretické, tak umělecké texty feministické, texty původní i překladové, okruh, který by téma feminismu pomohl učinit společensky přijatelným předmětem seriózních diskusí. V kontextu současné české literatury jistě jedním z nejvýraznějších hlasů, který přinášel feministická témata, byl hlas Alexandry Berkové. Nepochybně k tomu, nakolik se stala v českém feministickém diskurzu výraznou, přispěla i její spolupráce s Olgou Sommerovou, jejímž produktem je mimo jiné dokumentární film Popelčin komplex, jehož vznik právě Berková v roce 2008 iniciovala. V současné české literární vědě je téma ženského psaní samozřejmě a významně přítomno, tématu žena a literatura byl věnován i jeden z výstupů IV. kongresu světové literárněvědné bohemistiky, sborník Česká literatura v perspektivách genderu z roku 2010. V jeho úvodu Jan Matonoha podává přehled o feministickém literárněvědném myšlení a tématu genderu v českém kontextu, konstatuje sice, že je přítomno v českém prostředí již od 90. let minulého století, ale zároveň se vyjadřuje o jeho jisté metodologické neukotvenosti, přítomnosti stereotypů.2 Ve své monografii věnované genderu v literatuře pak Matonoha usiluje o charakteristiku pojmu „ženské psaní“ v duchu postfeminismu, či poststrukturalistického feminismu, tedy nikoli jako psaní vycházejícího z genderové identity, ale „z poměru jedince k jazyku a hegemonním diskurzivním strukturám“ 3. Tento směr uvažování je jistě pro literární vědu velmi

1 ШИРОКОВА, Л. Ф. Женская проза в словацкой литературе ХХ1 в. In: АДЕЛЬГЕЙМ, И. Е. (ред.). Типы, жанры, герои(-ни). Гендер и литература в странах Центральной и Юго-Восточной Европы. Москва: Российская академия наук, 2013, s. 85–86. 2 MATONOHA, J. Mapování českého literárněvědného genderového myšlení. In: MATONOHA, J. (ed.). Česká literatura v perspektivách genderu. Praha: Akropolis, 2010, s. 15–31. 3 MATONOHA, J. Psaní vně logocentrismu (diskurz, gender, text). Praha: Academia, 2009, s. 139.

98 Temná láska i Lásky nebeské. Hledání écriture féministe v české a slovenské literatuře

nosný, překonání genderových stereotypů na úrovni jazyka uměleckého díla přináší nové interpretační možnosti. Zároveň ale předpokládám, že oba diskurzy – tedy „ženské psaní“, jak je pojímá Matonoha, a feministické texty existují vedle sebe tak, jako vedle sebe existují díla autorů, jež přebývají výlučně v jazyce, a díla autorů, reagujících na kontext, společenský, historický, tedy texty angažované. Básník Josif Brodskij v mnoha radikálních vyjádřeních o literatuře a básnících (v jeho pojetí básník = spisovatel) existenci druhého typu autorů s mnohokrát opakovaným důrazem popírá. Nicméně ve svém tvrzení, že „člověka do poezie nebo literatury přivádí bolest způsobená jazykem, jazykovým citem, nikoli bolest způsobená osobní filozofií nebo politikou“ 4 výstižně a působivě charakterizoval původ textů „nadčasových“ a „časových“. Právě feministické texty bývají těmi časovými, těmi, které jsou spojené s kontextem, které na kontext reagují, často velmi dramaticky a emocionálně. Jan Matonoha uvádí, že „neprovede-li psaní, jež se pokouší být alternativou vůči hegemonnímu diskurzu, radikální dekonstrukci svého vlastního způsobu mluvení, svých předpokladových bází, kategorií a způsobů konceptualizace reality, hrozí nebezpečí, že namísto rukopisu, který není konformní s majoritním diskurzem, nastane naopak regres k psaní, které bude sice obsahově odlišné, morfologicky však totožné s typem literatury, na nějž útočí.“ 5 Jako příklad autorek, které se dopouštějí tohoto pochybení, uvádí Alexandru Berkovou, Zuzanu Brabcovou, Evu Hauserovou a další, které „přes svou proklamovanou nekonformnost a radikální přehodnocování tradičních představ o obrazu, roli a podstatě žen jsou zcela paradoxně nereflektovaně konformní s velkými příběhy, které tvoří strukturní část právě té diskurzivní formace, z níž se jejich promluva snaží vymanit. Jejich pře je nesena diskurzem ohrožení, oběti, křivdy, obrany, boje, narovnání, zrovnoprávění, osvobození, […].“ 6 Za jistou analogii této výtky na adresu českých autorek feministických textů je možné považovat výroky Marty Součkové o próze Jany Juráňové, jedné z autorek z okruhu Aspektu, které opakovaně vytýká ilustrativnost7, moralizující tón8. I na knihy Jany Juráňové, stejně jako na texty Uršuly Kovalyk, by se jistě dala aplikovat výše citovaná slova J. Matonohy, v nichž hodnotí některé české autorky. Jejich psaní je součástí tradič- ního patriarchálního diskurzu, proti němuž se snaží vystoupit, vzhledem k úrovni společenské diskuse na téma feminismu je ovšem možné označit jejich hlas za velmi důležitý.

4 BRODSKY, J. The Art of Poetry No. 28. In: The Paris Review, 1982, № 83, [online]. [cit. 2016-2-20]. Dostupné na: http://www.theparisreview.org/interviews/3184/the-art-of-poetry-no-28-joseph-brodsky. “What “hurts” you into poetry or literature is language, your sense of language. Not your private philosophy or your politics, nor even the creative urge, or youth.” 5 MATONOHA, J. Psaní vně logocentrismu (diskurz, gender, text). Praha: Academia, 2009, s. 105. 6 Ibidem, s. 106. 7 SOUČKOVÁ, M. P[r]ózy po roku 1989. Bratislava: Ars Poetica, 2009, s. 367. 8 Ibidem, s. 369.

99 Jana Kostincová

Pokud jde o české myšlení o feminismu, zůstává velmi zajímavým dokumentem antologie Feminismus devadesátých let českýma očima, kterou vydalo v roce 1999 nakla- datelství One Woman Press. V textech představitelů českého intelektuálního, kulturního, uměleckého života jsou zaznamenány různorodé názory, od klišé o frustrovaných feministkách s „mužatskou povahou a mužatskými způsoby, […], hrubých a siláckých“ 9, až po radikální vyjádření autorek, které se s feminismem identifikují (Olga Sommerová). Některé texty tedy mohou být zábavným důkazem existujících a překvapivě společensky stále rezonujících stereotypů, jiné příspěvky prezentují poučené názory, odrážející dobovou atmosféru, dobové diskuse, některé zůstávají aktuální. K takovým bezpochyby patří text Lenky Jungamnnové Myšlení o feminismu pracuje s kroky, v němž autorka kromě jiných aspektů zmiňuje jeden závažný a v současném popkulturním diskurzu velmi silně přítomný motiv, a to spojení ženy a konzumu: „Je to totiž právě žena, kdo bývá v našich podmínkách už a priori, jakoby přirozeně, definován na pozadí ideologie konzumu (například nemocí nakupování trpí převážně ženy), ať už jako její nástroj – nejtypičtěji se to projevuje v reklamě – či jako její produkt, čehož reklama zase zpětně využívá.“ 10 Dále autorka píše o kruhu násilí „zaměřeného na ženu chápanou jako prostředek i výrobek masové kultury (ženina úloha sexuálního objektu se zde potkává s populárním kultem zdraví, krásy a mládí).“ 11 Právě zpředmětnění ženy, její zobrazování jako sexuálního objektu a také jako konzumentky, má své místo v angažovaných feministických textech slovenské autorky Uršuly Kovalyk. Ačkoli v určité fázi sehrálo právě nakupování a prostor obchodu dosti významnou roli v emancipaci ženy, na což poukazuje např. polská badatelka Agnieszka Duksza12, protest proti obrazu „ženy konzumující“ je důležitým motivem současné feministické literatury. Prostor nákupního centra spolu s motivem nákupů přerostlých až do závislosti je tematizován v románu Uršuly Kovalyk Žena zo sekáča. V této knize prostřednictvím několika ženských hrdinek autorka také prezentuje různé prožívání tělesnosti. Tři typy žen, které se různým způsobem vyrovnávají se svou sexualitou a tělesností, jakoby ilustrovaly teorii Susan Bordo o anorexii, v níž „Bordo zdůrazňuje ambivalenci rodové povahy anorektické neurózy: na jedné straně se v ní projevuje opovržení tradičními ženskými rolemi a s nimi spjatými obrazy ženské neukojitelnosti a ‚žra- vosti‘, iracionality a nemíry. Toto opovržení však neústí do vědomého politického či

9 KANTŮRKOVÁ, E. Ženství přiznané v nepřirozené podobě. In: CHŘIBKOVÁ, M. – CHUCHMA, J. – KLIMENTOVÁ, E. (eds). Feminismus devadesátých let českýma očima. Praha: One Woman Press, 1999, s. 174. 10 JUNGMANNOVÁ, L. Myšlení o feminismu pracuje s kroky. In: CHŘIBKOVÁ, M. – CHUCHMA, J. – KLIMENTOVÁ, E. (eds). Feminismus devadesátých let českýma očima. Praha: One Woman Press, 1999, s. 109. 11 Ibidem, s. 109‒110. 12 DAUKSZA, A. Klientki pierwszych domów towarowych. O potencjale emancypacyjnym kobiecego konsumpcjonismu. In: Teksty Drugie, 2013, č. 4, s. 229‒230.

100 Temná láska i Lásky nebeské. Hledání écriture féministe v české a slovenské literatuře

kulturního protestu, ale je vpisováno do ženských těl v podobě patologického symp- tomu […].“ 13 Hlavní hrdinka Kovalykové prózy si hýčká svou poživačnost, další z žen, úspěšná manažerka, střídá přijatou zdrženlivost a výbuchy nezřízené konzumace (zaměřené na alkohol a stupňované až k narkotikům), třetí ženská postava, mladá manželka, úzkostlivě a důsledně hladoví, aby si zachovala svůj dívčí vzhled, tuto askezi kompenzují její opulentní nákupy oblečení, závislost na módě. Všechny tři hrdinky lze nahlížet i jako oběti mužské agrese; nositeli agrese jsou především tři otcové ‒ otec alkoholik, otec, který svou dceru pohlavně zneužíval, a otec, který dceru opustil ještě před jejím narozením, všichni tragicky nasměrovali osudy hrdinek. Zároveň je možné na dvě z nich pohlížet i jako na ilustraci k tezi vyslovené Sandrou Bartky, jež, jak uvádí Pavel Barša „pomocí pojmu Foucaultovy disciplíny popisuje nikoliv podmanění ženy mužem, nýbrž podmanění žen jim vnucenou identitou ženy.“ 14 Hlavní hrdinka je pak postavou, jež se takovémuto podmanění ubránila, postavou, o níž Součková uvádí, že se stala „poznávací značkou“ próz Kovalykové, a kterou charakterizuje slovy I. Taranenkové: „životom otĺkané, temperamentné a vitálne protagonistky, programové outsiderky, jemne podobné almodovarovským ženám na pokraji nervového zrútenia. […] Súčasťou drsňáckeho imidžu je aj vyzývavé zdôrazňvanie nepríťažlivej či chátrajúcej telesnosti.“ 15 Zobrazování těchto „antiznačkových a antikatalogových“ 16 hrdinek je u Kovalyk právě protestem proti neustále stupňovanému konzumu. Kontrast mezi takovouto hrdinkou a těmi, které se nechávají ovládat představou o tom, jak má žena vypadat, jakou roli má/může přijmout a za jakých podmínek, je vyjádřen i tím, že antikatalogová hrdinka je zároveň vypravěčkou příběhu, pozorovatelkou – posuzovatelkou: „Chlipkám ponúknutý čaj, ona si natiera tvár pleťovou vodou. Odstraňuje odumreté bunky, vyhladzuje mimické vrásky. Stopy po smiechu, svoju minulosť, chyby a trápenia.“ 17 „Vyzerala som jako bacuľka so sebavedomím, ktorej nevadia pohľady ohmatávajúce špeky na bruchu. Muriel bola ohodená v čiernej šatovej sukni z mimoriadne fajnovej látky. Jej kostnatá postava v nej pripomínala výkričník.“ 18 V jedné z povídek cyklu Lásky nebeské, v povídce Biela technika, U. Kovalyk téma ženské poživačnosti dovádí až k hyperbolizovanému obrazu ženy, která po rozpadu partnerského vztahu nachází štěstí v soužití se svou ledničkou. Její obžerství je reakcí na léta strávená s mužem, na něž vzpomíná jako na dobu neustálého hladovění a cvičení: „Po celý čas, čo som s ním žila, som jedla zdravo, alebo som nejedla vôbec nič. […] Chudla som, aby som sa mu páčila oblečená, nahá, v plavkách, v posteli, v uteráku, keď

13 BARŠA, P. Panství člověka a touha ženy. Feminismus mezi psychoanalýzou a poststrukturalismem. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002, s. 263. 14 Ibidem, s. 262. 15 SOUČKOVÁ, M. P[r]ózy po roku 1989. Bratislava: Ars Poetica, 2009, s. 398. 16 Ibidem, s. 398. 17 KOVALYK, U. Žena zo sekáča. Bratislava: Aspekt, 2008, s. 79. 18 Ibidem, s. 129.

101 Jana Kostincová som vyšla zo sprchy.“ 19 Odmítnutí konvenční představy o tom, jak má žena vypadat, odmítnutí podřídit se uměle vnucované představě, ústí do výkřiku ‒ protestu: „A prečo by sa žena nemohla podobať na chladničku? […] Je to len a len vec pohľadu. Nie, nie je to vec pohľadu. Je to vec pocitu.“ 20 M. Součková opakovaně upozorňuje v souvislosti s některými českými a slovenskými autorkami (Tereza Boučková, Alexandra Berková, Uršula Kovalyk a další) na tzv. estetiku utrpení21, na to, že „v ponovembrovej próze počuť, metaforicky povedané, skôr krik, lamentácie či dlhé hovorenie, nasťastie však nie uslzený plač.“ 22 Jak Berková, tak Juráňová zobrazují své hrdinky zpravidla ve vztahu k mužům, ať už je to žena stojící v mužově stínu u Juráňové, nebo žena mužem uvězněná, spoutaná, zmrzačená u Berkové. Jejich knihy tak potvrzují slova Bronislavy Volkové o tom, že „v české literatuře je citová závislost žen na mužích zatím velmi silná a strach ze stigmatu feminismu či staropanenství odrazující. Ženy se sice bouří, ale jejich vzbouření zůstává na úrovni zoufalství, oběti a ukřivděnosti.“ 23 Takovým příkladem ženského osudu ve stínu významného muže je osud Ilony Országhové, hrdinky románu Žila som s Hviezdoslavom. Juráňová zde ukazuje ženu, která pokorně následuje svůj osud, svého muže. Vyprávění o nejniternějších Iloniných prožitcích, úvahách je vedeno ve třetí osobě, vševědoucí autorkou, tento „cizí hlas“ reprodukující hrdinčiny myšlenky ještě zdůrazňuje, že Ilona byla celý život ženou bez hlasu vlastního. Její pochybnosti jsou vyvolávány různými motivy, například vzděláním, které jí přinášelo osvobozující zážitky, ale které nebude nikdy využívat, které ji bude pouze „zdobit“: „Na hodinách spevu vyspievali zo seba všetko, čo ich ťažilo. Cítili sa slobodné, už len vzlietnuť. […] Len načo jej to všetko bude? Za skladateľa sa sotva môže vydať, taký nikde naokolo nebol.“ 24 V pozadí veškeré činnosti už od dětství figuruje základní jistota, jíž se vše poměřuje, k níž dívka směřuje a v níž se má posléze žena realizovat – manželství, život naplněný péčí o rodinu. V prózách U. Kovalyk muž bývá často příčinou všeho zla, ale je přesunut spíše do pozadí, autorka se soustřeďuje na zobrazení ženské hrdinky, její specifické ženské zkušenosti. Jestliže se tedy pokusíme tyto autorky charakterizovat v kontextu literárněvědného feminismu, samozřejmě s veškerým vědomím podmíněnosti, relativnosti takovýchto klasifikací, bylo by možné prózy Berkové a Juráňové vnímat jako prózy odkazující k první fázi feministického diskurzu, tedy hlasy artikulující nerovnoprávnost, podříze- nost ženy, volající po narušení hierarchie a redefinici kánonu. Próza Uršuly Kovalyk

19 KOVALYK, U. Lásky nebeské. Bratislava: Aspekt, 2010, s. 66. 20 Ibidem, s. 66. 21 SOUČKOVÁ, M. K problematike genderu v českej a slovenskej ponovembrovej próze. In: MATONOHA, J. (ed.). Česká literatura v perspektivách genderu. Praha: Akropolis, 2010, s. 217. 22 Ibidem, s. 225. 23 VOLKOVÁ, B. O tzv. ženské (a mužské) emocionalitě. In: MATONOHA, J. (ed.). Česká literatura v perspektivách genderu. Praha: Akropolis, 2010, s. 243. 24 JURÁŇOVÁ, J. Žila som s Hviezdoslavom. Bratislava: Aspekt, 2008, s. 71.

102 Temná láska i Lásky nebeské. Hledání écriture féministe v české a slovenské literatuře

míří spíše do proudu esencialismu s jeho otevřenou výpovědí o „ženském údělu“ – prožívání sexu, mateřství; v této souvislosti se často cituje např. její povídka Šelma. Zobrazení hrdinek Juráňové, Kovalyk i Berkové jakožto obětí, ať už obětí mužské agrese či společenských konvencí, odpovídá převažující tón výpovědi, tragický, ponurý, rozhořčený, ukřivděný, rezignovaný… Jen zcela výjimečně na stereotypy a konvence útočí vtip, ironie. Vedle již zmiňované sebeironické vypravěčky z románu U. Kovalyk, můžeme trpkou ironii najít i u Alexandry Berkové. V představách hrdinky novely Temná láska můžeme s úsměvem vizualizovat genderově převrácenou Snídani v trávě, a tedy aktualizovat útok na patriarchální umělecký kánon: „A zde jsou, ta krásná mužská těla, odpočívající v trávě na břehu jezera: svačina v trávě: ospalé spočinutí ve slunném odpoledni, muži vláční a odevzdaní, čekající na ženu, která se o ně postará; žena v klasickém kostýmu a kolem ní polehává pět nahých mužů; košíček v trávě a v něm víno a bílý chléb.“ 25 V souladu s výkladem P. Barši o přechodu k nepatriarchální společnosti jako o „přechodu od paranoicko-schizoidní k depresivní pozici a z ní pak k integraci rozštěpů dobra a zla do »úplných objektů«“ 26 by bylo opět možné tvrdit, že používáním ironie, případně sebeironie se autorky zařazují do tradičního patriarchálního diskurzu, proti němuž se snaží na úrovni obsahu protestovat. Barša ve zmiňované pasáži prezentuje teorii Donalda Winnicota a uvádí: „Zatímco k depresivní pozici patří sžíravá sebeironie, výrazem přitakávající touhy je smích. […] Smutek z absence transcendentního absolutna může být překonán pouze bezprostřední radostí ze hry relativity, do níž jsme ponořeni. Manifestací této radosti není „mužská“ ironie, nýbrž „ženský“ smích. […] Moderní člověk-muž chce mít svět u nohou jako Bůh – jeho „pán a vlastník“. Jediný nadhled, který je při svém úsilí schopen zaujmout, je sebeironické vědomí o vlastní nedostatečnosti a neschopnosti dosáhnout tohoto cíle. Ženská touha vyjadřuje radost z participace ve světě, který nemá ve své moci.“ 27 Tady se už ovšem dostáváme k takovému používání atributů „mužský“ – „ženský“, jež nesignalizují genderovou dichotomii, pohlavní příslušnost, ale postoj ke světu. V tomto smyslu tedy „ženský smích“ může být analogický termínu „ženské psaní“, jak jej používá Matonoha. Jen některým autorům se asi podaří překonávat stereotypy na úrovni jazyka, a to těm, které, podle slov J. Brodského, přivedla do literatury bolest jazyka. Patřit by k nim mohla například ruská básnířka Marina Cvetajevová, jejíž genderová i jazyková hra umožňuje překonání genderových opozic. V duchu poststrukturalistického feminismu by se o jejích textech dalo říci, že ve své vypjaté emocionalitě představují vykročení směrem k vyjádření intersubjektivity.28

25 BERKOVÁ, A. Temná láska. Brno: Petrov, 2000, s. 80. 26 BARŠA, P. Panství člověka a touha ženy. Feminismus mezi psychoanalýzou a poststrukturalismem. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002, s. 289. 27 Ibidem, s. 297–298. 28 BARŠA, P. Panství člověka a touha ženy. Feminismus mezi psychoanalýzou a poststrukturalismem. Praha: Sociologické nakladatelství, 2002, s. 289.

103 Jana Kostincová

Zatímco tedy „ženské psaní“ tak, jak je pojímá Matonoha, vykračuje směrem k post- strukturalistickému překonání patriarchálních hierarchií a dekonstrukci tradičních kategorií, a splývá tak s literaturou, psanou „z bolesti jazyka“, feministické psaní zůstane nadále společensky ukotveno a bude vyjadřovat „bolest z politiky“. Naše každodennost přináší řadu témat (zábavní průmysl, agresivní reklama, genderově specifické hračky, zdůrazňování genderových rolí v dětských filmech, v reklamě), která budou rezonovat v próze „rozhněvaných žen“ a snad i „žen pobavených“. Takováto literatura, její cíl, vyjádřený slovy Jany Juráňové „scitlivovať vedomie na isté veci“ 29, má své místo v literárním kontextu. Výše diskutovaná i mnohá nezmíněná témata feministické literatury mohou úspěšně rezonovat v různých žánrech, ať už to budou esejistické texty, memy, romány nebo transmediální performance. Vždyť nositelkami feministických sdělení jsou autorky různé, feministická témata znějí v moudrých a stylisticky vytříbených povídkách Alice Munro i v radikálních memech Marty Frej.

Mgr. Jana Kostincová, Ph.D. Katedra slavistiky Pedagogická fakulta, Univerzita Hradec Králové Rokitanského 62, 500 03 Hradec Králové – Česká republika [email protected]

29 SOUČKOVÁ, M. P[r]ózy po roku 1989. Bratislava: Ars Poetica, 2009, s. 347.

104 Jana Kuzmíková (Bratislava) Niekoľko kognitívnovedných poznámok k recepcii literatúry1

Abstrakt Štúdia sa zaoberá čítaním a recepciou literárneho diela. Výberovo spomína slovenské práce a predstavuje súčasné kognitívnovedné prístupy a nové úlohy výskumu recepcie, ktoré konfrontujú závery a metodológiu (lineárno-hierarchická postupnosť) slovenských odborníkov so súčasnými kognitívnovednými skúmaniami, čím sa osvetľujú posuny, resp. rozdiely medzi zovretejším (v historickom aj metodologickom zmysle) uvažovaním o recepcii a interdisciplinárnymi kognitívnovednými skúmaniami opierajúcimi sa o embodiment a neurofyziológiu. Kľúčové slová: literárna komunikácia a recepcia, slovenské recepčné teórie, embodiment, kognitívnovedné skúmania, interdisciplinarita v literárnom výskume Abstract A Few Cognitive-science Remarks on Literary Reception The study deals with the cognitive turn in literary research. It mentions some relevant Slovak works about reading and introduces contemporary cognitive projects and new tasks in the reception research, which revise the reception works of Slovak scholars. Confrontation of methods and conclusions between the Slovak hermeneutical approach and the contemporary cognitive research, shows the differences between the traditional autonomous perspective and interdisciplinary literary studies based on embodiment and neurophysiology. Key words: literary communication and reception, Slovak reception theories, embodied mind, cognitive literary studies, interdisciplinarity in literary research

Kognitívna literárna veda sa dnes považuje za vedecký smer, ktorý prostredníctvom interdisciplinárnosti sústreďuje, prepája i konfrontuje prírodovedné a humanitné prístupy a metodológie v záujme lepšieho pochopenia komplexnej dynamiky medzi kogníciou a literatúrou. Vychádza sa z predpokladu, že ľudské správanie je podmienené komplexnými interakciami medzi ľudskou biológiou a kultúrou, pričom gény človeka

1 Štúdia vznikla v rámci grantového projektu Kognitívne orientovaná literárna veda. Teória a príkladové štúdie zo slovenskej literatúry. VEGA 2/0078/14. Riešiteľka: PhDr. Jana Kuzmíková, CSc.

105 Jana Kuzmíková

„vedú“ a kultúra ho „špecifikuje“. Keďže „kognícia je zakotvená jednak v reálnom svete a jednak vo vymedziteľných štruktúrach senzorickej, perceptuálnej a konceptuálnej interiority, musia byť poznanie a skúsenosť založené na oboch zložkách, hoci v rôznom stupni.“ 2 Dôležitým pilierom kognitívnovedného teoretického uvažovania je fakt, že prevažná väčšina ľudského myslenia sa odohráva na nevedomej úrovni, preto je významnou úlohou skúmanie dejov, ktoré prebiehajú v mozgu a tele bez toho, aby sme si ich uvedomovali. Tak sa napríklad ukázalo, že „romantické“ tvrdenie, že pri vzniku umeleckého diela sa uplatňujú špecifické, ba autonómne psychické procesy, celkom neobstojí. Nevyhnutným zdrojom tvorivých procesov je všeobecná, „bežná“ kognícia, ktorá nie je rigidná, automaticky výkonná, ale je nekonečne experimentujúca. Tento argument je jedným z výsledkov vtelesneného vedeckého realizmu (embodied scientific realism), ktorý v osemdesiatych rokoch 20. storočia nastolili v jazykovede (aj v prepojení na literatúru) George Lakoff, Mark Johnson a Mark Turner.3 Títo vedci sa opierajú o tri hlavné predpoklady: vtelesnenosť mysle, skutočnosť kognitívnych nevedomých procesov a metaforickosť myslenia. Prvotný podnet kognitívnej literárnej vedy vychádza teda z kognitívnej lingvistiky a spočíva v tom, že literatúra v akomkoľvek jej zmysle sa neskúma (len) ako autonómny fenomén, ale chápe sa ako jav založený na všeobecnej konceptuálnej organizácii, princípoch kategorizácie, procesuálnych mechanizmoch i skúsenostných a vonkajších kontextoch ľudskej mysle. V zásade, zaoberanie sa fikčnými textami a predstavami vyžaduje také isté kognitívne procesy, aké potrebujeme aj v bežnom živote. Už pred časom poukázala recepčná estetika (reader-response criticism) na to, že čitateľ významy z textu neextrahuje, ale konštruuje. Recepčná estetika však poväčšine „odhadovala“ efekty čítania, nestavala na empirických výskumoch, takže jej závery boli v mnohom špekulatívne. Na recepčné účinky textu v ľudskom vedomí sa v slovenskej literárnej vede 20. storočia orientoval predovšetkým František Miko a jeho spolupracovníci. Mikov projekt výskumu bol semiotický, fenomenologický a hermeneutický. V nadväznosti na práce Františka Miku si Ján Števček uvedomil, že „ešte zostáva problém integrácie textu na ďalšom stupni, v ďalších procesoch, predovšetkým v či- tateľskom vedomí v širokom zmysle.“ 4 Naivné čítanie v bežnom zmysle, teda ako stotožnenie sa čitateľa s postavami a udalosťami, pripisuje Števček skôr druhej, podľa

2 „Because cognition itself is grounded in both the real world and in the constraining structures of sensory, perceptual, and conceptual interiority, knowledge and experience must be based on both, although in varying degrees.“ HART, F. E. Foreword. In: JAÉN, I. – SIMON, J. J. (eds). Cognitive Literary Studies. Current Themes and New Directions. Austin: University of Texas, 2013, s. xi. 3 Bližšie KUZMÍKOVÁ, J. Umenie a kognitívne vedy. In: KUZMÍKOVÁ, J. (ed.). Literatúra v kognitívnych súvislostiach. Bratislava: Ústav slovenskej literatúry SAV, 2014, s. 10 – 28; GÁLIKOVÁ, S. Význam a funkcia konceptuálnej metafory z perspektívy kognitívnej vedy. In: KUZMÍKOVÁ, J. (ed.). Literatúra v kognitívnych súvislostiach. Bratislava: Ústav slovenskej literatúry SAV, 2014, s. 29 – 54. 4 ŠTEVČEK, J. Estetika a literatúra. Bratislava: Tatran, 1977, s. 76.

106 Niekoľko kognitívnovedných poznámok k recepcii literatúry

neho „vyššej forme“ čítania, ktorým je sentimentálne čítanie: „Sentimentálny čitateľ je spätý so svojimi hrdinami väčšmi než čitateľ naivný.“ 5 Celkové Števčekovo triedenie sa s rizikom dá zjednodušiť tak, že naivný čitateľ projektuje čítané ako skutočnosť, sentimentálny čítané pociťuje až „prežíva“ a diskurzívny čitateľ si uvedomuje iluzívnosť a znakovosť literatúry.6 Môže k tomu niečo dodať súčasná kognitívna veda? Čitateľova identifikácia sa s literárnymi postavami je priamočiarejšia než racionál- nejšie posudzovanie fiktívneho deja, prostredia a času.7 Postava v epike a lyrický subjekt v lyrike sú neodmysliteľnou súčasťou literárneho textu a ak by v ňom aj chýbali, čitateľ si ich „domyslí“ (bežným riešením je personifikácia neživých entít). Rozdiel medzi čitateľskou empatiou investovanou do postáv a viac logickým a štrukturálnym vnímaním ostatných zložiek literárneho textu považujem za kľúčové východisko ďalšieho výskumu o psychologických a kognitívnych realizáciách literatúry i jej interpretácii. Z kognitívneho hľadiska si žiada komentár aj diskurzívne čítanie. Ján Števček zdôrazňuje, že diskurzívne čítanie zahŕňa aj naivné, aj sentimentálne realizácie textu. Zároveň však oddeľuje diskurzívne čítanie od predchádzajúcich typov z toho dôvodu, že počas neho vníma čitateľ neskutočnosť literárneho sveta a rešpektuje jeho uzavretosť a relatívnu platnosť. So Števčekovým konceptom komplexného čítania súhlasia experimenty, ktoré ukázali, že pri čítaní sa bežne nezaoberáme svojou nevierou v predstavený svet, ale naopak, radi sa do neho s dôverou ponoríme. Menej sa však dá stavať na tvrdení, že pri diskurzívnom čítaní rozlišujeme dielo ako uzavretý, neskutočný svet, ktorý sa dočítaním knihy skončí. Zo semiologického hľadiska, na ktoré sa odvolával Števček, je to tak – dielo je v semiológii znakom skutočnosti. Ale kognitívne dosahy čítania pretrvávajú dlhšie, pretože „nepravdivosť fikčného sveta nepokrýva všetky jeho prvky a užitočné prvky […] by mali byť identifikované a usmernené do rôznych adaptačných a vedomostných systémov.“ 8 Zaraďovanie užitočných prvkov do ďalších systémov mysle má okrem iného za následok rôzne čitateľské a neraz aj diametrálne odlišné literárnokritické či odborné postoje k jednému dielu. Ďalší námet, ako môže kognitívna literárna veda rozšíriť doterajšie pozorovania a intuície, ponúkajú závery Stanislava Rakúsa. V práci Medzi mnohoznačnosťou

5 Ibidem, s. 80. 6 Ľubomír Plesník používa v súvislosti s „príjmom diela“ termíny „pól životného kontextu“ (dieťa má strach z rozprávkovej ježibaby) a „pól výpovedného kontextu“ („chladné“ sledovanie klišéovitých scén zo štandardných thrillerov). PLESNÍK, Ľ. Kapitoly z recepčnej poetiky. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, 2012, s. 19. 7 ZUNSHINE, L. Why We Read Fiction. Theory of Mind and the Novel. Columbus: The Ohio State University Press, 2006. 8 „[…] the falsity of a fictional world does not extend to all of the elements in it, and useful elements […] should be identified and routed to various adaptations and knowledge systems.“ COSMIDES, L. – TOOBY, J. Consider the Source. The Evolution of Adaptations for Decoupling and Metarepresentations. In: SPERBER, D. (ed.). Metarepresentations. A Multidisciplinary Perspective. New York: Oxford University Press, 2000, p. 92.

107 Jana Kuzmíková a presnosťou odpovedá Rakús na otázku, prečo literatúra „inklinuje k tvorbe ťažkých disproporcií, konfliktov, kríz a hraničných problémových situácií.“ 9 Podľa autora je „ostrá problémovosť“ literatúry logická a nenahraditeľná, lebo je hlboko spätá s látkovým svetom a duševnými dispozíciami človeka. Rakúsovo empirické zistenie možno na základe kognitívnovedných argumentov vysvetliť a spresniť. Z pohľadu evolučnej teórie literatúry kóduje literatúra naše kultúrne aj genetické dedičstvo, pričom obe tieto jeho zložky majú recipročný formovací efekt.10 Genetická evolúcia je pomalšia a stabilnejšia, zatiaľ čo kultúra je vo svojom vývine rýchlejšia a pravdepodobne vyzdvihuje iné typy správania.11 Evolučné nastavenie človeka preferuje mechanizmy, úsudky a akcie späté s prežitím jednotlivca alebo spoločenstva počas ohrozenia. Zároveň existuje aj kultúrny spôsob zrýchleného simulovaného „prežitia“ ohrozujúcich situácií. Umožňuje ho literatúra (umenie) svojou orientáciou na disproporcie a problémové situácie. V tom spočíva reálny základ Rakúsovej tézy o nenahraditeľnej problémovosti vážnej literatúry. Lenže literatúra má viacero závažných funkcií, nielen simulovanie a kumulovanie sil- ných problémových situácií. Literatúra slúži na odovzdávanie informácií a je nástrojom presvedčovania, ale je tiež hrou, poznávaním iných i seba a rovnako je aj estetickým javom a objektom.12 Tieto funkcie vyplývajú z faktu, že ontológia literatúry (umenia) je ukotvená v intersubjektívnom komunikačnom procese, v sociálnej spolupatričnosti členov spoločenstva. To, že niekto nevyhľadáva konfliktnú či „intelektuálne náročnú“ literatúru, preto automaticky neznamená, že je „povrchný“, má nižšiu emočnú či celkovú inteligenciu, alebo iné osobnostné nedostatky (a rovnako platí, že ten, kto takú literatúru vyhľadáva, sa vôbec nemusí vyznačovať kladnými osobnostnými charakteristikami). Človek, ktorý nepotrebuje „ťažkú“ literatúru, možno zvláda život a medziľudské vzťahy s nadhľadom a v pohode alebo ho zložité a abstraktné literárne „hry“ jednoducho nudia, hoci nemá problém im porozumieť. Literatúra rôzneho druhu poskytuje rôzne potrebné kognitívne stimulácie, lebo teória mysle nie je jedným univerzálnym súborom inferencií pre nalinkované situácie, ale je tvorená mnohými súbormi adaptácií orientovaných na špecifické sociálne oblasti a roly. Tieto špecifikácie sú aj radostné či harmonické a takí môžu byť / tak sa môžu cítiť aj niektorí ľudia. Aj ich čitateľské postoje a inklinácie (povedzme pre komediálne diela) sú legitímne, a preto majú byť primerane zastúpené v horizonte ďalších recepčných výskumov.

9 RAKÚS, S. Medzi mnohoznačnosťou a presnosťou. Levoča: Modrý Peter, 1993, s. 90. 10 McEWAN, I. Literature, Science and Human Nature. In GOTTSCHALL, J. – WILSON, D. S. (eds). The Literary Animal. Evolution and the Nature of Narrative. Evanston, Illinois: Northwestern University, 2005, p. 10. 11 WILSON, D. S. Evolutionary Social Constructivism. In: GOTTSCHALL, J. – WILSON, D. S. (eds). The Literary Animal. Evolution and the Nature of Narrative. Evanston, Illinois: Northwestern University, 2005, p. 26. 12 KUZMÍKOVÁ, J. Umenie a kognitívne vedy. In: KUZMÍKOVÁ, J. (ed.). Literatúra v kognitívnych súvislostiach. Bratislava: Ústav slovenskej literatúry SAV, 2014, s. 12.

108 Niekoľko kognitívnovedných poznámok k recepcii literatúry

Vďaka kognitívnym výskumom napríklad vieme, že postmodernistická produkcia zábavy a smiechu má aj veľmi hlboké kognitívne dôvody a významy. Keď je ľudský mozog vystavený odporujúcim si alebo nejednoznačným faktom a scénam, ľavá hemisféra vytvára jednu interpretáciu a zároveň pravá hemisféra formuje inakšiu. Naše vedomie to vníma ako prepínanie medzi dvoma rozličnými obrazmi či výkladmi. Podľa potvrdzovanej teórie Johna D. Pettigrewa však oba obrazce dokáže prekryť spontánny smiech tak, že obe interpretácie vnímame naraz. Mozog sa vyvažuje a doslova sa vytvára nový stav mysle.13 Treba teda zobrať do úvahy, že nielen „esteticky náročná“, ale aj smiechová literatúra prekračuje a prestavuje rámce čitateľovho poznania a cítenia, upozorňuje na nové a neznáme možnosti vnímania sveta. Pravdaže, robí to inými spôsobmi. Smiech a humor teda nie sú len dôsledkom nesúrodostí (Schopenhauer), narušenia automatizmu (Bergson), výrazom posmechu (Hobbes) či bezpečným ventilom nahromadenej energie (Freud). Súčasná smiechová kultúra si zasluhuje prívlastok postmodernistická, ak sa usiluje nielen o akési odľahčenie modernistických jednostranností, podvracanie autorít a serióznosti, ale aj o isté sociálne vyváženie „znevažovaných“ cieľov. V po- stmodernizme by mal byť smiech tvorivým, kombinujúcim činiteľom, ak si trúfame hovoriť o postmodernistickej epistéme ako o komplexnejšej oproti predchádzajúcej modernistickej. Kognitívna literárna veda sa zaoberá aj nasledovným rozporom: postava a jej pocity sú fikciou, v skutočnosti neexistujú, ale čitatelia radi špekulujú nad osudmi postáv ako o živote skutočných ľudí – čo sa nakoniec stalo so Zunou zo Švantnerovej Nevesty hôľ alebo je Paulínka zo Života bez konca zlá matka?14 Pre striktných, abstrahujúcich semiológov dochádza v takom prípade k sentimentálnemu neporo- zumeniu literatúry a literárnosti. Alebo z iného pohľadu môžeme hovoriť podľa Števčekovej terminológie o „nižšom“, naivnom či sentimentálnom čítaní. Avšak námietka, resp. odpoveď na základe kognitívnych analýz znie, že postavy síce neexistujú, ale existuje literárne dielo, ktoré experimentuje s reálnymi čitateľovými kognitívnymi adaptáciami. Neraz napríklad odhalíme, že spisovateľ hrá s čitateľom „šachovú“ hru a začneme pochybovať o korektnosti reprezentácií a výpovedí. Následne môžeme začať „prešetrovať“ zdroje reprezentácií a prípadne sa aj pýtať, čo tým autor sleduje. V tejto súvislosti je zaujímavý aj výskum procesov čitateľského vyrovnávania sa v rámci fikčného príbehu s reálnymi faktami, ktoré však rozprávač spochybňuje. Čitateľská neľúbosť zo skreslených faktov súvisí okrem iného s navýšeným výdajom energie. Evolučne je monitorovanie a prebudúvanie pravdivostných hraníc kľúčové pre naše prežitie, a preto v iných okolnostiach (povedzme pri vnímaní fikčných príbehov) môže byť (aj nevedome) chápané ako bezdôvodne zneisťujúce, zbytočné a príliš nákladné.

13 GIBBS, W. W. Side Splitting. In: Scientific American. vol. 284, 2001, Nr. 1, p.18. 14 Porov. RAKÚS, S. Medzi mnohoznačnosťou a presnosťou. Levoča: Modrý Peter, 1993, s. 93 – 101.

109 Jana Kuzmíková

Aktivovanie a využitie osobitnej kognitívnej kapacity závisí na aktuálnom stave mysle určitého čitateľa v určitej chvíli. Hoci môžeme byť emočne vtiahnutí do deja a dokonca plakať alebo smiať sa nad vymyslenými udalosťami, sme zároveň veľmi citliví na to, ak autor chce vydávať svoju metareprezentáciu za pravdu. Iluzívnosť (nereálnosť, nepravdivosť) umeleckej narácie nie je v normálnych okolnostiach bežného sveta preferovaná, uprednostňujú sa pravdivé príbehy o skutočných ľuďoch a situáciách.15 Okrem toho je tu ešte ďalší názor, ktorý tvrdí, že keď čítame príbeh, projektujeme ho (jeho štruktúru) do kolízií a problémov nášho každodenného života.16 Tento názor do veľkej miery zodpovedá koncepciám a metódam Stanislava Rakúsa alebo Ľubomíra Plesníka. Recepčné konfigurácie, ktoré vznikajú na jednej strane z nedostatočného určenia zdroja informácií, z metareprezentačnej viacznačnosti a na druhej strane z neobíditeľných pravidiel, podľa ktorých dochádza k spracovaniu informácií v kognitívnych systémoch, môžu byť pre niekoho mätúce a neprijateľné, ale iný čitateľ víta nové spôsoby a kombinácie vnímania predstaveného sveta a nové formy čitateľského zážitku, v ktorom kognitívna neurčitosť nemusí byť úplne doriešená a rozhodnutá.17 Podľa kognitívnej vedy (resp. vied) je umelé oddeľovanie vied o človeku a spoločnos- ti dnes už neudržateľné. Nie preto, že by predošlá veda nemala oprávnenie na svojbytné odčlenenia tzv. autonómnych vied, ale preto, že súčasné okolnosti, predpoklady, možnosti, nástroje a potreby poznávania človeka výrazne pokročili a žiada sa ich sústrediť a systemizovať. Medzi inými sa aj kognitívni literárni vedci zhodujú, že na to, aby vznikla jednotná, resp. úplná teória literatúry, aby sme plne pochopili jej „emergentný význam“ (Mark Turner), je potrebné urobiť biokultúrnu fúziu výskumu o vývine a funkcii literatúry (umenia). Literárna kognitívna veda už má za sebou zjavné inovatívne výsledky, ale omnoho väčšia perspektíva je pred ňou.

Literatúra COSMIDES, Leda – TOOBY, John: Consider the Source. The Evolution of Adaptations for Decoupling and Metarepresentations. In: SPERBER, Dan (ed.): Metarepresenta- tions. A Multidisciplinary Perspective. New York: Oxford University Press, 2000, p. 53–116. GÁLIKOVÁ, Silvia: Význam a funkcia konceptuálnej metafory z perspektívy kogni- tívnej vedy. In: KUZMÍKOVÁ, Jana (ed.): Literatúra v kognitívnych súvislostiach. Bratislava: Ústav slovenskej literatúry SAV, 2014, s. 29 – 54.

15 COSMIDES, L. – TOOBY, J. Consider the Source. The Evolution of Adaptations for Decoupling and Metarepresentations. In: SPERBER, D. (ed.). Metarepresentations. A Multidisciplinary Perspective. New York: Oxford University Press, 2000, p. 90. 16 TURNER, M. The Literary Mind. New York: Oxford University Press, 1996. 17 Bližšie KUZMÍKOVÁ, J. (ed.). Literatúra v kognitívnych súvislostiach. Bratislava: Ústav slovenskej literatúry SAV, 2014, s. 127 – 144.

110 Niekoľko kognitívnovedných poznámok k recepcii literatúry

GIBBS, W. Wayt: Side Splitting. In: Scientific American. vol. 284, 2001, Nr. 1, p. 18–19. HART, F. Elizabeth: Foreword. In: JAÉN, Isabel – SIMON, Julien Jacques (eds): Cognitive Literary Studies. Current Themes and New Directions. Austin: University of Texas, 2013. KUZMÍKOVÁ, Jana: Kognitívne súvislosti literárneho procesu. Krátky prehľad kogni- tívne orientovanej literárnej vedy. In: World Literature Studies, roč. 20, 2011, č. 3, s. 15 – 27. KUZMÍKOVÁ, Jana: Umenie a kognitívne vedy. In: KUZMÍKOVÁ, Jana (ed.): Literatúra v kognitívnych súvislostiach. Bratislava: Ústav slovenskej literatúry SAV, 2014, s. 10 – 28. KUZMÍKOVÁ, Jana: Literárne dielo Františka Švantnera v kognitívnych súvislostiach. In: KUZMÍKOVÁ, Jana (ed.): Literatúra v kognitívnych súvislostiach. Bratislava: Ústav slovenskej literatúry SAV, 2014, s. 127 – 144. McEWAN, Ian: Literature, Science and Human Nature. In: GOTTSCHALL, Jonathan – WILSON, David Sloan (eds): The Literary Animal. Evolution and the Nature of Narrative. Evanston, Illinois: Northwestern University, 2005, p. 5–19. MIKO, František: Význam, jazyk, semióza: Metodologické reflexie. Nitra: Vysoká škola pedagogická, 1994. PLESNÍK, Ľubomír: Kapitoly z recepčnej poetiky. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, 2012. RAKÚS, Stanislav: Medzi mnohoznačnosťou a presnosťou. Levoča: Modrý Peter, 1993. ŠTEVČEK, Ján: Estetika a literatúra. Bratislava: Tatran, 1977. TURNER, Mark: The Literary Mind. New York: Oxford University Press, 1996. WILSON, David Sloan: Evolutionary Social Constructivism. In: GOTTSCHALL, Jonathan – WILSON, David Sloan (eds): The Literary Animal. Evolution and the Nature of Narrative. Evanston, Illinois: Northwestern University, 2005, p. 20–37. ZUNSHINE, Lisa: Why We Read Fiction. Theory of Mind and the Novel. Columbus: The Ohio State University Press, 2006. ŽILKA, Tibor: Dobrodružstvo teórie tvorby. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, 2015.

PhDr. Jana Kuzmíková, CSc. Ústav slovenskej literatúry Slovenská akadémia vied Konventná 13, 811 03 Bratislava – Slovenská republika [email protected]

111

Silvia Lauková (Nitra) Latinské stredoveké legendy v česko-slovenských súvislostiach

Abstrakt Príspevok sa venuje obrazu stredovekých legiend v česko-slovenskom kontexte. Zameriava sa na poukázanie špecifickosti stredovekých legiend, ich funkcií v dobovom spoločenskom, náboženskom a literárnom kontexte. Poukazuje na rozdielnosť intenzity výskumu stredovekých legiend a všeobecne stredovekej literatúry v slovenskej a českej literárnej historiografii. Legendy o českých svätcoch sú legitímnou súčasťou českého kultúrneho a literárneho dedičstva, zatiaľ čo na Slovensku sa stále vedú diskusie o ich nacionálnej príslušnosti. Príspevok sa venuje aj jednému typu postáv – svätcov, a to ženským sväticiam. Poukazuje na to, že boli rovnako ako muži dôležitou súčasťou stredovekej religiozity a hagiografie. Kľúčové slová: stredovek, legenda, žáner, nacionalita, podoby žánru, literárna historiografia, žena, funkcia legendy, história, dedičstvo Abstract Latin Medieval Legends in Czechoslovak Context The report devotes to the image of medieval legends in Czechoslovak context. It deals with the medieval legend peculiarities, its functions in the contemporary social, religious and literary context. It points to intensity differences in medieval legends research and medieval literature in Slovak and Czech literary historiography in general. Legends about Czech saints are legitimate part of Czech cultural and literary heritage, since in Slovakia, discussions about national belonging still takes place. The report devotes also to one type of the characters, the saints, and especially female saints. The report points to the fact, that they were important element of medieval religiousness and hagiography as well as men. Key words: Middle Ages, legend, genre, nationality, genre aspects, literary historiography, woman, function of legend, history, heritage

Stredoveká literatúra je pre súčasníka vždy opradená tajomstvom a nepochopením. Toto konštatovanie vyplýva predovšetkým zo skutočnosti, že stredoveká literatúra sa rozvíjala v dobe, ktorá je vzdialená modernému človekovi. Až do polovice minulého

113 Silvia Lauková storočia sa na stredovek hľadelo ako na dobu temna, ako na zlo v priebehu storočí, ako na nevyhnutný interval medzi starovekom a novovekom.1 Až v prvej polovici 20. storočia sa začína meniť pohľad na stredovek – tento obrat sa nazýva, ako píše Jana Nechutová – „vzpourou medievalistů“ 2. V historicko-literárnom kontexte spomeniem aspoň monografie Jana Lehára Nejstarší česká epika, Jany Nechutovej Latinská literatura českého středověku do roku 1400, na Slovensku práce Jozefa Minárika Stredoveká literatúra. Svetová, česká, slovenská či prácu Eriky Brtáňovej Stredoveká scholastická kázeň. Nové impulzy v tejto oblasti prinášajú aj preklady významných prác európskych medievalistov – Curtiusova Evropská literatura a latinský středovek či práce Jacquesa Le Goffa, Rosaria Villariho, či iných. V tejto súvislosti je potešiteľné, že v Čechách aj na Slovensku sa začali vydávať preklady latinských textov. Treba však podotknúť, že česká literárna história má v tejto oblasti „odpracované“ podstatne viac. Tu už v roku 1984 vychádza preklad Legendy aurey Jakuba de Voragine. Tento preklad je významný nielen tým, že sa čitateľ môže stretnúť s európskou klenotnicou legendovej tvorby tak, ako ju poznal stredoveký človek, ale aj tým, že jej prekladatelia a editori Václav Bahník a Anežka Vidmanová do nej zaradili aj legendy o českých svätcoch – konkrétne o Vojtechovi, Žigmundovi, Prokopovi, Ľudmile a Václavovi. Samostatne potom tieto legendy vychádzajú v knihe Středověké legendy o českých světcích, ktorá popri už vyššie spomenutých svätcoch obsahuje aj Život sv. Konštantína-Cyrila, Život sv. Metoděje a Legendu o blahoslavené Anežce. Na takýto edičný počin, preklady latinských legiend, sme museli na Slovensku čakať podstatne dlhšie a prekladu Legendy aurea sme sa doteraz nedočkali. V roku 1997 vychádza na Slovensku kniha editora a spoluprekladateľa Richarda Marsinu (Sopko, Vaneková) ako ojedinelý pokus dať slovenskému čitateľovi a bádateľovi do rúk úplné preklady3 latinských hagiografických textov s názvom Legendy stredovekého Slovenska s podtitulom Ideály stredovekého človeka očami cirkevných spisovateľov. Do knihy boli zaradené legendy o sv. Štefanovi, Imrichovi, Gerardovi, Ladislavovi, ako aj legendy o sv. Alžbeta a sv. Margite. Jedine Legende o sv. Svoradovi a Benediktovi sa v slovenskej literárnej historiografii venovala súvislá pozornosť – ako jediná legenda z tohto výberu je totiž legendou v súčasnom ponímaní slovenskou, ako o tom v úvode hovorí Pavel Dvořák: „Dokumentuje to aj sám Richard Marsina, keď v štúdii, ktorá nasleduje, píše, že s výnimkou legendy o sv. Svoradovi-Ondrejovi a Benediktovi nemožno k týmto legendám pripojiť prívlastok slovenský. Tak ako to je? Je pravda, že autor na názov Legendy stredovekého Slovenska nepristúpil s nadšením. Odrádzala ho profesionálna poctivosť a vecná pravdivosť protiargumentov, napriek tomu si myslím, a myslí si to aj

1 NECHUTOVÁ, J. Latinská literatura českého středověku do roku 1400. Praha: Vyšehrad, 2000, s. 13. 2 Ibidem, s. 13. 3 Niektoré z publikovaných legiend a to iba časti preložil a publikoval F. V. Sasinek. Vyšli v Slovenskom letopise (1880) a v Slovenských pohľadoch (1909 a 1910).

114 Latinské stredoveké legendy v česko-slovenských súvislostiach

autor, že to nie je názov neoprávnený.“ 4 Ako argument pre zaradenie týchto legiend Dvořák uvádza: „Legendy knihy sa však so Slovenskom spájajú aj vecne. Sú súčasťou slovenského historického zemepisu.“ 5 Takto argumentuje pri sv. Ladislavovi, ktorý bol v Nitre údelným vojvodom, rovnako ako sv. Imrich a Štefan. Svätá Alžbeta sa podľa predpokladu historikov narodila v Bratislave a svätá Margita tu našla svoj hrob, keď počas tureckého ohrozenia previezli jej telo do kostola klarisiek a tam pravdepodobne leží až dodnes, hoci pátranie po ňom bolo doteraz neúspešné. Aj táto argumentácia známeho slovenského historika a nadšeného propagátora slovenskej histórie je dôkazom, že prívlastok „slovenskí svätci“ je stále polemický. V súvislosti s vyššie uvedeným je zrejmé, že slovenská a česká literárna me- dievalistika skúmajúca stredoveké legendy stoja pred rozdielnymi úlohami. Kým v súvislosti s latinskými legendami uverejnenými v spomínanej knihe Středověké legendy o českých světcích nikto nezapochybuje o legitimite a oprávnenosti označenia týchto osobností stredovekého života ako českých svätcov, na Slovensku je viditeľná snaha obhájiť a ukotviť v historických, najmä stredoeurópskych súvislostiach právo nazývať týchto svätcov slovenskými. Historické dedičstvo Slovenska ako súčasti Uhorského kráľovstva – jeho dejín a kultúry – vždy nanovo núti Slovákov afirmovať svoju vlastnú históriu a literatúru starších období ako literatúru slovenskú, hoci písanú po latinsky.6 Ako dôkaz by mohol slúžiť práve Dvořákov už sčasti citovaný predhovor, ktorý nesie názov Majú Slováci dejiny? Klásť si však otázku o národnom vyznení stredovekých svätcov by mohlo byť historicky nekorektné, i keď z hľadiska formovania slovenského národného povedomia veľmi potrebné. Mám na mysli v baroku sa rozvíjajúce národné obrany a chvály, ktoré sa snažili poukázaním na slávnu minulosť Slovákov formovať národné sebauvedomovanie. V tejto súvislosti však treba pripustiť i skutočnosť, že túto funkciu preberajú skôr vo veľkomoravskej a cyrilo-metodskej tradícii staroslovienske legendy, teda svätý Konštantín a Metod. Odkaz na stredovekú legendu o sv. Svoradovi a Benediktovi môžeme zriedkavo nájsť v dielach slovenských osvietencov, napríklad v básni Juraja Fándlyho Prátelské porozumení. Cesta k stredovekým legendám – či už o českých, slovenských či uhorských svätcoch – vedie, podľa môjho názoru, výhradne cez pochopenie ich funkcie v čase ich vzniku, ich popularity a vplyvu na stredovekú spoločnosť. Legendy patrili v stredoveku popri kronikách a análoch k najpopulárnejším žánrom stredovekej literatúry. Legendy boli to, čo sa má, čo sa odporúča čítať. Primárne nie sú legendy historickými dielami, i keď obsahujú množstvo historických reálií. V stredoveku plnili inú funkciu – a to na životoch svätých ukázať vzory kresťanského života, ktoré by mali nasledovať aj ostatní kresťania. Pre nás sú zdrojom poznania o živote a myslení a ako to Richard Marsina

4 DVOŘÁK, P. Majú Slováci dejiny? In: MARSINA, R. (ed.). Legendy stredovekého Slovenska. Budmerice: Rak, 1997, s. 12. 5 Ibidem, s. 12. 6 Návodom k tomu by mohla byť už vo vyššie spomenutá monografia Jany Nechutovej.

115 Silvia Lauková uvádza v názve svojej knihy, aj o ideáloch stredovekého človeka. Do praktického života sa texty legiend dostávajú prostredníctvom čítania v kostoloch na sviatok týchto svätcov. Takto mohli pôsobiť na myslenie stredovekého človeka a utvárať jeho ideový a estetický svetonázor. Rozkvet legendistickej literatúry v Európe nastal už od ranného stredoveku. O za- čiatkoch latinskej legendistickej tvorby v Uhorskom kráľovstve môžeme hovoriť až od 11. storočia, čo je relatívne neskôr ako v Čechách, kde sa s legendistickou tvorbou stretávame už v 10. storočí.7 I keď sa s legendami (nie však latinskými) na území dnešného Slovenska aj v Čechách stretávame samozrejme skôr. Moravsko-panónske legendy pochádzajú už z 9. storočia. Stredoveké legendy sú predovšetkým legendami univerzalistickými8, lebo pre dobu, v ktorej vznikali, bol charakteristický kresťanský univerzalizmus. Toto vedomie vychádzalo z presvedčenia, že všetci ľudia sú Božími deťmi bez ohľadu na ich sociálne postavenie a miestne/geografické umiestnenie. Z tohto pohľadu nebolo potrebné národné ukotvenie stredovekého svätca. Bol univerzálnym vzorom kresťanského života a pozemského snaženia sa každého kresťana, pretože cieľom človeka bolo dospieť k večnej spáse. A na druhej strane nepotreboval splývanie a splynutie národov a jazykov, pretože Boh rozumie všetkým. A práve v tomto priestore sa pohybujú aj legendy – sú na jednej strane univerzálnymi, všeplatnými, na druhej strane majú platnosť národných klenotov, a takto fungujú v rôznych etapách českého aj slovenského historického vývoja. Ako jednej z príkladov pôsobenia legiend mimo súčasne chápaných hraníc moderných národov svedčia aj ich zachované rukopisy. Text legendy o svätom Svoradovi a Benediktovi, ktorá vznikla nepochybne v 2. polovici 11. storočia je zachovaný v čiastočnom znení až z 13. storočia a úplné znenie je zo 14. storočia. Dochované exempláre sú roztrúsené po celej Európe v kódexoch – v Kráľovskej knižnici v Bruseli, v Štátnej knižnici v Mníchove, v Mazarinovej knižnici v Paríži, najstaršie znenie (neúplné) sa nachádza v Univerzitnej knižnici v Záhrebe. Ani jeden z dochovaných najstarších rukopisov sa aktuálne nenachádza na Slovensku. Z literárneho hľadiska sú legendy žánrom, ktorý sa, ako som už spomínala, tešil v stredoveku veľkej obľube. Podľa doby svojho vzniku majú svoje vlastnosti a postupy, ktoré legende ako literárnemu žánru patria – vita et passio – život a umučenie/utrpenie, translatio – prenesenie, miracula – zázraky, prípadne aj canonisatio – svätorečenie.9 Legenda ako žáner však nemala iba literárnu funkciu. V duchu dobového myslenia plnila mnoho iných funkcií – historicko-kronikársku, nábožensky angažovanú, exem- plárnu, ale aj zábavnú, politicky agitačnú, dynastickú a iné. Tieto funkcie sa prelínajú v rôznej miere a hierarchii10, prípadne nie sú v legende vôbec obsiahnuté. Legendy sú rozsahovo aj obsahovo nevyvážené. Odrážajú nielen literárny potenciál svojho autora,

7 MARSINA, R. (ed.). Legendy stredovekého Slovenska. Budmerice: Rak, 1997, s. 16. 8 Ibidem, s. 18. 9 KOLÁR, J. – SELUCKÁ, M. (eds). Středověké legendy o českých světcích. Brno: Host, 2011, s. 246. 10 Ibidem, s. 247.

116 Latinské stredoveké legendy v česko-slovenských súvislostiach

často anonymného, ale aj úroveň vzdelania doby, v ktorej vznikali – jej literárne predpisy a občas aj svetské dôvody ich kanonizácie11 v čase, kedy na vyhlásenie za svätého nebol bezpodmienečne nutný súhlas Svätej stolice. Legenda sa vyvíja v dobe, v ktorej napodobňovanie – imitácia patrilo k základným umeleckým postupom, a preto majú legendy veľa spoločných miest, niekedy sa opakujú nielen slová, ale aj situácie. Každá legenda však vznikla samostatne, z konkrétnej potreby poukázať na príkladný kresťanský život toho-ktorého svätca. Často vznikali ako podklad pre kanonizáciu, inokedy i ako snaha autora demonštrovať svoju vieru a oddanosť Bohu.12 Sú spleťou reality a fikcie a táto imaginárnosť spojená s realitou je to, prečo sú legendy aj pre súčasného čitateľa zaujímavejšie ako iné stredoveké žánre. Stredoveké legendy predkladajú ako príklady cnostného života nielen mužské vzory, ale rovnako medzi českými i slovenskými/uhorskými legendami sa nachádzajú ženské postavy. Ako príklad by som uviedla legendu O živote a smrti aj o zázrakoch svätej Alžbety a Legendu o blahoslavené Anežce. Ústrednými postavami oboch legiend sú ženy z najvyšších spoločenských vrstiev – svätá Alžbeta bola dcéra uhorského kráľa Ondreja II, Anežka dcéra českého panovníka Přemysla Otakara I. Uhorská legenda je staršia. Bola napísaná už v 13. storočí. V rokoch 1231 – 1232 zostavil jej spovedník krátky životopis a už v roku 1234 urgovala kniežacia rodina jej kanonizáciu. Legenda o Anežke vznikla až v 14. storočí, je mladšou, nájdeme v nej i zmienky o sv. Alžbete, jej sesternici. Legendy sa vyznačujú podobnými, miestami rovnakými vlastnosťami v rovine poetologickej či ideovej, ktoré pochádzajú zo základných hagiografických stereotypov zobrazovanie žien-svätíc. Napriek tomu nesie každá legenda stopy svojej vlastnej národnej originality, vyplývajúce nielen z ich postavenia podporovateľky/ /presadzovateľky kresťanstva vo svojej krajine, ale i okolností osobného života svätíc a súdobého i národného kontextu utvárajúceho ich životné postoje a činy. Odhaľovanie vzájomného prepojenia hagiografických textov v stredoeurópskom kontexte13 a ich interkultúrneho i intertextuálneho nadväzovania je úloha, pred ktorou stoja literárni historici a medievalisti a ktorá, podľa môjho názoru, ešte dlho nebude ukončená.

Literatúra CURTIUS, Róbert Ernst: Evropská literatura a latinský středověk. Praha: Triáda, 1998. DE VORAGINE, Jakub: Legenda aurea. Praha: Vyšehrad, 1984. DVOŘÁK, Pavel: Majú Slováci dejiny? In: MARSINA, Richard (ed.): Legendy stredovekého Slovenska. Budmerice: Rak, 1997, s. 12 – 13.

11 DE VORAGINE, J. Legenda aurea. Praha: Vyšehrad, 1984, s. 13. 12 Ibidem, s. 13. 13 V tejto súvislosti je veľmi zaujímavou kniha Martina Homzu, ktorá opisuje ženy-svätice z poľského, českého, srbského či uhorského prostredia.

117 Silvia Lauková

HOMZA, Martin: Muliere suadentes. Presviedčajúce ženy. Bratislava: Lúč, 2002. MARSINA, Richard (ed.): Legendy stredovekého Slovenska. Budmerice: Rak, 1997. MARSINA, Richard: O stredovekých legendách. In: MARSINA, Richard (ed.): Legendy stredovekého Slovenska. Budmerice: Rak, 1997, s. 15 – 20. NECHUTOVÁ Jana: Latinská literatura českého středověku do roku 1400. Praha: Vyšehrad 2000. SPUNAR, Pavel et al.: Kultura středověku. 2. vyd. Praha: Academia, 1995. KOLÁR, Jaroslav – SELUCKÁ, Markéta (eds): Středověké legendy o českých světcích. Brno: Host, 2011.

doc. PhDr. Silvia Lauková, PhD. Katedra slovenskej literatúry Filozofická fakulta, Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre Štefánikova 67, 949 74 Nitra – Slovenská republika [email protected]

118 Ester Nováková (Brno) Těsnohlídkova tvorba pro děti a jeho slovenská inspirace

Abstrakt Studie se zaměřuje na prozaická díla, která Rudolf Těsnohlídek určil dětem a mládeži: na lyrickou povídku o harmonickém soužití dětí a přírody Čimčirínek a chlapci (1922), autorský pohádkový příběh Nové království (1927) a především na knihu O zakleté Lúčance (1937). K napsání této „tatranské báje“ autora inspiroval objev slovenských Demänovských jeskyní a jeho osobní vztah k nim. Kniha je fantazijním vyprávěním o vzniku jeskyní, okolních hor a ponorné řeky Lúčanky. V textu se poněkud neorganicky mísí rysy pohádky, pověsti a mýtu, k jeho kvalitám lze naopak počítat poetický jazyk. Těsnohlídek se touto prózou vrací ke svým neoromantickým uměleckým počátkům. Klíčová slova: Česká literatura, literatura pro děti a mládež, Rudolf Těsnohlídek, Čimčirínek a chlapci, Nové království, O zakleté Lúčance, Slovensko, Demänovské jeskyně, příroda, pohádka, pověst, mýtus, neoromantismus, lyrizace

Abstract Těsnohlídek’s Works for Children and his Slovak Inspiration The study focuses on prosaic works that Rudolf Těsnohlídek dedicated to children and youth: a lyrical short story depicting a harmonious coexistence of children and nature, Čimčirínek a chlapci (1922); an authorial fairy tale, Nové království (1927); and principally the book O zakleté Lúčance (1937). Before writing this kind of “tale of the Tatras”, the author was inspired by the discovery of the Slovak Demänovské caves and his own relationship to them. The book is a fantasy account of the origin of the caves, the surrounding mountains and the subterranean Lúčanka river. The text includes attributes of fairy tales, legends and myths that commingle in a rather inorganic way, as well as poetic language that is one of the main qualities of the text. With his prose, Těsnohlídek harks back to his neo-romantic artistic beginnings. Key words: Czech literature, literature for children and youth, Rudolf Těsnohlídek, Čimčirínek a chlapci, Nové království, O zakleté Lúčance, Slovakia, Demänovské caves, nature, fairy tale, legend, myth, neo-romanticism, lyricism

119 Ester Nováková

Dětský svět a dětský pohled na svět byl Rudolfu Těsnohlídkovi blízký. Nelze se tedy divit, že část své tvorby věnoval právě dětem. Kromě tří okrajových básnických sbírek jsou to tři knihy prozaické, vzájemně značně odlišné a při tom zrcadlící jak spisovatelovu tvorbu pro dospělé, tak jeho osobní životní peripetie. V pořadí první je rozsáhlá povídka Čimčirínek a chlapci, knižně vydaná v roce 1922.1 Jak připomíná Rudolf Hrdlička2, vznikem spadá do zklidněného období autorova druhého manželství, kdy se mu hlavním inspiračním zdrojem stává otcovství a bílovická příroda. Předobrazem hlavní postavy, chlapce Slávka-Strukavinky, byl Těsnohlídkovi syn Milan. Ten se v tomto „příběhu jednoho léta“ toulá spolu s kamarády bílovickými lesy, poznává život zvířat a přátelí se s nimi, přičemž nejužší vztah získává s malým vrabcem Čimčirínkem. Próza nemá ucelený děj, rozvíjí před námi pouze sled vzájemně nezávislých epizod. V jejím centru stojí příroda, zejména lesy zachycené s impresionistickým postřehem pro proměny krajinných nálad, a její živí i neživí obyvatelé. Personifikace je všudypřítomná a stává se hlavním prostředkem k vyvolání emocionální odezvy čtenáře. Neožívají jen zvířata, ale i sám les, stromy, slunce, ozvěna a třeba i studna. Těsnohlídek se při polidšťování zvířat věrně drží jejich přirozených vlastností a projevů. I přes pohádkovou stylizaci plní tedy povídka pro malé čtenáře i úlohu poznávací. Chlapci uzavírají s přírodou a jejími tvory důvěrné přátelství díky tomu, že jejich řeči rozumí Strukavinka. Tuto čarovnou schopnost získal, když se vypravil v noci na květ zlatého kapradí, aby jím přinesl radost těm, kteří to potřebují. Kontury této zásadní události jsou však jakoby rozostřeny snem a zápletka tak umožňuje dvojí výklad – jak iracionální (chlapce se dotklo skutečné kouzlo), tak racionální (domnělé kouzlo je pouze symbolem empatického sbratření s přírodou). Pohádková snovost, která není omezena pouze na tuto příhodu, však paradoxně zprostředkuje hrdinům intenzivnější prožitek skutečnosti – srovnejme postřeh Rudolfa Hrdličky: „[…] snem je dokreslována skutečnost, tušením, vcítěním se prohlubuje smyslový vjem.“ 3 Motiv čarovného kapradí odsuzuje Josef Hrabák v těsnohlídkovské monografii4 jako neoromantickou rekvizitu, školákovi neadekvátně připsanou. A vzápětí zase vytýká autorovi, že „kluci jsou […] až příliš hodní“ 5. Podle našeho názoru se tu patrně střetá dvojí koncepce: ta, kterou zvolil autor, a ta, kterou by mu býval kritik doporučil. Jako realistický příběh ze života dětí by skutečně povídka nepů- sobila věrohodně. Těsnohlídek však, byť Čimčirínka zasadil do skutečné krajiny, realistický příběh nepíše. Povídka je lyrizovanou vizí ideálního dětství a dítěte, od

1 TĚSNOHLÍDEK, R. Čimčirínek a chlapci. Brno: Ústřední spolek učitelský, 1922. 2 HRDLIČKA, R. Rudolf Těsnohlídek: O jeho díle pro mládež. In: Štěpnice, roč. 1, 1946, č. 5–6, s. 138. 3 Ibidem, s. 139. 4 HRABÁK, J. Rudolf Těsnohlídek. Praha: Melantrich, 1982, s. 104. 5 Ibidem, s. 104.

120 Těsnohlídkova tvorba pro děti a jeho slovenská inspirace

přirozenosti dobrého a šlechetného6, žijícího v harmonickém souzvuku a v lásce s přírodou. Druhá Těsnohlídkova próza pro děti, s názvem Nové království, vycházela nejprve v Lidových novinách od podzimu 1923 do jara 1924, knižní vydání následovalo v roce 1927.7 Jedná se o vyprávění, vystavěné jako cyklus příběhů volně spojených hlavní postavou. Těsnohlídek se zde pokouší o moderní autorskou pohádku s aktuálním vyzněním – už podtitul „Pohádka veselá i smutná převelice, kteráž ukazuje, jak je dobře všem v té zlaté republice“ napovídá, že s klasickými pohádkovými motivy bude nakládáno velmi volně. Nové království je většinou označováno za parodii8, spíše se však můžeme přiklonit k daleko ostřejší satiře. Autor před námi kreslí obraz království, v němž vládne sice hodný, ale zcela neschopný král, země je zaostalá, mladičký princ se neumí ani podepsat, a společenské špičky tvoří proradní a omezení hodnostáři. Sousední země – jejíž pokrokovost je značně naivně znázorněna používáním jízdních kol, automobilů a psacích strojů – vypoví království válku v koulování, která skončí princovou porážkou. Starý král umírá a princ, zbavený vlády, se vydává do světa. Učí se nejrůznějším řemeslům, putuje světem „skutečným“ i pohádkovým, nakonec odmítá vrátit se k trůnu, žení se s venkovskou dívkou a v chudé chaloupce nachází své ideální „nové království“. Knížka postrádá lyrizaci a poetický vzmach předchozího titulu. Epizodní děje jsou příliš rozsáhlé, zalidněné množstvím podružných postav a přesycené neobsažnými dialogy, příběh nemá jasnou dějovou linku a k celkové zmatenosti přispívá nejasnost myšlenkové koncepce. Rudolf Hrdlička konstatuje: „Nedovedeme se smířit s tak pestrou stupnicí nenávisti a odporu básníkova k pohádkovému světu. Deformoval ho, zbavil jakékoliv vyšší zákonitosti, odňal mu smysl, proměnil jeho pestré a vzrušené proscénium v eldorádo hlupáků, lenochů a na matné zrcadlo kocourkovštiny promítl všechny jeho jevy.“ 9 Nové království se nám jeví jako umělecký „krok vedle“, odvážný, ovšem nevydařený experiment. Už Arne Novák charakterizoval Rudolfa Těsnohlídka jako básníka citu10. František Všetička toto tvrzení rozvádí: „[…] vroucí srdce bylo mu kritériem všeho dění, ono vytvářelo hrdiny básníkových děl a určovalo jejich vývoj a smysl“ 11, a doplňuje, že

6 Srov. HRDLIČKA, R. Rudolf Těsnohlídek: O jeho díle pro mládež. In: Štěpnice, roč. 1, 1946, č. 5–6, s. 139. 7 TĚSNOHLÍDEK, R. Nové království. Praha: Ústřední nakladatelství a knihkupectví učitelstva českoslo- vanského, 1927. 8 Srov. HRABÁK, J. Rudolf Těsnohlídek. Praha: Melantrich, 1982; PRUDKÁ, A. Rudolf Těsnohlídek dětem. In: Ladění, roč. 10, 2005, č. 1. 9 HRDLIČKA, R. Rudolf Těsnohlídek: O jeho díle pro mládež. In: Štěpnice, roč. 1, 1946, č. 5–6, s. 141. 10 NOVÁK, A. Rudolf Těsnohlídek zemřel. In: NOVÁK, A. (red.). Na paměť Rudolfa Těsnohlídka. Jaroměř: Jan Loužil, 1928, s. 9. 11 VŠETIČKA, F. „Svým srdcem raněným…“: K Těsnohlídkově tvorbě pro mládež. In: Zlatý máj, roč. 4, 1960, č. 7–8, s. 309.

121 Ester Nováková

Těsnohlídek zejména v tvorbě pro mládež hojně pracoval přímo s motivem srdce. Vzhledem k autorovu založení tedy snad lze nezdařilost knihy Nové království přičíst i jeho nízké emocionální angažovanosti. Tematizace tak vágního pojmu, jakým je „nová doba“, mohla snad Těsnohlídka zaujmout, ale sotva nadchnout. Daleko úspěšnější byl tam, kde těžil z osobního silného prožitku – z lásky k bílovické přírodě v Čimčirínkovi, či z uhranutí Demänovskými jeskyněmi v posledním díle pro mládež, v příběhu O zakleté Lúčance. Na počátku vztahu k Demänovským jeskyním stála náhoda. Těsnohlídkovi se dostal do rukou dopis učitele v Liptovském Mikuláši Aloise Krále, v němž informuje Lidové noviny o svých objevech podzemního labyrintu. Těsnohlídek se postaral o otištění zprávy a sám se v listopadu 1921 vypravil na Slovensko. To, co spatřil, vysoce předčilo jeho očekávání. Okamžitě napsal nadšený článek do Lidových novin, a poté následovaly články další, v nichž autor nejen informuje o krásách tatranského podzemí, ale snaží se především vzbudit zájem veřejnosti o fenomenální objev. Boj s oficiálními místy byl však dlouhý a klopotný, objevitelům se nedostávalo takřka žádné finanční podpory, výzkumy Aloise Krále a jeho druhů, mezi něž se Těsnohlídek zařadil, probíhaly i nadále svépomocí. O tom všem přináší zprávy Těsnohlídkova kniha s názvem Demänová12. Autor do ní shrnul již publikované články (vycházely v Lidových novinách v letech 1921–1926) a doplnil další pasáže. Podrobně zde líčí, často dramaticky, všechny své objevitelské zážitky, přičemž v popisu jeskynních krás se představuje jako skutečný básník, s citem pro barvy, zvuky a specifickou atmosféru podzemního světa. Vyprávění je neseno silnou osobní zainteresovaností, Těsnohlídek se vyznává, že Demänovskými jeskyněmi ochořel, a stále znovu se vrací k prvnímu setkání s nimi: „Pod zemí se rozprostřela kamenná zahrada. Nikdy nezapomenu na půlnoc mezi jejími květy a kmeny, na chvíli, kdy mne zachvátilo zděšení, není-li můj průvodce šílený nádherou, již objevil, a námahou, již ho stála studená, kamenná nádhera. Opustil jsem ji před jitrem očarován, opředen jakousi mámivou sítí. Odnášel jsem si jitřivou bolest, otevřenou ránu, z které posud prýštívá krev, a nemohl jsem nikdy nalézti dosti čistých slov, abych pověděl, co jsem to žil.“ 13 Obtížnost hledání slov k popisu Demänovských jeskyní Těsnohlídek opakovaně zdůrazňuje. Přesto se pustil do psaní o nich znovu, v knížce pro děti. O zakleté Lúčance vychází nejprve na stránkách Lidových novin od července do září 1927. Knižního vydání se text dočkal až o deset let později.14 „Mnohý zážitek zachycený v Demänové předpovídá vznik pohádkového díla […]. […] otvírá [se tu] podsvětí básníkovy duše v spřízněném ovzduší zmaru a proudem mrtvé krásy vábeno, aby v předvěkém eposu zániku rekonstruovalo tajemný řád věčnosti, v němž i zmar je

12 TĚSNOHLÍDEK, R. Demänová. Praha: Družstevní práce, 1926. Kniha vyšla ve velkorysé úpravě, s kolorovanými fotografiemi a s cizojazyčnými anotacemi. 13 TĚSNOHLÍDEK, R. Demänová. Praha: Družstevní práce, 1926, s. 167–168. 14 TĚSNOHLÍDEK, R. O zakleté Lúčance. Praha: F. Borový, 1937.

122 Těsnohlídkova tvorba pro děti a jeho slovenská inspirace

začátkem nového růstu,“ 15 píše Rudolf Hrdlička. Ovzduší prózy je zcela odlišné od předchozích textů pro mládež, je tragická a monumentální. Hrabák ji připodobňuje k novoromantickým pohádkám pro dospělé a připomíná její spříznění s počátky Těsnohlídkovy tvorby.16 Formálně se tu mísí pohádka a pověst, Josef Knap snad nejvýstižněji nazývá Lúčanku v recenzi „tatranskou bájí“ 17. Autor v ní přibližuje vznik Demänovských jeskyní i okolních hor a řek, jejichž názvy počešťuje. Vrací se do blíže neurčených pradávných dob, do blažené oblačné říše krále Ďumbira, jemuž se narodí dcerka Lúčanka. Za její kolébku slíbí král severnímu a jižnímu větru sluneční paprsky, které však utne slunci násilím. Králova vina posléze vyjde najevo a celé království je potrestáno: slunce odchází, země se obaluje ledem, obyvatelé se proměňují v horské duchy. Z krále Ďumbira a jeho choti Králičky se, stejně jako z některých jejich rytířů, stávají hory. Pouze Lúčanku skryje uhlíř Ludar ve svém domě a posléze s ní odchází do horského podzemí. Zde se princezna proměňuje v řeku, vytvářející společně s věčně padajícími kapkami nádherné sály. Přestože tragicky nekončí, je celá próza prodchnuta atmosférou osudové tragiky a neodvratného zániku, který líčí autor nesmírně sugestivně a dynamicky: „Té noci sesouvaly se pyšné paláce a třpytné zámky, té noci zaplavovalo moře břeh jindy vlnám nedostupný a nakonec po blýskavici a hromobití přišel tuhý mráz. Kráčel po sadech a polích zbitých krupobitím, ničil svým dechem všecko, co živého zastihl pod širou oblohou, a skřípal hladově zuby […].“ 18 Na knihu Demänová upomene pak nejeden popis podzemního světa. Je to svět oslnivý a velkolepý, ale ve své monumentalitě neživý – na Lúčance stále leží jho skrývání se před slunečním světem: „Stanuly v nesmírném tichu. Kdyby hora dýchala, byly by dojista uslyšely její dech. Lúčanka netušila, proč se zastavily. Jakmile se však ohlédla, vykřikla úžasem, až se skály otřásaly. Neboť co zde uzřela, bylo půvabné jako jarní sen. Jezírko stříbrné a bez poskvrny se rozkládalo mezi břehy. Podobalo se křišťálové míse, jeho vody byly průhledné, dno bylo bělostné jako čerstvá závěj sněhu, místy vyrůstaly pod mlčící hladinou obrovité houby. Uprostřed jezírka se vypínal nízký ostrůvek, a tam, kde byl nejvyšší, vyrůstal úchvatný strom. Měl rovněž stříbrně bílý peň a rozložité kmeny a na nich visely mohutné listy jak na palmě. Každý ten list svítil úbělovou čistotou a jeho povrch byl drsný, jako by ho byl vytesal z kamene sochař.“ 19 Básnická hodnota prózy O zakleté Lúčance je jednou z největších deviz textu, připomínají ji také kritikové.20 Struktura vyprávění už vyvolává více otázek. Josef

15 HRDLIČKA, R. Rudolf Těsnohlídek: O jeho díle pro mládež. In: Štěpnice, roč. 1, 1946, č. 5–6, s. 143. 16 HRABÁK, J. Rudolf Těsnohlídek, s. 131. 17 Kp. [KNAP, Josef]: Pro mládež knihy z přírody. In: Venkov, roč. 32, 1937, č. 286, s. 11. 18 TĚSNOHLÍDEK, R. O zakleté Lúčance. Praha: F. Borový, 1937, s. 69. 19 Ibidem, s. 99–100. 20 Josef Knap, Josef Hrabák, Rudolf Hrdlička, Josef Šup (jšp.: Rudolf Těsnohlídek: O zakleté Lúčance. In: Rozhledy, roč. 6, 1937, č. 35–36, s. 275), aj.

123 Ester Nováková

Hrabák považuje spojení pohádkových a pověsťových motivů za neorganické21. S touto výtkou je možné souhlasit – čistota pradávné báje o původu krajiny je pohádkovými motivy porušována. Jedna z nejdůležitějších postav, uhlíř Ludar, je pak postavou nejrušivější: stále dobře naladěný, selsky důvtipný a soucitný, odpovídá autorské pohádce čapkovského typu, s mýtem se však zcela míjí. Jeho přímočará prostota pak naráží na komplikovanost některých jiných postav a zápletek. Hrabák připisuje Těsnohlídkovi „rafinovanost pozdního představitele symbolismu“ 22 a upozorňuje na obtížnou pochopitelnost některých motivů, zejména pro mladého čtenáře. O zakleté Lúčance je skutečně knihou pro dítě značně odtažitou, skoro bychom mohli říci, že pro dětského čtenáře vůbec není vhodná23 – děj je komplikovaný a často nejasný, neucelený a vlastně bez pointy, nemá reálné obrysy, jichž by se dítě mohlo zachytit. Jako přínosnější by se text možná mohl jevit, kdybychom ho zařadili do kontextu děl pro dospělé. Stojíme zde opět přes experimentem svého druhu – připomeňme tvrzení, že Těsnohlídek se tu vrací k neoromantismu svých počátků. Tváří v tvář nově objeveným podzemním krajinám tvoří pro ně mytologii, jako by cítil, že jejich pradávná krása vyžaduje právě formu neoromantické báje. V díle se tak znovu vrací ozvěna „posledního z romantiků“, Julia Zeyera. Tragický přísvit dějů, mytičnost, fantastičnost a obraznost, to vše evokuje Zeyerův Vyšehrad (vzpomeňme třeba na báseň Libuše a v ní na bohyni Runu, sedávající na temeni Tater, a na osudovou zkázu jejích synů). Kniha O zakleté Lúčance, věnovaná Demänovským jeskyním, je tak nejen horou- cím vyznáním básníkova vztahu k neživé přírodě Slovenska, ale také inspirativním vykročením po neprošlapané umělecké cestě.

Literatura hjk [HÁJEK, Zdeněk]: Rudolf Těsnohlídek jako spisovatel pro mládež. In: Lidové noviny, roč. 49, 1941, č. 122, s. 7. HRABÁK, Josef: Rudolf Těsnohlídek. Praha: Melantrich, 1982. HRDLIČKA, Rudolf: Rudolf Těsnohlídek: O jeho díle pro mládež. In: Štěpnice, roč. 1, 1946, č. 5–6, s. 137–144. chb. [CHÁB, Václav]: Rudolf Těsnohlídek: O zakleté Lučance. In: Národní osvobození, roč. 14, 1937, č. 288, s. 6. jšp. [ŠUP, Josef]: Rudolf Těsnohlídek: O zakleté Lúčance. In: Rozhledy, roč. 6, 1937, č. 35–36, s. 275.

21 HRABÁK, J. Rudolf Těsnohlídek. Praha: Melantrich, 1982, s. 134. 22 Ibidem, s. 133. 23 Srov. názor Josefa Šupa: „Třebas šlo o pohádku, budou míti z jejího přečtení prospěch i požitek hlavně děti dospělejší – a sami dospělí; ti teprve vychutnají celé tvůrčí umění jejího autora“ (jšp.: Rudolf Těsnohlídek: O zakleté Lúčance).

124 Těsnohlídkova tvorba pro děti a jeho slovenská inspirace kp. [KNAP, Josef]: Pro mládež knihy z přírody. In: Venkov, roč. 32, 1937, č. 286, s. 11. NOR, A. C.: Těsnohlídkova Demänová. In: Národní práce, roč. 2, 1926, č. 41, s. 2–3. NOVÁK, Arne (red.): Na paměť Rudolfa Těsnohlídka. Jaroměř: Jan Loužil, 1928. POLÁČEK, Václav: Rudolfa Těsnohlídka Demänová. In: Kulturní zpravodaj, roč. 3, 1926, č. 4, s. 71–75. PRUDKÁ, Alžběta: Rudolf Těsnohlídek dětem. In: Ladění, roč. 10, 2005, č. 1, s. 2–8. TĚSNOHLÍDEK, Rudolf: Čimčirínek a chlapci. Brno: Ústřední spolek učitelský, 1922. TĚSNOHLÍDEK, Rudolf: Demänová. Praha: Družstevní práce, 1926. TĚSNOHLÍDEK, Rudolf: Nové království. Praha: Ústřední nakladatelství a knihku- pectví učitelstva českoslovanského, 1927. TĚSNOHLÍDEK, Rudolf: O zakleté Lúčance. Praha: F. Borový, 1937. VŠETIČKA, František: „Svým srdcem raněným…“: K Těsnohlídkově tvorbě pro mládež. In: Zlatý máj, roč. 4, 1960, č. 7–8, s. 309–310.

Mgr. Ester Nováková, Ph.D. Katedra českého jazyka a literatury Pedagogická fakulta, Masarykova univerzita Poříčí 7, 603 00 Brno – Česká republika [email protected]

125

Ľudmila Ozábalová (Bratislava) Latinská evanjelická baroková próza Samuela Hruškovica

Abstrakt Samuel Hruškovic (1. 4. 1694 Krupina – 1. 9. 1748 Banská Bystrica) bol významný ba- rokový spisovateľ, prekladateľ, editor a reprezentant evanjelickej církvi – superintendent. Prispel k rozvoju barokového básnického štýlu (zvlášť v prekladoch lyriky a v autobiografii) a k formovaniu umelecky koncipovanej memoárovej literatúry (v autobiografii). Autobiogra- fický charakter má latinská rukopisná próza Samuela Hruškovica Vita Samuelis Hruscowitz. Hruškovic ju napísal vo veku 25 rokov – po svojom návrate z akademických štúdií vo Wittenbergu (od augusta 1719 do januára 1720). Zachovala sa zásluhou Jána Mocka a je uložená v Tranosciu v Liptovskom Mikuláši. K písaniu životopisu ho podnietila smrť starého otca, ktorý krátko pred jeho príchodom zomrel. Písal ho predovšetkým pre svoje potreby, pre poučenie svojich priateľov a aj preto, aby bol pri jeho pohrebe poruke vlastný životopisný materiál. Kľúčové slová: Hruškovic, barokový básnik, spisovateľ, dramatik, editor, evanjelický superintendent, baroková autobiografická latinská rukopisná próza, evanjelický autor duchovných piesní písaných slovakizovanou češtinou

Abstract Latin Baroque Autobiographic Manuscript Prose by Samuel Hruškovic Samuel Hruškovic (born April 1st, 1694 in Krupina, died September 1st, 1748 in Banská Bystrica) was an outstanding baroque writer, translator, editor and evangelical church representative- -superintendent. He contributed to the development of baroque poetry style (especially in the translation of lyric poetry and his autobiography) and also to the formation of artisticly composed literature of memoirs (in his autobiography). His manuscript Vita Samuelis Hruscowitz, written in Latin, is of autobiographical character. Hruškovic had written it aged 25, after his return from his academic studies in Wittenberg (from August 1719 till January 1720). This work has been preserved thanks to Ján Mocko and is deposited in Tranoscius, Liptovský Mikuláš. Hruškovic came to the decision to write the autobiography after the death of his grandfather who had died before his return. He wrote it, primarily, because of his own needs, for the instruction to his

127 Ľudmila Ozábalová friends and last but not least to leave some material with the facts about his life which could be later used at his funeral. Key words: Hruškovic, baroque poet, writer, dramatist, editor, evangelical church representative, superintendent, baroque autobiographic Latin manuscript prose, evangelical church author of spiritual songs written in slovakized Czech language

Samuel Hruškovic (l. 4. 1694 Krupina – l. 9. 1748 Banská Bystrica) bol významným barokovým básnikom, spisovateľom, dramatikom, editorom a evanjelickým superintendentom. Jeho najvýznamnejším dielom je latinská rukopisná próza Vita Samuelis Hruscowitz (1719 – 1720). Prvý slovenský preklad tejto prózy je od Jána Vilikovského z r. 1943. Druhé rozšírené a upravené vydanie rukopisu s paralelným slovenským prekladom vyšlo vo vydavateľstve Univerzity Komenského v Bratislave v roku 2006. Hruškovic prežil detstvo u starých rodičov v Turom Poli (1695 – 1702).1 Študoval na Slovensku (Turie Pole, 1702; Krupina, 1702 – 1705; B. Bystrica, 1705; Jelšava, 1709; Gemer, 1709; Rožňava, 1710; B. Štiavnica, 1710; B. Bystrica, 1711 – 1717; Lučenec, 1717 a v Nemecku (Wittenberg, 1717 – 1719). Vo Wittenbergu študoval teológiu, ale aj fyziku, medicínu, anatómiu, matematiku, právo a jazyky (gréčtinu, hebrejčinu, arabčinu, samaritánčinu, chaldejčinu, perzštinu, turečtinu, francúzštinu a taliančinu). Na ceste z Wittenbergu do vlasti pobudol krátky čas i na univerzitách alebo na gymnáziách v Lipsku, Brehu, Budyšíne, Zhorelci, Lehnici a Vratislavi (1719). Pôsobil ako domáci učiteľ a vychovávateľ u ev. farára Eliáša Augustiniho v B. Štiavnici (1710), zemana Jána Radvanského v Radvani (1711 – 1717, 1719 – 1720) a zemana Dávida Spielenbergera v B. Bystrici (1719 – 1720), ako diakon v Lešti (1710), ako rektor v Sennom (1711) a ako ev. farár v Kostolných Moravciach (1720 – 1732) a v B. Bystrici (slovenský kazateľ v rokoch 1732 – 1737 a nemecký kazateľ v rokoch 1737 – 1748). Vysvätili ho v Štítniku (1720). Bol i superintendentom banského okolia (1743 – 1748). Vo svojom šesťročnom úradovaní ordinoval štrnásť nových kňazov a vykonával cirkevné vizitácie v podriadených evanjelických cirkvách. Práve vizitácie sa stali príčinou konfliktu s vacovským biskupom Fridrichom M. Althanom. Hruškovica obvinil z toho, že sa dával oslovovať „osvietený“. Titul údajne prináleží iba katolíckemu biskupovi. Hruškovic mal veľmi pohnutý život. Už od študentských čias musel tvrdo pracovať, žiť v biede a prekonávať rozmanité choroby. Rodičia syna len spočiatku vydržiavali na štúdiách. Navykali ho skôr na ťažkú roľnícku, vinohradnícku a remeselnícku prácu. Keď začal chorľavieť a v dome bolo málo peňazí, rozhodli sa nedať ho ďalej študovať a urobiť z neho debnára. Hruškovicova túžba po vzdelaní však bola taká veľká, že ušiel z domu do škôl (do Jelšavy). Na štúdiá a skromné živobytie si doma i v cudzine zarábal mendíčením a rôznymi prácami (napr. pri žatve), ale i žobraním.

1 HRUŠKOVIC, S. Život Samuela Hruškovica (Vita Samuelis Hruscowitz). Ed. Ľudmila Ozábalová. Bratislava: Univerzita Komenskéko, 2006, s. 127 – 133.

128 Latinská evanjelická baroková próza Samuela Hruškovica

Hruškovicovo zdravie celkom podkopal hmotný nedostatok, núdza, hlad, telesná vyčerpanosť a duševná prepracovanosť. V chorobe neraz upadal až do bezvedomia. Nepevné zdravie podmieňovalo psychickú precitlivelosť, ktorá vplývala na jeho literárne dielo. Hruškovic bol barokovým básnikom, dramatikom a prozaikom. V poézii sa orientoval na latinské príležitostné verše a epigramy a najmä na slovenskú náboženskú lyriku. Hruškovicove vlastné piesne i preklady sa uplatnili v jeho dvoch nových vydaniach kancionála Juraja Tranovského (1592 – l637) Cithara sanctorum. Písně duchovní staré i nové (Citara svätých, Laubno 1741, 1745). Do oboch vydaní uviedol novú slovenskú piesňovú tvorbu, písanú slovakizovanou češtinou, ale vo veľkej miere i nemeckú ortodoxnú náboženskú lyriku. Hruškovic obohatil bohoslužby o nové duchovné piesne v rámci celého cirkevného roka a zvlášť počas kresťanských sviatkov: „Noc uchází, Pán Ježíš chce být s námi, Jeho světlo tmy hříchů všech zahání; Aj jak vzchází slunce spravedlnosti; Pohleď na něj, srdce mé s radostí.“ 2 Druhé vydanie vlastne určilo definitívnu podobu Tranovského kancionála. Z Hruškovicových dramatických pokusov sa spomína mytologická komédia o obrovi Polyfémovi (1710). Bola to pravdepodobne slovenská hra, lebo autor ju napísal a predviedol pri príležitosti sobáša rektora Francisciho v Lešti. Prozaickú tvorbu začína Hruškovic slovenskými modlitbami a latinskými školskými dišputami: De felicitate (O šťastí, B. Bystrica 1717) a Dissertatio, continens explorationem spiritus Brendeliani (Rozprava, obsahujúca preskúmanie ducha Brendelovho, Wittenberg 1719). V dišpute De felicitate skúmal podstatu pravého šťastia, ktoré je cieľom všetkých vied. V dišpute Dissertatio, continens explorationem spiritus Brendeliani vystúpil s prednáškou o nemeckom pietistovi Brendelovi. Náboženským a cirkevným potrebám určil Hruškovic rukopisnú Agendu (1722) a vytlačený Katechysmus D. M. L., kterýž slove menší (Laubno, 1729). Hruškovicovo vydanie Lutherovho Malého katechizmu s výkladom sa stalo často vydávaným školským katechizmom. Najvýznamnejším Hruškovicovým prozaickým dielom je latinská rukopisná autobiografia Vita Samuelis Hruscowitz (Život Samuela Hruškovica, 1719 – 1720).3 Vykresľuje autorov život od narodenia do roku 1720 (mladosť a domáce i zahraničné štúdiá). Životopisné partie Hruškovicovej prózy patria medzi najzaujímavejšie a najcennejšie autobiografické diela v slovenskej literatúre. Sú poznačené dojemnou úprimnosťou, pravdivosťou a intimitou (napr. vynikajúca pasáž o predstieraní šialenstva). Autor v nich podáva otriasajúci obraz života chudobného študenta, približuje čitateľovi domáce i nemecké školstvo, opisuje svoje zážitky s kuruckými vojakmi a so zbojníkmi a zvečňuje v živých, plastických a pomerne objektívnych portrétoch podobu, správanie

2 Ibidem, s. 144. 3 MINÁRIK, J. Baroková literatúra. Svetová. Česká. Slovenská. Bratislava: SPN, 1984, s. 198.

129 Ľudmila Ozábalová a postoje ľudí, s ktorými sa stretáva na svojej životnej púti (napr. portréty spolužiakov, učiteľov, wittenberských profesorov, učenca Mateja Bela a zbojníckeho vodcu Ordáša). V životopisných partiách autor vyslovuje svoje názory na niektoré aktuálne otázky. Ako ortodoxný luterán odsudzuje pietizmus, Tomáša Münzera (1489 – 1525), radi- kálneho reformátora a vodcu sedliackeho povstania a Filipa Paracelsa (1493 – 1541), švajčiarskeho lekára a empirika. Latinskú rukopisnú prózu písal Hruškovic vo veku dvadsaťpäť rokov po svojom návrate z akademického štúdia vo Wittenbergu (od augusta 1719 do januára 1720). Zachovala sa zásluhou Jána Mocka a je uložená v Tranosciu v Liptovskom Mikuláši. K písaniu životopisu ho priviedla smrť starého otca, ktorý skonal pred jeho návratom z cudziny. Autobiografiu písal predovšetkým pre svoje potreby, pre poučenie svojich priateľov a aj preto, aby bol pri jeho pohrebe poruke vlastný životopisný materiál. Prostred- níctvom svojej autobiografie podáva Hruškovic obraz života slovenského študenta a vykresľuje podmienky akademických štúdií v Nemecku. Vyslovuje aj svoje teologické a filozofické náhľady ako predstaviteľ luterovskej ortodoxie. Hruškovic je nekompromisný v boji za ortodoxnú vieru. Jeho nepriateľ je vo vlastnej cirkvi. Je to pietizmus. Ide o boj dvoch akadémií – wittenberskej a hallskej. Hruškovic sa prikláňa výhradne k učeniu, ktoré reprezentovala wittenberská aka- démia. Neznášal hallskú akadémiu, ktorú preňho predstavoval jeho učiteľ v Banskej Bystrici – Matej Bel. Spor medzi ortodoxiou a pietizmom sa k nám preniesol z Nemecka. Ako vidno, v Nemecku existovali extrémne prejavy pietizmu. Na Slovensku mal pietizmus miernejšiu podobu.4 Matej Bel bol proti oddeľovaniu učenia a života, bol za nápravu života, za praktickú zbožnosť. Hruškovicovo odmietanie pietizmu u nás v takej vyostrenej podobe, akú prezentoval v Živote Samuela Hruškovica, nezodpovedalo skutočnému stavu a potrebám evanjelickej cirkvi. Hruškovicov postoj k pietistom bol málo zhovievaný, ba až netolerantný, priveľmi dogmatický. Hruškovicova autobiografická próza má zaujímavú kompozíciu a štýl. Hlavný text, rozdelený na devätnásť kapitol, je písaný väčším kaligrafickým písmom. V rukopise číslovanie kapitol nie je, vyskytuje sa iba v slovenskom preklade Jána Vilikovského. K jednotlivým kapitolám sú pripojené poznámky písané drobnejším písmom, na ktoré v hlavnom texte odkazujú písmená malej abecedy. Poznámky treba považovať za vedľajší text. V hlavnom texte sa autor javí ako rozprávač svojho nesporne zaujímavého života. Vedľajší text je dôvernejší, emocionálnejší a dynamickejší. Mimoriadne zaujímavou partiou autobiografie je opis predstierania šialenstva. Hruškovic vysvetľuje čitateľovi príčinu predstierania šialenstva ako východisko z núdze, ako výsledok ponižujúceho postavenia vychovávateľa rozmaznaných zemepanských synčekov Radvanskovcov. Pokračovanie v štúdiách bola hlavná príčina, pre ktorú si Hruškovic pripravil svoj originálny plán predstierať šialenstvo. Hruškovic mal veľmi

4 HORVÁTH, P. Sociálnopolitické a náboženské pomery na Slovensku v čase aktívneho pôsobenia Samuela Hruškovica. In: Slovenská literatúra, roč. 41, 1994, č. 4, s. 243.

130 Latinská evanjelická baroková próza Samuela Hruškovica

dôkladne premyslený celý svoj fantastický scenár. Nechýbala mu v tejto čudesnej hre predstavivosť, ba často prekvapil neobyčajným zvratom v správaní. Hruškovic vo svojej autobiografii zvečňuje portréty ľudí, s ktorými sa v živote stretol. Ako dvadsaťpäťročný pomerne objektívne zobrazuje svojich domácich a zahraničných učiteľov, spolužiakov, rodičov, príbuzných, známych, historické postavy a školské ustanovizne. V hlavnom texte je autor striedmejší, vo vedľajšom texte sa dozvieme o portrétovaných osobnostiach oveľa viac. Týka sa to hlavne pedagógov. V hlavnom texte je každý učiteľ „veľmi učený muž“, „vzdelaný“, „vľúdny a učený“, „vážený muž“, ale vo vedľajšom texte je autor k portrétovaným osobám už kritickejší. Svedčia o tom napríklad portréty Michala Mišovica a Mateja Bela. Hruškovic si hlavne vo vedľajšom texte všíma kladné aj záporné vlastnosti Michala Mišovica, snaží sa teda o objektívnu individuálnu charakteristiku portrétovanej osoby. Rovnako by sme mohli posúdiť i charakteristiku Mateja Bela. Autor sa usiluje vystihnúť kladné aj záporné vlastnosti rektora banskobystrického gymnázia, podáva jeho vonkajšiu i vnútornú charakteristiku.5 V duchu svojej ortodoxnej viery a filozofie stavia Hruškovic do ostrého protikladu predovšetkým hallských a wittenberských učiteľov. Wittenberských učiteľov vyzdvihuje proti hallským, ale to mu nebráni podať o wittenberských objektívnu charakteristiku. Pri portrétovaní wittenberských učiteľov nešetrí prívlastkami „učený“, „veľmi učený“, „vľúdny“, „príjemný“. Hruškovic sa veľmi kriticky vyjadruje o úrovni vyučovania cudzích jazykov na wittenberskej akadémii. Zvlášť vyzdvihuje wittenberských učiteľov teológie (napríklad Wernsdorffa, Chladenia a Schröera). Hruškovic načrtol aj výrazné portréty svojich spolužiakov (napríklad Szent-Iványiho a Bodovinyho). Pri portrétovaní svojich najbližších sa Hruškovic vyjadruje úctivo, vo vedľajšom texte chýbajú kritické hodnotenia. Hruškovic podáva o sebe charakteristiku nepriamo, prostredníctvom svojej autobiografie. V nej sa nám hrdina javí ako usilovný a skromný. V usilovnosti sa porov- náva so spolužiakmi. Sprievodným znakom Hruškovicovej nepriamej charakteristiky sú aj chudoba a zlé životné a študijné podmienky.6 Pri dokresľovaní Hruškovicovho portrétu nemožno nespomenúť jeho náboženské založenie. Prítomnosť Boha cítiť v celej Hruškovicovej autobiografii. Boh je všadeprítomný, Hruškovic sa k nemu modlí, vzýva ho, radí sa s ním, aby mohol priniesť úžitok vlasti a evanjelickej cirkvi. Ak porovnáme najvýznamnejších autorov memoárovej prózy z tohto obdobia, vidíme určité rozdiely. Najpozoruhodnejším autorom bol bezpochyby Daniel Krman ml. (1663 – 1740)7. Jeho próza má biografický, autobiografický a cestopisný denníkový charakter: Fata familiae Krmannianae (Osudy Krmanovskej rodiny, asi 1692 – 1708), Trium Kermannorum exilia (Vyhnanstvá troch Krmanovcov, asi 1717) a latinský

5 HRUŠKOVIC, S. Život Samuela Hruškovica (Vita Samuelis Hruscowitz). Ed. Ľudmila Ozábalová. Bratislava: Univerzita Komenskéko, 2006, s. 128 – 129. 6 MINÁRIK, J. Baroková literatúra. Svetová. Česká. Slovenská. Bratislava: SPN, 1984, s. 199. 7 KRMAN, D. Itinerarium. (Cestovný denník z rokov 1708 – 1709). Red. Gustáv Viktory, Jozef Minárik. Bratislava: SAV, 1969; Tatiana Kusá, 2008.

131 Ľudmila Ozábalová cestovný denník Itinerarium (Cestovný denník, asi 1709 – 1711). Denník je vrcholným dielom Krmanovej literárnej tvorby a patrí k najlepším cestopisným denníkovým prózam v staršej literatúre. Vznikol z poznámok, ktoré si Krman robil v rokoch 1708 – 1709 na svojej ceste s náboženským poslaním za švédskym kráľom Karolom XII. (1682 – 1718), ktorý vtedy bojoval v Bielorusku proti cárovi Petrovi Veľkému (1672 – 1725). Autor opisuje osobné zážitky, ale aj príbehy, udalosti, zemepisné, hospodárske, politické, spoločenské a etnografické pomery. Spomedzi memoárových próz J. Rezika, D. Krmana ml., J. Bahila a J. Žambokréthy- ho bola Hruškovicova autobiografia najsubjektívnejšia a najlyrickejšia. Svedčí o tom nielen tematika, ale aj celkové štylistické spracovanie materiálu, ktorý je predmetom Hruškovicovej autobiografie.

Literatúra TIBENSKÝ, Ján et al.: Matej Bel: Doba – život – dielo. Bratislava: SAV, 1987. BRTÁŇOVÁ, Erika: Príspevok k biografii Samuela Hruškovica. In: Slovenská literatúra, roč. 41, 1994, č. 4, s. 300. ĎUROVIČ, Ján: Duchovná poézia slovenská pred Tranovským. Liptovský Mikuláš: Tranoscius, 1939. ĎUROVIČ, Ján: Evanjelická literatúra do tolerancie. Turčiansky Sv. Martin: Matica slovenská, 1940. FÁBRY, Ján Alexander: Matej Bahýl, verný svedok a vyznavač čistého evanjelického učenia Kristovho. Lipt. Sv. Mikuláš: Tranoscius, 1935. GÁFRIKOVÁ, Gizela: Žánrové vlastnosti Hruškovicovej autobiografie. In: Slovenská literatúra, roč. 41, 1994, č. 4, s. 262. GÁFRIKOVÁ, Gizela: K rozsahu pôvodnej piesňovej tvorby Samulea Hruškovica. In: Slovenská literatúra, roč. 41, 1994, č. 4, s. 318. HAMADA, Milan: Teologické a filozofické názory Samuela Hruškovica. In: Slovenská literatúra, roč. 41, 1994, č. 4, s. 249. HAMAR, Tomáš: Papinianus Tetragonos. Antický hrdina v barokovej dráme. In: Sambucus VII, 2011, s. 149. HORVÁTH, Pavel: Sociálnopolitické a náboženské pomery na Slovensku v čase aktívneho pôsobenia Samuela Hruškovica. In: Slovenská literatúra, roč. 41, 1994, č. 4, s. 243. HRUŠKOVIC, Samuel: Život Samuela Hruškovica (Vita Samuelis Hruscowitz). Ed. Ľudmila Ozábalová. Bratislava: Univerzita Komenského, 2006. HRUŠKOVIC, Samuel: Vita Samuelis Hruscowitz. Liptovský Mikuláš: Tranoscius, 1943. HRUŠKOVIC, Samuel Vlastný životopis (preklad Ján Vilikovský). Liptovský Mikuláš: Tranoscius, 1943.

132 Latinská evanjelická baroková próza Samuela Hruškovica

HRUŠKOVIC, Samuel: O šťastí (fotokópia dizertácie z nespracovaného fondu Mi- šianika). Martin: Matica slovenská, Literárny archív v Martine, Banská Bystrica 1717. HRUŠKOVIC, Samuel: Katechysmus. Martin: Matica slovenská, Literárny archív v Martine, Laubno 1729. HRUŠKOVIC, Samuel: Pamätník Pavla Majora. Martin: Matica slovenská, Literárny archív v Martine, 1733 – 1737. HRUŠKOVIC, Samuel: Pamätník Jána Fridricha Karpeho. Martin: Matica slovenská, Literárny archív v Martine, 1740 – 1750. KRMAN, Daniel: Itinerarium (Cestovný denník z rokov 1708 – 1709). Red. Gustáv Viktory, Jozef Minárik. Bratislava: SAV, 1969; Tatiana Kusá, 2008. MINÁRIK, Jozef: Putovanie po súši a po mori. Bratislava: Tatran, 1975. MINÁRIK, Jozef: Dejiny slovenskej literatúry I. Staršia slovenská literatúra. Bratislava: SPN, 1985. MINÁRIK, Jozef: Baroková literatúra. Svetová. Česká. Slovenská. Bratislava: SPN, 1984. MINÁRIK, Jozef: Hruškovicove preklady nemeckej duchovnej lyriky. In: Slovenská literatúra, roč. 41, 1994, č. 4, s. 269. OZÁBALOVÁ, Ľudmila: Vita Samuelis Hruscowitz. In: Slovenská literatúra, roč. 46, 1999, č. 1, s. 59. REZIK, Ján: Prešovská jatka z roku 1687. Lipt. Sv. Mikuláš: Gustáv Pogány, Ján Gömöry, 1931. SIMONIDES, Ján: Väznenie, vyslobodenie a putovanie Jána Simonidesa a jeho druha Tobiáša Masníka. Bratislava: Tatran, 1981. ŠMATLÁK, Stanislav: Dejiny slovenskej literatúry I. Bratislava: Literárne informačné centrum, 1999. TKÁČIKOVÁ, Eva: Estetika Hruškovicovej poézie. In: Slovenská literatúra, roč. 41, 1994, č. 4, s. 257. VALENTA, Ivan: Špecifiká spevného verša a ich uplatnenie v Hruškovicovej tvorbe. In: Slovenská literatúra, roč. 41, 1994, č. 4, s. 309. VRÁBLOVÁ, Katarína: Profil Hruškovicovej duchovnej lyriky. In: Slovenská literatúra, roč. 41, 1994, č. 4, s. 304. ŽITNÝ, Milan: Niekoľko poznámok k Hruškovicovým prekladom z tvorby Paula Gerhardta. In: Slovenská literatúra, roč. 41, 1994, č. 4, s. 313. doc. PhDr. Ľudmila Ozábalová, PhD. Katedra jazykov Farmaceutická fakulta, Univerzita Komenského v Bratislave Odbojárov 10, 831 04 Bratislava – Slovenská republika [email protected]

133

Lenka Paučová (Brno) Recepce Dostojevského románu Zločin a trest v české a slovenské meziválečné literatuře. Poetologické paralely

Abstrakt Autorka se v přítomné studii věnuje recepci románu F. M. Dostojevského Zločin a trest (1866) v české a slovenské literatuře meziválečného období. Zaměřuje se na dvě díla – román českého prozaika Miloslava Nohejla Svět nic neví (1934) a novelu Za Vyšným mlynom (1926) slovenského spisovatele Mila Urbana. Zkoumaná díla autorka srovnává na základě jejich žánru, motiviky, konstelace postav, ale také z hlediska incipitu, explicitu a symboliky ukryté v dílech. Klíčová slova: Dostojevskij, Zločin a trest, recepce, Nohejl, Urban, komparativní přístup, motiv, symbolika Abstract Reception of the Novel Crime and Punishment by F. M. Dostoyevsky in the Czech and Slovak Interwar Prose. Poetological Parallels The author of the present study deals with the novel by F. M. Dostoevsky Crime and Punishment (1866) and its reception in both Czech and Slovak literature of the interwar period. She pays attention to the novel The World Knows Nothing (1934) written by Czech prosaist Miloslav Nohejl and to novella Behind the Upper Mill (1926) by Slovak writer Milo Urban. The author compares these works according to their genre, motifs, characters, and also to the incipit, explicit, symbology hidden in works. Key words: Dostoyevsky, Crime and Punishment, reception, Nohejl, Urban, comparative approach, motif, symbology

Pro českou a slovenskou literaturu představovala tvorba F. M. Dostojevského významný zdroj inspirace. Konkrétně meziválečné období nás oslovuje zejména kvůli koexistenci vícerých směrů, přístupů a tendencí. V obou našich literaturách přetrvávají tradice realistické a naturalistické prózy, dominujícím směrem se stal expresionismus, v české literatuře se etabloval poetismus; pod vlivem existencialismu autoři uvádějí své hrdiny

135 Lenka Paučová do hraniční situace, nacházíme také prvky unanimismu, rozvíjí se psychologizace, na jedné straně se uplatňují lyrizační tendence, na straně druhé vzniká dokumentární a sociálně laděná próza. Podle slov Františka Kautmana by se v souvislosti s recepcí tvorby F. M. Dostojevské- ho v české literatuře mělo na prvním místě uvádět jméno Egona Hostovského, protože celá jeho tvorba vznikala v dialogu s tvorbou ruského klasika.1 Konkrétně působení románu Zločin a trest se odráží v Hostovského románu Stezka podél cesty, ale také v souboru povídek Richarda Weinera Lítice a v románu Miloslava Nohejla Svět nic neví. Jelikož působení Dostojevského na tvorbu Hostovského již bylo vícekrát traktováno, budeme se věnovat románu Miloslava Nohejla, který srovnáme s novelou Za Vyšným mlynom slovenského spisovatele Mila Urbana. Díla budeme zkoumat z hlediska žánru, postav, motivů, syžetu a symboliky. Miloslav Nohejl (1896–1974) patří mezi méně známé české spisovatele. O jeho tvorbě nacházíme v dějinách české literatury málo zmínek. Společně s E. Hostovským, J. Hejdukem, J. Knapem, B. Kličkou, J. Weissem a dalšími se řadí do mladší linie psychologické prózy.2 Nohejl Dostojevského dílo znal, v jeho románu Svět nic neví (1932) se odráží působení románu Zločin a trest, můžeme proto mluvit o kontaktových vztazích. Představitel slovenské meziválečné prózy Milo Urban (1904–1982) své setkání s Dostojevským srovnával se sestupem do „strašidelnej jaskyne, v ktorej čnejú oz- rutné priestory, čudesné bludiská ľudských duší a osudov“.3 Ve vztahu spisovatele k Dostojevskému také mluvíme o kontaktových vztazích, ale mezi dílem Nohejla a Urbana o typologických souvislostech, protože nevíme přesně, jestli se autoři vzájemně znali. Ve svých dílech Urban uplatňoval prvky expresionismu podobně jako J. Hrušovský, T. J. Gašpar, J. C. Hronský, G. Vámoš a další; svou prózu navíc lyricky tvaroval, využívaje prvky unanimismu.4 V jeho novelách Za Vyšným mlynom a Staroba; v povídkách V súmraku, Svedomie, Štefan Koňarčík Chrapek a pánboh se do popředí dostává mravní problematika: otázka zločinu, viny a trestu, výčitek svědomí, právě prostřednictvím této problematiky má Urban k Dostojevskému velmi blízko. Navíc jeho novela Za Vyšným mlynom (1926) ve slovenském kulturním prostředí rezonovala do také míry, že posloužila Eugenu Suchoňovi jako předloha pro libreto k proslulé opeře Krútňava.

1 „Jméno Hostovského musí být provždy uváděno na předním místě tam, kde se o tomto tématu bude mluvit. Zařazujeme-li pak Hostovského do dějin českého moderního románu, klademe je do proudu tradice románu polyfonického, jejímž zakladatelem je právě F. M. Dostojevskij.“ KAUTMAN, F. Polarita našeho věku v díle Egona Hostovského. Praha: Evropský kulturní klub, 1993, s. 7. 2 Autoři Dějin české literatury se Nohejlovi věnují jen krátce, v soupise spisovatelů o něm nacházíme několik řádků. Srov. BLAŽÍČEK, P. – BRABEC, J. et al. Dějiny české literatury IV. Praha: Victoria Publishing, 1995, s. 399. 3 ČERVEŇÁK, A. Človek v texte. Nitra: Filozofická fakulta UKF, 2002, s. 118. 4 Srov. KASÁČ, Z. – BAGIN, A. Dejiny slovenskej literatúry III. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1984, s. 142–143.

136 Recepce Dostojevského románu Zločin a trest v české a slovenské meziválečné literatuře…

Z žánrového hlediska můžeme na Dostojevského Zločin a trest nahlížet jako na román kriminální, společensko-kritický nebo filozofický. V roce 1929 vychází monografie ruského literárního vědce M. M. Bachtina Problémy tvorby Dostojevského, později její přepracovaná verze s názvem Problémy poetiky Dostojevského (1963). Bachtin označil Dostojevského romány atributem mnohohlasný, polyfonický, protože se jeho hrdinové nepodřizují jednotnému autorskému vědomí, ale právě naopak, jsou rovnoprávní, nezávislí, vystupují jako tvůrci svých idejí: „Dostojevského hrdina je autoritatívny a vyhranený, je považovaný za autora vlastnej závažnej, ideologickej koncepcie […] akoby hrdina nebol objektom autorského slova, ale plnohodnotným a rovnoprávnym nositeľom vlastného slova.“ 5 Nohejl rozvíjí žánr románu. Jeho dílo Svět nic neví, osciluje mezi románem psychologickým, kriminálním a erotickým. Mohli bychom ho identifikovat jako román psychologický s kriminální zápletkou a prvky erotiky. V jeho románu absentuje úvodní část, skládá se ze dvou částí, pojmenovaných podle ženských postav – Viola a Jiřina. Urbanovu novelu můžeme považovat za psychologickou, kvůli baladickým znakům – lyrizaci, symbolice, pošmournému ději a tragickému osudu postav ji Július Pašteka nazývá tragickou baladou.6 Novelu tvoří dvanáct částí, což nám z hlediska náboženské symboliky může evokovat dvanáct zastavění. Motiv zločinu a trestu recipují autoři následovně. U Dostojevského se zločin objevuje už v názvu díla. Přibližně v jedné třetině románu se spisovatel věnuje přípravě vraždy a samotné vraždě, v dalších dvou třetinách knihy ho zajímají důsledky vraždy, výčitky svědomí Raskolnikova a možnost jeho katarze. V názvu Urbanovy novely Za Vyšným mlynom se slovo zločin nenachází, autor volil název podle lokality, kde se zločin stal. Nohejl si pro svůj román vybral neobvyklý název Svět nic neví, aby tím vyjádřil, že lidé nic nevědí o tom, co se odehrává v člověku, když spáchá zločin. V románu F. M. Dostojevského se prolínají se tři podoby zločinu: Raskolnikov a Svidrigajlov zabíjejí člověka, Marmeladov sám sebe, Soňa svou duši. Nohejlův Tomáš Jakl zabíjí svou manželku, jejíž vraždu dlouho plánuje. Jaklův skutek je motivován penězi, ale jinak než u Raskolnikova. Po vraždě ho víc než výčitky pronásledují přízraky, strach z odhalení, pocity osamocenosti. Urbanův Ondrej Zimoň zavraždil svého soka v lásce, jeho zločin je zločinem z vášně. Tento zločin ho uvrhl, podobně jako Raskolnikova i Jakla, do vnitřní osamocenosti, strachu. Všichni hrdinové hledají vysvobození ze samoty, ale jenom Raskolnikov hledá odpuštění a jako jediný z nich nakonec dosahuje katarzi. Důležitou roli v analyzovaných dílech sehrávají sny. V románu Dostojevského se objevují celkově tři sny Raskolnikova. Každý z nich zajímá v románu své místo a funkci. Slovenský dostojevskologa Andrej Červeňák je považuje za významná psychologická

5 BACHTIN, M. Problémy poetiky románu. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 1973, s. 96. 6 Doslov Júliusa Pašteky k Urbanově novele – Urbanova tragická balada. In: URBAN, M. Za Vyšným mlynom. Bratislava: Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúry, 1965, s. 95–105.

137 Lenka Paučová centra románu, nazývá je „navigátory katarzie“ 7. První sen o utýrané kobylce je anticipací budoucího prožívání hrdiny, ve snu se zaktivizoval negativní zážitek z dětství, aby tak hrdinovi zabránil ve vraždě. Sen druhý přichází po vraždě, skládá se ze dvou samostatných snů, variujících na to samé téma, tento sen je symbolem probouzejícího se svědomí Raskolnikova. Až poslední apokalyptický sen otevírá cestu hrdinově katarzi.8 Prostřednictvím snu Nohejl vytváří charakteristiku svého hrdiny. Autor nám Tomáše Jakla představuje jako člověka, který se před realitou často utíká ke snům a představám, nejvíc se v nich zabýval otázkou, jak rychle zbohatnout: „Jednoho dne Tomáš Jakl přestěhoval stůl ke zdi a lehátko na střed pokoje. Obešel je a padl na ně a natáhl hlavu a nohy. Když uvolnil svaly a zavřel oči, vrcholný pocit spokojenosti ho ubezpečil, že měl dobrý nápad. Teprve tady se bude snít! Myšlenky nechtějí být tísněny, uprostřed prostoru se tvoří nejvolnější sen. […] Tomáš Jakl dobrou polovinu svého volného času proležel a prosnil.“ 9 Motiv snu využívá také Milo Urban ve své novele jako vyjádření hlasu probouzející- ho se svědomí postavy. Ondrej Zimoň měl zvláštní sen: „Snívalo sa mu, že šiel lesom, zablúdil a dostal sa do borov. Čím ďalej išiel, tým ohromnejšie boli. Čistina, močaristá pôda, z ktorej vyvierali pramienky kalného bahna, ohýbala sa do doliny. […] Sotva si to uvedomil, zem sa mu začala boriť pod nohami. Vykročil, ale čím usilovnejšie kráčal, tým mäkšou sa stávala zem. […] Bŕdnuc sa až po krk v bahne, ukonaný na smrť, dostal sa napokon k stromu. Vystrel ruku, ale – chmatol do prázdna… Stromu nebolo.“ 10 Podvědomí Ondreje Zimoně upozorňuje na to, že tíha skutku by ho mohla přivést k smrti. Ve snu si uvědomuje nutnost přiznání. Zimoňův sen bychom mohli srovnat s druhým snem Raskolnikova. Na rozdíl od Dostojevského hrdiny Urbanův Ondrej Zimoň katarzi nedosahuje. Z hlediska konstelace postav u Nohejla je ústřední postavou úředník Tomáš Jakl a jeho vztah ke dvěma ženám – Viole a Jiřině. Jakl se ožení s Violou, ale ze strachu o vyženěné peníze se rozhodne ženu zavraždit. Jako Raskolnikov i Jakl si vraždu pečlivě plánuje, dokonce zabíjí cizí dívku, aby si to „vyzkoušel“. Ke svému činu se pak přizná jenom Jiřině. Přestože v něm Jiřina vzbuzovala důvěru, neřekl jí své pravé jméno, což má v závěru románu tragické důsledky. Postavu Jiřiny můžeme srovnat se Soní Marmeladovovou. Obě hrdinky sbližuje právě vrahovo přiznání. Jiřina byla z Tomášova skutku vyděšena, ale zůstala s ním, podobně jako Soňa s Raskolnikovem. Jiřina touží, aby se Tomáš změnil a svůj skutek olitoval, ale na rozdíl od Soni ho nevyzývá, aby se přiznal na policii.11

7 ČERVEŇÁK, A. Dostojevského sny. Pezinok: Formát, 1999, s. 152. 8 Ibidem, s. 155–162. 9 NOHEJL, M. Svět nic neví. Praha: Družstevní práce, 1934, s. 14. 10 URBAN, M. Za Vyšným mlynom. Bratislava: Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúry, 1965, s. 79–80. 11 PAUČOVÁ, L. Česká a slovenská inspirace románem F. M. Dostojevského Zločin a trest. In: Dialog kultur VIII. Hradec Králové: Univerzita Hradec Králové, Gaudeamus, 2015, s. 288.

138 Recepce Dostojevského románu Zločin a trest v české a slovenské meziválečné literatuře…

Urban se zaměřuje především na psychologii vraha po vykonání skutku. Najdeme paralely mezi Raskolnikovem a Ondrejem Zimoněm, mezi Porfirijem Petrovičem a Petrem Štelinou, Soní a Katrenou. Na rozdíl od Raskolnikova Ondrej Zimoň spáchal zločin z vášně, zavraždil svého soka v lásce Jana Štelinu, aby získal Katrenu. Peter Štelina touží zjistit pravdu, kdo je skutečným vrahem jeho syna, podobně jako vyšetřovatel Porfirij Petrovič, který se snaží vypátrat vraha Aljony a její sestry Lizavety. Katrena všechno trpělivě snáší jako Soňa. Ve srovnání s Dostojevským i Nohejlem Urban prózu lyricky tvaruje, využívá paralely s přírodními jevy častokrát ve spojení s anticipacemi. Z hlediska katarze postavy Ondreje Zimoně a Tomáše Jakla katarzi nedosahují. Tomáš Jakl neprojevuje lítost, navíc jako vraha ho vůbec neodhalili. V postavě Ondreje Zimoně lítost také nevidíme. Ve všech zkoumaných dílech autoři zahalili postavy rouškou tajemství. U Nohejla se tajemno projevuje ve vztahu Tomáše Jakla a Jiřiny. Tomáš jí neprozradí své skutečné jméno, Jiřina se nedoví, že Tomáš zemřel, i když o jeho smrti čte v novinách. Urban obklopil tajemnem postavu Ondreje Zimoně. Na vyjádření tohoto tajemna (neurčitost, pochybnost, nepokoj, výčitky svědomí) autor využívá neurčitá zájmena (něco, cosi): „Čosi strašné sa pohlo v jeho duši.“ 12 „Chcel ešte čosi povedať, ale slová sa rozkotúľali a nebolo ich.“ 13 „čosi sa zaplietlo medzi nich“ 14 „Ondrej Zimoň, s Katreninou hlavou na prsiach, zrazu pocítil, že ho čosi páli, preniká mu pod košeľu.“ 15 „V jeho podvedomí sa čosi dialo, čosi ním lomcovalo, takže cítil až telesnú bolesť.“ 16 Když se podíváme na incipit děl, u Dostojevského pozorujeme Raskolnikova, jak vychází ze svého pokoje, snaží se vyhnout setkání s domácí, protože jí dluží peníze. Ovládají ho pocity hnusu, samoty; ubíjí ho zlá materiální situace, což jakoby anticipovalo přibližující se tragédii. Nohejlův román začíná in medias res, Tomáš Jakl a jeho mladší přítel Stach odcházejí z kina, vyprávějí se o filmu. V Urbanově novele tvoří incipit obraz mrtvého Jana Šteliny, jehož tělo najdou za Vyšným mlý- nem. Z hlediska trinaritní struktury sujetu (příprava vraždy, vražda, důsledky vraždy) je Nohejl Dostojevskému mnohem blíž než Urban. Příprava vraždy představuje první část Nohejlova románu, jak ji pozorujeme u Dostojevského. Jakl si vraždu ženy pečlivě plánuje, dokonce si ji dopředu vyzkouší. Samotnou vraždu na rozdíl od Dostojevského a Nohejla Urban vůbec neopisuje, na začátku se jenom dovíme, že vesničané našli mrtvolu Jana Šteliny za Vyšným mlýnem. Všichni autoři se zaměřují na psychologii vraha, jeho vztah k vnějšímu světu, vnitřní osamocenost, hlas jeho svědomí. Ve srovnání

12 URBAN, M. Za Vyšným mlynom. Bratislava: Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúry, 1965, s. 11. 13 Ibidem, s. 14. 14 Ibidem, s. 26. 15 Ibidem, s. 27. 16 Ibidem, s. 27.

139 Lenka Paučová s Dostojevským a Nohejlem Urban nevěnuje pozornost přípravě ani vraždě samotné, ale v celém díle zobrazuje důsledky vraždy.17 Víc pozornosti bychom chtěli věnovat scéně přiznání. V Dostojevského Zločinu a trestu nacházíme celkem tří přiznání Raskolnikova. Poprvé se s vraždou svěřuje Soni, po druhé se Raskolnikov přiznal na náměstí, ale nikdo mu nevěřil. Své třetí přiznání nakonec učinil na policii v doprovodu Soni. V Urbanově novele nacházíme jenom scénu veřejného přiznání, která se odehrává v hospodě. Ondrej Zimoň si delší dobu uvědomuje tíživost svého skutku, přiznání vnímá jako očištění, zbavení se břemene: „Stačí jediné slovo a zhodí zo seba ťarchu, pochová minulosť, narodí sa znova: čistý, veľký…“ 18 Když se ze svého skutku dozná, lidé mu, podobně jako Raskolnikovovi nevěří. Všichni kromě Petra Šteliny si myslí, že je Zimoň opilý: „– Nie som ani blázon, ani opitý, – zavolal Zimoň tak, že prekričal všetkých. Jana Štelinu zabil som ja. Prisahám!“ 19 Uvěří mu, když prozradí místo, kde je ukryta zbraň, a pravý důvod, proč Jana zavraždil. Na rozdíl od Ondreje Zimoně, Nohejlův hrdina Tomáš Jakl se přiznává jenom Jiřině, ne veřejně.20 Když srovnáme explicit děl:

Ale to už je začátek nové historie, historie poznenáhlého obrozování„ :ۑېےۚ۝یۑDۖۚۛۖ člověka, v přerodu, poznenáhlého přechodu z jednoho světa do druhého, seznamo- vání s novou, doposud úplně neznámou skutečností. Historie, jež by se mohla stát tématem nového příběhu – náš nynější příběh však skončil.“ 21

Kvapně tikaly hodinky u její hlavy.“ 22„ :ۓۑیۏNۖ

Slnko práve zapadalo.“ 23„ :ەۈۉUۙ

U Dostojevského se setkáváme s příběhovostí, kde se jeden příběh končí, jiný začíná. U Nohejla představuje explicit obraz Jiřiny, která cestuje za Tomášem Jaklem, ale netuší, že je mrtví, poněvadž nezná jeho skutečné jméno. V rukou drží noviny, poslední, co si přečte je zpráva, že jakýsi Tomáš Jakl byl zastřelen při překračování hranic, pak usne. Poslední větou románu autor vyjadřuje plynutí času, panta rhei. Konec je otevřený, my se už nedovíme, jak dlouho Tomáše hledala a jestli se vrátila nebo už nevrátila domů. V Urbanově novele lidi v hospodě zavolají četníky a ti Ondreje

17 PAUČOVÁ, L. Česká a slovenská inspirace románem F. M. Dostojevského Zločin a trest. In: Dialog kultur VIII. Hradec Králové: Univerzita Hradec Králové, Gaudeamus, 2015, s. 289. 18 URBAN, M. Za Vyšným mlynom. Bratislava: Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúry, 1965, s. 92. 19 Ibidem, s. 92. 20 PAUČOVÁ, L. Česká a slovenská inspirace románem F. M. Dostojevského Zločin a trest. In: Dialog kultur VIII. Hradec Králové: Univerzita Hradec Králové, Gaudeamus, 2015, s. 290. 21 DOSTOJEVSKIJ, F. M. Zločin a trest. Frýdek-Místek: Alpress, 2014, s. 499. 22 NOHEJL, M. Svět nic neví. Praha: Družstevní práce, 1934, s. 278. 23 URBAN, M. Za Vyšným mlynom. Bratislava: Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúry, 1965, s. 94.

140 Recepce Dostojevského románu Zločin a trest v české a slovenské meziválečné literatuře…

odvedou. Poslední větou v díle je obraz zapadajícího slunce a života hrdiny, kterého čekalo možná dlouholeté vězení, možná trest smrti. U Dostojevského představuje symbolika čísla tři součást jeho poetiky. Trinarita, symbolika čísla tři prochází tematickým, kompozičním i jazykovým plánem nejvýznam- nějších románů spisovatele. Jak uvádí Andrej Červeňák, události se dějí s odstupem tří hodin, tří měsíců, třech let; skutky hrdinů se realizují třikrát, na třetí den. Dostojevského tvorba proto jakoby představovala „manifestáciu trinarity“.24 V románu Zločin a trest je to trinaritní struktura románu (příprava na zločin, vražda, důsledky), prolínají se tři podoby zločinu (vražda člověka, sebevražda, vražda vlastní duše), tři sny Raskolnikova (o utýrané kobylce, o vraždě lichvářky, apokalyptický sen o trichinách), tři osudy lidí v slepé uličce (Raskolnikov, Marmeladov, Soňa). Raskolnikov zavraždil tři lidi – lichvářku Aljonu, její sestru Lizavetu i nenarozené dítě; Marmeladov sebe a Soňa svou duši. Trinaritní strukturu románu, jak ji vidíme u Dostojevského (příprava vraždy, vražda, důsledky vraždy), rozvíjí Nohejl. Urban využívá číslo tři na vícerých místech, číslice tři a její deriváty se v jeho novele opakují asi patnáctkrát. Například, na třetí den měl Jano Štelina pohřeb, četníky přišli až ze třetí vesnice, tři dni vyslýchali lidi. Po svatbě Katrena a Ondrej cítili, jakoby se někdo třetí vetřel mezi ně. Číselná symbolika však není jen projevem návaznosti na poetiku Dostojevského, ale tkví i v samotním žánru. Urbanova novela je svým charakterem blízká baladě, pro tento žánr je číselná symbolika příznačná.

Na závěr Naši studii bychom ukončili slovy Josefa Hrabáka: „V literárním vývoji jsou díla otvírající novou epochu a jsou díla, která využívají vytvořených prostředků, a tím, že je postupně přetvářejí, pomáhají tuto novou epochu připravit.“ 25 Hrabák vyslovil tuto myšlenku v souvislostech poněkud jiných, myslel tím českou variantu středověké Alexandreidy, která na jedné straně některé motivy přejímá, na druhé straně již obsahovala prvky zábavné prózy. Když se podíváme na naše meziválečné literatury, tvorba F. M. Dostojevského měla u nás velký ohlas. Motivy viny a trestu recipovali v českém prostředí například Egon Hostovský, Richard Weiner, Miloslav Nohejl; ve slovenském prostředí Ján Hrušovský, Július Barč-Ivan, Milo Urban a další. Nešlo však jen o jednostranné navazování, ale samozřejmě také o kreaci, přizpůsobování poetice expresionismu, českému a slovenskému prostředí. Román Miloslava Nohejla Svět nic neví působil na rozvíjení české psychologické prózy, novela Mila Urbana Za Vyšným mlynom se stala důležitým uzlovým bodem v rozvíjení lyrizované prózy.

24 Srov. ČERVEŇÁK, A. et al. Dostojevskij a dnešok. Nitra: Filozofická fakulta UKF, 2007, s. 31. 25 HRABÁK, J. Literární komparatistika. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1976, s. 152.

141 Lenka Paučová

Literatura BACHTIN, Michail Michajlovič: Problémy poetiky románu. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 1973. BLAŽÍČEK, Přemysl – BRABEC, Jiří et al.: Dějiny české literatury IV. Praha: Victoria Publishing, 1995. ČERVEŇÁK, Andrej: Človek v texte. Nitra: Filozofická fakulta UKF, 2002. ČERVEŇÁK, Andrej: Dostojevského sny. Pezinok: Formát, 1999. ČERVEŇÁK, Andrej et al.: Dostojevskij a dnešok. Nitra: Filozofická fakulta UKF, 2007. DOSTOJEVSKÁ, Anna Grigorievna: Spomienky. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 1981. DOSTOJEVSKIJ, Fjodor Michajlovič: Zločin a trest. Frýdek-Místek: Alpress, 2014. HRABÁK, Josef: Literární komparatistika. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1976. KASÁČ, Zdenko – BAGIN, Albín: Dejiny slovenskej literatúry III. Novšia slovenská literatúra (1918 – 1945). Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo, 1984. KAUTMAN, František: Boje o Dostojevského. Praha: Svět sovětů, 1966. KAUTMAN, František: Dostojevskij: věčný problém člověka. Praha: Rozmluvy, 1992. KAUTMAN, František: Polarita našeho věku v díle Egona Hostovského. Praha: Evropský kulturní klub, 1993. NOHEJL, Miloslav: Svět nic neví. Praha: Družstevní práce, 1934. PAUČOVÁ, Lenka: Česká a slovenská inspirace románem F. M. Dostojevského Zločin a trest. In: Dialog kultur VIII. Hradec Králové: Univerzita Hradec Králové, Gaudeamus, 2015. ŠMATLÁK, Stanislav: Dejiny slovenskej literatúry II. 3. vyd. Bratislava: Literárne informačné centrum, 2001. URBAN, Milo: Za Vyšným mlynom. Bratislava: Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúry, 1965.

PaedDr. Lenka Paučová Ústav slavistiky Filozofická fakulta, Masarykova univerzita Arna Nováka 1, 602 00 Brno – Česká republika [email protected]

142 Libor Pavera (Praha, Bielsko-Biała) Slovensko a antropologie Slováka v české (rozhlasové) reportáži

Abstrakt Autor se v teoreticko-materiálové studii opírá o reportáže autorů ze střední Evropy. Hlavně ho zajímají stereotypy a texty využívající žánru reportáže, v nichž se píše o „cizím“ a „jiném“, například texty v knihách Mariusze Szczygieła, který popisuje Čechy s jejich „češstvím“, nebo Ĺubomíra Smatany, popisujícího Slováky. Jeho texty přinášejí českému čtenáři hodně informací o Slovácích, s nimiž byli dlouhou dobu (vlastně od roku 1918 do roku 1993) ve společném státě. Smatana píše o jánošíkovském mýtu, o rozdílech mezi městem a vesnicí na Slovensku, o politice a korupci, o jazyku, v němž je mnoho českých elementů (na různé úrovni), o znalosti češtiny, o vztazích Slováků k Čechům a k Maďarům apod. Klíčová slova: reportáž, stereotypy, literární žánr, transformace žánrů, mezinárodní vztahy, komparatistika Abstract Slovakia and the Anthropology of a Slovak in Czech (Radio) Reportage The author of the present text relies on reportages of authors from Central Europe in his theoretically-material based article. He is mainly interested in streotypes and texts written in the genre of a reportage, which discuss a stranger, e.g. Mariusz Szczygiel describes Czechs, and Lubomir Smatana focuses on Slovaks. His texts contribute a lot to Czechs, with whom Slovaks coexisted for a long time (from 1918 to 1993) in the same country. Smatana writes about the Jánošik myth, about differences between cities and the countryside in Slovakia, about politicians and corruption, about knowledge of the Czech language, and Slovakʼs relationships with Czechs and Hungarians, etc. Key words: review, stereotypes, literary genre, transformation of genres, international relationships, comparative studies

I Z hlediska využívaného médiatypu bývá někdy pohlíženo na žánry zúženě, jen optikou literární. Jako by byl určitý žánr spjat výlučně s písmem, s literární kulturou,

143 Libor Pavera s něčím, co je fixováno výhradně za pomoci psaných nebo tištěných liter. Pochopitelně, je to nejběžnější způsob reálné existence textů, ale dobře víme, že není jediný. Nejméně od dob, kdy existuje rozhlasové vysílání, film a později vysílání televizní, nemluvě již o moderních způsobech obrazu a zvuku šířených po internetové síti, měli bychom jednotlivé žánry vnímat rovněž na pozadí jednotlivých médiatypů, jejichž prostřednictvím se sdělovaný obsah šíří a dostává k recipientům. První otázka, která se proto v souvislosti s médiatypy tlačí na rty, může znít, zda se vybraný médiatyp nějakým způsobem „vepisuje“ do kontury žánru, zda určitý žánr jako „forma světa“ získává jinou podobu ve zpracování literárním (v novinách, v časopisech, v knižní podobě) a jinou např. v rozhlase, v televizi nebo na síti. Lze předpokládat, že rozdíly zde budou už jen proto, že každý médiatyp autorovi při zpracování látky nabízí k využití rozdílný instrumentář prostředků (z pochopitelných důvodů bude rozhlas preferovat zvuk a ruchy, televize bazíruje zpravidla na vytváření představ prostřednictvím konkrétního obrazu a barvy). Precizněji formulovat odpověď na otázku si vyžaduje použít komparativní přístup, neboť jedině ten může odhalit odlišnosti. Přitom je možný jen v případech, kdy určitý text určitého žánru byl zároveň realizován nejméně na pozadí dvou médiatypů, např. literárně a zároveň i v jiné podobě (film, rozhlas apod.). Komparace se tu může vydat za pomoci intertextuality směrem k nejrozličnějším „pestrým vrstvám“ textů (po vzoru francouzském, např. G. Genetta, lze sledovat změny v oblastech intertextovosti, paratextuality, metatextuality, hypertex- tuality a architextuality).1

II Dobrým východiskem takového šetření se mohou stát reportáže. Nepůjde přitom v dalším výkladu o komparativní studium v pravém slova smyslu, náš výzkum si klade cíle skromnější: půjde o sondu do literárních reportáží konkrétního autora, který sleduje ve svých textech stereotypy, rozkrývá mýty, které se tradují o jednom národě u národa blízkého, ukazuje na jevy, osobnosti a instituce, které se zdají být známé a povědomé, ale ve skutečnosti o nich nikdo příliš mnoho nikdo neví, neboť se staly jen symboly se stereotypně vykládaným významem. V českém literárním prostředí není frekvence ani obliba reportáží tak značná jako v jiných slovanských kulturách, např. v literární kultuře polské. Některé polské literární reportáže z poslední doby se dokonce v českém prostředí staly bestsellery a bývá jim přiznáván punc textů, které rozhýbaly vcelku stojaté myšlení o některých klíčových českých osobnostech nebo událostech 20. století. Na mysli máme především kritikou i čtenáři vysoko ceněné reportáže Mariusze Szczygieła, které původně vycházely v polském deníku Gazeta Wyborcza, později v knižním souboru určeném zejména českému čtenáři. Titul knižního vydání Gottland může asociovat spojitosti s jedinečným

1 O intertextualitě srov. BURZYŃSKA, A. – MARKOWSKI, M. P. Teorie literatury XX wieku. Kraków: Znak, 2007.

144 Slovensko a antropologie Slováka v české (rozhlasové) reportáži

zpěvákem populární hudby Karlem Gottem (jeho příjmení je vskutku ojedinělé, matrika ministerstva vnitra uvádí v četnosti jen 8 výskytů) a muzeem, které soustřeďuje zpěvákovy fetiše a zajímavosti, může však být jen německým překladem – „země Boží“, „Bohem milované“, která se odlišuje od Szczygiełovy domoviny: někteří polští kritikové dokonce uvádějí, že autor jako by se chtěl zavděčit Čechům a jejich „češství“, které autor v knize hodnotově vyzvedává oproti všemu polskému. Podle knihy vznikal na české FAMU rovněž seriál, který měl premiéru před koncem loňského roku. Zatímco literární reportáž bývá v českém prostředí zastoupena minoritně, jinak je tomu v případě reportáže rozhlasové a ve sféře reportáže obrazové. Ty mají svoji tradici spjatou s historií obou médií, jak rozhlasu, tak filmu a televize; zvláštní oblibu u diváků si přitom získaly reportáže zahraniční (v rozhlase srov. Zápisník zahraničních zpravodajů, v televizi Objektiv nebo pořady reportáží o zahraničních destinacích, tedy synkretický žánr cestopisné reportáže). I když věda se v českém prostředí věnovala reportážím dostatečně, dokonce monograficky (srov. knihu Mojmíra Grygara Umění reportáže, 1961), zástupců reportáže příliš velký počet nemáme, výjimku tvoří Fučíkova proslulá Reportáž psaná na oprátce a reportáž cestopisná, představovaná zvláště texty cestovatelské dvojice Zikmund a Hanzelka.

III Proto musí českého čtenáře nutně zaujmout kniha reportáží, která se věnuje mýtům a realitě Slovenska očima českého reportéra, jak zní podtitul svazku Jánošíci s těžkou hlavou. Jejím autorem je Ľubomír Smatana, redaktor Českého rozhlasu v Praze, který se narodil ve Snině, okres Humanné, tedy na nejvýchodnějším cípu Slovenska, ale vyrůstal ve zcela opačném koutě někdejšího Československa – v Horním Slavkově při hranicích s bývalým západním Německem. Tyto biografické souvislosti nejsou připomínány náhodně, neboť hrají určitou roli v autorově vnímání reality, s níž se setkává procházeje různé oblasti Slovenska. Dochází ke střetům subjektu s různými segmenty slovenského obyvatelstva: při interakcích se rodí zkušenost, kterou přirozeně autor vkládá do reportáží spolu se subjektivním snímáním. Výchozí definice žánru reportáže říká, že základními metodami tvorby reportáže jsou pozorování, přímá účast, sběr faktů a konfrontace pohledů. Tyto fundamentální znaky Smatanovy reportáže vykazují. Jejich přitažlivost pro českého čtenáře zesiluje fakt, že vypovídají o prostorech jemu blízkých a povědomých, a o těch, kteří tento prostor obývají a tvoří v něm hodnoty; o těch, kteří kdysi byli součástí nás samých a tvořili jednu celistvost.2

2 Jeden docela čerstvý postřeh zahraniční: v cizině je dobře známo, že potomci někdejší české emigrace, zvláště z emigračních vln po roce 1948 a 1968, nepociťují podnes rozdíl mezi Českou a Slovenskou republikou: odcházeli se společného Československa, které zůstalo společným státem v jejich myslích dosud. Jde o jev, který by si zasloužil hlubší šetření přinejmenším ve větších exilových centrech (zejména

145 Libor Pavera

Poněkud nadneseně je autor přirovnáván k Boženě Němcové: klasička české literatury opravdu má mezi svými texty soubor reportáží z dnešní oblasti Slovenska (někdejší části Uher), když se tam dostala se svým manželem Josefem Němcem; vedle reportáží ve slovenských oblastech načerpala mnoho materiálů pohádkoslovného i národopisného, který bohatě přetavila do artistní podoby, Slovensko a jeho obyvatelé se objevují rovněž v jejích dopisech.3 Smatana se v reportážích projevuje jako fundovaný, dobře informovaný novinář, veškerá zjištění obecně tradovaná i získaná z odborné literatury, reálně podložená, prověřuje v reálu svými zjištěními, neschází ani vlastní autorův pohled, který vše dynamizuje. Historie se tu prolíná se současností, složité etnické, národnostní, kulturní, společenské a politické metamorfózy slovenského národa se autor snaží podat neutrálně, i když samozřejmě autorský subjekt a jeho názorový svět nelze nikdy eliminovat natolik, aby zanikl; zůstala by pak jen snůška informací bez chuti a zápachu. Nejvíce prostoru se v reportážích dostává stereotypům a mýtům. V souladu s titulem knižního souboru reportáží je značný prostor vymezen Jánošíkovi. Souhrn jánošíkovských reportáží, který v knize dostal zcela nejánošíkovský název Liščí kůže (O dlouhých zimách, socialismu a majoru Jánošíkovi), může být vhodným příkladem, co všechno se čtenář nebo posluchač dovědí prostřednictvím Smatanovy reportáže. Autor nejprve před čtenářem nastiňuje, jak asi vypadal život Jury Jánošíka (1688–1713), kuruckého vojáka, který utekl ze šatlavy, aby pak „bohatým bral a chudým dával“. Sleduje, jak tato legenda dosáhla podoby mýtu a jak Jánošík jako hrdina zdomácněl ve slovenském prostředí, na rozdíl od prostředí českého, polského nebo maďarského. I když upozorňuje i na skutečnost, že Jánošík zřejmě maďarsky uměl, neboť byl voják, a bez znalosti maďarštiny by v armádě těžko pochodil. U severních sousedů, Poláků, jej považují za vlastního, protože není vyloučeno, že se svou družinou zavítal i tam, stejně jako na Moravu. Poláci o Jánošíkovi mají dokonce třináctidílný seriál (Janosik, režie Jerzy Passendorfer), který z Jánošíka vytvořil ideálního hrdinu. Ukazuje se, že film a televize do doby internetu vytvářely povědomí a obraz o historii i jednotlivých aktérech. V souvislosti s kinematografií Smatana připomíná, že filmy o Jánošíkovi vznikaly většinou v dílnách mimo Slovensko: bylo to dáno neexistencí filmového zázemí a filmové tradice na Slovensku. Asi nejznámější jánošíkovský film, do něhož pražský režisér Martin Frič v roce 1935 obsadil slovenského herce Paľa Bielika (1910–1983), stvořil na několik let téměř závazný obraz Jánošíka. „Legendární snímek je důležitý tím, že režisér dal Jánošíkovi ty správné rebelské a buřičské vlastnosti a výrazně vylepšil mediální obraz mytického národního hrdiny. Od té doby snad nadržují Jánošíkovi i objektivní historici. Nemám po to žádné důkazy, ale tento film podle mě rozhodl, kým

v USA, v Kanadě a v Austrálii), kde dodnes vycházejí společné noviny nebo kde se podnes konají společné česko-slovenské filmové, pivní a jiné festivaly, nemluvě již o společných školách. 3 Ze starších prací srov. HALUZNICKÝ, B. Božena Němcová a Slovensko. Bratislava: Tatran, 1952.

146 Slovensko a antropologie Slováka v české (rozhlasové) reportáži

Jánošík je a navždy bude.“ 4 Smatana v rozsáhlé jánošíkovské reportáži připomíná, že většinu filmu obstarali herci a lidé z českých filmových studií (titulní postavu ztvárnil slovenský herec), kompars vytvořili slovenští obyvatelé z míst natáčení: vznikl nicméně nejúspěšnější předválečný film, který plnil kina rovněž ve 32 zemích světa (Smatana podle filmové teoretičky Petry Hanákové uvádí, že film byl ozvučen českým jazykem, což jistě na Slovensku dráždilo). Z původních slovenských snímků pak připomíná animovanou verzi Jánošíka od Viktora Kubala (Zbojník Jurko, 1976, první slovenský celovečerní kreslený film) a fresku Pacho, hybský zbojník (režie Martin Ťapák, 1975). Zatím poslední verzi jánošíkovského příběhu v interpretaci polské režisérky Agnieszki Holland (Pravdivá historie o Juraji Jánošíkovi a Tomáši Uhorčíkovi, 2009) kritizuje a odmítá: „[…] pak se za filmem zavře voda a zestárne rychleji než herci. Dlouho očekávaná podívaná je zajímavá pouze kamerou, ale na slovenských horách se toho obrazově snad nedá moc pokazit. Zbytek obstarávají klišé a folklorní národopis okořeněný naturalistickými detaily napichování zbojníka na hák. Řada diváků mi po odchodu z kina řekla v podstatě totéž. Zlatý Paľo Bielik.“ 5 Nečerpá informace jen z uměleckých snímků, ale sahá rovněž k názorům etnografů, historiků nebo literárních vědců (v citacích najdeme odkazy na Jozefa Tancera, Janu Hlôškovou, Joannu Goszczyńskou aj.), nepomíjí samozřejmě ani politiky, kteří rádi používají stereotypy a symboly, pokud se jim hodí při prosazování určitého názoru nebo ve volebních kampaních. Mezi svého druhu kuriozitami, které Smatana uvádí, je povýšení Jánošíka do hodnosti majora in memoriam: „V lidové tradici je označován jako zbojnický kapitán, a tak když v lednu 2008 podal kvůli korupci demisi ministr obrany František Kašický, ještě stačil Jánošíka povýšit na majora in memoriam. Když major Jánošík zůstane v panteonu lidových mýtů dostatečně dlouho a ministři obrany budou nadále bohatému státu brát a po zásluze rezignovat, třeba to Jánošík časem dotáhne až na generála. Viděl bych to tak do roku 2020.“ 6 Atributem národa, který lze snadno pozorovat a má odlišující vlastnosti, bývá jazyk. Jazyk se svými interdialekty a dialekty či variantami bývá zpravidla výrazným znakem, který odlišuje dva nebo více národů. Obecně je známá tendence vytvořit tzv. jazyk československý ve společném státě Čechů a Slováků (jako by v prvorepublikovém soustátí nebylo Podkarpatské Rusi a německého obyvatelstva v pohraničí se svými jazyky). S termínem operovali jazykovědci, ale zručně i politikové, např. Edvard Beneš. Je však otázkou, jak měl takový jazyk podle jejich představ vypadat, ale vtírá se zároveň otázka, zda slovenština a čeština nejsou blízkými až variabilními jazyky už vzhledem k historickým souvislostem: je přece dobře známo, že slovenské obyvatelstvo mluvilo i zpívalo po několik desetiletí 17. a 18. století v tzv. bibličtině, jazyce Bible

4 SMATANA, Ľ. Jánošíci s těžkou hlavou: Mýty a realita Slovenska očima českého reportéra. Praha: 65. pole, 2010, s. 27. 5 Ibidem, s. 28. 6 Ibidem, s. 33.

147 Libor Pavera

Kralické, jenž byl vytvořen na základě Blahoslavova překladu Nového zákona skupinou bratrských filologů. Smatana uvádí obecněji známou skutečnost, že Slováci nyní (rozuměj po rozdělení federace v roce 1993) umějí češtinu lépe nežli Češi slovenštinu. Má to své dobré důvody spjaté s rozdělenými ekonomikami (řada slovenských obyvatel jezdí pracovat do České republiky a užívá tam češtiny, obráceně méně), ale rovněž kulturně (slovenské televize přinášejí programy v češtině častěji nežli české ve slovenštině). Kritizuje, že slovenská mládež sama dobře nezná slovenštinu, a ukazuje to na příkladech (slovensky umí, proto může mezi lidmi zavést hovor i na tuto oblast). To vede slovenské občany nadále být v živém a takřka každodenním kontaktu s češtinou a s českými reáliemi. Ale Smatana uvádí, že nezůstává jen u češtiny jako základního dorozumívacího prostředku. Čeština je na Slovensku oblíbená rovněž jako jazyk literární v oblasti překladové literatury. Obráceně, z pozice české, takovou situaci nevidíme, dokonce umělci, kteří vystupují v pražských divadlech nebo v televizi, bývají dabováni nebo mluví česky; české setkávání se slovenštinou lze označit spíše za míjení. Píše o významech slov nebo sousloví a o jejich někdy nesprávném nebo sémanticky posunutém používání, např. pečienka (ve slovenštině se myslí játra, slovensky pečeň, ale i husí játra a pečená husa). Slovensko nebylo a asi ani nebude středoevropským ekonomickým tygrem. Smatana si všímá, že některé oblasti zůstávají ekonomicky nevyužity. Zejména jeho pozornost poutají přírodní krásy a jejich malá až minimální využitelnost v oblasti cestovního ruchu. V několika reportážích připomíná výrok, který slýchal o cestovním ruchu: neexistence koncepce. O výroku pochybuje a ukazuje v ekonomických ukazatelích rozdíly v cestovním ruchu v ČR a v Rakousku ve srovnání se Slovenskem: na HDP se cestovní ruchu v ČR podílí asi 3,7 procenty, v Rakousku téměř 9 procenty, na Slovensku jen 2,7 procenty. Znatelný rozdíl sleduje rovněž v rozvoji turistiky a ve stávajícím stavu mezi slovenskými a maďarskými oblastmi: na Slovensku si správci parků a ostatní lidé spjatí s cestovním ruchem stěžují na nejrůznější problémy, ale netáhnou je příklady maďarské, např. možnosti ubytování v soukromí, značení turistických cílů, zájem o turisty a péče o ně apod. To vše je typické pro maďarské prostředí, kde turistický ruch pomáhá snižovat v problémových oblastech také nezaměstnanost. Podobné diskrepance vyvstávají rovněž při srovnání s polským cestovním ruchem. Je známo, zejména z prací hospodářské historie, že Polsko, Slovensko a Maďarsko byly v minulosti kraje spíše rustikální, v nichž se město a městská kultura dostaly ke slovu teprve v době průmyslové revoluce, a i ta byla fázově posunuta oproti západní a střední Evropě; české prostředí, nepochybně pod vlivem západním (německým a francouzským), městskou kulturu mělo již od 14. století, od doby panování Karla IV.; konečně husitské revoluční hnutí bylo zčásti rovněž výsledkem narůstající moci měst a měšťanů jako nové společenské, politické a kulturní entity. Není proto náhodné, že vesnický ráz zůstal patrný na Slovensku podnes. Samozřejmě vyšší počet vesnic nežli měst souvisí nepochybně rovněž s geograficky členitějším a různorodějším

148 Slovensko a antropologie Slováka v české (rozhlasové) reportáži

slovenským prostředím (Slovensko má hlavně několik pohoří, v nichž se nacházejí samoty, v podhůří spíše vesnice, v nichž často končí silnice, města se nacházejí v nížinách, příp. novější města v místech, kde se rozvíjel průmysl). Smatana právě vesnici a vesnickému prostředí věnuje značnou pozornost. Sleduje, jak vesnice dodržuje tradice, ale i to, jak se mění, zejména v době protransformační, kdy došlo k privatizaci majetku a národní podniky, zemědělská družstva a socialistické služby se dostaly do rukou soukromníků: někde se příliš nezměnilo k lepšímu, podle očekávání nových národohospodářů a strůjců ekonomické transformace. Smatana není jen trpným sledovatelem a nepopisuje leckde neutěšený stav v oblasti služeb, ale hledá pro realitu vysvětlení. Při vysvětlování a interpretaci nejednou boží zažité představy a stereotypy. Často naráží na jiné národnosti, zejména na maďarské obyvatelstvo, za nějž se „schovávají“ některé současné problémy a slovenské neúspěchy. Jiné problémy zase mají původ ve strachu místních obyvatel nebo starostů dělat něco „jinak“ nežli dosud. Zabývá se rovněž národními parky a vůbec pamětihodnostmi a přírodními krásami slovenské země. Hory a rezervace však přinášejí i nebezpečí v nejrůznější podobě (podcenění sil turistů, setkání s medvědem apod.). Smatama se zde projevuje jako bystrý pozorovatel a vtipný glosátor. Reportážím neschází potřebný nadhled a vtip, jak je tomu např. v reportážích o medvědech a jejich údajných útocích na člověka – jeden z mluvčích ministerstva životního prostředí rozeslal novinářům drsné záběry zohavených těl lidí po napadení medvědem, nicméně: „… na Slovensku není zaznamenaný jediný případ smrti člověka po střetu s medvědem. Jánu Roháčovi ze sdružení Ekofórum trvalo jen chvíli, než zadal do vyhledávače klíčová slova „bear attack“ a než mu na monitoru vyskočily totožné fotografie. Z popisek bylo zřejmé, že pocházejí ze Severní Ameriky a oběti buď podlehly útoku medvěda grizzlyho, nebo v případě eskymáka lednímu medvědovi.“ 7 Autor dokáže být vtipný, možná právě na místech, kde by mohlo dojít k názorovým třenicím z interpretace jeho soudů, např. v dlouhé reportáži jánošíkovské píše k jedné anekdotě: „Co je na Slovensku opravdovým projevem odvahy? Přijít do hospody v Těrchové a zvučnou češtinou oznámit, že Jánošík byl maďarský Žid. Ostatně slavný zbojník možná maďarsky uměl, jak by se jinak v armádě domluvil. Polština mu ale šla rozhodně lépe, už jen proto, že se narodil v Terchové a to je z Polska co by kamenem dohodil. Jánošík měl se svou loupežnou družinou podle některých pramenů celkem slušné teritorium, prý přešel i na vzdálenou Moravu, a tak co by netrefil do Polska. Proto jeho zbojnická sláva zakořenila i u severních sousedů a Poláci ho považují za vlastního.“ 8 Vedle vesnice se nicméně náležitě věnuje rovněž městu. Sleduje život v hlavním městě Bratislavě, poukazuje na rozdíly s Prahou, což je srovnání nabíledni, ale také s Berlínem, Vídní, Budapeští nebo Pekingem – zde poukazuje zejména na

7 Ibidem, s. 111. 8 Ibidem, s. 26.

149 Libor Pavera architektonický rozvoj. Nechybějí ani historické exkurzy. Součástí měst bývala kdysi nejen divadla, kina, kasárna, ale i pivovary, které v nové době nakoupily nadnárodní pivovary, aby ty původní po nákupu a fúzi zavřely. Ale na pivovarnictví se podle reportáží podepsala rovněž rozhodnutí vlády, která zvýšila daň z piva, takže ta (a spolu s ní cena piva) je nyní daleko vyšší nežli v českých zemích. V reportážích se před čtenářem řeší i otázky kulturní antropologie, zejména tam, kde autor vykresluje rozdíly mezi obyvatelstvem původním – slovenským a jinoná- rodním – zvláště pochopitelně maďarským nebo českým. Záležitosti maďarské jsou v reportážích téměř všudypřítomné, rovněž slovensko-české vztahování není opomenuto, i když patrně nemá tak „negativní“ konotaci jako vztahování slovensko-maďarské. Právě z komparace „duše“ Slováků na straně jedné a Maďarů nebo Čechů na straně druhé vyplývají četné rozdíly, které se podílejí na svébytnosti slovenského obyvatelstva, svébytnosti, která v současné Evropě a v současném světě je překrývána všudypřítomným multikulturalismem, který však může vést k svárům v oblastech nejen kulturních, ale etnických, národních, národnostních, společenských i politických. Bohužel „svébytnost“ a návraty k tradicím si leckdo představuje různě. Konkrétně ve slovenském prostředí a při slovensko-českém vztahování jde o negativistické postoje k založení společného Československa v říjnu roku 1918: na Slovensku 28. říjen není státním svátkem, dokonce bývá spíše připomínkou jisté „české kolonizace“ na Slovensku ve dvacátých a třicátých letech (podle statistik z roku 1930 na Slovensku působilo kolem 140 tisíc Čechů – vojáků, policistů, učitelů apod.), jak bývá vnímána asistence zejména české inteligence při tvorbě moderního slovenského státu a vlastně společného státu Čechů a Slováků v daném období. Hněv se nejednou obrací i proti T. G. Masarykovi jako symbolu někdejší myšlenky společného státu dvou jazykově i historicky nejbližších národů. Je to však jen jedna strana mince: tu druhou zase představují názory o tom, že dělení v roce 1993 nebylo správné a patřilo mezi politické akce s vykalkulovaným výsledkem. V reportážích si všímá i jiných symbolů, stereotypů nebo jen – českému, ale možná i slovenskému čtenáři nebo posluchači – málo povědomých skutečností. Jde o vlajku, o slovenskou symboliku nebo o slova slovenské hymny, resp. o drobné, avšak nikoliv nevýznamné sémantické nuance („Nad Tatrou sa blýska, / hromy divo bijú. / Zastavme ich bratia, / veď sa ony stratia, / Slováci ožijú.“ × … zastavme sa bratia…). Kniha reportáží ze slovenského prostředí je nesporně cenná z hlediska marketingu, neboť poukazuje na oblasti, které je možno ekonomicky využít. Nicméně může být vhodným zdrojem informací a podnětů rovněž pro kulturní antropology a sociology: Smatanovy reportáže líčí život v části centrální i v oblastech marginálních, zajímá ho „malý člověk“ a jeho kontext a obzor. Dostává se i na mýty, které se tradují o Slovácích, např. o jejich nestřídmém pití kořalky (pálenky) nebo o tom, že slovenští hoši a děvčata zůstávají nejdéle v dospělosti se svými rodiči v jedné domácnosti. Prostor má samozřejmě i Jánošík, ale i politikové 20. století (G. Husák, V. Mečiar, M. Dzurinda, J. Slota, I. Gašparovič, R. Fico aj.), nescházejí ani otázky již vzpomína-

150 Slovensko a antropologie Slováka v české (rozhlasové) reportáži ného vztahování v historických souvislostech (v podstatě nejvíce česko-slovenského a slovensko-maďarského). Jistě interesantní je vysvětlení, že rozdíly mezi lidem obývajícím českou kotlinu a moravské úvaly a podtatranským lidem byla existence Rakousko-Uherska. V re- portážích padají mýty o „holubičí povaze“ Slováků nebo různé jejich vlastní i cizí předsudky. Podobně, jako se Češi dovídají o sobě a o svých historických milnících nejvíce z reflexí cizinců, např. z knihy Szczygiełovy, Slováci se nyní mohou o sobě a své reflexi u nejbližších sousedů mnohé dočíst v reportážích Smatanových. O úvod ke knize Smatanových reportáží se postarala Magda Vašáryová, herečka a diplomatka. Připomíná svůj názor, podle něhož je sebevědomý jen ten národ, který je schopen se podívat do zrcadla, které mu nastaví ti druzí. Proto vítá reportáže českého rozhlasového publicisty Smatany. I když v knize jí schází více pohledů na ženy. Celkově knihu přijímá slovy: „Nielen preto, že búra niekoľko zažitých mýtov, ba dokonce som tam našla niekoľko faktov, o kterých som ani ja – „odborníka“ – nevedela, ale zároveň aj milo potvrdzuje pár predsukov, ktoré nám urobia dobre na duši. Jedným z príkladov je poradie tém v knihe. Najprv bačovia a až potom predseda vlády. A všetci jako by ich jedna Jánošíkova mater mala. Tak to má byť. Staré mýty treba zbúrať, mladšie vylepšiť a zároveň prispieť svojou troškou k vytváraniu nových.“ 9 Nakolik šlo o zrcadlo reálné a ze správného úhlu nastavené, ukáže čas a zejména čtenáři reportáží, resp. jejich zájem. Navíc dobře víme, že obraz v zrcadle nikdy není obrazem skutečnosti: zůstane vždy obrazem zrcadlovým, a proto svým způsobem pokřiveným.10 Pokud si reportáže najdou své příznivce v českých zemích a pokud se některými nastíněnými radami bude řídit několik jednotlivců nebo skupin ze Slovenska, o nichž kniha pojednává, splnila svůj účel. Bezesporu má svoji nepopiratelnou hodnotu informační, zvláště v psané podobě, která sice nemá tak veliký akční rádius jako reportáž rozhlasová (navíc v rozhlasové reportáži zpravidla nezazní tolik informací a soudů, prostor je dán také názorům běžných občanů),11 nicméně lze se k ní vracet,

9 Ibidem, s. 13. 10 Zrcadlo už ve starším písemnictví sloužilo jako metafora obrazu světa nebo alespoň jeho určitého výseku. Autorům přitom často nešlo o to, ukázat svět takový, jaký skutečně je, ale třeba takový, jaký by mohl být. Tím došlo k posunutí významů: znakový systém neodrážel skutečnost, jak byla vnímána většinovým publikem, ale spíše nějaký ideální stav. Autor docílil nejednou až převracení uvnitř znakového systému. Dobře situaci popisuje např. M. M. Bachtin v knihách o renesanci v její západoevropské variantě, ale i jiní autoři, z domácích českých např. E. Petrů. Zpravidla o užívání postupů parodie, ironie, pastiše apod., které zároveň signalizovaly závěr určité epochy s jejími příznačnými znaky, k nimž z hlediska umění patří „vyžití“ stylu a všech prostředků. Takové meziobdobí může trvat různou dobu. V umění se užívá pro něj termín manýrismus, samozřejmě vedle významu, který tento pojem má jako označení malířského stylu na střídě renesance a baroka. 11 Bylo by žádoucí některé reportáže, které mají předobraz v reportážích rozhlasových, vzájemně porovnat. Komparativní sondy, jak o nich byla řeč na počátku této stati, by ve výsledku pěkně ukázaly, že kniha je soustředěnějším, promyšlenějším a kompaktnějším celkem s cílem vykreslit současné Slovensko po dvaceti letech od rozpadu socialistického Československa (listopad 1989) a po téměř stejně dlouhé době na cestě samostatného suverénního státu (1. 1. 1993).

151 Libor Pavera

číst ji a interpretovat v různém politickém, společenském i kulturním klimatu. Kniha reportáží a rozhlasová reportáž tak mohou být komplementární entitou, která podává svědectví o jedné epoše dějin Slováků a o jejich vnímání českým reportérem a jeho prostřednictvím českým prostředím.

prof. PhDr. Libor Pavera, CSc. Konšelská 426/25, 180 00 Praha 8 – Česká republika [email protected]

152 Milan Pokorný (Brno) Ztrácení a nalézání v překladu. Praktické poznámky k jazykovému a kulturnímu kontextu

Abstrakt V současné době jsme svědky ústupu pasivního bilingvismu jako jedné z charakteristik česko-slovenského zvláštního meziliterárního společenství. Svědčí o tom např. uvádění dra- matických žánrů slovenského původu v českých médiích téměř výhradně v české jazykové verzi. Příkladem této tendence je bohemizace slovenského cyklu dokudramat Súdna sieň (v české verzi Soudkyně Barbara), projevující se nejen v rovině jazykové, ale též významové (kontextové). Jde o komplexní transpozici originálu s ohledem na odlišný horizont vnímatele. Klíčová slova: česko-slovenské meziliterární společenství, pasivní bilingvismus, překlad, interpretace, transpozice, horizont vnímatele Abstract Lost and Found in Translation. Practical Remarks on Linquistic and Cultural Context Today we can witness a decline in the passive bilingualism, which is one of the characteristics of the special Czecho-Slovak interliterary community. Among the many proofs we can see the publishing of Slovak dramatic genres in Czech media almost purely in adapted Czech language versions. An example of this trend is the thorough bohemization of the Slovak docu-drama series “Súdna sieň (The Courtroom, in Czech called Barbara, the Judge)”, which takes place not only on the linguistic level, but also on the level of content and context. It is a complex transposition of the original, with regard to the different horizon of the Czech audience. Key words: Czecho-Slovak interliterary community, passive bilingualism, translation, interpretation, transposition, perceptorʼs horizon

Jednou z podstatných charakteristik paradigmatu zvláštního česko-slovenského mezili- terárního společenství byl pasivní bilingvismus, tedy obecně rozšířená kompetence přijímat sdělení v širokém spektru funkčních stylů v libovolném z obou jazykových kódů. Jsme si vědomi limitů tohoto tvrzení, především určité asymetrie způsobené větší afinitou slovenských recipientů vůči českým sdělením. Jistě i tato skutečnost

153 Milan Pokorný v současné době přispívá k rychlejšímu odeznívání pasivního bilingvismu na české straně.1 Slábnutí vědomí blízkosti, vzájemnosti není přirozeně jen problém čistě jazykový. Obecně platí teze, že společný česko-slovenský společensko-kulturní kontext je v dnešním středoevropském aerálu stále více vytěsňován z každodenně prožívané reality a je nahrazován prožíváním jiných vstřícných proudů, centrismů a mezikulturních vazeb. Jestliže Jan Rychlík již o situaci posledních let společného státu konstatoval, že „Češi a Slováci žijí ve skutečnosti v Československu nikoli spolu, ale vedle sebe“ 2 (což ozřejmovalo podle autora této citace snadnost rozpadu společného státu), pak současná zkušenost svědčí o pokračování této trajektorie, v níž vzájemnost, podmíněná institucionálními a i osobními vazbami, je nahrazována paralelitou3. Ve změněných historických souvislostech se tak aktualizuje rys „nevzájemnosti“ jako nedílná součást integračně-dezintegračních vztahů a získáváme doklady jejích o nových formách. Ivo Pospíšil v této souvislosti hovoří o nesamozřejmosti4 česko-slovenského nadstandardní- ho vztahu. Jednou z reflexí tohoto procesu je situace v mediální sféře. Nejde jen o opuštění jazykového dualismu v dříve státních médiích, nyní médiích veřejné služby. Slovenština se v těchto médiích objevuje sporadicky, kampaňovitě, příkladem mohou být dny slovenské kultury v Českém rozhlase. Jen v jejich rámci jsou esteticky příznakové texty slovenské literatury a dramatu interpretovány v původní, nepřeložené verzi. Komerční média zařazují čas od času pořady zábavného charakteru, v nichž vystupují rodilí mluvčí – zástupci obou národů. Důvodem je možnost paralelního vysílání v obou částech bývalé federace s dvěma výraznými efekty: tím prvním je snížení výrobních nákladů a tím druhým větší zásah recipientů, kteří jsou „prodáváni“ reklamním agenturám. Nicméně tato strategie selhává tehdy, pokud je divákům nabídnut dramatický žánr. V takovém případě jsme na české straně svědky nahrazování originální zvukové stopy ve slovenských auditivních a audiovizuálních dílech šířených českými médii její českou jazykovou mutací. Výjimky samozřejmě existují, zejména

1 Na poměrně rychle postupující mizení pasivního bilingvismu jako specifické hodnoty česko-slovenských jazykových vztahů upozorňovala již relativně krátce po rozdělení společného státu Mira Nábělková, viz např. Rozdelenie a „vzďalovanie“. Niekoľko pohľadov. In: POSPÍŠIL, I. – ZELENKA, M. (eds). Česko-slovenská vzájemnost a nevzájemnost. Brno: Ústav slavistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity, 2000, s. 104‒105. K obdobnému závěru dospěla i Irena Lehocká ve studii Jazykové vzťahy v stredoeurópskom areáli. Sondy do slovensko-českých vzťahov. In: POSPÍŠIL, I. (ed.). Střední Evropa včera a dnes: proměny koncepcí. Brno: Jan Sojnek – nakl. Galium, 2015, s. 123. Souhrnný pohled na tuto problematiku nabízí např. NÁBĚLKOVÁ, M. Slovenčina a čeština v kontakte. Pokračovanie príbehu. Bratislava: Jazykovedný ústav Ľ. Štúra, Veda, FF UK Praha, 2008. 2 RYCHLÍK, J. Češi a Slováci ve 20. století. Spolupráce a konflikty 1914–1992. Praha: Vyšehrad, Ústav pro studium totalitních režimů, 2012, s. 8. 3 Nad tématem „parelity, parataxe či juxtapozice“ českého a slovenského jazykového i společensko-kultur- ního prostředí podnětně uvažuje Ivo Pospíšil: Česko-slovenské jazykově kulturní vztahy: nová situace. In: POSPÍŠIL, I. Když se nevyčasí aneb Stmívání. Brno: Jan Sojnek – nakl. Galium, 2015, s. 204‒205. 4 Ibidem, s. 209.

154 Ztrácení a nalézání v překladu. Praktické poznámky k jazykovému a kulturnímu kontextu v projektech tzv. artových stanic českých médií veřejné služby (ČRo Vltava, ČT art). Nicméně trend bohemizovat slovenské jazykové výstupy umělecké povahy je nepopiratelný. Aktuální příklad představuje úspěšný projekt jedné z českých komerčních televizních stanic Soudkyně Barbara, což je česká mutace slovenského cyklu s názvem Súdna sieň. Tento cyklus prezentuje v každém dílu sestřih jednoho soudního jednání. Řeší se výhradně kauzy všedního dne – nevěra, hádka o peníze, sousedské spory. Každý díl vrcholí vynesením rozsudku, takže divák má možnost porovnat vlastní postoj k projednávanému případu se závěrem soudu. Formát tohoto pořadu lze označit za dokudrama, tedy stylizované, dramaturgicky a režijně připravené scény převzaté z reálného života a předváděné s maximálním ohledem na zachování zdání autenticity. Tento formát často využívají dnešní televizní i rozhlasoví tvůrci, neboť má značný recepční potenciál. Z toho důvodu česká strana převzala od slovenské strany licenci na zmiňovaný projekt Súdna sieň, ovšem s ohledem na některé předchozí negativní zkušenosti na české straně s uplatňováním slovenštiny v dramatických žánrech (viz např. neúspěch seriálu Drahá tchyně, v němž slovenští i čeští herci účinkovali ve své mateřštině) bylo rozhodnuto celé dílo bohemizovat, a to ve všech vrstvách jeho struktury. České nadabování původní slovenské verze nepřipadalo v úvahu, neboť to vylučuje sama podstata dokudramatu. Efekt přítomnosti dokumentaristů přímo při dané události navozuje kromě řady dalších prvků (volba neherců, improvizace, způsob práce s kamerou, střih apod.) také autentická zvuková stopa. Proto bylo nutno angažovat překladatele do češtiny, odborníky na český právní systém, kteří zajistili soulad jednotlivých případů s českou legislativou, a rodilé české mluvčí jako účinkující. Výsledkem je z hlediska sledovanosti úspěšný projekt. To, čím je tento případ jedinečný, je komplexnost transpozice originálu. Nejde pouze o převod z jednoho jazykového kódu do druhého; zde dochází se změnou horizontu vnímatele i ke změně horizontu textu. Spolu s převodem jazykovým bylo nutno zajistit i převod mezi kódy kulturně společenské povahy: slovenský společenský kontext byl nahrazen kontextem českým. Při srovnání originálu a překladu tak můžeme sledovat, do jaké míry dochází ke konfrontaci odlišných recepčních zkušeností. Pro daný účel je určující míra ekvivalence mezi originálem a překladem nikoli z hlediska jazykově stylistického, ale pouze (nebo téměř jen) sémantického. Důvodem je významový posun z jednoho prostředí (kontextu) do druhého – se změnou kódu jazykového v tomto případě dochází i ke změně horizontu vnímatele – a to je záležitost, o níž se K. Benyovszky zmiňuje v souvislosti s „hermeneutickým potenciálem některých rozhodnutí překladatele“ 5. V tomto smyslu můžeme mluvit o interpretaci, která svým způsobem parafrázuje a komentuje výchozí text, a v níž překladatel je rovnoprávným účastníkem realizace uměleckého textu. Obecně lze konstatovat, že

5 BENYOVSZKY, K. Preklad jako po(d)klad k reinterpretácii originálu. In: POSPÍŠIl, I. – ŠAUR, J. (eds). Středoevropský areál ve vnitřních souvislostech (česko-slovensko-maďarské reflexe). Brno: Masarykova univerzita, 2010, s. 100.

155 Milan Pokorný podstatou jazykové i kontextové transpozice originálu je změna paradigmatu, tedy náhrada původního systému, jímž je horizont textu originálu, za systém nový, jímž je horizont textu překladu. V tomto procesu bylo nezbytné postupovat metodicky, avšak s respektem k psychosociálním a kulturně společenským souřadnicím obou kontextů, jako je symbolická geografie, systematika referenčních vztahů a asociací (jungovská archetypální „energetická významová jádra“ dávající konkrétní podobu podvědomým obsahům). Konkrétně jde například o topos regionu s vyšším sociálním statutem, tedy i s lepší možností uplatnění a výdělku, jak naznačuje následující příklad: „Odporca: Žijeme v regióne s najvyššou nezamestnanosťou. Nájsť u nás dobre platenú prácu je takmer nemožné. Sudca: Snažili ste sa nájsť si prácu aj v inom regióne ako v tom, v ktorom žijete? Odporca: Ja som aj našiel ponuky práce, na ktorú mám kvalifikáciu. No to by sme sa museli odsťahovať. Napríklad v Bratislave som niečo našiel, ale aj v Če- chách.“ Překladatelská strategie ve zkoumaném materiálu je založena na zrcadlovém efektu: slovenské reálie jsou umisťovány do českých zemí a naopak. V daném případě byl ovšem závěr pasáže v české verzi situován do Prahy a Německa. Symbolická geografie hraje ve hře významů velmi důležitou úlohu. Řešení některých situací je jednoduché – například změna areálu východního Slovenska s dvěma univerzitními městy umístěnými relativně nedaleko od sebe, na areál severní Moravy, kde je obdobná situace. Z gymnázia v Prešově je gymnázium v Opavě, z Šafárikovy univerzity v Košicích je Univerzita Palackého v Olomouci. Obdobné řešení je použito při náhradě pojmu, který je v horizontu vnímatele nesrozumitelný: „Vidím to, keď príde po Filipka. Malý celý deň nehovorí o inom, len že pôjdu do ZOO, a potom tá jeho zahlási, že ona chce ísť do Parndorfu. A vidím na Filipkovi, ako len prehltne sklamanie, keď to Robo zmení.“ Parndorf je rakouský obchodní komplex nedaleko Bratislavy, většině slovenských recipientů důvěrně známý pojem. Ovšem na české straně jej nelze použít, ale stejně tak nelze nalézt odpovídající obecně známý ekvivalent nacházející se v blízkosti českých hranic, proto byla v české verzi použita obecnější formulace „že chce jít do města nakupovat“. Složitější je nalézt plnohodnotný ekvivalent odlehlého, v historických konotacích chudobného kraje, jakým jsou slovenské Kysuce: „A bola to moja iniciatíva, že som jej ponúkla, aby prišla do Bratislavy. My sme totiž z Kysúc, bývame v osade, kde nič nie je. Chcela som jej pomôcť, aby sa uchytila, aby mala šancu na lepší život, ako mali a majú naši rodičia.“ Překlad dané pasáže „My totiž pocházíme z vesnice u Valašského Meziříčí, kde nic není“ vyjadřuje odlehlost regionu od centra, v daném případě od Prahy, ale smazává konotace kysuckého regionu známé slovenskému recipientovi z klasické literatury i lidové slovesnosti.

156 Ztrácení a nalézání v překladu. Praktické poznámky k jazykovému a kulturnímu kontextu

Topos jako sociálně determinující charakteristika se v sémantické transpozici objevuje opakovaně. Při překladu jedné ze scén se zpočátku zdálo, že postačí změnit Oravu (region vzdálený od hlavního města státu) například za Moravu, ale posléze se ukázalo, že je třeba pracovat s odlišným kulturně-historickým sémantickým kontextem: „Odporca: Často so mnou chodila na obchodné a aj súkromné stretnutia, ale sem-tam sa ukázala jej laznícka povaha a výchova z Oravy a bolo vybavené. Poviem vám, musel som sa aj hanbiť za ňu. Právný zástupca navrhovateľa: Zvykli ste v spoločnosti navrhovateľku podceňovať ohľadne jej pôvodu, doberať si ju a strápňovať ju pred ostatnými ľuďmi? Odporca: Občas som z nej urobil srandu, no bolo to v rámci slušnosti. Nie som magor, aby som sa takto správal k svojej žene. Navrhovateľka: V rámci slušnosti? Oslovenie teľa z lazov je podľa teba slušné? A ešte pred cudzími ľuďmi? Nebuď smiešny! A keď to bolo opačne, že som sa zasmiala na tebe, tak si ma vždy skoro prizabil.“ Na nesouladu povah sebevědomého Bratislavana a jeho ženy, původem a rodinným zázemím z oravských lazů, je založen celý spor. V českém kontextu pravděpodobně neexistuje substituce za oravské lazy, rázovitý region vnímaný v historické perspektivě dlouhodobě za perifierii kulturního i sociálního rozvoje. Proto bylo nutno volit obecnější formulaci: „…ale sem tam sa ukázala její vesnická povaha a výchova…“ Jinde se adekvátní řešení nalézt nepodařilo a překlad byl ochuzen o poměrně důležitou významovou vrstvu: „Niektorým to už bolo podľa mňa trápne, ale nasilu sa museli škeriť. Dokonca aj vtedy, keď slečna Varinská zahlásila, že nabudúce dostanem od firmy zájazd do Smrdá- kov.“ Český překlad „do Smrdákova“ není adekvátní, protože Smrdáky je reálně existující místní jméno – název slovenských lázní. Dvojsmysl přítomný v orginální jazykové verzi je obtížné definovat jako ponižující jednání, na rozdíl od českého překladu, který je jednoznačně dehonestující. Nezastupitelnou roli ve vytváření sítě sémantických souřadnic sehrává i znakovost kulturních artefaktů („vzácne obrazy od Laluhu“) či institucí („A zajtra očakávajte televízny štáb z Jojky, tí s vami zakrútia!“), v takových případech bývá zpravidla využit zmíněný zrcadlový efekt („vzácné obrazy od Lhotáka“, „A zítra očekávejte televizní štáb z Novy, ti s vámi zatočí!“). Obdobně byl vyřešen např. i problém plynoucí ze stále menší prostupnosti kulturního prostředí, což má za následek neschopnost českých recipientů identifikovat se s mnoha ikonickými pojmy slovenské masové kultury. „Navrhovateľ: Udiala sa veľká neprávosť na mojej osobe. Ja už som o tomto informoval aj médiá, aj ombudsmana, a napokon… Odporca (skočí mu do reči): Radšej ste mali napísať Majstrovi N, ten by vás určite pochopil!“

157 Milan Pokorný

Překladatel v daném případě zvolil značně uvolněný princip substituce: „Raději jste měl napsat do Zpráviček, tam by vás určitě pochopili!“ 6 Ve výše uvedených případech jde o aktivizaci jiných okruhů konotativních významů. Samostatnou kapitolu představují transpozice ve vrstvách lexikálních a stylových, např. posuny od víceméně nivelizované stylové struktury slovenského orginálu k odstínění charakterů jednotlivých postav používáním funkční vrstvy obecné češtiny nebo doklady postupného vzdalování sémantických paradigmat v nutnosti přiblížit českému vnímateli nesrozumitelné pojmy („Tak mu to dal vedúci patrične pocítiť. Začal na neho bliakať, že jeho firma nie je JRD a že jeho ľudia musia reprezentovať, aj keď ich nikto nevidí.“ – „S ľuďmi z dediny jednala ako s handrami, zato keď prišiel niekto z VUCečky, tak mu dobre že jazykom nelízala topánky…“). Povšimněme si zde pouze posunů významových, které si vyžádaly kreativní přístup překladatele. „Právny zástupca odporcu: Vyjadrila ste sa, že v posledných dňoch chodíte k navrho- vateľke na návštěvy. Aká je jej adresa? Svedkyňa (neistá): Poľovnícka… či Poľná ulica… Nejako mi to teraz vypadlo.“ Původní doslovný český překlad „Lovecká či Polní ulice“ byl při revizi změněn na „Zahradnická… nebo Zahradní ulice“. Zcela stranou ponecháváme případy lexikálního posunu typu „Ona je stará dievka“ – nesprávně přeloženo jako „Ona je stará děvka“ místo náležitého „stará panna“, „Čakáte so skríženými rukami“ – přeloženo „Čekáte se zkříženýma rukama“ místo náležitého „s rukama v klíně“ apod. Tento komplex by stál za samostatnou analýzu. Několik předchozích příkladů svědčí o probíhajícím procesu, v němž vedle totožných či strukturálně podobných kulturních obsahů se ve stále větší míře objevují rozdíly plynoucí z odlišných psychosociálních a kulturně společenských kompetencí, které nevyřeší jazykový překlad, ale jen „překlad významu“. Obrazně řečeno – nejde jen o to, porozumět slovenskému textu, ale také slovenskému kontextu a převést je do jazyka a kontextu přijímací, tedy české strany. A tady se ukazuje, že přirozená blízkost, a to nejen jazyková, ale i hodnotová, je věc značně relativní. Ale sama translatologie je už svou podstatou projevem interkulturním, kontextuálním. Daný případ ozřejmuje často zmiňovanou funkci překladu jako interpretace překračující čistě jazykové formy. K té je ovšem nezbytná kulturně-historická kompetence v obou kontextech. Překladatel zde totiž není zprostředkovatelem kulturního prostoru výchozího textu, tak jak je tomu například v českém překladu románu Ladislava Balleka Pomocník, v němž český překlad vystihuje specifické vlastnosti prostoru jižního Slovenska se všemi jeho esteticky příznakovými kvalitami. V případě sledovaného cyklu překladatel transponuje výchozí text do nového kontextu, vztahuje se k odlišnému horizontu recipienta. Předchází tak situaci, kterou lze nazvat „kulturním nedorozuměním“,

6 Majster N (Jozef Nodžák) je slovenský herec, bývalý šéfredaktor vysílání pro děti a mládež v bratislavském studiu Čs. televize. V devadesátých letech se stal známý jako Majster N v dětském pořadu Slovenské televize Crn.crn, kde hravou formou realizoval fyzikální pokusy. Později uváděl vlastní zábavný pořad pro děti.

158 Ztrácení a nalézání v překladu. Praktické poznámky k jazykovému a kulturnímu kontextu

plynoucí z přirozené vlastnosti vnímat „cizí“ jako součást vlastního hodnotového rámce, zvlášť tehdy, jde-li o strukturně tak blízký kulturně-společenský okruh, jako je slovenská společnost.

PhDr. Milan Pokorný, PhD. Ústav slavistiky Filozofická fakulta, Masarykova univerzita Arna Nováka 1, 602 00 Brno – Česká republika [email protected]

159

Jiří Poláček (Brno) Konfrontace české a slovenské národní povahy v románu Vladislava Vančury Útěk do Budína

Abstrakt Autor nejprve připomíná práce věnované fenoménu národní povahy. Poté charakterizuje román Vladislava Vančury Útěk do Budína (1932), přičemž se zaměřuje na jeho děj a postavy. Na jejich charakteristikách ukazuje, jak Vančura jejich prostřednictvím konfrontoval českou a slovenskou národní povahu. Závěr studie přibližuje hodnocení této konfrontace literárními kritiky, mezi nimiž jsou například F. X. Šalda, Arne Novák, Karel Sezima, A. M. Píša nebo František Gőtz. Klíčová slova: česká a slovenská národní povaha, Vladislav Vančura, Útěk do Budína, charakteristika postav, kritická odezva Abstract Confrontation of the Czech and Slovak National Nature in the novel Útěk do Budína by Vladislav Vančura The author remembers pieces of work that are devoted to the phenomenon of national nature. Then he characterizes the novel Útěk do Budína (Escape to Budín, 1932) by Vladislav Vančura. He is focused on its plot and characters, primarily. The author indicates how Vančura used the characteristics of literary characters to confront the Czech and Slovak national nature. The closing part of the study outlines the evaluation of this confrontation by literary critics, such as F. X. Šalda, Arne Novák, Karel Sezima, A. M. Píša and František Gőtz. Key words: Czech and Slovak national nature, Vladislav Vančura, Útěk do Budína, characteristics of literary characters, critical response

Fenomén národní povahy většinou bývá předmětem zájmu sociologů, filozofů či politiků, ale zabývají se jím i publicisté a spisovatelé. Z řady prací o této problematice lze uvést například Masarykovu Českou otázku (1895), spis Emanuela Chalupného Národní povaha česká (1907), Peroutkovu knížku Jací jsme (1924) a Mahenovu Knihu o českém charakteru (1924), jakož i sloupek Karla Čapka O národní povaze otištěný 23. října 1921 v Lidových novinách nebo stať F. X. Šaldy Češství a Evropa publikovanou v sedmém ročníku Šaldova zápisníku (1933–1934).

161 Jiří Poláček

Nad charakterem českého národa se zamýšlel také Vladislav Vančura, a to hlavně ve dvou dílech, jež jsou shodou okolností datována rokem 1932. První z nich je drama Alchymista, situované do rudolfinské Prahy a konfrontující českou povahu s italským naturelem ztělesněným alchymistou Alessandrem del Morone. Druhým dílem je román Útěk do Budína, v němž autor poměřuje český národní charakter s charakterem slovenským, byť jeho dominantním tématem je láska. Vančura ho vydal v nakladatelství Melantrich a získal jím melantrišskou velkou cenu: rozhodla o tom porota tvořená F. X. Šaldou, Otokarem Fischerem a Bedřichem Fučíkem; kromě Vančurova románu ocenila další dvě knihy z roku 1932 – soubor esejů Františka Chudoby Pod listnatým stromem a román Egona Hostovského Případ profesora Kőrnera. V dobové kritice měl Útěk do Budína vcelku velký ohlas. Je možno uvést dvě desítky kritických soudů, mezi jejichž autory byli jak mnozí známí kritikové (F. X. Šalda, Jin- dřich Vodák, Arne Novák, Karel Sezima, František Gőtz, Pavel Fraenkl či A. M. Píša), tak již pozapomenutí recenzenti (Bohumil Novák, Josef Heyduk, Václav Běhounek, Albert Vyskočil nebo Václav Pekárek). Zazněly však též hlasy spisovatelů – třeba Josefa Hory, Marie Pujmanové či Václava Renče. Jakkoli v těchto soudech převažovalo kladné hodnocení, celkově Vančurův sedmý román nebyl přijat tak nadšeně jako předchozí Markéta Lazarová (1931). Nicméně pak v každém desetiletí vycházel v reedicích a dnes je v obecném povědomí zapsán i díky stejnojmenné filmové adaptaci a pětidílnému televiznímu seriálu režiséra Miloslava Luthera z let 2002 a 2003. Hlavními postavami jsou dívka z pražské měšťanské rodiny Jana Myslbeková, její milenec a posléze manžel Tomáš Barány a jeho otec Štěpán Barány, majitel statku Vydra u Martina. Tuto trojici doplňuje Janina matka, sestry Dora s Alžbětou a jejich muži Vratislav Brehm a Hugo Nedbal. Románový děj začíná v Praze, kde se Jana během svého vysokoškolského studia seznámí se studentem Tomášem. Jejich sblížení pokračuje útěkem do Budína a brzkou velkolepou svatbou na otcově statku. Zde jsou přítomni i Janini příbuzní, takže dochází ke konfrontaci postav, které jsou odlišné národnostně, sociálně i mentálně. Jana s Tomášem poté pobývají na Vydře, avšak Tomáš se jí stále více odcizuje a je jí nevěrný s Helenou Stodorovou. Současně dochází k úpadku a pronájmu Vydry. Barányové s Janou odcházejí do Košic a Jana s manželem se potom vrací do Prahy. Žijí spolu v matčině bytě, Tomáš díky Brehmovi získá místo v Hlavní bance, ale své ženě se nevěnuje, hýří a tráví noci s nevěstkami. Nakonec utíká do Budína, kde se zastřelí. Po jeho pohřbu se Jana, jíž předtím zemře matka, sblíží se svým tchánem Štěpánem a začne se odvíjet „nový příběh“. Všechny uvedené postavy jsou charakterizovány hlavně prostřednictvím vypravěče a svými činy. Při modelaci jejich výtvarně pojatých portrétů Vančura aplikoval techniku filmového střihu. Vybavil je dosti velkým fondem emocí a odstíněnými psychologic- kými charakteristikami, jejich jazykovými projevy je však neindividualizoval. Jejich dialogy mají stejný ráz jako řeč vypravěče: je to svébytný jazyk plný metafor, archaismů i hovorových obratů. Svou relevanci mají rovněž jména většiny postav. Příjmení

162 Konfrontace české a slovenské národní povahy v románu Vladislava Vančury Útěk do Budína

Barányů signalizuje jejich národnost, zatímco Janino příjmení dokládá Vančurovu zálibu v pojmenovávání postav podle známých osobností, manifestovanou i příjmením Vratislava Brehma. Problematika české a slovenské národní povahy – spolu s problematikou dobových vztahů obou národů – je v charakteristikách těchto postav reflektována různou měrou. Kromě soudobé literární kritiky se jí zabývala i odborná vančurovská literatura: lze zmínit zejména monografii Milana Blahynky,1 ale mohu uvést i svoji studii otištěnou v Romboidu2 a knihu o Vančurových postavách.3 Vzhledem k názvu románu si nejdříve všimněme Tomáše Baránya (v jeho případě jde dokonce o dvojí útěk do Budína), který má ovšem mnohé společné rysy se svým otcem. Naturely obou Barányů implikují jisté rysy maďarství. Tomáš znal Budín ještě z předválečných let a také uměl dobře maďarsky. Byl výřečný, v lásce až bláznovsky vášnivý, ale nestálý (slynul „po všem kraji jako přenebezpečný dobyvatel srdcí“ 4). V jeho způsobech, jimiž okouzloval v pražském prostředí, se zračily staré panské mravy východní provenience: „Krajina dotýkající se východu má vskutku něco z jeho ohně a zaujetí. Blýská se v hněvech a vášni těchto obyvatelů. Jejich krev je nepochybně horoucí. Nic naplat, jakkoliv jde o zem malou a jakkoliv její bohatství nedosahuje žoků, jež tak příliš ztučněly v mírných pásech hlavního města, přece jen není ani o poznání menší, pokud jde o vzhled, o úpravu stolů a o dobrý mrav zastírající obžerství či smilné lásky.“ 5 Svatba s Janou Tomáše lidsky zvedla: „Tomášovy dobré vlastnosti vzrostly a rozmno- žily se, jeho sluch je bystřejší, jeho duch kypí, zrak všechno proniká, mysl dostala křídla a vzlétne postihujíc smysl nějakého přírodního zákona, zatímco neohrabaný školomet by sotva přeslabikoval prvé slovíčko.“ 6 Přesto zůstal nedospělý: „Bylo mu třiatřicet let a vše, co činí jinocha mužem, se ani nedotklo jeho klobouku.“ 7 V podstatě to byl slaboch bez pevného životního základu, a tak jeho tragický konec má svou logiku; jeho národnost je tudíž druhořadá, byť ji nelze pominout. Ovdovělý statkář Štěpán Barány má mnohé sympatické rysy, ale je to špatný hospodář: „Nebyl pyšný a netykal si se špindíry; netřásl se o troníček, měl odvahu říci i to, co se neříkává, byl pánem ve svém domě, a jakkoliv se příliš nestaral o hospodářství, dobře z něho žil.“ 8 Úpadek své Vydry nese těžce, leč s hrdostí. Má vojenské způsoby urozeného muže a bouřlivou minulost, miluje své hosty, je družný. Vypravěč v této souvislosti provádí přímou konfrontaci s Čechy: praví že o „srdečnost a družný mrav jsou Slováci lepší“ 9.

1 BLAHYNKA, M. Vladislav Vančura. Praha: Melantrich, 1978, s. 176‒185. 2 POLÁČEK, J. Román česko-slovenského poměru? In: Romboid, roč. 28, 1993, č. 5, s. 75‒79. 3 POLÁČEK, J. Portréty a osudy. Postavy v próze Vladislava Vančury. Boskovice: Albert, 1994, s. 67‒72. 4 VANČURA, V. Útěk do Budína. Praha: Československý spisovatel, 1963, s. 87. 5 Ibidem, s. 113. 6 Ibidem, s. 66. 7 Ibidem, s. 109. 8 Ibidem, s. 69. 9 Ibidem, s. 61.

163 Jiří Poláček

Štěpán jako zastánce starých časů „vyznával mínění, že není nad krále“ 10, představi- teli nové republiky pohrdal. Ač má historicky dané znaky, je typickým Vančurovým hrdinou z vyšších vrstev, který umí až rabelaisovsky vychutnávat život. V tvorbě svého tvůrce má blízko k baronu Danowitzovi z Polí orných a válečných (1925) a současně anticipuje knížete Megalrogova z Konce starých časů (1934) a statkáře Horvata z Rodiny Horvatovy (1938). Jana Myslbeková je v lecčems blízká Slovákům. Je především krásná: „Byl jí dán půvab a skytnut hlas, jenž okouzluje. Mluví, a vám se zdá, že zpívá.“ 11 Jako studentka příliš nevynikala, ale záhy se pro ni stala největší hodnotou láska k Tomášovi. Měla svou hrdost, a tak uměla odmítnout Brehmovy peníze. Na Vydře byla velmi oblíbená, snažila se mluvit slovensky, třebaže přitom dělala chyby. Snadno se přiklonila k „martinskému způsobu radosti“ 12 a svoji relevanci má i její sblížení se Štěpánem. Naopak její matka je protikladem velkorysých Slováků. Je přísná, šetrná a samo- tářská, neumí projevit své city, přestože má Janu velmi ráda: „Paní pečovala o svou studentku s přísnou láskou. Nebylo pochyby o tom, že ji miluje, dovedla to však dobře zatajit!“ 13 Její mentální odlišnost od slovenských postav se nejvýrazněji projevuje při jejím pobytu na Vydře: „Jak se říká, chodila jako tělo bez duše. Její nejmilejší dcera se vdává za muže, který ji odvedl dříve, než to bylo dovoleno. Nebude nikdy souhlasiti. Paní Myslbekové je úzko u srdce. Zdá se jí, že oba Barányové jsou divocí a holkářští.“ 14 Při přípravě Janiny a Tomášovy svatby se tato žena chová úzkostně a odměřeně, čímž se – spolu s Dorou a Alžbětou – odlišuje od ostatních hostů a zejména od Barányů, kteří „se drží mravu, jenž nemá nedostatek veselosti, v které je ztajena dobrota i vznešenost“ 15. Při opulentní svatební hostině, jejíž sugestivní popisy rovněž přispívají k charakteristice slovenské mentality, je veselo, avšak „paní Myslbeková zůstává zachmuřena; sotva se dotkla jídel, shledávajíc tuto hostinu obžernou a křiklounskou“ 16. Její smutný osud pak završuje nemoc a smrt. Zmíněné sestry Dora a Alžběta jsou postavy dosti matné, v lecčems podobné své matce. Mnohem větší prostor v románu i při konfrontaci české a slovenské národní povahy zaujímá Vratislav Brehm. Tento „velmož mezi měšťáky“ 17 je též národnostně osobitý: jeho rodina „pocházela odkudsi z Němec nebo z Holandska“ 18, sám mluví obstojně francouzsky, ač se identifikuje s českým národem. Při své návštěvě Budína po útěku hlavní milenecké dvojice se spřátelí s Tomášem, s nímž mimo jiné vede dialog o baronských mravech.

10 Ibidem, s. 78. 11 Ibidem, s. 12. 12 Ibidem, s. 55. 13 Ibidem, s. 11. 14 Ibidem, s. 59. 15 Ibidem, s. 61. 16 Ibidem, s. 45. 17 Ibidem, s. 7. 18 Ibidem, s. 49.

164 Konfrontace české a slovenské národní povahy v románu Vladislava Vančury Útěk do Budína

Jeho charakter se potom projeví při svatbě na Vydře, kde si počíná podobně jako slovenští hosté: „Potrpěl si na jídlo a pití, uzavíral snadno přátelství, dovedl složiti kozla ranou na komoru. – Ty věci mají značnou cenu v končinách, kde se nepřihlíží k tomu, jak rozkošně máte upjatou rukavičku. Brehm byl veliký a tlustý, mluvil hlasitě a chechtal se, co hrdlo ráčí.“ 19 Je nasnadě, že těmito rysy se podobá Štěpánovi Barányovi a dalším podobným milovníkům života, přičemž jeho národní příslušnost je zde irelevantní. Jeho švagr Hugo Nedbal, „doktor veškerých práv a znalec peněžnictví“ mající „nepře- konatelnou zálibu v knihách“ 20, se právě na Vydře projeví jako antipod slovenských postav. Je tu vnímán jako „vznešené vyžlátko“ 21 a sám se při hostině necítí nijak dobře: „Doktor Nedbal hleděl do talíře a myslil si, že by mu bylo stokrát líp, kdyby byl doma u svých knih.“ 22 Později je zkarikován – v kontrastu se svým příjmením – jako pěstěný muž až příliš pečující o svůj zevnějšek. Nyní se podívejme, jak Vančurovu komparaci české a slovenské národní povahy hodnotila dobová kritika. Obecně lze říci, že někteří recenzenti jí věnovali náležitou pozornost, jiní ji však reflektovali jen okrajově nebo vůbec ne. A. M. Píša akcentoval problematiku vztahu Čechů a Slováků a jejich národnostních specifik už názvem své recenze v Literárních novinách: Román česko-slovenského poměru?23 Otazníkem za tímto názvem ovšem zároveň vznesl jisté pochybnosti. Útěk do Budína mimoto recenzoval ještě v Právu lidu.24 Arne Novák označil toto dílo za „románovou zkratku dnešního rozporu mezi Čechy a Slováky“ 25 a za „epopej české touhy po Slovensku a české iluzivní důvěry v ně“ 26. Josef Hora mluvil o „polárních osách“, jež vztahoval k rozdílům nejen mezi Čechami a Slovenskem, nýbrž i mezi severem a jihem.27 Podle Františka Gőtze Vančura ve svém sedmém románu zachytil „životní souhru českého a slovenského životního typu“ a nabídl pohled do „některých oblastí životní chemie soužití českého a slovenského“. Uplatnil přitom „dvojí perspektivu prostorovou a časově psychologickou, dvojí rovinu životního řádu“ 28. Karel Sezima usoudil, že autor zde zobrazil rozdílné znaky obou národů jaksi mimochodem, přičemž charakterizoval dvě slovenské generace: starší „nečasově hrdou a kavalírsky heroickou“ a mladší úpadkovou. Český typ se Sezimovi jevil rozšafnější a vypočítavější, a to jako typ „šetrný až ke skrblictví a plebejsky snažilský

19 Ibidem, s. 58. 20 Ibidem, s. 38. 21 Ibidem, s. 59. 22 Ibidem, s. 59. 23 PÍŠA, A. M. Román česko-slovenského poměru? In: Literární noviny, roč. 6, 1932, č. 7, s. 3. 24 PÍŠA, A. M. Nový Vančurův román. In: Právo lidu, roč. 41, 1932, č. 80, s. 9. 25 NOVÁK, A. Cesty české literární tvorby v roce 1932. In: Rozhledy po literatuře a umění, roč. 2, 1933, č. 2‒3, s. 9. 26 NOVÁK, A. Vančurův román lásky a manželství. In: Lidové noviny, roč. 40, 1932, č. 188, s. 9. 27 HORA, J. Vančurova nová kniha Útěk do Budína. In: Rozhledy po literatuře a umění, roč. 1, 1932, č. 7, s. 49‒50. 28 GÖTZ, F. Nový román Vladislava Vančury. In: Národní osvobození, roč. 9, 1932, č. 93, s. 5.

165 Jiří Poláček až k malodušnosti“ 29. Podobně Pavel Fraenkl psal o protikladu „demokracie českých šetřilů“ a barányovské „rozhazovačné kavalírské hojnosti“, právem však konstatoval, že Vančuru láká spíš zemanské prostředí svými feudálními zvyky a „svou panskou tvrdohlavostí a houževnatou neústupností“ 30. Marie Pujmanová porovnala Vančurův románový obraz Slovenska s jeho dřívějším literárním zobrazením: „Uvykli jsme ze staršího českého písemnictví představě tklivé Slovače drotarů, bačů, srdéček na žudrech a malebné chudoby. Vančura však nenechal Slovensko koledovat a nadlehčil je do ovzduší romancí. Zpodobil v statku Vydře a v Štěpánu Baránym Slovensko jižních svahů, milostného výsluní a výbušných povah, epické pohostinnosti a kavalírské přímosti.“ 31 Kritikové si samozřejmě všímali i jednotlivých postav. V Janě a Tomášovi Arne Novák spatřoval protiklady mravní, sociologické i etnické32 a Ľudovít Zúbek, píšící pod pseudonymem Vl. Malina, jejich rozdílnou národní příslušností dokonce vysvětloval i jejich různá nedorozumění.33 Podle mínění Františka Gőtze Tomáš „není Slovensko“, ale jen jeho „jedna větev“, jež „nutně a organicky uhyne“ 34. U Štěpána Ľudovít Zúbek vyzvedl gargantuovské vychutnávání radostí života35 a F. X. Šalda ocenil zobrazení Štěpánova vztahu s Janou.36 Spolu s Novákem a Fraenklem Šalda pochválil také pasáže situované na Slovensko. Další recenzenty zas upoutaly maďarské prvky povah obou Barányů. Josef Hora v nich viděl radostný jižní typ37 a František Gőtz typ slovenského inteligenta, kterého formovala ještě Pešť a v němž „dožívá dekadence životní struktury, nahlodané v sa- mých základech“ 38. Jindřich Vodák nazval Štěpána „starožitným kavalírem maďarské výchovy“, kdežto u jeho syna shledával „niterné kavalírské pomaďarštění“ 39. Podle Zúbka vlastnosti Barányů způsobují románové napětí (ač příčiny konfliktů „väzí inde a oveľa hlbšie“). Jejich nositelé představují jistý typ Slováka, praví Slováci se však vyskytují u jiných spisovatelů, třeba u Mila Urbana.40 Je zřejmé, že dobová kritika danou problematiku interpretovala namnoze adekvátně. Jakkoli národní povaha je fenomén poněkud vágní a časově proměnlivý, Vančura mnohé charakteristické rysy Čechů a Slováků v Útěku do Budína postihl. Ztvárnil tu

29 SEZIMA, K. Z nové tvorby románové. In: Lumír, roč. 59, 1932‒1933, č. 1, s. 41‒44. 30 FRAENKL, P. Naše doba, roč. 40, 1932‒1933, č. 1, s. 54‒55. 31 PUJMANOVÁ, M. Češství levých spisovatelů. In: Doba, roč. 1, 1934‒1935, č. 17‒18, s. 234‒236. 32 NOVÁK, A. Vančurův román lásky a manželství. In: Lidové noviny, roč. 40, 1932, č. 188, s. 9. 33 MALINA, Vl. Elán, roč. 2, 1932, č. 9, s. 6. 34 GÖTZ, F. Nový román Vladislava Vančury. In: Národní osvobození, roč. 9, 1932, č. 93, s. 5. 35 MALINA, Vl. Elán, roč. 2, 1932, č. 9, s. 6. 36 ŠALDA, F. X. Průřez částí dnešního románu českého. Šaldův zápisník 5, 1932‒1933, č. 1‒2, s. 34‒37. 37 HORA, J. Vančurova nová kniha Útěk do Budína. In: Rozhledy po literatuře a umění, roč. 1, 1932, č. 7, s. 49‒50. 38 GÖTZ, F. Nový román Vladislava Vančury. In: Národní osvobození, roč. 9, 1932, č. 93, s. 5. 39 VODÁK, J. Československý román Vančurův. In: České slovo, roč. 24, 1932, č. 80, s. 18. 40 MALINA, Vl. Elán, roč. 2, 1932, č. 9, s. 6.

166 Konfrontace české a slovenské národní povahy v románu Vladislava Vančury Útěk do Budína rezidua dlouhodobého soužití Slováků s Maďary a problematiku jejich společného života s Čechy. Řečený román zároveň vyznívá jako skrytá polemika s ideou jednotného československého národa. Navzdory jeho historicitě je však nutno mít na paměti, že jde především o manifestaci autorova svébytného fikčního světa.

doc. PhDr. Jiří Poláček, CSc. Katedra českého jazyka a literatury Pedagogická fakulta, Masarykova univerzita Poříčí 7, 603 00 Brno – Česká republika [email protected]

167

Ivo Pospíšil (Brno) Kvázimemoáry jako mentální signál (české a slovenské příklady)

Abstrakt Autor přítomné studie ukazuje na zvláštní charakter současných memoárů na materiálu české a slovenské literatury posledních desetiletí. Současné memoáry se vyznačují nepřímostí, zprostředkovaností, metatextovostí, určitou falší, žánrovou heterogenitou. Oproti klasické fázi (Václav Černý, později např. Ladislav Štaidl), například i egocentricky nebo naopak ironicky a sebeironicky orientovaným (Radegast Parolek, Július Vanovič, Milan Hrala) je tu přítomna výrazná narativní strategie, rozostřenost, skrývání vlastního názoru, uhýbavost – vlastní názor je ukazován pomocí dokumentárního materiálu (interview, korespondence, komentáře k četbě apod.), což je demonstrováno například na textech Antonína Hošťálka, Mily Haugové nebo Veroniky Šikulové, které tendují ke komentáři, interview a deníku. Klíčová slova: memoáry, memoárové literatura a memoárové žánry, typologie memoárů, tematické rozpětí, strukturně žánrové rozpětí, narativní strategie, příklady z české a slovenské literatury, kvázimemoáry, polyvariantnost, heterogenita, metatextovost, nepřímost, zprostředko- vanost, přetvářka memoárů Abstract Quasimemoirs as a Mental Signal (Czech and Slovak Examples) The author of the present study demonstrates the specific character of contemporary methods at the example of Czech and Slovak literatures of recent decades. The contemporary memoirs are typical of indirectness, mediacy, metatextuality, a certain degree of falseness, and heterogeneity. Unlike its classical stage (Václav Černý, later, for example, Ladislav Štaidl), oriented egocentrically or, on the contrary, ironically or self-ironically (Radegast Parolek, Július Vanovič, Milan Hrala), there is an expressive narrative strategy, soft focus, concealment of oneʼs own opinion, evasiveness; one’s own opinion is being presented via documentary material (interview, correspondence, commentaries upon one’s own reading etc.) which is being demonstrated by the texts of Antonín Hošťálek, Mila Haugová, and Veronika Šikulová tending towards commentaries, interviews, and diaries. Key words: memoirs, memoir literature and memoir genres, typology of memoirs, thematic range, structural-genre range, narrative strategy, samples from Czech and Slovak literatures, quasimemoirs, polyvariability, heterogeneity, metatextuality, indirectness, mediacy, falseness of memoirs

169 Ivo Pospíšil

Literatura byla vždy chápána jako projekce společenského života a dokonce i v meto- dách, které byly hodně uzavřené do textu, jako byly v podstatě více či méně všechny imanentní metody i fenomenologie, bylo zřejmé, že literatura se společností souvisí, i když se to nekoncipovalo jako odraz nebo jako nadstavba nad společenskou základnou v marxistickém smyslu. Od časů pozitivismu se vždy objevovaly přístupy, které ze společenské struktury vycházely a s literaturou ji spojovaly. Případ Lva Vygotského (1896–1934), jenž spojoval psychologii s formalismem (psychologie uměleckého tvaru), Luciena Goldmanna (1913–1970), který spojoval sociologii se strukturalismem, tendování českého strukturalismu za Protektorátu Čechy a Morava k sociologii to dokládají. Ještě příznačnější je, že literatura může být i lakmusovým papírkem společenských změn, které teprve nastoupí, tedy že může společenský vývoj a jeho posuny předvídat, anticipovat, a to zejména ve spojitosti s proměnami člověka jako tvůrce artefaktu, tudíž z pozic antropologii a její kulturního rozměru. Nemyslíme tím, že by literatura mohla předvídat až do detailu konkrétní společenské a politické události, třeba převratového charakteru, nebo různá neštěstí, i když tyto „zázraky“ se staly, například v podobě predikcí katastrof, o nichž byly napsány texty dříve, než se reálně udály (nejznámější je novela Morgana Robertsona Futility, or the Wreck of the Titan z roku 1898 – začala být zajímavá až po katastrofě Titanicu roku 1912; pozdější reedice byly účelově upravovány tak, aby se popisovaná událost podobala reálné co nejvíce; zdroje uvádějí, že nefalšovanou reedicí je až vydání z Mansfieldu, Ohio, z r. 19751). Máme na mysli určité sémantické signály, které vysílá literatura nebo její části: obvykle zájem o žánrové struktury je spojován s kvalitativním vzestupem poetologické funkce literatury, posuny v žánrovém spektru, zejména v jeho tematice signalizují i výrazné společenské posuny, třeba žánr kroniky, jehož šíření se spojuje s rekapitulací vývoje, ohlížením, retrospektivou a přehodnocováním jako předpověď nějaké velké změny apod. V tomto smyslu se zdá, že jak v české, tak slovenské literatuře, ale i jinde dochází v posledních desetiletích k posunům v několika oblastech. Prvním je již mnohokrát zmiňované sbližování triviální/masové literatury s esteticky hodnotnou, druhým sbližování fikce a nonfikce, tedy literatury krásné a věcné. Summa summarum: změny či posuny se odehrávají na pomezí dvou oblastí, které se prolínají: věcné a triviální a krásné a esteticky relevantní. Právě v tomto prostoru hrají důležitou roli memoáry a jejich současné proměny.2 Z genologického hlediska patří memoáry k skupině literárních žánrů, jež se nacházejí na hraně věcné literatury, publicistiky, tj. esteticky irelevantní literatury, a krásné literatury, belles lettres. Patří k nim mimo jiné reportáž, esej, fejeton, sloupek, románová kronika, biografie, autobiografie a celá vrstva literatury faktu, tj. dokumentární literatury.

1 https://en.wikipedia.org/wiki/Futility,_or_the_Wreck_of_the_Titan, http://www.titanicworld.cz/vznik/ titan.html. 2 Viz naši studii připravenou pro publikaci v zahraničí Правда и ложь мемуаров – ta se zabývá jiným aspektem žánru.

170 Kvázimemoáry jako mentální signál (české a slovenské příklady)

V tomto žánrovém pásmu se všechny žánry a v nich jednotlivé prvky pohybují permanentně od jednoho pólu k druhému; někdy převažují esteticky relevantní faktory, někdy všeobecně poznávací prvky bez estetických ambicí. V poměrně vzdálené minulosti – asi před 35 lety – jsem se zabýval kronikou a románovou kronikou s publikačními výstupy, k nimž patřily knihy i samostatné studie.3 Právě memoárové žánrové struktury mají ke kronice a kronikovým prvkům velmi blízko, neboť propojení individualistického přístupu, objektivního toku času a stabilního prostředí, jež jsou typické pro kroniky, vytvářejí pozoruhodnost jejího tvaru. Je zřejmé, že žánrů „na hraně“ a „na okraji“ je více (viz výše), ale vztah kronikového a memoárového prostoru je silný a zřetelný. To, co se nyní projevuje ve studiu žánrů je krize tohoto zkoumání, tedy i specifické disciplíny – genologie. O tom jsme zhruba za 35 let napsali desítky studií a knih.4 Ale kromě toho je tu i jistý stupeň automatizace

3 Viz naše práce: Ruská románová kronika (Příspěvek k historii a teorii žánru). Brno, 1983; Labyrint kroniky. Pokus o teoretické vymezení žánru. Brno: Blok, 1986; Kronikální lokalita: tradice a současnost. In: Cesty k dnešku. Živé podněty a tradice ruské a sovětské literatury. Praha: Univerzita Karlova, 1983, s. 241–253; Koncepce prostoru a času v kronikách N. S. Leskova. In: SPFF BU, D 23–24, s. 109–117; Genologické pojmy a žánrové hranice (problém tzv. románové kroniky). In: Slavia, 1981, seš. 3–4, s. 381–389; Genologie – výhledy a úskalí. In: Čs. rusistika, 1981, č. 2, s. 66–69; Roman v novellach i roman-chronika (Zametki o differenciacii russkogo sovetskogo romana). In: Ruský jazyk, 1981, č. 2, s. 49–54; Syžet ruské románové kroniky (problematika titulu, syžetu, incipitu a explicitu). In: Čs. rusistika, 1982, č. 1, s. 16–21; Ruská románová kronika a utilitarismus. In: Čs. rusistika, 1982, č. 3, s. 114–119; Románová kronika a socialistická literatura. In: Slavia, 1983, seš. 2, s. 131–139; Vývojové fáze kroniky ve slovanských literaturách. In: Slavia, 1984, seš. 3–4, s. 349–357; Románová kronika jako žánrové východisko. In: SPFF BU, D 31, 1984, s. 49–56; Idyla, elegie, kronika a moderní literatura. In: SPFF BU, D 32, 1985, s. 197–201 (vyšlo v roce 1987); Stabilita kronikového vidění světa. In: Česká literatura, 1988, č. 2, s. 97–108; Prameny ruské románové kroniky: A. S. Puškin a S. T. Aksakov. In: Slavica Slovaca, 1990, č. 4, s. 312–321; Powieść- -kronika. In: Zagadnienia rodzajów literackich, z. 1 (65), t. XXXIII, s. 121–125; Žánrové metamorfózy v středoevropském kontextu. Sv. I. (spoluator Libor Pavera). Brno: Istenis, 2003. (napsal Na úvod, spolu s Liborem Paverou, studie Literární žánry a genologie: jistoty a hledání, s. 8–36; Kronika, s. 47–52; Cestopis jako faktor dynamizace, pohybu poetiky a žánrových systémů, s. 70–79; dodal část sekundární literatury); Josef Suchý mezi idylou, elegií a kronikou. In: Černá a bílá pravda. Josef Suchý (1923–2003). Brno: SvN Regiony, 2004, s. 21–28; Moderní (románová) kronika jako umělecká forma. In: Filolohični seminary. Chudožnja forma, vypusk 8. Kyjiv: Kyjivs’kyj Nacional’nyj Universytet imeni Tarasa Ševčenka, 2005, s. 68–74; Powieść-kronika. Heslo in: Słównik rodzajów i gatunków literackich, pod redakcją Grzegorza Gazdy i Słowini Tyneckiej-Makowskiej. Kraków: Universitas, 2006, s. 572–575 (přel. Krystyna Kardyni- -Pelikánová); Sujetkausalität und Romanchronik. In: Zeitschrift für Slawistik, 1984, Nr. 3, s. 421–434; Smysl i kontekst žanrovoj konvergencii mifa i chroniki. In: Zagadnienia rodzajów literackich, 1992, 2, 69–77; Tekučesť istorii i filosofija chronikaľnych struktur v russkoj literature. In: Idea i komunikacja w języku i kulturze rosyjskiej. Pod redakcją Andrzeja Dudka. Kraków: Wydawnictwo Uniwersytetu Jagiellońskiego, sine, asi 2011, s. 139–153. 4 Viz naše studie: Barokní literatura z pohledu komparativně genologické slavistiky. K barokologickým studiím Milana Kopeckého. In: Slavia, roč. 67, 1998, seš. 3, s. 349–356; Брненская школа лите- ратурнoй компаративистики и генологии/жанрологии и ареальное изучение славистики: ее истоки в контекстуальных связях. In: Izučavanje slovenskich jezika, književnosti i kultura kao inoslovenskich i stranich. Red. Bogoljub Stankovič. Beograd: MAPRJAL, Slavističko društvo Srbije, 2008, s. 278–293; Genologické pojmy a žánrové hranice (problém tzv. románové kroniky). In: Slavia, 1981,

171 Ivo Pospíšil v recepci žánrových posunů, jež jsou chápány jako samozřejmé. Právě to se nejvíce týká hraničních, mezních žánrů, v hraniční zóně esteticky relevantních a irelevantních žánrů. Memoáry tato kritéria splňují. Kdysi jsem se právě v souvislosti s kronikou a románovou kronikou musel zabývat i memoáry a myslím, že tehdejší odborná literatura o nich vystihovala vše podstatné.5

seš. 3–4, s. 381–389; Genologie – výhledy a úskalí. In: Čs. rusistika, 1981, č. 2, s. 66–69; Genologie a proměny literatury. Brno, 1998; Genologie a žánrovost. In: Významové a výrazové premeny v umění 20. storočia. Prešov: FF Prešovské univerzity, 2005, s. 111–131; Historicita a žánrovost. F. M. Dostojevskij a komparatisticko-genologický aspekt. In: Genologické a medziliterárne štúdie. Priesečníky umenia a vedy. Prešov: Acta facultatis philosophicae Universitatis Prešoviensis. Literárnovedný zborník 22. Zostavila: Viera Žemberová. Prešov: Filozofická fakulta Prešovskej univerzity, 2009, s. 56–72; Ключевые проблемы современной генологии и концепция «жанрового объема». In: Litteraria Humanitas – genologické studie I. Brno: Masarykova univerzita, 1990, s. 47–58; Labyrint kroniky. Pokus o teoretické vymezení žánru. Brno: Blok, 1986; Místo genologie dnes: nové problémy. In: Genologické a medziliterárne študie 1. Prešov: Acta facultatis philosophicae Universitatis Prešoviensis. Literárnovedný zborník 29. Zostavila: Viera Žemberová. Prešov: Filozofická fakulta Prešovskej univerzity, 2009, s. 5–17; Pragnienie ścisłości i historyzmu: nauka o literaturze w atmosferze postmodernizmu. In: Teksty drugie, 2002, č. 4, s. 195–201; Problém genologických koncepcí. In: Slovenská literatúra, 1988, č. 4, s. 298–313; Problémy a souvislosti současné genologie. In: Studia Moravica II. Olomouc: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas Philosophica, Moravica 2, Universitas Palackého v Olomouci, 2004, s. 29–46; Rozpětí žánru. Brno: Sprint Print, 1992; Ruská románová kronika. Brno: Masarykova univerzita, 1983; Ruský román znovu navštívený. Historie, uzlové body vývoje, teorie a mezinárodní souvislosti: Od počátků k výhledu do současnosti. Ed. Jaroslav Malina, obálka, grafická a typografická úprava Josef Zeman – Tomáš Mořkovský, Martin Čuta, ilustrace Boris Jirků. Brno: Nadace Universitas, Edice Scientia, Akademické nakladatelství CERM, Nakladatelství a vydavatelství NAUMA, 2005; Ruský román. Nástin utváření žánru do konce 19. století. Brno: Masarykova univerzita, 1998; Slovenský literárněvědný trojúhelník: komparatistika – genologie – translatologie. In: Brněnská slovakistika a česko-slovenské vztahy. Ed. Ivo Pospíšil. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 1998, s. 45–48; Some Episodes from the History of Czech Slavonic Literary Studies in the Context of Contemporary Thought. In: Z zagadnień literatury, kultury i języka. Studia ofiarowane Profesorowi Edwardowi Możejce. Pod redakcją Bożeny Tokarz. Katowice: Śląsk, 2002, s. 151–161; Studie o literárních směrech a žánrech. Banská Bystrica: Katedra slovanských jazykov, Filologická fakulta, Univerzita Mateja Bela, 2004; V. G. Bělinskij a genologické aspekty literární kritiky. Slavica Slovaca, 1988, s. 132–137; Žánrová pátrání po „nové autenticitě“: souvislosti a dvě slovenské cesty. In: Genologické a medziliterárne štúdie. Genologické konfrontácie. Red. Viera Žemberová. Prešov: Acta Universitatis Prešoviensis, 2012, s. 5–24; Žánrové metamorfózy v středoevropském kontextu. Sv. I. (spoluator Libor Pavera). Brno: Istenis, 2003 (Na úvod, spolu s Liborem Paverou, studie Literární žánry a genologie: jistoty a hledání, s. 8–36; Kronika, s. 47–52, Cestopis jako faktor dynamizace, pohybu poetiky a žánrových systémů, s. 70–79); Genologie a já. In: PAVERA, L. et al.: Žánrové metamorfózy v středoevropském kontextu. Metamorfozy gatunków w kontekście środkowoeuropejskim. Sv. V. Praha: Verbum, 2011, s. 8–24; Literární genologie. Brno: Masarykova univerzita, 2014; Věda v čase všeobecného stmívání: k současné genologii, účelové paměti a moci ve vědě. In: Z dějin literární vědy: metody a přístupy. Editoři: Ivo Pospíšil, Miloš Zelenka. Rec.: Jiří Fiala, Tibor Žilka. Brno: Literárněvědná společnost, o. s., Tribun EU, 2014, s. 35–53; také In: Když se nevyčasí aneb Stmívání. Brno, 2015, s. 230–241; Genologie mezi módou, konjunkturou, stmíváním a nadějí. In: Slavica Litteraria, 2015, č. 1, v tisku. 5 Viz TŘEŠTÍK, D. Kosmova kronika. Studie k počátkům českého dějepisectví a politického myšlení. Praha, 1968; KOPECKÝ, M. „Kronika“ a „historie“ jako literární žánry epochy renesance. In: Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity, D 27, roč. 1980, s. 51–60; The Writing of History. Literary Form and Historical Understanding. Edited by Robert H. Canary and Henry Kozicki, The University of Wisconsin Press 1978; TRZYNADŁOWSKI, J. Struktura relacki pamiętnikarskiej. In: Księga pamiątkowa

172 Kvázimemoáry jako mentální signál (české a slovenské příklady)

Nejčastějším typem memoárů je kompromisní stavba s dokumentární základ- nou a vnitřními beletristickými vrstvami s estetickou dimenzí. Přitom se zdá, že pravdivé memoáry ani nejsou možné. A to nejen ve smyslu subjektivity výpovědi, ale i z důvodu strachu z nenávistí, kterou mohou probudit, ze soudu, ze msty dotčených i z přílišného obnažení lidské intimity samotného autora, nemluvě o politických konotacích, které ani dnes nejsou o nic méně nebezpečné. Proto existují jedny memoáry psané pro jeden režim, druhé pro druhý. Současnost, tj. počátek 21. století, je dobou očekávání velkých a zásadních spo- lečenských změn – již několik let. Na jedné straně se lidé nostalgicky ohlížejí po událostech konce 20. století spojených s likvidací SSSR a jeho satelitů, světové socialistické soustavy a počátcích obnovy kapitalismu, konci studené války, v níž byl poražen komunismus – jak někteří tvrdí – a zvítězil kapitalismus a různé podoby parlamentní demokracie. I když se zpočátku zdálo, že nastává idylická doba („konec dějin“ – klíčovými knihami se staly bestsellery Francise Fukuyamy, roč. 1952, a S. P. Huntingtona, 1927–2008, jež byly v něčem komplementární a v něčem protikladné6), následující období ukázalo nejen krizové jevy, ale upřímně řečeno i osudové zvraty. Uvedly se do katastrofického pohybu skryté nebo poloskryté spodní proudy. Memoáry, zejména v zemích střední a východní Evropy, se na jedné straně nostalgicky ohlížejí, resumují vývoj do konce 80. let 20. století, na druhé líčí události 90. let, tedy restauraci kapitalismu, tzv. transformaci, zásadní majetkový převrat, a korupci jako utvářející se páteř systému – a v tom všem osudy jednotlivých postav. Jestliže těsně po roce 1989 vyjadřovaly memoáry dříve „zakázané myšlenky“ a události, o nichž se nesmělo psát, později tyto ostré pohledy změkly, zrelativizovaly se ve smyslu chápání dějin jako boje velkých a malých. Memoáry můžeme typologizovat podle různých kritérií, sami jsme navrhli trojstup- ňovou (tematické rozpětí, strukturně žánrové kritérium, narativní strategie) s tím, že memoáry budeme nazývat spíše memoárové žánry nebo memoárové texty, protože jsou přece jen – oproti minulosti – heterogenní, polygenerické a memoárový princip tu tvoří jen jednu, byť dominantní vrstvu. Připomínáme již vyslovenou tezi o apriorní „nepravdivosti“ memoárových textů, nyní především z důvodu strachu memoaristy z existenční diskriminace, který je – na rozdíl od minulosti – zcela skrytý, neboť, jak mnozí tvrdí, svět dosud nezažil skutečnou třetí světovou válku, jen stovky více čí méně lokálních nebo nyní již spíše regionálních konfliktů právě proto, že člověk sám je jen hříčkou utajených skutečných vládnoucích

k czci Stanisława Pigonia. Kraków, 1961, s. 577–583; КАРДИН, B. Сегодня о вчерашнем. Мемуары и современность. Москва, 1961; VÁLEK, V. K specifičnosti memoárové literatury. Brno, 1984; BAGIN, A. Pokus o charakteristiku memoárovej literatúry. In: Slovenská literatúra, 1977, č. 2, s. 170–179; KUSÝ, I. Memoáre ako žáner. Slovenská literatúra, 1972, s. 402–404. Týž: Memoáre ako svedectvo rozhrania. In: Slovenská literatúra, 1979, č. 3, s. 217–238, aj. 6 FUKUYAMA, F. Konec dějin a poslední člověk (The End of History, 1989). Praha: Rybka Publishers, 2002; HUNTINGTON, S. P. Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu (The Clash of Civilizations and the Remaking of World Order, 1996). Praha: Rybka Publishers, 2001.

173 Ivo Pospíšil sil, které nelze přesně identifikovat, jinak řečeno: nebezpečí mu hrozí odevšad, většinou z nečekané strany. I když se tyto úvahy mohou zdát předpojatými a takřka šílenými a vycházejí z různých náznaků konspirativních teorií, myslím, že za proměny podob dnešních memoárů vděčíme právě tomuto skrývanému strachu, který se často maskuje uměleckou inovací a experimentem. Slovo, jež nejlépe vyjadřuje toto váhání a skrytý strach, je „vyváženost“. Jsou historická údobí, kdy se vlna memoárů násobí v souvislosti s radikálními spole- čenskými změnami, s napjatým očekáváním nových jevů, režimů apod. O „vyváženosti“ jsem nejednou psal, naposledy v knize esejů, statí a glos Když se nevyčasí aneb Stmívání (2015): „Mezi historiky a politology, patrně i v jiných vědách, jež se zabývají společností synchronně nebo diachronně, se rozšířil žurnalistický termín „vyváženost“: tedy snaha vyjadřovat se nikoli v krajních polohách nebo v těch, jež jsou za takové vládnoucími médii považovány. Tedy ani ryba, ani rak, ни к селу, ни к городу, jak říkají zas Rusové. V politologii se hledá vyváženost politického systému: co na pravici, to na levici, silný střed. Jako by politiku nedělali lidé, ale nějací vyvažovači. To je však scholastika, přičemž tuto lexikalizovanou metaforu neužívám rád, neboť si scholastiky vážím. Ve skutečnosti žádná vyváženost není, často je to bouchnutí do stolu a výbuch revoluce, Strana mírného pokroku v mezích zákona je oxymóron. Tzv. extremismus je také dobově podmíněn: často co je dnes extrémní, je zítra běžné a naopak. Jistěže rakousko-uherští bojovníci za rovné hlasovací právo v roce 1907 mohli být pokládáni za extrémisty, stejně jako v jiných zemích bojovníci za volební právo žen: nyní to jsou zase ti, co místo Afroameričan říkají černoch. Nechci to bagatelizovat, ale tyto pohyby jsou zřejmé, i když mají jistě i své hranice, ale ty ještě přesně neznáme. Jestliže úkolem politologa může být delikátnost analýzy i navrhovaného řešení a jistá novinářská diplomacie, historie je vědou starou a měla by si risknout i výroky jasné, názory nevyvážené: vyvážeností přece nelze dojít k žádným objevům a novým formulacím, skutečná věda byla vždy nevyvážená: představme si, na co by asi přišel vyvážený Newton, Darwin, Einstein nebo Gödel.“ 7 Memoáry často vystupují v skryté žánrové formě, v narativních maskách, za nimiž vlastní autorovy názory jsou uschovány pod vrstvou jiných výroků a metametatextů – vše se představuje nepřímo. Jistě s tím – i když nikoli bezprostředně – souvisí i móda tzv. nespolehlivého vypravěče (unreliable narrator). Rozmytost, rozostřenost, nejistota, eufemističnost, uhýbavost spojené s nechutí jasně se vymezit jsou znakem současné vývojové fáze memoárů a memoárové literatury jako výraz situace člověka a společnosti v druhém desetiletí 21. století. Příkladem klasických memoárů s jasně vyjádřeným osobnostním hlediskem jsou Paměti Václava Černého (1905–1987), „rozhněvaného starého muže“, českého romanis- ty, literárního historika a kritika, zakladatele Kritického měsíčníku a signatáře Charty

7 POSPÍŠIL, I. Když se nevyčasí aneb Stmívání. Brno: Jan Sojnek – nakladatelství Galium, 2015, s. 100.

174 Kvázimemoáry jako mentální signál (české a slovenské příklady)

77. Paměti jsou v hodnocení nekompromisní.8 Vzhledem k tomu, že memoáry Václava Černého byly vytvořeny před rokem 1989, může jako příklad současnější memoárové klasiky posloužit vzpomínkový text českého skladatele, hudebníka „středního proudu“ Ladislava Štaidla (roč. 1945).9 Jeho memoáry zredigované J. Dobiášem vyjadřují již náznaky tzv. vyváženosti, ale jsou ještě dost individualistické, vyjadřují jasný názor, ale decentně, s jemností a noblesou, aniž by však cokoli podstatného zamlčovaly, a to ani věci politické a pro autora třeba méně příjemné. Jejich výkladovým jádrem je období od 50. let 20. století po počátek 21. století. Memoáry uvedl slavný český spisovatel židovského původu Arnošt Lustig – důvodem mohl být společný židovský původ (i když Štaidlova rodina konvertovala už před více generacemi), jistě i zdravý životní názor, včetně docenění místa lidské sexuality. Narativní strategií je tu ironický odstup, zdrženlivost, střízlivost, ale současně civilní otevřenost, subjektivní pravdivost a lehký cynismus. To, co zaujme na podobě současných pseudomemoárů nebo – jak jim říkám – kvá- zimemoárů, je jejich nepřímost, zprostředkovanost: autoři mezi sebe a popisovaný světa a jejich místo v něm vkládají ještě další mezičlánky. Například Antonín Hošťálek uveřejnil čtenářský deník, svého druhu kryptomemoáry10, sofistikované komentáře k vlastní četbě za určité období. Na rozdíl od naší dosud nepublikované, rusky psané studie, na niž jsme odkazovali výše,11 upozorníme zde jen na některé typy kvázimemoárů. Jedním z nich jsou vzpomínky zaměřené na určité důležité osobnosti. Takové je například vzpomínání Jaroslavy Vondráčkové na Jiřího Weila (1900–1959), jednoho z československých komunistů, který realisticky popsal situaci v Stalinově SSSR. Často bývá Weilova kniha chápána jako kritika stalinismu, ale tak to zcela není. Ukázaly to už problémy se změnou názvu knihy, jak o tom píše Marie Brunová12; jinak šlo o zážitkový popis sovětského života z pozice přesvědčeného komunisty, který se zúčastnil budování

8 ČERNÝ, V. Křik Koruny české. Náš kulturní odboj za války 1938–1940. Sešit 1 (Paměti, 1970, zabaveno; poté in Pláč Koruny české, Toronto, 1977, 2. vyd. London, 1985; Paměti 2. 1938–1945. Křik Koruny české. Náš kulturní odboj za války, 1992. O povaze naší kultury (E, München 1981; 1991; 1996 s esejem R. Preisnera; poprvé v samizdatu 1975); Paměti 1. Události z let 1921–1938 (Toronto 1982; poté s tit. Paměti 1. 1921–1938, 1994, ed. H. Pospíšilová a N. Obrtelová); Paměti 4 (Toronto 1983; poté s tit. Paměti 3. 1945–1972, 1992, ed. N. Obrtelová) – viz Slovník české literatury po roce 1945, http://www. slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=357, autorka hesla Václav Černý Růžena Hamanová, 1995, poslední aktualizace 5. 6. 2006. 9 ŠTAIDL, L. Víno z hroznů. Red. Jan Dobiáš. Praha: vydal Ladislav Štaidl, 2003. Viz naši studii Souvislosti dnešní české a slovenské prózy a jedna provokativní marginálie (Víno z hroznů Ladislava Štaidla). In: K poetologickým a axiologickým aspektom slovenskej literatúry po roku 1989. Red. Marta Součková. Prešov: Filozofická fakulta, 2006, s. 237–250. 10 HOŠŤÁLEK, A. Deník čtenáře 2014–2015. Ilustrace Miloš Navrátil. Brno: Moravskoslezský kruh, 2015. 11 Правда и ложь мемуаров, v tisku. 12 BRUNOVÁ, M. Ke genezi názvu románu Moskva-hranice českého spisovatele Jiřího Weila. In: GUNI- ŠOVÁ, E. – PAUČOVÁ, L. (eds). Slovanský literární svět: kontexty a konfrontace. Brno: Masarykova univerzita, 2015.

175 Ivo Pospíšil socialismu v SSSR a za různé tzv. prohřešky skončil načas i v gulagu. Původní název, jak autorka uvádí, měl být Ještě je Moskva, věta, jež v dobovém kódu komunistů znamenala odvolání k první a tehdy jediné zemi socialismu jako poslední záštitě: tedy název vyjadřoval něco zcela jiného, ale patrně z obchodních důvodů byl vydavatelem změněn.13 Jiným typem kvázimemoárů jsou egocentrické narativní strategie připomínající Paměti V. Černého, ale přece jen méně intelektuální a hluboké: v slovenském prostředí to mohou být „antimemoáry“ Júlia Vanoviče14, v českém např. Radegasta Parolka15: hyperbolizace postavy memoáristy, jenž je centrem všeho a má vždy pravdu. Přímo oponentní strukturou jsou memoáry Milana Hraly: stejně jako Parolek je profesorem Univerzity Karlovy a okruh popisovaných jevů by měl být tedy podobný, ale podstatně se liší nejen tematikou, ale hlavně narativní a hodnotovou strategií a přítomností humoru, ironie a sebeironie.16 Jde o mozaiku příběhů, často anekdotického, ironického a sebeironického rázu: tím se podobají zmíněným pamětem Ladislava Štaidla. Někdy memoárista vystupuje i jako zástupce celého národa a jeho osudu – takové jsou memoáry českého slavisty makedonského původu Ivana Dorovského.17 Memoáry se někdy skrývají za rozhovor/interview. Jde o dialog, přičemž skuteč- ným autorem je obvykle profesionální spisovatel nebo novinář, který tvoří z memorátů memoáristy.18 Někdy je proto obtížné rozlišit hlas spisovatele a memoáristy, stejně jako těžko hodnotit manipulativní a formativní ráz otázek: někdy jde skutečně o živý dialog, jenž tvoří organický celek.19 Partner v dialogu tak často vystupuje jako specifický spoluautor memoárů, např. dialog Jána Štrassera (roč. 1945), s Jánem Buzássym (1935), nebo Tiny Čorné (vl. jm. Valentina Zimanová, roč. 1965) s Kornelem Földvárim (1932–2015).20 Když pomineme memoáry o politických událostech, tzv. politické autobiografie, které jsou svou žánrovou podobou spíše klasické, jako je systémová sebekritika jako narativní maska v memoárech Milana Uhdeho21 nebo optimisticky laděné a poněkud retušované memoáry Jana Petránka22, jejichž tonalita je smířlivá k nepřátelům a oponentům, nebo poměrně uzavřené, sebestředné memoáry Anny

13 VONDRÁČKOVÁ, J. Mrazilo – tálo (O Jiřím Weilovi). Praha: TORST, 2014. 14 VANOVIČ, J. Zápisky z mŕtveho času / Antimemoáre. Bratislava: Literárne informačné centrum, 2014. 15 PAROLEK, R. Kruté i krásné dvacáté století. Memoárová mozaika v pěti dílech. Praha: Academia, 2013. 16 HRALA, M. Všecko bylo/bude trochu jinak. Ústí nad Orlicí: Oftis, 2010; HRALA, M. Všecko bylo trochu jinak. Dodatky. Ústí nad Orlicí: Oftis, 2014. Viz jeho knihu Ruská moderní literatura 1890–2000. Praha: Karolinum, 2007. 17 DOROVSKÝ, I. S domovem v srdci. Brno: Masarykova univerzita, 2014. 18 VOLNÝ, S. Od totality k demokracii anebo Jak jsem se dočkal listopadové revoluce. Rozhovory s Richardem Seemannem během let 2012–2013. Praha: Radioservis, 2014. 19 Život mimo kategorie. Rozhovor Jana Nováka s Johnem Bokem. Praha, Litomyšl: Paseka, Argo, 2015. 20 ŠTRASSER, J. Byť svoj. Rozhovory s Jánom Buzássym. Bratislava: Literárne informačné centrum, 2013; ČORNÁ, T. Kornel Földvári. Bratislava: Divadelný ústav, 2014. 21 UHDE, M. Rozpomínky. Co na sebe vím. Praha, Brno: TORST/HOST, 2013. 22 PETRÁNEK, J. Na co jsem si ještě vzpomněl. Privátní encefalograf našeho tak málo lidského XX. století. Odpovědný red. Milan Pokorný. Praha: Radioservis, 2014.

176 Kvázimemoáry jako mentální signál (české a slovenské příklady)

Blažíčkové23, spíše vzpomínky na vlastního muže a soužití s ním, nebo předsmrtné texty Miroslava Štěpána24, napsané za spolupráce s novinářem, spočívající v obhajobě vlastního pojetí listopadového převratu v Československu roku 1989, resp. memoárů migrantů, třeba Čechů žijících po více generací v Rusku nebo na Ukrajině, včetně tzv. volyňských,25 zůstávají tu specifické texty, vlastně spisovatelské konfese, které se týkají spíše řemesla a současně skrytě vyjadřují tradiční memoárové tematické a tvarové vrstvy intenzivní metatextovostí.26 V tomto jsou skrytější, niternější texty Mily Haugové symbolicky vyjádřené již názvem Písať ako dýchať: jsou to zápisky z četby, úvahy při psaní, komentáře k dobové literatuře, záznamy korespondence, úryvky rozmluv s blízkými lidmi apod., komentované recenze, ukázky cizích textů, lyriké eseje, např.: „Báseň je smrteľné písanie, okamih odblesku mora: zrkadlo horizontu: nebo a ďalej len v dňoch bez básne: ďalej len červená púšť začínajúca pri pobreží… Báseň je sladký vták smrti, ktorý spieva do sna. Pozeranie sa do pomalého zrkadla: zobudenie na neznámom brehu slov. Každodenne sa nám zmývajú z viečok písmená a sny: robí to denne život, ktorým, keď píšeme, pohrdáme.“ 27 Jinak tento typ kvázimemoárů koncipuje Veronika Šikulová: spisovatelství je tu spíše popisné v podobě průvodce po různých setkáních a konfrontacích: „Keď som v Hamrštíle v zásuvke našla list, ktorý Rudo (Rudolf Sloboda – ip) s tatom písali básnikovi Jánovi Skácelovi, začala som aj ja písať list Rudovi. Rovnako ako oni som list nedopísala, ani neodoslala. V tom liste Jánovi Skácelovi písali, že obaja boli na vojne v Brne, vymenovali krčmy, kam chodili na pivo, a spomenuli, že do Flédy nechodili, lebo by ich boli odtiaľ oficíri vyhnali.“ 28 Tento typ memoárů bychom mohli nazvat „deníkem spisovatele“, podobně jako Demlovy Šlépěje nebo Dostojevského Deník spisovatele.29 Přílišná heterogenita a zprostředkovanost memoárů zakrývá jejich určitou faleš, předstíranost, přetvářku, zbytečnou přizpůsobivost a chození s dobou a jejími režimy a hlásnými troubami, snahu smířit nesmiřitelné, chtěné polohy, úsilí o umělou nekonfliktnost, uhlazenost až idyličnost, minulost překrytou clonou zapomnění: to

23 BLAŽÍČKOVÁ, A. Teď něco ze života. Praha: Triáda, 2012. 24 ŠTĚPÁN, M. – HOLEC, P. Můj život v sametu aneb Zrada přichází z Kremlu. Praha: Nakladatelství Malý princ, Praha, 2013. 25 ANDRŠ, B. Česká Alexandrovka. Vzpomínky na život české vystěhovalecké komunity na Rusi. Praha: Národní knihovna ČR – Slovanská knihovna, 2015. 26 HAUGOVÁ, M. Písať ako dýchať (Sieť vody s tisícimi vchodmi). Bratislava: Literárne informačné centrum, 2014; ŠIKULOVÁ, V. Freska v dome. Bratislava: Literárne informačné centrum, 2014. 27 HAUGOVÁ, M. Písať ako dýchať (Sieť vody s tisícimi vchodmi). Bratislava: Literárne informačné centrum, 2014, s. 7. 28 ŠIKULOVÁ, V. Freska v dome. Edícia Siete. Bratislava: Literárne informačné centrum, 2014, s. 19. 29 Viz POSPÍŠIL, I. Žánr jako bezprostřední výraz autorovy osobnosti. Deník spisovatele F. Dostojevského a Šlépěje J. Demla. In: Slovenská literatura, 1990, č. 4, s. 338–349. O podobných textech M. Viewegha. Týž: Žánr prozaického deníku Michala Viewegha, poetika, žánrové tradice a souvislosti. In: STIL, roč. 10, 2011, s. 309–322. V poslední době se tomuto žánru věnuje moje doktorandka Lenka Paučová.

177 Ivo Pospíšil vyplývá z textové analýzy, zejména z jazyka a stylu memoárů, jež memoáristu a jeho skrývané postoje do jisté míry prozrazují, ale přesně to charakterizovat nelze, je to právě stylizačně zakamuflováno. Heterogenita současných memoárů, jejich polyvariantnost, polygeneričnost posilují metatextový ráz těchto děl a skrytý charakter subjektivity. Postmoderní pojímání virtuálnosti a znejistění, ambivalentnosti nejen pravdy a lži memoárů, ale hlavně absence jasného vyjádření osobnosti memoáristy reflektuje nejen strach, obavu, často jen těžko definovatelnou, úzkost jako výraz neporozumění a totálního odcizení současnému světu, rozkolu s ním, jenž je však uvědomován jen podvědomě, jako neuchopitelnost mechanismů, jimiž se řídí svět, obava ze skrytých sil, jejichž cíle nám nejsou a asi nikdy nebudou známy a které světu ve skutečnosti vládnou. V takovém světě se člověk cítí osamělý a opuštěný jako bezmocné dítě bez rodičů, bez jakýchkoli reálných i duchovních opor, pokud jimi nejsou Bůh nebo sama tvůrčí práce, ale většinou se zdá, že zejména pro relativně silného člověka, jenž po vzoru některých existencialistů nerad nadužívá transcendentních berliček, jsou tyto představy na budování pevných opor příliš mlhavé a rozostřené, což je dáno převažující intelektuální skepsí a bezbřehou nedůvěřivostí.

prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc. Ústav slavistiky Filozofická fakulta, Masarykova univerzita Arna Nováka 1, 602 00 Brno – Česká republika [email protected]

178 Patrik Šenkár (Komárno) Ľudové poviedky Čechov z rumunského Banátu

Abstrakt Ľudová slovesnosť je integrálnou súčasťou celospoločenského literárneho kontextu. Česká národnostná menšina v súčasnom Rumunsku, ktorá na tomto území už dvesto rokov žije vo forme enkláv, tiež vydala v epickej forme svedectvo o svojej existencii. Predmetný príspevok interpretačnou metódou sonduje práve túto oblasť krajanov z hľadiska tematiky, motívov i prozaických výrazových prostriedkov jednotlivých textov spomínanej proveniencie. Snaží sa poukázať na svojbytnosť a špecifickosť ľudových poviedok Čechov z rumunského Podunajska (teda z Banátu) so zreteľom na ich tradičnosť (ale aj istú variabilitu) a životaschopnosť v kontexte beletristického písomníctva 20. a 21. storočia. Kľúčové slová: národnostná existencia, Česi v Rumunsku, špecifickosť bytia, prozaická výpoveď, interpretácia, analýza Abstract Folk Short Stories by Czechs from Romanian Banát Vernacular belles-lettres is an integral part of the society-wide literary context. The Czech national minority in contemporary Romania, which, in the form of enclaves, has been living in this area for two hundred years now, has also issued an epic form of testimony of its existence. The present contribution probes by the means of the interpretation method precisely this area of the expatriates in terms of themes, motifs and prosaic means of expression of individual texts from the referred provenance. It seeks to highlight the peculiarity and specificity of folk stories of the Czechs from the Romanian Danube (i.e. from Banat) with respect to their traditional character (but also some variability) and viability in the context of the belletristic literature of the 20th and 21st century. Key words: minority existence, Czechs in Romania, specificity of being, prosaic testimony, interpretation, analysis

V súčasnej Európe azda neexistuje štát, ktorý by bol etnicky homogénny. Vytvárajú sa teda spoločenstvá ľudí rôznych národov a národností. Nie je tomu inak ani v súčasnom Rumunsku.

179 Patrik Šenkár

Česi sú v Rumunsku menej početnou národnostnou menšinou (v roku 2002 ich bolo 3 938, v roku 2011 už len 2 477; teda za desať rokov je to pokles až o 37 percent!). Žijú „roztrúsene“ najmä v Banáte, ktorá je oblasť juhovýchodnej Európy, rozdelená na tri časti: východná sa nachádza práve na území Rumunska (v Temešvárskej, Krašovsko-Severinskej a čiastočne Aradskej a Mehedințskej župe). Česi majú v dolnej komore rumunského parlamentu zastúpenie spolu so Slovákmi vďaka Demokratickému zväzu Slovákov a Čechov v Rumunsku. Česi v Rumunsku sa nazývajú aj Pémovia. Je to miestny banátsky (rumunský) počeštený výraz: po rumunsky pemi, odvodený od výrazu boemi, boemieni – teda český, pochádzajúci z nemeckého slova Böhm (teda obyvateľ Čiech bez ohľadu na národnosť). Dodnes si títo obyvatelia českej národnosti zachovávajú svoje zvyky a tradície. Obývajú obce, medzi ktorými s ich najväčším podielom sú: Dubová – 34,39 %, Gerník – 33,46 %, Coronini – 27,36 %, Berzáska – 14,24 %, Șopotu Nou – 6,22 %, Lăpușnicel – 7,59 %, Socol – 3,57 %, Veľký Pereg – 3,83 %, Eșelnița – 2,31 %, Oršava – 1,30 %. Katastre českých dedín boli osídlené v dvoch hlavných kolonizačných vlnách z juhozápadných, západných, stredných, stredovýchodných a severovýchodných Čiech. Bola to vnútorná kolonizácia v rámci jedného štátu, pretože České kráľovstvo aj Banát boli v tom čase súčasťou habsburskej monarchie. Prvú vlnu osídlenia vyvolal a zaistil akýsi János Magyarly, podnikateľ s drevom z Oravice a nájomca rozsiahlych lesov v pohorí Lokva a nad Dunajom. On doslovne vylákal niekoľko stoviek ľudí z Čiech, aby pre neho rúbali les, káľali, prepravovali drevo a pálili drevené uhlie. V roku 1823 založil Svätú Alžbetu (Elisabethfeld) a o rok neskôr Svätú Helenu (Sankt Helene, Sfânta Elena). Názvy týchto dvoch osád boli pomenované podľa mien jeho dcér. Druhú kolonizačnú vlnu už iniciovali a zaisťovali vojenské správne orgány monarchie, nakoľko potrebovali ďalších pohraničiarov. V rokoch 1827 – 1828 boli v ľudoprázdnom pohorí Almáš už organizovane založené ďalšie dediny s Čechmi: Bígr (Bigăr), Eibentál (Eibenthal), Frauvízn (Frauenwiese), Rovensko (Ravensca) a Šumice (Şumiţa); asi 15 kilometrov severovýchodne od Svätej Heleny potom vznikla významná česká kolónia: Gerník (Gârnic). V súčasnosti česká národnostná menšina v Rumunsku žije prevažne v šiestich obciach – sú to: Bígr, Eibentál, Gerník, Rovensko, Svätá Helena, Šumice. Dôvody kolonistov na presídlenie boli najmä ekonomické a spoločenské. Boli to strední roľníci a drobní remeselníci. Výraznou motiváciou ich odchodu na Dolnú zem bolo aj vyhnutie sa povinnej vojenskej službe (vtedy až štrnásťročnej). Väčšina prisťahovalcov si v novom prostredí ekonomicky prilepšila a získala aj 8 hektárov pridelenej (i keď zalesnenej) pôdy. Najväčším nepriateľom prvej generácie českých kolonizátorov v tejto krajine však bol práve les. Horské hrebene, pahorky, strmé rokliny a strže boli zarastené hustými listnatými pralesmi s prevahou hrabov a hlavne bukov. Nezostalo im však nič iné, len prispôsobiť sa objektívnym podmienkam krajiny a fyzickou prácou začať aspoň čiastočne meniť jej tvár. Tak plynul čas dvesto rokov… až dodnes.

180 Ľudové poviedky Čechov z rumunského Banátu

Odtrhnutím sa od starej vlasti obyvatelia českých ostrovčekov v juhozápadnom Rumunsku si dodnes zachovali svoj materinský jazyk a živé náboženské cítenie (až na pôvodne evanjelickú Svätú Helenu, kde dnes asi tretinu obyvateľov tvoria baptisti, sú Česi v Banáte výlučne rímskokatolíckeho vierovyznania). Ich slovná zásoba češtiny je však v porovnaní s lexikou Čechov žijúcich v pravlasti nepomerne chudobnejšia, v podstate ešte predjungmannovská. Banátska čeština nie je homogénna, nakoľko každú z vyššie uvedených dedín osídľovali prisťahovalci, pochádzajúci minimálne z dvoch či troch českých regiónov. V jazykovej kultúre tejto enklávy sú teda identifikovateľné vplyvy rôznych jazykov a ich nárečí okolitých etnických skupín (rumunčiny, srbčiny, nemčiny, maďarčiny), ale aj vplyvy všeobecnej a spisovnej češtiny. Okrem toho tzv. banátizmy, t. j. slová spoločné všetkým jazykom, resp. dialektom v Banáte, sú v reči podunajských Čechov dodnes živé, napríklad: hutvajda (obecná pastvina), špórovat (šetriť), trunk (liehovina), šrek (šikmo). U niektorých príslušníkov staršej generácie sa však aj dnes môžeme stretnúť až s bravúrnym ovládaním češtiny v prejavoch hovorených, obzvlášť práve v ľudových rozprávkach. Pochopiteľne, títo ľudia vytvárajú aj nehmotné kultúrne artefakty vo forme textov či výpovedí. Zachovali sa však najmä texty ľudovej slovesnosti, ktoré právom odzrkadľujú svojbytnú existenciu tejto národnosti. Zvláštnosťou vývinu ľudovej slovesnosti je, že v dôsledku veľkej zotrvačnosti života ľudu tieto útvary „[…] nemajú sklon stať sa vyhranenou a prevládajúcou tvorivou metódou.“ 1 Dotvárajú však kolorit bytia a myslenia tej-ktorej enklávy. Aj z toho dôvodu ľudová kultúra, rozvíjajúca sa organicky a kontinuálne, v priebehu stáročí dotvárala a vstrebávala do seba podnety z (často multikultúrneho) prostredia. Mohla však tak robiť najmä v pozadí poznania „[…] vždy iba na osobnostnej úrovni nositeľov ľudovej kultúry.“ 2 Ľud preto tvorivou silou vyprodukoval kultúru v nadväznosti na tradície – s výrazným a ojedinelým senzualizmom. Slovenská ľudová kultúra sa v týchto končinách až dodnes javí ako svojrázny plod tvorivého rozvíjania kultúrnej syntézy. Spredmetňuje tvorivú silu ľudu, ktorá mala možnosť realizácie v existujúcich společenských/dejinných podmienkach a vytvárať vlastný skúsenostný komplex sveta. Tvorivú potenciu duchovnej sily Čechov v Rumunsku môžeme deklarovať aj literatúrou, ktorá je vlastne rýdzo spoločenským javom. Je kultúrnou hodnotou, produktom vedomia individuality, samozrejme, so širším spoločenským dosahom. Jej osudom je, aby sa do sociálneho a individuálneho vedomia spätne vracala, obohacovala ho a vytvárala. Najvnútornejším zmyslom literárneho diela – popri úsilí názorne i výstižne zobraziť a vyvolať tenziou čo najsilnejšie napätie – „[…] je hľadanie historicky, spoločensky a osobne podmienenej miery detenzie.“ 3 Česi v Rumunsku vytvorili v rámci

1 MARČOK, V. Paralelnosť a prelínanie zobrazovacích koncepcií vo vývine ľudovej slovesnosti. In: Estetika a poetika ľudovej poézie. Bratislava: Tatran, 1980, s. 49. 2 TIMURA, V. Kontinuita ľudovej kultúry – základ utvárania národnej kultúry. In: Slovienske kontinuá. Bratislava: Tatran, 1991, s. 209. 3 MIKO, F. Spoločenský aspekt literárneho textu. In: Od epiky k lyrike. Bratislava: Tatran, 1973, s. 215.

181 Patrik Šenkár

ľudovej slovesnosti prózu, teda epické diela (i keď kratšieho formátu). Tie, prirodzene, vznikli v podmienkach ich konkrétnej spoločenskej situovanosti. Tú si autor môže alebo nemusí uvedomiť, avšak nemôže z nej vyviazať; ako „[…] tvorca artefaktov organizovaných v čase je každý tvorca epiky už štatutárne interesovaný na tom, aby poznal hodnotové priority spoločnosti, v ktorej žije.“ 4 Významným kultúrnym dedičstvom tejto enklávy je preto publikácia s názvom Tady byl samej les, ktorá obsahuje 24 ľudových poviedok Čechov z rumunského Podunajska. Nie je náhodou, že práve táto forma sa zachovala v najpočetnejšom množstve, veď prozaický folklór rumunsko-banátskych Čechov patril ešte aj pred päťdesiatimi rokmi k najčastejším prejavom ich duchovnej kultúry (najmä rozprávky, humoresky, poverové poviedky, povesti a rozprávania zo života). V publikácii sa nachádza 8 rozprávok, ktoré udivujú svojou pestrosťou a rozhľadenosťou (5 z nich je čarovných a 3 sú novelové). Okrem nich je v nej zaradených aj 16 nerozprávkových textov s témami ako: čo sa stalo/nestalo, čomu sa verí/neverí a podobne. Po úvodnom rozprávaní o príchode predkov sú do zbierky zaradené všetky poviedky s démonmi, po nich nasledujú 3 povesti a 1 humoreska. Po týchto textoch opäť prichádzajú 2 historky z vojny a 2 humoresky. Zaujímavé pritom je, že rozprávači jednotlivých príbehov (až na nepatrné výnimky) nepoužívajú/nepoznajú rozvinutejšie úvodné a najmä záverečné formulácie, také typické pre klasické rozprávky. Spomínaná kniha obsahuje ľudové poviedky rôznej proveniencie. Prvá z nich je vlastne akoby odrazovým mostíkom, znakom tradície o príchode Čechov do Svätej Heleny. Je spomienkou na založenie tejto obce s humorným opisom a využitím komického rozprávania. Uvádza sa spojitosť medzi predkami a súčasným stavom: „Dědeček pocházel z Bohuňovic. Voni přišli čtyři bratří Bášové. Jeden se menoval Jirka, jeden se menoval Venca, jeden se menoval Franta. A pak eště byl jeden a to já nevim meno. A Jirka Báša to byl můj dědeček.“ 5 Jednoduchou štylizáciou sa pritom opisujú ženby a vydaje holek a chlapců z Heleny na Bígr. Poukazuje sa aj na akúsi tajomnosť lesa a na jeho metaforickú silu pri rozdelení rodín. Dolnozemskú entitu symbolizujú dve vysadené moruše a prítomnosť hadov v blízkosti tejto obci v okolitých lesoch. Tento realistický prvok sa graduje a kontaminuje fantastickosťou o možnosti existencie krokodílov v okolí. Jednoduché syntaktické konštrukcie sa využívajú vždy aj v úvode jednotlivých poviedok, ktoré tak či onak nadväzujú na vlastných predkov z Čiech (děda byl Plzeňák). Komplexná hovorovosť sa využíva aj pri ich opise: boli pracovití a dožili sa úctyhodného veku. Na svojich potomkov zanechali múdrosť vlastného sedliackeho rozumu, akúsi bojácnosť proti často nezmyselným novotám, avšak najmä historky vyrozprávané deťom: „Až budou jezdit vozy bez koních, bude zle. A až budou lítat

4 ŠÚTOVEC, M. Časová situovanosť „rozprávania“ a „rozprávaného“ a jej dosah na estetickú organizáciu epického textu. In: MIKO, F. et al.: Súradnice literárneho diela. Bratislava: Tatran, 1986, s. 300. 5 SVOBODA, J. (ed.). Tady byl samej les. Dva tucty lidových povídek Čechů z rumunského Podunají. Nadlak: Vydavateľstvo Kultúrnej a vedeckej spoločnosti Ivana Krasku, 1996, s. 21.

182 Ľudové poviedky Čechov z rumunského Banátu

ptáci dřevený v povětři, tak tenkrát bude teprva zle.“ 6 Celkovo z poviedok cítiť úctu k starším (k starým mamám, susedkám, mamičkám); autori presne spomínajú na ich vek či okolnosti, pri ktorých sa dozvedeli patričnú historku. Často do svojich príbehov vkladajú aj nonsensový prvok, ktorý je v závere vnímaný ako rozuzlenie (napríklad světýlka boli tak starodávne v Čechách, že existovali už aj pred narodením Krista…). V niektorých poviedkach sa využívajú aj tzv. ľudovo-náučné prvky: vysvetľuje sa pôvod slov (raráškovia = škriatkovia, perchmandlové = škriatkovia v bani). Okolo nich títo ľudoví poviedkari kujú svoje tajomné príbehy. Vyslovujú sa pritom aj tak, že už neveria, ale napriek tomu gradujú svoje príbehy, opierajúc sa o fakt, že ich vyrozprával predchodca/nebožtík, ktorý predsa nemohol klamať! Občas sa v nich objavuje aj sociálny motív – najmä s tragickým koncom (napríklad výbuch plynu v bani a smrť 36 ľudí). Rozprávači tieto prvky vyjadrujú presvedčivo a stavajú sa (v pozadí prirodzenej zainteresovanosti) do akejsi ambivalentnej pozície: „Tak moudrý nemůžem bejt, ale něco muší (sic – P. Š.) bejt.“ 7 Tiež je aj zaujímavá samotná lexika týchto textov. V jednotlivých výpovediach sa objavujú aj, prirodzene, slová rumunského pôvodu: gázy (plyny), čobani (bačovia), ma- kar (že), paláto (palác), barem (aspoň)… Komicky (až s prvkami hororu) znie prípad stretnutia bezhlavého Rumuna s Čechom z Rovenska na oltáni (teda na štepovanom poli). Už vyššie spomínaný motív hada je prítomný v textoch na širšej ploche; je vždy silný, dlhý, ničivý. Stojí v kontraste s ľuďmi, ktorí s ním bojujú. Má rozprávkové vlastnosti, až nadprirodzené sily (žerie deti, ženy či ovce). Napriek tomu ho nemožno zabiť, lebo ho obklopuje onen tajomný les, jeho čaro a akýsi fond povier o strate šťastia. Jeho krutosť sa však stupňuje až do chvíle, kým richtár obce ako čelný predstaviteľ pospolitosti nevydá rozkaz na likvidáciu. Jeho antropomorfizovaná postava je opradená tajomstvami a poverami (kto ho zabije, tomu zomrie niekto v rodine). Ukrutnosť tohto živočícha je však kompenzovaná aj jeho (i keď občasnou) dobrosrdečnosťou. Rozprávač tento fakt konkretizuje pri starodávnom motíve nachádzania medeného kastróla so zlatom chudobnými vandrovníkmi pri idylickej studienke. To miesto strážil had, ktorý dával bohatstvo preto, lebo ho nezabili. Občas sa v textoch objavuje aj exotická postava Turka, ktorý sa nebojí hlbokých jaskýň hrozných (aj keď neďalekých) vrchov. Tie skrývajú samé zlato, avšak jedno- duchý dedinský človek nemá k nim prístup, veď najbližšia jaskyňa je vzdialená až 13 kilometrov… Príroda je teda zdrojom záhad a nevyspytateľností. Jednotlivcovi nezostáva nič iné, len využiť svoju rafinovanosť a šibalstvo na to, aby prežil v týchto tvrdých podmienkach Dolnej zeme. Akási obmena jánošíkovského motívu sa objavuje aj v príhode o Petrovi Mantovi, ktorý bol zlodejom, avšak neuškodil chudobným, ale vykrádal pánov. V jeho príbehu sa používa aj obmena iných rozprávkových motívov, napríklad Červenej čiapočky,

6 Ibidem, s. 23. 7 Ibidem, s. 27.

183 Patrik Šenkár nepochybne, s naturalistickejším podfarbením a ostrejšími hláškami. Žena až s primitívnymi výpoveďami dostáva za trest od zbojníka doslovne zámok na svoje ústa, samozrejme, nechýba pritom ani výchovný motív: človek nesmie hovoriť zlé o niekom, koho ani nepozná. Opisuje sa pritom aj celková drsnosť situácie, teda i spoločenského zriadenia, pri ktorom sa podplácajú žandári, zabíja sa nevinný človek, či strážcovia väznice nedajú ani deku odsúdenému v studenom žalári. Rozprávač opisuje aj vojnu Turecka s Bulharskom v „ňákejch údolich hlubokejch“ 8. Vychádza z vlastných skúseností zajatca, pričom tragické udalosti kontaminuje humor- nými epizódami (cesta po strmých horách na magaraci – teda na oslovi). Peripetie v zajatí sú tragikomické, z úst rozprávača reálne: „[…] tady že mě zabi. No jesli mě zabi, budu mrtev, ne? Protože Turci mě stejně by zabili. Protože sem byl já jejich nepřítel.“ 9 Hovorí pritom o smutnej vojnovej dobe a clivote v cudzine. Podobne však ako Švejk, aj on musí za každú cenu prežiť a vynájsť sa. Prirodzene, musí mu pomôcť aj akýsi deus ex machina (napríklad z kotúľajúceho sa sudu z kopca). Koniec koncov ňák bude a človek vždy musí zniesť útrapy. Tiež komicky pôsobí fakt o akomsi kamarátstve rozprávača s prezidentom Masarykom, s ktorým „moc rozprávěl“ 10 a „byl jeho pravá ruka ve válce“ 11. Spomína aj na Kluž v súdobom Uhorsku i na veselé príhody pri popravách (ako vešali toho istého odsúdenca už viackrát, nakoľko sa mu predtým vždy pretrhol povraz). Ako absolútne nonsensový výmysel znie starostlivosť prezidenta o jednoduchého dedinského človeka zo Šumíc. Spomína sa pritom aj svetlejšia stránka vojenčiny, napríklad súťaž o najväčšie klamstvo či hľadanie včiel v karansebešskej kasárni v Banáte. Uvádzajú sa aj Rusi i Nemci; najmä ich príchod do Svätej Heleny. Rozprávač uvádza typické vlastnosti niektorých národov/národností, samozrejme, s maximálnym komickým efektom: „Jak má krávu Češka s užitkem, tak je spokojena a nechce nic na světě… cikán je učerněnej vod malin a živí se mezi národem.“ 12 Zaujímavým príbehom je aj rozprávka o Adámkovi a Évičce, ktorých tiež ako v klasickom variante, i tu vychováva otec s macochou. Tematicky je začiatočným bodom opäť tajomný les, kde ich zákerní dospelí odvedú, aby sa stratili. Tam však nájdu chalúpku, v ktorej býva starenka so železným nosom so svojím starým. Klasický rozprávkový motív o vykŕmení mladých súrodencov je kontaminovaný satirickým humorom, ale aj akousi prízemnou vynaliezavosťou (mladí šupli do pece starenku, z ktorej zostal len železný nos; potom si zobrali peniaze, odtrhli si perník a bezostyšne išli domov). Čarovný prvok je vlastne záchrancom, schopným premeniť sa v potok, ktorý vie zachvátiť aj rútiace sa nebezpečenstvo. Zvieratá pritom pomáhajú, ale aj ubližujú ľudskému svetu; prinášajú šťastie (zlatý vtáčik) i nešťastie (čierny havran). Vtáci odlietajú opäť ďaleko do lesa; o ich živote si ľudia domýšľajú strašidelné príhody

8 Ibidem, s. 39. 9 Ibidem, s. 40. 10 Ibidem, s. 43. 11 Ibidem, s. 43. 12 Ibidem, s. 48.

184 Ľudové poviedky Čechov z rumunského Banátu

(ako zožral havran mladého chlapčeka). Dôležitá je teda cesta, po ktorej môže ísť najmä človek s dobrým úmyslom. Motív záchrany otca pred smrťou je čitateľsky efektívny. Synovia sa rad-radom zastavujú v krčme, upíjajú sa a nedávajú pozor ani na slovo vlastného otca či antropomorfizovanej líšky. Tá je schopná i napriek svojej prefíkanosti byť rýchla ako vietor a dať odvážlivcom dobré rady. Prízvukuje sa pritom dôležitosť dodržaného slova a splatenia dlžôb rôzneho druhu. Človek sa teda musí zbaviť všetkých prekážok, akoby vyliezť z diery aj pomocou dobrosrdečných spoločníkov na ceste. Kruto však znie fakt o premene líšky na holuba pri sťatí jej hlavy. Všetko to ale pomáha dobru, pričom dôležitý je konečný výsledok. V rozprávkach sa často vyskytuje aj motív vydaja princeznej, ktorá je prieberčivá len do tej chvíle, kým sa jej nepredstaví chytrý Honza. Jej smiech vyčaruje teda mladý chlapec, ktorý tým vlastne indikuje zlosť celkového okolia. Opäť sa tu objavuje chronotop lesa, kde ho neminie krutý osud: ľudia ho zabijú a schovajú pod dutý buk. Zostáva teda trápenie sa v kráľovskom dvore aj napriek tomu, že koniec koncov človek musí mať určité ideály a očakávania. Spomínaná cesta do sveta je akýmsi východiskom pri spĺňaní nereálnych snov obyčajných ľudí. To však vedie len cez niekoľko dedín a lesov. Počas tej vandrovky sa, prirodzene, dejú aj neuveriteľné veci: z hodiniek vypadávajú železné vajcia, ľuďom vyrastajú krídla a podobne. Na konci tejto cesty je však často aj princezná zatvorená vo veži a porovnaná s inou princeznou. Rozprávač uvádza pritom ideálny okolitý región, ktorý však hatí najčastejšie osoba akejsi udavačky (najčastejšie komornej). Je to svet opätovných tajomstiev, častých vrážd, krádeží i veštieb. Súdobý človek však musí z nich selektovať, mať guráž ako Baruška, ktorá bezostyšne bola schopná vyťať si triesku zo šibenice, na ktorej práve visel odsúdený… Kladnými vlastnosťami však človek môže nájsť duševný pokoj. Príbeh o skromnom starom otcovi, ktorý išiel radšej na spoveď do Brašova, je exemplifikačným príkladom akéhosi (ne-)spolužitia starých a mladých. Starý svet je priamy a skromný, pričom svet mladej nevesty a syna je plný ohováraní a vypočítavosti. Ich konfrontácia v pozadí humorného motívu tajomnej skrinky, ktorá vydá po smrti starčeka iba kremíkové kamienky, je vlastne kritikou honby za peniazmi a koniec koncov o márnosti zlomyseľnosti. Tu je vlastne skrytá potreba človečiny, teda ľudskosti, ktorá je neodmysliteľnou súčasťou (aj) dolnozemského človeka. Tento fakt je azda zreteľnejší v prípade, keď je jednotlivec integrálne zžitý s malou národnosťou na akomsi multikultúrnom ostrovčeku bytia. A práve Česi z územia dnešného Banátu (Rumunska) sú jedným z nich. Ich ľudové poviedky z rumunského Podunajska odzrkadľujú existenciu a úmernú životaschopnosť zachovania si vlastného bytia, kultúry, jazyka…

185 Patrik Šenkár

Literatúra MARČOK, Viliam: Paralelnosť a prelínanie zobrazovacích koncepcií vo vývine ľudovej slovesnosti. In: Estetika a poetika ľudovej poézie. Bratislava: Tatran, 1980, s. 46 – 51. MIKO, František: Spoločenský aspekt literárneho textu. In: Od epiky k lyrike. Bratislava: Tatran, 1973, s. 213 – 226. SVOBODA, Jaroslav (ed.): Tady byl samej les. Dva tucty lidových povídek Čechů z rumunského Podunají. Nadlak: Vydavateľstvo Kultúrnej a vedeckej spoločnosti Ivana Krasku, 1996. ŠÚTOVEC, Milan: Časová situovanosť „rozprávania“ a „rozprávaného“ a jej dosah na estetickú organizáciu epického textu. In: MIKO, František et al.: Súradnice literárneho diela. Bratislava: Tatran, 1986, s. 284 – 303. TIMURA, Viktor: Kontinuita ľudovej kultúry – základ utvárania národnej kultúry. In: Slovienske kontinuá. Bratislava: Tatran, 1991, s. 201 – 303.

PaedDr. Patrik Šenkár, PhD. Katedra slovenského jazyka a literatúry Pedagogická fakulta, Univerzita J. Selyeho Bratislavská cesta 3322, 945 01 Komárno – Slovenská republika [email protected]

186 Ľudové poviedky Čechov z rumunského Banátu

Príloha č. 1 – Obce a mestá v Rumunsku, v ktorých v súčasnosti žijú Česi

187 Patrik Šenkár

Príloha č. 2 – Titulná strana zbierky ľudových poviedok Čechov z rumunského Banátu

188 Lenka Szentesiová (Bratislava) Obraz ruskej prírody a krajiny v memoárových dielach českých a slovenských legionárov

Abstrakt Predkladaný príspevok sa zaoberá memoárovými (a čiastočne beletristickými) textami autorov mapujúcich obdobie I. svetovej vojny strávené v ruských légiách. Konkrétne skúma podoby vyobrazenia krajiny a kultúry a kultúrnej konfrontácie v daných textoch a rozdiely v ich znázornení pri komparácii diel českých a slovenských autorov. Okrajovo skúma aj tematiku orientalistických námetov. Kľúčové slová: legionári, krajina, Rusko Abstract The Picture of Russian Nature and Landscape in Memoirs by Czech and Slovak Legionaries The article concerns the memoir (and partly fictional) text mapping the First World War spent in the Russian Legion. Specifically examining similar representation of landscape and culture, and the confrontation of the texts and the differences in their works shown at comparation of Czech and Slovak authors. Marginally explores the themes of orientalist impresions. Key words: legionaries, landscape, Russia

Okruh literatúry, o ktorej bude reč v nasledujúcom príspevku, sa z dnešného pohľadu javí ako uzavretý v historicko-politickej klauzúre, spojenej s udalosťami I. svetovej vojny. Táto kardinálna historická udalosť iniciovala v českom i slovenskom literárnom prostredí vznik žánru legionárskej literatúry1 – tematicky heterogénneho literárneho

1 Jej diachrónne aj synchrónne ponímanie v kontexte slovenskej literatúry je problematické a ani žánrové označenie „legionárska literatúra“ nie je v slovenskej genologickej terminológii (na rozdiel od českého prostredia) zavedené. Táto absencia je zrejmým dôsledkom atrofie žánru: diel s danou problematikou (nehovoriac o tých, ktoré spĺňajú kritériá umeleckého textu) nie je až tak veľa, aby v rámci vnútorného rozpätia žánru došlo k jeho výraznejšej žánrovo-druhovej diferenciácii na poéziu, prózu a drámu a ďalej na žánrové útvary ako poviedka, novela, román a p. Dôvod atrofie žánru v slovenskom prostredí je pomerne prozaický: väčšina z autorov, ktorí o svojich legionárskych osudoch podali svedectvo, nemala

189 Lenka Szentesiová konceptu, integrujúceho široké spektrum tém a motívov. Témy žánru legionárskej literatúry majú spravidla empirickú oporu, alebo ak chceme, „kostru“: ich autori boli pri písaní memoárových, beletristických próz, intímnej aj burcujúcej lyriky, a dokonca aj drám a literatúry určenej deťom a mládeži, inšpirovaní udalosťami, ktoré prežili a ktoré natrvalo poznamenali ich povojnovú existenciu a v mnohých prípadoch aj politickú orientáciu.2 Zo spomínaného spektra tém sa konkrétne zameriame na reflexiu ruskej krajiny a prírody v memoárových textoch, pre „legionárskych“ autorov bol totiž vzťah k Rusku kľúčovou skúsenosťou, v literárnych dielach potom jedným z ťažiskových motívov. V závislosti od perspektívy vyobrazenia môžeme znázornenie Ruska poňať dvomi spôsobmi. Ak sa autor legionárskych próz v pozícii autorského subjektu situuje do pozície cestovateľa, obdivovateľa rozmanitosti a „inakosti“ ruskej prírody, ide o deskriptívne cestopisné reflexie. Vo fáze spomienok vyobrazujúcej „zabývanie sa“ v Rusku (to sa skôr či neskôr po úmorných zajateckých cestách stalo realitou), sa legionárski autori viac či menej intenzívne konfrontovali a zžívali s jeho kultúrnym zázemím, tradíciami a náboženstvom. Tieto aspekty postavené na báze zážitkovosti v memoárových i fikčných textoch vytvárajú dynamickú kultúrnu skicu krajiny a ľudí, v mnohom odlišnej od ich „predvojnového“ zázemia. Je pritom rozdiel, či je objektom takejto skice mesto alebo dokonca metropola, alebo v textoch dominuje vyobrazenie vidieckeho prostredia. Mesto je pre legionárskych autorov „impulzom ohromenia“ – reprezentuje dynamický a premenlivý sociálny organizmus, podnecu- júci vojakov k aktívnemu kontaktu s miestnymi obyvateľmi, krajanmi a exulantmi. Takýmito m(i)estami kontaktu boli pre českých i slovenských legionárov sídelný Kyjev, aristokratický, občianskou revolúciou poznačený Petrohrad alebo východnejšie, orientálnou atmosférou naplnený Vladivostok a Irkutsk. Oproti mestu, „impulzu kultúrnej konfrontácie“, stojí v memoároch vidiecka krajina – symbol nedotknutej a (nedotknuteľnej) prírodnej panorámy a archaickej kultúrnej tradície a náboženskej ortodoxie. Analýza cestopisných reflexií potrebuje svoje oporné body, preto ich niekoľko vyznačíme.

výraznejšie umelecké ambície a neraz išlo o tvorcov jedného (resp. jediného) textu 28, pričom jeho vznik bol motivovaný najmä spoločenským dosahom výpovede. Naplnenie tohto účelu spravidla zavŕšilo aj umeleckú činnosť tej časti legionárskych pamätníkov, ktorí neboli literárne činní už skôr. Na druhej strane legionárska tematika reprezentuje nadmieru špecifický fenomén, ktorý má v akomkoľvek literárnom spracovaní vlastnosti, ktoré nemožno uplatniť mimo vymedzený diskurz. 2 „Legionářská literatura je si až na vyjimky […] podobná jako vejce vejci. […] Shodná idea, shodné zážitky, shodné poslání, shodné deklarace i dekorace. […] Není náhodné, že esteticky inovativní, průrazné, k experimentu tíhnoucí není žádné dílo na legionářské téma. […] Válečné, dobrodružné a historicky explikativní, dokumentárně-vzdelávací a svědecké složky jsou prítomny v každém z těchto děl, a právě ony brání rozvinout epické pásmo jiným, nežli tradičním, namnoze deskriptivním způsobem.“ VÁCHA, D. Legionáři a Rusko. In: HAZUKA, P. (ed.). Legie a múzy. K historii československých zahraničních vojsk v letech 1914–1920. Literární archiv. Praha: Památník národního písemnictví, 2008, s. 16.

190 Obraz ruskej prírody a krajiny v memoárových dielach českých a slovenských legionárov

Prvotný obraz Ruska získavali legionári z okna vlaku, vlakových vagónov (teplušiek), bola to teda pohyblivá krajina za oknami. Príkladom takejto pohyblivej optiky zvnútra sú napríklad cestopisné reflexie slovenského prozaika a básnika Janka Jesenského v jeho memoároch Cestou k slobode (prvé vydanie z roku 1933).3 Krajina, ktorou prechádzal, mu horizontálne plynula pred očami, stávala sa úbežníkom plynúcej cesty a vnímal len jej oporné body, spojené s neustálymi presunmi – stanice, predmestia alebo architektonické objekty, ktoré ohraničovali horizontálnu panorámu cesty a boli viditeľné už z diaľky (napr. kostolné veže). Napriek tomu sa mu, azda kvôli dĺžke cesty, zdala krajina monotónnou. „Sedel som cez deň pri oblôčiku a díval sa na široký plochý ruský kraj s horami, nekonečným morom žltého žita, na slamou kryté chalupy medzi stromami. […] Všetko monotónne, až pohľad ustával.“ 4 Ruská príroda mala v porovnaní s jeho domovským prostredím mnoho podobností, vedela však byť aj magická a impozantná: rovnako ako pre iných českých aj slovenských legionárov, aj preňho platilo, že čím severnejšie a východnejšie cestoval, tým exotickejšie naňho prírodné prostredie pôsobilo. Fakt, že to bola exotika studená, ba až ľadová, len zvýrazňovalo inakosť a „chladnú“ krásu sveta Ďalekého východu, ktorý bol taktiež súčasťou ruskej krajiny. Čím viac sa blížil k Sibíri, tým viac sú jeho memoárové deskripcie prírody predchnuté lyrickou atmosférou iskrivej krásy. V zhode so svojou autorskou poetikou však tieto dojmy nenechá doznieť. Už v náznakoch svoje estétstvo profanizuje hľadaním sémantických paralel s banálnou, ale pre ľudský život (tobôž život zajatca) o to dôležitejšou materiálnou skutočnosťou. „Prešli sme popri Irkutsku, veľkom peknom meste pri rieke Angare. Krásny kraj. Samé jasky. Pred zrakmi v diaľke sa Ti rozšíri a blýska jazero Bajkal ako tekúce striebro. Vysoké zubaté biele vrchy, ako z cukru. Napravo od dráhy vrchy čierne ako z čokolády. Len to bola škoda, pravda, že neboly z ozajstného cukru a čokolády. Lepšie by bolo bývalo aj to, keby sa neboly bývaly blýskaly vlny jazera Bajkala ako striebro, ale tekúce striebro ako vlny Bajkala.“ 5 Ani ironické naratívne gesto však nedokáže spochybniť skutočnosť, že

3 Táto perspektíva v princípe znamená, že jeho spomienky možno čítať (aj) na základe vizuálnych vnemov, ako „trajektóriu cesty a krajiny“, ktorá je nielen deskripciou jej geografických a prírodných špecifík, ale aj vnímavou analýzou sociálnych, spoločenských a kultúrnych fenoménov. O memoárovom cestopise možno pri Jesenskom uvažovať aj preto, že práve priestorovosť vyobrazenia skutočnosti sa stáva v jadre textu hlavným organizačným plánom rozprávania a dostáva sa dokonca nad rámec chronologickej perspektívy usúvzťažnenia udalostí a javov signifikantnej pre memoárový žáner. Priestorové súradnice (a to rovnako vonkajšie, ako aj vnútorné) jeho spomienkový materiál kompozične usporadúvajú, čo sa odzrkadľuje aj v označovaní jednotlivých kapitol, pomenovaných podľa m(i)esta aktuálneho pobytu autorského subjektu alebo trasy, ktorou prechádza (Charkov – Tambov, Tambov – Sibír, V Berezovke za Bajkalom, Berezovka – Voronež). Názvy kapitol možno v súvislosti s priestorovosťou zobrazenia chápať aj ako orientačné body na základe ktorých Jesenský koncipuje text ako empirickú pamäťovú mapu, na ktorej „zaznačuje“ priebeh jednotlivých udalosti nielen na základe ozrejmenia ich historickej kauzality, ale aj v podobe cestovateľských fragmentov, zážitkov a impresií. 4 JESENSKÝ, J. Cestou k slobode. Úryvky z denníka 1914 – 1918. Matica slovenská: Turčiansky Sv. Martin, 1933, s. 41. 5 Ibidem, s. 65.

191 Lenka Szentesiová práve Sibír pôsobila svojou odľahlosťou na legionárov a zajatcov magicky, hoci žiť a prežiť v nej znamenalo každodenný boj.6 Pri prvej návšteve Sibíri však nezaprie snahu zakryť svoj strach a rešpekt poľudštením prírody, ktorá sa mu náhle odhalila v celej impozantnosti. „Sibír som poznal dosiaľ len z mapy a trošku z ruskej literatúry. […] Teraz sa mi predstavovala ako veľká biela mátoha, ktorá ma chce objať svojimi ľadovými ramenami. Triaslo ma nielen od chladu, ale aj od myšlienky na túto mátohu.“ 7 Lyrickejší, ale rovnako precítený opis Sibíri nájdeme u českých legionárskych autorov. „Všude, kamkoliv oko dohlédne les s množstvím pasek, pahorky, údolí s jezerem, louky, močály. Les různý: jehličnatý, listnatý, ponejvíce březový. Čarokrásný ve svých tichých hlubinách, zarostlý šípkovými a malinovými keři, rákosem a vysokými kopřivami, že sotva možno prodrati se. Větrem zkácené pně leží jeden přes druhý a sotva noha na ně stoupne, rozpadávají se v prach… Pestrá květena luční vítá nás všude, zpod jahodových listů dívají se jahody, chodce, prodírajíciho se lesem škrábne malinový keř a odkrývá bílé květy.“ 8 Pridávame ešte jeden obsiahlejší opis zimnej Sibíri českej proveniencie: „Na Sibiři nebylo nikdy tak těžkých ztrát jako na Urale. Tam, na zastávkách dráhy uprostřed pralesů, kde bojuješ bez mapy a beze znalosti terénu, kde s každé strany hrozí nebezpečí, kde nejsi jist ni z boku, ni ze zadu! Celé dny jsou nervy napjaty jako struna, očekáváš útok s té, neb s oné strany, aniž můžeš spolehnouti, že bys mohl míti napravo nebo nalevo spojení se svými. Ti jsou na druhé trati a vede se jim nejinak.“ 9 Vidíme, že v týchto textoch vystupuje krajina v podobe neprehľadného a nebezpečného vojenského terénu. Ten nie je predmetom estetizujúceho obdivu, dôležitejšia je znalosť jeho základných geograficko-prírodných charakteristík. Ak by sme chceli vidieť diferencie medzi cestopisnými reflexiami v dielach českých a slovenských legionárskych autorov, všimneme si, že českí autori boli viac než slovenskí fascinovaní okrem Sibíri aj impozantnosťou a hornatou krásou pohoria Uralu, videného, ako inak, opäť z okien vojenského vlaku.10 Cesta vlakom má okrem panoramatickej

6 „Krásna Sibiř se vojákům předvedla ve všech polohách, od dobrácké až po divokou – bouřlivou. Zažili tam všechna roční období, všechny výkyvy počasí […] Zima tam opravdu začíná poměrně záhy na podzim a posledný sníh roztává až pozdě na jaře. Mráz ovlivňoval nejen ‚garderóbu‘ legionářů, leč všechny aspekty jejich života – stravování, válčení, trávení volného času i hygienu. Právě proto si musíme při čtení lyrických popisů […] uvědomit, […] že sníh se vršil do několikametrových závějí, ostrý vítr dul obrovskou rychlostí a rozsáhlé omrzliny minimálně na nose, prstech a tvářích hrozily i při nejkratším pobytu mimo vyhřátou místnost nebo teplušku.“ VÁCHA, D. Legionáři a Rusko. In: HAZUKA, P. (ed.). Legie a múzy. K historii československých zahraničních vojsk v letech 1914–1920. Praha: Literární archiv, Památník národního písemnictví, 2008, s. 50 – 51. 7 JESENSKÝ, J. Cestou k slobode. Úryvky z denníka 1914 – 1918. Matica slovenská: Turčiansky Sv. Martin, 1933, s. 62. 8 Ze vzpomínek br. E. Dostála In. Za svobodu III. 1946, s. 460. 9 GAJDA, R. Moje paměti. Praha: Vesmír, 1920, s. 132. 10 Železnice se vine po úpatí kopců, proplétá se hadovitě… Po obou stranách železnice na strmých stráních jsou srovnány velké stohy dříví, které svojí tíhou div se stranách železnice na strmých stráních jsou srovnány velké stohy dříví, které svojí tíhou div se nesvalí do údolí. Železnice vine se tu lučinami, tu probíhá uměle vyhloubenými koryty: mocné stěny skalní mijíme hned na pravé, hned zase na levé straně.“ (zápis

192 Obraz ruskej prírody a krajiny v memoárových dielach českých a slovenských legionárov perspektívy krajiny aj v memoárových textoch svoje orientačné body – železničné stanice. Predstavovali dôležitý motív topiky žánru jednak preto, že na nich legionári strávili pri svojich cestách najviac času a stali sa tak pre nich a pri ich pozorovaniach priezorom do pochopenia mentality a zvyklostí ruských obyvateľov.11 „Pohyb“ by sme z cestovateľského pohľadu mohli vnímať aj ako synonymum zmätku, hmýrenia, ktoré v niektorých opisoch nadobúdalo až futuristické parametre. „Nádraží bylo napěchováno železničnými vozy. A nové a nové vlaky co chvíly přijížděly. Třesk nárazníků, kruté zavrznutí brzdících lokomotiv, dým jejich komínů, volání železničářů a piskot píšťal, zmatek nad zmatek v popelavém jitru, jehož sychravý vzduch věštil spíše podzim než jaro.“ 12 Motív železničnej stanice však v textoch fungoval aj synekdochicky: ako zástupný symbol vyobrazenia spoločenskej zmeny, ktorou Rusko prešlo v občianskej vojne v roku 1917, a ktorá postihla aj tie najnižšie vrstvy spoločnosti. Takto obrat smerom k totalitarizmu zachytil J. Jesenský: „Po staniciach úžasná nečistota, hotová kloaka, kam si kročil. Nik nečistil a nezametal. To bolo najpohodlnejšie zamestnanie v oslobodenom revolučnom Rusku. Každý chcel byť najmenej komisárom.“ 13 Pokiaľ zhodnotíme trajektóriu cesty v legionárskych memoárových textoch, zistíme, že pokiaľ nezobrazuje priamo bojové operácie, vo vzťahu k mestskému prostrediu spĺňa kritériá objaviteľskej cesty, alebo ak chceme, vojenskej turistiky.14 Jedným z najdôležitejších legionárskych miest bol, okrem Kyjeva a Petrohradu, Irkutsk. „Přes starý dřevěný most šlo se z nádraží přes řeku. […] Krásná jest Angara! Hned u ní rozkládá se město Irkutsk. Město jest pěkné, ulice dlážděné, veliký chrám, zdaleka viditelný dělá dojem. Po ulicích čilý ruch… Okolí Irkutsku je otevřené, vzadu se červenají kasárny… V nich je ubytováno naše vojsko.“ 15 Irkutsk predstavoval síce pomyselnú „východziu“ stanicu

neznámeho legionára z 8. apríla 1918). Opis pokračuje ďalej: „Tak jako včerejší den uplynul unavující jízdou zasněženou krajinou, obydlenou ponejvíce Tatary, tak dnes oči kochají se pohledem na překrásné partie předhoří lesnatého Uralu. Již za Ufou nabývá krajina rázu více hornatého a u Aschabalu jako bychom se ocitli v předhoří alpském… Úhledně vystavěné domečky ponejvíce ze dřeva jehož je tu nadbytek, krčí se v mocné vrstvě sněhové, jakoby se samy ještě chtěly chrániti před zimou.“ (Ibidem, nečíslované.) 11 „Na nádražích se soustředilo vlastně celé Rusko – a ten věčný neklid, pohyb, stovky lidských příběhů – to vše legionáře doslova fascinovalo.“ VÁCHA, D. Legionáři a Rusko. In: HAZUKA, P. (ed.). Legie a múzy. K historii československých zahraničních vojsk v letech 1914–1920. Literární archiv. Praha: Památník národního písemnictví, 2008, s. 39. 12 MEDEK, R. Mohutný sen. Román z války. Praha: J. R. Vilímek, 1930, s. 7. 13 JESENSKÝ, J. Cestou k slobode. Úryvky z denníka 1914 – 1918. Matica slovenská: Turčiansky Sv. Martin, 1933, s. 179. 14 „Legionáři nezapomínali ani na (většinou ostře kritické) zhodnocení infrastruktury sídel – občanské a úřední výstavby. Města jim připadala velká, lidnatá, ale nedostatečná svým vybavením – poukazovali zvláště na chybějící dláždění ulic. […] Pochvalu naopak sklízely městské parky, kde bylo možno pořádat různé kulturní podniky, nebo se jen procházet s děvčaty. Správné město muselo mít minimálně jedno kino, restaurace, čajovny, cukrárny, nebo podobná povyražení.“ VÁCHA, D. Legionáři a Rusko. In: HAZUKA, P. (ed.). Legie a múzy. K historii československých zahraničních vojsk v letech 1914–1920. Literární archiv. Praha: Památník národního písemnictví, 2008, s. 42. 15 FALÁŘ, J. Osobní deník Jana Faláře. In: KREJČOVÁ, J. (ed.). Českoslovenští legionáři, Rodáci a občané okresu Prachatice. Prachatice, s. 72.

193 Lenka Szentesiová

Ruska, legionári však putovali ešte ďalej východným smerom. Tam im celkom iný obraz poskytovalo exotické prostredie Ďalekého východu – Číny a Japonska). Toto prostredie môžeme považovať za orientalistický impulz textov nielen geograficky, ale aj kultúrne. Jeho kultúrnu „inakosť“ opisovali tak českí, ako aj slovenskí autori priam s dychtivosťou a úprimným záujmom. „Nejčistší Čína, vtěsnaná do několika ulic, hustě a hlučně kypící… Krámek na krámku, obchodníků jako smetí a celý život po celý den nic než neustálé obchodování, vykřikování, smlouvání… Ulice jsou přeplněny lidmi a hučí to v nich jako v úle; do neustálé této vřavy zní neustálé volání tahounů rikš a prskavé výštřely. A nad tím vším, trhavými a úsečnými zvuky, vzlétly do výše jasné melodické hlasy a táhlým způsobem pronášejí něco podobného recitativu.“ 16 Podobne precítené senzualistické opisy Orientu nájdeme aj u slovenských legionár- skych autorov, akcentuje v nich potreba konfrontácie s im vlastným európanstvom ako kultúrnym kódom, ale aj vedomím identity: „Prezreli sme si i japonskú obchodnú štvrť. Po veľkom Rusku bolo nám všetko malé, i Japončíci, aj ich obchodíky, aj ich domčeky. Ale tovaru mnoho a všetko lacné. Zvláštna pestrota všade. Farby kričaly, najväčšmi na ženách a deťoch. Pod večer, keď sa lampy zapálily, boli ulice ako u nás pri slávnostiach, s ohňostrojom. […] Pustili sme sa na vŕštek do európskej štvrti. Úzke uličky i tu. Osobniačky na japonský sloh. Dva gotické kostolíky. Studené, hrdé Europejky na rikšoch a automobiloch.“ 17 Vidíme teda, že orientalistická architektúra sa vyznačovala minimalizmom, ktorý bol síce pre cestovateľov zaujímavým, ale iba ako kuriozita, reália dokresľujúca kolorit prostredia, či presnejšie jedno z prostredí, ktorými na svojich cestách prechádzali. Rusofilstvo, ktoré Čechov a Slovákov do Ruska, Českej družiny a legionárskych radov priviedlo, síce pod vplyvom totalitarizmu stratilo čiastočne svoju silu, nie však zmysel. Stalo sa okrem boja za slobodu aj prostriedkom senzitívneho vnímania krajiny a kultúry, ktorého svedectvom sú práve legionárske memoáre, spomienky a romány.

Literatúra FALÁŘ, Jan: Osobní deník Jana Faláře. In: KREJČOVÁ, Jana (ed.): Českoslovenští legionáři, Rodáci a občané okresu Prachatice. Prachatice, 2000. GAJDA, Radola: Moje paměti. Praha: Vesmír, 1920. KARAS, Jan František: Román osmnáctého věku. Praha: Za svobodu, 1946. KREJČÍ, Václav František: U sibiřské armády. Praha: Nákladem Památníku Odboje, 1922. JESENSKÝ, Janko: Cestou k slobode. Úryvky z denníka 1914 – 1918. Matica slovenská: Turčiansky Sv. Martin, 1933.

16 KREJČÍ, F. V. U sibiřské armády. Praha: Nákladem Památníku Odboje, 1922, s. 49. 17 JESENSKÝ, J. Cestou k slobode. Úryvky z denníka 1914 – 1918. Matica slovenská: Turčiansky Sv. Martin, 1933, s. 241.

194 Obraz ruskej prírody a krajiny v memoárových dielach českých a slovenských legionárov

MEDEK, Rudolf: Mohutný sen. Román z války. Praha: J. R. Vilímek, 1930. VÁCHA, Dalibor: Legionáři a Rusko. In: HAZUKA, Pavel (ed.): Legie a múzy. K historii československých zahraničních vojsk v letech 1914–1920. Literární archiv. Praha: Památník národního písemnictví, 2008, s. 39 – 63. VÁCHA, Dalibor: Život v legiích. Českoslovenští dobrovolci na Rusi 1914–1918. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2011. [dizertačná práca]. VONDRÁČEK, František: Husité dvacátého století. Deník ruského legionáře. Praha: Československý vědecký ústav vojenský, 1922.

Mgr. Lenka Szentesiová, PhD. Centrum výskumu v predprimárnej a primárnej pedagogike Pedagogická fakulta, Univerzita Komenského Bratislava Račianska 59, 813 34 Bratislava – Slovenská republika [email protected]

195

Kateřina Vávrová (Brno) Román Pekelný ráj jako příspěvek do dobové literární diskuse

Abstrakt Román Pekelný ráj (1930) Čestmíra Jeřábka tvoří součást dobové literární diskuse, nastolené E. E. Kischem roku 1929, o vítězství publicistického žánru, konkrétně reportáže, nad (především psychologickým) románem. Jeřábek je svým původně avantgardním zaměřením přesvědčen o tom, že román má moc změnit skutečnost, že fantazie básníka utváří novou náplň reality. Jeřábek ve svých esejích z pozůstalosti Život a román (12. 11. 1929) a O tvorbě románové (nedatováno) rozvíjí myšlenky, které souhrnem posléze demonstruje v románu Pekelný ráj: k čemu je umění, co lidstvu dávají romanopisci, poukazuje na místo psychologizace v románu jako nutnou digresi v urychleném světě. Zároveň se zabývá reflexí spisovatele v konkrétních románových postavách a jeho vnitřní vznětlivosti, která dává syžetu svůj námět. Klíčová slova: Čestmír Jeřábek, Egon Erwin Kisch, Jan Amos Komenský, Jan Herben, Pekelný ráj, román, reportáž, funkce románu, eseje, avantgarda Abstract The Novel Pekelný ráj as a Contribution to the Literary Discussion The novel Pekelný ráj (1930) written by Čestmír Jeřábek is a part and parcel of the literary discussion established in those times by Egon Erwin Kisch (in 1929) who was confident that the novel (at least the psychological novel) is gets over and that the reportage is the genre of the future. Jeřábek is originally an avant-garde writer and he believes that the novel has some magic power to change the reality, in addition, the fantasy of poet is changing the reality. Jeřábekʼs novel Pekelný ráj comprises two essays from his inheritance—Život a román and O tvorbě románové—and he develops theirs subjects: e.g. what is the role of an artistic creation; what is the role of novel writers; the psychological mode in the novel as a necessary digression in an accelerated world. He is concerned with both a writerʼs reflection in another characters in the novel and inner poetʼs motor of feelings in which the novel subject is born. Key words: Čestmír Jeřábek, Egon Erwin Kisch, Jan Amos Komenský, Jan Herben, Pekelný ráj, novel, reportage, function of a novel, essay, avant-garde

Když brněnskému prozaikovi Čestmíru Jeřábkovi vyšel roku 1930 román Pekelný ráj, měl za sebou již čtrnáct let usilovné stylistické práce, počítáme-li od jeho

197 Kateřina Vávrová prvních recenzí v Moravské orlici a od prvních pokusů sestavit větší prozaický celek. Jeřábek v románu vydaném Miloslavem Dolínkem v Praze překračuje svá předchozí díla nejenom žánrovým posunem k psychologickému románu s někdy až překvapující introspekcí duše, ale také výběrem jazykových prostředků, čímž román nabyl výrazové kvality mnohem vyšší, než jakou měla díla dosavadní. Prozaikovy jazykové a stylotvorné (kompoziční) schopnosti se v čase ukázaly jako progresivní. Jeřábkovo pojetí uměleckého díla však zůstalo stejné, výsledek jeho snažení musí mít estetickou funkci před funkcí sdělovací či snad popisnou. V tom zůstává Jeřábek věrný svým avantgardním kořenům expresionistické poetiky. Následující studie se pokusí ukázat, jak Jeřábek tematizoval za pomocí románu Pekelný ráj otázky obsažené ve své esejistice z let 1928 a 1929. Román se totiž stal uměleckou odpovědí na dobovou diskusi týkající se zániku románu ve prospěch reportáže. Fabule románu je velmi jednoduchá. Protagonista Pavel Záruba žije v Brně, je spokojeně ženatý, pracuje v novinách a ve svém volném čase se věnuje psaní beletrie. Je tomu ovšem již rok, kdy mu vyšla jeho poslední kniha, a tak se sklíčen snaží najít námět nového románu, což se mu stále nedaří. Pokusí se jej nejprve najít ve vzpomínkách na své dětství, otce, matku, ale námět se nestane životadárným. V redakci se sblíží se stenotypistkou Evou Rydlovou, jejíž náklonnost chce využít jako spouštěč silných emocí, které by mu pomohly vydolovat v duši nosné téma. Když se Evy zmocní, účinek se na chvíli dostaví, ale nemá věčný charakter. Záruba nakonec odjíždí vlakem ke své manželce, jež dlí ve svém rodném městě ve východních Čechách. Jeřábkova románová triáda nese v názvu oxymóron pekelný ráj. Exegeze názvu vzaté ze samotného románu vede k pochopení, že peklem i rájem je umělecká tvorba jako taková: „Tvořiti! Býti umělcem! Toť ráj a peklo zároveň! Jaká slast, jaké utrpení!“ 1 Vysvětlení tohoto pozornost připoutávajícího contradictio in adjecto lze nalézt také v rukopise Jeřábkovy přednášky Život a román datované 12. listopadu 1929. Prozaik v ní připravil pro pražské posluchačstvo „pohled do autorovy duševní dílny“ 2: „Ale básníka poznáme podle zmatku, který zoufale překonává, podle smutku, nad nímž vítězí. Nestačí nám jazzová hudba, uvádějící v pohyb nohy, ale toužíme po hudbě, která dovede rozhýbati naše srdce. Ďábel, jenž pokouší básníka, nejmenuje se obecenstvo, ale srdce. A záleží na básníkovi, aby svůj zápas s ďáblem dovedl vyjádřiti takovým slovesným dílem, které by zaujalo pozornost čtenářovu.“ 3 To, co patří peklu, samotnému ďáblu, se ukazuje býti srdcem umělce. Pokud bychom tedy vsadili místo adjektiva pekelný substantivum srdce, vyšlo by nám spojení ráj srdce. A odtud již není daleko ke Komenského Lusthauzu (čili ráji) srdce. Výpravný titul

1 JEŘÁBEK, Č. Pekelný ráj: román. Praha: Miloslav Dolínek, 1930, s. 230. 2 Soukromý archiv Olgy Jeřábkové: JEŘÁBEK, Č. Život a román, rkp., s. 1. 3 Ibidem, s. 3.

198 Román Pekelný ráj jako příspěvek do dobové literární diskuse

Komenského díla v sobě pojímá vysvětlení ráje srdce takto: „ale kdož doma v srdci svém sedě, s jediným Pánem Bohem se uzavírá, ten sám k pravému a plnému mysli upokojení a radosti že přichází.“ 4 V srdci se nachází centrum securitatis, to místo bezpečí a upokojení i uspokojení. A právě takové místo protagonista románu Pekelný ráj nenachází ve vnějších věcech, nýbrž uvnitř sebe, ve své fantazii, která ze světa teprve udělá místo k bytí. Proto když zmiňovaný Pavel Záruba jednou chvátá domů, aby mohl psát svou knihu, „opakoval si v duchu, že pravou radost lze nalézti nikoli ve viditelném světě skutečnosti, ale ve vysněném světě umění.“ 5 Svět všednosti stojí v opozici světu fantazie, vnější proti vnitřnímu, a tak realita světa ulice musí vstoupit do světa umění, aby, pozměněna fantazií, tak nabyla vyšší hodnoty: „Ulice, hluk, oslepující světelné odrazy, vrhané skleněnými deskami před volanty. Obklopen tímto životem cítil se Pavel šťasten, jeho myšlenky nabývaly rytmu vnějšího světa, jeho fantasie zvedla kotvu, ovanuta vichřicí polední horečky. […] Uniknouti malosti, uniknouti klidu, jenž jako lišejník počínal se zmocňovati kůry jeho života! Více, více tohoto šlehání, více dychtivé rychlosti! […] Zachytit tuto hlučivou souhru, přinutit tyto davy, aby vstoupily do jeho díla a aby se staly poslušnými příkazů jeho fantasie!“ 6 Pavel Záruba, redaktor novin Denní pošta, unikal z reality do světa myšlenek a fantazií docela často, nebyl schopen přijímat pravdu takovou, jaká se jevila, ale informace o světě a o lidech si přizpůsoboval podle svého mínění. Jeho život jako by byl divadlem, jako by jeho bytí mělo napsáno ještě jednu roli, tu uměleckou, protože ta všední mu nestačila, té se vyhýbal. Ne nadarmo se slovo všední či všednost stalo jedním z nejfrekventovanějších v celém románu. V závěru románu se Pavel s pokorou přiznává k celoživotním hrám s lidmi a city, zároveň zjišťuje, že realita, ten pravý svět vyhrál nad ním: „proč kramařil se svými city a slovy jako herec, osleplý navždy uprostřed falešných světel divadla?Skrčil se zimomřivě a ohrnul mechanicky límec kabátu, jako by se chtěl ukrýt nejen před vichrem, ale před celým světem, jenž kolem něho táhl vítězným a nezadržitelným pochodem.“ 7 Jeřábkův román využívá intertextovosti, nachází se v něm několik citátů z děl význačných světových autorů, jež jsou vloženy do úst právě redaktora a spisovatele Pavla Záruby, aby demonstrovaly Zárubovu spřízněnost se všemi velikány, snad aby tak byl Záruba postaven vedle těchto spřízněných uměleckých duší V díle se objeví Charles Baudelaire, Arthur Rimbaud, James Joyce či Thomas Mann. Kromě zmíněné přiřazovací funkce intertextových vazeb mají citáty funkci únikovou, metamorfující skutečnost. Například, když se Pavel jednou dozvěděl, že jeho předchozí kniha je příliš literární, což pro něj znamenalo nepříjemnou, avšak pravdivou kritiku, udělalo se mu fyzicky i duševně nevolno, a jen díky vhodnému citování cizího básníka mohl své pocity přetavit v umění, a tedy se uklidnit: „Měl dosti sebevědomí, aby se ubránil

4 KOŘÍNEK, J. (ed.). J. A. Komenského Labyrint světa a ráj srdce. Praha: I. L. Kober, 1871. 5 JEŘÁBEK, Č. Pekelný ráj: román. Praha: Miloslav Dolínek, 1930, s. 139. 6 Ibidem, s. 44‒45. 7 Ibidem, s. 297.

199 Kateřina Vávrová trvalým pochybnostem o konečném zdaru svého díla, ale cosi z pravd nedobrovolně přijímaných vždy utkvělo v jeho duši a zaujalo v ní místo, jako se oblázek klade na dno potoka. V takovýchto chvílích, když vzpomínal trpkých pravd, jimž nebylo lze se vyhnouti, pociťoval hořkou chuť v ústech, jakýsi tlak na očích a únavu v konečcích prstů. Tíseň byla překonána, jakmile svůj smutek, až dosud trapně skutečný, přenesl v ovzduší literatury. Velmi rychle přestával věřiti, že jeho bolest je opravdovou bolestí, a již v ní neviděl více nežli dramatický námět, hodný pozornosti spisovatelovy. Podařilo-li se mu přivěsiti k situaci vhodný citát z některého básníka, cítil se zcela osvobozen a jeho smutek ustupoval jakémusi tichému a spikleneckému veselí.“ 8 Jednou Záruba nepřipojil ke skutečnosti správný citát, která se kvůli tomu nepro- měnila. Musel tedy zrychlit krok a fyzicky utéci z místa, které jej k tomu vydráždilo: Pavel Záruba vyšel ze dveří a […] jal se sestupovati se schodů. Každou nohu jako závaží. Jako z mramoru. Hned mu připadlo srovnání: Jako oživlá socha z „Dona Juana“. Ale přirovnání se nehodilo k situaci a Pavel Záruba, jemuž se tentokráte nepodařilo proklouznouti postranní skulinou ze skutečnosti do literatury, zrychlil chůzi, aby už byl z domu a na ulici.“ 9 Pavlova závislost na unikání do světa fantazie má existenciální význam: „Ve svém umění hledal dobrodružství, jež se mu nyní zdál život odpírati. […] Byl by si připadal zbytečný, kdyby nebyl psal. […] Žil uprostřed světa, který si zosnoval na papíře.“ 10 A když nebyl spokojen s myšlenkami, které ho napadaly, když nevytvořily svět, do něhož by se mohl nastěhovat, přepadala jej úzkost a pozbýval sil. Román Pekelný ráj nese znatelné rysy autobiografičnosti. Čestmír Jeřábek se v době, kdy román psal, předpokládejme rok 1929, možná i 1928, zabýval otázkami, proč spisovatel vůbec tvoří, jak se stát umělcem i proč stále psát román a nevěnovat se jinému žánru. V 6. čísle 1. ročníku Činu roku 1929 vyšla glosa Egona Erwina Kische Román? Ne, reportáž, v níž se Kisch provokativně staví vůči psychologickému románu ve prospěch reportáže. Argumentuje tím, že lidé poznamenaní válkou zažili takové situace, jež romány dosud nebyly s to vylíčit, a tak jedině reportáž, která čerpá ze skutečnosti a která realitu dovedně a pravdivě představí čtenáři, tak jedině ta může uspět v literárním světě. Jan Herben dobře v pozdějším čísle Činu poznamenal, že Kischovo prohlášení se už v literární historii objevilo roku 1892, kdy vyšla v Berlíně kniha Die Zukunft der deutchen Literatur im Urtheil unserer Dichter und Denker. Tehdy bylo napsáno, že „v příští etapě přestanou se i fabule vymýšlet, budou vypravovány jen příběhy, které se opravdu sběhly: nastane doba všeobecného žurnalismu. Spisovatelé stanou se pouhými reportéry, a tím stav umělců zanikne.“ 11

8 Ibidem, s. 135. 9 Ibidem, s. 5. 10 Ibidem, s. 32‒33. 11 HERBEN, J. Román-reportáž. In: Čin: list pro kulturní a veřejné otázky, 1930, s. 324.

200 Román Pekelný ráj jako příspěvek do dobové literární diskuse

Po třiceti sedmi letech Kisch řekl totéž a Jeřábek nereagoval na jeho článek s takovým nadhledem jako Herben v rubrice Poznámky časopisu Čin. Jeřábka se totiž Kischova slova dotýkala v té době velmi osobně. V jeho pozůstalosti nalezneme nejenom zmiňovanou přednášku z roku 1929 s názvem Život a román, ale také dvanáctistránkový nedatovaný rukopis nadepsaný O tvorbě románové. A právě tento manuskript reaguje na Kischův publikovaný výrok, zároveň v mnoha odstavcích jako by předem ospravedlňoval napsaný a ještě nevydaný román Pekelný ráj: jsou to otázky, k čemu je umění, co lidstvu dávají romanopisci, místo psychologizace v románu jako nutná digrese v urychleném světě, otázka vnitřní rozechvělosti básníka. A protože se v románové postavě Pavla Záruby do značné míry zrcadlí sám Čestmír Jeřábek, zánik žánru románu by byl zánikem i samotného prozaika. Existenciální pouto, smysl Jeřábkova bytí se shoduje s duší básníka v románu Pekelný ráj, protože když si Záruba v duchu řekne: „Všechny barvy vyblednou, všechny tvary se rozpadnou a den, který se započal jako zázračné vítězství, klesne za několik hodin do hrobu. Člověk se zklame ve všem – v silách svého těla, v trvalosti své lásky, v radostech přátelství. Jenom síla ducha, nevyrovnatelná schopnost fantasie stavěti nový svět nad světem hmotným… jenom toto bohatství, jež je svěřeno rukám tak řídkým, má cenu skutečnou a trvalou…“ 12 Jeřábek v úvaze nazvané O tvorbě románové tak přizvukuje: „Umění má zůstati opěrným bodem i tehdy, když všechno okolo se potácí.“ 13 „Ano, v tom je síla a kouzlo romanopisců velkých i menších, že odvádějí člověka od skutečnosti příliš nahé a syrové a že ho dovedou obklopiti skutečností jinou, lepší, fantastičtější, uspokojivější. A v tom je nevýhoda a slabina autorů reportáží, že sázejí příliš mnoho na kartu suverenní a nelítostné skutečnosti.“ 14 „Ať už si romanopisec zvolí jakoukoliv tvůrčí metodu, nesmí nikdy pouštěti se zřetele, že je povolán k tomu, aby svým dílem vycházel vstříc volání lidského nitra po duševním spočinutí ve svátečních sférách obrazotvornosti.“ 15 Veřejně Jeřábek své stanovisko k zániku románu publikoval v Činu téhož roku poukázáním na existenci čtenářů, kteří ze své bytostné podstaty musí číst k svému žití kvalitní romány a ne reportáže: „mluvme o lidech skutečně kulturních, o lidech, pociťujících živou potřebu styku s literaturou a uměním. Stěží bychom u nich nalezli souhlas k výměně forem románových za román reportážní. Dokonce už nelze předpoklá- dat, že by si této výměny žádala jejich myšlenková, citová a vůbec bytostná struktura. Ona sváteční chvilka, již si uschránili po všedním zaměstnání pro niterný rozhovor s básníkem, nechce býti kalena stykem s pseudoliterární reportáží. Odkládajíce knihu chtějí míti tak trochu pocit, že prodlévali v chrámu. […] Čím větší bude výběr mezi duchovními produkty, tím bohatším a šťastnějším se bude kulturní člověk cítit.“ 16

12 JEŘÁBEK, Č. Pekelný ráj: román. Praha: Miloslav Dolínek, 1930, s. 291. 13 Soukromý archiv Olgy Jeřábkové: JEŘÁBEK, Č. O tvorbě románové. rkp, s. 4. 14 Ibidem, s. 6. 15 Ibidem, s. 6. 16 JEŘÁBEK, Č. Ještě romány a reportáž. In: Čin: list pro kulturní a veřejné otázky, 1930, s. 221.

201 Kateřina Vávrová

Rovněž i v jeho románu se otázka vztahu a hodnoty reportáže a románové tvorby objevuje. Pavel Záruba je povoláním novinář, svou práci vykonává rychle a znamenitě: Pavel Záruba dovedl pracovati mechanicky a ani nebylo třeba, aby napínal síly, jako závodník. Jeho péro umělo kouzliti články, nad nimiž pociťoval hrdost sám šéf „Denní Pošty“ Kajetán Plecitý.17 Zároveň práci v kanceláři vnímá jako „zaměstnání, podobné práci kovkopově v podzemí“ 18, připadá si jako vězeň19, cítí se být v kanceláři jako v pasti20, jako v klausuře21, jako na galejích22. Spoutanost, nesvoboda, vězení jako znaky místa, kde trávil většinu svého života a které jeho tělo bez soucitu připoutalo a pohltilo vždy, když nadešel čas: „Potom náhle procitl. V struny jeho snů zabraly drsné ruce skutečnosti. Byl čas odejít, práce čeká, jícen redakční kobky se zvětšuje zíváním noční únavy.“ 23 A právě tato novinářská práce stojí v kontrastu – což je výrazný užitý kompoziční princip – k tvůrčí, hodnotné umělecké práci, naplňující ducha: „V redakční práci shledával bezúčelnou dřinu, čehož nebývalo, dokud ji mohl protkávati myšlenkami na své dílo, vyčkávající jeho večerního návratu.“ 24 Závěrem je tedy možno shrnout, že román Pekelný ráj (společně s dalšími již zmíněnými Jeřábkovými nepublikovanými texty, které tvořily ideový kontext tohoto románu) lze chápat jako velmi specifickou, protože výsostně beletristickou, odpověď a příspěvek do Kischem znovunastolené debaty o budoucím směřování literatury a postavení reportáže a románové tvorby v ní. Jeřábkův román Pekelný ráj je manifestem světa stvořeného fantazií, neboť jedině fantazie dovede tvrdou skutečnost proměnit v skutečnost žádoucí, což nikdy nemůže být doménou reportáže, neboť ta zůstává v popisu světa reálného, ta nestaví chrámy, v nichž by mohlo spočinout srdce člověka.

Mgr. Kateřina Vávrová Ústav české literatury a knihovnictví Filozofická fakulta, Masarykova univerzita Údolní 53, 602 00 Brno – Česká republika [email protected]

17 JEŘÁBEK, Č. Pekelný ráj: román. Praha: Miloslav Dolínek, 1930, s. 13. 18 Ibidem, s. 13. 19 Ibidem, s. 48. 20 Ibidem, s. 73. 21 Ibidem, s. 104. 22 Ibidem, s. 10. 23 Ibidem, s. 22. 24 Ibidem, s. 154.

202 Miloslav Vojtech (Bratislava) Prozaický fragment Pavla Jána Tomáška Obchodníci (Otázky literárnohistorickej recepcie, interpretácie a česko-slovenské súvislosti textu)

Abstrakt Príspevok sa venuje otázkam literárnohistorickej recepcie prozaického fragmentu Pavla Jána Tomáška Obchodníci (1846), jeho vnímaniu dobovou literárnou kritikou, problematike jeho interpretácie, ako aj okolnostiam jeho vydania na pozadí zápasov o podobu slovenského spisovného jazyka v 40. rokoch 19. storočia. Osobitnú pozornosť venuje intertextovým súvislostiam prózy, jej vzťahom k okruhu prozaikov almanachu Zora, súvislostiam s homiletikou Jána Kollára, s dobovými biedermeierovskými literárnymi tendenciami a otázke Tomáškovho literárneho jazyka. Tomáškova próza svojím tematickým zameraním dokumentuje inovácie v slovenskej próze prvej polovice 19. storočia, prispela k prekonávaniu sentimentálnych schém a vniesla do slovenskej literatúry nový prvok – tematizáciu mestského prostredia, vďaka čomu ju možno nazvať aj prvou prózou mestského typu v slovenskej literatúre. Kľúčové slová: próza, literárnokritická recepcia, literárna história, interpretácia, intertextové súvislosti, biedermeier, literárny jazyk Abstract Ján Tomášek’s Prosaic Fragment Obchodníci. (Questions of Literary-historical Reception, Interpretation and Czech-Slovak Context) The contribution discusses how Pavel Ján Tomášek’s prosaic fragment Obchodníci (Merchants, 1846) was perceived by literary critics of his era. Besides this work’s reception in literary history, the contribution also deals with problems of interpretation of the fragment, as well as with the circumstances of publishing it, considering discussions about Standard Slovak in the 1840s. The contribution pays particular attention to inter-textual connections of the prose, especially to its relation to a circle of fiction writers around the almanac Zora (Morning Star), to Ján Kollár’s homilies, to tendencies of Biedermeier in literature, as well as to Tomášek’s literary language. The theme of his prose shows innovations in the Slovak fiction in the first half of the 19th century. It contributed to overcoming sentimental schemes and introduced a new element into Slovak literature—town. Thanks to these elements, the prose can also be considered the first prose of urban type in Slovak literature. Key words: prose, reception in literary criticism, literary history, interpretation, inter-textual connections, Biedermeier, literary language

203 Miloslav Vojtech

Prozaický fragment Pavla Jána Tomáška (1802 – 1882) Obchodníci s podtitulom Povídka z nových časův, vydaný v Levoči v roku 1846 v češtine pod pseudonymom Činorád Věrný1, nesporne patrí k jedinečným literárnym textom dokumentujúcim hľadanie nových ciest slovenskej prózy prvej polovice 19. storočia. Ide o prózu, ktorá sa pokúsila vniesť do slovenskej literatúry nové a aktuálne témy, prispela k prekonávaniu sentimentálnych schém dominujúcich v slovenskej próze 30. rokov 19. storočia, a čo je najdôležitejšie, vniesla do slovenskej literatúry nový prvok – tematizáciu mestského prostredia, vďaka čomu ju možno nazvať aj prvou prózou mestského typu v slovenskej literatúre.2 Napriek tejto jedinečnosti a inovatívnosti nebola (s výnimkou niekoľkých štúdií) výraznejšie docenená slovenskou literárnou historiografiou. Odpoveď, prečo je tomu tak, tkvie najmä v skutočnosti, že Tomáškov text nebol doposiaľ publikovaný v žiadnej novšej edícii (s výnimkou niekoľkých kratších úryvkov v textových antológiách3) a druhá príčina sa spája s Tomáškovým literárnym jazykom – češtinou, ktorej použitie sa v roku 1846, teda bezprostredne po kodifikácii štúrovskej slovenčiny, vnímalo ako anachronické a interpretuje sa aj ako autorova priama reakcia na kodifikáciu nového spisovného jazyka. Recenzia Tomáškových Obchodníkov od Jána Francisciho publikovaná v Orle tatránskom naznačuje, že text mal autor hotový už skôr a jeho publikovanie bolo motivované práve novokodifikovanou slovenčinou. Obchodníkov dokonca označuje za „prvý spis, ktorý slovenčina zo stolíka priateľa češtiny na svetlo vyvolala“ 4. Andrej Mráz, autor jednej z mála komplexnejších štúdií venovaných Tomáškovej próze, vyslovuje v tejto súvislosti hypotézu, že Tomášek napísal Obchodníkov „začiatkom štyridsiatych rokov, v časoch, keď dokončil svoje rozpravy o maďarizácii“ 5, teda približne okolo roku 1841, kedy vyšiel jeho spis Der Sprachkampf in Ungarn. Túto Mrázovu hypotézu o čase vzniku textu môžu potvrdzovať

1 Obchodníci. Povídka z nových časův od Činoráda Věrného. Svazeček I. Levoča: Písmem Jana Werthmüllera a syna, 1846. 2 Stručný epický pôdorys tohto prozaického fragmentu tvoria osudy slovenského mladíka Alichovského v Pešti. Učiteľský syn Alichovský, rodák z Tekovskej stolice, prichádza do Pešti, aby si našiel prácu ako obchodník. Uchádza sa o miesto v obchode pána Bära, no napriek odporúčaniu miesto hneď nedostane. Ubytuje sa v lacnom penzióne pani Turskej a počas čakania a pracovnú príležitosť sa venuje štúdiu odbornej literatúry o obchode a podnikaní. U pani Turskej sa zoznámi s viacerými ľuďmi, predovšetkým so študentom medicíny, Nemcom Hengemannom, ktorý je Alichovského morálnym a svetonázorovým protipólom. Po čase dostáva prácu u pána Bära, kde spoznáva ďalších ľudí: Čecha Kalinu, Srba Rádića a Maďara Sziványiho. Alichovského vzťah ku Kalinovi a Rádićovi je pozitívny a ich priateľstvo tézovite demonštruje ideu slovanskej vzájomnosti, a naopak, vzťah k Maďarovi Sziványimu je komplikovaný. Sziványi kradne Bärovi peniaze, vedie zhýralý život a inštinktívne nenávidí Alichovského. Chce ho dokonca kompromitovať v očiach pána Bära a obviní ho z krádeže peňazí, ktoré, samozrejme, vzal predtým on sám. Sziványiho podvody sú odhalené počas plesu Alichovským, ktorého Szivanyi zraní. Príbeh však zostal nedokončený, potenciálne možnosti riešenia konfliktu sú tu viaceré. 3 Prvé štyri kapitoly sú publikované v slovenskom preklade v antológii KRAUS, C. Slovenský klasicizmus. Próza. Bratislava: Tatran, 2004, s. 344 – 372. 4 FRANCISCI, J. In: Orol tatránsky I, 1846, s. 238. Recenzia vyšla bez názvu v rubrike Literatúra. 5 MRÁZ, A. Pavel J. Tomášek a jeho poviedka Obchodníci. In: Litteraria. Štúdie a dokumenty I. Bratislava: Vydavateľstvo SAV, 1958, s. 87.

204 Prozaický fragment Pavla Jána Tomáška Obchodníci. (Otázky literárnohistorickej recepcie… reálie situované do 30. rokov 19. storočia, no niektoré, doposiaľ neanalyzované intertextové súvislosti Tomáškovej prózy zasa dokazujú, že Tomášek na texte musel pracovať ešte aj po roku 18446. Za Tomáškovu priamu reakciu na štúrovskú kodifikáciu však možno považovať skôr jeho príspevok v zborníku Hlasové o potřebě jednoty spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky (1846)7. Reflexiu Tomáškovej prózy v slovenskom kultúrnom prostredí ovplyvnila najmä skutočnosť, že text Obchodníkov vyšiel nielen v čase výmeny literárnych jazykov, ale aj v čase generačnej výmeny, ktorá nastala na prelome 30. a 40. rokov, v období nástupu romantickej estetiky a poetiky. Vnímanie Tomáška ako člena staršej literárnej generácie mladými romantikmi navyše ovplyvňovala ich osobná skúsenosť s ním ako s profesorom levočského lýcea, kam sa po Štúrovom suspendovaní z námestníckeho miesta na bratislavskom lýceu prenieslo centrum slovenského študentského hnutia. J. Francisci vo Vlastnom životopise (1909) o Tomáškovi na jednej strane hovorí ako o úprimnom, dobrom, pracovitom a poctivom človeku, no na druhej strane nezabúda pripomenúť jeho nerozhodnosť a strach otvorene prejaviť svoje národné cítenie.8 Tomáškov prozaický fragment po svojom vydaní v roku 1846 vzbudil veľmi živý záujem literárnej kritiky. Okrem recenzie J. Francisciho sa k textu vyjadril aj Jozef Miloslav Hurban, Karel Havlíček i Božena Němcová9. Francisci, ktorý Tomáška dôverne poznal z čias levočských štúdií, odhliadnuc od kritických výhrad zameraných najmä voči jazykovej stránke textu, Obchodníkov prijíma pomerne zhovievavo a oceňuje najmä inovatívnosť a aktuálnosť zvolenej témy. J. M. Hurban

6 Na stranách 47 – 48 Tomášek sumarizuje obsah Kollárovej kázne Velká města, velké hříchy publikovanej v druhom zväzku Kázní a řečí z roku 1844. Zo spôsobu, ako Tomášek rekapituluje túto kázeň, vyplýva, že musel vychádzať z jej publikovanej verzie. 7 Tomášek zostal verný češtine až do konca svojho života. V rokoch bachovského absolutizmu patril k okruhu zástancov Kollárovej česko-slovenčiny, a v rokoch 1870 – 1875 vydal dokonca české preklady niekoľkých Ciceronových rečí – Ciceronovy řeči vybrané. Bibliotéka klassikův řeckých a římských. Přeložil Pavel Jan Tomášek. Praha: Edvard Grégr, 1870 – 1875. 8 Francisci v tejto súvislosto doslova hovorí: „Tomášek bol rozhodne slovenského národného cítenia, čo on síce vtedy naproti nám žiakom a pred levočským obecenstvom neprejavil, ale pozdejšími svojimi slovenskými literárnymi prácami dokázal.“ FRANCISCI, J. Vlastný životopis. Bratislava: Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúry, 1956, s. 68. Tieto Tomáškove povahové črty sa naplno prejavovali nielen v rokoch jeho levočského pôsobenia, v období národnostných sporov na lýceu, ktoré sa vystupňovali najmä po vydaní almanachu Jitřenka (1840), kedy Tomášek zostal stáť v ústraní, ale najmä v neskorších obdobiach. Do revolučných udalostí v rokoch 1848/1949 sa nezapojil a zostal v pasivite, v porevolučných rokoch zastával pomerne významné funkcie. Z iniciatívy J. Kollára bol menovaný za školského radcu na košickom miestodržiteľskom úrade a postupne sa vzďaľoval od problémov slovenského národného života. Na toto obdobie Tomáškovho pôsobenia sa vzťahuje charakteristika, ktorú vyslovil historik Július Botto: „Profesori Hlaváček a Tomášek nemali zmyslu pre vývin národného povedomia Slovákov. Poženili sa v Levoči s Nemkami, mali nemecké domácnosti, ich dietky ani nevedeli po slovensky, ani nevidiac, ani necítiac potreby vychovávať a posvätiť ich k službe národnej […] Oni vychovali zo svojich dietok renegátov, maďarónov a Nemcov.“ BOTTO, J. Kultúrny a dejepisný obrázok zo života slovenského mestečka. In: Slovenské pohľady, 1911, s. 407 – 408. 9 Podrobne sa literárnokritickej reflexii Obchodníkov venuje Andrej Mráz v štúdii Pavel J. Tomášek a jeho poviedka Obchodníci. In: Litteraria. Štúdie a dokumenty I. Bratislava: Vydavateľstvo SAV, 1958, s. 69 – 73.

205 Miloslav Vojtech je však v porovnaní s Francisciho hodnotením oveľa striktnejší. Kritike podrobuje nielen autorov jazyk, ale aj jeho kompozičné a fabulačné postupy či koncepciu postáv10. S oveľa priaznivejším hodnotením sa však Tomáškova próza stretla na českej strane. Pozitívne ju prijal Karel Havlíček. Na próze vyzdvihol najmä autenticitu, s ktorou Tomášek zobrazil krásu „povahy svého lidu“ 11 a ocenil i jej jazykovú podobu. Záujem českej kultúrnej verejnosti Tomáškova próza vyvolávala aj neskôr, ako to dokumentuje list B. Němcovej G. K. Zechenterovi Laskomerskému z 19. októbra 185712. V nasledujúcich decéniách 19. storočia Tomášek a jeho prozaický fragment upadli takmer do zabudnutia. Ojedinele sa jeho meno spomína iba v memoárových a autobio- grafických prácach príslušníkov romantickej generácie. J. Vlček ho vo svojich Dejinách literatúry slovenskej (1889, 1890) spomína iba okrajovo v súvislosti so spisom Der Sprachkampf in Ungarn, pričom o prozaickom fragmente Obchodníci nehovorí vôbec13. Záujem o osobnosť P. J. Tomáška oživil až v medzivojnovom období Albert Pražák monografickou štúdiou Ze života a díla Pavla Jana Tomáška (1926)14 a neskôr v práci Literární Levoča (1939)15, no so systematickými štúdiami venovanými Obchodníkom sa stretávame až v neskôr. Za prvú zásadnú literárnohistorickú štúdiu reflektujúcu Tomáškovu prózu môžeme považovať prácu Andreja Mráza Pavel J. Tomášek a jeho poviedka Obchodníci (1958). V súvislosti s Tomáškovým textom A. Mráz píše: „Už Němcovej záujem o Tomáškových obchodníkov a jej vysoké hodnotenie tejto práce mohlo byť dostatočným popudom, aby sa naša súčasná literárna história znovu zainteresovala o toto dielo, osvetlila jeho vlastnosti, zaradila ho do vývinových súvislostí a skúmala aj jeho dosah pre našu prítomnosť.“ 16 Ďalej dodáva, že tento literárny text „je vo vývine slovenskej literatúry závažným nedoceneným dokumentom o umeleckých a ideovo-spoločenských úsiliach koncom prvej polovice 19. storočia.“ 17 A. Mráz vo

10 Podrob. HURBAN, J. M. Obchodníci. Povídka z nových časův od Činoráda Věrného. Svazeček I. In: Slovenskie pohľadi, 1847, diel I, zv. 2, s. 48. Publikované aj v antológii Slovenská literárna kritika. I. zväzok. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 1977, s. 83 – 84 pod názvom Obchodníci Činoráda Věrného. 11 HAVLÍČEK, K. Sebrané spisy. Vydány nákladem Svatoboru. Svazek I. Praha: Tisk Jaroslava Pospíšila, 1870, s. 199. (Pôvodne publikované v Českej včele, 1846, č. 59). 12 Božena Němcová v tejto súvislosti píše: „Psala jsem také p. Tomášikovi, školnímu radovi do Košic, stran jeho románu Obchodníci, radila jsem mu, aby ho podruhé vydal, protože vyšel jen první svazek. Tehdy mi odepsal, že mi pošle rukopis, a abych se tedy postarala o nakladatele, což ráda udělám. Píše mi také, že hodlá psáti romány: „Matěj z Trenčína“, „Ctibor z Cimburka“ a „Jiskra z Brandejsa“. Jestli tomu tak, tedy by o jednoho spisovatele slovenského bylo více a věřte co se beletristiky týká, že byste se ním všude chlubiti mohli. Jeho Obchodníci velmi Havlíček nebožtík pochválil.“ Slovenský archív. Božena Němcová dr. G. K. Zechenterovi. In: Slovenské pohľady, roč. 31, 1911, s. 187. 13 Porov. VLČEK, J. Dejiny literatúry slovenskej. Turčiansky sv. Martin: Matica slovenská, s. 217. 14 Publikované v knihe PRAŽÁK, A. Slovenské studie. Bratislava: Filozofická fakulta Univerzity Komenského, 1926, s. 34 – 54. 15 PRAŽÁK, A. Literární Levoča. Příspěvky k některým episodám jejího vývoje. Praha: Nákladem Sboru pro výzkum Slovenska a Podkarpatské Rusi, 1939. 16 MRÁZ, A. Pavel J. Tomášek a jeho poviedka Obchodníci. In: Litteraria. Štúdie a dokumenty I. Bratislava: Vydavateľstvo SAV, 1958, s. 69 – 70. 17 Ibidem, s. 73.

206 Prozaický fragment Pavla Jána Tomáška Obchodníci. (Otázky literárnohistorickej recepcie…

svojej štúdií podrobne reflektuje Obchodníkov nielen v širších a neraz komplikovaných súvislostiach autorovho života a tvorby, ale aj v súradniciach vývinu slovenskej literatúry prvej polovice 19. storočia, s akcentom na vývin prózy a prozaických žánrov. Čo je však najdôležitejšie, Tomáškovu prácu uchopuje ako prvý analyticky a interpretačne18, hoci s viacerými limitmi danými stavom vtedajšieho poznania i dobovými metodologickými obmedzeniami. Na A. Mráza nadviazal v roku 1968 Viliam Marčok hĺbkovou (a dodnes jedinečnou) štrukturálnou analýzou tohto textu, ktorú zaradil do svojej knihy Počiatky slovenskej novodobej prózy19. V. Marčok rozvinul a najmä spresnil, dopovedal a vyriešil viaceré momenty a problémy naznačené A. Mrázom. Pokúša sa vyriešiť najmä protirečenie, s ktorým A. Mráz zápasil. Išlo najmä o to, že Tomáškovej próze sa na jednej strane priznávali nesporné umelecké kvality, no na druhej strane sa tvrdilo, že nezapadla do vývinu slovenskej obrodeneckej prózy. Dokazuje to najmä pomerne rozpačité a výrazne ideologizujúce konštatovanie A. Mráza v závere jeho analýzy: „Tomášek pri všetkých svojich nábehoch pozorovať prítomnosť a hľadieť do budúcnosti predsa len túžobne obracal svoj pohľad do minulosti, ktorú si v zmysle reakčnom idealizoval. Literárne tento autor […] naskrze nevládal prispôsobovať sa výbojom a novotám našej umeleckej prózy, reprezentovanej štúrovcami a ďalšou vývinovou epochou.“ 20 V. Marčokovi sa naopak podarilo nájsť pre Tomáškov text pevné miesto vo vývine slovenskej obrodeneckej prózy, a tým vyriešiť protirečenie, ktoré sa v súvislosti s Obchodníkmi objavovalo v slovenskej literárnej histórii. V. Marčok (a v tom je zásadný rozdiel od Mrázovej zväčša kultúrno-historickej analýzy) Tomáškovu prózu vníma na pozadí celého komplexu textov slovenskej preromantickej prózy a jej diachronických a typologických súvislostí, a to nielen v ideovo-tematickej rovine, ale detailne sa púšťa hlbšie do jej vnútornej štruktúry – do kontextu postáv, rieši otázky sujetovo-fabulačných vzťahov, venuje sa motivickej analýze, kontextovým postupom, podobe Tomáškovej vety ako priesečníku štýlových rovín textu či problematike Tomáškovho jazyka. V. Marčok Tomáškovu prózu pevne zaraďuje do vývinového radu slovenskej obrodeneckej prózy, a z hľadiska jej vývinu ju hodnotí ako prvú a zároveň poslednú kompozične a štylisticky zvládnutú prózu preromantického obdobia. Na margo Obchodníkov poznamenáva: „Vnútorná jednota a vzájomná podmienenosť ideových, noetických a zobrazovacích plánov je na svoju dobu skutočne pozoruhodná. Tomášek sa ako prvý prozaik pokúsil o zobrazenie širších spoločenských otázok pomocou koncentrovanej témy, čím naznačil cestu, ako možno prekonať všeobecnosť dobových

18 O Mrázovo hodnotenie Tomáškových Obchodníkov sa opiera aj krátka pasáž Karola Rosenbauma venovaná tomuto textu v akademických Dejinách slovenskej literatúry II. Bratislava: Vydavateľstvo SAV, s. 142 – 143. 19 MARČOK, V. Počiatky slovenskej novodobej prózy (Próza klasicistická a preromantická). Bratislava: Vydavateľstvo SAV, 1968, kapitola Obchodníci P. J. Tomáška (Narúšanie tradičných schém pod tlakom skutočnosti), s. 293 – 335. 20 MRÁZ, A. Pavel J. Tomášek a jeho poviedka Obchodníci. In: Litteraria. Štúdie a dokumenty I. Bratislava: Vydavateľstvo SAV, 1958, s. 101 – 102.

207 Miloslav Vojtech koncepcií (slovanstvo, kresťanstvo). Ottmayer a Kuzmány sa usilovali o vykreslenie slovanských postáv, kým Tomášek do centra svojho umeleckého záujmu postavil Slováka, čím sa najviac priblížil k štúrovcom.“ 21 Systematickú analýzu V. Marčoka z roku 1968 môžeme zatiaľ považovať za posledné systematické uchopenie Tomáškovho prozaického textu. Samozrejme, od vzniku Marčokovej monografie uplynulo už takmer polstoročie, ktoré v slovenskej literárnej histórii prinieslo aj nové pohľady a interpretácie vývinu slovenskej literatúry v predromantickom období, ktoré umožňujú vnímať Tomáškov text, ktorý svojou štruktúrovanosťou a viacvrstevnosťou v sebe stále obsahuje značný interpretačný potenciál, v nových súvislostiach. Z množstva podnetov, ktorý tento text ponúka, sa v príspevku výberovo obmedzím na tri okruhy: na otázku intertextových súvislostí Tomáškovho textu, na otázku jeho vzťahu k biedermeieru a na problematiku literárneho jazyka. Otázku intertextových súvislostí tejto prózy naznačovali už jej prvé literárne kritiky. J. Francisci ju dokonca dáva do spojitosti so súdobou európskou literatúrou.22 Próza sama osebe dokazuje, že Tomášek bol veľmi vzdelaným, jazykovo zdatným a sčítaným autorom, veľmi dobre zorientovaným vo vtedajších európskych literatúrach i v domácej prozaickej produkcii, ktorú reprezentovala predovšetkým spisba v almanachoch Zora a Hronka. A. Mráz Tomáškovi vyčítal najmä to, že s podnetmi z inonárodných literatúr narábal eklekticky, že svoj text „skladal z takých nesúrodých prvkov, že vedľa bystro odpozorovaných realistických jednotlivostí sú v nej i hojné vrstvy naplavenín literárnych manier úpadkových, konvenčných, vyúsťujúcich do sentimentalizmu.“ 23 Svoje tvrdenia však nekonkretizuje, jedinou súvislosťou s autormi európskeho sentimentalizmu je iba úvodné motto tvorené úryvkom z dobovo populárneho románu anglického spisovateľa Olivera Goldsmitha (1728 – 1774) Wakefieldský farár (1764), ktoré anticipuje príbeh i ideové východiská Tomáškových Obchodníkov. Oveľa výraznejšie súvislosti však Tomáškov text vykazuje so súdobou slovenskou literárnou produkciou.

21 MARČOK, V. Počiatky slovenskej novodobej prózy (Próza klasicistická a preromantická). Bratislava: Vydavateľstvo SAV, 1968, s. 335. Dôležité je najmä Marčokovo konštatovanie, ktoré sa týka otázky emancipácie prózy v prvej polovici 19. storočia. V tejto súvislosti (aj s istou dávkou objektívneho kriticizmu) hovorí, že aj keď sa Tomášek „nedokázal úplne zbaviť didaktizujúcich a publicistických tendencií, jeho próza je i napriek tomu významným krokom na ceste k emancipácii epickej beletristickej štruktúry od štruktúry kazateľsko-rečníckej a náučno-popularizačnej“, ktorá spoluvytvárala podobu väčšiny prozaickej produkcie tohto obdobia. Na interpretácie A. Mráza a V. Marčoka nadviazal aj Július Noge vo svojej práci Slovenská romantická próza (Bratislava: Vydavateľstvo SAV, 1969, s. 72 – 85), kde sa o Tomáškovom texte zmieňuje v súvislosti s rekonštrukciou prológu k dejinám slovenskej romantickej prózy, teda prózy klasicistickej a preromantickej. 22 „Forma povesti tejto je tá istá, ktorú si novejšia európska beletristika prisvojila. Bohatosti deja síce niet toľkej a rozmanitej ako napr. vo vykričaných Parížskych tajomstvách, ale dej pri všetkom tom nás nezunuje.“ FRANCISCI, J. In: Orol tatránsky I, 1846, s. 238 – 240. Citované podľa vydania Slovenská literárna kritika. I. zväzok. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 1977, s. 110. 23 MRÁZ, A. Pavel J. Tomášek a jeho poviedka Obchodníci. In: Litteraria. Štúdie a dokumenty I. Bratislava: Vydavateľstvo SAV, 1958, s. 88.

208 Prozaický fragment Pavla Jána Tomáška Obchodníci. (Otázky literárnohistorickej recepcie…

A. Mráz zdôrazňuje najmä jeho styčné body s okruhom prozaikov publikujúcich v almanachu Zora, no tieto súvislosti preceňuje. Tomáškova próza vykazuje príbuznosť s prozaikmi Zory iba v jednotlivostiach, nie v komplexnosti svojej žánrovej a tematickej štruktúry. Tomášek sa charakterom svojej prózy naopak výrazne vzdialil od prototypu sentimentálnej novely reprezentovanej najmä textami Antona Ottmayera a Martina Sucháňa, ktorá dominovala medzi prozaickými žánrami almanachu. Tomáškova próza však vykazuje oveľa tesnejšie súvislosti s Kollárovou homiletikou. Nie však v rovine kompozičných a štylistických postupov, ale skôr v oblasti tematickej. Kollárove kázne šírkou svojho záberu a akcentom na všeľudské a univerzálne hodnoty, ktoré prekračovali náboženskú persuazívnosť žánru, poskytovali bohatú zásobáreň myšlienok a tém, v ktorých sa odrážal nielen hodnotový svet autora, ale aj hodnotový svet človeka a intelektuála prvej polovice 19. storočia. Už J. M. Hurban vo svojej recenzii a neskôr i A. Mráz vo svojej štúdii upozornili na súvislosť Tomáškovej prózy a Kollárovej kázne Velká města, velké hříchy24. Hlavný hrdina Alichovský po prehýrenej noci hľadá útechu v chráme, kde „pozornost jeho zbudila kázeň, v nížto nadšený řečník dokázati se usiloval pravdivost toho přísloví velká města velké hříchy.“ 25 Tomášek tohto „nadšeného řečníka“ priamo nepomenováva, no názov kázne a jej obsah, ktorý je tu v hlavných rysoch prerozprávaný (vrátane upozornenia na dvojdielnu štruktúru kázne), priamo odkazujú k J. Kollárovi. Tomášek však nevyužíva impulzy Kollárovej kázne účelovo iba na tomto mieste, teda ako súčasť „výchovného posolstva“ hlavnému hrdinovi po skúsenostiach s odvrátenou stránkou veľkomestského života. Tak ako Kollárova kázeň vníma mesto ambivalentne – „velká města“ nie sú iba miestom veľkých hriechov, ale ako hovorí Kollár, „velká města i velké cnosti!“ 26 – rovnako vníma mesto aj Tomášek – ako miesto vzdelanosti, kultúry, mravného a intelektuálneho rastu jednotlivca, ako priestor, ktorý dáva človeku možnosť získať moc nad sebou samým, „nad tělem i nad duchem svým, nad srdcem i nade všemi smysly.“ 27 Ide o výrazný motivický činiteľ, s ktorým hlavný hrdina zápasí v celom texte a ktorý je súčasťou procesu jeho sebauvedomenia a presadenia sa v novom prostredí, budovanom na tradičnom protikladnom princípe Ja ↔ Oni (okolitý svet). Tomášek teda epicky rozvíja Kollárov ideový koncept, ktorý sa vinie priestorom celej prózy. Kollárova kázeň Velká města, velké hříchy však nie je jediným Kollárovým homiletickým textom, ktorého stopy môžeme pozorovať v Tomáškovej próze. Doterajšie interpretácie Obchodníkov prehliadali jeho tematickú súvislosť s ďalšou z Kollárových kázní –

24 KOLLÁR, J. Nedělní, svátečné a příležitostné kázně a řeči k napomožení pobožné národnosti. Díl druhý. Budín: Tiskem Jana Gyuriana a Martina Bagó, 1844, s. 125 – 137. 25 TOMÁŠEK, P. J. Obchodníci. Povídka z nových časův od Činoráda Wěrného. Svazeček I. Levoča: písmem Jana Werthmüllera a syna, 1846, s. 47. 26 KOLLÁR, J. Nedělní, svátečné a příležitostné kázně a řeči k napomožení pobožné národnosti. Díl druhý. Budín: Tiskem Jana Gyuriana a Martina Bagó, 1844, s. 132. 27 TOMÁŠEK, P. J. Obchodníci. Povídka z nových časův od Činoráda Wěrného. Svazeček I. Levoča: písmem Jana Werthmüllera a syna, 1846, s. 48.

209 Miloslav Vojtech

Kupectví z nábožného a mravného ohledu28. Tomáškovi Obchodníci sa tradične interpretovali ako text, ktorého základnú ideovú os tvorí myšlienka zosúladenia kresťanskej morálky a kapitalistického podnikania. Tento ideový koncept Obchodníkov pragmaticky a priaznivo ocenil vo svojej recenzii už J. Francisci slovami: „podľa uzro- zumeného plánu zriadené kupectvo a obchod, je najvrúcnejšia naša žiadosť a najbližšia potreba“ 29. Neskoršie interpretácie tento ideový koncept hodnotili z marxistických hodno- tových pozícií ako snahu aktivizovať „sebavedomie rodiacej sa národnej buržoázie, paralelne s tým do jeho poviedky dostávajú sa i koncepcie dôrazne reakčné.“ 30 Naopak objektivizujúco tento moment Tomáškovej prózy hodnotil V. Marčok, ktorý poukázal na to, že Tomáškova predstava nebola utópiou, skôr naopak, rozvoj podnikania bol „impulzom pre vznik novodobých národov“ 31. Podľa V. Marčoka Tomášek pochopil, že „ak sa chceme uchovať ako národ, musíme mať silnú buržoáziu“ 32. Téma obchodu a podnikania však nebola tematizovaná prvýkrát v Tomáškových Obchodníkoch. S obrazmi „penězobaživého věku“, o ktorom hovorí Tomášek v úvode svojej prózy, sa môžeme v prvej polovici 19. storočia náznakovo stretnúť už v Godrovom Zlatovičovi (1830) či v Ottmayerovej novele Krajina šťesťá veľikosťi a umeňá (1835). No najvy- puklejšie o tomto probléme hovorí práve Kollár vo svojej kázni Kupectví z nábožného a mravného ohledu. Kollárovo vnímanie otázok obchodu a podnikania a akcent na ich kresťanskú a všeľudskú dimenziu, spája Kollára s Tomáškovým vnímaním tejto otázky. Kollár v tejto súvislosti hovorí: „kde kupectví není, tam je krajina smutná, ospanlivá, chudobná; tam je málo života a čerstvosti mezi lidmi; naproti tomu kde je všeliký obchod a kupectví květoucí, tam jsou hned veselejší obličeje, více užitečných vynálezkův, více majetku a bohatství.“ 33 Tieto slová Kollárovej kázne a jeho vnímanie otázok obchodu a podnikania korešpondujú najmä s Tomáškovými úvahami o týchto otázkach v úvode k jeho próze (Přístup). Ďalšia z Kollárových téz, založená na myšlienke „obchod a kupectví přináší spojení mezi rozličné lidi, stavy, národy a krajiny vespolek, a jest jakoby svazek celého lidského pokolení“ 34, nachádza dokonca priamu konkretizáciu a epické rozvinutie v Tomáškovom texte. Tomášek sa totiž usiluje nielen o etickú a mravnú dimenziu podnikania v intenciách kresťanskej morálky, ale vníma ho aj ako predpoklad ďalšieho rozvoja slovanskej vzájomnosti a spolupráce medzi slovan-

28 KOLLÁR, J. Nedělní, svátečné a příležitostné kázně a řeči k napomožení pobožné národnosti. Díl druhý. Budín: Tiskem Jana Gyuriana a Martina Bagó, 1844, s. 390 – 401. 29 Citované podľa: Slovenská literárna kritika. I. zväzok. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 1977, s. 109. 30 MRÁZ, A. Pavel J. Tomášek a jeho poviedka Obchodníci. In: Litteraria. Štúdie a dokumenty I. Bratislava: Vydavateľstvo SAV, 1958, s. 88. 31 MARČOK, V. Počiatky slovenskej novodobej prózy (Próza klasicistická a preromantická). Bratislava: Vydavateľstvo SAV, 1968, s. 296. 32 Ibidem, s. 296. 33 KOLLÁR, J. Nedělní, svátečné a příležitostné kázně a řeči k napomožení pobožné národnosti. Díl druhý. Budín: Tiskem Jana Gyuriana a Martina Bagó, 1844, s. 394. 34 Ibidem, s. 394.

210 Prozaický fragment Pavla Jána Tomáška Obchodníci. (Otázky literárnohistorickej recepcie…

skými národmi, ktoré v próze synekdochicky zastupujú viaceré postavy slovanského pôvodu. Ďalšou otázkou, ktorá súvisí s Tomáškovou prózou, je problém jej vzťahu k biedermeieru. Tento text sa tradične interpretoval ako zavŕšenie preromantickej prózy35 a do súvislosti s biedermeierom sa začal dávať len nedávno.36 S biedermeierom typologicky úzko súvisí niekoľko tematických, motivických a ideových prvkov tejto prózy. Primárnym typologickým znakom Tomáškových Obchodníkov, ktorý najcelis- tvejšie odráža biedermeierovskú kultúrnu atmosféru, je ústredný topos mesta, ktorého použitie zaraďuje tento text vôbec k prvým výsostne „mestským“ prózam v slovenskej literatúre. Mestské prostredie súdobej Pešti a Budína je tu stvárnené v pozitívnom zmysle. Cítime tu dokonca zásadné prekonanie dobovo preferovaného antiurbánného kultúrneho modelu, ktorý vo vtedajšej slovenskej literatúre stelesňovali napríklad Hollého selanky Kráska, Horislav a Polislav (Zora, 1835 – 1840) preferujúce rurálny kultúrny typ inšpirovaný Vergiliovými bukolickými spevmi a rousseauovským ideálom prírodného človeka neskazeného civilizáciou. Opis veľkomestského exteriéru Pešti v kapitole Vkročení do Peště má dokonca obdivný a ódizovaný charakter, mesto je zobrazené ako centrum kultúry (Alichovského návštevy knižnice, kníhkupectiev, reflektovanie súdobého divadelného života). Mesto, aj keď je plné nástrah, nerestí a hriechu (prostitútky a verejné domy), je na druhej strane aj nositeľom cností, ktoré reprezentujú predovšetkým „chrámy, školy a vychovávací ústavy vůbec, co vše v městech velikých hojně nachází.“ 37 Tomášek sa vo svojej próze nevyhýba ani dobovo populárnym moralisticko-didaktickým sentenciám. Mravoučný podtón majú predovšetkým scény z návštevy verejného domu, počas ktorej Alichovský odolá nástrahám pokleslých žien a potvrdí tým vlastnú mravnú bezúhonnosť. Moralistic- ko-didaktický rozmer má aj Tomáškov dôraz na náboženstvo a vieru v Boha ako najvyššiu autoritu a zdôrazňovanie princípov kresťanskej etiky, ale aj vyzdvihovanie tradičných a biedermeierovskou kultúrou preferovaných cností, ako je láska k rodičom, striedmosť, skromnosť, láska k vlasti a národu, ale rovnako sa tu môžeme stretnúť aj s prezentáciou konzervatívnych politických postojov, ku ktorým patrí odpor voči radikalizmu a reformám (vložený do prehovoru stoličného pána v jednej z debát v dome pani Turskej), pričom jedinú opodstatnenosť a legitímnosť má práve „láska k národnosti a horlení za ní“ 38. S biedermeierom súvisí aj množstvo idealizovaných

35 V týchto intenciách text interpretuje Viliam Marčok: Počiatky slovenskej novodobej prózy. Vydavateľstvo Bratislava: SAV, 1968, s. 293 – 348. 36 Porov. VOJTECH, M. Biedermeierovské tendencie v slovenskej literatúre národného obrodenia. In: Biedermeier v českých zemích. Praha: KLP, 2004, s. 377 – 385; VOJTECH, M. Preromantizmus a biedermeier. Terminologické a typologické súvislosti a odlišnosti. In: VOJTECH, M. Od baroka k romantizmu. Literárne smery a tendencie v slovenskej literatúre v rokoch 1780 – 1840. Bratislava: Univerzita Komenského, 2003, s. 104 – 112. 37 TOMÁŠEK, P. J. Obchodníci. Povídka z nových časův od Činoráda Wěrného. Svazeček I. Levoča: Písmem Jana Werthmüllera a syna, 1846, s. 48. 38 Ibidem, s. 21.

211 Miloslav Vojtech typov postáv (Alichovský ako prototyp morálne čistého a nábožensky založeného človeka; pani Turská, filantropicky stvárnená postava majiteľky penziónu; pani Bärová s pozitívnym vzťahom k služobníctvu zobrazená ako tradičný prototyp biedermeie- rovskej ženy ako ochrankyne „rodinného krbu“) a tradičných tematických a epických prvkov, ako sú konverzačné meštianske salónne scény či sentimentalizovaný obraz plesu. Tretím okruhom, na ktorý je potrebné upozorniť v súvislosti s Tomáškovým prozaickým fragmentom, je otázka jazyka a jej česko-slovenské súvislosti. Ako už bolo povedané, Tomáškova próza bola publikovaná po česky v roku 1846, a túto skutočnosť dobová kritika i literárna história dávala do súvislosti s útokmi voči štúrovskej slovenčine. Viac ako skutočnosť, že Tomáškov text bol vydaný po česky, zaujalo dobovú kritiku a neskôr aj literárnu históriu to, že Tomášek necháva niektoré postavy slovenského pôvodu hovoriť po slovensky, presnejšie stredoslovenským nárečím. J. Francisci vníma slovenčinu, ktorú autor vložil iba do úst jednoduchého furmana a sluhu ako snahu „ukázať to nehodné a naozaj nízke prezývanie krásnej našej slovenčiny“ 39. Oproti tomu Hurban vníma Tomáškovu jazykovú prax (na rozdiel od ostatných rovín textu) zhovievavejšie: „Pekné figúrky sú prostosrdečný voziar Jurko a statočný Rovný ‚poslúžny dvorský‘ (Hausknecht), ktorých necháva pán spisovateľ po slovensky hovoriť; a nám sa veru ich charakterističnosť veľmi páčila.“ 40 No kladie si zároveň aj otázku, „prečo len týmto dal po slovensky hovoriť, či vari zato, lebo takíto ľudia tak vravia?“ 41 A ďalej sa pýta, prečo autor nenechal po slovensky hovoriť aj hlavného hrdinu Alichovského. S Francisciho názorom polemizoval K. Havlíček. Vo svojej recenzii Obchodníkov na margo Francisciho kritiky píše: „vyčítalo se mu i to, že prý vozkové a nižší slovenské osoby v jeho pověsti slovenským nářečím mluví a ostatní ve spisovném jazyku, že tím naschvál jako slovenskou řeč snižuje. Tomu však odporujeme. Jest věc velmi příhodná, že nižší lid jazykem sprostým mluvý, jelikož knihy nečítaje ve spisovné řeči povědom není; naopak my p. Věrného za to chváliti musíme, poněvadž na pravou cestu uhodil, na které opravdu nářečí místní svou platnost má, ne pak v novinách a v časopisech, jako p. Štúr si myslí.“ 42 Použitie slovenčiny v kontexte po česky písaného literárneho textu si neskôr všímala i literárna história. A. Pražák tento Tomáškov postup vníma ako prostriedok lepšej charakterizácie postáv a ako snahu o „reálnejší ráz povídky než nešetrnost či zlomyslnost k slovenštině […], jak Tomáškovi Štúrovci později vytýkali“ 43, a vyslovuje v tejto súvislos- ti hypotézu, že práve preto autor Obchodníkov nikdy nedokončil. Aj A. Mráz vníma toto jazykové špecifikum textu ako súčasť autorovej realisticko-dokumentárnej tendencie

39 Citované podľa: Slovenská literárna kritika. I. zväzok. Bratislava: Slovenský spisovateľ, 1977, s. 111. 40 Ibidem, s. 84. 41 Ibidem, s. 84. 42 HAVLÍČEK, K. Sebrané spisy. Vydány nákladem Svatoboru. Svazek I. Praha: Tisk Jaroslava Pospíšila, 1870, s. 199. 43 PRAŽÁK, A. Slovenské studie. Bratislava: Filozofická fakulta Univerzity Komenského, 1926, s. 54.

212 Prozaický fragment Pavla Jána Tomáška Obchodníci. (Otázky literárnohistorickej recepcie…

a snahy „zachytiť vernú podobu skutočnosti a včleniť ju do svojho umeleckého plánu“ 44. No na druhej strane použitie slovenčiny v prehovoroch postáv z nižších spoločenských vrstiev vníma ako snahu stavovsky dištancovať „prostých dedinských ľudí od ostatných postáv z poviedky“ 45. Túto Tomáškovu tendenciu však nemožno zjednodušene vnímať ako znevažovanie slovenčiny či iba ako príznak triednej diferenciácie postáv. Tento jav je potrebné reflektovať v súvislosti s nástupom viacjazyčnosti v literatúre a v literárnych textoch 30. rokov. V. Marčok v tejto súvislosti uvádza, že „Tomáškove jazykové riešenie potvrdzuje, že v 30. rokoch 19. storočia dochádza k rozkolísaniu estetického vkusu v oblasti jazyka“ 46 a obidve vtedajšie spisovné podoby literárnych jazykov – bernolákovčina i čeština – sa začínajú pociťovať ako strnulé. Najmarkantnejšie je to viditeľné v próze a v dráme. V prozaických textoch A. Ottmayera a M. Sucháňa publikovaných v almanachu Zora vidíme vnášanie regionálnych nárečových prvkov do reči postáv i rozprávača, v Herkeľovej próze Premena (1836) dokonca použitie strednej slovenčiny s niektorými znakmi oravského nárečia. Sklon k viacjazyčnosti je však silnejší v dramatických textoch. Prvky jazykovej stratifikácie postáv môžeme pozorovať už vo fraške Juraja Palkoviča Dva buchy a tri šuchy (1801), no intenzívnejšie ho môžeme vnímať v rôznych podobách a proporcionalite najmä v dramatických textoch z 30. rokov 19. storočia – v hrách Jána Chalupku a Štefana Petruša47. Tomáškov prozaický fragment Obchodníci ojedinelosťou témy, spôsobom spracova- nia smerujúcim k prehodnoteniu tradičných schém zaužívaných v slovenskej próze 30. rokov 19. storočia, akcentom na dobovo aktuálnu skutočnosť, ale aj vďaka nebývalému záujmu slovenskej a českej literárnej kritiky, predstavuje jedinečný príklad prozaického textu, ktorého evidentnou ambíciou (napriek jeho fragmentárnosti) bolo posunúť výrazne vpred proces emancipácie prózy a jej smerovanie k vyššej estetickej funkcii.

doc. PhDr. Miloslav Vojtech, PhD. Katedra slovenskej literatúry a literárnej vedy Filozofická fakulta, Univerzita Komenského v Bratislave Gondova 2, 814 99 Bratislava – Slovenská republika [email protected]

44 MRÁZ, A. Pavel J. Tomášek a jeho poviedka Obchodníci. In: Litteraria. Štúdie a dokumenty I. Bratislava: Vydavateľstvo SAV, 1958, s. 92. 45 Ibidem, s. 91. 46 MARČOK, V. Počiatky slovenskej novodobej prózy (Próza klasicistická a preromantická). Bratislava: Vydavateľstvo SAV, 1968, s. 331. 47 V. Marčok v súvislosti s jazykom Obchodníkov hovorí, že „Tomáškova próza predstavuje krajnú situáciu, keď vedľa seba existujú dva samostatné a rovnoprávne útvary, schopné plniť estetické funkcie. Protiklad čeština – stredná slovenčina sa koncom tridsiatych rokov pociťoval ako protiklad estetický. Jedni ho prijímali kladne, iní záporne. Stredná slovenčina nemá u Tomáška príznak komickosti, lebo sa uplatňuje samostatne a nie sprostredkovane.“ Ibidem, s. 332.

213

František Všetička (Olomouc) Exilový román Bedřicha Svatoše

Abstrakt Román Bedřicha Svatoše Nechodí po horách (1972) se odehrává v severoitalském Tyrolsku mezi německými usedlíky. Svatoš k výstavbě své prózy použil svorníkové postavy, sentenčního titulu a otevřeného finále. V závěru studie je naznačen vztah mezi tvorbou B. Svatoše a Ch. F. Ramuze. Klíčová slova: Svatoš, svorníková postava, sentenční titul, otevřené finále, Ch. F. Ramuz Abstract Exile Novel by Bedřich Svatoš Novel by Bedřich Svatoš called Nechodí po horách (1972) is set in North-Italian Tyrol among German settlers. For the prose composition Svatoš used a keystone character, a sentence title and an open ending. There is a hint at the relation between the work of B. Svatoš and Ch. F. Ramuz in the closing of the study. Key words: Bedřich Svatoš, keystone character, sentence title, open ending, Ch. F. Ramuz

Bedřich Svatoš, autor próz z venkovského a maloměstského prostředí, vstoupil do literatury roku 1936 románem Čardáš a polnice, který vydal u olomouckého Čeňka Berana. Po debutu následovaly další prózy převážně s tematikou českého venkova. Roku 1946 se Svatoš stal lektorem českého jazyka na univerzitě v Lille, po únoru 1948 setrval v exilu a krátce nato se stává lektorem češtiny také na univerzitě v Bruselu. Často a rád pobýval v severoitalském Tyrolsku. Život tamní německé enklávy zachytil ve třech knihách – Zády k světu a Tváří do světa, což jsou sbírky drobné prózy, a v románě Nechodí po horách (Řím, 1972). Zmíněná díla, jež tvoří jakousi volnou trilogii, představují v české literatuře tematické novum, spočívající v líčení života německých venkovanů ve vysokohorském prostředí jižních Tyrol. Svatoš v uvedených prózách zachycuje existenci německé menšiny, která se výrazným způsobem distancuje od svého italského okolí. Román Nechodí po horách má poněkud zvláštní postavení nejen v trojici tyrolských próz, ale v jeho exilové próze vůbec. Tato odlišnost tkví především v jeho uměleckých kvalitách.

215 František Všetička

Svatošovy starší prózy měly převážně kolektivistický ráz, kolektiv rodu nebo kolektiv vesnice stál v popředí jeho zájmu. Nejinak je tomu i v románě Nechodí po horách, v němž je každá jeho kapitola zaměřena obvykle na jednu postavu zobrazovaného regionu. Určitá postava je nejen protagonistou kapitoly, ale okolní svět a jeho dění, jakož i její vnitřní svět je převážně nahlížen očima této postavy. Valná část kapitol tak má subjektivní ráz, některé z nich jsou plně subjektivní, je v nich uplatněno toliko hledisko vyprávějící nebo sebe sama zpytující postavy. Tak je tomu např. v kapitolách 3, 5, 10, 14 a 19, jež mají charakter čistého vnitřního monologu. Jistou výjimku tvoří 9. kapitola, kde se vnitřní monolog proměňuje v bolestné blouznění člověka zraněného při nešetrné práci s trhavinou. Výsledkem těchto postupů je, že v románě převažuje subjektivní hledisko nad objektivním. Důraz na subjektivně problematizující vidění se projevuje už v začátcích kapitol, v nichž Svatoš od samého počátku záměrně tají, o jakou osobu a jaký děj jde. Začátky kapitol jsou tak ztajené a čtenář teprve s odstupem času na základě urči- tých indicií sezná, kdo je hrdinou děje, nebo které osobě monologickou výpověď připsat. Tento postup nezbytně vede k jisté samostatnosti kapitol a k přerušování dějového toku. Když má kapitola čiře monologický charakter, pak jméno mluvčí- ho v ní vůbec nepadne a čtenář si mluvčího musí dedukovat z reálií uvedených v promluvě. Nejprokreslenější postavou Svatošova románu je žebrák Josef, jenž se poprvé objevuje v 2. kapitole, prochází celým dílem a v závěru je uzavírá svým komentářem. Josef neustále putuje okolním horským krajem a komentuje dění kolem sebe. Má smiřující, uhlazující povahu, již postrádal ve svém mládí. Román má pochmurný ráz, jistou dávku světla do něho vnáší právě tento tulák, který v něm plní funkci svorníkové postavy. Všechny postavy díla osud během románového děje nějak poznamená, výjimku představuje svorníková postava, neboť na ni osud dolehl už kdysi dávno. Žebrák Josef je pozorovatel a utěšitel, jenž zasahuje do cizích životů (viz např. jeho vztah k sedláku Bartoloměji Fronmayrovi, řečenému Bařtl). Tulák Josef je bytost s jistou dávkou moudrosti. Svorníková postava je v románě kolektivistického rázu nezbytná, neboť dílo postrádá hlavní postavu, jejím hrdinou je kolektiv horské vsi. K výsostnému postavení žebráka Josefa přispívá také to, že osvětlí smysl románového titulu. Stane se tak až v závěrečné kapitole, kde Josef v rozhovoru s knězem Karlem řekne: „Snad jsem nic netento – Ono by opravdu – Copak scházelo – Že prý neštěstí nechodí po horách – A po čempak má chodit tady, když tu není nic než ty hory a my…“ 1 V samotném titulu je výchozí substantivum sentence (neštěstí) zamlčeno, což koresponduje se Svatošovou utajovací technikou v začátcích kapitol. Uvedený titul je titul sentenční.

1 SVATOŠ, B. Nechodí po horách. Řím: Křesťanská akademie, 1972.

216 Exilový román Bedřicha Svatoše

Bylo-li o tuláku Josefovi řečeno, že osud jej v daném čase nijak nepostihuje, pak totéž se týká kněze Karla. Kněz má především pozorovatelské schopnosti – podává čtenáři bezprostřední, přímou informaci o místním obyvatelstvu: „Takoví oni jsou; všichni. Žijí uzavřeni v horách, v těch svých těsných údolích a na stráních a pod samými stěnami, jako ve vězení po celou zimu, sníh je tady drží a slota a laviny hřmějí do jejich spánku a probouzejí je a stavení zavalují a mění den v noc a střechy jim odnášejí a zabíjejí je, když se nejméně nadějí. A oni se drží těch skal a šikmých lučin a políček a starých stavení, připoutáni k tomu všemu prací v létě, kdy by mohli pryč – Jen do kostela sejdou v neděli.“ 2 Od ostatních figur se kněz Karel odlišuje tím, že k nim plně nepatří, je to emigrant, český exulant, který koná pastorační činnost v cizím a odlehlém prostředí. Jako postavu jej charakterizuje stesk po matce, jež zůstala doma v Čechách. Pro Svatoše a jeho techniku je příznačné, že čtenáři je jeho česká příslušnost napovězena až téměř v závěru románu. Poprvé se tak děje na konci 20. kapitoly, kde je nadhozeno, že cesta domů je nemožná: „Lítost se hne v hrudi červíčkem, klíčí a vzdouvá se, lítost nad tím dítětem opuštěným, nad těmi lidmi a jejich svízelným životem, nad sebou samým; jak tady v tom údolí hledá náhradu za domov, přístav, kam by se mohl vracet a kam se vrací; docela jako žebrák Josef; když domů není cesty – A o ni je chudší než žebrák, ten cestu najde koncem každého týdne a je to skutečná cesta, která ho vodila od dětství.“ 3 V následující kapitole je pak v poněkud nezvyklé souvislosti stvrzeno, že kněz je českého původu: „Děkovat se Pánu musí. Za všechno děkovat, říká si, za všechno dobré, za všechnu krásu, za světlo na hlavách hor i za stín, který vzlíná z údolí, za vůni strání a zurčení vody, za chvíle štěstí a klidu, i za to krásné, docela jakoby české ř, které ti přiblíží sedláka Bařtla…“ 4 K průběžnému znejasňování postavy Karla přispívá i to, že nikdy není uvedeno jeho příjmení a že jeho křestní jméno má obecný, nikoli český charakter. Mezi knězem Karlem a žebrákem Josefem existuje v románě jisté kontrastní napětí, jež je dáno nejen jejich „profesí“, ale především jejich fyzickou existencí – Josef je totiž tulák, jenž se pohybuje v širším tyrolském prostředí, kdežto kněz Karel je vázán na úzké prostředí jedné vesnice. Tkví mezi nimi jistý protiklad, jenž z nich činí dvojici postav zřejměji a individuálněji vystupující z četného houfu tyrolských horalů. Jakoby zákonitě poslední kapitolu románu věnuje Svatoš těmto dvěma postavám – prozaické dílo uzavírá rozpravou mezi těmito dosti odlišnými figurami. Román je tak jimi rozevřen, je sice ukončen, ale dynamika rozporu a napětí kdesi v hloubi příběhu zůstává. Do jižních Tyrol se Svatoš dostal a oblíbil si je zásluhou svého přítele Karla Vrány, který zde na počátku své pastorační činnosti působil, později se stal rektorem římské

2 Ibidem, s. 157. 3 Ibidem, s. 159–160. 4 Ibidem, s. 168.

217 František Všetička papežské vysokoškolské koleje Nepomucena a profesorem Lateránské univerzity. Svatoš se Vránovi za toto poznání odvděčil tím, že jej promítl do dvojpostavy, jež má příbuzné povahové znaky – v románě Nechodí po horách je jí zmíněný mladistvý kněz Karel a v souboru Tváří do světa farář don Carlo.5 Utajovaným začátkům kapitol odpovídá i finále románu, jež je vysloveně otevřené, neboť řada syžetových linií v něm zůstane nedopovězena. Román skončí a čtenář se nedozví, kdo okradl faráře, zda se k sedláku Schwarzovi vrátí jeho žena, nedočte se, jak to dopadlo se zamilovanou Traudl a nastávajícím knězem Waltrem, ani jak to skončí s vážně nemocnou Irmou. Otevřené finále zpětně potvrzuje charakter románu, který postrádá kulminaci a dějové spění. Svatošův román představuje v podstatě sumu záznamů, převážně lyrických, a ještě spíše lyrizovaných, jež navzájem úzkým outkem svazuje svorníková postava. V českém prozaickém kontextu má Bedřich Svatoš blízko ke Karlu Poláčkovi a k Romanu Rážovi. V Poláčkově Okresním městě vystupuje žebrák Chleboun, který v tomto prvním svazku románové tetralogie plní – podobně jako Svatošův tulák Josef – roli svorníkové postavy. Chleboun i Josef procházejí svým mikrosvětem a oba vidí do svých lidí. Poláčkův Chleboun prochází pouze svým okresním městem, kdežto Svatošův Josef proputovává širší oblastí jižního Tyrolska. Na rozdíl od Chlebouna je Josef zjev světaznalejší a inteligentnější. Funkce obou v románovém textu je však shodná. Zamlčovací postup v začátcích kapitol spojuje Bedřicha Svatoše zase s Romanem Rážem, který jej uplatnil zejména v románech Narcisový dům a Zachránci samoty. Ráž tak ovšem neučinil s takovou důsledností jako Svatoš. Svatošovo dlouhodobé působení ve francouzském prostředí ovlivnilo nejen jeho život, ale nepochybně i jeho tvorbu. Pojetím světa má blízko ke třem francouzsky píšícím autorům – k Jeanu Gionovi, Henrimu Pourratovi a Charlesi Ferdinandu Ramuzovi. Nejsilnější pouto mezi francouzským Švýcarem Ramuzem a Svatošem představuje kolektivistický ráz jejich próz, v obou případech v nich obvykle vystupuje vesnické společenství. U Ramuze tomu tak je např. v románech Vláda zlého ducha a Kdyby se slunce nevrátilo. Mezi Svatošem a Ramuzem jsou však také podstatnější rozdíly. Svatoš například neinklinuje k mystice, není u něho ramuzovských záhadných a nadpřirozených sil, jež zasahují do života venkovských obyvatel a podstatným způsobem je poznamenávají. Mystického pojetí se Svatoš přidržel pouze v povídce Zakázané dveře (ze sbírky Tváří do světa). Ramuz také většinou neproniká do vnitřního světa svých postav, což je u Svatoše zcela běžné, vnitřní monolog je u jeho postav více než častou záležitostí (zejména v románě Nechodí po horách).

5 KRATOCHVÍL, A. Exilová tvorba Bedřicha Svatoše. In: SVATOŠ, B. Osud českého spisovatele ve 20. století. Milín, 2001, s. 10; PUTNA, M. C. Ruralismus a regionalismus pro exil. In: Souvislosti, roč. 18, 2007, č. 2, s. 41‒42.

218 Exilový román Bedřicha Svatoše

Životní osudy obou prozaiků se částečně překřížily. Charles Ferdinand Ramuz zemřel 23. května 1947; jen několik málo měsíců před tímto datem se stal Bedřich Svatoš lektorem češtiny ve francouzských Flandrech, svou rodnou zem už nikdy nespatřil, postavy českých venkovanů vystřídaly v jeho tvorbě postavy z nově získaného světa. Svatošův román má nejednu souvztažnost s tvorbou Charlese Ferdinanda Ramuze, jeho souvztažnosti a paralely míří však ještě dál. Homérova Iliada sestává z 24 zpěvů, což odpovídá počtu písmen v řecké abecedě. Tato tektonická souvislost je v odborné literatuře interpretována jako metafora kosmu řeckého světa.6 Stejný počet kapitol má i Svatošův román Nechodí po horách, jenž – podobně jako další autorovy prózy vzniklé v exilu – líčí především život a existenční problémy nečeských etnik. Vyvstává tak otázka, zda v daném případě rovněž nejde o nadnesenou metaforu – metaforu kosmu evropského člověka, který hledá, klopýtá a nenalézá. Svatošova ruralistická tvorba do roku 1948 je námětově blízká slovenské lyrizované próze (Margita Figuli, Dobroslav Chrobák ad.). Umělecky však její úrovně zdaleka nedosahuje. Blíží se jí naopak Svatošova tvorba vzniklá v emigraci, konkrétně jeho román Nechodí po horách. S představiteli lyrizované prózy českého autora spojuje příbuzné pojetí vesnického kolektivu, zdůrazňování venkovského způsobu života a především tvaroslovné úsilí. Důrazem na tvaroslovnou složku díla má nejblíže k Dobroslavu Chrobákovi, nepochybně také proto, že se oba nechali inspirovat francouzskými vzory. Oba navíc stejným autorem – francouzsky píšícím Švýcarem Charlesem Ferdinandem Ramuzem.

doc. PhDr. František Všetička, CSc. Dělnická 29, 779 00 Olomouc 9 – Česká republika [email protected]

6 ŠABÍK, V. Kompozícia ako nexus diela (Na príklade Homérovej Iliady). In: O interpretácii umeleckého textu 20 – Pragmatika umeleckej kompozície. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa, 1999, s. 46.

219

Viera Žemberová (Prešov) Autor v literárnohistorických súvislostiach

Abstrakt Poetika prozaického textu v slovenskej literatúre od prelomu 40. a 50. rokov 20. storočia odráža v literárnohistorických súvislostiach viacero jednotlivostí. Tie sa postupne napájali na výmenu spoločenských a politických reálií, reagovali na reminiscencie doznievajúceho literárneho života prvej polovice 20. storočia a na štatút autora v medzivojnovej literatúre, na formovanie povojnového konceptu a deklarovaného programu novej, modernej slovenskej literatúry, na autorskú aj literárnovednú generačnú výmenu, na selektovanie dominantnej látky a tematiky popri prozaickej projekcii indivídua v próze debutujúcich autorov na konci päťdesiatych rokov. V názorovo zložitých pohyboch a diferencujúcich sa estetických a poetologických procesoch treba spomenúť genologické pohyby a nimi iniciované morfologické, estetické a noetické ambície debutantov. V zložitom kultúrno-spoločenskom období sa mení postavenie, rola, závažnosť aj spoločenská dominancia spisovateľa, ktorý po skončení druhej svetovej vojny stál pri prameni všetkého „nového“, čo malo posunúť slovenskú literatúru do európskeho priestoru. Kľúčové slová: kultúrna politika, cenzúra, autor, text, žáner, téma, funkcia textu Abstract Author in a Literary Historical Context At the turn of the 40s and 50s of the 20th century, poetics of a prosaic text in Slovak literature reflected in a literary historical context several individual items. They were gradually connected to the changes in social and political realities, the reminiscences of a fading literary life of the first half of the 20th century and the status of the author in the inter-war literature, the post-war concept formation and the declared program of a new modern Slovak literature, a generational exchange comprising authors and literary history, the selection of the dominant themes in addition to the prosaic projection of an individual in the prose by the debutants at the end of the 1950s. Among the complex changes in opinions and differentiating aesthetic and poetological processes it is necessary to mention the genealogical movements and morphological, aesthetic and noetic ambitions of the debutants initiated by them. In the difficult cultural and social period, the status, role, importance and social dominance of a writer changes. After the Second World War, it the writer who was the source of all the “new”, which should have moved Slovak literature into Europe. Key words: cultural policy, censorship, genre, author, text, theme, text function

221 Viera Žemberová

Spoločenské vedy si svoje obsahy, istoty a hodnoty spravidla odvíjajú alebo porovnávajú ich širšiu platnosť tým, ako rozvíjajú svoje časom a jeho obsahom utvárané podložia prostredníctvom udržiavanej či obnovovanej tradície v kultúre a umení. Premyslené zbližovanie vedy a umenia pri ich vnútornej členitosti aj početnosti má svoje jedinečné poslanie pri prelomových či zlomových dejoch. Na tie reagujú spravidla všetky zložky spoločenského organizmu sebe vlastným a zdôvodneným spôsobom. Za výsledok akcie a reakcie na ňu sa očakáva vertikálne doriešenie tých ruptúr, ktoré vyvolávajú neprehliadnuteľné podnety na premenu a zmenu. Historiografia, politológia, umenoveda a literárna veda preberajú poslanie, aké priná- ša ich napojenosť a prepojenosť od začiatku po koniec spoločenského problému a jeho výrazové prenikanie do umenia v časových, dejových, priestorových, hodnotových, ale predovšetkým v konkrétnych personálnych a umeleckých problémoch čakajúcich na objasnenie, vysvetlenie, doriešenie toho, čo zaťažilo spoločnosť, ak v ničom inom, tak v súlade s hodnotou a hodnoteniami autorskej entity, generačnej či konkrétnej autorovej tvorby a jej významu pre – ak už nie autentickú minulosť – určite pre spoločnú budúcnosť. Literárna história má štrukturované portfólio vo svojom materiálovom podloží, čím poskytuje poučné náhľady aj do personálnych dejín tých spisovateľov, ktorí sa vo svojej dobe stali, eufemisticky zachytené, bielym miestom v spoločnosti, na ktoré sa nazerá ako na vyhnanstvo z umeleckého života, vnútorný (tvorivý) exil, na emigráciu. Prímerov na jav biele miesto a na dôsledky v ňom obsiahnuté sa využíva viacero, ale podstata – zneprítomnenie umelca a jeho tvorby v spoločenskej realite a v dobovom umení – sa svojou podstatou nemení.1 Ak platí gnóma, raz sa všetko skončí, tak hľadanie odpovede na to, ako dlho bude trvať a či vôbec sa ukončí trvanie a žitie tohto stavu, nemalo svoj hraničný kameň vymedzený. V moderných dejinách slovenskej literatúry v minulom storočí uchovala literárna história viacero udalostí, ktoré so sebou niesli vlny nových a ďalších mien literátov v rolách svojbytných komponentov včlenených do dobových bielych miest či inak nonkonformných tvorcov voči dobovej kultúrnej praxi, spravidla ako reakciu na strety uskutočnené na podnet neliterárnej skutočnosti a časti spisovateľskej pospolitosti.

„Tak, Novomeský, mluvte o své zločinecké činnosti.“ 2

Osud Ladislava Novomeského má svoje osvedčené učebnicové výklady, no dostupné sú aj dôkladne spracované spoločensko-politické podložia spôsobov presadzovania politickej moci po skončení druhej svetovej vojny a jeho osobná účasť na organizovaní

1 ŽEMBEROVÁ, V. Tematizovanie spoločenskej skutočnosti v prozaickom texte (autor, text, ideológia, spoločnosť). In: Moravia 4. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005, s. 203 – 210. 2 DRUG, Š. Väzeň vlastných súdruhov. Z väzenských rokov básnika Novomeského. Košice-Fintice: OZ FACE, 2015, s. 16.

222 Autor v literárnohistorických súvislostiach

povojnového (nového) spoločenského systému v spoločnom štáte. Dobové reálie, konkrétni politickí aj spoločenskí činovníci pri moci a dostupné aj dovtedy nezískané fakty prináša beletrizujúci vklad Štefana Druga Väzeň vlastných súdruhov. Z väzenských rokov básnika Novomeského3 do toho, čo podstúpil novinár, básnik a politik Laco Novomeský v rokoch 1951 až 1954 a čo si žiada aj po rokoch poučenú korektúru pri objasňovaní a zjednodušovaní javu buržoázny nacionalizmus a schematizmus v slovenskej spoločnosti a ňou podporenej kultúry. Beletrizované rozprávanie ako žáner si nárokuje zo stratégie autora textu (z druhej ruky) dôveru voči materiálu, s ktorým pracuje, keďže Štefan Drug bol literárny historik, ktorý podstatnú časť svojej prítomnosti v literárnej vede spojil s davistami a osobnosťou Laca Novomeského. Beletrizované rozprávanie z verifikovateľných materiálov, a tie dnes patria predovšetkým do dejín politológie a politiky, do historiografie povojnového Československa, vytvára dokumentmi podporený spoločenský a dejinný kontext v sprostredkovanom rozprávaní, v alúziách na vnútorný monológ a na komentár zo širších súvislostí, ktorý prenechal Štefan Drug postave Laca Novomeského. I takto a týmto kompozičným postupom posilňuje nielen stratégiu autora (alter ego), ale dotvára a stupňuje jeho osobnú skúsenosť a mravnú hodnotu precíznym aktualizovaním každej, podľa mena či funkcie známej persony a reáliami doplnenej udalosti, ktorú zapojí do rekonštrukcie tragickej mnohoročnej udalosti v živote Novomeského: „Utorok 6. februára 1951, ako každé ráno, ide pešo do Slovenskej akadémie vied a umení na Štúrovej ulici. V pasáži pod kaviarňou Luxor si chce kúpiť cigarety. Nestihne vojsť do trafiky, odskakuje pred cúvajúcim dodávkovým autor. Vyskočia z neho dvaja civili, vykrútia mu ruky za chrbát, zacvaknú putá, sáču ho na zadné sedadlo, zaväzujú mu handrou oči a kážu mlčať. Čo by aj hovoril? Len si pomyslí: Už je to tu… Minulý týždeň u Clementisovcov nikto nedvíhal. Od nedele sa nedovolal k Husákovi. Pochopil, že je rad na ňom.“ 4 Štefan Drug na Novomeského osude, na jeho skúsenosti s právnym systémom povojnového štátu sa dozvie i toto: „Vy nejste člověk, ale bandita, na vás se trestní zákon nevztahuje! Zradili jste dělnickou třídu, spojili ste se s buržoazií, aby se svrhli lidovou demokracii a obnovili u nás kapitalistické zřízení.“ 5 Zatknutím Novomeského a jeho umiestnením do väzby v Justičnom paláci v Brati- slave sa autor beletrizovaného rozprávania podujal v dvoch líniách sledovať osobnosť Laca Novomeského medzi jeho politickými partnermi, ktorí ho na posilnenie svojho politického postu obetovali (Klement Gottwald, Viliam Široký, Karol Bacílek a ďalší). Táto línia má precízne rekonštrukčne vybudovanú a argumentačne takmer heslovite spracovanú legendu, ale pri prienikoch do vnútorných komentárov Novomeského nie raz torzovitú (subjektom reflexívne zvnútorňovanú) kompozíciu, čím silnie psychologický zámer autora, aby si čitateľ aj dodatočne voči dejinám uvedomil, s akou politickou

3 DRUG, Š. Väzeň vlastných súdruhov. Z väzenských rokov básnika Novomeského. Košice-Fintice: OZ FACE, 2015. 4 Ibidem, s. 8 – 9. 5 Ibidem, s. 16.

223 Viera Žemberová realitou a mocenskou zvôľou sa stretal a nedokázal im účinne vzdorovať ani skúsený Novomeský. Druhá línia priamočiaro a detailne, bez emócií a pátosu zachytáva pôsobe- nie rafinovanej mocenskej krutosti, cynickej neľudskosti a ponižovanie až po výsledok prepracovanej „hry“ vyšetrovateľov, po zlomenie osobnosti Laca Novomeského a jeho sebazničujúce výpovede v súdnom procese: „Pokúšal sa vyšetrovateľom vysvetliť, že po príchode delegácie SNR z Londýna do Moskvy sa vari denne rozprával najmä s Gottwaldom a Kopeckým o otázkach budúceho postavenia Slovenska v obnovenej republike.“ 6 Vedľa politika, pretože látkou a tematikou defiluje Drugovým belerizovaným rozprávaním predovšetkým táto časť Novomeského aktívnej prítomnosti v povojnovej slovenskej politike, prežíva vo väzbe aj básnik Novomeský. Keď vyšetrovatelia uznali, že sa podľa potrieb pripravovaného súdneho procesu mentálne ocitol v nimi inštalovanej politickej a mocenskej hre svojich bývalých kolegov a priateľov v politike, básnikovi po dlhom čase umožnili čítať: „Vie, že sa zbytočne vzrušuje, veď môže byť rád, že mu dali aspoň takéto čítanie.“ 7 Skutočnou zmenou a odmenou za poddanie sa moci vyšetrovateľov bol papier a ceruzka: „Opäť píše poému. Nazýva ju symbolicky Ján, lebo toto meno je na Slovensku, najmä na dedine, najbežnejšie. Na Jánovi chcel ukázať rapsodickú cestu Slovenska od dediny k mestu, od roľníka k proletariátu, od dedinskej zadubenosti k revolučnej uvedomelosti na tvrdej nákove slovenských skúšok a skúseností pred prvou svetovou vojnou, počas nej i v neskorších rokoch a udalostiach.“ 8 Laco Novomeský prežil spôsoby a metódy svojich väzniteľov, aby v šesťdesiatych rokoch (1963 – 1968), po návrate do občianskeho života a po politickej rehabilitácii, keď vyšla poéma Vila Tereza a dve ďalšie básnické knihy, znova zažil poučenejšie, ale s rovnakým zámerom rafinované politické zneužívanie svojho mena a občianskej povesti: „Nesúhlasil ani s nastupujúcou normalizáciou a protestoval proti nej tak bytostne, že v polovici roku 1970 ťažko ochorel a už sa nevyliečil.“ 9 Napriek plynúcemu času medzi politikou a umením, medzi dôverou a jej zneužitím, medzi mocou a jej obeťou ostávajú tie isté úzke chodníčky vydláždené stratou seba samého.

Chaja Wolfowitzová, Siahni si, ako ma to bolí10

Prozaička Hela Volanská11 sa pripomína ako autorka vojnových a povstaleckých próz, reportáží zo zahraničia, románov z lekárskeho prostredia a v samizdate vydanej práce

6 Ibidem, s. 31. 7 Ibidem, s. 41. 8 Ibidem, s. 25 – 26. 9 Ibidem, s. 63. 10 VOLANSKÁ, H. Siahni, ako ma to bolí, 1970. 11 Hela Volanská vydala práce Stretnutie v lesoch (1948), Tajomstvo (1950), Kvet paprade (1961), Planéty (1965), Domino (1966), Jed (1957), Siahni si, ako ma to bolí (1970).

224 Autor v literárnohistorických súvislostiach

Concordia (1987). Recepcia Volanskej12 prozaického diela patrí medzi osihotené súkromné čitateľské iniciatívy, čo znamená i to, že jej prózu bude ťažšie nájsť ako výstup genologicky či esteticky interpretovanej alebo žánrovo či poetologic- ky analyzovanej umeleckej literatúry vo vývinom priereze od polovice minulého storočia. Prvé vydanie autobiografického románu Ako na cudzej svadbe13 patrí do konca osemdesiatych rokov14, pre literárnu históriu do záverečnej časti či doznievania druhej epickej syntézy, do oslabenia tematického historizmu v slovenskej románovej tvorbe desaťročia a do útlmu línie memoárovej a autobiografickej tvorby autorov staršej literárnej generácie, ktorá výrazne zasiahla práve svojou koncíznosťou výpovede aj kultúrnou pamäťou a hodnotami do aktuálneho, vnútorne sa diferencujúceho literárneho života od šesťdesiatych rokov15, aby generačná spomienková empíria v literatúre na konci storočia postupne utíchla jednak prirodzene svojím vydavateľským naplnením sa, ale viac pod tlakom vnútroliterárnych procesov v pozjazdových16 sedemdesiatych rokoch. Personalizovaná látka, téma, fabula, narátorka, ale aj reč literárnej výpovede zachytávajú z jediného bodu, tým sa stala intímna a občianska pamäť personalizovanej rozprávačky, udalosti odohrávajúce sa v strednej Európe od tridsiatych rokov do povojnových desaťročí, v ktorých sa ľudský, občiansky i profesijný život postavy spájal s tým, čo historické, politické, ekonomické, konfesijné a etnické udalosti pretínajúce sa vo vojnovej dráme niesli so sebou aj vtedy, keď sa literárne tematizovaná vojnová udalosť stávala rozpomienkou na nie tak dávne deje a na ich presah do životov tých, čo ju prešli a prežili na bojiskách, v horách, koncentrákoch a nemocniciach. Napokon literárny historik Vladimír Petrík o tejto línii Volanskej textu uvažuje takto: „Próza Ako na cudzej svadbe má teda vecnú rovinu, ktorú možno prikladať ku skutočnosti a ktorá súvisí bezprostredne aj s autorkinou biografiou. Je v nej však aj poézia spomienok tam, kde sa vrátila do detských rokov, a vtedy pracuje s typizačnými prvkami. Rodinné prostredie a širší spoločenský rámec, v ktorom rodina žije, je vierohodnou výpoveďou o živote židovskej komunity v Poľsku a o vzťahu príslušníkov väčšinovej spoločnosti k nej. To znamená, že próza spĺňa aj žánrovú charakteristiku autobiografického románu. Zároveň je však svedectvom. Vydáva svedectvo o autorke a o dobe. Každé svedectvo je subjektívne a platí to nepochybne aj v tomto prípade, kde sa pravda umenia tesne stýka s pravdou života. Možno povedať, že sila suverénneho umenia tak znásobuje

12 Hela Volanská, občianskym priezviskom Chaja Wolfowitzová (1912 – 1996). 13 VOLANSKÁ, H. Ako na cudzej svadbe – prvé vydanie, signuje ho rok 1987. 14 Volanská text ukončila a pripravila na vydanie v roku 1989. 15 Memoárové prózy Jána Hrušovského, Mila Urbana, Andreja Plávku, Štefana Žáryho, Jána Smreka, Pavla Bunčáka, Hany Zelinovej a ďalších. 16 II. Zjazd slovenských spisovateľov v roku 1972, prijatý bol dokument Poučenie z krízového vývoja v strane a spoločnosti. Kultúre a umeniu sa venujú záverečné časti, v nich je požiadavka na látku a protagonistu zo súčasnosti.

225 Viera Žemberová pravdu života.“ 17 Literárny kritik v rubrike Literárium pod titulom Peripetie života samizdatovej autorky napísal popri inom: Volanskú „Už ako lekárku žilinskej nemocnice […] sleduje bezpečnosť, dostane sa do väzenia a neskôr do tábora v Novákoch a odtiaľ utečie do Slovenského národného povstania, v ktorom sa uplatní jej lekárska skúsenosť. Tu sa už stretáva so známymi postavami a ich plnými menami18 […] Volanská toto obdobie opisuje veľmi hodnoverne a jej štýl pôsobí autenticky. […] Pobyt na Slovensku je opísaný drsnejším štýlom až dokumentárne. Práve z tohto hľadiska by sa mali v určitých pasážach uvádzať plné mená aktérov.“ 19 Volanskej nepatetická, nemoralizujúca, iba rekonštruujúca rozpomienka na dejiny vojnovej a povojnovej Európy precúdená prostredníctvom jediného ľudského života patrí medzi „dokumenty“ hrôzy, ktorými sa humánne zmýšľanie o človeku, spolo- čenstve, spoločnosti a o „pošliapaných pojmoch Spravodlivosť. Pravda. Svedomie“ 20 nechce uveriť, že sa v civilizovanej Európe 20. storočia vôbec mohli stať, navyše v slovanskom svete, na Slovensku, v Poľsku a v Čechách. A predsa sa stali, v päť- desiatych rokoch zasiahli tragicky do života, profesie, vzťahov aj do nazerania na zmysel života, na rodinu a na ideály povojnového sveta spisovateľky a lekárky Hely Volanskej, stali sa aj jej rovesníčke spisovateľke Hane Ponickej21 v sedemdesiatych rokoch.22 Intenzita prežitého a tlak autentického poznania ako následok i dôsledok osobnej pamäti z dramatických a existenciálne pointovaných vojnových skúseností sú v próze Ako na cudzej svadbe v takej presile, že ďalšie tvorivé i občianske „osudy“, ktoré Helu Volanskú stretli v normalizačných rokoch, oslabili jej literárny záujem o vyrovnanie sa s týmto úsekom svojej biografie: „V rokoch normalizácie nesmela publikovať […]. Jej situácia sa znova skomplikovala na „vstupe vojsk“ a po zákaze publikovania. O tomto čase previerok a vyhadzovania z práce však hovorí málo.“ 23 Hela Volanská svoju tému vyťažila z detstva v Poľsku, zo štúdií v Bratislave, z vojnových a povstaleckých udalostí na Slovensku, ktoré ju v povojnových rokoch vysunuli na exponované miesto v spoločnosti, aby podstatnú časť svojho neliterárneho osudu v päťdesiatych rokoch vyrozprávala spôsobom, ktorý narátorku presúva z fikcie umeleckej prózy medzi historickým dokumentom zachytené a spracované reálie a medzi verifikovateľné neliterárne postavy.

17 PETRÍK, V. Sila umenia a pravda života, s. 245 – 246. In: VOLANSKÁ, H. Ako na cudzej svadbe. Bratislava: Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, 2005. 18 Volanská uvádza autentické priezviska straníckych funkcionárov Ďuriš, Široký, Reimann, Zupka. 19 BŽOCH, J. Peripetie života samizdatovej autorky. In: Sme, 2010, s. 18. 20 VOLANSKÁ, H. Ako na cudzej svadbe. Bratislava: Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, 2005. 21 Hana Ponická (1922 ‒ 2007). 22 PONICKÁ, H. Lukavické zápisky. Prešov: Vydavateľstvo Michala Vaška, 2004. 23 PETRÍK, V. Sila umenia a pravda života. In: VOLANSKÁ, H. Ako na cudzej svadbe. Bratislava: Vydavateľstvo Spolku slovenských spisovateľov, 2005, s. 242 ‒ 243.

226 Autor v literárnohistorických súvislostiach

„…znova sa všetko opakuje?“ 24

Hana Ponická svoju skúsenosť zachytila v súlade s postupmi literatúry faktu a verifi- kácia sa tak stala primárnym postupom pri rozprávaní a rozvíjaní látky aj tematiky v Lukavických zápiskoch, a to preto, lebo zachytila spoločenské a osobné normalizačné roky, praktiky a ich dôsledky. V literárnej histórii Ponickej text „zápiskov“ patrí do dejín slovenskej samizdatovej tvorby 20. storočia.25 Vladimír Petrík vydavateľské peripetie a oneskorené vydanie Lukavických zápiskov na Slovensku objasňuje takto: „Vari preto, lebo v tejto publikácii sa Ponická dosť nešetrne dotýka významných (i menej významných autorov), ktorí v období normalizácie menili názory a občas aj charaktery […]. Lukavické zápisky sa začínajú rokom 1977, teda rokom, v ktorom vznikla Charta 77. Tá akcelerovala vývin a pôsobila v oblasti kultúry i politiky ako bomba. S ňou sú spojené perzekúcie spisovateľov a kultúrnych pracovníkov, súdy, zatvárania, zákazy publikovať, výpovede zo zamestnania atď. Väčšina toho sa odohrala v Prahe, ale stojaté vody sa pohli aj na Slovensku – charta odkryla skutočnú tvár režimu, ktorý síce podpísal „helsinské dohovory“, ale nikdy nemienil ich ustanovenia plniť. […] Nie je to len o faktoch jedného osudu, akých bolo napokon veľa, autorka tu rozvíja vlastnú predstavu o tom, ako by mala vyzerať kultúra v dnom spoločenskom rámci, zamýšľa sa nad všeličím, spomína si na významných európskych autorov, ktorých poznala […], nechýbajú prírodné reflexie, ktoré dvíhajú vecný text zápiskov na úroveň beletrie.“ 26 Dva odlišné životy, dve rozličné spisovateľské dielne, ale blízka skúsenosť so spoločnosťou, ktorá si prestala vážiť hlas umenia a jej tvorcu preto, lebo dôverovala iba svojej reálnej moci.

„Vyhnanstvo upevňuje vieru v návrat.“ 27

V roku 1951 sa konalo stretnutie spisovateľov komunistov s Júliusom Šefránkom, zastupujúcim aparát kultúrnej politiky. V jeho referáte sa medzi tými, ktorí sa odklonili od predstavy obnovenia socialistického realizmu a smerovania povojnovej slovenskej literatúry ocitol aj Vladimír Mináč popri Dominikovi Tatarkovi, Alexandrovi Matuškovi alebo Michalovi Chorváthovi28. Dominik Tatarka a Vladimír Mináč v krátkej próze stále častejšie reagovali na obnovované ľudské a funkcionárske neduhy

24 Vyňaté z výroku historika Vrbenského z práce Hany Ponickej: Lukavické zápisky. 1992, s. 376. 25 PETRÍK, V. Odkryté praktiky znormalizovanej spisovateľskej organizácie. In: Sme, 2004: „Po „petlicovom“ vydaní Ludvíka Vaculíka vyšli knižne roku 1989 u Josefa Škvoreckého a roku 1992 v brnianskom vydavateľstve Atlantis“, v roku 2004 vo Vydavateľstve Michala Vaška v Prešove. 26 PETRÍK, V. Odkryté praktiky znormalizovanej spisovateľskej organizácie. In: Sme, 2004. 27 MINÁČ, V. – PODRADSKÁ, D. Paradiso. Bratislava, 1998, s. 59. 28 MARUŠIAK, J. Slovenská literatúra a moc v druhej polovici päťdesiatych rokov. Brno: Prius, 2001.

227 Viera Žemberová v spoločnosti a tieto ich postoje voči budovanej povojnovej spoločenskej realite a jej praxi si nezískali oficiálnu podporu.29 Následkom stupňujúceho sa zložitého vzťahu medzi autorom a riadenou kultúrnou praxou patria do pozornosti literárnej histórie prózy Vladimíra Mináča, ktoré v čase svojho vzniku cenzúra neodporučila zverejniť.30 Mináčove „zakázané prózy“ – žánrovo obsiahnu črtu a poviedku – pôvodne tvorili obsah do tlače pripravenej publikácie Z nedávnych čias. Dôraznejšie ako spätné reflektovanie toho, čo rukopis postretlo, je citovať z dokumentu „Správy tlačového dozoru, teda hlavného orgánu komunistickej cenzúry“: „Vydavateľstvo Slovenský spisovateľ v rukopisoch predložilo ku kontrole knihu čŕt a poviedok Vl. Mináča Z nedávnych čias. Pretože k obsahu knihy boli vážne pripomienky, nedali sme súhlas k tlači. Kniha obsahovala 6 čŕt a poviedok, a to: Svedomie, Strach, Papuľa, Nedorozumenie, Zápisky cynika, Ako ma na recepcii pokúšal diabol. Dej poviedok sa odohráva v rôznych obdobiach nášho života od roku 1944 až podnes. Autor našu nedávnu minulosť hodnotil ako obdobie teroru. Funkcionárov opisoval ako bezcharakterných a bezzásadových ľudí, čo vyúsťovalo v poslednej poviedke Ako ma na recepcii pokúšal diabol, ktorá na zásah PV – Správy tlačového dozoru bola už predtým vypustená z Kultúrneho života.“ 31 Čas ľudí aj kníh plynie, ale príbehy a skúsenosti získané z nich sa môžu paradoxne aj približovať, ako Mináčov postoj voči mladým autorom o dve desaťročia neskôr.

„… dosť bolo nárekov, odteraz Ti budem písať len veselo.“ 32 Týmto odkazom začína list Drahej E., ktorý jej adresuje Jaroslava Blažková v próze Happyendy33. Kritik Jozef Bžoch34 uvádza do povedomia čitateľa svojej recenzie podstatnou kontextovou súvislosťou vo vzťahu k literárnohistorickému reflektovaniu tvorby Jaroslavy Blažkovej, podľa kritikovej informácie odišla v roku 1969 do kanadskej emigrácie s rodinou, hoci v slovenskom literárnom živote šesťdesiatych rokov bola známa a vyhľadávaná autorka; život za morom označil za jej dobrovoľné vyhnanstvo. Do vydania Happyendov vpísala Jana Cviková Keď žena píše žene35 i to, že „Z Kanady ju nelákala formálna rehabilitácia, mala jediné prianie: oživenie svojich kníh“, čo jej vydavateľstvá Aspekt a Q 111 plnia dodnes. Listová skladačka všeličoho a o všeličom ľudskom v Happendoch pracuje s parado- xom a kauzalitou svojej témy, do ktorej sa dokáže včleniť rozprávaním ktorákoľvek

29 MATEJOVIČ, P. Vladimír Mináč a podoby literárneho diskurzu druhej polovice 20. storočia. Bratislava, 2014, časť D. Tatarka a V. Mináč, s. 274 – 284. 30 MINÁČ, V. Zakázané prózy. Bratislava: LIC, 2015. 31 Prevzaté z časti MATEJOVIČ, P. Mináč ako záhadný autor? In: MINÁČ, V. Zakázané prózy. Bratislava: Literárne informačné centrum, 2015, s. 9. 32 BLAŽKOVÁ, J. Happyendy. Bratislava: Aspekt, 2005, s. 189. 33 BLAŽKOVÁ, J. Happyendy. Bratislava: Aspekt, 2005. 34 BŽOCH, J. Happyendy napísané v najťažšom životnom období. In: Sme, 24. 11. 2005. 35 BLAŽKOVÁ, J. Happyendy. Bratislava: Aspekt, 2005, s. 193 – 198.

228 Autor v literárnohistorických súvislostiach

sekvencia jej života po emigrácii. Jednosmerne adresované, nedatované, nelokalizované, nepersonalizované osobné listy inej žene (Drahá E.), zachytávajú v úlomkoch žitého osobný život Jaroslavy Blažkovej a jej chorého manžela. I teraz obstojí, že si nesťažuje, nie je sentimentálna, v spodnom prúde svojich slov neukrýva odkazy do minulosti, nežiada, iba realisticky a reálne prijíma to, čo jej a rodine nadelil čas. Jaroslava Blažková seba umiestňuje do epicentra osobnej a rodinnej križovatky, v ktorej sa stretajú život a smrť, ale aj rozpomienky a vyčkávanie. Ako „momentálna Kajúcnica“ ukončuje list adresovaný drahej E. takto: „P. S.: Uvedomila si si, že smrtka je v angličtine mužského rodu? Beda nám feministkám.“ 36 Odchod do emigrácie či do vyhnanstva z vlastnej vôle povýšila autorka na povinnosť aktívneho života s jeho zákrutami a prispôsobovaním sa cudziemu, čím odmietla myšlienku vytrvalého vyčkávania na príležitosť, čo bude, keď sa azda raz príčiny na jej odchod zmenia. Blažkovej porozumenie životu znamená rešpekt voči času, ktorý plynie a dôvera v správnosť pôvodného rodinného rozhodnutia: ona ostáva v novom kanadskom domove, ale jej knihy sa vrátili medzi slovenských čitateľov. Vie, že je to tak správne a voči realite času jedine možné.

„Generácia, ktorá bola pri tom.“

Na počiatku boli absolventi filozofických štúdií, neskôr kolegovia v printových a ďalších médiách rozličného druhu, aby sa napokon na prelome dvoch desaťročí stretli v periodikách s krátkym životom v dobovom literárnom živote a kultúre, časopisoch Krok a sčasti aj Realita. Iva Kadlečíková v publikácii spomienok, faktov, návratov, overovania si toho, čo bolo, ktorú nazvala Čítanie myslenia37 sa sústredila na rovesníkov38, teda na tých, ktorí odišli z bratislavských univerzitných štúdií do Košíc, ktoré im pripravilo budúce pôsobiská vo Východoslovenskom vydavateľstve, v rozhlase, v televíznom štúdiu – a oni popri tom prvotnom obnovovali literárny život v meste a regióne prostredníctvom periodika Krok39: „Krok bol prvým konkrétnym krokom na našej spoločnej ceste, pokúsil sa aktivizovať všetky schopné sily z viacerých oblastí kultúry na celom východnom Slovensku, aby sa stali integrálnou a plnokrvnou súčasťou národnej kultúry. Žiaľ, v Košiciach aj naším krokom posledným.“ 40 Kadlečíková má ambíciu

36 Ibidem, s. 125. 37 KADLEČÍKOVÁ, I. Čítanie myslenia. Ivánka pri Dunaji: F. R. & G, 2011. 38 V auguste 1961 do Košíc sa z Bratislavy po ukončenia štúdií na Univerzite Komenského presídlili Ivan Kadlečík, Albín Bagin, Jozef Mríz, Imrich Gofus, Oľga Chrenková, Iva Hadačová. Odbočku Zväzu slovenských spisovaeľov v tom čase v Košiciach viedla Marína Čeretková Gállová. 39 V 60. rokoch 20. storočia založili periodikum Krok, udalosti okolo jeho genézy i zániku Iva Kadlečíková uzatvára vyčerpávajúcou i vševediacou informáciou: „Bola som pri tom všetkom. Od začiatku až po koniec v Košiciach, od začiatku až do konca v Martine. Bola som účastníkom, pomocníkom, spolupracovníkom, pozorovateľom.“ In: KADLEČÍKOVÁ, I. Čítanie myslenia. Ivánka pri Dunaji: F. R. & G, 2011, s. 8. 40 Ibidem, s. 8.

229 Viera Žemberová vypovedať o všetkom ako účastníčka tejto kultúrnej misie: „Krok 66 ‒ zborník pre literatúru a umenie. Vychádza 4-krát do roka. Vydáva Východoslovenské vydavateľstvo v Košiciach 1966. Redigujú Ivan Kadlečík a Jozef Mríz. Spolupracuje Albín Bagin. Zodpovedný redaktor Imrich Gofus. Obálka Zoltán Sokolovič. Strán 64. Náklad 3000.“ 41 Redakčné a edičné dejiny Krok-u sú však komplikovanejšie nielen tým, že svoj kultúrny životopis spojili s východným Slovenskom šesťdesiatych rokov, ale i tým, že zložité spoločenské procesy tohto desaťročia pozmenili periodikum, ale aj osobné a profesijné príbehy tých, ktoré sa usilovali slovom preklenúť vzdialenosť medzi kultúrnymi centami východu a západu Slovenska. Najskôr takto aj z odstupu desaťročí má zmysel vrátiť sa k ankete iniciovanej redakciou o domove a literatúre42 a ich noetickom odraze v spoločnosti, kultúre, v tvorbe regionálnych tvorcov. Pointou formálneho zúčtovania s Krok-om sú tieto jej zápisy: „Zalistujme si teda v dvoch knižočkách ručne viazaných, do ktorých sú sústredené pokusy o časopis, kompromisne štyri „zborníky“ Krok 66 a šesť „zborníkov“, od štvrtého čísla už „časopisov“, Krok 67.“ 43 Ive Kadlečíkovej záleží predovšetkým na tom, aby sa publikácia Čítanie myslením stala autentickou správou a až potom archívom periodika, doby, ľudí a udalostí, ktoré stáli pri jeho vzniku a pri jeho rýchlom zániku. K spoločenským okolnostiam zániku sa vrátili Oleg Pastier a Ivan Kadlečík, keď na dopytovanie sa, prečo „Východoslovenský časopis Krok nevydržal. Dva ročníky, dva pokusy o trvalejší kultúrny zápis do slovenskej literatúry konca šesťdesiatych rokov, keď sa zdalo, že skoro všetko je možné. Ale nebolo… Prečo tento viac ako nádejný časopisecký pokus zostal „nedokončený“, odpovedal Ivan Kadlečík podstatnou informáciu, ktorá obnažuje v redakcii „[…] určitú koncepčnú a názorovú divergenciu. So svojou širšou víziou univerzálnejšej a neprovincionálnej kultúry a literatúry som ostal takmer sám“ 44, hoci na pomoci mu boli príspevkami Albín Bagin, Rudolf Chmel, Ján Štrasser, ale košická činovníčka Zväzu slovenských spisovateľov „bola, zdá sa, dosť nerozhodná“, aby zosumoval nielen príbeh Krok-u, ale aj svoj osobný a rodinný takto: „Rozheganú a rozbabranú situáciu v Košiciach sa po auguste 1968 ešte neúspešne pokúsila zachrániť Marína Čeretková Gállová časopisom Realita“ 45, ale i ten zanechal po sebe iba jedno číslo. Iva Kadlečíková v pravý čas, život to potvrdil (odišli Albín Bagin, Damián Vizár, Pavol Hrúz, Ivan Kadlečík), povýšila autentické z osobného života na literárnohistorické univerzum. K osobnosti s odstupom od dejov okolo periodík Krok a Matičné čítanie sa vyjadril o Ivanovi Kadlečíkovi46 aj Pavlovi Hrúzovi glosátor Ján Štrasser v publikácii

41 Ibidem, s. 11. 42 KADLEČÍKOVÁ, I. Čítanie myslenia. Ivánka pri Dunaji: F. R. & G, 2011, anketa viazaná na entitu domov a literatúra. 43 KADLEČÍKOVÁ, I. Čítanie myslenia. Ivánka pri Dunaji: F. R. & G, 2011, s. 11. 44 Ibidem, s. 94. 45 Ibidem, s. 95. 46 ŠTRASSER, J. Čítam… 2012. Časť KADLEČÍK, I. Rapsódie a miniatúru. Atlantis, 1992, (1988 – 1992),

230 Autor v literárnohistorických súvislostiach

Čítam (2012), aby upozornil nato, že „Písanie ako sebaidentifikácia, súkromná konfron- tácia, vyjasňovanie si, kto si a čo si a v akých súvislostiach priestoru a času si.“ Spoločne a v odlišných spoločenských dejoch považujú za nenahraditeľnú strelku istoty života toho, kto svojím slovom a postojom nasmeruje pozornosť súčasníkov a spoločenskej praxe na seba a svoje činy, lebo i tak naznačuje spoločné trasovisko, ktoré si nemožno nevšimnúť.

Čriepky literárnej kritiky do mozaiky literárnej histórie

Podmieňujúci vzťah medzi literárnou kritikou a literárnou históriou ostáva pre literárnu vedu iniciačný. Naposledy svoje čriepky do utvárania profilu Vincenta Šikulu v kultúre a literatúre od polovice minulého storočia vložila Veronika Šikulová rozpomienkami Freska v dome47 od čias svojho detstva po čas, keď jej literárna šťastena spravodlivo určila rozprávačsky dar a miesto po tatuškovi. Inak sa k Vincentovi Šikulovi vypravil Vincent Šabík, ktorý si zvolil rolu dokumentárneho rekonštruovania svojho profesijného vzťahu k spisovateľovi v súbore kritických textov Čriepky do portrétu Vincenta Šikulu48. Súbor „šikuliány“ ani post factum nič nestráca na svojej aktuálnosti a na užitočnosti dotvárať prostredníctvom názorových, generačných, personálnych a koncepčných prepojení medzi jednotlivým a všeobecným, čo sa v tomto Šabíkovom projekte osvedčí, popri inom, pri ustaľovaní vertikály okolo polemiky z druhej polovice sedemdesiatych rokov v Slovenských pohľadoch, ktorá sa sústredila na Majstrov [(O Šikulovej trilógii zoširoka i naúzko49 z roku 1980; Čítanie a chápanie dejín. Hermeneutický princíp „zdola“ 50z roku 2015; Ján Števček: Vincent Šikula: Majstri (posudok) z roku 197551]. Literárna história má svoj archív, intímnu pamäť, azda aj odlišne motivovaný profesijný vzťah k tým, ktorí ju vytvárajú svojím talentom, zmýšľaním a rozhodnutiami. No má aj svoju utajenú alebo iba nepoznanú, ba až miestami nepriznanú človečinu, ktorá si od nástupcov v literárnej vede žiada nielen, aby o minulosti (národnej) literatúry mali povedomie, ale predovšetkým, aby porozumeli tomu, čo prekrýva patina času, čím sa nevytráca naliehavá výzva hľadať za slovom človeka v jeho tvorivej a osobnostnej jedinečnosti. A to i vtedy, keď sa to, čo s ním v učebnici súvisí, javí ako jasné a dostredivé. Literárna veda a jej precizované poznanie napovedá, že opak býva pravdou.

47 ŠIKULOVÁ, V. Freska v dome. Bratislava: Literárne informačné centrum, 2014. 48 ŠABÍK, V. Čriepky do portrétu Vincenta Šikulu. Bratislava: Spolok slovenských spisovateľov, 2015. 49 Ibidem, s. 73 – 94. 50 Ibidem, s. 211 – 213. Pozornosť treba venovať aj Šabíkovým parciálnym postojom, ktoré venoval jednotlivým častiam trilógie v II. časti publikácie, s. 31 – 94. 51 Ibidem, s. 215 – 218.

231 Viera Žemberová

Literatúra BLAŽKOVÁ, Jaroslava: Happendy. Bratislava: Aspekt, 2005. DRUG, Štefan: Väzeň vlastných súdruhov. Z väzenských rokov básnika Novomeského. Košice-Fintice, 2015. MATEJOVIČ, Pavel: Vladimír Mináč a podoby literárneho diskurzu druhej polovice 20. storočia. Bratislava: Kalligram, 2014. MERVART, Jan: Naděje a iluze. Čeští a slovenští spisovatelé v refomním hnutí šedesátych let. Brno: Host, 2010. MINÁČ, Vladimír: Zakázané prózy. Bratislava: Literárne informačné centrum, 2015. PAŠTEKOVÁ, Jelena (ed.): Poetika a politika umenia a päťdesiate roky. Bratislava: Slovak Academic Press, 1994. PERSTICKÁ, Dagmar – PŘEROSTOVÁ, Lea: Dominik Tatarka a ti druzí. Informace o umlčované a zamlčované slovenské literatuře. Brno: Státní vědecká knihovna, 1991. PONICKÁ, Hana: Lukavické zápisky. Brno: Atlantis, 1992. ŠABÍK, Vincent: Čriepky do portrétu Vincenta Šikulu. Bratislava: Spolok slovenských spisovateľov, 2015. ŠIKULOVÁ, Veronika: Freska v dome. Bratislava: Literárne informačné centrum, 2014.

prof. PhDr. Viera Žemberová, CSc. Inštitút slovakistických a mediálnych štúdií Filozofická fakulta, Prešovská univerzita v Prešove 17. novembra 1, 080 78 Prešov – Slovenská republika [email protected]

232 Ivo Pospíšil (Brno) Ve znamení Ľudovíta Štúra: pohled zvnějšku. České komentáře k některým knihám štúrovského roku

Abstrakt Autor přítomného kritického přehledu slovenských publikací věnovaných Štúrovu výročí roku 2015 posuzuje jak jedinou edici (Das Slawenthum und die Welt der Zukunft poříze- ná z druhého ruského překladu), tak jedinou vědeckou práci, jejímž autorem je maďar- ský badatel, tak esejisticky koncipované svazky slovenských autorů inspirované Štúrovým myšlenkovým a literárním odkazem. Dochází k názoru, že jubilejní rok nepřinesl nové, hodnotné práce, spíše variace na dané téma, snad s výjimkou maďarské práce a knihy Dany Podracké, nebo i některých textů ze svazku Štúdie a eseje. Publikace většinou nemají komparativní charakter a jen zřídka zapojují neslovenské autory. Takřka nulová je česká participace. Klíčová slova: výročí Ľ. Štúra, trs slovenských publikací, jedna edice, sborník esejů, jedna vědecká studie, pestrá paleta názorů, slabá kreativita

Abstract In a Sign of Ľudovít Štúr: a View from Outside. Czech Comments on Some Books of Štúr’s Year The author of the present critical outline of Slovak publications devoted to Štúr’s anniversary of 2015 evaluates both the only edition (Das Slawenthum und die Welt der Zukunft based on the second Russian translation) and the only scholarly work whose author is a Hun- garian researcher as well as the volume of Slovak authors conceived in essayistic style inspired by Štúr’s heritage of literature and thought. He comes to the conclusion that the jubilee year did not bring any new, valuable works, rather variations on the given subject, perhaps except a book by a Hungarian author and that of Dana Podracká, or some texts from the volume called Studies and Essays. Most publications have not a comparative character and only rarely integrate non-Slovak authors. The Czech participation is close to zero. Key words: Ľ. Štúr’s anniversary, a cluster of Slovak publications, one edition, one research study, a varied range of opionions, weak inventiveness

233 Ivo Pospíšil

Slovensko a svet budúcnosti. Posolstvo Slovanov z brehov Dunaja od Velislava Ludevíta Štúra. Slovenský preklad z ruského originálu. Nitrava, s. t. o., prel. Helena Tišková, Nitra: Nitrava, 2015. Hned na počátku spolu s přivítáním vydání tohoto textu, jehož historický význam nelze pominout, dvě výhrady: samozřejmě že nejde o překlad ruského originálu, neboť, jak je všeobecně známo, Štúrův originál byl německý. První a zatím poslední překlad do slovenštiny z německého originálu je z roku 1993, první a zatím, poslední vydání originálu je z roku 1931. O tom se na Slovensku, jak uznávají i slovenští badatelé, ale změnit to asi nechtějí, raději mnoho neví. Prvním editorem originálu tohoto Štúrova spisu Das Slawenthum und die Welt der Zukunft, Botschaft eines Slowaken vom Jahre 1855 an alle slawischen Völker byl totiž český rusista a slovakista Josef Jirásek (1884–1972)1, člen Učené společnosti Šafaříkovy v Bratislavě, kde v meziválečném období žil a působil, později spojený s Prahou a Brnem.2 Bratislavská edice Josefa Jiráska je v mnoha ohledech pozoruhodná. Jednak tím, že vyšla jako druhý svazek edice Prameny Učené společnosti Šafaříkovy v Bratislavě, nositelce prvorepublikového čechoslovakismu a českého vlivu v slovenské metropoli, jednak tím, že edici kromě J. F. Babora a O. Sommera pořádal Albert Pražák. Kromě Ministerstva národní osvěty a Ministerstva zahraničních věcí jsou adresáty Jiráskových díků kromě A. Pražáka také V. A. Francev, druhdy profesor ruské Varšavské univerzity, později Univerzity Karlovy, jenž svou knihovnu věnoval knihovně Slovanského semináře Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, R. Holinka a Š. Krčméry (a ovšem, jak to tak bývá, autorova manželka Blažena). To jsou věci nedůležité jen zdánlivě, neboť ukazují na motivační podloží edice a také na to, jaký význam jí byl tehdy přikládán. První originální vydání známého Štúrova spisu je opravdu parádním Jiráskovým dílem. Jirásek především pochybuje o autenticitě ruských vydání V. Lamanského (1867) a K. J. Grotta a T. D. Florinského (1909): „Pokud se týče překladu a obsahu, vzbudilo dílo po vydání druhého překladu mnoho pochybností. Především byly nápadné značné rozdíly mezi oběma překlady. Druhé vydání pozměňuje totiž nejen na některých místech smysl slovný i větný, avšak doplňuje prvé vydání i řadou přidaných vět, a to někde i takových, jimiž se Štúrova příchylnost k carismu ještě zdůrazňuje.“ 3 Právě z tohoto překladu z vydání Grottova a Lamanského je pořízen tento slovenský překlad: ale to je spíše záležitost textologů a translatologů. Jinak řečeno: je to první vydání V. I. Lamanského (1833–1914) z roku 1867 a druhé ruské vydání v redakci K. J. Grotta

1 Srov. FRANTA, V. – POSPÍŠIL, I. Josef Jirásek jako rusista, slovakista a umělec slova. Seminář filologicko- -areálových studií, Ústav slavistiky, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, 2009. 2 ŠTÚR, Ľ. Das Slawenthum und die Welt der Zukunft. Slovanstvo a svět budoucnosti. Na základě německého rukopisu vydal v původním znění, s kritickými poznámkami a úvodem Dr. Josef Jirásek. Nákladem Učené společnosti Šafaříkovy v Bratislavě vytiskla Státní tiskárna v Praze, Bratislava, 1931. 3 FRANTA, V. – POSPÍŠIL, I. Josef Jirásek jako rusista, slovakista a umělec slova. Seminář filologicko- -areálových studií, Ústav slavistiky, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, 2009, s. 3–4.

234 Ve znamení Ľudovíta Štúra: pohled zvnějšku. České komentáře k některým knihám…

a T. D. Florinského z roku 1909, z něhož byl pořízen tento slovenský překlad spisu, jímž Štúr vstoupil do evropského povědomí coby utopický vizionář, jednající pod silným vlivem carského aktivisty protojereje Michaila Fjodoroviče Rajevského (1811–1884).4 Jako první ještě hluboce za minulého režimu a zcela otevřeně psal o Štúrově traktátu i o jeho vztahu k Rajevskému a komunismu Frank Wollman ve spise Slavismy a antislavismy za jara národů (1965, 1968). To, co Štúr navrhuje, je známo: vytvoření jednotné slovanské říše na čele s Ruskem, jeden jazyk – ruský, jedno náboženství – pravoslavné křesťanství, jedna vláda – autokratický car. Kalkul byl zcela reálný? Traktát začal Štúr psát pravděpodobně ještě před Krymskou válkou, kdy se zdálo docela dobře možné, že Rusko definitivně zlomí moc Osmanů, dobude Cařihrad, osvobodí balkánské Slovany a vykročí k tomu, co Štúr ve svém spise líčí. Štúr, který vytvořil po úpravách dosud platnou normu spisovné slovenštiny, píše jako uherský Slovák tento spis německy, později vychází poprvé ve dvou ruských vydáních, v roce 1931 poprvé v německém originále v Československu v Bratislavě v edici Josefa Jiráska s českými poznámkami: již to stačí, aby spis a vše kolem něho vzbudilo pozornost. Překlad druhého ruského vydání (1909) je tedy pozoruhodný hlavně jako reflexe tehdejší ruské situace: 60. léta 19. století (tehdy vychází traktát v Rusku poprvé) těsně po zrušení nevolnictví (podle juliánského kalendáře 19. 2. 1861) Alexandrem II., kdy se ruská společnost opět pozastavila v svobodomyslném rozběhu, ale kdy to, nad čím se Štúr mučivě zamýšlel jako nad problémem, tedy ruské nevolnictví (ostatní Slované je již dávno neměli), již padlo. Druhé vydání (1909) zase těsně po porážce první ruské revoluce, kdy se tzv. společenské elity odvrátily od revolučního procesu 19. století, od realistické literatury, která podle D. S. Merežkovského sloužila politice, byla utilitární, od pozitivismu, liberalismu a kritiky církve až ateismu zpět k pravoslavné tradici, k tradici autokracie, byť omezené, jež nejlépe vyjádřil revizionistický sborník Vechi (Milníky) vydaný téhož roku 1909. Nikoli náhodou knihu vydala Společnost obránců ruské historické osvěty (kultury) na památku cara Alexandra III, známého potlačovatele narodovolského terorismu, s nímž se však svezlo i vše pokrokové, vydatného podporovatele pravoslavné církve a budovatele jejích chrámů po celé Evropě. To vedlo náboženské filozofy, z nichž někteří se předtím museli odvrátit dokonce od umírněného marxismu, ke koncipování mesianistické role Ruska. Štúr tím vlastně tak trochu „šlápl na hrdlo vlastní písni“ (Majakovskij): ve svém projektu musí jít proti vlastnímu projektu spisovné slovenštiny, když jde o potlačení samostatných slovanských jazyků, když se vše má vlévat do ruského moře. K tomu však Štúr dospívá po poměrně hluboké, relativně pečlivé, doslova politologické analýze, v níž musí argumenty odmítnout slovanskou říši jako federaci, vyřadit z kandidatury na slovanského mesiáše Polsko, zkritizovat germanizované a Rakousku loajální Čechy,

4 Viz naši recenzi slovenské publikace Kontaktologická studie o vlivném Rusovi a štúrovské souvislosti [DANIŠ, M. – MATULA, V. M. F. Rajevskij a Slováci v 19. storočí. Bratislava: Katedra všeobecných dejín, Filozofická fakulta Univerzity Komenského, 2014]. In: Slavica Litteraria, roč. 17, 2014, č.1, s. 276–283.

235 Ivo Pospíšil překonat pachuť ruského nevolnictví, a tak uvidět Rusko jako jedinou možnost. Abychom byli spravedliví: spíše než dokonalost Ruska ho k tomu vede kritika Západu a jeho vývoj, za jehož vyústění pokládá zcela přirozeně komunismus – to byl ostatně důvod, proč spis nebyl před rokem 1989 u nás vydáván. Vraťme se však k tomuto slovenskému překladu. Především již J. Jirásek ve své bratislavské edici upozornil, že ruský překlad neodpovídá německému originálu. Vydat překlad z ruského překladu tedy automaticky znamená komentovat jeho vztah k německému originálu a tehdejší ruskou situaci. Je škoda, že slovenští filologové, historici a politologové, kteří v roce 2015 zaplavili slovenský knižní trh sadami svých často velmi dobrých výtvorů (viz dále) nespojili své síly, aby konečně nově vydali: 1) německý originál, 2) ruský překlad, resp. obě vydání, 3) slovenský překlad z roku 1993 nebo zcela nový z německého originálu, 4) slovenský překlad ruského překladu s kritickým komentářem. K realizaci tohoto projektu přejeme budoucím editorům hodně sil. Tento překlad není nejhorší a celý záměr třeba ocenit. Ale nutno radikálně zapojit korektorské pero, zejména pokud jde o ruské přepisy a komolení jmen (E. Sue je tu „Sju“, Josef Dobrovský je Dobrovodský).

Hlboký lov (slov). Kolektív autorov. Ed. Miroslava Vallová. Bratislava: Literár- ne informačné centrum, 2015. K Štúrovu výročí editovala ředitelka bratislavského Literárního informačního centra svazek pojmenovaný podle básnického textu Mily Haugové: „Jazyk je pokus ako si znova / získať Boha.“ 5; takových textů básnických, prozaických, úvah a gnóm je ve svazku řada a editorka tu měla docela šťastnou ruku. Knihu prolnutou výroky Ľ. Štúra a jiných uvádí Štúr Jána Buzássyho, pak následuje nápaditá úvaha-esej „o Ludevítovi, ktorý sa na chvíľu vrátil“ v podobě Slovenského slovníku z literatúry aj nárečí (Slovensko- -český differenciálny), kde autor našel dávno zapomenuté výrazy (azdajný, habrdina, sklabina, zmrk aj.); etudu o jazyku píše poeticky Ján Gavura, o Mile Haugové už byla řeč, Miroslav Brück básní o modranském létě („skok do večnosti trvanie / platnost každého slova“ 6). Peter Macsovszky píše svou vlastivědu jako textovou koláž, Peter Šulej v poněkud útočné básni spojuje minulost a aktuální i technologickou přítomnost s kritickým ostnem. Marián Grupač je spíše laskavý, i když i on aktualizuje („Dnes je Štúr opäť a stále moderný. Vznešený hipster“ 7), Anna Ondrejková se vrací do roku 1856, konečně v rusisticky pojatém pojednání Štúrov dom Eva Maliti Fraňová se výrazněji dotkla traktátu Das Slawenthum…, Ján Zambor zbásnil „príbeh národa, príbeh reči“ (je také součástí jeho nové básnické sbírky, o níž píšeme jinde), Ján Kuniak se vrací k Štúrově smrti.

5 VALLOVÁ, M. (ed.). Hlboký lov (slov). Bratislava: Literárne informačné centrum, 2015, s. 29. 6 Ibidem, s. 40. 7 Ibidem, s. 61.

236 Ve znamení Ľudovíta Štúra: pohled zvnějšku. České komentáře k některým knihám…

Nakonec jsme si ponechali možná to nejlepší nebo alespoň nejkomunikativnější. Anton Hykisch v historickém exkurzu vidí Štúra jako muže činu a realisticky resumuje: „Nevyhrali sme zápas s neúprosne plynúcim dejinným časom. Ale – vďaka Ľudovítovi Štúrovi – sme zápas ani neprehrali. Slovenský zápas s časom pokračuje a dotýka sa každého z nás.“ 8 A Anton Baláž v pojednání Dubčekov Štúr mapuje události z 60. a 90. let jako zápas o slovenskou národní a státní identitu; editorka Miroslava Vallová uvádí, že „aby človek mohol žiť v súlade sám so sebou, cítil potrebu kontrolovať svoje územie. Aby ho mohol držať pod kontrolou, musí si svoje územie ohraničiť. Až potom ho mȏže ovplyvňovať a meniť.“ 9 Mária Bátorová to na konci svého textu shrnula takto: „Veril v čin, ktorý pochádza zo slova, veril v žriedlo, ktoré pod jeho rukami vytrysklo z tejto zeme! Veril v ľudí, ktorí majú zmysel pre spravodlivosť a právo, ľudí z rodu záchrancov ľudských práv ako bol Bjørnstjerne Bjørnson a iní a mnohí z radov vlastných. Nemáme tu na mysli hrubých nacionalistov, ktorí vždy skȏr škodili, ako pomohli. Máme na mysli vzdelancov, lebo čin je prvotne najmä kvalitné vzdelanie, ktoré nezabúda na vlastnú zem a venuje sa nielen sobeckým, teda roztriešteným, ale zjednoteným silám pre stavanie aj nadosobných cieľov! Štúr sa aj mýlil, keď zrejme v absencii inej možnosti v bezvýchodiskovosti oslavoval a privolával pre nás ruskú občinu, ktorej ideály v praxi v Rusku a ani inde neexistovali. Jeho zásadným prínosom bola však osvietenská viera v emancipáciu ľudského a spoločenského ducha, vo vytvorenie novej obrodeneckej spoločnosti. V tomto pokračujme, aby sme nezostali, kde sme!“ 10 Je podivné, že Slováci a Češi se nevěnují svým velkým osobnostem vzájemně: stalo se jakýmsi nepsaným zvykem, že státní hranice mohou být i hranicemi kultury – až na světlé výjimky: nejde o to, tyto osobnosti diplomaticky chválit, naopak je uvidět kriticky a zvnějšku, jako Štúra uviděl maďarský historik József Demmel. Škoda, že nevznikl také nějaký česko-slovenský štúrovský projekt. Už proto, jaké kontroverze jeho spisovná slovenština vzbudila mezi Čechy, ale ještě ostřeji u jeho vlastních krajanů. Nemluvě o tom, že Štúrovo dílo nelze omezit jen na spisovnou slovenštinu.

Dana Podracká: Zatykač na Štúra. Ilustrácie Svätopluk Mikyta. Bratislava: Literárne informačné centrum, 2015. Básnířka a psycholožka se nezapře, ani její duchovní vidění Ľudovíta Štúra. Pěkná knížka, nápaditá, skládanka autonomních kapitol s povlovně gradujícím poselstvím křesťanství a duchovnosti až k vizi duchovního státu, aniž cokoli podstatného retušuje, včetně jeho slavofilského spisu o slovanské říši. „Zatykač na Štúra trvá dodnes. Jedni vyčítají zbytočné teologické závažie, iní príklon k slovanstvu (mělo by se psát s velkým „S“ ‒ ip), osobitne k Rusku, ešte ďalší jeho duchovnú podstatu, ktorej sa nedokážu

8 Ibidem, s. 113. 9 Ibidem, s. 129. 10 Ibidem, s. 93.

237 Ivo Pospíšil zmocniť.“ 11 To se potom jako refrén opakuje i jinde. Jednotlivé kapitoly jako dobře zkomponovaný průvodce ukazují na Štúrovu mnohostrannost. „Polnočná krajina“ (severní): autorka pracuje se Štúrovými texty, třeba Starý a nový věk Slováků. Jde proti proudu času k Římu a Velké Moravě, k misi věrozvěstů, k „národní myšlence“, jež tu má svou hloubku; problém národa a komunismu (Das Slawenthum…), odkazuje na výroky řady světových duchů, samozřejmě nemohla ignorovat D. Čyževského z prvních let Slovenské republiky, tohoto kontroverzního Ukrajince či Rusa – pohybujícího se v Československu, Německu, USA a opět v Německu (Heidelberg), jehož knihovna v Halle je zdrojem značného poznání: ale nevím, pohlédl-li na Štúrovu filozofii objektivně (O Čiževském vznikla před pár lety polská disertace napsaná Ukrajinkou, který ho studovala ve všech uvedených zemích, včetně Slovenska). „Prosbopisy“, „signum linguae“, tedy jazykový útlak a maďarizace, spoléhání na slovenskou šlechtu, „čistota ideje“, žádosti národa, polemika kolem slovenštiny, zatykač a dragonáda, politický vězeň a mystérium křesťanské oběti: „Ak niečo nesmie byť obetované, tak je to národ. Národ predstavuje celistvosť v zmysle Aristotelovy myšlienky: Duch zjavuje pravdu len v celku.“ 12 Metafyzická substance, anima, ale i „energie omylu“, jak Podracká cituje Šklovského s jeho studií a Lvu Tolstém, a nakonec duchovní stát, k němuž Štúr podle autorky směřoval skrze jazyk, kulturu a národ. Ať tak či onak: autorka vidí Štúra jinak, než je v poslední době obvyklé, vrací ho kamsi ke zkoumání Dmytra Čyževského, k jeho křesťanství, k duchovní podobě, jistěže lze na to pohlížet souhlasně i kriticky. Ale nebýt tohoto pojetí, byla by naše představa Štúra chudší a hlavně: Štúr tu není národně omezen, směřuje od národa k něčemu obecnému, nadčasovému.

Daniel Hevier: Štúr bedeker. Ilustrácie Daniel Hevier. Bratislava: Literárne informačné centrum, 2015. Je to originální uchopení tématu Štúr, podobně, jako kdysi uchopil dějiny slovenské literatury Ľubomír Feldek. Přehledovou, zábavnou, kontaktní formou podat celistvý, původní, hodně osobní obraz. To se Hevierovi podařilo. Samozřejmě pracoval s texty, sám se s nimi znovu nebo, jak přiznává, i nově seznámil, nově pročetl, takže námitky by mohl vznášet ten, kdo by byl na jeho znalostní úrovni a dokázal by ukázat, jestli se autor někde nemýlí, jestli někde nedošlo ke krátkému spojení apod. Nicméně ani to není důležité: rozhodně je toto podání Štúra blízké dnešnímu čtenáři, snad i studentům, pokud vůbec něco čtou. Živost textu podporuje i uvádění ankety, možná fiktivní, jak se mi některé výpovědi opravdu zdají. Důležité je také to, že autor své výklady řadí podle abecedy, vybírá i střepinky zajímavostí, aniž by Štúra ponechal jen v této poloze: pomalu vyrůstá celistvý obraz, aniž by zajímavůstky byly potlačeny, například postoj k různým jazykům, včetně

11 PODRACKÁ, D. Zatykač na Štúra. Bratislava: Literárne informačné centrum, 2015, s. 7. 12 Ibidem, s. 96.

238 Ve znamení Ľudovíta Štúra: pohled zvnějšku. České komentáře k některým knihám…

angličtiny. Hezky je ukázán vztah k alkoholismu, nikoli však k pití alkoholu, našel v jeho životě i askezi, realisticky a bez patosu uviděl jeho básnické umění, ale našel tu ve stopách svých předchůdců i poetické perly, přesně zachytil křesťanství štúrovců, nevyhnul se ani literární topologii, ukázal, jak vypadala za jeho časů Bratislava, atraktivně vidí jeho cestování, najdeme tu jeho životní kalendárium, dětské roky, vize naší civilizace jako soubor reflexí, kritiku Západu, a na to na všechno otázky, zda se čtenář s tímto ztotožňuje, to je obratně interaktivní; objevný je pohled na Štúra jako ekonoma, jako na mladého muže své doby, jenž se uměl oblékat, píše o jeho fajfce, o jeho sportovním založení – to vše ukazuje národní idol z lidské, antropologické stránky. Štúr jako řečník, znalec dějin, ale nevím, zda je třeba mrtvého jaksi zatěžovat otázkami, jak by se choval k současné migraci. I takové věci jako hravost najdeme u Štúra, humor – vše v heslech podle abecedy. Ten, kdo hledá encyklopedii Štúra, najde tu skoro všude nějaký odkaz: idol, idealizace, pomluvy, knižní průmysl, kodifikace, vztah k různým tvůrcům (Hollý, Kollár), ke komunismu (trochu laciná aktualizace), korespondence, lákavá a někdy využívaná paralela s Kossuthem, kritika, Maďaři, taky otázka, jaký by měl dnes Štúr vztah k Maďarům, Štúr jako maturitní otázka, Štúrova mnohostrannost, za co za všechno byl Štúr považován, ale některé aktualizační otázky někdy podléhají dobovému ideologickému diktátu nebo módě. Oproti vážné Podracké je to dobrá zlehčená alternativa, ale někde je autor trochu „za čárou“, příliš podlehl hravosti a hlavně dobové služebnosti, tomu, co by se dnes mělo nosit… Nicméně ukázal Štúra jako člověka z masa a kostí, který měl smysl pro praktické věci, na leccos měl vlastní názor, zdaleka nebyl uzavřen jen v několika okruzích. Snažil se ho živě spojit s naší současností. A co jako Čech oceňuji zvláště: jako asi jedinému Slovákovi se autorovi podařilo přepsat české texty v podstatě bez chyby.

József Demmel: Ľudovít Štúr. Přel. Galina Šándorová, Bratislava: Kalligram, 2015 (maďarský originál vyšel v Kalligramu 2011). Možná jediné vědecké dílo o Ľudovítu Štúrovi v jeho jubilejním roce vyšlo na Slovensku Maďarovi, ale maďarsky je dopsal a vydal už před čtyřmi roky. Je to přísná vědecká studie, vycházející z analýzy Štúrovy biografie: nazval bych ji antropologickou. To, co mě však jako Čecha fascinuje, je to, v čem se shoduje jak maďarský autor, tak Rudolf Chmel ve svém doslovu: Štúra jako by se báli Slováci i Maďaři, jako by se na něho nemohli dívat „normálně“ jako na každou podobnou osobnost, tak trochu národní mýtus. Maďar se už od samého počátku jako by Slovákům omlouval, že jeho vidění musí být tak trochu maďarské a že se nebude některým Slovákům líbit. Rudolf Chmel sice ve svém doslovu věří v nějaké maďarsko-slovenské protnutí, ale v podstatě vychází z téhož, tedy z toho, že slovenské a maďarské vidění se musí lišit. Tomu rozumím, neboť vědec v humanitních a sociálních vědách je určován tradicí, prostředím své kultury, politiky, národním společenstvím, neboť…: ale kde potom zůstal vědec, jenž by měl všechny tyto věci nahlížet na základě faktů. Právě proto dovedu ocenit – jako

239 Ivo Pospíšil to ocenil můj slovenský kolega, špičkový filolog, jenž mi knihu daroval, že se Demmel s tímto „komplexem“ vyrovnal se ctí. Šel především ad fontes, bibliografie má 45 stran, obsáhlé jsou obrazové přílohy, jen mi chybí jmenný a věcný rejstřík – proč ho neudělali, nevím, je to zcela nepochopitelné. Na prvním místě stojí zkoumání Štúrova kultu a tu se ukazuje, že mnohé bylo trochu jinak: jako osobnost začíná vystupovat déle po smrti, než se obvykle tvrdí, zmiňuje i kritické postoje k Štúrovi v slovenském prostředí i maďarské mlčení, další část je biografická, skutečně dobrá, jdoucí do detailu, k vztahům k jednotlivým lidem, dobírá se k jeho tzv. soukromému životu, další část zkoumá vztahy ke kulturním a politickým danostem doby včetně sebevraždy či nešťastné náhody na samém konci. Asi s některými věcmi nebudou slovenští štúrologové souhlasit, ale autor je nicméně ve formulacích opatrný a snaží se je „pulírovat“ co nejjemněji, vychází však vždy z faktografie vyzkoumané v různých archívech v Maďarsku i na Slovensku. Štúr byl součástí uherských, ale i slovenských dějin: problém je v tom, že maďarsky jde o jedno slovo, takže nemůžeme diferencovat – dobře míněný pokus prof. Istvána Käfera, jenž nahradil „Magyarorszagh“ slovem „Magyarhon“, tedy něco jako „maďarská vlast“ nám tu nepomůže; stále je tu v názvu jen jediný státotvorný národ, což nemůže nebýt kontroverzní. Zajímavá je tu úloha Čechů: autor se jimi příliš nezabývá, jen zcela funkčně, ale často stojí v pozadí jako třetí hráč a nemyslím si – na rozdíl od Rudolfa Chmela – že se Štúr chtěl vyrovnat jen Maďarům; tertium datur a to byli Češi v pozadí – pro Slováky, ale i pro Maďary – a jsou v jistém smyslu dodnes. Demmel i Chmel ukazují, co se na Slovensku obvykle ze Štúra příliš neprobírá: na čelném místě stojí proslulý spis Das Slawenthum…, jak jinak. Kniha nadaného historika (roč. 1982), významného znalce Slovenska a slovensko-maďarských vztahů, jenž napsal už 4 knihy na různá témata: tato je jeho mistrovský kus; pro vnímavé vytváří zajímavý most do budoucna i k společnému výzkumu společné minulosti: nejde o to, aby se historikové a filologové obou národů na všem shodli, ale aby si rozuměli a věděli, proč se v něčem liší nebo naopak v čem se shodují. I když kniha jistě nevzbudí jen uznání, ale i kritiku a polemiku, je zdravým vykročení k zmezinárodnění Štúrova odkazu.

Ľudovít Štúr. Štúdie a eseje. Bratislava: Kalligram & LIC, 2015. V roce Štúrova výročí vyšla na Slovensku řada publikací, ale málo skutečně vědeckých knih: jeden překlad překladu, žádná nová kritická edice a spíše retro a ohlasová literatura. Souborně jsme některé věci komentovali pro pravidelnou rubriku Spoza Moravy jako tradiční recenzní blok pro Slovenské pohľady. Stranou zůstal sborník s podtitulem Štúdie a eseje, který vydal Kalligram ve spolupráci s Literárním a informačním centrem. Představuje kompaktní vědeckou a reflexní entitu, i když často jde jen o souhrn již dříve vydaných studií, jak otom píše editor svazku Rudolf Chmel. Autory jsou renomovaní lingvisté, literární vědci,

240 Ve znamení Ľudovíta Štúra: pohled zvnějšku. České komentáře k některým knihám…

kulturologové, spisovatelé v širokém slova smyslu; najdeme tu však i texty poněkud plytké, psané spíše příležitostně s povrchními znalostmi, takže těch si všímat nebudeme, stejně jako většiny přetištěných prací nevalné úrovně. V kvalitativním čele sborníku stojí studie prominentního lingvisty Juraje Dolníka, vskutku dobře promyšlená: důkladně rozebírá zejména Štúrovo úsilí o celistvost koncepce, vychází z Hegela, z volní jednoty a z dialektiky Slovanů a Slováků. Když píše o Štúrově nabídce dnešku, uvádí: „Za tým (za slovenskou autenticitou, která je projevem autenticity slovanské – ip) je viera v sebapoznávaciu schopnosť slovanského ducha aj v ére, v ktorej je človek impregnovaný ‚duchom‘ kapitálu. V konaní v duchu vlastnej autenticity s rešpektovaním takého konania aj inými spočíva koniec koncov vlastenectvo.“ 13 Podobně důkladně analyzuje Slavomír Ondrejovič Štúra jako myslitele o jazyce a ukazuje jazykový kontext jeho úvah a jeho vztah k různým jazykům a racionalizuje a do dneška převádí jeho výroky o různých jazycích. Důkladná je i práce Tibora Pichlera o Štúrově protestantismu: pozoruhodné je, že takřka všichni skutečně kvalitní přispěvatelé, většinou se už předtím Štúrem zabývající, nevynechali ani jeho německy psaný traktát Das Slawenthum und die Welt der Zukunft. Vladimír Petrík ve své velmi dobré studii píše o recepci Štúra Štefanem Krčmérym a Alexandrem Matuškou, zmiňuje i Jiráskovo německé bratislavské vydání s českými poznámkami z roku 1931, nezná však knihu o Jiráskovi jako rusistovi a slovakistovi. Vůbec je bibliografie svazku hodně „výběrová“. Pěkná je studie Jany Pátkové u Štúrově českém básnickém cyklu Dumky večerní, leč nenajdeme tu nic o básnickém cyklu obecně, o jeho teorii, natož o mezinárodním projektu Reinharda Iblera.14 Vůbec bolestí sborníku je ostrakizace některých děl a jmen, jež by tu byla hodně relevantní. Přínosná je práce Teodora Münze O čom Štúr nehovoril, také Dany Hučkové a samozřejmě již zmíněného Józsefa Demmela, jenž ve své studii Slovenská dráma v Uhorsku vychází z metodologie britského antropologa Victora Turnera o společenském dramatu, jehož předstupněm je „porušení rituálu“, v daném případě např. výlet na Děvín roku 1836. Velmi si také cením příspěvku Augustína Maťovčíka o štúrovském bádání české literární historičky Zdenky Sojkové (1921–2014), která o Štúrovi napsala čtyři knihy. Text Juraje Buzalky neodmítám, ale je až příliš originální a obsahuje řadu krátkých spojení, než aby se romantická postava Štúra dala tak jednoduše spojovat s mýtem Vinnetoua, i když jeho pojetí v podstatě chápu; je mi však vzdálený pohled na Karla Maye jako oblíbené Hitlerovy četby, i když tomu tak bylo a všichni vědí proč: spojování romantického vůdcovství s rysy současné politiky je podle mě dost násilné. Takřka ideální je syntetický záběr editora Rudolfa Chmela, jenž zde využil svých starších

13 CHMEL, R. (ed.). Štúdie a eseje. Bratislava: Kalligram, Literárne informačné centrum, 2015, s. 25. 14 Viz IBLER, R. (Hrsg.). Zyklusdichtung in den slavischen Literaturen. Beiträge zur Internationalen Konferenz, Magdeburg, 18.–20. März 1997. Vergleichende Studien zu den slavischen Sprachen und Literaturen. Bd 5, herausgegeben von Renate Belentschikow und Reinhard Ibler. Frankfurt am Main, Berlin, Bern, Bruxelles, New York, Wien: Peter Lang Verlag, 2000.

241 Ivo Pospíšil příspěvků: ukázal Štúra a štúrovce jako činitele, kteří Slovákům nadlouho určili jejich postup i se všemi úskalími. To, co je ve sborníku dobré a inspirativní, již bylo uvedeno. A je tu třeba pochválit spolupráci obou institucí na vydání tohoto zajímavého svazku. To, co je problematické: sborník napsali asi jen „hoši a holky, co spolu mluví“ (na Slovensku mělo Štúrovo výročí i zcela jinou odezvu); chybí tu větší názorová pluralita, střety a polemika, i když je přece jen někde nacházíme (právě v některých vybraných textech). Ľ. Štúr – nehledě na několik neslovenských přispěvatelů a snahu dalších – tu zůstal čistě slovenským fenoménem, nebyl výrazněji ukázán v širším komparativním průřezu. Chybí mi tu také silný český hlas: kromě knih Zdenky Sojkové tu není nic současného českého: myslím, že by to heterogenitu díla mohlo jen posílit. To, co mě šokovalo nejvíce: totální absence Dmytra Čyževského a jeho skvělé knihy o Štúrově filozofii15: jako by ji ani v Bratislavě za Slovenského štátu nevydal. Snad se dočkáme příště.

prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc. Ústav slavistiky Filozofická fakulta, Masarykova univerzita Arna Nováka 1, 602 00 Brno – Česká republika [email protected]

15 ČYŽEVS’KYJ, D. Štúrova filozofia života: kapitola z dejín slovenskej filozofie. Bratislava: SZS, 1941.

242 Poetika prózy v česko-slovenských souvislostech Kolektivní monografie

Editor prof. PhDr. Ivo Pospíšil, DrSc. Výkonná redaktorka PaedDr. Lenka Paučová Technická redakce a sazba v LuaLATEXu písmy GNU FreeFont Serif a Latin Modern Sans Mgr. Zbyněk Michálek Vychází péčí České asociace slavistů ve spolupráci s Ústavem slavistiky FF MU, Slavistickou společností Franka Wollmana, Středoevropským centrem slovanských studií a ve spolupráci a s finanční podporou Literárního informačního centra v Bratislavě. 1. vydání Vydal Jan Sojnek – Galium Brno 2016 ISBN 978-80-906183-3-6