UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Vliv Helsinské Skupiny Na Dodržování

Home , Mykola Rudenko

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH V ĚD Institut mezinárodních studií

Milan Balahura

Vliv Helsinské skupiny na dodržování lidských práv na Ukrajin ě

Bakalá řská práce

Praha 2012

Autor práce: Milan Balahura Vedoucí práce: PhDr. Slavomír Horák, Ph.D.

Rok obhajoby: 2012

Bibliografický záznam

Balahura, Milan. Vliv Helsinské skupiny na dodržování lidských práv na Ukrajin ě. Praha, 2012. 39 s. Bakalá řská práce (Bc.) Univerzita Karlova, Fakulta sociálních v ěd, Institut mezinárodních studií. Katedra ruských a východoevropských studií. Vedoucí diplomové práce PhDr. Slavomír Horák Ph.D..

Abstrakt Bakalá řská práce Vliv Helsinské skupiny na dodržování lidských práv na Ukrajin ě pojednává o historii ukrajinského disentu, p ředevším o jeho záv ěre čné etap ě – Ukrajinské Helsinské skupin ě. Tato organizace vznikla po podepsání Záv ěre čného aktu Sov ětským svazem na Konferenci v Helsinkách a m ěla za cíl informovat ukrajinské obyvatelstvo a sv ětové spole čenství o stavu dodržování lidských práv na Ukrajin ě. Přestože se jednalo o zcela legální ob čanskou organizaci, byli brzy po založení její členové zat čení a odsouzení k mnoha let ům pracovních tábor ů a vyhnanství. Díky silné vůli politických v ězňů a díky člen ům Ukrajinské helsinské skupiny v zahrani čí se poda řilo i nadále informovat o p řestupcích sov ětského komunistického režimu proti lidským práv ům, k jejichž dodržování se zavázal na konferenci v Helsinkách. Také se da řilo informovat sv ětové spole čenství o stavu politických v ězňů v gulazích. A práv ě díky nátlaku ze strany hlavních p ředstavitel ů USA a Kanady se poda řilo zachránit mnoho život ů odsouzených, kte ří by jinak skon čili na popravišti. Ukrajinská helsinská skupina se stala zcela novou a zárove ň záv ěre čnou etapou v d ějinách ukrajinského disentu.

Abstract This Bachelor thesis discusses the history of Ukrainian dissidents, especially in their final stage known as the Ukrainian Helsinki Group. It focuses on the influence of the Ukrainian Helsinki Group on the observance of human rights in Ukraine. This organization was created after the Soviet Union signed the Final Act of the Conference in Helsinki, and was intended to inform the Ukrainian people and the world community about the human rights situation in Ukraine. Although it was a legal civil organization, soon after its founding all of its members were arrested and imprisoned for many years in labor camps and in exile. Despite this repression, and primarily due to the strong will of the political prisoners and members of the Ukrainian Helsinki Group abroad, this organization managed to continue reporting about the constant human rights violations perpetrated by the Soviet Communist regime. These violations occurred in spite of that fact that they were the very same human rights which the Soviet Union promised to observe and protect at the Helsinki Conference. The Group’s members also managed to inform the world community about the status of political prisoners in the gulags. That information, coupled with pressure from the political representatives of the United States and Canada, was instrumental in saving the lives of many prisoners who would have otherwise ended up on the scaffold. The Ukrainian Helsinki Group had become a completely new, yet at the same time the final stage in the history of Ukrainian dissidents as the USSR went through its dissolution.

Klí čová slova Ukrajina, komunismus, KBSE, Šedesátníci, disent, Ukrajinská helsinská skupina, Sov ětský svaz

Keywords Ukraine, communism, CSCE, dissent, Helsinki Final Act, Ukrainian Helsinki Group, Soviet Union

Rozsah práce: 67000 znak ů (s mezerami)

Prohlášení

1. Prohlašuji, že jsem p ředkládanou práci zpracoval/a samostatn ě a použil/a jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zp řístupn ěna pro studijní a výzkumné ú čely.

V Praze dne 17.5.2012 Milan Balahura ......

Obsah

PROHLÁŠENÍ...... 6

OBSAH ...... 1

ÚVOD...... 2

1. KAPITOLA – PREHISTORIE LIDSKO-PRÁVNÍCH ORGANIZACÍ NA UKRAJIN Ě ...... 4

2. KAPITOLA – ZA ČÁTKY HNUTÍ ZA DODRŽOVÁNÍ LIDSKÝCH PRÁV NA UKRAJIN Ě6 2.1 ŠEDESATNÍCI – DOBA NAD ĚJÍ...... 6 2.2 OD ŠEDESÁTNÍK Ů K HESLINSKÉ SKUPIN Ě – SOV ĚTSKÁ REALITA ...... 11 3. KAPITOLA – UKRAJINSKÁ HELSINSKÁ SKUPINA ...... 15

ZÁV ĚR ...... 28

SUMMARY...... 30

POUŽITÁ LITERATURA...... 31

Úvod

Téma své bakalá řské práce jsem si vybral na základ ě vypráv ění mých rodi čů o zkušenosti s komunistickým režimem a také kv ůli sou časným zvyšujícím se preferencím komunistické strany v České republice. Práv ě výzkum sov ětského komunistického systému je d ůležitý pro pochopení komunistické ideologie, která řídila celý Východní blok. Winstonu Churchillovi je p řisuzován výrok: „Národ, který zapomene svou minulost, nemá budoucnost.“ Když nebudeme dob ře znát události, které se staly p řed n ěkolika desítkami let, budeme odsouzení k opakování stejných chyb. Navíc výzkum historie disidentského hnutí v ČR a ve státech s podobnou minulostí napomáhá rozvoji ob čanské spole čnosti ve stát ě, kde žijeme. Krom ě toho osobní příb ěhy bojovník ů za lidská práva a svobody rozvíjejí etické a morální hodnoty národa. Druhá polovina dvacátého století se nesla v duchu ideologického soupe ření mezi státy Západu a Sov ětským svazem a jeho spojenci. Jenom p řítomnost jaderných zbraní na obou stranách zachránila sv ět od T řetí sv ětové války. To vedlo k pot řeb ě hledat řešení v mírové spolupráci stát ů s r ůznými sociáln ě-ekonomickými systémy. Z t ěchto důvod ů 1. srpna roku 1975 33 stát ů Evropy (všechny krom ě Albánie), USA a Kanada po dlouhotrvajících debatách a protahováních nakonec podepsaly v hlavním m ěst ě Finska Helsinkách Záv ěre čný akt Konference o bezpe čnosti a spolupráci v Evrop ě. Tímto dokumentem byly potvrzeny hranice Železné opony, která procházela podél řek Odry a Nisy. Dále se stvrdilo, že Ukrajinská a jiné sov ětské socialistické republiky zůstávají sou částí Sov ětského svazu, který bude do budoucna zastupovat jejich názory. SSSR si také zabezpe čilo v ětší rozvoj spolupráce se Západem v ekonomice, v ědě, ochran ě životního prost ředí a v oblasti vojensko politické. Tyto t ři body byly považovány za výrazné vít ězství sov ětské diplomacie. Vým ěnou za tyto ústupky ze strany Západu byl Sov ětský svaz nucen zachovávat humanitární část dokumentu (tzv. Třetí koš). Týkalo se to p ředevším respektování lidských práv a základních svobod včetn ě svobody smýšlení, sv ědomí, náboženství nebo p řesv ědčení a také rovných práv a sebeur čení národ ů. Práv ě podepsaní Záv ěre čného aktu vedlo k založení Ukrajinské helsinské skupiny, která se stala zcela novou a zárove ň záv ěre čnou etapou v d ějinách ukrajinského disentu. Cílem p ředkládané bakalá řské práce je zpracovat a analyzovat zdroje týkající se dějin Ukrajinské helsinské skupiny. Pro lepší pochopení této organizace uvádím i analýzu hnutí Šedesátník ů a celkov ě ukrajinského disidentského hnutí. Jelikož se jedná

3 o práci spíš historiografickou, musel jsem použít pro její zpracování velký po čet pramen ů, a protože se nejedná o všeobecn ě známou problematiku, musel jsem několikrát navštívit Ukrajinu, kde mi pro získání zdroj ů posloužila p ředevším v ědecká knihovna Vernadskeho. Jako zdroj pro zpracování této práce posloužilo osobní přátelství s Myroslavem Marynovy čem, který mi n ěkolikrát poskytl rozhovor a také m ě sm ěř oval v psaní této práce. Předkládanou seminární práci člením do t ří kapitol. V první kapitole se zabývám prehistorií lidsko-právních organizací na Ukrajin ě a tím, jaké byly historické události, které formovaly ukrajinský disent. V druhé kapitole se zabývám obdobím od po čátku vládnutí Nikity Chruš čova do podepsaní Záv ěre čného aktu v Helsinkách. První část této kapitoly se zabývá hnutím Šedesátník ů, což bylo silné disidentské hnutí, které se stalo předch ůdcem Ukrajinské helsinské skupiny. Druhá část kapitoly se v ěnuje tvrdým reakcím sov ětské vlády na šedesátnické hnutí. V poslední kapitole se zam ěř uji na Ukrajinskou helsinskou skupinu, na to, jakou roli hrála tato organizace v boji za dodržování lidských práv a jakou roli sehrála p ři získávání ukrajinské nezávislosti. V záv ěru uvádím souhrn poznatk ů, ke kterým jsem v této práci dosp ěl. Literatury k tématu není mnoho a je t ěžko dostupná. V České republice jsem nenašel ani jednu publikaci, která by se v ěnovala podrobn ěji tomuto tématu. I na Ukrajin ě byla p říhodná literatura k nalezení pouze v nejv ětší v ědecké knihovn ě Kyjeva, což poukazuje na to, že se jedná o velmi okrajové téma i v ukrajinské spole čnosti. Většina informa čních zdroj ů k tomuto tématu je zna čně zatížená sou časnou ukrajinskou historiografii, proto je pot řeba sledovat, zda autor z ůstává objektivní. Velkou část této literatury p ředstavují primární zdroje, které jsou bu ď stále nedostupné v archívech Ukrajinské státní bezpe čnosti (SBU), nebo jsou to rozhovory s disidenty, dokumenty a materiály disidentských organizací.

1. Kapitola – Prehistorie lidsko-právních organizací na Ukrajin ě

Abychom lépe porozum ěli smyslu Ukrajinské Helsinské skupiny, musíme nejd říve vysv ětlit v jakém prost ředí toto hnutí vznikalo. Nejd ůležit ější jsou práv ě historické události, které formovaly ukrajinský disent. Ukrajina – stát ve východní Evrop ě s rozlohou, která ho činí druhým nejv ětším na kontinentu, a s obyvatelstvem, které se blíží 46 milion ům lidí, je domovem národa, který do roku 1991 p ředstavoval jeden z nejv ětších národ ů ve sv ětě bez vlastního suverénního státu. Od roku 1922 se Ukrajina formálně stala sou částí Sov ětského svazu jako jedna ze svazových republik, čímž se pouze potvrdil status pravob řežní části Ukrajiny, která byla p řipojena k Rusku ješt ě v roce 1654. P řestože tato republika m ěla vlastní vlajku i mnoho práv a svobod deklarovaných v sov ětské ústav ě, musela ukrajinská vláda vykonávat veškera na řízení p řicházející z Moskvy. Nezávislost byla deklarována pouze na papí ře. Po ustanovení sov ětské moci, se v ětšinové zem ědělské obyvatelstvo na Ukrajin ě siln ě vzpíralo kolektivizaci, což zap říčinilo násilné vyst ěhování více než 300 tisíc lidí. 1 Během rok ů 1932–1933 zde byl um ěle vytvo řen hladomor, který zap říčinil smrt okolo 6 milion ů lidí. 23 S pomocí t ěchto událostí se poda řilo sov ětské moci dokon čit kolektivizaci a zárove ň p řim ět ukrajinské, p ředevším venkovské, obyvatelstvo k poko ře. Během t ěchto let úsp ěšn ě prob ěhla industrializace n ěkterých ukrajinských oblastí, což s sebou neslo i proces rusifikace, jelikož v ětšina nového m ěstského obyvatelstva nep řicházela z venkova, ale st ěhovala se z jiných oblastí Sov ětského svazu. V letech 1939–1946 se po podepsání paktu Molotov-Ribbentrop do Ukrajinské sov ětské socialistické republiky (SSR) p řipojila západní část Ukrajiny, která v období mezi sv ětovými válkami pat řila Polsku, Rumunsku a Československu. Na tomto území byla p řítomná silná organizace OUN (Organizace ukrajinských nacionalist ů), která byla vytvo řená v roce 1920 jako hlavní ukrajinské politické uskupení a kladla si za cíl zajistit nezávislost Ukrajiny. Komunistické vedení si dob ře uv ědomovalo, že OUN se nespokojí

1 "Ukrajinskij visnyk", 1974/7–8, Paris – Baltimore – Toronto, s. 39 http://diasporiana.org.ua/wp- content/uploads/books/1613/file.pdf (staženo dne 2.3.2012) 2 Tamtéž, s. 26–27 3 V letech 1932–1933 hladomor byl nejen na území Ukrajiny, ale i v Povolží, Jižním Uralu, Západní Sibi ři, Kazachstánu či Severním Kavkaze. Když se však podíváme na po čty zem řelých v p ředchozích letech a v letech 1932–33, uvidíme, že práv ě na území Ukrajiny se jednalo o nejv ětší nar ůst úmrtnosti.

5 s tichou tolerancí tehdejšího režimu, a proto v letech 1939–1940 poslalo členy strany ve vedoucích pozicích do v ězení. Stejná „ čistka“ se odehrála po p říchodu Hitlera v roce 1941. Poté se nov ě vzniklá Ukrajinská povstalecká armáda (UPA) v čele se Stepanem Banderou postavila na ozbrojený odpor v ůč i N ěmecké říši. Když 2. sv ětová válka skon čila, vojáci pokra čovali v boji s novým nep řítelem – Sov ětským totalitním systémem. Tyto boje pokra čovaly až do roku 1954. 4 Pro č se OUN nepod řídila komunistické vlád ě? Abychom to pochopili, je pot řeba vysv ětlit, jak vypadal totalitární režim v Sov ětském svazu. Podle ukrajinského profesora politologie Boryse Zacharova to byl spole čensko-politický a kulturn ě-ideologický systém, který p ředpokládá: 5 • Zákonem danou anebo fakticky existující jedinou politickou stranu. • Ideologii, jenž se zakládá na ozbrojování a která proniká do všech sfér b ěžného života člov ěka a spole čnosti. • Státní aparát zcela ovládající všechny sd ělovací prost ředky, které ší ří jedinou oficiální ideologii. • Monopol strany na profesní zam ěř ení jednotlivce a na ekonomické sm ěř ování státu. • Silný státní aparát, který kontroluje, sleduje a potla čuje veškeré protestní hlasy. • Rozší řený státní teror jako prost ředek dosahování cíl ů.

Sov ětské historiografii se poda řilo vykreslit bojovníky UPA jako sprosté bandity, kte ří rabují, zabíjejí ženy a d ěti a organizují polské, židovské a české pogromy. Přinejmenším se jedná o velmi subjektivní pohled. 6 Naopak teror proti partyzán ům byl krutý: 88 tisíc lidí bylo odsouzeno: v ětšina musela odcestovat do gulag ů se standardním trestem 25 let, n ěkte ří byli zast řeleni. Celé vesnice na Západní Ukrajin ě byly vysídlené „za podporu UPA“, celkový po čet takto vysídlených osob dosahoval 203 tisíc. 7

Na řízení k zahájení hladomoru vydal Josif Stalin, jeho na řízení na území Ukrajiny vykonávali ukrajinští komunisté. 4 Alexeyeva Lyudmila, Istorija inakomyslija v SSSR. Novejshyj period , Vilnius – Moskva : Ves ť, 1992, s. 4–5 5 Zacharov Borys , Narys Istoriji dysydentskoho ruchu v Ukrajini (1956–1987) , Charkivska pravozachysna hrupa, Charkiv : Folio, 2003, s. 12 6 U povstalc ů ob čas docházelo k exces ům i vraždám p říslušník ů cizích národ ů, avšak jednalo se o ojedin ělé p řípady, jak to dokázala prokuratura Ukrajiny v 90. letech. Musíme si pamatovat, že zprávy o zv ěrstvech bojovník ů UPA se často vytvá řely um ěle. Objevovaly se p řípady, kdy se pracovníci NKVD přestrojovali za bojovníky a terorizovali obyvatelstvo, což m ělo za cíl zdiskreditovat partyzány a zmenšit jejich podporu u venkovního obyvatelstva. 7 Ku ľchitskij Stanislav, "Vojeval – no ne veteran, borolsja – no ne borec?" , Zerkalo nedeli 2002/36, 21.9.2002, s. 20

Po tom, co byly zni čeny všechny d ůležité oddíly UPA v roce 1954, za čal boj se Sov ětskou mocí nabývat zcela nové podoby. Proces této transformace trval n ěkolik let, za tuto dobu vzniklo n ěkolik organizací, které se snažily navázat na myšlenku OUN. Tyto tendence potvrzují statistiky ministerstva vnitra: „Za období let 1954–1959 bylo zni čeno 183 nacionalistických nebo protisov ětských organizací, odsouzeno 1879 lidí, z čehož 245 lidí pocházelo z vrstev inteligence a mládeže.“ 8 V tomto období byl nejd ůležit ější myšlenkou, která sjednocovala protestující organizace, a to p ředevším na západní Ukrajin ě, suverénní stát – Ukrajina. Práv ě samostatná Ukrajina byla cílem, pro který bojovala v ětšina ukrajinského disentu. I Ukrajinská Helsinská Skupina m ěla tuto vizi, i když v té dob ě se to jevilo jako zcela idealistické sn ění. V ětšina protestních hnutí ráda tvrdila, že jsou pokra čovateli myšlenky, kterou ší řilo OUN, a disidenti se často na tuto organizaci odvolávali.

2. Kapitola – Za čátky hnutí za dodržování lidských práv na Ukrajin ě

2.1 ŠEDESATNÍCI – DOBA NAD ĚJÍ

Po vystoupení Nikity Chruš čova na 20. sjezdu Komunistické strany Sov ětského svazu (KSSS) v roce 1956 se za čaly na Ukrajin ě, stejn ě jako v jiných sov ětských republikách, objevovat zárodky disidentského hnutí. Toto hnutí bylo velmi r ůznorodé a jeho ú častníci m ěli často zcela protich ůdné cíle. Jedinými sjednocujícími faktory byly reakce vlády: pronásledování, utiskování, r ůzné formy donucování a zákaz ů. Práv ě v této dob ě vzniklo hnutí, které m ělo za cíl dohlížet na dodržování lidských práv, garantovaných státem. Sov ětská ústava za doby Chruš čova, stejn ě tak jako za doby Stalina, obsahovala n ěkolik kapitol, které garantovaly svobodu slova, shromaž ďování, náboženství, jejichž napln ění cht ělo toto hnutí dosáhnout. Často se ochránci lidských práv dovolávali mezinárodních smluv: Všeobecné deklarace lidských práv, jenž byla ratifikována Valným shromážd ěním OSN 10. prosince 1948, Mezinárodního paktu o ob čanských a politických právech schváleného 16. prosince 1966 a také Mezinárodního

8 Rusnachenko Anatolij, Rusnachenko Anatolij, Nacionalno-vyzvo ľnyj ruch v Ukrajini – Dopovidna zapyska Viddilu administratyvnych orhaniv CK KPU "Pro stan roboty organiv derzhavnoji bezpeky z roku 1959 ", Kyjiv : vydavatelství j. O. Telihy, 1998, s. 325

7 paktu o hospodá řských, sociálních a kulturních právech, jenž byl ratifikován Sov ětských svazem 19. října 1973. 9 Požadavek na dodržování lidských práv na Ukrajin ě byl sou částí národn ě osvobozeneckého hnutí, které propojovalo nároky individuálních práv (ob čanských, politických, sociálních) s kolektivním právem na národní kulturní identifikaci. Byly zde přítomny také požadavky na obecn ě demokratické sm ěř ování, náboženskou svobodu, práva pracujících a práva na emigraci (týkalo se p ředevším židovské menšiny). Protože kulturní a politické požadavky bylo možné formulovat až v p řípad ě, že byla zabezpe čena základní práva jako svoboda slova a dodržování lidských práv, stala se tato práva základní podmínkou. Lidé, kte ří pat řili do disentu a hnutí za dodržování lidských práv, nesdíleli stejný pohled na sv ět. N ěkte ří tíhli více k racionalismu či atheismu, jiní naopak byli siln ě věř ící. N ěkte ří byli zastánci národního komunismu, jiní autonomie nebo demokracie (pro n ě nebyla otázka nezávislosti tak d ůležitá). A práv ě takto r ůznorodé lidi sjednocovala touha vyjad řovat své názory, což vedlo k rozší ření necenzurované literatury, tzv. samizdatu. Mezi autory ukrajinské samizdatové literatury lze za řadit Oleksandra Dovženka, Maksyma Ry ľskeho nebo Maksyma Antonenko-Davydovy če, kte ří se stali svéráznými duchovními otci generace, které se říkalo Šedesátníci. Ukrajinské Šedesátníky nelze spojovat se sovětským hnutím Šedesátník ů, kte ří přisp ěli k prohloubení spole čenské diskuze p ředevším v ruské části svazu. Ukrajinské šedesátnické hnutí se skládalo p ředevším z inteligence, která m ěla za cíl zejména boj s rusifikací a snažila se o obnovu ukrajinské národní kultury. Hnutí za čínalo v Kyjev ě, kde bylo nejaktivn ější, ale časem se poda řilo rozší řit jej po celé Ukrajin ě. N ěkte ří historikové se domnívají, že v rámci Šedesátník ů existovala skupina lidí, která se snažila o nezávislost Ukrajiny a kulturu používala jako první stupe ň pro získání svobody, i když v ětšina v ědc ů tuto myšlenku odmítá s tím, že pro ni neexistují důkazy v literatu ře, ani v osobních denících autor ů.10 Hnutí si dokonce získalo sympatie u tehdejší ukrajinské částí komunistické strany (KSU), která dokázala p ůsobení tohoto hnutí obhájit u sov ětské vlády, jež hnutí tolerovala až do roku 1965. Hnutí lze rozd ělit na dv ě částí:

9 Zacharov Borys et. al, Ukrajinska Hromadska hrupa spryjannja Helsinskich uhod, 1. svazek – Osobnosti , Charkivska pravozachysna hrupa, Charkiv : Folio, 2001, s. 10 10 Rusnachenko Anatolij, Nacionalno-vyzvo ľnyj ruch v Ukrajini , Kyjev : vydavatelství j. O. Telihy, 1998, s. 157

• Politici – vstoupili do hnutí s vizí kariérního r ůstu v komunistické stran ě a m ěli p řed sebou p ředevším politické cíle. • Um ělci – vstoupili do hnutí kv ůli literatu ře a um ění. V ětšinou nesouhlasili s režimem a snažili se ho napravit.

Po skon čení „doby tání“ část Šedesátník ů vstoupila do p římé konfrontace s režimem. Když bylo v letech 1963–1965 zakázáno publikovat Šedesátníky na území Sov ětského svazu, za čala se jejich díla vydávat v samizdatu nebo v ukrajinských časopisech v zahrani čí: v Polsku (nap ř. časopis Naše slovo), Československu ( časopis Dukla) a na Západ ě (vydavatelství Su časnis ť). Samizdat zpo čátku obsahoval jen krásnou literaturu. Ke zm ěně došlo v letech 1963–1965, když se v samizdatu za číná objevovat politická publicistika. Na za čátku se jednalo o anonymní autory, pozd ěji šla anonymita stranou a od roku 1965 již p řevládají konkrétní auto ři. Stále čast ěji se publikují protestní dopisy proti státní cenzu ře a silicím represím. Lze tvrdit, že práv ě samizdat byl jedním z nejd ůležit ějších jednotících faktor ů protestující inteligence – generace Šedesátník ů.11 Ukrajinský samizdat se zabýval p ředevším národnostní otázkou, čímž se zna čně odlišoval od ruského. To je pravd ěpodobn ě hlavní d ůvod, pro č se samizdat rozši řoval především mezi obyvatelstvem hovo řícím ukrajinsky. Ale práv ě publikace, které se zabývají sociáln ě-ekonomickými či filosofickými otázkami, od autor ů jako Ivan Dzjuba, Jevhen Sverstjuk, Ivan Svitly čnyj, Leonid Pljuš č, Valentyn Moroz či Vja česlav Čornovil se považují za nejlepší p říklady ukrajinské publicistiky. Jeden z nejpopulárn ějších text ů samizdatu v letech 1963–1965 byl pamflet „Ohledn ě procesu s Pohruža ľskym“, jenž byl napsán Jevhenem Sver ťukem a Ivanem Svitly čnym. Zabýval se požárem v Kyjevské v ědecké knihovn ě z roku 1964, kde bylo zni čeno mnoho starých a velmi cenných knih. Auto ři nesouhlasili s oficiální verzí vzniku požáru, tedy že se jednalo o úmyslný útok psychicky labilního pracovníka knihovny. Naopak tvrdili, že jde o další propracovaný útok na ukrajinskou kulturu. „Zni čili hladem miliony Ukrajinc ů v roce 1933, zamordovali nejlepší p ředstavitele naší inteligence. Myslí si, že když nám zakážou myslet, tak z nás ud ělají pokorné otroky... Neut ěšujme se frází o nesmrtelnosti národa – jeho život záleží pouze na naší schopnosti postavit se za sebe.“ 12 Nejznám ější prací ukrajinského samizdatu druhé poloviny 60. let byla kniha Ivana Dzjuby

11 Zacharov Jevgenij, Dissidentsoje dvizhenije v Ukrajin ě (1954–1987), Ukrajinska He ľsinska spilka z prav ljudyny http://helsinki.org.ua/pda/index.php?print=1154698392 (staženo dne 24.4.2012) 12 Biloki ň Serhij, "Pozhezhi Kyjivskoji publichnoji biblioteky AN URSR v letech 1964 a 1968", Pamjatky Ukrajiny, 1998/3, s. 145–148

„Internacionalismus či rusifikace?“, jež se stála manifestem Šedesátník ů. Tento spis byl dokonce p řeložen do n ěkolika cizích jazyk ů, získal uznání mnoha politických stran v zahrani čí a jenom na Ukrajin ě bylo rozší řeno více než tisíc kopií. Dzjuba v této knize podrobil propracované kritice oficiální koncepci národnostní otázky, p ředevším prohlášení komunistické strany o nem ěnnosti politiky v otázce národ ů, rovnocenném postavení Ukrajinc ů a Rus ů na Ukrajin ě a vizi budoucího sjednocení národ ů p ři komunismu. Nejp ůsobiv ější jsou kapitoly, které se zabývají procesem rusifikace a jeho destruktivními sociáln ě psychologickými následky pro ukrajinský národ. Je známo, že tento spis byl populární i mezi nacionáln ě lad ěnou částí vládní nomenklatury. Říkalo se, že první tajemník Úst ředního výboru Komunistické strany Ukrajiny Petro Šelest osobn ě přečetl rukopis Dzjubovy knihy a p řikázal informovat o n ěm vyšší p ředstavitele strany. 13 Na území Ukrajiny se také rozší řil ruský samizdat. To a také seznámení ruského čtená ře s nejlepšími pracemi ukrajinského samizdatu je velkou zásluhou Leonida Pľuš če, který v Kyjev ě rozmnožoval rukopisy, jež sám dovezl z Moskvy, a zárove ň organizoval p řeklady ukrajinských spis ů, aby je mohl p ředat disentu v Moskv ě a poslat do zahrani čí. Díky n ěmu se za hranicemi Ukrajiny rozší řila díla Ivana Dzjuby, Vja česlava Čornovola a jiných autor ů.14 Šedesátnické hnutí se poda řilo rozší řit po celé Ukrajin ě, což dokládají i po čty zat čených z roku 1972. V západní a východní části zem ě byl totiž uv ězn ěn p řibližn ě stejný po čet lidí. Avšak na západní Ukrajin ě se toto hnutí více hlásilo k národnímu osvobozenectví, kdežto ve východní části p řevládala témata jako ochrana lidských práv, svoboda náboženství a již mén ě národní pov ědomí. Hnutí za ochranu lidských práv, jež převládalo ve velkých, p řevážn ě ruskojazy čných m ěstech jako Charkov, Lugansk, Don ěck, Černivci nebo Záporoží, lze za řadit do celosov ětského hnutí za dodržování lidských práv. I mezi um ěleckou částí ukrajinských Šedesátník ů a ruskými ochránci lidských práv lze najít n ěkolik spole čných rys ů: ob ě hnutí byla nejvíce tvo řena inteligencí, podobala se sociálním postavením ú častník ů, argumentací požadavk ů nebo sd ělovacími prost ředky. Ú častníci obou hnutí se znali ješt ě p řed tím, než hnutí za čala svou existenci a jejich p řátelství pokra čovalo v mordevských politických táborech, kam se v ětšina p říslušník ů dostala po roce 1965. Jak tvrdí známá ruská ochránkyn ě lidských

13 Kasjanov Heorhij, Nezhodni – ukrajinska inteligencija v rusi oporu 1960–1980 let , Kyjiv : Lybi ď, 1995, s. 96 14 Pljuš č Leonid, U karnavali Istoriji – Svidchennja , Kyjiv : Fakt, 2002, s. 234

10 práv Ludmila Alexeeva: „Cesta z Ukrajiny do Republiky Mordovie vede p řes Moskvu, a proto se rodiny politických v ězňů b ěhem návšt ěv a samotní v ězni po propušt ění zajížd ěli do Moskvy podívat za rodinami svých koleg ů. Touto cestou se také p ředávaly informace do „Chroniky t ěkuš čich sobytij“ (Kronika sou časných událostí) a následn ě do zahrani čí.“ 15 Ukrajinští Šedesátníci také byli sou částí moskevského procesu z roku 1968, tzv. Procesu čty ř. K zakladatel ům první sov ětské asociace ochrany lidských práv I.G. pat řili dva obyvatelé Ukrajiny: Leonid Pljuš č a Henrich Altunjan, mnoho disident ů také podepsalo jejich memoranda. V Od ěse od konce 60. do za čátku 70. let fungovala jedna z nejv ětších knihoven samizdatu v Sov ětském svazu, která byla zorganizována Vja česlavem Igrunovem a Glibem Pavlovským, již hráli významnou roli v ruském disentu. Ve v ězeních ukrajinští disidenti spolu se svými sovětskými kolegy „slavili“ hladovkou památné dny: 10. prosince – Den lidských práv, 5. zá ří – Den červeného teroru a 30. října – Den politických v ězňů .16 Co se týká náboženských hnutí, tak na Ukrajin ě d ůležitou roli hrála p řítomnost dvou zakázaných velkých církví: Ukrajinské řeckokatolické církve (p ředevším na západ ě) a Ukrajinské autokefální pravoslavné církve (p ředevším na východ ě). Praktikující v ěř ící a kn ěží t ěchto dvou církví byli velmi krutým zp ůsobem pronásledováni. Řeckokatolická církev, jenž byla zakázána v roce 1946, se stala katakombní církví a m ěla mnoho stoupenc ů p ředevším na západní Ukrajin ě mezi venkovským obyvatelstvem. Pronásledování praktikujících v ěř ících z jiných denominací bylo obdobné jako na území celého Sov ětského svazu. 1718 Ideologický a administrativní tlak na v ětší část Šedesátník ů nezabíral, a proto vláda p řistoupila k represím. První vlna zatýkání prob ěhla v srpnu roku 1965, kdy bylo uv ězn ěno 25 lidí, z toho 7 bylo z Kyjeva. Hlavním d ůkazním materiálem se stal již dříve zmín ěný pamflet „Ohledn ě procesu s Pohruža ľskym“. Podle obžaloby všichni obvin ění drželi a ší řili tento spis. Byl odsouzen i jeden z autor ů Ivan Svitly čnyj, avšak po 8 m ěsících v ězení ho propustili pro nedostatek d ůkaz ů.19 Vláda do konce šedesátých

15 Alexeyeva Lyudmila, Istorija inakomyslija v SSSR. Novejshyj period , Vilnius – Moskva : Ves ť, 1992, s. 15 16 Kasjanov Heorhij, Nezhodni – ukrajinska inteligencija v rusi oporu 1960–1980 let , Kyjiv : Lybi ď, 1995, s. 101 17 Martyrologija ukrajinskych cerkov (MUC) 1. svazek – Ukrajinska pravoslavna cerkva, Toronto : Smoloskyp, 1987, s. 994–1048 18 Martyrologija ukrajinskych cerkov (MUC) 2. svazek – Ukrajinska katolicka cerkva, Toronto : Smoloskyp, 1985, s. 74–84 19 Kv ůli jeho zat čení se však vzedmula vlna kritiky a protest ů, a práv ě to bylo pravd ěpodobn ě d ůvodem k jeho propušt ění, nebo ť tehdejší vláda ješt ě nebyla p řipravena v ěznit tak velkou osobnost. Podle historika Rusna čenka zat čení z roku 1965 nebyla na řízena z Moskvy, ale pocházela z pera ukrajinské komunistické vlády.

11 let nebyla precizní ve své represivní činnosti. Dlouhou dobu tolerovala festivaly Tarase Šev čenka, které se konaly každoro čně ve všech velkých m ěstech u jeho sochy. B ěhem těchto akcí disidenti četli svoje manifesty, ší řili samizdaty a často zde zaznívala národnostní hesla. V Kyjev ě v roce 1967 se vláda pokusila zma řit tento festival, setkala se však s velmi silným mírovým odporem a nakonec byla nucena ustoupit. 20 Po první vln ě zatýkání až do roku 1971 represe polevily. Rozdílné to bylo pouze u autor ů, kte ří se n ějakým zp ůsobem proslavili na Západ ě (nap ř. Vja česlav Čornovil, jehož kniha „Nešt ěstí z rozumu“ byla publikována na Západ ě) a pak aktivist ů, kte ří hlásali protisov ětská hesla (p ředevším členové Národního frontu). S touto relativní vst řícností se nesetkávali ú častníci hnutí, která ší řila demokratická hesla nebo hájila lidská práva. Tak v roce 1969 byli odsouzení čty ři lidé z Charkova, protože podpo řili dopis adresovaný do Organizace spojených národ ů, který se týkal nedostate čného dodržování lidských práv v Sov ětském svazu. Na rozmezí šedesátých a sedmdesátých let hnutí Šedesátník ů dostávalo zcela jasnou organizovanou podobu. V lednu roku 1970 bylo vydáno první číslo samizdatového periodika „Ukrajinský visnyk“, které podávalo velmi p řehlednou informaci o protestních hnutích, represích a stavu politických v ězňů . Sou částí tohoto časopisu byla také díla, která se ší řila samizdatem, či r ůzná historická studia o genocid ě ukrajinského národa z t řicátých let. 21

2.2 OD ŠEDESÁTNÍK Ů K HESLINSKÉ SKUPIN Ě – SOV ĚTSKÁ REALITA

Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se za číná m ěnit situace v celém Sov ětském svazu. Disent rozviklával systém, kazil mezinárodní reputaci státu, který nesta čil na ekonomický a vojenský vývoj demokratického Západu. Proto v červnu 1971 ÚV KSSS vydal ustanovení „O prost ředcích, které budou použity proti nelegálnímu ší ření protisov ětských a jiných politicky škodlivých materiál ů“, ke kterému se brzy přidala s dalšími detailními místními dopln ěními KSU. Tato druhá vlna zatýkání byla mnohem v ětších rozm ěrů než první. V lednu 1972 v Kyjev ě, Lvov ě a v dalších velkých městech Ukrajiny bylo zat čeno okolo 20 nejvýrazn ějších postav ukrajinského disentu.

20 Rusnachenko Anatolij, Nacionalno-vyzvo ľnyj ruch v Ukrajini , Kyjev : vydavatelství j. O. Telihy, 1998, s. 163–167, 474–476 21 Kasjanov Heorhij, Nezhodni – ukrajinska inteligencija v rusi oporu 1960–1980 let , Kyjiv : Lybi ď, 1995, s. 114–120

Do konce roku 1972 toto číslo dosáhlo stovky, z toho 89 bylo odsouzeno. 22 Mimosoudn ě byly pronásledovány stovky lidí. Čistky zasáhly nejen stoupence Šedesátník ů, ale celkov ě inteligenci ve m ěstech i na venkov ě, um ělce, stranické pracovníky a státní ú ředníky. Ve spole čnosti se rozší řil pocit nebezpe čí a ned ůvěry kv ůli špehování, silné cenzu ře a odposlouchávání telefonních hovor ů. S tím byla spojená i nová vlna rusifikace. Ukrajina se stala cvi čišt ěm KGB pro nové zp ůsoby boje s disidenty. Uskute čnilo se zde n ěkolik neobjasn ěných vražd (nap ř. Mykoly Zvary če), poprvé b ěhem domovní prohlídky byly podstr čeny drogy. Poprvé byly smýšleny výroky proti zat čeným: za znásiln ění, výtržnictví, atd. Podle ukrajinského historika Boryse Zacharova tehdejší Ukrajinská SSR byla sv ědkem prvního dlouhodobého odsouzení ženy na gulag – Nina Strokata, prvního použití paragrafu 62 (Stat’ja 62) (protisov ětská agitace a propaganda) pro odsouzení ženy v d ůchodovém v ěku – Oksana Meško (75 let) či prvního odsouzení ženy za to, že pomáhala vysvobodit politického v ězn ě – Rajisa Rudenko. Také se na Ukrajin ě rozší řilo op ětovné odsuzování politických v ězňů , kte ří se vraceli na svobodu. 23 Spole čenská atmosféra byla na rozdíl od roku 1965 skeptická. Všichni, kte ří nebyli sv ědky proti zat čeným nebo dávali najevo svou lítost v ůč i nim, byli propoušt ěni z práce, vyhazováni z univerzit a uzavíraly se jim jakékoliv možnosti kariérního r ůstu. Jestliže ukrajinské národní obrození 20. let 20. století bylo rozst říleno, tak obrození 60. let bylo udušeno. Kdo cht ěl p řežít, musel činit pokání (nap ř. Ivan Dzjuba), jiní museli udávat, psát kompromitující materiály na své nedávné p řátele (nap ř. Ivan Dra č), n ěkte ří nevydrželi vn ější tlak a vzali si život, jiní skon čili jako alkoholici a psychicky nejodoln ější odešli do „vnit řní emigrace“ (nap ř. Lina Kostenko). Po tak velkém tlaku se disidentská činnost p řesunula zp ět do ilegality. 24 Abychom lépe pochopili povahu komunistického režimu, tak se zde podíváme pon ěkud detailn ěji na prom ěny Ivana Dzjuby a Ivana Dra če. Jak již bylo popsáno výše, Ivan Dzjuba byl jednou z p ředních postav ukrajinského hnutí Šedesátník ů. 18. dubna 1972 byl obvin ěn a následn ě za čalo „zpracování“ v ězn ě. Tém ěř po roce byl uv ězn ěn, avšak na rozdíl od v ětšiny svých koleg ů neputoval do pracovních tábor ů, ale z ůstal v Kyjev ě. D ůvody najdeme v dokumentech KGB: „KGB p ři Rad ě ministr ů Ukrajinské

22 Rusnachenko Anatolij, Nacionalno-vyzvo ľnyj ruch v Ukrajini , Kyjev : vydavatelství j. O. Telihy, 1998, s. 190 23 Zacharov Borys , Narys Istoriji dysydentskoho ruchu v Ukrajini (1956–1987) , Charkivska pravozachysna hrupa, Charkiv : Folio, 2003, s. 103–106

SSR... hlásilo, že odsouzený Dzjuba I. M. z d ůvod ů ú čelné práce, která byla s ním vykonávána b ěhem vyšet řování, p řezkoumal své nacionalistické pohledy. Další práce z Dzjubou byla vykonána s cílem p řevýchovy a p řesv ědčení o nereálnosti jeho nacionalistických pohled ů. Z t ěchto d ůvod ů k n ěmu byl p řid ělen speciální zkušený pracovník a vykonána řada rozhovor ů s vedením KGB Ukrajinské SSR.“ 25 Dzjubovi byl přid ělen „odleh čený režim“ v ězení, aby mohl pokra čovat v psaní knihy „Tretjoho ne dano“, jenž byla plánována jako pop ření jeho slavného díla „Internacionalismus či rusifikace?“. Prvními čtená ři m ěli být práv ě pracovníci KGB. V říjnu roku 1973 Ivan Dzjuba podal žádost o milost do Parlamentu Ukrajinské SSR, kde p řipomínal, že je živitelem malého dít ěte a že také musí pe čovat o svoji maminku. 26 V p řípad ě Ivana Dzjuby se osobním dopisem ÚV KSSS p řimlouval i Oleg Antonov, známý sov ětský letecký konstruktér. Komunistické vedení p ředpokládalo, že Ivan Dzjuba je silnou v ůdčí osobností a že jeho „pokání“ zp ůsobí roztržky uvnit ř disidentského hnutí na Ukrajin ě a mezi zahrani čními podporovateli. Dzjubovo „pokání“ nem ělo velký vliv na nacionalistická hnutí na Ukrajin ě, avšak pro Ivana Dzjubu život v tehdejším disidentském prost ředí nadobro skon čil. Po svém propušt ění si našel práci v novinách leteckého závodu Antonov. Na konci 80. let s se znovu zapojil do ob čanských aktivit a dokonce se mu poda řilo obnovit intelektuální a morální autoritu. 27 Abychom lépe pochopili, k čemu m ělo posloužit Dzjubovo „pokání“ uvádím p říklad Myroslava Marynovy če (jednoho ze zakladatel ů Ukrajinské helsinské skupiny), který vzpomíná na vyšet řovatelova slova b ěhem vlastního výslechu z roku 1977: „Vyšet řovatel: „Co vy tu děláte za scény? Dokonce Dzjuba p řehodnotil svou pozici. A vy jste jako kdo?“ „Já však nejsem Dzjuba, a proto žádné pokání činit nebudu.“ – odpov ěděl Marynovy č.“ 28 V případ ě Ivana Dzjuby se jedná o unikátní p řípad síly lidského ducha. P řestože komunistický režim dosáhl svého v p řípad ě jeho „pokání“, nepoda řilo se mu ho zlomit a získat ho na svou stranu. KGB však v mnoha p řípadech byla úsp ěšná. Ivan Dra č byl zat čen v roce 1966, avšak následn ě napsal otev řený dopis, kde činil „pokání“ a z říkal se veškerého spojení s disidenty. Poté se vztah režimu k n ěmu výrazn ě zlepšil. Ve stejném roce se dokonce zú častnil 19. zasedání OSN v sov ětské delegaci. V roce 1976 získal

24 Alexeyeva Lyudmila, Istorija inakomyslija v SSSR. Novejshyj period , Vilnius – Moskva : Ves ť, 1992, s. 10–15 25 Centrální státní archív ob čanských hnutí Ukrajiny, soubor 1, opis 10, ref. č. 1494, s. 109 26 Tamtéž, s. 118 27 Kasjanov Heorhij, Nezhodni – ukrajinska inteligencija v rusi oporu 1960–1980 let , Kyjiv : Lybi ď, 1995, s. 130–132 28 Interview s Myroslavem Marynovy čem, jedním ze zakladatel ů UHS, Lviv 11. 2. 2012

14 státní cenu Tarase Šev čenka za svou sbírku básní. 29 M ůžeme zde jenom polemizovat nad otázkou, z jakých d ůvod ů nastala ona výrazná prom ěna ve vztahu k Ivanu Dra čovi. Avšak p říklad ů podobných tomuto najdeme v historii ukrajinského disentu dost, což jenom potvrzuje schopnost sov ětského režimu bojovat s lidmi, kte ří zastávají jiný než „správný“ názor. Represe ze strany vlády však nevedly ke kýženému cíli, disidentské hnutí a hnutí za lidská práva se nepoda řilo vymýtit. Ob ěti represí ze za čátku 70. let pokra čovaly v boji za lidská práva i v pracovních táborech v Mordevské republice či Permské oblasti. Takto popisuje situaci Semen Gluzman: „Dokud naši hlída či – čekisti naplno bojovali s p řítomností zimního oble čení a mechanických holicích strojk ů („Není dovoleno!“), tiší a psychicky vyrovnaní Antonjuk a Horba ľ se obklopovali množstvím knih a časopis ů a... psali, psali, psali. Jejich psaní čka zprost ředkovávala sv ětov ě důležitou informaci o lidech v pracovních táborech, o jejich život ě. A to byla ni čivá zbra ň. Desítky, stovky čekist ů a jejich donaše čů hledali rebely na svobod ě, dávali je zavírat do v ězení, pracovních tábor ů či psychiatrických lé čeben, ale v tomto pekelném míst ě, kde nejsou žádné známky svobody a kde panuje silná izolace se vydával samizdat!“ 30 Politi čtí v ězni v pracovních táborech za čali bojovat za statut „politického vězn ě“, aby pro n ě byla zrušena povinná práce, dodržení norem výroby a aby dostávali spravedlivou odm ěnu za odvedenou práci. Požadovali také zrušení omezení korespondence, zlepšení zdravotnické pé če, zabezpe čení možnosti um ělecké činnosti aj. Vláda však zareagovala na tento projekt, který vytvo řil v ůdce politických v ězňů Vja česlav Čornovil, dalšími represemi, proto v roce 1976 politi čtí v ězni p řistoupili na různé druhy protest ů: stávkovali, drželi hladovky kv ůli omezení setkávání, strhávali si cedulky s vlastním p říjmením nebo odmítali nosit v ěze ňský od ěv. Kv ůli t ěmto protest ům se odsouzení často dostávali na samotky, kde však nep řestávali psát. Více než polovina všech odsouzených držela hladovku, n ěkte ří dokonce hladov ěli déle než polovinu svého trestu (nap ř. Vja česlav Čornovil, Vasy ľ Lisovyj, Vasy ľ Stus či Zorjan Popa ďuk). O svých plánovaných protestech se disidenti snažili obeznámit Amnesty International či jiné mezinárodní organizace, které bojovaly za dodržování lidských práv. Práv ě tyto instituce a také státní p ředstavitelé Západu, p ředevším ameri čtí

29 Kasjanov Heorhij, Nezhodni – ukrajinska inteligencija v rusi oporu 1960–1980 let , Kyjiv : Lybi ď, 1995, s. 113–114

15 prezidenti Richard Nixon, Jimmy Carter nebo Ronald Reagan, činili nátlak na vládu Sov ětského svazu, díky čemuž bylo zachrán ěno mnoho lidských život ů a n ěkteré v ězn ě se poda řilo dostat na svobodu (nap ř. Leonid Pljuš č) vým ěnou za ruské tajné agenty. Díky morální podpo ře ze strany Západu se mnoho v ězňů v pracovních táborech stávalo silnými bojovníky za lidská práva, i když ani tentokrát se to neobešlo bez lidských pád ů. Objevovaly se p řípady, kdy disidenti kv ůli tlaku KGB p řecházeli na stranu komunistického režimu (nap ř. Vasy ľ Zacharenko). V tomto p řípad ě ale je pot řeba dodat, že v pracovních táborech, kde byli politi čtí v ězni, pracovali nejlepší státní agenti. 31 V pracovních táborech se v boji proti spole čnému nep říteli, ruskému imperialismu, vyvinula opravdová mezinárodní solidárnost. Na protestních akcích se spole čně podíleli Ukrajinci, Židé, Arméni, Litevci, Estonci, Lotyši, Moldavané, Gruzínci a také ruští demokraté. Tato spole čná zkušenost a v řelé p řátelské vztahy pomohly v 80. letech k destrukci " říše zla", i když nesmíme opomíjet, že vliv disentu na zhroucení Sov ětského svazu byl spíše okrajovým faktorem. Nejv ětší podíl na zkáze SSSR m ěly rozpory uvnit ř ÚV KSSS a celková ekonomická situace, ale d ůležitou roli hrál i nátlak p ředstavitel ů demokratických stát ů (p ředevším Kanady a USA) na propušt ění politických v ězňů . V 60. letech byl sov ětský režim liberáln ější a mnohem otev řen ější k činnosti některých protestních hnutí, naopak v letech 70. se vládní garnitura zcela uzav řela, prosazovala svou komunistickou linii a lidé, kte ří s ní nesouhlasili, museli ustoupit. Znovu se vrátila doba strachu, jež zde byla p řítomná b ěhem stalinismu. Nikdo si nedokázal p ředstavit, že práv ě v t ěchto letech se zrodí další výrazné hnutí za lidská práva, které dokáže sjednotit v ětšinu tehdejšího ukrajinského disentu.

3. Kapitola – Ukrajinská Helsinská skupina

Po vln ě silných represí po roce 1972 se prakticky všichni aktivní členové protestních hnutí dostali do v ězení. Navíc nastupující mladá generace rozum ěla, že samizdatová forma boje s režimem se jeví být zastaralou. KGB si toho byla v ědomá, všichni se shodovali na tom, že aspo ň 10–15 let nebudou muset zasahovat proti ukrajinskému národnímu odboji. KGB ani nejvyšší p ředstavitelé Sov ětského svazu neo čekávali, že už v roce 1976 se m ůže objevit Ukrajinská helsinská skupina (UHS).

30 Hluzman Semen, "Uroky Svitlychnoho" in Dobrookyj. Spohady pro Ivana Svitlychnoho, Shevchuk V., et al., Kyjiv : Chas, 1998, s. 478

Disidenti se p řesv ědčili, že nejlepším zp ůsobem pro boj s totalitním režimem je otev řený boj za lidská práva, která jsou hájená sov ětskou ústavou a také řadou mezinárodních smluv, jež Sov ětský svaz podepsal. Impulsem pro vznik Helsinských skupin po celém SSSR bylo podepsání Záv ěre čného aktu Konference o bezpe čnosti a spolupráci v Evrop ě. Vznik Helsinské skupiny byl zap říčin ěn dlouhodobou širší diskuzí o lidských právech v celosv ětovém m ěř ítku. Již v roce 1946 Rada OSN vytvo řila Komisi pro lidská práva a po dvouletých p řípravách byla Valným shromážd ěním OSN v lednu 1948 schválena Všeobecná deklarace lidských práv. Tato deklarace se skládá z preambule a třiceti článk ů. Již v preambuli stojí, že státy, které deklaraci podepsaly, musí dohlížet na dodržování lidských práv: „Valné shromážd ění vyhlašuje tuto Všeobecnou deklaraci lidských práv jakožto spole čný cíl pro všechny národy a všechny státy za tím ú čelem, aby se každý jednotlivec a každý orgán spole čnosti, maje tuto deklaraci stále na mysli, snažil vyu čováním a výchovou rozší řit úctu k těmto práv ům a svobodám a zajistit postupnými opat řeními vnitrostátními i mezinárodními jejich všeobecné a ú činné uznávání a zachovávání jak mezi lidem členských stát ů samých, tak i mezi lidem území, jež jsou pod jeho pravomocí.“ 32 Pro sv ětové Helsinské hnutí nejd ůležit ější roli hrál článek 19: „Každý má právo na svobodu p řesv ědčení a projevu; toto právo nep řipouští, aby n ěkdo trp ěl újmu pro své p řesv ědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, p řijímat a rozši řovat informace a myšlenky jakýmikoli prost ředky a bez ohledu na hranice.“ 33 Je zřejmé, že p ředstavitelé Sov ětského svazu podepsali tuto deklaraci z politických d ůvod ů a nem ělo to za cíl ovlivnit stav lidských práv uvnit ř státu. Často se opomíjí, že na Konferenci o bezpe čnosti a spolupráci v Evrop ě v Helsinkách šlo p ředevším o zachování stávajícího uspo řádání v Evrop ě. Sov ětský svaz zaznamenal výrazné diplomatické vít ězství ve své snáze o upevn ění územních a politických zisk ů, které se týkaly p ředevším uznání existence NDR, sov ětských územních zisk ů v bývalém východním Prusku a nov ě stanovené hranice mezi Polskem a N ěmeckem na řekách Od ře a Nise. 34 Ale nem ěla by se opomíjet d ůležitost t řetí části deklarace, která se zabývala oblastí lidských práv, jenž ukázala sov ětskému disentu, jakým sm ěrem se má vydat.

31 Prisoners of Conscience in the USSR: their Treatment and Conditions , London : Amnesty International Publications, 1975, s. 89–101 32 Všeobecná deklarace lidských práv Informa ční centrum OSN v Praze, http://www.osn.cz/dokumenty- osn/soubory/vseobecna-deklarace-lidskych-prav.pdf (staženo dne 25.4.2012) 33 Tamtéž, s. 4

V 60. letech 20. století vznikla myšlenka uspo řádání mezinárodní konference, která bude řešit bezpe čnostní situaci v Evrop ě. V roce 1969 se Finsko nabídlo, že uspo řádá tuto konferenci ve svém hlavním m ěst ě – v Helsinkách. Na konci roku 1971 státy Varšavské smlouvy p řijaly pozvánku. Celá konference byla rozd ělená do t ří fází. První etapa se konala v červenci 1973 v Helsinkách, kde byli p řítomní zástupci 33 stát ů Evropy, USA a Kanady. Tato sch ůze m ěla za úkol vést diskuzi ohledn ě lidských práv, aby státní p ředstavitelé mohli prezentovat svoje pohledy na problematiku bezpe čnosti a spolupráce v Evrop ě. Druhá fáze se uskute čnila v Ženev ě v zá ří téhož roku. Úkolem bylo vytvo řit záv ěre čné verze návrh ů dokument ů. Tento proces nebyl lehký kv ůli odporu ze strany Sov ětského bloku, který se necht ěl pod řídit požadavk ům Západu ohledn ě dodržování lidských práv. V lét ě roku 1975 se v Helsinkách konala t řetí fáze této konference. Zde byl také podepsán Záv ěre čný akt – nejd ůležit ější dokument celé konference, který obsahuje deklaraci deseti zásad řídících vztahy mezi zú častn ěnými státy a dále se v ěnuje záležitostem týkajícím se uplat ňování n ěkterých z těchto zásad: 35 • svrchovaná rovnost, respektování práv vyplývajících ze svrchovanosti • zdržení se hrozby silou nebo použití síly • neporušitelnost hranic • územní celistvost stát ů • pokojné urovnávání spor ů • nevm ěšování do vnit řních záležitostí • respektování lidských práv a základních svobod, v četn ě svobody smýšlení, sv ědomí, náboženství nebo p řesv ědčení • rovná práva a sebeur čení národ ů • spolupráce mezi státy • poctivé pln ění závazk ů mezinárodního práva

31. července b ěhem konference vystoupil Leonid Ilji č Brežn ěv a pronesl tato slova: „Nejv ětším dostižením na této konferenci je, že morální a politická snaha bude stvrzená podpisy hlavních p ředstavitel ů stát ů – ú častník ů. V sou časnosti nejd ůležit ějším úkolem je aplikovat všechny úmluvy do našich legislativ. P ředpokládáme, že všechny zde p ředstavené státy budou uplat ňovat dosažených dohod. Co se týká Sov ětského

34 Durman Karel, Út ěk od prapor ů. Kreml a krize impéria 1964–1991 , Praha : Karolinum, 1998, s. 167

18 svazu, tak ten bude p řesn ě takto jednat.“ 36 Ve státních novinách "Izvestija" se také publikovalo celé zn ění Záv ěre čného aktu. Sov ětská vláda si pochvalovala diplomatické vít ězství nad Západem, jelikož se jí poda řilo upevnit její politické a územní zisky z 2. sv ětové války. Sov ětské vedení si bylo zcela jisté, že má pod kontrolou své ob čany a ne čekalo žádné problémy, když zve řej ňovalo p řijetí lidsko-právních závazk ů. Ale to byla chyba, nebo ť zanedlouho v Sov ětském svazu za čaly vznikat tzv. Helsinské skupiny (oficiální název zní: Skupina dohlížející na dodržování Helsinských úmluv). 12. kv ětna 1976 vznikla Moskevská helsinská skupina, 26. listopadu Litevská, 1. ledna Gruzínská a v dubnu 1977 Arménská. Ukrajinská helsinská skupina vznikla 9. listopadu 1976 v Kon če-Zasp ě nedaleko od Kyjeva v dom ě ukrajinského básníka a žurnalisty Mykoly Rudenka, který byl hlavním iniciátorem této organizace. UHS m ěla deset zakládajících člen ů: Mykola Rudenko – p ředseda skupiny, Oles Berdnyk – známý spisovatel sci-fi literatury, Petro Hryhorenko – stal se p ředstavitelem ukrajinské skupiny v Moskv ě, Levko Lukjanenko, Oksana Meško, Nina Strokata, Ivan Kandyba, Oleksij Tychyj, Mykola Matusevy č a Myroslav Marynovy č. UHS nebyla vytvo řena jako pobo čka Moskevské helsinské skupiny, ale naopak m ěla být samostatnou organizací, i když jejich vzájemná spolupráce byla velmi rozvinuta. Situace pro Ukrajinskou helsinskou skupinu byla velmi komplikovaná vzhledem k tomu, že v Kyjev ě nebyly p řítomné redakce západních médií. Když se západní žurnalista dostal do Kyjeva, byly jeho kroky neustále sledovány, což znemož ňovalo tém ěř jakoukoli komunikaci mezi disidenty a žurnalisty. Práv ě proto musely veškeré nezávislé informace z Ukrajiny proudit za hranice Sov ětského svazu p řes Moskvu. Nej čast ěji k tomu sloužili moskevští ochránci lidských práv, kte ří následn ě p ředávali dokumenty dál na Západ. 37 Nejd ůležit ější osobou pro vznik Helsinské skupiny na Ukrajin ě byl Mykola Rudenko. Syn horníka, bojoval za Druhé sv ětové války na front ě, byl také stranickým reprezentantem sdružení spisovatel ů, využíval všechna privilegia, která mu nabízel tehdejší režim. Ale sou časn ě s tím odmítal donášet na své spisovatelské kolegy potýkající se s represemi. Když byl podroben kritice stalinistický režim, Rudenko pochopil, že celý sov ětský systém je postaven na špatném základ ě. Za svou kritiku byl v

35 The Final Act of the Conference on Security and Cooperation in Europe, Aug. 1, 1975 , 14 I.L.M. 1292 (Helsinki Declaration), University of Minnesota – Human Rights Library, http://www1.umn.edu/humanrts/osce/basics/finact75.htm (staženo 3.5.2012) 36 "Izvestija" 1. srpna 1975

19 roce 1974 vylou čen z komunistické strany a v roce 1975 ze sdružení spisovatel ů. Od po čátku 70. let se za čal angažovat v boji za dodržování lidských práv, seznámil se s Andrejem Sacharovem a stal se členem Amnesty International v Sov ětském svazu. V dubnu 1975 byl zat čen za svou aktivitu kolem lidských práv, ale díky 30. výro čí konce 2. sv ětové války byl omilostn ěn jako ú častník bojových akcí. Když Mykola Rudenko 9. listopadu roku 1976 na tiskové konferenci v Moskv ě ohlásil vznik Ukrajinské helsinské skupiny, za pár hodin n ěkdo zaúto čil kameny na jeho domov, kde se v tu chvíli nacházely jeho žena a dcera, p ři čemž jeho dcera byla zran ěna. Po p říjezdu strážnici odmítli sepsat protokol o této události. 38 K tomu bylo vydáno prohlášení Moskevské helsinské skupiny: „Chceme upozornit na nebezpe čí užití kriminálních prost ředk ů v ůč i té organizaci, jejíž vznik a činnost odpovídá zn ění Záv ěre čného aktu a proti níž je nemožné použít legitimní soudní cestu. Prosíme proto sv ětové spole čenství o vyjád ření podpory UHS a další sledování její činnosti.“ 39 „Ukrajina nebyla p ředstavena na Helsinské sch ůzi, proto bereme na v ědomí, že podle Dohody o vzniku SSSR z 30. prosince 1922 jsou všechny mezinárodní smlouvy podepsané vládou Sov ětského svazu platné také na území Ukrajiny. To znamená, že Deklarace o lidských právech, kterou se mají podepsané státy řídit, je legitimní i pro ukrajinský národ.“ 40 Práv ě tato slova byla klí čová v první deklaraci Ukrajinské helsinské skupiny, jež se stala programovým prohlášením této organizace. Jako klí čové byly sepsány tyto body: 41 • Rozši řovat všeobecnou v ědomost mezi obyvateli o Deklaraci lidských práv. Usilovat o to, aby se tento dokument stal základem pro vztah mezi člov ěkem a státem. • Mír mezi národy nem ůže být zabezpe čen bez volného mezilidského kontaktu a bez volného sdílení informací. Abychom toho dosáhli je nutno se aktivn ě podílet na dodržování humanitárních článk ů Záv ěre čného aktu Konference o bezpe čnosti a spolupráci v Evrop ě.

37 Alexeyeva Lyudmila, Istorija inakomyslija v SSSR. Novejshyj period , Vilnius – Moskva : Ves ť, 1992, s. 17–18 38 Rudenko Mykola, Najbilshe dyvo – zhyttja – Spohady , Kyjiv – Edmonton – Toronto : Takson , 1998, s. 433 39 Ukrajinskyj pravozachysnyj ruch – dokumenty i materialy ukr. Hromadskoji hrupy spryjannja vykonannju helsinskich uhod , Toronto-Baltimore : Smoloskyp, 1978, s. 10 40 Ovsienko Vasy ľ et. al, Ukrajinska Hromadska hrupa spryjannja Helsinskich uhod, 2. svazek – dokumenty i materialy (9.11.1976–2.7.1977) , Charkivska pravozachysna hrupa, Charkiv : Folio , 2001, s. 22 41 Tamtéž, s. 22–23

• Snažit se o to, aby na mezinárodních konferencích, kde bude diskutováno celkové aplikování Helsinských úmluv, byla Ukrajina reprezentována samostatnou delegací. • Aby se mohly voln ě ší řit informace a myšlenky, je pot řeba vynutit p řítomnost akreditovaných p ředstavitel ů zahrani čních médií na území Ukrajiny.

Ukrajinská helsinská skupina se snažila uv ědomit národ o jeho právech. Nejen lidi vzd ělat, ale také posloužit impulsem, aby ob čané svých práv využívali. Ale hlavním úkolem bylo hromad ění a ší ření informací, které se konalo p ředevším pomocí memorand. V roce 1976 bylo zve řejn ěno memorandum, které se stalo jakýmsi programovým prohlášením a b ěhem roku 1977 jich bylo publikováno deset. První memorandum UHS se jmenovalo „Vliv Evropské konference na rozvoj pov ědomí o lidských právech na Ukrajin ě“. První část pojednává o zásadách, na kterých je postavena UHS. D ůležitou roli zde hraje národnostní otázka na Ukrajin ě. Druhá část přináší od ůvodn ění, pro č se b ěhem stalinismu na Ukrajin ě odehrávala genocida ukrajinského národa. UHS p řipomíná kolektivizaci a um ěle vytvo řený hladomor, boje Sov ětské vlády s bojovníky UPA a ukrajinskou kulturou. Znovu se aktivisté zamýšlejí nad otázkou osamostatn ění Ukrajiny: „Nacionální práva Ukrajiny v rámci Sovětského svazu kv ůli zni čení princip ů, jež byly podepsány v Deklaraci o vzniku SSSR, p řestala být realitou. B ěhem desetiletí bylo Ukrajinc ům zd ůraz ňováno, že nemají žádné nacionální otázky a že jenom nejv ětší nep řátelé sov ětské vlády mohou p řemýšlet o odd ělení Ukrajiny od Ruska.“ 42 Ze sov ětské ústavy však vyplývá, že snaha o vystoupení ze SSSR není zlo činem, ale naopak Ukrajina má na to právo. „V trestním zákoníku Ukrajinské SSR nikde není zmínka o zákazu agitace pro odd ělení od Ruska.“ 43 V trestním zákoníku však existovala „Stat’ja 62“ – o agitaci a propagand ě s cílem zni čení či oslabení sov ětské vlády, práv ě podle ní byla trestaná v ětšina politických v ězňů . To bylo podloženo konkrétními p říklady Levka Lukjanenka a Ivana Kandyby, kte ří ší řili myšlenku ukrajinské nezávislosti, i když p římo proti sov ětské vlád ě neprotestovali. Dalším d ůležitým bodem druhé části memoranda bylo upozorn ění, že SSSR se ne řídí mezinárodními smlouvami, čímž porušuje sv ůj zákoník.

42 Ovsienko Vasy ľ et. al, Ukrajinska Hromadska hrupa spryjannja Helsinskich uhod, 2. svazek – dokumenty i materialy (9.11.1976–2.7.1977) , Charkivska pravozachysna hrupa, Charkiv : Folio , 2001, s. 37 43 Ovsienko Vasy ľ et. al, Ukrajinska Hromadska hrupa spryjannja Helsinskich uhod, 2. svazek – dokumenty i materialy (9.11.1976–2.7.1977) , Charkivska pravozachysna hrupa, Charkiv : Folio , 2001, s. 38

Ve t řetí části prvního memoranda jsou konkrétní p říklady protizákonných aktivit KGB či sov ětského ú řadu. Podle Ukrajinské helsinské skupiny „soudí moc a ne právo“ 44 . Ve čtvrté části pojednává o dodržování lidských práv po podepsání Helsinských úmluv. Jsou zde konkrétní p řípady ukrajinských politických v ězňů , kte ří byli odsouzení do pracovních tábor ů či v ězení v Mordovské republice, Permské a Vladimirské oblasti. Jsou zde uvedeny i p řípady aktivist ů, kte ří byli posláni do psychiatrických lé čeben, kde na nich byly často zkoušeny r ůzné léky a cílen ě se ni čilo jejich zdraví. V dokumentu také stojí: „Více než rok uplynul od podepsání Helsinských úmluv a pro ukrajinský národ se nic nezm ěnilo k lepšímu... Prakticky veškerý život je v sou časnosti kontrolován orgány KGB... Proto vás žádáme o okamžitou reakci na tuto skute čnost.“ 45 Když shrneme první memorandum, tak m ůžeme říci, že se zde členové hnutí zam ěř ovali p ředevším na národnostní problematiku, i p říklady represí pocházející z tohoto prost ředí. Není zde nap říklad zmínka o porušování lidských práv v sociáln ě- ekonomické nebo náboženské sfé ře života. Druhé memorandum se v ěnuje p řevážně ú časti Ukrajiny na jednání OBSE v Bělehrad ě v roce 1977. „Jak je možné, že vysp ělý stát s padesátimilionovým obyvatelstvem není zastoupen na jednáních OBSE? To si nikdo z ú častník ů setkání nevšiml, že tam není zastoupen právoplatný člen OSN?“ 46 Také se zde objevuje doporu čení, že Sov ětský svaz je pot řeba srovnávat s Evropským spole čenstvím, a ne se Spojenými státy americkými. Podle Ukrajinské helsinské skupiny je SSSR pouhým pokra čováním Ruského impéria a takový totalitní stát nem ůže dlouho existovat. Třetí memorandum se zabývá pronásledováním katolíka východního ob řadu Josypa Tereliho. Zde je d ůležité p řipomenout, že Ukrajinská helsinská skupina byla legální organizací, a proto jakékoli stíhání jejích člen ů nem ělo právní základ. P řitom si všichni aktivisté uv ědomovali, že SSSR není státem, který by se řídil právním systémem, a proto čekali, že proti nim zanedlouho budou vedeny výrazné represe. Když o vstupu dvou mladých lidí, kte ří se m ěli stát nejaktivn ějšími organiza čními členy organizace, Myroslavu Marynovy čovi a Mykolu Matusevy čovi hlásily Radio Free Europe a Voice of America, za čal na n ě režim činit psychologický nátlak. Pan Marynovy č vzpomíná: „Na mé cest ě z práce a do práce m ě doprovázelo auto se

44 Ovsienko Vasy ľ et. al, Ukrajinska Hromadska hrupa spryjannja Helsinskich uhod, 2. svazek – dokumenty i materialy (9.11.1976–2.7.1977) , Charkivska pravozachysna hrupa, Charkiv : Folio , 2001, s. 40 45 Tamtéž, s. 50–51 46 Ovsienko Vasy ľ et. al, Ukrajinska Hromadska hrupa spryjannja Helsinskich uhod, 2. svazek – dokumenty i materialy (9.11.1976–2.7.1977) , Charkivska pravozachysna hrupa, Charkiv : Folio , 2001, s. 62

22 zapnutými sv ětly. Jakoby cht ěli nazna čit, že mají moc m ě kdykoliv nabrat do auta a zav řít do v ězení.“ 47 Tlak na ú častníky UHS ze strany režimu se projevil okamžit ě. Jako příklad m ůže posloužit Myroslav Marynovy č, který p řed vstupem do UHS pracoval jako technický redaktor v kyjevském vydavatelství Technika. Na konci prosince 1976 ho ředitel podniku zavolal a nabídl mu povýšení a nové pracovní místo, ale k tomu bylo pot řeba dvou žádostí: o propušt ění a o povýšení. Pan Marynovy č dob ře pochopil, kam kroky ředitele sm ěř ují, ale ob ě žádosti podal. O povýšení zde nemohla být ani řeč. Za několik týdn ů si ředitel podniku zavolal Marynovy če, dal mu prémii a pod ěkoval, že ne činil problémy p ři uvoln ění. Následn ě si Marynovy č n ěkolik m ěsíc ů nemohl najít práci, nebo ť existoval p říkaz KGB, který zakazoval p řijmout tohoto muže do jakékoliv práce. V dubnu si kone čně našel práci jako rozlepova č plakát ů, ale v den svého nástupu byl zat čen. 48 Represe proti člen ům Ukrajinské helsinské skupiny za čaly v únoru roku 1977 zat čením Mykoly Rudenka a Oleksije Tycheho. Byli také zadržení Marynovy č s Matusevy čem, ale následn ě byli op ět propušt ěni. Po zat čení Rudenka se p ředsedou UHS stal Oles Berdnyk a organizace pokra čovala ve svých aktivitách. Reakcí na zat čení dvou nejd ůležit ějších člen ů UHS se stalo vydání čtvrtého memoranda „O nových represích na Ukrajin ě proti skupin ě (Helsinki)“, kde se uvádí, že tato dv ě zat čení jsou pouhým po čátkem represivní akce proti celé organizaci. 49 První memorandum vydané pod novým p ředsedou neslo název „Ukrajina roku 1977“, v po řadí šlo o čtvrté prohlášení UHS. Tento spis byl vlastní iniciativou Olese Berdnyka a nebyl prodiskutován se zbylými členy kv ůli probíhajícím raziím a zatýkáním. „ Čeho se bojí iniciáto ři výše zmín ěných nezákonností a svévole? ptá se autor. – Je to hrdost a otev řenost, s jakou naše skupina vystoupila, jež ukazuje, že její členové nejsou nep řátelé vlády ani revolu čních ideál ů Nového sv ěta ani ideál ů socialismu a komunismu... Nejsme v ilegalit ě, což ukazuje, že se nechystáme bourat Sov ětský systém... Není nás mnoho, ale tvrdíme, že evoluce je s námi! Proto se ješt ě jednou pokorn ě a trp ěliv ě obracíme k vládnoucím kruh ům: skon čete represe proti čestným lidem, kte ří nep řemýšlí jako dogmatici a konzervativci. A práv ě takoví lidé

47 Interview s Myroslavem Marynovy čem, jedním ze zakladatel ů UHS, Lviv 11. 2. 2012 48 Tamtéž

23 jsou budoucnosti národa!“ 50 Čtvrté, páté a šesté memorandum jsou místy zcela naivní, často zde zaznívají žádosti, které byly v té dob ě nep ředstavitelné a nereálné. V sedmém memorandu Ukrajinská helsinská skupina uvádí shrnutí své činnosti za čty ři m ěsíce. Zde organizace obhajuje svou činnost a popisuje uskute čněnou práci. UHS poukazuje, že její p ůsobení nebylo nenápadné: „Stovky dopis ů a stížností z celé Ukrajiny p řišly na adresy člen ů UHS. I tento údaj vypovídá o rozsahu porušování lidských práv.“ 51 Osmé až jedenácté memorandum upozor ňují na konkrétní p řípady politických represí. Jedná se o Vasy ľa Lisovoho – Šedesátníka, po jehož uv ězn ění se celá jeho rodina dostala do nevole režimu a byla na pokraji smrti. Dále Nadiju Svitly čnou, která byla odsouzená na 4 roky pracovního tábora za protisov ětskou činnost (Stat’ja 62) a po propušt ění nebyla schopná si najít práci či zapsat se k trvalému bydlišti. Její sedmiletý syn nemohl nastoupit do školy. Prokuratura zám ěrn ě vytvo řila tuto situaci, aby paní Svitly čnou mohla znovu obvinit za vyhýbání se trvalému bydlišti, i když ú řad její žádosti pravideln ě odmítal. V dubnu 1977 zatkli Myroslava Marynovy če a Mykolu Matusevy če, na základ ě čehož UHS podala do parlamentu SSSR žádost o jejich propušt ění. N ěkolikrát byla zaslána žádost ke všem vládám Západu, aby se postavily na stranu ukrajinských obhájc ů. Reagovaly pouze USA na B ělehradské konferenci s apelem na Sov ětský svaz, aby dodržoval humanitární články Záv ěre čného aktu. Myroslav Marynovy č na tuto událost vzpomíná: „Byl jsem zrovna u výslechu, když zazvonil telefon. Mému vyšet řovateli zavolal jeho nad řízený a řekl, a ť m ě po čas Bělehradské konference nechá na pokoji. Vyšet řovatel mi řekl, že se n ěco d ěje a že zde je možnost, že m ě propustí. Avšak po skon čení konference jsem byl odsouzen k tvrdému trestu a nad ěje byla poh řbena.“ 52 Dalším d ůležitým dokumentem se stal spole čný dokument Moskevské a Ukrajinské helsinské skupiny „Nové represe a nová etapa hnutí za obhajobu lidských práv v SSSR“, který byl sepsán v srpnu 1977. Má p ět částí: 1. Jak vznikla Skupina dohlížející na dodržování Helsinských úmluv v SSSR? 2. Čím se zabývaly a zabývají Skupiny dohlížející na dodržování Helsinských úmluv?

49 Ovsienko Vasy ľ et. al, Ukrajinska Hromadska hrupa spryjannja Helsinskich uhod, 2. svazek – dokumenty i materialy (9.11.1976–2.7.1977) , Charkivska pravozachysna hrupa, Charkiv : Folio, 2001, s. 68 50 Tamtéž, s. 79–80 51 Tamtéž, s. 91 52 Interview s Myroslavem Marynovy čem, jedním ze zakladatel ů UHS, Lviv 11. 2. 2012

3. Jakou cenu platí ochránci lidských práv za svou činnost? 4. Nebyl soud, ale pouze odplata 5. Příprava na masové represe

Členové helsinských skupin zde také řeší otázku, zda existuje opozice v Sov ětském svazu. „Ano, existuje. Ale pouze potencionální. Aby se tato opozice stala politickou, je pot řeba politický program a organizace. A práv ě té v SSSR není.“ 53 KGB pronásledovalo už jenom za ší ření myšlenek o vytvo ření takových organizací. Ochránci lidských práv také tvrdí, že si ne činí nárok stát se politickou opozicí. Lidská práva jsou otázkou p ředevším morální. 54 Po uv ězn ění zákládajících člen ů UHS Rudenka, Tycheho, následn ě Marynovy če s Matusevy čem (všichni dostali 7–10 let pracovních tábor ů a 5 let exilu), již práce skupiny nebyla tolik organizována. Klí čovým problémem byla komunikace mezi členy UHS. Stále čast ěji se v memorandech objevovaly apelace za uv ězn ěné spoluú častníky. Sov ětský režim nedokázal ztišit protestní hlas Ukrajinské helsinské skupiny ani s pomocí tvrdých represivních nástroj ů, což pomohlo p řesv ědčit sv ětové spole čenství, že tento totalitní režim nemusí být neoblomný. Navíc se státní p ředstavitelé p řesv ědčili, že sov ětský režim je protiprávní a nedá se mu důvěř ovat. 55 V prosinci roku 1977 v Černihov ě zatkli Levka Lukjanenka (následn ě odsouzen jako nebezpe čný recidivista na 10 let za m řížemi a 5 v gulagu), ale i p řes všechny represe ze strany vlády Ukrajinská helsinská skupina pokra čovala ve své činnosti. Do jejich řad p řibývali noví členové (nap ř. baptista Petro Vins, básník Vasy ľ Stus a také ženy zat čených disident ů). V roce 1977 se také otev řela první zastupitelství UHS v zahrani čí: USA – Petro Hryhorenko (který odjel na Západ na lé čení, ale již mu nebylo dovoleno se vrátit) a Francie – Leonid Pljuš č (po násilném lé čení v psychiatrické lé čebn ě vyhošt ěn). To vedlo k rozd ělení práce UHS do t ří „dimenzí“: na svobod ě – účastníci v zahrani ční, v zajetí – v ězení, pracovní tábory a v zajetí totalitarismu – v SSSR pod pozorným dohledem KGB. Komunika čním bodem pro tyto t ři dimenze se stala Moskva. Z gulag ů sem pronikaly zápisky politických v ězňů , z Kyjeva sem sm ěř oval veškerý pohled z Ukrajiny a p řes zahrani ční žurnalisty se vše dostávalo do západního sv ěta. Od roku 1978 se UHS rozhodlo zm ěnit svou taktiku. P řestala

53 Ovsienko Vasy ľ et. al, Ukrajinska Hromadska hrupa spryjannja Helsinskich uhod, 3. svazek – dokumenty i materialy (srpen 1977–10.12.1978) , Charkivska pravozachysna hrupa, Charkiv : Folio , 2001, s. 26 54 Tamtéž, s. 26–27

25 vydávat memoranda, ale za čala sbírat informace o porušování lidských práv z území celé Ukrajiny a publikovala je v „Informa čním bulletinu“. Zde se čtená ř mohl do číst také o aktuálním stavu politických v ězňů a o nových represích. B ěhem roku se zve řejnila čty ři vydání. 56 V roce 1978 Ukrajinská helsinská skupina vy řešila své ideové a organiza ční otázky ve dvou samizdatových článcích: „Naše úkoly“ a „Hnutí za lidská práva v pozadí ukrajinského národního boje“ (publikována i v anglickém jazyce). Hlavním autorem obou spis ů je Mychajlo Hory ň, který v této dob ě sice ješt ě nebyl členem UHS, ale aktivn ě se podílel na p říprav ě veškerých dokument ů. Zde je detailn ě formulována provázanost lidských práv s národnostními právy ukrajinského národa: „Každý, kdo přemýšlí o lidských právech na Ukrajin ě, se setkává s národnostními právy ukrajinského národa. Národní práva se stala d ůležitou sou částí všeobecných lidských práv národa, který touží po svobod ě. A práv ě z neodlu čitelnosti všeobecných a národních lidských práv Ukrajinc ů vycházela Ukrajinská skupina dohlížející na dodržování Helsinských úmluv“. 57 Svou pozici UHS detailn ě vyložila ve své výzv ě k výboru OSN ochrany lidských práv a svobod, kde byly popsány n ěkteré p říklady represí v ůč i člen ům skupiny a také zde poprvé zazn ěl apel na neuznání krok ů sov ětské vlády, které uskute čň uje proti UHS. 58 Vrchol boje sov ětského režimu s ukrajinskými obhájci lidských práv se odehrál v roce 1979. KGB se nezdráhalo v té dob ě proti aktivistům použít zastrašování, bití, podstr čení nelegálních v ěcí b ěhem domovních prohlídek či vymyšlení kriminálních čin ů. V b řeznu tohoto roku se uskute čň uje zat čení druhého p ředsedy Olese Berdnyka, po n ěmž p řebírá p ředsednictví Oksana Meško. V souvislosti se silnými represemi UHS žádá o pomoc všechny Helsinské skupiny v USA, SSSR a také iniciativy za obhajobu lidských práv v Polsku a Československu. I díky tomu v roce 1980 pravideln ě vychází v Anglickém a ukrajinském jazyce periodikum zahrani čního zastoupení UHS „Herold represí na Ukrajin ě“. Na za čátku listopadu roku 1979 vychází dokument o pronásledování aktivist ů „Lamentace“, kde je podrobn ě popsaná provokace proti Mykole Horba ľovi, který byl zat čen pár dní p řed tím.

55 Ukrajinska Helsinska Hrupa 1978–1982 – dokumenty i materialy , Baltimor – Toronto : Smoloskyp, 1983, s. 779–781 56 Tamtéž, s. 605–624 57 Ovsienko Vasy ľ et. al, Ukrajinska Hromadska hrupa spryjannja Helsinskich uhod, 3. svazek – dokumenty i materialy (srpen 1977–10.12.1978) , Charkivska pravozachysna hrupa , Charkiv : Folio, 2001, s. 172 58 Tamtéž, s. 202

Velkou osobností, jež byla členem UHS byl Vasy ľ Stus, který byl v říjnu 1980 odsouzen k 10 let ům v ězení a 5 let ům vyhnanství. Tento velký muž už se dom ů nevrátil. „V roce 1985 byl na Nobelovu cenu za literaturu nominován Vasy ľ Stus. Ale Moskva se s ním vypo řádala tradi čním ruským zp ůsobem: „Není člov ěka – není problému“. Stusa zni čili na samotce v „tábo ře smrti“ Ku čino, protože dob ře v ěděli, že tuto cenu ud ělují v říjnu každého roku, ale jenom živým.“ V souvislosti s touto události skupina politických v ězňů z UHS zve řejnila otev řený dopis L. Brežn ěvovi „Ukažte velkorysost“. Ve stejnou dobu skupina uv ězn ěných z řad Moskevské a Ukrajinské helsinské skupiny publikují otev řený dopis k Madridské konferenci „Odzbrojení – v srdci“. 59 V roce 1981 byl zat čen Mychajlo Hory ň a následn ě odsouzen na 10 let v ězení a 5 let vyhnanství (Stat’ja 62). I p řes tyto skute čnosti v letech 1979–1984 do UHS vstupují noví členové. V ětšinou se jednalo o Ukrajince žijící v zahrani čí nebo ve vyhnanství. V Permském tábo ře v roce 1982 spolu s Hory ňovou oficiální žádosti o členství vstupují dva spoluv ězni z jiných sov ětských republik: Estonec Mart-Olaf Niklus a Litevec Viktoras Pjatkus. Členové UHS pokra čují v obhajob ě lidských práv i v žalá ři. „V roce 1979 z tábora Sosnovka (Mordovie) proniklo „Prohlášení ukrajinského národn ě-osvobozeneckého hnutí v otázce ukrajinské samostatnosti“, známé jako „Prohlášení osmnácti v ězňů “, kde je podrobn ě popsán koloniální charakter vlády na Ukrajin ě.“ 60 V roce 1985 se vlády v Sov ětském svazu ujímá Michail Gorba čov. V této dob ě se SSSR nacházelo v hluboké systémové krizi, která se týkala veškerých oblastí života. Gorba čov nebyl prvním, kdo pocítil nutnost reforem, avšak byl to on kdo za čal „perestrojku“. Za čala pomalá liberalizace shora, která p řes všechen odpor na r ůzných úrovních vlády, p ředevším v silových strukturách, dosáhla region ů s velkým zpožd ěním. Postupn ě se za čali propoušt ět politi čtí v ězňové, i když i tento proces zabral několik let. Po svém návratu na svobodu se disidenti ocitli ve st ředu spole čenského života. V roce 1987 byla obnovená činnost Ukrajinské helsinské skupiny, byl vytvo řen výbor ochrany politických v ězňů , obnoveno vydávání „Ukrajinského visnyku“ atd. B ěhem let 1987–1989 se ukrajinský disent p řeformoval na politickou opozici. 7. července 1988

59 Zacharov Borys et. al, Ukrajinska Hromadska hrupa spryjannja Helsinskich uhod, 1. svazek – Osobnosti , Charkivska pravozachysna hrupa, Charkiv : Folio, 2001, s. 38 60 Tamtéž, s. 36

27 byla Ukrajinská helsinská skupina p řem ěněna na Ukrajinský helsinský spolek, což již byla organizace s jasnou politickou vizí, kterou deklarovala ve svých ustavujících dokumentech. 61 Disident Ivan He ľ na tyto časy vzpomíná takto: „Už v roce 1988 prob ěhly první manifesty. 17. zá ří 1989 (50 let od vstupu Sov ětských vojsk do Hali če) jsem zorganizoval demonstraci na ochranu Řeckokatolické církve, kde jsem o čekával příchod okolo sta tisíc lidí. Ale podle statistik KGB jich tam bylo více než čtvrt milionu a cht ěli m ě za to soudit. Jenže na Ukrajině se situace vyvíjela takovým zp ůsobem, že to vypadalo, že brzy budeme soudit my je.“ 62 K tomuto kroku ale nikdy nedošlo. Opozice byla schopná získat nezávislost na Sov ětském svazu, avšak nebyla schopna výrazn ě zm ěnit vedení zem ě. V devadesátých letech se zm ěnily státní priority, vyrovnání se s minulostí bylo p řesunuto do pozadí, což zp ůsobilo i odchod v ětšiny disident ů z politiky Ukrajiny. Ukrajinskou helsinskou skupinu lze považovat za jakousi záv ěre čnou etapu protestního hnutí na Ukrajin ě v letech 1960–1980. Avšak na Ukrajin ě je velmi problematické mluvit o souvislém protestním hnutí. Protesty na Ukrajin ě se konaly v intervalech. Když už se zdálo, že jsou aktivisté potla čení a že se národ již bude pokorn ě podrobovat, p řišla nová vlna nesouhlasících. Největším p říkladem toho je rok 1972, kdy se sov ětskému režimu poda řilo zcela paralyzovat ukrajinský disent, avšak již o n ěkolik let pozd ěji musela KGB řešit nové p řípady nepokory ukrajinského obyvatelstva. UHS se od jiných disidentských hnutí lišila ve dvou aspektech: 1. Byla to otev řená ob čanská organizace, která sice nebyla prorežimní, avšak m ěla právn ě podloženou existenci, což bylo od ustanovení sov ětské vlády na území Ukrajiny u disidentských skupin zcela nemyslitelné. 2. UHS m ěla kontakty s analogickými skupinami z jiných sov ětských republik. To vedlo k internacionalizaci ochrany ob čanských a nacionálních práv. Byl zde patrný zcela nový zp ůsob myšlení ú častník ů skupiny. UHS zd ůraz ňovala nutnost používaní legálních metod vládnutí, dodržování zákon ů a také respektovaní lidských práv, čímž pochopiteln ě získala morální p řevahu nad režimem, jelikož se nestala podzemní či teroristickou organizací. Členové UHS zcela otev řen ě uvád ěli svá jména a adresy, když podepisovali všechny deklarace a dokumenty. UHS také připomněla sv ětovému spole čenství existenci nesamostatné Ukrajiny. Navzdory

61 Ovsienko Vasy ľ et. al, Ukrajinska Hromadska hrupa spryjannja Helsinskich uhod , 4. svazek – dokumenty i materialy (10.12.1978–11.03.1988), Charkivska pravozachysna hrupa, Charkiv : Folio, 2001, s. 204–215

28 utla čování nebyla UHS nikdy rozpušt ěna, z v ězení p řicházely zprávy od jejích člen ů a informace o probíhajících protestech. Velmi d ůležitou roli hrálo zahrani ční zastoupení UHS, které publikovalo n ěkolik zpravodaj ů, v USA p ůsobil Helsinský výbor záruk pro Ukrajinu. Navíc vzniklo vydavatelství „Smoloskyp im. V.Symonenka“, které vydávalo veškeré disidentské dokumenty. Díky zahrani čnímu zastoupení se část ukrajinského obyvatelstva byla schopná doslechnout o činnosti disident ů s pomocí radiostanic, které ší řily tuto informaci navzdory ruši čkám. Nesmíme však úlohu Ukrajinské helsinské skupiny p řece ňovat. O činnosti UHS vědělo pouze malé procento z celkového obyvatelstva Ukrajiny. Nejednalo se o masové hnutí, které zasáhlo širší vrstvy spole čnosti. Jedno je ovšem jisté: UHS mohla za čít novou etapu osvobozeneckého hnutí, avšak okolnosti jí v tom zabránily. Když se na konci osmdesátých let situace v Sov ětském svazu zm ěnila, byli to práv ě členové UHS, kte ří byli nejaktivn ějšími ú častníky protestních událostí, díky nimž Ukrajina nakonec získala nezávislost.

Záv ěr

Ukrajinskou helsinskou skupinu lze považovat za jakousi záv ěre čnou etapu protestního hnutí na Ukrajin ě v letech 1960–1980. Vznikla v roce 1976 jako reakce na podepsaní Záv ěre čného aktu Konference o bezpe čnosti a spolupráci v Evrop ě. V tehdejším Sov ětském svazu se jednalo o p řekvapivou událost z n ěkolika d ůvod ů: 1. V 70. letech byl velmi silný a ú činný tlak ze strany vlády s cílem potla čit jakoukoli protestující myšlenku proti komunistickému z řízení. 2. Většina ukrajinské protestující inteligence byla v ězn ěna v pracovních táborech nebo musela p řebývat ve vyhnanství daleko od svého domova. 3. Vedení Sov ětského svazu ne čekalo, že T řetí koš Záv ěrečného aktu je schopen nabídnout potenciál pro zorganizování nové protestující síly. I p řes strach, který panoval v tehdejší ukrajinské spole čnosti, se deseti odvážným lidem poda řilo založit Ukrajinskou helsinskou skupinu. M ěla být impulsem pro spole čnost, aby každý ob čan za čal vymáhat svá práva a zajímat se o stav jejich dodržování. UHS shromaž ďovala nezákonné praktiky státu a ší řila je ve spole čnosti s pomocí memorand či periodik v SSSR a v zahrani čí.

62 Interview s Ivanem Helem, ukrajinským disidentem, Lviv 14. 8. 1997

V 90. letech se v ukrajinské spole čnosti vedla polemika o d ůležitosti Ukrajinské helsinské skupiny. P řestože UHS zasáhla velice malou vrstvu ukrajinské spole čnosti a o jejích aktivitách v ědělo maximáln ě n ěkolik tisíc zasv ěcenc ů, hrála d ůležitou roli pro nátlak na Sov ětský režim ze strany Západu. Ješt ě d ůležitější roli hrála UHS na konci 80. let, kdy se v ětšina jejích člen ů podílela na protestních událostech, které vedly k nezávislosti Ukrajiny. V sou časnosti o d ůležitosti UHS vypovídá i špatná dostupnost literatury o této organizaci. Jakou roli hrála UHS v 70. –80. letech? Na tuto otázku odpovím slovy jednoho ze zakladatel ů této organice: „Když jsem si nedávno četl naše dokumenty, tak jsem si znovu uv ědomil, jak jsme byli tehdy naivní. V memorandech se často objevuje nátlak na sov ětský režim, ale komunisté se nám mohli vysmívat, protože oni p ředstavovali moc, ne n ějaká jejich Ústava.“ 63 Samotný vznik Ukrajinské helsinské skupiny p ředstavuje velký čin ukrajinské spole čnosti. Dá se říct, že UHS se nepoda řilo dosáhnout výrazných úsp ěch ů v dodržování lidských práv na Ukrajin ě, avšak samotný vznik UHS hrál velice d ůležitou roli v tehdejší historii Ukrajiny, nebo ť dával nespokojeným lidem nad ěji a ukazoval Západním stát ům, že v Sov ětském svazu jsou lidé, kte ří se nehodlají pod řídit komunistické „svévoli“.

63 Interview s Myroslavem Marynovy čem, jedním ze zakladatel ů UHS, Lviv 11. 2. 2012

Summary

This Bachelor thesis discusses the history of Ukrainian dissidents, especially in their final stage known as the Ukrainian Helsinki Group. It focuses on the influence of the Ukrainian Helsinki Group on the observance of human rights in Ukraine. This organization was created after the Soviet Union signed the Final Act of the Conference in Helsinki, and was intended to inform the Ukrainian people and the world community about the human rights situation in Ukraine. Although it was a legal civil organization, soon after its founding all of its members were arrested and imprisoned for many years in labor camps and in exile. Despite this repression, and primarily due to the strong will of the political prisoners and members of the Ukrainian Helsinki Group abroad, this organization managed to continue reporting about the constant human rights violations perpetrated by the Soviet Communist regime. These violations occurred in spite of that fact that they were the very same human rights which the Soviet Union promised to observe and protect at the Helsinki Conference. The Group’s members also managed to inform the world community about the status of political prisoners in the gulags. That information, coupled with pressure from the political representatives of the United States and Canada, was instrumental in saving the lives of many prisoners who would have otherwise ended up on the scaffold. The Ukrainian Helsinki Group had become a completely new, yet at the same time the final stage in the history of Ukrainian dissidents as the USSR went through its dissolution.

Použitá literatura

• Alexeyeva Lyudmila, Istorija inakomyslija v SSSR. Novejshyj period , Vilnius – Moskva : Ves ť, 1992, s. 348 • Biloki ň Serhij, "Pozhezhi Kyjivskoji publichnoji biblioteky AN URSR v letech 1964 a 1968", Pamjatky Ukrajiny, 1998/3, s. 145 –148 • Durman Karel, Út ěk od prapor ů. Kreml a krize impéria 1964 –1991 , Praha : Karolinum, 1998, s. 531 • Hluzman Semen, "Uroky Svitlychnoho" in Dobrookyj. Spohady pro Ivana Svitlychnoho, Shevchuk V., et al., Kyjiv : Chas, 1998, s. 477 –497 • "Izvestija" 1. srpna 1975 • Kasjanov Heorhij, Nezhodni – ukrajinska inteligencija v rusi oporu 1960 –1980 let , Kyjiv : Lybi ď, 1995, s. 224 • Ku ľchitskij Stanislav, "Vojeval – no ne veteran, borolsja – no ne borec?" , Zerkalo nedeli 2002/36, 21.9.2002, s. 20 • Martyrologija ukrajinskych cerkov (MUC) 1. svazek – Ukrajinska pravoslavna cerkva , Toronto : Smoloskyp, 1987, s. 1207 • Martyrologija ukrajinskych cerkov (MUC) 2. svazek – Ukrajinska katolicka cerkva , Toronto : Smoloskyp, 1985, s. 838 • Ovsienko Vasy ľ et. al, Ukrajinska Hromadska hrupa spryjannja Helsinskich uhod, 2. svazek – dokumenty i materialy (9.11.1976 –2.7.1977) , Charkivska pravozachysna hrupa, Charkiv : Folio, 2001, s. 194 • Ovsienko Vasy ľ et. al, Ukrajinska Hromadska hrupa spryjannja Helsinskich uhod, 3. svazek – dokumenty i materialy (srpen 1977–10.12.1978) , Charkivska pravozachysna hrupa, Charkiv : Folio, 2001, s. 238 • Ovsienko Vasy ľ et. al, Ukrajinska Hromadska hrupa spryjannja Helsinskich uhod , 4. svazek – dokumenty i materialy (10.12.1978 –11.03.1988), Charkivska pravozachysna hrupa, Charkiv : Folio, 2001, s. 254 • Pljuš č Leonid, U karnavali Istoriji – Svidchennja , Kyjiv : Fakt, 2002, s. 632 • Prisoners of Conscience in the USSR: their Treatment and Conditions , London : Amnesty International Publications, 1975, s. 217 • Rudenko Mykola, Najbilshe dyvo – zhyttja – Spohady , Kyjiv – Edmonton – Toronto : Takson, 1998, s. 559 • Rusnachenko Anatolij, Rusnachenko Anatolij, Nacionalno-vyzvo ľnyj ruch v Ukrajini – Dopovidna zapyska Viddilu administratyvnych orhaniv CK KPU "Pro stan roboty organiv derzhavnoji bezpeky z roku 1959", Kyjiv : vydavatelství j. O. Telihy, 1998, s. 720 • Rusnachenko Anatolij, Nacionalno-vyzvo ľnyj ruch v Ukrajini , Kyjev : vydavatelství j. O. Telihy, 1998, s. 720 • The Final Act of the Conference on Security and Cooperation in Europe, Aug. 1, 1975 , 14 I.L.M. 1292 (Helsinki Declaration), University of Minnesota – Human Rights Library, http://www1.umn.edu/humanrts/osce/basics/finact75.htm (staženo 3.5.2012) • "Ukrajinskij visnyk ", 1974/7 –8, Paris – Baltimore – Toronto, s. 152 http://diasporiana.org.ua/wp-content/uploads/books/1613/file.pdf (staženo dne 2.3.2012) • Ukrajinska Helsinska Hrupa 1978 –1982 – dokumenty i materialy , Baltimor – Toronto : Smoloskyp, 1983, s. 998

• Ukrajinskyj pravozachysnyj ruch – dokumenty i materialy ukr. Hromadskoji hrupy spryjannja vykonannju helsinskich uhod , Toronto-Baltimore : Smoloskyp, 1978, s. 478 • Všeobecná deklarace lidských práv Informa ční centrum OSN v Praze , http://www.osn.cz/dokumenty-osn/soubory/vseobecna-deklarace-lidskych- prav.pdf (staženo dne 25.4.2012) • Zacharov Borys , Narys Istoriji dysydentskoho ruchu v Ukrajini (1956 –1987) , Charkivska pravozachysna hrupa, Charkiv : Folio, 2003, s. 144 • Zacharov Borys et. al, Ukrajinska Hromadska hrupa spryjannja Helsinskich uhod, 1. svazek – Osobnosti , Charkivska pravozachysna hrupa, Charkiv : Folio, 2001, s. 203 • Zacharov Jevgenij, Dissidentsoje dvizhenije v Ukrajin ě (1954 –1987), Ukrajinska He ľsinska spilka z prav ljudyny http://helsinki.org.ua/pda/index.php?print=1154698392 (staženo dne 24.4.2012) • Interview s Myroslavem Marynovy čem , jedním ze zakladatel ů UHS, Lviv 11. 2. 2012 • Interview s Ivanem Helem , ukrajinským disidentem, Lviv 14. 8. 1997