Aktuálnost V Problematice Obřího Slalomu a Jeho Specifik Bakalářská

MASARYKOVA UNIVERZITA

Fakulta sportovních studií

Katedra sportovních her

Aktuálnost v problematice obřího slalomu a jeho specifik

Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce: doc. PhDr. Ladislav Bedřich CSc.

Vypracoval: Jiří Šilhan

Obor Tělesná výchova a sport

Brno 2018

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně pod vedením doc. PhDr. Ladislava Bedřicha CSc., uvedl jsem všechny použité literární a odborné zdroje a dodržoval zásady vědecké etiky.

V Brně dne podpis

Děkuji PhDr. Vilému Podešvovi CSc. a doc. PhDr. Ladislavu Bedřichovi CSc., kteří mi poskytli cenné rady při zpracování bakalářské práce.

Bibliografická identifikace

Jméno a příjmení autora: Jiří Šilhan

Název bakalářské práce: Aktuálnost v problematice obřího slalomu a jeho specifik

Pracoviště: Katedra sportovních her

Vedoucí bakalářské práce: doc. PhDr. Ladislav Bedřich CSc.

Rok odevzdání závěrečné práce: 2018

Anotace: Bakalářská práce se zabývá charakteristikou alpských disciplín z hlediska fyziologické náročnosti a pohybových dovedností. Vznikem a vývojem alpského lyžování. Hlavní rozebíranou disciplínou je obří slalom, kde se věnuji posledním změnám v pravidlech dle FIS. Dále přidávám soubor kompenzačních cvičení uvolňovacích, protahovacích a posilovacích. V metodické části jsem prováděl měření na vrcholných závodech v obřím slalomu, kde jsem měřil tepovou frekvenci. Měřené hodnoty jsem poté zpracoval do tabulek a vyvodil, jak je obří slalom fyziologicky náročný.

Klíčová slova: obří slalom, technika, kompenzace, fyziologie

Bibliographical identification

Author´s first name and surname: Jiří Šilhan

Title of the master thesis: Recent changes in giant slalom and it´s specifications

Department: Department of sports games

Supervisor: doc. PhDr. Ladislav Bedřich CSc.

The year of submission of the final thesis: 2018

Annotation: Bachelor thesis deals with the characteristics of apline disciplines in terms of physiological performance and movement skills. Emergence and development of alpine skiing. The main focus is on giant slalom, where i devote the last changes in rules according to FIS. Then I add compensatory exercises. In methodological section I have measured a heart rate on top racers. Then I processed the measured values into tables and concluded how is giant slalom physiologically challenging.

Key words: giant slalom, technique, compensation, physiology

1. ÚVOD ...... 9 1.1 Charakteristika alpského lyžování ...... 10 1.2 Mezinárodní lyžařská federace ...... 11 1.3 Svaz lyžařů České republiky ...... 12 1.4 Základy lyžařské techniky ...... 14 1.5 Fyziologická charakteristika AD ...... 16 2. OBŘÍ SLALOM ...... 19 2.1 Vznik a vývoj disciplíny ...... 19 2.2 Změny v OS ...... 20 2.3 Druhy oblouku ...... 24 3. Fáze oblouku ...... 25 3.1 Fáze zahájení (Initiation) ...... 26 3.2 Fáze přechodu/vedení (steering) ...... 28 3.2.1 Upside down turn ...... 28 3.2.2 „Podhazování“ ...... 29 3.2.3 „Stivoting“ – nadriftování do oblouku ...... 30 3.2.4 Technika pozdního tlaku – „Weighted release“ ...... 31 4. Lyžařské závodní vybavení ...... 32 4.1.1 Helma ...... 32 4.1.2 Brýle ...... 32 4.1.3 Rukavice ...... 32 4.1.4 Boty ...... 32 4.1.5 Lyže ...... 33 5. Soubor kompenzačních cvičení ...... 34 5.1 Zdravotní aspekty lyžování ...... 34 5.2 Kineziologická analýza pohybu – sjezdový postoj ...... 35 5.2.1 Uvolňovací cvičení ...... 36 5.2.2 Protahovací cvičení ...... 39 5.2.3 Posilovací cvičení ...... 42 5.2.4 Relaxace ...... 44 6. Cíle a úkoly práce ...... 45 6.1 Cíle práce ...... 45 6.2 Úkoly práce ...... 45 7. Metodika ...... 45 7.1 Charakteristika zkoumaného souboru ...... 45

7.2 Časový harmonogram ...... 45 7.3 Použité metody ...... 46 7.4 Tabulky s měřenými hodnotami ...... 46 7.4.1 Muži ...... 46 7.4.2 Ženy ...... 47 7.5 Výsledky závodů u měřených závodníků ...... 48 7.6 Diskuze ...... 49 8. ZÁVĚR ...... 51 9. LITERATURA ...... 52

1. ÚVOD

Lyžování mě provází celý život. Několik let jsem závodně lyžoval a patřil ke špičce v České republice v žákovských kategoriích. V poslední sezóně starších žáků, kdy následoval přestup do juniorů/mužů jsem na sobě velmi pracoval a chtěl jsem dosáhnout na vrchol, abych měl motivaci lyžovat dál na závodní úrovni. Osud tomu chtěl jinak. Pár dnů před prvními závody v kategorii starších žáků jsem v tréninku prodělal zlomeninu bérce a celou sezónu proležel. Rozhodl jsem se tedy, že chci u lyžování zůstat, ale na pozici trenéra.

Každý sport prochází vývojem a alpské lyžování si za posledních pár let prošlo několika změnami. V této práci se věnuji problematice v obřím slalomu, změnami v technice, způsobům projetí oblouků apod. Fyziologickou náročností alpského lyžování, z kterého se dá vycházet pro plánování tréninku. Naměřené hodnoty tepové frekvence, která se dají využít jako ukazatel trénovanosti jedince.

Dále se věnuji chybnému pohybovému stereotypu v lyžování, který má za následek ochabování velkého svalu hýžďového z důvodu zkrácených flexorů kyčelního kloubu. Proto uvádím soubor kompenzačních cvičení pro správné uvolnění, protažení a posílení zkrácených či ochabených svalů.

1.1 Charakteristika alpského lyžování

Alpské lyžování je sport, ve kterém je nevyhnutelná týmová práce, přestože se závodí individuálně. Úkolem závodníka je správně projet danou trať od startu až do cíle v nejrychlejším čase. Tratí vyznačenou brankami, musí závodníci projet podle pravidel dané disciplíny (Metodická komise AD SLČR, 2008, Klicnarová, 2016).

Mezi rekreačním a závodním lyžováním se nachází zásadní rozdíl, a to na úrovni pohybových schopností a dovedností. Závodní lyžování klade vysoké nároky na fyzickou kondici a lyžařské dovednosti, ale stejně tak i na všestrannost lyžaře. Závodní lyžování se vyznačuje vysokou rychlostí pohybu a úrovní sil působících při zatáčení. Úspěšnost lyžaře spočívá v dokonalém zvládnutí lyžařské techniky a využití těchto působících sil co nejefektivněji. V porovnání s počtem rekreačních lyžařů je počet závodních lyžařů mnohem nižší, a to z důvodu vysoké obtížnosti tohoto sportu. Závodní lyžař disponuje předchozími znalostmi, dovednostmi a velmi dobrou úrovní pohybových schopností, ale zejména širokým spektrem naučených pohybových vzorců. Právě z tohoto důvodu je velmi důležitá všestranná příprava jak kondiční, tak lyžařská už od předžákovské kategorie. Nezbytná je i zábavná forma přípravy, aby si děti vytvořily všeobecně kladný vztah ke sportu (Lešník a Žvan, 2010, Klicnarová 2016).

Charakteristickým znakem alpského lyžování je proměnlivost podmínek přírodního prostředí, na které musí lyžař správně reagovat a přizpůsobovat jim svoji jízdu. Dobrý lyžař ovládá širokou škálu pohybů (pohybových dovedností), kterými se přizpůsobuje variabilním podmínkám, zejména sklonu svahu, členitosti terénu a kvalitě sněhu. Snahou lyžaře je dosáhnout co nejplynulejší jízdy. Osvojené pohybové dovednosti umožnují lyžaři používání různých poloměrů oblouků a odlišnou techniku jízdy. Technikou jízdy rozumíme účelné řešení pohybového úkolu pomocí pohybových dovedností. Za účelné řešení považujeme situaci, ve které lyžař v každém okamžiku jízdy dosahuje dokonalé rovnováhy, která mu zaručuje plynulý skluz lyží. Lyžařské pohybové dovednosti tvoří základ techniky jízdy všech lyžařů a podle vyspělosti lyžaře se liší dokonalostí provedení (Jandová, Čuříková, Dyrgin, Suchomel, Antoš a Bittner, 2012, Klicnarová, 2016)

Disciplíny v alpském lyžování rozdělujeme podle jejich časového vzniku na čtyři základní typy: sjezd, slalom, obří slalom a super obří slalom. Pátá disciplína vzniká spojením rychlostní disciplíny sjezd nebo super obří slalom a slalomu – superkombinace neboli alpská kombinace. Šestou disciplínou je paralelní závod, který se v posledních letech stává velice atraktivní disciplínou pro diváky. Nyní se jezdí dvoukolové závody v obřím slalomu, slalomu a

10 superkombinaci. Obří slalom uznala FIS v roce 1950, jako třetí závodní disciplínu. V roce 1950 byl obří slalom zařazen do programu 11. Mistrovství světa a o dva roky později do programu zimních olympijských her. DO roku 196 jezdili muži obří slalom jednokolový a ženy do roku 1978. U nás se jel první závod v obřím slalomu v roce 1952 na Mistrovství ČSR ve Špindlerově Mlýně. Každá z uvedených disciplín je rozdílná nejen v točivosti a rychlosti, ale také v technice, fyzické přípravě, somatických předpokladech a psychické náročnosti. Jednotlivé alpské disciplíny můžeme zařadit mezi činnost se submaximální intenzitou. Časové rozmezí se pohybuje ve slalomu od 45 s až po sjezd 150 s. Alpské disciplíny z hlediska pohybových schopností řadíme do krátkodobé vytrvalosti (Metodická komise AD SLČR, 2008, Klicnarová 2016)

1.2 Mezinárodní lyžařská federace

Vznikem mezinárodní lyžařské federace (FIS) byla zahájena nová epocha mezinárodní spolupráce v lyžařském sportu. Roku 1910 vzniká v Oslu za účasti 11 lyžařských svazů Evropy, včetně svazu českého, tzv. Mezinárodní lyžařská komise. Cílem této komise bylo pořádat každoročně lyžařský kongres, který řídil lyžování na mezinárodní úrovni. Mezinárodní lyžařská komise uspořádala v roce 1924 u příležitosti „Týden zimních sportů“ (dodatečně uznán za I. ZOH) kongres a ten rozhodl přeměnit komisi na Mezinárodní lyžařskou federaci FIS. Svaz lyžařů republiky Československé se stal zakládajícím členem (Jandová et al., 2012)

FIS je orgánem, který řídí a koordinuje činnosti na úseku závodního lyžování, zahrnující olympijské hry, Mistrovství světa, Světový pohár a další vrcholné světové soutěže. FIS vydává mezinárodní lyžařská pravidla, termínové listiny světových soutěží, výkonnostní žebříčky závodníků a ovlivňuje vývoj jednotlivých disciplín. FIS jako nejvyšší orgán má právo rozhodovat ve sporných situacích a působí také jako nejvyšší odvolací instance (Gnad, 2008)

Mezinárodní lyžařskou federaci řídí prezidium, v jehož čele stojí prezident, v současné době Gian Franco Kasper, 4 více prezidenti a 12 členů prezidia. Mezi nimi je i zástupce České republiky Ing. Roman Kumpošt. Ing. Roman Kumpošt vystřídal MUDr. Milana Jiráska, který se rozhodl ukončit své působení. Výkonným pracovníkem FIS je generální sekretářka Sarah Lewis. V dnešní době je členem mezinárodní organizace FIS 126 národních lyžařských asociací a sídlí ve švýcarském Oberhofenu (FIS – SKI, 2013, Klicnarová, 2016).

Pod prezidiem funguje 10 odborných komisí, z nichž 9 komisí jsou komise jednotlivých lyžařských disciplín (alpské disciplíny, běh, skok, závod sdružený, akrobatické lyžování, snowboard, rychlostní lyžování, telemark a travní lyžování), desátá zastřešuje speciální subkomise, jakou jsou například lékařské komise, komise pro závodní materiál, PR a média, rekreační lyžování, jmenovanými FIS (FIS – SKI, 2013).

1.3 Svaz lyžařů České republiky

Lyžařský sport je v České republice organizován Svazem lyžařů ČR (SLČR), což je zájmové sdružení občanů ČR s vlastní právní subjektivitou. Svaz lyžařů je vrcholnou organizací lyžařského sportu v České republice, která hájí zájmy lyžování směrem k organizacím v ČR i k Mezinárodní lyžařské federaci (FIS). Je členem České unie sportu (ČUS), Českého olympijského výboru (ČOV) a FIS. Posláním Svazu lyžařů ČR je široká podpora rozvoje lyžování, lyžařského sportu, vrcholového lyžování a sportovní reprezentace České republiky. Základem činnosti je letitá aktivní podpora propagace všech forem lyžování mládeže a dospělých. Je nejstarším národním lyžařským svazem na světě, byl založen 21. 11. 1903 v Jablonci nad Jizerou na setkání tří zástupců prvních lyžařských klubů na našem území, kde byl ustanoven Svaz lyžařů Království českého (Czech – ski, 2007-2018, Klicnarová, 2016).

V současnosti má Svaz lyžařů ČR 8 odborných sportovních úseků (OSÚ). Odborné sportovní úseky jsou odborné útvary členů SLČR s příslušným zaměřením podle disciplín, jejichž prostřednictvím jsou tito členové registrováni u SLČR. Mezi tyto úseky patří: Akrobatické lyžování, alpské disciplíny, běh na lyžích, lyžování na trávě, severská kombinace, skok na lyžích, snowboarding, základní lyžování (Czech – ski,2007-2018, Klicnarová, 2016).

Odborný sportovní úsek alpských disciplín (OSÚ AD) je odborným orgánem Svazu lyžařů České republiky. Odborný sportovní úsek je tvořen členy SLČR, kteří se na základě své sportovní specializace, odbornosti, zájmů, individuálního a svobodného rozhodnutí sdružují v OSÚ AD. Hlavním posláním a úkolem je široká podpora rozvoje alpských disciplín ve všech věkových kategoriích v České republice. Ve své činnosti OSÚ AD úzce spolupracuje s dalšími úseky SLČR. Všichni členové OSÚ AD jsou povinni se řídit stanovami SLČR, usnesením nejvyšších orgánů SLČR, rozhodnutími výkonných orgánů SLČR nadřízených OSÚ AD, usnesením Valné hromady OSÚ AD, Statutem, Organizačním řádem OSÚ AD i ostatními vnitřními organizačními normami a závaznými směrnicemi SLČR a OSÚ AD.

Odborné komise, rady a pracovní skupiny jsou trvale (komise a rady) nebo dočasně (skupiny) působící skupiny odborníků, které posuzují předložené problémy a navrhují řešení úkolů v rámci svých okruhů činnosti. Plní úkoly zadané zřizovatelem, kterému rovněž odpovídají v plném rozsahu za svoji činnost (Klicnarová, 2016)

1.4 Základy lyžařské techniky

Lidské tělo tvoří velmi složitý pohybový systém, složený z jednodušších subsystémů. Nejjednodušším hybným elementem pohybového aparátu je mechanická triáda, která se skládá ze svalů, mezilehlých prvků a segmentů. Sval produkuje vnitřní sílu, která pomocí pákového systému působí na segment a prostřednictvím segmentu působí na vnější prostředí, resp. na další segmenty těla. Vzájemným propojením jednotlivých segmentů pomocí kloubních spojení se vytváří velmi složitý kinematický řetězec, v němž jsou jednotlivé mechanické triády ve vzájemných silových interakcích (Vaverka, 1992). Pohyb lyžaře se vyznačuje značnou prostorovou rozmanitostí, která je dána velkým spektrem pohybových akcí, značným rozsahem variability vnějších fyzikálních podmínek (členitost terénu, měnící se rychlost, variabilita sněhových podmínek) a složitostí stavby a funkci hybného systému lidského těla. Pohyby a postoje specifické pro sjezdové lyžování jsou vykonány ve všech směrech a jsou základem pro realizaci pohybových dovedností.

1. Vertikální pohyb 2. Horizontální pohyb 3. Kombinace pohybů v těchto rovinách:

• Pohyby v rovině frontální • Pohyby v rovině transversální • Pohyby v rovině sagitální

Obrázek 1: Hybný systém lidského těla

Příbramský (1999) pod pojmem sportovní technika rozumí hlavně z praxe odvozený postup, který určuje, jak co nejúčelněji a co nejekonomičtěji řešit určité pohybové úkoly. Technika

14 sportovní disciplíny odpovídá tzv. ideálnímu motorickému typu. Každý jedinec má však svoje charakteristické pohybové znaky, které techniku jízdy vždy modifikují. Technika pak odpovídá jezdcovým individuálním předpokladům.

Pod pojmem technika Dovalil (2002) rozumí nejvýhodnější řešení pohybového úkolu v konkrétní terénní situaci. Řešení pohybových úkolů se uskutečňuje skladbou pohybových prvků v prostoru a v čase. Základ techniky tvoří základní lyžařské pohybové dovednosti, které jsou základními stavebními kameny oblouků v základní i vrcholné formě provedení. Procházejí všemi etapami nácviku techniky a jsou doplněny rozšiřujícími pohybovými dovednostmi, které na ně navazují. Lyžařské dovednosti se prolínají ve všech variantách lyžování. Umožňují zvládnout jízdu v proměnlivých sněhových, terénních i závodních podmínkách. Cesta ke sportovně technické dokonalosti je ovlivněna výchozí úrovní techniky a pohybovou zkušeností. Ukazuje se, že koordinačně lépe připravení sportovci se rychleji naučí správné provádění pohybu než ti, kteří disponují menším pohybovým repertoárem. Ve výuce techniky lyžování jde o to, aby se pohybový projev přibližoval cílené představě. Přitom se musí volit individuální přístup a výuku podřizovat vývojovému stupni sportovce (Kvasnička, 2012).

Obrázek 2: faktory sportovního výkonu – Alpské lyžování (Bernaciková, Kapounková, Novotný et. al., 2010)

Pro nácvik optimální jízdy je velmi vhodný trénink ve variabilních podmínkách, kterým se lyžař naučí přizpůsobit. Variabilita podmínek je jedním z hlavních předpokladů, které se podílejí na úrovni a růstu techniky. Vedle obecných schopností patří k dalším faktorům techniky specifické schopnosti. To jsou schopnosti, které byly tréninkovým procesem více rozvinuté, a dále ty schopnosti, které byly nově získané a vycházejí z požadavků, kladených na sjezdaře. Ze specifických schopností lyžaře jsou nejdůležitější přizpůsobivost a plastičnost pohybových struktur. K základním patří síla, která se projevuje jako síla statická, dynamická a výbušná, dále rychlost – rychlost reakce, vytrvalost speciální, rychlostní a silová, všeobecná a speciální obratnost, statická a dynamická pohyblivost (Vodičková, 2008, 54, 55).

Cílem je umět v každé situaci provádět ty správné pohyby. To vše pod vlivem času, prostoru a síly. Požadavky jsou kladeny na vysokou schopnost reakce a přizpůsobení se na každou situaci. Dále je nutné nacvičovat vysokou pohybovou citlivost a vnímavost (Příbramský, 1999). Pro růst techniky jsou také důležité volné vlastnosti, pokud jsou na odpovídající úrovni z hlediska požadavků lyžování. Rozhodující je překonávání strachu, umění se včas a správně rozhodnout, schopnost nést určitý stupeň rizika. Z hlediska fyziologického a speciálně funkčních předpokladů jsou kladeny při lyžování nároky na výkonnostní kapacitu srdce a oběhového systému a na látkovou výměnu. Rozvojem carvingového lyžování – použitím lyží s větším bočním krojením a kratších délek – se významně zjednodušil princip zatáčení. S tím také souvisí zjednodušení pohledu na výuku zatáčení, začátečníci se učí dříve a snadněji lyžovat, než tomu bylo na klasických lyžích „předcarvingových“ (Vodičková, 2008, 55).

1.5 Fyziologická charakteristika AD

Uplatňování lyžařských technik ve vrcholovém, výkonnostním či rekreačním lyžování klade vysoké nároky na jednotlivé systémy lidského těla, především na systém srdečně-cévní a to vzhledem k době trvání a intenzitě pohybové činnosti (subjektivně maximální vyžadující aktivaci energetických systémů s dominancí anaerobního metabolického systému). Energetickou náročnost alpského lyžování lze přiřadit k atletickým běhům na 400 či 800 m (Havlíčková, 1993, Silbernagl, 1993, Vilhelm, 2003, Martens, 2004). Energetické krytí, 2 podmíněné submaximální intenzitou, dosahuje hodnot v rozmezí 85–95 % VO2max , což v závislosti na době trvání výkonu (jízdy) a vysokého podílu isometrických a isototických kontrakcí vede k poměrně rychlé místní únavě přetížených svalových skupin. Aktivaci energetických zdrojů a jejich podíl u jednotlivých disciplín je uveden na obrázku níže. (Bedřich, 2010)

Obrázek 3: Podíl metabolických systémů na energetickém zajištění sportovního výkonu v %

Velikost energetického výdeje sportovce – lyžaře můžeme obecně posuzovat za různých podmínek, od zajištění základních funkcí organismu až po tzv. pracovní výkon v konkrétních sportovních činnostech. Intenzita metabolismu je u alpských disciplín submaximální a lze vyjádřit hodnotou % nál. BM , která činí u slalomu 3000-4000%, což prezentuje energetický výdej 150-250 kJ/min, u obřího slalomu 2000-3000 % tj. 100-150 kJ/min. (Bedřich, 2010)

Každá disciplína má jiné hodnoty při měření energetického výdeje. Hodnoty můžeme změřit kJ za časovou jednotku. Nejvyšší hodnoty zaznamenáme při slalomu (9200-11000 kJ/h), u obřího slalomu (4200-5900 kJ/h) a u super G a sjezdu (7600-9200 kJ/h)

Dýchání u lyžařů je nepravidelné, u sjezdu, super G i u obřího slalomu se vyskytují tzv. apnoické pauzy (přerušované dýchání) při zdolávání terénních nerovností a skoků. Dechová frekvence se nepravidelná a pohybuje se v rozmezí 35–50 dechů/min. Spotřeba kyslíku u obřího 1 2 slalomu dosahuje až 90 % VO2max , tepový kyslík cca 20 ml, VO2 se u jednotlivých disciplín pohybuje od 2,7 do 2,9 l/min., hodnota spotřeby kyslíku v přepočtu na kg hmotnosti je u mužů 60-70 ml, u žen 50 - 60ml. U mužů hodnoty kyslíkového dluhu3 v důsledku uplatňování anaerobního metabolického krytí nabývají hodnot u slalomu cca 5 l, u obřího slalomu cca 8 l, při super G a sjezdu cca 11 l, u žen jsou tyto hodnoty poněkud menší. Již zmíněné svalové kontrakce vyvolávají odezvu v srdeční frekvenci (SF), na jejíž hodnotě se podílejí i emoce. SF

17 je u lyžařů značně individuální, převažuje vagotonie (50-60 tepů/min), v průběhu závodu (jízdy) dosahuje SF u jednotlivých disciplín hodnot cca 80-97 % SFmax. Z těchto hodnot rezuluje mj. vysoké zatížení krevního oběhu v důsledku isometrických a isotonických svalových kontrakcí s mírnou venostázou (Bedřich, 2010).

Obrázek 4: maximální hodnoty fyziologických parametrů při testu do maxima (upraveno dle Vránová, 1993)

1 VO2max – maximální spotřeba kyslíku, ukazatel adaptace organismu na vytrvalost – aerobní síly organismu. Absolutní hodnotu přepočítáváme na hodnotu relativní, tj. na 1 kg hmotnosti

(VO2 max/kg). VO2max – tj. maximální aerobní výkon nepřímo charakterizovaný časem, po který je jedinec schopen udržet co nejvyšší hodnotu VO2 a pracovat co nejdéle při vysokém % -1 VO2 max. Rychlost dodávky ATP je 1-1,5 mol.min . Systém je asi 13-19 krát účinnější, než anaerobní laktátová kapacita.

2 Tepový kyslík – VO2max/ TFmax ukazuje, kolik ml kyslíku srdce přepraví do oběhu jedním tepem. Je ukazatelem ekonomiky práce srdce. Hodnota VO2max je do značné míry geneticky limitována a při dosažení individuálně hraniční úrovně se u špičkově trénovaných dospělých sportovců příliš nemění.

3Kyslíkový dluh – Vzniká v organismu při štěpení CP a při anaerobní glykolýze. Za těchto podmínek může organismus přechodně po dobu asi 40s podávat 3 krát vyšší výkon, než za podmínek pomalejší aerobní oxidace glukozy. V následující klidové přestávce musí být tento kyslíkový dluh (po těžké práci až 20 l) opět vyrovnán, takže v průběhu zotavení zůstává spotřeba kyslíku ještě po nějakou dobu zvýšena.

2. OBŘÍ SLALOM

2.1 Vznik a vývoj disciplíny

Z hlediska vzniku jednotlivých alpských disciplín je obří slalom v pořadí na třetím místě. Po kombinaci sjezd + slalom, návazně po osamostatnění těchto disciplín se projevil požadavek na disciplínu, která by obě určitým způsobem spojovala a dala tak možnost závodníkům – specialistům na tu kterou z nich dosahovat adekvátních výsledků i v jiných soutěžích. Ideou OS byla rychlá a technicky obtížná trať.

Obří slalom – v mezinárodních materiálech označovaný zkratkou GS (v Rakousku RTL), u nás OS – toto označení budeme používat v celém rozsahu bakalářské práce. Lyžařští historici, kteří se zaměřují na původ a rozvoj jednotlivých alpských disciplín, se nedokázali shodnout na termínu a místu první realizace OS.

U nás je nejrozšířenější původní myšlenka italského průkopníka DR. Gunthera Langes, který 19.3.1935 uspořádal závod podobný budoucímu OS na Marmalotě v Itálii s 50 branami. Oproti tomu existuje závod v rakouském Lilienfeldu, Který již 19.3.1905 (na den stejně, ale s rozdílem 15 let) zorganizoval Čechorakušan Mathias Zdarsky na hoře Muckenkogel. Trať byla dlouhá 1950 m, její výškový rozdíl činil 488 m a obsahoval 85 bran. Přes tyto parametry, dokumentující normy spíše pro OS, byl a zůstává zapsán jako závod slalomový a Zdarsky jako jeho vynálezce. Rakušané tomuto rodáku z moravských Kožichovic u Třebíče postavili ve zmíněné dolnorakouské obci Lilienfeld pomník s uvedením nápisu: „Zdarsky nemůže být nikdy sesazen z pozice otce sjezdového lyžování“.

Jako všechny nově vznikající sportovní disciplíny prošel postupně i OS mnoha změnami svých technických dat:

• V roce 1950 byl OS uznán jako třetí závodní disciplína, a to jako jednokolový závod. Tentýž rok byl také zařazen poprvé do programu 11. Mistrovství světa v Aspenu • V roce 1952 zařazen do Zimních olympijských her • Od roku 1966, tedy od 19. MS, se koná OS jako dvoukolový závod pro muže • Od roku 1978 jako dvoukolový i pro ženy

(U nás se OS jezdí hned od prvopočátku v roce 1952 na Mistrovství republiky ve Špindlerově mlýně.)

V souladu s těmito změnami docházelo i k úpravám výškových rozdílů, ke stanovení počtů bran a jejich vzdálenosti a ke specifikaci disciplíny pro jednotlivé věkové kategorie. Podle současných pravidel lyžařských závodů, platných v období 2016 až 2020 jsou platná tato technická data:

• Výškový rozdíl pro tratě mužů je 250 až 450 m, pro ženy 250 až 400 m. • Pro žactvo U 14 a U 16 je to 200 až 350 m. • Počty bran jsou stanoveny 11 až 15 % výškového rozdílu, v žactvu U 14 a U 16 je to 13 až 18 % • Brány musí být široké nejméně 4 m a nejvýše 8 m, jejich vzdálenost nesmí být menší než 10 m, v kategorii žactva U 14 a U 16 naopak nejvýše 27 m. • Pro úplnost je třeba dodat, že OS se jezdí i v závodech travního lyžování, kde ovšem platí jiná technická data: Minimální výškový rozdíl 80 m, na MS pro muže 180 m a pro ženy 150 m, počet bran je stanoven na hodnotu 11–15 % výškového rozdílu.

V naší bakalářské práci se budeme zabývat výhradně sněhovou formou.

2.2 Změny v OS

Změn v OS za posledních 30 let nastalo mnoho, ať už se jedná o materiál, či techniku. Z původně velmi rovných lyží a techniky „překračování“ s tzv. „ixáky“ se změnily parametry lyží a velká revoluce v lyžování na carving.

Postupem času se začala technika vyvíjet a procházet patrnými změnami, které posunuly lyžování na kdysi nepředstavitelnou úroveň. Začal se používat nižší postoj. Zde byla snaha o zklidnění horní části těla, a naopak zvýšená práce nohou neboli „hra nohou“. Předozadní rovnováhu zasáhla změna v posunu lehce dozadu, aby pánev získala snadnější přitahování stehen při přesunu mezi oblouky, tento děj se nazývá: avalement. Možná díky právě zmiňovanému avalamentu se stali osoby jako Ingemar Stenmark nebo Patrick Russel lyžařskými legendami. Dalším aspektem je řešení přiklonění pánve dovnitř do oblouku, což zvyšovalo efektivitu působení tlaku na lyže. Tato kombinace se stala jednou z nejdůležitějších podmínek pro cestu k dosažení nejlepších výsledků. Zároveň však pracuje pánev s horní částí trupu a tvoří tak systém, nazývaný jako kompakt, který umožňuje lepší práci dolních končetin.

Pohyb pánve do oblouku je ovlivňován celou řadou sil a faktorů, včetně odstředivé síly. „S tvrzením, ze kterého vychází, že díky zmiňovanému kompaktu je rychlejší přesun nohou z oblouku do oblouku, souhlasím. Ale nikoliv, jestliže pánev je až příliš nadbytečně přikloněná do oblouku, potom přesun trvá déle, protože se jedná o více zbytečného pohybu. Považuji to tak za chybu a mohou to potvrdit mé osobní zkušenosti.“ Zpět ale ke změnám ve vývoji. Dřívější mírné prohnutí v bedrech se stalo nežádoucím. Například představitelem tohoto prohnutí byl Gustav Thöni, a naopak dochází k zaoblení, které zahrnuje záda, bedra, hýždě. Řeší se dokonce velikost kyfózy nebo lordózy jednotlivých segmentů páteře. Používá se širší stopa, čímž dostane lyžař větší stabilitu, absolutní vynulování smyku vnitřní nohy, a tím tak čisté projetí oblouku. Styl, kde kolena byla blízko sebe, nazývaje „ixáky“, je tak minulostí. Technika se také mění v závislosti na zdokonalování materiálů a změn v pravidlech. Dokonalým příkladem byla před čtyřmi lety změna v rádiusech a délek lyží, kde se trajektorie lyží v oblouku výrazně prodloužila, ale postavená trať zůstala stejná jako před změnou. Změnila se tak nejen technika, ale i výběr stopy, timing apod. (Podešva, 2010)

Během posledních 8 let se ovšem pravidla FIS v předepsaných parametrech pro závodní lyži rapidně změnily. Velká změna přišla v sezóně 2012/2013, kdy se změnila základní povolená délka lyže a její rádius čili poloměr oblouku. V předchozích letech tomu bylo tak, že ženská závodní lyže měla minimální povolenou délku 180 cm s poloměrem 23 m. U mužů 185 cm s poloměrem 27 m. Tyto lyže byly měkčí a točivější, ale také velmi rychlé a dle FIS, síly působící na lyžaře v točivém momentu byly velmi velké a nebezpečné. Byl to ovšem krok dopředu, většina závodníků chtěla točivé lyže pro obří slalom. Tato stavba lyže byla velmi blízko stavbě lyže slalomové a jednalo se tedy o velmi točivou lyži. V následujícím roce přišla největší změna v závodním lyžovaní za poslední dobu.

V sezóně 2012/2013 se FIS rozhodlo zvýšit minimální povolenou délku a poloměr podstatnou měrou. Lyže se přibližovaly spíše ke stavbě lyže, která byla známa u rychlých disciplín jako je super obří slalom a sjezd. U žen se minimální povolená délka posunula na 188 cm s poloměrem 30 m. U žen, kde je průměrná výška závodní lyžařky okolo 160–170 cm se jedná o obrovskou změnu. Délka mezi bránami se nezměnila téměř vůbec a ukočírovat tak velkou lyži ve velmi krátkém čase mezi branami bylo nemožné a z carvingového stylu jsme se vrátili o třicet let zpět na dlouhé rovné lyže a projetí oblouku kontrolovaným smykem. U mužů se minimální délka lyže zvýšila na 195 cm s poloměrem oblouku 35 m. Tento rádius měli v minulé sezóně lyže na super obří slalom. Lyže se staly tvrdší, a tak z na pohled krásného projetí oblouku carvingem se začal uplatňovat styl, kterému dali název stivoting neboli „driftování“ (smýkání).

Z počátku si všichni závodníci a trenéři stěžovali na změnu regulí. Z prvopočátku to totiž pro sezónu 2012/2013 mělo být ještě trochu jinak. Původně měl být rádius 40 m pro traťe, postavené pro lyže o rádiusu 27 m. Po testování a několika stížnostech ze strany závodníků, FIS upravil rádius na konečných 35 m. Sám Ted Ligety, považován za jednoho nejlepších specialistů na obří slalom vůbec, řekl „Díky této změně se obávám, že tato změna v parametrech lyží pro obří slalom bude mít velký dopad na mladé jezdce a jejich ukončení lyžařské kariéry“.

Podle (LeMaster, 2011) nejspíše už nikdy neuvidíme Teda Ligetyho v takovém rozsahu pohybu jako dříve, pokud FIS opět nezmění parametry lyží.

Obrázek 5: Ted Ligety v maximálním rozsahu v obřím slalomu

Je mnoho názorů na tyto změny. Starším generacím závodních lyžařů to nevadí a spíše tuto změnu uvítali. Oni přece začínali na takových lyžích lyžovat. Vrátili se tak zpět ke svým žákovským zavodním sezónám. Ovšem mladí závodníci, kteří upřednostňovali především carvingové projetí oblouku měli velký problém se adaptovat a přizpůsobit této změně. Bohužel FIS už dále neustoupilo a technika obřího slalomu se vrátila o 30 let zpět, kdy většinu závodu vyhrával Ingemar Stenmark. Samozřejmě se nejezdí stejným způsobem jako před třiceti lety, jelikož jsou lyže o dost pružnější a tím pádem na nich lyžaři stále mohou aplikovat carvingové projetí oblouku, ovšem ne stejným způsobem, jak tomu bylo v předešlých sezónách.

Hlavním důvodem této změny dle FIS byla bezpečnost lyžařů a velké rychlosti, kterých dosahovali. Jenže FIS žádným způsobem nezměnila pravidla v postavení trati a vzdálenosti mezi brankami. Závodníci rádi carvuji a trenéři podle toho přizpůsobovali trať. Obří slalomy stavěli velmi točivé a hravé pro závodníky. FIS se tedy v tomto případě trošku přepočítali,

22 jelikož rytmus v projetí obřího slalomu bude rychlejší, což bude mít za následek dosahování větších rychlostí. Určitě docílí snížení sil působících na lyžaře v točivém momentu projetí bran, ale to vyústí v kontrolování rychlosti pomocí smyku, což už není tak hezké na pohled, jak bývalo.

V roce 2016 se setkává výbor alpských disciplín FIS ve Švýcarksém Zurichu a uvádí na projednání další změny v obřím slalomu. Opět se jedná o úpravu parametrů lyží. Pro sezónu 2017/2018 se pouze u mužů zmenší poloměr lyže na 30 m a minimální délka lyže na 193 cm (dříve 195 cm). U žen rádius 30 m a minimální délka 188 cm. Nově však schválili návrh na toleranci -5 cm, čímž se minimální povolená délka u mužů vrátila zpět po 5 letech na 188 cm a u žen na 183 cm. Ve finále tedy je velkou změnou zvětšení poloměru lyže.

Kruh se prozatím uzavřel, FIS vyslyšela stížnosti a návrhy od trenérů a závodníků. Doufejme, že to nyní na delší dobu zůstane na těchto parametrech. Z hlediska vývoje a přípravy alpských lyžařů to pro ně bylo těžké období. Zvykat si téměř každou sezónu na novou stavbu lyží a jejich točivé vlastnosti muselo býti velmi náročné. Museli si zvyknout na novou techniku projíždění mezi branami. Ovšem mnoho mladých lyžařů ukončilo lyžařskou kariéru také z finančních důvodu, protože lyže používané v jedné sezóně už nemohli být použity v sezóně nadcházející z důvodu neodpovídajících parametrů dle FIS.

Každý sport prochází vývojem a alpské lyžování není výjimkou. FIS se snažila o změnu k lepšímu, co jsem odpozoroval z různých pohovorů a názorů závodních lyžařů v ČR tak to ve většině hodnotili záporně.

2.3 Druhy oblouku

Pro rozlišení druhů oblouků je možné použít hned několik kritérií. Podle úhlu hranění (podle podílu smyku) se rozeznávají dva hlavní typy oblouků:

• oblouky řezané (carving)

Obrázek 6: Carvingové projetí oblouku

• oblouky smykové (dříve používaná technika)

Obrázek 7: Smykový oblouk

Dalším kritériem dělení oblouků je jejich poloměr neboli rádius. Pod pojmem poloměr oblouku rozumíme vzdálenost lyžaře od myšleného středu otáčení. Dle tohoto hlediska dělíme oblouky na:

• krátké (rádius cca 5-8 m) • střední (rádius cca 12-15 m) • dlouhé (rádius cca 20 a více metrů)

3. Fáze oblouku

Oblouk se rozděluje podle různých škol na různé části

Česká škola lyžování dělí oblouk na:

• Fáze zahájení • Fáze vedení • Fáze ukončení • Fázi přechodovou mezi oblouky

Chevalier (1998) dělí oblouky takto:

• Fáze zahájení • Fáze pasivního vedení • Fáze aktivního vedení

Ron LeMaster (2009) zastupující americkou školu dělí oblouk na 4 fáze:

• Fáze iniciace oblouku • Fáze kontroly • Fáze dokončení oblouku • Fáze přechodová

Dělení podle Moellera:

• Fáze iniciace • Fáze do spádnice

• Fáze za spádnicí

Snowsport Austria (2007) dělí oblouk na:

• Přípravnou fázi • Hlavní fázi • Fázi ukončení

Jelikož se jedná o souvislou jízdu na lyžích tak používáme výrazy initiation a steering. Initiation v překladu znamená iniciace (zahájení) a steering (řízení), neboli vedení oblouku. Budu se tedy zabývat především fází iniciace a vedení.

3.1 Fáze zahájení (Initiation)

Stavba tratě, linie v ní, zručnost a repertoár závodníka jdou jedny z faktorů, které rozhodují o tom, jestli závodník zahájí oblouk na vnitřní nebo budoucí vnější lyži. Zda provede přechod přes pokrčené nohy nebo natažené. Jak moc dynamický a švihový pohyb provede, aby se dostal do nového oblouku nebo přidá intenzivnější rotační prvek (Klicnarová, 2016).

Tělo je potřeba nastavit tak, aby dokázalo odolávat silám po zbytek oblouku, a aby mělo co největší vliv na tvoření požadovaného tvaru linie oblouku. Provedený první impulz určuje trajektorii těžiště těla. Nejkratší trajektorie těžiště spolu s tlakem na spádnici a čistotou provedení oblouku jsou stanovené jako 3 základní cíle, které určují rychlý čas v cíli (USSA, 2011, Klicnarová, 2016).

Obrázek 8: Ted Ligety, rozbor oblouku v OS (LeMaster, 2007)

Příprava na nový oblouk začíná již ve fázi vedení předchozího oblouku. Začíná pohledem do nového oblouku, na pohyb očí nenavazuje pohyb hlavy. Linii nadjetí oblouku sledují pouze oči. Hlava není otáčena ve směru jízdy, ale je orientována ve směru vrcholu nového oblouku a více ze svahu, aby periferně mohly oči sledovat následující oblouky. Osa ramen se orientuje podle požadavku na budoucí linii. Většinou dolů ze svahu nebo více frontálně, s ní se orientuje i horní polovina trupu. Osa pánve je více kolmá na směr jízdy. Orientací ramen proti pánvi vzniká předpětí v břišním lisu a trupovém svalstvu, které později umožní lépe nasměrovat lyže do nového oblouku (Klicnarová, 2016).

3.2 Fáze přechodu/vedení (steering)

3.2.1 Upside down turn

Upside down – agresivní typ přechodu, při němž závodník dosahuje extrémně přímé stopy mezi oblouky. Vyznačuje se pohybovým prvkem zalomení. Ve fázi iniciace neprochází lyžař přes polohu náklon. Trup je více méně v kolmém postavení. Vrchol oblouku je na křivce oblouku umístěn výše než u přechodu přes pokrčené dolní končetiny. Tlak do podložky a dosažení maximálních sil, které na lyžaře během jízdy působí je také mnohem dříve. Výjezd z oblouku směřuje co nejvíce ze svahu. Oblouk je agresivní. Dochází k protirotačnímu principu při odlechčení lyží ve fázi přechodu. Rotace jedné části těla vyvolá protirotaci druhé části těla. Zvýšení tlaku na lyži se současným postavením lyže na hranu je mechanismem uvedení lyží do točení (Kvasnička, 2012).

Obrázek 9: Upside – down turn Nicole Hosp (LeMaster, 2007)

3.2.2 „Podhazování“

Obrázek 10: „podhazování“ – Nejvíce využíván Bodem Millerem (LeMaster, 2007)

Každý typ přechodu z oblouku do oblouku je individuální a závisí na návycích každého závodního lyžaře. Závisí také na časové tísni mezi oblouky, na fyzické kondici a dovednostech lyžaře. Podhazování je aplikováno, když je lyžař v časové tísni a nebo při vedení lyže mezi přechodem má těžiště posazené velmi nízko nad sněhem. Jedná se o velmi rychlé přehození lyží ze strany na stranu bez velkého zvedání trupu v přechodové fázi. Těžiště je tím pádem více posazeno na zadní části lyže. Tento způsob je tedy velmi fyzicky náročný. Přináší také velké problémy, jelikož není zatížena přední strana lyže, a to způsobuje menší kontrolu nad lyžemi. Na lyžaře při tomto přechodu působí několik sil, které musí ihned po přechodu vyrovnat tím, že ihned po zahájení oblouku a zaříznutí lyže jde trupem dopředu, aby získal zpět kontrolu nad přední stranou lyží. Boční přemístění pod tělem se děje bez kontaktu se sněhovou podložkou. Po obnovení kontaktu je důležité, co nejrychlejší přiklonění na vnitřní hranu.

3.2.3 „Stivoting“ – nadriftování do oblouku

Stivoting můžeme přeložit jako kontrola lyží ve smyku. Tento způsob je momentálně nejvíce využíván v obřím slalomu. Díky zvětšení rádiusu a délce lyží, závodník musí více regulovat svoji rychlost, proto využívá smyk pro mírné zpomalení a následně velký tlak do vnější lyže pro vyjetí perfektní stopy. Tímto docílí „zkrácení poloměru“. Pokud je trať „zavřenější“ tento způsob najetí je využíván na prudkém svahu, když nelze bránu čistým carvingovým způsobem po hraně.

Obrázek 11: Stivoting v podání Teda Ligetyho, Abelboden (LeMaster, 2012)

3.2.4 Technika pozdního tlaku – „Weighted release“

Weighted release je technika zahájení oblouku, kterou již před dvaceti lety popsal Von Grunigen. Jedná se o techniku pozdního tlaku, přímého a rychlého přenesení těžiště přes lyže dolů ze svahu. To se děje na úkor včasného přítlaku v oblouku. V momentě, kdy by nás včasný tlak zpomalil.

Přechod se vyznačuje zahájením oblouku na staré vnější lyži, nové vnitřní. O této technice lze také přemýšlet jako o pozdním přechodu, kdy je přenos hmotnosti na vnější lyži zpožděný nebo zcela chybí. Tato skutečnost poukazuje na něco velmi důležitého. Přenos hmotnosti na budoucí vnější lyži nemusí být zcela nezbytný k zahájení oblouku (USSA, 2011, Klicnarová, 2016)

Budoucí vnější lyži máme během celé fáze zahájení a v první třetině nového oblouku odlehčenou. Umožní tělu trpělivě přejít přes lyže, nasměrovat je a připravit se na vypořádání se se silami, které přijdou v oblouku. Tento typ zahájení je technicky nejnáročnější na rovnovážné schopnosti, přesné časování a silnou excentrickou svalovou práci. Ta je potřeba k udržení rovnováhy a schopnosti absorbovat přechod na spodní noze. Jakmile máme přechod ukončen, stačí vnější nohou dosáhnout na sníh a zahájit vedení (Harb, 2015, Klicnarová, 2016).

Obrázek 12: Weighted pass realease – Anna Fenninger

4. Lyžařské závodní vybavení

4.1.1 Helma

Ve sjezdu se používá od roku 1959, postupně se přidávaly další disciplíny, takže dnes je standardem, navíc nově posvěceným i předpisem FIS. Zkušenosti velí dbát na správnou velikost, na správné „posazení“ helmy na hlavu, u dětí na nízkou hmotnost a na možnost úpravy stahovacím páskem, dále na kompatibilitu s konkrétními brýlemi a na způsob uchycení brýlí. Malé děti mají relativně velkou a těžkou hlavu, je proto třeba co nejméně namáhat jejich zatím slabé šíjové svalstvo a hlídat hmotnost helmy. U nováčků je vhodné ohlídat, aby rodiče dítěti nepořídili některou z nevhodných módních kreací s přemírou větracích otvorů či dokonce tzv. half-shell s odnímatelnými kryty uší, kterou předpisy FIS nepovolují.

4.1.2 Brýle

Brýle slouží jako ochranu proti slunečnímu záření, ale především jako ochranu před větrem a odporem vzduchu ve vysokých rychlostech. Brýle mají různé typy skel, které jsou jednoduše vyjímatelné a vyměnitelné. Na trhu jsou různé zabarvení skel a propustnost světla. Neexistují brýle, které by se dali použít za každých podmínek. Pro evropské podnebí se používají skla do průměrných až horších světelných podmínek. V kombinaci s helmou tak tvoří důležitou ochranu obličeje při pádu.

4.1.3 Rukavice

Rukavice by měli padnout přesně na ruku, aby se dali správně chytnout hůlky a měli jsme potřebný cit v rukou. Chrání naše ruce při nepříznivých větrnostních podmínkách a při nízké teplotě. Závodní rukavice bývají vystužené a většinou jsou kožené.

4.1.4 Boty

Závodní lyžařské boty jsou mnohem sofistikovanější. Mají o dost tvrdší skelet než běžné dostupné boty. Vrcholový sportovci mají boty udělané přesně na míru, aby měli co nejlepší cit v nohou. Boty se dají utáhnout přesně na svoji nohu, aby se dosáhlo maximální kontroly nad lyží, ke které je bota připnuta.

4.1.5 Lyže

Závodní lyže mají specifickou stavbu. Před začátkem sezony ti nejlepší světový lyžaři testují až 100 párů lyží a po několika testovacích jízdách si určí na kterých párech lyží bude celou sezonu jezdit. Většinou se jedná o 20 párů lyží na jejich specializovanou disciplínu. Dále mají lyže, které jsou tréninkové a na závod mají vždy duplikát lyží, s kterými jezdí závod.

5. Soubor kompenzačních cvičení

5.1 Zdravotní aspekty lyžování

Obvyklý mechanismem vzniku úrazu bývá pád. Mezi nejčastější zranění v lyžování patří poranění kolenního kloubu. Sněžná slepota (postižení rohovky UV zářením) ve vysokohorských oblastech a omrzliny (Bernaciková, 2010).

U lyžařů se za největší chybný pohybový stereotyp považuje flexe v kyčli, kdy nedochází k plnému rozsahu pohybu a důsledkem je zkrácení flexorů kyčelního kloubu – sval bedrokyčlostehenní, přímý sval stehenní a napínač povázky stehenní. Důsledkem zkrácení těchto svalů dochází k ochabování jiných svalů. Jedná se o antagonisty a protagonisty, které se navzájem ovlivňují. V tomto případě díky zkrácení flexorů kyčelního kloubu dochází k ochabování velkého svalu hýžďového.

Nejčastější poranění můžeme dále rozdělit do dvou skupin, na akutní a chronické.

• Akutní – distorze kolene, torzní zlomenina bérce, ruptura šlachy palce, luxace ramene, zlomenina klíční kosti, poranění hlavy a páteře (Jorgenson, 2009), pohmožděniny (Bernaciková, 2010) • Chronické – zánět v kolenním kloubu (Bernaciková, 2010)

5.2 Kineziologická analýza pohybu – sjezdový postoj

Sjezdový postoj je především využíván v rychlostních disciplínách – obří slalom, super G a sjezd. Hlavní účinek sjezdového postoje je využíván v rovných pasážích tratě, kdy chce závodník udržet stálou rychlost nebo zrychlovat.

Obrázek 12: Zapojené svaly při sjezdovém postoji (Kapounková, 2010)

Alpské lyžování zatěžuje především svaly dolních končetin, jejichž síla ovlivňuje výkon v lyžování. Ve sjezdovém postoji pracují převážně izometricky extenzory kyčelních a kolenních kloubů. Zatíženy jsou také svaly bérce. Aerodynamický postoj udržují svaly zádové (Bernaciková, 2010).

Kompenzační cvičení rozdělujeme do 3 skupin:

• Uvolňovací cvičení • Protahovací cvičení • Posilovací cvičení

5.2.1 Uvolňovací cvičení

• Počet opakování: 3–5 • Cviky provádíme pomalu a správně prodýcháme • Pomůcky: karimatka, gym ball

Popis cviku: Vzpor klečmo mírně rozkročný

Fyziologický účinek: Uvolnění páteře a zádového svalstva – hluboké svaly zádové, šíjové svaly a mezilopatkové svaly

Popis cviku: Hluboký ohnutý předklon

Fyziologický účinek: Uvolnění páteře

Popis cviku: leh na zádech skrčmo, paže v upažení, vytočení kolen na pravou stranu, hlava na levou stranu

Fyziologický účinek: Uvolnění zádového svalstva

Popis cviku: leh na zádech skrčmo, ruce na kolenou, kolíbání vpřed a vzad

Fyziologický účinek: uvolnění bederní oblasti zad

Popis cviku: sed na míči, rotace trupu za rukou, střídání stran

Fyziologický účinek: uvolnění páteře

Popis: sed na míči, mírné úklony ze strany na stranu

Fyziologický účinek: uvolnění kyčelního kloubu

Popis cviku: sed na míči, úklony hlavou do stran

Fyziologický účinek: uvolnění páteře

Popis cviku: sed na míči, předklon a záklon hlavy

Fyziologický účinek: uvolnění krční páteře

5.2.2 Protahovací cvičení

• Počet opakování: 3-5 • Výdrž 30–40 s, správně prodýcháme • Pomůcky: karimatka, terabend

Popis cviku: hluboký předklon v sedě

Fyziologický účinek: protažení páteře

Popis cviku: sed roznožný, předklon k levé, resp. k pravé dolní končetině, ruce se do natažení

Fyziologický účinek: protažení zadní strany stehen

Popis cviku: sed roznožný, mírný předklon, předpažit poníž, dlaně se opírají o podložku

Fyziologický účinek: protažení zadní a vnitřní strany stehen

Popis cviku: leh na zádech pomocí terabendu držíme dolní končetinu ve skrčení přednožmo a natahujeme do přednožení

Fyziologický účinek: protažení zadní strany stehen

Popis cviku: leh na břiše, skrčit protahovanou dolní končetinu a uchopit ji stejnou paží pomocí terabendu za hlezenní kloub

Fyziologický účinek: protažení svalů přední strany stehen

Popis cviku: klek sedmo, vzpor vzad klečmo, boky vytlačit vpřed

Fyziologický účinek: protažení ohybačů kyčle

Popis cviku: klek na levé, přednožit pokrčmo, protlačit boky vpřed, koleno na přední noze nesmí přesahovat přes špičku, ruce v bok

Fyziologický účinek: protažení ohybačů kyčle

Popis cviku: vzpor stojmo, paty na zem

Fyziologický účinek: protažení lýtkového svalstva

5.2.3 Posilovací cvičení

• 8-10 opakování, nebo výdrž dle možností jedince v dané poloze • Správně prodýcháme

Popis cviku: podpor na předloktí, výdrž 30-60 s

Fyziologický účinek: zpevnění středu těla

Popis cviku: vzpor klečmo, vzpažit levou ruku, zanožit pravou, resp. levou dolní končetinu

Fyziologický účinek: zpevnění středu těla

Popis cviku: podpor na předloktí na levém, resp. pravém boku, unožit pravou, resp. levou dolní končetinu, výdrž 20-30 s

Fyziologický účinek: zpevnění středu těla

Popis cviku: leh na břiše, ruce v připažení, dlaně směrem dolů, záklon v bederní oblasti

Fyziologický účinek: posílení vzpřimovačů páteře a dolních fixátorů lopatek

Popis cviku: podřep s oporem o stěnu, ruce připažit, výdrž 30-60 s

Fyziologický účinek: posílení čtyřhlavého svalu stehenního

Popis cviku: podřepy s osou nebo činkami

Fyziologický účinek: posílení dolních končetin

5.2.4 Relaxace

1. Dechové cvičení – leh na zádech, hluboký nádech, krátké zadržení dechu a pomalý výdech 2. Zavřeme oči, soustředíme se na uvolnění všech obličejových svalů, při tom plynule dýcháme 3. Leh na zádech, zavřené oči, vytahujeme paže střídavě vzhůru a při tom plynule dýcháme

6. Cíle a úkoly práce

6.1 Cíle práce

Cílem práce bylo zjištění tepové frekvence těsně před startem. Tato TF je ovlivněna rozcvičením a psychickým stavem jedince před startem. TF v cíli ihned po dojetí do cíle

kdy se závodník po téměř minutové trati dostává na TFmax. Následovně po 2 minutách po dojetí do cíle jsem měřil TF, která vypovídá o trénovanosti.

6.2 Úkoly práce

Ú1: Vybrat jedince z celého startovního pole

Ú2: Domluva s pořadatelem, zda mohu být přítomen ve startovním a cílovém prostoru

Ú3: Měření závodníků na startu a v cíli

Ú4: Na základě hodnot zjistit VO2max v obřím slalomu procentuálním vyjádřením

7. Metodika

7.1 Charakteristika zkoumaného souboru

Výzkumný soubor tvořilo dohromady 30 závodníků, z toho 18 závodníků byli muži a zbytek ženy. Zkoumané hodnoty jsem mohl využít pouze u 22 závodníků, jelikož někteří nedojeli do cíle v prvním měřeném kole. Všichni provozují alpské lyžování na vrcholné úrovni. Počasí pro závod bylo ideální. Teplota se pohybovala okolo -5 stupňů, bylo slunečno a bezvětří. Dokonalé podmínky pro lyžařský závod.

7.2 Časový harmonogram

Závody se konali v sobotu 17. 2. 2018 na Bílé v Beskydech. Harmonogram pro závod byl následující: prohlídka trati 1. kola začínala v 8:00, start první ženy byl naplánován na 8:45, následně po dojetí poslední závodnice startovali muži. Měření bylo provedeno 15 sekund před startem.

7.3 Použité metody

Metoda měření musela býti velmi rychlá, a tak jsem měřil tepovou frekvenci na krkavici po dobu 15 sekund. Tuto hodnotu jsem následně vynásobil čtyřmi, abych zjistil hodnotu tepové frekvence. Kolegovi, který čekal dole v cíli jsem předal informaci, zda měřený závodník odstartoval a zda nespadl, či nevyjel z trati. Kolega v cíli naměřil hodnotu tepové frekvence stejným způsobem jako na startu. Požádal závodníka, aby počkal dvě minuty v cíli a mohl provést finální měření.

7.4 Tabulky s měřenými hodnotami

7.4.1 Muži

Tabulka 1: Naměřené hodnoty na startu, v cíli a 2 minuty po výkonu u mužů

Startovní číslo - Muži TF Start TF Cíl TF 2 minuty po výkonu 4 126 192 162 5 138 186 162 10 114 198 168 14 126 198 156 21 108 180 150 29 108 180 150 30 144 186 162 44 114 180 150 60 138 180 156 62 126 192 168 67 114 174 144 69 126 186 162 Nejvyšší hodnota 144 198 168 Nejnižší hodnota 108 174 144

7.4.2 Ženy

Tabulka 2: Naměřené hodnoty na startu, v cíli a 2 minuty po výkonu u žen

Startovní číslo - Ženy TF Start TF Cíl TF 2 minuty po výkonu 7 114 180 162 11 156 204 162 12 126 192 162 17 132 180 168 19 120 192 162 25 156 198 156 28 132 180 156 53 114 186 156 58 132 198 162 61 144 180 168 Nejvyšší hodnota 156 204 168 Nejnižší hodnota 114 180 156

7.5 Výsledky závodů u měřených závodníků

Tabulka 3: Výsledky měřených závodníků – Muži (Zlatou barvou označen výherce závodu)

Startovní číslo - Muži Ročník 1. kolo 2.kolo Celkový čas Ztráta na 1. místo body FIS 4 1997 49.88 48.66 1:38.62 2.58 58,41 5 2000 50.96 47.95 1:38.91 2.95 62,19 10 1994 50.74 48.81 1:39.55 3.59 68,72 14 1994 49.17 46.79 1:35.96 0 32,06 21 1995 51.03 48.33 1:39.36 3.4 66,78 29 1996 51.63 48.87 1:40.50 4.54 78,43 97 1990 51.83 49.4 1:41.23 5.27 85,88 44 1997 52.26 49.94 1:42.20 6.24 95,79 58 2001 52.66 50.74 1:43.40 7.44 108,04 62 1987 52.92 50.58 1:43.50 7.54 109,06 67 2001 54.86 52.59 1:47.45 11.49 149,40 69 1999 55.72 54.55 1:50.27 14.31 178,20

Nejrychlejší čas 49.17 46.79 1:35.97 0 32,06 Nejpomalejší čas 55.72 54.55 1:50.27 14.31 178,20

Tabulka 4: Výsledky měřených závodníků – Ženy (bronzovou barvou označena 3. žena závodu)

Startovní číslo - Ženy Ročník 1.kolo 2.kolo Celkový čas Ztáta na 1. místo body FIS 7 1996 52.76 49.36 1:42.12 0.66 50,36 11 1996 53.68 50.93 1:44.61 3.15 74,42 12 1998 53.46 49.9 1:43.36 1.9 62,43 17 1998 52.72 50.41 1:43.13 1.67 60,12 19 1999 55.59 51.03 1:46.62 5.16 93,83 28 2000 56.02 52.94 1:48.96 7.5 116,43 36 2001 57.87 55.45 1:53.32 11.86 158,55 53 1996 57.84 52.94 1:52.48 11.02 150,43 58 1999 59.53 55.18 1:54.71 13.25 171,97 Nejrychlejší čas 52.72 49.36 1:42.12 13.25 171,97 Nejpomalejší čas 59.53 55.45 1:54.71 0.66 50,36

7.6 Diskuze

Cílem bakalářské práce bylo zjistit tepovou frekvenci během vrcholných závodů FIS, které se konali 17.2.2018 na Bílé v Beskydech. Jakou maximální tepovou frekvenci dosahují závodníci v závodě obřího slalomu a následné odvození VO2max.

Jak se již zmiňuji v kapitole fyziologická náročnost alpského lyžování, kde se dozvíme, že spotřeba kyslíku v obřím slalomu dosahuje až 90 % VO2max. Tepový kyslík mohl být cca 20 ml. U obřího slalomu se jedná o submaximální intenzitu, tím je myšleno způsob uvolňování energie. V procentuálním vyjádření se u obřího slalomu využívá 60 % anaerobního metabolického krytí a ze 40 % aerobního. U mužů hodnoty kyslíkového dluhu v důsledku uplatňování anaerobního metabolického krytí nabývají hodnot cca 7-8 l. U žen je to poněkud menší cca 6-7 l. Po dojetí do cíle musí být tento kyslíkový dluh vyrovnán, takže spotřeba kyslíku zůstává zvýšena ještě po nějakou dobu. Proto jsem měřil hodnoty 2 minuty po výkonu, abych zjistil, jak rychle u vrcholového lyžaře klesá tepová frekvence, která se odvíjí od trénovanosti daného jedince.

Nejlépe to můžeme vyhodnotit na výherci těchto závodu, kdy dosáhl maximální tepové frekvence 198 a po 2 minutách po výkonu mu klesl tep na 156. Můžeme z toho vyvodit, že je velmi dobře trénovaný a zvyklý na tento typ zátěže. U třetí nejrychlejší ženy závodu se tepová frekvence dostala na 180 tepů za minutu a 2 minuty po výkonu se tep snížil na 162.

Energetický výdej se u obřího slalomu odvíjí od délky tratě, kde v tomto případě trať v průměru trvala okolo 50 sekund. Z velké části je ovlivněn členěním tratě, konfigurací branek, kvality sněhu, terénními nerovnostmi. Energetický výdej u této trati byl 100–150 kj/min.

Obří slalom prvního kola byl velmi zavřený a technicky složitý na zapamatování si každé brány. Rytmus se měnil velmi často.

Ihned po startu následovala první odsazená brána, která se musela odšlápnout mírně do protisvahu pro dokonalé najetí do další brány, kde už byly brány rytmicky postaveny. Následovala průjezdná brána a po několika málo vysazených brankách první hrana, na které si závodník musel přesně zapamatovat jakou stopu zvolit, aby skočil ihned do další následující brány. Tato hrana byla rozhodující v prvním kole závodu. Pak následovala rovinatá část, takže pokud se špatně projely branky na hraně a ihned po ní, na rovině to může nabrat až vteřinovou ztrátu. Po rovinaté části byla další hrana, která nebyla tak zákeřná

49 jako hrana první a několik málo bran do cíle. Nebyla možná tak zákeřná, ale přesto špatné najetí do brány mohlo znamenat podjetí brány následující a na prudkém kopci téměř neřešitelný problém a vyjetí z tratě.

8. ZÁVĚR

Bakalářská práce informuje o charakteristice alpského lyžování a jeho disciplín. Hlavní popisovanou disciplínou v této práci je obří slalom, který prošel několika úpravami v posledních letech. Dále se zabývám historií obřího slalomu, velkých jmen v alpském lyžování a technický posun v lyžování samotném. Informace o závodním vybavení každého vrcholového lyžaře. O způsobech projetí oblouků a jak se musela lyžařská technika přizpůsobit změnám v parametrech závodní lyže.

Především se tedy věnuji problematice, která byla způsobena změnou pravidel FIS. Jak moc zastihla vrcholné lyžaře, zprostředkování jejich názorů, názorů trenérů a odborníků na alpské lyžovaní. Fyziologickou náročností alpských disciplín, které popisuji zvlášť, abych uvedl rozdíly v každé disciplíně dle náročnosti.

V poslední kapitole se zaměřuji na kineziologický rozbor sjezdového postoje, který je využíván v rychlostních disciplínách, v tomto případě v obřím slalomu. Hlavně popisuji chybný pohybový stereotyp, kdy nedochází k plnému rozsahu pohybu flexorů kyčelního kloubu. Tento chybný stereotyp je důsledkem zkracování flexorů kyčelního kloubu. Důsledkem zkrácení těchto svalů je ochabovaní velkého svalu hýžďového, proto jsem uvedl soubor kompenzačních cvičení, který se skládá ze cviků uvolňovacích, protahovacích, posilovacích a na závěr relaxační cvičení.

Dále jsem měřil hodnoty tepové frekvence u závodních lyžařů na českých mezinárodních závodech na Bílé v Beskydech. Popisoval jsem náročnost obřího slalomu, intenzitu zatížení, spotřebu energie a způsob metabolického krytí vyjádřeno v procentech.

Na základě měřených hodnot se potvrdila fyziologická náročnost závodní jízdy v obřím slalomu a maximální tepová frekvence, která je uvedena v jiných publikacích. Pro využití v praxi se tyto naměřené hodnoty dají využít pro správné dávkování tréninku.

9. LITERATURA

DOVALIL, Josef. Výkon a trénink ve sportu. Praha: Olympia, 2002. ISBN 80-7033760-5.

KLICNAROVÁ, Pavla. Technika obřího slalomu v alpském lyžování. Olomouc, 2016 diplomová práce (Mgr.) UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI. Fakulta tělesné kultury

KVASNIČKA, Jan. Metodika výuky lyžování na mono-ski. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2012. ISBN 978-80-244-3151-2

Dygrín, Jiří, Aleš SUCHOMEL, Soňa JANDOVÁ, Radim ANTOŠ a Václav BITTNER. Sjezdové a běžecké lyžování. Ilustroval Bronislav KRAČMAR. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2016. ISBN 978-80-7494-319-5.

VILÍM, Martin. Kapitoly ze sjezdového lyžování. Brno: Masarykova univerzita, 2009. ISBN 978-80-210-4939-0

KORVAS, Pavel a Ladislav BEDŘICH. Struktura sportovního výkonu: učební texty pro studenty FSpS. Brno: Masarykova Univerzita, 2014. ISBN 978-80-210-6695-3.

BEDŘICH, Ladislav. Carving a jeho místo v didaktice lyžování. In Role tělesné výchovy a sportu v transformujících se zemích středoevropského regionu. Brno: Masarykova univerzita, 2001. ISBN 80-210-2712-6.

PŘÍBRAMSKÝ, Miloš. Lyžování? Základní lyžařská průprava, alpské lyžování, carving. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. 120 stran. ISBN 8071697869.

GNAD, Tomáš. Základy teorie lyžování a snowboardingu. Praha: Karolinum, 2008. ISBN 9788024615875.

BURSOVÁ, Marta. Kompenzační cvičení: uvolňovací, protahovací, posilovací. Praha: Grada, 2005. Fitness, síla, kondice. ISBN 80-247-0948-1.

LEVITOVÁ, Andrea a Blanka HOŠKOVÁ. Zdravotně-kompenzační cvičení. Praha: Grada Publishing, 2015. ISBN 978-80-247-4836-8.

BERNACIKOVÁ, Martina, Kateřina KAPOUNKOVÁ, Jan NOVOTNÝ a kol. Fyziologie sportovních disciplín: Alpské lyžování. Is.muni.cz [online]. 2010 [cit. 2018-04-28]. Dostupné z: https://is.muni.cz/do/rect/el/estud/fsps/ps10/fyziol/web/sport/zima-alpy.html

PODEŠVA, Vilém. Poznámky k novému typu lyží pro obří slalom od sezony 2013/14. Praha: Metodická komise OSÚ AD SLČR, 2013.

VAVERKA, František. Kinetic analysis of ski turns. Olomouc: Univerzita Palackého, 2010.

METODICKÁ KOMISE AD SLČR. Ski – učební texty pro trenéry alpských disciplín. Praha: Olympia, 2008.

LEŠNIK, Blaz a ŽVAN, Milan. A turn to move on: Alpine skiing – Slovenia way. Ljubljana: University of Ljubljana, Faculty of sport, 2010.

RUBIN, Aaron. Sports injuries and emergencies: a quick response manual. New York: McGraw-hill, Health Professions Division, c2003. ISBN 0-07-139610-1.

LEMASTER, Ron. Ultimate skiing. Champaign, Ill.: Human kinetics, c2010. ISBN 978-0- 7360-7959-4

KIPP, Ronald W. Alpine skiing. Champaign, Ill.: Human kinetics, 2012. Outdoor adventures. ISBN 9780736083553