Read Ebook {PDF EPUB} The Rocket Men Vostok And Voskhod The First Soviet Manned Spaceflights by Rex D. Hall Could the CIA have prevented the Apollo 1 fire? The 40th anniversary of NASA’s first space-related fatal accident, the Apollo 1 fire on January 27, 1967, is an opportunity to consider one of the myths that have grown up around the tragedy: the claim that the CIA might have prevented the Apollo fire. As if foreshadowing the Apollo 1 fire, the first documented fire-related fatality in a space program also occurred during a simulation. On March 23, 1961, a flash fire in an oxygen-saturated isolation chamber took the life of cosmonaut-trainee Valentin Bondarenko, at age 23 the youngest member of the year-old cosmonaut team. His death came during a routine training and medical screening activity. Published sources (references 1 and 2) differ on the details, but Bondarenko was the seventeenth cosmonaut trainee to spend ten days or more in the chamber in the previous year. The chamber atmosphere was high in oxygen content because decompression was among the stresses in store for the trainees. When he used an alcohol-soaked cotton swab to remove the adhesive residue from medical sensors on his body, and then casually discarded the swab, it fell on a electrical element used for heating food in the oxygen-rich environment and sparked a flash fire that engulfed him; he died within hours from burns over 90 percent of his body. After a rigorous investigation, testing resumed, and a few weeks later, two more trainees successfully completed the test; the next year the first women cosmonaut-trainees did, too. No sooner had Bondarenko’s tragedy permeated the Western space consciousness than the question arose: could the Apollo fire have been avoided if only the Soviet Union had been forthcoming about Bondarenko’s fate earlier? Less than three weeks later, the historic orbital flight of Bondarenko’s colleague, Yuri Gagarin, in the first Vostok spacecraft challenged America’s sense of technological superiority, and moved President Kennedy to set the national goal that became the Apollo program. Soviet-era secrecy being what it was—especially if the news did not reflect favorably on the Soviet Union—word of Bondarenko’s death didn’t reach the West until 1986. That was the year of the second American spacecraft disaster, the loss of Challenger and her crew just moments after launch. (Space aficionados shuddered at the eerie similarity of the date, January 28, 1986, with that of the Apollo 1 fire.) No sooner had Bondarenko’s tragedy permeated the Western space consciousness than the question arose: could the Apollo fire have been avoided if only the Soviet Union had been forthcoming about Bondarenko’s fate earlier? Perhaps, the thinking went, such an object lesson might have influenced NASA to design its Apollo spacecraft to use a two-gas (nitrogen and oxygen) cabin atmosphere, instead of the pure oxygen atmosphere already in use in the Mercury capsules. Or, at the very least, surely NASA would have avoided the cabin leak check procedure that required pressurizing the cabin above sea level pressure, at least not with pure oxygen. Cosmonaut Alexei Leonov, no stranger to near-death experience himself, even posited that the CIA must have successfully pierced Soviet secrecy, learned of Bondarenko’s death, and informed NASA, but that the space agency still stubbornly refused to change the gas mixture. In fact, the decision to adopt a pure oxygen atmosphere for Apollo was vigorously debated by spacecraft manufacturers and government and academic clinicians before it was finalized by NASA as a weight-saving step. And as for object lessons, there was no shortage of them, even without the CIA’s help. NASA could also have taken warning from at least seven examples of oxygen-related fires in operational US testing facilities (reference 3), four of which occurred between two years and nine months before the Apollo fire. Three involved unmanned tests of Apollo life support systems, at least one of which used pure oxygen at the planned cabin pressure of five pounds per square inch. The remaining four fire events took place during manned US Air Force and US Navy chamber tests in the late 1950s and 1962. Three of those were tests of cabin atmospheres planned for Mercury and Gemini, and their crews escaped with injuries ranging from smoke inhalation to first and second degree burns. The fourth, in early 1965, saw two Navy divers die in a fire in a chamber pressurized to 8.6 atmospheres. In this case, the pressure and gas combination was being investigated for use in deep ocean operations, not space flight. (These events—but not the Bondarenko fatality—and about 70 chamber fires since then are reviewed in reference 4.) That NASA failed to grasp the lessons of those fires is regrettable, but it was not unusual. Only four days after the Apollo fire, the Air Force lost two veterinary technicians in a pure oxygen chamber fire. Clearly NASA’s own object lesson was lost on the Air Force as well. Notwithstanding all of the foregoing, is it still possible that NASA, if it had truly known of Bondarenko’s fate, might have been motivated to modify, if not the design of the Apollo life support system, then at least the ground test protocol to eliminate the high-pressure, pure-oxygen environment that made the Apollo fire so devastating? In fact, we have two examples of ill-advised decisions that the Soviet space program made, identified and corrected, in full public view, which NASA did not formalize in its own engineering requirements for years. The first involved a means of extricating crewmembers from a spacecraft in case of a launch gone badly. In 1964 and 1965, the Soviets flew two manned Voskhod spacecraft (hurriedly modified Vostoks, rechristened to obscure their origin) to preempt NASA’s upcoming Gemini series by claiming the first multi-man flight (the three men aboard the first Voskhod trumped Gemini’s two-man capacity) and the first spacewalk (by Leonov on Voskhod 2). Both Voskhods lacked a means of escaping from the rocket booster if it went out of control soon after launch. All of the previous Vostoks carried ejection seats, and all subsequent Soyuz piloted launches have had launch-escape rockets, one of which actually saved a crew from a booster explosion on the launch pad in 1983. But the absence of a launch-escape technique aboard the Voskhods (the ejection seat was eliminated so the same spherical capsule could hold more than one cosmonaut) prompted disdain in the West—until 1983, when NASA’s Space Shuttle vehicle started flying without any means of extracting its crews during a failed launch. NASA finally experienced its first shuttle launch disaster when it lost the Challenger crew in 1986. Subsequent shuttle missions have carried a rudimentary bail-out capability for use only during landing, but any more thorough escape capabilities will not be available until 2014, when an entirely new NASA spacecraft, Orion, begins flying. We have two examples of ill-advised decisions that the Soviet space program made, identified and corrected, in full public view, which NASA did not formalize in its own engineering requirements for years. The second example involves astronaut pressure suits as a back-up in case cabin pressure is lost during launch or landing. The first Voskhod and the first ten Soyuz missions carried their cosmonaut crews wearing only garments similar to tracksuits. After the Soyuz 11 crew died during a re- entry cabin depressurization in 1971, subsequent Soyuz capsules were modified so all cosmonauts could wear lightweight full-pressure suits. Thankfully, no crews have needed this layer of protection since then. However, NASA did not provide similar “launch and entry suits” until the Challenger loss prompted more thoughtful consideration of the various scenarios in which such protection might afford the crews a better chance of survival. However, it must be noted that during the Apollo flights, American astronauts wore space suits during launch and major maneuvers; after Soyuz 11, NASA even considered reinforcing its suit-wearing policy on the remaining Apollo lunar missions, but determined that other measures already in place were adequate. Still, in the Shuttle era, Russian evidence supporting the need for pressure suits during launch and reentry was apparently not considered sufficient by NASA for another 15 years after the loss of the Soyuz 11 crew. The anniversaries of space tragedies are rightly a time to consider the unique causes and effects that lead to terrible losses. The loss of the Columbia and her crew during reentry in 2003, from damage incurred during launch but not detected until long after the accident, came only days after the Apollo and Challenger anniversaries, another chilling coincidence. However, it prompted a reexamination of national space policy, leading to the decision to end the Space Shuttle program and initiate the Orion program, designed to be less susceptible to the launch-phase failures of the Shuttle. Thus, there is evidence that the NASA of the 21st century has learned from object lessons of the past. For example, NASA’s White Sands Test Facility excels in testing and evaluating potentially hazardous materials for space flight (reference 5). But, if the NASA of the 1960s, 1970’s, and 1980’s was unable to generalize from knowledge of its own object lessons and those of the Air Force and Navy, let alone those publicly known from the Soviet Union, we cannot expect that the knowledge of one more such lesson, even one as graphic as Bondarenko’s death, would have made a difference. References. Russia’s Cosmonauts, Inside the Yuri Gagarin Training Center , by Rex D. Hall, David J. Shayler and Bert Vis, Praxis Publishing, Ltd., Chichester, UK, 2005, pp. 75-77. Two Sides of the Moon: Our Story of the Cold War Space Race, by David Scott and Alexei Leonov, Thomas Dunne Books, New York City, 2004. Report of Apollo 204 Review Board , Appendix D, Enclosure 2-6, pp. D-2-23 - 26. “Hyperbaric and hypobaric chamber fires: a 73-year analysis,” P.J. Sheffield and D.A. Desautels, Undersea Hyper Med 1997; 24(3):153-164. Oxygen Systems. The author sincerely thanks Valerie Olson for her thoughtful comments and suggestions for this essay. John Charles is a long-time student of space flight history. The views and opinions expressed in this paper are those of the author alone, and do not represent the official positions of any organization or company. The Rocket Men: Vostok & Voskhod. the First Soviet Manned Spaceflights. The Rocket Men: Vostok & Voskhod. the First Soviet Manned Spaceflights - Opis i dane produktu. Rex D. Hall David Shayler David Shayler Miękka SPRINGER VERLAG GMBH. Produkty rekomendowane. The Rocket Men: Vostok & Voskhod. the First Soviet Manned Spaceflights - Opinie. Napisz opinie i pomóż innym w dokonaniu wyboru. Docenimy Twój wkład punktami lojalnościowymi. Produkty rekomendowane. The Rocket Men: Vostok & Voskhod. the First Soviet Manned Spaceflights - Pytania i odpowiedzi. The Rocket Men: Vostok & Voskhod. the First Soviet Manned Spaceflights - Oferty. Opinie o enbook.pl Zobacz ofertę O ofercie Zgłoś uwagi Literatura obcojęzyczna od enbook.pl. Warianty tego produktu. Produkty rekomendowane. Reklama ? Nuevo Espanol en marcha 3 podręcznik + CD. Miss, What Does Incomprehensible Mean? Hill, Fran. Ford Focus III (od kwietnia 2011) Jak wybieramy oferty? Aby ułatwić wybór odpowiedniej oferty, wyróżniliśmy produkty z najlepszych sklepów, które: są bardzo dobrze oceniane przez użytkowników informują o dostępności towarów mają konkurencyjne ceny. Sklepy, które spełniają wszystkie powyższe kryteria mogą również decydować o miejscu, na którym znajdzie się ich oferta w ramach strefy. Decyduje o tym mechanizm licytacji. Ceneo na Facebooku Ceneo na Pinterest Ceneo na Twitterze Ceneo na Instagramie Ceneo na LinkedIn Ceneo na YouTube. Drogi Użytkowniku, Wyrażenie zgody jest dobrowolne. Wycofanie zgody nie zabrania serwisowi Ceneo.pl przetwarzania dotychczas zebranych danych. Wyrażając zgodę, otrzymasz reklamy produktów, które są dopasowane do Twoich potrzeb. Sprawdź Zaufanych Partnerów Ceneo.pl. Pamiętaj, że oni również mogą korzystać ze swoich zaufanych podwykonawców. Informujemy także, że korzystając z serwisu Ceneo.pl, wyrażasz zgodę na przechowywanie w Twoim urządzeniu plików cookies lub stosowanie innych podobnych technologii oraz na wykorzystywanie ich do dopasowywania treści marketingowych i reklam, o ile pozwala na to konfiguracja Twojej przeglądarki. Jeżeli nie zmienisz ustawień Twojej przeglądarki, cookies będą zapisywane w pamięci Twojego urządzenia. Więcej w Polityce Plików Cookies. Więcej o przetwarzaniu danych osobowych przez Ceneo.pl, w tym o przysługujących Ci uprawnieniach, znajdziesz tutaj. Więcej o plikach cookies, w tym o sposobie wycofania zgody, znajdziesz tutaj. Pamiętaj, że klikając przycisk „Nie zgadzam się” nie zmniejszasz liczby wyświetlanych reklam, oznacza to tylko, że ich zawartość nie będzie dostosowana do Twoich zainteresowań. The Rocket Men: Vostok And Voskhod The First Soviet Manned Spaceflights by Rex D. Hall. Články, jako je tento, se mi rozhodně nepíší snadno. Každý člověk má do určitého věku za to, že svět je neměnný, že vše zůstane tak, jako tomu bylo dosud. Místa, děje a tváře se zdají být stálými a nic nenasvědčuje tomu, že by se snad mohly někdy změnit nebo zmizet. Ale, jak praví staré přísloví, „pantha rei“, vše je v pohybu a čas plyne svou cestou bez ohledu na naše přání a dojmy. A spolu s časem plynou do minulosti i ony tváře, které provázely mé dětství a ke kterým jsem vzhlížel coby dítko školou povinné. Nyní se ztratila další z těchto tváří – tentokrát dobrosrdečný a věčně usměvavý Alexej Gubarev. Muž, který na svou chvíli čekal dlouhých dvanáct let, muž, který byl u toho, když se tvořila historie… Alexej se narodil 29. března 1931 ve vesničce Gvardějcy u Kujbyševa jako čtvrté dítě Alexandra a Jefimije Gubarevových. Velmi záhy ale rodina přišla o svého živitele, Alexandr Gubarev, otec malého Alexeje, zemřel v roce 1936. Jedinou možností, jak mohla Jefimija se čtyřmi dětmi zvládnout ekonomické strasti, bylo velké stěhování. Příští stanicí byl SovChoz “Čašnikovo“ nedaleko Moskvy. Ani tam se však nijak klidný život nekonal. Na obzoru byla totiž válka a právě v Čašnikovu pak zastihla i rodinu Gubarevových. Výsledkem bojů byl mimo jiné i vypálený dům, ve kterém bydleli. Nezbylo, než se stěhovat znovu, tentokrát do moskevských Chimek. Poté, co se válka odporoučela do dějin, se Alexej s maminkou a třemi sestrami přestěhovali do Krjukova. V Krjukovu Gubarev roku 1950 úspěšně zakončil tamní střední školu a nastalo rozhodování, kam dál. Původně sice pokukoval po nebi, ale těsně před maturitou přišel do školy na besedu vysloužilý námořník a jeho vyprávění Alexeje zaujalo. Nechal se tedy zapsat na Vojenské námořní leteckotechnické učiliště. Avšak záhy poznal, že udělal velkou chybu: učiliště vychovávalo jen obslužný personál a Alexej sám sebe přistihoval až příliš často při myšlenkách na létání. Bombardér Il-28 Zdroj: forum.valka.cz. Pokud člověk na cestě za svým snem udělá odbočku špatným směrem, nemusí to ještě nutně znamenat, že je vše ztraceno. Alexej se při nejbližší příležitosti vehementně dožadoval přestupu na pilotní školu, a nadřízení kupodivu nebyli proti. Ve stejném roce tedy Gubarev usedl do lavic Vojensko-námořního mino-torpédového učiliště v Nikolajevu. Konečně byl ve svém živlu a pochopil, že létání je mu souzeno. Původně tříletý kurz zvládnul za dva roky a v prosinci 1952 nastoupil na první pracoviště své letecké kariéry: 1540. mino-torpédonosný pluk. Gubarev sedlal v té době moderní dvoumotorový bombardér Iljušin Il-28. Jeho pluk byl mimo jiné i součástí expedičních jednotek v Číně, kde Sověti školili piloty pro konflikt na Korejském poloostrově. Je skoro s podivem, že se Alexeji podařilo najít čas na námluvy. V polovině padesátých let se oženil s Naděždou Alexejevnou Michalkinou a v rozmezí pěti let se jim narodili syn Vladimir a dcera Olga. V práci se ovšem Alexej propracovával vzhůru po žebříčku hodností a v roce 1957 se už mohl pyšnit hodností kapitána. Rozhodl se svou kariéru dovést ještě výše – zažádal o přijetí na Vojenskou leteckou akademii. Byl přijat a studium úspěšně zakončil v roce 1961. Zanedlouho poté byl vybrán k přeškolení na nový typ letounu a vrátil se tak do známých škamen v Nikolajevu, aby si osvojil veškeré detaily bombardéru Tupolev Tu-16. Starého dobrého Tu-28 se však nezbavil – právě do jeho kokpitu opět usedal od září 1961 v rámci Černomořské flotily. Právě tam jej zastihla otázka jeho velitele – prý jestli neuvažoval o kariéře kosmonauta. Alexej se zamyslel jen na chvíli, byla to doba euforie a obrovského rozmachu zájmu o lety do vesmíru, proto neváhal a v únoru 1962 zaslal žádost o přijetí do oddílu kosmonautů. Lékařské prověrky na sebe nenechaly dlouho čekat a záhy následovaly i pohovory s výběrovou komisí. Gubarev zapůsobil na lékaře i komisaře velmi dobrým dojmem a 8. ledna 1963 bylo jeho jméno spolu se čtrnácti dalšími doporučeno k přijetí do oddílu kosmonautů. Dva dny nato, 10. ledna 1963, byl podepsán oficiální rozkaz, kterým byli A. A. Gubarev, G. T. Dobrovolskij, V. A. Šatalov, A.P. Kuklin, l. V. Vorobjov, A. F. Filipčenko, A. F. Voronov, A.N. Matinčenko, V.M. Žolobov, V.I. Guljajev, P.I.Kolodin, J. P. Arťuchin, E.I. Bujnovksij, L.S. Ďomin a E.P Kugno zařazeni do kádru kosmonautů na pozicích kosmonautů-posluchačů coby 2. vojenská skupina (1. vojenskou skupinou byla původní “dvacítka“ z roku 1960). Následovaly dva roky základní kosmonautické přípravy, během které mimo jiné posluchači dostali možnost sledovat start první vícemístné lodi Voschod-1. V lednu 1965 pak podstoupili závěrečné zkoušky před komisí, v jejichž řadách byli i jejich budoucí kolegové Gagarin, Nikolajev a Komarov. 14. ledna byly zkoušky úspěšně završeny, žádný z posluchačů nepropadl (ačkoli u Dobrovolského si generál Kamanin všimnul několika chybných odpovědí) a Šatalov, Ďomin a Gubarev na sebe upoutali pozornost iniciativou a svými znalostmi. Nic nebránilo tomu, aby byla patnáctka novopečených plnohodnotných kosmonautů zařazena do jednotlivých skupin v rámci oddílu. Ne všichni z oné patnáctky se do vesmíru dostanou, jednomu z nich však právě vesmír vezme život… Alexej byl vřazen do 2. oddělení, tedy do skupiny kosmonautů, kteří se cvičili pro vojenské lety. Od září 1966 se spolu s dalšími kolegy zabýval výcvikem pro mise vojenské verze Sojuzu, známé jako Sojuz-VI (7К-ВИ). Tento typ Sojuzu měl sloužit jako miniaturní vojenská základna na orbitu a provádět vojenskou špionáž, eventuálně ničit satelity protivníka. Jenže, jak to často chodilo a chodí u kosmických projektů, příprava Sojuzu-VI se opožďovala a ze skupiny potenciálních posádek odcházel jeden člověk za druhým. Nakonec ve skupině zůstal jen Alexej a Dmitrij Zajkin. Gubarev se tak stal vedoucím skupiny, ovšem byla to očividně labutí píseň celého projektu. V únoru roku 1967 byly práce zastaveny a Gubarev převeden do programu 7K-L1, tedy obletu Měsíce. Zapojil se do oddílu, který se zformoval kolem dílčího programu “Kontakt“. “Kontakt“ byl název aparatury pro sblížení a stykovku dvou těles na orbitální dráze okolo Měsíce. Na rozdíl od v té době používané plně automatické “Igly“ se jednalo o systém, který spíše dodával kosmonautům informace ohledně vzájemné polohy a rychlosti obou těles a samotné sblížení a stykovka byly plně v režii kosmonautů. Přeci jen – na orbitu kolem Měsíce nebylo možné spoléhat na automatiku, krmenou daty z pozemních sledovacích stanic. Tehdy se Alexej poprvé dočkal jmenování do posádky – jeho kolegou pro zatím blíže neurčený let byl jmenován Vladimir Fartušnyj. Jenomže červenec 1969 udělal všem sovětským snahám o dosažení Měsíce ráznou přítrž. Snažit se dál postrádalo z hlediska SSSR smysl… V souvislosti s “přehozením výhybky“ sovětského pilotovaného programu směrem k orbitálním stanicím se Alexej ocitnul v té části oddílu, která se začala připravovat pro lety na stanice typu DOS. Od února 1971 byl jmenován velitelem jedné z podpůrných posádek pro let ke stanici DOS-1, která později vešla ve známost jako Saljut 1. Jeho partnery byli Vitalij Sevasťjanov a Anatolij Voronov. Zdálo se, že vše spěje správným směrem, když se 6. června Alexej, Vitalij a Anatolij dozvěděli, že byli vybráni coby záložní posádka pro druhý let k Saljutu 1. Ve stejný den totiž startoval ke stanici Sojuz-11 a tím pádem se uvolnilo místo v rámci programu. Ačkoli se moc nedalo počítat s tím, že hlavní posádka kolem ambiciózního Alexeje Leonova, která si musela nechat zajít chuť na premiérový let pouhých několik desítek hodin před startem, dá Gubarevovi a jeho partě šanci, zázraky se přesto dějí, jak poznali kosmonauti, kteří se v té době vysoko na obloze začali rozkoukávat po svém novém domově. Jenže o tři týdny později bylo všechno jinak. Posádka Sojuzu-11 byla po smrti a pilotovaný program ve stavu těžkého šoku. Posádky byly rozpuštěny a začaly masivní úpravy Sojuzu. Napříště už měla loď vozit pouze dvoučlenné posádky a skafandry se staly povinným pracovním oděvem kosmonautů. Tehdy poprvé osud Alexeje svedl dohromady s Georgijem Michajlovičem Grečkem, se kterým mu bude dáno pracovat na orbitu při dvou různých příležitostech. Od 10. října 1971 Alexej s Georgijem pracovali coby podpůrná posádka pro let k nové stanici Saljut 2. Ovšem žádný Saljut 2 se nakonec nekonal, nosič Proton-K nedokázal stanici donést na oběžnou dráhu. Následovalo jmenování do podpůrné posádky pro let k Saljutu 3. Tentokrát se sice stanice na oběžnou dráhu dostala, nicméně po několika hodinách došlo k poruše manévrovacího a ovládacího systému a po 11 dnech se Saljut (oficiálně pojmenovaný jako Kosmos-557) poroučel k Zemi. Posádka Sojuzu-17 (zleva: Grečko, Gubarev) Zdroj: spacefacts.de. Vypadalo to, že vesmír je pro Alexeje (a mnoho dalších kosmonautů v programu DOS) snad zakletý, přesto výcvik neustával. Od července 1973 byli Alexej a Georgij záložní posádkou prvního letu Sojuzu po tragédii z léta 1971. Mise Vasilije Lazareva a Olega Makarova proběhla úspěšně a Sojuz prokázal svou životaschopnost. Životaschopnost ovšem prokázali i dubléři této mise a Alexej Gubarev s Georgijem Grečkem zůstali v hledáčku plánovačů. A nemuseli čekat nijak dlouho: 10. prosince 1973 se začali připravovat coby hlavní posádka k letu na stanici Saljut 4. Tentokrát už se snad Alexej dočká, po deseti letech nekonečného výcviku už by na svůj let mohl mít tak trochu nárok… A dočkal se: 11. ledna 1975 v 00:43:37 moskevského času (tedy ještě 10. ledna ve 21:43:37 UT) se z Gagarinské rampy zvednul nosič Sojuz s kosmickou lodí Sojuz-17 na špici a zamířil do tmavé oblohy. Za pár minut byli Gubarev s Grečkem na orbitu a vychutnávali si stav beztíže. Alexej se stal 75. člověkem, který překročil práh kosmu a 33. kosmonautem SSSR. O den později, během 19. orbitu Sojuzu, Alexej bez problémů spojil nad Tichým oceánem svou loď se stykovacím uzlem Saljutu 4. Po otevření příklopu přivítal kosmonauty nápis „Otřete si nohy!“, který jim v žertovném duchu zanechali technici, kteří Saljut připravovali na start… Stanice se pohybovala oproti svým předchůdcům na vyšší dráze (cca 300 km oproti 200 km u Saljutu 1) a hlavní náplní práce “Zenitů“ (jak zněl volací znak, který si Alexej zvolil) měla být astronomická a astrofyzikální pozorování. Klíčovým pracovním nástrojem Saljutu 4 byl teleskop OST-1, pomocí nějž měli Gubarev a Grečko pozorovat mimo jiné i Slunce. Jenže ať se kosmonauti snažili, jak chtěli, nedařilo se jim teleskop správně zaměřit. Po dlouhém úsilí přišel Grečko na to, že jakýsi přístroj hází falešná “prasátka“ na zrcadlo teleskopu a mate zaměřovací systém. Jak se ale onoho prasátka zbavit? Řešení bylo krkolomné a nimravé: Gubarev a Grečko museli namířit teleskop přesně na Slunce. Nebyla to ale jednoduchá procedura – museli pomocí stetoskopu poslouchat motor, který nakláněl optiku teleskopu a změřit, jak dlouho trvá náklon pomocného zrcadla z jedné polohy do druhé. Potom bylo třeba spočítat čas, který potřebovalo zrcadlo k tomu, aby bylo namířeno přímo na cíl. Jenomže teď zase pro změnu kosmonauti zjistili, že hlavní zrcadlo je zanesené a bude třeba obnovit jeho povrch speciálním nástřikem. Alexej s Georgijem ale všechno zvládli a 3. února se konečně v okuláru objevilo Slunce v plné kráse! O průběhu pobytu kosmonautů na Saljutu téměř denně informovala sovětská média, byla to jedna z prvních misí, které se dostalo v normálně tajnůstkářské atmosféře v rámci SSSR mediálního pokrytí, které bylo na druhé straně zeměkoule zcela běžné. Režim byl nastolen relativně rozumně – šest dní práce střídal jeden den odpočinku. Kosmonauti udržovali svou fyzickou kondici pomocí palubního ergometru (prvního v rámci programu Saljut), používali oblek “Pingvin“, který pomocí elastických popruhů udržoval potřebný tonus svalů. Vylepšením oproti předchozím expedicím byl i telex “Stroka“, který umožňoval pozemním plánovačům předávat pokyny kosmonautům, aniž by je vyrušoval od momentálně vykonávané práce. Po necelém měsíci ale už nebylo co “nahoru“ posílat – plán letu byl splněn. Od pátku 7. února kosmonauti balili výsledky experimentů a konzervovali stanici. V neděli 9 února se v 9:08 moskevského času Sojuz-17 oddělili od stanice. O pět hodin později už byla návratová kabina s oběma kosmonauty na zemi. Sojuz přistál asi 110 km severovýchodně od Celinogradu (dnešní Astana) uprostřed sněhové bouře, s mraky 250 metrů nad zemí, dohledností pouhých 500 metrů a nárazy větru o rychlosti až 72 km/h. Gubarevovi to však nijak náladu nepokazilo. Těch 29 dní, 13 hodin, 19 minut a 45 sekund rozhodně stálo za všechno to čekání během uplynulých dvanácti let… Na palubě Saljutu 6: (zleva) Remek, Gubarev, Grečko, Romaněnko Zdroj: spacefacts.de. Na Alexeje ovšem po nezbytné rehabilitaci čekala zakrátko další práce: zařazení do programu Interkosmos. Od května 1977 dostal nového partnera, občana ČSSR Vladimíra Remka. Jejich protějšky se stali Jurij Isaulov a Oldřich Pelčák. Isaulov byl posléze vyměněn za zkušeného Nikolaje Rukavišnikova – důsledek nevydařené mise Sojuzu-25, po které se stalo imperativem, že v posádce musí být alespoň jeden veterán. Otázku, zda byl konečný výběr dvojice, která skutečně poletí, pouhým politickým divadlem, nechám na vážených čtenářích. Faktem však je, že 2. března 1978 zamířil Alexej Gubarev do vesmíru podruhé. Stal se velitelem první internacionální posádky v dějinách a mimo jiné se na palubě stanice Saljut 6 setkal se svým dávným přítelem a spolupracovníkem Georgijem Grečkem, tou dobou palubním inženýrem dlouhodobé posádky stanice. Čtveřice Romaněnko, Grečko, Gubarev a Remek strávila společně na palubě Saljutu týden. Řada přišla mimo jiné i na experimenty, připravené českými vědci… Sojuz-28 před pár okamžiky dosedl do zasněžené stepi… Zdroj: spacefacts.de. 10. března ve 13:23 moskevského času se Sojuz-28 odpojil od stanice a s oběma kosmonauty zamířil domů. Když se návratový modul dotknul v 16:44:40 moskevského času zasněžené stepi, měli za sebou Gubarev a Remek 7 dní, 22 hodin a 16 minut letu. Oba nyní čekalo nejvyšší československé i sovětské státní vyznamenání a nekonečné besedy a propagační vystoupení. Gubarev v roce 2014 na oslavách založení Hvězdného městečka Zdroj: zato-zvezdny.ru. Pro Alexeje Gubareva byl druhý let současně i letem posledním. V roce 1981 odešel z oddílu, ale nadále pracoval v Centru přípravy kosmonautů. V červnu 1982 obhájil disertační práci a obdržel titul kandidáta technických věd a posléze doktora technických věd. 3. listopadu 1983 byl povýšen do hodnosti generálmajor letectva. V osmdesátých letech také působil coby zástupce velitele Čkalovského leteckého výzkumného insitutu. 21. června 1988 odešel ze zdravotních důvodů do zálohy a nějakou dobu se věnoval řízení spediční firmy Ščelkov-avtotrans. I po definitivním odchodu do důchodu v roce 1998 žil ve Hvězdném městečku. Jeho čas se naplnil letos 21. února, ve věku 83 let. Přejme mu vysoké nebe a klidný let… Aleksei Leonov: Neuvostoliiton toivo kamppailussa Yhdysvaltoja vastaan. Neuvostoliitto halusi voittaa Yhdysvallat avaruuskilvassa, mutta aika oli kortilla. Niinpä kosmonautti Aleksei Leonov lähti avaruuteen testaamattomalla avaruuspuvulla ja aluksella, jonka kulkuluukku oli liian pieni ja autopilotti rikki. Neuvostoliitto ponnisteli voittaakseen kilpailun avaruudesta. Pimeys oli laskeutunut Neuvostoliiton avaruuskeskusta Baiko​nuria ympäröiville tasangoille Kazakstanissa. Kosmonautit Aleksei Leonov ja Pavel Beljajev olivat jo asettuneet levolle, kun heidän huoneensa ovi yhtäkkiä avautui ja sisään marssi Neuvostoliiton avaruusohjelman johtaja. Hän vaikutti väsyneeltä ja kireältä. ”Kaikki miehittämättömän avaruuslennon tiedot ovat kadonneet”, hän ilmoitti lakonisesti. Miehittämätön Voshod-avaruuskapseli oli räjähtänyt avaruudessa. Leonovin ja Beljajevin oli määrä lentää avaruuteen samanlaisella kapselilla kolmen viikon kuluttua, ja miehittämättömän lennon tarkoituksena oli ollut testata laitteita ja järjestelmiä. Nyt neuvostoliittolaisilla oli jäljellä enää yksi ainoa avaruuskapseli. ”Jos teemme uuden miehittämättömän koelennon, sinun avaruuskävelysi siirtyy vuodella eteenpäin, Aleksei”, johtaja selitti. Hän korosti, että päätös oli kosmonauttien mutta lisäsi, että amerikkalaiset olisivat pian valmiita toteuttamaan avaruuskävelyn. Oli vuosi 1965, ja Neuvostoliitto oli saavuttanut suurvaltojen välisessä avaruuskilvassa voiton toisensa jälkeen: se oli lähettänyt ensimmäisenä avaruuteen maata kiertävän satelliitin (Sputnik 1 1957), elävän olennon (Laika-koira 1957), ihmisen (Juri Gagarin 1961) ja naiskosmonautin (Valentina Tereškova 1963). Hinta oli kuitenkin ollut korkea niin kaluston kuin ihmishenkienkin osalta. Neuvostoliitto käytti kantoraketteina mannertenvälisiä ohjuksia, jotka oli suunniteltu kuljettamaan ydinkärki ​Yhdysvaltoihin. Ne olivat jättimäisiä, ja ne kuluttivat valtavasti polttoainetta. Vuonna 1960 yksi kantoraketti oli räjähtänyt laukaisualustalla ja noin kaksisataa ihmistä oli kuollut tulipalossa. Neuvostoliiton kommunistinen johto oli kuitenkin salannut katastrofin. Leonov ja Beljajev pohtivat tilannetta. He olivat selvillä riskeistä. Heidän ystävänsä Juri Gagarinkin oli ollut vähällä palaa kuoliaaksi, ja viimeisestä seitsemästä miehittämättömästä lennosta vain kaksi oli onnistunut. Kaksikko ei kuitenkaan halunnut hävitä Yhdysvalloille: ”Olemme valmiita!” he vakuuttivat. Aleksei Leonov lähti avaruuskävelylle. Kolme viikkoa myöhemmin, 18. maaliskuuta 1965, Voshod 2 oli asettunut Maata kiertävälle radalle. Leonov ujuttautui avaruuskapselin kyljestä ulos työntyvään putkimaiseen ilmalukkoon. Siellä oli niin ahdasta, että hän mahtui tuskin liikkumaan, mutta ilma​lukon luukun avauduttua hän yritti silti kääntää päätään ​nähdäkseen, miten yö vaihtui päiväksi hänen alapuolellaan. Leonov seurasi katseellaan syvänsinistä kaistaa, joka ulottui Maapallon navalta toiselle ja erotti valon pimeydestä. Maapallo näkyi kirkkaana mustaa avaruutta ja kimmeltäviä tähtiä ja galakseja vasten. ”Timantti 2, näemme teidät selvästi. On aika aloittaa tehtävä”, kuului komentokeskuksesta Baikonurista. Lennonvalvojan ääni havahdutti Leonovin, ja hänen sydämensä alkoi lyödä kiivaammin. Hän ujuttautui ulos ilma​lukosta ja aloitti historian ensimmäisen avaruuskävelyn Voshod 2:n ollessa juuri ylittämässä Välimerta. ”Kaikki hyvin”, Leonov ilmoitti. Hän tunsi olonsa tyyneksi ja rauhalliseksi ​leijuessaan 500 kilometrin korkeudessa Italian, Kreikan ja Mustanmeren yllä. Todellisuudessa hän kiisi avaruuden halki 28 800 kilometrin tuntinopeudella, ja vain kaksi asiaa esti häntä sinkoutumasta loputtomaan pimeyteen: Maan vetovoima sekä ​tukeva liina, jolla hän oli kiinni Voshodissa. Leonov ​näki allaan Krimin niemimaan ja Kaukasuksen lumiset vuorenhuiput ja yritti painaa kaiken näkemänsä mieleensä voidakseen piirtää sen luonnoslehtiöön, joka hänellä oli kapselissa mukanaan. Hän ei ollut koskaan aiemmin tuntenut itseään niin mitättömäksi. Toisaalta hän tiesi palvelevansa avaruudessa koko ihmiskuntaa. Leonovin tehtävä oli yksinkertainen: hänen piti vain valokuvata Voshod 2:ta avaruudessa. Hän ojensi kättään kohti avaruuspuvun lahkeeseen kiinnitettyä painiketta, jonka piti laukaista puvun rintamukseen asennettu sveitsiläisvalmisteinen kamera. Puku tuntui kuitenkin yhtäkkiä liian suurelta, ja vaikka ​Leonov kuinka yritti, hän ei ulottunut ​kameran laukaisupainikkeeseen. Komentokeskus joutuisi tyytymään valokuviin, joita avaruuskapseliin asennetut kamerat lähettivät Maahan. Sen sijaan Leonov alkoi tehdä uimaliikkeitä ja ponnisti jaloillaan vauhtia kapselin kyljestä. Se sai hänet pyörimään holtittomasti, ja hän pysähtyi vasta turvaliinan kiristyttyä äärimmilleen. ”Missä olet? Kuuletko minua? Mitä siellä tapahtuu?” Avaruuskapselissa odottava Beljajev oli kuullut tömäyksen mutta ei nähnyt toveriaan. ”Olen kunnossa”, Leonov vastasi. ”Selvä. Ole silti varovainen.” Kello oli 08.32.54 UTC (koordinoitua yleis​aikaa), kun Leonov avasi Voshod 2:n ilmalukon ja aloitti avaruuskävelynsä. Aleksei Leonov jumiutui aukkoon. Leonov oli alkanut hikoilla. Avaruudessa liikkuminen oli yllättävän vaikeaa, mutta hänestä oli silti mukava leijua maapallon yllä kuin lokki konsanaan. ”Aika tulla sisälle”, Beljajev ​ilmoitti pian radiolla. Vastahakoisesti Leonov ​alkoi valmistautua palaamaan kapseliin, joka kiertäisi pian maapallon ​‐ öiselle puolelle. Ilmalukossa olisi vielä hankalampi toimia pimeässä kuin valossa. Siinä ​samassa Leonov huomasi, että ​jokin oli pielessä. Hänen sormensa eivät enää ulottuneet avaruuspuvun hansikkaisiin eivätkä jalat saappaisiin. Avaruuspuku oli paisunut tyhjiössä, eikä hän mahtunut sisään ​‐ ilmalukon luukusta. Leonov kävi tilannetta läpi mielessään ja tajusi, että hänellä oli vain yksi vaihtoehto – tyhjentää avaruuspuvusta ​ilmaa. Se oli vaarallista, sillä jos hän päästäisi ulos liikaa ilmaa, hän tukehtuisi hapenpuutteeseen. Toisaalta hän kuolisi varmasti myös siinä tapauksessa, ​ettei pääsisi takaisin kapseliin. Leonov päätti olla kertomatta ongelmasta Beljajeville ja komentokeskukselle, sillä kukaan ei voinut auttaa häntä. Sen sijaan hän yritti löytää paisuneesta puvusta poistoilmaventtiilin. Hänellä oli niin kuuma, että hän hikoili valtoimenaan ja hiki kertyi lammikoiksi puvun pohjalle. Hänen ruumiinlämpönsä oli noussut niin korkeaksi, että hän oli vaarassa saada lämpöhalvauksen. Lisäksi hänen käsiään ja jalkojaan oli alkanut pistellä merkiksi siitä, ettei hänen ​kehonsa saanut riittävästi happea. Aleksei Leonov kohtasi jälleen vaikeuksia. Leonovin uhkayritys onnistui. Kun ​paine puvun sisällä laski, hän onnistui ujuttautumaan ilmalukkoon ja kiepahtamaan ympäri niin, että hän pystyi sulkemaan sen ulomman luukun. Pian hän jo istui kapselissa Beljajevin vierellä likomärkänä hiestä ja sydän hakaten. Vasta nyt Leonov tajusi, miten lähellä hän oli ollut kuolla. Vaikka seuraavaan tehtävään, ilmalukon irrottamiseen, oli puolitoista tuntia aikaa, hän ei kyennyt rentoutumaan. Niinpä hän tarttui väriliituihin ja alkoi luonnostella kapselin ulko​puolella näkemäänsä paperille. Ongelmat eivät kuitenkaan olleet ohi. Heidän laukaistuaan räjähdyspanokset, jotka irrottivat ilmalukon kapselista, Voshod 2 alkoi pyöriä villisti akselinsa ympäri. Kaiken lisäksi Leonov huomasi, että kapselin happipitoisuus nousi rajusti: ”200, 300, 400… 430…460…” Happipitoisuus ei olisi saanut ylittää arvoa 160. Nyt pieninkin kipinä saattoi ​aiheuttaa räjähdysmäisen tulipalon, joka tuhoaisi koko kapselin silmänräpäyksessä. Leonov ei voinut olla ajattelematta ystäväänsä, 24-vuotiaana kuollutta kosmonauttia Valentin Bondarenkoa. Tämä oli neljä vuotta aikaisemmin palanut kuoliaaksi painekammiokokeessa olosuhteissa, jotka muistuttivat hyvin paljon Leonovin ja Beljajevin tilannetta. Tekniikka pani koko ajan kampoihin Aleksei Leonovin lennolla. Pian kosmonauttikaksikon ahdinko vain paheni. Automaattinen ohjausjärjestelmä, jonka piti tuoda Voshod 2 turvallisesti ilmakehään juuri oikealla hetkellä ja oikeassa kulmassa, ei toiminut. Leonov ja Beljajev joutuisivat laskeutumaan käsipelillä, ja heidän piti itse valita laskeutumispaikka seuraavalla kierroksellaan maapallon ympäri, sillä poltto​aine alkoi olla vähissä. ”Voimme yrittää vain kerran – pyydämme teitä siirtymään hälytysvalmiuteen”, Beljajev ilmoitti Baikonuriin. ”Lupa käynnistää hätälaskeutumisprotokolla myönnetty”, kuului vastaus. Laskeutuminen oli rankka. G-voimat kasvoivat niin suuriksi, että hiussuonet miesten silmissä repeilivät, ​ennen kuin Voshod 2:n keulaan asennetut laskuvarjot avautuivat ja kapseli ​laskeutui tömähtäen keskelle Siperian lumierämaata. Aleksei Leonov sai avaruuskävelynsä jälkeen kaikkialla sankarin vastaanoton. Aleksei Leonov selviytyi kunnialla tehtävästään Neuvostoliiton hyväksi. Lennon navigaattorina toiminut Leonov tutki laskeutumiskapselin navigointilaitteistoa. Sen mukaan he olivat laskeutuneet noin 2 000 kilometrin päähän Permin kaupungista. ”Mitä luulet, milloin meitä tullaan ​hakemaan?” Beljajev kysyi. ”Kolmen kuukauden päästä”, kuului Leonovin hirtehinen vastaus. Kapseli oli pudonut syvään hankeen keskelle harvaa kuusi- ja koivumetsää. Ulkona puhalsi jäätävä tuuli, ja avaruus​pukuun kertyneet hikilammikot huolestuttivat Leonovia. Leonov ja Beljajev kiittivät onneaan siitä, että he olivat varttuneet karuissa oloissa Neuvostoliiton kylmimmillä seuduilla. Siitä huolimatta heidän kävisi huonosti ohuissa varusteissa kovassa pakkasessa karhujen ja susien asuttamalla seudulla, mikäli apu ei tulisi pian. Leonov lähetti radiolla morsesignaalia siinä toivossa, ​että ohi lentävä matkustajalentokone sattuisi kuulemaan sen. Tieto Voshod 2:n laskeutumisesta levisi, ja pian kapselin ylle ​ilmestyi helikopteri. Se ei kuitenkaan voinut laskeutua puiden keskelle. Kopterista pudotettiin kosmonauteille ikäloput köysitikkaat, mutta niiden kiipeäminen kömpelöissä avaruuspuvuissa oli liian vaarallista. Alueelle saapui myös lentokoneita, joista pudotettiin miehille tylsä kirves, vaatteita ja pullo konjakkia. Myös virallinen pelastusoperaatio käynnistyi, kun idässä sijaitseva radioasema vastaanotti Leonovin signaalin. Vietettyään yön 30 asteen pakkasessa kosmonautit kuu​livat lentokoneen kiertelevän puiden yllä pelottelemassa susia. Leonov ampui hätä​raketin, ja pian metsästä ilmestyi joukko miehiä suksilla. Mukana oli yksi kosmonautti ja kaksi lääkäriä, ja heillä oli ​mukanaan talvivaatteita, ruokaa ja ​jopa kylpyvanna lämmittelyä varten. Pelastuspartio rakensi puista alkeellisen majan, jossa kaksikko voisi nukkua ennen seuraavalle päivälle suunniteltua yhdeksän kilometrin pituista hiihtomatkaa aukealla odottavalle helikopterille. Avaruuskävely teki Aleksei Leonovista kuuluisan, ja vaikka onnistumisen hinta oli ollut vähällä olla liian korkea, Neuvostoliitto saavutti hänen ansiostaan jälleen yhden voiton Yhdysvalloista. Aleksei Leonovin avaruuskävelyllään käyttämä puku. Avaruusmatka teki Aleksei Leonovista julkkiksen. Avaruuskävely teki Aleksei Leonovista kuuluisuuden. Hän matkusti ympäri maailmaa kertomassa kokemuksestaan, ja hänelle tulvi ihailijapostia. ”Sain kirjeitä kaikkialta maailmasta, ainakin 50 kirjettä päivässä. Ensin yritin vastata niihin kaikkiin, mutta ​eihän se onnistunut. Lopulta pyysin avaruushallintoa apuun”, Leonov kertoi. Leonovin piti osallistua useille avaruuslennoille, mutta hän palasi avaruuteen vasta vuonna 1975 Yhdysvaltojen ja Neuvostoliiton yhteisellä Apollo- Sojuz-lennolla. Lue lisää. Rex D. Hall: The Rocket Men: Vostok & Voskhod, The First Soviet Manned Spaceflights, Springer Praxis Book, 2001. David Scott og Alexei Leonov: Two Sides of the Moon, Simon & Schuster, 2013. A Brief History of Launch Aborts. The space-related accidents that have been in the news recently are reminders of the inherent dangers of spaceflight. And such losses are certainly more keenly felt when crews are involved. Because of this, various abort options usually exist for all phases of ascent in case of a crewed launch vehicle malfunction. There were two exceptions of note to this philosophy during over half a century of crewed spaceflight. The first exceptions were the Soviet Voskhod missions of 1964 and 1965 where no abort options existed during the first 27 seconds of flight and only limited options with questionable survivability were available for the next 18 seconds (see “ 50 Years Ago Today: The Mission of Voskhod 1 ”). The reason for this was the need to beat the American Gemini program for propaganda reasons which left insufficient time to develop and test a launch escape system (LES) for Voskhod. The other exception was the American Space Shuttle which, after it became “operational” and its ejection seats were removed, had no abort options during the first two minutes of flight while the solid rocket boosters were firing. The reason for this was the belief that the highly redundant Space Shuttle systems were so reliable that having no abort options during this phase of flight was an acceptable risk. This gamble cost the lives of seven astronauts when the Space Shuttle Challenger disintegrated 73 seconds after launch on January 28, 1986. Instead of replacing a crewed spacecraft with such an obvious design deficiency, NASA doubled down on the program and continued flying the Space Shuttle for the next quarter of a century with no realistic abort options early in the flight (fortunately without any additional loss of life, at least from launch accidents). The Soviet manned Voskhod missions of 1964-65 had no launch abort options for their first 27 seconds of flight. The American Space Shuttle flown from 1981 to 2011 had no abort options for its first two minutes of flight. (RKK Energia) Looking at the long history of crewed spaceflight, I was curious to find examples of actual launch aborts. Of course there were numerous instances of missions being aborted on the launch pad just moments after the launch vehicle’s engines ignited but these were flights that never left the pad (see “ Rendezvous in Space: The Gemini 6 Launch Abort “). There was also the abort that took place during the STS-51F shuttle mission launched on July 29, 1985 ironically involving the Space Shuttle Challenger that would be lost six months later. As a result of the loss of multiple sensors on the Challenger’s three main engines during the ascent of STS-51F, one of these engines shutdown 5 minutes and 41 seconds after liftoff forcing an “abort to orbit”. But in my mind, this does not count a a true “launch abort” since the Challenger carrying Spacelab 2 still made it into orbit allowing it to carry out its week-long mission albeit in a slightly lower than planned orbit. After looking through the history of crewed spaceflight, I could find only two launch aborts that involved missions that actually got off the pad in one way or another and were unable to fulfill their mission. The April 5 Anomaly. The first genuine launch abort of a crewed space mission occurred on April 5, 1975 involving what was to be called “Soyuz 18”. The crew for this flight consisted of veteran cosmonauts Vasili Lazarev as the commander and Oleg Makarov as the flight engineer. These two cosmonauts had flown together earlier on Soyuz 12 launched on September 27, 1973. The purpose of the Soyuz 12 mission was to perform a two-day orbital flight test of the upgraded Soyuz 7K-T ferry to check out the modifications made after the loss of three cosmonauts at the end of the Soyuz 11 mission to the Soviet Union’s first space station, Salyut 1, in June 1971. The mission for this new flight with Lazarev and Makarov, using the call sign “Urals”, was to spend 60 days onboard the Salyut 4 space station which had been launched into orbit the previous December and had hosted the crew of Soyuz 17 for a 28-day mission. The intent was to have the crew back on Earth before the launch of the upcoming Apollo-Soyuz Test Project (ASTP) mission in July. Cosmonauts Oleg Makarov (left) and Vasili Lazarev (right) shown training for their 60-day mission on Salyut 4 in 1975. Instead their flight was cut short in the first launch abort known as the “April 5 anomaly”. The Soyuz 7K-T number 39 atop its Soyuz 11A511 launch vehicle serial number Kh15000-023 lifted off from Launch Complex 1 at the Baikonur Cosomodrome (the same pad used by Yuri Gagarin) at 14:04:54 Moscow Time on April 5, 1975. At 120 seconds after launch, the four boosters of the Soyuz rocket were dropped as planned from the Blok A core followed 30 seconds later by the jettisoning of the LES which was no longer needed to support an abort for the rest of the flight. At 288 seconds after launch, the Blok A shut down as planned. The Blok I upper stage was then suppose to separate and ignite sending the Soyuz into orbit. Instead the Blok I RD-461 engine ignited and the ascending craft began to roll and pitch heavily. This was followed by a “Booster Failure” alarm sounding in the Soyuz cockpit and the emergency shutdown of the RD-461 engine when the attitude had deviated by more than the preset limit of 10 degrees only four seconds after ignition. A Russian diagram of the various Soyuz launch abort options during its ascent. The option used during the “April 5 anomaly” is depicted in the third panel. Click on image to enlarge. (RKK Energia) With the automatic abort system triggered at an altitude of 145 kilometers (above the widely recognized 100-kilometer threshold of space), the Soyuz’s own propulsion system pushed the spacecraft clear of the now inert launch vehicle followed by the separation of the three modules in preparation for an emergency descent. After reaching a peak altitude of 192 kilometers and the crew experiencing about 400 seconds of weightlessness, the Soyuz automatically executed a high-G ballistic reentry with a peak braking load of 21.3 G instead of the normal 3 to 4 G owing to a flight path that was steeper than a normal descent from orbit. The Soyuz descent module came down in the Altai Mountains 1,574 kilometers downrange after a flight of 21 minutes and 27 seconds. This was the first manned suborbital spaceflight since X-15 flight number 197 on August 8, 1968 (if you accept the USAF 50-mile definition for the threshold of space) or flight number 91 on August 22, 1963 (if you prefer the 100-kilometer Karman line definition – see “ A History of Suborbital Crewed Spaceflights “). The landing site of what became popularly known in the West as “Soyuz 18A”, a mountain called Teremok-3, was covered in chest-deep powdery snow at the time of landing. The descent module came to a stop just 150 meters shy of a sheer drop after rolling down the mountain’s steep slope before its parachute lines had become entangled in some vegetation. The cosmonauts donned their cold-weather survival gear and exited the capsule. Fearing that they might have come down in China, Lazarev burned documents having to do with a military experiment he was to perform on Salyut 4 relating to naked eye orbital reconnaissance. But soon the cosmonauts heard from the Soviet rescue teams on the radio – they had come down in Soviet territory 829 kilometers from the border. After much difficulty dealing with the mountainous terrain, the cosmonauts were rescued following a night spent on the mountain. On April 7, after the cosmonauts had returned home and been checked out, Soviet officials broke the news of the launch abort. Naturally, the American partners of the ASTP were interested in the cause of the mishap and required an explanation. Closeup of a Soyuz launch vehicle showing the Blok I upper stage (left) and the Blok A core with its four boosters (right) and the lattice structure visible that connect the two. It was a failure in the separation mechanism in this lattice that caused the “April 5 anomaly”. (NASA) The investigation into the “April 5 anomaly”, as it was officially known in the Soviet Union, showed that excessive vibration during the ascent of the 11A511 launch vehicle had caused an electrical relay to close unexpectedly which prematurely detonated one of two sets of pyrotechnic charges that were used to split apart the lattice structure that held the Blok I upper stage to the Blok A core stage during ascent. This premature firing also severed the electrical connections to the remaining charges needed to fully separate the two stages. So when the time came for the Blok I stage to fire and pull away from the spent Blok A, the stages were still partially attached to each other causing the rocket to deviate off course and set off the automatic abort system. The upcoming ASTP mission (as well as subsequent manned Soyuz missions for the next 27 years) would use the newer Soyuz-U 11A511U launch vehicle which, according to Soviet authorities, had a different separation system design that could not suffer from this sort of malfunction. As for the crew, Makarov went on to fly on the Soyuz 27 and T-3 missions to Salyut 6 in 1977 and 1980, respectively. Reports indicate that Lazarev apparently had experienced internal injuries during the high-G emergency descent and he never returned to flight status. The Soyuz T-10-1 Launch Pad Abort. The Soyuz, like the earlier American Mercury and Apollo spacecraft, has an LES that uses a solid rocket motor on top of the spacecraft to pull the capsule carrying the crew from the launch vehicle in case of a malfunction during the earliest phases of the mission. The only time an LES was employed operationally on a crewed flight (for the second launch abort of a crewed space mission) was on September 26, 1983 for a mission that was originally to have been called “Soyuz T-10”. The objective of this mission was to carry cosmonauts Vladimir Titov, the mission commander, and Gennady Strekalov, the flight engineer, to the Salyut 7 space station to relieve the long-duration crew brought up on Soyuz T-9. Titov and Strekalov along with a third crewmember, Alexander Serebrov, had originally flown on the Soyuz T-8 mission launched the previous April but were unable to dock with Salyut 7 because of a failure of their rendezvous radar. After their return, Titov and Strekalov were quickly recycled to the top of the flight roster to take advantage of their training for the new mission. The crew of Soyuz T-8: (l to r) Alexander Serebrov, Vladimir Titov and Gennady Strekalov. After they failed to dock with Salyut 7, Titov and Strekalov were reassigned to the ill-fated Soyuz T-10-1 launch attempt later in 1983. For this flight, Soyuz 7K-ST number 16L was to be launched into orbit from Launch Complex 1 by the Soyuz-U 11A511U launch vehicle serial number Yu15000-363. Titov and Strekalov boarded their spacecraft, identified by the call sign “Proton”, at around 21:00 Moscow Time for a nighttime launch scheduled for 23:38 to the Salyut space station. With just 90 seconds to go before launch, a valve on the launch pad supplying fuel to the boosters of the Soyuz-U failed to close resulting in a spill around the base of the rocket. Within a minute, the spilled kerosene fuel ignited and a fire started on the pad. By the time the launch director noticed the flames through his blockhouse periscope, the fire had already burned through the ground command lines that were used to activate the LES. A backup system using a radio link that relied on a simultaneous command from two different locations (an arrangement used to minimize the chances of an unintended abort command being accidentally sent) had to be used. A still from a video showing the Soyuz T-10-1 being engulfed in flames on the pad seconds before its LES was activated pulling the crew to safety. About ten seconds after the fire was first noticed, the abort command was finally sent followed 1.2 seconds later by the LES being activated. The descent and orbital module above it were separated from the launch vehicle and the solid rocket motor generating 785 kilonewtons of thrust fired as flames engulfed the Soyuz launch vehicle. Some three or four seconds later, the Soyuz-U toppled over and exploded causing much damage to the launch pad. In the mean time, the LES with the Soyuz orbital/descent modules had accelerated to Mach 1 in just five seconds subjecting the crew to peak acceleration of 14 to 17 Gs. Once at an altitude of 950 meters, aerodynamic brakes were deployed and the descent module was released from the launch shroud. The reserve parachute was immediately deployed for the descent to the ground. Titov and Strekalov landed softly four kilometers from the burning launch pad where they were quickly rescued by recovery crews. The aborted flight of Soyuz T-10-1, as it was officially designated by the Soviets (and frequently referred to as “Soyuz T-10A” in the West), had come to a quick, but safe end. It would be another month before Soviet authorities revealed the launch pad abort and more details followed in the years to come especially after the Challenger disaster. With no replacement crew coming, the crew of Soyuz T-9 remained on Salyut 7 until November 23, 1983 – a 150-day mission that exceeded the nominal 100-day orbital life of the Soyuz T spacecraft prompting unfounded rumors in the West of the crew being stranded in orbit. A replacement crew of three cosmonauts was finally sent to Salyut 7 on Soyuz T-10 launched on February 2, 1984. In the meantime, work began to repair Launch Complex 1 at the Baikonur Cosmodrome after it was heavily damaged by the Soyuz-U explosion. As for the crew of Soyuz T-10-1, Titov would next fly to command the Soyuz TM-4 mission to the Mir space station in 1987. Strekalov would fly as a flight engineer on the Soyuz T-11 mission to Salyut 7 on April 11, 1984. After three attempts in less than twelve months, Strekalov would finally reach Salyut 7 to spend a week visiting the long-duration crew in orbit. Both men would continue their space careers including participating in American Space Shuttle flights to the Russian Mir space station. A short video of the accident can be viewed below: Related Reading. “Rendezvous in Space: The Gemini 6 Launch Abort”, Drew Ex Machina , December 12, 2015 [ Post ] “A History of Suborbital Crewed Spaceflights”, Drew Ex Machina , May 5, 2016 [ Post ] General References. Phillip Clark, The Soviet Manned Space Program , Orion Books, 1988. Edward Clinton Ezell and Linda Neuman Ezell, The Partnership: A NASA History of the Apollo-Soyuz Test Project , Dover Publications, 2010. Rex D. Hall and David J. Shayler, Soyuz: A Universal Spacecraft , Springer-Praxis, 2003.