Komparace Postavení Prezidentů V Politických Systémech Estonska a Lotyšska

FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Komparace postavení prezidentů v politických systémech Estonska a Lotyšska

Bakalářská práce

KLÁRA KLEČKOVÁ

UČO: 457428

Vedoucí práce: Mgr. Jakub Šedo, Ph.D.

Katedra politologie Politologie

Brno 2018/2019

KOMPARACE POSTAVENÍ PREZIDENTŮ V POLITICKÝCH SYSTÉMECH ESTONSKA A LOTYŠSKA

Bibliografický záznam

Autor: Klára Klečková Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita Katedra politologie Název práce: Komparace postavení prezidentů v politických systémech Estonska a Lotyšska Studijní program: Politologie Vedoucí práce: Mgr. Jakub Šedo, Ph.D. Akademický rok: 2018/2019 Počet stran: 83 Klíčová slova: Estonsko, Lotyšsko, prezident, komparace, ústava

3 KOMPARACE POSTAVENÍ PREZIDENTŮ V POLITICKÝCH SYSTÉMECH ESTONSKA A LOTYŠSKA

Bibliografic record

Author: Klára Klečková Faculty of Social Studies, Masaryk University Department of Political Science Title of Thesis: Comparison of the position of presidents in the political systems of Estonia and Latvia Degree Programme: Supervisor: Mgr. Jakub Šedo, Ph.D. Academic Year: 2018/2019 Number of Pages: 83 Keywords: Estonia, Latvia, president, comparison, Consti- tution

4 KOMPARACE POSTAVENÍ PREZIDENTŮ V POLITICKÝCH SYSTÉMECH ESTONSKA A LOTYŠSKA

Abstrakt

Práce srovnává postavení hlav státu v Estonsku a Lotyšsku. Zaměřuje se na způsob volby prezidenta a možnost jeho odvolání a na jeho pravomoci týkající se jmenování nové vlády, rozpouštění parlamentu a zamí- tání legislativních návrhů. Starší a stručnější lotyšská ústava předpo- kládá silnější prezidentské pravomoci, zatímco estonský prezident má především ceremoniální úlohu. Práce dále zjišťuje, zda tyto závěry ko- respondují s reálným postavením prezidentů, přičemž dochází k závěru, že s výjimkou první estonské hlavy státu byli lotyšští prezidenti doposud vždy aktivnějšími politickými hráči.

1 KOMPARACE POSTAVENÍ PREZIDENTŮ V POLITICKÝCH SYSTÉMECH ESTONSKA A LOTYŠSKA

Abstract

Thesis compares position of the head of state of Estonia and Latvia. It focuses on the process of electing the president, the possibility of his removal and his rights to appoint new government, dissolve the Par- liament and reject a legislative proposal. The older and less detailed Constitution of Latvia presuppose a more powerful set of presidential powers, while the Estonian president is mostly ceremonial. The thesis tries to establish whether these findings match presidential powers in reality. With the exception of the first Estonian president the presidents of Latvia have been more active political players.

2 KOMPARACE POSTAVENÍ PREZIDENTŮ V POLITICKÝCH SYSTÉMECH ESTONSKA A LOTYŠSKA

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Komparace postavení prezidentů v politických systémech Estonska a Lotyšska zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly řádně citovány a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

V Brně 2. května 2019 ...... Klára Klečková

KOMPARACE POSTAVENÍ PREZIDENTŮ V POLITICKÝCH SYSTÉMECH ESTONSKA A LOTYŠSKA

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Jakubu Šedovi, Ph.D. za jeho ochotu, vstřícný přístup a cenné rady, které mi v rámci vedení práce poskytl.

Děkuji také své rodině a přátelům za to, že mi po celou dobu studia byli nesmírnou a nenahraditelnou oporou.

Dále děkuji všem, s nimiž jsem se v průběhu studia na Fakultě sociál- ních studií setkala a kteří velkou měrou přispěli k mému vzdělání a roz- voji.

OBSAH 5

Obsah

Seznam zkratek politických stran 7

1 Úvod 11

2 Metodologie 13 Metody a cíle výzkumu ...... 13

Kritéria výběru zemí ...... 14

3 Ústavní pravomoci prezidentů 17 Estonská a Lotyšská ústava ...... 17

Estonsko ...... 17

Lotyšsko ...... 21

Srovnání postavení prezidentů z pohledu ústav ...... 24

4 Reálné uplatňování prezidentských pravomocí 27 Estonsko ...... 27

Lotyšsko ...... 36

Komparace reálného postavení prezidentů ...... 48

5 Závěr 53

Použité zdroje 55

Příloha A Seznam vlád v Estonsku 71

Příloha B Seznam vlád v Lotyšsku 73

Počet znaků: 86 226

SEZNAM ZKRATEK POLITICKÝCH STRAN 7

Seznam zkratek politických stran

Estonsko

EK – Estonská strana středu (Eesti Keskerakond)

EKK – Estonská koaliční strana (Eesti Koonderakond)

EKRE – Estonská konzervativní lidová strana (Eesti Konservatiiv-

ne Rahvaerakond)

EME – Estonská venkovská lidová strana (Eesti Maarahva Era- kond)

ER – Estonská reformní strana (Eesti Reformierakond)

ERL – Estonská lidová unie (Eestimaa Rahvaliit)

ERSP – Estonská národní nezávislá strana (Eesti Rahvusliku Sõl-

tumatuse Partei)

I – Vlast (Isamaaliit), od 1995 Vlastenecká unie (Isamaaliit)

IRL – aliance I a RP (Erakond Isamaa ja Res Publica Liit)

KMÜ – aliance EKK a ERL (Koonderakond ja Maarahva Ühendus)

M – Umírnění (Rahvaerakond Mõõdukad)

RP – Res Publica (Erakond Res Publica)

SDE – Sociálnědemokratická strana (Sotsiaaldemokraatlik Era-

kond) VKR – Lidová strana republikánů a konzervativců (Vabariiklaste-

ja Konservatiivide Rahvaerakond)

7 8 SEZNAM ZKRATEK POLITICKÝCH STRAN

Lotyšsko

DPS – Demokratická strana „Saimnieks“ (Demokrātiskā partija

"Saimnieks")

JL – Nová éra (Jaunais laiks)

JKP – Nová konzervativní strana (Jaunā konservatīvā partija)

JP – Nová strana (Jaunā partija)

JV – Nová jednota (Jaunā Vienotība)

KDS – Křesťanská demokratická unie (Kristīgi demokrātiskā

savienība) KPV LV – Kdo vlastní stát? (Kam pieder valsts?)

LAAT – Pro rozvoj Lotyšska (Latvijas attīstībai)

LC – Lotyšská cesta (Latvijas Ceļš)

LNNK – Lotyšská národní konzervativní strana (Latvijas Nacio-

nālās Neatkarības Kustība)

LPP – Lotyšská první strana (Latvijas Pirm Partija)

LPP-LC – aliance LPP a LC (Latvijas Pirmā partija / Latvijas Ceļš)

LVP – Lotyšská strana Jednota (Latvijas Vienības partija)

LZP – Lotyšská strana zelených (Latvijas Zaļā partija)

LZS – Lotyšská farmářská unie (Latvijas Zemnieku Savienība)

NA – Národní aliance (Nacionālā apvienība)

PLL – Za dobré Lotyšsko (Par Labu Latviju)

PS – Občanská unie (Pilsoniskā savienība)

SC – Centrum shody (Saskaņas Centrs)

8 SEZNAM ZKRATEK POLITICKÝCH STRAN 9

TB – Za vlast a svobodu (Tēvzemei un Brīvībai)

TB/LNNK – aliance TB a LNNK (Nacionālā apvienība / Tēvzemei un Brīvībai)

TP – Lidová strana (Tautas Partija)

TPA – Politický svaz ekonomů (Tautsaimnieku politiskā ap-

vienība)

V – Jednota (Vienotība)

VL – Společně pro Lotyšsko (Visu Latvijai)

ZRP – Zatlersova reformní strana (Zatlera Reformu partija)

ZZS – Svaz zelených a farmářů (Zalo un Zemnieku savieniba)

ÚVOD

1 Úvod

Bakalářská práce se zaměřuje na komparaci postavení hlav státu ve dvou pobaltských republikách, Estonsku a Lotyšsku. Odborná politolo- gická literatura již od 90. let věnuje více pozornosti třetí z pobaltských zemí, Litvě, v souvislosti s níž rozvíjí diskuze o povaze možného místní- ho semiprezidencialismu (Auers 2013: 191-2). Následující text si po- dobné ambice neklade, jelikož jeho cílem je srovnání postavení prezi- dentů v zemích s čistě parlamentními systémy vlády (Auers 2015: 44, Švec 2004a: 126-7, b: 205). Nicméně skutečnost, že v Estonsku i Lotyš- sku je pozice hlavy státu považována za slabou, nevylučuje možnost nalezení zajímavých a podstatných rozdílů v systémovém nastavení i praktickém fungování tamní politiky. Cílem práce není pouze teoretický popis ústavního zakotvení instituce prezidenta v obou státech, nýbrž i komplexnější analýza výkonu prezidentské funkce jednotlivými politiky. Jejímu provedení však musí předcházet alespoň základní deskripce formálního postavení hlavy stá- tu v obou republikách, jež se v tomto případě zaměří na způsob volby (a odvolání) prezidenta a jeho pravomoci suspenzivního veta, jmenová- ní vlády a rozpouštění parlamentu. Poté, co budou zjištěny shody a od- lišnosti ústavního nastavení obou zemí, může následovat popis, rozbor a samotná komparace reálné politické situace. Část zabývající se fungováním systému bude představovat klíčovou část práce, jelikož reálný výkon (nejen prezidentských) pravomocí je vždy poněkud odlišný od toho, co je doslovně vymezeno ústavními texty. Formální pravidla nikdy nemohou předvídat konkrétní situace, a proto nechávají určitý prostor pro interpretaci závislou na nastalé politické situaci. Kroky jednotlivých prezidentů jsou nakonec vždy ovlivňovány také historickou tradicí a osobností a charismatem daných politických hráčů (Hloušek 2013: 20, Pavlíček 2014: 279), jež jako pro- měnné v rozsáhlých kvantitativních studiích zanikají.

METODOLOGIE

2 Metodologie

Metody a cíle výzkumu

Ve výzkumu bude využito komparativní metody, jež je považována za jednu ze tří (či čtyř) hlavních vědeckých metod1. Jedna z jejích funkcí přesně odpovídá tomu, čemu se chci ve své práci věnovat, totiž kom- plexní analýze institucí, nalezení a vysvětlení rozdílů a podobností mezi nimi a pochopení specifik jejich fungování. Zvolený design zaměřený na důkladné porozumění jednotlivým případům bez tvorby teoretických zobecňujících závěrů je známý též pod označením kontrast kontextů (Karlas 2008: 67, Novák 2011: 298, 300-1). Konkrétně bude využita tzv. binární (párová) komparace, při níž dochází ke srovnání pouze dvou případů, což by však mělo vzhledem k určené délce textu zajistit hlubší a detailnější přístup, jenž by při za- hrnutí většího množství vzorků nebyl možný (Morlino 2018: 53, Novák 2011: 320). Výzkum bude rozdělen do dvou částí. První z nich nejprve definuje, jak v daném systému dle ústavních pravidel probíhá volba (a případné odvolání) hlavy státu a jakými pravomocemi zde disponuje v oblastech jmenování vlády, rozpouštění parlamentu a vetování zákonů, což jsou dle odborné literatury podstatná kritéria charakterizující postavení jednotlivých hlav států. Teorie předpokládá, že čím vzdálenější je prezi- dentská volba od zákonodárného sboru, tím silnější pozici ve vztahu

1 Lijphart uvádí metody experimentální, statistickou, případovou a komparativní, přičemž komparace pracuje s malým množstvím zkoumaných případů. Případová studie je někdy též řazena pod metodu komparativní, avšak jak si všímá mj. G. Sar- tori, často zcela ignoruje komparativní postupy (K. Kouba zase poukazuje na to, že řada těchto studií ve skutečnosti pracuje s více než jedním případem, např. při srovnání několika časových období v rámci jednoho prostoru). Statistika se využí- vá při velkém množství případů a experimentální metoda je ve společenských vě- dách téměř neaplikovatelná – B. Říchová hovoří o komparaci jako o určité substi- tuci experimentu (Kouba 2011: 396, Lijhart 1971: 682, 691, Říchová 2004: 77, Sar- tori 1991:243).

13 METODOLOGIE k tomuto orgánu prezident nabývá. Podílení se na formování vlády v kombinaci s multipartismem může za příznivě nastavených podmínek prezidenta opravňovat k přímému ovlivňování podoby budoucího kabinetu. Okolnosti podmiňující prezidentovu pravomoc rozpouštět parlament pak přímo rozhodují o míře jeho vlivu na zákonodárnou moc. Suspenzivní veto umožňuje zbrzdění legislativy, přičemž jeho užití mů- že díky zvýšené pozornosti veřejnosti vést k pozměnění konečné podoby zákonů i přes relativní jednoduchost jeho přehlasování (Filip, Svatoň 2011: 238-9, Köker 2017a, Kubát 2004: 201, Pavlíček 2014: 270, 277). Cílem této části textu bude odpovědět na následující výzkumnou otázku:  Jak se liší ústavou zakotvené pravomoci estonského a lotyš- ského prezidenta? Druhá a pro výsledek výzkumu podstatnější část práce se zaměří na reálné působení politiků, kteří zastávali prezidentské funkce v daných státech od znovunabytí nezávislosti počátkem 90. let do sou- časnosti. U každého z nich bude shrnuto, jakým politickým kapitálem disponoval v době zvolení2 a jak daná volba probíhala. Následně bude jeho funkční období zkoumáno z pohledu výše vysvětlených aspektů. Provedená analýza spolu s již zjištěnými fakty o formálních pravomo- cích prezidentů povede k zodpovězení druhé výzkumné otázky:  Jak se liší reálné postavení hlavy státu v Estonsku a Lotyš- sku?

Kritéria výběru zemí

Ve výzkumu budou mezi sebou komparovány země, jež mají více spo- lečných než odlišných aspektů, což odpovídá tzv. metodě největší po- dobnosti (Most Similar Systems Design, jinak také nazývané jako Millo- va metoda rozdílu – Novák 2011: 328-9)3.

2 Zda se jednalo o osobu veřejnosti známou, případně jakými politickými funkcemi v minulosti disponovala a s jakými stranami byla spojena. 3 V sociálních vědách sice nelze dosáhnout požadované eliminace třetích proměnných, jelikož neexistují případy, které by si byly zcela podobné ve všech prvcích kromě jediného (Morlino 2018: 82-3, Novák 2011: 328-9), i přes to však snaha o nalezení

14 METODOLOGIE

Jedná se o dva geograficky blízké a demograficky podobné státy, jež spojuje podobná dávná i nedávná historie. Estonsko se rozkládá na 45 227 km² a v současnosti zde žije přibližně 1 304 800 obyvatel, z nichž 69 % tvoří Estonci a 25 % Rusové. 64 559 km² lotyšského úze- mí obývá 1 916 900 osob, přičemž Lotyši představují 62 % obyvatel, Rusové přibližně 27 % (World Population Review 2019a, b). Obě země patří mezi nejvíce nevěřící národy světa. Mezi věřícími obyvateli je roz- šířeno luteránství a pravoslaví, v Lotyšsku lze pozorovat též vliv řím- skokatolické menšiny (Auers 2015: 3, Kasekamp 2010: 187)4. Oba národy sdílejí podobný osud podrobených malých společen- ství, jež dlouhá staletí zápasila o přežití pod střídajícími se nadvládami Němců, Poláků, Rusů i Švédů (Kasekamp 2010: ix, Švec et al. 1996: 5-6). V dnešní podobě vznikly republiky až po konci první světové války, avšak krátká éra demokracie byla počátkem 30. let vystřídána nástu- pem autoritativních režimů opírajících se mj. o nacionalismus. Období autoritarismu, v Estonsku spojeno s Konstantinem Pätsem, v Lotyšsku s Kārlisem Ulmanisem, však v očích veřejnosti dodnes představuje „zla- tý věk“, dobu relativní prosperity a efektivního fungování politiky. Nao- pak předchozí etapa bývá spojována s bojem o moc mezi zkorumpova- nými politickými stranami (Auers 2015: 41, Švec et al. 1996: 186-95). Malá důvěra v politické strany a velká míra personalizace politiky jsou v souvislosti s historií v estonské i lotyšské politické kultuře doposud zakořeněny (Auers 2015: 94-8, Hloušek 2005: 551-2).

co nejpodobnějších systémů stírá největší rozdíly a činí tak vzniklou komparaci smysluplnější (Berg-Schlosser 2012: 35). 4 Estonci však mají vývojově blíže k Finům, Laponcům či Maďarům, a nejsou tedy pří- buzní s Litevci a Lotyši, což jsou Indoevropané a jediní přežívající členové baltské etnické rodiny; tato odlišnost se nejvíce odráží ve zřejmé nepodobnosti ugrofinské estonštiny a baltské lotyštiny. Pro své spojení s Finskem bylo Estonsko vnímáno již v době okupace jako „nejzápadnější“ ze sovětských republik, později představova- lo nejrychleji se rozvíjející stát regionu a i dnes je více skandinávské než Lotyšsko a Litva. Na rozdíl od Litvy však Lotyšsko nenachází ani blízké spojení se střední Evropou a bývá tak chápáno jako „nejvíce baltský stát“ (Bendure 2001: 103, 107, 308, Laar 2006: 284, Švec et al. 1996: 271).

15 METODOLOGIE

Země definitivně pozbyly samostatnosti v roce 1940 a po éře so- větské okupace (s přestávkou německé okupační správy v letech 1941- 1944) se znovuobnovení suverenity dočkaly až v letech devadesátých, a to jen pár hodin po sobě – 20. srpna 1991 vyhlásilo jednostranně sa- mostatnost Estonsko a 21. srpna Lotyšsko (Kasekamp 2010: 131-140, 171, Švec et al. 1996: 5-6). Oba státy se staly součástí NATO i EU v roce 2004 a v roce 2015 přijaly euro jako svou měnu. Dnes v souvislosti s nimi hovoříme o dvou konsolidovaných plně demokratických republi- kách (Auers 2015: 1-2, Freedom House 2019a, b). Z pohledu stávajícího politického režimu patří země mezi demo- kratické unitární parlamentní republiky s nepřímo volenou hlavou stá- tu a jednokomorovým parlamentem5, voleným proporčním volebním systémem (Auers 2015: 1-2, Švec 2004a, b). Prezidenti obou zemí jsou často z pohledu ústav charakterizováni jako slabí političtí hráči s primárně reprezentativními a symbolickými pravomocemi (Frye 1997: 527, Kasekamp 2010: 173, Nikolenyi 2014: 34-5).

5 V estonském parlamentu (estonsky Riigikogu) zasedá 101 poslanců volených na čtyři roky (The Constitution of the Republic of Estonia, § 60). Lotyšský parlament (Saeimu) tvoří 100 poslanců, jejichž mandát taktéž trvá čtyři roky (The Constituti- on of the Republic of Latvia, čl. 5, 10).

16 ÚSTAVNÍ PRAVOMOCI PREZIDENTŮ

3 Ústavní pravomoci prezidentů

Estonská a Lotyšská ústava

Výrazně odlišná je podoba ústav obou zemí. V Estonsku vznikl po pro- hlášení samostatnosti v Ústavodárném shromáždění zcela nový text, jehož obsah byl pouze zčásti inspirován meziválečnými estonskými ús- tavami a jenž byl následně v červnu 1992 občany přijat v referendu (Pospíšil 1999: 21, Švec 2004a: 122-6). V Lotyšsku o rok později nově zvolený parlament ve snaze o zdůraznění kontinuity vývoje s první republikou obnovil platnost ústavního textu (s původním označením Sa- tversme) z roku 1922, jenž i v období autoritarismu ve 30. letech zůstal formálně nezměněn (Balodis et al. 2013: 50, Švec et al. 1996: 279)6. Přijetí meziválečné ústavy je přitom mezi státy, jež znovu nabyly nezávislosti, unikátní. I přes průběžné novelizace je text stručnější než později vytvořené ústavy moderních evropských republik, což je spojeno s nedostatečnou specifikací řady aktů. Naproti tomu jiné evropské ústavy včetně estonské obsahují detailnější technickou regulaci (Badov- skis et al. 2017: 192-3, Balodis et al. 2013: 50, Krūma, Plepa 2016: 12).

Estonsko7

3.2.1 Volba a odvolání prezidenta Estonský prezident je volen nepřímo, parlamentem či speciálním vo- lebním shromážděním8 (podrobnosti upravuje § 79 ústavy). Právo no-

6 Estonsko se k podobnému bezkonfliktnímu kroku uchýlit nemohlo. Pokud by byla téměř beze změn obnovena ústava z roku 1920, vznikl by znovu „super- parlamentní“ systém. Naopak pozdější ústavy z let 1934 a 1938 zakotvovaly „super-prezidentské“ autoritářské režimy (Auers 2015: 19-25, Norkus 2013: 10-11). 7 Pokud není v textu uvedeno jinak, odkazují následující řádky k příslušným částem estonské ústavy, jež je v aktuální podobě dostupná v oficiálním anglickém překla- du (The Constitution of the Republic of Estonia). 8 S výjimkou první volby v roce 1992, jejíž podrobnosti přibližuje druhá část práce.

17 ÚSTAVNÍ PRAVOMOCI PREZIDENTŮ minovat kandidáta má minimálně pětina členů parlamentu. Kandidovat smí pouze estonský občan narozený na území státu, jenž překročil po- žadovanou věkovou hranici 40 let; volební zákon dále vylučuje i osoby aktivní v obranných složkách země (President of the Republic Election Act, § 2). Proces výběru prezidenta je zahájen tajnou parlamentní volbou, v níž je ke zvolení nutno získat minimálně 2/3 hlasů všech členů Rii- gikogu. Pokud žádný z kandidátů tuto podporu neobdrží, koná se násle- dujícího dne druhé kolo provázené novou nominací kandidátů. Volba probíhá za totožných podmínek, a pokud opět není úspěšná, proběhne téhož dne kolo třetí, do nějž postoupí dva nejúspěšnější kandidáti z kola druhého (stále platí nutnost zisku 2/3 hlasů). V případě, že z popsaného procesu nevzejde vítěz, předseda Rii- gikogu do měsíce svolá volební shromáždění sestávající z členů parlamentu a zástupců rad orgánů místní samosprávy. Každá z místních rad si volí nejméně jednoho reprezentanta, přičemž jejich další počet závisí na počtu zde žijících občanů s volebním právem. Zástupci musí být es- tonskými občany a členy dané rady (President of the Republic Election Act, § 22). Volby se účastní oba kandidáti z třetího parlamentního kola, k nimž mohou přibýt další osoby nominované minimálně 21 členy celé- ho shromáždění. Hlava státu je zvolena většinou hlasů všech členů. Po- kud není první kolo úspěšné, postupují dva nejsilnější kandidáti do kola druhého, jež se za stejných podmínek koná téhož dne. Volební zákon pamatuje také na situaci neúspěchu – v takovém případě se volební procedura vrací zpět do parlamentu a celý proces se opakuje (President of the Republic Election Act, §26). Prezident je volen na pět let, přičemž tatáž osoba nesmí úřad za- stávat více než dvě funkční období za sebou (§ 80). Po dobu výkonu funkce je prezidentovi pozastaveno členství v politické straně (§ 84). Parlament ani žádné speciální shromáždění nemůže zvoleného prezidenta zbavit úřadu. Z ústavy končí jeho mandát pouze rezignací, pravomocným odsuzujícím soudním rozhodnutím, úmrtím, nástupem nového prezidenta (§ 82) či rozhodnutím Státního soudu o trvalé ne- schopnosti hlavy státu vykonávat své povinnosti (§ 83).

3.2.2 Jmenování vlády Dle § 89 ústavy nominuje prezident kandidáta na premiéra a pověřuje ho sestavením vlády. Kandidát během čtrnácti dnů předloží parlamentu

18 ÚSTAVNÍ PRAVOMOCI PREZIDENTŮ zprávu, v níž zdůvodní, dle jakých principů chce vládu vytvořit. Parla- ment poté bez diskuze (každý poslanec má pouze právo na dvě otázky položené tomuto kandidátovi) veřejným hlasováním rozhodne, zda nominovanou osobu přijímá. Dle jednacího řádu Riigikogu je k získání důvěry nutno obdržet prostou většinu hlasů přítomných poslanců, při- čemž pro usnášeníschopnost orgánu musí být přítomna více než polo- vina jeho členů (Riigikogu Rules of Procedure and Internal Rules Act, §§ 76, 131). Nový premiér během sedmi dnů předloží prezidentovi seznam členů budoucí vlády, kterou následně prezident ve třídenní lhůtě jme- nuje. V případě, že kandidát v parlamentním hlasování neuspěje, není schopen sestavit vládu nebo se pověření vzdá, prezident má sedm dnů na nominaci jiného kandidáta. Pokud nenominuje žádnou osobu nebo se této pravomoci vzdá či pokud ani druhý kandidát neuspěje ve výše uvedeném procesu, právo na nominaci premiéra přechází do Riigikogu. Parlamentní kandidát následně prezidentovi představí členy budoucí vlády. Pokud se toto nestane do čtrnácti dnů od přechodu nominačního práva do parlamentu, vyhlásí prezident nové volby (§ 89). Prezident nemá právo ovlivňovat složení vlády, dle ústavy jsou všechny změny činěny na návrh premiéra (§ 90), dle příslušného záko- na navíc ve třídenní lhůtě (Government of the Republic Act, §§ 5, 7). Vláda odstupuje pouze po první schůzi nově zvoleného parlamentu, rezignaci či úmrtí předsedy vlády, vyslovení nedůvěry vládě či jejímu předsedovi či po neúspěšném opakovaném procesu vyslovení důvěry (§§ 92, 98).

3.2.3 Rozpouštění parlamentu Parlament může být rozpuštěn pouze po splnění ústavou přesně vyme- zených podmínek. Jeden ze způsobů je spojen s nemožností sestavení nové vlády dle § 89 (viz výše). Po úspěšném pokusu o vyslovení nedů- věry vládě či jejímu předsedovi (nutná podpora většiny všech poslanců) může být na návrh vlády prezidentem parlament rozpuštěn a vyhlášeny předčasné volby (§ 97)9. Ty jsou vyhlášeny také poté, co Riigikogu ne-

9 Vláda také může kdykoliv v průběhu funkčního období požádat o opětovné vyslovení důvěry, a to jejím spojením s přijetím návrhu vybraného zákona. V tomto případě

19 ÚSTAVNÍ PRAVOMOCI PREZIDENTŮ schválí státní rozpočet ani během prvních dvou měsíců rozpočtového roku (§ 119). Parlament může požádat o schválení návrhu zákona či jiné záleži- tosti státního zájmu občany v referendu (kromě ústavou vymezených oblastí dle § 106). Občané rozhodují většinou zúčastněných, jejich roz- hodnutí je závazné a prezident má povinnost ho vyhlásit. Ovšem nezís- ká-li návrh podporu, prezident rozpustí parlament a vyhlásí předčasné volby (§ 105).

3.2.4 Suspenzivní veto Prezident vyhlašuje zákony dle §§ 105 a 107 ústavy. Odmítnout přitom může pouze zákon přijatý parlamentem – v takovém případě ho během čtrnácti dnů parlamentu s odůvodněním vrátí k novému projednání (veto běžného zákona je přehlasovatelné prostou většinou, u zákonů týkajících se ústavně vymezených oblastí dle § 104 je pro běžné i opě- tovné přijetí zákona nutná nadpoloviční většina všech poslanců). Pokud Riigikogu zákon podruhé schválí v původním znění, prezident ho vyhlá- sí či se obrátí na Státní soud10 s návrhem na prohlášení daného zákona za protiústavní. V případě, že soud konstatuje slučitelnost zákona s ús- tavou, prezident ho vyhlásí.

však ústava ani zákon upravující fungování vlády s možností předčasných voleb nepočítají (§ 98, Government of the Republic Act, § 8). 10 Státní soud je dle ústavy nejvyšším soudem Estonska, jenž přezkoumává rozhodnutí soudů nižší instance. Zároveň však vykonává i pravomoci ústavního přezkumu (§§ 148 a 149). V zemi bylo již několikrát diskutováno zavedení instituce samostatné- ho Ústavního soudu, avšak parlament i Státní soud k této možnosti vyjádřily nega- tivní stanovisko (Mesonis 2011: 84).

20 ÚSTAVNÍ PRAVOMOCI PREZIDENTŮ

Lotyšsko11

3.3.1 Volba a odvolání prezidenta Funkční období lotyšského prezidenta je čtyřleté (čl. 35), přičemž tatáž osoba nesmí úřad zastávat více než osm po sobě jdoucích let (čl. 39). Kandidátem může být každý právně způsobilý lotyšský občan starší 40 let; vyloučeni jsou však jedinci držící dvojí občanství (čl. 37)12. Jednotlivé kroky volby jsou zahrnuty v jednacím řádu Saeimy. Kandidáti jsou navrhováni členy parlamentu a ke zvolení potřebují v daném orgánu získat minimálně 51 hlasů (nadpoloviční většinu všech poslanců dle čl. 36 ústavy)13. Pokud není nikdo zvolen v prvním kole, koná se kolo druhé, do nějž postupují všichni soupeři. Do případného třetího kola opět postupují všichni kandidáti, nyní však již bez nejslab- šího z druhého kola; zmíněná procedura s postupnou eliminací nejméně úspěšných se opakuje do té doby, dokud někdo ze zúčastněných nezíská požadovaný počet hlasů. Jestliže ani v posledním kole zbylý kandidát neobdrží nadpoloviční většinu všech hlasů, proběhne zcela nová volba včetně nominace kandidátů (Rules of Procedure of the Saeima, čl. 25- 26). Na návrh ne méně než poloviny všech členů parlamentu se může konat neveřejná parlamentní schůze, na níž mohou minimálně 2/3 všech členů odhlasovat odvolání prezidenta z úřadu (čl. 51). Jiné mož- nosti zkrácení funkčního období hlavy státu zahrnují odstoupení, úmrtí

11 Následující text až na vyznačené výjimky odkazuje k příslušným částem lotyšské ústavy, v oficiální anglické verzi dostupné na stránkách parlamentu (The Consti- tution of the Republic of Latvia), bohužel však bez zakomponované novelizace z 1. 1. 2019. Platná ústava je tak momentálně oficiálně zveřejněná pouze v lotyštině (Latvijas Republikas Satversme). 12 Podrobnosti volby včetně bližší specifikace požadavků, které musí prezidentský kandidát splňovat, byly legislativně upraveny až v roce 2007 (Krūma, Plepa 2016: 66-7, Valsts prezidenta ievēlēšanas likums, čl. 3). 13 Všechny doposud proběhlé prezidentské volby se konaly tajným hlasováním. S platností od 1. 1. 2019 však byla ústavní novelizací parlamentní volba změněna z tajné na veřejnou (čl. 36, Latvian Public Broadcasting 2018).

21 ÚSTAVNÍ PRAVOMOCI PREZIDENTŮ a odvolání na základě neúspěšného referenda vyhlášeného prezidentem (čl. 50, 52). Prezident může být se souhlasem nejméně 2/3 členů parlamentu také trestně stíhán (čl. 54).

3.3.2 Jmenování vlády Ústava stanovuje, že vláda je sestavována osobou pověřenou k tomu prezidentem republiky (čl. 56). K výkonu svých pravomocí potřebuje vláda důvěru Saeimy, jíž je také odpovědná (čl. 59)14. Pro značnou stručnost ústavy jsou podrobnosti sestavení kabinetu specifikovány zákonem. Prezident nejprve navrhuje kandidáta na premiéra, jenž poté nominuje jednotlivé ministerské kandidáty, zformuluje vládní program a požádá parlament o důvěru, která je dle ústavy vyjádřena většinou hlasů přítomných poslanců (čl. 24) za účasti minimálně poloviny všech členů (čl. 23). Okamžikem získání důvěry se vláda považuje za jmeno- vanou a její členové se ujímají úřadu. Každý premiérem navržený nový ministr musí také Saeimu žádat o důvěru (čl. 59 ústavy, Cabinet Structure Law, čl. 14-17). Pokud parlament vysloví vládě či premiérovi nedůvěru, vláda odstupuje (čl. 59). K vyslovení nedůvěry (stejně jako k potvrzení důvěry) je vyžadováno nadpoloviční většiny poslanců za podmínky usnáše- níschopnosti parlamentu (čl. 23 a 24). Nedůvěra je vládě vyslovena také v případě, že parlament neschválí vládou předkládaný návrh státního rozpočtu (Rules of Procedure of the Saeima, čl. 30).

14 Ústavní soud Lotyšska v roce 1998 rozhodnutím upřesnil, že vyslovení důvěry vládě po jejím jmenování je aktem postačujícím k jejímu právoplatnému fungování. Po- kud vláda důvěru ztratí, prezident je oprávněn pověřit jejího původního předsedu či jinou osobu vytvořením vlády nové. Rozhodnutí také stanovilo, že může dojít k opětovnému hlasování o důvěře, což nyní zakotvuje zákon o fungování vlády a jednací řád Saeimy. Žádost o důvěru může být na žádost vlády též spojena s přijetím vybraného zákona (Cabinet Structure Law, čl. 18, Rules of Procedure of the Saeima, čl. 30, The Constitutional Court of the Republic of Latvia, case No. 03 - 04(98)).

22 ÚSTAVNÍ PRAVOMOCI PREZIDENTŮ

3.3.3 Rozpouštění parlamentu Ústava nepočítá s možností rozpuštění parlamentu a konání předčas- ných voleb v případě odmítnutí důvěry či vyslovení nedůvěry vládě parlamentem (viz výše). Prezident však může rozpuštění Saeimy navrh- nout a návrh předložit k potvrzení občanům v referendu, v němž musí svůj souhlas vyslovit nadpoloviční většina zúčastněných15, jejichž roz- hodnutí je závazné (čl. 48). V případě úspěšného prezidentova návrhu se nové volby konají do dvou měsíců; po tuto dobu zůstává platný man- dát původních poslanců, ovšem schůze mohou probíhat pouze po svo- lání prezidentem, jenž také určuje pořad jejich jednání (čl. 48-49). Po- kud se však ve zmiňovaném referendu nadpoloviční většina hlasujících vysloví proti rozpuštění Saeimy, prezident je považován za odvolaného a parlament zvolí pro zbytek jeho mandátu prezidenta nového (čl. 50). Nedávná ústavní novelizace (čl. 14) zavedla druhou možnost roz- puštění Saeimy, a to s využitím instituce celostátního referenda, jež se může konat po návrhu nejméně desetiny voličů. Pro jeho platnost je nutný souhlas většiny zúčastněných, musí se však početně jednat o mi- nimálně 2/3 účastníků posledních parlamentních voleb (článek nemůže být uplatněn v ústavou stanovených lhůtách, např. rok před parlament- ními volbami a rok po nich).

3.3.4 Suspenzivní veto Prezident uveřejňuje zákony schválené parlamentem (čl. 69-70). Bě- hem deseti dnů po přijetí zákona ho může hlava státu s písemným odů- vodněním vrátit předsedovi Saeimy s požadavkem na opětovné projed- nání. Pokud parlament zákon znovu přijme v původním znění (u běž- ných zákonů je k tomu potřeba souhlasu nadpoloviční většiny přítom- ných poslanců), prezident již podruhé nemůže uveřejnění odmítnout (čl. 71, Rules of Procedure of the Saeima, čl. 143), má však právo ho nej- více o dva měsíce odložit. Měl by tak učinit, pokud jej o to do deseti dnů od schválení požádá minimálně třetina všech poslanců. Takto odložený zákon je předložen občanům v referendu, pokud o to požádá nejméně

15 Není přitom zavedeno požadované minimální kvórum účasti; výsledky referenda proto platí, ať se ho zúčastní jakýkoliv počet občanů (Balodis et al. 2013: 75).

23 ÚSTAVNÍ PRAVOMOCI PREZIDENTŮ desetina voličů (jestliže během odkladu takový požadavek nepřijde, je po uplynutí lhůty zákon uveřejněn). Referendum se konat nemůže, jest- liže o věci Saeima hlasuje znovu a podpoří ji minimálně 3/4 hlasů všech členů (čl. 72) či jestliže se daný zákon týká ústavně vymezených oblastí (dle čl. 73). Pro zrušení zákona je vyžadována podpora nadpoloviční většiny hlasujících za podmínky účasti alespoň poloviny účastníků předchozích parlamentních voleb (čl. 74). Pokud Saeima 2/3 všech čle- nů rozhodne o naléhavosti daného zákona, tento musí být do tří dnů prezidentem uveřejněn, přičemž nesmí být uplatněno pravomoci veta či odkladu (čl. 75).

Srovnání postavení prezidentů z pohledu ústav

V obou sledovaných zemích probíhá volba hlavy státu nepřímo, což prezidentům neumožňuje alespoň rétoricky se při svém konání opírat o legitimitu danou voliči. Zatímco v Lotyšsku neexistuje možnost pře- sunutí volby na jiný orgán, estonský prezident je po zablokování parla- mentní volby vybírán zvláštním volebním shromážděním se spoluúčastí zástupců místní samosprávy. Teoretickou možnost selhání celého procesu a nutnost jeho opakování předpokládá legislativa obou republik, nelze proto jednoznačně konstatovat, že by jedna z volebních procedur zaručovala menší komplikace a rychlejší průběh. Tajná volba má navíc tendenci podporovat taktické hlasování a redukovat důležitost stranic- ké disciplíny, v důsledku čehož může celý akt trvat ještě déle (Auers 2013: 198, Nikolenyi 2014: 36).16 V Estonsku i Lotyšsku je předpokla- dem pro zvolení nové hlavy státu dohoda parlamentních subjektů, v případě prvně jmenovaného státu však neexistence potřebné shody nemusí implikovat nemožnost zvolení budoucího prezidenta, jelikož svolané volební shromáždění rozšiřuje původní parlamentní volební orgán.

16 V Lotyšsku bude v budoucnu podobu volby naopak ovlivňovat veřejné hlasování poslanců, jež by dle předpokladů mělo zajistit eliminaci zákulisních dohod (La- tvian Public Broadcasting 2018). Skutečný účinek nových pravidel však již tato práce mapovat nebude, jelikož všichni dosavadní prezidenti byli zvoleni ve volbě tajné.

24 ÚSTAVNÍ PRAVOMOCI PREZIDENTŮ

Riigikogu nemá možnost ze své vůle zvoleného prezidenta odvolat. Naproti tomu lotyšský parlament disponuje pravomocí zbavit hlavu státu úřadu, a to unikátně pouze na základě rozhodnutí zákonodárců bez nutnosti bližší specifikace důvodů (běžnější je podmínění podobné- ho kroku např. prezidentovým překročením ústavních pravomocí, srov. Badovskis et al. 2017: 198). Ač tedy lotyšský prezident dle ústavy není politicky odpovědný (čl. 53), řada autorů interpretuje jeho postavení jako de facto závislé a odpovědné parlamentu (Badovskis et al. 2017: 198, Olechno 2011: 51, Švec 2004b: 205). V proceduře jmenování vlády mají prezidenti v obou zemích for- málně pouze možnost výběru libovolného kandidáta na premiéra. V Estonsku je tato pravomoc explicitně omezena na dva první pokusy, po jejichž neúspěchu zmíněné právo přechází na parlament. Lotyšská ústava podrobněji jmenování kabinetu nespecifikuje, avšak v žádné přidružené legislativě se nehovoří o případném přenosu nominační pravomoci. Prezident tak může být limitován pouze vnitřní snahou o co nejefektivnější průběh celého procesu, ovšem povinnost konzultovat situaci se zástupci parlamentních stran či jinými osobami ústavně za- kotvena není (Krūma, Plepa 2016: 99). O budoucím složení vlády prezidenti nerozhodují – v Estonsku jsou změny v příslušné lhůtě činěny na návrh premiéra, v Lotyšsku si premiér ministry nominuje sám a o jejich osudu rozhoduje Saeima. V oblasti možného rozpouštění parlamentu má estonský prezident opět omezenější pole působnosti. Zákonodárný orgán dle několika ús- tavních bodů rozpustit musí, a pouze v případě, že Riigikogu vysloví nedůvěru vládě a ta požádá o vypsání nových voleb, smí se rozhodnout, zda parlament rozpustí či zda někoho pověří sestavením nového kabinetu. Lotyšský prezident je povinen konat dle rozhodnutí občanů v referendu, může však takové lidové hlasování i sám iniciovat. V této z pohledu ústavního práva značně ojedinělé pravomoci přitom není limitován žádnými (např. časovými) omezeními a formálně své rozhod- nutí nemusí ničím zdůvodňovat. V případě konání daného referenda je pak přímo konfrontován s parlamentem, neboť vzhledem k tomu, že referendum je platné při libovolné volební účasti, je jeho výsledkem buď vítězství hlavy státu, nebo Saeimy. Porážka znamená pro obě strany předčasné ukončení funkčního období; není možný žádný dodatečný kompromis (Badovskis et al. 2017: 196, Balodis et al. 2013: 75, Kārkliņa 2013: 1214-18). V této souvislosti bývá zdůrazňována role charismatu

25 ÚSTAVNÍ PRAVOMOCI PREZIDENTŮ a morální autority jednotlivých prezidentů, protože výsledek referenda záleží především na jejich oblíbenosti u veřejnosti (Birzniece 2001: 55). Oba prezidenti disponují právem suspenzivního veta vůči zákonům přijatým v parlamentu, přičemž toto veto je v obou zemích stejně slabé, u běžných zákonů přehlasovatelné prostou většinou hlasů. Lotyšský prezident má však i v tomto bodě rozsáhlejší manévrovací prostor, a to díky pravomoci odložení zákona. Referendum o jeho definitivním (ne)přijetí se však může konat pouze na žádost občanů, proto opět vy- stupuje do popředí faktor osobnosti a popularity dané hlavy státu. Pre- zidentova aktivita může být zastavena jen dostatečně silnou parla- mentní většinou. Estonský prezident je po přehlasování veta oprávněn zákon napadnout pouze z pohledu jeho možného nesouladu s ústavou, nikoliv z vlastních politických či hodnotových důvodů. Ze zákona může přezkum legislativy u Ústavního soudu požadovat také lotyšský prezident (Constitutional Court Law, čl. 17). Ústavní texty tedy přiznávají širší prostor pro možnou aktivitu lo- tyšské hlavě státu. Estonská ústava je ve svém obsahu velmi podrobná a na mnoha místech prezidenta přísně svazuje. Teoreticky má tedy místní prezident působit zejména jako garant ústavnosti a rezervní po- jistka urovnávající konflikty a přispívající k hladkému fungování systé- mu, což je role, která z hlediska státovědy funkci hlavy státu v parla- mentarismu přísluší (Pavlíček 2014: 275). Lotyšská ústava naopak, v důsledku své stručnosti i originality obsahu, vymezuje některé situace, v nichž prezident může sám aktivně konat, a dokonce se při dosta- tečně silné podpoře veřejnosti stát významným politickým hráčem a oponentem parlamentu. Na druhou stranu je to vždy Saeima, kdo prezidenta do funkce volí a kdo ho může při dostatečné shodě kdykoliv opět odvolat. Zdejší hlava státu má teoreticky více možností, jak politiku ovlivňovat, zároveň je však po celou dobu výkonu svého mandátu de facto závislá na zákonodárcích.

26 REÁLNÉ UPLATŇOVÁNÍ PREZIDENTSKÝCH PRAVOMOCÍ

4 Reálné uplatňování prezidentských pravomocí

Estonsko

4.1.1 Lennart Meri (1992-2001)

Nástup do úřadu První prezidentská volba v roce 1992 proběhla ve dvou fázích. Dle pře- važující interpretace byla poptávka veřejnosti po přímé volbě příliš vy- soká na to, aby byla zákonodárci zcela ignorována – roli hrálo přede- vším plánované referendum o nové ústavě (Pospíšil 1999: 21-2, Toomla 2013: 186). Kompromisní řešení mimořádně umožnilo občanům do voleb zasáhnout zasáhnout, ovšem pod podmínkou, že pokud žádný z kandidátů nezíská absolutní většinu hlasů zúčastněných voličů, výběr hlavy státu se přesune do parlamentu. Zákonodárci pak měli rozhodnout mezi dvěma občany nejvíce preferovanými kandidáty (Pettai 2001: 124-6) 17. Prvního kola, jež proběhlo 20. září spolu s parlamentními volbami, se zúčastnili čtyři kandidáti, kteří dokázali sesbírat nutných 10 000 podpisů oprávněných voličů. Žádný z nich však nezískal potřebnou vět- šinu, proto se zbytek volby odehrál na půdě zákonodárného sboru. Zde se mezi sebou utkali spisovatel, bývalý ministr zahraničí a estonský vel- vyslanec ve Finsku Lennart Meri a někdejší předseda Nejvyššího sovětu Estonské republiky Arnold Rüütel18. Parlament, jemuž po volbách do- minovala proreformní volební aliance Vlast (I), zvolil většinou 59 hlasů

17 Nejednalo se o jedinou výjimku z nově nastolených ústavních pravidel; první funkč- ní období estonského prezidenta i parlamentu byla o rok kratší (Pettai 2001: 124). 18 Právě Rüütel přitom patřil díky své momentální popularitě mezi nejhlasitější za- stánce přímé prezidentské volby. Byl sice zatížen komunistickou minulostí, před- stavoval však současně vedoucí postavu estonského boje za nezávislost. U veřej- nosti skutečně zvítězil, zisk 41,8 % hlasů mu nicméně přímé zvolení nezajistil (Pet- tai 2001: 120-1, Pospíšil 1999: 22).

27 REÁLNÉ UPLATŇOVÁNÍ PREZIDENTSKÝCH PRAVOMOCÍ prezidentem Meriho, kandidáta méně populárního, ovšem také výrazně méně spojeného s předešlým režimem a s jasně deklarovanou prozá- padní orientací (Laar 2006: 271, Pospíšil 1999: 22). Opětovné vítězství nad Rüütelem v září 1996 Merimu zajistilo až druhé kolo volby ve svolaném 374členném volebním shromáždění, v němž získal 196 hlasů (Valimised.ee 2019a). Pokles prezidentovy popularity u zákonodárců bývá spojován s jeho nadměrným aktivismem v průběhu výkonu prvního mandátu (Pospíšil 1999: 65)19. Důkaz pro toto tvrzení představuje skutečnost, že Vlastenecká unie (I), vzniklá z původní aliance I, Meriho tentokrát již nenominovala (vystupoval jako kandidát jejích bývalých koaličních partnerů). Veřejnost však jeho opě- tovné zvolení předpokládala a většinově podporovala (Köker 2017a: 269, Tavits 2008: 62).

Jmenování vlád Prvním premiérem Meri zcela bez kontroverzí jmenoval mladého politika M. Laara (I), jehož vládě byla v roce 1994 vyslovena nedůvěra. Pre- zident jeho nástupcem zvolil guvernéra estonské centrální banky S. Kallase, jenž však v parlamentu nezískal podporu. Následně po sérii mezistranických dohod nominoval A. Taranda, jehož „udržovací“ kabinet (tzv. vánoční mírová vláda) ve složení podobném první koalici zů- stal u moci do voleb v roce 1995 (Laar 2006: 271-7, Smith 2002: 83- 93). Do období první Laarovy vlády spadá také Meriho odmítání pláno- vaných změn na postech ministrů ekonomiky a financí. Na trvalý nátlak parlamentunnakonec ustoupil od svých snah o kreativní čtení ústavy (jež nespecifikuje časový úsek, v němž má ke jmenování dojít – přidru- žená legislativa v té době teprve vznikala) a požadavky premiéra akceptoval (Köker 2017a: 191, 204, Norkus 2013: 20, Pettai 2001: 131). V souvislosti s následujícími kabinety již podobné komplikace nenastaly, přičemž do roku 1999 vlády vedl zástupce nejsilnější parla-

19 Meriho aktivismus v domácí politice blíže přibližují následující podkapitoly. Prezi- dent ovšem prováděl také ústavně nepodložené kroky ve vztahu k zahraničí: např. v roce 1995 s ruským prezidentem Jelcinem bez předešlé autorizace vládou do- jednal odchod ruských vojenských jednotek z území státu (Norkus 2013: 20).

28 REÁLNÉ UPLATŇOVÁNÍ PREZIDENTSKÝCH PRAVOMOCÍ mentní strany. Poté byl sice namísto lídra vítězné Estonské strany stře- du (EK) E. Savisaara premiérem nominován opět M. Laar, toto prezidentovo rozhodnutí však nebylo motivováno osobními preferencemi, nýbrž politickou realitou – strana byla zejména kvůli svému kontro- verznímu předsedovi20 ostatními subjekty jako potenciální koaliční partner odmítána (Köker 2017a: 189-91, Laar 2006: 277-81).

Rozpouštění parlamentu I když několikrát bylo nutné jmenovat novou vládu dříve než po konání řádných parlamentních voleb, k naplnění ústavních podmínek vedou- cích k rozpuštění parlamentu nedošlo (Laar 2006: 271-81).

Suspenzivní veto Za dobu svého působení ve funkci odmítl Meri vyhlášení 41 zákonů, přičemž parlament ve většině případů jeho námitky, často upozorňující na nedostatečnou technickou kvalitu legislativy, akceptoval, jednou se zákonem znovu nezabýval a 14 vet přehlasoval. Osmkrát prezident vy- užil práva na přezkum Státním soudem, jenž jeho požadavek zamítl pouze jednou (Tavits 2008: 60-2, Toomla 2013: 177). Aktivnější přitom byl během prvního mandátu: 14 odmítnutých návrhů spadá hned do období první Laarovy vlády, zatímco v průběhu let 1996-2001 již veto- val pouze 16 zákonů. Jeho aktivitu však nelze spojovat se snahou pod- pořit konkrétní politický subjekt, jelikož zákony zamítal bez ohledu na to, které strany je prosadily (Köker 2017a: 95-100, 278, Tavits 2008: 64-7). Nejvíce diskutovaná veta se týkala zákonů o státním občanství. Le- gislativa z roku 1993 ho automaticky udělila pouze meziválečným es- tonským občanům a jejich potomkům, čímž většinu Rusů žijících na území státu uvrhla do znevýhodněné pozice. Meri si však byl vědom, že podobná diskriminace vyvolává kontroverze – zákony týkající se eston- ského občanství či úředního jazyka kritizovala mj. OBSE či Rada Evropy.

20 Problematický byl nejen Savisaarův autoritativní styl jednání (Švec 2004a: 133), ale také jeho dřívější kauzy, z nichž nejznámější spojená s jím iniciovanými odposle- chy politických protivníků zapříčinila jeho odvolání z pozice ministra vnitra a ná- sledný odchod EK z koalice v roce 1995 (Laar 2006: 278, Smith 2002: 96).

29 REÁLNÉ UPLATŇOVÁNÍ PREZIDENTSKÝCH PRAVOMOCÍ

Prezident se proto snažil svými vety diplomaticky pozvedávat obraz Estonska na západě, mj. z důvodů snahy o co nejrychlejší přístup země do mezinárodních organizací (Smith 2002: 86-8, 102, Tavits 2008: 63). V polovině 90. let se Meri také bránil proti snaze o omezení svých pravomocí. Parlament prosazoval závazek prezidenta po volbách jmenovat premiérem předsedu vítězné strany (po přehlasování veta bylo ustanovení zrušeno Státním soudem). Zákonodárci se pokoušeli prezidenta oslabit i v oblastech udělování státního vyznamenání a milostí či v možnosti reprezentovat zemi v zahraničí; z tohoto důvodu jím byl dlouhodobě odmítán zákon upravující fungování prezidentského úřadu, jenž byl vyhlášen až v roce 2001, kdy již neobsahoval žádná omezující nařízení (Tavits 2008: 64, Toomla 2013: 177).

4.1.2 Arnold Rüütel (2001-2006)

Nástup do úřadu V roce 2001 byla očekávána problematická prezidentská volba, jelikož mezi koaličními stranami (I, Umírnění – M a Estonská reformní strana – ER) neexistovala shoda na preferovaném kandidátovi. Po neúspěšné volbě v parlamentu bylo svoláno 367členné volební shromáždění, jež ve druhém kole 186 hlasy překvapivě zvolilo dvojnásobného Meriho pro- tikandidáta z 90. let Arnolda Rüütela. Rüütel tak obdržel příležitost za- stávat post hlavy státu v okamžiku, kdy to již vzhledem k jeho vysoké- mu věku, politickým názorům21 i dlouholeté marginalizaci nebylo široce očekáváno (Huang 2002: 551-4, Švec 2004a: 129, Valimised.ee 2019a). Vítěz voleb, kandidát malé Estonské venkovské lidové strany (EME) disponující sedmi poslaneckými mandáty, se přitom parlament- ních kol volby vůbec nezúčastnil. Jeho zvolení zapříčinila vysoká popularita ve venkovských oblastech, jež jsou tradičně ve volebním shro- máždění široce zastoupeny (Annus 2012, Huang 2002: 546-8, 552).

21 Dlouhodobě nebyl nijak proreformně ani prozápadně orientovaným politikem – z cizích jazyků hovořil pouze rusky a počátkem 90. let odmítal zapojení země do mezinárodních struktur. V inaugurační řeči však podpořil chystaný vstup do EU i NATO, což dle interpretů pozitivně ovlivnilo také postoj části veřejnosti k těmto organizacím (Huang 2002: 553, Smith 2002: 71).

30 REÁLNÉ UPLATŇOVÁNÍ PREZIDENTSKÝCH PRAVOMOCÍ

Jmenování vlád V souvislosti se jmenováním předsedů vlád neprojevil A. Rüütel výraz- nou samostatnou aktivitu. V roce 2003 sice po parlamentních volbách nabídl premiérskou nominaci opět vítěznému Savisaarovi, ten ovšem s vědomím beznadějné situace sám odmítl. Prezident tedy posléze vždy akceptoval existující dohody mezi politickými stranami (Köker 2017a: 190-1, Laar 2006: 283-4, Tavits 2008: 65).

Rozpouštění parlamentu Podobně jako u prvního prezidenta nenastaly ani v období Rüütelova mandátu podmínky nutné k rozpuštění zákonodárného orgánu.

Suspenzivní veto Během výkonu funkce odmítl Rüütel vyhlásit 13 zákonů, přičemž v sedmi případech parlament akceptoval jím navrhované změny, jednou se návrhem znovu nezabýval a pět vet přehlasoval. Z nich se čtyři případy objevily u Státního soudu, jenž dvakrát rozhodl ve prospěch hlavy státu a dvakrát ve prospěch parlamentu (Toomla 2013: 175). Dle analýz (Köker 2017a: 100-5, Tavits 2008: 64-7) byla některá prezidentova rozhodnutí motivována nikoliv starostí o kvalitu legislativy, nýbrž záměrem podpořit stranu, jež ho nominovala do voleb a jež po značnou část jeho mandátu představovala jednoho z menších koaličních partnerů (častěji odmítal zákony, při jejichž schvalování tato strana hlasovala s opozicí). Příkladům dominuje zákon o volbách do Evrop- ského parlamentu, u nějž prezident prosazoval vázané kandidátní listi- ny namísto schválených volných, přičemž oficiálně argumentoval jejich lepší srozumitelností, a legislativa zavádějící elektronické hlasování v komunálních volbách, v rámci níž poukazoval na nedostatečnou za- bezpečenost a existující možnost zmanipulování výsledků (Ruuda 2004, The Baltic Times 2005). Se svými námitkami však neuspěl ani v Riigikogu, ani před Státním soudem. Oba návrhy byly v původní po- době nevýhodné pro jím preferovaný subjekt, stojící na několika málo známých osobnostech a reprezentující převážně venkovské a starší obyvatelstvo. Za zmínku stojí také skutečnost, že Rüütel nevyužíval vládní participace své strany k posílení vlastního vlivu; spíše naopak se EME, později sloučená do širší Estonské lidové unie (ERL) jeho pro- střednictvím snažila vylepšit svou pozici v koalici.

31 REÁLNÉ UPLATŇOVÁNÍ PREZIDENTSKÝCH PRAVOMOCÍ

4.1.3 Toomas Hendrik Ilves (2006-2016)

Nástup do úřadu Obhajující prezident Rüütel nevstupoval do voleb v roce 2006 jako fa- vorit; nedisponoval zvlášť rozsáhlou podporou veřejnosti a také většina relevantních politických stran se netajila tím, že si jeho znovuzvolení nepřejí (především I, RE, pravostředová Res Publica – RP a Sociálněde- mokratická strana – SDE, vzniklá z původních M). Toomas H. Ilves (SDE), mezinárodně uznávaný expert na kybernetickou bezpečnost, bývalý ministr zahraničí a evropský poslanec, jenž vyrůstal v západním exilu a do vlasti se navrátil až po obnovení estonské samostatnosti, byl již předem pokládán za nejsilnějšího Rüütelova vyzyvatele (Auers 2015: 57, Köker 2014c, Pettai 2007: 943-4) Rüütel se pokusil zopakovat osvědčenou taktiku: jelikož bylo pře- dem jisté, že v parlamentu by nutnou podporu nezískal, nenechal se do prvních kol vůbec nominovat, přičemž zástupci jemu nakloněných stran (EK a ERL) svou pasivitou zcela vyloučili zvolení jakéhokoliv kandidáta. Rozhodnutí 345členného volebního shromáždění nebylo předem s jistotou odhadnutelné, nakonec však obhajujícímu prezidentovi jeho plán podruhé nevyšel a Ilves získal dostatečných 174 hlasů již v prvním kole. Jeho úspěch mnozí komentátoři i politici označovali za pozitivní změnu ve smyslu větší orientace na západ a do budoucnosti (Deloy, Laffranque 2006a, b, Pettai 2007: 944-5, Valimised.ee 2019a) V roce 2011 byl považován za reprezentanta konsenzu mezi vlád- noucí elitou a jako takový mandát dle očekávání hladce obhájil, když poprvé v historii získal potřebnou většinu (celkem 73 hlasů) již v prvním kole parlamentní volby (Deloy, Fondation Robert Schuman 2011d, Köker 2011).

Jmenování vlád Do roku 2011 aktivně nezasahoval do podoby exekutivy a řídil se dle existujících mezistranických dohod. Několik měsíců před parlamentní- mi volbami ve zmiňovaném roce se ovšem veřejně vyjádřil, že bez ohledu na jejich výsledek bude bránit přístupu Strany středu (která opět mezi lety 2005-2007 představovala menšího vládního partnera) do no- vé koalice. Jednalo se o reakci na odhalení Savisaarových kontaktů s ruskými investory, kteří měli jeho subjekt financovat. Dle Ilvese by účast EK na vládě mohla představovat bezpečnostní riziko (Köker 2010,

32 REÁLNÉ UPLATŇOVÁNÍ PREZIDENTSKÝCH PRAVOMOCÍ

2017a: 191). Zbylé strany se na vytvoření koalice bez EK snadno shodly nejen po popisovaných volbách, ale i v následujících letech, a žádný zá- sadnější střet mezi aktéry tedy nenastal (Köker 2014b, 2015b).

Rozpouštění parlamentu Ústavou předpokládaná situace ústící v nutnost rozpuštění parlamentu ani v tomto období nevznikla.

Suspenzivní veto Prezident Ilves není spojován s výrazným aktivismem v oblasti užívání suspenzivního veta: v prvním funkčním období tuto pravomoc využil sedmkrát, ve druhém období dvakrát. Parlament v drtivé většině přípa- dů přijal jeho námitky, jen jednou se návrhem znovu nezabýval a jedno veto přehlasoval, ovšem prezident záležitost předal Státnímu soudu, jenž rozhodl v jeho prospěch (Eesti Vabariigi põhiseadus: kommenteeritud väljaanne 2017, Toomla 2013: 175). Na rozdíl od svého předchůdce zastával i přes svou původní pří- slušnost k SDE přísně nadstranickou pozici (i po vyloučení tohoto subjektu z koalice dál podporoval vládní návrhy), zároveň však nijak neusi- loval o pozici aktivního politického hráče (viz Köker 2017a: 106-9)22. Zajímal se zejména o technickou kvalitu legislativy (o její formu, nikoliv obsah) či o dodržení správného postupu při jejím přijímání – například veto zákona o rovnosti pohlaví bylo odůvodňováno doplněním novely o dodatky nesouvisející s její podstatou v průběhu legislativního procesu (Tamm 2009). V oblasti dohledu nad rozhodnutími zákonodárců však dával přednost aktivitě jiných institucí, například tzv. justičního kancléře. S pravomocí veta úzce souvisí mezinárodně mapovaná kauza od- stranění bronzové sochy sovětského vojáka z centra Tallinnu. Ilves od- mítl vyhlásit zákon požadující odstranění připomínek sovětské okupace z veřejných prostranství (opět kvůli údajné protiústavnosti některých

22 Další důkaz podporující tvrzení o převážně reprezentativním charakteru prezident- ství T. H. Ilvese představuje jeho aktivita směřující k oslabení pozice hlavy státu v oblasti jmenování velení branných sil – inicioval převedení těchto výsad na vládu (Klokočka 2005: 73, Köker 2017a: 110).

33 REÁLNÉ UPLATŇOVÁNÍ PREZIDENTSKÝCH PRAVOMOCÍ

článků), načež vláda nechala kontroverzní sochu odstranit, i když prezidentovo veto přehlasováno nebylo. Demonstrace příslušníků ruské komunity provázející zmíněný čin vyústily ve smrt jednoho z protestujících a zemi následně ochromily hackerské útoky cílící na vybrané státní instituce (Cavegn 2017, Hrdličková 2008: 96, Oklahoma News 2007).

4.1.4 Kersti Kaljulaidová (2016-)

Nástup do úřadu Vzhledem ke skutečnosti, že populární Ilves se již nemohl ucházet o třetí mandát, byla v zemi dlouhodobě patrná poptávka po nové osobnosti vhodné pro tuto funkci. Avšak ještě bezprostředně před volbou neexistovala mezi politickými aktéry potřebná shoda a veřejným míně- ním kolovaly pouze nejrůznější spekulace (Deloy 2016a, Köker 2016b). Poté, co dle očekávání selhala parlamentní volba, bylo svoláno širší shromáždění, ovšem tentokrát ani jeho účastníci novou hlavu státu ne- zvolili (v posledním kole volby z 334 členů shromáždění 57 odevzdalo prázdný a tři neplatný hlas). Zablokování procesu veřejnost značně po- bouřilo, přičemž nejčastěji bylo jednání volených představitelů inter- pretováno jako nezodpovědné. V zemi nastala zcela bezprecedentní situace, jelikož vzhledem k rychle se blížícímu konci mandátu součas- ného prezidenta hrozila ústavní krize; strany tedy byly nuceny velmi rychle nalézt potřebný konsenzus pro opakovanou parlamentní volbu. Kersti Kaljulaidová, vystudovaná bioložka dlouhodobě působící v ekonomickém sektoru (mj. bývalá členka Evropského účetního dvo- ra), jež se původní neúspěšné volby neúčastnila, v opakovaném hlaso- vání již na první pokus získala 81 hlasů. Žádná z dominantních politic- kých stran neměla s kompromisní nestranickou kandidátkou problém, ovšem pro veřejnost představovala zcela neznámou tvář, jež nikdy ne- zastávala žádnou viditelnou funkci (ERR 2016, Deloy 2016b, Köker 2016c Riigikogu.ee 2016).

Jmenování vlád Krátce po nástupu do úřadu v roce 2016 hrála při jmenování vlády pouze pasivní úlohu, přičemž se řídila dle požadavku politických stran a bez kritických komentářů kandidátem na premiéra nominovala nového předsedu kontroverzní EK J. Ratase (Freedom House 2019a, Köker

34 REÁLNÉ UPLATŇOVÁNÍ PREZIDENTSKÝCH PRAVOMOCÍ

2017b). Po prozatím posledních volbách v roce 2019 na tento post nominovala K. Kallasovou z vítězné ER, jež se měla s ostatními subjekty dohodnout na budoucí spolupráci (ERR 2019). Avšak po neúspěšných jednáních o podobě koalice ji Riigikogu jako kandidátku nepřijalo a prezidentka posléze sestavením vlády pověřila Ratase, jehož subjekt ve volbách skončil na druhém místě a jenž následně důvěru parlamentu získal. Mezinárodní ohlas vyvolala zejména vládní účast nacionalistické a euroskeptické Estonské konzervativní lidové strany (EKRE) (BNN 2019, Gershkovich 2019).

Rozpouštění parlamentu Ani za dosavadního působení první estonské prezidentky nedošlo k předčasnému rozpuštění legislativního tělesa.

Suspenzivní veto Obraz poměrně pasivní prezidentky podporují také dosavadní zásahy K. Kaljulaidové do přijímané legislativy. V prosinci 2016 byla opozicí i čás- tí občanské veřejnosti žádána o zamítnutí novely zákona o daních; stíž- nosti směřovaly nejen k obsahu zákona, ale také k částečnému vylouče- ní opozice z debaty o něm. Kaljulaidová však přesto legislativu bez prů- tahů vyhlásila (Köker 2017b). Jediným jí odmítnutým zákonem zůstává novela zavádějící speciál- ní zdanění slazených nápojů, jež dle prezidentky porušovala ústavní principy zakotveným vyloučením nápojů podávaných na palubách me- zinárodních lodí a letadel z této povinnosti. Mělo jít o nelegální výhodu pro určitý sektor (a zejména pro největší trajektovou firmu Tallink). Ministr financí trval na původním znění zákona, ovšem vláda se nakonec kvůli vzniklým kontroverzím rozhodla na přijetí dané legislativy netlačit. Riigikogu podruhé zákon neschválilo, načež se tato problema- tika postupně z veřejného prostoru vytratila (ERR 2017a, b, Jegelevičius 2017, Ruuda 2018).

35 REÁLNÉ UPLATŇOVÁNÍ PREZIDENTSKÝCH PRAVOMOCÍ

Lotyšsko

4.2.1 Guntis Ulmanis (1993-1999)23

Nástup do úřadu V roce 1993 bylo v prezidentské volbě nejvíce očekáváno vítězství G. Meierovicse, syna lotyšského meziválečného ministra zahraničí, je- hož kandidaturu navrhli zástupci nejsilnějšího politického subjektu Lo- tyšská cesta (LC). Guntis Ulmanis, člen menší Lotyšské farmářské unie (LZS) a doposud spíše neznámý ekonom, jenž teprve v roce 1989 opustil struktury komunistické strany, se stal překvapivým vítězem poté, co Meierovics po prvotním neúspěchu ve druhém kole odstoupil. Ulmanis následně v kole třetím, v němž již neměl protikandidáta, získal dosta- tečných 53 hlasů (Auers 2015: 57-8, Saeima 1993). Dle převažující interpretace přitom nejdůležitější roli sehrála Ul- manisova spřízněnost i fyzická podobnost s populárním autoritářským prezidentem z meziválečného období (Kārlis Ulmanis byl prastrýcem nové hlavy státu). Jeho zvolení tak mělo symbolizovat další prvek pro- kazující kontinuitu lotyšských dějin; v rozhodování zákonodárců zřejmě sehrála roli nostalgická vzpomínka na minulost. Nový prezident se však stal též terčem kritiky za svou nomenklaturní minulost či nedostateč- nou znalost cizích jazyků. Aby naopak posílil svůj obraz nezávislosti, vystoupil po volbě z LZS (Auers 2013: 196-8, Balodis et al. 2013: 53, Kasekamp 2010: 174). O tři roky později do voleb nastoupili tři jeho protikandidáti, ovšem Ulmanis, nominovaný většinou parlamentních subjektů, byl bez zbytečných průtahů 53 hlasy zvolen již v prvním kole (Saeima 1996).

23 Obě prezidentská období G. Ulmanise byla tříletá v souladu s ústavními pravidly z roku 1922. V roce 1997 byla novelizací tato doba prodloužena o jeden rok, což bylo doprovázeno prodloužením funkčního období parlamentu taktéž na čtyři roky (Olechno 2011: 44).

36 REÁLNÉ UPLATŇOVÁNÍ PREZIDENTSKÝCH PRAVOMOCÍ

Jmenování vlád Prvním premiérem byl nominován zástupce vítězného centristického uskupení LC V. Birkavs, jehož kabinet se kvůli četným neshodám u moci udržel pouhý rok. Na budoucím premiérovi M. Gailisovi (také LC) se sice po nátlaku prezidenta shodla většina relevantních politických sub- jektů, ovšem i tak byla vzniklá vláda nestabilní a musela hledat ad hoc podporu napříč atomizovaným parlamentem (Rakovský 1999: 165, Sprudzs 2001: 153-4) Po parlamentních volbách v roce 1995, v nichž uspěly nové a znač- ně populistické subjekty, započala dlouhá vyjednávání o podobě bu- doucího kabinetu. Prezident ve snaze zabránit možnému ohrožení do- savadního směřování ekonomiky i zahraniční politiky sestavením vlády krátce po sobě pověřil zástupce pravice i levice, ovšem bez úspě- chu. Řešením se stala nominace nezávislého podnikatele A. Šķēleho, jenž sestavil nadměrnou koalici zahrnující značně ideově vzdálené subjekty. Kabinet však pnutí mezi rozdílnými stranami neustál, postupně došlo k odpadnutí levicových uskupení i k výměně na postu premiéra (Auers 2013: 202, Švec 2004b: 209). Šķēle po vstupu do politiky vytvořil vlastní Lidovou stranu (TP), s níž zvítězil v parlamentních volbách v roce 1998. Příliš autoritativní styl vládnutí, jímž se projevoval v minulosti, však oslabil důvěru prezidenta i zbylých stran v jeho schopnosti. Po dalších dlouhých vyjednává- ních se premiérem stal předseda LC, jež skončila ve volbách na druhém místě, V. Krištopans (Rakovský 1999: 165-6, Švec 2004b: 209).

Rozpouštění parlamentu I když dle některých zdrojů Ulmanis při vyjednáváních o podobě nové- ho kabinetu využíval mj. argument o možném vyhlášení referenda o rozpuštění parlamentu, reálně žádné kroky v této věci nepodnikl (Sprudzs 2001: 153-4) 24.

24 Česky psaná literatura shodně uvádí, že volby v roce 1995 byly předčasné (Hricová 2008: 136, Rakovský 1999: 165, Švec 2004b: 208). Kratší funkční období 5. Saeimy (číslování souvisí s deklarovanou kontinuitou s první republikou) však bylo zá- měrné a zmiňované volby proběhly v řádném a plánovaném termínu (Kasekamp 2010: 175, Saeima 1995, 2019).

37 REÁLNÉ UPLATŇOVÁNÍ PREZIDENTSKÝCH PRAVOMOCÍ

Suspenzivní veto Za šest let svého působení v úřadu vrátil Ulmanis parlamentu k opětovnému projednání celkem 16 návrhů zákonů, z nichž čtyři spa- dají do období jeho prvního mandátu a dvanáct do druhého. V naprosté většině případů prezident požadoval pouhou technickou úpravu dané legislativy, přičemž dvanáctkrát vzala Saeima jeho připomínky plně či částečně na vědomí, třikrát již danou věc neprojednávala a jen jednou jeho veto přehlasovala (Abolina 2018a: 63-4). Podobně jako v Estonsku dominovaly i zdejší politické scéně 90. let debaty o zákonech, jež dopadaly především na příslušníky národnost- ních menšin, přičemž prezidentovy námitky proti nim byly též motivo- vány zejména diplomaticky. Například v roce 1994 odmítl uveřejnit zákon zavádějící roční naturalizační kvótu 2 000 osob, jenž byl značnou částí občanské veřejnosti i západními strukturami označován za dis- kriminační. Následně schválená přepracovaná verze již kontroverzní kvótu neobsahovala (Auers 2013: 202).

4.2.2 Vaira Vīķe-Freiberga (1999-2007)

Nástup do úřadu V roce 1999 došlo po pěti neúspěšných volebních kolech, do nichž byla nominována řada populárních a známých osobností, k opakování celé- ho volebního procesu. V rámci něj do boje nově vstoupila Vaira Vīķe- Freiberga, nestranická kandidátka dlouhá léta žijící mj. v Kanadě, jež se zpět do vlasti vrátila až v roce 1998 jako první předsedkyně Lotyšského institutu25. Po zisku 50 hlasů v prvním zmatečném a posléze anulova- ném hlasování se pro ni v oficiálně prvním kole druhé volby vyslovilo potřebných 53 zákonodárců (Auers 2015: 58, Saeima 1999a, b). Vīķe-Freiberga se tímto stala první ženou v čele postkomunistické- ho státu. Vystudovaná psycholožka, jež dlouhá léta působila jako pe- dagožka a která se mj. zabývala poetikou lotyšských národních písní

25 Lotyšský institut je nezisková organizace zaměřující se na šíření znalostí o Lotyšsku v zahraničí, např. pomocí vydávání cizojazyčných publikací (Velvyslanectví Lotyš- ský republiky v České republice 2014).

38 REÁLNÉ UPLATŇOVÁNÍ PREZIDENTSKÝCH PRAVOMOCÍ a folkloru, byla všeobecně uznávána pro svou prozápadní orientaci i znalost cizích jazyků. Současně však byla mnohými označována za kandidátku lotyšské inteligence, jejíž názory a postoje nebyly široké veřejnosti v době nástupu do úřadu známy (Auers 2013: 196, Birzniece 2001: 55, Dejmek 2010: 132-3). O čtyři roky později figurovala jako jediná kandidátka a zcela dle očekávání (předem jí postupně vyjádřily podporu koaliční i některé opoziční subjekty) získala plně postačujících 88 hlasů již v prvním kole. Podle komentátorů tehdejšího dění byla její vysoká popularita u veřej- nosti spolu s rozumným vystupováním26 dostatečnými impulzy pro to, aby se klíčoví političtí hráči ani neohlíželi po jiných kandidátech (Deloy, Fondation Robert Schuman 2003, Saeima 2003).

Jmenování vlád Brzy po nástupu do úřadu musela řešit první vládní krizi, jež vyústila v opětovnou premiérskou nominaci A. Šķēleho. Již o rok později však došlo k pádu jeho kabinetu, po němž se ukázalo, že dominantní TP žád- ným jiným vhodným kandidátem nedisponuje. Prezidentka preferovala nestranického předsedu vlády (guvernéra centrální banky E. Repše), ovšem poté, co pro svůj návrh nenalezla podporu, podřídila se vzniklé dohodě stran a na post nominovala A. Berzinse z LC (European Parlia- ment 2000, Švec 2004b: 209). Repše se po opuštění banky a založení vlastního subjektu Nová éra (JL) stal premiérem po úspěšných volbách v roce 2002, ovšem ani jeho kabinet nevydržel po celé funkční období. Formování všech následných vlád se však již obešlo bez výraznějších zásahů prezidentky, která re- spektovala vzájemné vztahy mezi subjekty. V průběhu druhého mandá- tu takzvané „železné lady“ Pobaltí přitom sílily nelichotivé zmínky o přílišném vlivu lotyšských oligarchů na domácí politickou scénu, před nimiž prezidentka veřejnost varovala v rámci svého „rozlučkového“ projevu v parlamentu v roce 2007 (Auers 2013: 200, Kasekamp 2010: 177-9).

26 V průběhu prvního mandátu však nebyla nikterak neviditelná. V Lotyšsku i v zahra- ničí byla uznávanou autoritou, jež svými postoji mj. přispěla k hladkému vstupu země do EU či NATO (Dejmek 2010: 133).

39 REÁLNÉ UPLATŇOVÁNÍ PREZIDENTSKÝCH PRAVOMOCÍ

Rozpouštění parlamentu V. Vīķe-Freiberga byla v době výkonu svých dvou mandátů svědkem mnoha vládních krizí, žádná z nich však nevyústila v pokus iniciovat rozpuštění Saeimy.

Suspenzivní veto V oblasti využívání suspenzivního veta nezůstávala pasivní, zároveň ho však nezneužívala k vlastním politickým aktivitám. Z jí vrácených záko- nů (19 během prvního mandátu a 17 během druhého) jich parlament většinu upravil dle předložených návrhů, dvakrát se záležitostí již ne- zabýval a pouze čtyřikrát veto přehlasoval. Prezidentčiny výhrady nej- častěji směřovaly k možnému nejednoznačnému výkladu či vzájemné neslučitelnosti legislativy, přičemž nejednou jednala na popud jiných orgánů, odborníků či neziskových organizací (Abolina 2018a: 64-5). Podobně jako Ulmanis se Vīķe-Freiberga ještě potýkala s legislativou regulující život národnostních menšin. V roce 1999 odmít- la vyhlásit první verzi jazykového zákona upravujícího používání lotyš- tiny ve státní a podnikatelské sféře, jenž byl provázen rozsáhlou kriti- kou ze strany mezinárodních organizací (mj. OBSE i EU). Parlament nakonec na její návrh těsnou většinou přijal mírnější verzi zákona (Auers 2013: 202-3). V roce 2007 současně vetovala dva zákony upravující fungování státních tajných služeb. Své rozhodnutí zdůvodnila možným ohrožením vztahů v rámci NATO a neadekvátním přístupem lotyšských politiků (a potažmo i oligarchů) k utajovaným informacím. Postup prezidentky podpořila rozsáhlá kampaň občanské veřejnosti. Poté, co bylo její veto přehlasováno, oznámila na tiskové konferenci zahájení petiční akce pro svolání referenda o příslušných návrzích27. Parlament následně sporné zákony zamítl ještě před konáním lidového hlasování. Situace podryla

27 Jednalo se přitom o historicky první situaci, v níž hlava státu využila čl. 72 ústavy bez předchozí výzvy zákonodárců. Prezidentčin krok vyvolal rozsáhlé debaty o možné nutnosti kontrasignace (dle čl. 53, jenž zavádí požadavek kontrasignace ve všech případech, které nejsou v tomto článku vyjmenovány), ovšem oficiálně nikdo postup nezpochybnil, což nastolilo precedens pro jednání budoucích prezi- dentů (Balodis et al. 2013: 75-6, 79, Pleps 2007).

40 REÁLNÉ UPLATŇOVÁNÍ PREZIDENTSKÝCH PRAVOMOCÍ pozici premiéra A. Kalvītise, jenž záhy opustil úřad; kromě jeho osoby však zůstalo složení exekutivy téměř totožné (Auers 2013: 201, Deloy, Fondation Robert Schuman 2007a, The Baltic Times 2007).

4.2.3 Valdis Zatlers (2007-2011)

Nástup do úřadu S blížícím se koncem druhého funkčního období prezidentky se politic- ké strany s narůstající intenzitou začaly poohlížet po novém kandidáto- vi. Původně byla očekávána dlouhá volební procedura, jelikož mezi klí- čovými aktéry neexistoval potřebný konsenzus (Deloy, Fondation Ro- bert Schuman 2007a), nakonec však došlo ke stažení všech dřívějších nominací a k oficiální kandidatuře dvou osobností; Valdise Zatlerse, nestranického ortopedického chirurga bez předchozí politické zkuše- nosti, proti němuž stál někdejší předseda Ústavního soudu A. Endzins. Zatlers, na němž se dle převažující dobové interpretace zástupci koalič- ních stran (TP, ZZS, LPP-LC a TB/LNNK)28 shodli na schůzce v rižské ZOO, obdržel hned v prvním kole postačujících 58 hlasů (Auers 2015: 58, Norkus 2013: 21, Saeima 2007). Zvolení Zatlerse se nevyhnulo okamžité kritice, a to nejen z řad lo- tyšské veřejnosti (negativní stanovisko vyjádřila například Trans- parency International). Poukazováno bylo nejen na jeho neobratné vy- stupování a nedostatečnou jazykovou vybavenost; skandál vyvolalo hlavně přiznání k dřívějšímu přijímání úplatků od pacientů. Zpočátku se o nové hlavě státu hovořilo jako o symbolu zákulisních dohod mezi oligarchy, kteří se chtěli vyhnout přílišnému prezidentskému aktivismu. Zdání nekompetence přitom sám Zatlers podpořil vyjádřením, že na veta předchozí prezidentky nemá pro nedostatek informací názor (Auers 2015: 58-9, Deloy, Fondation Robert Schuman 2007b, c, Jarvis 2011).

28 Nejsilnější Šķēleho subjekt (TP) od roku 2006 vládl spolu se Svazem zelených a farmářů (ZZS), aliancí Lotyšské první strany a Lotyšské cesty (LPP-LC) a uskupe- ním Za vlast a svobodu/Lotyšská národní konzervativní strana (TB/LNNK).

41 REÁLNÉ UPLATŇOVÁNÍ PREZIDENTSKÝCH PRAVOMOCÍ

Jmenování vlád Všeobecná nespokojenost s politickou situací v zemi, nyní posílená dopady ekonomické krize, vedla k opakovaným změnám na postu premié- ra, ovšem většinově se koalice skládaly z týchž rozdrobených politic- kých subjektů, což nálady ve společnosti ještě více vyhrocovalo (Dejmek 2010: 133-4, Kasekamp 179-180). Po parlamentních volbách v roce 2010 prezident moderoval poli- tická vyjednávání, přičemž sám se veřejně vyjádřil pro vznik široké koalice. Nakonec však na základě dohody mezi subjekty na pozici premiéra nominoval již podruhé v řadě V. Dombrovskise, jehož vládu tentokrát tvořily pouze vítězná koalice Jednota (V, složená z JL a dvou nově zalo- žených subjektů) a ZZS (Auers 2011, Bloom 2011).

Rozpouštění parlamentu V roce 2007 v atmosféře občanské nespokojenosti žádala veřejnost prezidenta o iniciaci referenda o rozpuštění zákonodárného orgánu, což však Zatlers tak krátce po svém nástupu do úřadu odmítl (Kārkliņa 2013: 1223). Aktivněji začal vystupovat koncem následujícího roku, kdy již bylo díky sílícím demonstracím evidentní, že situace vyžaduje řešení. Prezident, využívající extrémní nepopularity parlamentu, doručil Saei- mě seznam požadavků, obsahující mj. novelu ústavy umožňující rozpuš- tění parlamentu na základě referenda vyvolaného lidovou iniciativou (Zatlers v průběhu výkonu mandátu opakovaně volal i po posílení pre- zidentských pravomocí, ovšem podobný návrh do svého seznamu neza- hrnul). Přijetí daných podmínek podmínil iniciací referenda o rozpuš- tění daného orgánu, načež Saeima jeho návrhy schválila (Balodis et al. 2013: 74, Kārkliņa 2013: 1220-3, Norkus 2013: 21-2). Situace opět kulminovala v květnu 2011 těsně před prezidentský- mi volbami, v nichž Zatlers usiloval o znovuzvolení. Tentokrát již místo výhrůžek skutečně v přímém televizním přenosu oznámil konání referenda o rozpuštění Saeimy jako odpověď na předchozí parlamentní odmítnutí žádosti o zproštění imunity kontroverzního poslance pode- zřelého z korupční kauzy. Následujícího dne prezident označil triumvi-

42 REÁLNÉ UPLATŇOVÁNÍ PREZIDENTSKÝCH PRAVOMOCÍ rát oligarchů (tzv. tři A)29, který měl dlouhodobě ovládat lotyšskou politiku (Auers 2015: 85, Deloy, Fondation Robert Schuman 2011c). Výsle- dek referenda byl již dopředu předvídaný (dle průzkumů parlamentu důvěřovalo pouhých 10 % populace) a politické strany tak prakticky ihned začaly s přípravami předvolebních kampaní. Výsledných 94,3 % voličů hlasujících pro rozpuštění Saeimy (za účasti 44,7 % občanů) tato očekávání potvrdilo (Auers 2013: 199-202, Kārkliņa 2013: 1221).

Suspenzivní veto Ve věci odmítání legislativy se aktivita prezidenta Zatlerse významně neodlišovala od jednání jeho předchůdců – z celkového počtu třinácti vet bylo v jedenácti případech jeho námitkám plně či částečně vyhově- no. Prezident oficiálně udával důvody týkající se technických nedokona- lostí, možné protichůdnosti novel s již existujícími zákony či nedodržení řádného postupu při jejich schvalování. U řady kroků přitom jednal na popud jiných orgánů včetně Nejvyššího soudu či Rady spravedlnosti. Větší mediální pozornosti se dostalo pouze zamítnuté novele zákona o veřejných zakázkách, kterou prezident napadl z důvodu přílišného omezení ústavou zakotvených práv jednotlivce. Poté, co Saeima zákon opětovně přijala, jej prezident uveřejnil, načež se obrátil na Ústavní soud (jednalo se o první případ, kdy hlava státu iniciovala ústavní pře- zkum zákona) s požadavkem na prohlášení problematického článku novely za protiústavní, což bylo následně institucí potvrzeno (Latvijas Republikas Satversmes tiesa, lietā Nr.2009-77-01, President.lv 2019a, Valsts prezidenta preses dienests 2009).

29 Jednalo se o A. Šleserse (postupně tvůrce několika politických subjektů – Nové strany (JP), Lotyšské první strany (LPP), strany Za dobré Lotyšsko (PLL) a Společně pro Lotyšsko (VL)), bývalého místopředsedu vlády, ministra financí či dopravy a místostarostu Rigy (současně úspěšného realitního developera); A. Šķēleho (TP), bohatého podnikatele a trojnásobného někdejšího premiéra a A. Lembergse (ZZS), bývalého starostu lotyšského nejbohatšího přístavního města Ventspils a zároveň hlavního akcionáře tranzitního podniku dominujícího obecní ekonomice. V popisovaném období byli všichni integrální součástí politického systému, při- čemž kombinovali politické úřady se soukromými podnikatelskými aktivitami (Auers 2015: 85, 139-140, 233).

43 REÁLNÉ UPLATŇOVÁNÍ PREZIDENTSKÝCH PRAVOMOCÍ

4.2.4 Andris Bērziņš (2011-2015)

Nástup do úřadu Ještě nedlouho před konáním prezidentských voleb v roce 2011 bylo všeobecně očekáváno znovuzvolení u veřejnosti populárního Zatlerse, jemuž deklarovaly svou podporu nejsilnější politické subjekty. Naproti tomu jeho protikandidát, bývalý bankéř a bohatý podnikatel Andris Bērziņš, nominovaný pěti poslanci ZZS, neměl zpočátku jistou ani podporu všech 22 poslanců vlastní strany. Zvrat ovšem nastal po Zatlersově oznámení o iniciaci kontroverzního referenda, čímž proti sobě pravdě- podobně popudil jednotlivé poslance bez ohledu na jejich stranickou příslušnost. V prvním kole volby, jež se konala pouhých pár dnů po tomto prohlášení, získal Zatlers 43 hlasů, zatímco Bērzinš 50. V následném hlasování obdržel Bērzinš o tři hlasy více a byl tak zvolen hlavou státu (Deloy, Fondation Robert Schuman 2011a, b, Köker 2011, Saeima 2011). Nový prezident přitom nebyl v době svého zvolení zvlášť známou osobností. V roce 2005 neúspěšně kandidoval za ZZS na starostu Rigy a v roce 2010 byl na kandidátce téhož uskupení zvolen do parlamentu, ovšem doposud působil spíše nevýrazně a občané nebyli dostatečně seznámeni s jeho postoji a názory. Částí veřejnosti i médií byl kritizován kvůli své stranické příslušnosti (ZZS představuje subjekt dlouhodobě spojovaný s lotyšskými oligarchy), a bývalá prezidentka dokonce ozna- čila jeho zvolení za krok zpět v boji proti korupčním silám ovlivňujícím dění v zemi (Auers 2013: 191, Deloy, Fondation Robert Schuman 2011c, Jarvis 2011).

Jmenování vlád Prezidentova neočekávaná aktivita se projevila již brzy po nástupu do úřadu v souvislosti s konáním předčasných parlamentních voleb. Bērzinš se pokoušel ovlivňovat sestavování nové vlády, poměrně ostře tlačil subjekty ke vzájemné domluvě (situace byla ještě ztížena voleb- ním vítězstvím primárně na ruskou minoritu orientovaného Centra shody (SC), s nímž někteří aktéři odmítali spolupracovat) a sám navr- hoval kandidáty na ministerské posty. Nakonec však znovu pověřil Dombrovskise, na složení jehož kabinetu se shodly dostatečně silné politické subjekty, přičemž vítězná SC ani oslabená ZZS součástí koalice nebyly; partnery V se stala Národní aliance (NA) a Zatlersova reformní

44 REÁLNÉ UPLATŇOVÁNÍ PREZIDENTSKÝCH PRAVOMOCÍ strana (ZRP) nově zformovaná bývalým prezidentem (Pryce 2012, The Baltic Times 2011). Koncem roku 2013 odmítl nominovat A. Pabrikse (V), zkušeného ministra obrany (a někdejšího ministra zahraničí), premiérem poté, co Dombrovskis (v dané době nejdéle sloužící předseda vlády v lotyšské historii) rezignoval v souvislosti s tragédií pádu střechy rižského su- permarketu, při níž zahynulo více než 50 osob (dle některých komentá- torů byla jeho rezignace podpořená prezidentovým nátlakem). Ze strany hlavy státu přitom šlo o pouhé osobní animosity, jelikož Pabriks měl dojednanou dostatečnou podporu parlamentní většiny (Auers 2015: 51, Cianetti 2013). Prezident následně vyvíjel nátlak na politické subjekty a požadoval, aby se shodly na odlišné podobě nové koalice, čímž v Lotyšsku vůbec poprvé nastala situace, kdy hlava státu takto očividně zasahovala do procesu formování vlády. Jednota prezidentovi předloži- la jména tří možných budoucích premiérů z jejích řad, Bērzinš si však nevybral žádného z nich. Bez bližšího upřesnění důvodů přitom vytrva- le odmítal také návrhy NA i ZZS. Veřejně představoval vlastní kandidáty (předsedkyni parlamentu S. Aboltinu či lotyšského eurokomisaře A. Piebalgse), ti se ovšem od jeho plánů distancovali (BNN 2013, Köker 2013c, The Baltic Times 2013). Teprve po dvou měsících byla jmenována vláda pod vedením historicky první premiérky L. Straujumaové (bývalé nestranické ministry- ně zemědělství, jež před jmenováním vstoupila do řad V). Za vítěze dlouhotrvající konfliktní situace byl mnohými označován prezident, jenž dosáhl vytvoření koalice s opětovnou účastí ZZS, navíc pod vede- ním nezkušené a v rámci vlastní strany slabé premiérky. Kritéria výbě- ru členů kabinetu zůstala v rovině dohadů a spekulací (BNN 2014, Köker 2014a). Po volbách v roce 2014 byla vytvořena vláda s podobným perso- nálním zastoupením, v jejímž čele opět stála Straujumaová (Köker 2014d).

Rozpouštění parlamentu Prezident sice vykazoval nadměrnou aktivitu v oblasti sestavování exekutivy, o možném rozpuštění parlamentu se však v tomto období již nediskutovalo. Pouze tříleté funkční období 12. Saeimy (2011-2014) bylo způsobeno předčasnými volbami v roce 2011, v nichž byli zákono-

45 REÁLNÉ UPLATŇOVÁNÍ PREZIDENTSKÝCH PRAVOMOCÍ dárci zvoleni pouze pro dobu zbývajícího mandátu členů rozpuštěného parlamentu (Saeima 2019).

Suspenzivní veto Pravomoci suspenzivního veta využil Bērzinš celkem devětkrát, při- čemž své kroky opět odůvodňoval zejména technickými nedostatky legislativy, což se odráží v následné většinově nekonfliktní úpravě novel podle jím předkládaných požadavků. (President.lv 2019b). Příklad, jemuž se dostalo větší mediální pozornosti, představuje veto zákona o ochranném pásmu, jenž byl (nejen) dle prezidenta nedostatečně pro- jednán a umožňoval vícero nejasných výkladů, na což parlament reagoval svoláním široké pracovní skupiny a následným dojednáním kom- promisního znění zákona (Delfi 2013, Melbārzde, Ķirsons 2013). Prezidentem opakovaně zamítnutá novela zákona o referendu a li- dové iniciativě navyšující počty hlasů nutných k iniciaci daných občan- ských aktivit vyvolala výrazné neshody spíše mezi zákonodárci. Poté, co prezident s konečnou verzí zákona souhlasil, jej skupina poslanců pře- dala na přezkum k ÚS, jenž však deklarovaný nesoulad s ústavou nepo- tvrdil (Diena 2013, The Constitutional Court of the Republic of Latvia, case No. 2013-05-01).

4.2.5 Raimonds Vējonis (2015-)

Nástup do úřadu S blížícími se volbami v roce 2015 dávalo stále více poslanců veřejně najevo, že si znovuzvolení A.Bērziņše nepřejí (ten necelé dva měsíce před volbami reagoval prohlášením, že znovu kandidovat nebude), přesto však mezi nimi neexistovala široká shoda na preferovaném bu- doucím prezidentovi (Deloy 2015a, Köker 2015a). Nakonec se parlament v pátém kole volby 55 hlasy vyslovil pro jediného zbývajícího kandidáta, lotyšského biologa a bývalého ministra životního prostředí a obrany a velkého zastánce ekologie Raimondse Vējonise (ZZS) (Presi- dent.lv 2019d, Saeima.lv 2015). Pro část veřejnosti představoval kontroverzi Vējonisův smíšený původ (jeho maminka pocházela z Ruska), v politických kruzích však bylo předpokládáno, že vzhledem ke svým konexím i politické zkuše- nosti bude jednat uváženěji a taktičtěji než jeho předchůdci (Deloy 2015b, Köker 2015c).

46 REÁLNÉ UPLATŇOVÁNÍ PREZIDENTSKÝCH PRAVOMOCÍ

Jmenování vlád Koncem roku 2015 prezident kritizoval strany, jež opět nebyly schopny zabránit rozpadu koalice, veřejně ovšem nedeklaroval žádné personální preference a oficiálně vyčkával, dokud se subjekty mezi sebou neshod- nou na dalším postupu. Když však jednání po několika týdnech nevedla k výsledku, oznámil, že navrhne svého kandidáta. Po dlouhém prostoru poskytnutém pro aktivitu zákonodárců nominoval M. Kučinskise (ZZS), jenž již poměrně bezproblémově sestavil zbytek kabinetu (Köker 2016a, Latvian Public Broadcasting 2016a, b). Dlouhotrvající vyjednávání o nové vládě nastalo také po parla- mentních volbách na podzim roku 2018, v nichž uspěla řada nově vzniklých politických uskupení. Po nesčetných schůzkách prezidenta se zástupci stran i po neúspěšné nominaci několika kandidátů, kteří ná- sledně při sestavování kabinetu selhali, byla v lednu 2019 v Saeimě po- tvrzena vláda pod vedením K. Kariņše, lídra nyní nejmenšího parla- mentního subjektu Nová jednota (JV, původně pouze V), jenž byl pova- žován za přijatelného kompromisního kandidáta (BNN 2018b, Abolina 2019, Latvian Public Broadcasting 2019).

Rozpouštění parlamentu V průběhu Vējonisova funkčního období nenastal, přes těžkosti dopro- vázející sestavování vlád, rozpor ústící v prezidentovu iniciativu nechat občany rozhodnout o rozpuštění parlamentu.

Suspenzivní veto V dubnu 2019, několik týdnů před prezidentskými volbami, čítá seznam Vējonisem vrácených zákonů dvanáct případů, přičemž z převážné vět- šiny byla veta odůvodněna neúplností či nejasnou formulací legislativy, na což Saeima reagovala příslušnými úpravami. Třikrát jeho požadav- kům vyhověno nebylo. Poprvé šlo o novelu zákona o elektronických médiích, v souvislosti s níž prezident kritizoval porušení řádného legis- lativního procesu při jejím přijímání, a nedávno o změny v pracovním právu, jež byly prezidentem, ombudsmanem či odbory zpochybňovány v souvislosti se snížením odměn za přesčasy (Abolina 2018b, Jurista- vards 2016, Latvijas Sabiedriskie Mediji 2019, President.lv 2019c). Vážnější kontroverze v roce 2017 vzbudilo přehlasování prezidentova veta zákona o úvěrových institucích, jenž byl dle hlavy státu přijat na politickou objednávku jedné skupiny insolvenčních správců a s nimi

47 REÁLNÉ UPLATŇOVÁNÍ PREZIDENTSKÝCH PRAVOMOCÍ spojených politiků. Po opětovném schválení zákona jej předsedkyně Saeimy I. Mūrniece uveřejnila v době prezidentovy dovolené. Premiér veřejně přiznal, že kauza prohloubila nedůvěru veřejnosti v politické strany, trval ovšem na tom, že zákon je nestranný. Novela byla opětovně diskutována v souvislosti s vraždou lotyšského právníka podílejícího se na řízení likvidace insolvenčních společností, jež vyvolala mezinárodní pozornost v květnu roku 2018 (BNN 2018a, Delfi 2018, LA 2017).

Komparace reálného postavení prezidentů

Z první části práce vyplynulo slabší postavení i omezenější manévrovací prostor estonského prezidenta, což dosavadní reálně prováděná politika v obou zemích potvrdila. Poté, co se L. Meri zejména v počátcích prv- ního mandátu několikrát pokusil posílit své pravomoci a nastolit tak praxi silného prezidentství, v čemž byl brzy parlamentem utlumen (na druhou stranu se však ani zákonodárcům nepodařilo vybraná práva hlavě státu odebrat), ustálila se v zemi tradice málo aktivistických pre- zidentů. I vzhledem k doposud spíše pasivní současné prezidentce lze od 90. let vysledovat klesající tendenci estonských hlav státu zasahovat do domácí politické situace. Naopak v Lotyšsku je obraz prezidentství mnohem plastičtější, jelikož každá ze sledovaných postav preferovala odlišný způsob zásahů do politiky. Již dvakrát zde přitom byla zvolena osobnost zpočátku považovaná za prodlouženou ruku dominantních politických sil, která však v průběhu mandátu prováděla významnou a nikým nepředvídanou samostatnou aktivitu. Následující řádky se pokusí srovnat praktické dopady dříve zjiště- ných formálních pravidel na zvolené aspekty související s výkonem prezidentských pravomocí v obou republikách. Prvním sledovaným kritériem byla volba hlavy státu. Zde praxe potvrdila předpoklad, že v obou zemích reálně hrozí zablokování celého procesu a nutnost jeho opakování. Vždy, když mezi dominantními poli- tickými aktéry již předem neexistovala dostatečně široká shoda na pre- ferovaném kandidátovi, k potřebnému kompromisu v průběhu samotné volby docházelo jen s velkými obtížemi. Jak prokázaly prozatím posled- ní estonské volby, názorový nesoulad nemusí vyřešit ani delegace roz-

48 REÁLNÉ UPLATŇOVÁNÍ PREZIDENTSKÝCH PRAVOMOCÍ hodnutí na širší orgán (případně může volební shromáždění se širokou účastí zástupců lokální samosprávy30 zvolit dominantními subjekty ne- očekávaného kandidáta, což dokazuje volba z roku 2001). Potřebný konsenzus mezi vládnoucími elitami přitom nejčastěji panoval v případech opětovného zvolení u veřejnosti oblíbených a ne přespříliš aktivních prezidentů (Ilves, Ulmanis, Vīķe-Freiberga); naopak osobnosti, jež zasahovaly do politiky z pohledu vládnoucích aktérů neadekvát- ně, již ve většině případů příležitost druhého mandátu neobdržely. V tomto aspektu funguje lotyšská politika přímočařeji – Zatlers i Bērziņš ztratili důvěru vládnoucích stran, jež je pro získání potřebné parlamentní většiny klíčová. Estonský prezident Rüütel opětovně vklá- dal naděje do volebního shromáždění, ovšem svým dosavadním vystu- pováním část občanů i lokálních politiků nejspíše zklamal (naopak Me- riho znovuzvolení bylo očekáváno především v důsledku široké veřejné popularity). Oba současní prezidenti do úřadu nastupovali jako kom- promisní kandidáti v mnoha ohledech odlišní od svých předchůdců (Kaljulaidová poprvé představuje dříve spíše neznámou osobnost, za- tímco její lotyšský protějšek je naopak prvním skutečně zkušeným politikem v této funkci). Z důvodu občanské nespokojenosti s neprůhlednými praktikami voleb se v obou zemích již dlouhodobě diskutuje o případné úpravě procesu. Zatímco v Lotyšsku se zákonodárci vyslovili pro veřejný způ- sob parlamentního hlasování, v Estonsku debaty na toto téma stále, prozatím však bezvýsledně, pokračují (Köker 2018). Možnost dřívějšího ukončení prezidentského mandátu nebyla ani v jedné zemi ve vytyčeném období aktuální. Žádný z prezidentů nečelil hrozbě trestního stíhání či nerezignoval, a ani pravomoc lotyšského parlamentu předčasně se „zbavit“ nepohodlné hlavy státu prozatím nebyla v zemi uplatněna, což může úzce souviset s trvalou vysokou frag- mentací a polarizací parlamentu (viz Cabada et al. 2014: 88-9, Johann-

30 Tato skutečnost je stále platná, i když celkový počet místních samospráv se v průběhu času snížil v důsledku slučování obcí, což zapříčinilo také postupný pokles počtu členů volebního shromáždění (Riigikogu.ee 2016).

49 REÁLNÉ UPLATŇOVÁNÍ PREZIDENTSKÝCH PRAVOMOCÍ sen, Pedersen 2011: 58, 66-7) 31. Zároveň ovšem nelze zcela vyloučit (ani prokázat) vliv její potenciální hrozby na taktiku jednotlivých prezi- dentů. V oblasti formování vlád se jako aktivnější hráči jeví lotyšští prezidenti. V Estonsku se výrazněji do podoby exekutivy pokusil zasahovat jen Meri v období prvního mandátu, avšak byl nucen se rozhodnutí ostatních aktérů podřídit. Pozdější jeho či Ilvesovo vyloučení Strany středu nebylo již vzhledem k okolnostem nijak kontroverzní; v zemi se tak podoba vlád dosud odvíjela od volebních výsledků a následné dohody mezi stranami. Lotyšští prezidenti i vzhledem k výše zmíněné vět- ší roztříštěnosti spektra a nekonsolidovanosti politických subjektů sice sehrávali důležitější roli moderátorů mezistranických debat, jejich pri- mární snahou však ve většině případů bylo dosažení přijatelného konsenzu a brzké uklidnění celé situace32. Obstrukce A. Bērziņše, jenž před- stavuje očividnou výjimku z tohoto tvrzení, přitom názorně prokázaly, že zdejší hlava státu disponuje potenciálem výrazně ovlivňovat podobu budoucího kabinetu. Podobně se do reality promítly také ústavou mnohem omezenější pravomoci estonského prezidenta rozhodovat o rozpuštění zákonodár- ného sboru – skutečnost podmiňující uplatnění tohoto jeho práva (žá- dost vlády) se zatím v estonské moderní historii nevyskytla. V Lotyšsku se doposud parlamentu přímo postavil pouze prezident Zatlers, jenž si byl v dané situaci jistý svou vysokou popularitou (a výraznou neoblibou Saeimy), kterou po neúspěšném pokusu o znovuzvolení zúročil v par-

31 Neznamená to však, že je odvolání lotyšského prezidenta v budoucnu nerealizova- telné. Zdejší politické procesy se často dějí velmi nepředvídatelně; ostatně před rokem 2011 mnoho uznávaných odborníků zpochybňovalo, že prezidentská pravomoc iniciovat referendum o rozpuštění parlamentu se někdy promítne do poli- tické praxe (Kārkliņa 2013: 1214, 1217). Se zemí je navíc spojován fenomén poli- tické oligarchie, korupce a málo rozvinuté občanské společnosti (Auers 2015: 139), což dále podrývá možnost předpovědět pravděpodobný směr následného vývoje. 32 Lotyšské vlády jsou ve srovnání s estonskými obecně méně ideologicky propojené a nestabilnější, i když je často mezi několika po sobě jdoucími kabinety vysledova- telná vysoká personální kontinuita (Auers 2015: 52-3, Cabada et al. 2014: 138).

50 REÁLNÉ UPLATŇOVÁNÍ PREZIDENTSKÝCH PRAVOMOCÍ lamentních volbách. Jeho předchozí jednání navíc poukázalo na možné využívání této pravomoci nátlakovým způsobem, tedy k určité formě „vydírání“ parlamentu. Suspenzivní veto ve sledovaném období aktivně využívali všichni prezidenti, avšak v naprosté většině případů nikoliv z důvodů snahy o posílení vlastního postavení. Primárně se snažili o zdokonalení kvality přijímané legislativy, případně poukazovali na ne zcela korektní průběh předcházejícího legislativního procesu, přičemž jejich námitky zákono- dárné sbory z velké většiny akceptovaly. V mnoha situacích se však potvrdilo, že i relativně jednoduše pře- hlasovatelné prezidentovo rozhodnutí může mít podstatný vliv na ji- nými aktéry prováděnou politiku. Estonskou hlavu státu několikrát podpořil Státní soud a také v Lotyšsku již došlo k úspěšnému prezidentem iniciovanému ústavnímu přezkumu legislativy. V průběhu 90. let se nejvyšší představitelé obou republik v případech zákonů souvisejících s minoritami řídili převážně diplomatickými důvody, čímž přispěli k pozdějšímu hladkému přístupu zemí do řady mezinárodních struktur. Estonský prezident Meri se navíc pokoušel zabránit omezení svých pra- vomocí (úspěšně), jeho nástupce pak několikrát jednal s cílem pozměnit návrhy nevyhovující konkrétnímu politickému subjektu (neúspěšně) a jediné dosavadní veto jinak spíše pasivní prezidentky Kaljulaidové zabránilo přijetí kontroverzní daňové novely. Aktivita lotyšských prezi- dentů je v tomto zkoumaném aspektu méně pozoruhodná, přičemž za zmínku stojí především veta prezidentky Vīķe-Freibergy z roku 2007 a její následné vyhlášení referenda o nich, což podobně jako v případě Zatlerse prokázalo momentální převahu hlavy státu nad zákonodárným sborem.

ZÁVĚR

5 Závěr

Bakalářská práce si za svůj cíl vytyčila komparaci postavení hlav států v Estonské a Lotyšské republice, a to jak z pohledu teorie zakotvené v platných ústavních textech, tak z hlediska reálného výkonu prezident- ských pravomocí. V provedeném výzkumu bylo využito zejména infor- mací o způsobu volby a možném odvolání prezidenta a jeho pravomo- cích v oblastech jmenování vlády, rozpouštění parlamentu a vyhlašová- ní legislativy. První část práce se soustředila na srovnání teoretických pravomo- cí prezidentů. Z jejích závěrů vyplynulo, že starší, stručnější a svým ob- sahem originálnější lotyšská ústava přiznává hlavě státu rozsáhlejší prostor pro možné aktivní zasahování do každodenní politiky než po- drobnější a modernější estonský ústavní text. Nepřímá volba v obou státech předpokládá nutnost dohody klíčo- vých parlamentních subjektů, avšak zatímco v Estonsku existuje mož- nost přenosu pravomoci výběru budoucí hlavy státu na širší volební shromáždění, v Lotyšsku je k úspěchu voleb bezpodmíněčně nutný širší konsenzus v zákonodárném sboru. Zvolený prezident je zde poté de facto na parlamentu závislý, jelikož poslanci mohou kdykoliv rozhodnout o jeho odvolání. V dalších sledovaných bodech je estonská hlava státu oproti svému lotyšskému protějšku znevýhodněna. Zatímco její pravomoc jmenování libovolného kandidáta na premiéra je explicitně omezena na dva pokusy, po jejichž případném neúspěchu předsedu vlády vybírá parlament, v sousední zemi může prezident jmenovat libovolné množství kandidá- tů na ministerského předsedu. Dále má lotyšská hlava státu právo na- vrhovat rozpouštění zákonodárného sboru či pozdržet přijímanou legislativu a umožnit tak její zamítnutí či přijetí v odlišném znění, ovšem v obou případech je úspěch takové aktivity vázán na souhlas veřejnosti vyjádřený v referendu. Estonský prezident může z vlastní vůle rozhodnout o rozpuštění zákonodárného sboru jen na žádost odstupující vlá- dy, a v případě, že nesouhlasí s parlamentem přijatým návrhem zákona, může vznést pouze námitky týkající se jeho možné protiústavnosti. Výzkum zaměřený na praktické využití prezidentských pravomocí doplnil teoretické závěry. V případě volby hlavy státu v obou zemích představuje klíčový ukazatel předchozí dohoda silných parlamentních subjektů. Možnost lotyšského parlamentu hlavu státu odvolat se v prak-

53 ZÁVĚR tické každodenní politice doposud viditelně neprojevila. Při procesu sestavování vlád se i díky odlišné podobě stranické scény jako aktivněj- ší hráči doposud jevili lotyšští prezidenti, přičemž obstrukce jednoho z nich prokázaly, že zdejší hlava státu disponuje potenciálem nutit ostatní politické hráče k vytvoření jím preferované koalice. Jedinou vý- jimku z tohoto tvrzení představuje první estonský prezident Meri v ob- dobí výkonu prvního mandátu, jehož aktivita však byla zbytkem scény včas zbrzděna. O rozpuštění parlamentu dosud o své vůli nerozhodoval ani jeden z estonských prezidentů, jelikož odstupující vláda ho nikdy o tento akt nepožádala. V Lotyšsku pravomoc iniciovat závazné referendum o roz- puštění zákonodárného sboru využil pouze jeden prezident, jenž si byl v době přistoupení k tomuto kroku jistý svou vysokou popularitou u veřejnosti. Suspenzivní veto nebylo žádným ze sledovaných politiků využívá- no z důvodů osobních ambicí. V obou zemích se s jeho pomocí hlavy státu snažily o zkvalitnění přijímané legislativy a jen ojediněle byla jejich aktivita motivována jinými důvody, mimo jiné obavami z přílišného vlivu oligarchů (v případě Lotyšska) či snahou o pozvednutí obrazu ze- mě na mezinárodní scéně (v případě obou zemí v 90. letech). Provedená komparace prokázala, že lotyšská hlava státu disponuje vyšším potenciálem aktivně zasahovat do zdejšího politického dění. Na rozdíl od spíše pasivních estonských prezidentů s omezenými pravomocemi, jejichž hlavní úlohou je garance ústavnosti, se lotyšští nejvyšší státní představitelé mohou stát významnými politickými hráči, kteří po získání sympatií veřejnosti do určité míry diktují podmínky budoucího soužití se zbytkem politické scény.

54 POUŽITÉ ZDROJE

Použité zdroje

Monografie 1. Auers, Daunis. 2015. Comparative Politics and Government of the Baltic States: Estonia, Latvia and Lithuania in the 21st Century. Ba- singstoke: Palgrave Macmillan. 2. Bendure, Glenda. 2001. Skandinávie a baltské státy: Dánsko, Eston- sko, Faerské ostrovy, Finsko, Island, Kaliningradská oblast, Litva, Lo- tyšsko, Norsko, Sankt Peterburg, Švédsko. Praha: Svojtka & Co. 3. Berg-Schlosser, Dirk. 2012. Mixed Methods in Comparative Politics: Principles and Applications. Houndmills, Basingstoke: Palgrave Ma- cmillan. 4. Cabada, Ladislav, Hloušek, Vít and Jurek, Petr. 2014. Party Systems in East Central Europe. Lanham: Lexington books. 5. Dejmek, Jindřich. 2010. Lotyšsko. Praha: Libri. 6. Filip, Jan, and Svatoň, Jan. 2011. Státověda. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer. 7. Kasekamp, Andres. 2010. A History of the Baltic States. Basingstoke: Palgrave Macmillan. 8. Klokočka, Vladimír. 2005. Ústavy států Evropské unie. Díl druhý, ús- tavní texty České republiky, Estonska, Kypru, Litvy, Lotyšska, Maďar- ska, Malty, Polska, Slovenska a Slovinska. Praha: Linde. 9. Köker, Philipp. 2017a. Presidential Activism and Veto Power in Cen- tral and Eastern Europe. Cham: Palgrave Macmillan. 10. Krūma, Kristīne, and Plepa, Dita. 2016. Constitutional Law in Latvia. Alphen aan den Rijn: Kluwer Law International. 11. Laar, Mart. 2006. Estonia's Way. Tallinn: Pegasus. 12. Morlino, Leonardo. 2018. Comparison: A Methodological Introducti- on for the Social Sciences. Opladen: Barbara Budrich publishers. 13. Nikolenyi, Csaba. 2014. Institutional Design and Party Government in Post-Communist Europe. Comparative Politics. Oxford: Oxford university press. 14. Olechno, Artur. 2011. Political Systems of the Central and Eastern European Countries. Białystok: Temida 2.

55 POUŽITÉ ZDROJE

15. Pavlíček, Václav. 2014. Ústavní právo a státověda. I. díl, obecná státo- věda. Praha: Leges. 16. Švec, Luboš, Macura, Vladimír and Štol, Pavel. 1996. Dějiny pobalt- ských zemí. Praha: Lidové noviny. 17. Tavits, Margit. 2008. Presidents with Prime Ministers: Do Direct Elections Matter? Oxford: Oxford University Press

Sborníky 18. Auers, Daunis. 2013. „Seven Democrats and a Dictator: Formal and Informal Powers of Latvia’s Presidents.“ In: Presidents above Par- ties?: Presidents in Central and Eastern Europe, Their Formal Compe- tencies and Informal Power. Ed. Vít Hloušek. Brno: Masaryk Universi- ty, Faculty of Social Studies, 191-204. 19. Badovskis, Māris, Briede, Jautrīte, Danovskis, Edvīns, Dupate, Kris- tīne, Kārkliņa, Annija, Ketners, Kārlis, Liholaja, Valentija, Rodiņa, Anita and Strada-Rozenberga, Kristīne. 2017. „Latvia, Public Law.“ In: The Law of the Baltic States. Ed. Tanel Kerikmäe, Kristi Joamets, Jānis Pleps, Anita Rodiņa, Tomas Berkmanas and Edita Gruodytė. Cham: Springer International Publishing, 191-276. 20. Birzniece, Inese. 2001. „The Political Systém of Latvia.“ In: Ten Years After the Baltic States Re-Entered the International Stage. Ed. Georg Klöcker. Baden-Baden: Nomos Verlagsgesellschaft, 51-72. 21. Hloušek, Vít. 2005. „Pobaltské státy.“ In: Politické strany moderní Evropy: Analýza stranicko-politických systémů. Ed. Maxmilián Str- miska. Praha: Portál, 551-602. 22. Hloušek, Vít. 2013. „Heads of State in Parliamentary Democracies: The Temptation to Accrue Personal Power.“ In: Presidents above Parties?: Presidents in Central and Eastern Europe, Their Formal Competencies and Informal Power. Ed. Vít Hloušek. Brno: Masaryk University, Faculty of Social Studies, 19-30. 23. Hrdličková, Blanka. 2008. „Estonsko: Internetová demokracie.“ In: Komparace politických systémů: Nové demokracie střední a východní Evropy. Ed. Ladislav Cabada. Praha: Oeconomica, 89-112. 24. Hricová, Helena. 2008. „Lotyšsko: Na pomezí Baltu, Evropy a Ruska.“ In: Komparace politických systémů: Nové demokracie střední a vý- chodní Evropy. Ed. Ladislav Cabada. Praha: Oeconomica, 131-156

56 POUŽITÉ ZDROJE

25. Karlas, Jan. 2008. „Komparativní případová studie.“ In: Jak zkoumat politiku. Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vzta- zích. Ed. Petr Drulák. Praha: Portál, 62-91. 26. Kouba, Karel. 2011. „Kvalitativní metody příčinného usuzování v politologii“. In: Úvod do studia politiky. Ed. Miroslav Novák. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 394-432. 27. Kubát, Michal. 2004. „Politické režimy – formy vlády.“ In: Úvod do studia politické vědy. 2. vydání. Ed. Ladislav Cabada and Michal Ku- bát. Praha: Eurolex Bohemia, 197-215. 28. Lansford, Tom, ed. 2019. Political Handbook of the World 2018-2019. California: CQ Press. 29. Novák, Miroslav. 2011. „Pojmový úvod do komparativní politologie.“ In: Úvod do studia politiky. Ed. Miroslav Novák. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 296-353. 30. Pettai, Vello. 2001. „Estonia: Positive and Negative Institutional En- gineering.“ In: Democratic Consolidation in Eastern Europe. Ed. Jan Zielonka. Oxford: Oxford University Press, 111-138. 31. Pospíšil, Ivo. 1999. „Estonská republika.“ In: Pobaltí v transformaci: politický vývoj Estonska, Litvy a Lotyšska. Ed. Břetislav Dančák. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 11-69. 32. Rakovský, Adam. 1999. „Lotyšská republika.“ In: Pobaltí v transformaci: politický vývoj Estonska, Litvy a Lotyšska. Ed. Břetislav Dančák. Brno: Masarykova univerzita. Mezinárodní politologický ústav, 151- 225. 33. Říchová, Blanka. 2004. „Komparativní politologie.“ In: Úvod do studia politické vědy. 2. vydání. Ed. Ladislav Cabada and Michal Kubát. Praha: Eurolex Bohemia, 77-105. 34. Smith, David J. 2002. „Estonia, Independence and European Integra- tion.“ In: The Baltic states: Estonia, Latvia and Lithuania. Ed. David J. Smith, Artis Pabriks, Aldis Purs and Thomas Lane. London: Routled- ge. 35. Sprudzs, Adolf. 2001. „Rebuilding Democracy in Latvia: Overcoming a Dual Legacy.“ In: Democratic Consolidation in Eastern Europe. Ed. Jan Zielonka. Oxford: Oxford University Press, 139-164.

57 POUŽITÉ ZDROJE

36. Švec, Luboš. 2004a. „Estonsko.“ In: Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy. Ed. Michal Kubát. Praha: Eurolex Bohemia, 120-136. 37. Švec, Luboš. 2004b. „Lotyšsko.“ In: Politické a ústavní systémy zemí středovýchodní Evropy. Ed. Michal Kubát. Praha: Eurolex Bohemia, 199-216. 38. Toomla, Rein. 2013. „The Presidency in the Republic of Estonia.“ In: Presidents above Parties?: Presidents in Central and Eastern Europe, Their Formal Competencies and Informal Power. Ed. Vít Hloušek. Br- no: Masaryk University, Faculty of Social Studies, 167-190.

Odborné články 39. Abolina, Inese. 2018a. „Presidential Interaction With Parliament Within Decision-Making Process in Latvia: Guntis Ulmanis and Dr. Vaira Vike-Freiberga.“ International Multidisciplinary Scientific Con- ference on Social Sciences & Arts SGEM, Vol. 5, 59-66. 40. Balodis, Ringolds, Kārkliņa, Annija and Danovskis, Edvīns. 2013. „The Development of Constitutional and Administrative Law in La- tvia after the Restoration of Independence.“ Juridiskā zinātne/Law, No 5, 44–119 (http://blogi.lu.lv/tzpi/files/2016/09/BALODIS_DANOVSKIS_KARK LINA_VESTURE_ENGLISH.pdf). 41. Bloom, Stephen. 2011. „The 2010 Latvian Parliamentary Elections.“ Electoral Studies, Vol. 30, Issue 2, 379-383. 42. Frye, Timothy. 1997. „A Politics of Institutional Choice: Post- Communist Presidencies.“ Comparative Political Studies, Vol. 30, No. 5, 523-552. 43. Huang, Mel. 2002. „Estonia's Knight Returns.“ Demokratizatsiya, Vol. 10 Issue 4, 544-555. 44. Johannsen, Lars and Pedersen, Karin Hilmer. 2011. „Democracy in the Baltic States Twenty Years After.“ Politics in Central Europe, Vol. 7, Issue 1, 57-73. 45. Kārkliņa, Annija. 2013. „Dissolution of Parliament in Latvia: Legal Regulation and Practice.“ Jurisprudencija, Vol. 20, No. 3, 1213–1229.

58 POUŽITÉ ZDROJE

46. Lijhart, Arend. 1971. „Comparative Politics and the Comparative Method.“ The American Political Science Review, Vol. 65, No. 3, 682- 693. 47. Mesonis, Gediminas. 2011. „Presidents of the Baltic States in a Comparative Context: Elections and Power.“ Acta Universitatis Caro- linae, Juridica No. 4, 75-87 (https://www.karolinum.cz/ink2_stat/dload.jsp?prezMat=91166). 48. Norkus, Zenonas. „Parliamentarism Versus Semi-Presidentialism in the Baltic States: The Causes and Consequences of Differences in the Constitutional Frameworks.“ Baltic Journal of Political Science, Vol. 2, Issue 1, 7–28 (https://content.sciendo.com/abstract/journals/bjps/2/1/article- p7.xml). 49. Pettai, Vello. 2007. „Estonia.“ European Journal of Political Research, Vol. 46, Issue 7/8, 943-948. 50. Pryce, Paul. 2012. „The 2011 Parliamentary Election in Latvia.“ Electoral Studies, Vol. 31, Issue 3, 613-616. 51. Sartori, Giovanni. 1991. „Comparing and Miscomparing.“ Journal of Theoretical Politics, Vol. 3, Issue: 3, 243-257.

Články v elektronických médiích 52. BNN. 2013. „Politologist: Latvia's President is lost in his own criteria and is being irresponsible.“ Bnn-news.com. 12th December 2013 (https://bnn-news.com/politologist-latvias-president-lost-criteria- irresponsible-107301). 53. BNN. 2014. „Sympathy and revenge – criteria for PM and minister selection in the new government.“ Bnn-news.com. 22nd January 2014 (https://bnn-news.com/sympathy-revenge-criteria-pm- minister-selection-government-108872). 54. BNN. 2018a. „Zolitūde tragedy lawyer criticises Latvian laws as favourable to insolvency administrators, not business owners.“ Bnn- news.com. 15th June 2018 (https://bnn-news.com/zolitude- tragedy-lawyer-criticises-latvian-laws-as-favourable-to-insolvency- administrators-not-business-owners-186296). 55. BNN. 2018b. „New Unity representative mentioned as possible compromise prime minister candidate.“ Bnn-news.com. 11th De-

59 POUŽITÉ ZDROJE

cember 2018 (https://bnn-news.com/new-unity-representative- mentioned-as-possible-compromise-prime-minister-candidate- 194952). 56. BNN. 219. „Estonia’s government to be formed by standing Prime Minister Jüri Ratas.“ Bnn-news.com. 18th April 2019 (https://bnn- news.com/estonia-s-government-to-be-formed-by-standing-prime- minister-juri-ratas-199732). 57. Cavegn, Dario. 2017. „Monument of contention: How the Bronze Soldier was removed.“ News.err.ee. 25th April 2017 (https://news.err.ee/592070/monument-of-contention-how-the- bronze-soldier-was-removed). 58. Delfi. 2013. „Valsts prezidents atgriež Saeimai likuma grozījumus par elektrolīnijās nocirsto koku atpirkšanu.“ Delfi.lv. 2nd February 2013 (https://www.delfi.lv/bizness/biznesa_vide/valsts- prezidents-atgriez-saeimai-likuma-grozijumus-par-elektrolinijas- nocirsto-koku-atpirksanu.d?id=43024444). 59. Delfi. 2018. „Divi grupējumi un trausla kārtība: ZZS, NA un JKP par maksātnespējas administratoriem. Delfi.lv. 31st May 2018 (https://www.delfi.lv/delfi-tv-ar-jani-domburu/raksti/divi- grupejumi-un-trausla-kartiba-zzs-na-un-jkp-par-maksatnespejas- administratoriem?id=50079743). 60. Diena. 2013. „Saskaņas centrs iesniedzis pieteikumu Satversmes tiesā, apstrīdot grozījumus referendumu likumā.“ Diena.lv. 4th February 2013 (https://www.diena.lv/raksts/latvija/politika/saskanas-centrs- iesniedzis-pieteikumu-satversmes-tiesa-apstridot-grozijumus- referendumu-likuma-13991623). 61. ERR. 2016. „Newspapers: Saturday’s election fiasco ‘disgraceful precedent’. News.err.ee. 26th September 2016 (https://news.err.ee/119188/newspapers-saturday-s-election- fiasco-disgraceful-precedent). 62. ERR. 2017a. „President sends sugar tax law back to parliament.“ News.err.ee. 4th July 2017 (https://news.err.ee/605568/president- sends-sugar-tax-law-back-to-parliament). 63. ERR. 2017b. „Riigikogu postpones decision on sugary drinks tax.“ News.err.ee. 17th October 2017

60 POUŽITÉ ZDROJE

(https://news.err.ee/637067/riigikogu-postpones-decision-on- sugary-drinks-tax). 64. ERR. 2019. „Reform chairwoman Kaja Kallas given task to form next government.“ News.err.ee. 5th April 2019 (https://news.err.ee/927161/reform-chairwoman-kaja-kallas- given-task-to-form-next-government). 65. Gershkovich, Evan. 2019. „Estonia joins the far-right club.“ Politi- co.eu. 30th April 2019 (https://www.politico.eu/article/estonia- tallinn-joins-the-far-right-club-martin-helme-mart-helme-kersti- kaljulaid-populism/). 66. Juristavards. 2016. „Valsts valoda Latvijas medijos: informatīvā telpa, sabiedrības integrācija un citas problēmas.“ Juristavards.lv. 1st March 2016 (https://juristavards.lv/doc/268171-valsts-valoda- latvijas-medijos-informativa-telpa-sabiedribas-integracija-un-citas- problemas/). 67. LA. 2017. „Kredītiestāžu likums – bez izmaiņām. Kas bloķējās?“ La.lv. 21st July 2017 (http://www.la.lv/bez-izmainam-pienem- grozijumus-kreditiestazu-likuma-kas-blokejas). 68. Latvian Public Broadcasting. 2016a. „President nominates Māris Kučinskis as Prime Minister.“ LSM.lv. 13th January 2016 (https://eng.lsm.lv/article/society/society/president-nominates- maris-kucinskis-as-prime-minister.a163929/). 69. Latvian Public Broadcasting. 2016b. „Parties strike a deal on new government.“ LSM.lv. 28th January 2016 (https://eng.lsm.lv/article/politics/politics/parties-strike-a-deal- on-new-government.a166349/). 70. Latvian Public Broadcasting. 2018. „Saeima approves open vote to choose Latvian state President.“ LSM.lv. 4th October 2018 (https://eng.lsm.lv/article/politics/saeima/saeima-approves-open- vote-to-choose-latvian-state-president.a294695/). 71. Latvian Public Broadcasting. 2019. „Latvia gets a new government led by Krišjānis Kariņš.“ LSM.lv. 23th January 2019 (https://eng.lsm.lv/article/politics/politics/latvia-gets-a-new- government-led-by-krisjanis-karins.a306967/). 72. Latvijas Sabiedriskie Mediji. 2019. „Saeima ignorē prezidenta iebildumus un ļauj nozarēs ar ģenerālvienošanos mazāk maksāt par virsstundām.“ LSM.lv. 28th March 2019

61 POUŽITÉ ZDROJE

(https://www.lsm.lv/raksts/zinas/ekonomika/saeima-ignore- prezidenta-iebildumus-un-lauj-nozares-ar-generalvienosanos- mazak-maksat-par-virsstundam.a314185/). 73. Melbārzde, Līva and Ķirsons, Māris. 2013. „Mežinieki ar elektriķiem slēdz kompromisu.“ DienasBizness.lv. 19th April 2013 (https://www.db.lv/zinas/mezinieki-ar-elektrikiem-sledz- kompromisu-392201). 74. Oklahoma News. 2007. „Estonia President Backs Soviet Memorial.“ Newsok.com. 22nd February 2007 (https://newsok.com/article/3016918/estonia-president-backs- soviet-memorial). 75. Ruuda, Marit. 2004. „European elections causing political turmoil in Estonia.“ Euobserver.com. 4th March 2004 (https://euobserver.com/political/14686). 76. Ruuda, Lennart. 2018. „Rahvusvaheline lobigrupp uurib, mis Eesti suhkrumaksust sai.“ Postimees.ee. 20th July 2018 (https://majandus24.postimees.ee/5826799/rahvusvaheline- lobigrupp-uurib-mis-eesti-suhkrumaksust-sai). 77. Tamm, Merike. 2009. „President põrgatas võrdõiguslikkuse seaduse riigikogusse tagasi.“ Postimees.ee. 3th March 2009 (https://www.postimees.ee/89386/president-porgatas- vordoiguslikkuse-seaduse-riigikogusse-tagasi). 78. The Baltic Times. 2005. „Parliament overrides presidential veto on e-voting.“ Baltictimes.com. 29th June 2005 (https://www.baltictimes.com/news/articles/12963/). 79. The Baltic Times. 2007. „President refuses to sign national security bills.“ Baltictimes.com. 14th March 2007 (https://m.baltictimes.com/article/jcms/id/116943/). 80. The Baltic Times. 2011. „Berzins says now is no time for games.“ Baltictimes.com. 26th October 2011 (https://www.baltictimes.com/news/articles/29851/). 81. The Baltic Times. 2013. „Berzins still looking for a prime minister.“ Baltictimes.com. 6th December 2013 (https://www.baltictimes.com/news/articles/33937/).

62 POUŽITÉ ZDROJE

Oficiální dokumenty Estonsko 82. Government of the Republic Act. RiigiTeataja.ee (https://www.riigiteataja.ee/en/eli/ee/521012014008/consolide/ current). 83. President of the Republic Election Act. RiigiTeataja.ee (https://www.riigiteataja.ee/en/eli/512112013006/consolide/cur rent). 84. Riigikogu Rules of Procedure and Internal Rules Act. RiigiTeataja.ee (https://www.riigiteataja.ee/en/eli/ee/528122016004/consolide/ current). 85. The Constitution of the Republic of Estonia. RiigiTeataja.ee (https://www.riigiteataja.ee/en/eli/ee/521052015001/consolide).

Lotyšsko 86. Cabinet Structure Law. Likumi.lv (https://likumi.lv/ta/en/en/id/175919-cabinet-structure-law). 87. Constitutional Court Law. Satv.tiesa.gov.lv (http://www.satv.tiesa.gov.lv/en/2016/02/04/constitutional- court-law/). 88. Latvijas Republikas Satversme. Likumi.lv (https://likumi.lv/doc.php?id=57980). 89. Latvijas Republikas Satversmes tiesa. Lietā Nr.2009-77-01. Likumi.lv (https://likumi.lv/ta/id/208378-par-publisko-iepirkumu-likuma- 83-2-panta-un-parejas-noteikumu-12-punkta-atbilstibu-latvijas- republikas-satversmes-1-un-92-pantam). 90. Rules of Procedure of the Saeima. Saeima.lv (http://www.saeima.lv/en/legislative-process/rules-of-procedure). 91. The Constitution of the Republic of Latvia. Saeima.lv (http://www.saeima.lv/en/legislative-process/constitution/). 92. The Constitutional Court of the Republic of Latvia. Case No. 03 - 04(98)). Satv.tiesa.gov.lv (http://www.satv.tiesa.gov.lv/web/viewer.html?file=http://www.s atv.tiesa.gov.lv/wp-content/uploads/1998/05/03- 0498_Spriedums_ENG.pdf#search=03-04-(98)).

63 POUŽITÉ ZDROJE

93. The Constitutional Court of the Republic of Latvia. Case No. 2013-05- 01. Satv.tiesa.gov.lv (http://www.satv.tiesa.gov.lv/en/press- release/the-amendments-to-the-law-on-national-referendums- legislative-initiatives-and-european-citizens-initiative-comply-with- the-satversme/). 94. Valsts prezidenta ievēlēšanas likums. Likumi.lv (https://likumi.lv/doc.php?id=157307). 95. Valsts prezidenta preses dienests. Par likuma “Grozījumi Publisko iepirkumu likumā” apstrīdēšanu Satversmes tiesā (17. 07. 2009., Nr. 113 (4099)). Vestnesis.lv (https://www.vestnesis.lv/ta/id/194994).

Internetové zdroje (ověřeny ke 2. 5. 2019) 96. Abolina, Inese. 2018b. Latvia – President Vējonis uses suspensive veto power for the 11th time. Presidential-power.com. 6th March 2018 (http://presidential-power.com/?p=7748). 97. Abolina, Inese. 2019. Latvia – The Government is formed by Krišjānis Kariņš. Presidential-power.com. 11th February 2019 (http://presidential-power.com/?p=9240). 98. Annus, Taavi. 2012. Presidential Elections. Estonica.org. 27th Sep- tember 2012 (http://www.estonica.org/en/State/President_of_the_Republic/Pre sidential_Elections/). 99. Auers, Daunis. 2011. Europe and the 2010 Parliamentary Election in Latvia. Election Briefing No 60. Researchgate.net. 24th January 2011 (https://www.researchgate.net/profile/Daunis_Auers/publication/ 257034954_EUROPE_AND_THE_2010_PARLIAMENTARY_ELECTION _IN_LATVIA_ELECTION_BRIEFING_No_60/links/00b7d524401e37e 44b000000.pdf). 100. Cianetti, Licia. 2013. The fall of the Latvian government after the Riga supermarket tragedy has exposed deep divisions in the country’s political systém. LSE European Politics and Policy (EUROPP) Blog. 10th December 2013 (https://blogs.lse.ac.uk/europpblog/2013/12/10/the-fall-of-the- latvian-government-after-the-riga-supermarket-tragedy-has- exposed-deep-divisions-in-the-countrys-political-system/#Author). 101. Deloy, Corinne. 2015a. The Latvian Parliament will meet on 3rd June to elect the President of the Republic. Robert-schuman.eu. 27th

64 POUŽITÉ ZDROJE

May 2015 (https://www.robert-schuman.eu/en/eem/1593-the- latvian-parliament-will-meet-on-3rd-june-to-elect-the-president-of- the-republic). 102. Deloy, Corinne. 2015b. Raimonds Vejonis succeeds Andris Berzins as President of the Republic of Latvia. Robert-schuman.eu. 9th June 2015 (https://www.robert-schuman.eu/en/eem/1598-raimonds- vejonis-succeeds-andris-berzins-as-president-of-the-republic-of- latvia). 103. Deloy, Corinne. 2016a. Will the Estonian parliament succeed in electing the successor to Toomas Hendrik Ilves as President of the Re- public on 29th August? Robert-schuman.eu. 23th August 2016 (https://www.robert-schuman.eu/en/eem/1655-will-the-estonian- parliament-succeed-in-electing-the-successor-to-toomas-hendrik- ilves-as-president-of-the-republic-on-29th-august). 104. Deloy, Corinne. 2016b. Kersti Kaljulaid elected President of the Republic of Estonia. Robert-schuman.eu. 4th October 2016 (https://www.robert-schuman.eu/en/eem/1665-kersti-kaljulaid- elected-president-of-the-republic-of-estonia). 105. Deloy, Corinne and Fondation Robert Schuman. 2003. Vaira Vi- ke-Freiberga is re-elected president of the Republic of Latvia, 20th june 2003. Robert-schuman.eu. 20th June 2003 (https://www.robert-schuman.eu/en/eem/0207-vaira-vike- freiberga-is-re-elected-president-of-the-republic-of-latvia-20th- june-2003). 106. Deloy, Corinne and Fondation Robert Schuman. 2007a. Presiden- tial election in Latvia, 6th june 2007. Robert-schuman.eu. 14th May 2007 (https://www.robert-schuman.eu/en/eem/0646- presidential-election-in-latvia-6th-june-2007). 107. Deloy, Corinne and Fondation Robert Schuman. 2007b. Valdis Zatlers, elected President of the Republic of Latvia. Robert- schuman.eu. 31st May 2007 (https://www.robert- schuman.eu/en/eem/0648-valdis-zatlers-elected-president-of-the- republic-of-latvia). 108. Deloy, Corinne and Fondation Robert Schuman. 2011a. Outgoing Head of State, Valdis Zatlers, running favourite in the Presidential Election on 2nd June next in Latvia. Robert-schuman.eu. 27th May 2011 (https://www.robert-schuman.eu/en/eem/1148-outgoing-

65 POUŽITÉ ZDROJE

head-of-state-valdis-zatlers-running-favourite-in-the-presidential- election-on-2nd-june-next-in-latvia). 109. Deloy, Corinne and Fondation Robert Schuman. 2011b. Andris Berzins replaces Valdis Zatlers as President of the Republic of Latvia. Robert-schuman.eu. 6th June 2011 (https://www.robert- schuman.eu/en/eem/1149-andris-berzins-replaces-valdis-zatlers- as-president-of-the-republic-of-latvia). 110. Deloy, Corinne and Fondation Robert Schuman. 2011c. The La- tvians will decide on the future of their Parliament on 23rd July next. Robert-schuman.eu. 24th July 2011 (https://www.robert- schuman.eu/en/eem/1237-the-latvians-will-decide-on-the-future- of-their-parliament-on-23rd-july-next). 111. Deloy, Corinne and Fondation Robert Schuman. 2011d. Toomas Hendrik Ilves is re-elected as head of Estonia in the 1st round of voting : a first in the country's history. Robert-schuman.eu. 30th August 2011 (https://www.robert-schuman.eu/en/eem/1233-toomas- hendrik-ilves-is-re-elected-as-head-of-estonia-in-the-1st-round-of- voting-a-first-in-the-country-s-history). 112. Deloy, Corinne and Laffranque, Rodolphe. 2006a. Presidential election in Estonia,28th August 2006. Robert-schuman.eu. 24th June 2006 (https://www.robert-schuman.eu/en/eem/0551- presidential-election-in-estonia-28th-august-2006). 113. Deloy, Corinne and Laffranque, Rodolphe. 2006b. Toomas Hen- drik Ilves (social democrat party, sde) was elected president of the republic of estonia by the electoral college in the first round of the election on 23rd september. Robert-schuman.eu. 25th September 2006 (https://www.robert-schuman.eu/en/eem/0554-toomas- hendrik-ilves-social-democrat-party-sde-was-elected-president-of- the-republic-of-estonia-by-the-electoral-college-in-the-first-round- of-the-election-on-23rd-september). 114. Döring, Holger and Manow, Philip. 2019a. Estonia, Cabinets. Par- lGov database (http://www.parlgov.org/explore/est/cabinet/). 115. Döring, Holger and Manow, Philip. 2019b. Latvia, Cabinets. Parl- Gov database (http://www.parlgov.org/explore/LVA/cabinet/). 116. Eesti Vabariigi põhiseadusth: kommenteeritud väljaanne. 2017. Paragrahv 107. Pohiseadus.ee. 2017 (https://www.pohiseadus.ee/index.php?sid=1&p=107).

66 POUŽITÉ ZDROJE

117. European Parliament. 2000. Briefing No 10, Latvia and the Enlar- gement of the European Union. Europarl.europa.eu. 31st July 2000 (http://www.europarl.europa.eu/enlargement/briefings/10a2_en.h tm). 118. Freedom House. 2019a. Estonia Country Profile. Freedom House, (https://freedomhouse.org/report/nations-transit/2018/estonia). 119. Freedom House. 2019b. Latvia Country Profile. Freedom House (https://freedomhouse.org/report/nations-transit/2018/latvia). 120. Jarvis, Howard. 2011. Andris Bērziņš: president or oligarch? Bestriga.com. 14th September 2011 (http://www.bestriga.com/en/page/expanded/type/articles/objec t/579). 121. Jegelevičius, Linas. 2017. Estonia Leads Baltics in Cutting Sugar in Food and Drink. Emerging-europe.com. 26th October 2017 (https://emerging-europe.com/news/estonia-leads-baltics-cutting- sugar-foods-drink/). 122. Köker, Philipp. 2010. Estonian president on Centre Party and own re-election. Presidentialactivism.com. 28th December 2010(http://presidentialactivism.com/2010/12/28/estonian- president-on-centre-party-and-own-re-election/). 123. Köker, Philipp. 2011. Estonian government wins general election making reelection of president Ilves most likely. Presidentialacti- vism.com. 7th March 2011 (http://presidentialactivism.com/2011/03/07/estonian- government-wins-general-election-making-reelection-of-president- ilves-most-likely/). 124. Köker, Philipp. 2013c. Latvia – President Berzins and the difficul- ties of forming a new government. Presidential-power.com. 11th De- cember 2013 (http://presidential-power.com/?p=468). 125. Köker, Philipp. 2014a. Latvia – New government under leadership of country’s first female prime minister inaugurated. Presidential- power.com. 27th January 2014 (http://presidential- power.com/?p=649). 126. Köker, Philipp. 2014b. Estonia – New government under leadership of EU’s youngest Prime Minister formed. Presidential- power.com. 2nd April 2014 (http://presidential- power.com/?p=989).

67 POUŽITÉ ZDROJE

127. Köker, Philipp. 2014c. Presidents in the Baltic states and their activism in foreign & defence policy. Presidential-power.com. 29th April 2014 (http://presidential-power.com/?p=1155). 128. Köker, Philipp. 2014d. Latvia – New government passes vote of confidence. Presidential-power.com. 11th November 2014 (http://presidential-power.com/?p=2296). 129. Köker, Philipp. 2015a. Latvia – President Bērziņš and the arithmetic of presidential re-election bids. Presidential-power.com. 24th March 2015 (http://presidential-power.com/?p=3018). 130. Köker, Philipp. 2015b. Estonia – New government takes office but cracks in coalition are already visible. Presidential-power.com. 13th April 2015 (http://presidential-power.com/?p=3123). 131. Köker, Philipp. 2015c. Latvia – Defence Minister Raimonds Vējonis elected as new president. Presidential-power.com. 5th June 2015 (http://presidential-power.com/?p=3423). 132. Köker, Philipp. 2016a. Latvia – Party conflict and presidential initiative in government formation. Presidential-power.com. 25th February 2016 (http://presidential-power.com/?p=4521). 133. Köker, Philipp. 2016b. Estonia – Six weeks before the presidential elections, there is no clear front-runner. Presidential-power.com. 19th July 2016 (http://presidential-power.com/?p=5179). 134. Köker, Philipp. 2016c. Estonia – Parliament elects first female president following electoral college failure. Presidential-power.com. 4th October 2016 (http://presidential-power.com/?p=5402). 135. Köker, Philipp. 2017b. Estonia – After one year in office president Kersti Kaljulaid still needs to make her mark. Presidential- power.com. 12th October 2017 (http://presidential- power.com/?p=7059). 136. Köker, Philipp. 2018. Estonia – Reforming the presidential election: A neverending story? Presidential-power.com. 10th May 2018 (http://presidential-power.com/?p=8122). 137. Pleps, Jānis. 2007. Satversmes garākais pants. Providus.lv. 13th March 2007 (http://providus.lv/en/article/satversmes-garakais- pants). 138. President.lv. 2019a. Saeimai otrreizējai caurlūkošanai atgrieztie likumi. Chancellery of the President of Latvia

68 POUŽITÉ ZDROJE

(https://www.president.lv/lv/valsts-prezidents/bijusie-valsts- prezidenti/valdis-zatlers/darbiba-likumdosanas-joma/saeimai- otrreizejai-caurlukosanai-atgrieztie-likumi). 139. President.lv. 2019b. Andra Bērziņa Saeimai otrreizējai caurlūko- šanai nodotie likumi. Chancellery of the President of Latvia (https://www.president.lv/lv/valsts-prezidents/bijusie-valsts- prezidenti/andris-berzins/darbiba-likumdosanas-joma/andra- berzina-saeimai-otrreizejai-caurlukosanai-nodotie-likumi). 140. President.lv. 2019c. Saeimai otrreizējai caurlūkošanai nodotie likumi. Chancellery of the President of Latvia (https://www.president.lv/lv/darbibas-jomas/likumdosanas-un- tiesibu-akti/otrreizejai-caurlukosanai-nodotie-likumi). 141. President.lv. 2019d. Biography of President Raimonds Vējonis. Chancellery of the President of Latvia (https://www.president.lv/en/president-of-latvia/president-of- latvia/biography). 142. Riigikogu.ee. 2016. Election of the President of the Republic in the Riigikogu. Riigikogu.ee. 3rd October 2016 (https://www.riigikogu.ee/en/estonian-president-2016/). 143. Saeima 1993. Pirmā sēde 1993. Gada 6. Jūlijā. Saeima.lv. 6th July 1993 (http://www.saeima.lv/steno/st_93/060793.html). 144. Saeima 1995. Latvijas Republikas 5. Saeimas sēde 1995. gada 6. Novembrī. Saeima.lv. 6th November 1995 (http://www.saeima.lv/steno/st_955/st0611.html). 145. Saeima 1996. Latvijas Republikas 6.Saeimas ārkārtas sesijas sēde 1996.gada 18.jūnijā. Saeima.lv. 18th June 1996 (http://www.saeima.lv/steno/st_96/st1806.html). 146. Saeima 1999a. Latvijas Republikas 7. Saeimas pavasara sesijas 1999.gada 16. un 17. jūnija divpadsmitās sēdes turpinājums. Saei- ma.lv. 17th June 1999 (http://helios- web.saeima.lv/steno/1999/st1706.html). 147. Saeima 1999b. Latvijas Republikas 7. Saeimas pavasara sesijas četrpadsmitā (ārkārtas) sēde. Saeima.lv. 17th June 1999 (http://helios-web.saeima.lv/steno/1999/sp1706.html). 148. Saeima 2003. Latvijas Republikas 8.Saeimas ārkārtas sesijas pir- mā sēde 2003.gada 20.jūnijā. Saeima.lv. 20th June 2003 (http://www.saeima.lv/steno/2002_8/st_030620/st2006.htm).

69 POUŽITÉ ZDROJE

149. Saeima 2007. Latvijas Republikas 9.Saeimas pavasara sesijas astotā sēde 2007.gada 31.maijā. Saeima.lv. 31st May 2007 (http://www.saeima.lv/steno/Saeima9/070531/st070531.htm). 150. Saeima 2011. Latvijas Republikas 10.Saeimas pavasara sesijas astotā sēde 2011.gada 2.jūnijā. Saeima.lv. 2nd June 2011 (http://www.saeima.lv/lv/transcripts/view/62#s1). 151. Saeima 2015. Latvijas Republikas 12.Saeimas pavasara sesijas devītā (ārkārtas) sēde 2015.gada 3.jūnijā. Saeima.lv. 3rd June 2015 (http://www.saeima.lv/lv/transcripts/view/303). 152. Saeima 2019. History of the legislature. Saeima.lv. (http://www.saeima.lv/en/about-saeima/history-of-the- legislature). 153. Valimised.ee. 2019a. President of the Republic of Estonia Electi- ons. Vvk.ee (http://www.vvk.ee/past-elections/president-of-state- elections/). 154. Velvyslanectví Lotyšský republiky v České republice. 2014. Pře- hled dějin Lotyšska. Velvyslanectví Lotyšské republiky v České republice. 2nd December 2014 (https://www.mfa.gov.lv/cz/prague/o-lotyssku/prehled-dejin- lotysska/). 155. World Population Review. 2019a. Estonia Population 2019. World Population Review (http://worldpopulationreview.com/countries/estonia- population/). 156. World Population Review. 2019b. Latvia Population 2019. World Population Review (http://worldpopulationreview.com/countries/latvia-population/). .

70 SEZNAM VLÁD V ESTONSKU

Příloha A Seznam vlád v Estonsku

Jméno (stranická pří- Funkční období Členové koa- slušnost) premiéra lice Mart Laar I. (I) 21. 10. 1992 – 3. 11. 1994 I, ERSP, M Andres Tarand (nez.) 3. 11. 1994 – 17. 4. 1995 I, ERSP, M, VKR Tiit Vähi I. (KMÜ) 17. 4. 1995 – 3. 11. 1995 KMÜ, EK Tiit Vähi II. (KMÜ) 3. 11. 1995 – 1. 12. 1996 KMÜ, ER Tiit Vähi III. (KMÜ) 1. 12. 1996 – 14. 3. 1997 KMÜ Mart Siimann (KMÜ) 14. 3. 1997 – 25. 3. 1999 KMÜ Mart Laar II. (I) 25. 3. 1999 – 28. 1. 2002 I, ER, M Siim Kallas (ER) 28. 1. 2002 – 10. 4. 2003 EK, ER Juhan Parts (RP) 10. 4. 2003 – 13. 4. 2005 RP, ER, ERL Andrus Ansip I. (ER) 13. 4. 2005 – 5. 4. 2007 ER, EK, ERL Andrus Ansip II. (ER) 5. 4. 2007 – 21. 5. 2009 ER, IRL, SDE Andrus Ansip III. (ER) 21. 5. 2009 – 5. 4. 2011 ER, IRL Andrus Ansip IV. (ER) 5. 4. 2011 – 26. 3. 2014 ER, IRL Taavi Rõivas I. (ER) 26. 3. 2014 – 9. 4. 2015 ER, SDE Taavi Rõivas II. (ER) 9. 4. 2015 – 20. 11. 2016 ER, SDE, IRL Jüri Ratas I. (EK) 20. 11. 2016 – 29. 4. 2019 EK, SDE, IRL Jüri Ratas II. (EK) od 29. 4. 2019 EK, EKRE, IRL Zdroje: Döring, Manow 2019a , Lansford 2019: 502-3

SEZNAM VLÁD V LOTYŠSKU

Příloha B Seznam vlád v Lotyšsku

Jméno (stranická pří- Funkční období Členové koa- slušnost) premiéra lice Valdis Birkavs (LC) 3. 8. 1993 – 15. 9. 1994 LC, LZS Māris Gailis (LC) 15. 9. 1995 – 21. 12. 1995 LC, TPA Andris Šķēle I. (nez.) 21. 12. 1995 – 13. 2. 1997 DPS, LC, TB, KDS, LNNK, LVP, LZS, LZP Andris Šķēle II. (nez.) 13. 2. 1997 – 7. 8. 1997 DPS, LC, TB, KDS, LNNK, LZS, LZP Guntars Krasts I. 7. 8. 1997 – 8. 4. 1998 TB/LNNK, (TB/LNNK) DPS, LC, KDS, LZS Guntars Krasts II. 8. 4. 1998 – 26. 11. 1998 TB/LNNK, LC, (TB/LNNK) KDS, LZS Vilis Krištopans I. (LC) 26. 11. 1998 – 4. 2. 1999 LC, TB/LNNK, JP Vilis Krištopans II. (LC) 4. 2. 1999 – 16. 7. 1999 LC, TB/LNNK, JP, LSDA Andris Šķēle III. (TP) 16. 7. 1999 – 5. 5. 2000 TP, LC, TB/LNNK Andris Bērziņš (LC) 5. 5. 2000 – 7. 11. 2002 LC, TP, TB/LNNK, JP33 Einars Repše (JL) 7. 11. 2002 – 9. 3. 2004 JL, ZZS, LPP, TB/LNNK Indulis Emsis (ZZS) 9. 3. 2004 – 2. 12. 2004 TP, ZZS, LPP Aigars Kalvītis I. (TP) 2. 12. 2004 – 8. 4. 2006 TP, JL, ZZS, LPP

33 JP formálně koalici opustila počátkem roku 2001, její dva ministři ovšem členy vlá- dy zůstali a posléze vstoupili do LPP (Lansford 2019: 901).

73 SEZNAM VLÁD V LOTYŠSKU

Aigars Kalvītis II. (TP) 8. 4. 2006 – 7. 11. 2006 TP, ZZS, LPP Aigars Kalvītis III. (TP) 7. 11. 2006 – 20. 12. 2007 TP, ZZS, LPP/LC, TB/LNNK Ivars Godmanis 20. 12. 2007 – 12. 3. 2009 TP, ZZS, (LPP/LC) LPP/LC, TB/LNNK Valdis Dombrovskis I. 12. 3. 2009 – 17. 3. 2010 JL, TP, ZZS, (JL) PS, TB/LNNK Valdis Dombrovskis II. 17. 3. 2010 – 3. 11. 2010 JL, ZZS, PS, (JL) TB/LNNK34 Valdis Dombrovskis III. 3. 11. 2010 – 25. 10. 2011 V, ZZS (JL) Valdis Dombrovskis IV. 25. 10. 2011 – 22. 1. 2014 V, ZRP, NA (V) Laimdota Straujuma I. 22. 1. 2014 – 5. 11. 2014 V, ZRP, NA, (V) ZZS Laimdota Straujuma II. 5. 11. 2014 – 11. 2. 2016 V, ZZS, NA (V) Māris Kučinskis (LP) 11. 2. 2016 – 23. 1. 2019 V, ZZS, NA Krišjānis Kariņš (JV) od 23. 1. 2019 JKP, KPV LV, NA, LAAT, JV Zdroje: Döring, Manow 2019b , Lansford 2019: 900-2

34 Vládu oficiálně podporovala i LPP-LC, formálně však žádný z jejích členů neobsadil ministerskou pozici (Lansford 2019: 901).