FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ MASARYKOVY UNIVERZITY

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií

Příčiny politické, bezpečnostní a hospodářské krize Gruzie od nabytí nezávislosti v roce 1991 do příchodu současné administrativy

Rigorózní práce

Zpracoval: Ivan Jestřáb, 2010

Čestné prohlášení

Prohlašuji tímto, ţe jsem rigorózní práci na téma „Příčiny politické, bezpečnostní a hospodářské krize Gruzie od nabytí nezávislosti v roce 1991 do příchodu současné administrativy― zpracoval sám pouze s vyuţitím pramenů v práci uvedených.

Ivan Jestřáb

2

Autor by rád ocenil pomoc, které se mu dostalo od pracovníků katedry mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU, zejména od doc. PhDr. Zdenka Kříţe, Ph.D., bez jehoţ obětavého vedení, rad a doporučení by bylo zpracování této práce mnohem obtíţnější. Poděkování patří také vedoucímu katedry PhDr. Petru Suchého Ph.D. za jeho cenné rady a podporu.

3 Obsah

Úvod 6 Stručná historie Gruzie 11 Území Gruzie v předfeudálním období 12 Přijetí křesťanství jako státního náboţenství 13 Nástup rodu Bagrationovců 14 Další útoky cizích nájezdníků, oslabování státu 17 Georgievský traktát, podřízení Gruzie Rusku 18 Tři roky samostatné gruzínské republiky a přičlenění k Sovětskému Rusku 20 Obnovení samostatnosti, budování nového státu 20 Otázka autonomie Jiţní Osetie ve 20. létech 25 Konec sovětské Gruzie; dosaţení nezávislosti, první problémy nového státu 30 Nástup vedení Zviada Gamsachurdii 30 Boj o moc v Tbilisi 36 Ekonomická situace v Gruzii 40 Počátky ekonomické reformy a přechod od příkazové ekonomiky na počáteční stádium ekonomiky trţní 40 Reformy jednotlivých sektorů hospodářství v 90. létech 47 Ekonomické ukazatele a tendence vývoje v hodnoceném období 52 Působení mezinárodních finančních institucí v Gruzii 55 Mafianizace ekonomiky 61 Ozbrojený konflikt v Jiţní Osetii v 90. létech 65 Příčiny vzniku konfliktu a jeho průběh 65 Jednání o politickém řešení konfliktu v Jiţní Osetii 75 Ozbrojený konflikt v Abcházii 83 Příčiny konfliktu v Abcházii a jeho průběh 83 Politická jednání o řešení konfliktu v Abcházii 94 Politická situace bezprostředně po vojenské poráţce gruzínských vojsk v Abcházii 97 Angaţovanost Evropské unie po konfliktech v Gruzii 90. let 108 Vývoj v Adţárii po obnovení samostatnosti Gruzie 111 Vývoj v Gruzii od poloviny 90. let 119 Vojenská a bezpečnostní politika Ševardnadzeho 119 Vnitropolitická situace v Gruzii mezi roky 1995 a 2004 125

4 Konec období vlády E. Ševardnadzeho, Revoluce růţí 136 Závěr 146

English Summery 160 Jmenný rejstřík 160 Pouţité zdroje 1656

5 Louky rozkvetly, hory rozkvetly. Má drahá vlasti, kdy TY rozkveteš?

Ilja Čavčavadze, gruzínský šlechtic, básník a veřejný činitel (1837-1907)

Úvod

Období od rozpadu Sovětského svazu do první poloviny současného desetiletí představuje pro Gruzínskou republiku historický časový úsek, který je poznamenán mnoha potíţemi, spojenými se znovuvytvořením státnosti, upevňováním samostatnosti a vnitropolitickými rozbroji, stejně jako zahraničně politickými problémy a výzvami, které v mnohém mají kořeny jak v nedávné, tak i v hluboké minulosti. Je nasnadě, ţe se události devadesátých let minulého století a počátku nového milénia v Gruzii bezprostředně promítají i do dnešních dnů, mají své pokračování a vytváří tak do značné míry základ bezprostřední gruzínské současnosti.

Cílem této rigorózní práce je zhodnotit vytýčené časové období z hlediska jak vnitřních, tak vnějších politických aspektů. Cílem nebylo teoreticky zkoumat jednotlivé děje, nýbrţ ukázat na příkladech konkrétních událostí jejich příčiny a z nich vyplývající důsledky pro domácí a zahraniční politiku Gruzie. Naší snahou bylo zachovat, pokud moţno, chronologický sled událostí, který čtenáři umoţní co nejlépe se zorientovat v příčinných souvislostech. Zároveň však bylo nutné rozdělit celý text do samostatných kapitol, které se zabývají jednotlivými aspekty proběhnuvších procesů, neboť jinak by práce nebyla dostatečně srozumitelná a přehledná.

Při vyhledávání a shromaţďování pramenů a literatury jsme se opírali především o fondy Národní parlamentní knihovny v Tbilisi a o vlastní soukromou knihovnu. Velkou řadu zdrojů jsme nalezli na internetu, jehoţ vyuţití v mnohém zjednodušilo heuristický proces. Omezeně, spíše na doplnění, jsou v práci uvedeny i některé osobní záţitky autora. Prameny jsou většinou cizojazyčné, jedná se jak o práce gruzínských autorů, tak autorů zahraničních. Celá řada faktů je doloţena odkazy na původní dokumenty. Práce se zabývá otázkami, které mají značný přesah do současnosti a jsou tedy i politicky aktuální, coţ kladlo dodatečné nároky na jejich patřičnou interpretaci a kritické zhodnocení.

6 Při zpracování práce je pouţita komparativní metoda analýzy, přičemţ autor pracuje s kombinací komparace vertikální (diachronní) a komparace synchronní. Tento přístup, podle našeho názoru, umoţňuje nejlepším způsobem postihnout všechny aspekty vývoje ve zvoleném časovém úseku i ve všech jejich souvislostech a současně přinese dostatek podkladů pro to, aby bylo moţné učinit argumenty podloţený závěr.

Při zpracování této práce jsme měli trvale na paměti hlavní vytýčenou hypotézu: „Dějiny novodobé Gruzie nám umoţňují pochopit, proč se její vládnoucí garnitury dosud nevyměnily volbami―. Rozboru historických událostí jsme věnovali pozornost právě proto, abychom mohli objasnit, jaké byly příčiny násilných svrţení jedné politické reprezentace jinou v soudobých vnitropolitických a zahraničně politických podmínkách.

Tato práce se primárně zabývá obdobím let 1991 – 2004, coţ jsou roky od vyhlášení samostatnosti Gruzie na Sovětském svazu do nástupu současného politického vedení země ve chvílích tzv. Revoluce růţí. Nekladli jsme si za cíl posuzovat dnešní vnitropolitické a zahraničně politické dění v Gruzii, nýbrţ ukázat, z jakého podhoubí gruzínská současnost vychází. Dnešní problémy tohoto státu i celého regionu svými kořeny vycházejí z okamţiků, které jim předcházely, mnohé z nich jsou jejich přímým pokračováním a při srovnání situace na konci prvního desetiletí nového milénia a posledního desetiletí toho minulého můţeme nalézt celou řadu paralel. Tímto úkolem jsme se však jiţ nezabývali. Uvedená práce tedy v sobě spojuje jak historický pohled na zpracovávané období, tak můţe zároveň poslouţit k hlubšímu pochopení dnešních událostí, které vedle vnitropolitických souvislostí zahrnují i velmi silný mezinárodně politický aspekt.

Shodných nebo podobných prvků mezi námi analyzovaným obdobím a současností lze nalézt velmi mnoho. Obecně se jedná především o zápas Gruzie o zachování územní celistvosti a suverenity v rámci mezinárodně přiznaných hranic. Zde se v současnosti, stejně jako tomu bylo v 90. létech a začátkem 21. století, dostávají do popředí především obtíţe vzniklé ve vztazích mezi politikou centrální gruzínské vlády a odstředivými tendencemi v regionech, především v Abcházii a Jiţní Osetii, ale také Adţárie a Samegrelo. Přímým účastníkem těchto procesů jak po získání samostatnosti Gruzie, tak dnes, je Ruská federace, jejíţ aktivity vůči Gruzii a podpora separatistickým regionům hrála a dodnes hraje klíčovou roli. Dali jsme si za cíl posoudit téţ aktivity dalších států a mezinárodního společenství, ukázat, jakým

7 vývojem tyto aktivity prošly. Zaměřujeme se proto na působení takových mezinárodních organizací, jako je OSN, KBSE/OBSE, Evropská unie a NATO, ale nezapomínáme ani na USA.

Přestoţe by se na první pohled mohlo zdát, ţe zpracovaná práce je čistě historickým pohledem, právě fakt, ţe nedávný vývoj v Gruzínské republice přivedl zemi a region do stavu, v jakém jej nacházíme v současnosti, z ní činí materiál, který je aktuální také pro posouzení dnešních procesů. Zároveň jsme si byli vědomi toho, ţe vnitropolitické a zahraničně politické otázky jsou jen dvě strany stejné mince, politika v jedné oblasti nutně ovlivňovala oblast druhou. Posouzení vnitropolitických poměrů v celé jejich šíři, včetně otázek ekonomických, sociálních, úrovně lidských práv a podobně, bylo nutné k lepšímu pochopení uplynulého vývoje mezinárodních vztahů týkajících se Gruzie v daném období.

Při zpracování této práce nebylo moţné vyhnout se určitému časovému přesahu, a to zejména tam, kde mají mnohem starší události bezprostřední vazbu na vývoj ve zpracovávaném období. Gruzínské národy vţdy měly své pevné místo ve sloţitém propletenci národnostních a etnických vztahů tohoto prostoru. Tyto vztahy nebyly po celou známou historii jednoduché a nejednou vedly ke konfliktům, z nichţ některé oţívaly po dlouhém období relativního klidu. Jak uvádí Stepan Grigorjan: „V západní kultuře (americké, evropské) výraz ´nejstarší historie´ znamená, ţe daná otázka nemá k současnosti vztah a nemá význam. Na Jiţním Kavkaze se vychází z opačného předpokladu, a sice, ţe nejstarší historie má hluboký význam.―1 To je také důvod, proč tuto práci zahajujeme stručným přehledem historického vývoje gruzínského státu, abychom připomněli, ţe dnešní Gruzínská republika navazuje na tradice mnoha staletí vlastní státnosti. Historický úvod je však, vzhledem k hlavnímu zaměření práce, zkrácen na minimum i s vědomím toho, ţe se tak omezuje i hloubka popisu dějinných událostí, jejich příčin, důsledků a vzájemných vazeb.

Bylo nutné větší prostor věnovat krátkému, asi tříletému období první novodobé Gruzínské republiky, která zaţívala svoji nezávislost po pádu carismu, tedy od roku 1918, aby byla v roce 1921 nakonec znovu pohlcena ruským sousedem, tentokrát pod praporem komunismu. Bez jasného zdokumentování těchto let, stejně jako relevantních událostí při formování Osetinské autonomní oblasti v prvním období sovětizace Gruzie,

1 Очерки истории cтран Южного Кавказа, под редакцией ГРИГOРЯНА, Степана, Тбилиси 2009, ISBN 9789939521541, Введение, str. 10

8 by nebylo moţné pochopit ani devadesátá léta (a konec konců ani gruzínskou současnost), neboť právě v těchto rocích jsou zaloţeny mnohé potíţe, s nimiţ se tato země musela a dodnes musí potýkat po znovuzískání nezávislosti.

Hodnocené období bylo natolik bohaté na události, ţe bylo potřeba zvolit takový přístup k jejich hodnocení, aby se neztratily souvislosti a současně aby text byl dostatečně srozumitelný a logický. Zaměřujeme se proto na klíčové aspekty vývoje Gruzie po roce 1991. Od znovuzískání nezávislosti přecházíme k rozboru příčin dvou velkých a pro obyvatele země nesmírně těţkých válečných konfliktů v Jiţní Osetii a v Abcházii. Cestou shrnutí konkrétních etap těchto konfliktů, analýzou vzájemných vztahů hlavních aktérů, jejich primárních cílů i prostředků, které k jejich dosaţení volili, jsme si dali za cíl odhalit příčiny uplynulého vývoje v Gruzii, výsledky těchto procesů i jejich konečné důsledky a ukázat logiku, která jednotlivé aktéry vedla v jejich konkrétních krocích.

Stejnou pozornost jsme věnovali dalším následujícím letům ve vývoji země, spojenému především se jménem prezidenta Eduarda Amrosjeviče Ševardnadzeho. Ve své analýze jsme se zaměřili na zahraničně politické události, na vnitropolitický vývoj, včetně oblasti sociální a lidskoprávní, stejně jako na ekonomiku. Právě rozbor hospodářské problematiky osvětluje mnohé pro pochopení politiky, coţ je důvod, proč je této oblasti věnována patřičná pozornost. Podobně jsme se snaţili postihnout základní bezpečnostní aspekty, které v daném období dominovaly. Našemu zkoumání nemohl ujít ani zvláštní vývoj v poměrně specifickém regionu Gruzie, Adţárii, který byl prakticky po celé období, které hodnotíme, územím, na které se pouze velmi omezeně vztahovala centrální moc. Mnohem více se tento kraj vyvíjel v závislosti na moci místní. Usilovali jsme o to, abychom adţárská „specifika― zasadili do celostátního a do potřebné míry i mezinárodního kontextu a abychom současně vysvětlili, proč bylo moţné, aby se ţivot v tomto kraji vyvíjel do značné míry odděleně od zbytku Gruzie. Současně však bylo naším cílem ukázat, jaké byly rozdíly v přístupu vedení Adţárie na jedné straně a Abcházie a Jiţní Osetie na straně druhé ve vztahu k celostátnímu centru moci v Tbilisi.

Je potřeba vysvětlit některé námi pouţívané názvy, abychom předešli nesprávnému pochopení či zmatení. Jednoznačně vycházíme z toho, ţe Gruzie je stát zahrnující, mimo jiné, i separatistické regiony Abcházie a Jiţní Osetie a rozkládající se v rámci mezinárodně přiznaných hranic. Nicméně v řadě případů jsme byli nuceni

9 odlišit abcházské a jihoosetinské reálie od všeho, co se týkalo centrální vlády v Tbilisi, v souvislosti s níţ pak nejednou pouţíváme pojem „gruzínský―. Je však třeba vést v patrnosti, ţe toto významové rozlišení nikterak neznamená, ţe bychom vše, co se týká separatistických regionů, nepovaţovali za gruzínské, naopak. Jde pouze o snahu dosáhnout v textu jasného odlišení a tím umoţnit čtenáři správné pochopení rozebíraných událostí.

Gruzínská republika je zeměpisně zařazována do oblasti Jiţního Kavkazu. Je to pojmenování vcelku nové a do určité míry nikoliv politicky neutrální. V carské a posléze sovětské terminologii, dominantní jiţ od 18. století, se uvedené území, které zahrnuje současnou Gruzii, Arménii a Ázerbájdţán, většinou pojmenovává jako Zakavkazsko, tedy významově se odděluje od prostoru „předkavkazského―, čili Severního Kavkazu. Cílem, moţná nevyřčeným, ale přesto zřejmým, je přidat národům ţijícím v dnešních třech nezávislých republikách osobitost, která je odděluje od jejich severnějších sousedů, přestoţe historicky se osudy kavkazských národů, bez ohledu, na jaké straně hřebenu Velkého Kavkazu ţily, velmi často proplétaly. Za příklad můţe poslouţit osud osetinského národa, který obývá jak dnešní Severoosetinskou autonomní republiku Ruské federace, rozkládající se na sever od Velkého Kavkazu, tak i prostory jiţně od něho, tedy území Gruzie.

Území Zakavkazska se navíc měnilo v důsledku politických změn. Carská terminologie zahrnovala do prostoru Zakavkazska všechna území, která kontrolovala na jih od hřebenu Velkého Kavkazu. V okamţiku, kdy část tohoto území přešlo pod kontrolu jiného státu, přestala být vnímána jako součást Zakavkazska. Bolševické Rusko tento přístup bez váhání převzalo. Patrné je to například v souvislosti s Dohodou z Karsu z roku 1923, v rámci které byla část historické Gruzie na jih od předána Turecku. Od uzavření této dohody se na uvedený prostor jiţ název Zakavkazsko, či později Jiţní Kavkaz nevztahuje. Z uvedeného je téţ patrné, ţe zeměpisný název Jiţní Kavkaz má i své politické konotace. Není zde od věci připomenout, ţe někteří politologové se snaţí dát prostoru Jiţního Kavkazu spíše název Střední Kavkaz2.

2 Blíţe k této otázce viz ИСМАИЛОВ, Эльдар, ПАПАВА, Владимир, Центральный Кавказ. Oт геополитики к геоекономике, Институт стратегичских исследований Кавказа, CA&CC Press, 2006, ISBN 9197595322 nebo БЕРИДЗЕ, Теймураз, ИСМАИЛОВ, Эльдар, ПАПАВА, Владимир, Центральный Кавказ и экономика Грузии. Баку, 2004, ISBN 9952804806

10 Nicméně se však v této práci přidrţujeme označení Jiţní Kavkaz, který je nejzauţívanější jak v gruzínské, tak zahraniční terminologii.

Stručná historie Gruzie

Gruzie, gruzínsky Sakartvelo3, se rozkládá na jih od hřbetu Velkého Kavkazu, na východě přiléhá k Černému moři, na jihu sousedí s Tureckem a s Arménií, na jihozápadě s Ázerbájdţánem a na severu s Ruskou federací. Byla to vţdy oblast, o jejíţ kontrolu usilovali mnozí místní panovníci i cizí dobyvatelé. Tento prostor byl po staletí svědkem mnoha válek, nájezdů a okupací. Abychom lépe pochopili události nedávné minulosti, je třeba, alespoň stručně, poukázat na dějiny dávnější. Je třeba si připomenout, ţe současná Gruzie je svými kořeny zasazena do historie, která začíná v dávnověku. Nezrodila se tudíţ před několika desetiletími, ale naopak, gruzínská státnost se opírá o tradice, které se prolínají s nejstaršími civilizacemi lidstva. Toto vědomí formuje i chápání dnešních Gruzínů o jejich vlasti, o místě a významu vlastního státu jako výdobytku úsilí mnoha desítek generací, které bojovaly a umíraly za její zachování. Toto vědomí je zde velmi silně přítomno do dnešních dob.

Historicky byl prostor současné Gruzie osídlen řadou svobodomyslných kmenů, které hájily svoji nezávislost se zbraní v ruce a současně se nerady podřizovaly jakýmkoliv snahám o centralizaci moci. Západní část země, antickými Řeky zvaná Kolchida, svojí zeměpisnou polohou a přírodním bohatstvím odedávna lákala cizince, mezi něţ od sedmého století př. n. l. patřili právě řečtí kolonizátoři4. Východ země, od západu oddělený pásmem hor Likhis Kedi (nazývaný téţ Suran) táhnoucím se v severojiţním směru, obývali Iberové, kteří později nazvali toto místo Kartli.5

3 Omar Sochadze vysvětluje, ţe gruzínský pojem „rtveli― znamená „sklizeň úrody―, „karta rtveli― pak „sklizeň úrody větru―, přeneseně „úrody Ducha svatého―; název „Sakartvelo― pak vykládá jako „nejstarší nazvání přírody člověčenstva, kde Duch svatý sklízel své plody―; viz СОХАДЗЕ, Омар. КартаРтвели, Тбилиси 2007, ISBN 9789941001055, str. 19

4 Stačí vzpomenout báji o Jásonovi a Zlatém rounu, odehrávající se právě na území západní Gruzii. Tato báje má pravdivý základ, neboť v antických dobách byly řeky v Kolchidě bohaté na zlato, které se těţilo jednoduchou metodou. Do proudu se vloţila ovčí kůţe, na níţ se drobné plátky zlata zachytávaly.

5 Současná Gruzie sestává z několika provincií. Kaţdá má svoji historii a její obyvatelstvo charakteristické odlišující črty, v zásadě určené zeměpisnou polohou těchto regionů. Sem se řadí: Kachetinci, Dţvachové, Tušinci, Chevsurové, Pšavinci, Mochevcové, Mtiulci, Kartalinci, Megrelci, Imeretinci, Gurijci, Svanové, Račinci, Adţárci a Abcházcové. Citováno z Очерки истории cтран Южного Кавказа, op. cit., str. 79 – 80

11 Území Gruzie v předfeudálním období

Antické Řecko kolonizovalo východní černomořské pobřeţí dnešní Gruzie v letech 600 – 150 př. n. l. Vyrostly zde osady Phasis (poblíţ dnešního města Poti), Gyenos (Očamčire), Dioscuras (Suchumi), Anakopia (Achali Atoni) nebo Pityus (Bičvinta). O kontrolu království Kartli na východě země usilovali Peršané. Ti ovládli Kartli v letech 486 – 333 př. na. l., ponechali však u vlády místní panovníky. Ve třetím století př. n. l. vládl v Kartli král Parnavaz I, kterému se podařilo Peršany vyhnat a sjednotit východogruzínské kmeny. S jeho jménem je spojováno nejen období prosperity a relativního klidu v tomto prostoru, ale je mu pověstí přisuzováno i autorství nejstaršího gruzínského písma, tzv. Asomtavruli („velká písmena―, známé rovněţ pod jménem Mrgvlovani - v překladu značící „zakulacený―). Řada vědců se však na základě dosavadních nálezů domnívá, ţe se gruzínské písmo objevilo teprve s příchodem křesťanství počátkem 4. století n. l. Nejstarší dochované nápisy v gruzínštině lze najít na zdech gruzínského kláštera Svatého kříţe v Judské poušti nedaleko Betléma, postaveného Petrem Iberim v roce 430 n. l., a na chrámu Bolnisi Sioni postaveném v Gruzii v roce 495 n.l.6

V prvním století před Kristem o prostor dnešní Gruzie začali projevovat veliký zájem Římané. V roce 66 př. n. l. Pompeius zahájil vojenské taţení proti Arménii, zakavkazské Albánii7 a proti Kartli, toto gruzínské království o rok později padlo. Následně Pompeius vpochodoval do západní Gruzie a obsadil správní středisko Phasis. Stejného roku si Římané plně podrobili i zbytky Kartli, současně se však spokojili s tím, ţe zde vytvořili vazalský stát a ponechali vládu nad ním v rukách místních panovníků. „Helenizace se dotýkala pouze vládnoucí vrstvy. Kolchis i Iberie byly ostatně římskými provinciemi víceméně formálně, protoţe v nich vládly domácí

6 K historii vzniku gruzínského jazyka viz např. BRIÉNE, L. La langue geórgienne, Paris, 1931; Přehled kavkazských jazyků viz Caucasian Languages – Data, http://www.batsav.com/pages/caucasianlanguagesdata.htm,

Současná gruzínština viz Georgian Language, An Outline Grammatical Summary, http://www.armazi.com/georgian/;

Srovnání vývoje gruzínské abecedy viz téţ SILOGAVA, Valeri, SHENGELIA, Kakha. History of , Publishing house of the Caucasus University, 2007, ISBN 9789994086160, str. 96

7 Státní útvar, jehoţ pozůstatky lze nalézt na území dnešního Ázerbájdţánu, o jakýchkoliv vztazích s dnešní balkánskou Albánií nejsou ţádné důkazy.

12 šlechtické rody―8. Západní část země byla na Římanech mnohem závislejší, neţ východní Iberie – Kartli. V první polovině 2. století n. l. právě v Kartli velmi silně upevnil své postavení místní král Parsman II., který začal vzdorovat císaři Hadriánovi (117 – 138 n. l.). Vztahy Říma a Kartli se zlepšily teprve za panování jeho nástupce, císaře Antonia Pia (138-161). Lucius Cassius Dio vzpomíná, ţe Parsmanu II. dokonce v Římě postavili sochu9. Od tohoto období se Kartli skutečně stalo spíše spojencem, neţ vazalem Římanů, a sehrálo důleţitou úlohu zejména v bojích Říma proti Peršanům. Kdyţ Persie podepsala v roce 298 s Římem Nisibiský mír, vzdala se tak mimo jiné i nároků na kontrolu království Kartli10. Současně v něm byl uznán nárok místního krále Miriana III. na východní Gruzii11.

Přijetí křesťanství jako státního náboţenství

Podle gruzínských historiků právě tento král vyhlásil křesťanství za státní náboţenství. Mělo se tak stát ve 30. letech čtvrtého století, o přesnějším datu přijetí se vedou mezi odborníky spory. Jakkoliv existují domněnky, ţe křesťanství jako státní náboţenství mohlo být ještě před tím přijato v jiných částech světa, například v kavkazské Albánii, nebo v Aksumském království, Gruzie se dnes povaţuje po Arménii za druhý nejstarší křesťanský stát světa12. Důleţité je, ţe do budoucna toto rozhodnutí ve svých důsledcích znamenalo pevné pouto Gruzie na západ, směrem k Římu a především k Byzanci.

Křesťanství sehrálo (a do dnešních dnů sehrává) v osudu Gruzínů významné místo. V dobách největšího rozdrobení státu, dobách poroby, okupace a krvavých nájezdů i nacionálního útlaku bylo pravoslavné náboţenství (spolu s jazykem) jediným

8 NEUBAUEROVÁ, Edith. Gruzie – od bájné Kolchidy po dnešek, Nakladatelství Vyšehrad, Praha 1981, str. 9

9 History of Georgia, http://ggdavid.tripod.com/georgia/history.htm

10 Podrobněji viz např. Encyclopædia Britannica, Ancient-, http://www.britannica.com/EBchecked/topic/507905/ancient-Rome/26698/Diocletian#

11 K nejstarší historii Gruzie viz SILOGAVA, Valeri, SHENGELIA, Kakha, op. cit., str. 19 - 41

12 K počátkům křesťanství v Gruzii viz St. Nino and conversion of Georgia, http://www.angelfire.com/pa/besiki/lives1.html

Zajímavý rozbor legendy o svaté Nino viz GIPPERT, Jost. St. Nino’s Legend: Vestiges of its various sources, http://titus.uni-frankfurt.de/personal/jg/pdf/jg1997je.pdf

13 sjednocujícím prvkem, který pomohl přeţít Gruzínům jako národu a zabránil jejich asimilaci s porobiteli. Církev po staletí hrála úlohu domácí elity, úlohu ochránců tradic i záruku zachování paměti otců pro budoucí generace. Církevní představitelé se vţdy těšili vysoké autoritě a do současnosti jsou nejširšími vrstvami obyvatelstva povaţování za nejvyšší morální autoritu v zemi, prostupující staletími i reţimy13.

Během 4. a po větší část 5. století se Kartli (Iberie) znovu nacházela pod kontrolou Peršanů. Na konci 5. století princ Vachtang I. Gorgasali zosnoval protiperské povstání, jehoţ výsledkem bylo obnovení nezávislého království. To přetrvalo jen krátce a jiţ za panování jeho syna Dačiho (502 – 514) se království vrátilo pod kontrolu Persie. Místní gruzínská šlechta však obdrţela právo volit si vlastní „správce - kníţata―, zvané eristavi14. Síla Peršanů však postupně slábla a na konci 7. století jejich místo obsazují Arabové. Ti poté, co ovládli království Sasanidů, vtrhli na Kavkaz a přes zoufalý odpor se jim podařilo pokořit místní vládce. Do Tbilisi umístili sídlo emíra. Současně však chápali význam tohoto města pro obchod, který podporovali a získávali z něj značné příjmy. Jejich moc však začátkem 9. století zeslábla natolik, ţe prakticky jediným stabilním místem na území dnešní Gruzie pod arabskou kontrolou zůstalo právě Tbilisi. To však jiţ nebylo podřízeno Chalífátu, nýbrţ vystupovalo po nějakou dobu jako nezávislá politická jednotka.15

Nástup rodu Bagrationovců

Počátkem 9. století vůdčí pozici mezi gruzínskou šlechtou zaujal rod Bagrationovců, který si zachoval svůj vliv a postavení prakticky do novověku16. Prvním

13 Blíţe k některým aspektům historické úlohy Gruzínské pravoslavné církve viz téţ Georgian Christian Art, Ministry of Culture, Monument Protection and Sports, together with G. Chubinashvili National Research Centre, Tbilisi, 2008, nebo oficiální stránky Gruzínské pravoslavné církve na Patriarchate of Georgia, http://www.patriarchate.ge/_en/?action=istoria

14 SILOGAVA, Valeri, SHENGELIA, Kakha, op. cit., str. 46 – 51

Na doplnění lze uvést, ţe „eri― byli svobodní zemědělci. Spolu s „aznaury― představovali hlavní část gruzínského vojska. Ve staré gruzínštině „eri― znamenalo zároveň „lid― i „vojsko―. Mezi „aznaury― se pak vydělila kategorie „velkých aznaurů―, kteří se postupně začali nazývat „eristavi―, tedy vládci velkých územně administrativních celků. Citováno z Очерки истории cтран Южного Кавказа, op. cit., str. 79

15 Tamţe str. 79

16 Potomci Bagrationovců dodnes ţijí jak v Gruzii, tak ve Španělsku. Tyto dvě rodinné větvě byly po dlouhá léta znepřáteleny, neboť si obě činily nárok na „gruzínský trůn―. K pokusu o smíření došlo aţ v roce 2009, kdy se konala svatba nejmladších potomků z obou větví, prince Davida Bagration-

14 známým představitelem tohoto rodu je Ašot, později zvaný Ašot I. Veliký, který v první dekádě 9. století porazil Araby a vytvořil nové království, Tao – Klardţeti, rozkládající se přibliţně na jihu bývalé Iberie. Formálně tento útvar spadal pod Byzanc (odtud také jeden z Ašotových titulů – Kuropalates), faktickou moc však drţel král a nikoliv vzdálený císař. Za hlavní město si vybral Artanudţ nacházející se na území dnešního Turecka. Území státu rozšířil Ašotův potomek David Bagration, který k němu připojil Theodossiopolis, tedy dnešní turecké město Erzurum, a arménskou provincii Basiani. Další provincie na arménském území, které do té doby podléhaly Arabům, přinutil přijmout jeho protektorát.

První sjednocené gruzínské království je spojeno se jmény Davida III. a Bagrata III., kteří nejen, ţe podstatným způsobem přispěli k upevnění jeho pozic, ale dosáhli i jeho územního rozšíření. David III. na konci 10. století dobyl další části Kartli a po smrti svého strýce Theodosie Slepého, který vládl v Abcházii, připojil ke svému království i toto území. Davidův adoptivní syn, Bagrat III., rozšířil království o Kachetii a Ereti a spojil tak východ a západ země pod jednu korunu17.

Po Velkém schizmatu roku 1054 se gruzínští pravoslavní ještě těsněji přimkli svojí vírou k Byzancii. A víry jim bylo zapotřebí. V druhé polovině 11. století se na bohatá území na jih od vrcholků Velkého Kavkazu zaměřili Seldţučtí Turci (původem ze Sibiře), kteří v roce 1071 v bitvě u Manzikertu (dnešní Malazgirt v turecké provincii Muş) porazili spojená byzantsko – gruzínsko – arménská vojska. Do roku 1081 byla celá tehdejší Gruzie (vedle dalších území, jako Arménie, Anatolie, Sýrie) tureckými nájezdníky vypleněna. Zachránit se podařilo pouze obyvatelům nejhornatějších částí království, které chránily neprostupné hory – oblasti Chevšureti, Rača, Svanetie a horská část Abcházie. Na zbytku území došlo k masovému vyvraţďování, loupení a ničení majetku.

Seldţucké Turky zastavil aţ král David IV. zvaný Agmašenebeli – Stavitel, který usedl na trůn jako šestnáctiletý v roce 1089. Do roku 1118 postupně v několika taţeních osvobodil téměř celé území říše (s výjimkou Tbilisi). Zaloţil rolnické oddíly

Mukhransky a princezny Anny Bagration-Gruzinsky, jejichţ děti by symbolicky měly ukončit dlouholeté rozepře. O restauraci monarchie se však v Gruzii neuvaţuje.

17 Vláda prvních Bagrationovců viz SILOGAVA, Valeri, SHENGELIA, Kakha, op. cit., str. 72 – 77

15 domobrany, reorganizoval církev a do vylidněné země pozval rolníky z ciziny. V roce 1120 se vládce Alanie na Severním Kavkazu prohlásil za Davidova vazala a poslal mu několik tisíc svých poddaných, aby zalidnili a obdělávali osvobozená území. Někteří historici vidí právě v těchto Severokavkazanech původní předky dnešních Osetinců18.

Král David v dalších bojích s Turky dobyl v roce 1122 Tbilisi, které si posléze vybral za hlavní město, dále celou severní Arménii a v 1124, rok před smrtí, se rovněţ stal králem Arménie. Jeho následovníci s větším či menším úspěchem vedli další války za rozšíření země, největší vzestup však Gruzie zaţila v době panování královny Tamar (prapravnučky Davida Stavitele). Léta jejího panování, 1184-1213, jsou v Gruzii nazývána Zlatým věkem19.

Královna Tamar nejprve v několika taţeních v letech 1194-1204 rozdrtila turecká vojska útočící z jihovýchodu, osvobodila jih Arménie a vynutila si, aby tyto oblasti přiznaly gruzínský protektorát. Po dobytí Cařihradu křiţáky v roce 1204 Tamar obsadila byzantské území Lazona a Paryadria a o rok později zde vytvořila Trapezuntské císařství20. V roce 1210 vojska královny Tamar zaútočila na severní Persii (dnešní severní Írán, většinově obydlený etnickými Ázerbájdţánci) a i zde přinutila místní vládce rovněţ přijmout gruzínský protektorát. Většího územního rozmachu Gruzie ve své historii nikdy nezaţila.

18 Kmenový svaz Alanů pochází snad ze střední části Asie, první zmínky o nich lze u západních autorů najít v pol. 1. st. n. l., podrobněji o nich píše historik Josephus Flavius, čínské kroniky zrod nového kmene situují na břeh Kaspického moře, zeměpisec Ptolemaios je nazýval Alanoskythy. Pravděpodobně byli Alanové svazem mnoha převáţně kočovných kmenů. Co se jazyků týče, hovořili Alanové hlavně íránskými dialekty, ale některé kmeny (například Sindhové) mluvili kavkazskými nářečími. Základem kmene se postupem času stal kmen Aorsů. Alani byli podle antických popisů vysocí světlovlasí válečníci, krutí a pohybliví, kteří způsobem svého ţivota připomínali Huny. Naopak Číňané psali, ţe ţijí usedle. Tento nesoulad se dá vysvětlit opět značnou různorodostí alanského svazu. Archeologům se podařilo odkrýt v jiţním Rusku několik alanských hradišť, jejich obilné jámy, keramiku nebo ţernovy. V 10. století přijali křesťanství. Převzato v zestručněné formě z Masarykova universita, Kavkaz - historický exkurs a geopolitický úvod, http://is.muni.cz/el/1423/podzim2004/POL239/Kavkaz.txt?fakulta=1423;obdobi=2962;kod=POL239:

19 Období vlády královny Tamar viz např. SILOGAVA, Valeri, SHENGELIA, Kakha, op. cit., str. 94 – 100 a 105 – 109

O odkazu svaté Tamar pro současnou Gruzínskou pravoslavnou církev viz např. St. Tamara, Queen of Georgia, http://www.antiochian.org/node/18296

20 Podrobněji viz např. The Rome Arts Lovers, http://romeartlover.tripod.com/Trebison.html, nebo The Empire of Trebizond, http://mehmeteti.150m.com/trebizond/index.htm, či „History of Trabzon and Pontus―, http://www.karalahana.com/english/archive/history.html

16 Královna Tamar se však nesoustředila pouze na rozšiřování kontrolovaného území. S její dobou je téţ spojen nebývalý rozvoj náboţenství, umění, vědy, literatury a architektury. Nikoliv náhodou právě v její době svůj rozkvět zaţil například skalní klášterní komplex ve Vardzii, kde se nachází také jedno ze dvou dochovaných autentických vyobrazení královny. Tento komplex je dnes na seznamu chráněných památek UNESCO.21

Další útoky cizích nájezdníků, oslabování státu

Ve 20. letech třináctého století Jiţní Kavkaz zaţil další vlnu devastujících nájezdů, tentokrát na území Gruzie vtrhly hordy Mongolů. Těm se pod velením obávaného Dţingischána22 podařilo dobýt většinu gruzínských území (opět s výjimkou nejodlehlejších horských oblastí), celou Arménii i centrální oblasti dnešní turecké Anatolie. Gruzínské protektoráty byly ztraceny a sama Gruzie byla vynucena platit Mongolům tribut. Hlavní město Tbilisi bylo okupováno a rozvráceno. Mongolské nájezdy podstatným způsobem oslabily centrální moc královny Rusudan23, proti které se začali bouřit i místní šlechtici. Nejkritičtější situace byla na jihu Gruzie, ve Samtsche, kde místní vládci navázali vlastní kontakty s Mongoly a odmítli se podřizovat královně. Období mezi léty 1259 a 1330 je poznamenáno zoufalým bojem proti okupantům a řadou povstání, která byla krutě potlačována. Teprve aţ vnější okolnosti, zejména slábnoucí moc Mongolů v širším měřítku, umoţnily králi Giorgimu, zvanému Skvělý (vládl v létech 1314 - 1346) přestat jim platit tribut a obnovit království přibliţně v hranicích před rokem 1220. Utrpení však nebylo konce. Mezi roky 1386-1403 Gruzínské království zaţilo osm tatarsko – mongolských nájezdů pod vedením obávaného Timura24. Ušetřeny zůstaly pouze izolované Svaneti a horské

21 Viz United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization, the World Heritage, http://whc.unesco.org/en/tentativelists/5236/

22 Mongolská vojska fakticky vedl jeden z jeho hlavních vojevůdců Čormachán (Chormaqan), jak popisuje T. May ve své práci spolu s řadou podrobností o porobení rozsáhlých území na jih od Velkého Kavkazu. MAY Timothy. Chormaqan Noyan: The First Mongol Military Governor of the Middle East, http://radar.ngcsu.edu/~tmmay/Chormaqan_thesis.pdf

23 Dcera královny Tamar, která nastoupila na trůn po předčasné smrti svého bratra Giorgi IV. Lashi v r. 1223

24 Podrobněji k tomu tématu viz např. MAROZZI, Justin. Tamerlane: Sword of , Conqueror of the World, Da Capo Press, 2006, ISBN-13: 9780306815430

17 oblasti Abcházie, jinak byla Gruzie vypleněna, zbavena svého bohatství i velké části obyvatel, kteří byli vyvraţděni, nebo odvlečeni.

Pád Cařihradu 1453 do tureckých rukou znamenal pro Gruzii další úder. Zmizelo nejen duchovní centrum, ale i důleţitý spojenec, jakkoliv v posledním období nespolehlivý. Většina okolních zemí byla islamizována, nebo se dostala do sféry vlivu muslimských panovníků. Gruzie tak zůstala osamocenou křesťanskou výspou. Jediný kontakt se západním křesťanským světem Gruzie mohla udrţovat pouze prostřednictvím kolonií Nejjasnější Janovské republiky na Krymu25. Posledním králem jednotné Gruzie byl Giorgi VIII. (1446 – 1466), v důsledku jeho neúspěšných vojenských operací se v 60. létech patnáctého století Gruzie rozpadla na tři samostatná království – Kartli, Imereti a Samtsche.

Záhy začalo být jasné, ţe se kolem gruzínských zemí stahují mračna mimořádně váţného nebezpečí v podobě dvou mocných muslimských států – Otomanská říše na západě a Perské říše na východě. Tyto říše v následujících staletích aktivně soupeřily mimo jiné o kontrolu nad Jiţním Kavkazem. Důsledkem rozdělení Gruzie v 16. století mezi tyto dva rivaly bylo nejen silné omezení samostatnosti (vládli sice gruzínští šlechtici, avšak podřizovali se mocným sousedům), ale především výrazné zhoršení ţivotních podmínek a z toho plynoucí devastace obyvatelstva. Sedmnácté století přineslo ještě větší chudobu a beznaděj, jiţ se zdálo, ţe křesťanská Gruzie nakonec zcela ustoupí místo muslimskému světu26.

Georgievský traktát, podřízení Gruzie Rusku

Za vlády krále Vachtanga VI. na počátku 18. století došlo ještě k poslednímu vzepětí sil proti útokům a vměšování mocných sousedů, jejich tlak však neslábl. Zároveň však počátkem 18. století došlo v celém regionu Kavkazu k důleţité změně – Rusko obrátilo svoji pozornost na jih. Přes tragický výsledek války Petra I. s Otomanskou říší roku 1710 hledalo Rusko všechny způsoby, jak tohoto mocného soupeře oslabit. Pravoslavná Gruzie byla pro Rusko dobrým důvodem, proč se na

25 Podrobněji viz EPSTEIN, Steven A. and the Genoese, (2002), 958-1528. UNC Press. ISBN 0807849928. str. 28-32.

26 Vývoj v Gruzii v 15 . – 17. století viz SILOGAVA, Valeri, SHENGELIA, Kakha, op. cit., str. 131 – 153

18 Jiţním Kavkaze angaţovat. Kateřina Veliká byla v bojích s Otomanskou říší úspěšnější, neţ Petr I. a hledala všechny způsoby jak nepřítele ještě více oslabit. Situace v Gruzii se zároveň v důsledku nepřetrţitých nájezdů tu Otomanů, tu Peršanů stále více blíţila ke katastrofě. Tento nepříznivý vývoj vedl krále v Kartli a Kachetii Irakla II. (vládl 1762 – 1798) k ţádosti o ruský protektorát. Dne 24. července 1783 byl podepsán tzv. Georgievský traktát, dokument, který předznamenal více jak dvě stě let trvající dominanci Ruska v Gruzii.

Podle tohoto traktátu Rusko garantovalo územní nedotknutelnost Gruzie a zajišťovalo domu Bagrationovců právo na vládu v zemi. Zato se Gruzie vzdávala své samostatné zahraniční politiky a vládnoucí dynastie akceptovala, ţe kaţdý příští monarcha bude muset ţádat o investituru ruského cara27.

Rusko se zavázelo k mnohému, avšak záhy se potvrdilo, ţe traktát nezajišťuje Gruzínům takovou ochranu, jakou očekávali. Jiţ v roce 1787, poté, co vypukla další válka mezi Ruskem a Otomanskou říší, byla ruská vojska, do té doby chránící Tbilisi, staţena a město bylo ponecháno na pospas perskému šáchu. Aga Mohamed Chán v roce 1795 srovnal Tbilisi se zemí.

Poté, co král Irakli II v roce 1798 zemřel, na trůn nastoupil Giorgi XII. Z důvodu nemoci vládl jen po tři roky, do r. 1800. Na rozdíl od svého otce to byl panovník politicky slabý a neoblíbený. Prakticky po celou dobu jeho krátké vlády probíhal v zemi mocenský boj o následnictví, coţ po jeho smrti vedlo ruského cara k rozhodnutí vyuţít slabosti země, zlikvidovat gruzínskou samostatnost a plně připojit Gruzii k Rusku.28 Stalo se tak na základě tzv. Nejvyššího manifestu z 12. září 1801, v němţ „Z Boţí Milosti Car Alexandr I., Imperátor a Samoděrţavec Všeruský atd. atd. atd.― na dvou stranách textu opět slíbil všechno všem a ještě trochu víc29. Podstata tohoto kroku však byla prostá. Porušením Georgievského traktátu Rusko ukončilo

27 Plný text Georgievského traktátu viz Договор о признании царем Карталинским и Кахетинским Ираклием II покровительства и верховной власти России, http://www.istoria.ge/Documents/1783%20georgievskis%20traqtati.htm

28 Jednalo se o východní část země. Na západě přeţily tamější státní útvary jen o několik let déle. V roce 1804 Rusko obsadilo království Imereti, v roce 1811 kníţectví Gurie, Samegrelo a Svaneti. Blíţe viz Очерки истории cтран Южного Кавказа, op. cit, str. 87

29 Манифест о присоединении Грузии к России, http://www.gumer.info/bibliotek_Buks/History/Article/man_georg.php

19 téměř tisícileté panství rodu Bagrationovců a zničilo nezávislost jejich státu. Na další dvě století se tak Petrohrad a později Moskva, staly těmi místy, která určovala osudy Gruzie a jeho obyvatel.

Tři roky samostatné gruzínské republiky a přičlenění k Sovětskému Rusku

Obnovení samostatnosti, budování nového státu

Rusko na přelomu 18. a 19. století vyuţilo skutečnosti, ţe gruzínští vládci jiţ nebyli schopni čelit vnějšímu tlaku, a postupně, leč cílevědomě území Gruzie anektovalo. Jakkoliv to jistě znamenalo ochranu obyvatelstva před útoky zvenčí, současně se Gruzíni stali na mnoho generací podřízenými cizí říše. Ruská moc se sice snaţila zachovat určité zdání kontinuity, gruzínská šlechta se např. těšila jisté přízni carského dvora, to vše ale jen do té míry, do jaké byla ochotna spolupracovat a stát se vykonavateli zájmů Ruska v tehdejším Zakavkazsku. Zároveň probíhala postupná rusifikace, jak na školách, tak ve veřejném ţivotě. Záhy bylo pro místní elitu nezbytné, aby vedle gruzínštiny výborně ovládala i ruštinu, takţe není divu, ţe významné rodiny začaly posílat své potomky jak do místních ruských škol, tak i na sever, do ruských měst. Značně ceněny byly i zkušenosti z působení v carských sluţbách. Velmi podstatným zásahem do ţivota Gruzínů a současně důkazem silných rusifikačních snah bylo zrušení autofekální Gruzínské pravoslavné církve v roce 1811 a plné podřízení náboţenského ţivota cele Ruské pravoslavné církvi. Tento krok byl pokusem vykořenit jeden ze základních pilířů gruzínských národních tradic a plně podřídit duchovní ţivot Gruzie ruskému vlivu.

Tyto snahy však nezůstaly v gruzínském národě bez odezvy. Jiţ v roce 1802 vypuklo povstání v Kachetii, v roce 1812 pak znovu. Ve Mtiuleti na severovýchodě země lid povstal v roce 1804, v Imereti v letech 1819 – 1820. V roce 1832 byl připraven puč, který se však nepodařilo uskutečnit kvůli zradě jednoho ze spiklenců. Ostatní byli odsouzeni k dlouhým letům vyhnanství. Značné represe proti gruzínskému národu znovu propukly po atentátu na cara Alexandra II. Tehdy bylo zakázáno byť jen veřejně vyslovit jméno Gruzie.30

30 Очерки истории cтран Южного Кавказа, op. cit., str. 87

20 Proti odnárodnění se v druhé polovině 18. století postavili význační muţové gruzínského národa, kteří si uvědomovali nebezpečí ztráty národní identity a historických tradic. Mezi ně patřili takoví velikáni, jako Ilja Čavčavadze, či Akaki Tsereteli, oba potomci dávných gruzínských šlechtických rodů, dále Jakob Gogebašvili, Niko Nikoladze a další. Mezi význačné osobnosti gruzínské kultury patřil i český rodák Josef Navrátil, v Gruzii známý po jménem Ratili, který na konci 19. století pod zřejmým vlivem českého obrozenectví začal sbírat téměř zapomenuté mnohohlasé lidové písně Gruzie, zaloţil první moderní pěvecký sbor a vychoval řadu význačných hudebníků Gruzie té doby. Mezi jeho ţáky patřil např. i zakladatel gruzínské opery a skladatel klasické hudby Z. Paliašvili.

Díky vlivu těchto intelektuálů se v Gruzii na konci 19. a počátku 20. století znovu zvedla vlna národního sebeuvědomění. Návrat k dávným tradicím a touha po obnovení vlastní státnosti byla v těch letech silná, leč, zdálo se, nesplnitelná. Dominance Ruska byla příliš veliká a provázanost Gruzie s carskou říší příliš těsná. Aţ důsledky první světové války, pád carismu, občanská válka a z toho vyplývající oslabení centrální ruské moci na Kavkaze, to vše přineslo novou naději i pro Gruzii a její obyvatele a otevřelo dveře k obnovení samostatnosti státu. Krátkou, leč významnou přestávkou v dominanci ruského vlivu na Jiţním Kavkaze bylo období existence nezávislé Gruzie mezi roky 1918 a 1921.

Pod dojmem z událostí v Petrohradě se dne 11. listopadu 1917 v Tbilisi sešlo shromáţdění místních regionálních sovětů, sovětů Kavkazské armády, zástupců odborů a města Tbilisi, které odmítlo přiznat svrchovanost Všeruského sjezdu sovětů dělnických rolnických a vojenských zástupců a rozhodlo o vytvoření místních orgánů moci. O čtyři dny později, dne 15. listopadu 1917 byl vytvořen tzv. Zakavkazský komisariát, dočasná vláda. Dne 21. listopadu gruzínská Národní konference, sloţená ze zástupců všech politických stran kromě bolševiků, zvolila svůj stálý orgán, Národní radu, v níţ měli největší zastoupení sociální demokraté - menševici.

Po rozehnání ruského Ústavodárného shromáţdění v lednu 1918 v Gruzii ihned zesílily hlasy po plné samostatnosti. Nehledě na tyto výzvy, nejprve zvítězila myšlenka sjednocení všech tří dominantních národů Zakavkazska, tedy Gruzínů, Azerů a Arménů. Dne 10. února 1918 se sešel Zakavkazský sejm, parlament. Na něm zvítězila politická platforma menševiků, odmítajících bolševickou moc, a bylo schváleno

21 vytvoření vlády sloţené ze zástupců především gruzínských menševiků, ázerbájdţánských musavatistů a arménských dašnaků. Byla vytvořena Zakavkazská demokratická federativní republika.

Velké problémy novému státu působily vojenské operace Otomanské říše, která okupovala části jejího území. Společný zakavkazský stát byl příliš slabý a heterogenní, aby měl v tehdejších podmínkách naději na dlouhodobější existenci. Mladá federace nevydrţela vnitřní pnutí, způsobené boji s otomanskými vojsky, problémy vytváření mnohonárodnostního státu i rozpory mezi třemi národními reprezentacemi, sledujícími své vlastní a začasto rozdílné cíle. Dne 26. května 1918, po obtíţných diskusích o moţných cestách řešení, nakonec Zakavkazský sejm rozhodl o rozpuštění federace. Ten samý den odpoledne byla vyhlášena nezávislá Gruzínská republika. Vůdčí silou v zemi i nadále zůstávali menševici31.

Samostatná Gruzie nebyla po několik let mezinárodně přiznána, širšího de facto přiznání se jí dostalo aţ v souvislosti s Paříţskou konferencí v roce 192032 a přiznání de jure ještě později. Přesto v Tbilisi působila řada diplomatických zástupců, kteří zasílali své zprávy o vývoji v této zemi i regionu do svých domovských zemí. Bylo mezi nimi i mladé Československo33. Bolševické Rusko uznalo Gruzii podpisem tzv. Dohody z Moskvy dne 7. května 1920, v níţ se Gruzie výměnou za uznání zavázala neposkytovat své území jednotkám nepřátelským bolševickému reţimu.

31 K historii vytvoření a brzkého rozpadu Zakavkazské demokratické federativní republiky viz SILOGAVA, Valeri, SHENGELIA, Kakha, op. cit., str. 201 – 207

Zajímavé detaily obsahuje také dílo URUSHADZE, Levan Z. Democratic Republic of Georgia (1918 – 1921), Tbilisi, 2009, ISBN 9994005391

32 Stalo se tak na návrh a za silné podpory Lorda Curzona.

33 Jako neformální reprezentant ČSR působil pro celou oblast Zakavkazska profesor Jaroslav Svatoš, předseda Československé národní jednoty, zaloţené československou komunitou v Tbilisi v listopadu 1918. Ten byl později jmenován vedoucím Honorárního konzulátu ČSR v Tbilisi, zřízeného usnesením vlády ČSR ze dne 21. 7. 1921, s titulem „Plnomocník vlády Republiky Československé v Tiflise―. Současně vykonával funkci vedoucího Obchodní mise ČSR. Vedle této kanceláře působil další československý úřad v Batumi, který zahájil činnost jiţ 4. 4. 1920 jako konzulární agencie ČSR pod vedením Jaroslava Párala. Výnosem ze dne 19. 9. 1920 byla agencie přeměněna na efektivní konzulát. Dne 1. 3. 1921 převzal vedení konzulátu Vilém Hromádko. Na základě usnesení vlády ČSR ze dne 21. 7. 1921 byl úřad v Batumi přeměněn na honorární místokonzulát, podřízený honorárnímu konzulátu v Tbilisi, a jeho vedením byl pověřen zástupce Centrokomise (propojené s Legiobankou) Jaroslav Kuhn. Pramen: Archiv ministerstva zahraničních věcí ČR.

22 Prvním předsedou vlády se stal Noe Ramišvili, kterého velmi záhy a za podivných okolností vystřídal Noe Ţordania. Gruzie byla demokratickou republikou s řadou politických stran, prezidenta však neměla. Samotní sociální demokraté - menševici, byli rozděleni na konzervativní pravé a radikální levé křídlo. Hlavním představitelem prvního proudu byl Noe Ramišvili, druhý proud symbolizuje právě Noe Ţordania.

První parlamentní volby nového státu se konaly v únoru 1919, ale přes jasné vítězství menševiků se v zemi udrţel vícestranický politický systém. Ve stejném roce vláda reformovala soudní systém a místní samosprávu, Abcházii byla zaručena autonomie, byla provedena pozemková reforma.34 Tato reforma sice přivedla k přerozdělení půdy rolníkům, ale současně přivedla ke sníţení výkonnosti zemědělství, neboť noví majitelé, na rozdíl od původních (většinou šlechty), neměli zkušenosti z řízení zemědělské výroby.35

Jiţ od samého počátku existence samostatného státu se začaly projevovat národnostní problémy, zejména v Jiţní Osetii. V červnu roku 1918 jihoosetinští bolševici prohlásili své území za nedílnou součást Sovětského Ruska a odmítli se podřídit centrální tbiliské vládě. Kdyţ Tbilisi vyslalo do oblasti své vojáky, aby odpor osetinských bolševiků potlačili, píše lidový komisař zahraničních věcí G.V.Čičerin do Gruzie: „… jsme znepokojeni zprávou, ţe gruzínské jednotky byly vyslány do Jiţní Osetie, aby tam zlikvidovaly sovětskou vládu. Pokud je to pravdivá informace, trváme na tom, abyste ihned odvolali své jednotky z Osetie, neboť, podle našeho názoru, Osetie musí mít takovou vládu, jakou si přeje. Gruzínská intervence do záleţitostí Osetie by nebyla ničím jiným, neţ intervencí do cizích vnitřních věcí―36.

34 Hluboký vhled do zákulisí gruzínské politiky období prvního demokratického státu přináší kniha vzpomínek Akaki Ramišviliho, syna prvního premiéra země Noe Ramišviliho – viz RAMISHVILI, Akaki. Our Mistakes 1918 – 1921, Gaiaca – Georgian-English International Association of Culture and Arts, 2006, ISBN 9994058649

35 „Díky agrární reformě stát zabral dva miliony desjatin (1 desjatina = cca 1 ha) lesů, okolo půl miliónu orné půdy a osm set tisíc desjatin pastvin. … Zemědělství se dostalo do rukou nezkušených levicových menševiků, sběhlých především v Marxových teoriích, takţe si lze snadno představit, v jakém stavu se zabraná půda nacházela―. Citováno z RAMISHVILI, Akaki, op. cit., str. 95

36 Citováno z MENTESHASHVILI, Avtandil. Some National and Ethnic Problems in Georgia, , http://sisauri.tripod.com/politic/ossetia.htm

23 Nejtěţší boje probíhaly u města Čiatura, kde se bojovalo i za pomoci dělostřelectva. Osetinští ozbrojenci jednak vyhlásili své národnostní poţadavky, které spočívaly především ve sjednocení s osetinskými oblastmi na sever od Velkého Kavkazu (přestoţe v oblasti, které obývali, zdaleka nebyli jedinou národností, prostor Jiţní Osetie byl pestrou mozaikou střídajících se osetinských, smíšených a gruzínských vesnic), jednak byli vedeni bolševickou ideologií třídního boje. Jejich národnostní ambice se tak velmi těsně proplétaly s úzce ekonomickými zájmy – vyvlastnit majetky sedláků a zmocnit se jejich půdy. Nakonec byli vládními vojsky poraţeni, násilné převzetí cizích majetků se však jiţ stalo faktem.37

Podobně se bolševici snaţili posílit svůj vliv i na dalších místech Jiţního Kavkazu, například prostřednictvím svých stranických buněk v Abcházii. Na jedné straně to byli Osmané, kteří zde (podobně jako v Adţárii) podněcovali k národnostním třenicím v naději, ţe se pak snáze podaří tyto oblasti připojit, na druhé straně měli Rusové zájem odtrhnout Abcházii od Gruzie a připojit ji ke Kubáni. Tyto tendence ostatně nebyly úplně nové. Ještě v carských dobách radil náčelník Kavkazské administrace princ Grigorij Golicyn moskevskému pravoslavnému Synodu: „Bylo by ţádoucí odtrhnout suchumskou Eparchii s většinovým abcházským a ruským obyvatelstvem od neţádoucího gruzínského vlivu. Z tohoto pohledu by bylo uţitečné připojit suchumskou Eparchii ke Kubáni―.38

V únoru 1918 delegace Abcházského lidového sovětu navštívila Tbilisi s poţadavkem, aby Abcházie získala právo mít s Gruzií „sousedské vztahy na rovných základech―. Výsledkem schůzky pak byla dohoda o poskytnutí Abcházii plné autonomie v rámci Gruzie. Tato myšlenka byla dále konkretizována po vyhlášení gruzínské samostatnosti. Situaci však začali komplikovat ruští i místní bolševici, kteří v Suchumi vytvořili vojenský revoluční výbor s cílem dosáhnout podřízení celé Gruzie Sovětskému Rusku. Bolševikům se podařilo zabrat město Gudauta, zatímco gruzínské jednotky za velkých ztrát bránily Suchumi. Tbiliské vládě se však za pomoci německých jednotek podařilo bolševické nebezpečí odvrátit39.

37 RAMISHVILI, Akaki, op. cit, str. 89

38 Citováno podle MENTESHASHVILI, Avtandil, op. cit

39 Tamtéţ

24 Britští vojáci zůstávali aţ do roku 1920 dislokováni v Batumi a od prosince 1918 byla britská vojenská jednotka rozmístěna také v Tbilisi. Zájmem Velké Británie bylo situaci na Jiţním Kavkaze uklidnit, proto jasně stanovila hranici, kterou Děnikinovi bělogvardějci nesměli překročit40.

V lednu 1920 Sovětské Rusko navrhlo třem jihokavkazským republikám uzavřít spojenectví v boji proti bělogvardějcům. Gruzie to s poukazem na svoji politiku neutrality odmítla, zároveň navrhla jednat o úpravě vzájemných vztahů. Jiţ v dubnu 1920 však Rudá armáda obsadila Ázerbájdţán a S. Ordţonikidze ţádal Moskvu o souhlas pokračovat v taţení do Gruzie, ten však nedostal. Zároveň bolševici obvinili vládu v Tbilisi z podpory ázerbájdţánských nacionalistů a došlo k ozbrojeným potyčkám na gruzínsko – ázerbájdţánské hranici. Konflikt většího rozsahu byl zaţehnán podpisem Dohody z Moskvy 7. 5. 192041. Dne 27. ledna 1921 byla Gruzie oficiálně přiznána řadou západních zemí, avšak jiţ o měsíc později byla napadena Rudou armádou, jen krátce poté, co zemi opustily britské jednotky. Dne 25. února 1921 bolševici obsadili Tbilisi a okamţitě zahájili sovětizaci Gruzie. Ozbrojený odpor proti bolševikům, především v horských oblastech, trval aţ do roku 1924, kdy propuklo na místní poměry mohutné vlastenecké povstání. Rudí komisaři jej utopili v krvi a od tohoto okamţiku bylo jiţ zcela jasné, ţe krátká doba samostatnosti je definitivně konce.

Otázka autonomie Jiţní Osetie ve 20. letech

Jiţ krátce po dobití Gruzie bolševiky se jedním z klíčových problémů stala otázka autonomie Jiţní Osetie. Osetinští bolševici se nevzdali myšlenky na vytvoření samostatné republiky a začali velmi aktivně pracovat na tom, aby v nových podmínkách pod heslem práva národů na sebeurčení prosadili svoji linii. Nutno dodat, ţe v této věci měli podporu většiny osetinského obyvatelstva ţijícího nejen v oblasti dnešní Jiţní Osetie, ale i v přilehlých, většinově gruzínských krajích Gruzie.

40 Velká Británie obsadila Batumi, kde vystřídala po poráţce Německa ve světové válce německé jednotky, primárně s cílem vytvořit pro Děnikina a jeho vojáky podmínky k boji proti bolševikům. Vztahy s gruzínskou vládou však byly napjaté, a to z důvodu chyb a omylů na straně Tbilisi i britského velení. Také působení Děnikinovy armády Tbilisi chápalo jako ohroţení zájmů mladého státu.

41 V době podpisu této dohody došlo k útoku z ázerbájdţánské strany, na který zareagoval gruzínský generál Kvinitadze protiútokem a postoupil se svými 40 000 muţi do hloubky 40 km na území Ázerbájdţánu. Na pokyn předsedy vlády N. Ţordanii však svůj postup zastavil a stáhl se zpět.

25 Ve dnech 6. - 8. září 1921 se konalo společné zasedání Revolučního výboru a bolševického stranického výboru Jiţní Osetie, jejichţ hlavním tématem bylo projednání „otázky sebeurčení a politického uspořádání Jiţní Osetii―. V závěrech tohoto zasedání se praví: 1) Je nutné přiznat potřebným vytvoření sovětské republiky Jiţní Osetie s centrem v Cchinvali; 2) Sovětská socialistická republika Jiţní Osetie vstupuje do dobrovolného federativního svazku se Sovětskou socialistickou republikou Gruzie; 3) Při přípravě forem vztahů mezi oběma republikami je pracujícím Jiţní Osetie garantováno maximum politickým práv; 4) Sovětská socialistická republika Jiţní Osetie se zavazuje v hranicích odpovídajících etnografickým, zeměpisným a ekonomickým podmínkám zaručit svobodný hospodářský a kulturní rozvoj pracujícím Jiţní Osetie v souladu s přiloţeným projektem; 5) Toto rozhodnutí předloţit na zasedání Kavkazského byro Ruské komunistické strany (bolševiků), ústřednímu výboru KS Gruzie a Revolučnímu výboru Jiţní Osetie ke konečnému vyřešení této otázky―.42

Gruzíny v těchto závěrech popudily hned tři otázky: forma sebeurčení, tedy navrhované vytvoření samostatné socialistické sovětské republiky na stejné úrovni, na níţ by byla ostatní Gruzie, dále stanovení hlavního města Jiţní Osetie, tedy Cchinvali, v němţ v té době byli usídleni především etničtí Gruzíni, a konečně územní rozsah navrhované osetinské republiky, kde se nebrala do úvahy existence velkého počtu gruzínských vesnic vzájemně se prolínajících s vesnicemi většinově obývanými Osetinci.

Navíc bylo rozhodnutí společného zasedání Revolučního výboru a stranického výboru Jiţní Osetie doprovázeno dalším dokumentem, který měl podrobněji objasnit celý záměr (odvolával se na něj bod 4 rozhodnutí). V tomto objasnění se tvrdí, ţe územní rozsah Jiţní Osetie představuje jednotné teritorium, obyvatelstvo je etnicky stejnorodé se zvláštním, pro něj typickým způsobem ţivota hospodářství – proto je nutné vytvořit samostatnou sovětskou republiku. To samozřejmě nebyla pravda, Jiţní Osetie byla jiţ počátkem 20. let minulého století mozaikou, kde se skutečně střídaly osetinské, gruzínské a smíšení vesnice. V objasnění se dále tvrdí, ţe úroveň třídního

42 Citováno podle ТОИДЗЕ, Леван. Образование осетинской абтономии в Грузии; v publikaci Осетинский вопрос, издательство Кера, Тбилиси 1994, str. 297

26 uvědomění pracujících Jiţní Osetie je na takové úrovni, která republice umoţňuje normální rozvoj kulturně hospodářských sil43.

Jak patrno, autoři vyuţili jazyk typický pro marxisticko - leninské myšlení bolševiků, kterým chtěli přesvědčit nadřízené orgány o oprávněnosti vlastních poţadavků. Autoři pak tvrdí, ţe vytvoření samostatné republiky pomůţe překonat pocity národnostního útlaku, který se objevil především v období menševické vlády (tedy samostatné Gruzínské republiky). I autoři projektu si byli vědomi slabých míst ve své argumentaci, zejména faktu rozsáhlých čistě gruzínských a smíšených území, které si nárokovali, a proto na závěr ještě jednou zdůraznili: „Svobodný a úspěšný rozvoj kulturně ekonomických sil Jiţní Osetie je moţný jen v tom případě, pokud se do ní zahrnou i oblasti se smíšeným obyvatelstvem, které jsou jednotným kulturně ekonomickým centrem Jiţní Osetie a organicky s ním spojené―.44 Nakonec zasedání 6.-8. září 1921 schválilo návrh ústavy Sovětské socialistické republiky Jiţní Osetie a návrh stanovení jejích hranic. V návrhu ústavy se mimo jiné uvádí, ţe komunikačním jazykem mezi Jiţní Osetií a Gruzií bude ruština, dále se zde předpokládá, ţe materiální a technické zajištění existence této sovětské republiky bude zajišťovat Gruzínská sovětská socialistická republika.

Danou otázkou se začaly zabývat bolševické orgány Gruzie, konečné slovo však mělo Kavkazské byro ústředního výboru Ruské komunistické strany (bolševiků), které dne 31. října 1921 rozhodlo poskytnou Jiţní Osetii nikoliv práva autonomní republiky, nýbrţ práva autonomní oblasti, jejíţ hranice stanoví Revoluční výbor Gruzie společně s Jihoosetinským výkonným výborem. Otázku hlavního administrativního centra vyřešilo aţ prezidium ÚV Komunistické strany Gruzie 17. listopadu 1921, které souhlasilo, aby se jím stalo Cchinvali45.

Právě problém Cchinvali a zařazení dalších etnicky gruzínských oblastí do projektu autonomní oblasti vyvolalo velký nesouhlas gruzínského obyvatelstva. To poukazovalo na to, ţe zeměpisný reliéf Jiţní Osetie, skládající se z řady po dlouhou dobu roku od sebe oddělených údolí mezi neprostupnými horami, neumoţňuje

43 Tamtéţ

44 Tamtéţ, str. 298 – 299

45 Tamtéţ str. 301

27 vytvoření jednotného územního celku. Jiţ 27. září 1921 lidový komisař vnitra Gruzínské SSR Beso Kvirkvelija zaslal svůj názor na problém Jiţní Osetie Revolučnímu výboru Gruzie. Uvádí v něm, ţe vytvoření zvláštní administrativní jednotky Jiţní Osetie není moţné, neboť tomu odporují zeměpisné a ekonomické důvody. „Jiţní Osetie―, podle jeho názoru, „jako zeměpisná jednotka neexistuje, existují jen oddělená území obývaná Osetinci. Ta spolu nejsou propojena ani zeměpisně, ani ekonomicky. Kaţdé z těchto území je organickou součástí různých zeměpisných a ekonomických provincií. Tato území jsou od sebe oddělena neprůchodnými horami, během roku jsou od sebe odtrţena―46. Revoluční výbor města Cchinvali rovněţ nesouhlasil s vytvořením zvláštního administrativního uspořádání v Jiţní Osetii a doporučoval odloţit rozhodnutí alespoň do té doby, neţ se uklidní protesty etnických Gruzínů, „v opačném případě―, píše se v jeho stanovisku, „máme /členové Revolučního výboru/ důvěryhodné informace a jsme hluboce přesvědčeni, ţe se nelze vyhnout krveprolití―.47

Vedení Gruzie však ponechalo původní rozhodnutí o vytvoření autonomní oblasti Jiţní Osetie s centrem v Cchinvali beze změny. Dne 12. ledna 1922 ústřední výbor Komunistické strany Gruzie přijal v tomto smyslu své rozhodnutí a pouze stanovil, ţe osud dvanácti gruzínských vesnic, nacházejících se severně od Cchinvali, bude řešen aţ v souvislosti s konáním nejbliţšího sjezdu Sovětů Gruzie.48 Oficiálním datem vytvoření Jihoosetinské autonomní oblasti v rámci sovětské Gruzie je 20. duben 1922.

Následně po likvidaci samostatných státních útvarů Gruzie, Arménie a Ázerbájdţánu se sovětská moc rozhodla zajistit si smluvně jiţní hranice nového impéria a podepsala v roce 1923 s Tureckem tzv. Dohodu z Karsu, která stanovila, ţe Turecko odstoupí sovětské Gruzii důleţitý přístav Batumi, avšak za cenu předání rozsáhlých tradičně gruzínských a arménských krajů Turecku49. Komunisté tímto

46 Tamtéţ str. 304 - 305

47 Tamtéţ str. 310

48 Tamtéţ str. 314

49 Celý text Dohody viz The Armenian Encyclopedia, Text of the , http://www.armeniapedia.org/index.php?title=Treaty_of_Kars

28 krokem stabilizovali situaci na kavkazském jihu a spolu s Tureckem překreslili hranice tak, ţe přeţily celé období existence SSSR.

Z uvedeného je zřejmé, ţe národnostní spory vykrystalizovaly v novodobé Gruzii ihned po obnovení samostatnosti. Měly sice zpočátku ideologické zabarvení rozporu mezi bolševiky a menševiky s jasnými podtóny majetkovými, později se opět jednalo o ideologicky podkreslené spory o aplikaci leninského výkladu práva národů na sebeurčení. V zásadě se však jednalo o snahu osetinského národa vydobýt si zvláštní postavení v rámci nově se tvořícího státního systému.

Bolševici po převzetí moci v Gruzii a celém Zakavkazsku řešili administrativní a etnické otázky bez ohledu na faktické zeměpisné a národnostní sloţení jednotlivých regionů. Jejich přístup odráţel spíše politickou vůli, neţ aby se zabývali praktickými otázkami funkčnosti vytvořených administrativních celků. Je nutné znovu připomenout, ţe tato rozhodnutí byla činěna pod silným vlivem bolševické ideologie, především jiţ zmíněné leninské teze o právu národů na sebeurčení. A pro připomenutí - k vytvoření Severoosetinské autonomní republiky došlo aţ mnohem později, v roce 1936.

Jedním z hlavních argumentů tradiční gruzínské historiografie je, ţe osetinský národ přišel na území Gruzie ze severu, kde leţí jeho historická domovina, a na území Gruzie nikdy nevytvořil kompaktní osídlení, tedy ţe je klasickou menšinou. Tento názor však v podmínkách nově se rodícího sovětského zřízení neměl naději na úspěch. Přístup sovětské moci k řešení osetinské otázky se následně odrazil nejen ve vzájemných gruzínsko - osetinských vztazích v dobách existence Sovětského svazu, kdy bylo, vzhledem k totalitnímu charakteru státu, moţné vzájemné animozity tlumit silou. Měl i mnohem dalekosáhlejší důsledky v devadesátých létech minulého století, po rozpadu SSSR, kdy se s novu a nebývalou silou přihlásily všechny nedořešené problémy mezietnických vztahů, jeţ následně vyústily v ozbrojená střetnutí v letech 1991-1992 a poté znovu v roce 2008.50

50 Je třeba připomenout, ţe s chápáním Osetinců, jako menšiny s kořeny na Severním Kavkaze, tedy etnika, které v Gruzii není přijímáno jako autochtonní, se lze setkat do současnosti. Ve Strategii vlády Gruzie vůči okupovaným územím, přijaté dne 27. ledna 2010, se hovoří o Abcházcích jako o původním obyvatelstvu Gruzie, které má na území Abcházie právo uţívat abcházštinu coby státního jazyka (vedle gruzínštiny). O Osetincích a osetinštině se v tomto dokumentu podobně nehovoří; viz Government of Georgia, State Strategy on Occupied Territories: Engagement Through Cooperation, http://www.civil.ge/files/files/SMR-Strategy-en.pdf

29 Konec sovětské Gruzie; dosaţení nezávislosti, první problémy samostatného státu

Nástup vedení Zviada Gamsachurdii

Gruzie měla v rámci SSSR vţdy poměrně výsadní postavení. Nejprve těţila z faktu, ţe Josif Visarionovič Dţugašvili – Stalin byl etnický Gruzín a láska sovětského lidu, důsledek to mohutného kultu osobnosti diktátora, se tím či oním způsobem odráţela i na vnímání jeho rodného kraje. Později, kdyţ Stalin zemřel, kdy byl Chruščovem odstraněn i další Gruzín ve vedení státu, Lavrentij Beria, a zejména po 20. sjezdu KSSS zaručoval Gruzii prioritní postavení jiţ nikoliv obraz velkého Vůdce, ale její bohatství, zejména plody zemědělské výroby. Gruzie oplývá úrodnou zemědělskou půdou a zásobovala zbytek komunistického státu tolik ţádanými citrusy, čajem, minerální vodou Borţomi a zejména v Rusku tolik oblíbeným sladkým vínem. Jak napsal G. Vasadze: „Víra ve Vůdce a stranu byla posilována etnickým původem samotného Vůdce … být v tyto roky Gruzínem bylo ctí jiţ z definice…Sovětský romantizmus byl rozstřílen v březnu roku 1956, víra byla zlomena… Dostavily se jiné cennosti, na prvním místě péče o rodinu a úměrně tomu téţ o růst materiálního blahobytu― 51.

Svoji roli v udrţení specifického postavení uvnitř SSSR sehrála i gruzínská hrdost na vlastní tradice, jazyk, kulturu a do značné míry i náboţenství, coţ silně znesnadňovalo práci komunistickým ideologům, kteří si přáli mít univerzálního „sovětského člověka―, který bude budovat světlé zítřky, ctít stranické vedení a mluvit rusky.

Příkladem na svoji dobu neslýchaného odporu Gruzínů vůči Moskvě slouţí události roku 1978. Z návrhu nové gruzínské ústavy byl odstraněn článek, ţe státním jazykem v Gruzii je gruzínština (jak bylo zapsáno v konstituci předešlé, z roku 1937, navazující na Ústavu SSSR, tzv. Bucharinovskou). Moskva dospěla k názoru, ţe je třeba srovnat všechny občany SSSR podle jednotného modelu a gruzínské výjimky (obecněji řečeno, ţádné výjimky) se do tohoto pohledu nehodily. Dne 14. dubna uvedeného roku se před budovou vlády v Tbilisi sešlo několik desítek tisíc

51 ВАСАДЗЕ, Гела, Миша и его команда, http://www.apsny.ge/analytics/12566037744.php

30 demonstrantů, kteří proti vyškrtnutí gruzínštiny z návrhu ústavy hlasitě protestovali. Sovětská moc se tak masového odporu zalekla a ustoupila52. Někteří členové vedení SSSR následně ţádali odvolání prvního tajemníka KS Gruzie E. A. Ševardnadzeho, který poţadavek demonstrujících podpořil, toho se však zastal Leonid Breţněv. K podobnému, i kdyţ ne tak masovému veřejnému vystoupení, došlo v Gruzii také v roce 1981, kdy intelektuální část společnosti, zvláště studentstvo, vyšla do ulic, aby bojovala za akademické a národní svobody53.

Uvedené příklady svědčí o tom, ţe i v podmínkách tuhého sovětského reţimu si gruzínský národ zachoval svoji národní hrdost a nebál se ji aktivně projevit. Je pravda, ţe represe stalinských dob jiţ byly pryč, přesto i koncem 70. let a začátkem let 80. nebyla účast na demonstraci podobného druhu bez rizika. Našlo se však dost těch, kteří jej byli připraveni podstoupit54.

V průběhu 80. let 20. století začaly v důsledku politiky perestrojky na území Gruzie vznikat neformální skupiny, které do značné míry suplovaly úlohu občanské společnosti a staly se zárodky nezávislých politických uskupení a posléze stran. První, v té době nelegální politické seskupení, vystupující s programem nezávislosti, Republikánská strana, vznikla jiţ v roce 1978, její činnost však nebyla státní mocí tolerována. V r. 1987 pak vznikla Společnost Ilji Čavčavadzeho, později, stále však ještě za existence SSSR, byla zaloţena Strana národní nezávislosti či strana Národní demokraté. Prakticky všechny tyto síly vystupovaly za obnovení nezávislosti země a jejich aktivisté se zúčastnili protestů a demonstrací v letech 1988 a 1989.

52 K této otázce blíţe viz ЭНОХ, Реувен. Языковая политика в Грузии, http://www.ca-c.org/journal/cac-01-1998/st_18_enoh.shtml

53 Jak se uvádí na stránkách Nadace pro vyšetřování komunistických zločinů, v roce 1981 byl ze svých funkcí odvolán populární profesor literatury na Tbiliské státní universitě Akaki Bakradze za „protisovětské aktivity―. Na jeho podporu v březnu tohoto roku veřejně vystoupilo více jak 1000 studentů a poţadovalo jeho návrat. O několik týdnů později na další demonstraci gruzínští intelektuálové a studenti vyzdvihli poţadavek na ochranu gruzínských národních práv a předali vedení země manifest nazvaný „Poţadavky gruzínského lidu―. Blíţe viz Foundation for the Investigation of Communist Crimes, http://www.communistcrimes.org/en/Database/Georgia/Historical-Overview/1956-1978

54 V souvislosti s podporou E. Ševardnadzeho poţadavku občanů na zachování gruzínštiny jako státního jazyka je potřeba dodat, ţe tento krok, stejně jako na svoji dobu vcelku rozhodná opatření proti korupci, mu získal mezi obyvateli značný respekt, který mu byl velmi silně přičten k dobru později, v 90. létech, kdy se znovu ujal vedení jiţ samostatné Gruzie.

31 Rok 1988 v Gruzii proběhl ve znamení řady stávek a občanských vystoupení, ekonomické poţadavky se velmi rychle začaly mísit s poţadavky politickými, především vedenými touhou po obnovení samostatnosti země. Samostatnost jako národní cíl nepřestala být hybnou silou společnosti po celou řadu generací. Od začátku 19. století přes období zesíleného národního „obrození― v důsledku činnosti skupin intelektuálů, vedených Iljou Čavčavadze a Akaki Tseretelim na přelomu 19. a 20. století, přes krátké období prvního novodobého nezávislého státu, aţ po dobu další podřízenosti severnímu sousedovi v rámci SSSR, gruzínský národ v sobě nesl naději na obnovení státnosti.

Zřejmě jen málokdo v těch dobách uměl přesně říci, co konkrétního by samostatnost měla přinést. Naděje na vlastní stát však byla tuţbou, která sjednocovala většinu Gruzínů, existovala v jejich podvědomí, předávala se z generace na generaci a dávala jim sílu překonávat i ty nejhorší doby útlaku a poroby. Mnoho lidí si uvědomovalo, ţe Gruzie v minulosti ztratila řadu území, na nichţ kdysi jejich předkové ţili, například oblast přiléhající z jihu k Adţárii a dnes tvořící součást Turecka (a ztracené v důsledku Dohody z Karsu r. 1923). Všem však bylo asi jasné, ţe obnovení samostatnosti Gruzie nemůţe proběhnout jinak, neţ v existujících hranicích Gruzínské SSR55. Zároveň však Gruzíni své tuţby po obnovení nezávislostï vztahovali na celé toto území, tedy včetně autonomních útvarů, na nichţ ţili kromě Gruzínů i příslušníci jiných národů či menšin.

Koncem 80. let se vedle etnicky gruzínského hnutí za nezávislost současně zaktivizovali i někteří zástupci abcházského národa, kteří, byť Abcházci představovali na území Abcházské autonomní republiky menšinu, poţadovali odtrţení jejího území od Gruzie. Ti 18. března 1989 uspořádali veliké shromáţdění v abcházské obci Lichny a ţádali, aby Abcházie znovu získala status svazové republiky, jak tomu bylo v letech 1921 – 1931. V reakci na tuto událost gruzínští opoziční představitelé, vedení Zviadem Gamsachurdiou, sezvali dne 4. dubna 1989 demonstraci před budovu parlamentu v Tbilisi a poţadovali jednak obnovení nezávislosti Gruzie, jednak potrestání iniciátorů separatistického shromáţdění v Lichny. Tehdejší komunistické vedení Gruzie v čele s Dţumberem Patiašvilim, prvním tajemníkem KS Gruzie, zcela ztratilo kontrolu nad

55 O návratu dřívějších gruzínských území mimo hranice Gruzínské SSR nehovořili ani nejzapálenější nacionalisté 90. let.

32 vývojem situace a sáhlo ke krajnímu kroku – poţádalo Moskvu o vyslání vojska, které by „obnovilo pořádek―. Na to zareagoval Patriarcha Gruzínské pravoslavné církve Ilja II, který veřejně vyzval demonstranty k opuštění centra města, neboť se obával krveprolití. Bohuţel, prakticky nikdo této rady neuposlechl.

Generálplukovník Igor N. Rodionov, v té době náčelník Zakavkazského vojenského okruhu, zareagoval okamţitě. Jiţ 9. dubna 1989 za úsvitu jeho vojáci obklíčili demonstranty před budovou parlamentu a zaútočili na ně holemi a polními lopatkami. Vojáci rovněţ pouţili slzotvorný plyn, na centrální Třídu Rustaveliho vjely obrněné vozy56. Útok byl veden velmi brutálně a jeho výsledkem bylo 19 mrtvých, z nich 16 ţen, které prchající dav v panice ušlapal. Gruzínští policisté byli jiţ dříve vojskem odzbrojeni a nebyli schopni za dané situace cokoliv dělat57.

Krvavý zásah ruských ozbrojených sil proti poklidné demonstraci civilistů silně radikalizoval celou Gruzii. Byl vyhlášen 40-ti denní smutek, tisíce lidí začaly přinášet květiny před budovu parlamentu. Sovětská moc postupovala nezměněným způsobem – byl vyhlášen výjimečný stav. Vývoj událostí se však jiţ nedal zastavit. Veřejných protisovětských vystoupení a demonstrací stále přibývalo, v jejich důsledku musela odstoupit vláda Gruzínské SSR. Poţadavek na vyhlášení samostatnosti se stal hlavním heslem pro většinu společnosti. Pod tlakem veřejného mínění Nejvyšší sovět Gruzínské SSR na svém zasedání 17.-18. listopadu 1989 oficiálně odsoudil anexi a okupaci Gruzínské demokratické republiky Sovětským Ruskem v roce 1921. Cesta k obnovení nezávislosti se otevírala.

Počátky současného gruzínského státu jsou spojeny především se jménem opozičního aktivisty, disidenta a později prvního prezidenta Zviada Gamsachurdii. Narodil se v prominentní rodině vědce a akademika Konstantina Gamsachurdii dne 31. března 1939 a nastoupil dráhu překladatele a literárního kritika58. Jiţ poměrně záhy

56 Unikátní filmové záběry z brutálně rozehnané pokojné demonstrace 9. dubna 1989 jsou k dispozici na http://6rbtata.com/view/rwGD0ovFqLc/9_%E1%83%90%E1%83%9E%E1%83%A0%E1%83%98%E1 %83%9A%E1%83%98_1989_%E1%83%AC%E1%83%94%E1%83%9A%E1%83%98_- _9th_April_1989_Russian_Army_Assult_on_Tbilisi,Georgia.html

57 Události 9. 4. 1989 a jejich vyšetřování tzv. Sobčakovou komisí viz СОБЧАК Анатолий. Хождение во власть, Издательство Новости, 1991 г., ISBN 5702004116

58 Nehledě na snahy komunistů potlačit staré tradice a přizpůsobit obyvatele Gruzie jednotné fazoně „sovětského člověka―, původ a postavení předků i za dob SSSR hrálo v této zemi významnou úlohu, a to

33 se dostal do konfliktu s totalitní mocí. V roce 1955 zaloţil nelegální uskupení mladých intelektuálů Gorgasliani, kteří se zajímali o případy porušování lidských práv v zemi. Poprvé byl zatčen v roce 1956, následně opět o dva roky později, půl roku strávil v psychiatrické léčebně na základě vykonstruované diagnózy. Od té doby ţil pod bdělým dozorem represivního aparátu. Znovu se veřejně začal angaţovat počátkem 70. let, nejprve v souvislosti se jmenováním nové hlavy Gruzínské pravoslavní církve (1972), v roce 1973 se pak podílel na zaloţení Skupiny na obranu lidských práv. O rok později se Gamsachurdia stal prvním gruzínským členem Amnesty International, v roce 1976 se účastní zaloţení Gruzínské helsinské skupiny (přejmenovaní v roce 1989 na Gruzínskou helsinskou unii). Aktivně píše do sovětského samizdatu na téma lidská práva a je jich porušování v SSSR.

Je však příznačné pro poměry v sovětské Gruzii této doby, ţe ani tato činnost mu zpočátku nebránila v budování profesionální kariéry, přestoţe nebyla bez problémů. V roce 1973 obhájil titul kandidáta filologických věd (doktorem věd se stal v roce 1991), působil v Institutu gruzínské literatury při AV Gruzie (1973–1977, 1985–1990), byl docentem Státní university v Tbilisi (1973–1975, 1985–1990) i členem Svazu gruzínských spisovatelů (1966–1977, 1985–1991). Jiţ z datování Gamsachurdiovy profesní kariéry je patrné, ţe přes nadstandardní toleranci moci k jeho lidskoprávním aktivitám došla reţimu trpělivost v roce 1977, kdy byly na pokyn L. I. Breţněva rozehnány po celé SSSR všechny nepovolené „helsinské― skupiny (nikoliv bez vlivu československé Charty 77). Zde se poprvé blíţe střetávají osudy Z. Gamsachurdii a E. Ševardnadzeho, tehdy prvního tajemníka Komunistické strany Gruzie, na jehoţ pokyn byl nepohodlný kritik poměrů v Sovětském svazu zatčen a poté odsouzen ke třem letům v pracovním táboře a následnému tříletému nucenému pobytu v Dagestánu. Jméno Gamsachurdii se tak dostalo na seznam prominentních sovětských disidentů, coţ vedlo v roce 1978 členy Kongresu USA k jeho nominaci (spolu s dalším gruzínským obhájcem lidských práv Merabem Kostavou) k nominaci na Nobelovu cenu míru. Pravda, ani jeden ji nedostal.

Gamsachurdia byl překvapivě propuštěn a omilostněn jiţ v polovině roku 1979 a sovětská média zveřejnila jeho prohlášení, v nichţ litoval svých lidskoprávních aktivit. Tento krok později vysvětloval jako taktický ústupek, mající za cíl udrţet při bez ohledu na materiální podmínky, v nichţ příslušníci tradičních elit ţili. Svoji váţnost ve společnosti si zachovali i příslušníci starých šlechtických rodů, přestoţe své tituly jiţ dávno nepouţívají.

34 ţivotě alternativní společenská uskupení v Gruzii. Je však pravda, ţe jiţ počátkem 80. let opět pokračuje ve své disidentské činnosti, která zesílila s příchodem perestrojky.

V roce 1987 se Zviad Gamsachurdia stál předním členem Společnosti Ilji Čavčavadzeho, v letech 1987 – 1988 aktivně organizoval demonstrace za obnovení nezávislosti Gruzie. Společnost Ilji Čavčavadzeho, často v té době zvaná také Společností Svatého Ilji Spravedlivého, se 28. 10. 1990 spolu s Gruzínskou Helsinskou unií zúčastnila prvních více-partijních voleb a pod názvem Kulatý stůl – Svobodná Gruzie tato koalice získala jasné vítězství – 64% hlasů59. Zviad Gamsachurdia se stal prvním nekomunistickým předsedou Nejvyššího sovětu Gruzie od okupace bolševiky v roce 1921, tedy nejvyšším představitelem republiky. Později, po vyhlášení samostatnosti, pak byl dne 26. května 1991 drtivou většinou zvolen do funkce gruzínského prezidenta.60

V té době existovaly i další opoziční síly, stavící se za národní program, například tzv. Gruzínský národní kongres, jehoţ vůdčí postavou byl Gia Čanturia. Ten kritizoval Gamsachurdiu za jeho vypjatý nacionalismus a odmítl výsledky voleb do Nejvyššího sovětu, avšak bez úspěchu61. Gamsachurdia se v tomto období zaměřil především na upevnění vlastní mocenské základny, vytvoření sobě oddaných politických i ozbrojených skupin. Podobně jednala i uskupení, která stála proti Gamsachurdiovi, jejíţ neformální ozbrojené jednotky jiţ dříve, před říjnovými volbami, legalizoval Nejvyšší sovět republiky. K těmto opozičním bojůvkám patřili především tzv. Mchedrioni - Jezdci62 a členové tzv. Národní gardy, celkem několik tisíc muţů.

Nově zvolený Zviad Gamsachurdia krátce po volbách do Nejvyššího sovětu prosadil se svojí většinou jejich zákaz a poţadoval, aby sloţili zbraně. Ti odpověděli

59 Kulatý stůl – Svobodná Gruzie vyvíjí občasnou politickou činnost do dnešních dnů. Jejím hlavním cílem je očistit jméno Zviada Gamsachurdii, jeho rodiny a spolupracovníků. Větší politickou váhu však jiţ nemá.

60 Ţivotopis Zviada Gamsachurdii viz http://www.georgianbiography.com/bios/g/gamsakhurdia2.htm

Další podrobnosti o jeho ţivotě lze nalézt na Zviad Gamsachurdia, http://www.absoluteastronomy.com/topics/Zviad_Gamsakhurdia

61 Jak uvádí Boris Ľvin: „Gruzínský národní kongres hrál určitou politickou roli jen nedlouho, do chvíle, neţ se objevil nový Nejvyšší sovět, v jehoţ stínu začal brzy uvadat―. Citováno z ЛЬВИН, Борис. Грузия: все впереди? http://www.libertarium.ru/l_ptlvin_georgia

62 Mchedrioni se překládá do češtiny většinou jako „Jezdci―, v gruzínštině se tento výraz chápe jako „urození jezdci, rytíři―.

35 útoky na policejní stanice a posádky Sovětské armády v Gruzii, coţ přimělo sovětské vojenské vedení v únoru 1991 k protiútoku a zatčení některých velitelů Jezdců.

V takto zjitřené atmosféře přišla Moskva s iniciativou, jejímţ cílem bylo ještě na poslední chvíli zachovat naději na udrţení rozpadajícího se komunistického státu. Nejvyšší sovět SSSR vyhlásil počátkem roku 1991 Referendum o zachování SSSR. Na něj zareagoval Nejvyšší sovět Gruzie svým vlastním usnesením ze dne 28. února 1991. Konstatoval v něm, ţe referendum podle moskevského rozhodnutí se na území Gruzie konat nebude, na 31. března 1991 však vyhlásil vlastní referendum, v němţ se voliči budou moci vyslovit k jediné otázce: „Souhlasíte s obnovením státní suverenity Gruzie na základě Aktu o nezávislosti z 26. května 1918?―63

Gruzínského referenda se zúčastnilo údajně přes 95% oprávněných voličů, z nich se celých 97% vyslovilo pro obnovení nezávislé Gruzie, navazující na tradice let 1918 – 1921. Dne 9. dubna 1991, v den druhého výročí krvavého potlačení demonstrace v centru Tbilisi, vyhlásil Nejvyšší sovět země odchod Gruzie z SSSR a vytvoření nezávislé, suverénní republiky.

Boj o moc v Tbilisi

Obnovení nezávislosti Gruzie po dvou stech letech ruské dominance patří k nejdůleţitějším okamţikům novodobé gruzínské historie. Jakkoliv je správná úvaha, ţe bez pomoci carského Ruska by koncem 18. století Gruzie jako stát i Gruzíni jako národ riskovali holou existenci, za pomoc mocného severního souseda zaplatili vysokou cenu. Hrdost a svobodomyslnost gruzínského národa pomohla přeţít všechna úskalí rusifikace i sovětizace, přeţít období carských místodrţících, roky stalinských čistek, neustálé poručníkování Moskvy i působení vlastních bolševiků. Patří však k národnímu rysu Gruzínů, ţe často víra ve vlastní schopnosti přesahuje skutečné dovednosti. Přání budovat samostatnou republiku, ekonomicky i duchovně pozvednout národy země a sám stát bylo na jaře 1991 obrovské. Bohuţel, cesty, kterými se Gruzie dále na cestě budování vlastní svrchovanosti ubírala, byly těţké, nejednou i tragické.

63 Decree issued by the Supreme Council of the Republic of Georgia on Decree ―Organization and Holding the Referendum on Preservation of the USSR‖ issued by the Supreme Council of the USSR, http://www.parliament.ge/files/1_933_840995_13.pdf

36 Gamsachurdia začal vládnout bez jakéhokoliv respektu k názorům svých spolupracovníků i zástupců dalších politických sil. Jeho vyhrocený nacionalismus, hektické, často protichůdné příkazy stále více iritovaly jak obyvatelstvo, tak i řadu jeho přívrţenců. Jasný nesouhlas s takovýmto vedením státních záleţitostí projevil tehdejší předseda vlády Tengiz Sigua, který rezignoval v srpnu 1991.

V době puče proti M. Gorbačovovi v srpnu 1991 Z. Gamsachurdia usoudil, ţe tento pokus má velkou naději na úspěch, coţ dokládá jeho příkaz odstranit z gruzínských měst text prohlášení B. Jelcina, v kterém se stavěl proti krokům „staré gardy― ostře postavil. Opozice tento postup odsoudila jako kapitulantství, Jezdci i Národní garda, vedeni svými předáky Dţabou Ioselianim a Tengizem Kitovanim, se stáhli z Tbilisi. S nimi, byť bez velkého nadšení, začal spolupracovat i bývalý premiér Sigua.

Prezident Gamsachurdia odmítl poţadavek opozice, aby odstoupil a aby byly vypsány mimořádné parlamentní volby. V září 1991 rozehnal masovou protestní demonstraci svolanou Kongresem do Tbilisi a uvěznil předáka Národní demokratické strany Čanturiu. Po celý podzim tohoto roku jak vládní jednotky, tak opoziční ozbrojenci posilovali svoji výzbroj, přeskupovali síly a chystali se k ozbrojenému střetnutí. Příleţitost se naskytla 22. prosince 1991 poté, co vláda na pokyn Z. Gamsachurdii rozehnala další protestní demonstraci v Tbilisi. Tento krok vyvolal prudkou reakci veřejnosti, proti Gamsachurdiovi se zvedla silná vlna odporu, která vyústila v pokus o jeho násilné svrţení.

Hlavní boje proběhly na tbiliské Rustaveliho třídě u budovy parlamentu, v níţ se Gamsachurdia skrýval se svými ozbrojenci. Střetnutí si vyţádalo několik desítek mrtvých, řada okolních budov byla poničena nebo vypálena. Dne 6. ledna 1992 se protiprezidentským silám nakonec podařilo opevněnou budovu gruzínského parlamentu dobýt. Gamsachurdia s několika svými nejvěrnějšími z místa bojů unikl a uprchl z Gruzie. Za dramatických okolností a s různými oklikami se nakonec dostal do Čečenska.

Dočasné politické vakuum v Tbilisi zaplnil tzv. Vojenský výbor, v němţ zasedli bývalý premiér T. Sigua, velitel Národní gardy T. Kitovani a vůdce Jezdců - Dţaba

37 Ioseliani64. Následně byl vytvořen Politický poradní výbor (zahrnující několik opozičních skupin, část poslanců zvolených v roce 1990 a skupinu vlivných intelektuálů; výbor však neměl výkonnou, nýbrţ skutečně jen poradní úlohu).

Jak tvrdí Jonathan Aves, „přestoţe v čele Vojenského výboru, který převzal moc počátkem ledna 1992, stál formálně Tengiz Sigua, Gamsachurdiův bývalý předseda vlády, skutečnou moc drţeli v rukách Kitovani a Ioseliani―65. Není ani divu, Sigua byl politik, který se tehdy sice těšil určité popularitě v národě, ale jak Ioseliani, tak Kitovani měli k dispozici reálné mocenské páky - stovky ozbrojených muţů v řadách Jezdců a Národní gardy.

Nové vedení země stálo před problémem, jak uklidnit situaci, dosáhnout podpory zahraničí (nebo se alespoň vyhnout jasnému odsouzení za svrţení legitimního prezidenta) a jak dál řídit zemi, zmítanou obrovskými politickými i hospodářskými problémy. V první řadě vyhlásilo, ţe je připraveno spolupracovat se všemi politickými uskupeními země (s výjimkou svrţeného Gamsachurdii). Dalším krokem bylo pozvání zpět do země ve své době vcelku populárního (bývalého prvního tajemníka KS Gruzie) Eduarda Amrosjeviče Ševardnadzeho s tím, aby se ujal řízení Gruzie.

Eduard Amrosjevič Ševardnadze se narodil 25. ledna 1928 v gruzínské obci Mamati u Černého moře. Od 18 let byl komsomolským instruktorem, do Komunistické strany Sovětského svazu vstoupil ve svých 20 letech. Vystudoval střední zdravotní školu a Vysokou stranu stranickou, kterou zakončil v roce 1951. V roce 1960 dokončil dálková studia Pedagogického institutu v Kutaisi. Byl ţenatý, jeho ţena Nanuli byla novinářkou, později se věnovala charitativní činnosti66. Měli spolu syna a dceru.

64 K osobě Ioselianiho je třeba připomenout, ţe nedokončil studia orientalistiky v Leningradě, v roce 1948 vyloupil banku a byl odsouzen k mnoha letům odnětí svobody. Propuštěn byl v roce 1965, později byl ještě jednou souzen za zabití. Vypracoval se v kriminálním prostředí na jednoho z předních „vorov v zakoně―, v roce 1982 např. spoluřídil „konferenci― představitelů hlavních kriminálních skupin SSSR, na níţ byla stanovena nová pravidla vztahu kriminálního světa k vládní moci. Po svém propuštění z vězení se natrvalo usídlil v rodné Gruzii, kde zakončil Institut divadelního umění, na němţ následně zůstal jako vyučující. Je autorem několika v Gruzii vcelku populárních divadelních her. Naproti tomu Sigua byl inţenýr – metalurg, Kitovani vystudoval Akademii krásných umění a před rokem 1990 se ţivil jako malíř a sochař, většího ocenění se však jeho díla nedočkala.

65 AVES, Jonathan, Politics. Parties and Presidents in Transcaucasia, Caucasian Regional Studies, Issue 1, 1996, http://poli.vub.ac.be/publi/crs/eng/0101-02.htm

66 Otec Nanuli byl za vlády Stalina popraven coby „nepřítel státu―, E Ševardnadze však na tento fakt, který mohl zruinovat jeho slibnou stranickou kariéru, odmítl brát ohled.

38 Ševardnadze působil nejprve ve strukturách Komsomolu, jehoţ gruzínskou celostátní organizaci vedl v letech 1957-1961. Současně byl členem celosvazového ústředního výboru této organizace a v letech 1958 – 1964 členem ústředního výboru Komunistické strany Gruzie. Po svém komsomolském angaţmá se krátce věnoval stranické práci na okresní a krajské úrovni, aby posléze přešel na ministerstvo vnitra Gruzie. Ministrem vnitra byl v letech 1965 – 1972 a zapsal se v té době jako viditelný bojovník s korupcí. V roce 1972 byl povýšen do funkce prvního tajemníka Komunistické strany Gruzie. Zde pokračoval ve svém taţení proti porušování zákona, především úplatkářství. V roce 1976 byl zvolen za člena ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu a od 1978 byl kandidátem politického byra KSSS. Ve stejné době přejel do Moskvy M. Gorbačov, který byl tajemníkem ÚV KSSS pro zemědělství. Po nástupu M.Gorbačova do čela KSSS byl E. A. Ševardnadze jmenován ministrem zahraničních věcí a stal se členem Politbyra KSSS. Byl jedním z architektů nové zahraničně politické doktríny SSSR, zaslouţil se o vyvázání bývalých satelitů z područí Moskvy a o navázání kvalitativně nových vztahů se západními státy. Kritizoval konzervativní síly v KSSS a podporoval politiku Gorbačova, za jejíhoţ spoluautora se povaţoval. Na funkci ministra zahraničí překvapivě rezignoval 20. prosince 1990, o půl roku na to opustil i Komunistickou stranu67.

Eduard Ševardnadze se do Tbilisi vrátil na pozvání Vojenského výboru 7. března 1992. Mezi členy Vojenského výboru propukly vášnivé diskuse, jakou roli by měl hrát a jak formálně tuto roli zabezpečit. Nakonec všichni čtyři muţi došli k dohodě, ţe bude vytvořena prozatímní Státní rada (která nahradí Politický poradní výbor) v čele se Ševardnadzem, která bude dočasně mít zákonodárnou i výkonnou moc a v jejímţ předsednictvu zasednou právě tyto čtyři osoby. Kaţdý člen předsednictva bude mít právo veta nad rozhodnutím Rady. Ta měla být prozatímním orgánem do doby konání všeobecných voleb, jejichţ konání se plánovalo v průběhu následujících měsíců. Celkem Rada čítala 68 členů z řad politických uskupení, stojících v opozici vůči vyhnanému prezidentovi, intelektuálů a zástupců menšin (v době konání voleb v říjnu

67 E. Ševardnadze povaţuje za velikou újmu a nespravedlnost, ţe byl M. Gorbačov vyznamenán Nobelovou cenou míru, kterou si sám, jak řekl, zaslouţil stejně, ne-li více, neţ on. Proto dnes jiţ s M. Gorbačovem ţádné kontakty neudrţuje, podle vlastních slov se jejich cesty dávno rozešly. Z osobního rozhovoru Ševardnadzeho s autorem, Tbilisi, květen 2008

39 téhoţ roku jiţ měla 92 členů)68. Faktem zůstává, ţe nejsilnější postavení ve vedení země měli opět ti, kteří se mohli opřít o své ozbrojené příznivce – Ioseliani a Kitovani, zatímco Sigua i nováček ve hře, Ševardnadze, hráli (v případě Edvarda Amrosjeviče nutno dodat, ţe prozatím) druhé housle.

Abychom lépe pochopili, do jakých podmínek se E. A. Ševardnadze v roce 1992 vrátil, je nutné si uvědomit, ţe země a její obyvatelé byli jiţ rok těţce zkoušeni válečným dobrodruţstvím v Jiţní Osetii, nadále se vršily problémy v Abcházii, Adţárie fungovala téměř nezávisle na centrální moci, podobná situace byla i v některých dalších krajích a okresech, kde řádily ozbrojené oddíly i kriminální bandy. Také hospodářství Gruzie stálo na pokraji kolapsu.

Ekonomická situace v Gruzii

Počátky ekonomické reformy a přechod od příkazové ekonomiky na počáteční stádium ekonomiky trţní

Po obnovení samostatnosti Gruzie v důsledku všeobecných voleb v roce 1990, potvrzené po rozpadu Sovětského svazu v roce následujícím, akcelerovaly také změny v řízení ekonomiky. Vedení prezidenta Gamsachurdii však k hospodářským otázkám přistupovalo do značné míry ideologicky, coţ lze mimo jiné vysvětlit jak faktem, ţe Gamsachurdia neměl řádné zkušenosti s řízením ekonomiky, tak tím, ţe se v první řadě zaměřil na jiné otázky, zejména politicko - mocenské a národnostní. Tento přístup měl dalekosáhlé důsledky pro rozvoj země a ţivotní podmínky obyvatel. Zapříčinil, ţe po dobu vlády Z. Gamsachurdii se ekonomické reformy připravovaly a realizovaly jen nesmírně pomalu. Hospodářství Gruzie bylo navíc velmi negativně ovlivněno tragickými důsledky zemětřesení, které zemi zasáhlo v roce 1991 a vyţádalo si nesmírné dodatečné náklady ze státní pokladny. V neposlední řadě to byl také ozbrojený konflikt s Jiţní Osetií, za který Z. Gamsachurdia nese velký díl zodpovědnosti. Ještě větší negativní vliv na stav ekonomiky měl pozdější ozbrojený konflikt v Abcházii.

68 WHEATLEY, Jonathan. Georgia from national awakening to : delayed transition in the former Soviet Union, Ashgate Publishing Limited, 2005, ISBN 0754645037, str. 70

40 Obě separatistická území po konfliktech zůstala od roku 1992, resp. 1993 mimo dosah centrální tbiliské vlády a jak z politického, tak do velké míry i z ekonomického hlediska se rozvíjela samostatně. Podle hodnocení gruzínských ekonomů, ztrácela Gruzie kaţdým rokem kolem 30% svého hrubého domácího produktu právě díky de facto samostatnosti těchto území69. Gruzie v důsledku války v Abcházii nemohla a dodnes nemůţe vyuţívat klíčovou ţeleznici procházející jejím územím, která spojuje zemi s Ruskem a v severozápadním směru napojuje tuto zemi na ţelezniční síť Evropy. Do Evropy tak Gruzii zbývá pouze jediné ţelezniční spojení, a to přes Turecko. Na počátku 90. let byla ještě k dispozici ţelezniční trať přes Ázerbájdţán směrem do Dagestánu a Čečenska, tato trať však byla ve velmi špatním technickém stavu, v době války o Náhorní Karabach fungovala sporadicky a její vyuţití po výbuchu bojových akcí na Severním Kavkaze, především v Čečensku, jiţ bylo nemoţné.

Podobná situace panovala i v silniční dopravě, která byla přes Jiţní Osetii směrem na Severní Kavkaz (přes tunel Roki) v důsledku války zablokována, do Ruska zůstala pouze jediná vysokohorská cesta – tzv. Gruzínská vojenská silnice od Tbilisi do městečka Stepantsminda (Kazbegi), která však fungovala pouze do prvních sněhových vánic. Ruská federace pak v polovině prvního desetiletí nového milénia přerušila i tuto silnici zavřením svého pohraničního přechodu Verchnij Lars, údajně z důvodů rekonstrukce70.

V neposlední řadě měl devastující vliv na ekonomiku Gruzie také masový příliv stovek tisíc uprchlíků a vnitřně vysídlených osob, které utekly z konflikty postiţených oblastí, většinou pouze se základními osobními věcmi. O tyto občany se gruzínská vláda musela nějakým způsobem postarat, coţ si vyţádalo obrovské dodatečné finanční náklady.

Problémy způsobovala i faktická roztříštěnost zbývajících krajů země. Za všechny stačí zmínit přetrvávající vliv Zviadistů (přívrţenců svrţeného prezidenta Zviada Gamsachurdii), v jeho rodném kraji Samegrelo na západě země, kteří se snaţili

69 БЕРИДЗЕ, Т.А., ИСМАИЛОВ, Э.М., ПАПАВА, В.Г., op. cit., str. 46

70 Tento přechod byl znovu otevřen pro občany Společenství nezávislých států a Gruzie dne 1. března 2010. Zájem na tomto kroku měl především Jerevan, kterému se tak naskýtá moţnost jediného pozemního spojení s Ruskem. Současně se jedná o pozitivní opatření, které by v budoucnu mohlo přispět k posílení důvěry i mezi Tbilisi a Moskvou v situaci, kdy Rusko a Gruzie nemají v současnosti diplomatické styky.

41 tento region řídit bez ohledu na centrální vládu, nehovoříc uţ o Adţárii, jeţ byla pod vedením Aslana Abašidzeho a aţ do roku 2004 byla prakticky samostatnou ekonomickou jednotkou na území Gruzie.

Významným ekonomickým faktorem, který je třeba zdůraznit, byly vztahy mezi Ruskem a Gruzií. Z. Gamsachurdia, který, jak jiţ bylo předesláno, vycházel z pozic agresivního nacionalismu, měl jasnou tendenci Gruzii okamţitě po uchopení moci vyvázat z hospodářských a obchodních vztahů se severním sousedem. Přitom Gruzie aţ do roku 1993 pouţívala jako svojí národní měnu ruský rubl, tedy byla klíčovým způsobem svázána s Ruskem přes její Centrální banku. Absence vlastní národní měny měla za důsledek, ţe Gruzie, přes politické snahy Gamsachurdii, zůstávala na Rusko bezprostředně vázána (coţ přetrvalo i o nástupu nového šéfa státu, Eduarda Ševardnadzeho), kdyţ v ničem jiném, tedy alespoň v tom nejzákladnějším – v dodávkách rublové hotovosti.

Velkým problémem nově se osamostatnivší Gruzie byl téţ růst kriminality, od běţné, pouliční, přes mafiózní skupiny kontrolující jednotlivé sektory ekonomiky, aţ po volně se pohybující loupeţivé bandy, které decimovaly kaţdý kraj, kam zavítaly. Jednalo se jak o zcela nelegální paravojenské skupiny, tak o „oficiální― jednotky, jako byli Jezdci, či Národní garda. Postupem času, jiţ za vlády E. Ševardnadzeho, se vytvořil klientelistický systém, propojující stát a spřízněné soukromé podnikatele, ekonomika země se propadla do bahna všeprostupující korupce a bezzákonnosti. Všechny výše uvedené příčiny negativně ovlivnily jak samotné ekonomické postavení země, tak měly dopad i na rychlost a rozsah potřebných hospodářských reforem.

Výše uvedené příčiny velmi komplikované situace v hospodářství Gruzie, přestoţe podobné fenomény je moţné vysledovat i v jiných zemích, lze souhrnně a s určitou dávkou nadsázky označit za specificky gruzínské. Existovaly však neméně důleţité obecnější a i pro ostatní na ruinách SSSR vzniklé následnické státy platné objektivní problémy spojené s rozpadem sovětské ekonomiky. Sovětské hospodářství bylo postaveno na vzájemné provázanosti jednotlivých republik a moskevští plánovači, často z ideologických a mocenských důvodů, rozvíjeli výrobu i v místech, kde pro to nebyly objektivně vhodné podmínky. Rozpadem SSSR došlo k přerušení dodávek surovin do řady podniků a prakticky přes noc se ztratila odbytiště pro jiţ vyrobenou produkci. S otevřením světových trhů se pak ukázalo, ţe většina sovětské výroby je

42 morálně zaostalá a z důvodů technologické zastaralosti byla v širším zahraničí prakticky nerealizovatelná.

Rozpad Sovětského svazu přivedl k uskutečnění národních aspirací gruzínského národa, současně měl devastující vliv na ekonomiku mladého státu. Gruzie v dobách existence Sovětského svazu závisela na dodávkách z ostatních sovětských republik v celé řadě klíčových komodit: dováţela prakticky veškerou ropu a zemní plyn, 94% vlastní spotřeby obilí, 93% oceli, 82% dřeva. Celkově kolem 90% všech surovin, pouţívaných v 80. létech 20. století ve výrobě gruzínských podniků, bylo dováţeno z ostatních republik71.

Byly zpřetrhány po desetiletí budované hospodářské vazby do dalších částí SSSR i do zahraničí, prakticky ze dne na den nebyli gruzínští výrobci nikde schopni uplatnit svoji produkci, v první řadě zemědělskou. Přitom v dobách SSSR patřila Gruzie k jedním z hlavních regionů zásobujících stoly domácností po celé zemi a ani v časech největšího hladu, který suţoval sovětské obyvatele ve 30. létech 20. století, či za 2. světové války, nebylo o potraviny v Gruzii vcelku nikdy nouze.

Zviad Gamsachurdia byl, jak jiţ bylo zmíněno, literát, nikoliv ekonom. Současně velmi dobře chápal, ţe hospodářské reformy jsou pro obyvatelstvo velmi bolestné, proto se snaţil s nimi nespěchat. V zemi se mezitím rozšiřoval soukromý sektor, především v obchodě a malovýrobě. První pseudo-soukromé, ve své době zvané „druţstevní― firmy a firmičky se začaly v Gruzii objevovat jiţ cca od roku 1988, po dosaţení samostatnosti se jejich počet výrazně zvýšil. Zabývaly se však především přeprodejem zboţí (dováţeného zejména z Turecka, většinou za velmi vysoké ceny), nebo malovýrobou. Kupní síla obyvatelstva byla stále velmi slabá, a ve státních obchodech, prodávajících za kontrolované a tedy niţší ceny, bylo zboţí stále méně. Proto v březnu 1991 úřady nařídily obyvatelstvu nakupovat zboţí denní potřeby pouze v obchodech ve svém bydlišti, následující měsíc se posílila státní kontrola cen v prodejnách řízených státem. Kaţdá administrativní restrikce však má za důsledek zvýšení deficitnosti zboţí, nemluvě uţ o negativních doprovodných jevech, jako je klientelismus a korupce. Zboţí, i to nejzákladnější, po zásahu státních orgánů nadále rapidně ubývalo, v prosinci 1991 byla vláda donucena zavést přídělový systém na

71 Georgia: Part II - The collapse of the USSR, http://www.sheilaomalley.com/archives/000522.html

43 chléb. Pamětníci uvádějí, ţe jiţ od rozbřesku stály mnohahodinové fronty na tuto nejzákladnější potravinu bez jakékoliv jistoty, ţe bude co koupit. Nezřídka ve frontách docházelo ke rvačkám a násilí, krádeţím, ekonomické problémy se velmi negativně projevily v mezilidských vztazích.

Počátkem roku 1992 jiţ nová vláda přistoupila k úpravě cen základních potravin, coţ mělo za následek např. zdraţení chleba ze 40 kopějek na 4,8 ruble za kilogram. V roce 1993 se přitom průměrný měsíční plat univerzitního profesora pohyboval na úrovni 4 USD, zatímco mzda sekretářky v soukromé firmě dosahovala ekvivalentu 30 USD72.

Přestoţe do roku 1993 byla Gruzie v rublové zóně, jiţ v roce 1991 jako jeden z prvních kroků nového reţimu došlo k vytvoření samostatné Národní banky v Tbilisi. V roce následujícím v Gruzii působilo celkem pět státních specializovaných komerčních bank a na šedesát bank soukromých (první se objevily uţ v roce 1989), hlavní roli však hrály banky kontrolované státem. Ty zajišťovaly v tuto dobu 95% všech půjček všem odvětvím hospodářství73.

V posledních letech SSSR dostávala Gruzie z centrálního svazového rozpočtu ročně asi 750 milionů rublů (přes 5% HDP Gruzie), coţ byly prostředky, které najednou v gruzínském hospodářství chyběly. Daňová reforma, přijatá v roce 1992 a aplikovaná od následujícího roku, zavedla některé nové daně, v první řadě DPH, zatímco řada daní známých z dob Sovětského svazu zanikla (např. daň z obratu). Přesto daňové příjmy nestačily k pokrytí státních výdajů. Tak v návrhu rozpočtu Gruzie pro rok 1993 bylo daněmi pokryto pouze 11 miliard rublů z 43,6 miliard plánovaných na výdaje. Odhaduje se, ţe v roce 1992 aţ 80% všech podnikatelů a firem šidilo stát na daních74.

V dubnu 1993 Ruská centrální banka začala stahovat staré sovětské bankovky, které se však ještě pouţívaly i v Gruzii. Tbilisi proto zavedlo zvláštní platidlo, kupony, po nějaký čas se paralelně s nimi pouţívaly i staré ruble a především americké dolary. Ekonomické obtíţe, nepromyšlené administrativní zásahy, politická nestabilita

72 Georgia – Economy, http://www.mongabay.com/reference/country_studies/georgia/ECONOMY.html

73 Tamtéţ

74 Tamtéţ

44 a náklady na překonání důsledků zemětřesení, které postihlo zemi v roce 1991, přispěly ke vzniku hyperinflace. Jen od jara do října 1993 stoupl směnný kurz kuponů ze 5 569 na 42 000 za jeden USD a na podzim 1994 se za jeden americký dolar platilo jiţ 5,4 milionů kuponů. Hyperinflace postupovala rychlostí 50 – 70 procent měsíčně. Logickým vyústěním hyperinflace byla tendence k dolarizaci ekonomiky75.

Nevyhnutelná cenová liberalizace začala aţ po příchodu nového prezidenta E. Ševardnadzeho k moci. V srpnu 1992 Státní rada přijala Program privatizace státních podniků, který v podstatě kopíroval ruský privatizační program a počítal s různými formami denacionalizace – od přímých prodejů, přes aukce aţ po kuponovou metodu. V roce 1993 však bylo privatizováno jen několik podniků, celý proces se zadrhl a postupoval velmi pomalu.

Důvodů, proč se privatizace průmyslových podniků nedařila, bylo několik. Velkou roli hrála nízká výkonnost státního aparátu, neustále se měnící pravidla hry a v neposlední řadě i politické tlaky spojené s korupcí a protekcionismem. Řada výrobních závodů byla zprivatizována divoce, tedy nelegálně, buď do rukou členů vedení, často však je obsazovaly mafiózní skupiny, které hledaly okamţitý výdělek a na zachování výroby (a pracovních míst) neměly vůbec ţádný zájem. Z takových podniků byly v krátké době demontovány všechny stroje a zařízení a urychleně vyvezeny především do sousedního Turecka. Během 90. let tak Gruzie přišla prakticky o veškeré strojírenský i metalurgický průmysl. První malá ocelárna byla opět otevřena aţ v roce 2008 v městě Rustavi, do znovuzahájení produkce oceli investovali indičtí podnikatelé.

Kdyţ jiţ nezbyly ţádné stroje k vývozu, začaly se postupně rozebírat výrobní haly a vyváţel se ţelezný šrot. Ještě v roce 2005 byla tato komodita objemově na prvním místě v oficiálních statistikách gruzínského exportu, kde poloţka „ţelezný a ocelový šrot― tvořila téměř 10% celého vývozu76. Po celé Gruzii lze dodnes vidět stovky zdevastovaných výrobních hal, budov bez oken, bez zařízení, pouze holé betonové či cihlové kostry zarůstající náletovými rostlinami.

75 Podrobněji k příčinám, průběhu a krokům vedoucím k vyřešení problému hyperinflace v Gruzii viz JIAN-YE WANG. The Georgian Hyperinflation and Stabilization, International Monetary Fund Working Paper na http://papers.ssrn.com/sol3/Delivery.cfm/WPIEA0651999.pdf?abstractid=880592&mirid=1

76 Statistical Yearbook of Georgia: 2007 / Department of Statistics under Ministry of Economic Development of Georgia. Tbilisi, 2008., strana 289

45 Příčin ekonomického kolapsu země bylo mnoho a bohuţel se sešly v ten nejnevhodnější okamţik. Přes snahu E. Ševardnadzeho urychlit hospodářské reformy po svém nástupu k moci, byl to právě on a jeho vedení, kdo uvrhl obyvatelstvo do ještě hlubší bídy, neţ v jaké se nacházelo před tím. „Málokdo si jiţ pamatuje, ţe smrtelný úder ekonomice Gruzie způsobil v létě 1992 Eduard Ševardnadze. Jednalo se o výzvu vlády Gruzie občanům, aby své peněţní prostředky vkládali do Spořitelny (Sberbank) se slibem, ţe se suma vloţených peněz zdvojnásobí. Stará pohádka o poli zázraků v zemi hlupáků vyčerpala krev z gruzínské ekonomiky a problémy s infrastrukturou, rozpad hospodářských vazeb a válka jí vzala jakoukoliv perspektivu―.77 Skutečně, ţádný občan své peníze, vloţené na účty ve státní Spořitelně, jiţ nikdy neviděl78.

Hospodářství Gruzie v důsledku politických a ekonomických změn vyţadovalo velmi radikální reformy, stejné, jako s větším či menším úspěchem proběhly i v ostatních post - komunistických zemích, včetně Československa/České republiky. První prezident země Z. Gamsachurdia však, jak bylo řečeno, po příchodu k moci reformy zdrţoval. Týkalo se to nejen tak důleţitých oblastí, jako byla privatizace průmyslových objektů, ale také pozemkové reformy. Opět to byla aţ vláda E. Ševardnadzeho, která se pustila do rozdělování půdy rolníkům. Jak ale bude patrno dále, spěch byl spíš na škodu, neţ k uţitku, celý proces nebyl domyšlený a důsledky soukromí farmáři pocítili velmi záhy. Jednak jim byly přidělovány jen omezené plochy a i kdyţ si další zemědělskou půdu mohli dokoupit, bylo to v podmínkách oţebračení většiny populace velmi obtíţné. Nebylo k dispozici osivo, technika ani hnojiva a v neposlední řadě vyvstal problém odbytu. Původní obchodní vazby byly zpřetrhány a stát se nijak aktivně nesnaţil najít rolníkům nová odbytiště, či zprostředkovat prodej jejich výrobků. Zemědělská produkce se tak atomizovala. Přes zřetelný pokrok tato situace přetrvává do určité míry aţ dodnes. Rozbití vzájemné provázanosti širších trhů jak uvnitř země, tak navenek, především do Ruska, přivedlo Gruzii v 90. letech k jiţ zmiňované potravinové krizi.

Svůj podíl na tomto vývoji měl opět první gruzínský prezident a jeho tým. Gamsachurdia se obával, ţe by export potravin mohl padnout do rukou

77 ВАСАДЗЕ, Гела, cit. op.

78 O řadu let později byl za hlavního viníka zmizení soukromých vkladů ze Sberbanky označen Sigua, který byl odsouzen ke splacení této obrovské pohledávky státu. Samozřejmě, ţe nic takového nebylo v lidských silách. Sigua však dnes ţije v Tbilisi jako běţný důchodce.

46 „nekontrolovatelných skupin―, a tak jej jednoduše zakázal. Toto opatření zrušil E. Ševardnadze, přesto byrokratické obtíţe, spojené s vývozem, byly enormní, nehledě na korupci, která se na mnoţství nejrůznějších povolení a potvrzení vázala. Pro soukromého farmáře, hospodařícího pouze na malé ploše, bez hlubších znalostí ze světa obchodu, to byla další nepřekonatelná překáţka.

Zemědělství přitom tradičně představovalo jedno z nejdůleţitějších hospodářských odvětví země a zaměstnávalo velký počet obyvatelstva. Jakkoliv bychom se mohli domnívat, ţe sovětská kolektivizace zcela zlikvidovala soukromá hospodářství (Leninova teze likvidace kulaků jako třídy a Stalinova praxe jejich likvidace fyzické), v Gruzii se v podstatném rozsahu soukromé zemědělské hospodaření zachovalo. Podle oficiálních statistik, ještě před rozpadem SSSR v roce 1990 soukromý sektor přispíval 46% do celkové zemědělské výroby. Je jasné, ţe k nárůstu podílu soukromě hospodařících rolníků v průběhu 80. let přispělo uvolnění Gorbačovovy éry, za jeho předchůdců nebyla situace tak růţová, ale tradice soukromého zemědělství v Gruzii přeţívaly i za existence oficiální doktríny kolektivizace. Zemědělská půda však rolníkům nepatřila, byla jim propůjčena státem, stejně jako plochy pro zahrádkářské kolonie městskému obyvatelstvu. Na konci éry Sovětského svazu se navíc staré formy zemědělské výroby, zejména velké kolchozy a sovchozy, v Gruzii spontánně rozpadly.

Reformy jednotlivých sektorů hospodářství v 90. letech

V roce 1992 se nové vedení země pokusilo získat politickou podporu obyvatelstva mimo jiné tím, ţe vyhlásilo pozemkovou reformu a reformu bydlení79. V rámci pozemkové reformy bylo rozhodnuto o bezplatném předání zemědělských ploch těm, kdo je vyuţívají, a bylo stanoveno, ţe jejich velkost nesmí být větší neţ 0,75 hektaru a v horských oblastech 3 hektary (brzy se plocha zvětšila na 1,25 ha, respektive 5 ha). Byla současně stanovena lhůta dvou let neprodejnosti.

V tomto procesu však vznikly problémy administrativního charakteru, neboť v Gruzii té doby nebyly připraveny další normativní akty, které by takovýto krok umoţňovaly, Především chyběly zákony o dědictví půdy, nebyly vypracovány postupy

79 Blíţe viz ПАПАВА, В., БЕРИДЗЕ, Т. Проблемы реформирования грузинской экономики, Российский экономический журнал, 1998, Но. 8, vychází v ruštině jako měsíčník

47 pro prodej a koupi, daňové předpisy, nebylo jasné, jak budou moci malorolníci vyuţívat zemědělskou techniku a podobně. Zákon o vlastnictví a pronájmu půdy byl přijat aţ v roce 1996, v roce 1998 zákon o vlastnictví půdy nezemědělského charakteru. Jedním z největších problémů však bylo, ţe se místní byrokratické administrace odmítaly vzdát svých privilegií určovat občanům co mohou a nemohou na svých pozemcích dělat. Lidé však měli o vlastnictví půdy ohromný zájem, vţdyť její rozdělování přišlo v době, kdy probíhal proces pauperizace společnosti a vlastnictví půdy bylo spatřováno jako jedna z mála garancí pro budoucnost. Pod tlakem veřejnosti se tak podařilo jen v roce 1992 rozdělit novým a staronovým majitelům celkem 61 procent veškeré orné půdy80.

Druhou stranou mince však bylo, ţe v důsledku snah značné části veřejnosti získat půdu jako záruku uchování bohatství do budoucna silně pokleslo její obhospodařování a velké zemědělské plochy zůstaly ladem. Současně s rozpadem dřívějších kolchozů a sovchozů a rozdrobením půdního fondu zanikla schopnost zemědělců vzájemně spolupracovat, společně si pořizovat a vyuţívat techniku, zpracovávat produkci a hledat společně odbytiště. Tím se výrazně sníţila výkonnost zemědělství, klesl objem produkce i její kvalita81. O rok později, v 1993, obdrţeli své záhumenky obyvatelé měst, coţ mnohým rodinám umoţnilo doslova přeţít nejtěţší roky ekonomických obtíţí.

V roce 1992 byla zahájena reformy bydlení82. Princip reformy byl jednoduchý - obyvatelé státních bytů je obdrţeli do svého majetku, a to bezplatně. To s sebou samozřejmě neslo určitý díl nespravedlnosti, neboť úroveň bytového fondu byla v jednotlivých místech rozdílná, byl to však nejjednodušší a nejrychlejší způsob, jak se s celým problémem vyrovnat. Co však nebylo domyšleno a co do dnešní doby činí veliké potíţe při údrţbě domů, byla otázka správy společných prostor. Zákonem stanovená kolektivní odpovědnost za údrţbu společných prostor, která byla zavedena o mnoho let později, není obyvateli respektována a úřady ani vynucována. Je tedy spíše

80 Tamţe

81 Problém rozdrobenosti zemědělské výroby v Gruzii se snaţí pomoci překonat i Česká republika. Jeden z významných rozvojových programů ČR v letech 2009 – 2010 je podpora budování dobrovolných zemědělských druţstev tvořených drobnými zemědělci v gruzínském kraji Gurie.

82 МАСУРАШВИЛИ, И. Oбщественное управление объектами городского хозяйства в Грузии, http://emsu.ru/um/view.asp?c=1340&p=1

48 pravidlem neţ výjimkou, ţe vstoupíte v Gruzii do obytného domu, jehoţ chodby jsou zdevastovány, po desetiletí nevymalovány, s vytlučenými okny a nefungujícím osvětlením i výtahy. Z těchto chodeb pak vejdete do soukromých bytů, které oslní svým řešením, kvalitou a prostorností.

Jiná situace v porovnání s bezplatným předáním státních bytů do vlastnictví jejich uţivatelům vznikla v případě drţitelů druţstevních bytů. Ti mohli získat svůj byt do soukromého vlastnictví teprve poté, co uhradili svůj dluh státu. I v tomto případě se jistě jedná o diskriminující přístup ze strany státních institucí.

Dlouhodobým problémem bytového fondu v gruzínských městech (93% obyvatel venkova ţije ve vlastních domech, v městech naopak 67% obyvatel ţije v bytech) je stáří bytového fondu. Téměř polovina bytových domů byla postavena v letech 1960 – 1979, dalších dvacet procent bylo postaveno v dekádě 1980 – 199083.

Přes značné, jiţ popsané obtíţe vláda usilovala také o řízenou privatizaci státního majetku a hledala pro to nevhodnější metody, v zásadě však byla kopírována privatizace ruská. Oficiálně bylo moţné v procesu privatizace pouţít jak bezplatný převod do vlastnictví, tak aukce, nájem s právem pozdějšího odkoupení, mezinárodní tendry atd. Opět však vystoupil na povrch problém gruzínské byrokracie, která se jen nerada zbavovala svých privilegií. Dalším problémem byl přístup veřejnosti, která pod vlivem dlouhých desetiletí sovětské propagandy v soukromých podnikatelích pořád viděla vykořisťovatele, kapitalisty s cylindry a doutníky, přesně podle dobových karikatur výtvarné skupiny Kukryniksy z moskevské Pravdy. Ani vznik prvních „druţstevních― podniků na konci 80. let mnoho změně obrazu vychytralého soukromníka nepomohl. Povolení k otevření takových podniků většinou mohli dostat především „podnikatelé― se správnými konexemi.

Jakkoli se první aukce konala jiţ v roce 1991, trvalo ještě dlouhou dobu, neţ se privatizace skutečně rozjela. Ruský způsob privatizace, kopírovaný v Gruzii, sázel na tzv. voucherizaci, tedy v zásadě na v Československu dobře známou kuponovou metodu. Ta byla doprovázena stejnými problémy, jako u nás. Velké mnoţství vlastníků

83 Údaje Ekonomické a sociální rady OSN, Экономический и Социальный Совет ООН, Модернизация Жилищного Фонда и Управление им, Управление Фондом Многоквартирных Жилых Домов: Анализ Ответов на Вопросник, http://www.unece.org/hlm/documents/2008/ECE.HBP.2008.5.r.pdf

49 malých podílů nebylo schopno uhlídat management, nehledě na to, ţe hlad po penězích byl v podmínkách rychle se šířící chudoby veliký. Obyvatelstvo se poměrně záhy a levně začalo svých podílů zbavovat. Jak uvádí Vladimír Papava84, nominální hodnota jednoho voucheru byla 30 amerických dolarů, na neformálním trhu se však prodávaly za 5 – 6 dolarů. Celkem 80 procent veškerého takto privatizovaného majetku bylo prodáno domácím, tedy gruzínským podnikatelům, jen 20 procent zahraničním zájemcům. V druhé polovině 90. let byla privatizace označena za prioritu vlády, coţ vedlo k tomu, ţe v roce 1998 jiţ byl proces malé a střední privatizace v podstatě dokončen85. Pokračovala ještě privatizace větších a velkých podniků, avšak za současného odporu vedení těchto jednotek. V průběhu 90. let i začátkem nového tisíciletí byly postupně měněny i zákony a předpisy týkající se privatizace86. To umoţnilo v letech 1997 – 1998 začít i s velkými aukcemi, jichţ se mohli účastnit zahraniční zájemci. Později přibyly i přímé prodeje majetku vybranému zájemci.

Reforma finančního a bankovního sektoru začala v roce 1993, kdy, jak jiţ bylo uvedeno, došlo k zavedení kuponu s cílem odpoutat se od rublové zóny. Hyperinflace, která v důsledku těchto kroků vznikla, ekonomicky zbídačila většinu gruzínského obyvatelstva s výjimkou těch, kdo měl přístup k volně směnitelné měně, především k americkému dolaru. Hyperinflaci se podařilo zastavit aţ v důsledku zavedení nové domácí měny, lari, od 2. října 1995.87 Ke stabilitě nové měny přispěla její volná směnitelnost za americký dolar a další valuty a především snaha Národní banky Gruzie intervenčními nákupy a prodeji, financovanými z půjček Mezinárodního měnového fondu, stabilní kurz udrţovat. Americký dolar je dodnes pro lari referenční valutou.

V roce 1995 byl přijat zákon o Národní bance Gruzie88 a v roce 1996 zákon o komerčních bankách89. Jiţ o rok později, v roce 1997, byl přijat nový Daňový kodex,

84 БЕРИДЗЕ, Т.А., ИСМАИЛОВ, Э.М., ПАПАВА, В.Г., op. cit., str. 54

85 Tamtéţ

86 Příkladem budiţ Zákon o privatizaci státního majetku z roku 1997 s vyznačenými všemi novelizacemi provedenými do roku 2003, Закон Грузии, О приватизации государственного имущества, http://www.privatization.ge/spp/spp_files/legislations/leg_6_ru.pdf

87 Lari, mezinárodní zkratka GEL, se dělí na 100 tetri.

88 Viz Law of the National Bank of the Republic of Georgia, http://www.lexadin.nl/wlg/legis/nofr/oeur/arch/geo/LAWOFTHENATIONALBANK.pdf

50 mající sílu zákona. Současně byla prakticky zakončena privatizace komerčních bank. Zároveň je třeba připomenout, ţe koncem 90. let a začátkem následujícího desetiletí komerční banky příliš aktivně svoji úlohu zprostředkovatelů dostatečného přítoku kapitálu do ekonomiky země nehrály. Důvodem byl vysoký stupeň kreditního rizika, nízká návratnost půjček a celkově slabý potenciál gruzínské ekonomiky.

V bankovním sektoru Gruzie se v průběhu 90. let poměrně zřetelně projevovaly potíţe obdobné i jiným přechodovým ekonomikám. Tak v roce 1995 bylo celých 40% půjček označených za problémové. Po celé toto období bylo ustálenou praxí, ţe vláda intenzivně zasahovala do oblasti půjček a často od bank vyţadovala, aby půjčky poskytly jí vybraným subjektům. To pak vedlo k problémům s vymahatelností, i kdyţ je pravdou, ţe stát v některých případech ztráty bankám uhradil. Tyto úhrady však byly velmi omezené a nepřesáhly 0,1 procento HDP. Je si však třeba zároveň uvědomit, ţe tyto úhrady z veřejných prostředků vlastně kompenzovaly ztráty soukromých subjektů, které vznikly vinou špatné práce státního aparátu (samozřejmě, další moţností je, ţe mohlo jít o předem dohodnutý způsob tunelování). V 90. letech nově vznikající soukromé banky nebyly schopny (či ochotny) rozšiřovat své aktivity, např. 80 procent takovýchto soukromých bank nemělo víc neţ tři aţ pět klientů. Není proto divu, ţe mezi roky 1994 – 1998 se počet těchto bank zredukoval z 226 na 4390.

Energetická situace v Gruzii počátkem 90. let byla rovněţ neutěšená. Země v podstatě nemá vlastní naleziště ropy či zemního plynu, v roce 1990 bylo celých 95% potřeb kryto dovozem. Rozpad sovětského jednotného trhu přivedl Gruzii na pokraj kolapsu a vynutil si rychlé hledání alternativních zdrojů. Situaci ještě více zhoršil konflikt mezi Arménií a Ázerbájdţánem o Náhorní Karabach, takţe v prosinci 1991 byla v Gruzii k dispozici pouze jedna třetina potřebné energie91. Ázerbájdţán byl spolu

89 Podrobněji k problematice bankovnictví v Gruzii v letech 1991 – 2001 viz AMAGHLOBELI, David, FARRELL, John, NIELSEN James. The Evolution of Commercial Banking in Georgia, 1991-2001, Post- Communist Economies, 1465-3958, Volume 15, Issue 1, 2003

90 Tyto a další údaje k problematice bankovního sektoru v Gruzii a dalších post-komunistických státech viz materiál Světové banky – TANG, Helena, ZOLI, Edda and KLYTCHNIKOVA, Irina. Banking Crises in Transition Countries: Fiscal Costs and Related Issues, http://www- wds.worldbank.org/external/default/WDSContentServer/WDSP/IB/2000/12/15/000094946_0011180531 3297/additional/104504323_20041118114551.pdf

91 Georgia – Economy, op. cit.

51 s Ruskem jediným dostupným zdrojem energetických uhlovodíků, jejich cena však, vzhledem k rozpadu sovětského trhu, výrazně stoupla.

Alternativním zdrojem je pro Gruzii elektrická energie, v roce 1993 však ze sedmdesáti dvou elektráren bylo pouze 8 vodních, z toho pouze elektrárna na řece Inguri se řadí k velkým. Gruzie tak vyuţívala pouze 14% svého celkového hydropotenciálu. Počátkem 90. let tak spotřeba elektřiny překračovala domácí výrobu o 30%92, coţ se řešilo kompenzačními dohodami o dodávkách elektřiny v zimních a v letních měsících s Ruskem.

Gruzie disponuje určitými zásobami uhlí, především v regionu Kutaisi a v Abcházii. Celková těţba v roce 1991 však představovala pouhý 1 milion tun ročně, coţ byla slabá polovina těţby v porovnáním s rokem 197693. Problémem při vyuţívání abcházských loţisek je negativní postoj separatistického vedení regionu k dodávkám do zbylé části Gruzie.

Ekonomické ukazatele a tendence vývoje v hodnoceném období

Gruzínská ekonomika zaţila po rozpadu SSSR velmi negativní trendy a jen pomalu se je dařilo změnit. O vývoji tvorby hrubého domácího produktu (HDP) v 90. létech minulého století a na počátku nového milénia svědčí graf, který srovnává dvě postsovětské země - Gruzii a Estonsko. Je z něj patrný především prudký propad v tvorbě HDP v Gruzii v první polovině 90. let a poté jen velmi pomalý růst na konci tohoto a v první polovině následujícího desetiletí.

Podobný obraz ukazuje statistika tvorby hrubého domácího produktu vztaţená vţdy k předcházejícími roku. Jak uvádí ministerstvo zahraničí USA, souhrnný pokles reálného hrubého domácího produktu v letech 1990 – 1994 představoval 70% a v roce 1996 ekonomika Gruzie představovala pouhou jednu třetinu své výkonnosti v roce 1989.94

92 Tamtéţ

93 Tamtéţ

94 US Department of State, Background Note: Georgia, http://www.state.gov/r/pa/ei/bgn/5253.htm#econ

52 Vývoj tvorby HDP Gruzie ve srovnání s Estonskem per capita v USD v letech 1975 – 2005 (ve stálých cenách r. 2000).95

Vývoj v tvorbě HDP v letech 1991 – 2003 v procentech vůči předešlému roku96

1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 78,9 55,1 70,7 89,6 102,6 111,2 110,6 1998 1999 2000 2001 2002 2003 103,1 102,9 101,8 104,8 105,5 111,1

Příčiny prudkého propadu tvorby hrubého domácího produktu jiţ byly v zásadě ukázány. Rozpad širších hospodářských vazeb sovětského hospodářského komplexu, nedostatek odbytišť, významně omezená surovinová základna, ale i špatná hospodářská politika státu, pomalé a nedostatečné reformy, všepronikající korupce, klientelismus

95 GYLFASON, Thorvaldur, HOCHREITER, Eduard. Governance and growth: Why does Georgia lag behind Estonia? http://www.voxeu.org/index.php?q=node/1499

96 Statistical Yearbook 1999 na http://www.statistics.ge/_files/yearbook/Yearbook1999.zip Statistical Yearbook 2005 na http://www.statistics.ge/_files/yearbook/2005/2005.zip

53 a nepotismus, to vše mělo svůj dopad na výrazný pokles ekonomiky Gruzie a tudíţ i na ţivotní úroveň obyvatelstva a jeho sociální postavení. K tomu se řadily vysoké náklady na vedení ozbrojených střetů v Jiţní Osetii a Abcházii, posléze negativní vliv odtrţení těchto regionů, ekonomicko - politická nepropojenost Adţárie se zbytkem státu, problémy s nájezdy loupeţivých ozbrojených band i neplánované výdaje na překonání devastujícího zemětřesení v roce 1991. Svůj vliv měl později také kolaps ruské ekonomiky v letech 1998 - 1999, v té době jednoho z hlavních hospodářských partnerů Gruzie.

Od poloviny 90. let se projevovala zřetelná tendence k sniţování podílu státních podniků na tvorbě HDP a zvyšování podílu soukromých firem a společností. Relativně rychle se rozvíjely takové sektory hospodářství, jako doprava a spoje, stavebnictví, sluţby, přičemţ velmi vysokými tempy rostly především sluţby ve finančním a bankovním sektoru. Podíl uvedených sektorů hospodářství na tvorbě HDP se za období 1996 – 2003 zvýšil dvaapůlkrát97.

Vcelku nestabilní tempa růstu zaznamenal průmysl, coţ je důkaz nedostatečné konkurenceschopnosti produktů gruzínské výroby na světových trzích. Podobně problematicky se vyvíjel největší sektor gruzínské ekonomiky – zemědělství. Od roku 1991 do roku 2003 úroveň zemědělské výroby prakticky stagnovala, přičemţ podíl zemědělství na tvorbě HDP se za toto období sníţil téměř jedenapůlkrát.98

Jedním z nejdůleţitějších ukazatelů úrovně hospodářství je výše nezaměstnanosti. V tomto ohledu se dostáváme do problémů, neboť statistické údaje od začátku 90. let do cca 2005 roku jsou značně zkreslené a neúplné. Oficiální statistika hovoří o tom, ţe úroveň nezaměstnanosti mezi lety 1997 a 2003 se pohybovala v rozmezí 7,6% práceschopného obyvatelstva (v roce 1997) aţ 14,5% (v roce 1998)99. Tyto statistiky jsou však zkresleny tím, ţe do nich např. nejsou zahrnuty osoby, které dostávaly jakékoliv státní příspěvky, tedy např. statisíce utečenců Jiţní Osetie a Abcházie, kteří většinou práci neměli, ale kterým stát vyplácel minimální finanční příspěvky. Do statistik nebyly zahrnuty ani osoby, které měly moţnost, byť sebemenší,

97 БЕРИДЗЕ, Т.А., ИСМАИЛОВ, Э.М., ПАПАВА, В.Г., op. cit., str. 60

98 Tamtéţ

99 Statistical Yearbook 2004, http://www.statistics.ge/_files/yearbook/Yearbook2004.zip,

54 vypěstovat si zemědělské plodiny. Tudíţ do statistik nebyl zahrnut velký počet venkovských obyvatel, ale ani majitelů nejrůznějších záhumenků apod.

Není proto divu, ţe Vladimír Papava dochází k závěru, ţe v těchto letech, podle analýzy příjmů průměrné domácnosti ţijící z příjmů z platu, většina z nich ţila pod úrovní oficiální hranice bídy (jejich příjmy představovaly pouhých 90 – 95% této hranice). Úroveň příjmů sice mírně rostla v období 1995 aţ 1999, od tohoto roku do roku 2002 se však opět sniţovala, mimo jiné díky katastrofálnímu suchu v roce 2000, které se odrazilo především v zemědělské výrobě. Panovaly obrovské disproporce v příjmech nejchudších a nejbohatších vrstev společnosti. Příjmy deseti procent nejbohatších byly 2530 krát větší, neţ příjmy deseti procent nejchudších vrstev společnosti.100

Působení mezinárodních finančních institucí v Gruzii

Velký význam pro ekonomiku Gruzie měla pomoc, kterou jí poskytovaly mezinárodní finanční instituce, zejména Světová banka a Mezinárodní měnový fond (MMF). První mise MMF přijela do Gruzie jiţ v roce 1991, tato návštěva však byla především zaměřena na obecné seznámení se se situací a nepřinesla ţádná konkrétní doporučení. Od této doby navštěvovali odborníci Fondu Gruzii pravidelně, spolupráce se výrazně zaktivizovala po květnu 1992, kdy Gruzie do MMF vstoupila101.

Činnost Mezinárodního měnového fondu v Gruzii lze zhruba rozdělit na dvě období. V letech 1991 – 1994 MMF přicházel s řadou doporučení, která však v Tbilisi nenacházela sluchu a prakticky ţádná z nich nebyla realizována. Teprve od roku 1994, po stabilizaci politických a do určité míry i bezpečnostních poměrů v zemi a poté, co vedení E. Ševardnadzeho upevnilo svoji mocenskou pozici, byla doporučení MMF brána vládou jako závazek, přestoţe pro řadu jejích členů nebyla zcela pochopitelná a začasto ani neodpovídala jejich soukromým zájmům a zájmům na ně napojených

100 БЕРИДЗЕ, Т.А., ИСМАИЛОВ, Э.М., ПАПАВА, В.Г., op. cit., str. 61 – 62. Uvedená informace o Gruzii je zde srovnána se situací s USA, kde skupina nejbohatších občanů měla příjmy třináctkrát větší, neţ skupina nejchudších.

101 K činnosti místní kanceláře MMF v Tbilisi podrobněji viz International Monetary Fond, Tbilisi, http://www.imf.org/external/country/geo/rr/index.htm

55 „podnikatelských― skupin. Proto bývaly jednotlivé programy často ponechány bez realizace102.

Za hlavní výsledky působení Mezinárodního měnového fondu v Gruzii lze povaţovat103: 1) vytvoření zákonných základů finančního sektoru země; 2) zkrocení hyperinflace prostřednictvím tvrdé peněţně – kreditní politiky Národní banky Gruzie a provedení úspěšné měnové reformy (zavedení lari); 3) dokončení procesu liberalizace cen; 4) od roku 1995 opětovné zavedení státního rozpočtu schvalovaného parlamentem104; 5) vytvoření dvoustupňového bankovního systému a rozdělení funkcí Národní banky Gruzie a komerčních bank, vytvoření předpisů pro fungování komerčních bank a pro bankovní dohled; 6) dokončení privatizace bank ve vlastnictví státu; 7) úplná liberalizace zahraničního obchodu, včetně stimulů, jako je osvobození vývozu od DPH, celních poplatků a odstranění všech netarifních opatření regulujících zahraniční obchod; 8) restrukturalizace vnějšího zadluţení země a tím dosaţení důvěryhodnosti země z hlediska platební schopnosti105.

Mezinárodní měnový fond byl po celou dobu svého působení v Gruzii v úzkém kontaktu se Světovou bankou a podporoval její programy strukturálních změn ekonomiky země. Hlavním úspěchem MMF však bylo, ţe se mu podařilo do určité míry omezit negativní dopad působení gruzínských politiků a zvláště byrokratů na reformní proces, omezit vliv jejich soukromých zájmů a finančně podnikatelských skupin na ně napojených.

Právě tyto soukromé zájmy stojí v pozadí ne vţdy růţových vztahů některých představitelů státních orgánů Gruzie s pracovníky Fondu a s dalšími poradci. Jako nejnázornější příklad lze uvést historii působení význačného polského ekonoma Leczka Balcerowicze coby ekonomického poradce prezidenta Ševardnadzeho, který počátkem nového milénia přijal úkol pomoci při jednáních Gruzie s MMF a vypracovat svá doporučení gruzínské vládě. Balcerowicz se svými spolupracovníky připravil v roce

102 БЕРИДЗЕ, Т.А., ИСМАИЛОВ, Э.М., ПАПАВА, В.Г., op. cit., str. 125

103 Tamtéţ str. 126

104 V létech 1993 a 1994 parlament státní rozpočet neschválil a stát po finanční stránce fungoval na základě ad hoc rozhodnutí

105 Podrobněji k výsledkům ekonomické a především finanční konsolidace viz téţ např. DMITRIEV, M., KARCER, N. Fiscal Policy of CIS Countries in 1993 – 1995, Centrum Analiz Spoleczno – ekonomicznych, http://www.case.com.pl/upload/publikacja_plik/4886156_084.pdf

56 2002 obsáhlý materiál, který však byl, ponejvíce ze subjektivních a osobních důvodů, jak se posléze shodli ekonomičtí odborníci, vládou odmítnut a L. Balcerowicz byl nucen Gruzii opustit 106.

Mezinárodní měnový fond nesporně přispěl svými materiály, analýzami a doporučeními k ozdravění gruzínské ekonomiky, která v druhé půli devadesátých let vybředla z nejhoršího. Současně však bylo jeho působení v Gruzii provázeno i řadou přehmatů a chyb. Ty byly především způsobeny tím, ţe pracovníci MMF ne vţdy přistupovali ke Gruzii s dostatečnou sumou znalostí o místních podmínkách a snaţili se aplikovat některé postupy, které se moţná osvědčily v jiných státech světa, ale které za konkrétní situace v Gruzii byly kontraproduktivní a někdy dokonce škodlivé.

Zároveň stojí za připomínku, ţe doporučení MMF byla často postavena tak, ţe pokud by nebyla gruzínskou vládou akceptována a realizována, byl by ohroţen převod příslušné následující tranše finanční pomoci. Doporučení MMF byla většinou přijata vládou s tím, ţe je pak formulovala jako své vlastní závazky, čímţ však současně před veřejností přijímala za ně i odpovědnost. V případě nepopulárních či chybných kroků pak obyvatelstvo vinilo vládu a nikoliv MMF. Je současně pravda, ţe ne všichni státní úředníci, ale ani valná část politiků plně nechápala obsah a tudíţ i dopad jednotlivých doporučení. Pro podobný stav se vţil poněkud eufemistický pojem „nedostatečné administrativní kapacity―.

Mezi omyly MMF Gruzie zajisté patří fakt, ţe ještě v únoru 1992 bylo vládě Gruzie doporučováno nespěchat s odchodem z rublové zóny a nechystat se na zavedení vlastní měny. Zda v tomto případě hrála nějakou roli Ruská federace, těţko soudit, spíše se zdá, ţe podobné doporučení MMF dalo i některým dalším postsovětským státům s cílem zjednodušit si ţivot a operovat jen s jednou měnou a nikoli mnoha novými národními měnami. Nelze se vyhnout ani domněnce, ţe pracovníci MMF měli pochybnosti o schopnostech místních úřadů zavést vlastní měnu. Problém nastal pro Gruzii v roce 1993, kdy jí moskevská Centrální banka přiškrtila dodávky rublové hotovosti107. Zavedení kuponů se gruzínské vládě skutečně nezdařilo a přivedlo zemi na

106 Podrobněji o této epizodě viz PAPAVA, V. G. Leszek Balcerowicz and Georgia, Georgian Foundation for Strategic and International Studies, Tbilisi 2002, ISBN: 9992803142

107 Podrobněji viz DABROWSKI, Marek.The Reasons of the Collapse of the Ruble Zone,

57 pokraj hospodářského kolapsu. Následná hyperinflace, jak jiţ bylo ukázáno výše, obrala obyvatelstvo o poslední peníze, které jim ještě zbyly.

V Gruzii rovněţ dosud s trpkostí vzpomínají, ţe v roce 1993 Rusko navrhlo Gruzii dohodu o vypořádání všech dluhů po SSSR, které na sebe dobrovolně vzala ruská strana. V původním textu zároveň dohoda obsahovala pasáţ týkající se Diamantového fondu SSSR a pasáţ o vkladech soukromých i právních osob v Zahraničně ekonomické bance SSSR (Vněšekonombank). Tyto pasáţe však, neznámo proč, z konečné verze dohody vypadly. Gruzie na základě rozdílů v parafované a konečné verzi odmítla tuto dohodu ratifikovat. Gruzínští politici i ekonomové vyčítají MMF, ţe vůči této hrubé nespravedlnosti vůbec nezareagoval a nezastal se Gruzie ani v roce 1994, kdyţ Rusko v rámci další restrukturalizace dluhů Gruzie jako jednu z podmínek poţadoval ratifikaci uvedené dohody. Gruzie pak byla vynucena takto nevýhodnou dohodu nakonec ratifikovat108.

Další z chyb, které se MMF ve svých doporučeních dopustil, byl poţadavek na co nejrychlejší zavedení daně z přidané hodnoty (DPH) a zrušení do té doby obvyklé daně z obratu. Gruzínští ekonomové dnes soudí, ţe země nebyla na takovýto krok vůbec připravena, a to jak výrobní a obchodní sféra, tak ani státní aparát. DPH byla zavedena v roce 1993, její výběr však po dlouhé roky po jejím zavedení byl velmi slabý, mimo jiné právě z důvodu slabého výkonu finančních úřadů, které nebyly s to tak obsáhlou agendu vůbec zpracovat.

Výsledky výběru DPH v Gruzii v prvních sedmi letech po jejím zavedení byly následující (procentní podíl vybrané daně z přidané hodnoty v celkovém HDP): 1993 - 0,5; 1994 - 1,2; 1995 - 1,6; 1996 - 2,3; 1997 - 3,0; 1998 - 4,4; 1999 - 4,4; 2000 - 4,9.109

Navíc se výběr DPH vztahoval i na zemědělskou produkci. Zemědělství se však, jak jiţ bylo řečeno, nacházelo ve značně rozdrobeném, atomizovaném stavu a zemědělské jednotky byly ponejvíce rodinného charakteru. Venkovské obyvatelstvo http://papers.ssrn.com/sol3/Delivery.cfm/SSRN_ID1312324_code536063.pdf?abstractid=1312324&miri d=1

108 БЕРИДЗЕ, Т.А., ИСМАИЛОВ, Э.М., ПАПАВА, В.Г., op. cit., str. 134

109 STEPANYAN, Vahram. Reforming Tax Systems: Experience of the Baltics, , and Other Countries of the Former Soviet Union, International Monetary Fund, Working Paper No. 173, Washington D.C., 2003, str. 14

58 nebylo vůbec připraveno novou daň pochopit, tudíţ ani akceptovat. I to mělo dopad na výši daně, kterou byl stát schopen vybrat110. Gruzínská vláda se v dané otázce domnívala, ţe by bylo mnohem výhodnější v zemědělství DPH vůbec nevybírat a tuto daň nahradit daní z půdy, která by byla jednodušší co do stanovení její výše i pochopitelnější jak pro občany, tak pro finanční úřady. MMF však tuto myšlenku zcela zavrhl a poţadoval celoplošné zavedení DPH, včetně zemědělského sektoru.

Navíc se MMF bránil myšlence, ţe by od této daně měly být osvobozeny ty zisky, které by byly opět reinvestovány. Tato praxe byla zavedena v roce 1993 a jiţ o dva roky později, v roce 1995, MMF poţadoval její zrušení. Je fakt, ţe úroveň investic do gruzínského hospodářství, včetně reinvestic části zisku, byla po celá 90. léta poměrně nízká. Likvidace daňového zvýhodnění, k níţ na základě poţadavku MMF došlo, však zcela zrušila tuto tolik perspektivně potřebnou podnikatelskou pobídku. O celkové výkonnosti výběru daně ze zisku v podnikání svědčí následující údaje (percentuelní podíl vybrané daně v celkovém HDP): 1993 - 0,8; 1994 - 0,8; 1995 - 0,8; 1996 - 0,7; 1997 - 0,6; 1998 - 1,0; 1999 - 1,0; 2000 - 1,3111.

K dalším omylům Mezinárodního měnového fondu podle místních ekonomů patřil poţadavek, aby bylo zavedeno progresivní zdanění příjmů fyzických osob. Gruzínská vláda argumentovala, ţe nejvýhodnější by bylo zavést jednotnou daňovou sazbu, jejíţ výběr by byl mnohem jednodušší. Vycházela z úvahy, ţe v dobách příkazové ekonomiky v podstatě ke zdaňování platů jako takových nedocházelo, v zásadě byl zdaněn mzdový fond organizace a nikoliv platy jednotlivých zaměstnanců. Finanční úřady by se musely v krátké době přeorientovat na zcela nový a mnohem sloţitější systém vybírání daní podle stanovených daňových stupňů, coţ je administrativně velmi náročné. Navíc by při nedokonalosti dohledu zavedení rozdílných daňových sazeb docházelo k únikům při výběru. Ke zrušení progresivního zdanění kvůli odporu MMF do konce roku 2003 nedošlo, toto téma se však velmi

110 Problematika DPH v Gruzii viz International Monetary Fund, Country Report No. 211, Washington D.C., 2001, str. 25 – 29

111 STEPANYAN, Vahram, op. cit., str. 18

59 rychle vrátilo na stoly ekonomických expertů po příchodu vládní garnitury prezidenta M. Saakašviliho a bylo nahrazeno rovnou daní v roce 2005112.

V první polovině roku 1998 se v Gruzii projevila velmi silná krize v celkovém výběru daní a s ní spojené veliké problémy státního rozpočtu. Mezi příčiny tohoto stavu patřil rozbujelý klientelistický a korupční systém, který prostupoval celé hospodářství i další sféry ţivota země, ale jedním z důleţitých důvodů bylo i přijetí jiţ výše zmíněného Daňového kodexu. Přestoţe na jeho přípravě gruzínská státní správa úzce spolupracovala s Mezinárodním měnovým fondem, byl tento kodex napsán velmi sloţitým jazykem, který nechápali nejen běţní plátci daní, ale často ani sami pracovníci finančních a dalších úřadů. Při jeho aplikaci docházelo k mnohým nesrovnalostem a finanční úředníci se často řídili spíše svými pocity, neţ literou nepochopitelného zákona. Stalo se pak obvyklou praxí, ţe se podnikatelé snaţili (a většinou úspěšně) s pracovníky finančních úřadů „domluvit―, coţ jen zvyšovalo míru korupce v zemi a sniţovalo důvěryhodnost státních orgánů. Na špatnou kvalitu tohoto zákona začali poukazovat také zahraniční investoři a obchodní partneři, k nápravě však došlo aţ v roce 2004, po Revoluci růţí a nástupu nové politické administrativy M. Saakašviliho.113

V souvislosti s událostmi roku 1998 je nutné také připomenout, ţe se v Gruzii silně projevily důsledky hospodářské krize v Ruské federaci. V jejím důsledku v Rusku výrazně stoupl zájem o volně směnitelnou měnu, především americké dolary. Koncem 90. let ještě na území Gruzie působily vojenské základny Ruské armády, přes které plynuly do Gruzie stále více se znehodnocující ruble, kde byly měněny na dolary a posílány zpět do Ruska. To mělo přímý vliv i na stabilitu lari. MMF za této situace doporučil Národní bance Gruzie přestat udrţovat kurz lari pomocí intervenčních nákupů. Národní banka si však byla vědoma silných rizik takového kroku, neboť hrozilo, ţe se důvěra obyvatelstva v gruzínský bankovní systém ze dne na den zhroutí a nastane „rush―, masové vybírání peněz z účtů. Národní banka proto přistoupila k postupné devalvaci kurzu lari a tím signalizovala občanům, ţe se mají, také postupně, zabezpečit proti kurzové ztrátě, např. směnou na dolary. Tím se vyhnula pádu systému

112 Zlepšení ve výběru daní v Gruzii pak ocenil i jeden z vedoucích pracovníků MMF WAKEMAN- LINN, John. IMF Upbeat about Georgia’s Economy in 2006, http://civil.ge/eng/article.php?id=11826

113 БЕРИДЗЕ, Т.А., ИСМАИЛОВ, Э.М., ПАПАВА, В.Г., op. cit., str. 151

60 a rozloţila celý proces řešení v čase. Teprve potom Národní banka zastavila intervenční nákupy. MMF při hodnocení situace více dbal na to, aby si Národní banka udrţela své valutové rezervy, méně jiţ přemýšlel o stabilitě finančního systému a dopadu jím navrhovaného řešení na obyvatelstvo.114

Mafianizace ekonomiky

Ekonomika devadesátých let minulého století a začátku století současného, tedy doby Ševardnadzeho, byla ekonomikou značně mafiánskou. Jak uvádí V. Papava: „V roce 1995 se vytvořila velmi těţká kriminální situace, díky níţ bylo za stávajících podmínek zlepšování práce daňových úřadů nemoţné―115. Zvýšil se podíl stínové ekonomiky, coţ mělo za následek i slabé odvody do státního rozpočtu. Velmi slabě fungovaly celní orgány, kde stupeň korupce dosahovala nebývalých rozměrů. „V letech 1995 – 1996 Mezinárodní měnový fond několikrát upozorňoval, ţe by bylo uţitečné zavést minimální účetní ceny na celnicích, čímţ by se vyloučilo umělé sniţování hodnoty /zboţí/ ze strany importérů s cílem sníţit daňový základ―.116 Vláda se pokusila řešit tento problém přijetím zmíněného Daňového kodexu a na něj napojeného Celního kodexu v roce 1997.

Jak je však dobře známo, těţko se napravují problémy, jestliţe za nimi v pozadí stojí bezprostřední vládci země či jejich okolí. A tak není divu, ţe hlavní úlohu v rozsáhlých hospodářských machinacích, zneuţívání systému, prosazování osobních výhod, nepotismu, klientelismus a korupci hrála i v Gruzii především „Rodina―, tedy jak prezidentova nejbliţší přízeň, tak lidé na ni bezprostředně napojení. Ti se zabývali nejlukrativnějšími podnikatelskými aktivitami.

Není jasně dokázáno, ţe by se na podobných aktivitách podílel bezprostředně sám E. Ševardnadze, alespoň nikoliv tak zřetelně, jak se to dařilo Aslanu Abašidzemu v Adţárii. Minimálně však musel vědět o jasných případech porušování zákona ze strany svých nebliţších a některé jeho kroky vedou k domněnce, ţe svoji „Rodinu― také aktivně chránil.

114 Tamtéţ str. 154 – 155

115 Tamtéţ , str. 144

116 Tamtéţ str. 147

61 Jak však píše Gela Vasadze, nebylo náhodou, ţe Eduarda Amrosjeviče zvali „bílý lišák― 117. Vţdy se snaţil, aby postavení jeho blízkých nebylo zcela monopolní a aby jej tudíţ nebylo moţné nařknout z otevřené ekonomické protekce. Ku příkladu, jeho zeť Giorgi Dţochtaberidze se stal prezidentem společnosti Magti, která kontrolovala podstatnou část trhu s mobilní telefonií v Gruzii. Vedle toho však byla i konkurenční společnost Geocell v rukách tureckých investorů. Profit byl ohromný a dostatečný pro obě dvě. Společnost Magti byla později, jiţ za vlády M. Saakašviliho, obviněna z obrovských nedoplatků daní a Dţochtabelidze byl dokonce na určitou dobu ve vězení. 118 Pak se ale všechno „urovnalo―.119

Mafiánské praktiky se nejzřetelněji projevovaly na systému poskytování tzv. „střechy―, tedy ochrany a záruk nedotknutelnosti. Měl-li podnikatel dostatečně pevnou „střechu―, tedy vazby na rozhodující sloţky mocenského aparátu, byl ochráněn jak před neţádoucí konkurencí, tak před lačnými „kontrolory― z řad úředníků státního aparátu. A za „střechu― bylo samozřejmě třeba zaplatit, penězi, oddaností, protisluţbou, jakkoliv. Často poskytovali „střechu― kriminální gangy, coţ je praxe dobře známá pod názvem výpalné. Nejednou se osoby z mocenského aparátu a kriminálního podsvětí vlastně slévaly v jedno a těţko bylo rozlišit, zda ten či onen „mocný― je víc politik či policajt, nebo gangster.

Nejkřiklavějším příkladem byla dopravní policie, stará sovětské GAI120. Její příslušníci, kteří přeţili všechny zákruty dějinných změn v zemi, i nadále zastavovali bez jakékoliv příčiny kohokoliv (s výjimkou privilegovaných, samozřejmě) a kdyţ nedostali „na čaj―, podrobili řidiče takové šikaně, ţe si to příště rozmyslel. Problém spočíval v tom, ţe hlídky GAI stály na kaţdém rohu a projet třeba z jednoho konce města na druhý bylo pro obyčejného občana dost finančně nákladnou záleţitostí. Dopravní policií byla korupce a nezákonnost natolik prolezlá, ţe M. Saakašvili po svém

117 ВАСАДЗЕ, Гела, cit. op.

118 Podrobněji k tomu případu viz např. СОЛЯНСКАЯ, Ксения. Шеварднадзе вернули дорогого зятя, http://www.compromat.ru/page_14850.htm

119 Podobně vypadala situace v gruzínské televize. Tu státní plně a efektivně kontrolovala dcera prezidenta Manana, vedle toho však existovaly i další, nezávislé kanály. Pravda, ty byly často za své vysílání kritické vůči Ševardnadzemu a jeho vládě předmětem zájmu policie, daňových úřadů i zvláštních sluţeb. Většinou však fungovat v zásadě mohly.

120 Государственная автоинспекция = Státní automobilová inspekce

62 příchodu k moci počátkem roku 2004 pochopil, ţe ji reformovat nelze, kompletně ji rozpustil a vybudoval ji zcela novou a s jinými lidmi.121.

Podobně fungovaly všechny instituty, které měly jakékoliv vazby na výběr peněz: celnice, daňová inspekce, municipální i státní podniky a zařízení, výstavba silnic a další infrastruktury, všude existoval velmi dobře propracovaný systém povinných dávek a odvodů do soukromých kapes. Snad nejdrzejší (a současně nejziskovější) byly kšefty ve sféře energetiky.

Za dob Sovětského svazu problémy s dodávkami elektřiny v Gruzii nebyly. Někdy se na konci roku stávalo, ţe nějakou vesnici na půl hodiny odpojili od dodávek, ale to nebylo způsobeno ani tak nedostatkem elektřiny, jako faktem, ţe v sovětských dobách dostávali vedoucí pracovníci za úspory elektřiny v prosinci vţdy slušné prémie. Situace se prudce změnila v lednu 1993, kdyţ se najednou bez dodávek elektrické energie (a plynu) ocitlo celé Tbilisi i široké venkovské kraje. Lidé nebyli naprosto připraveni na něco podobného a horečně začali hledat alternativní zdroje tepla, především různá kamínka a ohřívače na dřevo. Okamţitě začaly problémy s dodávkami chleba, opět, doslova přes noc, vznikly obrovské fronty. Úřady zareagovaly zavedením denního rozvrhu dodávek, aby si občané mohli alespoň zhruba naplánovat, kdy budou moci elektřinu doma vyuţít. V zimě roku 1993 tak obyvatelé Tbilisi dostávali elektřinu od sedmi do devíti ráno a od devíti do dvanácti večer.

Přitom elektřiny bylo v zimě relativně dost, dodávalo jí Rusko jako kompenzaci za tu elektřinu, kterou v letních měsících, kdyţ gruzínské horské toky byly plné vody a hydroelektrárny jely na plný výkon, dodávala do Ruska zase Gruzie. Jenţe zimní dodávky elektřiny nešly gruzínským spotřebitelům, nýbrţ byly přeprodávány se značným profitem do Turecka. Zisk šel samozřejmě do kapes úředníků státní energetické firmy a jejich politickým ochráncům na čele s „Rodinou―. Denní rozvrh začínal v dalších letech obvykle od 1. října, ale byly-li plánována v nejbliţších měsících

121 V současnosti patří dopravní policie k nejefektivnějším sloţkám státního aparátu a právem se těší poměrně vysoké přízni obyvatel.

63 jakékoli volby, dodávky běţely bez problémů a bez rozvrhu celý den. Harmonogram dodávek začal platit ihned po oznámení výsledků.122

Pro gruzínskou povahu je příznačné, ţe se první masové projevy nespokojenosti s tímto stavem objevily v hlavním městě aţ v roce 2000. Úřady se stáhly a dodávky byly v Tbilisi zajištěny téměř bez poruch. V ostatních místech Gruzie se však nic nezměnilo.

Mafiánská ekonomika měla v Gruzii těch časů nejrůznější podobu, záleţelo na rozsahu rozkrádání, na místě, kde se tak dělo, a na poměru sil jednotlivých aktérů. Ti s konexemi na úplně nejvyšší místa se mohli těšit podpoře a sluţeb státního aparátu tak říkajíc bezplatně. Ti ostatní museli za sluţby např. místní policie, prokuratury a soudů zaplatit podílem ze zisku. Řada tzv. podnikatelů si proto vytvářela svoje soukromé „armády― ozbrojenců, kteří za ně dělali špinavou práci. Někdy stačilo se objevit a nepříhodnému konkurentovi „domluvit―, jindy bylo třeba přistoupit k „efektivnějším― donucovacím prostředkům.

Pro příklad lze uvést příběh bývalého ředitele jedné z největších konzerváren v zemi z dob SSSR, který se v první polovině 90. let se svými přáteli rozhodl, ţe zachrání zbylé zařízení a obnoví výrobu. Jeho bývalí zaměstnanci byli připraveni investovat své poslední peníze do záchrany podniku, i bankovní kredit se nakonec podařilo zajistit. Vše vypadalo nadějně jen do té chvíle, kdy tohoto ředitele navštívila skupina muţů, jak vystřiţených z filmu o donu Corleone, kteří mu s poukazem na jeho zdraví a zdraví celé rodiny podnikatelský záměr velmi rychle rozmluvili. Později se dozvěděl, ţe tyto muţe vyslal jiný „podnikatel―, který vydělával značné peníze na dovozu konzerv ze zahraničí, pro něhoţ by levnější domácí produkce byla neţádoucí konkurencí. Navíc byl tento dovozce poslancem parlamentu a blízkým přítelem lidí na vrchu mocenské pyramidy. Bývalý ředitel konzervárny se od té doby ţiví v Tbilisi jako řidič123.

122 ВАСАДЗЕ, Гела, cit. op.

123 Bývalý ředitel továrny v rozhovoru s autorem, září 2008

64 Ozbrojený konflikt v Jiţní Osetii v 90. letech

Příčiny vzniku konfliktu a jeho průběh

Nové vedení státu stálo v roce 1991 před celou řadou problémů. Gruzie sice byla nezávislá, ale vnitřní poměry v zemi skýtaly velmi smutný pohled. Ekonomika čelila nebývalým potíţím a ţivotní úroveň obyvatelstva, za dob Sovětského svazu zvyklého na relativní dostatek, prudce klesala. Výrazně stoupla kriminalita, dodrţování zákonů se hrozivě sníţilo, v zemi řádily ozbrojené nelegální formace, v některých místech vládla spíše zvůle, neţ pořádek. Nadále silný byl vliv Gamsachurdiových přívrţenců, Zviadistů, kteří kontrolovali velkou část kraje Samegrelo, odkud Gamsachurdia pocházel, a bránili centrální vládě vykonávat zde své pravomoci. Mezi nejpalčivější problémy Gruzie však patřil jiţ rok probíhající ozbrojený konflikt v Jiţní Osetii.

Autonomní sovětská socialistická republika Jiţní Osetie byla i na konci osmdesátých let 20. století územím, které střídavě obývali Osetinci i Gruzíni, jejich vesnice se střídaly jedna vedle druhé, za doby existence SSSR se však poměrně hodně zvýšilo také mnoţství smíšených manţelství. Na území okolo 3900 čtverečních kilometrů v té době ţilo asi 98 tisíc obyvatel. Podle sčítání obyvatelstva z roku 1989 činili Osetinci 66,2 procenta obyvatel (65 tisíc lidí), Gruzíni 29 procenta a ostatní, tedy ponejvíce Rusové, Arméni a Ţidé (okolo 4%) tvořili zbytek. V celé Gruzii pak v tuto dobu ţilo asi 164 tisíc Osetinců (celkem tedy okolo 3% celkového počtu obyvatel Gruzie), většina z nich mimo území vlastní Jiţní Osetie (okolo 99 tisíc lidí), tedy převáţná část tohoto etnika byla trvale usazena v jiných oblastech „vlastní― Gruzie124. V samotném správním centru autonomní republiky, v obci Cchinvali, od roku 1921 výrazně stoupl podíl Osetinců. Ti zde byli v roce 1989 zastoupeni 74 procenty obyvatel, Gruzínů bylo asi 16 procent a ostatních okolo 9 procent125. Etnická mapa tehdejší Jiţní Osetie tak představovala pestrou mozaiku a těţko lze určit větší území, které by bylo obýváno výlučně jedním etnikem.

124 Ethnic Composition of Georgia and Autonomous Regions in 1989, http://www.lib.unb.ca/Texts/JCS/spring99/cotter_table1.html

125 CVETKOVSKI, Nikola. The Georgian South Ossetian Conflict, http://www.caucasus.dk/publication5.htm

65 Problémy v Jiţní Osetii, které se vyhrotily v letech 1991 – 1992, se začaly projevovat ještě v závěrečných letech existence Sovětského svazu.

V roce 1988 na území této autonomní republiky vypukla epidemie tyfu a přestoţe odborníci prohlašovali, ţe se jedná o důsledek zdevastovaných rozvodů pitné vody, především v Cchinvali a přiléhajícím okolí, gruzínští nacionalisté té doby dávali epidemii do souvislosti se způsobem řízení ţivota Jiţní Osetie místními, tedy především Osetinci kontrolovanými úřady. Naproti tomu jihoosetinské obyvatelstvo si ztěţovalo, ţe centrální moc v Tbilisi omezuje samosprávu natolik, ţe vznik váţných problémů, jako uvedené propuknutí epidemie, byl jen otázkou času. Zdravotní a hygienické problémy Jiţní Osetie se velmi rychle přenesly na politickou a národnostní úroveň, obnovily se staré animozity. Jejich propuknutí přispěla celková situace v celém Sovětském svazu, kde totalitní moc jiţ nebyla schopna kontrolovat ţivot v jednotlivých regionech tak efektivně, jako dřív.

Problémy s tyfem však byly jen předehrou mnohem důleţitějších událostí, které následovaly, a týkaly se především jazykové otázky. V roce 1988 vznikla v Jiţní Osetii organizace Ademon Nykhas (v překladu Národní svatyně), která si kladla za cíl ochranu zájmů osetinského národa. Tehdejší vůdce této organizace Alan Čočijev v polovině roku 1989 zveřejnil otevřený dopis, v němţ podpořil odmítavé stanovisko Abcházců proti záměru ústřední vlády přetvořit gruzínské oddělení Suchumské university v pobočku Tbiliské státní univerzity, coţ bylo v Abcházii povaţováno za pokus posílení gruzinifikace tohoto regionu. Dopis vyvolal první střety mezi Jihoosetinci a Gruzíny. V srpnu téhoţ roku Nejvyšší Sovět Gruzínské SSR přijal usnesení o posílení statutu gruzínského jazyka na celém území země, zejména povinnost skládání zkoušek z gruzínštiny při vstupu na vysoké školy, nutnost prokázání dobré znalosti jazyka osobami ucházejícími se o státní sluţbu, institucionalizaci dříve neoficiálních gruzínských svátků a v neposlední řadě přesuny etnických Gruzínů do regionů tradičně obývaných národnostními menšinami126.

Jihoosetinská reakce na sebe nedala dlouho čekat. Jiţ v září 1989 se organizace Ademon Nykhas jménem všeho osetinského lidu obrátila na Nejvyšší sovět SSSR, v němţ jazykový program Tbilisi označila za protidemokratický a při té příleţitosti

126 CORNELL, Svante E. Autonomy and Conflict, Ethnoterritoriality and Separatism in the South Caucasus – Cases in Georgia, publikováno na http://www.silkroadstudies.org/new/inside/publications/0419dissertation.pdf

66 poţadovala spojení Severní a Jiţní Osetie, tedy oddělení Jihoosetinské autonomní oblasti od Gruzínské SSR. V listopadu šli jihoosetinští představitelé ještě dál. Nejvyšší sovět této autonomní oblasti přijal rezoluci, která poţadovala, aby se osetinština stala oficiálním jazykem na území autonomie. Tento poţadavek odmítlo politické vedení jak v Tbilisi, tak v Moskvě127.

V uvedeném období byl nejvyšším představitelem autonomní oblasti Anatolij Čechov. Ten poţádal vedení Gruzie, aby pouţilo tvrdé prostředky proti Ademon Nykhas. „Prosazování gruzínského jazyka slouţí pouze jako záminka. Někomu se nelíbí procesy ekonomické, sociální a politické stability, které jsou jiţ v Jiţní Osetii patrné. Kalí vodu a zasévají národnostní nepřátelství kvůli svým špinavým záleţitostem; neustoupíme a aţ do konce budeme pokračovat v našem nekompromisním boji―, napsal svébytným aparátnickým jazykem své doby Čechov.128

Zviad Gamsachurdia si však byl vědom nebezpečí, které z posilujícího se národní uvědomění a na něj navázaných separatistických tendencí části osetinského národa v Gruzii představují. Zároveň to byl on, kdo stál za programem posílení role gruzínštiny ve státě a kdo jej tak vehementně prosazoval. Jako řešení zvolil organizování „spontánních akcí smíření―. Velmi krátce po přijetí zmíněné rezoluce v listopadu 1989 se do Jiţní Osetie vypravily desítky autobusů s etnickými Gruzíny, kteří chtěli demonstrovat „jednotu lidu celé země―. Nebyli však pochopeni. Jihoosetinci se proti těmto „spanilým jízdám― zřetelně postavili a označili je za pokus o demonstraci síly a tudíţ hrozbu národním zájmům Osetinců. Silnice z centrální Gruzie směrem ke správnímu středisku Cchinvali byly zablokovány (a to i za pomoci sovětských vojáků dislokovaných v Jiţní Osetii), následovaly menší potyčky, při nichţ došlo i ke zranění129. Po celé první pololetí 1990 vládlo v gruzínsko – osetinských vztazích napětí. Gamsachurdiova nacionalistická politika vyvolávala stále větší odpor místního osetinského obyvatelstva.130.

127 Tamtéţ

128 Citováno podle О поиске причин, динамики, путей урегулирования и возможных направлениях развития грузино-осетинского конфликта, http://uasdan.com/engine/download.php?id=4

129 CVETKOVSKI, Nikola, cit. op.

67 Kdyţ se hovoří o nacionalismu Zviada Gamsachurdii a jeho přívrţenců, připomíná se ponejvíce jeho hlavní heslo, které v té době propagoval: „Gruzie Gruzínům―. Ačkoliv sám Gamsachurdia později odmítá, ţe by kdy takové heslo vyhlásil, či jej kdy vůbec pronesl131, právě ono vzbudilo v Jiţní Osetii i Abcházii širokou vlnu nevole v řadách příslušníků národnostních menšin a přispělo k výrazné radikalizaci těchto národů. O náladách v Jiţní Osetii vypovídá příspěvek, uveřejněný v březnu 1990 v jihoosetinském listu Ariag Mundi: „Stovky tisíc Osetinců, kteří se nalézají na dně sociálně politických procesů a je pro ně zcela nemoţné udělat v republice politickou kariéru a většinou vykonávají jen málo placenou práci, se ocitlo v postavení hostů. Dnes jsou spolu s dalšími národními menšinami v opozici k myšlence ´Gruzie Gruzínům´ a pociťují neskrývanou právní diskriminaci a národnostní útlak―.132

Je však zaznamenáníhodné, ţe stejně ostře nevystoupily další menšiny, které v Gruzii ţily (a ţijí dodnes). Jedná se především o Armény, kteří tvoří většinu obyvatel v gruzínském kraji Samcche-Dţavachetie (u hranic s Tureckem a Arménií), a o Ázerbájdţánce, kteří tvoří podstatnou část obyvatelstva kraje Kvemo Kartli u hranic opět Arménie a dále Ázerbájdţánu.

V srpnu 1990 přistoupil Nejvyšší sovět Gruzínské SSR ke kroku, který znovu vzbudil silný odpor Abcházců a Jihoosetinců. V přípravě na všeobecné volby odhlasoval rezoluci, která umoţňovala účast ve volbách pouze stranám s celostátní působností, tedy neumoţňovala účast politických stran a formací působících pouze v regionálním měřítku. Tato rezoluce byla v obou regionech pochopena jako další pokus ústřední vlády v Tbilisi omezit práva etnických menšin na území státu a byla podrobena odmítavé kritice. Autonomní oblast Jiţní Osetie v reakci na krok Tbilisi dne 20. září 1990 vyhlásila samostatnost pod názvem Jihoosetinská demokratická sovětská

130 Více k otázce nacionalismu v Gruzii a roli Z. Gamsachurdii viz např. NODIA Ghia. Contested Borders In the Caucasus, Political Turmoil in Georgia and the Ethnic Policies of , http://poli.vub.ac.be/publi/ContBorders/eng/ch0201.htm - kapitola 4

131 „Politické heslo ´Gruzie Gruzínům´ jsem nikdy neřekl; byl to cynický vynález moskevské propagandistické mašinérie―. GAMSAKHURDIA, Zviad. The Nomenklatura Revanche in Georgia, http://iberiana.wordpress.com/zviad-gamsakhurdia/gamsakhurdia-nomenkrevanch/

132 Citováno podle О поиске причин, динамики, путей урегулирования и возможных направлениях развития грузино-осетинского конфликта, op. cit.

68 republika a její představitelé zaslali do Moskvy poţadavek, aby byla zařazena jako samostatný politicko-právní subjekt do Svazu sovětských socialistických republik.

Gruzínské volby byly v Jiţní Osetii bojkotovány, avšak proběhly volby do místního parlamentu v Cchinvali. Tbilisi zareagovalo, jak se dalo předpokládat – zrušilo výsledky jihoosetinských voleb a zrušilo Jiţní Osetii status autonomní oblasti v rámci Gruzie. To vyvolalo bouři nespokojenosti v Cchinvali i na dalších místech, doprovázenou, jak jinak, dalším násilím. Dne 12. prosince 1990 gruzínský parlament rozhodl o vyhlášení mimořádného stavu v bouřících se částech Jiţní Osetie.

Na území tohoto regionu vstoupily gruzínské jednotky Národní gardy, jejich výzbroj a bojové schopnosti však byly mizerné, navíc garda vznikla v lednu 1991, jen několik dnů před vypuknutím samotných bojů. Jihoosetinci však měli v tu dobu také jen několik chabě vyzbrojených dobrovolníků, těţili ale z podpory ruských jednotek, které na území Gruzie zbyly z dob SSSR, navíc počet osob, ochotných bojovat proti Gruzínům, rychle rostl především díky příchodu „dobrovolníků― ze Severního Kavkazu. Regulérní boje byly zahájeny jiţ 5. ledna 1991. Gruzínské nepravidelné oddíly Národní gardy za podpory oficiální milice začaly odzbrojovat osetinské jednotky, k čemuţ, podle osetinských zdrojů, měly poţehnání Moskvy133. Okolo pravoslavných vánoc (6. ledna) tohoto roku vstoupily gruzínské síly do okolí Cchinvali a zahájily jeho blokádu. Současně přerušily dopravu mezi Severní a Jiţní Osetií, včetně ţivotně důleţitého tunelu Roki pod hřebenem Velkého Kavkazu.

Sovětský prezident M. Gorbačov dne 7. 1. 1991 odmítl povýšení statusu Jiţní Osetie, ale současně kritizoval tbiliské vedení za zrušení autonomního statusu tohoto regionu. Vydal „Rozhodnutí prezidenta SSSR―, v němţ rozhodnutí jak Cchinvali, tak Tbilisi hodnotí coby protiústavní (doslova - neodpovídající ústavě SSSR). Podle tehdejšího sovětského prezidenta jakékoliv rozhodnutí, které mění status Jiţní Osetie, získává právní moc aţ tehdy, kdy je odsouhlaseno nejvyššími orgány SSSR. Dále Gorbačov konstatuje, ţe Nejvyšší sovět Gruzínské SSR nesplnil proceduru o změně statusu autonomie, stanovenou sovětskými zákony. Vyhlášení mimořádného stavu v Cchinvali a Dţavě (městečko a okres na severu Jiţní Osetie) povaţoval prezident za nezákonné, stejně jako zapojení do těchto událostí ministerstva vnitra Gruzie, systému Státní bezpečnosti republiky a vnitřních vojsk SSSR. Opíraje se o článek 1273

133 CVETKOVSKI, Nikola, cit. op.

69 sovětské ústavy a o zákon SSSR O zajištění platnosti zákonů a dalších aktů SSSR z 24. října 1990, Gorbačov došel k závěru, ţe se jak rozhodnutí Gruzínské republiky, tak rozhodnutí úřadů Jiţní Osetie o statusu Jiţní Osetie nebudou realizovat a během tří dnů mají být z Jiţní Osetie staţeny všechny ozbrojené formace s výjimkou vnitřních vojsk SSSR; ústřední úřady Gruzie dostaly za úkol během 5 dnů informovat prezidenta SSSR o krocích, které podnikly s cílem normalizovat situaci134.

Jiţ o dva dny později, dne 9. ledna 1991, přijalo Prezidium Nejvyššího sovětu Republiky Gruzie své vlastní rozhodnutí. Říká se v něm: „Právní síla zákona Republiky Gruzie nemůţe být zrušena ţádným státním orgánem Svazu SSR, neboť Republika Gruzie je podle ústavy Republiky Gruzie a ústavy SSSR suverénním státem a v rámci svých hranic uskutečňuje územní svrchovanost (čl. 70 ústavy Republiky Gruzie a čl. 78 ústavy SSSR), z čehoţ vyplývá, ţe zákony a další akty státní moci republiky musí být bezpodmínečně vyplněny všemi státními a společenskými orgány, závody, úřady a organizacemi nacházejícími se na území Gruzie―135. V uvedeném rozhodnutí Prezidia Nejvyššího sovětu Republiky Gruzie se dále tvrdí, ţe v Jihoosetinské autonomní oblasti působí extrémisté a separatisté, kteří diskriminují Gruzíny tam ţijící a snaţí se oddělit toto území od Gruzie. Nachází se zde i pasáţ, v níţ se praví, ţe Nejvyšší sovět Republiky Gruzie nesniţuje význam práva národů na sebeurčení, včetně /práva na/ vytvoření vlastního státu, ale povaţuje za nepřípustné, aby se tato práva vztahovala na ty národy, ţijící v Gruzii, které mají vlastní státnost za hranicemi Gruzie. Konečně je zde také uvedeno, ţe „rozhodnutí prezidenta SSSR ze 7. ledna 1991, podle něhoţ by měly být z regionu staţeny ozbrojené formace kromě vojsk ministerstva vnitra SSSR, postrádá jakýkoliv morální a právní základ―136.

Z uvedeného vyplývá, ţe tehdejší gruzínské vedení (podobně, jako tomu bylo jiţ v minulosti) povaţovalo Osetince, ţijící na území své republiky, za menšinu, která zde nemá právo na sebeurčení, neboť jiţ za hranicemi, tedy v Severní Osetii, má moţnost vyuţít své vlastní státnosti. Jinými slovy, Tbilisi tím potvrdilo tezi o osetinské menšině

134 Citováno z „О поиске причин, динамики, путей урегулирования и возможных направлениях развития грузино-осетинского конфликта―, op. cit.

135 Tamtéţ

136 „О поиске причин, динамики, путей урегулирования и возможных направлениях развития грузино-осетинского конфликта―, op. cit.

70 jako „návštěvnících―, k čemuţ někteří z etnických Gruzínů připojují dovětek „nevděčné―. Výše uvedená korespondence současně dokládá míru decentralizace, k níţ na počátku roku 1991 v rámci SSSR došlo. Rozhodnutí svazového prezidenta není bráno do úvahy, nýbrţ se zdůrazňuje svrchovanost vlastních orgánů státní moci. Sovětský svaz byl v té době jiţ na konci svých sil a svazové republiky, ale i další subjekty, si jiţ dělaly, co chtěly a Moskva nebyla s to hasit poţáry všude, kde to bylo zapotřebí. Tbilisi prostě dalo Gorbačovovi najevo, ţe on jiţ není pánem situace.

V dalších týdnech se situace v Jiţní Osetii dále zhoršovala. Správní středisko Cchinvali bylo rozděleno na západní část, kontrolovanou osetinskými jednotkami, a východní část pod kontrolou gruzínských ozbrojenců. Boje probíhaly dvacet dnů a skončily staţením ozbrojených jednotek Tbilisi do okolních hor. Tento krok označili osetinští zástupci za své vítězství, gruzínští představitelé jej vykládali jako opatření směřující k dosaţení dohody o zastavení bojů a nabídku k zahájení rozhovorů. K těm však nedošlo, naopak se boje přesunuly do vesnic v okolí Cchinvali. Střelbou trpělo jak osetinské, tak gruzínské obyvatelstvo, byly vypalovány celé vesnice a vyháněni jejich obyvatelé ozbrojenými formacemi obou stran.

V březnu 1991, jak jiţ bylo popsáno výše, se konalo referendum o zachování SSSR, bojkotované tbiliským vedením (naopak se zde konalo referendum o samostatnosti Gruzie), avšak podpořené většinou osetinského obyvatelstva, které si údajně přálo zůstat ve společném svazku SSSR, tedy v rámci státního útvaru, v němţ by se nacházela také Severní Osetie137. V této době se jihoosetinští vůdci povaţovali za nositele práva na sebeurčení a obviňovali naopak tbiliské vedení Z. Gamsachurdii ze separatismu, neboť odmítalo zachování statusu Gruzie jako součásti SSSR. Boje na území Jiţní Osetie pokračovaly s rozdílnou intenzitou po celý rok 1991. V prosinci tohoto roku je pak v Tbilisi svrţen Gamsachurdia a moc přebírá Vojenský výbor, který počátkem roku 1992 zve do Gruzie E. Ševardnadzeho.

V té době je jiţ situace na bojištích zcela jiná, neţ tomu bylo na počátku konfliktu. Jihoosetinské síly vyuţily svých kontaktů v Severní Osetii, odkud získaly jak

137 Jak připomíná Zpráva nezávislé mezinárodní vyšetřovací mise o konfliktu v Gruzii (tzv. Komise H. Tagliavini), výsledky hlasování v referendu v roce 1991 v Jiţní Osetii nebyly nikdy oficiálně zveřejněny, neboť sovětská Ústřední komise pro konání referenda nezahrnula Jiţní Osetii do závěrečné zprávy o výsledcích hlasování, viz Independent International Fact-Finding Mission on the Conflict in Georgia, Report, Volume II, http://91.121.127.28/ceiig/pdf/IIFFMCG_Volume_II.pdf

71 potřebnou výzbroj a munici, tak i další materiální podporu a především bojovníky, kteří se byli schopni postavit gruzínským jednotkám. Síly Tbilisi naopak trpěly i nadále mizernou organizací, nedostatečným výcvikem a problémy se zásobováním. Navíc se bývalá sovětská vojska po rozpadu SSSR nevyznačovala přílišnou disciplínou a prodeje zbraní jihoosetinským jednotkám nebyly výjimkou, spíše naopak. Gruzinské ozbrojené síly se jednoznačně nacházely v defenzívě.

V první polovině 1992 se stále ještě bojovalo, zejména v Cchinvali a jeho okolí, za sporadické účasti ruských ozbrojených sil138. Celkem si ozbrojený konflikt vyţádal okolo 1000 mrtvých, asi 100 nezvěstných, stovky raněných a tisíce uprchlíků, Osetinců směrem na sever, do Ruska, Gruzínců směrem na jih, do vlastní Gruzie139.

E. Ševardnadze, kterému po příchodu k moci počátkem 1992 nové problémy téměř přerůstaly přes hlavu, hodlal tento konflikt urychleně ukončit a obrátil se na Rusko s ţádostí o zprostředkování jednání s jihoosetinskou stranou. To ţádosti vyhovělo a dne 24. června 1992 se v ruském Soči uskutečnilo setkání E. Ševardnadzeho a prezidenta Borise Jelcina za účasti zástupců Jiţní i Severní Osetie, na němţ byla podepsána tzv. Dohoda ze Soči, přesněji „Ujednání o principech urovnání gruzínsko - osetinského konfliktu―140, které v první řadě obsahovala dohodu o přerušení palby. Dále se Ruská federace zavázala do 20 dnů po podepsání dokumentu stáhnout své ozbrojené síly z Jiţní Osetie zpět do Ruska. Byly dále stanoveny pravomoci a úkoly Společných mírotvorných sil (Joint Peacekeeping Forces – JPKF141), tvořených vojáky z Gruzie, Ruska a Jiţní Osetie, jimţ velel ruský důstojník, a Společné kontrolní komise (JCC), tvořené zástupci Gruzie, Ruska, Severní Osetie a Jiţní Osetie za účasti Konference pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (KBSE), později změněné na Organizaci pro

138 Georgia: Avoiding War In South Ossetia, International Crisis Group, Europe Report N°159, http://unpan1.un.org/intradoc/groups/public/documents/UNTC/UNPAN019224.pdf

139 Georgia’s South Ossetia Conflict: Make Haste Slowly, International Crisis Group, Europe Report N°183, www.crisisgroup.org/library/documents/europe/caucasus/183_georgia_s_south_ossetia_conflict_make_h aste_ slowly.pdf

140 Text dohody viz Agreement on Principles of Settlement of the Georgian - Ossetian Conflict http://rrc.ge/law/xels_1992_06_24_e.htm?lawid=368&lng_3=en

141 Původně se tyto síly nazývaly Společné mírotvorné síly a Síly k udrţení práva a pořádku v zóně konfliktu - Joint Peacekeeping Forces (JPKF) and Law and Order Keeping Forces (LOKF) in the Zone of Conflict.

72 bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE)142. Cílem JCC bylo dohlíţet na plnění závazku přerušení palby, stahování ruských jednotek, rozpuštění všech ozbrojených formací a na dodrţování reţimu bezpečnosti v regionu. JCC měla téţ za úkol připravovat a uskutečňovat opatření k urovnání konfliktu, podporovat dialog a politické urovnání, rozpracovávat a realizovat opatření směřující k návratu uprchlíků a vnitřně vysídlených osob a řešit problémy hospodářské rekonstrukce zóny konfliktu143. Jejím úkolem také bylo zabývat se otázkami dodrţování lidských práv.

Dne 4. července se poprvé sešla Společná kontrolní komise144. Po přijetí Dohody ze Soči bylo odsouhlaseno i několik doplňujících protokolů. Jedním z nejdůleţitějších byl protokol číslo 3, který definoval zónu konfliktu – kruh o průměru 15 kilometrů kolem města Cchinvali. Stanovil také bezpečnostní koridor, který měl šířku sedmi kilometrů na kaţdou stranu administrativní hranice mezi Jiţní Osetií a vlastní Gruzií (celková šířka této zóny tedy činila 14 km). Jihoosetinské úřady si udrţely kontrolu nad okresy Cchinvali, Dţava, Znauri a nad částí okresu Achalgori, pod kontrolou Tbilisi byl zbytek okresu Achalgori a gruzínské vesnice v okolí Cchinvali145. Toto uspořádání vydrţelo prakticky aţ do ozbrojeného střetnutí v srpnu 2008 (viz mapa č. 1) .

142 Georgia: Avoiding War In South Ossetia, International Crisis Group, Europe Report N°159, op. cit.

143 Podle Mezivládní dohody mezi Ruskou federací a Gruzií o ekonomické rehabilitaci gruzínsko – jihoosetinské zóny konfliktu ze 14.9.1993 byly v důsledku bojových akcí způsobeny škody ve výši 34,2 miliard ruských rublů (v cenách z 15.7.1992), coţ představovalo asi 260 milionů USD. Viz Georgia: Avoiding War In South Ossetia, International Crisis Group, Europe Report N°159, op. cit.

144 Záznam z jejího jednání viz Protocol #1 of the Session of the Joint Control Commission (JCC), July 4, 1992, Vladikavkaz, http://rrc.ge/law/Skkprot_1992_07_04_e.htm?lawid=1240&lng_3=en

145 Protocol #3 of the Meeting of Joint Control Commission (JCC) for the Georgian-Ossetian Conflict Settlement, July 12, 1992, Vladikavkaz, http://rrc.ge/law/SkkProttt3_1992_07_12_e.htm?lawid=1237&lng_3=en

73 Mapa č. 1

Pramen: International Crisis Group, Russia vs Georgia: the Fallout, Europe Report N°195

74 Mandát JPKF zahrnoval povinnost udrţovat mír a pořádek v zóně konfliktu a na území bezpečnostního koridoru, stejně jako ve vesnicích mimo zónu konfliktu. Dalším z jejich úkolů bylo monitorovat dodrţování ustanovení dohody o zastavení palby a jejím příslušníkům bylo povoleno přijmout nezbytná opatření, včetně pouţití střelných zbraní, v případě, ţe by došlo k porušení rozhodnutí Společné kontrolní komise jakoukoliv nekontrolovanou ozbrojenou formací kterékoli ze smluvních stran. JPKF dostala právo budovat svá kontrolní stanoviště (Check-Points), avšak pouze na území zóny konfliktu. S jejich výstavbou se začalo ještě v roce 1992146.

Dohoda ze Soči umoţnila gruzínskému vedení uvolnit si ruce alespoň ve vztahu k Jiţní Osetii. Současně však měla řadu nedostatků a nedomyšleností. V první řadě dávala Rusku v této oblasti velké pravomoci, přestoţe to byli právě ruští vojáci, kteří od začátku konfliktu podporovali separatisty. Dalším z problémů byl fakt, ţe pozorovatelé OBSE nejednali samostatně, ale měli za povinnost své zprávy předkládat ke spolupodpisu i velení JPKF, tedy opět ruskému důstojníkovi. Není proto divu, ţe řada zpráv pozorovatelů OBSE se nedostala na patřičný stůl KBSE/OBSE ve Vídni, neboť bez podpisu velitele JPKF nebyly oficiální. Navíc zóna konfliktu byla stanovena tak, ţe nezahrnovala některé severní oblasti Jiţní Osetie, přiléhající k hranici s Ruskem (např. vojenskou základnu v okresu Dţava, vyuţívanou ruskými ozbrojenými silami), tudíţ pozorovatelé zde neměli právo působit. Tyto a další „technické― závady Dohody ze Soči se nakonec odrazily v roce 2008 při dalším ozbrojeném konfliktu v Jiţní Osetii.

Svůj podíl na takto nedokonalém ukončení konfliktu v Jiţní Osetii má také mezinárodní společenství, především tzv. Západ. Ten se nejprve pod dojmem vítězství ve Studené válce opájel představami, ţe malý konflikt na Kavkaze nemá ţádný dopad na širší politické procesy (coţ v tu chvíli zdánlivě neměl, avšak později se do těchto souvislostí právě díky nepozornosti počátkem 90. let dostal), v dalším období se mezinárodní společenství muselo velmi intenzivně zabývat situací na Balkáně, kde se právě krvavě rozpadala bývalá Jugoslávie. Pak uţ byla jen krátká cesta k názoru, ţe za daných okolností je Rusko nejlepší prostředník k vyřešení kavkazských problémů.

146 Podrobněji viz záznamy ze schůzek JCC na Protocol #2 of the Meeting of Joint Control Commission (JCC) for the Georgian-Ossetian Conflict Settlement, July 6, 1992, Tbilisi, http://rrc.ge/law/Skkprot2_1992_07_06_e.htm?lawid=1243&lng_3=en, a

Decision of the Session of the Joint Control Commission (JCC), August 3, 1992, Tskhinvali, http://rrc.ge/law/SkkDeciss_1992_08_03_e.htm?lawid=1238&lng_3=en

75 Jednání o politickém řešení konfliktu v Jiţní Osetii

V následujících letech po ukončení gruzínsko osetinského konfliktu pokračovaly snahy o posílení kroků vedoucích k normalizaci situace a naplnění přijatých smluvních závazků. Dne 14. září 1993 byla podepsána Smlouva mezi vládou Ruské federace a vládou Republiky Gruzie o obnovení hospodářství v zóně gruzínsko osetinského konfliktu, která konstatovala, ţe na tuto obnovu je potřeba částka 34,2 miliard rublů v cenách z 15.6.1992, přičemţ Gruzie se zavázala hradit dvě třetiny uvedené sumy a Rusko jednu třetinu147. Tyto finanční prostředky měly být alokovány v letech 1992 – 1997 a obě strany hodlaly zpracovávat společné programy potřebných prací. Rusko na sebe vzalo závazek poskytnout „materiálně technické zdroje― a zajistit obnovu poničených domů a dalších budov. Znovu byl potvrzen závazek napomáhat návratu utečenců a zajištění jejich majetkových práv148.

Dne 14. června 1994 se pod záštitou KBSE sešli zástupci Gruzie, Jiţní Osetie a Severní Osetie a přijali Společné prohlášení, v němţ zopakovali závazek svých stran přijmout společné kroky ke stabilizaci v zóně konfliktu, společně bojovat proti organizovanému zločinu, zrekonstruovat silniční a ţelezniční spojení vedoucí do Cchinvali, spolupracovat při ekonomické obnově a opravách budov, napomáhat zlepšení zdravotní péče, zabezpečit volný pohyb v zóně konfliktu, přispívat k udrţení míru a stability v zóně konfliktu prostřednictvím pozorovatelské činnosti KBSE, vytvořit právní a materiální základ pro urychlený návrat utečenců s tím, ţe vyzvou mírové sbory k zajištění bezpečnosti utečenců a UNHCR k podpoře návratů. Strany se v neposlední řadě zavázaly zahájit proces přípravy politického řešení konfliktu149.

Dne 31. října 1994 došlo v Moskvě ke zhodnocení dosavadní činnosti Společné kontrolní komise a byly upřesněny její funkce a pravomoci. V Dohodě o dalším rozvoji procesu mírového řešení gruzínsko osetinského konfliktu a o Společné kontrolní komisi, přijaté na tomto zasedání, se uvádí, ţe Komise v zásadě plní své funkce

147 Osetinská strana v březnu 2006 odhadovala, zjevně nadneseně, rozsah škod pouze v Jiţní Osetii na částku 56,1 miliardy rublů; citováno podle Zprávy nezávislé mezinárodní vyšetřovací mise o konfliktu v Gruzii, Independent International Fact-Finding Mission on the Conflict in Georgia, op. cit.

148 Text dohody viz Agreement Between the Government of the Russian Federation and the Government of the Republic of Georgia on Restoration of Economy in the Zone of Georgian-Ossetian Conflict, http://rrc.ge/law/xels_1993_09_14_e.htm?lawid=411&lng_3=en

149 Joint Statement, http://rrc.ge/law/gancx_1994_06_14_e.htm?lawid=1082&lng_3=en

76 dohledu nad dodrţováním reţimu přerušení palby, stahováním ozbrojených formací a zachováváním bezpečnostního reţimu, stejně jako při iniciaci procesu politického řešení konfliktu. Je konstatována nutnost zajištění práce Komise coby nepřetrţitého mechanismu a urychlení praktického řešení problémů spojených s hospodářskou obnovou regionu, stejně jako s návraty uprchlíků. V neposlední řadě dokument obsahuje závazek všech stran řešit všechny sporné otázky mírovými prostředky a vyhnout se pouţití síly či hrozby jejího pouţití150.

V příloze uvedené dohody, která byla rovněţ na tomto jednání odsouhlasena, se mimo jiné opakuje, ţe Komise je permanentně fungující orgán, potvrzuje se zde právo KBSE účastnit se práce Komise a dalším mezinárodním organizacím se dává moţnost činnosti Komise napomáhat. Ukončení práce JCC se pak předpokládalo aţ poté, co bude dosaţeno plného vyřešení gruzínsko - osetinského konfliktu151.

Uvedené kroky umoţnily v rezoluci Summitu členských států KBSE v Budapešti, přijaté 6. prosince 1994, konstatovat: „ Účastnické státy s uspokojením přijaly určité pozitivní kroky, které byly podniknuty směrem k mírovému řešení gruzínsko - osetinského konfliktu, zaloţené na činnosti Společných mírových sil … při zachování klidu zbraní v prostoru konfliktu. Aktivity mise KBSE v Gruzii a úsilí Ruské federace napomáhalo tomuto nadějnému vývoji. … /Účastnické státy/ zaznamenaly aktivity Společných mírových sil, vytvořených na základě Dohody ze Soči ze 24. června 1992, a vítají současné rozhovory, za účasti mise KBSE, k dosaţení dalšího pokroku směřujícího k politickému řešení. … Účastnické státy vítají dohodu všech stran dosaţenou 31. října 1994 obnovit Společnou kontrolní komisi, v níţ bude mise /KBSE/ aktivním účastníkem152.

O několik měsíců, později 30. října 1995, se v severoosetinském správním středisku Vladikavkazu uskutečnilo jednání Ruska, Gruzie, Jiţní i Severní Osetie za účasti OBSE, na němţ se účastníci shodli na okamţitém zahájení rozhovorů

150 Agreement on Further Development of the Process of Peaceful Settlement of the Georgian-Ossetian Conflict and the Joint Controlling Commission, 31 October 1994, http://rrc.ge/law/Agrea_1994_10_31_e.htm?lawid=440&lng_3=en

151 Regulation on the Joint Control Commission for the Settlement of the Georgian-Ossetian Conflict, , 31 October 1994, http://rrc.ge/law/Debuleba%20_1994_10_31_e.htm?lawid=1565&lng_3=en

152 Citováno podle From The Resolution ff the CSCE Budapest Summit – Georgia, Budapest, 6 December 1994, http://rrc.ge/law/rezol_1994_12_06_e.htm?lawid=1177&lng_3=en

77 o celkovém řešení konfliktu a s tímto cílem vytvořili Pracovní skupinu k přípravě návrhu v několika oblastech. Ty zahrnovaly kroky a garance udrţení bezpečnosti, obnovení a posílení vzájemné důvěry mezi stranami konfliktu, otázky hospodářské obnovy a znovuobnovení normálních obchodních kontaktů a v neposlední řadě statusu Jiţní Osetie. Jednající strany také usoudily, ţe lze do procesu jednání zapojit členy parlamentů153. Nejváţnějším aspektem tohoto dokumentu je jednak vytvoření Pracovní skupiny, jednak zdůraznění otázky statusu Jiţní Osetie.

Zde je na místě připomenout ještě jeden významný krok, který gruzínské vedení za doby prezidenta E. Ševardnadzeho podstoupilo s cílem dosáhnout dohody o vyřešení jihoosetinského konfliktu. Jedním ze způsobů, jak otupit mezietnické ostří mezi Gruzíny a Osetinci, bylo zahrnutí garancí širokých individuálních práv a práv menšin v nové ústavě, přijaté roku 1995154. Těmto právům je především věnována celá Hlava II, navíc jiţ v Hlavě I, článku 4 se předpokládá, ţe gruzínský parlament bude dvoukomorový, tvořený Radou republiky a Senátem, přičemţ volby do první komory by byly konány na základě proporcionálního principu, Senát by se pak skládal „ze členů zvolených v Abcházii, Adţárii a v dalších územních jednotkách Gruzie, stejně jako z pěti členů jmenovaných prezidentem―155. Jinými slovy tato ústava otevírala dveře k vytvoření i jiných územních celků, neţ pouze Abcházie a Adţárie.

Dalším z řady dvoustranných dokumentů, který podepsala Gruzie a Jiţní Osetie, bylo Memorandum o nutných opatřeních k zajištění bezpečnosti a posílení vzájemné důvěry mezi stranami gruzínsko osetinského konfliktu z 16. května 1996. Tento dokument, který nese podpisy ministrů zahraničí Gruzie I. Menagarišviliho, Ruska J. Primakova, představitele de facto úřadů Jiţní Osetie Galazova, zástupce Severní

153 Protokol z jednání viz Protocol of the Meeting of Representatives of Georgia, South Ossetia, the Russian Federation and North Ossetia with Participation of the OSCE on Comprehensive Settlement of the Georgian-Ossetian Conflict, Vladikavkaz, 30 October 1995, http://rrc.ge/law/oqm_1995_10_30_e.htm?lawid=465&lng_3=en

154 Ústava Gruzie ve znění přijatém v roce 1995, The Constitution of Georgia, http://www.friends- partners.org/oldfriends/constitution/constitution.georgia.html.

Pro srovnání - současné, novelizované znění gruzínské ústavy viz the Constitution of Georgia, Adopted on 24 August 1995, Last amendment 27.12.06, http://www.parliament.ge/files/68_1944_951190_CONSTIT_27_12.06.pdf

155 The Constitution of Georgia, http://www.friends- partners.org/oldfriends/constitution/constitution.georgia.html

78 Osetie Gabarajeva a šéfa mise OBSE v Gruzii D. Bodena, stanoví následující: „Strany konfliktu odsuzují pouţití síly či jeho hrozbu, stejně jako vzájemný politický, ekonomický či jiný nátlak. Zavazují se přijmout kroky k prevenci a zabránění nelegálních aktivit, které by mohly vést k porušování lidských práv na základě etnického původu, zavazují se k podniknutí skutečných kroků směřujících k vyřešení problému utečenců a vnitřně vysídlených osob, dále nepronásledovat osoby, které se účastnily v ozbrojeném konfliktu, ale nedopustily se válečných zločinů, a urychleně vytvořit podmínky pro policejní orgány, aby mohly vyšetřit tyto zločiny a přivést jejich pachatele k zodpovědnosti. Obě strany s uspokojením konstatují, ţe se pravidelně konají schůzky policejních orgánů a vyslovují jim svoji podporu. Konstatují nutnost postupné demilitarizace zóny konfliktu a potřebu postupného sníţení počtu personálu na kontrolních stanovištích. Obě strany vyjádřily připravenost společně organizovat schůzky mezi gruzínskými a jihoosetinským politiky, zástupci civilního sektoru či vědci, kulaté stoly, či setkání novinářů za účasti Ruské federace i jiných států s cílem výměny objektivních informací. Zavázaly se podniknout opatření směřující k zajištění bezpečnosti práce novinářů v zóně konfliktu a pokračovat v rozhovorech o celkovém politickém řešení konfliktu. Nakonec obě strany vyjádřily uspokojení nad ochotou Ruské federace být garantem mírového procesu a připraveností Severní Osetie a OBSE aktivně se účastnit tohoto procesu156.

Všechny uvedené dokumenty a dosaţená ujednání, jakkoliv jejich implementace byla na hony vzdálená diplomatickému slovníku, představovaly určitý posun ve vztazích mezi Tbilisi a Cchinvali a vytvořily předpoklad pro jednání na vyšší úrovni. Dne 27. srpna 1996 se poprvé oficiálně sešel prezident Gruzie Ševardnadze s de facto prezidentem Jiţní Osetie L. Čibirovem v severokavkazském Vladikavkazu. Druhé setkání těchto představitelů proběhlo 14. listopadu 1997 v jihoosetinském městě Dţava a konečně jejich třetí schůzka se odehrála 20. června 1998 v gruzínském letovisku Borţomi157. Zatímco ve společném prohlášení z prvního jednání obě strany vyjadřují

156 Text Memoranda viz Memorandum on Necessary Measures to be undertaken in order to Ensure Security and Strengthening of Mutual Trust Between the Parties to the Georgian-Ossetian Conflict, 16 May 1996, http://rrc.ge/law/memr_1996_05_16_e.htm?lawid=472&lng_3=en

157 Výsledné dokumenty z těchto schůzek viz Statement on Results of the Meeting Between E. A. Shevardnadze and L. A. Chibirov in Vladikavkaz, 27 August 1996, http://rrc.ge/law/gancx_1996_08_27_e.htm?lawid=475&lng_3=en,

Statement on Results of the Meeting between E.A. Shevardnadze and L. A. Chibirov, Java, 14 November 1997, http://rrc.ge/law/stat_1997_11_14_e.htm?lawid=1364&lng_3=en,

79 uspokojení nad pozitivními tendencemi ve vzájemných vztazích a hovoří o nutnosti pokroku při společných jednáních s odvoláním jak na územní celistvost země, tak na právo lidu na sebeurčení, prohlášení z druhé schůzky dokonce konstatuje, ţe proběhla v atmosféře vzájemného porozumění a dobré vůle. Oba představitelé ocenili pozitivní tendence v kontaktech „oficiálních orgánů― a podnikatelů v různých oblastech, ocenili „pozitivní roli Ruské federace v řešení konfliktu a obnově ekonomiky poničené válkou―, zaznamenali „uţitečnou účast Severní Osetie, OBSE a UNHCR a dalších mezinárodních organizací―. Stejné ocenění se prakticky doslova objevilo i v prohlášení ze schůzky v Borţomi, o vzájemném porozumění se však jiţ nehovoří. Dokument se více soustřeďuje na ekonomické otázky. Na téma návratu uprchlíků a vnitřně vysídlených osob proběhla pouze vzájemná výměna názorů.

Kontakty mezi jihoosetinskou a gruzínskou stranou na toto téma nicméně pokračovaly. Pravidelně zasedala Společná kontrolní komise, která vytvořila jako pracovní orgán ad hoc výbor ke zprostředkování dobrovolných návratů utečenců a vynucených přesídlenců do míst jejich trvalého pobytu, který rovněţ pravidelně zasedal.

Pracovní skupina, dohodnutá ještě v říjnu 1995, se začala scházet v roce 1999 a do roku 2003 proběhlo celkem deset kol jednání. Zpočátku se předpokládalo, ţe tato skupina bude mít za úkol připravit návrhy na řešení statusových otázek, ale vzhledem k diametrálně rozdílnému přístupu obou stran nakonec ţádné výsledky v této oblasti dosaţeny nebyly. Jak se uvádělo v zápise z první schůzky skupiny, která proběhla ve dnech 16. – 16. února 1999 ve Vladikavkazu: „Na schůzce byly projednány návrhy obou stran na široké řešení gruzínsko - osetinského konfliktu, včetně moţnosti vypracovat Přechodný dokument, který by se stal důleţitým stupněm na této cestě. Poté, co byly rozpoznány podstatné rozdíly pozic a co jsme současně podpořili myšlenku na vypracování Dočasného dokumentu, vyjádřili jsme se o nutnosti nalézt

Statement on Results of Meeting Between E. Shevardnadze and L. Chibirov, Borjomi, 20 June 1998, http://rrc.ge/law/stat_1998_06_20_e.htm?lawid=1365&lng_3=en

80 společně přijatelná rozhodnutí a odsouhlasili s tímto cílem řadu ustanovení, které by mohly být základem budoucího dokumentu―158.

Ke konečnému cíli tento proces, jako ostatně řada předchozích, nepřivedl. Přesto Pracovní skupina přispěla svým dílem k tomu, ţe se, alespoň dočasně, udrţovaly kontakty mezi představiteli gruzínské a jihoosetinské komunity za zprostředkovatelské účasti Ruské federace a aktivního dohledu mezinárodní komunity, reprezentované zejména OBSE. Poslední zasedání Pracovní skupiny proběhlo v Haagu v říjnu 2003, ţádný společný závěrečný dokument ani prohlášení nebylo podepsáno, neboť se strany nedohodly na oboustranně akceptovatelných formulacích159.

Konflikt v Jiţní Osetii let 1991 – 192 byl odrazem vzájemného osetinsko – gruzínského národnostního soupeření, měl však řadu dalších aspektů. Jak se správně uvádí v práci O hledání příčin, dynamiky, cest řešení a moţných směrech rozvoje gruzínsko – osetinského konfliktu, „Zdá se, ţe se ´probudila´ předsovětská historie a v kolektivní paměti obou národů vyplynulo na povrch soupeření obou národů v době rozpadu Ruského impéria. V důsledku toho vznikl konflikt. V něm byly a jsou přítomny jak politické, tak ekonomické a kriminální komponenty. V příčinách a faktorech konfliktu lze jasně nalézt opozici gruzínského a rusko – sovětského politického projektu. Ale hlavním motivem a formou, které tomuto konfliktu dodává zvláštní zabarvení, je gruzínsko – osetinský etnicko-národnostní rozpor.160

Necitlivá národnostní a jazykové politika vedení Z. Gamsachurdii byla spouštěcím mechanismem tohoto konfliktu. Zájem na něm ale měly nejen některé kruhy jihoosetinské, ale i ruské, které si potřebovaly uvolnit ruce pro vlastní ekonomické (mající často charakter ekonomicko-kriminální) aktivity. Vše se navíc odehrávalo v podmínkách rozpadajícího se Sovětského svazu, kdy výrazně zesílila tendence „kaţdý sám za sebe―.

158 Protocol of the Meeting of the Expert’s Groups of the Plenipotentiary Delegations of the Sides In the Framework of the Negotiations Process on Broad Scale Settlement of the Georgian-Ossetian Conflict, Vladikavkaz, February 16-17, 1999, http://rrc.ge/law/prot_1999_16_02_E.htm?lawid=1322&lng_3=en

159 Министерство иностранных дел Российской Федерации, Грузино-осетинское урегулирование, http://www.ln.mid.ru/ns-vnpop.nsf/osn_copy/64684E47632E1E9EC325704300315436

160 О поиске причин, динамики, путей урегулирования и возможных направлениях развития грузино-осетинского конфликта, op. cit.

81 Vedení Ševardnadzeho bylo postaveno před problém, který ohroţoval samotnou existenci země. Jeho cílem bylo zastavit boje prakticky za kaţdou cenu, neboť si byl vědom toho, ţe ozbrojené síly, kterými disponoval, nejsou schopné dosáhnout vojenského vítězství.

Jiţ o mnoho let později, v roce 2006, se E. Ševardnadze svěřil posluchačům Rádia Svobodná Evropa/Rádio Svoboda se svými vzpomínkami na ukončení války v Jiţní Osetii v roce 1992. „Je to /válka s Jiţní Osetií/ naše chyba, především jsme neměli do Jiţní Osetie vstupovat―, uvedl Ševardnadze. „Krátce řečeno, Gruzíni nebyli připraveni na válku a byli poraţeni. Jak víte, existuje tunel, který spojuje Jiţní Osetii se Severní Osetií. Vzbouřenci pouţívala tento tunel, aby přešli do Jiţní Osetie, která tak získala velké mnoţství vojáků. Situace byla o to komplikovanější, ţe v Cchinvali se nacházel ruský prapor, vrtulníkový prapor… bylo nebezpečí, ţe se Rusové vmísí do konfliktu―161.

Na otázku, zda si byl tehdy vědom nerovnováhy, která vznikne mezi ruskými a gruzínskými mírotvorci, Ševardnadze řekl: „Pro nás nebylo jiné cesty. Toto byl výsledek jednání která proběhla mezi prezidenty Ruska a Gruzie. Hlavním cílem bylo zastavit válku. Válku jsme zastavili a vytvořili Společnou kontrolní komisi. V kaţdém případě, mír byl lepší neţ válka. Nemohli jsme si dovolit být déle ve válce. Prohráli jsme ji. Můj předchůdce, prezident Gamsachurdia prohrál válku. Tehdy jsme neargumentovali, zda pro nás mír bude přínosem nebo ztrátou, protoţe jsme byli poraţeni … Tehdy jsme nic lepšího udělat nemohli―.162

Gruzie zaplatila za válku v Jiţní Osetii vysokou cenu. Jakkoliv se poté gruzínská diplomacie i politická scéna snaţily o dojednání nových podmínek, usilovaly o návrat utečenců a vnitřně přesídlených osob z řad gruzínského etnika, prakticky ničeho dosaţeno nebylo. Přes mnoho schůzek, zasedání a jednání, z nichţ byly vypracovány závěrečné dokumenty, na vlastní situaci to prakticky nic nezměnilo. Konflikt vyřešen nebyl, byl zakonzervován a stal se z něj „zamrzlý konflikt―. Na šestnáct let. Další pokračování pak přišlo v srpnu 2008.

161 Radio Free Europe/Radio Liberty, Georgia: Shevardnadze Discusses 1992 South Ossetia Agreement, http://www.rferl.org/content/article/1066081.html

162 Tamtéţ

82 Ozbrojený konflikt v Abcházii

Příčiny konfliktu v Abcházii a jeho průběh

Abcházie se stala další z nočních můr tbiliského vedení. Tento region se rozkládá na území 8 700 kilometrů čtverečních, do ozbrojeného střetnutí na počátku 90. let jej obývalo více jak půl milionu lidí. Abcházie představuje osminu plochy celé Gruzie a její pobřeţí téměř celou polovinu délky přístupu k Černému moři na gruzínském území163. V roce 1989 etničtí Abcházci představovali pouze 17,8 procent celé populace regionu, zatímco gruzínského obyvatelstva bylo 45,7 procent164. Zbytek tvořili Rusové a další menšiny, z nichţ nejpočetnější byli Arméni165.

Za dob Sovětského svazu bylo abcházské černomořské pobřeţí povaţováno za jedno z nejkrásnějších a nejatraktivnějších míst pro přímořskou turistiku. Jestliţe jiţnější Batumi a jeho okolí bylo vyhrazeno pro gruzínské a „obyčejné― sovětské výletníky, Abcházie byla určena zejména pro zahraniční klientelu (především pak ze zemí východního bloku) a pro sovětskou nomenklaturní verchušku.

Přístup Abcházců a Gruzínů ke své společné historii se zásadně liší. Zatímco Gruzíni povaţují oblast Abcházie za „tradiční― gruzínské území a Abcházce chápou jako jeden z horských kmenů, který aţ v novověku (16. - 17. století) sestoupil do níţin k moři, abcházští radikální historici uvádějí, ţe to naopak byli Gruzíni, kteří aţ ve 20. století začali houfně osidlovat jejich rodné končiny. Současná abcházská historiografie dokonce uvádí, ţe jiţ ve 4. – 3. tisíciletí před naším letopočtem na severovýchodě Malé Asie a na jihozápadě Zakavkazska existovaly chetitsko – abcházsko – adygské kmeny jako dostatečně homogenní etnická masa. Aţ značně později se sem údajně vklínily kartvelské kmeny166. Podle gruzínského výkladu patřily země, dnes zvané Abcházií, k různým gruzínským státním útvarům jiţ od prvního století před naším letopočtem. Abcházci pak oponují tvrzením, ţe jiţ v roce 1810 ruský car Alexander přiznal

163 Abkhazia Today, International Crisis Group, Europe Report N°176, 15 September 2006 http://crisisgroup.org/library/documents/europe/caucasus/176_abkhazia_today.pdf

164 Tamtéţ

165 Podrobněji k etnické situaci v Rusku a v nově vzniklých státech Eurasie viz např. OTYRBA, Gueorgui, National identity and ethnicity in Russia and the new states of Eurasia, 1994, ISBN 563243547

166 История Абхазии с древнейших времен до V. века н.э., http://abkhazia.narod.ru/history2.html

83 samostatnost místního kníţectví pod záštitou Ruska (aţ do roku 1864)167. Na rozdíl od Osetinců jsou ale Abcházci v Gruzii povaţováni za autochtonní národ, který v té či jiné podobě na území země ţije jiţ historicky.

Separatistické tendence v tomto regionu nejsou nikterak nového data. Je nutné znovu zopakovat, ţe po obnovení samostatnosti v roce 1991 přijal parlament Gruzie rezoluci, v níţ se přihlásil k odkazu republiky 1918 – 1921, včetně její ústavy. Ta v pasáţi o národnostní politice hovořila o autonomii několika okruhů (regionů): Suchumského (centrum Suchumi), Adţárského (centrum Batumi) a Zakatalského okruhu (tzv. Saingilo – dnes jsou to okresy Qax, Balakan a Zaqatala v Ázerbájdţánu). Ústava z roku 1921 však byla v tomto bodě vágní a navíc nebyla prakticky realizována, neboť krátce po jejím přijetí nezávislou republiku okupovali bolševici. Ti Abcházii na deset let vyňali z jurisdikce Tbilisi, avšak jiţ v roce 1931 se Abcházie stala autonomní republikou v rámci Sovětské Gruzie. Právě období 1921 – 1931 povaţují Abcházci za nejsilnější zdroj své vlastní moderní státnosti, přiznání, ţe tvoří svébytnou entitu, která má právo na ţivot v samostatném, suverénním státě odděleném od Gruzie. Je však faktem, ţe Abcházci často zapomínají přiznat, ţe v té době existovala zvláštní smlouva o vztazích mezi Gruzínskou SSR a Abchazskou SSR, podepsaná dne 16. prosince 1921 a ţe prostřednictvím této vazby na Gruzii se Abcházie stala členem Zakavkazské sovětské federativní socialistské republiky v rámci SSSR168.

Začlenění Abcházie jako autonomní republiky (narozdíl od Jiţní Osetie, která byla od roku 1931 v sovětské „federálně - národnostní― hierarchii o stupeň níţe – autonomní oblast) do svazku s Gruzií Abcházcům nevyhovovalo a opakovaně usilovali o opětovné povýšení svého statusu.

Jak poznamenává International Crisis Group ve svém pojednání o Abcházii, „následující desetiletí přinesly málo k usmíření s Abcházci. Politika sovětských, v Gruzii narozených vládců Stalina a Berii dále poškozovala mezietnické vztahy a byla chápána jako násilné ´pogruzínšťování´ Abcházců Gruzíny. Rusové a další etnické skupiny byly povzbuzovány, aby se přesídlily do Abcházie, a tak dále sniţovaly poměr

167 HEWITT, B. George. Encyclopedia of Russian History, Abkhazians, http://www.encyclopedia.com/topic/Abkhazians.aspx#1G2-3404100014

168 Ústava abcházské SSR z roku 1925 viz Из Конституции Социалистической Советской Республики Абхазии, 1 апреля 1925 г., http://abkhazia.narod.ru/constitution1.htm

84 abcházského obyvatelstva na celkové populaci. Abcházci adresovali Moskvě své petice a demonstrace v letech 1931, 1957, 1967 a 1978. V letech 1978-1979, během éry Breţněva, Kreml zareagoval několika proabcházskými pozitivními kroky. Gruzínci je chápali jako diskriminační a stěţovali si, ţe k 80. létům zaujímali jen málo vedoucích pozic, a to přes to, ţe jejich etnikum mělo většinu. Gruzínci soudí, ţe nemohou být viněni za chybnou sovětskou politiku: Gruzie byla cizí mocí okupovanou zemí (sovětským Ruskem); fakt, ţe „u kormidla― stáli etničtí Gruzínci, nečiní celý gruzínský národ odpovědným za jejich chyby―169.

Takovýto výklad však u abcházského vedení konce 80. let a jejich přívrţenců neuspěl. V listopadu 1988 se zformovala organizace Aydgylara (Jednota) pod vedením spisovatele Alexeje Gogui, jejímţ cílem bylo prosazovat zájmy etnických Abcházců. Současně vyjadřovala loajalitu moskevskému vedení. V té době nejviditelnější akcí organizace Aydgylara bylo setkání v obci Lichny (březen 1989), kde Abcházci poţadovali návrat k uspořádání z let 1921 – 1931 a protestovali proti „nelegálnímu― včlenění Abcházie do Gruzinské SSR.

V polovině roku 1989 rozhodlo vedení v Tbilisi, ţe z gruzínského oddělení Suchumské státní university (kromě něho existovalo i abcházské oddělení s vyučujícím jazykem abcházským) zřídí pobočku Tbiliské státní univerzity a novou školu osamostatní. Tento krok byl Abcházci přijat jako provokace a další důkaz snahy o pogruzínšťování jejich země. Dne 15. července 1989 došlo v Suchumi ke krvavým sráţkám mezi Abcházci a Gruzínci, které se rychle přelily i do dalších míst v regionu. Pouliční boje trvaly takřka dva týdny a na jejich konci bylo napočítáno více jak deset mrtvých a mnoho desítek raněných.

V srpnu téhoţ roku vstoupil v celé Gruzii v platnost zákon, kterým byla zavedena povinná výuka gruzínského jazyka a literatury na všech školách a sloţení zkoušek z gruzínštiny jako předpoklad pro vstup do vyšších školských zařízení, čímţ bylo omezeno právo menšin na uţívání vlastních jazyků170. Tento zákon vyvolal další mohutný odpor Abcházců, kteří v reakci na něj na masových protestních demonstracích

169 Abkhazia Today, International Crisis Group, Europe Report N°176, op. cit.

170 CORNELL, Svante E., op. cit.

85 pod vedením organizace Aydgylara poţadovali zrušení tbiliského rozhodnutí o gruzínském jazyce a zopakovali svůj poţadavek obnovit status republiky podle vzoru let 1921 – 1931.

Sílící rozpory mezi Tbilisi a Suchumi nakonec vedly v srpnu 1990 k tomu, ţe Nejvyšší sovět Abcházie, za absence gruzínských poslanců, vyhlásil suverenitu, současně však vyjádřil připravenost jednat s Tbilisi o federativním uspořádání země. K ţádné dohodě však nedošlo. Abcházské vedení v čele s novým předsedou Nejvyššího sovětu autonomní republiky Vladimírem Ardzinbou vyjadřovalo nejen přání dosáhnout statusu svazové republiky a odpoutat se tak od Gruzie, ale také zůstat členem SSSR. O plné samostatnosti republiky nikdo v té době neuvaţoval, ale gruzínská snaha vytvořit samostatný stát byla povaţována za škodlivou a nepřípustnou.

Katalyzátorem dalších událostí se stalo „Gorbačovské― referendum o zachování SSSR, které mělo být občany Gruzie z rozhodnutí Nejvyššího sovětu Gruzínské SSR bojkotováno. Podstatná část abcházského obyvatelstva však v referendu hlasovala a drtivou většinou se vyslovila pro setrvání Abcházie v rámci Svazu SSR. Tbilisi výsledky hlasování ihned anulovalo, Z. Gamsachurdia však byl přinucen začít váţně jednat s abcházskými představiteli. Suchumští předáci poţadovali, aby byl vytvořen celostátní dvoukomorový parlament, se zástupci celého gruzínského elektorátu (včetně Abcházie) v jedné komoře a se zástupci volenými na základě národnostní příslušnosti v komoře druhé (prakticky obdobné schéma, jaké fungovalo ve Federálním shromáţdění za dob Československa). Po těţkých rozhovorech Tbilisi odsouhlasilo změny volebního zákona v Abcházii tak, ţe z celkového počtu 65 křesel místního parlamentu mělo být 28 alokováno pro zástupce abcházské národnosti, 24 pro etnické Gruzíny a 11 pro zástupce dalších národností171. Výsledkem kompromisu bylo, ţe ústavní většinu neměl nikdo. Jakkoliv došlo k určitému mezietnickému uklidnění, práce abcházského parlamentu, v důsledku rozdělení křesel, byla mimořádně komplikovaná.

Po útěku Z. Gamsachurdii se Vojenský výbor rozhodl anulovat platnost sovětské ústavy a dne 21. února 1992 vyhlásil návrat k ústavě z roku 1921. Abcházci tento akt pochopili jako krok vedoucí ke zrušení autonomního statusu republiky. Reakcí na toto rozhodnutí tbiliského vedení byla rezoluce Nejvyššího sovětu Abcházie (kde

171 Россия vs Грузия: 14 лет с начала последнего штурма Сухуми, http://www1.abkhaziya.net/2007/09/14.html

86 opět hlasovali pouze abchazští poslanci) ze dne 7. července 1992 o obnovení platnosti ústavy Abcházie z roku 1925, která v pojetí jejích obhájců měla znamenat vyhlášení nezávislosti Abcházie na Gruzii172. Tuto nezávislost nepodpořil ţádný stát ani mezinárodní organizace, avšak důsledkem bylo propouštění etnických Gruzínů ze státních sluţeb a co horší, obnovení mezietnických násilností. Současně se Vladislav Ardzinba začal stále více sbliţovat s protigruzínsky naladěnými představiteli ruské politiky a především s velením ruské armády. Vyvrcholením těchto pokusů bylo jeho veřejné prohlášení, ţe k uhájení samostatnosti Abcházie je připraven začít vést válku s centrální vládou v Tbilisi.

Na tomto místě je třeba vzpomenout, ţe v Abcházii byly ještě z dob SSSR dislokovány silné vojenské jednotky, které po rozpadu SSSR byly i nadále formálně podřízeny Moskvě, přestoţe místní velitelé v té době poţívali neobvykle vysokou míru nezávislosti v rozhodování. Jednalo se zejména o základnu v městě Gudauta a základnu v samotném Suchumi. Ardzinba vyuţil svých kontaktů s ruským velením těchto základen, které (v tomto případě zřejmě nikoliv bez poţehnání vyšších velitelů) předalo nově se tvořící abcházské armádě velké mnoţství zbraní a munice.

Vyhlášení nezávislosti v Suchumi se setkalo s důrazným odmítnutím ze strany tbiliského vedení, které přesto bylo rozhodnuto pokusit se o politické řešení, tedy vyjednávat. Na západ Gruzie se vydala delegace, která však v kraji Samegrelo narazila na stoupence svrţeného prezidenta Gamsachurdii, kteří její členy (včetně náměstka předsedy vlády Gruzie) zadrţeli a odvezli na abcházské území. Vůdce Národní gardy Kitovani ihned vyrazil se svými ozbrojenci na trestnou výpravu, jejímţ cílem bylo osvobodit zadrţované vyjednavače. Dne 14. srpna 1992 jednotky Národní gardy podporované dalšími paramilitárními oddíly, zejména Jezdci, přešly administrativní hranici a rukojmí osvobodily. Z rozhodnutí Kitovaniho však akce nebyla ukončena, ale

172 Obsáhlá argumentace abcházské strany o politických, právních a historických aspektech abcházské státnosti viz SHAMBA, T.M., NEPROSHIN, A.U. Abkhazia’s Statehood in the Post-Soviet Period, Conference Abkhazia in the Context of Contemporary International Relations, Pitsunda, 29 June - July 1, 2004, http://www.abkhazworld.com/articles/analysis/191-abkhazias-statehood.html

Mezinárodně právní argumentace abcházské strany viz téţ CHIRIKBA, V.A. ―The International Legal Status of the Republic of Abkhazia‖ Paper read at the conference ―Independence of Abkhazia and Prospects for the Caucasus‖ organized by the Friends of Abkhazia Civil Initiative. , Bilgi University, 30 May 2009, http://www.abkhazworld.com/articles/analysis/285-int-legal-status-abkhazia- vchirikba.html

87 jeho oddíly postupovaly dále a zaútočily na hlavní město provincie, Suchumi. Kitovani toto rozhodnutí přijal podle všeho samostatně, zcela určitě jej nekonzultoval s novým šéfem Státní rady Eduardem Ševardnadzem. Tento fakt jen potvrzuje, ţe postavení Eduarda Amrosjeviče bylo v této době ještě velmi slabé. Útok by oficiálně zdůvodněn údajnou nutností zabránit ozbrojeným formacím svrţeného prezidenta Gamsachurdii, operujícím v západní části Gruzii, blokovat ţelezničního spojení.

Ještě před tím, neţ vojáci podřízení Kitovanimu plně obsadili Suchumi, se uskutečnila prvních schůzka znepřátelených stran s cílem nalézt mírové řešení. Schůzka proběhla ve dnech 14. - 15. srpna 1992 v Domě vlády Abcházie a na závěr tohoto jednání byla podepsána „Dohoda o zabránění další vojenské eskalaci konfliktu―, která mimo jiné předpokládala ochranu ţeleznice od hranic s Ruskem do stanice Samtrelia gruzínskými jednotkami v počtu 200 muţů. Gruzínská strana se také zavázala vojensky neobsazovat celé území správního střediska Suchumi. Týţ den však začaly vojenské operace jednotek pod velením Kitovaniho a netrvalo dlouho a 18. srpna 1992 jeho vojska obsadila celé město173. Gruzínská strana dohodu zcela flagrantně porušila.

Chování Kitovaniho ozbrojenců v Suchumi bylo brutální a divoké. Z budovy Nejvyššího sovětu Abcházie byla strţena vlajka Abcházie a státní znak, budova byl vypleněna a poničena. Abcházské etnikum bylo zastrašeno a ukrývalo se ve svých domovech, kdo mohl, prchl na venkov. Ani tam však brzy nebylo klidněji.

Abcházské jednotky se snaţily útokům čelit, na začátku konfliktu však byly málo početné, nevycvičené a se slabou výzbrojí. Ruské ozbrojené síly dislokované v Abcházii oficiálně zůstávaly neutrální, přesun zbraní do rukou abcházských ozbrojenců i další jejich podpora se však zintenzivnily. Valerij Semjonov, bývalý velitel rozvědky Devatenácté armády protivzdušné obrany SSSR rozmístěné v Gruzii uvádí, ţe ruské vojenské seskupení v Zakavkazsku mělo ještě do roku 1992 tolik zbraní a munice, ţe se mohlo přesunout aţ k Perskému zálivu a tam vést celý měsíc zcela autonomně vojenské operace174.

173 Podrobněji viz СУХУМИ, Георгий. Воспоминания о Сухуми, войне и боли, http://artofwar.ru/s/suhumi_m_m/ad_v_rau020.shtml

174 Citováno ze ЗВЕРЕВ, Алексей. Этнические конфликты на Кавказе,1988—1994 г., http://poli.vub.ac.be/publi/ContBorders/rus/

88 Abcházci navíc byli postupně posilováni tzv. dobrovolníky, kteří přišli z území Ruské federace. Organizačně a materiálně byli podporováni tzv. Konfederací horských národů Kavkazu175. Zejména čečenští a čerkeští bojovníci se projevili nejen jako úporní válečníci, ale také jako nejkrutější vůči etnickým Gruzínům176. Vedle severokavkazských ozbrojenců bojovali na straně Abcházců také „dobrovolníci― z řad Arménů a ruští Kozáci.

Gruzínské jednotky byly na tehdejší podmínky velmi dobře vyzbrojeny. Podle dostupných údajů mělo Tbilisi k dispozici kolem 350 tanků, přes 3000 vozidel nejrůznějších typů, okolo 400 děl, 50 minometů a na 47 000 kusů ručních zbraní. K tomu je třeba připočíst i síly vojenského letectva, které disponovaly 6 – 7 letouny blízké palebné podpory SU-25 (včetně dvou cvičných dvoumístných verzí) a dva stíhací letouny MiG-21/U/UM/US (jedná se o dvoumístné cvičné letouny, známé také jako „Mongol―). Leteckou flotilu doplnilo asi 12 kusů helikoptér Mi-8 a Mi-17, coţ jsou „klony― sovětského víceúčelového vrtulníku, který lze vyuţít k přepravě nákladu a personálu (podle verze v té době aţ do počtu 28), nebo s výzbrojí také jako bitevní vrtulník. Dva z gruzínských strojů byly salonní VIP-verze s přepravní kapacitou 8 – 11 osob. Všechnu uvedenou výzbroj získala Gruzie ze zásob Sovětské Armády na základě dohod o předání výzbroje a munice po rozpadu SSSR177.

Vojska Tbilisi měla na začátku konfliktu v porovnání s abcházskými silami technickou převahu, avšak velmi záhy se projevil špatný výcvik a velmi chabá bojová morálka muţstva. Zároveň abcházské jednotky velmi rychle rozšiřovaly svoji výzbroj díky pomoci z Ruska.

Další z pokusů zastavit vojenské operace a vrátit celý spor mezi Tbilisi a Suchumi zpět za jednací stůl se uskutečnil na konci srpna 1992. Dne 29. 8. 1992 podepsali gruzínský ministr obrany Kitovani s abcházským nejvyšším představitelem

175 Dne 4. listopadu 1990 se v Nalčiku, hlavním městě Kabardsko-Balkarské republiky, konalo zasedání Shromáţdění severokavkazského lidu, které schválilo vytvoření tzv. Konfederace horských národů Kavkazu., k níţ se přihlásilo 16 národů tohoto regionu. V srpnu 1992 tato „Konfederace― na svém setkání v Grozném rozhodla o vytvoření jednotek „dobrovolníků―, kteří by bojovali po boku abcházských sil proti gruzínské vládě. Počet těchto „dobrovolníků― byl dohromady okolo 1500, další do Abcházie přicházeli mimo kanály „Konfederace―.

176 V Abcházii se neslavně projevili zejména bojovníci v té době ještě v zahraničí nepříliš známého polního velitele Šamila Basajeva.

177 Další základní údaje k výzbroji gruzínské armády počátkem 90. let viz Tom Cooper , op. cit.

89 Ardzinbou a s ministrem pro mimořádné události Ruské federace S. Šojgu „Protokol konzultací o řešení konfliktu mezi gruzínskou a abcházskou stranou―. Na tento protokol pak navázal „Výsledný dokument moskevského setkání―, přijatý 3. září téhoţ roku, který, mimo jiné stanovil, ţe od poledne dne 5. září 1992 všechny jednotky účastnící se bojových operací zastaví palbu a jakékoli jiné vzájemné násilí. Ruská strana se zavázala, ţe její ozbrojené síly „dočasně se nacházející na území Gruzie, včetně Abcházie―, budou zachovávat přísnou neutralitu a nebudou se účastnit vnitřních konfliktů. Tento dokument rovněţ stanovil základní parametry budoucího míru: zajištění územní celistvosti Gruzie, výměnu zajatců po zastavení palby, zabránění teroristickým aktům, zajištění svobody obchodu a pohybu obyvatel, řešení problému uprchlíků a vyloučení jakýchkoliv akcí z území Ruské federace. Garantem tohoto ujednání se stala Ruská federace178.

Tento dokument měl sehrát klíčovou roli v ukončení nepřátelství obou stran, ve skutečnosti však nakonec nehrál úlohu vůbec ţádnou. Tentokrát dohodu porušila abcházská strana, která se rozhodla vojensky vytěsnit tbiliské jednotky z území města Gagry a jeho okolí.

Bitva o Gagru byla největší bojovou operací počátku gruzínsko – abcházské války. Uskutečnila se v průběhu jednoho týdne mezi 1. a 6. říjnem 1992. V této bitvě bojovaly gruzínské jednotky s abcházskými ozbrojenci posílenými severokavkazskými „dobrovolníky―, především z řad Čečenců pod velením Basajeva. Gruzínské jednotky obsadily Gagru v srpnu 1992 po námořním výsadku s cílem otevřít druhý, severní směr útoku proti separatistům a vytlačit je z okolí přístavu Gudauta. „Gruzínské síly měly v září 1992 dva základní cíle. Prvním bylo překonat hlavní abcházské opevnění v Gudautě ze dvou směrů – tlakem od Suchumi na sever a z jihu od Gagry. Druhým bylo eliminovat abcházský odpor u /města/ Očamčire―179.

V Gudautě byla na vojenské základně (ještě z dob SSSR) dislokovaná ruská vojenská jednotka, především 643. protiletecký regiment a vojska logistické podpory. V době začátku ozbrojeného konfliktu zde nalezlo útočiště abcházské politické vedení,

178 Итоговый документ Московской встречи, http://smr.gov.ge/ru/abkhazia/documents/bilateral_documents/moscow3

179 Human Rights Watch, Georgia/Abkhazia: Violations of The Laws of War and Russia's Role In the Conflict, http://www.hrw.org/reports/pdfs/g/georgia/georgia953.pdf

90 které uprchlo ze Suchumi. Podmínkou „Výsledného dokumentu moskevského setkání― ze 3. září 1992, tedy fakticky dohody o příměří mezi abcházskými a gruzínskými vojsky, které přiznávalo kontrolu Tbilisi nad většinou území Abcházie, bylo, ţe Tbilisi stáhne podstatnou část svých jednotek z Gagry a ponechá tam pouze omezený kontingent. Gruzínská strana tomuto poţadavku vyhověla. Na konci září však moskevský Nejvyšší sovět přijal rezoluci, v níţ odsoudil kroky Tbilisi v Abcházii, coţ vedlo během jednoho týdne k obnovení bojů o Gagru. Vzhledem k tomu, ţe v této chvíli jiţ byl poměr sil obrácený, zcela v neprospěch Tbilisi, byly jeho jednotky během krátké doby přemoţeny a město i jeho širší okolí se vrátilo plně pod abcházskou kontrolu180.

Tato bitva bila jednou z nejkrvavějších v gruzínsko - abcházské válce. Během této operace došlo téměř k úplnému etnickému očištění severu Abcházie od gruzínského obyvatelstva. Násilnosti a porušování základních lidských práv civilního obyvatelstva ze strany abcházských a „dobrovolnických― jednotek později ostře odsoudila organizace Human Rights Watch181. V rámci objektivity je však třeba připomenout, ţe v uvedené zprávě Human Rights Watch konstatuje a dokládá i případy porušování lidských práv z gruzínské strany, zejména příslušníky paravojenských seskupení.

Právě bitva o Gagru vedla k celkovému zhoršení gruzínsko – ruských vztahů, neboť Tbilisi za vítězstvím povstalců spatřovalo jak politickou pomoc Ruska Abcházcům (dojednání příměří a následná protigruzínská rezoluce Nejvyššího sovětu), tak především materiální pomoc, které se separatistům a jejich spojencům z řad „dobrovolníků― dostalo ze skladů ruských ozbrojených sil. Tato pomoc nakonec převáţila materiální převahu, kterou gruzínské jednotky měly na začátku bojů o Gagru.

Na podzim 1992 se ruské velení rozhodlo vyvést své jednotky ze základen a pod záminkou ochrany ruského civilního obyvatelstva je rozmístilo podél klíčových pozemních komunikací a u strategických bodů v prostoru bojů. V listopadu 1992 ministr obrany Gruzie Kitovani poprvé explicitně obvinil Rusko z přípravy války proti

180 Podrobněji o Bitvě o Gagru viz Academic dictionaries and encyclopedias, Battle of Gagra, http://en.academic.ru/dic.nsf/enwiki/5587947

181 Human Rights Watch, Georgia/Abkhazia, op. cit.

91 Gruzii z území Abcházie. Jak uvádí Tom Cooper, „toto prohlášení bylo vyvoláno tvrdými útoky stíhačkami ruských leteckých sil proti vesnicím a městům v Abcházii většinově obydleným Gruzíny. Nevybíravé útoky donutily tisíce lidí opustit své domovy, coţ dále prohloubilo ekonomické problémy Gruzie v důsledku nutnosti podporovat velký počet utečenců―182.

O tom, ţe vedení Abcházie v čele s Vladimirem Ardzinbou nalezlo společnou řeč minimálně s určitou částí vlivných politických a vojenských kruhů Ruska, nemůţe být pochyb. Jak připomíná Svante Cornell, „abcházské vedení bylo vţdy dobře napojené na sovětskou byrokracii a hierarchii. Sovětský svaz byl řízen do značné míry na základě osobních a ne institucionálních vazeb a toto se obzvlášť vztahovalo na Kavkaz. Fakt, ţe podstatná část vládců z nejvyšších pater sovětské moci trávila dovolené v Abcházii, umoţňoval abcházským vedoucím kruhům moţnost přímého kontaktu s celosvazovým vedením―183. Cornell dále upřesňuje: „Ardzinba po mnoho let pracoval pod Jevgenijem Primakovem, kdyţ vedl Institut Orientálních studií v Moskvě, pozdějším ruským ministrem zahraničí a premiérem. Navíc, kdyţ Ardzinba zasedal v Nejvyšším sovětu SSSR coby poslanec, měl blízko i k A. Lukjanovovi, předsedovi parlamentu, který byl nazýván ideologem srpnového puče 1991 roku. Tyto vztahy byly klíčové pro abcházské nacionalistické hnutí.―184

Mezinárodní společenství se začalo válkou v Abcházii zabývat především na půdě KBSE, která vyslala do místa bojů své pozorovatele. Těm se podařilo dne 14. prosince 1992 zprostředkovat klid zbraní, avšak bez reálného dopadu na situaci v poli, neboť ani jedna válčící strana příměří nedodrţela. Jiţ toho samého dne gruzínská vojska sestřelila ruskou dopravní helikoptéru MI-8, přičemţ zahynula nejen tříčlenná posádka, ale také mnoho osob na palubě, většinou ruských civilistů, kteří měli být evakuováni. O dva dny později E. Ševardnadze poţádal ruské velení v Abcházii

182 COOPER, Tom. Georgia and Abkhazia, 1992-1993: the War of Datchas, http://www.acig.org/artman/publish/article_282.shtml , nebo http://mirinpucrio.blogspot.com/2009/04/georgia-and-abkhazia-1992-1993-war-of.html

183 CORNELL, Svante. Autonomy and Conflict, Ethnoterritoriality and separatism in the South Caucasus – Cases in Georgia, http://www.silkroadstudies.org/new/inside/publications/0419dissertation.pdf

184 Tamtéţ

92 přesměrovat evakuace do jiných směrů, především lodní cestou přes Černé moře, současně je poţádal o sníţení počtu letů vojenských letadel ze základny Gudauta185.

Na počátku 1993 roku zahájily ruské síly ostřelování Suchumi, coţ vedlo k ţádosti Kitovaniho, adresované tehdejšímu ministru obrany Ruské federace P. Gračovovi, znovu zahájit jednání o ukončení palby. Rusko v reakci na to vyhlásilo, ţe omezuje své letecké útoky proti cílům v Gruzii, ve skutečnosti však eskalovalo své údery leteckými i pozemními silami. V důsledku těchto útoků byly v polovině ledna zcela zdecimovány paravojenské seskupení Tbilisi a abcházské jednotky obsadily předměstí Suchumi. Protiútoky gruzínské strany zůstaly bezvýsledné.

Třetí kolo rusko – gruzínských rozhovorů začalo 5. února 1993, avšak jednání opět nepřinesla ţádný hmatatelný výsledek. Naopak, boje se ještě dále vyostřily. Jiţ běţně docházelo k etnickým čistkám, braní rukojmích, k leteckým úderům na civilní pozemní cíle. Sílící útoky gruzínské strany přivedly velení ruských vojsk k rozhodnutí provést v únoru masivní letecký útok na Suchumi, při němţ šest strojů SU-25 zabilo 20 a zranilo více jak 600 lidí (z nich 200 Rusů). Později ruské velení vysvětlovalo tento útok jako odpověď na údajný letecký útok gruzínských sil na jakousi blíţe neurčenou ruskou jednotku.

Ruská armáda byla jiţ v tuto dobu plně zapojena do bojů a její letadla sváděla boje s gruzínským letectvem. Zvýšená bojová aktivita okolo správního centra Suchumi vedla M. Ševardnadzeho k prohlášení, ţe pád tohoto města by se rovnal ztrátě gruzínské nezávislosti. Na to zareagoval ministr obrany Pavel Gračov ujištěním, ţe ruská armáda v Abcházii zůstane a bude „bránit strategické zájmy /Ruska/ v oblasti Černého moře―186. Suchumi bylo počátkem března ruskými silami dále bombardováno.

M. Ševardnadze ve snaze zabránit další aktivizaci ruských ozbrojených sil v konfliktu vyzval ruského prezidenta Jelcina, aby přikázal stáhnout ruské jednotky z Abcházie. V odpověď Boris Jelcin vydal příkaz, aby do Gruzie (myšleno Abcházie), byly přesunuty další dvě výsadkové divize a dvě motorizované brigády. Ke gruzínským

185 COOPER, Tom, op. cit.

186 Tamtéţ

93 hranicím byla staţena také další jedna výsadková divize a peruť útočných a dopravních helikoptér, které do bojů nezasahovaly, ale zůstaly v pohotovosti.

V březnu roku 1993 byl učiněn další pokus o dohodu mezi abcházskou a gruzínskou stranou, který následoval po prudkých bojích v okolí klíčového abcházského přístavu Očamčire. Dne 14. března představitelé obou válčících stran znovu dojednali a podepsali Dohodu o přerušení palby187. Tato dohoda však znamenala pouze dočasnou a velmi krátkou přestávku ve válečných operacích, která umoţnila abcházskému vojenskému velení přeskupit síly a účinně v okolí Očamčire zasáhnout proti gruzínským jednotkám.

Celé jaro pokračovaly těţké boje, ale bez rozhodujícího výsledku. Bylo jen otázkou času, kdy se gruzínské síly, čelící soustředěnému tlaku především ruských ozbrojených sil, ale také členů „dobrovolnické armády― a abcházských bojovníků, vyčerpají. V červenci 1993 abcházské jednotky za rozhodující podpory ruských ozbrojených sil zahájily mohutnou protiofenzívu. Situace gruzínských jednotek v Suchumi se zhoršovala ze dne na den. Gruzínské letectvo zahájilo zásobovací operaci ze vzduchu a pokusilo se letecky evakuovat civilní obyvatelstvo. Při tom docházelo k dalším ztrátám na civilních ţivotech. Například 7. července 1993 byla sestřelena gruzínská dopravní helikoptéra Mi-8 na jejíţ palubě zahynulo 20 osob. Přístupové cesty k městu byly kaţdodenně ostřelovány ruskými vojsky a pozemní jednotky Abcházců a „dobrovolníků― postupovaly pomalu, ale stabilně vpřed, takţe hrozilo odříznutí Suchumi od zbytku Gruzie. Nakonec se abcházsko - ruským jednotkám podařilo přetnout poslední zbývající dvě silnice vedoucí k Suchumi, kde okamţitě vypukla panika. Gruzínští bojovníci opouštěli své pozice, civilní obyvatelstvo buď hledalo úkryt, nebo se pokoušelo projít přes linii bojů. Často bezúspěšně.

Politická jednání o řešení konfliktu v Abcházii

Dne 14. května 1993 zprostředkoval nově jmenovaný zvláštní pověřenec ruské vlády Boris Pastuchov dohodu o zastavení palby, která obsahovala i pasáţ, předpokládající konání mírové konference pod dohledem OSN. Dohoda však byla

187 Причинно-следственные аспекты российской политики в провоцировании и урегулировании конфликта в Абхазии, Грузия, http://www.apsny.ge/analytics/12305091364.php

94 podepsána pouze prezidenty B. Jelcinem a E. Ševardnadzem, abcházský podpis chyběl. Počátkem července se v okolí Suchumi opět začalo bojovat.

K mírovým jednáním v létě 1993 v ruském letovisku Soči nakonec přistoupily obě bojující strany za aktivní účasti OSN188, tzv. Skupiny přátel Generálního tajemníka OSN (ke Gruzii) – USA, Francie, Německo, Rusko a Velká Británie a zvláštního pověřence generálního tajemníka OSN Brunnera. Zde byl dne 27. července 1993 podepsán dokument nazvaný Dohoda o příměří v Abcházii a o mechanismu zajištění jeho dodrţování189. Teprve na jeho základě došlo k přerušení palby, vytvoření rusko – gruzínsko – abcházské kontrolní skupiny k dohledu nad příměřím, návratu abcházského parlamentu do Suchumi a k dohodě o rozmístění pozorovatelů OSN v regionu190. V srpnu téhoţ roku potom na základě rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 849 a č. 854 byla v Abcházii rozmístěna Pozorovací mise OSN – UNOMIG, působící také na území vlastní Gruzie. Její mandát byl několikrát prodluţován aţ do června 2009, kdy Ruská federace zablokovala další prodlouţení191.

Mandátem mise UNOMIG bylo monitorovat a ověřovat zastavení palby, kontrolovat mírové síly SNS působící na sporných územích (ve skutečnosti se jednalo

188 K aktivitám OSN ohledně abcházsko – gruzínské války viz např. Записка председателя Совета безопасности 10. сентября 1992 г., http://daccess-dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N92/433/22/IMG/N9243322.pdf?OpenElement

Записка председателя Совета безопасности 8 октября 1992 г. http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N92/489/96/IMG/N9248996.pdf?OpenElement

Письмо генерального секретаря от 10 ноября 1992 года на имя председателя Собета безопасности, http://daccess-dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N92/691/27/IMG/N9269127.pdf?OpenElement

Доклад генерального секретаря о положении в Абхазии, Республика Грузия, 28 января 1993 г., http://daccess-dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N93/059/28/IMG/N9305928.pdf?OpenElement

Записка председателя Совета безопасности, 29 января 1993 г., http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N93/062/32/IMG/N9306232.pdf?OpenElement

Доклад генерального секретаря о положении в Абхазии, Республика Грузия, 1 июля 1993, http://daccess-dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N93/382/92/IMG/N9338292.pdf?OpenElement

189 O plnění úkolů OSN v souvislosti s rezolucí Rady bezpečnosti OSN 849 a o plnění uvedené dohody viz Доклад генерального секретаря во исполнение Резолюции 849 (1993) Совета безопасности, http://daccess-dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N93/433/97/IMG/N9343397.pdf?OpenElement

190 KOZHOKIN, Evgeny M. Georgia-Abkhazia, http://www.rand.org/pubs/conf_proceedings/CF129/CF- 129.chapter5.html

191 Podrobněji viz United Nations, UNOMIG, http://www.un.org/en/peacekeeping/missions/past/unomig/unomigDrs.htm

95 prakticky stoprocentně o jednotky ruské armády), dohlíţet na to, aby ozbrojené síly obou znepřátelených stran zůstaly mimo bezpečnostní zónu, provádět patroly v Kodorském údolí a přispívat k vytvoření podmínek k organizovanému a řádnému návratu uprchlíků a vnitřně vysídlených osob192.

Gruzínská strana od konce července 1993 začala plnit přijaté závazky. V září pak v souladu se smluvním ujednáním začala stahovat z Abcházie svoji těţkou bojovou techniku na území plně kontrolované Tbilisi, tedy za administrativní hranici s Abcházií. Toto stahování probíhalo, v souladu s dohodu, za účasti abcházských pozorovatelů. Tato technika byla staţena do přístavů a odtud ruskými plavidly zpět, mimo zónu konfliktu193. Na území Abcházie zůstala pouze gruzínská pěchota s ručními zbraněmi.

Abcházská strana měla rovněţ za povinnost, v rámci plnění podepsaného smluvního dokumentu, odvést všechnu těţkou bojovou techniku mimo zónu konfliktu po pohraničním mostě přes řeku Psou do Ruska. Gruzínským pozorovatelům však nebylo umoţněno tento přesun sledovat, nebyli přítomni ani pozorovatelé OSN. Proti tomu ihned protestovala místní mise OSN. Ruská strana však odmítla (byť byla garantem plnění dohody) dát záruky bezpečnosti pozorovatelů a navrhla nastalou situaci vyřešit tak, ţe její personál natočí průběh stahování abcházské těţké techniky na video a tento záznam bude slouţit jako důkaz splnění této části dohody.

O pravdivosti ruskou stranou předaných videosnímků od té doby panují značné pochybnosti, gruzínská strana je přímo označuje za podvrh. Silným argumentem pro toto tvrzení je další vývoj událostí. Dne 27. září 1993 abcházská strana porušila podepsanou dohodu a bez varování zaútočila na Suchumi, které s pomocí těţké bojové techniky během krátké doby vojensky obsadila. Gruzínští vojáci se svými ručními

192 Rezoluce Rady bezpečnosti č. 858 ze 24. srpna 1993 stanovila základní rámec účasti OSN na řešení situace v Abcházii; poté, co byly boje obnoveny v září 1993, Rada bezpečnosti přijala rezoluci č. 881 o dočasném mandátu mise UNOMIG a po podpisu Moskevské dohody 14. května 1994 byla tato rezoluce novelizována rezolucí č. 937 z 21. července 1994, která pozměnila dočasný mandát na mandát trvalý – viz Abkhazia: Ways Forward, International Crisis Group, Europe Report 179, http://kms1.isn.ethz.ch/serviceengine/Files/ISN/27631/ipublicationdocument_singledocument/71CEF23E -D32B-413C-AED8-2375D9E17358/en/179_abkhazia_ways_forward.pdf rovněţ viz United Nations, UNOMIG, http://www.un.org/en/peacekeeping/missions/past/unomig/unomigDrs.htm

193 Zajímavým detailem je fakt, ţe za poskytnutí svých desantních plavidel si nechala Ruská federace od Gruzie slušně zaplatit.

96 zbraněmi nebyli schopni účinné obrany. Touto operací abcházští vojáci dosáhli kardinální změny na bojišti. Gruzínské jednotky byly poraţeny a zatlačeny zpět přes administrativní hranici, s nimi také zbytky těch etnických Gruzínů, kteří neuprchli dříve. Tbilisi válku v Abcházii prohrálo.

Zatímco politické vedení Ruska na čele s B. Jelcinem v dobách bojů do určité míry projevovalo snahu zprostředkovat dohodu mezi znepřátelenými stranami, zastánci tvrdé linie z řad ruského vojenského velení jednoznačně podpořili Suchumi. „Rozporuplná politika Ruska se stala zjevnou v září 1993, kdyţ Jelcin odsoudil Abcházii za porušení dohody o přerušení palby a za okupaci Suchumi, zatímco ruský ministr obrany Pavel Gračov ten samý den tvrdil, ţe pouze ´okamţité staţení´ gruzínských sil z Abcházie můţe přivést k ukončení konfliktu. To svědčí o tom, ţe přes upozadění konzervativních politických vůdců Ruska v srpnu 1991, představitelé podobného stylu myšlení v ozbrojených silách zůstávali velmi aktivní―194.

K podobnému závěru dochází i International Crisis Group, která ve své zprávě č. 176 – Abkhazia Today ze září 2006 píše: „Stejně jako v případě dalších válek v bývalém Sovětském svazu na začátku 90. let, ruská politika vůči jednotlivým stranám /konfliktu/ se můţe slušně označit za ´mnoha-polární´. Zatímco ministerstvo zahraničí projevovalo své sympatie více vůči Gruzii, ministerstvo obrany více podporovalo Abcházii. Je nepochybné, ţe Abcházci obdrţeli pomoc stovek severokavkazských bojovníků a získali ruskou výzbroj―195.

Politická situace bezprostředně po vojenské poráţce gruzínských vojsk v Abcházii

E. Ševardnadze se od počátku bránil tomu, aby byla válka v Abcházii spojována s jeho jménem. Konečně to nebyl on, kdo se rozhodl v srpnu 1992 pokračovat ve vojenské akci proti Suchumi poté, co byla z rukou Zviadistů osvobozena tbiliská delegace, která směřovala do Abcházie k rozhovorům. Toto rozhodnutí přijal jeden ze dvou „silných muţů― tehdejšího gruzínského vedení, Kitovani. Pozice Ševardnadzeho v té době však byla slabá a pokud by otevřeně vystoupil proti této vojenské avantýře,

194 CORNELL, Svante, op. cit.

195 International Crisis Group, Europe Report No. 176, poznámka č. 55, http://kms1.isn.ethz.ch/serviceengine/Files/ISN/23764/ipublicationdocument_singledocument/ABD4CC C3-76CE-4538-9597-5E08DB9D7018/en/176_abkhazia_today.pdf

97 riskoval by svůj formální post šéfa státu. Kitovani, spolu s Ioselianim, byli v době konfliktu hlavními nositeli nacionalistických tendencí a v průběhu bojů právě ministr obrany několikrát potvrdil, ţe se spoléhá především na zbraně svých jednotek, neţ na rozhovory, jejichţ výsledky se nerozpakoval porušovat. Je paradoxní, ţe Kitovani s Ioselianim převzali nacionalistickou vlajku po Z. Gamsachurdiovi, kterého sami kritizovali a posléze odstranili od moci. Poráţka v konfliktu však oba „silné muţe― oslabila, především Kitovaniho, který ze své funkce ministra obrany nesl (formálně i fakticky) hlavní zodpovědnost za válečné neúspěchy. To umoţnilo Ševardnadzemu se Kitovaniho v létě 1993, ještě před začátkem posledního dějství konfliktu, zbavit a sesadit jej z funkce196.

V důsledku poráţky v Abcházii byl E. Ševardnadze, pravda, nyní se jiţ cítící o mnoho pevněji v křesle nejvyššího představitele Gruzie, nucen přehodnotit svoji strategii vůči Rusku. Dne 3. prosince 1993 vyslovil souhlas se vstupem své země do Společenství nezávislých států (ratifikace proběhla v gruzínském parlamentu v dubnu následujícího roku), coţ byl krok, který do té doby jak on sám, tak jeho předchůdce Gamsachurdia odmítali. Pravdou zůstává, ţe se tak stalo aţ po značném naléhání Moskvy. Souhlasil také se vstupem země do Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti 197.

Eduard Amrosjeviče vyslovil rovněţ souhlas s tím, ţe v Abcházii budou rozmístěny mírové jednotky „třetí strany―. V únoru 1994 se dokonce připojil k Rusku a společně s ním zaslal OSN ţádost, v níţ se poţaduje, aby byli ruští vojáci zařazeni do mezinárodních sil pod hlavičkou OSN198. Je však téţ známo, ţe Ševardnadze tehdy doufal, ţe se do ní západní země zapojí coby aktivní účastníci a v této skutečně mnohonárodnostní operaci se přítomnost ruských vojáků „rozředí―.

196 V roce 1996 jej pak dal zatknout a odsoudit za přípravu dalšího vojenského dobrodruţství proti Abcházii.

197 Gruzie se rozhodla opustit řady SNS i Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti po konfliktu s Ruskou federací v srpnu 2008 a ukončila svoje členství dne 18. srpna 2009 po dvanáctiměsíční výpovědní lhůtě; viz Министерство Иностранных Дел Российской Федерации, 28. 10. 2009, Содружество Независимых Государств (справочная информация), http://www.ln.mid.ru/ns- rsng.nsf/8c21fbc45f12ec6d432569e700419ef3/c5363bace1a0db03c3257235004505e5?OpenDocument

198 KOZHOKIN, Evgeny M. Georgia-Abkhazia, http://www.rand.org/pubs/conf_proceedings/CF129/CF-129.chapter5.html

98 Ševardnadzeho naděje se však brzy ukázaly iluzorní. Francie a Velká Británie daly jasně najevo, ţe se nehodlají míchat do etnických sporů na území bývalého Sovětského svazu, americký prezident Clinton podpořil myšlenku na vytvoření mnohonárodnostních mírových sil v Abcházii, avšak bez přímé účasti Spojených států. Americká administrativa podmínila účast svých vojáků v uvedené misi tím, ţe se jí nezúčastní příslušníci ruských jednotek, coţ byla jednoznačně vytáčka. Ve Washingtonu muselo být všem známo, ţe Ruská federace bude v Radě bezpečnosti OSN vetovat jakékoliv rozhodnutí i vytvoření mnohanacionálních sil, v nichţ by nebyli zapojeni Rusové. Ševardnadzemu nezbylo, neţ aby podpořil myšlenku, ţe mnohonárodnostní mírové síly v Abcházii pod hlavičkou SNS povede Rusko. Musel se vzdát i myšlenky, ţe by mírové síly byly rozmístěny hlavně na hranicích mezi Ruskem a Gruzií (tedy reálně mezi Ruskem a Abcházií) a poddal se tak tlaku Suchumi i Moskvy, aby byly mírové jednotky dislokovány především na administrativní hranici mezi Abcházií a vlastní Gruzií199.

Na přelomu listopadu a prosince 1993 se poprvé sešly delegace Tbilisi a Suchumi v rámci tzv. Ţenevského procesu, jemuţ předsedal zástupce OSN. Proces byl oficiálně facilitován Ruskou federací, pozorovateli se stala KBSE (po roce 1995 OBSE) a Skupina přátel Generálního tajemníka OSN pro Gruzii. Tento formát měl přispět ke sblíţení stanovisek obou stran a vytvořit platformu k přípravě nových smluvních dokumentů. V roce 1997 byla vytvořena tzv. Koordinační rada a tři pracovní skupiny: k neobnovení násilí, k návratu uprchlíků a vnitřně přesídlených osob a k ekonomickým otázkám. Tato iniciativa, jakkoliv se zdálo, ţe můţe přinést pozitivní výsledky, se však nakonec ukázala jako vcelku neproduktivní. Její fungování bylo přerušeno v roce 2001 v důsledku obstrukce abcházské strany a obnoveno aţ v roce 2006.200

V dubnu 1994 byla na čtyřstranné schůzce201 podepsána Smlouva o dobrovolném návratu utečenců a interně přesídlených osob, jeţ se poprvé zabývala

199 Tamtéţ

200 International Crisis Group, Europe Report No. 176, poznámka č. 55, http://kms1.isn.ethz.ch/serviceengine/Files/ISN/23764/ipublicationdocument_singledocument/ABD4CC C3-76CE-4538-9597-5E08DB9D7018/en/176_abkhazia_today.pdf

201 Gruzie, Abcházie, Ruská federace a Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR)

99 osudem civilistů, kteří byli v důsledku vojenských akcí nuceni opustit své domovy na území Abcházie (podle současných gruzínských údajů bylo vyhnáno okolo 250 000 etnických Gruzínů202). Tento dokument také obsahuje odvolání na územní celistvost Gruzie. Důleţitou součástí jmenovaného dokumentu bylo rozhodnutí neposkytovat imunitu osobám které bojovaly na straně Tbilisi a byly podezřelé ze spáchání vojenských trestných činů, či je spáchaly, a osobám, které se dopustily zločinů proti lidskosti. Smlouva je v tomto bodě jednostranná a podobný závazek ve vztahu k osobám, bojujícím na straně Suchumi, se zde nenachází. Nutno zde připomenout, ţe se do Abcházie vrátila pouze malá část uprchlíků a vnitřně vysídlených osob (IDPs) a většina z nich do dnešních dnů zůstává ţít na území vlastní Gruzie, často v naprosto nevyhovujících podmínkách, např. v bývalých hotelích, studentských kolejích apod.203

Za aktivního zprostředkování OSN, KBSE a za účasti Ruska od podzimu 1993 do jara 1994 probíhala jednání o dosaţení formálního ujednání, kterým by byl konflikt v Abcházii ukončen. Toto ujednání našlo svoji podobu v Moskevské dohodě, podepsané abcházskou a gruzínskou stranou pod záštitou OSN, KBSE a Ruské federace dne 14. května 1994. Tato dohoda, reflektovaná posléze rezolucí Rady bezpečnosti OSN č. 934204, stanovila podmínky dodrţování zastavení palby na zemi, na moři i ve vzduchu, dále stanovila principy oddělení ozbrojených sil obou stran, kvalifikovala postup stahování jednotlivých druhů zbraní a místa budoucí dislokace, úkoly mírových sil Společenství nezávislých států (SNS), způsob monitoringu, stanovila zeměpisný rozsah bezpečnostní zóny a zóny, v níţ bylo zakázáno rozmístění zbraní (viz Mapa číslo 2).

202 Mezi roky 1994 – 1998 se podle údajů UNHCR vrátilo do Abcházie okolo 50 tisíc lidí, v drtivé většině Gruzínů, kteří měli své domovy v regionu Gali při administrativní hranici mezi Abcházií a vlastní Gruzií; prakticky stejný počet však znovu uprchl v důsledku dalších ozbrojených incidentů v Abcházii v roce 1998; na přelomu tisíciletí se do této oblasti znovu vrátilo několik málo desítek tisíc etnických Gruzínů.

203 Blíţe viz Гарантии по невозобновлению боевых действий: опасения в контексте грузино - абхазских взаимоотношений, коллектив авторов, Тбилиси 2009, ISBN 9789941021596, str. 8 a 9

204 The UN Resolution 934 (1994), http://www.unomig.org/data/934_94.pdf

100 Mapa č. 2

Pramen: International Crisis Group, Russia vs Georgia: The Fallout, Europe Report N°195

101 Příloha této dohody předpokládala vytvoření tzv. Koordinační komise, která měla zasedat v Soči a projednávat, do konečného vyřešení konfliktu, praktické otázky, jako je doprava, energetika, ţivotní prostředí, komunikace apod.205

A tak se, po měsících úporného jednání, tlaku Moskvy a viditelné nechuti západních zemí zabývat se příčnami a důsledky gruzínsko - abcházského konfliktu, na řece Inguri, kudy prochází administrativní hranice mezi vlastní Gruzií a Abcházií, objevilo na 3000 ruských vojáků. K jejich doplnění z řad příslušníků ozbrojených sil dalších členských států SNS nikdy nedošlo206. Příčinou tohoto faktu je jednak tehdejší situace v členských zemích SNS, které po rozpadu SSSR nebyly ve stavu, kdy by mohly hrát (kromě Ruské federace) významnější úlohu na mezinárodním poli a snaţily se spíše upevnit své vnitropolitické postavení, stejně jako jejich obezřetnost vůči „citlivým― aktivitám na území bývalého Sovětského svazu, kde své zájmy aktivně prosazovalo právě Rusko.

Ruská federace od konce roku 1993 velmi usilovala o to, aby její přímé zasahování do válečného konfliktu v Abcházii bylo zapomenuto, a snaţila se hrát seriozní úlohu mírotvorce207. Její postavení stálého člena Rady bezpečnosti OSN i účast v dalších mezinárodních organizacích tomu nahrávalo, nehledě na to, ţe z chování západních států nebylo patrné, ţe by se tomuto příliš protivily. Přes poměrně vstřícnou politiku vedení E. Ševardnadzeho však v moskevských mocenských kruzích přetrvávala vůči Gruzii značná nedůvěra. Ruská Duma např. ještě v roce 1993 odmítla ratifikovat jiţ vzájemně odsouhlasenou Rámcovou smlouvu o přátelství mezi Ruskem a Gruzií, o rok později Rusko odmítlo jiţ parafovanou Dohodu o vojenské spolupráci208.

205 Plné znění Moskevské dohody viz Letter Dated 17 May 1994 prom the Permanent Representative of Georgia to the United Nations Addresses to the President of the Security Council, http://www.undemocracy.com/S-1994-583.pdf

206 Dohoda o vytvoření Společenství nezávislých států byla přijata dne 8. prosince 1991, text viz Соглашение о создании Содружества Независимых Государств, http://cis.minsk.by/main.aspx?uid=176

207 Rusko např. podpořilo rozhodnutí 12 členských zemí SNS, které v lednu 1996 přijaly ekonomické sankce vůči Abcházii s deklarovaným cílem omezit její separatistické tendence. Sankce se však vztahovaly pouze na státní subjekty, jejich dopad byl proto prakticky nulový. Ruská federace tyto sankce jednostranně odvolala v březnu 2008.

208 viz Гарантии по невозобновленою боевых действий: опасения в контексте грузино - абхазских взаимоотношений, op. cit., str. 10.

102 Polovina devadesátých let minulého století probíhala ve znamení dalších pokusů o politické řešení gruzínsko abcházských vztahů. Výsledkem byl Protokol o gruzínsko – abcházském uspořádání, který předpokládal federalizaci Gruzie za účasti Abcházie, jako jednoho ze subjektů federace (dohodnutý 22. červenec 1995)209. V létě roku 1997 pak byl předběţně odsouhlasen další, stejně se nazývající dokument, Protokol o gruzínsko – abcházském uspořádání, v tomto případě označovaný jako „dokument Primakova―210. Ani jeden z těchto dokumentů však nebyl oficiálně přijat, první z nich, z roku 1995, odmítla abcházská strana, druhý, Primakovský, pak odmítlo Tbilisi.

V květnu 1998 došlo v oblasti abcházského Gali k násilnostem, jejichţ iniciátory byly nelegální gruzínské vojenské formace, které přešly z území vlastní Gruzie. Tyto formace měly jednak krajně nacionalistický, protiabcházský politický program, jednak jednaly čistě jako loupeţnické bandy. V reakci na jejich řádění vyslalo Suchumi do Gali příslušníky svých milicí, kteří nejen ţe vyhnali tyto loupeţivé oddíly, ale také desítky tisíc gruzínských navrátilců. Odhaduje se, ţe v důsledku ozbrojených sráţek bylo vyrabováno a zničeno na 1500 domů a byla poničena velká část místní infrastruktury211.

V reakci na tyto události bylo 25. května 1998 v Gagře podepsán další dokument mezi abcházskou a gruzínskou stranou – Protokol o zastavení palby, oddělení ozbrojených formací a garancích o nepřijatelnosti silových akcí. Abcházská strana se v něm zavazuje nepodnikat protiprávní silové kroky proti civilnímu obyvatelstvu regionu Gali a Tbilisi se zavazuje přijmout všechny efektivní kroky s cílem zabránit pronikání ozbrojených skupit na území Abcházie. Tento dokument však málo co změnil na osudech těch gruzínských rodin které v Gali ztratily v důsledku bojů gruzínských band a abcházské milice své majetky a byly nuceny v obavách o svůj ţivot znovu opustit své domovy212.

209 Tamtéţ, příloha č. 1

210 Tamtéţ, příloha č. 2

211 viz Report of the Security Council to the General Assembly, (covering the period from 16 June 2000 to 15 June 2001) str. 358, 509, 527, http://daccess-dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N01/544/35/PDF/N0154435.pdf?OpenElement

212 Гарантии по невозобновленою боевых действий: опасения в контексте грузино - абхазских взаимоотношений, op. cit., str. 12

103 Abcházské vedení, byť prakticky po celou dobu poválečného období sledovalo politiku dosaţení mezinárodního přiznání nezávislosti Abcházie, formální kroky skoro po celé 90. roky minulého století s tímto cílem nepodnikalo. Aţ 12. října 1999 byl v Suchumi přijat Protokol o státní nezávislosti Republiky Abcházie, který navázal na Deklaraci Nejvyššího sovětu Abcházie o státní suverenitě přijatou 25. srpna 1990. S odvoláním na vůli lidu, projevenou v referendu, a na „mezinárodní dokumenty― byla vyhlášena státní nezávislost Republiky Abcházie. OSN, OBSE a všechny státy světa byly vyzvány, aby tuto nezávislost uznaly213. Nestalo se tak a uvedený protokol zůstal, aţ do podzimu 2008, kdy Abcházii uznalo po srpnové válce Rusko, pouze deklarací.

Poměrně značné naděje byly vkládány v dokument nazvaný Principy rozdělení kompetencí mezi Tbilisi a Suchumi, podpořený jiţ v rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1393214 dne 31. ledna 2002 (tyto principy jsou téţ zvány „dokument Bodena―215). Ani abcházská, ani gruzínská strana však nepřijala tento dokument k posouzení, neboť obě k němu měly a priori výhrady. Pro Abcházii byla nepřijatelná pasáţ, hovořící o tom, ţe hranice Gruzie, schválené 21. prosince 1991, nemohou být změněny, pokud se tak nestane v souladu s ústavou státu Gruzie. Dále se abcházská strana postavila proti formulaci návrhu Bodena, ţe by ústava Abcházie, za jejíţ základ by bylo moţné vzít abcházskou ústava z 26. listopadu 1994, měla být změněna v souladu se smlouvou o rozdělení pravomocí mezi Tbilisi a Suchumi, jak je to stanoveno federativní dohodou. Gruzínská strana pak nesouhlasila s pasáţí dokumentu, který předpokládal, ţe Abcházie bude mít uvnitř Gruzie zvláštní status a takto by měla být změněna také ústava Gruzie. I tento pokus o právní a politické vyřešení abcházsko – gruzínských vztahů skončil bez výsledku.

Jak jiţ bylo uvedeno, v důsledku války v Abcházii bylo okolo 250 000 lidí, v drtivé většině gruzínské národnosti, vyhnáno, tisíce lidí, jak vojáků, tak civilistů, nalezlo v tomto konfliktu smrt. Aţ na region Gali, přiléhající na jihu Abcházie k vlastní

213 Акт о государственной независимости Республики Абхазия, http://www.abkhaziagov.org/ru/state/sovereignty/independence.php

214 UN Resolution 1393 (202), http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N02/238/65/PDF/N0223865.pdf?OpenElement

215 Německý diplomat, velvyslanec Dieter Boden , mimo jiné byl v letech 1999 – 2002 zvláštním představitelem generálního tajemníka OSN pro Abcházii. Samotný text dokumentu viz The Principles for Division of Competences Between Tbilisi and Sukhumi, Office of the State Minister for Reintegration, http://smr.gov.ge/en/abkhazia/documents/bodens_document

104 Gruzii, který je většinově obýván etnickými Gruzíny, byl od nich celý prostor separatistického regionu etnicky vyčištěn. Jakkoliv Rada bezpečnosti OSN, včetně Ruské federace, ve svých rezolucích ohledně Abcházie aţ do druhé poloviny roku 2008 explicitně stvrzovala územní celistvost Gruzie, Abcházie (podobně jako poměrně značná část Jiţní Osetie), zůstávala mimo kontrolu ústřední vlády v Tbilisi a tato území byla plně řízena de facto orgány separatistických reţimů.

Politických setkání a jednání obou stran konfliktu i dokumentů, připravených jak jimi společně, tak členy mezinárodního společenství, bylo od uvedené války mnoho. Reálné výsledky však nelze označit ani za minimální. Potíţ spočívala v tom, ţe obě strany sledovaly zcela protichůdné zájmy a cíle. Zatímco se Suchumi snaţilo získat na mezinárodním poli podporu uznání nezávislosti Abcházie, Tbilisi naopak usilovalo o potvrzení územní celistvosti Gruzie, včetně separatistických regionů. V tomto smyslu výsledek války v letech 1992 – 1993 skončil pro obě strany vyrovnaně – Gruzie v mezinárodních dokumentech, zejména v rezolucích Rady bezpečnosti OSN, získávala verbální podporu pro svůj poţadavek zachování územní celistvosti země, Abcházie však reálně působila zcela nezávisle na vedení v Tbilisi. Oběma stranám tedy šlo o to, aby tento výsledek války i v politickém a mezinárodně právním smyslu „převáţily― na svoji stranu.

Trvalé řešení konfliktu nebylo moţné uskutečnit bez rozsáhlých ústupků na jedné, či druhé straně (ideálně na obou stranách), k tomu však ani Suchumi, ani Tbilisi nebylo ochotno. Mezinárodní společenství bylo zapojeno do celého procesu, chyběl však jeho dostatečně silný zájem na tom, aby obě strany k dohodě dovedlo. Ambivalentní úlohu při tom hrálo Rusko, které vystupovalo v roli garanta míru v konfliktním regionu, účastnilo se aktivně všech debat, diskusí a jednání, dokonce podpořilo kroky, které jasně směřovaly proti zájmům abcházského separatistického vedení, na druhou stranu však nedopustilo nic z toho, co by přivedlo k rychlému a konečnému vyřešení tohoto problému.

Situace okolo Abcházie byla pro Rusko výhodná – bylo to právě ono, které podstatnou měrou rozhodovalo o dění v oblasti Jiţního Kavkazu. Tohoto si bylo vědomo politické vedení Gruzie a po celou dobu se snaţilo o co nejrozsáhlejší internacionalizaci zahraniční přítomnosti, zejména vojenských mírových sil, zcela monopolizovaných Ruskem. To se však opíralo o rezoluci Rady bezpečnosti a současně

105 vyuţívalo svého vlivu uvnitř Společenství nezávislých států, jejíţ členové se nikdy neodváţili vznést myšlenku o zapojení dalších států SNS do činnosti mise a konec konců o to neměli ani zájem. Těmto státům fakt, ţe se v Abcházii angaţuje Rusko a tudíţ se na fungování a financování mise nemusejí podílet, zcela vyhovoval. Po Jiţní Osetii se i v Abcházii vytvořila situace, označovaná jako „zamrzlý konflikt.―

Tato situace trvala aţ do roku 2008, kdy v srpnu vypuklo ozbrojené střetnutí mezi Tbilisi a Jiţní Osetií, které se během několika hodin rozšířilo v gruzínsko – ruskou pětidenní válku. Ruská federace za podpory a plné spolupráce de facto úřadů Abcházie pak vyuţila situace, vojensky vstoupila na území Abcházie a změnila status quo na jejím území, coţ byl jen předstupeň k uznání nezávislosti Abcházie (a současně i Jiţní Osetie) Ruskou federací dne 26. srpna 2008.

Na místě je připomenout, ţe Česká republika důsledně zastávala a zastává pozici podporující územní celistvost Gruzie a její suverenitu v rámci mezinárodně uznaných hranic, tedy pozici, která je vlastní nejen Evropské unii a USA, ale i drtivé většině dalších států světa, s výjimkou Ruska, Nikaragui, Venezuely a souostroví Nauru.

Oslabení Tbilisi v důsledku ozbrojeného konfliktu mělo své důsledky nejen v samotné Abcházii, ale téţ na území vlastní Gruzie. Zviad Gamsachurdia v září 1993 vycítil šanci na návrat k moci. Ve značně nepřehledné situaci, která v Abcházii a dalších částech západní Gruzie panovala, se vrátil do země a v rodném kraji Samegrelo opět začal organizovat své stoupence. O zbraně v té době nebyla v Gruzii nouze, navíc se Zviadistům podařilo odzbrojit některé gruzínské vládní jednotky. Cílem Gamsachurdii bylo upevnit kontrolu nejprve v Samegrelu a poté v celé zemi. Ševardnadze vycítil, jaké nebezpečí hrozí ze strany svrţeného protivníka, a nezbývalo mu, neţ se obrátit k jediné síle, která byla schopna efektivně vojensky proti Zviadistům zasáhnout, k Rusku.

Ruské jednotky se přesunuly do západní Gruzie během několika týdnů a zajistily průchodnost vlaků po klíčové ţeleznici protínající Gruzii z východu na západ. Dne 22. října 1993 byla zahájena operace, při níţ gruzínská vojska za podpory ruských jednotek převzala kontrolu nad většinou Samegrela. Ruský námořní výsadek zajistil klíčový přístav Poti a zabránil tamějším Zviadistům, aby se připojili

106 k protiútoku na gruzínské a ruské pozice. Dne 4. listopadu byla protrţena obranná linie vzbouřenců u správního střediska regionu Zugdidi, které o dva dny později padlo. Gamsachurdia stačil město opustit a skrýt se v horské vesnici Chibula, kde byl 31. prosince 1993 nalezen mrtev. Byl pohřben nejprve v obci Dţichaškari, později byly jeho ostatky převezeny do Grozného v Čečně. V dubnu 2007 se ostatky Z. Gamsachurdii vrátily do Gruzie, kde byly uloţeny v rodinné hrobce v Tbilisi216.

O příčinách smrti prvního prezidenta svobodné Gruzie Zviada Gamsachurdii se dodnes vedou diskuse. Oficiální verze byla sebevraţda, dodnes je však řada lidí přesvědčena, ţe byl zavraţděn. Krátce po svém zvolení prezidentem Gruzie Michail Saakašvili 26. ledna 2004 rehabilitoval Zviada Gamsachurdiu a jeho stoupence, aby tak „ukončil nejednotnost ve společnosti― země217. V roce 2009 gruzínský parlament souhlasil s otevřením tohoto případu s cílem nalézt další důkazy o příčinách smrti tohoto politika. Komisi k tomuto účelu sestavenou vede syn prvního prezidenta a poslanec parlamentu Konstantin Gamsachurdia218.

Působení Z. Gamsachurdii v čele státu je značně kontroverzní. Nemalou měrou přispěl k obnovení samostatnosti státu a svoji nespornou morální autoritou z dob dlouhých desetiletí disentu v Sovětském svazu pomohl Gruzii krátce po dosaţení samostatnosti získat i uznání na mezinárodní scéně. Jeho autoritářské sklony a katastrofální národnostní politika však přivedla k tragickým důsledkům, které pociťuje země dosud. Svým posledním krokem, snahou o ozbrojený návrat k moci na podzim 1993, výraznou měrou pomohl abcházským nacionalistům získat kontrolu nad Suchumi a celou provincií, neboť jeho jednotky blokovaly značnou část vojenské síly Ševardnadzeho.

216 EDILASHVILI Maia. Zviad Gamsakhurdia's Remains Finally Back on Georgian Soil, Georgian Times, 4.5.2007, v angličtině vychází jako týdenník, http://www.geotimes.ge/index.php?m=home&newsid=3797

217 Georgia 's New President Pushes Unity Bid, The Central Asia-Caucasus Analyst, http://www.cacianalyst.org/?q=node/1842

218 Viz GIORGADZE, Igor. was the person with the most interest in seeing Zviad Gamsakhurdia dead, Georgian Times, February 15, 2010

107 Angaţovanost Evropské unie po konfliktech v Gruzii 90. let

V počátečním období války v Jiţní Osetii a Abcházii, ani v létech bezprostředně po nich následujících nebyla angaţovanost evropských struktur příliš patrná. Evropská unie začala hrát roli v jihoosetinských a abcházských záleţitostech aţ o dost později a v jiných formátech, neţ tomu bylo v případě OSN a KBSE/OBSE. Přesto vklad Evropské unie nebyl a do dnešního dne není v ţádném případě zanedbatelný.

Roli EU zcela pregnantně vystihli autoři studie International Crisis Group, kdyţ napsali: „ EU se obecně mnohem lépe cítí v oblasti post-konfliktní obnovy a roli budovatelů míru, před přímým zapojením do řešení konfliktů byla ostraţitá. Přesto můţe nabídnout přidanou hodnotu k úsilí OSN a OBSE. Má k dispozici politické a ekonomické instrumenty, aby mohla poskytnout stimuly a vyuţít vůči stranám konfliktů prostředků podmíněností, pokud se rozhodne být přímo zapojena v probíhajících jednáních―.219

V devadesátých letech se aktivity EU vůči Jiţnímu Kavkazu odehrávaly přibliţně ve stejném duchu, jako byl její postup vůči dalším zemím a regionům post- sovětského prostoru. V letech 1992 – 2004 poskytla Evropská unie Gruzii humanitární pomoc prostřednictvím kanceláře ECHO (Humanitární kancelář Evropské komise) a potravinovou pomoc prostřednictvím Programu potravinové bezpečnosti, to vše ve výši 168 milionů Euro.

Gruzie byla také zařazena do programů Technické pomoci zemím Společenství nezávislých států (tzv. programy TACIS, zahájené pro Rusko a další nástupnické státy SSSR v roce 1991). V letech 1992 – 2004 obdrţela Gruzie v rámci programů TACIS celkem 111 milionů Euro. Prostředky vydělené Gruzii v období 1992 – 2004 z Evropského zemědělského garančního a dozorového fondu představovaly částku 62 milionů Euro.220 V roce 2001 byla Evropskou komisí pro Gruzii zformulována strategie (Country Strategy Paper - CSP) pro období 2002 – 2006.221

219 Conflict Resolution in the South Caucasus, the EU´s Role, International Crisis Group, Europe Report No. 173, http://www.conflictprevention.net/library/documents/europe/flict_resolution_south_caucasus_cpp.pdf

220 Všechny na tomto místě přivedené finanční údaje viz Conflict Resolution in the South Caucasus, the EU´s Role, op. cit.

108 V roce 1996 nabídla Gruzii, podobně jako ostatním dvěma státům regionu (Arménii a Ázerbájdţánu) Dohodu o partnerství a spolupráci (Partnership and Cooperation Agreement – PCA), která vstoupila v platnost v roce 1999222. Zpočátku byla Gruzie (podobně jako její dva zakavkazští sousedé) vyloučena ze seznamu států, s nimiţ Evropská unie chtěla rozvíjet posílenou spolupráci v rámci tzv. Evropské sousedské politiky (European Neighborhood Policy – ENP). Teprve v prosinci 2003, v předvečer velkého rozšíření EU o deset nových zemí, přijala Evropská komise rozhodnutí doporučit zařazení Gruzie (a Arménie s Ázerbájdţánem téţ) do ENP223.

Od druhé poloviny devadesátých let se Evropská Unie primárně zaměřuje na sféru ekonomiky a pomoc při obnově válkou poničeného hospodářství v zóně konfliktu. Podle údajů Delegace Evropské komise v Tbilisi (v současnosti Delegace Evropské unie), v letech 1998 – 2007 Evropská unie vydělila na rehabilitační programy celkem ekvivalent 7,5 milionů Euro, přičemţ největší část finančních prostředků v tomto období byla vydělena v letech 1998 – 2002, dohromady 5 milionů Euro224.

Za finanční prostředky EU probíhala v Jiţní Osetii v letech 1998 - 2001 rekonstrukce vodovodních řadů, rozvodu pitné a uţitkové vody a úpravny pitné vody v Cchinvali, obnova zemědělských zavlaţovacích systémů, opravy škol, rekonstrukce elektrorozvodné sítě a pomoc místním zemědělcům při vytváření profesních sdruţení a druţstev. V druhé fázi, trvající do konce roku 2002, byly finanční prostředky EU vyuţity k rekonstrukci ţelezniční a silniční sítě, zejména spojení z a do Cchinvali, dále elektrické rozvody a plynofikace tohoto správního střediska. Obdobné projekty pokračovaly i v dalších letech225.

221 Tato strategie byla pro Gruzii pozměněna jiţ v roce 2003, byla ambicióznější a obsaţnější v porovnání s podobnými dokumenty zpracovanými pro Arménii a Ázerbájdţán. Důvodem byla bezpečnostní situace v Gruzii. Podrobněji viz Conflict Resolution in the South Caucasus, the EU´s Role, op. cit.

222 Text Dohody o partnerství a spolupráci EU s Gruzií viz Partnership and Cooperation Agreement between the European Communities and their Member States, of the one part, and Georgia, of the other part; EUR-Lex; http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:21999A0804%2801%29:EN:NOT

223 Podrobněji k dané problematice ve vztahu ke Gruzii viz ENP in Georgia, http://www.enp.ge/

224 Delegation of the European Union to Georgia, Overview of EC Assistance in Abkhazia & South Ossetia, http://www.delgeo.ec.europa.eu/en/programmes/rehabilitation.html

225 Tamtéţ

109 Od roku 1998 byl v Jiţní Osetii zahájen Ekonomický rehabilitační program v zóně konfliktu, na který Evropská komise vydělila v první fázi 3,5 milionů ECU, na druhou fázi 1,5 milionů Euro a na třetí fázi 2,5 milionů Euro.226 Od roku 2001 se EU také spolupodílela na financování činnosti Společné kontrolní komise prostřednictví grantu poskytnutého OBSE.227 Vedle této pomoci Evropská komise také poskytla financování ve výši 155 tisíc Euro Mezinárodnímu institutu pro strategická studia ve Velké Británii (UK International Institute for Strategic Studies), který zorganizoval tři neformální schůzky v rámci osetinsko – gruzínského dialogu.228

V roce 2003 se Evropská unie rozhodla aktivněji zapojit i do politického řešení konfliktu v Jiţní Osetii i dalších konfliktů v regionu a jmenovala svého prvního zvláštního představitele pro oblast Jiţního Kavkazu.229 Stal se jím finský diplomat Heikki Talvitie230. Zvláštní představitel EU pravidelně navštěvuje země regionu i další relevantní země a regiony, jedná s místními politickými činiteli (jak vládními, tak opozičními), zástupci nevládního a civilního sektoru, významnými novináři a intelektuály, konzultuje téţ se zástupci členských států EU působícími trvale v hlavních městech jihokavkazských a dalších zemí. Organizační a technickou podporu nalézá u Delegace Evropské unie.

Abcházie po dlouhou dobu nestála v centru pozornosti Evropské unie, ta se ještě více omezila v důsledku násilností, které v této oblasti, zejména v regionu Gali, propukly v roce 1998. Větší angaţovanost Evropské unie v Abcházii začíná aţ kolem

226 Podrobněji viz Delegation of the European Union to Georgia, South-Ossetia – Completed and Ongoing Projects, http://www.delgeo.ec.europa.eu/en/programmes/Osetia.htm#Osl

227 Tamtéţ

228 Tisková zpráva z první expertní schůzky ve slovinském městě Brdo, Пресс-Релиз из встречи в рамках проекта Грузино-Осетинского Диалога, Брдо, 18 марта 2005 года, http://www.iiss.org/EasysiteWeb/getresource.axd?AssetID=644&type=Full&servicetype=Attachment

229 Rozhodnutí Rady Evropské unie ve znění z roku 2003 viz Council Joint Action 2003/496/CFSP of 7 July, 2003 concerning the appointment of an EU Special Representative for the South Caucasus, Official Journal of the European Union, 8.7.2003, http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2003:169:0074:0075:EN:PDF;

V současnosti platné znění rozšířeného mandátu, přijaté v roce 2005 viz Council Joint Action 2005/100/CFSP of 2 February 2005 extending the mandate of the Special Representative of the European Union for the South Caucasus, Official Journal of the European Union, 4.2.2005, http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2005:031:0074:0074:EN:PDF

230 Po němţ byl v roce 2006 jmenován do této funkce švédský diplomat Peter Semneby, který ji vykonává dodnes.

110 poloviny prvního desetiletí nového milénia. Výjimkou byl program Humanitární kanceláře Evropské komise (ECHO), na jehoţ základě byla Abcházii v letech 2002 – 2003 poskytnuta pomoc ve výši dvakrát 2 miliony Euro.231

Vývoj v Adţárii po obnovení samostatnosti Gruzie

Adţárie, jihozápadní část Gruzie, byla od 16. století (s krátkými přestávkami) pod kontrolou Otomanské říše. Devatenácté století a rusko – turecké války přinesly změny i do tohoto kraje. Berlínský kongres 1878 potvrdil ruskou kontrolu nad tímto územím a prohlásil správní středisko Batumi za Porto Franco. Tento přístav se stal jedním z klíčových průmyslových měst Zakavkazska a hrál důleţitou úlohu v dopravě ázerbájdţánské ropy dále do Evropy232. Na konci první světové války Batumi, jak jiţ bylo uvedeno, krátce okupovali Britové, po prosazení bolševiků byla Adţárie zahrnuta do sovětské Gruzie.

Jakkoliv byl na začátku 20. století v Adţárii stále patrný poměrně silný vliv muslimské víry, roky sovětské moci, důraz na ateistickou výchovu i příliv nového obyvatelstva z dalších krajů Gruzie i jiných sovětských republik poměrně zřetelně změnily celý obraz. Na konci téhoţ století by jiţ málokdo hledal v Adţárii ţivý islám v tom smyslu, jak jej dnes známe třeba z Blízkého Východu, o Íránu ani nemluvě. Víra se sice udrţela, ale především se zachovaly zvláštní tradice, zůstala některá pro ostatní Gruzii netypická jména, ukazující na dávnou osmanskou přítomnost.

Toto území vzhledem ke svému zvláštnímu historickému vývoji svým způsobem skutečně tvoří region, který se svými tradicemi a dějinnými zkušenostmi poněkud odlišuje od dalších krajů Gruzie. Dokládá to malá scénka z první návštěvy tehdy nově zvoleného vůdce Gruzie Zviada Gamsachurdii v roce 1989 v Batumi. Na

231 K angaţovanosti ECHO a k pomoci Evropské unie Abcházii v dalších letech viz Delegation of the European union to Georgia, Abkhazia - Ongoing Projects, http://www.delgeo.ec.europa.eu/en/programmes/Abkhazia.htm#Osl

232 Poměrně málo se ví, ţe velkou zásluhu o rozvoj Batumi mají rodiny Nobelů a Rothschildů, které do nástupu bolševiků kontrolovaly ropný průmysl v Zakavkazsku a vytvořily z Batumi jeden z největších ropných terminálů té doby. V Batumi je dnes otevřeno Muzeum bratří Nobelů – Ludvíka a Roberta, jejichţ třetím bratrem byl světově známější Alfred. Podrobněji k tomu tématu viz Nobel Brothers and the Capitalist Oil Boom in Pre-Communist Russia, Biot Report No. 483, November 30, 2007, http://www.semp.us/publications/biot_reader.php?BiotID=483

111 masovém mítinku emotivně zvolal: „Adţárci! Pamatujte, ţe jste Gruzíni!― Na coţ se mu od místních dostalo ironické odpovědi: ―Tak ty o tom také máš pochybnosti?―233

Pozice Adţárie jakoţto součástí Gruzie byla potvrzena Karskou dohodou z roku 1923, která byla podepsána mezi sovětskými vládami Arménie, Ázerbájdţánu a Gruzie na jedné straně a Turecka na straně druhé. Dohoda v článku VI zajišťovala Adţárii správní autonomii, kterou Sovětský svaz respektoval po celou dobu svého trvání, a to dokonce bez ohledu na to, kdo zrovna seděl v Tbilisi či v moskevském vedením. Tato praxe přeţila „věčné časy― komunismu a pokračovala i po získání samostatnosti Gruzínské republiky. V období SSSR fungovala praxe obsazování vysokých státních a stranických funkcí podle národnostního klíče. Jak vzpomínají pamětníci, jestliţe musel být v Kachetii prvním tajemníkem oblastního výboru strany Kachetinec a v Gurii – Gurijec, pak musel být v Adţárii nejvyšším představitelem komunistické strany samozřejmě Adţárec a jeho zástupce Adţárec zase být nesměl. Naproti tomu Městský výbor strany v Batumi nemohl vést Adţárec, ale mohl zastávat pouze funkci místopředsedy. Vše nadiktované a schválené nejen z Tbilisi, ale i z Moskvy. Tradice a zvyky se v Gruzii překonávají obtíţně, dokonce i po vytvoření samostatné republiky.

Rozpad Sovětského svazu a příchod nové moci proběhl v Adţárii bezbolestně. Tisíce demonstrujících za samostatnost procházely v roce 1991 centrem Batumi a nenaráţely na odpor ani do té doby vţdy pilné a vnímavé milice, ani stranických a státních orgánů. Vítězství Zviada Gamsachurdii v prezidentských volbách však zdaleka automaticky neznamenalo jeho vítězství v lokálních podmínkách. Zkušení sovětští aparátčíci velmi rychle pochopili směr větru a od kormidla se hned tak odehnat nenechali. Platí to dvojnásob o předsedovi Nejvyššího sovětu Adţárie Tengizu Chachvovi, který, „zcela náhodou―, byl i prvním tajemníkem oblastního výboru KSSS234. Tomu se, alespoň načas, podařilo zůstat akceptovatelným jak pro nenadále se objevivší pouliční „revolucionáře―, tak i pro staré soudruhy. Ne však nadlouho. Tehdejší první tajemník Šauchevského okresního výboru strany, potomek význačných

233 After the fall: 1989 and the future of freedom, edited by KAVTSIAFICAS, Georgie. Routledge 2001, ISBN 0415030293, str. 108

234 O tom, ţe se Chachva přes všechny zákruty svého ţivota přeci jen snaţil zůstat slušným člověkem, svědčí fakt, ţe byl o mnoho let později zbaven funkce zástupce předsedy Fondu federálního majetku Ruské federace, neboť snad jako jediný státní úředník odmítl vystoupit se svědectvím proti M. Chodorkovskému a jeho spoluobviněným.

112 gruzínských kníţat Joseb Chimšiašvili se rozhodl, ţe čas, kdy jeho starodávný rod musí opět převzít vedení Adţárie do svých rukou, právě nastal.

Zviad Gamsachurdia nepodpořil ani jednoho se stranických soků, hledal mezi Adţárci svého vlastního kandidáta. Nakonec vsadil na Aslana Abašidzeho, člena váţené adţárské muslimské rodiny235. Půvab tohoto řešení spočíval v tom, ţe i Abašidze byl příslušník starodávného místního kníţecího rodu, svými zásluhami před zemí a lidem v ničem neustupující kníţecí minulosti soudruha prvního tajemníka Chimšiašviliho. Jediný problém spočíval v tom, ţe Aslan Abašidze nebyl členem Nejvyššího sovětu Adţárie, ale kdo by se v takové historické chvíli zabýval maličkostmi, zejména, kdyţ to byl kandidát prezidenta. Nejvyšší sovět zvolil Aslana dne 22. dubna 1991 za svého nového vůdce236. Jeho zástupcem se stal představitel nové postsovětské revoluční vrstvy, bývalý stalinista a poté politický vězeň Nodar Imnadze. Mezi prvními kroky, které čerstvé vedení Adţárie udělalo, patřilo přejmenování bývalých ulic Lenina a Stalina v centru Batumi na ulice Konstantina Gamsachurdii (otce Zviada) a Memeda Abašidzeho (otce Aslana)237.

Abašidze byl člověk velmi zběhlý, vţdyť nikoliv nadarmo byl do svého adţárského angaţmá v Tbilisi náměstkem ministra bytového hospodářství Gruzie. Na první pohled tato funkce nezní nijak důleţitě, ale to pouze do chvíle, kdy si uvědomíme, jaké záleţitosti takovéto ministerstvo řídilo a kontrolovalo. Mělo pod svým dohledem všechny „druţstevní― a polosoukromé výrobní a obchodní organizace, kterých se v době perestrojky v Sovětském svazu vyrojilo na tisíce. A kaţdá taková organizace potřebovala od ministerstva řadu razítek, potvrzení, povolení a podobných dokumentů, jejichţ vydávání se řídilo, jak jinak, ochotou ţadatelů podělit se s příslušnými úředníky o plody své práce.

Gamsachurdia výběrem Abašidzeho sledoval jednu ze svých nacionalistických linií – přál si postupně zlikvidovat adţárskou autonomii a zařadit tento kraj plně pod

235 History of , http://www.statemaster.com/encyclopedia/History-of- Adjara#Adjaria_under_Aslan_Abashidze

236 Gruzínským zvykem je neformálně oslovovat jen křestním jménem, dokonce i nejvyšší představitele země, aniţ to má pejorativní nádech. O řadu let později proto znělo náměstími Tbilisi volání: „Ať ţije Míša―.

237 ВАСАДЗЕ Гела, op. cit.

113 správu Tbilisi. K tomu si vybral heslo boje s islámem. Abašidze ale velmi záhy seznal, ţe by bylo nelogické řezat pod sebou dobře rostlou větev, s Gamsachurdiou se rozkmotřil a záhy po svém příchodu k moci zahájil kampaň proti všem nepřátelům islámu. Jeho nejbliţším spolupracovníkem v této kampani, která nepředstavovala nic jiného, neţ snahu o upevnění vlastního politického postavení a s islámem v zásadě neměla nic společního, byl právě Imnadze238.

Jejich vzájemný vztah však byl problematický od samotného počátku. Imnadze si začal dělat větší nároky na podíl na moci, neţ bylo Abašidzemu milé. Ale i tento problém se velmi záhy vyřešil. Dne 30. dubna 1991 postihlo Gruzii rozsáhlé zemětřesení, které vyhnalo na několik dnů obyvatele Batumi z jejich domovů. Nehledě na zemětřesení pokračovaly i organizované mítinky proti omezování náboţenských svobod. Tehdy celé centrum uslyšelo z budovy Nejvyššího sovětu výstřely a velmi rychle se rozšířila novina, ţe Imnadze byl zabit. Očití svědkové později vypověděli, ţe Imnadze vešel, značně podroušen, do pracovny Abašidzeho a vypálil jeho směrem dávku ze svého samopalu. Evidentně se nestrefil. Dále se výpovědi liší: někteří tvrdí, ţe byl hned nato zabit samotným Aslanem, který ke svému revolveru také neměl daleko, jiní se domnívají, ţe Imnadzeho nejprve ranila ochranka a Abašidze jejich dílo jen dokončil. Abašidze ani nikdo další však obviněn nebyl a dokonce i po převzetí moci M. Saakšvilim prokuratura nic nezměnila na závěru, ţe se jednalo o nutnou sebeobranu239. Faktem však je, ţe Aslan Abašidze od okamţiku střetu s Imnadzem ţil v neustálém strachu o svůj ţivot, aţ fanaticky upevňoval vnitřní bezpečnost a stále více se začal opírat o mocenské orgány, především o všemocnou státní bezpečnost.

Relativně krátce po svém zvolení nejvyšším představitelem Adţárie se Abašidze rozkmotřil se svým příbuzenstvem a od té doby se spoléhal výhradně na rodinu své manţelky. Jednalo se o případ bratrů Tamaze a Tengize Asanidzeových, kteří díky příbuzenskému vztahu s Abašidzem zastávali v místních orgánech významné funkce. Aslan je obvinil z pokusu o puč a nechal je odsoudit na doţivotí. Zatímco Tengiz se

238 Абашидзе Аслан Ибрагимович, http://www.osadchuktoday.ru/site/storyz/абашидзе-аслан- ибрагимович

239 ВАСАДЗЕ, Гела, op. cit

114 dočkal propuštění po příchodu M. Saakašviliho, jeho bratr takové štěstí neměl – zemřel v prosinci 1999 ve vězení240.

Ministerstvo státní bezpečnosti, klíčový úřad k zajištění Aslanovy osobní moci, vedl bratr jeho ţeny Soso Gogitidze. Ten rozšířil síť informátorů a donašečů a stíhal sebemenší projevy neloajality ke svému chlebodárci. V té době k postihu stačila i nevinná anekdota a viník byl minimálně bez práce. O vlivu ministra státní bezpečnosti se přesvědčil i další z mocných, ale, jak se ukázalo, ne dostatečně mocných – ministr vnitra Adţárie Alik Bakuridze. Nepohodl se se svým ministerským kolegou a kdyţ pochopil, ţe prohrál, v obavách o svůj ţivot raději uprchl z Adţárie.241

Abašidze téţ velmi záhy pochopil, ţe pokud má politicky přeţít v podmínkách tehdejší Gruzie, musí si vybudovat vlastní mocenskou základnu. Vytvořil si svoji „armádu―, ozbrojence hrubého zrna, Aslanovi ale bezmezně oddané. Ti zaručovali, ţe se boje občanské války v letech 1991 – 1992 – 1993 Adţárii vyhnuly, coţ nesporně zvýšilo Abašidzeho popularitu mezi obyvatelstvem. V dobách největší slávy dosahoval počet jeho „pretoriánů― na tři tisíce ke všemu odhodlaných bojovníků. Vedle toho zcela kontroloval jednotky gruzínské armády dislokované v Adţárii - 25. brigádu i pobřeţní ochranu včetně hlídkových lodí. Abašidze dokonce řídil i svoji „zahraniční politiku―. Vedle nadstandardních kontaktů s Ruskem se Adţárie v roce 1997 dokonce stala plnoprávným členem Shromáţdění evropských regionů242.

V roce 1992 Aslan Abašidze zaloţil svoji vlastní politickou stranu – Unii demokratické obrody, později, kdyţ upevnil svoji moc v Adţárii a začal pomýšlet na její rozšíření na celé území Gruzie, přejmenovanou na Unii pro znovuzrození Gruzie. Tato strana vydrţela jen do roku 2004243. Hlavní politickou linií Abašidzeho, zejména

240 South Caucasian Human Rights Monitor, December 1999, http://www.itic.org.ge/cipddhr/SCHRM/SCHRM_G_99_3.htm a European Court of Human Rights Rules Against Georgia, 8 April 2004, http://www.civil.ge/eng/article.php?id=6646

241 ВАСАДЗЕ, Гела, op. cit.

242 Blíţe viz Assembly of European Regions, http://www.aer.eu/home/from-the-regions/visiting- cards/region/georgia/ajaria.html; na současných stránkách http://www.aer.eu však jiţ zmínku o Adţárii nalézt nelze

243 Caucasian Knot, http://astrahan.eng.kavkaz-uzel.ru/articles/2954/

115 v počátcích, bylo udrţet si odstup od Tbilisi a nenechat se zatáhnout do problémů s Abcházií a Jiţní Osetií. Těsně po návratu Ševardnadzeho do Gruzie společně s Aslanem vytvořili předvolební blok "Мšvidoba" (Mír), v rámci něhoţ v letech 1992 – 1995 Abašidze podporoval všechna rozhodnutí hlavy státu, hlavně se však věnoval svému pašalíku.

E. Ševardnadze Batumi několikrát za svého působení v čele Gruzie navštívil a vţdy se snaţil najít s Aslanem Abašidze rozumný modus vivendi. Byl si vědom, ţe batumský „Babu―, tedy dědeček, jak jej jeho věrní poddaní s láskou nazývali, je příliš silný, neţ aby se ho podařilo odstranit silou, a ţe přes své autoritativní vládnutí má příliš širokou podporu mezi obyvatelstvem, aby se to podařilo demokratickou cestou.244

Teprve v druhé polovině 90. let začal Aslan více přemýšlet o svém moţném celogruzínském angaţmá. Tehdy se objevily kanceláře jeho politické strany i v dalších regionech země a Abašidze se začal prezentovat jako jediná opoziční síla, která je schopná čelit E. Ševardnadzemu a také jej nahradit. Současně však s prezidentem země udrţoval i nadále kontakty a oba politici si byli schopni vzájemně vyhovět. Aslan působil spíše jako „loajální opozice―, otevřenou podporu Ševardnadzemu projevil zase aţ v roce 2003, těsně v předvečer Revoluce růţí.

Abašidze byl znám svými dobrými vztahy s Ruskem, které nad ním v 90. letech jistým způsobem drţelo ochrannou ruku. Tbilisi mělo zato, ţe se Abašidze opíral o podporu velení ruské vojenské základny, která se v té době v Adţárii nacházela, a kritizovalo jej za jeho proruskou orientaci245. Jedním z jeho blízkých podnikatelských partnerů byl například starosta Moskvy Luţkov, který investoval (prostřednictvím stavebních firem své manţelky) v Adţárii poměrně vysoké sumy.

Aslan se ale chtěl prezentovat především jako skutečný internacionalista. Batumská radnice proto vytvořila funkce sedmi zástupců starosty, po jednom za kaţdou národnostní menšinu (vedle zástupce Adţárců zde tedy byl i Rus, Řek, Armén, Abcházec, Kurd i Gruzínec). Menší problém vznikl s představitelem ruské národnosti, neboť vhodný kandidát našel ruské předky jen poněkud hlouběji ve své rodinné historii

244 Hovoříme zde o 90. letech. Na počátku nového milénia jiţ Aslanova pozice nebyla tak neotřesitelná a dále slábla.

245 History of Adjaria, http://www.spiritus-temporis.com/history-of-adjaria/adjaria-under-aslan- abashidze.html

116 a musel se tak na pokyn „shora― přejmenovat podle své babičky, Grigorjev. Jeho hlavním úkolem bylo řídit dopravní problematiku ve městě, jinými slovy zajistit pravidelné placení „dávek― řidiči minibusů - maršrutek a taxíků do Aslanovy pokladny246.

Na rozdíl od vůdců v abcházském Suchumi a jihoosetinském Cchinvali se Abašidze nikdy nesnaţil o vyhlášení nezávislosti či o viditelné odtrţení od zbytku Gruzie. Stačilo mu, ţe si udrţoval značnou míru nezávislosti pro své „podnikatelské― aktivity a ţe se mu Tbilisi, ani nikdo jiný, do jeho záleţitostí nemíchal. Vztahy mezi centrální vládou a Batumi však nebyly vţdy ideální. Abašidze a jeho vedení často odmítalo platit daně do centrálního rozpočtu, kontrolovalo příjmy vybrané na celnici v obci Sarpi (pozemní přechod do Turecka) i z batumského přístavu247. Je na místě připomenout, ţe přechod v Sarpi byl v 90. letech jediným pozemním přechodem do „západní― ciziny, kterým bylo přepravováno obrovské mnoţství gruzínského, ale i ruského přes Gruzii tranzitujícího exportu, v první řadě suroviny. Zpět se dováţelo předraţené maloobchodní a potravinářské zboţí k předprodeji v obchodech po celé zemi. Příjmy z cel šly přirozeně do kapsy „Babu―. Je samozřejmé, ţe „nejvyššímu― zdaleka nedošly všechny peníze, které plynuly z černých zisků na celnici, nebo v přístavu. Úředníci na niţších postech si vţdy něco ponechali a kdyţ uţ to začali přehánět, byli rychle zbaveni funkce a často donuceni „nedoplatky― Aslanovi vrátit. Je však příznačné, ţe téměř nikdy neskončili za mříţemi, aby se nejitřila pozornost veřejnosti vůči systému nelegálních příjmům vytvořenému v Adţárii a konec konců i v celé Gruzii.

Abašidze byl ochoten, alespoň zpočátku, přenechat díl ze svých zisků i obyvatelům svého kraje, kteří za to byli svému chlebodárci patřičně vděční. Dobře si byli vědomi, ţe Aslanova „armáda― je bdělá a rázná, coţ v podmínkách tehdejší Adţárie mohlo znamenat skutečně cokoliv, jen ne nic příjemného. Abašidze si přízeň obyvatel získal i stavbou několika nových mostů, zrekonstruoval hlavní budovu místní university, v přístavu nechal pro děti pracovníků postavit novou školku. Dokonce financoval vytvoření Batumské opery a činnost jak dospělého, tak dětského souboru. V neposlední řadě se zaslouţil o výstavbu hotelového komplexu Oazis. Pamětníci však

246 ВАСАДЗЕ, Гела, op. cit.

247 History of Adjaria, op. cit

117 vzpomínají, ţe dětská školka i budova univerzity prakticky celou dobu vlády Abašidzeho stály prázdné a pouze byly při všech vhodných i nevhodných příleţitostech ukazovány návštěvníkům. Zvenčí.

Doba občanské války v Gruzii byla pro Adţárii obdobím relativního klidu a míru. Po pádu Gamsachurdii, jak jiţ bylo řečeno, v zemi reálně vládli Jezdci a příslušníci Národní Gardy, kteří jednak bojovali v Abcházii, jednak si „přilepšovali― otevřenými loupeţemi kde se dalo. Adţárie se jim zdála lákavým soustem, kde by se dalo najít mnoho, co by stálo za výpravu. Ta však skončila dříve, neţ začala. Na hraniční řece Čoloki, oddělující Adţárii od zbytku Gruzie, Jezdce přivítaly tanky s vojáky řádné armády i bojovníky Aslanovy gardy. Útočníci se proto raději obrátili a nechali autonomní republiku na pokoji. Abašidze tím získal nejen popularitu mezi svým obyvatelstvem, ale dokonce za svůj „podíl na udrţení míru v regionu― obdrţel od prezidenta Jelcina hodnost plukovníka Ruských ozbrojených sil.248 Je příznačné pro tuto dobu, ţe se nikdo nepozastavil nad tím, ţe Abašidze nebyl voják aktivní sluţby a co víc, ani občan Ruské federace. Tento krok jen upevnil „bratrské svazky― mezi Adţárií a Ruskem.

Adţárie doby Aslana Abašidzeho byla částí Gruzie, kde vládla vlastní pravidla a zákony. Přesto se zvenčí mohla zdát, zvláště v porovnání se zbytkem země, vcelku stabilním ostrůvkem, který byl mohl přitáhnout řadu zajímavých investic. Jakmile však investoři prohlédli zdejší zkorumpované podnikatelské prostředí a nemilosrdný systém dávek určených hrstce vyvolených, drtivá většina z nich se velmi rychle stáhla. Pamětníci tvrdí, ţe kaţdý investor se musel zavázat přispívat do Aslanovy osobní pokladny třetinou aţ jednou polovinou svých zisků. Není tedy divu, ţe podnikatelský duch v Adţárii nijak nevzkvétal a dobře fungujících soukromých firem bylo pomálu.

Svůj podíl na zachování anomálního postavení Adţárie mělo, jak jiţ bylo poukázáno, také oficiální Tbilisi. Přestoţe prezidentovi existující situace příliš nevyhovovala, nehodlal ji řešit, neboť se obával, ţe Abašidze má příliš mocné ochránce jak uvnitř Adţárie, tak v Rusku. V Adţárii to byli nejen zkorumpované sloţky společnosti, které se ţivily na úkor státního rozpočtu i otevřenými zlodějinami, ale také velitelé gruzínské armády i velitelé ruské vojenské základny, jejichţ jednotky se na

248 Tento údaj je zveřejněn na Абашидзе Аслан Ибрагимович, http://www.osadchuktoday.ru/site/storyz/абашидзе-аслан-ибрагимович, zatímco Gela Vasadze tvrdí, ţe byl jmenován generál-majorem, viz ВАСАДЗЕ, Гела, op. cit.

118 území Adţárie nacházely. V celostátní politice Ševardnadzemu Aslan tak mnoho nevadil a fakt, ţe u sebe doma vládl rukou ţeleznou, zase příliš prezidentovu demokratickou duši nezatěţoval. Abašidzeho politický konec přinesla aţ výměna na nejvyšších postech v Tbilisi po Revoluci růţí.

Vývoj v Gruzii od poloviny 90. let

Vojenská a bezpečnostní politika Ševardnadzeho

Po poráţce v obou válkách v Jiţní Osetii a v Abcházii se ozbrojené síly Gruzie, nacházely v důsledku těţkých bojů a chyb nejvyššího velení, řízeného ministrem obrany Kitovanim, ve velmi špatném stavu. Muţstvo trpělo nedostatečným výcvikem, špatná součinnost jednotlivých sloţek armády měla tragický dopad na bojeschopnost a ani materiální základna, přes počáteční výhody nad soupeři, nebyla adekvátní. Jak uvádí bezpečnostně vojenský portál globalsecurity.com, „armádní vzpoury a převraty na začátku 90. let jsou zřejmě jednou z příčin stavu gruzínské armády k roku 2000, který byl mizerný i podle post-sovětských standardů―249. Vedení Ševardnadzeho se rozhodlo omezit rizika dalších protestních vystoupení příslušníků ozbrojených sil tím, ţe rozdělilo jednotlivé sloţky pod pravomoc různých ministerstev. Prezident tak vyuţil své dávné zkušenosti z vedení gruzínského ministerstva vnitra za dob Sovětského svazu.

Nejsilnějšími proto byly jednotky právě pod ministerstvem vnitra, které se těšily privilegovanému postavení a byly v mnohem lepším stavu, neţ zcela zanedbaná armáda. Pro příklad: odvod branců v roce 2000 splnil kvóty pouze na 25 procent, vyhýbání se vojenské povinnosti po celá devadesátá léta dosahovalo masových měřítek a v souladu s obecnou situací v zemi byly odvody doprovázeny úplatkářstvím a spoléháním na osobní konexe. Kdo měl peníze, nebo vlivného příbuzného, do armády nešel, případně slouţil „na štábu―. Řada odvedenců byla beztak umístěna v místech svého bydliště a ţila doma, aby se ušetřilo na nákladech. To se samozřejmě odrazilo i na připravenosti vojska a jeho bojeschopnosti.

Nedostatečné finanční krytí gruzínské armády a problémy s odvody vedlo k prudkému sníţení počtu vojáků. Jestliţe ještě na konci 90. let měla gruzínská armáda

249 Georgia, Army, http://www.globalsecurity.org/military/world/georgia/army.htm

119 téměř 40 tisíc muţů, v roce 2001 se jejich počet sníţil na cca polovinu, tedy kolem 20 tisíc, s výhledem do roku 2004 dále sníţit jejich počet na úroveň 12 – 13 tisíc. K takovému drastickému sníţení nakonec nedošlo250. Velkou pomocí se později stal program "Train and Equip" financovaný Spojenými státy, který díky injekci 64 milionů USD zastavil nejhorší trendy a dopomohl k výcviku části armády na slušnou bojovou úroveň, to jiţ se ale psal rok 2002. Současně probíhal výcvik rezervistů, kteří by v případě potřeby byli schopni v krátké době doplnit stavy pravidelné armády.

Jiţ v roce 1992 se Gruzie aktivně přihlásila (spolu s Arménií a Ázerbájdţánem) do aktivit Severoatlantické rady pro spolupráci (v roce 1997 přejmenovanou na Euroatlantickou radu pro spolupráci). V roce 1994 Gruzie vstoupila, opět jako jedna z prvních republik v postsovětském regionu, do programu NATO Partnerství pro mír (PfP), coţ později, jiţ v roce 2004, vedlo k udělení Gruzii Individuálního partnerského akčního plánu NATO (IPAP), zahájeného na základě rozhodnutí Summitu NATO, který se konal v roce 2002 v Praze. Od roku 1999 do 2008 Gruzie poskytovala své jednotky do mise KFOR na Kosovu, v roce 2003 se Gruzie připojila k operaci Irácká svoboda a o rok později vyslala své příslušníky do operace ISAF v Afghánistánu. Na praţském summitu NATO v listopadu 2002 prezident Ševardnadze oficiálně poţádal o přizvání Gruzie ke vstupu do Aliance251.

Zapojení Gruzie do spolupráce v rámci PfP nebylo zpočátku nijak rozsáhlé, s postupem času však zájem Tbilisi o tuto formu kontaktů se Severoatlantickou aliancí rostl. Zmíněná politika linie byla odrazem snah oficiálního Tbilisi prostřednictvím posílení vazeb se západními zeměmi vytvořit protiváhu vlivu Ruska, které jej prosazovalo jak na dvoustranném základě, tak prostřednictvím Společenství nezávislých států a Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti. Současně se zvyšoval i zájem členských zemí NATO posilovat své vazby s partnery zvláště z postsovětského regionu, včetně Gruzie. Jen v roce 1998 se Gruzie zúčastnila 120 aktivit v rámci PfP, mimo jiné se jednalo o mnohonárodnostní cvičení, konference a semináře, stejně jako o výcvikové programy. O rok později jiţ to bylo 220 akcí. V roce 2001 v Gruzii proběhl jeden z hlavních podniků konaných v rámci Partnerství pro mír v tomto roce, společné cvičení účastnických států ―Cooperative Partner 2001‖.

250 Tamtéţ. Ve skutečnosti se podařilo udrţet počty vojáků v roce 2004 na 20 tisících muţů.

251 Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda, Georgia: Shevardnadze Officially Requests Invitation To Join NATO, http://www.rferl.org/Content/Article/1101463.html

120 Gruzie se také od roku 1999 v rámci PfP účastní plánovacího procesu PARP (Planning and Review Process)252.

V rámci programu IPAP se hlavní pozornost NATO zaměřila na podporu gruzínských reforem v obranném a bezpečnostním sektoru, na zvýšení schopností přispívat ke zvládání krizových situací a dosaţení takové úrovně, která by Gruzii umoţnila přispívat do mírových operací v euroatlantickém prostoru. Dalším z klíčových cílů programu bylo napomáhat rozvoji obranných institucí státu a posílení civilní kontroly nad obranným sektorem v rámci podpory všech demokratických aspektů řízení země. V neposlední řadě se přijetím tohoto programu rozšířily moţnosti technické spolupráce a hledání cest k dosaţení vyšších schopností gruzínských ozbrojených sil prostřednictvím mnohonárodnostního výcviku, společných cvičení a operací253.

Zájem Aliance o prostor Jiţního Kavkazu se od konce 90. let zvyšoval, coţ se odrazilo i v oficiálních dokumentech NATO254. Jak se píše ve zprávě Parlamentního shromáţdění NATO o Jiţním Kavkaze z roku 2004, „jako důsledek rozšíření NATO a EU se /tento/ region přiblíţil k okraji evropského prostoru. Blízkost k Čečensku, Íránu a Střední Asii a především bohaté energetické zdroje vytvářejí z tohoto regionu důleţitou geopolitickou křiţovatku a hlavní zájem regionálních i mezinárodních mocností―255.

Rostoucí zájem západních zemí a především Severoatlantické aliance o spolupráci s Gruzií v obranném a bezpečnostním sektoru se nesetkávalo s pochopením u Ruské federace. Ta po ukončení bojových akcí v Jiţní Osetii

252 Podrobněji viz Georgia and the World: A Vision and Strategy for the Future, http://www.bits.de/NRANEU/docs/CFE/GeorgiaStrategy.pdf , nebo dále NATO’s relations with Georgia, http://www.nato.int/cps/en/natolive/topics_38988.htm

253 NATO/OTAN, Partners in the Southern Caucasus, 2007 http://www.nato.int/nato_static/assets/pdf/pdf_2007_09/2009_03_11DE1DB9B73C4F9BBFB52B2C947 22EAC_southern_caucasus_partners-e.pdf

254 Podrobněji o spolupráci NATO a Gruzie viz „NATO’s relations with Georgia‖, http://www.nato.int/cps/en/SID-873845E0-DE2A730C/natolive/topics_38988.htm

255 NATO Parliamentary Assembly, 156 CC 04 E - Stability In the Three South Caucasian Republics: Ten Years After Independence, Progress and New Challenges, http://www.nato-pa.int/default.asp?SHORTCUT=503

121 a Abcházii udrţela svoji vojenskou přítomnost v Gruzii nejen prostřednictvím svých mírových misí v těchto regionech, ale i nadále působila na svých vojenských základnách v Gruzii, zděděných z dob Sovětského svazu. V zásadě to byla místa, kde působily divize Zakavkazského vojenské okruhu Sovětské armády. Jednalo se o základny ve Vaziani u Tbilisi, Batumi, abcházské Gudautě (základna Bombora) a v jihogruzínském Achalkalaki256.

Tyto základny byly dlouhou dobu trnem v oku gruzínským oficiálním místům i většině obyvatel země, E. Ševardnadze se však ještě poměrně dlouho po své nástupu k moci tohoto tématu nedotýkal. Příčiny jsou zřejmé, po prohraných konfliktech v Jiţní Osetii a Abcházii byl vynucen, jak jiţ bylo uvedeno, udělat Ruské federaci řadu ústupků, včetně vstupu do obranného svazku členů Společenství nezávislých států (Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti - Collective Security Treaty Organization), v němţ Rusko jasně dominovalo. Poţadavek na uzavření jeho vojenských zařízení v Gruzii by za těchto podmínek byl z jeho pohledu minimálně kontraproduktivní, nehledě na to, ţe ještě v září 1995 Tbilisi souhlasilo s poţadavky ruské strany uzavřít smluvní dokument o působení ruských jednotek na svém území a podepsalo u příleţitosti návštěvy premiéra Černomyrdina v Tbilisi s Moskvou dohodu, která zaručovala Rusku rozmístění vojenských jednotek na čtyřech základnách v Gruzii do roku 2020257.

Teprve v roce 1995, po svém zvolení prezidentem, Ševardnadze vnitropoliticky posílil natolik, ţe se mohl, byť opatrně, pustit i do tohoto tématu. Navíc v druhé polovině 90. let jiţ bylo jasné, ţe Rusko nepřispěje k znovuobnovení územní celistvosti Gruzie, jak si sliboval Ševardnadze. Zcela pregnantně se to později odrazilo v jeho vystoupení na Summitu Společenství nezávislých států v roce 1997 v Kišiněvě, kde gruzínský prezident řekl: ―Pozice Ruska a ruského ministerstva zahraničních věcí ohledně abcházské otázky je pro Gruzii kategoricky nepřijatelná. … Opakujete /Rusko/ jiţ pět let stále to samé. Podvádíte nás. Vše, co se stalo, stalo se kvůli vám―258.

256 K tématu ruských vojenský zařízení ve státech SNS do roku 2007 viz Все Российские базы, http://www.kommersant.ru/doc.aspx?DocsID=766827

257 Российско-грузинские отношения, http://www.nasledie.ru/politvne/18_20/article.php?art=100

258 ROTAR, Igor. Commonwealth of Independent States at the October 1997 Kishinev summit, Boston University Institute of the Study of Conflict, Ideology and Policy, www.bu.edu/iscip/vol8/Rotar.html

122 Konkrétní projevy změny gruzínského přístupu k existenci vojenských zařízení Ruska na svém území lze sledovat od první poloviny 1996. Toto téma se dostalo do popředí zájmu nejprve gruzínského parlamentu, který tuto otázku formálně projednával na podzim 1996. Dne 2. října uvedeného roku přijal parlament rezoluci, vyzývající Eduarda Amrosjeviče k vytvoření delegace, která by jednala s Ruskou federací o celém širokém spektru otázek, včetně budoucnosti existence ruských vojenských zařízení na území Gruzie. Tato delegace se v lednu 1997 sešla s tehdejším ministrem zahraničí J. Primakovem, jediným výsledkem jednání však byl opakovaný slib ruské strany napomoci repatriaci gruzínských utečenců v Abcházii259. Pokusy o dvoustranné vyřešení problému mezi gruzínskou a ruskou stranou nepřivedly k ţádnému výsledku.

Tato otázka však měla přímou návaznost na mnohostranné rozhovory o ozbrojených silách v Evropě, zejména na plnění Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách (S-KOS), podepsanou v roce 1990. Tato dohoda určovala mimo jiné stropy vojenské přítomnosti a počty výzbroje jednotlivých stran v křídelních oblastech evropského kontinentu, kam mimo jiné spadala také Gruzie. Vzhledem ke strategickému významu křídelních limitů byla ve Smlouvě o KOS této problematice věnována zvláštní pozornost260. Rusko nejprve v roce 1993 poţádalo o revizi křídelních ujednání, později poţadovalo alespoň odloţení jejich platnosti. Poté, co Smlouva vešla v roce 1995 v platnost, bylo evidentní, ţe počty výzbroje Ruské federace v křídelních oblastech převyšují dohodnuté limity. Rusko argumentovalo především válkou v Čečensku, která mu údajně nedovolovala limity splnit. Severoatlantická aliance učinila ústupek a v roce 1996 podepsala Dodatek, kterým se rozsah křídel poněkud zmenšil, za coţ se Rusko zavázalo plnit své závazky na zbylém území, na něţ se křídelní limity vztahovaly261. Současně prohlásilo, ţe původně dohodnutá křídelní omezení začne plnit v okamţiku, kdy ukončí operace v Čečensku.

259 LANSKOY Miriam. Georgia: A Far-off Country, Boston University Institute of the Study of Conflict, Ideology and Policy, www.bu.edu/iscip/vol7/Lanskoy.html

260 Text Smlouvy o KOS viz Treaty on Conventional Armed Forces In Europe, http://www.osce.org/documents/doclib/1990/11/13752_en.pdf

261 Text Dodatku viz Flank Document Agreement, Addendum to Treaty on Conventional Armed Forces in Europe and Related Documents, Vienna, 15-31 May 1996, http://www.bits.de/NRANEU/docs/CFE/Flank_Document.htm

123 Problematika S-KOS však byla v rámci OBSE projednávána i v dalších letech a vyústila v podpis Adaptované Dohody o konvenčních silách v Evropě (tzv. AS- KOS)262 na Summitu států OBSE v Istanbulu v listopadu 1999. V Istanbulu bylo téţ pod tlakem států Severoatlantické aliance dosaţeno mezi Ruskem a Gruzií dohody o staţení příslušníků ruských ozbrojených sil z vojenských základen Vaziani a Gudauta nejpozději do 1. července 2001 a o dočasném vyuţití základen v Batumi a Achalkalaki se svolením gruzínské vlády.

Zatímco základnu ve Vaziani ruská strana evakuovala v dohodnutém termínu, stahování z abcházské Gudauty se protáhlo. Rusko to vysvětlovalo neochotou abcházských de facto úřadů povolit přístup mezinárodním pozorovatelům a odporem místního obyvatelstva proti tomuto kroku. Nakonec oznámilo, ţe stahování bylo dokončeno 9. listopadu 2001, vůči čemuţ gruzínská strana opakovaně vznesla své pochybnosti263. Problém nevěrohodnosti stahování ruských vojáků z Gudauty se pravidelně vracel v hodnocení odborníků264 a velmi aktuálním problémem se stal opět v roce 2008 v souvislosti s ruskými aktivitami přecházejícími srpnovou rusko – gruzínskou válku a poté v přímé návaznosti na tento konflikt.

Staţení ruských vojáků ze zbývajících dvou základen na gruzínském území trvalo déle, neţ si Tbilisi přálo. Teprve v roce 2006 byla podepsána dvoustranná dohoda o odchodu ruských jednotek, podle níţ mělo dojít k uvolnění základny

262 Text Adaptované Smlouvy o KOS viz Agreement on Adaptation of the Treaty on Conventional Armed Forces In Europe, http://www.osce.org/documents/doclib/1999/11/13760_en.pdf

263 K otázce Smluv KOS a A-KOS z tohoto období a s tím související problematikou ruských vojenských základen v zahraničí viz Russia and the CFE Treaty, http://www.bits.de/NRANEU/Conventional.html#I%20The%20CFE%20Treaty nebo Adam Boger, Russia and the CFE Treaty: The Limits of Coercion na http://www.cdi.org/dm/2000/issue10/cfe.html

264 Vladimir Socor, jeden z nejlepších odborníků na Jiţní Kavkaz, v červnu 2007 píše, ţe „jako součást svých závazků z roku 1999, zahrnutých do Závěrečného dokumentu o KOS Istanbulského summitu z uvedeného roku, mělo Rusko uzavřít základnu Gudauta, evakuovat personál a vybavení a předat základnu Gruzii do 1. července 2001. Rusko však tuto základnu drţí dodnes, i kdyţ s s omezenou posádkou―. Viz SOCOR, Vladimir, Gudauta Base and Unaccounted-For Treaty-Limited Equipment: Ongoing Russian Breaches of CFE Treaty Commitments, The Jamestown Foundation, June 17, 2007, http://www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews[tt_news]=32811

124 v Batumi do konce 2008 a v Achalkalaki nejpozději do 1. října 2007.265 Nakonec byla základna Achalkalaki předána Gruzii 27. června 2007 a Batumi 13. listopadu 2007.

Vnitropolitická situace v Gruzii mezi roky 1995 a 2004

Léta 1994 – 1995 jsou ve vnitřní politice Gruzie charakterizována snahou E. A. Ševardnadzeho posílit instituty státu, rozvrácené obdobím vnitřních nepokojů, válkou v Abcházii a Jiţní Osetii, iredentistickými snahami v dalších částech země i celkovým bezvládím, které přivedlo Gruzii na pokraj krachu a dalo základ k hodnocení této země jako téměř „zhrouceného státu―. Přes všechny obtíţe se Ševardnadzemu podařilo konsolidovat svoji pozici v čele Gruzie. Tento proces však nebyl zcela jednoduchý. Dne 29. srpna Ševardnadze přeţil pokus o atentát, který, podle prezidentova hodnocení, připravil šéf ministerstva státní bezpečnosti a dlouholetý člen KGB Igor Giorgadze266. Současně s ním byli z organizování pokusu o atentát obviněni i další lidé z bezprostředního okolí prezidenta. Při atentátu byla pouţita výbušnina, Eduard Amrosjevič jej však přeţil bez váţnějšího zranění.

Po atentátu byli z jeho přípravy v první řadě obviněni oba Ševardnadzeho nejbliţší spolupracovníci z období po vyhnání Zviada Gamsachurdii, bývalý velitel Národní gardy a ministr obrany Kitovani i bývalý šéf Jezdců Dţaba Ioseliani. Zatímco Giorgadze dokázal uprchnout do Ruska, oba jmenovaní byli zatčeni a postaveni před soud. Tyto soudní procesy, stejně jako procesy s bývalými spolupracovníky Gamsachurdii, které probíhaly ve stejném období, však byly podle nezávislých západních expertů poznamenány porušováním práv obviněných a dalšími narušeními se znaky politické manipulace267. Kitovanimu, odsouzenému v roce 1995, po pěti letech ve vězení Ševardnadze udělil milost268, Ioseliani, odsouzený v roce 1998, dostal milost v roce 2001 a o dva roky později zemřel.269 Podobně byli v roce 2000 amnestovány

265 Duma ratifies agreements on Russian military presence in Georgia, http://www.globalsecurity.org/military/library/news/2006/10/mil-061006-rianovosti03.htm

266 Podrobněji k jeho osobě viz Igor Giorgadze, http://en.allexperts.com/e/i/ig/igor_giorgadze.htm

267 Georgia: Country Report on Human Rights Practices, Year 1999, US Department of State, February 2000, www.state.gov/g/drl/rls/hrrpt/1999/330.htm

268 Kitovani se posléze přestěhoval do Ruska a dnes ţije v Moskvě.

269 Nekrolog věnovaný Ioselianimu viz Ушел ученый, вор и полководец, http://www.kommersant.ru/doc.aspx?DocsID=370013

125 další osoby, které si odpykávaly tresty za zločiny, jichţ se dopustily v době války v Abcházii a v Jiţní Osetii na počátku 90. let.270

Počátkem roku 1995 se začal připravovat nový zákon pro volby prezidenta, který byl nakonec parlamentem schválen 1. září 1995271. V souladu s tímto zákonem se 5. listopadu 1995 konaly prezidentské volby, v nichţ, podle očekávání, jednoznačně zvítězil E. Ševardnadze, který získal více jak 74 procent hlasů. Na druhém místě se umístil Dţumber Patiašvili, kandidát sjednocené komunistické strany Gruzie, se ziskem 19 procent hlasů272. E. A. Ševardnadze tak dosáhl svého cíle. Podařilo se mu potlačit opozici (a konkurenci) ve vlastních řadách a byl na dalších pět let zvolen neoddiskutovatelným vládcem země. Na tom nic nezměnily ani protesty opozice, která si stěţovala na řadu narušení volebního zákona a zneuţívání postavení ze strany mocenských orgánů věrných prezidentovi.

Protivníci Ševardnadzeho se však nemínili tak lehce vzdát a vybrali si k dosaţení svého cíle, svrţení prezidenta, prostředky, které odpovídaly celkovému duchu tehdejší Gruzie. V únoru 1998 se prezidentovi odpůrci opět pokusili jej odstranit od moci násilnými prostředky. Skupina asi 15 muţů zaútočila na jeho autokolonu při pouţití protitankového granátometu RPG 18 a samopalů, v důsledku čehoţ dva jeho ochránci zahynuli a další byli těţce zraněni. E. Ševardnadze však unikl do bezpečí především díky svému pancéřovanému Mercedesu, který dostal darem od německého kancléře Kohla. Auto bylo zcela zdemolované, ale pasaţér opět přeţil prakticky bez jediného škrábnutí.

270 Celkem se jednalo o 279 odsouzených. Dále bylo propuštěno 85 vězňů z řad bývalých Zviadistů. Tato amnestie vycházela z rezoluce parlamentu, který v dubnu 2000 přijal „Rezoluci o národním usmíření― a nařídil prokuratuře znovu posoudit případy těch osob, které byly odsouzeny za své činy v souvislosti s válečnými operacemi proti separatistickým regionům. Podrobněji viz Georgia: Country Report on Human Rights Practices, Year 2001, March 4, 2002,US Department of State, http://www.state.gov/g/drl/rls/hrrpt/2001/eur/8256.htm.

271 Text zákona viz Presidential Election Law of Georgia, (1 September 1995, Amended 17 October 1997, 20 August 1999), http://www2.essex.ac.uk/elect/database/legislation/ge_9499elpr.htm

272 Výsledky prezidentských voleb v Gruzii v roce 1995 viz Birmingham University Center on Democratic Performance, http://cdp.binghamton.edu/era/elections/grg95pres.html

126 Oba pokusy o atentát jsou některými analytiky spojovány s otázkou výstavby tranzitního ropovodu z Ázerbájdţánu přes území Gruzie, někteří spekulují i o „ruce Moskvy―. Nezávislé vyšetřování ani jednoho případu však nebylo provedeno.273

UNHCR započal ve spolupráci se státními orgány Gruzie a Ruska v roce 1997 realizaci programu návratů utečenců a vnitřně vysídlených osob do svých původních domovů. Zatímco se návraty Osetinců ze Severní do Jiţní Osetie nesetkávaly s větším odporem cchinvalských úřadů, návrat etnických Gruzínů do Jiţní Osetie naráţel ze strany separatistů na velké problémy. Mezi lety 1997 – 1999 se vrátilo pouze 200 rodin. Vláda v Tbilisi v roce 1997 sice uznala právo uprchlíků a vnitřně vysídlených osob na návrat do původních domovů, v praxi však pro to prakticky nic neudělala. Především neřešila problém nelegálně okupovaných domů osetinských rodin, které před konfliktem ţily na území vlastní Gruzie a v obavách o ţivot uprchly do Osetie (ať jiţ Jiţní, nebo Severní). Proto návraty Osetinců na území vlastní Gruzie probíhaly pouze sporadicky, do roku 2000 se tak vrátilo jen jedenáct rodin.274

Další Parlamentní volby se konaly ve dvou kolech 31. října a 14. listopadu 1999. Zúčastnilo se jich 34 politických stran a 13 předvolebních bloků, drtivou většinu míst však v novém zákonodárném shromáţdění získali členové Svazu občanů Gruzie, jejímţ předsedou byl E. Ševardnadze. Podle zahraničních pozorovatelů byly volby v zásadě spravedlivé, přesto bylo zaznamenáno také mnoţství narušení. OBSE zaznamenala případy vyhroţování členům místních volebních komisí a protiprávní vkládání volebních lístků do uren v některých místech, včetně hlavního města Tbilisi. Volby se nekonaly na separatistických územích Abcházie a Jiţní Osetie, které se nacházely mimo pravomoc centrální vlády.275

V Adţárii Aslana Abašidzeho se však volby konaly, vůdcova Strana obrody se v nich vůči prezidentovu Svazu občanů Gruzie snaţila prezentovat jako „nesmiřitelná― opozice. Na území Adţárie nebyli vpuštěni ani domácí, ani nezávislí zahraniční pozorovatelé. Abašidze, spolu s dalšími představiteli celogruzínské opozice, zároveň

273 Georgia 1994 "Frozen Conflict", http://www.globalsecurity.org/military/world/war/georgia-1994.htm

274 Georgia: Country Reports on Human Rights Practices, Year 2000, US Department of State, February 23, 2001, http://www.state.gov/g/drl/rls/hrrpt/2000/eur/760.htm

275 Georgia: Country Reports on Human Rights Practices, Year 1999, op. cit.

127 kritizoval údajné podvody, k nimţ mělo dojít jak při parlamentních, tak v průběhu prezidentských voleb v roce 1995. Podobně kriticky se však o dubnových prezidentských volbách vyjadřuje i zpráva ministerstva zahraničí USA z 23. února 2001, která konstatuje existenci váţných narušení v jejich průběhu. Podle této zprávy byly zaznamenány případy bití občanů policií, nátlak a mnohé falsifikace276.

V symbolický den 9. dubna 2000 se pak v Gruzii konaly další prezidentské volby, v nichţ kandidovalo celkem sedm osob, dva kandidáti (mezi nimi i Aslan Abašidze), stáhli své kandidatury méně neţ 24 hodin před hlasováním. Podle Ústřední volební komise zvítězil E. Ševardnadze se ziskem více jak 78 procent hlasů, druhým byl opět Dţumber Patiašvili se ziskem 16 procent hlasů. Pozorovatelé znovu zaznamenali celou řadu porušení volebního zákona, včetně dodávání nelegálních volebních lístků do uren, skupinové volení, stejné podpisy na volebních seznamech, špatné a netransparentní postupy při sčítání hlasů a podobně. Pozorovatelé současně odhadli, ţe Ševardnadze mohl získat mezi 50 – 70 procenty, jeho nejbliţší soupeř však měl podporu asi 30 procent voličů. Celá řada menších politických stran hlasování bojkotovala, i A. Abašidze byl velmi kritický k jeho průběhu. Protestní demonstrace opozice policie rozehnala. Navíc parlament odsouhlasil některé změny volebního zákona méně neţ tři týdny před hlasováním, čímţ uvrhl místní volební orgány v řadě případů v úplných chaos277.

Dne 2. června 2002 se konaly municipální volby, které byly odloţeny z rozhodnutí Ústřední volební komise z předešlého roku z důvodu údajného nedostatku finančních prostředků. Tyto volby se vyznačovaly velmi špatnou přípravou, došlo k několika incidentům, které jejich průběh a výsledky velmi negativně ovlivnily. Například v městě Rustavi musely být výsledky anulovány, neboť skupina neznámých osob přepadla auto Ústřední volební komise a ukradla volební lístky, v městě Zugdidi byly ukradeny volební urny, v dalších dvou místech se nevolilo, neboť volební lístky nebyly dodány včas. Narušení pravidel byla zaznamenána prakticky v kaţdém okrsku.

Hlavním a pro vládní moc doslova šokujícím výsledkem voleb však bylo vítězství prakticky těsně před volbami zaloţeného Národního hnutí v Tbilisi. Sakrebulo

276 Georgia: Country Reports on Human Rights Practices, Year 2000, op. cit.

277 Georgia: Country Report on Human Rights Practices, Year 2000, op. cit.

128 (městská rada) přestala být doménou vládní strany a jejích spojenců a silné slovo v ní získali přívrţenci bývalého ministra spravedlnosti a donedávna přívrţence Ševardnadzeho – nově předsedy městské rady Tbilisi Michaila Saakašviliho.

Kvůli stíţnostem na podvody při hlasování a netransparentní průběh voleb v Tbilisi Ústřední volební komise nařídila přepočítávání hlasů, které sice zásadně výsledky nezměnilo, ale pod hranici volitelnosti se dostala jedna z politických stran – Socialisté. Ti posléze obvinili Národní hnutí Michaila Saakašviliho z podvodů a protestovali proti zvolení do městské rady několika poslanců celostátního parlamentu s tím, ţe to ústava nedovoluje. Obvodní soud jejich protest zamítl. Také pozorovatelé kritizovali velmi špatnou přípravu a organizaci voleb.278

Celé období přelomu tisíciletí se neslo ve znamení řady vnitropolitických problémů, stagnující ekonomiky a zesilování policejní kontroly nad společností. Konec roku 1999 a začátek roku 2000 přinesl Gruzii i další problémy. V sousedním Čečensku se rozhořela druhá „čečenská― válka a přes hřebeny Velkého Kavkazu se do Gruzie, především do Pankiského údolí na severovýchodě země, přesunulo přibliţně 6 a 7 tisíci čečenských uprchlíků. Tento prostor si vybrali ze dvou důvodů. Jednak Pankiské údolí bylo prakticky jediným územím, které bylo poměrně snadno dostupné z Čečenska a leţelo mimo bezprostřední dosah ruských ozbrojených sil, jednak zde byli jiţ od 19. století usídleni tzv. Kistové, etnicky spříznění s Čečenci, s nimiţ je často pojily i blízké rodinné vazby279. Gruzínské úřady po dlouhá desetiletí proti usídlení Kistů nevystupovaly, naopak měly snahu pomoci jim najít nové domovy. Na samém konci devadesátých let minulého století navíc tolerovaly přítomnost i bývalých čečenských ozbrojenců za podmínky, ţe nebudou ve svých aktivitách pokračovat. Přítomnost Čečenců v Gruzii však byla okamţitě trnem v oku Ruské federaci, která je označovala za teroristy a poţadovala jejich vydání280. Faktem zůstává, ţe Pankiské údolí se v tomto období stalo další enklávou, v níţ ústřední vláda nebyla schopna reálně prosazovat svoji politiku a kontrolovat vývoj situace.

278 Georgia: Country Report on Human Rights Practices, Year 2002, March 31, 2003, US Department of State, http://www.state.gov/g/drl/rls/hrrpt/2002/eur/18366.htm

279 Podrobněji k této etnické skupině viz Pankisi, the History of the Region and the People, http://www.pankisi.org/cgi-bin/blosxom.cgi/english/history

280 Georgia’s Pankisi Gorge: Russian Concerns and U.S. Interests, US Congressional Research Service, March 6, 2003, http://web.mit.edu/kolya/.f/root/net.mit.edu/sipb.mit.edu/contrib/wikileaks-crs/wikileaks- crs-reports/RS21319.pdf

129 Snahy Moskvy o prosazení svého vlivu v Pankiském údolí zesílily zejména po 11. září 2001, kdy se do povědomí celého světa rozšířil pojem „boje proti terorizmu―. Rusko se snaţilo dokázat, ţe Čečenci v Gruzii představují hrozbu celému mezinárodnímu společenství, a tvrdilo, ţe mají bezprostřední vazby na Al-kajdu. Silným argumentem pro poţadavky moskevského vedení se stal ozbrojený útok Čečenců na ruské jednotky bezprostředně za hranicemi Gruzie v červenci 2002. V reakci na tlak Moskvy se Ševardnadze v srpnu 2002 rozhodl vyslat do údolí vojenské a policejní jednotky, před nimiţ většina ozbrojených Čečenců utekla zpět na území Ruské federace. Prezident Putin pak zaslal svému gruzínskému kolegovi dopis, v němţ poţadoval, aby gruzínské ozbrojené síly tyto ozbrojence „eliminovali― a ne je pouze vytlačili zpět do Ruska. Moskva posléze vznesla své poţadavky vůči Gruzii na půdě Rady bezpečnosti OSN a pohrozila, ţe můţe v tomto prostoru přistoupit k vojenské operaci a to s odvoláním na právo na sebeobranu podle Charty OSN a rezoluce RB OSN č. 1373 o boji proti terorizmu281.

Napětí mezi Moskvou a Tbilisi se pod hrozbou vojenské operace Ruska na území Gruzie mimořádně zvýšilo. OBSE, Rada Evropy a zejména USA zareagovaly velmi rychle. Spojené státy vystoupily proti jakékoliv jednostranné akci Ruské federace v Gruzii a nabídly se jako zprostředkovatel mezi Moskvou a Tbilisi. Zároveň Spojené státy zahájily program vojenské pomoci Gruzii pod názvem „Train and Equip Program―, v rámci němţ na území Gruzie pobývalo okolo 150 amerických vojenských instruktorů282. Hrozby Moskvy odsoudilo také Parlamentní shromáţdění Rady Evropy (PACE), které vyslalo do Gruzie svoji vyšetřovací misi283. Mezitím se objevily informace, ţe 23. srpna 2002 „pravděpodobně čtyři ruské vojenské letouny― překročily

281 Tamtéţ

282 Podrobněji k programu USA Train and Equip v Gruzii viz Georgia Train and Equip program (GTEP), http://www.globalsecurity.org/military/ops/gtep.htm

283 Podrobněji viz PACE Political Affairs Committee, Doc. 9564, Situation in Georgia and the consequences for the stability of the Caucasus region, 24 September 2002, http://assembly.coe.int/Mainf.asp?link=http://assembly.coe.int/Documents/WorkingDocs/doc02/EDOC9 564.htm nebo téţ viz PACE Recommendation No. 1580 (25 September 2002), http://embassy.mfa.gov.ge/index.php?lang_id=ENG&sec_id=141&info_id=4676

130 hranice s Gruzií a v Pankiském údolí bombardovaly cíle v regionu Achmeta. V důsledku útoku jeden člověk zahynul a osm bylo zraněno284.

Dne 6. října 2002 se v Moldavsku sešli prezidenti Ševardnadze a Putin, aby projednali mimo jiné problém Čečenců v Gruzii, v průběhu podzimu následovaly další schůzky. Poté, co v prosinci 2002 skupina ozbrojených rebelů přešla ze severu na území Gruzie s cílem krást a loupit, gruzínské vedení ještě více zaktivizovalo svoje úsilí proti čečenským ozbrojencům v Pankiském údolí. Ševardnadze vyhlásil operaci proti teroristům na území Gruzie a přiznal, ţe udělal velikou chybu, kdyţ problému terorizmu nevěnoval dříve patřičnou pozornost. Gruzínská strana pak v polovině ledna 2003 zveřejnila videonahrávku, která údajně dokazovala přítomnost cca 80 - 100 cizinců z Al-kajdy v Pankiském údolí. Další důkazy svědčily o přítomnosti stovek čečenských rebelů na gruzínském území. USA v návaznosti na nová odhalení zvýšily svoji pomoc Gruzii s cílem zlepšit ochranu hranice s Ruskou federací285.

V průběhu let 2002 – 2003 gruzínské ozbrojené síly a jednotky policie se zahraniční podporou (zejména programu USA Train and Equip) dosáhly toho, ţe se čečenští i zahraniční rebelové z Pankiského údolí stáhli. Přesto tento prostor dodnes zůstává jedním z neuralgických bodů v rusko - gruzínských vztazích, jak ukazují ruská (důkazy však nepodloţená) obvinění na adresu Tbilisi z podzimu 2009 a začátku 2010, ţe se v Pankiském údolí opět shromaţďují „emisaři Al-kajdy―.286

Vztahy mezi Gruzií a Ruskou federací na přelomu nového tisíciletí lze hodnotit jako stále velmi komplikované. Jakkoliv bylo Rusko připraveno plnit (i kdyţ pomalu a nepříliš ochotně) některé své závazky např. ve vojenské oblasti (např. staţení vojáků ze základny Vaziani), jiná jeho opatření rozvoji vztahů s Gruzií nepomáhala. Řeč je například o zavedení plné vízové povinnosti mezi oběma zeměmi počínaje 1. březnem

284 The Pankisi Gorge Crisis, Frontline, Volume 19 - Issue 20, October 12 - 25, 2002, týdenník, http://www.flonnet.com/fl1920/stories/20021011000105600.htm

285 Georgia’s Pankisi Gorge: Russian Concerns and U.S. Interests, op. cit.

286 Calls for Fact-Finding Trip to Pankisi Gorge, Civil Georgia, Tbilisi, 27 October 2009, http://civil.ge/eng/article.php?id=21610

Russia Says Islamic Militants Trained In Georgia, Radio Free Europe/Radio Liberty, January 15, 2010 http://www.rferl.org/content/Russia_Says_Islamic_Militants_Trained_In_Georgia/1930071.html

131 2001. Jak později připomněl velvyslanec Gruzie v Moskvě Zurab Abašidze, „vízový systém mezi Ruskem a Gruzií nebyl zaveden z gruzínské iniciativy―.287

Ani vnitropolitická situace nebyla pro vládu E. Ševardnadzeho a pro něj osobně zcela jednoduchá. Přes úsilí vlády reformovat zemi jak v hospodářském, tak sociálním projevila, její úspěchy byly jen sporadické. Po třech letech snahy o prosazení reforem, které začaly okolo roku 1995, bylo jiţ v roce 1999 patrné, jakými neduhy země chronicky trpí. Na hospodářskou situaci země měla bezprostřední dopad i hospodářská krize v Rusku, která se velmi negativně dotkla také sousední Gruzie, avšak hlavní příčiny tkvěly doma. Korupce, zneuţívání postavení státních úředníků i politiků na všech úrovních státní správy, slabé právní povědomí, nevymahatelnost práva a policejní metody řízení společnosti přivedly zemi do situace, kdy se opět blíţila stavu „zhrouceného státu―.

Jeden příklad za všechny. V listopadu 2001 vyšly do ulic Tbilisi tisíce občanů, aby protestovaly proti útoku státní bezpečnosti na Rustavi 2, jednu z nezávislých televizí. Policejní akce byla zdůvodňována jejími údajnými daňovými nedoplatky. Tlak úřadů byl rozbuškou v jiţ tak těţce zkoušené společnosti. Protestující vystoupili s poţadavky okamţité reformy vlády. Předseda parlamentu Zurab Ţvania288, do té doby povaţovaný za jednoho z loajálních politiků v prezidentově okolí, na protest proti zákroku silových struktur abdikoval a poţadoval od Ševardnadzeho okamţitý zákrok. Prezident teprve tehdy přistoupil k rozpuštění kabinetu a slíbil systémové změny, například vytvoření úřadu premiéra, který by převzal řadu pravomocí, vykonávaných do té doby prezidentem.289 Předsedkyní parlamentu se po Ţvaniovi stala Nino Burdţanadze290. V této souvislosti je třeba připomenout, ţe předseda (či předsedkyně) parlamentu zaujímá v politickém ţivotě Gruzie velmi významné místo, neboť v případě odstoupení prezidenta právě on (či ona) vykonává funkci dočasné hlavy státu.

287 Georgia In Mixed Feelings Over Russia's Visa Move (12/10/2003), http://www.cacianalyst.org/?q=node/1742

288 Podrobněji viz Zurab Zhvania, http://www.georgianbiography.com/bios/z/zhvania.htm

289 Georgia - Domestic policy, Encyclopedia of the Nations, http://www.nationsencyclopedia.com/World- Leaders-2003/Georgia-DOMESTIC-POLICY.html

290 Podrobněji viz Nino Burdjanadze, http://www.georgianbiography.com/bios/b/burdjanadze.htm

132 A protoţe Gruzie byla jak počátkem tohoto desetiletí, tak je i nyní prezidentskou republikou, má hlava parlamentu potenciálně velmi vysoké pravomoci.

Ani rozpuštění vlády nezlepšilo ţivot prostých občanů. Jak připomněl Ochránce veřejných práv Gruzie ve své zprávě v roce 2001: „Boj za překonání chudoby je pro gruzínskou vládu obrovským úkolem. Nehledě na všechno úsilí a řadu pozitivních kroků, které v tomto směru byly učiněny, situace, co se týče chudoby, zůstává těţká. Podle posledních údajů 60% populace pod hranicí chudoby, většina z nich je chronicky chudých. Ekonomika nadále zpomaluje, investice v zemi od roku 1998 poklesly o 4,5 procenta―.291

Ţivotní podmínky byly v Gruzii koncem 90. let a počátkem prvního desetiletí nového milénia velmi obtíţné. Průměrný plat v soukromém sektoru se pohyboval na úrovni 75 – 100 USD měsíčně, ve státním sektoru to však bylo výrazně méně – mezi 15 a 30 USD. Minimální mzda byla ještě v roce 1999 zvýšena na 20 lari, coţ představovalo ekvivalent necelých 11 USD. Toto minimum však platilo pouze ve státním sektoru, na soukromý sektor se ani tato ubohá částka nevztahovala. Za minimální plat nebylo v ţádném případě moţné vyţít, proto bylo velmi rozšířené vyuţívání záhumenků, obvyklá byla také výpomoc širší rodiny, především ze strany těch jejích členů, kteří ţili na venkově a mohli pomoci vlastními zemědělskými plodinami.292 Významnou pomocí byly také finanční transfery od Gruzínů pracujících v zahraničí, v první řadě v Ruské federaci.

Chronické deficity státního rozpočtu se od roku 1998 negativně ovlivňovaly výplatu penzí, platů státních úředníků i třeba moţnost poskytovat finanční pomoc utečencům ze separatistických regionů Gruzie. Oficiální nezaměstnanost dosáhla 29% a nejvyšší byla především mezi mladými lidmi. Platy přitom byly tak nízké, ţe představovaly pouhých 34,5 procent celkového příjmu zaměstnaných osob, coţ v konečném důsledku mimořádně komplikovalo snahu motivovat občany k hledání trvalého zaměstnání293. O problémech ţivota prostých občanů svědčí např. trvale se

291 Citováno podle An Alternative Report on Economic, Social and Cultural Rights in Georgia, The Human Rights Information and Documentation Center and The International Federation of Human Rights Leagues, http://www.fidh.org/IMG/pdf/hridc1211a.pdf

292 Georgia: Country Report on Human Rights Practices, Year 2002, op.cit.

293 An Alternative Report on Economic, Social and Cultural Rights in Georgia, op. cit.

133 sniţující výdaje státu na zdravotnictví. V roce 1997 obdrţel sektor zdravotnictví ze státního rozpočtu pouze 62,4 procenta částky nutné k zajištění základní péče, o rok později jiţ jen 59 procent a v roce 1999 získalo zdravotnictví uţ jen méně neţ polovinu nezbytných prostředků, přesněji 45,3 procenta294. Program Národní zdravotnické politiky, který byl výsledkem reformy zdravotnictví započaté ještě v roce 1995, tak nemohl být v ţádném případě plněn, neboť na něj jednoduše nebyly vyděleny potřebné finanční zdroje.

Materiální situace většiny obyvatel Gruzie tak byla krajně obtíţná, nespokojení občané však měli jen málo moţností, jak se domoci nápravy. Situace v oblasti dodrţování lidských práv byla v zemi začátkem nového milénia špatná a v řadě oblastí se ještě dále zhoršovala. Vedle jiţ popsaných porušování zákonů v průběhu prezidentských, parlamentních a místních voleb, které omezovaly právo občanů svobodně si vybírat své zástupce, zesilovaly represe státních orgánů, korupce mezi pracovníky činnými v trestním řízení byla široce zaţitá. Častější se stala zvůle policie při zatýkání, bití a mučení zadrţených. Jak uvádí zpráva ministerstva zahraničí USA o lidských právech za rok 2001: „Úroveň dodrţování lidských práv ze strany vlády zůstává špatná a několika oblastech se zhoršila―295.

Situace v nápravných zařízeních byla tak špatná, ţe vězni i osoby ve vyšetřovací vazbě byly přímo ohroţeny na ţivotech. Ani prezident, ani vláda se těmto problémům nevěnovali. Soudní reforma neprobíhala, ačkoliv jiţ v roce 1999 byl parlamentem země přijat nový Kodex trestního řízení. Ten sice mimo jiné stanovil, ţe soudce, který podepsal příkaz k zadrţení obviněného, nesmí být poté jeho soudcem při samotném líčení. Toto pravidlo se však, zvláště mimo Tbilisi, nedodrţovalo, neboť ve většině okresů působil pouze jeden soudce. Zpráva ministerstva zahraničí USA poukazuje na přetrvávající problémy i v dalších oblastech, jako byla ku příkladu diskriminace ţen a tolerování násilí na nich, či omezování práva na svobodné shromaţďování ze strany policie.

294 Tamtéţ

295 Georgia: Country Report on Human Rights Practices, Year 2001, March 4, 2002, US Department of State, http://www.state.gov/g/drl/rls/hrrpt/2001/eur/8256.htm

134 V průběhu roku 2002 zesílily útoky na příslušníky některých netradičních církví, mezi nimiţ byli Baptisté, Adventisté sedmého dne a především členové Svědků Jehovových. Tyto útoky vedli v první řadě přívrţenci bývalého (exkomunikovaného) kněze Gruzínské pravoslavné církve Basiliho Mkalavišviliho (tzv. Basilisté). Byly zaznamenány případy, kdy Basilisté ničili zařízení místností, kde se příslušníci minoritních církví scházeli, pálili nábytek a zařízení i fyzicky útočili na příslušníky těchto církví. Státní orgány většinou přihlíţely, upozorňovaly účastníky setkání, ţe jim nebudou schopni zajistit bezpečnost, v lepším případě zadrţeli nejagresivnější Basilisty, kteří však byli vzápětí propuštěni. Ze strany státních orgánů byla patrná značná míra tolerance k protizákonným akcím tohoto hnutí.

Jakkoliv Patriarchát Gruzínské pravoslavné církve ve svém prohlášení řádění Basilistů odsoudil, vlivný biskup této církve ve městě Rustavi v televizním přenosu prohlásil, ţe všichni sektáři by měli být pobiti. Patriarchát posléze vydal prohlášení, ţe slova biskupa byla vytrţena z kontextu. Sekretář Patriarchy později napsal dopis majitelům Tbiliského stadionu, v němţ je varoval před pronajmutím stadionu přívrţencům Svědků Jehovových. Uvedené činy ukazovaly na tichou podporu násilných činů proti členům netradičních církví i ze strany většinové Pravoslavné církve a zároveň zvyšovaly náboţenskou netoleranci v zemi.296

Ačkoliv lze svobodu tisku v Gruzii na konci 90. let zhodnotit jako přijatelnou, situace nebyla ani v tomto ohledu jednoznačně pozitivní. Jak uváděli nezávislí analytici, většina novinářů, zejména v nevládních médiích, byla omezována ve své práci a v redakcích všeobecně panovala autocenzura. V roce 2000 vycházelo v Gruzii okolo 200 nezávislých novin a tisk se stále více stával prostředkem kontroly ve vztahu k vládě, často kritizující jednání vysokých představitelů. Tato nezávislá média postupně nahrazovala provládní tisk coby hlavní informační zdroj obyvatelstva. Nezávislý tisk měl největší podporu ve městech, na venkově však stále bojoval o přeţití, a to především z důvodu velmi slabé koupěschopnosti místních obyvatel. Veškerá novinářská obec obecně strádala nedostatkem financí, coţ jednoznačně brzdilo její profesionální rozvoj. V důsledku toho i formálně nezávislá média byla často závislá na

296 Georgia: Country Report on Human Rights Practices, Year 2002, op. cit.

135 konkrétním finančním zdroji, jehoţ poskytovatel který pak snadno mohl ovlivňovat jejich obsah297.

Hlavní zdrojem informací v devadesátých létech i počátkem dalšího desetiletí však byla televize a do určité míry rozhlas. V roce 1998 začala vysílat první skutečně na vládě nezávislá televizní stanice Rustavi 2, coţ znamenalo konec vládního monopolu298. Této stanici se podařilo přeţít dva roky neustálých pokusů vlády najít způsob, jak tuto stanici zavřít, a stala se vedle provládní televize pro diváky v celé Gruzii jasnou alternativou. Teprve poté se prudké útoky na její samostatnost poněkud zmírnily. Mimo této stanice v Tbilisi a nejbliţším okolí působilo v roce 2000 ještě dalších sedm nevládních televizních stanic. Po celé zemi celkem existovalo okolo 45 televizí, některé z nich bylo moţné povaţovat za skutečně nezávislé. Novináři nezávislých médií si však často stěţovali na harassment ze strany vládní moci, zastrašování a pokusy o vydírání.299

Konec období vlády E. Ševardnadzeho, Revoluce růţí

Eduard A. Ševardnadze se ve své politice od druhé poloviny 90. let snaţil v zásadě o dvě věci. Za prvé usiloval za pomoci státních orgánů o trvalé upevňování své moci. Na politické scéně byl ochoten umoţnit opoziční aktivity pouze do té míry, do jaké tvořily uţitečnou zástěrku a mohly ukázat domácímu obyvatelstvu, ale také zahraničí, ţe v zemi existuje „pluralita― a „volná politická soutěţ―. Ve skutečnosti byla činnost opozice tolerována pouze natolik, aby se nestala reálnou hrozbou pro samotný reţim. Za druhé se prezident snaţil řídit Gruzii s cílem vybřednout z marasmu prvních let samostatnosti a ekonomicky se postavila na nohy. Byl si dobře vědom toho, ţe pokud se nezlepší materiální situace většiny, nebo alespoň velké části obyvatelstva, nemůţe doufat v dlouhodobou stabilitu státu, coţ bude ohroţovat jeho mocenské postavení.

První z cílů mu pomáhal zajišťovat mocenský aparát země, který byl budován s rozmachem, avšak podle starých sovětských vzorců. E. Ševardnadze, jakkoliv se ve

297 Georgia: Country Report on Human Rights Practices, Year 2000, op. cit.

298 Státní televizi kontrolovala „Rodina― prostřednictvím dcery E. Ševardnadzeho Manany.

299 Georgia: Country Report on Human Rights Practices, Year 2000, op. cit.

136 své době stal jednou z ikon perestrojky a objektivně přispěl k pádu komunismu v Sovětském svazu i ve státech východního bloku, zůstal svým zaloţením především aparátčík. Nebyl schopen se oprostit od svých dlouholetých zkušeností z práce na gruzínském ministerstvu vnitra i ve vedení Komunistické strany SSSR, která se vţdy opírala o sluţby KGB. Státní aparát Gruzie pro něj proto představoval potřebný „bič―, bez něhoţ si nedovedl představit zajištění „stability― v zemi.

Současně si uvědomoval, ţe bez potřebných reforem si s „bičem― nevystačí. Gruzie nutně potřebovala hospodářské a sociální reformy, potřebovala zlepšovat ţivotní úroveň obyvatelstva. Tento cíl Eduardu Amrosjevičovi měli pomoc realizovat především mladí odborníci, které přizval do vysokých pater moci. Mezi ně patřil jiţ zmíněný Zurab Ţvania, populární předseda parlamentu a jeden z vůdců Ševardnadzeho Svazu občanů Gruzie, ale také charismatický Michail Saakašvili, který byl zvolen poslancem parlamentu uţ v roce 1995 ve svých 28 letech. Patří sem i další z tehdy velmi mladých právníků, Nino Burdţanadze (dcera Ševardnadzeho blízkého přítele a v sovětských dobách velmi vlivného představitele Anzora Burdţanadzeho), do svého týmu Ţvania pozval i Vano Merabišviliho, který se do té doby zabýval podporou gruzínských zemědělců, a další. Jak píší G. Nodia a Álvaro Pinto Scholtbach, „On /Ţvania/ a Ševardnadze byli chápáni jako ti, kteří si neformálně rozdělili odpovědnost: Ševardnadze zajišťoval stabilitu, tým Ţvanii tlačil na reformy―.300 Problém však spočíval v tom, ţe takovéto rozdělení úloh nemohlo dlouhodobě fungovat, neboť reformy nebyly slučitelné s autoritativním způsobem vlády. Tyto dvě linie se brzy dostaly do rozporu. Ti, kteří měli nemalý prospěch z korupce, široce praktikovaného nepotismu a neprůhledných pravidel, z šedé i černé ekonomiky a podílu na moci, neměli zájem na změnách, které by znamenaly více demokracie, stanovení a vyţadování jasných norem chování a volnou hospodářskou soutěţ.

Reformátorům se v druhé polovině 90. let podařilo dosáhnout některých vcelku významných úspěchů, mezi něţ patří např. reformy soudního systému, v rámci něhoţ byl změněn do té doby platný sovětský systém a vyměněni byli téměř všichni do té doby působící soudci, byl připraven a parlamentem schválen nový občanský zákoník, zavedeno nové trestní procesní právo, přijaty daňové zákony apod. Začaly vznikat na

300 NODIA, Ghia, PINTO SCHOLTBACH, Álvaro. The Political Landscape of Georgia, Political Parties: Achievements, Challenges and Prospects, Eburon Delft 2006, ISBN 10: 9059721136, str. 14

137 státu nezávislé noviny i elektronická média (např. jiţ zmíněnou televizní stanici Rustavi 2 vybudoval podnikatel a pozdější velvyslanec Gruzie v Rusku Erosi Kicmarišvili za pomoci a silné podpory Ţvanii), ekonomika začala růst, za pomoci zahraničních partnerů se velmi bouřlivě začal rozvíjet občanský sektor, především nevládní organizace nejrůznějšího zaměření. Díky těmto výsledkům byla Gruzie v roce 1999 jako první post-sovětská země přijata do Rady Evropy301.

Přes všechny tyto pozitivní úspěchy se však na konci posledního desetiletí minulého století reformy prakticky zastavily a vývoj v zemi se začal ubírat opět zpět směrem k posílení všech negativních tendencí, kterými Gruzie dlouhodobě trpěla. Za všechny příklady tohoto návratu Gruzie na negativní trajektorii můţe poslouţit hodnocení vnímání míry korupce organizací Transparency International. V roce 1999, kdy byla Gruzie poprvé zařazena do seznamu, umístila tento stát na 84 místo z 99 hodnocených zemí302, v roce 2002 na 87. místo ze 102 zemí303, o další rok později jiţ Gruzie spadla na 124. místo ze 133 států, kde zaujímala shodnou pozici spolu s Angolou, Ázerbájdţánem, Kamerunem a Tádţikistánem304. Gruzie byla ve světě všeobecně povaţována za jednu z nejkorumpovanějších zemí, kde vláda práva ustoupila bezzákonnosti, zákony a předpisy byly zcela běţně porušovány, klientelismus a korupce prorostly všechny vrstvy společnosti.

Rozpory mezi mladými reformátory a „starou gardou― kolem E. Ševardnadzeho se zřetelně dostaly na povrch jiţ v souvislosti s přípravou prezidentských voleb konaných v roce 2000. Reformátoři však nebyli schopni nalézt společnou platformu, kterou by bylo moţné nabídnout voličům jako alternativu stávající politice, a rozštěpili se na několik samostatných (a často si konkurujících) proudů. Část z nich vytvořila stranu Noví Praví, M. Saakašvili a jeho stoupenci zaloţili Národní hnutí, Zurab Ţvania spolu s N. Burdţanadze později (v roce 2002) zaloţili svojí vlastní Sjednocenou

301 Ke vstupu Gruzie do Rady Evropy podrobněji viz Georgia and The Council of Europe, Accession- commitments and obligations, http://portal.coe.ge/index.php?lan=en&id=geoeu&sub=3

302 The 1999 Transparency International Corruption Perceptions Index (CPI), http://www.transparency.org/policy_research/surveys_indices/cpi/previous_cpi/1999

303 Transparency international, Corruption Perceptions Index 2002, http://www.transparency.org/policy_research/surveys_indices/cpi/2002

304 Transparency international, Corruption Perceptions Index 2003, http://www.transparency.org/policy_research/surveys_indices/cpi/2003

138 demokratickou stranu. Vedle toho na politické scéně působila Strana práce, která se opírala o podporu nejchudších vrstev obyvatelstva, ta část podnikatelské vrstvy, která nepatřila k proreţimním prominentům a trpěla klientelismem vládnoucího reţimu, zaloţila svoji vlastní politickou stranu pod názvem Průmysl zachrání Gruzii (tzv. Industialisté). Existovaly i další politické strany a hnutí.

Jak jiţ bylo uvedeno, místní volby v roce 2002 přinesly E. Ševardnadzemu velmi nepříjemné překvapení. Opoziční síly dosáhly velmi dobrých výsledků a v hlavním městě Tbilisi, pro vývoj země klíčovém místě na politické a hospodářské mapě Gruzie, jednoznačně zvítězilo Národní hnutí spolu se Stranou práce. V čele městské rady hlavního města stanul M. Saakašvili, do té doby podceňovaný, ale značně charismatický vůdce zpočátku celkem nepočetné skupiny sdruţené v Národním hnutí. Saakašvili dosáhl významného úspěchu v hlavním městě, gruzínský venkov jej však v roce 2002 ještě nepovaţoval za důleţitého hráče v celostátní politice a podpora Národnímu hnutí byla mimo hlavní město neveliká. Vítězství v Tbilisi se však ukázalo jako klíčovým faktorem v přípravě na mnohem důleţitější souboj, parlamentní volby plánované na podzim 2003.

Významným okamţikem, který doslova nastartoval raketový růst popularity Národního hnutí a jeho vůdce, byla událost, která se udála v roce 2003 v Batumi. V tomto městě a v celé Adţárii ještě stále vládl na první pohled věčný Aslan Abašidze, který měl svoji rezidenci v samém centru Batumi. Podle všech sovětských pravidel to byl prostor, který ve dne v noci hlídalo mnoţství policistů i příslušníků tajné policie a kterému se obyčejní obyvatelé Batumi raději vyhýbali. V rámci předvolební kampaně však právě sem, do samého centra moci místního monarchy Aslana, zavítali aktivisté Národního hnutí.

A jak vzpomíná Gela Vasadze305: „Národovce /přívrţence Saakašviliho/ bili tvrdě, pět – šest lidí na jednoho, pronásledovali je do dvorů a průjezdů, bili je aodchytávali po celém městě trhaje a zašlapávaje do pouličního prachu natolik nenáviděné prapory s pěti kříţi306. Nejvíc utrpěli aktivisté Národního hnutí, které

305 ВАСАДЗЕ, Гела, op. cit.

306 Prapor se velkým kříţem uprostřed a čtyřmi v kaţdém rohu byl symbolem Národního hnutí, po Revoluci růţí byl přijat jako nová (současná) státní vlajka Gruzie. První připomínky o gruzínské vlajce s pěti kříţi byly zaznamenána ve 14. století.

139 pronásledovali obzvláště silně, mezi netvrději zbitými byli Koba Davitašvili, Givi Targamadze, Vano Merabišvili, Gia Arveladze307. To vše poctivě natáčeli novináři všech televizních stanic Gruzie, kromě, samozřejmě, televize Adţárie. Jiţ následující den bylo jasné, ţe se v Gruzii objevila mohutná síla, schopná ve volbách porazit všechny pečlivě budované „Svazy občanů― a „Obrody―.308 „V Národním hnutí asi těţko předem věřili v takovýto výsledek, ale narozdíl od muţstva bývalého předsedy parlamentu Zuraba Ţvanii, kde se soustředili intelektuálové vykrmení západními granty, kolem M. Saakašviliho byly především revolucionáři – entuziasté podporovaní fondem Sorose a institutem ´Svoboda´309―, tvrdí Vasadze.310

Hvězda Národního hnutí začala strmě stoupat a jeho popularita se den ode dne zvětšovala. O tomto hnutí se dozvídalo stále větší mnoţství lidí, jiţ to nebylo pouze Tbilisi, ale i poslední zapadlé vesnice v horách, kde si lidé s nadějí začali povídat o tom, ţe se vyčerpanému reţimu prezidenta E. Ševardnadzeho objevila silná konkurence. Jakkoliv se do té doby zdálo, ţe stárnoucího Eduarda Amrosjeviče zřejmě nahradí tandem Ţvania – Burdţanadze, byli to stoupenci M. Saakašviliho, kteří se zdánlivě odnikud objevili jako hlavní vyzyvatelé prezidenta.

Mocenské orgány Gruzie se však samozřejmě pokoušely vliv hnutí potlačit. Pouţily však stejné metody, které k růstu popularity Národního hnutí pomohly – násilí. „Po Batumi začali Národovce bít všude, moţná s výjimkou Tbilisi, a čím více je bili, tím více jim rostla podpora. Dnes si jiţ málokdo pamatuje, jak v kraji Kvemo-Kartli zasypali kolonu aut Národního hnutí kameny, jak se střílelo v /městě/ Zugdidi. … Burdţanadze i Ţvania chápali, ţe podpora Národovců roste především na úkor jejich

307 Koba Davitašvili se později stal vůdcem vůči M. Saakašvilimu opoziční Lidové strany, Givi Targamadze je dnes předsedou vlivného parlamentního výboru pro obranu a bezpečnost, Vano Merabišvili v současnosti zaujímá funkci ministra vnitra, Gia Arveladze je právník, po Revoluci růţí pracoval mimo jiné jako vedoucí prezidentské kanceláře, později se stal ministrem ekonomiky a dnes působí v soukromém sektoru.

308 Politické strany E. Ševardnadzeho a A. Abašidzeho.

309 Tzv. Liberty Institute byla jednou z gruzínských nevládních organizací té doby, značně se profilovala v oblasti ochrany lidských práv. Členové této organizace byli jedni z mála, kdo velmi důrazně vystoupil proti Basilistům a jejich útokům na netradiční církve. Mnoho bývalých aktivistů tohoto institutu dnes zaujímá přední funkce ve státě, jako např. Giga Bokeria, první náměstek ministra zahraničí, nebo Akaki Minašvili, předseda zahraničně politického výboru parlamentu, a další

310 ВАСАДЗЕ, Гела, op. cit.

140 strany (ač Burdţanadze byla formálně členkou předvolebního bloku Burdţanadze – demokraté), ale nic s tím udělat nemohli―.311

V předvolebním období proběhla mnohá setkání opozičních vůdců, kteří se snaţili dosáhnout dohody o společném postupu. Projevila se však dlouhodobá bolest gruzínské politické scény – neschopnost dosáhnout kompromisu. Ţádná společná volební strategie dohodnuta nebyla, jediné, čeho se podařilo docílit, byl závazek části opozičních stran, ţe na sebe nebudou v předvolební kampani vzájemně útočit.

Poslední parlamentní volby za vlády E. Ševardnadzeho se konaly 2. listopadu 2003. Do té doby sebejistá moc nechtěla nic ponechat náhodě a postupovala tak, jako jiţ tolikrát před tím. Výsledky zfalšovala. Jak ukazuje následující tabulka, rozdíly mezi oficiálními výsledky a paralelními výsledky poskytnutými Mezinárodní společností pro spravedlivé volby a demokracii (ISFED) jsou výmluvné312:

Politická strana Oficiální výsledky Výsledky ISFED Za novou Gruzii 21,3 18,9 Unie demokratické obrody 18,8 8,1 Národní hnutí 18,1 26,3 Strana práce 12,4 17,4 Burdţanadze – demokraté 8,8 10,2 Noví konzervativci 7,4 8,0 Vládní strany celkem 40,1 27,0 Opoziční strany celkem 46,7 61,9

Volební práh byl v těchto volbách 7 procent. Na vysvětlenou je nutné dodat, ţe Za novou Gruzii byl blok politických příznivců E. Ševardnadzeho soustředěný kolem jeho strany Svaz občanů Gruzie. Aslan Abašidze se ve volbách do parlamentu 2003 rozhodl podpořit Ševardnadzeho a v čele své „Obrody― se tak postavil proti reformátorům vedených Národním hnutím. Pokračoval tak v konfrontační politice, kterou vůči Národnímu hnutí započal rozehnáním jejich předvolebního shromáţdění v Batumi. „Volby v Adţárii se nikdy nepovaţovaly ani za svobodné, ani za spravedlivé

311 Tamtéţ

312 NODIA, Ghia, PINTO SCHOLTBACH, Álvaro, op. cit., str. 20

141 a listopad 2003 v tomto nebyl výjimkou―, píše International Crisis Group.313 Podle ministerstva vnitra Adţárie bylo zaneseno do volebních seznamů hned o 22% více voličů, neţ v roce 2000. Účast ve volbách byla v Adţárii oficiálně 97 procent, přičemţ Aslanova „Obroda― získala 96,7% všech odevzdaných hlasů314. Jiţ samotné takto napsané údaje jsou do očí bijící.

Jasnou charakteristiku listopadovým parlamentním volbám roku 2003 v Gruzii dala pozorovatelská mise OBSE/ODIHR. Jiţ v první větě shrnutí její předběţné zprávy se píše: „Volební proces byl charakterizován jasným nedostatkem politické vůle vládních míst připravit skutečně demokratický volební proces, coţ vedlo k široce rozšířeným a systematickým volebním podvodům―.315

Volby přes všechny manipulace dopadly i podle oficiálních výsledků pro dosavadní reţim špatně. Jak je z uvedené tabulky patrné, opoziční politické strany podle všeho získaly mnohem více hlasů, neţ jim Ústřední volební komise byla ochotna přiznat. Vládní strany v souvislosti s výsledky doufaly, ţe se jim podaří na svoji stranu přetáhnout podstatnou část těch poslanců, kteří byli zvoleni v jednomandátových okrscích316. Navíc spoléhaly na to, ţe se opoziční politické strany opět nebudou schopny dohodnout na jednotném postupu, coţ Ševardnadzemu a jeho věrným umoţní manévrovat a vyhnout se předání moci opozičním silám. „Jinými slovy, volební podvod stačil na to, aby opozice, místo šance kontrolovat parlament, tuto moţnost nedostala―.317

Sčítání hlasů trvalo aţ do 20. listopadu, kdy byly oficiálně vyhlášeny výsledky. Některé opoziční strany pod vedením Národního hnutí však jiţ v období mezi

313 International Crisis Group, Успех Саакашвили в Аджарии: Возможно ли повторение где-либо еще?, Брифинг МГПК – Европа, 18 августа 2004, http://www.crisisgroup.org/library/documents/europe/caucasus/040818_saakashvili_ajara_rus.pdf

314 International Crisis Group, Успех Саакашвили в Аджарии, op. cit.

315 OSCE/ODIHR Election Observation Mission, Georgia, Post-Election Interim Report, 3-25 November 2003, http://www.osce.org/documents/odihr/2003/11/1593_en.pdf

316 Volební systém v Gruzii v té době byl a dodnes zůstal smíšený. Do parlamentu se současně volí část poslanců podle proporcionálního systému na základě stranických kandidátek, část podle většinového systému v jednomandátových okrscích.

317 NODIA, Ghia, PINTO SCHOLTBACH, Álvaro, op. cit., str. 19

142 hlasováním a zveřejněním oficiálních výsledků v předtuše volebních podvodů zmobilizovaly své stoupence, kteří na Třídě Rustaveliho před budovou parlamentu poţadovali, aby vláda buď přiznala vítězství jejich stran, nebo rezignovala. Burdţanadze, jako jediná, poţadovala anulování výsledků a vypsání nových voleb. Ani Ševardnadze však nezahálel. Obrátil se na svého dlouholetého spojence a občasného protivníka Aslana Abašidzeho, který z Adţárie zaplatil výjezd velkého mnoţství svých přívrţenců, kteří si svým počtem i aktivním skandováním na Třídě Rustaveliho pranic nezadali se stoupenci opozice. Ani to však „staré gardě― nepomohlo.

Po zveřejnění výsledků všichni jiţ s jistotou věděli, ţe volby byly zmanipulované, avšak celková atmosféra ve společnosti se oproti volbám předchozím, neméně zmanipulovaným, podstatně změnila. „V kaţdé jiné situaci by obyvatelstvo pocítilo, ţe bylo podvedeno, a hotovo. V kaţdé jiné, jen ne v této. ´Ukradli nám vítězství´, tato slova prohlásil vůdce Národního hnutí, kdyţ se obrátil ke svým voličům. Lidé si jiţ za poslední dva roky zvykli na masová vystoupení a shromáţdili se téměř okamţitě. Tehdy ještě málokdo předpokládal, ţe to nebude pouze shromáţdění, ale revoluce―.318

V této chvíli i Zurab Ţvania s Nino Burdţanadze pochopili, ţe protestní náboj mezi obyvatelstvem je tentokrát skutečně obrovský, a ihned se připojili i se svými přívrţenci na stranu demonstrantů. Hlavní slovo však uţ měl někdo jiný – Michail Saakašvili a jeho Národní hnutí. Dne 21. listopadu 2003 za pečlivého dohledu televizních kamer, především stanice Rustavi 2, se obrovská kolona automobilů soustředila na okruţní silnici kolem Tbilisi a neustálým troubením a transparenty dávala najevo svůj odpor proti reţimu. V ten večer mnoho příznivců adţárského Aslana sedla na noční vlak zpět do Batumi.

První zasedání nově zvoleného parlamentu bylo stanoveno na 22. listopadu 2003, zahajovací projev měl přednést prezident E. Ševardnadze. Před budovou parlamentu se v tu dobu shromáţdilo na 150 tisíc přívrţenců M. Saakašviliho, mnozí z nich s růţemi v rukách. „Zastavit takovou masu v zásadě není moţné, konec konců se o to ani nikdo nesnaţil. Událo se něco nepředstavitelného. Náměstek ministra státní bezpečnosti Irakli Alasania319 na přímý pokyn svého nadřízeného ... Valeri

318 ВАСАДЗЕ, Гела, op. cit.

143 Chaburdzanii rozrazil doširoka před demonstranty hlavní vchod do parlamentu―320. Tisíce lidí se vrhly do budovy. Podle pravidel směli do zasedacího sálu pouze poslanci, na coţ se dav snaţili upozornit Ţvania s Burdţanadze. Tehdy jim M. Saakašvili jasně řekl: „Buď to bude naše revoluce, nebo to bude moje revoluce, vyberte si―.321 Bylo jasné, ţe nový vůdce si jiţ svůj úspěch nenechá vzít. Poslanci i prezident ještě stačili na poslední chvíli opustit parlament zadním vchodem, zahajující zasedání se nekonalo, budovu obsadili revolucionáři.

Eduard Ševardnadze se ještě ze svého automobilu, který jej odváţel do bezpečí jeho rezidence na tbiliském předměstí Krtsanisi, spojil s ministrem vnitra K. Narčemašvilim a vydal mu příkaz k zásahu vojsk ministerstva vnitra proti demonstrantům. Jednotky se na rozkaz ministra začaly ihned připravovat. Jiţ doma, poté, co vylíčil události v parlamentu své manţelce, se rozhodl svůj rozkaz odvolat. „Představil jsem si, jak opět Gruzíni střílí na Gruzíny. To jsem si nemohl vzít na zodpovědnost. Byl čas vše skončit. Abdikoval jsem―322. E. Ševardnadze odstoupil z funkce prezidenta 23. listopadu 2003, o den později, 24. listopadu po „otevřeném rozhovoru― s N. Burdţanadze, která jiţ plnila funkci dočasné hlavy státu, odstoupil také ministr vnitra323.

Na tomto místě je potřeba ještě připomenout roli, kterou v dohodě mezi Ševardnadzem a novým politickým vedením Gruzie sehrálo Rusko, konkrétně ministr zahraničí Igor Ivanov. O své zprostředkovatelské roli toho Ivanov příliš mnoho veřejně nepřiznal, přesto ve svém interview korespondentovi britského deníku the Times M. Binyonovi řekl: ―Instrukce, kterou jsem dostal od prezidenta Putina, byla zabránit, aby se nespokojenost proměnila v násilí, a pokusit se vyřešit krizi v rámci ústavy

319 Irakli Alasania se později stal velvyslancem Gruzie při OSN a dnes je lídrem vůči M. Saakašvilimu opoziční Aliance pro Gruzii

320 ВАСАДЗЕ, Гела, op. cit.

321 Tamtéţ

322 Z osobního rozhovoru autora s E. A. Ševardnadzem v květnu 2008.

323 Русская Америка, Глава МВД Грузии Коба Нарчемашвили ушел в отставку, 24.11.2003, http://www.russianamerica.com/common/humor/story.php/80100?id_cr=

144 a zákona. V této fázi bylo pomoţeno dialogu mezi Eduardem Ševardnadzem a opozicí. Došli ke shodě―324.

Z dalšího vývoje je patrné, ţe „shody― nakonec bylo skutečně dosaţeno. Rodina Ševardnadzeho musela vrátit nemalé majetky, které získala v dobách vlády prezidenta, ten ale bez větších potíţí a v klidu nadále ţije ve své bývalé prezidentské rezidenci v Krtsanisi a dokonce se i přes svůj pokročilý věk občas objevuje na veřejnosti. Recepci velvyslanectví SRN k výročí sjednocení země si málokdy nechá ujít.

Popularita nového vůdce země, M. Saakašviliho, byla obrovská. Ještě před revolucí poţívali tři političtí vůdci – M. Saakašvili, N. Burdţanadze a Šalva Natelašvili z Národního hnutí, Sjednocených demokratů a Strany práce podobné popularity, aniţ by mezi nimi byl jasný vůdce. I výsledky parlamentních voleb roku 2003, jakkoliv zmanipulované, ukazují na to, ţe by M. Saakašvili po nich mohl být povaţován pouze za prvního mezi rovnými. V průběhu listopadových veřejných protestů před budovou parlamentu však charismatický vůdce Národního hnutí dokázal přesvědčit drtivou většinu gruzínského národa, ţe je to právě on, kdo má právo vést zemi v dalších letech.

Ukázal to konečně i výsledek mimořádných prezidentských voleb, které se konaly 4. ledna 2004 a v nichţ, bez váţného protikandidáta, zvítězil M. Saakašvili s neuvěřitelnou podporu 96,3 procent odevzdaných hlasů325. Národní hnutí se pak v únoru téhoţ roku sloučilo s politickou formací Ţvanii a Burdţanadze a přejmenovalo se na Sjednocené národní hnutí. To následně vyhrálo i mimořádné parlamentní volby 28. března 2004 se ziskem více jak 66 procent hlasů a plně tak ovládlo gruzínskou politickou scénu.326 Prezidentské a parlamentní volby však jiţ byly jen potvrzením těch změn, k nimţ v Tbilisi došlo v listopadu 2003. Nová elita se na samý vrchol politické pyramidy dostala díky Revoluci růţí.

324 Ministry of Foreign Affairs of the Russian Federation, Transcript of Russian Minister of Foreign Affairs Igor Ivanov Interview with Times Correspondent Michael Binyon, Moscow, November 28, 2003, http://www.mid.ru/Bl.nsf/arh/F9DF8720E36EC0CE43256DEF0051ACE8?OpenDocument

325 K podrobnějšímu seznámení se s hodnocením průběhu voleb viz OSCE/ODIHR Election Observation Mission Report, Georgia, Extraordinary Presidential Election, 4 January 2004, http://www.osce.org/documents/odihr/2004/02/2183_en.pdf

326 Předběţná zpráva OBSE/ODIHR o průběhu voleb, vedle některých přetrvávajících problémů, konstatuje, ţe gruzínské úřady vyuţili moţnost přiblíţit volební proces v Gruzii blíţe k evropským standardům. Podrobněji viz International Election Observation Mission, Repeat Parliamentary Election, Georgia – 28 March 2004, Statement of Preliminary Findings and Conclusions, http://unpan1.un.org/intradoc/groups/public/documents/untc/unpan016088.pdf

145 Závěr

Gruzínská republika se po rozpadu Sovětského svazu ubírala velmi sloţitým vývojem. Z pohledu svých vůdčích politiků, ale i běţných obyvatel státu, měla navázat na historické tradice staleté státnosti, budované na základě křesťanských hodnot a územní jednoty. Předcházející, více jak sedmdesátileté působení komunistické ideologie změnilo u občanů a jejich politických představitelů řadu norem chování i subjektivního vnímání vlastní existence země, avšak ty nejzákladnější postoje vůči vlastní historii a z ní vycházející chápání cílů, kterých v nových podmínkách chtěly elity i do značné míry celá společnost dosáhnout, se jakoby z ničeho opět vynořily z hlubin minulosti.

Velmi podstatnou historickou reminiscencí bylo tříleté období samostatné Gruzie v létech 1918 – 1921. Právě toto krátké období nezávislé republiky jakoby propojovalo Gruzii konce 20. století s gruzínským státem před jeho opětovným pohlcením Ruskem tvoříce pevný historický pilíř, nad nímţ se klenul most spojující dřívější státní útvary na území dnešního Gruzie a jeho nově se rodící současnost. Po tomto mostě se však do nové republiky přenesly nejen dávné tradice a do jisté míry i mytizované chápání vlastních dějin, ale také problémy, které byly předešlou totalitní mocí násilně, avšak v konečném výsledku neúspěšně zatlačovány do pozadí.

Jedním z podstatných průvodních jevů nové samostatné republiky je nacionalismus, který doprovází Gruzii a na jejím území ţijící národy jiţ velmi dlouho. Na jedné straně to byl nacionalismus gruzínský, v prvních létech samostatnosti spojený především se jménem prezidenta Zviada Gamsachurdii. Na něj pak navázal nacionalismus jeho následníků, v první řadě těch, kteří jej sesadili, avšak kteří téměř beze zbytku přejali jeho vzorce chování. Řeč je především o T. Kitovanim a Dţ. Ioselianim.

Jak Gamsachurdia, tak jeho nástupci by však jen těţko mohli společnosti svůj vypjatý nacionalismus naroubovat, pokud by v ní tyto tendence uţ nebyly zaloţeny nezávisle na jejich vůli. Je tragédií nově se znovuzrodivšího státu, ţe svoji vlastní existenci zaloţil na prosazování zájmů nikoliv všem občanům společných, nýbrţ zájmů partikulárních. Namísto inkluzivity zavládla snaha prosadit exkluzivitu.

146 Vznik nacionalistických nálad v gruzínské společnosti na konci sovětského období a především pak začátkem 90. let je problémem, jehoţ podstatu není jednoduché odhalit. Gruzínská společnost je totiţ v zásadě vůči jiným národům vcelku tolerantní, vţdyť po staletí mohla být Gruzie hrdá na svůj mnohonárodnostní charakter. Samotné Tbilisi, pro příklad, bylo vţdy městem, kde bez větších problémů spolu ţili příslušníci řady cizích národů, od Rusů, přes Ţidy aţ po Armény. I dnes, po válce v srpnu 2008 mezi Gruzií a Ruskem, není v Gruzii nikterak patrná nenávist vůči ruskému národu, ani nevraţivost vůči rusky mluvícím Gruzínům či cizincům. Ruština je v Gruzii stále jeden z nejrozšířenějších a také nejpouţívanějších cizích jazyků.

Je ale fakt, ţe jeden nacionalismus vyvolává nacionalismus opačný, coţ je jev, který zaţilo třeba Československo v meziválečném období. Rozpad Sovětského svazu přinesl i rozpad do té doby platných hodnot. S velmi rychlým materiálním úpadkem šel ruku v ruce i úpadek mravní. Pak stačilo, aby se objevil dostatečně schopný nacionalista, který svými názory otrávil veřejné mínění, jak to učinil Zviad Gamsachurdia. Předkládání jednoduchých řešení a hledání cizích viníků je osvědčený způsob, jak odvrátit pozornost od vlastních chyb a z nich plynoucích potíţí. I tento faktor, vedle historických reminiscencí, proto hrál v růstu nacionalistických nálad gruzínské veřejnosti na počátku samostatnosti významnou úlohu.

Bylo by však chybné domnívat se, ţe tento přístup zvolilo pouze Tbilisi. Stejným způsobem myslili i političtí představitelé dalších dvou gruzínských etnik – Osetinci a Abcházcové. V jejich chápání měl rozpad SSSR a počátek nových pořádků přinést jejich národům zvláštní pravomoci a postavení. Co je však důleţité, toto postavení si nárokovali v opozici vůči Tbilisi. Nešlo přitom o jev nový, nýbrţ o pokračování těch zápasů, které byly bolševickou mocí přerušeny, i těch, které v dobách komunistické totality probíhaly jiným či skrytým způsobem.

V kapitole, kterou jsme věnovali Gruzínské demokratické republice, je jasně ukázáno, ţe to byl v první řadě spor o postavení osetinského národa, který přivedl k vojenským akcím. Výklad vlastní historie i zcela přízemní, přesto však nikoliv nezanedbatelné ekonomické zájmy některých vrstev společnosti nakonec vyústily v ozbrojené střety na území dnešní Jiţní Osetie. Dobovým jevem, nikoli však bezvýznamným, bylo po první světové válce vyuţití ideologických postulátů marxismu – leninismu, zejména teorie třídního boje, vyvlastnění „vykořisťovatelských tříd―

147 a z národnostního hlediska Leninova výkladu teze o právu národů na sebeurčení. Tyto teoretické postuláty byly v praxi pouţity ke zdůvodnění kroků, které vedly k násilí a prosazování mnohem méně ušlechtilých cílů, neţ za jaké byly vydávány. Marxisticko – leninská ideologie však jak v dobách bolševizace Gruzie, tak v období existence SSSR slouţila pouze jako zástěrka, která byla v 90. létech, po kolapsu totalitní moci, odhozena jako nepotřebná. Vývoj v Abcházii po první světové válce probíhal pod podobnými hesly. I zde snaha o bolševizaci tamější společnosti šla ruku v ruce se sílícím nacionalismem, i zde se navíc promítal zahraniční, především ruský faktor.

Rozpad Sovětského svazu přivedl k likvidaci ideologického prostředí, v němţ byly národy dnešní Gruzie nuceny ţít a jehoţ se nakonec naučily i vyuţívat. Základní tendence ve vztazích mezi etnickými Gruzíny na jedné straně a Osetinci a Abcházci na straně druhé však nezmizely. Naopak. Místo leninských pouček nastoupil nepokrytý nacionalismus. Těţko hledat v tuto chvíli, kdo na tomto vývoji nese větší vinu, zda Tbilisi a Gamsachurdia se svými následovníky, či abcházské Suchumi a jihoosetinské Cchinvali. Přestoţe ze všech těchto měst zaznívají „jasná― vysvětlení a bývají uváděny mnohé „nesporné― argumenty, nestranný pohled ukazuje, ţe svůj podíl za lidská utrpění po dobu válečních konfliktů v letech 1991 – 1993 mají všechny zúčastněné strany. Mimo pozornost opět nemůţeme ponechat ani Rusko, k jehoţ úloze se ještě vrátíme.

Zcela tragické důsledky měl výběr prostředků, které si znepřátelené strany zvolily. Nikoliv úsilí o dohodu, o politické řešení, nýbrţ nejhrubější násilí se stalo tou cestou, která měla vést k dosaţení vlastních cílů. Svůj nesporný vliv zde sehrálo dědictví po komunistickém reţimu, který sám byl postaven na násilí. Řada vedoucích činitelů jak v Tbilisi, tak v Abcházii i Jiţní Osetii v minulosti pracovala v sovětských represivních sloţkách, nebo na ně alespoň měla napojení, proto i jejich vzorce chování a myšlení vycházely z těchto kořenů. Své pevné a dlouholeté tradice násilí měl i nikdy se ze Sovětském svazu nevytrativší kriminální svět. Ani rodící se v průběhu 90. let občanský sektor nemohl v krátkém čase zabránit tomu, aby lidé, reálně kontrolující moc, tak nečinili způsobem, který vycházel z jejich vlastních ţivotních zkušeností a návyků. Lze se téţ jen těţko domnívat, ţe sama společnost se jako mávnutím kouzelného proutku probudí a začne prosazovat a poţadovat demokratické způsoby vládnutí tam, kde po několik generací nebylo moţné o skutečnou demokracii ani zavadit.

148 Ještě jeden faktor sehrál nesporně svoji úlohu – po generace se předávající válečnické tradice. Pro Středoevropana je moţná obtíţné vţít se do způsobu myšlení obyvatele Kavkazu, ale hrdost na válečnické umění, na úspěchy předků v bojích proti dlouhé řadě zachvatitelů jsou ţivou součástí dneška. S tím bezprostředně souvisí i vcelku značná míra tolerance k pouţití násilných prostředků při prosazování politických cílů, stejně jako tradiční kult zbraní. Příklad toho, jak hluboce jsou na Kavkaze tyto zvyky zakořeněny, lze najít ve zdánlivě odtaţité oblasti – kultuře. Lidové tance Gruzie (ale nejen Gruzie) vycházejí ze vzorců myšlení, které se předávají po generace. Tance jsou plné dynamiky, ale také soubojů, stylizovaných i značně prvoplánových, za pouţití mečů a dýk. S tímto folklórem v Gruzii vyrůstá kaţdé dítě a jakkoliv se podle jednotlivých krajů liší detaily v oblečení, nebo choreografii, základ zůstává stejný - v Kachetii jako v Osetii, v Imereti jako v Abcházii. Boj, tedy násilí jako prostředek k dosaţení potřebných cílů, je pevně usazen v psychologické výbavě kaţdého obyvatele Gruzie, folklór je pouze jeho líbivějším odrazem. Nelze si samozřejmě představovat, ţe národy Kavkazu, konkrétně Gruzie, jsou odmalička vychovávány k válčení, to by bylo hrubé paušalizování. Je však patrné, ţe na rozdíl od Čechů jsou Gruzínci připraveni sáhnout po zbrani mnohem častěji.

S tím se však pojí, zdánlivě paradoxně, poměrně zřetelná společenská tolerance vůči nedodrţování pravidel či zákonů. Sovětská společnost byla daleka ideálnímu obrazu „nového člověka―, kresleného ideology, či autory propagandistických plakátů. Gruzínská společnost do značné míry chápala, ţe k dosaţení svých cílů, k zajištění vlastního prospěchu, nebo prospěchu rodiny je třeba vyuţít kaţdé skulinky, kterou reţim umoţňoval. Není proto divu, ţe se ihned po uvolnění poměrů objevili „divocí― privatizátoři, ale i skupiny ozbrojených band, které zcela surově a nevybíravě kradly, kdekoliv se objevily. Pak uţ byl jen krok k tomu, aby se spojila politická moc s vyuţíváním polovojenských nátlakových skupin, jejichţ vliv byl postaven na pouţití hrubé síly. Přesně toto se v devadesátých létech minulého staletí v Gruzii událo.

Ještě dva důleţité faktory je třeba zmínit, faktory, které se opět Středoevropanovi mohou jevit poněkud nezvyklé. Jsou jimi teritoriální původ obyvatel Gruzie a význam rodiny, zejména široké rodiny, klanu. Kaţdý občan Gruzie povaţuje za důleţité nejen to, ţe je Gruzín, ale i to, z jakého kraje, tedy historicky, z jakého původního „národa― pochází. Jakkoliv se většina těchto „národů― přetavila na dnešní národ gruzínský, hraje územní původ jednotlivce a rodiny mnohem větší úlohu, neţ je

149 tomu například v České republice. Vzpomeňme jen zmínku o kádrové politice z dob SSSR v kapitole o Abcházii. Nakonec se ale z většiny historických entit přeci jen vytvořil jeden společný gruzínský národ, i kdyţ vazby jednotlivců na rodné kraje jsou pociťovány mnohem emotivněji, neţ u nás. Z většiny, ale nikoliv ze všech. Tento proces zasáhl v nejmenší míře právě gruzínské Osetince a Abcházce. Jejich sounáleţitost s gruzínským národem byla nejslabší. Zatímco Adţárec je současně i Gruzín, i kdyţ je třeba muslim, Abcházec se, většinou, cítí být v první řadě především Abcházec.

Velmi významné místo v gruzínské společnosti má rodina v tom širokém smyslu, klan. Tento faktor se pak bezprostředně proplétá s územním původem. Členové klanu se vzájemně ochraňují mnohem více, neţ jsme tomu zvyklí u nás. Vytváří se sloţitá pavučina vzájemných vztahů, které ve společnosti dodnes hrají podstatnou úlohu. K tomu se řadí i vliv „druhotné― spřízněnosti, jako je například kmotrovství dětí. Samozřejmě, ţe tyto faktory nelze absolutizovat, ale k připomenutí stačí uvést příklad, kdy se Aslan Abašidze po „zradě― svých bezprostředních příbuzných a jejich odstranění začal výrazně orientovat na rodinu své manţelky. Jeden klan vyměnil za druhý, ale povaţoval za nutné, aby se o nějaký klan opíral. Úloha široké rodiny se zřetelně promítá jak do politických procesů v zemi, tak do ekonomiky. Tam, kde v České republice nastupují známosti, v jiných zemích třeba absolutorium na stejné prestiţní universitě, či příslušnost k Rotariánům, v Gruzii stojí v popředí příbuzenský vztah a s ním spojený územní původ.

Tyto faktory se promítají do ţivota Gruzínů v kladném smyslu, tedy v solidaritě členů, vzájemné pomoci i vzdáleným příbuzným ve chvílích, kdy to potřebují, například v nemoci. Mají však i svůj negativní vliv. Příslušnost ke klanu znamená vydělování se vůči jiným klanům, soupeření s nimi, coţ při existenci místních tradic a zvyků velmi snadno vede k absenci tolerance a k prosazování zájmů klanu všemi dostupnými prostředky. Na základě těchto faktorů pak bylo prakticky po celé období vlády Gamsachurdii a Ševardnadzeho ve společnosti přítomno násilí, skryté i zcela nezastřené. A kde je násilí, je i zvůle, kde je zvůle, nemůţe se dařit demokracii a spravedlnosti.

Pro celé období od zrodu nezávislého gruzínského státu, jak jiţ bylo předesláno, hrálo v jeho osudech velmi podstatnou úlohu Rusko. V tomto ohledu se dějiny příliš

150 nezměnily, neboť ruský vliv byl na Jiţním Kavkaze a jmenovitě v Gruzii přítomen od dob Petra I. a Kateřiny Veliké. Rozpad Sovětského svazu se z globálního hlediska udál téměř bezbolestně, nenaplnily se černé vize o jaderném kataklyzmatu řešícím vojenské a politické soupeření dvou vzájemně protichůdných světových systémů – západní demokracie a sovětské totality. Tento globální pohled by však neměl zastřít fakt, ţe rozpad neproběhl na území bývalého svazu poklidně, nýbrţ byl doprovázen vojenskými akcemi, v nichţ Moskva hrála významnou roli. Nelze nevidět účast ruských ozbrojených sil v konfliktech nejprve v Jiţní Osetii v letech 1991 – 1992 a ještě mnohem zřetelněji pak v Abcházii v letech 1992 – 1993 i vliv Ruské federace v letech následujících.

Úloha Ruska v dění na území Gruzie byla minimálně dvojznačná. Podíl ozbrojených sil Ruské federace v konfliktech, jak prostřednictvím materiální pomoci separatistickým regionům, tak i jejich přímým zapojením do válečných operací, je nesporný. Přestoţe se politické vedení prezidenta Jelcina mohlo do určité míry snaţit o aktivní politickou zprostředkovatelskou roli, zároveň i zde přeţívaly vzorce chování z minulosti. Pokusy o udrţení vlivu na Jiţním Kavkaze sem nesporně patří. Mnohem zřetelněji to však platí o těch řídících sférách ruské společnosti, pro které se vţil název „siloviki―.

Musíme si uvědomit, ţe se jednalo o roky krátce po rozpadu SSSR, který pro řadu Rusů představoval „největší tragedii 20. století―. Fakt, ţe se tato formulace otevřeně objevila aţ s příchodem V. Putina, na tom nic nemění. Kavkaz byl po dvě stě let ruský a najednou by tam měl tento vliv ze dne na den skončit? Přestoţe Sovětský svaz utrpěl ve studené válce zdrcující poráţku, na to, aby se Rusko jako jeho hlavní a největší nástupce aktivně zapojilo do vojenských, politických a diplomatických akcí na Jiţním Kavkaze, mělo ještě pořád síly dost. A vyuţilo ji.

S rolí Ruska počítali Abcházci a Osetinci od samého počátku, nakonec se s jeho vlivem musel smířit i prezident Gruzie E. A. Ševardnadze. Ze svého celoţivotního působení v sovětských mocenských strukturách dobře věděl, jak mocnými pákami Moskva disponuje. Po poráţce v Jiţní Osetii ještě mohl chovat naději v to, ţe se mu nakonec podaří uskutečňovat alespoň do určité míry nezávislou národní politiku. Nato byl poraţen znovu, tentokrát v Abcházii, přestoţe ani tuto válku sám nezačal. Poraţen byl navíc lstí, úskokem. Co jiného byl útok separatistů na Suchumi v září 1993, který

151 bezprostředně následoval po staţení těţké bojové techniky gruzínských ozbrojených sil na základě podepsaných dohod? Na tomto úskoku se bezprostředně podílelo Rusko. Pak se Ševardnadzeho naděje v moţnost provádět politiku na Moskvě zcela nezávislou jiţ vůbec nemohly naplnit. V dalších létech prezident doufal, ţe se mu podaří změnit situaci za pomoci západních zemí, avšak ani k tomu nedošlo. Západ se vůči Gruzii po dlouhou dobu stavěl chladně.

Můţeme hledat mnohé příčiny, proč tomu tak bylo. Jistě, nutnost řešit narůstající problémy v mnohem bliţší Jugoslávii jsou jedním z vysvětlení. Také snaha rozvíjet vztahy s „novým― Ruskem Jelcinovy éry s nadějí, ţe se jiţ jaderná konfrontace a vlastně vůbec ţádná konfrontace s Ruskem nikdy nevrátí, neboť komunismus byl poraţen a na jeho místo musí logicky nastoupit pouze demokracie, to vše hrálo svoji roli.

Velký vliv však také měl ještě jeden podstatný faktor. Sovětologů a expertů na kremelskou politiku byly na Západě plné univerzity i vládní kabinety. Drtivá většina z těchto odborníků však studovala postoje centra, politiku moskevského vedení, politiku Sovětského svazu jako celku. Jen velmi málo z nich však do hloubky rozumělo jednotlivým republikám na periferii. Západ Kavkaz nechápal, zatímco Rusové „svému Kavkazu rozumějí―. Ne nadarmo jeho ţivot po dvě staletí aktivně ovlivňovali. I proto západní země tak snadno předali řešení gruzínských válek Moskvě. Z jedné strany ve víře v „rodící se ruskou demokracii―, z druhé strany z neznalosti. Navíc zde jistě značnou úlohu sehrála i snaha rozhodujících západních velmocí prosazovat ve vztahu k Rusku své vlastní zájmy, kam se malá a zdánlivě nikterak důleţitá Gruzie ne vţdy hodila. A tak se z konfliktů začátku devadesátých let, o nichţ jde řeč, staly na dlouhou dobu konflikty „zamrzlé― a hlavní úlohu v následných mírových misích, přes předešlou aktivní účast v samotných bojových operacích, hrálo opět Rusko.

Vedení E. Ševardnadzeho mělo snahu provádět vyváţenou zahraniční politiku a rozvíjet své vztahy jak s postsovětským prostředím, v němţ dominovalo Rusko, tak se západními státy. Tato snaha však naráţela na řadu limitů, které vyplývaly jednak z postojů jednotlivých zahraničních partnerů, jednak z vnitropolitické a hospodářské slabosti země. Přístup západních zemí a jejich organizací ke Gruzii se začal velmi pomalu měnit aţ koncem 90. let. Patrné to bylo zvláště v oblasti vztahů s NATO, především prostřednictvím spolupráce v rámci programu Partnerství pro mír. Evropská

152 unie naproti tomu po celé hodnocení období projevovala ke Gruzii rezervovaný postoj. KBSE/OBSE i OSN byly bezprostředně zapojeny do řešení válečných konfliktů na gruzínském území a zůstávaly aktivní i v létech po konfliktech. Jejich aktivity však byly limitovány faktem, ţe Rusko zasedalo v Radě bezpečnosti OSN a bez souhlasu Moskvy nebylo moţno dosáhnout ţádného rozhodnutí ani v druhé jmenované organizaci.

Rusko na politickém řešení konfliktů v Jiţní Osetii a Abcházii v zásadě nemělo zájem a přestoţe oficiálně deklarovalo svoji podporu územní celistvosti Gruzie, v praxi pro její obnovení prakticky nic neučinilo. V hodnoceném období proběhly desítky schůzek a jednání, které si kladly za cíl najít cestu k vyřešení problémů mezi separatistickými regiony a centrální vládou v Tbilisi, mnoho z nich bylo zprostředkováno Ruskou federací. Výsledky těchto schůzek však byly minimální. Jediným výrazným úspěchem Gruzie na mezinárodním poli bylo dosaţení souhlasu Ruské federace s uzavřením svých vojenských základen na území Gruzie. Tento krok však byla Moskva nucena učinit v návaznosti na mezinárodní jednání o konvenčních ozbrojených silách v Evropě poté, co byla vystavena silnému politickému tlaku západních zemí. V tomto případě se ukázalo, ţe podobný tlak můţe být efektivní při řešení problémů i na Jiţním Kavkaze. Stejně úspěšný byl i vliv USA při řešení situace v Pankiském údolí na počátku prvního desetiletí. Bohuţel se však jednalo spíše o ojedinělé případy výrazného mezinárodního angaţmá v této oblasti. Gruzie byla v západních zemích stále dlouhodobě hodnocena jako nestabilní partner s nevýkonnou ekonomikou, trpící všemi neduhy postsovětského státu, a od konce 90. let pak opět byla stále více chápána jako země blíţící se stavu totálního kolapsu. Klíčový podíl na tomto hodnocení měly politické elity státu v čele s prezidentem Ševardnadzem.

Od vnitropolitického a zahraničněpolitického dění, včetně vojenské oblasti, nelze oddělit ani ekonomiku. Hospodářství prvních let samostatnosti bylo poznamenány tragickou neznalostí tehdejších gruzínských elit byť základů fungování trţních pravidel. Podíl na tom měla uzavřenost sovětské společnosti, minimální moţnost se, byť třeba jen nepřímo, seznamovat se zásadami fungování jiných, neţ příkazových mechanismů. Jestliţe v Moskvě ještě na vysokých školách působili vědci, kteří byli schopni obsáhnout vědní obory zabývající se kapitalismem a do hloubky pochopit jeho principy, i kdyţ svým studentům na přednáškách vykládali o burţoazní společnosti z ideologických pozic hlubokého odsouzení a kritiky, na „perifériích― zůstalo jen u té

153 kritiky. Pochopení podstaty v drtivé většině případů chybělo. V sovětském centru se také nacházeli lidé, kteří měli s kapitalistickou ekonomikou zkušenosti, například pracovníci zahraničního obchodu. Ti po odhození stranických kníţek mohli své zkušenosti vyuţít v rodících se trţních podmínkách. V Tbilisi měli zkušenosti především s obchodem vnitrosvazovým a lokálním. Nejblíţe, kde se Gruzie mohla přiblíţit ke kapitalistickému způsobu hospodaření, byly záhumenky a prodej zemědělských přebytků na trzích, v době perestrojky pak zakládání „druţstevních― dílen. Ani tyto zkušenosti se však netýkaly společnosti jako celku, nýbrţ zahrnovaly relativně omezený počet lidí. Navíc i tyto aktivity dusila korupce, povinnost odevzdávat „všimné― a nezřídka i zcela přesně stanovený podíl ze zisku státním úředníkům a vymahačům výpalného.

To současně neznamená, ţe by se nenašli iniciativní jedinci, ani v tomto případě nelze paušalizovat. Většinou se však jednalo o osoby, které měly z dob SSSR zkušenosti z tehdy nelegálních způsobů obchodování, nebo o ty, kteří se to velmi rychle naučili. Heslem dne Gruzie 90. let minulého století bylo urvat co nejrychleji co nejvíce a příliš se nestarat ani o budoucnost, ani o metody, jaké byly zvoleny. Proto jakmile se zdařilo jedné skupině divokých „privatizátorů― ovládnout a rozprodat jednu továrnu, uţ se objevili další, kteří rozkradli, co bylo po ruce. Výkonnost celá ekonomiky Gruzie prudce klesla, zisky, a to obrovské, plynuly do kapes jen velmi úzké vrstvy obyvatel.

Vše se navíc dělo veřejně, před očima všech, nikoliv kradmo či skrytě, komunistická totalita se transformovala do vlády nepokryté síly, společnost se v podstatě rozloţila. Nelze přesto říci, ţe by panovalo totální bezvládí. Pravidla byla nastavena, ale byla to pravidla nepsaná a do legality měla velmi daleko. Demokratické instituty fungovaly jen formálně, moc získávali lidé, kteří buď byli schopni prosadit své zájmy silou ozbrojených formací, politickým postavením, nebo penězi z rozkradeného hospodářství. Často se jednalo o jedny a tytéţ osoby. Jiţ byl zmíněn vliv klanů a rodin ve společnosti. Právě tyto vazby umoţňovaly vytvoření sítí vzájemných závislostí, které měly za cíl obohacení vyvolených jednotlivců či značně omezených skupin. Jednalo se o velmi malou část společnosti, drtivá většina obyvatel byla z této Bonanzy vyloučena, protoţe nedisponovala ani konexemi, ani rodinnou spřízněností s vlivnými osobami, ani vlastním mocenským vlivem.

154 Je třeba přiznat, ţe po nástupu E. A. Ševardnadzeho došlo k některým ekonomickým reformám, které alespoň částečně stabilizovaly hospodářství a postupně umoţnily překonat nejhorší divoká léta, následujících po obnovení samostatnosti a spojených s válkami v Jiţní Osetii Abcházii. Tyto reformy však nezlikvidovaly mafiánské praktiky, jen poněkud modifikovaly existující prostředí. Nezákonné obohacování jednotlivců a privilegovaných skupin získalo sofistikovanější charakter, avšak pokračovalo, ba v řadě případů ještě sílilo, a to v té míře, v jaké se ekonomika země začala zvedat od absolutního dna. O totální oţebračení nejširších vrstev obyvatelstva se starali jak privilegovaní „podnikatelé―, tak i stát. Tím nejhorším příkladem je pak vládní kampaň v roce 1992 propagující vklady do státní spořitelny, po níţ většině občanů Gruzie nezbylo vůbec nic, mnohým ani střecha nad hlavou, neboť tu často prodali s vidinou zdvojnásobení vkladů.

Období, kterým se zabýváme, tedy od obnovení nezávislosti Gruzie do Revoluce růţí, lze zhruba rozdělit na tři etapy. První, přibliţně od roku 1990 do začátku 1995, byla dobou válek, vnitropolitického chaosu, prudkého poklesu výkonnosti ekonomiky a tragické pauperizace většiny obyvatel země. Od roku 1995, kdy došlo k určité poválečné stabilizaci poměrů, nastupuje druhé období, v němţ jsou jiţ patrné pozitivní výsledky některých reforem, hospodářství začíná růst a přes uvedené přetrvávající negativní jevy, jako jsou vysoká míra korupce, klientelismus, absence skutečně demokratických principů vlády, se celková situace státu začíná zlepšovat. Tento relativně příznivý vývoj však trval jen tři roky, do roku 1999, kdy nastoupilo třetí období. Došlo k opětovnému zhoršení všech ukazatelů vyvolaných jednak vnitřní nerovnováhou a pokračujícím vlivem zmíněných negativních vlivů ve společnosti, jednak nepříznivým vlivem ruské ekonomické krize. Od konce 90. let jsme svědky další degradace společenských poměrů, zejména propadu hospodářství i zesílení korupce a autoritativních forem vládnutí.

Přes nespornou pomoc, kterou pro ekonomiku Gruzie představovaly aktivity mezinárodních finančních institucí, v první řadě Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, jejich vliv nemohl změnit gruzínské poměry natolik, aby způsobil radikální obrat ve fungování společnosti. Tyto instituce, především mise MMF, současně svými zásahy a doporučeními nejednou situaci v Gruzii ovlivnily v negativním směru. Situace v hospodářství měla logický vliv i na gruzínskou

155 politickou scénu i postavení země ve světě, coţ byly faktory, které nakonec přeci jen přivedly ke změně, která byla nazvána Revolucí růţí.

Po celé popisované období sledujeme v Gruzii veliké problémy při budování demokratické společnosti. Od prakticky totální absence právního státu na počátku 90. let, kdy zvůle a násilí bylo dominantním faktorem, dochází po upevnění moci prezidenta Ševardnadzeho k pokusům o určitou demokratizaci společnosti. Soukromé ekonomické a s nimi spojené mocenské zájmy vládnoucí vrstvy však tyto snahy nejen brzdily, ale byly i příčinou pozdějšího krachu reţimu a jeho změny.

Novodobá Gruzie vyrůstá nejen z dávných historických tradic vlastní státnosti, nýbrţ za sebou vleče i mnohem aktuálnější sovětské dědictví. Jedním z jeho nejzřetelnějších původních jevů byl formalizmus při uplatňování demokratických principů vlády. Po obnovení samostatnosti byly organizovány volby, existovaly politické strany, fungovaly soudy, rozvíjela se mediální sféra. Tyto atributy však představovaly „nutné zlo―, které bylo z pohledu tehdejší vládní elity nutné obejít a přizpůsobit vlastním zájmům. Jiţ Zviad Gamsachurdia, jinak veliký kritik sovětské totality, neváhal po svém zvolení do čela státu pouţít podobné metody, proti kterým v minulosti vystupoval. Stačí vzpomenout způsob, jakým dosadil do čela Abcházie Aslana Abašidzeho. O tom, ţe by prominentní kriminálník Ioseliani, nebo jeho kolega a vůdce paravojenské Národní gardy Kitovani byli připraveni budovat svobodný stát a podporovat otevřenou společnost zaloţenou na vymahatelnosti práva, zastupitelské demokracii a skutečně funkčním parlamentarizmu, si nelze dělat sebemenší iluze.

Eduard Ševardnadze postupně odstranil tyto dva vůdce od moci, zároveň ale i on vyuţíval všemoţné nečisté praktiky k tomu, aby svoje postavení upevnil. O falšování a manipulacích voleb byla na několika místech řeč. Do parlamentu i místních zastupitelstev se dostávali především ti, kdo podporovali vládní struktury. Odpověď na otázku, jak bylo moţné, ţe obyvatelé k tomu tak dlouho mlčeli, ţe se nechali manipulovat státní mocí, je třeba opět hledat v přeţívající sovětské mentalitě. Navíc stát i řada neformálních vůdců disponovali dostatečnou odstrašující silou ať v podobě policie, či soukromých ozbrojenců.

Situace se začala částečně měnit aţ v druhé polovině 90. let, kdy v Gruzii začal sílit občanský sektor a začala se objevovat i relativně nezávislá média. Tyto organizace

156 a sdělovací prostředky měly příznivý vliv alespoň na část společnosti i na některé nové politiky, které Ševardnadze přizval do vlády. Tito představitelé, někteří z nich skutečně velmi mladí, znamenali zásadní změnu v poměrech Gruzie, neboť jiţ nebyli spjati s předešlým komunistickým reţimem a navíc v řadě případů vystudovali v západních zemích, kde získali zcela jinou výchovu, neţ jejich otcové. Především díky jejich aktivitám byly Gruzii otevřeny dveře do Rady Evropy a na domácí scéně začalo postupně a pomalu docházet ke změnám v myšlení a chování části populace, ke změnám, které posléze, po letech, dopomohly k příchodu k moci nové politické garnituře. Jejich působení bylo pozitivní, přestoţe z krátkodobého hlediska stále ještě nemohlo zabránit existenci zaţitých praktik zneuţívání moci ze strany Ševardnadzeho vedení i místních vládců. Od konce 90. let však začíná proces aktivizace společnosti, která stále jasněji seznává, ţe můţe a musí vyjádřit svůj názor k dění v zemi a k jejímu budoucímu směřování.

Výše řečené se vztahuje na Tbilisi a tu část Gruzie, která byla pod jeho přímou kontrolou. Abcházie i Jiţní Osetie do této oblasti nespadaly, ale ani Adţárie, jak bylo ukázáno. Současně existovaly i další, menší regiony, kde i elementární prosazování práva bylo velmi obtíţné, o demokracii ani nemluvě. Myslíme tím nejrůznější nepřístupné horské oblasti, jako například Svaneti, kde prakticky aţ do poloviny prvního desetiletí nového milénia nadále řádily kriminální bandy, s nimiţ si centrální vláda nevěděla rady, a tak se o nějaký zásah ani nepokoušela. Patří sem i oblast Pankiského údolí, o němţ jiţ také byla řeč.

Gamsachurdia zdědil zemi plnou dávných, nikdy nevyřešených animozit, především národnostního charakteru, navíc zatíţenou neblahým sovětským dědictvím. Problémy začal řešit zcela neadekvátně, dal průchod nejniţším pudům, které svojí politikou sám v národě vyvolal. Jeho osobní kvality se ukázaly dostatečné pro nesmlouvavou kritiku komunismu, ale zcela nedostatečné k vybudování nového státu, který by se opíral o demokratické principy vládnutí a rozvoj trţní ekonomiky. Jeho snad nejvýraznějšími charakterovými vlastnostmi byl exaltovaný nacionalismus, voluntarismus v rozhodování, sázka na silové řešení problémů a útěk od problémů, především ekonomických, s nimiţ si nevěděl rady. Ani v zahraničně politické oblasti politice nebyl schopen zajistit zemi dostatečnou podporu, neboť tomu bránily jeho kroky na domácí scéně. S takovouto politikou dlouho u moci nevydrţel.

157 Ani Eduard Ševardnadze však nebyl schopen vybudovat z Gruzie prosperující a svobodný stát, neboť i on se obklopil v první řadě silovými mocenskými strukturami a nechal volný průchod ekonomické i politické zvůli. Jistě, projevil určitou snahu o to, aby v zemi probíhaly reformy, ale nebyl schopen se ani myšlenkově, ani v praxi odpoutat od těch sloţek společnosti, které ji nadále stahovaly do bezedných močálů vše prostupující korupce, mocenského bezpráví a ekonomického prospěchářství. Jen obtíţně pak hledal spojence na mezinárodním poli, kteří by byli v té době ochotni skutečně zásadně pomoci Gruzii při řešení jejích problémů.

Především zde je tedy třeba hledat hluboké kořeny všech politických jevů, které byly ve zkratce vyjádřeny v hypotéze, zformulované v úvodu: „Dějiny novodobé Gruzie nám umoţňují pochopit, proč se její vládnoucí garnitury dosud nevyměnily volbami―. Jakkoliv nepříznivé byly vnější okolnosti, které Gruzii po dosaţení nezávislosti provázely, jakkoli těţké bylo postsovětské i mnohem dávnější dědictví země, vládnoucí garnitury nebyly v námi hodnoceném období schopny a ani ochotny vstoupit na takovou cestu jejich řešení, které by se opíraly o demokratické principy, o vládu práva, rozvoj občanské společnosti a skutečně trţní hospodářské vztahy. Díky působení místních elit nedosáhly volby, jako jasný atribut demokracie, takového významu, aby se staly prostředkem pro změnu politiky a pro vznik alternativních politických programů. Ke změně vládnoucích garnitur v novodobé Gruzii tak docházelo na ulici, před tbiliským parlamentem na Třídě Rustaveliho, a to v okamţicích, kdy nedůvěra obyvatel v moţnosti jiného řešení dostoupila vrcholu a kdy občané jedinou cestu ke změně spatřovali v násilném svrţení reţimu.

Tím se ve společnosti zároveň vytvořil syndrom, který ovlivňuje politický ţivot Gruzie do dnešních dob. Proto je studium nejnovější historie Gruzie vodítkem i pro pochopení zcela současných procesů, které dnes v této zemi probíhají. Nynější vedení M. Saakašviliho si klade za cíl nedopustit, aby se v otázce střídání politických reprezentací historie opakovala. Prohlašuje, ţe Revoluce růţí znamená konec všem revolucím v Gruzii. Zda tomu tak bude, zda pro to bude existovat příhodné vnitřní prostředí a zda současná vládní elita bude pro to schopna zajistit i neméně důleţité vnější podmínky, to jiţ je otázka dalších let. Příští prezidentské volby, které budou mít klíčový význam pro další směřování státu a v kterých jiţ dnešní prezident podle ústavy nebude moci kandidovat, musí proběhnout nejpozději na začátku roku 2013.

158 Bývá pravidlem, ţe kdyţ se opakují minulé chyby, kdyţ historie neslouţí k poučení pro budoucnost, dochází k jejich opakování, které mívá ještě tragičtější důsledky. Ţivot Gruzie v období mezi rozpadem Sovětského svazu a nástupem nové politické garnitury na přelomu let 2003 a 2004 můţe zřetelně poslouţit jako vodítko k pochopení následného vývoje této země. Z tohoto pohledu je nedávná gruzínská historie velmi ţivá a má bezprostřední vazbu na současnost. Týká se to nejen vnitropolitických, ale v nemenší míře i zahraničně politických aspektů, kterých jsme dnes svědky.

Charles Louis Montesquieu, francouzský filosof a spisovatel 18. století, údajně kdysi prohlásil: „Šťastný je ten národ, který má nudné dějiny―. O historii Gruzie se dá prohlásit leccos, jen ne, ţe je to historie nudná.

159 English Summery

The thesis titled ―Reasons for Georgia’s political, security and economic crisis from gaining independence in 1991 until the present administration came to power‖ focuses mainly on the first 13 years of independence of the Republic of Georgia. The author sets the main hypothesis: Georgia’s recent history helps us understand why no significant changes have been made yet in the political administration through elections. After a short historical introduction which includes an analysis of the first three-year modern independent Georgian state in 1918–1921, the main focus is given to the policy of two presidents who came to power after the collapse of the Soviet Union, namely Zviad Gamsakhurdia and Eduard Shevardnadze, and their governments. The main aim is to clarify the reasons for their violent ousting. The thesis pays substantial attention to military conflicts in South Ossetia (1991– 1992) and Abkhazia (1992–1993), which were followed by attempts to solve the country’s post-conflict situation with the help of international players, mainly the United Nations and the Conference on Security and Co-operation in Europe (later the Organization for Security and Co-operation in Europe). The role of other international actors is described, too, with special focus on the Russian Federation, NATO and the European Union. The thesis not only analyzes the situation in the above mentioned two separatist regions but it also concentrates on the reasons why unusual developments took place in the Adjara Region and the way this Region operated. Following chapters are devoted to Georgia’s economic development in the 1990s and at the beginning of the 21st century, as well as to security issues, such as debates about the future existence of Russian military bases on Georgian territory, Georgia’s cooperation with NATO through the Partnership for Peace Programme or the crisis in the Pankisi Gorge at the very beginning of the current decade. Wide attention is paid to the reasons for the inefficiency of the Georgian state – the thesis describes concrete examples of corruption practices, misuse of power, nepotism or election fixing. The work analyses the unsatisfactory situation in human rights and media freedom throughout the given period and describes the slow development of civic society organizations at the end of the 1990s, which helped stimulate the Georgian society in the fight against a corrupt regime. Finally, a consolidation of the political opposition at the beginning of the 21st century is described, as well as reasons for the growth of public support for young politicians associated in the National Movement of . In conclusion, reasons are presented for the victory of the present political elite during the so- called Rose Revolution at the very end of 2003.

160 Jmenný rejstřík

A Abašidze Aslan 39, 58, 108-114, 122, 123, 126, 133, 135-137, 143, 149,159 Abašidze Memed 108 Abašidze Zurab 126 Aga Mohamed Chán 17 Alasania Irakli 137 Alexandr I. 17 Alexandr II. Ardzinba Vladislav 83, 88 Arveladze Gia 133 Asanidze Tamaz 110 Asanidze Tengiz 110 Ašot I. Veliký 13 Aves Jonathan 36 B Bagrat III. 13 Bakuridze Alik 110 Balcerowicz Lesczek 54 Basajev Šamil 85, 86 Beria Lavrentij Pavlovič 28 Binyon Michael 138 Boden Dieter 75, 100 Bokeria Giga 134 Breţněv Leonid Iljič 29, 32, 81 Burdţanadze Anzor 131 Burdţanadze Nino 127, 131, 132, 134-139 C - Č Cassius Dio Lucius 11 Cooper Tom 86, 88, 89 Cornell Svante 63, 82, 88, 93 Čanturia Gia 33 Čavčavadze Ilja 5, 19, 30, 33

161 Čechov Anatolij 63, 64 Černomyrdin Viktor Stěpanovič 117 Čibirov Ludvik 76 Čičerin Gerorgij Vasiljevič 12 Čočijev Alan 63 D Dači 12 David Bagration 13 David IV. Agmašenebeli 14 David III. 13 Davitašvili Koba 133 Děnikin Anton Ivanovič 23 Dţingischán 15 Dţochtabelidze Georgij 59 G Gabarajev Vladislav 75 Galazov Achsarbek 75 Gamsachurdia Konstantin 31, 103, 108 Gamsachurdia Zviad 28, 30, 31, 33, 39, 41, 62, 64, 102, 103, 107, 108, 120, 140, 149 Giorgadze Igor 103, 120 Giorgi Skvělý 16 Giorgi VIII. 16 Giorgi XII. 17 Gogebašvili Jakob 19 Gogitidze Soso 110 Golicyn Grigorij 23 Gorbačov Michail Sergejevič 35, 37, 44, 66, 67, 82 Gračov Pavel Sergejevič 89, 93 Grigorjan Stepan 7 H Hadrián 11 CH Chaburdzani Valeri 137 Chachva Tangiz 108

162 Chimšiašvili Joseb 108 Chodorkovský Michail Borisovič 108 Chruščov Nikita Sergejevič 28 I Iberi Petre 11 Ilja II. 31 Imnadze Nodar 108, 109 Ioseliani Dţaba 35-37, 93, 120, 140, 149 Irakli II. 17 Ivanov Igor Sergejevič 138 J Jelcin Boris Nikolajevič 35, 69, 89, 90, 93, 113, 144, 145 K Kateřina II. Veliká 17, 144 Kicmarišvili Erosi 131 Kitovani Tengiz 35-37, 84, 86, 88, 89, 93, 94, 114, 120, 140, 149 Kostava Merab 32 Kvirkvelija Beso 26 L Lenin (Uljanov) Vladimír Iljič 44, 108, 141 Lukjanov Anatolij Ivanovič 88 Luţkov Jurij Michajlovič 111 M Menagarišvili Irakli 75 Merabišvili Vano 131, 133 Minašvili Akaki 134 Mirian III. 11 Mkalavišvili Basili 129 Montesquieu Charles Louis 152 N Narčemašvili Koba 137, 138 Natelašvili Šalva 138 Navrátil (Ratili) Josef 19 Nobelové bratři 106

163 Nodia Ghia 131 Nokoladze Niko 19 O Ordţonikidze Grigorij Konstantinovič (Sergo) 23 P Paliašvili Zachary 20 Papava Vladimir 47, 52, 58 Parnavaz I. 10 Parsman II. 11 Pastuchov Boris Nikolajevič 90 Patiašvili Dţumber 31, 121, 122 Petr I. Veliký 17, 144 Pinto Scholtbach Álvaro 131 Pompeius Veliký 11 Primakov Jevgenij 75, 88, 98, 99, 118 Putin Vladimír Vladimírovič 124, 125, 138, 144 R Ramišvili Noe 21 Rodionov Igor Nikolajevič 31 Rusudan 15 S - Š Saakašvili Michail 57, 59, 60, 102, 110, 123, 131-134, 137-139, 151 Semjonov Valerij 85 Sigua Tengiz 35-37, 43 Stalin (Dţugašvili) Josif Visarionovič 28, 29, 34, 44, 81, 108, 36 Ševardnadze Eduard Amrosjevič 8, 29, 32, 36-44, 53, 54, 58, 68, 69, 75, 76, 78, 79, 84, 89, 90, 93-5, 98, 102, 103, 111, 114, 115, 117, 119-127, 130-138, 144-146, 148-150 Ševardnadze Nanuli 36 Šojgu Sergej Kuţugetovič 86 T Tamar 14, 15 Targamadze Givi 133 Theodosie Slepý 13 Timur 16

164 Tsereteli Akaki 19, 30 V Vachtang I. Gorgasali 12 Vachtang VI 17 Vasadze Gela 28, 59, 113, 133, 134 Ţ Ţordania Noe 21 Ţvania Zurab 126, 127, 131, 132, 134, 137, 139

165 Pouţité zdroje

Tištěná literatura

1) AMAGHLOBELI, David, FARRELL, John, NIELSEN, James. The Evolution of Commercial Banking in Georgia, 1991-2001, Post-Communist Economies, 1465-3958, Volume 15, Issue 1, 2003

2) BRIÉNE, L. La langue geórgienne, Paris, 1931

3) Communist Takeover and Occupation of Georgia, Special Report No. 6 of the Selected Committee on Communist Aggression, US House of Representatives Eighty-Third Congress, United States Printing Office, Washington 1955

4) DIASAMIDZE, Tamaz. Regional Conflicts in Georgia (the Autonomous Obslat of South Ossetia, the Autonomous SSR of Abkhazia 1989 - 2008, Tbilisi 2008, ISBN 9789941010446

5) EPSTEIN, Steven A. Genoa and the Genoese, 2002, 958-1528. UNC Press. ISBN 0807849928.

6) Georgian Christian Art, Ministry of Culture, Monument Protection and Sports, together with G. Chubinashvili National Research Centre, Tbilisi, 2008

7) GIORGADZE, Igor. Eduard Shevardnadze was the person with the most interest in seeing Zviad Gamsakhurdia dead, Georgian Times, February 15, 2010

8) GOLTZ, Thomas. Georgian Diary, A Chronical of the War and Political Chaos on the Posto-Soviet Caucasus, M.E.Sharp, Inc. 2006, ISBN 0765617102

9) GRIGORYAN, Stepan (edited by). Positive Examples of Coexistence from the History of Peoples and States of the South Caucasus, Jerevan 2009, ISBN 9789939511627

10) CHERVONNAYA, Svetlana. Conflict in the Caucasus, Georgia, Abkhazia and the Russian Shaddow, Gothic Image Publication 1994, ISBN 090636230 X

11) International Monetary Fund, Country Report No. 211, Washington D.C., 2001

12) KAVTSIAFICAS, Georgie (edited by). After the fall: 1989 and the future of freedom, Routledge 2001, ISBN 0415030293

13) MAROZZI, Justin. Tamerlane: Sword of Islam, Conqueror of the World, Da Capo Press, 2006, ISBN-13: 9780306815430

14) NASMYTH, Peter. Georgia (In the Mountains of Poetry), third revised edition, Routledge, London, New York, 2006, ISBN 13: 9780203966723

15) National Integration and Tolerance in Georgia, Report funded by USAID, UN Association of Georgia, 2009

166

16) NEUBAUEROVÁ, Edith. Gruzie – od bájné Kolchidy po dnešek, Nakladatelství Vyšehrad, Praha 1981

17) NODIA, Ghia, PINTO SCHOLTBACH, Álvaro. The Political Landscape of Georgia, Political Parties: Achievements, Challenges and Prospects, Eburon Delft 2006, ISBN 10: 9059721136

18) OSKANIAN.,Vartan. Speaking to be Heard, Edited by Salmi H. Ghazarian, The Civitas Foundation, Yerevan 2008, ISBN 9789994121762

19) OTYRBA, Gueorgui. National identity and ethnicity in Russia and the new states of Eurasia, edit. Roman Szporluk, 1994, ISBN 563243547

20) PAPAVA, V.G. Leszek Balcerowicz and Georgia, Georgian Foundation for Strategic and International Studies, Tbilisi 2002, ISBN: 9992803142

21) Parliamentary Oversight of the Security Sector, Principles, mechanisms and practices, Geneva Centre for the Democratic Control of Armed Forces, Lausanne 2007, ISBN 8683543102 (CCMR-DCAF)

22) RAMISHVILI, Akaki. Our Mistakes 1918 – 1921, Gaiaca – Georgian-English International Association of Culture and Arts, 2006, ISBN 9994058649

23) SILOGAVA, Valeri, SHENGELIA Kakha. History of Georgia, Publishing house of the Caucasus University, 2007, ISBN 9789994086160

24) Statistical Yearbook of Georgia: 2007 / Department of Statistics under Ministry of Economic Development of Georgia. Tbilisi, 2008

25) STEPANYAN, Vahram. Reforming Tax Systems: Experience of the Baltics, Russia, and Other Countries of the Former Soviet Union, International Monetary Fund, Working Paper No. 173, Washington D.C., 2003

26) ŠTAVLJANIN, Dragan. Kavkaz i Kosovo, Prag/Beograd, 2009, ISBN 9788675586760

27) URUSHADZE, Levan Z. Dr. Democratic Republic of Georgia (1918 – 1921), Tbilisi, 2009, ISBN 9994005391

28) WHEATLEY, Jonathan. Georgia from national awakening to Rose Revolution: delayed transition in the former Soviet Union, Ashgate Publishing Limited, 2005, ISBN 0754645037

29) БЕРИДЗЕ, Теймураз, ИСМАИЛОВ, Эльдар, ПАПАВА, Владимир. Центральный Кавказ и экономика Грузии, Баку, 2004, ISBN 9952804806

167 30) Гарантии по невозобновленою боевых действий: опасения в контексте грузино - абхазских взаимоотношений, коллектив авторов, Тбилиси 2009, ISBN 9789941021596

31) ИСМАИЛОВ, Эльдар, ПАПАВА, Владимир. Центральный Кавказ: от геополитики к геоекономике, Институт стратегичских исследований Кавказа, CA&CC Press, 2006, ISBN 9197595322

32) Очерки истории cтран Южного Кавказа, под редакцией Степана Григoряна, Тбилиси 2009, ISBN 9789939521541

33) ПАПАВА, В., БЕРИДЗЕ Т. Проблемы реформирования грузинской экономики, Российский экономический журнал, 1998, Но. 8

34) РАСУЛ – ЗАДЕ, М. Э. О Пантуранизме; В сязи с кавказской проблемой, Издание К.Н.К., Париж 1930, Репринт Баку 2007

34) РУСЕЦКИЙ, Александр, ДОРОХИНА, Ольга (редакция). Грузия: информационные угрозы и вопросы безопасности, Южно-кавказский институт региональной безопасности, Тбилиси 2008

35) РУСЕЦКИЙ, Александр, ДОРОХИНА, Ольга (общая редакция). Псевдоконфликты и Квазимиротворчество на Кавказе, Исследование на примере Цхинвальского конфликта, Южно-кавказский институт региональной безопасности, Тбилиси 2009

36) СОБЧАК, Анатолий. Хождение во власть, Издательство Новости, 1991 г., ISBN 5702004116

37) СОХАДЗЕ, Омар. КартаРтвели, Тбилиси 2007, ISBN 9789941001055

38) ТОИДЗЕ, Леван. Образование осетинской абтономии в Грузии; Осетинский вопрос, издательство Кера, Тбилиси 1994

Materiály dostupné na internetu (dostupnost uvedených internetových stránek ověřena dne 14. března 2010)

39) Abkhazia Today, International Crisis Group, 15 September 2006, http://crisisgroup.org/library/documents/europe/caucasus/176_abkhazia_today.pdf

40) Academic dictionaries and encyclopedias , Battle of Gagra, http://en.academic.ru/dic.nsf/enwiki/5587947

41) Agreement Between the Government of the Russian Federation and the Government of the Republic of Georgia on Restoration of Economy in the Zone of Georgian-Ossetian Conflict, http://rrc.ge/law/xels_1993_09_14_e.htm?lawid=411&lng_3=en

42) Agreement on Adaptation of the Treaty on Conventional Armed Forces In Europe, http://www.osce.org/documents/doclib/1999/11/13760_en.pdf

168

43) Agreement on Further Development of the Process of Peaceful Settlement of the Georgian-Ossetian Conflict and the Joint Controlling Commission, 31 October 1994, http://rrc.ge/law/Agrea_1994_10_31_e.htm?lawid=440&lng_3=en

44) Agreement on Principles of Settlement of the Georgian - Ossetian Conflict, http://rrc.ge/law/xels_1992_06_24_e.htm?lawid=368&lng_3=en

45) An Alternative Report on Economic, Social and Cultural Rights in Georgia, The Human Rights Information and Documentation Center and The International Federation of Human Rights Leagues, http://www.fidh.org/IMG/pdf/hridc1211a.pdf

46) Assembly of European Regions, http://www.aer.eu

47) Assembly of European Regions, http://www.aer.eu/home/from-the-regions/visiting- cards/region/georgia/ajaria.html

48) AVES, Jonathan. Politics, Parties and Presidents in Transcaucasia, Caucasian Regional Studies, Issue 1, 1996, http://poli.vub.ac.be/publi/crs/eng/0101-02.htm

49) Birmingham University Center on Democratic Performance, http://cdp.binghamton.edu/era/elections/grg95pres.html

50) BOGER,Adam. Russia and the CFE Treaty: The Limits of Coercion, http://www.cdi.org/dm/2000/issue10/cfe.html

51) Calls for Fact-Finding Trip to Pankisi Gorge, Civil Georgia, Tbilisi, 27 October 2009, http://civil.ge/eng/article.php?id=21610

52) Caucasian Knot, http://astrahan.eng.kavkaz-uzel.ru/articles/2954/

53) Caucasian Languages – Data, http://www.batsav.com/pages/caucasianlanguagesdata.htm

54) Conflict Resolution in the South Caucasus― the EU´s Role, International Crisis Group, Europe Report No. 173, http://www.conflictprevention.net/library/documents/europe/flict_resolution_south_cauca sus_cpp.pdf

55) COOPER, Tom. Former USSR-Russia Database, Georgia and Abkhazia, 1992-1993: the War of Datchas, http://www.acig.org/artman/publish/article_282.shtml

56) CORNELL, Svante E. Autonomy and Conflict, Ethnoterritoriality and Separatism in the South Caucasus – Cases in Georgia, http://www.silkroadstudies.org/new/inside/publications/0419dissertation.pdf

57) Council Joint Action 2003/496/CFSP of 7 July 2003 concerning the appointment of an EU Special Representative for the South Caucasus, Official Journal of the European Union, 8.7.2003, http://eur- lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2003:169:0074:0075:EN:PDF

169

58) Council Joint Action 2005/100/CFSP of 2 February 2005 extending the mandate of the Special Representative of the European Union for the South Caucasus, Official Journal of the European Union, 4.2.2005, http://eur- lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2005:031:0074:0074:EN:PDF

59) CVETKOVSKI, Nikola. The Georgian South Ossetian Conflict, http://www.caucasus.dk/publication5.htm

60) DABROWSKI, Marek. The Reasons of the Collapse of the Ruble Zone, http://papers.ssrn.com/sol3/Delivery.cfm/SSRN_ID1312324_code536063.pdf?abstractid =1312324 mirid=1

61) Decision of the Session of the Joint Control Commission (JCC), August 3, 1992, Tskhinvali, http://rrc.ge/law/SkkDeciss_1992_08_03_e.htm?lawid=1238&lng_3=en

62) Decree issued by the Supreme Council of the Republic of Georgia on Decree ―Organization and Holding the Referendum on Preservation of the USSR‖ issued by the Supreme Council of the USSR, http://www.parliament.ge/files/1_933_840995_13.pdf

63) Delegation of the European union to Georgia, Abkhazia - Ongoing Projects, http://www.delgeo.ec.europa.eu/en/programmes/Abkhazia.htm#Osl

64) Delegation of the European Union to Georgia, Overview of EC Assistance in Abkhazia & South Ossetia, http://www.delgeo.ec.europa.eu/en/programmes/rehabilitation.html

65) Delegation of the European union to Georgia, South-Ossetia – Completed and Ongoing Projects, http://www.delgeo.ec.europa.eu/en/programmes/Osetia.htm#Osl

66) DMITRIEV M., KARCER N. Fiscal Policy of CIS Countries in 1993 – 1995, Centrum Analiz Spoleczno – ekonomicznych, http://www.case.com.pl/upload/publikacja_plik/4886156_084.pdf

67) Duma ratifies agreements on Russian military presence in Georgia, http://www.globalsecurity.org/military/library/news/2006/10/mil-061006- rianovosti03.htm

68) Encyclopædia Britannica, Ancient-Rome, http://www.britannica.com/EBchecked/topic/507905/ancient-Rome/26698/Diocletian# ENP in Georgia, http://www.enp.ge/

69) Ethnic Composition of Georgia and Autonomous Regions in 1989, http://www.lib.unb.ca/Texts/JCS/spring99/cotter_table1.html

70) European Court of Human Rights Rules Against Georgia, 8 April 2004, http://www.civil.ge/eng/article.php?id=6646

170 71) Filmové záběry z demonstrace 9. dubna 1989, http://6rbtata.com/view/rwGD0ovFqLc/9_%E1%83%90%E1%83%9E%E1%83%A0%E 1%83%9%E1%83%9A%E1%83%98_1989_%E1%83%AC%E1%83%94%E1%83%9A %E1%83%98_-_9th_April_1989_Russian_Army_Assult_on_Tbilisi,Georgia.html

72) Flank Document Agreement, Addendum to Treaty on Conventional Armed Forces in Europe and Related Documents, Vienna, 15-31 May 1996, http://www.bits.de/NRANEU/docs/CFE/Flank_Document.htm

73) Foundation for the Investigation of Communist Crimes, http://www.communistcrimes.org/en/Database/Georgia/Historical-Overview/1956-1978

74) From The Resolution ff the CSCE Budapest Summit – Georgia, Budapest, 6 December 1994, http://rrc.ge/law/rezol_1994_12_06_e.htm?lawid=1177&lng_3=en

75) Gamsakhurdia Zviad, http://www.absoluteastronomy.com/topics/Zviad_Gamsakhurdia

76) Gamsakhurdia Zviad, http://www.georgianbiography.com/bios/g/gamsakhurdia2.htm

77) GAMSAKHURDIA, ZVIAD. The Nomenklatura Revanche in Georgia, http://iberiana.wordpress.com/zviad-gamsakhurdia/gamsakhurdia-nomenkrevanch/

78) Georgia - Domestic policy, Encyclopedia of the Nations, http://www.nationsencyclopedia.com/World-Leaders-2003/Georgia-DOMESTIC- POLICY.html

79) Georgia – Economy, http://www.mongabay.com/reference/country_studies/georgia/ECONOMY.html

80) Georgia 1994 "Frozen Conflict", http://www.globalsecurity.org/military/world/war/georgia1994.htm

81) Georgia and The Council of Europe, Accession-commitments and obligations, http://portal.coe.ge/index.php?lan=en&id=geoeu&sub=3

82) Georgia and the World: A Vision and Strategy for the Future, http://www.bits.de/NRANEU/docs/CFE/GeorgiaStrategy.pdf ,

83) Georgia In Mixed Feelings Over Russia's Visa Move (12/10/2003), http://www.cacianalyst.org/?q=node/1742

84) Georgia 's New President Pushes Unity Bid, The Central Asia-Caucasus Analyst, http://www.cacianalyst.org/?q=node/1842

85) Georgia Train and Equip program (GTEP), http://www.globalsecurity.org/military/ops/gtep.htm

86) Georgia, Army, http://www.globalsecurity.org/military/world/georgia/army.htm

171 87) Georgia: Avoiding War In South Ossetia, International Crisis Group, Europe Report N°159, http://unpan1.un.org/intradoc/groups/public/documents/UNTC/UNPAN019224.pdf

88) Georgia: Country Report on Human Rights Practices, Year 1999, US Department of State, February 2000, www.state.gov/g/drl/rls/hrrpt/1999/330.htm

89) Georgia: Country Report on Human Rights Practices, Year 2000, US Department of State, February 23, 2001, http://www.state.gov/g/drl/rls/hrrpt/2000/eur/760.htm

90) Georgia: Country Report on Human Rights Practices, Year 2001, March 4, 2002, US Department of State, http://www.state.gov/g/drl/rls/hrrpt/2001/eur/8256.htm

91) Georgia: Country Report on Human Rights Practices, Year 2002, March 31, 2003, US Department of State, http://www.state.gov/g/drl/rls/hrrpt/2002/eur/18366.htm

92) Georgia: Part II – The collapse of the USSR, http://www.sheilaomalley.com/archives/000522.html

93) Georgia: Shevardnadze Officially Requests Invitation To Join NATO, http://www.rferl.org/Content/Article/1101463.html

94) Georgia’s South Ossetia Conflict: Make Haste Slowly, International Crisis Group, Europe Report N°183, www.crisisgroup.org/library/documents/europe/caucasus/183_georgia_s_south_ossetia_ conflict_make_haste_ slowly.pdf

95) Georgia’s Pankisi Gorge: Russian Concerns and U.S. Interests, US Congressional Research Service, March 6, 2003, http://web.mit.edu/kolya/.f/root/net.mit.edu/sipb.mit.edu/contrib/wikileaks-crs/wikileaks- crs-reports/RS21319.pdf

96) Georgian Language, An Outline Grammatical Summary, http://www.armazi.com/georgian/

97) Georgian Times, http://www.geotimes.ge/index.php?m=home&newsid=3797

98) Giorgadze Igor, http://en.allexperts.com/e/i/ig/igor_giorgadze.htm

99) GIPPERT, Jost. St. Nino’s Legend: Vestiges of its various sources, http://titus.uni- frankfurt.de/personal/jg/pdf/jg1997je.pdf

100) Government of Georgia, State Strategy on Occupied Territories: Engagement Through Cooperation, http://www.civil.ge/files/files/SMR-Strategy-en.pdf

101) GYLFASON, Thorvaldur, HOCHREITER, Eduard. Governance and growth: Why does Georgia lag behind Estonia?, http://www.voxeu.org/index.php?q=node/1499

102) HEWITT, B.George. Encyclopedia of Russian History, Abkhazians, http://www.encyclopedia.com/topic/Abkhazians.aspx#1G2-3404100014

172

103) History of Adjara, http://www.statemaster.com/encyclopedia/History-of- Adjara#Adjaria_under_Aslan_Abashidze

104) History of Adjaria, http://www.spiritus-temporis.com/history-of-adjaria/adjaria- under-aslan-abashidze.html

105) History of Georgia, http://ggdavid.tripod.com/georgia/history.htm

106) History of Trabzon and Pontus―, http://www.karalahana.com/english/archive/history.html

107) Human Rights Watch, Georgia/Abkhazia: Violations of The Laws of War and Russia's Role In the Conflict, http://www.hrw.org/reports/pdfs/g/georgia/georgia953.pdf

108) Independent International Fact-Finding Mission on the Conflict in Georgia, Report, Volume II, http://91.121.127.28/ceiig/pdf/IIFFMCG_Volume_II.pdf

109) International Crisis Group, Europe Report No. 176, http://kms1.isn.ethz.ch/serviceengine/Files/ISN/23764/ipublicationdocument_singledocu ment/ABD4CCC3-76CE-4538-9597-5E08DB9D7018/en/176_abkhazia_today.pdf

110) International Crisis Group, Успех Саакашвили в Аджарии: Возможно ли повторение где-либо еще?, Брифинг МГПК – Европа, 18 августа 2004, http://www.crisisgroup.org/library/documents/europe/caucasus/040818_saakashvili_ajara _rus.pdf

111) International Monetary Fond, Tbilisi, http://www.imf.org/external/country/geo/rr/index.htm

112) JIAN-YE WANG. International Monetary Fund Working Paper, http://papers.ssrn.com/sol3/Delivery.cfm/WPIEA0651999.pdf?abstractid=880592&mirid =1

113) Joint Statement, http://rrc.ge/law/gancx_1994_06_14_e.htm?lawid=1082&lng_3=en

114) KOZHOKIN, Evgeny M. Georgia-Abkhazia, http://www.rand.org/pubs/conf_proceedings/CF129/CF129.chapter5.html

115) LANSKOY, Miriam. Georgia: A Far-off Country, , Boston University Institute of the Study of Conflict, Ideology and Policy, www.bu.edu/iscip/vol7/Lanskoy.html

116) Law of the National Bank of the Republic of Georgia, http://www.lexadin.nl/wlg/legis/nofr/oeur/arch/geo/LAWOFTHENATIONALBANK.pdf

117) Letter Dated 17 May 1994 prom the Permanent Representative of Georgia to the United Nations Addresses to the President of the Security Council, http://www.undemocracy.com/S-1994-583.pdf

173 118) Masarykova universita, Kavkaz - historický exkurs a geopolitický úvod, http://is.muni.cz/el/1423/podzim2004/POL239/Kavkaz.txt?fakulta=1423;obdobi=2962;k od=POL239

119) MAY, Timothy. Chormaqan Noyan: The First Mongol Military Governor of the Middle East, http://radar.ngcsu.edu/~tmmay/Chormaqan_thesis.pdf

120) Memorandum on Necessary Measures to be undertaken in order to Ensure Security and Strengthening of Mutual Trust Between the Parties to the Georgian-Ossetian Conflict, 16 May 1996, http://rrc.ge/law/memr_1996_05_16_e.htm?lawid=472&lng_3=en 121) MENTESHASHVILI, Avtandil. Some National and Ethnic Problems in Georgia, South Ossetia, http://sisauri.tripod.com/politic/ossetia.htm

122) Ministry of Foreign Affairs of the Russian Federation, Transcript of Russian Minister of Foreign Affairs Igor Ivanov Interview with Times Correspondent Michael Binyon, Moscow, November 28, 2003, http://www.mid.ru/Bl.nsf/arh/F9DF8720E36EC0CE43256DEF0051ACE8?OpenDocume nt

123) NATO Parliamentary Assembly, 156 CC 04 E - Stability In the Three South Caucasian Republics: Ten Years After Independence, Progress and New Challenges, http://www.nato-pa.int/default.asp?SHORTCUT=503

124) NATO/OTAN, Partners in the Southern Caucasus, 2007, http://www.nato.int/nato_static/assets/pdf/pdf_2007_09/2009_03_11DE1DB9B73C4F9B BFB52B2C94722EAC_southern_caucasus_partners-e.pdf

125) NATO’s relations with Georgia, http://www.nato.int/cps/en/natolive/topics_38988.htm

126) NATO’s relations with Georgia, http://www.nato.int/cps/en/SID-873845E0- DE2A730C/natolive/topics_38988.htm

127) Nino Burdjanadze, http://www.georgianbiography.com/bios/b/burdjanadze.htm

128) Nobel Brothers and the Capitalist Oil Boom in Pre-Communist Russia, Biot Report No. 483, November 30, 2007, http://www.semp.us/publications/biot_reader.php?BiotID=483

129) NODIA, Ghia. Contested Borders In the Caucasus, Political Turmoil in Georgia and the Ethnic Policies of Zviad Gamsakhurdia, http://poli.vub.ac.be/publi/ContBorders/eng/ch0201.htm

130) OSCE/ODIHR Election Observation Mission Report, Georgia, Extraordinary Presidential Election, 4 January 2004, http://www.osce.org/documents/odihr/2004/02/2183_en.pdf

174 131) OSCE/ODIHR Election Observation Mission, Georgia, Post-Election Interim Report, 3-25 November 2003, http://www.osce.org/documents/odihr/2003/11/1593_en.pdf

132) PACE Political Affairs Committee, Doc. 9564, Situation in Georgia and the consequences for the stability of the Caucasus region, 24 September 2002, http://assembly.coe.int/Mainf.asp?link=http://assembly.coe.int/Documents/WorkingDocs/ doc02/EDOC9564.htm

133) PACE Recommendation No. 1580 (25 September 2002), http://embassy.mfa.gov.ge/index.php?lang_id=ENG&sec_id=141&info_id=4676

134) Pankisi, the History of the Region and the People, http://www.pankisi.org/cgi- bin/blosxom.cgi/english/history

135) Partnership and Cooperation Agreement between the European Communities and their Member States, of the one part, and Georgia, of the other part; EUR-Lex;http://eur- lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:21999A0804%2801%29:EN:NO T

136) Patriarchate of Georgia, http://www.patriarchate.ge/_en/?action=istoria

137) Presidential Election Law of Georgia, (1 September 1995, Amended 17 October 1997, 20 August 1999), http://www2.essex.ac.uk/elect/database/legislation/ge_9499elpr.htm

138) Protocol #1 of the Session of the Joint Control Commission (JCC), July 4, 1992, Vladikavkaz, http://rrc.ge/law/Skkprot_1992_07_04_e.htm?lawid=1240&lng_3=en

139) Protocol #2 of the Meeting of Joint Control Commission (JCC) for the Georgian- Ossetian Conflict Settlement, July 6, 1992, Tbilisi, http://rrc.ge/law/Skkprot2_1992_07_06_e.htm?lawid=1243&lng_3=en

140) Protocol #3 of the Meeting of Joint Control Commission (JCC) for the Georgian- Ossetian Conflict Settlement, July 12, 1992, Vladikavkaz, http://rrc.ge/law/SkkProttt3_1992_07_12_e.htm?lawid=1237&lng_3=en

141) Protocol of the Meeting of Representatives of Georgia, South Ossetia, the Russian Federation and North Ossetia with Participation of the OSCE on Comprehensive Settlement of the Georgian-Ossetian Conflict, Vladikavkaz, 30 October 1995, http://rrc.ge/law/oqm_1995_10_30_e.htm?lawid=465&lng_3=en

142) Protocol of the Meeting of the Expert’s Groups of the Plenipotentiary Delegations of the Sides In the Framework of the Negotiations Process on Broad Scale Settlement of the Georgian-Ossetian Conflict, Vladikavkaz, February 16-17, 1999, http://rrc.ge/law/prot_1999_16_02_E.htm?lawid=1322&lng_3=en

143) Radio Free Europe/Radio Liberty, Georgia: Shevardnadze Discusses 1992 South Ossetia Agreement, http://www.rferl.org/content/article/1066081.html

175

144) Regulation on the Joint Control Commission for the Settlement of the Georgian- Ossetian Conflict, Moscow, 31 October 1994, http://rrc.ge/law/Debuleba%20_1994_10_31_e.htm?lawid=1565&lng_3=en

145) Report of the Security Council to the General Assembly, (covering the period from 16 June 2000 to 15 June 2001), http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N01/544/35/PDF/N0154435.pdf?OpenElement

146) ROTAR, Igor. Commonwealth of Independent States at the October 1997 Kishinev summit, Boston University Institute of the Study of Conflict, Ideology and Policy, www.bu.edu/iscip/vol8/Rotar.html

147) Russia and the CFE Treaty, http://www.bits.de/NRANEU/Conventional.html#I%20The%20CFE%20Treaty

148) Russia Says Islamic Militants Trained In Georgia, Radio Free Europe/Radio Liberty, January 15, 2010, http://www.rferl.org/content/Russia_Says_Islamic_Militants_Trained_In_Georgia/19300 71.html

149) SHAMBA, T.M., NEPROSHIN, A.U. Abkhazia’s Statehood in the Post-Soviet Period, Conference Abkhazia in the Context of Contemporary International Relations, Pitsunda, 29 June - July 1, 2004, http://www.abkhazworld.com/articles/analysis/191- abkhazias-statehood.html

150) SOCOR, Vladimir. Gudauta Base and Unaccounted-For Treaty-Limited Equipment: Ongoing Russian Breaches of CFE Treaty Commitments, The Jamestown Foundation, June 17, 2007, http://www.jamestown.org/single/?no_cache=1&tx_ttnews[tt_news]=32811

151) South Caucasian Human Rights Monitor, December 1999, http://www.itic.org.ge/cipddhr/SCHRM/SCHRM_G_99_3.htm

152) St. Nino and conversion of Georgia, http://www.angelfire.com/pa/besiki/lives1.html

153) St. Tamara, Queen of Georgia, http://www.antiochian.org/node/18296

154) Statement on Results of Meeting Between E. Shevardnadze and L. Chibirov, Borjomi, 20 June 1998, http://rrc.ge/law/stat_1998_06_20_e.htm?lawid=1365&lng_3=en

155) Statement on Results of the Meeting Between E. A. Shevardnadze and L. A. Chibirov in Vladikavkaz, 27 August 1996, http://rrc.ge/law/gancx_1996_08_27_e.htm?lawid=475&lng_3=en

156) Statement on Results of the Meeting between E.A. Shevardnadze and L. A. Chibirov, Java, 14 November 1997, http://rrc.ge/law/stat_1997_11_14_e.htm?lawid=1364&lng_3=en

176 157) Statistical Yearbook 1999, http://www.statistics.ge/_files/yearbook/Yearbook1999.zip

158) Statistical Yearbook 2004, http://www.statistics.ge/_files/yearbook/Yearbook2004.zip

159) Statistical Yearbook 2005, http://www.statistics.ge/_files/yearbook/2005/2005.zip

160) TANG, Helena, ZOLI, Edda, KLYTCHNIKOVA, Irina. Banking Crises in Transition Countries: Fiscal Costs and Related Issues, http://www- wds.worldbank.org/external/default/WDSContentServer/WDSP/IB /2000/12/15/000094946_00111805313297/additional/104504323_20041118114551.pdf

161) The 1999 Transparency International Corruption Perceptions Index (CPI), http://www.transparency.org/policy_research/surveys_indices/cpi/previous_cpi/1999

162) The Armenian Encyclopedia, Text of the Treaty of Kars, http://www.armeniapedia.org/index.php?title=Treaty_of_Kars

163) The Constitution of Georgia, Adopted on 24 August 1995, Last amendment 27.12.06, http://www.parliament.ge/files/68_1944_951190_CONSTIT_27_12.06.pdf

164) The Constitution of Georgia, http://www.friends- partners.org/oldfriends/constitution/constitution.georgia.html

165) The Empire of Trebizond, http://mehmeteti.150m.com/trebizond/index.htm

166) The International Legal Status of the Republic of Abkhazia. Paper read at the conference ―Independence of Abkhazia and Prospects for the Caucasus‖ organized by the Friends of Abkhazia Civil Initiative. Istanbul, Bilgi University, 30 May 2009, http://www.abkhazworld.com/articles/analysis/285-int-legal-status-abkhazia- vchirikba.html

167) The Pankisi Gorge crisis, Frontline, Volume 19 - Issue 20, October 12 - 25, 2002, http://www.flonnet.com/fl1920/stories/20021011000105600.htm

168) The Principles for Division of Competences Between Tbilisi and Sukhumi, Office of the State Minister for Reintegration, http://smr.gov.ge/en/abkhazia/documents/bodens_document

169) The Rome Arts Lovers, http://romeartlover.tripod.com/Trebison.html

170) The UN Resolution 934 (1994), http://www.unomig.org/data/934_94.pdf

171) The US Department of State, http://www.state.gov/r/pa/ei/bgn/5253.htm

172) Transparency international, Corruption Perceptions Index 2002, http://www.transparency.org/policy_research/surveys_indices/cpi/2002

177 173) Transparency international, Corruption Perceptions Index 2003, http://www.transparency.org/policy_research/surveys_indices/cpi/2003

174) Treaty on Conventional Armed Forces In Europe, http://www.osce.org/documents/doclib/1990/11/13752_en.pdf

175) UN Resolution 1393 (202), http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N02/238/65/PDF/N0223865.pdf?OpenElement

176) United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization, the World Heritage, http://whc.unesco.org/en/tentativelists/5236/

177) United Nations, UNOMIG, http://www.un.org/en/peacekeeping/missions/past/unomig/unomigDrs.htm

178) US Department of State, Background Note: Georgia, http://www.state.gov/r/pa/ei/bgn/5253.htm#econ

179) WAKEMAN-LINN, JOHN. IMF Upbeat about Georgia’s Economy in 2006, http://civil.ge/eng/article.php?id=11826

180) Zhvania Zurab, http://www.georgianbiography.com/bios/z/zhvania.htm

181) Абашидзе Аслан Ибрагимович, http://www.osadchuktoday.ru/site/storyz/абашидзе-аслан-ибрагимович

182) Акт о государственной независимости Республики Абхазия, http://www.abkhaziagov.org/ru/state/sovereignty/independence.php

183) ВАСАДЗЕ, Гела. Миша и его команда, http://www.apsny.ge/analytics/12566037744.php

184) Все Российские базы, http://www.kommersant.ru/doc.aspx?DocsID=766827

185) Договор о признании царем Карталинским и Кахетинским Ираклием II покровительства и верховной власти России, http://www.istoria.ge/Documents/1783%20georgievskis%20traqtati.htm

186) Доклад генерального секретаря во исполнение Резолюции 849 (1993) Совета безопасности, http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N93/433/97/IMG/N9343397.pdf?OpenElement

187) Доклад генераляного секретаря о положении в Абхазии, Республика Грузия, 1 июля 1993, http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N93/382/92/IMG/N9338292.pdf?OpenElement

188) Доклад генераляного секретаря о положении в Абхазии, Республика Грузия, 28 января 1993 г., http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N93/059/28/IMG/N9305928.pdf?OpenElement

178

189) Закон Грузии, О приватизации государственного имущества, http://www.privatization.ge/spp/spp_files/legislations/leg_6_ru.pdf

190) Записка председателя Совета безопасности 10. сентября 1992 г., http://daccess- dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N92/433/22/IMG/N9243322.pdf?OpenElement

191) Записка председателя Совета безопасности 8 октября 1992 г., http://daccess- dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N92/489/96/IMG/N9248996.pdf?OpenElement

192) Записка председателя Совета безопасности, 29 января 1993 г., http://daccess- dds-ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N93/062/32/IMG/N9306232.pdf?OpenElement

193) ЗВЕРЕВ, Алексей. Этнические конфликты на Кавказе,1988—1994 г., http://poli.vub.ac.be/publi/ContBorders/rus/

194) Из Конституции Социалистической Советской Республики Абхазии, 1 апреля 1925 г., http://abkhazia.narod.ru/constitution1.htm

195) История Абхазии с древнейших времен до V века н.э., http://abkhazia.narod.ru/history2.html

196) Итоговый документ Московской встречи, http://smr.gov.ge/ru/abkhazia/documents/bilateral_documents/moscow3

197) ЛЬВИН, Борис. Грузия: все впереди? http://www.libertarium.ru/l_ptlvin_georgia Манифест о присоединении Грузии к России, http://www.gumer.info/bibliotek_Buks/History/Article/man_georg.php

198) МАСУРАШВИЛИ, И. Oбщественное управление объектами городского хозяйства в Грузии, http://emsu.ru/um/view.asp?c=1340&p=1

199) Министерство Иностранных Дел Российской Федерации, 28.10.2009, Содружество Независимых Государств (справочная информация), http://www.ln.mid.ru/ns- rsng.nsf/8c21fbc45f12ec6d432569e700419ef3/c5363bace1a0db03c3257235004505e5?O penDocument

200) Министерство иностранных дел Российской Федерации, Грузино-осетинское урегулирование, http://www.ln.mid.ru/ns- vnpop.nsf/osn_copy/64684E47632E1E9EC325704300315436

201) О поиске причин, динамики, путей урегулирования и возможных направлениях развития грузино-осетинского конфликта, http://uasdan.com/engine/download.php?id=4

202) Письмо генераляного секретаря от 10 ноября 1992 года на имя председателя Собета безопасности, http://daccess-dds- ny.un.org/doc/UNDOC/GEN/N92/691/27/IMG/N9269127.pdf?OpenElement

179 203) Пресс-Релиз из встречи в рамках проекта Грузино-Осетинского Диалога, Брдо, 18 марта 2005 года, http://www.iiss.org/EasysiteWeb/getresource.axd?AssetID=644&type=Full&servicetype =Attachment

204) Причинно-следственные аспекты российской политики в провоцировании и урегулировании конфликта в Абхазии, Грузия, http://www.apsny.ge/analytics/12305091364.php

205) Российско-грузинские отношения, http://www.nasledie.ru/politvne/18_20/article.php?art=100

206) Россия vs Грузия: 14 лет с начала последнего штурма Сухуми, http://www1.abkhaziya.net/2007/09/14.html

207) Русская Америка, Глава МВД Грузии Коба Нарчемашвили ушел в отставку, 24.11.2003, http://www.russianamerica.com/common/humor/story.php/80100?id_cr=

208) Соглашение о создании Содружества Независимых Государств, http://cis.minsk.by/main.aspx?uid=176

209) СОЛЯНСКАЯ, Ксения. Шеварднадзе вернули дорогого зятя, http://www.compromat.ru/page_14850.htm

210) СУХУМИ, Георгий. Воспоминания о Сухуми, войне и боли, http://artofwar.ru/s/suhumi_m_m/ad_v_rau020.shtml

211) Ушел ученый, вор и полководец, http://www.kommersant.ru/doc.aspx?DocsID=370013

212) Экономический и Социальный Совет ООН, Модернизация Жилищного Фонда и Управление Фондом Многоквартирных Жилых Домов: Анализ Ответов на Вопросник, http://www.unece.org/hlm/documents/2008/ECE.HBP.2008.5.r.pdf

213) ЭНОХ, Реувен. Языковая политика в Грузии, http://www.ca-c.org/journal/cac- 01-1998/st_18_enoh.shtml

180