ARCHA
D LU
XXIV. ROČNÍK, SVAZEK 4 4. SVAZEK OBSAH ROČNÍK XXIV.
František Střížovský,Váš profil, Mistře 145 OKNA Vilém Bitnar, Bibliografie díla Fran tiška Dohnala...... 146 K šedesátinám P. Františka Dohnala . 188 František Dohnal, Stíny nad Evro „Křižanovský jemnostpán“ . . . .189 pou ...... 171 Z nové české literatury...... 190 Stanislav Zedníček, Pro milosrdenství 180 Bibliografické poznámky...... 193 Adolf Gajdoš, Svatba v Káni . . .181 Poznámky a zprávy...... 194 Vilém Nezbeda, Proč?...... 183 Stanislav Zedníček, Otcova krev . .184 OBRAZOVÉ PŘÍLOHY Raincr Maria Rilke, přel. j. t., Jest zámek...... 185 František Dohnal. Kazimiera lllakowiczówna, přel. Jan J. Koehler: Sv. Cyril a sv. Metoděj. Nové Karník, Báseň ke cti Matky Bozi mosaikové obrazy v kapli kněžského se Čenstochovské...... 186 mináře v Olomouci. Williain Blake, přel. O. F. Babler, J. Koehler: Sv. Cyril a Metoděj. Nový ob Chorá růže...... 187 raz pro aulu CM. fakulty v Olomouci.
Z REDAKCE
bylo možno otisknouti celou Bitnarovu Bibliografii díla Frant. Dohnala v tomto čísle, bylo nutno i při jeho zvětšeném rozsahu odloziti řadu jiných příspěvků, do budoucích čísel. — Páté číslo vyjde v polovici měsíce září. *
Adresa redakce, na níž třeba zasílati příspěvky, recensní výtisky, časopisy výměnou atd.: Em. Masák, katecheta, Brno-Židenice. — Administrace: Olomouc, Wilsonovo nám. 16. Roční předplatné Kč 36*30.
ZÁVOD UMĚNÍ pro práce sochařské a řezbářske ve dřevě. Do poručuje se zvláště k zařizování našich kostelů PAVEL JUŘÍČEK, OLOMOUC KlUŽKOrSKÉHO UL. (blíže hl.posty) Frant. Střížovský
NÁŠ profil, mistře (K šedesátinám básníka Frant. Dohnala.)
Váš profil, Mistře, tesán z žuly, ční ostře vyhraněn z hry fantomů, a vichry, které v mořích duly, Vám bolně lehají do těžkých snů.
Svět v agónii zříte v hrůze a svátou nadějí se těšíte, že nebyl zcela vydán luze a ohně zaplanou zas ukryté.
A bude poznán škůdce pravý a v bludu nepřítel se zjistí zas, ctnost zápasem se neunaví a v pláč se promění zlých hodokvas.
Jde světem Kristus tich, však pevně, a všude přetaví, co rzivého, boj gigantský, ať skrytě - zjevně — je v duších bojován jen pro Něho.
Jen Jemu k nohám padne země, jen On smí vítězit, jen On má kříž! Nechť od dna v lodi skřípá temně, svůj náklad zachrání, je blízek Přístav již! — 19. VI. 36.
145 Vilém Bitnar BIBLIOGRAFIE DÍLA FRANTIŠKA DOHNALA
K 60. narozeninám básníkovým
ÚVOD K BIBLIOGRAFII Český spisovatel František Dohnal je rodem Hanák. Známou originelní družinu spisovatelů, jimiž proslavená Haná obdařila českou kulturu slo vesnou, doplnil Dohnal zjevem novým a značně odlišným. Dohnal,
NAROZENÝ dne 31. července 1876 v Čelčicích u Prostějova, pochází po otci i matce z rodin domkářských. Jeho rod po otci vyšel z Polkovic, hanácké osady okresu přerovského, kde dědeček Josef Dohnal měl půllán a dva domky. Z jeho synů byl Tomáš poslán na studie, vstoupil do řádu Augustiniánů na Starém Brně, kde přijal jméno Vilém. Mladší syn Josef Dohnal,
OTEC básníkův, přiženil se do osady přespolní, do Čelčic, vzav si za manželku Amalii, dceru domkáře Matouše Vrtěla. Z manželství vyrostlo deset dí tek, pět synů a pět dcer, z nichž je básník František Dohnal nejstarším. Mladší bratr Josef je hospodářem v Klenovicích, Alois má menší hospo dářství ve Vrahovicích, Martin advokátem v Prostějově, nejmladší Vi lém hospodaří na rodném domku v Čelčicích. Ze sester Hedvika a Anna již zemřely. Marie žije na rodném domku v Čelčicích, Žofie a Josefka hospodaří obětavě na faře bratru Františkovi. Básníkova
MATKA oddána byla s Josefem Dohnalem dne 19. ledna 1875 v Klenovicích, chotě svého přežila pouze o týden. V pašijovém témdni, v dubnu 1927, zemřeli oba a pochováni byli synem Františkem ve stínu thují na pěk ném, kolem kostela se rozkládajícím hřbitově v Klenovicích. Přísloveč nému na Moravě přání zbožné matky, aby první synáček stal se knězem, vyhověl otec, dav Františka na studie. Je přirozeno, že synkové hanáčtí rozhodují se pravidlem pro školy olomoucké nebo kroměřížské. Starý Dohnal výjimkou rozhodl se poslali synka na gymnasium do Brna, kde jeho bratr, Vilém Tomáš Dohnal, žil jako augustiniánský řeholník na Sta rém Brně. Tento strýček dal tedy zapsati hocha na
GYMNASIUM starobrněnské, kde na podzim 1888 počal dvanáctiletý František studo- vati primu. Bylo to tenkráte pouze gymnasium nižší o čtyřech třídách, ale slynulo výtečnými profesory. Tady se milého Františka ujal známým svým otcovským způsobem „tatíček studentů“, ředitel František Bartoš, tehdy již proslulý spisovatel a vlastenec. Profesorem náboženství byl
H6 zprvu známý sociolog Robert Neuschl, jenž se však brzy na to stal pro fesorem fundamentálky na bohovědném učilišti v Brně, po něm pak při šel vynikající kazatel a homiletický spisovatel František Janovský. Z ostat ních profesorů nutno se zmíniti aspoň o Františku Dvorském, Rudolfu Dvořákovi a Leoši Janáčkovi. Starobrněnské gymnasium absolvoval František celé s vyznamenáním, ačkoli musil si již jako tercián a kvartán vypomáhati vyučováním mladších studentů. Po absolvování nižšího gym nasia starobrněnského vstoupil v roce 1892 do kvinty „Prvního českého vyššího státního gymnasia“ v tehdejší Schmerlingově třídě v Brně. Měl odtud značný kus cesty domů, neboť zůstával i nadále v klášterní budově bytem pod ochranou svého strýce. Na vyšším gymnasiu stal se především žákem profesora náboženství, známého básníka a redaktora „Obzoru“, sušilovského buditele Vladimíra Slastného, který na literární sklony měl ovšem pronikavý vliv. Ale i jiní profesoři působili na rychlý rozvoj schop ností Dohnalových, jako třeba profesor, později ředitel gymnasia, spiso vatel František Šujan, a profesor, později zemský inspektor, a předseda brněnské Cyrilometodějské záložny, Alois Vlk, Také mimo gymnasium stýkal se Dohnal ve Starobrněnském klášteře s mnohými význačnými osobnostmi brněnského českého života. Častým hostem klášterní „billi- árky“ byl významný zemský archivář Vincenc Brandl, který s opatem Rambouskem tvořil jádro jednoho ze středisk tehdejšího českého Brna A tak řada vynikajících lidí působila na ideálně založeného studenta ve smyslu kulturním. Dohnal záhy vášnivě přilnul k literatuře, na vyšším gymnasiu neomezoval se již na studium pouhé literární látky učební, čilý jeho duch doplňoval své vzdělání rozsáhlou četbou soukromou Po celou dobu gymnasijních studií tráviljinoch skoro všechen čas mimo školu v kláš teře starobrněnském, v řeholní cele svého strýce, pátera Viléma Tomáše Dohnala, kde prodléval obyčejně až do večera, a odkud odcházel teprve do svého bytu v blízkém domě, patřícím rovněž klášteru. Dohnal probíral se vytrvale bohatou strýcovou knihovnou, v níž našel díla moderní lile- ratury, jejichž četba již od útlého mládí posilovala vrozenou jemu vášni vou zálibu v knihách, v literatuře a v umění. Což tedy divu, že již na vyšším gymnasiu jal se v roce 1894 redigovati studentský časopis ZÁBOJ v němž ukládal i svoje časné literární prvotiny. Nebyly to ostatně práce všední a mnohé z nich záhy počaly budit pozornost. Vzpomeňme jen bá sně „Krkavci“. Epický spád básně a účinná její pointa uchvátila ještě poz ději Karla Dostála Lutinova, který ji přetiskl v „Novém Životě“ (1903). Dohnal ji zařadil do své první sbírky básní „Zklamané touhy“ (1917). Ale nejen původní verše, v revui „Záboj“ najdou se již také ukázky čet ných Dohnalových překladů z básníků německých, francouzských a pol ských, na důkaz, co všechno již na gymnasiu zajímalo jinocha. V klášteře starobrněnském přilnul k němu za studií gymnasiálních tehdejší augus tiniánský novic a bohoslovec Tomáš Eduard
147 ŠILINGER, později šéfredaktor brněnského deníku „Hlas“, poslanec a vynikající ka tolický politik. Šilinger obýval v klášteře celu, sousedící s onou pátera Vi léma Dohnala. Za častých návštěv Šilingrových v cele staršího řeholníka seznámili se mladí lidé a přilnuli k sobě vřelým přátelstvím. Také toto sblížení zanechalo v duši mladistvého Dohnala trvalé stopy, projevující se v jeho zájmu o politiku a politickou poesii. Po vykonané maturitě v červenci roku 1896 odešel Dohnal domů do Čelčic, aby se připravil ke vstupu do bohosloveckého alumnátu v Brně. Na podzim 1896 vstou pil pak do prvního ročníku biskupského SEMINÁŘE, kde vedle bohovědných studií počíná se také jeho veřejná činnost lite rární, utajovaná dosud pod pseudonymy. Také jako bohoslovec musí ještě používati pseudonymu František Léman, ale zasvěcenci vědí dobře, komu patří. Především tu byla živá činnost v literární jednotě brněn ských bohoslovců „Růže Sušilova“, v níž Dohnal přednášel o vzrušují cích literárních tématech doby. Pak spolupráce v bohosloveckém orgánu „Museum“. Ale neúnavný horlivec psal i do brněnského orgánu svého bývalého učitele Vladimíra Šťastného, do čtrnáctidenníku „Obzor“, ba i do pražské revue Podlahový „Obrázková Revue“. Nad tuto práci vynikl však přínos literární v měsíčníku
NOVÝ ŽIVOT, s jehož redaktorem, Karlem Dostálem Lutinovem, navázal již od počátku srdečné styky. Debutoval v „Novém životě“ svými překlady essayí Ar nošta Helia, pracoval pro rozšíření listu mezi bohoslovci atak se stal jed ním z nejhorlivějších členů tolik v seminářích nenáviděné Katolické Mo derny Významnou událostí v literárním vývoji Dohnalově bylo jeho spolupracovnictví v LITERÁRNÍCH LISTECH, vynikajícím orgánu obávané „moravské kritiky“, tištěném ve Velkém Meziříčí a redigovaném v Brně profesorem Františkem Dlouhým. Dlouhý byl sice smýšlení pokrokového, ale neuzavíral se stranicky jinému pře svědčení. Byl tou měrou konciliantní, že ochotně otevíral sloupce listu i těm, kdož stáli na stanovisku rozdílném. Tak se stalo, že i Dohnal byl pozván Dlouhým k spolupracovnictví a jeho stati byly v „Literárních listech“ velmi ochotně otiskovány, třebas mladý bohoslovec své katolické stanovisko zcela rozhodně uplatňoval. Je zajisté významno, že katolický bohoslovec stal se v respektovaném listě kolegou lidí významu Šaldova, Karáskova, Procházkova, Kiejčího, Vodákova, Vorlova, Arne Nováko va a jiných, jim podobných. V brněnském alumnátě hlásil se k Dohna lovi o dva roky mladší bohoslovec
148 JAKUB DEML, s nímž navázal vřelé přátelství, které potrvalo dlouho po vysvěcení. Deml přejal v alumnátě dědictví po Dohnalovi, stal se horlivým propagátorem „Nového Života“ a idejí Katolické Moderny. Teprve po vysvěcení ro zešel se Deml nejen s Lutinovem, s jeho „Novým Životem“, ale i s mno hými jinými dobrými přáteli, mezi nimi i s Dohnalem. Dohnal praco val horlivě i v bohosloveckém POLSKÉM KROUŽKU, který za vedení bohoslovce Tomáše Hudce, nynějšího profesora Cyrilo metodějské bohoslovecké fakulty olomoucké, rozvíjel činnost od podzi mu 1898. Ale i jinak přispíval Dohnal v semináři k dílu, které konal svědomitě jeho četní spoludruhové. Dohnal byl
VYSVĚCEN na kněze v Brně dne 29. července 1900 a od té chvíle patřil nejen lite ratuře, ale i svému biskupu. Ten jej brzo poslal za kooperátora do No vých Hvězdlic, kde farář Jan Kyjánek stižen byl pozvolným odumíráním očního nervu, nezadržitelně postupujícím oslepnutím. A tak se
NOVÉ HVĚZDLICE, osada na Bučovsku, staly zkušebním kamenem samostatnosti Dohna lovy, který nesl celou tíhu dúchovní správy a školního vyučování. Ale dosavadní básník a essayista zúčastnil se tu čile i hnutí politického a orga- nisaČního v celém okrese. Byl jedním z těch, kteří pozdějšímu vůdci stra ny a ministru Janu Šrámkovi pomáhali vydobýti první mandát na Vyš- kovsku. Pato práce v době počátku Šrámkovy politické kariéry byla ta kového dosahu, že když odcházel z okresu šrámkova, aby se ujal úřadu faráře v Sardicích, poslanec Šrámek loučil se s ním slovy: „Vám gratu luji, ale sobě kondoluji, že vás ztrácím.“ Za faráře v Sardicích u Kyjova byl Dohnal investován dne 1. března 1907. Ani tady nezane- < hal práce politické a kromě nejvýš obtížné činnosti duchovní založil a vedl tam i Raiffeisenku a byl starostou „Orla“. Není divu, že si touto všestrannou a usilovnou prací podkopal zdraví. Přispěly k tomu i vnější okolnosti Fara byla vlhká, stavěná na bažisku, podobna nezdravému sklepení. Podobně i kostel byl provlhlou stavbou, působící dojmem skli čujícím. Politické poměry byly rovněž neutěšené, a tak přepínání sil způsobilo konečně v roce 1920 těžké onemocnění zápalem plic. Bylo nutno změniti prostředí, a to mu umožnil olomoucký arcibiskup Stojan, který Dohnala presentoval na uprázdněnou faru v Křižanovicích. KŘÍŽANOVICE u Slavkova jsou farnost v diecési brněnské, ale na patronátě arcibiskupa olomouckého. Dohnal stal se tu farářem dne 1. ledna 1923, a získal mno-
149 ho již blízkostí hlavního města Brna. A universitní knihovna, styk s li terárním světem, možnost kulturního vyžití, to byly složky, jež hlavrně potřeboval. Připojená bibliografie svědčí o blahodárném vlivu změně ných poměrů životních. Za vylíčených poměrů klíčilo, rostlo a rozkvé talo literární dílo Dohnalovo hned v několika směrech. Byla to přirozeně původní
POESIE lyrická i epická, která nejdříve vyšlehla z duše jinochovy. O veršované prvotině „Krkavci“ v studentské revui „Záboj“ (1894) zmínil jsem se již v životopise. Jinou takovou prvotinou z období bohosloveckého byla píseň „Za Václavem Kosmákem“, na kterou František Musil komponoval sbor zpívaný o Dušičkách 1899 bohoslovci brněnskými. Od roku 189*9 počíná se objevovati původní lyrika v „NovémŽivotě“,od 1900 v „Obráz kové Revui“ a „Obzoru“, od 1907 v „Evě“, od 1908 v „Novém Věku4“, od 1909 v „Meditacích“, od 1911 v „Novém Obzoru“ a v „Našinci“, od 1914 v „Arše“, od 1915 v „Našem Domově“, od 1917 v „Týně“ a v alma nachu „Ratolest olivová“. Z této tvorby vybral Dohnal první svou bá snickou knihu
ZKLAM ANÉTOUHY, vydanou v Olomouci 1917 v útvaru triptychu, jehož složky nadepsány jsou „Smutky v duši“, „Zvony města Is“ a „Lidská maskeráda“. Nové ukázky lyrické a epické tvořivosti objevil# se pak od 1918 ve „Vlasti“, od roku 1920 v „Obzoru Rodinném“ a zvláště v „Arše“, jejímž po vše chna léta je vždy věrným spolupracovníkem, a celou tuto žeň vydal Dohnal v knize
PÍSEŇ O STŘÍBRNÝCH MOŘÍCH, souboru lyriky, roztříděné do triptychu „Píseň o stříbrných mořích“, „Cestou“ a „U cíle“. Kniha vyšla v Olomouci 1935 současně s třetí kni hou jeho básní epických
FANTOMY, obsahující devět skladeb. - Skoro současně s původním básníkem obje vil se Dohnal již v středoškolské revui „Záboj“ (1894) jako
PŘEKLADATEL veršů i prózy básnické a filosofické. Byla to především literatura fran couzská, které věnoval zájem a v ní dílo geniálního myslitele i katolic kého básníka Arnošta Helia. Dohnal stal se vedle Sigismunda Boušky nejvýznamnějším hlasatelem kultu Heliová u nás. Překlady z jeho díla přinášel od 1897 „Nový Život“, od 1898 „Literární Listy“ Ještě jako farář šardický doplňoval a brousil své překlady hellovské pro bohatý „Výbor ze spisů Arnošta Helia“, který chová podnes v rukopise. Je při-
150 rozeno, že studium díla Heliová bylo integrující částí Dohnalova úsilí o poznání celého hnutí novokřesťanského ve Francii. Ale Dohnal věno val péči i ostatním tvůrčím duchům, kteří vedle Helia a po něm přispěli přímo i nepřímo k obrodě katolické literatury. Zajímal se o lyriku Pavla Verlaina, kterou překládal a otiskoval již od 1898 v „Museum“, od 1908 v „Obzoru“, od 1911 v ..Novém Obzoru“. Vnikl úsilovným studiem do tajů symbolické poesie Štěpána Mallarméa, z něhož přeložil celý cyklus básní do „Nového života“ (1899). Ještě později zaujalo ho básnické dílo belgického symbolisty Maurice Maeterlincka, z něhož překládal lyriku pro „Nový Život“ (1904). Také drobným prózám Petra PErmite věnoval po zornost od 1909. S nemenší láskou ponořil se Dohnal i do studia litera tury polské. Získav spolehlivý základ studiem literárně historických prací počal pracovati o překladech moderních polských básníků. Nejoblíbe nějším autorem byl mu Kazimír Przerwa Telmajer, z jehož díla otiskoval překlady v „Novém Životě“ již od roku 1899, jiné ukázkyv „Obráz kové revue“ od 1901, v „Obzoru“ od roku 1908, v „Novém Obzoru“ od 1911. Jiný milý autor byl Lucyan Rydel, překládaný od roku 1901, Antoni Lange od 1907, Zenon Przesmycki od 1908, lgnacy Balinski od 1908, Artur Oppmann od roku 1908, Michal Balucki od 1909. Jerzy Žulawski od roku 1912. Tyto překlady, upravené a doplněné má Dohnal připraveny k tis ku jako „Výbor z moderní polské lyriky“. V roce 1900 rozšířil Dohnal oblast svého zájmu také na literaturu německou. Tono roku objevily se v brněnském „Obzoru“ a v pražské „Obrázkové Revui“ první překla dy zpěvů eposu „Dreizenlinden“ Bedru ha VilémaWebera, které pak do plnil dalšími zpěvy v „Obzoru“ v letech 1904, 1905, 1906, 1908, 1909 a 1910, v „Evě“ 1909, 1911 a 1913, v „Novém Obzoru“ 1911. I aké bás nickým prózám Marie Herbertové věnoval pozornost překlady v „Novém Obzoru“ 191 1. Mnoho času a píle věnoval Dohnal literatuře dánské, z níž si vybral dílo slavného konvertity Jana foergensena. Počal pak ukázky svých překladů z Joergensena otiskovali v „Novém Životě“ od 1906, pře ložil celou jeho knihu „RomerskeHelgen billeder“, legendu ze staré Sieny ..Posvátný oheň“, mnoho drobné lyriky a drobných próz i essayí, román „Naše Paní Dánská“. Překlady čteme také v časopisech „Eva“ od 1907, v ..Obzoru“ od 1907, v „Meditacích“ od 1908, v „Novém Obzoru“ od 1911, v „Arše“ od 1915, v „Našem Domově“, od 1915, ve „Vlasti“ od 1917. Z literatury norské vybral si k studiu i překládání Björnsljerne Björn- sona v „Novém Obzoru“ od 1911. S překladatelstvím těsně souvisí Doh nalova ESSAY LITERÁRNÍ, věnovaná takřka výhradně cizím zjevům básnickým. Byla to především literatura francouzská, o níž přednášel již jako bohoslovec v brněnské li terární jednotě „Růže SuŠilova“ (1897 a 1898). Současně skoro počal otis- kovati v „Literárních Listech“ drobné stati o Leonu Dierxovi (1899), Ště pánu Mallarméovi (1899), v „Novém Životě“ stati o novokřeslanství (1899) a velkou literární studii o Mallarméovi (1899). Dohnal se v té době ro
151 zepsal v šesti podčárnících o „novém uměni francouzském“ i v Šilingrově deníku „Hlas“ (1899), o „náboženské renesanci v literatuře“ psal do „Obráz kové revui“ (1900), o francouzském naturismu v „Novém Životě“ (1902). Pak otiskl literární studii o Maurice Maeterlinckovi, v „Hlídce“ (1903), o uměni a náboženství v „Hlídce“ (1906), o Edmondu Rostandovi (Obzor 1910), o renesanci náboženské poesie francouzské (Vlast 1933). Výsledky těchto studií rozhojněné o množství nových motivů, soustředil posléze do druhého svazku díla
STUDIE A PROFILY, vydaném v Olomouci 1933 a obsahujícím ideovou stať „Umění a nábo ženství“ i „Glosy k poesii francouzské na konci devatenáctého století“. S nemenší láskou ponořil se Dohnal i do studia literatury polské. Zmínil jsem se již výše o polském kroužku při bohoslovecké „Růži Sušilově“, která od podzimku 1898 rozvíjela pěknou činnost zásluhou bohoslovce Tomáše Hudce. Dohnal četbou polských revui i knih, kroužkem odebí raných, informoval se o současných i starších zjevech slovesné kultury polské. Čilý duch jeho záhy osnoval plány k vlastní literární činnosti i na tomto poli. Bylo to velké jubileum stých narozenin messiánského bá sníka Adama Mickiewicze, slavené celým kulturním světem dne 24. pro since roku 1898, jež určilo látku první vážné studii Dohnalově o polské literatuře. Napsal cenný nárys studie v níž nastínil psychický vývoj Mic- kiewiczův, ukázal rozvoj jeho ideálu od osobní lásky k ženě k obětavé lásce vlastenecké a odtud až do nadzemských tajemných výšin citu ná boženského, k Bohu. Studii Adam Mickiewicz otiskl mu František Dlouhý v „Literárních Listech“ (1898). Složiv hold Mickiewiczovi Dohnal soustře dil se na studium moderní lyriky polské, a v „Literárních Listech“ objevila se již v únoru 1899 stať o Mladé Polsce, v níž vyložen i pojem „nahé du še“ Stanislava Przybyszewskiho. Aby se ve víru současné poesie polské co nejlépe orientoval, přeložil Dohnal podrobnou studii básníka a essayisty Antoni Langeho Současní básníci polští, která rovněž vyšla v „Literárních Listech“ (1899). Dlouhá řada polských básníků defilovala tu před dušev ním zrakem Dohnalovým : od Asnyka počínajíc šel tu Miriam, Tetmajer, Gliňski,Or-Ol, Niemojewski. Kasprowicz, M-ski,Aksel, Božydar, Wierz- bicki, Zulawski, Rydel . . . Později založil a vyplňoval v „Obzoru“ od 1909 Polskou hlídku literární, glosující aktuality, od 1911 přenesl ji do „Nového Obzoru“. Také zde shrnul stěžejní plody svého badání do prv ního svazku díla
STUDIE A PROFILY, který vyšel v Olomouci 1930, přinášeje rozlehlou studii o Mickiewiczovi. Souběžně se svými překlady vydal Dohnal i své literární studie o Bed řichu Vilému Weberovi (1906), o Janu Joergensenovi, (1908, 1909, 1913, 1930), o Bjomsljeme Bjornsonovi (1910, 1911, 1930), paralelu Doslojevskij a Tolstoj (1929). Osobitým útvarem essayistiky Dohnalovy je
152 ESSAY APOLOGETICKÁ, vykazující dnes již velký cyklus zajímavých prací, zahájených essayem „Umění a náboženství“ (1906), a vyčerpávající množství motivů světové literatury pod názvy „Problém Krista v moderní krásné literatuře“ (1918, 1919), „Kristus v legendách moderní literatury“ (1920, 1925), „Ideames- siánská v moderní krásné literatuře“ (1926), „Kristus a kopie Krista v mo derní krásné literatuře“ (1926), „Trosečníci absolutna“ (1933), „Stíny transcendentna“ (1934), „Kříže bez Krista“ (1935) a „Stíny nad Evro pou“ (1936). Literární a apologetickou essay doplňuje Dohnalova
KRITIK A LITERÁRNÍ, zahájená roku 1899 v „Literárních Listech“, a přinášející hned v prv ním cyklu posudky děl slovesných, původních i přeložených, které na psali Petr Altenberg, František Xaver Svoboda, Anatole France, Karel Mašek, Jan Opolský a Jan Lier ... V roce 1900 přenesl tuto činnost do pražské „Obrázkové Revue“, roku 1902 do Vychodilovy brněnské „Hlíd ky“, od roku 1909 kritisoval literaturu v „Obzoru“, od 1911 v „Novém Obzoru“, od 1919 v „Arše“. Redakční prakse vedla Dohnala i k literár nímu zpravodajství onoho typu, který označujeme termínem
PUBLICISTIKA LITERÁRNÍ, k bohatému referování o literárních aktualitách oněch kultur evropských, které byly Dohnalovi jazykově přístupny. Počal psáti tyto drobné no ticky i glosy od roku 1909 v „Obzoru“, kde se mu již určité zjevy sou střeďovaly v speciální „polskou hlídku literární“ a „francouzskou hlídku literární“, v roce 1911 přenesl to vše do svého ..Nového Obzoru“, kde lze od roku 1913 sledovati i pokusy o drobnou essay převahou publi čističkou, a od roku 1918 v revui „Archa“ i náběhy k literární polemice. Vedle všech těchto útvarů prózy essayistické, kritické a literárně publi cistické nezanedbával ovšem Dohnal ani PRÓZU KRÁSNOU, doplňující jeho veršovanou lyriku a epiku. Její první ukázku lze čisti po měrně pozdě v „Obzoru“ roku 1906, kde otiskl drobnou Črtu „Na od chodu“, pak v revui „Meditace“ črtu „Vzkříšení“ (1908), v Obzoru „Však byl jen volařův“ (1908). Žeň krásné prózy je však nepatrná u porovnání s verši, doplňuje ji poněkud PRÓZA HOM1LETICKÁ, otiskovaná v „Kazatelně“ od roku 1906 do 1911, ne vyčerpávající ani zda leka kazatelskou praksi Dohnalovu. Dohnal se pokusil i o útvar
POESIE DRAMATICKÉ, napsav k svatováclavskému miléniu veršované drama o třech jednáních „Svatý Václav“, jehož třetí jednání vyšlo tiskem v revui „Archa“ ro ku 1929.
153 BIBLIOGRAFIE DÍLA DOHNALOVA, otiskovaného nejen pod vlastním jménem, ale také pod pseudonymem František Léman a pod šiframi „F. D“, „Lmn“ a „-al“. Soupis je očíslo ván k vůli snadnější citaci a speciálním rekapitulacím.
1. REDAKCE. ZÁ BO J. Středoškolská revue. Vydávali žáci Prvního českého vyššího stát ního gymnasia v Brně. Redigoval František Dohnal v letech 1894 až 1896. (Dohnal otiskl zde báseň „Krkavci“, první ukázky překladů fran couzské, německé a polské lyriky.) 2. ESSAY LITERÁRNÍ. O RENESANCI IDEALISMU V UMĚNÍ A LITERATUŘE. Dvě přednáš ky v brněnské „Růži Sušilově“. MUSEUM 31, 1897, 90.235. 3. PŘEKLADY Z ARNOŠTA HELLA. Z knihy L’HOMME. Revue NOVÝ ŽIVOT 2, 1897, 81 passim 282. Pověst a sláva 81. - Století a staletí 179, 219, 266, 282.
4. ESSAY LITERÁRNÍ. MYSTICISM A ETICKÝ PROBLÉM V MODERNÍ LITERATUŘE. Před náška v brněnské „Růži Sušilově“. MUSEUM 32, 1898, 90.132.
5. PŘEKLAD Y Z PAVLA VERLAINA. Z knihy SAGESSE. Revue MUSEUM 32, 1898, 22, 23. Píseň ze Sagesse 22. - Ze zapomenutých nápěvů 23. - Zapadající slunce 23. 6. PŘEKLAD Y Z ARNOŠTA HELLA. Z knihy LE SIÈCLE. Revue NOVÝ ŽIVOT 3, 1898, 145 passim 246. Tajemství 145. - Hrdinové Církve 246. LITERÁRNÍ LISTY 19, 1898, 308 passim 390. Styl 308, 356, 390. 7. ESSAY LITERÁRNÍ. ADAM MICKIEW1CZ. Studie literární. Památce stoletých narozenin bá sníkových věnováno. LITERÁRNÍ LISTY 20, 1899, 59 passim 383. Poznámka: První Část studie otištěna byla vc čtvrtém čísle ze dne 16. prosince 1808.
8. PUBLICISTIK A LITERÁRNÍ. LEON DIERX KNÍŽETEM FRANCOUZSKÉHO PARNASU. Zpráva lite rární. LITERÁRNÍ LISTY 20, 1899, 74. Poznámka ■■ Otištěno dne 16 prosince 1898. STEPHANE MALLARMÉ. Nekrolog. LITERÁRNÍ LISTY 20,1899, 102,135.
9. PŘEKLADY Z ARNOŠTA HELLA. Z knihy LE SIÈCLE. Revue LITERÁRNÍ LISÍ Y 20, 1899, 107, 309. Umění 107. - O nevážnosti k umění 309.
154 to. KRITIKA LITERÁRNÍ. MLADÁ POLSKA. Posudek literárního hnutí. LITERÁRNÍ LISTY 20, 1899, “7- Przybyszewski. - Szczepanowski. - Zdziechowski. — Pawelski. - Quasimodo. NOVÉ KNIHY. Cyklus literárních posudků. LITERÁRNÍ LISTY 20, 1899, 199 passim 376. Áltenberg Petr, Wie ich es sehe 199. - Svoboda František Xaver, Rozkvět 277, 293. - France Anatole, Zahrada Epikurova 318. — Mašek Karel, Konec mládí 321. - Opolský Jan, Svět smutných 342. - Lier Jan, Klín klínem 376. 11. ESSAY LITERÁRNÍ. SOUČASNÍ BÁSNÍCI POLŠTÍ. Studie literární. Napsal Antoni Lange. Přeložil František Dohnal. LITERÁRNÍ LISTY 20, 1899, 159 passim 290. Asnyk Adam, 160. - Miriam 176. - Tetmajer Kazimír 176. - Gliňski Kazimír 207. - Or-Ot 207. - Niemojewski Ondřej 254. - Kasprowicz Jan 255. - M-ski Adam 290. - Aksel Baliňski Ignacy 291. - Božydar Bogdanowicz Eduard 291. - Wierzbicki Stanislav 292. - Gorski Konstanty 292. - Nowicki František 292. - Žulawski Jiří 292. - Rydel Lucyan 292. NOVÉ IJMÉNÍ. Studie literární. Deník HLAS 51, 1899, 10 passim 45. Poznámka: Šest podcárníků v rubrice „Tácky literární a umělecké“. NEOCHRISTIANISMUS. Referát literární, NOVY ŽIVOT 4, 1899, 69. Doumic René. - Daudet a Bourget. - Brunetiěre. — Coppée a de Vogiié. - Lemai- tre. - Prévost Marcel. - Corday Michael STÉPHANE MALLARMÉ. Studie literární S překlady sedmi básní. NOVÝ ŽIVOT 4, 1899, 94 passim 188.
12. PŘEKLADY Z MALLARMÉA. Překlad sedmi básní k literární studii. NOVY ŽIVOT 4, 1899, 188 pas- sim 195. Světice 188. - Zjevení 189. - Květiny 190. - Azur 190. - Okna 191. - 0 zrcadlo! 192. - Náhrobek Edgara Allana Poe 195.
13. PŘEKLADY polské lyriky. Revue NOVÝ ŽIVOT 4, 1899, 208. Tetmajer Kazimír, Sonet ze čtvrté řady poesie „V noci“ 208. 14. POVODNÍ LYRIKA. Revue NOVÝ ŽIVOT 4, 1899, 1 12. V stříbrných mořích 112. 15. ESSAY LITERÁRNÍ. NÁBOŽENSKY IDEALISTICKÁ RENESANCE V LITERATUŘE DE VATENÁCTÉHO STOLETÍ. Studie literární. OBRÁZKOVÁ REVUE i, 1900, 392. 16. KRITIKA LITERÁRNÍ. CYKLUS LITERÁRNÍCH POSUDKŮ. Revue OBRÁZKOVÁ REVUE, i, 1900, 96 passim 412. Bouška Sigismund, Láska Aubanelova 96. - CONVIVIUM. Výbor z francouzské poesie posledních let 252. - Sighele Scipio, Co století umírá 252. - Dickens Charles,
155 Zvony 312. - Heine Heinrich, Kniha písní 312. - Kipling Rudyard, Obrázky z Indie 313. — Herédia José Maria de, Trofeje 412. 17. PŮVODNÍ LYRIKA. ZA VÁCLAVEM KOSMÁKEM. Tekst k hudbě Františka Musila. MU SEUM 34, 1900, 38.233. Poznámka: Píseň zazpívali brněnští bohoslovci o Dušičkách 1899. Revue NOVÝ ŽIVOT 5, 1900, 142. Své smutky větrům dám ... 142. OBRÁZKOVÁ REVUE 1, 1900, 309. Oblaka. Lyrická fantasie, cyklus devíti básní 309. Revue OBZOR 23, 1900, 103. Jésus pastor bonus 103. 18. PŘEKLADY Z ARNOŠTA HEL LA. Z knihy L’ATHEISME AU XIX. SIÈCLE. Revue NOVÝ ŽIVOT 5, 1900, 19,49. Negace umění 19, 49. Věnováno Františku Bílkovi. 19. PŘEKLADY polské lyriky. OBRÁZKOVÁ REVUE i, 1900, 505. Przerwa 1'elmaier Kazimír, Orel 505. - Přízrak 505. 20. PŘEKLADY Z BEDŘICHA VILÉMA WEBERA. Z eposu DREIZENL1NDEN. Revue OBRÁZKOVÁ REVUE 1, 1900, 89, 4.51. Za tiché noci. Zpěv sedmý 8g. — Čarodějka. Zpěv osmý 451. Z eposu DREIZENLINDEN Revue OBZOR 23, 1900, 119 Kříž v lese. Zpěv čtrnáctý 119. 21. PŘEKLADY polské lyriky. NOVÝ ŽIVOT 6, 1901, 149. Rydel Lucvan, Pane, ó Pane! 149 OBRÁZKOVÁ REVUE 2, 1ÜO1, 54 Przerwa Telmajer Kazimír, Preludie 54. 22. ESSA Y LITERÁRNÍ. NATURISM VE FRANCII. Literární studie. NOVÝ ŽIVOT7, 1902,60,188.
23. KRITIKA LITERÁRNÍ Z NOVÉ POESIE ČESKÉ. HLÍDKA 19, 1902, 276 passim 804. Klose Antonín, Z tohoto světa 276. - Květ Bohuslav, Na vodách neklidu 276. - Ka- minský Bohdan, Cestou na Parnas 36) a Noeini 363. - Klášterský Antonín, Nové básně 502. — Dvořák Xaver, Improperie 804. 24. ESSA Y LITERÁRNÍ. MAURICE MAETERLINCK A POSLEDNÍ DÍLA JEHO. Literární studie. HLÍDKA 20, 1903, 209, 424. Princezna Maleina 209. - Vetřelkyně 209. - Slepci 210. — Vnitro 210. - Sedm prin cezen 210. - Pelléas a Mélisanda 210. - Alladina a Palomides 210. - Smrt Tintagi- lova 210. - Ar ána a Modrovous 211. - Sestra Béatrice 211. - Monna Vanna 211. - Poklad pokorných 424. - Aglavéna a Selysetta 425.
156 25. KRITIKA LITERÁRNÍ. z nové poesie České, hlídka 20,1903, 46, 707. Soldán František, Z mého Panoptika 46. - Gelner František, Po nás ať přijde potopa! 46. - Velhartický Adolf, Ghisola 47. — Bláha Inocenc Arnošt, Po cestách vítězů 47. - Eisler František, Mořské sny 48. — Mužík August Eugen, Krůpěje rosy 707. - Skřivan Karel, Potulný zpěvák 708.
26. PŘEKLADY Z ARNOŠTA HELLA. Z knihy LE SIÈCLE. Revue NOVÝ ŽIVOT 8, 1903, 210 passim 262. Liberalismus 210. - Dělníci Babelu 259. — Svatí Petr a Pavel 262.
27. PÚJVODNÍ LYRIKA. NOVÝ ŽIVOT 8, 1903, 90. Krkavci. Přetisk básně ze středoškolské revue ZÁBOJ 1894, 90.
28. PŘEKLADY Z M A ETE R LI N C K A. NOVÝ ŽIVOT 9, 1904, 150.
29. PŘEKLADY Z BEDŘICHA VILÉMA WEBERA. Z eposu DREIZENLINOEN. Revue OBZOR 27, 1904, 270. Zpěv dvacátýčtvrtý 270. 30. PŘEKLADY Z BEDŘICHA VILÉMA WEBERA. Z eposu DREIZENLINOEN. Revue OBZOR 28, 1905, 38. Zpěv devátý 38. 31. ESSAY LITERÁRNÍ. UMĚNÍ A NÁBOŽENSTVÍ Studie literárně estetická. HLÍDKA 23, 1906, 670, 737- , Poznámka: Úvodní slovo k cyklu studií literárně apologetických. BEDŘICH VILÉM WEBER, BÁSNÍK TŘINÁCTI LIP. Literární stu die. OBZOR 29, 1906, 178.
-,2. PŘEKLADY Z BEDŘICHA VILÉMA WEBERA Z eposu DREIZENLINOEN. Revue OBZOR 29, 1906, 129, 155. Zpiv třetí 129. 155. 33. PŘEKLADY Z JANA JOERGENSENA. NOVÝ ŽIVOT ii, 1906, 197 passim 391. Jan Jórgensen. Výňatek z. jeho autobiografie REFUGIUM 197. - Petrus. Z knihy ROMERSKE HELGENBILLEDER 299,391, 34. PŮVODNÍ KRÁSNÁ PRÓZA. NA ODCHODU. Drobná črta. OBZOR 29, 1906, 7.
35. PŮVODNÍ PRÓZA HOMILETICKÁ. VAŽME A HAJME SI DĚDICTVÍ CYRILOMETODĚJSKÉHO. Kázání. Revue KAZATELNA 4, 1906, 377.
157 36. PŘEKLADY Z JANA JOERGENSENA. NOVÝ ŽIVOT 12, 1907, 2 passim 394. Posvátný oheň. Legenda ze staré Sieny 2, 73, 108, 203, 271, 356, 394. REVUE EVA 4, 1907, 1. IV. Svatá Anežka. Legenda z knihy ROMERSKE HELGENBILLEDER 1. OBZOR 30, 1907, 26. Svatá Brigita. Legenda z knihy ROMERSKE HELGENBILLEDER 26. 37. PŘEKLADY POLSKÉ LYRIKY. NOVÝ ŽIVOT 12, 1907, 296, 297. Przerwa Telmajer Kazimír, Zazněly zvony 296. - Rydel Lucyan, Večeře Páně 297. — Lange Antony, Samota 297. 38. PŮVODNÍ LYRIKA. Revue EVA 4, 1907, 28. Píseň 28.
39. REDAKCE. OBZOR. List pro poučení a zábavu. Ročník XXXI. 1908. Ročník XXXII 1909. Roční XXXIII. 1910. Redigovali František Dohnal a katecheta Ladislav Tomášek. Brno, nákladem a tiskem Papežské knihtiskárny benediktinů rajhradských. Poznámka. Číslem sedmým XXXJ. ročníku 1908 převzali od Vladimíra Šťastného re dakci a řídili obsah listu až do konce ročníku XXX111. 1910. kdy zanikl POSUDKY Svítil, Nový věk 1, 1908, 41. 51. - Bitnar, Meditace 1, 1908, 374. 40. ESSAY LITERÁRNÍ. JOHANNES JOERGENSEN. Studie literární. Revue OBZOR 31, 1908, 203. BIBLIOGRAFIE DlLA JOERGENSENOVA Týdeník NOVÝ VÉK i. 1908, 14. 41. PŮVODNÍ LYRIKA OBZOR 31, 1908, 125. Cestou 125. NOVÝ VÉK 1, 1908, 46 passim 48. Konference míru. Tři básně 46, 47, 48. 42. POVODNÍ KRÁSNÁ PRÓZA. Revue MEDITACE i, 1908, 294. Vzkříšení 294. OBZOR 31, 1908, 42. Však byl jen volařův 42. 43. PŘEKLADY Z JANA JOERGENSENA. Revue MEDITACE 1, 1908, 195. Vise. Báseň 195. Revue OBZOR 31, 1908, 101. Svatý Filip Neri. Z knihy ROMERSKE HELGENBILLEDER 101.
158 44- PŘEKLADY POLSKÉ LYRIKY. Revue OBZOR 31, 1908, 155 passim 171. Przesmycki Zenon, Romance 155. - Przerwa Tetmajer Kazimír, Poutník 155. Rusalky 170. — Balinski Ignacy, Ať se bělá plátno šeré 156. — Oppmann Artur, Démoni 171. 45. PŘEKLADY Z PAVLA VERLAINA. Revue OBZOR 31, 1908, 205 passim 250. V nemocnici 205. - Proč smutní tak 250. - Podzimní píseň 250. - Zima 250.
46. PREKLADY Z BEDŘICHA VILÉMA WEBERA. Revue OBZOR 31, 1908, 57. Z eposu DREIZENLINDEN. Zpěv dvanáctý 57. 47. PÚ.VODNÍ LYRIKA. Revue MEDITACE 2, 1909, 88 passim 584. Lekníny 88. - Mystické sady 394. - Lilije 584. Revue OBZOR 32, 1909, 1 passim 217. Vítězi 1. - Jarní balada 104. - Letní večer 174. - Podzimní mlhy 217. - Vzpomín ka 217. 48. ESSAY LITERÁRNÍ. Revue OBZOR 32, 1909, 45. Bibliografie překladu z díla Johannesa JOERGENSENA 45. 49. KRITIKA LITERÁRNÍ. Revue OBZOR 32, 1909, 46 passim 240. Baar Jindřich Šimon, Poslední z rodu Sedmerova 46. - Lee Hamilton Eugène, So nety imaginární a Sonety bezkřídlých hodin, překlad Klášterského 47. - Revue Me ditace 48 - Chlumecký Adam, Povídky 71. - Baar Jindřich Šimon, Mžikové obráz ky 180. Hrůza Antonín, Ze svahů příkrých 191. - Revue Eva 215. - MeŠko Fran Xaver, Obrázky a povídky, překlad Máchalův 240.
.50. PUBLICISTIKA LITERÁRNÍ. Revue OBZOR 32, 1909, 22 passiin 287. Josef Uher zemřel 22. - Podobizna Máchova 40. - Mrštíkova Maryša operou 95. — Swinburne zemřel 142. - Sté narozeniny Gogolovy 143. - Vliv křesťanství na obra zotvornost 165. - Jaroslav Vrchlický v ruském překladě 166. - Pomník na hrobě Třebízského 166, 263. - Bankrot českého humanismu Masarykova 189. - Louis Křikava 191. - O čistotu v literatuře a v umění 212. - Padesátiny Karla Legera 239. • Šedesátiny Jana Ježka 263. - Jan Lier zemřel 963. - Ostatky buditelů Dobrov ského a Chytila 287. 51. POLSKÁ HLÍDKA LITERÁRNÍ. Revue OBZOR 32, 1909, 20 passim 262. Sté narozeniny Slowackého 20. — Eliza Orzeszkowa 70. — Adam Belcikowski zem řel 71. - Bogdanowiczův překlad hymny Kde domov můj ? 262. 52. FRANCOUZSKÁ HLÍDKA LITERÁRNÍ. Revue OBZOR 32, 1909, 44 passim 70. Šedesátiny Arnošta Denise 44. - Catulle Mendés zemřel 69. - Zajímavý dokument k povaze Voltairově 70.
159 53- PŘEKLADY Z JANA JOERGENSENA. Revue OBZOR 32, 1909, 12 passim 51. Bílé dveře. Próza 12, 28. - Cyklus básni: Confiteor 49. - Vyznání 4g. — V tichém lese 50. — Slunojasné jarní lesy 50. - Staré písně 50. — Letní večer 51. Revue EVA 6, 1909, 97 passim 296. Teď sluncem skví se 97. - Mladé ženy mimo jdou 97. - Gotthard 98. — Dušičková noc 295. — Shledání 296. 54. PŘEKLADY POLSKÉ LYRIKY. Revue OBZOR 32, 1909, 145, 146. Balucki Michal, V tesknotě 145. - Przesmycki Zenon, Rondo 145. — Przerwa Tetma- jer Kazimír. Orel mořský 146. Revue EVA 6, 1909, 244. Lange Antoni, Pantům 244. 55. PŘEKLADY FRANCOUZSKÉ LYRIKY. Revue OBZOR 32, 1909, 118 passim 185. PicrreVErmite. Nikdo se nesměje. Drobná próza 118. - Verlaine Paul, básně z knihy SAGESSE. Ó Bože můj tys láskou ranil mne 185. — Nechť láska zemská jakákoli 185. 56. PREKLADY Z BEDŘICHA VILÉMA WEBERA. OBZOR 32, 1909, 25. Z eposu DREIZENLINDEN. Zpěv patnáctý 25. Revue EVA 6, 1909, 193. Zpěv dvacátýdruhý: V klášterním choru 193. 57. ESSAY LITERÁRNÍ. Revue OBZOR 33, 1910, 142 passim 170. BJORNSTJERNE BJURNSON. Literární studie 142, 170. Revue OBZOR 33, 1910, 50. EDMOND RÓŠTÁND A JEHO CHANTECLER. Literární studie 50.
58. KRITIKA LITERÁRNÍ. Revue OBZOR 33, 1910, 72 passim 212. Leubner František, Smrt kmotřička 72 a Cantantibus organis 72. - Sova Antonín, Zápasy a osudy 119. - Knihovna vybrané četby 119. - Wickestróm, Jak Pán Ježíš přišel do Ostersundu 167. - Durych Jaroslav, Výkřiky svaté Terezie 168. - Baai Jindřich Šimon. Milovali budeš 191. - Jórgensen Johannes, Tráva 212. 59. FRANCOUZSKÁ HLÍDKA LITERÁRNÍ. Revue OBZOR 33, 1910, 71 passim 212. Eduard Rod zemřel 71. - Melchior de Vogué zemřel 95. - Kardinál Désiré Mercier filosofem 95.— Jean Moréas zemřel 119. - Co vynesl Chantecler 119. — Rodin a u- mění 142. - Jules Renard zemřel 166. - Henri Edmond Gross 212. 60. PŮVODNÍ LYRIKA. Revue MEDITACE 3, 1910, 154, 155. Jesus pastor bonus 154. - Na poplach 154. - V bojů hořkých chvílích 154. - V pří- stavě 155. Revue ÉVA 7, 1910, 67. Hřích 67.
160 I RAN I ISEK POHNA1 Rcevue OBZOR 33, 1910, 1. Modlitba 1.
611. PŮVODNÍ KRÁSNÁ PRÓZA. Rcevue EVA 7, 1910, 65. Smrt nemůže snésti dechu života 65. LÁSKA A SLZY. Kniha drobných črt. Rukopis 1910. 622. PŘEKLADY Z JANA JOERGENSENA. Rcevue OBZOR 33, ígio. 29 passim 193. NAŠE PANÍ DÁNSKÁ. Románu část první 29.
633. PŘEKLADY Z BEDŘICHA VILÉMA WEBERA. Rcevue OBZOR 33, 1910, 151. 176. Z eposu DRElZENLINDEN. Zpěv šestý: Obžinky 151. 176.
641. REDAKCE. NíOVY OBZOR. Měsíčník pro literaturu a umění. Redaktor František Dohnal. Nakladatel Romuald Promberger v Olomouci. Ročník 1. 1911. Ročník II. 1912. Ročník III 1913. POSUDKY. Zamykal, Nová katolická revue, Našinec 46, 1910. 280. - Zamykal, Nový obzor, Meditace a Eva, Našinec 47, 1911, 27. - Zamykal, Nový obzor, Naši nec 48, 1912. 11.
655. ESSA Y LITERÁRNÍ. N 661 KRITIKA LITERÁRNÍ NCOVÝ OBZOR 1, 191 1, 37 passim 474. Klosteimanu Karel, Snímky lidí a věcí 37. - Javorník Miloslav, Ovoce života 38. - Revue Meditace 38. - Kosiakiewicz Wincenty, Návrat 90. - Revue Eva 90. - Wil- de Oscar, Básně 137. - Lagerlófová Šelma, Jeruzalém 138. - Heyduk Adolf, Co hlavou táhlo 139. - Rouvre Charles de, Srdce křesťančino 186. - Český slovník bo- hovědný 187. - Plaček Václav, Atropa Belladona 187. - Dolenský Antonín, Slovník pseudonymů 187. - Česká Lyra 236. — Drtil Artuš, Jiří Mahen 237. - Podlaha Anto nín, Svatého Václava hrob a ostatky 330. - Vzdělávací knihovna katolická 330. - Bukovec Hrubý František, Pán přichází 375. - Oral Jan, Písně 376. - Novotný Oldřich, Krůpěje světla 427. - Engehnůller Karel, Marie Ryšavá 428. - Grazia De- ledda, Ze sardinských hor 428. - Dyk Viktor, Giuseppe Moro 474. - Stella, Život vítězící 474. 677. PUBLICISTIKA LITERÁRNÍ. NOOVY OBZOR 1, 1911, 43 passim 571. Louis Arleth zemřel 43. - Emanuel Miřiovský zemřel 43. - Schopenhauer o literatuře 44. - Literární jubilea 95. - Klostermann o pokroku a křesťanství 95. - Ramon Lull 143. - Ze života slavných lidí 144, 288. — Vladimír Šťastný 190, 380. - Zeyerova Mariánská zahrada na jevišti 190. - Lumír o památce Zeyerově 191. - Macharovy 1 nehoráznosti 191. - Josef Richard Vilímek zemřel 192. - Sienkiewicz o katolicismu 380. - Antonio Fogazzaro zemřel 432. - Julius Zeyer a křesťanství 432. - O Ro- 161 dinovi 478. - Šalda o antickém Římě a umění starokřesťanském 569. — Maurice Maeterlinck 570. - Boj o Rukopisy 570, 571. 68. POVODNÍ LYRIKA. NOVÝ OBZOR 1, 1911, 63 passim 359. Šedé ráno 63. - Píseň 359. NAŠINEC 47, 1911, 184. Přehlídka 184. 69. PŘEKLADY PRÓZY HOMILETICKÉ. KAZATELNA 9, 1911, 288. Amberger Josef, Kam jdeš ? Přeložil a upravil Erantišek Dohnal. 70. PŘEKLADY z JANA JOERGENSENA. NOVÝ OBZOR 1, 1911, 165 passim 562. Z knihy ROMERSKE HELGENBILLÉDER: Sancta Caeciha 165. - NAŠE PANÍ DÁNSKÁ. Románu část další 241 passim 562. - Z knihy DIGTE: Píseň života 325. - Z knihy BEKENDELSE: Kaštany bílé 325. - Poznámky bibliografické 241, 287, 432- 71. PŘEKLADY Z PAVLA VERLA INA. NOVÝ OBZOR 1, 1911, 280. Z knihy SAGESSE: To nebe kolem 280. - Z knihy POEMES SATURNIF.NS: Za padající slunce 280. 72. PŘEKLADY Z BJÓRNSTJERNE BJÖRNSONA NOVÝ OBZOR I, 191 I, 87. 73. PŘEKLADY POLSKÉ LYRIKY. NOVÝ OBZOR 1, 1911, 11. Przerwa Telmajer Kazimír, Snivé vidění 11. 74. PŘEKLADY Z BEDŘICHA VILÉMA WEBERA NOVÝ OBZOR 1, 1911, 360. Z eposu DRE1ZENL1NDEN. Zpěv osmnáctý: Smutek Hildegundin 360. Revue EVA 8, 1911, 304 passim 340. Z eposu DREIZENL1NDEN. Zpěv jedenáctý: Psancem 304, 340. 75. PŘEKLADY Z MARIE HERBERTOVÉ. NOVÝ OBZOR 1, 1911, 35 passim 234. ČRTY PRÓZOU: Netesaný balvan 35. - V Sixtině 234. 76. KRITIKA LITERÁRNÍ. NOVÝ OBZOR 2, 1912, 42 passim 377. T olstoj Lev Nikolajevič, Živá mrtvola 42. - Leubner František, K západu 42. - Hjörleifsson Einar, Nad síly 43. - Mähen Jiří, Dvě povídky 43. - Kobza Zdeněk, Svatopluk Čech 43. - Sahula Jiří, Rozmarné příhody 90. — Lužný Augustin, Cigán- ské historky 138. — Huysmans Karl Joris, Katedrála 377. 162 77. PUBLICISTIKA LITERÁRNÍ. NOVÝ OBZOR 2, 1912, 94 passim 479. Nový boj o Rukopisy 94. — Josef Ladislav Píč zemřel 95. — Božena Němcová 95. — Antonín Norbert Vlasáik 96. — Jiráskův Jan Hus 142. — August Strindberg 143. Zygmunt Krasiňski 143. — Šedesátiny Františka Nábělka 143. — Tragická smrt \ i- léma Mrštíka 238. — Marten o Macharově karikatuře věků 239. — Žunkovičův spis o Rukopisech 240. —Tomasso Cannizzaro Jaroslavu Vrchlickému 240. — O polemi ce mezi spisovateli 288. — O smrti Strindbergově 331. — Hanuš Schwaiger 331.— Josef Václav Sládek zemřel 331. — Vilém Mrštík a jeho poměr k církvi a nábožen ství 383. — Freskové umění Pantaleona Majora 383. — Jaroslav Vrchlický zemřel 431. — Bohumil Zahradník Brodský 432. — O náboženském smýšlení Zeyerově 479. — Jaroslav Vrchlický a náboženství 479. 78. POVODNÍ LYRIKA. NOVÝ OBZOR 2, 1912, 448. Bylo jaro? 448. — Píseň beznaděje 448. — Poslední vzlyk 448. — Stella maris 448. 79. PŘEKLADY POLSKÉ LYRIKY. NOVÝ OBZOR 2, 1912, 561. Žulawski Jerzy, Pax. Dvě sloky prózou 561. 80. ESSAY LITERÁRNÍ. NOVÝ OBZOR 3, 1913, 42. O NÁBOŽENSKÉM SMYŠLENÍ ZEYEROVĚ Literární skiza 42. NOVÝ OBZOR 3, 1913, 92, 93. NOVÉ KNIHY JOHANNESA JOEROENSENA. Kritický přehled: Blontster og Frugter 92, 93. — Af Det Dybe 92, 93. — Era Vesuv til Skagen 92, 93. — Lourdes 92, 93. — Den yndigste Rose 93. — I det Hoje 93. — Indtryk og Steinninger 93. NOVÝ OBZOR 3, 1913, 380. DNEŠNÍ SOUMRAK BOHO ČILI KÁCENÍ MODERNÍCH MODEL. Literární glosa 380. 81. KRITIKA LITERÁRNÍ. NOVÝ OBZOR 3, 1913, 138 passim 375. Kulda Beneš Metod, Moravské národní pohádky 138. Dědictví Svatojanské 251. — Dostál Alois, Z měst a městeček 251.— Matka Boží v české poesii 313. — Chrám František, Duchovní písně 314 a Jsem jenom písničkář 314. — Valoušek František, Zkáza 375. 82. PUBLICISTIKA LITERÁRNÍ NOVÝ OBZOR 3, 1913, 41 passim 444. Renesance a reformace století dvacátého 41 — František Dlouhý zemřel 43. — Te reza Nováková zemřela 43. — Adolf Patera zemřel 43. — Strindberg a náboženství 43. — Salda o duchovém podkladu v umění 44. — Spolek katolických spisovatelů 95. — Rehabilitace středověku 96. — Překrásný dopis Zeyerův 143. — Matěj Ana- stázie Simáček zemřel 191. — Ondřej Bek Horaň zemřel 191. — Jindy a dnes 192.— Růžena Svobodová o umění 224. — Maeterlinckova kniha o smrti 224. — Stagnace v kněžstvu 224. — Richard Wagner 255. — Katolická renesance ve Francii 255. — Naše žurnalistika a její poměr k literatuře 256. — Tomáš Šilinger zemřel 319. — Ka rel Rožek zemřel 319. — Lemonnier zemřel 319. — Paul Claudel 320. — Mikuláš Aleš zemřel 382. — Padesátiny Františka Valouška 383. — Padesátka Ignáta Zháněla 383. — Antonín Dvořák a náboženství 383. — Lotar Suchý o Maeterlinckově Marii Magdaléně 384. — Návrat francouzského studentstva ke katolicismu 384. — Doslov redakce 444. 163 S3. PŮVODNÍ LYRIKA. NOVÝ OBZOR 3, 1913, 9 passim 257. Zapomenutý klavír 9. - Nad hrobem svátého Metoděje 257. Revue EVA 10, 1913, 263. 264. A přece vím 263. — Cikáni 264. MATKA BOŽI V ČESKÉ POESII. Olomouc 1913, 259. Stella maris 259. 84. PŘEKLADY Z JANA JOERGENSENA. NOVÝ OBZOR 3, 1913, 86. Z knihy INDTRYK ÓG STEMNINGER: Italská mystika. Essay 86. 85. PŘEKLADY Z BEDŘICHA VILÉMA WEBERA. Revue EVA jo, 1913, 262. V horské kapli. Báseň 262. 86. PŮVODNÍ LYRIKA. Revue ARCHA 2, 1914, 15 passim 177. Zvony města Is 15. — Bez nadpisu 60. — Lidská maskerada 83. — Jak ta labuť bílá 177. Revue EVA 11, 1914, 67 passim 105. Předtucha 67. — Píseň Metistova 105. 87. PŮVODNÍ LYRIKA. Revue ARCHA 3, 1915, 178 passim 280. Naděje. Cyklus čtyř básní 178. — Poslední vzkaz 280. Revue EVA 12, 1915, 127 passim 259. Z cyklu ZA PRAVDOU; Finále 127. — Píseň 259. — Svět 259. NÁŠ DOMOV 24, 1915, 59 passim 266. Zimní motiv 59. — Dva hlasy 60. - Jasoň 139. — Kometa 175. — Tři jezdci 266. 88. PŘEKLADY Z JANA JOERGENSENA. Revue ARCHA 3, 1915, 121 passim 304. O NEÚČASTI KATOLÍKU V KRÁSNÉ Lil ERATUŘE. Z promluvy k bohoslov- cům 121. Z knihy AF DET DYBE: Stíny smrti 133 — Z knihy BLO.MS 1 ER ('G FRUGTER: Píseň mariánská 133. — Z knihy DIGTE: Píseň života. Cyklus pěti písní 304 NÁŠ DOMOV 24, 1915, 309. 310. Z knihy BLOMSTER OG FRUGTER: Žalm slunečního jasu 309. - Pokušení 310. — Z knihy AF DET DYBE: Milosrdná sestra 310. — Vánoční růže 310. 89. PŮVODNÍ LYRIKA. NÁS DOMOV 25, 1916, 52. Marná touha 52. 90. PŮVODNÍ LYRIKA. Revue ARCHA 5, 1917, 193. Rozmluva 193. Revue TÝN 1, 1917, 128. 164 Prostřed chrysantém 128. RATOLEST OLIVOVÁ, almanach 1917, 105. Vánoce 1916, 105. 91. ZKLAMANÉ TOUHY. Básně. Knihovna Družiny literární a umělecké, svazek čtvrtý. Stran 110. Olomouc 1917. SMLJTKY V DUŠI. Jak ta labuť bílá 9.-Píseň 11. - Vzpomínka 12. - Bylo jaro? 13. Zapomenutý klavír 14.-Š«dé ráno 15.-Cestou 16. - Píseň beznaděje 17.-Poslední vzlyk 18. - Smutek marných snů 19.-Píseň 20. - Lekníny 21. - A stále srdci říkám 22. - Jarní balada 23. - Letní večer 24. - Podzimní mlhy 25. - Zimní motiv 26. - Předtucha 29. - A přece vím 30. - Máky 31. - Oblaka 32. - Své smutky větrům dám 40. ZVONY MĚSTA 1S. Zvony města Is 45.-Jesus pastor bonus 48.-Stella maris 49. -V bojů hořkých chvílích 50. - Dva hlasy 51. - Na poplach 53. - Poutník 54. - Po tiché hladině 56. - V přístavě 57. - Lilije 58. LIDSKÁ MÁSKERÁDA. Lidská maskerada 61.- Píseň Mefistofa 64. - Bez nadpisu 67.-Hoří okna paláce 69. - Černé mraky 70. - Kometa 71.-Krkavci 73.-Tři jezdci 75. - Poslední vzkaz 80. - Všední motiv 82. - Marná touha 83. - Píseň 85. - Jasoň 86. - Svět 87. - Naděje 88. - Vánoce 1916 95. - Vítězi 97. FRANTIŠEK DOHNAL. Doslov Ladislava Zamykala 105 až 108. POSUDKY: Dvořák Xaver, Týn 1, 1917, 328. - Masák, Archa 6, 1918, 55. - Kolísek Alois, Archa 6, 1918, 57. - Procházka, Zvon 17, 1917, 503. - Šifra J. K., Národní Listy igi7, 247. - Woborský, Venkov 1917, 187. - Masák, Občanské Noviny 3, 1921, 175. 92. PŘEKLADY Z JANA JORGENSENA. Revue VLAST 33, 1917, 737. Modré nebe 737. - Rozmluva 738. 93. ESSAY APOI (>(,11 K.KÁ PROBLÉM KRISTA V MODERNÍ KRÁSNÉ LITERATUŘE. Studie literární. Revue ARCHA 6, 1918, 31 passim 389. Slovo úvodní 31. — Kristus a nelénství 39. — Henrik Ibsen 97 — Dmitrij Merežkov- skjj 132.— Gerhard Hauptmann 181. 242. 260.— Moderní touhy po Kristu 261.325. -Gustav Frensen 331. 389. 94. PUBLICISTIKA LITERÁRNÍ Revue ARCHA 6, 1918, 192 passim 252. Odpověď Arnoštu Procházkovi v Moderní Revui. Literární polemika 192 252. 95. PŮVODNÍ LYRIKA. Revue VLAST 34, 1918, 117. Ty, Pane, víš, že chtěl jsem dobro pouze 117. 96. PŮVODNÍ EPIKA. Revue ARCHA 6, 1918, 193 passim 195. Sigurd Thor 193.— Rabbi Eleazar 195. 97. PŘEKLADY Z JANA JOERGENSENA. Revue ARCHA 6, 1918, 106. Z knihy BLOMSTER OG FRUGTER: cyklus sedmi písní Spánek 106, 107, 108. Revue VLAST 34, 1918, 27. Jarní verše. Cyklus čtyř písní 27. 165 g8. ESSAY APOLOGETICKÁ. PROBLÉM KRISTA V MODERNÍ KRÁSNÉ LITERATUŘE. Studie literární . Revue ARCHA 7, 1919, 196 passim 259. Kristus pod zorným úhlem idejí sociálních 196. — Jens Peter Jacobsen 197.— Max; Kretzer 198. — Hans von Kahlenberg 199. — Josua Davidsohn 259. — Gerhard Haupt- mann 259. — Walter Classen 261. 99. KRITIKA LITERÁRNÍ. Revue ARCHA 7, 1919, 30 passim 93. Kovanda Stanislav, Z příkazu tatínkova 30 — Nejhorší nepřítel katolických spisova telů 93. 100. PŮVODNÍ LYRIKA. Revue ARCHA 7, 1919, 97. 98. Jen ještě chvíli 97. — Všechno již umíte! 98. 101. ESSAY APOLOGETICKÁ. KRISTUS V LEGENDÁCH MODERNÍ LITERATURY. Literární studie z knihy PROBLÉM KRISTA V MODER NÍ KRÁSNÉ LITERATUŘE. Re\ue ARCHA 8, 1920, 57 passim 201. Christologické motivy v poesii legend 57. — Šelma Lagerlófová 59. — Anna von Krane 139. — Julius Zeyer 201. 102. PŮVODNÍ LYRIKA. Revue ARCHA 8, 1920, 3. Mrtvými lesy 3. — Plavci 3. — V svém srdci světlo zažhni 4 Revue EVA 17, 1920, 268. Letní večer 268. OBZOR RODINNÝ 2, 1920, 6. Dva zjevy 6. 103. POVODNÍ LYRIKA. Revue ARCHA 9, 1921, 97 passim 99. Proč? 97. — Za modrým květem 98. —Tajemná lod 99. — Tři básně z knihy FAN TOMY. Revue EVA 18, 1921, 183. Letní večer 183. OBZOR RODINNÝ 3, 1921, 72. Neděle 72. 104. POVODNÍ LYRIKA Revue ARCHA 10, 1922, 131 passim 260. Hřbitov 131 — Únava 254. —Titáni. Cyklus šesti básní 260. —Básně z knihy FAN TOMY. Revue EVA 19, 1922, 95. Zraněné ptáče 95. KVÉTY POESIE, antologie 1922, 309 passim 339. Dva hlasy 309. — Hoří okna paláce 323. - Poslední vzkaz 339. 166 105- PŮVODNÍ LYRIKA. Revue ARCHA 12, 1924, 104. Immaculata. Báseň z cyklu MARIA 104. 106. ESSAY APOLOGETICKÁ. KRISTUS V LEGENDÁCH MODERNÍ LITERATURY. Studie literární. Část dru há. Z knihy PROBLÉM KRISTA V MODERNÍ KRÁSNÉ LITERATUŘE. Revue ARCHA 13, 1925, 13 passim 416. Julius Zeyer 13. — Sigismund Bouška 14. — Jacinto Verdaguer 105. — Henry van Dyke 108.-Ivan Vazov 139. — Florence Gilmore 139.— Richard Voss 139. — Jan Neruda 140. — Tereza Nováková 141. — W. H. Wickstróm 141. — Charles Morice 142. - Jaroslav Vrchlický 205. — Svatopluk Čech 416. — Antonín Klášterský 416. — François Coppée 417. — Martin Rázus 418. — Petr Fingal 418. — František Xaver Svoboda 420. — Dragutin Iljič 421. — Stín a Vetti 421. — Emanuel Žák 421. — Fran tišek Kyselý 422. 107. ESSAY APOLOGETICKÁ. IDEA MESIÁNSKÁ V MODERNÍ KRÁSNÉ LITERATUŘE. Z knihy PROBLÉM KRISTA V MODERNÍ KRÁSNÉ LITERATUŘE. Revue ARCHA 14,1926, i 2 passim 256. Richard Wagner 12.— Adam Mickiewicz 14 - Zikmund Krasiňski 15. — Emanuel Masák 17. — Friedrich Hebbel 54. Otto Ludwig 54. Jaroslav Vrchlický 55. 106. 149. — August Eugen Mužík 194. Josef Svatopluk Machar 195. — Otto Julius Bier- baum 197. — Robert Buchanan 198. — Stephen Phillips 198. Isolde Kurz 198. — Hermann Alhners 256. — Josef Victor Widmann 256. — Karl Weiser 256. — Andrzej Niemojewski 257. -Tadeusz Micinski 257. KRISTUS A KOPIE KRISTA V MODERNÍ KRÁSNÉ LITERATUŘE. Revue ŽIVOT 8, 1926, 151. Hans von Kahlenberg 151. — Gerhard Hauplmann 151.— Hugo Salus 151. - Adolf Wilbrandt 153. 108. ESSAY APOLOGETICKÁ. EUCHARISTICKÉ SVĚTOVÉ KONGRESY. Nástin dějepisný. Ve sborníku VZPOMÍNKA na krajinský eucharistický sjezd v Bučovicích roku 1928. 16 až 25. Brno 1928. 109. POVODNÍ POESIE DRAMATICKÁ. SVATÝ VÁCLAV. Drama o třech jednáních. Rukopis ze soutěže k miléniu svatováclavskému v Praze 1929. Revue ARCHA 17, 1929, 113. SVATÝ VÁCLAV. Jednání třetí. Děj na hradě Boleslavově 113 až 130. 110. ESSAY LITERÁRNÍ. DDSTOJEVSKIJ A TOLSTOJ. Jejich poměr ke křesťanství. Z knihy PRO BLÉM KRISTA V MODERNÍ KRÁSNÉ LITERATUŘE. Revue ARCHA 1 7, 1929, 41 až 46. 111. STUDIE A PROFILY. Literární essaye. Řada první. Vydala Družina literární a umělecká jako 167 druhý podíl svých knih na rok 1930. Stránek 149. Olomouc 1930.Vy znamenáno cenou „Duchovní české Akademie“ za r. 1931. Johannes Jorgensen 5. — Bjórnstjerne Bjórnson 63. — Adam Mickiewicz 99. POSUDKY: Masák, Archa 19, 1931, 73. — Bitnar, Na okraj Dohnalovy knihy essayův, Našinec 67, 1931, 140 passim 189. 112. POVODNÍ LYRIKA. Revue ARCHA 19, 1931, 1. Slavkovské slunce i až 4. 113. PŮVODNÍ LYRIKA. ŽALM VÁNOČNÍ. Na hlubinu VI., 1931, 575. 114. ESSAY LITERÁRNÍ. ZA TOMÁŠEM ŠILINGREM. Psáno pro chystaný Š1LINGRÚV SBORNÍK. Rukopis 1933- 115. PŮVODNÍ LYRIKA. Revue ARCHA 21, 1933, 1. Žalm velkopáteční 1 až 3. 116. STUDIE A PROFILY. Literární essaye. Řada druhá. Vydala Družina literární a umělecká jako* první podíl svých knih na rok 1933 a současně třetí podíl na rok 1931 Stránek 285. Olomouc 1933. Vyznamenáno cenou „Duchovní české- Akademie“ za r. 1934. OBSAH: Umění a náboženství 5 — Glosy k poesii francouzské na konci devatenác tého století 43. — Dekadence, symbolismus, mysticismus 51. — Novoklasicismus. neo- paganismus, naturismus 171. — Neochristianismus, renesance křesťanství a katolictvu' 199- POSUDKY : Slavík Bedřich, Archa 21, 1933, 157. — Bitnar, Literární essay v díle: Dohnalově, Den 24, 1935, 176. 117. ESSAY APOLOGETICKÁ. TROSEČNÍCI ABSOLUTNA. Studie o idealisticky náboženských touhách v moderní krásné literatuře. Revue ARCHA 21, 1933, 86. August Horneffer 86. — Bedřich Nietzsche 87. — Leonid Andrejev 89. — Maximi Gorkij 93. — Arne Garborg 93. — Oscar Wilde 93. — August Strindberg 94. RENESANCE NÁBOŽENSKÉ POESIE FRANCOUZSKÉ NA KONCI DEVATE NÁCTÉHO STOLETÍ. Studie literární. REVUE VLAST 49, 1933, 9 pas sim 312. 118. ESSAY APOLOGETICKÁ STÍNY TRANSCENDENTNA. Studie literární. REVUE HLÍDKA 51, 1934. 9 až '9- Úvod 9. — Transcendentno, záhrobí,smrt 10. — Negace transcendentna 13. — Tajem ství hrobu 16. — Pohled v tvář transcendentna 16. 119. PŮVODNÍ LYRIKA. REVUE ARCHA 23, 1935, 136. Píseň o stříbrných mořích 136. 168 120. ESSAY APOLOGETICKÁ. KiŘÍŽE BEZ KRISTA. Studie literární. REVUE HLÍDKA 52, 1935, 12 pas- sim 146, Franz Eichert 12. — Joannes Jorgensen 12. — Rozum lidský 13. — Srdce lidské 14. — Věda 15. — Zklamání vědou 16. 92. — Umění 96. 146. — Štěstí 147. — Pout níci absolutna 151. — Odpoutání se od model a připoutání se k Bohu. 152. 121. PÍSEŇ O STŘÍBRNÝCH MOŘÍCH. Básně. Olomouc 1936. Družina literární a umělecká. Stran 57. PÍSEŇ O STŘÍBRNÝCH MOŘÍCH. Jak bílých liljí sad 7. — Labutí, bílé labutě 8. — V stříbrných mořích labutě plují 9. Z modravých dálek 10. Poslání 11. CESTOU. Prostřed chrysantém 15. — V nový život, v nový sen 17. Neděle 21. — Stesk 23. — Mrtvými lesy 25. — Cestou zlou 27. — Hřbitov 28. —Píseň plavce 30. — Únava £2. — Za modrým květem 34. — V svém srdci světlo zažhni 37. — Po štěstí žízníš? 38. — Absolutno 39. — Na břehu Oceánu 40. — Jen ještě chvíli 47. U CÍLE. Finále poutníkovo 51. — Finále druhé 54. — Obsah 55. POSUDKY: Masák, Archa 24, 1936, 42. — Masák, Hlídka 53, 1936, 69. — Vrát ný, Lidové Listy 3, 1936,32. — Svozil, Našinec 72, 1936, 35. — Masák, Náš Domov J9.3^, 20. — Slavík J. M., Nový Národ 14, 1936, 5. — Hloušek, Vychovatelské Listy 36, 1936, 51. — Slavík Bedřich, Lidové Noviny 44, 1936, 98. — Šifra J. M., Museum 67, 1936, 98. 122. FANTOMY. Básně epické Olomouc 1936. Družina literární a umělecká Stran 55. S podobiznou básníkovou. Sigurd Thor7- — Rabbi Eleazar 10. — Dva stíny 13. — Titáni 17, 19, 21, 24, 2.5, 27. Tajemná loď 31. — Zář na horách 35. — Všechno již umíte 37. — Slavkovské slun ce 41. — Duchové roviny 48. — Obsah 51. — Tiráž 53. — Spisy Frant. Dohnala 55. POSUDKY : Viz seznam recensí při knize Píseň o stříbrných mořích. 123. ESSAY APOLOGETICKÁ. STÍNY NAI) EVROPOU Revue ARCHA 24, 1936, 119 124. TŘI ŽALMY A JINÉ BÁSNĚ. Sbírka básní. Rukopis 1936. 125. PROBLÉM KRISTA V MODERNÍ KRÁSNÉ LITERATUŘE. Kniha literárně apologetických essaí. Rukopis 1936. 126. POUTNÍCI A TROSEČNÍCI ABSOLUTNA. Kniha literárně apologetických essaí. Rukopis 1936. 127. TŘINÁCTE LÍP. Epos. Napsal Bedřich Vilém WEBER. Přeložil František Dohnal. Ru kopis 1936. 128. NAŠE PANÍ DÁNSKÁ. Román. Napsal Johannes JOERGEdiSEiN. Přeložil František Dohnal. Rukopis 1936. 169 129. ŘÍMSKÉ OBRAZY SVĚTCŮV. Legendy. Napsal Johannes JOERGENSEX. Přeložil František Dohnal. Rukopis 1936. 130. VÝBOR ZE SPISŮ ARNOŠTA HELLA. Vybral a přeložil František Dohnal. Rukopis 1936. 131. POSVÁTNÝ OHEŇ. Legenda ze staré Sienny. Napsal Johannes Joergen sen. Přeložil František Dohnal. Rukopis 1936. 132. VÝBOR Z BÁSNÍ JOHANMESE JOERGENSENA. Přeložil František Dohnal. Rukopis 1936. LITERATURA O DÍLE DOHNALOVĚ. Dlouhý František, Listárna redakce, Literární Listy 19, 1898, 272. — Svítil Karník, Dohnalův Obzor, Nový Věk 1, 1908, 41. 51. - Bitnar, Obzor, Revue Meditace 1, 1908, 374. - Zamykal, Nový Obzor, Medi tace a Eva, Našinec 47, 191i, 27.- Dohnal, František Dlouhý, Nový Obzor 3, 1913, 43. - Dohnal, Doslov redakce. Nový Obzor 3, 1913, 444. — Zamykal, František Dohnal. Doslov ke knize „Zklamané touhy“ 1917, 105.- Dvořák Xaver. Dohnalovy Zklamané touhy. Revue Týn 1, 1917, 328. - Kolísek Alois, Dohnalovy Zklamané touhy, Revue Ar cha 6, 1918, 57. - Masák, Dohnalovy Zklamané touhy, Revue Archa 6, 1918, 55. — Dohnal, Odpověď Arnoštu Procházkovi v Moderní Revui, Revue Archa 6, 1918, 192. 252. Masák, Ohlasy války a převratu v poesii Františka Dohnala, Občanské Noviny 3, 1921, 175. — Ritnar, František Dohnal padesátníkem, Den 15, 1926, 204. - Bitnar, Literární dílo Františka Dohnala, Den 15, 1926, 22 >. — Ritnar, Ctitel Arnošta Helia, Lidové Listy 5, 1926, 204. - Ritnar, Polští básníci v díle Františ ka Dohnala, Našinec 62, 1926,173. - Masák, Dohnalovy essaye, Revue Archa 19, 1931, 1$.- Bitnar Na okraj Dohnalovy knihy essayň, Na šinec 67, 1931, 140 passim 189. - Dohnal, Za Tomášem Silingrcm. ru kopis 1933. — S/ťw/Á ZWnc/ř, Dohnalovy essaye, Revue Archa 21, 1933, 157. - Bitnar, Literární essay v díle Dohnalově, Den 24, 1935, 1 76. - Bitnar, Jindřich Šimon Baar o Juliu Zeyrovi. Z Dohnalovy korespon dence, Den 24, J 935, 247. - Masák, Dohnalovy Studie a profily, I llídka 53, 1936, 119. - Masák, Spisovatel František Dohnal šedesátníkem, Náš Domov 45, 1936, 145. S podobiznou. - Střízovský, Váš profil, Mistře. Báseň, revue Archa 24, 1936, 145. - Bitnar, Bibliografie díla Františka Dohnala, revue Archa 24, 1936, 146. - Bitnar, Literární čer venec moravský, Den 25, 1936, 172. - Bitnar, Šedesátiny Františka Dohnala, Den 25, 1936, 178. 170 František Dohnal STÍNY NAD EVROPOU (Pokračování.) Mnoho nyní se píše a mluví o tom, že sovětské Rusko od dob revo luce se změnilo, že dnešní kolektivismus ruský není totéž, co byl před nějakými patnácti lety, že revoluce ruská zburžoasněla, dokonce že ny nější sovětský režim v Rusku prý již nic se neliší od buržoasních vlád v jiných státech ... Není pochybnosti: jsou zde jisté změny . . . Ale tak se mi zdá, přede vším změny jen v tom, že nynější páni zařizují se jako „páni“ a zařizují si řád, který slouží především jejich moci a jejich blahobytu, a který jen znova dokumentuje rozdíl mezi teorií a praxí, mezi ideou a skutečným životem. Integrální rovnost, kterou s počátku hlásala revoluce, dávno odhoze na, nezachována ani pro třídu dělnickou a místo ní vidíme vlastně na prostou negaci proletářské revoluce. Sociální třídy de facto znova obno veny a demarkační linie mezi těmito novými třídami, mezi novými pány a novými otroky stává se den ode dne patrnější a zřetelnější. A přede vším zase po stránce hmotné. Obnoveno podle buržoasního vzoru zase vše, co může sloužiti k pohodlí této nové mocenské sociální třídy. Zave deny znova rozdíly platové, obnovena první třída na železnicích, zřízeny komfortní byty a lepší restaurace pro „vedoucí osobnosti“ a nové „vzne šené osoby“ . . . Ano, v těch věcech sovětské Rusko jistě se změnilo. Chytří vládci po znali, že v boji doktríny se skutečným životem je nutno sleviti a je nutno mnohdy, aby doktrina ustoupila - a noví vládci učinili to tím ochotněji, že to bylo tak „příjemno“ pro ten vezdejší život, že to bylo tak příjemno žili v přepychu, v luxusu, v komfortu, v povýšenosti a v moci .. . Změnil se poměr k inteligenci - zvláště, pokud se dala do služeb vlád noucího systému sovětského. Sovětští vládci poznali význam práce du cha a význam odborníka. V promluvě, kterou měl Stalin v květnu 1935 k absolventům vyšší vojenské a inženýrské školy (Akademie generálního štábu), prohlásil: „Dříve jsme říkali, že technika je rozhodující. Ale tech nika bez lidí, kteří ji dokonale ovládají, je mrtva. Odborník je rozhodu jící!“... A zdůraznil nutnost ceniti si takového odborníka a nutnost dobrého zacházení s inteligencí: „Zjistili jsme v mnoha případech byro kratické a přímo surové zacházení s vůdčími pracovníky. S lidmi se za cházelo jako s míči . . . Čím to vysvětlujeme ? Tím, že jsme se nenaučili ceniti lidí, ceniti pracovníků, ceniti kádrů . . ,“15 Hle, doznání, když před tím tisíce starých pracovníků bylo zničeno. Doznání, vyplynulé z poznání, že bez těch „vůdčích pracovníků“ přece to nejde a vše hrozí zhroucením . . . 15 Cit „Přehled“. 1935, ¿.11. 171 A tak oceněna práce ducha i na poli literárním a v umění. A pocho pen dosah toho, využije-li se této práce v propagandě pro bolševismuis. Pochopeno, co znamená pro bolševismus takový M.Gorkij, malíř Brod ský, žurnalista Kolcov a j. A sovětští vládci dovedli nejen pochopit, do vedli i platit tu práci „pro domo sua“ . . .16 Změnila se i politika sovětského Ruska. Rusko vstoupilo do Společ nosti náradů, vstoupilo v to „spřeženstvo lupičských imperialistů“, jatk dříve nazýval Společnost národů komisař Čičerin. Uzavřelo vojenské smlouvy s Francií, s Československem a snaží se uzavřití takové smlou vy i s jinými státy . .. Ale myslím, že zde nebyla to ani tak změna v na zírání na mezinárodní styky, jež přiměla Rusko k tomuto kroku, jako spíše obava o vlastní bezpečnost. Nebezpečí z Německa a Japonska jest až příliš evidentní! . . . Rozhodně však nevěřím — a myslím, že v tom i jinak jistě výtečný a bystře usuzující R. Malý se mýlí - že sovětský bolševismus vzdal se tím svého snu o mezinárodní světové revoluci proletariátu a postupné boJl- ševisaci celého světa. Hořící kostely ve Španělsku, ty památné staleté sva tyně, plné uměleckých skvostů, hořící kláštery a nemocnice, surové vraž dění a všechna ta zvěrstva protikatolického záští, jež rázem změnilo „katolické“ Španělsko v zemí úžasného barbarismu — to všechno dává od pověď jasnou a nezvratnou. Vždyť není pochyby, odkud řízena celá ta akce a jaké je poslání emisaře Moskvy, bývalého bolševického diktátora v Maďarsku, krvavého Belly Kuna. . . A jak zapaluje sovětský bolševismus dnes ve Španělsku, tak zapálí bezohledně, kde se mu udá příležitost, a nebude hleděti ani na „spoje necké“ státy ani na „spojenecké“ smlouvy — jen vhodný okamžik a vhod ná příležitost! A ukáže se, že bolševismus je vždycky stejný, ať jedná se o Rusko nebo Španělsko nebo Mexiko nebo jinou zemi, vždycky stejně bezohledný, stejně krutý, stejně barbarský... Nanejvýš jen taktiku změ ní podle potřeby... Na příklad tak zvaná „jednotná fronta“, jež na po kyn z Moskvy provádí se po Evropě v zemích, kde komunismus není ještě dosti silný, aby sám uchvátil otěže moci - není to jen nová takti ka komunistu, získal dělnické masy pro sebe pomocí jiných tam, kde to nebylo možno vlastními silami a přímou cestou ? A nejsme svědky toho, jak taktika se osvědčuje všude, kde lsti neprohlédli a spojenectví při jali? Všude vidíme, jak v „jednotné frontě“ komunismus absorbuje ostat ní strany socialistické — a co se neabsorbuje, jednoduše později, až ne bude již obrany, se odhodí a zdrtí, jako se stalo v Rusku... Tedy cíl zase týž — jen prostředky jiné, jiná taktika... Mluví se také o pokračující demokratisaci v Rusku, o zavedení ústa vy, v níž prý nabudou občanských a volebních práv nejen, jak dosud 16 Vypravuje se přímo o horentních příjmech těchto „vůdčích pracovníků“. Tak na příklad M. Gorkij vydělá prý ročně na i milion rublů, Brodský půl milionu, Kolcov 120.000 atd. Těžko ovšem zjistiti přesnou pravdu v té věci. Ale fakt je, že tyto „vzneše né osobnosti“ žijí opravdu vznešeně a v komfortním přepychu, mají vily, auta a p. k ne omezenému požívání. (Srov. E. Kalikin: „Co se děje v SSSR.“ - „Přehled.“ 1935, č. 12.) 172 tomu bylo, komunisté, nýbrž bezpartijní. . . Ale jaký význam mohou miíti volby při režimu tak strohém, jako je bolševismus ... A význam a výsledek prací takového „ústavního“ shromáždění bude týž, ať už se jmenuje „parlament“ nebo „sovětský sjezd“ . . . Chystány prý rovněž jisté změny týkající se rodiny a manželství. Při pravuje prý se reforma manželského práva, kterou aspoň částečně má býti zase obnovena autorita rodiny a znovu aspoň poněkud utužen sva zek manželský. V tom smyslu mluví aspoň resoluce na konferenci ruské m ládeže v komisariátu vnitra r. 1935 — resoluce jistě inspirovaná vrch- níími vládci. Sovětští vládci sami pozastavili se asi nad úžasně vzrůsta jící zločinností mládeže a nad hrůzným osudem dětí „bezprizorných“, jichž tisíce hyne na poloostrově kondském a jinde po Rusi. A sovětští vládci pochopili, že s hynoucí rodinou hyne i síla státu. Pochopili, že sillný stát potřebuje silných rodin. A pochopili, že jejich vlastní moc a je jich režim podmíněn je především silou státu ... Odtud ty snahy po ja kési restauraci rodiny .. . Ale je zase otázkou, jak daleko ty snahy půjdou a v čem vlastně reforma bude záležet a — bude-li míti vůbec jaký úči nek, když bezbožectví zůstane dále podkladem . . Také ve školách má býti zaveden nový řád a kázeň. Vytváří se jed notná organisační struktura školy, ale oddělený pracovní pořádek podle typu školy. Organisuje se přesnější postup výchovný, zavádí se nový systém zkoušek, zavádí se nová disciplina, stanovena pravidla chování žáků ve škole i mimo školu, stanoveny uniformy pro studující nižších i vyšších škol, obnoveny vysokoškolské tituly a vojenské distinkce. Ale to všecko jsou změny týkající se pouze vývoje vnějšího. Jsou to symptony nasvědčující, že sovětský režim poznal nedostatky všeobecné kolektivisace života v Rusku. Poznal, že důsledným, nekompromisním prováděním svých teorií minul by se vlastních cílů a ztroskotal by ko nečně i ve vlastní moci. Vždyť všechna snaha sovětských vládců vzhle dem do budoucnosti směřovala především k tomu, aby si vychovali ge neraci, o kterou by se jejich režim mohl bezpečně opřít a která by po kračovala v jejich díle. Ále výstřel Nikolajevův, který skolil Kirova, po učil, že nová generace sice přišla, ale že nejde celá slepě za vůdci, jak vůdci čekali, nýbrž že jsou v ní i takoví, kteří střílí po vůdcích. Uká zalo se, že v té nové generaci — aspoň v části — nastává rozladění a ne spokojenost. Není divu : Ti mladí, kteří přišli, byli vychováni v určitých nadějích — a v těch nadějích byli trpce zklamáni. Čekali slibovaný ráj — a místo toho viděli peklo v táborech nucených prací a v jiných mučírnách bol ševických, kde umírali už nejenom „popi a jiní nepřátelé státu“, ale i je jich otcové a jejich bratři. A viděli bratry umírat hladem, zatím co vůd cové a jejich družiny hověli si ve všemožném přepychu a komfortu. A viděli nové faraóny a nové otroky. A viděli novou tyranii a novou ne svobodu, v níž nebylo dovoleno svobodně jednati, svobodně mlu- viti, ba ani ne svobodně mysliti — neboť vše, i myšlení diktová no bylo kolektivem. Viděli tyranii těch, kteří měli v rukou aparát 173 vládní moci. To byla ta slibovaná dělnicko - rolnická vláda . . . „Po slouchejte,“ volá jeden z takových prohlédajících, Sobolev, bývalý tajemník komsomolské buňky v Irkutsku, „Poslouchejte! Není žádné dělnicko rolnické vlády. Je to pouze banda vrahů, která z nás udělala otroky. Její vládaje prý diktaturou proletariátu. To je lež — je to dik tatura katů!. .. Sedmnáct let nás klamali, teď přišel ěas, abychom pro hlédli ! Komunisté slíbili nám svobodu, chléb, půdu, ale zatím nam dali jen dva metry půdy, abychom si vyhrabali hroby! . . . Soudruzi-bratři! Za naše neslýchané ponížení, za naše ubité svědomí, za naše zdeptaná práva a za to, že z nás, velkého národa, udělali komunistický dobytek — přichází ěas odplaty. My nechceme více lži. My, sovětská mládež, zvyklá ranám a krvi, lidé, jimž život není drahým, ale kteří si ho ceníme podle toho, co stojí, my se nevzdáme bez boje ! My kontrarevolucionáři a kom somolci, pozvedáme hlavy z krvavého smutku našeho života ... Ať je kolem nás ještě tma, my vidíme již slunce nastávajícího dne...“17 Prozatím ovšem Stalin et consortes pevně drží moc v rukou, komin- tern zůstává dále spolehlivým a ochotným nástrojem v rukou vrchního vládce, kdo nesouhlasí, prostě se odstřelí - a tak zdá se, že ten nastáva jící den ještě je daleko .. . Ale fakt je, že záblesky jsou zde a že všecko to není také neznámo sovětským vládcům. A proto sověty činí vše, co by udrželo a upevnilo jejich moc. Proto činí se i ústupky, zavádějí se reformy . . . Ale jak již řečeno, všecky ty „reformy“, jež dosud zavedeny, týkají se pouze vnějšího vývoje, týkají se především každodenního života, pak trochu života hospodářského a veřejného, trochu života politického. Jsou to ústupky, jež vynutil sobě tlak života na systému a šedých teoriích. V těch věcech tedy sovětské Rusko se změnilo .. . Ale v čein se nezměnilo, jest jeho bolševismus protináboženský. Píše se sice, že i v té věci povolil elán a útisk - ale nějakých patrněj ších známek toho neviděti. Dále zatýkáni jsou kněží, zavírány kostely, odstřelováni „nepřátelé“ státu. Dále koná se úžasná propaganda proti náboženská po celé Rusi — stejně intensivní a pronikavá jako dříve, jen taktikou méně hlučnou, na oko méně násilnickou, ale snad proto tím nebezpečnější. Ostatně i ty zprávy o tom zmírnění útisku jsou dosti neurčité a často sobě odporující. Tak na příklad hlásí se, že sovětská vláda vydala letos (1936) příkaz, aby ve zbylých kostelích o velikonocích nebyly rušeny bohoslužby — ale současně se oznamuje, že při tom ve všech kostelích a modlitebnách provedena razie pod záminkou zjisti ti osoby, jež v chrá mu hledají útulek . . . Hlásí se úpadek a dokonce zánik „Bezbožníka“ — a hned nato přijde zpráva, že „Bezbožník“ vychází dále a vrchní vůdce bezbožníků Jaroslawski, pravým jménem Gubelmann, zdůrazňuje v něm nový nápor protináboženský a dovolává se směrnic daných Stalinem .. Hlásí se zpráva o úpadku „Svazu ruských bezbožníků“ — ale současně se oznamuje, že svaz ten má již 7,000.000 členů, má k disposici 30 proti- 17 Viz: „Za Rossiji“ 1935, č. 35 v článku N. Novakovské. (Cit. „Přehled“ 1935, č. 7.) 174 náboženských museí, vydává nesmírné množství protináboženských ča sopisů, brožur a letáků a pořádá tisíce přednášek na šíření bezbožectví. Jen v Ukrajině na příklad o posledních velikonocích uspořádal 5775 protináboženských přednášek... A nedávná zpráva mezinárodní kato lické kanceláře konstatuje další plné provádění protináboženských zá konů na venkově v Ukrajině a mluví o otevřených chrámech jen v Ki- jevěaOděse, kam vozí sovětský „Intourist“ cizince, aby na nich ukazoval „svobodu“ náboženskou v Rusku.. .18 Také co vypravuje bývalý kato lický biskup mohylovský T. Matulonis, který přes 6 let vězněn byl na ostrovech Solovětských, nesvědčí nikterak o nějakém podstatnějším zmír nění protikatolického boje. V protináboženském úsilí Stalin jako Lenin. Zmíněný vůdce SBB. a duše světové propagace atheistické Jaroslawski píše o tom v „Antireligiozniku“ r. 1935: „V naší protináboženské pro pagandě byli jsme a dosud jsme vedeni pokyny Marxe, Engelse, Lenina, Stalina. Výroky Stalinovy jsou základními a vedoucími směrnicemi naší práce. Dokazují, že soudruh Stalin také v této otázce, v otázce protiná boženské propagandy je nesmiřitelným a důsledným bojovníkem pro no vou, komunistickou, beztřídní a v důsledku toho též protináboženskou společnost.“19 Je tedy bolševický protináboženský boj stejně nekompromisní a stejně absolutní — dnes jako včera. A tak zdá se, že jen taktika boje se trochu změnila. Místo dřívějšího nemilosrdného a hlučného boje podle nových směrnic Stalinových mají komsomolci „ruské mládeži trpělivě vysvěílovati nesmyslnost nábožen ských předsudků“. Místo dřívějších hlučných procesů a ostentativního odsuzování pro víru teď bolševici odsuzují, zvláště katolíky, potichu, bez procesů, pod záminkou domnělých zločinů politických „Chcete býti mučedníky“, říkají bolševici katolíkům, „ale my nejsme hloupí, nebudeme bojovat s vaší vírou, věřte si, co chcete, ale nesmíte jen provádět proti- 1 evoluci. Vláda praví, že není Boha, a vy v kostele kážete lidem věřiti v Boha — to jest očividná protirevoluce. A při tom špehujete a donášíte o různých věcech svému papeži, Polsku a Litvě. To je přece zločin proti státu . . ,“20 Tedy zase jen změna v taktice ! Ale v podstatě protináboženské ničení zůstává totéž a v ohledu náboženském bolševismus jde dále důsledně za svým cílem, totiž: vyhubit náboženství vůbec. Je pravda: Dosud se to bolševikům nezdařilo. 1 když Svaz bezbožní ků v knize „Paschavrednyj perežitok“ prohlašuje honosně: „U nás nikdy nevstane Kristus“, jsou to jen slova, vyjadřující spíše přání než konsta tující fakt. Vždyť na druhé straně bolševici sami vyznávají: „Podnikli jsme bezohledný boj proti náboženství, ale narazili jsme na nesmírné překážky. Celé ovzduší Ruska je naplněno náboženským duchem. Ná boženství zdržuje konečné vítězství ruského proletariátu, ale je příliš mnoho těch, kteří zůstali věřícími. Nikdo neví, odkud mají peníze na 18 Srov. „Katolík“ 1936, číslo 6. 19 Cit. „Přehled“ 1935, číslo 18. 20 Cit. „Hlídka“ 1936, číslo 2. 175 udržování svých kostelů. Jsou pronásledováni, trpí, ale nezříkají se sv/é víry. Ba i mnozí z našinců jdou za nimi .. .“2l Tedy o vyhubení náboženství na Rusi dosud jistě nelze mluviti. Alle přesto dlužno vyznati, že bilance bolševického náboženského boje jje strašná. A nemyslím jen v tom, co již bylo zničeno — ale i v perspektivně do budoucnosti. Uvažme jen nestranně fakta, jak jeví se v současné situaci a jaké vrhaijí perspektivy. Pro i proti . . . Zdůrazňuje se na příklad, že zbylé chrámy jsou plny věřících, zvlášttě o větších svátcích, o vánocích, o velikonocích ... Je to fakt jistě potě šující a dosvědčující, co již bylo konstatováno, že přes všechen ten mi- čivý nápor nelze přece dosud mluviti o vyhubení náboženství. Ukázallo se, že není přece možno jen tak lehce za 15 - 20 let zničiti tradici věk<ů a vykořeniti rázem víru z duše 17omilionového národa . . . A nepřehlížím také dosah faktu, že v některých případech brutáliní protináboženský nápor bolševismu působil právě v opačném směrtu: oprostil a zesílil cítění náboženské, uschopnil a vycelil je k oběti a miu- čednictví a tak stal se v těch případech příčinou silné a hluboké nábto- ženské regenerace. S výkřikem ,.Christos voskres“ umírá takový studemt Smirnov v nadšení prvních dob křesťanských.22 A případ jistě ne ojedli- nělý !Jsou to opravdu nová akta mučednická, jež odehrávají se v bolšce- vickém Rusku a musíme opravdu žasnouti nad tím, jaká tělesná a duševrní muka dovede člověk vytrpěti, musíme obdivovati tu sílu a věrnost Lke Kristu, od něhož nic, ani žalář ani muka ani smrt nemohla odloučit!. . To jsou jistě případy, které vrhají světlou perspektivu naděje . . . Ale nezapomínejme: To jsou tisíce — a řekněme snad ještě milióntý, které přes všechen nápor, přes všechen útisk, přes všechno utrpení ztů- stávají věrni své víře — naproti tomu jsou však jiné miliony, a snaddia- leko větší miliony těch, jejichž duše již odumřela nebo odumírá Bohu . A odumírali budou další duše, protože není a nebude těch, kteří by je k Bohu vedli . . . „Kterak budou vzývati toho, v koho neuvěřili? Kteraak uvěří v toho, o kom neuslyšeli ? A kterak uslyší bez hlasatele? A kteraak budou hlásati. nebudou-li posláni ?“23 A tak, i když bychom vzali za pravdu, že vnější útisk a protinábožetn- ský elén ať již zdánlivě nebo fakticky polevil, přece zůstává obava, ;že náboŽensko-mravní rozvrat a atheismus šíří se dál. šíří se výchovou \ve škole i mimo Školu, šíří se úžasně zorganisovanou protináboženskou prro- pagandou a celým tím systémem bolševismu — a šíří se zvláště me:zi mládeží, což právě je perspektivou tím hrozivější,.. Vidíme, jak z té mládeže rekrutují se řady „Svazu bezbožníků“, „Riu- dých pionýrů“ a podobných pověstných organisací. To jsou vlastní nco- sitelé a propagátoři bezbožnictví. To jsou bolševici-fanatici. kterým btnl- ševismus je skutečnou a jedinou pravdou a kterým potírání náboženství 21 Cit. Rud. I. Malý: „Kříž nad Evropou.“ 22 Viz: „Komsomolec Vostoka“ 18. XI. 1931. Cit, „Lid. listy“ 1932. 23 Sv. Pavel: K Římanům 10, 14—15. 176 I KOEHLER: SV. CYRIL A METODĚJ Nový obraz pro aulu Cyrilomet. fakulty v Olomouci tvooří nerozlučnou část a nezbytnou podmínku boje za socialismus. To jsoou ti, kteří volali fanfaronsky do světa: „Hlásáme bojovné bezbožnic- rví í. . . Jsme povinni jakýkoliv křesťanský názor světový zničí ti . . ,“24 „ZZapálíme všechny kostely světa, rozvalíme všechna vězení. . . Nechť zvfrědí všichni služebníci Boha, všechna náboženství, že žádný Bůh, žádná dobbrota, žádný svátý, žádné zaklínání, žádná modlitba není s to zachrá- nititi kapitalistický svět od ztroskotání. . .“25Tito komunisté-fanatici i se svýým vůdcem Jaroslawskim zůstávají stejnými fanatiky i dnes, i když nyizní podle nových směrnic Stalinových pracují s menším hlukem, ale za to 5 s tím větší intensitou vnitřní, trpělivě a vytrvale . . . To jsou jedni! Fanatici z přesvědčení! fK nim druží se jiní, kteří jsou komunisty ani ne tak z přesvědčení, jakko spíše z prostého sobectví: vidí, že býti komunistou je velmi „vý- hoodné“ v té sovětské zemi! . . . /A konečně třetí část těch mladých atheistů tvoří ti, kteří nejsou ani takt protináboženští, jako spíše nábožensky lhostejní. Stojí mimo nábo- žennství. Pro ně náboženství vůbec neexistuje. Pro ně náboženství je proostě překonaným stanoviskem, je překonaným druhem jakési „psy- choologické hypnosy“ - a vůbec něčím tak „malicherným“, že netřeba se t tím už zabývati. Zajímají se raději o traktor a jiné mašiny, které stá- vajíjí se novou modlou v zemi, kde vše je technické, opíjejí se hudbou Dnněprostroje a beranu v továrnách Kramatorských a nadšeni prudkým vývvojem státu a razíce nové heslo „stachanovšliny“ hledají vlastní slávu v reekordních výkonech přispůsobením lidské obsluhy tempu strojů, jež inajijí běžet stále a bez přerušení a s plnou výkonností. . . Jedinou prav- douu, kterou vyznávají, je to, co sedá udělat a co prospívá k hospodář skému! rozmachu Jediným evangeliem pro názor na svět a na život je úřeední rudá lilosolie, jak dána je vývojovou linií Marx, Engels, Lenin, Stalilin . . To konečně platí o všech bolševicích. Jediná linie, jediná pravivda. „Tak to řekl Lenin. l ak to řekl Stalin,“ - toť nejvyŠŠí důkaz prauvdy, proti němuž není dovoleno disputovat a není dovoleno mysliti. OdHbočení od této pravdy a od této linie pokládá se za bludařství a zradu — í a také jako zrada se trestá . . . Hile, mládež a bolševická inteligence! . . . AA prostý lid ? 2Zde zase jiná věc - a stejně povážlivá. NMezi prostým lidem ani nenalézá tak půdu atheismus, ale vrozené skloony zbožnosti spojené se silnými pudy mysticismu odváděny jsou k no- výmn cílům a k novým střediskům. „Portréty Lenina a Marxe stoupají na i místa ikon. K mausoleu Leninovu konají se pouti zrovna jako dříve k osstatkůni světců. Nesporno je, že v Rusku vzniká nové Rudé nábo- Ženaství. . .,“ píše Nicholas Klepinin v anglickém slavistickém časopise „Slaavonic Review“ . . ,26 Anebo, kde stará víra přece jen zdráhá se tak 24 4 Jaroslawski: „Na protináboženské frontě.“ 25 5 „Bezbožník“ 1930. Cit. „Přehled“ 1935. 264 Cit. „Archa“ XVIII., svazek 3. 177 beze všeho vyhodit ty staré ikony, před nimiž po věky klečela ruská duše — nechá ikony staré a vedle nich pověsí ikonu novou, stejně zbož ňovanou a ctěnou: portrét Leninův. „Jest Bog, jest Lenin“ - toť for mule těch, kteří hledají východisko z duševního zmatku v jakémsi kom promisu, v němž by bylo možno náboženství sloučiti s ruskou skuteč ností - snaha ovšem ilusorní, dokud tou „ruskou skutečností“ bude bol- ševismus. . . Jiným příznačným zjevem dnešního Ruska je nesmírné zbujení nej rozmanitějších sektářských společností, pracujících skrytě v podzemí a právě proto těžko kontrolovatelných. I komsomolci, to jest členové orga- nisace komunistické mládeže, jsou mnohdy potajmu členy takových sek tářských společností. A vznikají i sekty hodně zvrácené a nepřirozené, jako na příklad sekta „Rudého draka“, která hlásá spalování a křest ohněm pro všecky lidi narozené od roku 1917 .. . A vzniká i jakýsi mysticko- náboženský úděs ze všech těch hrůz Antikristových a jakési apokalyp tické očekávání konce světa ... Je fakt, že sektářství a sklon k apokalyptickému blouznění, které cha- rakterisuje ruskou duši od dob schismatu, řáděním bolševismu došlo jen nového zesílení a rozhojnění . . . Hle, výsledky bolševického protináboženského boje v sovětském Rus ku, boje, který je proti každému metafysickému pojmu Boha a tudíž i proti každé víře z něho vyvěrající. A také proti každému úsilí o Boha, proti každému hledání Boha. V dopise Gorkému napsal kdys Lenin : „Hledání Boha neliší se od kon struování, stvoření, či výroby Boha nikterak, než jak rozlišujeme žlutého ďábla od modrého. Mluviti o hledání Boha, ne za účelem, abychom se vyslovili proti ostatním ďáblům a bohům, proti ostatní duchovní nekro filii (každý bůh znamená nekrofilii, třebas to byl nejčistší, nejideálnější, ne hledaný, nýbrž stvořený bůh, to je jedno), nýbrž abychom dali mod rému ďáblu přednost před žlutým, to je stokráte špatnější, než o tom vůbec nemluviti ... A není tvoření Boha nejhorším poplváním sebe ? Každý člověk, zaměstnávající se stvořením Boha, nebo připouštějící do konce jen lakové stvoření, plvá po sobě nejhorším způsobem . . .“2 Hle, bolševický postoj proti Bohu! . . . A přece . . . Jak podivuhodné! . . . Hle — taková náboženská poušť! Pi oblém Boha zdánlivě dávno odby tý! V otázce náboženské zdánlivě spáleny všechny mosty a každý návrat prohlášen za nemožný. Kolektivem vražděná duše jakoby již nikdy ne měla žiti vlastním životem... A hle: Když ta vražděná duše ponechána samotě vlastního Já, vidíme, jak ten „odbytý“ problém Boha vstane v té duši vždycky zas znova a přes všecko to kolektivní ujišťování o Bohu „není“, zazní to v užaslé duši novým přesvědčivým „jest“ ... A třebas prozatím jen sporadicky — je to přece podivuhodné a charakteristické !. . Dostal se mi do rukou román moderního ruského romanopisce Grigola Robakidze „Vražděná duše“. Je to zajímavý obraz ze života bolševické 27 Cit. „Přehled“ 1935, číslo 18. 178 inteligence . . . Hrdina románu, Thamas, hluboce vzdělaný inteligent, bolševik přesvědčením i životem, ale mající sílu a odvahu vlastní myš lenky, najednou je zatčen a uvězněn. Proč ? Právě, že měl odvahu vlast ní myšlenky. Měl odvahu smýšleti o některých Leninových thesích ji nak, než jak diktoval kolektiv. A ty své myšlenky nehlásal ještě ani veřejně. Jen, čta kterousi knihu Leninovu, na okraji v knize činil si po známky, značil si své myšlenky. A kniha s těmi jeho soukromými poznám kami jakýmsi udavačem dostala se do rukou bolševického tribunálu - a Thamas zatčen a uvězněn. Ve vězeňské cele, v níž trávil své smutné dny a noci v očekávání neodvratného odsouzení, na stěně shlédl nápis. Bylo tam napsáno tužkou: „Kde jsi, Bože?“. Thamas četl ta slova — a zachvěl se. Kdo to asi tam napsal ?.. . Asi kterýsi vězeň před ním ... Žil ještě ?... Umřel ? ... Co to asi prochvívalo duší, když psal ten neznámý ta slova ? ... Pochybnost ? ... Volání o pomoc ?... Zoufalství ?... Zou falství ze vší té hrůzy kolem?... A Thamas začal chápati, jak těžký je život bez Boha ... A mnohdy si myslil: „Jestliže nemá národ žádného Boha jako stálý plamen, pak je lépe, aby idea Boha sama zhynula - ná rod nevydrží dlouho života bez Boha a jednou povstane s hněvnou těž- komyslností divokého zvířete, aby se dal za svého Boha ukřižovat...“ A problém Boha již neopustil Thamase.. I když později úsilím a obětí milenky vyšel z vězení, stále mučil ho ten problém a stále stával se pal čivějším a bolestnějším. Stále zněla mu ta otázka z vězeňské cely: „ Kde jsi, Bože?“ A stále ptal se usilovněji a naléhavěji: „Jsi. Bože?“... A jednoho dne Thamas vzal svého věrného psa do náručí, narovnal se, díval se mu do očí - „náhle, chvěje se úzkostí, zřel v nich Boha. Tha mas vyskočil, patřil do nekonečných dálek a volal hlasitě: „ Jsi, jsi, jsi!.. “2fl V díle Tvůrcově nachází Tvůrce. Hle, výkřik vražděné duše ruské! Výkřik duše, jíž vzali Boha, a ona volá po tom Bohu v bezmezné bolesti. Bude volati nadarmo ? Za rdousí asiatská zášť tu duši nadobro ? Zardousí i duše jiných národů ?.. . Ci vyšlehne nový plamen ze spálených obětisk a z rozbitých oltářů a vražděná duše odhodí rdousící ruku, jež tolik nasákla teplou krví lid skou, a povstane zase z hlubin noci a z bludiště smyslň, povstane zase jako „zírající do slunce“, v němž nalezne zase svou odvěkou souvislost s hodnotamiduchovními, s Absolutnem, s Bohem?. .. Jako ten Čcheidzův Daniel.29 Zhnusen a zdrcen ohavnostmi rovin od chází na vrcholy rodných hor a vyváznuv ze spárů vrahů těla i duše, vystoupí na nejvyšší bod Ak-kaje, aby se tu obrátil celým životním po stojem k světelnému zdroji, k jednotě, prameni našeho vesmíru ... A na šed víru, odchází na západ, aby zde hlásal úžasný div své pravé, duchov ní revoluce, konverse, obrácení Šavlova.. .tt3° Půjde tou cestou duše ruská? Je to sen - když ne blízké - tedy aspoň daleké budoucnosti ? ... 28 Grigol Robakidze: „Vražděná duše.“ 29 K. Á. Ccheidze: „Zírající do slunce.“ 30 Iwo Bauše: „Mezi hvězdou a křížem.“ („Archa“ 1936, číslo 1.) 179 Člověk tak rád žije nadějemi. Tak rád by v nové důvěře říkal si krásné nadšené verše Nadsonovy: „Nemluvte mi: On zemřel - On žije! Nechť je oltář rozbit — oheň ještě plá! Nechť je růže urvána — ona ještě kvete! Nechť je harfa zlámána - akord ještě lká ! Člověk tak rád žije nadějemi! A musí žiti nadějemi! Neboť, kde není naděje, tam zbývá již jen smrt... A Slovanstvo tak rádo spřádá sny o messiánském poslání. . Také R. J. Malý sní o spasení světa Ruskem. Podle něho Rusko spa silo svět — sice jinak, tragicky jinak, než jak doufali a jak si to předsta vovali Slavjanofilové — ale přece spasilo svět: spasilo svět svou obětí, spasilo svět tím, že obětovalo sebe, zahubilo sama sebe. Na sobě uká zalo Rusko ostatní Evropě, jak vypadá ve skutečnosti ten uskutečněný sen devatenáctého století, ta „příšerná tvář důsledného socialismu!“... Ale je otázkou: Prohlédne Evropa? Pochopí nebezpečí vlastní zhou by ? Procitne a vzchopí se? A vzchopí se včas — než bude pozdě?. . . Či také ona se ničemu nenaučí z té ruské výstrahy, jako kdysi před tím ze všeho toku událostí ničemu se nenaučilo carské Rusko — až při šla katastrofa? . . . Jak události jdou - skoro nutno se obávati této druhé eventuality . . . (Příště dál.) St ani slav Zedniček PRO MILOSRDENSTVÍ Růst přivolaných nocí neslyšel. Oráči tužeb odhánějí sněhy. Za lásku sladce spřátelených věcí vodím své oči k propastem na noclehy. Toč, rozeřvaný víre, svědomím ! Zákrutem děsu ukaž černou svou líc! Balvany, břevna rozdrt hroznou pěstí! Ty střechovité stěny nakloňuj ještě víc! JVoc hrůzně bdělá pílí neslyšně. Pokání střechy chvěje myslí mojí. Polibky duši vyzvánějí credo. Zem otevírá zřídla. Rány svoje hojí. 180 Adolf Gajdoš SVATBA V KÁNI Z evangelií není známa roční doba, v které se konala svatba v Káni galilejské. Ale můžeme míti za to, že to byl měsíc naší Královny. Bylo asi po sklizni z chudobných polí, když v rodině tesaře Simeona se připravovali na svatbu nejmladší dcery Judity. Ženy došily výbavu, muži dohotovili stoly, ložnici a truhlice pro ne věstu a odložili dláta a hoblíky. Blížil se den svatby, který se měl státi pro rodinu tesaře událostí, o níž bude psáti apoštol Jan a služebníci Páně, kteří budou až do skonání světa hlásati slovo Boží, budou čisti věřícím, co se přihodilo na svatbě v Káni galilejské. Den svatební bývá pro chudinu velikým dnem svátečním. Bude nutno pamatovati na hostinu v domě nevěsty, neboť chattamovi rodiče jsou dávno mrtvi; bude nutno připravit! pro mnoho pozvaných jídlo a pití; ale ne takové jídlo všedních dnů, které tito chudáci vaří z vody. Tentokráte přijde na stůl nějaké to jehňátko anebo kůzle, Ženské na pekou chleba z nového ječmene Koše budou naplněny fíky a zavařeniny z vinných hroznů zavoní v kamenných hrncích. Nezapomeňte na Marii, připomíná Simeon, když mají být zváni sva tební hosté. Judita tedy jde k této tajemné ženě, matce mladého rabbiho, o němž se nyní všude hovoří. Jde k drahé příbuzné, kteié neviděla od pohřbu tesaře Josefa, druha otce Simeona. Ža necelé dvě hodiny tam bude. Ani netuší, že přichází k té, již bude svět po věky velebiti jako krá lovnu nebes a velebnou kněžnu neposkvrněného Početí, již vyvolil Hos podin v Izraeli. Právě vchází do domu od studny se Štoudví vody, kterou nabírala v nedaleké cisterně Maria je zřejmě potěšena pozváním. Bylo by také nemyslitelné, aby nevyhověla Juditě, neboť ji znaki od dětství a velmi ji milovala. Také svému synu vyřídí pozvání, navrátí-li se. Je nyní tak často mi mo Nazaret se svými učedníky. Chodí po březích Jordánu a káže všemu lidu ; zákonici a farizeové ho nenávidí, ale lid v zástupech za ním putuje, aby slyšel jeho slova. Óbě ženy se srdečně rozloučí a Judita se vrací domů, aby skončila přípravy ke krásnému dni svatebnímu. A když nadešel onen den, přišla také Maria z Nazareta. přinášejíc ja ko dárky svatební ručně tkaná plátna s výšivkami a dvé hrdliček. Ježíš, syn Mariin, ji provází a jsou s ním také učedníci: Jan, Jakub, Petr a Bartoloměj, všichni příbuzní tesaře Simeona. Svatebčané jsou mile překvapeni přítomností Ježíše, učeného rabbiho. 181 Pro tyto chudáky je vyznamenáním seděti za stolem s tím, který předčí znalostí Písma samé kněze chrámu jerusalemského. Domnívali se, že jimi pohrdne, ostýchají se takřka k němu promluviti, ale on je jiný, zcela jiný než ti, kteří sedí v synagogách. Netuší ovšem, že mezi ně přišel Vykupitel, jenž sestoupil na zemi, aby naplnil zákon nejvyšším přikázáním: lásky. Veselí se s nimi a když zpívají svatební písně, zpívá s nimi. A když pozvedá džbán s vínem, aby připil Juditě a Davidovi, ženi chovi, mluví krásná slova o svatosti manželství. „Bůh Abrahamův, Bůh Isákův a Bůh Jakobův buď s vámi, spojiž vás a dej vám své požehnání.“ Pije s nimi víno, neboť síla vína je symbolem nového člověka, za ně hož Ježíš, syn Marie, zemře potupnou smrtí jednoho pátku na Kalvárii na dreve krize. Tak jak sedí nyní mezi svými příbuznými, tesaři a rybáři, tak povždy a navěky dlíti bude nejraději mezi chudinou a malými tohoto světa, ne boť oni po něm věčně lačněli budou. Víra v jeho slova bude živým nápojem, vínem čistých a silných. Lámal chléb, pojídal fíky a podával jídla matce Marii. A třetího dne, když se blížilo k večeru a na nebi zahořely ohně hvězd, zpozorovala Marie, že ve džbánech dochází víno, ač svatební veselí se plně rozproudilo a má potrvati podle starého zvyku sedm dní. 1 přistoupila k Ježíšovi a pravila tiše: Nemají vína. Na to jí odpověděl Ježíš tlumeným hlasem: Ještě nepřišla hodina má. Odešla tedy Maria a řekla služebníkům, kteří stáli opodál: Cokoliv vám rabbi káže, abyste učinili, učiňte. Stálo v síni šest kamenných štoudví a každá obsahovala dvě až iři míry. Když domácí rozpačitě nalévali poslední víno, přikročil Ježíš k slu žebníkům a řekl jim: Naplňte Štoudve vodou! 1 učinili, jak jim rozkázal. 1 dí jim Ježíš: Nalévejte a neste vrchnímu správci svatby 1 nesli. A když tento okusil vody vínem učiněné a nevěděl, odkud by to bylo, zavolal ženicha a řekl mu : Každý člověk nejprve dobré víno slaví a když se hosté podnapili, tehdy to, které je horší: ale ty jsi zachoval dobré ví no až dosavad. Fen učinil Ježíš počátek divů v Káni galilejské podle sepsání evan gelia sv. Jana. Z rodu královského, narozen v Betlémě, ve chlévě, odmítnut lidmi a přijat útrpnými zvířaty, přišel, aby založil vinici, na níž bude pracovati se svými apoštoly a dělníky Páně a když přijde doba sklizně, podá v hoj nosti milosrdenství svého víno všem, kteří po něm žízní a spravedliví jsou. Ale bude mnoho těch, kteří nebudou znáti výborné jakosti vína z vi nice syna Mariina, budou zmateni pokřikem překupníků, dohazovačů, zrádců, kramářů s nápoji, které sice často šumí, jako víno nejlepší, chut nají sladce a opojně, avšak naplněny do nádob nitra lidského kvasí a kazí se a přinášejí pijákům těchto neřestí předčasnou zkázu a smrt. 182 A stojíce nad bezednou pekelnou propastí, v níž je zánik a zatracení, když přijde jejich hodina, budou řváti bolestí a volati po léku, který by jim vrátil život. V té chvíli černé beznaděje přistoupí Matka milosrdenství k tomu, jenž na svatbě v Káni proměnil zázračně vodu ve víno, se slovy, která byla také tenkráte pronesena: Nedostává se jim vína. Neboť Ten, který vypil kalich hořkosti až na dno, je nevyčerpatelná studnice vody živé a víno života věčného. Vilém Nezbeda PROČ? Proč člověk málo jen po celý život štěstí má ? Proč ještě den co den i z toho mála rozdává ? Snad proto, že vždy naděje mře v jeho vlastním objetí, sotvaže štěstí zahřeje chvilečku lidské prokleli. Proč noc vždy tisíce hvězd má, však jedno slunce den . . . ? Proč bolest mnoho záměn má a stěstí jednu jen . . . ? Snad proto, že i člověk má vždy tisíce a tisíc cest. Vsak jednu z nich mé srdce zná: Jen v lásce může život kvést. 183 Stanislav Zedníček OTCOVA KREV Okrájené sněhy na střechách ležely jako těžká houba. Někde velnuly do mraků naznačujíce, odkud přišly, sníh na zemi neměl již té nedotknu telnosti, měl na sobě pečetě stop lidí, zvířat a vozů, chalupy a domy stály skrčeny a pes mezi nimi probíhal vyorávaje čumákem brázdu. Probudila se. Uviděla kříž okenních trámů, za ním šedou bělobu zimního rána. Po znala, že radost snu roztála, a že by ji nyní marně hledala. Cítila vlhkost a sychravost přísvitu. Jas, který se shromažďoval v okně, měl zlodějskou příchuť a dívka nemohouc viděti přetvářku přimhouřila oči pod vzpo mínkami nedoporučené věrnosti. Pokojík nebyl ještě prosvětlen. Nebylo v něm věcí nepotřebných ani potřebných a v tom malém prostoru, který páchl vlhkem, ležela dívka. Udy, tvář, její oči a vlasy měly zvláštní vůni, zvláštní barvu a zvláštní tklivost. Jako když se podíváme na krásu a v očích máme slzy. Dívka se již vztyčila ohlížejíc se po svém království, ale nebylo zde ničeho, na čem by její oči utkvěly. Všude kyselá šeď zařezávající se až do duše. Tu se ozvaly kroky. Zněly nesmiřlivě, pomalu, jako by vychutnávaly úzkost poslouchající. Dech se jí zatajil. Přiblížily se již nebezpečně blízko a zdálo se, že naplnily dívku úzkostí. Odhodlala se v naději k něčemu. Zavolala dívajíc se ke dveřím se zvý šenou úzkostí: „Již jdu ! Již jdu !“ a s horlivostí neúměrnou zimě počala se strojit. Kroky se skutečně zastavily. To ji uspokojilo. Zčervenala zimou a spěchem. Kroky se vzdalovaly s jistým váháním a někde na konci chod by dozněly. Vešla do světnice. Uviděla matku u plotny a za ní tmu jak netopýří křídlo. Uviděla mat činy oči. Stočily se k ní, zazářily, jako by říkaly: „Mám jen tebe, vidím jen tebe!“ Všimla si, že matčina víčka jsou nateklá steskem. Že se překlápějí přes řasy tím mrtvým klidem oddanosti. Matka ucítila její zkoumavý pohled. „loje dost, žes už vstala!“ pravila namáhavě se usmívajíc. Hodiny zatikaly. Dívka pocítila smutek matčina hlasu. Pak se ohlédla do všech koutů. „Otec tu není“ - pomyslila si. - „Vidím jen matku u plotny a pří- svit minulého štěstí.“ Přiskočila ke skříni pro hrnečky. „Tos byla ty, maminko ?“ — zeptala se nahlas - „A já již byla vzhůru.“ „Ano, já tě šla budit - — máš ty ale spaní - je už sedm - “ 184 Nemusela se tedy obávat. Otec ještě spí. Dívka se po prvé usmála. Matka již nalévala kávu a přešlapovala zimou. Vydala se na tu pout od hospody. Šla vedle otcových stop a zašlapovala jeho krev. Viděla ty hrozné skvrny vedle otisků bot - jinak byla všude hladká plocha sněhu jako hladina řeky, která zkameněla. Tu pocítila chlad sněhu, měla nízké střevíčky a do toho místa ústily všechny okenice. Ale nebála se očí ani sněhu. Představila si celou hrůzu tragedie, denní křížovou cestu otcovu a denní vyspávání v komoře. Pach piva až sem k ní doléhal, ale nevadil jí. Ničila krvavá znamení raněného otce. Nechtěla, aby řetěz krve přivedl cizí oči od hospody k jejich chalupě. Šla vedle otcových stop a zašlapávala jeho krev. „Čeho jsme se nejvíce báli“ — pomyslila si nyní - „to se nám zdá potom tak bezmocné, že s tím máme soucit. A není soucit láska ? A ne- ní-li soucit láskou, není také nenávistí.“ Bylo to asi hrozné: vlající kouře a pachy, skřeky, nepříčetné oči, pro kletí ve všech koutech prokleté hospody, bitka příšer, ne lidí — bylo to jistě hrozné - - - Zahalila ji nesmírná vlna lítosti a vzrušení. Stála již před rodnou chalupou dokonávajíc svou práci. A tu v okně uviděla zamlžený obraz plačící matky Pospíšila si jata zvědavostí a nevědouc ještě, že se před chvílí stala sirotkem. Vešla do světnice, aby její lítost změnila se v hrozný pláč. Rainer Maria Rilke, přel.j. t. JEST ZÁMEK fest zámek. Mizející erb nad branou. Pahorky jak ruce úpějící rostou nad hlavou. V okně. jez pomalu ztlivá, se pyšní proměnlivá modrá květina. Žena, jez ruce spíná — ne, poslední bytost mhlivá ve vetchých rozvalinách. 185 Kazimiera lllakowiczówna,přeložil /an Karník BÁSEŇ KE CTI MATKY BOŽÍ ČENSTOCHOVSKÉ I Mráz pěšinu když v tvrdou ocel skuje, les spustlý zmrzlý měsíc ozařuje, když člověk zbloudilý se po pás sněhem brodí - kdo, zlehka větve hladě, v noci lesem chodí ? Před svátou tváří zjevu v zlatém plášti vlk utíká, zle vrče hladnou záští, pták mrznoucí se v jasné stopě hřeje, pocestný s novou nadějí zas k cíli spěje a vzdychá — co dech jíním mrzne k skráni: „Dej šťastně dojít domů, Čenstochovská Paní!“ Když onemocní dítě v kraji ínazoveckém horečkou, kašlem, strach, že už je konec s děckem, když na lenošce v noci usne, kdo měl bdíti pilně, a srdce bouřně buší, hlava hoří silně — kdo jako jasný obláček se nese k lůžku, šelestí zlatým pláštěm zlehka o podušku, kdo s obrazu se schýliv nemocného střeží, kdo změní obklad, spraví lůžko, když se zle mu leží? Hle, oči jasné blahem, v tváři starost o dítě však znáti : To Čenstochovská Paní, to je Boží Máti ! Když zlý den pro vojáka, odvahy už není a trpělivost hyne v skřipci utrpení, kdy svoji opouštějí raněného v poli, krev nctryská už, ale rány bolí, bolí - kdo přes drátěný plot tu přišel deštěm kulí, kdo v mdlobu kleslého v svou náruč tulí, kdo s tmavou pletí, v tváři s jizvou dvojí, nad umírajícím jak otčina i matka stojí, jež obě kochal, za něž bojoval a život klade? 1 pousmál se vojín sladce v tváři mladé: Hle, ruka matčina, hle střecha otcův, rodné stráně: „Pod ochranu Tvou . . . K výším .. . Čenstochovská Matko Páně!" 186 II Půjdeme se Jí poklonit v zástupech, polem i městy, v pozdním už jaru půjdeme prachem a svízely cesty, půjdeme vysokým obilím, kde chrp se modrají třásně, vyjdeme záhy s úsvitem, na nocleh dojdeme časně, usneme za šumu modlitby a sami v modlitbě tiché . . . Půjdeme jara na sklonku, ať cesty dobré či liché. Věnec Jí uvijem spanilý, krásnější nad drahé kovy, poneseme ho v průvodu poutníků do Čenstochovy. My s Czarneckého věrností - znajíce slitovnost sladkou - my s Kordeckého zápalem půjdeme za naší Matkou, abychom na zemi prostřeni nesměle zvedli k Ní hlavy, patříce v tváří tmavou pleť nad rouchem zlata a slávy. IV i lha m Blak e, p ř e l. 0. F. Bab ler CHORÁ RŮŽE Růže, jsi nemocna: Červ, jenž se neviděn v noční temnotě bouří žene jen, našel lože tvé blahé, nachové, a temnou láskou svou v / / y •. / . z szira zíti tve. 187 OKNA K ŠEDESÁTINÁM P. FRANTIŠKA DOHNALA Jako rekonvalescent byl jsem jmenován v září ígio kooperatorem v Šardicích, kde působil tehdy jako farář básník a spisovatel P. Frant. Dohnal. Nebylo třeba znáti jeho vedlejší zaměstnání, stačil letmý rozhled po jeho umělecky vybavené a knihami bohatě opatřené pracovně, abyste poznali, že ta postavička za širokým, literárními novinkami zaplněným stolem není pouhým třebas velmi horlivým knězem. A když jste byli pone- náhlu zasvěcováni do intimity jeho literární tvorby, bylo vám jasné, že máte před sebou literáta „avec onction“, pravého Bohem posvěceného básníka. Ztrávil jsem u P. Frant. Dohnala jako kooperátor něco přes rok. Byla to pravda krátká doba, ale přes to byla to „Sturm und Drang Periode“. V každém směru, nejen pastoračním, organisačním, spol kovém, nýbrž i literárním. Ovzduší, v němž bylo P. Frant. Dohnalovi pracovati jako knězi, bylo těžké, stěží dychatelné. Nahromaděná v něm elektřina kladná a záporná vybíjela se dosti Často a prudce. Byl to zápas mezi dvěma silnými individualitami, mezi dvěma pro tivnými směry, které tehdy zdály se pohybovati na stejné náboženské půdě, ale jak udá losti po převratu ukázaly, nebyly stejnorodé. Bylo to nekompromisní třídění duchů. V tomto směru připomínal mi P. Dohnal Bloya, jednoho ze svých literárních miláčků. Boj, který se zdál býti nezasvěceným bojem osobním, byl ve skutečnosti bojem o zása dy. Na jedné straně integrální, nekompromisní katolicismus, na druhé farizejské jeho zne užívání. Zápas byl enervující. Nejednou viděl jsem z okna kaplánky P. Dohnala, prud kými kroky přecházejícího po stezce neutěšené močálovité zahrádky. Jeho rty si cosi povídaly ... Co asi ? Není nesnadno uhádnouti, známe-li genesi těžké jeho pastorace šar- dické. Sám Kristus to byl, který pravil svým učedníkům, nebudou-li je chtíti lidé v ně kterém místě přijmouti, aby setřásli prach z obuvi své a obrátili se zády k němu, a při tom pronesl zdrcující soud nad takovým místem, nad takovými lidmi. .. P. Dohnala ne přijali též, ač ho neznali, třeba přicházel k nim s láskou mladistvého novofaráře a s nej lepšími úmysly .. . Jeho mladá kněžská duše byla těžce raněna, jeho básnická duše krvá cela ... P. Dohnal chtěl učinit, jak si v takovém případě přál jeho Mistr a Pán, ale jeho biskup nařídil jinak. Znovu podstoupiti bolestnou křížovou cestu a vrátili se na místo jemu úřady vykázané. P. Dohnal poslechl, ač tušil, co ho očekává. Z idylické atmosféry dřívějšího svého působiště, kde poměr mezi knězem a věřícími byl poměrem otce k mi lujícím ho dětem, přešel do atmosféry bouřlivé, plné podezírání, úštěpků, nedůvěry, zášti a nepřátelství. A doba tato vryla do jeho literární tvorby základní její rys, melancholický nádech, roztesknění, zklamání, hořkost, jistého druhu pesimismus. Jiný na místě Dohnalově oddal by se za takových okolností kvietismu, aniž by proto cítil nějakých výčitek. Naturel Dohnalův, plný nezkrotitelné vůle a energie, toužil po práci třebas bouřlivé a namahavé. A tak vidíme za krátko na to, kterak Dohnal s plnou vervou pouští se do spolkové a organisační práce na poli dosud panenském, aneb lépe řečeno, plevelem zarostlém a zanedbaném. Chce svému nástupci připraviti vhodnější pů du, než čekala jej samého. A že se mu to podařilo, ukázala pozdější léta. Ovšem odnáší si odtud nejednu jizvu, nejednu ránu. Tak mnohý z jeho hustých kaštanových vlasů před časné zešediví... A při tom všem, ač pastorační činnost se všemi svými složkami, jak je vyžaduje moderní naše doba, v dosti rozlehlé a početné farnosti sama postačila by jiné 188 mu knězi k vyplnění jeho poslání, nachází P. Dohnal ještě volné chvíle, aby je zasvětil své oblíbené práci literární, která stává se pro něho, štvaného bojem a starostmi, zdro jem uklidnění a vnitřního štěstí a radosti. Právě v letech mého pobytu v Šardicích dochází ke vzkříšení a reorganisaci „Obzoru“, zaniklého po smrti P. Šťastného. P. Dohnal podjímá se tohoto obtížného a nevděěného úkolu a když byl překonal obtíže zvláště těžkého rázu, jakou je finanční a obchodní stránka takového podniku, vydává první číslo obrozeného měsíčníku zv. „Nový obzor“. Aspirace Dohnalovy jako redaktora nového časopisu nesou se dosti vysoko. Chce zvý- šiti úroveň starého „Obzoru“ do té míry, aby časopis postupně stal se representačním literárně-uměleckým katolickým měsíčníkem. Nepodařilo se mu to. Čí vinou? Bylo tu několik příčin, které bez Dohnalova zavinění, ba proti jeho schopnostem a vrozené energii brzdily vývoj k stanovené metě. Byla to přec jen přílišná vzdálenost od literárních cen ter, přetížení redaktora, který se musil starati o obsah časopisu a který byl současně je diným korektorem, administrátorem a finančním poradcem a distributorem honorářů v jedné osobě. Byly tu ještě jiné nepříznivé okolnosti. Přesto nutno loyalně uznati, že Dohnalův „Nový obzor“ vykazuje daleko vyšší úroveň proti dřívějšímu „Obzoru“ Šťast ného a rovněž i rozšíření okruhu přispívatelů. Stojí uprostřed mezi „Novým životem“ (a jeho nástupcem „Meditacemi“) na jedné straně a Vévodovým „Domovem“ a podobnými katolickými časopisy na druhé straně. Vzpomínám dosud, a je tomu už celé čtvrtstoletí, živě na tu dobu, kdy pod vedením dnešního jubilanta počal jsem vnikati do tajů redaktorské i literární kuchyně. Kratičké recense knih (bojím se nazvati to kritikou), sem tam nějaký pře klad a myslím už dost. . . Ale byla to přec jen škola a vnímavý literární „initiatus“ mohl si z ní donésti do života tolik, aby na získaném základě mohl budovati dále. A kdyby si nic jiného neodnesl než lásku ke knize, odnesl si mnoho a dík za to patří tomu, který dovedl slovem i životem vzbuditi v druhém lásku ke knize a zájem o ni. Jakub Rozmahel. „KŘÍŽANOVSKÝ JEMNOSTPÁN“ Se slunným zábleskem v srdci staneme na Vyšehradě před bustou, zdobící hrob kněze- buditele Antonína Marka a nesoucí jednoduchý, však výstižný nápis: „Libuňský jemnost- pán“.* — Co jsme kdy pěkného o Antonínu Markovi četli, to vše nám tam rázem vy vstane před očima, ta nekonečně krásná idyla kněžského života před sto lety, plná úspěš né práce a oběti pro Boha, Vlast a Národ. Kolik upřímné lásky, vděčnosti a obdivu tají se již vtom kať exochén užitém atributu „libuňský jemnostpán“, pod kterýmž titulem znal kdysi Marka celý český národ. Zapadlé, nenávratné časy vyvstávají z minulosti při tom zvuku, odpovídajícím plně pouze té před stoletím prožívané době! A přece, niterné oko se pomalu přenáší z Prahy přes Libuň pod malebnými Troska mi do úvalu na severní straně Chřibů na Moravě, k řece Litavě, protékající Křižanovi- cemi při Slavkově u Brna, ke kostelíku s cibulovitou věží a k faře blízko něho, kde žije a umělecky tvoří „křížanovský jemnostpán“ - básník a essayista František Dohnal. Bylo by třeba filologického rozboru a přiléhavé aplikace k oběma složkám titulu „jem nostpán“, a potom by se vidělo, že obojí patří křížanovskému básníku skutečně kať exochén, ale nechci jej uvádět do rozpaků - vždyť mé řádky bude čisti - ani zpívat •' Titul „jemnostpán“ byl, jak známo, v době před sto lety obvyklým titulem farářů a děkanů. 189 laciné panegyrikon! Vzpomenu pouze jeho na Markovu Libuň tuze upomínající dobroty, s níž přijal pod střechu své farky již po dvakrát výbor DLU, aby jej, chtě nechtě, pře nesl do dob patriarchální, legendární farské pohostinnosti. Ustavičná pozornost, neutuchající úsměv a žert i při nemoci, stálá pečlivost hostitele i jeho kuchyně, to vše vykouzlilo neobvyklé prostředí, z něhož se opravdu ani nechtělo, a jež tuze připomínalo oasu nebo zrovna fata morganu v poušti všedního denního života. Jedno srdce dávalo a mnohé jiné při tom bohatlo, že vzpomínkou tesknilo po celé mě síce. Ba, započaté přátelství utužovalo se se strany hostitelovy ještě dalšími malými po zornostmi, zvláště novými zásilkami vonných balíků. Než ta gastronomie byla jen lidskou průvodkyní ideí mnohem hlubších a krásnějších. O žerty nebylo při tom nouze. Podle svého zvyku poděkoval jsem na př. hostiteli po letošní výborovce u něho tímto improvisovaným sonetem: Nám, kněžím, sladko mezi bratry být! l ak psáno v krásných flórách čtvrtečních! - To dokázal jsi Ty, — náš Hostivít, když čekals dlouho, až nám padl sníh, a dals, dle Písma, zvířat řadu zbít, bys vystrojil nám vzácné hody z nich a zahlaholil z našich hrdel smích, ať každý chvíli z Tvého může týt! A ještě, zdá se, málo lásky své nám dopřáls tehdy v lednový ten den, kdy padlo v oběť zvíře mladistvé: chtěls vykouzlit nám zas ten okamžik i dnes a vykouzlil jej balík ten: Nuž, přijmi za vše, s přáním zdraví, dík! — Jakou měl pan rada z této prosté itnprovisace radost, ani byste nevěřili! — Ta česká Libuň mi nejde z hlavy! — Sto let od doby Markovy téměř uplynulo, leč její obdoba jako utěšená oasa žije v plné síle za našich dnů v Křížanovicích. I tam jest mnoho učenosti, jemnosti a umění v tom nenápadném pomenším knězi, žijícím dobro volně na venkovské facce, již dříve rádi spravovali někdy i vyšší šlechtici-kněží. Duchem vpravdě Šlechetným, kulturou a jemnosti však vyniká nynější „křížanovský jemnostpán“ nade všechny předchůdce. Přeji mu k jeho šedesátce, aby mu Bůh dopřál ve zdraví dojiti věku „ jemnostpána libuň- skeho“ — 92 let, a jako se kdysi Antonín Marek, kněz-buditel, dočekal plného probuzení svého národa, tak aby se i on dočekal splnění svého ideálu hlubokými básněmi opěvo vaného — nového zazáření živého křesťanství v naší vlasti! JoieJ Marcol Svoboda. z nové České literatury JoseJ Kalus, Vzpomínky. Do tisku upravil Jaromír Kalus. Vydala edice Valašsko v Pře rově 1936. Díl I. Stran 181. Cena 21 Kč. - Básník otiskoval před časem své vzpomínky v denním tisku, dva menší jejich výbory vyšly také samostatně (1932, 1933), ale přesto nutno jen uvítati toto pietní úplné vydání, ozdobené řadou rodinných podobizen, pohle- 19C dů i kreseb z míst autorova života a působení. První díl je věnován době jeho mládí a první literární činnosti, vrcholící ve sbírkách Oblaky (1887) a Přímořské dojmy a elegie (1903). Značná část této sbírky vycházela ve Vévodově Našem domově, celou pak vy dal K. Dostál Lutinov. Básník popisuje také ve svých Vzpomínkách podrobně cestu do Itálie, jejímž pozdním ovocem byla tato kniha, podobně jako vyličuje vznik ostatních svých sbírek a ovšem i celou onu těžkou životní cestu, jež jej vedla od tkalcovského stavu k literatuře a k učitelskému povolání. Do jeho vnitřního vývoje ve školách zasáhly málo šťastně i osoby dvou katechetů. V líčení své životní cesty snaží se býti věcným a lidsky spravedlivým, nezamlčuje ani svých mravních bojů a hledí na svět a lidi s vlídným úsměvem vyrovnaného, zralého stáří. Možno se jen těšiti na druhý díl, jenž přinese pře vážně literární vzpomínky. M. Franz Werfel, Velká otázka. Přel. Fr. Müller. Jako 1. č. sbírky Duchovní orientace za redakce Dom. Pecky vydala edice Akord v Brně 1936. Stran 79. Cena 9 Kč. - Knížka jest otiskem přednášky slavného pražského básníka, dramatika a romanopisce, poctěného i naší státní cenou, autora románů Verdi, Sourozenci neapolští, Čtyřicet dnů a zvláště Zbožnost (Barbora). Rodem Izraelita, byl vychován zbožnou českou chůvou Barborou, které věnoval nejen zmíněný román, ale i nejlepší své lyrické básně. A zajisté právě tato výchova živým příkladem zbožné křesťanské duše (Barbora zemřela před rokem v jeho rodině) působila i na utváření jeho životního názoru a náboženského přesvědčení, jak je jasně projevil touto hlubokou přednáškou. Jako básník a psycholog proniká tu duši dnešního člověka a ukazuje názorně prázdnotu oněch bůžků, které si nová doba staví jako náhražku náboženství: naturalistického nihilismu, z něhož u mladší generace vyrostl komunismus a národní socialismus, jakož i zbožnění techniky a státu, vědy a hygieny. Autor po přiléhavé kritice nihilismu a atheismu výslovně prohlašuje, že právě jako žid cítí se oprávněn pronésti tento názor: svět, jenž se nazývá civilisovanýtn, může býti vy léčen jen tehdy, najde-li opět cestu k pravému křesťanství. „1 ze světského stanoviska musí se uznati, že spása lidstva nikdy nemůže vyjiti z filosofických systémů, theosofických kroužků, sekt a odšlěpkových náboženství, ale pouze z jediné, obecné a celý svět zahr nující víry“ (57). Uznává, že je to neuvěřitelně obtížné obrátiti se z nihilistické nezávaz nosti k božské vázanosti: je to zcela proti duchu času, zvláště když inteligence naší doby projevuje často tak velkou zbabělost. Každému jednotlivci, jenž opravdu touží po vyba vení základních životních hodnot, dává pak radu, kterou Církev katol. již tak dávno prak tikuje : Zachraň si ze spousty svého dne aspoň hodinu samoty. V této hodině nastup vědomě boj proti démonům životních starostí, vedlejších myšlenek, marnivých snů o moci a úspěchu, pronikni k vnitřnímu Já, kde se rozhoduje. Již do husté temnoty prvního pravého setkání se sebou svítí tušení věčného světla. Čím pokorněji se člověk před ním skloní, tím hrději bude uzavírati své uši reklamnímu pokřiku nízkých svodů. Čím více bude doma ve velké otázce, tím cizejŠí mu bude svět ploché odpovědi. A jen v tom zá leží obnova. - Kéž hlas jednoho z největších současných básníků, jenž se tu pokusil „pře nésti problém víry v Boha z říše náboženství na území zcela lidského pozorování“, na lezne živou ozvěnu zvláště v mladých inteligentních duších a přispěje k jejich duchovnímu probuzení. Af Zdenek Spilka, Jarní romance. Obálku nakreslil Ant. Procházka. Vydal A. Píša v Brně 1936.-Nová báseň brněnského básníka je zřejmě také jubilejním holdem pěvci Máje. 191 Holdem nevtíravým, skromným, ale pěkným. Do náladového rámce rozkvetlé jarní pří rody zasadil autor v působivé zkratce dva obrázky: smutná dívčina, plačící v zahradní besídce u lesa bolestí ze životního zklamání, mění se v druhém obrázku ve šťastnou mat ku a ženu. Tak i v těch formálně sevřených slokách Jarní romance poznáváme opět jemného opěvovatele rodinného štěstí ze sbírky Loutna, vítr a čas. Af. Fr. X. Meško, Z mého deníku. Črty. Přel. Antoš Horsák. Nakl. Společenské knihtiskárny v Přerově 1936. Stran 195. Cena 15 Kč. - Neúnavný překladatel A. Horsák má jistě zá sluhu, že se snaží uvésti k nám většinu literárních prací dávno již u nás známého slovin ského kněze-spisovatele, lyrika, novelisty i dramatika. Při četbě těchto drobných próz vzpomínáme mimoděk na jednu z prvních knih, kterou nás již r. 1910 upozornil na Mešká zesnulý Rud. Linhart (Za tichých večerů';: skoro všechny jsou provanuty touž melan cholií letních večerů a nocí, smutkem rozchodu a loučení, zklamané mladé lásky a touhy po štěstí, ale také tesknotou po uplynulém mládí, vděčností za těžce vybojovaný klid duše po poblouzeních srdce i rozumu a upřímným soucitem s nešťastnými lidmi. Přemíra citu jeví se často i ve vzrušeném slohu. Překladu dostalo se bohužel nevkusné obálky s „lákavým“ barevným obrázkem, jenž by se hodil snad na spisy Vrbový nebo B. Brod ského, ale duchu celé knihy je cizí. B. J. Zone Gale, Slečna Lulu. Přel. dr. Zd. Můnzrová. Stran 119. Cena 12 Kč. - Willa Cather, Lucy Gayhearlová. Přel. Ma-Fa. Stran 147. Cena 16 Kč. Obě knihy vydalo jako 2. a 3. sv. II. řady Anglo-americké knihovny v úpravě F. Muziky Nakl. družstvo Máje v Praze 1936. - Oba další svazky anglo-amer. knihovny jsou psány ženami. Zone Gale náleží vě kem již ke starším amer. spisovatelkám (nar. 1874^, a^e P° slabších předválečných pra cích dobyla značného úspěchu teprve románem Slečna Lulu (1920), jímž je k nám po prvé uvedena. Vytvořila v něm s nevšední psychologickou znalostí postavu prosté stár noucí dívky, která žije v rodině své provdané sestry, pracuje jako služka, všemi přezírána, umlčována i vysmívána. Nahodilá návštěva švagrova bratra probudí v ní touhu po mi lující duši, ale přinese také nové zklamání. I zde ukáže se však hrdinkou, jejíž ušlechtilé srdce ocení konečně jiný dobrý muž a vezme si ji za ženu. Prostý děj, ale zhuštěně a působivě vypravovaný — chápeme, že také dramatické zpracování mělo v Americe pěkný úspěch. - O dva roky mladší Willa Catherová jest u nás již dobře známa svými romány a povídkami ze života amer. pionýrů, mezi nimi i Cechů (Naše Tonička, Farmář Rosický) i katol. misionářů (Smrt si jde pro arcibiskupa). Novým dokladem, jak jemně a výrazně dovede zachytiti nitro ušlechtilých dívčích postav, je tento románek o maloměstském děvčeti, jež pěstuje sport i hudbu: za studií v Chicagu vzplane tichou, oddanou láskou ke slavnému, stárnoucímu pěvci, odmítne pro ni nabízený sňatek s bohatým mužem, ale zhroutí se duševně po zprávě o nešťastné smrti zpěvákově. Smutný příběh upoutává vy rovnaným, svěžím slohem i nevšedním uměním, s nímž dovede autorka nalézti básnickou krásu i v prostých životních drobnostech. Af. Liam 0'Flaherly, Zlatý dům. Román. Přel. dr. Zd. Můnzrová. Jako 4. sv. Anglo-amer. knihovny vydalo Nakl. družstvo Máje v Praze 1936. Stran 267. Cena 27 Kč. - Hrdinka románu 0’Flahertyho, dnes již proslaveného irského spisovatele, známého u nás dosud překlady románů Udavač a Láska vraždící, jest pravým opakem ženských postav z románů obou předcházejících amer. spisovatelek. Nora, démonicky krásná žena irského milionáře, 192 | KOF.HLER: SV. CYRIL A SV. METODĚJ Nové mosaikové obrazy v kapli kněžského semináře v Olomouci rozmarná, pyšná a sobecká, spaluje plamenem své krásy všechny muže, s nimiž se se- tkáivá. Všichni jako posedlí fúriemi vášně nebo žárlivosti řítí se do zkázy. Ano, její obětí stá'vá se i kněz, nemladý, vzd.laný, milovník knih a spisovatel: propadá alkoholu a ne- čisttému kouzlu a zdeptán duševně i nervově marným šíleným bojem namlouvá si, že je to Kristův hlas, který jej volá, aby zardousil tuto zmiji. Ponurý, místy až děsivý děj zasa dil aiutor do přímořského irského kraje, jehož svérázný lid je hospodářsky ovládán a vyssáván mužem Nořiným, postavou jako ze skály vytesanou, tvrdou a krutou. Proti němu pokouší se organisovati v lidu osvobozující hnutí jiný kněz, ale vedou jej ktomu spíše osobní důvody než apoštolská horlivost. Tak i po této stránce působí román neradost ným dojmem, jímž autor patrně úmyslně doplňuje základní tón svého pochmurného, skoro baladického příběhu. Jak bylo zřejmo již z „Udavače“, má zvláště vnímavý smysl pro stíny života, neleká se ani děsivých hlubin a temných pudů lidských povah a dovede je také vyjádřiti: charakteristiky většiny postav jsou ostré a plastické a líčení mnohých scén přítmo dramaticky vypjaté. Román předpokládá ovšem vyspělé čtenáře. Af. BIBLIOGRAFICKÉ POZNÁMKY Dr. [os. Kratochvil. Záhada mystického nazírání v novější scholastice. Historický příspě vek k soudobé náboženské psychologii. Brno 1936. Str. 29. - Podnět k této zajímavé, jasně a přehledně rozčleněné studii daly autoru, jak sám praví v předmluvě, mocné mys tické touhy, jež se projevují hojně právě v dnešní filosofii. Rozborem pojmu mystického nazírání u jesuity Fr. Suarcza ukazuje, jak řešila těžký problém mystických a extatických zjevů novější scholastika, v závěrečné kapitole pak pokouší se podatijeho psychologické osvětlení. Zdůrazňuje při tom. žc experimentální psychologie a psychopathologie nedo vedou svými obvyklými metodami valně přispěli k pochopení duchové podstaty mystic kých, nadpřirozených zjevů. M. Ih. dr. Bedřich Augustin, Věrouka-Liturgika. Pro I. a II. třídu středních škol. S 57 obr. v textu. Str. 212. Cena váz. 16 Kč. Nakí. Vyšehrad v Praze 1936. - Nová učebnice má všechny vlastnosti, aby se stala vítanou pomůckou studentů nejnižších tříd středních Škol: je psána jasným, přiměřeným slohem, vyhýbá se pokud možno suchým definicím, odli šuje také výrazným tiskem pamětné učivo katechismu od výkladu i poznámek a jest opatřena původními obrázky českého grafika prof. Cyr. Boudy, jakož i řadou dobrých celkem fotografií chrámů, oltářů a pod. B. J. Afegr. Antonín Bartoš, Cyrilometod. kaple v Jerusalemě. Památník svěcení. Stran 108, 122 obrazů. Nákladem Palestinského spolku v Brně, 1936. Cena 15 Kč. - Úhledná kniha s mn oha obrázky vypráví nám o vzniku Ceskoslov. kaple v Jerusalemě, jíž je náš národ a stát důstojné a významně representován na mezinárodním fóru palestinském. Autor nám vylíčil ve svém sborníku věrný a prostý obraz úsilí několika obětavých iniciátorů této jediné slovanské svatyně v Jerusalemě (sám slojí v jejich čele^, vzpomíná na pře kážky při kupním jednání o pozemek, na postup prací stavebních, na svěcení kaple a na příchod českoslov. řeholníků. Nakonec se zmiňuje o účetní rozvaze, která vzbuzuje těžké starosti, ale také naděje, že dílo bude dokonáno. Kniha je vydána ve prospěch stav by čsl. kaple a kláštera OO. Těšitelů. J. Lip. 193 Jos. Hronek, Ochranná péče o mládež. Časové úvahy, r. 39, č. 3. Hradec Králové, 1936. Str. 52. Cena 4 Kč. - Nový spisek známého našeho spisovatele v oboru pedagogiky a katechetiky přináší přesné a praktické informace o zákonném stavu péče o mládež u nás a o právním postavení dítěte. Dobré pokyny najdou v něm i členové obecních zastupi telstev, duchovní správcové a bezpečnostní orgány. B. ]. Alfons Rodriguez S. J, Škola a praktické cvičení v ctnostech a křesťanské dokonalosti. Díl III. Přel. dr. Norb. Fr. Hrachovský. Nakl. Snaha v Hranicích 1936. - Po delší přestávce začíná vycházeti další díl tohoto klasického základního spisu o křesťanské askesi. První kniha pojednává specielně o cíli a účelu Tovaryšstva Ježíšova. Korekturu tohoto dílu koná s obvyklou svědomitostí vynikající znatel češtiny dr. Jos. Vraštil T. J. Celý tento dobrý podnik zaslouží jistě pozornosti i podpory. B. J. Chrysogoni R. P- a Jesu Sacram. Ascelicae et Mysticae Summa a R. P. Joseph Antonio a Puero Jesu, studiorum humanitatis praelectore ex originali hispano in latinům fideliter translata. Casa Editrice Marietti, Torino 1936. Pag. VIII, 470. Lib. It. 10. - Výborná příručka pro studující bohosloví, ale i pro ty, kteří chtějí podrobněji vniknout! do ne snadných nauk a problémů křesť. asketiky a mystiky. Jako věcný základ přijímá autor nauku sv. Jana z Kříže a sv. Terezie. Hlavní jeho práce spočívá v přesném a jasném metodickém zpracování těžké a obsáhlé látky. V poslední části podává aspoň krátkou historii asketiky a mystiky. Aloisius Moretli., Caeremoniale iuxta Ritum Romanum seu De sacris Functionibus, Epis copo celebrante, assistente, absente in partes septem digestum. Manuale iuxta novissima Decreta S. Rituum Congregationis et Codicem Juris Canonici. Vol. I. De quibusdam notionibus sacram liturgiam respicientibus. Casa Editrice Marietti, Torino 1936. Pag. VIII, 260. Lib. It. 12. - Dlouhý titul sám již dosti jasně naznačuje, co přinese tento ob sáhlý spis. Budou tu shrnuty, přehledně uspořádány a vysvětleny všechny liturgické předpisy, rozptýlené dosud v množství dokumentů, často málokomu přístupných. B. J. POZNÁMKY A ZPRÁVY Současná česká lyrika v polském časopise. sníka Ant. Madeje, jehož některé básně Podobně jako Archa nepodlehla obecné jsme otiskli v překladech také v /\rše. Člá mu rozbouřenému ovzduší a nedala se ani nek doplňuje malá antologie překladů z čes výslovnými radami odvrátit od pěstění kul ké lyriky, do níž kromě A. Madeje přispěl turních styků s bratrským národem pol také redaktor Kameny Jaworski. Jsou tu ským, také katolické časopisy polskézacho- zastoupeni: J. I lora (2), J. Seifert (2), V. Zá valy za politické protičeské vřavy velkou vada (3), Fr. Halas (5), J. Wolker, P. Klič většinou rozvážný klid a některé přímo se ka, J. Čárek a K. Biebl (3). Z kat. básníků snažily navazovati přetrhané nitky vzájem informuje autor o Zahradníčkovi, Lazec- né literární spolupráce. Také lit. měsíčník kém, Renčovi a Kostohryzovi. Připomíná, „Kamena“, vydávaný třetí rok v Chelmu že pominul básníky starší, pak moravské Lub. za redakce Kaz. Andrzeje Jaworské- a ty, jichž jako cizinec nemohl blíže po- ho, přinesl v 8/9 čísle dobrý informační znati. Nakonec vděčně vzpomíná pilných článek o současné české lyrice z péra bá překladatelů a přátel polské literatury: dr. 194 Jos. Svítila-Karníka, Ad. Gajdoše a Jar. „Babičky“ Boženy Němcové: Matija Val- Janoucha. javec, 1831 - 1887), o druhé mladoslovin ské generaci (Josip Stritar, 1836-1924; Z Družiny literární a umilecké. Na valné Josip Jurčič, 1844- 1881), o Simonu Gre- hromadě konané dne 6. července na Ve gorčičovi (1844 - 1906), o epigonech druhé lehradě byl zvolen opět dosavadní výbor. mladoslovinské generace, o Ivanu Tavča- Místo zesnulého básníka Rud. Stupavské- rovi (1851-1922), o Janku Kersnikovi ho zvolen prof, a děkan Cyr.-met. fakulty (1852 - 1897), o Antonu Aškercovi (1856 - v Olomouci dr. Frant. Činek. - Na jaro 1912), o epigonech mladoslovinské poesie oznámený spis Vil. Bitnara Moravští kato (Anton Medved, 1868-1910), o slovin líci v české literatuře dosud nevyšel, poně ském naturalismu (Fran Govekar, nar. 1871, vadž autor, zatížený mnohými jinými nut Rado Murnik, 1870-1932), o slovinské nými pracemi, jež od něho byly žádány moderně (Ivan Cankar, 1876- 1918; Dra- (zvi. k výstavě kat. tisku ve Vatikáne a gotin Kette, 1876-1899; Josip Murn Ale - k jubilejním oslavám cyrilometodějským), ksandrov, 1879-1901; Oton Župančič, nemohl dodati včas rukopisu. Neračte proto nar. 1878;, o druhé generaci časopisu „Dom reklamovati ! Jakmile dílo vyjde, bude ro in svět“ (Franc Sal. Finžgar, nar. 1871; zesláno hned všem subskribentům. Ksaver Meško, nar. 1874; Silvin Sardenko, nar. 1875), o dědicích slovinské moderny Déjiny slovinské literatury. Dokonalou his (Cvetko Golar, nar. 1879; Alojzij Gradnik, torii slovinského písemnictví podává Anton nar. 1832: Vladimir Levstik. nar. 1886; Slodnjak ve své krásné knize „Pregledslo- Igo Gruden, nar. 1893), o druhém pokole venskega slovstva (nakl. Akademska za- ní slovinských naturalistů (Fran Milčinski, ložba, Ljubljana 1934, 544 str. . Začíná pří 1867 - 1932; Ivan Lah, nar. 1881) a koneč chodem Slovinců do jtjich nynější vlasti ně o literatuře dneška (Ivan Pregelj, nar. (kolem r. 578) a prvním dokumentem slo 1883; Izidor Cankar, nar. 1886; Anton vinského písemnictví, jímž jsou Brižinské Debeljak, nar. 1887; Stanko Majem, nar památníky z desátého století, a mluví o vzta 1888; France Bevk, nar. ¡890; Juš Kozák, zích Slovinců k ostatním Slovanům v do nar. 1892). Slodnjakovy charakteristiky jsou bách před i po přijetí křesťanství. Pak ná výstižné a spravedlivé, usiluje vždy o ob sledují harmonicky vy prát ováné kapitoly jektivitu a nikdy pro detail nezapomíná o stopách humanismu a renaissance 11a slo celku. Je sám mistrem stylu, a to činí, že vinské pudě, o vlivu reformace na slovin jeho dějiny slovinské literatury upoutají ži ský národní život (Primož Trubar, 1508- věji, než tomu bývá u jiných spisu toho 1586), o znameních národního obrození druhu. Při vší přesnosti a snaze po úplnosti v druhé polovině osmnáctého století (Va a dokumentárnosti nesníží se jeho kniha lentin Vodník, 1758-1819), o počátcích nikdy na pouhou příručku, nýbrž zůstává slovinské romantiky, o boji za jednotný živým dílem, jež se samo stává součástí pí spisovný jazyk slovinský, o časopise „Kranj- semnictví, o němž jedná, a může právem ska čbelica“ (od r. 1830), na němž spolu končiti retrospektivou i výhledem do bu pracovali France Prešeren a Matija Cop, doucna; „Mezi nedobrovolnou zpovědí o Prešerenovi (1800-1849), 0 hnutí ilir- v Brižinských památnících a spontánní Ko skéin, o Antonu Slomškovi a jeho kroužku, zákovou zpovědí v „Celici“ leží tisíciletí o staroslovincích ( Janez Bleiweis, 1808- slovinského národního a duchovního živo 1881), o první mladoslovinské generaci ta, který svědčí svým skromným vnějším (France Cegnar, 1826-1891, překladatel rozsahem, ale tím důslednější, přímo trno 195 vou vnitřní cestou, že Siovinec křesťanstvím „Orchestra, and Other Poems“ (nakl. BasiJ omlazené antické a pralidské myšlenky ne Blackwell, Oxford 1935, 8 + 56 str., cenn přejal jako přemožený otrok, nýbrž jako 4s 6d). Básně této sbírky prozrazují vtip, navenek chudobný, avšak vnitřně rovno improvisační pohotovost, jemnou obrazo cenný bratr všech oněch lidských rodů, tvornost. Teresa Hooley miluje vše lehké : kteří žili u téhož kulturního ohně. Promys- Mozartovu hudbu, poletující vločky sněhu, líme-li dopodrobna svůj život v minulos jasné krajiny, břízy, květiny, ptáčky a ry ti a upřeme pohled do budoucnosti, mu by, a v lehkosti, s jakou se sama zmocňu síme přiznat, že nás jakožto národ, to jest je každého námětu, tkví snad také jediné jakožto svobodné lidi žijící nesvobodně, nebezpečí této poesie. Ale jsou tu i čísla osvobodilo jen naše kulturní a literární dílo, (báseň „Magdalena“ v dřív, čísle Archy je které tvořilo páteř všem těm, kdož ve zmat z nich), která prozrazují dosti básnické cích časů si zachovali víru individuální a síly a hloubky a činí, že si od této básníř národní duchovní svobodu. V této víře se ky do budoucnosti mnoho slibujeme. na nás usmívá i budoucnost!“ O. F B. O. F. Babler. Jacob Haringer, dnes už autor asi dva Hej starší francouzská zpěvohra„Le Jeu ceti básnických sbírek, zaujímá mezi ně de Robin et de Marion“, hra o anglickém meckými básníky zvláštní postavení. Ne hrdinovi Robinu Hoodovi, kterou napsal napravitelný bohém, hravý improvisátor Adam de la Halle a která byla po prvé lehkých veršíků, plných teď melancholie a provozována r. 1283. Hra byla často vy roztoužení, teď zase vroucné naděje a ja dávána (na př. r. 1889 ji vydal M. B. Wek- kéhosi až náboženského zanícení, stojí me kerlin), a nyní ji do nové francouzštiny zi dnešními poety asi tam, kde Petr Alten transponoval Gustave Cohen, profesor na berg stál mezi prosaiky generace předvá Sorboně (Adam le Bossů „Le Jeu de Robin lečné. Byl to tedy šťastný nápad, že se někdo et Marion“, suivi du „ Jeu du Pélerin“, nakl. ujal vydání většího výběru z jeho dosa Librairie Delagravc, Paris 1935, 112 str., vadních knih. Jest to tlustý svazek „Ver cena 12 fr). Cohen, který je jedním z nej mischte Schriften“ (nakl. Antonín Pustet, lepších znalců francouzského středověkého Solnohrady a Lipsko 1935, 256 str . cena divadla, zachovává ve své transkripci ryt brož. 3.60 RM, v plátně 4.80 RM , Kniha mus a často i rýmy hrbatého truvéra a hu obsahuje verše, prózu i překlady. Ať Jakob debníka z Ariasu, a původní - tak naivní Haringer zpívá o touze, lásce a opuštěnos a delikátní - melodie do moderní notace ti, ať píše báseň na oslavu Královny ne přepsal Jacques Chaillcy. Toto vydání za beské anebo svatcho Josefa, ať nám v pró jisté značně přispěje k poznání a zpopula- ze líčí běh svého života anebo podává lehce risování staré literární památky, jakou je naČrtaný obraz svého domovského města právě „Le Jeu de Robin et Marion“. Solnohrad, ať pohotově a bezstarostně im- O. F. B. provisuje na themata básníku čínských anebo poetů francouzské Plejády, je vše Nová anglická básnířka. Když jsem se chno žhavě a bezprostředně prožito a vi v anglickém katolickém časopise „Carmi- děno až dětsky prostým a přímým pohle na“ setkal s básněmi, které tam otiskovala dem na věci i děje. Životnost a bezpro Teresa Hooley, poznal jsem ihned, že jde střednost jsou hlavní znaky Haringerovy o svěží a originelní básnický talent. To po poesie, na kterou tady s důrazem pouka tvrzuje i její právě vydaná básnická sbírka zujeme. 0. F. B. Za redakce Emanuela Masáka vydala Družina literární a umělecká v Olomouci. — Odpovědný redaktor Ladislav Zamykal. — Vytiskly Lidové závody tiskařské a nakladatelské, sp. s r. o. v Olomouci. SEZNAM KNIH které vydala a nabízí DRUŽINA LITERÁRNÍ A UMĚLECKÁ v Olomouci, Wilsonovo 16. B Á S 1N É F. B. Děrda: V bouři života (snížená cena Kč 4’50). K. Dostál-Lutinov: Orlí fanfáry, II. vyd. (Kč 10*-). Květiny (Kč 10*-). Ve mlýně světa (Kč 10’60). Jan Karník: Závětří (snížená cena Kč 4*50). Vosí hnízdo, epigramy (Kč 7’40). Fr. Kašpar: Zastavené hodiny (snížená cena Kč 6’ —). Fr. Kyselý: Z říše světla (snížená cena Kč 9’ —). Fr. Odvalil: Co v duši zaléhalo (snížená cena Kč 4’50). Fr. Střížovský: Hvězdy Mariánské (Kč 5’40). J. Maria Slavík: Legenda o neznámém světci. Bibliofilské vydání (Kč 25’ — ). Fr. Zýbal: Pe7 ptáček (snížená cena Kč 4 —). Fr. Dohnal: Píseň o stříbrných mořích a Fantomy (po 5 Kč bez poštovného)- Rozebrány jsou: K. Dostál-Lutinov: Šlehy a něhy. Fr. Dohnal: Zklamané touhy. D I V A D L O Gabriel Ronaj: Sluneční píseň (Kč 2’ — ). Fr. Střížovský: Mariánský sloup (snížená cena Kč 5 —). Rozebráno je: Gab. Ronaj: Ve městě. KNIHY PRÓZY POUČNÉ I ZÁBAVNÉ B. K. Bečvan: Ernča detektiv. Románek mladé lékařky. Cena Kč 16’-. Apart ní úprava 1 Václav Bělohlávek: Oheň Eliášův (snížená cena Kč 7’ — ). Dr. František Činek: K národnímu probuzení moravského dorostu kněžského 1778-1870. (Kč 32’- i s pošt.) Fr. Dohnal: Studie a profily, I. díl (Kč 15’60), II. díl (Kč 25’60). Vyzname nány cenami Duchovní české akademie v letech 1931 a 1934. Hub. Havránek: Duse Hané, povídky a obrázky z 1 lanáckého života (Kč 20' —). Prokop Holý: Suzanna, biblický román (snížená cena Kč 12* — ). Jaroslav Hruban: Pout do Ravenny, román (snížená cena Kč 8’ —). Duse mo saik, román (snížená cena Kč 9’ -). Alois Lang: Otec pouště sv. Jeroným, životopisný obraz (snížená cena Kč 9* —). Lipanský Jetřich: Athos, cestopisné obrázky z mnišské republiky na hoře Athosů (Kč 11’60). Fr. Odvalil: Kavky na věži, novodobý román ze života kněze (snížená cena Kč 12-). Dominik Pecka: Matka Bozi v trní, román mladého kněze (rozebráno). Jarní sonáta, román ze studentského života (Kč 21’ — ). Jar. Rehulka: Tetky a ježibaby, hanácké humoresky (Kč 10'60). Sborník Dante a Češi, bibliofilské vydání brožované (snížená cena Kč 20* —), skvostně vázané (snížená cena Kč 50* —). Sborník k padesátinám Em. Masáka, cemi 18* —. Břetislav Storm: Znaky stavu kněžského v zemích českých (snížená cena Kč 8*-). J. E. Trávníček: Tobiáš Bébul, povídky z Valašska (snížená cena Kč 8* — ). Jan Vyhlídal: Když světová válka zuřila, obrázky a dokumenty (snížená cena Kč 7*-). Rozebrány jsou: B. K. Beč van: Nedobrý. Fr. Odvalil: Svítání. Em. Masák: Kbranám věčnosti. Dominik Pecka: Assunta. Jar. Rehulka: Ministranti. Stréci. Jan Vyhlídal : Znáš ten kraj, kde hanácké palmy kvetou? Ročníky II. až V. Rodinného obzoru, bohatě ilustrované a se zajímavou četbou prodáváme svým odběratelům po 2 Kč. Vhodné do lidových kni hoven. Použijte této příležitosti, dokud jsou ročníky na skladě. Ročníky V. (1917) až XXI. (1934) Archy máme též na skladě. Starší ročníky po rok 1928 prodáváme za podstatně sníženou cenu. Studentům a bohoslovcům vedle slev poskytujeme výhodné splácení. Dominika Pecky povídky Člověčenství naše, které autor vydal svým nákla dem, rozesíláme za sníženou cenu 6 Kč. Též knihy z bývalého nakladatelství Evy, na příklad W. Kozakiewicz: Ná vrat, román studenta, probíjejícího se k Bohu, dále H. Benson: V roz břesku budoucnosti, román o apokalyptickém vidění umírajícího kněze- apostaty,pak B. K. Bečvana: Hospic u zlaté hvězdy a jiné expedujeme za neobyčejně sníženou cenu po 5 Kč bez poštovného. Objednávky vyřizujeme obratem! — Každá objednávka je podporou svépo mocné vydavatelské činnosti katolických spisovatelů. Pište na adresu: DRUŽINA LITERÁRNÍ A UMĚLECKÁ V OLOMOUCI, Wilsonovo nám. 16.