SLEZSKÁ UNIVERZITA V OPAVĚ Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
Opava 2020 Veronika Jiříčková
SLEZSKÁ UNIVERZITA V OPAVĚ Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě
Veronika Jiříčková
Obor: Česká literatura
Legendy a mýty v díle Andrzeje Sapkowského Legends and myths in the work of Andrzej Sapkowski
Bakalářská práce
Opava 2020 Vedoucí bakalářské práce: doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D.
Abstrakt Tato bakalářská práce se zaměřuje na dílo polského spisovatele Andrzeje Sapkowského. Konkrétně na legendy a mýty v jeho populární sérii Zaklínač. Teoretická část popíše život a dílo autora. Stručně charakterizuje fantastickou literaturu a pojmy jako legenda a mýtus. Dále práce nastíní keltské, severogermánské a slovanské mýty a legendy, kterými se autor nejvíc inspiroval. V praktické části jsou jednotlivá díla rozebírána. Cílem práce je nalézt mytologii a legendy v knižní sérii Zaklínač, které Andrzej Sapkowski použil.
Klíčová slova Andrzej Sapkowski, Zaklínač, legendy, mýty, fantasy literatura
Abstract This bachelor thesis is focused on work of polish author Andrzej Sapkowski. Specifically on legends and myths in his popular series The Witcher. Theoretical part will describe life and work of the author. It will briefly characterize fantasy literature and words like legend and myth. Next the work outlines celtic, germanic, nordic and slavic myths and legends from which author took inspiration the most. In practical part individual books are analysed. The goal of this work is to find in book series The Witcher myths and legends which has been used by Andrzej Sapkowski.
Keywords Andrzej Sapkowski, The Witcher, legends, myths, fantasy literature
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci Legendy a mýty v díle Andrzeje Sapkowského vypracovala samostatně. Veškeré informační zdroje a literaturu, které jsem pro vyhotovení práce využila, řádně cituji a uvádím v seznamu literatury.
V Opavě dne 1. července 2020 Veronika Jiříčková
Poděkování Tímto bych ráda poděkovala vedoucímu práce doc. PhDr. Liboru Martinkovi, Ph.D., za trpělivost, cenné rady a připomínky.
Obsah
Úvod ...... 1 1 Andrzej Sapkowski ...... 2 1.1 Život a dílo ...... 2 2 Stručná definice ...... 4 2.1 Legenda a mýtus ...... 4 2.2 Fantastická literatura ...... 4 3 Legendy a mýty ...... 7 3.1 Keltové a legenda o Artušovi ...... 7 3.2 Severogermánská mytologie ...... 8 3.3 Slovanská mytologie ...... 9 4 Legendy a mýty v sáze o Zaklínači ...... 11 4.1 Poslední přání ...... 12 4.2 Meč osudu ...... 16 4.3 Krev elfů ...... 19 4.4 Čas opovržení ...... 22 4.5 Křest ohněm ...... 25 4.6 Věž vlaštovky ...... 28 4.7 Paní jezera ...... 30 Závěr ...... 33 Seznam literatury ...... 34
1
Úvod Polský spisovatel Andrzej Sapkowski je známý především pro svou fantasy sérii Zaklínač. Dodnes jsou tyto knihy velmi populární a vznikají podle nich další díla a to i v jiné oblasti než literární. Inspiroval se jak herní tak filmový průmysl. Právě v Zaklínači Andrzej Sapkowski využívá mnohých legend a mýtů. Cílem práce je se na jednotlivá díla z této série zaměřit a poukázat na jeho inspiraci především keltskou, severogermánskou a slovanskou kulturou. Na začátku této práce se podíváme na život Andrzeje Sapkowského, poukážeme na jeho další díla a některá ocenění. Poté obecně definujeme pojem legenda, mýtus a fantastická literatura. Stručně představíme tři kultury, kterými se Sapkowski nejvíc inspiroval a to Kelty, Germány a Slovany. Zároveň zmíníme jejich mytologii a legendy, především Artušovskou legendu, kterou Sapkowski velmi obdivoval. Následně se pokusíme rozebrat jednotlivé díly pentalogie. Do tohoto zahrneme i dvě povídkové knihy. Budeme pracovat s českým vydáním, které přeložil Stanislav Komárek. Knihy povídek překládal se Stanislavem Komárkem rovněž Jiří Pilch. Stručně nastíníme děj a poté se zaměříme na mýty, legendy ale v povídkách také na pohádky, z kterých bral Sapkowski inspiraci. Autorovo zpracování v některých případech porovnáme s originálním zněním legend a mýtů.
2
1 Andrzej Sapkowski
1.1 Život a dílo Polský kritik, publicista a fantasy spisovatel Andrzej Sapkowski se narodil 21. června roku 1948 ve městě Lodž. V současnosti zde i nadále žije a v roce 2008 se stal čestným občanem tohoto města. Po úspěšném vystudování ekonomiky na Lodžské univerzitě řadu let pracoval v zahraničním obchodě. Právě u této práce uplatnil své lingvistické nadání, které využil i později na literárním poli jako překladatel. Zároveň už tehdy projevoval velký zájem o žánr fantasy, ale jak už jeho tehdejší zaměstnání napovídá, na polskou literární scénu nastoupil až v pozdějších letech. Svou literární dráhu započal roku 1985, kdy podal svou přihlášku do soutěže pořádané časopisem Fantastyka. Zároveň byl Sapkowski s tímto časopisem spojený už v roce 1983, kdy mu vyšel jeho první překlad povídky Słowa Guru od autora C. M. Kornblutha. Do soutěže se přihlásil s povídkou Wiedźmin, kde vystupovala, nyní už známá, postava bělovlasého zaklínače Geralta z Rivie. V rozhovoru s Robertem Purchesem Sapkowski zmiňuje, že na výsledek soutěže čekal celý rok a byl přesvědčen o své prohře.1 Nakonec jeho fantasy povídka získala třetí místo a v časopise byla roku 1986 publikována. Vzápětí ale spisovatel dodává, že by jeho povídka byla ohodnocena lépe, nebýt špatné pověsti fantasy žánru.2 I přesto tato výhra dostala Andrzeje Sapkowského do povědomí čtenářů a velmi rychle se kolem jeho práce začala utvářet fanouškovská základna. V roce 1990 začaly povídky o Zaklínači vycházet v knižní podobě. První povídková kniha vyšla pod názvem Wiedźmin (Zaklínač) a vydalo ji polské nakladatelství Reporter. Následovaly další soubory jako Ostatnie życzenie (Poslední přání) a Miecz przeznaczenia (Meč osudu), tentokrát pod nakladatelstvím SuperNOWA. Už v první knize je zahrnuta povídka Mniejsze zło (Menší zlo), kterou přeložil František Novotný. Ta následně byla vydána v sedmnáctém čísle časopisu AF 167 roku 1991. Jednalo se tak o první výskyt Zaklínače v České republice. Dalším překladům se již věnoval Jiří Pilch a Stanislav Komárek. V Česku povídkové soubory poprvé vyšly pod názvy Zaklínač – Stříbrný meč, Zaklínač – Věčný oheň a Zaklínač – Meč osudu.
1 PURCHESE, Robert. Meeting Andrzej Sapkowski, the writer who created The Witcher. Gamer Network [online]. [cit. 18.04.2020]. Dostupné z: https://www.eurogamer.net/articles/2017-03-24-meeting-andrzej- sapkowski-the-writer-who-created-the-witcher 2 Tamtéž. 3
Povídky si brzo získaly takovou popularitu, že se Andrzej Sapkowski v příběhu rozhodl pokračovat. V roce 1994 tak vychází první díl pentalogie o Geraldovi a Ciri – Krew elfów (Krev elfů). Po této knize následují další čtyři tituly: Czas pogardy (Čas opovržení), Chrzest ognia (Křest ohněm), Wieża Jaskółki (Věž vlaštovky) a Pani Jeziora (Paní jezera). V roce 2013, už nezávisle na pentalogii, vyšel Sezon burz (Bouřková sezóna) a v současnosti se jedná o poslední knihu ze světa Zaklínače. Zaklínač však není jediným rozsáhlejším projektem Andrzeje Sapkowského. V roce 2002 vychází kniha Narrenturm a stává se tak prvním dílem husitské trilogie. Děj tohoto příběhu pojednává o slezském rytíři Reinmarovi z Bělavy. Odehrává se v 15. století na Moravě, Slezsku ale také v Polsku nebo v Německu. Roku 2004 vychází další díl Boży bojownicy (Boží bojovníci) a o dva roky později je sága zakončena titulem Lux perpetua. Mírný obrat v tvorbě Andrzeje Sapkowského nastává románem Żmija (Zmije), který vychází roku 2009. Děj této knihy přesouvá Sapkowski víc do současnosti, konkrétně do jedné z mnoha válek v Afghánistánu, a opouští tak čistě fantastické světy. Kromě těchto rozsáhlejších děl napsal Andrzej Sapkowski i množství povídek – mimo těch o Geraltovi z Rivie. Povídky pak vyšly například v souboru Maladie, který obsahuje stejnojmennou povídku, jež se inspiruje příběhem o Tristanovi a Isoldě. V Česku některé z povídek vyšly v knize Magické střípky, kterou tvoří i rozsáhlá esej o králi Artušovi a rytířích kulatého stolu – Král Artuš. Tato studie nezůstala autorovou jedinou prací v oblasti teorie. Už roku 1992 napsal esej s názvem V šedých horách zlato není aneb hrst úvah o literatuře fantasy, kde s nadsázkou fantasy žánr nejen charakterizuje, ale i do jisté míry kritizuje. To, že je Andrzej Sapkowski populární i mimo svou domovinu, dokazuje velké množství překladů a ocenění. Jen v České republice získal několikrát Cenu Akademie sci-fi, fantasy a hororu. Dále také ocenění Ludvík a Ikaros. Třikrát vyhrál cenu Śląski Twórca Roku a v roce 2016 získal World Fantasy Award. Zaklínačem Andrzeje Sapkowského se inspiroval i herní průmysl a v letech 2007 až 2015 vyšly tři hry: Zaklínač, Zaklínač 2: Vrahové králů a Zaklínač 3: Divoký hon. Televizní seriál, režírovaný Markem Brodzkim, vznikl roku 2001. Měl třináct dílů, které byly později sestříhány do filmu. Ani jedna z verzí si u fanoušků nezískala příliš velkou oblibu. Poslední adaptace vyšla roku 2019 v podobě seriálu The Witcher zveřejněném na americké filmové službě Netflix. 4
2 Stručná definice
2.1 Legenda a mýtus Legenda je jedním z epických žánrů a z latiny by se dala přeložit jako „to, co má být čteno“. Ve středověku obvykle vyprávěla o církevních světcích. Konkrétně o životě, skutcích a zázracích daných světců. Tématem legend jsou tedy žijící osobnosti, postavy historie. V některých případech legenda vypráví i o věcech - obvykle svatých artefaktech (Legenda o Svatém grálu). Právě pro svou epičnost se stala oblíbeným žánrem a brzo se jí chopili i anonymní tvůrci. Do legendy se poté dostávají „prvky lidového vyprávění, jež později (zejména v době baroka) měnily původní duchovní látky v jakési lidové pověsti, zbavené již z valné části jak náboženské mystiky, tak i teologické didaxe, a nahradily je prostým, naivním naturalismem.“3 Z českého prostředí jsou nejznámější legendy o Cyrilu a Metodějovi nebo o svatém Václavovi.
Stejně jako u legendy i u mýtu převládá epika. Samotné slovo mýtus pochází z řeckého mýthos, což v překladu znamená vyprávění. Právě v mýtu se nacházel základ pro filozofii, umění a vědu. Přestože v dnešní době mýtus označuje věci smyšlené, kdysi mytickým příběhům o bozích a o stvoření světa lidé skutečně věřili, tudíž tento význam nenesl odjakživa. Mýtus samozřejmě není vymezen jen na biblické příběhy a postavy bohů. V mýtu mohou například figurovat zvířata nebo lidé. Mytický příběh může sloužit jako nahlédnutí do způsobu života tehdejších kultur a mnohdy obsahuje cenné pravdivé informace. Víc než samotnou realitu však zobrazuje intuitivní a citové lidské chápání skutečnosti. Stává se tedy pokusem o symbolický výklad světa.4
2.2 Fantastická literatura Fantastická literatura označuje literární díla, která vytvářejí obraz skutečnosti za pomoci smyšlených prvků.5 V samotném fantastickém příběhu jsou tyto smyšlené (nadpřirozené) prvky obvykle přijímány jako skutečnost. Autoři často vytvářejí nové světy se svými zákonitostmi, smyšlenými jazyky a mapami. Příkladem může být celosvětově známý J. R. R. Tolkien, který velmi detailně promyslel a sestavil elfský
3 VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literární teorie, s. 198. 4 Mýtus, mýty [online]. [cit. 30.05.2020]. Dostupné z: http://www.myty.info/view.php?nazevclanku=mytus-myty&cisloclanku=2007080001#[1] 5 VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literární teorie, s. 109. 5
jazyk nebo George R. R. Martin se svou fantasy sérií Píseň ledu a ohně. Ve svých knihách dal základ smyšlenému jazyku - dothračtině, který byl pak pro účely seriálu víc rozvinut. Sapkowski se však tvorbě smyšlených jazyků a map vyhnul. V rozhovoru v knize Zaklínač: Stříbrný meč říká: „Geraltův svět je světem alegorickým – popisy, topografie i terminologie slouží akci a nastolenému problému.“6 Fantastická literatura má svůj základ v legendách a mytologii, konkrétně v pohádce. David Pringle ve své knize Encyklopedie fantastických světů uvádí, že „fantasy je literatura zrozena z touhy srdce“7 a právě pohádky „zrcadlí všechna hnutí věčné lidské touhy v jejich nejčistší podobě, prostřednictvím světů, v nichž se z každého chlapce může stát princ, z každého děvčete princezna a všichni pak žijí šťastně až do smrti.“8 Podle Pringleho by fantastická literatura měla obsahovat „prvek naplněné touhy“ po „laskavějším světě, lepším já, plnějším zážitku či pocitu skutečné sounáležitosti.“9 Právě tímto se údajně odlišuje od dalších blízkých žánrů jako horor, sci-fi nebo magický realismus, které rovněž obsahují fantastický prvek. Mimo pohádky fantasy vychází rovněž z rytířského eposu. Sapkowski ve své eseji V šedých horách zlato není píše konkrétně o Artušovské legendě, které se budeme blíž věnovat v následující kapitole.
David Pringle ve své Encyklopedii rovněž popisuje několik kategorií fantastické literatury. Jednou z nich je pohádka. „Pohádka psaná a vydávaná pro pobavení čtenářů byla patrně první komerčně úspěšnou odnoží fantasy.“10 Pohádka, stejně jako mýtus, sahá daleko do minulosti. Jeden z rozdílu je ale v tom, že pohádkový příběh byl vždy považován za výmysl a nevyprávěl o událostech, které lidé považovali za pravdivé. Pohádka se předávala, především ze začátku, ústně a její hlavní účel byl pobavit. Stejně tak literatura fantasy vypráví zcela smyšlené příběhy a slouží především pro pobavení čtenáře. Autoři do dnes využívají pohádkové motivy nebo převyprávěné pohádkové příběhy. Přesně tohoto se ujal i Andrzej Sapkowski ve svých povídkách. Nejznámější sběratele pohádek představují bratři Grimové, kteří vydali tradiční lidové pohádky pod názvem Domácí pohádky, známé také jako Pohádky bratří Grimů. Ještě před nimi se ale s pohádkami spojovala jména jako Charles Perrault a jeho Historie a Příběhy zašlých
6 PILCH, Jiří. Literární Zaklínač A. S. In SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač: Stříbrný meč, s. 219. 7 PRINGLE, David. Fantasy: Encyklopedie fantastických světů, s. 8. 8 Tamtéž, s. 8. 9 Tamtéž, s. 8. 10 Tamtéž, s. 20. 6
časů. Podle Sapkowského se víc než pohádkami autoři nechávají inspirovat Artušovským cyklem. Ten někdy bývá také uveden jako další kategorie fantasy literatury. Kategorii nazvanou jako meč & magie (sword & sorcery) poprvé používá americký spisovatel Fritz Leiber. Příběhy v tomto žánru jsou obvykle kratšího rozsahu. Popularitu si získaly především mezi mužskými čtenáři. Spadají zde například příběhy válečníka Barbara Conana od Roberta E. Howarda. Román Conan - Hodina draka se stal velkou inspirací pro další autory meče & magie. Vzor Roberta E. Howarda následoval například britský spisovatel Michael Moorcock s postavou červenookého válečníka vystupujícího v knihách Zloděj duší a Bouřenoš.11 Do této kategorie bývá mnohdy zařazen i Sapkowski se svým Zaklínačem. Sám autor ale tento subžánr kritizuje ve své eseji V šedých horách zlato není. Je toho názoru, že některá díla řazená do kategorie meč & magie fantasy žánru velmi uškodila. Podle slov Andrzeje Sapkowského se jedná o fantastiku „bez romantiky a melancholie“, ve které jde jen o „sekání mečem nebo zaklínadly“.12 V reakci na tento žánr vzniká rovněž takzvaná feministická fantasy. S mečem & magií bývá často spojována hrdinská fantasy označována taky jako epická nebo high (vysoká). Díla pod touto kategorií bývají daleko rozsáhlejší, vznikají trilogie a pentalogie dopodrobna promyšlených světů. Součástí takových knih jsou mapy, rodokmeny a případně slovníky. Obsahují opět nadpřirozené síly a hrdiny, kteří se s nimi střetávají. Jedním z představitelů hrdinské fantasy je J. R. R. Tolkien. Speciálním subžánrem, který se vymyká těm popsaným výše, je humorná fantasy. Známým představitelem je anglický spisovatel Terry Pratchett a jeho cyklus Zeměplocha.
11 PRINGLE, David. Fantasy: Encyklopedie fantastických světů, s. 35. 12 PILCH, Jiří. Doslov [online]. [cit. 28.06.2020]. Dostupné z: http://mdia0128.www3.50megs.com/Sapek/iview02.htm#rozhovor2 7
3 Legendy a mýty
3.1 Keltové a legenda o Artušovi Keltové jsou starým národem, který se vydělil z Indoevropanů a za místo jejich vzniku je považována oblast Švýcarska a Horního Rakouska. Vlčková ve své knize Encyklopedie keltské mytologie zmiňuje, že je však složité odhalit základní mýty Keltů, a to nejen kvůli nedostatku pramenů, ale také díky tomu, že keltské náboženství se promíchávalo s náboženstvím jiných národů. Mytologie Keltů mnohdy ovlivnila mytologii dalších Indoevropanů, například Slovanů. Tohle původní obyvatelstvo už tehdy vyznávalo především přírodní aspekty (slunce, půdu, řeky) spolu s bohyní Matky Země. Z toho důvodu, i přes mnohé změny, u Keltů dlouho přetrvává „téměř dominantní postavení žen (bohyní)“.13 Později však většina rovněž zanikla v neustále se proměňujícím náboženství. Velké množství prvků keltského náboženství a mytologie bylo odvozeno z textů antických autorů. Existuje záznam o náboženských praktikách, jež byly označeny jako kruté a primitivní.14 V čele těchto obřadů stáli druidové (vědoucí), kteří v keltském náboženství měli důležitou roli. Obvykle se starali o bohoslužby, spojovali božský a lidský svět a byli považováni za vzdělance. Proto jejich postavení v keltské společnosti bylo vysoké. Králové je měli za své rádce a druidové věštili a předkládali proroctví k významným událostem.15 Právě druidové se stali předlohou mnoha čarodějů ve fantastických příbězích.
Z keltských legend a mýtů se Andrzej Sapkowski nejvíc zajímal o Artušovskou legendu. Tento několik staletí starý příběh vypráví o králi Camelotu žijícím zhruba v 5. století našeho letopočtu. Artuš byl synem Igrainy a krále Uthera Pendragona. Krátce poté Artuše čaroděj Merlin předal do rukou rytíře Ectora. Merlin (původně Myrddin) je další významná postava této legendy. Jedná se o waleského druida a mudrce, který je podle waleské tradice považován za prvního barda a zakladatele bardských řádů.16 S jeho pomocí Artuš získal meč Excalibur a dosáhl vítězství v několika bitvách. Ještě
13 VLČKOVÁ, Jitka. Encyklopedie keltské mytologie, s. 9. 14 Tamtéž, s. 10. 15 Tamtéž, s. 101. 16 Tamtéž, s. 251. 8
předtím si ale musel vysloužit pozici krále. Té podle legendy dosáhl vytažením meče z kamene. Postav v legendě je mnoho a mezi ty nejzákladnější, kromě Artuše a Merlina, určitě patří rytíři kulatého stolu, kteří se jako výprava vydali za legendárním svatým grálem. Dále čarodějka (Artušova sestra) Morgana a záporná postava Mordred, který v některých verzích vystupuje jako synovec a v jiných jako syn Artuše a Morgany. Významná je také postava jezerní panny (víly), která se objevuje pod různými jmény, a to Morgana, Nimue nebo Viviana. Ovlivňuje osudy několika postav a především daruje Artušovi kouzelný Excalibur.
Král Artuš je považován za napůl mytickou a napůl historickou postavu, a to z důvodu spekulací o pravdivosti této legendy, které existují dodnes. Věnuje se jim i Sapkowski ve své eseji Král Artuš. Poprvé se historická postava krále Artuše objevila v Dějinách Britonu od velšského mnicha Neunia. Tohle latinsky psané dílo vzniklo kolem roku 800 a popisuje Artušovy války proti Anglosasům. Legenda se postupně stávala známější, začala být předávána ústně a získala prvky pohádky. Brzo překonala území Anglie a stala se velmi populární ve Francii. Získávala jak podobu prózy, tak také poezie. Autoři přicházeli s novými nápady a detaily. Motiv kulatého stolu se například poprvé objevil v díle Román o Brutovi od Roberta Wacea z roku 1155. S motivem meče zaraženým do kamene zase přišel Robert de Boron, který napsal Jozef z Aramathie a Merlin a Percival.17 Popularita Artušovské legendě vydržela až do dneška a spisovatelé anglosaské oblasti se nechávají příběhem dále a často inspirovat. Sapkowski ve své eseji píše: „Artušovský mýtus je mezi Anglosasy věčně živý, je svým archetypem pevně vrostlý do jejich kultury. A proto archetypem, pravzorem VŠECH fantasy děl, je legenda o králi Artušovi a rytířích Kulatého stolu.“18
3.2 Severogermánská mytologie Územím Germánů byla „střední část Severoněmecké nížiny, Jutský poloostrov, dánské ostrovy a jižní nížinné oblasti Skandinávie.“19 Jejich mýty jsou natolik
17 PRINGLE, David. Fantasy: Encyklopedie fantastických světů, s. 24. 18 SAPKOWSKI, Andrzej. V šedých horách zlato není [online]. [cit. 28.06.2020]. Dostupné z: http://www.sapkowski.cz/v_sedych_horach_zlato_neni.asp 19 VLČKOVÁ, Jitka. Encyklopedie keltské mytologie, s. 14. 9
propracované, že byly velmi důležité pro rekonstrukci indoevropského prajazyka. Caesar Germány přirovnával ke Keltům a z jeho záznamů vyplývá, že součástí germánského náboženství nebyli druidové. Mezi jejich hlavní bohy, celosvětově proslavené díky literatuře a filmům, patří Ódin, Thór, Loki, bohyně Freya nebo Sif. Dále se v jejich mytologii objevují mytická zvířata (vlk Fenrir) a polobožské bytosti jako například Valkýry. Tento celý božský svět ale nakonec směřuje k nevyhnutelné události nazvané jako Raknarök – konec světa, soumrak bohů. Už samotné označení „sága“, které Zaklínač nese, je severogermánského původu. Vlčková tento pojem charakterizuje jako literární útvar, který obsahoval vyprávění o významných rodech norských králů a jarlů.20 Ságy většinou nedosahovaly velkých kvalit a „základem mnohých byla ústní tradice.“21 Zaklínač měl původně vyjít v menším rozsahu pod celkovým názvem Krev elfů a sám autor přiznává, že označení „sága“ vychází z jeho obdivu k severské mytologii.22
3.3 Slovanská mytologie Slované jsou z indoevropských národů nejmladší skupinou a „spolehlivé zprávy o Slovanech se objevují v šestém století našeho letopočtu.“23 Získat přesné informace o slovanských mýtech je obtížné - žádné se nedochovaly a víme o nich jen prostřednictvím svědectví. K jednomu z hlavních božstev Slovanů patřil bůh hromu a vládce bohů – Perun. Dalšími nejznámějšími slovanskými bohy jsou Svarog, Prove, Živa nebo Radegast. Náboženství Slovanů je rovněž výrazně spjato s přírodou. Ve starém náboženství se objevuje „kult přírodních duchů, nesčetných bytostí nižšího řádu, oživujících přírodní zákony a síly, jež obklopují člověka.“24 Tito přírodní duchové spadali pod elementy země, vody, vzduchu a ohně. Dále existovala kategorie vegetačních démonů souvisejících s polem a lesy jako žitná bába, serp, polevik, lesní panny, lešij a další. Zdeněk Váňa také popisuje skupinu bytostí, které souvisejí s lidským osudem, domovem a hospodářstvím. Zde patří například sudičky, šotkové a skřítci. Rovněž svět zemřelých byl s přírodou výrazně propojen. „V instinktivním povědomí se duše mrtvých stávaly součástí vnější přírody a ovlivňovaly, příznivě či naopak, život lidí na
20 VLČKOVÁ, Jitka. Encyklopedie mytologie germánských a severských národů, s. 185. 21 Tamtéž, s. 185. 22 ROSZCZYNIALSKA, Magdalena. Sztuka fantasy Andrzeja Sapkowskiego, s. 147. 23 PROFANTOVÁ, Naďa, PROFANT, Martin. Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, s. 7. 24 VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů, s. 104. 10
zemi.“25 Je patrné, že z přírodní víry se hodně dochovalo. Důvodem je to, že i přes nástup křesťanství a opuštění od starých bohů si lidé stále udržovali sepjetí s přírodou.
25 VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů, s. 107. 11
4 Legendy a mýty v sáze o Zaklínači Jak již bylo řečeno, Zaklínač se dostal poprvé do povědomí čtenářů roku 1986 prostřednictvím časopisu Fantastyka. Povídka získala velký ohlas, a byla proto následována dalšími příběhy, až přerostla v pentalogii. Sapkowski, jako většina autorů fantasy žánru, obdivuje práci J. R. R. Tolkiena. Výrazně ho však ovlivnila také tvorba českého prozaika a dramatika Jana Drdy. Sapkowski nejvíc čerpá ze slovanské a keltské mytologie a hlavně v prvotních povídkách bere inspiraci z klasických pohádek. Zaklínačův svět je tak místem plným legend, mýtů a historických odkazů. Při vytváření tohoto světa se Sapkowski nedržel jedné lokace a v příběhu spojuje hned několik kultur. To se projevuje v názvech a jménech, které jsou běžně původu slovanského, keltského, germánského nebo nordického.26 I přes inspiraci v Artušovské legendě Sapkowski nesdílí stereotypy anglosaských autorů. „Nepředvádí metafyzický zápas Dobra se Zlem, ale spíš rozumu s tupostí.“27 Samotný příběh podle Sapkowského není zasazen v minulosti, ale naopak se odehrává v postapokalyptické budoucnosti, kdy si lidé uchovali pár vzpomínek na minulé časy a znova osidlují svět. V tomto jim pomáhají zaklínači hubící všechny tvory, kteří lidem škodí. Málokdy jim je však odměnou vděk a mnohem víc se setkávají s nenávistí a neochotou za vykonané služby zaplatit. Lidé se zaklínačů bojí, jsou zneklidněni jejich vzhledem a schopnostmi. Každý zaklínač musí projít proměnou, která ho zcela uvrhne na okraj společnosti. Takto je zaklínač popsán v úryvku Monstrum čili Vědmáka vypodobnění na začátku jedné z kapitol: „Potloukají se krajem, dotěrní a neodbytní, sami se svévolně označujíce za protivníky zla, lovce vervolfů a přemožitele vampýrů, na lehkověrných vydírají odměnu. (…) Namísto k bohům se modliti, do svatyně hojné oběti přinášeti, je takovýto prosťáček ochoten dáti poslední svůj groš podlému vědmákovi v nepodložené víře, že zaklínač – bezbožný proměněnec – jeho neštěstí odvrátí a jeho úpadku zabrání.“28 Takovéto úryvky z obvykle smyšlených knih doprovázejí celou ságu. Několikrát se objevuje kus textu z memoárů Marigolda Půl století poesie nebo z knihy Physiologus popisující mytické tvory, například jednorožce.
26 PILCH, Jiří. Literární Zaklínač A. S. In SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač: Stříbrný meč, s. 219. 27 KUPCOVÁ, Helena. Literární Evropou II. 20. století, s. 353. 28 SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač III. Krev elfů, s. 168. 12
Hlavním protagonistou celého příběhu je bělovlasý Geralt z Rivie, černovlasá Yennefer z Vengenbergu a popelavá princezna Cirilla. Společně tvoří jakýsi model rodiny. Sapkowski v rozhovoru se Stanisławem Bereśem říká, že kontrast černé a bílé Yennefer a Geralta má čtenářům pomoct vidět jejich lásku plnou konfliktů. Ciri je šedá, protože její charakter ještě není definován a stává se „bílou“ až ke konci. Tahle proměna zároveň symbolizuje nový začátek. Autor proměnu přirovnává k postavě Gandalfa Šedého od Tolkiena, který rovněž musel projít bojem, aby se stal Gandalfem Bílým.29 V této kapitole se pokusím o rozbor jednotlivých knih – krátce nastíním děj, ale především se zaměřím na legendy a mýty které se v díle hojně vyskytují.
4.1 Poslední přání Kniha Poslední přání (Ostatnie życzenie) se ještě neřadí k sáze, ale již čtenáře seznamuje s několika stálými postavami příběhu. Obsahuje sedm povídek a některé z nich (Otázka ceny, Poslední přání) navazují na hlavní dějovou linii ságy. Sapkowski se hlavně tady nechává inspirovat klasickými pohádkami a nestvůrami ze slovanských mýtů. Už v úvodním příběhu, Cesta, z níž není návratu, se objevují mytické bytosti. Konkrétně netvor v podobě obrovského štíra – kostěj, který byl stvořen čarodějem Fregenalem. S kostějem se zde utká matka Geralta léčitelka Visenna. Příběh je pravděpodobně zasazen do minulosti ještě před Geraltovým narozením. Postava Kostěje se vyskytuje v ruských pohádkách jako Kostěj Nesmrtelný a nejčastěji má podobu hubeného starého muže, který unáší mladé dívky. Někdy na sebe bere i podobu jiných stvoření, nejčastěji hada. Nesmrtelný je nazýván díky tomu, že se jeho duše nachází mimo tělo, a tedy je téměř nemožné Kostěje zabít. „Jeho smrt vězí ve špičce jehly, jehla ve vejci, vejce v kachně, kachna v truhličce a ta železná truhlice je sedmi řetězy přikována k vrcholku dubu.“30 Další mytické stvoření je součástí děje hned v druhém příběhu. Jedná se o oceněnou povídku Andrzeje Sapkowského Zaklínač. Zde se už setkáváme s postavou Geralta, jenž zareagoval na výzvu krále Foltesta o odměně za odčarování princezny Addy. Ta se každou noc mění v nestvůru – strigu. Ve slovanské mytologii byli za strigy obvykle označeni vampýři. Online slovník Polska bajka ludowa však vysvětluje i pojem – striga princezna. Striga má podobu ženského krvežíznivého démona, ale v pohádkách často jde o zakletou princeznu, které se po zlomení kletby vrací normální lidský
29 BEREŚ, Stanisław, SAPKOWSKI, Andrzej. Historia i fantastika, s. 66. 30 KARNAUCHOVA, Irina. Krása nesmírná, s. 90. 13
vzhled.31 I v povídce Zaklínač je kletba nakonec prolomena, ale příběh nekončí idylicky a původně čtrnáctiletá princezna zůstává mentálně na úrovni malého dítěte. „Princezna, inu, jako princezna. Hubená. A nějak přihlouplá. Pořád brečí. A čurá do postele. Ale Folster říká, že se to změní.“32 Tohle realističtější a temnější převyprávění pohádek je pro Sapkowského povídky typické. Příčina prokletí princezen obvykle není známa. V jedné z mnoha verzí pohádky Strzyga od polského spisovatele jménem Roman Zmorski prokleté dítě vzešlo z incestního vztahu a následně za své rodiče odnáší trest. V této povídce princezna rovněž pochází z incestu, a to krále Foltesta a jeho sestry Addy. Upír v podobě ženy sehrává roli i v povídce Zrnko pravdy, která vypráví o tragickém milostném příběhu upírky (bruxy) a netvora Nivellena. Tentokrát má upíří stvoření podobu drobné dívky měnící se na velkého netopýra. V povídce je zřejmá inspirace francouzskou pohádkou Kráska a zvíře. Geralt na začátku povídky podezřívá netvora Nivellena z vražd. Později ale zjistí, že je Nivellen pouze zakletým člověkem vyslechne si jeho příběh. Kletba byla na Nivillena uvrhnuta kněžkou. Podle kněžky jen láska a krev mu může vrátit původní podobu. Lásku netvor našel až u nestvůry bruxy. Geralt bruxu zabíjí a na Nivellena dopadne její krev. Je mu tak vrácená původní lidská podoba. Stvoření slovanské mytologie kikimora se krátce vyskytuje na začátku povídky Menší zlo. Geralt zabitou kikimoru přiváží do města Blaviken a doufá, že mu vynese nějakou odměnu. Kikimora v příběhu je popsána jako stvoření žijící v mokřinách. „Caldemeyn přešlápl, oči upřené na seschlou černou kůží potaženou pavoukovitou postavu, na její skelné oči se svislými zřítelnicemi a jehlovitá zubiska ve zkrvavené tlamě.“33 Zdeněk Váňa v knize Svět slovanských bohů a démonů tohle stvoření řadí ke zlým domácím duchům. Kikimora „škodí zvláště mužům a domácímu zvířectvu, straší v noci malé děti a ženám zamotává přízi.“34 Je také známa jako můra, mora, mara nebo morava. Škodí lidem ve spánku, saje krev, dusí, způsobuje zlé sny a bere na sebe podobu hada, myši, kočky, motýla nebo stínu.35
31 Polska bajka ludowa słownik [online]. [cit. 10.06.2020]. Dostupné z: https://bajka.umk.pl/slownik/lista- hasel/haslo/?id=91 32 SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač I. Poslední přání, s. 79. 33 Tamtéž, s. 124. 34 VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů, s. 131. 35 Tamtéž, s. 139. 14
Když Geralt za kikimoru nic nedostane, je mu doporučeno zanést mrtvolu k místnímu čaroději. V něm poznává starého známého Stregobora, který Geralta krátce na to žádá o ochranu před mladou ženou – Renfri, která se ho pokouší zabít. Stregobor vysvětluje, jak z ní Prokletí Černého slunce udělalo monstrum. Geralt Stregoborovi ale nedůvěřuje. „V jeho důsledku bylo povražděno nebo uvězněno ve věžích několik desítek dívek ze vznešených rodů, dokonce i královských. Údajně měly být posedlé démony, prokleté, zneuctěné Černým sluncem, jak jste ve svém nadutém žargonu označili prachobyčejné zatmění.“36 Zatmění má i mezi Slovany převážně negativní význam. Vysvětlovalo se tak, že nebeské těleso bylo snědeno vlkodlaky nebo čarodějnicemi. I tady se Sapkowski inspiroval pohádkami. Podle Stregoborova vyprávění byly uvězněné dívky z věží zachraňovány „princátky“ a samotný příběh Renfri se podobá pohádce o Sněhurce. I ona byla macechou poslána do lesa s vrahem, který měl jako důkaz přinést její srdce a játra. Potom co ho Renfri zabila a utekla, začala žít se sedmi gnómy, „které přesvědčila, že je pohodlnější olupovat kupce na cestách než si zaprášit plíce v dole.“37 Povídka končí tragicky. Geralt nakonec zabíjí jak Renfri, tak její skupinu a vyslouží si přezdívku Řezník z Blavikenu. Povídka Otázka ceny vypráví o události, která souvisí s pozdějším dějem ságy. Setkáváme se zde s královnou Calanthé a budoucími rodiči Ciri – princeznou Pavettou a Dunym. Duny se na hostině královny Calanthé poprvé objeví jako neznámý maskovaný host. Představí se jménem Ježek z Erlenwaldu a nárokuje si ruku princezny Pavetty. Ta mu podle Zákona Překvapení náleží poté, co před několika lety zachránil Calanthé manžela – krále Roegnera. Za záchranu Duny krále požádal, ať mu dá to „o čem neví, že to zanechal doma a také to neočekává.“38 Král souhlasil a po příjezdu domů nalezl Calanthé těsně po porodu. Princezna Pavetta je tedy dítě předurčené věštbou a Dunymu je souzena. Zákon Překvapení se objevuje ve slovanské mytologii jako způsob platby nadpřirozeným bytostem za jejich služby. Zákon je hojně využíván v pohádkách. Platbu tímto způsobem požaduje například pohádková postava Rampelník. V povídce je zmíněn jako gnóm Rumplestelt který pomohl královně Zivellině na trůn. Ta své slovo však nedodržela „a když si Rumplestelt přišel pro odměnu, vyhnala ho svými kouzly.
36 SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač I. Poslední přání, s. 132. 37 Tamtéž, s. 137. 38 Tamtéž, s. 191. 15
Zanedlouho potom ona i její dítě zemřeli na jakousi otravu.“39 Stejný zákon využívají i zaklínači pro rozšíření svých řad. Poté, co Geralt zachrání Dunymu život, nabídne mu Duny odměnu. Geralt uplatní Zákon Překvapení: „Dáš mi to, co již máš, ale o čem ještě nevíš. Vrátím se do Cintry za šest let, abych se přesvědčil, zda mi byla věštba nakloněna.“40 Ciri je tak narozena pod věštbou a stává se Geraltovým osudem. V povídce je i krátký odkaz na pohádku o Popelce. Geralt vypráví královně o tom, že byl najat knížetem Hrobaříkem k nalezení „jisté krasotinky“, po které mu zbyl jen střevíček. Když se Geralt spolu s bardem Marigoldem41 v povídce Konec světa snaží najít práci, naskytne se jim příležitost pomoct vesničanům s čertem v poli. Čert neboli ďábel je jednou z nejčastějších postav slovanských pohádek. Mívá různou charakteristiku. Lidem obvykle škodí – láká je z domovů na cestu, z které se nedovedou vrátit, a přesvědčuje je k hříchu. Někdy v pohádkách působí i jako komická postava. Bere na sebe podobu hospodářských zvířat nebo kočky a často je zobrazen jako hybrid s vlastnostmi od různých tvorů.42 Přestože vesničané nazývají bytost v poli čertem, Geralt brzo odhalí, že jde ve skutečnosti o inteligentní a vzácné stvoření – sylvána jménem Torque. Sylván pomáhá na „konec světa“ vyhnaným elfům přežít a krade pro ně úrodu. V této povídce se už výrazněji objevuje téma rasismu, které prostupuje celou ságou. Příběhem o džinovi z pohádek Tisíce a jedné noci je inspirována povídka Poslední přání. Zároveň se zde Geralt poprvé setkává s čarodějkou Yennefer, jejíž jméno je narážkou na manželku krále Artuše – Gueneveru. Předlohou jí však byla především jedna z jezerních pan – Vivien. V povídce Geralt nachází džina. Nevědomě využije dvě svá přání, a právě tím třetím sloučí svůj osud s Yennefer. Autor nezmiňuje, o jaké přání ve skutečnosti šlo. Geralt Yennefer okamžitě propadl. Sapkowski ve své eseji Král Artuš poukazuje na tuhle okamžitou lásku, která je přítomna i v mnohých legendách, například u rytíře Lancelota a manželky Artuše – Guenevery. Stejně tak se zamilovává čaroděj Merlin do jezerní panny Nimue. „A Merlin poznává, má jistotu, že
39 SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač I. Poslední přání, s. 194. 40 Tamtéž, s. 213. 41 V polském originále Jaskier (pryskyřník). Překladatel Stanislav Komárek se rozhodl pro jméno Marigold (blatouch) a i v jiných jazycích je bardovi většinou dáno jméno květiny připomínající pryskyřník. Například v angličtině je bard Dandelion (pampeliška) a ve slovenštině Blyskáč (orsej). 42 Polska bajka ludowa słownik [online]. [cit. 10.06.2020]. Dostupné z: https://bajka.umk.pl/slownik/lista- hasel/haslo/?id=48 16
se o všem rozhodlo. Ví, že pro tu dívku obětuje všechno: svou moc, slávu, závazky vůči Artušovi a Británii.“43 Zaklínač Geralt měl možnost před běsněním džina uniknout. Místo toho vyslovil přání, zachránil tak Yennefer a sám tímto věčným propojením jejich životů přinesl jistou oběť. Stejně jako Geralt, i Galahad zaklínačce Ciri snadno propadne.
4.2 Meč osudu Druhá kniha Meč osudu (Miecz przeznaczenia) obsahuje rovněž sedm povídek a jedná se zároveň o poslední povídkovou knihu. Autorův posun je v pozdějších povídkách znát. Sapkowskému byla mnohdy vyčítána jednoduchost jeho příběhů, které následovaly neměnné schéma: Geralt přichází, diskutuje, zabíjí monstrum a následně odchází nebo je vyhnán.44 Dozvídáme se tady víc o Sapkowského světě a o zaklínači samém. Geralt mnohem více tvorů ušetří, než zabije a projevuje se tak jeho zásadovost. Sapkowski si stále bere inspiraci z pohádek, ale hybatelem příběhu už nejsou krvelačná monstra. Místo toho se seznamujeme s inteligentními mytickými bytostmi, jako je drak nebo mořská panna. Ve fantastické literatuře se běžně vyskytuje stvoření severogermánských mýtů – drak. Ani Zaklínač není výjimkou a drak vystupuje hned v první povídce Hranice možností. Všemu předchází Geraltovo setkání s rytířem jménem Borch Tři kavky a amazonkami ze Zerrikánie, které ho doprovázely. Kořeny mytických Amazonek se nacházejí v antice, ale postupně se dostaly do povědomí Slovanů.45 Amazonky v příbězích jsou společenstvím žen žijících v matriarchátu. Jejich domovem je ostrov, kde se odmalička učí bojovému umění. Mužům byl vstup na ostrov obvykle zapovězený. Ostrov Amazonek představuje pohádkové místo, jehož umístění se v různých příbězích liší.46 V případě Zaklínače se jedná o dalekou zemi zvanou Zerrikánie. Borch byl patrně inspirován polským šlechticem Józefem Borchem, jehož erb rovněž zobrazoval trojici kavek. Po návštěvě hostince se další den společně vydávají na cestu do města Holopole, kde přistál drak. Cesta je ale uzavřena a o drakovi, který by mohl střežit poklad, se dozvídají i jiní. Geralt se tak znova setkává s bardem
43 SAPKOWSKI, Andrzej. Král Artuš. In idem. Magické střípky, s. 56. 44 PILCH, Jiří. Doslov [online]. [cit. 15.06.2020]. Dostupné z: http://mdia0128.www3.50megs.com/Sapek/iview02.htm#rozhovor2 45 PROFANTOVÁ, Naďa, PROFANT, Martin. Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, s. 40. 46 PETOIA, Erberto. Mýty a legendy středověku, s. 221. 17
Marigoldem a čarodějkou Yennefer. Stejným směrem se vydává i výprava trpaslíků a dalších neohrožených drakobijců. Draci v mýtech běžně střeží poklady a jsou zabíjeni odvážnými hrdiny. Vyskytují se ve velmi starých hrdinských příbězích. S drakem se utkal válečník Beowulf ze stejnojmenného hrdinského eposu nebo postava ze severogermánských písní Sigurd Drakobijce. Zlatým drakem se v povídce nakonec ukáže být sám Borch Tři kavky, který místo pokladu skrýval dračí mládě. Drak tady není zobrazen jako příšera, kterou je nutno zabít. Spíš představuje inteligentní a ohroženou bytost měnící se dokonce v člověka. Povídka Střípek ledu nám dává víc nahlédnout do vztahu Yennefer a Geralta, kteří spolu půl roku žijí ve městě Aedd Gynvael (Střípek ledu). Povídka odkazuje k pohádce od Hanse Christiana Andersona Sněhová královna. Tentokrát autor pohádku používá pro přiblížení vztahu Yennefer a Geralta. Sněhovou královnu představuje čarodějka Yennefer. Má obavu, že až se pomyslný střípek ledu v Geraltově oku rozpustí, uvidí jí takovou jaká doopravdy je. Půlčík Dainty Biberveldt vystupuje v povídce Věčný oheň. Dainty je baculatý, malého vzrůstu, má chlupaté chodidla a kudrnaté vlasy. Je velmi podobný hobitům od Tolkiena. Když Geralt přijede do města Novigrad, poznává se s půlčíkem Daintym a dozvídá se o jeho nepříjemnostech. Zjišťují, že za vším stojí doppler. Stvoření vypůjčující si podobu lidí nebo zvířat. V povídce na sebe vezme podobu půlčíka Daintyho a znepříjemňuje mu tak jeho obchodování. Dopplerovi je však nakonec povoleno vzít na sebe podobu půlčíkova bratrance a začít ve městě nový život. Čtvrtá povídka Trochu se obětovat začíná na moři, kde Geralt komunikuje s mořskou vílou a tlumočí jí slova zamilovaného knížete. Když kníže odmítá obětovat se pro lásku a proměnit své nohy na rybí ocas, víla se urazí a celý rozhovor dopadá nezdarem. Marigold chce převést jejich příběh do balady, která opět odpovídá pohádce bratří Grimů – Malá mořská víla: „V mé baladě se víla pro knížete obětuje, vymění rybí ocas za hezké nožky, jenže za to zaplatí ztrátou hlasu. Kníže ji ale podvede, opustí a ona pak zemře žalem, změní se v mořskou pěnu…“47 Příběhy o vodních vílách existovaly ve slovanském náboženství, pro které je úcta k nymfám a řekám charakteristická.48 Předobraz mořských víl se však objevoval rovněž v keltské a germánské mytologii. Příběhu Malá mořská víla se blíží legenda o sicilské mořské víle. V roce 1162 příběh
47 SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač II. Meč osudu, s. 184. 48 VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů, s. 110. 18
popsal Geoffroy d'Auxerre, jako jednu ze tří legend o spojení smrtelníka s nadpřirozenou bytostí.49 Sicilský mladík si dovedl z moře němou ženu, kterou si později vzal a měl s ní dítě. Protože měl pochybnosti o jejím lidství, donutil jí pod výhružkou zabití syna promluvit. Ve chvíli kdy promluvila, musela opustit manžela se synem a vrátit se zpět do moře. I tady je příběh o mořské víle nějakým způsobem spojen s jejím hlasem. V povídce Trochu se obětovat víla promlouvá cizím zpěvavým jazykem, hlas ale po získání lidského vzhledu neztrácí. Povídka se nevěnuje jen lásce knížete a mořské panny, ale taky vztahu Geralta s bardkou Essi Daven přezdívanou Očko. Ze strany Geralta však láska zůstává neopětována. Setkáváme se zde taky s keltským bájným městem Ys. K městu Geralta s Marigoldem zavedou narůstající případy usmrcených lovců perel na moři. „Ano, je to schodiště vedoucí do podmořského města. Do legendárního města Ys pohlceného mořem. Slyšels někdy legendu o městě v hlubinách, o Ys pod vodami?“50 Město u moře založila čarodějka Dahud, která si svým bujarým životem na sebe poštvala jak lidi, tak bohy. Bohové pak město zaplavili, avšak podle bretoňské legendy Dahud v podmořském městě stále přebývá. „Jednou se město Ys znovu vynoří a bude nejkrásnějším a nejbohatším místem na světě.“51 V povídce Geralt město nenavštíví, ale setká se s nebezpečným podmořským obyvatelstvem, před kterým knížete varuje. Kníže chce začít s rybími lidmi válku, však v tuto chvíli přijde proměněná mořská víla a jeho rozhodnutí zastaví. Poslední odstavec povídky zmiňuje Magdalena Roszczynialska jako důkaz Marigoldovy stylizace do pěvce Orfea z řeckých mýtů: „K ránu, ještě za tmy, se k tábořišti přikradl zuřivý a hladový vlkodlak; viděl ale, že je to Marigold, tak chvíli poslouchal a pak šel svou cestou.“52 Povídka Meč osudu je lokalizována do lesa Brokilon, kde přebývají bytosti známé jako dryády. Podobají se vílám a nymfám. Ty se v různých formách vyskytují u všech třech národů – Germánů, Slovanů a Keltů. Dryády jsou jakožto lesní bytosti úzce spjaty s přírodou. Uctívání stromů (dubu a tisu) bylo typické především pro Kelty. Brokilon se rovněž skládá z dubů, tisů a i vládkyně lesa Eithne sídlí ve vykotlaném dubu: „Strom Eithné byl samozřejmě dub, vlastně tři srostlé duby, na nichž nebyly
49 PETOIA, Erberto. Mýty a legendy středověku, s. 144. 50 SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač II. Meč osudu, s. 217. 51 VLČKOVÁ, Jitka. Encyklopedie keltské mytologie, s. 346. 52 SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač II. Meč osudu, s. 241. 19
viditelné ani nejmenší známky usychání, třebaže Geralt odhadl jejich stáří na nejméně tři sta let.“53 Les v mýtech a legendách často představuje tajemné a magické místo. Mnohdy je takové místo posvátné, a tím zapovězené. I Brokilon je střežen před lidmi, ukrývá pradávné znalosti a tajemství dryád. Postava Eithne se rovněž vyskytuje v keltském náboženství jako mateřská bohyně. Brokilon odkazuje ke skutečnému místu. Podle Artušovské legendy se v Brocelianském lese v Bretani nachází hrob čaroděje Merlina. Geralt před Brokilonem, který je chráněn dryádami, nachází šípem raněného člověka prosícího o záchranu princezny. Dryády Geralta nechávají vstoupit do lesa až ve chvíli, kdy se představí v elfské řeči jako Gwynbleidd. Tato přezdívka ve skutečnosti pochází z velštiny. „Gwyn“ znamená bílý a „bleidd“ vlk. V Brokilonském lese Geralt poprvé potkává malou princeznou Ciri, pozdější hlavní postavu ságy. Rovněž se tu dozvídáme o osudu Pavetty a Dunyho z povídky Otázka ceny. Oba před lety zahynuli na moři. Poté, co se Geraltovi podaří dostat Ciri z Brokilonu, zavede jí zpět k její babičce královně Calanthé. I přestože je Ciri jeho osudem, odmítá z dívky udělat zaklínačku a znova odchází. „Osud není, pomyslel si. Neexistuje. Jediné, co je všem souzeno, je smrt. Smrt je druhým ostřím dvousečného meče. Jedním jsem já. A druhým je smrt, která jde za mnou krok za krokem. Nemohu, nesmím tě vystavovat nebezpečí, Ciri.“54 V povídce Něco více je Geralt zraněn a blouzní. Ve svých vzpomínkách se vrací k Yennefer a k Ciri. Po probuzení se setká se svou matkou Visennou, která léčí jeho zranění a dozvídáme se tak víc o Geraltově minulosti a o jeho proměně v zaklínače. Povídka končí Geraltovým opětovným setkáním s Ciri. Epilogem knihy je povídka Něco končí, něco začíná, která popisuje svatbu Yennefer a Geralta. Téměř dospělá Ciri zde vystupuje jako jejich dcera a na svatební hostině je mnoho postav z předešlých povídek i teprve nadcházejících knih. Povídka zdánlivě nezapadá do děje. To že Yennefer a Geralt měli svatbu je však zmíněno v poslední knize Věž vlaštovky. Zároveň povídka předpovídá události ságy (vztah Ciri a Galahada).
4.3 Krev elfů První díl pentalogie Krev elfů (Krew elfów) navazuje na povídku Něco více, kdy Ciri utekla z napadené Cintry a Geralt jí znova nalezne. Společně cestují na zaklínačský
53 SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač II. Meč osudu, s. 280. 54 Tamtéž, s. 306. 20
hrad Kaer Morhen. Tam Ciri podstoupí svůj zaklínačský výcvik a setká se s dalšími zaklínači – Eskelem, Lambertem, Vesemirem, Coenem a s čarodějkou Triss Ranuncul55. Vesemir je ze zaklínačů nejstarší. „Kdo ví, jestli ne ještě starší než Kaer Morhen.“56 Představuje pro zaklínače otcovskou figuru – slouží jako jejich vychovatel a učitel. Zaklínači se na hrad dostávají jako malé někdy ještě nepojmenované děti. Právě Vesemir Geralta pojmenoval a pomohl mu s výběrem celého jména – Geralt z Rivie. Ciri znepříjemňují spánek sny o útěku z napadené Cintry. Ve snu je pronásledována Nilfgaardským rytířem s ptačími křídly na helmě. Ciri uniká, královna Calanthé umírá a Cintra je zničena. Příběh se začíná víc zabývat tématem války a politickou situací. Po princezně Cirille, přezdívané jako Lvíče z Cintry, pátrá mág Rience a panovníci různých území si z politických důvodů přejí její smrt. Zároveň se čím dál víc projevuje její magická síla zděděná po elfských předcích. Triss, která začne pomáhat se vzděláváním Ciri, rozhodne, že Ciri musí s neznámou magií pomoct někdo zkušenější. Když nastane jaro, Geralt, Ciri a Triss z hradu odjíždějí. Cestu jim zkomplikuje až čarodějčino onemocnění. Pomoc najdou u výpravy trpaslíků vedených Yarpenem Zigrinem z povídky Hranice možností. Další kapitola zobrazuje události po uzdravení Triss, opuštění trpasličí výpravy a po boji s elfy Scoia'tael. Ciri je poslána do klášterní školy a následně svěřena do rukou čarodějky Yennefer na učení. Hrdinka ságy postupně získává na síle a objevuje své schopnosti. Zároveň mezi nimi vzniká rodinné pouto a Yennefer, stejně jako Geralt, Ciri brzo začne považovat za dceru.
Už v názvu se objevuje rasa tohoto světa, která je typická pro mnohá fantasy díla – elfové. Kniha Krev elfů začíná oblíbenou ukolébavkou elfských dětí Kvítek. Tímto nám autor podává víc informací o elfech, dává nahlédnout do kultury rasy jeho díla. Jelikož je Kvítek napsán v elfštině, poskytuje nám i nahlédnutí do smyšleného jazyka. Elfštinu si Sapkowski z větší části vypůjčil od Tolkiena. Použil například jeho onomastiku, kdy ženské jména nejčastěji zakončuje koncovkou „iel“57 – například elfka Toruviel z povídky Konec světa. Sapkowski chtěl dosáhnout jisté srozumitelnosti elfského jazyka aniž by bylo potřeba překládat v poznámkách pod čarou. Za podstatné
55 V polském originále Triss Merigold. Jméno bylo změněno zřejmě kvůli podobnosti se jménem barda Marigolda. Jako Triss Ranuncul čarodějku pojmenoval překladatel Jiří Pilch. Jde o latinský název pro pryskyřník. 56 SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač III. Krev elfů, s. 60. 57 BEREŚ, Stanisław, SAPKOWSKI, Andrzej. Historia i fantastika, s. 221. 21
považuje slovesa „být“ a „mít“. Zbytek utváří z latiny, italštiny, francouzštiny a angličtiny s příměsí keltských jazyků.58 Elfové mají svůj původ v severogermánských a keltských mýtech. Jejich pojmenování vzniklo z norského alfar.59 Dále také álfr, aelf nebo alb. Vycházejí z dalších mytologických stvořeních, a to skřítků a víl. David Pringle elfy označuje za „víly pro dospělé“. Lidem jsou elfové mnohdy naklonění, ale mnohem častěji jim škodí. V případě Sapkowského díla elfové a lidé bojují v rasové válce. Spolu s dalšími nelidskými rasami jsou elfové utlačování, a proto vznikla skupina zvaná Scoia'tael (Veverky). Elfové neboli skřítci jsou popsáni jako bytosti, které mají rády hudbu a tancují za měsíčního svitu. Mnohdy také unášejí lidi do své říše.60 To samé vykonávaly dryády, které se do jisté míry elfům podobají. Aby dryády rozšířily své řady, často si nechávaly malé děti, které zabloudily do Brokilonu. Elfové mají velké množství předobrazů a jejich proměnlivou podobu konečně definoval autor J. R. R. Tolkien.61 Světem anglického autora pak byli mnozí spisovatelé inspirováni a vypůjčovali si některé aspekty jeho díla. V knihách Andrzeje Sapkowského se elfové podobají lidem, ale disponují větší krásou, přirozenou obratností a ladností. Oči elfských žen bývají často přirovnávány k očím laně. Oplývají dlouhověkostí a mnohdy nadpřirozenými schopnostmi. Lesy pro ně bývají domovem. Příroda jim je velmi blízká a uctívají tak přírodní božstva. Například v povídce Konec světa, která pro nás znamenala bližší seznámení s elfy, se objevuje bohyně polí a luk Živa. Právě ta elfy okamžitě přesvědčila, aby Geralta a Marigolda ušetřili. Ve slovanském náboženství se Živa (Siva) vyskytuje v polabsko- pobaltském okruhu. Představuje bohyni plodnosti a růstu. Ivan Hudec Živu popisuje jako bohyni léta, která spolu s bohyněmi jménem Morena (zima) a Vesna (jaro) střeží roční doby. V povídce Konec světa Geralt čte úryvek, který nám říká, že spatřit je jí možné „v době letní, ode dní májových a červnových až po září, než nejčastěji stává se to ve Svátek Srpu, jemuž staří říkali Lammas. Zjevuje se jakožto panna zlatovlasá, v květech celičká, a vše, co živé jest, spěchá za ní a lne k ní, lhostejno, zda býlí či zvěř. Pročež jméno její jest Živa.“62
58 BEREŚ, Stanisław, SAPKOWSKI, Andrzej. Historia i fantastika, s. 221. 59 PRINGLE, David. Fantasy: Encyklopedie fantastických světů, s. 208. 60 WOLFOVÁ, Marie, SPÁČILOVÁ, Libuše. Germánská mytologie, s. 75. 61 Tamtéž, s. 208. 62 SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač I. Poslední přání, s. 262. 22
Krev elfů slouží především jako úvod do nastávajícího příběhu. U elfů nám autor přibližuje jejich postavení ve společnosti a historii. Další rasa, která se zde vyskytla (a ještě vyskytne) po delší dobu, jsou trpaslíci. Tihle mužíci z hor se ve fantastické literatuře rovněž často vyskytují. Sapkowski je v Krvi elfů krátce popisuje: „Na jejich jména si už Geralt nevzpomínal, i dle podoby mu připadali všichni téměř stejní – vousatí, hranatí, málem širší než vyšší ve svých hrubých, károvaných parkách.“63 Jejich povahy označuje za prchlivé. Zároveň ale Geralta, Ciri a nemocnou Triss trpaslík Yarpen Zigrin rychle přijme do své skupiny. Trpaslíci obvykle stojí na straně dobra. Jejich typickou zbraň představuje sekyrka. Žijí v horách a jeskyních stejně jako elfové žijí v lesích. Rovněž mají původ v severských a keltských mýtech. David Pringle zmiňuje, že trpaslíci bývají elfskými protiklady: za látku trpaslíků by se dala považovat hlína, zatímco u elfů jde spíš o vzduch.64 Díky své kovářské zručnosti trpaslíci v severogermánských mýtech vyráběli zbraně a artefakty bohům – Thórovo kladivo, prsten Ódinovi nebo pouta pro smrtonosného vlka Fenriho. Ve slovanské mytologii se trpaslíci zase řadí mezi bytosti země. Tahle souvislost s hlínou, kamenem, a tedy se zemí, je pro trpaslíky typická v mnohých mýtech. Právě z tohoto předobrazu vychází mnoho trpaslíků vyskytujících se v žánru fantasy.
4.4 Čas opovržení V knize Čas opovržení (Czas pogardy) Yennefer a Ciri odjíždějí z kláštera kněžky Nenneke. Společně míří na místo zvané Arethusa, což je škola pro mladé čarodějky, kterou kdysi absolvovala i Yennefer. Ve městě Gors Velen je Ciri dovoleno porozhlédnout se po okolí. Pro jistotu ale dostává průvodce a ochránce Fabia. Pří jejich rozhovoru je demonstrována její schopnost předpovědět budoucnost. Následně se zaplétá do hádky s námořníkem, který vystavuje zuboženou vivernu a vydává jí za baziliška. Geralt mezitím dál zabíjí příšery za peníze. Utká se s mantichorou, netvorem z perských mýtů, který má tělo lva, ocas škorpióna a netopýří křídla. Za padesát korun zabíjí i vlkodlaka. „Dobrý výdělek, neboť úkol byl snadný. Vlkodlak se nebránil. Uštvaný, zahnaný do jeskyně, z níž nebylo úniku, poklekl a čekal na ránu mečem.
63 SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač III. Krev elfů, s. 127. 64 PRINGLE, David. Fantasy: Encyklopedie fantastických světů, s. 208. 23
Zaklínači ho přišlo líto.“65 Příšery neboli tvorové Chaosu už nebudí takovou hrůzu a naopak se tvůrcem zla mnohdy stává člověk. Ciri před nástupem do školy touží ještě naposledy vidět Geralta. Opět se projevuje její vzpurná povaha a bez vědomí Yennefer odjíždí pryč. Yennefer se o jejím útěku dozví a brzo vyráží za ní. Ciri tak způsobí jejich opětovné setkání. Čarodějka a zaklínač se usmíří a opět navážou na nešťastně ukončený vztah. Zpátky se vracejí už společně. Idyla je brzo přerušena potyčkou. Do ní se Geralt neúmyslně připlete, když zaslechne výkřiky protože „zaklínač měl své skrupule a byl zvyklý řídit se svými nepraktickými zásadami.“66 Hrdina Geralt, přestože se snaží zůstat v konfliktech neutrální, nezvládá nechat věci být a chce pomoci. Tahle událost strhne lavinu dalších a Ciri je nucena uniknout. Utká se s Nilfgaardským rytířem ze svých snů, vyhrává, ale protivníka ušetří. Rytíř je mladý muž jménem Cahir, který se později přidá na stranu Geralta. Ciri nakonec unikne portálem ve Věži racka. Geralt se utká s černokněžníkem Vilgefortzem a je vážně zraněn. Zároveň odmítl nabídku přidat se na jeho stranu a provdat Ciri za Nilfgaardského panovníka Emhyra. Čarodějka Triss zraněného Geralta odnáší do bezpečí Brokilonu mezi dryády. Tam za ním později přijíždí Marigold. Ciri se skrz portál dostane do neznámé pouště, kde bojuje o přežití. Prochází zkouškou, kterou nakonec přežije, ale její povaha je změněna. Přidává se ke skupině lupičů, takzvaných Potkanů. Zde potkává Mistle, která se stává její milenkou. Ostatními členy je jejich vztah respektován, ale ne vždy se setká s přízní okolí. Sága se tedy povrchově zabývá i otázkou homosexuality. Přerod hrdinky Ciri je zdůrazněn výběrem jejího nového jména – Falka (Sokolice). Ciri za sebou zanechává své dětství a nevinnost. Poprvé zabíjí a jako Falka se přiklání na stranu zla.
Tady už máme dostatečné informace o čarodějích Andrzeje Sapkowského, kteří sehrávají v jeho sáze významnou roli. V Krvi elfů se dozvídáme o jejich magických schopnostech, které čerpají z přírodních zdrojů. Z povídky Poslední přání zase o jejich vzniku. Do svých řad nejčastěji přijímají dívky s tělesným postižením, které nemají šanci provdat se. „Jestliže pak takové dítě prošlo tvrdým výběrem prvních let učení, zapracovala magie: srovnala končetiny, napřímila špatně srostlé kosti, zacelila zaječí
65 SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač IV. Čas opovržení, s. 20. 66 Tamtéž, s. 169. 24
pysky, beze stop odstranila jizvy, vyrážky, stopy po neštovicích.“67 Geralt v povídce Poslední přání prohlíží skrz magickou masku Yennefer a vidí její původní podobu hrbaté ženy. Zároveň se čarodějka po zasvěcení navždy stává neplodnou. Čarodějové a čarodějky se v různých podobách objevují v mnohých kulturách – například u Keltů jim předcházeli druidové. U Slovanů název čarodějnice „souvisí s rytím čar a obrazců na zemi, v popelu i jinde, jež provázelo magické praktiky, zaříkávání vyvolávání duchů apod.“68 Součástí jejich schopností byla rovněž předpověď budoucnosti nebo příprava nejrůznějších lektvarů. V pohádkových příbězích bývají čarodějnice zobrazovány jako ošklivé zlomyslné ženy. Sapkowski si však pro své čarodějky vzal inspiraci spíš z Artušovské legendy, kde mágové sehrávali klíčové role. Kouzelnice většinou vynikaly svou moudrostí a krásou. Magdalena Roszczynialska píše, že právě Yennefer odkazuje k talentované a půvabné čarodějce Morganě. Jeden z pojmů, který se v knize Čas opovržení několikrát objevuje, je takzvaný Divoký hon. Ten zastihne Ciri ve chvíli, kdy utíká ze školy Arethusa, aby se naposledy rozloučila s Geraltem. Úkaz je doprovázen větrem a bouří. „Přízračná kavalkáda mění směr a valí se rovnou na ni. Kopyta mrtvých koní víří modravou záplavu bludných světélek nad bažinou. V čele zástupu cválá král Divokého honu. Zvednuté hledí rzí prožrané přilbice odhaluje umrlčí masku. Z jejích prázdných očnic se line bledý přísvit. Za jezdcem vlají cáry pláště. Na rezavém kyrysu chrastí nákrčník, prázdný jako vyschlý hrachový lusk. Kdysi v něm byly vsazeny drahokamy, ale už dávno vypadly při divém úprku po nebi – staly se z nich hvězdy.“69 Divoký hon se vyskytuje v mytologii nejrůznějších evropských národů. Jednu jeho podobu představuje severský mýtus o honu boha Ódina, který se hnal oblohou na svém osminohém koni.70 Divoký hon lidé celosvětově považovali za zlé znamení – předpověď smrti a války. Stejně to vidělo i obyvatelstvo světa Zaklínače: „Jak známo, také Divoký hon vždy věští válku.“71 Ani tady se zaklínač Geralt už příliš neutkává s příšerami. Je zde ale znova zmíněn mytický tvor bazilišek. S tímto netvorem se utkal už Geralt v povídce Hranice možností. Jedná se o stvoření s hadím tělem, dřív byl popisován jako ještěr s kohoutí hlavou. Žije v podzemních tunelech a místy se objevuje i v polském folklóru. Byla mu připisována schopnost zabíjet pouhým pohledem, proto bojovník s baziliškem používal
67 SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač I. Poslední přání, s. 296. 68 VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů, s. 191. 69 SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač IV. Čas opovržení, s. 102. 70 The wild hunt [online]. [cit. 19.06.2020]. Dostupné z: http://www.orkneyjar.com/tradition/hunt.htm 71 SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač IV. Čas opovržení, s. 12. 25
k boji zrcadlo, které namířil na netvora a ten se pak vlastním odrazem usmrtil.72 Tento mýtus se velmi podobá příběhu o Meduse, která rovněž dokázala zabít pouhým pohledem. V povídce Hranice možností je bazilišek zobrazen jako tvor s ještěřím ocasem, dravčím zobákem a křídly. Zaklínač k zabití nepoužije zrcadlo, ale mezi obyvateli světa Zaklínače je tato pověra rozšířena. Dalším tvorem je jednorožec. S tím se Ciri setkává v poušti, když je na konci svých sil a pomalu umírá. Jednorožec je i ve světě ságy mytickým stvořením. „Z koníkova klenutého čela trčel na dvě pídě dlouhý růžek. Dívka se pokoušela vzpamatovat a soustředit myšlenky. To není možné, napadlo ji. Vždyť jednorožci už na světě nejsou, vždyť vymřeli. Dokonce ani v zaklínačské knize na Kaer Morhen jsem se nedočetla o jednorožci. Psala o něm jen Kniha mýtů ve svatyni…“73 Jednorožec, bílý kůň s dlouhým rohem, bývá symbolem čistoty a nevinnosti. I v Zaklínači je o jednorožcích rozšířena tato legenda – jednorožec se nebojí přistoupit k dívce, která je stále pannou. V jejich rozích se ukrývala léčivá moc a svou přítomností dokázali uzdravit zemi. Ve fantasy jsou velmi rozšíření a hned po dracích mezi autory představují nejoblíbenější mytické stvoření.74
4.5 Křest ohněm Třetí díl ságy Křest ohněm (Chrzest ognia) nás seznamuje s další postavou – lučištnicí Milwou. V překladu její jméno znamená Káně a už Magdalena Roszczynialska poukazuje na časté ornitologické atributy. Milwa, pravým jménem Maria Barring, je lidská žena která byla vychována v divočině a spojila se s elfy. Po celou dobu odmítá tradiční ženský úděl určen společností, avšak na konci knihy se dozvídáme o tom, že čeká dítě a opovrhuje sama sebou. „Jsem Maria, a ne Milwa. Jaká já jsem Káně? Kvočna s vejcem v břiše, žádná Káně…“75 V Brokilonu potkává Geralta a předává mu informace. Geralt se mylně domnívá, že se Ciri nachází v Nilfgaardu a tam se i s Marigoldem vydá. Překážkou jim je stále sílící válka. Během cesty se k nim připojí Milwa, i přes Geraltův počáteční nesouhlas Nilfgaardský rytíř Cahir a trpaslík Zoltan Chivay se svou výpravou a gnómem Percivalem. Na hřbitově se setkají s posledním členem jejich výpravy – upírem Emielem Regisem. Na začátku jejich
72 Polska bajka ludowa słownik [online]. [cit. 19.06.2020]. Dostupné z: https://bajka.umk.pl/slownik/lista- hasel/haslo/?id=30 73 SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač IV. Čas opovržení, s. 279. 74 PRINGLE, David. Fantasy: Encyklopedie fantastických světů, s. 213. 75 SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač V. Křest ohněm, s. 331. 26
setkání se Regis představí jako lékárník. Jeho pravá podstata je odhalena až později, kdy pro záchranu dívky obviněné z čarodějnictví vezme holou rukou rozpálenou železnou podkovu, která na jeho kůži nezanechá žádné stopy. Následující události je rozdělí s trpasličí výpravou. Marigold a Geralt jsou uvězněni, ale Regis jim pomůže na svobodu. Upír je přijat mezi ně a vzniká neobvyklá skupina, která pomáhá hlavnímu hrdinovi Geraltovi s jeho úkolem. „Druhové ve zbrani. Šumař s loutnou. Hubatá polodryáda. Vampýr, kterému táhne na padesátý křížek. A mizerný Nilfgaarďan, který se hádá, že není Nilfgaarďan…“76 V mnoha fantasy příbězích se utvoří podobné společenství. Členové pak pomáhají hlavnímu hrdinovi s jeho úkolem. V Artušovské legendě se za grálem rovněž vypravilo několik postav. I výprava Geralta má za cíl něco najít, konkrétně princeznu Ciri, která představuje svatý grál. Mezitím se setkáme s lovcem lidí Bonhartem, který je poslán zabít členku potkanů – Ciri neboli Falku. Yennefer se dostává mezi organizaci čarodějek. Brzo ale s pomocí čarodějky Fringilly utíká, aby mohla Ciri najít. Na konci knihy se Geraltova skupina připlete do války. Pomohou ubránit most avšak Milwa během boje potratí. Geralt je následně královnou Lyrie a Rivie pasován na rytíře Geralta z Rivie a získává oficiálně své původně smyšlené jméno.
Démoničtí tvorové známí jako upíři, nebo také vampýři, byli u Slovanů považováni za nebezpečná stvoření. Vylézali v noci ze svých rakví a živili se lidskou krví. Ta jim dodávala sílu, vitalitu a byla tak pro ně životně důležitou. Jeden z nejznámějších příběhů o vampýrovi představuje Dracula od Brama Stokera, na kterého zde Sapkowski odkazuje v knize Věž vlaštovky – jménem Drákul pojmenuje Regis svého mezka, o čemž píše Marigold v memoárech Půl století poesie: „Regise to pojmenování zjevně pobavilo, soudím, že v jazyku a kultuře upírů má ten výraz nějaký směšný význam, nicméně nám jej Regis nechtěl prozradit, odbývaje nás tvrzením, že jde o nepřeložitelnou slovní hříčku.“77 Vampýr Emiel Regis je však vyobrazen jinak než nebezpečné upíří bytosti, jako bruxa nebo striga. Na rozdíl od nich totiž představuje kladného hrdinu. Zachrání Marigoldovi s Geraltem život a následně se stará o bardovo zranění. Poté, co je vampýr konfrontován, dozvídáme se o jeho abstinenci ohledně pití krve. Tady Sapkowski
76 Tamtéž, s. 241. 77 SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač VI. Věž vlaštovky, s. 86. 27
kompletně mění věc tak podstatnou pro upíry. Pro Regise a další jeho druhu pití krve totiž není nutností, ale působí na ně jako alkohol. Sapkowski o závislosti na krvi upíra Regise píše jako o závislosti člověka na alkoholu. Upír pil krev, aby se dokázal bavit, utápěl v krvi svůj žal, když se rozešel se svou upírskou přítelkyní a dokonce „létal v opilosti.“ Autor si postavu mytického upíra až humorně přizpůsobuje svému příběhu. Regis sám vyvrací některé mýty o upírech. Například to, že upírem se stává zemřelý člověk ve svém hrobě. Vznik tohoto mýtu Regis vysvětluje lidským přirozeným odporem k mrtvým. Další mýtus, který vyvrací, je ten, že upírovi ublíží slunce. Tohle Regis přičítá lidské světlomilnosti a strachu z noci. Jde vidět, že upír Regis je vzdělaný a rád řeční. Vampýr má ale i nadále vlastnosti, které jsou pro upíry v různých příbězích typické: „Když chce, může se stát neviditelným. Může tě pohledem uhranout, uvrhnout do hlubokého spánku, tak jako to učinil se strážemi ve Vissengerdově ležení. Může se změnit v netopýra a létat jako on.“78 Gnóm se zde vyskytuje v podobě Percivala Schuttenbacha. Stejně jako trpaslíci, i gnómové zastupují element země. V některých příbězích gnómové splývají s trpaslíky, zde jsou ale samostatnou rasou. „Percival Schuttenbach nebyl trpaslík. Namísto zplihlého plnovousu mu zpod mokré kukly čouhal dlouhý, špičatý nos, který spolehlivě prozrazoval příslušnost svého nositele ke starobylému a úctyhodnému plemeni gnómů.“79 V příběhu se několikrát objevuje narážka na Artušovskou legendu. V jednu chvíli si trpaslík Zoltan splete jméno Yennefer a nazve jí Guinevrou. Poté, v průběhu jejich cesty, začne gnóm Percival mluvit o svatém grálu: „Tedy kalich… Vyřezaný z jediného kusu mléčného opálu… Hele, tak veliký… Našel sem ho na vrcholu hory Montsalvat. Okraj měl vykládaný jaspisy, podstavec z ryzího zlata. Opravdický div…“80 Stejně tak rytíř kulatého stolu Percival je v jedné z verzí legendy první, kdo spatří grál a i v dalších verzích grál pokaždé nachází.81 Gnóm Percival však krátce na to dodává, že pohár nakonec vyměnil za mulu. Další malou narážkou je kočka jménem Merlin od čarodějky Assire. Ta se od začátku podobá spíš ježibabám z pohádek a vyčnívá tak mezi upravenými kouzelnicemi Zaklínačského světa.
78 SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač V. Křest ohněm, s. 299. 79 Tamtéž, s. 83. 80 SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač V. Křest ohněm, s. 145. 81 SAPKOWSKI, Andrzej. Král Artuš. In idem. Magické střípky, s. 84. 28
4.6 Věž vlaštovky Věž vlaštovky (Wieża Jaskółki) začíná starcem jménem Vysogota, který v bažinách nalezne zraněnou Ciri. Když ji úspěšně vyléčí ze zranění, Ciri u něj nalézá útočiště a vypráví mu svůj příběh. Bonhart v jejím vyprávění zabíjí všechny členy Potkanů kromě Ciri. Ta se stává jeho zajatcem. Celou knihu doprovází velmi temná atmosféra. Osud Geraltovi družiny je nám podáván částečně skrz Marigoldovo vzpomínání v memoárech Půl století poesie. Společně se vydávají do druidských hájů, aby Geralt získal o Ciri informace. Cestou k sobě přibírají dívku Angoulême které Geralt zachránil život. Aby se Geralt u druidů dozvěděl, kde Ciri je, musí projít zkouškou – nebýt zaklínačem a vstoupit do jeskyně s pokorou, beze zbraně, agrese, hněvu a arogance. Mezi druidy později ztrácí i svůj zaklínačský medailon. „Už nejsem zaklínač. Přestal jsem jím být. Na Thaneddu. Ve Věži racka. V Brokilonu. Na mostě přes Jarugu. Ne, nejsem už zaklínač, budu se muset obejít bez zaklínačského medailonu.“82 Yennefer se dostává na ostrovy Skellige. Setkává se zde s jarlem Crachem an Craitem, kterého žádá o pomoc. Potřebuje briliant ze sochy bohyně Freyji, aby si sestrojila komunikační zařízení. Kněžka ho ale Yennefer odmítne dát a naopak jí vyzývá, aby se zeptala přímo bohyně. Bohyně Freyja nakonec vstupuje do jejího snu a briliant jí poskytne. Z ostrovů odjíždí, ale dostane se do rukou Vilgefortze. Ciri vypráví svůj příběh několik dnů a nakonec se rozhodne odejít a nalézt Věž vlaštovky. Tam nachází bránu do jiných světů.
Na začátku knihy je představen elfský roční cyklus se čtyřmi svátky: Imbaelk (Klíčení), Lammas (Zrání), Belleteyn (Rozkvět), Saovine (Uvadání), které odkazují ke skutečným keltským svátkům ročního období. Imbaelk představuje svátek Imbolc, který je doprovázen očišťujícími obřady pomocí vody a ohně. Lammas je inspirován svátkem Lugnasad spojeným s bohem slunce. Belleteyn představuje Beltain, kdy docházelo k očištění a obnovení plodnosti lidí a zvířat po zimě.83 Saovine odkazuje k svátku mrtvých, který je známý jako Samhain. Sapkowski ve svém Zaklínačském světě píše o pověrách, kterými si lidé vysvětlují hromobití a rozbouřená moře. S větrem a bouří je opět spojen Divoký hon
82 SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač VI. Věž vlaštovky, s. 280. 83 VLČKOVÁ, Jitka. Encyklopedie keltské mytologie, s. 42. 29
doprovázený křikem víly banshee (odvozeno z irského beansí. Dá se přeložit jako žena z kopce.) – postavou irských mýtů. Banshee svými výkřiky, které připomínají vraní krákání, předpovídá smrt.84 Rozbouřené moře zase souvisí s lodí mrtvých takzvanou severogermánskou Naglfarou. Několikrát je předpovězen nadcházejí Ragnarög. V knize je zmíněn mořský netvor, podle kterého byla pojmenována černá klisna Ciri – Kelpie. Netvor „mohl podle lidových pověr přijímat podobu delfína, koně a dokonce krásné ženy, třebaže ve skutečnosti vypadal jako hromada slizkých chaluh.“85 Zároveň rychlá klisna Kelpie připomíná Ódinova osminohého koně Sleipnira.86
V tomto díle Sapkowski dává víc nahlédnout do společnosti druidů. Už v předešlých knihách šlo vidět, že si pro postavy druidů vzal za vzor keltské náboženství. Pro Kelty jsou druidové charakterističtí. Jednalo se o uzavřenou skupinu, která se věnovala nejrůznějším obřadům a rituálům. V povídce Otázka ceny krátce vystupuje válečný druid Myšilov. Druidové, kteří se v sáze občas objeví, jsou úzce spjati s přírodou, kterou ochraňují a věří v bohyni Matku Země. Druidové přebývají mimo lidi ve svých druidských hájích a praktikují rituály keltských druidů: při výpravě se ke Geraltovi a jeho skupině dostane tvrzení o tom, že druidové nevítané návštěvníky „chytají, strkají do obří loutky zvané Proutěná baba, a v té je zaživa upalují za doprovodu modliteb, hymnů a zpěvů.“87 Je možné si všimnout, že v knihách se místy objevují ekologická témata. Ničení životního prostředí lidmi sice není hlavní zaměření příběhu, ale i tak si ho nelze nevšimnout. Dryády vytrvale chrání svůj Brokilon před sekerami lidí, příšery, s kterými se zaklínači utkávali, pomalu mizí z povrchu zemského. Při své výpravě v knize Křest ohněm Geralt téměř vymřelou jedovatou příšeru zvanou Okohlav raději odhání, než aby ji zabil. Lidstvo je několikrát popsáno jako ničivé a horší než kterýkoliv netvor. Čtvrtý díl ságy rovněž bohatě doprovázejí severogermánské mýty a to hlavně v částech, které se odehrávají na severských ostrovech Skellige, kde se Yennefer teleportuje. Jarl Crach an Craite vypráví o Heimdallovi, ochránci duhového mostu. Snažil se ochránit svět bohů před koncem světa – Ragnarökem, který je v knize předpověděn hned několikrát. Aby je varoval, měl s sebou svou polnici, na kterou mohl
84 VLČKOVÁ, Jitka. Encyklopedie keltské mytologie, s. 37. 85 SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač VI. Věž vlaštovky, s. 26. 86 ROSZCZYNIALSKA, Magdalena. Sztuka fantasy Andrzeja Sapkowskiego, s. 162. 87 SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač VI. Věž vlaštovky, s. 175. 30
zatroubit na poplach.88 V tomto případě Sapkowski mýtus nijak výrazněji neproměňuje: „Hemdall je náš legendární hrdina. Pověst praví, že až nadejde Tedd Deireádh, Čas konce, Čas bílého mrazu a Čas vlčí, Hemdall se postaví zlým mocnostem ze země Morhögg, duchům a přízrakům Chaosu. Vstoupí na Duhový most a zaduje na roh. To bude znamení, že přišel čas chopit se zbraní a vyrazit do největší bitvy všech dob. Započne Ragnarög – poslední boj, v němž se rozhodne, zda padne věčná noc, nebo opět přijde svítání.“89 Stejně Sapkowski používá mýtus o lodi postavené z nehtů mrtvých – Naglfar. Obyvatelé Skellige stříhají mrtvým nehty, aby démoni neměli loď z čeho postavit, což bylo doporučeno i v originálním mýtu. Dále je do příběhu zapojena bohyně Freyja a její náhrdelník Brísingamen. Freyja byla bohyní plodnosti. Měla dvě kočky, které táhly její vůz do boje a náhrdelník, jehož součástí je briliant, jenž byl do něj vsazen a který si na Crachovi vyžádala Yennefer.
4.7 Paní jezera V posledním díle ságy Paní jezera (Pani jeziora) se Ciri dostává do nového světa, kde potkává rytíře Galahada. Když Ciri poprvé spatří, zamění ji s jezerní pannou, která by mu podle pověsti měla darovat meč. K tomuto omylu dojde, když se Ciri ponoří do vody, aby skryla svou nahotu. „Ponořila se až po nos a nad hladinou ponechala jen napjatou paži se zbraní.“90 Stejně tak držela meč nad hladinou Paní jezera z knihy Artušova smrt od Thomase Maloryho. Z té je ukázka na začátku kapitoly. Následně se spolu vydají za čarodějem Merlinem přes zakleté údolí a domov skřetů. Ciri mu vypráví svůj příběh. V další kapitole vystupuje snílka Condwiramurs a čarodějka Nimue nazývaná Paní jezera. Spolu studují legendu o zaklínači a zaklínačce v sídle s obrazy, které zobrazují postavy a scény ze ságy. Příběh se stále věnuje Geraltovi a jeho skupině. Usídlí se na hradě, kde se Geralt opět pustí do lovu příšer a zároveň stále získává informace o Yennefer a Ciri. Začne vztah s členkou čarodějné lóže – Fringillou, avšak nakonec odjíždí najít Vilgefortze a osvobodit Yennefer. Dozvídáme se o osudu Ciri předtím než poznala Galahada. O jejím útěku ze světa elfů, kde byla držena, a následném cestování mezi světy. Galahad svět elfů nazývá Faërie nebo Annwn (zásvětí, jiný svět).
88 VLČKOVÁ, Jitka. Encyklopedie mytologie germánských a severských národů, s. 99. 89 SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač VI. Věž vlaštovky, s. 329. 90 SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač VII. Paní jezera, s. 10. 31
Děj vrcholí závěrečnou bitvou s mágem Vilgefortzem. Je odhaleno, že císař Emhyr byl celou dobu Duny – otec Ciri, který se plánoval oženit s vlastní dcerou. Nakonec sám Yennefer, Geralta i Ciri propouští. Nějakou dobu spolu všichni tři žijí a Ciri urovnává svou minulost. Sága končí smrtí Geralta a Yennefer. Ciri odchází do jiného světa, kde potká Galahada, s kterým se vydá na Camelot.
V předchozích dílech byla inspirace Artušovskou legendou založena převážně na skrytých odkazech – nejčastěji ve jménech postav nebo krátce zmíněných předmětech jako třeba svatý grál, který nalezl gnóm Percival v knize Křest ohněm. Doposud se děj odehrával v blíž neurčeném středověku, ve smyšleném fantastickém světě, který Sapkowski vystavěl jen s malou pomocí legend a mýtů. V posledním díle ságy Paní jezera ale Ciri vstupuje rovnou do světa krále Artuše a setkává se zde s rytířem Galahadem. Tuhle postavu si Sapkowski vypůjčuje přímo z Artušovského mýtu. Galahad byl synem rytíře Lancelota a jedním z nálezců svatého grálu. Stejně jako Artuš i on vytáhl meč z kamene. Galahad se objevuje už v knize Meč osudu, konkrétně v povídce Něco končí, něco začíná. Na svatbě Yennefer a Geralta rozmlouvá s Marigoldem o tom, jak se snažil dostat do Avalonu. Už tady Sapkowski naznačoval existenci dalších světů, protože Galahad do autorova vesmíru zjevně nepatří. Na otázku Marigolda „Co je to grál?“ Galahad odpovídá: „Něco, bez čeho život ztrácí smysl. Bez čeho je neúplný, nenaplněný a nedokonalý.“91 Marigold odvětí, že vedle svého grálu seděl celý večer. Odkazoval tak k Ciri, která zosobňuje svatý grál. Sám Sapkowski ve své eseji Král Artuš píše: „Myslím si, že grál je žena. Aby ji muž našel a získal, aby jí porozuměl, musí obětovat nesmírně mnoho času a námahy. A to je poučení.“92 Grál je posvátný kalich, do kterého podle legendy stekla Kristova krev. Představuje rovněž symbol moci. I po Ciri pátrá několik panovníků. Získání princezny by jim přineslo vládu nad jejím královstvím – Cintrou. V závěru knihy Ciri odplouvá na lodi s těly Yennefer a Geralta. „Začala odplouvat, mizet v mlze. Na břehu neslyšeli sebemenší šplouchnutí, neviděli vlny, žádný pohyb vody. Jako kdyby to nebyla loď, nýbrž přízrak“93 Součástí legendy o Artušovi je tajemná mytická země Avalon, které se jinak říká Faërie nebo Ostrov jabloní. Bývá nejčastěji popsán jako mlhou obklopený ostrov ležící daleko v oceánu.
91 SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač II. Meč osudu, s. 393. 92 SAPKOWSKI, Andrzej. Král Artuš. In idem. Magické střípky, s. 56. 93 SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač VII. Paní jezera, s. 554. 32
Podle legendy Artuš nezemřel, ale byl přeplaven na Avalon a následně uzdraven. Je naznačeno, že legenda o ostrově Avalon je do jisté míry známá i postavám ságy: „První pochopil básník. Snad proto, že znal tu legendu, že mnohokrát přednášel a zpíval některou z jejích verzí.“94 Podobný konec nabízí i Sapkowski. Geralt a Yennefer se probouzejí v neznámé zemi pod korunami stromů s dozrávajícími jablky. Galhad se při setkání s Ciri rovněž ptá: „Co znamená kopí s krvavým hrotem? Co znamená Chromý král a proč trpí? Co znamená bílá panna nesoucí nádobu – svatý grál…“95 Tyto otázky jsou narážkou na raněného krále Rybáře zvaného také jako Pellam. V jedné z verzí legendy je jeho zranění vyléčeno až s příchodem Galahada. V jiné zase Percival musí položit několik otázek o svatém grálu, aby se král vyléčil. Pro své zranění král nemůže dělat nic jiného než rybařit. Různých verzí legendy o králi Rybáři je mnoho, ale v každé je král zraněn, bezmocný a závislý na pomoci hlavního hrdiny.96 Tato postava se krátce objevuje i v knize Paní jezera. Poprvé se s ním setkává Condwiramurs při své plavbě přes jezero k sídlu Nimue. Jednou z dalších, méně nápadných, narážek na Artušovskou legendu je stůl Lóže čarodějek. „Toto je kulatý stůl Lóže, u nějž zasedáme jako rovná s rovnou – dokonce i v případě, kdy má být některá z nás souzena.“97 Je dobře známo, že rytíři Artušovské legendy rovněž usedali u kulatého stolu. Stůl, stejně jako stůl čarodějek, představoval rovnost pro všechny členy, kteří u něj usedli. Čarodějka Nimue, kterou doslova nazývají Paní jezera, pochopitelně rovněž odkazuje k legendě. V některých verzích byla uvedena jako jezerní panna, která začarovala Merlina. U Nimue Andrzeje Sapkowského však veškerá podobnost končí u jména a jejího titulu. Tak to bývá s mnohými postavami. Sapkowski často používá jména z legend a mýtů. Stejně jako v Artušovské legendě i tady jsou pro hlavní postavy významné jejich meče. Pro krále Artuše byl charakteristický slavný Excalibur. Meč v mnoha legendách představuje symbol moci. V Zaklínači se rovněž objevují meče jako důležité předměty pro hlavní postavy příběhu. Jedná se o zaklínačské meče Geralta z Rivie a takzvanou Vlaštovku patřící Ciri.
94 SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač VII. Paní jezera, s. 554. 95 Tamtéž, s. 14. 96 ANNIS, Matthew. The Fisher King [online]. [cit. 27.06.2020]. Dostupné z: https://d.lib.rochester.edu/camelot/text/annis-the-fisher-king-essay-and-bibliography 97 Tamtéž, s. 510. 33
Závěr V této bakalářské práci jsme se pokusili o nalezení, popsání a případné srovnání legend a mýtů v díle Zaklínač od Andrzeje Sapkowského. V první kapitole popisujeme autorův život a dílo. V druhé obecně definujeme pojem mýtus, legenda a fantastická literatura. Rovněž přibližujeme některé kategorie tohoto fantasy žánru. Přestože je Zaklínač mnohými řazen do subžánru nazvaného jako meč & magie, sám Sapkowski některé spisovatele v této kategorii kritizuje. V další kapitole se zaměřujeme na keltské, severogermánské a slovanské národy, konkrétně na jejich mytologii, legendistiku a mnohdy pohádkosloví. Právě z těchto oblastí Andrzej Sapkowski čerpá nejvíc inspirace. Pomocí čtvrté kapitoly přibližujeme svět Zaklínače a následně se soustředíme na jednotlivé knihy z cyklu Zaklínač. Svět Andrzeje Sapkowského vyniká svou realističností a jeho práci mnohdy přechází dlouhý výzkum. Slovanskou mytologii využívá autor převážně ve svých povídkách spolu s klasickými pohádkami, které Sapkowski přepracovává do temnějších verzí. Ze slovanských mýtů pochází především některá monstra, jako například kikimora. Objevuje se zde i slovanská bohyně léta – Živa. Velký základ v těchto mýtech mají rovněž upíři. Ty Sapkowski představuje postavou Emiela Regise. Několikrát jsou zmíněny také rusalky. Severogermánské mýty se odrážejí v rasách, kterými jsme se rovněž zabývali. Z této oblasti pochází například elfové a trpaslíci. V povídce Hranice možností se objevuje oblíbená postava fantasy žánru – drak. Mnohé severogermánské mýty jsou popsány právě na ostrovech Skellige, kde se na nějakou chvíli usadila čarodějka Yennefer. V tomto případě mýty o Heimdalovi, konci světa nazvaném jako Ragnarök nebo o bohyni Freyje Sapkowski příliš neproměňuje a odpovídají originálu. Z keltské kultury se inspiroval druidy, jejich svátky, ale především Artušovskou legendou. Čarodějky z této legendy se pravděpodobně staly předlohou pro postavy čarodějek v Sapkowského díle. Legendu nejvíc využívá v poslední knize, avšak již v průběhu ságy se na ni objevují nejrůznější narážky. Jedna z hlavních postav ságy, princezna Cirilla, zosobňuje svatý grál. Setkáváme se zde rovněž s rytířem Galahadem. Yennefer s Geraltem po smrti zase odplouvají do mytického Avalonu. Autor však nečerpá inspirace jen z těchto oblastí, ale například také z antiky nebo z perské mytologie. Těm jsme se ale věnovali už v menší míře.
34
Seznam literatury
Primární literatura SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač I. Poslední přání. Petřvald: Leonardo, 2011. SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač II. Meč osudu. Petřvald: Leonardo, 2011. SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač III. Krev elfů. Petřvald: Leonardo, 2011. SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač IV. Čas opovržení. Petřvald: Leonardo, 2011. SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač V. Křest ohněm. Petřvald: Leonardo, 2011. SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač VI. Věž vlaštovky. Petřvald: Leonardo, 2011. SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač VII. Paní jezera. Petřvald: Leonardo, 2011.
Sekundární literatura BEREŚ, Stanisław, SAPKOWSKI, Andrzej. Historia i fantastika. Warszawa: Supernowa, 2019. KARNAUCHOVA, Irina. Krása nesmírná. Praha: Lidové nakladatelství, 1984. KUPCOVÁ, Helena. Andrzej Sapkowski. In Literární Evropou II. 20. století. Praha: Literární akademie, 2010. HUDEC, Ivan. Báje a mýty starých Slovanů. Bratislava: Slovart, 1994. PETOIA, Erberto. Mýty a legendy středověku. Praha: Volvox globator, 1998. PILCH, Jiří. Literární Zaklínač A. S. In SAPKOWSKI, Andrzej. Zaklínač: Stříbrný meč. Praha: Winston Smith, 1992. ROSZCZYNIALSKA, Magdalena. Sztuka fantasy Andrzeja Sapkowskiego. Kraków: Wydawnictwo Naukowe Uniwersytetu Pedagogicznego, 2009. PROFANTOVÁ, Naďa, PROFANT, Martin. Encyklopedie slovanských bohu a mýtu. Praha: Libri, 2004. PRINGLE, David. Fantasy: Encyklopedie fantastických světů. Praha: Albatros, 2003. PUHVEL, Jaan. Srovnávací mytologie. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. SAPKOWSKI, Andrzej. Král Artuš. In idem. Magické střípky. Ostrava: Leonardo, 2007. VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literární teorie 2. vydání. Praha: Československý spisovatel, 1984. VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. Praha: Panorama, 1990. VLČKOVÁ, Jitka. Encyklopedie keltské mytologie. Praha: Libri, 2002. 35
VLČKOVÁ, Jitka. Encyklopedie mytologie germánských a severských národů. Praha: Libri, 1999. WOLFOVÁ, Marie, SPÁČILOVÁ, Libuše. Germánská mytologie. Olomouc: Votobia, 1996.
Internetové zdroje https://www.eurogamer.net/articles/2017-03-24-meeting-andrzej-sapkowski-the-writer- who-created-the-witcher http://www.myty.info/view.php?nazevclanku=mytus-myty&cisloclanku=2007080001 http://mdia0128.www3.50megs.com/Sapek/iview02.htm#rozhovor2 http://www.sapkowski.cz/v_sedych_horach_zlato_neni.asp https://bajka.umk.pl/ http://www.orkneyjar.com/tradition/hunt.htm https://witcher.fandom.com/wiki/Elven_calendar http://www.harryho.info/sapek/Sapkowski_rozbor%28sever.cz%29.htm https://culture.pl/en/artist/andrzej-sapkowski http://www.gutenberg.org/files/22373/22373-h/22373-h.htm#Footnote_99_99 http://www.casopisxb1.cz/aktuality/tvare-stanislav-komarek/ https://culture.pl/en/article/world-goes-wild-for-the-witcher-3-wild-hunt https://wave.rozhlas.cz/knizni-zaklinac-resi-xenofobii-ekologii-i-menstruaci-s-ironii- kterou-byste-v-8145284 http://www.harryho.info/sapkowski.htm#Kniha02 http://www.andrzejsapkowski.pl/autor.html https://d.lib.rochester.edu/camelot/text/annis-the-fisher-king-essay-and-bibliography