MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Filozofická fakulta MAGISTERSKÁ DIPLOMOVÁ PRÁCE 2007 Jiří Atweri MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie Studijní obor: Etnologie JIŘÍ ATWERI SLOVANSKÉ POHANSTVÍ DNES Vlivy novopohanství na společnost i jednotlivce Magisterská diplomová práce Vedoucí diplomové práce: 2007 PhDr. Martina Pavlicová, CSc.
2 Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
3 Na tomto místě bych rád poděkoval PhDr. Martině Pavlicové, CSc., za pomoc i rady poskytnuté při zpracování diplomové práce. Dále bych chtěl poděkovat příznivcům slovanského novopohanství u nás i v zahraničí, díky kterým jsem získal informace potřebné pro svou práci.
4 ANOTACE Tato magisterská diplomová práce se zabývá náboženským vyznáním obyvatel v České republice a v několika dalších evropských zemích, především na Ukrajině. Smyslem této práce je však zejména důraz kladený na nové religiózní projevy, které jsou mimo jiné spojeny i s projevy slovanského novopohanství. Práce ' Slovanské pohanství dnes – vlivy novopohanství na společnost a jednotlivce ' popisuje českou náboženskou společnost Rodná Víra, ale také obdobné skupiny fungující souběžně ve většině slovansky hovořících zemích. Práce se však zabývá v hlubším kontextu také složitými náboženskými představami starých Slovanů, bez jejichž objasnění by snahy soudobých novopohanských sdružení nemohly být zcela pochopeny. Hlavním cílem této práce je ovšem vliv slovanské mytologie a bájesloví na celou společnost v určitých dějinných obdobích a také návrat k pohanství z pohledu a psychiky jednotlivce.
5 OBSAH OBSAH ...... 6 ÚVOD ...... 8 Kapitola I. NÁBOŽENSKÉ VYZNÁNÍ OBYVATEL V ČESKÉ REPUBLICE – s důrazem na nová náboženská hnutí ...... 12 1.1 Náboženská příslušnost obyvatel dle sčítání lidu, domů a bytů 2001 ...... 12 1.2 Nová náboženská hnutí ...... 15 1.3 Stručný přehled nových náboženských hnutí ...... 18 1.4 Novopohanství – návrat k indoevropskému dědictví ...... 24 Kapitola II. – DUCHOVNÍ ŽIVOT STARÝCH SLOVANŮ ...... 30 2.1 Odkud přišli Slované – jejich původ, expanze a vznik prvních států ...... 32 2.2 Interdisciplinarita – nutnost syntézy jednotlivých oborů ...... 33 2.2.1. Historické prameny ...... 34 2.2.2 Přínos archeologie, lingvistiky a zejména etnologie ...... 36 2.2.3 Badatelský zájem a jeho počátky u nás i v zahraničí ...... 39 2.3 Mýtus – vztahy slovanského pohanství k víře ostatních evropských etnik ...... 44 2.4 Počátky světa a stvoření člověka – Mír starých Slovanů ...... 47 2.5 Slovanský polyteismus – Panteon bohů ...... 50 2.5.1 Hlavní slovanští bohové ...... 53 2.5.2 Bohové východních Slovanů ...... 59 2.5.3 Bohové polabsko pobaltských Slovanů ...... 61 2.5.4 Další slovanští bohové ...... 68 2.5.5 Pohanství na území Čech, Polska, Lužických Srbů a jižních Slovanů ...... 71 2.6 Přírodní duchové a démoni ...... 74 2.6.1 Duchové a démoni přírodních živlů ...... 74 2.6.2 Vegetační démoni ...... 80 2.6.3 Bytosti spojené s osudem a časem ...... 81 2.6.4 Ochránci lidských domovů ...... 83 2.6.5 Lidští démoni a kult mrtvých ...... 85 2.7 Kult stromů, rostlin a zvěře ...... 88 2.8 Kultovní předměty, obřady a oběti ...... 90 2.9 Kněží, chrámy, věštby a magie ...... 94 2.10 Geometrická symbolika starých Slovanů ...... 105 2.11 Slavnosti ...... 106 2.11.1 Zimní slunovrat ...... 106 2.11.2 Jarní slavnosti ...... 108 2.11.3 Letní slunovrat ...... 110 2.11.4 Přechodové rituály – narození, svatba a smrt ...... 111 Kapitola III. – RODNÁ VÍRA – návrat ke staroslovanskému pohanství ...... 115 3.1 Všeobecná charakteristika ...... 115 3.2 Příznivci a obce Rodné víry – co se změnilo od roku 2005 ...... 117 3.3 Činnost Rodné víry – slavnosti, svátky a obřady ...... 120 3.3.1 Velesova slavnost ...... 121 3.3.2 Jarovítovy slavnosti/Vynášení Morany ...... 122 3.3.3 Oslava letního slunovratu – Kupadla/Radostiny ...... 124 3.3.4 Svantovítovy slavnosti ...... 125 3.3.5 Mokošin den – svátek matky země ...... 126 3.3.6 Kračun – oslava zimního slunovratu ...... 128
6 3.3.7 Ostatní činnost Rodné víry ...... 130 Kapitola IV. – SLOVANSKÉ POHANSTVÍ V ZAHRANIČÍ ...... 133 4.1 Všeslovanský sněm rodnověrců ...... 133 4.2 Stav rodnověří na Ukrajině ...... 137 4.3 Stav rodnověří na Slovensku ...... 140 4.4 Stav rodnověří v Polsku ...... 142 4.5 Stav rodnověří v Rusku ...... 145 4.6 Stav rodnověří v ostatních zemích ...... 148 Kapitola V. – NÁVRAT K POHANSTVÍ JAKO SPOLEČENSKÝ FENOMÉN ...... 154 5.1 Křesťanské vlivy ...... 154 5.2 Pohanské reakce ...... 160 5.3 Národní obrození – slovanská mytologie jako prostředek národního povědomí ...... 163 5.4 Pohanství dvacátého století – slovanské duchovní obrození ...... 167 5.4.1 Velesova kniha – padělek nebo Svaté písmo Slovanů ...... 168 5.4.2 Sošky bůžků ze Znojma – příklad pana Jindřicha Sedláčka ...... 174 Kapitola VI. – PO STOPÁCH POHANSTVÍ U LUŽICKÝCH SRBŮ A POBALTSKÝCH SLOVANŮ – několik postřehů z cest ...... 177 6.1 Návštěva Lužických Srbů – historie a současnost nejmenšího slovanského etnika .. 177 6.2 Návštěva rujánské Arkony ...... 185 6.3 Vliv rodnověří na jednotlivce – nositelé nového slovanského pohanství ...... 190 ZÁVĚR ...... 198 BIBLIOGRAFIE ...... 204 RESUMÉ ...... 209
7 ÚVOD Ještě předtím než přejdeme k práci samotné, pokusím se vysvětlit, proč jsem si zvolil za téma své diplomové práce právě slovanské pohanství dneška. Má bakalářská práce nazvaná ' K problematice současných věrských projevů – Rodná víra ' pojednávala v kostce o stejné tematice. Byla však zaměřena pouze na náboženskou společnost Rodná víra, která působí na území České republiky. Od doby, kdy jsem svou bakalářskou práci obhájil, se v Rodné víře mnoho změnilo. Ovšem několikaletý zájem o slovanské pohanství a skupiny pokoušející se tyto prastaré kulty oživit mi umožnil, abych se zaměřil také na novopohanství ve slovanském kontextu v jiných zemích. K těmto zemím patří zejména Ukrajina, kterou si dovolím bez nadsázky nazvat novodobou baštou slovanského pohanství. Svou práci mohu také doložit několika terénními výzkumy, které provádím od roku 2004. Některé z nich jsem uskutečnil ve stejném prostředí i opakovaně, a proto mohu jejich výsledky lépe analyzovat. K mým zájmům o slovanské pohanství vedlo v počátcích osobní zaujetí vírou všech přírodních národů a vírou přírodní slovanské pohanství nepochybně bylo. Není mi cizí ani termín „slovanská vzájemnost“, který byl tolik populární během národního obrození. Obrana národní identity a kultury v dnešním globalizovaném světě se mi zdá totiž stejně podstatná jako našim obrozencům v devatenáctém století. Znalost slovanské mytologie je pro mě ovšem důležitá i vzhledem k mému hlubokému zájmu o naše lidové obřady a obyčeje. Vždyť pochopit jejich dnes už skrytý význam je možno pouze ve srovnání s analogiemi ve slovanském prostředí, ale dokonce i v celém indoevropském kontextu. Lidové zvyky se samozřejmě vždy měnily pod různými vlivy a zcela nepochybně se mění, zanikají a znovu se vytvářejí i dnes. Ovšem společnosti pokoušející se oživit původní staroslovanské pohanství mají mnohem širší pole působnosti než analýzu a následnou obnovu duchovní kultury svého národa. Kromě slovanské mytologie tyto novodobé pohany zaujala také hmotná kultura starých Slovanů a ve svém volném čase se zabývají i vědeckými poznatky historie, archeologie, slavistiky a lingvistiky. Pokud ovšem příznivci těchto zájmových sdružení nepůsobí přímo ve výše zmíněných vědních oborech, jak bývá dosti často spíše pravidlem, než výjimkou. Jejich pozornosti však neunikají ani ti, kteří na kulturu dávných Slovanů plynule navázali, tedy potomci kdysi snad jednotného slovanského etnika od generací obrozenců přes naše prarodiče a rodiče až k nám samotným. Proto jsem přesvědčen, že by práce věnovaná těmto skupinám roztroušeným po všech slovansky hovořících zemích, ba dokonce i jinde, mohla být pro vědní obor etnologie nemalým přínosem.
8 Slovanské pohanství je pojmem, který vyvolává řadu nezodpovězených otázek. Historické prameny o něm totiž prakticky chybí a většina z dochovaných záznamů je často zkreslená. Slované totiž začínají přicházet do styku se zbytkem Evropy až tehdy, kdy již státním náboženstvím obou římských říší bylo křesťanství. Samozřejmě, že vzdělaní lidé té doby byli většinou příslušníci duchovenstva a ti k pohanství zaujímali zcela negativní postoj. Jejich kroniky a záznamy jsou tedy psány jednostranně, což na slovanské pohanství vrhá stín plný nejasností a nesrovnalostí. Rozdílný přístup měli kronikáři ještě pohanského Říma, kteří nám zanechali spoustu informací o víře starých Keltů a zejména Germánů. Historické prameny, které o slovanském pohanství pojednávají alespoň zkresleně, se však povětšinou týkají prostředí polabských a východních Slovanů. Na území Čech, kde dochází ke christianizaci poměrně brzy, písemné doklady prakticky chybí. 1 Když se velkomoravský kníže Rastislav pokusil roku 860 2 vymanit z bavorského vlivu a požádal tehdejšího papeže o vytvoření samostatné církevní provincie a neuspěl, na Velkou Moravu byla brzy vyslána známá misie od byzantského císaře. První historicky doložený Přemyslovec Bořivoj I. se nechal i s manželkou Ludmilou pokřtít roku 883 3 právě od moravského arcibiskupa Metoděje. Ovšem myslet si, že po přijetí křtu vládcem země přijalo novou víru i prosté obyvatelstvo, je holý nesmysl. Pohanství a křesťanství koexistovalo v českých zemích po dlouhá staletí vedle sebe, až nakonec splynulo v nový útvar, který bychom mohli označit jako české lidové náboženství. Prvky těchto obou dvou natolik odlišných náboženských systémů se v lidovém prostředí dochovaly až do devatenáctého a mnohdy i do počátků dvacátého století. Samozřejmě, že mnohé ze slovanského pohanství v českých zemích bylo nenávratně zapomenuto, jiné pozměněno či inkorporováno křesťanskou církví, která se původní smysl pohanských svátků a zvyků snažila zakrýt novým náboženským významem. Dnes se mnoho laiků pozastaví nad tím, proč se dnes někteří jednotlivci, ba dokonce celá sdružení lidí obracejí k slovanskému pohanství, které přeci již dávno zaniklo. Badatelé zase poukazují na fakt, že systém slovanského pohanství lze rekonstruovat pouze pomocí dedukcí a analogií, což je pro praktikování náboženského života nemožné. Jiní argumentují skutečností, že mezi vírou starých Slovanů a novopohanstvím neexistuje přímá kontinuita a v obřadech rodnověrských sdružení vidí jen jejich ryze umělou povahu.
1 Váňa, Z.: Svět slovanských bohů a démonů . Praha 1990, s. 26 31. 2 Beranová, M.: Slované . Praha 2000, s. 45. 3 Beranová, M.: c. d., s. 50.
9 Bylo by nesmyslné vyvracet tyto názory, ale zároveň by bylo i nevědecké zapomenout na možnosti strukturální analýzy, srovnávací metody mezi slovanským pohanstvím a ostatními dobře známými indoevropskými náboženskými systémy. Církev sice dokázala u lidu vymýtit vzpomínky na stará božstva, která nahradila často svými vlastními světci, avšak slovanské pohanství bylo především přírodním náboženstvím a v něm neexistovala pouze vysoká mytologie s učením o bozích. Podstatnou součástí mytologie našich předků byla víra v nižší bytosti a jejich obraz zachytila ve folkloru i lidových obyčejích právě etnologie. Vždyť lidová obřadnost v sobě dodnes nese skrytou, i když mnohdy těžko prokazatelnou stopu původních pohanských svátků. Proto se domnívám, že současní slovanští pohané mohou vést plnohodnotný náboženský život stejně jako křesťané. Česká lidová tradice totiž zachovává kontinuitu obou dvou náboženských systémů. Na přelomu srpna roku 2006 jsem vyrazil se svými přáteli do Německa, kde jsem chtěl provést několik terénních výzkumů, které by mi pomohly ucelit pohled na slovanské novopohanství. Z Budyšína a Chotěbuzi v srbské Lužici jsme zamířili přímo na Arkonu ležící na ostrově Rujána. Na mysu Arkona stával až do dvanáctého století velký chrám boha polabských Slovanů Svantovíta a tento chrám byl shodou okolností také posledním místem organizovaného slovanského kultu vůbec. K Arkoně jsme se blížili po půlnoci dne 19. srpna. Nad hlavou jsme měli jasnou srpnovou oblohu plnou hvězd a ta dodávala krajině ještě mystičtější ráz. Přiznám se, že jsem viděl slovanský val snad v každém kopečku a v duchu jsem si představoval poslední bitvy pohanských Ránů bránících se expanzi jiného etnika i zcela odlišného náboženství. Právě tehdy mně napadla myšlenka, jak moc můj zájem o mytologii starých Slovanů ovlivnil mé smýšlení i život. Výzkumu jsem věnoval podstatnou část svého volného času a také nemalý obnos peněž, bez kterých by terénní výzkumy a badatelská činnost nebyly prakticky proveditelné. Seznámil jsem se také s mnoha lidmi, kteří novodobé slovanské pohanství vyznávají a praktikují, a to nejen s českými jazyčníky, 4 ale i s rodnověrci z několika dalších slovansky hovořících zemí. Diky svému zájmu o danou tematiku jsem se začal učit také ruštinu – jazyk zcela nepostradatelný pro studium z velkého množství pramenů o slovanské mytologii. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl do své práce zařadit více než jen strohý popis činnosti jednotlivých slovanských náboženských sdružení. Myslím si, že se není možné spokojit ani s vysvětlením důvodu, proč tato sdružení existují a vznikají. Neměnnou skutečností sice 4 Dnešní slovanští pohané se s oblibou označují jako jazyčníci (ve významu pohané z ruského slova язычник) nebo jako rodnověrci, protože se mnoho slovanských náboženských sdružení označuje právě jako „Rodná víra“.
10 zůstává to, že mladí lidé se vždy pokoušejí najít svou vlastní cestu životem profánním i posvátným, a proto si také sami vybírají v co věřit, a v co naopak ne. Mnoho z nich pociťuje také národní hrdost, která se dnes v naší společnosti bohužel opět vytrácí. Jenže pro ilustraci života soudobých jazyčníků je nezbytné pochopit i jejich jednání v rámci daných náboženských skupin a sdružení, ale především také důvody jednotlivců, kteří se rozhodli k víře svých předků navrátit. Pouze taková komplexní analýza všech uvedených faktů může poukázat na současný význam slovanského pohanství. 5
5 Prvních pět kapitol této práce se zabývá analýzou pramenů a slovanským rodnověřím. Kapitola šestá se stylově poněkud vymyká, jelikož se zakládá především na mých osobních postřezích z terénních výzkumů, na jejichž základě se pokouším nastínit, jak jednotliví jazyčníci rodnověří skutečně chápou a přistupují k němu.
11 Kapitola I. NÁBOŽENSKÉ VYZNÁNÍ OBYVATEL V ČESKÉ REPUBLICE – s důrazem na nová náboženská hnutí 1.1 Náboženská příslušnost obyvatel dle sčítání lidu, domů a bytů 2001 6 Česká republika, země ležící v srdci Evropy, je poměrně malým státním útvarem o rozloze 78 864 km 2 7 a žije v ní 10 230 060 osob. 8 Abychom si udělali přibližný obraz o tom, kolik z obyvatel České republiky je věřících a k jakému vyznání se hlásí, musíme použít výsledky Českého statistického úřadu (ČSÚ). Kromě mnoha jiných údajů totiž Český statistický úřad při sčítání lidu, domů a bytů (SLDB), které probíhá jednou za deset let, zkoumá také náboženské vyznání obyvatelstva naší země. Údaje zjištěné při SLDB 2001 jsou zatím nejaktuálnějším ukazatelem religiozity v České republice, nicméně náboženské vyznání by nemělo být něčím, co podléhá rychlým změnám, a proto se o jeho výsledky můžeme v této práci opřít. Určitou výjimkou je pouze sčítání z roku 1991, kdy u nás náhle prudce vzrostl počet věřících osob. 9 To ovšem bylo způsobeno především atmosférou po pádu komunistického režimu, a tak můžeme údaje z posledního sčítání pokládat za přesnější. Při posledním sčítání se za věřící označilo 3 288 088 občanů České republiky, což je mnohem méně, než li osob bez jakéhokoliv vyznání. 10 Možnosti neodpovědět na otázku týkající se víry využilo 901 981 občanů. Mezi těmito lidmi mohou být však věřící i osoby bez náboženského vyznání, kteří na tuto otázku odmítli odpovědět pouze z principu jako zásahu do jejich soukromí. Odpověď však nemusely vyplnit ani osoby, kterým je toto téma naprosto lhostejné a nezajímá je, a někteří snad vycházeli i z dobrovolnosti odpovědět, a tak se nepovinnými údaji prakticky nezabývali. Zdali mezi těmito lidmi byli i příznivci novopohanských skupin samozřejmě zjistit nešlo. Podle mého názoru je to však možné. Pokud je mi známo, novopohanské skupiny na našem území totiž nejsou zaregistrovány Ministerstvem kultury ČR dle zákona č. 3/2002 Sb. o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností. K registraci určitě stále nedošlo u Náboženské společnosti Rodná víra. Podívejme se alespoň podrobněji na údaje SLDB 2001 týkající se počtu věřících hlásících se k jednotlivým církvím nebo náboženským společnostem. Celkový počet církví a
6 Veškeré údaje v této podkapitole jsou převzaty z publikace ČSÚ Náboženské vyznání obyvatelstva . 7 Převzato z publikace Státy a území světa . 8 Jedná se o údaj zjištěný při sčítání lidu, domů a bytů 2001. 9 Při SLDB 1991 se za věřící označilo 4 523 734 osob, kdežto o deset let později jen 3 288 088 osob, což je o 1 235 646 osob méně. 10 Bez vyznání bylo roku 2001 celkem 6 039 991 osob.
12 náboženských společností uvedených v oficiálních údajích Českého statistického úřadu je 29, což neodpovídá počtu uvedeném v již zmíněném zákoně č. 3/2002 Sb. V něm bylo totiž v době jeho vzniku uvedeno pouze 21 církví a náboženských společností, z čehož usuzuji, že Český statistický úřad věrně zaznamenává i ty věřící, jejichž církev či náboženská společnost není dle platných českých zákonů registrována. Z celkového počtu věřících občanů se nejvíce osob přihlásilo k římskokatolické církvi. Jednalo se o 2 740 780 osob, což je o něco více než jedna čtvrtina všech obyvatel země a na celkovém počtu věřících se podílí více než čtyřmi pětinami. Dominantní postavení římskokatolické církve v českých zemích má však pochopitelně historické souvislosti a je spojeno také se značnou konfesní roztříštěností zbývajících věřících. Dvě další nejvýznamnější církve v České republice jsou Českobratrská církev evangelická a Církev československá husitská. K té první se přihlásilo 117 212 věřících a k druhé zmíněné 99 103 obyvatel. Ke všem dalším církvím a náboženským společnostem se v roce 2001 přihlásilo asi 330 tisíc osob. K náboženským komunitám, jejichž počet věřících překročil hranice deseti tisíc, patří dvě evangelické církve. Jde o Evangelickou církev augsburského vyznání v ČR (14 885 věřících) a o Slezskou církev evangelickou augsburského vyznání (14 020 věřících), které se koncentrují zejména v severovýchodní části Moravskoslezského kraje. Dále se jedná o Pravoslavnou církev v českých zemích (22 968 věřících), která působí, při mírně vyšší koncentraci věřících v Praze a v Ústeckém kraji, po celé republice. Těsně pod uvedenou hranicí jsou Církev bratrská (9 931 věřících) a Církev adventistů sedmého dne (9 757 věřících). Z církví a náboženských společností, které na území České republiky nemají příliš dlouhou tradici, překračuje uvedený počet zejména Náboženská společnost Svědkové Jehovovi. K ní se při posledním sčítání přihlásilo přes 23 tisíc osob, což jí řadí na čtvrté místo v pořadí nejpočetněji zastoupených církví na našem území. Svědkové Jehovovi zaznamenali také jeden z největších přírůstků, ze 14 575 osob v roce 1991 na 23 162 v roce 2001. Z ostatních světových náboženství je nejvíce zastoupen buddhismus (6 817 věřících) a také islám, ke kterému se hlásí 3 699 osob. 11 Samozřejmě, že religiozitu v České republice ovlivňuje několik faktorů. Jedním z nejdůležitějších je členění obyvatelstva dle pohlaví a věku. V případě náboženského vyznání platí to, že religiozita žen je výrazně vyšší než u mužů. Při posledním sčítání bylo věřících mužů 1 424 420, zatímco žen 1 863 668. Avšak rozdíl mezi počtem věřících žen a mužů 11 Přehled všech církví a náboženských společností ze SLDB 2001 je uveden v příloze stejně jako tabulky s dalšími faktory majícími vliv na religiozitu obyvatelstva .
13 spočívá ve vlivech věkového rozdílu. Podíl věřících ve vyšších věkových kategoriích totiž stoupá a zároveň platí i to, že se ženy dožívají vyššího věku. Sčítání také prokazuje, že dochází k výraznému poklesu osob hlásících se k náboženskému vyznání u mladších věkových kategorií. V různých věkových kategoriích do 49 let nedosahuje počet věřících ani 30%. K podstatnému zvýšení počtu dochází až u kategorie 50 59 let (více než 45%). Nejvíce věřících je zastoupeno ve věkové kategorii 70 a více let (téměř 70%). Dalším významným ukazatelem je také vztah náboženství a vzdělání. Mezi věřícími jsou totiž častěji zastoupeni občané s nižším vzděláním. Můžeme tedy říci, že se vzrůstajícím stupněm vzdělání klesá počet osob hlásících se k určitému náboženskému přesvědčení. Počet věřících občanů s dosaženým základním vzděláním činil při SLDB 2001 19,3 %, občanů se středním odborným vzděláním 31,8%, s úplným středním a vyšším 23,8% a u občanů s vysokoškolským vzděláním pouhých 7,4%. Je však nutné poznamenat i skutečnost, že při posledním sčítání v České republice dosáhla největší část populace právě středního odborného vzdělání. 12 Zajímavým faktorem ve vztahu k náboženství je také podíl věřících v jednotlivých krajích. Nejvíce věřících žije v krajích moravských. Na prvním místě stojí Zlínský kraj (55,2%), kde věřící jako v jediném kraji v naší republice tvoří více než polovinu všech obyvatel. Dalšími kraji s vyšším podílem věřících jsou Vysočina (46,4%) a Jihomoravský kraj (43,7%) zatímco v Olomouckém kraji dosahuje podíl věřících jen 37%. Ovšem i to je více, než ve všech krajích českých. Nejvyšší podíl osob bez vyznání, pohybující se nad hranicí sedmdesáti procent, je soustředěn v Ústeckém (pouhých 15,8% věřících), Libereckém (18,4% věřících) a Karlovarském kraji (20,5% věřících). Všechny tyto kraje jsou však oblastmi, kde došlo v souvislosti s odsunem německých starousedlíků k prakticky úplné výměně obyvatelstva. Nově příchozí pocházeli z různých končin tehdejšího Československa a mnohdy šlo i o repatrianty ze zahraničí. Neměli tedy možnost vytvořit si na tomto vysídleném území nové náboženské tradice, a to i vzhledem k trvalému tlaku bývalého komunistického režimu. Jen pro zajímavost, v hlavním městě Praze se při posledním sčítání za věřící označilo 24,5% obyvatel. Mezi tabulkami uvedenými v publikaci Českého statistického úřadu nazvané Náboženské vyznání obyvatelstva jsou rovněž údaje o počtu věřících v jednotlivých okresech. Jde však o počty, které nejsou pro tuto práci důležité a vesměs poukazují na stejnou situaci jako podíly věřících v krajích naší země. Proto jen pro zajímavost uvedu, že v okrese Znojmo, kde trvale
12 Jde o počet 3 255 400 obyvatel, z nichž se 1 144 307 přihlásil k náboženské příslušnosti.
14 žiji, bylo sečteno 114 048 občanů a z nich bylo věřících 46 928. Posledním ukazatelem jsou údaje o náboženském vyznání podle velikostních kategorií obcí. Ty zcela jednoznačně ukazují na převahu nábožensky založených osob ve venkovském prostředí, kde je však jedním z významných spolupůsobících faktorů také věková struktura obyvatel. Ve městech je počet věřících relativně nízký, ale i zde roste religiozita obyvatel od západu směrem na východ. K náboženskému vyznání se opět hlásí nejméně osob z měst ležících na severu a severozápadě Čech. 13 Údaje z posledního sčítání lidu, domů a bytů jsou pro celkové pochopení významu této práce důležité. Poukazují totiž na příklon některých občanů ke zcela novým náboženským proudům. Nicméně, mnohem důležitější pojítko mezi slovanským pohanstvím dnes a celkovou situací religiozity českých občanů spočívá zejména v nových náboženských hnutích. 1.2 Nová náboženská hnutí 14 Lidské pokolení se ocitlo na prahu jednadvacátého století. Toto století mnoho z nás chápe jako éru technického pokroku a rozvoje vesmírného výzkumu, zkrátka lidská společnost se ocitla na vrcholu své desakralizace. Jak si později ukážeme, i to je jedním z důvodů, proč se v moderní společnosti začala znenáhla objevovat nová náboženská hnutí. Je samozřejmé, že dosah těchto hnutí není omezen pouze na jejich stoupence, ale přitahuje pozornost i dalších zájemců, kteří v nich mohou vidět obohacení tradiční náboženské scény, předmět vědeckého studia, nebo nebezpečné skupiny působící destruktivně nejen na lidskou psychiku, ale i na společenský řád jako takový. Tato práce se samozřejmě bude novými náboženskými hnutími zabývat jako předmětem vědeckého studia. Jenže studium těchto hnutí, které D. Lužný vnímá jako součást širšího jevu, jež označuje nová religiozita, se zabývá hned několik vědních disciplin. Každý obor si ke studiu vyvinul i svůj vlastní přístup. Tyto základní přístupy označujeme jako teologický, psychologický a sociologický. 15 V teologickém přístupu jde především o etické a pravdivostní zhodnocení nových náboženských hnutí, což ovšem velmi často vede k ostré polemice. Většina teologů totiž tato hnutí vnímá jako destruktivní a hodnotí je z pozice vlastního náboženství. Psychologický přístup se zaměřuje spíše na vliv nových náboženských hnutí na jedince a je založen zejména na výpovědích bývalých členů těchto hnutí. Psychologové na základě těchto poznatků až příliš často vnímají nová náboženská hnutí jako pro lidskou 13 Ve velikostní skupině obcí do 199 obyvatel šlo o 44,4% věřících a naopak ve skupině se sto tisíci a více obyvateli o pouhých 27,2%. 14 V této podkapitole jsem většinou využíval publikaci Nová náboženská hnutí od Dušana Lužného. 15 Lužný, D.: Nová náboženská hnutí . Brno 1997, s. 13 18.
15 psychiku destruktivní prostředí. Posledním vědeckým přístupem ke studiu nových náboženských hnutí je přístup sociologický. Sociologický přístup můžeme brát jako součást přístupu religionistického, který se snaží objektivně uchopit faktickou skutečnost nehodnotícím způsobem. A právě snaha pochopit podstatu těchto hnutí je pro smysl dané práce nejpodstatnější. Nová náboženská hnutí se v naší společnosti samozřejmě neobjevila z ničeho nic, ale musela pokračovat v jisté tradici. V naší zemi tato hnutí navázala jednak na tradici křesťanskou, ale také na různé mystické proudy náboženských tradic od gnosticismu, 16 magie, hermetismu 17 a neoplatonismu přes středověké sektářství, čarodějnictví, kabalu a alchymii k novodobému rosikruciánství 18 a okultismu. 19 Samé počátky těchto hnutí tedy sahají mnohdy dále do minulosti, než by se dalo očekávat. Ovšem nová náboženská hnutí se začínají silněji prosazovat až do tzv. kontrakultury šedesátých let minulého století. 20 Důvody, proč tomu tak bylo, je však nutné hledat ve více skutečnostech. Poválečný hospodářský rozvoj přinesl nové komunikační technologie, sílil proces globalizace a ve vzduchu visela také opodstatněná hrozba pramenící ze studené války. To vše mělo za následek vznik nového náboženského vědomí spojeného s reformací a experimentováním. Ústřední snahou nově vznikajících náboženských hnutí bylo odstranit odcizení z mezilidských vztahů. V západní společnosti jednotlivá nová náboženská hnutí většinou vycházejí z určitého světového náboženství, ale i ze zcela odlišných směrů. Z křesťanství vychází např. Letniční hnutí a Církev sjednocení, z judaismu rastafariánství, z hinduismu Haré Kršna, Ánanda Marga, či Sahádža jóga, ze sikkhismu Mise Božího světla, z buddhismu Zen, z okultismu Hnutí Grálu a Satanismus. Objevují se zde však také různé UFO kulty a hnutí myšlenkově vycházející z nábožensko psychoterapeutických skupin jako Scientologie. Nesmíme však zapomenout také na široký proud známý jako New Age (Nový věk) a samozřejmě také na návrat ke starým pohanským kultům, které se v českých zemích ve větší míře objevují však až po roce 1989 v souvislosti s otevřením hranic a přísunem nových informací. 21
16 Jde o myšlenkový a náboženský proud pozdní antiky, vzniklý na přelomu letopočtů na Blízkém východě prolínáním mysterijních náboženství a filozofie. (Všeobecná encyklopedie 3, s. 64.) 17 Proud mysticismu zahrnující filozoficko náboženské názory na podstatu a souvislost věcí a dění. Názory jsou určeny zasvěceným a šíří se z učitele na žáka. (Všeobecná encyklopedie 3, s. 167.) 18 Řád Růžového kříže, tajná společnost orientovaná teozoficko alchymisticky. (Všeobecná encyklopedie 6, s. 431.) 19 Lužný, D.: c. d., s. 26. 20 Lužný, D.: c. d., s. 29 39. 21 Lužný, D.: c. d., s. 41 98.
16 Pro studium nových náboženských hnutí je důležité pochopit i pojmosloví, 22 jež se týká církve, 23 sekty 24 a kultu. 25 Zdá se, že příznivci tzv. antikultovního hnutí rádi označují nové náboženské směry právě pomocí negativně zabarvených slov sekta a kult, kdežto religionistika a sociologie náboženství se raději drží termínů nové náboženské hnutí nebo nová, čili alternativní, religiozita. Podle D. Lužného se kulty či sekty cítí být nositeli jediné pravdy, ale na druhé straně svým působením umožňují vyšší rozmanitost nábožensko kulturní scény, čímž brání monopolizačním tendencím tradičních směrů. Proti novým náboženským hnutím stojí představitelé hnutí antikultovního. 26 Stoupenci antikultovního hnutí vidí v nové religiozitě nebezpečného protivníka narušujícího řád tradiční společnosti i psychiky jednotlivce. Pravdou ovšem zůstává, že se jedná zejména o teology. Ovšem působením na jedince a konverzí, členstvím a vazbou na skupinu 27 se zabývají i seriozní vědní obory. Podle nich konverze probíhá buď jako vymytí mozku, nebo jako postupný sociální posun. Zatímco první variantu obhajují zejména příznivci antikultovního hnutí, tu druhou bere v úvahu spíše religionistika a sociologie náboženství. Přestože se mnohá náboženská hnutí snaží získávat nové členy všemi dostupnými způsoby, z vědeckého hlediska nemůžeme popřít fakt, že konverze je složitý proces změny identity jedince, na nějž působí řada faktorů, mimo jiné i osobní vazby na členy skupiny. Religionistika se věnuje také fenoménu charismatického vůdcovství ve skupině i financování. Poukazuje na skutečnost, že tito vůdcové mnohdy nechápou skrytou kritiku pod rouškou vědeckosti, žurnalistickou prezentaci problémů a často ani netuší nic o kulturním a historickém kontextu kolem jejich sekty, a proto vše s oblibou zjednodušují. Financování je pro nová náboženská hnutí samozřejmostí, protože bez ekonomické stránky věci by nedokázaly fungovat. Je však nezbytné poznamenat, že u určitých hnutí je mnohdy náboženská rovina pouhou zástěrkou pro finanční zisky. Religionistická věda si při svém bádání všímá i tragických případů hromadných sebevražd v souvislosti se sektářstvím. 28 Některé skupiny odmítají svět jako nebezpečný či neplnohodnotný a z toho pramení
22 Lužný, D.: c. d., s. 116 128. 23 Církev je chápána jako křesťanská náboženská společnost. Přeneseně a nepřesně se tento termín používá i pro náboženské organizace nekřesťanského náboženství. (Všeobecná encyklopedie 1, s. 51.) 24 Sekta je vnímána jako náboženská nebo pseudonáboženská společnost, která se vyznačuje fundamentalismem, vysoce centralizovaným, autoritářským způsobem řízení, blokováním informací pro členy, utajováním nauky a organizačních struktur před veřejností. (Všeobecná encyklopedie 7, s. 82 83.) 25 Kult neboli uctívání je soubor postojů a úkonů zaměřených k vyjádření náboženské úcty vůči božstvům, duchům zemřelých a jiným nadpřirozeným bytostem. (Všeobecná encyklopedie 4, s. 253.) 26 Lužný, D.: c. d., s. 132 148. 27 Lužný, D.: c. d., s. 102 116. 28 Lužný, D.: c. d., s. 129 132.
17 uzavřenost a izolace vůči okolí. U těchto skupin poté dochází k sebedestruktivnímu chování, ovšem případy hromadných sebevražd jsou výjimečné a nemohou být absolutizovány. Nová náboženská hnutí vznikají zejména v důsledku sociokulturních změn jako protest proti principům konzumní a technokratické společnosti. Ovšem většina těchto hnutí brojících proti industrializaci a modernizaci lidské společnosti přizpůsobila svou činnost tržním podmínkám. 29 Tuto podkapitolu tedy můžeme uzavřít s konstatováním, že nová náboženská hnutí vznikají z podnětu globalizace a vedou k náboženskému univerzalizmu i partikularizmu, což ve zkratce znamená kulturní import, náboženské inovace i oživování domácích tradic. Jsou také reakcí na proces sekularizace, která vede k růstu racionalismu a individualismu, oddělení sfér náboženství od sfér společenských, čímž se z náboženství stává ryze soukromá věc. Snaha nových náboženských hnutí je tedy zvýznamnit náboženství v životě jednotlivce i společnosti. Jako reakcí na nová náboženská hnutí vzniklo hnutí antikultovní, které poukazuje na neslučitelnost s převládající podobou křesťanství a na nebezpečnost nové religiozity. Pojem nová náboženská hnutí je však příliš široký. Proto si přiblížíme alespoň některá z nich v následující podkapitole. 1.3 Stručný přehled nových náboženských hnutí Než přejdeme k samotnému přehledu, měli bychom poznamenat, že nová náboženská hnutí jsou fenoménem lidské společnosti od nepaměti. K jejich vzniku vždy přispívala snaha o náboženskou reformu. Některá hnutí brzy zanikala, ale z jiných se naopak stala velká a stabilní náboženská tradice. Ostatně jako nové náboženské hnutí vzniklo každé z náboženství, křesťanství nevyjímaje. První křesťané byli terčem útoků v Římské říši, což bylo jako reakce ze strany oficiální moci celkem pochopitelné. 30 První křesťané se totiž vyznačovali určitou formou radikalismu, exkluzivizmu, počátečním odmítáním vojenské služby, mesianismem, a navíc si dokázali vybudovat vlastní na centrální moci nezávislou síť sociální solidarity. K tomu všemu své obřady konali v uzavřených prostorách bez přístupu veřejnosti a odmítali císařovo božství. 31 Pronásledování prvních křesťanů oficiální mocí však umožnila především jistá xenofobie, nepřátelské veřejné mínění. Vždyť mnozí římští občané křesťanství spojovali s orgiemi, krvesmilstvím, rituálními vraždami dětí, kanibalismem, provozováním neznámé cizorodé
29 Lužný, D.: c. d., s. 149 158. 30 Vouga, F.: Dějiny raného křesťanství . Praha 1997, s. 222 230. 31 Kadlec, J.: Dějiny katolické církve . Olomouc 1993. s. 47 49.
18 státem nepodporované magie či nenávistí k veškerému lidskému pokolení. 32 Dokonce i za epidemie a živelné pohromy mohli v očích veřejnosti křesťané. To vše bylo totiž chápáno jako trest bohů za odvrat od tradičního náboženství. Jak brzy křesťané zapomněli na své krušné počátky. Brzy po vítězství křesťanské ideologie začali být z podobných zločinů obviňování pohané, heretici a Židé. Židé se stali objektem xenofobie během středověku. Přestože byla podezření stejně neopodstatněná jako dříve u křesťanů, měla za následek pogromy, omezování práv, izolaci v ghettech, speciální označení apod. S obdobnými obviněními souvisela i vlna antisemitismu na konci devatenáctého a na počátku dvacátého století. Raný nacismus předal podezření z židovského komplotu i nacismu pozdějšímu a boj proti tzv. spiknutí židozednářských sil vyvrcholil peklem koncentračních táborů. 33 Veškeré zmíněné utrpení bylo čistě důsledkem intolerance a xenofobie, se kterou se bohužel setkáváme i dnes. Iracionální strach z nových náboženských hnutí je vlastně archetypální reakcí na odlišné neetablované kulturně náboženské prostředí a neodůvodněnou obavou vycházející z reálné skutečnosti. Proto i dnes platí, že se přívrženci nových náboženských hnutí často setkávají s určitými formami diskriminace. 34 Jelikož je tato práce věnována slovanskému novopohanství, předpokládám za podstatné zabývat se v tomto přehledu nových náboženských hnutí především těmi, která mají s novopohanstvím či neopaganismem něco společného. Slovo pohan ( paganus , tj. vesničan) bylo původně římské označení barbarů vyznávajících pro Římany nepochopitelná náboženství. 35 Poté, co bylo v Římě za státní náboženství přijato křesťanství, slovo pohan se stalo synonymem pro nekřesťana, jelikož nové náboženství zapouštělo své kořeny na venkově mnohem pomaleji než ve městském prostředí. Slovo pohan mělo tehdy veskrze negativní zabarvení, ovšem dnes se jim novopohané rádi a s hrdostí označují jak si ještě ukážeme. 36 Snahou nového pohanství je obnovit náboženské tradice předliterárních kultur. Avšak odlišnost jednotlivých lokálních tradic je diametrálně rozdílná, a proto novopohané vidí v celosvětovém univerzálním náboženství naprostou zbytečnost. Jejich cílem je rozvíjet
32 Eliade, M.: Dějiny náboženského myšlení II . Praha 1996, s. 324. 33 Eliade, M.: c. d., s. 291. 34 Lužný, D.: c. d., s. 146 148. 35 Text věnovaný novopohanství všeobecně vychází především z knihy Davida V. Barreta: Sekty, kulty, alternativní náboženství , Praha 1998. 36 Z tohoto důvodu používám označení pohan , pohanství jako slova citově nezabarvená. V této práci se uvedené výrazy vyskytuji ve vztahu k minulosti, jelikož termíny slovanské pohanství nebo české pohanství jsou používány ve většině odborných prací, ale i ve vztahu k současnosti, protože termíny novopohanství či neopaganismus užívají religionisté. Stoupenci slovanského jazyčnictví se navíc sami pokládají za pohany. Mezi soudobými rodnověrci tedy označení pohan zcela ztrácí negativní konotaci.
19 regionální náboženské tradice, což je spojeno i s jistou ekologickou orientací. Rovnováhu v přírodě spojují s obnovou starodávné moudrosti přírodních náboženství, s jejíž pomocí spojují řešení devastace přírodního prostředí, ale i fyzické devastace člověka. Jde jim tedy o překlenutí odcizení člověka od přírody. Svůj životní styl vidí v harmonii s přírodou, což myslím dostatečně vyjadřují i jejich obřady spjaté s přírodními cykly. Vždyť země je mezi novopohany chápána jako živý organismus. Mezi novopohany je také velký zájem o šamanismus, stav rozšířeného vědomí, kterého lze dosáhnout pomocí tance, hudby, různých způsobů dýchání či psychedelických drog. Proto mezi stoupenci novopohanství našla oblibu díla Carlose Castañedy a ve Spojených státech mnoho novopohanských skupin vychází z tradic původního indiánského obyvatelstva. V České republice se zase v posledních letech rozmohl zájem o náboženské tradice starých Keltů. 37 Přes tyto výše zmíněně podobnosti je novopohanství vnitřně značně diferenciované hnutí. K dalším společným rysům různorodých novopohanských skupin však nepatří pouze přesvědčení, že je starobylá moudrost uložena v náboženstvích starodávných kultur a jen v ní je řešení problémů dnešního světa. Novopohané jsou také často spojováni s umírněnou formou feminismu. Je tomu tak proto, že se netají kritikou patriarchátu. Mužské myšlení je pro většinu z nich fragmentálně omezené a zaměřené na agresivitu, soutěživost a výkonnost. Zdůrazňují proto intuitivní myšlení žen, které by dokázalo uchopit svět v jeho celistvosti, na což poukazuje i uctívání Gaie (matky země), k čemuž se vrátíme později. 38 Mezi novopohany platí také silná etika osobní svobody propojená s heslem „ dělej si, co chceš, ale nikomu neubližuj “. Pro některé stoupence novopohanských hnutí zároveň platí i nutnost pozitivně se angažovat ve společenském dění. Novopohanství dnes uznává jak tolerantní monoteismus, tak formy henoteismu 39 a polyteizmu. Ovšem striktně odmítá exkluzivistický monoteismus typický např. pro křesťanství. Jak jsme si již ukázali, novopohanským hnutím jde o vzkříšení autochtonních a lokálních tradic. Novopohanství je pluralistické a inkluzivní, odmítá křesťanství, ale nemá nic společného se satanismem, na což poukazují zejména mystifikující podněty příznivců antikultovního hnutí. Novopohanství je nehierarchický, rozrůzněný a decentralizovaný náboženský směr snažící se o aplikaci starodávných tradic na moderní svět. Navzdory různým snahám zastřešujících hnutí novopohané nemají žádného společného mluvčího.
37 Lužný, D.: c. d., s. 98 100. 38 Tamtéž. 39 Náboženské pojetí, které připouští, že je mnoho bohů, ale jediného boha ctí jako ostatním nadřazeného. (Všeobecná encyklopedie , s. 163.)
20 A právě zastřešujícími organizacemi začneme náš stručný přehled novopohanských náboženských hnutí, přestože pro tato hnutí platí naprostá různorodost, na což jsme poukázali hned na samém začátku. K těm nejdůležitějším zastřešujícím organizacím patří Pohanská federace a Pagan Link. Pohanská federace byla zpočátku převážně wiccovská, ale dnes se snaží o větší rozmanitost a demokratizaci. Dále bychom mohli zmínit nadaci Avalonský ostrov se sídlem v Glastonbury, kde funguje vzdělávací středisko informující o myšlenkách novopohanství a New Age. Tyto zastřešující organizace sice umožňují lepší komunikaci s veřejností i mezi jednotlivými novopohanskými skupinami, ovšem v žádném případě nemohou mluvit a ani nemluví za všechny soudobé pohany. 40 Nejznámější novopohanskou organizací je Wicca, 41 která vznikla na území Spojených států. Označení Wicca pochází ze staroanglického označení pro čarodějnictví. Za duchovního otce celého hnutí je považován Gerald Gardner (1884 1964), autor populární publikace Čarodějnictví dnes (1954). Ovšem čarodějnictví zpopularizovala také britská antropoložka Margaret Murrayová (1863 1963) ve svých dílech Kult čarodějnic v Západní Evropě (1921) a Bůh čarodějnic (1931), kde prakticky očistila středověké čarodějnice. Dokázala totiž, že čarodějky uctívaly pohanské bohy, ale ne ďábla. Její myšlenku nakonec potvrdil i Robert Cavendish, přestože některé z jejich tezí kritizoval. K popularizačním dílům rozhodně patří také studie Roberta Gravese Bílá bohyně (1948) o měsíční bohyni. Čarodějnictví zpřístupnili široké veřejnosti v šedesátých letech Alex a Maxine Sandersovi. Maxine je v současnosti uznávanou mluvčí a vůdkyní Wiccy. Přestože je dnes čarodějnictví v rámci Wiccy pojaté méně esotericky a autoritativně, současné čarodějky jsou většinou nadprůměrně vzdělané a některé z nich své magické služby nabízejí za peníze. Mnoho skupin soustředěných v neformálním hnutí Wicca uznává tzv. Chartu bohyně, kterou sepsali Gerald Gardner a Doreen Valiente. Hnutí Wicca je charakteristické svou oblibou ritů, hravostí, tvořivostí a schopností kombinovat podněty a symboly z různých antických kultů i evropských předkřesťanských tradic. Typické je uctívání matky země a jejího mužského protějšku rohatého boha (Pana, Cernunna apod.). Hnutí se skládá z malých samostatných skupin, které se někdy nazývají coveny. Tyto skupiny se scházejí při společných ritech. Přijetí do covenu je podmíněno čekací lhůtou a zasvěcením. V České republice zve prostřednictvím internetu do covenu na
40 Barret, D.V.: Sekty, kulty, alternativní náboženství . Praha 1998. 41 Text věnovaný hnutí Wicca a jeho odnožím vychází především z knihy Davida V. Barreta (s. 280) a také z Encyklopedie náboženských směrů v České republice (Praha 2005) od Zdeňka Vojtíška.
21 Liberecku příslušník hnutí Wicca vystupující pod jménem Eurik.42 Dle něj existuje několik covenů i u nás. Další zakladatelskou osobností je Jakub Achrer známý pod jménem Zahrada. Jakub Achrer se pokouší sjednotit všechny české novopohany do státem registrované náboženské společnosti Stará víra. 43 Ke hnutí Wicca patří také jeho různé odnože. V sedmdesátých letech minulého století vzniklo ve Spojených státech několik na sobě nezávislých skupin tzv. dianické Wiccy. Tyto skupiny zdůrazňují svou nezávislost na Gardnerovi, uctívají bohyni Dianu a jsou radikálně feministické. U nás je tato odnož prezentována na internetu díky autorce, která se označuje jako Valpruga. 44 K dalším, méně výstředním odnožím, patří Asociace Cymmry Wicca, Dům Bohyně, Církev všech světů, Bratrstvo Isis, Findhornská komunita, Druidství a Severní tradice. Asociace Cymmry Wicca je široké hnutí spjaté s církví Y Tylwyth Teg, založené Rhuddlwmemem ap Gawrem, která svůj původ odvozuje od druidství a velšského čarodějství střeženého rodem Llewellynů. Asociace uvádí, že má přes 15 000 členů. Je založena na komunitním způsobu života. Po zkušebním roce adept podepisuje smlouvu o členství, v níž se zavazuje k respektování stanov asociace. Dům Bohyně založila v roce 1984 jeho kmenová matka Shan. Toto hnutí obstarává široké spektrum novopohanských rituálů a je otevřeno ženám i mužům. Církev všech světů byla založena roku 1967 Oberonem Zellem. Snaží se rozvíjet duchovno a chránit životní prostředí. Propaguje umírněný feminismus, studuje historii a mytologii, angažuje se v projektu obnovy starověkých tradic a usiluje o znovuprobuzení Gaie (matky země) a sjednocení všech živých tvorů. Její členové mají liberálnější přístup k sexualitě na rozdíl od mnoha jiných novopohanských skupin, které naopak stavějí na posvátné instituci rodiny. 45 Církev je organizována komunálně. Zahrnuje tzv. Hledače, Potomky a Klérus, což jsou kněží a kněžky. Bratrstvo Isis založil roku 1976 Lawrence Durdin Robinson spolu s manželkou Pamelou a sestrou Olivií v Irsku. Toto hnutí v sobě spojuje keltské a egyptské kořeny, propaguje náboženský inkluzivismus, takže jeho členy jsou mnohdy i vyznavači tradičních světových náboženství. Dle vlastních údajů má asi 12 500 členů působících v mnoha zemích světa. Findhornská komunita je spojena s rokem 1962, kdy Peter Caddy spolu s manželkou Eileen, přítelkyní Dorothy Macleanovou a svými dětmi začal žít v přívěsovém kempu ve 42 Informace pocházejí z internetových stránek: http://magie.unas.cz (23. XI. 06). 43 Informace pocházejí z internetových stránek: http://webpark.cz/staravira (23. XI. 06). 44 Informace přejaty z internetových stránek: http://www.bohyne.com (23. XI. 06). 45 Na posvátné instituci rodiny staví mimo jiné i slovanské novopohanské skupiny.
22 Findhornském zálivu ve Skotsku. Kolem něj se brzy vytvořil kroužek nadšenců, kteří se rovněž stali obyvateli kempu. Zaměřují se na ekologické zemědělství a komunikaci s duchy zahrad. Dnes zde žije asi 200 lidí. Kromě stálých členů má však toto hnutí mnoho příznivců i v řadách ochránců životního prostředí. Druidství a Severní tradice svým obsahem spadají již spíše do další podkapitoly, a tak jejich popis prozatím odložíme. V neposlední řadě je také třeba zmínit proud zahrnující jednotlivce i menší skupiny, který vešel ve známost jako New Age. New Age neboli Nový věk má totiž s novopohanstvím určité styčné body. Jde o široký, inkluzivní nadkonfesní myšlenkový proud spojený světonázorovou orientací charakterizovanou určitými body. Je to proud různorodý a decentralizovaný. U New Age chybí společné vyznání víry, posvátná písma i centrální orgány. D. Lužný New Age označuje jako „ silně privatizovanou formu religiozity, která se obrací k silně individualizovaným zákazníkům “. 46 Dle Fritjofa Capry, významného představitele New Age, nejde o jeden náboženský proud, ale o proudy hned tři – proud filozofický, etický a zčásti i vědecký. Ovšem tyto proudy nemůžeme od sebe nijak oddělovat, jelikož spolu úzce souvisí. 47 Někteří badatelé New Age za pouhé náboženské hnutí sice nepovažují, avšak tento proud má zcela zřetelné náboženské prvky, a proto se stává předmětem zájmu religionistiky. Jak jsem již naznačil, New Age se částečně překrývá s novopohanstvím. Mezi styčné body patří ochrana přírody, léčitelství, přírodní medicína a feminismus. Ovšem rozdílů mezi novopohanstvím a New Age je podstatně více. New Age programově vytváří syntézu nových náboženských hnutí, kdežto novopohanství myšlenku univerzálního náboženství jednoznačně zamítá. Novopohanství se také vyznačuje množstvím rituálů, ale New Age vytváří spíše neritualizované nebo jen slabě ritualizované náboženské aktivity. Novopohanství hlásá návrat ke starým tradicím. Tyto tradice však samozřejmě vědomě modifikuje, aby je zpřístupnilo moderní době. New Age mimo jiné vychází i z esoterismu a klade důraz na východní náboženství. Pro tento proud je na rozdíl od novopohanství mnohem důležitější duchovní a sociální reforma západního světa než obnovení lokálních tradic. 48 Novopohanství je výrazně zaměřeno právě na dávné autochtonní tradice. 46 Lužný, D.: c. d., s. 89 95. 47 Wolf, J.: Kdo je/kdo není v hnutí Nového věku . Praha 2000, s. 18. 48 Lužný, D.: Normativita v New Age a neopaganismu . In: Normativní a žité náboženství . Ed. L. Bělka – M. Kováč, Brno 1999, s. 142.
23 1.4 Novopohanství – návrat k indoevropskému dědictví Jak jsme si již řekli, křesťanství sice dokázalo pohanství eliminovat, ale stopy dávných evropských náboženství zůstaly uchovány v lidových zvycích, slovesnosti, léčitelství a lidové magii – čarodějnictví. V Evropě však nejsou tyto prvky zakonzervované v kultuře prostého lidu výslovně chápány jako součást konkrétního náboženského systému a někdy tak nejsou reflektovány vůbec. Skutečný a promyšlený návrat k pohanství tedy přišel až s romantismem. I z tohoto důvodu musíme tradici novopohanství chápat jako návrat k předkřesťanským evropským náboženským systémům a nejen jako touhu oživit lidové zvyky a obyčeje. Novopohanství se věrně navrací buďto k jedné evropské náboženské tradici (např. keltské), nebo různé prvky ze všech tradic přebírá a spojuje je v jeden celek, a to třeba i s prvky z antických kultů. 49 Ovšem novopohanství není dnes pouhou cestou do minulosti, ale zároveň objevuje i hodnoty mimoevropských nekřesťanských náboženství na předliterárním stupni vývoje. Jak jsme již poznamenali, jde zejména o roli šamana. Vědomé přihlášení k novopohanské tradici zcela mění i význam slova pohan. Toto označení zcela ztrácí svou negativní konotaci. Novopohané se ke své víře hrdě hlásí a výraz pohan pro ně tedy vyjadřuje i protest proti většinové a historicky křesťanské společnosti spojený s prožitkem osvobození od formujícího vlivu křesťanské civilizace. Snad i proto novopohané nehledají svou podstatu v pevných organizacích a typickým útvarem jsou pro ně naopak volná bratrstva, klany, rody, háje či krby. Pevné náboženské organizace jsou tedy v očích novopohanů zbytečností. Centrem náboženského života se u nich stávají slavnosti, při kterých se zmíněná volná bratrstva zpravidla sjíždějí. Tomuto stupni svobodomyslnosti zcela vyhovuje internet, z něhož se stalo typické medium novopohanské komunikace. 50 Součástí obrody evropských předkřesťanských náboženských tradic je i magie. Magií se dnes zabývá mnoho společenství, prakticky všechna však vycházejí z novopohanství. Novopohanství nepřipouští krvavé oběti a modifikace dávných pohanských kultů se odráží i ve skutečnosti, že by se magie neměla používat proti jiným lidem a objektům. Má sloužit pouze ke konání dobra. Ovšem názory na tuto otázku se různí. Někteří novopohané zastávají názor, že na toho, kdo nám vědomě ubližuje, můžeme jeho vlastní zlobu odmrštit zpět. Stejně tak není možné spojovat magii novopohanů se satanismem. Novopohané nevěří v křesťanského boha a logicky tedy nemohou věřit ani v jeho biblický protějšek. Novopohanství se snaží navázat na indoevropské náboženské dědictví ve všech jeho tradicích, 49 Reportáž o současném pohanství na území Řecka je uvedena v příloze. 50 Barrett, D.V.: c. d., s. 273 305.
24 avšak nezatracuje ostatní náboženství, ani nehlásá svou jedinečnost. Novopohanství usiluje o splynutí člověka s přírodou a pomáhá mu ji poznat stejně tak, jako dávnou víru jeho předků. 51 Jestliže mluvíme o návratu k indoevropskému dědictví, je jasné, že na něj navazovalo hned několik tradic. Pro Evropu byly nejdůležitější tradice tři a to keltská, germánská a samozřejmě slovanská čili baltoslovanská, které je věnována celá tato práce. Každá z výše uvedených tradic je spojována s určitým územím. Keltská tradice se nejdéle udržela v Irsku a vlastně na celých britských ostrovech. Germánská tradice je specifikem Německa a severských zemí, kdežto tradice baltoslovanská má své kořeny v severovýchodní a východní Evropě. Česká republika leží na rozhraní a tedy na území, kde byly v minulosti zastoupeny všechny tři jmenované náboženské tradice. Není tomu jinak ani dnes, a přestože u nás zcela převládlo slovanské etnikum, tři zmíněné tradice v České republice zastupuje přibližně stejný počet několika desítek novopohanů. V kulturním ohlase širší společnosti u nás jednoznačně vyniká keltská tradice 52 , a právě proto se zaměříme nejprve na ní. Keltské pohanství zažilo svou renesanci na britských ostrovech během osmnáctého a devatenáctého století, kdy vzniklo několik organizací příznivců keltského náboženství a těch, kteří sami sebe označili za druidy a bardy, tedy kněžskou vrstvu dávného kultu. Největší zakladatelskou osobností je lékař William Stukeley (1687 1765), druhý představený Starobylého druidského řádu, který byl údajně založen roku 1717. Později v čele řádu stanul známý anglický básník William Blake (1757 1827). Albionská lóže tohoto řádu v Oxfordu do svých řad přijala i pozdějšího ministerského předsedu Winstona Churchilla (1874 1965). Další významné druidské uskupení je Řád bardů, ovatů a druidů (OBOD) spadající právě pod Starobylý druidský řád. Ze známých osobností měl blízko k druidům koneckonců i Gerald Gardner, zakladatel hnutí Wicca, který se stal inspirátorem pro mnoho druidů i keltských společenstev. Patnáct z nich roku 1989 vytvořilo společný orgán nazvaný Rada britských druidských řádů. Od počátku sdíleli s Brity zájem o keltskou tradici také bretaňští Francouzi a od šedesátých let dvacátého století se pak hnutí šířila díky nápadité keltské kultuře a hudbě i do dalších západních zemí. U nás působí od roku 1994 Bratrstvo Keltů 53 , jehož vůdčím duchem je Tomáš Křivánek. Ten se však orientuje spíše na keltskou kulturu s prvotním zájmem o Bretaň. Avšak Bratrstvo Keltů se nebrání ani obnově náboženských ritů. Působení bratrstva spočívá v klubových 51 Kromě publikace D. Barretta jsem čerpal i z knihy Z. Vojtíška: Encyklopedie náboženských směrů v České republice . Praha 2005, a nemálo i ze svých terénních výzkumů. 52 Historické podklady ke keltské tradici: A. Bauerová: Keltové v Čechách (Praha 1996) a C. Matthews: Keltská duchovní tradice (Praha 1995) a Keltské rituály (Praha 1997). 53 Veškeré informace o Bratrstvu Keltů pocházejí z internetových stránek: http://www.beltine.cz (23. XI. 06); http://druid.eu.cz (23. XI. 06) a http://taxoft.cz/nemeton (23. XI. 06).
25 večerech, přednáškách, hudební produkci i v kulturních akcích, o kterých informuje zpravodaj Bratrstvo Keltů . Nejvýznamnější z akcí je festival keltské kultury a svátek Beltaine konaný v poslední dubnovou noc. Dalším významným svátkem je Samhain často považovaný za předchůdce křesťanské památky zesnulých. Ovšem keltské řády a bratrstva po celém světě slaví každoročně osm základních svátků. Kromě zmíněného Beltainu a Samhainu se jedná i o Imbolg, Lugnasad, slunovraty a rovnodennosti. Pro popularizaci keltské kultury je však nejpodstatnější hudební produkce. K oblíbeným českým hudebníkům patří např. skupiny Asonance, Irish Dew a Jan Hrubý a Kukulín. Keltská tradice však staví i na výtvarném umění, skupinách historických bojovníků, taneční produkci, ukázkách keltských řemesel a způsobu života i léčebném a cvičebním systému WYDA. Obdivu u široké veřejnosti Keltové dosáhli zejména díky údajnému ekologickému způsobu života, mystickým zkušenostem a magickým schopnostem, na které se snaží navázat novodobí druidové, k nimž patří např. Roman Procházka, jehož internetová prezentace přilákala další zájemce o náboženské prožívání, které považují za typicky keltské. Otázkou však zůstává, co je v keltské tradici skutečně keltského a co pouhou projekcí současného světa, který svůj mnohdy přehnaný obdiv ke Keltům nikterak neskrývá. To dokazuje i populární literatura u nás i v zahraničí a bulvární tisk, pro které je mimo jiné typické také spojování megalitických památek jako menhirů s daleko mladší keltskou civilizací. Ve zkratce můžeme tedy říci, že se příznivci keltského hnutí snaží navázat na dávnou keltskou tradici nebo alespoň na to, co je z ní známo. Důraz kladou na harmonický vztah s přírodou a na sílu písně a mluveného slova. Významné je pro ně také tajemné učení druidů, o kterých je ovšem známo, že své znalosti neradi šířili mezi nezasvěcené a tedy neměli ani oblibu zachycovat dávnou moudrost na papír. Některé z organizací jsou spíše kulturního nežli náboženského rázu, což platí především pro bretaňské a cornwallské druidy. Mnoho z novodobých druidů je také ovlivněno šamanismem. Z vlastní zkušenosti mohu podotknout, že jsou někteří z novodobých českých Keltů přesvědčeni o svém genetickém keltském původu, což je samozřejmě zcela nepodložená domněnka. Zkrátka, přání bývá často otcem myšlenky. 54 Stejně tak jako keltská byla i germánská tradice obnovena v období romantismu, ovšem o více než sto let později ve spojení s posilováním německého národního sebevědomí. Roku 1887 byla v Berlíně založena okultní společnost Vrilly, která však na pozadí severské mytologie propagovala rasistické a antisemitistické ideje. Germánská mytologie byla také
54 Zde odkazuji na jednoho znojemského člena Bratrstva Keltů, který si však nepřál být jmenován.
26 původcem snah o vytvoření německého národního náboženství v první třetině dvacátého století, což prosazoval např. Germánský řád založený roku 1912 nebo Německé společenství víry, které vzniklo o rok později. Roku 1918 byla založena významná okultistická společnost Thule, kde působili i pozdější vůdčí osobnosti německého nacismu. Společnost se orientovala na magické využití germánského náboženského dědictví a pěstovala i magii runového písma. Své jméno odvozovala tato společnost od mýtické pravlasti Árijců, země Thule. Samozřejmě, že nacistický režim z této okultisticko nacionalistické atmosféry těžil a pomocí ní ospravedlňoval i svou ideologii. Vědecký rozměr těmto snahám ve společnosti dodávala nacistická instituce Dědictví předků (Ahnenerbe) zaměřená na studium historie a mytologie Germánů. 55 Po druhé světové válce některé z novogermánských skupin zanikly a jiné byly na čas zakázány. Později obnovily činnost s novými cíly, ale germánská mytologie a národní socialismus zůstaly propojeny dodnes. U nás je to patrné zejména u skinheadské organizace Bohemia Hammer Skins vydávající časopis Patriot nebo u Nacionálně socialistického hnutí Evropy prezentujícím se v časopise Árijský boj . Je sice pravda, že se nepolitičtí příznivci od nacistické minulosti i přítomnosti distancují, ale stopy rasistických postojů se objevují nadále i u nich. Tak tomu bylo např. i v severské skupině Fraternitatis Ulfar (Bratrstvo vlka), která dnes ovšem již neexistuje. Z osobní zkušenosti mohu říct, že tito čeští „Germáni“ působí zcela militantním dojmem, který je očividně znát na vojenském oblečení připomínajícím soudobé skinheady, ale i na agresivním jednání vůči okolním negermánským skupinám. 56 Germánské novopohanství je dnes známé také jako ódinismus podle hlavního germánského boha Ódina čili Wotana. Rozšířenější formou označení je však Ásatrú, 57 jelikož mezi stoupenci germánského novopohanství existuje i mnoho uctívačů dalších bohů z rodu Ásů, který tvoří největší část germánského panteonu. Pod označením Ásatrú jsou známi i ti novopohané, kteří uctívají božský rod Vanů. Novodobí germánští pohané jsou známi také jako Forn Sidhr, což znamená ve staré gótštině považované mezi příznivci těchto skupin všeobecně za posvátný jazyk Dávný obyčej. V České republice existuje několik novogermánských klanů. V Českých Budějovicích působí klan Gabreta, v Teplicích Managarm a v Holešově Karpatští vlci. Klany i jednotlivci se scházejí na oslavách 55 O roli germánského náboženství při vzniku nacismu: N. Goodrick Clarke: Okultní kořeny nacismu . Praha 1998. 56 Během svého terénního výzkumu jsem zcela náhodou narazil na členy teplického Managarmova rodu, kteří navštívili jednu ze slavností Rodné víry. Přesto že byli pouhými hosty, jejich chování vedlo během jinak poklidného večera k nepříjemnostem. 57 Naprostá většina informací o Ásatrú je přejata z internetových stránek: http://heathenhearts.hyperlink.cz (23. XI. 06) a elektronického představení časopisu Managarm na stránkách: http://www.geocities.com/vienna/Choir/5272 (23. XI. 06).
27 náboženských svátků, které jsou většinou organizovány klanem Managarm. Pro účel těchto slavností je v jižních Čechách vybudován přírodní severský monument. Svou činnost prezentují na internetu, kde je umístěn také jejich ústřední časopis Managarm , ale i texty o severském náboženství, na rozdíl od keltské tradice zpravidla podloženými dobrými historickými zdroji. Germánští novopohané mají kromě severské náboženské tradice zájem také o runy, s jejíchž pomocí věští. Existují mezi nimi i skupiny historického boje jako je např. Bratrstvo Valhaly. Provozují i germánskou hudbu a zpěv, ovšem v mnohem menší míře nežli novodobí Keltové. Snad i pro tuto skutečnost mají v Čechách zastánci germánské tradice jen několik desítek příznivců, kdežto u Keltů můžeme mluvit snad i o stovkách. V obnoveném polyteistickém nordickém náboženství existuje množství různorodých proudů a organizací působících v mnoha zemích světa. Jejich příznivci kladou mimo jiné důraz na osobní kvality každého člověka a k jejich základní etice patří čest, odvaha, pravdivost a sebeovládání. Základním principem je úcta k životu a celé přírodě jakožto ostatně u všech novopohanských hnutí. Jejich působení je bohužel zastíněno nacistickým smýšlením, které na jejich náboženské a kulturní zanícení až příliš často vrhá špatné světlo. 58 Je nepochopitelné, že baltoslovanská tradice, která by měla u Čechů jako západoslovanského etnika výrazně převládat, je jednou z nejméně známých novopohanských tradic u nás. Tak tomu ovšem není na východ od našich hranic. Jak jsme již uvedli, slovanské novopohanství kvete především na Ukrajině, ale silným proudem je také v sousedním Rusku, Polsku a méně i na Slovensku. Slovanské jazyčnické organizace však fungují i v Bělorusku, Bulharsku, Srbsku a trochu překvapivě i v Estonsku. Slovanské náboženství bývá někdy využíváno k ospravedlnění a prosazování politických idejí, pod čímž rozumíme národní sebeurčení a sjednocení veškerého Slovanstva. Tato ideologie však není ničím novým. Zrodila se v dobách, kdy většina slovanských národů úpěla pod cizím útlakem a v romantickém duchu viděla svou spásu pouze ve slovanské vzájemnosti. Prvním pokusem o oživení slovanského pohanství u nás bylo založení Bratrstva věrníků nového náboženství slávského roku 1839. Zakladatelem Bratrstva byl lékař a pedagog Karel Slavoj Amerling (1807 1884), který byl jednou z nejvýraznějších postav národního obrození v českých zemích. Bratrstvo věrníků mělo ambiciózní plány, ale tato skupina stálců jak se její příznivci rádi označovali měla jen krátké trvání. Její činnost byla roku 1840 úředně
58 O germánské tradici a její historii čerpáno z: Kadečková, H.: Soumrak bohů, Severské mýty a báje . Praha 1998.
28 zakázána. 59 Dnes se slovanští novopohané označují jako jazyčníci a na území České republiky sledují prozatím spíše náboženské cíle. U nás působí od přelomu let 2000/2001 skupina známá jako Rodná víra tvořena rody pojmenovanými podle různých slovanských bohů. Rodná víra je sice občanským sdružením, ale podléhá neformální autoritě stařešiny. Tím byl donedávna vysokoškolský učitel slavistiky v Praze, Ital z Neapole Giuseppe Maiello známý jako Dervan. Dnes je za vůdčí osobnost všeobecně pokládaný mladý slavista z Jihlavy Štefan Pilát alias Vítězslav (Vitoslav). Čeští rodnověrci se pravidelně setkávají na společných oslavách svátků. Těch dnes existuje několik, ale svátkem s nejdelší tradicí jsou u nás jarní Jarovitovy slavnosti a také podzimní uctění matky Mokoše. Ovšem o Rodné víře si dopodrobna povíme až ve třetí kapitole. 60 59 O historii slovanského pohanství u nás: Vojtíšek, Z.: Encyklopedie náboženských směrů v České republice . Praha 2005. 60 Informace o Rodné víře jsou výsledkem mých dlouhodobých výzkumů. Podloženy jsou také na internetových stránkách: http://rodna vira.wz.cz (23. XI. 06).
29 Kapitola II. – DUCHOVNÍ ŽIVOT STARÝCH SLOVANŮ V počátku této kapitoly bych rád uvedl, jakým způsobem jsem pracoval s historickými prameny, etnografickými záznamy, poznatky lingvistiky a materiálem archeologickým. Mnoho badatelů zapojuje do svých historicko mytologických úvah i etnografické či pozdní středověké prameny. To je v mnoha případech výhodou. Nejenže jsou v různé míře pravděpodobné starší kořeny u takto zaznamenaných svátků a bytostí, ale daný výklad je mnohdy živější a zřetelnější. Této metody se přidržuji i já. Historikové všude rádi vidí historii a mytologové zase všude tuší mýtus. Z toho bývají leckdy vyvozovány nepřiměřené úsudky. Zdá se, že moderní věda často zapomíná na člověka samotného, který mnohdy z abstraktních výkladů zcela zmizel. Právě jen skrze pohled člověka můžeme pochopit složitost náboženských představ našich předků, a proto je nutné skloubit poznatky nejen všech vědních oborů, ale porovnat i výsledky různých směrů v bádání a pokusit se o jakési pozitivisticko analytické pojetí slovanského pohanství. K tomu je nutno bedlivě prostudovat jednotlivé, často protichůdné, teorie různých badatelů a kriticky čerpat i z dávno překonaných teorií bádání. Určitým přínosem nám může být např. shromážděný materiál zastánců mytologické teorie. Ti viděli spojitost mezi mýtem a přírodními úkazy a pomocí toho se snažili vytvářet ucelený pohled na víru starých Slovanů. Jejich díla vedla často k fantastickým kombinacím pramenů, často i podvržených, s vlastními smyšlenkami. Na tomto základě vznikal slovanský panteon s řadou zvučných jmen bohů, jenže ve skutečnosti se jednalo o bytosti nižšího řádu a někdy dokonce o bytosti zcela smyšlené. Na podobné bázi se dnes zakládá např. Velesova kniha – posvátný text mnoha rodnověrců. Pro skutečné poznání slovanské mytologie je nutno přiznat fakt, že naše současné vědomosti mají jisté mezery, které lze doplnit pouze pokračováním ve výzkumu, ovšem s vědeckým přístupem a jistým odstupem a kritičností k dostupným prmenům. Tento kritický přístup přineslo až moderní studium bájesloví. Kritický obrat sice ustanovil bezpečný základ pro další vývoj zkoumání, ale přístup většiny pozitivisticky smýšlejících badatelů byl mnohdy až příliš kritický. To vedlo k přehlížení spousty historických pramenů, jejichž reálnost je nepřímo podložena i ve folkloru dokumentovaném často u většiny slovanských etnik. Tento skepticismus v důsledku pozitivistických přežitků vede k odmítnutí všeho, co nelze exaktně dokázat. A zde se opět dostáváme k člověku. Jeho nitro a chápání nemůže být nikdy posuzováno dle složitých matematicko fyzikálních vzorců.
30 Zejména proto je důležité exaktnost poznatků o slovanském pohanství opustit a v bádání postupovat jiným směrem. Musí ovšem jít o směr s novým kritickým pohledem a moderním přístupem za použití srovnávacích metod a strukturální analýzy. Jen tak jsme schopni rozpoznat náboženské představy starých Slovanů do té míry, aby nám dosažené znalosti umožnily alespoň přibližnou rekonstrukci obřadů, svátků i náboženských představ. Duchovní život starých Slovanů lze také lépe pochopit díky srovnávacímu studiu ostatních indoevropských náboženských systémů. Proto je nezbytný interdisciplinární přístup v bádání a znalost mezinárodního kontextu obřadů i svátků. Rozsah komparatistických studií musí být sice široký, ale zároveň zaměřen především na indoevropské prostředí, aby nedocházelo k ukvapeným závěrům. Samozřejmě, že i analýza náboženských projevů v širším kontextu přináší mnohá úskalí. Nemůžeme zapomínat na fakt, že spojitost mezi různými prameny, lidovou kulturou a starými Slovany jen předpokládáme. Jde o velký časový odstup, při kterém by u generalizujícího shrnutí poznatků mohlo vést k ahistorismům. Musíme tedy počítat nejen s odlišnostmi způsobenými tímto časovým odstupem, ale i s vlivy sousedních etnik, zásahy církve, záměrným přepracováním skutečnosti v křesťanských kronikách časného středověku nebo obrozeneckými vlivy na lidovou kulturu. Zejména u slavností se úvahy mnohdy musí opírat pouze o rozsáhlý systém dedukcí a analogií vyvozených z etnografických záznamů. Obřadnost starých Slovanů je z převážné části pouhou rekonstrukcí. V případě, že se jistý svátek nedochoval na určitém území, v úvahu bereme analogie z odlehlejších koutů slovanského světa. Zde opět pouze předpokládáme příbuznost těchto obřadních projevů. A právě rozlehlost území, které potomci dávných Slovanů obývají, vede nutně k dalším nesrovnalostem. Musíme vzít v potaz, co bylo vlastní všem Slovanům, a co bylo naopak pouhou krajovou zvláštností vznikající krátce po migraci Slovanů ze své pravlasti. Proto je u jednotlivých božstev, démonických bytostí, obřadů i svátků potřeba uvést také území, kde byly tyto jevy zaznamenány. Mnohokrát se lze omezit pouze na základní dělení slovanského lidu na západní, východní a jižní větev, což je pro tuto práci zcela dostačující. Jak jsem již naznačil, výzkumy vedoucí k přijatelné rekonstrukci duchovního světa a života našich předků nejsou ani zdaleka u konce. Pro budoucnost je důležité využívat stále se prohlubující poznatky různých vědních oborů a pochopit, že ve světě širokých lidových vrstev byla koexistence křesťanství a pohanských přežitků naprosto běžnou a rozšířenou skutečností. V lidové kultuře se až do dnešních dnů dochovaly prvky obou náboženských systémů, které jsou v myslích teologů či vědců sice naprosto odlišné a nespojitelné, ale v chápání obyčejného
31 člověka přerůstají v jeden sourodý celek, který umožňuje kontinuitu pradávné víry i v novém religiózním pojetí. 2.1 Odkud přišli Slované – jejich původ, expanze a vznik prvních států Otázkou, odkud přišli první Slované, se zabývají mnozí badatelé po staletí, ale dodnes nikdo přesně neví, kde jejich pravlast ležela. Slovanské kmeny začaly přicházet do tehdy známé Evropy od 6. století a brzy nato osídlily téměř polovinu starého kontinentu. Slované prokazatelně mluví indoevropským jazykem, který má nejblíže k Baltům, méně ke Germánům a k Íráncům, a nejslabší vazby pak ke Keltům, Trákům a Ilyrům, kteří dnes již vesměs patří k historickým etnikům. 61 Dle písemných dokladů z devátého století se Slované sami nazývali Slověni, tj. hovořící, mocní slova. Naopak národy nemluvící jejich řečí označovali jako Němce, tedy němé lidi. 62 Abychom se mohli pokusit určit slovanskou pravlast, musíme se kromě historických a archeologických dokladů opřít i o práci lingvistiky. Lingvisté poukazují na čistě slovanské zeměpisné názvosloví řek v povodí Odry a Visly směrem k Pripjati a Dněpru. Lze tedy soudit, že Slované se jako etnikum vyvíjeli na sever od Karpat mezi středním Dněprem, střední a horní Vislou a Odrou. 63 Praslovanština vykrystalizovala někdy mezi čtvrtým a osmým stoletím, protože slovanské kmeny hovořily po celý ranný středověk jednotným jazykem, a to až do devátého či dokonce desátého století. 64 Slovanská expanze byla opravdu mohutná a zatřásla celou tehdejší Evropou. Vždyť Slované, o kterých donedávna nikdo téměř nic neslyšel, brzy ovládali území od ústí Labe, povodí Sály a horního Mohanu a alpských údolí až po Don a Volhu, od baltského pobřeží až po břehy Černého moře, Jadranu a Egejského moře včetně Řecka, jeho ostrovů a dokonce i maloasijského pobřeží. Podle historika Jordana představovali Slované, jež nazýval Venety, početný národ, který se usadil na nezměrných územích od Karpat a Visly. Slovanská sídla popsal po roce 550 následujícími slovy: „Jeho jméno se sice nyní mění podle různých rodů a míst, hlavně jsou však nazývání Sklavini a Antové. Sklavini jsou usedlí od města Novietunum a od jezera zvaného Mursianské až k Dněstru a na sever od Visly. Ti mají bažiny a lesy místo měst. Antové však, kteří jsou z nich nejsilnější, od místa, kde se Pontské moře (dnešní Černé moře) zakřivuje, od Dněstru se táhnou až k Dněpru .“ 65 Město Novietunum a Mursianské jezero leží kdesi v jižní Panonii, na
61 Váňa, Z.: Svět slovanských bohů a démonů . Praha 1990, s. 9. 62 Beranová, M.: c. d., s. 30 31. 63 Bílek, J.: Hádanky naší minulosti II . Praha 2002, s. 56 67. 64 Váňa, Z.: c. d., s. 14. 65 Profantovi, N. a M.: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů . Praha 2004, s. 7.
32 území dnešního Maďarska či Srbska, o jejich přesné lokalizaci však vedou historici spory. Působení Slovanů na Peloponésu ukončila až bitva u Patrasu roku 805, ale zbytky slovanského osídlení se zde udržely až do vpádu Turků ve čtrnáctém století. Samozřejmě, některá z obsazených území byla později ztracena tak jako již zmíněné Řecko. Šlo o Rumunsko, Maďarsko, rakouské Podunají, severovýchodní Bavorsko, Polabí a Pobaltí, ale i tak Slovanům zůstalo obrovské území. 66 Slované se tedy usazovali na nových rozlehlých územích evropského světadílu. Již od dob významného německého filozofa Johanna Gottfrieda Herdera (1744 1803) razili mnozí badatelé i laici myšlenku, že slovanský lid měl holubičí povahu. 67 Je pravda, že v dobách nejmohutnější slovanské expanze byla velká část Evropy prakticky neosídlená, jelikož ji pod avarským tlakem opouštělo původní germánské a zbytky keltského obyvatelstva. Ovšem to nic nemění na skutečnosti, že slovanští muži byli vynikajícími válečníky a svůj útok mohli podpořit i silnou jízdou. 68 Proto pro Slovany nebylo obtížné podrobit si starousedlíky během válečných výbojů a následnou postupnou asimilací. Samozřejmě, že od národů, se kterými přišli do styku, přejímali nové kulturní hodnoty, technologické znalosti a dovednosti. Během své expanze narazili i na pevné státní útvary, a to bylo pravděpodobně podnětem, že se i u nich brzy začaly vyvíjet tendence směřující ke vzniku státní moci. První vlaštovkou byla již Sámova říše ze sedmého století, která vznikla během odboje podunajských Slovanů proti avarské nadvládě. Ale skutečné státy vznikaly až na přelomu devátého a desátého století. Jmenujme např. Velkomoravskou říši, Bulharskou říši, Chorvatsko, Čechy Přemyslovců, Piastovské Polsko nebo Kyjevskou Rus. Vznik nového státního zřízení byl však také definitivním předělem v politickém i kulturním vývoji. Kromě výhod totiž přinesl i podněty pro jazykovou diferenciaci Slovanstva a vedl v nemenší míře i k proměně jejich duchovní kultury. Přechod od pohanství ke křesťanství sice probíhal pomalu, ale i navzdory několika pohanským povstáním se nedal zastavit. 69 2.2 Interdisciplinarita – nutnost syntézy jednotlivých oborů Bádání o slovanském pohanství nemůže spoléhat pouze na výsledky jednoho nebo dvou vědních oborů. Jen syntéza znalostí všech příbuzných vědních disciplin může přinést konečné uspokojivé výsledky. Proto musíme dbát na význam historických pramenů, brát v potaz
66 Váňa, Z.: c. d., s. 15 16. 67 Munzar, J.: Herder v Čechách . In: Dějiny kultury a civilizace Západu v 19. století . Ed. Jiří Hanuš, Brno 2002, s. 44 51. 68 Beranová, M.: c. d., s. 12. 69 Váňa, Z.: c. d., s. 17.
33 přínos archeologie, lingvistiky i mytologické vědy, ale v žádném případě nesmíme opomenout nesčetné etnologické materiály získané v lidovém prostředí, kde se relikty dávných náboženských představ uchovaly nejdéle. 2.2.1. Historické prameny 70 Řekli jsme si, že víra starých Slovanů je považována za přírodní náboženství a Slované ve své pravlasti žili podobným způsobem, jako okolní přírodní národy. Neznali tedy písmo, a proto se nám o jejich počátcích nedochovaly téměř žádné informace. Podle Hérodota sídlili v šestém století před našim letopočtem mezi horním Bugem a středním Dněprem tzv. Skytové oráči, možní předkové Slovanů. 71 Jednou z prvních historických zpráv jsou záhadní Veneti zmiňováni v prvním století Pliniem starším a Tacitem. Venety zaznamenal ve druhém století i Ptolemaios. 72 Již zmíněný Byzantinec Jordanes sice v šestém století tyto Venety se Slovany přicházejícími do Evropy ztotožňoval, ale není prokázáno, že šlo doopravdy o naše předky. 73 Proto musíme spoléhat až na pozdější písemné prameny jako jsou kroniky, listiny, dopisy, kázání či traktáty, které však vznikaly pod perem kněží, mnichů a misionářů. Tyto informace však nemůžeme pokládat za zcela věrohodné. O něco přesnější jsou snad zprávy arabských cestovatelů a zeměpisců, ale vždy musíme brát v úvahu to, že pozdější autoři textů nedokázali pohanství pochopit, nemohli vyložit funkce jednotlivých božstev podle svých vlastních. Šlo o zaujaté představitele světového názoru, kteří se ke slovanským pohanům stavěli nepřátelsky a usilovali o vymýcení jejich víry. Docházelo také ke zkomoleninám jmen i pojmů, a tak vedle celkového nepochopení slovanské víry hrály podstatnou roli i jazykové bariéry. Zcela určitě můžeme podotknout, že římská interpretace keltských a germánských bohů byla přesnější, jelikož šlo o výklad popisující neznámé pohanské náboženství jinými pohany. Slované neměli s největší pravděpodobností vlastní písemnictví, a tedy ani Eddu severních Germánů nebo knihu Mabinogi jako ostrovní Keltové. Proto musíme spoléhat především na slovanskou ústní tradici. Ta byla ovšem zaznamenávána jen zlomkovitě a často i s větším časovým odstupem. Mnohdy šlo i o křesťanskou transformaci lidových zvyků, démonolatrie a magie. Za první zmínku o slovanském pohanství je všeobecně pokládáno dílo byzantského
70 Naprostá většina informací o historických pramenech týkajících se slovanského pohanství pochází z publikace Z. Váni: Svět slovanských bohů a démonů . Praha 1990. 71 Bílek, J.: c. d., s. 61 62. 72 Beranová, M.: c. d., s. 9. 73 Váňa, Z.: c. d., s. 10.
34 historika Prokopia z Caesareie ze šestého století, 74 který ve své třetí knize Války gótské zachytil obětování slovanských válečníku nejmenovanému vládci blesku, a také uctívání řek a nymf, věštění a názory Slovanů na osud, který lze ovlivnit právě obětmi. Další písemné zprávy pocházejí až z konce devátého a počátku desátého století a jsou navíc jen málo obsáhlé. Jmenujme si slovanskou verzi Merseburského penitenciálu , záznamy saského kronikáře Widukinda a zmínku byzantského císaře Konstantina Porfyrogennéta o Rusech. Oblast Balkánu je zachycena např. v Životě sv. Démétria Soluňského ze sedmého století, v bulharském překladu Alexandreidy , v Kozmovi presbyterovi , nebo v Životě sv. Nauma z desátého století. Ovšem balkánské prameny hovoří jen v náznacích a jsou věnovány spíše démonolatrii. Přesnější jsou zprávy některých arabských autorů, a to zejména popis pohřbu ruského velmože z pera Ibn Fadlána z roku 922, či díla Mas’údího nebo Ibn Rusta. K nejobsáhlejším však patří písemné prameny o severozápadních Slovanech. Thietmar z Merseburgu ve své kronice z let 1012–1018 zaznamenal náboženské názory Luticů a také popsal Svarožicovu svatyni v Retře. Tomuto tématu se později věnoval i Adam Brémský ve svých Dějinách hamburské církve (1074 1076). Pozoruhodným písemným pramenem je kronika Dějiny Dánů od Saxo Grammatica vznikající někdy mezi léty 1185 1201. Tento kněz sice zastával nekompromisní církevní postoj vůči všemu pohanskému, nicméně jeho údaje o Svantovítově chrámu na Arkoně jsou jedinečné. Další údaje pocházejí z misie Otty Bamberského k Pomořanům, která je zachycena ve třech životopisech napsaných po jeho smrti mnichem Ebbonem, Herbordem a anonymem z kláštera v Prieflingenu. Všechny životopisy obsahují cenné popisy slovanských svatyní ve Wolinu, Štětíně a Wolgastu. V neposlední řadě si uveďme také dvojdílnou Slovanskou kroniku ( Chronica Slavorum ) buzovského faráře Helmolda, ve které se můžeme dočíst o pohanství ve Vagrii i Meklenbursku. Helmold totiž čerpal kromě svých zážitků také z vyprávění očitých pamětníků i ze starších spisů, a tak se od něj dozvídáme nejen o Arkoně, ale i o Živě Luticů, o Provově posvátném háji, o Retře, Černobohovi, Podagovi i o úctě Slovanů k jedinému nejvyššímu bohu. Nesrovnatelně chudší jsou písemné materiály z českého území. Základním pramenem pro nás tedy zůstává Kosmova kronika z počátku dvanáctého století, ve které jsou mimo jiné zaznamenány i zákazy panovníků Břetislava I. a II., nebo Homiliář opatovický z přelomu jedenáctého a dvanáctého století. Ještě hůře je na tom Polsko, kde se můžeme opřít pouze o
74 Bílek, J.: c. d., s. 58.
35 Galla Anonyma z počátku 12. století, který ve své kronice zachytil mýtické počátky knížecí vlády v Polsku, 75 nebo o katalog magie mnicha Rudolfa z cisterciáckého kláštera v Rudách Ratibořských (1235 1250) a o jemu podobná kázání. Kronika arcibiskupa Jana Długosze (1415 1480) z konce patnáctého století zachycuje spíše folklorní tradici, a navíc se jedná s největší pravděpodobností o Długoszovu vlastní interpretaci na základě antické mytologie. Pro zkoumání slovanského pohanství jsou však velice cenné písemné prameny o východních Slovanech. Zde se totiž pohanství udrželo poměrně dlouho, a autoři textů byli navíc sami Slovany a neexistoval zde tedy problém jazykových překážek. V letopise Повесть временных лет 76 z přelomu jedenáctého a dvanáctého století se dovídáme o panteonu na knížecím dvoře Vladimírově. Informativně jsou pro nás důležité i četné traktáty – слова , правила , поучения , životy svatých (např. Život sv. Vladimíra ), apokryfy i další spisy. Ze dvanáctého století má jistý význam i dlouho diskutované a ne zcela spolehlivé Slovo o pluku Igorově , kde se dovídáme o přesnější funkci bohů Striboga a Chorse, a také o naprosto záhadném Trojanovi. 77 2.2.2 Přínos archeologie, lingvistiky a zejména etnologie Jak již bylo řečeno, pro přesnější pochopení slovanského pohanství musíme analyzovat i výsledky ostatních vědních oborů. Náš stručný přehled začneme poznatky archeologie. Archeologické průzkumy zaměřené na předpokládané území slovanské etnogeneze ukazují, že se zde jednotlivé kultury často střídaly od neolitu až do historické doby. Proto se archeologové zaměřují především na jejich návaznost, pomocí níž se dokládají migrace různých populací, na přesuny i převrstvení daných kultur. Zde ovšem panuje nejednotnost názorů, avšak dosavadní průzkumy odkazují alespoň na tři záchytné body. Prvním z těchto záchytných bodů je komplex tzv. kultur popelnicových polí z přelomu druhého a prvního tisíciletí před naším letopočtem v široké oblasti od Baltu ke Středozemnímu moři a od Rýna a Rhôny až k Visle, hornímu Dněstru a střednímu Dunaji. V této době se původní indoevropský lid pravděpodobně stále nerozlišoval na historické skupiny. Druhým z bodů jsou Przeworská, Zarubiněcká a Černjachovská kultura, které existovaly od druhého století před naším letopočtem až do století čtvrtého a pátého v oblasti, kde se později objevují již historičtí Slované, a proto můžeme v těchto kulturách hledat jejich předchůdce. Třetí bod poukazuje na časně slovanské kultury typu Korčak, Peňkovka a tzv. 75 Profantovi, N. a M.: c. d., s. 73. 76 Autorem tohoto letopisu je Nestor, mnich Pečerské lavry, kláštera nedaleko Kyjeva. (Profantovi, N. a M.: c. d., s. 142.) 77 Váňa, Z.: c. d., s. 26 31.
36 pražského typu v téže oblasti působící zde v pátém a šestém století. Právě tyto kultury byly typickým projevem v období slovanské expanze, kdy se od Slovanů také oddělují Baltové. Historičtí Slované se dle archeologických nálezů vyznačovali v podstatě jednotnou kulturou, kterou spolu šířili při hledání nových sídel ve střední, jižní i východní Evropě.78 Pro náš účel jsou ovšem nejdůležitější archeologické objevy kultovních figur a idolů, nálezy obětišť a svatyní, kultovních a magických předmětů, doklady pohřebního ritu, objevy masek a také symbolů a ideogramů ve výzdobě keramiky, výzbroje či ozdob. Jsou to pro nás sice němí svědkové a jejich interpretace je nejednoznačná, ale mnohdy díky ním můžeme podpořit nebo vyvrátit poznatky jiných vědních oborů. 79 K nejvýznamnějším objevům svatyní a obětišť patří naleziště Stará Kouřim prozkoumaná Milošem Šollem, Pohansko u Břeclavi odkryté Bořivojem Dostálem, Gross Laden v Meklenbursku, kde podle dobře zachovaných základů mohl Ewald Schuldt rekonstruovat pohanský chrám polabských Slovanů, a v neposlední řadě také Peryň u Novgorodu prozkoumaná Vladimírem Sedovem. 80 Na našem území působila kromě předního odborníka na slovanské starožitnosti Lubora Niederla (1865 1944) 81 celá řada významných archeologů, jejichž výzkumy pomohly objasnit mnohé nesrovnalosti. Patří k nim zejména Niederleho následovnice Magdalena Beranová (*1930) a mnozí další. Pro příklad si uveďme také autora Encyklopedie slovanské archeologie Michala Lutovského (*1961), nebo znojemského archeologa Jaromíra Kovárníka, který k naší tematice přispěl ve své práci z roku 1997 nazvané K významu pravěkých kruhových příkopů .82 Svou důležitost má při výkladu jmen bohů či slavností také lingvistika, konkrétně srovnávací jazykověda. Pomocí ní je možné vystopovat kořeny jmen, která jsou navíc často zkomolená, daleko do minulosti. Opět však panuje názorová nejednotnost mezi mnohými badateli, a tak se lingvisté často nejsou schopni shodnout dokonce při výkladu evidentně slovanských jmen bohů, jako je např. Mokoš. Mnohem větší nesrovnalosti pochopitelně vycházejí na povrch při analýze záhadných jmen, tak jako Chors nebo Simargl. Mezi jmény, která se nesmazatelně vepsala do dějin bádání o slovanské mytologii na poli lingvistiky, by rozhodně neměl chybět Roman Jakobson (1896 1982), Václav Machek (1894 1965), Maks Fasmer (1886 1962) a opět Lubor Niederle, který přispěl několika výraznými podněty pro etymologické bádání. 83
78 Beranová, M.: c. d., s. 16 35. 79 Váňa, Z.: c. d., s. 33 35. 80 Váňa, Z.: c. d., s. 23. 81 Všeobecná encyklopedie 5, s. 356. 82 Viz. bibliografie. 83 Váňa, Z.: c. d., s. 31.
37 Pro mou práci však hrají největší roli poznatky etnologické. Nesmírně bohatý etnologický materiál nashromážděný sběrateli a folkloristy zejména v devatenáctém a na počátku dvacátého století má pro náš výzkum obrovský význam. Musíme ovšem poukázat i na skutečnost silného převrstvení původních pohanských idejí křesťanskou naukou i vlivy jiných kulturních oblastí. Navíc jsou nashromážděné materiály omezeny pouze na doklady nižší magie, tedy démonolatrie a lidové magie, která měla pro člověka z venkova největší význam při zvládnutí přírodních a osudových sil. Svět bohů neboli vyšší magie se z lidové kultury téměř beze stopy vytratila, snad až na pozůstatky jmen dochovaných ve zvykosloví či písních. V religiózních projevech je běžná kontinuita v uctívání od kultury ke kultuře, na což bychom neměli zapomínat také. Jako příklad mohu uvést tzv. sledoviki nacházející se v oblasti Pskova v severozápadním Rusku. Těmto kamenům bylo podle archeologických dokladů obětováno již v době bronzové a toto uctívání se právě dle etnologických výzkumů dochovalo až do přelomu devatenáctého a dvacátého století. Této kontinuitě v uctívání nasvědčují i četné historické zprávy o kultu kamenů. Podobně je tomu i s horou Sobótka ve Slezsku, jejíž kultovní význam je doložen již z období Germánů i Keltů. Archeologické nálezy také potvrzují víru v upíry a dokládají tzv. zástupné oběti v podobě zvířecích i lidských figurek. Figurky zvířat hrály důležitou úlohu i při kreativní magii, kdy měly zajistit rozmnožení stád skutečného dobytka. Etnologie dopomáhá také k verifikaci historických údajů. Zřetelným příkladem může být velký koláč, s jehož pomocí věštil arkonský Svantovítův velekněz. Věštění prostřednictvím koláče je totiž doloženo v ukrajinském, běloruském i bulharském lidovém zvyku. Ten byl zaznamenán i slovenskými etnology při terénním výzkumu z roku 1974 v obcích Riečnica a Havelka na Kysuci. 84 Podobně ověřují etnologické záznamy i věštění s koněm zaznamenané historickými prameny v Arkoně, Retře a Štětíně, které se jako jistý relikt dochovalo ve zvycích ruských dívek. Stejně tak noční jízda Svantovítova má svou paralelu v pozdním podání jízd domácích démonů. I názor na vznik světa a člověka z dualistického spolupůsobení dobra a zla zachycené v náznaku v Повести временных лет v sobě uchoval folklor po celé baltoslovanské oblasti. Dualismus tedy nepřišel až pod bogomilským85 vlivem, jak předpokládali někteří badatelé, ale měl původ již ve střední Asii, odkud se šířil od pravěku do
84 I díky těmto záznamům považuje D. Třeštík věštění s koláčem v období dožínek za čtyři tisíce let starý rituál (Mýty kmene Čechů . Praha 2003, s. 7 27.). 85 Dualistické kacířské hnutí v 10. století pojmenované podle popa Bogomila. (Všeobecná encyklopedie 1, s. 422.)
38 Indie, Severní Ameriky a na západ. 86 O jednotlivých směrech v bádání a jejich hlavních představitelích si však povíme až v následující podkapitole. 2.2.3 Badatelský zájem a jeho počátky u nás i v zahraničí 87 O slovanském pohanství existuje jen málo autentických historických svědectví, ale i přes zmíněný podstatný nedostatek je tomuto tématu věnováno nepřeberné množství literatury. Je tomu snad tak proto, že vše tajemné a neprobádané láká lidstvo od počátku věků. Jenže tato tajuplná oblast mytologie umožnila velkému množství autorů vytvářet spíše fikci než pracovat s věrohodnými daty. To je patrné hned v Kronice Konráda Bothona vydané v Mohuči roku 1492. Její autor zde totiž uvádí zcela smyšlená vyobrazení slovanských božstev. To, že si kronikář Długosz domýšlel polský panteon bohů dle folklorních obřadů, již víme. Neřekli jsme si však ještě o tom, že i na našem území existovala celá řada podobných historiků. 88 Byl to v prvé řadě Václav Hájek z Libočan (narozen koncem patnáctého století, zemřel roku 1553) se svou kronikou z roku 1541. 89 Následovali ho Pavel Stránský (1583 1657), Jan Středovský (1679 1713) a Juraj Papánek (1738 1802), kteří zaplnili český panteon množstvím zvučných jmen bohů, jako Chasoň, Ladoň, Zeloň, Živěna, Nočena, Krasopaní či Hladolet. 90 Ovšem podobné práce existovaly i jinde. Uveďme si alespoň Gustinský letopis z Ruska sedmnáctého století a filologicko historický komentář Abrahama Frentzela z lužickosrbské oblasti, který vyšel roku 1719. 91 Kromě těchto z velké části smyšlených děl byly běžné i padělky figurek a idolů bohů. Nejvíce se proslavily tzv. prillwitzské idoly z konce sedmnáctého století, které odborníky mátly po téměř dvě stě let. Tuto neblahou skutečnost si u nás jako první uvědomil významný filolog a historik národního obrození Josef Dobrovský (1753 1829), 92 který vznesl požadavek kritického přístupu k tomuto tématu. Na něj navázal Pavel Josef Šafařík (1795 1829), 93 autor obsáhlého díla Slovanské starožitnosti (1836) a také zastánce slovanské vzájemnosti Ján Kollár (1793 1852). 94 Práce těchto obrozenců ovlivnily Ignáce Jana Hanuše (1812 1869), 95 který
86 Váňa, Z.: c. d., s. 32 33. 87 Tato podkapitola čerpá ze čtyř hlavních zdrojů: Z. Váni (s. 18 24), Z. Kalandry (37 49), J. Horáka (305 472) a L. Niederla (7 17 a 281 288). 88 Váňa, Z.: c. d., s. 18 19. 89 Všeobecná encyklopedie 3, s. 126. 90 Kalandra, Z.: České pohanství I . Praha 2002, s. 37. 91 Toto obšírné a učené pojednání neslo název Commentarius philologicohistoricus de diis Soraborum aliorumque Slavorum . Niederle, L.: Život starých Slovanů II . Praha 1924, s. 282. 92 Horák, J.: Národopis československý – přehledný nástin . In: Československá vlastivěda II . Praha 1933, s. 317 319. 93 Horák, J.: c. d., s. 335 342 94 Horák, J.: c. d., s. 328 329.
39 však ve svých dílech Bájeslovný kalendář (1860) a Die Wissenschaft des slavischen Mythos (1842) nekriticky přejímá i starší fikce. Od zahraničních autorů je v tomto období velmi cenný svod pramenů od Aleksandra Afanasjeva Поэтические воззрения славян на природу (1865 1869). 96 Skutečná kritická díla však začínají vznikat až v posledních desetiletích devatenáctého století a počátkem století dvacátého. Jedná se o dílčí studie předních odborníků, jakými byli Vatroslav Jagić (1838 1923) a Čeněk Zíbrt (1864 1932), ale i přehledná díla, jako byl právě Zíbrtův Seznam pověr (1894), nebo studie o vzniku náboženských představ a kultů u pohanských Slovanů Bájesloví slovanské (1907) od Jana Máchala (1855 1939). Nesmíme opomenout ani ve své době nejlepší dílo Francouze Louise Légera (1843 1923) z roku 1901 La mythologie slave , v němčině vydanou práci Russische und ostslawische Volkskunde (1927) od ruského etnologa Dmitrije Zelenina (1878 1954), či dvě knihy Poláka Alexandra Brücknera Mitologija słowiańska (1918) a Mitologija polska (1920), kde však příliš přísná kritika pramenů hraničí až se skepticismem. 97 Až do počátku dvacátého století badatelé psali svá díla z hlediska analýzy historických pramenů nebo z pohledu jazykovědného, literárně historického nebo etnografického. Prvním, kdo se pokusil shrnout výsledky všech vědních disciplin, byl již zmíněný Lubor Niederle ve svém monumentálním díle Slovanské starožitnosti , konkrétně v jejich šestém svazku nazvaném Víra a náboženství (1916). Slovanské starožitnosti se okamžitě staly základním dílem, příkladem komplexního pojetí, a troufnu si tvrdit, že až dodnes nebyly v podstatě překonány. Dalším stěžejním dílem je Kultura ludowa Słowian od Kazimierza Moszyńského. Nás však zajímá ponejvíce druhý díl této práce pojmenovaný Kultura duchowa o dvou svazcích (1934 a 1939). 98 Polský etnolog zde v jádru sice zpracovává zejména polský a ruský etnografický materiál, ale i tak zůstává toto dílo pramenem, ze kterého lze stále čerpat. 99 Přínos pro bádání o slovanském pohanství mělo také sympozium v polských Kielcích konané roku 1968, kde se setkali přední odborníci všech oborů, aby vyhodnotili dosavadní stav znalostí a určili také společné postupy v příštím bádání. Konečně, z ruských etnografů svými pracemi obohatil danou tematiku především S. A. Tokarev ve svých dílech Религия в истории народов мира (1965) a История русскoй етнографии (1967) a Vladimír J. Propp zajímající se především o zvyky ruských zemědělců ve své knize Русские аграрные 95 Horák, J.: c. d., s. 351 352. 96 Váňa, Z.: c. d., s. 19 21. 97 Váňa, Z.: c. d., s. 21. 98 Evolucionisticky zaměřená práce K. Moszyńského nevyužívá materiály z území Čech, Slovenska a Lužického Srbrska. Podle autora zde byla lidová kultura silně převrstvena západními vlivy. 99 Váňa, Z.: c. d., s. 21 22.
40 праздники (1963). Zapomenout nesmíme ani na Borise Aleksandroviče Rybakova a jeho Язычество древних славян (1981). Za zmínku stojí také encyklopedická publikace Мифи народов мира (1982), kde jsou autory celku nazvaného Славянская мифология V. N. Toporov a V. V. Ivanov. Z děl současných polských badatelů si uveďme alespoň Religia Słowian a jej upadek (1979) od Henryka Łowmianského a Mitologia Słowian (1982) z pera Aleksandra Gieysztora. 100 Ze současných prací věnovaných naší tematice na území České a Slovenské republiky bych ještě rád zmínil publikace Zdeňka Váni Svět dávných Slovanů (1983) a Svět slovanských bohů a démonů (1990), ze které čerpám v této práci ponejvíce. Opomenout nelze ani Encyklopedii slovanských bohů a démonů (2000) od Nadi a Martina Profantových, či práce Bohové dávných Slovanů (2002) od autorů Martina Pitra a Petra Vokáče, Slované (2000) od již zmíněné Magdaleny Beranové, 101 a také starší dvojdílné dílo tragicky zesnulého historika Záviše Kalandry (1902 1950) nazvané České pohanství (1947) – I. díl Nejstarší prameny a II. díl Osudy bohů. Záviš Kalandra během své vědecké kariéry proslul zejména svým neoblomným vystupováním proti Kristiánově legendě hlásící se do desátého století. 102 V předcházejících odstavcích jsme si uvedli nejzákladnější evropská díla věnovaná slovanskému pohanství, ale pro úplnost chybí uvést také období devatenáctého a z části i dvacátého století, kdy ve vědě o mýtech hrála významnou roli tzv. mytologická teorie společně s teorií migrační. Řekli jsme si, že první díla věnovaná víře našich předků obsahovala nepřeberné množství zčásti smyšlených jmen slovanských bohů. Tento trend v menší míře přetrvával ještě i v díle Josefa Růžičky Mýty a báje starých Slovanů (1907), který ze starších pramenů převážně čerpal. Nutný radikální škrt provedli až první moderní odborníci na slovanské bájesloví jako byli již zmínění Lubor Niederle, Čeněk Zíbrt a Jan Máchal. Ovšem již dříve si badatelé začali uvědomovat, že historické prameny jsou většinou psány propagandisticky a to z pohledu křesťanské církve usilující o vykořenění pohanství, které ve středověké společnosti stále přetrvávalo, a proto bylo tyto nevěrohodné prameny nutno podrobit vědecké kritice. Není se čemu divit. Vždyť odborný zájem o slovanskou mytologii je přinejmenším tak starý jako slavistika sama. Tento zájem však začal být aktuální zejména v období romantismu u nás spojeném s národním obrozením, kdy si mnohé z velkých 100 Váňa, Z.: c. d., s. 23 24. 101 M. Beranová přispěla v bádání o slovanském pohanstvím především v kapitole Pohané a křesťané (s. 224 250), kde zajímavým pohledem archeoložky popisuje slovanské svatyně, idoly s několika obličeji a hlavami, kultovní plastiky zvířat z hlíny, pohřební ritus a také soužití pohanů s křesťany, které archeologické nálezy potvrzují. 102 Údaje o životě Záviše Kalandry jsem čerpal z předmluvy ke druhému vydání Českého pohanství (2002) z pera Jiřího Brabce. Knihy uvedené v tomto odstavci jsou trvalou součástí mé osobní knihovny a veškeré informace jsem proto čerpal přímo z ní.
41 osobností tehdejšího kulturního života začaly uvědomovat svou národní příslušnost, což brzy vedlo nejen k rekonstrukci slovanských a českých starožitností, ale i k rekonstrukci samotného slovanského nebe. Řekněme si tedy něco o mytologické škole, s jejímiž počátky spojujeme jména Jacoba (1785 1863) a Wilhelma (1786 1859) Grimmových. Tato teorie se snažila odvodit původ mýtů od různých přírodních úkazů; v lidové kultuře hledala pozůstatky dávných bájí. Nebyla však jednotná, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale existovalo v ní hned několik nesmiřitelných směrů. V první řadě šlo zejména o sluneční teorii mýtu, se kterou přišel difuzionista Leo Frobenius (1873 1938) a rozvíjel ji např. orientalista Friedrich Max Müller (1823 1900). Průběžně se solární teorií existovala teorie měsíční, jejímž zastáncem byl např. Angelo de Gubernatis (1840 1913). Někteří badatelé viděli původ mýtu hned v úkazech veškerých nebeských těles a jiní se zase zaměřili na úkazy v přírodě spojené s bouří, blesky a deštěm. K nim patřil Adalbert Kuhn (1812 1881), který získal svého následovníka např. v našem Ignáci Janu Hanušovi. Pozemský původ mýtů hledal zase německý etnograf Wilhelm Manhardt zaměřený především na vegetační démony. 103 Na našem území byli mytologickou teorií ovlivněni kromě již zmíněného Ignáce Jana Hanuše také Václav Krolmus (1787 1861) jako autor Staročeských pověstí, zpěvů, her, obyčejů, slavností a nápěvů (1845) 104 a práce Poslední božiště Černoboha s runami na Skalsku, v kraji Boleslavském, v Čechách (1857), Karel Jaromír Erben (1811 1870) 105 ve svém díle Báje slovanské o stvoření světa (1866), Pavol Dobšínský (1828 1885) a jeho Prostonárodní obyčaje, povery a hry slovenské (1880) a Primus Sobotka (1841 1925) v knize Rostlinstvo a jeho význam v národních písních, pověstech, bájích, obřadech a pověrách slovanských (1879). 106 Samozřejmě, že v té době existovaly i teorie zcela odlišné. Jednou z nich byla migrační teorie, která věřila, že jsou v lidové slovesnosti uchovány fragmenty 103 Kalandra, Z.: c. d., s. 47 48. 104 Krolmus, J.: Staročeské pověsti, zpěvy, slavnosti, hry, obyčeje, a nápěvy ohledem na bájesloví Českoslovanské jež sebral W. S. Sumlork (Krolmus) . Praha 1851. Pro ukázku prací zastánců mytologické teorie jsem zvolil III. část citovaného dílá V. Krolmuse. Z části věnované Tuřicím cituji (s. 4): „ Není li tur podoben válčícímu Svatovítovi, Radegastovi a jiným bohům pohanským?“ Tuřice Krolmus spojuje přímo s uctíváním tura a analogie hledá např. ve starověké Persii, Egyptě, Řecku i Římě. Popisuje i domělé uctívání „ Telete zlatého na hoře Damile (Miladě) řečené nad Berounem a Tetínem “ (s. 5). Podle něj staří Slované ctili Světloboha (slunce), Světlobohyni (měsíc), dobrého ducha (Bělboha) a zlého ducha (Černoboha). Dualitu však vidí i mezi Živěnou a Morenou. Přikladem mu slouží popis vynášení Smrtonošky a přinášení Velkonočky (Líta) zasvěceného Živě. Dále se zabývá vzýváním Jitřnice (Jutrničky a Jutreboga), cituji (s. 43): „ Jako polohy nesčíslných lad na Čechách bohyni Ladě zasvěceny byly; tak nepochybně jitra poli jitřnímu božství opět obětována byla. “ Další zajímavá studie se týká vepře a jeho významu v hospodářství. Vepře popisuje také jako oběť bohovi Višnu, kde poukazuje na spřízněnost slovanské mytologie s indickou. Přestože je mytologická teorie dávno překonána, Krolmusovy zápisy her (na krále a králku, na záhonky apod.), písní a pověstí z nejrůznějších koutů naší vlasti jsou rozhodně cenným materiálem i pro současné badatele. 105 Horák, J.: c. d., s. 342 351. 106 Horák, J.: c. d., s. 342 403.
42 indoevropských mýtů a s jejich pomocí je možno tento pramýtus rekonstruovat. Kromě zástupců tzv. finské školy k nejvýznamnějším představitelům této teorie patřil indolog Theodor Benfey (1809 1881) nebo Vladimír Vasiljevič Stasov (1824 1906). 107 Jenže mýtus byl později chápán i zcela odlišně a mnozí odborníci začali jeho původ hledat ve světě lidí. Antropolog Bronislaw Malinowski (1884 1942) v něm viděl „chartu zákonů primitivní společnosti“. Zástupci školy Émila Durkheima (1858 1917), jako byli zejména sociolog, etnolog a historik Marcel Mauss (1872 1950), nebo filozof, sociolog a psycholog Lucien Lévy Bruhl (1857 1939), přepokládali, že mýty vznikaly ze zvláštní mentality primitivů. Mýtem se zabývalo mnohem více škol. Jmenujme si ještě školu antropologickou a s ní spojené jméno Andrew Lang (1844 1912), nebo školu psychoanalytickou, jejíž příznivci následovali příkladu Sigmunda Freuda (1856 1939) a v mýtech hledali dokonce vzdálené zprávy o ontogenezi 108 a fylogenezi 109 člověka. 110 Každá z uvedených teorií a škol přinesla v konečném účtování pozoruhodné výsledky, se kterými lze s potřebnou kritičností nadále pracovat, ovšem nejdůležitější otázkou nadále zůstává zejména fakt, jakým proměnám podléhá mýtus v průběhu svého vývoje a zda li je v něm možno spatřovat zároveň náboženské představy a vzpomínky na skutečné události z dávné lidské minulosti. Jak jsme si ukázali, potřeba syntézy je nevyhnutelná. Komplexní přístup v tomto směru bádání je nutností, jelikož žádný z oborů sám o sobě na pochopení slovanské mytologie nestačí. Každá ze zmíněných vědních disciplin také neustále prohlubuje své poznatky a toho je samozřejmě třeba využít. Od první poloviny dvacátého století např. pokročila mytologická věda, když začala využívat komparativní metody, čímž částečně napravila nedostatky pozitivistického přístupu. S komparativní metodou nově formulující přístupy a cíle přišel francouzský badatel Georges Dumézil (1898 1986) a jeho následovníci. Srovnávání bylo oproti předchozím pokusům omezeno jen na jazykově spřízněné skupiny, a to zejména na skupinu indoevropskou. Pomocí této metody se dají vyabstrahovat určité normy a modely náboženské ideologie společné pro jednotlivé indoevropské skupiny. Jedná se o tzv. tripartitní strukturu indoevropského náboženství. Předpokládá se, že každá historická skupina národů měla ve svém panteonu bohy zaměřené na tři nejdůležitější funkce v sociální struktuře dávných Indoevropanů. Podle této struktury jeden z hlavních bohů zastával funkce náboženské a 107 Kalandra, Z.: c. d., s. 49. 108 Vývoj individua (Všeobecná encyklopedie 5, s. 464.) 109 Historický vývoj organismů na Zemi v průběhu geologického období (Všeobecná encyklopedie 2, s. 532.) 110 Kalandra, Z.: c. d., s. 48 49.
43 magické, druhý funkce vojenské a třetí hospodářské. Tato tripartita pravděpodobně prostupovala i celou mytologií. Někteří badatelé sice začali tento nový model na panteon slovanských božstev aplikovat, ovšem jejich výsledky jsou dle mého názoru spíše smyšlenkou. Každá náboženská představa je totiž i sama o sobě určitou vnitřní realitou čili výrazem vnitřního světa jednotlivce i skupiny. Zde ovšem přecházíme již do sféry psychologie, což sice požadoval již velikán na poli etnografické slavistiky Kazimierz Moszyński (1887 1959), ale to již není předmětem této podkapitoly. 111 2.3 Mýtus – vztahy slovanského pohanství k víře ostatních evropských etnik V předcházející podkapitole jsme si ukázali, že různé teorie a školy mytologického bádání pohlížely na mýtus poněkud odlišně. Pokusme se však mýty pochopit ve zcela jiném světle. Mýty totiž od pradávna byly neodlučitelným elementem lidského vědomí. Generace lidských společností si pradávné mýty vždy osvěžovaly a předávaly zejména v období různých rituálů a slavností. Vždyť mýty byly nejsilnějším impulsem k morálnímu jednání. Člověk pomocí mýtů poznával svět, ale i sama sebe. Mýtus mu ukazoval jeho místo a poslání v lidském společenství a v mýtu byl také zakořeněn vztah k přírodě i vesmíru. Zkrátka mýty pomáhaly porozumět všem nevysvětlitelným přírodním úkazům, ustanovovaly normy společenského chování a nesly v sobě určitá tabu, která nesměla být porušena žádným členem daného společenství. 112 Naši předkové z mýtu tedy čerpali rovnováhu i životní moudrost. V dnešní desakralizované společnosti byl mýtus zatlačen do pozadí. Avšak neustále působí v intimním i společenském životě. Nezaniká tedy, ale pouze se transformuje pro potřeby společností v určitých časových obdobích dějin. 113 Mýty jsou vždy podstatnou součástí víry jednotlivých lidských společenství. Nás zajímá víra starých Slovanů. Jenže pro označení složitého systému náboženských hodnot našich předků existuje hned několik termínů. Pojmosloví je značně nejednotné a odborníci slovanskou víru označují jako „slovanskou mytologii“, „slovanské náboženství“ či „slovanské pohanství“. Každý z těchto pojmů se v odborné literatuře uchytil. Nicméně snad nejvhodnějším termínem zůstává slovanské pohanství. Výraz pohanství však nemůžeme chápat v církevním slova smyslu, kdy označuje všechno nekřesťanské, ale ve smyslu
111 Váňa, Z.: c. d, s. 35 37. 112 Lévi Strauss, C.: Myth and Meaning . New York 1978, s. 16. Podle autora je nejdůležitějším úkolem mytologie zcela pochopit vesmír pomocí nejjednodušších vysvětlení („ total understanding of the universe “). 113 Váňa, Z.: c. d., s. 37 38.
44 světového názoru určité etnické skupiny na předliterárním stupni vývoje s dosud nevypracovanou naukou, jaká existovala u vyspělejších polyteistických náboženství. 114 Pokud jsme se rozhodli pracovat s pojmem pohanství, měli bychom si upřesnit i jeho historii. Během období christianizace byl tento pojem veskrze negativní. Křesťanství zrovnoprávnil s ostatními náboženstvími římský císař Konstantin Veliký teprve roku 313, ale již roku 391 prohlásil další císař Říma Theodorius pohanství za nezákonné, což nakonec vedlo k vědomému potlačování polyteistických náboženských systémů na všech územích panovníků, kteří přijali křest. 115 Tento záporný pohled na pohanství přetrval v evropské společnosti po dlouhá staletí. Trvalo dlouho, než evropští učenci zaujali vůči pohanství méně vypjatý a konfrontační postoj. Již G. W. F. Hegel (1770 1831) nazval pohanství „posvátným životem“ a Mirca Eliade (1907 1986) jej o něco později nazval „archaickou totalitou“ ve smyslu světa ovládaného stovkami bohů, démonů a mýtických bytostí. 116 U nás se postoj k pohanství změnil s nástupem romantismu a národního obrození. Ovšem slovanské pohanství nebylo na našem kontinentě jediným systémem víry. Proto se s ním zpočátku seznámíme v širším indoevropském kontextu. Náboženské představy zachycené u Slovanů v pátém až sedmém století silně připomínají duchovní život starých Árijů z védského období, na který plynule navázaly. 117 U většiny indoevropských národů je totiž doložena úcta k bohu hromovládci, který je znám pod různými jmény jako indický Indra, řecký Zeus, římský Jupiter, germánský Thor, keltský Taranis, baltský Perkunas a samozřejmě slovanský Perun. U Indoevropanů se zároveň projevovala všeobecná úcta k posvátnému dubu zasvěcenému právě hromovládci. 118 Na to, že duchovní kultura starých Slovanů navazovala přímo na indoevropské kořeny, svědčí i spalování mrtvých, které se kromě Slovanů nejdéle udrželo u Baltů a Indů. U všech Indoevropanů platila také všeobecná úcta k božskému ohni a kult slunce, který dosáhl největšího stupně rozkvětu v indoíránském prostředí. Ke společným kořenům všech Indoevropanů patří i polykefalismus čili vícehlavost božstev, úcta ke stromům a hájům a dokonce i kult vejce, jehož původní slovanská symbolika je sice nejistá, ale mezi tento stručný přehled paralel duchovního života Slovanů a původní indoevropské civilizace jej můžeme zařadit. Podobnosti potvrzuje také bádání etymologické. 119
114 Váňa, Z.: c. d., s. 24 25. 115 Beranová, M.: c. d., s. 244. 116 Profantovi, N. a M.: c. d., s. 25. 117 Váňa, Z.: c. d., s. 39. 118 Tamtéž. 119 Váňa, Z.: c. d., s. 40 41.
45 Za zmínku stojí také náboženské vztahy k různým skupinám Indoevropanů. Ty nejtěsnější měli Slované k Baltům, což poukazuje na dávnou baltoslovanskou jednotu. 120 Baltové byli posledními christianizovanými Evropany a pohanství se mezi nimi udrželo až do šestnáctého století. Kromě již zmíněného Perkunase čili Perkonse byl společným bohem Baltů i Slovanů pravděpodobně také Veles. U Baltů máme doložené i posvátné ohně, úctu ke stromům, hájům, kamenům, řekám i jezerům, ale i víru v lesní a vodní duchy, domácí bůžky, vlkodlaky, sudičky, hady hospodáříčky a šotky stejně tak jako obětování pod duby, na kamenech a na křižovatkách cest. Kromě tohoto neuvěřitelného výčtu paralel mezi těmito dvěma náboženskými systémy máme doloženy i kamenné idoly s pícím rohem 121 a tuto náboženskou vzájemnost potvrzuje znovu i etymologie. 122 Další nejsilnější vazby slovanského náboženství směřují k íránskému prostředí. Íránské kmeny 123 se výrazně podílely na procesu slovanské etnogeneze, což je patrné např. u Antů, kteří ve čtvrtém století patřili právě k íránským kmenům, ale v šestém století již hovořili slovansky, jak zaznamenal Jordanes. 124 Náboženská terminologie dále poukazuje na odlišnosti Íránců a Slovanů od ostatních Indoevropanů, což potvrzuje i dualistické pojetí božstev, které však u Slovanů není jednoznačně doloženo. S Germány měli Slované společnou úctu k ohni a dubu, věštění pomocí koně, víru v lesní muže a vodní bytosti, domácí bůžky a sudičky v severské tradici známé jako norny. Zajímavá je také podobnost Thorova kladiva a Perunovy sekery. Stejně tak jako Slované neměli Germáni původně žádné chrámy a svá božstva ctili v přírodě. 125 Podobně jako Slované uctívali staří Keltové lesy, stromy a obzvláště duby včetně jmelí na nich rostoucího. To ovšem s uctíváním výšin a řek patří ke společným indoevropským kořenům. Zdá se, že keltské náboženství bylo původně bez jakýchkoliv zvláštních mýtů, panteon byl roztříštěný a božstva měla nejisté funkce i atributy. Tyto animistické tendence se proměnily až pod římským vlivem. 126 Dávné indoevropské kořeny jsou patrné i ve vztahu slovanské víry s antickým náboženstvím. Jmenujme zejména sudičky u Řeků známé jako moiry a u Římanů jako parky. Bez povšimnutí nesmí zůstat ani rusálije, které jsou odvozeny z římských slavností rosálií. Nápadná je i podobnost mezi kupalskými obřady letního
120 Váňa, Z.: c. d., s. 43. 121 Šlo o rohy hojnosti sloužící k obřadnímu pití medoviny a vína. Idol Svantovítův z Arkony měl pící roh vyrobený z kovu. 122 Váňa, Z.: c. d., s. 44. 123 V časopise Родове Bогнище Рiдної Православної Вiри , č. 1/2004 je upozorněno na podobnost v uctívání slunce Slovany a Skyty. Jde především o symboliku tzv. slunečního kříže a podrobný popis skytských oltářů. 124 Váňa, Z.: c. d., s. 42. 125 Váňa, Z.: c. d., s. 46. 126 Váňa, Z.: c. d., s. 47.
46 slunovratu a svátkem Adonisovým. Název koleda je zase odvozen od slova calenda, což byly nevázané římské slavnosti na počátku nového roku. Kračun, nový rok starých Slovanů, má blízko k oslavám brumálií. Těchto podobností mezi antickým světem a našimi předky bychom pravděpodobně nalezli více, ale u nich se jedná spíše o vlivy pozdějších styků. 127 2.4 Počátky světa a stvoření člověka – Mír starých Slovanů 128 Člověk je od přírody zvídavý tvor a snad i proto jej od počátků samotné lidské civilizace zajímalo, jak vznikla země a veškerá nebeská světla, a samozřejmě také to, jak se na světě objevil on sám. Abychom pochopili pohled starých Slovanů na náš svět a respektive na celý vesmír, je nutné dozvědět se alespoň něco o jejich kosmogonických mýtech. Ty se nám bohužel dochovaly jen v torzech, ale i přesto můžeme zcela důvodně předpokládat, že i naši předci svou kosmogonii a kosmologii měli podobně jako ostatní indoevropské skupiny. Mýty o vzniku světa se nám dochovaly pouze ve folkloru, a to hned v několika variantách. Ty ovšem pocházejí především z východoslovanské oblasti, částečně z Balkánu a jen okrajově z území západních Slovanů. Tyto verze mýtu se silně podobají beloozerské verzi o stvoření člověka z jedenáctého století. Podstatou slovanského mýtu o počátcích světa je součinnost sil dobra a zla, nebo li Boha a ďábla. Budeme používat tuto nevyhovující křesťanskou terminologii, 129 jelikož skutečná jména Bohů se nám nedochovala. Můžeme tedy jen předpokládat, že šlo o Svaroga, nejvyšší nebeské božstvo, a Velesa v roli božstva chtonického, 130 popřípadě o pozdější a nedoložené dualistické pojetí Bělboha a Černoboha. Na počátku všeho existovalo pouze moře a nad jeho vodami se vznášel Bůh s ďáblem. Dle jedné varianty dává podnět ke stvoření světa sám ďábel, jinde dostává příkaz od Boha, aby se díla stvoření ujal. Zárodek země je potřeba vylovit ze dna oceánu a ponořit se pro něj dokáže jen ďábel, který je dostatečně těžký. Přesto se mu to podaří až napotřetí. Snaží se však Boha přelstít a kromě požadované hrsti písku skryje další v ústech, aby mohl tvořit i on. Písek mu
127 Váňa, Z.: c. d., s. 48. 128 Kosmogonické mýty jsou pozoruhodně zpracovány v tzv. Verši o tajemné (hlubinné ) knize , sbírce ústně tradovaných duchovních představ o vzniku světa a striktně členěné společnosti, zapsaných a vydaných poprvé až roku 1861 S. Schaerem. Pro ilustraci je v příloze uveden mýtus o stvoření, přejatý ovšem z mladšího přepracování. Tato tzv. Kniga Koljady se nechala Veršem o tajemné knize inspirovat. 129 U slovanského kosmogonického mýtu však nejde v žádném případě o ztělesnění dvou pólů etického dualismu, tedy protiklad dobra a zla jak jej známe. Spíše naopak. „Bůh“ a „Satan“ vystupují jako kooperující síly s rozdělenou sférou působnosti, z nichž by se jedna při stvoření světa a asi i při jeho spravování sotva obešla bez druhé. 130 Zemi náležející, podzemní. Termín užíván zejména v religionistice ve smyslu podsvětí (Všeobecná encyklopedie 3, s. 313.)
47 však v ústech začne růst a ďábel ho je nucen vyplivovat a vykašlávat, čímž vznikají pustiny, hory, skály a bažiny. Naproti tomu Bůh stvoří jen čisté roviny a úrodná pole. 131 Téma stvoření vychází z primárního zážitku každého člověka. Jde o působení dobrých a zlých sil ve světě. Tato dualita bývá v méně početných variantách mýtu zmírněna obrazem dvou ptáků tvořících svět. Objevuje se také motiv rostoucí nebo bobtnající země. Zdá se, že tyto kosmogonické představy mají pradávnou tradici a jsou rozšířeny po celém eurasijském kontinentě. Charakter dualismu pochází snad z íránské oblasti, kde dosáhlo spolupůsobení dobra a zla historicky nejvýraznější podoby. Tyto dualistické ideje nakonec přecházejí i do pozdějších křesťanských herezí. Nejblíže ke slovanské kosmogonii má učení bogomilské. Můžeme tedy konstatovat, že slovanská kosmogonie má dávné íránské kořeny a tento mýtus dostal svou křesťansko apokryfickou podobu snad až pod vlivem bogomilského učení, které se z Bulharska šířilo i k Rusům a Srbům. 132 Jen ojediněle se objevují jiné báje, v nichž však můžeme pozorovat jisté cizí i pozdější vlivy. 133 Jde např. o představu kosmického vejce sneseného božím kohoutem, ze kterého se zrodí sedm řek a ty zúrodní zemi. 134 Mýtus o vzniku člověka nejlépe uvedou slova z Повести временных лет , která zaznamenala vyprávění beloozerských volchvů z jedenáctého století. „ Víme, jak byl člověk stvořen. Bůh se myl v lázni a zpotil se, i otřel se věchtem a hodil jej z nebe na zem. Vznikl spor mezi Satanem a Bohem, kdo z nich má z věchtu stvořit člověka. I stvořil Satan člověka, a Bůh vložil do něj duši, aby až člověk umře, tělo šlo do země a duše k Bohu “. 135 Dualismus je zde opět zcela zřetelný. Zlo má jednoduše své místo v plánu stvoření a celý mýtus poukazuje na skutečnost, že příroda i člověk sám jsou směsicí těchto protichůdných sil dobra a zla. U východních Slovanů však byly ve středověku zaznamenány i jiné verze mýtu. Zde se jedná o kult Roda, na který poukazuje boj proti němu v církevních traktátech jedenáctého až šestnáctého století. Rod je znám jako božstvo plodnosti, od jehož jména jsou odvozeny mnohé slovanské výrazy, jako české příroda , úroda , porod , rodina , národ apod. V této verzi Rod hází na zem hroudy hlíny a z nich se rodí děti. Podobné představy však nejsou ojedinělé. Připomeňme si např. kameny Deukalióna a Pyrrhy, ze kterých v řeckém mýtu vznikají lidé po potopě. 136
131 Afanasjev, A.: Поэтические воззрения славян на природу I III . Moskva 1865 1869. 132 Dumézil, G.: Mýty a bohové Indoevropanů . Praha 1997. 133 Na Rusi byla zachycena představa, že „ první se vynořila z vody vysoká hora Triglav “. (Profantovi, N. a M.: c. d., s. 104.) Tato hora mohla být v dávné kosmogonii pokládána za střed země podobně jako strom života propojující tři sféry světa (nebe, země, podsvětí). Proto bychom měli hledat určitou starobylost i v této představě. 134 Váňa, Z.: c. d., s. 52 56. 135 Profantovi, N. a M.: c. d., s. 104. 136 Váňa, Z.: c. d., s. 56 57.
48 Z pozdního folklorního podání pochází i obraz světa a vesmíru starých Slovanů. Ve folkloru se dochovala zmínka o rybě, velrybě nebo několika rybách, na nichž spočívá země. Podle ruských, polských a slovinských písní a pořekadel pohyby ryb způsobují zemětřesení, popřípadě suché nebo vlhké roky. Země byla našimi předky velebena. Úcta k zemi jako matce člověka má však prastaré kořeny, které můžeme sledovat až do neolitu. Tento kult můžeme pozorovat i v paralelách, jako je indická Mahá mátar, íránská Ainjáhitá, předoasijská Kybelé či řecká Démétér. Zem je v těchto dávných kultech chápána jako živá bytost živící jako matka všechny tvory. Tráva jsou její vlasy, vodní toky její žíly a skály kosti. Matce živitelce byly proto předkládány oběti, hledala se u ní pomoc v nemocech, jelikož poskytovala léčivé byliny, nesmělo se sní svévolně hýbat, tlouct do ní a bezdůvodně na ní něco trhat. Matka země měla přední místo v životě všech zemědělských kultur Slovany nevyjímaje. U Slovanů vešla pravděpodobně ve známost jako Mokoš. Protipólem země je odedávna otec nebe. Jde o obecně uctívanou polaritu četných mytologií, což můžeme srovnat např. se starořeckou dvojicí Úranos a Gáia. Tak jako Mokoš byla matkou zemí, otcem nebe byl Svarog, historické božstvo nebes či nebeského ohně, což nám opět dosvědčují etnografické záznamy z východoslovanské oblasti. Nebeská tělesa byla všeobecně pokládána za božské bytosti. To můžeme tentokrát doložit kromě etnografického materiálu i v historických záznamech. Nejvýznamnějším nebeským tělesem bylo odedávna slunce. To naši předci chápali jako okřídlenou světelnou bytost se zlatými vlasy nebo s ohnivými šípy paprsků, popřípadě také jako zlatý vůz tažený spřežením bílých koní. Slunce při své denní pouti muselo bojovat s démony mraků a při zatmění bylo ohrožováno drakem nebo vlkodlakem. 137 Obraz slunce se nám dochoval v nádherném lidovém obyčeji doloženém v Rusku a Korutanech, kdy je o letním slunovratu hořící kolo zpodobňující slunce spouštěno z vrcholku kopce. Za mladšího bratra slunce byl pokládán měsíc. Ten byl jen výjimečně připodobňován k ženské bytosti. Měsíc hrál důležitou roli v magii, v hospodářském životě, lidovém léčitelství a v mnoha pověrách. Věřilo se, že k němu putují duše zemřelých. Nejvýznamnější postavení mezi hvězdami měla Venuše čili Zora („lesknoucí se“), která byla považována za sestru slunce a měsíce. Její kult je opět doložen pouze ve folkloru. Dle folkloru ruského se jednalo o krásnou dívku se zlatou mísou, pokrývkou hlavy z červánků, sedící na zlatém trůně. Vycházela z moře a často se proto v představách dochovala i jako mořská paní a milenka 137 Slovinci viděli v zatmění nemoc slunce nebo měsíce, která byla způsobena jejich ujídáním psy, vlky, vlkodlaky a také lidmi čarodějnými. Podobné představy o zatmění byly zaznamenány i na Rusi. Lidé během zatmění na obě nebeská tělesa rádi pokřikovali: „ Vyhraj, ať zvítězíš! “ (Zíbrt, Č.: Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku . Praha 1995, s. 109 119.)
49 slunce. Mnohem častěji se však objevuje v milostném vztahu k měsíci, ale i v jiných příbuzenských vztazích k těmto dvěma nejdůležitějším nebeským tělesům. Zora působila vždy blahodárně, a to ve věcech lásky, v léčení nemocí i zajišťování úrody. V ranní rose byly spatřovány její slzy. 138 Ostatní hvězdy u Slovanů vystupovaly jako děti slunce a měsíce. Lidé pociťovali s nebeskými světly spřízněnost. Věřilo se, že každý má svou hvězdu, která se zrodila a umírá spolu s ním. Hvězdy jsou tedy strážkyněmi člověka a lidský osud závisí na nich. Hvězdy dobrých lidí svítí v plném lesku, zlých jen matně. V okamžiku smrti člověka jeho hvězda padá dolů. Staří Slované tedy osobitě chápali svou spojitost a spřízněnost se vším, co je obklopovalo – s matkou zemí, otcem nebem, s rodinou nebeských světel. Je to typický obraz vnímání člověka v době tvoření mýtů a ve folkloru se nám tedy dochovalo původní jádro pohanských představ o světě, i když skryto pod novějším nátěrem. 139 2.5 Slovanský polyteismus – Panteon bohů 140 O vyšší magii neboli o slovanském božském panteonu se nám dochovalo mnohem méně zpráv, než li o magii nižší. Konkrétnější údaje o slovanských bozích pocházejí až z desátého století, kdy se již mezi našimi předky prosazovalo křesťanství a působila tedy i vytrvalá snaha jeho představitelů zlomit moc pohanských kultů. Nedostatek materiálů není však způsoben pouhým mlčením pramenů, ale také naprosto mylnou představou, že duchovní život Slovanstva byl na stupni vývoje přírodních národů neschopných abstrakce a vyšších náboženských představ. Všechny indoevropské skupiny se jako polyteistické projevovaly a byly na různých stupních antropomorfizace svých uctívaných bohů. Neexistuje proto jediný důvod proč, by zrovna Slované měli být výjimkou. Navíc se o projevech polyteismu nedochovaly zmínky pouze u literárních společností, ale díky Hérodotovým zprávám i u kočovných Skytů. U Slovanů tedy polyteismus rozhodně existoval. Naši předci uctívali skupinu bohů s rozdělenými funkcemi a jeden z nich hrál podle dobových nebo místních podmínek vždy hlavní roli. Nezbytnou součástí slovanské víry byla však i démonolatrie. Tyto domněnky potvrzuje i již zmíněný kronikář Prokopios z Caesareie ze šestého století.141
138 Zajímavá studie o Zoře a kameni Alatyr je uvedena na webových stránkách: http://slovanstvo.wz.cz/ (18. I. 07) 139 Váňa, Z.: c. d., s. 58 61. 140 V této podkapitole jsem čerpal mimo jiné i z úvodu kapitoly Slovanská theologie . (Niederle, L: c. d., s. 87 92.) 141 Váňa, Z.: c. d., s. 62 63.
50 Pojem „bůh“ pochází z íránského slova baga spřízněného se staroindickým bhaga , což v původním významu znamenalo něco jako „rozdělovat bohatství“ nebo „dárce dobra“. Výraz „div “ má své kořeny v indickém déva – bůh – či perském dívi. U Slovanů je však význam posunutý a označuje démona. 142 Antropomorfní zobrazování slovanských bohů dokládá nejstarší nález idolu dřevěného muže s otvorem pro nasazování falu z Altfriesacku v Německu ze druhé poloviny šestého století, z doby slovanské expanze. Archeologie tedy prokazuje, že Slované již od počátku uctívali funkčně rozlišené bohy v lidské podobě a nikoli pouze nějaké neurčité božstvo nebes a přírodní démony ve smyslu prototemismu 143 či jediného boha v pojetí pramonoteismu. 144 Přežití starých Slovanů podobně jako jiných zemědělských kultur záviselo na přírodních cyklech a výkyvech počasí. Od toho se samozřejmě odvíjely i jejich náboženské představy. Čas plynul cyklicky a příroda byla pro Slovany živoucím organismem, který si je možno naklonit, ale i rozhněvat. V každém případě je však nutné jej ctít. Duchovní systém byl neoddělitelnou součástí světa, který by bez něj nemohl existovat. V přírodě bylo živé vše a kromě živoucích duší lidí měly duši i zvířata, rostliny i neživé přírodní objekty. Vesmír byl doslova přeplněn různými bohy a démonickými bytostmi zosobňujícími veškeré přírodní jevy a všudypřítomné duše předků neustále dohlížely na své potomky. Jak již bylo řečeno, tento duchovní systém nazýváme polyteismem. Slovanská společnost však byla spíše henoteistická, což znamená, že uctívala více bohů s jedním hlavním v popředí. Bohové byli zobrazování v lidské podobě, jak jsme již poznamenali. Ovšem jejich jména se nám dochovala až z období, kdy slovanské skupiny žily samostatně a často bez vzájemného kontaktu. To samozřejmě vedlo k lokálním přeměnám božstev i k různým významovým posunům. Podle Dumézila je společnou platností existence božstev souvisejících s nebeskými a atmosférickými jevy, válečnými výboji a hospodářským životem, což potvrzují i známé polyteistické struktury indoevropských náboženství. Nejvýznamnějším božstvem byl podle tohoto konceptu vládce nebeského ohně, z čehož všechno vzniklo. To byl ve slovanském prostředí s největší pravděpodobností Svarog, což dokládá i etymologie jeho jména a konkrétnější údaje o jeho synovi Svarožicovi/Dažbogovi, bohu slunce a pozemského ohně, který byl uctíván u všech tří slovanských větví. To nám dokládají i arabské prameny
142 Profantovi, N. a M.: c. d., s. 63. 143 Jde o trvalé uctívání zvířat a jiných přírodních objektů určitou skupinou nebo jednotlivcem. Převzato ze stránek Encyclopedia Britannica Online/Prehistoric Religion: http://secure.britannica.com/ebc/article 52332 (19. XII. 06). 144 Váňa, Z.: c. d., s. 63 64.
51 označující Slovany za ctitele ohně a slunce. Archeologicky je tento fakt doložen i dlouho přetrvávajícím pohřebním žárovým ritem. Od historického vystoupení Slovanstva však hrál jednu z nejzásadnějších rolí bůh bouře a hromu Perun dobře doložen u východních Slovanů a s přesvědčivými náznaky kultu u Slovanů západních i jižních. Během expanze převzal úlohu válečného božstva, a právě v tomto období byl i nejvíce uctíván. Hospodářskou funkci plnil zřejmě Veles či Volos, bůh skotu, ochránce majetku a blahobytu, u něhož se však projevovaly i zřetelné prvky chtonického božstva. Tito bohové byli jistě hlavními a společnými všem Slovanům v době jejich jednoty i rozchodu. Původní panteon byl však snad širší a byla v něm zastoupena i jiná božstva, např. božská dvojčata odpovídající řeckým Dioskúrům, což by mohl dokládat blíženecký idol nalezený na Rybářském ostrově (Fischerinsel) v Německu. Původní společný panteon se však postupem času rozčleňoval, některá božstva zanikala a jejich funkce přecházela na božstva univerzální. 145 Právě proto chápeme ostatní bohy vesměs za projev lokálního charakteru, i když v určité době stáli v popředí a zastínili božstva starší. Mnohdy také představují jejich transformaci nebo zosobnění jejich přídomků. Mezi typická lokální božstva patří např. rujánský Svantovít, štětínský Triglav a Jarovit z Wolgastu. Nedostatečné informace o slovanském panteonu pramení také z toho, že první pokusy uspořádat vztahy jednotlivých božstev do pevnějšího hierarchizovaného dynamického systému probíhaly až od desátého století. Bylo tomu tak např. na dvoře kyjevského knížete Vladimíra roku 980, ale i v Polabí. 146 Kromě Svaroga, Dažboga, Peruna a Velesa byla dle mého úsudku v původním slovanském panteonu i Mokoš zosobňující matku zemi, a snad i Rod, popřípadě Lada. Dumézilův archetyp totiž nepřímo zahrnuje kromě stvořitele (Svaroga), syna vládce (Svarožice/Dažboga), válečného božstva (Peruna) a hospodářského božstva (Velesa) i zákonitou matku, rodící bohyni plodnosti. V každodenním životě však měly větší vliv než samotní bohové bytosti nižšího řádu obývající častokrát bezprostřední okolí člověka. Tyto bytosti dnes známe především z pohádek. U Slovanů existoval také silný kult předků a víra v bytosti spojené s osudem a časem. Nejdůležitější slovanské svátky byly slaveny dle solárního, ale i lunárního kalendáře, který měl třináct měsíců. Mnohé z těchto slavností přetrvaly v pozměněné podobě dodnes. Kromě nejznámějších Vánoc neboli oslav zimního slunovratu a Velikonoc to jsou i koleda, hromnice, vynášení Morany, pálení čarodějnic, stavění májů, letní slunovrat, dožínky a památka zesnulých, kterou Slované dodržovali i několikrát do roka. Dny kolem letního 145 Váňa, Z.: c. d., s. 64 66. 146 Profantovi, N. a M.: c. d., s. 154.
52 slunovratu jsou spojovány s oslavou svátků a zvyklostí, které se nám dochovaly v obměnách i pod různými regionálními názvy jako jsou Turice ze Slovenska a Haliče, Kupalo , Rusalie , slovenské Vajano , polské Sobótki či jihoslovanské Kresi . Během období letního slunovratu bylo typické i obcházení s králem a králkou. 147 Tyto zmíněné svátky se však samozřejmě nedochovaly v původní pohanské verzi. Během dlouhých staletí probíhalo neustálé prolínání a přejímání různorodých prvků. Avšak i přesto můžeme vidět v českém i jiném slovanském národním náboženství odkaz na dávno zapomenuté časy. 2.5.1 Hlavní slovanští bohové 148 Svarog je zosobněním nebeského světla a tepla (ohně) a bývá často považován za nebeského kováře, neboť podle pověsti ukul slunce. Je tvůrcem všech věcí i společenských zákonů a můžeme ho označit za slovanského otce bohů patřícího ke starší božské generaci, která byla později zatlačena do pozadí. Snad právě on po stvoření světa ustoupil do ústraní a setrval v nečinnosti, a proto přestal být i předmětem kultu, přestože byl prvním přemožitelem tmy a chaosu. Jeho jméno můžeme odvodit z indoíránských jazyků, konkrétně z íránského slova chvar ve významu slunce, světlo nebes, záře či kruh světla, nebo ze sanskrtského svar znamenající jas, lesk, světlo, nebe, slunce. 149 Ze sanskrtu je i odvozený výraz svarga čili nebe. 150 Přímá svědectví o existenci Svaroga pocházejí ze starých ruských letopisů, a to především z třetí redakce Повести временных лет z počátku dvanáctého století. Svarog je zde ztotožňován s bohem ohně Héfaistem a jeho syn Dažbog se slunečním božstvem Héliem. Svarog podle letopisů ustanovil zákon jednoženství a jednomužství, jehož narušitelé měli být uvrženi do ohnivé pece. Dažbog, jeho syn a nástupce, tento zákon střežil a zachovával. Svarog tedy zastával nejen svou přírodní funkci, ale i důležitou sociální úlohu. Jméno Svarožice čili Dažboga uctívaného také u polabských Slovanů nutně předpokládá existenci Svaroga, z něhož je odvozeno jako patronymikum neboli otcovské jméno. Existenci Svaroga a představy o něm dokládá i Helmoldova Slovanská kronika : „ Majíce různotvaré bytosti bohů, jimž pole, lesy, žaly i rozkoše přidělují, uznávají, že jeden bůh na nebesích ostatním vládne, a jsa velmi 147 Stručný přehled byl převzat z publikace J. Růžičky nazvané Mýty a báje starých Slovanů . Praha 2003, s. 111 130. 148 Z. Váňa a N. a M. Profantovi, z jejíchž prací jsem převážně čerpal, se striktně drželi koncepce L. Niederla. Obdobný pohled zastával i Č. Zíbrt. Pouze v publikaci J. Růžičky jsou zřetelné dozvuky mytologické teorie. 149 L. Niederle poukazuje i na slovanské сварити. L. Niederle však uvádí vždy mnohem obšírnější etymologický výklad a navíc se drží i původní transkripce v azbuce, čehož se v této práci držím většinou i já, jelikož tuto metodu považuji za správnější. (Niederle, L.: c. d., s. 108.) 150 Fasmer, M.: Этимологический словарь русского языка. Převzato z webových stránek: http://starling.rinet.ru/babelru.htm (19. I. 07).
53 mocný, toliko o nebeské věci pečuje, ostatní pak bohové, majíce přiděleny jiné úkoly, poslouchají ho. Z krve jeho prý pošli, a každý z nich tím je vznešenější, čím bližší je onomu bohu bohů .“ 151 Mokoš 152 byla jedinou ženskou bohyní kyjevského panteonu knížete Vladimíra a už jen tato skutečnost poukazuje na její význačné postavení. Její jméno je odvozeno od kmene mok / mokrъ 153 , a je tedy samotným zosobněním matičky syré země ( мать сырая земля ), vlhké úrodné země, kterou slovanský rolník miloval jako svou matku živitelku. Její funkce je tedy především hospodářská. Podle ostatních indoevropských analogií můžeme předpokládat, že byla ženou Svaroga. Jejich synem by tedy byl Svarožic/Dažbog, který převzal po svém otci vládu nad světem. Dažbogova matka Mokoš se jakožto žena Svarogova stala zároveň i jeho ženou a spolu zplodili všechno živé na světě. Můžeme jí tedy chápat i jako bohyni mocné plodivé síly a lásky. Vystupuje také jako ochránkyně dětí, ovcí a přástek. Je jí zasvěcen pátek, což je odrazem dávné evropské tradice. V germánských jazycích se dodnes pátek nazývá podle bohyně Freyi (např. německy Freitag a anglicky Friday ), v římské tradici podle bohyně Venery (např. Vendredi ve francouzštině a Venerdí v italštině). Byla již zmíněna jako ochránkyně přadlen. V bohatém ruském folkloru její neviditelný příchod ohlašuje zvuk vřetene. A právě její atributy vřeteno a předení poukazují i na její ženskou podstatu. Je častokrát zmiňována v souvislosti se sudičkami neboli Rožanicemi. Je snad dokonce jednou z nich, jelikož lidský život bývá spojován s upředenou nití. V tomto postavení může lidem přinášet radost i žal. Ve folklorních materiálech se dozvídáme, že miluje lidi silné duchem a bojující o štěstí. Těm přináší východisko z beznadějných situací a pokud se nepoddají zoufalství, drží se z posledních sil a neztrácí víru v sebe i své tužby, posílá k nim démonickou bytost zvanou Sreća přinášející štěstí a úspěch. Sreća očekává u lidských příbytků, kde se s ní vyvolení bohyně Mokoše mohou střetnout. Její existenci dokládají kromě Повести временных лет také starší ruské traktáty z jedenáctého a dvanáctého století, ale ještě ve století šestnáctém se kněz ptal při zpovědi žen, zda li „ nechodily k Mokuši “, nebo se „ nemodlily k vílám, Rodu, Rožanicím, Perunovi, Chorsovi a Mokoši “. Její úcta jako ochránkyně ovcí a přástek se však udržela v severoruském a ukrajinském folkloru až do devatenáctého století. Lidé si jí představovali jako ženu s velkou hlavou a dlouhýma rukama, která v noci obcházela po chalupách a předla, pokud se ponechala 151 Váňa, Z.: c. d., s. 67 68 a Profantovi, N. a M.: c. d., s. 212 213. 152 J. Růžička Mokoš považoval za vodní božstvo příbuzné vodníkovi. (Růžička J.: Mýty a báje starých Slovanů . Praha 2003, 77 78.) 153 N. Profantová však její jméno odvozuje od kš, koš ve významu osud.
54 volně přístupná koudel. Ovšem tehdy hrozilo nebezpečí, že někoho opřede. V pravoslavném prostředí byla církví nahrazena sv. Paraskevou. V jihoslovanském a západoslovanském prostředí je doložena pouze místními a osobními jmény. Vyskytuje se např. v českém názvu vrchu Mokošín u Přelouče, 154 jehož jméno je odvozeno od osobního jména Mokoša. Podle většiny současných českých badatelů však uvedené důkazy nestačí pro jasné zařazení mezi božstva známá všem Slovanům. Já osobně stojím za názorem, že každá indoevropská mytologie měla svou bohyni matku a ta slovanská tedy nebyla žádnou výjimkou. Proto Mokoš zařazuji po boku nejznámějších a nejvíce uctívaných slovanských božstev.155 Svarožic/Dažbog 156 je zprostředkovatelem a dárcem základních podmínek života na zemi. Jakožto Svarogův syn je spojován s viditelným sluncem a stal se tedy nejvýznamnějším solárním božstvem, ale i jedním z nejvíce uctívaných slovanských bohů vůbec, a to především během slunovratů a rovnodenností. Jeho pozemským reprezentantem byl oheň považovaný za něco posvátného. Božić , mladý bůh jižních Slovanů, na jehož počest hořel o Vánocích kmen badnjak , nebyl zřejmě původně nikdo jiný než Svarožic/Dažbog. Již jeho samotné jméno poukazuje na božího syna představujícího mladší generaci bohů. Jeho uctívání je doloženo v ruských traktátech z jedenáctého až dvanáctého století, kde je zmiňována úcta k ohni nazývanému Svarožic. Thietmar z Merseburgu dokládá jeho existenci u polabských Slovanů popisem jeho svatyně v Retře. Byl však znám i pod jinými jmény patrně vyvinutými z jeho přívlastků. Jako Dažbog byl znám u východních Slovanů, jehož organizovaný kult roku 980 zavedl vedle jiných bohů v Kyjevě kníže Vladimír. O popularitě tohoto kultu svědčí např. Slovo o pluku Igorově , kde je ruský lid společně se svým knížetem Olegem nazýván „vnuky Dažbogovými“. Jako předmět úcty je jmenován ještě ve Slově sv. Jana Zlatoústého ze čtrnáctého století. Jižní Slované ho znali také jako Daboga, jelikož v dualistickém pojetí bogomilské hereze je staven jako protiklad Boha na nebesích Dabog, „car na zemi“. 157
154 Jako důkaz uctívání Mokoše u nás předkládám i pasáž z monografie Luhačovské Zálesí od Antonína Václavíka (Luhačovice 1930). Autor zde hovoří o démonu zvaném mokeš, mokrýšek či mokříš. Cituji: „ Mokeš, mokrýšek, mokříš byl též nějaký démon, o němž však bližšího jsem se nedozvěděl. Zůstalo pouze rčení: 'Chodí jak mokrýšek', ve Slopném pak: 'Si jak mokeš'. Navíc A. Václavík sám považuje tyto reminiscence za pozůstatek kultu bohyně Mokoš, obdobné Afroditě .“ 155 Váňa, Z.: c. d., s. 81 82; Profantovi, N. a M.: c. d., s. 136 a podrobnější informace týkající se folkloru převzaty z publikace B.A. Rybakova Язычество древних славян . Moskva 1981 a z internetových stránek Rodné víry http://rodna vira.wz.cz (19. I. 07). 156 J. Růžička vidí ve jménech Dažbog a Svarožic dvě odlišná božstva. Dažboga spojuje s údajným božstvem nebeské vláhy a světla Dancem a příbuznost k němu vidí i v královně rusalek z rusínských pověstí zvané Dana. (Růžička, J.: c. d., s. 61.) 157 Čausidis, N.: Mitskite sliki na Južnite Sloveni . Skopje 1994.
55 Původ jeho jména Svarožic jsme již identifikovali. Označení Dažbog pochází z imperativu daždь ve smyslu dej, což můžeme přeložit jako „dávající bůh“ či „dárce všeho dobra“. Jiní badatelé, jako např. N. Profantová, však první část kořene spatřují ve slově dag , tedy žár, světlo. 158 Polabský Svarožic je v pozdějších pramenech kronikářů Helmolda, Adama Brémského a Saxo Grammatica nazýván Radegast, Redigast či Redegast, což je odvozeno z přívlastku místa jeho centrálního kultu. Dle staršího Thietmarova popisu totiž jeho svatyně stávala ve městě Riedigost. Zde mu byl zasvěcen bílý kůň věštící úspěchy či neúspěchy bitev překračováním zkřížených kopí. Atributem mu byl mohutný kanec zjevující se ve vlnách nedalekého jezera jako předzvěst války. Později se stal jedním ze symbolů boje obodritských Ratarů za svébytnost proti německé expanzi. 159 Někteří badatelé Svarožice a Dažboga pokládají za dvě samostatná božstva, což pochopitelně nemůžeme zcela vyloučit. Já se však přikláním k názoru L. Niederla a Z. Váni a považuji obě jména za synonymum pro jediného boha. Perun byl dalším nejvýznačnějším bohem slovanského panteonu a jako bůh bouře, hromu a blesku 160 bývá někdy označován za čelního slovanského boha ztotožňovaného s Diem, jelikož i u většiny indoevropských skupin stál v čele panteonu hromovládce. Etymologie jeho jména vychází ze slovanského kořene per ve významu prát, bíti, tlouci, a ze zesilující koncovky –un . Perun tedy znamená „ten, kdo silně pere“. Jeho jméno bylo poprvé zaznamenáno v byzantské legendě Život sv. Démétria Soluňského ze sedmého století. Nejvíce dokladů však pochází z východoslovanské oblasti, kde je doložen již v Повести временных лет jako božský ručitel smluv s Byzancí (společně s Velesem), při němž přísahala ruská strana. Do popředí vystoupil zejména roku 980, kdy mu v kyjevském panteonu kníže Vladimír vyčlenil ústřední místo a nechal mu zhotovit dřevěnou modlu se stříbrnou hlavou a zlatým vousem. V přibližně stejné době nechal Perunovi vystavět modlu nad řekou Volchovem u Novgorodu Vladimírům strýc Dobrynja. Ovšem snaha o centralizovaný kult selhala, jelikož Vladimír i Dobrynja roku 988 přijali křest a Perunovy sochy byly zničeny. Avšak ještě po řadu staletí byl Perun uctíván prostým ruským lidem, což dokládají apokryfy a
158 Fasmer, M.: Этимологический словарь русского языка. Převzato z webových stránek: http://starling.rinet.ru/babelru.htm (19. I. 07). 159 Váňa, Z.: c. d., s. 68 70 a Profantovi, N. a M.: c. d., s. 61, 189, 213 214. 160 Zvyky při hřmění popisuje Václavík, A.: Luhačovské Zálesí . Luhačovice 1930, s. 406 407. Ještě i má prababička mi při prvním jarním zahřmění říkávala, abych zvedl nějaký těžký předmět. Tento magický úkon mi měl zajistit sílu.
56 církevní traktáty z jedenáctého až šestnáctého století. Perunova úloha se zásluhou církve brzy přenesla na proroka Eliáše neboli „ Илью Громовика “. 161 Podle Prokopia byl Perunovi obětován býk. To potvrzuje i lidový zvyk, při kterém byl na den sv. Ilji poražen býk a hodovalo se. Tento obyčej se v Bulharsku udržel až do novověku. Na sv. Ilju byl přenesen i motiv boje s drakem, představa spojovaná i s jinými hromovládci indoevropských panteonů, tak jako souboj Indrův s Vrtrou nebo Thorův s Midgardem. Atributem Perunovým byla oblíbená zbraň slovanských válečníků sekera. Ohnivá sekera sršící blesky a letící po obloze symbolizovala na Rusi blesk. V ruských kurhanech (mohylách) byly objeveny závěsky v podobě miniaturních sekyrek. Úder blesku automaticky sakralizoval veškeré zasažené předměty od stromů a skal až po člověka. 162 Perunovi byl zasvěcen dub, jakožto nejtvrdší a nejsilnější ze všech stromů. Dubu se také obětovalo a v novgorodské svatyní planul před Perunovým idolem živý oheň z dubového dřeva, který nesměl nikdy vyhasnout. Dub měl i důležitou úlohu v lidových písních a obřadech. Perunovi byl snad zasvěcen i kosatec, na což poukazuje jeho výmluvný název perunika u jižních a části východních Slovanů. U západních Slovanů je jeho kult doložen nepřímo. V osobních jménech v Čechách, Polsku a mezi polabskými Slovany, v pořekadlech a rčeních na Slovensku. Perunovi byl také zasvěcen čtvrtý den v týdnu, kterému se v jazyce polabských Slovanů říkalo Perendan . Obdobné názvy odvozené z hromovládcova jména existují i v němčině ( Donnerstag ), angličtině ( Thursday ), francouzštině ( Jeudi ) či latině ( dies Iovis ). Pozoruhodný je i fakt, že vzdálení Černohorci ctili „ gromovika Ilju “ právě ve čtvrtek. 163 Perun je doložen i u Baltů. Litevci a Prusové jej nazývali Perkunas a Lotyši Perkons. To jen poukazuje na společné duchovní dědictví z doby baltoslovanské jednoty. Perun byl nejvíce ctěn v období slovanské expanze, kdy přejal zřetelné atributy válečného božstva. Po dokončení osídlovacího procesu se jeho sféra působnosti rozšířila i na funkci hospodářskou. Bouře totiž přináší déšť a déšť zase úrodu, a proto se Perun stal i jedním z dárců bohaté sklizně vedle Dažboga a Velesa. 164
161 Přínosem je článek Kult sv. Elijáša u južných Slovanov uvedený na webových stránkách: http://dubrava.vkrp.sk/index.php?sid=117&mid=92 (19. I. 07). 162 Úcta k Perunovi sahala tak daleko, že lidé nehasili dům zapálený bleskem. Podle mýtů ho Perun zažehl, když bojoval s drakem věznícím vodu ve skále. Drak se totiž mohl ukrýt pod domem, případně člověkem nebo dobytčetem. Pak Perun chtě nechtě musel udeřit do domu nebo do živého tvora, aby draka porazil. (zaznamenal J. Długosz) 163 Zíbrt. Č.: c. d., s. 103 109. 164 Váňa, Z.: c. d., s. 70 74; Profantovi, N. a M.: c. d., s. 160 163; Niederle, L.: c. d., s. 93 105 a Růžička, J.: c. d., s. 12 27. Přestože je dílo J. Růžičky psáno v duchu vyznavače mytologické teorie, zvyky spojené s prvním jarním zahřměním, Perendanem a ležatým křížem (x), jako znamením Perunovým, jsou rozhodně přínosem.
57 Veles (Volos) 165 zastával mezi slovanskými bohy hospodářskou funkci, a proto je více než pravděpodobné, že ho uctívali všichni Slované. V ruských textech bývá označován také jako скотий бог čili bůh skotu, ale nepochybně mu podléhala i polní úroda, což dokazují jihoruské zvyky při žních zvané zavinování „brady Velesovi“, při kterém byly do uzle svázány poslední klasy z úrody. Jelikož stáda skotu a úroda obilí byly hlavním zdrojem majetku a bohatství, Veles působil i jako ochránce vlastnictví vůbec. Bohatství bylo odedávna také oporou stability, a tak byl Veles zároveň považován za ochránce společenského řádu. Rusové při něm přísahali za časů knížat Olega a Svjatoslava ve smlouvách s Byzancí. Někdy bývá pokládán i za boha moudrosti. To všechno jsou však až druhotné a odvozené funkce. V první řadě mu příslušel již zmíněný kult plodivé síly. Na starobylost jeho kultu poukazuje i litevský výraz véles 166 pro duše zemřelých, popřípadě i pro boha podsvětí. Není tedy vyloučeno, že byl původně i vládcem mrtvých. Snad byl považován i za Perunova odpůrce, což by poukazovalo na typickou polaritu pozemských a nebeských sil v přírodě, tak jak to ve většině polyteistických náboženství bývá. Dle toho můžeme usuzovat na jeho vztah k podsvětí, říši zemřelých, kde působil jako průvodce do záhrobí a pastýř duší zemřelých, ale i na vztah k zemské úrodě a bohatství z ní vyplývajícího. O Velesovi se zmiňují především ruské prameny. Byl jedním z bohů kyjevského panteonu knížete Vladimíra. U ostatních Slovanů jeho působení dokládají místní nebo osobní jména, u nás je jeho jméno zachyceno i v lidových rčeních, pořekadlech a písních. Od jeho jména je snad odvozen i název souhvězdí Plejád, které Rusové nazývají Волосыни , Bulhaři Vlascite a v srbochorvatštině zní Vlašići .167 Jeho atributy byly kromě snopu obilných klasů také dobytčí rohy, popřípadě falické symboly. To bylo jedním z důvodů, proč byl křesťanskou ideologií degradován do role démona či čerta, o čemž svědčí staročeská rčení i litevské výrazy. Po christianizaci obyvatelstva se stal namísto Velesa ochráncem stád sv. Blažej jako pastýř z Kappadokie. V srbochorvatském prostředí ho zastoupil ochránce zvířat a dobytka sv. Sáva. 168
165 J. Růžička Velesa připojil k božstvům plodivé síly a dobytka, mezi kterými však figurují i zcela smyšlená jména Tur, Stado či Henil. (Růžička, J.: c. d., s. 95 96.) 166 Výklad jeho jména ze slovanštiny ( velij – velikъ ) působí obtíž pro koncovku neslovanskou. (Niederle, L.: c. d., s. 115). 167 Fasmer, M.: Этимологический словарь русского языка. Převzato z webových stránek: http://starling.rinet.ru/babelru.htm (19. I. 07). 168 Váňa, Z.: c. d., s. 75 77; Profantovi, N. a M.: c. d., s. 229 230; Niederle, L.: c. d., s. 112 116 a Vražinovski, T.: Rečnik na narodnata mitologija na Makedoncite . Prilep Skopje 2000.
58 2.5.2 Bohové východních Slovanů Na Rusi stejně jako jinde byla kromě hlavních slovanských bohů uctívána i další božstva lokálního významu. Některá pocházejí prokazatelně ze slovanského prostředí, jiná byla snad převzata z cizích kultur a další jsou sporná nebo patří spíše k bytostem nižšího řádu. V panteonu knížete Vladimíra jsou kromě Peruna, Dažboga a Mokoše zmiňováni ještě Chors, Stribog a Simargl. Stribog je zmiňován ve třech pramenech a to v Повести временных лет , ve Slovu sv. Jana Zlatoústého (Chrysostoma) z jedenáctého století a ve Slově o pluku Igorově . V posledně jmenovaném prameni se hovoří o větrech vanoucích od moře na vojsko Igorovo právě jako o „vnucích Striboga“. Z toho usuzujeme, že byl Stribog zosobněním větru, bohem nebeské atmosféry a nositel zimy a mrazu. Jsou to však pouhé dohady, které můžeme porovnat jen s etymologickým výkladem Stribogova jména. Etymologie je však nejistá. 169 Někteří badatelé vidí původ jména v íránském sríbagha ve významu „krásný bůh“. Vatroslav Jagić (1838 1923) 170 zase poukazuje na kořen strieti (strьěti ), což znamená strnout, zledovatět či ztuhnout pod vlivem ledového větru. 171 To by potvrzovalo Stribogovu zmiňovanou funkci stejně jako výklad Lubora Niederla, který věřil v onomatopoický původ slova napodobující svištění větru. Dle názoru J. Schütze je Stribog zase protikladem Dažboga jako „dávajícího boha“ ve smyslu „boha nepřejícího dobro“. 172 Chors je kromě Повести временных лет doložen také v apokryfech a kázáních z jedenáctého a dvanáctého století. Nikde však není blíže charakterizován. A tak jediným náznakem zůstává zmínka ve Slově o pluku Igorově o knížeti Všeslavovi, který za dne soudil lid a vládl městu, v noci však běžel jako vlk, doběhl z Kyjeva do Tmutarakaně ještě před kuropěním, a zkřížil tak cestu „velkému Chorsovi“. Mnozí badatelé proto ztotožňovali Chorse se sluncem. Jenže v případě, že kníže při svém nočním běhu mířil ze severu na jih, mohl zkřížit cestu pouze měsíci. Navíc, vlkodlaci se objevují jen za měsíčního svitu, a tak je snad pravděpodobnější ztotožnění Chorse s měsíčním božstvem. Chors se často objevuje ve spojení s Dažbogem. Proto jej můžeme považovat za jakési doplnění Dažboga ve smyslu paralely slunce a měsíce. Někteří badatelé jej dokonce považují za Dažbogovo synonymum, což je podle mě domněnka zcela neopodstatněná, jelikož v panteonu knížete Vladimíra stály idoly
169 Fasmer, M.: Этимологический словарь русского языка. Převzato z webových stránek: http://starling.rinet.ru/babelru.htm (20. I. 07). 170 Všeobecná encyklopedie 3, s. 400. 171 Jagić, V.: Zur Entstehungsgeschichte der kirchenslavischen Sprache . Vídeň 1901. („Dějiny počátků staroslověnského jazyka“) 172 Váňa, Z.: c. d., s. 77 78; Profantovi, N. a M.: c. d., s. 209 210; Niederle, L.: c. d., s. 119 a Růžička, J.: c. d., s. 70 75.
59 Chorse i Dažboga. Jeho jméno je vykládáno jako „zářící slunce“ odvozené od íránského chursid nebo choršed . Pravděpodobná je však i domněnka Alexandra Brücknera (1856 1939), 173 který ukazuje na praslovanské krsъ ve významu vychrtlý, což potvrzuje i výskyt osobních jmen podobajících se jménu Chorsovu. Podle středověkých kázání býval Chorsovi obětován kohout. 174 Simargla kromě Повести временных лет uvádí také Слово некоего христолюбца ze dvanáctého století, kde je vylíčen v podobě dvou bohů Sima a Rgla. Jeho funkce nejsou opět blíže osvětleny, a tak se můžeme opřít pouze o dohady založené na sporné etymologii. Podle B. A. Rybakova 175 jde o íránský původ z výrazu senmurv símurg , což je posvátný okřídlený pes neboli gryf. Odtud bývá ztotožňován s drakem i ptákem ohnivákem. Motiv gryfa dokládají vyobrazení na ruských špercích, náramcích, koltech a diadémech, které byly běžné až do třináctého století. Podle tohoto výkladu by Simargl (i Semargl) byl prostředníkem mezi nebeskými božstvy a zemí a snad i bohem ohně. Jeho atributem by byl strom života. Jenže íránský okřídlený pes byl pouhou démonickou bytostí nižšího řádu. Dle druhého výkladu se jeho jméno vztahuje k praslovanským výrazům sem ( sěmьa – rodina/ sěmę – semeno) a rъgl či rъž (žito, obilí). To by však naznačovalo vskutku na božstva dvě. Tato hypotéza nás dovádí k myšlence božských dvojčat, blíženců známých již ve starých indoevropských představách, tak jako např. Ašvinové z Indie nebo řecko římští Dioskůrové. Archeologie tuto hypotézu může nepřímo potvrdit pomocí nálezu blíženeckého idolu z Fischerinselu v Dolenském jezeře (Tollensesee). Druhá varianta výkladu jeho jména poukazuje na funkci ochránce rodu a vegetace. 176 Trojan je záhadným bohem východních Slovanů, a snad i proto jej mnozí badatelé spojují se zbožštělým římským císařem Trajánem (98 117), na což poukazuje apokryf Oткровение святыхъ апостолъ . Ovšem je jednoznačné, že se autor tohoto apokryfu pokoušel o vlastní výklad slovanských bohů a nevycházel z autentických údajů. Trojan je několikrát zmíněn i ve Slově o pluku Igorově , ale vždy se o něm hovoří spíše jako o mýtickém vládci než jako o božstvu. V srbském folkloru se Trojan někdy objevuje v úloze démonické noční bytosti se třemi hlavami. Jedna hlava polyká lidi, druhá dobytek a třetí ryby. Starobylé české osobní
173 Brückner, A.: Mitologija slowiańska . Krakow 1918. 174 Váňa, Z.: c. d., s. 78 79; Profantovi, N. a M.: c. d., s. 82; Niederle, L.: c. d., s. 120 122 a Růžička J.: c. d., s. 63. 175 Rybakov, B.A.: Язычество древних славян . Moskva 1981. 176 Váňa, Z.: c. d., 79 81; Profantovi, N. a M.: c. d., s. 202 a Niederle, L.: c. d., s. 124 125.
60 jméno Trojan ve významu „třetí“, třetí narozené dítě poukazuje na slovanský původ tohoto slova. Není jej tedy nutno odvozovat od římské předlohy. 177 Ve Slově sv. Jana Zlatoústého je zmiňován také Pereplut . Jeho původ je však nejistý a můžeme předpokládat, že se spíše jednalo o bytost nižšího řádu. Jako démon úzce souvisel s vodním živlem. Připíjelo se mu z rohu a na jeho počest se tančily obřadní tance. Jeho jméno je odvozováno od slovesa pluti, tedy plynouti a je uváděn v časté souvislosti s vílami a bereginěmi. 178 U východních Slovanů je doložena také bytost Perperuna . Jde snad o ženský protějšek Peruna odpovídající litevské Perkúniji, matce Peruna, blesku a hromu. Perperuna je zmiňována v souvislosti s přivoláváním deště za pomocí tance mladé dívky ověnčené květinami. Tento tanec je z lidového prostředí znám také jako dodola. 179 Život sv. Vladimíra nám představuje ještě Pohvizda , personifikovaný vítr či vichr, snad boha příznivého povětří. Jeho funkce se tedy částečně kryje se Stribogem a snad se jedná pouze o bytost nižšího řádu.180 2.5.3 Bohové polabsko pobaltských Slovanů Nejvíce informací o víře starých Slovanů máme z relativně malé oblasti na baltském pobřeží v Pobaltí, mezi Vagrií (pomezí Šlesvicka Holštýnska) na západě a ústím Odry na východě, mezi Rujánou na severu a řekou Havolou na jihu. Kdysi zde žily bojovné kmeny sdružující se zejména ve dvou svazech Obodritů a Luticů, významní byli také Pomořané. Informace máme díky skutečnosti, že tyto slovanské kmeny spojily svůj boj o nezávislost a holou existenci s odporem vůči křesťanství, které jim v západní podobě přinášelo porobu. Zejména proto se zde vyvinula pohanská ideologie jako státní náboženství. O něco podobného se roku 980 pokoušel také mnohokrát zmiňovaný kyjevský kníže Vladimír, ovšem zde šlo jen o krátký experiment. Polabsko pobaltští Slované se na rozdíl od něj drželi víry svých otců a rozvinuli ji v organizovaný kult s chrámy a kněžskou hierarchií. Slovanské pohanství mělo v této oblasti odlišný vývoj spojený s vnějšími tlaky, a proto se podstatně odlišuje od ruského i přes nepochybně společné kořeny. Pojítkem mezi polabsko pobaltským a východním slovanským pohanstvím je pouze Svarožic/Dažbog uctívaný zejména lutickými Ratary. To ukazuje nepřímo i na kult Svaroga. Kronikář Thietmar z Merseburgu v jedenáctém století zaznamenal: „ Kolik krajů kmenových je v těch končinách, tolik je chrámů a tolik jednotlivých idolů se tam ctí .“ Tím fakticky zachytil vývojový stupeň 177 Váňa, Z.: c. d., 82 83; Profantovi, N. a M.: c. d., s. 222 223 a Niederle, L.: c. d., s. 125 128. 178 Profantovi, N. a M.: c. d., s. 159. 179 Profantovi, N. a M.: c. d., s. 160. 180 Profantovi, N. a M.: c. d., s 173.
61 zdejšího pohanství, kdy původní bozi ztratili svůj širší význam a proměnili se v lokální božstva jednotlivých kmenů a krajů. Tato božstva získala i nová jména pravděpodobně odvozená z původních jmenných přívlastků a zároveň pozměnila i své funkce. Pouze v období výhodné mocensko politické situace mohla lokální božstva získat i významnější úlohu na širším území. Kromě hlavních bohů se v jednotlivých krajích uctívala samozřejmě i božstva vedlejší. 181 Jedním z nejvýznamnějších polabsko pobaltských bohů byl Radogost (Radegast). Ten je však i v této oblasti doložen pod jménem Svarožic a jedná se tedy o boha uctívaného všemi Slovany – Svarožice/Dažboga. Již jsme si řekli, že Radogost je spíše odvozené jméno od hlavního centra kultu tohoto boha. Původně šlo snad o jméno osobní ve významu ten, jenž „je rád přijímán jako host“. Radogost však kromě jména změnil i svou původní širší funkci přírodního božstva a postupem času se z něj stal válečný bůh politického významu s centrem svého kultu v Retře. Ještě roku 1066 mu byla obětována hlava biskupa Jana z Marienburgu, ale roku 1068 byla Retra dobyta, chrám zničen a na Radogostově posvátném koni se do svého města triumfálně vrátil halberstadtský biskup Burchard. Po podrobení Ratarů Radogostův kult zanikl. 182 Nejznámějším bohem polabsko pobaltských Slovanů se však bezesporu stal rujánský Svantovít (Svatovit). Informace o něm pocházejí zejména ze Slovanské kroniky kněze Helmolda a z Dějin Dánů Saxona Grammatica z dvanáctého století. Svantovít byl podle těchto pramenů bohem s výsadním postavením, jelikož mu příslušel tribut a daně i od pevninských kmenů z Vagrie až po Pomořany. Jednou si jeho přízeň dokonce vykupoval křesťanský dánský král Sven usilující o podporu Ráňanů v domácích rozbrojích. Svantovítův kult dosáhl svého rozkvětu někdy v první polovině dvanáctého století, kdy se Rujána stala baštou slovanského pohanství. Svantovítovo jméno je složeninou ze slovanského slova svętъ, jehož původním významem bylo mocný či silný a z koncovky –vit časté v osobních slovanských jménech znamenající pán, vládce nebo vítěz. Je tedy patrné, že jméno vzniklo z přívlastku boha a původně tedy znělo asi jinak. Zdali šlo o Dažboga, Peruna nebo jiné božstvo obecnějšího významu dnes již nevíme. Dle legendy měli na ostrov Rujána dorazit v devátém století mniši z vestfálského kláštera Corwey a zde měli vybudovat chrám zasvěcený jejich patronu sv. Vítovi. Když odešli, měli se Ráňané navrátit k pohanství a ze 181 Váňa, Z.: c. d., s. 83 85 a Niederle, L.: c. d., s. 128 131. 182 Váňa, Z.: c. d., s. 85 87; Niederle, L.: c. d., s. 131 136 a Růžička J.: c. d., s. 37 47. J. Růžička ve své práci popisuje také uctívání Radegasta na Moravě, soustavu podzemních chodeb pod Radhoštěm údajně objevených roku 1755 profesorem Vratislavem z Monse, při čemž cituje z díla Josefa Heřmana Agapita Gallaše (1756 1840) Mythycke Powidky o Bohoh a Bohyňach morawskych . Mimo jiné však stále považuje za pravé falsa „bohoslužebných starožitností“ ratarského Radogosta.
62 sv. Víta učinit jednoho ze svých bohů. Ovšem legenda je založena na prokázaném falzu, jelikož mniši z Corwey se po dobytí Rujány nesnažili o nic jiného než získat ostrov do svých rukou. Svantovít v sobě spojoval vlastnosti válečného i hospodářského božstva. Jeho kněz věštil bohatství úrody v příštím roce pomocí jeho picího rohu naplněného vínem a také z obrovského medového koláče. Jeho válečné atributy naopak byly velký meč, sedlo, udidlo, praporec a posvátný bělouš, na kterém směl jezdit jen kněz nebo sám Svantovít. Ráňané věřili, že jejich bůh vyjíždí na noční výpravy, jelikož jeho kůň byl v noci údajně zavřen ve stáji, avšak ráno byl zpocený a postříkaný blátem. Kůň vykonával také válečné věštby překračováním řady zkřížených kopí pravou či levou nohou. Podle toho se usuzoval zdar válečného tažení nebo námořní výpravy. Svantovítovu moc navíc podporovala družina tří set jezdců a velké bohatství ze shromážděných darů a tributů. Není tedy divu, že Svantovítův kněz měl v politických záležitostech větší slovo než vládce Rujány. Tento náběh k teokracii se však nemohl již dále rozvinout. Dne 19. května 1168 bylo hradiště Arkona s největším Svanovítovým chrámem obklíčeno. Ránové se sice bránili statečně, ale dne 15. června téhož roku Arkona padla. Dánský král Valdemar nechal svatyni, dřevěnou zastřešenou stavbu, zničit a sochu Svantovíta vynést ven, rozřezat na kousky a spálit. Ránové byli nedobrovolně pokřtěni a chrámový poklad uloupen. Jako zadostiučinění nechal král Valdemar vystavět porobeným Ránům dvanáct nových kostelů. Pádem Arkony skončilo zároveň i slovanské organizované náboženství na Baltu. Saxo Grammaticus nám však alespoň zanechal popis Svantovítovy modly. Šlo o dřevěnou sochu v nadlidské velikosti se čtyřmi hlavami, vlasy a vousy přistřiženými v duchu tehdejší ránské módy. Socha držela ve své pravé ruce kovový picí roh, její levá ruka byla opřena v bok. Suknice boha dosahovala až k holením a podstavec sochy byl zapuštěn do hlíny, a tak Svantovít působil dojmem, že stojí nohama na zemi. Dochovalo se nám však ještě něco. Obyvatelé Rujány byli podle dobových kronikářů zatvrzelými pohany s nenávistí vůči všemu křesťanskému. Jednalo se však o lid pohostinný s úctou k rodičům a příkladnou péčí o staré, nemocné a chudé, takže na ostrově neexistovali žádní žebráci. Obdiv z úst zaujatých nepřátel svědčí tedy o vysokých morálních kvalitách slovanského pohanství. 183 Nejmocnějším bohem v ústí Odry, kde leží dva velké přístavy a centra dálkového obchodu Wolin a Štětín, byl Triglav . Nevíme, šlo li o jeho jméno původní, nebo jen odvozené z jeho
183 Váňa, Z.: c. d., s. 87 93; Profantovi, N. a M.: c. d., s. 210 212; Růžička, J.: c. d., s. 27 37 a Niederle, L.: c. d., s. 136 148. (Autor doplňuje v přídavcích i vlastní překlad úplného popisu Svantovítova chrámu z pera Saxona Grammatica včetně obrazové rekonstrukce.)
63 lokálního zobrazování se třemi hlavami či obličeji. Každopádně se jednalo o božstvo místní, jehož kult se nejdále rozšířil do Braniboru (Brandenburgu), kde však zanikl roku 1136 pokřtěním knížete Pribislava. Zprávy o Triglavovi nám zanechali Ebbo, Herbord a Prieflingenský mnich. Všichni tři byli životopisci biskupa Otty Bamberského, zaníceného šiřitele křesťanské víry v Pomořansku v první polovině dvanáctého století. Nejprve zničil chrám ve Wolinu, avšak sochu pozlaceného Triglava jeho kněží zachránili a ukryli ve vykotlaném stromě někde v okolí města. Ve Štětíně již Otta Bamberský sochu ukořistil, rozsekal a její stříbrné hlavy poslal do Říma na důkaz úspěchu své misie. Štětínský idol měl prý oči i ústa zakrytá zlatým pásem, aby neviděl na hříchy lidí. Jeho tři hlavy znamenaly tři sféry jeho vlády na nebesích, zemi i v podsvětí. Někteří odborníci snad i proto považovali Triglava za deformaci křesťanské svaté Trojice. Jde však o holý výmysl, jelikož křesťanská ikonografie začala používat trojhlavý obraz své svaté Trojice až od třináctého století. Jeho jméno bývá odvozováno také od tří vrchů ve Štětíně, kde stály jeho chrámy. Tato teorie však zase neodpovídá poloze chrámu ve Wolinu. Jako každé lokální božstvo v sobě patrně Triglav spojoval funkci válečnou i hospodářskou. Atributem mu byl černý kůň se zlatě a stříbrně zdobeným sedlem, s jehož pomocí se věštilo překračováním zkřížených kopí podobně jako v Retře a Arkoně. 184 Dalším význačným bohem Polabanů byl Jarovit či Gerovit. Jeho jméno je patrně odvozeno od kořene jar ve smyslu jarý, silný a koncovka jeho jména –vit je totožného významu jako u Svantovíta z Arkony. Záznamy o něm pocházejí od kronikářů Ebba a Herborda, kteří popsali jeho uctívání ve městech Wolgast u pobřeží Severního moře a dále ve vnitrozemí v Havelbergu na území Havolanů. Právě z Havelbergu pochází nejdůležitější záznam. Když toto město při své misijní cestě navštívil z jara Otto Bamberský, probíhaly zde jarní slavnosti a město bylo vyzdobeno prapory. Jarovitův svátek se konal někdy ve druhé polovině dubna či počátkem května. Z této slavnosti se nám dochovala řeč Jarovitova žrece mluvícího k havolanskému lidu prostřednictvím svého boha: „ Jsem váš bůh, který pokrývá pole trávou a lesy listím. Plody polí a lesů a všechny věci užitečné lidem jsou v mé moci .“ Podle toho můžeme usuzovat, že se původně jednalo o božstvo vítězné obnovující síly jarní přírody, radostně vítané zemědělci. Mluvíme však jen o jedné z jeho funkcí. Jeho atributem totiž byl zlatý štít, v němž můžeme spatřovat výrazný sluneční symbol. Jarovitův štít visel na zdi svatyně a nikdo se jej nesměl dotknout. Pouze ve válce byl štít nesen před bojovníky, aby jim zajistil kýžené vítězství. Tento štít se však stal válečnickým atributem až později, 184 Váňa, Z.: c. d., s. 93 94; Profantovi, N. a M.: c. d., s. 222, Niederle, L.: c. d., s. 150 152 a Růžička, J.: c. d., s. 67 70.
64 v dobách konfrontace s křesťanstvím. Jarovit v sobě tedy spojil obě dvě nejdůležitější funkce podobně jako tomu bylo např. u Svantovíta. Jarovitovy chrámy byly zničeny roku 1128 zmíněným Ottou Bamberským. Zajímavostí však je, že Jarovit byl v Havelbergu uctíván ještě i v roce 1128 za knížete Vitikinda, přestože se město stalo formálně sídlem biskupství. 185 Podle mého názoru však Jarovit nebyl pouhým lokálním božstvem, ale jeho kult bychom mohli spíše označit za všeslovanský. Mýtus o jarním bohu lze totiž rekonstruovat nejen z informací o polabském Jarovitovi, ale i ze slovanského folkloru. Původní podobu jména tohoto jarního božstva neznáme. Můžeme však předpokládat, že jeho základem byl právě kořen jar , tak jako u jeho pozdějších následovníků Jarovita a východoslovanského Jarila. Jeho jméno bychom tedy mohli vysvětlovat jako „ten, kdo přichází s novým rokem“. Slovanský jarní bůh je na území pod vlivem pravoslaví postupně nahrazován sv. Jiřím. Abychom tedy pochopili dávný mýtus o něm, musíme analyzovat jihoslovanské, východoslovanské i západoslovanské obřadní písně vztahující se k tomuto světci. Cenný je v tomto ohledu i archaický ruský verš o Jegorii Chrabrom a stejně tak i folklorní informace o běloruském a ruském Jarilovi a již uvedené historické zprávy o Jarovitovi. Na základě podrobné rekonstrukce těchto materiálů by mýtus o jarním bohu Slovanů mohl vypadat takto: Božstvo je zobrazováno jako krásný mladík, který byl za nezcela jasných okolností uvězněn v podsvětí. Nakonec se mu však podaří i přes množství překážek uniknout na náš svět, kam přijíždí na vraném koni. Země se nachází ve fázi rozvratu a umrtvení, což je obraz zimy způsobený právě jeho pobytem v podsvětí. Bůh se však nad lidmi slituje a zlatými klíči, které mu podává snad jeho matka, odemkne nebe i zemi. Zemi daruje vlahou rosu a nebi hřejivé sluneční paprsky, čímž dovolí vyrůst nové generaci a zajistí zplození úrody. Jeho funkce je tedy spojena s plodností přicházejícího jara. Tento příběh se odehrává na počátku věků, v čase mýtů. Zima nám má dle tohoto mýtu připomínat pobyt uvedeného božstva v podsvětí a jaro mají naopak provázet oslavy tohoto spásonosného příchodu. Tato konstrukce podložená především folklorními záznamy má natolik jasné obrysy, že si troufnu tento mýtus považovat za praslovanský. Velmi zajímavá je také zmínka o Jarunovi ctěném v Suzdali uvedená v Perejaslavském letopisu ze třináctého století. Jarun bývá uváděn v souvislosti s běloruským Jarilem. Potom by se Perejaslavský letopis stal nejstarší písemnou zmínkou o Jarilovi. Jméno Jarun je odvozeno od kořene jar a přípony –unъ . Právě tato přípona poukazuje na tvoření jmen bohů u starých Slovanů, tak jako např. ve jméně Perunově.
185 Váňa, Z.: c. d., s. 98 a Profantovi, N. a M.: c. d., s. 89 90.
65 Můžeme tedy celou analýzu uzavřít domněnkou, že Jarun 186 je původním slovanským božstvem jarního slunce a plodnosti. Ovšem bádání v tomto směru není zdaleka u konce. Vždyť jako zosobnění jarního slunce můžeme Jaruna ztotožňovat s Dažbogem či alespoň s jedním stupněm jeho hypostáze. Jarunův vztah k plodnosti jej zase dává do užších souvislostí s Velesem. 187 V rujánské Korenici byli uctíváni tři bohové: Rujevít (Rugievit), Porenut (Porenutius) a Porevit . Všichni tři bozi měli mít zvláštní magickou moc nad koitem, jelikož muže a ženu, kteří se spojili v posvátném okrsku bylo možno oddělit jen mimo hranice města. Šlo zde tedy snad o kult plodnosti ve spojení s posvátným sňatkem, 188 který hrál významnou roli v hospodářské magii mnoha starověkých kultur i v novodobém folkloru. Jméno Rujevít bychom si mohli vyložit jako pán Rujány. Byl tedy vládcem země Ránů a nejspíše i Svantovítovým předchůdcem, jelikož mu byl zasvěcen posvátný bělouš. Šlo tedy pravděpodobně o božstvo válečné vyobrazované se sedmi tvářemi pod společným temenem, sedmi meči u pasu a s jedním v pravici. Jeho dubový idol byl vysoký asi tři metry a byl zničen biskupem Absolonem roku 1168. Zajímavý údaj zachytil Saxo Grammaticus, který nás zpravuje o všech třech korenických bozích. Pod ústy Rujevítovy sochy se usadily vlaštovky. Ty byly zřejmě tabu, protože byly stejně jako jejich trus nedotknutelné. 189 Porenut měl oproti Rujevítovi čtyři obličeje s pátým na prsou. Levá ruka se dotýkala čela pátého obličeje a ruka pravá jeho brady. V jeho jméně můžeme spatřovat slabou stopu Perunova kultu v Pobaltí. Jeho latinizovaná podoba jména Porenutius poukazuje na možnou shodnost s Peruničem, tj. synem Perunovým, což by potvrzovala i analogie отчества Svarog a Svarožic. 190 Porevitův idol byl zobrazován beze zbraní a s pěti hlavami. 191 Podle Jana Długosze byl Porevit údajně bohem loupežných výprav a Porenut snad bohem plodnosti a lásky, jelikož mladé páry mu přinášely oběti, aby tak zaručily zdraví svých potomků. Na skutečnost, že byl Porenut božstvem plodnosti upozorňují i ostatní badatelé. 192
186 Růžička, J.: c. d., s. 89 92 a Afanasjev, A.: Поэтические воззрения славян на природу I III . Moskva 1865 1869. 187 Výrazným podnětem pro zařazení úvah o Jarovitovi pro mě byla jedinečná studie Štefana Piláta nazvaná Jarun – slovanský bůh jarního slunce a plodnosti uveřejněná na webových stránkách české Rodné víry: http://rodna vira.wz.cz/prispevkyrv.htm (16. XII. 06). 188 Frazer, J.G.: Zlatá ratolest . Praha 1977, s. 151 153. Mezi analogiemi z celého světa však chybí odkaz na slovanské prostředí. 189 Váňa, Z.: c. d., s. 96 a Profantovi, N. a M.: c. d., s. 194 195. 190 Váňa, Z.: c. d., s. 96 a Profantovi, N. a M.: c. d., s. 174. 191 Váňa, Z.: c. d., s. 96; Profantovi, N. a M.: c. d., s. 174 175 a Niederle, L.: c. d., 153. 192 Převzato z webových stránek: http://werwolfpl.wordpress.com/historia/poganie/bogowie/rujewit porewit porenut (20. I. 07).
66 Ve Vagrii, nejzápadnější slovanské krajině v Pobaltí, byl ctěný bůh Prove , zvaný kronikářem Helmoldem „bohem oldenburské země“. 193 Prove neměl kupodivu svůj idol, ale byl mu pouze zasvěcen háj posvátných dubů ohrazený plotem, kde se každé pondělí konaly pod vedením knížete a kněze soudy. Prove tedy byl pravděpodobně božským vykonavatelem práva. Na to poukazuje i jeho jméno odvozené od základu pravъ , tedy spravedlivý. Do jeho posvátného háje nesměl kromě kněze, obětníků a žadatelů o azyl nikdo vstoupit. Háj nesměl být znesvěcen a to ani krví nepřátel. Prove byl spojován i s neochotou místních obyvatel přísahat v jeho jméně, což pramenilo z obavy, že by lidé danému slibu nedostáli. Posvátný háj zničil roku 1149 biskup Gerold za přímé účasti kronikáře Helmolda. V tomto roce byl hlavním Proveho knězem jistý Mike. 194 Dalším bohem Vagrie byl podle Helmolda Podaga , jehož chrám s modlou stával v Plunu u Plunského jezera. Jeho jméno i funkce zůstávají záhadou. Někteří badatelé předpokládají, že jeho zkomolené jméno vzniklo z přesmyčky slova Pogoda, a proto byla funkce tohoto boha spojována s počasím, jeho stálostmi i proměnami, což bylo pro slovanské zemědělce nepochybně velmi důležité. 195 Helmold zaznamenal i údaje o bohyni sousedních Polabanů zvané Živa či Siva. Jednalo se snad o bohyni s funkcí hospodářského kultu plodnosti, čímž by korespondovala s Mokoší. Kronikář Thietmar u Luticů zachytil bezejmennou válečnou bohyni, pod jejímž praporcem táhli do boje. Někdy badatelé tyto dvě bohyně ztotožňují, jelikož jde o jediná zaznamenaná ženská božstva na území polabsko pobaltských Slovanů. 196 Lutici uctívali také Pripegalu . Jeho jméno se nám dochovalo především díky listu magdeburského arcibiskupa Adelgotta, který vyzýval roku 1108 k válce proti pohanům. Jméno tohoto boha bývá odvozováno od Priapa 197 a někteří badatelé poukazují také na koncovku gala , která je snad zkomoleninou glawa , čili hlava . Pripegala byl tedy snad božstvem plodnosti, které je někdy ztotožňováno s Triglavem. Arcibiskup Adelgott popisuje ve svých listech krvavé oběti tomuto bohu. Pripegalovi kněží měli setnout hlavy zajatým křesťanům, pozvednout misky s krví a „ vyjíce strašlivým hlasem volali: Radujme se, Kristus je poražen “. 198 Knytlingasága sepsaná neznámým islandským kronikářem ve druhé polovině
193 Tato krajina se slovansky nazývala stargardská. 194 Váňa, Z.: c. d., s. 95; Profantovi, N. a M.: c. d., s. 182 a Niederle, L.: c. d., s. 153 154. 195 Váňa, Z.: c. d., s. 95; Profantovi, N. a M.: c. d., s. 169; Niederle, L.: c. d., s. 155 156 a Růžička J.: c. d., s. 58 62. Podle Růžičky „ Podaga byla božstvem krásného, příznivého počasí, lovu, vláh, rolnictví, chovu dobytka a úrodnosti. Jeho pokynů naslouchaly větry a blahonosné deště, které se snášely k zemi z jeho blahovůle .“ Jeho jméno má být složeninou z Po ve významu božské povýšenosti a Daga , staroslovanského výrazu pro duhu. 196 Váňa, Z.: c. d., s. 95; Profantovi, N. a M.: c. d., s. 299; Niederle, L.: c. d., s. 154 155 a Růžička, J.: c. d., s. 93. Růžička Živu považuje za bohyni života, země, léta, úrody a hojnosti. 197 Maloasijský bůh plodnosti a ochránce stád (Všeobecná encyklopedie 6, s. 250.) 198 Váňa, Z.: c. d., s. 96; Profantovi, N. a M.: c. d., s. 181 182 a Niederle, L.: c. d., s. 155.
67 třináctého století hovoří o Černohlavovi . Ten měl být snad bohem vítězství provázejícím válečné výpravy. Jeho obrovská modla měla černou hlavu pokrytou smolou a stříbrný fous. Socha, která stála v Jasmundu na severovýchodě Rujány, byla vyvrácena až roku 1171, tři roky po tažení znamenajícím pád Arkony. Černohlava snad ve své Knize divů popsal i opat Herbert. Pro své jméno bývá Černohlav ztotožňován s Triglavem, ale i s Černobohem. Uvažuje se, že jméno Černohlav mohlo být pouhým konstantním přídomkem Černobohova jména. 199 Naprosto záhadný zůstává další jasmundský bůh Pizamar . Šlo zřejmě o zkomoleninu slovanského jména Bezmiar či Bezmir, jehož funkce je zcela nejasná. Jeho idol byl spálen roku 1168. 200 2.5.4 Další slovanští bohové Některá slovanská božstva jsem se rozhodl popsat až v této samostatné kapitole, jelikož nešla přesvědčivě zařadit do žádného z předchozích oddílů. Jde buď o božstva téměř neznámá nebo taková, která mezi vědeckými kruhy vyvolala vlnu debat směřujících ke zcela rozdílným názorům. Konkrétně jde o Roda, Ladu, Moranu a dualistické pojetí Bělboha s Černobohem. Rod je doložen pouze ve východoslovanských pramenech, kde vystupuje vždy společně s Rožanicemi. Je to záhadná bytost související s vlastním aktem zrození člověka a vzniku rodu. Někteří badatelé jako např. B. A. Rybakov a V. N. Toporov jej povýšili na jedno z hlavních slovanských božstev. Pro tuto domněnku však chybí spolehlivé důkazy. Další odborníci zdůrazňují, že Rodův kult vystoupil do popředí v jedenáctém až dvanáctém století, kdy proti němu brojí některá ruská поучения . Podle nich Rod nebyl centrálním božstvem přírody a vesmíru, ale spíše bytostí nižšího řádu východoslovanského původu. Rod souvisel s lidskou plodností a sesílal na zem lidské duše k pozemskému zrození. Dle středověké verze mýtu o stvoření člověka házel na zem hroudy, z nichž se rodily děti. Jako důkaz tito vědci poukazují na skutečnost, že rodiče strašili Rodem děti, a proto šlo o bytost démonického původu. Ovšem děti se obávaly i Rožanic a právě Rožanice (Rodjenice, Sudičky) byly ženským protějškem Roda. Obětoval se jim med, sýr, chléb, kaše, obilí, zvláštní koláče a ze zvířat kur. Rožanice určovaly při narození lidský osud, a proto k nim bývá někdy zařazována i Mokoš. Rožanicím a Rodovi byly také obětovány první ustřižené vlasy dětí. Přesto však B.A Rybakov považuje Roda za nejstaršího a nejvyššího boha Slovanů, který byl až s upevněním vlády knížetem a jeho družinou zastíněn kultem boha 199 Váňa, Z.: c. d., s. 97 98; Profantovi, N. a M.: c. d., s. 60 a Niederle, L.: c. d., s. 156 159. Niederle se v kapitole věnované bohům polabských a pobaltských Slovanů věnuje také vyvracení domnělého božství Hennila, Goderace, Vitelubbeho, Hammona, Suentebuecka, Julia a lužických božstev Kroda, Flinse a Cici. 200 Váňa, Z.: c. d., s. 98 a Profantovi, N. a M.: c. d., s. 167.
68 Peruna. Rod by tedy mohl být bohem zrodu, strážcem lidského osudu a ve sféře vegetativní též ochráncem úrody. Ve slovanském panteonu by Rodovi příslušelo význačné postavení stvořitele a tvůrce. 201 Podle mého soudu byl Rod rozhodně božstvem, jelikož role stvoření člověka by pouhé démonické bytosti pravděpodobně přisouzena nebyla. Bohyně Lada je známá i jako Lelja či Lela 202 a bývá označována i jako Sluneční dívka (Sunčeva devojka). Existence tohoto božstva je však sporná. V případě Lady není ani jisté, zda se jedná o božstvo přirozenosti ženské nebo mužské. O domnělém válečném bohovi polských Slovanů zvaném Lado se zmiňuje nám již známý kronikář J. Długosz až v patnáctém století a tuto zprávu proto nelze považovat za spolehlivou. Výrazy Lada a Lado se udržely až do novověku ve svatebních písních slovanských národů jako označení milenky a milence či symbolické bytosti, jež je má spojit. Jde o písně jižních, východních i západních Slovanů zachycené ve středověku, ale tyto písně byly zaznamenány i později např. píseň s textem „ Krásný Ivan trhá růže/Tobě, Lado, svaté božstvo/Lado! Vyslyš nás, Lado!/Písně, Lado, zpíváme Ti/Srdce naše skláníme Ti/Lado, vyslyš nás, Lado! “ pochází až ze století osmnáctého. Lada byla uctívaná i v baltském prostředí. Zde k jejím atributům patřilo vědro s vodou a šípková růže. Litevci a Lotyši jí obětovali bílého kohouta za zpěvu „ Lado, Lado, veliké naše božstvo .“ Během národního obrození byla Lada omylem pokládána za slovanskou Venuši. Později se od této myšlenky opustilo a Lada byla degradována pouze na slovo zachycené ve slovanském folkloru. Jako první se o její rehabilitaci pokusil B. A. Rybakov ve svém díle Язычество древних славян (1981). 203 To ovšem pozitivisticky smýšlející odborníky nikterak nepřesvědčilo. Teorii tohoto ruského badatele však podporuje také životopisné dílo světce z jedenáctého století Život sv. Jiří Agriotského . Originál tohoto životopisu byl napsán v gruzínštině, a proto byl po dlouhou dobu pro vědu neznámým. Tento text svědčí o uctívání nejmenované bohyně Slovany žijícími na poloostrově Chalkidiké nedaleko Soluně, konkrétně ve vsi Livadija. Předkové dnešních Bulharů měli její sochu vytvořenou z mramoru uctívat slovy: „ Blahodárné sluneční teplo, déšť a všechna dobra pocházejí od ní, neboť život i smrt kohokoliv závisí na jejím soudu .“ Zmíněný světec, kterého tito Slované přátelsky přijali a pohostili, idol sluneční bohyně zničil těžkou železnou holí.
201 Váňa, Z.: c. d., s. 126 127; Profantovi, N. a M.: c. d., s. 192 193 a Rybakov, B.A.: Язычество древних славян . Moskva 1981. 202 Jindy se předpokládá, že Lada a Lelja jsou dvě odlišná božstva. Ovšem funkce Lelji zachycené v ukrajinském folkloru napovídají o její paralele k Ladě. 203 Váňa, Z.: c. d., s. 102; Profantovi, N. a M.: c. d., s. 121; Niederle, L.: c. d., s. 166 174 a Růžička, J.: c. d., s. 47 51. Podle Růžičky byla bohyně Lada uctívána i na několika místech naší země, např. její chrám měl stávat na místě kostela sv. Petra v Brně.
69 Vztah zde zmiňované bohyně ke slunečnímu světlu a dešti poukazuje, že spíše než o Mokoš nebo některou z jejích hypostází se jedná o bohyni Ladu. Přestože Ladu zařazuji až na úplném konci výčtu slovanských božstev, jsem toho názoru, že tento životopis ve spojitosti s dostatečně přesvědčivými důkazy B. A. Rybakova dokazuje existenci této ženské bohyně a nejen to, poukazuje zřetelně na její funkci bohyně sluneční, přinášející déšť a ochraňující manželství. Její druhotná funkce tedy skutečně poukazuje i na spojitost s láskou a plodností, tak jako u římské Venuše. 204 Lada bývá spojována s jarem a jako sluneční bohyně někdy označována za ženu Svarožice/Dažboga, popř. Jaruna. To vše je ale nepodloženou domněnkou. Morana (Mora, Marzena) je mytologická postava známá především díky jarnímu lidovému obřadu vynášení smrtky ze vsi a jejímu následnému vhození do vody. Její jméno je odvozeno ze staroslovanského mrěti , morъ a tedy i z indoevropského kořene mer. Tyto slova vesměs vyjadřují smrt. O předkřesťanském původu tohoto folklorního obřadu nás zpravují mimo jiné i církevní zákazy ze čtrnáctého a patnáctého století. Tento zvyk je doložen u všech Slovanů, ale i u Germánů či jiných evropských národů. Starobylost dosvědčuje v římském prostředí také Ovidius ve svých Fasti . Nejpočetnější jsou však právě doklady z novodobé lidové kultury. Původní představa spojená s Moranou ukazuje zřejmě na démona zimy přinášejícího smrt, který je zneškodněn pomocí příslušného obřadu. Obřad představuje konec vlády zimy ukončený rituální smrtí a vítězstvím obnovujícího se života. Tento obrat v rytmu přírodního dění je v obřadu potvrzen magickým způsobem. Morana byla během českého národního obrození ztotožněna s bohyní zimy a smrti. Její obřadní funkce tomu vskutku napovídají, ale šlo spíše o bytost nižšího řádu. 205 Kronikář Helmold se ve dvanáctém století zmínil o zvyku polabských Slovanů připíjet při hostinách dobrému i zlému bohu, jehož nazývají Černobohem. Černoboh byl dle křesťanského chápání ztotožněn s bohem tmy a zla. Jméno dobrého boha však Helmold nezmínil. Logickým doplňkem Černoboha by však měl být Bělboh . Toto jméno je však doloženo pouze v místních názvech. Polarita mezi těmito božstvy často vyvozuje dualistické představy ve slovanském náboženství, jejichž náznaky se však dochovaly i ve zmíněné kosmogonii. Nejde však jednoznačně určit zda Bělboh s Černobohem patřily k původním představám pobaltských Slovanů, nebo šlo až o dodatečný vliv pozdějších křesťanských misií. Vrchy Černobóh a Bělobóh u Budyšína na území Lužických Srbů byly v minulosti
204 Čausidis, N.: c. d., s. 27. 205 Váňa, Z.: c. d., 210 212; Profantovi, N. a M.: c. d., s. 137; Růžička, J.: c. d., s. 99 102 a Langhammerová, J.: Lidové zvyky . Praha 2004, s. 49 62. V publikaci J. Langhammerové je popsáno vynášení Morany i v současnosti.
70 považovány za dostačující důkaz. Ovšem bližší zkoumání ukázalo, že názvy těchto vrchů jsou až novějšího data. Pro zajímavost, v době národního obrození docházelo k objevům svatyní Černoboha i na českém území. Jedno z domnělých Černobohových božišť objevil např. páter Krolmus na Skalsku. 206 2.5.5 Pohanství na území Čech, Polska, Lužických Srbů a jižních Slovanů U většiny západních Slovanů, kromě již výše uvedené severozápadní větve, máme téměř naprostý nedostatek zpráv o konkrétních božstvech. Jména českých bohů nejsou uvedena v Životech Konstantina a Metoděje z devátého století ani ve staroslověnských a latinských legendách o sv. Václavu, sv. Ludmile a sv. Vojtěchu ze století desátého a jedenáctého. Hovoří se zde jen povšechně o modloslužbě, chrámech, idolech a jejich ničení prvními křesťanskými knížaty. Dokonce i první kronikář z počátku dvanáctého století Kosmas konkrétnější údaje neuvádí. Slovanská božstva označuje antickými jmény, ale jak sám připouští, pohanství nebylo na území Čech stále vykořeněno. Podle jeho údajů tehdejší vesničané uctívali přírodní jevy a modlili se k hluchým a němým idolům, které si sami zhotovili. Proto Kosmas popisuje i opatření knížete Břetislava II. z roku 1092, který pálil posvátné háje, vyháněl čaroděje a zakazoval oběti démonům. Homiliář opatovický sepsaný v přibližně stejné době uvádí prakticky to samé. Výslovně zde však stojí zmínka o úctě k bohům, kteří však nejsou opět pojmenováni. První jména božstev se objevují až později. Nejprve tomu tak je v Neplachově kronice ze čtrnáctého století, kde se píše o božstvu jménem Zelu. Toto jméno společně s dalšími uvádí také Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české z roku 1541, která je ovšem pramenem poměrně nespolehlivým. 207 Na tyto smyšlené údaje navázali i P. Stránský, J. Středovský a
206 Váňa, Z.: c. d., s. 96 a 100; Profantovi, N. a M.: c. d., s. 46 a 59 60; Niederle, L.: c. d., s. 159 161 a Krolmus, V.: Poslední božiště Černoboha s runami na Skalsku, v kraji Boleslavském v Čechách . Praha 1857. Krolmusova útlá brožůrka (vydaná pod jménem Váceslav Krolmus) pojednává o autorově výzkumu z roku 1852 v podzemí statku Kabšovu ve Skalsku. V. Krolmus dokládá existenci Černohohova božiště čtením run, tzv. retrského písma. Černoboha ztotožňuje s dalšími jmény božstev (Jemín, Jamar, Zloboh, Čart, Čert, Krosina, Pekelník, Pykal apod.). V knize se můžeme dozvědět o přesném výměru údajného božiště, ale i o dalších obětištích v okolí (Skála svatá, Obětní skála, Sudoměř, Hrubá Běla, Hrádek). Cituji přímo z publikace (s. 48): „ Okolo všech těchto podotknutých míst stopy poh. modlišť a obětišť onoho Černoboha se objevujou, kdy není pochybností, že by se na Hrádku zad. Černobohu nebylo mohlo obětovati, když se nám vedlé na Skalsku jeho božiště objevilo s runami a popelnicemi .“ 207 Hájek z Libočan, V.: Kronika česká I. (Úvod r. 644 904) . Praha 1918. V první části své kroniky se Hájek zabývá původem Čechů, který odvozuje od biblického Séma, Cháma a Jafeta. Kromě příchodu našich praotců popisuje i časy Marobudovy a celý úvodní díl končí příchodem křesťanství do Čech. Jedná se však spíše o historii a mytologie je pouze doplňující složkou. K citaci se z prvního dílu nabízí pouze pasáž nářku Krokových dcer nad otcovou smrtí (s. 84): „ Ó Merote, veď jej po světlé cestě, ó Radamáši, vedle jeho spravedlivosti suď jeho hlavu, nedej jeho Tasanuom zahubiti .“ Zajímavé je, že Merota jako příbuzné božstvo Morany zmiňuje ve svém díle i Josef Růžička počátkem dvacátého století. Obdobné informace se dovídáme i ve druhém díle Kroniky
71 J. Papánek v sedmnáctém a osmnáctém století. Mezi jmény božstev, která popisují však figurují i Lada a Morzana. Jak jsme již poznamenali, alespoň Lada se zdá být spolehlivě doloženou bohyní, pomineme li ovšem dávno překonané ideje pozitivismu. Každopádně, jména dalších slovanských bohů nám dochovala pouze česká lidová rčení a pořekadla, kde se objevují Perun s Velesem. Zdá se tedy, že se naši středověcí kronikáři z devátého až dvanáctého století jménům slovanských božstev záměrně vyhýbali. Ovšem i jejich strohé údaje o českém pohanství dokazují, že slovanský polyteizmus existoval na našem území po celý raný středověk a původní náboženské představy byly mezi prostým lidem hluboce zakořeněny. 208 Nedostatek údajů je typický také pro naše severní sousedy. V Polsku je výjimkou pouze ústí Odry s pomořanskými božstvy prokázanými ve Wolinu a Štětíně. Z jedenáctého století pochází zmínka od Thietmara z Merseburgu o posvátné hoře na území Slezanů zvané Ślęza Sobótka. Prvním konkrétnějším pramenem o polském pohanství je až Katalog magie Rudolfa z cisterciáckého kláštera Rud Ratibořských v Horním Slezsku z poloviny třináctého století, kde jsou zmiňovány pověry a magické praktiky. O polském panteonu však tento pramen mlčí. Polyteizmus však existoval na polském území ještě ve čtrnáctém a patnáctém století, což dokládá řada církevních statutů brojících proti uctívání více božstev, vzývání démonů, proti magii, věštbám a obřadům. Jsou zde uvedena i jména bohů, která opětovně popisuje i Jan Długosz ve své kronice z roku 1480. Bylo již řečeno, že tento polský kronikář srovnával slovanská božstva s římskými a navíc se spíše pokoušel o rekonstrukci polského panteonu, při čemž byl inspirován soudobým polským folklorem. Mezi jmény božstev, která uvádí, se objevuje opět Łada a Marzana, ale i další tak jako např. Nyja, ve skutečnosti zosobněné záhrobí. Místní a osobní jména v Polsku poukazují na kult Peruna a Svaroga a významná je pro rekonstrukci polského pohanství také archeologie se svými nálezy obětišť, posvátných míst a idolů. Tím nejznámějším je bezesporu idol ze Zbruče mnohokrát považovaný za Svantovítův. 209 Ještě méně informací máme o pohanství Lužických Srbů. Thietmar Merseburský se sice roku 1018 zmiňuje o posvátném háji na srbském území, ale nejmenuje ani jména božstev, kterým byl zasvěcen a dokonce neuvádí ani přesnější lokaci. Naprosté mlčení historických pramenů zřejmě vedlo místní kronikáře k tomu, aby si vymýšleli. Poprvé se o to pokusil
české (Zánik pohanství r. 905 1100) . Praha 1923. Bohové naších předků zde bývají označováni i latinskými jmény, např. Pluto (s. 455). 208 Váňa, Z.: c. d., s. 100 101a Niederle, L.: c. d., s. 165 166. 209 Váňa, Z.: c. d., s. 101 102 a Niederle, L.: c. d., s. 166 177.
72 Konrád Botho ve své Saské kronice z roku 1492 a další smyšlená jména bohů zachycuje roku 1519 Albionova Míšeňská kronika .210 Konkrétnější údaje máme z území jižních Slovanů. První historická zmínka o bohu hromovládci z Prokopiova pera pochází už ze šestého století. Perunův kult u jižních Slovanů dokládají i jeho jména v pozdějších pramenech. Bulhaři dokonce podle svědectví mnicha Spiridona ctili Peruna ztotožňovaného s bleskem ještě v osmnáctém století. Byla li Malalova kronika 211 z desátého století sepsána na území Bulharska, můžeme jí považovat za písemný doklad o úctě k Svarogovi a Dažbogovi. Jméno Dažboga se dochovalo i v srbské lidové tradici. Život sv. Jiří Agriotského z jedenáctého století obsahuje informace o kultu bezejmenné bohyně, kterou však můžeme pomocí jejich funkcí ztotožnit s Ladou. Jižní Slované tedy víceméně uctívali božstva společná všem Slovanům a zdá se, že u nich nevznikla představa specificky jihoslovanských nebo lokálních božstev. Tuto skutečnost můžeme přisoudit intenzivnějším křesťanským vlivům. Chorvaté a Srbové se dostali do styku s křesťanstvím již v sedmém století, Slovinci ve století osmém a Bulhaři v devátém. To podle všeho zabránilo dalšímu vývoji náboženských představ, které se vyvíjeli mnohem déle zejména u polabsko pobaltských Slovanů. 212 Jediná typicky jihoslovanská jména božstev jsou German a Sreća. German figuroval jako chtonické božstvo Srbů a Bulharů. Jeho jméno je však bezesporu neslovanského původu a bylo s největší pravděpodobností přejato až v pozdějších dobách. O tom, zdali se jednalo o Velesa můžeme pouze spekulovat. 213 Sreča (Sreća) je známá již od desátého století jako bohyně osudu. Její podoba mladičké dívky předoucí zlatou nit osudu je však záležitostí až novověkého folkloru. Navíc je mnoha badateli pro jistou podobnost ztotožňována s východoslovanskými Rožanicemi a tedy s bytostmi nižšího řádu. 214 Historické prameny i slovanský folklor z území východních, jižních i západních Slovanů dochoval i další jména božstev. Nezmiňuji se o nich, protože k jejich bližšímu určení chybí informace a navíc jsou zachycena až v době velmi pozdní, což může vést i ke zkresleným či zcela smyšleným údajům.
210 Váňa, Z.: c. d., s. 99 100. 211 Kronika Ióanna Malala byla sepsána v 6. století. 212 Váňa, Z.: c. d., s. 102 103 a Niederle, L.: c. d., s. 165. 213 Profantovi, N. a M.: c. d., s. 74. 214 Profantovi, N. a M.: c. d., s. 205.
73 2.6 Přírodní duchové a démoni 215 Zdaleka nejobsáhlejší oblastí ve slovanských náboženských představách byla démonolatrie, kult přírodních duchů, nesčetných bytostí nižšího řádu oživujících přírodní síly a zákony obklopující člověka. Naši předci byli silně spjati s přírodou, a proto se nepodařilo víru v přírodní duchy a démony vymýtit ani po christianizaci slovanského území. Náboženské projevy spojené s bytostmi nižšího řádu přetrvaly až do novověku. Ovšemže ve značně modifikované a lokálně různorodé podobě, kdy byl původní obsah a smysl často zapomenut a tyto projevy přežívaly spíše jako tradice. Starší písemné prameny neobsahují konkrétnější údaje. Nejrozsáhlejším zdrojem vědomostí o slovanské démonolatrii je tedy etnografický materiál. Musíme však brát na zřetel, že všechny lidové zvyky nemají předkřesťanské kořeny a působí zde mnohdy silné vlivy jiných kulturních oblastí. Původní slovanské výrazy pro démona byly divъ či diva . Slovo běsъ v prvotním významu značilo přírodní božstvo či ducha a negativní zabarvení získalo až s příchodem křesťanství. Stejný osud potkal i čerta, který byl ve svém originálu spojován s čarami a čarováním. Již jsme si řekli, že v očích starých Slovanů byly přírodní jevy vnímány jako živé a oduševněné. A právě s přírodními živly souvisí nejpočetnější skupina démonických bytostí. Hranice mezi jednotlivými přírodními elementy nejsou jednoznačné, ale i tak můžeme tyto bytosti spojovat se zemí, vodou, vzduchem nebo ohněm. Vegetační démoni oživovali polní rostlinstvo i lesní porosty. Jiné nadpřirozené bytosti charakterizuje rytmus času, protože se objevují v určitou denní nebo noční dobu. Další skupinou jsou bytosti řídící lidský osud a duchové střežící domov a hospodářství, kteří se někdy vyvinuli z kultu předků. Svět přírodních duchů se vůbec mnohdy prolíná se světem duší zemřelých. Je tomu tak proto, že naši předci chápali duše jako součást vnější přírody, které neustále ovlivňovaly život lidí na zemi. 216 2.6.1 Duchové a démoni přírodních živlů Prvním ze čtyř živlů přírody je země a se zemí jsou spojováni duchové hor, skal, jeskyň a kamenů, o kterých nás zpravují jak staré historické prameny, tak i později doložené lidové zvyky. Církevní zákazy hovoří o úctě k výšinám, kamenům a jeskyním, ale ve skutečnosti šlo spíše o uctívání bytostí s těmito místy spojenými. Mezi nejznámější uctívané výšiny patří již zmíněná slezská hora Ślęza (Sobótka), která byla centrem kultu již od pravěku. Podobně tomu snad bylo i u dalších polských hor (Łysa Gora, Radunia či výšiny ve Štětíně, kde stávaly 215 Přehledný výčet všech démonických bytostí a údaje o čarodějnicích, zaříkávačích a bohyních je uveden v: Václavík, A.: c. d., s. 415 439. Jedná se sice pouze o region Luhačovského Zálesí, tyto bytosti jsou však prakticky zmiňovány po celých českých zemích. 216 Váňa, Z.: c. d., s. 104 107.
74 Triglavovy chrámy), ale i u českého Řípu stojícího osaměle v rovině nebo nejvyšší hory českého středohoří Milešovky. K horským duchům patřily i některé víly na Balkáně známé jako vile planiknije či samovile samogorske . Ty obývaly jednotlivé hory a jeskyně, kde se zjevovaly i v podobách hadů. Lünenburští Slované (Drevjané) uctívali horské bytosti zvané görzony , které si od nich vypůjčovaly nádoby na pečení chleba a odměňovali se za to bochánkem. Srbové znali gorjanina , který byl proslulý léčením nemocí. Naopak Slovinci se obávali labuse žijícího v podzemních chodbách, který lákal malé děti do temných hlubin jeskyní. Slovinci se však snažili naklonit černého dimka nebo bílého běliče ( labera ) obětinami chleba, mléka a sýra, aby jim na oplátku ukázal skryté rudné žíly. 217 Podobně na Slovensku vládl podzemní kovlad se svými permoníky, kteří střežili poklady. Havíři je nikdy neopomněli varovat před každým výstřelem, aby se sami nezranili. Slovenským zlatým dolům panovala runa čili zemná paní. V českých lomech zase sídlil skalní duch, který strašil hlomozem v podobě dusotu koní či silného větru. Z Krkonoš máme doloženého známého Krakonoše , který zlé trestal a dobré odměňoval. Z východoslovanského prostředí pochází pyšní obři zvaní asilkové tvořící skály a řeky, vytrhávající stromy a rozbíjející kameny. Mezi uvedenými příklady nesmíme opomenout ani obra Svjatogora z ruských bylin. Jde sice vesměs o pozdní doklady lokálně zabarvené, ve kterých můžeme nalézt i cizí vlivy, ovšem ve své podstatě jde o dozvuk starých indoevropských kultů. Příkladem toho mohou být obětní kameny s vyhloubeninami v podobě misek, ale i lidských nohou, rukou, zvířecích stop apod. Tato místa byla většinou uctívána od pravěku. Úcta k nim častokrát přetrvala až po středověk i novověk, což dokládají kamni sledoviki , kterým byly na Rusi přinášeny oběti květů i pokrmů a dešťová voda zachycená v jejich prohlubních byla považována za léčivou. Je tedy zřejmé, že úcta k výšinám a kamenům měla hluboké kořeny přesahující časové i etnické hranice. Konečně, tuto tradici nepřerušila ani křesťanská církev. Vždyť velké množství kostelů a klášterů bylo vybudováno právě na prastarých kultovních místech. 218 Démonické bytosti spojené s vodním živlem byly v představách slovanského lidu rozšířeny nejvíce. Jde o bytosti přebývající v nesčetných vodních pramenech, řekách, jezerech i mořích. Dochovaly se nám zprávy i o konkrétních místech. Thietmar z Merseburgu popisuje jezero Glomačů Daleminců sloužící jako orákulum. Ve válečném období se mělo zbarvovat do červena. Válečné nezbezpečí předpovídal i kanec vynořující se ze zpěněných vln jezera u 217 Růžička, J.: c. d., s. 62 63. Zde J. Růžička považuje Labuse i za vodní božstvo. 218 Váňa, Z.: c. d., s. 107 110 a Zíbrt, Č.: c. d., s. 38 41.
75 Retry. V Čechách zmiňuje kronikář Kosmas oběti studánkám stejně jako Homiliář opatovický. 219 Východoslovanské traktáty poukazují na úctu k vodnímu živlu všeobecně. K nejrozšířenějším vodním bytostem patří víly , samovily , rusalky , vodní nebo mořské panny a žínky . Přes různé názvy a krajové odlišnosti mají v podstatě totožné vlastnosti a můžeme je proto bez rozdílu přirovnat k antickým nymfám a nereidám. Přestože jsou víly a rusalky spojovány i s jinými elementy, vodní živel jim byl hlavní doménou. Původnější označení je pravděpodobně víla, na Balkáně samovila , případně diva 220 a samodiva . Výraz víla pochází od slova viliti , být posedlý. Rusalka je termín spíše novějšího rázu, jelikož není doložena před šestnáctým stoletím. Toto pojmenování může být odvozeno od barvy vlasů (rusá ), řeky jako vodního toku ( rusa ), ale i od antických slavností bakchického rázu zvaných rosalia. Ty se přes Balkán šířily až na Rus, kde jsou zaznamenány již v jedenáctém století. Východní Slované rusalky chápali jako duše předčasné zemřelých, utonulých dívek nebo sebevražednic. Víly jsou všeobecně charakterizovány jako krásné dívky s průsvitným tělem v bílém šatě s dlouhými zlatými nebo rusými vlasy, které jsou zdrojem jejich života i síly. Jejich okouzlující zjev umocňuje i krásný hlas. Snad proto víly rády zpívají a tančí v kruhu, který lze rozpoznat dle vyšší trávy, jahod a hub vyrostlých v kruhu či půlkruhu. Na tato místa se nedoporučovalo vstupovat. Víly se mohou také proměňovat v různá zvířata, nejčastěji labutě. K jejich oblíbeným kratochvílím patří kromě zpěvu a tance lov ze hřbetu koně nebo jelena, tak jako u antické Diany. Víly dokážou věštit i léčit, k čemuž jim napomáhají především vodní prameny s léčivou mocí. Rodí se z rosy a to zejména když prší, svítí slunce a utváří se duha. 221 Jejich vztah k lidem je většinou příznivý. Víly pomáhají zejména mladým a udatným mužům, kterým mnohdy dají i své srdce podobně jako germánské valkýry. Děti zrozené z těchto vztahů bývají neobyčejně moudré. Ovšem víly se někdy mohou spřátelit i s dívkou a také ochraňují svá oblíbené zvířata. Víly však dokáží být i zlé a to zejména v případě, když se mstí za svou urážku, vyrušení při svých rejích a neuposlechnutí svých pokynů. Pak mohou člověka pomást na rozumu. Zlé skutky jsou ve spojení především s černými vodními vílami, které jsou v makedonském prostředí známé jako judy. Pro naše předky bylo proto důležité naklonit si je pomocí obětí. Jednalo se o koláče, polní kvítí či plody a pestré stužky rozvěšené po stromech v okolí
219 Zíbrt, Č.: c. d., s. 52 57. 220 Vládkyně rusalek byla na Ukrajině známá právě jako Diva, popř. Dana. 221 Růžička, J.: c. d., s. 82 88. Autor se opírá především o folklor. Podle lidového podání víla praví: „hora mne zrodila, listím povila, rosou kojila a vítr kolébal. “ Víly pokládá Růžička za bytosti nižšího řádu. Naopak rusalky považuje za bohyně vod, a to především řek a potoků.
76 pramenů. V Bulharsku se o letnicích slavil dokonce samovilský svátek. Rusalky východních Slovanů měly podobné znaky jako víly. Z této oblasti máme doloženy i beregině, víly působící především negativně. O letnicích se slavily již avizované rusalské svátky, kdy se ke břehům vod kladly obětiny a na stromy a popřípadě do vody věnce a kousky látek. V tomto týdnu mohly být rusalky lidem nebezpečné. K ochraně proti nim sloužila máta, pelyněk a libeček. Jelikož šlo o duše nešťastně zahynuvších dívek, o rusáliích si lidé připomínali i své zemřelé. Podobné rusalkám byly i navky ( majky , navje ), duše utopených a nekřtěňátek, které se po sedmi letech proměnily právě v rusalky, pokud je do té doby někdo neosvobodil. 222 Mužským protějškem vodních vil byl vodník 223 u Lužických Srbů zvaný wódnik , polsky topielec , ve východoslovanském prostředí vodovik , vodjanoj ( водовик , водяной ) a u Slovinců vodeni , muk či gestrin . Jde o původní prastarou slovanskou představu, která byla ovšem později ovlivněna i okolním prostředím, což dokládá české slovo hastrman přejaté z němčiny (Wassermann ). Na rozdíl od vil a rusalek jde o individuálně vystupující démonickou bytost většinou člověku nepřátelskou. Žije v černých vodách a svými skutky trápí mlynáře, rybáře i plavce. Je proto nutné získat pomocí obětí jeho přízeň. Vodníkům se obětovala zejména zvířata. Do hrází byly vkládány koňské hlavy, aby je vodník neprolomil. Jeho zevnějšek je popisován s jistými krajovými rozdíly. Vždy se však dokázal proměňovat ve zvířata, za dne se skrýval v hlubinách a v noci vycházel na břeh. V zimě spal a probouzel se až s nadcházejícími jarem, což oznamovaly lámající se ledy a rozbouřená vodní hladina. Vodník jezdil ve vodě na velkém sumci a duše utonulých věznil v hrníčkách. Pokud nebyl ženatý s vodní pannou, lákal dívky a bral si je za ženy. Známkou vodníkovy svatby byla povodeň. Zcela negativně se projevoval ruský bolotjanik ( болотяник ) žijící v močálech a rákosí, který pomáhal, jen když měl dobrou náladu. Potom mohl nahánět rybáři ryby do sítí. Jeho žena se k lidem chovala obvykle laskavěji. Vodníci z močálů byli neškodní v pátek, který jim byl zasvěcen. Ochranou proti vodníkům byl černobýl, tolita a kapradí a pomocí zvláštně připravených houžví či klokočí mohl být vodník dokonce lapen nebo usmrcen. U jižních Slovanů, kromě Slovinců, představa vodníka chybí. V jejich folkloru vystupují pouze mořští lidé ( morski ljudi ), napůl rybí a napůl lidské bytosti vycházející za nocí na břeh, který osvětlují svítivými kameny. Kdo se této mořské bytosti zmocní, bude mít štěstí po celý život.
222 Máchal, J.: Bájesloví slovanské . Olomouc 1995, s. 87 110. Máchal zde uvádí detailní popis navek, vil i rusalek. Jde o velmi cenný svod etnografického materiálu. 223 Dle J. Růžičky šlo o vodní božstvo.
77 U Chorvatů funkci vodníka zastává čarodějka žijící ve vodě a Bulhaři znali bytost pojmenovanou stichja ( стихя ) stahující lidi do temných hlubin. 224 Další přírodní živel zastupují vzdušné démonické bytosti. Vítr je zosobňován Stribogem a v Životě sv. Vladimíra nebo v Gustinském letopise se dozvídáme také o vládci vzduchu, pohody i nepohody, pánovi vichru Pohvizdovi (Pochvistovi). Tyto doklady pocházejí z východoslovanského prostředí, ale úcta k větru a oblačným jevům byla mezi Slovany obecně rozšířená. Rusové si vítr představovali jako starce se zakovanými ústy, ale kromě něj vanuly také sestry Burja (Буря ), Měteľ ( Мeтель ) a Vjuga ( Вюга ), které mohly způsobovat dobro i zlo podobně jako jejich mocný bratr Vichr (Вихрь ). Bulhaři si vítr představovali jako bílého koně, Slovinci zase jako létající muže v dlouhých pláštích. Větry podle folklorních představ sídlily na konci světa a jejich vládcem byl král větrů. U Slováků král větrů jezdil na oblačném voze taženém čtyřmi bujnými koňmi. Větrné bytosti jsou sice divoké, nejsou však vysloveně zlé. Nesmí se ovšem urážet, protože poté se dokážou mstít. Démonický charakter má snad jen mocný Vichr , který se bojí blesků, před nimiž prchá. K usmíření těchto bytostí slouží opět oběti, tentokrát mouka a kousky chleba za okny. Věřilo se, že větry čistí vzduch od nemocí a dokonce probouzejí milostnou touhu. U Volhy byly větry nazývány dobrými, ba i svatými. Zlé větrné bytosti bylo možné zastrašit zvuky rolniček. Za bratra větru byl považován Mráz , u východních Slovanů stařec jezdící na saních se spřežením bílých koní a přinášející zimní počasí. O Vánocích se mu proto obětovala kaše nebo kyselo. Tato bytost později změnila svůj charakter a stal se z ní vánoční děda Mráz. V Čechách je doložena matka, někdy i žena větru Větrnice či Meluzína , která je u Lužických Srbů známá jako Bóža Lošć . Meluzínu si lidé představovali jako paní v bílém rouše s dlouhými rozpuštěnými vlasy, která naříkala v komínech, křovinách a na čerstvých hrobech. Její nářek věštil neštěstí, úmrtí nebo živelnou pohromu. Utišit jí šlo obětmi mouky a soli na okno, jablky ke komínu a ořechy na kůl u plotu. Říká se, že tomu, kdo jí uslyší o Štědrém večeru, přinese štěstí. Na Balkáně tančí ve větru samovily oblakinje , kde kupí oblaka, ve kterých žijí. Když se rozhněvají, působí bouře. Zlou bytostí je baba Jaga , ošklivá stařena s rozcuchanými vlasy, velkým nosem, dlouhou bradou a železnými zuby, jež zosobňuje bouři. Létá na ohnivé železné stoupě poháněné paličkou a za sebou zametá pometlem stopy. Proto se jí za bouří nechávala za vraty lopata a pometlo k usmíření. Za jejího letu se ohýbají stromy, vyjí psi a vzdychá celá země. Dotyk jejího kouzelného prutu nechá zkamenět vše živé. Baba Jaga žije 224 Váňa, Z.: c. d., s. 110 116; Niederle, L.: c. d., s. 53 64; Růžička, J.: c. d., s. 76 77 a Máchal, J.: c. d., s. 135 148. Máchal se podrobně věnuje i oddílu o vodních pannách a ženách.
78 v hlubokých lesích v chaloupce na můřích nohách ohrazené plotem z lidských kostí. Živí se totiž masem lidí, především dětí, a také dušemi zemřelých. Ve své chaloupce střeží i různé poklady, zejména živou a mrtvou vodu. 225 Posledním živlem je oheň, všeobecně uctívaný element zbožštělý v podobě Svaroga a jeho syna Svarožice/Dažboga. Kořeny tohoto kultu sahají k počátkům Indoevropanů. U Slovanů později hrála významnou úlohu také spojitost s íránským prostředím. O kultu ohně se zmiňují některé arabské prameny, ruské traktáty a na českém území Kosmas s Homiliářem opatovickým. Živý, svatý oheň byl rozděláván po starém způsobu dřívky, popřípadě křesadlem, křemenem a hubkou. Při zažehování ohně bylo zvykem žehnat se. 226 Zvláštní úcta patřila ohni v příbytku. Na Ukrajině se ohniště zametalo vždy čistým pometlem, ohni se žehnalo a dával se mu pokrm a nápoj v podobě polena a hrnku s vodou. Starostí ukrajinské hospodyně také bylo, aby oheň nevyhasl. 227 Při stěhování se přenášel do nového příbytku i oheň. Doklady z Balkánu a Bílé Rusi zaznamenaly přenášení ohně hospodářem v nádobě. Důležitý byl oheň planoucí v krbu při různých obřadech, např. svatebních. Věřilo se, že má očistnou a léčivou moc a chrání před démony. Obětovalo se mu proto těsto, sádlo nebo zrní. S ohněm byla spojena také očistná a ochranná magie a věštění. Jde např. o známé přeskakování svatojánských ohňů znamenající především ochranu před kouzly čarodějnic, ale i vánoční pálení badnjaku během zimního slunovratu. Magickou moc mají i jiskry z křemene, žhavé uhlíky a dokonce červená barva s oblibou používaná pro oděv i ozdoby. Podobné vlastnosti sdílel i dým spojený především s očistným vykuřováním. Z rostlin byla k ohni připodobňována pálivá kopřiva, která se často zavěšovala na příbytcích jako ochrana před čarami, bleskem i bouří. Na Balkáně se kopřivou šlehaly dívky, které se tak chránily před zlem i nemocemi. V Bulharsku jsou zachyceny ohňové tance na svátek sv. Konstantina a sv. Heleny, které měly zajistit úrodu a byly pořádány spolu s celou osadou tzv. nestinari, kteří v extázi tančili bosýma nohama po ohništi a věštili. Pyromancie, čili věštění z ohně a dýmu je obřad, při němž se zbytky obětních zvířat a kosti vhodily do ohniště a pomocí plamenů, praskotu, směru, barvy a hustoty dýmu se hádala budoucnost. 228 Oheň byl u starých Slovanů samozřejmě pokládán za živý a bytostný. Vlivem křesťanství sice ztratil svou zbožštělou podobu, ale i přesto v něm nadále přebývaly některé démonické 225 Váňa, Z.: c. d., s. 116 119; Niederle,L.: c. d., s. 79 80 a Růžička, J.: c. d., s. 70 75. Růžička vítr charakterizuje jako dech boží, božího posla: „ Větropán byl jmenován jako bratr Sluncepána a Měsícpána “. 226 Zíbrt, Č.: c. d., s. 90 95. Jde o přehledné zpracování etnografického materiálu nejen ze slovanského prostředí. 227 Zíbrt, Č.: c. d., s. 96 101. 228 Růžička, J.: c. d., s. 108 109 a Frazer, J. G.: c. d., s. 608 647. Ve Zlaté ratolesti lze nalézt zajímavé analogie z keltského, germánského i románského prostředí. Ovšem ohně svatojánské, pálení vánočního polena, nouzové ohně či upalování figur Frazer popisuje i v českých, ukrajinských, ruských, polských, bulharských, srbských a litevských lidových zvycích.
79 bytosti zosobňující zejména škodlivé a zlé síly ohně. K těmto představám patří malí ohniví dráčci či hádci pohybující se v plápolajícím ohni, kteří jsou po celé Evropě známí pod různými jmény, např. salamandři alchymistů. V Čechách je od třináctého století znám zmek či zmok doložen jako smok i ve folkloru Polska, Běloruska a Balkánu. V Bělorusku nabývá charakteru démona pečujícího o hospodářství. Zmok se do domu dostává komínem. Hospodáři sice přináší peníze a obilí, ale časem se z něj stává obtížný host. Zbavit se ho lze darováním sousedovi, nebo odnesením na místo, kde byl nalezen. Rarášek (rusky рарог ) se zjevuje nejčastěji v podobě sokolovitého ptáka raroha a rodí se z vejce, na kterém je nutno po devět dní a noci sedět na peci. Plivník je snad jiným označením téže představy. Lze ho přilákat sladkým mlékem nebo oslazeným prosem. Můžeme jej vypěstovat z vejce od černé slepice nebo kohouta nošeného devět dní pod paždí. Ohnivé létající démony skřety známe i z jiného než slovanského prostředí. Ohnivý muž je spíše strašidlem v podobě duše hříšníka. Zjevuje se jako ohnivý sloup, drak i plamínky v bažinách. Vlastnostmi se podobá bludičkám , bludným světlům či světlonošům , kteří se zjevují v močálech, na tlejících kládách stromů, ale i na hrobech jako modravé plamínky za temných zimních nocí. Člověka mohou svést z cesty do mokřadů. Zbloudilému pocestnému však dokážou i pomoci a to zejména, když je vysvobodí z jejich zakletí. Bludičky jsou totiž převážně duše zemřelých násilnou smrtí nebo nekřtěňátek. V ruských a běloruských pohádkách figuruje царь Огонь ( Огненный змей ), v srbských epických písních Zmaj ognjeni vuk a zapomenout bychom neměli ani na ptáka Ohniváka ( Жар птица ), čarovného ptáka se zlatě zářícími pery. 229 2.6.2 Vegetační démoni Vegetačními démony rozumíme nadpřirozené bytosti působící v polním i lesním rostlinstvu. Na obilných polích se zjevuje ruský polevik ( полевой ), běloruský bělun , haličský žitný děda , ukrajinská žitná bába a česká žithola . Vzrůst postavy poleviků závisel na délce obilí a spatřit je bylo možné především v posledních stojících klasech na poli. Variantou běluna je sporyš (původně dvojklas), který je personifikovaný do podoby bílé kudrnaté postavy chodící po polích jako obraz jejich plodnosti. Žitný děda a žithola mají spíše funkci strašáků, jelikož trestají děti, které vlezly do obilí. Žitná bába zase číhá na děti mlsající hrachové lusky podobně jako česká kosířka a v Lužici serpolnica . Tato polní strašidla usekávají všem provinilcům hlavy a mohly bychom je tedy charakterizovat jako polní víly
229 Váňa, Z.: c. d., s. 119 122.
80 pečující o úrodu a stáda a tančící v obilí, kde po sobě zanechávají stopy v podobě kruhů s bujnějším porostem. Jako obětina polním démonům sloužily zejména poslední klasy zvané někdy boží brada. 230 Mnohem početnější jsou lesní duchové. Jde o kult bytostí přebývajících v určitých stromech a hájích. 231 K nim patří opět víly žijící zejména na dubech a lípách. Proto jim východoslovanské ženy věšely na tyto stromy kousky látek jako obětiny o svatodušním týdnu. U západních Slovanů těmto vílám odpovídají žínky a lesní panny . Vládcem lesa je lesovik (леший), paralela řeckého Pana. Lesovik je charakterizován jako škodolibý, chlupy porostlý mužík se zelenými vlasy a vousy a s drápy namísto nehtů. Jeho přítomnost a pohyb prozrazuje ozvěna, šum stromů, praskot větví a při boji s vodními duchy nebo sousedními lesoviky také lomoz padajících stromů. Jinak má rád ve svém království ticho a ochraňuje lesní zvěř, zejména strážce lesa medvěda. Lesovik někdy svádí z cesty, krade a vyměňuje děti. Lidé se před ním mohli ochránit pomocí kusu lípového dřeva zbaveného kůry a jako oběť na usmířenou mu dávali chléb se solí a první ulovenou zvěř. Z devatenáctého století se dochoval zvyk nechávat lesovikovi zprávy napsané na dřevěné kůře. 232 Jako variantu lesovika můžeme chápat také diva přebývajícího v korunách stromů. U západních Slovanů a Slovinců je známý jako divý muž , postava porostlá mechem a zvířecí srstí s kapradinami ve vlasech. Div tedy připomíná antické fauny a satyry. Jeho vlastnosti jsou v podstatě totožné s ruským lesovikem. Ve své kratochvíli však rád honí po lesích mladé dívky, se kterými se poté žení. Div také rád provádí zlomyslné kousky lesníkům a svádí z cesty. Prozrazuje ho houkání a hýkání a právě odtud pochází i jeho další označení hejkal či hýkadlo . Ženským protějškem lesních vládců je divoženka , dziwoŜona či divja devojka . Je to zlá a ošklivá bytost unášející nebo vyměňující děti a dospělé usmrcující lechtáním. Všichni lesní duchové tedy představují démonické síly přírody nahánějící lidem strach.233 2.6.3 Bytosti spojené s osudem a časem Zajímavou skupinou jsou démonické bytosti střežící posvátnost určitých mezníků v rytmu plynoucího času jakým je poledne, půlnoc a západ slunce. Nejvíce duchů se všeobecně zjevuje v polední a zejména půlnoční hodinu, hodinu duchů. U západních i východních 230 Niederle, L.: c. d., s. 47 a Frazer, J. G.: c. d., s. 410 467. Frazer popisuje obilnou matku, zpěvy ženců a ducha obilí ve zvířecí podobě mimo jiné i z polského, českého, ruského, bulharského a litevského prostředí. 231 Frazer, J. G.: c. d., s. 120 131 a 307 332. Kult stromů ve spojení se svátkem „Zeleného Jiří“ popisuje autor i pomocí českých a slovinských lidových zvyků. Zabíjení ducha stromu uvádí ve spojení s českou hrou na krále a králku. V tomto oddíle Frazer podrobně rozvádí i obyčej vynášení smrti (s. 317 320) a přinášení léta. Bez povšimnutí nezůstává ani ruský Kostroma. 232 Máchal, J.: c. d., s. 111 115. 233 Váňa, Z.: c. d., s. 123 125.
81 Slovanů máme doloženy polednice , jež můžeme ztotožnit i s působením balkánských samovil střežících posvátnost polední hodiny. Polednice vyhání z polí lidi, a ty které zastihne při práci trýzní podobně jako antické sfingy otázkami nebo je nutí mluvit bez přestání po celou hodinu. Když se to nešťastníkům nepodaří, přijdou o hlavu. Někdy se polednice přiblíží i k lidským obydlím, kde krade děti. V poledne se zjevuje i již vzpomenutá kosířka a serpolnice a také mužský protějšek polednic poledníček .234 Protipólem jim jsou půlnočnice . Půlnočnice svým zjevením v domě ohlašuje úmrtí v rodině. Při západu slunce se objevují klekánice sloužící spíše jako odstrašující prostředek pro neposlušné děti toulající se dlouho do večera venku. 235 „Osudu neznají a vůbec neuznávají, že by měl nějakou moc nad člověkem .“ 236 Tak charakterizoval Slovany kronikář Prokopius v šestém století. Ovšem slovanský folklor dokládá bohatost představ o bytostech s dopadem na lidský osud, který lze ovlivnit i změnit obětmi. U jižních Slovanů je od desátého století doložena Sreća , obdoba římské Fortuny popisovaná jako krásná dívka předoucí zlatou nit a pečující o svého svěřence i jeho majetek. Opakem je Nesreća , líná a ošklivá stařena s krhavýma očima, která je však doložena pouze v pozdějším folkloru. 237 Na Rusi o osud člověka dbal Rod a Rožanice . O Rodu jsme si již pověděli v podkapitole věnované východoslovanským bohům. Rožanice (roždenice) byly ženské bytosti určující lidský osud při narození. Tato představa je obecně rozšířená po celém kontinentu. Rožanicím odpovídají české sudičky , polské rodzanice , slovinské rojenice , srbské sudjenice nebo bulharské narečnice . Jejich popis se vcelku shoduje na celém území osídleném slovanským živlem. Rožanice se zjevují po půlnoci do tří dnů po narození dítěte v počtu tři i více. Jsou to průsvitné krásné dívky, někdy také hodné babičky, z nichž jedna má hlavní slovo. U kolébky předou osud člověka jako zlatou šňůrku, jejíž přestřižení znamená smrt. S rozsvícenou svící přistupují k dítěti, každá s jiným darem, a vepisují jeho osud znamením na čelo. Rožanicím jsou pro zajištění příznivého výroku obětovány vybrané pokrmy. V některých případech jejich úlohu vykonávají i jiné bytosti, např. polské boginki. 238 U Srbů osud zosobňuje stařec vládnoucí srećam a nesrećam zvaný Sud . U Rusů existuje i stařena Sudba žijící střídavě v bohatství a chudobě, podle čehož přiděluje osud lidem. V Polsku a Rusku máme také doloženou dvojici dolja a nedolja ( доля и недоля ). První z nich dbá o své svěřence po celý život, ta druhá působí jen nezdary a užitečnou se stává až po 234 Máchal, J.: c. d., s. 129 134. Máchal nabízí opět rozsáhlou studii s využitím materiálu z území Čech, Polska, Lužice a Ruska. 235 Váňa, Z.: c. d., s. 125 126. 236 Váňa, Z.: c. d., s. 126. 237 Máchal, J.: c. d., s. 77 78. 238 Máchal, J.: c. d., s. 69 75.
82 zmrskání. 239 K bytostem spojených s lidským osudem patří i zosobněné hoře ( горе ) vytrvale pronásledující člověka. Jde ho ovšem zajmout a zneškodnit. V této představě vidíme optimismus slovanského lidu, ze kterého plyne ponaučení, že se člověk nemá trpně poddávat svému osudu, ale bojovat s ním. Přelstít je možno i hubenou dívku, jindy zkřivenou jednookou ženu bídu , které se svými činy podobá ruský licho ( лихо ). Z Ukrajiny známe zlydni vážící se k určitému místu a zosobňující smolné dny v životě člověka. Naši předci viděli příčinu nemocí také v démonických bytostech. To dokládají jména personifikovaných onemocnění: ruská morová příšera čuma ( чума ), zimnice lichoradka (лихорадка ), démon horečky pristrit ( пристрит ), neštovice ospa matuška ( оспа матушка ) apod. Do této skupiny lze díky určitým podobnostem zařadit i smrt . Smrt se objevuje v ženské podobě oděná do bílého šatu a je známá všem Slovanům. Hořící svíce v jejím podzemním obydlí představuje život, zhasnutá smrt. Zjevuje se na křižovatkách a u postelí nemocných. Pokud stojí u hlavy člověka, věští úmrtí, u nohou uzdravení. Na rozdíl od ostatních bytostí s ní nelze nic pořídit. Člověk jí může pouze dočasně oklamat, např. otočením postele. 240 2.6.4 Ochránci lidských domovů Staří Slované věřili, že každý dům má svého ducha, který pomáhá jeho obyvatelům. Samozřejmě, nadpřirozená bytost musela být s lidmi v přátelském vztahu a za svou pomoc dostat nějakou obětinu. Tato tradice je však doložená nejen u Slovanů, ale prakticky po celé Evropě. Badatelé se dohadují, zda tento kult vzešel původně z uctívání předků (manismus) nebo oživujícím vcítěním do věcí obklopujících člověka (animismus). Zdá se však, že obě dvě představy splývají v jednu, jelikož někdy šlo o mimolidské bytosti, jako jsou např. skřítci , jindy zase o duše zemřelých předků, tzv. dědky . Tyto dědky nazývá kronikář Kosmas „ penati “ podle římské tradice, ruské prameny z jedenáctého století dochovaly původní slovanský název „domovoj “ ( домовой ) a stejně tak i Dalimil ve čtrnáctém století použil výraz „ diedci “. Dalimil navíc uvádí pozoruhodnou informaci o tom, jak praotec Čech se svým doprovodem nesli tyto diedky na plecích. 241 Tomu přesně odpovídají i srbské představy, že ochranný duch sedí každému na pravém pleci a stejně tak i běloruský výraz babki i dedki zaplečnyja . Ochránci domovů byli známí v řadě variant, ale základní představy o nich byly veskrze stejné. V českých zemích máme doloženy šotky , hospodáříčky a skřítky . Šotek se zjevoval v podobě chlapce s pazourky na rukou i nohou, chránil stádo, rozmnožoval majetek, ale 239 Máchal, J.: c. d., s. 75 77. 240 Váňa, Z.: c. d., s. 126 128 a Růžička, J.: c. d., s. 106 107. 241 „ Vybra se se všemi z země jiejž bieše Chrvati jmě i brav se lesem do lesa dědky své na pleců nesa “ – ukázka z Dalimila převzata z publikace J. Růžičky: c. d., s. 105.
83 během nocí rád prováděl šibalské kousky lidem i zvířatům. Nesmělo se mu však ublížit, aby se nestal zlým. Slovenský škriatok , polský skrzatek a slovinský škratec (vše od německého schratt ) patřili spíše k přírodním duchům. Podobné vlastnosti jako český šotek měl pouze slovinský šetek.242 Ruský děduška domovoj ( дедушка домовой ) je popisován jako malý stařeček s bílým vousem, jiskrnýma očima a oděný do červené košilky s modrým pásem. Domovoj se mohl zjevovat i v podobě zvířat (psů, koček, žab), rád pobýval na peci, ale i v lázních ( банник ), v sušárně ( подовинник ) nebo ve stodole ( гуменник ). Domovoj pečoval o blahobyt obyvatel domu a chránil novorozeňata. Jeho přízeň si však bylo nutno zajistit již při stavbě domu obětí zakopanou do základů. Většinou se jednalo o kohouta, obilí nebo peníze. Někdy se však stavební obětí stávaly děti, a to zejména u pevností, jakou byla např. Budeč v Čechách. Doklady o těchto lidských obětech však máme i z balkánského folkloru. Duchové takto obětovaných lidí měly totiž dané stavby chránit. Každý domovoj měl svou oblíbenou barvu. Tu bylo nutno rozpoznat, jelikož byla i šťastnou barvou domu. Pokud se tomuto domácímu ochránci z nějakých důvodů neprojevovala dostatečná úcta, mohl se rozzlobit a působit škody. Domovoj se dal však udobřit. Do domu se ovšem mohl dostat i domovoj cizí. Toho bylo nutno zahnat pomocí magických obřadů. Na dvorech pobýval tzv. dvorovyj (дворовый ), který s oblibou trápil domácí zvířata. Říkalo se, že každý domovoj miluje koně, na kterých podniká noční jízdy po okolí. Tato informace poukazuje na možnou příbuznost s dávnými jízdami arkonského Svantovíta na jeho posvátném bělouši. 243 K domácím démonům patřila zlá kikimora škodící především mužům a zvířectvu. Kikimora v noci strašila děti a ženám zamotávala přízi. Její noční předení znamenalo neštěstí v domě. V kočičí podobě se zjevovala korgoruše , která pomáhala již zmíněnému domovému. Hospodáři totiž přinášela peníze a zásoby z jiných domů. V Bulharsku působil domácí bůžek Stopan , který byl vždy ztotožňován s některým předkem rodu. Na území Lužických Srbů sídlili Ludkové , malincí lidé žijící sice v horách, ale v úzkých vazbách na určitou rodinu. Podle pověstí Ludkové naučili lidi stavět příbytky a různým řemeslům, zvláště kovářství. Říká se, že z Lužice zmizeli v době, kdy v krajině začaly vyzvánět zvony. V Polsku jim odpovídali pestře odění Krasnoludci a u Kašubů Krôśnięta ( Dremne ). 244
242 Máchal, J.: c. d., s. 56 67. 243 Máchal, J.: c. d., s. 44 45. Máchal zmiňuje také domácího bůžka známého u Huculů z Bukoviny jako Dido nebo Diduch . Dido měl malé, neohrabané tělo, hlavu velkou s dlouhými vlasy a šedivou bradou. Byl posměvačné a zároveň dobrosrdečné povahy. 244 Máchal, J.: c. d., s. 79 86. Podle Máchala Lužičtí Srbové věřili, že každý Ludek byl po smrti spálen a jeho popel se zbylými kostmi zahrabán pozůstalými do země. Tak si předkové současných obyvatel Lužice představovali vznik žárových mohyl, které ve své nové domovině nalezli.
84 V hadí podobě se zjevoval český had hospodáříček sídlící pod prahem nebo pod pecí, který byl zárukou rodinného blahobytu pokud mu nikdo neublížil. Za zmínku stojí tajemné spojení života hada hospodáříčka se životem hospodáře domu. Smrt jednoho znamenala i smrt druhého. U Srbů a Chorvatů se zjevoval domácí sjen ( stín ) také v podobě hada. Podobně jako český hospodáříček byl i sjen ochráncem domu. V Bulharsku se dochovaly zprávy o domácím smokovi či zmejovi , kterému se podávalo mléko. Zabití hada znamenalo vždy neštěstí pro rodinu. Had nerad opouští místo, kde se jednou usadí a tato hadí zvyklost byla snad i dávným předobrazem zosobnění tohoto plaza v nadpřirozenou postavu ochránce domova. Ve střední Evropě je za symbol štěstí v domě považována také přítomnost čápa, kterému se proto staví kola pro hnízda. 245 2.6.5 Lidští démoni a kult mrtvých Historické zprávy hovořící o názorech Slovanů na posmrtný život jsou rozporné a většinou ne zcela jasné. Je tomu tak i pro nepochopení těchto představ vesměs označovaných za barbarské pověry. Archeologické i etnografické doklady však poukazují na víru v pokračování života po smrti, kterou bychom však neměli přirovnávat k propracovaným náboženským ideologiím antickým. Tato dávná víra byla později překryta křesťanským světovým názorem a udržovala se po určitou dobu pouze jako substrát potíraný církví, což dosvědčují zákazy pohřbívání v lesích, na rozcestích a kultu mrtvých ještě v jedenáctém a dvanáctém století. Jisté řešení nám nabízí slovní vztah dech duše duch naznačující, že duše opouští s posledním vydechnutím tělo. Jde však pouze o jednu stránku posmrtného života. Mluvíme o životu, který z mrtvého vyprchává, nikoli o bytosti samé. Ta se zjevuje spíše jako stínová postava, která může mluvit, pohybovat se, zanechávat po sobě stopy, jíst a pít a v některých případech dokonce mít pohlavní styk. Lidský duch se někdy objevuje i v podobě zvířat, zejména různých ptáků nebo hmyzu, a to podle morálních vlastností zemřelého. Duše v představách našich předků opouštěla v okamžiku smrti oknem příbytek mrtvého a právě odtud se dochoval zvyk otevírat po nebožtíkově dokonání okna. Duše však mohla odejít i zvláštním otvorem ve stěně, u Bělorusů zvaném „ dušnik “. Pouze čarodějova duše odcházela speciálně proraženým otvorem ve stropě. Věřilo se, že duše po smrti zůstává určitou dobu poblíž těla, na hrobě nebo i v domě. Proto se pro ní nechávala hořet svíce a duše zemřelého jakoby sdílela život členů své rodiny. Dle
245 Váňa, Z.: c. d., s. 128 132; Niederle, L.: c. d., s. 45 47 a Růžička, J.: c. d., s. 104 105.
85 ruských žalozpěvů setrvává duše po smrti v místě, kde žila před svým odchodem, nebo se spojuje s přírodou, a putuje též do vesmíru ke hvězdám po Mléčné dráze. Slované označovali záhrobí termíny navъ a ráj . Od prvního výrazu je odvozen tzv. navní den východních Slovanů, kdy se vzpomínalo na zemřelé. Slovo ráj bylo rozšířené již v pohanské době ve významu sídla blažených. To potvrzuje i slovní podobnost v baltských jazycích, např. raja v lotyštině. Až do novější doby se udržela antická představa o převozníkovi do říše mrtvých, což dokládají i archeologické nálezy mincí v ústech nebo ruce téměř u všech Slovanů. 246 Předpokládalo se, že duše opouští dočasné tělo i ve spánku či bezvědomí, a tak byla i vnímána. Widmo v polském folkloru ohlašoval svým zjevením blízkou smrt, jihoslovanská Vjedogonja byla naopak jakýmsi strážním andělem spícího. Projevem zážitků duše mimo tělo měly být živé sny věšteckého rázu. V srbských představách sídlila duše spícího na stromech nebo létala ovzduším v podobě bílého ptáka. Smrt samu zosobňovala bíle oděná žena vyzbrojená kosou, srpem, hráběmi nebo ratolestí, jejíž dotyk uspával na věky. Smrtonosný pohled měl také ruský vij , postava s obrovskými víčky, která zvedali jeho pomocníci vidlemi. 247 Významným zdrojem informací o názorech na záhrobní život je pohřební ritus. U Slovanů a Baltů se spalování mrtvých těl udrželo nejdéle v celé Evropě. Tato praktika však byla zpočátku běžná u většiny Indoevropanů. Pohřbívání nespálených těl se začalo objevovat teprve v osmém až devátém století, a to důsledkem změny světového názoru, nikoli však pouze pod křesťanským vlivem, ale nejprve díky soužití s východními nomády, jako byli Avaři, Bulhaři a Chazaři. V důsledku pozdějších misijních snah brzy převládly kostrové hroby, ale v odlehlých krajích se pohřeb žehem udržel až do středověku. Arabský cestovatel Ahmed Ibn Fadlán zaznamenal roku 922 při pohřebním obřadu ruského velmože názor popisující výhodu spálení těla jako okamžitý odchod duše do ráje. Spalování mrtvých bylo podle jeho pozorování provázeno spíše radostnou náladou, což poukazuje na víru v přechod do lepšího stavu v ráji po smrti. 248 Vliv nomádských sousedů týkající se větší připoutanosti duše k mrtvému tělu přechází v některých případech až v panický strach před můrou , upírem , strašidlem a zlými démony, který se projevoval i speciálními praktikami při pohřbívání. Také milodary proukazují na 246 Niederle, L.: c. d., s. 34 40. 247 Váňa, Z.: c. d., s. 133 136; Máchal, J.: c. d., s. 16 27 (názory o duši v národním podání) a Frazer, J. G.: c. d., s. 191 206 (nástrahy hrozící duši zpracovány převážně pomocí mimoevropského materiálu). 248 Poláček, J.: Slovanské mohyly v prostoru Ledenice Borovany . České Budějovice 1981, s. 47. Změny žárového na kostrový ritus se týká především tato poznámka: „ Archeologické doklady nasvědčují tomu, že vlivy křesťanství nemohly být příliš velké, neboť ještě ve druhé polovině 9. století a v první polovině 10. století se u nás objevují kostrové hřbitovy s velkými mohylovými násypy a složitými konstrukcemi hrobových jam, což naprosto není slučitelné s představami křesťanského pohřbu .“
86 vztah k mrtvému. Zatímco při žárovém ritu byly do hrobů vkládány pouze drobné předměty z osobního majetku zemřelého, kostrové pohřby byly často bohatě vybaveny. Duším byly navíc předkládány oběti na hrobech i jiných místech. Tento zvyk se částečně udržel až do dvacátého století. 249 Naši předkové věřili, že duše násilně zemřelých, utopených, vrahů, sebevrahů, čarodějů, čarodějnic a později i nekřtěňátek jsou silně připoutány k tělu nebo místu, kde zemřely, nebo se po smrti připojují k přírodním duchům. Podobně se projevují i duše živých lidí, jako jsou vědmy , můry či planetníci . Představy o strašidlech zjevujících se v podobě stínů, bílé postavy nebo ve formě zvířecích bytostí poblíž hrobů, opuštěných příbytků, na mostech, na místech, kde se odehrála nějaká tragédie nebo kde byly zakopány poklady, jsou častým projevem slovanského folkloru. Na přítomnost strašidel upozorňují i hlasy, klepání, řinčení, přemísťování a shazování předmětů. K lidským démonům patří můry mořící lidi ve spánku dušením, sáním krve a strašnými sny. Proti nim pomáhají magické praktiky jako muří noha nakreslená na dveře, zkřížené sekery na prahu, zrcadlo a různé byliny. Za obzvlášť nebezpečného byl považován upír . Upír byl chápán jako duše zemřelého, jehož tělo zůstalo v hrobě neporušeno. Aby jej zachoval nezetlelé i nadále, vysával krev živým lidem a zvířatům. V Čechách se o upírech zmiňuje poprvé kronika Neplachova, konkrétně případ působení upíra na Kadaňsku z roku 1336. Zmínky však máme doložené i z Ruska a ponejvíce z Bulharska. Lidská duše se mohla stát upírem z různých příčin, o čemž svědčí bohatý etnografický materiál. Upír vycházel z hrobu o půlnoci za svitu měsíce, napadal obvykle vlastní příbuzné a do hrobu se vracel při ranním zakokrhání kohouta. Pozoruhodné jsou praktiky zneškodňování upíra. Archeologické nálezy z hrobů zjistily zatloukání srdce a úst kůlem nebo hřebem, useknutí hlavy nebo nohou pod koleny, svázání rukou, zavalení těla balvany, a v konečném případě i spálení. 250 Další démonickou bytostí je vlkodlak , živý člověk se schopnostmi měnit se v určité době na vlka, a to zejména v obdobích slunovratů. Existují pro to opět různé příčiny, např. jde o čaroděje zrozené ze styku mezi ženou a upírem. Tato představa je velmi stará a dokládá jí již řecký historik Hérodotos z pátého století před naším letopočtem. Slovo o pluku Igorově popisuje schopnost měnit se ve vlka již zmiňovaného polockého knížete Všeslava. V Srbsku se věřilo, že zatmění slunce a měsíce způsobuje právě vlkodlak.
249 Váňa, Z.: c. d., s. 136 138. 250 Maiello, G.: Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy. Praha 2004. Z této publikace pražského rodnověrce jsem sice přímo nečerpal, rozhodně však stojí za zmínku, jelikož jsou v ní obsaženy detailní informace o víře v upíry po celé Evropě.
87 Duše některých zemřelých i živých se mísí s přírodními duchy, nebo se v ně dokonce mění, tak jako tomu bylo u planetníků , chmurníků a oblačníků známých z Polska a Ukrajiny. Šlo o duše sebevrahů a ještě častěji o duše živých lidí za bouře vtahovaných do oblaků, kde vyjí a ječí, zápasí a metají blesky. U Srbů této představě odpovídají stuháci , duše spících lidí létající za bouře v mračnech a volající z větru. Navi , navky jsou démoni, duše mrtvých zjevující se v podobě černých ptáků s červenýma očima, ostrým zobákem a drápy a létající v noci za mlhy nebo za deště, naříkající v komínech i nad řekami a škodící zejména dětem a ženám v těhotenství. Příčinou jejich zloby měla být dle pozdějšího folkloru smrt bez křtu. Pokud je nikdo do sedmi let z tohoto prokletí nevysvobodí, mění se v rusalky. V těchto představách tedy splývá kult mrtvých s kultem přírody. 251 2.7 Kult stromů, rostlin a zvěře Kult stromů je široce rozšířený mezi všemi indoevropskými národy. Úctu Slovanů ke stromům dosvědčují historické prameny ze všech slovanských oblastí. Úcta se týkala nadpřirozené bytosti, ať už božského, démonického nebo lidského původu, ve stromu přebývající. Většinou se jednalo o stromy staré, vykotlané nebo zvláštních tvarů. Tyto stromy jsou považovány za posvátné a nesmějí se kácet, jinak hrozí viníkovi těžká nemoc nebo dokonce smrt. Ke stromům se nosí oběti, přednášejí modlitby a připisuje se jim léčivá moc. Tato víra přetrvala až do křesťanství, což dokumentují obrazy a sošky svatých na starých stromech. Slovanům byla vlastní i starobylá představa stromu života. Nejposvátnějším stromem byl dub zasvěcený Perunovi, který vynikal silou, mohutností a tvrdostí dřeva. Úcta mu byla prokazována např. na ostrově sv. Jiří na Dněpru (Chortice), kde mu Rusové obětovali drůbež, chléb, maso a zarážely do něho střely. 252 V Bulharsku zemědělci pod dubem prosili o déšť a na Balkáně se konaly v menších osadách církevní obřady právě pod tímto stromem, jemuž se přinášely i zvířecí oběti. Ebbo a Herbord dochovali ve svých kronikách zmínku o posvátném ořechu ve Štětíně. Kult lípy je doložen až v sedmnáctém století. Lípa je na Balkáně, v Pobaltí, Polsku i v Čechách spojována s kultem Matky Boží, v čemž snad můžeme pozorovat jistý pozůstatek starých pohanských představ. Lípové dřevo je navíc spojováno s magickou mocí v boji proti upírům a démonům. Věřilo se, že do lípy nikdy neuhodí blesk.
251 Váňa, Z.: c. d., s. 138 141; Máchal, J.: c. d., s. 28 42 (ctění zemřelých včetně popisu příslušných slavností); Niederle, L.: Život starých Slovanů I . Praha 1911, s. 224 377 (jedinečná, naprosto vyčerpávající studie pohřebních zvyklostí starých Slvoanů). 252 Frazer, J. G.: c. d., s. 171 173. Uctívání dubu zachyceno u Keltů, Germánů, starověkých Řeků, ale i u novgorodských Rusů či Baltů.
88 Bříza byla uctívána Slovany pouze v severním Rusku podobně jako sousedními neslovanskými skupinami. Jeřáb byl u Bělorusů a Rusů opatřen apotropajní mocí a Bulhaři ho považovali za oblíbený příbytek vil. Osika, vrba a černý bez byly spojovány s démonickými silami, ale zároveň s ochranou proti nim. Všeobecné úctě se těšilo jmelí jako ochranný i léčivý prostředek. Sbíralo se v období zimního slunovratu a roubovalo se na ovocné stromy, aby dobře rodily. V magických praktikách hrály významnou úlohu jako ochranný prostředek proti čarodějnicím a jiným nadpřirozeným bytostem i další stromy. 253 Z ostatních rostlin se uctívalo především obilí, zejména nápadná stébla s vícenásobnými klasy zvané „žitná matka“ nebo „matka obilí“. Tyto klasy se uchovávaly pro příští setbu jako záruka dobré úrody. Podobný význam náležel i podvojným plodům, stonkům či větévkám s nadměrným množstvím lístků. Dodnes je za zvláštní a štěstí přinášející považován čtyřlístek. Pozornost poutaly i kořeny rostlin, jakým je např. kouzly opředená mandragora. Magickou moc měl i kořen posedu bělokvětého vykoupaný v mléce a usušený. Po této proceduře zastával funkci domácího hospodáříčka. Podobně kořeny rulíku zlomocného omyté červeným vínem a ozdobené košilkou měly přinášet domu bohatství. Magickou a apotropajní moc měly i kopřiva, třezalka, tolita, pelyněk, černobýl, máta, kopretina, routa, kapradí, mák, česnek a mnoho jiných rostlin. Jako afrodisiaka sloužila rosnička okrouhlolistá, jílek mámivý či mátonoha. 254 Kozlík lékařský měl naopak ochraňovat dívku před pádem. 255 Zvířata se těšila také mnohem větší úctě než dnes. Byla vnímána jako projev tajemného světa duchů i lidských duší beroucích na sebe zvířecí podobu. Kůň byl zasvěcen Svantovítovi, Svarožicovi a Triglavovi, kanec Svarožicovi a kohout Svarogu a Chorsovi. Úctu ke zvířatům starých Slovanů však nemůžeme srovnávat s totemismem. Nikde se totiž výslovně nehovoří o zvířecím předku člověka. Naopak, některá zvířata jako medvěd, labuť a holub byla pokládána za proměněné lidské bytosti. S touto skutečností částečně souvisí i víra ve vlkodlaky. Z domácích zvířat se největší úctě těšil vůl, kůň a od dávných dob i obraz plodivé síly býk. Posvátnost koně je prastarým indoevropským zvykem. U Slovanů a Germánů je doložena i ochranná funkce koňských hlav umísťovaných v základech staveb. Velkou úctu požíval také had, považovaný za zosobnění domácího ochranného démona. Před zlými duchy mohl však domov chránit i pes. Zlé síly plašil také kohout, oblíbené obětní zvíře našich předků. Naopak kočka a kozel bývaly se zlem často spojovány.
253 Váňa, Z.: c. d., s. 142 144; Niederle, L.: Život starých Slovanů II . Praha 1924, s. 76 77 a Frazer, J. G.: c. d., s. 120 145. 254 Václavík, A.: c. d., s. 440 443. Autor zde uvádí podrobný výčet všech bylin „ s významem pro získání lásky chlapcovy, někdy i dívčiny .“ 255 Váňa, Z.: c. d., s. 144 145.
89 K domácím zvířatům můžeme připočíst snad i vlaštovky a čápy. Jejich hnízda byla na domech vždy vítaná, jelikož měla chránit před požárem, bleskem a přinášet štěstí. K dalším posvátným ptákům, které nebylo dovoleno zabíjet, patřil skřivan, labuť, orel, jeřáb, kukačka, holub a v lidovém prostředí je později zmiňován také sokol. Domácí i divocí ptáci byli hojně využíváni k věštbám. Mezi divokými zvířaty byl nejvíce uctíván medvěd, vlk a jelen. Medvěd byl Rusy považován za člověka ve zvířecí kůži, snad pro svou schopnost chodit po dvou. Medvěd chránil před démony a zlými kouzly a tuto moc měla i jeho kožešina, která proto sloužila jako apotropajní prostředek těhotným ženám. V Bělorusku a Bulharsku se konaly i zvláštní medvědí svátky spojené s jarním probouzením medvědů a jejich ukládáním k zimnímu spánku. Vlk byl ctěn také jako ochranné zvíře požírající zlé víly a čerty. Hrál velkou roli v magických praktikách a nebyly mu zazlívány ani škody, jež tropil v ovčích stádech. V Bulharsku se zadávení ovce vlkem považovalo naopak za šťastné znamení věštící rozmnožení stáda. Bulhaři slavili na sklonku roku i třídenní vlčí svátky. Jelen byl znám jako kultické zvíře od nejdávnějších dob, čemuž nasvědčují i četné kresby lidských postav s jelením parožím paleolitických lovců. O jelením kultu svědčí také etnografické a archeologické materiály. V Bulharsku měl jelen chránit před zlými samovilami, a proto se nesměl nikdy zabíjet. Ochrannou funkci plnily také jelení masky a určitým náznak uctívání tohoto lesního zvířete můžeme snad spatřovat i v českém a polském lidovém pečivu ve tvaru jelena. 256 2.8 Kultovní předměty, obřady a oběti Staří Slované používali při svých náboženských praktikách různé kultovní předměty. Nicméně, projevem pohanského kultu na vyšší úrovni je představa božstva v personifikované podobě, zobrazované dřevěnými, kamennými nebo kovovými idoly. Dříve se předpokládalo, že Slované ve své pravlasti žádné idoly nectili. Ovšem radiokarbonový test archeologického nálezu, dřevěné modly z Altfriesacku, prokázal existenci idolů v lidské podobě již v době příchodu slovanských kmenů do svých nových sídel v šestém až sedmém století. Je však pravděpodobné, že se tento kult nešířil rovnoměrně, na což poukazuje skutečnost, že slovanské jazyky nemají pro idol společný výraz. Proto můžeme předpokládat, že se idolatrie vyvíjela v jednotlivých slovanských oblastech nezávisle.
256 Váňa, Z.: c. d., s. 145 150 a Niederle, L.: c. d., s. 71 75. Niederle se zabývá možnou rolí totemismu u starých Slovanů a obětními zvířaty. Mezi důkazy hovořícími pro totemismus zmiňuje např. přezdívku Luticů „Vlci“.
90 Úcta však nikdy nepatřila hmotnému předmětu, jak se mylně domnívali křesťanští autoři, ale neviditelné bytosti, duchu, který byl zobrazen a mohl se skrze svůj obraz také projevovat. O idolech nás kromě archeologických nálezů zpravují i četné historické prameny. Kromě velkých idolů sloužících chrámovému kultu vyřezávali Slované i malé sošky domácích bůžků, kteří ochraňovali jejich domovy. Na staré Rusi stály sošky dědků v koutě každého příbytku naproti peci. Po přijetí křtu tam lidé stavěli ikony, avšak kout byl nadále nazýván божник a ikony боги , což svědčí o navázání na pohanskou tradici. 257 Kromě idolů sloužily slovanskému kultu ještě další předměty a insignie. Mluvíme o posvátných zbraních, výstroji, praporcích a polních znameních ukládaných v chrámech jako atributy příslušného božstva. Již v časné slovanské kultuře se objevují hliněné předměty kotoučovitého nebo bochánkovitého tvaru zvané rusky хлебцы . Hrály pravděpodobně jistou roli v některých magických praktikách, nejspíše kreativního typu, při nichž vyobrazení předmětu (chleba) mělo zajistit jeho nadbytek. Z archeologických nálezů se nám dochovaly také kultické nádoby, obětní nože a dřevěné hole a kyje s vyřezávanými hlavicemi v podobě lidských nebo zvířecích hlav z Novgorodu, jež patrně sloužily k rituálním tancům a obřadům. K magickým účelům sloužily i neuměle formované hliněné figurky zvířat. Jejich vytváření mohlo dle analogií z prostředí kreativní lidové magie zajišťovat magicky jejich rozmnožování. Vyobrazení zvířecích motivů, fantastických tvorů, bájných bytostí, stromu života, rohu hojnosti či ideogramů slunce na špercích, hřebenech, ocílkách, nádobách, závěscích a amuletech měly jistě také apotropajní funkci. Ochrannou úlohu talismanů hrály nepochybně ruské závěsky, na nichž byly připevněny malé sekerky symbolizující snad Perunovu božskou moc. Ochrannou a magickou funkci plnily i kaptorgy , drobné kovové schránky nošené na krku, v nichž byly uchovávány útržky látek, kůže, kůstky a jiné kouzelné substance. Ke kultovním předmětům patřily i tzv. pisanky , hliněná vajíčka zdobená barevnou polevou, která se již v desátém století vyráběla především na Kyjevské Rusi. Symbolizovala sílu plodnosti stejně jako figurky falů používané zejména při svatebních obřadech. Majitele měly pravděpodobně rovněž ochránit rytiny umístěné na vnitřní straně opasků. 258 S idoly a kultovními předměty souvisí samozřejmě obřady. Obřady na počest slovanských bohů nám historické prameny popisují ponejvíce z území polabských a pobaltských Slovanů.
257 Váňa, Z.: c. d., s. 168 178; Niederle, L.: c. d., s. 195 204 (idoly popsány z hlediska archeologie) a Zíbrt, Č.: c. d., s. 131 136. Zíbrt se zabývá především církevními zákazy, které se týkaly model upečených z posvěcené mouky, zhotovených ze sukna a jejich nošení na prostranstvích. 258 Váňa, Z.: c. d., s. 178 183 a Zíbrt, Č.: c. d., s. 44 52. Zde se autor věnuje především návazům (ligaturae), karakterům a jiným amuletům běžným v našem lidovém prostředí.
91 Z daných popisů je sice nelze zcela rekonstruovat, ale jisté je, že se bohoslužba skládala z modliteb a chvalozpěvů provázených zvláštními gesty a vrcholila často krvavými obětmi, zvířecími i lidskými, po nichž kněz dosáhl spojení s bohy a mohl i věštit. Po každém obřadu následovala hostina s veselím, hrami a tanci. Invokace a modlitby se týkaly hlavně zdaru ve válečných taženích, bohaté úrody, obchodu a vůbec hmotného prospěchu. Slovo modlitba je všeslovanského původu a vztahuje se k praslovanskému mold ve smyslu prosba. Některé z invokací se kromě zřídkavých zmínek z historických pramenů dochovaly i v současné tradici, např. běloruský hospodář uložil prvotiny jídel do nádoby a ponechal jí přes noc na stole s vyzváním: „ Svatí dědové, přijďte k nám večeřet, zvu vás na večeři .“ 259 Můžeme proto soudit, že podobnou prostou a jednoznačnou formu měly i modlitby pronášené v chrámech. Herbord uvádí, že kněz při vzývání boha vzpínal své ruce. Šlo patrně o starobylé gesto oranta doložené i archeologickými nálezy. Pozoruhodný je údaj Saxona Grammatica, že kněz Svantovítův směl vstupovat do chrámu jen se zadrženým dechem, aby boha neznesvětil. Během samotných obřadů se podle zpráv kronikářů někteří kněží uchylovali k vnějším efektům, jež měly přihlížející přesvědčit o nadpřirozeném dění. Vrcholem každého obřadu byla oběť, jejímž cílem bylo získat přízeň božstva a zavázat jej ke splnění vyslovených přání. Nejčastěji bylo obětováno domácí zvíře nebo alespoň maso z něho. Podle Ibn Rusta byla zvířata zabíjena tak, že se pověsila za oprátku a škrtila tak dlouho, dokud nevydechla. Většinou však šlo o krvavé oběti. Krev byla zřejmě jedním z prostředků k dosažení transu a styku s nadpřirozeným světem, jelikož výpary krve lákaly duše zemřelých i jiné démonické bytosti a činily je pro obětující na okamžik viditelnými. Kromě hovězího dobytka, prasat a ovcí, byly obětovány i menší zvířata jako kohouti a slepice. K nekrvavým obětem patřilo zrní, chléb, pečivo, sýr, med, mléko, a opojné nápoje (medovina, víno) sloužící k úlitbám při hostinách. Podle Helmolda si pobaltští Slované při hostinách podávali dokola číši, nad níž pronášeli průpovědi ve jménu svých bohů. Tak ostatně činili i staří Řekové a Římané. Pochmurnou stránku pohanské bohoslužby představovaly lidské oběti. Kozma Presbyter a Helmold nás informují, že oběti byly vybírány losem, v pozdějších dobách vždy z řad křesťanů. Obětování křesťana slovanským bohům bylo považováno za vítězství nad cizí ideologií, jak naznačuje již uvedená zpráva arcibiskupa Adelgotta. Zvířecí a nekrvavé obětí přírodním duchům nebo duchům zemřelých se v lidovém prostředí místy udržely až do
259 Jan Máchal nabízí širší verzi: „ Svatí dědové, zveme vás, svatí dědové, pojďte k nám jísti vše, co Bůh dal, co já vám obětuji, čímkoli chata bohatá. Svatí dědové, prosím vás, pojďte, leťte k nám! “. Obdobným proslovem se po večeři s dědy hospodář i loučil. (Máchal, J.: c. d., s. 35 36.).
92 dvacátého století. Vyplývaly z nepsané morální zásady, že každý dar je třeba oplatit. Bulharský hospodář v devatenáctém století přistupoval k tomuto náboženskému aktu s prostou vírou: „ Skládám ti tuto oběť a ty nám dej štěstí, zbav nás od tohoto neštěstí “. Samotný výraz oběť souvisí se slibem 260 a poukazuje tedy na oběti záslibné. Jiný výraz žrtva pochází z íránského zaothra čili vzývat nebo od slova „ třeba “ ve smyslu to, co je potřebné. 261 Etnografické záznamy z devatenáctého století dosvědčují, že si obětující nepředstavoval démony nebo duše zemřelých sytící se předkládanými pokrmy. Pro nadpřirozené bytosti má význam pouze vůně nebo pach pokrmů, což dokládá zvyk, který se až do nedávné doby udržel na bulharském venkově. Vesničané tu obětovali čerstvě upečené vonící maso a podobně i ruské ženy přinášely ikonám ještě teplé pečivo. U obětovaných zvířat nebo jejich částí nesměly být rozlámány kosti. K typickým obětem zdokumentovaným etnology patří též květiny, plody, med, vejce, pivo, víno, mléko, sýr, tvaroh, peníze a kusy látek. Lidé nejčastěji obětovali duchům přírodních živlů, lesním a polním démonům, dále vílám, sudičkám, domácím ochranným démonům a duším zemřelých. Typická byla oběť z prvotin. Hlavní příležitost k obětem představovaly důležité hospodářské práce, rodinné události a později i církevní svátky slavené však vysloveně pohanským způsobem. Charakteristickým příkladem církevních svátků jsou bulharské hromadné oběti konané za celou ves během svátku sv. Jiří, který podobně jako sv. Elijáš u východních Slovanů substituoval Peruna. Funkci obětníka zde vykonával doživotně člověk s věšteckými schopnostmi považovaný za posvěceného. Zabíjel býka, berana nebo tele, jejich kosti a zbytky obětoval vodě, zemi a ohni, z jehož dýmu věštil. Obřad provázely písně, tance a hry. Zvláštním projevem je tzv. figurální oběť, která může mít dvojí smysl. Místo skutečného zvířete bylo možno obětovat pouze figurku, většinou hliněnou, nebo byl pomocí plastiky vyjádřen předmět, o který se prosilo. Tyto figurky byly mimo jiné nalezeny i v Mikulčicích. Každý obřad a oběti byly zakončeny hostinou, které se účastnili všichni přihlížející bez rozdílu pohlaví. Saxo Grammaticus poznamenal: „ Při těchto hodech nedbati střízlivosti bylo pokládáno za čin bohumilý, dbáti jí za hřích “. Samozřejmě, že se tyto oslavy nemohly obejít bez zpěvu, tance a různých her. 262
260 Srovnej s ruským slovesem обещать , tj. slibovat. 261 Vyčerpávající etymologická studie je uvedena ve druhém svazku Života starých Slovanů od L. Niederla na stranách 186 187. 262 Váňa, Z.: c. d., s. 199 205; Niederle, L.: c. d., s. 182 188 (přehled věnován obětem a modlitbám) a Zíbrt, Č.: c. d., s. 42 44. Č. Zíbrt se věnuje především obětem svatým v pozdějším období. Tyto oběti však byly vysloveně pohanského charakteru, např. nádoby naplněné pivem předkládané svatým mučedníkům a křesťanskému bohu.
93 2.9 Kněží, chrámy, věštby a magie Tvůrce náboženské ideologie u Slovanů můžeme rozdělit do dvou skupin. Démonolatrii ovládali čarodějové, vědmy a hadačky, kult božstev naopak organizovaná vrstva kněží, která se však plně vyvinula jen u polabských a pobaltských Slovanů. Čarodějové a vědmy se uplatňovali hlavně v soukromých magických praktikách. Kněží, jejichž funkci původně zastávali rodoví nebo kmenoví vůdci, řídili veřejné obřady a slavnosti celé obce či většího společenského celku. Hranice mezi nimi však nebyla přesněji vymezena. Kněží se totiž věnovali i magii a věštectví. Naopak čarodějové nabývali v některých případech širšího společenského vlivu. Spolu s démonolatrií, která přežila v lidovém prostředí až do novověku, se na rozdíl od kněžstva udrželi i její nositelé a to i přes časté církevní zákazy včetně inkvizice, která vedla k nechvalně známému upalování čarodějnic. Čaroděje a vědmy máme doloženy od raného středověku u všech Slovanů. Slovo čaroděj souvisí s rytím čar a obrazců na zemi a v popelu, které bylo nedílnou součástí magických praktik, zaříkávání či vyvolávání duchů. Užívaly se však i jiné výrazy jako vědun , vědma (od slovesa věděti ), vrač , vraž (od věštit , čarovat ), hadač a mnohá další, často krajová označení. U východních Slovanů se mnohdy setkáváme s označením volchvъ odvozeným od staroslovanského „ blábolit “. Pojmenování někdy rozlišovala i vykonavatele škodlivé nebo užitečné magie, při čemž první byli obáváni a druzí ctěni. Čarodějové a vědmy jsou spojováni s různorodou činností, tak jako hádání budoucnosti, ochrana proti zlu a naopak jeho vyvolávání, zaklínání, léčení zaříkáváním a pomocí bylinek, příprava jedů, nápojů lásky či prostředků proti početí, zhotovování amuletů, přivolávání deště, pomoc při rozmnožování dobytka a zajištění úrody, účast při různých rodinných obřadech apod. Pole jejich působnosti bylo tedy značně rozsáhle. Přes všechny pozdější zákazy a pronásledování měli čarodějové a vědmy značný vliv, i když nešlo o organizovanou společenskou skupinu. Tvořili nanejvýš volná bratrstva střežící svá tajemství, která předávali ústně a iniciací jen vyvoleným jedincům. Jejich moc vycházela z určitých paranormálních schopností jako je sugesce, hypnóza, mediální a extatické stavy, mimosmyslové vnímání a jiné jevy, které jsou dnes předmětem studia psychotroniky. K tomu znali i schopnosti přírodních sil a lidské psychiky. I u slovanských čarodějů a vědem jsou doloženy stavy extáze vyvolávané hlavně tancem, zpěvem, rytmickými výkřiky, vykuřováním, posty, asketickým cvičením a drogami, zvláště konopím, konvalinkami či květy akácií. Proslulí byli již zmiňovaní bulharští nestinari a jejich ohňové tance. Bulharští a makedonští rusalii či kalušari léčili extatickým tancem kolem pacienta o svatodušních svátcích. Předkřesťanské praktiky byly nepochybně zachovány i
94 ruskými božími lidmi, chlysty , jejichž dualistická nauka spojená se solárním kultem, s učením o reinkarnaci a s křesťanskou terminologií představovala jakousi kontaminaci pohanských a křesťansko heretických prvků. Chlysti v extázi poučovali a věštili. Scházeli se zejména při svých радение o letním slunovratu. Staroruští volchvové působili dlouhou dobu ve veřejném životě i po oficiálním přijetí křesťanství v zemi a stali se hlavními nositeli odporu proti novému náboženství. Mnohdy podněcovali i ke vzpourám, což někdy vedlo i k pohanským reakcím, o nichž si povíme až v páté kapitole. Působení volchvů je doloženo i mimo východoslovanskou oblast, a to zejména na území Bulharska v devátém století. Čarodějové a vědmy však existovali i u Slovanů západních. Z českých pověstí dobře známe znalkyni léčivé moci bylin Kazi, 263 zprostředkovatelku magických praktik, Tetu 264 a věštkyni Libuši. 265 Čarodějové, kouzelníci a hadači figurují i v zákazech Břetislava II. z roku 1092 či v Homiliáři opatovickém. Na polském území se jejich vliv pokoušel potlačit kníže Měšek první v desátém století. V lidovém podání mohla být čarodějkou mladá krásná dívka i ošklivá stařena. Znala léčivou moc bylin, přivolávání deště a bouří, ovlivňovala úrodu, vyvolávala duchy, věštila, dokázala objasnit krádeže a mohla se proměňovat ve zvířata, rostliny i věci. Za temných nocí zimního a letního slunovratu či na počátku jarního období dokázala létat vzduchem. Na vodě se nepotopila, což vedlo i k jedné z četných zkoušek inkvizitorů. Proti jejímu zlému působení se člověk mohl chránit rostlinami s apotropajní funkcí, jakými jsou česnek, mák, černobýl, vrbové proutky apod. Jak jsme již naznačili, kněžská funkce se vyvinula pouze u polabských a pobaltských Slovanů, kteří se houževnatě bránili novému náboženství přinášejícímu zároveň i politickou závislost na germánských sousedech. Byly zde tedy příznivější předpoklady dalšího vývoje pohanství nežli u ostatních Slovanů, kde křesťanství zapouštělo kořeny již během devátého a desátého století a někdy dokonce i dříve. Původní funkci žrece obětníka zastávala hlava rodiny, rodu či kmene, což dokládají i zprávy z tažení Karla Velikého v osmém století. Právě tlak křesťanské říše Franků vedl u polabských a pobaltských Slovanů k upevnění vlastní
263 „ kterážto v bylinách a v zaříkávání (kouzlech) neustupovala Medei Kolchidské,...sám osud přiměla zaříkáváním, aby následoval jejich rozkazů “ (Citace z Kosmovy kroniky převzata od: Profantovi, N.a M.: c. d., s. 97.). 264 „ Žena to jemného citu, bez muže svobodně žila, zabývala se kouzly, zavedla pověrečnou nauku a učila modloslužebným řádům, navedla lid, aby se klaněl Oreádám, Dryádám a Amadryádám .“ (Citace z Kosmovy kroniky převzata od: Profantovi, N. a M.: c. d., s. 221.). 265 „ v úvaze prozřetelná, v řeči rázná, tělem cudná, v mravech ušlechtilá, ke každému vlídná až spíše líbezná ženského pohlaví ozdoba a sláva, dávajíc rozkazy prozřetelně, jako by byla mužem .“ (Citace z Kosmovy kroniky převzata od: Profantovi, N. a M.: c. d., s. 122.).
95 pohanské ideologie s vydělenou vrstvou kněží. Za nepřímý faktor můžeme označit i církevní organizaci nepřátelské strany. Vznikl tedy veřejný kult vázaný k určitému posvátnému místu, jehož správci a udržovateli se stali právě kněží. U význačnějších chrámů se vyvinula dokonce kněžská hierarchie. Podle Thietmara z Merseburgu byli kněží na Arkoně voleni kmenovým sněmem, jinde se zřejmě tato funkce i dědila. Úctyhodné postavení kněžstva zdůrazňoval i odlišný oděv a delší střih vlasů a vousů. Prostřednictvím kultu a zejména orákulí, jimiž ovlivňovali hospodářský život i válečná tažení, se brzy domohli významného postavení v politickém životě. Účastnili se aktivně i kmenových sněmů a jednání s cizími státními útvary či kmeny. Netrvalo dlouho a kněží začali oplývat i velkým bohatstvím, které umožňovalo okázalost obřadů a slavností i výstavbu bohatě zdobených chrámů skrývajících pohádkové poklady. Na Rujáně došlo téměř ke vzniku teokratického režimu. Moc kněží omezovala pouze značná roztříštěnost kultu způsobená mimo jiné i kmenovou nejednotností. Vzrůst kněžské moci vedl i ke konfliktu se světskými knížaty, kterým lépe vyhovovalo křesťanství, s nímž se prosazovalo feudální uspořádání společnosti. Tyto vnitřní politické neshody dopomohly také k urychlení procesu christianizace. Kněží tedy nakonec zanikli i se svými bohy a mezi slovanským lidem zůstali pouze čarodějové a jejich démoni. 266 Samotný náboženský život se soustřeďoval na vyhrazených místech považovaných z různých důvodů za výjimečná a posvátná. Jednalo se často o místa uctívaná už od pravěku nebo o místa, kde došlo ke zjevení božstva, k vidění, zázračnému uzdravení, kde udeřil blesk apod. Slovanské přírodní náboženství bylo pochopitelně spojeno s kulty prováděnými pod širým nebem, na výšinách, u pramenů, posvátných stromů a kamenů. Slované chrámové budovy zpočátku nestavěli. Došlo k tomu až po ustálení sídel a opětovně pouze u polabských a pobaltských Slovanů pod silným politickým a ideovým tlakem sousedních křesťanských zemí. O těchto náboženských centrech nás informují písemné prameny, archeologické objevy i folklorní přežitky. Nejstarší zmínka o chrámu pochází od Thietmara popisujícího Riedegost, nejdůležitější středisko kmene Ratarů. Nejpodrobněji byla nepochybně popsána Svantovítova svatyně v Arkoně. Na Rujáně existovaly také tři mohutné svatyně v Korenici. Další chrámy stály v Gockově, Wolgastu, Wolinu, Štětíně, Plunu, Stargardu (Oldenburgu), Brandenburgu, Hevelbergu, Jasmundu, Kolobřehu apod. Archeologové objevili doposud nejpozoruhodnější stavbu při výzkumu meklenburského hradiště kmene Varnů Gross Raden na břehu
266 Váňa, Zdeněk: c. d., s. 191 198 a Niederle, L.: c. d., s. 205 217 (čarodějové) a 230 242 (kněží).
96 Sternbergského jezera v letech 1973 1980. Šlo však bezesporu o originální autochtonní architekturu a ne o vlivy cizích předloh, na které s oblibou poukazují němečtí autoři. Chrámy byly centrem kultu, orákulí, ale i politické, vojenské a hospodářské moci. Konala se zde významná kmenová shromáždění a přijímala závažná rozhodnutí. Jejich vznik podnítila nepřímo existence křesťanských kostelů, jednalo se však o samostatný kulturní projev spojený s rozvinutou dřevěnou architekturou příbytků a opevnění typickou pro severoslovanskou kulturní oblast. Mnohem častější a obecně rozšířenější formou byla prostá obětiště pod širým nebem vymezující posvátný okrsek, v jehož středu stál idol. Tyto okrsky byly většinou kruhovitého tvaru symbolizujícího vesmír, nebe a obklopující svět. Nejvíce dokladů pochází od východních Slovanů, tak jako Peryň u Novgorodu nebo vyvýšené svatyně v severní Bukovině v oblasti Ržavinského lesa. Pro jmenovaná obětiště byla typická poloha mimo osady a z tohoto důvodu patrně sloužila k obřadům a slavnostem větší skupiny obyvatel. Kromě nich fungovaly i menší obětiště přímo v osadách sloužící ke každodennímu kultu místních obyvatel, tak jako Chodovisiči na břehu jezera Svjatoje v kraji Radimičů. Obětiště z časné slovanské doby šestého a sedmého století se podobala plochým zahloubeninám křížovitého tvaru (Šumsk u Žitomiru) nebo čtverhranné plochy (Podolí). V Čechách a na Moravě stávala podobná obětiště na několika místech. Ve zlickém centru Stará Kouřim byl posvátný okrsek spojen s malým jezírkem zvaným Libuše, kultovní místo je doloženo i v Hradsku u Mšena. Na ostrožně Pražského hradu stával pahrbek Žiži, tj. místo, kde hořely obětní ohně, a západně od něj leželo další kultovní místo na dnešním Loretánském náměstí. Významné bylo i hradiště Libušín u Kladna a kultovní úlohu snad hrál i Říp či nejvyšší hora Českého středohoří Milešovka. Podobný význam totiž měly již výše zmiňované hory v Polsku (Ślęza). Na Moravě bylo na hradišti Pohansko u Břeclavi objeveno nezvyklé seskupení kůlových jamek, představujících zřejmě místo, kde stával idol hlavního božstva obklopený božstvy vedlejšími. Za kultovní centrum můžeme označit i Mikulčice. U Znojma stávalo velkomoravské hradiště dnes zvané Hradiště sv. Hypolita. O existenci kultovního místa by mohla snad vypovídat kaple sv. Eliáše, který v období křesťanských počátků mezi Slovany nahrazoval hromovládce Peruna. O této skutečnosti hovoří i informační cedulka poblíž kaple samotné. 267 Charakteristickým místem konání přírodních kultů starých Slovanů byly posvátné háje čili svatobory dokládané historickými zprávami i místními názvy. Nejznámějším a nejpodrobněji 267 Niederle, L.: c. d., s. 188 195 a Zíbrt, Č.: c. d., s. 31 33. Lubor Niederle se zabývá detailními popisy chrámů a archeologickými výzkumy. (viz. podrobný popis chrámu Svantovítova z Arkony v příloze)
97 popsaným posvátným hájem je bezesporu Stargard ve Vagrii. Úcta k hájům se však udržela až do novověku, a to zejména u Rusů a Bulharů. Příkladem může být моленный лес stávající poblíž každé vesnice, kterého se nikdo nesměl doslova ani dotknout. Posvátný háj byl jakousi přírodní rezervací, kde se nesmělo nic lámat, trhat, lovit ani odstraňovat padlé stromy. Prostor těchto hájů byl pokládán za léčivý, a proto sem lidé přinášeli obětiny mincí a kusů látek. V každém háji se nacházel i pramen nebo potok, v němž se lidé pro jeho léčivou moc koupali, a to i v zimě. K přírodním obětištím patřily odedávna také kameny, které si např. v Pskovsku a v Kobielu v Mazovsku svou kultovní funkci uchovaly od pravěku až do dvacátého století. Podobné zprávy o posvátných kamenech pocházejí však i z Bulharska. Při méně významných náboženských aktech se mohlo obětovat i v domě, chlévě, na hrobě a oběti se předkládaly ohni, vodě, větru i zemi. 268 K nejhlouběji zakořeněným předkřesťanským názorům patří bezesporu magie. V magii jde především o lidské snahy ovládnout síly přírody se zaměřením na primární potřeby praktického života, a proto tyto praktiky nezanikly ani přes všechny církevní zákazy a rozvíjejí se v lidové kultuře v podobě nesčetných pověrečných zvyků a představ až do současnosti. Pro staré Slovany byla okolní příroda a všechny její síly a zákonitosti projevem neviditelných živých bytostí reálně působících a také ovlivnitelných. Příroda byla našim předkům nejen živitelkou, ale zároveň se k nim často chovala i nepřátelsky, a z tohoto důvodu lidé usoudili, že vedle bytostí, které člověka chrání a pomáhají mu, jsou v přírodě i bytosti zlé, které si je nutno naklonit. Magie tedy souvisí s démonolatrií a je její praktickou součástí. Lidé také věřili, že síly a vlastnosti živých bytostí a předmětů mají širší působnost, kterou lze přenášet nejen dotykem, ale i pouhým přiblížením, překročením či kroužením. S magií souvisí i přesvědčení, že kromě činů mají moc přetvářet představy ve skutečnost také slova a myšlenky. Forma magických úkonů byla spojena s konáním dobra i zla. Žádaných vlastností šlo dosáhnout dotykem, bitím, omýváním, obsypáváním, převlékáním, maskováním, pojídáním či pitím určitých přípravků, nošením talismanů a amuletů. Totéž však šlo zajistit i bez přímého kontaktu, např. překročením, po větru, po vodě, prostřednictvím vlasů, nehtů, stop i jakéhokoliv předmětu, jejž nosila nebo se ho jen dotkla určitá osoba. Mohla to být i její kresba či figura. Důležitou úlohu při tom hrálo slovní zaříkání, inkontace (zaříkání přednášeno zpěvavým hlasem) a rytmické pohyby. Svou roli hrálo i místo a čas samotného magického úkonu.
268 Váňa, Z.: c. d., s. 151 167 a Zíbrt, Č.: c. d., s. 35 38.
98 Za pomůcku mohly sloužit nejrůznější předměty, ozdoby, části zvířecích těl, rostliny, kameny apod. Vzhledem k účelu těchto praktik můžeme rozlišovat magii hospodářskou a osobní či rodinnou. Kapitolu samu o sobě představovalo věštění sloužící zájmům větších společností i jednotlivcům. Hlavním zdrojem o poznání magie starých Slovanů jsou především záznamy etnografů a historické zprávy. Archeologie v tomto případě doplňuje ucelený obraz nálezy předmětů s magií souvisejících. 269 K hospodářské magii, 270 která měla zaručit především plodnost polí, se váže většina obřadů výročních slavností, vesměs aktů magicko symbolického charakteru. Kromě nich jde také o incepční (zahajovací) praktiky spojené s obřadním zahájením orby, setí, sekání, mlácení a ostatních polních prací, které mají zajistit zdárný průběh těchto činností. Od nejstarších dob byla všeobecně rozšířená sakrální orba, 271 kterou prováděl nejen vládce rodu či kmene, ale i hlava státu, u Slovanů ještě v šestnáctém století ruský car Ivan Hrozný se svými bojary. Odrazem tohoto dávného obyčeje je nepochybně i česká pověst o Přemyslu Oráčovi, či polská obdoba o Piastovi. K probuzení a umocnění plodivých sil však sloužily i další praktiky, např. válení po polí. Toto válení prováděli v některých regionech pouze muži, jinde sedlák se selkou, v čemž snad můžeme spatřovat pozůstatek od starověku prováděného svatého sňatku, koitu . Do první brázdy se obětoval chléb, vejce, krev usmrceného kohouta, ale i ratolesti a po přijetí křtu i svěcené větvičky. 272 Zrní se před osevem světilo, žehnalo a mísila se do něj zrna z posledního snopu loňské sklizně. Vesničané se samozřejmě snažili osetá pole ochránit před působením zlých démonů a čarodějnic, k čemuž sloužilo např. obíhání polí s hořícími pochodněmi při polských sobótkách, zahánění bouří a krupobití, vynášení hadrů, zapichování ostrých železných předmětů do polí, mávání sekyrou, pálení kopřiv a věnců a působení jakéhokoliv hluku. Za sucha se déšť přivolával oráním vody, čištěním studánek a u jižních Slovanů poléváním figury zvané dodola či perperuna. Žně se bez podobných praktik samozřejmě také neobešly. Z lidového prostředí máme doloženou i černou magii, při které se vázaly uzly na sokově obilí.
269 Frazer, J. G.: c. d., s. 24 56. Frazer se v úvodu svého rozsáhlého díla zabývá rozčleněním magie na teoretickou a praktickou, pozitivní a negativní, homeopatickou (imitativní) a kontaktní. Mezi nesčetnými ukázkami magických praktik z celého světa je však pouze jediná z území obývaného Slovany. Cituji (s. 43): „Když srbské a bulharské ženy popuzuje manželské omezování svobody, vezmou měděné mince z očí mrtvoly, omyjí je ve vodě nebo ve víně a tekutinu dají vypít manželovi; jak ji spolkne, bude k ženiným hříškům stejně hluchý a slepý jako mrtvý muž, na jehož očích mince ležely .“ 270 K hospodářské magii i: Stránská, D.: Lidové obyčeje hospodářské . NVČ 23, 1930, s. 380 408; 24, 1931, s. 41 91 a 253 285; 26 27, 1932 1933, s. 160 244. 271 Zíbrt, Č.: c. d., s. 125 129. Zde jsou analyzovány především „brázdy“ při založení osady, proti ohni, nemocem apod. 272 Gurevič, A. J.: Nebe, peklo, svět . Praha 1996. Zde všeobeně popsána lidová kultura ve středověku, a to i s průvodními magickými obřady.
99 Kreativní magii představují tzv. chlebce z archeologických nálezů v Čechách a na Ukrajině. K rozmnožení dobytka se používalo vejce, které se na jaře před vyhnáním na první pastvu jako prastarý symbol života koulelo po hřbetě zvířete nebo mezi jeho nohama. Podobně jako chlebce měly stáda rozmnožit i zvířecí figurky z těsta, hlíny nebo dřeva. Přírůstky domácího zvířectva šlo zajistit i pouhým napodobováním, mimikou, hlasy či předváděním celých scének. Srbská hospodyně o Vánocích rozhazovala po podlaze slámu s ořechy, přičemž běhala a kvokala jako slepice. Její děti podobným způsobem znázorňovaly kuřata. Běloruská mládež v období zimního slunovratu obcházela ves a bečela jako ovce. 273 V Čechách se za stejným účelem dobytku přenechávaly zbytky štědrovečerní večeře a v Bulharsku se slepicím sypal mák, aby dobře snášely. Magií se přenášely i dobré vlastnosti jednoho stáda na druhé. Většina obřadů však měla spíše apotropajní význam. Nutností bylo ochránit domácí zvířectvo před divokými šelmami, nemocemi, ztrátami a čarodějnicemi. Proti vlkům pomáhalo magické zamknutí prováděné pomocí zámku, zavřeného nože, zatknutím nože nebo sekery do země, prahu, či stromu. Proti nemocem se dobytčeti pomazávala hlava dehtem, obvazovaly se rohy a šíje šňůrou, slámou či určitou rostlinou, nebo se nasazovaly na rohy věnce, a to zejména o svatojánské noci. Před čarodějnicemi chránily v Čechách a Bulharsku trny a větévky angreštu umístěné ve chlévě, nebo zapíchnuté do hnoje. Proti uštknutí se zase do postrojů zaplétala červená látka. Tyto magické praktiky však nebyly využívány pouze v zemědělství, ale od rozvoje řemesel během středověku i při ostatních pracovních činnostech. Zdar práce si řemeslníci snažili pojistit u různých přírodních bytostí. Ty však postupem času nahradili pod vlivem církve svatí patroni, např. sv. Barbora měla za úkol zastoupit horské duchy a permoníky, jímž horníci obětovali různé dary. Jinde docházelo k převratným významovým posunům. Magické symboly hrnčířů se během staletí např. změnily ve zcela profánní značky hrnčířských dílen. 274 Rodinná a osobní magie měla zajistit blahobyt, zdraví, úspěchy v milostných záležitostech, ochránit proti zlu všeho druhu, nebo jej naopak přivolat na hlavu nepřítele. Bohatou budoucnost měla nemluvněti zaručit koupel ve vodě s mincemi, zrním nebo vejcem a kniha nošená kolem něho měla zajistit moudrost. Zrní a vejce vůbec hrály přední roli jako magické prostředky života, zdraví a štěstí, podobně jako podvojné plody, rostliny s nadměrným počtem listů a kořeny v podobě lidské postavy. Na rozhraní aktivní a ochranné magie se nachází 273 Vlastivěda moravská . Lidová kultura na Moravě . Strážnice 2000, s. 193. Zajímavou podobnost k tomuto běloruskému zvyku nalézáme v honění betlémského stáda na jz. Moravě a na Jemnicku. 274 Vlastivěda moravská . Lidová kultura na Moravě . Strážnice 2000, s. 187 213. Z tohoto oddílu jsem čerpal informace nejen o hospodářské magii, ale i o výročních obyčejích na moravském venkově.
100 nošení talismanů a amuletů v různých podobách, které mají svého majitele nejen ochraňovat proti zlu, ale přinášet mu také štěstí, či ho obdařit zvláštními schopnostmi. Naprostou převahu měly však čistě ochranné praktiky před nemocemi, neštěstím, nečistými silami, uhranutím či uřknutím. Mohlo jít o geometrické symboly vyobrazené na předmětech, nebo o části zvířecího původu, jako dodnes známé zaječí pacičky a ocásky, které se nosily na krku, zavěšovaly nad kolébku nebo nad dveře. Velmi často se za podobným účelem užívaly i rostliny. Velká magická moc se přisuzovala především česneku, kopřivám či trnům divoké růže. Démon nemoci se vyháněl proutkem, který měl zdravotní funkci i při jarních obřadech, neboť jeho dotykem se např. při velikonoční pomlázce probouzel v člověku nový život. Z anorganických látek se užívala apotropaicky zejména sůl. V Bulharsku nesměla v domě nikdy chybět, jinak hrozily nemoci. Velkou mocí se vyznačoval též dehet a k bájným léčivým prostředkům patřil otec všech kamenů Alatyr z pověstí východních Slovanů. 275 Zvlášť mocným ničitelem všeho zlého byl oheň planoucí na oltářích, při obětech, výročních obřadech, ale i v každé domácnosti, kde nesměl nikdy vyhasnout a hořel dnem i nocí, především v místnosti, kde leželo novorozeně. Zastoupit jej mohl i žhavý uhlík, jiskra a barva ohně, červená, apotropaicky užívaná na oděvu, ozdobách či korálcích. Očistnou úlohu plnil i dým sloužící k vykuřování. Důležitou úlohou v lidové magii hrála bezesporu i voda, zvláště pramenitá, která sloužila jako očistný prostředek. 276 K ochraně proti můrám a čarodějnicím mohly posloužit i některé předměty denní potřeby, nástroje a zbraně. Působil i magický princip zavazování a zamykání, v opačném případě rozvazování o otevírání. Proto se např. k usnadnění porodu rozvazovaly všechny uzly, rozpouštěly vlasy, odemykaly všechny zámky apod. Do téže kategorie představ patří i magický kruh kreslený, sypaný nebo vyrývaný na zemi kolem osoby, kterou měl chránit před démonickými bytostmi. Při svatebních obřadech se kruh vytvářel např. i pouhým obcházením, zde ve spojení s posvátným číslem tři. Zlé síly bylo možno oklamat i převleky, maskováním či černěním tváří. U Kašubů se např. těhotná žena převlékala do mužského oděvu. Démony mohla zmást i ochranná jména dětí tak jako Vuk u Srbů a ošálit je mohl třeba i fiktivní prodej nebo krádež nemluvněte či jeho ukrytí před sudičkami třetí den po narození. Před škodlivými vlivy chránilo přeskakování ohně, nože, sekery nebo některých rostlin. Překročení nebo přeskočení bylo významným magickým aktem samo o sobě, neboť se jím přenášely vlastnosti. Jindy apotropaicky působilo i 275 Zíbrt, Č.: c. d., s. 57 65. Popsána zaříkadla, tzv. lekovadla, ale i směšné žehnání dětských bolístek babkami na Moravě. 276 Kromě pramenité vody byla pokládána za obzvlášť mocnou tzv. ostrá voda přelévaná přes ostří sekyry nebo používaná při pečení chleba. Voda nabývala na své magické síle také v určité dny v roce, např. jordánka nabíraná po proudu do džbánu na Tři krále. ( Vlastivěda moravská . Lidová kultura na Moravě . Strážnice 2000, s. 213 214.)
101 přehození některých předmětů přes hlavu. Podobný účinek mělo také rozbití nádoby, např. na místě, kde ležel mrtvý. S tímto obecně rozšířeným zvykem zřejmě souvisí i nálezy střepů v raně středověkých hrobech a žárových mohylách. K osobní magii patřila i magie sexuální s praktikami k vyvolání zamilovanosti, s nápoji lásky, afrodiziaky a antiafrodiziaky, s prostředky ke zvýšení potence i k zabránění početí. Dívka, která toužila po jistém chlapci, mu mohla dát napít vody, ve které se omyla, podarovat ho jablkem nošeným za ňadry, a když získala nitku z jeho oděvu, zalepila jí do vosku a vhodila do ohně s vroucným přáním, aby jeho srdce roztálo touhou k ní jako vosk. Podobných praktik existovalo nespočet, a to i mezi chlapci. Kozlík lékařský měl naopak ochránit dívku, která jej nosila při sobě, před pádem. V zabránění početí pomáhaly ochotně čarodějnice, které se zároveň uplatňovaly při porodech. Černá magie přivolávala na nenáviděnou osobu neštěstí, nemoci i smrt. Od starověku je známá praxe vyobrazování příslušné osoby kresbou či figurkou, do které se následně bodalo, aby se spodobněné osobě uškodilo. 277 Kletby a nemoci však šlo posílat i na dálku. Pomocí černé magie mohl být potrestán i zloděj, který z neopatrnosti při krádeži ztratil nějakou osobní věc. Pokud jí poškozený nalezl a pověsil nad ohniště, zloděj mohl vyschnout, zakopal li jí do hrobu, mohla nastat i smrt. Zloděj, který se o tom dozvěděl, pak lup raději dobrovolně vrátil. Choroby nebo smrt mohly způsobit také určité příměsi do jídel a nápojů. Součástí života všech Slovanů bylo předvídání budoucnosti. 278 Věštby se týkaly příští úrody, vojenských tažení, zdaru obchodního podnikání, osudu novorozeného dítěte, budoucího ženicha, uzdravení z nemoci a rodinného či osobního blahobytu. Věštění bylo nedílnou součástí chrámových obřadů i každodenní záležitostí čarodějů a hadaček. Předvídání budoucnosti vycházelo z velkého množství praktik, které byly většinou obecně rozšířené a známé již ve starověkých kulturách. Jednalo se o věštění z vnitřních psychických stavů, tj. předtuch, snů, halucinací či extází, z okolních nahodilých znamení, tj. pohybů nebeských těles, z ohně, z letu ptáků, z vnitřností a kostí zvířat, z chování dětí, nahodilých setkání či kýchnutí, ale i ze záměrně navozených situací, tj. losováním, litím vosku nebo olova, z polohy odhozených předmětů, z pohybů předmětů vhozených do vody apod. Věštecké schopnosti se projevovaly u žen i mužů.
277 „ Na moravských Bílých Karpatech dívka, která chce sokyni své lásky zničiti, udělá si z hlíny figurku, kterou píchá pod žebra, pálí v peci, pak zas vodou polévá a suší v žhavém kouři komína v přesvědčení, že vše to cítí také sokyně. “ (Bartoš, F.: Lid a národ II . Velké Meziříčí 1885, s. 175.) 278 Zíbrt, Č.: c. d., s. 78 90. Zíbrt se zde zabývá hádáním a věštěním všeobecně. Zajímavé je rozhodně rozdělení čarodějů dle dobových církevních zákazů na věštce, planetáře, čarodějníky, kouzedlníky, losníky, zaklínače, hadače a černokněžníky.
102 Upřeným pohledem na blyštící se předmět nebo plochu, nejčastěji na vodní hladinu, bylo možno navodit jisté zrakové halucinace. Tato praktika je spojena především s obdobím slunovratů. Např. polská děvčata se o půlnoci před sv. Janem dívaly do sklínky s vodou, aby v ní spatřily budoucího ženicha. Věštilo se i ze zvukových halucinací, ze šumění stromů, ze skřípání větví a dalších zvuků v přírodě. Budoucnost šla zjistit i z halucinací dotykových. Ruské dívky se o novoroční noci v lázní svlékly a čekaly na dotek neviditelné ruky domácího ducha. Chlupatá ruka věštila zámožného manžela. K věštění patřilo do určité míry i proutkaření sloužící nejen k hledání vody a pokladů, ale i k dotazům, zda se splní osobní přání. Věštecký význam si až po dnešek udržely sny a jejich symbolika založená na kontrastech či podobnosti obrazu. Sny se daly přivodit i záměrně celodenní přípravou, nebo alespoň soustředěním před spánkem. Nejnápadnějším vnějším znamením byla odedávna nebeská tělesa, jejich pohyb a změny. Měsíc věstil hlavně proměny v počasí, ale i válku, pokud se zbarvil do červena, či dobrou úrodu, když zářil jasně. Zapadající slunce přinášelo dívce sen o budoucím manželovi. Večernici uctívaly dívky jako dárkyni krásy a lásky. Večernice ovšem disponovala i léčivou mocí. Věřilo se také, že každý člověk má na nebi svou hvězdu a jeho osud závisel tedy i na ní. K předvídání sloužily také meteorologické jevy jako hřmění či duha se svými barvami. Věštit se dalo z ohně, jeho plamenů, praskotu a dýmu, zvláště když se v něm spalovaly zbytky obětního zvířete. Pak rozhodoval směr, hustota a barva dýmu. Významnou součástí věšteb bylo ptakopravectví podobně jako auguria starých Římanů. Poutník, který vyrazil na cestu, usuzoval o jejím zdaru z toho, zda se určitý pták, např. datel, objevil poprvé zprava nebo zleva. Stejně působil i ptačí hlas, např. kukání. Čáp 279 je považován za ptáka přinášejícího štěstí a přírůstek do rodiny i dnes podobně jako houkání sýčka nebo sovy oznamuje blízkou smrt. Sledovány byly i velké tahy ptačích hejn. Ze zvířat byl prvořadým věštebným tvorem kůň, kterého k orákulím využívali ve svatyních v Retře, Arkoně a Štětíně. Štěkot psa upozorňoval dívku, odkud přijde její budoucí ženich. Dívky mohly o zimním slunovratu také rozložit na práh kousky pokrmů a čekat, čí kousek pes uchopí jako první. Dle toho se usuzovalo, která z nich se jako první vdá. Svůj věštebný význam mělo i setkání s určitými druhy zvířat. Oblíbeným prostředkem předpovídání budoucnosti bylo zkoumání vnitřností původně obětovaných zvířat, později se věštilo ze sleziny vepřů zabitých v zimním období. U Bulharů se věštilo také podle vzhledu žaludku a u Srbů dle podoby loje. K věštění patřilo i zkoumání kostí obětovaných zvířat, tzv. 279 Kdo jej uviděl poprvé zjara v letu, bude dlouho zdráv, kdo jej naproti tomu viděl sedícího, může očekávat chorobu. (Profantovi, N. a M.: c. d., s. 54.)
103 scapulomancie. V Čechách se podle síly, čistoty a prohlubenin v drůbežích kostech věštil průběh zimy, možnost válek, smrti i přírůstku v rodině. Pravdivost výroku dodnes spojujeme s kýchnutím. 280 Budoucnost lze vyvodit i ze zvonění v uchu nebo svrbění dlaně. Podle tvaru a délky stínu, který vrhalo světlo svíčky držené v ruce o Štědrém dnu, se věštil dlouhý život nebo naopak blízká smrt. Dodnes se udrželo předvídání podle nahodilého setkání s dítětem, ženou, stařenou apod. ráno na Nový rok. Hodnoceno bylo i spontánní chování malých dětí, a to zejména při různých obřadech. Oblíbené bylo i předvídání budoucího dění pomocí losů, ať už šlo o různě obarvená dřívka jako u Ránů nebo o fazolová či kukuřičná zrna jako v Bulharsku. Usuzovalo se i podle předmětů házených dozadu přes hlavu. Podle směru špice boty se dívky snažily zjistit směr, kam se provdají. Jihoslovanské, ruské a polské dívky losovaly pomocí nádoby s vodou, z niž naslepo za zpěvu písní vytahovaly různé předměty, které jim umožňovaly vyčíst povolání budoucího manžela. Oblíbené bylo i pouštění předmětů po vodě a hádání z toho, kam odpluly či zda se nepotopily. Dodnes se zachovalo pouštění věnečků na jaře a vánoční pouštění ořechových skořápek s hořícími svíčkami. Do vody se házely i žhavé uhlíky. Po ukončení věšteb byla tato voda považována za léčivou. V Čechách pouštěli chlapci po vodě větvičky rozmarýnu směrem k dívkám peroucím prádlo, což mělo určit příští manželské dvojice. Známé jsou i věštby pomocí lžíce a ručníku. Budoucnost se hádala i z květin utržených před sv. Janem. Starobylou tradici mělo hádání z popela. Z tvarů skvrn či slitků olova a vosku o Vánocích se usuzovalo na budoucnost, u nemocných se odlévalo k rozpoznání příčiny nemoci a k možnosti uzdravení. Známá a již výše zmiňovaná byla věštba pomocí picího rohu a velkého koláče v Arkoně. Překračování kopí chrámovými koňmi mělo svou překvapivou analogii v novodobém obyčeji ruských dívek, které vodily koně přes klacky, tyče a oje rozházené po zemi. Jestliže o ně kůň nezakopl, považovalo se to za příznivé znamení. Když ruská děvčata chtěla vědět odkud si pro ně přijde ženich, zavázala bílému koni oči a jela na něm, aniž ho řídila. Určitou podobnost můžeme spatřovat v pověsti o Libuši a Přemyslovi. Vzhledem k neobyčejné konzervativnosti, s jakou se tyto zvyky po staletí udržovaly, můžeme jejich původ beze sporu spatřovat v dávných pohanských časech. 281
280 „ Kýchnutí jako náhlý zjev, nesnadno vysvětlitelný přirozeným výkladem, budilo podivení a představy, že kýchající osoba tu podléhá moci nějaké síly, bytosti nadpřirozené, božské .“( Zíbrt, Č.: c. d., s. 71 72) Na stranách 65 67 se zmiňovaný autor zabývá i augurií a věštěním z trusu zvířat. 281 Váňa, Z.: c. d., s. 229 249; Vlastivěda moravská . Lidová kultura na Moravě . Strážnice 2000, s. 213 217 a Niederle, L.: c. d., s. 218 229. Na úplný závěr popisů magických praktik cituji právě z L. Niederla: „Pokud se týče čarodějných praktik a prostředků, napsal dobře už Brückner, že jsou obecně evropské a že v nich není nic specificky slovanského .“ (s. 218)
104 2.10 Geometrická symbolika starých Slovanů Ideogramy a grafické symboly jsou zvláštní skupinou kultovních a magických motivů. Objevují se na nádobách, špercích, zbraních, nástrojích, kamenech a jiných předmětech ve zcela zřejmé magické funkci ochranné i tvořivé. Tyto symboly jsou snad staré jako lidstvo samo. Vždyť jejich nejstarší doklady pocházejí až z období paleolitu. Jsou také rozšířeny po všech světadílech, a to bez kulturních, etnických i časových hranic. Mohli bychom je označit za jakési prastaré písmo lidstva, jehož mnohoznačnosti se rozumělo beze slov. Není proto divu, že grafické symboly používali odedávna i Slované. Jde o jakési vyjádření zážitků člověka a jeho vnitřního chápání přírodních úkazů. Lidé věřili, že tyto světové síly mohou tajemně působit i skrze svůj symbol a jsou v něm dokonce koncentrovány. Proto tyto symboly přežívaly i v křesťanství, přestože se jim mnohdy dostalo zcela odlišného významu. Prastaré symboly se nám dochovaly v lidovém umění od krojů, výšivek, šperků, kraslic, nábytku, truhlic, lamp, saní, vozů, trámů, oken, dveří příbytků nebo v podobě hrnčířských a kamenických značek. Jejich smysl je nejednoznačný a měnil se s dobou i s kulturní oblastí. Již bylo zmíněno, že si našly místo také v přírodním náboženství a v magii starých Slovanů, včetně jejich pozdějšího reliktu. Jejich původní význam můžeme pochopit mnohdy jen přibližně a podle širších souvislostí za pomoci srovnávací metody. K nejrozšířenějším slovanským symbolům patřil kruh, obraz dokonalosti a nekonečna chápaný především jako solární symbol. Kříž v mnoha variantách vyjadřuje symboliku posvátného čísla čtyři, které člověk vnímal ve čtyřech světových stranách, čtyřech ročních obdobích, čtyřech živlech, čtyřech fázích měsíce apod. Bylo to číslo prostoru a času, jež se projevuje i ve čtyřech hlavách idolu Svantovítova a čtyřech obličejích zbručského, wolinského či preslavského idolu. Symbol kříže je znám už od paleolitu téměř ve všech obdobích od Evropy a severní Afriky až po východní Asii a oblíbený byl i v Americe. Předkřesťanského původu jsou dokonce i jeho varianty, např. šikmo postavený, tzv. ondřejský kříž, jako staré znamení ochrany a zaklínání, tzv. maltézský kříž s rozšířenými konci ramen, berličkový čili liturgický kříž a vidlicový kříž. Motiv zdvojeného nebo trojitého kříže zesiloval magický účinek celého znamení. Souvislost se sluncem se stává zjevnou zasazením kříže do kruhu, který je samo o sobě obrazem nebes a slunečního kotouče. S křížem v kruhu je příbuzný ideogram kola, dvou nebo více křížů přes sebe v kruhu, naznačující zároveň otáčení, s čímž souvisí např. zapalování kola a jeho kutálení při oslavách letního slunovratu Kupalo. Otáčivý pohyb je někdy vyjádřen také zahnutím příček v kole.
105 Rozeta je další variantou solárního symbolu podobně jako svastika, kříž se zahnutými rameny vyjadřující pohyb, rytmicky plynoucí čas pohybu slunce nebo měsíce. Magická funkce zde vystupuje v pozitivním smyslu jako záruka zdaru, ale i apotropajní jako ochrana před zlem. Často se rozlišuje i pravotočivý pohyb jako znamení životních sil a levotočivý v opačném smyslu. Variantou svastiky je trikvetra se třemi ohnutými rameny, která snad původně symbolizovala u Slovanů měsíc, oheň a vše s tímto živlem spojené. Slované dále používali ve své symbolice lunice, pěticípé nebo šesticípé hvězdy (pentagramy a hexagramy), znaky v podobě rombu (kosočtverce), čtverce nebo obdélníku a to nejčastěji s vyznačenými úhlopříčkami nebo s vepsaným křížem. Vzácně se objevuje ideogram připomínající dětskou hru mlýnek a ještě vzácněji symbol ruky. 282 2.11 Slavnosti Kromě pravidelných obřadů se v rámci náboženského života Slovanů konaly i velké slavnosti, které se vázaly k významným událostem ročního cyklu, jako byl zimní a letní slunovrat, příchod jara a podzimní sklizeň. Vše se řídilo podle zdánlivého ročního pohybu slunce, který hrál v solárním kultu Slovanů, stejně jako jiných Indoevropanů, přední úlohu. Hlavní smysl těchto slavností byl pro kulturu slovanských zemědělců samozřejmě hospodářský. V popředí stály obřady agrární magie s cílem ovlivnit přírodní zákony a síly a zajistit tak úrodu i rozmnožování dobytka. Proto se naši předci těchto rituálů nikdy nevzdali, přesto že jejich smysl později překryly svátky církevní. Slavnosti ročního cyklu si i nadále zachovaly svůj původní ráz, pro nějž byly alespoň zpočátku často a bezúspěšně zakazovány. 2.11.1 Zimní slunovrat 283 Slavnosti zimního slunovratu se skládaly i přes krajové odlišnosti z několika obecně rozšířených prvků. Kračun představoval svátek nejkratšího dne v roce, ovseň ( useň ) byl ve znamení obřadního posypávání lidí zrním, koleda spočívala v obchůzkách s figurou, prosbami a písněmi na počátku nového roku a maškarní průvody probíhaly zpravidla před svátkem tří králů. Zmíněné zvyklosti jsou podloženy etnografickým pozorováním, ale i raně středověkými prameny, což poukazuje na jejich starobylost. Kračun je pravděpodobně odvozen od staroslověnského kortъkъ , tj. krátký , se zesilující příponou –un. Výraz odpovídá také latinskému bruma , nejkratšímu dni v roce, jež slavili staří 282 Váňa, Z.: c. d., s. 183 190; Niederle, L.: c. d., s. 80 a 84 a Danglová, O.: Dekor symbol . Dekoratívna tradícia na Slovensku a európský kontext . Bratislava 2001, s. 11 43. 283 Přestože jsem z této publikace přímo nečerpal, pro ucelený přehled českých lidových zvyků ve vánočním období doporučuji knihu Václava Frolce Vánoce v české kultuře . Praha 1988.
106 Římané dionýsovskými brumáliemi . Kračun byl tedy obecně slaveným svátkem zimního slunovratu. Zimní slunovrat je tajemnou chvílí, kdy slunce sestoupí na nejnižší bod oblohy. Tehdy umírá sluneční božstvo (Dažbog) a nastávají noci, kdy tma vládne svou největší mocí. O noci zimního slunovratu však Svarog zplodí svého syna znovu a při ranním rozbřesku svět spatří opět Božice, nově zrozeného Dažboga. Země této noci přichází o svého nebeského vládce a zmizí tedy i viditelná hranice mezi světem a podsvětím. Tvrdí se, že v tuto tajemnou noc chodí světem upíří, vlkodlaci a víly, země se otvírá a ukazuje v sobě ukryté poklady, skály pukají a balvany se pohybují, rozkvétá kapradí, pod sněhem kvete tráva a květiny, v sadech stromy plodí ovoce, včely v úlech a lesní zvěř se budí ze zimního spánku a domácí zvířectvo mluví lidskou řečí. Voda se ve studních mění v medovinu nebo ve víno a v řekách a pramenech proudí zlato nebo stříbro. Člověk se může leccos dozvědět o své budoucnosti, ať už z úst mluvících zvířat, nebo formou různých věšteb. Této noci však do světa nepronikají jen škodlivé síly, běsi a čerti, ale také duše předků, které se soustřeďují kolem ohně, jež vytváří ochranou zónu v tomto chaosu. Proto se na mnoha místech slovanského světa zapalovaly ohně i na hřbitovech a štědrovečerní večeře nemohla začít, dokud hospodář duše předků nepozval ke slavnostnímu stolu. Obecně rozšířeným prvkem doloženým i z českého území je při večeři prostírat o jedno místo navíc a po večeři nechat pro předky zbytky jídla na stole. 284 Ovseň je příkladem agrární magie, kdy obsypávání lidí ovsem mělo zajistit bohatou úrodu v příštím roce. Personifikovaný ovseň přijíždí dle ruské koledy na své sivé sviňce. Jde o souvislost se zvykem vepřových hodů v této době, pozůstatku obětování sviní podobně jako o římském svátku saturnálií . Odtud pocházejí i kořeny představ o vánočním zlatém prasátku, symbolem rodícího se slunce (Dažboga), jemuž byl vepř zasvěcen. 285 Koleda má svůj původ v latinském výrazu calendae a řeckém kalandai , prvním dni měsíce a zvláště pak počátku roku. Koleda byla zpočátku církví zakazována, později přeměněna v křesťanské koledování a chození tří králů. O koledě se obcházelo s figurou, děťátkem, symbolikou nově zrozeného slunce, což dosvědčuje i srbské pojmenování Vánoc Bozić , počátek nového ročního cyklu. 286 Koledovalo se s písněmi, říkadly a s prosbou o podarování, jelikož štědrost byla zárukou bohatství v příštím roce. Na Rusi Koljadu představovala bíle oděná dívka a v Bělorusku dvě 284 Informace převzaty ze stránek Rodné víry/Zimní slunovrat u Slovanů: http://rodna vira.wz.cz/texty/zimsl.htm (13. I. 07). 285 U jižných Slovanů nechyběla na sváteční tabuli selátka (tzv. boža ). Možná i odtud pochází zvyk postit se a následně uvidět zlaté prasátko, i když v podobě chutné pečínky. 286 K období slunovratu se přímo váže srbská koleda: „Božič, Božič Bata/na oboja vrata/nosi kitu zlata/da pozlati vrata/oboja poboja “. V této koledě jakoby ožíval mladý Dažbog nesoucí kytku ze zlata (světla) k ozáření obou nebeských vrat. Jednou branou podle lidových představ slunce vychází a druhou zachází. (Růžička, J.: c. d., s. 113.)
107 zahalená děvčata, chudé a bohaté. Hospodář, k němuž je přivedli, si měl jednu z nich vybrat a podle toho poznal, jaký rok ho čeká. Vánoční svátky byly vůbec spojovány s věštěním, jak jsme již uvedli dříve. 287 U jižních Slovanů se dochovalo pálení kmene, pařezu nebo větve Srby zvané badnjak, u Bulharů badnik nebo mladъ bogъ a u Slovinců božič . Snad původně souvisel s kultem ohně důležitého v období nejhlubší zimy a symbolem slunečního světla a tepla, jehož síla se magicky přivolávala právě po zimním slunovratu. Mohlo se však jednat i o spálení škodlivých sil starého roku a zajištění plodnosti v roce novém. Maškarní průvody a hry provázely zejména zvířecí masky medvěda, koně, kozla, vlka, tura nebo se muži převlékali za ženy a naopak. Maskování však nebylo obvyklé jen v období zimního slunovratu, ale i o svatbách, pohřbech a rusaliích. Původním smyslem bylo zastrašit démony a odvrátit jejich zlé působení. O maškarních průvodech zimního slunovratu tedy šlo o zapuzení duchů temnoty, v ostatních případech o zahnání zlých mocností ohrožujících svatebčany či duše zemřelých. Přes pohoršení ze strany církevních představitelů přetrvaly maškarní průvody a hry mnohdy až do současnosti, tak jako masopust či fašank v českých zemích, jihoslovanské a slovenské turice, polské kobylice či staročeská klibna, maska čtyřnohé obludy která chodila den před Třemi králi. 288 2.11.2 Jarní slavnosti Hlavním motivem jarních slavností u Slovanů bylo vynášení smrti zvané též Morana , které jsme si uvedli již na předchozích stránkách. Tento zvyk má své kořeny v pohanství. Nemáme o něm sice žádné přímé zprávy, ale o jeho předkřesťanském původu výmluvně vypovídají církevní zákazy. Nejvíce dokladů pochází z popisů výzkumníků lidové kultury v devatenáctém století. Tento zvyk se v různých variantách udržel na území Čech, Moravy i Slezska. Smjerć vynášeli i Lužičtí Srbové. Figuru oblékli do košile člověka, jenž naposled ve vesnici zemřel a ozdobili závojem poslední nevěsty. Smrtku nesla nejsilnější dívka, zatímco ostatní po ní házeli kameny a klacky. Nakonec ji hodili do vody nebo na pozemek sousední vesnice, což mohlo vyvrcholit i potyčkou. Východní Slované svou marenu topili až počátkem léta na Jana Křtitele. Jen maslenica (масленица ) se slavila týden před velkým půstem. Její figuru ze slámy s pánví v ruce 287 Niederle, L.: c. d., s. 243 249. Jde především o rozsáhlou studii věnovanou koledě. Kračun, Ovseň a na s. 83 pálení badňaku jsou jen stroze zmíněny. 288 Váňa, Z.: c. d., s. 205 209; Vlastivěda moravská . Lidová kultura na Moravě . Strážnice 2000, s. 188 194; Růžička, J.: c. d., s. 112 118; Langhammerová, J.: c. d., s. 233 305 a Máchal, J.: c. d., s. 197 206. Máchal se zde zabývá i obřadním vánočním pokrmem Kutija (odtud i název Štědrého dne na Rusi) a zvyklostmi s ním spojenými.
108 pohřbívali, trhali nebo spalovali za zpěvu písní a maškarního veselí. 289 Příchod jara se u východních Slovanů slavil většinou se svátkem sv. Jiří podobně jako u Slovanů jižních. Ukrajinská Ljalja ( Ляля ), dívka zdobená zelenými ratolestmi a věncem z květin, kolem níž tančily ostatní dívky, a která nakonec rozdávala mléko, máslo a sýr, poukazuje na dávný pohanský původ spojený se symbolikou jarní bohyně Lady. 290 S vynášením smrti logicky souvisí chození s májí, létem či latkem v Polsku na Smrtnou nebo Květnou neděli. Jde o bohatě zdobený stromek symbolizující jaro, který se nosil do vesnice za zpěvů a oslav jarních darů přírody. K tomu se brzy připojily i další zvyky, stavění májí, pouštění věnečků po vodě apod. V Bulharsku probíhaly kukerské hry. Kuker , mužská postava se zvířecí maskou a dřevěným falem, slavil svatbu se ženou, která pak předstírala těhotenství a porod. Obřad měl magicky zajistit úrodnost polí. Konec jara byl ve znamení rusalských svátků. 291 Šlo o vegetační slavnost spojenou se vzpomínkou na mrtvé, jejichž hroby byly v tomto období zdobeny a duším předků se obětovalo. Tyto svátky byly rozšířeny po celé Evropě a doloženy jsou jako rosalia již ze starého Říma. Tato slavnost je ve slovanském prostředí spojena s různorodými krajovými zvláštnostmi. V českých zemích a na Slovensku k nim patřily zejména hry na krále a králku. O svatodušním pondělí zvolili chlapci mezi sebou krále, kterého ozdobili korunou a kvítím, oblékli do šatů z jedlové nebo smrkové kůry a obcházeli s ním vesnici se zpěvy a prosbami o dary pro něj. Samotného krále nakonec symbolicky stínali sražením koruny z hlavy u rybníka. Na Moravě se podobný obřad konal v podobě jízdy králů. Svou královnu si však volily mezi sebou i dívky. 292 Významné bylo také obcházení polí k zajištění úrody, čištění studánek, zdobení domů ratolestmi, slavnostní vyhánění dobytka na pastvu apod. U jižních Slovanů jsou rusalje či ružičalo doloženy od jedenáctého století. Středem rusaljí ( русалье ) u východních Slovanů byla sama rusalka, slaměná figura oblečená do ženských šatů, kterou se zpěvy a tanci vynášeli na pole, kde o ní sváděli bitvu. Nakonec jí roztrhali a slámu pohazovali po poli, což můžeme chápat jako akt hospodářské magie. V některých případech měla rusalka kupodivu podobu koňské masky, kterou na Rusi vyháněli do polí. 293
289 Obřady spojené s oslavou maslenice jsou velmi dobře zachyceny na webových stránkách: http://www.maslenitsa.com/ (26. I. 07) a http://www.prazdnik.by/holidays/allloved/maslenica (26. I. 07). 290 Obřady vynášení smrtky jsou podrobněji popsány v oddíle věnované přímo démonické bytosti Moraně. 291 Máchal, J.: c. d., s. 206 210. 292 Zde bych rád alespoň ve zkratce zmínil známé „královničky“. V tomto tanci jsou sice patrné některé pohanské prvky, přesto však souhlasím s názorem L. Niederla: „ Starobylost obřadu českých královniček lze sice připustiti, ale ne prokázati .“ (Niederle, L.: c. d., s. 252.) 293 Váňa, Z.: c. d., s. 210 214; Niederle, L.: c. d., s. 249 252; Langhammerová, J.: c. d., s. 45 121 (kromě českého prostředí i studie věnovaná velikonočním jízdám Lužických Srbů) a Růžička, J.: c. d., s. 118 123. J.
109 2.11.3 Letní slunovrat Základním motivem slavností letního slunovratu bylo obřadní koupání, pálení ohňů a skákání přes ně a strojení a pochovávání symbolické figury spojené se svéráznou zábavou i promiskuitou. Časově se tyto slavnosti pojily v lidové tradici s církevními svátky kolem Jana Křtitele, ale ve skutečnosti neměly s křesťanskou vírou nic společného. Slavil se počátek léta s nejdelšími dny v roce a posláním bylo zajistit magickými obřady zdárný průběh léta, proces zrání s dostatkem vláhy, tepla a plodivé síly. Oslavy byly spojeny s ohněm a vodou, které plnily v rituálech očistnou funkci a představovaly živelnou moc přírody. Oheň také chránil před čarodějnicemi, zapuzoval škodlivé síly z polí a léčil nemoci. Skákání přes oheň z jalovce např. ochraňovalo na Rusi před morem. Kupala , svátek obřadních koupelí na začátku léta, je ve spojení s pletením věnců, zapalováním ohňů, tančením kolem nich a s jejich přeskakováním a s nočními koupelemi, které zbavovaly nemocí. Podobně svůj Ivan dan ( Ивандан ) slavili Srbové a Kres Slovinci. S pálením ohňů je spojena i filipojakubská noc. Ohně měly chránit úrodu a dobytek před kouzly čarodějnic. Na Slovensku se pro filipojakubské pálení ohňů dochoval i starý název kupadla. Skákání přes svatojánské ohně bylo všeobecně známo i v českých zemích. V Polsku se vedle kupała ujal i název sobótka, patrně od soboty, dne nevázaných her a slavností. Mládež o sobótkach obíhala s hořícími pochodněmi pole, aby je ochránila před škodou. K obřadům letního slunovratu patřilo také strojení a pochovávání či roztrhání symbolické figury, u východních Slovanů zvané Kupaljo ,294 Marena , Jarilo či Kostroma a u Bulharů German , Kalojan apod. Často jí představoval živý člověk a spojovalo se s ní i věštění. Ruské Kupaljo ( Купало ) předváděla dívka rozdávající se zavázanýma očima věnce děvčatům, jež kolem ní tančila. Čerstvé květy věnců věštily šťastné manželství, uvadlé nešťastné. Po rozdání věnců se dívky rozběhly. Ta, kterou Kupaljo chytila, ztratila naději na brzké vdavky. Zvláštní obdobou těchto zvyků byl Jarilo , kterého můžeme dle mého soudu ztotožnit s jeho pozdější hypostází Jarovitem. Jarilo , mužská figura se zdůrazněnými pohlavními znaky, byla za nářku žen a pohřebních písní pochovávána koncem června do hrobu vykopaném na poli. Cílem
Růžička se na rozdíl od jiných badatelů zabývá i velikonoční pomlázkou. Podle něj: „ Proutek je symbolickým obrazem jarního blesku – práskání obrazem hřmění. Práskáním se všeobecně vyháněly zlé mocnosti, právě tak jako jarní hřmění vypuzuje zlé duchy .“ (s. 119) Zajímavé je i pozorování A. Václavíka: „ Před svatodušními svátky si chystají mládenci z lýka neb konopí pletené biče s hedvábnou kytkou na konci. V sobotu pak večer se rozestaví na prostřed dědiny neb nad vesnicí na kopci, 'rošú' = rochajú, pleščú = pléskajú bičama, že to hřácá jak malá kanonáda, až hory jačíja...83letý dědeček Josef Janík z Pozlovic mně řekl, 'že prý tím zlé duchy z dědiny vyháňali', a potvrdila tak i 88letá stařena Múdráková ze Slavičína .“ (Václavík, A.: c. d., s. 396.). 294 U zastánců mytologické teorie byl Kupalo zosobněným bohem. Zřejmě se však jednalo pouze o jméno lidové slavnosti. (Niederle, L.: c. d., s. 257.)
110 pravděpodobně bylo přenést magické síly plodnosti jarního božstva do země a zabezpečit tak její úrodnost. 295 V jiných krajích Rusi a Ukrajiny prováděli podobné obřady s figurou zvanou Kostroma . V Bulharsku a Srbsku plnila podobnou úlohu hliněná figura Germana či Kalojana hozená obvykle do řeky, aby přinesla dostatek vláhy polím. K magickému přivolávání deště sloužila také Dodola čili Perperuna . U Srbů se rituálu účastnilo šest nedospělých dívek zdobených věnci, které byly za zpěvu a proseb o déšť polévány vodou a obřadně podarovávány chlebem. Slavnosti letního slunovratu byly také ve znamení promiskuity. Tu je třeba chápat jako oslavu i magickou záruku plodnosti polí, zvířat i lidí. Poslední obecně rozšířenou slavností letního cyklu byly dožínky oslavující sklizeň polních plodin. Nejstarší zprávu o nich zaznamenal již Saxo Grammaticus u rujánských Slovanů. Jinak jsou doloženy četnými etnografickými doklady. Jde např. o zvyky spojené s poslední hrstí či se snopem obilí při žních. Na Rusi byl takový snop považován za posvěcený a stavěl se před ikony zřejmě jako pozůstatek obětí Velesovi, kterého po christianizaci země nahradil sv. Blažej. V Čechách se zrno z posledního snopu přidávalo do nového osiva, aby se zajistila dobrá příští úroda. Předkřesťanského původu bylo i obětování zvířat při dožínkových oslavách, tak jako stínání kohouta a shazování kozla, původně přinášených bohům jako dík za dobrou úrodu. 296 2.11.4 Přechodové rituály – narození, svatba a smrt Přechodové rituály doprovázely významné mezníky v životě jednotlivce od jeho narození až po smrt. Jelikož starých zpráv je poměrně málo, jsme většinou odkázáni na etnografické záznamy. Z těchto záznamů je však mnohdy obtížné vyčíst předkřesťanské základy obřadů. To platí především o zvycích spojených s narozením dítěte. V domě, kde probíhal porod, se pro jeho ulehčení rozvazovaly všechny uzly a odemykaly zámky. Voda, v níž byl novorozenec umyt, se vylévala na trávník, aby dítě zůstalo zdravé a důležitá byla i očista šestinedělky, která nesměla opustit dům, chodit na pole, na zábavy apod. Dítěti se nesměly do roka stříhat vlasy ani nehty, nesmělo se vážit a měřit, aby se ochránilo před škodlivými vlivy. První stříhání vlasů čili postřižiny byly významnou rodinnou událostí, a to zejména u chlapců. Nejstarší zpráva o ní pochází ze Staroslověnské legendy o sv. Václavovi z desátého století. Postřižiny však původně byly zvykem pohanským a křesťanství jej přejalo až později. 295 Máchal, J.: c. d., s. 211 212. 296 Váňa, Z.: c. d., s. 214 220; Niederle, L.: c. d., s. 252 263 (zde především studie věnovaná rusalským svátkům); Růžička, J.: c. d., s. 123 124; Langhammerová, J.: c. d., s. 123 219 a Vlastivěda moravská . Lidová kultura na Moravě . Strážnice 2000, s. 187 213.
111 Vlasy se jako viditelný nositel životních sil stávaly obětinou božstvu, ve východoslovanském prostředí Rodu, a měly zároveň zajistit zdárný růst dítěte. Постриги se u východních Slovanů zachovaly až do devatenáctého, ba i do dvacátého století. Věk dítěte se při tomto obřadu různil od nejnižší hranice jednoho roku až po pět či sedm let, někdy i později. Tento zvyk byl obecně rozšířený u všech Indoevropanů. Určité obřady provázely i pohlavní dospívání dívek. V lidové kultuře se zachovaly pouze přežitky nošení ozdobných pásků, pentlí, čelenek a věnečků ve vlasech, popř. navlečení určitého druhu oděvu apod. 297 Sňatek byl zvlášť důležitým životním mezníkem, a proto se s ním pojilo mnoho obřadů a zvyků. 298 Před přijetím křesťanství docházelo ke sňatku výkupem od otce nevěsty nebo únosem ve formě předem domluveného oběma partnery či násilného. Tyto únosy s pohoršením popisuje např. Повесть временных лет, Kosmas i Homiliář opatovický. U jižních Slovanů se únos udržel až do nedávné doby, zatímco jinde byl pouze symbolicky předváděn. V mnoha částech slovanského světa bylo zvykem zahrazovat ženichovi cestu, zavírat nevěstin dům, ukrývat nevěstu, nastrkovat nevěstu falešnou, předstírat útok na nevěstin příbytek, pronásledovat ženicha i s nevěstou a nakonec vše ukončit usmířením obou stran a vzájemnou dohodou. Důležitým aktem bylo spojení rukou či vložení ruky nevěstiny do dlaně ženicha, tzv. záručiny. Šlo o obecně rozšířený zvyk stejně jako zahalení nevěsty závojem po dobu svatby jakožto symbol oddělení od dosavadních rodinných pout i jako ochrana před démony, s čímž bývalo spojeno i věnčení svatebčanů. Magický význam mělo také obcházení nevěsty kolem stolu nebo krbu společně s ženichem a družbou, a to obvykle třikrát. S úctou k ochranným domácím duchům bylo spojeno obětování drobných dárků u krbu nebo přenášení či přeskakování nevěsty přes práh. K obětinám patřilo také stínání černého kohouta nebo slepice a velký svatební koláč i obřadní chléb коровай u Rusů a Ukrajinců či kravaj u jižních Slovanů. Tyto koláče zdobily často motivy falické, strom života, slunce a měsíc jako obraz ženicha a nevěsty apod. Posazení nevěsty na kožešinu obrácenou srstí vzhůru, pohazování novomanželů zrním, semeny či ořechy, vzájemné podarování jablky či posazování dítěte na nevěstin klín bylo zárukou plodnosti budoucí matky.
297 Niederle, L.: Život starých Slovanů I . Praha 1911, s. 59 66 a Vlastivěda moravská . Lidová kultura na Moravě . Strážnice 2000, s. 167 172. L. Niederle se v oddíle pojmenovaném výstižně Narození a dětství zabývá i zabíjením přebytečných dětí, zejména děvčátek. Tento krutý zvyk byl doložen až na sklonku doby pohanské na území Luticů a Pomořanů. 298 „ ...řadu historických zpráv, líčících věrnost slovanských vdaných žen jako zjev pro Slovany význačný a typický, nabudeme plného práva souditi, že sňatek byl u nich již v pohanské době aktem vážným a slavnostním, kterým byly aspoň jedna strana, totiž žena, vázána k věrnému spolužití .“ (Niederle, L.: c. d., s. 69.) K svatebním obyčejům i: Komorovský, J.: Tradičná svadba u Slovanov . Bratislava 1976.
112 Na konci celého svatebního obřadu byla nevěsta po rozpletení či ustřižení vlasů začepena rouškou nebo čepcem, znamením vdané ženy, a s ženichem slavnostně uložena do svatebního lože. Podle pradávných indoevropských zvyků měla nevěsta patřit celému rodu, popř. družbovi, který jej zastupoval. Na Ukrajině a v některých krajích na Balkáně spal družba s nevěstou symbolicky, v Čechách, na Slovensku, v Polsku a Lužici se nevěsta z této povinnosti vykupovala tancem s družbou a všemi přítomnými muži. Obřady plodnosti byly spojeny s falickým kultem, např. při ukrajinské svatební perezvě ( перезва ) se objevovala slaměná figurka „ Němce “ s velkým falem přispívající k všeobecnému bujnému veselí. Po svatbě existovala očista ženicha, nevěsty i svatebčanů omýváním a později postřikováním u tekoucí vody nebo studně. 299 Již jsme hovořili o změně původního ritu spalování mrtvých v pohřbívání nespálených těl do země od osmého století pod vlivem prostředí, se kterým přicházeli Slované do styku. K dalším pohřebním zvykům patří nevynášet mrtvého z domu dveřmi nebo vraty, ale oknem, otvorem ve stěně, dírou pod prahem nebo otvorem v ohradě dvorce za účelem zmást jeho duši, aby nemohla nalézt cestu zpět a škodit. Obecně rozšířeným prvkem pohřebních obřadů bylo chvalořečení, chvalozpěvy a obřadní pláč spojený s drásáním tváří, rukou, rvaním nebo stíháním vlasů či sebezraňováním, jejichž původním smyslem byla s největší pravděpodobností oběť duši zemřelého v podobě krve a vlasů. V mnoha krajích se zachoval pradávný zvyk najímat k obřadnímu nářku nad mrtvými plačky, aby jejich kvílení a pohřební písně uspokojily duši mrtvého a zaplašily zlé duchy. Zvláštností pohřebního ritu Slovanů byly pohřby vdov nebo souložnic společně s mrtvým vládcem rodu nebo zámožným mužem, což dosvědčují prameny byzantské, západní i arabské. Jednalo se o dobrovolnou smrt milované ženy. Okolí však takovouto reakci očekávalo a smrt spolu se svým mužem byla považována přímo za ctnost a jakousi morální povinnost. Tento akt zřejmě souvisel s vírou v záhrobní život, který pokračuje po smrti i s jeho fyzickými potřebami včetně pokrmů, pití i tělesné lásky. 300 K pohřebním obřadům patřily též symbolické hry provázené zpěvy a hostinou, tryznou. K zaplašení zlých démonů ohrožujících duši
299 Vlastivěda moravská . Lidová kultura na Moravě . Strážnice 2000, s. 172 182 a Niederle, L.: c. d., s. 69 98 a 99 126 (oddíl nazvaný Život pohlavní v sňatku i mimo sňatek ). L. Niederle uvádí velice cenný přehled základních svatebních aktů i jejich detailů, pocházejících nejspíše už z doby pohanské. Přehledné je zejména jejich číselné řazení a osvětlující popis. Dle mého názoru se jedná o vyčerpávající studii, ze které čerpala převážná většina pozdějších českých (a nejen českých) badatelů. 300 „ Venedi, kteří jsou nejodpornějším a nejhorším pokolením lidským, s tak velikou horlivostí zachovávají lásku manželskou, že žena po úmrtí muže zdráhá se na živu zůstati a za chvályhodnou taková se pokládá, která na jedné hranici s manželem dá se upáliti! “ (Sv. Bonifác; 8. století na území polabských Slovanů). Citace z: Růžička, J.: c. d., s. 126.
113 zemřelého i pozůstalé sloužilo při těchto obřadech přestrojování, maskování a fingovaný zápas mužů provázený křikem a řinčením zbraní. Pohřební obřad byl ukončen hostinou a pecnem chleba přikládaným k rakvi. Tím se vyznačovaly i výroční svátky na počest zemřelých jako radunica nebo rusalie spojené s obětinou nápojů a pokrmů na hrobě. Na Rusi byly oběti předkládány i Rodovi s rožanicemi, což patrně naznačuje představu, že smrt je vlastně zrozením pro onen svět. Pohřební hostina se opakovala i několikrát během období čtyřiceti dnů po smrti, jelikož se věřilo, že duše zemřelého v tomto časovém úseku stále bloudí po zemi, než definitivně opustí tento svět. Kromě individuálních obřadů byly všechny duše předků uctívány i v určité dny roku, často i třikrát a někdy dokonce i šestkrát ročně. Na Balkáně se tyto svátky nazývaly zadušnica nebo ružičalo, u východních Slovanů radunica ( радуница ), navskij deň (навскїй день ), dzjady (дзяды ) i rusalije ( русалье ). Vesměs měly stejný průběh jako pohřební hostiny s obětinami duším a pak hody na jejich počest, které probíhaly přímo na hrobech. Obřad se konal při rozžatých svících, nepochybně pozůstatku dávného pálení ohňů na hrobech s očistnou funkcí a zároveň i pietní vzpomínkou na původní pohřeb žehem. Tento zvyk nikdy zcela nevymizel mezi východními a jižními Slovany, na území Slovanů západních však zanikl. 301 Na předcházejících stránkách jsme se pokusili charakterizovat víru našich předků, jejich představy o světě, božský panteon i nespočet přírodních duchů či věštebných praktik. Na mnoha příkladech jsme si ukázali, že slovanské pohanství mělo svou etiku, svůj nepsaný morální kodex, jehož zásady se objevily i v pozdějších právních normách, jakými byly např. cyrilometodějský Zakon sudnyj ljudem nebo Ruská pravda Jaroslava Moudrého .302 Slovanskou pohanskou ideologii sice nemůžeme idealizovat, ale zároveň nelze ani přehlížet kulturní hodnoty, poetickou krásu představ o světě a člověku, lidský intimní vztah k přírodě i morální sílu jako jedinečný doklad tvořivého ducha slovanského lidu. 301 Váňa, Z.: c. d., s. 220 228; Růžička, J.: c. d., s. 124 127; Vlastivěda moravská . Lidová kultura na Moravě . Strážnice 2000, s. 182 186 a Niederle,L.: c. d., s. 224 379. Zde se jedná již o výše zmíněnou jedinečnou a vyčerpávající studii. L. Niederle v příloze uvádí také Ahmeda ibn Fadlána vylíčení pohřbu ruského z r. 922. 302 Váňa, Z.: c. d., s. 266.
114 Kapitola III. – RODNÁ VÍRA – návrat ke staroslovanskému pohanství 3.1 Všeobecná charakteristika Náboženská společnost Rodná víra vznikla v hlavním městě České republiky Praze roku 2000 a funguje tedy více než šest let. O Rodné víře jsem se poprvé doslechl roku 2004 a v říjnu téhož roku jsem s nimi vešel v kontakt. Rodná víra se stala i tématem mé bakalářské práce. Ovšem od roku 2005 se toho hodně změnilo. Seznámil jsem se s mnoha jejími členy a mohl tedy poznat nejen je, ale i vše, co k životu této společnosti patří. Společenství Rodná víra se od svých počátků snaží obnovit slovanský mír čili svět starých Slovanů zahrnující v sobě nejen člověka a jeho kulturu, ale i přírodu, božstva a duše předků. Z tohoto důvodu je Rodná víra zaměřena na oblast náboženskou, kulturní i společenskou a sdružuje všechny lidi, kteří se s myšlenkou slovanského míru ztotožňují a chtějí k tomu svými silami v jakékoliv oblasti přispět. Rodná víra z výše zmíněných důvodů používá různé právní formy, aniž by to rušilo vnitřní jednotu společenství. V současné době Rodnou víru právně zastupuje občanské sdružení Rodná Víra pro oblasti kulturní. Příprava registrace Náboženské společnosti Rodná víra byla poprvé iniciována roku 2003, její realizace však vázne. 303 Vnitřně jsou základním článkem života Rodné víry tzv. obce, které vznikají na regionálním základě tam, kde se sejde dostatečné množství osob pro jejich fungování. Obce jsou samosprávné a samy si řídí svůj náboženský, kulturní a společenský život v dané lokalitě, využívajíce místních tradic a zvyklostí. Dalším, příčným článkem života Rodné víry, jsou tzv. družiny, což jsou sdružení členů Rodné víry existující např. v rámci jedné obce nebo i v rámci Rodné víry jako celku. Členství v těchto družinách je vždy zcela dobrovolné a nepovinné. Jednotlivé družiny přijímají nové členy podle svých vnitřních zásad. Účel takové družiny bývá různorodý a může se jednat o příslušníky nějakého specializovaného kultu, rod nebo rodinu, bojovnickou družinu, nebo třeba i hudební či taneční soubor.
303 Dle rozhodnutí Sněmu konaném 14. října 2003 v Praze společenství Rodná víra usiluje o svou registraci pod hlavičkou náboženské společnosti. Tato společnost však nadále hodlá tvořit s ostatními formami Rodné víry celek, zvláště se složkami kulturními a společenskými po vzoru prastarého konceptu slovanského míru, o němž se dozvídáme z historických pramenů. K prvnímu stupni registrace, jež umožní legální provádění náboženských obřadů, je zapotřebí 300 podpisů. Při tomto stupni registrace však není žádná náboženská společnost od státu financována. Z tohoto důvodu Náboženská společnost rodné víry poskytuje veřejnosti podpisové archy. Osoby na těchto arších podepsané nemají vůči společnosti žádné závazky. Stačí, když vyplněné archy (nemusí být zcela plné) odešlou na určenou adresu.
115 Rodnou víru jako celek řídí sněm, který se schází jednou za rok. Účastnit se ho mohou všichni plnoletí členové Společenství Rodná víra, přičemž mají všichni stejnou váhu slova a hlasu. Sněm má jako jediný orgán právo rozhodovat o všech důležitých otázkách spjatých s Rodnou vírou a její činností. Pokud je to možné, sněm rozhoduje jednohlasně, tedy s daným rozhodnutím musí souhlasit všichni účastníci sněmu. Orgánem, jež zastupuje Rodnou víru právně a navenek a je také výkonným orgánem v období mezi konáním sněmů, je Svět Rodné víry. Svět je tvořen vždy jedním zástupcem z každé obce Rodné víry. Svého zástupce jmenuje každá obec podle vlastních pravidel. Se založením náboženské společnosti se počítá i se vznikem dalších orgánů, jako je Svět starců, Sněm žreců a vůbec instituce žrecovství. Svět starců bude nezávislým orgánem, který bude dohlížet na činnost orgánů společnosti i na činnost členů. Svět starců bude tvořen deseti nejdéle registrovanými členy NSRV. Sněm žreců bude nezávislou naučně badatelskou konferencí, zabývající se nejdůležitějšími otázkami slovanského jazyčnictví. Členem Společenství Rodná víra se může stát každý obyvatel České republiky bez rozdílu pohlaví, národnosti nebo politického přesvědčení. Nezletilý člen se nemůže účastnit právního života společnosti. Členem se může stát takový člověk, který se ztotožní se smyslem existence Rodné víry a bude se podle svých možností účastnit jejího života. Členství v jiných sdruženích, včetně církví a náboženských společností členství v Rodné víře nezabraňuje. Od členů nebyly až do roku 2005 vyžadovány žádné poplatky nebo členské příspěvky. 304 Pro Rodnou víru je zcela nepřípustné jakékoliv omezování osobní svobody a individuality svých členů. Postup, jak se stát členem Rodné víry, je velice jednoduchý. Uchazeč kontaktuje obec Rodné víry, která je nejbližší místu jeho bydliště nebo působení. Seznámí se s jejím životem a pravidly a po získání vzájemné důvěry nestojí v přijetí nic v cestě. Přijetím do obce se člověk automaticky stává členem Rodné víry se všemi příslušnými právy a povinnostmi. Pokud v příslušné oblasti žádná obec Rodné víry neexistuje a vyskytly se příhodné podmínky pro její 304 Dne 30. 4. 2005 v rámci Slavností Jarovita proběhl sněm Rodné víry. Ode dne sněmu počínaje byl zaveden každoroční členský příspěvek v hodnotě 365, Kč, tedy symbolickou jednu korunu denně. Tyto prostředky budou využity jako finanční rezervy Rodné víry, popř. z nich budou financovány projekty podporující jazyčnictví v ČR. Zároveň však bylo rozhodnuto o vícevrstvém členství v Rodné víře. Kmenoví členové platí výše uvedený příspěvek, tvoří jádro Rodné víry a základ její činnosti. Účastní se sněmu, kde mají plné hlasovací právo, mohou být jmenováni do funkcí a stát se oficiálními žreci. Přívrženci Rodné víry neplatí členský příspěvek, přesto se mohou podílet na vytváření vnitřní struktury Rodné víry, tedy být součástí obcí, družin, rodů apod. Jsou součástí společenství, ale nemají hlasovací právo na sněmu. Ačkoliv mají poradní hlas, nemohou být jmenováni do žádných funkcí. Nemohou rozhodovat o osudu Rodné víry, ale i tak jsou plnohodnotnými členy společenství. Příznivci Rodné víry jsou oproti tomu lidé, kteří nejsou nijak zapojeni do struktury Rodné víry a ani se od nich nic nevyžaduje. Přesto s ní udržují kontakty a mohou s ní v určitých případech spolupracovat a být ji nápomocni. Řádným termínem se rozumí doba od Jarovita do Jarovita, tedy první příspěvek bylo nutné uhradit do Jarovitových slavností 29.4.2006. Pokladníkem byl jmenován Vítězslav.
116 založení, může uchazeč nebo skupina uchazečů novou obec s požehnáním Světa Rodné víry založit. V tomto případě se uchazeči také stávají členy Rodné víry okamžitě. Se vstupem do společnosti bývají spojeny dva rituály. Prvním z nich je rituál zbavení předešlé duchovní závislosti, tedy především křtu. Při tomto obřadu je dotyčnému symbolicky sekerou odříznut malý pramen vlasů, který představuje jeho předcházející stav bytí. Dalším vstupním rituálem je přijetí slovanského jména, pokud ho dotyčný nenosí už od narození. V tomto případě si jej může např. rozšířit. Jméno si vybírá každý sám, je však nepřípustné dávat si jména bohů. Při postřižinách žadatel musí zajistit účast tří kmotrů, kteří obřad řídí. Hlavním kmotrem je žrec, druhým je zástupce obce, do které dotyčný vstupuje, třetího si dotyčný volí sám.. Vše je ztvrzeno přípitkem medoviny a její úlitbou při obřadním slibu věrnosti bohům, předkům a zemi nového adepta. Každý připíjí na jméno boha či bohů, které uctívá ponejvíce. Zmíněné obřady se konají během oficiálních slavností pořádaných Rodnou vírou. Jsou velice působivé, jelikož probíhají za svitu planoucích loučí a ve stínu vysokých stromů. 305 Žádný z těchto rituálů však není povinný a člověk se jich nemusí účastnit, pokud z jakýchkoliv důvodů nemůže nebo nechce. Nic to na jeho členství v Rodné víře nemění. Poté, co se nový člen seznámí s prostředím, může se rozhodnout pro členství v nějaké družině nebo i více družinách, pokud to pravidla příslušných družin umožňují. O přijetí nových členů rozhoduje každá družina podle vlastních pravidel. To, zdali je člověk členem nějaké družiny nebo nikoliv, nic nemění na statutu jeho členství v Rodné víře. 306 3.2 Příznivci a obce Rodné víry – co se změnilo od roku 2005 Obce jsou záležitostí správní a vztahují se pouze k dnešním rodnověrcům. Nejsou žádnou paralelou k náboženskému životu starých Slovanů, který až na výjimky u pobaltských a polabských Slovanů organizovaným kultem nebyl. Dnes je jedinou fungující obcí obec Pražská, která vznikla roku 2000 souběžně se založením Společnosti Rodná víra. Od svého založení pořádá jarní slavnosti boha Jarovita a podzimní Mokošin den. Od roku 2001 organizuje také oslavu zimního slunovratu zvanou Kračun, roku 2004 proběhlo vítání Morany na samém počátku zimy a od roku 2007 přibude ještě rituál jejího vynášení a také Kupadla.
305 Postřižiny znamenají odpoutání od předchozího stavu bytí, často nedobrovolného křtu. I proto se někteří stoupenci rozhodnou pro volbu jména slovanského původu, pod kterým v Rodné víře nadále vystupují. Přesto však můžeme na rodnověrských setkáních narazit na jména jako Šimon, Jan nebo Jakub. Zajímavé je také názorové hledisko Zdeslava. Podle něj je nutností užívat jméno občanské i přijaté, jelikož tím člověk spojuje své pohanství s běžným životem. Proto sám sebe označuje Zdeněk Zdeslav Mitáš. 306 Informace částečně přejaty z webových stránek Rodné víry: http://rodna vira.wz.cz/kdojsme.htm (28. I. 07).
117 Setkání pražské obce probíhají každý první čtvrtek v měsíci v 18.00 u rotundy na Vyšehradě. Poté jsou organizační záležitosti probírány v některé z okolních hospůdek. 307 Druhá obec fungovala až do roku 2005 v severočeském Štětí a jeho okolí. Štětská obec přistoupila k Rodné víře roku 2002 a přenesla tím k ní i svůj již dříve konaný svátek letního slunovratu čili Radostin. Tato obec plánovala rozšíření své činnosti především ve jménu boha Velesa, nicméně zanikla dříve, než mohla své ambiciózní plány uskutečnit. Tím by se mohlo zdát, že působnost Rodné víry je omezena pouze na Prahu. Při příležitosti konání Velesova svátku došlo k přejmenování Pražské obce na obec Středočeskou, což také lépe odpovídá jejímu charakteru. Dále se Rodná víra snaží, prozatím alespoň formálně, ustanovit obce i v ostatních oblastech českých zemí. 308 Je tomu tak proto, aby nebyli návštěvníci webových stránek Rodné víry z oblastí vzdálenějších od Prahy odrazováni. Tam, kde to bude možné, budou do těchto formálních obcí jmenovány kontaktní osoby, které budou zprostředkovávat komunikaci se zájemci a příznivci z dané oblasti. Ve skutečnosti jsou příznivci Rodné víry roztroušeni opravdu po celém území České republiky. Dnes má Rodná víra ještě dvě družiny: Rod Jarovíta a Rod Mokoše. Každá obec a rod se samozřejmě skládá z jednotlivců. Lidé by si mohli položit otázku, jací tito přívrženci Rodné víry jsou ve skutečnosti, v soukromém životě. Rodná víra sice nemá žádného předsedu nebo jiného nejvyššího hodnostáře, ale pro její řádné fungování a rozvoj je žádoucí, aby sněm každoročně podpořil osobu nebo skupinu osob, které přinesou ucelenou koncepci rozvoje a fungování Rodné víry v následujícím období. Všemi uznávaný předák Rodné víry je již několik let Vítězslav. Pochází z Jihlavy a na pražské univerzitě studuje v současné době pátým rokem slavistiku. To poukazuje samo o sobě na hluboký zájem o danou tematiku. Z osobních zkušeností mohu říci, že Vítězslav ví o životě starých Slovanů všechno, co mohl během studií i ve volném čase zjistit. Zájem o historii, lidovou kulturu a vlastenectví však spojuje všechny přívržence Rodné víry, kterých je přibližně půl sta. Není možné přesně určit jejich počet, jelikož účast na obřadech není povinná a navíc ti, kteří akce pořádané Rodnou vírou objíždějí, nejsou mnohdy ani jejími členy. Jde zkrátka o skupinu přívrženců s podobnými zájmy, kteří pochází ze všech koutů naší vlasti. Na obřadech se tak můžeme setkat s rodáky z Brna, Jičína, Ostravy,
307 Informace částečně přejaty z webových stránek Rodné víry: http://rodna vira.wz.cz/praha.htm (28. I. 07). 308 Předpokládá se zřízení těchto obcí: Středočeská, Východočeská (pověřenou osobou Dragan), Severočeská, Západočeská, Jihočeská, Jihomoravská (pověřenou osobou Vítězslav), Severomoravská a Slezská. Ke zřízení obce je potřeba alespoň třech členů Rodné víry, kteří v daném regionu žijí nebo působí. Dokud zřízení obce nebude možné, bude prozatím určen zástupce, který v daném regionu žije nebo může působit.
118 Chrudimi, Přerova, ale i s hosty z Polska, Slovenska či Ruska. Kromě vysokoškolských a středoškolských studentů jsou mezi rodnověrci např. právníci, učitelé či strojaři. Rozhodně se nejedná o žádné podivíny, kteří se rozhodli vzkřísit zaniklé kulty a svůj život prožít bez kontaktů s moderním světem. Jde o skupinu nadšenců s hlubokým zájmem o všechno, co se týká našich předků. Běžným jevem je slovanofilství a myšlenka slovanské vzájemnosti vedoucí k vřelým kontaktům s rodnověrci z ostatních zemí slovanského světa. Jsou to lidé s vlastním názorem, náboženským i politickým přesvědčením a koníčky. Při obřadech je s oblibou konzumována medovina, pivo a víno, peče se kuřecí a vepřové maso nebo se opékají párky a hostinu doplňují slané i sladké kaše, koláče, ovoce i ořechy. Setkání Rodné víry jsou nemyslitelná bez hudby a zpěvu. K oblíbeným patří písničky skupiny Krleš, ale i produkce chrudimského jazyčníka Zdeslava 309 nebo Tomáše Kočka, dalšího aktivního přívržence Rodné víry. V repertoáru písní však u ohně nechybí ani lidové písně různých slovanských národů či válečné zpěvy rudoarmějců. Zajímavé je, že mnoho příznivců rodné víry se k slovanskému pohanství dostalo přes tvrdší rockovou hudbu, konkrétně metalové skupiny se zájmem o okultismus a mytologii. Přestože se mnozí jazyčníci účastní rodnověrských obřadů v civilním oblečení, nepsaným pravidlem je staroslovanský oděv, který si příznivci Rodné víry většinou sami zhotovují. U české Rodné víry naprosto převážil vědecký přístup k ověřování i rekonstrukci obřadů. Tato vědeckost je pro obřad i znalosti jednotlivců velkým přínosem, nemusí být však vždy výhodou pro získávání nových členů. U předáků Rodné víry lze vycítit nevoli k uctívačům Velesovy knihy, esoterikům, rasologům, vegetariánům, slovanským nacistům, ufologům, antisemitům, mystikům, runistům, zasvěceným, posvěceným, osvíceným i reinkarnovaným osobnostem s patentem na pravdu. I takovéto příznivce by mohla Rodná víra mít, kdyby své obřady pozměnila v duchu zmíněných populárních, diletantských trendů v přístupu ke slovanské víře. Uctívání Velesovy knihy, o kterém si povíme v páté kapitole, již v celku zachvátilo jazyčnictví v Rusku a na Ukrajině a šíří se i k jižním Slovanům a na území Polska a Slovenska. České rodnověří si však alespoň prozatím zvolilo cestu za skutečným poznáním života našich předků. To je čitelné i z kodexu Rodné víry, který byl přijat na sněmu z roku 2006. Tento kodex se týká především čtyř bodů. Vystupuje proti užívání psychotropních látek. Na akcích Rodné víry se nedoporučuje ani konzumace destilátů či tabákových výrobků. Rodná víra se postavila i proti šíření myšlenek takových hnutí, ideologií a politických názorů, jež jsou v rozporu
309 Texty Zdenka Zdeslava Mitáše uvádím v příloze.
119 s platnými zákony České republiky. Z toho vyplývá i odmítavý postoj k zneužívání symbolů slovanského náboženství, jakým je např. svastika, pro politické nebo ideologické účely. Na akcích pod záštitou Rodné víry jsou také nepřípustné jakékoliv projevy fyzického i verbálního násilí. Osoby, které poruší kodex Rodné víry budou vykázány z místa akce. V případě držení a konzumace ilegálních omamných látek, šíření extremistické ideologie apod. budou uvědoměny orgány činné v trestném řízení. Pokud tyto zákazy poruší člen Rodné víry, bude slovanským soudem projednána možnost jeho vyobcování. 310 Rodná víra a její členové se tedy odmítavě staví vůči nelegálním psychotropním látkám, násilí a extremismu v jakýchkoliv jeho podobách. Přestože je Rodná víra odhodlána spolupracovat s policií České republiky na potírání těchto mravně nepřípustných zlořádů, její příznivci zachovávají odpor vůči amerikanizaci a germanizaci české společnosti a západním vlivům všeobecně. Odmítavě se někteří přívrženci Rodné víry staví i k vládní politice v rámci NATO a Evropské unie. Zejména u slovenských rodnověrců existuje rivalita a nesouhlas s křesťanskou ideologií. Ovšem pro rodnověrce je typická spíše tolerance a dialog. Jazyčníci ve skutečnosti nemají ani neuznávají žádná dogmata a Rodná víra je zcela apolitickou společností. Slovanská víra je přírodním náboženstvím a nemá tedy společné prvky s vysoce organizovanými církvemi. Přívrženci Rodné víry žijí naprosto svobodným životem politickým i náboženským. V osobním životě většinou platí ctění morálních zásad a instituce rodiny. Můžeme tedy konstatovat, že se stoupenci této společnosti snaží svým způsobem udržet české tradice a dávají na odiv svou hrdost na slovanské kořeny i národní jazyk. Nedá se však obecně říci, že by cítili nepřátelství k určitým skupinám obyvatel. Dle mého soudu se jedná o jakési novodobé obrozence, kteří se v období sílící globalizace rozhodli ctít prastaré kořeny svého lidu a postavit se tváří tvář hrozbě odnárodnění. Rodná víra prošla roku 2005 krizí, uvažovalo se dokonce o ukončení její činnosti. Krize však byla překonána a stoupenci českoslovanského pohanství pevně doufají, že zítřky Rodné víry budou opravdu světlé. 311 3.3 Činnost Rodné víry – slavnosti, svátky a obřady Ve druhé kapitole jsme uvedli skutečnost, že se nám mnoho spolehlivých pramenů týkajících se slovanského duchovního života nedochovalo. Obnovitelé obřadů Rodné víry
310 Slovanský soud Rodné víry je dalším orgánem společenství. Řeší otázky přestupků proti zásadám českého rodnověří. Jeho konkrétní působnost a podoba budou však projednány až v následujícím roce. 311 Některé z údajů jsou převzaty z webových stránek diskusní konference Rodné víry: http://pandora.idnes.cz/conference/rodnavira (29. I. 07). Pro úplné pochopení zásad Rodné víry odkazuji na Koncept rozvoje Rodné víry a Ústavu Rodné víry uvedené v příloze práce.
120 mají proto před sebou těžkou úlohu. Rozhodli se co nejvěrněji napodobit tyto prastaré rituály, přestože jejich skutečný průběh nikdo nezaznamenal. Slouží jim k tomu nejen strohé historické záznamy ze slovanského prostředí, ale i analogie náboženských představ ostatních Indoevropanů. Opírají se i o přežitky v lidové kultuře a částečně se nechali inspirovat podobou obřadů ukrajinských a ruských jazyčníků. Samozřejmě, že zde působila i vlastní představivost. Průběh obřadů byl tedy vytvořen před několika lety členy Rodné víry stejně jako texty většiny modliteb a náboženských písní. V roce 2006 vytvořil Vítězslav obřadní kalendář českého rodnověří. Svátky zde rozdělil na dva typy. Prvním typem jsou svátky, které zachovala česká tradice, většinou však v křesťanstvím ovlivněné synkretistické podobě, proto je nutné jejich význam dešifrovat a podobu odpovídající jejich původnímu smyslu rekonstruovat. Druhým typem jsou svátky, jež se v českém prostředí bezprostředně nedochovaly, ale podle analogií u jiných slovanských národů můžeme předpokládat, že i Čechům byly v minulosti známé. Jejich podobu je nutné rekonstruovat podle obecně slovanských souvislostí. Mezi tyto svátky náleží Jarovitův den, Perunův den a Velesův den. Vítězslav dále svátky rozčlenil do čtyř cyklů dle ročních období. 312 3.3.1 Velesova slavnost Sdružení Rodná víra na svém sněmu z roku 2006 rozhodla rozšířit svoji činnost o oslavu tří dalších svátků. Jde o svátek Svantovíta v době po žních, svátek Velesa na počátku února a rituál vynášení Moreny v jarním období. Obřad k uctění boha Velesa, ochránce skotu a vládce říše mrtvých, tedy proběhl dne 10. února 2007 vůbec poprvé. Akce se konala na starověkém hradišti u obce Češov, tzv. Češovských valech v okrese Jičín. Vlastní obřad byl zahájen po setmění před šestou hodinou. Obřad se odehrával v těžko přístupném terénu. Po jeho ukončení proběhla hostina. Každý z účastníků přinesl jídlo a pití dle vlastního uvážení. Toho večera však nebyla povolena konzumace hověziny, aby byl скотий бог náležitě uctěn. Celé organizace se ujal Lutobor, který se na Jičínsku vskutku vyzná. Účast sice nebyla pro chladnější počasí veliká, obřad se nicméně vcelku vydařil. Vždyť mezi deseti účastníky byli dokonce i hosté z Ruska. Pro premiéru byl zvolen datum blížící se svátku sv. Blažeje, který po
312 Údaje částečně převzaty z webových stránek diskusní konference Rodné víry: http://pandora.idnes.cz/part/2006/7/10089 (29. I. 07). Obřadní kalendář českého rodnověří je v původním znění uveden v příloze této práce.
121 christianizaci Velesův kult nahradil. Někteří z rodnověrců však uvažují o posunutí termínu příští slavnosti až na konec února. 313 3.3.2 Jarovítovy slavnosti/Vynášení Morany Slavnosti Jarovíta jsou akcí s víceletou tradicí pořádanou pravidelně od roku 1996. Od svého vzniku se o ně stará Rod Jarovíta honosící se také titulem rodina válečníků. Hlavními osobnostmi Jarovítova rodu jsou Jaroslav se Stanislavem. Jaroslav svůj rod svolává jednou za čtrnáct dní k nacvičování obřadů předváděných právě na Jarovítových slavnostech. Během dubna se Jarovítův rod schází dokonce každý týden. Cílem těchto oslav je uctít příchod jara, ročního období, kdy je celá příroda posilována nadpozemskou mocí, která se projevuje novým růstem a životem u zvířat i rostlin. Vlastnosti jarní přírody naši předkové zosobňovali v bohu Jarovítovi a právě jemu je zasvěcen nejen slovanský obřad, který probíhá v rámci programu oslav, ale i jarní zápolení mužů a dětí v hodu balvanem, rituální souboje válečníků, lukostřelecké i další soutěže coby symbolická oslava těchto jarních sil. Celá akce začíná pochodem, v jehož čele je nesen Jarovítův praporec. Poté, co poutníci většinou oděni do svých staroslovanských krojů, jakožto bývá zvykem při všech oslavách Rodné víry, dorazí na určené místo, jsou přivítání družinou Jarovíta a obřad může být zahájen. Obřad patří mezi základní součást slavností. Samotné zahájení patří svolavateli. Ten tluče do štítu, aby přivolal všechny, kteří chtějí boha jara uctít. Účastníci stojí okolo posvátného kruhu, kde planou čtyři ohně podle světových stran a v jehož středu je idol Jarovíta. V kruhu se smí pohybovat jen ten, kdo obřad provádí. Při obřadu jsou vhozeny do ohně obětiny zrní, chleba či masa jako symbol pokorné úcty před silami, které Jarovít zosobňuje. Po provedení oběti přítomní po jednom slavnostně připíjejí, což je vlastně jakousi formou přísahy. Přípitek zní: „Já… (osobní jméno) …přišel jsem ti Jarovíte pokorně vzdát úctu .“ Na konec obřadu je Jarovít požádán o příznivou věštbu a na posvátný štít je vmeten los. Metání losů je jednou z nejpůsobivějších součástí slavností. Jednotlivá pole na štítu mají různou symboliku a význam. Losy, které jsou na štít vhozeny, zastupují různé oblasti lidské činnosti jako jsou plodnost, úroda plodin, nemoc či zdraví a podobně. Vůle bohů usmířených obětováním je vyjádřena losem. Věstec tak má jen velmi omezenou funkci. Pole štítu jsou totiž označena číslicemi: jednička zosobňuje zemi, dvojka strom smrti značící neplodnost, trojka strom života, čtyřka vzduch, pětka vodu, šestka zdar, úplnost a štěstí, sedmička nicotu, chaos a smrt a osmička oheň. 314 313 Informace pocházejí z korespondence mezi mnou a Vítězslavem. 314 Viz. obrazová příloha.
122 Rituální souboj představuje bitvu mezi požitkářským a konzumním démonem zimy obtloustlým z vysávání přírody a lidského plemene a udatným Jarovítem. Zápas probíhá v rámci oslav v obřadních kožených a dřevěných maskách. Tento boj symbolizuje a přivolává vítězství jarní plodivé síly, bez jejíhož triumfu by na zemi nebylo našeho života. Tento souboj proběhl poprvé při oslavách z roku 2004. Roku 2001 byla symbolicky spálena figura Morany, která byla za vřískotu přítomných i dunění bubnů svržena z valu hradiště do hluboké propasti. Staří Slované totiž věřili, že až tento obřad definitivně ukončí vládu kruté zimy symbolizované právě Moranou. Každá slovanská oslava byla spojena také se smíchem, zábavou a hostinou a novodobé Jarovítovy slavnosti nejsou výjimkou. Souboje a zápolení patří totiž k oslavám jarního boha zcela neodmyslitelně. Jejich prostřednictvím totiž jednotlivec Jarovíta uctívá a je součástí vzestupu jarních sil, které oslavuje a vzývá. Neúčast na zápolení je pokládána za chování proti dobrým slovanským mravům. Nejstarší soutěží jarních slavností je hod balvanem a patří také k zápolením nejprestižnějším. Ohromný balvan o váze několika desítek kilogramů může být vržen jakýmkoliv způsobem bez pomoci náčiní ze stanoveného místa. Vedle síly účastníka je důležitá i technika hodu. Zatím v počtu vítězství bezkonkurenčně vede bohatýr Stanislav. Pro tuto soutěž jsou již několik let vyhlašovány jejich obdoby v kategorii ženské i dětské – samozřejmě s menším balvanem. Soutěž ve všech kategoriích probíhá dvoukolově a započítává se nejlepší z výsledků. Vítěz soutěže požívá úcty a honosí se titulem „Největší silák“. Lukostřelba proběhla poprvé roku 2004. Je to technicky náročná soutěž, ve které soutěžící pomocí svého nebo zapůjčeného luku pěti šípy zasahují terč ve vzdálenosti 15 kroků. Pětice těch, kteří nastřílí nejvíce bodů, postupuje do finále závodu, kde zápolí tentokrát na vzdálenost 18 kroků. Více než sílu využívá v tomto zápolení účastník soutěže obratnost a schopnost ovládat tuto prastarou střeleckou zbraň. Soutěž má opět svou ženskou a dětskou kategorii. Vítěz mužské části soutěže se může až do příštího zápolení honosit titulem „Jarovítův střelec“. Zápasy „na koních“ jsou asi nejtvrdším zápolením a mohou přinést některému z účastníků dokonce zranění. Proto také není považována neúčast na této soutěži za nezdvořilou a účastní se jí jen odolní a odvážní muži, jimž patří úcta všech. Zápasy žen a dětí jsou vyloučeny. Cílem zápolení je strhnout soupeře, tj. dvojici tvořenou koněm a jezdcem k zemi. Dvojice, která zůstane nejdéle na nohou s jezdcem „v sedle“, vítězí. Souboj s meči vyžaduje obratnost, postřeh i určitou dávku štěstí a umu. Tři rozhodčí bodují jednotlivé zásahy a po třech takových zásazích vyřazují soutěžícího z boje. Náročná technika soutěže činí ze zápolení mečem jedno z nejzábavnějších klání na jarních oslavách. Vždyť
123 vítěz z roku 2003 v úporném boji s dřevěným mečem přišel ke zlomenině nosu. Hostina je pro každého Slovana velmi důležitá, jak jsem již naznačil. Teprve přijmutím pohoštění, družným hovorem s přáteli a hosty se může celý slavnostní den zakončit. K chodům hostiny patří vepřová pečeně, ale proti dobrým mravům není ani pojídání placek s medem, kaše či jiných nemasitých jídel. Hostina je ideálním místem pro hovory o věcech příjemných i užitečných, k řešení problémů i navazování nových přátelství. Hodovníci by si však měli dát pozor na oblíbený staroslovanský nápoj medovinu, která bývá často zrádným přítelem svazujícím jazyk i rozum. Ovšem na oslavách, které probíhají každoročně na staroslovanském hradišti v Dolních Břežanech, chodí poslední z hodovníků spokojeně spát až k ránu a medovina kupodivu nezbývá. Letošního jara proběhnou jarní slavnosti k poctě Jarovíta – „mocného boha síly, zrodu i boje“, 28. dubna, tedy poslední dubnovou sobotu jako každý rok. Sraz účastníků se většinou koná ve 12:00 v přírodní ZOO, Praha – Zbraslav. Proto předpokládám, že tomu tak bude i tohoto roku. Slavnosti bývají zahájeny několikakilometrovým pochodem hornatým terénem na nedaleké staroslovanské hradiště. Každý účastník, s výjimkou dětí a starců, 315 je povinen, kromě osobní obětiny, jež bude při obřadu spálena, poskytnout Jarovítovi dar do chrámového pokladu ve výši nejméně 300, Kč. Letošního jara by měl poprvé proběhnout i demonstrativní rituál vynášení Morany (Moreny) z pražského pahorku Žiži. 316 3.3.3 Oslava letního slunovratu – Kupadla/Radostiny Oslava letního slunovratu čili Kupadla nemají mezi svátky českého rodnověří dlouhou tradici. Minulého roku se Vítězslav z vlastní iniciativy rozhodl oslavit tento svátek na hradišti Zámcích u Prahy, kde se konal i Kračun 2005. Den, kdy solární božstva dosahují vrcholu své moci, oslavil o Svatojánské noci 23. června 2006. Na místě je dobrý výhled na západ slunce, a tak není divu, že se k němu někteří čeští jazyčníci bez váhání připojili. Několik uctívačů Dažbogových uspořádalo po obřadě samotném skromnou hostinu. Jenže Kupadla jsou bez koupelí prakticky nemyslitelná. Proto se účastníci obřadu smočili v nedaleké Vltavě. Svátek se ujal a téhož roku byl na sněmu Rodné víry přijat návrh pořádat oslavy letního slunovratu každoročně, a to na jižní Moravě. Přesné informace jsem prozatím nezískal, ale s oslavou letního slunovratu či spíše s oslavou Perunova dne byly spojeny také Radostiny, které se od roku 1996 konaly na vrchu Špičák nad Štětím. 315 Cituji z oficiální pozvánky na Jarovítovy slavnosti z roku 2005. Příznivci Rodné víry s oblibou používají archaické výrazy. Snad proto, aby jejich pozvánky, příspěvky a obřady budily dojem starobylosti. 316 Údaje částečně převzaty z webových stránek Rodné víry: http://rodna vira.wz.cz/jarovit/slavnostijarovit.htm (31. I. 07). Autorem textu je z velké části Jaroslav.
124 Když štětská obec přistoupila na čas k Rodné víře, přenesla automaticky tyto oslavy pod její záštitu. Místo konání Radostin nebylo zvoleno náhodně. Špičák je posledním výběžkem Českého středohoří a je obklopen pískovci chráněné krajinné oblasti Kokořínsko. Jedná se o vyhaslou sopku s pozůstatkem původního kráteru, kde je odhalena holá čedičová skála. Podle neoficiálních pramenů se tu v dávných dobách měly konat pohanské obřady. Neexistuje pro to sice ani jediný důkaz, nicméně je to možné, neboť naši předkové byli přitahování neobvyklými útvary v přírodě. Díky svému převýšení a téměř holým stráním lze odtud nádherně sledovat i západ slunce. Radostiny začínaly průvodem ze Štětí pod vedením organizátora akce a žrece v jedné osobě, Petra z místní obce. Žrec nesl slavnostně Perunův idol až na Špičák, kde bylo mezitím připraveno vše potřebné k oslavě, tedy dříví na oheň, občerstvení, pivo a medovina. Při západu slunce byla po tradiční modlitbě k bohům provedena úlitba a přípitek. Pak se program přesunul do kráteru Špičáku. Zde docházelo k věštbám z koláče jakožto symbolu úrody. Koláč o průměru okolo 50 centimetrů byl však v porovnání s koláči, podle kterých se věštilo ve starobylé Arkoně, jen malou napodobeninou. Během posledních konaných Radostin roku 2004 za koláčem nebyl nikdo vidět, z čehož se usuzovalo, že dalším rokem bude hojnost a přízeň slovanských bohů doprovázet celou zemi. K rituálům patřilo i očistné skákání přes oheň hořící ve stísněných podmínkách kráteru. Po vzoru oslav boha Jarovíta probíhalo také klání v hodu kládou, které bývalo doménou zejména místních borců. Nakonec následovala volná zábava okolo ohně s vyprávěním legend, hlubokými rozpravami, hudbou a tancem až do východu nového slunce. Akce ve Štětí bývaly velmi zdařilé a obec připravovala do budoucna také oslavu dožínek zasvěcenou bohu úrody Velesovi. Jenže ze smělých plánů nakonec sešlo a štětská obec již dnes neexistuje. 317 3.3.4 Svantovítovy slavnosti Slavnost Svantovítova nebo li obřad ku poctě boha bohů proběhl 26. srpna 2006 na ruinách hrádku Rabštejnku čtyři kilometry jižně od Chrudimi. Pořadatelství se ujal Zdeslav, který svůj úkol bral opravdu vážně. Snažil se totiž oslavu pojmout co nejblíže popisu ze starých kronik a podle jeho slov se tato oslava uskutečnila nejspíše po dlouhých osmi stech letech. Svantovítovy slavnosti si totiž v Rodné víře odbyly svoji premiéru. Před vlastním obřadem proběhla ještě rituální bojová hra, dobývání hradu šiškami. Účastníci vytvořili dvě samostatná
317 Informace o Kupadlech přejaty z webové diskusní konference Rodné víry: http://pandora.idnes.cz/part/2006/7/10089 (31. I. 07). Údaje o Radostinách jsem čerpal z Petrova článku uveřejněném na webových stránkách Rodné víry do roku 2006, kdy byly stránky kompletně předělány.
125 družstva. Poražení se měli jít vykoupat do nedalekého ledového potoka. Jelikož bylo koncem srpna vážně chladno, bylo nešťastníkům koupání odpuštěno a zaměněno pouze v potupné omývání tváří. Každý z účastníků byl povinen donést láhev medoviny do Svantovítovy pokladny. Nicméně slavnosti se účastnili i hosté z Polska a Slovenska a medovina byla nakonec rozdána potřebným dílem všem. Slavnost se opravdu vydařila, a tak není divu, že se Zdeslav ujme pořádání druhého ročníku s neskrývaným potěšením. 318 3.3.5 Mokošin den – svátek matky země Vždy poslední pátek měsíce října slaví jazyčníci den Matky země, bohyně Mokoše. To, že je bohyni ženské plodnosti zasvěcen právě pátek, je odrazem staré evropské tradice. 319 U nás upomíná na její uctívání vrch Mokošín u Přelouče, kde probíhají i novodobé oslavy Mokošina dne. Mokošín leží asi 15 km západně od Pardubic uprostřed téměř bezlesého úrodného kraje v okolí Přelouče. Mokošín vystupuje u stejnojmenné obce z polabské roviny a je to stromy zarostlý neveliký oblý pahorek. Naši předkové si jen stěží mohli k uctívání Matky země vybrat lepší místo a členové Rodné víry se zde pokoušejí obnovit přerušenou tradici po více než tisíci letech. Mokošin svátek se slaví na podzim, v době, kdy už je veškerá úroda sklizena a příznivci Rodné víry za ní tedy mohou matce syré vlhké země náležitě poděkovat. Součástí obřadu je i její rituální oplodnění pomocí různých druhů zrn obilí, které má za úkol zajistit dobrou úrodu i pro příští rok. Poslední Mokošin den proběhl 27. října 2006 za účasti 24 osob, z toho dvou dětí. Přestože zůstává nevyřešená otázka jednání s majitelem pozemku kvůli povolení akce a stále se nepodařilo vztyčit skutečný idol bohyně, Mokošin den proběhl v dobré náladě. Oslavy bohyně Mokoš proběhly již po jedenácté. První ročníky se totiž ještě nekonaly pod záštitou Rodné víry. Vraťme se však k slavnostem z minulého roku. Když se společnost jazyčníků sešla pod vedením hlavního žrece Vítězslava 320 a kněžky Hněvy z Polska 321 na vrcholku pahorku, začal samotný obřad. Ten probíhá každým rokem podle stejného vzoru. Uctívači stojí v kruhu osvětleném hořícími pochodněmi a žrecův pomocník vystoupivše z řady vyrývá uprostřed jamku. Na navršenou hlínu staví sošku bohyně a poté se vrací zpět na své místo.
318 Informace o přípravě obřadu jsem získal přímo od Zdeslava, který se během let stal mým dobrým přítelem. 319 Viz. informace o bohyni Mokoš z druhé kapitoly, s. 52. 320 Obřady obvykle vede Chotěbud z Mokošina rodu. Ten se však nemohl pro své pracovní povinnosti v zahraničí zúčastnit. 321 Hněva, mladá studentka historických věd z univerzity v Poznani, si vedla statečně i přes jistou nervozitu. Na Mokošín dorazila společně se třemi dalšími polskými jazyčníky a pro další ročník přislíbila dovézt i idol bohyně, na kterém pracuje. Obřad k uctění ženské podstaty musí alespoň z části vést žena a v Rodné víře v současné době žádná kněžka nepůsobí. Ještě roku 2003 vedla obřad společně s Chotěbudem Lada. Ta se však již rodnověrských obřadů v současnosti nezúčastňuje.
126 Hlavní žrec vstoupí do kruhu, poklekne a políbí zemi. Svého pomocníka se táže: „Pomocníče, jsme všichni?/ Nejsme žerče./Kdo chybí, dobrý druže?/Předci!/Pozval je někdo?/Pozvi je ty .“ Poté žrec vystoupí z kruhu a zve staroslověnštinou předky, při čemž dbá, aby nevynechal ani jednu ze světových stran. 322 Pomocník mezitím uctívačům rozdává zrní a semena k obětování a po návratu žrece do kruhu i jemu. Nakonec si vezme hrst i sám. Žrec opět stojící na svém původním místě, napřahuje ruce k obětišti a pronáší slavnostní řeč: „Slované! Země jest horninou, jest prstí, jest hmotou. Hmotou, mnohými považovanou za žertvy nehodnou. Nám, chtícím nazírati vesmír v jeho celosti, jest Mokoš bohyní nepostradatelnou; kam by spadaly Perunovy životadárné krůpěje, kde by vzcházelo Jarovítovo osení; kde jinde, než na matičce zemi? Není světla bez tmy, není jezera bez břehu, není žití beze smrti. Mokoši, budiž nám navždy svatá. V tobě tlejí kosti předkův našich, na tobě lpí jejich prach. My, tvé praděti, se ti s úctou a vděčností klaníme .“ To už začne pomocný žrec po levici kopat před soškou jamku, od obcházejícího pomocného žrece po pravici uctívači nabírají jáhlovou obětinu a hlavní žrec volá: „ Sláva Mokoši! “ (uctívači sborově opakují) „ Sláva předkům! Sláva Mokoši! “ (opět sborové opakování); „ Sláva zemi! Sláva rodu! “ Všichni přítomní opět sborově opakují. Počínaje žrecem postupně sypou obětinu do jamky, někteří se před obětí tiše či polohlasem modlí. Pomocník po levici plní okřín medovinou a podává ho žreci, který za všechny ulévá do otevřeného lůna země. Okřín koluje, před upitím někteří pronášejí přípitek ve jménu bohů. Po návratu okřínu žrec prudce vylévá zbylou medovinu okolním duchům předků, znovu je s ostatními oslavuje. Zahrnuje jamku, bere sošku a děkuje všem za účast. Všichni odcházejí za zpěvu k hodovnímu ohništi, které leží asi padesát metrů od samotného obětiště. Cesta temným lesem naplňuje většinu účastníků pocitem posvátna a úcty k bohyni. 323 Po obřadu samotném nastává družná hostina. Kolem ohniště je z klád padlých stromů vytvořen kruh, u kterého svorně sedí všichni účastníci obřadu. Nejprve jsou probrány záležitosti týkající se Rodné víry, poté probíhá veřejná diskuse. Minulého roku se týkala otázky krojů při obřadech. Hlavního slova se chopil folkový hudebník Tomáš Kočko, ale prostor dostali všichni účastníci. Ti, kteří se slavností Rodné víry zúčastnili vůbec poprvé,
322 Στϖοριηοµ ϖεξερ3 ϖελ[3; αζ , ραβ βογιν2 Μοκο ι, ζοϖ1 πραδ δψ να 3. Σταρο τετ κα, γρδι κ <ιδ1 ι ξ0δι. Αζ ι ποµο [νικ µοι ζοϖεϖ ϖψ να πψρ λ1 [νψι. ς[σι να ι δ δι, νε οσταιτε ζαδι. ς σ δρυ<ινο3 χ λο3 µολιµ , ποιδ τε, πρεδ τεξ0, δα ϖ κυσιτε να ε2 κρ µλ2. Πι4τε µε<δυ ναµι µεδυ ραζλ 4µα, ν ποτρ βα 4στ σλοϖ νεµ σλαϖιτι Ζεµλ3. 323 Částečně přejato z webových stránek Rodné víry: http://rodna vira.wz.cz/mokos/mokos.htm (2. II. 07). Autorem textu je Chotěbud. Znění slavnostní řeči a modlitební texty jsou uvedeny v příloze.
127 dostali možnost představit se ostatním přísedícím. Během diskuse koloval obrovský picí roh s medovinou i miska s jablky a oříšky. Po rozhovoru již účastníci zahájili hostinu provázenou zpěvem a hrou na kytaru. Té se pochopitelně ujal Tomáš a Zdeslav. Během veselí mnozí očišťovali svá těla skoky přes hořící hranici. Pro Vítězslava a ostatní předáky Rodné víry tato slavnost znamenala mnohem více. Víru, že předznamenala definitivní tečku za vleklou krizí českého rodnověří. 3.3.6 Kračun – oslava zimního slunovratu Poslední oslava zimního slunovratu pod patronací Rodné víry proběhla v pátek 22. prosince roku 2006 a pokračovala následující den ráno. Sraz jazyčníků se uskutečnil na zastávce Staré Bohnice ve dvě hodiny odpoledne. Místo konání posledních dvou oslav bylo slovanské hradiště Zámky u Bohnic. Večerní obřad byl zahájen se západem slunce, což je touhle roční dobou již kolem čtvrté hodiny. Počasí uctívačům Dažbogovým přálo, a tak mohli strávit noc na hradišti. Přes noc se u posvátného ohně střídaly stráže, zatímco zbytek jazyčníků poklidně spal. Kračun Rodná víra pořádala poprvé roku 2001. Tato oslava se dříve konala v Prokopském údolí na zahradě jednoho příznivce Rodné víry. V současnosti se uvažuje o konání zimního slunovratu v budoucích letech na území jižních Čech, kde by se jazyčníci pokusili ve venkovském prostředí obnovit tradici koledy. 324 Ať už však oslava Kračunu probíhá kdekoliv, lidé mají vždy sváteční náladu a atmosféru naplňuje posvátnost. Když k večeru na obloze Slunce zapadá, několik věrných vnuků Dažbogových vykonává posvátný obřad a uctívá nebeský oheň medovinou, perníkem a masem. Vepřové maso je zvláště důležité, neboť zlaté prase je posvátným zvířetem Dažboga/Svarožice. Lidé maskováni škraboškami či přestrojeni za zvíře nebo opačné pohlaví však začínají vepřové hody až následujícího rána, aby i postem vzdali úctu slunečnímu božstvu. Všichni přítomní věří, že tato nedávno obnovená tradice nezanikne, dokud bude Slunce zářit nad našimi hlavami. A jak vlastně probíhá obřad, který vešel během staletí ve známost pod pojmenováním Vánoce? Důležitou součástí večerního obřadu je dubové poleno Bedník, výraz odvozený od slovesa bdíti. Bedníku je ráno na Kračun předložena drobnější oběť a žrec jej poté podsekne. Toto poleno představuje starého Dažboga. Staví se kolmo do ohniště a je dobré, když je takových rozměrů, aby vydrželo hořet po celou noc. Uhlíky z něj se schovávají po celý rok, neboť jsou obdařeny čarovnou mocí. Další významnou součástí večera je koláč upečený
324 Právě v jižních Čechách má chalupu Jaroslav, jeden z předáků Rodné víry.
128 z kynutého pšeničného nebo žitného těsta, je slazený medem a může být ochucen i ořechy, mákem nebo ovocem. Na vrchní straně je reliéfně ztvárněn sluneční symbol, nejlépe pak kolovrat čili svastika. Uvnitř je zapečen nějaký drobný předmět, jako je mince, šperk, mandlička apod. Obřadu se večer účastní kromě žrece a jeho dvou pomocníků také všichni přítomní. Žrec těsně před západem slunce svolá účastníky do kruhu, který utvoří kolem připraveného ohniště s Bedníkem. Předtím si všichni vypnou mobilní telefony a jiná rušící zařízení. U ohniště je též připravena prázdná číše a mísa pro duše zemřelých předků. Žrec stojí čelem k zapadajícímu slunci, tedy na východě. Po seřazení žrec pokyne pomocníkovi po své pravé ruce, který přijde k ohništi a začne vykřesávat oheň. Přitom začnou zúčastnění mručet. Až se oheň rozhoří, pomocník se vrátí do kruhu a účastníci utichnou. V případě nutnosti pomocník po pravé ruce může jít ohni posloužit. Pomocník po levé ruce podá žrecovi okřín naplněný medovinou, ten ho pozvedne a začne pronášet modlitbu k Dažbogovi. Po jejím dokončení přistoupí k ohni a provede úlitbu bohům. Účastníci slovem „Sláva “ potvrdí souhlas s modlitbou. Poté žrec nalije medovinu do číše připravené předkům a staroslověnsky říká: „Naši svaty dědy, molim vy, priděte k nam da večerajem vkoupno .“ 325 Pak se pozpátku vrátí do kruhu a předá okřín po své levici. Postupně účastníci provolají slávu Dažbogovi a dalším bohům a předkům, jak uznají za vhodné. Po každém provolání zbytek účastníků jejich slova sborově potvrdí, pokud s nimi souhlasí. Kdyby v průběhu kola medovina v okřínu došla, pomocník po levé ruce ji přijde kolem doplnit. Nakonec se napije i žrec a zbytek medoviny v okřínu vlije do ohně. Poté pomocník po levé ruce vezme tác s koláčem, předstoupí s ním před žrece podávaje mu nůž. Žrec koláč rozkrojí na tolik dílů, kolik je účastníků a navíc jeden díl pro předky. Tento díl pak dá na misku pro předky a pozpátku se vrátí zpět do kruhu. Pomocník pak obejde celý kruh a každý si vezme jeden díl koláče, poslední díl si bere žrec. Poté ho všichni přítomní jedí. Kdo v něm nalezne zapečený předmět, předstoupí před oheň, poděkuje za něj, a vhodí jej do číše předků. Tím je obřad ukončen a pokračuje hostinou. K ranní části obřadu je nutná čestnice, což je kulatá nekvašená pšeničná nebo žitná placka s medem. Na vrchní straně bývají reliéfně zobrazené sluneční symboly. Má představovat plenku pro Božice. Obřad se neobejde ani bez kohouta. Pokud není k dispozici skutečný a živý, je tento úkol svěřen některému z účastníků. Těsně před východem slunce se účastníci shromáždí kolem ohně, žrec stojí čelem k východu, tedy na západě. V rukou drží okřín 325 Ναθι σϖ0τι δ δι, µολιµ ϖψ, πριιδ τε κ ναµ δα ϖε ερ 4µ ϖ κυπ νο.∀∀∀∀
129 s medovinu, který mu podal pomocník stojící po jeho pravé ruce. Poté, co první kohout ohlásí východ slunce, žrec vykřikne: „Slava, Dažbog sa rodi! Veselim sa, bo prejasnyj vladyka i zaščetnik naš jest opeť v miru. Slava, Dažbog sa rodi! “326 Dále žrec provede úlitbu do ohně, sám se napije a podá okřín vlevo. Ostatní po něm křičí: „Slava, Dažbog sa rodi! “ nebo česky: „Sláva, Dejbůh se zrodil! “, upíjejíce z kolujícího okřínu s medovinou. Pomocník vezme čestnici a podá ji žrecovi. Ten kousek ulomí a obětuje jej do ohně, další kousek si ulomí pro sebe a zbytek nechá kolovat. Po vypití medoviny a snědení čestnice je obřad ukončen. Účastníci se rozejdou do svých domovů nebo společně vyčkají slavnostní polední hostiny, vepřových hodů. 327 3.3.7 Ostatní činnost Rodné víry Kromě obřadů, svátků a slavností se Rodná víra zabývá i ostatními aktivitami. Některé z nich se týkají především duchovní očisty. Dobrým příkladem může být zejména obřadní koupel v parní lázni čili staroslovanské báni. Ta se konala poprvé v červnu roku 2002 a další proběhla hned následujícího roku po Mokošině slavnosti. 328 Při příležitosti Mokošina svátku roku 2003 byla uspořádána i přednáška o Rukopise Zelenohorském a Královédvorském. Přednášková a osvětová činnost je pro Rodnou víru nebo její příznivce asi nejtypičtější. V průběhu měsíců března a dubna roku 2003 úspěšně proběhl kroužek staroslovanských tanců. 329 Roku 2004 vydal jeden z příznivců Rodné víry Radek článek o slovanském duchovnu publikovaný v časopise Dotek. Na základě tohoto článku byl pozván pražskou společností Equilibrium s.r.o., aby na toto téma uspořádal přednášku. Ovšem přednášky o slovanském pohanství proběhly díky některým rodnověrcům i v jiných městech České republiky. Většina příspěvků k slovanské víře je však nadále umísťována pouze na oficiálních webových stránkách Rodné víry. Jelikož je mnoho z českých rodnověrců studenty či absolventy vysokých škol a oborů s historicko lingvistickým zaměřením, je pravděpodobné, že v nejbližší době bude jejich publikační činnost rozšířena, a tím dostupná i širší veřejnosti. První vlaštovkou byla práce Vampyrismus v kulturních dějinách Evropy z pera bývalého člena
326 Σλαϖα, ∆α<δ βογ σ0 ροδι! ςεσελιµ σ0, βο πρ σνψι ϖλαδψκα ι ζαωιτ νικ ναθ 4στ οπ0τ ϖ µι ρυ!∀∀ 327 Informace o obřadu částečně přejaty z webových stránek Rodné víry: http://rodna vira.wz.cz/kracun/kracun.htm (2. II. 07). Autorem textu je Vítězslav. 328 Podrobný popis tohoto obřadu je uveden v příloze. 329 Podrobnější informace o přednášce věnované RKZ a kroužku staroslovanských tanců jsou uvedeny v příloze.
130 Rodné víry Giuseppa Maiella vydaná roku 2004. Ovšem mezi příznivci a členy Rodné víry, ale i zahraničních jazyčnických spolků, probíhá kulturní družba, při které si jednotlivci půjčují nejnovější publikace i periodika s tematikou věnovanou životu starých Slovanů. Tak je možno získat soudobou literaturu ze všech slovansky hovořících zemí ve velmi krátké době, což napomáhá samotnému studiu rodnověří i slovanského pohanství. Slovanské pohanství se šíří i prostřednictvím nahrávek Zdeslava z Chrudimi, folkového hudebníka Tomáše Kočka či skupiny Krleš. Zájem o slovanskou mytologii projevily v nedávné době i různé metalové formace. Ze zahraničních jazyčnických zpěváku uvedu alespoň ukrajinského pěvce Živosila Ljutoho nebo Щит Перуна. 330 Rodná víra se snaží prezentovat také před veřejností. V nedávné době předáci Rodné víry poskytli rozhovory několika novinářům i religionistům. Např. 15. dubna roku 2006 vyšla reportáž o Rodné víře v příloze deníku Právo sepsaná novinářem Leošem Kyšou. PhDr. Zdeněk Vojtíšek zase vydal obsah rozhovoru uskutečněného s Dervanem, Krutomyslem, Stanislavem a Ratkem pro sborník Pohané mezi námi dnes od Ivana Štampacha. 331 V pátek 23. června 2006 se dostala Rodná víra, či spíše jeden z jejich příznivců, i na televizní obrazovky v Dobrém ránu z Moravy a Slezska, kde byl hlavním tématem dne Slunovrat s Tomášem Kočkem. Tomáš Kočko je i iniciátorem vztyčení idolu boha Velesa na beskydské Tanečnici, které tento valašský zpěvák plánuje již od roku 2004. Podle jeho slov proběhne samotný obřad vztyčení sochy příštího roku o prázdninách během oslav Velesovy noci. Rodná víra ve spolupráci s polskou jazyčnicí Hněvou plánuje i zdvižení idolu bohyně Matky země na vrchu Mokošín u Přelouče letos v říjnu. Činnost Rodné víry se oproti minulým rokům značně rozšířila. Kromě výše uvedených periodik, přednášek, osvětové činnosti a sedmi každoročních obřadů je možné dozvědět se o českém rodnověří také prostřednictvím prezentace společnosti Rodná víra na internetu. Mnoho zajímavých informací z dění Rodné víry i zahraničních rodnověrských skupin je možné získat především na diskusním fóru, pomocí nějž mezi sebou členové Rodné víry i její příznivci běžně komunikují. Jelikož jsem účastníkem této konference i já, mohu říci, že se zde projednávají každodenní kulturní záležitosti probíhající v naší vlasti, historická témata věnovaná Slovanstvu, slovanské mytologii i jiným polyteistickým náboženstvím, ale i veškeré události spojené s organizací svátků, obřadů či přednášek pořádaných Rodnou vírou. Dnes se čeští jazyčníci pokoušejí především ideologicky a nábožensky zakotvit Rodnou víru a vytvořit tak pevný základ pro další rozvoj rodnověří v České republice. 330 Některé z textů jmenovaných umělců jsou uvedeny v příloze práce. 331 Obsah tohoto rozhovoru je uveden v příloze.
131 Pro rozvoj Rodné víry je dle Vítězslavových slov důležité dosáhnout takového stupně poznání českého pohanství, které by umožnilo jeho úplnou praktickou aplikaci jako celistvého náboženského systému. Dále vytvořit dostatečně širokou členskou základnu, a to v různých regionech republiky. Rodná víra se pokusí také působit v českém prostředí osvětu o rodnověří a bude se snažit vytvářet svůj pozitivní obraz v české společnosti. Důležitá je nepochybně i spolupráce s ostatními pohanskými skupinami v České republice, ale i s různými kulturními spolky, jejichž činnost se rodnověří nějakým způsobem dotýká. Jedná se např. o šermířské družiny, spolky oživlé historie, folklorní sdružení, různá hudební sdružení a další kulturní iniciativy. Je nutné i nadále udržovat přátelské kontakty s rodnověrskými sdruženími západních Slovanů, tedy na Slovensku i v Polsku, rozvíjet spolupráci s východoslovanskými občinami odmítajícími extremismus a snažit se působit na duchovní probuzení jižních Slovanů. Právě v rozšiřování činnosti a osvětových aktivitách vidí Rodná víra svojí budoucnost. Proto se v současné době nebojí změn. Vždyť v rozkvět českého rodnověří doufají všichni přívrženci této společnosti. Jestliže jim vydrží současný zápal, věřím, že o nich v budoucnosti uslyšíme mnohem více, a to nejen z per etnologů, religionistů a novinářů. 332
332 Dne 10. února 2007 byla přijata oficiální definice Rodné víry: „Rodná víra je společenstvím usilujícím o obnovu původní české víry a o obnovu původních českých duchovních a hmotných obyčejů. Neboť obnovou obyčejů hmotných se zabývají i spolky jiné, těžištěm činnosti Rodné víry je obnova obyčejů duchovních.“ Přijata byla rovněž definice jejího náboženského základu: „Rodná víra obnovuje původní předkřesťanskou víru Slovanů českých zemí.“ (Informace přejaty přímo z prohlášení Sněmu.)
132 Kapitola IV. – SLOVANSKÉ POHANSTVÍ V ZAHRANIČÍ Již na počátku této práce jsme si řekli, že po celém slovanském světě působí společnosti fungující na podobné bázi jako česká Rodná víra. Proto se v této kapitole zaměříme alespoň na některé z těchto skupin, spolupráci mezi nimi a jejich činnost. Komplexnější pohled věnujeme stavu rodnověří na Ukrajině, kde jsou počty jazyčníků nesrovnatelně vyšší než u nás. Ukrajinské obřady jsou nepochybně i o něco propracovanější. Podobně je tomu také v Rusku. Samozřejmě, že nemůžeme opomenout ani novopohanské skupiny působící na území Polska a Slovenska, na území západních Slovanů, které je nám tedy nejbližší. Náš zájem se však týká i oblasti jižních Slovanů, kde však prozatím rodnověří zapustilo silnější kořeny trvalého rázu pouze v Bulharsku a Srbsku. Jelikož Slované žijí i mimo hranice svých států, pokusíme se ve stručnosti vylíčit i zdejší jazyčnické dění. Na samý počátek se však vrátíme zpět do roku 2005, kdy v ukrajinské metropoli Kyjevě proběhl první všeslovanský sněm rodnověrců, kterého se účastnili i zástupci Rodné víry. 4.1 Všeslovanský sněm rodnověrců 333 Patnáctého ledna roku 7513 (tj. rok 2005 odvozený podle Velesovy knihy) se ve stoličném městě Kyjevě uskutečnila první Mezinárodní vědecko praktická konference „ Rodná víra – duchovní podstata Slovanů “. Myšlenka uskutečnění takové konference již dávno existovala v plánech Rodového ohniště Rodné pravoslavné víry (Рiдна Православна Вiра). Rodná pravoslavná víra navrhla roku 2004 hlavě Koordinační rady Sněmu ukrajinských rodnověrců Svjatoslavu Rubanovi připojit se k této, podle názoru Rodového ohniště krajně nevyhnutelné, záležitosti. Zvláštní zasedání Koordinační rady přijalo kladně rozhodnutí a bylo ustanoveno, že se konference bude konat pod záštitou Sněmu ukrajinských rodnověrců (SUR). Kněží a čarodějové Rodového ohniště považují za nutné zvednout status SUR na skutečnou výkonnou strukturu, proto vynaložili veškeré úsilí na maximální efektivitu této akce. Byla vyslána výzva do všech slovanských zemí, od Ruska po Chorvatsko a Polsko, od Běloruska po Srbsko a Makedonii. Mezi prvními odpověděli Srbové a Bělorusové, dále se pak ozvali Rusové, Slováci, Češi, Poláci a Bulhaři. Ani jedna odpověď nedorazila od chorvatských a makedonských rodnověrců. Představitelé SUR však doufají, že na následující konferenci se již podaří pozvat zástupce všech slovanských etnik.
333 Kromě sborníku, který vydalo Rodové ohniště, jsem čerpal i ze zprávy sepsané Vítězslavem.
133 Rodové ohniště si za hlavní cíl uskutečněné konference klade sjednocování slovanských rodnověrců. Cílem konference je také duchovní sblížení všech Slovanů, jakožto pokrevních bratří, a potřeba ukázat vědeckému světu důležitost a aktuálnost rodnověreckého hnutí slovanských národů. Konečným cílem práce SUR v tomto směru je vytvořit skutečný Všeslovanský sněm rodnověrců (VSR), jako předobraz jediné duchovní struktury Slovanů, vystavěné na sněmovních principech a základech národní identity a samosprávy. Podle mluvčích SUR je rozdělování slovanských národů do různých politických a ekonomických útvarů, reformování slovanských jazyků, revize dějin, vytváření umělých konfliktů a podpora separatismu pouhým pokračování cizí politiky počaté již na hranici prvního a druhého tisíciletí křesťanské éry. Jejím cílem je rozdělení velikého a mohutného etnického společenství, které vlastní v podstatě největší zdroje v současném světě. Cílem je Veliká Slávie, jednotné názorové společenství slovanských národů, které má být v budoucnosti utvořeno jako politický a ekonomický svaz samostatných a nezávislých států. Společně s tím SUR odmítá jako provokaci dnes v určitých kruzích vytvářenou myšlenku o sjednocení Slovanů cestou jejich usmíření nebo vojenským ovládnutím jakýmkoliv jediným slovanským národem. Považovat zájmy jednoho, třeba i početného, slovanského národa za zájmy všech Slovanů je nepřípustné. Ukrajinští rodnověrci jsou přesvědčeni, že srdce Veliké Slávie bije na březích Dněpru Slavuty, a že proroctví Velikého kněze (volchva) Volodymyra Šajana o přetvoření Kyjeva v duchovní středisko všech Bílých národů se stane skutečností pouze tehdy, pokud všichni přistoupí k tomuto dílu nikoliv drze a pohrdavě, ale jako bratři, kteří nevidí svou svobodu bez svobody, síly a nezávislosti všech slovanských rodů. Konference se zúčastnilo 38 přispěvatelů a 120 účastníků. Konferenci otevřel uvítací projev kandidáta historických věd, profesora J. A. Šilova. Jurij Alexejevič poukázal na to, že se Rodná víra nyní dostala na kvalitativně vyšší úroveň, ale zapomínat na její prameny, které se zkoumají v době obrození slovanské víry, v žádném případě nelze. Podle jeho názoru je podstata slovanské starodávné víry uchována v pravoslaví, v jeho neznetvořené ortodoxní formě. K účastníkům konference se obrátil i doktor filozofických věd, zástupce ředitele Ústavu filozofie Akademie věd Ukrajiny profesor A. N. Kolodnyj. Anatolij Nikolajevič upřímně popřál rodnověrcům úspěchy v oblasti jejich nelehké práce, vyzval k jednotě a toleranci, a také navrhl pravidelně informovat Ústav filozofie o činnosti rodnověreckých sdružení a obcí. Další slovo měli představitelé rodnověrských a badatelských společností slovanských zemí. Jozef Mozola (Svjatoslav), představitel slovenské rondověrecké občiny Perunův kruh, předal všem účastníkům pozdrav od slovenských rodnověrců a popřál jim úspěchy v činnosti.
134 Srbskou republiku zastupovala výzkumnice v oblasti slovanského dědictví Alexandra Obrovska, která vytkla ve svém příspěvku nutnost hlubokého a objektivního výzkumu slovanských předkřesťanských dějin, odmítla vymyšlené mýty a překroucený pohled na skutečnost. Vladimír Sacevič, představitel běloruských rodnověrců, obrátil pozornost účastníků ke složité mezinárodní situaci a hovořil také o snahách rozdělit a znepřátelit slovanské národy. 334 Ruské Slovany – starověrce představil Igor Globa (Vseslav), který ve svém vystoupení ukázal na naléhavou nutnost prohloubení duchovního sebezdokonalování Slovanů, návrat k rodným kořenům a obrození původní slovanské (védské) kultury. 335 Konference, která začala v jedenáct hodin, byla uzavřena v 18.30 na přání správce konferenčního sálu. Přesto ale bylo stále velké množství těch, kteří si přáli vystoupit. Z výsledků konference byl vydán sborník materiálů a zvláštní vydání časopisu Rodového ohniště . Ale hlavním cílem, na kterém pracovalo Rodové ohniště Rodné pravoslavné víry několik let, bylo vytvoření mezinárodní koordinační struktury, již zmíněného Všeslovanského sněmu rodnověrců. Byl uskutečněn první přípravný krok, slovanští rodnověrci delegovali své představitele do komitétu pro přípravu Ústavy. 336 Z Ukrajiny byl delegován Roman Mykolajiv (Mežimir) z Rodového ohniště Rodné pravoslavné víry, ze Slovenska Jozef Mozola, ze Srbska Alexandra Marinkovič Obrovska, z Ruska Igor Globa (Církev pravoslavných Slovanů starověrců). Rozhovory o vytvoření Všeslovanského sněmu rodnověrců se vedou i s představiteli českých jazyčníků ze společnosti Rodná víra, kterou v Kyjevě zastupoval Vítězslav, s polskými rodnověrci z organizace Rodzimy kościół polski a s bulharskými rodnověrci z organizace Rodna vjara. Komitét je otevřen i pro vstup představitelů jiných slovanských rodnověreckých organizací z vyjmenovaných zemí i ze států, které se sněmu nezúčastnily. Jedinou podmínkou účasti ve vytváření VSR je to, že v názorovém nebo ideologickém systému organizace nesmí být přítomny elementy šovinismu nebo pohrdání vůči jakémukoliv slovanskému národu. 337
334 Doslova poukázal na obavy z pokusu siónsko amerických sil o roztříštění Slovanstva. Jak je v samotném textu práce zmíněno, něktěří z východoslovanských jazyčníků chápou rodnověří i jako budoucí politickou platformu, která je zaměřena proti zahraniční politice americké vlády. Je zde patrný i vliv novodobého nacionalismu. Především v Bělorusku jsou některé z jazyčnických skupin propojeny s ideologií slovanského nacionalismu. Na území Ruska existuje tento nový „jazyčnicko nacionalistický“ směr také, ale většina představitelů rodnověří v zemi se od tohoto proudu distancuje. 335 Zejména u východoslovanských rodnověrců bývá kultura starých Slovanů ztotožňována s kulturou védskou, tedy navazující na prapůvodní indoevropské kořeny. 336 V současné době je dokument Ústavy vypracován. Jeho znění (v ruštině) je uvedeno v příloze. 337 Přestože předácí jazyčnických skupin a obcí agitují pro spolupráci i s ostatními etniky, u některých jednotlivců tyto snahy nenalezly pochopení. Mnoho současných rodnověrců pohlíží na Germány, myšleno Němce a Američany, jako na hrozbu pro Slovanstvo i rodnověří samotné. V této řeči šlo o jakýsi diplomatický kompromis mezi oběma proudy – pohrdat jiným slovanským etnikem je chápáno jako nejtěžší zločin; v případě, že se někdo staví negativně k etnikům ostatním, je to čistě jeho osobní názor, se kterým se VSR neztotožňuje.
135 Hlavní cíl vytvoření VSR členové komitétu vidí v neodkladné nutnosti sjednocení rodnověrců pro všeobecnou obranu slovanských národních zájmů, ochrany kultury, obyčejů a obnovy obřadů. Byl vyjádřen názor o účelnosti překladů zajímavějších prací a děl slovanských rodnověrců do všech slovanských národních jazyků. Nemělo by se však zapomenout, že důvodem ke slovanskému sjednocení byl také hlad po informacích, který se bude pomocí VSR překonávat. K celému Všeslovanskému sněmu bych dodal, že náklady na cestovné a ubytování si hradili sami účastníci a v rámci konference se konala výstava publikací, výrobků a jiných výdobytků ukrajinských rodnověrských obcí. Pracovním jazykem konference byla ukrajinština a mateřské jazyky představitelů jednotlivých slovanských národů. Přednesené referáty bych rozdělil do šesti základních skupin: Védská podstata rodné víry a její odraz ve světonázoru Slovanů; Symbolismus a vnitřní podstata slovanských obřadů – narození, pojmenování, přechodové rituály, svatby, pohřeb apod.; Rodná víra jako národně kulturní ochranný činitel pro slovanské národy v době globální sociálně ekologické krize; Rodná víra jako vyjádření národní identity – dnešní stav a perspektiva jejího vývoje; Zvyková rodina, příbuzenství a rod jako základ vysoce duchovní podstaty slovanských národů a Slovanský panteon, zvyky a zdraví .338 Zpráva ze Všeslovanského sjezdu potvrzuje vysoké cíle představitelů většiny slovanských rodnověreckých organizací a je jen škoda, že tato událost zůstala stranou veškerého zájmu českých médií. Od nás se na Ukrajinu vypravila jen malá delegace vedená Vítězslavem. Nejde o nezájem ze strany českých rodnověrců. Česká Rodná víra však stále nedosáhla takového stupně organizovanosti, aby mohla vystoupit s jednotným programem. Snahy o prosazení změn v působnosti Rodné víry však do budoucna možná přinesou výsledky, a tak se na dalším Všeslovanském sněmu rodnověrců dočkáme snad i početnějšího českého zastoupení. 339 338 Podrobnější zpráva z konference je uvedena v příloze. Jednotlivé názvy šesti základních bodů konference se shodují s rozčleněním sborníku, který nedlouho po Všeslovanském sněmu vznikl. 339 Рiдна Вiра – духовна сутнiсть славян. In: Родове Вогнищe (Спецiальний Випуск ). Mykolajiv, R. Kyjev 2005. Další slovanský rodnověrský sněm a konference o slovanském dědictví proběhně ve dnech 8. a 9. září roku 2007 v srbském Bělehradě.
136 4.2 Stav rodnověří na Ukrajině „Víra předků na Ukrajině nikdy nezanikla, nehledě na tisícileté panování cizího náboženství. Její tajemství existovalo v podvědomí lidí a přecházelo z generace na generaci .“ (Volodymyr Šajan) Ukrajina vyhlásila svou nezávislost 24. srpna 1991. Má rozlohu 603 700 km 2 a podle údajů z roku 2003 zde žije 47 732 079 obyvatel. 340 Naprostá většina ukrajinských věřících se hlásí ke křesťanství (97%). Asi polovina věřících křesťanů náleží ke třem velkým pravoslavným komunitám. Zbytek křesťanů můžeme rozdělit přibližně také na poloviny. První se skládá ze tří katolických denominací (Ukrajinská řecko katolická církev, Římskokatolická církev a Arménská katolická církev) a k té druhé patří různá protestantská vyznání. Na území Ukrajiny působí také chaldejská Arménská apoštolská církev. Nalezneme zde však i židy, muslimy, buddhisty a z netradičních náboženství jmenujme např. Svědky Jehovovy či sektu Bílé bratrstvo. Ovšem na Ukrajině našlo živnou půdu i novopohanství. 341 Ukrajinské jazyčnictví je snad nejrozvinutějším a nejpropracovanějším a počty věřících na rozdíl od ostatních slovanských zemí poukazují na skutečný dynamický růst. Ukrajina je tedy pro slovanské pohanství velmi významnou zemí. Díky Všeslovanskému sněmu rodnověrců se Kyjev stal alespoň na čas hlavním městem celého slovanského rodnověreckého hnutí. Podle Rodné pravoslavné víry je však Kyjev předurčen stát se duchovním centrem navěky. V současnosti na Ukrajině působí dvě hlavní slovanské pohanské organizace: Rodové ohniště Rodné pravoslavné víry a Rodná ukrajinská národní víra. Spolu s nimi hraje významnou roli ještě sjednocující Sdružení rodnověrců Ukrajiny, původně známé jako Собор Рiдної Вiри. Roku 1934 založil Veliký volchv Volodymyr Šajan henoteistické hnutí, které nazval Рiдна Вiра (Rodná víra). Profesor filozofie Volodymyr Šajan 342 se narodil 2. srpna 1908 u Lvova a zemřel 18. července 1974 v britském exilu. Jeho studenti a následovníci vydali roku 1987 Šajanovu knihu Вiра Предкiв Наших a roku 1985 bylo založeno Tripolské bratrstvo (Трипiльське Братство). Dnes na Ukrajině existují tucty registrovaných i neregistrovaných komunit následujících Šajanovo učení. Tyto rodnověrské skupiny jsou organizovány pomocí vlastní náboženské doktríny, modlitebních knih a obřadního kalendáře – Svarohova kruhu. Symbolem Rodné pravoslavné víry je Alatyr, který je i součástí korouhve, symbolu rodu, ve
340 Informace přejaty z webových stránek otevřené encyklopedie na internetu Wikipedie: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ukrajina (11. II. 07). Podle oficiálního sčítání lidu (2001) na Ukrajině žilo přibližně 48 457 000 osob. Počet obyvatel Ukrajiny však stále klesá již od roku 1995. Příčinou je emigrce do zahraničí i nízká natalita. 341 Informace přejaty z webových stránek: http://www.risu.org.ua/eng/major.religions/ (11. II. 07). Náboženské vyznání totiž nepatří k součásti dotazníku oficiálního ukrajinského sčítání lidu. 342 Родове Bогнище Рiдної Православної Вiри , č. 1/2004, s. 36.
137 třech barvách: blankytně modré (představující štít Svaroga), žluté (představující slunce Dažboga) a stříbrné (znázorňující životodárnou vodu Dany 343 ). Po druhé světové válce založil Lev Sylenko Rodnou ukrajinskou národní víru (РУН Вiра). Lev Sylenko se brzy nato prohlásil prorokem a inkarnací věčného ducha Rusi/Ukrajiny. Jeho polyteistické náboženství jmenovalo národním bohem Ukrajiny Dažboga a v křesťanství vidělo zlo a počátek zotročení ukrajinského lidu. Hlavní principy RUNV jsou obsaženy v Sylenkově díle Мага Вiра a centrem celé organizace je Ukraine´s Holy Mother Cathedral ve Spring Glen, stát New York, Spojené státy. Na Ukrajině funguje více než třicet komunit RUNV koordinovaných B. Ostrovskym, volchvem kyjevské komunity Dažboh. V Záporoží, kde se nachází jedno z největších center RUNV, je vydáván časopis Světlo Orijany (Свiтло Орiяни). 344 Roku 1994 v regionu Vinnycja vzniklo další hnutí ukrajinského pohanství. Vznikl Chrám Rodné víry (Собор Рiдної Вiри). Příznivci tohoto hnutí jsou přesvědčení, že V. Šajan a L. Sylenko udělali hodně pro vznik a rozšíření rodnověrství, ale nedokázali jazyčnictví plně obnovit. Hlavním cílem Chrámu Rodné víry je sjednotit obě rodnověrské doktríny. Následovníci Chrámu Rodné víry pokládají za centrum rodnověří Podolí, jelikož se zde roztroušené pohanské komunity udržely až do počátku sedmnáctého století a navíc se na podolském území nachází nejvíce monumentů z dávných pohanských časů. Chrám Rodné víry je k ostatním ukrajinským rodnověrským hnutím ze všech nejtolerantnější. 345 Sjednocování ukrajinského rodnověrství má však dlouhou tradici. Snažil se o to již M. Škavrytko, který stál v letech 1971 1984 v čele organizace Соборный Храм Рiдної Вiри. V současnosti se reorganizovaný Chrám Rodné víry prakticky sjednotil s Rodnou pravoslavnou vírou, do které částečně přenesl i své myšlenky. Pravoslavná Rodná víra navázala na již zmiňované Tripolské bratrstvo. Roku 2001 vznikla první hromada РПВ Джерело Рода v městě Kamjanec Podíl´skij. O rok později byla v Kyjevě založena hromada Київьска Русь a ve městě Chmelnyckyj Алатир. Další kyjevská hromada vznikla roku 2003 pod názvem Покон Рода a téhož roku byly ustanoveny i hromady v Užhorodu (Стражи гiр) a v Záporoží (Дажбоже Запорожжя).
343 Dana je podle rusínských pověstí královnou rusalek (Růžička, J.: Mýty a báje starých Slovanů . Praha 2003, s. 61 62.). Velesova kniha jí ztotožňuje s vodní bohyní. 344 Kromě tohoto časopisu vydává RUNV ještě další periodikum Слово Орiїв , které je možné stáhnout na webových stránkách: http://www.slovoor.info/ (20. II. 07). 345 Informace částečně přejaty z webových stránek: http://www.risu.org.ua/eng/major.religions/paganism/ (11. II. 07).
138 Dnes existuje celkem dvanáct hromad rozdělených do čtyř krajových skupin vedených významnými volchvy. Nyní Rodná pravoslavná víra 346 vedená volchvem a předákem Volodymyrem Kurovským vidí hlavní cíle v jednotnosti nejen mezi ukrajinskými rodnověrci jak jsme si ukázali v předcházející podkapitole. РПВ pořádá každoročně spoustu propracovaných obřadů. Jde např. o Kupala, Ovseň, Dolju, uctění Svaroga, Dažboga, Peruna, Velesa, Mokoše, Striboga, ale i posvěcení volchvů, dětí či obřad očištění. Obřady se konají i na místech starých slovanských svatyní a obětišť, např. na ostrově Chortica nebo na hoře Bogit, kde stával slavný zbručský idol. 347 РПВ vydává také stejnojmenný časopis Родове Bогнище Рiдної Православної Вiри .348 Pro všechny ukrajinské rodnověrce znamená Rus Ukrajina svatou zemi či zemský ráj. Do všedního života se pokouší přivést moudrost dávných slovanských rodů a v jazyčnictví vidí jedinou cestu pro národ vedoucí do blaha. Pro ukrajinské rodnověrství je typická propracovanost obřadů, četnost sněmů za účasti delegátů ze všech hromad, složitější formy organizace 349 a také snahy o konstitucionalizaci posvátných textů jakým je zejména Velesova kniha, o které si blíže řekneme v páté kapitole. Jejich náboženské texty jsou plny podobenství a vysoce filozofických myšlenek mnohotvárnosti boha. V některých pasážích je až zarážející podobnost s biblí křesťanů. Sjednocení ukrajinského jazyčnictví se stává pod záštitou Sněmu ukrajinských rodnověrců (SUR, někdy i SRU) skutečností. Společným projektem všech rodnověrců bylo otevření Chrámu slunce 7. prosince 2003. 350 V Chrámu slunce je umístěna veliká knihovna, sídlí zde klub Гiлея organizující různé koncerty, výstavy a přednášky, Muzeum ukrajinské genocidy i Slovanská akademie kultury národního obrození. Koordinační rada SUR se řídí zvláštní
346 Její jméno je odvozeno ze slovního základu „ zvyky víry ruské, víry pravé, víry slavné “, což dohromady dává pravoslavné. 347 Podrobný popis obřadu očištění je uveden v příloze. 348 V tomto časopise jsou články a reportáže věnované ukrajinskému rodnověří, ale i slovanské historii, mytologii a magii. Pro odlehčení jsou zde uváděny i tématické povídky. 349 Pro příklad si uveďme Radu Sněmu ukrajinských rodnověrců, která proběhla v únoru roku 2003 za účasti 51 delegátů a 46 účastníků z šestnácti správních oblastí Ukrajiny a hlavního města Kyjeva. Na sněmu nechybělo ani 26 hostí (18 z Kyjeva, 2 z Dněpropetrovsku, 2 z Konotop, 2 z Ternopilu a po jednom z Černovic a z Ruska). Sněmu byli přítomni předáci všech pěti hlavních náboženských rodnověrských konfesí z Ukrajiny (kromě Rodné pravoslavné víry a Rodné ukrajinské národní víry jde o hromady Perunova rada, Hromadu „трiйця“ a Вiче Українських Рiдновiрiв, čili Sněm ukrajinských rodnověrců). Hlavou celého komitétu byl jmenován Svjatoslav Ruban. Během tohoto sněmu byla zvolena koordinační rada SUR a stanoveny hlavní cíle do budoucna. Projednáváno bylo také položení základního kamene do svatyně Chrámu slunce, ale i program čtyřdenního výletu rodnověrců na ostrov Chortice a Kamennou Mohylu (Камяна Могила). 350 Základní kámen chrámu slunce byl posvěcen těmito slovy: „ Род, Дажбог, Рiд Орiiв, Народ, Природа, Порода, Родина .“
139 Ústavou 351 a za své cíle si klade obrození ukrajinské lidové kultury, uvedení do života a následnou ochranu ukrajinských svatyní, posvěcení obřadů, obrození obřadního kalendáře v plném rozsahu, ekonomický rozvoj a právní ochranu rodnověrských skupin, výchovu ukrajinské mládeže, informačně analytickou činnost, vydavatelskou činnost a samozřejmě sblížení různých skupin rodnověrců. Rodná víra prožívá na Ukrajině své obrození. Podle slov Volodymyra Šajana však „ skutečné ukrajinské obrození začíná od uvědomění, pěstování a vyučování pokladů ukrajinského folkloru “ a zdá se, že ukrajinští rodnověrci mají tato slova na paměti. 352 4.3 Stav rodnověří na Slovensku Slovenská republika je samostatným státem od 1. ledna 1993. To však nemění nic na tom, že jsou pouta mezi národy Čechů a Slováků stále velmi silná, a proto bych se rodnověrským skupinám na území Slovenská věnoval podrobněji. Rozloha Slovenska je 49 035 km 2 a při Sčítanie obyvateľov, domov a bytov 2001 měla tato republika 5 379 455 obyvatel. Přestože bylo Slovensko součástí jednoho státního útvaru s Českou republikou až do roku 1993, vztah obyvatelstva k náboženství je zcela odlišný. Věřících je totiž na Slovensku mnohem více nežli nevěřících. Při sčítání se za nevěřící označilo pouhých 13% obyvatelstva, 3,5% Slováků na otázku víry neodpovědělo a k věřícím se přihlásilo 83,5% lidí. Naprostá většina z nich vyznává římskokatolickou formu křesťanství (68,9%, tj. 3 708 120 obyv.). Druhou nejvýznamnější církví je Evangelická církev augsburského vyznání (372 858 obyv.) a třetí v pořadí skončila církev Řeckokatolická (219 831 obyv.). Nad stotisícovou hranici se dostala ještě Reformovaná křesťanská církev se 109 735 věřícími. K pravoslaví se na Slovensku hlásilo 50 363 lidí a k Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi 20 630 osob. Další církve a náboženské společnosti nepřekročily hranici deseti tisíc věřících: Evangelická církev metodistická (7 347 obyv.), Křesťanské sbory (6 519 obyv.), Apoštolská církev (3 905 obyv.), Bratrská jednota Baptistů (3 562 obyv.), Církev Adventistů sedmého dne (3 429 obyv.), Církev bratrská (3 217 obyv.), Židovské náboženské obce (2 310 obyv.), Starokatolická církev (1 733 obyv.) a Církev Československá 351 Kopie Ústavy ukrajinských rodnověrců je uvedena v příloze. Celý zákoník začíná slovy Volodymyra Šajana: „Zákon je proti tobě, a síla je proti tobě, národe můj. Tvoje síla může být toliko v pravdě, a proto musíš být pravdou, aby ses stal silou .“ 352 Informace pocházejí z časopisu Родове Bогнище Рiдної Православної Вiри , č. 1/2004 a ročenky Вiсник Вiча Українських Рiдновiрiв , Kyjev 2004. Ukázky z těchto periodik jsou uvedeny v příloze. Navíc jsem čerpal i z jednotlivých webových stránek ukrajinských rodnověrců. Jejich kompletní seznam se stručným popisem i symbolikou dané skupiny je uveden v příloze pod názvem Seznam rodnověrských organizací ve světě – kontakty a symbolika .
140 husitská (1 696 obyv.). K ostatním církvím a náboženským společnostem se přihlásilo 6 294 obyvatel. 353 Na území Slovenska dnes působí šest jazyčnických občin či sdružení. První z nich je občina Perunův kruh ( Krug Peruna – založena v prosinci roku 1997), kde k předákům patří Svjatoslav a Šimon, dále je to jazyčnická občina Paromova Dúbrava, elitní pohanská organizace Bratrstvo Perúnovej sekery, nitranští Dažbogovi vnuci, sdružení Rodolesie a společnost vedomeckého učení (přírodního duchovna) Rodový kruh, dříve známý jako Bytosti z Trnavy. Nejmladší občinou jsou Dažbogovi vnuci. Tato občina vznikla po obřadě Kračunu 2006, který se konal na Lupke u Nitry, kde kdysi stávalo slovanské hradiště. Kračun byl jejich prvním obřadem, ke kterému se sešli čtyři rodnověrci vedení Budislavem a čtyři sympatizanti slovanského pohanství. Dažbogovi vnuci do roku 2007 přichystali i oslavy Velesova dne a plánují vztyčit modlu Dažbogovu. Tato občina a česká Rodná víra udržují přátelské vztahy. Ovšem spolupráce mezi českými a slovenskými jazyčníky existuje od samých počátků vzniku rodnověří na území bývalého Československa. Rodná víra spolupracuje s Perunovým kruhem, zejména Šimon bývá častným účastníkem českých obřadů. Navíc, čeští jazyčníci prozatím vždy slavili Perunův den jako hosté na Slovensku. Česká Rodná víra udržuje přátelské kontakty také s vedomci z okruhu Mira Žiarislava Švického. Miroslav Žiarislav Švický propaguje vedomectví již od roku 1995. Roku 1999 vznikly Bytosti z Trnavy, jejichž předákem byl právě Žiarislav, v současné době hlavní představitel sdružení Rodový kruh. Toto sdružení je spojeno s nakladatelstvím Diva (knihy, audio nosiče a lidové hudební nástroje) a od roku 2000 vydává také časopis Rodná Diva . Paromova Dúbrava vydává informační občasník Alatyr a v její režii probíhají každoroční obřady, ke kterým se sjíždějí rodnověrci z území celého Slovenska, ale i z Čech, Polska a hosté z ostatních slovanských zemí. Slováci pořádají v současné době oslavu Kračunu na den zimního slunovratu, Velesův den v polovině zimy, na jarní rovnodennost připravují vynášení Moreny, těsně před žněmi (v období kolem 20. července) se koná Perunův den a na přelomu října a listopadu svátek Mokošin. Od roku 2006 je pořádáno také Vajano, čili letní slunovrat a slavena je i podzimní rovnodennost. 354
353 Údaje převzaty z webových stránek: http://www.statistics.sk/ (14. II. 07). 354 Popis obřadu letního slunovratu Paromovej Dúbravy uvádím v příloze.
141 Není nutné dopodrobna popisovat činnost a zásady těchto společností, jelikož v tom hlavním se shodují s českou Rodnou vírou. 355 U Slováků je však na rozdíl od českých rodnověrců častějším jevem vyhrocený vztah ke křesťanům. Není divu. Jejich vláda uzákonila povinnou náboženskou výchovu na školách a kříž zdobí i veškeré veřejné budovy. Proti tomu se většina slovenských jazyčníků staví negativně. Každý občan má právo vyznávat svobodně jakékoliv náboženství, a ve výše uvedených zákonech vidí slovenští rodnověrci čili vedomci jisté popírání lidských práv. Každopádně ani tyto zákony „ustanovující preferované státní náboženství“ slovenské rodnověří nevykořenily. Naopak. Troufnu si říci, že mezi méně početným národem našich východních bratří je více slovanských rodnověrců nežli u nás. 356 4.4 Stav rodnověří v Polsku Polsko, náš severní soused, země o rozloze 312 685 km 2 a s populací 38 622 660 obyvatel (2004), je další zemí, kde se slovanské pohanství uchytilo. 357 Otázka týkající se náboženského vyznání sice nepatří k dotazníku oficiálního sčítání lidu v zemi, ale přesto polské statistiky udávají, že na území Polska funguje 138 registrovaných církví a náboženských společností. Ke katolické víře se hlásí 95% věřících. Katolicismus se zde dělí na čtyři skupiny: Římskokatolickou církev, Arménskou katolickou církev, Řeckokatolickou církev a Novouniatskou církev. 358 Druhou nejpočetněji zastoupenou církví je Pravoslaví s 550 tisíci věřícími. 359 Početnější zastoupení mají i různé protestantské církve: Církev Evangelická augsburského vyznání (85 000 obyv.), Letniční hnutí (17 000 obyv.) a Adventisté sedmého dne (10 000 obyv.). Ostatní protestantské církve mají každá zhruba po pěti až šesti tisících věřících. V Polsku fungují také tři kongregace Starokatolické církve (88 000 obyv.) a Náboženská společnost Svědkové Jehovovi (130 000 obyv.). Z orientálních náboženství v Polsku působí také muslimové, Obce židovské víry, Karaimové, 360 buddhisté a hinduisté. 361
355 V příloze přesto uvádím prohlášení Bratrstva Perúnovej sekery a Rodového kruhu. Navíc i ukázky básnické tvorby (Perunov kruh). 356 Informace pocházejí z webových stránek zmíněných občin a sdružení; z diskusního fóra Rodné víry a také z rozhovoru se Šimonem z Perunova kruhu. 357 Údaje pochází z webových stránek otevřené encyklopedie na internetu Wikipedie: http://cs.wikipedia.org/wiki/Polsko (16. II. 07). 358 Uniaté jsou stoupenci křesťanských církví, které vytvořily s jinou církví unii církevní. Jde zejména o východní křesťanské církve, které vstoupily do unie s římskokatolickou církví. (Všeobecná encyklopedie 8, s. 190.) 359 Jde zejména o běloruskou menšinu. 360 Karaimové jsou minoritou turkického původu. Jejich víra je směsicí judaismu a islámu. (Hubinger, V., Honzák, F., Polišenský, J.: Národy celého světa . Praha 1985, s. 145.) 361 Informace převzaty z webových stránek: http://poland.gov.pl/Churches,and,Religious,Life,in,Poland,397.html (16. II. 07).
142 Počátky slovanského novopohanství v Polsku můžeme hledat v meziválečném období. Prvním významnějším představitelem byl Stanislaw Szukalski (1893 1987), syn kováře a emigranta z poslkého města Warta. Stanislaw vyrůstal ve Spojených státech, odkud se s přispěním svého otce vydal do Krakowa, aby zde studoval umění. Inspiraci pro svá díla hledal právě v pohanství a lidové kultuře. Brzy se kolem něj vytvrořil kruh následovníků, známý jako „Rod vznešeného srdce“, který vydával dokonce časopis nazvaný po bájném polském knížeti Krok . Stanislaw se krátce před druhou světovou válkou vrátil do Ameriky, ale až do konce svého života zůstal věrný svým pohanským ideálům. U „Rodu vznešeného srdce“ se však jednalo spíše o dobový umělecký proud. V Polsku byl prvním předákem společenského hnutí s pohanstvím spojeným Jan Stachniuk narozený roku 1905 v Kowelu. Po studiích ekonomie založil roku 1937 skupinu vydávající časopis Zadruga . Dnes ve městě Wroclawi stále žijí jeho pamětníci a následovníci, mezi nimi zejména Antonin Wacyk, který se dodnes podílí na vydávání řady knih s pohanskou tematikou. Na hnutí kolem časopisu Zadruga navázal i pravicově orientovaný novopohan Jerzy Potrzebowski. Odkaz Zadrugy je možné spatřovat i v nacionalisticko pohanském časopise śywiol , který vydává Andrzej Wylotek z Varšavy. 362 V současné době v Polsku existují tři rodnověrské organizace: Rodzimy Kościół Polski, Rozdima Wiara a nově vzniklá Słowiańska Wiara. Rodzimy Kościół Polski vede New Age hypnotizér Lech Emfazy Stefanski. U tohoto známého žrece můžete nalézt hudební nahrávky i knihy s pohanskou tematikou, můžete si nechat prozradit budoucnost z věšteckých karet a přečíst si liturgické texty Rodné církve polské. Lech vlastní také nespočet fotografií z jazyčnických obřadů, a přesto, že je v letech, nikdy nezapomene připomínat důležitost víry našich dávno zesnulých dědů. Rodzimy Kościół Polski má na rozdíl od našich jazyčníků i sovu svatyni zasvěcenou bohu Svantovítovi. Podobné svatyně stojí i ve východoslovanských zemích, ovšem Lech Emfazy má na rozdíl od našich i východoslovanských rodnověrců poněkud odlišné pojetí věrouky. Žrec Lech se svými následovníky mají skutečně bohatý panteon bohů a kromě Peruna, Dažboga, Svantovíta a dalších uznávají dokonce Krista. Tento rozdíl v chápání pohanské víry našich předků ovšem všichni členové RKP nesdílejí. Rodzima Wiara vedená Stanisławem Potrzebowskim je extrémně pravicově orientovaná skupina jazyčníků. Jde o slezskou rodnověrskou skupinu. Dnes má Rodzima Wiara přívržence v Dziwnówě, Koszalinu, Zielonej Górze, Poznani, Wrocławi, Opolí, Varšavě a v Siedlci. Podle mladého rodnověrce a předáka skupiny Słowianska Wiara Niedwiedźa jsou Lech 362 Informace o počátcích neopaganismu v Polsku pocházejí z webových stránek: http://www.vinland.org/heathen/pagancee/#Poland (16. II. 07).
143 Emfazy 363 i Staszek Potrzebowski zkompromitované, konfliktní a nedůvěryhodné osoby, které drží rodnověří v Polsku na extrémních pozicích. Jediní seriózní polští rodnověrci byli podle něj donedávna pouze nezávislí lidé. To se však změnilo roku 2006, kdy odštěpením od Rodzimej Wiary vznikla nová organizace Słowianska Wiara. V současnosti má údajně 52 členů (pro registraci náboženské společnosti v Polsku je potřeba jen sto věřících). Důvodem odštěpení byly podle představitelů Słowianskej Wiary přílišné sympatie Staszka s nacismem, od kterého se tito polští rodnověrci distancují. Ač se jedná o organizaci mladou, jejich ambice jsou veliké. Do budoucna plánují organizačně sjednotit všechny polské rodnověrce, ale jejich plány přesahují i hranice Polska. Chtějí se podílet na sjednocení všech západoslovanských rodnověrců, a proto užívají přízvisko „Zachodnisłowanski związek wyznaniowy“. Jejich zájem o spolupráci s českou Rodnou vírou je obrovský. Hněva i Niedwiedź se účastnili svátku Mokoše 2006. Hněva zde působila jako kněžka a našim jazyčníkům přislíbila do příští slavnosti vytvořit dřevěnou modlu bohyně. České rodnověrce srdečně pozvali na všechny jimi pořádané slavnosti a těm, kteří na tom nejsou finančně zrovna nejlépe nabídli uhradit jízdenku. Jejich pohostinství a přátelské přijetí mohl již dříve poznat Vítězslav, který se účastnil jejich zářijové slavnosti dožínek u Wrocławi. Tento svátek Poláci zasvěcují Svantovítovi a jejich svatyně se nalézá na úpatí hory SlęŜy (asi 30 km od Vratislavi), která je pro Slezany něco, jako hora Říp pro Čechy. Starými kronikami je dosvědčeno, že se zde v minulosti konaly pohanské slavnosti. Za 700 złotých (asi 5000 Kč) si členové Słowianskej Wiary nechali udělat nádhernou dřevěnou kopii zbručského idolu, kterou před svátkem přivážejí na obětiště automobilem. Samotný obřad podle Vítězslava zcela odpovídal obvyklým jazyčnickým obřadům, nic v něm nechybělo, ale ani ničím nepřekvapil. 364 Po obřadu muselo všech asi třicet zúčastněných sejít na hostinu dolů do civilního tábořiště, neboť v přírodní rezervaci nebylo možné rozdělávat oheň. Kromě slavnosti dožínek (23. září v den podzimní rovnodennosti) polští rodnověrci ze všech tří skupin oslavují Jare Gody s pálením Morany o jarní rovnodennosti (21. března), Noc Kupala o letním slunovratu (21. – 22. června), svátek předků Dziady (24. října/počátkem listopadu) a Štědrý večer o slunovratu zimním (21. – 22. prosince). Rodzimy Kościół Polski má kromě toho velmi dobře organizované obřady přechodových rituálů postřižin, svatby a 363 Před nedávnem z RKP vystoupila část členstva včetně Niedwiedźa., protože nesouhlasili s údajnými sektářskými praktikami, které se snažil zavádět „vůdce“ Lech a osoby kolem něj za účelem osobního i finančního prospěchu. 364 Česká Rodná víra dokáže dělat obřady na stejné kvalitativní úrovni jako v Polsku a snad i lepší a propracovanější. V Rusku a na Ukrajině jsou však obřady ještě mnohem barvitější a mají také nesporně vyšší účast.
144 pohřbu. 365 Česká Rodná víra spolupracuje ze Słowianskou Wiarou, ale nezatracuje možnou spolupráci ani s RW a RKP, jejichž vůdcové se k sobě chovají nepřátelsky. Čeští rodnověrci však k tomuto sporu staví neutrálně. Věří, že více kontaktů může Rodné víře otevřít také více obzorů. A pro orientaci, počet rodnověrců v Polsku může být mezi stem a dvěmi sty osobami. 366 4.5 Stav rodnověří v Rusku Rusko je zemí, kde jazyčnictví hraje poměrně důležitou úlohu. Největší země světa tak po boku Ukrajiny patří k hlavním oporám slovanského pohanství. Rozloha Ruské federace činí 17 075 200 km 2 a její populace při sčítání lidu z roku 2002 dosahovala 145 167 000 osob. 367 I Rusko patří k zemím, kde otázka o náboženském vyznání obyvatelstva nepatří k dotazníku oficiálního sčítání lidu. Ruské statistiky udávají pouze čísla u větších církví a náboženských společností. Dnes v Rusku patří přibližně 75 až 85 miliónů věřících k Pravoslavné církvi a 1,5 miliónů k Starověrské pravoslavné církvi. K protestantismu se hlásí zhruba 1,5 až 1,8 miliónů osob, z toho asi 300 tisíc věřících patří k Letničním hnutím, 150 tisíc k Baptistům a k význačnějším protestantským církvím patří také Presbyteriáni. Katolíků je v zemi téměř jeden milión. Po Pravoslaví je druhým nejvýznamnějším vyznáním islám s přibližně 25 milióny věřícími. Ruské židovské náboženské obce mají asi 50 tisíc členů a v zemi žije přibližně 550 tisíc buddhistů. K netradičním náboženským společnostem patří Svědkové Jehovovi (asi 200 tisíc) a dalších asi 100 tisíc osob se hlásí k ostatním sektářským skupinám (Mormoni apod.). V Rusku patří k významné skupině také ateisté, kterých je na 55 miliónů. V Ruské federaci působí dnes 41 registrovaných novopohanských a pohanských hnutí. Kromě slovanského pohanství, ke kterému se hlásí přibližně na tisíc jazyčníků, se jedná i o přírodní náboženství sibiřských, ale také jiných etnik (šamanismus). 368 Relikty slovanské přírodní víry se v odlehlejších částech Ruska uchovaly až do dvacátého století, ovšem skutečný návrat k pohanství můžeme pozorovat teprve u prvních skupin, které se začaly objevovat v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století. Druhá vlna návratu k víře předků přišla v devadesátých letech s perestrojkou. Dnes se jedná o soudržná
365 Přesný popis přechodových rituálů RKP je uveden v příloze. 366 Informace pocházejí z webových stránek RW a RKP; z diskusního fóra Rodné víry a také z rorzhovoru s Hněvou a Niedwiedźem ze Słowianske Wiary. 367 Informace přejaty z oficiálních webových stránek Sčítání lidu v Rusku: http://www.perepis2002.ru/ct/doc/TOM_14_01.xls (19. II. 07). 368 Informace přejaty z webových stránek encyklopedie Wikipedia: http://en.wikipedia.org/wiki/Religion_in_Russia (19. II. 07).
145 hnutí s ustálenými obřady i věroukou. Ruské jazyčnictví se vyznačuje propracovaností obřadů s poměrně vysokou účastí, složitější organizací občin rodné víry a snahami o mezinárodní spolupráci v rámci Federace i za jejími hranicemi. Mnoho jazyčníků se ke staré slovanské víře navrací nejen z touhy po jejím obnovení, lásce k vlasti a předkům, ale i s přáním navrátit zlatý věk Rusi, který si s pohanstvím většinou spojují. Některé organizace se pokoušejí spolupracovat s ostatními přírodními etniky v Rusku a podobně jako jazyčníci z Ukrajiny usilují i o sjednocení všech slovanských rodnověrců. Ke stinné stránce ruského rodnověrství patří sympatie k rasismu a nacismu u některých jednotlivců i celých skupin. Za původce spojení neonacistické ideologie s rodnověřím můžeme bezesporu označit Alexeje Dobrovolského známého jako Dobroslav (narozen 1938). Novopohanství je někdy propojeno i s New Age a své sympatizanty má i v okruhu ufologů. 369 Dnes v Rusku působí tři veliká pohanská sdružení: Velesův kruh ( Велесов Круг ), Svaz slovanských občin – SSO SRV ( Союз славянских обчин – славянская родная вера ) a Kruh pohanských tradic KJT ( Круг Языческой Традиции ). Kromě nich na obrovském území Ruské federace existuje množství dalších slovanských jazyčnických občin, tak jako Славянская Быль spravující od roku 2000 webovou stránku Печать Перуна , vladivostocká občina Щит Симаргла nebo Велесово Урочище z Jaroslavľi. Svaz slovanských občin v současné době vede Vadim Stanislavovič Kazakov (*1965). SSO SRV vznikl roku 1997. Každá občina spojená s tímto sdružením řeší vnitřní otázky i uspořádání samostatně. Všechny sdružené občiny však společně usilují o obnovu míru našich předků na celém slovanském území. Občiny tohoto sdružení pořádají každoročně všechny významné svátky slovanského obřadního kalendáře, což je odlišuje od většiny ostatních jazyčnických organizací v zemi. Jejich nejvýznamnějším svátkem je Perunův den pořádaný ve městě Kaluga. Zde se koná každým rokem sněm za účasti asi stovky představitelů rodnověrských občin, kteří projednávají další působnost a případné rozšíření spolupráce s novými občinami. Probíhá i volba nového předáka SSO SRV a také velekněze (nejvyššího žrece) této organizace. 370 Webová stránka nazvaná Триглав , kterou spravuje Круг Бера (založen 2001 371 ), člen Kruhu pohanských tradic, je hlavním informačním zdrojem celého sdružení. KJT vzniklo
369 Informace o ruském pohanství a hnutí New Age převzaty z webových stránek: http://www.folklore.ee/folklore/vol23/newage.pdf (19. II. 07). 370 Ústava SSO SRV je uvedena v příloze (v ruském jazyce). 371 Круг Бера čili „pohanská jednota“ vznikl 7. července roku 2001 sjednocením Kruhu Velesa (volchv Велемудр), občiny Коляда Вятичей (volchv Мезгирь) a Moskevské slovanské pohanské občiny (volchv Родослав). Dnes je součástí Кругу Бера i několik dalších jazyčnických občin a spolků, které společne působí v rámci KJT.
146 roku 2002 a usiluje o sjednocení všech ruských rodnověrců. Ovšem nejde o pouhé sjednocení slovanských občin, ale o spolupráci mezi všemi národy Ruské federace vyznávajícími původní přírodní náboženství. Cílem tohoto sdružení je obnova a šíření přírodní lidové víry, tradic a způsobu života; oficiální uznanání pohanských věrouk státem a obrana práv pohanských společenství a také využití přírodních hodnot našich předků pro dobro Ruska, světa a celého lidstva. 372 Až do února letošního roku (2007) bylo členem KJT také významné Sdružení přírodní víry Славия . Avšak mimořádný sněm tohoto sdružení konaný ve dnech 4. – 8. února přijal rozhodnutí o vystoupní z mezinárodního hnutí KJT. K tomuto rozchodu došlo kvůli neshodám mezi představitelil Slavie a KJT. V Kruhu pohanských tradic zvítězil směr prosazující možnost v rámci jednoho etnika vyznávat různá etnická náboženství. Slavia však zastává názor, že se má každé etnikum držet pouze své víry, samozřejmě s respektem k etnikům ostatním i jejich náboženstvím. Tyto neshody pravděpodobně předznamenaly rozpad KJT, který náleží k jednomu z nejvýznamnějších pohanských sdružení v Rusku. Kruh pohanských tradic se jasně postavil proti pronikání extrémismu do rodnověří a proti náboženské a národnostní nesnášenlivosti. Slavia hodlá i nadále usilovat o sjednocení ruských rodnověrců, avšak jinou formou. Sdružení Velesův kruh vzniklo roku 1999. Dnes sdružuje šest jazyčnických občin: Родославие a Родолюбие z Moskvy, Пламя Сварги z Kurganu, Триглав z Obninsku, Хоровод z Kostromy a Троесвет z Rjazaně. Představiteli tohoto sdružení jsou v současnosti Veleslav, Bogumil Murin a Stavr. Cílem Velesova kruhu je rekonstrukce, obnova a šíření staroslovanské víry; praktické zvládnutí a provedení obřadů a osvětová činnost propojená s badatelským výzkumem i spoluprácí se všemi jazyčnickými organizacemi. K osvětové činnosti patří publikace časopisů a knih a prezentace na stejnojmenných webových stránkách Велесов Круг . O spolupráci mezi přírodními náboženstvími Ruska se nesnaží pouze Kruh pohanských tradic, jež se v současnosti ocitl v jistých těžkostech. Ve dnech 10. – 11. února 2007 se v Joškar Ole v Marijské republice, součástí Ruské federace, konala konference představitelů etnických náboženství národů Ruska pořádaná organizací Marij Ušem . Kromě Marijců se jí účastnili i představitelé Rusů, Čuvašů, Tatarů a Bakširů. Cílem konference bylo vytvořit sjednocující organizaci, která by dokázala hájit zájmy přírodních náboženství před státní mocí a umožnila dialog i s ostatními náboženstvími ve světě. V současnosti se pracuje na
372 Sebepředstavení KJT (v anglickém jazyce) je uvedeno v příloze.
147 společném základním vyznání pro všechna etnická náboženství. Během konference byly zprovozněny i nové internetové stránky nazvané Lidová víra (Народная Вера). 373 Slovany zastupoval na této konferenci Ljubomir ze Sdružení Slavia. Ruští jazyčníci pořádají ve srovnání s rodnověrci z jiných slovanských zemí nesrovnatelně více svátků. Tyto svátky jsou velmi dobře organizované a jejich struktura propracovaná. Přestože je většina obřadů propojena s ideologií Velesovy knihy, jde většinou o jedinečnou podívanou. Pro příklad ruských obřadů uvádím okruh svátků Sdružení přírodní víry Slavia z roku 2006. Slavia pořádala 7. ledna Turice, 17. února Velesův den, 29. března obřad v čase slunečního zatmění Оберег солнца , 2. dubna Maslenicu, ve dnech 29. 4. – 1. 5. probíhala Radunica, 24. června se konaly Kupala, 22. – 23. července Perunův den, 22. 23. září Svantovítův den Таусень o podzimní rovnodennosti, 5. října proběhly Dožínky, 19. listopadu Svarogův den Сварожки ,374 22. prosince oslava Kračunu následovaná Koledou ( Коляда ) ve dnech 23. – 24. prosince. Množství obřadů je pro ruské rodnověrství typické. Na území Ruska působí také desítky jazyčnických občin a několik proudů, jak uvádíme v úvodu této podkapitoly. Česká Rodná víra se nebrání spolupráci s Kruhem pohanských tradic, Sdružením Slavia, Velesovým kruhem a ostatními skupinamy, které odmítají extrémismus a snaží se aktivně zapojit do vědeckého bádání, které by do budoucna přineslo výsledky pro všechny slovanské rodnověrce. Několik ruských webových stránek, jejichž seznam uvádím v příloze, nabízí volně ke stažení poměrně velké množství vědecky cenného materiálu i knih významných badatelů na poli slovanské mytologie. I to je jeden ze způsobů osvěty slovanského pohanství, kterým ruští jazyčníci přispívají k návratu dávných rodových tradic do současného světa. 375 4.6 Stav rodnověří v ostatních zemích Jedinou východoslovanskou zemí, kterou jsem nepopsal podrobně, je Bělorusko. Pohanské hnutí se v této zemi, vzniklé po rozpadu Sovětského svazu počátkem devadesátých let minulého století, soustřeďuje kolem Střediska etnokosmologie v hlavním městě Minsk, které nese název Kryvja po kmeni slovanských Krivičů na území Běloruska kdysi sídlících. Na současném běloruském území však podle archeologických nálezů profesora Georgije Štychava nežili původně pouze Slované, ale také Baltové, kteří se nakonec se slovanským živlem zcela smísili. I to je jeden z důvodů proč se tito stoupenci běloruského pohanství 373 Adresa tohoto webu je : http://rod.alatyr.net/ (19. II. 07). 374 Popis tohoto obřadu je uveden v ruském jazyce v příloze. 375 Informace pocházejí většinou z webových stránek výše uvedených ruských rodnověrských sdružení, ale i z diskuzního fóra Rodné víry či rozhovorů s ruskými hosty na akcích pořádaných právě českou RV.
148 označují neutrálním jménem Kryvja . Minské Středisko etnokosmologie vydává také etnologicko archeologický žurnál Kryvja a pořádá různé mezinárodní akce věnované tematice pohanství. Roku 1994 se v Minsku konala např. mezinárodní konference o pohanství. Veškeré výdaje spojené s nákladnými projekty Středisko Kryvja získává z výdělků obchodní společnosti Vawkalaka (Vlkodlak), kterou pro tento účel založilo. Již zmiňovaný časopis Kryvja s podtitulem Crivica Baltica Indogermanica je periodikem čistě vědeckého rázu s hodnotnými studiemi nejpřednějších běloruských etnologů a archeologů, ale také badatelů ze zahraničí. Jelikož se mi jeden z výtisků dostal do rukou, mohu potvrdit jeho vysokou kvalitu se všemi náležitostmi odborného časopisu. Běloruští stoupenci rodnověrství jsou úzce propojeni s ruskými jazyčníky. Spojuje je víra ve slovanskou jednotu a ideál slovanské vzájemnosti. Tyto myšlenky jsou propleteny i s hrdostí na běloruské národní tradice a lidovou kulturu. Nejznámější běloruskou občinou je zájmová organizace Лес Поганства , ale také nacionalisticky zaměřené hnutí Схорон Еж Словен z Minsku vedené volchvem Vladimirem Bogumilem Goljakem. Zastřešující úlohu v této zemi plní Svaz běloruských rodnověrců ( Объеднання Бiлоруских Рiдновiрiв ), jehož předákem je Dmitro Kramuščanko čili Славер Велет. Naneštěstí i zde působí skupiny, kde se rodnověrství prolíná s neonacistickou a rasistickou ideologií. Jen pro zajimavost, v Bělorusku se slaví 12. února Velesův den, 21. března přivítání Jarila ( Великдень ), 21. –22. června Kupalo, 16. července Perunův den, 21. – 22. září Svantovítův den a 21. – 22. prosince Koljada. 376 První jihoslovanskou zemí, kterou si v souvislostech s novopohanstvím připomeneme, je Bulharsko. Přestože v této zemi doposud neexistuje žádná organizovaná občina, příznivci víry starých Slovanů o sobě již dali vědět. Zúčastnili se Všeslovanského sjezdu a v bulharském jazyce na internetu nalezneme i stránky s čistě slovansko pohanskou tematikou. Jde především o stránky Večnijat slavjanski ogăn , jejichž autorem je Georgi Michov – Ogneslav, student užitého umění a práv pocházející z Burgasu. Cílem těchto stránek je uchovávat jedinečné slovansko bulharské tradice. O totéž se snaží i webové stránky Rodna vjara shromažďující materiály o bulharském pohanství. Doposud jsou zde uveřejněny čtyři odborné texty z pera bulharských etnologů a historiků s velice hodnotnými informacemi. Na území Srbska existuje rodnověrství samozřejmě také. Příznivci víry starých Slovanů se zúčastnili Všeslovanského sjezdu v Kyjevě roku 2005 a jejich představitelka Alexandra Marinković Obrovska byla delegována do přípravného výboru Všeslovanského sněmu 376 Informace převzaty z webových stránek: http://www.vinland.org/heathen/pagancee/#Belarus (20. II. 07) a stránek organizace Схорон Еж Словен .
149 rodnověrců (VSR). Od té doby jsou hlavní dokumenty na webovém portálu ukrajinské Pravoslavné rodné víry kromě ukrajinštiny a ruštiny také v srbském jazyce. Srbští jazyčníci spravují prozatím jediné webové stránky v zemi s čistě rodnověrskou tematikou nazvané Svevlad . Tyto stránky shromažďují veškerý materiál o slovanském rodnověří. Dnes jsou zde umístěny velice cenné publikace a texty v elektronické podobě o slovanském pohanství v srbštině a chorvatštině, ale i záznamy srbského zvykosloví a písní či stati o hmotné lidové kultuře Srbů. V Chorvatsku je rodnověrství naprosto marginálním jevem. Podobně jako v Srbsku existují i zde stránky o slovanské víře Sveti Gaj , ale chorvatští jazyčníci doposud nevytvořili větší sdružení či občinu, která by výrazněji promluvila do všeslovanského rodnověrského hnutí. Autorem stránek Sveti Gaj je Borek. Tyto stránky mají přiblížit zájemcům duchovno starých Slovanů. Ve skutečnosti byly původní plány rozšířeny, a to v pozitivním smyslu. Na stránkách existuje množství hodnotných materiálů i odkazů na rodnověrské skupiny či stránky v ostatních zemích slovanského světa. Navíc se jedná o stránky zaměřené na jednotu všech Slovanů a jejich vzájemné bratrství. To je snad v poválečném Chorvatsku s často ostrou protisrbskou politikou určitým příslibem do budoucna. „Slava Suncu i Zemlji, slava rodnim bogovima, slava svim slavenskim narodima .“ Tak zní heslo zmíněných chorvatských stránek Ve skutečnosti však návrat k slovanskému pohanství u jižních Slovanů nezaznamenal takové úspěchy jako u Slovanů západních, natožpak u Slovanů východních. Na území Slovinska sice působí mládežnický spolek Gorica u města Slivnici, který od roku 2000 pořádá každoročně Perunov Dan u Slivnického jezera a slovinské jsou i vědecky zaměřené webové stránky o slovanské mytologii, bozích a duších pojmenované Slovanskie mitologija , ale v zemi neexistuje žádná občina rodné víry. Podobná situace je také v Bosně a Hercegovině, kde existuje pouze filozoficko religionistický webový portál zaměřený kromě víry Slovanů i na ostatní světové polyteistické náboženské systémy. Na území Makedonie je rodnověrství věcí několika jednotlivců, kteří se až do dnešních dnů nepokusili sjednotit pod hlavičkou makedonské jazyčnické občiny. Země je chudá a její obyvatelé touží po lepším životě, a snad i proto zde v současnosti chybí hlubší duchovní smýšlení lidí. V Makedonii však přetrvaly mnohočetné relikty původního slovanského náboženství uchovaného v rurálním pravoslaví. 377 Černá Hora získala samostatnost až
377 Makedonii navštívil v letošním roce předák české Rodné víry Vítězslav. Informace o stavu rodnověří v této zemi mám tedy od něho.
150 v referendu, které proběhlo 3. června roku 2006. 378 Prozatím se mi nepodařilo o rodnověrství v této svazové republice bývalé Jugoslávie nic zjistit. Žádné bližší informace jsem nezískal o jazyčnictví u Lužických Srbů, přestože jsem je v srpnu minulého roku navštívil. 379 Pro někoho může být překvapením, že mezi výčet slovanských zemí zařazuji i Estonsko. V této pobaltské republice patří více než 30% obyvatelstva ke slovanským národnostem. Proto není divu, že zde existuje Svaz slovanských rodů Estonska, který spravuje webové stránky nazvané Стезя Прави. 380 SSRE v zemi působí od poloviny devadesátých let dvacátého století. Program estonských slovanských občin je programově téměř totožný se sousedním Ruskem. Jsou zaměřeni především na tradiční instituci rodiny, kterou jazyčníci považují za základ celého slovanského společenství. 381 Pro srovnání, ani Estonci nezůstávají pozadu. Studenti z univerzity v Tartu založili v nedávné době klub na ochranu národního dědictví Tolet . Jde o novopohanskou skupinu provozující rituály vedené šamanem ve snaze obnovit ugro finskou šamanskou tradici. Tito estonští pohané vydávají žurnál Hiis (Posvátný les). 382 Návrat k víře předků tedy neprobíhá jen mezi Slovany. Je to běžný jev a výjimkou nejsou ani potomci Baltů – Lotyši a Litevci. Magdalena Beranová ve své knize věnované Slovanům uvádí, že mnoho odborníků předpokládá společnou minulost Baltů a Slovanů. 383 To dokládají i již několikrát zmiňované paralely mezi jejich dávnou přírodní vírou. Tato pradávná baltoslovanská jednota nás opravňuje k tomu, abychom alespoň ve stručnosti popsali i vývoj novopohanství v Lotyšsku a Litvě. V Lotyšsku má novodobé pohanství dlouholetou tradici. Již roku 1926 zde byla státem oficiálně registrována pohanská náboženská asociace Dievturi , kterou založil Ernest Brastins. Když bylo Lotyšsko roku 1940 obsazeno Sovětským svazem, E. Brastins byl jako nepřítel státu vězněn a roku 1942 popraven v Astrachani. Návrat k baltské tradici s ním však nezemřel. Víra předků se stala symbolem boje za nezávislost země podobně jako lotyšský národní epos Lacplesis „Zabíják medvědů“, jehož hlavní hrdina bojuje proti křesťanským vetřelcům a silám zla. Baltské pohanství hrálo významnou úlohu i mezi lotyšskými emigranty 378 Údaj o nezávislosti země převzat z webových stránek otevřené encyklopedie Wikipedia: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cern%C3%A1_Hora (23. II. 07). 379 Informace o stavu rodnověří u jižních Slovanů pocházejí z citovaných webových stránek, jejichž podrobný seznam i s odkazy uvádím v příloze. 380 „Stezka Pravi“ – Pravi je světem Svaroga, světem jeho zákonů a práva, ke kterému se snaží všichni slovanští jazyčníci duchovně co nejvíce přiblížit. Jestliže Prav je světem bohů, světem lidí je Jav a Nav náleží duším našich předků. Tak je rozdělení vesmíru chápáno alespoň dle představ sepsaných ve Velesově knize . 381 Ústava SSRE je v originále (ruském jazyce) uvedena v příloze. 382 Údaje pocházejí z webových stránek: http://www.vinland.org/heathen/pagancee/#Estonia (21. II. 07) a také z materiálů SSRE. 383 Beranová, M.: c. d., s. 33.
151 ve Spojených státech. Když došlo v bývalém Sovětském svazu k uvolnění napětí, Dievturi obnovila roku 1989 svou činnost. Dnes pod sebou Dievturi spravuje pět náboženských obcí a podílí se na ochraně kulturního dědictví země, mimo jiné i obnovou starých obřadů. 384 Litevští novopohané našli inspiraci v lidových oslavách letního slunovratu spojených podobně jako u Slovanů s květinovými věnečky jako ozdobou hlavy a jejich následným pouštěním po říční vodě a věštbou z toho vyplývající. O návrat k víře dávných Baltů se jako první pokusil filozof, mystik a dramatik Wilhelm Storosta známý jako Vydunas, což v překladu znamená „Jasnovidec“. Vydunas se narodil roku 1868, ale jeho odkaz přetrval i po jeho smrti. Ve dvacátém století následovníci Vydunase pokračovali v oslavách letních slunovratů, které se stávaly stále oblíbenějšími. Vše bylo přerušeno až sovětskou okupací Litvy. Pokusy o obnovení se však objevily už v šedesátých letech, kdy se slunovrat konal ve městě Kernave. Oblíbené se však brzy staly i oslavy na území Kaliningradské oblasti, kde se nachází ruiny starověkých pruských obětišť. Roku 1967 byla založena organizace usilující o uchování národního kulturního dědictví Ramuva . Její název je odvozen od pruského výrazu pro obětiště „ romove “. Tato organizace byla sice roku 1971 rozpuštěna pro vzrůstající roli pohanského náboženství v jejím středu, ale byla opět obnovena roku 1988 jako Společnost pro litevskou lidovou kulturu Ramuva. Tato společnost dnes působí v pěti litevských městech a mimo jiné udržuje dobré vztahy i s místními ochránci přírody. Ramuva vytvořila nedávno i svoji odnož pro mládež, která pořádá letní tábory propojené i s náboženským životem starých Baltů. V hlavním městě Litvy Vilně (Vilnius) vychází také časopis Romuva . Kromě této organizace fungují i s pohanstvím úzce propojené spolky emigrantů v zahraničí. Jde zejména o americké spolky Romuva a Zaltys , čili „Posvátný had“. 385 Z celého výčtu zemí, kde jsem se stav rodnověří, slovanského a na závěr i baltského, pokusil popsat, zůstalo již jen Prusko. Prusko je však pouze historickým územním celkem rozkládajícím se v současné Kaliningradské oblasti a na severovýchodě Polska. Roku 1990 byl založen litevskými, lotyšskými, polskými, ale i německými nadšenci Pruský klub s cílem obnovy dědictví starověkých Prusů. K úkolům Pruského klubu patří především oživení
384 Informace převzaty z webových stránek: http://www.vinland.org/heathen/pagancee/#Latvia (21. II. 07) a potvrzeny na oficiální internetové prezentaci Dievturi : http://www.dievturi.org/ (tyto stránky jsou však pouze v lotyštině). Popis obřadu Perunova dne 1997 z pera českého rodnověrce Krutomysla je uveřejněn v příloze. 385 Informace přejaty z webových stránek: http://www.vinland.org/heathen/pagancee/#Lithuania (21. II. 07). V příloze je uveřejněn také článek The Baltic Rite o litevském pohanském hnutí v angličtině z pera Maureen Sharpové původně vydaný roku 1995 v časopise The Baltic Observer a stať Jonase Trinkunase ze společnosti Ramuva o základech náboženství staré Litvy The Basis of the Old Lithuanian Religion , také v anglickém jazyce. Velmi přehledné jsou webové stránky spolku Zaltys – The Sacred Serpent : http://www.geocities.com/Athens/Oracle/2810/ (21. II. 07).
152 starých oslav a rituálů. Pruský klub však spolupracuje s německou společností Tolkemita založené roku 1980 na obnově zaniké pruské kultury ve všech jejích aspektech. Roku 1984 vydal specialista na baltskou kulturu profesor Vladimír Toporov společně s lingvistou Letasem Palmatisem článek o možnosti vzkříšení mrtvé pruštiny. Vladimír Toporov je také autorem pruského slovníku. Tento vědecký článek vzbudil ohlas i mezi širší veřejností. Roku 1988 vznilo v Lotyšsku hudební těleso Rasa (prusky „rosa“) pod vedením muzikologa Valdise Muktupavelse. Rasa je zaměřená na tradiční lotyšskou i litevskou hudbu doplněnou texty v pruštině. Jejich snahy směřují k popularizaci jazyka a kultury Prusů, ale i k obraně lotyšského národního dědictví. Hudebníci ze skupiny Rasa tak v podstatě přebírají dávnou roli pruských šamanů a zpěvaků zvaných vaidelotes . U Poláků vzbudil zájem o Prusy archeologický objev Marka Jagodzińského, který roku 1982 odkryl základy staropruské vsi Truso. Tato vesnice je dnes zrekonstruována v areálu nově vznikajícího muzea v přírodě. Zatímco u Poláků jsou Prusové spíše zájmem kulturně historickým, u ruských obyvatel Kaliningradské oblasti vzbuzují touhu poznat svou vlastní identitu. Toto hledání kořenů dovedlo Vadima Chrappu až k postupné realizaci snu o vytvoření Střediska studií starověkého Pruska, které by mělo být v budoucnosti otevřeno v Kaliningradě. 386 Poznatky uveřejněné v této kapitole přispívají k pochopení skutečnosti, že návrat k pohanství není pouze jevem ojedinělým, krajovou zvláštností nebo přechodným zájmem u malé skupinky obyvatel. Návrat k pohanství je fenoménem moderní společnosti, jehož počátky však můžeme hledat již v devatenáctém století. Dnes se slovanské rodnověří vyvinulo v řadu směrů. Některé skupiny a občiny jsou zaměřené především na kulturu a historii Slovanů, jiné skupiny se pokoušejí vzkřísit dávnou víru svých předků, a to pomocí studia pramenů i výsledků strukturální analýzy, ale i z padělaných písemností či tradice mytologické školy. Kromě zájmu o lidovou kulturu, historii a oživení duchovních tradic starých Slovanů se však mezi některými přívrženci jazyčnictví objevuje i propojení slovanské mytologie s politickými cíli slovanského sjednocení. Naneštěstí byla do rodné víry zapletena i nacistická ideologie, a to především u některých skupin z Polska, Ruska či Běloruska. Tento rodnověrsko nacionalistický proud však v žádné zemi nepřevládl. Slovanské pohanství dnes tedy není homogenním celkem, ale několika proudy, které mezi sebou spolupracují i soupeří. O fenoménu pohanství ve společnosti si však povíme více v následující kapitole. 387
386 Informace o pruském pohanství: http://www.vinland.org/heathen/pagancee/#Prussia (23. II. 07). 387 Pro úplnost bych ještě zmínil zájmovou organizaci působící ve Spojených státech amerických. Nese název The Black Earth Circle čil Kruh černozemě a vznikla roku 2005, tehdy ještě pod jménem The Circle of Mokosh
153 Kapitola V. – NÁVRAT K POHANSTVÍ JAKO SPOLEČENSKÝ FENOMÉN Když staří Slované opustili domovy ležící v jejich pravlasti, setkali se nejen s mnoha jim neznámými národy, ale také se zcela odlišnou náboženskou ideologií. Křesťanství brzy ovlivnilo jejich nazírání na svět, ujímalo se mezi vládnoucími vrstvami a po čase i u prostých lidí a nakonec u všech nově se formujících slovanských etnik převládlo. Ovšem slovanský lid se v určitých časových obdobích k víře svých otců navracel. Nehovoříme pouze o tzv. pohanských povstáních, která vypukla u nespokojeného obyvatelstva často nedlouho poté, co byl jejich panovník pokřtěn. Jedná se i o vlny mnohem pozdější, které však spojujeme spíše s touhou po obrodě utlačovaného národa, kde návrat k minulé víře mohl předznamenat i návrat ke všemu původnímu, tedy slovanskému. Tyto obrozenecké snahy jsou známé především z devatenáctého století. Musíme však podotknout, že v mnohem menší míře probíhaly i ve století dvacátém, a to zejména tehdy, když byla svoboda celého národa nějakým způsobem opětovně ohrožena. Ostatně, nenadálé údálosti vyvolávající nejistou politickou svébytnost slovanských národů nekončí stoletím dvacátým, a proto můžeme o návratu k duchovnu starých Slovanů, jako fenoménu společnosti, hovořit i dnes. 5.1 Křesťanské vlivy Abychom pochopili komplikovaný proces přerodu pohanské společnosti ve společnost christianizovanou, je nutné vrátit se zpět do časů prvních křesťanských misií. Křesťanství se ke Slovanům nešířilo stejnoměrně a rozdíly mohly v některých případech znamenat i celá storočí. Navíc, křesťanství se ke slovanskému lidu dostávalo většinou pokřtěním knížete, tedy shora. Zde však musíme vzít v potaz i to, že dané území bylo již částečně pokřesťanštěné v důsledku působení různých misií, tedy ještě před oficiálním přijetím křtu hlavou státu. Nová víra se poprvé objevila mezi jižními Slovany: v Karantánii kolem roku 750, v chorvatské oblasti máme doložena křesťanská knížata už na přelomu osmého a devátého století, u Srbů se křesťanství ujímalo ve století devátém, nejspíše v letech 867 874. Od první poloviny devátého
– Mokošin kruh. Sídlo této organizace leží ve městě St. Louis v Missouri. Jedná se o skupinu lidí se zájmem o vše slovanské, tedy i o slovanskou původní víru. Jsou to vesměs potomci slovanských přistěhovalců, ovšem tato zájmová skupina je otevřená i pro jednotlivce neslovanského původu. Od svých počátků se však členové Kruhu černozemě zabývají spíše studiem písemných pramenů věnovanýh dané tématice. V zámoří působí či působily zmíněně emigrantské spolky z baltských zemí a také RUNVira z Ukrajiny. Bližší údaje o situaci rodnověří v USA a Kanadě se mi doposud nepodařilo zjistit. Údaje o organizace The Black Earth Circle pocházejí z webových stránek: http://www.witchvox.com/vn/vn_detail/dt_gr.html?a=usmo&id=25500 (23. II. 07).
154 století proniklo křesťanství na Moravu (831), do Čech (882 883) a do Bulharska, kde přijal Metodějovy žáky vyhnané z Moravy car Boris (864 865). 388 Polský kníže Měšek byl pokřtěn roku 965 a vladař Kyjevské Rusi Vladimír roku 988. Pokřtít Slovany od dolního Labe a Baltu se pokoušel sice již Karel Veliký, ve skutečnosti sem misionáři zavítali až v jedenáctém a dvanáctém století. Nová věrouka k Polabanům a Pomořanům pronikala však jen postupně a s odporem. Pohané jsou připomínání na přelomu jedenáctého a dvanáctého století také na Sále. Na území Ruska máme zprávy o pohanech ještě z patnáctého, ba i šestnáctého století, na Ukrajině dokonce ze století sedmnáctého. To jen dokládá skutečnost, že křesťanství lid nepřijímal nikde bez bojů a bez odporu a Ježíš zpočátku pouze doplňoval kruh původních bohů. 389 V prostých srdcích lidu zůstávala víra předků i po zničení obětišť, chrámů a idolů. Dvojvěří, existence pohanství vedle křesťanství, tedy zaniklo až mnohem později než obětiště samotná. 390 Řekli jsme si, že v Římské říši byli křesťané původně pronásledování. Roku 313 dal Konstantin Veliký křesťanům stejná práva jako věřícím ostatních náboženství. Nová víra v říši brzy převládla a již roku 391 císař Theodosius prohlásil křesťanství oficiálním náboženstvím, když pohanství zakázal. I přes pád Říma se křesťanství šířilo k ostatním národům. Pro panovníky a jim podřízené biskupy totiž mělo obrácení pohanů na víru mocenský a hospodářský význam. Proto se bez výčitek uchylovali ke zjevnému násilí. Tak např. Karel Veliký bojoval po třicet let se Sasy. Aby je přivedl do lůna církve a připojil k říši, nechával vypalovat celé vesnice a vraždit obyvatelstvo v rozsáhlých oblastech. 391 To byl také jeden z důvodů, proč panovníci mnohdy raději přijali novou víru, křest z diplomatických důvodů, čímž zabránili jistému útoku. Prostí lidé byli pokřtěni násilím i dobrovolně. 392 Měli však o nových dogmatech jen mlhavé představy. Je fakt, že se jim
388 Kliment a Naum zde však neměli za úkol šířit pouze novou víru, ale také vychovávat kněží a žáky a šířit vzdělanost vůbec. (Beranová, M: c. d., s. 243.) 389 „...a seznal li člověk boha, který by jeho přáním lépe vyhověl, přecházel k němu, ovšem tím způsobem, že jím prostě kruh svých starých bohů doplnil, aniž by je nadobro odstranil a novým nahradil. Jen tak si dovedu vysvětliti onu lehkost, s kterou místy přijímali baltičtí Slované nového boha, ale vždy to zůstává zjevem podivným, vidíme li, jak jim v sousedství houževnatě odpírali.“ Niederle, L.: Život starých Slovanů II , Praha 1924, s. 273. 390 Niederle, L.: c. d., s. 264 277 a Beranová, M.: c. d., s. 241 247. 391 Beranová, M.: c. d., s. 247. 392 „ Křest sám prováděn byl tím způsobem, že např. v Pyrici, když lidé byli poučeni, očistili si těla, ustrojili se do křestního roucha a postili se; potom biskup Otto dal do země zapustit sudy s vodou, udělal kolem nich závěsy na tyčích a uvnitř jednotlivce, držící v rukou svíce, křtil trojnásobným ponořením hlavy do vody, odděleně podle pohlaví. V zimní době místo v stanech provádělo se to ve vytopených lázních. Potom teprve nastalo na ulicích a náměstích další poučování, zejména o významu sedmi svátostí, o nesmrtelnosti duše, o zmrtvých vstání, o věčném životě v nebi a pekle a konečně důtklivé napomenutí, aby se více nevraceli k ctění pohanských idólů. Celý akt zakončen byl vystavením oltáře, po případě kaple z ratolestí. “ Niederle, L.: c. d., s. 269 270. Tento Herbordův popis nastiňuje atmosféru duchovního zmatku mezi porobenými polabskými či pobaltskými Slovany. Dle mého
155 křesťanský bůh často jevil silnějším než bohové, v které věřily celé generace jejich lidu, a pokud církev a její hodnostáři nežádali mnoho poplatků a nestavěli se příliš přísně proti starým zvykům, byla nová věrouka přijímána vesměs bez námitek. Přílišný nátlak však mnohdy směřoval k pohanským reakcím a později i církevním herezím, o nichž si povíme v následující podkapitole. Pro pozdější politický vývoj bylo také zásadní otázkou, odkud křesťanství přicházelo. U Slovanů křesťanství brzy nabylo římského latinského charakteru, či charakeru řeckého pravoslavného. 393 Pro lepší ilustraci dané problematiky se budeme podrobněji zabývat přechodem od pohanství k nové křesťanské víře alespoň v českých zemích. Obyvatelstvo české kotliny vyznávalo autentické náboženství, původní a domácí náboženství Čechů, jehož kořeny sahaly až do hlubin slovanského dávnověku, kdy jej naši předci přinesli ze své slovanské pravlasti do svého nového domova. Historické prameny o křesťanství na našem území hovoří poprvé roku 831, kdy vládce Moravanů Mojmír I. přijal křest v Pasově. Roku 845 Mojmíra napodobilo čtrnáct českých knížat v Řezně. Tyto události však byly pouhou politickou prozíravostí a na život v českých zemích neměly téměř žádný dopad. Roku 860 se Rastislav pokusil vymanit Velkou Moravu z bavorského vlivu a požádal papeže o vytvoření samostatné církevní provincie. Po neúspěchu se obrátil na byzantského císaře Michala III. a roku 863 došlo k vyslání známé misie Cyrila a Metoděje. V centrální oblasti Velkomoravské říše tedy začala probíhat christianizace obyvatel, ovšem počátky křesťanství byly silně pohansky zabarvené, jak napovídají archeologické nálezy. 394 Potřeba církevní správy se však jeví spíše jako existenční nutnost pro bezproblémový chod říše než náboženská horlivost Rastislavova. Pokus o christianizaci shora měl na svědomí také první historicky doložený Přemyslovec Bořivoj I., který roku 883 s manželkou Ludmilou přijal křest od moravského arcibiskupa Metoděje. Po rozpadu Velké Moravy se sjednocovací snahy spojené s pronikáním křesťanství, které bylo podpořeno státotvornými aktivitami přemyslovského rodu, přesunuly do Čech. Vznik raně přemyslovského státu s sebou nese dva podstatné prvky: novou víru a změnu společenského systému. Přechod od archaické rodové společnosti k feudálnímu systému znamená zároveň tlak na lidskou psychiku a změnu myšlení, a tím i nahrazení starého pohanského pohledu na svět pohledem novým. Bylo již poznamenáno, že s novou vírou se do úsudku však celý akt křtu zdaleka nepůsobil tak idylickým dojmem, jako tento úryvek jednostranně smýšlejícího kronikáře. 393 Beranová, M.: c. d., s. 247. 394 Pohřebiště byla kostrová, ale dlouho se udržovalo i pohřbívání pod mohylami, většinou již s hroby vypravenými podle křesťanských předpisů, ale stále ještě s pohanskými milodary. (Podborský, V.: Dějiny pravěku a ranné doby dějinné . Brno 2001.)
156 slovanských zemí šířilo i vzdělání, především znalost čtení a psaní, které však bylo výsadou úzkého okruhu křesťanské elity. Písemné památky, které vznikaly na domácí půdě jsou tedy zaměřeny pouze na elitní vrstvu českých obyvatel, jinými slovy na asimilované pohany, a mohou býti dosti zavádějící. Pro pochopení myšlenkového systému většiny obyvatelstva proto nesmíme opomenout výmluvnost archeologických nálezů. Křesťanství se ve středověku oproti starověku šířilo shora, jakožto opora nově vznikajícího řádu. Víra se tedy v desátém století nejprve ujímala v hradištních sídlištích. I zde je však křesťanství spíše synkretismem s původní pohanskou vírou. Sommer zmiňuje např. helmu sv. Václava smontovanou z domácí přilby a čelenky severského původu s vyobrazením Odina, který byl interpretován jako obraz ukřižovaného Krista, a připomínkou pohanského zvyku je také přípitek sv. Václava sv. Michaelovi v předvečer boleslavské vraždy zachycený v Kristiánově legendě. 395 Další důkazy o dvojvěří konce devátého a počátku jedenáctého století podává Smetánka na pohřebišti Pražského hradu. Jde např. o vajíčka symbolizující život, nebo o sbírku rolniček, které mají ochrannou funkci a zahání démony, či pohřeb těl s oddělenou hlavou dokládající strach z upírů. Tyto všechny nálezy pocházejí z pohřebiště nedaleko rotundy a pozdějšího chrámu sv. Víta, tedy přímo v centru christianizace. 396 Z toho můžeme usuzovat, že na venkově mělo křesťanství v této době jen minimální vliv. Během jedenáctého století docházelo k postupnému upevňování přemyslovské vlády. Břetislav I. si uvědomoval, že Polsko a Uhry měly již vlastní arcibiskupství, zatímco Břetislavovi biskupové byli nadále závislí na Mohuči. Snad jako důkaz zralosti českých zemí pro rozvinutou církevní správu vyhlásil roku 1039 nad hnězdenským hrobem sv. Vojtěcha soubor křesťanských zásad, tzv. Hnězdenská dekreta, a ostatky svého předka uloupil. 397 Dekreta mají vyjadřovat postihy všech pohanských zlořádů, avšak např. o rozšířeném obchodu s otroky tu není ani zmínka. Tato dekreta nám však zároveň dokládají, že pohanství v této době mělo mezi lidem ještě dosti silné kořeny. Kosmas tedy vypovídá, že někteří obyvatelé země si křesťanské způsoby ještě zcela neosvojili. Na konci jedenáctého století se křesťanské myšlení u vládnoucí vrstvy zcela prosadilo, ale do venkovského prostředí se nová věrouka začala teprve šířit. A právě poddaný lid Břetislavův nevzal jeho napomenutí příliš k srdci. Ještě Břetislav II., který panoval v letech 1090 – 1100, „ roznícen jsa velikou horlivostí pro křesťanské náboženství, vyhnal pryč ze své země všechny čaroděje, kouzelníky a hadače; rovněž dal 395 Sommer, P.: Začátky křesťanství v Čechách . Praha 2001, s. 32 35. 396 Smetánka, Z.: Archeologické etudy , Praha 2003, s. 11 83. 397 Hnězdenská dekreta se nám dochovala pouze v Kosmově kronice. Bláhová, M. a Hrdina, K.: Kosmova kronika česká . Praha – Litomyšl 2005, s. 80 83.
157 pokácet a spálit i háje nebo stromy, které na mnohých místech sprostý lid ctil. Též i pověrečné zvyky, jež vesničané, ještě napolo pohané, zachovávali v úterý nebo ve středu o letnicích tím, že přinášeli dary, u studánek zabíjeli oběti a zlým duchům obětovali, dále pohřby, jež se děly v lesích a na polích, a hry, jež podle pohanského obřadu konali na rozcestích a křitovatkách jako pro odpočinutí duší, a konečně bezbožné kratochvíle, jež provozovali nad svými mrtvými, volajíce prázdné stíny a majíce škrabošky na tvářích, tyto všechny ohavnosti a jiné bezbožné výmysly vyplenil ten dobrý kníže, aby se již budoucně nedály v lidu božím .“ 398 Kosmova slova potvrzuje i Homiliář Opatovický . Tyto přežitky byly ve dvanáctém století a někde ještě ve století třináctém zcela běžné: obětování zvířat, uctívání stromů, studánek, skal a hájů. Zvláště oblíbené byly amulety a talismany. Lidé je zavěšovali na stromy, zahazovali na křižovatkách, nosili je zašité v oblečení nebo je ovinovali kolem těla. Dále se s oblibou používalo věštění a zaříkávání. Největší vážnosti požíval kohout. Lidé věřili, že hlas kohouta ničí škodlivou moc démonů, a proto se neodvažovali vycházet z domu před kuropěním. 399 O zakořeněných přežitcích svědčí i archeologické doklady. Ještě do poloviny třináctého století převládaly zvířecí oběti, pohanské motivy na domech a zásobnicích a přežívaly představy o moci ohně spodobněné v topeništích. 400 Ve dvanáctém století se snad i prostý lid českých zemí sám považoval za křesťany ve smyslu politickém a sociálním, rozhodně však ne za křesťany ve smyslu duchovním. M. Bartlová a P. Charvát se k christianizaci vyjadřují tak, že šlo o dvoustupňový proces, skládající se z přijetí nové kolektivní identity ve smyslu „my křesťané“ proti „nim nekřesťanům“, a teprve po tomto stupni následovalo hlubší osvojování nové víry jako osobního přesvědčení. 401 O tom, že ještě ani v průběhu dvanáctého století nebylo dvojvěří překonáno, svědčí nálezy z olomouckého Předhradí. 402 Během třináctého století je však pohanství čím dál více vytěsňováno na okraj lidské společnosti, což souvisí zřejmě se zřízením farní sítě za českého biskupa Ondřeje (v úřadu 1214 1224) a moravského biskupa Roberta (v úřadu 1201 1240). 403
398 Kosmova kronika česká . Praha – Litomyšl 2005, s. 143. 399 Zíbrt, Č.: c. d., s. 17 18; 47 a 67. 400 Charvát, P.: Předkřesťanská ideologie v raném českém středověku . In: Studia mediaevalia pragensia I ., Praha 1988, s. 77 91. 401 Bartlová, M. – Charvát, P.: Z počátků křesťanství v českých zemích . In: Umění 5. Praha 2001, s. 392. 402 Bláha, J.: Několik archeologických příspěvků k poznání pohanské i křesťanské religiozity v raně středověké Olomouci . In: Civitas a villa . Wroclaw – Praha 2002, s. 222. Šlo o celý soubor amuletů, jeden z nich ruského původu představující nejspíše vazbu na slunečního boha Dažboga. Byla zde nalezena i kamenná vajíčka, která souvisela s plodivou silou. 403 Informace jsem ponejvíce čerpal z těchto publikací: Sommer, P.: Začátky křesťanství v Čechách . Praha 2001 a Graus, F.: Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské I . Praha 1953.
158 Přesto byl křest i nadále pro široké masy venkovského obyvatelstva jen formální záležitostí a v praktickém životě se dál držely staré víry svých předků. A tak ukryté pod rouškou křesťanství přežilo původní náboženství po mnohá staletí; zprávy hovoří o tom, že bylo živé ještě za vlády Karla IV. Staletí soužití s křesťanstvím však nenechala původní slovanskou víru beze změn. Intenzivní vliv církve způsobil, že se toto lidové náboženství v lecčem začalo křesťanství podobat. Tak byla např. jména starých bohů nahrazena jmény křesťanských světců a zdůrazněna byla funkce praboha, což je tendencí přechodu k henoteismu. Pohanská podstata lidového náboženství však zůstala zachována. Citelnou ránu také zasadily českému lidovému náboženství středověké čarodějnické procesy, kdy byly likvidovány nositelky staré moudrosti, vědmy. Znatelnější destrukcí však lidová víra prošla až s nástupem osvícenství v osmnáctém století, kdy vzdělaní kněží a učitelé zahájili nesmiřitelný boj proti tzv. pověrám, z valné části rituálům a názorům starého slovanského nábožeství. 404 Naštěstí již zanedlouho poté přišli do terénu první sběratelé etnografického materiálu, kterým se podařilo zaznamenat část z již silně narušeného, polozapomenutého starého náboženství. Ke skutečným změnám ve víře prostého lidu však dochází až s celkovými změnami společnosti. S postupem industrializace se ztrácelo sepětí lidí s přírodou. Lidé si kvůli dostatku laciné zábavy přestali časem předávat i staré moudrosti a zkazky. Přesto však mnohé přežilo i dvacáté století a místy přežívá dodnes, tak jako některé původní prvky v období českých Vánoc a Velikonoc, prastarý rituál vynášení Smrtky, či místy na kopcích planoucí svatojánské ohně. Obsah těchto svátků je však nutné podrobit přísné kritice a v mnohých případech rekonstruovat, či jejich původní význam dešifrovat. Shrneme li poznatky, ke kterým jsme během této práce dospěli, nacházíme křesťanské vlivy ve změnách žárového ritu, které však nastaly již dříve působením nomádských kultur, např. Avarů. Vznik kněžské kasty a stavba chrámů v Polabí a Pobaltí jako výraz urputného politického boje mohl nastat také pod křeštanským vlivem. V úvahu však nemůžeme brát propagační argumenty kněží, kteří např. Svantovíta ztozožňovali se saským patronem sv. Vítem a Triglava s Božskou trojicí. Jedním z nejzřetelnějších vlivů je substituce svatých za pohanské bohy; např. za Peruna vystupoval v některých částech slovanského světa prorok Elijáš a za Velesa sv. Blažej. Kostely vznikaly často na starých obětištích a kultovních místech pod patronací svatých s podobnými vlastnostmi jako původní pohanská božstva nebo démonické bytosti, jimž byla tato místa zasvěcena. Křesťanské svátky se také umisťovaly do doby hlavních slavností pohanských. 405 404 Bartlová, M. – Charvát, P.: Z počátků křesťanství v českých zemích . In: Umění 5 . Praha 2001 405 Váňa, Z.: c. d., s. 49 50.
159 V počátcích českého státu se křesťanství uchytilo jen u vládnoucích vrstev, kdežto venkovské obyvatelstvo usídlené mimo hradištní komplexy zůstalo u původního vyznání. Když bylo křesťansví upevněno u elitní vrstvy, začalo pronikat i do vzdálenějších oblastí. Šlo však o velmi pozvolný přerod a ani ve dvanáctém století definitivně nezvítězilo nad pohanstvím. Představa o bozích byla sice poměrně brzy vymýcena, ale proti démonolatrii a magii vedla církev marný boj. Intenzivním působením křesťanské věrouky však došlo k transformaci pohanských přežitků a jejich přizpůsobení křesťanskému světovému názoru. Pověrečné praktiky často zbavené původní náboženské nauky přetrvaly hluboko do novověku v českém lidovém náboženství. Jak jsme si ukázali, stopy dávné slovanské víry zůstaly v několika málo reliktech dochovány až do dnešních dnů. Ovšem lidové náboženství je ve všeobecném celoevropském kontextu propojením křesťanství, vlivů okolních národů a dávné pohanské víry, což musíme mít vždy na paměti při rozboru folklorních zvyků. 5.2 Pohanské reakce Křesťanská věrouka se často k prostým lidem šířila shora rozhodnutím panovníka, který svou vůli vnucoval všem svým poddaným, a tak není divu, že v době oslabení panovnické moci docházelo k povstáním, která většinou vedli pohanští kněží, žreci a volchvové. Tato povstání čili pohanské reakce však v sobě mnohdy skrývaly i politicko mocenský boj a nespokojenost s centralizovanou formou vlády. Karantánie byla pokřtěna kolem roku 750, ale hned v šedesátých letech osmého století došlo k první vzpouře. Pohanství bylo v této zemi politicky stále vlivné i počátkem devátého století. 406 Kratší pohanská reakce pravděpodobně nastala i po pádu Velké Moravy (906 907), o čemž vypovídá kruhové kultovní místo z desátého století, které prozkoumal v Pohansku na Břeclavsku archeolog Bořivoj Dostál. Toto posvátné místo je analogické pohanským svatyním u východních Slovanů. Nacházelo se v blízkosti křesťanského kostela, ale pocházelo až z povelkomoravského období. Podobný význam snad měl také kruhový příkop odkrytý v Mikulčicích. 407 K pohanskému povstání spojenému s vyhnáním knížete Bořivoje došlo již roku 883 v Čechách. Reakce pod vedením legendárního Strojmíra byla potlačena až s pomocí moravských bojovníků knížete Svatopluka.
406 O této skutečnosti vypovídá příběh o muži jménem Ingo, který v Karantánii prosazoval křesťanství dosti svérázným způsobem právě ještě na počátku devátého století. „... Ingo, zřejmě spíše kněz než kníže. Zval na hostiny pohanské šlechtice a posadiv ke stolu jejich křesťanské otroky, jim samým vykázal jako pohanům místo na zemi. Stejnou historku později vyprávěl český legendista o Svatoplukovi, který tak měl ke křtu přimět českého knížete Bořivoje. “ Profantovi, N. a M.: c. d., s. 169. 407 Beranová, M.: c. d., s. 243.
160 Velké množství pohanských reakcí probíhalo zejména u polabských a pobaltských Slovanů. Po smrti císaře Otty II. propuklo mohutné povstání Luticů v Šlesvicku. 408 Když roku 1066 povstali Obodrité, zahynul i kníže Gotšalk, který se pokoušel šířit křesťanství pokojnou cestou. Podle zprávy Adamovy každému křesťanskému knězi „ rozsekli kůži na hlavě v podobě kříže, svázali mu ruce na zádech a bijíce jej, pronásledovali jej během tak dlouho, až duši vydechl. “409 V roce 1068 biskupu Janovi usekali Rataři ruce i nohy, tělo vyhodili na cestu a hlavu obětovali Radegostovi. Není divu, Slované z této oblasti hájili svou samostatnost proti expandujícím německy hovořícím zemím a Kristus byl pro ně bohem Němců, oproti jejich bohům slovanským. „ Za Niklotovy vlády, když se lid navrátil k pohanství, byli pozůstalí křesťané zbavováni vnitřností a přibíjeni na kříž. “410 Roku 1147 byla proti knížeti Niklotovi z Meklenburska vyhlášena křížová výprava. Křižáci sice nezvítězili, nicméně přiměli Niklota i s jeho bratrem Přibyslavem přijmout křest. Obrovské povstání zachvátilo v letech 1034 1039 Polsko po smrti Měška II. a vypuzení jeho syna Kazimíra. Tato pohanská reakce zaměřená proti vládnoucí elitě i církvi ohrozila samu existenci polského státu. Povstáni se podařilo potlačit Kazimíru I. Obnoviteli (vládl v letech 1040 1058) jen s pomocí německých feudálů. Hnězdno a Poznaň byly zpustošeny natolik, že Poláci museli sídlo knížete přesunout do Krakova. Zajímavá situace nastala roku 1124 ve Štětíně (Pomořansko), kde místní obyvatelé nejprve pomáhali s nadšením rozebrat místní Triglavův chrám, ale hned po odjezdu biskupa Oty z Bamberka se pod vlivem svých kněží vrátili zpět k víře otců. 411 Tehdy zde došlo k jasnému projevu dvojvěří a biskup Ota byl ve městě při své druhé misijní cestě z roku 1128 přijat nepřátelsky. Dvojvěří je doloženo i archeologickými nálezy z hrobů, ale i objevy jakýchsi křesťanských stavebních obětin
408 „ Vévoda Bernard krutě svou lakotou utiskuje lid vinulský, donutil jej vrátiti se k pohanství. Bezohlednost markrabí Dětřicha a vévody Bernarda donutila Slovany státi se odpadlíky. Knížata Mstivoj a Mečislav vedli odboj...Shromáždili vojsko...spálili všechny kostely a zbořili je až do základů, kněze a ostatní služebníky chrámové rozličnými způsoby usmrtivše, nenechali za Labem žádné stopy křesťanství, v německé moci zůstalo jen Holštýnsko. “ Situace se však opakovala i po smrti Bernardově: „ Všichni tedy Slované, spiknuvše se vespolek, znova upadli v pohanství, zabivše ty, kteří ve víře vytrvali. Pevnost hammemburská byla do kořenů vyvrácena a ku posměchu Spasitele pohané také kříže rozsekali. “ Profantovi, N. a M.: c. d., s. 170. 409 Niederle, L.: c. d., s. 271. 410 Tamtéž. 411 „ Biskup a jeho kněží, aby se lidé již neobávali starých bohů, začali po mši sekyrami ničit chrámy. Štětínští stáli a čekali na reakci svých bohů, sledovali, zda budou bohové svůj příbytek chránit či ne. Když viděli, že se bořitelům nic zlého nepřihodilo, řekli: 'Jestliže ti, jejichž chrámy jsou ničeny, měli zázračnou moc, měli se bránit. Pokud neochrání sebe, nemohou si pomoci, jak by mohli ochraňovat nás či nám pomáhat? S těmito slovy se přidali k bořícím..., dělili si dřevo, nosíce jej domů, pekli z něj na ohni chleba...' Jakmile však biskup Ota odjel,...'Znovu vztyčili chrámy a zbořili kostel, který předtím postavili. Nechtěli však zničit oltář Krista, kterého považovali za mocného. Proto vztyčili další oltář svým bohům a uctívali je rovnocenně – tedy nosili oběti jak Bohu, tak démonům .'“ (Profantovi, N. a M.: c. d., s. 220.)
161 z jiných oblastí. 412 Církev však akceptovala i mnohá posvátná místa pohanů, kde vyrostly kostely a chrámy, obvykle pod patronací světce s obdobnou ochrannou mocí. Významnou úlohu ve veřejném životě i po přijetí křesťanství hráli staroruští volchvové, kteří se zároveň stali hlavními odpůrci nové víry. Z tohoto důvodu proti nim často hovoří církevní zákazy, nařízení, poučení a zpovědní instrukce z jedenáctého až čtrnáctého století. Volchvové svým vlivem dokonce ohrožovali knížecí moc a mnohdy podněcovali k častým vzpourám, především v obdobích neúrody. Rok po přijetí křesťanství (989) propuklo ozbrojené povstání v Novgorodu s cílem zabránit boření starých svatyní. Během neúrody roku 1024 povstali suzdalští žrecové a při vzpouře roku 1068 v Kyjevě byl zabit novgorodský biskup Štěpán, který byl náhodou ve městě. Rostovský biskup přišel o život při povstání v okolí Rostova a Běloozersku a další nepokoje ustaly v Novgorodu roku 1074 až poté, co kníže Gleb vlastnoručne zabil volchva podněcujícího ke vzpouře. 413 Je zajímavé, že právě toto nevydařené povstání zůstalo po generace uchováváno v paměti několika rodin volchvů tvořících jakýsi tajný spolek Шаг волка („Krok vlka“). Tento spolek začal oficiálně znovu působit roku 1991. 414 Kratší renesance pohanského kultu na Rusi nastala ještě ve druhé polovině dvanáctého století, ovšem jak již víme, na venkově se pohanství udrželo mnohem déle. O vlivu staroruských volchvů hovoří i rok 1227, kdy byli v Novgorodě čtyři z nich veřejně upáleni pro výstrahu obyvatelstvu. V okolí tohoto města jsou však volchvové připomínání i v šestnáctém století.
412 Jmenovitě se jedná o železný klíč v kamenné schránce objevený v Živohošti pod prahem vstupu do jižní lodi baziliky. (Profantovi, N. a M.: c. d., s. 71.). 413 K tomuto incidentu došlo roku 1074 v severodvinské části novgorodského knížectví, kdy velekněz Miloslav Bogomil, tamní volchv, tvrdil, že je schopen před zraky všech přejít přes řeku Volchov. Na svou stranu získal téměr všechno obyvatelstvo, a tak za biskupem, proti němuž byla vzpoura namířena, stál pouze kníže Gleb. Ten ukončil revoltu úderem sekery do volchvovy hlavy. „... podle letopisu: 'mluvil k lidem tváře se jako bůh i mnohé oklamal, bez mála celé město, neboť mluvil, že všecko ví, tupě víru křesťanskou, i řekl také: „Přejdu Volchov přede všemi!“ I bylo vzbouření v městě a všichni dávali mu víru i chtěli zabíti biskupa. Ale biskup vzal kříž, oblékl řízu a stanuv, řekl: „Kdo chce věriti volchvu, ať jde za ním, kdo chce (pravdě) věřiti, ať jde ke kříži.“ I rozdělili se na dvé: kníže Glěb s družinou šli a stanuli u biskupa, ale lidé všichni šli za volchvem. I bylo vzbouření veliké mezi nimi. Vida to kníže, odhodlal se k ráznému činu a zabil čaroděje toporem, načež se teprve zástupy rozešly.' Z vypravování toho je zřejmě viděti, že massy lidu byly tehdy stále pohanské. Konečně ještě při r. 1091 připomíná letopis, že se také v Rostově objevil volchv – patrně s podobnými zámysly, ale tam brzy zahynul .“ (Niederle, L.: c. d., s. 216 217.) Toto spiknutí neslo název Схорон еж словен , staroslověnsky „Jediná ochrana všech Slovanů“ Po jeho neúspěchu vznikl tajný spolek Шаг волк čili Ход волк , uvnitř kterého se z pokolení na pokolení předávala tato tradice nejprve ústně a později vepsána na destičkách nazvaných Сварожи скрижали . Tento spolek byl veřejně obnoven roku 1991 devíti rody žreců z Černé Rusi – historického území v severozápadním Bělorusku na horním Němenu. Tři destičky z kůry obsahují nápisy: Бо еж се (Bůh je všechno), Что есть, то есть (Co je dáno, to je dáno) a konečně Се еж Бо (Vše je Bůh). Volchv Miloslav Bogomil byl podle slov představitelů zmíněného spolku vrchním žrecem staroslovanského boha Triglava zde míněno jako vtělení všech bohů východních Slovanů od Peruna až k Mokoši. (Samsonov, A. V.: Славянство . Moskva 2002.) 414 Samsonov, A. V.: Славянство . Moskva 2002.
162 K revoltě došlo i na území Bulharska. Kníže Vladimír (vládl v letech 888 893), syn Borisův, využil nespokojenosti skupiny bojarů s centralizací vlády a začal pronásledovat bulharské křesťany. Jelikož návrat k pohanské víře prosazoval v tomto případě sám panovník, došlo téměř k občanské válce. Nepokoje utichly až poté, co byl kníže Vladimír s velkým počtem svých bojarů popraven vlastním otcem. V Bulharsku poté křesťanství zapustilo silné a trvalé kořeny, a tak namísto dalších pohanských bouří v zemi vznikla nejstarší z křesťanských herezí bogomilství. 415 Příklady povstání ze všech koutů slovanského světa jen dokazují, že přechod od pohanství ke křesťanství nebyl jednoduchým a klidným procesem. Naopak, nikde nebyla nová víra přijímána s nadšením. Nakonec se církvi sice podařilo upevnit svou pozici natolik, že k podobným revoltám nedocházelo, nicméně pohanství zůstalo skrytě mezi lidem i nadále. Navíc, zájem o víru předků se znovu naplno projevil s přichodem osvícenství a obrození, tedy až stovky let poté, co utichly poslední pohanské bouře. 5.3 Národní obrození – slovanská mytologie jako prostředek národního povědomí Při studiu historických pramenů vytvořených prvními křesťanskými misionáři a jejich následovníky zjistíme, že jsou mnohé dochované informace interpretovány z křesťanského pohledu, čímž dochází k zamlžení původního smyslu rituálu, modlitby či vyprávění. V době, kdy křesťanství zápasilo o vedoucí postavení ve společnosti s pohanstvím, zápisy o slovanských mýtech a bozích v pramenech buďto úplně chybí, nebo bývají úmyslně překrucovány. Křesťanství sice považovalo ostatní víry za nesmiřitelné protivníky a jejich mytologii za bludařskou, přesto nesmíme zapomínat, že např. irské mýty známe jen díky tomu, že byly zapsány v irských křesťanských klášterech a uchovávány v kodexech spolu s křesťanskými věroučnými texty. Teprve celková proměna středověké společnosti dvanáctého století a tehdejší zesvětštění kultury přineslo změnu i v přístupu k veškerému tajemnu, které začalo pronikat do vzdělanecké kultury. Kultuře kláštera konkurovala úspěšně světská dvorská a městská kultura a tyto sociální změny ovlivňovaly i politické dění. S novým politickým konceptem křesťanského společenství jednotlivých království oproti univerzální říši západního křesťanstva bývá spojována řada v této době vznikajících národních kronik, ve slovanském prostředí např. Kosmova kronika a Kronika Galla Anonyma .416 Ještě větší zájem o pohanské mytologie přichází v období renesance (Konrád Bothon, Jan Długosz, Václav Hájek z
415 Beranová, M.: c. d., s. 243 244; Profantovi, N. a M.: c. d., s. 169 171; Váňa, Z.: c. d., s. 194 a Niederle, L.: c. d., s. 216 217 a 271 272. 416 Profantovi, N. a M.: c. d., s. 11 16.
163 Libočan) a s osvícenstvím (Abraham Frentzel, Gustinský letopis , Pavel Stránský, Jan Středovský, Juraj Papánek). 417 Skutečný zájem o vše slovanské a tedy i o slovanskou mytologii však přichází až s národním obrozením devatenáctého století. V našem prostředí se o zásadní převrat ve výzkumu víry starých Slovanů zasloužili zejména Josef Dobrovský, Pavel Josef Šafařík či Ján Kollár. V zahraničí to byli ukrajinský slavista Izmail Ivanovič Srezněvský, Poláci Józef Kraszewski a Joachim Lelewel a také Rus Aleksandr Afanasjev. Nesmíme zapomínat ani na Ignáce Jana Hanuše, Václava Krolmuse, Karla Jaromíra Erbena či Primuse Sobotku, zastánce mytologické teorie. V této době vznikaly i různé padělky staroslovanských idolů a podle většiny odborníků byly vytvořeny také proslavené Rukopisy královédvorský a zelenohorský, o kterých si podrobněji povíme až v další podkapitole této práce. 418 Devatenácté století však bylo i zrodem idejí panslavismu, který vznikl důsledkem slovanského obrození. Panslavismus nebyl jednolitým kulturním či politickým proudem, jak by se podle jeho označení zdálo, ale projevoval se za odlišných historicko politických podmínek různě a druhdy i zcela protikladně. Přesto měli všichni jeho stoupenci společnou alespoň představu budoucího sjednocení všech Slovanů v jednom státním celku. Musíme však odlišovat pojmy panslavismus kulturní a panslavismus politický, tedy sjednocení Slovanů pod patronací Ruska. Kulturní panslavismus chápeme spíše jako historický projev vědomí a citu sounáležitosti a touhy po součinnosti Slovanů. Tehdejší představitelé kulturního panslavismu si za úkol kladli především prokázat autochtonnost Slovanů v Evropě a docílit vzájemného poznání Slovanů v minulosti i přítomnosti. Jednotu Slovanů v minulosti podporovaly i důkazy rodící se archeologie. Ján Kollár ve své básni Slávy dcera vyjádřil jasně tendenci části stoupenců panslavismu, když Rusko označil mocným dubiskem, o které se mohou opřít ostatní slovanské národy. V očích západu, zejména Němců a Maďarů, se brzy nato stal panslavismus strašidlem a zbraní v rukou Rusů. Západní myslitelé neustále zdůrazňovali protiklad Evropa a Slovanstvo, což vyústilo až v antislavismy jako reakci proti možnému „slovanskému vpádu“ do Evropy. Ovšem představitelé porobených Slovanů i svobodných Rusů viděli situaci poněkud odlišně. Existovala zde samozřejmě nenávist k Němcům jako germanizátorům a sociálním utlačovatelům; nikdy však neuvadl obdiv k výmarské kultuře té doby. I přes tuto vzájemnou nesnášenlivost však Slované útok proti zbytku Evropy neplánovali.
417 Podrobný popis prací z těchto období je uveden ve II. kapitole včetně přesných bibliografických údajů. 418 Váňa, Z.: c. d., s. 20. Vědecký zájem o slovanské pohanství je podrobně popsán ve II. kapitole práce i s přesnými bibliografickými odkazy.
164 Odlišný pohled můžeme spatřovat také v panslavismu ruském a v panslavismu ostatních Slovanů, kteří na carskou Rus pohlíželi jako na ochranou bariéru proti německému, či tureckému útlaku. V Rusku s koncepcí svazu demokratických slovanských republik přišli poprvé Děkabristé, jejichž snahy odstranit samoděržaví a nevolnictví vedly až k neúspěšnému ozbrojenému povstání z roku 1825. Ideály děkabristů volně pokračovaly i po potlačení vzpoury v rámci Cyrilometodějského spolku. Ve třicátých a čtyřicátých letech v Rusku začínají působit Slavjanofilové hlásající specifičnost historických tradic Ruska oproti západu. Slavjanofilové viděli v pravoslavném křesťanství slovanskou ryzost a proti němu stavěli katolicismus čili odcizení od slovanských tradic. Pravoslaví se svou slovanskou bohoslužbou bylo v té době opravdu důkazem společného původu a jazykové jednoty Slovanů. Důležitost této organizační a informační složky v podání pravoslavné církve pro šíření idejí panslavismu nemůžeme rozhodně popřít. Slavjanofilství se však pozvolna měnilo v panrusismus z přelomu padesátých a šedesátých let. Pod heslem Samoděržaví – Pravoslaví – Národ byla ražena myšlenka poruštění všech zbylých Slovanů, kteří podle těchto slavjanofilů nemohli nikdy samostatné národy s vyspělou kulturou a vysokou literaturou vytvořit. V nesmiřitelné opozici proti slavjanofilům a panrusistům stáli tzv. západníci, kteří naopak prosazovali ruské reformy dle vzorů západu. Slované žijící v porobě měli pochopitelně zcela protichůdné tendence a navíc museli řešit i odlišné problémy. Slovanský odboj neutichl ani po staletém útlaku. Lid bojoval s germanizací a tureckým jařmem neustále. Je podivuhodné, že si i v tak těžských podmínkách dokázal udržet svébytnou lidovou kulturu. Náboženské a politické rozčlenění slovanského lidu, na které poukazovali ruští slavjanofilové znamenalo jisté obtíže. Nicméně, toto rozčlenění Slovanstva nepřekáželo představě původní jednoty a ideálu kulturního společenství budoucího. Na Balkáně se o sjednocení Chorvatů a později i všech jižních Slovanů snažili illyristé. Illyrismus té doby vskutku přispěl ke sblížení Chorvatů se Srby, o které se dnes např. marně snaží hrstky jihoslovanských novopohanů. Polák Adam Mickiewicz (1798 1855) dával vedení sjednocovacích snah osvobozené, znovu vzkříšené Polsce. Jeho názory označujeme ve zkratce slovanským mesianismem. Jediná slovanská národnost se však měla posilovat zároveň s příslušností k právě vznikajicím moderním slovanským národům i v rakousko uherské monarchii. Na území Rakouska Uherska vznikla důsledkem rostoucího německého šovinismu koncepce austroslavismu hlasající důležitost Slovanů jako hlavní opory celé monarchie. Spolupráce slovanských národů v habsburské monarchii vyvrcholila roku 1848 Slovanským sjezdem v Praze. Tohoto sjezdu se jako host účastnil i Michael Alexandrevič Bakunin (1814 1876),
165 který razil myšlenku revolučního panslavismu. Na sjezdu se jednalo o možnosti přeměny Rakouska ve spolkový stát a o vzthau Slovanů k monarchii a zahraničním neslovanským národům. Právě na tomto sjezdu se střetly dvě koncepce: panslavismus a austroslavismus. Výsledkem jednání byl Manifest k evropským národům odsuzující národnostní a politický útlak a požadující rovnoprávnost všech národností. 419 Jednání Slovanského sjezdu přerušilo červnové povstání roku 1848. A právě v kritických dobách se ideje panslavismu objevují znovu a znovu. Cit a vědomí příbuznosti a sounáležitosti slovanského lidu např. opět ožil za druhé světové války a troufám si tvrdit, že bude žít znovu, kdykoliv bude ohrožena bezpečnost slovanských národů, kdykoliv bude potřeba společné obrany proti nacionalistickým tendencím ostatních etnik. Slované z bývalé habsburské monarchie i osmanské říše již dávno prosadili svoji politickou i kulturní nezávislost, ovšem slova Františka Palackého frankfurtskému sněmu platí do jisté míry nadále:„ Jsem Čech rodu slovanského “, tedy jsem přislušníkem samostatného národa, který si je zároveň vědom sounáležitosti s ostatními větvemi Slovanů. 420 Uprostřed těchto politicko kulturních snah o sblížení či sjednocení Slovanstva a vědeckého zájmu o slovanskou mytologii se začaly vyvíjet i ideje slovanského národního náboženství. Již na samý úvod této práce jsem poznamenal, že podle Zdeňka Vojtíška první pokus o obnovu slovanského náboženství u nás nastal roku 1839 založením Bratrstva věrníků nového náboženství slávského Karlem Slavojem Amerlingem. Ve skutečnosti jde však o poněkud nepřesnou informaci. K. S. Amerling sice roku 1839 skutečně založil sdružení Vykoupenců čili Sbor stavitelů známý také jako Slávští bratři , Uvědomělí vlastenci , Čeští vzbouřenci , Sbor vzdělanosti, ctnosti a života či Věrníci , nejednalo se však o návrat k prapůvodnímu pohanství. K. S. Amerling se spíše snažil vytvořit jakési univerzální slovanské náboženství, které se však zakládalo na křesťanství, a to především na zásadách Církve českobratrské, ovšem v silně panteistickém pojetí. 421 Jednalo se o tajný spolek, ve kterém byli jeho členové vázání mlčenlivostí. Roku 1840 měl mít 23 členů, mezi nimiž byla většina českých vlastenců, jmenovitě Josef Kajetán Tyl a Pavel Josef Šafařík. Spolek neměl dlouhého trvání. Jeho činnost začaly brzy vyšetřovat rakouské úřady a pro údajnou radikálnost byl zakázán a nikdy v budoucnu neobnoven. Zajímavé je, že některé z praktik se podobaly současným rodnověrcům. Každý člen musel např. přijmout staročeské nebo jiné slovanské jméno. Základem učení Vykoupenců bylo však
419 Všeobecná encyklopedie 7, s. 172. 420 Wollman, F.: Slavismy a antislavismy za jara národů . Praha 1968. 421 Panteismus vychází z jednoty boha a světa, tedy z jejich totožnosti.
166 křesťanství v panteistickém pojetí. Bůh dle Amerlinga nebyl však bohem křesťanským, ale ani bohem pohanským. Mohl by být charakterizován jako „strážný duch přírody a člověčenstva“ řídící harmonii v přírodě. Amerling ctil přírodu jako naši matku a místo čtení bible nabádal ke čtení „velebné přírody“, v jejímž objetí lze poznat skutečnou božskou moc. Bůh je tedy v tomto pojetí totožný s přírodou a jako předmět vědeckého bádání ho tedy lze zkoumat. Nutno poznamenat, že Amerling ve své duchovní koncepci usiloval o smír náboženství, přírody a vědy. Podle Amerlinga je potřeba náboženství u člověka vrozená a nezávislá na stupni lidské kultury a výchově. V jeho pohledu jsou patrné tendence, které by snad o mnoho let později dospěly až k zásadám samotného novopohanství. Amerling se však od křesťanství ještě úplně oprostit nedokázal a v jeho době to prakticky ani nebylo možné. Dnes se můžeme pouze dohadovat, zda li by přistoupil i k otevřené adopci slovanské mytologie, kdyby se jeho duchovní směr mohl vyvíjet dál. Každopádně byl tento pokus zajímavým přínosem českého národního obrození, přestože se u nás k víře předků poprvé a otevřeně přihlásila až Rodná víra. A už jen touto skutečností se mladí čeští rodnověrci zapsali do naší historie, i když si to snad většina z nich ani neuvědomuje. 422 Zájem o život starých Slovanů a panslavismus prožil svou zlatou éru v devatenáctém století. Osamostatněním slovanských národů po první světové válce ztratil panslavismus částečně svůj politický význam, ale nikdy zcela nezanikl. Dnes již zastánci slovanské vzájemnosti nepokládají pravoslaví za národní náboženství Slovanů a zcela se změnilo i panslávské cítění Rusů. Společná víra jako možný jednotící prvek Slovanstva čili symbol národního povědomí však z jejich ideologie nevymizela. Pravoslaví či univerzální slovanské náboženství pouze nahradila prapůvodní slovanská mytologie, ve které dnešní jazyčníci vidí konečné politické znovusjednocení i kulturní sblížení všech Slovanů. 5.4 Pohanství dvacátého století – slovanské duchovní obrození Návrat k pohanství nebyl tedy jednoduchým společenským procesem a mezi slovanskými a baltskými národy započal ve větším měřítku až v meziválečném období. V Polsku z pohanství a lidové kultury čerpal umělecký proud vedený Stanislawem Szukalskim a roku 1937 zde byl založen spolek Jana Stachniuka, který se soustředil kolem časopisu Zadruga . Návrat k rodné víře začal na Ukrajině prosazovat od roku 1934 Volodymyr Šajan a mezi ukrajinskými vystěhovalci v Americe Lev Sylenko. K pohanství se otevřeně již na přelomu
422 Hoffmannová, E.: Karel Slavoj Amerling . Brandýs nad Orlicí 2003.
167 devatenáctého a dvacátého století hlásil Vydunas a jeho následovníci na Litvě. V Lotyšsku byla pohanská náboženská asociace Dievturi registrována státem roku 1926. Druhá vlna projevů slovanského a baltského novopohanství nastala v šedesátých letech, snad vlivem celosvětových společenských změn, které tato éra přinesla. Litevci založili organizaci Ramuva s cílem ochrany národního dědictví, ale novopohanské tendence se zde projevovaly natolik, že byla sovětským režimem zakázána. V Rusku se první skupiny jazyčníků objevují v sedmdesátých a osmdesátých letech, ale až léta devadesátá znamenají s uvolněním politické situace v bývalém Sovětském svazu a vlastně i v zemích východního bloku skutečný rozkvět novopohanských společenstev. Ty postupně vznikají také v Bělorusku, Polsku, na Slovensku a roku 2000 také v České republice. Dnes rodnověří jako náboženský směr zapustilo kořeny prakticky ve všech zemích slovanského světa. Avšak současní jazyčníci staví svou filozofii často na odkazech první poloviny dvacátého století. Jde především o tendence panslavismu propojené s ideou společné víry slovanského lidu, které jsme si připomněli v předchozí kapitole. Novopohanství se však v polovině minulého století ubíralo i poněkud odlišnou cestou. 423 5.4.1 Velesova kniha – padělek nebo Svaté písmo Slovanů Již několikrát jsme v této práci zmínili tzv. Velesovu knihu , která pro mnohé jazyčníky (především z řad východoslovanských národů) znamená totéž, co bible pro křesťany. S největší pravděpodobností se však jedná o falsum, které vzniklo někdy v padesátých letech dvacátého století. V každém případě, Velesova kniha není jediným padělkem v dějinách zájmu o mytologii starých Slovanů. V sedmnáctém století mělo dojít k objevu sady figurek pohanských bůžků uložených ve dvou kovových kotlích, které nalezl pastor Bedřich Sponzholz. Prilvický pastor měl na idoly narazit při vysazování stromků na své zahradě. Tyto figurky, údajně nalezené ve městě Prilvice nedaleko ústí Odry na severní straně vrchu u Dolenského jezera, vešly později ve známost jako tzv. prillwitské idoly . Soubor z chrámu Ratarů obsahoval 17 figur bůžků s runovými nápisy o velikosti 16 20 cm, 13 bůžků drobnějších, 6 kusů částí různých berel, 1 nářadí k umístění bůžků, 1 malou ručku, 1 hrozen, 1 šavličku, 11 obětních misek a talířů, 9 obětních nožů, 1 zvonek Radegastův a 6 drobných nepopsaných předmětů. Světlo světa spatřilo samozřejmě více padělaných figurek slovanských božstev, ale tyto idoly prillwitské
423 O stavu rodnověří v jednotlivých zemích jsem uvedl více ve IV. kapitole této práce. Zde jsou i patřičné odkazy na blibliografii či informační zdroje na internetu.
168 z roku 1795 vešly vskutku do historie. Vždyť živá diskuse o jejich pravosti skončila až v devatenáctém století. 424 U prillwitských idolů či mikorzynských kamenů z roku 1855 bylo dokázáno, že jsou padělané. Problematika pravosti však není doposud jasně uzavřena u Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Rukopis královédvorský byl objeven 16. září 1817 Václavem Hankou (1791 1861) v děkanském kostele ve Dvoře Králové, který Hanka navštívil, aby si zde prohlédl šípy z doby husitského tažení na město. U objevu byl rovněž přítomen místní kaplan. Rukopis zelenohorský byl nalezen na zámku Zelená Hora u Nepomuku tamnějším úředníkem Josefem Kovářem, který jej v listopadu 1818 anonymně zaslal nejvyššímu purkrabímu království českého, hraběti Kolowratovi (1778 1861). Na jeho žádost se pergamenových listin chopil Josef Dobrovský (1753 1829). Protože nebyl znám původ rukopisu, byl podle svého obsahu nazván Libušin soud . Místa nálezu se dopátral až Václav Vladivoj Tomek (1818 1905) roku 1859. Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský se liší, liší se i písně Rukopisu zelenohorského navzájem. Pro dané odlišnosti nelze Rukopisy připsat jedinému autorovi. Přes patrné rozdíly však mají oba Rukopisy i znaky společné. Jejich odpůrci poukazují na odlišnost jazyka Rukopisů od staročeské literatury stylem i duchem a zároveň i na jazykové anachronismy, které se v nich vyskytují. Pro pravost svědčí na druhou stranu fakt, že se v textu nevyskytuje ani jedno hrubé nedopatření proti staré češtině a vše, co se dříve považovalo za chybné a nedoložené, bylo nalezeno později v památkách prokazatelně pravých. Nejobtížnějším problémem je pro jazykovědce bezesporu lokalizace vzniku Rukopisů, tedy přesněji, jsou li opravdu pravé. Za předpokladu, že Rukopisy vznikly jako falza, je třeba najít jejich autora. Podezření padlo mimo jiné i na Josefa Jungmanna (1773 1847). Nejčastěji se však poukazuje na Václava Hanku a Josefa Lindu. Pro autorství Hanky svědčí skutečnost, že byl studentem slavistiky u Dobrovského a znal tedy staročeštinu, měl přístup do pražských rukopisných sbírek, měl zkušenosti s vydáváním staročeských literárních památek, technické možnosti a v neposlední řadě byl ve středu všeho dění s oběma rukopisy, ve kterých dokázal přečíst a vyložit i nejasná místa. Proti tomu se však postavil např. František Palacký (1798 1876), který zdůrazňoval Hankovu nedokonalou znalost staročeštiny, malou zběhlost ve čtení listin a naopak chybné čtení některých míst textu. Navíc, Hanka by musel být ve svých 26 letech
424 Růžička, J.: c. d., s. 39 46 a Váňa, Z.: c. d., s. 19.
169 génius, aby tak dokonalý padělek vytvořil v dobách, kdy archeologie a historické vědy byly v plenkách. Jako spoluautor přichází v úvahu Josef Linda (1792 1834), Hankův přítel a svého času také spolubydlící. Jenže jeho ani Hankova účast na tvorbě rukopisů není dodnes dokázána. Obhájci pravosti rukopisů tvrdí, že ani Hanka s Lindou, ani žádný jiný spisovatel či vědec, by nebyl na počátku devatenáctého století schopen vyrobit takto přesvědčivé falsum, jak jsme již jednou poznamenali. V současnosti již téma rukopisů nepředstavuje celospolečenský problém, jak tomu bylo na přelomu devatenáctého a dvacátého století, ale svým způsobem je stále aktuální. Jejich pravost dnes hájí především Česká společnost rukopisná, občanské sdružení, jehož posláním je vědecké bádání a popularizace poznatků o staročeských rukopisech, především však řešení sporných otázek kolem zmíněných Rukopisů královédvorského a zelenohorského. V každém případě, spory zastánců a odpůrců pravosti těchto Rukopisů jsou v lecčem podobné těm, kteří hájí nebo naopak odsuzují Velesovu knihu .425 V případě pravosti Velesovy knihy by došlo k zásadnímu zlomu ve vědeckém pohledu na předkřesťanskou kulturu slovanských kmenů. To, že se Cyril a Metoděj zasloužili o první písmo a knihy Čechů a zároveň všech Slovanů, je všeobecně uznávaná teorie. Bulharský mnich Chrabr v desátém století vytvořil staroslovanský spis o vzniku slovanské abecedy Skazanii o pismenach a v něm uvedl, že před Cyrilem a Metodějem „ Slované čítali a hádali pomocí črt a vrubů, neboť byli pohané “. Pro některé badatele je to jasný důkaz o tom, že soluňští rodáci Konstantin (později znám pod řeholním jménem Cyril) s Metodějem jsou zakladateli slovanského písemnictví. Jiní odborníci však možnost starších slovanských písemných památek zcela nezatracují, přestože dosud nebylo objeveno dostatek spolehlivých podkladů. 426 Jeden z nejdůležitějších cyrilometodějských pramenů, tzv. Život Konstantinův , který byl sepsán pravděpodobně záhy po jeho smrti roku 869, praví, že byl Konstantin členem poselstva byzantského císaře k Chazarům žijícím na severním pobřeží Černého moře. Poselstvo se zastavilo cestou na Krym ve městě Chersones, dnešní Sevastopol, kde Konstantin nalezl knihy psané „ruskými písmeny“ a porozuměl jejich jazyku. Skutečnost, že Cyril s Metodějem dokázali ve velice krátké době zvládnout obtížný úkol sestavení slovanské abecedy a
425 Enders, J.: Rukopis zelenohorský a královédvorský . Praha 1993. 426 Profantovi, N. a M.: c. d., s. 83. Dle mého názoru Chrabr spíše naznačuje, že byly črty používané jako primitivní písmo či mnemotechnické značky při věštbách. Přikláním se tedy k názoru, že starší slovanské písemnictví mohlo skutečně existovat. V době stěhování národů docházelo k mísení kulturních vlivů a navíc Slované mohli používat jistý druh písma pouze k náboženským účelům podobně jako Germáni své runy. Kromě toho toto primitivní písmo mohlo být užíváno jen na určitém území a omezené na příslušníky vyšších vrstev.
170 vytvoření prvních překladů poukazuje na možnost, že použili právě písmo z těchto domnělých staroruských knih. Proti této teorii hovoří její neprokazatelnost, jelikož se nám nedochovaly zmíněné chersonské knihy a dokonce ani originál, tzv. protograf Života Konstantinova .427 Slovanské písemnictví před příchodem věrozvěstů na Velkou Moravu tedy doloženo není. Ve dvacátém století se však znenadání objevila zmiňovaná Velesova kniha a s ní i nové dohady nad touto otázkou. Velesova kniha v době zcela nedávné způsobila neobyčejný ohlas a v Rusku se v krátké době dočkala dvou vydání. Kniha údajně obsahuje texty pohanských letopisů z doby před devátým stoletím, které byly zapsány novgorodskými žreci. Zajímavý je už sám její příchod na svět. Měla být objevena roku 1919 za ruské občanské války, kdy oddíl bělogvardějců nedaleko Charkova obsadil venkovskou šlechtickou usedlost knížat Donských Zacharževských. Statek krátce předtím vydrancovaly jednotky rudých. Na podlaze zdevastované knihovny měl plukovník F. A. Izenbek nalézt několik desítek dřevěných destiček, na nichž byl neznámými písmeny vyryt text. Izenbek si uvědomil možnou hodnotu nálezu a odvezl je s sebou. Rusko zmítala revoluce a Izenbek nedlouho po této události odešel do exilu. Usadil se v Bruselu, kde roku 1941 zemřel. Spolu s ním zmizely ze světa i destičky. Izenbek měl však ještě před svou smrtí na nález upozornit některé představitele ruské kulturní eimgrace, s jejichž pomocí pořídil opis destiček a snad i některé fotosnímky. V letech 1957 1959 v emigrantském časopise Жар птица, který vznikl v San Francisku, vychází na pokračování opis nalezených destiček, pro které se vžil název Velesova kniha . Rozluštit je nebyl veliký problém, jelikož grafické znaky textu měly dosti blízko k azbuce. Knižního vydání a komentářů se text dočkal roku 1966 ve Winnipegu a posléze v devadesátých letech minulého století v Moskvě. Jeden ze snímků destiček byl zkoumán již roku 1960 sovětskou paleografkou L. P. Žukovskou, která po expertíze snímek označila za „podvržený předkyrilický rukopis“. Během sovětského režimu zájem o Velesovu knihu ustal. Nové studie se v ruském tisku začaly objevovat až v devadesátých letech. Spor o pravost Velesovy knihy se v něčem podobá při o Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Ruská laická, ale i vědecká veřejnost se rozdělila na dva nesmiřitelné tábory. Jedni neskrývají obdiv a víru v pravost textu z devátého století, ti druzí jej naopak zcela odsuzují a považují za prokazatelně zfalšovaný a jeho období vzniku kladou většinou do padesátých let století dvacátého. Konečné slovo ve sporu vědců přinesla lingvistika. Podle jazykovědců jde o „amalgám“ z různých slovanských jazyků v různých obdobích, což dokazuje jisté povědomí autora o jazycích Slovanů a o
427 Beranová, M.: c. d., s. 275 283.
171 staroslověnštině v její rusifikované podobě, přesto však jde o padělek nepříliš vyvedený. Proti pravosti textu svědčí i vývoj jazyka, který rekonstruovala slovanská srovnávací jazykověda. Jestliže se jedná o padělek, vyvstává otázka, proč byl vytvořen. Roku 1951 byly při vykopávkách na území starého Novgorodu objeveny texty na březové kůře vzniklé ve dvanáctém století a ve stoletích následujících, které jsou známé jako gramoty. Tyto nálezy mohly amatérského nadšence motivovat, aby vytvořil falsum dosvědčující staroruské chersonské knihy zmiňované ve středověkem Životě Konstantinově . Podobně jako u Rukopisů, i zde spory o pravost nekončí. Zastánci Velesovy knihy poukazují na skutečnost, že text je psaný jazykem východních Slovanů devátého století, který byl speciálně upraven pro pohanské liturgické obřady, ostatně podobně jako církevní staroslověnština. 428 Pro tuto práci však není ani tak důležitý spor o pravost Velesovy knihy , jako lidé, kteří jsou o její nefalšovanosti nejen přesvědčeni, ale text chápou jako Svaté písmo Slovanů vyřezané do bukových desek věnované bohu Velesovi, ve které opravdu věří a dle jehož zásad žijí a řídí se jimi. Velesova kniha obsahuje dějiny Slovanů a mnoha jiných národů Eurasie od dob „Praotců“ (tj. 20 000 let před našim letopočtem), od dob historických (tj. počátek prvního tisíciletí před našim letopočtem) a do deváteho století našeho letopočtu. V knize je popsán duchovní vesmír starých Rusů, který má při bedlivém srovnání mnoho společného s pověstmi staroindických Véd a staroíránké avestské literatury. Pověsti o zakladatelích rodu odpovídají zase biblickým legendám o patriarších. Zvláštní je, že vyznavači Velesovy knihy označují sami sebe za monoteisty, jelikož věří v jediného hlavního praboha, jehož různé projevy, vtělení a proměny nazývají jmény dalších bohů či božích poslů. Tohoto praboha s jeho vtěleními označují Triglavem, kterého však nesmíme zaměňovat s Triglavem historických pomořanských Slovanů. Dle mého úsudku jde o pojetí spíše henoteistické, nicméně jde o zajímavý názor, který je hodno zaznamenat. Opomenout nelze ani složitý výpočet jejich liturgického kalendáře odvozovaného právě od textu Velesovy knihy . Podle těchto výpočtů je rok 2007 rokem 7515. 429
428 Asov, A. I.: Velesova kniha . Praha 2002, s. 366 384. 429 „ Odchod a Proměnění posledního vtělení Nejvyššího vládce, knížete Buse Bělojara (z 20. na 21. března roku 368 n. l.) znamenal konec Svarogova dne a začátek nového Svarogova dne, a zároveň konec Bělojarovy epochy (Trajánových věků) a počátek Zlého věku (éra ryb), začátek věku válek a velikého stěhování národů. Zde se události, následující po Busově odchodu, srovnávají se začátkem Posvátných dějin – s odchodem Áriů ze severské pravlasti pod vedením boha Jara (Jarily), což se událo na počátku minulého Svarogova dne. Tehdy došlo také k prvnímu odchodu a proměnění vtělení nejvyššího boha Kryšně. Půlnoc z 20. na 21. března roku 368 od Kristova narození, neboli 31. lutěně a 1. bělojara r. 367/368 (rok 5575/6 od stvoření světa) – je hlavním bodem letopočtu slovanského védského kalendáře .“ (Asov, A. I.: c. d., s. 400.) Ukázka složitého filozoficko náboženského pojetí Velesovy knihy z části vysvětluje propracovanost obřadů jejich zastánců, které se v mnohém odlišují od obřadů jazyčníků následujících pouze prameny historicky doložené.
172 Dle mého názoru je Velesova kniha s největší pravděpodobností padělkem. Pokud se však rozhoduji zda tento text zcela odsoudit, či nikoliv, kloním se spíše ke druhé variantě. Duchovní hodnota Velesovy knihy není sice obsažena v údajně starobylých slovech textu samotného, ale je zajímavým poselstvím obrozeneckého chápání slovanských národů a jejich sounáležitosti. Právě proto je aktuální nejen pro současnou generaci, ale i pro generace budoucí. Čtení jejího textu je spíše podnětem k zamyšlení o národním slovanském obrození kulturním, politickém i duchovním. Poukazuje na specifičnost smýšlení jejich tvůrců. Jestliže jde skutečně o padělek, který byl sepsán ve čtyřicátých (pohnuté období druhé světové války ohrožující svobodu Rusů a vlastně i všech Slovanů) nebo padesátých letech (období úpadku duchovní kultury ve společnosti způsobené komunistickým režimem), obsahuje touhu po duchovním probuzení Slovanstva a po jeho znovusjednocení. 430 Tímto obsahem se tedy neliší od názorů panslavismu století devatenáctého. Velesova kniha nepřímo klade i otázku týkající se současného rodnověří. Poukazuje na dvě skupiny jazyčníků. Jedni (např. česká Rodná víra) se řídí striktně historickými prameny a etnografickými záznamy. Pomocí nich a srovnávací analýzy vytváří své obřady, kterými se do jisté míry pokouší zachovat kontinuitu víry našich předků. Tyto obřady jsou zároveň i kreativní, jelikož je v nich zachycena alespoň z části také představivost jejich novodobých obnovitelů. Druhá skupina jazyčníků (např. ukrajinská Рiдна Вiра) převzala část (zejména textovou) svých obřadů právě z Velesovy knihy . Snad i proto se mohou jejich obřady zdát barvitější a propracovanější. Jejich návaznost na skutečné slovanské rituály může být však zavádějící. S určitostí však nevíme ani to, zda li se shodují soudobé jazyčnické obřady rekonstruované dle hitorických pramenů se skutečnou vírou starých Slovanů. Otázky obřadů a víry, toho co je skutečné a co je naopak smyšleno, zůstanou asi navždy neobjasněny. Myslím si, že pro jazyčníky je však mnohem důležitější obroda víry a duchovních hodnot starých Slovanů propojená s ideou slovanské vzájemnosti a lásky k lidové kultuře. A pro tento účel není jistě nejdůležitější tvářit se jako Slované z osmého století. Vždyť na lidové kultuře bylo vždy nejkrásnější to, že se vyvíjela, měnila a přetvářela, ale ve svém jádru zůstávala stále živá a jedinečná.
430 Učení o třídní stratifikaci lidstva je zřetelné již v samotném textu Velesovy knihy a zdůrazněno v doprovodných vysvětlívkách ruského vydání z devadesátých let: „ Ubírat se cestou pravdy pro společnost znamená žít v pravdě, v souladu s védskými zákony. Znamená to zachovávat společnost rozdělenou na stavy a vládu, moc sněmu. Stavovské uspořádání společnosti, moc sněmu, opírající se o zákon, o „Ruskou Pravdu“ – to je ideál společenského uspořádání podle Velesovy knihy .“ (Asov, A. I.: c. d., s. 335.) Kromě nutnosti třídního rozvrstvení společnosti ve Velesově knize bije do očí také sounáležitost Rusů s ostatními Slovany. Za nositele slovanské kultury a vznešenosti jsou mnohokrát označování především Moravané/Češi.
173 5.4.2 Sošky bůžků ze Znojma – příklad pana Jindřicha Sedláčka Během léta roku 2006 jsem se při svých terénních výzkumech snažil dopátrat původu obrody staré pohanské víry Slovanů. Zaměřil jsem se jak na jednotlivce, tak i na skupiny, které jsem již popsal v předcházejících kapitolách. Při výzkumu jsem narazil i na zajímavý jev, se kterým jsem se doposud setkal jen na jediném místě, a to ve svém rodném Znojmě. Jedná se o doma vypálené sošky bůžků, jejichž účel byl mnohem složitější, než bychom si mohli představit. Dne 26. června jsem uskutečnil rozhovor s Ing. Luďkem Sedláčkem, ročník 1934, se kterým jsem se na výše uvedeném termínu předem domluvil. Pan Sedláček mi ochotně zodpověděl všechny mé otázky. Celý rozhovor proběhl v přátelském duchu na zahrádce jedné znojemské hospůdky pod stínem vysokých líp. Můj zájem však nesměřoval přímo k respondentovi, ale k jeho otci, Jindřichu Sedláčkovi. Pan Jindřich Sedláček (1903 1976) se narodil v Ivančicích u Brna, do Znojma se přestěhoval roku 1946 po odsunu Němců z českého pohraničí. Jindřicha i jeho bratra spojovala láska k historii. Navštěvovali kulturní i archeologické památky po celé naší vlasti. Mezi památkami byly i kostely, např. gotický kostel v Kutné Hoře. Pan Sedláček dokonce objevil hrob z doby bronzové se šipkou a nožem, podle mého informátora snad v Těšeticích na Znojemsku. Pan Sedláček také častokrát navštívil další významnou archeologickou lokalitu – Pohansko na Břeclavsku. Pracoval jako typograf (tiskař) a byl zapřísáhlým materialistou a ateistou. Jeho návštěvy kostelů byly spojeny pouze s láskou k památkám. Ovšem právě pan Jindřich Sedláček někdy v roce 1965 vypálil z cihlářské hlíny dva idoly slovanských bohů. Sošky mi pan Luděk Sedláček zapůjčil domů, kde jsem je mohl v klidu a detailně zdokumentovat. Idoly vznikly roku 1965 ve Znojmě. Byly vypáleny z cihlářské hlíny v kamnech, jelikož nic jiného neměl jejich tvůrce k dispozici. Za palivo sloužilo dřevo, sošky byly po vymodelováni pouze sušeny a vypáleny žárem kamen. První, o něco menší soška je 12, 8 cm vysoká, z toho její hlava s krkem má rozměr 6,5 cm. Základna sošky je 7,5 cm. Tato figurka má kolem krku náhrdelník, dnes částečně poškozený, a v pravé ruce drží sekeromlat o délce asi 8 cm (samotný mlat bez topůrka má rozměr 3,4 cm). Levá ruka sošky je sevřená v pěst. Vlasy bůžka splývají téměř k ramenům a jeho hlavu zdobí znatelná solární koruna s pěti paprsky o délce 1,4 cm. Někdy v minulosti byla patrně poškozena. Zdá se, že hlava a část zad byly pravděpodobně odlomeny a poté přilepeny. Na sošce jsou kromě poškození náhrdelníku znatelné i praskliny na různých místech. Druhá soška je vysoká 14,5 cm (hlava i s krkem měří 5 cm) se základnou 6,6 cm. Jde o postavu boha stojícího s rukama složenýma před sebou a s hlavou ozdobenou pěti slunečním paprsky o délce zhruba 1,2 cm. V minulosti byla také poškozena. Odlomený byl nos i hlava,
174 které byly později přilepeny zpět na původní místo. Na sošce po celém obvodu jsou zřetelné menší praskliny. Podle mého názoru je nižší idol pravděpodobně ztělesněním boha válečného, snad Peruna nebo Svarožice/Dažboga. Druhý idol má zřetelné pouze solární atributy a můžeme jej proto ztotožnit s Dažbogem. Pan Luděk Sedláček netušil, jaké bohy či boha se pokoušel ztvárnit jeho otec.431 Pomocí vzpomínek respondenta jsem se pokusil o možnou interpretaci vzniku těchto idolů. Jelikož byl pan Jindřich Sedláček zapřísáhlým ateistou, jejich náboženská funkce odpadá. Pan Sedláček však byl slavistou amatérem a panslavismus byl jeho celoživotním krédem. Své dětství prožil za Rakouska Uherska a i po osvobození našeho národa často vzpomínal na národnostní útlak, germanizaci a následné křivdy Němců za druhé světové války. Jako chlapec musel navštěvovat německou školu a jako Čech se setkával s mnohými urážkami. Snad tyto bolestné zážitky dovedly tohoto muže k hrdosti na vše slovanské. Jeho syn v germanizaci (a amerikanizaci) vidí stálou hrozbu, jelikož i dnes „se nás svět chystá pohltit“. Vrátíme se však zpět k panu Sedláčkovi staršímu. Podle jeho syna byl pohled na slovanství nekritický, byl amatérským znalcem slovanské literatury a měl i rozsáhlou vlastní knihovnu. Zmínil jsem jeho vřelý stav k archeologii. Účastnil se aktivně vykopávek na území Moravy i Čech a znal se i s mnohými skutečnými archeologickými kapacitami, např. Josefem Poulíkem (1910 1998). Kromě Slovanů ho zajímaly také památky keltské. Podle pana Sedláčka byl jeho otec při vypalování bůžků inspirován jednak Věstonickou venuší, ale také malbami Mikoláše Alše. 432 Názory svého otce považuje pan Sedláček za dobový vliv, ovšem o důležitosti odkazu otcovy generace hovořil také. Dnes se podle jeho slov český národ nebrání hrozbě novodobého ovládnutí Němci. Snad je tomu tak i pro „české zklamání ruským národem“ v šedesátých letech. Jako stát jsme německy hovořícími zeměmi obklopeni, hospodářství se dostává do jejich rukou a s tímto faktem „se plíží také germanizace“ samotná. Hrozba německého nacionalismu a šovinismu podle pana Sedláčka neskončila, a my bychom měli tuto skutečnost pochopit. Souhlasím zcela s panem Sedláčkem, že inspirace jeho otce musela vycházet z Mikoláše Alše, což dosvědčují malířovy kresby jako Praotec Čech na Řípu nebo Slovanská rodina , kde znázorněná soška zobrazuje boha Peruna. 433 Již sám Mikoláš Aleš nemusel vycházet jen ze své představivosti. Podobné vzezření antropomorfních božských idolů starých Slovanů nám
431 Fotografie sošek jsou v obrazové příloze práce. 432 Zajímavé je, že kromě sošek slovanských bohů vypálil pan Sedláček doma ještě figurku mamuta. Zde byl inspirován návštěvou brněnského Anthroposu. 433 Bílek, J.: c. d., s. 51 a 92.
175 dokládají i archeologické nálezy. 434 Idolům pana Sedláčka je rozhodně nejvíce podobná unikátní rytina na cihle zobrazující boha Slunce, snad Dažboga, datovaná do devátého století, která byla nalezena v Plisce, hlavním městě prvního bulharského státu. 435 Funkce dvou znojemských idolů tedy nebyla náboženská, ale spíše národní a obrozenecká. Šlo o bohy slovanské a pro pana Sedláčka měli jako takoví význam. Byli součástí kultury, o jejíž uchování během svého života bojoval. Nebyl věřící, ale sounáležitost s kulturou svých dávných předků u něho vyvolala touhu vytvořit idoly starých slovanských bohů, které měl vystavené doma. Rozhovor s panem Sedláčkem pouze potvrdil mou teorii o úloze slovanské mytologie jako etnického náboženství v určitých dějinných úsecích Slovanstva. Pohanští bohové hráli úlohu mocensko politickou během středověkých pohanských reakci. Lidé se k nim vraceli v období ztráty národní identity a během národního obrození vyvolala slovanská mytologie zájem mezi řadami vědců, ale i amatérských nadšenců. Jednotou přírody a božství starých Slovanů se nechal inspirovat ve třicátých letech devatenáctého století významný český obrozenec Karel Slavoj Amerling ve snahách vytvořit jakési slovanské univerzální náboženství. Slovanští bohové začali být poprvé neskrytě uctívání v meziválečném období a stali se i součástí pozdější panslavistické tradice. 436 Tito bohové hráli svou úlohu i v boji proti německému nacismu, v určitých aspektech se stavěli i proti komunismu a u Baltů se stali ztělesněním boje za samostatnost. V šedesátých letech se objevili znovu v tehdejších kontrakulturách a po pádu komunistického režimu zaznamenalo slovanské novopohanství doposud největší rozkvět za celý novověk. Zdá se, že v představách mnohých současníků střeží dědictví národa, slovanskou vzájemnost, ale i duchovní obrodu doposud. Příklad pana Sedláčka poukázal i na možné odlišné chápání slovanské mytologie prostřednictvím různých jedinců a právě o nositelích vzkříšeného slovanského pohanství si povíme v následující, poslední kapitole celé práce. 437 434 Mikoláš Aleš byl také jedním z umělců, kteří spodobnili na přelomu devatenáctého a dvacátého století boha Radegasta spojovaného s valašským Radhoštěm, kde dnes stojí známá socha tohoto boha od Albína Poláška. Radegastova popularita mohla být snad i odrazem pro zhotovení bůžků pana Sedláčka. Ti vznikli sice až mnohem později, vlastenecké cítění jejich tvůrce však v lecčem připomíná romanticko obrozenecké ideály, ve kterých byly vytvářeny kresby a sochy radhošťského boha. (Tichá, J.: Historie a ikonografie slovanského božstva. Radegast na Radhošti . NR, 15, 2005, s. 44 52.) 435 Profantovi, N. a M.: c. d., s. 168. 436 Myšleno panslavismem druhé poloviny dvacátého století, který volně navázal na panslavistické ideály století devatenáctého. 437 Informace pocházejí výhradně z mého rozhovoru s Ing. Luďkem Sedláčkem z 26. června 2006. Některé informace jsem si ještě ověřil i při opakovaném rozhovoru následujícího dne.
176 Kapitola VI. – PO STOPÁCH POHANSTVÍ U LUŽICKÝCH SRBŮ A POBALTSKÝCH SLOVANŮ – několik postřehů z cest Ve čtvrtek 17. srpna 2006 jsem společně se svými přáteli vyrazil na cestu do Německa, kterou jsem již dlouho plánoval. Projeli jsme Budyšínem a Chotěbuzí, kde jsem navázal kontakt s místními Lužickými Srby a pokusil se zjistit něco bližšího o jejich současné kultuře a samozřejmě i o vztazích k slovanskému novopohanství. Odtud jsme zamířili na ostrov Rujána, kde jsem mimo jiné navštívil i Arkonu, která se v dějinách proslavila především ve dvanáctém století. Tehdy jsem ještě netušil, že cesta na Rujánu bude znamenat zlom v mém bádání. Některé z plánů terénního výkumu nevyšly. Z časových důvodů a také pro zranění jednoho z účastníku výpravy jsme již nenavštívili Wolgast, pradávné místo kultu boha Jarovíta. Díky této cestě se mi podařilo proniknout hlouběji do vnitřních pocitů a tužeb rodnověrců, novodobých nositelů slovanské víry, kterou však každý jednotlivec chápe poněkud odlišně. Srpnová návštěva Horní a Dolní Lužice a země středověkých Ránů však zanechala hluboké pocity i ve mně. Cesta na Rujánu se tak stala nejen terénním výzkumem, ale i mým vlastním hledáním slovanské minulosti a jednoty. 6.1 Návštěva Lužických Srbů – historie a současnost nejmenšího slovanského etnika V pátečních dopoledních hodinách dne 17. srpna jsme přejeli hraniční přechod Hrádek nad Nisou a zamířili k Budyšínu. Kousek za hranicí se začalo na směrovacích ukazatelích objevovat dvojjazyčné označení obcí, v horno lužické srbštině a němčině. Přestože jsme se již pohybovali na území historického srbského osídlení o něco déle, teprve s pohledem na zmíněné směrníky jsem si tuto skutečnost uvědomil. Během jízdy jsem přemítal o pohnutých osudech polabských a pobaltských Slovanů. V povodí Labe žily ještě na přelomu čtvrtého a pátého století germánské kmeny, ale vylidnění této oblasti započalo již právě ve století pátém. Anglové a Sasové zamířili k Británii a Langobardi odtáhli na jih. Téměř liduprázdné území se tedy otevřelo slovanské expanzi. Slované do těchto končin zamířili ve druhé polovině šestého století, a to hned ve dvou hlavních proudech. První proud, nositelé kultury tzv. pražského typu, zamířil přes jihovýchodní Polsko na Moravu, odtud do Čech a dále na sever mezi řeku Sálu a Labe. Potomky těchto osídlenců se staly kmeny srbské a část Veletů. Druhý a nejsilnější proud tvořili také nositelé kultury typu Korčak Praha. Tito Slované brzy osídlili celou polabskou oblast s výjimkou výše zmíněných území. Během svého putování se však v mnohem větší
177 míře dostávali do kontaktu se zbytky Germánů, což ovlivnilo i jejich kulturu. Změny jsou patrné ve výrobě keramiky, ale i v architektuře – polozemnice zde byly nahrazeny nezahloubenými dřevěnými sruby. Takto vznikly mezi polabskými a pobaltskými Slovany dva hlavní kulturní okruhy. Nazýváme je typem Tornow s centrem v Dolní Lužici a typem Sukow Dziedzice v celé severní polovině polabského území s rozsahem až do Pomořan. Polabští a Pobaltští Slované byli rozčleněni do množství malých kmenů, které příležitostně utvářely přechodné kmenové svazy. Severozápadní slovanskou větev většina odborníků dělí dále na Velety (Lutice), Obodrity (Bodrce), Pomořany a Srby. Veleti čili Lutici žili mezi Odrou, jižní Havolou, Recknitz a Baltem. Patřily k nim kmeny rujánských Ránů, Črezpěňanů, Chyžanů, Dolenců, Ratarů se střediskem v Retře, Ukřanů, Rečanů, Stodoranů čili Havolanů se střediskem v Braniboru, Břežanů Neleticů, Sprévanů a Moričanů. Obodrité čili Bodrci sídlili zhruba v dnešním Meklenbursku a v části východního Holštýnska. Jejich východními sousedy byli Veleti a nejdůležitějšími centry Lubek, Stargard, Reric a Zvěřín. K Obodritům počítáme Rarogy čili Obodrity vlastní, Polabany s centrem v Ratiboru, Gliňany čili Liňany, Varny, Drevany a Vagry. Vagrové byli nejzápadněji sídlícím slovanským národem s centry Zvěřín a Roztok. Na pobřeží Baltu mezi Odrou a Vislou žili Pomořané, kteří se od desátého století stali cílem rozpínavosti mladého polského státu. Jejich nejvýznamnějšími středisky byly Štětín a Wolin. Voliňany však někdy přiřazujeme k Luticům. Jižně od Veletů sídlili až po řeku Sálů Srbové rozděleni na množství menších kmenů jako Srbové vlastní, Daleminci čili Glomači, Žitici, Koledici, Nižané a především Milčané a Lužičané, kteří jsou považováni za jádro Horních a Dolních Lužických Srbů. Právě Lužičtí Srbové jsou jedinými polabskými Slovany, kteří přežili až do dnešních dnů. Území polabských Slovanů se velmi často stávalo terčem útoků franské a pozdější německé expanze. O této skupině Slovanů hovoří poprvé již tak řečený kronikář Fredegar ze sedmého století v souvislosti se srbským knížetem Dervanem, který za svého vládce uznal Sáma, díky němuž se vymanil z franské závislosti. S Polabany válčil také Karel Veliký, který si však na druhou stranu dokázal učinit z Obodritů i spojence v bojích proti odbojným Sasům. Snad i z těchto důvodů bylo pro zdejší Slovany tragické, když Jindřich I. Ptáčník, a s ním i saská dynastie, nastoupil roku 919 na německý trůn. 438 Jindřich I. si dokázal brzy podrobit Srby a učinil poplatné Velety s Obodrity, kteří tehdy poprvé ztratili nezávislost.
438 Právě s jeho jménem je spojené pověstné tažení Němců na východ čili „ Drang nach Osten “.
178 Když se na německý trůn dostal Otta I. Veliký (936 973), svěřil vládu nad tímto územím neblaze proslulému markýzi Gerovi, který např. nechal úkladně povraždit třicet slovanských velmožů. V tomto období započala i násilná christianizace, jejíž oporou se stala misijní biskupství s centrem v Magdeburku. Ottův nástupce, jmenovec Otta II., však záhy umírá roku 983 a s jeho smrtí na čas končí i smělé plány Němců. Rozsáhlé slovanské povstání totiž znamenalo osvobození pro Velety i Obodrity. Z německého područí se však již nikdy nevymanili Srbové. Polabští Slované se pokusili v tomto pro ně na čas příznivém období vytvořit pevnější státní útvary. Mezi Obodrity se stal hlavním organizátorem kníže Gotšalk. Gotšalk jako křesťan prosazoval nezávislý křesťanský stát ve feudálním svazku s Německou říší. Roku 1066 byl však během pohanského povstání zavražděn a návrat Obodritů k pohanství vzbudil odpor v očích křesťanského světa. Roku 1147 byla na popud opata Bernarda z Clairvaux (později sv. Bernard) vyhlášena proti polabským Slovanům křížová výprava, které se účastnila především saská nobilita se zájmem o nová panství. Výprava sice neskončila jednoznačnou obodritskou porážkou, ale jejich vojenská moc byla podlomena, země zpustošena a knížata Přibyslav s Niklotem přinucena ke křtu a k formálnímu uznání svrchovanosti saského vévody Jindřicha Lva. Niklot se stal zakladatelem meklenburské knížecí dynastie. Ta byla sice časem poněmčena, ale panství si udržela až do roku 1918. Obodrité byli populačně zdecimováni a na jejich území začali navíc přicházet němečtí osadníci. Do patnáctého století byla většina Obodritů germanizována. Zasloužily se o to zejména nově zakládané kostely, kláštery a města. Až do osmnáctého století se však dokázali poněmčení bránit Drevané žijící na levém břehu Labe v okolí Lüchowa, Wurstrowa a Dannenbergu. Přesto se mezi zdejším obyvatelstvem dodnes udržely některé kulturní a dialektické zvláštnosti. 439 I Veleti se pokusili o vytvoření státu, ale taktéž bez úspěchu. Moc panovníka byla oslabována kmenovou radou starších, ale i spory mezi jednotlivými kmeny, které často vrcholily v bratrovražedných válkách. Odvěké nepřátelství panovalo i mezi Velety a Obodrity navzájem. Oba dva velké kmenové svazy neváhaly vstoupit do spojenectví s Němci v boji proti svým slovanským rivalům. Němci toho náležitě využívali a snažili se spory rozněcovat. Po jedné z těchto bratrovražedných válek u Veletů biskup Burchard roku 1069 zničil jejich hlavní centrum Retru. Veleti si však udrželi samostatnost i nějaký čas poté. Roku 1134 však Albrecht Medvěd získal Severní marku a přiměl ke křtu posledního veletského knížete Přibyslava. Ten zemřel bezdětný a Albrecht Medvěd ho navíc přinutil odkázat zemi v dědictví
439 Ukázka textu drevanské polabštiny „ Ptačí svatba “ je uveden v příloze.
179 svému rodu. Přibyslav zemřel roku 1150 a jeho smrt byla záhy následována vzpourou slovanských velmožů proti novému německému vládci. Albrechtovi se však podařilo roku 1157 obsadit sídelní hrad Branibor a svou moc šířil postupně po celém území dnešního Braniborska. Podobný osud potkal i Rujánu, o čemž si podrobně povíme později. Po dobytí Braniboru zde bylo obnoveno biskupství, odkud se šířila christianizace, ruku v ruce s germanizací, mezi populačně oslabené obyvatelstvo. Sílil také příliv německých kolonistů a šlechty. Slovanský jazyk se udržel nejdéle na venkově, a to do patnáctého století. Nově zakládaná města byla čistě německá. Obodritská i veletská šlechta byla po ztrátě své nezávislosti rychle a většinou dobrovolně poněmčena. V této skutečnosti můžeme spatřovat snahy vyrovnat se s německou nobilitou. Ovšem přijetí nové řeči, kultury i zvyků znamenalo také udržet mocenské pozice, o což šlo slovanským velmožům především. Germanizace byla o něco složitější mezi venkovským obyvatelstvem, kde poněmčování šířila především církev. Jak jsem již zmínil, ve městech Slované buď vůbec nežili, nebo se jednalo o chudinu přišlou z venkova. Z dějin by se mohlo zdát, že se polabští a pobaltští Slované nevyhnuli tomuto tragickému osudu jen proto, že lpěli na své tradiční víře a odmítali křesťanství. Je sice nemyslitelné, aby ve středověké Evropě prosperoval pohanský státní útvar, ale na druhou stranu to bylo právě křesťanství, které germanizaci urychlilo. Důvod zániku naprosté většiny severozápadních Slovanů můžeme spíše hledat v přímém sousedství Franské říše, na kterou navázala Svatá říše římská národa německého. Šlo o nejsilnější feudální útvar ve střední Evropě s viditelnou snahou expandovat. Proto tato říše nemohla dovolit vznik silného státního útvaru v sousedství. Němci však nezvolili vůči svým slovanským sousedům soustředěný útok, kterým by snad nakonec napomohli i ke vzniku centralizovaného slovanského státu. Raději využívali vnitřních sporů mezi jednotlivými polabskými kmeny, při čemž jedné straně nabízeli vojenskou pomoc a získali její vděčnost, stranu druhou pomohli podmanit a dosáhli tak u porobených obyvatel poslušnosti. Němci zároveň podporovali nevraživost mezi Obodrity a Velety a právě tyto vnitřní spory dopomohly k definitivnímu ovládnutí země. K zániku polabských Slovanů vedla tedy zaslepenost a vzájemné nepřátelství spojené s neschopností vytvořit pevný státní útvar, který by expanzi německé říše dokázal čelit. 440 Posledními polabskými Slovany, kteří se udrželi navzdory všem nepříznivým okolnostem až do dnešních dnů, jsou Lužičtí Srbové, za kterými jsem se v srpnových dnech minulého 440 Fischer, A.: Etnografja slowiańska I. Połabianie . Lwow 1932; Váňa, Z.: Svět dávných Slovanů . Praha 1983, s. 209 212; Beranová, M.: c. d., s. 25 a 54 64; Kremer, V.: Polabští a baltští Slované. Česko lužický věstník 9/10, 1999 2000. Česko lužický věstník v elektronické podobě uveřejněn na webových stránkách: http://www.luzice.cz/clv/clv.htm (26. III. 07).
180 roku vypravil. Łužiscy Serbja dnes žijí ve spolkových zemích Sasko (Horní Lužice) a Braniborsko (Dolní Lužice). Podle některých odhadů jich je téměř 100 000, jiné odhady uvádějí pouze 60 000, z toho zhruba 40 000 v Horní Lužici a 20 000 v Dolní Lužici. 441 „ Jejich jazyk má dvě skupiny dialektů, hornolužickou na jihu a dolnolužickou na severu. Jim odpovídají i dvě spisovné formy, které se liší ve fonologii, morfologii, syntaxi i lexiku, takže podle mnoha názorů se jedná o dva samostatné jazyky. “442 Lužičané se poněmčení ubránili přesto, že byli jako první Polabané christianizováni a přičleněni k Svaté říši římské národa německého. Svůj podíl na tom mělo i připojení obou Lužic k českému státu (do 17. století). 443 Staročeština a stará lužická srbrština byly téměř shodné jazyky a populace Srbů nebyla navíc natolik oslabena válkami. Hlavní důvod, proč si Lužičtí Srbové udrželi svou svébytnost, však můžeme podle mého soudu spatřovat také ve velice chudé a neúrodné zemi, kde žijí, jelikož nepřitahovala nové německé kolonisty, což proces germanizace výrazně zpomalilo. Přes národní obrození v devatenáctém století měl počet Lužických Srbů klesající tendenci, i když německé statistiky záměrně udávaly nižší počty. Velmi těžké bylo i jejich postavení v době nacistické vlády. Jazyková a kulturní rovnoprávnost jim byla přiznána teprve roku 1947. Po druhé světové válce bylo území osídlené Lužickými Srby rozdrobeno německými přisídlenci, kteří zde byli usazováni úřady. V šedesátých letech zažila Lužice období masivní industrializace a za prací přišla i nová vlna německého obyvatelstva. Lužičtí Srbové byli ze svých vesnic 444 vysidlováni kvůli těžbě hnědého uhlí a industrializaci již od poloviny devatenáctého století, největší ničení jejich vesnic však nastalo až v sedmdesátých a osmdesátých letech století minulého. Tehdy byli Lužičtí Srbové vysídleni z rozsáhlých oblastí a přestěhováni na německá sídliště. Vzhledem k těmto okolnostem se nemůžeme divit, že jejich počty poklesly z 200 000 na dnešní stav. Avšak ani jejich současná situace není zdaleka nejlepší. Zastřešující organizace pro národní život Domowina vznikla již roku 1912 (současným předsedou je Jan Nuk). Knihy vydává Lidové nakladatelství Domowina a o vzdělání se stará Jazykové středisko Witaj založené roku 2001. Vychází také deník Serbske nowiny v hornolužické srbštině, 445 dolnolužicky týdeník Nowy casnik a dále kulturní měsíčník Rozhlad . Pololetně vychází sorabistický časopis Lětopis a časopis pro učitele Serbska šula . Rozhlas vysílá ve všední dny
441 Německé statistiky neudávají národnost. Tento pojem se proto sjednocuje se státní příslušností a zjistit přesné počty Lužických srbů je tedy nemožné. 442 Hubinger, V., Honzák, F., Polišenský, J.: Národy celého světa . Praha 1985, s. 181. 443 Tamtéž. 444 Města byla historicky německá. Do roku 1865 se zde nesměli Lužičtí Srbové usazovat, ve středověku muselil měšťané dokonce prokazovat původ z čisté německé krve. 445 Ukázka z tohoto deníku je uvedena v příloze.
181 ráno a o víkendu kolem poledne. V televizi běží v lužické srbštině dva půlhodinové pořady měsíčně. Ústav sorabistiky funguje při lipské univerzitě a sorabistiku pěstuje také Lužickosrbský ústav v Budyšíně a Škola dolnolužického jazyka a kultury v Chotěbuzi. V roce 1991 vznikla Nadace lužickosrbského národa ( Zatožba za serbski lud ) financující veškeré aktivity Lužických Srbů, ovšem prostředky jsou každým rokem snižovány. Proto není možné dostatečně podporovat kulturu a školství. V nedávné době byla zrušena jazyková škola a učitelský ústav. Zásahy do lužickosrbského školství jsou necitelné, a to i přes mezinárodní dohody jako Charta regionálních a menšinových jazyků či rámcová úmluva Rady Evropy, které německá vláda podepsala. Zdejší školy jsou většinou označeny písmenem „B“, což znamená, že se zde vyučuje německy a lužická srbština je vyučovaným předmětem. Škol typu „A“ s dvojjazyčnou výukou je pouze šest, v Chrósćicích dnes však existuje jen první stupeň (čtyři třídy), jelikož počet 17 žáků na otevření třídy v Sasku zřejmě nestačí. Saské úřady neustále zavírají lužickosrbské školy i přes široké protesty veřejnosti. Proti uzavření základní školy druhého stupně v Chrósćicích proběhla v roce 2003 demonstrace také v Praze. Po zničení desítek vesnic v minulých desetiletích pokračuje těžba hnědého uhlí v Dolní Lužici nadále, např. na úkor srbské osady Rogow. Lužičtí Srbové jsou navíc decimováni i ekonomicky. Mladí lidé odcházejí za prací na západ, jelikož místy v jejich domovech postihla nezaměstnanost až třetinu obyvatel. K postupné asimilaci přispívají také smíšená manželství a netolerance německého obyvatelstva vůči lužickosrbskému jazyku, takže dochází i k poněmčování celých rodin. 446 Zkrátka, svébytné kultury lužickosrbského národa si neváží německá vláda ani němečtí obyvatelé Lužice, přestože z tohoto nejmenšího slovanského národa vzešlo bezpočet vynikajících literátů, hudebníků a dalších osobností. Lužičtí Srbové žijí i za hranicemi Německa. Do severních Čech přišli již počátkem středověku, ale od patnáctého století začali asimilovat s Čechy a později s Němci. 447 Další Lužičané přicházeli na české území v rámci přirozené migrace. Po druhé světové válce v bývalém Československu žilo kolem 1000 osob hlásících se k lužickosrbské národnosti. Tito čeští Srbové sídlili především v šluknovském výběžku, ve městech Varnsdorf (Warnoćicy), Rumburk a Jiříkov. Varnsdorf byl vedle Budyšína a Chotěbuzi centrem lužickosrbského života. V Čechách pracoval spolek Domowina a Lužickosrbský národní výbor, lužickosrbsky vysílal rozhlas a vydávala se tištěná média. V letech 1945 1951
446 Přestože je řeč Lužických Srbů vyučována ve školách, hovoří jí pouze 1% místních Němců. 447 Jelikož jsou za srbské pokládány i některé kmeny v Čechách (Děčané, Lemuzi, Pšované), můžeme uvažovat i o jakési autochtonnosti Lužických Srbů na našem území.
182 fungovalo v České Lípě, Varnsdorfu a nakonec v Liberci lužickosrbské gymnázium. To vše skončilo krátce po nástupu komunistického režimu. I dnes si někteří Lužičtí Srbové na našem území zachovávají silné národní povědomí, ovšem většina z nich podlehla v blízkém kulturním prostředí asimilaci. Na polském území mezi řekou Lužickou Nisou a Bobrou již Lužičtí Srbové nežijí. Renesance zájmu o jejich kulturu však probíhá mezi místními Poláky, a to zejména v Zielonej Górze. Polští Lužičané z oblasti Mužakowa byli v divokém poválečném období odsunuti společně se svými německými sousedy. Dnes žijí Lužičtí Srbové kromě své vlasti také v Drážďanech, Lipsku, Berlíně a rozptýleně po celém západním Německu, ale i za jeho hranicemi v Čechách na Sokolovsku, ve státě Victoria v Austrálii, v Jižní Africe a také v lužickosrbské kolonii Serbině v Texasu, kde dokonce založili univerzitu. Ale zpět k mé návštěvě Horní Lužice. 448 Když jsme dorazili do Budyšína, navštívili jsme místní informační centrum ve středu města a kolem radnice s vyvěšenou lužickosrbskou vlajkou zamířili do budovy budyšínského muzea s expozicí věnovanou zdejším obyvatelům ( Serbski muzej ). Zde jsem od místních pracovnic obdržel brožurky o současné situaci lidové kultury Lužických Srbů a zároveň jsem se zeptal na několik otázek. Jako komunikační jazyk nám posloužila čeština a hornolužická srbština. Jak jsem zjistil, tyto jazyky jsou i přes jistou odlišnost navzájem srozumitelné. Pokusil jsem se dopátrat slovanského novopohanství na území Horní Lužice. O tomto jevu u Lužických Srbů však ani jedna z dvou dotazovaných pracovnic neslyšela. Společně jsme dospěli k názoru, že Lužičtí Srbové v současnosti spíše bojují o zachování svého jazyka a národní svébytnosti. Proto je slovanská mytologie v dnešní době spíše okrajovým zájmem, a to jen u určitých jednotlivců. Žádná rodnověrská skupina tedy v Horní, ale ani Dolní Lužici neexistuje. Zběžně jsem prolistoval darované brožurky a obě pracovnice mi informace o stále přetrvávajících jevech lidové kultury v některých oblastech Horní a Dolní Lužice ještě potvrdily. Poté jsem již zamířil do rozsáhle expozice, která je umístěna ve třech podlažích. Expozice druhého patra je věnována lužickosrbské kultuře, především malířství. První patro seznámí návštěvníka s historií lužickosrbského národního obrození, místním školstvím a hudebním či literárním životem. Pro etnologa je však nejzajímavější částí nádherná expozice přízemí věnována všem oblastem lidové kultury. Pozoruhodná je především sbírka krojů. O pohanství slovanských Srbů nás informuje hned první ze sálů expozice věnovaný historii 448 Informace jsou ve větší míře přejaty z webových stránek Společnosti přátel Lužice: http://www.luzice.cz/?rubrika=16 (18. III. 07). Zbylé údaje pocházejí z brožurky Serbja – Serby – Lužičtí Srbové , která vyšla v Budyšíně roku 2005 pod redakcí Mileny Stock a také z publikace Pětra Kunzeho Serbja/Die Sorben vydané roku 1989 v Budyšíně.
183 Lužice. Kromě několika archeologických nálezů je zde umístěn i stručný popis seznamující návštěvníky se slovanskou mytologií. Jak jsme již poukázali ve druhé kapitole této práce, o pohanství Lužických Srbů se nám však mnoho historických zpráv nedochovalo. Dosud živou tradicí jsou v Lužici kroje. Dnes jsou však v užití z původních deseti krojových oblastí pouze čtyři kroje: budyšínský kroj, slepjanský kroj (Slepo), wojerecký kroj a dolnolužický kroj z okolí Chotěbuze. Poměrně bohaté jsou zvyky spojené s obřadním kalendářem. Novoroční pečivo ( Nowolětka ), malá těstová zvířátka, jsou dodnes pro radost dětí či k obdarování rodinných příslušníků pečena ve školách a školkách po celé Lužici. Srbské děti dne 25. ledna slaví Ptačí svatbu ( Ptači kwas ). Místy se udržely i masopustní obchůzky ( Camprowanje ) a v Dolní Lužici i specifický průvod mladých párů s tímto obdobím spojený. Populární je po celé Lužici zdobení kraslic ( debjejne jutrownych jejkow ), obdarovávání vajíčky a k velkolepé podívané patří velikonoční trhy ve městech Budyšín, Wojerecy, Běła Woda či v obcích Slepo a Brězowka. K zábavám mládeže patří pálení čarodějnic ( Chodojtypalenje ) a stavění a kácení májky ( mejestajenje/mejemjetanje ). Stále živé jsou také velikonoční zvyklosti katolických Srbů jako obchůzky s klapačkami a velikonoční zpívání žen a dívek ( Klepotanje i jutrowne spěwanje ) a věhlasné Velikonoční jízdy čili Křižerjo . Evangeličtí Lužičtí Srbové stále udržují zvyky velikonočních ohňů (Jatšowny wogeń ), velikonoční zpívání dívek ( Jatšowne spiwanje ) obnovil ženský sbor Łužica , a v některých vesnicích došlo i k oživení zvyku přinášení velikonoční vody (Jutrowna/Jatšowna woda ). Do dnešní doby je u dětí oblíbeno také koulení vajíček čili Walkowanje . K letním a žňovým obyčejům v Dolní Lužici patří svatojánské jízdy ( Jańske rejtowanje ), tlučení a strhávání kohouta ( Zabijanje/Łapanje kokota ) a jízdy o koláč (Rejtowanje wo kołac ). Zajímavé jsou bezesporu i předvánoční obyčeje. V katolických vesnicích v okresech Kamjenc a Budyšín se udržel obyčel martinského zpívání ( Swjaty Měrćin ). V některých obcích farnosti Kulow se dodržuje zvyk obchůzek sv. Barbory ( Swjata Borborka ) a ve většině lužickosrbských katolických vesnic se slaví svátek sv. Mikuláše ( Swjaty Mikławš ). V regionu Slepo se udržela obchůzková nadílka zvaná Bože dźećetko . Regionálně ohraničeným dolnolužickým předvánočním zvykem je obchůzková nadílka, která se až do dnešních dnů udržela v Janšojcích ( Janšojski bog ). Ve vsích kolem kláštera Marijina hwězda v okrese Kamjenc bývají po devět dnů před Štědrým večerem nošeny od rodiny k rodině sošky Matky
184 boží a svatého Josefa. Tento zvyk se nazývá Swjata Marija pyta hospodu čili „Panna Maria prosí o nocleh“. 449 Návrat k pohanství dávných Slovanů jsem tedy na území Lužických Srbů nezaznamenal. Přesto jsem se pokusil alespoň zjistit celkovou religiozitu mezi tímto slovanským národem. Katolická část Lužice leží mezi Budyšínem, Kamjencem a městem Wojerecy. Mezi katolickými Srby je jazykem každodenního života lužická srbština. Střední a Dolní Lužice je rozdělena mezi evangelické farnosti. Od konce 80. let zde byly obnoveny mše v lužickosrbském jazyce. Část Lužických Srbů pokládá sama sebe za nevěřící. Poté, co jsme prošli expozicemi muzea, vyrazili jsme na prohlídku historického jádra Budyšína. Na chvilku jsme se zastavili také v Srbské besedě ( Bjesada – Serbski dom ). Zde jsme poseděli v příjemné restauraci zdobené obrazy srbských umělců a panenkami oděnými do místních lidových krojů nad sklenicí piva. V Srbské besedě se točí české Krušovice, ovšem za místní ceny. Každopádně i zde jsem se přesvědčil o přátelském chování Lužických Srbů k českým návštěvníkům. Na domu Besedy byla vedle lužickosrbské vlajky vyvěšena dokonce i zástava naše. Pro nedostatek času jsme však museli toto nádherné historické město brzy opustit. Poobědvali jsme ve vesnici Rowno a přes město Běła Woda dorazili v podvečer do Chotěbuzi. Zde jsme se pouze prošli a vyrazili na další cestu. Srbská Lužice na mě i přes krátkou návštěvu učinila velmi dobrý dojem. Jsem přesvědčen, že se k našim severním slovanským sousedům jednoho dne opět vypravím. Ovšem na mnohem delší dobu, abych mohl vstřebat zdejší atmosféru a v poklidu navštívit některá muzea i ostatní kulturní památky. 6.2 Návštěva rujánské Arkony Na Arkonu jsme jeli přes celou noc. Na srpnovém nebi zářily tisíce hvězd, když se nám někdy kolem třetí hodiny ráno podařilo zaparkovat poblíž arkonského mysu, kde kdysi stával slavný Svantovítův chrám. Někteří z nás přespali ve voze. Já jsem však zvolil odpočinek pod širým nebem. Až do rána jsem však nedokázal usnout. V mých představách se odehrávaly staré příběhy Ránů, kteří tu ještě před 850 lety žili v relativním bezpečí za mocnými valy svého hradiště. Od moře se valila nad ránem poměrně hustá mlha, která ještě dokreslovala tajemnou atmosféru tiché letní noci, jejíž klid narušil občas zvuk motorů z nedaleké silnice a bzukot všudypřítomných komárů. V duchu jsem přemítal nad kronikářskými zápisky Saxona Grammatica, které ve svém díle věnovaném životu starých Slovanů dokonale přeložil Lubor Niederle.
449 Kuringowa, T.: Lužickosrbské zvyky a tradice v průběhu roku . Budyšín 2005.
185 Ostrov Rujána se po vyvrácení Braniboru roku 1157 stal posledním nezávislým slovanským územím západně od Baltu a zároveň i poslední výspou slovanského organizovaného náboženství. Vše se ale mělo brzy změnit. O Ránech máme první zmínky teprve z jedenáctého století, ale poté dosáhla Rujána velmi rychle velikého věhlasu. Ránové byli původně součástí svazu Veletů. Ten se však počátkem dvanáctého století rozpadl a obyvatelé Rujány začali vystupovat nezávisle. Ránové rychle zbohatli díky námořnímu obchodu, který se stal základem ekonomiky jejich státu, jelikož ostrov Rujána má nejen výhodnou polohu, ale i množství zálivů vhodných k přistávání lodí. Jeden z jejich významných přístavů ležel v Ralswieku v Jasmundském zálivu. Kromě domácího obyvatelstva zde však žili i cizí obchodníci, rozšířená byla znalost psaní. Zdejší Slované obchodovali především s potravinami, které v méně úrodné Skandinávii směňovali za zbraně, šperky, mince apod. Ránští mořeplavci se brzy proslavili a žačali dokonce konkurovat Vikingům, především Dánům. Slovanští námořníci si troufali i na daleké cesty do Cařihradu, Ruska nebo na Atlantik. Jejich země byla dostatečně úrodná, a tak se zpočátku neuchylovali k pirátství, které je proslavilo až v pozdějších letech. Od poloviny jedenáctého století však byla Rujána válkami zpustošená natolik, že byli její obyvatelé nuceni hledat obživu právě námořními loupežemi. Slovanští piráti útočili na dánské ostrovy, norské a švédké pobřeží, ale i na Němci kolonizované přístavy jako bývalý obodritský Lubek. Kromě mořeplavby však Ránové prosluli především díky chrámu Svantovítově na mysu Arkona. Tato svatyně byla natolik slavná, že slovanskému bohu neváhal obětovat ani křesťanský král Dánů Sven. Svantovítovi daroval skvostný pohár, aby si bojovné Rány usmířil a mohl tak řešit své domácí nepokoje. Kromě této epizody byli však Dánové hlavními nepřáteli Ránů. Počátek úpadku Rujány předznamenala přírodní katastrofa. Roku 1157 bouře zničila poblíž norského pobřeží jejich loďstvo o síle 1500 lodí. Na tuto událost okamžitě reagoval dánský král Waldemar, který proti svým rivalům okamžitě zorganizoval vojenskou výpravu. Roku 1159 byl jeho útok, kterého se účastnil také biskup Absolon, odražen. Ovšem část ostrova zůstala po bojích zpustošena. Další tažení vyhlásil dánský král roku 1168. Tak byla dne 19. května Arkona obležena. Její poloha na strmém útesu však činila pevnost prakticky nedobytnou. Ránové se bránili měsíc a snad by se udrželi i déle, kdyby dobyvatelům nepomohl požár uvnitř města. Dne 15. června byla Arkona vyvrácena. 450
450 Definitivní porážkou některých slovanských bojovníků z Rujány však byla až bitva na ostrově Koos roku 1184, kdy Dánové rozdrtili i pomořanské loďstvo Bohuslavovo. Tato řež byla zároveň i koncem námořní slávy Slovanů. (Váňa, Z.: c. d., s. 230.)
186 Po zničení Svantovítovy sochy a násilném křtu obyvatelstva, které útok přežilo, nechal na důkaz svého milosrdenství a svrchovanosti král Waldemar na ostrově Rujána vystavět 12 kostelů. 451 Konečná zkáza chrámu však přišla až o několik století později, kdy se část arkonského útesu zřítila do moře. Vládu nad ostrovem si však i přes ztrátu nezávislosti udržela domácí dynastie. Kníže Tetislav s bratrem Jaromírem byli nuceni příjmout křest a stali se dánskými vazaly. O panství však nepřišli a za vlády Jaromíra II. (1250 1260) se Ránům málem podařilo vymanit z područí. Knížecí dynastie však byla brzy poněmčena. Poslední kníže slovanského rodu Vyšeslav III. (1302 1325) byl již prakticky úplný Němec a v této řeci psal dokonce i básně. Po jeho smrti byla Rujána připojena k Pomořansku, čímž definitivně skončily její samostatné politické dějiny. Prostý lid byl poněmčen o něco pomaleji. Germanizace se šířila především z klášterů a nových měst. Na dobytá území mířil příliv německých kolonistů, kteří bez odporu obsazovali zabranou půdu. Z Ránů se stali bezzemci a sloužili především na klášterní půdě, což germanizaci ještě více urychlilo. Téměr celá Rujána si však přesto udržela slovanský ráz až do konce třináctého století. Germanizace měla být ukončena ve století čtrnáctém. V roce 1404 údajně zemřela poslední stařena Hulicina, která ještě znala ránštinu. Ve skutečnosti však byl ostrov zcela poněmčen až ve století šestnáctém a i dodnes si místní obyvatelé udrželi jisté zvláštnosti. Část Rujánců se nazývá Rebaken , čili „Rybáci“ a v jejich nářečí se zachovala slova jako bog , niebo , perekop či voda .452 V dějišti všech výše uvedených události jsme tedy přenocovali. Vstávali jsme brzy ráno a z nedalekého parkoviště vyrazili pěšky k arkonským valům. Počasí se rychle měnilo a hustou mlhu vystřídalo zářící slunce. S dobrou náladou a pln očekávání jsem kráčel vyasfaltovanou silnicí podle ukazatelů na všudypřítomných směrovacích tabulích. Překvapilo mě, že značení bylo uvedeno pouze v německém jazyce. Popravdě jsem neočekával, že by informace o směru turistické stezky mohly být uvedeny v některé ze slovanských řečí, ale naprostá absence angličtiny nebo francozštiny mě opravdu překvapila. Ještě více mě však zarazilo, že na žádné z turistických map nebyl vyznačen arkonský val. Proto jsme zamířili k nejsevernějšímu rujánskému mysu a doufali, že cíl cesty nalezneme právě tam. Inu, Němci zřejmě své vítězství nad slovanskými Rány dávají najevo ještě dnes. 451 Mnozí obyvatelé raději zvolili smrt. Staří Slované, podobně jako Skytové a Sarmati, totiž věřili, že člověk pokračuje v posmrtném životě ve stejném společenském postavení, ve kterém zemřel. Proto bylo pro mnohé Rány nemyslitelné odejít na onen svět jako otroci. 452 Fischer, A.: Etnografja slowiańska I. Połabianie . Lwow 1932; Váňa, Z.: c. d., s. 209 212; Beranová, M.: c. d., s. 25 a 54 64; Kremer, V.: Polabští a baltští Slované. Česko lužický věstník 9/10, 1999 2000. Samozřejmě jsem čerpal i ze Života starých Slovanů Lubora Niederla. Podrobnější citace bibliografie týkající se kultu Svantovítova, viz. II. kapitola práce.
187 Turistické upoutávky na místo posledního ránského odporu nebyly k nalezení. Proč by taky měly. Německy hovořící turisté totiž navštěvovali ve velikém počtu pouze rujánské muzeum majáků a Hitlerovy bunkry z druhé světové války, které se dle našeho zjištění nacházely jen několik set metrů od samotného valu. Ten byl vidět již zdálky a jeho mohutnost před pádem města musela být dle mého soudu opravdu pozoruhodná. Před vstupem na hradiště stálo několik dřevěných soch. Jedna z nich znázorňovala boha Svantovíta. Pokladna byla ještě zavřená, jelikož provoz na pozůstatcích původního arkonského útesu začínal během mé návštěvy až v 10 00 a končil v 17 45 . Proto jsem měl ještě dostatek času prozkoumat zmíněné sochy. Kromě již popsané Svantovítovy sochy, stála ještě menší a poněkud groteskní dřevořezba přímo u pokladny a další čtyři sochy lemovaly příchozí cestu k nedalekému majáku. Jejich autorem je litevský řezbář Jonas Gencevičius, který je vytvořil roku 1997 při sympoziu o řezbářství pod názvem Figuren+Rituale , které se konalo právě zde. Představují jakési modernizované pohanské idoly a s dřevěnou čtyřhlavou sochou Svantovíta ze dvanáctého století mají jen pramálo společného. V předhradí se nalézají i další menší dřevěné řezby, které však ztvárňují spíše vnitřní pocity umělcovy, nežli pokusy o restauraci dávných slovanských idolů. Další autoři soch však pocházeli dle popisků z Polska, což mě dovedlo k přesvědčení, že se zde asi představitelé tzv. nové religiozity opravdu čas od času scházejí. Podle informací zjištěných u pokladny na Arkoně skutečně někdy „jakési pohanské rituály“ proběhly. Pokladník však hovořil pouze německy, a tak jsem musel své otázky k němu směřovat skrze své přátele. Navíc, pokladník nebyl ani vstřícný, a tak jsem kromě fotografických snímků a jména jednoho autora soch nic nezjistil. V pokladně ani ve stáncích v okolí ústředního arkonského parkoviště jsem nenalezl nic, co by mi slávu Svantovítova chrámu připomínalo. K prodeji zde byly především kýčovité plastiky majáků, mořské lastury a zdejší proslavený jantar. Mezi stovkami různých pohlednic nebyla ani jedna, která by na existenci slovanského chrámu nějakým způsobem upozorňovala. Přímo u pokladny valu hradiště se zato nabízela brožura za 2,50 Euro nazvaná 825 Jahre Christianisierung Rügens . Dle mého soudu tento nápis oslavující dobytí Rujány křesťany nebyl na místě arkonského valu příliš etickým a připadal mi jako misijní či etnocentrická propaganda. Za jedno Euro jsem si koupil lístek na val a kamenitou cestičkou zamířil k vrcholku arkonského útesu. Vyznačená trasa nebyla příliš dlouhá a mimo ní se nesmělo. Výstražné cedule na každém kroku upozorňovaly na nebezpečí sesuvu půdy do mořských vln. Z valů byl nádherý výhled na moře i na okolí. Obránci Arkony museli vidět ležení nepřátelských vojsk jako na dlani. Za
188 valy se nachází menší rovina, kde snad v minulosti stávaly obytné budovy nobility. Na valu samotném a za jeho náspy však informační cedule chyběly úplně, a proto jsme se mohli dohadovat o funkcích jednotlivých částí dávno mrtvého hradiště jen s pomocí detailního popisu uvedeného v Niederlově Slovanských starožitnostech . Za valem probíhal evidentně archeologický výzkum, ovšem kdy se zde pracovalo naposledy nešlo přesně určit. Vše bylo zakryto igelitem a zarostlé asi metr vysokou trávou. Navíc bylo všude okolo smetí neurčitého účelu a původu. Z tohoto malého prostranství mezi valem a okrajem útesu prudce se svažujícího k mořskému pobřeží vedou dřevěné schůdky až k místu, kde je návštěvníkovi ještě povoleno pozorovat moře a pobřeží zálivu. Za touto, dřevěnými kůly ohraničenou přírodní pozorovatelnou, je již pouze okraj útesu padající do hloubky k mořské hladině. Někde tam stával kdysi tolik slavný Svantovítův chrám. Po chvíli zamyšlení jsem zjistil, že jsem na vrcholku útesu osaměl. Slunce příjemně hřálo a vítr sotva slyšitelně šuměl ve vysoké trávě. Stál jsem na místě, které se vepsalo do dějin a právě tady jsem si uvědomil, že jsem navštívil poslední místo odporu svobodných polabských Slovanů, kteří jakoby zmizeli i s útesem, kde kdysi uctívali svého boha. Tehdy se ve mně cosi změnilo a já začal celý svůj výzkum brát mnohem vážněji než předtím. Pochopil jsem, že každý jedinec, který se rozhodl navrátit k víře svých předků, musel mít k tomuto činu určitý, pravděpodobně závažný, osobní důvod. S úsměvěm jsem se poklonil slunečnímu kotouči a pomalu scházel dolů s myšlenkami o rozšíření své práce na další kapitolu, kterou jsem se rozhodl věnovat nositelům obnovené slovanské mytologie. Pryč bylo zklamání z prvních arkonských dojmů a rozhodl jsem se tedy navštívit i okolí dávného valu. Prošel jsem se pod útesy na kamenitém mořském pobřeží a celá příroda na mě působila tajemným, kouzelným dojmem. Chvílemi se mi dokonce zdálo, že slyším řinčení zbraní a útočný ryk z dob minulých pokolení. Takový dojem na mě učinila návštěva tohoto bájemi opředeného kousku pevniny. Bylo kolem poledne, a tak jsme se ještě vykoupali na nedaleké písčité pláži, odkud jsem mohl vidět arkonský val i z jiné perspektivy a jelikož nás tlačil čas, zamířili jsme k nedaleké vesničce Altenkirchenu, kde je v tamnějším kostele zazděna asi metr vysoká kamenná deska s reliéfem vousaté mužské postavy v suknici a s čapkou, s mohutným picím rohem v rukou. Bývá považována za podobu Svantovíta. Kámen jsem pouze stihl vyfotit a museli jsme opět vyjet. Jeden z účastníků výpravy si totiž na kamenitém pobřeží poranil nohu, a proto jsme se nemohli již dále zdržovat. Na návštěvu Arkony však nikdy nezapomenu. Právě zde jsem si začal uvědomovat i cítění jednotlivých rodnověrců a zároveň i svou vlastní sounáležitost s dějinami Slovanstva. Díky této cestě jsem
189 získal dostatek potřebných informací, abych mohl popsat důvody, proč se mnozí lidé u nás, ale i v zahraničí obracejí k dávným slovanským božstvům, která by jinak zůstala pohlcena v hlubinách času, tak jako arkonský Svantovít. 6.3 Vliv rodnověří na jednotlivce – nositelé nového slovanského pohanství Na předchozích stránkách jsme se pokusili seznámit s problematikou rodnověří v České republice, ale i v ostatních zemích, kde žijí potomci starých Slovanů, popřípadě Baltů. Řekli jsme si o jednotlivých skupinách jazyčníků, jejich obřadech a ostatní kulturní činnosti mnohdy propojené s osvětou. Pokusili jsme se o ilustraci vlivů slovanské mytologie na národní obrození slovanských etnik, ale i o propojení náboženství s ideou slovanské vzájemnosti. To vše nám pomůže pochopit také spletité důvody jednotlivých rodnověrců, kteří se z často osobních důvodů vydali na složitou cestu obnovy staroslovanské víry. Když si položíme otázku, proč se stovky, ba tisíce lidí navrací k přírodní víře svých předků na počátku jednadvacátého století, narazíme zákonitě na složitost individuálního chápání lidské osobnosti. Důvody, proč se slovanskou mytologií tzv. rodnověrci zabývají a obnově původních kultů věnují nezištně svůj čas i peníze, bývají mnohdy složitější než by se na první pohled zdálo. Kulturně historický zájem je zřejmý. Všechny jazyčníky, se kterými jsem se během posledních tří let seznámil, spojuje zájem o slovanskou historii, ale také o lidovou kulturu se slovanskou mytologií v určitých aspektech propojenou. Dalším styčným bodem je vlastenectví, národní hrdost a vědomí slovanské sounáležitosti. S tím souvisí i jisté politické přesvědčení. Nás však ponejvíce zajímá skutečná religiozita jednotlivých rodnověrců. S vírou v bohy starých Slovanů přímo souvisí obřad. Jazyčníci u nás i v zahraničí vytvářejí různé, často propracované a složité obřady s menší či větší účastí. Dle mého názoru existují pro vznik obřadů tři hlavní motivační prvky. Prvním z nich je obnova zaniklé kultury našich předků. S tím souvisí i snaha obnovovat již zaniklou lidovou tradici, uveďme si např. vánoční koledování v podání příznivců české Rodné víry či běloruskou maslenicu. 453 Druhým prvkem je víra v budoucí slovanskou jednotu, které lze podle některých jazyčníků dosáhnout právě sjednocením slovanského náboženství, tedy návratu ke společné prapůvodní víře předků, která by setřela rozdíly mezi pravoslavným a katolickým křesťanstvím či islámem, v jejichž střetu můžeme hledat i kořeny nedávné krvavé války v bývalé Jugoslávii. Přikladem politického jazyčnictví může být vznik VSR – Všeslovanského sněmu rodnověrců.
453 RV plánuje do budoucna obnovit lidovou tradici vánočního koledování na jihočeském venkově. Běloruští novopohané zase obnovili maslenicu v částech země, kde v lidovém podání zanikla.
190 Třetí motivační prvek již není pro pozorovatele tolik zřetelný. Je však přesto nejdůležitější. Jde totiž o víru samotnou, náboženské přesvědčení jednotlivých rodnověrců, které je pro obrodu a rozvoj duchovního světa starých Slovanů naprosto nepostradatelné. Mnozí kromě svého vlasteneckého nadšení a kulturně historického zájmu skutečně ve slovanská božstva věří. Mnohdy je tato víra hluboká a nezlomná a v životech svých nositelů tvoří nepostradatelnou součást každodenního života. Pro některé jazyčníky je víra důležitá natolik, že bychom jí mohli přirovnat k prosté víře našich předků, kteří od sebe nedokázali svět posvátný a profánní prakticky oddělit. Pro tyto rodnověrce je obřad základem jejich víry, a to obřad společný, rodinný i soukromý. Jen spojení s bohy pro ně znamená skutečnou duševní rovnováhu a zejména obřady soukromé obsahují řadu neměnných magických úkonů, které dokáže pochopit častokrát jen jejich tvůrce. S těmito obřadními praktikami se však většinou nedělí, modlitby a oběti vykonávají o samotě, často i několikrát do měsíce. Běžné modlitby pak i vícekrát denně. Již dříve jsme si řekli o různých typech obřadů. Česká Rodná víra a s ní částečně i někteří slovenští či polští rodnověrci lpí na teoretickém zvládnutí obřadů, které vyplývá z mnohdy dlouholetého studia historických, etnografických či archeologických pramenů. Tyto obřady bych mohl charakterizovat jako jisté pokusy o obnovu duchovního míru našich předků, někdy vydařené, jindy naopak ne. U východních Slovanů je obřad skutečnou podívanou se spoustou tradičních doplňků přejatých z lidové tradice. Při těchto obřadech se schází mnohdy desítky jazyčníků a jejich opravdová víra vyzařuje nejen z jejich tváří, ale i z obřadu samotného. Východoslovanské obřady bývají propojeny také s texty zmiňované Velesovy knihy . V těchto případech jde s největší pravděpodobností o fikci, která nemá s reálným základem již téměř nic společného. Přesto jsou tyto obřady velice zajímavé a zdůrazňují skutečnost, že víra je mnohdy silnější nežli racionalita, se kterou se můžeme setkat při obřadech naší Rodné víry. Východní Slované tedy na rozdíl od západních při obřadu zvládli dokonale jeho praktickou stránku, teoretická naopak utrpěla. Přesto mají obřady jazyčníků skutečný duchovní náboj, což zcela chybí u akcí pořádaných např. českým Bratrstvem Keltů. Religiozita a skutečné obřady u nich prakticky neexistují. Duchovní úroveň ustupuje popularitě, takže jejich akce můžeme přirovnat spíše k festivalům keltské kultury se vším, co k takovým podnikům patří: hudbou, tancem, stánky i programem pro děti. Na jejich Svátek keltské kultury Beltine je třeba zakoupit i vstupenku. 454 Ovšem nápaditost jejich kulturně osvětových akcí nemůžeme popřít. Snad proto má dnes Bratrstvo Keltů na 550 členů a funguje již třináctým rokem. 455 454 Roku 2006 byla její hodnota Kč 350, pro dospělého návštěvníka. 455 Informace převzaty z webových stránek Bratrstva Keltů: http://www.beltine.cz/ (18. III. 07).
191 S individuální vírou tedy jistě souvisí i vlivy „domácích“ obřadů, které se v některých aspektech navzájem odlišují. Náboženské cítění je ovšem ovlivňováno také kulturním prostředím, ze kterého rodnověrci pochází. Každá země se vyrovnává se svou minulostí i přítomností, což můžeme pocítit i v hloubce a chápání duchovního světa starých Slovanů. Češi, Slováci a Poláci zdůrazňují kulturně historický potenciál jazyčnictví. Češi a Slováci v rodnověří spatřují i možnost opětovného sblížení či dokonce znovusjednocení. U Slováků je navíc zřetelné znechucení politikou jejich vlády, která z křesťanství učinila skutečné státní náboženství, čímž zapříčinila i pochopitelnou averzi vůči všemu křesťanskému u řady zdejších jazyčníků. U Poláků se v posledním roce objevily snahy sjednotit všechny západoslovanské novopohany. Jižní Slované návrat k rodné víře teprve hledají. U Srbů i Chorvatů jsou však patrné tendence vyrovnat se s neblahou minulostí nedávno ukončeného balkánského konfliktu a v pohanství vidí záruku jednoty a bratrství mezi všemi jugoslávskými Slovany. Východní Slované se naopak pomocí rodnověří vyrovnávají s dlouhou komunistickou minulostí svých národů. Proto např. ukrajinští jazyčníci zdůrazňují třídní stratifikaci společnosti danou odvěkým božským zákonem Svarogovým, dle kterého je lid podle Velesovy knihy členěn na skupinu volchvů (kněží) čili nositelů duchovních hodnot národa, vládnoucí vrstvu a vojsko ochraňující a řídící celou společnost a rolníky s řemeslníky, kteří naopak celou sociální strukturu budují. Východoslovanské jazyčnictví přejalo i některé z rysů slavjanofilství devatenáctého století. Dnes již žádný nepochybuje o rovnocenné kultuře všech slovanských národů, urážka příslušníka jiného „slávského“ etnika je dokonce mezi jazyčníky považována za nejtvrdší zločin. Politická averze vůči všemu západnímu a především americkému je však u některých východoslovanských rodnověrců zcela patrná. Litevci a Lotyši, novodobí nositelé obnovy víry starých Baltu, zase v pohanství nalezli duchovní oporu v boji o svou nezávislost během sovětské éry. Na druhou stranu jejich víra poukazuje na dávnou balto slovanskou jednotu a nabádá k vzájemnému sblížení mezi Balty a Slovany. Všichni slovanští rodnověrci bez výjimky pociťují sounáležitost s Lužickými Srby, kteří jako jediní Slované zůstali i dnes v závislosti na cizí zemi Německu. I zde můžeme hledat jednu z příčin nesnášenlivosti slovanských jazyčníků vůči „Germánům“. Nejlépe jsem se však seznámil s českým rodnověřím. Poznal jsem blíže několik jazyčníků z Rodné víry, ale důvody, proč se rozhodli navrátit k víře starých Slovanů, jsem začínal chápat až během zmíněné cesty za Lužickými Srby a na rujánskou Arkonu. Krátce po mém návratu proběhla také většina z mých rozhovorů s jednotlivými rodnověrci, ve kterých jsem se
192 snažil dopátrat jejich osobního náboženského přesvědčení a cítění. Překvapivě jsem zjistil, že si snad každý z dotazovaných rodnověří zvolil z jiných, často naprosto odlišných důvodů a tedy si tento pojem i jinak vykládá. Velice zajímavá je cesta ke slovanské mytologii v podání Kazimíra, jednoho ze zakladatelů Rodné víry, který však dnes žije v Americe. Kazimír byl nadšený amerikanista s láskou ke všemu indiánskému. Do Spojených států nakonec odcestoval a mezi místními původními obyvateli hledal i duchovní rovnováhu. Většina z domorodců se k němu stavěla zády a s nepochopením, nakonec se ale seznámil s jedním starým Indiánem, který svými radami změnil i Kazimírův duchovní pohled na svět. Mladému cestovateli vysvětlil, že pokud chce skutečně pochopit svou podstatu, musí se spojit s předky a obnovit s nimi svůj vztah. Tehdy Kazimírovi došlo, že jeho předci jsou staří Slované, a jeden z impulsů pro založení Rodné víry byl na světě. Dalším z dlouholeté základny Rodné víry je Stanislav z rodu Jarovíta, který dospěl k rozhodnutí stát se jazyčníkem z důvodů podobných – k víře starých Slovanů byl přiveden kultem předků. Ten je pro něj vedle vědomí, že je Slovan, nejdůležitějším i dnes. Podle jeho slov je pro současné členy Rodné víry velmi těžké skutečně věřit v nadpřirozené bytosti jako jsou víly či vodníci, protože naprostá většina českých jazyčníků vyšla z prostředí města a jde převážně o intelektuály. Těžké je také dosáhnout silného spojení s bohy. K víře nebyl veden svými rodiči a tento nedostatek se snaží napravit ve výchově svého syna, kterého např. učí ctít domácí skřítky. Současní rodnověrci ctí sice všechny slovanské bohy, ale typická je pro ně především úcta k bohům rodu. Proto Stanislav s Jaroslavem vznášejí své prosby zejména k Jarovítovi, k jehož rodu oba náležejí. Jaroslav mi prozradil, že v Jarovíta opravdu věří a klaní se mu každým ránem. Zde jsou již patrné známky přechodu k henoteismu, který byl typický pro pozdější vývojový stupeň slovanského pohanství, jak jsme si ukázali v předcházejících kapitolách. Zdeslav, chrudimský rodnověrec, je ctitelem arkonského Svantovíta. Přestože prokazuje úctu i ostatním slovanským božstvům, Svantovít je pro jeho osobní duchovní život „Bohem bohů“. Na krku nosí i talisman v podobě Perunova kříže, který si nechal zhotovit z kamene arkonského valu. Právě Zdeslav plánuje do budoucna vytvořit nový rod v rámci NSRV, který by nesl jméno po Svantovítovi, popřípadě po Svarogovi, kterého s nejvyšším bohem Ránů často spojuje. 456 Chápání slovanského panteonu a vztahy mezi jednotlivými božstvy se různí u jednotlivých rodnověrců ponejvíce.
456 Zdeslav je také iniciátorem nové výpravy k Lužickým Srbům a na Arkonu v létě tohoto roku (2007). Zatím však není jiste, zda li se opravdu jeho smělé plány uskuteční. Výprava by totiž netrvala jen několik dnů.
193 Zdeslav se k Rodné víře dostal skrze svůj zájem o slovanskou historii, mytologii a okultismus, ovšem zcela náhodou, když při brouzdání po internetu narazil na webové stránky NSRV. Zdá se, že okultismus je pro přechod k jazyčnictví jakýmsi odrazovým můstkem. Ke slovanskému rodnověří se mnohdy přiklánějí vyznavači metalové hudební scény, která je s okultismem silně propojena. Tento jev jsem zaznamenal i u Slováků a Poláků. 457 Zcela jiné důvody pro založení rodné víry měl Dervan, původem Ital žijící v Praze. S vírou starých Slovanů se seznámil sice až u nás, vždy mu ale imponovala slovanská předkřesťanská společnost. Život starých Slovanů je však ideálem naprosté většiny jazyčníků. Ti se podle něj snaží také žít. Na obřady chodí často oblečeni ve staroslovanském oděvu, tedy přesněji v krojích pokoušejících se o jeho rekonstrukci, která se v individuálních představách, kreativitě a zručnosti jednotlivců někdy i podstatně liší. Tato „roucha“ si většinou šijí a zdobí sami, někdy jim je zhotovují manželky, u mladších jazyčníků matky. Příznivec Rodné víry z Ostravy Honza využívá v tomto směru kožešnictví Martes , které patří právě jeho matce. Snad i proto rodnověrské akce objíždí s nádhernou kožešinovou čepicí podobnou těm, jež známe z ruských pohádek. Rodnověrci si navíc vyrábějí i vlastní medovinu. Jedna z nejdůležitějších osobností českého rodnověří, Vítězslav, v slovanské bohy úpřimně věří. Tato víra je však silně propojena s jeho obrovským zájmem o vše staroslovanské, mytologii především. Vítězslav je studentem slavistiky na pražské univerzitě a sám sebe označuje za „v srdci nejzarytějšího Slovanofila“, kterého zná. Cítí zodpovědnost postavit se jakýmkoliv diletantským přístupům v obnově a rekonstrukci slovanských obřadů, Velesovu knihu striktně zamítá. Osobní důvody pro volbu obnovy duchovna starých Slovanů jsou tedy různorodé, převládá však kulturně historické zapálení pro věc spojené se slovanskou vzájemností. Stupeň náboženského přesvědčení je také různý: od pouhých duchovních pokusů a hledání víry přes ctění božstev během obřadů a nošení talismanů až k hlubokému náboženskému cítění, které umožňuje propojovat každodennost s posvátnými úkony. Nejpodrobněji jsem se zabýval vztahem k rodnověří u Svjatoslava, se kterým jsem se seznámil při Mokošiných slavnostech roku 2006. Překvapivě jsem zjistil, že se jedná o rodáka ze Znojma, kde žiji i já. 458 Jeho důvody pro vstup do Rodné víry jsou však snad ještě spletitější než u výše uvedených českých jazyčníků. Podobně jako Kazimír i on obdivoval duchovní život severoamerických Indiánů. K rodnověří se dostal zcela náhodou při četbě
Smyslem je navštívit všechna místa spojená s historií polabských Slovanů a současností i minulostí Lužických Srbů. 457 U Poláků se mnoho mladých lidí dostává k slovanské mytologii také skrze hnutí skinheads. Často se zde jedná o bývalé příznivce tohoto hnutí, kteří ho však pro odlišnost většiny osobních názorů brzy opustili. 458 Svjatoslav má 28 let, jeho dokončené vzdělání je vysokoškolské.
194 Hádanek naší minulosti od Jiřího Bílka. Pasáž věnovaná slovanským bohům ho zaujala natolik, že se rozhodl o dané problematice dozvědět víc. Asi před třemi roky si doma vystavěl oltář původně zasvěcený Svarožicovi/Dažbogovi, později rozšířený i na okruh hromovládce Peruna a bohyně Lady. Na oltáři jsou však také ikony Mokoše, Svaroga, Velesa, Chorse, Svantovíta, Porenuta a Rujevíta. Svjatoslav však Svantovíta a Rugievíta ztotožňuje s Dažbogem. Na oltář klade pravidelně obětiny medu, sýra, mouky, ořechů, ovocných plodů, masa i květiny. K úlitbě používa kupovanou medovinu. Oltář je impozantním a nepřehlédnutelným. Zabírá celý vršek dřevěné skříně a je umístěn v Svjatoslavově ložnici. Kromě ikon bohů a různých misek a talířků na obětiny a svěcenou vodu zde stojí také dva svícny, dvě menší svíce uprostřed kruhů vytvořených z kamínku a váza s vysušenými růžemi. 459 Je tu navíc v cibuli obarvené vejce, dva srnčí parohy, kel vepře, dvě menší a jedna větší soška boha Radegasta čili Svarožice/Dažboga. Kromě toho jsou zde i různé sušené plody, žaludy, kaštany, třezalka jako ochrana proti zlým mocnostem a kameny z Arkony. Zajímavé je, že na oltáři nalezneme také vonnou tyčinku známou spíše z orientálního prostředí a dokonce i želví krunýř – pomůcku indiánských kouzelníků. Předměty na oltáři umístěně by napovídaly o jistém synkretismu věřícího. Ovšem není tomu tak. 460 Svjatoslav je hluboce věřící. Jeho láska k severoamerickým Indiánům sice neskončila, ale uctívá pouze bohy starých Slovanů. Největší úctu sice vzdává Svarožicovi/Dažbogovi, ale slaví všechny svátky obřadního kalendáře po vzoru ruských jazyčníků, tedy i svátky zasvěcené jiným božstvům. Obřady provádí sám ve skrytu domova, ale rád se účastní i obřadů Rodné víry nebo zahraničních jazyčnických skupin. Podle něj je domácí obřad velice důležitý pro duševní rovnováhu, s obřadem veřejným je však nesrovnatelný, jelikož pouze v kruhu dalších věřících může být spojení s božstvy a předky vskutku intenzivní. Každý domácí obřad se v něčem liší a zároveň se i podobá, ale podle Svjatoslava není ani jeden kopií toho druhého. Jde o jakési momentální vnuknutí, spojení s bohy, které nelze nikdy ve stejném měřítku a procítění zopakovat. Jeho obřady jsou improvizací a jejich psaná forma neexistuje. Svjatoslav kromě svátků obřadního cyklu Svarogova kola ruských rodnověrců uctívá bohy také ve specifických, mnohdy vypjatých okamžicích svého života. „ Někdy je potřeba svěřit se bohům s osobními těžkostmi. S jejich pomocí se pak cítím vyrovnanější a všechny problémy překonávám snadněji .“ Svjatoslav navíc domov neopustí bez svého talismanu – kamínku
459 Jedná se o vodu přelévanou přes ostří sekery. Tato „ostrá“ voda Svjatoslavovi slouží k posvěcení domácnosti, ale i k magickému rituálu, při němž si prsty svěcenou vodou maluje na čelo a hruď kruh s Perunovým křížem. 460 Kopie fotografie oltáře je otištěna v příloze.
195 z Arkony, žaludu z Perunova dubu, kaštanu, který mu spadl při procházce na hlavu a lískového oříšku symbolu plodnosti. Pozoruhodný je i Perunův kříž nad vchodem jeho domu namalovaný černým uhlíkem z vánočního badnjaku. Svjatoslav věří úpřimně i v domoviky a duše předků, které se podle něj zjevují v nespočtu forem. Na zdi vedle tohoto oltáře visí mapa znázorňující směry slovanské expanze na západ. Svjatoslav se svým zapálením pro slovanskou vzájemnost nikterak netají. V posunu slovanských kmenů na západ vidí Dažbogovu vůli a vždy hořekuje nad ztrátou polabské země. Sám se za vnuka Dažboga považuje a veřejně dává najevo i své sympatie k „mocnému ruskému dubisku“. Své slovanské jméno si nezvolil náhodně. Při postřižinách přijal jméno jednoho z nejvýznamnějších pohanských knížat Kyjevské Rusi. Staví se proti Evropské unii, přestože je pro spolupráci a přátelství mezi všemi evropskými národy. Nedokáže si představit českou alianci s „Germány“, které jako jediné považuje za stálou hrozbu pro slovanský lid. Svými antipatiemi k nim se také netají. Nepřátelské nálady jsou u něj patrné i ve vtazích ke Spojeným státům. Podle jeho slov však odmítá pouze americkou politiku, proti slušným lidem všech ras a náboženských přesvědčení nic nemá. Je překvapivě tolerantní ke křesťanům. Tato tolerance však musí být podle Svjatoslava vzájemná. Podle něj má každý právo ctít bohy dle svého vnitřního přesvědčení, ale nesmí proti víře ostatních nikterak vystupovat nebo své náboženské názory ostatním vnucovat. Při rozhovoru se smíchem dodal: „ Svarog – Bůh otec, Dažbog – Bůh syn, Mokoš – Matka boží splodila syna ve svém panenském lůně, Triglav jako myšlenka Ducha svatého, Perun – sv. Elijáš... tak kdo je tady vlastně polyteista a kdo monoteista! “ Jazyčníkem se stal Svjatoslav nejen z hlubokého náboženského přesvědčení, ale i pro „nutnost obrody slovanského cítění“. Podle něj se český národ vzdal ideálů našich velikých obrozenců, necítí sounáležitost s ostatními Slovany, ale naopak se od ní odcizuje. Je tedy potřeba kulturních změn, jinak bude kdysi tak hrdý český lid následovat své polabské bratry. Pro všechny rodnověrce jsou tedy společné kulturně historické zájmy o život starých Slovanů, dále slovanská vzájemnost a z duchovního pohledu důležitost obřadu. Rodnověří v sobě sdružuje tři základní funkce: kulturně historickou, politickou a religiózní. U každého jedince jsou tyto funkce propojeny, jedna z nich však často výrazně převládá. Zdá se, že duchovní chápání lidí, kteří se pokouší o vzkříšení slovanského pohanství, ovlivňují především jejich osobní postoje a světový názor, méně specifické kulturní a politické podmínky zemí, ve kterých se narodily. Kult osobnosti či dogmata víry v rámci rodnověrských skupin prakticky neexistují. Rodná víra tedy existuje především v různorodém
196 podání svých nositelů a s nimi se i mění a neustále doplňována novými formami postupuje kupředu směrem, jehož vývoj dnes můžeme jen těžko odhadnout.
197 ZÁVĚR V šesti kapitolách této práce jsme se seznámili se stavem religiozity v České republice, ale i v několika vybraných zemích slovanského světa, především na Ukrajině. Řekli jsme si zběžně i něco o historii nových náboženských hnutí u nás a v zahraničí a podrobněji se zabývali novopohanstvím, které je v České republice zastoupeno zejména třemi směry: keltstvím, germánstvím a slovanským rodnověřím. Podstatná část této práce nás seznamuje také s duchovním životem naších předků. Zabývali jsme se prací s prameny pří bádání o slovanské mytologii, ale i rekonstrukcí funkcí božstev či nižších démonických bytostí starých Slovanů. Pro celkovou ilustraci duchovního chápání historického slovanského etnika jsme si ve stručnosti uvedli i magické a obřadní praktiky a neopomenuli jsme ani slavnosti obřadního cyklu, které jsou důležité pro srovnání se současnými svátky, o jejichž obnovu se zasloužili právě rodnověrci. V této části práce jsme postupovali ve snaze o jakési pozitivisticko analytické pojetí slovanského pohanství, při jehož rekonstrukci je kromě interdisciplinarity nutné přihlížet i k možným historickým souvislostem a vlivům křesťanství či okolních etnik. Náboženské společnosti Rodná víra, její charakteristice, obřadům, slavnostem a ostatní činnosti je věnována další část této práce. Kromě rodnověří v České republice je zmapován také stav tohoto nového náboženského projevu v ostatních zemích, kde potomci starých Slovanů žijí. Pro srovnání uvádíme i situaci v Pobaltí. Pohled do historie poukazuje na skutečnost, že křesťanství sice postupem času převládlo, ale nikdy nedokázalo mezi lidem pozůstatky pohanských kultů zcela vymýtit. Sympatie a obdiv sklízí přírodní víra našich předků až později, v plné míře je o ní projevován zájem v období národního obrození. Tehdy se objevují i první pokusy propojit panslavistické ideje s jedním náboženstvím, které by setřelo rozdíly mezi slovanskými národy. Jako příklad nám může posloužit Amerlingova snaha vytvořit univerzální slovanskou víru nebo slavjanofilské vyzvednutí pravoslaví jako ryze slovanského kulturně náboženského projevu. Spojení slovanské vzájemnosti a mytologie ilustruje i osobní příběh pana Jindřicha Sedláčka, rodáka z Ivančic, který se po druhé světové válce přestěhoval do Znojma. Pro smysl této práce jsou však neméně důležité postoje jednotlivců a jejich často odlišné chápání pojmu rodnověří, a to nejen s ohledem na jejich národnost. Důvody proč se tito lidé za rodnověrce považují, jsou mnohdy velmi spletité a jen pomocí nich dokážeme pochopit, proč se člověk jednadvacátého století opětovně navrací k pradávným kultům svých předků. Už jen skutečnost, že pohané žijí mezi námi, může někoho zarazit. Náš svět je však den ode dne menší a lidé se díky technickému pokroku střetávají s různorodými náboženskými proudy i
198 názory prakticky na každém kroku, což jim umožňuje zvolit si víru, která nejlépe vyhovuje jejich duchovním potřebám. Mnozí lidé již nehledají spásu v křesťanské ideologii, ale hledají alternativu vlastní, sebeuspokojující. Proto jsou dnes někteří naši spoluobčané uchváceni šamanismem, očarováni tajemnou keltskou magií, okouzleni filozofií východní Asie či zlákáni čarodějnictvím. Jiní však postrádají něco ryze českého, slovanského. A právě pro ně má význam slogan umístěný na webových stránkách Bohové starých Slovanů : „ Nezemřeli ještě staří slovanští bohové, žijí totiž navěky v naší krvi a duších! “ Pro rodnověrce jsou staroslovanští bohové skutečně živou součástí naší lidové kultury. Rodnověrce čili jazyčníky může někdo označit za utopické romantiky nebo dokonce osočit z nacionalistické propagandy, jelikož se snaží zabránit ztrátě národní identity a jedinečnosti a dnes vyzdvihovaný kosmopolitní způsob života je nikterak neláká. Právo na vlastní jazyk a svébytnou národní kulturu má však každé etnikum a rodnověrci se tak svou činností spíše pokoušejí upozornit na negativní vlivy globalizace. Jejich duchovní koncept je postaven na pradávných základech náboženských představ celého lidstva, které se od sebe začaly znatelně odlišovat až během tisíciletého vývoje. Spatřovat šovinistické tendence v rodnověří jako takovém je tedy zcela neopodstatněné. 461 Co tedy vlastně rodnověrci hledají? V současném světě lidé až příliš často podléhají všeobecné ignoranci a egoistickým náladám, přičemž zapomínají na slovanské kořeny a kulturní dědictví, které je však to nejcennější, co každý národ vlastní. V tomto období duchovního úpadku a chaosu se někteří z nás instinktivně vracejí k počátkům lidstva, k přírodě a jejím pradávným zákonům. Právě proto jim v lecčem imponuje předkřesťanské společenství slovanského etnika. V této pospolitosti byl život člověka spjat úzce nejen s rodinou, ale i zemí a přírodou. Přestože byl způsob života našich předků v mnohém jednodušší, byl duchovně nesrovnatelně bohatší, a právě v duchovní obrodě lidu můžeme vidět i samotné počátky novopohanství. Pro rodnověří je tedy typické hledání duševní rovnováhy v současném uspěchaném světě, kde víra pomalu ustupuje do ústraní. Rodnověří je jako jev pozoruhodným fenoménem, který si zasluhuje svou pozornost. Rodnověří je úzce propojeno i s mytologickým bádáním o Slovanech, jelikož někteří z jazyčníků vzešli z řad slavistů, historiků, etnologů, lingvistů či archeologů. Většina z těchto rodnověrců přišla dokonce i s novými objevy v tomto směru výzkumu. Vzpomeňme si alespoň na pozoruhodné příspěvky o Jarunovi, se kterými přišel slavista Vítězslav či nejnovější poznatky týkající se jihoslovanské bohyně, kterou snad můžeme přirovnat 461 Uvedli jsme si, že někteří současníci pojem rodnověří zneužívají k propagandě svých rasisticko nacistických názorů. Od těchto lidí, kteří o víře starých Slovanů mnohdy téměř nic nevědí, se však jazyčníci distancují.
199 k tolikrát zatracované Ladě. Opodstatněný je i zájem o projevy slovanského rodnověří. Například ruský badatel A. V. Samsonov díky výzkumu prováděném mezi současnými východoslovanskými jazyčníky narazil na tzv. Сварожи скрижали , které se uchovaly mezi potomky staroruských volchvů z okolí Novgorodu, kteří byli zapojeni do protikřesťanského vzbouření známého jako Схорон еж словен/Шаг волка v roce 1074. Současní rodnověrci hledají svou inspiraci v lidové kultuře, jelikož převážně z ní čerpají při rekonstrukci jednotlivých součástí svého náboženského života. Mezi další zdroje inspirace patří historické prameny či díla významných badatelů (Lubor Niederle, Kazimierz Moszyński, Aleksandr Afanasjev, B.A. Rybakov aj.). Východoslovanští rodnověrci jsou však ovlivněni také Velesovou knihou . V menší míře jsou patrné i vlivy mimoevropských přírodních náboženství. Rozhodně však nesmíme opomenout i inspiraci získanou jeden od druhého, jelikož mezi sebou udržují čilé kulturní svazky. Jazyčníci z jednotlivých zemí se často navštěvují, čímž přispívají také k šíření myšlenky slovanské vzájemnosti. Zde je dobré zmínit i kulturní program jednotlivých rodnověrských občin a organizací spojený s cestami za poznáním a památkami. Několikadenní exkurze k dávným obětištím prozkoumaných archeology, ale i do muzeí konají s oblibou především jazyčníci z Estonska, Ukrajiny a Ruska. U nás se o podobnou iniciativu pokouší Zdeslav. Na léto tohoto roku (2007) plánuje výlet po lužickosrbských muzeích a hradištích a chrámech polabských Slovanů ukončený obětováním Svantovítovi na Arkoně. Základním principem víry všech rodnověrských skupin i jednotlivých jazyčníků je obřad. Z těchto důvodů mu věnují největší pozornost a při něm se také scházejí. Obřady závisí na prostředí, ve kterém se odehrávají. Dost nápadně se odlišují obřady západoslovanských a východoslovanských rodnověrců. Zatímco Poláci, Slováci a především Češi lpí na rekonstrukci obřadu dle historických pramenů a etnografických záznamů, Rusové, Ukrajinci a Bělorusové vidí v obřadu praktičnost, nebrání se využití Velesovy knihy a své obřady propojují s četnými prvky lidové kultury. Proto jsou východoslovanské obřady mnohem propracovanější, barvitější a navíc mají často i několikanásobně vyšší návštěvnost. Specifické jsou obřady rodinné a soukromé, jejichž průběh jednotliví rodnověrci nesdílejí s veřejností a vidí v nich čistě osobní duševní očistu. Podle názoru některých odborníků se současné jazyčnické obřady opírají o rozsáhlý systém dedukcí a analogií, jsou pouze na úrovni hypotéz a ryze umělé povahy. Jazyčníci argumentují, že současné možnosti srovnávacích metod a strukturalní analýzy ostatních indoevropských náboženských systému umožňují přibližnou rekonstrukci obřadu, která dovoluje provozování kultu. Dle mého názoru je např. obřadnost českých Slovanů vskutku rekonstruovatelná.
200 Přestože se obřady nedochovaly u nás, ve staletími pozměněné podobě se udržely v odlehlejších částech slovanského světa. V pravoslavném prostředí je např. dokumentován den sv. Elijáše navazující na oslavy hromovládného Peruna či den sv. Blažeje, původně oslava boha Velesa. Pro přibližnou rekonstrukci obřadů jsou tedy velice důležité lidové svátky zachycené zejména v devatenáctém století etnografy. Z etnografických záznamů se dovídáme i o nižší mytologii čili o světě vil, upírů, vlkodlaků a ježibab, kteří se v lidovém povědomí udržely až doposud, přestože zde nesmíme opomenout vlivy pozdějších literárně ztvárněných pohádek. O slovanských bozích, kteří byli brzy po christianizaci nahrazeni světci a následně zapomenuti, nás naopak zpravují především historické prameny. Skeptici poukazují také na přerušenou kontinuitu rodnověří. I zde se však můžeme opřít o protiargument. Řekli jsme si, že se křesťanství mezi lidem automaticky neuchytilo ihned po přijetí nové víry velkomoravskými knížaty a Přemyslovcem Bořivojem I. Naopak pohanství koexistovalo vedle křesťanství po dlouhá staletí. Ještě za Karla IV. jsou u vesnického lidu doloženy oběti bůžkům. Křesťanství sice brzy převládlo, ale v lidovém prostředí prakticky splynulo v jedno s dávnými pohanskými představami, kterým pouze vtisklo novou tvář. Tento nový útvar můžeme označit jako české lidové náboženství, které v sobě nese prvky obou věroučných systémů. Lidové náboženství bylo zachyceno na přelomu devatenáctého a dvacátého století etnografy pracujícími v terénu. Nedlouho poté, ovlivněno industrializací a modernizací vesnice, prakticky zaniká. Přesto i dnes mnohé stařenky upřednostňují před lékařem vesnického lidového léčitele, který se často kromě léčení zabývá i jasnovidectvím a věštbou, snad pozůstatkem dávného umění kouzelníků, které měl ze země vyhnat již Břetislav I. Relikty pohanství se dochovaly i v lidových písních a rčeních, přestože dnes jen ztěžka můžeme pochopit jejich původní význam. Podobně je tomu i u některých vánočních a velikonočních zvyků či při pálení svatojánských ohňů. Výzkumy v tomto směru však nebyly ještě zdaleka ukončeny. To, co je nám známo dnes však dle mého názoru umožňuje rodnověrcům žít plnohodnotným náboženským životem. V českém lidovém náboženství se vedle křesťanství rozhodně zachovala i kontinuita pohanské víry. Jestliže je tedy na základě vnější formy lidového náboženství jeho nositel oprávněn být křesťanem, na základě jeho vnitřní podstaty může být i pohanem. Česká tradice zachovává kontinuitu obého. V práci jsme se na samý závěr pokusili zhodnotit i postoje jednotlivých nositelů rodnověří. Můžeme je rozdělit do tří základních skupin. První se k rodnověří dostali skrze své kulturně historické zájmy, které převažují nad skutečnou religiozitou. Druzí ve slovanském rodnověří vidí jednotící prvek všech Slovanů, k jazyčnictví se tedy obrátili spíše z politického
201 přesvědčení o slovanské vzájemnosti a budoucím jednotném státě všech Slovanů nežli z přesvědčení náboženského. Třetí skupina rodnověrců v bohy starých Slovanů opravdu věří a jejich stupeň religiozity můžeme označit mnohdy za vysoký. U všech zmíněných kategorií se jednotlivé důvody většinou prolínají, jeden z nich často zřetelně převládá. Současné rodnověrce spojuje především vlastenectví, víra ve slovanskou vzájemnost, láska k lidové kultuře a historicko kulturní zájmy. Jejich osobní postoje se mnohdy odlišují. Prakticky u nich chybí jakákoliv dogmata věrouky. Ta však nejsou typická ani pro novopohanský proud germánský, který se tomu slovanskému v mnohém podobá, nebo keltský, spíše zaměřený na zájem o přírodní síly, magii a učení Druidů, v němž se skutečné náboženské prvky v podstatě ztrácejí. Vztah rodnověrců k ostatním náboženstvím je spíše tolerantní, naopak oni sami se někdy střetávají s nepřátelstvím některých křesťanských představitelů. 462 U rodnověrců vyznávajících rovnostářské společenství našich předků neexistuje kult osobnosti, naopak typická je pluralita názorů, které se i mezi členy jednotlivých občin mohou výrazně lišit. A jaké jsou cíle rodnověří? Na Ukrajině se pokoušejí o vznik Všeslovanského sněmu rodnověrců, který by koordinoval spolupráci mezi jednotlivými jazyčnickými skupinami ve všech zemích slovanského světa. V Rusku se členové Kruhu pohanských tradic snaží spolupracovat i s ostatními přírodními náboženstvími v zemi. Čeští rodnověrci doufají v lepší budoucnost. Nedávno je kontaktoval starosta obce Mokošín pan Jaroslav Mrkvička, který by svou obec nesoucí jméno snad po jedné z nejvýznamnějších slovanských bohyní rád zviditelnil. Kdyby všechny plány vyšly, mohla by Rodná víra pořádat na vrchu Mokošíně slavnosti s kulturním programem podobně jako to dělá již několik let Bratrstvo Keltů. Takový podnik by umožnil výstavbu skutečného božiště a z Mokošína by se dokonce mohlo stát i jakési rodnověrské poutní místo. V každém případě by to Rodné víře mohlo pomoci s konečnou platností zaujmout důstojnou pozici mezi novými náboženskými hnutími v naší vlasti. Slovanské rodnověří je rozhodně obohacením lidové kultury, se kterou je už díky svým zájmům o ní a inspirací z ní pocházející neoddělitelně spjato. Rodnověří a jeho obřadní i slovesný folklor se neustále vyvíjí, mění se a prolíná s novými prvky. Mé opakované výzkumy v terénu potvrzují tento vývoj kupředu. Rodnověří se obřad od obřadu obohacuje o nové formy a i z tohoto důvodu je dle mého úsudku důležité jeho současný vývoj zachytit. 462 Při terénním výzkumu jsem během rozhovorů s ruskými rodnověrci s podivem zjistil, že někteří pravoslavní věřící podávali trestní oznámení na jazyčníky scházející se při svých obřadech. S nepřátelstvím se setkali i čeští rodnověrci, které si vyhledal a napadl jezuita Michael Téra. Proti novopohanům v Řecku vystoupila věrejně místní pravoslavná církev.
202 Rodnověří je sice okrajovým rysem naší společnosti, nicméně zkoumání jeho projevů by mělo být v zájmu etnologů od samých počátků. V tomto ohledu bude snad prospěšná i tato práce.
203 BIBLIOGRAFIE Afanasjev, A.: Поэтические воззрения славян на природу I III . Moskva 1865 1869. Asov, A. I.: Velesova kniha . Praha 2002. Barret, D.V.: Sekty, kulty, alternativní náboženství . Praha 1998. Bartlová, M. – Charvát, P.: Z počátků křesťanství v českých zemích . In: Umění 5 . Praha 2001, s. 384 397. Bartoš, F.: Lid a národ II . Velké Meziříčí 1885. Bauerová, A.: Keltové v Čechách . Praha 1996. Beranová, M.: Slované . Praha 2000. Bílek, J.: Hádanky naší minulosti II . Praotec Čech přišel ve středu . Praha 2002. Bláha, J.: Několik archeologických příspěvků k poznání pohanské i křesťanské religiozity v raně středověké Olomouci . In: Civitas et villa . Ed. Cezary Buśko. Wroclaw – Praha 2002. Bláhová, M. a Hrdina, K.: Kosmova kronika česká . Praha – Litomyšl 2005. Brückner, A.: Mitologija slowiańska . Krakow 1918. Čausidis, N.: Mitskite sliki na Južnite Sloveni . Skopje 1994. Danglová, O.: Dekor symbol . Dekoratívna tradícia na Slovensku a európský kontext . Bratislava 2001. Dumézil, G.: Mýty a bohové Indoevropanů . Praha 1997. Eliade, M.: Dějiny náboženského myšlení II . Praha 1996. Enders, J.: Rukopis zelenohorský a královédvorský . Praha 1993. Fasmer, M.: Этимологический словарь русского языка . Moskva 1986. dostupné z:
204 Hubinger, V., Honzák, F., Polišenský, J.: Národy celého světa . Praha 1985, s. 145. Charvát, P.: Předkřesťanská ideologie v raném českém středověku . In: Studia mediaevalia pragensia I ., Praha 1988. Jagić, V.: Zur Entstehungsgeschichte der kirchenslavischen Sprache . Vídeň 1901. Jančář, J. a kol.: Lidová kultura na Moravě . Vlastivěda moravská, Země a lid, nová řada, svazek 10 . Strážnice 2000. Kadečková, H.: Soumrak bohů. Severské mýty a báje . Praha 1998. Kadlec, J.: Dějiny katolické církve . Olomouc 1993. Kalandra, Z.: České pohanství I . Praha 2002. Kalandra, Z.: České pohanství II . Praha 2002. Komorovský, J.: Tradičná svadba u Slovanov . Bratislava 1976. Kovárník, J.: K významu pravěkých kruhových příkopů . Brno 1997. Kremer, V.: Polabští a baltští Slované. Česko lužický věstník 9/10, únor 1999 červen 2000. dostupné z:
205 Niederle, L.: Život starých Slovanů I . Praha 1911. Niederle, L.: Život starých Slovanů II . Praha 1924. Pětr Kunze: Serbja/Die Sorben . Budyšín 1989. Podborský, V.: Dějiny pravěku a ranné doby dějinné . Brno 2001. Poláček, J.: Slovanské mohyly v prostoru Ledenice Borovany . České Budějovice 1981. Profantovi, N. a M.: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů . Praha 2004. Рiдна Вiра – духовна сутнiсть славян. In: Родове Вогнищe (Спецiальний Випуск ). Mykolajiv, R. Kyjev 2005. Родове Bогнище Рiдної Православної Вiри . 1, 2004. Růžička, J.: Mýty a báje starých Slovanů . Praha 2003. Rybakov, B. A.: Язычество древних славян . Moskva 1981. Samsonov, A. V.: Славянство . Moskva 2002. Smetánka, Z.: Archeologické etudy . Praha 2003. Sommer, P.: Začátky křesťanství v Čechách . Praha 2001. Stock, M.: Serbja – Serby – Lužičtí Srbové . Budyšín 2005. Stránská, D.: Lidové obyčeje hospodářské . Národopisný věstník českoslovanský 23, 1930, s. 380 408; 24, 1931, s. 41 91 a 253 285; 26 27, 1932 1933, s. 160 244. Tichá, J.: Historie a ikonografie slovanského božstva. Radegast na Radhošti. Národopisné revue , 15, 2005, s. 44 52. Třeštík, D.: Mýty kmene Čechů . Praha 2003. Václavík, A.: Luhačovské Zálesí . Luhačovice 1930. Váňa, Z.: Svět dávných Slovanů . Praha 1983. Váňa, Z.: Svět slovanských bohů a démonů . Praha 1990. Вiсник Вiча Українських Рiдновiрiв . Kyjev 2004. Vojtíšek, Z.: Encyklopedie náboženských směrů v České republice . Praha 2005. Vondrušková, Alena: České zvyky a obyčeje . Praha 2004. Vouga, F.: Dějiny raného křesťanství . Praha 1997. Vražinovski, T.: Rečnik na narodnata mitologija na Makedoncite . Prilep Skopje 2000. Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích . Praha 1999. Wolf, J.: Kdo je/kdo není v hnutí Nového věku . Praha 2000. Wollman, F.: Slavismy a antislavismy za jara národů . Praha 1968. Zíbrt, Č.: Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku . Praha 1995.
206 Internetové zdroje 463 :
207
208 RESUMÉ This work is called “Slavonic Paganism of Today – the Influence of Neopaganism on the Society and an Individual ”. It concerns with contemporary religious movements in the Czech Republic and also in other Slavonic speaking countries, especially in the Ukraine. It is centred on the phenomenon of neopaganism in its Neo Slavonic form that is known as “native belief” (rodnověří ) or simply as “paganism” ( jazyčnictví ). The first chapter introduces problems of contemporary religious movements in the Czech Republic in context with the census of 2001. As I said, it deals especially with neopaganism in its Slavonic form, but in short also with Neo Celtic and Neo Germanic religious traditions. The second chapter deals with the sources of information about the Slavonic mythology and also with the scientific research in this field. However, its main concern is the reconstruction of the original functions of the Slavonic gods and goddesses and it also discusses the Slavonic cosmology; demonic beings, spirits and other supernatural creatures; the cult of trees, herbs and animals; the old Slavonic temples and sacred places; the function of wizards (žrecové) and witches (vědmy) in the old Slavonic society; the magic practices; geometric symbols and the ceremonial cycle of the Slavonic year. The third chapter is about the religious society “Native Belief” (Rodná víra) from the Czech Republic. Its characteristics, activities and ceremonies are described here. The interests of the fourth chapter are in Slavonic neopaganism all over the Slavonic speaking countries (Ukraine, Russia, Belorussia, Slovakia, Poland, Estonia, Bulgaria, Serbia, Croatia and in short in Slovenia, Macedonia and Montenegro) and about the revival of Baltic mythology in Latvia, Lithuania and in historical Prussia. The chapter is also focused on the cooperation among the Slavonic neopagans. The fifth chapter concentrates on the return to paganism in some historical periods such as the national rebirth of the Slavonic nations. It deals with “ The Book of Veles ” and its influence on neopagans among the Eastern Slavs. The „Slavonic solidarity“; home altars and idols are mentioned as well. The last chapter is about my field work in Lusatia and Rügen in 2006 that was connected with the influence of “native belief” upon individuals. The opinions and reasons for conversion of several Slavonic neopagans are analysed here. In short, the main goal of this work is to understand the complex relations among the Slavonic mythology, Slavonic neopaganism and Slavonic solidarity. Most of the contemporary neopagans are interested in Slavonic history and culture; in Slavonic solidarity
209 and in Slavonic beliefs and these three ideas are closely interconnected in the “native belief” of today.
210