Obsah: Úvod . . . . . . . . . 4. 1. Slované . . . . . . . . 7. 1.1 Příchod Slovanů . . . . . . . 7. 1.1 Slované a jejich víra v božstvo ( polyteizmus) . . 7. 1.2 Kult uctívání božstva . . . . . . 9. 2. Rozdělení bohů podle významu lidstva . . . 11. 2.1 Hlavní bohové . . . . . . . 11. Svarog . . . . . . . . . 12. Svarožic – Dažbog. . . . . . . . 12. Perun . . . . . . . . . 12. Veles . . . . . . . . . 13. 2.2 Ruský okruh – bohové východních Slovanů. . . . 14. Stribog . . . . . . . . . 15. Chors . . . . . . . . . 15. Simargl . . . . . . . . . 15. Mokoš . . . . . . . . . 16. Trojan . . . . . . . . . 16. 2.3 Polabsko pobaltský okruh – západní Slované . . . 17. Svarožic – Radogost . . . . . . . 17. Svantovít . . . . . . . . . 18. Triglav . . . . . . . . . 19. 2.4 Další božstvo uctívané Polabany a Pobalťany . . . 20. Prove . . . . . . . . . 20. Podala . . . . . . . . . 20. Živa . . . . . . . . . 20. Černoboh . . . . . . . . . 20. Pripegala . . . . . . . . . 20.
1 Rugievit . . . . . . . . . 21. Polevit . . . . . . . . . 21. Porenutius . . . . . . . . 21. Gerovit . . . . . . . . . 21. Morana . . . . . . . . . 21. 2.5 Nepodložení bohové . . . . . . 22. Lada . . . . . . . . . 22. Baba . . . . . . . . . 22. Děvana . . . . . . . . . 22. 3. Duchovno starých Slovanů . . . . . 23. 3.1 Kult uctívání zvířat, rostlin a věcí . . . . 23. 3.2 Oslavy roku . . . . . . . . 23. 3.3 Duchové a démoni . . . . . . . 24. 3.4 Lesní bytosti . . . . . . . . 26. 3.5 Polní bytosti . . . . . . . . 27. 3.6 Duchové času . . . . . . . 27. 4. Báje, balady, pověsti a pověry . . . . 28. 4.1 Báje o Svarogovi . . . . . . . 28. 4.2 Báje o Svarožicovi . . . . . . . 28. 4.3 Báje o Radegastovi . . . . . . . 29. 4.4 Zrození Dažboga . . . . . . . 30. 4.5 Mokoš . . . . . . . . 31. 4.6 Balady – Polednice, Vodník (Karel Jaromír Erben) . . 33. 4.7 Pověry – Světlonoši, Zlatobaba . . . . . 36.
5. Vlastní tvorba . . . . . . . 39.
5.1 Zobrazování božstva . . . . . . 39.
2 5.2 Pohled na svět Slovanských Bohů ve výtvarné výchově . 40.
5.3 Vlastní tvorba . . . . . . . 41.
6. Slovanství a Bohové očima dnešních umělců . . 44.
6.1 Jak vidí Slovanské bohy Oldřich Unar . . . 44. 6.2 Smysl Slovanství pro Lojzu Baránka . . . . 46. 6.3 Jiří Rejda – kamenosochař . . . . . 48.
Závěr . . . . . . . . . 51.
Resumé . . . . . . . . . 53.
Summary . . . . . . . . . 53.
Použitá literatura . . . . . . . 55.
Seznam příloh . . . . . . . . 57.
Přílohy . . . . . . . . . 59.
3 Úvod
V každém dobrém člověku sídlí Bůh, i když nevíme jaký. ( Lucius Annaeus Seneca) Každý člověk věří, každý člověk má v mysli „nějakého svého Boha,“ myšleno ve vztahu člověk a víra v jeho lidskou představu, duševní nebo fyzickou. Od pradávna lidé uctívali své bohy, ve velké míře se klaněli přírodě a jejím přirozeným zákonům, které si zaznamenávali v podobě nástěnných maleb nebo dřevěných totemů, kamenných a hliněných sošek atp. Lidé chtěli zachovat své „nadpřirozeno“ po celé věky. To přetrvalo dodnes. Dnešní podobu bohů si můžeme vysvětlovat jinak, někdo věří v přírodu, někdo ve víru země jako živitelky. Někdo uctívá vesmír a jiný zase společnost lidí. Bez pochyby se dá říct, že lidé ve chvíli své slabosti a beznaděje prosí svého Boha o pomoc. Nejlepším způsobem jak poznat Boha, je milovat co nejvíce věcí. ( Vincent van Gogh) Kult uctívání nám byl přenechán a předáván našimi předky. S lované byli duchovně velice spjati s přírodou a vesmírem. Své náboženství a víru v bohy si dokážeme představit každý jinak, po svém. Svou vírou neničili, ctěným bohům byly vtisknuty lidskou rukou nadlidské vlastnosti do lidské podoby/formy. Svou ideu potřebovali tak jako člověk v kterémkoliv období vývoje lidstva a světa, vychrlit do světa. Dnes to považujeme za historii a umění, avšak stále se v někom z nás někdy potvrdí člověk duch myšlenkami „Slovan.“ Pravý Slovan sa nepustí do ničoho bez toho, aby neprosil Boha a každé dielo završí tým, že Bohu za jeho pomoc poďakuje. ( Ludovít Štúr)
4 Protože je diplomová práce zaměřena na mytologii slovanských, pohanských Bohů, je důležité, abychom našli určité spojitosti se slovanskou mytologií a zabývali se též tématem historie a původu Slovanů, našich prapředků. V potaz musíme brát i to, kde se vůbec Slované „vzali,“ odkud přišli a co bylo hlavním smyslem jejich putování. Nezbytné je ukázat, jaký měli Slované vztah k náboženství, proč uctívali mnohobožství a jakým jazykem se dorozumívali. Pokud osídlili téměř celou Evropu a zpočátku obývali východní Rusko, komunikace mezi jednotlivými národy – kmeny postupně ztrácela společné rysy. Přesto se dokáží domluvit západní, východní a jižní Slované. Náboženství přetrvalo u některých národů dodnes do té míry, jak se dříve tradovalo. Naše přítomnost v dnešním světě je důkazem slovanské vzájemnosti a pospolitosti. Lze ji spatřit u mnoha národů v Evropě. Někdy postrádáme takové „duchovno,“ jenž se nám vytrácí vlivem materiální přesycenosti dnešní generace lidí. Člověk by se měl zamýšlet, zvažovat některá hlediska, poohlédnout se za minulostí, a dotýkat se dobových zvyklostí, které jsou nám sice časově vzdálené, ale byly nám ponechány nějaké „střípky,“ jenom je třeba je „oprášit a slepit.“ Účel práce, čili hledání, nám ukáže historii života lidí a hlavně jejich uctívání a modly, které byly pro jejich živobytí nezbytností. Má práce se opírá o minulost, přítomnost i vizi budoucnosti v podobě otisků do šamotové hlíny, představující božstvo, které bylo uctíváno. Volba práce s hlínou je výtvorem představivosti a obrazu takového boha, jakého se člověk může hmatatelně dotknout. Jak vidí lidé dnes praslovanskou historii a uctívání bohů, je možné klást otázky některým z lidí, kdo se tvorbou a božstvem v umění zabýval, proto jsem se rozhodla odkázat na autory dnešní umělecké, avšak i lidové scény. Když se zeptáme žáků nebo studentů na základní či střední škole, kdo je to Svarog (prabůh nad všemi bohy Slovanů), zřídka kdo z nich odpoví. O řeckém panteonu bohů se dozvídáme přímo ve výuce dějepisu, možná je to módní, ale o slovansko – evropském panteonu nevíme téměř nic.
5 Je proto důležité připomenout i to hledisko, proč se nevyučuje o jiných, důležitých poznámkách a pramenech naší národní historie. O slovanských bozích a duchovnu Slovanů lze učit alternativní formou výuky. Studenti se mohou představit svými názory a postoji jak ve výtvarném směru, tak i v jiném odlišném, například lze na toto téma nahlížet z jazykového pohledu, historie, průzkumem atd. Zajímavou částí mé práce jsou „jakési“ rozhovory a povídání s lidmi z oblasti Valašska, kteří se zabývají tvorbou umělecky lidovou inklinující k řemeslu řezbářství, kamenosochařství a keramiky. Pro některé z nás se jedná o netradiční rozhovory směřující ke zesměšnění, avšak je to důležitou součástí a spojitostí mé práce s lidovým uměním trochu jinak a „povídání“ některých z umělců v nářečí se mi jeví na „místě.“ Proto se zdá být psaní o slovanských bozích zpočátku spíše teoretické, ale v druhé polovině je odkazováno ke smýšlení praktickému, což spolu vzájemně souvisí a nedá se úplně vyloučit praktická část – keramika bez teorie historie.
6 1. Slované a jejich víra v božstvo 1.1 Příchod Slovanů Slované se objevili v Evropě v období vládnoucí Sámovy říše (6. 7. století), v době stěhování národů, osídlovali jednotlivé kouty Evropy. Po dokončení jejich migračního procesu a konsolidaci nových slovanských sídel došlo k rozdělení do jednotlivých „větví“ slovanského národa, a to do skupiny západní, východní a jižní. Začaly se vyvíjet i jednotlivé národní jazyky. Do větve západní se řadí národ Čechů, Slováků, lužických Srbů, Polabanů, Poláků a Kašubů, o nichž bude řeč i v dalším pojetí Slovanů jako takových. Do jižní větve patří Slovinci, Srbové, Chorvati, Bulhaři a také Makedonci. K východním Slovanům mají blízko Bělorusové, Ukrajinci a Rusové. Proč takové rozdělení? Abychom měli představu o tom, kde všudypřítomní byli lidé, nejdříve smýšlející v podobě jednotného etnika jako celku a poté se rozčlenili do jednotlivých skupin podle oblastí, kde žili a žijí po celý čas. Slované svým příchodem ze své pravlasti přinesli nejen svůj život, ale své duševno, kulturu, jiný mrav, to vše a další podstaty bytí tvořící mytologii. Slované sebou přinesli své praktiky o uctívání jednotlivých bohů, jež měly odlišné atributy a funkce. Důležitou součást jejich mytologie tvořila také tzv. démonolatrie , tj. uctívání démonů – přírodních duchů. O náboženství starých Slovanů je málo zmínek, domněnky tvrdí, že silně potlačované křesťanství a samotní vladaři svých zemí, ovlivněni křesťanskou vírou a její silný vzestup v 9. století jsou následkem postupného pohlcování a zatracování víry, jenž se opírá o „vícero bohů,“ než li je tomu u křesťanů. Někteří vládcové nechali s nástupem křesťanství pálit, bortit sochy a totemy slovanských, pohanských bohů. Tehdy bylo preferování tohoto kultu považováno za pohanství. Čímž tito lidé byli označeni za nevěřící a rouhající.
7 Panteon slovanských bohů je podobný jiným indoevropským, upřednostňující různé národy. O jejich společném původu svědčí výraz bogъ, který označuje boha. Slovo pochází z íránského baga a je spřízněno se staroindickým bhaga, v původním významu rozdělovatel bohatství, dárce dobra. „U Slovanů slouží bogъ jako obecný pojem pro označení jednotlivých božstev a v tomto významu jej převzalo i křesťanství. Jeho původní obsah – „rozdělovatel bohatství“ – se skrývá ve slovech“ bohatý“, „zboží“ nebo v jejich opaku „ubohý“, „nebohý“ apod.“ 1 Většina nálezů dokládá, že slovanští bohové měli lidskou podobu, důkazem jsou nejstarší nálezy – idol z Altfriesacku u Neuruppinu v Německu (druhá polovina 6. století), postava s mužskou hlavou z dubového dřeva. „Je zcela evidentní, že Slované ještě před svým rozdělením na jednotlivé větve projevovali úctu více bohům (polyteismus) s pravděpodobnou variantou jednoho hlavního boha, jenž vévodil ostatním (henoteismus).“ 2 Jestliže Slované věřili ve vícero bohů a zobrazovali je v lidské podobě, nastává problém, o jaké bohy se vlastně jedná. „Jejich jména známe až z doby, kdy jednotlivé skupiny Slovanů žily již samostatným životem, často bez vzájemného kontaktu, takže v jejich kultovním životě došlo k značným lokálním přeměnám a významovým posunům. Jde o obvyklý proces, který můžeme sledovat u všech starověkých kultů: starší božstva ustupují novým nebo dostávají alespoň nová jména.“ 3 V uznávaných slovanských kultech hrála hlavní úlohu mužská božstva, kdežto ženská byla podřadnější, svým významem působila ženská božstva jako děsiví duchové. Ne však všechna, např. Mokoš – bohyně, nepůsobila zlo, zatímco víly, divoženky, rusalky s sebou nosily strach, bídu, zlo a nebezpečí. Jestli je tato myšlenka dána odpradávna a přisuzování charakteru „zla a nestydnosti“ jen ženskému božstvu, to se dozvídáme z literatury historické a mytologické, podobně tomu ukazují i řecké mýty, ale nelze tyto špatné vlastnosti vkládat všem povahám ženských bohyň.
1 Z. Váňa, Svět slovanských bohů a démonů, str. 63 – 64. 2 Pitro, Vokáč, str. 13. 3 Z. Váňa, str. 64.
8 1.2 Kult uctívání božstva Pohanští kněží žreci rozvíjeli a měli na starosti následný kult a věřící. Funkci kněze zastával původně samotný rodový stařešina anebo kmenový náčelník. „… , jak svědčí shoda výrazů kněz a kníže, v době rozvinutého pohanství se však vytvořil – zejména u severozápadních Slovanů – organizovaná kněžská vrstva.“ 4 Pohanští žreci zastávali významnou hodnost, pomocí věšteb měli částečně rozhodující právo i při velkých politických událostech. Čarodějové (staroruští volchovi), vědmy a hadačky patří do nižší sféry a neměli tu pravomoc uplatnění při velkých veřejných obřadech jako kněží. Lidé se uplatňovali při soukromých příležitostech a byli obdarováni schopností sugesce, hypnózy, dokonce i empirických znalostí psychiky lidstva. Dokázali se uvádět do extáze pomocí tance, zpěvu, vykuřování a jistě i drog. Jejich schopnost byla určena k předvídání budoucnosti. Posvátné obřady se zpočátku konaly v přírodě, měly charakter raného přírodního náboženství v posvátných hájích, do nichž mohl vstoupit pouze kněz, nebo ten, kdo zde hledal azyl. Svatyně musela být čistá, neposkvrněná. Prostředí a prostor hájů se považoval za léčivý, nemocní lidé zde obětovali a věšeli části svých oděvů, či ukládali pod stromy mince. Na území hájů Slované později stavěli chrámy a opravdové svatyně, dokonce po nástupu křesťanství se na tomto místě stavěly kostely. Posvátná a obřadní místa v době Slovanstva bychom mohli nalézt v opuštěné přírodě. Lidé přinášeli oběti a obřady se konaly blízko studánek, pramenů, stejně za sebou stojících stromů (dubů), kamenů apod., vše pod širým nebem. Velké slavnosti všelidového charakteru se konaly a obvykle se vázaly k ročnímu období, jakými byl letní a zimní slunovrat, podzimní sklizeň nebo příchod jara a konec zimy. Hlavní smysl rituálů spočíval především
4 MU Brno, Náboženství našich prapředků, str. 160 – 161.
9 v hospodářství. Bohoslužby se skládaly z modliteb, chvalozpěvů a oběti, poté následovala oslava – hostina za doprovodu hry a tance. Slované modlící se k bohům prosili a žádali, v prvé řadě o vítězství ve válečném tažení, o hojnost úrody a úspěch v obchodě. Cíl získat přízeň božstva se skrýval v obětování, nejčastěji domácího zvířete, a to pověšením na oprátku, nebo byla oběť přímo krvavá. Obětovali také zrní chléb, sýr, med i mléko. Méně častou obětí se stávala lidská oběť, to znamenalo vítězství nad jinou, cizí ideologií.
10 2. Bohové – rozdělení bohů podle významu lidstva 2.1 Hlavní bohové Významnost a prvotnost ve funkci bohů se rozlišuje vlivem doby smýšlejícího lidstva. Například za hlavního boha u pobaltských a polabských Slovanů lidé považují Peruna, avšak u obyvatel jiné krajiny, například východní části Evropy, uctívají Boha Otce Svaroga. Následující bohové budou, jak jsem se již zmínila v úvodu, popisováni dle atributů a významů polabských Slovanů, avšak funkce a líčení božstva jsou jen nepatrně odlišné, většinou nesou téměř všechny vlastnosti společné. Svarog Slovanským Bohem Otcem byl Svarog. Lidmi považován za praboha, „nadboha“ všech nebeských a pozemských bohů. Pověsti o něm vypráví jako o nebeském kováři, stvořiteli všech podstatných společenských zákonů a věcí. Zosobňoval se v nebeském světle a teple jako bůh ohně. Nebeské kleště, s nimiž vykul sluneční terč, jsou pravou rukou při vší tvorbě. K jeho uctívaným zvířatům přísluší kohout. Z historických spisů, ze slovanského překladu byzantské kroniky z 10. století v Bulharsku, známe Svaroga, jenž je srovnáván s řeckým bohem Héfaistem a Dažbog s Héliem. „Základem je nepochybně indoevropské svar, které se objevuje v hymnech Rgvédu ve významu světla, zářící oblohy.S tím souvisí i sanskrtský výraz svarga (nebe) nebo íránské hvar (slunce). Slovanské svar, svor, svariti naznačuje opět spojitost s ohněm – odtud zřejmě ztotožnění Svaroga s nebeským kovářem Héfaistem v Ipatějevském letopise. Slovanského původu je i rumunský výraz sfarog (přežhavený, suchý).“ 5 (viz. příloha č. 1.) Generace starších bohů nahradila mladší, proto je někdy o hlavních bozích doloženo méně písemných památek. Dále jako ke králi náleží kralevic, tak i ke jménu Svarog náleží, z něj vzešlý syn, Svarožic…
5 Z. Váňa, str. 67 – 68.
11 Svarožic – Dažbog Jak už naznačuje jméno Svarožic, víme, že se jedná o syna praboha Svaroga, jde o boha – syna. Svarožic je začleňován do mladší generace božstev. Je nazýván bůh syn, také mladé Slunce, a představuje boha nebeského slunce. Jméno Svarožic je doloženo z ruských traktátů z 11. a 12. století, které mluví o úctě k ohni, nazývanému Svarožic. Tak jej uvádí i na západě u polabských Slovanů, kde je později nazýván jako Radegast – místo, kde stála jeho svatyně (Riedigost). Jmenován bohem kmene Ratarů byl někdy nazýván také Dažbogem, obzvláště u jižních a východních Slovanů. „Již citovaná vsuvka z Ipatějevského rukopisu nazývá syn Svarogova Dažbog a srovnává ho s řeckým bohem slunce Héliem. Nejstarší zmínka v Pověsti břemenných let se vztahuje k r. 980, kdy kníže Vladimír zavedl jeho kult vedle jiných bohů v Kyjevě. O oblibě tohoto kultu svědčí i Slovo o pluku Igorově z 12.stol., kde kníže Olegh a s ním všechen ruský lid jsou nazváni „vnuky Dažbogovými.“ 6 (viz. příloha č. 2., 3.) Jméno Dažbog se zdá být etymologicky jasné jako odvozenina z imperativu dažbъ (= dej), znamená tedy boha dárce všeho dobra, dárce života na zemi. Perun Jméno Perun je odvozenina od kořene slova per ve smyslu bít, prát, tlouci, čili doslova. „ ten, kdo silně pere“ 7 Bůh bouří, hromů a blesků, stál v čele slovanského panteonu. Atributem Peruna byla válečná sekera, oblíbená zbraň slovanských bojovníků, a tudíž nesl roli válečného boha. Představy Slovanů o bohu jako starci s dlouhým bílým vousem a prohánějící se po nebesích ve svém ohnivém voze, jsou spojeny s přírodními úkazy, proto si Slované s tímto úkazem vytvořili kult úcty. V rostlinné říši jej symbolizoval dub – posvátný strom, Slované, bojovníci z úcty vstřelovali své šípy a věštci z šumu jeho koruny předpovídali
6 Z. Váňa, str. 69. 7 Tamtéž, str. 70.
12 budoucnost. Perun byl lidmi spojován s první jarní bouří, která probouzela přírodu, a s prvním hromem, který byl spojen s mnoha obřady. Např. se přesouvaly nádoby v místnosti – symbol osvobození hromu ze zimního spánku, nebo muži zatínali sekery do země, aby ochránili svá obydlí před bleskem. První jarní hřmění mělo stejnou spojitost jako je vyšlehání pomlázkou. Ta vyháněla zlé duchy a neduhy. Perun byl spojován se symbolem kříže, pod tímto si lidé představovali křižující se blesky, proto znamení kříže považovali za ochranné, vyráběli kříže z větviček stromů a házeli je do vody, podle toho, jestli plaval, nebo se topil, dříve věštili. Kříže měly účel ochrany umístěné i na domech či stájích. „S Perunovým jménem souvisí slovo peregynja, jež znamená zalesněný kopec.“ 8 „“…dále v pořekadlech a rčeních, např. na Slovensku, Perunův dub hraje též velkou úlohu v lidových písních a obřadech atd. Slovenský výraz parom…, Jako jiným indoevropským bohům bouře byl i Perunovi zasvěcen čtvrtek. Svědčí o tom polabsko slovanské označení perundan či perendan, což odpovídá německému Donnerstag, …“ 9 Veles Veles bývá označován jako "skotij bog", bůh skotu. Slované se mu klaněli také při žních. Jméno Veles je doloženo v ruských písemných pramenech, jako je tomu u některých slovanských, pohanských bohů. Velese uctívali pro jeho plodivou sílu, úrodu a byl zejména ochráncem stád. Měl funkci ochránce vlastnictví „vůbec“ a především ochráncem společenského řádu. „Proto při něm přísahali Rusové vedle Peruna za časů Olega a Svjatoslava ve svých smlouvách s Byzancí.“ „Se jménem Velesovým souvisí snad i název souhvězdí Plejád u východních jižních Slovanů: rusky Vlosyni, bulharsky Vlascite, srbochorvatsky Vlašići. V makedonském folklóru se vyskytuje též víla jménem Vela.“ 10 Bůh Veles, jemuž se v zemích ovlivněných Slovanstvím klaněli, se hmotně vyznačoval i falickými symboly plodivé síly. Ztvárněná postava Velese měla většinou rohy, symbolizující dobytek, domněnky však tvrdí, že se může jednat též o boha podsvětí, což dokazují
8 Profantovi, Naďa a Martin, Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, str. 162. 9 Z. Váňa, str. 72. 10 Tamtéž, str. 75
13 dávné představy Slovanů. „...litevský výraz véles pro duše zemřelých, popř. I pro boha podsvětí. Není vyloučeno, že také slovanský Veles byl původně vládcem mrtvých.“ „Podobně i Veles mohl být odpůrcem Perunovým a vyjadřovat tak polaritu pozemských a nebeských sil v přírodě.“„Po přijetí křesťanství sdílel Veles s ostatními pohanskými bohy truchlivý osud, degradace v démona, čerta.“ 11 (K tomu mohly být nápomocny jeho falické symboly, nebo jej v samotné Litvě lidé označovali výrazy „velnas či velinas = ďábel“. Staří Slované Velese vytesali jako sošku v dřevěném provedení – dřevěný bůžek z lokality Staraja Rusa (11.stol.). (viz. příloha č. 5.) 2.2 Ruský okruh – bohové východních Slovanů Stribog Složení slova bog – bůh a stri – význam slova nám ukazuje smysl ve slově strhnout, zmrazivět za přičiněním ledového větru. Slované si jej tudíž spojovali s bohem větru. Mohl být zosobněním nebeské atmosféry, o tomto názoru se domnívají a píší ve své knize o Slovanech i Profantovi. V úzkém sepjetí se sluncem, vodou, počasím a dušemi zemřelých byl Stribog vševědoucí. Jeho idol se nachází na chlumu u Kyjeva. Chors Mezi méně známé bohy kyjevského panteonu se řadí i Chors, jméno uváděné v ruských rukopisech jako Chors, Chrs, Churs či Chros. Tak jako bůh Stribog i Chors je znám z Pověstí vremenných a Životů sv. Vladimíra , ale zmiňují se o něm i apokryfy z 11. 12. stol. Choždenije Bogorodicy , kde je jmenován spolu s Trojanem, Velesem a Perunem; Slovo i otkrovenije sv. apostola , kde provází Peruna, Dyje a Trojana; Beseda trech svjatitelej .
11 Tamtéž, str. 75 – 77.
14 Nejčastěji je Chors vykládán jako měsíční bůh. Někteří ze spisovatelů – Ivan Hudec, píšících o podobě slovanských bohů, se ve svých textech zmiňují o bohu Chors jako o ženském božstvu. „Pozoruhodný, avšak ne zcela jednoznačně vysvětlitelný náznak přináší o Chorsovi Slovo o pluku Igorově, kde se praví, že kníže Všeslav za dne soudil lid a vládl městu, v noci však běžel jako vlk, doběhl do Kyjeva do Tmutarakaně ještě před kuropěním a zkřížil (peryskaše) tak cestu „velkému Chorsovi“. Obvykle se vykládala tato pasáž jako ztotožnění Chorse se sluncem (V.Jafić, L. Niederle).Proti tomu však V. Pisani právem namítá, že Všeslavův noční běh, jenž směřoval podle cetce měst od severu k jihu, mohl zkřížit pouze cestu měsíce, a nikoli slunce.“ 12 Tak jako byl bohu Svarogovi zasvěcen kohout, taktéž bohu Chors byl přisouzen. Simargl Třetí ale také nejtemnější záhadou ruského panteonu bohů je Simargl. Okolo tohoto boha je spousty nejasností a nevysvětlitelné záhady. Simargl v sobě nejspíše nesl dva bohy – Sim a Rygl (Rgl), kteří jsou souzeni blížencům. Nikde není jeho funkce blíže vysvětlena. „Podle Pověstí vremenných let patřil k Vladimírově kyjevskému panteonu vedle Peruna, Dažboga, Chorse, Striboga a Mokoše...“ 13 Mokoš Vyznačovala se jako bohyně ovcí a přástek: „...chodí po domech a dohlíží na přadleny.“ 14 „Mokoš je jedinou bohyní ruského panteonu knížete Vladimíra, známou jak z letopisné zprávy k r. 980, tak z traktátů 11. 12. stol. (Slovo nekojego christoljubca, Slovo sv. Grigorija, Slovo ot sv. Evangelija, Slovo sv. Ioanna Chrysostoma a další).“ 15 Svou pověst bohyně si udržela v ruském a ukrajinském panteonu bohů až do 19. století. Podle představ lidí měla dlouhé ruce a velkou hlavu, v noci obcházela domy a předla, hrozilo však nebezpečí, když zůstala volně položená koudel, mohla zamotat a opříst i člověka. 12 Z. Váňa, str. 79. 13 Z. Váňa, str. 79. 14 Růžička, str. 126. 15 http://www.slovanstvo.wz.cz
15 Její jméno pochází z odvozeniny od kmene mok , mokrъ . Mokoš byla převtělena do "matičky siré země" (mať syraja zemlja), vlhké úrodné země, kterou slovanský rolník miloval jako svoji matku živitelku. (viz. příloha č. 10., 11., 12.) „Někteří badatelé soudí, že podobně neobstojí spojování s finským Mokša, což byl název části kmene Mordvinů v severním Rusku, a nikoli jméno bohyně. Pozoruhodnou skutečností je, že mimo ruskou oblast se jméno bohyně objevuje v místním českém názvu Mokošín (vrch u Přelouče), odvozeném od staročeského osobního jména Mokoša Mokošě. Dokazuje to slovanský původ jména, a snad i existenci kultu Mokoše v Čechách. Známa jsou i toponyma Mukus na Rujáně a Mogast / Mokoš v Horních Francích. Ve východoslovanském prostředí přežila Mokoš ve folklóru dodnes.“16 Trojan Bůh náležící ke sporným postavám, badatelé v něm vidí zbožného římského císaře Trajána, vládnoucího v letech 98 – 117 n. l. Spekulace tvrdí, že "trojhlavostí" jako u Triglava není zaručena souvislost. Trojan je starobylé české jméno ve významu „třetí“, třetí narozené dítě vedle Druhoše. Charakter boha je však neznámý. 2.3 Polabsko pobaltský okruh – západní Slované Nejvíce dochovaných informací se dovídáme o Slovanech z oblasti na baltském pobřeží a v Polabí, mezi Vagrií na západě a ústím Ody na východě, mezi Rujanou na severu a řekou Havolou na jihu. V tomto kraji žili lidé bojovných kmenů, uctívali božstvo a z větší části se sdružovali ve svazu Obodritů (kmeny Vágrů, Polabanů a Obodrité),Lutici (Rataři, Dolenci, Črezpěňané a Chyžané) a ve 12. století hráli významnou roli Pomořané. Slované, nejen východní větve, ale i západní a jižní, ctili a vážili si svého božstva, snažili se je ztvárnit v podobě hliněných nebo dřevěných soch, tesali do kamene, sochy v pozdějším období umísťovali ve svých svatyních.
16 Tamtéž
16 S nástupem křesťanství se sochy shazovaly na příkaz a vliv věřících (v jednoho boha), svatyně se rekonstruovaly a přestavovaly v kostely apod. Svarožic – Radogost Jak už bylo zmíněno, Svarožic se později u polabských a pobaltských Slovanů nazýval Radogost (Radegast, Radigast) „...měla modla Radgostě moravského následující povahu: hlava kudrnatá muže dospělého s velebnau a příjemnau tváří, korunau špidlatau ozdobená, po jejichžto stranách dv velké baraní rohy visely, mezi nimiž uši též baraní otrčené se vynacházely. Bradu měl též kučeravau a mezi rtami jakausi podobu květného zvonečk neb tulipánka. Prsa nahá ženská velmi odutá a břicho těhotnému podobné.“...Rohy baraní vyznamenávaly, že radda jeho byla silná....Prsa ženské oduřelé znamenaly, že raddau svau phany kojil, a břicho těhotné že plný byl dobré rady...K onomu moravskému Ammonovi, jenž na Radnošti, jedné vysoké hoře v kraji přerovském ležící, s velikau poctau ctěn byl a slavný chrám a rozkošný háj měl, hrnuli se v velkém počtu se všech stran pohanští pautníci...“ 17 Název Riedigost byl původně název města v dnešním Německu, tehdejší sídlo Ratarů. Měl zde stát chrám postavený ze dřeva, jehož základy tvořily rohy divokých zvířat. Slované nosívali do základů staveb oběti zvířat, zajišťovaly tak ochranu stavby. Jméno se postupem vývoje jazyka měnilo a nabývalo různých podob. V 11. století se jméno Radogost pojímalo s člověkem, který je rád přijímán jako host nebo ten, který rád přijímá hosta. 18 Radegast se jevil jako sluneční bůh a posléze mu byla přidělena funkce válečnická. Jeho kult se slavil v době slunovratu a rovnodennosti spojený se slavností hod, tance a hrami. Radegastovi Slované zasvětili bílého koně, jenž sloužil k věštění. Jiné zasvěcené zvíře – divoký kanec se zjevoval za nepokojů v zemi, zjevující se v bahně jezera, poblíž Radegastovy svatyně. Na počest boha 17 Gallašovy mythické povídky, str. 25. 18 Pitro, Vokáč
17 Slované připravovali oběti zvířecí i lidské. Vroce 1066 mu věřící obětovali uťatou hlavu biskupa Jana z Marienbergu. O dva roky později byl chrám boha zničen biskupem Burchardem, který odjel z místa chrámu na posvátném koni boha Radegasta. (viz. příloha č. 4., 5., 6.) U některých slovanských bohů je typická mnohohlavost, tří a více hlav, např. u Svaroga, jenž měl devatero hlav, každá sloužila k účelu vládnutí. Následující bohové jako je Svantovít a Triglav se objevují s vícero hlavami. „Ve Štětíně byl například uctíván trojhlavý Triglav, v Korenici na Rujaně čtyřhlavý Porenut, pětihlavý Porevit, ba i sedmihlavý Rugievit. V Evropě například u Keltů nebo Římanů je takovýto zjev poměrně vzácný, zato značně připomíná stará božstva v Indii, kde se podobné představy uplatňují dodnes.“ 19 Svantovít Jméno nám dává význam „svatý, mocný, silný“, skládá se z předpony svanto a kořene –vit jako pán, vládce nebo vítěz. Místní bůh, uctívaný v Arkoně na ostrově Rujána, měl čtyři hlavy. Nejvíce byl ozpěvován a oslavován na pomezí 11. a 12.století. Puhvel s Beranovou se skoro shodují na roku zničení jeho dřevěné svatyně okolo let 1168 až 1169. 20 Uprostřed dřevěné svatyně, vyzdobené malbami a dřevěnými řezbami, stála socha v nadměrné velikosti, tím vynikal Svantovítův význam síly a moci nad světovými stranami. V pravé ruce socha držela kovový picí roh naplněný vínem (Pitro a Vokáč si myslí, že picí roh byl naplněn spíše medovinou nebo ječmenným alkoholickým nápojem obohacený chmelem, víno se v době 12. století muselo dovážet.) symbolizující množství a věštbu úrody do budoucna. Čtyři hlavy, které svědčí o božské všemohoucnosti a vševidoucnosti, nám dávají důkaz, že Svantovít musel ... v noci objíždět celý ostrov Rujanu, aby neztratil přehled, co se děje v kraji náležejícím do jeho správy.“ 21 Zasvěcen mu byl bělouš – kůň sloužící k válečným věštbám. Svantovít měl hodně společného s božstvem válečným a hospodářským, jeho atributy
19 Z. Váňa, str. 88. 20 Beranová, str. 224, Puhvel, str. 268. 21 Pitro, Vokáč, str. 112
18 svědčí o něm samotném (picí roh, meč, sedlo a udidlo, náležel mu též prapor, který si válečníci brali do boje, aby byli pod ochranou boha Svantovíta). Obětováni mu byli lidé, většinou zajatí křesťané. Nejspíše s nástupem křesťanství byla socha shozena do řeky Zbruči, jako nález z roku 1848 u Husjatynu v Haliči, avšak Váňa tvrdí, že Svantovítův kult a uctívání do oblasti jižní nesahá, takže se může jednat o spekulaci. Nalezené sochy stejně zcela neodpovídají popisu boha Svantovíta, může to být samostatné božstvo, jak dokládá ve své knize Zdeněk Váňa. 22 (viz. příloha č. 17., 18., 19., 20.) „Svantovít byl tak proslulý, že ho západní kronikáři nazývali „deus deorum“ (bůh bohů)“ 23 Triglav Oblast uctívání Triglava najdeme v povodí Odry v Pobaltí. V dnešním polském přístavním městě Štětíně a stál na nejvyšším z pahorků chrám Triglava a knížecí sídlo. Dějiny vypráví o kněžích, kteří chtěli postavu Triglava uchránit před vládou, sochu schovali do stromu nedaleko města, kde se scházeli a obětovali. Ani vládci Ottovi se nepodařilo sochu boha nalézt. Jeden ze stříbrných idolů ve Štětíně byl rozsekán na tři kusy a poslán papeži Kalixtovi II. do Říma na důkaz úspěchu své misijní cesty.
Štětínský Triglav měl prý oči a ústa zakryta zlatým pásem, aby neviděl hříchy lidí. Jeho tři hlavy symbolizovaly podle „ Ebbona tři sféry jeho vlády: nebe (svět bohů), zemi (svět lidí) a podsvětí (svět nemrtvých). V této představě se spatřuje vliv křesťanství, ba dokonce Triglav sám je někdy vykládán jako deformace křesťanské sv. Trojice.“ 24 (viz. příloha č. 13., 14., 15., 16.) Triglav byl válečný bůh, proto mu byl zasvěcen kůň k předpovědím války. 22 Z. Váňa, Svět dávných Slovanů, str. 96. 23 Z. Váňa, Svět slovanských bohů a démonů, str. 91. 24 Z. Váňa,str. 93.
19 2.4 Další božstvo uctívané Polabany a Pobalťany Kronikáři měli problém určit další božstvo, některá jména jsou zkomolená a nedostatek informací dokazuje pouze tyto jednotlivosti o bozích pobaltských a polabských Slovanů. Prove Bůh, jehož ctili ve Vágrii. Oblast Vágrie leží v nejzápadnější slovanské krajině v Pobaltí. „Bůh oldenburské země. Prove měl schopnost výkonu práva – jméno odvozeno od zpravъ (= spravedlivý). Slované zřejmě nevytvořili žádný idol boha Prove, zasvěcen mu byl dubový háj a přístup do oplocené ohrady jako azylu měl pouze kněz, nebo lidé žádající o azyl. Shodující růžička, symbol vyskytující se i u boha Peruna dává smysl funkce práva, „proto právě Prove.“ Podaga (viz. příloha č. 28., 29., 30., 31.) Božstvo pochází z chrámu v Plunu u Plunského jezera, o bohu nejsou žádné informace, pouze jeho jméno je spojeno s počasím (Pogoda – počasí). Živa Stejně jako u Podaga nelze vyčíst téměř nic, jméno je spojeno s hospodářským kultem plodnosti. Ženská bohyně vládla nad životními silami růstu. Helmold ji nazývá sivou. Černobog „Jméno dobrého boha sice neuvádí, logickým doplňkem Černoboha by však měl být Bělboh,...“ 25 Je možné, že dualistická dvojice Černobog a Bělbog vznikla až vlivem křesťanství. Pripegala Božstvo, jenž nám mnoho nevysvětluje, ani nepodává příliš mnoho důkazů o jeho existenci. Z písemných památek arcibiskupa Adelgotta z roku 1108 víme, že se bohyni přinášely krvavé oběti, avšak šlo o božstvo plodivé síly.
25 Z. Váňa, str. 96
20 Rugievit (viz. příloha č. 21., 22., 23., 24.) Válečný sedmihlavý bůh se sedmi meči, jehož uctívali Slované v rujánské Korenici (dnes Garz). „S Marsem srovnávaný Rugievit, podle jména „pán Rujany“, tedy jakýsi génius loci, byl zobrazován se sedmi tvářemi pod společným temenem, sedmi meči u pasu a s jedním v pravici. Rugievitův dubový idol byl tak vysoký, že biskup Absolon, když stál na jeho nohou, nemohl mu sekerou dosáhnout k bradě.“ 26 Sedm znaků a symbolů vyznačovaly Rugievitovu sílu: rychlost, výdrž, obratnost, mohutnost, nespokojenost, touha po vítězství, a nesmiřitelnosti. Porevit Bůh s pěti hlavami, asi podával jiný význam a symbol, než se zdálo být u Rugievita, pravděpodobně nešlo o válečného boha, byl zobrazován beze zbraní. (viz. příloha č. 25., 26., 27.) Porenutius Vyjímal se čtyřmi obličeji a s pátým na prsou, levou rukou se dotýkal jeho čela a pravou brady. Z písemnosti je zřejmé, že bůh byl synem Peruna, a tudíž nese stopu Perunova kultu v Pobaltí, pojmenování se vysvětluje slovem Perunic, tj. syn Perunův. Gerovit Slovo se odvozuje od jarъ, česky jarý, silný, vlastnostmi působil stejně jako Svantovít. Myšlenka, že mohl být i bohem obnovující jarní přírodu. „Dále ve vnitrozemí byl uctíván ještě v Havelbergu, na území Havolanů. Když tudy kráčel Otto na své misijní cestě do Pomořan r. 1128, konala se tu právě velká jarní slavnost na počest Gerovita Jarovita, při níž bylo celé město vyzdobeno prapory.“ 27 Morana Bohyně, kterou známe z pověstí i v dnešní době. Vždy na jaře některé skupiny lidí uctívaly „vynášení smrti“ tzn. ukončení zimního období.(Mora, Mařena...); Morana se personifikuje ve smrti nebo v zimě. Ve folklóru ji 26 Z. Váňa, str. 96. 27 Tamtéž, str. 98.
21 známe dodnes. (viz. příloha č. 7., 8., 9.) 2.5 Nepodložení bohové Tato část zmiňuje bohy, kteří svou existencí nejsou tak známí, autoři knih zabývající se tematikou slovanství odkazují každý dle svého úsudku, nelze tudíž potvrdit, zda li slovanští bohové byli vůbec uctíváni. Někteří z autorů byli taktéž ovlivněni křesťanstvím a nemůžeme tvrdit, že jejich písemné doklady a důkazy jsou pravdivé, nebo nejsou, o takovém přesvědčení lze polemizovat. Názorně uvádí např. Růžička ve svých písemnostech, že existuje jeden jediný bůh, jenž vládne nade všemi bohy jmenován dle křesťanského Hospodin (Gospodi). Lada Oboupohlavní božstvo jako muž zní jeho jméno Lado, Ladon atd. Měl mít funkci válečnou, avšak jméno ženské je Lada, jako žena měla být bohyní lásky, tance, radosti a hry, též manželství. Bába Ženské božstvo její význam je srovnatelný s Perunem. Bohyně neusíná, žije v zimě i v létě. Zimní bohyni představuje stará, nečesaná stařena, známá z pověstí, svým životem a bydlem jí je chaloupka na kuřích nohách. Nazvaná Baba Jaga či Ježibaba. Letní bohyně je opakem, je bohyní světla, úrodnosti, plodnosti a vševědoucnosti. Děvana Tato postava představuje dceru Lady a Peruna. Nejspíše nám připomíná bohyni slunce a měsíce.
22 3.Duchovno starých Slovanů 3.1 Kult uctíváni zvířat, rostlin a věcí Jak jsem v úvodu a popisu jednotlivých božstev vzpomněla, Slované přisuzovali bohům také posvátné zvíře, obětovali jej a vírou v rituál věřili v určitou pomoc. Nejen zvířata byla uctívána, dokonce stromy, rostliny, které se vyznačovaly za posvátné. Dub Nejposvátnější strom všech Indoevropanů, tudíž u Slovanů. Strom je zasvěcen vládci hromů a blesků – Perunovi. Pod Dub lidé obětovali, nosili tu zvířata spíše domácí, jako jsou slepice, nebo potraviny, chléb, maso, potom do dubu všichni obětující stříleli šípy. Další stromy: Ořech – uctíván ve Štětíně v Polsku, v Rusku byla posvátná bříza (strom života). Pro dobrou sklizeň, úrodu si Slované uchovávali stonky, větvičky s větším počtem listů, dokonce i dnes se dochoval starý zvyk hledání čtyřlístků – štěstí. Z rostlin nejvíce uctívali jejich kořeny byly svým účinkem léčivé. Mezi léčivé rostliny řadili, jako dnes kopřivu, třezalku, mátu, kopretinu, mák, česnek atp. Zvířata se zasvěcovala samotným bohům – vládcům. Nejčetněji se objevuje u vytesaných sošek bohů. Vytesaný kůň nebo koňská hlava – sloužili k věštbě do budoucnosti. Moc a sílu spatřovaly národy Slovanů ve Slunci, Měsíci a Hvězdách. „Pohanští národové ctili je jakožto velebnou bytost božskou, jakožto dárce všeho dobra... také u národů slovanských kvetl bujně kult slunce, jak stará svědectví a dosavadní víra lidu dosvědčují.“ 28 3.2 Oslavy roku Lidé žili svými obřady, vážili si všeho živého i neživého kolem sebe,
28 H. Máchal, Bájesloví slovanské, str.39.
23 na počest nějaké změny, ať už to byla přírodní změna, nebo se to týkalo počasí či změny klimatu, také si vážili a ctili přírodu, vesmír, lidi, samozřejmostí je uctívání bohů, na jejich počest se konaly slavnosti, jak už bylo vzpomenuto v úvodu. Konaly se maškarní průvody, tehdejší lidé se přestrojili do masek a jiného oblečení než všedního, přetvářeli své masky hlavně za zvířecí nebo se ztvárňovali a napodobovali v opačném pohlaví atd. Znamenalo to vyhnání zlých duchů, duchů temnoty. Oslava slunovratu: Oslavy jara – lidé dodnes ctí zvyk a tradici vynášení smrti. Konec jara – slavnost je provázena hrami, u nás se nazývá jízda králů. Oslavy léta – letní slunovrat – hlavním motivem bylo koupání, slavnosti doprovázely veselky propojené sexuální promiskuitou. Voda a oheň se ztělesňovali s čistou funkcí – moc přírody. 3.3 Duchové a démoni Země Nejvíce úcty bylo dopřáno zemi, „matce zemi.“ Slované ctili velké kopce a hory, většina je zasvěcena některým z bohů, např. Radegast – Radhošť, hora Sobótka v dnešním Slezsku. V Čechách je to hora Říp. Na horách si lidé vážili horských duchů, např. horské víly. Evropa je známá nalezenými kameny obsahující vyhloubeniny v podobném tvaru misek, tvar přechází až v lidskou nohu nebo ruku, či tvaru zvířecí stopy. Z velké části kameny pochází z pravěku. Ještě ve 20.století tyto úkazy potvrzuje Bělorusko – na kameny lidé přinášeli oběti v podobě květů i pokrmu a voda z jamek byla považována za léčivou.
24 Voda Víly a rusalky , původně je Slované jmenovali jako vila nebo diva (samodiva). Podle barvy vlasů rusa nám kladou význam řeky apod. Víly jsou popsány jako krásné, věčně mladé obohacené ženy, na sobě nosily bílý průsvitný oděv, vlasy znamenaly jejich sílu a kdyby ztratily jen jeden vlas, postihla by je smrt. Obvykle si při tanci zpívaly. Tančily v místě, kde rostla větší tráva. Rusalky se nijak neodlišují, musí mít své vlasy stále mokré, jinak by zahynuly. Svým zpěvem lákají lidi do hlubin jezera a řek. Původ rusalky je dán lidmi. Považují se za duše utopených dívek, sebevražedkyň, nevěst zemřelých před svatbou a nekřtěných dětí. Vodník bývá začleněn do skupiny mezí víly a rusalky, jeho přežívání v temných vodách je až tajuplné. Dnes je znám z pohádek a pověstí, buď jako dobrý vodník nebo zlý, který si hledá oběti u břehů potoků nebo jezer a své lapené dušičky střádá pod pokličkami hrníčků. Avšak pověsti vypráví i další podrobnosti. Vodník přes den spí a v noci si na březích vod češe své dlouhé vlasy. Také v zimě spí a na jaře se probouzí a prolamuje ledy, také víří vody, avšak hráze náporem vody přetékají. Vodník se pohybuje jak ve vodě tak i na souši. Ve vodě mu k přepravě slouží sumci a na zemi koně nebo krávy. Lidé z něj mají strach, když se rozzlobí, převrací loďky rybářů, nebo topí kolemjdoucí, jejich duše si schovává pod pokličkou v hrníčkách umístěných ve svém vodním paláci. Lidé se Vodníka báli, obětovali mu většinou zvířata, koně, ovce, kachny, aby si jej nepoštvali proti sobě, poněvadž měl často v úmyslech dělat neplechu. Povídá se, že si vybíral za ženu i pozemské dívky, ty stahoval pod hladinu vod, aby se s nimi oženil. Dívky však chtěly z jeho otroctví utéct, ale pak následoval vodníkův hněv v podobě záplav a velké vody. A jak píše například ve sbírce Kytice K. J. Erben, své děti ze zlosti roztrhá. (O tom ale v pověstech dále.)
25 Mezi duchy a démony patří i Vítr a jeho příbuzní. Vítr v pověstech znamená bílého koně, nebo starého muže se zakovanými ústy a skrz zuby dýchá. Kdyby vítr okovaní ztratil nebo shodil, celý svět by zanikl, byl by smeten. Bratrem Větru byl vichr, označoval se jako stařec na spřežení třech bílých koní. Větrnice, často Meluzína představovala krásnou bílou paní s dlouhými bílými vlasy, oblečená v rouchu, často předvídala neštěstí až smrt. Když se však objevila na Štědrý večer a někdo ji slyšel, někomu se poštěstilo. Mezi démony se řadí i bouře personifikována jako Baba Jaga, dnes ji známe pod jménem Ježibaba s velkým nosem a bradavicí létající na koštěti. Dnes božstvo duchů a démonů známe z knih jako nadpřirozené přírodní síly, úkazy, jevy a bytosti. Duha je božstvem na nebi, pije vodu a podporuje mračna. Dříve si lidé mysleli že, když se na obloze objeví duha, mají následovat její konec, kde se skrýval podle bájí a pověstí zakopaný poklad. Oheň a bytosti stvořené z ohně určovali nebezpečí, jako tomu byla zlá bytost Zmek, do domu se dostal komínem jako ohnivé koště – bral si duše lidí v domě žijících. Rarach , rarášek, název odvozený od jména ptáka raroha. Zjevoval se v podobě ptáka. Plivník mohl na sebe vzít podobu kuřete nebo kohouta či řetězu. Bludičky , jak je známe v pohádkách, jsou bludná světla, světýlka a nachází se v bažinách, močálech, na tlejících místech u lesa, nebo na hrobech. Světélka jsou krásná, avšak lidi omámí a svádí je z cesty přímo do močálů. 3.4 Lesní bytosti Lešij , postava též jménem Lesovik, našli bychom jej v ruském prostředí, často přirovnáván k chlupatému mužíkovi zarůstajícího vlasy a vousy, na rukou má drápy. V lese je svým pánem, když se lesem prochází, vše se rozšumí a stromy
26 rozkývou, pomáhá mu k tomu vichřice. Lidem se vysmívá a je škodolibý. Divý muž , představován jako mužík, místo chlupů má srst anebo mech a z vlasů mu vyrůstá kapradí. Společné s Vodníkem má to, že honí po lese kolemjdoucí mladé dívky a žení se s nimi, přivádí si je do svého království bažin. Když loví vyjadřuje se jako kdyby hýkal, někdy se mu říká hejkal. Divá žena se staví do opozice Divého muže. Je zlá a „škaredá“, unáší děti a dospělé lidi lechtá, až je ulechtá k smrti. Jejím domovem jsou nory a doupata v podzemí. 3.5 Polní bytosti Polní víly , Jsou laskavé a vlastností milé bytosti. Svou péčí o úrodu, především o obilí, jsou nenahraditelné. Často tančily v obilí. Známé jsou z ruského prostředí. Například polevoj – polevik je bytost, která se vyznačuje svou výškou dle výšky obilí, když je sklizeň, není jich vidno, až naroste obilí. Žitný děda je strašák a napomáhá strašení od zvěře objídající úrodu. Žitná bába je ochránkyní hrachových lusků před dětmi. 3.6 Duchové času Polednici známe z vyprávění spíše jako ošklivou stařenu, ale může napodobovat i vzdušnou bílou paní. Zastavovala lidi při práci a kladla jim otázky až celou hodinu, když otázky nebo čas odpovědi otázek nesplnili, mohli přijít o hlavu. Obcházela vesnice, domy a kradla děti, to popisuje Erben ve své sbírce – Polednice (báseň, balada). Duchové času se shromažďovali především o půlnoci.
27 4. Báje, balady a pověsti 4.1 Báje o Svarogovi Jako bůh stvořitel ví všechno o světě a o životě lidstva. Svarog začíná i končí každou éru světa, tedy i éru člověka. Po stvoření světa se uloží do Slunce a odpočívá, neboť mu dorůstá třetí noha, o kterou při tvoření přišel. Po celou dobu éry spí, přičemž z jeho hrudi sálá teplo a světlo, které udržují svět pohromadě. Když končí éra, tedy Svarogova noc, světlo a teplo slábne a nastává doba chaosu, která je krátká a provází ji zima, hluk, tma a zápach. To Svaroga probudí. Po procitnutí nahmatá třetí nohu, která mu zatím dorostla, pak roztáhne své paže a shrábne všechno, co ze světa zbylo. Začne tuto hmotu hníst, dokud z ní není malá kulička, kterou pak s křikem mrští o svou třetí nohu. Kulička vybuchne a její kousíčky se rozletí do všech stran. Z pahýlu třetí nohy se pak vyloupne Svarogův syn Svarožic, kterému otec přikáže, co má dělat, zatímco on bude odpočívat. 29 4.2 Báje o Svarožicovi Svarožic, sotva uložil otce k odpočinku, vydal se do největšího chuchvalce, který vznikl po výbuchu kuličky. Zde se pase zlatohřívý kůň, kterého hlídá zlatý kohout. Ten nikdy úplně nespí – má vždy otevřené jedno oko. Svarožic se blíží ke kohoutovi z té strany, ze které je jeho oko právě zavřené. Přitom musí dávat pozor, aby si jej nevšiml kůň – zaržál by, tím by probudil kohouta, jehož kokrhání by koně splašilo a Svarožic by jej nemohl dohonit. Svarožic však neudělá chybu a když přijde ke koni, vyskočí mu na hřbet a jede ke Slunci. Zapřáhne jej do krásného vozu a každý den je v něm vozí a obhlíží celý svět.
29 I. Hudec, Báje a mýty starých Slovanů, str. 12 15
28 Svarožic pojmenoval světové strany a jednotlivým bohům pak určil jejich práci a sídla. Aby mohl stvořit všechny věci, které jsou dnes na světě, musel nejdříve stvořit čas. Stvořil také osud, aby nic nebylo ponecháno náhodě. A aby celý velký svět uhlídal, stvořil si pomocníky. Těmi jsou různí démoni – ohně, země, času a další. Svarožic vzal trus, který po sobě zanechal zlatohřívý kůň a uhnětl z něj náš svět. Pak si vzal dva holuby – bílého a černého, kteří se začali spolu prát. Protože byli oba z boží ruky, nemohl ani jeden vyhrát, proto bílý holub měnil trus v úrodnou zem a černý ve skály. Svarožic pak jen tvaroval kopce a údolí, načrtl cestu potoků a řek a vytvořil první déšť, který naplnil jejich koryta. Díky tomu se ale zvětšovalo i moře a brzy zaplavilo skoro celou zemi. Svarožic se polekal a chtěl vzbudit otce Svaroga, ale uviděl, že se země zazelenala, ve vodě plavaly ryby a na suchu se objevilo mnoho druhů různých živočichů, proto nechal otce spát. Aby uhlídal všechno, co se na světě děje, rozeslal bohy do všech stran a povolil jim brát na sebe jeho podobu. 30 4.3 Báje o Radegastovi Radegast měl rád hostiny a rád se na ně nechával zvát, často se mezi lidmi objevil jako potulný zpěvák, věštec nebo čaroděj. Medovina a jiné nápoje nechutnaly tak, jako na Veledubu ( původní sídlo všech bohů, obrovský strom v nebi), ale spokojil se s nimi, protože je nalévaly krásné ženy. Jednou zasedl ke stolu chudých lidí, ti měli sami málo, ale dali i jemu. Stařec se ho ptal, odkud a kam jde, ale on místo toho zazpíval píseň, neboť byl právě převlečený za zpěváka. Ráno našli domácí před domem tucet volů, ke kterým se nikdo nehlásil. Po třech dnech z jednoho z nich obětovali kůži, kosti a krev, maso rozdělili.
30 Tamtéž, str. 21 25.
29 S ostatními voly postupně naložili stejně. Volové byli Radegastovou odměnou za pohostinnost. Jednou chtěl Radegast vyzkoušet, jací jsou lidé, kteří jej uctívají a proměnil se v člověka, který hlásal cti božstva. Na tyto „misionáře“ (především křesťanské) byli sice lidé zvyklí, ale přesto se našli zvědavci, kteří jeho řeč poslouchali. Převlečený Radegast stále mluvil, zjistil ale, že slovem nikoho, nezískal. Proto vyzkoušel svůj „trik“: Předvedl zjevení – z jednoho rukávu mu vylétl jestřáb a z druhého holub. A řekl k tomu: Můj bůh bude holuba chránit! A opravdu, jestřáb na něj nezaútočil. Lidé stále nevěděli, jestli nového boha přijmou, ale nakonec Radegastovi řekli: Možná je tvůj bůh lepší než všichni naši bohové, ale my ho neznáme a nemůžeme mu proto věřit. Radegast měl z toho velkou radost. Druhý den našel strážce jeho svatého ohně třpytivou a krásnou výzbroj bojovníka. 31 4.4 Zrození Dažboga Jednou šel Perun po břehu řeky Dněpr a na druhé straně uviděl několik tancujících a zpívajících děvčat. Nejkrásnější z nich se jmenovala Ros a Perun se do ní okamžitě zamiloval. Rozhodl se dostat k ní, ale Dněpr mu to nedovolil. Tehdy vzal Perun svůj zlatý šíp a vystřelil ho lukem směrem k druhému břehu, kde stála Ros. Šíp letěl jako blesk a vrazil do velkého kamene, který, když ho šíp zasáhl, začal zářit. Na kameni se objevil ohnivý obraz mužské postavy a Perun zakřičel na Ros: "Zavolej na Svaroga a on ti pomůže!" Ros zavolala na Svaroga, který přišel a pomohl jí vytvořit z kamene muže. I dala mu jméno Dažbog. Uplynulo mnoho let a Dažbog se stal mocným mužem (vždyť byl synem Peruna), ale nikdy svého otce neviděl. Když vyrostl studoval staré moudrosti a umění boje. Jeho sláva se rozšířila po všech krajinách. Jeho Otec Perun zatím přecházel po celé obloze a poznával všechny krajiny. Jednou znova navštívil Ros, která ho poznala a řekla mu:
31 I. Hudec, str. 92 96.
30 "Zdravím Tě, mocný Perune? Svarogův synu." Perun jí odpověděl: "Ty znáš mého otce?" "Nezlob se na mne, mocný Perune; jdi tam na pole a uvidíš svého syna Dažboga, ale buď k němu milý, protože Dažbog je ještě stále mladý." Tak Perun učinil. Přišel na pole, aby viděl svého syna, který si hrál s velkým kyjem. Tehdy Perun pověděl Dažbogovi: "Přestaň se vytahovat a ukaž mi jak si mocný!" A ti dva, otec a syn, se začali bít. Bojovali tři dny a tři noci, a to tak, že křik z boje s rozléhal po všech krajinách světa, lesích a mořích, až nakonec vyčerpaný Perun padl na zem. Tehdy se ho Dažbog zeptal: "Pověz mi svoje jméno a jméno tvého otce, velký bojovníku!" "Jsem Perun, syn Svaroga a přicházím z ohnivé Irije." (Irije svět slovanských bohů, někdy nazývaný i Svarga) Tehdy Dažbog pověděl: "Odpusť, otče! Nevěděl jsem, že jsi to ty, protože jsem Tě nikdy předtím neviděl! Vstaň můj drahý otče!" Po tomto boji se Dažbog zeptal svojí matky, jestli mu dovolí jít se svým otcem do ohnivé Irije. Ros mu dovolila jít a Dažbog se připojil k Perunovi a odešel k ostatním bohům. 32 4.5 Mokoš Mokoš velká bohyně. Ona ovládá tajemství dobra, tajemství Svarogova kola. Jejím rozhodnutím se podřizují bohové, i lidé. Ona dává pozor na dodržování obyčejů, obřadů. Miluje a odměňuje ty, kteří pevně zastávají dodržování obyčejů. Sedí vysoko na nebeském trůnu a s pomocnicemi. Dolejou a Nedolejou přede nitě osudu. Ona nitě přede, do klubka smotává, ne obyčejné nitě čarodějné. A z těch nití splétá se náš život od uzlu – narození až do konce, do posledního
32 http//www.slovanstvo.wz.cz
31 rozuzlení smrti. "Kniga Koljady" Mokoš zná tajemství věšteb. Ona se stará o to, aby každý člověk šel po svojí osudem dané pouti života. Ona uděluje i svobodu výběru mezi dobrem a zlem, kde je dobro sledování svojí životní pouti a zlo odklonění se od ní. Ty, kteří se odkloní, ničí sebe i svoji duši Mokoš krutě trestá. Jejich duše se stanou zlými démony a budou se navěky potulovat po zemi. Mokoš žena, a proto nestálá. Může přinášet radost i žal. Miluje a odměňuje silných duchem, bojujících o štěstí. Ona ukáže i východisko z beznadějných situací, pokud se člověk nepoddal zoufalství, pokud se drží z posledních sil, a pokud neztratil víru v sebe a v tužby. A tehdy Mokoš posílá člověku bohyni štěstí a úspěchu Sreču. A tehdy člověk otevře dveře udělá krok a Sreča se s ním střetne. Ale pokud se člověk opustil, propadl beznaději, zanechal tužby, mávl nad všemi rukou prohrál. Nebude se mu v živote už nikdy dobře dařit. Mokoš odvrátí od něho svůj zrak. Tehdy se na něho vrhnou starci a stařeny. Jednooký Licho, Nesreča, Krivaja, Nelegkaja, Nedelja, kteří představují nářek, neštěstí, choroby, bídu a lenivost. Jakmile tito zachvátí člověka, už mu není pomoci. 33 Jak bylo zmíněno, v kapitole o démonech pozemských, vodních a démonech času, Karel Jaromír Erben soustředil své balady přímo na bytosti ovládající vodní a pozemský živel, čili přírodu a zmiňuje se ve formě melancholických a steskných básní, většinou o utrpení a smutku lidí. Karel Jaromír Erben byl jeden ze sběratelů ústní lidové slovesnosti.Ve své sbírce Kytice mistrně podává a přetváří lidovou slovesnost, která se předávala z pokolení na pokolení.
33 http//www.slovanstvo.wz.cz
32 4.6 Balady – polednice,Vodník (Karel Jaromír Erben)
POLEDNICE
U lavice dítě stálo, z plna hrdla křičelo. „Bodejž jsi jen trochu
málo,ty cikáně, mlčelo!
Poledne v tom okamžení, táta přijde z roboty: a mně hasne u vaření pro tebe, ty zlobo, ty!
Mlč! hle husar a kočárek — hrej si! — tu máš kohouta!“ — Než kohout, vůz i husárek bouch, bác! letí do kouta.
A zas do hrozného křiku —
„I bodejž tě sršeň sám — !že na tebe, nezvedníku, Polednici zavolám!
Pojď si proň, ty Polednice, pojď, vem si ho zlostníka!“ — A hle, tu kdos u světnice dvéře zlehka odmyká.
Malá, hnědá, tváři divé pod plachetkou osoba;
33 o berličce, hnáty křivé, hlas — vichřice podoba!
„Dej sem dítě!““ — „Kriste pane! odpusť hříchy hříšnici!“ Div že smrt jí neovane, ejhle tuť — Polednici!
Ke stolu se plíží tiše Polednice jako stín: matka hrůzou sotva dýše, dítě chopíc na svůj klín.
A vinouc je, zpět pohlíží — běda, běda dítěti! Polednice blíž se plíží blíž — a již je v zápětí.
Již ztahuje po něm ruku — matka tisknouc ramena: „Pro Kristovu drahou muku!“ klesá smyslů zbavena.
Tu slyš: jedna — druhá — třetí poledne zvon udeří; klika cvakla, dvéře letí — táta vchází do dveří.
Ve mdlobách tu matka leží, k ňadrám dítě přimknuté: matku zkřísil ještě stěží, avšak dítě — zalknuté.
34 Vodník
II
Ráno, raníčko panna vstala, prádlo si v uzel zavázala: „Půjdu, matičko, k jezeru, šátečky sobě vyperu.“
„„Ach nechoď, nechoď na jezero, zůstaň dnes doma, moje dcero! Já měla zlý té noci sen: nechoď, dceruško, k vodě ven.
Perly jsem tobě vybírala, bíle jsem tebe oblíkala, v sukničku jako z vodních pěn: nechoď, dceruško, k vodě ven.
Bílé šatičky smutek tají, v perlách se slzy ukrývají, a pátek nešťastný je den, nechod, dceruško, k vodě ven.““ —
Nemá dceruška, nemá stání, k jezeru vždy ji cos pohání, k jezeru vždy ji cos nutí, nic doma, nic jí po chuti. —
První šáteček namočila — tu se s ní lávka prolomila, a po mladičké dívčině zavířilo se v hlubině.
35 Vyvalily se vlny zdola, roztáhnuly se v šírá kola; a na topole podlé skal zelený mužík zatleskal. 34
4.7 Pověry
Jak už se můžeme dočíst například v Gallašových povídkách, poukazuje na nástin bohů u nás, v Čechách a na Moravě, vykládá ve své literatuře o bozích a směřuje k pověrám, aby si lidé uvědomili, čeho si mají na zemi vážit a čeho se vyvarovat, když se „náhodou“ bohové rozzlobí.
„Světlonoši“ Aneb bludičky, byly též dle dumnění pohanských Slavanů ohniví bůžkové, však ale zlé povahy,...Někteří sedlští hospodáři drží tyto světýlka, jenž na vlhkých, vzláště pak na takových místech, kdež mrtvá těla lidská, a neb také hovad padliny pohřbené léží, večerním časem poskakujíce vídaná bývají, za duše takových nepravých, a zlostných sausedau, kteříž pokradmo mezí, a gruntův svojich spolusausedau vorávají. Pročež prej od spravedlnosti božské k takové pokutě odsauzeni jsau, že po polích a laukách tak dauho jakožto Světlonoši skokotati musjí, až zase takový nespravedlivý saused povstane, kterýcž na jejich bejvalém poli, neb gruntu, toli uorá, což oni sobě z cizícho přivlastnili, a přiorali.vůbec ale přivlastňují pověreční lidé
Světlonošům tuto velmi zlomyslnau povahu: že s ďábelskau radostí lid šálívají, a žádnau modlitbau zapuzeni býti nemhau, nýbrž, čím více se kdo modlí, tím více se kněmu přihrne, a na záda se mu zavěsí, tak že od náramné tíže, a šeredného puchu k zemi klesnauti musí. Nuž, v klení a zložečení záleží prej těch zapuzení od sebe pravý a mocný prostředek. Kdož v té hlaupé povídce a pověře smrak bahna pohanské modloslužebnosti až k nám se vytahující nečije?“ 35
34 K.J.Erben, Kytice, Vodník, str. 117 127, Polednice, str. 53 55. 35 Gallaš, str. 48 49.
36 Nelze ještě opomenout slovo o bohu Perunovi, Gallaš o něm psal jako o Jupiterovi Ultorovi a jeho právu, poctě lidí ve městě, kde žijí.
„Toho jména bůh měl slavný chrám v Brně, na té tak nazvané herečné hoře (Spielberg), v němž jeho z mosaze celá a v ohni zlacená modla, na jednom okruhlém slaupci, na postavníku stála, mající na hlavě drahau královskau korunu, na znamení, že ho lid za krále a panovníka přirozenosti přijal. ..., v levé ruce měl praporec znamením národu moravského ozdobený. Před modlau stál oltář, na němž se ustavičný oheŇ uchovával, kterýž jestliže z nějaké náhody zhasl, za osud velikého neštěstí buďto městu, aneb také celé vlasti se pokládalo. Stalo li se z nedbalosti některého kněze, jenž k zachování jeho ustanoven byl, tak smrtí trestaný býval. ... Vejroční slavnosť ku poctě boha toho, jenž se za mstitele nepravosti, a za božskau spravedlnosť pokládal, držená bývala v měsíci červenci, ku které se nesčislné množství pautníkův do jeho chrámu scházelo. ...“ 36 Některé pověry a povídky jsou známé dodnes, avšak některé mají v dnešní době nesmyslný význam. Mnoho autorů, spisovatelů a badatelů se zasloužilo o sběr písemných podkladů o životě v různých obdobích dějin lidstva. Nemůžeme opomenout například porodní báby, dnes zdravotní sestry a doktory, dříve tyto báby byly uctívány a považovány za „šamanky, čarodějnice, bosorky:“
„Zlatobaba “
Což toli znamená, jako zlatý pomocnice při porodu, v čemž se docela s Římanův Juno Lucinax rovnávala, okudž také až dosavád naše slavanské rodopomocnice jejím jménem baby slujau, ano i lékaři, nad čímž se velmi divím, radopomocné umění i v knihách ještě babením nazývají, což aspoň od učených mužův ne velmi učeně zní.... Když žena k malému stůně, tak jí dávají jakaus malau popsanau cekulku, s jednau mně neznámou bylinau zhltnaút, což prej k lehkému poroku slaužiti má. Když baba provonarozené nemluvňátko zavila, tak nad ním říká jakási pověrečná slova, a oddává jej rodičce do náručí, s těmito slovami: Neouroku! kteréž třikrát opětuje.
36 Gallaš, str. 31.
37 Což prej velmi mocné jesť proti uřknutí, a protivá autokům věšťky a můry, kteréž dle starých povídek šestinedělkám dítky ukrádají, a místo nich svoje ratáškem zplozené obludy podvrhují, kteréž velmi veliké hlavy, a potvorné tváře mívají... 37 “ Každý člověk si může pověry a jejich smysl vyložit jinak, určitě mají pověry velký význam a spojitosti i s dnešními praktikami, i dnes existují věštkyně, ba dokonce se začíná uvažovat o jiné léčbě, než je tomu přímo v lékařství.
37 Gallaš, str. 31.
38 5. Vlastní tvorba – (pohledy na zobrazování slovanských bohů v historii lidstva, výtvarný projev dítěte, vlastní zpracování
pohledu na svět slovanských bohů)
5.1 Zobrazování božstva
Zobrazování bohů a božstva ve výtvarném umění je pro člověka – umělce i pro člověka „obyčejného“ každodenním rituálem. Pokud nahlédneme na věc z úhlu výtvarně historického, je vidět, že od pradávna lidé měli potřebu znázorňovat nadpřirozeno. Z počátku vývoje lidstva to bylo uctívání „zpodobněné“ v malbách a kresbách v jeskyních.
Měly význam pro přežití a dostatek potravy, proto lidské kresby a malby, někdy byly malovány krví zvířete, představovaly zvíře, jehož se chtěli zmocnit (bizon, mamut, dobytek,...). Když přeskočíme určitá vývojově historická období a zastavíme se v datování okolo 6. století, nebylo tomu nijak jinak, lidé taktéž uctívali a zpodobňovali zvířata, rostliny, přírodní jevy, avšak vtiskli svým nadpřirozeným vládcům (vládcům přírody) lidskou podobu symbolizující a ovládající přírodu, zvířata a celý svět, vesmír.
Lidé, jak jsem vzpomínala v předešlých kapitolách, ztvárňovali své božstvo v hliněné, dřevěné anebo kamenné podobě soch, většinou v nadlidské velikosti, umístěné ve svatyních. Dodnes, po nástupu křesťanství, jsou zobrazována božstva v kamenné, dřevěné a z jiných přírodních materiálů využitých podobách. Rozdílem je uctívání jednoho boha pro určitou skupinu lidí oproti uctívání více bohů spjatých s přírodou. Lidově užitou tvorbou a lidovým řemeslem člověk udržuje a je nositelem nejen tradičního umění z hlediska výtvarného, ale i historického. Dnešní svatyně, kostely a chrámy mají účel taktéž duchovní a ve velké míře se neodlišuje význam božstva jako dříve, také dnešní bohové mají lidskou podobu (uctívání Boha v křesťanství, Ježíše Krista, dalších náboženstvích jiných národů jako je Budha, Alláh, atd.).
39 Za povšimnutí stojí znázorňování božstva realizací nástěnných maleb, dřevěných reliéfů, kamenných a dřevěných soch a dalších přírodních materiálů, které lze i nadále v dnešní době využít pro uměleckou tvorbu (kov, plast, papír, přírodniny – kámen, hlína, rostliny,...). Volba materiálu pro tvorbu takového tématu záleží na názoru tvůrce a jeho pocitech. Já jsem zvolila hlínu, jejíž prostřednictvím je možné dosáhnout mého cíle, abych hmatově vnesla a otiskla svou představu do sošek, které nesou a splňují symboly a motivy slovanských bohů.
5.2 Pohled na svět Slovanských Bohů ve výtvarné výchově
Svět dětí a jejich mysl je tak čistá a pravá, že se můžeme ve výuce výtvarné výchovy „oprostit“ od rozsáhlého vysvětlování daného tématu. Výtvarného zpracování u dětí dosáhneme ve většině případů správnou volbou motivace a vysvětlení. Učitel se může domnívat, co žáky zajímá a jestli bude vhodné určit téma slovanských bohů. Svět dětské fantazie je plný záhad a otázek. Pak je důležité pomoci jim otázky vysvětlit a fantazii rozvinout. Poněvadž má práce spočívá v tvorbě s hlínou, pak mi zkušenost dovoluje předat žákům mé zkušenosti a pocity. Důležitou součástí je přírodní materiál – hlína představující a po celá staletí dochovaný materiál, do něhož by žáci otiskli motivy a symboly své představivosti rovnající se autentickému výtvarnému projevu žáka. Hlína je přirozený materiál pro děti, je tvárná a dovolí jim projevit se v tvorbě. Je důležité dítě uvědomit, oč se jedná, nemusíme žáky zahlcovat spoustou informací o tématu práce, můžeme je navést na myšlenku (např. formou rozhovoru, otázek týkajících se tradic a zvyků užívaných v jejich rodině), jak vidí svět, co je pro ně důležité, zda li věří v přírodu, nechat je přemýšlet. A teprve po seznámení s tématikou je nechat ztvárnit své představy do hliněné podoby. Díky vizuální představivosti dosáhnouzmíněného cíle. Jak zmiňuje ve své publikaci pod názvem Symbol v dětském výtvarném projevu Hana Babyrádová:
40 „Svět dítěte jako metafora...Metafora (v řečtině přenos) je zvláštním případem znakové umělecké situace. Vysvětlujeme si nejdřív, čím je tato situace vyjímečná a pak vztáhněme tuto vyjímečnost na situaci dítěte, stojícího před problémem graficky znázornit skutečnost. Zvažme také, jaký vztah má metafora k symbolu a zda lze uvažovat o metaforických významech symbolu ve výtvarném projevu, pakliže ano, tak se pokusme odpovědět za jakých podmínek. Metafora znamená znázornění jednoho předmětu skrze předmět jiný... Používá li dítě metaforu v době, kdy neovládá řeč, je logické, že spřízněnost obou předmětů nedokáže slovy explicitně vyjadřovat.Metafora je tedy pro dítě komunikativním prostředkem podobající se šifře.Ale i tehdy, když dítě řeč plně ovládne, vrací se ke slovní metafoře...“ 38
Důsledkem metafory je smysl, avšak symbol nám dává význam, proto tyto dvě složky spolu vzájemně souvisí a doplňují se.
V dětských pracích tak může vznikat archetyp „boha“ jako přírodní postavy, nebo stromu, věci, podle toho, čemu žák předkládá význam. V tomto případě záleží na tom, jak budou hodnotně spojeny motivy a symboly v díle dítěte.
5.3 Vlastní tvorba
Otázka proč zrovna Slovanští Bohové je dána tím, že se snažím spojit historii Slovanů jako lidstva a jejich náboženství, dále kult uctívání s dnešním světem obklopeným „ze všech stran materialismem a neuvědomováním si naší „existence“ ve světě, který si sami ničíme převzetím různých podob smyslu života. Nepokládám za zlé ani za zbytečné, jak se doba vyvíjí kupředu a nestíháme ani zaznamenávat dnešní rychlý proud myšlenek, „kdy včerejšek už je dávnou minulostí a nepamatujeme si, co se tak zvláštního událo.“
38 H. Babyrádová, Symbol v dětském výtvarném projevu, str. 69 70.
41 Chtěla jsem se poohlédnout za minulostí, do historie, odkud náš národ pochází, proč tu vlastně „jsme.“ Náboženství a vztah ke světu považuji za každodenní vnímání a potřebu přemýšlet o hodnotách pro nás kulturně důležitých. Usuzuji, že z hlediska etického i estetického je potřebné zvyky a tradice předávat dál, „ z pokolení na pokolení.“ Bohové pro mě znamenají všechno, co mě obklopuje a dává k životu význam jak fyzický tak psychický.
Proto jsem si vzala za příklad slovanské božstvo, není dosud tolik známo a zajímavé je tím, že se kult uctívání v historii Slovanů do jisté míry neliší od dnešního uctívání přírody a vesmíru, celého světa.
Sošky bohů jsou vymodelovány z šamotové hlíny, již při zrození prvního „boha Svaroga“ jsem měla pocit a chuť přisuzovat jim určité své přednosti z mé vlastní představivosti, jak je vidím já, avšak jsem čerpala z mytologie, byla ovlivněna spoustou pověr, bajek a mytologických vyprávění o bozích, že mě nedalo nevrýt soškám skutečnost symbolu, vzniklého z vyprávění autorů, spisovatelů zabývajících se historií a mytologií Slovanství. Tímto způsobem vznikala moje práce.
Někdy nelze zcela říci, proč jsem udělala sošku „boha“ (například Moranu – symbolizující smrt) zrovna tak, je to dáno postupem při modelování, kdy jsem spojila „ruce s hlínou“ a věděla, že tento bůh je takový a jemuž jsem přisoudila vlastnosti určitého boha podle mé představivosti.
Některé sošky vznikaly rychle, svižně. Dynamicky jsem do nich zasahovala pomocí přírodních materiálů a vrypy, které daly význam sošce – bohu. Někdy se soška vyvíjela s pomalým postupem, abych vystihla například tvar, jenž se mi zdál být důležitější než samotná vlastnost a jméno „boha.“ Vymodelované sošky jsou si svou výškou téměř stejné, tvarem odlišné. Význam a charakteristiku má každá socha jinou. Zbarvení jsem využila pomocí oxidových barvítek ve tři barevné odstíny (červeno –hnědou, zelenou a černou). Barva hraje důležitou roli při významu jména vztahující se k pověsti.
42 Lidem dříve uznávané božstvo je v odstínech zelených a černých, avšak barvy, které jsem použila nemusí souviset úplně se vším, co je doložené v písemných pramenech. Např. u Peruna zbarveného zeleno černě je dána důležitost barvy podle pověsti (lidová slovesnost – předávání), byla po něm pojmenována jedna velká hora, zalesněný kopec. Podobně je tomu u následujících. Svou výškou sošky nesplnily svůj účel, měly být větší ( 1 m), nedalo se využít této výšky kvůli omezené velikosti pece, což mě mrzí, ale doufám, že se mně podaří ztvárnit a vrýt do hlíny „kopii“ dalších slovanských bohů. Nadále bych stále pokračovala, poněvadž slovanská mytologie je obsáhlá a Slované uctívali nesčetné množství bohů a bohyň, představující a zosobňující samotnou přírodu, celý svět (voda, vítr, oheň, blesk, světlušky,...) atp.
43 6. Slovanství a Bohové očima dnešních umělců
Zajímavou kapitolou a také poslední částí věnované slovanským bohům jsou dialogy s dnešními lidovými umělci. Do rozhovorů jsem začlenila lidi, kteří mají trvalý vztah k umění, nebo inklinují k lidovému umění. Do protipólu jsou postaveny názory a debata o bozích člověka, který se věnuje lidovému řemeslu řezbářství – Oldřich Unar , dále povídání a debata s kamenosochařem Jiřím Rejdou a dialog s Aloisem „Lojzů“ Baránkem, věnující se keramice a lidovému výtvarnému umění.
6.1 Jak vidí slovanské bohy Oldřich Unar
Oldřich Unar se narodil 14.2. 1945 v Opatovicích. V současnosti žije se svou rodinou v malé vesnici Poteč u Valašských Klobouk. Vystudoval Střední technickou lesnickou školu v Hranicích. Od svého mládí se zabývá dřevořezbou (figurální plastiky s pracovními a žánrovými náměty, reliéfy, betlémy vyřezává převážně z lipového dřeva, figurky Valachů, pastevců, muzikantů a svatých, jsou vybaveny drobnými rekvizitami pro umocnění jejich realistického pojetí.)
Účast na významných výstavách : Itálie, Německo, Brno, Praha, Hodonín, Zlín. Své dřevořezby předvádí v Itálii, Německu, Rakousku a Francii.
Mezi jeho nejvýznamnější realizace se dostává např. dvoumetrová socha v maďarském Debrecínku Plastika sv. Anny, ocenění – cena za dřevořezbu v Národní přehlídce AMO, 1. cena – Zlatý nožík na mezinárodní výstavě betlémů Jindřichův Hradec. Zastoupen je též ve sbírkách a muzeích ve Zlíně, Frýdku – Místku, ve Valašském muzeu – Rožnov pod Radhoštěm.
Povídání a úvahy Oldřicha Unara
Věříte na Slovany a jejich uctívání?
44 „… to postupně, protože hlavní takový faktor je vlastně strach, Slované, celkově lidé uctívali to, v co věřili, takže musí něco takového existovat...(já v to samozřejmě věřím také),ať už je to kultura třeba v Mexiku nebo někde níže, věřili zkrátka, že jim to pomůže…“
Proč jste vytesal sochu Radegasta?
„Samozřejmě, že nejsem až tak úplným zastáncem toho všeho, já jsem ho dělal proto, že symbolizuje lid tady na Valašsku,… měl jsem takovou knížečku…Vedle sochy Radegasta, když se postavíte, tak si připadáte malí…Setkával jsem se s přáteli, když sochu Radegasta dělali, Jenda Sobek ze Vsetína, také v Leskovci ho dělali (sochu Radegasta), jednalo se o původní odlitek… tu zakázku dostal sochat nějaký Machalat…
Zkoušel jste někdy zasáhnout i do jiného druhu dřeva, než jste zvyklý?
„Ano, venku před „dveřmi“ stojí vodníček, ten je dubový, vydrží víc (kvalitnější dřevo), za těch deset roků, co jej ošetřujete, někdy nezabráníte tomu, že dřevo zčerná…to přímo z ovzduší nechá takový nádech dočerna. Hlavním důvodem, že sochy praskají je v tom, že vyřezáváme venku a sochy pak nadále jsou venku. Dřevo praská také tím, že se sochy vyřezávají z jednoho, velkého kusu, a když zaprší, tak se dřevo stáhne, když vysychá, roztáhne se…Malé figurky dělám z „fošny,“ to už nepracuje vůbec…“
Vaše socha Radegasta je velká asi dva metry?
Člověk musí vymyslet, co dělat (sochu), mně napadl Radegast,… já jsem rád dělal tyhle věci…“
Cítíte se být jako člověk – Slovanem?
„Určitě, i když Maďaři už nejsou Slované, já jsem prapraprapůvodem Maďar. Našlo se v kronice, já jsem po tom pátral, že naše jméno je zkomolené a myslím, že …tak páté, šesté pokolení, nějaký praotec… pan profesor Mana tehdy zkoumal a psal
45 dopis v němčině a zjistilo se, že je to spíše zkomolenina jména, těžko říct, například manželčin prapraděda byl původem lesník za Tatrami v Polsku, takže možná, že kdybyste i vy pátrali, dojdete také třeba do Polska…Jedna z mých babiček, ta byla z Podolí, to je u Kunovic, to znamená, že autoři spisovatelé Valašsko různě kreslí…Hostýnské hory se počítali už k Valašsku, takže v Hostýn já věřím…“
Zajímali Vás i další slovanští bohové?
„Tito další mě vůbec nezajímali, já uctívám Bolka Polívku, ten je napořád a Radegasta, i jako ve flašce, takže žádní jiní bohové mě nezajímají…Ale ještě z těch dalších bohů, bych řekl, z loveckých je to svatý Hubert, jako patron myslivců…protože hlavní moje povolání je lesník…“
Věříte na pověry? / Lidé dříve věřili na světlonoše, například?
„ Ne, jsem nebojácný, nevěřím, že něco takového může existovat, to bych nemohl chodit do lesa…“
Já jsem četla, že světlušky dříve lidi svedly z cesty lesem do bažin?
„…nevěřím na žádné světlušky ani nějaké hrůzy,… lidé dříve, báli se Hejkalů a všeho, protože chodili za tmy…“
6.2 Smysl Slovanství pro Aloise Baránka známý jako...
„Lojza Baránek“ na Valašskokloboucku
V roce 1932 se narodil v Palanoku Mukačevo, dnes bydlí v malé valašské „dědině“ Poteč. Jako člen unie výtvarných umělců v ČR se proslavil jako akademický malíř. Vystudoval Vysokou školu múzických umění v Bratislavě. Jeho volnost ve výtvarné tvorbě je věnována malbě, grafice, dekorativní keramice a realizacím v architektuře. Zabývá se i užitou grafikou.
Účast na významných výstavách: Výstavy ve Valašských Kloboukách od roku 1956, Brno,Vsetín, Slavičín, Břeclav, Halenkov, atd.
46 Společné výstavy se konaly v místech: Bratislavy, Valašských Klobouk, Vsetína, Zlína, Luhačovic, Vizovic, také v Hošťálkové, v Uherském Hradišti atp., v cizí zemi jako je Švedsko – Hoganas,…Mezi jeho významné realizace patří keramické stěny, mozaiky, sgrafita: ve Val Kloboukách, Štítné, Vlachovicích, ve Valašské Senici a okolí.
Lojza Baránek myšlením „Slovan?“
„Jaké je vaše hlavní téma při práci s keramikou a vůbec?“
„Především je to národopis, Valašsko, postavy z cimbálové muziky a krojovaní…“Já tím žiji.“
„Jaký typ keramiky tvoříte?“
„Dělám všelijaké, například „kameninu,“ třeba jen vytíranou burelem, do keramiky burel nanáším vytíráním, poté rozetřu a vyleštím, nastříkám bezbarvou glazurou a burel tím dosáhne výraznějšího efektu.“
Myslíte, že jste „Slovan?“
„Ano, samozřejmě….“
„Věříte v přírodní božstvo tak, jak to bylo u dávných Slovanů?“
„Ne tak docela, ale že bych konkrétně věděl,… v Radegasta věřím, protože je to bůh Valašska, ale zabýval jsem se přímo lidovými zvyky, vynášením Morany, toho jsem se dokonce sám zúčastnil a pořádal…Věřím na přírodu, lidskou poctivost a na štěstí. Naše rodina byla nábožensky založená, především moje maminka byla věřící řecko římské katolické církve, pocházela z Podkarpatské Rusi…Věřím spíše na pranostiky, to je zkušenost tisíciletá – je v ní lidová moudrost.“
„Preferujete nějaký jiný způsob své výtvarné tvorby?“
47 „Třeba dva roky nebo kratší období se věnuji grafice a nic jiného než to nedělám, monotypy, to je zase jiný způsob grafiky. Dále se věnuji krajinomalbám, figurám… Pracoval jsem v lidové škole umění a tam jsem se potkal s panem Jeřábkem, který mně poradil s keramikou, takže určité období jsem dával přednost i keramické tvorbě a nadále se k ní vracím. Avšak na hrnčířském kruhu netočím. Každé dva, tři roky něčemu takovému propadnu a zabývám se tím…“
„Učil jste na ZUŠ?“
„Malé děti jsem učil já a starší děti pan Jaroslav Jeřábek, pro mě to byla pocta učit a profese učitelství jsem si vždy vážil…“
6.3 Jiří Rejda – kamenosochař
Jiří Rejda se narodil v roce 1978.
V současnosti je Jiří Rejda i se svým bratrem Oldřichem kameníkem na volné noze. Jejich práce spočívá v tvorbě soch, pomníků, návrhů a zaměření na schodiště, dlažby, projekty a realizaci různých kamenných projektů.
Od roku 1991 studoval, vyučil se na středním odborném učilišti kamenickém v oboru kameník. V době studií na učilišti získal 4. místo v mezinárodní soutěži odborných dovedností. Po vyučení se soustředil na praxi v oboru, avšak se rozhodl dále studovat se zaměřením uměleckým. Od roku 1996 studoval střední průmyslovou školu kamenickou a sochařskou v Hořicích. Nyní, jak jsem vzpomněla, i přes svou práci v oboru kameník se věnuje umění v řemesle kamenosochařském.
Jiří Rejda a jeho „kámen“
„Pokoušel jste se někdy ztvárnit „slovanského boha“ do kamene?“
48 „Zatím jsem nesekal žádného „slovanského boha,“ ale rozhodně jsem měl v plánu něco pro lidi, protože tu, v Brumově máme hrad a když tam člověk přijde, aby se trochu vcítil do doby hradních pánů. Radegast už je, takže něco jiného, co by splnilo účel tamější doby. Hlavně toto mě zajímalo.“
„Cítíte se být prapůvodem „Slovan?“
Já mám na to takový svůj názor, stoprocentně se cítím být Slovanem, ale také si myslím, že Slovan je zkřížený s různými národy, takže každý pochází a lidstvo – slovanské je rozvětveno po celém světě. Ale určitě se tak cítím, být Slovanem.“
Jste pověrčivý?“
Když jsem byl malý chlapec, tak jsem vstával z postele, jak se říká, pravou nohou.“
Věříte na pověsti o hejkalech a bludičkách?“
Já na to věřím tehdy, když uspávám děti a vyprávím jim pohádky, ale jinak tomu nevěřím.“
„Věříte v mnohobožství, jak tomu bylo u dávných Slovanů?“
„Zatím jsem o tom nijak nepřemýšlel, ale asi na mnohobožství nevěřím.“
„Zdůrazňujete a vkládáte do své tvorby i lidové zvyky, tradice?“
„Samozřejmě jsem ovlivněn tématem Valašska a krajinou, to souvisí se zvykem a tradicí, ale už jsem ovlivněný svým řemeslem jak pro lidi, tak se snažím a chtěl bych vytvořit sochy i na hradě, tam je nádherné prostředí a přímo stvořené pro něco takového.“
„Do jakého materiálu – druhu kamene nejraději „socháte?“
„Nejraději tvořím do pískovce, do něj se dělá dobře a rychle, nevýhoda je v tom, že pískovec práší a zanáší plíce, takže to mě někdy odrazuje… Ale z jiných kamenů,
49 například mramor, ten je ideální a kararský mramor, ten je úplně výborný, dováží se z Itálie a přímo Michellangelo do něj sekával…“
Třeba u mramoru a u jiných kamenů je důležité, jak sekat, aby nebyla porušena jakási vazba a struktura letokruhů mramoru, a vytvořit sochu v pohybu. Některý z mramorů je tak kompaktní a dokonalý ze všech stran, že v něm nejsou poznat léta…
Úplně odlišný kámen – „Opuka,“ to je takový gotický kámen, avšak sochy musí být uložené a postavené v interiéru, protože tento kámen se jinak štěpí a rozpadá, takže opuka, vápenec, různé travertiny, sem tam se sekalo i do žuly, ale ta musí být čerstvá… Sekaly se na Jesenicku.“
„Zkoušel jste někdy „zabrousit“ i do keramiky nebo jiného oboru výtvarného umění?“
„Keramika je výborná věc, ale člověk nemůže dělat všechno, asi tak bych to řekl… Říká se, že malba je nejtěžší,…jde o to, že člověk vidí prostor, který je neomezený a dostat to „na rovinu, na tu plochu, to všechno,“ aby šlo vidět, že je to plastické a proporce, aby seděly, to je hodně těžké. Avšak také složitě vytvořená socha, třeba Diskobolos nebo „Apollón a Dafné,“ to jsou sochy v pohybu a to je opravdu náročné.“
„Máte nyní nějakou představu, co byste nejraději dnes vytvořil?“
„Mám představu, že si jednou dovezu kus kamene a udělám si do něj to, na co budu mít zrovna chuť a to budu dělat třeba pět let, budu to dělat pro radost a propracuji to tak, jak nejlépe dovedu, opravdu nesmím být ovlivněný nikým ani ničím a hlavně nespěchat, protože dnešní doba je uspěchaná – udělat rychle a vydělat a to se hodně projevuje „v sochařském lidovém umění…“
Spíše mám představu, že to kombinace materiálu, kararský mramor, potom by socha obsahovala vitráže, skla a kov a bylo by to něco jako je „motýlí žena,“něco moderního, prvky naturalistické – tváře, výraz a udělat doplňky z kovu a skla jako křídla, které by navazovaly na ruce…To je socha, kterou mám v hlavě asi deset let…“
50 Závěr
Jak jsem se zmínila v úvodu, „každý má svého boha,“ kterému věří, já jsem se snažila přiblížit období našich prapředků Slovanů a jejich „nadpřirozeno,“ čemu lidé opravdu věřili. M ožná i dnes se najdou lidé, kteří věří ve slovanský panteon se symboly přírody a vesmíru, určitě někdo z nás je pověrčivý, jak jsem vzpomněla v jedné z kapitol o pověstech, bájích a pověrách. Někdo může mít na mytologický svět slovanského božstva jiný pohled, to ať posoudí každý sám.
Teorie počáteční části práce je doložena citacemi a poznámkami z literatury především historické, která není příliš dostupná, proto jsem nahlédla na internetové stránky týkající se Slovanství a bylo snadnější prohlédnout si díla autorů související s mýty dávných Slovanů.
Popisování samotných slovanských bohů mně poskytovalo spoustu možností bádat a rozuzlovat. Dávala jsem přednost také jazykovému rozboru názvů božstva, atp. Rozebírání jmen bohů je důležité nejen pro mě, ale i pro ty, kteří se jednou budou zabývat nejen náboženstvím Slovanů, ale i jejich životem, zvyky a tradicemi v období stěhování národů v „6. století“ a počátkem slovanské civilizace – inteligence na území celé Evropy.
Samozřejmě je důležité odůvodnit skloubení výtvarné výchovy, praxe, s teorií. Dnešní děti, žáci a studenti neumí říct, odkud jsme přišli a proč se náš jazyk, naše tradice, zvyky tolik podobají těm zvykům ostatních zemí okolo nás. Zvažovala jsem použít rozhovory v nářečí s lidovými umělci. Člověk se vyjadřuje v nářečí svobodněji a lehce, poněvadž jeho vyjadřování a myšlení je jeho osobním – vyjádřením umělce dané oblasti.
Keramiku jsem zvolila protože mohu vyjádřit jemnost a cit, který je pro tak starobylé téma příznačný. Proto jsem se také rozhodla pro keramiku ne točenou, ale pokoušela jsem se o napodobování, o představu vcítit se do té doby, abych se co nejvíce sblížila s její historií, kdy se božstvo uctívalo.
51 Lidé dokazovali smysl pro představivost a vytvářeli sochy bohů, jako to dělali a tvořili Slované dříve. Samozřejmě i já se cítím být Slovanem, to dokazuje má práce samotná a ta vyplývá z mé přirozené podstaty.
Na mýty a události Slovanů je určitě mnoho náhledů, proto svou práci považuji za otevřenou a budu přemýšlet o tom, že se objeví nové záznamy a získám nový pohled na historii Slovanů a slovanská božstva...
52 Resumé
Má práce se dotýká mytologie dávných Slovanů. Důležitou součástí je nejen původ a historie lidstva na území téměř celé Evropy, ale i náboženství, pro staré Slovany znamenající duchovní život, jenž v některých z nás přetrval dodnes.
Uctívané božstvo je mocné jako je mocná příroda, proto je slovanské božstvo ztotožňováno s přírodními jevy a změnami, které si dnes lidé vysvětlují jinak. Volba šamotové hlíny jako materiálu ke zpracování sošek je důkazem a zhmotněním mé praktické, taktéž teoretické části práce pod názvem Slovanští bohové.
Z hlediska výuky výtvarné výchovy na základní škole jsem mezi řádky mé práce začlenila představu tvorby a modelování s dětmi na téma slovanských bohů.
Náhled na skutečnost a minulost slovanského národa a jejich tradic je spjata s názory a povídáním lidových umělců z Valašska. Povaha mé diplomky je pojata z různých pohledů na Slovanství.
Summary My Diploma work revers to the Mythology of ancient Slavonics. Very important part is not only the origin and man‘s history in all Europa, but also religious, which means spiritual life for old Slavonics. Idolatrized Gods are as powerul as the nature. Slavonic Gods are identified with natural Phenomena today interpreted by people otherwise. Because my Diploma work looks toward the natural paganish Gods I have choosen for my creating the narural material potter’s clay. In this grog clay are materialized my imagines about Slovanic Gods.
53 In term of the art objects at the basic schools I have included my visions about creating and modelling with children at the theme Slavonic Gods. The view at the fact and the past age of Slavonic people and their Traditions is completed with opinions and telling folk artist from Wallachia part of Moravia. Character of my Diploma work contains various points of view at Slavonic existence.
54 Použitá literatura
BABYRÁDOVÁ, Hana. Rituál, umění a výchova. vyd . 1. Brno. Masarykova univerzita: 2002.
BABYRÁDOVÁ, Hana. Symbol v dětském výtvarném projevu. 2. vyd.Brno: Masarykova univerzita. 2004.
BERANOVÁ, Magdalena. Slované.1. vyd. Praha: Panorama, 1988. 305 s.
ČILINSKÁ, Zlata. Slovania a avarský kaganát. 1. vyd. Medzinárodná účastinná spoločnosť BRADLO.Bratislava. 1992. 99 s.
ERBEN, Karel Jaromír. Kytice. V Odeonu 6. vyd. Praha: Odeon, ů1988. 173 s.
GALUŠKA, Luděk. Slované (Doteky předků/ O životě na Moravě 6. 10.století). Brno.Moravské zemské muzeum, obec Modrá/Krajská knihovna Františka Bartoše. 2004.
HELMOLDA kněze Bukovského. Slovanská kronika. Přeložil Karel Vrátný. Praha. Vyšehrad.1947.
HORÁK, Antonín. O Slovanech úplně jinak. 1. vyd. Nakladatelství LÍPA – A. J. rychlík. Vizovice. 1991. 320 s.
HUDEC, Ivan. Báje a mýty starých Slovanů. Přel. Jana Klimešová. Slováry. 134 s. ISBN 80 7145 111 8.
CHROPOVSKÝ, Bohuslav. Slované. Historický, politický kulturní vývoj a význam. Praha: Tisková agentura Orbis, 1989. 341 s.
JIRÁSEK, Alois. Staré pověsti české. V SNDK 7. vyd. Praha: SNDK, 1964. 301 s.
LUTOVSKÝ, Michal. Hroby předků. 1. vyd. Praha: Academia, 1996. 180 s.
LUTOVSKÝ, Michal, PROFANTOVÁ, Naďa. Sámova říše . 1. vyd. Praha. Nakladatelství Akademie věd České republiky. 1995. 89 s.
55 MASARYKOVA UNIVERZITA. Náboženství našich prapředků. Vyd. 1.svazek 7. Brno. Filosofická fakulta. Edice Věda do kapsy. 177 s.
PITRO, Martin, VOKÁČ, Petr. Bohové dávných Slovanů. 1. vyd. Praha: ISV nakladatelství, 2002. 206 s. ISBN 80 85866 91 9.
PROFANTOVI, Naďa a Martin. Encyklopedie slovanských bohů a mýtů. 2. vyd. Praha: Libri, srov.r.o., 2004. 259 s. ISBN 80 7277 219 8.
RADA, Pravoslav. Slabikář keramika. Praha. Grada Publishing. 1997. 160 s.: il., 28 s. obr. Příloh.
RŮŽIČKA, Josef. Slovanské bájesloví (mythologie). Olomouc: nákladem knihkupectví R. Prombergera, 1907. 325 s.
VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. 1. vyd. Praha: Panorama, 1990. 280 s. ISBN 80 7038 187 6.
VÁŇA, Zdeněk. Svět dávných Slovanů. Ilustroval Pavel Major. Fotky Pavel Vácha. Praha.Artia. 1983. 239 s.
VÁŇA, Zdeněk. Objevy ve světě dávných Slovanů. Praha. Odeon. 1977. 224 s.
WILLIS, Roy. Mytologie světa. Vyd. 1.Praha. Slovart, s.r.o. 1998. 819 s.
56 Seznam příloh
Příloha č. 1: Svarog a Svarogova hlava (fotografie)
Příloha č. 2: Svarožic (fotografie)
Příloha č. 3: Svarožic – hlava (fotografie)
Příloha č. 4: Radegast (fotografie)
Příloha č. 5: Radegast – Veles (fotografie)
Příloha č. 6: Plocha Radegasta (fotografie)
Příloha č. 7: Morana (fotografie)
Příloha č. 8: Morana – obličej (fotografie)
Příloha č. 9: Morana – hlava (fotografie)
Příloha č. 10: Mokoš (fotografie)
Příloha č. 11: Mokoš – tělo (fotografie)
Příloha č. 12: Mokoš – hlava (fotografie)
Příloha č. 13: Triglav (fotografie)
Příloha č. 14: Triglav – tělo (fotografie)
Příloha č. 15: Triglav – hlava (fotografie)
Příloha č. 16: Triglav – struktura (fotografie)
Příloha č. 17: Svantovít (fotografie)
Příloha č. 18: Svantovít – hlava (fotografie)
Příloha č. 19: Svantovít – detail hlavy (fotografie)
57 Příloha č. 20: Svantovít – plocha (fotografie)
Příloha č. 21: Rugievit (fotografie)
Příloha č. 22: Rugievit z úhlu (fotografie)
Příloha č. 23: Rugievit – hlava (fotografie)
Příloha č. 24: Rugievit – detail (fotografie)
Příloha č. 25: Porevit (fotografie)
Příloha č. 26: Porevit – hlava (fotografie)
Příloha č. 27: Porevit – detail (fotografie)
Příloha č. 28: Podaga (fotografie)
Příloha č. 29: Podaga z úhlu (fotografie)
Příloha č. 30: Podaga – hlava (fotografie)
Příloha č. 31: Podaga – detail (fotografie)
58 Přílohy
Příloha č. 1: Svarog a Svarogova hlava
(fotografie) Příloha č. 2: Svarožic (fotografie)
Příloha č. 3: Svarožic hlava(fotografie)
Příloha č. 4: Radegast (fotografie)
Příloha č. 5: Radegast – Veles (fotografie)
59 Příloha č. 6: Plocha Radegasta (fotografie)
Příloha č. 7: Morana (fotografie)
Příloha č. 8: Morana – obličej (fotografie)
60 Příloha č. 9: Morana – hlava (fotografie) Příloha č. 10: Mokoš
(fotografie)
Příloha č. 11: Mokoš – tělo (fotografie)
Příloha č. 12: Mokoš – hlava (fotografie)
61 Příloha č. 13: Triglav (fotografie) Příloha č. 14: Triglav – tělo
(fotografie)
Příloha č. 15: Triglav – hlava (fotografie)
Příloha č. 16: Triglav –struktura (fotografie)
62 Příloha č. 17: Svantovít (fotografie)
Příloha č. 18: Svantovít – hlava (fotografie)
Příloha č. 19: Svantovít – detail hlavy (fotografie)
Příloha č. 20: Svantovít – plocha (fotografie)
63 Příloha č. 21: Rugievit (fotografie)
Příloha č. 22: Rugievit z úhlu(fotografie)
Příloha č. 23:Rugievit – hlava (fotografie)
Příloha č. 24:Rugievit – detail (fotografie)
64 Příloha č. 25: Porevit (fotografie)
Příloha č. 26: Porevit – hlava (fotografie)
Příloha č. 27: Porevit – detail (fotografie) Příloha č. 28: Podaga (fotografie)
65 Příloha č. 29: Podaga z úhlu (fotografie)
Příloha č. 30: Podaga – hlava (fotografie)
Příloha č. 31: Podaga – detail (fotografie) Příloha č. 32:
66