MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FILOZOFICKÁ FAKULTA Historický ústav
Koncept malé války v Jaderském moři
Bakalářská diplomová práce
Vojtěch Slavíček
Vedoucí práce: PhDr. Libor Vykoupil, Ph.D.
Brno 2019
......
Vedoucí práce PhDr. Libor Vykoupil, Ph.D.
Prohlašuji, že jsem předkládanou práci vypracoval samostatně s použitím jen uvedených pramenů a literatury. Současně dávám svolení k tomu, aby elektronická verze této práce byla zpřístupněna přes informační systém Masarykovy univerzity
......
Vojtěch Slavíček
Poděkování: Děkuji panu PhDr. Liboru Vykoupilovi, Ph.D. za vedení této bakalářské práce. Děkuji především za jeho dobrý přístup k vedení této práce a objektivní připomínky ať už k formální nebo obsahové stránce práce, které mi byly velmi nápomocné. Dále děkuji své rodině a především babičce, kteří mi v psaní této práce pomohli a podpořili mě.
Obsah 1 ÚVOD ...... 1
2 LITERATURA A PRAMENY ...... 2
3 EDIČNÍ POZNÁMKA AUTORA ...... 6
4 CESTA K MODERNÍMU VÁLEČNÉMU PLAVIDLU 20. STOLETÍ ...... 6
5 RAKOUSKO-UHERSKÉ NÁMOŘNÍ ZBROJENÍ ...... 9
5.1 BITEVNÍ LODĚ ...... 9 5.2 PANCÉŘOVÉ KŘIŽNÍKY ...... 16 5.3 CHRÁNĚNÉ KŘIŽNÍKY ...... 19 5.4 LEHKÉ KŘIŽNÍKY ...... 22 5.5 TORPÉDOVÉ KŘIŽNÍKY/TORPÉDOVÉ DĚLOVÉ ČLUNY ...... 23 5.6 TORPÉDOBORCE ...... 27 5.7 TORPÉDOVKY ...... 28 5.8 PONORKY ...... 30 5.9 POMOCNÉ LODĚ ...... 31
6 NÁMOŘNÍ OPERACE RAKOUSKO-UHERSKÉHO LOĎSTVA BĚHEM PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY ...... 32
6.1 ZAČÁTEK PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY A SEBEVĚDOMÍ NA JADRANU ...... 32 6.2 POKUS O AKTIVNÍ VEDENÍ VÁLKY A BLOKÁDA ČERNÉ HORY ...... 35 6.3 FRANCOUZSKÉ LOĎSTVO VYPLOUVÁ NA JADRAN A ZÁNIK ZENTY ...... 36 6.4 FRANCOUZSKÉ LOĎSTVO NA JADRANU ...... 38 6.5 MALÁ VÁLKA NA JADRANU ...... 41 6.6 NOVÝ SOUPEŘ A ÚTOK NA ITALSKÉ POBŘEŽÍ ...... 46 6.7 DRUHÁ MALÁ VÁLKA NA JADRANU ...... 48 6.8 OMEZENÁ BLOKÁDA ALBÁNSKÉHO POBŘEŽÍ A ŠTĚSTÍ HELGOLANDU ...... 53 6.9 PORÁŽKA SRBSKA, ČERNÉ HORY A MALÁ VÁLKA ROKU 1916 ...... 56 6.10 PŘEVAHA DOHODY A DEFENZIVA RAKOUSKO-UHERSKA V ROCE 1917 ...... 60 6.11 NEJVĚTŠÍ BITVA PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY NA JADRANU ...... 61 6.12 OPERACE VE ZBYTKU ROKU 1917 – PŘEVAHA DOHODY SE STUPŇUJE ...... 69 6.13 KONEC ROKU 1917 A OPERACE NA SEVERNÍM JADRANU ...... 71
6.14 PRVNÍ PŮLE ROKU 1918 A PROBLÉMY S POVSTALCI ...... 73 6.15 NOVÝ VELITEL A NOVÉ AMBICE ...... 75 6.16 NEŠŤASTNÁ LOĎ NA NEŠŤASTNÉM MÍSTĚ ...... 77 6.17 OTŘESENI NEÚSPĚCHEM ...... 78 6.18 POSLEDNÍ OPERACE RAKOUSKO-UHERSKÉHO LOĎSTVA ...... 78
7 ZÁVĚR ...... 80
8 SEZNAM PRAMENŮ A LITERATURY ...... 82
8.1 PRAMENY ...... 82 8.1.1 Periodika ...... 82 8.1.2 Odborné časopisy ...... 82 8.1.3 Ročenky a almanachy ...... 82 8.1.4 Vydané prameny ...... 83 8.2 LITERATURA...... 83 8.3 INTERNETOVÉ ZDROJE ...... 85 8.4 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ...... 85
1 Úvod
Předkládaná práce se zabývá problematikou válečných operací rakousko-uherského loďstva v Jaderském moři během první světové války. Práce se soustřeďuje na širší aspekty tohoto lokálního konfliktu v rámci první světové války. Postupně je představen vývoj válečných plavidel v druhé polovině 19. století, charakter námořního zbrojení na konci 19. a na začátku 20. století, pozice rakousko-uherského loďstva v námořním zbrojení a doktrína vedení námořní války, bližší srovnání kvality a kvantity možných protivníků Rakousko-Uherska a následně popis námořní doktríny v bojových podmínkách první světové války s přihlédnutím k nejvýznamnějším operacím, na jejichž základě tuto doktrínu chci demonstrovat. Cílem práce bylo popsat, jak se rakousko-uherské námořnictvo dokázalo, přes četné pokusy, omyly, omezené zdroje a klopýtání ve slepých uličkách, vyšvihnout v posledních předválečných letech alespoň kvalitativně na úroveň vyspělých námořních velmocí do té míry, že nakonec v první světové válce představovalo skutečnou bojovou sílu, kterou si nesměl dovolit nikdo podcenit a ignorovat ji, přičemž byla použita s tak nebývalou efektivitou, která patrně nemá obdoby v dějinách moderní války na moři. Rakousko-uherské námořnictvo řešilo v druhé polovině 19. století čím dál více palčivý problém potřeby adekvátně kvalitních bojových plavidel. Neustále se zmítalo ve slepých uličkách různých vylepšení, pokusů a omylů kvůli nedostatku technologického pokroku i malým možnostem vyzkoušet materiál v praxi. Ačkoliv se po celé 19. století snažilo držet krok v neustávajících závodech v námořním zbrojení, jeho námořnictvo patřilo mezi druhořadé v porovnání se světovou špičkou a vstupovalo do své první větší námořní války s flotilou rozporuplné bojové kvality. Jedinou velkou bitvu této války – u Lissy v roce 1866 vyhrálo spíše díky geniálnímu umu velitele Wilhelma von Tegetthoffa než díky prvotřídním lodím. Toto vítězství bylo tak pronikavé, že načas ovlivnilo uvažování mnohých námořních stratégů. V důsledku velkého průmyslového rozmachu na konci 19. století dochází na poli námořní vědy a výzkumu k revoluci ve stavbě válečných plavidel. Během dvaceti let od roku 1890 jsou zaváděny nové typy válečných plavidel určené vykonávat specifické úkoly. Rakousko-Uhersko jen těžce drží krok ve zbrojení s ostatními námořními mocnostmi. Milníkem na poli vývoje námořního průmyslu byla především rusko – japonská válka v letech 1904/1905 a spuštění válečné lodi HMS Dreadnought v Anglii v roce následujícím. Poté následovalo překotné námořní zbrojení, které do té doby nemělo a dodnes nemá na světě obdoby a kterého se také Rakousko-Uhersko zúčastnilo. Všechny hlavní námořní mocnosti do 1 roku 1914 zněkolikanásobily počet i sílu svých flotil. Počty jednotlivých lodí jsou bezesporu důležité, ale použitá taktika hraje rozhodující roli mezi tím, jestli loďstvo v daném konfliktu obstojí, či nikoliv. Jsou to dva fenomény, které se vzájemně podmiňují a doplňují a při zanedbání jedné či druhé složky nemůže dojít k uspokojivým výsledkům na bitevním poli. Rakousko-uherské námořní zbrojení, ačkoliv nebylo tak výrazné jako u jiných velmocí té doby, se chopilo šance a v poměrně krátkém čase alespoň kvalitativně dokázalo držet krok s největšími námořními velmocemi té doby. Od roku 1906, kdy byl spuštěn na vodu HMS Dreadnought, dokázalo stavět stejně kvalitní jednotky jako jeho případní konkurenti. I když kvantitativně loďstvo monarchie značně zaostávalo, právě pouze kvalita těch nejlepších plavidel spuštěných na vodu v období před první světovou válkou mu umožnila zúčastnit se tohoto konfliktu jako jedna z osmi největších námořních velmocí.
2 Literatura a prameny
Problematika námořního zbrojení Rakousko-Uherska před první světovou válkou a v jejím průběhu je ve světové historiografii mnohokrát velmi kvalitně zpracována. Vzhledem k naší vnitrozemské poloze kvalitní česká literatura pojednávající o tomto tématu vznikla až v posledních dvaceti letech. Před rokem 1989 vznikala především všeobecná díla, která se problematiky rakousko-uherského námořního zbrojení dotýkala jen v kontextu zbrojení před první světovou válkou všeobecně. Nejstaršími pracemi, i když dnes po některých stránkách překonanými i v české historiografii, je kniha Vládcové oceánů1 a tři díly z pentalogie Válečné lodě; Válečné lodě I2, Válečné lodě II3, Válečné lodě III4, které dnes již značně zaostávají co do přesnosti popisu válečných událostí, ale stále poskytují některé cenné informace především po takticko-technické stránce jednotlivých plavidel. Největší zásluhu na zmapování vývoje předválečného rakousko-uherského námořnictva má především Jaroslav Hrbek, který ve třetím díle své pentalogie Velká válka na moři5 podává rozsáhlý přehled o stavu, výzbroji a částečně i bojovém nasazení jednotlivých lodí rakousko-uherského válečného loďstva. Dále se vývoji rakousko-uherského námořnictva věnuje i další z předních českých odborníků na toto téma – Jiří Novák, ale ten svoji práci spíše zaměřuje na samotné bojové operace, přesto jsou v jeho práci Bitva o Jadran6 velmi cenné pasáže ke zbrojení a stavu rakousko-uherské flotily a krátce
1 Grégr, René: Vládcové oceánů. Praha 1968. 2 Hynek, Vladimír – Klučina, Petr: Válečné lodě 1. Lodě veslové a plachetní do roku 1860. Praha 1985. 3 Hynek, Vladimír – Klučina, Petr: Válečné lodě 2. Mezi krymskou a rusko – japonskou válkou. Praha 1986. 4 Hynek, Vladimír – Klučina, Petr – Škňouřil, Evžen: Válečné lodě 3. První světová válka. Praha 1988. 5 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. – 5. díl. Rok 1914 – 1918. Praha 2001 – 2002. 6 Novák, Jiří: Bitva o Jadran. C. a k. válečné námořnictvo za 1. světové války. Brno 1998. 2 se věnuje i námořnímu letectvu. Nejnovějším a zároveň nejucelenějším dílem v české historiografii bude po svém dokončení řada K.u.K. Kriegsmarine7, která se ovšem primárně nezabývá přesnými takticko-technickými detaily, ale zaměřuje se na mapování fotografického materiálu k jednotlivým plavidlům se stručným popisem a jejich historií, proto ji nelze srovnávat s běžnými odbornými pracemi. Na druhou stanu tato řada poskytuje cenné informace o menších nebo méně exponovaných jednotkách, které plnily v námořnictvu jen okrajovou službu, a proto jim v jiných dílech není věnována taková pozornost. Protože až na řadu K.u.K. Kriegsmarine se veškerá literatura věnuje vždy všem jednotkám dohromady, vycházel jsem z ní v celém oddíle, který se věnuje výstavbě rakousko-uherského válečného loďstva. Nejlepší českou prací, která se zabývá rakousko-uherskou ponorkovou flotilou, je monografie Torpédo pal!8. Ze zahraniční literatury, která pojednává o námořním zbrojení Rakousko-Uherska a jeho účastí v první světové válce, je dodnes nepřekonaným dílem monografie H. H. Sokola Österreich-Ungarns Seekrieg 1914–1918. 9 Věnuje se všem aspektům rakousko-uherského námořnictva od výstavby až po jednotlivé operace. Velmi kvalitní práce v anglosaském prostředí věnující se výstavbě loďstev nejen v tomto období je Conway's All the World's Fighting Ships 10, která výtečně mapuje především konkurenty rakousko-uherského loďstva na Jadranu. Téma první světové války na moři bylo mnohokrát kvalitně zpracováno a věnuje se mu celá řada zahraničních historiků, kteří se specializují na námořní dějiny. V současné době jedním z nejlepších je Paul G. Halpern, který vydal již několik publikací na toto téma. Jednou ze základních je práce A Naval history of world war I11, která zkoumá boje na moři za první světové války. Práce je velmi podobná svou strukturou základní práci Jaroslava Hrbka – Velká válka na moři 12 . Paul G. Halpern se také blíže zabývá loďstvi jednotlivých států ve Středozemním moři před první světovou válkou, během ní, i v následujícím meziválečném obdobím. Samotným operacím na Jadranu za první světové války se věnuje Jiří Novák, jehož dílo Válka o Jadran13 nebylo dosud v české historiografii překonáno a stále platí za nejlepší a nejpodrobnější publikaci k tomuto tématu. Další práce v českém prostředí jsou spíše studie nebo sondy do určitého krátkého období nebo kariéry jedné konkrétní válečné lodi, přičemž autoři
7 Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha třetí. Torpédoborce Jeho Veličenstva. Praha 2018. 8 Novák, Jiří: Torpédo pal!. Praha 2001. 9 Sokol, Hans Hugo: Österreich-Ungarns Seekrieg 1914–1918. Wien 1933. 10 Gardiner, Robert (ed.): Conway's All the World's Fighting Ships: 1906–1921. London 1985. 11 Halpern, Paul, G.: A Naval history of world war I. Annapolis 1994. 12 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. – 5. díl. Rok 1914 – 1918. Praha 2001 – 2002. 13 Novák, Jiří: Bitva o Jadran. C. a k. válečné námořnictvo za 1. světové války. Brno 1998. 3 se zaměřují na nejvýznamnější události na Jaderském moři. Tyto práce vznikaly až s příchodem nového tisíciletí, kdy se projevil zvýšený zájem odborné i laické veřejnosti o toto doposud opomíjené téma. Velmi kvalitní prací je Zánik křižníku Zenta14, která detailně popisuje první operace na Jadranu na počátku války. Sondou do působení jedné válečné lodi na bojištích Jadranu, která nemá v české historiografii obdoby, je pak Příběh „Ostrostřelce“.15 Další studií podobného formátu je již starší publikace TB 11 se nevrací16 Největší střet na Jadranu je popsán v knize Bitva v Otrantské Úžině17, která dopodrobna popisuje nejen bitvu samotnou, ale také ji zasazuje do užších i širších souvislostí celé první světové války. V anglosaském prostředí podobným dílem je práce The Battle of The Otranto straits18 , která taktéž událost zasazuje do širšího kontextu celé války na Jadranu; zvláště pozitivně hodnotím bližší rozbor vztahů mezi jednotlivými spojenci Dohody. Poslední významné operaci rakousko-uherských velkých hladinových sil, která je dostatečně zpracována v již zmíněné literatuře, se poněkud románovou, avšak faktografickou formou, věnuje Jaroslav Hrbek v knize Na mořích a oceánech.19 Fenoménu českých námořníků v řadách rakousko-uherského námořnictva se dnes věnuje celá řada autorů a patří mezi nejprobádanější témata v oblasti působení rakousko- uherské flotily na Jadranu. Základními pracemi pro toto téma jsou Žraloci císaře pána20, která končí rokem 1918, a poté volně navazující dílo Piráti svobody21, které se především v prvních kapitolách věnují působení českých námořníků v rámci loďstva rakousko-uherské monarchie během povstání v Boce Kotorské až do konce války. Ponorková válka na Jadranu je dostatečně popsána v již zmíněné literatuře, ale nedocenitelným dílem je práce V. E. Tarranta Ponorky útočí22, která popisuje akce německých ponorek za první i druhé světové války. Další literatura postihuje téma války na Jadranu jen velmi okrajově, ale přesto poskytuje cenné souvislosti, i když některá díla jsou dnes již
14 Grégr, René: Zánik křižníku Zenta. Poslední plavba rakousko-uherského chráněného křižníku. Praha 2016. 15 , Jiří: Příběh „Ostrostřelce“. Osudy rakousko-uherského torpédoborce Scharfschütze za první světové války. Praha 2004. 16 Tomášek, Dušan – Moulis, Miloslav: TB 11 se nevrací. Praha 1984. 17 Novák, Jiří – Žiarovský, Andrej – Šupík, Stanislav: Bitva v Otrantské úžině. Největší námořní bitva první světové války na Jadranu. Praha 2011. 18 Halpern, Paul, G.: The Battle of The Otranto straits. Controlling the Gateway to the Adriatic in World War I. Bloomington 2004. 19 Hrbek, Jaroslav: Dvanáct tun proti dvaceti tisícům. In: Hrbek, Jaroslav: Na mořích a Oceánech. Praha 1989, s. 187–197. 20 Marek, Jindřich: Žraloci císaře pána. Cheb 2001. 21 Marek, Jindřich: Piráti svobody. Čeští námořníci v letech 1918-1921. Cheb 2002. 22 Tarrant, V. E.: Ponorky útočí: ofenziva německých ponorek 1914 – 1945. Praha 2003. 4 překonaná, jako například Námorné bitky23 od Edmunda Kosziarze, které zároveň poslouží jako vhodné doplnění ze strany polské produkce, která je jinak velmi bohatá na takto zaměřenou odbornou literaturu. Základní pramennou základnu k stavbě rakousko-uherského námořnictva tvoří ročenky a almanachy jednotlivých námořnictev, ze kterých více či méně čerpají ve svých dílech autoři české i zahraniční literatury. Zvláště důležitý je Almanach rakousko-uherského námořnictva24, který je pramennou základnou pro takticko-technická data jednotlivých plavidel všech válečných lodí spuštěných na vodu, vždy další rok doplněný o nové jednotky. Světově zřejmě nejznámější je ročenka Naval Annual25, která vychází od roku 1886 s krátkými přestávkami po celé 20. století a je skvělým průvodcem nejen takticko-technickými daty, ale také doktrínami a průběhem staveb jednotlivých tříd a jednotek napříč hlavními námořními velmocemi. Pramenem k organizaci a struktuře loďstva, k velení a doplňkovým službám je organizační almanach rakousko-uherské armády a námořnictva26, který vycházel v letech 1890–1914. Pramennou základnu k druhé části – k popisu válečných operací tvoří několik titulů denního tisku. Národní listy, které byly vlastnictvím Pražské akciové tiskárny, jejímž redaktorem byl po sledované období do roku 1916 Servác Heller. Ačkoliv Pražskou akciovou tiskárnu řídili Karel Kramář a Alois Rašín, především na počátku války podává tento denní tisk ucelené a vcelku pravdivé informace. S postupujícími válečnými léty se rentabilita informací značně zhoršuje jednak díky postupující rakousko-uherské cenzuře a jednak díky protirakouskému zaměření novin. Dalším denním tiskem jsou Lidové noviny, které byly typickým středo-pravicovým tiskem s lehkým národoveckým zaměřením. Redaktorem novin byl po celé sledované období Bohuslav Štěchovský a majitelem byl Adolf Slánský, který byl od roku 1895 do roku 1918 poslancem Moravského zemského sněmu a aktivně se podílel na odboji za první světové války; to se projevuje i v tisku, zvláště v posledních třech válečných letech se musí s informacemi z tohoto titulu nakládat opatrně. Jako u prvního titulu se ve většině případů neobjevují nepravdivé informace, ale dochází k zřejmě záměrnému vypouštění důležitých zpráv, které by ukazovaly rakousko-uherské úspěchy.
23 Kosziarz, Edmund: Námorné bitky. Bratislava 1984. 24 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, 1912, 1914, 1915, 1916, 1917, Pola 1909, 1912, 1914, 1915, 1916, 1917. 25 The Naval annual, 1902, 1906, 1912, 1915, Portsmouth 1902, Portsmouth 1906, Portsmouth 1912, London 1915. 26 Schematismus für das k. u. k. Heer und die k. u. k. Kriegsmarine für 1890-1914, Wien 1890-1914. 5
Bádání je doplněno několika zprávami z titulu denního tisku Hlas lidu, Orgán české strany křesť. -sociální. Zprávy jsem zařadil z toho důvodu, že jsou značně prorakouské a v jiném tisku se podobné informace neobjevují a nejsou převzaty z žádné zahraniční tiskové kanceláře.
3 Ediční poznámka autora
Takticko-technická data jednotlivých lodí jsou čerpána z pramenů a literatury. Pokud je u výtlaku lodi uveden jako pramen Almanach rakousko-uherského námořnictva27, v takovém případě je udáván konstrukční výtlak lodi bez užitečné hmotnosti. V jiných pramenech a literatuře je udáván bojový výtlak plavidla.
4 Cesta k modernímu válečnému plavidlu 20. století
Počátkem devadesátých let 19. století bylo dosaženo několika významných kroků, které měly bezprostřední vliv na vojenský námořní průmysl. Z dalekosáhlého výčtu zde uvedu jen několik málo novinek a jednotících prvků, které charakterizují vývoj v oblasti námořního zbrojení koncem 19. století. Pokud bychom měli srovnat válečnou loď té nejvyšší kategorie a prestiže – bitevní loď ze 70. let minulého století a válečnou loď stejné kategorie vyrobenou o 20 let později, pak bychom dospěli k názoru, že mladší sestra by svou starší kolegyni deklasovala ve všech možných parametrech, od dělostřelecké výzbroje přes pancéřování až po rychlost. Technologický pokrok umožnil zlepšit vlastnosti kovů a zvýšit výkon strojů při zachování stejné hmotnosti. To umožnilo zvýšit rychlost plavidel. V roce 1853, během krymské války, došlo v Černém moři k prvnímu souboji dvou parních válečných lodí.28 Tento souboj trval o poznání déle jen díky použití parního stroje jako pohonu lodi, kdy loď i s rozstřílenou takeláží mohla dále účinně manévrovat a neztrácela bojovou hodnotu. Dalším důležitým mezníkem ve vývoji byla stavba první plnohodnotné pancéřové lodi. Toto prvenství patří Francii, která v roce 186029 spustila na vodu parní pancéřovou fregatu Glorie, která díky svému pancéřování a silné výzbroji převyšovala všechny své možné konkurenty. K prvnímu souboji dvou plavidel vybavených párou i pancéřováním došlo během americké občanské války. V roce 1861 došlo k bitvě v Chesepeacké zátoce, některými také nazývána bitva u Hampton Roads, ve které se střetla dvě pancéřová parní plavidla CSS Virginia
27 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, 1912, 1914, 1915, 1916, 1917, Pola 1909, 1912, 1914, 1915, 1916, 1917. 28 Hynek, Vladimír – Klučina, Petr: Válečné lodě 1. Lodě veslové a plachetní do roku 1860. Praha 1985, s. 207. 29 Tamtéž, s. 204. 6 a USS Monitor. Boj mezi těmito plavidly jednoznačného vítěze nenašel. Obě plavidla byla sice poškozena, ale žádné natolik, aby nebylo schopné pokračovat v boji. Ukončení boje bylo způsobeno spíš úbytkem munice a několika zraněnými než vyřazením jednoho z plavidel z boje dělostřeleckou palbou. Při tomto boji došlo poprvé v dějinách k pomyslnému souboji pancéřování s dělostřeleckou výzbrojí. Každý následující střet bude předznamenávat tento technologický souboj mezi kvalitou pancéřování a sílou děl nebo průrazností a větší ničivou silou granátů. Zatímco v USA pomalu utichly výstřely americké občanské války, v Evropě se k bitvě, do níž budou zapojeny i pancéřové lodě obou válčících stran, teprve schylovalo. V roce 1866 došlo k válce mezi Pruskem a Rakouskem. Rakouské loďstvo sice nebylo nejpočetnější, ale mělo ve svém stavu několik pancéřových fregat. Pruské válečné loďstvo bylo teprve ve svém zrodu, a tak nemohlo rakouskému loďstvu konkurovat. Spojencem Pruska byla však Itálie, která, ačkoliv byla teprve mladý stát, měla ve své výzbroji několik moderních pancéřových lodí a kvalitou i kvantitou převyšovala svého rakouského protivníka. 30 K rozhodujícímu střetu na moři došlo 20. července 1866 u ostrova Lissy – Visu.31 Zde admirál Tegetthoff dosáhl s méně hodnotnou flotilou vítězství díky využití dělostřelby na krátkou vzdálenost a taktice použití taranu.32 Tato bitva byla na dlouhou dobu posledním střetem, ve které se mohly technické novinky v námořním zbrojení uplatnit v praxi. Série válek v polovině 19. století ukázala lodním konstruktérům a velmocem, jakým směrem se bude ubírat vývoj moderního válečného plavidla, ale ještě trvalo několik desetiletí, než se poznatky z těchto bitev mohly naplno uplatnit díky technologickému pokroku v praxi. V období mezi léty 1866-1890 došlo k vývoji několika více či méně zdařilých konstrukcí válečného plavidla, které v sobě mělo snahu kombinovat maximální palebnou sílu, maximální pancéřovou ochranu a rychlost. Hlavní úlohu v tomto námořním zbrojení hrály evropské velmoci, především Velká Británie a Francie. Téměř veškeré technické novinky pocházely z dílen konstruktérů těchto námořních velmocí. 70. léta se nesla ve znamení výstavby kasematových lodí, které měly svoji dělostřeleckou výzbroj soustředěnou v jedné nebo několika pancéřovaných kasematách.
30 Rakušané měli k dispozici proti Italům celkem 30 válečných plavidel, z toho bylo 7 pancéřových fregat, jedna dřevěná parní řadová loď, 5 dřevěných fregat, jedna korveta a sedm dělových člunů. Některé plavidla nebyla dozbrojena, protože měla být vybavena moderními děly z Kruppových závodů, které ovšem Němci po vypuknutí války pochopitelně nedodali. Z iniciativy admirála Wilhelma von Tegetthoffa byla tedy plavidla dozbrojena starými, zepředu nabíjenými děly. Jádro italského loďstva bylo tvořeno 11 pancéřovými loděmi, z nichž bylo 7 pancéřových fregat, tři pancéřové korvety a jedna pancéřová věžová loď velmi pokročilé konstrukce, která měla svou dělostřeleckou výzbroj umístěnou v otočných věžích. 31 Hynek, Vladimír – Klučina, Petr: Válečné lodě 2. Mezi krymskou a rusko – japonskou válkou. Praha 1986, s. 30. 32 Taktika taranování je známá už od starověku, kdy lodě vybavené klounem na přídi prorazily otvor do nepřátelské lodě, kam se nahrnula voda a plavidlo se potopilo. 7
Rakousko-uherské námořnictvo postavilo několik těchto plavidel. V roce 1870 byla přestavěna stará řadová loď Kaiser na kasematovou. Následovaly lodě Lissa, Erzherzog Albrecht, Custozza a Tegetthoff, které byly postaveny na počátku sedmdesátých let, (Tegetthoff až v roce 1878).33 Detailnější charakteristice těchto lodí se věnovat nebudeme, protože tato plavidla byla z aktivní služby vyřazena na počátku 20. století jako zastaralá a sloužila jako plovoucí ubytovny nebo kasárna v jednotlivých přístavech.34 Na počátku 80. let 19. století se objevil nový typ válečné lodi – barbetová bitevní loď. Její dělostřelecká výzbroj byla umístěna nikoliv jako tomu bylo u předešlých typů v pancéřové kasematě, ale v pancéřových otočných barbetách, nejtěžší zpravidla na přídi a zádi lodi. Rakousko-uherské námořnictvo spustilo na vodu pouze dvě takové lodě – pancéřové lodě třídy Erzherzog Rudolf (Erzherzog Rudolf a Erzherzogin Stephanie). V silnějších námořnictvech by tato plavidla byla vyřazena ještě před první světovou válkou, ale Rakousko-Uhersko nemělo nikdy válečných lodí nazbyt, takže i přes beznadějnou zastaralost sloužila tato plavidla i během první světové války alespoň jako strážní v jednotlivých přístavech. Počátkem 90. let se postupným vývojem z barbetové lodi vyvíjí nový typ bitevní lodi, který má svoji hlavní dělostřeleckou výzbroj soustředěnou v krytých dělostřeleckých věžích, zpravidla na přídi a zádi. Celková výzbroj lodi byla doplněna středním a lehkým dělostřelectvem, které bylo umístěno zpravidla v kasematách a nástavbách na bocích plavidla. Taková loď byla vybavena moderními děly se silnými dálkoměry, které podstatným způsobem usnadňovaly míření a zpřesňovaly palbu na mnohem větší vzdálenost než kdykoliv předtím. Pancéřový pás z kvalitní harveyované nebo cementované oceli byl nepoměrně odolnější při zachování či snížení tloušťky. To umožnilo snížit hmotnost lodi nebo rozšířit pancéřování na větší plochu lodi a v kombinaci se silnějšími parními stroji to vedlo i k podstatnému zvýšení rychlosti takového plavidla. Pro srovnání uvedu příklad z řad rakousko-uherské flotily. Rakouská kasematová loď Tegetthoff, někdy také nazývána centrálně-bateriová pancéřová loď,35 spuštěná na vodu 1878 a přestavěná v roce 1893, o které již zde byla zmínka, měla při výtlaku 7390 tun a výkonu 6579 kW rychlost 15,5 uzlů.36 Jiné zdroje uvádějí výtlak až 7950 tun a rychlost pouze 14,37 uzlu37,
33 Hynek, Vladimír – Klučina, Petr: Válečné lodě 2. Mezi krymskou a rusko – japonskou válkou. Praha 1986, s. 41. 34 Běžně používaná praxe u větších velkých vyřazených plavidel. Tato plavidla byla zakotvena v přístavech a sloužila jako kasárna nebo ubytovny pro posádky, popřípadě jako dílny nebo skladiště. 35 Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha první. Bitevní lodě Jeho Veličenstva. Praha 2015, s. 22. 36 Hynek, Vladimír – Klučina, Petr: Válečné lodě 2. Mezi krymskou a rusko – japonskou válkou. Praha 1986, s. 50. 37 Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha první. Bitevní lodě Jeho Veličenstva. Praha 2015, s. 21. 8 zatímco první rakousko-uherská bitevní loď z počátku 20. století Habsburg, spuštěna na vodu roku 1900, měla při výtlaku 8300 tun a výkonu 11 025 kW rychlost 18,5 uzlu.38 Dalším rozhodujícím faktorem je nesrovnatelně kvalitnější výzbroj, ale tomuto aspektu se budu věnovat až v popisu jednotlivých lodí. Hlavní rozdíl mezi loděmi z posledních dekád 19. století a loděmi z počátku 20. století je to, že i přes značnou zastaralost, způsobenou novým progresivním typem lodi Dreadnought, se většina těchto plavidel účastnila první světové války v aktivní službě.
5 Rakousko-Uherské námořní zbrojení
Koncem 19. století a počátkem 20. se opět rozhořely masivní závody v námořním zbrojení Jednak to bylo způsobeno zvyšujícím se napětím ve světě v důsledku úbytku možných koloniálních zisků a jednak právě vývojem nové bitevní lodi, kvůli níž starší typy rychle zastarávaly. Tohoto zbrojení se účastnily všechny námořní velmoci, Rakousko-Uhersko nevyjímaje. Rakousko-uherskou prioritní sférou zájmu bylo Jaderské moře, kde mělo soustředěno všechny své námořní základny. Velení námořnictva si uvědomovalo potřebu alespoň tak silného loďstva, které by bylo schopné zajistit ochranu jaderského pobřeží. Tento pruh pobřeží začínal západně od Terstu, při hranicích s Itálií, a končil jižně od Boky Kotorské, kde později navazoval na hranici nově vzniklé Albánie. Celé pobřeží Jaderského moře bylo lemováno stovkami ostrůvků a průlivů. „Nelze se proto divit, že při letmém pohledu na mapu poměrně krátká přímořská hranice ve skutečnosti představovala 6136 kilometrů členitých břehů, které bylo třeba uhlídat a v případě potřeby hájit (přitom celková délka hranic monarchie činila 10 244 kilometrů).“ 39 Přímými konkurenty a potenciálními soupeři na Jadranu pro Rakousko-Uhersko byly Itálie40 a Francie, nepřímo největší námořní mocnost – Velká Británie, případně menší námořní síly v podobě tureckého nebo řeckého loďstva. Rakousko-uherská admiralita si uvědomovala potřebu zesílit a zkvalitnit svoji flotilu.
5.1 Bitevní lodě V polovině sedmdesátých let byla rakousko-uherská flotila tvořena kromě několika málo moderních pancéřových lodí pouze starými plavidly, nezřídka ještě dřevěné konstrukce,
38 Hynek, Vladimír – Klučina, Petr: Válečné lodě 2. Mezi krymskou a rusko – japonskou válkou. Praha 1986, s. 98. 39 Novák, Jiří: Příběh „Ostrostřelce“. Osudy rakousko-uherského torpédoborce Scharfschütze za první světové války. Praha 2004. 40 Ačkoliv byla Itálie spolu s Rakousko-Uherskem od roku 1882 členem Trojspolku, probíhaly mezi těmito zeměmi intenzivní závody v námořním zbrojení, které nakonec vyvrcholily vstupem Itálie do první světové války na straně mocností Dohody. 9 která pamatovala ještě bitvu u Lissy v roce 1866 a většina z nich již v té době neodpovídala požadavkům moderního vedení námořního boje. Proto admiralita přikročila ke stavbě další moderní válečné lodi, ovšem v době spuštění na vodu se světový trend ubíral směrem k barbetové a později bitevní lodi, která měla svoji hlavní výzbroj soustředěnou v několika otočných věžích. 1. března 187641 byla zahájena stavba již výše zmíněné centrálně-bateriové pancéřové lodi Tegetthoff. Loď byla stavěna jako loď pro obranu pobřeží a v době první světové války se jevila již jako značně zastaralá. Konstrukčně byla koncepce této lodi překonána již v době svého vzniku, proto s ní bylo počítáno již jen jako s lodí pro ochranu pobřeží nebo námořní základny. Přesto jsem považoval za nutné tuto jednotku zařadit mezi bitevní lodě. Výzbroj této lodi se skládala z šesti děl typu 28 cm/18 dodaných firmou Krupp, šesti děl 9 cm/24 dodaných firmou Uchatius, dvou děl 7 cm/15 od stejného výrobce, lehkou výzbroj doplňovalo celkem 9 děl ráže 47 mm a dvě mitrailleusy firmy Nordenfelt. 42 Celou výzbroj doplňovaly ještě 2 torpédomety. V letech 1892 a 1893 došlo k přezbrojení a přestrojení lodi. Lodi byly vyměněny kotle. Byla zbavena plachet a z původních tří stěžňů byly zachovány pouze dva, které byly vybaveny dělostřeleckými marsy. Novou výzbroj lodi tvořilo šest děl 24 cm/35 Krupp, pět děl 15 cm/15 Krupp, dvě děla 7 cm/15 Krupp. Lehkou výzbroj lodi doplňovalo 14 rychlopalných děl ráže 47 mm o délce hlavní 44 a 33 násobků ráží a dva kulomety. Ve výzbroji zůstaly dva torpédomety, i když se jejich ráže zmenšila z původních 450 mm na 350 mm. V roce 1906 bylo plavidlo překlasifikováno na loď pobřežní obrany. V roce 1912 byla loď přejmenována na Mars, aby se uvolnilo jméno lodi pro jeden z nově stavěných nejmodernějších dreadnoughtů. Na začátku první světové války tato loď kotvila jako strážní plavidlo v Pule. V letech 1895 a 189643 spustilo Rakousko-Uhersko na vodu tři válečná plavidla, která lze zařadit do kategorie bitevních lodí, i když se svou rychlostí 17 uzlů a výtlakem pouhých 5600 tun byly tyto lodě menší než velké pancéřové křižníky.44 V současné odborné literatuře se tato plavidla zařazují do kategorie pobřežních bitevních lodí.45 Jednalo se o lodě třídy Monarch, které nesly názvy Monarch, Wien a Budapest. Stavba první z nich (Monarch) byla zahájena 1. srpna 189346 ve státním vojenském arzenálu v Pule, loď byla zařazena do služby
41 Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha první. Bitevní lodě Jeho Veličenstva. Praha 2015, s. 21. 42Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha první. Bitevní lodě Jeho Veličenstva. Praha 2015, s. 21. 43 Hynek, Vladimír – Klučina, Petr: Válečné lodě 2. Mezi krymskou a rusko – japonskou válkou. Praha 1986, s. 96. 44 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909, s. 357. 45 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 304. 46 Hynek, Vladimír – Klučina, Petr: Válečné lodě 2. Mezi krymskou a rusko – japonskou válkou. Praha 1986, s. 42. 10
11. května 1898.47 Druhou loď (Wien) stavěla loděnice Stabilimento Tecnico Triestino v San Roccu poblíž Terstu a v téže loděnici postavili i třetí jednotku třídy (Budapest), Stavba lodi Wien byla zahájena 16. února 1893 a loď byla zařazena do služby 13. května 1897.48 Stavba třetí jednotky byla zahájena 16. února 1893 a loď vstoupila do služby 12. května 1898.49 Na příkladu stavby této třídy válečných lodí si můžeme povšimnout několika zvláštností, které byly typické pro stavbu rakousko-uherských válečných lodí. Rakousko-uherské lodě byly objednávány a stavěny v domácích loděnicích, na rozdíl od jiných, méně rozvinutých přímořských států, které někdy zadávaly zakázky na stavbu lodí zahraničním firmám.50 Hlavní dělostřelecká výzbroj lodí třídy Monarch se skládala ze čtyř děl K94 L/40 ráže 240 mm, které dodaly Kruppovy závody. Toto dělostřelectvo bylo umístěno ve dvou otočných věžích. Jedna stála na přídi, jedna na zádi. Střední dělostřelectvo zastupovalo šest děl 15 cm/40 (5.9") SK L/40, které opět dodaly Kruppovy závody, tato děla byla umístěna v centrální kasematě vždy po třech na obou bocích lodi, přičemž všechna tato děla byla od sebe navzájem oddělena pancéřovými přepážkami, aby v důsledku zásahu nedošlo k vyřazení více děl současně a také na ochranu proti střepinám. Lehké dělostřelectvo bylo tvořeno dvanácti děly 4.7 cm/44 Škoda a dvěma děly 3.7 cm Vickers.51 Šest lehkých děl ráže 47 mm bylo umístěno na nástavbách nad centrální kasematou středního dělostřelectva, další čtyři děla byla umístěna u velitelského můstku a zbylá dvě děla byla umístěna na zadní části nástavby. „Další v té době stále módní zbraní byl kloun, umístěný na přídi.“52 Příď lodi musela být také pro použití takové zbraně náležitým způsobem upravena a místo, kde se předpokládal náraz do nepřátelského plavidla, bylo několikrát přepaženo vodotěsnými pancéřovými přepážkami tak, aby útočící plavidlo při vlastním útoku utrpělo co nejmenší škody. Kloun jako výzbroj se opět stala součástí válečných plavidel po úspěchu v bitvě u Lissy v roce 1866, kdy rakouské loďstvo pod vedením admirála Tegetthoffa porazilo italskou flotilu. Tegetthoff, vědom si značné kvalitativní i kvantitativní převahy italského dělostřelectva, zvolil úspěšně taktiku taranu a v bitvě se důsledkem takového útoku potopila jedna z moderních italských pancéřových lodí Ré D´Italia. Po této bitvě se opět kloun zařadil do standardní výzbroje všech větších válečných plavidel,
47 Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha první. Bitevní lodě Jeho Veličenstva. Praha 2015, s. 21. 48 Tamtéž, s. 21. 49 Tamtéž, s. 43. 50 Příkladem může být ruská bitevní loď (pre dreadnought) Cesarevič, stavěná v letech 1899 – 1903 ve Francii pro carské námořnictvo, nebo další bitevní loď Retvizan, stavěná v USA, opět pro carské námořnictvo, v letech 1899 – 1902. 51 Hynek, Vladimír – Klučina, Petr: Válečné lodě 2. Mezi krymskou a rusko – japonskou válkou. Praha 1986, s. 98. 52 Tamtéž, s. 98. 11 i když jeho taktické využití v bitvě bylo přinejmenším sporné.53 Loď byla dále ještě vyzbrojena dvěma pevně zabudovanými torpédomety.54 Pancéřování válečných lodí na počátku 20. století nikdy nekrylo celou plochu lodi, protože by to neúnosně zvedalo výtlak a snižovalo rychlost lodi. Taková loď měla běžně na úrovni čáry ponoru pancéřový pás, který kryl prostor pod i nad hladinou proti torpédům a dělostřeleckým granátům. Dále byly pancéřovány všechny důležité části lodi – dělostřelecké věže, jejich barbety, muniční šachty a skladiště střeliva, postavení středního dělostřelectva v kasematách a velitelská věž. Pancéřem byla pokryta také paluba proti granátům, které by dopadaly pod velkým úhlem. V případě třídy Monarch byl pancéřový pás silný 270 mm ve středu lodi a postupně se zeslaboval až na 120 mm, pod hladinou byl pás silný pouze 180 mm. Hlavní dělostřelecké věže byly chráněny pancéřováním o tloušťce 200 mm a jejich barbety 250 mm pancířem. Kasemata měla pancéřování 80 mm silné. „Lodě této třídy poháněly dva tříválcové trojčinné expanzní stroje, umístěné ve dvou samostatných strojovnách“55 .Vybavení kotelen se v případě této třídy u jednotlivých jednotek lišilo. Zatímco lodě Monarch a Wien byly vybaveny válcovými kotly, loď Budapest měla 16 kotlů systému Belleville56. Dalšími bitevními loděmi zařazenými do rakousko-uherského válečného námořnictva byly tři lodě třídy Habsburg (Habsburg, Arpád, Babenberg). Lodě konstrukčně vycházely z předchozí třídy, ale byly s výtlakem 8340 tun a rychlostí 19 uzlů o něco větší a rychlejší.57 Hlavním rozdílem byla změna v dělostřelecké výzbroji, kde hlavní výzbroj byla umístěná opět ve dvou otočných věžích na přídi a zádi lodi, ale tvořila ji pouze 3 děla K97 L/40 ráže 240 mm. Dvě děla byla umístěna ve věži na přídi a jedno dělo bylo ve věži na zádi. U prvních dvou jednotek třídy (Habsburg, Arpád) dodala děla firma Krupp, u třetí jednotky (Babenberg) byla děla vyrobena již ve Škodových závodech v Plzni. Střední dělostřelectvo bylo naopak oproti předchozí třídě posíleno. Bylo zastoupeno dvanácti děly 15 cm/40, z nichž u třídy Habsburg byla děla vyrobena v Kruppových závodech58 a u zbylých dvou jednotek (Arpád, Babenberg)
53 Sám Tegetthoff by taktiku taranu zřejmě nikdy nepoužil, pokud by ho k tomu nedonutil stav jeho vlastního loďstva. Také dělostřelecká výzbroj lodí z poloviny 19. století to ještě umožňovala, kdy nebylo možné vést palbu na větší vzdálenosti. S tím ostře kontrastuje zařazení klounu do výzbroje válečných plavidel na počátku 20. století, kdy se dělostřelecké souboji vedly na vzdálenost několika kilometrů. 54 Použití torpédometů na větších válečných lodích – pre dreadnoughtech, dreadnoughtech nebo pancéřových, popřípadě bitevních křižnících bylo běžnou praxí, ovšem s použitím těchto zbraní se počítalo až v krajním případě jako možnost poslední záchrany, na rozdíl od lehkých hladinových sil, kde torpédomety plnily vedle lehkých děl funkci hlavní výzbroje lodi. 55 Hynek, Vladimír – Klučina, Petr: Válečné lodě 2. Mezi krymskou a rusko – japonskou válkou. Praha 1986, s. 100. 56 Tamtéž, s. 101. 57 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909, s. 357. 58 Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha první. Bitevní lodě Jeho Veličenstva. Praha 2015, s. 49. 12 byla děla stejné ráže dodána firmou Škoda a.s.. Lehké dělostřelectvo zastupovalo 10 děl ráže 66 mm a 8 děl 4.7 cm/44 Škoda.59 Další třídou válečných lodí, která se v popisovaném období dostala do výzbroje rakousko-uherského námořnictva, byly opět tři lodě třídy Erzherzog Karl (Erzherzog Karl, Erzherzog Friedrich, Erzherzog Ferdinand Max). Stavba první jednotky začala 24. července 1902 a do služby byla zařazena 17. června 1906. Stavba druhé započala 4. října 1902 a do služby byla zařazena 31. ledna 1907. Stavba třetí lodi byla zahájena až se značným zpožděním 9. března 1904 a loď byla předána námořnictvu 31. prosince 1907. Poslední dvě jednotky této třídy byly zařazeny do služby později, než ve Velké Británii spustili na vodu nový průkopnický typ bitevní lodi HMS Dreadnought. Tyto lodě byly již v době svého zařazení do služby zastaralé, ale kromě Velké Británie zatím žádná jiná evropská velmoc dreadnoughty nestavěla, tudíž i v dalších státech, zvláště pak v Itálii a Francii – přímých konkurentech Rakousko- Uherska stále ještě stavěli plavidla podobné konstrukce. Všechny tři jednotky stavěla firma Stabilimento Tecnico Trestino v loděnici San Marco u Terstu. U těchto lodí se do hlavní dělostřelecké výzbroje vrátila čtyři děla opět ve dvojici dvou dělových věžích, byla stejného typu jako děla přechozí třídy Habsburg. Střední dělostřelectvo bylo významně posíleno. Bylo tvořeno dvanácti děly 19 cm/42 Škoda umístěnými v pancéřovaných kasematách po boku lodi. Lehké dělostřelectvo tvořilo dvanáct děl 7.0 cm/50 K10 a šest děl 4.7 cm/33 Hotchkiss, výzbroj byla doplněna jedním torpédometem. Touto třídou skončila v Rakousko-Uhersku stavba pre dreadnoughtů, další plavidla byla již odlišné konstrukce, ve které se projevily zkušenosti z rusko – japonské války, ale stále měla menší bojovou hodnotu než Dreadnought, tudíž byla již v době svého vzniku koncepčně zastaralá. Problém je daleko složitější, jelikož žádná jiná námořní velmoc, kromě Velké Británie, zatím loď typu dreadnought nevlastnila. Doklady obrovského britského náskoku v konstrukci velké válečné lodi nad ostatními mocnostmi můžeme nalézt v ročence z roku 1906.60 V Německu byly spuštěny na vodu bitevní lodě třídy Braunschweig, které svou hlavní výzbrojí čtyř děl ráže 280 mm, výtlakem 15 171 tun a rychlostí 18 uzlů patřily ještě mezi pre dreadnoughty.61 V téže době ve Francii stavěli jednotky třídy Liberté, které již byly určitým pokusem reagovat na zkušenosti z rusko – japonské války. U takových plavidel se to
59 Hynek, Vladimír – Klučina, Petr: Válečné lodě 2. Mezi krymskou a rusko – japonskou válkou. Praha 1986, s. 100. 60 Leyland, John – Brassey, T. A. (eds.): The Naval annual, 1906, Portsmouth 1906. 61 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909, s. 271. 13 projevovalo zvětšením ráže středního dělostřelectva. Těžké dělostřelectvo v takovém případě posilováno nebylo (tvořila je obvykle stále čtyři těžká děla). Do této kategorie spadala i poslední třída rakousko-uherských pre dreadnoughtů – Erzherzog Karl, o které byla již zmínka výše a jejíž poslední jednotky byly spuštěny na vodu až po lodi Dreadnought v Anglii. Všeobecným problémem rakousko-uherských lodí stavěných na počátku 20. století byla příliš malá ráže děl hlavního dělostřelectva (pouze 240 mm) oproti případným francouzským, italským nebo i britským konkurentům, kteří používali na svých lodích děla od ráže 254 mm až po standardních 305 mm.62 U dalších tří jednotek stavěných pro rakousko-uherské námořnictvo v domácích loděnicích se již nutně muselo přikročit ke zvýšení ráže těžkého dělostřelectva na standardních 305 mm. Těmito jednotkami byly tři lodě třídy Erzherzog Franz Ferdinand (Erzherzog Franz Ferdinand, Radetzky, Zrinyi). V odborné literatuře často nalezneme třídu pojmenovanou podle druhé jednotky Radetzky.63 Takto třídu námořníci nazývali především proto, aby nedošlo k záměně se starší třídou bitevních lodí Erzherzog Karl. Podle plánů se jednalo o lodě dlouhé 131 metrů s výtlakem 14500 tun, rychlost měla dosahovat dvaceti námořních mil a posádku mělo tvořit 748 mužů.64 Jako hlavní výzbroj byla poprvé v rakousko- uherském námořnictvu použita děla ráže 305 mm. Na lodi byla celkem čtyři umístěna po dvou ve dvou dělových věžích na přídi a zádi lodi. Výzbroj byla doplněna osmi děly ráže 240 mm, která byla rozmístěna po dvou ve čtyřech dvoudělových věžích na bocích lodi tak, že vždy dvě děla, tedy čtyři kanóny, mohly vést boční palbu. Střední dělostřelectvo bylo nezvykle vypuštěno. Lehká děla zastupovalo dvacet děl ráže 100 mm, šest děl ráže 66 mm a dvě děla ráže 47 mm. Kolář65 ve své knize ještě uvádí další tři děla ráže 47 mm, ale vzhledem k tomu, že se jednalo pouze o výzbroj parních barkas, tato děla nemusela být stálou součástí výzbroje. Veškerou výzbroj, včetně nejtěžších děl, dodaly Škodovy závody z Plzně. Tato tři plavidla reagovala na italské bitevní lodě třídy Regina Elena, kterou tvořily čtyři jednotky. (Regina Elena, Vittorio Emanuele, Roma a Napoli). Měly plánovaný výtlak 12625 tun a rychlost 21 námořních mil.66 Byly stavěny již od roku 1901. Hlavní výzbroj těchto italských konkurentů se skládala pouze z dvou děl ráže 305 mm, kterou doplňovalo 12 děl ráže 203 mm. Lehkou výzbroj
62 305 mm děla byla hlavní výzbrojí všech anglických pre dreadnoughtů, ve Francii byla u starších dreadnoughtů kombinována s děly ráže 274 mm. V Itálii se používala děla ráže 254, nebo 305 mm. 63 Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha první. Bitevní lodě Jeho Veličenstva. Praha 2015, s. 99. 64 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 357. 65 Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha první. Bitevní lodě Jeho Veličenstva. Praha 2015. 66Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 532. 14 není třeba porovnávat.67 Italská plavidla byla tedy o něco menší a palebná síla hlavní výzbroje byla jednoznačně na straně rakousko-uherských lodí. Výhodou italských lodí byla vyšší rychlost. I další přímý rakousko-uherský konkurent – Francie zařadil do výzbroje jednu třídu semi dreadnoughtů. Jednalo se o šest lodí třídy Danton (Danton, Condorcet, Diderot, Mirabeau, Vergniaud, Voltaire). Jednalo se na svou třídu o velké lodě s konstrukčním výtlakem 18 318 tun a rychlostí 19 uzlů.68 Hlavní výzbroj tvořila, jak bylo u většiny semi dreadnoughtů zvykem, čtyři děla ráže 305 mm doplněná dvanácti děly ráže 203 mm po dvou v šesti otočných věžích na bocích lodi. Pancéřování těchto lodí bylo již téměř na úrovni dreadnoughtů. Nejen svým počtem, ale hlavně výzbrojí a pancéřováním, byla tedy tato třída válečných plavidel pro rakousko-uherské loďstvo velmi silným protivníkem. Kromě přímých konkurentů, Francie a Itálie, tuto třídu plavidel žádný jiný stát ve Středomoří nestavěl. Své dva semi dreadnoughty (Lord Nelson a Agammemnon) zde měla i Velká Británie, ale v následujícím konfliktu byly použity k blokování Dardanel a při následných operacích proti Osmanské říši. Ještě před dokončením posledních rakousko-uherských semi dreadnoughtů započala stavba úplně nové třídy bitevních lodí. Jednalo se o celkem čtyři lodě třídy Viribus Unitis (Viribus Unitis, Tegetthoff, Prinz Eugen, Szent István) s konstrukčním výtlakem 20 000 tun a rychlostí 20,5 uzle.69 Hlavní výzbroj lodi tvořilo dvanáct děl ráže 305 mm umístněných ve čtyřech trojdělových věžích, umístěných stupňovitě za sebou po dvou v ose lodi na přídi a zádi. Byly to první jednotky na světě, zavedené do služby, vybavené trojdělovými věžemi. Sekundární výzbroj tvořilo dvanáct děl ráže 150 mm a osmnáct děl ráže 66 mm, dvě děla ráže 47 mm a dvě krátká 66 mm děla určená pro parní barkasy.70 V další literatuře71 se objevují i další děla ráže 47 mm, opět určená pro vyloďovací čluny, tudíž nemusela být stálou součástí lodní výzbroje, proto není v ročence uvedena. První tři jednotky stavěla firma Stabilimento Tecnico Triestino v loděnici San Marco u Terstu. Poslední loď – Szent István byla na základě smlouvy stavěna loděnicí Ganz-Danubius v Rijece (Fiume). Právě stavba tak velké a komplikované jednotky, jakou byl dreadnought, maďarskou loděnicí, která se do té doby podílela výhradně na stavbě křižníků, torpédoborců a
67 V případě souboje dvou velkých hladinových jednotek by byla vedena palba na vzdálenost mimo dostřel lehkého a většiny středního dělostřelectva. Střední dělostřelectvo do boje zasáhnout za předpokladu snížení vzdálenosti mohlo, ovšem primárně bylo určeno k palbě proti lehčím jednotkám nepřítele. Lehká děla byla určená k odrážení útoků torpédoborců a torpédovek a při palbě proti dobře pancéřovaným větším jednotkám neměla šanci uspět. 68Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909, s. 307. 69 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1912, Pola 1912, s. 431. 70 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 383. 71 Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha první. Bitevní lodě Jeho Veličenstva. Praha 2015. 15 torpédovek, byla značně kontroverzní záležitostí. Maďarské firmy nebyly schopné dodávat materiál a práci v patřičné kvalitě. Práce se zpožďovaly a loď vstoupila do služby až 17. listopadu 1915.72 Právě na nezkušenost maďarské loděnice a tím i nekvalitně odvedenou práci na stavbě nakonec doplatilo námořnictvo, když se loď v létě roku 1918 po zásahu torpédy italských člunů MAS potopila, ačkoliv za normálních okolností by ani zásah dvou torpéd neměl být příčinou potopení takovéto lodi. Po zařazení do služby se tyto dreadnoughty staly svou výzbrojí jedněmi z nejmocnějších ve své třídě. Pro srovnání: původní loď Dreadnought z roku 1906 byla vyzbrojena deseti děly ráže 305 mm a boční salvu mohlo provádět osm z nich; u dalších britských dreadnoughtů bylo drženo stejné rozestavení dělových věží. Britské super dreadnoughty už byly lepší konstrukce, která umožňovala palbu všech deseti děl, ovšem větší ráže 343 mm. Italské námořnictvo do své floty také zařadilo dreadnoughty. Prvním z nich byla samostatná loď Dante Alighieri, která měla ve své výzbroji dvanáct těžkých děl ráže 305 mm, taktéž ve čtyřech otočných věžích. Všechny z nich byly umístěny v ose lodi ve stejné výškové rovině. Následovaly tři lodě o výtlaku 22 7000 tun73, třídy Conte di Cavour (Conte diCavour, Guilio Cesare, Leonardo da Vinci), u které byla děla ráže 305 mm rozmístěna do trojdělových a dvoudělových věží tak, že na přídi a zádi byla vždy jedna trojdělová věž a nad ní ustupovala dvoudělová věž. Třetí trojdělová věž byla umístěna ve středu lodi mezi dvěma komíny. Boční palbu tedy mohlo provést plných třináct děl ráže 305 mm. Na začátku války první světové války byly ve výzbroji italského námořnictva (Regia Marina) pouze dvě lodě z této třídy. Loď Conte di Cavour byla převzata do služby v dubnu roku 1915. Stejné rozmístění těžkého dělostřelectva bylo i na další třídě italských dreadnoughtů – Andrea Doria, tvořené jednotkami Andrea Doria a Caio Duilio. Lodě byly převzaty do služby 10. května 1915 (Caio Duilio) a 13. března 1916 (Andrea Doria).74
5.2 Pancéřové křižníky Dalším typem válečného plavidla, který byl na přelomu 19. a 20. století hojně rozšířen, byl pancéřový křižník. Toto plavidlo vycházelo z potřeby navrhnout loď, která by byla schopná se za určité situace palebnou silou vyrovnat bitevní lodi, ale naopak aby ji dokázala překonat svou rychlostí. Akční rádius u těchto jednotek byl větší než u bitevních lodí, protože se primárně počítalo s jejich využitím v koloniích a na vzdálených mořích. Z počátku stavbě pancéřových
72 Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha první. Bitevní lodě Jeho Veličenstva. Praha 2015, s. 175. 73 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 400. 74 Gardiner, Robert (ed.): Conway's All the World's Fighting Ships: 1906–1921. London 1985. 16 křižníků věnovali pozornost především ve Francii a Rusku, kde těchto lodí chtěli využít v případné válce proti Velké Británii k ničení obchodních tras a koloniálních základen. Později se pancéřové křižníky dostaly do výzbroje všech námořních mocností. Typově se od sebe lodě mohly značně lišit vzhledem k požadavkům na jejich využití v praxi.75 Rakousko-uherské námořnictvo postavilo pouze tři pancéřové křižníky, ovšem na jejich stavbě se podílely české firmy. V dobových pramenech se rakousko-uherské i německé křižníky nazývaly Velké křižníky (Grosse Kreuzer), ovšem v rakousko-uherských pramenech se nazývaly Panzer Kreuzers (Pancéřové křižníky).76 Dle definice: „Velký křižník – kategorie válečných lodí vytvořená před první světovou válkou zahrnující všechny větší křižníky (výtlak nad 6000 tun), v Německu dokonce včetně bitevních křižníků.“ 77 To, že tato definice je proměnlivá, nám dokazuje fakt, že první pancéřový křižník v rakousko-uherském loďstvu výtlaku 6000 tun nedosahoval, ale svým pancéřováním, výzbrojí a rychlostí kategorii odpovídal a v pramenech je proto veden zcela oprávněně jako pancéřový křižník. Byla jím loď se jménem Kaiserin und Königin Maria Theresia. Původně se zvažovalo zadat zakázku některé zahraniční firmě, ale nakonec byla loď postavena v domácí loděnici a na kompletaci se podílely, jako tomu bylo u ostatních plavidel floty, v drtivé většině domácí firmy. Loď byla postavena podle projektu Ing. Josefa Kuchyňky, který byl v té době ředitelem c. k. námořního arzenálu v Pule.78 Stavba byla zahájena 6. září 189179 v loděnici San Marco u Terstu. Jiná literatura uvádí zahájení stavby již 6. října 1891.80 Plavidlo bylo spuštěno na vodu 29. dubna 189381 a vstoupilo do služby 24. března 1895.82 Jednalo se o křižník s výtlakem 5200 tun.83 Výzbroj lodě tvořila 2 děla ráže 24 cm/35 Krupp, která byla umístěna v ose lodi po jednom v pancéřových barbetách se štíty na přídi a zádi lodi. Sekundární výzbroj tvořilo osm děl 15 cm/35 Krupp, umístěných v centrální kasematě lodi. Obranu proti torpédovkám a jiným
75 Typickým příkladem může být stavba pancéřových křižníků pro Japonsko. Japonské křižníky měly menší akční rádius, protože japonské velení předpokládalo jejich nasazení v blízkosti domovského Japonska. Tím byla ušetřena hmotnost, díky které mohlo dojít k posílení výzbroje a pancéřování. Japonské velení správně předpokládalo jako svého nejvážnějšího protivníka carské námořnictvo, proto nepotřebovalo křižníky s velkým akčním radiusem. Tento předpoklad se ukázal jako správný v bitvě u Cušimy, kde japonské loďstvo drtivě zvítězilo nad ruským i díky tomu, že do své sestavy bitevních lodí mohlo zařadit také pancéřové křižníky. 76 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909, s. 357. 77 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 322. 78 Hynek, Vladimír – Klučina, Petr: Válečné lodě 2. Mezi krymskou a rusko – japonskou válkou. Praha 1986, s. 135. 79 Tamtéž, s. 135. 80 Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha druhá. Křižníky Jeho Veličenstva. Praha 2014, s. 25. 81 Hynek, Vladimír – Klučina, Petr: Válečné lodě 2. Mezi krymskou a rusko – japonskou válkou. Praha 1986, s. 135. 82 Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha druhá. Křižníky Jeho Veličenstva. Praha 2014, s. 25. 83 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909, s. 357. 17 malým plavidlům tvořilo osmnáct děl ráže 47 mm, z tohoto počtu bylo 12 děl typu Škoda L/44 a šest děl typu Hotchkiss L/3384, která byla umístěna na nástavbách a na střeše kasematy. Výzbroj lodi doplňovaly dva kulomety. Pro parní barkasy se dala použít tři děla ráže 66 mm. Dále do výzbroje patřily ještě čtyři torpédomety. Ještě v roce 1895 vyplula loď na svoji první zahraniční plavbu po evropských městech. V roce 1898 loď zavítala do oblasti Jižní Ameriky a Karibiku. Zde také prožila jednu z nejkritičtějších chvil své kariéry. Dne 3. července 1898 se loď přiblížila k přístavu ve městě Santiago de Cuba. Shodou okolností téhož dne zde proběhla bitva mezi americkou a španělskou eskadrou, která byla součástí španělsko-americké války. Naštěstí byla včas americkými loděmi identifikována, a tak nedošlo k zahájení palby, která mohla mít pro křižník fatální následky. V dalších několika letech působila především v domácích vodách Středozemního moře. V roce 1902 byla součástí mezinárodní koalice, která byla vyslána potlačit boxerské povstání v Číně. Křižník se účastnil ostřelování pevnosti Taku. Po návratu do Puly byl křižník přezbrojen a dvě těžká děla ráže 240 mm firmy Krupp byla nahrazena modernějšími děly ráže 190 mm dodané firmou Škoda a.s. Takto vyzbrojenou a vystrojenou ji zastihl v Pule začátek první světové války. Rakousko-uherské námořnictvo se rozhodlo pro stavbu dalších pancéřových křižníků jednak z důvodu snahy rozšířit svou flotilu plavidly, která se velmi osvědčila v podmínkách jadranského bojiště, dalším důvodem bylo několik rozestavěných pancéřových křižníků v loděnicích Francií a Itálií a v neposlední řadě také rychlé zastarávání prvního pancéřového křižníku Kaiserin und Königin Maria Theresia. Druhým pancéřovým křižníkem, který byl postaven pro rakousko-uherské loďstvo, byl křižník Kaiser Karl VI. Stavba lodi byla zahájena firmou Stabilimento Tecnico Triestino v loděnici San Rocco u Terstu dne 1. června 1896 a loď byla přijata do služby 23. května 1900.85 Výzbroj lodi byla tvořena dvěma děly ráže 240 mm, které dodala firma Krupp, oba kanóny byly umístěny po jednom v pancéřových otočných věžích na přídi a zádi lodi. Sekundární výzbroj tvořilo osm děl ráže 150 mm, které dodala firma Škoda a.s. Tato děla byla umístěna v pancéřové kasematě ve středu lodi. Lehké dělostřelectvo zastupovalo šestnáct děl ráže 47 mm od firmy Škoda a.s. a dvě děla stejné ráže dodaná firmou Hotchkiss. Plavidlo bylo dále vyzbrojeno dvěma kanóny ráže 66 mm od firmy Škoda a.s., kterými byly osazeny parní barkasy a čtyřmi torpédomety ráže 450 mm. S projektovaným výtlakem 6300 tun86 patřila loď k menším pancéřovým křižníkům. Rychlost 20,8 uzlu byla na
84 Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha druhá. Křižníky Jeho Veličenstva. Praha 2014, s. 25. 85Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha druhá. Křižníky Jeho Veličenstva. Praha 2014, s. 30. 86 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909, s. 357. 18 počátek 20. století skvělou rychlostí a minimálně o 2 uzly překonávala nejrychlejší bitevní lodě. V letech 1902/1903 loď podnikla několik plaveb po Středomoří. V roce 1910 podnikla plavbu ke břehům Jižní Ameriky. Po návratu byla lehce přestavěna. Na počátku první světové války byla stále ještě v aktivní službě. Stavbu dalšího, velmi podobného, pancéřového křižníku začala 11. března 1901 v námořním arzenálu v Pule. Tato loď dostala název Sankt Georg a byla posledním pancéřovým křižníkem postaveným pro rakousko-uherské námořnictvo. Loď vstoupila do služby 21. července 1905. Projektovaný výtlak činil 7 300 tun dosahovala rychlosti 22 uzlů.87 Posádku tvořilo 32 důstojníků a 589 poddůstojníků a námořníků. Její výzbroj tvořila dvě děla typu ráže 240 mm, která byla umístěná v přední otočné pancéřové věži. Ve výzbroji mělo plavidlo 5 děl ráže 190 mm, z nichž čtyři byla umístěna v centrální pancéřové kasematě a zbylé jedno bylo umístěno v pancéřové otočné věži na zádi. Střední dělostřelectvo doplňovala čtyři děla ráže 150 mm opět v pancéřové kasematě ve středu lodi. Na nástavbách bylo rozmístěno devět děl ráže 66 mm, šest děl ráže 47 mm a čtyři děla ráže 37 mm. S výjimkou posledních čtyř lehkých děl dodaly veškerou výzbroj Škodovy závody. Děla ráže 37 mm byla dodána firmou Vickers. Výzbroj byla ještě doplněna dvěma kulomety, dvěma děly ráže 66 mm pro parní barkasy rovněž od firmy Škoda a.s. a dvěma torpédomety.
5.3 Chráněné křižníky Dalším typem válečných lodí, který se nacházel ve výzbroji rakousko-uherského námořnictva, byly křižníky, později označované jako chráněné křižníky. Byla to plavidla zpravidla menší než pancéřové křižníky, která byla určena k podobným úkolům, tedy k narušování zásobovacích tras nepřítele, ničení obchodu na námořních trasách, napadání zámořských základen a nebo měla sloužit jako průzkum pro větší hladinové jednotky. Plavidla byla také slaběji vyzbrojena a daleko hůře pancéřována než pancéřové křižníky, ale byla levnější na výrobu. První jednotky tohoto typu zařazené do stavu rakousko-uherského námořnictva byla dvě plavidla postavená ve Velké Británii už v roce 1885. Jednalo se o sesterské lodě Panther a Leopard. Obě lodě postavila loděnice Armstrong v Elswicku. Výtlak lodi činil 1530 tun.88 Posádka se skládala z 10 důstojníků a 188 poddůstojníků a námořníků. Stavba první lodi byla
87 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909, s. 357. 88 Tamtéž, s. 357. 19 zahájena 13. června 188589 a loď vstoupila do služby 6. května 1887.90 Druhá loď byla stavěna také od roku 1885 a vstoupila do služby 2. května 1886.91 Převážnou část těchto lodí dodala německá firma Krupp. Hlavní výzbroj tvořila dvě děla ráže 120 mm doplněná čtyřmi děly ráže 47 mm a šesti mitrailleusami ráže 47 mm. Výzbroj byla doplněna čtyřmi torpédomety ráže 350 mm. Obě lodi několikrát podnikly plavbu po Středomoří i na Daleký východ. Na začátku války byly obě lodě již značně zastaralé a sloužily jako strážní plavidla v Boce Kotorské, případně v Pule. Po prostudování plánů předchozí třídy chráněných křižníků, stavěných ve Velké Británii, se rozhodli podle mírně upraveného projektu postavit ještě jedno plavidlo v domácích loděnicích. Tuto zakázku dostala opět firma Stabilimento Tecnico Triestino a loď byla stavěna v loděnicích San Rocco. Kýl byl položen 5. října 1886 a loď byla zařazena do služby 12. června 1888 pod názvem Tiger.92 Byla o něco větší než předchozí dvě plavidla a měla také posílenou výzbroj, kterou tvořila čtyři děla ráže 120 mm, deset děl ráže 47 mm a 4 torpédomety ráže 350 mm. Všechna děla, kromě posledních čtyř Mitrailleus, dodala německá firma Krupp. Posádku tvořilo 13 důstojníků a 175 poddůstojníků a námořníků. Většinu své kariéry strávila loď na Jadranu a v evropských vodách. V roce 1890 se loď srazila s fregatou Laudon. V roce 1895 prošel křižník generální opravou a o deset let později byl přeměněn na admirálskou jachtu. Z jeho výzbroje byla odstraněna všechna děla ráže 120 mm. Zbylá výzbroj byla ponechána. V takovém stavu loď vstoupila do první světové války. Loď již byla slabě vyzbrojená a koncepčně zastaralá, tudíž nebyla vyhlídka na její plnohodnotné využití v bojových akcích. Po této lodi následovala třída dvou lodí, které se již první světové války účastnily jako aktivní plavidla, byť přezbrojená a přestrojená. Jednalo se o chráněné křižníky Kaiser Franz Joseph I. a Kaiserin Elizabeth. Není bez zajímavosti, že obě lodě byly stavěny ve stejné loděnici San Rocco firmou S.T.T. prakticky bok po boku. Stavba obou jednotek byla zahájena 3. ledna 1888 a obě jednotky byly zařazeny do služby ve stejný den 30. června 1890.93 Jednalo se o poměrně velké chráněné křižníky s výtlakem 4000 tun a rychlostí 19 uzlů. 94 Počáteční výzbroj lodí tvořila dvě děla ráže 240 mm, umístěná v pancéřových barbetách na přídi a zádi lodi. Střední výzbroj doplňovalo 6 děl ráže 150 mm od stejné firmy. Lehká děla zastupovalo
89 Bližší datum není známo. 90 Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha druhá. Křižníky Jeho Veličenstva. Praha 2014, s. 47. 91 Tamtéž, s. 51. 92 Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha druhá. Křižníky Jeho Veličenstva. Praha 2014, s. 53. 93 Tamtéž, s. 56. 94 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1912, Pola 1912, s. 432. 20 devět děl ráže 47 mm, z toho 4 děla byla od firmy Krupp a 5 děl byly tzv. mitrailleusy. Výzbroj doplňovala dvě děla ráže 37 mm, dvě děla ráže 66 mm od firmy Škoda a.s. určená pro parní barkasy a čluny a tři torpédomety ráže 400 mm. Posádku lodi tvořilo 26 důstojníků a 418 poddůstojníků a mužů posádky. Tento typ křižníku byl v rakousko-uherském námořnictvu určen zejména pro ofenzivní akce – napadání zásobovacích tras nepřítele, ničení transmisních a jiných kabelových stanic a pozorovacích stanovišť na ostrovech. I přes poměrně rychlou stavbu křižníky rychle zastarávaly. v Letech 1905/1906 došlo k přezbrojení křižníků, byla odstraněna děla ráže 240 mm a nahrazena děly ráže 150 mm od firmy Krupp. Konfigurace hlavní výzbroje se tedy změnila na osm děl ráže 150 mm. Obě lodi často sloužily jako staniční lodě pro základny v Asii. Zatímco počátek první světové války zastihl křižník Kaiser Franz Joseph v domácích vodách Jadranu, Kaiserin Elizabeth dostala rozkaz připojit se k obraně základny Tsing-Tao v Číně. Protože se ukázalo, že jednotky předchozí třídy jsou příliš velké na plnění průzkumných a spojovacích úkolů, rozhodla se admiralita přikročit ke stavbě menších jednotek, které by zadané úkoly mohly plnit lépe. Stavba všech tří jednotek byla zadána námořnímu arzenálu v Pule. V dobových pramenech jsou tato plavidla označována tehdy běžným názvem torpédové křižníky (torpedo cruisers).95 Plavidla patřila s výtlakem 2 300 tun (Szigetvár, Zenta), 2 400 tun (Aspern) a rychlostí 20 uzlů mezi menší jednotky ve své kategorii.96 Hlavní výzbroj těchto lodí se skládala z osmi děl ráže 120 mm. Lehké dělostřelectvo zastupovalo 10 děl ráže 47 mm. Ve výzbroji byly ještě dva kulomety a dva torpédomety ráže 450 mm. Veškerou dělostřeleckou výzbroj až na dvě lehká děla dodala firma Škoda a.s. Loď dosahovala maximální rychlosti 20,8 uzlu a posádku tvořilo 17 důstojníků a 275 poddůstojníků a námořníků u křižníku Zenta, u zbylých dvou jednotek tvořilo posádku mužstva kromě 17 důstojníků 290 mužů. První stavěnou jednotkou byla loď Zenta. Stavba začala 8. srpna 1896 a loď byla přijata do služby 28. května 1899. Druhou jednotkou byla loď Aspern, která byla stavěná od 4. října 1897 a převzata námořnictvem 29. května 1900. poslední lodí třídy byla loď Szigetvár, jejíž stavba byla zahájena 25. května 1899 a loď byla zařazena do služby 29. září 1901. Na začátku své kariéry plul křižník Zenta do Asie, kde se jeho posádka účastnila potlačení boxerského povstání. Loď po krátkém návratu do Puly opět vyplula do vzdálených moří, tentokrát ke břehům Jižní Ameriky a východní Afriky. Po návratu z této plavby již zůstávala loď ve vodách Jadranu až do počátku první světové války. Křižník Aspern své první léta kariéry také strávil cestami ve východní Asii. Po návratu do Puly se v roce 1907 spolu s křižníkem Sankt Georg účastnil
95 Hythe, Viscont (ed.): The Naval annual, 1912, Portsmouth 1912. 96 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909, s. 358. 21 oslav výročí 300 let od kolonizace Ameriky Brity. Poté sloužil ve vodách Jadranu až do vypuknutí první světové války. Poslední loď – křižník Szigetvár zahájil svou kariéru plavbou do vod Střední a Severní Ameriky. Ke břehům Asie se dostal až v roce 1907 a poté ještě v roce 1912. I tuto loď zastihla válka v domácích vodách. Tyto lodě jako první v rakousko-uherském námořnictvu neprošly před vypuknutím první světové války nějakou zásadní rekonstrukcí nebo přezbrojením. Není tedy divu, že se už na začátku války jednalo o křižníky poměrně staré.
5.4 Lehké křižníky Posledními dvěma třídami křižníků zařazenými v tomto období do stavu rakousko- uherského námořnictva byly třídy Admiral Spaun a Novara. Obě třídy patřily k novému, progresivnímu typu křižníku, který dostal název zvědný křižník, v anglické literatuře Scout cruiser nebo prostě jen Scout, i když v době svého vzniku jsou v dobových anglických pramenech nazývány protected cruisers97 (chráněné křižníky), ač jejich konstrukce už tomuto typu neodpovídala. V rakousko-uherských pramenech jsou nazývány Kleine kreuzers, ačkoliv do této kategorie řadili v rakousko-uherském loďstvu i plavidla, která se v soudobé literatuře řadí do třídy chráněných křižníků nebo dokonce torpédových nebo dělových člunů.98 Tato plavidla měla sloužit především k průzkumu a také jako vůdčí lodě flotil torpédoborců, popřípadě velkých torpédovek. Díky své rychlosti dokázaly tyto lodě držet krok i s torpédoborci, které měly za úkol chránit anebo díky své palebné síle poskytnout potřebnou podporu proti nepřátelským torpédoborcům. Plavidla se vyvinula z chráněných křižníků v prvních letech 20. století. Rakousko-uherské námořnictvo zahájilo stavbu první z nich až 30. května 1908 v námořním arzenálu v Pule. Jednalo se o samostatnou loď, která zároveň tvořila vlastní třídu, nesla název Admiral Spaun. Křižník byl zařazen do služby 15. listopadu 1910. Výzbroj lodi tvořilo sedm děl ráže 100 mm, jedno dělo ráže 47 mm, jeden kulomet a dva 450 mm torpédomety. Veškerou dělostřeleckou výzbroj dodala firma Škoda a.s. Loď se oproti dřívějším rakousko-uherským chráněným křižníkům lišila především vyšším výtlakem 3 500 tun99, který v bojových podmínkách vzrostl až na 4010 tun100, a vyšší rychlostí, která dosahovala až 27 uzlů. Byla to také první loď rakousko-uherského námořnictva, na které byla použita k pohonu
97 Hythe, Viscont (ed.): The Naval annual, 1912, Portsmouth 1912, s. 52. 98Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1912, Pola 1912, s. 432. 99 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 384. 100 Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha druhá. Křižníky Jeho Veličenstva. Praha 2014, s. 81. 22 parní turbína místo trojčinného expanzního parního stroje. Bohužel právě použití turbíny zpočátku křižník limitovalo. Stroje byly nespolehlivé a docházelo k častým poruchám. Křižník svou kariéru strávil převážně na Jadranu. Během balkánské krize se plavil ke břehům Turecka. Během první světové války působil buď samostatně, nebo jako zajišťovací loď pro torpédoborce. Nejmodernějšími a zároveň posledními lehkými křižníky, převzatými rakousko- uherským námořnictvem, byly tři lodě třídy Saida.101 (Saida, Helgoland, Novara). V odborné literatuře se ovšem častěji setkáváme s názvem třídy Novara. Ačkoliv tato loď byla převzata do služby jako poslední, její stavba byla zahájena ze všech jednotek nejdříve a je častějším zvykem pojmenovávat třídu lodí po první stavěné jednotce, nikoliv po první jednotce, která byla skutečně spuštěna na hladinu. Tyto lodě byly svou siluetou takřka stejné jako loď předcházející třídy. Byl u nich ale použit výkonnější typ parní turbíny. Výtlak lodí této třídy činil stejně jako u lodi Admiral Spaun 3500 tun.102 Veškerou výzbroj dodala firma Škoda a.s., sestávala se z devíti děl Škoda L/50 ráže 10 centimetrů, dvou děl Škoda L/44 ráže 47 mm, které bylo možné použít také pro parní barkasy a čluny. výzbroj doplňovalo šest torpédometů, umístěných po jednom na obou bocích lodi a jeden byl umístěný na zádi. Posádku tvořilo 20 důstojníků a 320 námořníků. Kýl první jednotky – křižníku Saida, byl založen 9. září 1911 v loděnici C.N.T.M. a loď byla převzata do služby na samém počátku první světové války – 1. srpna 1914. Zbylé dvě lodě stavěla loděnice Ganz & Сo. Danubius ve Fiume, která z velké část patřila maďarským akcionářům. Stavba Helgolandu byla zahájena 28. října 1911 a loď byla převzata do služby 29. srpna 1914. Stavba poslední lodi – křižníku Novara byla zahájena už 9. února 1911, ale kvůli válečným událostem se stavba protáhla na téměř čtyři roky a křižník byl převzat námořnictvem až 10. ledna 1915. Protože byly všechny tři lodě dokončeny a převzaty námořnictvem na samém počátku nebo v průběhu první světové války, nestihly tradiční plavby do Středomoří nebo na Dálný východ. Okamžitě byly soustředěny na svých základnách a připraveny k bojovým operacím.
5.5 Torpédové křižníky/Torpédové dělové čluny Na konci 19. století a na začátku 20. století se naplno uplatnil potenciál nové ničivé zbraně – torpéda. V těchto letech ještě nebylo možné vyrobit dostatečně výkonné ponorky, tak byla torpéda zprvu využívána především hladinovými plavidly. Jedná se o plavidla s malým
101 Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha druhá. Křižníky Jeho Veličenstva. Praha 2014, s. 87. 102 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 384. 23 výtlakem, většinou do několika set tun, která měla velkou rychlost. Jejich úkolem bylo hlídkování, průzkum, doprovod a ochrana větších válečných plavidel a svazů a v neposlední řadě také nečekané útoky. První torpédová plavidla se koncepčně vyvinula z dělových člunů, kdy místo větší dělostřelecké výzbroje byla loď osazena torpédomety. Taková plavidla vznikala od sedmdesátých let 19. století. V rakousko-uherském námořnictvu byly nazývány torpédové – dělové lodě. Jedinou třídou lodí, která by se do této kategorie dala zařadit a byla zavedena do služby v rakousko-uherském námořnictvu, byla třída Zara, tvořená jednotkami Zara, Spalato, Sebenico a Lussin. O stavbu se podělily loděnice státního arzenálu v Pule a Stabilimento Tecnico Triestino tak, že první a třetí jednotku, Zaru a Sebenico, stavěla pulská loděnice, zatímco druhou a čtvrtou jednotku, Sebenico a Lussin, stavěla loděnice u Terstu.103 Zvláštností je také nedodržení stejných parametrů a vlastností u jednotek stejné třídy. Lodě se od sebe lišily nejen výtlakem, ale také rychlostí, která kolísala od 12,6 uzlu u lodi Spalato až po 14,2 uzlu u lodí Zara a Lussin.104 Výzbroj tvořilo u prvních tří jednotek čtyři děla L/24 ráže 9 cm, jedno dělo L/15 ráže 7 cm (66 mm), jedno dělo ráže 47 mm, dvě 25,4 mm revolverová děla a tři torpédomety ráže 355 mm. Výtlak činil 944 tun u prvních dvou jednotek, u třetí – lodi Sebenico byl výtlak 965 tun. Poslední loď třídy – Lussin se od předchozích plavidel lišila především podstatně větším konstrukčním výtlakem, který činil 1000 tun105, a pozměněnou výzbrojí, která se skládala ze dvou děl L/21 ráže 15 cm, jednoho děla L/18 ráže 7 cm (66 mm), dále výzbroj doplňovalo sedm mitrailleus a pouze dva torpédomety ráže 355 mm. Všechny lodě byly na počátku služby vybaveny, jak bylo zvykem u podobných plavidel, plachtovím, které bylo v průběhu další služby postupně odstraněno. Přestože se jednalo o poměrně dobře vyzbrojená plavidla, tak jako tomu bylo u ostatních jednotek postavených v posledních dekádách 19. století, i tato velmi rychle zastarávala a byla převedena k výcvikovým účelům. Stavba lodi Zara byla zahájena 1. srpna 1878, loď vstoupila do služby 17. července 1882. Tato loď byla velmi brzy přeřazena k výcviku útoku torpédy a kadetů. Začátek Velké války ji zastihl na kotvě v Boce Kotorské. Loď Spalato začali stavět 16. prosince 1878 a stavbu dokončili někdy v roce 1881.106 Již roku 1888 byla loď přeřazena k výcvikovým účelům, kde takto sloužila až do počátku první světové války. Byla zařazena zpět do služby jako strážní plavidlo v Pule. Stavba třetí lodi – Sebenico byla zahájena 29. listopadu 1880 a loď byla převzata do služby v prosinci 1883. Loď
103 Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha třetí. Torpédoborce Jeho Veličenstva. Praha 2018. 104 Tamtéž 105 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909, s. 362. 106 Přesnější údaj o zařazení lodi do služby není znám. 24 podnikla jednu plavbu ke břehům Řecka, v roce 1897 se podílela na blokádě Kréty. Na počátku dvacátého století sloužila už jen jako pomocná loď a loď pro výcvik strojníků. Za Velké války sloužila loď jako strážní plavidlo v Pule, později v Šibeniku. Poslední loď třídy – Lussin byla stavěna od září roku 1882 do února 1885. Loď se během své kariéry účastnila několika plaveb do východního Středomoří, ke břehům Řecka a následně brázdila vody Levanty. Již v roce 1889 byla převedena k výcviku strojníků. V roce 1892 byla zařazena zpět do služby. V roce 1910 byla přestavěna na admirálskou jachtu. Od roku 1916 sloužila v Pule jako loď pro ubytování německých ponorkových posádek.107 Další plavidla zavedená do služby v rakousko-uherském námořnictvo lze zařadit do kategorie torpédové – dělové čluny. Tato plavidla byla menší a méně vyzbrojená než lodě předchozí kategorie, ale byla podstatně rychlejší, což bylo u torpédových plavidel životně důležité. Taková rychlá plavidla už je možné vnímat jako přímé předchůdce torpédoborců. První lodí tohoto typu zařazenou do námořnictva monarchie byla loď Meteor, stavěná od prosince roku 1886 pro Rakousko-Uhersko v Elbingu, v Německu. Zařazena do služby byla v dubnu 1888.108 Výzbroj tvořilo devět rychlopalných děl ráže 47 mm L/33 a jeden torpédomet ráže 350 mm. Posádku tvořilo 5 důstojníků a 56 poddůstojníků a námořníků; na počátku služby loď navštívila Španělsko s princeznou Stephanií na palubě. V roce 1894 se účastnila záchranných prací u potopeného italského škuneru Marco Polo. V letech 1900–1901 došlo ke generální opravě lodi a v roce 1905 byla loď zbavena plachtoví. K dalším opravám došlo v roce 1910, ovšem stav lodi již nebyl vyhovující a na počátku první světové války bylo plavidlo používáno převážně k hlídkovým účelům. Další dvě lodě stejné kategorie, Blitz a Komet, byly pro Rakousko-Uhersko postaveny také v loděnici Schichau v Elbingu. Lodě se takticko-technickými parametry od předchozí jednotky takřka nelišily Ve výzbroji měly pouze o jedno dělo ráže 47 mm méně. Výzbroj se tedy redukovala na osm děl ráže 47 mm a jeden torpédomet. Stavba první lodi – Blitz byla zahájena 23. února 1888 a loď byla dokončena a převzata do služby v únoru následujícího roku. V roce 1895 vyplula loď s eskadrou do Levanty a v roce 1897 se podílela na blokádě Kréty. Na počátku století došlo k rekonstrukci, pro níž byla loď vybavena vrhačem min a radiostanicí. Během první světové války loď sloužila především k obraně přístavů, protože se již k plnění svých původních úkolů nehodila. Stavba druhé jednotky třídy byla zahájena 21. dubna 1888 a loď převzalo rakousko-uherské námořnictvo v červnu 1889. Na počátku své kariéry se loď
107 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1916, Pola 1916, s. 396. 108 Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha třetí. Torpédoborce Jeho Veličenstva. Praha 2018, s. 33. 25 plavila ke břehům Itálie a na Korfu. Poté sloužila jako dispoziční loď císařské jachty. Kotviště měla u zámku Miramar. Po čtyřech letech strávených v rezervě byla loď v roce 1897 aktivována a účastnila se blokády Kréty. Stejně jako u sesterské lodi došlo na počátku 20. století k přezbrojení a dovybavení vrhačem min. Velké války se účastnila aktivně plněním bojových úkolů. Další loď stejné kategorie si Rakousko-Uhersko nechalo podle svých vlastních plánů postavit v anglické loděnici Palmer and Shipbuilding and co. Stavba byla zahájena v říjnu 1888 a loď vstoupila do služby až 4. července 1892 pod jménem Planet. Výzbroj lodi tvořila dvě děla ráže 7 cm (66 mm) L/42, osm děl ráže 47 mm a dva torpédomety.109 Loď měla od počátku své kariéry problémy se svou rychlostí, kdy nepomohla ani výměna listů lodních šroubů. Proto bylo plavidlo převzato od anglického dodavatele se slevou. Během první světové válce sloužila loď jako přístavní obrana, později jako minolovka. Další loď nesla název Trabant, koncepčně loď vycházela z plavidel postavených v Německu Stavba byla zahájena v domácí loděnici Stabilimento Tecnico Triestino 29. července 1889 a loď vstoupila do služby v listopadu následujícího roku. Výzbroj byla totožná jako u lodi Planet. Loď se během své kariéry v roce 1895 zúčastnila otevření průplavu císaře Viléma II. v Kielu. Poté působila na Jadranu a ve Středomoří. Na začátku války byla vybavena vrhači min a sloužila jako transportní a hlídková loď, později také jako minolovka. Velmi podobným plavidlem byla loď Satelit, která byla stavěna od ledna 1892 v loděnici Schichau v Elbingu.110 Zařazena do služby byla 25. června 1893. Výzbroj byla shodná s lodí Trabant, pouze bylo odebráno jedno dělo ráže 66 mm. S rychlostí téměř 22 uzlů se jednalo po jejím zařazení o nejrychlejší loď rakousko-uherského námořnictva. Během své kariéry se loď jako většina dalších torpédových plavidel podobného typu podílela na blokádě Kréty v roce 1897. 3. ledna 1905 se srazila se starou torpédovkou XXXVIII a byla vážně poškozena. V letech 1912 a 1913 proběhla rekonstrukce, při které byly vyměněny kotle a loď dostala tři nové komíny místo jednoho. Tím se zásadním způsobem změnila silueta lodi. Po vypuknutí první světové války loď působila jako strážní a hlídkové plavidlo v Pule a jejím okolí. Poslední loď této kategorie, která byla zařazena do stavů rakousko-uherského námořnictva, nesla název Magnet. Loď byla opět postavena v loděnici Schichau v Elbingu. Stavba byla zahájena 14. září 1895 a loď byla převzata do služby 26. listopadu 1897. Původně byla plánována stavba dalších osmi zdokonalených sesterských lodí, ale námořnictvo
109 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909, s. 358 110 Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha třetí. Torpédoborce Jeho Veličenstva. Praha 2018, s. 48. 26 upřednostnilo stavbu klasických torpédoborců, a proto byla postavena pouze tato jedna loď. Výzbroj lodi byla redukována na pouhých šest děl ráže 47 mm a tři torpédomety ráže 450 mm.111 S rychlostí 26 uzlů se stala po zavedení do služby nejrychlejší lodí rakousko- uherského námořnictva.112 Na samém počátku kariéry se ještě stihla zúčastnit blokády Kréty. Během první světové války působil jako eskortní a spojovací loď.
5.6 Torpédoborce Na počátku 20. století si rakousko-uherská admiralita uvědomovala značnou zastaralost svých torpédových plavidel. Torpédové – dělové lodě a čluny byly oproti moderním torpédoborcům, které byly zaváděny do výzbroje, pomalé a hůře vyzbrojené. Proto bylo přistoupeno k plánu vyzbrojit flotilu moderními torpédoborci. Protože rakousko-uherské loděnice neměly s konstrukcí takovýchto plavidel zkušenosti, obrátila se admiralita na zahraničního dodavatele. Stala se jím britská loděnice Yarrow, která postavila plavidlo o výtlaku 429 tun. Stavba byla zahájena 14. listopadu 1904 a plavidlo bylo předáno rakousko-uherskému námořnictvu 19. září 1905. Konstrukčně vycházelo z torpédoborců Ikazuči a Akizuki, které loděnice stavěla na přelomu století pro japonské námořnictvo. Výzbroj plavidla dodala firma Škoda a.s., sestávala se z jednoho děla ráže 7 cm L/45, sedmi děl ráže 47 mm L/44 a dvou torpédometů ráže 450 mm. Rychlost lodi činila 28,7 uzlu.113První plavidlo, postavené ve Velké Británii, dostalo jméno Huszár. Podle tohoto prototypu postavily v domácích loděnicích další plavidla. O stavbu se podělily všechny hlavní loděnice Rakouska-Uherska. Torpédoborce Ulan, Streiter, Wildfang, Scharfschütze a Uskoke byly stavěny loděnicí Stabilimento Tecnico Triestino. Loď Huszár II114, která měla nahradit ztroskotaný prototyp, byla stavěna v C. K. Arzenálu v Pule. Zbylých šest torpédoborců – Turul, Pandur, Csikos, Reka, Dinara, Velebit postavila loděnice Danubius ve Fiume (Rijece). Poslední loď této třídy -– Warasdiner vstoupila do služby až 8. září 1914.115 Tento torpédoborec si u rakousko-uherské loděnice Stabilimento Tecnico Triestino objednalo čínské námořnictvo pod názvem Lung Tuan, avšak po vypuknutí první světové války byla loď dokončena a zařazena do rakousko-uherského loďstva. I když u těchto lodí došlo před první
111 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909, s. 358. 112 Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha třetí. Torpédoborce Jeho Veličenstva. Praha 2018, s. 57. 113 Tamtéž, s. 60. 114 Prototyp, postavený ve Velké Británii, najel 3. prosince 1908 na mělčinu a po nezdařených pokusech o vyproštění byl záměrně potopen. Podařilo se zachránit výzbroj a další vybavení, která byla poté použita na stavbu nového torpédoborce se stejným jménem. 115 Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha třetí. Torpédoborce Jeho Veličenstva. Praha 2018, s. 102. 27 světovou válkou k přezbrojení na šest děl ráže 66 mm, tak vzhledem k dlouhé době stavby na torpédoborce nebyla tato plavidla v době svého spuštění na vodu již nejmodernější. Ukázalo se, že torpédoborce jsou příliš malé a zvláště v porovnání s moderními francouzskými loděmi stejné kategorie, které byly spuštěny na vodu v posledních letech před první světovou válkou, zaostávaly rychlostí, výtlakem i výzbrojí. Tyto torpédoborce se příliš nehodily pro službu na otevřeném moři, na druhou stranu pro pokrytí pobřežních vod plných ostrůvků a zálivů byly až na horší nautické vlastnosti i během první světové války ještě dostačující. Admiralitě bylo jasné, že tyto jednotky, ačkoliv své úkoly zatím zastanou, se nebudou moci měřit s moderními oceánskými torpédoborci případných protivníků. Proto už v roce 1911 začala stavba nových daleko větších jednotek třídy Tátra. Jednalo se o šest lodí se jmény Tátra, Balaton, Csepel, Lika, Triglav, Orjen. Všechny jednotky stavěla loděnice Danubius v Rijece. Byly to na svou dobu a třídu velké lodě s výtlakem přesahující 800 tun, rychlostí až 32 uzlů a výzbrojí dvou děl ráže 100 mm a šesti děl ráže 66 mm.116 Torpédovou výzbroj tvořily čtyři torpédomety ráže 450 mm. Veškerou výzbroj a lodní turbíny dodala firma Škoda a.s. Ačkoliv se u některých jednotek zpočátku objevily potíže s turbínami, hřídelí a ložisky, po odstranění těchto závad se jednalo o velmi kvalitní torpédoborce.117 Během první světové války došlo od srpna 1916 do února 1918 ke stavbě dalších čtyř torpédoborců stejné konstrukce. Třída dostala název Ersatz Triglav a tvořily ji lodě se jmény Triglav II, Lika II, Dukla, Uszok.118 Lodě měly stejnou výzbroj, výtlak i počet členů posádky. Rakousko- uherské námořnictvo stavbou dalších čtyřech jednotek reagovalo na kritický nedostatek velkých torpédoborců. Po ztrátě dvou jednotek v prosinci 1915 zůstávaly ve službě již pouze čtyři lodě. Je tedy určitým paradoxem, že loďstvo mělo více bitevních lodí, které měly být chráněny těmito torpédoborci, než samotných torpédoborců, které je měly chránit. Z dalších plavidel, která se aktivně zúčastnila první světové války, bychom si měli blíže představit torpédovky a ponorky.
5.7 Torpédovky Na konci osmdesátých a v devadesátých letech 19. století spustilo Rakousko-Uhersko na vodu celou řadu malých torpédovek, jednalo se o 21 – 24 malých lodí o výtlaku 78 tun a
116 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1912, Pola 1912, s. 432. 117 Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha třetí. Torpédoborce Jeho Veličenstva. Praha 2018, s. 102. 118 Původní torpédoborce toho jména najely dne 29. prosince 1915 při operaci u albánského přístavu Drač do minového pole. Torpédoborec Lika se potopil na místě, torpédoborec Triglav se pokusil vzít rakousko-uherský torpédoborec Csepel do vleku, ale kvůli pronásledování nepřítelem byla nakonec i tato loď ztracena. 28 další větší torpédovky o výtlaku až 166 tun.119 Tato plavidla ještě běžně dostávala jména. Později se změnilo označení torpédovek kvůli přehlednosti na pouhá čísla. Výzbroj ani výstroj se u těchto lodí od moderních torpédovek příliš nelišila. Tvořila ji většinou dvě lehká děla ráže 37 nebo 47 mm a dva nebo tři torpédomety různých ráží. Hlavním faktorem zastarání u těchto lodí byla ovšem rychlost, která na začátku první světové války už naprosto nedostačovala. Větší torpédovky dosahovaly rychlosti 24 uzlů, ty menší pouhých 19 uzlů. To je nižší rychlost, než má většina moderních dreadnoughtů. Proto byla série šesti větších torpédovek ponechána pouze v rezervě. Během první světové války sloužily k lovení min, eskortě podél pobřeží a hlídkování proti ponorkám. Modernějšími plavidly byla třída Kaiman. Skládala se z 24 torpédovek stavěných v letech 1905–1909. Oproti předchozím typům to byla větší plavidla o výtlaku 200 tun, výzbroj vzrostla až na čtyři děla ráže 47 mm a tři torpédomety.120 Rychlost byla jen o dva uzly větší než u předcházející velké třídy – 26 uzlů. V letech 1909–1910 byly ještě spuštěny na vodu dvě série po šesti torpédovkách o výtlaku 116 a 131 tun. Výzbroj byla opět standardní – dvě lehká děla ráže 47 mm a dva torpédomety, ale rychlost dosahovala u menších z nich až 28 uzlů. Tyto torpédovky se ale vzhledem ke svému nižšímu výtlaku nehodily k akcím na širém moři, takže bylo možné s nimi počítat při obraně přístavů, lovení min v pobřežních vodách a jiných činnostech při pobřeží. Nejmodernějšími torpédovkami v námořnictvu mělo být dvacet sedm lodí stavěných od roku 1913. V pramenech jsou označeny jako Hochsee – Torpedoboote 121 (Širomořské torpédovky). Jelikož se jednalo o několik sérií stavěných v různých loděnicích, technické údaje všech plavidel se mírně lišily. Celkem se jednalo o tři série TB 74 T (8 lodí), TB 82 F (16 lodí) a TB 98 M (3 lodě). Písmena na konci názvu značí vždy loděnici, ve které byla série stavěná. T – Stabilimento Tecnico, Triestino, F – Fiume (Rijeka), loděnice Danubius a M – Cantiere Navale, Triestino v Monfalcone. Výzbroj tvořila vždy dvě děla ráže 66 mm a dva až čtyři torpédomety. 122 Rychlost byla od 28 do 29,5 uzlu. Do začátku první světové války byly dokončeny pouze tři torpédovky první série. Zbylé torpédovky stavěné v loděnici Stabilimento Tecnico, Triestino byly dokončeny do konce roku 1914. Všechny tři série potom do konce roku 1916. Co se týká těchto malých torpédových plavidel, mělo Rakousko-Uhersko na počátku války poměrně moderní flotilu. Problém spočíval především v tom, že u těchto typů lodí byl
119 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909, s. 359. 120 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909. s. 359. 121 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914. s. 385. 122 Tamtéž. s. 385. 29 rozhodující hlavně počet, a to jak při ochraně pobřežních vod, doprovodu konvojů, tak při samotných operacích proti nepřátelskému loďstvu. Dvacet sedm nejmodernějších torpédovek nemohlo zastat všechnu práci a musely být posílány jen na ty nejtěžší úkoly, zatímco ty méně důležité nebo méně náročné dostávala na starost plavidla, která byla zastaralá.
5.8 Ponorky Rakousko-Uherské ponorkové loďstvo bylo na začátku války ve velmi těžké situaci. Vlastnilo pouze sedm ponorek (U1, U2, U3, U4, U5, U6 a U12). Na stavbu ponorek byla v roce 1905 vypsána veřejná soutěž, do které se přihlásily americká firma Lake, německá Germania a domácí rakouská Witehead s licenčním americkým typem Holland. Šlo o malá plavidla určená k operacím ve vlastních pobřežních vodách. Z důvodu nemožnosti odzkoušení jednotlivých nabízených typů se námořnictvo rozhodlo objednat od každého výrobce dva kusy. Ponorky typu Lake byly stavěny v námořním arzenálu v Pule, byly vybaveny benzínovými motory, které trpěly značnou poruchovostí, dále k výbavě patřily netradiční prvky, jako například přechodová komora pro potápěče nebo zatažitelný podvozek pro jízdu na mořském dnu.123 Tato plavidla se nakonec využívala nanejvýš k výcviku posádek a nikdy nebyla nasazena do bojových akcí. Následovaly dvě ponorky, které dostaly označení SMU 4, kterou následovala SMU 3.124 Byly postaveny v Německu v loděnici Germania a poté odtaženy do Puly. Největší problémy způsobovaly petrolejové motory, které vypouštěly značné množství kouře. Poslední dva kusy byly postaveny firmou Whitehead v Rijece. Jednalo se zřejmě o nejzdařilejší konstrukci ze všech tří nabízených typů. Nevýhodou byla příliš úzká paluba pro pohyb posádky, pokud byla ponorka na hladině. Další ponorkou stavěnou u stejné firmy byla U7, která byla později přeznačena na U12. Ponorka byla vybavena pouze elektromotory, a proto nesplnila očekávání námořnictva a nebyla tedy přijata do služby. Námořnictvo o ponorku neprojevilo zájem ani poté, co výrobce snížil cenu o dvě třetiny. Ponorka tedy byla majetkem loděnice a ta ji využívala k propagačním účelům. Po vypuknutí první světové války mělo pochopitelně námořnictvo zájem o jakákoliv válečně využitelná plavidla, proto ponorku po dosazení zážehových motorů pro plavbu na hladině přijalo. Pomyslnou mezeru mezi ponorkou U6 a U12 měly vyplnit ponorky U7 – U11,
123 Novák, Jiří: Bitva o Jadran. C. a k. válečné námořnictvo za 1. světové války. Brno 1998, s. 45. 124 S.M.U byla zkratka označující Seiner Majestät Unterseeboot – ponorka Jeho Veličenstva. V běžné praxi se používala pouze zkratka U–a číslo příslušné ponorky. 30 které byly stavěny v Německu. Po vypuknutí války je odkoupilo a převzalo německé námořnictvo pod označením U66 – U70. Rakousko-uherská ponorková flotila se tedy skládala na počátku války pouze ze sedmi strojů, z toho dva bylo možné využít maximálně k výcviku. Tento velmi neutěšený stav se postupem války zlepšil, nejprve byla ukořistěna francouzská ponorka Curie, která po vyzvednutí a opravení byla zařazena pod označením U14, a pak byly dodány německé pobřežní ponorky typu UBI a UBII. Ponorky U20 – U23 – byly postaveny v loděnici v Pule. Ponorky U27 – U32 a U40 – U41 odpovídaly německému pobřežnímu typu UB II a postavily je loděnice v Monfalcone a Rijece. Další dvě ponorky byly koupeny od Německa v roce 1917 a dopraveny do Puly transportem po železnici. Více ponorek firmy do konce války rakousko-uherskému námořnictvu nestihly dodat, i když byly ve stavbě ještě ponorky U101 – U106 a U48 – U53. Číselné mezery mezi jednotlivými rakousko-uherskými ponorkami byly vyplněny německými ponorkami s německými posádkami, které sloužily pod rakousko-uherskou vlajkou od 23. května 1915 do 28. srpna 1916 (v době, kdy Německo nebylo ve válečném stavu s Itálií.) Do konce války Německo dodalo celkem 71 ponorek125 s posádkami, většinou se jednalo o pobřežní typy UB a UC. Dokladem kvality či nekvality rakousko-uherských ponorek je například počet torpédometů, který se pohyboval od dvou do čtyř kusů, zatímco ukořistěná ponorka Curie jich měla šest. Rakousko-uherské ponorkové loďstvo nemohlo alespoň z počátku války konkurovat daleko silnějšímu francouzskému protivníkovi. Ponorky monarchie se nepouštěly dále než za Otrantskou úžinu (i vzhledem k technickým parametrům by to nebylo možné), ale v konečném důsledku to byly právě rakousko-uherské ponorky, které zapříčinily zmatek a paniku v řadách francouzského loďstva a jeho stažení až daleko za Otrantskou uzávěru.
5.9 Pomocné lodě Kromě těchto čistě válečných plavidel sloužilo v rakousko-uherském loďstvu velké množství menších pomocných plavidel pro údržbu, ubytování posádek, opravy a další dílčí činnosti spojené s námořními operacemi. Nejpodrobnější pramennou základnou o stavu těchto lodí je Almanach rakousko-uherského námořnictva126 z předválečných nebo válečných let. Takových plavidel bylo kolem třiceti. Pomocným plavidlům a týlovému zabezpečení se moje práce nevěnuje, ačkoliv by tento námět stál za hlubší prozkoumání v samostatné práci.
125 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. Díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 311. 126 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914. 31
6 Námořní operace rakousko-uherského loďstva během první světové války
6.1 Začátek první světové války a sebevědomí na Jadranu Námořnictvo Rakousko-Uherské monarchie vstupovalo do první světové války jako osmá nejsilnější námořní mocnost na světě a šestá v Evropě. I tak bylo jeho loďstvo podstatně slabší než loďstva případných protivníků. Na začátku srpna 1914 rakousko-uherské loďstvo disponovalo 3 dreadnoughty, 3 semi dreadnoughty, 6 pre dreadnoughty, 3 pobřežními obrněnci, 3 pancéřovými křižníky, 5 chráněnými a 4 lehkými křižníky, 6 velkými a 12 malými torpédoborci, 71 torpédovkami, 6 ponorkami, 9 dělovými čluny a řadou doprovodných a pomocných plavidel.127 Tento údaj je ale značně nepřesný, protože ze čtyř lehkých křižníků byl akceschopný pouze jeden – Admiral Spaun a další dva (Helgoland a Saida) byly předány námořnictvu 1. srpna, respektive 5. září 1914. Poslední lehký křižník – Novara byl zařazen do služby až na počátku roku 1915. Přímo ve stavbě se kromě těchto jednotek nacházel dreadnought Szent István, 19 torpédoborců a pět ponorek, které rakousko-uherské námořnictvo nechalo postavit v německých loděnicích Germania v Kielu. Všechny jednotky, kromě chráněného křižníku Kaiserin Elizabeth, byly dislokovány na základnách podél jaderského pobřeží.128 Hlavní základnou byla Pula, pomocnými základnami byly Dubrovník, Zadar, Split, Šibenik a Kotor. Týlové základny s loděnicemi a zázemím byly Terst a Rijeka. Podle původních plánů, vycházejících ještě z předpokladu operací všech tří mocností Trojspolku, se mělo rakousko-uherské námořnictvo po vypuknutí války přesunout ze svých základen do výchozích bodů na italském západním pobřeží, kde mělo spolu s italským námořnictvem (Regia Marina) znemožnit přepravu francouzských afrických sborů na evropská bojiště. Za místo soustředění loďstva byla určena italská Messina. 129 Tento strategicky položený přístav by umožňoval soustředění velké části spojeného italsko – rakousko-uherského loďstva, které by bylo silnější než francouzské loďstvo a i případné britské středomořské loďstvo. Od října 1913 ve středomořských vodách působila i německá středomořská divize kontradmirála Wilhelma Souchona, která se skládala z bitevního křižníku Goeben a lehkého křižníku Breslau. Bitevní
127 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. Díl 1. Rok 1914. Praha 2001, s. 70. 128 Křižník Kaiserin Elizabeth byl v srpnu 1914 dislokován jako staniční loď na Dálném východě a po vypuknutí války odplul na základnu Tsing-Tao, kde se účastnil jeho obrany a byl potopen vlastní posádkou 2. listopadu 1914. 129 Novák, Jiří: Příběh „Ostrostřelce“. Osudy rakousko-uherského torpédoborce Scharfschütze za první světové války. Praha 2004. 32 křižník Goeben mohl dosáhnout rychlosti až 28 uzlů, byl tak nejrychlejším velkým hladinovým plavidlem ve Středomoří. Ovšem v důsledku poruchy strojů byla jeho maximální rychlost i po opravě v Pule pouhých 18 uzlů. Německé velení tedy plánovalo jeho vystřídání jeho sesterskou lodí – Moltke. Britské velení vyčlenilo na neutralizaci Geobenu svá nejlepší plavidla, která mohla ve Středozemním moři shromáždit. K dispozici byla 2. eskadra bitevních křižníků, tvořená jednotkami Inflexible, Indefatigable a Indomitable, které velel přímo velitel britských sil ve Středomoří – admirál Archibald Berkley Milne. Dále byla k dispozici 1. eskadra křižníků, které velel kontradmirál Ernest Troubridge, tvořená pancéřovými křižníky Defence, Black Prince, Duke of Edinburgh a Warrior, 4 lehkými křižníky a 16 torpédoborci. Nejen že tento svaz jednoznačně převyšoval palebnou silou případné německé protivníky, ale byl také mimořádně nebezpečným protivníkem pro rakousko-uherské loďstvo při případném střetu. Ráno 4. srpna se objevily oba německé křižníky před francouzskými přístavy Philippeville (Goeben) a Bone (Breslau) a ostřelovaly je. Při zpáteční plavbě již byly sledovány britskými bitevními křižníky a jedním lehkým křižníkem. Němci byli ve válečném stavu pouze s Francií a britské ultimátum mělo vypršet téhož dne v 23:00. Německým křižníkům se podařilo odpoutat od nepřítele a 5. srpna dopluly do Messiny, kde doplňovaly uhlí. Protože Itálie zůstávala neutrální, musel Souchon se svou eskadrou do 24 hodin opustit přístav, jinak by jeho lodě byly internovány. Souchon již 4. srpna večer obdržel informaci od německého velení o tajném spojenectví s Osmanskou říší a po doplnění uhlí měl rozkaz odplout do Istanbulu. Souchon sám byl ve velmi ošemetné situaci. Kotvil v neutrálním přístavu, ze kterého musel co nevidět vyplout, pátraly po něm britské křižníky, cesta ke Gibraltaru byla již zablokována dalšími britskými svazy a i kdyby se mu podařilo proklouznout dále do západního Středomoří, nepodaří se mu uniknout pozornosti Britů ani Francouzů a celý únik na západ nemá šanci stihnout dříve, než vyprší ultimátum. Pokud by se v době vyhlášení války Brity nacházel kdekoliv v západním Středomoří, rovnalo by se to předčasnému odepsání lodí, protože Německo a ani žádný z jeho spojenců (v té době pouze Rakousko-Uhersko) neměl v západním Středomoří ani bojová plavidla, ani případné základny na doplnění uhlí a provedení potřebných oprav. Nehledě na tato fakta, před Messinou se mohlo kdykoliv objevit francouzské loďstvo a zablokovat německou eskadru v přístavu. Potom by jediným východiskem byl nerovný boj s mizivou šancí na úspěch, nebo internace. Německé velení se proto rozhodlo situaci řešit pomocí svého zatím jediného spojence. Naléhalo na rakousko-uherské námořnictvo, aby vyslalo směrem k Otrantské úžině silný svaz, který by případně mohl prolomit blokádu Britů nebo alespoň umožnit útěk německých křižníků.
33
K vyplutí bylo připraveno zatím pouze jádro rakousko-uherského loďstva – dreadnoughty třídy Viribus Unitis, semi dreadnoughty třídy Radetzky, dva lehké křižníky a šest torpédoborců. V knize Zánik Zenty se objevuje údaj o 19 torpédoborcích.130 V případném dělostřeleckém souboji měly značnou palebnou převahu nad svým protivníkem a případný boj musel skončit jednostranným masakrem britského loďstva. Na všech rakousko-uherských bitevních lodích se nacházelo dohromady 48 děl ráže 305 mm, 24 děl ráže 240 mm a početné střední a lehké dělostřelectvo. Oproti tomu, i za předpokladu, že by byl britský svaz kompletní, se na jejich bitevních a pancéřových křižnících nacházelo pouze 24 děl ráže 305 mm, 22 děl ráže 234 mm a početně zastoupené střední a lehké dělostřelectvo. Případná bitva by se tedy díky vyšší rychlosti britských lodí buď neodehrála vůbec, anebo by musela skončit zničením britské flotily. Přesto velitel loďstva – Anton Haus vysílal své nejtěžší jednotky k Otrantské úžině velmi neochotně a obával se možných ztrát. Mezi Velkou Británii a Francií na jedné straně a Rakousko-Uherskem zatím neexistoval válečný stav a v případě, že by se rakousko-uherské lodě připletly do souboje německých křižníků, i když měly nad svými protivníky značnou převahu, mohlo by to mít fatální následky. Třeba jen těžké poškození některého z velkých hladinových plavidel tak daleko od základen by nepříteli poskytlo dostatek času znovu zaútočit na celý rakousko-uherský svaz při jeho návratu z akce. I přes neochotu admirality nakonec rakousko-uherský svaz 7. srpna 1914 ráno vyplul na moře. O této akci se zmiňuje i František Kodet ve svém deníku jako o jedné z mála akcí za celé období první světové války, které se měl příležitost na palubě bitevní lodi Radetzky zúčastnit.131 V době, kdy se svaz nacházel jižně od Šibeniku, přišla zpráva, že německé křižníky blokádu prorazily a unikly směrem do Egejského moře a následně do Istanbulu, kde byly lodě zařazeny pod jmény Yavuz Sultan Selim (Goeben) a Midilli (Breslau) do loďstva Osmanské říše a admirál Souchon se stal vrchním velitelem tureckého loďstva. Akce rakousko-uherské floty tedy ztratila smysl a lodě se urychleně vrátily pod ochranu budovaných minových polí, protiponorkových bariér a dělostřeleckých baterií v Pule. Celá akce se odehrála na popud německých spojenců ve snaze naklonit si stát na Bosporu na svoji stranu. Osmanská říše si před první světovou válkou nechala stavět ve Velké Británii dreadnought Reshadieh, dva velké torpédoborce o výtlaku 1750 tun, a ještě těsně před vypuknutím první světové války odkoupila od Chile další rozestavěný dreadnought Rio de
130 Grégr, René: Zánik křižníku Zenta. Poslední plavba rakousko-uherského chráněného křižníku. Praha 2016, s. 18. 131 Vernerová, Andrea (red.): Deník námořníka Františka Kodeta. Praha 2017, s. 130. 34
Janeiro přejmenovaný na Sultan Osman.132 Tyto lodě byly zabaveny a zařazeny do britského loďstva pod jmény Agincourt (Sultan Osman) a Erin (Reshadieh). V loďstvu Osmanské říše tedy jádro floty tvořily jen dvě zastaralé bitevní lodě Turgut Reis a Barbaros Hayreddin, původně německé Wiessenburg a Worth. Zařazením jediného německého bitevního křižníku do stavu loďstva tedy Osmanská říše vyrovnala síly s ruskou černomořskou flotilou. Zároveň vyplutí největších rakousko-uherských hladinových jednotek byla okázalá demonstrace síly proti jakémukoliv nepříteli. Nic na tom nezmění fakt, že podruhé takto silný svaz vyplul až o téměř rok později – 23. května 1915.
6.2 Pokus o aktivní vedení války a blokáda Černé Hory Válka mezi Rakousko-Uherskem a Srbskem sice trvala již od 28. července 1914, ale rakousko-uherská flota neměla zatím na Jadranu protivníka. Ale již při návratu loďstva ze své první akce se stal Jadran bojovou zónou. Černohorský parlament (skupština) 1. srpna odhlasoval pomoc Srbsku, 6. srpna večer byla vyslanci monarchie předána nóta o přerušení diplomatických styků a vyhlášení válečného stavu dalšího dne – 7. srpna ve 12 hodin. Ve stejný den – 7. srpna 1914 bylo jádro loďstva, které kotvilo v Pule, uvedeno do válečné pohotovosti a rodiny námořníků odeslány z přístavu pryč.133 Ani vstupem tohoto protivníka do války se na rakousko-uherské námořní strategii nemuselo nic měnit. Černá Hora nevlastnila žádné válečné lodě, pouze jednu královskou parní jachtu, která ale neměla žádnou bojovou hodnotu. Jediné dva přístavy, které se daly využít alespoň pro vykládku menších parníků a plachetnic, byly Bar a Ulcinij. Hlavní námořní základnou pro operace proti Černé Hoře byla zvolena Boka Kotorská pro její malou vzdálenost od cílové oblasti. Základna však neskýtala příliš vhodné zázemí kvůli špatné dostupnosti a materiálnímu zázemí, ale zvětšila akceschopnost hlavně lehkých rakousko- uherských hladinových sil. Z Puly sem byly přemístěny i dva chráněné křižníky Zenta a Szigetvár, které měly spolu s torpédoborci střídavě provádět blokádu černohorského pobřeží. Ještě před zahájením samotné blokády bylo nutné předat černohorské straně informaci o zahájení blokády, aby mohla plavidla do války nezapojených států odplout. Stalo se tak 9. srpna, kdy před přístavem Bar zakotvil křižník Szigetvár spolu s jedním torpédoborcem a jednou torpédovkou. Křižník vysadil důstojníka na břeh a ten předal místnímu prefektovi dokumenty, ve kterých se oznamovalo, že 10. srpna ve 12 hodin bude zahájena blokáda přístavu a neutrální lodě mají lhůtu 24 hodin odplout. Prefekt dokumenty odmítl převzít. Podobná
132 Anglie zabavila turecké dreadnoughty. Národní listy, 10. srpna 1914, s. 1. 133 Pulje ve válečném stavu. Hlas Lidu. Orgán české strany křesť.-sociální, 17. srpna 1914, s.1. 35 situace se opakovala v menším z přístavů – v Ulcinje, kde ale díky písčité pláži a malé hloubce nemohla přistávat větší plavidla než malé plachetnice. Podrobný popis o způsobu a vyhlášení blokády nám popisuje tisková zpráva uveřejněná v denním tisku. Zpráva je rozdělena do tří hlavních bodů. 1. „Dne 10. srpna o 12 hod. v poledne začne skutečná blokáda království Černohorského, brannými silami mně podřízenými. 2. Tato blokáda vztahuje se na pobřežní pás mezi 42 stupněm 6 min. 4 vteř. a 41 stupněm 52 min. severní šířky, počínaje v to přístavy, zálivy, rejdy, ústí řek a ostrovy, které leží uvnitř těchto hranic. 3. Lodím a plavidlům spřátelených a neutrálních mocností, jsoucím v blokovaném území, poskytuje se 24 hodinná lhůta k vyplutí. Proti všem lodím, které poruší blokádu, bude se postupovati dle zásad mezinárodního námořního práva.“134 Blokáda měla probíhat následujícím způsobem. Každý den měl od úsvitu do soumraku křižovat cestovní rychlostí jeden z křižníků v doprovodu dvou torpédoborců, z čehož jeden by byl dál na moři, aby mohl včas varovat před blížícím se nepřítelem a zadržovat nebo potápět parníky a bárky, které by se pokusily blokádu prorazit.135 K blokování nevelkého přístavu Bar by zcela jistě postačila torpédovka, která by mohla přivolat v případě nebezpečí posily z blízké Boky nebo i vzhledem k pravděpodobnosti, že lodě, které budou zadrženy, budou pouze malé pobřežní plachetnice, by si poradila sama svépomocí. Opět zde ale hrála roli okázalá demonstrace síly, proto se v černohorských pobřežních vodách pohybovaly dva chráněné křižníky, několik torpédoborců a torpédovek.
6.3 Francouzské loďstvo vyplouvá na Jadran a zánik Zenty Ačkoliv Rakousko-Uhersko zatím na Jadranu protivníka teprve vyhlíželo, mezinárodní situace se i nadále zhoršovala. 10. srpna 1914 došlo k přerušení diplomatických styků s Francií a dalo se očekávat, že během několika málo dnů vypukne mezi těmito dvěma státy válka. Ta vypukla 13. srpna 1914. Velká Británie na to okamžitě reagovala a poskytla francouzskému loďstvu základnu na Maltě jako výchozí bod pro operace na Jadranu. Velitelem francouzského loďstva byl viceadmirál Boué de Lapeyrere. Již 14. srpna měl na Maltě k dispozici svaz čítající dva dreadnoughty třídy Courbet, pět semi dreadnoughtů třídy Danton, pět silných starších bitevních lodí tříd Democratie a
134 Blokáda pobřeží Černé Hory. Národní listy, 12. srpna 1914, s. 1. 135 Grégr, René: Zánik křižníku Zenta. Poslední plavba rakousko-uherského chráněného křižníku. Praha 2016, s. 27.
36
Republique, šest velkých pancéřových křižníků (Jules Michelet, Ernest Renan, Edgar Quinet, Leon Gambetta, Jules Ferry a Victor Hugo), dva anglické pancéřové křižníky (Defence a Warrior) a doprovod 27 torpédoborců. Tento svaz byl několikanásobně silnější než veškerá dostupná plavidla, která mělo Rakousko-Uhersko v Boce Kotorské k dispozici, dokonce i při střetnutí s hlavními rakousko- uherským loďstvem by byly síly vyrovnané, protože rakousko-uherské pre dreadnoughty se vyrovnaly palebnou silou nanejvýš francouzským pancéřovým křižníkům a naproti tomu pět francouzským semi dreadnoughtů spolehlivě převážilo misky vah na stranu Francie v souboji nejtěžších hladinových jednotek. 13. srpna byla také zahájena loďstvem monarchie faktická blokáda černohorského pobřeží. Na blokádu byly vzhledem k možnostem rakousko-uherské flotily a černohorské obrany vyčleněny značné síly. Rakousko-uherská strana se tedy snad pod dojmem často připomínaného vítězství v bitvě u Lissy rozhodla vést aktivní námořní válku s použitím všech dostupných prostředků. Důkazem toho, že zpočátku nebylo v myslích velitelů jakékoliv poraženectví, nám může být převelení 5. divize bitevních lodí do Boky Kotorské, která byla tvořena starými obrněnci Monarch, Wien a Budapest, s jejichž pomocí mělo docházet k dělostřeleckým přepadům na černohorském pobřeží. Velkou roli hrál také fakt, že případnou ztrátu těchto pomalých a starých bitevních lodí by rakousko-uherské velení oželelo daleko snáze, než pokud by ztratilo kteroukoliv z moderních jednotek. 13. srpna blokádu prováděl křižník Szigetvár, další dny až do 16. srpna křižník Zenta, jako doprovod se střídaly torpédoborce Ulan, Streiter a Uskoke.136 Blokované lodě neměly příliš mnoho práce, pouze 14. srpna večer při návratu zpozorovali z křižníku Zenta na úrovni Budvy množství světel, která ale zanedlouho zhasla. Nikdy se nepodařilo zjistit, zda se jednalo o lodě italské nebo francouzské, popřípadě britské. Dne 16. srpna vyplula Zenta v doprovodu torpédoborce Ulan opět k černohorskému pobřeží, poblíž Ulcinij. Zde byla zaskočena celým výše popsaným francouzsko-anglickým svazem. O výsledku boje bylo tedy již předem rozhodnuto, zvláště pak když rychlost Zenty podle hlášení lodních deníků nepřesahovala 18 uzlů. 137 Moderní dreadnoughty a všechny pancéřové křižníky přesahovaly svou rychlostí 20 uzlů, takže Zenta bez velké dávky štěstí neměla šanci na únik. Zatímco rychlému torpédoborci se podařilo díky vysoké rychlosti a náskoku s velkým štěstím uniknout mimo dostřel a poté do Boky Kotorské, Zenta i přes
136 Hynek, Vladimír – Klučina, Petr – Škňouřil, Evžen: Válečné lodě 3. První světová válka. Praha 1988, s. 320. 137 Grégr, René: Zánik křižníku Zenta. Poslední plavba rakousko-uherského chráněného křižníku. Praha 2016, s. 39. 37 veškerou snahu posádky nakonec neunikla a poblíž Petrovace klesla ke dnu. Části posádky se podařilo doplavat k pobřeží, kde padla do černohorského zajetí. Dobové zdroje bezprostředně po bitvě hovoří až o 150 zachráněných.138 Skutečný počet zachráněných byl nakonec 139 mužů posádky.139 Ve stejné době plula bitevní loď Monarch v doprovodu dvou torpédoborců ostřelovat černohorská vojska v Budvě. Když z Monarchu uviděli sloupy kouře, okamžitě zamířili zpět do Boky, kde zakotvili loď tak, aby mohla podpořit její obranu v případě útoku francouzského loďstva. Potopením křižníku Zenta fakticky skončily veškeré snahy rakousko-uherského námořnictva vést válku v duchu dřívějších tradic s pomocí veškerých dostupných sil.
6.4 Francouzské loďstvo na Jadranu Tato událost jistým způsobem předznamenala další průběh událostí na Jadranu a také ukázala rakousko-uherskému velení, jak by dopadla jakákoliv část jeho flotily, pokud by se o něco podobného znovu pokusila. Zajímavý obraz o bitvě podává dobový tisk. Zatímco většina domácích periodik vydává zprávu, která se nese v podobném duchu jako zpráva z Národních listů, která zdůrazňuje, že malý křižník Zenta podlehl přesile šestnácti plavidel, ale torpédoborci se podařilo uniknout a rozhodným způsobem dementuje zprávu o potopení semi dreadnoughtu Zrinyi.140 Například noviny Hlas Lidu (Orgán české strany křesť. -sociální) hovoří o velkém vítězství u Castellnuovo nad anglickou flotilou, při kterém klesla čtyři anglická plavidla ke dnu a ačkoliv přiznává ztrátu křižníku Zenta, tak hned doplňuje, že se jednalo o loď určenou pouze k výcviku, taktéž dementuje ztrátu lodi Zrinyi.141 Mluvit o Zentě jako o lodi určené pouze k výcviku bylo značné zlehčování její úlohy v loďstvu. Naproti tomu potopení čtyř anglických válečných lodí byl nesmysl, jelikož kromě 12 torpédoborců se mohlo jednat z velkých plavidel pouze o pancéřové křižníky Black Prince a Warrior, které ovšem svou palebnou silou i jednotlivě převyšovaly oba rakousko-uherské chráněné křižníky určené k blokádě. Fámy o potopení semi dreadnoughtu Zrinyi byly spíše přáním dohodového loďstva než skutečností. V každém případě hned na počátku války utrpělo rakousko-uherské loďstvo citelnou ztrátu, která spíše než co se týkalo počtu ztracených námořníků a materiálu, zapůsobila na morálku a pověst námořnictva. Na druhou stranu si velení loďstva monarchie uvědomilo, že
138 Hrdinný boj a zánik křižníku „Zenty“. Národní listy, 24. srpna 1914, s. 1. 139 Grégr, René: Zánik křižníku Zenta. Poslední plavba rakousko-uherského chráněného křižníku. Praha 2016, s. 62. 140 Utkání na Jaderském moři. Národní listy, 19. srpna 1914, s. 1. 141 Velké vítězství rakouského loďstva u Castellnuovo v jižní Dalmácii nad loďstvem anglickým. Hlas Lidu. Orgán české strany křesť.-sociální, 20. srpna 1914, s. 1. 38 v přímém střetu hlavních hladinových sil v duchu Mahanovy teorie nemá šanci z dlouhodobého hlediska flotila obstát. Právě ony události z počátku války nakonec zapříčinily, že rakousko- uherská flotila vyšla z války vojensky bojeschopná a se ctí. Jiří Novák hodnotí samotnou bitvu jako naprosto zbytečnou popravu a prázdné hrdinství.142 Zatímco René Grégr popisuje samotný boj jako nevyhnutelný a marný, ale že byl alespoň hrdinský.143 Zůstává holým faktem, že ani francouzská strana nebyla po bitvě příliš spokojena, protože za cenu jednoho málo cenného křižníku donutila Rakušany přemýšlet nad dosavadní strategií vedení boje a v konečném důsledku právě tato událost měla za následek změny ve vedení námořních operací na Jadranu. Napříště měly rakousko-uherské jednotky vyplouvat až po důkladném leteckém a námořním průzkumu, aby se již nikdy podobná situace nemohla opakovat. Francouzské loďstvo se po úspěšné operaci nevrátilo na Maltu, ale zůstalo v Otrantské úžině a začalo provádět dalekou blokádu Jadranu. Velkým problémem francouzského loďstva při provádění blokády byla absence jakékoliv blízké námořní základny. Nejbližší základnou byla Malta, která sloužila potřebám i francouzského loďstva blokujícího Otrantskou úžinu. Dalším a možná ještě větším problémem bylo složení francouzského loďstva, které se skládalo z bitevních lodí a velkých pancéřových křižníků, lehké křižníky Francie vůbec nestavěla a vhodných torpédoborců měla zatím málo a tyto lehké hladinové jednotky se pro akce na Jadranu hodily daleko víc než bitevní lodě a velké křižníky. Paradoxem tedy je, že ačkoliv rakousko-uherské loďstvo bylo slabší, co se týká počtu lehkých křižníků, které byly velmi vhodné pro náhlé přepady (mělo k dispozici k 1. srpnu 1914 dvě lodě této kategorie Admiral Spaun, Saida a do ledna 1915 další dva Helgoland, Novara)144, tudíž v této třídě lodí neměly rakousko-uherské křižníky odpovídajícího protivníka až na britské lehké křižníky, které ale nebyly na rozdíl od svých francouzských spojenců tolik aktivní. Není proto pochyb, že v momentě, kdy se rakousko-uherské velení rozhodlo uchýlit k tzv. malé válce, ve které hrály hlavní roli lehké jednotky, prokázala tato plavidla nedocenitelné služby, tím spíš, že v případě francouzského loďstva neměla na Jadranu rovnocenného protivníka. Nejpalčivější problém, který musela rakousko-uherská flota řešit, byla nevýhodná poloha Kotoru, který sice byl ideální předsunutou základnou, ale ležel pod masivem Lovčenu, na který Černohorci umístili těžká děla, která mohla ostřelovat zálivy a kotviště v přístavu a skutečně se tak zejména od konce srpna a po zbytek roku 1914 několikrát
142 Novák, Jiří: Bitva o Jadran. C. a k. válečné námořnictvo za 1. světové války. Brno 1998, s. 25. 143 Grégr, René: Zánik křižníku Zenta. Poslední plavba rakousko-uherského chráněného křižníku. Praha 2016. 144 Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha druhá. Křižníky Jeho Veličenstva. Praha 2014. 39 dělo.145 Další výpady se uskutečnily i na začátku září, ale vzhledem k tomu, že se nikdy nepodařilo dosáhnout významnějších škod ani lidských, ani materiálních a také se nepodařilo vylákat rakousko-uherské lodě na moře, bylo od těchto výpadů postupně upouštěno.146 Snad ještě větším problémem bylo, že žádné plavidlo nemohlo opustit Kotor, aniž by ji nezpozorovala černohorská hlídka, která vysílačkou okamžitě informovala Francouze. Loďstvo monarchie bylo tedy ve velmi podobné situaci, do které se dostala celá německá Hochseeflotte, když 26. srpna 1914 uvázl poblíž ostrova Odesholm německý lehký křižník Magdeburg, který byl následně rozstřílen ruskými křižníky Palladou a Bogatyrem, kterým se z mělčiny podařilo zachránit pouzdro s nezničenými šifrovacími klíči a kódovými knihami.147 Tak se stalo, že hned na začátku války se všechny dohodové mocnosti, zvláště pak Britové, snadno mohli dozvědět, kdy vypluje Širokomořské loďstvo na moře. Podobný přehled, ačkoliv bez šifer, měli díky vysílačce na Lovčenu francouzští a britští velitelé ohledně dění v Boce Kotorské. Taková situace Rakušanům nevyhovovala, ale pokud dokázali umlčet dělostřelecké baterie v horách, na to, aby vypudili posádku s vysílačkou, potřebovali horu dobýt. Bombardování z Lovčenu, které bylo prováděno dvěma děly ráže 150 mm a jednou 98 mm houfnicí, bylo natolik nepříjemné, že koncem listopadu byla do Boky Kotorské povolána bitevní loď Radetzky, která po čtrnáct dní ostřelovala postavení černohorského dělostřelectva z těžkých děl.148 Po zničení nepřátelských pozic se 22. prosince bitevní loď vrátila zpět do Puly. Dobýt Lovčen se podařilo až začátkem roku 1916, takže téměř rok a půl dostávala dohodová plavidla poměrně přesné zprávy o pohybech rakousko-uherské flotily v Kotoru. I tento fakt spolu se špatným materiálním zabezpečením způsobil, že se velení rakousko-uherského námořnictva nerozhodlo do Kotoru přesunout větší síly. Už jen redislokace bitevních lodí do daleko bližšího Kotoru by v řadách protivníka pravděpodobně způsobila daleko větší zmatek než skutečné bojové aktivity těchto plavidel. Francouzi zatím nepomýšleli na bezprostřední dobytí Boky Kotorské, i když jejich válečná plavidla se čas od času objevila v její blízkosti. Zatím se spokojili s menšími akcemi demonstrativního charakteru. Dne 19. září 1914 se objevilo francouzské loďstvo před ostrovem Pelagosa a po krátkém ostřelování zničilo maják a zajalo malou posádku, která se o maják starala.149 Tato akce snad mohla být odvetou za výpravu ze 17. září, které se účastnila kromě torpédoborců i stará bitevní loď Monarch, která ze svých těžkých děl ostřelovala vyloděný
145 Střelba na Kotor. – Obsazení Plevlje. Národní listy, 23. srpna 1914, s. 1. 146 Francouzi stříleli bezvýsledně na Kotor. Národní listy, 4. září 1914, s. 1. 147 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001, s. 125. 148 Vernerová, Andrea (red.): Deník námořníka Františka Kodeta. Praha 2017, s. 130. 149 Rozstřílený maják na ostrově Pelagosa. Národní listy, 23. září 1914, s. 1. 40 materiál a radiovou stanici v Baru, ale zřejmě byla daleko promyšlenější akcí, kdy francouzské loďstvo ostřelovalo téhož dne také ostrov Lissu a základnu v Boce Kotorské. Při ostřelování mělo dojít k potopení jednoho velkého francouzského křižníku.150 Tyto zprávy se ale záhy ukázaly jako falešné a z pozdějších informací je patrné, že loď byla pouze poškozena palbou pobřežních baterií, ale nikterak vážně, aby nemohla odplout.151 Po těchto útocích francouzské loďstvo opustilo Jaderské moře a hlavní aktivitu tak mohly převzít malé hladinové jednotky a ponorky. I když ještě i v průběhu dalších měsíců docházelo k občasnému bombardování, zvláště pak odlehlých ostrovů a hlídkových stanic, tyto akce už neměly takovou intenzitu jako ty z konce září. Veškeré úsilí francouzského velení vylákat hlavní síly rakousko-uherského loďstva ke svedení generální bitvy tedy vyšlo na prázdno.
6.5 Malá válka na Jadranu Vrchní štáb loďstva monarchie si velmi dobře uvědomoval, že ztráta, byť jen dvou velkých hladinových plavidel, by byla jednak skvělým propagandistickým materiálem pro protivníka a taky by neumožňovala rakousko-uherskému námořnictvu praktikovat v omezeném rozsahu doktrínu Fleet in being. Tato doktrína byla založena na podobném principu, na jakém dnes fungují jaderné zbraně. Mocnost vlastní velké bitevní lodě a ačkoliv jsou pouze zakotveny v přístavech, kdykoliv můžou vyplout na moře. Takové riziko odrazuje případného protivníka od rozsáhlejších akcí. Není tedy divu, že chtělo-li si Rakousko-Uhersko zachovat svoji bojovou hodnotu na moři i nadále, musely hlavní tíhu akcí na Jadranu převzít menší hladinové jednotky a ponorky. Bylo pak především jejich zásluhou, že byla i nadále prováděna blokáda pobřeží Černé Hory a měly hlavní podíl také na celkovém vytlačení francouzských hladinových sil z Jadranu v zimě roku 1914 – 1915. O stavu ponorek v rakousko-uherském námořnictvu jsem se podrobněji věnoval v kapitole „Ponorky“ na straně 29. Největším problémem působení ponorek byl jejich malý akční rádius, celková zastaralost a také fakt, že náhradní díly a opravy se prováděly v Pule, zatímco bylo žádoucí, aby ponorky operovaly z Boky Kotorské, odkud mohly napadat hlídkující velké hladinové francouzské lodě na blokádní linii.152
150 Zprávy o útoku francouzské eskadry na Boku. Národní listy, 27. září 1914, s. 1. 151 Francouzské loďstvo v Adrii. Národní listy, 1. října, 1914, s. 1. 152 Novák, Jiří: Bitva o Jadran. C. a k. válečné námořnictvo za 1. světové války. Brno 1998, s. 49. 41
Dalším důležitým krokem bylo zahájení minové války. Minová pole se kladla především pro posílení obrany přístavů v pobřežních vodách. Často se stávalo, že se miny uvolnily a byly zaneseny mimo pozice. Taková mina pak představovala obrovské riziko i pro vlastní flotilu. Hledání min se věnovaly lehčí hladinové jednotky – torpédoborce, torpédovky a dělové čluny. Zatímco v jiných námořnictvech bylo běžnou praxí po nalezení takovou minu zničit střelbou, v rakousko-uherském námořnictvu bylo přikázáno miny lovit a odjistit, aby se daly znovu použít. Tato praxe byla obrovským hazardem s lodí i posádkou, ale v důsledku zoufalého nedostatku min se velení uchýlilo k tomuto kroku. Zvláště problematické byly miny kladené v severním Jadranu – u Terstu, které mohly být snadno zaneseny ke břehům neutrální Itálie. Případná nehoda mohla vést k vážným diplomatickým následkům. K takovým situacím čas od času docházelo, zvláště pak v noci nebo za bouře. Nutnost tuto situaci řešit dokládá schůzka rakousko-uherského velvyslance v Itálii barona Macchia s italským předsedou vlády Salandrem dne 14. října 1914, kde se v důsledku výbuchů několika min řešil problém minové války.153 Miny byly ale v tomto případě zatím pouze obrannou zbraní, kdežto ponorky mohly účinně zasahovat na rozsáhlé ploše Jadranu, i když jich rakousko-uherské námořnictvo mělo zoufalý nedostatek. K první úspěšné akci ponorek došlo 17. října, kdy se velký francouzský pancéřový křižník Waldeck-Rousseau (výtlak 14 000 tun, hlavní výzbroj 14 děl ráže 194 mm)154 přiblížil ke vjezdu do Boky a pokusil se ostřelovat pevnosti. Proti němu byly vyslány ponorky U3, U4, torpédoborec Uskoke a starý torpédový člun č. 13. Zatímco hladinová plavidla křižník snadno donutil k ústupu dělostřelbou, jakmile jeho posádka uviděla periskop, křižník odplul ze zálivu a spolu s dalšími francouzskými loděmi rychle zmizel z dohledu.155 Už samotné zahnání celého loďstva pouhými dvěma ponorkami byl skvělý úspěch této zbraně a názorný návod na její další využití ve válce na Jadranu. V dalších akcích stíhaly ponorky neúspěšně francouzská plavidla. Až 3. listopadu se dostala ponorka U5 do výhodné pozice a napadla pancéřový křižník Jules Ferry (výtlak 12 550 tun, hlavní výzbroj 4 děla 194 mm)156. Vypálené torpédo selhalo, ale přesto bylo dosaženo kýženého výsledku. Velení francouzského loďstva se začalo velmi obávat o osud svých velkých hladinových plavidel a k Boce vyplouvalo jen při krytí velkých transportů do Baru. Eskortu takových transportů v důsledků absence velkých hladinových jednotek Rakousko-Uherska tvořily pouze
153 Miny v Jaderském moři. Národní listy, 16. října 1914, s. 1. 154 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909, s. 309. 155 Potyčky na Jaderském moři. Národní listy, 21. října 1914, s. 1. 156 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909, s. 309. 42 pancéřové křižníky a torpédoborce. Bitevní lodě se z obavy torpédových útok nepouštěly na sever od Otrantské úžiny.157 Další akce na Jadranu se omezily ze strany Francie na doprovod konvojů do Baru a občasné útoky na jednotlivé ostrovy, zvláště pak Francouzům vadila transmisní a telegrafní stanice na ostrově Lissa, kterou se pokusili několikrát zničit, vzít rukojmí a vymáhat kontribuci ve výši až 21 000 korun.158 Další týdny se odehrávaly spíše ve znamení průzkumu. K menšímu diplomatickému incidentu došlo 27. listopadu v ranních hodinách poblíž přístavu Bari, kde se čtyři italští dělníci pokusili vylovit rakousko-uherskou minu, která následně explodovala a všechny přítomné zabila.159 Následující téměř měsíc nedošlo k větším významnějším akcím. Rakousko-uherské ponorky bezúspěšně pronásledovaly své francouzské hladinové protivníky. Ponorkáři si troufali se svými zastaralými stroji čím dál více a bylo jen otázkou času, kdy se na malé ploše Jadranu a hustém provozu naskytne nějaká příležitost, která bude využita. Dne 20. prosince vyplula z Boky Kotorské ponorka U12 pod velením Egona Lercha, který ačkoliv se narodil v Terstu, měl své domovské právo v Praze. Zamířila k Otrantské úžině. Shodou okolností ve stejnou dobu Francouzi zajišťovali zásobovací konvoj do Baru, proto byly na moři kromě obvyklých pancéřových křižníků i bitevní lodě, které většinou při takových akcích alespoň prováděly taktické cvičení. A právě 21. prosince na takovou sestavu narazila ponorka kapitána Lercha. Ze vzdálenosti pouhých 600 metrů byla odpálena dvě torpéda, ze kterých jedno zasáhlo svůj cíl. 160 Nebylo myslitelné zjišťovat škody a nadále setrvávat v nebezpečných vodách, proto se ponorka rychle vzdálila. Zprvu se objevovaly v tisku zprávy o potopení francouzského dreadnoughtu Courbet, který klesl ke dnu poblíž italské Valony.161 Torpédovanou lodí byl, jak se později ukázalo, francouzský dreadnought Jean Bart,162 který se sice nepotopil, ale musel odplout na Maltu k opravám. Tento incident ještě více znásobil fobii francouzských námořníků z ponorek a francouzské velení vážně začalo uvažovat o tom, jestli rakousko-uherské loďstvo nevlastní nějaké daleko výkonnější ponorky, než původně předpokládalo. Útok byl také skvělým propagandistickým materiálem, zejména Němci oceňovali odvahu ponorkových posádek.163 Daleko důležitější než poškození samotné bitevní lodi byly bezprostřední důsledky.
157 Novák, Jiří: Bitva o Jadran. C. a k. válečné námořnictvo za 1. světové války. Brno 1998, s. 50. 158 Francouzské loďstvo u Visu. Národní listy, 17. listopadu 1914, s. 1. 159 Miny u Bari. Národní listy, 29. listopadu 1914, s. 1. 160 Novák, Jiří: Bitva o Jadran. C. a k. válečné námořnictvo za 1. světové války. Brno 1998, s. 50. 161 Ztráty středomořského loďstva francouzského. Národní listy, 3. ledna 1915, s. 1. 162 Loď patřila ke stejné třídě jako domněle zasažený a potopený dreadnought Courbet. 163 Projev německého tisku o činu ponorného člunu „XII“. Národní listy, 25. prosince 1914, s. 2. 43
Francouzské velení nařídilo, že se velké bitevní lodě k Jadranu nesměly ani přiblížit a na celé blokádní linii, která byla posunuta dále k jihu, hlídkoval jeden pancéřový křižník za dobrého počasí podporován torpédoborci.164 Tato akce se zároveň kryla s pokusem francouzské ponorky Curie proniknout do Puly a torpédovat tam velká válečná plavidla. Francouzi vycházeli z předpokladu, že v severním Jadranu budou přístavy méně zabezpečené proti torpédovým útokům, protože se nacházely mimo dosah všech francouzských ponorek. Ponorku část cesty vlekl pancéřový křižník Jules Michelet (výtlak 12 570 tun, hlavní výzbroj 4 děla ráže 194 mm)165, aby měla dostatek paliva na návrat. Ponorce se podařilo proniknout do přístavu v těsném závěsu za rakousko-uherskou minonoskou Chamäleon, ovšem poté se zamotala do ochranných sítí a byla zpozorována. Po vyčerpání vzduchu byla donucena k vynoření a byla potopena hlídkovými plavidly. Ponorka byla následně vyzvednuta a po opravě a rekonstrukci zařazena do služby jako U14. Takto úspěšně rakousko-uherské loďstvo zakončilo první válečný rok. Nedovolilo nepříteli pronikat hlouběji na Jadran bez rizika ztrát a kromě chráněného křižníku Zenta neztratilo žádná větší válečná plavidla, zatímco na sebe vázalo téměř celé tamější francouzské loďstvo a část britského středomořského loďstva, což byly síly dalece přesahující možnosti rakousko-uherského loďstva. 166 Již ale pouze jeho aktivní obrana na Jadranu zde nutila protivníky Centrálních mocností tyto síly ponechat, ačkoliv by se, zvláště pak Britům, hodily daleko více v jejich koloniích proti německým křižníkům nebo v domácích vodách proti případnému výpadu celé Hochseeflotte. Jaro následujícího roku bylo opět spíše ve znamení aktivity ponorek. Další příležitost se naskytla až 27. dubna, kdy ponorka U5 kapitána Georga Ludwiga von Trapp narazila v Otrantské úžině na hlídkující francouzský pancéřový křižník Leon Gambetta. Byl to jeden z větších francouzských pancéřových křižníků, který měl výtlak 12 550 tun a hlavní výzbroj tvořila čtyři děla ráže 194 mm.167 Protože křižník byl bez eskorty torpédových plavidel a plul stále stejnou hlídkovou trasou rychlostí pouhých 5 uzlů zhruba 20 mil od italského pobřeží, umožnil tak ponorce přiblížení a před druhou hodinou v noci došlo k odpálení torpéd.168 Obě torpéda křižník zasáhla a ten šel i s částí své posádky ke dnu.
164 Novák, Jiří: Bitva o Jadran. C. a k. válečné námořnictvo za 1. světové války. Brno 1998, s. 51. 165 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909, s. 309. 166 Kromě Zenty rakousko-uherské námořnictvo ztratilo ještě 2. listopadu 1914 křižník Kaiserin Elizabeth, ale ten byl potopen na Dálném východě a s jeho ztrátou velení již při obléhání základny Ting-Tao počítalo. 167 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909, s. 309. 168 Francouzský obrněnec „Leon Gambetta“ torpédován rakouskou ponorkou. Národní listy, 28. dubna 1915, s. 1. 44
Reakcí francouzského velení bylo posunout blokádní linii ještě více na jih až na 37. rovnoběžku, těžší jednotky dostávaly doprovod a musely se pohybovat nejméně čtrnáctiuzlovou rychlostí.169 Dále byla větší část francouzského loďstva převelena ze základny na Maltě do vzdálené Bizerty. Za současné situace se rakousko-uherskému námořnictvu podařilo blokádu Otrantské úžiny narušit natolik, že existovala spíše v představách francouzských představitelů admirality než kdekoliv jinde. Zásadním problémem bylo, že ačkoliv byla blokáda úžiny narušena, jakkoliv velké hladinové síly monarchie byly natolik slabé, že bez rizika velkých ztrát se nemohly pokusit této příležitosti využít. Velkou pomocí pro rakousko-uherskou flotilu bylo převezení prvních německých ponorek pobřežního typu UBI po železnici do Puly, kde byly sestaveny a působily pod rakousko-uherskou vlajkou. Velení dohodových sil si nedělalo iluze o využívání rakousko-uherských základen německými ponorkami, proto bylo nařízeno přerušení obchodu a přeprava zboží mezi Rakousko-Uherskem a Itálií. 170 Ponorková válka, ač ji vedly obě strany, zatím zcela jednoznačně vyznívala v neprospěch Dohody, přitom právě loďstvo Dohody mělo na Jadranu v ponorkách převahu již na začátku války 55:6.171 V některé literatuře uváděn poměr také 55:7.172 Tato odchylka je způsobena ponorkou U12, která nebyla před první světovou válkou ve stavu loďstva, ale po vypuknutí první světové války byla námořnictvem převzata a zařazena.173 Zatímco situace v ponorkovém loďstvu nebyla nejlepší, ponorkáři se překonávali a díky jejich obětavosti zaznamenalo loďstvo Dohody citelné ztráty. V květnu musela být dokonce část francouzských torpédoborců převelena do východního Středomoří právě z důvodu pronikání nových německých ponorek z rakousko-uherských základen Otrantskou úžinou.174 Situace v rakousko-uherském letectvu byla o poznání lepší. Letci byli vybaveni na svou dobu moderními stroji především domácí Lohnerovy konstrukce, které poskytovaly námořnictvu nedocenitelnou podporu při průzkumu nebo bombardováním pozic nepřítele. Letouny se účastnily téměř všech větších námořních akcí a ačkoliv bombardování bylo zatím na úrovni primitivního shazování malých bomb, i tak představovaly určité nepřehlédnutelné riziko. Daleko cennějším příspěvkem byly však jejich průzkumné lety, díky nimž se již nikdy neopakovala situace jako na začátku války – se Zentou.
169 Novák, Jiří: Bitva o Jadran. C. a k. válečné námořnictvo za 1. světové války. Brno 1998, s. 52. 170 Rozšíření blokády i na Rakousko?. Národní listy, 23. března 1915, s. 1. 171 Hynek, Vladimír – Klučina, Petr – Škňouřil, Evžen: Válečné lodě 3. První světová válka. Praha 1988, s. 227. 172 Novák, Jiří: Bitva o Jadran. C. a k. válečné námořnictvo za 1. světové války. Brno 1998, s. 55. 173 Ponorky U1 a U2 se daly využít nanejvýš k výcviku posádek, takže k bojovým účelům mělo Rakousko- Uhersko pouhých 5 ponorek + ukořistěnou francouzskou ponorku Curie. Flotilu rozšířily v tomto období Německem dodané pobřežní ponorky typu UBI a UBII. 174Francouzští torpédoborci ve Středozemním moři. Národní listy, 20. května 1915, s. 2. 45
I během roku 1915 se stalo narušování transportů do Baru prvořadým úkolem jak loďstva kotvícího v Boce Kotorské, tak také právě letectva. Ve většině případů byl náklad vyložen a následně na břehu zničen buď dělostřeleckou palbou torpédoborců nebo bombami letadel. Protože pro těžce strádající černohorskou armádu byla i zásoba střeliva a zbraní vezená na jedné malé lodi nedocenitelnou pomocí, jejich zničení mělo skutečně fatální následky, co se týkalo výzbroje a bojeschopnosti armády. Ačkoliv se na začátku léta roku 1915 situace na Jadranu stabilizovala a k výraznějším potyčkám nedocházelo, politická situace se začala značně zhoršovat. Loďstvo se zvláště v severním Jadranu u Terstu věnovalo minové činnosti a výlovu nepřátelských min. Takových operací se během července 1915 několikrát zúčastnil i torpédoborec Scharfschütze, který na jedné ze svých plaveb málem na jednu uvolněnou minu narazil. Pouze obětavý zásah třetího důstojníka Nicory, který skočil do vody a odšrouboval z miny zapalovací zařízení, kterým minu zneškodnil175 , zachránil situaci. Kdyby k tomu nedošlo, loď i posádka by byla ztracena.
6.6 Nový soupeř a útok na italské pobřeží Itálie, které zatím stále setrvávala v neutralitě, čím dál více dávala najevo, které straně je více nakloněna. Na východní italské pobřeží bylo přesunuto pobřežní dělostřelectvo, prohlubovaly se italské přístavy a budovala se nová italská základna v Brindisi. Tyto kroky si nebylo možné vykládat jinak, než že se Itálie chystá vstoupit do války na straně dohodových mocností. Rakousko-uherské velení o těchto přípravách vědělo, proto se rozhodlo zaskočit italská vojska těsně po vyhlášení války. Operaci mělo provést námořnictvo za použití veškerých dostupných sil. Jako hlavní cíl bombardování byl vybrán italský přístav Ancona. Hlavním důvodem byla především jeho velká vzdálenost od italských základen, kde kotvily velké hladinové jednotky. Dále měly být napadeny přístavy od jihu Barletta, Manfredonia, Vieste, Torre di Mileto, Campomarino, Termoli, dále na sever poblíž Ancony Potenza, Senigallia, Rimini a nejsevernějším bodem, který měl být bombardován, měl být přístav Porto Corsini. 23. května, tedy ještě v době mírového stavu s Itálií, začaly z Puly vyplouvat po skupinách lodě. Rakousko-uherské velení nechtělo ponechat nic náhodě. I když okamžitá reakce italských nebo francouzských bitevních lodí kvůli vzdáleným základnám nehrozila, velení se více obávalo útoků ponorek a torpédoborců. Proto před hlavními silami plula clona lehkých křižníků spolu s vlastními
175 Novák, Jiří: Příběh „Ostrostřelce“. Osudy rakousko-uherského torpédoborce Scharfschütze za první světové války. Praha 2004, s. 79.
46 torpédoborci. Už za šera večer vypluly na moře křižníky Saida a Szigetvár, poté následovány vedoucím torpédoborcem Csikós spolu s ochrannou clonou torpédovek a teprve za nimi následovaly tři lodě třídy Habsburg, tři lodě třídy Erzherzog Karl, tři semi dreadnoughty třídy Radetzky a teprve na samém konci svazu pluly čtyři nejsilnější lodě celého loďstva – dreadnoughty třídy Viribus Unitis.176 Flotila měla štěstí, že ji nezpozorovala italská ponorka, která v té době hlídkovala před Pulou, ani vzducholoď Citta di Ferrara, která flotile z nepochopitelných důvodů nevěnovala žádnou pozornost, ačkoliv na ni bylo stříleno z protiletadlových děl. Většina měst byla ještě mírově osvětlena. Italové zřejmě nepředpokládali, že by se rakousko-uherské loďstvo odvážilo jakéhokoliv výpadu. Anconu začaly nejprve ostřelovat torpédoborce, poté se k nim přidaly i nejtěžší jednotky flotily. Svými 305 mm granáty ničily elektrárny, plynárny, kasárna, přístavní zařízení, postavení pobřežního dělostřelectva, cukrovar a další důležité objekty ve městě. V přístavu kotvila italská ponorka Argonauta, která se ale v překotné snaze vyplout a napadnout protivníka zamotala do protitorpédových sítí v přístavu a podařilo se ji uvolnit, až když už bylo rakousko-uherské loďstvo pryč. Ze všech přístavů na pobřeží došlo k vážnému odporu pouze v nejseverněji napadeném přístavu Porto Corsini, do kterého pronikl torpédoborec Scharfschütze, který křižníkem Novara a torpédovkou T80. Zde pobřežní obrana začala odpovídat jak palbou ručních zbraní z okopů, tak také palbou pobřežní baterie a jen díky intervenci rakousko-uherského lehkého křižníku, který svým dělostřelectvem zaměstnal pobřežní baterie, neutrpěl torpédoborec vážnější škody. Bohužel pro torpédoborec v přístavním bazénu nekotvila žádná vojenská plavidla a z obchodních se zde nacházely pouze dvě plachetnice, kterých si torpédoborec zpočátku vůbec nevšímal, ale při cestě zpět na volné moře byl napaden střelbou pušek právě z těchto dvou plavidel, kdy zbraně nedrželi vojáci, ale italští civilisté.177 Obě plavidla byla rychle poslána torpédoborcem ke dnu a loď opustila přístav. Pancéřový křižník Sankt Georg zatím bombardoval Rimini. Senigallii a Potenzu bombardovaly semi dreadnoughty Zrinyi a Radetzky. Ze záznamů v deníku Františka Kodeta víme, že semi dreadnought Radetzky měl zničit viadukty, železniční a silniční most jižně od Ancony. 178 Lehký křižník Admiral Spaun ostřeloval železniční objekty v Termoli a Campomarino.
176 Novák, Jiří: Bitva o Jadran. C. a k. válečné námořnictvo za 1. světové války. Brno 1998, s. 70. 177 Novák, Jiří: Příběh „Ostrostřelce“. Osudy rakousko-uherského torpédoborce Scharfschütze za první světové války. Praha 2004, s. 70. 178 Verešová, Andrea (red.): Deník námořníka Františka Kodeta. Praha 2017, 134. 47
Nejjižnější skupina tvořená lehkým křižníkem Helgoland a čtyřmi velkými torpédoborci třídy Tátra ostřelovala Vieste, Manfredonii a Barlettu. S nepřátelskými válečnými plavidly na moři se střetl pouze tento nejjižnější svaz. Narazil na torpédoborce Aquilone a Turbine. První z nich unikl, druhý – Turbine (výtlak 330 tun, výzbroj, jedno dělo 76 mm, pět děl 57 mm, dva torpédomety) 179 – byl poslán ke dnu palbou torpédoborců a křižníku. Po úspěšné akci se všechna rakousko-uherská plavidla vrátila na základny. Škody na přístavních zařízeních byly velmi proměnlivé, důležitější bylo poškození železniční magistrály na mnoha místech na pobřeží, protože tato magistrála byla jednou z mála spojnic, kterými Italové mohli přepravovat svá vojska na sever – na frontu. Zničením této veledůležité komunikace byly citelně narušeny transporty vojska. Není tedy divu, že velení armády monarchie požadovalo po loďstvu opakování takových nájezdů, i když si bylo vědomo, že již nebude možné provést útok v takovém rozsahu. V tisku se hned 25. května objevila krátká, ale výstižná úřední zpráva o bombardování italských přístavů, která byla z části prezentována jako odplata za italskou věrolomnost.180
6.7 Druhá malá válka na Jadranu Protiakce z italské strany na sebe nenechaly dlouho čekat. 27. května bombardovaly italské síly Pulu a o tři dny později – 30. května skupina torpédoborců bombardovala loděnici v Monfalcone. Již 26. května byla vyhlášena blokáda rakousko-uherského pobřeží a na linii Brindisi – pobřeží Albánie a Otranto –Korfu začala nepřetržitě hlídkovat plavidla dohodových mocností. V následujících dnech pokračovala aktivita spojeného dohodového loďstva, které se účastnily i italské pancéřové křižníky. Dne 5. června bombardovalo silné italské loďstvo dalmatské pobřeží, kde poničilo železniční trať Uskoplje – Železnica, na kterou bylo vystříleno asi 100 granátů.181 Počáteční velká aktivita dohodového loďstva byla postupně zmírněna rakousko- uherskými protiakcemi. Dne 9. června v 9:32 ráno byl poblíž ústí řeky Bojany torpédován ponorkou U4 anglický lehký křižník Dublin (výtlak 5400 tun, hlavní výzbroj 8 děl ráže 150 mm)182 , ale těžce poškozenou loď se však podařilo zachránit.
179 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909, s. 331. 180 Akce rakouského loďstva na Jaderském moři. Lidové noviny, 25. května 1915, s. 1. 181 Italské loďstvo u dalmatského pobřeží, Národní listy, 12. června 1915, s. 1. 182 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1912, Pola 1912, s. 358. 48
I přes velkou aktivitu dohodového loďstva se rakousko-uherské velení rozhodlo provést další výpady k italskému pobřeží, které měly být obdobou toho z 23. – 24. května 1915. Akce byla naplánována na 18. června a účastnily se jí již jen lehčí jednotky. Skupina tvořená lehkými křižníky Novara, Admiral Spaun a torpédoborcem Schafrschütze ostřelovala objekty v ústí řeky Tagliamento. Pancéřový křižník Sankt Georg ničil mosty přes přístavní kanály v Rimini a chráněný křižník Szigetvár bombardoval tytéž objekty přes řeku Metauro a Arzilla u Fano, respektive u Pescary. Zajišťovací skupinu v této akci tvořily lehké křižníky Helgoland a Saida spolu se třemi torpédoborci a pěti torpédovkami. Představa stále se opakujících útoků na města ve střední Itálii, kde nemůže účinně zasáhnout loďstvo z Tarentu a ani z Brindisi, zneklidnila italské velení natolik, že přesunulo do Benátek 4. divizi kontradmirála Cagniho tvořenou čtyřmi nejmodernějšími pancéřovými křižníky Amalfi, Pisa, San Giorgio a San Marco.183 Neustále také pokračovala ponorková válka. Rakousko-uherské ponorkové loďstvo bylo konečně posíleno dvěma německými ponorkami dopravenými po železnici a složenými v Pule, které byly zařazeny do loďstva monarchie jako U10 a U11 (německé ponorky UB1 a UB15). Zatím sloužily s německými posádkami, pouze pod rakousko-uherskou vlajkou.184 Hned na své první plavbě, dne 10. června, poblíž Benátek potopila ponorka U11 italskou ponorku Medusa. O dalších úspěších ponorek centrálních mocností svědčí odměna 25 000 lir, vypsaná italským svazem konstruktérů lodí, která bude vyplacena za dopadení nebo zničení nepřátelské ponorky.185 Benátský záliv byl ideálním místem pro lov ponorek, jelikož se nacházel v blízkosti rakousko-uherských základen a přítomnost italské flotily zde nebyla tak velká, nevýhodou byla možnost odhalení letectvem, které startovalo z italského pobřeží. Již 26. června padla za oběť torpédovému útoku ponorky U10 italská torpédovka 5 PN. Největšího úspěchu dosáhla ponorka UB14, v rakousko-uherském označení U26, která 7. července torpédovala opět poblíž Benátek italský pancéřový křižník Amalfi, (výtlak 10 118 tun, hlavní výzbroj 4 děla ráže 254 mm)186, který se potopil. Články z italského tisku uveřejněné v rakousko-uherských novinách se v reakci zmiňují o tom, že Jadran, při současných možnostech rychlé plavby a telegrafního spojení, již není žádným mořem, ale pouze úzkým kanálem, který je nutné překonat a obsadit opěrné body i na druhém břehu.187
183 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 2. díl. Rok 1915. Praha 2001, s. 81. 184 Německé ponorky operující ve Středozemním a zvláště Jaderském moři pluly pod rakousko-uherskou vlajkou, aby mohly zajímat a potápět i italská plavidla, protože mezi Německem a Itálií dosud nebyl vyhlášen válečný stav. K tomu došlo až 16. srpna 1916. 185Cena za úspěšný čin ponorek, Národní listy, 15. června 1915, s. 1. 186 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909, s. 328. 187K torpédování pancéřníku „Amalfi“, Národní listy, 9. července 1915, s. 2. 49
Italské námořnictvo se snažilo všemožně zabránit bombardování italského pobřeží, protože více než samotné materiální škody měly tyto akce dalekosáhlý dopad na morálku a odhodlání Italů bojovat, byť byla válka teprve na počátku. Pro italské obyvatelstvo žijící na pobřeží Jaderského moře se válka stala v jistém smyslu totální, protože na rozdíl od svých krajanů ve vnitrozemí, kterým nehrozilo vůbec nic, zde bylo ohrožení ze strany rakousko- uherského loďstva velké a byť ztráty při bombardování byly zcela zanedbatelné ve srovnání se ztrátami na pozemních frontách, zásah do nechráněného a zranitelného týlu měl vždy především velký morální dopad. Italské velení se snažilo zvýšit akceschopnost zařazením obrněných vlaků na železnici podél pobřeží, které byly vybaveny děly střední ráže. Tvořily tak v podstatě mobilní baterii pobřežního dělostřelectva. V případě útoku na kterékoliv místo podél pobřeží okamžitě vyjížděly tyto vlaky, aby mohly zasáhnout proti nepříteli. Toto opatření, ačkoliv bylo míněno vážně, mělo nakonec pouze psychologický efekt, protože skutečně poškodit rakousko-uherská plavidla nebo jim zabránit v bombardování se Italům nikdy nepodařilo.188 Italské námořnictvo nutně potřebovalo úspěšnou akci, která by mu zlepšila pověst u domácího obyvatelstva i dohodových spojenců. Ta byla značně pošramocena ztrátami italských plavidel a neustávajícími útoky lehkých hladinových sil monarchie. Protože byl poměr potopených válečných plavidel od začátku italské intervence velmi nepříznivý pro Itálii, italský tisk byl nucen si vymýšlet úspěchy nejrůznějšího typu o potopení lodí nebo ponorek monarchie, které se ovšem dařilo rakousko-uherské straně úspěšně dementovat.189 Pro skutečnou akci spíše demonstrativního charakteru se Italové rozhodli až v půli července. Cílem mělo být obsazení malého ostrůvku Pelagosa (Palagruža), který byl rakousko- uherským územím vzdáleným jen přibližně 30 mil od italské pevniny. 11. července se před ostrovem objevilo silné italsko – francouzské loďstvo, vylodilo výsadek, který bez potíží ostrov obsadil a zajal několikačlennou posádku hlídkové stanice. Při této akci byla zcela podružná strategická poloha ostrova, šlo zde především o obsazení jakéhokoliv kousku území Rakousko- Uherska, aby byla italská veřejnost upokojena. Tak se i stalo, ale zároveň se tím rozpoutala více než měsíc trvající bitva o tato prakticky bezcenná skaliska. Rakousko-uherské velení ani v nejmenším nechtělo dát Italům svou slabostí jakoukoliv záminku k propagandě, proto tyto ostrovy soustavně ostřelovaly všechny dostupné lehké křižníky a torpédoborce, které bylo možné postrádat jinde. 28. července došlo za podpory lehkých křižníků Saida a Helgoland v doprovodu všech šesti velkých torpédoborců třídy Tátra k pokusu o vylodění a obsazení ostrova. Jednotky ale narazily na hustší obrannou linii, než očekávaly, a hned po vylodění měly
188 Novák, Jiří: Bitva o Jadran. C. a k. válečné námořnictvo za 1. světové války. Brno 1998, s. 80. 189 Rakouské loďstvo nebylo poškozeno italským, Národní listy, 13. července 1915, s. 1. 50 již 2 mrtvé a 10 raněných, navíc ještě při vylodění byla zpozorována francouzská ponorka Ampere, které se málem podařilo torpédovat torpédoborec Balaton.190 Po tomto neúspěchu se rakousko-uherské námořnictvo omezilo na pouhé občasné bombardování ostrova. 5. srpna potopila ponorka U5 poblíž ostrova hlídkující italskou ponorku Nereide. K dalšímu většímu nájezdu došlo až 17. srpna. Italské posádce byly způsobeny značné ztráty na životech, proto se italské velení rozhodlo k evakuaci, která proběhla o den později za účasti silného dohodového loďstva. O tom, že o ostrov Rakušané ztratili zájem, svědčí fakt, že až 6. září nad ostrovem pátralo průzkumné letadlo a 9. záři ostrov prohledal rakouský výsadek, který ještě před vyloděním podpořila dělostřelecká příprava na již prázdné a opuštěné bývalé pozice Italů.191 Po zjištění, že ostrov je již pustý, se výsadek vrátil na lodě a odplul. Při této akci byla ještě těžce poškozena torpédovým útokem francouzské ponorky Papin rakousko-uherská torpédovka T51. Ostrov zůstal opuštěný až do konce války, bez nějakého většího zájmu jedné či druhé strany. Tak skončila největší bitva rakousko-uherských a italských námořních sil v létě 1915. Během této operace i nadále pokračovaly nájezdy obou stran na pobřeží nepřítele. 18. července bylo bombardováno italským loďstvem pobřeží poblíž Boky Kotorské. Při návratu byla ponorkou U4 poblíž Dubrovníku potopena vlajková loď svazu – pancéřový křižník Giuseppe Garibaldi (výtlak 14713 tun, hlavní výzbroj jedno dělo ráže 254 mm, dvě děla ráže 203 mm)192. Italská vláda se snažila utajit ztrátu již druhého pancéřového křižníku během krátké doby co možná nejdéle. Byla si velmi dobře vědoma toho, co by způsobilo oznámení o ztrátě takových jednotek, která následovaly velmi rychle po sobě. Příkladem jí byl německý úspěch ze začátku války. 22. září německá ponorka U9 potopila tři anglické pancéřové křižníky Aboukir, Cressy a Hogue. Tato událost vyvolala silnou vlnu kritiky z řad veřejnosti na počínání britského námořnictva, proto se italská strana na základě těchto zkušeností snažila co možná nejdéle podobné incidenty utajovat. K prvním ztrátám na rakousko-uherské straně došlo až v srpnu. 12. srpna se pokusila ponorka U12 dostat do benátského přístavu v závěsu za dělovým člunem Brondolo. Italové však ponorku zpozorovali a schválně najeli na vlastní minové pole. Dělový člun díky svému nízkému ponorku mohl veplout do minového pole, protože miny byly ve větší hloubce, kdežto ponorka najela na minu a klesla ke dnu s celou posádkou. Další ztracenou ponorkou na straně
190 Novák, Jiří – Žiarovský, Andrej – Šupík, Stanislav: Bitva v Otrantské úžině. Největší námořní bitva první světové války na Jadranu. Praha 2011, s. 102. 191 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 2. díl. Rok 1915. Praha 2001, s. 83. 192 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909, s. 329. 51 monarchie byla U3. V potápějící se ponorce zůstal dobrovolně i její velitel Karel Strnad, který jako většina ponorkářů té doby dodržoval hrdinskou tradici klesnout ke dnu i se svou lodí.193 Trvalo ještě nějaký čas, než byli ponorkoví velitelé přesvědčeni, že jejich ztráta je zcela zbytečná a že mají raději volit záchranu než hrdinskou, ale zcela zbytečnou smrt. Na druhou stranu ztráta dvou ponorek se rovnala vyřazení dvou třetin veškerého bojového potenciálu rakousko-uherské ponorkové flotily, v případě pouze bojových plavidel se jednalo o téměř polovinu ze 7 194 strojů. Proto postupné zařazování německých ponorek přišlo rakousko- uherskému námořnictvu velmi vhod. I přes tyto ztráty monarchie byla zatím válka pro italské námořnictvo spíše velkým zklamáním než triumfálním tažením napříč Jaderským mořem. Od začátku války italské síly ztratily dva pancéřové křižníky, několik torpédových plavidel a ponorek, zatímco nejcitelnějšími ztrátami rakousko-uherské flotily byly dvě zničené ponorky. Italské veřejné mínění, už tak rozhořčené dosavadními neúspěchy, dostalo hned 27. září další záminku k ještě většímu znepokojení. Toho dne v přístavu Brindisi vyletěl do povětří italský pre dreadnought Benedetto Brin (výtlak 13 427 tun, hlavní výzbroj, čtyři děla ráže 305 mm) 195 . Hned od počátku se spekulovalo s několika verzemi. Mezi nejpravděpodobnější byly řazeny buď samovolné vznícení v muničním skladu a nebo rakousko- uherská sabotáž. Tu se italské úřady snažily dementovat, aby nedošlo k panice v přístavech. Ovšem další podobné události v Syrakusách, kde vypukl požár na parníku Piemont, ukazují spíše na akci dobře zorganizované záškodnické skupiny.196 Podzimní měsíce se nesly ve znamení obvyklé ponorkové a minové války, menší hladinové jednotky vyplouvaly ke svým cílům, především k pobřeží Albánie, kde se pod náporem vojsk centrálních mocností začínala soustřeďovat srbská vojska připravená k evakuaci. Tento tlak ještě vzrostl 14. října, kdy se novým spojencem centrálních mocností stalo Bulharsko. Na rozdíl od velkého ruchu na pozemních frontách Balkánu vládl na Jadranu relativní klid. Zatímco právě lehké křižníky a torpédoborce s ponorkami dostaly za úkol narušovat přepravu vojsk a materiálu mířícího do albánských přístavů, velká hladinová plavidla nevyplouvala takřka vůbec. Po ztrátě tří velkých italských válečných lodí nemělo italské velení sebemenší chuť riskovat další cenné jednotky. Opakovala se tedy situace z první poloviny roku 1915, kdy bylo francouzské loďstvo v podstatě vytlačeno z Jadranu hlavně díky činnosti ponorek.
193 Novák, Jiří: Bitva o Jadran. C. a k. válečné námořnictvo za 1. světové války. Brno 1998, s. 84. 194 První dvě ponorky U1 a U2 byly tak zastaralé, že se s nimi mohlo počítat pouze k výcvikovým účelům, ale do počtu 7 kusů jsou zahrnuty dvě německé ponorky typu UBI, které již v loďstvu sloužily. 195 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909, s. 328. 196Výbuch na italské válečné lodi, Lidové noviny, 30. září 1915, s. 2. 52
6.8 Omezená blokáda albánského pobřeží a štěstí Helgolandu Hlavním dějištěm námořních operací se tedy zcela logicky v souvislosti s postupem pozemní fronty stala oblast v blízkosti Medovského zálivu a přístavu Drač. Dohodové loďstvo mělo neustále v pohotovosti na moři jen ponorky, torpédovky a torpédoborce. Větší plavidla kotvila v Tarentu nebo Brindisi a vyplouvala až po zahájení poplachu, takže pro rakousko-uherské lehké jednotky bylo riziko střetu se silnějším protivníkem v této oblasti minimální.197 22. listopadu vyrazily k výpadu do albánských vod křižníky Helgoland a Saida se čtyřmi torpédoborci. Po cestě eskadra rozstřílela parník Palatino, který neuposlechl výzvy k zastavení, a potopila plachetnici Kalmara. 198 4. prosince na minách ponorky UC14 potopil italský torpédoborec Intrepido (výtlak 650 tun, výzbroj, jedno dělo ráže 120 mm, 4 děla ráže 76 mm, dva torpédomety).199 5. prosince zaútočil křižník Novara v doprovodu čtyř torpédoborců a tří torpédovek na přístav San Giovanni di Medua a potopil tu 3 parníky a 5 plachetnic. Při akci byla také torpédoborcem Warasdiner rozstřílena francouzská ponorka Fresnel, která uvázla na mělčině a po neúspěšném pokusu o vyproštění a odtažení byla zničena. Dne 19. prosince podnikl výpad opět křižník Novara, který měl informaci od rozvědky, že z Drače má být do Brindisi eskortován srbský král Petr. Informace byla ale mylná a rakousko- uherský svaz tehdy pátral po italských válečných lodích marně. Silná aktivita rakousko- uherského loďstva pak vedla nakonec k největšímu střetnutí hladinových sil protivníků od počátku války. 28. prosince o půlnoci vyplul k přístavu Drač křižník Helgoland spolu s torpédoborci Csepel, Lika, Tátra, Triglav a Balaton. Svaz měl za úkol zaskočit italské torpédoborce Ostro a Euro, které se měly v té době nacházet v dračském přístavu. Cestou k přístavu narazil křižník Helgoland na francouzskou ponorku Monge, která svaz zpozorovala a chystala se na něj odpálit torpéda. Bylo tedy dílem spíše šťastné náhody než námořnického umu, že byla ponorka odhalena. V důsledku poškození, které bylo způsobeno nárazem křižníku, se musela vynořit. Na hladině byla rozstřílena torpédoborcem Balaton. Poté se svaz rozdělil. Křižník a torpédoborec Balaton měl křižovat na moři, kdežto zbylé čtyři torpédoborce měly vniknout do přístavu Drač a zničit tam vše, co by mohlo být k užitku. Italské torpédoborce byly již pryč. V přístavu byly tedy potopeny pouze dvě plachetnice a parník.200 Během obratu z přístavu na
197 Novák, Jiří – Žiarovský, Andrej – Šupík, Stanislav: Bitva v Otrantské úžině. Největší námořní bitva první světové války na Jadranu. Praha 2011, s. 107. 198 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 2. díl. Rok 1915. Praha 2001, s. 85. 199 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 357. 200 Novák, Jiří: Bitva o Jadran. C. a k. válečné námořnictvo za 1. světové války. Brno 1998, s. 90. 53 sebe ještě upozornila dobře maskovaná baterie italských houfnic, která zahájila poměrně přesnou palbu. Křižník Helgoland, do té doby křižující před přístavem, vplul na rejdu, aby podpořil torpédoborce dělostřelbou. Zatímco torpédoborce Tátra a Csepel odpluly z přístavu, torpédoborce Lika a Triglav z dodnes nevysvětlených důvodů zahnuly lehce vlevo, snad aby nezacláněly křižníku v palbě na baterie. Tím se ovšem dostaly do minového pole, kde se Lika potopila a Triglav byl velmi těžce poškozen další explozí. Po provizorní opravě vzal Csepel do vleku těžce ochromený Triglav, ale ocelové lano mu poškodilo lodní šroub, tak musel vlek převzít torpédoborec Tátra, protože Csepel byl schopný plout pouze vlastními silami bez přítěže. Celý svaz plul takto rychlostí nepřesahující 6 uzlů. 201 V tomto směru je až téměř nepochopitelné počínání velitele svazu, kapitána Seitze. Teprve v 10 hodin 35 minut poslal depeši o průběhu akce do Boky Kotorské, ve které se ale ani slovem nezmínil o poškození Csepelu a tím i o snížení celkové bojové hodnoty svazu. Až o hodinu později vyplul na pomoc svazu pancéřový křižník Kaiser Karl VI., který ale jako záloha byl připraven vyplout okamžitě po přijetí depeše. Rakousko-uherské velení totiž vycházelo z předpokladu, že nepřátelská plavidla z Brindisi vyplují až po oznámení útoku na přístav, jako se tomu dělo vždy. Naneštěstí pro Rakušany byla toho rána již od osmi hodin na moři dohodová plavidla, která byla zalarmována mylnou zprávou o bombardování Valony. V pohotovosti na moři tedy byly italské křižníky Quarto a Nino Bixio, britské křižníky Dartmouth a Weymouth, pět francouzských a čtyři italské torpédoborce. Převahu měly tedy zcela jednoznačně lodě Dohody. Podařilo se jim také rakousko-uherský svaz odříznout od základen. Torpédoborec Triglav musel být opuštěn, aby se mohl zbytek svazu pokusit o útěk. Měla u něho zůstat malá ponorka U15, která se jen náhodou ocitla v centru dění. Měla rozkaz při pokusu o odvlečení dohodovými plavidly buď potopit nepřítele, nebo Triglav. K vraku Triglavu se přiblížilo pět francouzských torpédoborců, které ale zahnal neúspěšný útok ponorky. Alespoň tedy vrak rozstřílely. Ztratily tak ale drahocenný čas v honbě za zbytkem svazu a do dalšího boje již nezasáhly.202 I za těchto okolností měl stále svaz Dohody drtivou převahu. Na každém z britských křižníků se nacházelo osm děl ráže 152 mm, italské křižníky byly vyzbrojeny po šesti dělech ráže 120 mm. Italská děla však nebyla ani zdaleka takovou hrozbou. Jejich balistické vlastnosti byly horší než u 100 mm děl, která měl k dispozici rakousko-uherský křižník v počtu deseti kusů a po dvou se nacházela na každém torpédoborci.
201 Novák, Jiří: Bitva o Jadran. C. a k. válečné námořnictvo za 1. světové války. Brno 1998, s. 91. 202 Novák, Jiří – Žiarovský, Andrej – Šupík, Stanislav: Bitva v Otrantské úžině. Největší námořní bitva první světové války na Jadranu. Praha 2011, s. 111. 54
Kapitán Sietz celý den manévroval se svým svazem. Torpédoborec Csepel dostal volnost a měl uniknout, jak uzná za vhodné. Manévrový a dělostřelecký souboj probíhal až do setmění, kdy se podařilo všem plavidlům vyklouznout ze sevření a uniknout do tmy. Poté svaz zamířil raději do Šibeniku, kam dorazil následujícího rána. Předpokládalo se, že Boka Kotorská již bude zablokována dalšími dohodovými plavidly. Výsledek střetnutí není jednoduché hodnotit. Rakousko-uherská strana ztratila dva moderní torpédoborce, což se rovnalo jedné třetině všech takových plavidel, která měla k dispozici. Naproti tomu se zbytku svazu podařilo proklouznout, aniž by byla některá další plavidla potopena. Pokud bychom tedy obě na sebe navazující akce rozdělili, potom první dopadla pro monarchii neúspěšně. Nejenže rakousko-uherský svaz v Drači nenašel hledaného protivníka, ale ztratil i dvě moderní lodě. Naproti tomu si loďstvo Dohody nechalo utéct obrovskou příležitost zničit celou eskadru během pronásledování, kdy i jediný z britských křižníků měl nad svým rakousko-uherským protějškem značnou převahu především ve výzbroji. Na straně loďstva monarchie byla nejdůležitější výhodou rychlost jeho jednotek, zvláště pak lehkého křižníku Helgoland nad jeho britskými pronásledovateli. Jak rakousko-uherský svaz, tak britské lodě překročily tabulkové maximální dovolené rychlosti až o dva uzly. V případě Helgolandu dosáhla rychlost až 29 uzlů, přitom loď byla projektována na maximum 27 uzlů.203 Křižník Weymouth naproti tomu dokázal více než 2 hodiny plout 27 uzlovou rychlostí, ačkoliv byl projektován na rychlost 25 uzlů, ani tak ale svému protivníkovi nestačil. 204 Díky velmi husté dělostřelbě rakousko-uherského křižníku se nepodařilo nikdy přiblížit lodím Dohody na vzdálenost, kdy by mohly docílit většího počtu zásahů během krátkého času a tím i ohrozit protivníkovu loď. Na straně lodí monarchie se zase projevila únava materiálu. Po celodenní palbě se začaly deformovat uzávěry děl ráže 100 mm, které byly vyrobeny z příliš měkkého materiálu.205 To snižovalo hustotu palby, ale intenzita nikdy neklesla natolik, aby dovolila protivníkům přiblížit se na vzdálenost potřebnou k docílení lepší přesnosti palby. Dalším důležitým faktorem, který ovlivňoval nejen toto střetnutí na Jadranu, byla situace, kdy bylo loďstvo Dohody složeno až ze tří národností. Projevovaly se rozdíly v přístupu k velení i k řešení určitých situací a to v konečném důsledku ztěžovalo koordinaci svazu
203 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 384. 204 Novák, Jiří – Žiarovský, Andrej – Šupík, Stanislav: Bitva v Otrantské úžině. Největší námořní bitva první světové války na Jadranu. Praha 2011, s. 111. 205 Novák, Jiří: Bitva o Jadran. C. a k. válečné námořnictvo za 1. světové války. Brno 1998, s. 97. 55 plavidel. Téměř nikdy totiž svaz netvořily lodě jednoho státu. Tak tomu bylo i v případě této bitvy. Zcela logické by se zdálo rozdělit skupiny lehkých křižníků po dvou britských a dvou italských. Skupiny byly ale rozděleny tak, že vždy v každé z nich byl jeden britský a jeden italský, což významně ztěžovalo koordinaci. Výsledek celé honičky tedy vyzněl jasně ve prospěch rakousko-uherského svazu. V loďstvu Dohody zavládlo značné rozčarování, které už jenom kvůli poměru sil a výchozím pozicím obou loďstev bylo pochopitelné.
6.9 Porážka Srbska, Černé hory a malá válka roku 1916 V prvních dvou měsících podniklo rakousko-uherské loďstvo několik výpadů k Drači a dalším místům na albánském pobřeží. Od 7. do 10. ledna podporoval pozemní jednotky útočící na horu Lovčen silný svaz tvořený pancéřovým křižníkem Kaiser Karl VI. chráněnými křižníky Kaiser Franz Joseph I., Aspern, torpédoborci Huszár a Warasdiner a torpédovkami T 52T, T 65F, T 67F a T 73F, který poskytoval dělostřeleckou podporu přímo ze zálivů v Kotoru, i z moře. I díky úspěchům takových akcí pokračovala ofenzíva centrálních mocností na Balkáně. 23. ledna 1916 kapitulovala Černá Hora a rakousko-uherská vojska překročila hranice Albánie. 27. ledna, ve snaze narušit co nejvíce evakuaci Valony, byl vyslán křižník Novara s torpédoborci Orjen a Csepel, ale v důsledku srážky torpédoborců se svaz musel vrátit na základnu. Obdobně dopadl i výpad torpédovek krytý křižníkem Helgoland, který se kvůli srážce dvou z nich neuskutečnil. Docházelo také k občasným srážkám s lehkými silami protivníka, které ale neměly za následek žádné ztráty ani na jedné, ani na druhé straně. Vzhledem k tomu, že u albánského pobřeží v té době operoval velmi silný svaz tvořený čtyřmi silnými francouzskými pancéřovými křižníky, dvěma britskými lehkými křižníky a dvěma italskými semi dreadnoughty doplněnými o alespoň 20 torpédoborců, deset ponorek a velké množství minolovek a trawlerů, je až s podivem, že rakousko-uherská flotila neutrpěla žádné ztráty.206 27. února padl přístav Drač. Dále k Valoně již vyčerpaná rakousko-uherská vojska nepostupovala. Celé území mezi Dračem a Valonou i díky velmi špatné, prakticky neexistující komunikační síti se stalo po zbytek války dějištěm nesčetných přestřelek spíše než regulérních bojů. Postrachem pro pozemní armády obou válčících stran byly malárií zamořené břehy řeky Vijasë, která tak s malými změnami až do konce války tvořila frontovou hraniční řeku. Po těchto bojích se situace rakousko-uherského loďstva značně ztížila, protože muselo bránit delší pruh pobřeží než kdykoliv předtím a ještě přišlo o dva moderní torpédoborce, které se ukázaly v takových podmínkách vedení války jako nejcennější jednotky námořnictva.
206 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 235. 56
Dalším problémem bylo dopravování materiálů na vzdálenou frontu v Albánii. Kvůli prakticky neexistující síti pozemních komunikací musel být téměř všechen náklad převážen námořními transporty, které také vyžadovaly eskortu složenou především z lehkých jednotek, nehledě na to, že těch několik málo přístavů, které se nacházely na albánském pobřeží, bylo nejprve nutno vyčistit od vraků lodí a minových polí. Tato činnost vázala obrovské procento sil v kontextu s možnostmi námořnictva monarchie. Například během roku 1916 podnikly rakousko-uherské dopravní lodě 1215 cest, při kterých bylo pouze šest lodí potopeno.207 Po konsolidaci sil obou stran se válka na Jadranu stala fádní a doslova malá. Ke střetům docházelo minimálně, lodě byly potápěny především po útoku ponorek a působením min. Ani rakousko-uherská strana, ani strana Dohody nedosahovala v první půli roku 1916 žádných výraznějších úspěchů. Tento stav vyhovoval především Rakušanům, protože díky jejich přítomnosti byly v oblasti Jaderského moře vázány velké sily protivníka, které by za jiných okolností mohly být využity jinde. Po obsazení přístavů v severní části Albánie se situace obrátila a nyní to byli především Italové, kteří se svými čluny MAS podnikali výpady a torpédové útoky. 5 a 26. června podnikly čluny MAS 5 a MAS 7 útoky v přístavu Drač. V prvním případě potopily parník Lucrum, v druhém případě loď Sarajevo. V mnoha případech byly tyto útoky neúspěšné prostě proto, že se v přístavech žádná loď, kterou by bylo možné potopit, nenacházela. I na ostatních částech Jadranu definitivně převzaly tíhu bojů malé hladinové jednotky a ponorky. A když byla Itálie ve válce s Rakousko-Uherskem téměř rok, začalo být velmi těsno na tomto uzavřeném moři kvůli vyšší aktivitě menších jednotek v průběhu roku 1916. Na počátku srpna dosáhlo rakousko-uherské loďstvo několika úspěchů. 2. srpna se v severní části Jaderského moře podařilo ukořistit téměř neporušenou italskou ponorku Giacinto Pullino, jejíž posádka byla zajata.208 Ovšem při odvlékání do Puly se ponorka potopila a ještě při tom byl torpédován starý rakousko-uherský dělový člun, dříve torpédový křižník Magnet, kterému exploze zcela zdemolovala záď, ale loď se podařilo zachránit a dovléct do přístavu.209 Ve stejný den, tedy 2. srpna, otřásla italským přístavem Tarent ohromná exploze, po níž se potopil dreadnought Leonardo da Vinci (výtlak 22 700 tun, hlavní výzbroj 13 děl ráže 305 mm)210. Akce byla dílem sabotážní skupiny, které se podařilo propašovat výbušninu zřejmě do muničních skladů. Tato loď byla jednou z šesti nejsilnějších jednotek, které mělo italské
207 Novák, Jiří: Bitva o Jadran. C. a k. válečné námořnictvo za 1. světové války. Brno 1998, s. 102. 208 Události na moři, Národní listy, 3. srpna 1916, s. 1. 209 Novák, Jiří: Bitva o Jadran. C. a k. válečné námořnictvo za 1. světové války. Brno 1998, s. 104. 210 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 353. 57 námořnictvo k dispozici. Pro válku na Jadranu se tedy stalo příznačné, že daleko více velkých hladinových plavidel Itálie poztrácela nikoliv v bitvách, ale právě činností sabotážních skupin a ponorek. Poměr italských a rakousko-uherských dreadnoughtů byl tedy po této akci snížen na 5:4 ve prospěch Itálie. Přesto i vzhledem k obrovské převaze Dohody nemohlo být pomyšlení na pokus o průnik do Středozemního moře, byť jen s částí flotily, aniž by se přitom tyto jednotky nevystavovaly riziku, které rakousko-uherská admiralita nebyla ochotna akceptovat. Jediné jednotky, které se o takové průniky mohly pokoušet, byly německé ponorky, které operovaly z rakousko-uherských základen. Proto bylo dalším prvořadým úkolem námořnictva monarchie narušovat blokádní linii v Otrantské úžině. Těchto akcí se účastnily v drtivé většině pouze lehké křižníky a torpédoborce a torpédovky, kterým rychlost umožňovala včas před případným nepřítelem obrátit k vlastním základnám. Na samotné blokádní linii se už nenacházely těžší jednotky dohodového loďstva, hlídkovou službu plnily většinou logry nebo trawlery, tedy malé rybářské lodě, které byly vybaveny vysílačkou, zatímco na nejbližších základnách byly připravené těžší jednotky, které mohly okamžitě připlout napadeným trawlerům na pomoc. Vojenská hodnota samotných blokádních plavidel byla téměř nulová, takže i při potopení několika z nich se nejednalo o nijak vysoké ztráty, ale torpédoborce a křižníky mohly odříznout vracející se rakousko-uherský svaz od jeho základen a pokusit se ho zničit. Během roku 1916 došlo od dubna do prosince k osmi takovým přepadům se střídavými úspěchy.211 Nejvážnějším z nich byl ten poslední z 22. prosince, kdy blokádní linii napadly čtyři torpédoborce Scharfschütze, Velebit, Dinara a Reka. Těm přispěchala na pomoc šestice francouzských torpédoborců. Po boji, trvajícím téměř hodinu a půl, ve kterém byl vážně poškozen torpédoborec Dinara, se podařilo rakousko-uherským lodím zmizet ve tmě. Před druhou hodinou v noci na bojiště ještě dorazily další tři italské torpédoborce, ale po nepovedeném manévru se dvě francouzské a jedna italská loď navzájem srazily, takže na další pronásledování nebylo pomyšlení. Vítězem se tedy stala rakousko-uherská strana, která zničila dva trawlery a ještě se jí podařilo bez větších škod uniknout daleko silnějšímu nepříteli, ale ze strategického hlediska neměly takové šarvátky žádný význam. 212 Další podobné akce následovaly. Až 29. srpna se pokusilo rakousko-uherské loďstvo zorganizovat větší akci, kterou
211 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 238. 212 Problém v poškození Dinary spočíval především v poškození kotelny a tím i snížení maximální rychlosti na pouhých 15 uzlů. I přesto se jí i se zbytkem ostatních lodí i díky hromadné srážce lodí Dohody podařilo bezpečně dosáhnout přístavu Bar. 58 měly podporovat kromě lehkých křižníků i oba pancéřové křižníky. Cílem akce bylo vylákat válečné lodě Dohody před torpédomety připravených ponorek. Akce ovšem úspěch neměla. Až do konce roku 1916 tedy probíhaly akce menších svazů hladinových plavidel, někdy s podporou ponorek, při kterých trpěla především nákladní doprava a vojenské transporty. Obětí se tedy stávaly především torpédovky, ponorky i torpédoborce. V důsledku činnosti ponorek byly ztraceny dva francouzské (Fourche, Renaudin) a jeden italský (Impetuoso) (výtlak 650 tun, výzbroj, jedno dělo ráže 120 mm, čtyři děla ráže 76 mm, dva torpédomety)213 torpédoborce, dále byly jen v červenci ztraceny dvě italské a jedna britská ponorka.214 V září 1916 si připsalo rakousko-uherské námořnictvo světové prvenství, když se dvěma létajícím člunům podařilo potopit ponorku. Obětí se stal francouzský ponorný člun Foucault. Jednalo se o první potopení ponorky na širém moři ze vzduchu v dějinách. V říjnu zaútočila ponorka U16 na transportní parník Bromida doprovázený torpédoborcem Nembo. Zatímco italský torpédoborec šel po zásahu torpédem ke dnu, parník ponorku taranoval a poškodil ji natolik, že se sama potopila. Výčet potopených lodí a ponorek a především typy plavidel ukazují na fakt, že za celý rok 1916 byla aktivita velkých hladinových plavidel obou loďstev minimální. Velký nárust počtu potopených ponorek je zase přičítán zavedení hlubinných pum. Do té doby neměla loď prakticky šanci ponorku potopit, ale pokud bylo plavidlo vybaveno takovým zařízením, i z obyčejného rybářského parníčku se stal pro ponorky nebezpečný soupeř. Dalšího velkého úspěchu dosáhly Centrální mocnosti na Jadranu 11. prosince, kdy byla poblíž Valony na minách ponorky UC14 potopena starší italská bitevní loď Regina Margherita (výtlak 13 427 tun, hlavní výzbroj, čtyři děla ráže 305 mm)215. Jaroslav Hrbek216 i Jiří Novák217 dává do souvislosti s touto událostí ponorku UC12, jedná se v obou případech chybu, protože v seznamu plavidel na konci knihy je v díle Velká válka na moři218 již správně uvedená ponorka UC14 jako ta, která má na svědomí tuto italskou bitevní loď. Tuto skutečnost potvrzuje i fakt, že výše zmíněná ponorka UC12 byla potopena již 16. března 1916 u Tarentu a po vyzdvižení Italy sloužila v jejich loďstvu jako X1,219 tudíž nemohl tento stroj o více než půl roku později být tím, který potopil Reginu Margheritu.
213 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 357. 214 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 242. 215 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909, s. 328. 216 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 245. 217 Novák, Jiří: Bitva o Jadran. C. a k. válečné námořnictvo za 1. světové války. Brno 1998, s. 111. 218 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 288. 219 Tamtéž, s. 288. 59
Rok 1916 byl tedy celý ve znamení malé války, přičemž z něho strana Centrálních mocností vyšla na Jadranu jako jednoznačný vítěz. Nejenže dokázala i s velmi omezenými silami ochránit své pobřeží, které se obsazením Černé Hory a části Albánie značně prodloužilo, ale také připravila italské námořnictvo o dvě velká válečná plavidla, z toho jeden moderní dreadnought. I přesto měla Dohoda na Jadranu k dispozici stále ještě 5 dreadnoughtů, které mohly být posíleny až čtyřmi dalšími francouzskými, což byla proti čtyřem obdobným jednotkám v rakousko-uherském loďstvu stále dostatečná síla. Na druhou stranu právě střežení Otrantské úžiny a výpady lehkých hladinových sil směrem k ní činily Dohodě značné problémy, které nebyly ani tak způsobeny ztrátou trawlerů jako právě nutností neustále udržovat v pohotovosti dostatečné síly, které by mohly odrazit případný rakousko-uherský útok nebo pokus o výpad. Ztráty menších hladinových plavidel vyznívaly také výrazně v neprospěch Dohody, ovšem na rozdíl od rakousko-uherského námořnictva ta byla schopná své ztráty nejen nahrazovat, ale dále zvyšovat poměr sil na svou stranu. Italské velení si uvědomilo, že v této válce nebude potřebovat velká hladinová plavidla a ta stávající mu již stačí, a proto raději věnovalo pozornost stavbě torpédoborců, ponorek a rychlých torpédových člunů MAS.220 Tato strategie se později ukázala jako správná.
6.10 Převaha Dohody a defenziva Rakousko-Uherska v roce 1917 Počátkem roku 1917 tedy setrvával stav z předchozího válečného roku. Rakousko- uherské loďstvo podnikalo občasné výpady k Otrantské úžině, aby narušilo protiponorkovou bariéru a blokádní linii. 8. února námořnictvo monarchie postihla smutná událost. Na své vlajkové lodi – Viribus Unitis zemřel po krátké nemoci velkoadmirál Anton Haus. Ve funkci vrchního velitele loďstva ho nahradil dosavadní velitel 1. eskadry bitevních lodí – viceadmirál Maximilian Njegovan. Změna na nejvyšším velitelském postu ovšem neměla žádný vliv na způsob vedení války na moři. Nový velitel zastával tytéž názory jako jeho předchůdce, tudíž se dalo i nadále počítat s akcemi výhradně lehkých hladinových sil a ponorek, zatímco velké jednotky měly zůstávat na kotvách v přístavu. Důvod, proč v zimních měsících nájezdy rakousko-uherského loďstva téměř ustávaly, byl jednoduchý. Ostraha protiponorkové přehrady byla v této roční době slabá, a proto
220 Čluny MAS byly zařazeny do služby jako stíhače ponorek, později se ale, vybavené torpédy, daleko více osvědčily v akcích proti hladinovým jednotkám jako velmi tiché a malé torpédové čluny, kterým právě jejich velikost často umožňovala proniknout i tam, kam by se větší lodě neměly šanci dostat. 60 ponorkám nedělalo větší potíže tuto bariéru pravidelně překonávat na cestě tam i zpět.221 Na počátku jara, kdy se opět dala očekávat zvýšená přítomnost hlídkových plavidel, naplánovalo velení rakousko-uherského námořnictva několik výpadů proti Otrantské úžině, aby tím odlehčilo práci ponorkovým velitelům, kteří tento zátaras museli překonávat. Další důvod pro zvýšenou aktivitu spočíval v obnovení neomezené ponorkové války ze strany císařského Německa, ke kterému došlo 1. února 1917, a skutečnosti, že Středozemní moře bylo pro německé ponorkáře díky přírodním poměrům i díky velmi laxnímu přístupu k zavádění konvojového systému oblíbeným lovištěm. První jarní nájezd do úžiny se uskutečnil v noci z 22. na 23. dubna 1917 za účasti starších torpédoborců Uskoke, Streiter a Warasdiner. Rakušané neměli štěstí a protivníka neobjevili. Stejně dopadla obdobná akce o tři dny později, které se účastnily větší torpédoborce Balaton, Csepel a Tátra. V tomto směru se mohla začít projevovat i frustrace velení námořnictva monarchie i jednotlivých posádek. V prvním případě šlo o fakt, že z těch několika málo torpédoborců, které mělo loďstvo k dispozici, se jen málokdy podařilo vyčlenit poměrně velkou část k plnění i jiných úkolů než k ochraně konvojů. V případě druhého nájezdu využilo námořnictvo dokonce 3/4 celkové kapacity velkých torpédoborců, které mělo k dispozici, což je při potřebě plnit i jiné důležité úkoly téměř nepředstavitelné. V druhém případě šlo také o morální dopad na samotné posádky, které plavbou, ač na rychlých torpédoborcích daleko na jih, riskovaly střet s mnohem silnějším protivníkem za cenu, že budou mít možnost potopit několik téměř bezbranných trawlerů. Pokud ovšem výsledky takových plaveb vyšly naprázdno, nelze se divit určité frustraci i ze stran námořníků, kdy dle jejich mínění výsledky akcí nestojí za podstupované riziko.
6.11 Největší bitva první světové války na Jadranu Velení se tedy začalo zabývat plánem na podstatně větší akci, která by nejen dosáhla významných vojensky hodnotných cílů, ale také posílila ducha a odhodlání námořníků. I když z plánů akce je zcela zjevné, že vojenský aspekt byl daleko důležitější již jen z důvodu, že si velení muselo být vědomo, že při tak rozsáhlé akci bude střet s křižníky nebo torpédoborci nepřítele téměř nevyhnutelný. Podrobný harmonogram útoku a plány jsou popsány v knize Österreich-Ungarns Seekrieg 1914–18.222 Plán byl rozdělen do čtyř částí podle písmen abecedy.
221 Novák, Jiří – Žiarovský, Andrej – Šupík, Stanislav: Bitva v Otrantské úžině. Největší námořní bitva první světové války na Jadranu. Praha 2011, s. 139. 222 Sokol, Hans Hugo: Österreich-Ungarns Seekrieg 1914–1918. Wien 1933, s. 376. 61
Část A se věnovala křižníkům, které tentokrát měly podpořit v útoku torpédoborce. Akce se měly zúčastnit tři z nich – Novara, Saida a Helgoland. Část B se věnovala torpédoborcům, přímo akce se měly účastnit dva z nich – Balaton a Csepel. Třetí část pojmenovaná písmenem C instruovala ponorky, které měly hlídkovat před Valonou a Brindisi, a v případě vyplutí větších hladinových plavidel hlásit rádiem a pokud to bude možné pokusit se torpédovat. A konečně poslední část – D se věnovala vzdálené podpoře, která měla být připravena s roztopenými kotly okamžitě k vyplutí, kdyby bylo potřeba přispěchat útočícím silám na pomoc. Krytí měl zajišťovat pancéřový křižník Sankt Georg, torpédoborec Warasdiner a čtyři torpédovky. Druhou skupinu krytí měla tvořit stará bitevní loď Budapest a tři torpédovky. Skupina torpédoborců měla operovat poblíž albánského pobřeží a současně skupina lehkých křižníků měla zaútočit na trawlery hlídkující u protiponorkového zátarasu. Po útoku se obě skupiny měly spojit a odplout na základnu. Pokud bychom se zaměřili na porovnání sil jednotlivých stran a v oblasti operujících plavidel, dospěli bychom k závěru, že rakousko-uherské torpédoborce třídy Tátra (Balaton, Csepel) byly ve své třídě velmi rychlé a vyrovnaly se všem italským a francouzským velkým torpédoborcům s výjimkou nové italské třídy Aquila a starší Mirabello, které se svou výzbrojí vyrovnaly lehkým křižníkům.223 V případě křižníků bylo rakousko-uherské loďstvo v nevýhodě. Střetnout se mohlo s italskými křižníky Quarto, Nino Bixio a Marsala, u kterých rychlost dosahovala 28, podle některých pramenů až 29 uzlů.224 Hlavní výzbroj tvořilo šest děl ráže 120 mm, která ale měla horší balistické parametry než rakousko-uherské kanóny ráže 100 mm. Dále se mohli Rakušané setkat s britskými plavidly třídy Liverpool nebo Weymouth, kde hlavní výzbroj tvořila i děla ráže 152 mm.225 Velkou výhodou na rakousko-uherské straně v případě setkání s britskými protivníky byla vyšší rychlost. Ta se také projevila v setkání těchto protivníků v prosinci roku 1915. Systém uzávěry v Otrantské úžině byl kromě těchto výše zmíněných jednotek doplněn třemi pancéřovými křižníky třídy Sankt Georgio a Pisa, které kotvily v Brindisi a střídaly se v pohotovosti. Teoreticky by z Valony mohly zasáhnout starší, ale na svou kategorii poměrně rychlé bitevní lodě třídy Regina Elena. Z potenciálně
223 V případě třídy Aquila tvořila hlavní výzbroj tři děla ráže 152 mm a 4 děla ráže 76 mm. 224 Hythe, Viscont (ed.): The Naval annual, 1912, Portsmouth 1912, s. 51. 225 Křižníky třídy Liverpool byly vyzbrojeny dvěma děly ráže 152 mm a deseti 102 mm děly. Křižníky třídy Weymouth byly vyzbrojeny osmi děly ráže 152 mm. 62 nebezpečných plavidel je ještě nutno vyjmenovat tři francouzské torpédoborce kotvící na Korfu, které se 15. května chystaly na cvičení. Samotnou uzávěru tvořilo 15. května 52 trawlerů a jeden velitelský parníček. Předpoklad, že by se těžší hladinové jednotky Dohody dostaly do kontaktu s extrémně rychlými rakousko-uherskými křižníky, byl sice minimální, ale za určitých okolností k tomu přece jenom dojít mohlo. Potenciálně nejnebezpečnějšími protivníky, díky své silné výzbroji a dostatečné rychlosti, mohly být britské křižníky Dartmouth, Liverpool a Bristol, ale z těchto tří jednotek v inkriminovanou dobu se na Liverpoolu prováděla údržba kotlů, což jeho vyplutí zdrželo, a Bristol čekala pravidelná údržba v docích kvůli rychlému obrůstání trupu mořskými řasami (jako se tomu dělo i jinde v teplých mořích), proto by jeho rychlost nedosahovala ani tabulkového maxima, které bylo i tak menší než rychlost rakousko-uherských lodí.226 Rakušané si byli vědomi, že i přes dokonalé naplánování akce a letecký průzkum a částečné krytí budou jejich takticky nejcennější lodě vystaveny velkému riziku, proto ve snaze co nejvíce zamaskovat své lodě ještě narychlo před akcí zkrátili zadní stěžně křižníků tak, aby svou siluetou z dálky připomínaly britské velké torpédoborce, a osadili tyto lodě protiletadlovými děly navíc, jelikož z předchozích zkušeností právě letadla nebo létající čluny sehrály už ve válce na Jadranu významnou roli.227 Jako první vyrazily večer 14. května z Boky Kotorské torpédoborce, které zamířily k albánskému pobřeží. Přibližně o hodinu a čtvrt později byly následovány lehkými křižníky, které zamířily přímo do Otrantské úžiny. Akci začaly rakousko-uherské torpédoborce, které se se štěstím vyhnuly hlídkujícím torpédoborcům Dohody a zaútočily na konvoj tvořený třemi nákladními loděmi v doprovodu italského torpédoborce Borea (výtlak 330 tun, jedno dělo 76 mm, pět děl 57 mm, dva torpédomety)228. V noční tmě se útočícím torpédoborcům podařilo přiblížit bez jakékoliv odpovědi až na vzdálenost 1000 metrů. Csepel si vzal na mušku nepřátelskou eskortu, zatímco Balaton zaútočil na nákladní lodě. Štěstí Rakušanům přálo, protože už při prvních salvách vyřadili na italském torpédoborci strojovnu a vysílačku.229 Parník Carroccio, který patrně vezl munici, byl zapálen a po výbuchu se potopil. Zbylé dva parníky Verita a Bersagliere byly zapáleny, ale udržely se na hladině, zatímco Carroccio a Borea šly nad ránem ke dnu. Z Valony okamžitě po zaslechnutí dělostřelby přispěchaly na pomoc záchranné lodě, takže se Rakušané raději vzdálili a podle
226 Novák, Jiří – Žiarovský, Andrej – Šupík, Stanislav: Bitva v Otrantské úžině. Největší námořní bitva první světové války na Jadranu. Praha 2011, s. 159. 227 Tamtéž, s. 141. 228 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909, s. 331. 229 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 4. díl. Rok 1917. Praha 2002, s. 109. 63 plánu zamířili k bodu setkání s lehkými křižníky, které zatím měly podle plánu přepadnout protiponorkový zátaras. V té době již byl v Brindisi vyhlášen poplach a v ústrety torpédoborcům vypluly lehké křižníky Dartmouth a Bristol se čtyřmi italskými torpédoborci třídy Indomito a jedním velkým torpédoborcem třídy Aquila, o kterém již byla zmínka výše. Takto silný svaz by si poradil i se spojenými rakousko-uherskými křižníky a torpédoborci, proto pro něj dva torpédoborce nepředstavovaly žádnou hrozbu. Jedinou výhodou na straně Rakušanů byla jejich vysoká rychlost. Torpédoborce byly v nezáviděníhodné situaci. Přestože svým protivníkům mohly uniknout, musely vyčkat v bodu setkání na své lehké křižníky, aby se s nimi mohly spojit, protože dle rozkazů z velitelství měly torpédoborce vstoupit do boje jenom ve spojení s křižníky.230 Dalším důležitým faktorem v této fázi boje byla jednoznačná palebná převaha lodí na straně Dohody. Na maximální vzdálenost dostřelu, 9–11 km, mohla dohodovému loďstvu odpovídat pouze čtyři děla ráže 100 mm po dvou na každém torpédoborci. Šance na zásah na takovou vzdálenost byla takřka nulová. Přesto díky korekci palby z námořního letounu K153 zasáhl Csepel nejvážnějšího protivníka – Aquilu tak, že musela zastavit stroje a vzdát se pronásledování.231 Takto se podařilo rakousko-uherskému svazu prosmýknout z nastražených kleští, tvořených pronásledujícími torpédoborci, až k přístavu Drač, kde do boje zasáhla i pobřežní baterie. Italské torpédoborce se obrátily a spěchaly na pomoc ochromené Aquile. Balaton se ještě na zpáteční cestě úspěšně vyhnul útoku francouzské ponorky Bernouilli a poté již torpédoborce zamířily do Boky Kotorské. Zatímco rakousko-uherské torpédoborce si připsaly několik úspěchů, křižníky nad ránem odděleně dopluly k blokádní linii. Helgoland se odvážil až za linii a prozkoumal Tarentský záliv. Lodě zcela jistě nemohly uniknout pozornosti protivníka, ale protože se nechovaly nijak nepřátelsky a i vzhledem k vysoké koncentraci podobných plavidel v oblasti je pokládaly posádky trawlerů za torpédoborce Dohody. Nemalý podíl na tom jistě měly úpravy provedené před vyplutím právě za účelem zamaskování. Na zpáteční cestě Helgoland veplul mezi trawlery a zahájil na ně palbu. Posádky hlídkových lodí byly zaskočeny, protože k útoku došlo ze strany Středozemního moře, v rychlosti pouštěly protiponorkové sítě a ve zmatku se chtěly spasit útěkem. I tak bylo pět lodí potopeno a tři velmi vážně poškozeny. Saida ve snaze utajit svou přítomnost mezi trawlery dokonce vypnula na půl hodiny stroje a čekala až na první
230 Sokol, Hans Hugo: Österreich-Ungarns Seekrieg 1914–1918. Wien 1933, s. 376. 231 Novák, Jiří – Žiarovský, Andrej – Šupík, Stanislav: Bitva v Otrantské úžině. Největší námořní bitva první světové války na Jadranu. Praha 2011, s. 153. 64 ranní světlo, které umožní přesnější palbu z bezprostřední vzdálenosti.232 Potopeny byly tři parníčky. Křižík Novara nalezl své cíle až o půl hodiny později – po páté hodině ranní. Po přiblížení ke skupině dvanácti parníčků a zahájení palby šlo pět z nich ke dnu a pět bylo vážně poškozeno. Zbylé rybářské lodě v dohledu pouštěly sítě a snažily se spasit útěkem. V sedm hodin ráno se obě skupiny spojily a zamířily směrem na základny. Během plavby na shromaždiště byla Novara ještě bezúspěšně napadena italským letadlem. Spojené křižníky se setkaly s italsko-francouzským svazem torpédoborců, který byl na hlídce poblíž Valony, když došlo k útoku rakousko-uherských torpédoborců na konvoj. Nyní se role obrátily a zatímco setkání rakousko-uherských a italských torpédoborců by skončilo nejspíše zničením rakousko-uherského svazu, nyní to byly dohodové lodě, které se raději držely z dostřelu a jen zpovzdálí sledovaly ustupujícího protivníka. Rakousko-uherské lodě také neměly zájem pouštět se do boje s rychlejším protivníkem. V první řadě by nepřítel zřejmě ustoupil dále k jihu a při tom by mohlo dojít k odříznutí svazu lehkými křižníky Dohody a také si Rakušané museli být vědomi toho, že po takové akci na moře vyplují další jednotky protivníka, které se budou snažit protivníka dostihnout a zničit, takže nebylo v jejich zájmu déle setrvávat v nebezpečné oblasti. Před devátou hodinou ranní se na obzoru objevily sloupy kouře značící nepřátelský svaz. Byly to křižníky a torpédoborce, které se vracely z neúspěšné honičky s torpédoborci monarchie. Nyní se nacházely v téměř ideálním postavení tak, aby mohly křižníkům odříznout cestu do Boky Kotorské, případně dalších základen. Situace se pro Rakušany zkomplikovala ještě více, protože již nějakou dobu plul na sever další svaz tvořený křižníky Marsala, Liverpool a čtyřmi torpédoborci. 233 Miklós Horthy – velitel svazu lehkých křižníků, jehož vlajkovou lodí byl křižník Novara, povolal na pomoc krycí skupinu tvořenou křižníkem Sankt Georg a torpédoborcem a torpédovkami. Ta vyplula v 9 hodin 15 minut. Děla tohoto pancéřového křižníku by spolehlivě odradila od útoku jakékoliv lehké křižníky v oblasti, jenže ten díky své malé rychlosti pouhých 22 uzlů neměl valné šance, že do nadcházejícího boje vůbec zasáhne.234 Stále zde ale ještě byla možnost, že by se Horthy mohl díky vyšší rychlosti svých lodí vyhnout boji. V knize Bitva v Otrantské úžině235 jsou detailně popsány domněnky, které nakonec Horthyho vedly k tomu přijmout boj s daleko silnějším protivníkem, ačkoliv se mu mohl
232 Novák, Jiří: Bitva o Jadran. C. a k. válečné námořnictvo za 1. světové války. Brno 1998, s. 135. 233 Novák, Jiří: Bitva o Jadran. C. a k. válečné námořnictvo za 1. světové války. Brno 1998, s. 136. 234 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 431. 235 Novák, Jiří – Žiarovský, Andrej – Šupík, Stanislav: Bitva v Otrantské úžině. Největší námořní bitva první světové války na Jadranu. Praha 2011. 65 vyhnout. Některé teze poukazují na agresivní chování rakousko-uherského velitele loďstva, který chtěl zaútočit jako první a zároveň ale podcenil sílu protivníka. Jiné to připisují právě neznalosti složení eskadry nepřítele a snaze pomoci napadeným torpédoborcům, nebo dokonce se chtěl pokusit o klešťový útok, současně křižníky a torpédoborci, na nepřátelský svaz. Z takového útoku by zjevně nebyly osádky torpédoborců moc nadšené, protože by to byly právě ony a jejich lodě, které by v případném boji utrpěly s největší pravděpodobností největší ztráty. Ať tomu bylo jakkoliv, tak těsně před půl desátou ráno padly první výstřely z děl anglických křižníků. Rakousko-uherské lodě byly ve velmi špatné situaci, kdy měly britské křižníky a italské torpédoborce před sebou a dotírající francouzsko-italský svaz za zády. Velitel celého dohodového uskupení – admirál Acton měl jedinečnou příležitost zničit všechny tři křižníky na místě. To se mu ovšem nepovedlo a ty mu začaly unikat nejprve směrem k pobřeží a poté se snažily zmizet v kouřové cloně a umělé mlze. Dělostřelecký souboj pokračoval na hranici dostřelu především rakousko-uherských jednotek, takže šance na zásah byly mizivé. Do boje se poprvé v dějinách ve velké míře při námořní bitvě zapojilo letectvo. Napomáhaly tomu především geografické podmínky Jadranu, kdy letecké základny nebyly příliš vzdálené od místa dění a také pokrok letecké techniky, která byla o poznání kvalitnější, než tomu bylo na počátku první světové války. Letci monarchie, kteří startovali z Kumboru a Drače, byli daleko aktivnější než jejich dohodoví kolegové a v průběhu 15. května strávili někteří z nich v kokpitu i 10 hodin.236 Většinou po dvojicích napadali letadla lodě Dohody a v 9:40 si připsal letoun K179 vzdušné vítězství, kdy jeden nepřátelský letoun donutil nouzově přistát na vodu a druhý zahnal. Letadla s primitivním zaměřováním nemohla bombami přímo ohrozit křižníky a i kdyby došlo k náhodnému přímému zásahu, potom by zřejmě pancéřová paluba odolala, ovšem kvůli neustálému ostřelování z kulometů a svrhávání pum musely lodě manévrovat a tím podstatným způsobem rostla nepřesnost dělostřelecké palby na nepřítele. Přesto křižník Novara, který plul na čele jako vlajková loď, byl velmi nepříjemně ostřelován britským Dartmouthem. Dělostřelbou byla vyřazena dvě děla ráže 100 mm a po zásahu do velitelského můstku málem přišel o život sám Horthy. Během boje byl také několikrát zasažen Helgoland. Vzdálenost mezi jednotlivými eskadrami se zvýšila až na 15 km a tím pádem mimo dostřel 100 mm děl a na hranici dostřelu 152 mm kanónů. Zatím Bristol i díky své špatné kondici trupu již značně zaostával za velitelskou lodí.
236 Novák, Jiří – Žiarovský, Andrej – Šupík, Stanislav: Bitva v Otrantské úžině. Největší námořní bitva první světové války na Jadranu. Praha 2011, s. 171. 66
Nejpomalejší rakousko-uherská loď Saida plula v závěsu za zbylými dvěma a naštěstí pro ni první zásah dostala až před jedenáctou hodinou. Zároveň Novara inkasovala těžký zásah do kotelny, kde bylo vyřazeno 8 kotlů a zbývající pára musela každou minutou dojít a loď tak definitivně ztratí chod. Naštěstí si tohoto poškození nepřítel nevšiml a v téže době se pokusil o taktický manévr „položení příčky na T“ proplutím za zádí poslední Saidy, kterou se pokusil zaskočit nepřesnou palbou. I tento pokus se minul účinkem. Po jedenácté hodině už bylo vidět sloupy kouře připlouvajícího křižníku Sankt Georg, který to měl ovšem na bojiště ještě velmi daleko, ale vzhledem k narůstajícímu počtu nepřátelských křižníků nemusela být tato loď pro rakousko-uherský svaz zárukou bezpečné ochrany. Proto byla z Boky Kotorské vypravena i druhá záloha, jejíž jádro tvořila stará bitevní loď Budapest. Tento pokus byl spíše symbolický, protože loď mohla dosáhnout maximální rychlosti pouhých 17 uzlů.237 V žádném případě by tedy nestihla doplout na bojiště včas, ale žádné silnější jednotky v Boce Kotorské k dispozici nebyly. Během následujícího zmatku, kdy se lodě Dohody načas stáhly, vzala Saida poškozenou Novaru do vleku a kryta Helgolandem opouštěl svaz bojiště. Takto seskupený a ochromený svaz by byl pro admirála Actona a jeho lodě snadným soustem, zvlášť když dorazila i druhá část dohodového svazu s křižníkem Marsala a torpédoborci. Hustý dým na obzoru značící přibližující se lodě a mylné zprávy o dvoukomínové lodi přiměly italského velitele i přes momentální drtivou převahu obrátit zpět a ukončit pronásledování.238 O půl jedné již plul svaz pod ochranou křižníku Sankt Georg. Těsně před třetí hodinou se ke svazu připojila i bitevní loď Budapest s doprovodem. Zatímco se lehké křižníky poté, co nepřítel ukončil pronásledování, připojily k doprovodným svazům a celkem v poklidu dorazily na základnu v Boce Kotorské, svaz Dohody se ještě cestou zpět musel potýkat s nebezpečím, které představovaly především německé ponorky, na které mohl cestou narazit. Několik poplachů vyhlášených kvůli spatření domnělých periskopů vyšlo naprázdno, ale útok přece jen přišel. V 13:35 byl 30 mil od námořní základny v Brindisi torpédován křižník Dartmouth ponorkou UC25.239 Loď se i přesto, že její posádka byla evakuována, udržela přes značné poškození na hladině. Proto byla část posádky naloděna zpět a bylo rozhodnuto o odtažení lodě do přístavu. Za tímto účelem byly povolány remorkéry a další torpédoborce na ochranu před dalšími torpédovými útoky. Jedním
237 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 431. 238 Pokud by se jednalo skutečně o dvou komínové lodě, muselo by jít o dreadnoughty, nebo semi dreadnoughty vyzbrojené 305 mm děly, jejichž palba by byla pro lehké křižníky Dohody zničující. Zatímco pancéřové křižníky Sankt Georg a Kaiser Karl VI. měly komíny tři. 239 Novák, Jiří – Žiarovský, Andrej – Šupík, Stanislav: Bitva v Otrantské úžině. Největší námořní bitva první světové války na Jadranu. Praha 2011, s. 186. 67 z torpédoborců byl i francouzský Boutefeu (výtlak 650 tun, výzbroj 2 děla ráže 100 mm, 4 děla ráže 66 mm, 3 torpédomety)240, který najel ve výjezdovém kanálu z přístavu do minového pole, které tam položila UC25 ještě před útokem na Dartmouth. Loď šla rychle ke dnu a bylo jen velkým štěstím, že se většinu posádky podařilo zachránit. Těžce poškozený lehký křižník se ve vleku remorkérů do přístavu dostal až téměř ve tři hodiny ráno následujícího dne. Tím definitivně skončila největší bitva na Jadranu nejen za celý rok 1917, ale i za celé trvání první světové války. Pokud bychom porovnali počty plavidel účinkujících v tomto střetu s počty plavidel v jiných bitvách na jiných válčištích, dospěli bychom k závěru, že v měřítku například Severního moře nešlo o nic víc než nevýznamný střet lehkých hladinových sil. Pro srovnání: hned prvního vážnějšího střetnutí protivníků na moři za první světové války v první bitvě u Helgolandské zátoky se zúčastnilo na obou stranách 14 lehkých křižníků a přes 40 torpédoborců, i když ne všechny lodě zasáhly přímo do boje. Z tohoto porovnání nám plyne, že bitva v Otrantské úžině si snad ani svůj název nezaslouží. Na druhou stranu na tomto příkladu lze nejvíce demonstrovat poměry a specifika námořní války na Jadranu. Právě tato bitva ukázala i soudobým námořním stratégům a taktikům, ačkoliv to ještě možná netušili, jakým směrem se bude ubírat námořní válečné řemeslo v následujících desetiletích. Bitva v Otrantské úžině totiž splnila všechny předpoklady k tomu, abychom ji mohli považovat za první skutečně moderní námořní střetnutí velmi podobné těm, která se odehrávala během druhé světové války. Velkou roli v bitvě sehrálo letectvo, které úspěšně podporovalo bojující svazy a především rakousko-uherská strana toho dokázala využít ve svůj prospěch. Dalším důležitým faktorem bylo zapojení ponorek a minové války. Absenci těžkých hladinových jednotek vyvažovala právě hrozba torpédových útoků ze strany ponorek, se kterou se muselo v bitvě neustále počítat. Bitvu vyhrála po taktické stránce rakousko-uherská strana. Z prostého výčtu potopených lodí je patrné, že bitvu zcela jednoznačně ovládli Rakušané, kteří potopili 2 torpédoborce (Borea, Boutefeu), jednu transportní loď a 14 trawlerů. Dále byl těžce poškozen křižník Dartmouth, torpédoborec Aquila a minimálně osm trawlerů. Na straně rakousko-uherského námořnictva byla vážněji poškozena pouze Novara, která inkasovala 45 zásahů.241 Helgoland byl poškozen jen velmi lehce a Saida téměř vůbec. Z torpédoborců nebyl poškozen žádný.
240 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 312. 241 Novák, Jiří – Žiarovský, Andrej – Šupík, Stanislav: Bitva v Otrantské úžině. Největší námořní bitva první světové války na Jadranu. Praha 2011, s. 190. 68
Daleko více než materiální ztráty v tomto případě ale na dohodové spojence zapůsobila demonstrace síly. Kdykoliv může dojít k dalšímu podobnému útoku, snad s ještě více zničujícími následky. Pod dojmem těchto obav byla uzávěra posunuta více na jih a tím zátaras ztratil ještě více ze své účinnosti, která i tak byla velmi nízká a pochybná. Na druhou stranu se německým ponorkám vyplouvajícím z rakousko-uherských základen do Středozemního moře nepodařilo zvýšit číslo potopené tonáže dohodových plavidel. V neposlední řadě se takového vítězství muselo využít k propagandistickým účelům. Domácí denní tisk referoval o vítězství rakousko-uherské flotily nad silnějším nepřítelem a popisoval bojová střetnutí, ke kterým docházelo postupně po celé šíři Jaderského moře od Itálie po Albánii. O ztrátách torpédoborců mlčí, hlavní místo zaujala potopená loď třídy Liverpool.242 Toto tvrzení se zakládalo na torpédování křižníku Dartmouth. Ten patřil k třídě Weymouth. V oblasti se nalézaly dvě lodě třídy Liverpool a sice Liverpool a Bristol, které byly také nasazeny do akce. K záměně mohlo dojít proto, protože tyto třídy, někdy také nazývané podtřídy, patřily k typu Town a tudíž se od sebe křižníky ani výtlakem ani siluetou příliš nelišily. Odlišovala je především rozdílná výzbroj. Vzhledem k těmto skutečnostem je proto záměna vcelku pochopitelná. Daleko závažnější byl fakt, že křižník Dartmouth (původně zaměněn za třídu Liverpool) se udržel na hladině, o čemž ale velitel ponorky UC25 nemohl vědět, protože po odpálení torpéd neměl čas sledovat cíl, ale musel se co nejrychleji dostat z dosahu nepřátelských torpédoborců. I přes tyto skutečnosti, i kdyby byly pravdivé, zůstávalo faktem, že strana Dohody měla na Jadranu stále obrovskou převahu.
6.12 Operace ve zbytku roku 1917 – převaha Dohody se stupňuje Ani tato bitva, ačkoliv vítězná, pro Rakousko-Uhersko nijak zásadně neovlivnila poměr sil, tudíž i po zbytek roku 1917 docházelo k občasným, většinou již neúspěšným výpadům k italskému pobřeží. Rakušané totiž sice bitvu vyhráli, ale velmi dobře si byli vědomi toho, že nebýt několika osudových chyb dohodových velitelů mohl být zničen celý úderný svaz lehkých křižníků. Tyto jednotky byly až příliš cenné a zkušenost z bitvy čerstvá natolik, že se opět omezili pouze na výpady jednotlivých plavidel v doprovodu několika torpédoborců nebo torpédovek. Přece jenom již podruhé od začátku války se podařilo vyklouznout lehkým křižníkům nebo torpédoborcům z obklíčení a téměř jistého zničení a rakousko-uherské velení zřejmě nehodlalo štěstěnu pokoušet donekonečna.
242 Vítězná akce našeho válečného loďstva, Národní listy, 19. května 1917, s. 2. 69
18. října se vypravil k Otrantské úžině křižník Helgoland s torpédoborcem Lika II, 12. listopadu do úžiny pronikl křižník Novara v doprovodu dvou torpédovek a 22. listopadu tři torpédovky. Ani v jednom případě nenarazily lodě na protivníka a bez úspěchu se vrátily na základny. Na rozdíl od předcházejících let, kdy bylo v souvislosti s balkánskou frontou Jadran přeplněný konvoji a válečnými loděmi, nyní aktivita ve srovnání s předchozími lety poněkud ustala. Až v polovině prosince torpédoborce Tátra, Balaton a Csepel narazily na dva italské protivníky, ale po krátkém kontaktu se od sebe svazy odpoutaly a k většímu boji nedošlo. Jakkoliv možná Jadran mohl působit opuštěným dojmem, malá válka, která mohla probíhat skrytě, probíhala i nadále. Hlavním úkolem loďstva bylo zabezpečit přepravu a zásobování materiálem na albánské bojiště a zpět odvézt raněné. V roce 1917 bylo z Drače dopraveno celkem 60 287 raněných a cestu podniklo celkem 1469 lodí s materiálem za doprovodu 1099 eskort. 243 Právě značný počet konvojů vázal v podstatě všechny dostupné lehké síly námořnictva, takže ušetřit některé jednotky pro výpady buď k Otrantské úžině, nebo k italskému pobřeží byl většinou nadlidský úkol. Přesto k výpadům k italskému pobřeží docházelo i nadále. 28. listopadu podniklo jižně od Senigalie výpad šest torpédoborců a osm torpédovek. Po rozdělení na dvě stejné části napadla první skupina ústí řeky Metauro, kde bombardovala vlaky a dostala se do přestřelky s obrněným vlakem. Druhá skupina bombardovala tytéž cíle u Porto Corsini a Rimini. Další výpad ze 7. prosince, který podnikl torpédoborec Dinara a jedna torpédovka, skončil málem katastrofou. Když torpédovka zachraňovala posádku létajícího člunu K219 z moře, napadla torpédoborec italská ponorka a jenom nefunkčnost torpéda zachránila Dinaru před jistou zkázou. Akce menších skupin torpédoborců a torpédovek samozřejmě probíhaly po celý rok 1917 bez narušení. Během minových operací, především u albánského pobřeží, došlo během září k několika nevýznamným střetům torpédovek a torpédových člunů na obou stranách. 30. září narazilo šest rakousko-uherských torpédoborců, které doprovázely 4 torpédovky, na osm italských torpédoborců, z toho některé byly moderní typy. Rozpoutala se krátká přestřelka, ale po poškození torpédoborce Sparviero se italské lodě stáhly. Na druhé straně byl poškozen Velebit, který musel být odtažen torpédoborcem Streiter. Poměrně citelnou ztrátu zaznamenalo loďstvo monarchie z 3. na 4. června, kdy se na minách potopil starší torpédoborec Wildfang. Ačkoliv toto plavidlo stejně jako dvanáct dalších již neodpovídalo požadavkům na vedení protiponorkové války a bojové činnosti všeobecně,
243 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 4. díl. Rok 1917. Praha 2002, s. 118. 70 stále ještě tyto lodě tvořily většinu všech torpédoborců, které mělo rakousko-uherské námořnictvo k dispozici. Protože se válka neustále protahovala a na Jadranu měla v podstatě od začátku svého trvání charakter malé opotřebovávací války, bylo zřejmé, že počty jednotlivých lodí a ponorek budou čím dál více hovořit ve prospěch států Dohody. S válečnými útrapami souviselo i značně se zhoršující zásobování, které zatím nedoléhalo na námořníky tak, jako tomu bylo u pozemních armád, ale přece jenom se hromadily případy projevů nespokojenosti nebo dokonce vzpoury. Jedním z takových projevů byl i incident z 5. října, kdy se část posádky torpédovky Tb. 11 vzbouřila, zajala kapitána a zbytek osazenstva a z Šibeniku s torpédovkou doplula k Anconě, kde najela na břeh a vzdala se Italům. Loď byla poté zařazena do italského loďstva jako Francesco Rismondo. Ponorková válka, ačkoliv se jí účastnilo hned 14 rakousko-uherských ponorek, neprobíhala primárně na Jadranu, ale rakousko-uherské ponorky operovaly především v Tyrhénském, Jónském a Egejském moři. Protože ponorková válka neprobíhala primárně na Jaderském moři, není předmětem mého bádání. V tomto případě je sledován pouze průjezd Jaderským mořem a Otrantskou úžinou, kterou musela každá ponorka proplout tam i zpět a pokaždé podstupovala značné riziko, i když o účincích protiponorkové bariéry ve velkém měřítku by se dalo přinejmenším pochybovat. Přesto čas od času nějaká ponorka v uzávěře uvázla a potopila se, byla zničena nebo se musela vzdát. Tento osud stihl ponorku U30, která se nevrátila z bojové plavby a pravděpodobně byla potopena 31.3. v Otrantské úžině.244 Obecně platí, že ponorková aktivita rakousko-uherských ponorek ke konci roku 1917 slábla. Paradoxem je, že ještě před velkým nájezdem do Otrantské úžiny bylo za duben ve Středozemním moři potopeno 278 000 tun lodního prostoru, zatímco v květnu jenom 181 000 tun a v červnu 170 000 tun.245 Z těchto čísel je patrné, že samotný nájezd do Otrantské úžiny za účelem zprůchodnit blokádní linii pro ponorky, ačkoliv byl sebevíc úspěšný, neměl nijak zásadní vliv na potopenou tonáž nákladních lodí ve Středozemním moři.
6.13 Konec roku 1917 a operace na severním Jadranu Zatímco na severním Jadranu byl v předešlých válečných letech relativní klid, přesto tu probíhala minová a ponorková válka a hlídková činnost obou stran a v souvislosti s děním na pozemní frontě začalo být námořnictvo na obou stranách zapojováno jako podpora vojsk v přímořských oblastech.
244 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 4. díl. Rok 1917. Praha 2002, s. 122. 245 Novák, Jiří – Žiarovský, Andrej – Šupík, Stanislav: Bitva v Otrantské úžině. Největší námořní bitva první světové války na Jadranu. Praha 2011, s. 190. 71
V blízkosti rakousko – italské hranice se nacházely na obou stranách dvě důležité námořní základny. Na italské straně to byly Benátky, na straně monarchie to byl Terst, který fungoval i jako týlová zabezpečovací základna s loděnicemi a opravnami. Snahy Italů o dobytí přístupů k Terstu v ofenzívách na řece Soči vycházely již dva roky naprázdno, ale italské velení si uvědomovalo, že chce-li paralyzovat celé rakousko-uherské námořnictvo dobytím hlavní základny v Pule po souši, musí bezpodmínečně před tím dobýt i Terst. Proto naplánovalo na srpen 1917 již jedenáctou ofenzívu, kterou mělo ve větším rozsahu podporovat i námořnictvo. K dispozici pozemní armádě bylo dáno šest monitorů, ponorky, torpédoborce a torpédovky. Ačkoliv bylo za 5 dní od 19. srna do 24. srpna vystříleno 175 granátů ráže 305 mm246, 885 italských těžkých granátů, 5 169 granátů středního dělostřelectva a 1926 granátů z lehkých námořních děl, výraznějšího úspěchu dosaženo nebylo.247 Na těžkou dělostřeleckou přípravu vedenou z lodí rakousko-uherské velení reagovalo přesunutím starých bitevních lodí Wien a Budapest k Terstu, ale ty do boje již nezasáhly. Po zhroucení italské ofenzívy následoval ústup a protiútok vojsk Centrálních mocností, který byl také podporován námořními silami. Celkem byly do konce října u italských břehů nasazeny oba staré obrněnce, které se zapojily do ofenzivních akcí, lehký křižník Admiral Spaun a deset torpédovek. Nyní byly vážně ohroženy Benátky a Italové ve snaze zabránit Rakušanům v postupu dokonce vymontovali děla střední ráže z dreadnoughtů Dante Alighieri, Conte di Cavour, Giulio Cesare, aby mohla být použita na pozemní frontě.248 14. listopadu už operovalo v pobřežních vodách dokonce 14 rakousko-uherských torpédovek, ale i přes vystupňování ofenzivních akcí se frontu prorazit nepodařilo. V mělkých pobřežních vodách našly výborné uplatnění i italské torpédové čluny MAS, které díky svému tichému chodu a snadno přehlédnutelné malé siluetě velmi zneklidňovaly velitele rakousko-uherských bitevních lodí, které zde působily. Tyto obavy se nakonec ukázaly jako oprávněné. 10. prosince pronikly čluny MAS 9 a MAS 13. První z nich z pouhých 50 metrů zasáhl dvěma torpédy bitevní loď Wien, torpéda druhého člunu mířená na Budapest loď na neštěstí pro Italy podplula. Wien se velmi rychle potopila a v přístavu vypukl takový zmatek, že se oba čluny dostaly zpět na otevřené moře. Loď se až do konce války nepodařilo vyzvednout ze dna přístavu. Jako náhrada byla velením přisunuta další stará bitevní loď Arpád a ochranu základny posílil lehký křižník Admiral Spaun
246 Jedná se pouze o těžké granáty britských monitorů Earl of Petersborough a Sir Thomas Picton. 247 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 4. díl. Rok 1917. Praha 2002, s. 122. 248 Tamtéž, s. 123.
72 a šest torpédoborců třídy Tátra a Huszár. 19. prosince se velké hladinové lodě účastnily ještě ostřelování Cortellazza, ale vzhledem k neúspěchům na pozemní frontě byly do konce roku 1917 přesunuty zpět do Puly.
6.14 První půle roku 1918 a problémy s povstalci Počátek roku 1918 zastihl rakousko-uherské námořnictvo, ostatně jako celý zbytek armád monarchie, v ne příliš dobré kondici. Již dávno bylo velitelům jasné, že válku vyhraje ta strana, která dokáže vyrobit, dovézt a použít na bojišti víc materiálu a bude mít víc lidských sil. V zápolí se již ve velkém projevoval nedostatek nejrůznějšího druhu zboží. Stávky se ve větší či menší míře začaly objevovat již na konci roku 1917. František Kodet ve svém deníku vzpomíná, že zvláště nečinnost velkých hladinových jednotek flotily měla špatný vliv na morálku mužstva, které se čím dál tím víc začalo zaobírat „obsahem svých esšálků a politizováním“ než čímkoliv jiným.249 15. listopadu došlo ke stávce námořníků na staré bitevní lodi Monarch a na dílenské lodi Cyclop, které kotvily v Boce Kotorské. Tento incident se ještě obešel bez vážnějších následků, ale byl neklamným důkazem, že aktuální morálka námořníků v rakousko-uherském loďstvu není dobrá. 14. ledna 1918 došlo ke snížení již tak nedostatečných potravinových přídělů a v dolním Rakousku vypukly stávky, které se rozšířily do dalších oblastí. Protesty se dostaly i k jaderskému pobřeží, kde se zvlášť aktivně zapojovali dělníci z terstských loděnic a arzenálu v Pule. Námořníci se přidali poté, co jim bylo vydáno nepoživatelné jídlo, které dostala posádka bitevní lodi Habsburg.250 Ta se také jako první připojila ke stávkujícím. Poté následovali námořníci z dalších válečných plavidel. Po vydání lepší stravy a řadě slibů se podařilo tyto nepokoje bez použití násilí utlumit. Přesto bylo v následujících dnech několik desítek organizátorů z řad posádek posláno do trestných praporů. Velitelům loďstva se možná vybavil incident vzpoury na torpédovce Tb. 11, která nakonec odplula do Itálie. Při představě takové vzpoury na bitevních lodích, kde posádku tvoří nikoliv desítky, ale stovky mužů, mohlo rakousko-uherské námořnictvo velice rychle pozbýt jakékoliv akceschopnosti. 1. února 1918 vypukla otevřená vzpoura v Boce Kotorské. Vzpoura začala na vlajkové lodi křižníkové flotily – pancéřovém křižníku Sankt Georg a postupně se rozšířila na další pancéřový křižník Kaiser Karl VI, na chráněný křižník Kaiser Franz Joseph I., na starou bitevní
249 Verešová, Andrea (red.): Deník námořníka Františka Kodeta. Praha 2017, s. 135. 250 Novák, Jiří: Bitva o Jadran. C. a k. válečné námořnictvo za 1. světové války. Brno 1998, s. 149. 73 loď Monarch a na pancéřovou barbetovou loď Kronprinz Erzherzog Rudolf, která v přístavu zastávala funkci strážního plavidla.251 Jednalo se tedy o větší plavidla, dislokovaná v Boce. Na menších plavidlech neměla vzpoura takovou razanci a například na křižníku Novara si po celou dobu udržel velení kníže z Lichtenštejna, protože byl u posádky velmi oblíbený a sám nařídil vyvěšení rudé vlajky, vědom si toho, že horkokrevní povstalci se s tím spokojí. Na některých torpédoborcích ani k vyvěšení rudé vlajky nedošlo. Povstalci o ně neprojevovali tak velký zájem. Vůdčími osobnostmi vzpoury se stali Polák Stanowski, rodák z Přerova František Rasch a Chorvat Sesan, který měl jako jediný z povstalců důstojnickou hodnost. Byla ustaveny námořnické rady a ústřední námořnická rada vypracovala prohlášení „Co chceme!“, ve které byly zahrnuty nejrůznější požadavky od národnostních a politických až po ty, které se bezprostředně týkaly samotných posádek. Ačkoliv byla vzpoura z počátku úspěšná, dopustili se povstalci několika zásadních chyb, které vedly k její rychlé likvidaci. Velmi brzy byl povolen volný pohyb zajatým důstojníkům. Povstalci se nesnažili na svoji stranu získat pozemní útvary a především posádky pobřežních dělostřeleckých baterií. Noc na 2. února proběhla klidně a ráno měl velitel základny von Gusseck situaci ze břehu již pod kontrolou. Nařídil potopit každé plavidlo, které se pokusí opustit své kotviště. K rozpoutání všeobecné přestřelky málem došlo, když se loď Kronprinz Erzherzog Rudolf pokusila ze svého stanoviště dostat ke zbylým povstaleckých plavidlům. Byla zasažena do velitelského můstku z pobřežních baterií a jen díky uvážlivosti některých námořníků nedošlo k rozpoutání přestřelky, která by nakonec musela vést k masakru celého loďstva. Situace využily ponorky s německými posádkami a vzdálily se z dosahu vzbouřeneckých lodí. První od vzpoury odpadl křižník Novara. Během odpoledne následovaly další lodě, které postupně připlouvaly do Risanského zálivu pod ochranu německých ponorek. Velitel základny dal zbylým lodím ultimátum do 10. hodin ráno 3. února, aby stáhly povstalecké vlajky, jinak budou potopeny.252 To odradilo i poslední vytrvalce a vzpoura byla potlačena. Okamžitě bylo zatčeno okolo 800 členů posádek. Podrobnému popisu vzpoury ze strany českých námořníků se věnuje například Jindřich Marek ve své knize Piráti svobody.253 Operací rakousko-uherské flotily na Jadranu se tato vzpoura dotkla pouze velmi krátkodobě, ale i po tak krátký čas byla de facto téměř jedna třetina námořnictva monarchie včetně nejmodernějších
251 Novák, Jiří – Žiarovský, Andrej – Šupík, Stanislav: Bitva v Otrantské úžině. Největší námořní bitva první světové války na Jadranu. Praha 2011, s. 207. 252 Novák, Jiří – Žiarovský, Andrej – Šupík, Stanislav: Bitva v Otrantské úžině. Největší námořní bitva první světové války na Jadranu. Praha 2011, s. 213. 253 Marek, Jindřich: Piráti svobody. Čeští námořníci v letech 1918-1921. Cheb 2002. 74 lehkých jednotek vyřazena z provozu. Pokud by k podobné akci došlo v součinnost s loďstvem a vojsky Dohody, mohlo dojít k úspěšnému vylodění výsadku a obsazení základny v Boce Kotorské. Kromě této epizodní, i když důležité události, probíhaly akce na Jadranu velmi sporadicky. Loďstvo Dohody mělo již doslova drtivou převahu. 254 Faktory, které bránily definitivně zničit rakousko-uherské loďstvo, byly především nejednotnost velení, neochota Italů vystavovat své velké hladinové lodě přehnanému riziku a neochota podřídit italské lodě francouzskému nebo jakémukoliv cizímu veliteli. Paradoxně nejaktivněji si chtěli na moři počínat Američané, kteří v březnu pomýšleli i na obsazení Boky Kotorské z moře, ale jejich aktivita narazila na rozhodný odpor Italů.
6.15 Nový velitel a nové ambice 1. března se stal hlavním velitelem rakousko-uherského loďstva kontradmirál Miklós Horthy de Nagybánya. Hlavní síly loďstva od pověstného výpadu k italskému pobřeží nevypluly na moře a byly redukovány na pouhé 2 divize těch nejmodernějších bitevních lodí (4 jednotky třídy Viribus Unitis a 3 jednotky třídy Radetzky). Třetí divize bitevních lodí (třída Erzherzog Karl) byla zařazena jako těžká divize k pancéřovým křižníkům.255 Veškerá aktivita loďstva, ač už nebyla tak velká jako v roce 1917, směřovala především, co se útoční činnosti týkalo, k provádění výpadů do Otrantské úžiny. 23. dubna 1918 vypluly na průzkum k albánskému pobřeží torpédoborce Lika II, Triglav II, Csepel, Uszok a Dukla. Poblíž Valony se střetly s dvěma britskými torpédoborci Jackal a Hornet. Po krátké přestřelce a lehkém poškození Jackalu, které ale nebylo vážné, se od sebe lodě odpoutaly bez dalších ztrát. Další čtyři torpédoborce, vyslané z Valony, které se připojily k Jackalu, po protivníkovi pátraly již bezúspěšně. Pět dalších, vyslaných z Brindisi, nemělo šanci na případné bojiště doplout včas. Tato akce byla typickým obrazem bojů na Jadranu nejen v roce 1918, ale fakticky od počátku roku 1917 s výjimkou velkého výpadu k Otrantské úžině. K žádnému dalšímu většímu střetu již nedošlo. Velitel rakousko-uherského loďstva Horthy si uvědomoval, že posílení blokádní linie dalšími sítěmi a hlavně novými americkými stíhači ponorek a dalšími jednotkami značně ztíží pronikání těchto jednotek z Jadranu do Středozemního moře a zpět.
254 Díky zapojení loďstva USA do operací ve Středomoří byla převaha spojenců Dohody největší za celé období války. 255 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 5. díl. Rok 1918. Praha 2002, s. 63. 75
Proto na červen 1918 naplánovalo velení akci, které se mělo zúčastnit i jádro rakousko- uherského loďstva s nejsilnějšími jednotkami. Jedině tak mohly být napáchány velké škody na linii, jejichž opravy by trvaly i několik měsíců. Italské dreadnoughty byly dislokovány v Tarentu a francouzské na Korfu, takže bezprostřední střet s těžkými jednotkami protivníka nehrozil. Těžká děla rakousko-uherských lodí měla odradit lehké křižníky a torpédoborce Dohody od akce a poskytnout bezpečí menším hladinovým jednotkám. Samotného výpadu se měly účastnit všechny čtyři lehké křižníky (Novara, Helgoland, Saida, Admiral Spaun), čtyři torpédoborce (Tátra, Csepel, Triglav II, Lika II) a čtyři torpédovky (T 84F, T 92F, T 98M, T 99M), krytí mělo poskytovat sedm skupin plavidel soustředěných vždy kolem jedné velké bitevní lodi třídy Viribus Unitis, Radetzky, nebo Erzherzog Karl, přitom krytí těmto skupinám poskytovalo dohromady 10 torpédoborců, 23 torpédovek a čtyři ponorky.256 Do akce tedy mělo být zapojeno přes 80 % všech těžkých hladinových sil včetně čtyř největších bitevních lodí, všechny lehké křižníky a více než polovina torpédoborců a značná část torpédovek. z důvodu, že útok se měl odehrávat ve značné vzdálenosti od Puly, proto bylo rozhodnuto přesunou hlavní jednotky do výchozí základny v Boce Kotorské. Přesun se měl uskutečnit po částech, vždy dvě nejtěžší jednotky s doprovodem. 8. června vyplula první skupina tvořená dreadnoughty Viribus Unitis a Prinz Eugen v doprovodu pěti torpédovek. Skupina měla velké štěstí, že se těsně minula s čluny MAS 95 a MAS 96, které vyrazily k večeru ze základny v Benátkách a ráno 9. června dorazily do vod, kde se ještě o hodinu dříve pohyboval rakousko-uherský svaz. Toho dne vyrazila z Puly druhá skupina tvořená zbylými dvěma dreadnoughty – Tegetthoff a Szent István v doprovodu torpédoborce Velebit a šest torpédovek. Od samého počátku tuto výpravu provázela smůla. Ještě před vyplutím došlo k samovolnému výbuchu na Velebitu, který si vyžádal oběti na životech. Protiponorkové zátarasy nebyly odstraněny včas, proto eskadra nabrala zpoždění. Zároveň nemohl Szent István kvůli poruše hnacích strojů plout vyšší rychlostí než 12 uzlů,257 ačkoliv měli podle původního harmonogramu a i kvůli prevenci proti torpédovým útokům plout rychlostí 17 uzlů. Blízko souostroví Premuda tou dobou hlídkovaly italské čluny MAS 15 a MAS 21 pod vedením korvetního kapitána Rizziho. 258 Čluny čekaly mezi ostrovy Ilovik a Premuda na
256 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 5. díl. Rok 1918. Praha 2002, s. 65. 257 Tamtéž, s. 66. 258 Luigi Rizzo byl nejúspěšnějším velitelem posádek člunů MAS a díky jeho zásluhám se tato zbraň celosvětově proslavila. Byl to právě on, kdo přesně před půl rokem 10. prosince 1917 pronikl do terstského přístavu a potopil starou bitevní loď Wien. 76 vhodnou kořist, aniž by se jí dočkaly. Rizzo měl v plánu se vrátit ve dvě ráno, ale zasekl se mu chronometr, a proto nastoupily čluny pod jeho velením zpáteční cestu až o půl třetí. Ve 3:15 ráno navázal kontakt s nepřítelem a po proniknutí clonou torpédovek se mu v 3:30 podařilo odpálit torpéda, která zasáhla cíl. 259 Vedlejší člun už takové štěstí neměl. Torpéda k druhé lodi ani nedorazila a z neznámého důvodu se potopila. Torpédovaná loď zmizela v 6 hodin 12 mnut pod hladinou. 260 Až později se Luigi Rizzo dozvěděl, že torpédovanou lodí byl dreadnought Szent István.261 Při této akci se sešlo velké množství náhod, které nakonec vedly k tomu, že ani jeden z člunů MAS nebyl vážněji poškozen a oba se vrátily zpět na základnu.
6.16 Nešťastná loď na nešťastném místě Italové měli štěstí, že torpédovanou lodí byl právě Szent István, který byl, jak jsem se již zmínil, kompletován výhradně maďarskými firmami, a asi proto kvalita odvedené práce nebyla na dobré úrovni. Při standardně provedených kvalitních pracích by pravděpodobně vůbec k potopení dreadnoughtu nedošlo. Existují názorné příklady dalších torpédovaných válečných lodí typu dreadnought, které tento druh útoku přežily a dokonce i v bojových podmínkách byly schopny, ač za snížené rychlosti, nadále vést palbu a manévrovat a tím neztratily příliš mnoho ze své bojové hodnoty. Jako příklad může posloužit největší námořní bitva první světové války, která se odehrála u Jutska (Skagerraku). V této bitvě byl torpédován dreadnought Marlborough a bitevní křižník Seydtlitz. V druhém případě loď utržila ještě dalších 21 zásahů z těžkých děl a přesto se udržela na hladině a dostala se zpět na základnu.262 To, že Szent István byl za celou první světovou válku jediným dreadnoughtem, který se podařilo potopit torpédy, jednoznačně ukazuje na fakt, že tyto lodě byly konstruovány tak, aby vydržely i několik zásahů. A protože víme, že existovaly značné rozdíly v kvalitě pancéřování Szent Istvánu a zbylých jednotek třídy Viribus Unitis, je více než pravděpodobné, že jiná loď na jeho místě by podobný útok přežila. Na druhou stranu měli Rakušané štěstí v neštěstí, protože po ztrátě dreadnoughtu byl útok na úžinu odvolán. Velení ve Středomoří totiž mělo jisté indicie, že dojde k velkému útoku na Otrantskou úžinu, proto na moře vypluly i velké jednotky z Brindisi a Tarentu.263 Takto se
259 Sokol, Hans Hugo: Osterreich-Ungarns Seekrieg 1914–1918. Wien 1933, s. 561. 260 Hrbek, Jaroslav: Na mořích a oceánech. Praha 1989, s. 195. 261 O tom, že potopil jednu ze čtyř největších lodí, které mělo Rakousko-Uhersko k dispozici Rizzo věděl už při odpálení torpéd, protože viděl specifické uspořádání věží a počet těžkých děl, jen nemohl tušit, která loď přesně to byla. 262 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 147. 263 Hrbek, Jaroslav: Na mořích a oceánech. Praha 1989, s. 195. 77 mohli útočící Rakušané dostat snadno do kleští a proti obrovské převaze protivníka utrpět daleko rozsáhlejší ztráty.
6.17 Otřeseni neúspěchem Po tomto neúspěchu již rakousko-uherské loďstvo až do konce války zůstávalo v přístavech. Ani situace ponorkového loďstva, které se jako jediné více zapojovalo do operací, nebyla zcela ideální. Do konce roku ztratilo Rakousko-Uhersko čtyři ponorky, přičemž poslední z nich – U47 byla potopena až 20. září 1918. Za celou válku ponorky centrálních mocností potopily kolem 6000 nákladních lodí o celkové tonáži 12 000 000 BRT, z toho rakousko-uherské ponorky potopily kolem 100 lodí s tonáží 250 000 BRT. 264 Jediným místem, kde i koncem války vyvíjelo rakousko-uherské loďstvo větší aktivitu, bylo pobřeží Albánie, kde se stále táhla fronta s dohodovými jednotkami, která se od začátku roku 1916 prakticky nezměnila. I když k útokům na konvoje docházelo stále častěji, jen díky dobré organizaci nebyly ztráty nijak vysoké.
6.18 Poslední operace rakousko-uherského loďstva V září 1918 prorazili dohodoví spojenci soluňskou frontu a postupovali dále na sever. Bulharsko bylo nuceno požádat o příměří a zbylým německým a rakousko-uherským jednotkám bylo potřeba přisunout materiál a nebo je evakuovat. Na krytí těchto transportů bylo vyčleněno 12 torpédových plavidel. Nebyly to ovšem žádné moderní torpédoborce, ale staré torpédovky E50, a ještě starší dělový člun Satelit. V jiných loďstvech by byla tato plavidla dávno prodána do šrotu nebo přinejmenším zůstala v přístavu jako hulky. Protože jediným vhodným přístavem na albánském pobřeží v rakouských rukou byl přístav Drač, brzy se na něho zaměřila pozornost dohodových velitelů. 2. září se před přístavem objevil svaz tvořený italským dreadnoughtem Dante Alighieri, devíti křižníky, dvaceti moderními velkými torpédoborci a velkým počtem menších torpédových plavidel a člunů. Z rakousko-uherských plavidel byly v přístavu jen torpédoborce Dinara, Scharfschütze, torpédovka T 87F a nemocniční loď Baron Call. V blízkosti přístavu ještě hlídkovaly dvě ponorky – U29 a U31. Po náletu na přístav, při kterém bylo shozeno 1200 kg pum, zapálena jedna plachetnice a poškozeny dva nepřátelské letouny, se přiblížilo loďstvo Dohody.265
264 Novák, Jiří – Žiarovský, Andrej – Šupík, Stanislav: Bitva v Otrantské úžině. Největší námořní bitva první světové války na Jadranu. Praha 2011, s. 231. 265 Novák, Jiří: Příběh „Ostrostřelce“. Osudy rakousko-uherského torpédoborce Scharfschütze za první světové války. Praha 2004, s. 146. 78
Ostřelování zahájily tři lehké křižníky na vzdálenost přesahující 12 km (mimo dostřel pobřežního dělostřelectva). Postupně se k nim přidaly i pancéřové křižníky a menší plavidla. Po ne příliš přesném ostřelování do útoku vyrazily čluny MAS, které zahnaly rakousko-uherské torpédoborce s torpédovkou, ačkoliv na ně bylo odpáleno několik torpéd. Odpor torpédoborců byl tak velký, že některé lehké křižníky na ně přenesly palbu. Naštěstí pro posádky rakousko- uherských lodí byla palba opět značně nepřesná a palubu pouze zasypávaly střepiny. V tento moment do akce zasáhly obě ponorky. U29 byla objevena a zachránilo ji jen usazení na dno, kde přečkala boj, ale dále se do něho již nezapojila. Ponorka U31 se ve zčeřené vodě dostala až mezi dohodová plavidla a za cíl si vyhlédla lehký křižník Weymouth. Dvě odpálená torpéda zasáhla záď a celou ji utrhla. Loď se přesto udržela na hladině a podařilo se jí odtáhnout do Brindisi. Po tomto útoku flotila raději ostřelování nechala a odplula zpět na základny, aniž by přístavní zařízení nebo baterie vážněji poškodila. Z rakousko-uherských lodí v přístavu byl potopen jen parník Stambul. Odplutím dohodového loďstva skončil poslední střet protivníků na Jadranu. Byl v podstatě obrazem celé války na tomto malém, uzavřeném moři, kdy slabý rakousko-uherský svaz i s notnou dávkou štěstí odrazil daleko silnějšího protivníka, který si i přes svou drtivou převahu nedokázal poradit. Hlavní síly loďstva poté už čekaly ve svých přístavech na konečnou kapitulaci a jedním z posledních výnosů císaře Karla I. byly lodě předány nově vzniklému státu Jihoslovanů. Císařský rozkaz přišel do hlavních základen 30. října 1918 ve 20:00 a dalšího dne odpoledne v 16:45 byla rakousko-uherská vlajka nahrazena vlajkou Jihoslovanů.266 Tento akt byl ovšem anulován italskými komandy, která 1. listopadu pronikla do Puly a potopila vlajkovou loď teď již nově vzniklého jihoslovanského loďstva – dreadnought Viribus Unitis. Zbylé lodě byly předány 1. listopadu. 3. listopadu bylo podepsáno příměří mezi již prakticky neexitujícím Rakousko-Uherskem a mocnostmi Dohody. Poslední slovo měla ovšem Itálie, která 5. listopadu vysadila v Pule vojenský výsadek, který všechny lodě obsadil, a protože ani další státy Dohody neuznaly předání loďstva Jihoslovanům, nakonec se vítězné mocnosti o zbylé lodě podělily.
266 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 5. díl. Rok 1918. Praha 2002, s. 76.
79
7 Závěr
Ve své bakalářské práci jsem se zabýval výstavbou rakousko-uherského námořnictva před první světovou válkou a jeho působením během první světové války. V první části jsem se snažil postihnout námořní zbrojení monarchie před první světovou válkou. Pramennou základnou mně byly ročenky a almanachy s přehledy takticko-technických dat jednotlivých lodí, které sice jsou již zpracovány v zahraniční odborné literatuře, ale v českých zemích odborné publikace na úrovni, která by odpovídala současnému stavu bádání, nenajdeme. Především některé velké rozdíly v takticko-technických datech jednotlivých lodí v různých pracích mě vedly k závěru, že možná proto, že je toto téma v rámci českého historického diskurzu spíše okrajovou záležitostí a z většiny se jím nezabývají historici ,ale pouze historici- laici, chybí v české historiografii ucelená práce na patřičné odborné úrovni, která by přesně odkazovala na prameny a literaturu. Ačkoliv byla rakousko-uherská flotila na počátku 90. let 19. století značně zastaralá, v posledních letech 19. století nabyl program výstavby válečné flotily monarchie značné intenzity a rakousko-uherské loďstvo se stalo před vypuknutím první světové války námořní velmocí prvního řádu. Do roku 1905/1906 byly lodě nejtěžší kategorie spíše průměrem a jejich největší slabinou byla malá ráže děl hlavního dělostřelectva, která by se v palebném souboji projevila v jejich neprospěch. Ostatní menší plavidla flotily byla na úrovni světového průměru. Některá plavidla, jako například pancéřové křižníky, snesly srovnání s těmi nejlepšími jednotkami ostatních námořních velmocí. Od roku 1906 patřila plavidla spuštěná na vodu v Rakousko-Uhersku ke světovému nadprůměru. U několika jednotek, jako například u dreadnoughtů třídy Viribus Unitis nebo torpédoborců třídy Tátra, patřila k tomu nejlepšímu v dané kategorii ve světovém měřítku a převyšovaly případné soupeře na Jadranu svou kvalitou. Jako největší nedostatky rakousko-uherského loďstva hodnotím velmi malý počet silných pancéřových křižníků, které se v praxi ukázaly jako nejvhodnější plavidla ke krytí lehkých jednotek při útočných operacích. Další slabinou byl absolutně nedostatečný počet velkých torpédoborců, stejně jako lehkých křižníků torpédovek a ponorek. Ačkoliv tato plavidla až na ponorky byla velmi kvalitní, kvalita v některých případech kvantitu nahradit prostě nemohla. Dostatečný počet lehkých jednotek je podmiňujícím faktorem pro vedení úspěšné malé války většího rozsahu. Další vážnější slabinou, která se projevila až po vypuknutí první světové války, byla neschopnost domácího průmyslu stavět ve válečných podmínkách nové jednotky. Z potřebných jednotek byla rakousko-uherská flotila doplněna za celou první světovou válku pouze čtyřmi velkými torpédoborci, z toho dva nahrazovaly již ztracené
80 jednotky. Naproti tomu kterýkoliv protivník na Jadranu byl po celou dobu války schopný soustavně navyšovat, i přes své ztráty, počty lodí všech kategorií. Tím se rozdíly v kvantitě ještě prohlubovaly a rakousko-uherské námořnictvo ani průmysl jim nebyl schopný čelit buď potápěním dostatečného počtu válečných plavidel, aby se snížil, nebo alespoň zachoval poměr sil. Řešením by bylo také výstavba většího počtu nových plavidel, ale ta byla podmíněna hospodářskou kondicí Rakousko-Uherska v letech první světové války. Za témata vhodná k dalšímu výzkumu považuji především úžeji se specializovat na námořní zbrojení států, které měly přístup ke Středozemnímu moři, kde až na Itálii a Francii toto téma ještě není dostatečně probádáno a zpracováno. Ve druhé části jsem se zabýval námořními operacemi rakousko-uherského loďstva během první světové války. Soustředil jsem se na chronologické vystižení událostí od počátku války do jejího konce s přihlédnutím k některým důležitým procesům, které bylo nutno popsat zvlášť. Pramennou základnou pro tuto část mně byl denní tisk a několik vzpomínek Františka Kodeta zaznamenaných v jeho deníku. Začátek války zastihl loďstvo monarchie značně modernizované a konkurence schopné. Přesto disponovalo Rakousko-Uhersko stále nejslabší flotilou ze všech námořních velmocí na světě. V případě konfliktu s jedinou z velmocí působících ve Středozemním moři mohlo rakousko-uherské loďstvo vést vyrovnaný boj spíše díky uzavřenosti Jaderského moře než stejného počtu jednotek válčících stran. Tato situace ale nepřipadala v úvahu kvůli alianční provázanosti států Dohody. Již na začátku války tedy muselo Rakousko-Uhersko čelit kvantitativní převaze protivníka. O to více překvapuje snaha o aktivní přístup k námořní válce od samého počátku. Potopení Zenty bylo pro rakousko-uherské velení varováním, jak by s největší pravděpodobností vypadal otevřený konflikt na moři proti přesile dohodových loďstev. Od toho momentu bylo loďstvo monarchie donuceno okolnostmi vést malou válku s použitím pouze lehkých hladinových sil a ponorek. Převaze na straně loďstev Dohody, která ještě vzrostla vstupem Itálie do války, nebylo schopno rakousko-uherské loďstvo čelit v rozhodující námořní bitvě, proto jediným východiskem, pokud chtělo zůstat aktivní, bylo vedení malé války. Aktivita loďstva monarchie byla podmíněna rozhodností a vlastní aktivitou loďstev Dohody, které se spokojilo pouze s uzavřením Otrantské úžiny a nevyvíjelo větší tlak na svedení rozhodující bitvy. Tím byl dán rakousko-uherskému loďstvu prostor pro aktivní vedení války, byť na omezeném prostoru. V konečném účtování se strategie států Dohody ukázala jako špatná, protože blokáda v Otrantské úžině nebyla schopná zamezit pronikání
81 ponorek do Středozemního moře a zrovna tak bylo nutností stále udržovat v oblasti velké síly do doby, dokud nebude rakousko-uherské loďstvo nebo alespoň jeho jádro fyzicky zničeno. Největší význam udržení bojeschopnosti rakousko-uherského loďstva byl především v odčerpání značného počtu jednotek protivníka mimo hlavní bojiště v Severním moři. Tím byla Německu poskytnuta možnost svést rozhodující bitvu s britskou Grand Fleet za příznivějších podmínek. Důležité bylo poskytnutí krytí a základen ponorkám, které tak mohly operovat ve Středozemním moři, které bylo méně nebezpečné z pohledu ponorkářů než oblasti Severního moře nebo Atlantského oceánu. Za předpokladu konečného úspěchu ponorkové války se mohla přítomnost rakousko-uherského loďstva ukázat jako rozhodující v tomto dílčím konfliktu první světové války, který jako jeden z mála mohl válku rozhodnout ve prospěch států Centrálních mocností. Velkou, ne-li rozhodující roli, také sehrál důkladný výcvik posádek, který se v rakousko- uherském loďstvu daleko více přibližoval bojovým podmínkám než v loďstvech protivníků. Tento faktor se naplno projevil v několika důležitých střetnutích lehkých jednotek, a proto, ač byly rakousko-uherské posádky vždy v nevýhodné situaci, dokázaly díky svému výcviku, vysoké bojové morálce a také určitému důvtipu téměř vždy překonat úroveň posádek nepřítele a tím i zvrátit nepříznivé výchozí podmínky na svou stranu. Mým záměrem nebylo zkoumat samotný lidský faktor v bojových podmínkách, bylo by třeba zvláštní samostatné práce, která by se věnovala celé této problematice.
8 Seznam pramenů a literatury
8.1 Prameny
8.1.1 Periodika Hlas lidu 1913-1919, roč. 8-13.
Národní listy 1914-1918, roč. 54-58.
Lidové noviny 1914-1918, roč. 22-26.
8.1.2 Odborné časopisy Finger, Gustav (red.): Epocha, 5, 1900.
8.1.3 Ročenky a almanachy
Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909.
82
Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1912, Pola 1912.
Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914.
Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1915, Pola 1915.
Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1916, Pola 1916.
Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1917, Pola 1917.
Brassey, T. A. (ed.): The Naval annual, 1902, Portsmouth 1902.
Leyland, John – Brassey, T. A. (eds.): The Naval annual, 1906, Portsmouth 1906.
Hythe, Viscont (ed.): The Naval annual, 1912, Portsmouth 1912.
Leyland, John (ed.): The Naval annual, 1915, London 1915.
Schematismus für das k. u. k. Heer und für die k. u. k. Kriegsmarine für 1914, Wien 1914.
8.1.4 Vydané prameny Vernerová, Andrea (red.): Deník námořníka Františka Kodeta. Praha 2017.
8.2 Literatura
Beneš, Ctirad: Rakouské válečné námořnictvo 1848–1866. Praha 2004.
Gardiner, Robert (ed.): Conway's All the World's Fighting Ships: 1906–1921. London 1985.
Grégr, René: Vládcové oceánů. Praha 1968.
Grégr, René: Zánik křižníku Zenta. Poslední plavba rakousko-uherského chráněného křižníku. Praha 2016.
Halpern, Paul, G.: A Naval history of world war I. Annapolis 1994.
Halpern, Paul, G.: The Battle of The Otranto straits. Controlling the Gateway to the Adriatic in World War I. Bloomington 2004.
Hrbek, Jaroslav: Na mořích a Oceánech. Praha 1989.
Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001.
Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 2. díl. Rok 1915. Praha 2001.
Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001.
83
Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 4. díl. Rok 1917. Praha 2002.
Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 5. díl. Rok 1918. Praha 2002.
Hynek, Vladimír – Klučina, Petr: Válečné lodě 1. Lodě veslové a plachetní do roku 1860. Praha 1985.
Hynek, Vladimír – Klučina, Petr: Válečné lodě 2. Mezi krymskou a rusko – japonskou válkou. Praha 1986.
Hynek, Vladimír – Klučina, Petr – Škňouřil, Evžen: Válečné lodě 3. První světová válka. Praha 1988.
Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha první. Bitevní lodě Jeho Veličenstva. Praha 2015.
Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha druhá. Křižníky Jeho Veličenstva. Praha 2014.
Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha třetí. Torpédoborce Jeho Veličenstva. Praha 2018.
Kosziarz, Edmund: Námorné bitky. Bratislava 1984.
Marek, Jindřich: Piráti svobody. Čeští námořníci v letech 1918-1921. Cheb 2002.
Marek, Jindřich: Žraloci císaře pána. Cheb 2001.
Novák, Jiří: Bitva o Jadran. C. a k. válečné námořnictvo za 1. světové války. Brno 1998.
Novák, Jiří: Příběh „Ostrostřelce“. Osudy rakousko-uherského torpédoborce Scharfschütze za první světové války. Praha 2004.
Novák, Jiří: Torpédo pal!. Praha 2001.
Novák, Jiří – Žiarovský, Andrej – Šupík, Stanislav: Bitva v Otrantské úžině. Největší námořní bitva první světové války na Jadranu. Praha 2011.
Sokol, Hans Hugo: Osterreich-Ungarns Seekrieg 1914–1918. Wien 1933.
Tarrant, V. E.: Ponorky útočí: ofenziva německých ponorek 1914 – 1945. Praha 2003.
Tomášek, Dušan – Moulis, Miloslav: TB 11 se nevrací. Praha 1984.
Veselý, Jindřich: Povstání v Boce Kotorské. Praha 1959.
Škába, Jaroslav: Boxeři v Šanghaji. Praha 2005.
84
8.3 Internetové zdroje http://www.navweaps.com/Weapons/index_weapons.php (cit. dne 16.3., 17.3., 23.3. 2019)
8.4 Seznam použitých zkratek
BRT – Brutto registrovaná tuna
C.N.T.M. – Centiare Navale Triestino-Monfalcone
HMS – His Majesty´s Ship (Loď Jeho Veličenstva) – označení britských válečných lodí
MAS – Motoscafo Armato Silurante (motorový torpédový člun)
SMS – Seine Majestäts Schiff (Loď Jeho Veličenstva) – označení německých a rakousko- uherských válečných lodí
SMU – Seiner Majestät Unterseeboot (Ponorka Jeho Veličenstva) – označení německých a rakousko-uherských ponorek
S.T.T. – Stabilimento Tecnico Treistino
85