MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FILOZOFICKÁ FAKULTA Historický ústav

Využití velkých hladinových jednotek během první světové války

Magisterská diplomová práce

Vojtěch Slavíček

Vedoucí práce: PhDr. Libor Vykoupil, Ph.D.

Brno 2021

......

Vedoucí práce PhDr. Libor Vykoupil, Ph.D.

Prohlašuji, že jsem předkládanou práci vypracoval samostatně s použitím jen uvedených pramenů a literatury. Současně dávám svolení k tomu, aby elektronická verze této práce byla zpřístupněna přes informační systém Masarykovy univerzity

......

Vojtěch Slavíček

Poděkování: Děkuji panu PhDr. Liboru Vykoupilovi, Ph.D. za vedení této magisterské práce. Děkuji především za jeho dobrý přístup k vedení této práce a objektivní připomínky ať už k formální nebo obsahové stránce práce, které mi byly velmi nápomocné. Dále děkuji své rodině a především babičce, kteří mi v psaní této práce pomohli a podpořili mě.

Obsah Úvod...... 6 Literatura a prameny ...... 7 Ediční poznámka autora ...... 15 Velká hladinová jednotka ...... 16 Typy velkých hladinových jednotek ...... 18 Bitevní loď (pre dreadnought) ...... 18 Obrněný křižník ...... 20 Pancéřový křižník ...... 21 Semi dreadnought ...... 22 Dreadnought ...... 24 Bitevní křižník...... 27 Námořní operace velkých hladinových jednotek během první světové války ...... 28 Středozemní moře ...... 29 První měření sil ...... 31 Operace u Dardanel – Turecko je třeba z války vyřadit ...... 35 Operace u Dardanel – Děla proti pevnostem ...... 38 Operace u Dardanel – Příliš pevná obrana ...... 40 Operace u Dardanel – Z úderných jednotek pouhá podpora ...... 42 Operace u Dardanel – Ukončení tažení ...... 45 Jaderské moře ...... 47 Začátek války a demonstrace síly velkých hladinových jednotek ...... 47 Francouzské hlavní síly na Jadranu ...... 48 Velká bitva nepřichází, malá válka začíná ...... 50 Rakousko-uherské loďstvo u italského pobřeží ...... 52 Velké ztráty bez bitev ...... 54 Nečinností ke vzpouře ...... 58 Nešťastný dreadnought...... 59 Severní moře ...... 62 Na prahu války ...... 62 Malá válka mezi velkými loďstvy ...... 64 Intermezzo na vzdálených mořích – Eskadra viceadmirála Maximiliana von Spee ...... 68 Britská města, rukojmí námořní války ...... 79 První bitva velkých hladinových jednotek v Severním moři ...... 85 Iniciativa velkých hladinových jednotek se zvyšuje ...... 90 Schyluje se k velké bitvě ...... 95 Bitva u Jutska – Náhodné setkání ...... 98

Bitva u Jutska – Bitevní křižníky v akci ...... 99 Bitva u Jutska – Smyčka se stahuje ...... 105 Bitva u Jutska – Střetnutí hlavních sil ...... 108 Bitva u Jutska – Únik z pasti...... 112 Bitva u Jutska – Výsledky a hodnocení...... 118 Vítězná bitva cestou k pasivní válce a poslední výpady německé Hochseeflotte ...... 123 Poslední střet velkých hladinových jednotek v Severním moři ...... 128 Vítězství Dohody v Severním moři ...... 132 Baltské moře...... 135 Východiska a předpoklady ...... 135 Začátek války a smůla křižníku Magdeburg ...... 136 Staré obrněnce, nové služby...... 138 Miny a torpéda ...... 140 Zimní přestávka a nezměněné podmínky ...... 141 Bitva u Östergarnu ...... 143 Německé dreadnoughty poprvé na Baltu ...... 146 Malá válka pokračuje ...... 150 Velké finále u Moonsundských ostrovů ...... 152 Černé moře ...... 157 Velká hladinová jednotka – eso v rukou diplomatů ...... 157 Města a křižníky...... 159 Zvláštní podmínky ...... 161 Podivná válka velkých hladinových jednotek...... 163 Ruské dreadnoughty konečně na obzoru ...... 166 Nerozhodnuto až do konce ...... 168 Závěr ...... 170 Seznam pramenů a literatury ...... 176 Prameny ...... 176 Periodika...... 176 Odborné časopisy...... 176 Ročenky a almanachy ...... 176 Vydané prameny ...... 177 Literatura ...... 177 Internetové zdroje ...... 179 Seznam zkratek ...... 179

Úvod Předkládaná práce se zabývá problematikou využití velkých hladinových jednotek během období první světové války. V první části je stručně představena charakteristika typů lodí, které splňovaly všechny podmínky pro to, aby mohly být považovány za velké, někdy také nazývané těžké, hladinové jednotky. Pro to, abychom mohli s tímto pojmem úspěšně pracovat, považuji za nutné pojem blíže charakterizovat a určit jeho přesné hranice a kritéria. Ve stručnosti jsou tedy představeny jednotlivé kategorie válečných plavidel, které lze zařadit mezi velké hladinové jednotky. Následně je nastíněn jejich stručný vývoj, s důrazem na přelom 19. a 20. století, a jejich využití v bojových operacích se zaměřením na všeobecné a objektivizující charakteristiky takových plavidel. Hlavním cílem práce je na základě bojových střetnutí charakterizovat způsob nasazení těchto jednotek na jednotlivých bojištích první světové války. Součástí tohoto bádání bude také zkoumání úlohy těchto nejtěžších jednotek na bojištích vzhledem k různým podmínkám pro vedení válečných operací z hlediska geografie, diplomacie a především rozložení námořní námořních sil. Vojenská síla jakéhokoliv námořnictva byla od starověku postavena na prostém numerickém počtu lodí, které bylo toto námořnictvo schopné vojensky nasadit. S výjimkou starověkého světa po následující dlouhá staletí neexistovalo příliš rozdílů mezi nákladním a válečným plavidlem. Boje byly více rozhodovány především silou a zdatností jednotlivých posádek, méně díky konstrukčním přednostem samotného plavidla. V polovině 17. století dochází v moderních dějinách k první větší diferenciaci plavidel. Do té doby byla většina lodí použitelná k boji i pro přepravu nákladu. Potřeba ozbrojit nákladní galeony, převážející poklady Nového světa, vedla postupně ke vzniku nového válečného plavidla – řadové lodi. Od konce 17. století je vojenská síla kteréhokoliv námořnictva určena právě počtem a velikostí tohoto typu válečného plavidla. Charakter války na moři se postupně mění. Ještě v 1. polovině 17. století se námořní operace odehrávaly výhradně v pobřežních vodách nebo na uzavřených mořích, s důrazem na podporu pozemních vojsk. O století později se válečné události již zcela odpoutaly od břehů pevniny a soustřeďují se na širé oceány. S tím souvisí i široké spektrum nových požadavků, které jsou na námořnictvo kladeny, a úkolů, pro které dané loďstvo musí vlastnit vhodná specializovaná válečná plavidla. Rozmanitost námořních bojů se naplno projevila během války za nezávislost USA a také během napoleonských válek. Hlavní síla loďstev se odvíjela od nejsilnějších řadových lodí. Podle tehdejší teorie spolu loďstva protivníků měla svést generální bitvu, ve které jedna nebo druhá strana zničí podstatnou část lodí protivníka a díky tomu získá nadvládu nad potřebnou námořní oblastí.

6

Majestátní střetnutí u Trafalgaru, mysu Sv. Vincenta, u Kodaně nebo na Nilu, ve kterých si Velká Británie vydobyla postavení první námořní velmoci, pouze podpořily teorie, že pouze velké hladinové jednotky mohou dosáhnout vítězství v námořní válce. Následně byly vývojové trendy ovlivněny několika konflikty, které se odehrály v průběhu 19. století. Mezi nejdůležitější z nich patří americká občanská válka, kde se v široké míře uplatnila pancéřová plavidla, stejně jako nové nekonvenční prvky – blokáda pobřeží, předchůdce ponorek, min a torpéd. Na evropské scéně však těmto novinkám příliš nakloněni nebyli a to i kvůli zkušenostem bitvy u Lissy, která se odehrála v čistě „nelsonovském duchu“, tedy dělostřeleckém souboji nejsilnějších jednotek, který sám bitvu rozhodl. Přesto došlo v druhé polovině 19. století k velké diferenciaci kategorií námořních plavidel. Z řadových lodí se postupně staly pancéřové bitevní lodě. Potřeba námořní války v koloniích a na obchodních spojích nepřítele dala vzniknout novým křižníkům různých typů, které se postupně vyvinuly z fregat a korvet. Počátkem 20. století tento vývoj vyvrcholil námořním zbrojením, které do té doby nemělo v moderních dějinách obdoby. Síla jednotlivých loďstev se odvíjela od počtu a kvality moderních pancéřových bitevních lodí, které však díky překotnému vývoji poměrně rychle zastarávaly a bylo je třeba rychle nahrazovat. A ne všechny státy dokázaly v tomto zbrojení držet krok s největšími námořními mocnostmi. Ve snaze najít alternativy se tyto státy upínaly k vývoji a stavbě ponorek, min a torpéd, tedy zbraní, které tu existovaly již přes půl století, ale až nyní se těšily větší pozornosti ze strany námořních odborníků. V odborné veřejnosti se začaly objevovat hlasy, že velká válečná plavidla jsou pouhým odkazem minulosti, drahým přepychem a zbytečností, pokud se dají nahradit malým a levným podmořským člunem nebo účinně zastavit minovým zátarasem. To již byl na prahu nový velký válečný konflikt, který měl ukázat, jestli tyto majestátní kolosy obstojí v moderní válce, případně jaké využití pro ně naleznou jednotliví váleční stratégové. Nyní se mělo ukázat, jestli tato plavidla stále kralují mořím a oceánům, anebo budou muset přepustit místo na piedestalu menším, ale účinnějším prostředkům námořní války.

Literatura a prameny Problematika námořního zbrojení a konstrukční vývoj plavidel na přelomu 19. a 20. století, stejně jako průběh námořních operací v tomto období, je světovou historiografií mnohokrát kvalitně zpracována. V české historiografii jde o poměrně mladá témata, kterým se větší pozornosti dostává až v posledních třiceti letech. Je to dáno především vnitrozemskou polohou České republiky a také tím, že jednotlivé odborné obce se zabývají především dějinami námořních válek, které se bezprostředně dotýkají národních dějin toho kterého státu.

7

Není proto překvapující, že nejstarší práce, které se zabývají dějinami námořních válek, byly u nás vydávány teprve před půl stoletím. Průkopníkem v českém prostředí se staly práce Vládcové oceánů12, které jsou dnes již překonané. První zcela odbornou prací v našem prostředí, týkající se tohoto tématu, byly první tři díly původní pentalogie Válečné lodě. První díl, Lodě veslové a plachetní do roku 18603, se soustředil na vývoj od prvních starověkých plavidel až do 19. století. Druhý díl, Mezi krymskou a rusko – japonskou válkou4, popisuje překotný vývoj námořního zbrojení od 60. let 19. století až po rusko-japonskou válku. A hlavním tématem třetího dílu s podnázvem První světová válka5 je nejen tento válečný konflikt, ale práce se věnuje také námořnímu zbrojení, které konfliktu předcházelo. Hlavním těžištěm těchto prací je takticko-technický vývoj a stavba plavidel a nikoliv válečné operace. První část prací je provedena velmi kvalitně a dodnes snese srovnání s odbornou zahraniční literaturou, zatímco v druhé části, která se soustředí na výklad bojových operací, se objevují značné nepřesnosti a i v prostředí české historiografie je dnes tato práce nedostačující a překonaná. Na úroveň britské a německé historiografie se dostává až obsáhlá práce Jaroslava Hrbka Velká válka na moři6, která se v pěti dílech soustředí především na válečné operace jednotlivých loďstev a svým obsahem a pramennou základnou je v českém prostředí dodnes nepřekonaným dílem, které snese srovnání i s předními zahraničními pracemi o této problematice. V českém prostředí se většina prací s výjimkou již zmíněné Války na moři soustředí, vzhledem k naší minulosti a zeměpisně historické poloze, na námořní operace v Jaderském moři. Jedním z nejaktivnějších autorů v tomto ohledu je Jiří Novák, který napsal vynikající dílo Bitva o Jadran7. Práce mapuje bojové operace rakousko-uherského loďstva během první světové války a jsou v ní cenné pasáže o rakousko-uherském námořním zbrojení a stavu největších jednotek flotily. Nejnovější práce s tematikou námořních střetů v oblasti Jaderského moře – Válka na Jadranu8 – svým obsahem nepřekonává svého předchůdce. Je patrné, že se jedná o práci spíše velkého nadšence a nikoliv historika. Nese si s sebou celou řadu nepřesností a chybných interpretací. Z hlediska dílčích studií je bezesporu nejprobádanější oblastí v české historiografii námořní válka v Jaderském moři a její dílčí problémy. Jednou z nejstarších prací v české

1 Grégr, René: Vládcové oceánů. Válečné lodě 20. století. Praha 1968. 2 Grégr, René: Vládcové oceánů. Válečné lodě 1900 až 1945. Praha 1974. 3 Hynek, Vladimír – Klučina, Petr: Válečné lodě 1. Lodě veslové a plachetní do roku 1860. Praha 1985. 4 Hynek, Vladimír – Klučina, Petr: Válečné lodě 2. Mezi krymskou a rusko – japonskou válkou. Praha 1986. 5 Hynek, Vladimír – Klučina, Petr – Škňouřil, Evžen: Válečné lodě 3. První světová válka. Praha 1988. 6 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. – 5. díl. Rok 1914 – 1918. Praha 2001 – 2002. 7 Novák, Jiří: Bitva o Jadran. C. a k. válečné námořnictvo za 1. světové války. Brno 1998. 8 Jelínek, Milan: Válka na Jadranu 1914-1918. Třebíč 2019. 8 historiografii je Povstání v Boce Kotorské9. Ačkoliv její vydání bylo podmíněno především ideologií, dílo má i dnes nespornou vědeckou hodnotu, na které mohli stavět další autoři. Širšímu zájmu se dílčí problémy války na Jadranu v české historiografii těší až od roku 1990. Dokládá to řada studií, které mají kolísavou hodnotu, protože nebyl psány odborníky formátu doktora Jaroslava Hrbka. Jedná se například o studie Zánik křižníku Zenta10, Příběh „Ostrostřelce“11, Bitva v Otrantské úžině12. Kvalitní příručkou takticko-technických dat rakousko-uherské flotily je prozatím trilogie Jana Koláře K.u.K Kriegsmarine, ve které první dva díly – Bitevní lodě Jeho Veličenstva13 a Křižníky Jeho Veličenstva14 poskytují vynikající informace o osudech jednotlivých plavidel v době od jejich zvedení do služby až po ukončení válečných operací. Ostatní bojiště jsou v české historiografii spíše na okraji zájmu a pozornost si zaslouží jen několik málo prací k nejdůležitějším událostem. Především je to práce Jiřího Kovaříka Jutsko 191615, který si za cíl zvolil pro něj ne zrovna typickou oblast vědeckého bádání; jedná se však o nejlepší práci k dané problematice z rukou českého historika, která kdy byla na toto téma napsána a svým obsahem i formou zdatně konkuruje i nejnovějším pracím anglické a německé historiografie. Obzvláště cenné je dílo Ivana Hrbka Na mořích a oceánech16, ve kterém je ale dané problematice věnováno pouze několik kapitol. V době vydání se jedná o takřka jediné studie s touto tématikou, kde se autor zaměřuje na jinou oblast než na Jadran. Ačkoliv jsou již poněkud starší, dodnes se je nepodařilo v české historiografii překonat. Ojedinělou prací k problematice křižníkové války na vzdálených mořích je dílo polského historika Andrzeje Perepaczka Triumf i kleska admirala von Spee17, které vyšlo také v českém překladu Triumf a pád admirála von Spee18. Pokud nepočítáme kapitoly v Hrbkově syntéze Velká válka na moři, jedná se o nejlepší studii pojednávající o námořních bitvách eskadry admirála von Spee, která kdy byla přeložena do českého jazyka. Jedním z nemnoha překládaných autorů problematiky zápolení německého a anglického námořnictva za první

9 Veselý, Jindřich: Povstání v Boce Kotorské. Praha 1959. 10 Grégr, René: Zánik křižníku Zenta. Poslední plavba rakousko-uherského chráněného křižníku. Praha 2016. 11 Novák, Jiří: Příběh „Ostrostřelce“. Osudy rakousko-uherského torpédoborce Scharfschütze za první světové války. Praha 2004. 12 Novák, Jiří – Žiarovský, Andrej – Šupík, Stanislav: Bitva v Otrantské úžině. Největší námořní bitva první světové války na Jadranu. Praha 2011. 13 Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha první. Bitevní lodě Jeho Veličenstva. Praha 2015. 14 Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha druhá. Křižníky Jeho Veličenstva. Praha 2014. 15 Kovařík, Jiří: Jutsko 1916. Největší námořní bitva Velké války. Třebíč 2014. 16 Hrbek, Ivan: Na mořích a Oceánech. Praha 1989. 17 Perepeczko, Andrzej: Triumf i kleska admirala von Spee. Warszawa 1996. 18 Perepeczko, Andrzej: Triumf a pád admirála von Spee. Praha 2000. 9 světové války je Emmerich Hakvoort. Ačkoliv jeho primární oblastí zájmu je především ponorková válka, jeho dílo The Deadly Seas: Spee’s Squadron (Zlověstné oceány 1)19 obsahově pokrývá největší námořní střety první fáze 1. světové války a jsou z mála současných prací o této problematice, které byly přeloženy do českého jazyka. Práce Skagerrak 191620 představuje především příručkou takticko-technických dat plavidel, která se účastnila největší námořní bitvy první světové války. Je však určena i méně náročným čtenářům, protože svým obsahem nedokáže překonat již napsané práce. Navíc trpí poněkud neprofesionálním překladem, který znatelně snižuje úroveň práce. V zahraniční historiografii byla vydána celá řada skvělých prací k problematice takticko-technických dat a o vývoji jednotlivých kategorií válečných plavidel. Není překvapující, že v tomto ohledu zaujímají přední místo práce anglické historiografie. Jednou z nejlepších je dílo Conway´s All the World´s Fighting Ships 1860–190521 a volné pokračování Conway´s All the World´s Fighting Ships 1906–192122. Jedná se o vynikající a dodnes nepřekonanou práci, které zdatně konkuruje také mladší Jane´s Fighting Ships of World War I.23 Především velkým hladinovým jednotkám se věnuje práce Jane´s Battleships of the 20th Century24, která vyšla také v českém překladu Bitevní lodě 20. století25. Tato práce je určená také laické veřejnosti, protože ačkoliv je stále na velmi vysoké faktografické úrovni, cílí na širší skupinu čtenářů a je spíše pouhým výběrem některých kapitol z práce předchozí. Vynikající je práce British Battleships of World War One26, která je zaměřena především na britské bitevní lodě a bitevní křižníky a čerpá z široké pramenné základny námořních archivů a muzeí ve Velké Británii. Norman Friedman, jeden z předních odborníků na námořní historii 20. století, se ve své práci Naval Firepower27 zabývá především technickými prvky dělostřeleckých systémů a řízením palby, kde jeho práce představuje naprostou světovou špičku a byla vydána v několika upravených vydáních. Chronologicky tak navazuje na práci Naval Weapons of World War One28. Velmi podobnému tématu, avšak pouze se zaměřením na bitvu u Jutska se

19 Hakvoort, Emmerich: Zlověstné oceány 1. (Eskadra smrti 1881–1914). Praha 2011. 20 Hakvoort, Emmerich: Skagerrak 1916. Praha 2017. 21 Gardiner, Robert (ed.): Conway's All the World's Fighting Ships. 1860–1905. London 1979. 22 Gardiner, Robert (ed.): Conway's All the World's Fighting Ships. 1906–1921. London 1985. 23 Moore, John (ed.): Jane´s Fighting Ships of World War I. London 1990. 24 Ireland, Bernard: Jane´s Battleships of the 20th Century. London 1996. 25 Ireland, Bernard: Bitevní lodě 20. století. Praha 1997. 26 Burt, R. A.: British Battleships of World War One. Barnsley 2012. 27 Friedman, Norman: Naval Firepower. Battleships Guns and Gunnery in the Dreadnought Era. Naval Institute Press 2008, 2013. 28 Friedman, Norman: Naval Weapons of World War One. Guns, Torpedoes, Mines, and ASW Weapons of All Nations. Naval Institute Press 2011. 10 věnuje také anglický historik John Brooks. Ten ve své práci Dreadnought Gunnery and Battle of Jutland29 zkoumá jednotlivé aspekty dělostřeleckých soubojů. Také se zabývá různými faktory, které mohou efektivitu palby ovlivnit. Jeho práce Battle of Jutland30, je vynikajícím dílem, které je cenné obzvláště proto, že je na téma pohlíženo z několika různých úhlů pohledů a hledisek. Především se v něm mohly uplatnit autorovi vynikající znalosti v tématech, pojednávajících o technických stránkách dělostřeleckých systémů a koordinace palby. Jednotlivé námořní operace v Severním moři a ve vzdálených mořích byly mnohokrát zpracovány především anglickou a německou historiografií. Skvělé práce anglického historika Geoffreye Bennetta Coronel and the Falklands31 a The Battle of Jutland32 se zabývají největšími námořními bitvami mezi anglickým a německým námořnictvem. Tyto práce jsou doplněny dílem Naval Battles of the First World War33, kde se autor věnuje problému obšírněji. Richard Hough ve své knize Dreadnought. A history of the modern battleship34 nabízí pohled na námořní zbrojení před první světovou válkou. Jeho další práce The Pursit of Admiral von Spee35 dokládá posun, kterého dosáhlo bádání o problémech námořní války v anglické historiografii v průběhu 60. a 70. let 20. století. Nejcelistvěji se tento autor věnuje válce na moři v práci The Great War at Sea36, která je zaměřena především na účast Velké Británie ve válečném konfliktu na všech evropských i světových mořích. Tradičně velice kvalitní je také polská produkce zabývající se námořní problematikou. Zmínit mohu především komplexní práci Pierwsza wojna światowa na morzu37, která se stala inspirací pro pentalogii Jaroslava Hrbka, a Bitwu Jutlandzka38, ve které je hlavním tématem opět největší námořní střetnutí první světové války. Ohromující syntéza polského autora Edmunda Kosziarze Námorné bitky39(v originále Bitwy morskie40), která popisuje námořní střetnutí od počátku lidstva až do dnešních dnů, je již v mnoha ohledech překonaná. Ačkoliv vznikala ve stejné době jako výše uvedená přední díla polské historiografie, je tomu tak právě proto, že si dala za cíl popsat nikoli pouze úzké časové období jednoho válečného konfliktu,

29 Brooks, John: Dreadnought Gunnery and Battle of Jutland. The Question of Fire Control. Abingdon 2005. 30 Brooks, John: Battle of Jutland. Cambridge 2016. 31 Benett, Geoffrey: Coronel and Falklands. London 1962. 32 Benett, Geoffrey: Battle of Jutland. London 1964. 33 Benett, Geoffrey: Naval Battles of the First World War. London 1968. 34 Hough, Richard: Dreadnought. A history of the modern battleship. London 1963. 35 Hough, Richard: The Pursit of Admiral von Spee. London 1969. 36 Hough, Richard: The Great War at Sea. 1914-1918. Oxford 1983, London 2013. 37 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973. 38 Flisowski, Zbigniew: Bitwu Jutlandzka. Gdaňsk 1981. 39 Kosziarz, Edmund: Námorné bitky. Bratislava 1981. 40 Kosziarz, Edmund: Biwty morskie. Gdaňsk 1973. 11 ale poskytuje velký přehled se skvělými informacemi především o námořních bojích do 17. století. Jeho práce Pierwsa wojna światowa na Bałtyku41 popisuje válečné operace na Baltském moři nejen během první světové války, ale pojednává také o bojích během následné občanské války v Rusku. Jedná se o bezesporu skvělé dílo, které je svým obsahem i dnes na vysoké vědecké úrovni. Je třeba si však dávat pozor na časové údaje, které ne vždy jsou převedeny do středoevropského časového pásma. Válku na Černém moři z pohledu zúčastněné strany představuje ojedinělá práce Černomorskij flot42. Podobně je zpracována i válka na Baltském moři v práci německého historika Reneho Gregera Die russische Flotte im ersten Weltkrieg 1914–191743, která vyšla v němčině jen o tři roky později. Na problematiku německé Středomořské divize a na její únik do Turecka včetně veškerých důsledků se zaměřuje van der Vat v díle The Ship That Changed the World44. Další informace z tohoto bojiště je třeba hledat spíše v jednotlivých syntézách. Velmi kvalitní prací v zahraniční historiografii, která se věnuje bojům na Jaderském moři, je dílo Österreich-Ungarns Seekrieg 1914-1845, které poprvé vyšlo již v roce 1933 a je považována za oficiální historii. Vynikajícím počinem v rámci americké historiografie jsou práce amerického historika Paula Halperna A Naval History of World War I46 a The Battle of the Otranto Strait47. V prvním případě se jedná o komplexní námořní dějiny první světové války na vynikající úrovni, která svou faktografickou i obsahovou stránkou překonává díla anglické historiografie především tím, že jsou v práci precizně zpracována také vedlejší bojiště, což v anglické historiografii není obvyklé. V druhém případě se autor zabývá tématem, kterému se věnují především čeští historici a v anglosaské historiografii stojí na okraji zájmů, proto se jedná bezesporu o zajímavý počin. Jako odbornou příručku vojenské teorie jsem použil práci Garyho Harta a Williama S. Linda America Can Win 48, která pojednává o všeobecné teorii válečného umění a zaměřuje se především na anglosaský prostor a východiska v dané problematice v rámci teoretických škol USA.

41 Kosiarz, Edmund: Pierwsa wojna światowa na Bałtyku. Gdaňsk 1979. 42 Bolgari, P.: Černomorskij flot. Moskva 1967. 43 Greger, Rene: Die russische Flotte im ersten Weltkrieg 1914–1917. Münechen 1970. 44 Vat, Dan van der: The Ship That Changed the World. The Escape of the Goeben to the Dardanelles in 1914. London 1985. 45 Sokol, Hans Hugo: Osterreich-Ungarns Seekrieg 1914–1918. Wien 1933. 46 Halpern, Paul, G.: A Naval history of world war I. Annapolis 1994. 47 Halpern, Paul, G.: The Battle of The Otranto straits. Controlling the Gateway to the Adriatic in World War I. Bloomington 2004. 48 Hart, Garry – Lind, Wiliam S.: America Can Win. The Case for Military Reform. Adler & Adler Publishers 1986. 12

Ve výčtu jsem uvedl pouze práce, které považuji pro danou problematiku za klíčové, ačkoliv jich bylo ve světové historiografii napsáno podstatně více. Lze konstatovat, že česká historiografie v posledních dvaceti letech udělala značný krok v dané problematice k zaplnění bílých míst na poli historického bádání. Kromě několika málo prací, mezi něž řadím především Velkou válku na moři od Jaroslava Hrbka, jsou v současné době vydávány spíše publikace nikoliv odborné, ale z řad zanícených nadšenců. Ačkoliv těmto pracím mnohdy nechybí historická a faktografická přesnost, postrádají někdy širší kontext a určitý nadhled odborníka. Pramennou základnou k takticko-technickým datům jednotlivých plavidel a vývoji námořního zbrojení před první světovou válkou mně byly především ročenky a almanachy jednotlivých námořnictev. Naprosto klíčová se v tomto pohledu jeví ročenka The Naval Annual49, od roku 1914 známá také pod názvem Brassey´s Naval Annual. Tyto almanachy vycházely s krátkými přestávkami již od roku 1886 a poskytovaly čtenáři ucelený přehled politiky námořního zbrojení všech důležitých i minoritních námořních mocností. Rovněž byly skvělým průvodcem v oblasti takticko-technických dat jednotlivých kategorií válečných plavidel. Většina předních autorů odborné literatury čerpá právě z této edice. O něco mladším konkurentem je ročenka Jane´s Fighting Ships50, kterou začali vydávat v roce 1898 a stala se známou především díky svým skvělým rozpoznávacím bokorysům jednotlivých plavidel. V prvním válečném roce byla ještě doplněná mapami oblastí německých základen a identifikační příručkou všech válečných vlajek. Především proto se stala oblíbenou nejen mezi odbornou veřejností, ale hojně byla využívána také válečným a posléze obchodním námořnictvem. Německým ekvivalentem je ročenka Weyers Flottentaschenbuch51, která byla vydávána od roku 1900. Její součástí jsou také černá vyobrazení siluet všech tříd válečných plavidel sloužících v jednotlivých námořnictvech, což především ve válečných časech představovalo nedocenitelného pomocníka pro identifikaci. V domácím prostředí, tedy v Rakousko-Uhersku, stejnou funkci plnil Almanach für die k. und k. Kriegsmarine52, který byl vydáván již od roku 1878. Ve všech případech se jednalo o státem kontrolované dokumenty, protože mnohé sloužily pro potřeby válečného námořnictva samotného a obsahovaly citlivé vojenské údaje. Proto byla publikace těchto ročenek v období první světové války značně omezena a údaje o nově zařazených jednotkách zde nebyly uváděny

49 The Naval Annual 1896, 1902, 1906, 1912, 1915, Portsmouth 1896, 1902, 1906, 1912, London 1915. 50 Jane, Fred T., (ed): Jane’s Fighting Ships 1914, 1919, London 1914, 1919. 51 Weyer, B. (ed): Taschenbuch Der Kriegsflotten 1914/1915, München 1914. 52 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, 1912, 1914, 1915, 1916, 1917, Pola 1909, 1912, 1914, 1915, 1916, 1917. 13 mnohdy vůbec. Z pohledu takticko-technických dat se jedná o relevantní a velmi spolehlivé prameny. Je však třeba brát zřetel na to, že technické údaje o stavu výzbroje plavidel se většinou udávaly jako konstrukční a tedy nemusely být v průběhu služby zachyceny veškeré změny. Stejně tak výtlak plavidel je ve všech ročenkách uváděn konstrukční a nikoliv bojový. Pramennou základnou k výkladové části, která se zabývá jednotlivými válečnými operacemi, bylo i několik titulů českého i zahraničního denního tisku. O válečných událostech, nejen těch na moři, referují poměrně pečlivě Národní listy53. Jedná se o tradiční české periodikum, které bylo vydáváno již od roku 1861. Tisk byl ve vlastnictví Pražské akciové tiskárny. Ve sledovaném období byl hlavním redaktorem Servác Heller. Pražskou akciovou tiskárnu na počátku války řídili Karel Kramář a Alois Rašín. Ačkoliv poměrně brzy jsou některé články cenzurované státním aparátem, ve většině případů podávaly relativně přesvědčivé informace. Velkou výhodou tohoto tisku bylo uveřejňování oficiálních zpráv jednotlivých generálních štábů a admiralit, tudíž čtenář sám mohl provést srovnání a vyvodit si vlastní závěry. Dalším periodikem jsou Lidové noviny54. Jedná se o středo-pravicové periodikum, které nezapře lehký národovecký charakter. Jeho redaktorem byl ve sledovaném období Bohuslav Štěchovský. Majitelem pak byl Adolf Slánský, který zastával funkci poslance Moravského zemského sněmu. Informací z oficiálních tiskových kanceláří je v tomto periodiku méně a vzhledem k aktivní účasti Adolfa Slánského v odboji je při nakládání s nimi třeba dbát zvýšené opatrnosti a ověřovat si skutečnosti z dalších oficiálních pramenů, pokud takové tuto možnost nabízejí. Třetím českým periodikem je Hlas Lidu, Orgán české strany křesť. -sociální55, které bylo vydávané v Českých Budějovicích. Tisk je zaměřený především regionálně, avšak v průběhu první světové války se v něm objevuje celá řada více či méně relevantních informací k válečným událostem. Málokdy se zde objeví zprávy z oficiálních míst, proto je třeba si každou informaci ověřit také z jiných pramenů, což je ostatně nutné v různé míře u všech těchto periodik, protože zvlášť z počátku války a v období větších námořních střetů se zde objevují zjevné dezinformace nebo fámy. Ze zahraničních periodik jsem vybral The New York Times56. S prvním vydáním ještě pod názvem New-York Daily Times již v roce 1851 se jedná o jeden z nejstarších deníků v USA. Jeho zakladateli byli kanadský novinář Henry Jarvis a představitel republikánské strany s vazbami na bankovní sektor Georg Jones. Deník je znám pro své seriózní zpravodajství. Je pro něj typické, že se nesoustředí pouze na vnitroamerické události, ale jako

53 Národní listy 1914-1918, roč. 54-58. 54 Lidové noviny 1914-1918, roč. 22-26. 55 Hlas Lidu. Orgán české strany křesť.-sociální 1913-1919, roč. 8-13. 56 The New York Times 1914-1918, roč. 63-67. 14 jedno z mála periodik se snaží velmi pečlivě informovat o všech důležitých událostech z celého světa, podle mota „All the News That's Fit to Print“, které je dodnes vytištěno vždy na titulní straně. Lze však nalézt mnohé nepřesnosti, ty jsou způsobeny především malou dostupností přesných informací z míst bojů. Přesto velmi často jeho zprávy vycházejí z oficiálních úředních zpráv nebo z výpovědí očitých svědků. Deník se snaží pracovat s nejlepšími zdroji informací, které byly na počátku 20. století k dispozici. Nepřesné nebo zavádějící informace se zde objevují právě kvůli očitým svědectvím a také válečným fámám, kterým někdy i novináři takového deníku podlehli. Dalším zahraničním periodikem je The Evening World57. Jedná se o večerní vydání deníku The New York World. Toto periodikum bylo vydávané již od roku 1887 do roku 1931. Jeho majitelem byl Joseph Pulitzer, jeden z předních předválečných představitelů strany demokratů v USA, který vedl tažení proti korupci. Je otcem zcela nového směru vedení periodik tak, aby titulek s lehce bulvárním nádechem upoutal čtenářovu pozornost k textu, který byl veden v duchu investigativní žurnalistiky a k práci s ověřenými informacemi. Jeho odkaz světové žurnalistice si nese dodnes udílená Pulitzerova cena, která je od roku 1917 oceněním nejlepších investigativních novinářů. Deník The Evening World se v roce 1931 sloučil s konkurenčním The New York Telegram a vytvořili jediné periodikum – New York World-Telegram. Třetím zahraničním periodikem je The Washington Times58, které v roce 1894 založil představitel demokratické strany a člen kongresu za Indianu Charles G. Conn. Jedná se seriózní periodikum také s lehce bulvárním nádechem a provokativními fotografiemi na titulních stranách (což ovšem především v USA bylo již tehdy běžným standardem i u seriózního tisku). Vydaným pramenem mně byla práce Andrey Verešové Deník námořníka Františka Kodeta59. Ta obsahuje především dopisy a poznámky námořníka, který sloužil většinu času na velkých hladinových jednotkách v rámci rakousko-uherského loďstva. K těmto záznamům je třeba přistupovat patřičně kriticky, protože se jedná o velmi subjektivní dojmy, zkreslené určitým osobním rozhledem a povědomím autora těchto dokumentů.

Ediční poznámka autora Takticko-technická data jednotlivých plavidel jsou čerpána především z pramenů, avšak i zde může docházet k určitým odchylkám ve výtlaku a výzbroji, kdy se od sebe jednotlivé prameny navzájem liší. Pro větší přehlednost jsou názvy plavidel psány vždy kurzívou. Jednotlivé třídy plavidel jsou pak psány verzálami. Protože se má práce nezabývá

57 The Evening World (New York) 1914-1918, roč. 28-32. 58 The Washington Times 1914-1918, roč. 21-25. 59 Vernerová, Andrea (red.): Deník námořníka Františka Kodeta. Praha 2017. 15 konstrukčními vlastnostmi jednotlivých plavidel v samostatné kapitole, rozhodl jsem se vždy, když je nové plavidlo nebo třída plavidel uvedena v textu, uvést za něj v závorce základní takticko-technická data. Ta jsou uvedena ve tvaru: Název lodi/NÁZEV TŘÍDY (výtlak (výtlak v metrických tunách, nikoliv BRT), výzbroj (počet děl x ráže děl v mm60)). Příklad: Tegetthoff (výtlak 20 000 tun, výzbroj 12x305 mm, 12x150 mm). Výzbroj není uváděna kompletní. U těžších jednotek je vypuštěna ta výzbroj, která by v konfrontaci mezi těmito jednotkami nemohla sehrát žádnou roli. Jedná se tedy o lehká a rychlopalná děla. Taktéž jsou u těchto jednotek vypuštěny torpédomety, protože v tomto případě nesloužily jako hlavní zbraně plavidla. U lehčích plavidel je často uváděna veškerá dělostřelecká výzbroj tak, jak je uváděna v pramenech. Torpédomety jako výzbroj plavidla jsou uváděny vždy pouze u torpédoborců a torpédovek, kde tvořily hlavní výzbroj. Jsou označeny písmenem T, před kterým je uveden celkový počet torpédometů na lodi a jako výzbroj jsou uvedeny vždy na konci veškeré výzbroje plavidla. Příklad: Tátra (výtlak 850 tun, výzbroj 2x100 mm, 6x66 mm, 2T). Torpédomety byly často zdvojené nebo trojité, v práci je tak jako v pramenech uváděn pouze počet torpédových zařízení, nikoliv celkový počet torpédových hlavní na lodi. U ponorek nejsou tato takticko-technická data uváděna, protože veškerá tato data byla velmi podobného charakteru a hlavní výzbrojí bylo vždy pouze několik torpédometů. V případě uvedení nové jednotky nebo třídy plavidel, která má totožné charakteristiky jako některá z předchozích jednotek, je uveden pouze odkaz na předchozí jednotku/třídu s příslušnou stranou práce, kde se ona jednotka/třída nachází.

Velká hladinová jednotka Protože se název mé práce může někomu zdát lehce zavádějící, přistoupil jsem ke kroku vypořádat se s ním hned na začátku, abych zamezil jakýmkoliv možným pozdějším nesrovnalostem. Přesnou definici pojmu Velká hladinová jednotka nebo velké hladinové plavidlo ve většině odborné literatury prostě nenajdeme. Ve své podstatě je to uměle vytvořený konstrukt, který se sice běžně užívá, avšak nemá přesněji vymezená hraniční kritéria. Mohlo by se zdát, že ekvivalentním termínem, především z prostředí anglo-americké historiografie, bude hojně užívaný termín Capital Ship. Tento termín označuje ve vojenské terminologii veškerá velká válečná plavidla, která mohou podnikat akce proti nepříteli a představují trvalé riziko, i když je zbylá flotila již poražena; jsou to plavidla, která, pokud jsou protivníkem potopena, znamenají oslabení síly námořnictva natolik, že bez těchto plavidel již

60 V anglických pramenech jsou ráže děl uváděny vždy v palcích. Palcová míra je v takovém případě převedena na běžně užívanou hodnotu v metrickém systému (mm) pro danou ráži děl. Příklad: Dělo 6“ má skutečnou ráži 152,4 mm, uváděná ráže je 152 mm, dělo 12“ má skutečnou ráži 304,8 mm, uváděná ráže je 305 mm, atd… 16 ono námořnictvo nepředstavuje vážnou hrozbu.61 Tato definice se zdá být dostatečná, avšak nikoliv v poměrech první světové války, kterými se hodlám zabývat. Podle takto postavené teorie se totiž mezi tzv. Capital Ships dají počítat kromě bitevních lodí a bitevních křižníků také letadlové lodě, případně v moderní válce jaderné ponorky, protože svou silou dokážou samotné rozhodnout námořní bitvu a jejich význam v námořní válce je především strategický, nikoliv pouze taktický. Problém ve vymezení pojmů nastává při zařazení plavidel, které spadají do kategorie křižníků. Zde snad s výjimkou bitevních křižníků lze s úspěchem pochybovat, jestli plavidla spadající do kategorie pancéřový křižník, obrněný křižník62, chráněný křižník nebo lehký křižník výše popsaná kritéria splňují. V anglo-americké historiografii tato plavidla téměř vždy spadají do skupiny Cruisers, která stojí zvlášť, mimo skupinu Capital Ships, protože jsou určena k plnění odlišných úkolů. Toto členění však vychází z rozložení námořních sil především druhé světové války, a proto je pro období, kterým se hodlám zabývat, téměř neužitečné. Určit onu pomyslnou dělicí čáru mezi jednotkami, které jsou samy o sobě schopny rozhodovat bitvy, a těmi zbylými, je i v případě první světové války značně složité, protože na různých bojištích panovaly zcela odlišné poměry a tedy i plavidla různých kategorií zde měla různou takticko-strategickou hodnotu. Mezi velké hladinové jednotky tedy musíme zařadit veškeré bitevní lodě, ať už se jedná o starší konstrukce tzv. pre dreadnoughty nebo semi dreadnoughty nebo moderní dreadnoughty. Dále sem řadím bitevní křižníky, které se za jistých okolností a příhodných podmínek mohou postavit bitevním lodím v souboji jeden proti jednomu. Do zkoumané skupiny plavidel jsem se rozhodl zařadit také pancéřové křižníky, ačkoliv, jak jsem popsal výše, tato plavidla nepatří mezi tzv. Capital Ships podle výše zmíněných definic. V případě pancéřových křižníků se však jedná o tak různorodou skupinu plavidel, ve které ty nejmodernější z nich by se mohly s úspěchem postavit starší bitevní lodi, zatímco nejmenší by sváděly poměrně vyrovnaný souboj s lehkým křižníkem. K zařazení pancéřového křižníku mezi velké hladinové jednotky mě přiměl fakt, že tato loď, pokud se v daném bojovém prostoru nevyskytovalo žádné těžší plavidlo, disponovala takovou převahou nad lehčími jednotkami protivníka, že ty se nemohly odvážit konfrontace s takovým plavidlem, aniž by nemusely čelit riziku zničení vlastních jednotek. Jak jsem ukázal, kategorie pancéřových křižníků, ačkoliv nespadá do velkých hladinových jednotek podle většiny definic, alespoň na bojištích první světové války splňuje všechny podmínky pro zařazení této kategorie válečných plavidel mezi velké hladinové

61 Hart, Garry – Lind, Wiliam S.: America Can Win. The Case for Military Reform. Adler & Adler Publishers 1986, s. 90. 62 Dovysvětlení změn významu jednotlivých pojmů pancéřový – obrněný křižník, viz. více v následujících oddílech, které se věnují jednotlivým typům plavidel. 17 jednotky. Ty svou dělostřeleckou výzbrojí a pancéřováním představují takového protivníka, který má na daném bojišti potenciál rozhodnout bitvu ve svůj prospěch, bez ohledu na ostatní námořní síly zapojené do akce.

Typy velkých hladinových jednotek Bitevní loď (pre dreadnought) Nejsilněji vyzbrojená a silně pancéřovaná plavidla nesla název bitevní loď, řadová loď, později pre dreadnought. Všechny tři výrazy vyjadřují totéž. V prvním případě – tedy v případě bitevní lodi – se název řídí samotnou podstatou existence tohoto plavidla, druhý výraz se vyvinul na základě nejběžněji užívané taktiky, kterou tyto jednotky v boji praktikovaly. Ta se v průběhu 19. století, až na některé výjimky, příliš nelišila od řadové taktiky, kterou používaly od poloviny 17. století plachetní válečné lodě. Třetí výraz se začal používat až po roce 1906, tedy po postavení prvních bitevních lodí nové generace tzv. dreadnoughtů, podle které byla pojmenována celá kategorie podobných válečných plavidel, a proto bylo třeba starší plavidla náležitě odlišit z níže popsaných důvodů: všechny do té doby stavěné bitevní lodě byly touto lodí překonány výzbrojí, pancéřováním i rychlostí do takové míry, že se s ní a jím podobným plavidlům nemohly měřit. Z toho důvodu se bitevní lodě, které byly stavěny ještě podle starší koncepce, začaly nazývat pre dreadnoughty na základě toho, že tato plavidla vývojově předcházela bitevní lodě typu dreadnought. Stejně tak jako bylo ve válečné praxi zvykem minimálně od 18. století, že v rámci jedné třídy bylo vždy postaveno několik takřka totožných jednotek. Plavidla jedné třídy tedy měla totožnou rychlost, pancéřování a výzbroj tak, aby se z nich dala utvořit jedna homogenní eskadra. Základní takticko-technická data odlišných tříd se dosti lišila a to vzhledem ke specifickým podmínkám, pro které se daná třída válečných plavidel stavěla. Do jednotlivých konstrukčních prvků také výrazně promlouvala jistá národní specifika, která je možné pozorovat u všech konstrukčních škol hlavních námořních mocností. Jednotlivá plavidla stejné kategorie se od sebe tedy mohla dosti lišit i svou siluetou. Tento ukazatel byl charakteristický především pro francouzská válečná plavidla.63 U ostatních námořních mocností již rozdíly nebyly pro nezkušené oko tak markantní. Při určování objektivních charakteristik válečného plavidla dané kategorie musíme vycházet spíše ze srovnání a dobového typového zařazení válečného plavidla v pramenech, než

63 Fenomén jistého rukopisu v konstrukci válečných plavidel se netýkal pouze bitevních lodí, ale také ostatních kategorií, včetně nejmenších válečných lodí – torpédoborců a torpédovek. Blíže se ve své práci tomuto problému věnovat nebudu, protože není předmětem mého zkoumání. Přesto by si geneze válečných plavidel v rámci jednotlivých konstrukčních škol zasloužila vznik ucelené práce, protože v rámci české a ani světové historiografie není tento problém, s výjimkou dílčích výsledků, doposud důkladněji zpracován. 18 spoléhat se na analogické předpoklady, které by nás snadno mohly svést na špatnou stopu. Přesto je pro účel naší práce nutné alespoň některé základní charakteristiky vytýčit, aby později nedocházelo k nesrovnalostem. V rámci české historiografie se o objektivní definování jednotlivých kategorií válečných plavidel pokouší Jaroslav Hrbek ve své pentalogii Velká válka na moři. Zde uvádí, že běžná bitevní loď (pre dreadnought) z přelomu 19. a 20. století měla výtlak od 12 000 do 15 000 tun a rychlost kolem osmnácti uzlů.64 Takto je definováno průměrné válečné plavidlo této kategorie, ačkoliv jisté odchylky na jednu či druhou stranu existovaly. Naprostá většina bitevních lodí, které byly postaveny ve výše zmíněném období, nepřekročila výtlakem oněch 15 000 tun. Na druhou stranu lze říct, že tyto hodnoty platí především pro plavidla stavěná v anglických loděnicích. Ve stavu britského námořnictva výtlak pre dreadnoughtů zřídkakdy nedosáhl jen 12 000 tun, v drtivé většině případů tuto hodnotu převyšoval. V loďstvech ostatních námořních velmocí, především se to týkalo Ruska, USA, Německa, ale také Itálie a Rakousko-Uherska, byl spuštěn na vodu značný počet plavidel, která svým výtlakem někdy nepřekročila ani 10 000 tun a přesto se stále počítala svou výzbrojí a pancéřováním mezi bitevní lodě.65 Hlavní výzbroj se taktéž dosti lišila. Ve většině případů byla tvořena čtveřicí těžkých děl ráže od 240 mm do 305 mm66, rozmístěných po dvojici v otočných věžích na přídi a zádi v ose lodi. Dělostřelectvo střední ráže bylo tvořeno jednou až dvěma desítkami hlavní rozmístěných po obou bocích v pancéřové kasematě nebo na nástavbách lodi. Většinou se jednalo o kusy ráže od 12067 do 190 mm. Celkovou výzbroj doplňovalo značné množství typů rychlopalných děl, která byla určená na odrážení útoků malých torpédových plavidel, proto byl žádoucí ve srovnání s těžkým dělostřelectvem jejich vysoký počet a velká kadence střelby. Takto vyzbrojené a vystrojené bitevní lodě byly členěny do eskader. Několik eskader typově stejných válečných plavidel tvořilo jednu divizi. Několik divizí spolu s eskadrami typově jiných válečných plavidel vytvořilo bojový svaz. V něm tyto bitevní lodě (pre dreadnoughty) přibližně do roku 1906 představovaly hlavní bojovou sílu loďstva. Avšak na počátku první světové války byla tato plavidla již konstrukčně překonaná a způsob

64 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001, s. 32. 65 Gardiner, Robert (ed.): Conway's All the World's Fighting Ships. 1860–1905. London 1979, s. 65. 66 V případě pre dreadnoughtů stavěných v USA se používala také děla ráže 330 mm. Ta byla na novějších plavidlech této kategorie nahrazena častěji užívanými děly ráže 305 mm, protože měla lepší balistické vlastnosti než děla větší ráže. 67 Děla ráže 102 mm se začala na britských bitevních lodích používat až s nástupem první generace dreadnoughtů, do té doby se běžně užívalo střední dělostřelectvo ráže 152 mm. 19 nasazení byl tedy podmíněn především dostupností novějších typů plavidel, jejich taktickým určením v rámci jednotlivých bojových úkolů a také přírodními podmínkami daného bojiště.

Obrněný křižník Tato kategorie válečných plavidel vznikla v průběhu 70. let 19. století z pancéřové válečné lodě – takové, která už se nehodila k zařazení do kategorie nejvyšších jednotek loďstva – bitevních lodí. Tato kategorie, která zpočátku vznikla nuceným zařazením slabších plavidel mimo rámec hlavní bitevní linie, se osamostatnila a plavidla podobných takticko- technických charakteristik se začala v jednotlivých loděnicích stavět cíleně. Tato vývojová větev se však v následujících desetiletích ukázala jako ne zrovna ideální.68 Takto postavená plavidla poměrně rychle po svém vzniku zastarala, a proto se první světové války zúčastnilo v rámci této kategorie pouze několik málo lodí. V různých literaturách mnohdy není tato skupina plavidel ani jasně definována, ale často jsou tato plavidla řazena jako první pancéřové křižníky. Zatímco v české literatuře 20. století se vždy důsledně rozlišoval pojem obrněný a pancéřový křižník, v moderních publikacích pod vlivem anglické historiografie dochází k posunu pojmů. Zatímco tedy v práci Válečné lodě II69 narážíme na striktní oddělení pancéřových a obrněných křižníků, u modernější publikace Velká válka na moři již jsou tyto kategorie sloučeny do jediné tak, aby odpovídaly anglickému ekvivalentu armoured cruisers, zatímco původní obrněné křižníky ve starší české literatuře odpovídají anglické kategorii large cruisers70. Tato plavidla stavěla především Velká Británie. V případě válečného konfliktu se počítalo s nasazením těchto plavidel především na námořních komunikacích a to ve velké vzdálenosti od domovských základen.71 Svou výzbrojí lodě této kategorie často předčily i velké pancéřové křižníky stavěné o desetiletí později, ovšem výtlakem, tím i nautickými

68 Bylo tomu tak především proto, že tato plavidla byla ještě paro-plachetní, což byl ještě v 70. letech 19. století poměrně běžný standard, ovšem během následujících dvou desetiletí se již naplno prosadily lodě poháněné pouze parními stroji, se kterými se staré křižníky, spoléhající taktéž na plachtový, nemohly měřit. 69 Hynek, Vladimír – Klučina, Petr: Válečné lodě 2. Mezi krymskou a rusko – japonskou válkou. Praha 1986. s. 102, 125. 70 V německé historiografii často užívaný pojem Großer Kreuzer (velký křižník) není ekvivalentem britského Large Cruiser. Zatímco pojem Large Cruiser označuje velký křižník, jak bylo vysvětleno v textu, pojem Großer Kreuzer je označení používané v rámci německé historiografie pro bitevní křižníky, které se v anglické literatuře označují jako Battle Cruiser. 71 V době stavby těchto plavidel bylo ve Velké Británii za hlavního konkurenta v námořním zbrojení považováno carské Rusko. Následující válečný konflikt se tedy měl odehrávat podle představ britské admirality především v prostoru Baltského moře a na Dálném Východě, kde tato plavidla měla nalézt široké spektrum uplatnění. Druhým nejvážnějším konkurentem v této době bylo francouzské námořnictvo. Zde britská admiralita počítala se svedením rozhodující bitvy s pomocí nejsilnějších jednotek – bitevních lodí – především v prostoru Středozemního moře. Ostatní státy (především Německo a USA) v 70. letech 19. století ještě nepředstavovaly výraznější ohrožení britské námořní moci. 20 vlastnostmi a především rychlostí, se svým nástupcům nemohly rovnat. Navíc tento typ plavidel, pokud bychom hovořili o samostatném kategorii, stavěly ve větší míře pouze tři státy, a to Velká Británie, Francie a Rusko, tedy tři hlavní rivalové v námořním zbrojení do konce 19. století.72 Během první světové války se tyto lodě dočkaly nasazení pouze v řadách britského loďstva, kde sloužily jako těžké hlídkové a blokádní lodě, které plnily své úkoly v součinnosti s menšími, zato rychlejšími plavidly.

Pancéřový křižník Tento typ plavidla se postupným vývojem zrodil v 90. letech 19. století. Snahou bylo postavit loď s pancéřováním, které bude lépe rozložené a tedy i účinnější, než tomu bylo u obrněného křižníku – pancéřové válečné lodi, popsané v předešlé kapitole. Na druhou stranu byly požadavky na nové plavidlo takové, aby svou výzbrojí dokázala vážně ohrozit i lehčí plavidla nepřítele (zejména chráněné a lehké křižníky a pod.). Dalším důležitým požadavkem, kterým se konstruktéři u tak velkého plavidla museli řídit, byla schopnost dosažení poměrně značné rychlosti. Právě rychlost se jako jedna z charakteristik tohoto plavidla dostala do popředí zájmu z následujícího důvodu. V původní koncepci měly být pancéřové křižníky nasazeny především jako jednotky, které budou operovat v koloniích, tedy daleko od svých domovských základen, kde měly napadat obchodní, transportní a menší válečná plavidla nepřítele. Proto byly značné požadavky na jejich rychlost a zásoby uhlí, stejně tak jako na samostatnou dlouhodobou akceschopnost bez nutnosti podpory ostatních plavidel nebo základny. Na základě výše uvedených požadavků se koncem 80. let a začátkem 90. let 19. století zrodilo plavidlo, které bylo slaběji vyzbrojeno než běžná bitevní loď té doby, ovšem bylo znatelně rychlejší a tedy případnému střetu s ní se toto plavidlo mohlo lehce vyhnout. Takticko-technická data těchto plavidel nelze tak snadno objektivizovat, jak jsem to provedl u kategorie bitevních lodí, protože existovaly značné rozdíly ve výtlaku i výzbroji, které byly determinovány určitými specifickými úkoly určení té které konkrétní třídy plavidel a také přírodními podmínkami daného bojiště, kde se předpokládalo nasazení té či oné lodi.73

72 Hynek, Vladimír – Klučina, Petr: Válečné lodě 2. Mezi krymskou a rusko – japonskou válkou. Praha 1986. s. 104. 73 Rozdíly ve výzbroji, výtlaku a rychlosti budou doloženy v následujících kapitolách. Pro srovnání italský pancéřový křižník Marco Polo spuštěný na vodu v roce 1892 byl vyzbrojen děly maximální ráže 152 mm a výtlak činil ne více jak 5000 tun. O téměř šestnáct let později postavený německý pancéřový křižník Blücher s výtlakem téměř 16 000 tun a hlavní výzbrojí dvanácti děl ráže 210 mm tuto kategorii lodí pomyslně uzavřel. Může vzniknout mylný dojem, že v průběhu let plavidla dosahovala čím dál větších rozměrů a byla osazena silnější výzbrojí. Tato skutečnost platí jen částečně, protože tato kategorie lodí zahrnuje plavidla s velkými odlišnostmi v takticko-technických datech, jejichž charakteristiky byly spíše determinovány úkolem určení a nikoliv dřívějším či pozdějším datem stavby samotného plavidla. 21

Některé pancéřové křižníky budou představeny v kapitolách popisujících válečná střetnutí na jednotlivých mořích a oceánech. Jistou zvláštností je, že se stavbou těchto jednotek začali ve Francii a Rusku, nikoliv ve Velké Británii coby první námořní velmoci na světě. První dva uvedené státy tato plavidla stavěly se záměrem vlastnit lodě, které by byly schopné účinně narušovat obchodní trasy, přičemž v úvahu připadalo především soupeření s Velkou Británií. Ostrovní velmoc se nejprve stavbě takových plavidel bránila s poukazem na fakt, že nedokážou vzdorovat standardním bitevním lodím, kterých má Velká Británie více než druhá a třetí námořní velmoc světa dohromady. Až na nátlak námořních spolků a veřejnosti se nakonec i v Británii rozběhl poměrně rozsáhlý program výstavby pancéřových křižníků, kterým nakonec předčila všechny ostatní námořní velmoci. Dalším charakteristickým rysem této kategorie plavidel byla jejich poměrně velká četnost i u loďstev méně rozvinutých států, jako příklad mohu uvést jednotlivé jihoamerické státy, především Argentinu a Chile, a dále bývalou koloniální velmoc Španělsko74. Tyto státy si je pořizovaly především kvůli jejich nižší ceně oproti cenám běžné bitevní lodě a také z důvodu jisté univerzálnosti. Tato plavidla odpovídala poměrnému kompromisu mezi silnou bitevní lodí a slabším chráněným křižníkem v situaci, kdy si tyto státy ta větší plavidla nemohla finančně dovolit, ale přesto se nechtěla spoléhat pouze na lehké jednotky.

Semi dreadnought Jedná se o kategorii válečných plavidel, která se do vniku dreadnoughtů počítala do starších bitevních lodí – pre dreadnoughtů. Potřeba nového typu bitevní lodi s posílenou hlavní výzbrojí se poprvé ukázala již za americko-španělské války, která probíhala v Karibiku a Tichomoří. Tento konflikt však měl i kvůli značné disproporci v síle obou protivníků daleko menší vliv na vývoj konstrukce válečných plavidel a pokud ano, tak především v americkém prostředí. Daleko více evropské konstruktéry ovlivnily zkušeností z rusko-japonské války, která probíhala v letech 1904 – 1905. Ačkoliv první myšlenky na zesílení hlavního dělostřelectva bitevních lodí byly v té době již více než deset let staré a první takové lodě byly v aktivní službě, do této doby se nejednalo o určitou cílenou změnu koncepce výstavby válečných plavidel, ale spíš o pokusy a experimenty. Až válka samotná potvrdila správnost předpokladů námořních teoretiků a udala nový směr, kterým se stavitelství válečných lodí nadále hodlalo ubírat. Z pohledu vývoje námořních zbraní na počátku 20. století měla rusko- japonská válka zásadní význam i ve vývoji ostatních kategorií válečných plavidel. Během námořních střetů se projevila ničivost nově nastupujících zbraní, jakými byla především

74 Gardiner, Robert (ed.): Conway's All the World's Fighting Ships. 1860–1905. London 1979, s. 403, 413, 382. 22 torpéda a torpédová plavidla. Dále se ukázalo, že střední dělostřelectvo do té doby stavěných bitevních lodí bylo příliš slabé a trpělo krátkým dostřelem oproti dělostřelectvu těžkému, takže bylo příliš obtížné ho do boje, který probíhal mezi eskadrami tvořenými především bitevními loděmi, vůbec zapojit a když se tak stalo, pak se jeho granáty zpravidla jen neškodně odrážely od silně pancéřovaných boků. Zničit tedy mohly pouze nástavby s lehkým dělostřelectvem, ale samotnou loď baterie středního dělostřelectva vážněji ohrozit nemohly. Protože tehdejší bitevní lodě svými čtyřmi těžkými děly dosáhly svého konstrukčního vrcholu a další děla nejtěžší ráže již nebylo možné přidat, rozhodly se jednotlivé admirality na místo části středního dělostřelectva instalovat děla ráže 190 – 254 mm, jejichž palebné účinky byly na větší vzdálenost o poznání lepší než u děl do ráže 152 mm, která ve většině námořnictev tvořila základ středního dělostřelectva. Myšlenkami zvýšit palebnou sílu při zachování původní konstrukce lodi se zabývali již od počátku 90. let 19. století v USA. V tamních loděnicích vzniklo několik tříd lodí s posílenou výzbrojí. Typickým příkladem je třída INDIANA (výtlak 10 288 tun, výzbroj 4x330 mm, 8x203 mm, 4x152 mm)75. Jednalo se v podstatě o první plnohodnotnou třídu bitevních lodí stavěnou v USA. Byla stavěna již v první polovině 90. let 19. století a přesto měla výzbroj, která odpovídala svým charakterem vývojové koncepci, která se prosadila až o deset let později. Zařazení sekundárního těžkého dělostřelectva do výzbroje válečné lodě je v tomto období specifikem pouze americké konstrukční školy, které hledala své vlastní cesty a řešení. Celosvětovým konstrukčním fenoménem se to stane až o bezmála deset let později. V evropských vodách stavbu podobných plavidel zahájili ve Francii, Rusku a také ve Velké Británii. Takovými loděmi byly i obrněnce třídy KING EDWARD VII. (výtlak 16 350 tun, 4x305 mm, 4x234 mm, 10x152 mm)76, které byly naprojektovány také ještě před rusko-japonskou válkou a ve své hlavní výzbroji nesly kromě obvyklých čtyř děl ráže 305 mm také čtyři děla ráže 234 mm. Všechna výše uvedená plavidla však spadají ještě do kategorie pre dreadnoughtů. Mezi semi dreadnoughty, tedy onen přechodný typ mezi staršími bitevními loděmi a dreadnoughty, patří taková plavidla, která byla stavěna až po rusko-japonské válce, mají značně posílenou sekundární těžkou výzbroj, ale ještě je nelze zařadit mezi plnohodnotné bitevní lodě nové generace tzv. dreadnoughty. Většina těchto plavidel byla postavena již v době, kdy byly ve stavbě nebo službě první jednotky typu

75 Brassey, T. A. (ed.): The Naval Annual 1896, Portsmouth 1896, s. 309. 76 Leyland, John – Brassey, T. A. (eds.): The Naval Annual 1906, Portsmouth 1906, s. 212. 23 dreadnought. Z tohoto důvodu byla koncepce již v době spuštění na vodu prvních plavidel poměrně zastaralá a neuplatnila se ve větším rozsahu. Typickým zástupcem kategorie semi dreadnoughtů může být například rakousko- uherská třída RADETZKY (výtlak 14 500 tun, 4x305 mm, 8x240 mm, 20x100 mm)77 nebo dvě britská plavidla třídy LORD NELSON (výtlak 16 500 tun, výzbroj 4x305 mm, 10x234 mm)78. Skutečnost, že i obě uvedené třídy byly stavěny již v době, kdy vody světových oceánů brázdily první dreadnoughty, ukončila vývoj konstrukce semi dreadnoughtů velmi brzy po jejich vzniku. Proto dokázalo každé z předních námořnictev zařadit do své výzbroje vždy jen několik málo kusů těchto plavidel, většinou jedné nebo dvou tříd, které se vzhledem k podobnosti spíše se starším konstrukčním typem pre dreadnoughtu mnohdy řadí právě do této souhrnné kategorie, která označuje všechny bitevní lodě starší konstrukce bez ohledu na jednotlivé odchylky a specifika. Dreadnought Snaha zvýšit palebnou sílu bitevních lodí, aniž by muselo dojít k jakémukoliv oslabení pancéřové ochrany nebo snížení rychlosti, byla na počátku 20. století hlavním determinantem vývoje nových konstrukcí. Zvláště v přechodném období různých pokusů, slepých uliček a omylů nabídly jednotlivé konstrukční školy různé možnosti řešení tohoto problému. Například v USA bylo populární přidávat na věže hlavního dělostřelectva druhou dělostřeleckou věž se sekundárním těžkým dělostřelectvem. V Německu se vydali cestou zvětšení ráže středního dělostřelectva a jeho značného početního posílení. Ve Velké Británii a ve většině dalších států se rozhodli vyměnit část středního dělostřelectva za menší počet děl sekundárního těžkého dělostřelectva. Všechny tyto postupy vedly ke zvýšení palebné síly bitevních lodí a tím i k vytvoření výše popsané nové přechodné kategorie – semi dreadnoughtu. Slabinou této konstrukce ovšem bylo, že příliš brzy narazila na své limity a maxima. Další rozšíření dělostřelectva již nebylo možné a ať se konstruktéři snažili sebevíce, toho nejdůležitějšího faktoru – totiž zvýšení počtu hlavní nejtěžšího dělostřelectva dosaženo nebylo. Hlavní problém tedy stále zůstával nevyřešen. I na semi dreadnoughtu té nejdokonalejší konstrukce bylo totiž možné umístit pouze maximálně čtyři kusy, které byly umístěny stejně jako u bitevních lodí starší kategorie, tedy ve věžích na přídi a zádi lodi v celkovém počtu čtyř děl. S přidáním sekundární ráže těžkých děl však vyvstalo několik nových problémů, které mnohdy značně komplikovaly nasazení takového plavidla v reálných podmínkách bitevního pole. Těžkou

77 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1912, Pola 1912, s. 431. 78 Hythe, Viscont (ed.): The Naval Annual 1912, Portsmouth 1912, s. 98, 103. 24 munici bylo třeba skladovat ve dvou různých rážích, což snižovalo efektivitu a možnosti skladovacích prostor. Navíc při samotném boji se ukázalo, že dopady granátů z děl hlavní baterie a těžkých děl sekundární baterie lze od sebe jen velmi těžce odlišit a tudíž docházelo ke značným komplikacím v koordinaci a zaměřování palby podle předchozích zásahů. Tyto závěry byly sice formulovány již na základě zkušeností ze španělsko-americké války na konci 19. století, ale ani v prvních pěti letech 20. století se nedokázali lodní stavitelé s těmito problémy vypořádat.79 Válečná praxe navíc potvrdila úvahy mnohých námořních teoretiků a konstruktérů, že bude i nadále nutné zvýšit počet děl hlavní ráže a v tomto konceptu se myšlenka konstrukce semi dreadnoughtů ukázala jako řešení s velmi omezenými možnostmi. Bylo tedy nutné přijít se zcela novou konstrukcí bitevní lodě, která svými parametry předčí vše, co bylo doposud postaveno. Na projektech takových bitevních lodí se začalo pracovat ještě v době, kdy nebyly postaveny ani první semi dreadnoughty. Obě koncepce tedy byly nějaký čas vyvíjeny současně. Kvůli celkovým změnám v konstrukci, jejichž hlavním motivem bylo zvýšení palebné síly zvýšením počtu děl hlavní ráže, dostal nový koncept název All-Big-Gun-Ship80. Ačkoliv se novými konstrukcemi zabývalo hned několik světově proslulých námořních konstruktérů, největší pozornost upoutal návrh italského důstojníka námořnictva Vittoria Cunibertiho, který se objevil v ročence Jane's Fighting Ships81 pro rok 1903. Návrh počítal s vyprojektováním lodi, která by nesla hlavní výzbroj dvanácti děl ráže 305 mm, (boční salvu mohlo provést osm z nich). Takto postavená loď by dokázala ve své době deklasovat kteréhokoliv protivníka. Boční salvu těžkého dělostřelectva takového plavidla provádělo dvakrát více děl, než bylo obvyklé u běžného typu tehdy používané bitevní lodě. Předností bylo také zvýšení rychlosti lodi až na 24 uzlů82. Plavidlo mělo být také o poznání větší než jeho konkurenti, navíc pouze za cenu nepatrného nárustu hmotnosti, což bylo umožněno díky novým technologiím v lodním stavitelství. Prvních reakcí se projekt dočkal poměrně překvapivě v USA a Japonsku, kde začali na základě nových poznatků projektovat své vlastní nové bitevní lodě. O něco později přišli s vlastními projekty také ve Velké Británii. Ostatní námořní velmoci zatím setrvávaly u stavby semi dreadnoughtů. Například v Itálii samotné se stavbou dreadnoughtů začali až na konci prvního desetiletí 20. století, tedy se značným zpožděním.

79 Ireland, Bernard: Bitevní lodě 20. století. Praha 1997, s. 7. 80 Tento koncept předpokládal snížení počtu děl středního dělostřelectva nebo jeho úplné odstranění za účelem zvýšení počtu hlavní těžkého dělostřelectva, které nyní mělo dosáhnout někdy i více než dvojnásobku původního počtu těžkých děl na starých bitevních lodích 81 Jane, Fred T., (ed): Jane’s Fighting Ships 1903, London 1903. 82 Většina tehdy stavěných bitevních lodí dosahovala rychlosti 18 – 20 uzlů. 25

Především Japonci si v projektování nových plavidel vedli skvěle, ale stavbu lodí Aki (výtlak 19 800 tun, výzbroj 4x305 mm, 12x254 mm, 8x152 mm)83, a Satsuma (výtlak 19 350 tun, výzbroj 4x305 mm, 12x254 mm, 12x120 mm)84, jejichž stavba byla zahájena již v roce 1905, zdržela zpožděná dodávka parních strojů a především nedostatek děl hlavní ráže (každá z lodí jich měla nést původně dvanáct).85 Z toho důvodu bylo rozhodnuto o přezbrojení na čtyři děla ráže 305 mm a dvanáct děl ráže 254 mm, čímž daná plavidla mnohem více odpovídala koncepci semi dreadnoughtů a v době spuštění na vodu v letech 1910 – 1911 byla již zastaralá.86 V USA na konci roku 1906 zahájili stavbu dvojice bitevních lodí třídy MICHIGAN (výtlak 16 000 tun, výzbroj 8x305 mm)87. Tyto lodě byly sice stále ještě stejně pomalé jako lodě předchozích tříd stavěných v USA, ovšem hlavní výzbrojí osmi děl ráže 305 mm umístěných v ose lodi se přiblížily Cunibertimu plánu daleko víc než jakékoliv americká válečná plavidla stavěná v předchozích letech. Výstavba těchto jednotek byla však vlivem restrikcí kongresu zdržena natolik, že první lodí, která byla postavena v duchu konceptu All- Big-Gun-Ship, byla britská bitevní loď HMS Dreadnought. Ta byla spuštěna na vodu již v únoru roku 1906, tedy v rekordně krátkém čase od zahájení práce na projektu. Konstrukce a hlavní dělostřelecká výzbroj i ostatní parametry byly natolik přelomové, že název tohoto plavidla se vžil jako všeobecné označení pro typ bitevní lodě, které byly následně stavěny v loděnicích všech vyspělých námořních mocností. Plavidlo mělo přibližně o jednu čtvrtinu až jednu třetinu delší trup než všechny do té doby stavěné válečné lodě. Hlavní výzbroj se skládala celkem z deseti děl ráže 305 mm, přičemž boční salvu mohlo provést osm z nich. Svou rychlostí překonávala všechny do té doby postavených bitevních lodě. V době jejího uvedení do služby se tedy jednalo o nejlépe vyzbrojenou a nejrychlejší bitevní loď světa. Jejím spuštěním na vodu v roce 1906 se staly všechny doposud postavené bitevní lodě zastaralé a co bylo pro ostatní námořní velmoci ještě horší, drtivá většina už rozestavěných lodí, které byly postupně spouštěny na vodu až do roku 1911, byla taktéž už v době svého uvedení do služby zastaralá, jako příklad nám mohou posloužit výše uvedené dva japonské semi dreadnoughty. Pokud bychom chtěli nalézt určité společné rysy a charakteristiky dreadnoughtů podobně, jako jsme činili u předchozích představovaných tříd plavidel, byly by následující.

83 Hythe, Viscont (ed.): The Naval Annual 1912, Portsmouth 1912, s. 221. 84 Tamtéž, s. 223. 85 Gardiner, Robert (ed.): Conway's All the World's Fighting Ships. 1906–1921. London 1985, s. 228. 86 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001, s. 34. 87 Hythe, Viscont (ed.): The Naval Annual 1912, Portsmouth 1912, s. 240. 26

Jednalo se o plavidla s výtlakem od 15 000 do 35 000 tun, hlavní výzbroj tvořilo osm až čtrnáct děl v rážích od 280 do 381 mm88. Pancéřování mohlo dosahovat až 400 mm v nejlépe pancéřovaných částech plavidla. Běžně se však pohybovalo od 250 do 305 mm. Tyto jednotky byly o něco rychlejší než jejich starší předchůdci. Běžně dosahovaly rychlosti 21 – 23 uzlů. V odborné literatuře se často setkáváme také s pojmem super dreadnought. Je to plavidlo, které konstrukčně vychází z dreadnoughtu, ale je postaveno na základě zdokonalené konstrukce a především se odlišuje silnější hlavní dělostřeleckou výzbrojí. Jestliže běžné dreadnoughty nesly nejtěžší děla ráže 280 – 305 mm, pak super dreadnoughty měly ve své výzbroji děla hlavní ráže nad 305 mm (běžně užívané ráže 343, 356, 381, 406 mm). Z konstrukčního hlediska tedy pojmy Dreadnought a Super Dreadnought vyjadřují vývojové stupně téže kategorie plavidel, které se od sebe liší především větším výtlakem a silnější dělostřeleckou výzbrojí. Pojem Super Dreadnought je také často používán především pro plavidla s děly ráže 380 mm a větší, protože oproti prvním dreadnoughtům je rozdíl v ráži děl již natolik velký a konstrukce lodí natolik odlišná, že tato plavidla bývají zvlášť odlišena od starších plavidel typu dreadnought. U plavidel s hlavní výzbrojí děl ráže nad 305 mm, ale menší než 380 mm, není pojmenování zcela jednoznačné a často se užívá i pro tyto lodě označení dreadnought.

Bitevní křižník V polovině prvního desetiletí 20. století jednotlivé námořní mocnosti stavěly čím dál větší pancéřové křižníky pod vlivem nové ideje postavit loď, která by mohla svou výzbrojí konkurovat bitevním lodím, ale rychlostí by je předčila. Problémem starých pancéřových křižníků byl právě fakt, že ačkoliv byly rychlejší než ve stejné době stavěné bitevní lodě, svou hlavní výzbroj měly vždy o několik stupňů slabší. Pokud tedy typický zástupce bitevní lodi z přelomu 19. a 20. století měl ve své výzbroji čtyři děla ráže 240 – 305 mm, potom typický zástupce pancéřového křižníku měl děla hlavní ráže od 150 do 254 mm, ačkoliv existovaly i jisté výjimky. Bitevní křižník měl být tedy konstruován tak, aby měl dostatečnou palebnou sílu na svedení vyrovnaného dělostřeleckého souboje s bitevní lodí. Současně ji však měl překonávat v maximální rychlosti. Na druhou stranu vyšší rychlost bitevního křižníku musela být vykoupena slabším pancéřováním, které bylo pod úrovní bitevní lodi, ale přesto bylo silnější než u drtivé většiny pancéřových křižníků. Počítalo se totiž s faktem, že v případě nevýhodných podmínek bude moci bitevní křižník z boje před pomalejším protivníkem vždy

88 Do tohoto výčtu se nepočítají americké lodě třídy COLORADO, ani japonské lodě třídy NAGATO, které byly vyzbrojeny děly ráže 406 mm, ale dokončeny byly až po první světové válce. 27 uniknout. Protože se jednalo o velmi specifickou kategorii válečných plavidel, jejím vývojem a následnou stavbou těchto jednotek se zabývalo jen několik předních námořních mocností. Prvními bitevními křižníky na světě se staly tři britské lodě třídy INVINCIBLE (výtlak 17 250 tun, výzbroj 8x305 mm, 16x102 mm)89. Bitevní křižníky byly stavěny již jen v Německu a později, podle anglických plánů, také v japonských loděnicích. Plány na výstavbu nebo různě rozpracovaná plavidla této kategorie mělo také USA a carské Rusko, ale vlivem válečných událostí nebyly lodě stavěné v Rusku nikdy dokončeny a později byly rozebrány. V USA byly projekty některých plavidel v průběhu stavby přepracovány na letadlové lodě. Všeobecné charakteristiky bitevních křižníků byly následující. Výtlak se pohyboval od 17 000 do 35 000 tun, hlavní výzbroj se skládala z děl ráží od 280 do 381 mm. Pancéřování bylo slabší než u dreadnoughtů nebo super dreadnoughtů. U této kategorie se silněji než kdekoliv jinde projevila konstrukční specifika té které námořní školy. Například i nejstarší německé bitevní křižníky byly často lépe pancéřované než britské dreadnoughty první generace a všechna německá plavidla měla daleko lepší konstrukční vlastnosti, ačkoliv byla tabulkově o něco méně rychlá než plavidla britská. U této kategorie všeobecně platilo, že všechna plavidla byla minimálně o dva uzly rychlejší než bitevní lodě. Tato plavidla měla být tedy užita buď k akcím samostatně operujících eskader, nebo jako silná čelní stráž pro eskadry bitevních lodí.

Námořní operace velkých hladinových jednotek během první světové války Na začátku první světové války se nacházela loďstva všech hlavních námořních velmocí v dobrém a udržovaném stavu. Jednotlivé eskadry lodí včetně největších jednotek se účastnily pravidelných dělostřeleckých i taktických cvičení. Ani jedna ze stran nepodceňovala otázku výcviku posádek. Lodě tvořily pouze materiál, ale jak efektivně bude onen materiál ve válce použit, záleželo především na lidech, a to nejen na členech admiralitních štábů, ale také na výcviku jednotlivců. Hned na začátku války se v tisku objevily zprávy o přehledech jednotlivých námořnictev. Jeden takový vydaly i Národní listy.90 O tom, že tyto přehledy v dobovém tisku je třeba brát se značnou rezervou, vypovídá hned první pasáž věnovaná loďstvu Velké Británie, kde se pojednává o 22 dreadnoughtech vyzbrojených alespoň deseti děly ráže

89 Jane, Fred T., (ed): Jane’s Fighting Ships 1914, London 1914, s. 45. 90 Loďstvo válčících velmocí, Národní listy, 8. srpna 1914, s. 1. 28 od 305 do 381 mm. Námořnictvo Velké Británie mělo na začátku války k dispozici pouze dvacet lodí kategorie dreadnought.91 I kdyby autor započítal obě starší lodě třídy LORD NELSON, které se v odborné literatuře počítají k pre dreadnoughtům nebo semi dreadnoughtům, abychom dostali potřebný počet lodí, nesouhlasí jejich výtlak ani výzbroj, kterou tvořilo v případě těchto jednotek pouze čtyři děla ráže 305 mm a děla menších ráží. Taktéž žádná z dosud postavených lodí neměla ve výzbroji děla ráže 381 mm. Ty se jako první objevily u super dreadnoughtů třídy QUEEN ELIZABETH, jejíž první jednotka byla dokončena až koncem roku 1914, proto nemůže být zahrnuta v článku ze začátku srpna téhož roku. V článku jsou i další nesrovnalosti ohledně ostatních loďstev námořních mocností, tudíž to nevypovídá o propagandistické zabarvenosti jako spíše o menším přehledu autora článku o některých jednotkách. Nedostatek informačních zdrojů ze strany autora neobstojí, protože již tehdy byly k dispozici kvalitní každoročně aktualizované almanachy a ročenky námořnictva vydávané i v rakousko-uherské monarchii. Na příkladu tohoto článku jsem chtěl uvést jako fakt, že tyto novinové přehledy nelze brát automaticky jako relevantní a vždy je lepší se řídit soudobými armádními příručkami nebo současnou odbornou literaturou. Vrcholní armádní představitelé všech mocností, snad s výjimkou carského Ruska, předpokládaly, že následující konflikt na moři se povede v duchu velkých střetů největších hladinových jednotek, na které byla kvůli vysokým nákladům na jejich stavbu právem upřena patřičná pozornost. Všeobecně se předpokládalo, že v případě vypuknutí války se hlavním bojištěm stane Severní moře a přístupy k Atlantskému oceánu. Pro přesun jednotek z Asie a Afriky bude strategicky důležité Středozemní moře. Vzhledem k tomu, že bylo téměř jisté, že u obou mimoevropských námořních velmocí bude nastolen přinejmenším neutrální nebo i spojenecký postoj ke státům Dohody, nemusela především Velká Británie zanechávat v koloniích tak velké síly, které by poté mohly chybět v konfrontaci s Německem a jeho spojenci.

Středozemní moře První výstřely světové války padly na Balkáně, ať už se jednalo o bezprostřední záminku v podobě sarajevského atentátu, nebo zahájení prvních vojenských operací o měsíc později. Námořní střety se dočkaly své premiéry během tohoto konfliktu v oblasti Středomoří a již v tom úplně prvním hrály zcela zásadní roli pro pozdější vývoj první světové války velké hladinové jednotky.

91 Na počet celkových dvaadvaceti lodí by se autor článku dostal při započtení všech čtyř jednotek právě dokončované třídy Iron Duke. Ve službě však byly pouze první dvě jednotky třídy, zbývající dvě vstoupily do služby až v říjnu a listopadu roku 1914. 29

Po mnohá staletí byla tato oblast z hlediska obchodu a přepravy surovin strategicky důležitou. V devatenáctém století její důležitost ještě vzrostla stavbou Suezského průplavu a vytvořením přímé plavební cesty do Indie. Především pro Velkou Británii se jednalo o klíčový prostor. I proto bylo již po několik staletí nepsanou tradicí, že do britské středomořské flotily bývaly zařazovány ta nejmodernější válečná plavidla. Vždyť i z hlediska britské námořní tradice se jednalo o oblast, ve které dříve došlo k mnoha slavným rozhodujícím střetům, které ovlivnily průběh celých konfliktů. Namátkou mohu uvést například dobytí Gibraltaru v roce 1704 během válek o španělské dědictví nebo slavná vítězství admirála Nelsona u Trafalgaru a na Nilu během napoleonských válek. Bezprostředně před zahájením prvních válečných operací, které následně přerostly v doposud největší konflikt v dějinách, zhlížela britská admiralita na toto bojiště se značnými obavami. Ve vodách Středozemního moře měli Britové umístěnu 2. eskadru bitevních křižníků (tři jednotky tříd INVINCIBLE (výtlak 17 250 tun, výzbroj 8x305 mm, 16x102 mm)92 a INDEFATIGABLE (výtlak 18 750 tun, výzbroj 8x305 mm, 16x102 mm)93 a 1. eskadru křižníků, která byla tvořena čtyřmi silnými pancéřovými křižníky a čtyřmi lehkými křižníky. Dále zde byly umístěny torpédoborce a ponorky. Spojenecké francouzské loďstvo mělo svou hlavní základnu v Toulonu a bylo tam umístěno téměř celé, včetně dvou doposud postavených dreadnoughtů, všech větších starších bitevních lodí a dvou divizí velkých pancéřových křižníků. I přes tyto síly měla mít podle původních předpokladů na tomto bojišti loďstva Centrálních mocností jednoznačnou převahu. Italské loďstvo, jehož jádro se nacházelo v Tarentu a Brindisi, bylo téměř stejně silné jako loďstvo francouzské. K dispozici mělo tři dreadnoughty, čtyři semi dreadnoughty a čtyři starší bitevní lodě, dále jedenáct pancéřových křižníků, z toho čtyři lodě byly nejmodernější konstrukce, a velký počet chráněných křižníků a menších doprovodných plavidel. Podle předválečných plánů se v Tarentu mělo soustředit také rakousko-uherské loďstvo, jehož hlavní sílu představovaly tři moderní dreadnoughty, tři semi dreadnoughty a devět starších bitevních lodí, ze kterých se tři hodily pouze pro ochranu pobřeží. Z křižníků mělo námořnictvo monarchie k dispozici tři pancéřové, z nich byl jeden značně pomalý a již nevyhovoval požadavkům moderní námořní války, a poté už jen lehké jednotky čítající postupně několik rychlých lehkých křižníků, staré chráněné křižníky, torpédoborce a ponorky. A konečně zde byla ještě německá Středomořská divize, složená z bitevního křižníku

92 Jane, Fred T., (ed): Jane’s Fighting Ships 1914, London 1914, s. 45. 93 Jane, Fred T., (ed): Jane’s Fighting Ships 1914, London 1914, s. 44. 30

Goeben (výtlak 22 600 tun, výzbroj 10x280 mm, 12x150 mm)94 a lehkého křižníku Breslau (výtlak 4 550 tun, výzbroj 12x105 mm)95. Francouzské loďstvo bylo silnější než všechna jednotlivá loďstva ostatních států, které měly ve Středomoří své základny. Ovšem spojené italsko-rakouské loďstvo by mělo nad francouzským protivníkem téměř drtivou převahu a to i v případě, že by se k loďstvu Francie připojily britské jednotky ve Středozemním moři. Plán pro případ vypuknutí války ze strany Trojspolku byl následující. Spojené italsko-rakouské loďstvo mělo zabránit přepravě francouzských sborů z Alžírska na evropské válčiště a v případě, naskytnou-li se k tomu výhodné podmínky, vybojovat s francouzským loďstvem rozhodující bitvu a zničit ho nebo alespoň zablokovat v přístavech. V prvních srpnových dnech roku 1914 však všechny tyto plány vzaly rychle za své. Italská vláda vyhlásila neutralitu. Do války se nezapojila a k zemím bývalého Trojspolku se chovala značně rezervovaně. Tento trend však bylo možné sledovat již v několika minulých letech. První měření sil Neutralitou Itálie se zcela změnil poměr sil na moři. Ten byl nyní ve prospěch zemí Dohody. Centrálním mocnostem zbylo pouze slabší rakousko-uherské loďstvo. To však kvůli geografickým podmínkám bylo poměrně snadné uzavřít v Jaderském moři. Admirál Souchon, velitel německé eskadry křižníků, měl v nastalé situaci pouze dvě možnosti. První z nich byla pokusit se proniknout přes Gibraltar do Atlantiku a následně po dlouhé plavbě zpět do Německa. Druhá varianta skýtala pokusit se dostat přes Otrantskou úžinu do vod Jaderského moře a spojit se s rakousko-uherským loďstvem. Německý velitel se rozhodl pro druhou z možností. Správně předpokládal, že cesta do západního Středomoří přes Gibraltar a následně kolem britského souostroví bude velmi dobře střežená britskými silami. Ty si nechtěly nechat ujít příležitost hned na počátku války oslabit svého protivníka o jednu z nejsilnějších jednotek, kterou měl k dispozici. Navíc křižní Goeben trpěl vážnou poruchou kotlů, a proto jeho stroje nemohly vyvinout rychlost vyšší než 18 uzlů.96 Britská admiralita si byla vědoma toho, že ať se německé jednotky vydají kterýmkoliv směrem, bude mít v oblasti dostatečné síly na jejich zničení. Britským silám ve Středozemním moři velel admirál Archibald Berkeley Milne, který osobně vedl eskadru moderních bitevních křižníků. Další uskupení, 1. eskadru křižníků, měl pod svým velením Ernst Troubridge. Každé z těchto dvou uskupení jednotlivě mělo nad svým německým protivníkem jasnou palebnou převahu. V případě bitevních křižníků se jednalo o dvacet čtyři děl ráže 305 mm, v případě

94 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 296. 95 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 298. 96 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001, s. 71. 31

čtyř pancéřových křižníků se jednalo o dvacet děl ráže 234 mm hlavní dělostřelecké výzbroje. Proti nim měla německá eskadra k dispozici pouze deset děl ráže 280 mm na bitevním křižníku Goeben. Dne 30. července 1914 dostal admirál Milne rozkaz, že jeho prvořadým úkolem je zajistit bezpečnou přepravu francouzských pozemních jednotek do Marseille. Součástí tohoto rozkazu byla také instrukce, že má striktní zákaz pouštět se do střetů se silnějším protivníkem. Pokud hlouběji analyzujeme tyto pokyny, nutně musíme dojít k závěru, že poslední část rozkazu byla značně zavádějící. Začátkem srpna roku 1914 se totiž ve vodách Středozemního moře nenacházelo žádné loďstvo Centrálních mocností, které by bylo silnější než onen britský svaz.97 Začátek války zastihl admirála Souchona na moři. Jeho jednotky zamířily k Messině, kam dopluly 2. srpna. Zde v souladu s mezinárodním právem doplnily uhlí a poté se na základě instrukcí německé admirality vydaly k africkým břehům. Štvavé zprávy, které se objevily v tisku a nařkly italské úřady z toho, že německým lodím nebylo povoleno doplnit zásoby, se nezakládají na pravdě.98 Plavidla válčícího státu nesmí zůstat v neutrálním přístavu více než 24 hodin a za tak krátkou dobu nebylo možné naložit potřebné množství zásob, ani provést rozsáhlejší opravy parních strojů. Takové a podobné zprávy pouze prohlubovaly propast mezi Itálií a Centrálními mocnostmi. Hned dalšího dne tedy německá Středomořská divize opustila italský přístav a vydala se na cestu napříč Středozemním mořem. Ta byla prozatím poměrně bezpečná, protože ve válečném stavu s Německem se nacházela prozatím pouze Francie, nikoliv však Velká Británie. Ráno 4. srpna se bitevní křižník Goeben objevil před přístavem Philippeville, zatímco Breslau se pohyboval poblíž města Bône. Oba přístavy byly pak nějaký čas ostřelovány. Poté se obě lodě spojily a rozhodly se odplout zpět do Messiny, protože bylo jen otázkou času, kdy se značně zhorší ve Středomoří zásobování pomocí německých uhelných parníků. Při zpáteční plavbě na tento svaz narazily anglické křižníky Inflexible a Indomitable. K boji však dojít ještě nemohlo. Mezi oběma zainteresovanými zeměmi byl stále ještě mírový stav, který měl skončit až ve 23.00, pokud německá vláda nepřistoupí na požadavky britského ultimáta o vyklizení Belgie. Britské křižníky tak mohly německou eskadru pouze sledovat.

97 Teoreticky silnějším loďstvem mohla být celá rakousko-uherská flotila, ale mezi těmito dvěma státy ještě nebyl válečný stav. Válka mezi Rakousko-Uherskem a Velkou Británií však vypukla až 13. srpna, kdy byla válka podunajské monarchii vyhlášena také ze strany Francie. 98 Německým lodím nedovoleno zásobiti se v italském přístavu, Národní listy, 7. srpna 1914, s. 2. 32

Odpoledne se však podařilo německým lodím odpoutat a kolem deváté večer ztratily britské lodě s německým svazem kontakt úplně. V Messině byl německý admirál informován o setrvávající neutralitě Itálie a vzhledem k tomu, že z hlediska mezinárodního námořního práva má vojenské plavidlo válčící strany právo pobývat v přístavu neutrální země pouhých dvacet čtyři hodin od vjezdu na rejdu, musely německé lodě, nechtěly-li být internovány italskými úřady, hned druhého dne odplout, tak jako se to stalo při minulé návštěvě tohoto přístavu. Během pobytu dostal admirál Souchon prostřednictvím německého konzula rozkaz admirality odplout do Istanbulu. Přítomnost dvou velkých válečných lodí v přístavu nemohla uniknout ani britským informátorům, tudíž se o jejich přítomnosti dozvěděl také admirál Milne. Nebyla však z jeho strany podniknuta žádná opatření k tomu, aby byly německé lodě zablokovány v přístavu. Zatím 1. eskadra křižníků stále hlídkovala u vjezdu do Otrantské úžiny, protože si Britové mysleli, že se německý svaz pokusí proniknout na Jadran a spojí se s rakousko- uherským loďstvem. Německý admirál, vědom si špatné výchozí situace svých lodí, se uchýlil ke lsti. Po vyplutí z Messiny pokračoval východním směrem k Otrantu. Po hodině plavby navázal kontakt s jeho eskadrou anglický lehký křižník Gloucester (výtlak 4 800 tun, výzbroj 2x152 mm, 10x102 mm)99, sledoval ho a podával informace větším jednotkám. V souvislosti s aktivitou německých jednotek ve Středomoří již několik dní před tím vyvíjelo německé velení nátlak na rakousko-uherskou admiralitu, aby vyslala k vjezdu do Otrantské úžiny silný svaz, který by odstrašil, popřípadě porazil případného protivníka a pomohl německým jednotkám. K velké nelibosti vrchního velitele námořnictva habsburské monarchie, admirála Antona Hause, který nechtěl riskovat případnou ztrátu svých největších jednotek, se dne 7. srpna ráno vypravilo loďstvo složené ze tří dreadnoughtů třídy VIRIBUS UNITIS a tří semi dreadnoughtů třídy RADETZKY doprovázené torpédovkami k jihu.100 Rakousko-Uhersko tehdy ještě nebylo s Velkou Británií ve válečném stavu. Obavy vrchního velitele rakouskou-uherských námořních sil byly však značně neopodstatněné. Jeho svaz měl k dispozici celkem 36 děl ráže 305 mm a 24 děl ráže 240 mm. Případný střet s britským svazem, i kdyby ten byl v plné síle, musel skončit vítězstvím rakousko-uherského loďstva. S největší pravděpodobností by se do takového souboje rychlejší britské jednotky ani nepouštěly. K velké úlevě rakousko-uherského velení změnily německé lodě kurs na jihovýchod a rakousko-uherská eskadra se neprodleně obrátila na cestu zpět na své základny.

99 Hythe, Viscont (ed.): The Naval Annual 1912, Portsmouth 1912, s. 189. 100 Grégr, René: Zánik křižníku Zenta. Poslední plavba rakousko-uherského chráněného křižníku. Praha 2016, s. 18. 33

Křižník Gloucester, který se zatím stále držel na dohled německého svazu a ke kterému se připojily i další lehčí jednotky, okamžitě hlásil změnu kurzu, avšak britský admirál Troubridge předpokládal, že se jedná o lest s cílem nakonec obrátit na sever a proniknout do Jaderského moře. Proto jeho lodě až do půl noci držely severní kurz a vzdalovaly se německému svazu. Svou chybu zjistil až příliš pozdě a ačkoliv byl i nadále odhodlán se s německou eskadrou střetnout a potopit ji, jeho původní nadšení ve světle možnosti utkat se s deseti těžkými děly bitevního křižníku opadlo a nad ránem britský svaz pronásledování vzdal. Nadále se německých lodí držel pouze křižník Gloucester, který je měl sledovat. Ve snaze zbavit se nevítaného doprovodu pustil se s ním německý křižník Breslau do přestřelky, během níž byly obě lodě několikrát zasaženy. Vážnější škody však neutrpěla ani jediná z nich. Situaci se rozhodl vyřešit německý admirál za pomoci těžkého dělostřelectva bitevního křižníku, po jehož intervenci se britská loď stáhla do uctivé vzdálenosti. Nadále však německý svaz sledovala. Pravděpodobně v souvislosti s tímto incidentem se v tisku objevily zprávy o potopení anglického křižníku Warrior.101 Ten se však ve stejné době nacházel na zcela jiné pozici a po celou dobu plavby německých křižníků Středozemním mořem neexistuje záznam, že by spolu tyto jednotky svedly dělostřelecký souboj. Domnělé potopení se dá vyloučit zcela jednoznačně. Pancéřové křižníky admirála Troubrudge by vstoupily do boje pouze všechny současně, anebo žádný z nich, protože jednotlivě byly anglické lodě slaběji vyzbrojené než jejich protivník. Možným vysvětlením je právě přestřelka německé eskadry s křižníkem kategorie TOWN, do které křižník Glouchester patřil. Při pozorování na velkou vzdálenost může, díky své velikosti a čtyřkomínové siluetě, dojít k záměně za onen pancéřový křižník. Skutečností však zůstává, že loď utrpěla pouze několik zásahů a sama se od nepřítele odpoutala. Po obeplutí mysu Matapan se britský lehký křižník obrátil v souladu s rozkazy a odplul zpět na západ. Tím Britové ztratili kontakt s nepřítelem. Dne 7. srpna se obě německé lodě nacházely již ve vodách Egejského moře. Zde se rozdělily a vyhledaly německá zásobovací plavidla. Až o den později vyplul admirál Milne, velitel britských sil ve Středozemním moři, se svými bitevními křižníky na moře. Do té doby jeho lodě nabíraly uhlí na Maltě. V době vyplutí dostal od britské admirality zprávu o zahájení nepřátelství s rakousko-uherskou monarchií, proto zamířil směrem k Otrantské úžině.102 Jak se později ukázalo, depeše byla odeslána omylem, kvůli kterému ztratil britský admirál mnoho drahocenného času. Po tomto zjištění obrátil své lodě na východ, bylo však již příliš pozdě.

101 Zánik anglického křižáku „Warrior“, Hlas Lidu. Orgán české strany křesť.-sociální, 20. srpna 1914, s. 1. 102 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001, s. 74. 34

Navečer 10. srpna vpluly obě německé lodě do Dardanel a tím se dostaly pod ochranu tureckých výsostných vod a četných pozemních dělostřeleckých baterií. Pro námořnictvo Velké Británie první větší akce skončila naprostým fiaskem nejen ve vojenské rovině s nedozírnými následky pro celé období války. Nepříjemná skutečnost, že s pomocí dvou silnějších svazů nedokázali zadržet nebo potopit podstatně slabšího protivníka, byla u britské veřejnosti přijímána velmi nelibě a britská admiralita se nevyhla ostré kritice. Oba britští admirálové byli krátce po neúspěchu odvoláni z funkce. Admirál Milne zůstal do konce války bez služebního zařazení, admirál Tourbridge byl sice nakonec válečným soudem osvobozen, ale velení na moři mu již nikdy svěřeno nebylo. Důsledky úniku Goebenu a Breslau měly nebývalý dosah do nejvyšších sfér evropské zahraniční politiky. Jejich následné zařazení do tureckého loďstva a přepad ruských přístavů rozhodující měrou napomohl Osmanskou říši zavléct do konfliktu na straně Centrálních mocností. O této problematice bude více zmíněno v oddíle, který se věnuje problematice bojů na Černém moři. Akce se účastnily především velké hladinové jednotky. Střetů bylo sice poskrovnu, ovšem jednalo se o případ vynikajícího manévrového a informačního souboje, ze kterého vyšla vítězně německá eskadra. Po této námořní operaci se Středozemní moře po celou dobu války stalo velmi specifickým bojištěm. Poté, co německé Středomořská divize zmizela za branami pevností hájících úžinu Dardanely, byl odstraněn jediný adekvátní protivník Dohody na tomto bojišti. Rakousko-uherské loďstvo bylo zablokováno v Jaderském moři, a proto velké hladinové jednotky umístěné na základnách na Maltě, Bizertě a dalších opěrných bodech neměly protivníka. Začátkem listopadu do války na straně Centrálních mocností vstoupilo Turecko. Tím byl pro válečné lodě Dohody uzavřen průjezd do Černého moře a ruské loďstvo izolováno od spojeneckých flotil.

Operace u Dardanel – Turecko je třeba z války vyřadit Veškeré operace v průběhu roku 1914 se soustředily především na dopravu vojsk ze severní Afriky na evropská bojiště západní fronty. Následně bylo důležité také dopravování zásob přes Suezský průplav, který byl ohrožen tureckou vojenskou mocí. I z toho důvodu se velení námořních sil Velké Británie začalo koncem roku 1914 zabývat možností proniknout s válečným loďstvem úžinami Dardanely a Bospor až k Cařihradu a demonstrací síly vyřadit Turecko z války. Duchovním otcem tohoto plánu byl Winston Churchill, který zastával funkci prvního lorda admirality (First Lord of the Admiralty). Jeho návrh počítal pouze s námořní

35 operací bez využití pozemních sil.103 Té se měla účastnit celá řada starších bitevních lodí. S pomocí jejich těžkých děl by byly umlčeny jednotlivé turecké pevnosti rozmístěné po obou stranách úžiny i na březích v ní. Během ostřelování by minolovky vyčistily úžinu od min a následně by loďstvo vplulo před Cařihrad. Tento plán si našel své stoupence i odpůrce. V řadách britské admirality bylo ve stejné době vypracováno několik koncepčně podobných ofenzivních akcí. Jednou z nich byl pokus o průnik hlavních sil britské Grand Fleet na Balt a spojení s ruským Baltským loďstvem, jehož zastáncem byl admirál Fisher, a první plány tohoto projektu vznikly již v roce 1908, tedy krátce po spojení všech zemí Dohody.104 Další plány počítaly s obojživelnou operací, která by měla za cíl obsadit ostrovy Brokum a Sylt u německého pobřeží. Nakonec byla dána přednost operaci u Dardanel, protože její úspěch by poskytl Dohodě daleko větší diplomatické a politické výhody. Proč dát přednost operaci u Dardanel před výsadkem v Helgolandské zátoce, hovořil jeden z nejpádnějších argumentů. I kdyby se podařilo obsadit německé ostrovy v Helgolandské zátoce, britské loďstvo by muselo pro jejich zabezpečení operovat v bezprostřední blízkosti německých základen (což by se týkalo především těžkých hladinových jednotek) a tím by se vystavilo zbytečnému riziku útoků ze strany ponorek. Mimo to turecké loďstvo ponorky prakticky nevlastnilo a rakousko-uherské stroje neměly ani zdaleka takový dosah, aby je bylo možné vyslat do Egejského moře, natož až k Dardanelám. A to by bylo možné pouze za předpokladu, že by pronikly uzávěrou v Otrantské úžině. Celé dardanelské tažení bylo mnohokrát popsáno ve vynikajících pracích napříč evropskou i světovou historiografií. Zde se však chci soustředit pouze na operace velkých hladinových jednotek a na jejich úlohu na bojišti, nikoliv na tažení jako celek. Námořní útok na úžinu měl být proveden s pomocí starých francouzských a britských bitevních lodí, které měly pravidelně ostřelovat postavení tureckého dělostřelectva. Dále mělo britské velení k dispozici také super dreadnought Queen Elizabeth, který teprve v prosinci roku 1914 dokončil zkoušky.105 Britské velení především spoléhalo u tohoto plavidla na těžká děla ráže 381 mm. Z přesného výčtu mělo dohodové loďstvo k dispozici již zmíněnou Queen Elizabeth (výtlak 27 500 tun, 8x381 mm, 12x152 mm)106, dále bitevní křižník Inflexible (INVINCIBLE, s. 27,28), semi dreadnoughty Lord Nelson (výtlak 16 500 tun,

103 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 2. díl. Rok 1915. Praha 2001, s. 27. 104 Hough, Richard: The Great War at Sea. 1914-1918. London 2013, s. 114. 105 Burt, R. A.: British Battleships of World War One. Barnsley 2012, QUEEN ELIZABETH CLASS: PARTICULARS, AS COMPLETED (není stránkováno, proto odkaz na tabulku) 106 Jane, Fred T., (ed): Jane’s Fighting Ships 1919, London 1919, s. 48. 36 výzbroj 4x305 mm, 10x234 mm)107 a Agamemnon (viz. Lord Nelson), staré bitevní lodě Majestic (výtlak 14 900 tun, 4x305 mm, 12x152 mm)108, Prince George (viz. Majestic), Albion (výtlak 12 950 tun, 4x305 mm, 12x152 mm)109, Canopus (viz. Albion), Ocean (viz. Albion), Vengeance (viz. Albion), Irrestistible (výtlak 15 000 tun, 4x305 mm, 12x152 mm)110, Cornwallis (výtlak 14 000 tun, 4x305 mm, 12x152 mm)111, Swiftsure (výtlak 11 800 tun, výzbroj 4x254, 14x190 mm)112 a Triumph (viz. Swiftsure), 5 lehkých křižníků, 16 torpédoborců, 5 ponorek, letadlovou loď, 9 minolovek a dílenskou loď.113 Vrchním velitelem britského loďstva byl Sackville Hamilton Carden.114 Francouzskou eskadru tvořily staré bitevní lodě Bouvet (výtlak 12 205 tun, výzbroj 2x305 mm, 2x274 mm 8x138 mm)115, Charlemagne (výtlak 11 275 tun, výzbroj 4x305mm, 10x138 mm)116, Gaulois (viz. Charlemagne) a Suffren (výtlak 12 750 tun, výzbroj 4x305 mm, 10x164 mm)117, 6 torpédoborců, 4 ponorky, 15 minolovek a nemocniční loď. Tomuto uskupení velel energický kontradmirál Émile Guépratte. Jedinou ruskou lodí zapojenou do akce byl chráněný křižník Askold (výtlak 6 100 tun, výzbroj 12x152 mm, 12x76 mm)118, který se za tímto účelem přesunul z Vladivostoku přes Indický oceán a Suezský průplav. Základnu si toto loďstvo zřídilo na ostrově Lemnos, který se nachází 50 mil od Dardanel.119 Turecká obrana Dardanel nebyla nijak slabá. Pod vedením německých vojenských instruktorů byla v posledních předválečných letech řada pevností opravena a jejich výzbroj modernizována. Ve vnějších pevnostech bylo umístěno celkem 27 děl ráže 88 až 280 mm. Nevýhodou těchto baterií byl maximální dostřel pouhých 10 000 metrů, který byl způsoben především tím, že se jednalo o staré, v námořnictvu už nepoužívané typy děl.120 Samotnou úžinu v prvním úseku bránilo dalších 124 kanónů, z nichž největší měly ráži 210 mm. Toto dělostřelectvo bylo moderního typu. Dostřel až 15 000 metrů odpovídal maximu u dané

107 Hythe, Viscont (ed.): The Naval Annual 1912, Portsmouth 1912, s. 98, 103. 108 Brassey, T. A. (ed.): The Naval Annual 1902, Portsmouth 1902, s. 182. 109 Tamtéž, s. 178. 110 Brassey, T. A. (ed.): The Naval Annual 1902, Portsmouth 1902, s. 182. 111 Leyland, John – Brassey, T. A. (eds.): The Naval Annual 1906, Portsmouth 1906, s. 209. 112 Jane, Fred T., (ed): Jane’s Fighting Ships 1914, London 1914, s. 48. 113 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 2. díl. Rok 1915. Praha 2001, s. 34. 114 Po fiasku s německými křižníky ve Středomoří a odvolání Mileho z funkce se jako nejlepší kandidát jevil viceadmirál Arthur H. Limpus, který do té doby zastával funkci náčelníka britské mise v Turecku. Na nátlak britských diplomatů, kteří brali ohledy na jeho předchozí působiště, kde pomáhal zesílit obranu Dardanel, funkci velitele nezískal a tím se nakonec stal Sackville Hamilton Carden. Přitom v případě Limpuse se jednalo o zdaleka nejvhodnějšího kandidáta, který znal obranu úžin lépe než kdokoliv jiný na britské straně. 115 Brassey, T. A. (ed.): The Naval Annual 1896, Portsmouth 1896, s. 256. 116 Tamtéž, s. 257. 117 Jane, Fred T., (ed): Jane’s Fighting Ships 1914, London 1914, s. 261. 118 Brassey, T. A. (ed.): The Naval Annual 1902, Portsmouth 1902, s. 252. 119 Operační base loďstva před Dardanelami, Národní listy, 4. dubna 1915, s. 2. 120 Hough, Richard: The Great War at Sea. 1914-1918. London 2013, s. 119. 37 kategorie děl. V nejužší části úžiny se nacházelo celkem jedenáct pevností. Ty se ježily 88 děly různých ráží a kvality. Největší respekt budilo šest moderních kusů firmy Krupp ráže 355 mm. Dále byly na obou březích rozmístěny dobře zamaskované baterie lehkých polních děl a houfnic, které měly posílit pobřežní dělostřelectvo. Hlavním úkolem pevností totiž nebylo vést souboje s bitevními loděmi, ale především chránit četné minové zátarasy před minolovkami. Strategie obrany byla svěřena do rukou německých velitelů. Pevnostem velel admirál Quido von Usedom. Velitelem námořních sil dislokovaných v oblasti byl viceadmirál Johannes Merten. Mobilní baterie podléhaly plukovníku Wehrlemu. Pouze vnitřní obranu pevností zajišťoval turecký velitel plukovník Cewad se svými jednotkami. Velkým problémem tureckých pevností byl značný nedostatek dělostřeleckých granátů.121 Operace u Dardanel – Děla proti pevnostem První akce proti vnějším pevnostem Dardanel byly zahájeny dne 19. února 1915. V 9.50 se přiblížily na dostřel lodě Cornwallis, Triumph, Suffren a Vengeance a zahájily palbu. Dále se k nim přidal také bitevní křižník Inflexible. Ostřelování trvalo až do jedné hodiny odpoledne. Výsledky však nebyly valné. Ve 14.00 tedy začala bitevní loď Suffren ostřelovat pevnost Kumkale. Vengeance se zaměřila na Orkaniye. Do boje se znovu zapojil bitevní křižník a francouzská Bouvet. Od začátku ostřelování do čtvrté hodiny odpolední nepadl z tureckých pevností zatím jediný výstřel, protože se lodě protivníků pohybovaly mimo dosah pevnostního dělostřelectva. Když se bitevní loď Vengeance přiblížila na pouhých 5000 metrů, snesla se na ni palba z pevností Etrogrul a Orkaniye. Loď byla několikrát zasažena a rychle se vzdálila, avšak její poškození, jak tvrdila turecká oficiální místa, nebylo nijak vážné.122 Pro mizerné výsledky byla akce v 17.30 ukončena. Efektivita ostřelování byla velice špatná. Žádná z tureckých pevností zatím neutrpěla škody, ačkoliv oficiální britská místa tvrdila, že palba lodí dosáhla pozoruhodných výsledků.123 K dalšímu ostřelování bylo přikročeno až 25. února. Účastnily se ho bitevní lodě Queen Elizabeth, Agamemnon, Irresistible a Galouis. Ostřelovány byly opět pevnosti Etrogrul, Orkaniye, Kumkale a také Seddülbahir. Všechny lodě stály zakotveny mimo dosah pevnostních děl. Jako jediná palbu opětovala pevnosti Etrogrul. Její dvě děla ráže 240 mm se zaměřila na bitevní loď Agamemnon, která byla během deseti minut sedmkrát zasažena a

121 Na každou hlaveň, která byla součástí tureckých opevnění připadalo mnohdy méně než 100 kusů munice. Což bylo méně, než jakou zásobu munice pro těžká děla vezla většina bitevních lodí. (Počítána zásoba munice pro jednu dělostřeleckou hlaveň) 122 Bombardování Dardanel, Národní listy, 20. února 1915, s. 2. 123 Anglická zpráva o útoku na Dardanely, Národní listy, 26. února 1915, s. 2. 38 musela změnit pozici.124 Jako odvetu na toto opevnění přenesla palbu těžká děla z Queen Elizabeth. Po jejich sedmnácti salvách se pevnost na nějaký čas odmlčela. V 15.00 do úžiny za stále palby ostatních jednotek vpluly bitevní lodě Vengeance a Cornwallis. Následně byly vystřídány dvojicí Suffren a Charlemagne a poté se dostaly na řadu Triumph a Albion. Taktika, držet pevnosti pod stálou palbou se vyplatila. Okolo sedmnácté hodiny odpovídaly turecké pevnostní baterie již jen sporadicky. Bylo zřejmé, že první překážku dokázalo britské námořnictvo odstranit z cesty. Optimismem hýřící velitelé Dohody si však málo uvědomovali, že tato opevnění byla situována směrem na širé moře, tudíž mohla být ostřelována z mnohem větší vzdálenosti, než byl dostřel většiny zde umístěných pevnostních baterií. Pevnosti v úžině na tom byly, co se kvality výzbroje týká, mnohem lépe. Navíc kvůli geografickým podmínkám bude nutné svádět souboje na podstatně kratší vzdálenosti, než tomu bylo doposud. Po zdolání první překážky, byly pověřeny bitevní lodě Triumph, Majestic a Albion ostřelováním pevnosti Seddülbahir a Kumkale z týlu. Ve stejné době vyčistily minolovky první úseky minových přehrad. Po těchto akcích bylo zřejmé, že pevnosti u vstupu do Dardanel byly umlčeny, avšak cena byla, vzhledem k nízké kvalitě opevnění, poměrně vysoká. Poškozena byla jedna bitevní loď a potopeno několika torpédovek, které sloužily jako minolovky.125 Nyní bylo možné přikročit k dobývání samotné úžiny. Úkol to byl velmi nesnadný, protože se lodě při ostřelování vystavovaly křížové palbě z obou břehů. Při manévrování jim také hrozilo nebezpečí od četných minových polí, která ještě nebyla vyčištěna. Kvůli špatnému počasí začala akce až 1. března. Následující den byly ostřelovány polní baterie umístěné u pevnosti Dardanos. Pozorováním výsledků dělostřelby bylo zjištěno, že palba lodního dělostřelectva je daleko účinnější proti betonovým a kamenným bunkrům než proti dobře zamaskovaným polním bateriím.126 Ty představovaly daleko menší a t i hůře zasažitelné cíle. Navíc se mohly po několika salvách vždy přemístit na jiné místo, nebo byly skryty za terénními nerovnostmi na pobřeží. Polní dělostřelectvo mohlo silně pancéřovaným bitevním lodím napáchat jen zanedbatelné škody. Velmi nebezpečné ovšem bylo pro nepancéřované minolovky. Ty proto nemohly vyčistit průjezdy, kudy by poté mohly vplout bitevní lodě, pro které byly miny daleko větší hrozbou než dělostřelecké baterie. Navíc viceadmirál Carden se držel strategie, při níž byla turecká postavení ostřelována vždy

124 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 2. díl. Rok 1915. Praha 2001, s. 37. 125 K útokům na Dardanelly, Národní listy, 27. února 1915, s. 2. 126 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 249. 39 maximálně z několika lodí současně, ačkoliv jich měla Dohoda k dispozici celkem osmnáct.127 Malý počet dělostřeleckých hlavní použitých současně k ostřelování spolu s kvalitním zamaskováním pozic nadále ještě snížil účinek dělostřelby. Navíc se v přestávkách během boje podařilo většinu škod na opevněních opravit. Ve dnech 5. a 6. března se pevnosti vnitřní obrany pokoušela ostřelovat bitevní loď Queen Elizabeth. Pro dosažení vyšší efektivity byla palba jejích osmi těžkých děl ráže 381 mm korigována pozorovateli z bitevní lodi Albion, která pro tento účel vplula až dovnitř úžiny. Ani tento pokus nebyl příliš úspěšný a opevnění stále odolávala. Následující den 7. března sváděly přestřelku s pevnostmi semi dreadnoughty Lord Nelson a Agamemnon. Francouzská eskadra se zatím snažila vypořádat s polním dělostřelectvem. Výsledky ostřelování zůstávaly i nadále velmi chabé. Proto dne 8. března vplula do úžiny nejsilnější loď, super dreadnought Queen Elizabeth, ale ani více než 800 kg128 vážící projektily z jejích děl nedokázaly turecké pevnosti vážněji poškodit, ačkoliv na ně byla vedena palba z poměrné blízkosti. Protože veškeré akce Dohody před Dardanelami uvázly na mrtvém bodě, bylo rozhodnuto provést na poloostrově Galipoli výsadek, který by zničil polní baterie dělostřelectva a poté se zaměřil na dobývání pevností. Za tímto účelem bylo do východního Středomoří přepraveno několik desítek tisíc mužů. Jednalo se především o indické divize, Novozélanďany, Australany, také francouzské koloniální pluky a elitní jednotky senegalských střelců.129 Než se toto vojsko stihlo shromáždit a přepravit, podniklo námořnictvo noční pokus vyčistit úžinu od min. Akce se však opět nezdařila. Minolovky byly vždy zachyceny světlomety a pokud by neustoupily, byly by rozstříleny. Ačkoliv se většinou rychle daly na ústup, přesto bylo několik z nich potopeno. Dosavadní neúspěchy operace vedly viceadmirála Cardena k rezignaci. Operace u Dardanel – Příliš pevná obrana De 17. března roku 1915 byl jmenován do funkce vrchního velitele kontradmirál John De Robeck. Při poradě na vlajkovém super dreadnoughtu byla vypracována strategie, ve které měly bitevní lodě přes den zničit postavení dělostřelectva a pobořit pevnosti, zatímco v noci měly úžinu vyčistit minolovky. Následující den v 10.30 dopoledne byla akce zahájena. Ostřelování se účastnily bitevní lodě Queen Elizabeth, Lord Nelson a Agamemnon, dále bitevní křižník Inflexible a staré bitevní lodě Prince George a Triumph. Britské lodě se sice

127 Hough, Richard: The Great War at Sea. 1914-1918. London 2013, s. 120. 128 Weyer, B. (ed): Taschenbuch Der Kriegsflotten 1914/1915, München 1914, s. 373. 129 Doprava francouzského vojska k Dardanelám, Národní listy, 7. března 1915, s. 1. 40 držely mimo dosah těžkého pevnostního dělostřelectva, palbě mobilních polních baterií však uniknout nemohly. Ty se rychle zastřílely a všechny lodě v úžině byly během následujících 30 minut zasaženy mnoha granáty z toho Agamemnon hned dvanáctkrát.130 Palba z těchto děl však nemohla dobře pancéřovaná plavidla vážněji ohrozit. V 12.06 byla do akce poslána druhá skupina, která byla tvořena francouzskou eskadrou a bitevními loděmi Majestic a Swiftsure. Ve 13.45 byla část tureckých pozic vlivem nepřetržité dělostřelby již značně poškozena.131 Navíc po celou dobu trpěli obránci velkým nedostatkem munice, proto se snažili střílet mnohdy jen sporadicky. Následně byla do akce vyslána také třetí skupina, kterou tvořily bitevní lodě Irresistible, Vengeance, Albion a Ocean. Křídla formace zajišťovaly HMS Majestic a HMS Triumph. Pod drtivou palebnou převahou, trvající více než tři hodiny v kuse, byly vyklizeny pevnosti Dardanos a Cemenlik. Při střídání druhé a třetí skupiny bitevních lodí však francouzská Bouvet narazila ve 13.54 na minu a po výbuchu skladiště střeliva se potopila.132 Během následných záchranných prací byla bitevní loď Gaulois zasažena dvěma těžkými granáty na čáře ponoru a začala rychle nabírat vodu. Stěží se jí podařilo dovléci k ostrovu Tenedos, kde dosedla na mělčinu. O hodinu později, v 15.14 narazila na minu také další bitevní loď z třetí skupiny, HMS Irresistible. Nebyla však vážněji poškozena, a proto pokračovala v akci. Poté, co byla umlčena pevnostní děla, byly do akce nasazeny minolovky. Na ty ale zahájilo palbu polní dělostřelectvo. Všechna plavidla se opět musela spasit rychlým útěkem. Štěstí loďstvu Dohody nepřálo. Krátce po zahnání trawlerů133v 16.11 narazil na další minu bitevní křižník Inflexible a s 2000 tunami vody v trupu se dovlekl k předsunuté základně na Tenedosu.134 Jen o čtyři minuty později vybuchla u boku HMS Irresestible druhá mina. Nedaleko plující HMS Ocean jí přispěchal na pomoc, ale za stálé palby polních baterií se mu nepodařilo těžce poškozenou loď odtáhnout do bezpečí. Ta byla proto opuštěna a proudy jí zanesly k asijskému břehu úžiny, kde byla bezvládně plovoucí rozstřílena tureckým dělostřelectvem. V 17.00 byla akce kvůli těžkým ztrátám přerušena a lodě se začaly z úžiny stahovat. Toho dne si však turecké miny měly vybrat ještě jednu oběť. V 18.05 na jednu z nich narazila také bitevní loď Ocean. Plavidlo se začalo pomalu potápět a po evakuaci posádky kleslo

130 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 2. díl. Rok 1915. Praha 2001, s. 45. 131 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 252. 132 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 2. díl. Rok 1915. Praha 2001, s. 46. 133 U Dardanel neoperovaly klasické velké námořní minolovky. Flotilu, která se měla vypořádat s minami, tvořily především malé trawlery, tedy původně většinou rybářské čluny, které byly vybaveny minolovným zařízením. Podobná plavidla se používala také na blokádní linii například v Otrantské úžině. 134 Hough, Richard: The Great War at Sea. 1914-1918. London 2013, s. 122. 41 ve 22.30 na dno úžiny. Ve zprávě bylo toto plavidlo zaměněno za HMS Africa třídy KING EDWARD VII.135 Jistě se jednalo o pouhý omyl a nikoliv záměr, protože všechny starší třídy bitevních lodí až na MAJESTIC a TRIUMPH jsou si z větší vzdálenosti svou siluetou velmi podobné. Také po takticko-technické stránce tyto lodě nejsou tak rozdílné, aby bylo propagandisticky žádoucí upřednostnit ztrátu jedné z nich. Potopení francouzské lodi Bouvet věnoval tisk o mnoho menší pozornost než potopení dvou obrněnců Velké Británie a pokud je také toto plavidlo zmíněno, je označeno za pouhý parník.136 Nelze s jistotou říct, proč tomu tak je. Určitou roli jistě hraje fakt, že francouzské bitevní lodě nedosahovaly ani zdaleka takových kvalit jako bitevní lodě Velké Británie. Navíc oznámení o potopení několika obrněnců „Královny moře“ zní v novinových titulcích daleko pompézněji než zničení jedné staré bitevní lodi. V každém případě výsledek celé operace byl pro loďstvo Dohody téměř katastrofou. Ze starých bitevních lodí byly tři potopeny a další dvě (Galous a Suffren) těžce poškozeny dělostřelbou. Dále byl na šest týdnů vyřazen i bitevní křižník Inflexible. Naproti tomu ztráty, které byly způsobeny turecké obraně, působily poněkud tristně. Zničena byla dvě těžká děla ráže 355 mm a několika děl menších ráží, mobilní dělostřelecké baterie neutrpěly vůbec žádné ztráty.137 Prozatímní výsledek střetnutí tedy vyzníval zcela v neprospěch dohodových válečných plavidel. Je zřejmé, že samotné pevnosti by nezabránily silně pancéřovaným plavidlům proplout úžinou, ale minová pole v kombinaci s dělostřelectvem se pro tyto obrněné kolosy staly nepřekonatelnou překážkou. Trawlery, které zde byly nasazeny jako minolovky, měly kvůli silným proudům v úžině velmi těžkou práci i bez toho, aniž by byly ostřelovány. Ze všech těchto indicií vyplynul logický závěr, že těžké lodě se nikdy nedostanou přes úžinu, dokud ta nebude vytralována minolovkami. Minolovky nikdy nevyčistí minová pole, pokud nebudou zničeny baterie polního dělostřelectva, a ty, na základě zkušeností, nešlo zničit jinak než pozemním výsadkem. Operace u Dardanel – Z úderných jednotek pouhá podpora Admiralita v čele s W. Churchillem byla však přesvědčena, že útok na úžinu musí pokračovat za každé situace a nesmí být obráncům poskytnut dostatek času na opravení škod, popřípadě dopravení posil a zásob.138 Proto k Dardanelám zamířily staré bitevní lodě Queen

135 Zánik válečných lodí „Irresistible“ a „Africa“, Národní listy, 20. března 1915, s. 1. 136 Válka Turecka s Trojdohodou, Hlas Lidu. Orgán české strany křesť.-sociální, 22. března 1915, s. 4. 137 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 2. díl. Rok 1915. Praha 2001, s. 48. 138 Hough, Richard: The Great War at Sea. 1914-1918. London 2013, s. 124. 42

(výtlak 15 000 tun, výzbroj 4x305 mm, 12x152 mm)139, London (viz. Queen) a Prince of Wales(viz. Queen) a Implaceble (viz. Queen)140. Francouzi jako náhradu za ztracenou Bouvet poslali ještě starší bitevní loď Henri IV (výtlak 8 948 tun, výzbroj 2x274 mm, 7x138 mm)141. Po dalších poradách bylo rozhodnuto, že akce námořnictva počkají na vylodění pěchoty na poloostrově Galipoli, poblíž pevnosti Kumkale a na dalších několika místech. Vylodění mělo být podporováno palbou bitevních lodí, které byly v tu dobu u Dardanel k dispozici. Dne 25. dubna roku 1915 ve 4.00 se začaly první výsadkové jednotky vyloďovat na určených plážích. Kryté byly dělostřelbou z bitevních lodí. Protože v následujících dvou dnech probíhaly boje především na pevnině, tyto události zde podrobněji popisovat nebudu. I při výsadcích sehrálo lodní dělostřelectvo velmi důležitou roli. Již první den operace byly palbou bitevní lodi Implacable doslova rozstříleny pozice jedné turecké čety.142 Při této akci se loď dostala do vzdálenosti pouhých pěti set metrů od břehu. Kromě středního dělostřelectva mohla být tedy nasazena také palubní rychlopalná lehká děla a kulomety. Do palebné podpory se toho dne zapojil také super dreadnought Queen Elizabeth.143 K obraně úžiny a ostřelování pozemních pozic vyloděných pěchotních jednotek Turci nasadili také starou bitevní loď Turgut Reis (výtlak 10 060 tun, výzbroj 6x280 mm, 8x105 mm)144. Ta však byla donucena se stáhnout do Marmarského moře poté, co byla zarámována salvami z HMS Swiftsure. Po vylodění dohodových jednotek a vytvoření předmostí následovaly pozemní operace, které se protahovaly stejně jako před tím ty námořní. Ani po měsíci bojů se jednotky sboru ANZAC, francouzských koloniálních jednotek a senegalských střelců neposunuly příliš kupředu a tak celá pozemní akce skončila neúspěchem. V období, kdy na břehu probíhaly operace pozemních vojsk, bylo francouzskou eskadrou (křižníky Dupleix (výtlak 7 578 tun, výzbroj 8x164 mm, 4x100 mm)145, Kléber (viz. Dupleix) a Bruix (výtlak 4 750 tun, výzbroj 2x194 mm, 6x138 mm)146 Latouche-Tréville (viz. Bruix)) zablokováno turecké pobřeží.

139 Leyland, John – Brassey, T. A. (eds.): The Naval Annual 1906, Portsmouth 1906, s. 213. 140 Tato jednotka je třídy FORMIDEBLE, nikoliv LONDON, jako zbylé tři uvedené. Charakteristiky těchto tříd jsou však v datech, která zde uvádím naprosto totožné, proto jsem pouze odkázal na jednotku třídy LONDON. Jinak je lze nalézt, viz. Brassey, T. A. (ed.): The Naval Annual 1902, Portsmouth 1902, s. 182. 141 Brassey, T. A. (ed.): The Naval Annual 1902, Portsmouth 1902, s. 216. 142 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 2. díl. Rok 1915. Praha 2001, s. 55. 143 Tato loď střílela šrapnelové granáty ráže 381 mm. Každý z nich obsahoval 24 000 kuliček, takže o ničivém účinku těchto projektilů v řadách pěchoty v otevřeném terénu netřeba vést diskuze. 144 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 421. 145 Leyland, John – Brassey, T. A. (eds.): The Naval Annual 1906, Portsmouth 1906, s. 236. 146 Jane, Fred T., (ed): Jane’s Fighting Ships 1914, London 1914, s. 274. 43

Riziko napadení kotvících válečných plavidel Dohody ponorkami nebo lehkými silami bylo stále velmi vysoké, a proto byla kolem nich vytvořena clona z hlídkových plavidel a torpédoborců. Ani ta však nebyla stoprocentní. Dne 13. května po jedné hodině ranní pod velením německého kapitána touto clonou pronikl torpédoborec Muavenetimilliye (výtlak 620 tun, výzbroj 2x76 mm, 4x57 mm, 3T), který zasáhl torpédem bitevní loď Goliath (viz. Albion, s. 36), která se během dvou minut potopila s téměř celou posádkou na palubě.147 Některé práce uvádějí zásah hned třemi torpédy.148 Ještě týž den byl od Dardanel odvolán super dreadnought Queen Elizabeth. Jako náhrada připluly dvě staré bitevní lodě Exmouth (viz. Cornwallis, s. 37) a Venerable (viz. Queen, s. 42). Důvodů pro odvolání jedné z nejsilnějších jednotek královského loďstva bylo hned několik. Především se do admiralitního štábu dostaly zprávy o německých ponorkách, které směřovaly z hlavní základny ve Wilhelmshavenu do Puly. Jedna z nich byla již 10. května spatřena poblíž severoafrické Bizerty, tudíž nebylo vyloučeno, že se podmořské čluny objeví nejprve ve východním Středomoří a teprve poté proniknou blokádou v Otrantské úžině do rakousko-uherských přístavů.149 Také bylo možné, že zavítají do rakousko-uherského přístavu a po nutné údržbě se vydají k Dardanelám. Dalším důvodem byl právě útok tureckého torpédoborce a snaha tuto loď ochránit před minovým nebo torpédovým nebezpečím. Informace britské admirality o německých ponorkách se zakládaly na pravdě. Ponorka U21, která pronikla 13. května do Kotoru, skutečně po doplnění zásob zamířila do Egejského moře. O týden později, 24. května, zpozorovala ruský chráněný křižník Askold, který by byl snadným cílem, avšak kapitán Otto Hersing na útok rezignoval, aby na sebe nepoutal zbytečnou pozornost. Dne 25. května se podmořský člun dostal k místu, kde u Dardanel kotvily bitevní lodě Dohody. První útok v 6.25 ráno se nezdařil, protože bdělá posádka HMS Swiftsure na ponorku, plující v periskopové hloubce, zahájila palbu z lehkých děl.150 Ponorka se musela ponořit. V 9.05 se pokusila torpédovat bitevní loď Vengeance, ale torpédo cíl minulo. Třetí pokus však byl korunován úspěchem. Konečně v 11.23151 byla jedním torpédem zasažena bitevní loď Triumph, která se během půl hodiny potopila.152 Po úspěšném

147 Hough, Richard: The Great War at Sea. 1914-1918. London 2013, s. 125. 148 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 2. díl. Rok 1915. Praha 2001, s. 57; Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 263. 149 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 263. 150 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 2. díl. Rok 1915. Praha 2001, s. 58. 151 Čas ve zprávě z tisku je uveden jako odpolední. To je pravděpodobné z několika důvodů. Loď klesla pod hladinu až po poledni a také veškeré časy v literatuře jsou uváděny ve středoevropském, nebo greenwichském čase. 152Anglický obrněnec „Triumph“ potopen torpédem, Národní listy, 26. května 1915, s. 2. 44

útoku se ponorka skryla pod hladinu na téměř celý den. Ráno 27. května v 5.38 byla napadena bitevní loď Majestic, která dělostřelbou podporovala pozemní jednotky.153 Ta se po zásahu jediným torpédem také potopila. Na základě těchto ztrát se rozhodlo námořní velení stáhnout bitevní lodě do dobře chráněné zátoky Mudros. Ponorka U21 tak přišla o možnost dalších útoků, proto zamířila do tureckého přístavu Budrum. Poté se přesunula Dardanelami do Marmarského moře a 5. června doplula do Cařihradu. Operace u Dardanel – Ukončení tažení Boje na souši trvaly až do počátku srpna. Vojáci Dohody byli pomalu tlačeni zpět do moře. Jen díky palebné přehradě, kterou zajišťovalo lodní dělostřelectvo, se nezměnil ústup sboru ANZAC v katastrofu, která by za nastalých okolností měla velmi krvavou dohru. V tu dobu již i v britském generálním štábu sílily hlasy o stažení jednotek z Galipoli. Toto bojiště totiž nebylo prioritou. Daleko důležitější bylo zachovat jednotky pro západní frontu ve Francii a Belgii. Důležitým faktorem v rozhodování bylo, že Bulharsko projevovalo stále větší sympatie k zemím Centrálních mocností. Vstupem této balkánské země do války na jejich straně by bylo po porážce Srbska otevřeno přímé spojení mezi Německem a Tureckem. Tím by se značně zvýšila možnost přisunout posily v podobě těžkého dělostřelectva na frontu u Galipoli, stejně tak jako zásobit municí pobřežní pevnosti. Vstupem Bulharska do války velení Dohody přesměrovalo značnou část vojsk do Soluně, odkud se snažilo podpořit urputně se bránícího srbského spojence. Tím fronta v Galipoli pozbyla zcela na významu, protože vojenských jednotek bylo mnohem více třeba na jiných bojištích. Vrchní představitelé námořních sil, které se nacházely u Dardanel, se však stále ještě nevzdávali snahy pokořit tamní pevnosti. Na konci září byl vypracován plán námořního útoku na úžinu, který by počítal s nasazením obchodních lodí. Ty měly být maskovány jako válečné a poutat na sebe pozornost tureckého dělostřelectva. Za touto „eskadrou“ měly plout staré bitevní lodě, které měly za úkol umlčet svými děly turecké pevnosti a následně vplout za první eskadrou dále do úžiny. Třetí a poslední uskupení mělo být tvořeno opět starými bitevními loděmi, ale modernější konstrukce. Ty měly za úkol ostřelovat opevněné pozice z týlu. Pozemní jednotky měly po celou dobu operace poutat pozornost obránců a polního dělostřelectva tak, aby se nemohli účastnit obrany úžin proti námořnímu útoku. Stanovisko k útoku ze strany britské admirality bylo velmi nejednoznačné. Ta se obávala německých ponorek ve východním Středomoří, stejně tak i akcí dalších podmořských člunů, které tou dobou byly už v Cařihradu. V úžině by se bitevní lodě staly pro tyto podmořské zbraně snadným terčem.

153Potopení anglických řadových lodí „Majestic“ a „Triumph“, Národní listy, 28. května 1915, s. 2. 45

Do plánování akce také výrazně promluvila politická situace. Z čistě pragmatických důvodů dostala prioritu soluňská fronta. Navíc vojska Dohody vstoupila bez souhlasu tamní vlády na svrchované území Řecka. Porušení neutrality mohlo vyvolat válečný konflikt Dohody s helénským státem. Přesun vojáků do Řecka byl však důležitý kvůli podpoře předsedy vlády Eleftheria Venizela. Ten na rozdíl od královské frakce v čele s králem Konstantinem byl více nakloněn zemím Dohody a tudíž tato spolupráce skýtala možnost budoucí aliance. Ze všech výše zmíněných důvodů byly transportní kapacity přesměrovány do Egejského moře. Britská admiralita byla v tomto ohledu zcela na hraně svých možností a jednotky na galipolském břehu by v případě nových bojů neměla jak zásobit posilami a materiálem. Také na schůzce z 5. listopadu 1915, která se konala v Chantilly za účasti představitelů Francie, Velké Británie, Ruska a Itálie, se představitelé všech zúčastněných států postavili za prioritu soluňské fronty a ukončení dardanelského tažení. Začalo tedy stahování vojsk Dohody od Galipoli. To probíhalo od začátku prosince téměř měsíc. Dne 7. ledna roku 1916 zůstávalo u Galipoli pouze 19 000 vojáků. Samotná evakuace byla i díky podpoře námořnictva a bezchybné štábní práci skvěle provedenou operací. Námořní operace v Dardanelách, stejně tak jako pozemních vojsk na poloostrově Galipoli, však skončila výrazným neúspěchem zemí Dohody. Nepodařilo se vyřadit Turecko z války. Naopak na stranu Centrálních mocností se přidalo i díky okolnostem na východní frontě Bulharsko. Ztráty byly na obou stranách značné. Dohodové loďstvo postrádalo šest starých bitevních lodí a sedm ponorek. Turecké loďstvo přišlo o starou bitevní loď Barbaros Hayreddin (viz. Turgut Reis, s. 43), jeden torpédoborec a jednu torpédovku. V kontextu námořních sil jednotlivých mocností by byly tyto ztráty daleko katastrofálnější pro Turecko. Vždyť ona ztracená bitevní loď byla jednou z pouhých tří jednotek této kategorie ve stavu tureckého loďstva.154 Naproti tomu staré bitevní lodě již v britském a ani ve francouzském loďstvu dávno netvořily klíčové síly a tudíž jejich ztráta nebyla tak bolestná. Nejhorší dopad měla celá akce na královské námořnictvo především ztrátou prestiže. Když byla konečně zapomenuta potupná porážka u Coronelu, stejně tak jako potopení několika pancéřových křižníků ponorkou U9 na začátku války, stihla nejsilnější námořní sílu na světě další morální katastrofa. Vždyť během této operace ztratila Royal Navy nejvíce těžkých lodí během jedné akce od počátku války. Ukázalo se, že minová pole v kombinaci

154 Leyland, John (ed.): The Naval Annual 1915, London 1915, s. 158. 46 s pevnostním dělostřelectvem a přírodními podmínkami představují nepřekonatelnou překážku. Tu nedokázaly zdolat ani silně pancéřované a dobře ozbrojené válečné lodě. Pod vlivem této operace převládal dlouhou dobu názor, že těžké hladinové jednotky se samy o sobě nedokážou vypořádat se soustředěnou obranou na břehu. Nic na tom nezměnil ani poměrně velký úspěch německé operace u Moonsundských ostrovů na Baltu v roce 1917. Stigma z Galipoli, tedy neúspěšného působení válečných plavidel proti pevnostem v kombinaci s neúčinnou podporou pěchoty, bude ve vojenské historii přetrvávat až do druhé světové války. Tam bude díky úspěšným operacím v Tichomoří a také vylodění v Normandii konečně jednou provždy zlomeno.

Jaderské moře Začátek války a demonstrace síly velkých hladinových jednotek Útěkem německé eskadry do tureckých vod zůstalo rakousko-uherské loďstvo stát ve Středozemním moři tváří v tvář doslova drtivé převaze loďstev zemí Dohody. Zpočátku se sice Rakousko-Uhersko snažilo vést aktivní válku i s použitím větších hladinových jednotek. Především se jednalo o staré obrněnce třídy MONARCH (výtlak 5 600 tun, výzbroj 4x240 mm, 6x150 mm)155, které byly používány k ostřelování jediného většího černohorského přístavu – Bar. S tím souviselo také vyhlášení blokády zbytku černohorského pobřeží od poledne 10. srpna 1914.156 Hlídkovou činnost prováděly pouze lehčí jednotky, které většinou představoval jeden chráněný křižník a několik torpédoborců, nebo torpédovek. Hlavní tíhu boje proti rakousko-uherské flotile mělo nést francouzské loďstvo. Pro tento úkol mělo k dispozici téměř veškeré těžké síly157 a již 14. srpna, tedy den po vyhlášení války, bylo situováno na Maltě. Odtud vyplulo směrem k Jaderskému moři s cílem prolomit blokádu černohorského pobřeží, případně vybojovat rozhodující bitvu s hlavními silami rakousko-uherského loďstva. Francouzský viceadmirál Boué de Lapeyrére měl pro tento úkol k dispozici sílu více než dostatečnou. Jádro svazu tvořily dva dreadnoughty třídy COURBET (výtlak 23 100 tun, výzbroj 12x305 mm, 22x138 mm)158, doplněné pěti semi dreadnoughty třídy DANTON (výtlak 18 028 tun, výzbroj 4x305 mm, 12x240 mm)159 Dále bylo k dispozici pět silných starších bitevních lodí tříd DEMOCRATIE (výtlak 14 635 tun, výzbroj

155 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909, s. 357. 156 Blokáda pobřeží Černé Hory, Národní listy, 12. srpna 1914, s. 1. 157 Ze všech těžkých jednotek nebyla k dispozici pouze 2. lehká eskadra. Ta měla základny na pobřeží Atlantského oceánu. Byla tvořena celkem osmi pancéřovými, pěti chráněnými křižníky a menším počtem pomocných plavidel. 158 Leyland, John (ed.): The Naval Annual 1915, London 1915, s. 123, 125. 159 Hythe, Viscont (ed.): The Naval Annual 1912, Portsmouth 1912, s. 203. 47

4x305 mm, 10x194 mm)160 a REPUBLIQUE (výtlak 14 635 tun, výzbroj 4x305 mm, 18x164 mm)161, šest velkých pancéřových křižníků (Jules Michelet (výtlak 12 340 tun, výzbroj 4x194 mm, 12x164 mm)162, Ernest Renan (výtlak 13 427 tun, výzbroj 4x194 mm, 12x164 mm)163, Edgar Quinet (výtlak 13 780 tun, výzbroj 14x194 mm)164, Leon Gambetta (výtlak 12 550 tun, výzbroj 4x194 mm, 16x164 mm)165, Jules Ferry (viz. Leon Gambetta) a Victor Hugo (viz. Leon Gambetta)). Nakonec bylo možno počítat i se dvěma anglickými pancéřovými křižníky (Defence a Warrior) v doprovodu téměř třiceti torpédoborců. Dne 16. srpna se u pobřeží Černé Hory nacházel pouze rakousko-uherský chráněný křižník Zenta (výtlak 2 300 tun, výzbroj 8x120 mm, 8x47 mm)166 v doprovodu torpédoborce Ulan (výtlak 400 tun, výzbroj 6x66167 mm, 1T)168. Na moři byla ještě stará bitevní loď Monarch v doprovodu dvou torpédoborců. Ta měla za úkol ostřelovat černohorská postavení v Budvě. Převaha byla na straně Dohody tak velká, že následující střet, i kdyby se do něj na rakousko-uherské straně zapojily všechny jednotky, které byly v té době na moři, lze jen stěží nazvat bitvou. Pro francouzskou eskadru šlo vlastně o taktické cvičení s dělostřeleckou vsuvkou. Již po prvním kontaktu nepřátelských eskader unikl torpédoborec Ulan do Boky Kotorské. Pomalý křižník Zenta tuto možnost nedostal. Ačkoliv se statečně bránil, byl po krátké přestřelce rozstřílen a potopen. Bitevní loď Monarch taktéž spěchala do přístavu v Kotoru, kterého bezpečně dosáhla. Milan Jelínek ve své práci k této události uvádí dvě zničená děla ráže 240 mm na francouzské bitevní lodi Courbet.169 Jedná se zcela jistě o omyl, protože děla takové ráže se na zmíněném dreadnoughtu vůbec nenacházela. Touto akcí skončila blokáda Černé Hory, která byla vzhledem k přítomností francouzského loďstva nereálná a hlavní síly rakousko-uherského loďstva byly uzavřeny v přístavech na pobřeží Jaderského moře. Ačkoliv se z pohledu rakousko-uherské strany nejednalo o souboj velkých hladinových jednotek, v zahraničním tisku se několik dní po bitvě objevily informace o ztrátě semi dreadnoughtu Zrinyi (výtlak 14 500 tun, výzbroj 4x305 mm,

160 Tamtéž, s. 204. 161 Leyland, John – Brassey, T. A. (eds.): The Naval Annual 1906, Portsmouth 1906, s. 239. 162 Tamtéž s. 238. 163 Tamtéž, s. 237. 164 Hythe, Viscont (ed.): The Naval Annual 1912, Portsmouth 1912, s. 204. 165 Brassey, T. A. (ed.): The Naval Annual 1902, Portsmouth 1902, s. 217. 166 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909, s. 358. 167 Tato děla nesla oficiální označení K10 7cm/50, tudíž se v literatuře můžeme setkat také s uváděnou ráží 70 mm. Skutečná ráže byla však 66 mm. 168 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 384. 169 Jelínek, Milan: Válka na Jadranu 1914-1918. Třebíč 2019, s. 31. 48

8x240 mm, 20x100 mm)170, které domácí tisk rozhodně dementoval.171 Těžko lze soudit, kde tato fáma vznikla, ve skutečnosti toho osudného dne žádná rakousko-uherská větší jednotka, s výjimkou již zmíněné bitevní lodi Monarch, na moři v této oblasti nebyla. Francouzské hlavní síly na Jadranu Připlutím francouzského loďstva fakticky skončila jakákoliv možnost pro rakousko- uherskou flotu ovládnout vody Jaderského moře. Aby se o to mohlo loďstvo monarchie pokusit, muselo by zastihnout a zničit osamocenou eskadru francouzských lodí, a to všemi svými těžkými jednotkami. Rakousko-uherská admiralita však tyto jednotky do akce zapojovat nechtěla. Již pouhá jejich přítomnost totiž vázala na Jadranu značné síly protivníka a odrazovala ho od větší aktivity. Protože chtěla francouzská eskadra demonstrovat výsostné postavení ve vodách Jadranu, zpočátku vyvíjely její těžké jednotky poměrně značnou aktivitu. Hlavním cílem bylo vylákat rakousko-uherské loďstvo na moře a svést s ním rozhodující bitvu. Jak jsem psal výše, to nemělo rakousko-uherské velení vůbec v plánu. Nabízí se otázka, jestli taková demonstrace síly vrchního velitele Antona Hause od užití větších hladinových jednotek spíše neodradily. Odpověď je zde poměrně jednoznačná. Už využití dreadnoughtů rakousko- uherského námořnictva na ochranu německých křižníků, které počátkem války prchaly přes Středozemní moře, vzbuzovala u vrchního velení značný odpor.172 A tenkrát v případě vypuknutí konfliktu by loďstvo čelilo daleko slabšímu protivníkovi než nyní. Z toho lze usuzovat, že v plánech rakousko-uherského velení nikdy nebylo pokusit se vyhnat francouzské lodě z Jaderského moře. Z těchto důvodů se francouzské loďstvo odhodlalo k výpadům proti námořní základně v Kotoru. Ta byla několikrát v průběhu srpna a září bombardována těžkým dělostřelectvem francouzských lodí, ovšem většinou s mizivým účinkem.173 Na základně byly navíc umístěny pouze lehčí síly a eskadra starých bitevních lodí třídy MONARCH. Ty by neměly v případném střetu nejmenší šanci na úspěch. Proto zůstávaly v době ostřelování všechny jednotky v bezpečí přístavu. V době, kdy se francouzské loďstvo vzdálilo, byly prováděny občasné výpady k černohorskému pobřeží a pokusy bombardovat přístavy. K tomuto účelu měla základna v Boce Kotorské ideální polohu. Ležela jen kousek od jediného použitelného přístavu na

170 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 383. 171 Utkání na Jaderském moři, Národní listy, 19. srpna 1914, s. 1. 172 Grégr, René: Zánik křižníku Zenta. Poslední plavba rakousko-uherského chráněného křižníku. Praha 2016, s. 18. 173 Francouzi stříleli bezvýsledně na Kotor, Národní listy, 4. září 1914, s. 1. 49

černohorském pobřeží, kterým bylo město Bar. Do něho také mířila veškerá materiální a vojenská pomoc, především z Francie.174 Také italští obchodníci se pokoušeli do přístavu dopravovat především potraviny, ačkoliv byli varováni, že na jejich neutralitu v případě zachycení u černohorského pobřeží, nebude brán zřetel.175 Proto k útokům na tento přístav mohly být využity i pomalé a staré bitevní lodě. Ty nemusely z Boky Kotorské překonat nijak velkou vzdálenost a tím se snižovala možnost napadení nepřítelem. Na druhou stranu jejich děla ráže 240 mm měla daleko větší ničivý účinek než výzbroj torpédoborců nebo chráněných křižníků. A konečně, i kdyby byla některá z těchto jednotek v průběhu akce ztracena, nejednalo by se o tak bolestivou ztrátu jako v případě modernějších semi dreadnoughtů nebo dreadnoughtů. Od nájezdů francouzských válečných plavidel nezůstávaly ušetřeny ani ostrovy v Jaderském moři. Často byly totiž osazeny vojenskou posádkou nebo signálními stanicemi. Na strategicky důležitém ostrově Pelagosa (Palagruža), který se nachází přibližně uprostřed Jaderského moře na čáře Pescara – Herceg Novi, byla situována pozorovací stanice s majákem. V rámci demonstrační činnosti se rozhodli Francouzi tento ostrov dobýt. Dne 19. září se před ostrovem objevilo početné loďstvo, které dělostřelbou zničilo maják a následný výsadek znečistil zdroje pitné vody a zabavil veškeré potraviny tak, aby musela posádka majáku odplout.176 Celá tato epizoda byla součástí promyšleného útoku francouzského loďstva, včetně bitevních lodí a pancéřových křižníků, na Boku Kotorskou. Ostřelování netrvalo dlouho a francouzské lodě se brzy vzdálily. Ačkoliv měla posádka pevností, které obklopují Kotor, dojem, že jedno plavidlo s šesti komíny po vnitřní explozi vyletělo do povětří, jedná se zcela jistě o zavádějící informaci.177 Podle popisu udávaného ve zprávě by se muselo jednat o jeden z největších francouzských pancéřových křižníků třídy ERNEST RENAN nebo EDGAR QUINET, které se sice akce účastnily, ale ztráta jednoho z nich by se dlouho nedala utajit. Zprávu lze interpretovat tak, že jeden z pancéřových křižníků byl skutečně zasažen několika granáty vystřelenými pobřežní dělostřeleckou baterií, které byly kolem Boky Kotorské rozmístěny. Tyto projektily mohly způsobit lokální požár, který zahalil onu loď dýmem. Tak vznikl dojem exploze, při které dělostřelci z pevnosti viděli to, co chtěli či spíše si přáli vidět. Realita byla ovšem taková, že plavidlo neutrpělo vážnější poškození a

174 Druhým místem, kde bylo možné vyložit náklad, byl přístav v Ulcinji, ale ten byl příliš malý a špatně vybavený, takže do něho mohly vplout jen rybářské bárky a menší plachetnice, tudíž jeho význam byl z vojenského hlediska malý. 175 Novák, Jiří: Bitva o Jadran. C. a k. válečné námořnictvo za 1. světové války. Brno 1998, s. 44. 176 Rozstřílený maják na ostrově Pelagosa, Národní listy, 23. září 1914, s. 1. 177 Zprávy o útoku francouzské eskadry na Boku, Národní listy, 27. září 1914, s. 1. 50 se zbytkem loďstva odplulo. Další zprávy pouze potvrzují logické závěry, ke kterým jsme dospěli. Hovoří o dvou bitevních lodích a třech pancéřových křižnících, které se ostřelování účastnily, jakékoliv větší materiální škody na obou stranách však vylučují.178 Taktéž bombardování přístavu bylo opět velmi nepřesné a ani na druhé straně nedošlo k velkým materiálním škodám, ani ztrátám na životech. Velká bitva nepřichází, malá válka začíná Pokud si vzpomeneme, kolik dní soustavného ostřelování bylo zapotřebí ke zničení vstupních pevností u Dardanel, tyto krátké přepady ani nemohly napáchat větší škody. I z toho je zřejmé, že všechny akce byly spíše demonstračního charakteru. Kladly si za cíl především vylákat hlavní síly rakousko-uherského loďstva, aby mohla být poté svedena generální bitva.179 Jenže ani po těchto přepadech rakousko-uherské loďstvo nevyplulo. Dreadnoughty podunajské monarchie zůstávaly i nadále v přístavech a tak koncem září opustila francouzská flotila Jaderské moře a odplula zpět na základny. Tím skončila první část války na Jadranu. Následně se toto bojiště stalo svědkem typické malé války. Tíhu bojů přebraly lehké křižníky, torpédoborce a ponorky. Velké hladinové jednotky v těchto akcích hrály jen zanedbatelnou roli a ve většině případů se jich ani neúčastnily. Na druhou stranu by tato malá válka nikdy nemohla probíhat, pokud by Rakousko-Uhersko nedisponovalo těžkými jednotkami, které pouze svou přítomností odradily francouzské velitele od rozsáhlejších akcí. Proto ze strany francouzského námořnictva proběhlo pouze několik sporadických pokusů využít těžší jednotky k bombardování pobřežních pevností. Jeden z nich se uskutečnil 17. října 1914, kdy se pancéřový křižník Waldeck-Rousseau (viz. Ernest Renan, s. 47) pokusil ostřelovat Kotor. Jeho střední dělostřelectvo sice zahnalo na útěk torpédové čluny, které se pokusily o útok, ale jakmile posádka křižníku spatřila periskop na hladině, plavidlo i se zbytkem francouzského loďstva, které čekalo poblíž, okamžitě opustilo prostor.180 Po první vážnější zkušenosti s ponorkami bylo ze strany loďstva Dohody přikročeno k celistvé blokádě Otrantské úžiny. Dalším důsledkem bylo, že se francouzské velké hladinové jednotky neodvažovaly příliš daleko na sever v obavě před torpédovými útoky ponorek. Obavy byly však značně neopodstatněné, protože se rakousko-uherská ponorková flotila skládala pouze z několika starších podmořských člunů. Ty neměly ani zdaleka takový dosah, aby byly schopny operací mimo Jaderské moře. Přesto se především díky nim stalo bojiště po celý podzim roku 1914 doménou především lehkých jednotek. Výjimkou byla akce

178 Podrobnosti ostřelování tvrzí v boce kotorské, Národní listy, 17. října 1914, s. 1. 179 Novák, Jiří: Bitva o Jadran. C. a k. válečné námořnictvo za 1. světové války. Brno 1998, s. 43. 180 Potyčky na Jaderském moři, Národní listy, 21. října 1914, s. 1. 51 z 5. listopadu, které se účastnily i francouzské bitevní lodě a pancéřové křižníky. Ty připluly k ostrovu Lissa (Vis), vylodily výsadek, který zničil transmisní a telegrafní stanici, zatímco dělostřelba z lodí zapálila skladiště uhlí.181 Jak již jsem ve své práci dříve poznamenal, základna v Boce Kotorské měla výhodnou polohu pro rakousko-uherské námořnictvo. To z ní mohlo podnikat výpady, aniž by se jeho jednotky vystavovaly přílišnému riziku ze strany protivníka. Zátoky, ve kterých se nacházela kotviště plavidel, se však nacházely poměrně blízko masivu Lovčen, který byl na černohorské straně hranice. Proto zde byla dohodovými vojsky zřízena pozorovatelna a později také dělostřelecká baterie. Tady umístěné dělostřelectvo často ostřelovalo jak kotvící lodě, tak přístavní zařízení, aniž by mu mohly lehké jednotky umístěné v přístavu adekvátně odpovídat. Protože četné pokusy o pozemní útoky na Lovčen selhaly, rozhodla se rakousko-uherská admiralita do oblasti vyslat semi dreadnought Radetzky. Ten měl svou mohutnou výzbrojí dělostřelecká postavení umlčet a zničit také pozorovatelnu a skladiště střeliva, které se nacházelo poblíž. Koncem listopadu byla tedy bitevní loď vyslána do Boky Kotorské. Následovala více než čtrnáctidenní dělostřelecká kampaň, při níž byly všechny výše uvedené cíle včetně nových francouzských děl ráže 152 mm zničeny, a 22. prosince se po úspěšné misi mohl rakousko-uherský semi dreadnought vrátit zpět na sever, do Puly.182 Aktivita francouzského loďstva na Jadranu s přibližujícím se koncem roku postupně ustávala. Před Vánocemi 21. prosince 1914 se navíc rakousko-uherskému loďstvu podařil prvotřídní úspěch. Ponorka U12 kapitána E. Lercha torpédovala nedaleko albánského pobřeží vlajkovou loď francouzského loďstva dreadnought Jean Bart (viz. třída COURBET, s. 47), který těžce poškodila. První zprávy hovořily dokonce o potopené bitevní lodě Courbet183, avšak ty se později ukázaly jako mylné.184 K záměně mohlo dojít snadno vzhledem k tomu, že se jednalo o prakticky totožné jednotky. Navíc po úspěšném útoku neměl kapitán ponorky čas sledovat další vývoj situace a musel se vzdálit. I z toho důvodu byly první zprávy dosti nepřesné. Rok 1915 se stejně jako konec roku předchozího nesl ve znamení akcí lehkých hladinových jednotek a ponorek. Především rakousko-uherské podmořské čluny, i přes jejich

181 Francouzské loďstvo u Visu, Národní listy, 17. listopadu 1914, s. 1. 182 Vernerová, Andrea (red.): Deník námořníka Františka Kodeta. Praha 2017, s. 130. 183 Dreadnoughty Jean Bart a Courbet byly lodě stejné třídy, tudíž vzhledem naprosto totožné, takže mohlo dojít snadno k jejich záměně. 184 Ztráty středomořského loďstva francouzského, Národní listy, 3. ledna 1915, s. 1. 52 nízký počet a značnou zastaralost185, se staly největším postrachem francouzského loďstva na Jadranu. Tato fobie ještě zesílila, když byl dne 27. dubna 1915 potopen torpédovým útokem ponorky U5 pancéřový křižník Leon Gambetta (viz. s. 48), který byl na hlídkové plavbě v Otrantské úžině.186 Rakousko-uherské loďstvo u italského pobřeží V následujícím měsíci se zhoršila mezinárodně-politická situace v prostoru Jaderského moře. Italská vláda projevovala čím dál větší sympatie k zemím Dohody a otevřené nepřátelství vůči podunajské monarchii bylo v půli měsíce května již jen otázkou času. Rakousko-uherský generální štáb si uvědomoval riziko otevření nové fronty. Admiralita jeho obavy sdílela a rozhodla se naplánovat akci velkého rozsahu, která měla proběhnout těsně před vyhlášením války. Cílem operace mělo být bombardování různých míst na italském pobřeží, především vojenských objektů, přístavů, průmyslových kapacit a dopravní infrastruktury. K akci měly být použity hlavní síly rakousko-uherského námořnictva, protože jedině ty mohly způsobit svými těžkými děly vážnější škody. Navíc velení počítalo s tím, že Italové nestihnou na překvapivý útok zareagovat adekvátní protiakcí, proto se o své těžké jednotky příliš neobávalo.187 Dne 23. května večer vyplulo ze základny v Pule šest starších bitevních lodí třídy HABSBURG (výtlak 8 340 tun, výzbroj 3x240 mm, 12x150 mm)188 a ERZHERZOG KARL (výtlak 10 600 tun, výzbroj 4x240 mm, 12x190 mm)189, dále tři semi dreadnoughty třídy RADETZKY (výtlak 14 500 tun, 4x305 mm, 8x240 mm, 20x100 mm)190 a největší jednotky rakousko-uherského loďstva, tři dreadnoughty třídy VIRIBUS UNITIS (výtlak 20 000 tun, výzbroj 12x305 mm, 12x150 mm)191. Akce se účastnil také pancéřový křižník Sankt Georg (výtlak 7 300 tun, výzbroj 2x240 mm, 5x190 mm. 4x150 mm)192, lehké křižníky a torpédoborce. Hlavním cílem akce byl italský přístav Ancona, který se nachází na pobřeží střední Itálie. Přístav byl vybrán především proto, že se v něm mohly nacházet lehké italské síly, které by bylo možné zničit. Jeho poloha byla značně vzdálena od všech větších základen

185 Rakousko-Uhersko mělo na začátku války pouze 7 podmořských člunů. Ani jeden z nich nebyl zcela moderní konstrukce a dva měly tak špatné parametry, že mohly být využívány pouze k výcviku nebo v případě absolutní nouze, viz. Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 387. 186 Francouzský obrněnec „Leon Gambetta“ torpédován rakouskou ponorkou, Národní listy, 28. dubna 1915, s. 1. 187 Novák, Jiří – Žiarovský, Andrej – Šupík, Stanislav: Bitva v Otrantské úžině. Největší námořní bitva první světové války na Jadranu. Praha 2011, s. 91. 188 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909, s. 357. 189 Tamtéž, s. 357. 190 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1912, Pola 1912, s. 431. 191 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 383. 192 Tamtéž, s. 383. 53 nepřítele. Byla tedy velmi malá pravděpodobnost, že by se italským bitevním lodím podařilo zaskočit rakouské síly ještě na moři. Krátce po čtvrté hodině ranní 24. května 1915 se rakousko-uherské loďstvo nepozorovaně přiblížilo k italskému pobřeží. Ve 4.04 zahájily starší bitevní lodě v sestavě palbu. O půl hodiny později se do ostřelování zapojily také všechny tři dreadnoughty. Italské síly byly zcela zaskočeny. Bohužel pro rakouskou eskadru se v přístavu nenacházely žádné válečné lodě kromě jedné ponorky. Ponorka Argonauta po prvních salvách zvedla kotvy a pokusila se na loďstvo nepřítele zaútočit. Během plavby z přístavu se však zamotala do vlastních protiponorkových sítí a vyprostit se jí podařilo, až když už byly rakousko-uherské lodě z dosahu. Od půl čtvrté ráno byla napadána také další města po celém italském pobřeží. Lehký křižník Novara (výtlak 3 500 tun, výzbroj 9x100 mm)193 s torpédoborcem Scharfschütze (viz. Ulan, s. 48) a několika torpédovkami zničily přístavní zařízení v Porto Corsini. Dále v přístavu zapálily několik plachetnic, které byly bráněny také civilisty pomocí ručních palných zbraní.194 Pancéřový křižník Sankt Georg ostřeloval severně od Rimini železniční most, nádražní budovy, vodovod, plynárnu a kasárna.195 Semi dreadnoughty Radetzky a Zrinyi ostřelovaly železniční infrastrukturu u Senigalie a Potenzy. Jejich pozornost byla zaměřena především na silniční a železniční viadukty, které umožňovaly spojení s Anconou.196 V blízkosti velkých italských námořních základen na severu (Benátky) a na jihu (Brindisi a Tarent) operovaly pouze lehké síly. Ty byly dostatečně rychlé, aby se v případě objevení nepřítele mohly stáhnout. Na jihu došlo k několika potyčkám mezi torpédoborci a lehkými křižníky. Potopen byl pouze italský torpédoborec Turbine (výtlak 330 tun, výzbroj 1x76 mm, 5x57 mm, 2T)197, kterého rozstřílela děla lehkého křižníku Helgoland (viz. Novara) ve spolupráci s torpédoborci Csepel (výtlak 850 tun, výzbroj 2x100 mm, 6x66 mm, 2T)198 a Tátra (viz. Csepel). Následně se všechny lodě rakousko-uherského loďstva bezpečně vrátily na základny. Celá akce měla velký morální dopad jak pozitivní na rakousko-uherské straně, tak negativní na italské straně. Již 25. května, tedy necelé dva dny od začátku operace, se v tisku objevily

193 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1915, Pola 1915, s. 380. 194 Novák, Jiří: Příběh „Ostrostřelce“. Osudy rakousko-uherského torpédoborce Scharfschütze za první světové války. Praha 2004, s. 70. 195 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 2. díl. Rok 1915. Praha 2001, s. 78. 196 Verešová, Andrea (red.): Deník námořníka Františka Kodeta. Praha 2017, 134. 197 Brassey, T. A. (ed.): The Naval Annual 1902, Portsmouth 1902, s. 283. 198 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1915, Pola 1915, s. 381. 54 podrobné zprávy, které akci líčily také jako odplatu za italskou věrolomnost.199 Ačkoliv většina bombardovaných objektů byla jen poškozena, tak ani z vojenského hlediska nešlo o neúspěch.200 Především likvidace důležité infrastruktury na pobřeží měla vážné dopady na přesuny italských vojsk na frontu v severní Itálii a tím byl oslaben počáteční nápor, který rakousko-uherský generální štáb očekával po zahájení konfliktu.201 Velké ztráty bez bitev Velení rakousko-uherského námořnictva dobře vědělo, že vstupem Itálie do války na straně zemí Dohody se převaha námořní moci tohoto uskupení na Jadranu ještě zvýší. V Tarentu, hlavní základně italského loďstva, kotvily tři italské dreadnoughty, další právě vykonával zkoušky a ještě jeden byl ve stavbě.202 Dále zde byly čtyři semi dreadnoughty, čtyři velké pancéřové křižníky, z nichž každý měl výtlak okolo 10 000 tun a hlavní výzbroj čtyř děl ráže 254 mm, a další lehké jednotky. V Brindisi byly dvě staré bitevní lodě a čtyři pancéřové křižníky. Kromě lehkých jednotek zde kotvila také eskadra čtyř starších anglických bitevních lodí (třída LONDON). A konečně v Benátkách byly umístěny další dva pre dreadnoughty a dva menší pancéřové křižníky.203 Navíc již 26. května 1915 byla vyhlášena ze strany Itálie blokáda jadranského pobřeží v celé šíři, kterou rakousko-uherské jednotky v té době ovládaly.204 Jednalo se však spíše o snahu uklidnit veřejnost, reálné důsledky se příliš neprojevily, protože žádné razantní kroky podniknuty nebyly. I přesto rakousko-uherské hlavní síly již jako celek nepodnikly další výpady. V kontextu výše uvedených informací vyznívají zprávy italské admirality o strategické převaze rakousko-uherského námořnictva na Jadranu jako čistý alibismus.205 Navíc by se do případných větších střetů stále mohlo zapojit francouzské loďstvo, jehož lehké síly hlídkovaly v Otrantské úžině, zatímco největší jednotky byly připraveny v záloze. Největší tíhu námořních operací na rakousko-uherské straně opět převzaly lehké křižníky, torpédoborce a ponorky. Pověst italského námořnictva byla značně pošramocena. Ve snaze napravit si reputaci u italské veřejnosti a také u dohodových spojenců vyvíjely italské síly hned od počátku války značnou aktivitu. Protože se do akce zapojovaly také větší jednotky, vznikly příznivé okolnosti k dalším ponorkovým útokům. Rakousko-uherská

199 Akce rakouského loďstva na Jaderském moři, Lidové noviny, 25. května 1915, s. 1. 200 ITALIAN PORTS SUFFER IN WARSHIPS' RAID; Vienna Reports Heavy Damage and Some Casualties Inflicted -- Two Attacking Vessels Hit. The New York Times, 8. září 1914, s. 1. 201 Většina italských klíčových silničních a železničních komunikací v severojižním směru vedla podél pobřeží. Zničením těchto komunikačních uzlů vážně zdrželo přesuny vojska z jižních oblastí Itálie na sever. 202 Gardiner, Robert (ed.): Conway's All the World's Fighting Ships. 1906–1921. London 1985, s. 260. 203 Do tohoto výčtu není započítána bitevní loď Sardegna, která v Benátkách sloužila pouze jako strážní plavidlo, popřípadě dělostřelecká baterie. 204 Italie vyhlašuje efektivní blokádu, Národní listy, 28. května 1915, s. 1. 205 Úkol italského loďstva, Národní listy, 5. června 1915, s. 2. 55 ponorková flotila byla navíc posílena německými ponorkami, které dorazily do Puly po železnici v rozloženém stavu. Tyto velmi příznivé okolnosti pro loďstvo monarchie byly také již záhy využity. V červenci roku 1915 byl ponorkou UB14 potopen pancéřový křižník Amalfi (výtlak 9 956 tun, výzbroj 4x254 mm, 10x190 mm)206, který se účastnil průzkumných plaveb u pobřeží Benátek.207 Stal se tak první velkou válečnou lodí, kterou Itálie ztratila během první světové války. Již o jedenáct dní později přišla Itálie z důvodu součinnosti rakousko- uherských a německých208 ponorek o další pancéřový křižník. Dne 18. července torpédovala ponorka U4 dvěma torpédy pancéřový křižník Giuseppe Garibaldi (výtlak 7 294 tun, výzbroj 1x254 mm, 2x203 mm, 14x152 mm)209, který během následujících tří minut klesl pod hladinu. Dvě vážné ztráty během necelých čtrnácti dní měly na italské námořnictvo velmi podobný efekt jako torpédování dreadnoughtu Jean Bart a potopení křižníku Leon Gambetta na námořnictvo francouzské. Z obavy před dalšími útoky na italské těžké válečné lodě se většiny akcí účastnily pouze menší hladinové jednotky a ponorky. Ačkoliv tedy obě strany vyvíjely značnou aktivitu na poměrně malém prostoru, jakým bylo Jaderské moře, tak k dalším větším střetům již nedošlo. Taktéž ztráty na jednotlivých stranách narůstaly zcela logicky v řadách menších jednotek. Jistou výjimku tvořily akce dobře organizované sabotážní skupiny, která působila v Itálii. Prostřednictvím její činnosti se koncem září roku 1915 podařilo potopit v Brindisi starou bitevní loď Benedetto Brin (výtlak 13 427 tun, 4x305 mm, 4x203 mm, 12x152 mm)210. Tato událost, ačkoliv nemuselo jít o sabotáž, v souvislosti s předešlými neúspěchy stála viceadmirála Vialeho post ministra námořnictva.211 Nahradil ho viceadmirál Corsi. Ani rok 1916 nepřinesl výraznější změny v charakteru válečných operací. Strana Dohody se soustředila především na blokádu Otrantské úžiny tak, aby do Středozemního moře nemohly pronikat především německé ponorky, zatímco rakousko-uherské loďstvo se snažilo výpady lehkých sil tuto blokádu narušovat. Zde je na místě přiznat, že úspěšnější byly snahy loďstva Centrálních mocností, protože blokáda byla už od roku 1914 značně neúčinná. O tom, jak důležitou roli v konfliktu na uzavřeném moři hrají dobře organizované sabotážní skupiny, se italská strana přesvědčila i v tomto roce. Dne 2. srpna 1916 vyletěl do povětří po explozi muničního skladu v hloubi Tarentského přístavu jeden z nejmodernějších

206 Hythe, Viscont (ed.): The Naval Annual 1912, Portsmouth 1912, 217. 207 Potopení pancéřového křižníku „Amalfi“, Národní listy, 9. července 1915, s. 1. 208 Německé ponorky na Jadranu operovaly pod rakousko-uherskou vlajkou, aby mohly potápět i italské obchodní a válečné lodě, protože válečný stav mezi Německem a Itálií byl vyhlášen až v létě roku 1916. 209 Leyland, John – Brassey, T. A. (eds.): The Naval Annual 1906, Portsmouth 1906, s. 253. 210 Brassey, T. A. (ed.): The Naval Annual 1902, Portsmouth 1902, s. 233. 211 Novák, Jiří: Bitva o Jadran. C. a k. válečné námořnictvo za 1. světové války. Brno 1998, s. 86. 56 dreadnoughtů italského námořnictva, Leonardo da Vinci, (výtlak 22 380 tun, výzbroj 13x305 mm, 18x120 mm)212. Nejprve se italské úřady domnívaly, že šlo o nešťastnou náhodu, která byla způsobena špatnou manipulací s municí, následně se však začalo spekulovat o sabotáži, která se záhy potvrdila. Nic to ovšem nezměnilo na dvou základních předpokladech, ze kterých vycházela válka na Jadranu i nadále. Prvním byla stále obrovská převaha zemí Dohody v těžkých i lehčích jednotkách. Druhým byla pokračující válka lehkých hladinových sil za podpory ponorek. Rok 1917 nepřinesl významnější změny na válečném poli. Nutno dodat, že si rakousko-uherské lehké síly počínaly poměrně odvážně a byly přinejmenším vyrovnaným a mnohdy daleko nebezpečnějším soupeřem než silnější nepřítel. Ke změně došlo na nejvyšším postu rakousko-uherského námořního velení. Dne 8. února 1917 zemřel dosavadní velitel velkoadmirál Anton Haus. Jeho funkci poté převzal Maximilian Njegovan. Změna však neměla na taktiku a operační činnost loďstva žádný vliv. Situace se pro rakousko-uherskou flotilu stala tíživější. Flotila monarchie vlastnila tři213 lehké křižníky vynikající konstrukce a několik velkých torpédoborců. Výstavba nových jednotek však stíhala pokrýt pouze ztráty. Bylo velkým štěstím, že Italové měli pouze několik lehkých křižníků a Francouzi tyto jednotky neprovozovali vůbec. Na druhou stranu oba státy pokračovaly ve stavbě velkých torpédoborců, které v podmínkách Jaderského moře poskytovaly nedocenitelné služby takovým tempem, kterému průmysl podunajské monarchie nemohl ani zdaleka stačit. Značnou aktivitu počátkem roku vyvíjely rakousko-uherské lehké síly ve snaze oslabit blokádu Otrantské úžiny. Tyto výpady nakonec vyústily v bitvu v Otrantské úžině, která, ačkoliv se jí účastnily pouze lehké hladinové jednotky214, se stala největší námořní bitvou, která se odehrála v Jaderském moři za celé období první světové války. Nutno dodat, že toto střetnutí skončilo úspěchem rakousko-uherského loďstva. Ve druhé polovině roku 1917 se námořní aktivita přesunula do oblasti severního Jadranu. To souviselo především s boji na pozemní frontě. Ta se značně přiblížila k důležité rakousko-uherské týlové námořní základně v Terstu. Poblíž byly umístěny také loděnice Stabilimento Tecnico Triestino – jeden z největších námořních arzenálů v monarchii. Pro

212 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1916, Pola 1916, s. 358. 213 Nezapočítal jsem lehký křižník Admiral Spaun, který byl velmi podobného typu jako křižníky třídy NOVARA. Byl však o něco pomalejší a proto byl nasazován jako vedoucí plavidlo pro flotilu torpédoborců a samostatných akcí se účastnil daleko méně. 214 Na rakousko-uherské straně poskytoval lehkým křižníkům a torpédoborcům krytí pancéřový křižník Sankt Georg, který se na bojišti objevil v poslední fázi střetnutí a pouze svou přítomností donutil loďstvo Dohody upustit od pronásledování. Ačkoliv tedy sehrál důležitou strategickou úlohu, do střetu samotného se nezapojil. 57 podporu pozemních útoků nasadila italská vojska určité lehčí námořní síly. Na tuto skutečnost reagovalo velení c. k. námořnictva přesunem dvou starších bitevních lodí Wien a Budapest (viz. MONARCH, s. 47), které měly svými těžkými děly ráže 240 mm zničit jakékoliv italské hnízdo odporu a také odstrašit lehčí námořní síly od ostřelování rakouských pozic. Ještě před tím, než mohly být tyto jednotky nasazeny, italské útoky selhaly a rakousko-uherská armáda za podpory silných německých jednotek přešla do protiútoku.215 Ve snaze zabránit postupu vojsk Centrálních mocností dokonce Italové vymontovali dvě desítky děl ráže 120 a 152216 mm z dreadnoughtů Dante Alighieri (výtlak 19 250 tun, výtlak 12x305 mm, 20x120 mm)217, Conte di Cavour (výtlak 22 380 tun, výzbroj 13x305 mm, 18x120 mm)218 a Giulio Cesare (výtlak 22 500 tun, výzbroj viz. Conte di Cavour)219, aby je mohli použít na pozemní frontě při obraně Benátek a okolí.220 Jak jsem uvedl výše, dvě rakousko-uherské bitevní lodě se obrany Terstu nezúčastnily. Poté, co fronta postoupila více na západ, zůstaly v terstském přístavu. Toho využily torpédové čluny MAS 9 a MAS 13 v noci z 9. na 10. prosince. Podařilo se jim proniknout do přístavu a ve 2.30 nad ránem z bezprostřední vzdálenosti pak odpálit svá torpéda. Zatímco Wien byla zasažena a rychle se začala potápět, oba projektily druhého člunu bitevní loď Budapest podpluly. To byla také poslední akce roku 1917, které se účastnily velké hladinové jednotky, ačkoliv zde byly pouze v roli obětí a pozorovatelů. Rakousko-uherská flotila tady utrpěla první velkou ztrátu od počátku války.221 V podmínkách tohoto bojiště lze však úspěšně diskutovat o tom, jestli má vyšší bojovou hodnotu stará bitevní loď, nebo moderní torpédoborec. Nečinností ke vzpouře Do roku 1918 vstupovaly všechny strany s podobnými predispozicemi jako do předešlého roku. Stále se stupňovala převaha lehkých sil Dohody, zatímco větší jednotky prakticky neopouštěly přístavy. Od počátku roku se také v rakousko-uherském námořnictvu začala projevovat zhoršená situace v zásobování. František Kodet ve svých pamětech vzpomíná, že zvláště

215 Novák, Jiří: Bitva o Jadran. C. a k. válečné námořnictvo za 1. světové války. Brno 1998, s. 144. 216 Děla ráže 152 mm uvádí ve své knize Jaroslav Hrbek, viz. citace k textu. Tato děla však nebyla ve výzbroji ani jednoho plavidla. Střední dělostřelectvo u všech tří jednotek bylo tvořeno děly ráže 120 mm. 217 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 353. 218 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1917, Pola 1917, s. 321. 219 Tamtéž, s. 322. 220 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 4. díl. Rok 1917. Praha 2001, s. 125. 221 Dalšími většími plavidly, které rakousko-uherské námořnictvo ztratilo, byl již jen chráněný křižník Zenta, který se potopil v boji s francouzskou přesilou, a chráněný křižník Kaiserin Elizabeth. Ten byl v době vypuknutí první světové války na německé základně Cching-tao, kde byl po její neúspěšné obraně před japonskými útoky zničen vlastní posádkou. 58 nečinnost velkých hladinových jednotek flotily, tak jako tomu bylo u námořnictva německého, mělo špatný vliv na morálku mužstva, které se čím dál tím víc začalo zaobírat „obsahem svých esšálků a politizováním“.222 Především v Boce Kotorské, kde měly svou základnu lehké síly a pancéřové křižníky Sankt Georg a Kaiser Karl VI. (výtlak 6 300 tun, výzbroj 2x240 mm, 8x150 mm)223, byla situace velmi napjatá. K otevřené vzpouře došlo 1. února a hlavní lodí vzbouřenců se stal první z uvedených křižníků. K němu se přidala i některá další plavidla, jako například dílenská loď Gäa nebo posádka druhého pancéřového křižníku a dalších menších plavidel. Lehké křižníky, ponorky a posádky pobřežních dělostřeleckých baterií zůstaly věrné monarchii. Vnikla tak nebezpečná situace, při které mohlo snadno dojít na malém prostoru kotviště k „bitvě“, která by měla pro obě strany katastrofální následky. Počáteční nadšení vzbouřenců velmi rychle opadlo a již 2. února měli „zajatí“ důstojníci na vzbouřených plavidlech povolené vycházky na břeh. Velitel přístavu Gusseck měl situaci pevně pod kontrolou. Všem lodím vydal zákaz opustit místo kotviště a když se o to stará bitevní loď Kronprinz Erzherzog Rudolf (výtlak 6 900 tun, výzbroj 3x305 mm, 6x120 mm)224 , která zde sloužila jako strážní plavidlo, pokusila, byla zasažena granátem z pobřežní dělostřelecké baterie do velitelského můstku225. Situace hrozila přerůst ve všeobecnou přestřelku. Té se naštěstí podařilo díky uvážlivosti námořníků zabránit. Dalšího dne od vzpoury postupně odpadávaly jednotlivé posádky. Nakonec byla rudá vlajka stažena také na velitelském pancéřovém křižníku. Hlavní vůdci vzpoury, mezi kterými byl i český rodák František Rasch, byli popraveni. Tato událost nemá mnoho společného s dějinami námořní války. Považoval jsem však za nutné ji zde alespoň ve stručnosti uvést, protože jádro vzpoury tvořily posádky větších válečných plavidel, zatímco na torpédoborcích a lehkých křižnících nebyla situace ani zdaleka tolik napjatá. Navíc měly přímé důsledky události zcela zásadní vliv na další operace v tomto prostoru. Nešťastný dreadnought Povstání v Boce Kotorské vedlo k odvolání vrchního velitele rakousko-uherského námořnictva Maximiliana Njegovana. Nejvyšší post nyní zaujal admirál Miklós Horthy de Nagybánya. Ten byl do té doby velitelem lehkého křižníku Novara a poté velel lehkým jednotkám, které se snažily narušovat blokádu v Otrantské úžině. Byl to člověk velmi

222 Verešová, Andrea (red.): Deník námořníka Františka Kodeta. Praha 2017, s. 135. 223 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1917, Pola 1917, s. 357. 224 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909, s. 361. 225 Novák, Jiří: Bitva o Jadran. C. a k. válečné námořnictvo za 1. světové války. Brno 1998, s. 155. 59 energický a svou aktivitu, na kterou byl zvyklý z pozice velitele lehkých jednotek, si přenesl i do admirálské funkce. Byl si dobře vědom, v jak špatné strategické situaci se rakousko-uherské loďstvo nachází. Ta se začátkem jara ještě zhoršila, protože na Jadranu se objevily také válečné lodě Spojených států amerických. Horthyho velkou předností bylo také to, že z předešlých bojů dokonale znal své nepřátele. Věděl, že se Italové snaží své velké hladinové jednotky uchránit a nechtějí s nimi podnikat riskantní akce. Představa, že by tato plavidla propůjčili pod francouzské velení, byla pouze sněním z říše fantazie. Pro Velkou Británii nepředstavoval Jadran ani zdaleka rozhodující bojiště a Francouzi měli velký respekt především z ponorek, protože na tuto zbraň sami velmi sázeli. Nejaktivněji se zasazovali o užití velkých hladinových jednotek Američané, kteří zde byli zatím nezkušení. Všechny jejich plány na provedení výsadků, bombardování a obsazení základny v Boce Kotorské byly především Italy rozhodně odmítnuty.226 Za takové situace se tedy Horthy rozhodl vzít iniciativu do vlastních rukou a na duben zorganizoval výpad lehkých sil do Otrantské úžiny. Ten však nepřinesl znatelné výsledky, protože lodě na blokádní linii většinou velmi rychle dostaly posily v podobě dalších jednotek z Valony nebo Brindisi. Na červen se tedy Horthy rozhodl zorganizovat výpad hlavních sil loďstva, které měly poskytovat krytí lehčím jednotkám. Ty se měly pokusit způsobit co největší škody a následně se stáhnout do dosahu těžkého dělostřelectva dreadnoughtů. K akci takového rozsahu se Horthy rozhodl především proto, že koncentrace lehkých sil, které hlídkovaly u blokádní linie, byla tak velká, že samotný útok torpédoborců a křižníků již byl málo účinný, kdežto nasazení nejsilnějších jednotek skýtalo možnost lehké síly nepřítele následně rozstřílet a způsobit mu tak citelné ztráty. Pro akci byly vyčleněny všechny čtyři dreadnoughty, Viribus Unitis, Tegetthoff, Prinz Eugen, Szent István (všechny výtlak 20 000 tun, výzbroj 12x305 mm, 12x150 mm)227 a dvě starší bitevní lodě Erzherzog Karl a Erzherzog Ferdinand Max (obě výtlak 10 600 tun, výzbroj 4x240 mm, 12x190 mm)228. Protože základna v Boce Kotorské byla ideálním výchozím bodem pro tuto akci, bylo rozhodnuto, že se sem z Puly přesunou všechny velké hladinové jednotky ještě před akcí. Večer 8. června roku 1918 vyplula první dvojice tvořená jednotkami Viribus Unitis a Prinz Eugen s doprovodem pěti torpédovek podél pobřeží směrem na jih. Na palubě byl i

226 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 5. díl. Rok 1918. Praha 2002, s. 62. 227 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1917, Pola 1917, s. 356. 228 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909, s. 357. 60 admirál Horthy. Druhá skupina, kterou tvořily dreadnoughty Tegetthoff a Szent István, torpédoborec a šest torpédovek, vyplula, se zpožděním 24 hodin oproti původnímu plánu, až 10. června. K dalšímu zdržení došlo kvůli pozdnímu otevření protiponorkového zátarasu u Puly a samovolnému výbuchu granátu na torpédoborci Velebit (viz Ulan, s. 48). Svaz plul velmi pomalu, pouhých 12,5 a později 14 uzlů, protože stroje na SMS Szent István se při vyšších otáčkách přehřívaly.229 U ostrova Premuda hlídkovaly dva italské torpédové čluny. Jednalo se o MAS 15 a MAS 21, kterým velel korvetní kapitán Luigi Rizzo230. Plavidla se měla vydat v 2.00 na zpáteční cestu, ale protože se na velitelském člunu zasekl chronometr, jejich odjezd se o půl hodiny opozdil.231 Když čluny konečně vyrazily na jihozápad směrem k italským torpédovkám, které na ně čekaly, zahlédly ve 3.15 na severozápadě husté mraky kouře. Právě v té době rakousko-uherský svaz zvýšil rychlost a tak se z celkem čtyř komínů dreadnoughtů valila neobvykle silná oblaka kouře. Nebýt této shody okolností by pravděpodobně lodě propluly, aniž by si toho Luigi Rizzo všiml. Nepozorovaně se se svými loděmi přiblížil na méně než 400 metrů. Malé čluny nebyly zpozorovány posádkou velkých bitevních lodí, ani z doprovodných plavidel. Následně Rizzo vypustil dvě torpéda (jediné zbraně malého člunu), která mířila k první lodi. Snad kvůli vzrušení z jedinečné příležitosti, která se mu naskytla, opomenul přenastavit hloubku torpéd. Ta byla původně nařízena do hloubky 2,5 metru proti torpédovkám, kdežto pancéřová obšívka boků bitevních lodí sahá hlouběji.232 Přesto obě torpéda zasáhla cíl – bitevní loď Szent István. Posádka se snažila dreadnought všemožně zachránit, třeba i dosažením blízkého pobřeží a najetím na břeh. Veškeré snahy byly však marné a 10. června nad ránem, nedaleko ostrova Premudy, se dreadnought potopil.233 Druhý člun vystřelil svá dvě torpéda proti druhé lodi, projektily se však z neznámých příčin potopily asi 100 metrů před druhou z bitevních lodí.234 Teprve po prvních explozích byly italské čluny

229 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 5. díl. Rok 1918. Praha 2002, s. 66. 230 Kapitán Luigi Rizzo byl již v té době nejslavnějším velitelem torpédového člunu v Itálii. Proslavil se akcí z prosince 1917, kdy se mu podařilo proniknout do terstského přístavu a potopit starou bitevní loď Wien. Za tento čin byl kapitán-poručík Luigi Rizzo povýšen a vyznamenán Zlatou medailí –Medaglia d´Oro. 231 Hrbek, Ivan: Na mořích a oceánech. Praha 1989, s. 189. 232 Tamtéž, s. 191. 233 Po ztrátě této lodě se rozběhlo oficiální vyšetřování příčin zániku lodi. To nebylo do konce války uzavřeno, avšak je zřejmé, že hlavní podíl viny nesly uherské firmy, které tuto loď stavěly. Práce na pancéřování, motorech a také dalších důležitých částech lodi byly provedeny daleko méně kvalitně, než bylo standardem u ostatních lodí, které stavěly firmy z Předlitavska. I z těchto důvodů zůstává bitevní loď Szent István jediným dreadnoughtem, který byl potopen nepřátelským hladinovým plavidlem během bojové akce za celé období první světové války a jedinou moderní lodí kategorie dreadnoughtu nebo bitevního křižníku, který byl potopen torpédem. 234 Hrbek, Ivan: Na mořích a oceánech. Praha 1989, s. 192. 61 zpozorovány z rakousko-uherských torpédovek. Díky velmi malým rozměrům se jim však podařilo uprchnout. Pod dojmem této tragédie admirál Horthy celou akci zrušil a lodě se vrátily zpět na základny. Obával se totiž, že setkání s torpédovými čluny nebylo náhodné a akce byla předem prozrazena. Ačkoliv ještě rakousko-uherské lehké síly svedly několik menších šarvátek, velké hladinové jednotky se již na moře nedostaly. Jedním z posledních rozkazů admirála Horthyho bylo předání lodí do rukou nově vzniklého Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Tuto akci však anulovala italská komanda, která vnikla do přístavu v Pule a obsadila značnou část plavidel. Italská vláda tak chtěla zabránit vzniku nového případného konkurenta v oblasti Jaderského moře. Při tom se členům těchto komand podařilo umístit minu k vlajkové lodi Viribus Unitis. Ta nad ránem 1. listopadu explodovala a loď se i s částí posádky potopila. K celé, z lidského hlediska nesmyslné, akci došlo už v době, kdy na lodích vlály vlajky království SHS. To byl definitivní konec rakousko-uherského námořnictva a tím také námořní války v oblasti Jaderského moře. Je tedy příznačné, že tak jako se o své nejtěžší jednotky rakousko-uherské námořnictvo od samého začátku války obávalo, protože jich mělo pouze několik a především ony tvořily největší bojovou hodnotu flotily monarchie, nakonec celá polovina z nich skončila na dně moře, aniž by se kdy za svou službu dostaly do střetu s jiným nepřátelským plavidlem. Velmi podobně na tom však byly také starší bitevní lodě a dokonce i oba bojeschopné pancéřové křižníky. Lze jen spekulovat, jak by boje na Jadranu vypadaly, kdyby se rozhodly obě strany své nejtěžší jednotky využívat aktivněji. Severní moře Na prahu války Na prahu první světové války bylo britské i německé admiralitě zcela zřejmé, že hlavním námořním bojovým prostorem, do kterého budou soustředěny hlavní síly obou největších námořních velmocí, bude Severní moře, případně přístupy k Atlantskému oceánu. Geograficky výhodná poloha britského souostroví dávala německým jednotkám pouze dvě možnosti, kudy bylo možné proniknout na otevřený oceán. Jednou z nich byla plavba nevelkou Doverskou úžinou a kanálem La Manche, druhou pak skýtala severní trasa kolem Shetlandských a Orknejských ostrovů nebo podél pobřeží Norska, u kterého se předpokládalo vyhlášení neutrality. Jižní cesta byla ne příliš široká a pro německé námořnictvo vedla mezi dvěma nepřátelskými břehy. Úkolem strážit tuto trasu bylo pověřeno britské Kanálové loďstvo (Channel fleet). To bylo tvořeno celkem třemi bitevními eskadrami, jejichž hlavní silou bylo

62 celkem dvacet starších bitevních lodí (třídy MAJESTIC (výtlak 14 900 tun, výzbroj 4x305 mm, 12x152 mm)235 , FORMIDABLE (výtlak 15 000 tun, výzbroj 4x305 mm, 12x152 mm)236, PRINCE OF WALES (výtlak 15 000 tun, výzbroj 4x305 mm, 12x152 mm)237, LORD NELSON (výtlak 16 500 tun, výzbroj 4x305 mm, 10x234 mm)238 ).239 Některé lodě sem byly situovány pouze dočasně, avšak i tak tento svaz disponoval dostatečnou silou, aby mohl odrazit v tomto směru jakýkoliv pokus německého loďstva o proražení blokády. Navíc k úspěchu takové akce by německé velení muselo vyčlenit celé Širomořské loďstvo, což bylo riziko, které německá admiralita a především císař Vilém II. nehodlal podstoupit.240 Severní cesta na Atlantik byla o poznání širší. Z toho důvodu byla hlavní britská základna umístěna v zátoce Scapa Flow na Orknejských ostrovech. Zde byly kromě lehčích jednotek dislokovány také čtyři eskadry bitevních lodí, ve kterých bylo zahrnuto všech dvacet dostavěných dreadnoughtů a osm starších bitevních lodí třídy KING EDWARD VII. (výtlak 16 350 tun, výzbroj 4x305mm, 4x234mm, 10x152mm)241. Na začátku války byl na základně umístěn také svaz bitevních křižníků Davida Beattyho, který kromě lehčích jednotek disponoval čtyřmi bitevními a čtyřmi pancéřovými křižníky. Předpoklad britské admirality, že pokud bude proveden pokus o průnik na otevřené moře, bude se jednat o severní cestu, byl správný. Proto byly také hlavní síly britské Grand Fleet umístěny právě sem na sever. Lehké síly, které měly na starosti hlídkovou činnost, byly umístěny v Harwichi. Těmto jednotkám měl v případě nesnází poskytnout podporu Jižní svaz, který kromě lehčích jednotek disponoval eskadrou pancéřových křižníků. Dále byly k dispozici ještě hlídkové síly, které se skládaly z lehkých jednotek a měly na starosti obranu ústí řek Tyne, Humber a přístavu Dover. K těmto silám patřily ještě dvě eskadry bitevních lodí, které byly tvořeny starými obrněnci tříd MAJESTIC a DUNCAN (výtlak 14 000 tun, výzbroj 4x305 mm, 12x152 mm)242. Pokud by se přece jen některé z německých lodí podařilo proniknout touto clonou do Atlantiku, pak po ní mělo pátrat několik eskader tvořených převážně staršími chráněnými křižníky, navíc také pancéřovými křižníky třídy MONMOUTH243 (výtlak 9 800

235 Brassey, T. A. (ed.): The Naval Annual 1902, Portsmouth 1902, s. 182. 236 Tamtéž, s. 180. 237 Leyland, John – Brassey, T. A. (eds.): The Naval Annual 1906, Portsmouth 1906, s. 213. 238 Hythe, Viscont (ed.): The Naval Annual 1912, Portsmouth 1912, s. 98, 103. 239 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001, s. 241. 240 Hough, Richard: The Great War at Sea. 1914-1918. London 2013, s. 47. 241 Leyland, John – Brassey, T. A. (eds.): The Naval Annual 1906, Portsmouth 1906, s. 212. 242 Tamtéž, s. 210. 243 Tato třída plavidel je také někdy označována jako třída COUNTY, viz. Hakvoort, Emmerich: Zlověstné oceány 1. (Eskadra smrti 1881–1914). Praha 2011, s. 89.) Je to z toho důvodu, že jednotlivá plavidla nesla jména 63 tun, výzbroj 14x152 mm)244 a DRAKE (výtlak 14 100 tun, výzbroj 2x234 mm, 16x152 mm)245. Německé loďstvo si jako svou hlavní základnu zvolilo přístav Wilhelmshaven, který se nachází v dobře chráněné zátoce ústí řeky Jade. Zde byly dislokovány hlavní síly německé Hochseeflotte. Lehké hlídkové síly v podobě lehkých křižníků, torpédoborců a ponorek byly rozmístěny v okolních přístavech, především v Cuxhavenu a na ostrovech Sylt a Helgoland. Ty svou polohou představovaly výhodně položené základny, odkud mohla být zajištěna ochrana celé Helgolandské zátoce včetně ústí řek Jade, Wesery a Labe. Určité malé síly mělo německé námořnictvo také v Baltském moři a v koloniích. Tam větší sílu představovala pouze eskadra Maximiliana von Spee, jejíž problematiku popíšu v kapitole Intermezzo na vzdálených mořích. Tak, jak vyvstávali pro německé námořnictvo různě silní protivníci, stejně tak se také měnila strategie, kterou chtěla německá admiralita použít. Ještě v posledních červencových dnech roku 1914 vyjadřoval rakousko-uherský tisk naděje, že se Anglie války nezúčastní, protože se zatím jednalo pouze o srbskou otázku a ta byla Anglii značně vzdálena.246 Bylo vrcholným zájmem německé diplomacie udržet první námořní velmoc mimo válečný stav. Pokud by se to podařilo, odpadl by německému loďstvu nejvážnější soupeř a tím by Německo mělo možnost prakticky volného vstupu do Atlantského oceánu a do Středozemního moře, které bylo obzvlášť důležité kvůli přepravě francouzských sborů umístěných v severní Africe. Hlavní síly německého námořnictva měly jednoznačnou převahu nad ruským a francouzským loďstvem a to i v případě, kdyby operovala obě loďstva společně.247 V případě, pokud by se Velká Británie do války nezapojila, německým dreadnoughtům a bitevním křižníkům by nic nebránilo vplout do Středozemního moře. Pokud by chtěla Francie nasadit své africké sbory, muselo by nutně dojít ke generální námořní bitvě hlavních sil obou loďstev. Jinak by totiž síly v Africe nemohly zasáhnout na západní frontě, což by téměř jistě znamenalo porážku Francie po několika prvních měsících války. Právě tak by proti koncentrované síle německého námořnictva nemělo nejmenší šanci ani ruské loďstvo na Baltském moři. V tom okamžiku by německé námořní síly počítaly s rozsáhlými operacemi bitevních lodí a bitevních křižníků. Nadvládu na moři měly tedy získat s pomocí

po hrabstvích ve Velké Británii. V ročenkách a většině odborné literatury je však uváděn název třídy MONMOUTH, proto se budu držet tradičního pojmenování. 244 Brassey, T. A. (ed.): The Naval Annual 1902, Portsmouth 1902, s. 182. 245 Tamtéž, s. 180. 246 Anglie se do konfliktu nevmísí, Národní listy, 30. července 1914, s. 1. 247 Tato situace byla však vzhledem ke geografickému rozložení a síle německého námořnictva prakticky nemyslitelná. 64 nejtěžších jednotek. Všechny tyto plány však vzaly za své v momentě, kdy do války podle závazků Dohody vstoupila také Velké Británie. Ke vstupu do války byla pro ni pravděpodobně stejně důležitá belgická záminka, stejně jako fakt, že za žádnou cenu nesmí dopustit, aby se v nastávajícím konfliktu stalo Německo největší námořní mocí.248 V takovém konfliktu by totiž zcela logicky, vzhledem k britské neutralitě, neplatilo ono známé heslo „Britannia rule the Waves“. Malá válka mezi velkými loďstvy Válka mezi Německem a Velkou Británií začala oficiálně 4. srpna 1914, když Německo nesplnilo požadavky britského ultimáta. Německé válečné plány se postupem Velké Británie poněkud změnily. Podle Tirpitzovy námořní doktríny válka vypukla v momentě, kdy ještě nebyly německé hlavní síly dostatečně silné na to, aby představovaly „neakceptovatelné riziko střetu“ pro britského protivníka.249 Z toho důvodu němečtí představitelé očekávali, že admiralita Velké Británie využije převahu v těžkých jednotkách a pokusí se v prvních měsících války německé loďstvo zničit v generální bitvě a nebo si střetnutí alespoň vynutí blízkou blokádou Helgolandské zátoky. Na druhou stranu britská admiralita měla značný respekt z těžkých německých jednotek a předpokládala napadení přepravy expedičních sborů v kanálu La Manche. Ani jedna ze stran konfliktu se však nechtěla do riskantních akcí pouštět, proto proti všem původním předpokladům iniciativu převzaly lehké křižníky, torpédoborce, torpédovky a ponorky. Velké hladinové jednotky zatím zůstávaly v tomto prostoru na svých základnách. Především císař Vilém II. trval na tom, že síla německého loďstva250 musí být zachována jako strategická zbraň nejen pro válečné užití, ale také pro případná pozdější diplomatická jednání.251 Proto nedovolil širší nasazení jádra Hochseeflotte. Tato situace německému velení v podstatě vyhovovala, protože první úspěchy si připsalo německé námořnictvo ve Středomoří. Na druhou stranu byla britská admiralita hned na začátku války vystavena značné kritice ze strany veřejnosti. Pošramocené renomé bylo třeba urychleně napravit. Proto byl na konec srpna naplánován výpad lehkých hladinových sil do Helgolandské zátoky. Ten měl být podporován i eskadrou bitevních křižníku Davida Beattyho. Cílem akce bylo vyprovokovat část německých hlavních sil a dostat je před hlavně připravených anglických těžkých jednotek a následně německé lodě potopit. Pokud by se akce zdařila

248 Anglie na bojišti, Národní listy, 6. srpna 1914, s. 1. 249 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001, s. 22. 250 Síla jakéhokoliv námořnictva v předvečer první světové války se odvíjela od počtu dreadnoughtů a bitevních křižníků, popřípadě starších bitevních lodí a pancéřových křižníků, pokud stát první dvě kategorie lodí nevlastnil. 251 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001, s. 83. 65 v plném rozsahu, admiralita by veřejnosti potopením několika německých dreadnoughtů v takové blízkosti od nepřátelského pobřeží poskytla jasný důkaz o britské nadvládě na moři. Také by to mělo nesporný psychologický dopad na německé námořnictvo. Dne 28. srpna tedy došlo v helgolandské zátoce k několika dílčím střetům mezi lehkými britskými silami a hlídkujícími německými křižníky. Bitva se zpočátku vyvíjela v neprospěch Britů, dokud do souboje nezasáhl svaz bitevních křižníků. Ten svými mocnými děly postupně doslova rozstřílel tři německé lehké křižníky, které do té doby sváděly poměrně vyrovnané souboje s britskými protějšky. Následně se zbývající německé jednotky stáhly do hloubi zálivu. Britské lehké síly musely odtáhnout jeden těžce poškozený lehký křižník. 252 Akce tedy skončila jednoznačným vítězstvím anglického loďstva, ovšem hlavního cíle, vylákat část německých hlavních sil na moře a zničit je, dosaženo nebylo. Proč se tak nestalo, bylo předmětem bouřlivé diskuze v admiralitním štábu. Německé dreadnoughty skutečně chtěly opustit přístav, ale neměly dostatek páry, takže jim vyplutí trvalo značně dlouhou dobu.253 V momentě, kdy se dostaly do prostoru bitvy, byly již britské lodě dávno pryč. Na druhou stranu bylo britské veřejné mínění alespoň zčásti uklidněno. Přece jen za cenu jednoho poškozeného lehkého křižníků přišel nepřítel při prvním vážnějším střetu hned o tři jednotky stejné kategorie, dále minonosku a torpédoborec. Navíc se již v půli měsíce září podařilo britské ponorce E9 torpédovat a potopit starý německý křižník Hela. 254 (výtlak 2 000 tun, výzbroj 4x88 mm)255. Ztrátami zatím trpěly především menší hladinové jednotky. Ty velké zatím dlely v dobře chráněných přístavech a do větších akcí, kromě pravidelných cvičení, se nepouštěly. Poslední útok britské ponorky větší aktivitě velkých německých hladinových sil také příliš nepomohl. Potenciálně bezpečná Helgolandská zátoka ztratila svůj statut bezpečného místa. Větší hladinové lodě německého námořnictva se přesunuly do její hloubi, tedy do většího bezpečí, za clonu torpédoborců a protiponorkových bariér. Ovšem nejinak na tom bylo britské námořnictvo, které se taktéž velmi obávalo útoků ze strany ponorek, takže svá větší plavidla pouštělo jen na cvičné manévry a nezbytné hlídkové plavby. Důvod byl velmi podobný jako v případě německého loďstva. Více než týden před útokem na německý křižník Hela ze dne 5. září došlo k incidentu přímo v zálivu Firth of Forth. Ponorkou U21 tady byl potopen lehký křižník Pathfinder (výtlak 3 000 tun,

252 Námořní bitva v Severním moři, Národní listy, 30. srpna 1914, s. 1. 253 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 63. 254 BRITISH SUBMARINE HITS GERMAN FLEET; Invades Bremerhaven Harbor, Fires Two Torpedoes, Hides on Bottom and Then Gets Away. The New York Times, 8. září 1914, s. 1. 255 Brassey, T. A. (ed.): The Naval Annual 1896, Portsmouth 1896, s. 271. 66 výzbroj 10x76 mm)256. Skutečnost, že v tomto místě kotvily také pancéřové křižníky a jiné větší jednotky a že v tu samou dobu do vod kotviště pronikla také druhá německá ponorka U20, byla pro britskou admiralitu velkým varováním.257 I proto, stejně tak jako v případě německého námořnictva po britském útoku, se snažily zabezpečit své nejtěžší jednotky co možná nejlépe. Jak se zanedlouho mělo ukázat, opatrnost nebyla dostatečná a německé ponorky zdaleka ještě neřekly své poslední slovo. Kanálové loďstvo (Channel Fleet) a Jižní svaz prováděly hlídkové plavby v oblasti Doverské úžiny i s pomocí pancéřových křižníků a bitevních lodí. Ty měly odstrašit případného protivníka a zajistit britské transporty na evropské bojiště. Dne 22. září258 1914 křižovaly tři anglické pancéřové křižníky třídy CRESSY (Aboukir, Cressy a Hogue) (výtlak 12 000 tun, výzbroj 2x234 mm, 12x152 mm)259 bez eskorty torpédoborců před nizozemským pobřežím. Ta byla odvolána na základnu kvůli špatnému počasí.260 Do stejné oblasti ale byla vyslána německá ponorka U9, která měla napadat britské transporty směřující do Ostende. V den, kdy se ponorný člun dostal na místo určení, bylo moře již opět klidné. Její kapitán Otto Weddigen toho rána spatřil v periskopu tři velmi pomalu plující velké lodě nepřítele. Čtyři torpéda odpálená z německé ponorky poslala ke dnu všechny tři nepřátelské křižníky za pouhou hodinu a deset minut, aniž by se jediný z nich pokusil o útěk nebo odvetný útok na ponorku.261 Z kapitána Weddingena se stal ze dne na den německý námořní hrdina prvního řádu a britská admiralita čelila od začátku války doposud největší kritice. Ztráta tří velkých pancéřových křižníků byla sice pro námořnictvo bolestná, daleko horší byl v tomto případě morální a psychologický aspekt. Posádky velkých hladinových válečných lodí poté často podléhaly „periskopové mánií“. Demoralizační účinky byly dokonce tak vysoké, že německé ponorky byly často spatřeny i na nejméně pravděpodobných místech. Takto psychicky nalomené posádky válečných plavidel poté na domnělé cíle zahajovaly rychlopalbu z lehkých děl. Situace dospěla tak daleko, že došlo k „bitvě“ v prostoru základny Scapa Flow, kde skutečně jednotlivá válečná plavidla zahájila proti domnělému nepříteli palbu, ačkoliv se tady prokazatelně žádný protivník nenacházel.262

256 Leyland, John – Brassey, T. A. (eds.): The Naval Annual 1906, Portsmouth 1906, s. 220. 257 Halpern, Paul, G.: A Naval history of world war I. Annapolis 1994, s. 34. 258 V práci Novák, Jiří – Žiarovský, Andrej – Šupík, Stanislav: Bitva v Otrantské úžině. Největší námořní bitva první světové války na Jadranu. Praha 2011, s. 69. je uvedeno 3. září jako datum této události. Jedná se o chybu. Záměna by byla možná pouze v případě potopení křižníku Pathfinder a několika menších plavidel v průběhu začátku září. 259 Brassey, T. A. (ed.): The Naval Annual 1902, Portsmouth 1902, s. 179. 260 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 66. 261 Záhuba anglických křižáků, Národní listy, 24. září 1914, s. 1. 262 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001, s. 98. 67

První opravdu vážnou ztrátu utrpělo britské námořnictvo koncem měsíce října. Dne 27. 10. se na mině potopil moderní dreadnought Audacious (výtlak 23 000 tun, výzbroj 10x343 mm, 16x102 mm)263. Tuto událost se snažila britská admiralita úzkostlivě utajit a na veřejnost se informace dostala až téměř o měsíc později.264 Aby toho nebylo pro britské námořnictvo málo, hned o několik dnů poději, začátkem listopadu, přišla další rána v podobě ztráty dvou pancéřových křižníků. Ty se potopily v regulérní námořní bitvě s německým protivníkem, tedy v první skutečné bitvě velkých hladinových jednotek během první světové války. Jejich střetnutí se budu věnovat v následující kapitole pojednávající o dobrodružstvích německé východoasijské eskadry. K akcím větších hladinových jednotek již do konce roku265 v prostoru Severního moře nedošlo. Přesto čekala v domácích vodách britské námořnictvo ještě jedna nepříjemná ztráta. Po vnitřní explozi se dne 26. listopadu potopila starší bitevní loď Bulwark (výtlak 15 000 tun, výzbroj 4x305 mm, 12x152 mm)266. Válka se tedy v prvním roce odehrávala zcela jinak, než očekávaly obě zainteresované strany. Místo grandiózních bitev eskader bitevních lodí, které proti sobě pálí granáty v řádech desítek tun, se válka odehrávala v menším měřítku. Důležitou roli hrály lehké jednotky a především poměrně nové zbraně, ponorky. Ani jedna ze stran na takový způsob boje nebyla připravena a chyběla jí potřebná plavidla. Pro britské námořnictvo, které vládlo největší námořní silou na světě, jež se opírala především o těžké jednotky, byl výsledek této nové, „podivné“ války tristní. Z velkých válečných plavidel byl do konce roku ztracen jeden dreadnought, tří pancéřové křižníky a stará bitevní loď, aniž by došlo k nějaké větší akci těchto nákladně budovaných jednotek. Tím spíše, že ztráty německého loďstva byly o poznání menší, ovšem pouze v případě tohoto prostoru, kde neztratilo ani jednu velkou válečnou loď. Na vzdálených mořích se odehrával zcela jiný příběh.

Intermezzo na vzdálených mořích – Eskadra viceadmirála Maximiliana von Spee Ve vodách Severního moře se po počátečních nadějích především britské admirality válka změnila v ekvivalent zákopových bojů na souši. Na dálných mořích pro tento druh války prostor nebyl. Situace Německa nebyla na odlehlých vodách všech světových oceánů dobrá. K dispozici tam mělo německé námořnictvo pouze několik málo lehkých jednotek,

263 Hythe, Viscont (ed.): The Naval Annual 1912, Portsmouth 1912, s. 98, 178. 264 Anglický naddreadnought zničen minou, 25. listopadu 1914, s. 1. 265 Míněny jsou pouze ofenzivní akce, nikoliv cvičení a vyplutí některých jednotek v souvislosti německých útoků na britské pobřeží od prosince 1914. 266 Brassey, T. A. (ed.): The Naval Annual 1902, Portsmouth 1902, s. 179. 68 které samostatně mohly ohrožovat britský obchod, námořní moc států Dohody však nikoliv. Jediný větší německý svaz byl před první světovou válkou umístěn na základně Čching-tao na severočínském pobřeží. Velel mu viceadmirál Maximilian von Spee a skládal se ze dvou velkých pancéřových křižníků třídy SCHARNHORST (Scharnhorst, Gneisenau) (výtlak 11 600 tun, výzbroj 8x210 mm, 6x150 mm)267 a lehkých křižníků Emden (výtlak 3650 tun, výzbroj 10x105 mm)268, Nürnberg (výtlak 3 450 tun, výzbroj 10x105 mm)269 a Leipzig (výtlak 3 200 tun, výzbroj 10x105 mm)270. Začátek první světové války zastihl viceadmirála s oběma pancéřovými křižníky u ostrova Ponape v Karolínách. Nastalá situace mu skýtala pouze dvě možnosti. První bylo zůstat ve vodách základny a narušovat obchodní trasy Dohody a očekávat útok britského loďstva. Druhou možností bylo pokusit se o dlouhou plavbu buď západním, nebo východním směrem s cílem dosáhnout německých přístavů a posílit tak jádro Širomořského loďstva. Jeho dva pancéřové křižníky byly ve své kategorii poměrně silná plavidla, která nebyla určena pouze k ničení námořního obchodu. I proto se von Spee nemusel příliš obávat konfrontace se stejně silným protivníkem. Na druhou stranu jisté potíže mohlo časem působit zásobování jak uhlím, tak municí. Admirál nakonec zvolil cestu na východ a to z několika důvodů. Prvním z nich byl fakt, že západní cestou nemohl použít Suezský průplav, který byl v rukou Britů. Musel by tedy plout kolem pobřeží Afriky, kde mohl narazit na nepřátelské jednotky. I kdyby se mu podařilo dostat se do evropských vod, pravděpodobně by se musel rozhodnout pro obeplutí souostroví Velké Británie severní cestou, protože proniknout kanálem La Manche bylo prakticky nemožné. Jeho posádky by po tak dlouhé cestě byly na pokraji sil a případný střet by velmi pravděpodobně skončil zničením svazu.271 Navíc jeho lodě byly momentálně roztaženy ve vodách Pacifiku. Křižník Leipzig operoval až u jihoamerického pobřeží, křižník Nürnberg se vracel ze San Francisca a zastihl jádro německých jednotek ještě u ostrova Ponape.272 Cestu na východ měla eskadra tedy nejen volnější, ale také se nemusela zdržovat soustředěním jednotek. Východním směrem se také táhla četná souostroví, která byla pod

267 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909, s. 273. 268 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 298. 269 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909, s. 273. 270 Leyland, John – Brassey, T. A. (eds.): The Naval Annual 1906, Portsmouth 1906, s. 249. 271 Zatímco ve vodách Tichomoří nebo Indického oceánu mohl von Spee očekávat přítomnost maximálně několika anglických pancéřových křižníků nebo pomalých a starých bitevních lodí, čím víc by se přibližoval k Velké Británii, tím větší by byla šance narazit také na moderní bitevní křižníky, které by si s jeho svazem snadno dokázaly poradit. Jediným takovým plavidlem v Tichomoří byl HMS Australia, který působil u australského svazu. Byl to jediný protivník, kterému se chtěl von Spee za každou cenu vyhnout. 272 Perepeczko, Andrzej: Triumf a pád admirála von Spee. Praha 2000, s. 29. 69 německou správou a na kterých mohl viceadmirál Spee doplnit zásoby, případně vyhledat úkryt, aby dočasně unikl zrakům britských pozorovatelů. V jihoamerických vodách navíc mohl von Spee spoléhat na jisté sympatie tamních vlád k vilémovskému Německu. To také znamenalo větší možnosti při doplňování paliva, případně munice přes německé konzuláty v těchto zemích. Od 6. do 13. srpna 1914 se Východoasijská eskadra pohybovala mezi jednotlivými ostrovy v Karolínách. Následujícího dne byl křižník Emden odeslán do vod Indického oceánu, aby tam napadal britský obchod a tím upoutal pozornost nepřítele. Tím mělo také dojít k roztříštění sil, které pátraly po německé eskadře. S nápadem vyslat SMS Emden na západ, do Indického oceánu, přišel sám jeho kapitán Müller, který chtěl provádět bojovou činnost na západ od Austrálie a odlákal by tak námořní síly Dohody od jádra Speeovy eskadry.273 Britské síly se pod velením viceadmirála Thomase H. M. Jerrama soustředily na základně v Hongkongu a následně vyrazily východním směrem do souostroví Karolín, kde ale německé protivníky již nezastihly. Koncem srpna se německá eskadra zdržovala u atolu Majuro a viceadmirál von Spee vyslal dva německé pomocné křižníky Prinz Eitel Friedrich a Cormoran274 do australských vod napadat obchodní lodě a tím odlákat část sil, které po něm pátraly. Od 7. do 20. září německé lodě napadaly radiostanice na jednotlivých ostrovech a ničily radiotelegrafické spojení mezi světadíly. Dne 21. září zakotvily německé lodě u ostrova Bora Bora. Díky skvělým znalostem francouzštiny, kterou ovládal německý viceadmirál a několik jeho důstojníků, se podařilo od nevelké francouzské posádky vyzvědět cenné informace o pohybech lodí Dohody a také zásobit plavidla proviantem.275 Tento úskok se zdařil i proto, že v tak odlehlých oblastech málokterý představitel koloniální moci znal přesně siluety všech vlastních i nepřátelských válečných plavidel, proto postačilo zamaskovat názvy lodí a vyvěsit francouzské válečné vlajky. O den později, 22. září, se německá eskadra objevila před francouzským přístavem Papeete v souostroví Tahiti, kde zničila baterii pobřežního dělostřelectva a starý dělový člun Zélée (výtlak 646 tun, výzbroj 2x100 mm, 4x66 mm)276. Toto plavidlo bylo však v době útoku

273 Hakvoort, Emmerich: Zlověstné oceány 1. (Eskadra smrti 1881–1914). Praha 2011, s. 76. 274 Jednalo se původně o ruský pasažérský parník Rjazaň, který byl dne 4. srpna 1914 zadržen křižníkem Emden. Ten byl poté vyzbrojen a sloužil jako pomocný křižník. Je třeba nezaměňovat s dělovým člunem Cormoran, který se nacházel na základně Čching-tao a v průběhu obléhání byl odzbrojen a následně potopen vlastní posádkou. 275 Perepeczko, Andrzej: Triumf a pád admirála von Spee. Praha 2000, s. 41. 276 Brassey, T. A. (ed.): The Naval Annual 1902, Portsmouth 1902, s. 222. 70 již bez výzbroje, protože ta byla demontována pro použití na pevnině.277 Hlavním motivem útoku byly sklady uhlí, kterých se chtěl von Spee zmocnit. Ty však francouzská posádka raději zapálila, než aby padly do rukou nepřítele. Proto musela eskadra odplout dál na východ a i nadále se spoléhat na zásobovací lodě. Až do začátku října se německé jednotky pohybovaly poblíž četných souostroví, kde byla větší šance zorganizovat zásobování přes neutrální správy. Svědectví norského parníku o spatření německých křižníků poblíž ostrovu Guam bylo otištěno v tisku se značným zpožděním až začátkem října.278 V tu dobu byla Východoasijská eskadra již daleko na východ od udávané pozice. K ostrovu, který patřil neutrálním Spojeným státům, se viceadmirál Spee přiblížil jen z nutných důvodů. Poblíž ostrova chtěl doplnit uhlí a dále předpokládal, že by mu tamní radiostanice mohla poskytnout informace o pohybech válečných lodí Dohody nebo umožnila spojení s Německem. Zprostředkovat spojení však americká posádka striktně odmítla a Spee se tak musel spokojit pouze s doplněním zásob.279 Od poloviny září britská admiralita alespoň tušila, kde se Východoasijská eskadra nachází, po útoku na přístav Papeete měla jistotu. Nyní již věděla že eskadra směřuje východním směrem přes Tichý oceán. Bylo tedy jednoduché domyslet si, že bude muset zamířit buď k Hornovu mysu, nebo k Panamskému průplavu. Proto bylo nařízeno veliteli 4. eskadry křižníků kontradmirálovi Christopheru Cradockovi, aby se se svými jednotkami soustředil v přístavu Port Stanley na Falklandských ostrovech. Anglické síly se skládaly ze dvou pancéřových křižníků Good Hope (výtlak 14 100 tun, výzbroj 2x234 mm, 16x152 mm)280 a Monmouth (výtlak 9 800 tun, výzbroj 14x152 mm)281 a lehkého křižníku Glasgow (výtlak 4 800 tun, výzbroj 2x152 mm, 10x102 mm)282. Velitel britské eskadry si byl vědom toho, že jeho jednotky jsou nepoměrně slaběji vyzbrojené. Proto v průběhu října několikrát žádal o přidělení velkého pancéřového křižníku Defence (výtlak 14 600 tun, výzbroj 4x234 mm, 10x 190 mm)283 a menšího křižníku Cornwall (viz. Monmouth).284 Přidělením požadovaných plavidel by se převaha přesunula na stranu Britů. Z návrhu britského kontradmirála vyplývala nutnost vytvořit dvě silné eskadry, z nichž by jedna pátrala po nepříteli a druhá hlídkovala v prostoru Hornova mysu, aby zabránila německým lodím

277 Hakvoort, Emmerich: Zlověstné oceány 1. (Eskadra smrti 1881–1914). Praha 2011, s. 86. 278 COALS FOR SECRET, VOYAGE.; Norwegian Steamer, It Is Said, Will Meet German Cruisers at Guam. The New York Times, 8. října 1914, s. 2. 279 Perepeczko, Andrzej: Triumf a pád admirála von Spee. Praha 2000, s. 37. 280 Brassey, T. A. (ed.): The Naval Annual 1902, Portsmouth 1902, s. 181. 281 Tamtéž, s. 182. 282 Hythe, Viscont (ed.): The Naval Annual 1912, Portsmouth 1912, s. 189. 283 Tamtéž, s. 180. 284 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001, s. 145. 71 proniknout na Atlantik. Britská admiralita tomuto požadavku vyhověla, avšak jen částečně. Do oblasti byly vyslány další pancéřové křižníky Carnarvon (výtlak 10 850 tun, výzbroj 4x190 mm, 6x152 mm)285 a Cornwall (viz. Monmouth), lehký křižník Bristol (viz. Glasgow) a dva pomocné křižníky. Tyto jednotky vytvořily druhý svaz. Problém byl v tom, že oba britské svazy samostatně byly slabší než německá eskadra. Proto dostal Cradock ke svému svazu ještě starou bitevní loď Canopus (výtlak 12 950, výzbroj 4x305 mm, 12x152 mm)286, která však byla značně pomalá a její čtyři děla ráže 305 mm měla jen nepatrně větší dostřel než děla ráže 210 mm na obou německých pancéřových křižnících. Navíc eskadra kontradmirála Archibalda P. Stoddarta byla oproti původním předpokladům umístěna do ústí řeky La Plata, tudíž nemohla pomoci v případné bitvě Cradockovým lodím. Její poloha byla tak nevýhodná, že nemohla ani zabránit úniku německých plavidel do Atlantiku. Silně ozbrojený křižník Defence byl taktéž nakonec přidělen Stoddartovu svazu. Po takovém rozložení sil by měl Stoddartův svaz za předpokladu, že by měl k dispozici pancéřový křižník Defence, jistou šanci německou eskadru porazit. Musel by se však spolehnout pouze na toto plavidlo, protože bylo jako jediné silněji vyzbrojené než oba německé pancéřové křižníky. Ve střetu by tedy Britové měli pravděpodobně nepatrně větší šanci uspět, než tomu bylo v případě eskadry kontradmirála Cradocka. Nesporným faktem však bylo, že obě tyto eskadry, pokud nebyly sloučeny, byly slaběji vyzbrojené než jejich německý protivník. Zatímco Britové shromažďovali síly, německá eskadra se přesunovala dále směrem na východ. Připojil se k ní lehký křižník Leipzig a také původně samostatně operující SMS Dresden (viz. Emden, s. 68). V posledních říjnových dnech dobraly německé lodě zásoby u ostrova Juana Fernandeze a poté se vydaly dál na východ. Ve stejné době plula eskadra Christophera Cradoka podél chilského pobřeží pomalu k severu. Od německých nákladních lodí, které od 30. října dobíraly v přístavu Valparaiso uhlí dostal von Spee zprávu, že dne 31. října v přístavu Coronel zakotvil britský křižník Glasgow.287 Viceadmirál dobře věděl, že loď bude muset do 24 hodin vody neutrálního přístavu opustit a rozhodl se ji zničit silou celé své eskadry. Protože komunikaci německé eskadry zachytili i Britové, oba pancéřové křižníky kontradmirála Cradocka pluly směrem na sever k místu, kde se předpokládal výskyt nepřátelských plavidel.

285 Leyland, John – Brassey, T. A. (eds.): The Naval Annual 1906, Portsmouth 1906, s. 209. 286 Brassey, T. A. (ed.): The Naval Annual 1902, Portsmouth 1902, s. 179. 287 Perepeczko, Andrzej: Triumf a pád admirála von Spee. Praha 2000, s. 46. 72

Dne 1. listopadu po poledni došlo ke spojení všech čtyř britských lodí.288 Kromě vlajkové lodi se zbylé tři jednotky vydaly vstříc domněle slabšímu nepříteli, s nímž po čtvrté hodině navázaly vizuální kontakt a nejpozději v šest večer se opět spojily v jeden svaz.289 Britové měli výhodu v zapadajícím slunci za zády, které oslňovalo německé dělostřelce, proto se Cradock rozhodl přiblížit se co nejrychleji k nepříteli, aby mohl využít četného dělostřelectva střední ráže a výhody slunce v zádech. Německá eskadra měla převahu rychlosti a tak von Spee nedovolil přiblížení. Boj chtěl zahájit až po západu slunce, kdy siluety jeho lodí budou splývat s čárou chilského pobřeží, zatímco obrysy anglických křižníků se budou ostře rýsovat proti světlému západnímu obzoru. Po západu slunce v 18.34 zahájila německá eskadra na vzdálenost 10 400 metrů palbu.290 Hakvoort ve své práci uvádí zahájení boje až v 18.55291, ale to se jeví vzhledem k velké prodlevě v časové posloupnosti a ostatní literatuře, která čerpá z oficiálních záznamů, jako nepravděpodobné. V té době plul německý svaz ve složení SMS Scharnhorst, SMS Gneisenau, SMS Leipzig a SMS Dresden. Britská eskadra se přibližovala v sestavě HMS Good Hope, HMS Monmouth, HMS Glasgow a sestavu uzavíral pomocný křižník Otranto. Převaha v těžkém dělostřelectvu byla jednoznačně na straně Němců. Ti měli k dispozici celkem šestnáct děl ráže 210 mm, boční salvu mohlo provést až dvanáct z nich. Britské lodě mohly odpovídat pouze dvěma děly ráže 234 mm, které byly umístěné na křižníku Good Hope. Navíc hned první salvy německé vlajkové lodi vyřadily z palby jednu z hlavních dělostřeleckých věží na britské lodi.292 Ani druhé britské lodi v sestavě, křižníku Monmouth, se nevedlo proti daleko silnějšímu protivníkovi lépe. Pouze křižník Glasgow sváděl vyrovnaný souboj s německým Leipzigem. Poslední plující Otranto se po krátké přestřelce odpoutal od dotírajícího Dresdenu. V případě, že by tak tato původně obchodní loď neučinila, byla by zcela jistě potopena. Ve snaze zapojit do boje početné střední dělostřelectvo se britský svaz přiblížil ještě blíže, až na 4000 metrů. Vlivem rozbouřeného moře se však část děl obou pancéřových křižníků, která bylo umístěna příliš nízko nad hladinou vody, nedala použít. Po dělostřeleckém souboji, před půl osmou večerní, zbyl z britského vlajkového křižníku pouhý

288 Se svazem pancéřových křižníků plul i pomocný křižník Otranto. Jednalo se o původně obchodní loď vyzbrojenou několika děly ráže 120 mm. Tato jednotka byla pro tento druh akce naprosto nevhodná a svou výzbrojí, pancéřováním a rychlostí se s německými loděmi nemohla měřit. 289 Perepeczko, Andrzej: Triumf a pád admirála von Spee. Praha 2000, s. 77. 290 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001, s. 149. 291 Hakvoort, Emmerich: Zlověstné oceány 1. (Eskadra smrti 1881–1914). Praha 2011, s. 80. 292 Tamtéž, s. 76. 73 vrak, který po celé délce hořel a nebyl schopen palby, ani pohybu. Po explozi munice se krátce před osmou hodinou potopil. Ještě před sedmou hodinou večerní začal křižník Monmouth za svou vlajkovou lodí zaostávat a pokusil se uniknout z bojiště. Zprvu se mu záměr dařil a na nějaký čas ztratil kontakt s nepřítelem. Poté se setkal s křižníkem Glasgow, který mu chtěl poskytnout podporu, ale na obzoru se znovu objevily německé jednotky. Rychlý Glasgow unikl z dostřelu, ale pancéřový křižník kvůli těžkým poškozením, které utrpěl v bitvě, tuto možnost nedostal a tak toto plavidlo zůstalo na místě skryto ve tmě. Objeveno bylo až německým křižníkem Nürnberg, který se kvůli havárii strojů doposud bitvy neúčastnil. Poté byl křižník Monmouth z bezprostřední blízkosti doslova rozstřílen. Před devátou hodinou tak klesla ke dnu i s celou posádkou druhá z těžkých jednotek britské eskadry. Bitva tedy skončila jasným německým vítězstvím. Britové ztratili oba pancéřové křižníky. Pouze lehkým silám se podařilo uniknout. Zprávy o tom, že se křižníku Good Hope přeci jen podařilo dosáhnout chilského pobřeží, se nakonec ukázaly jako mylné. 293 Tato domněnka byla podpořena i faktem, že německá eskadra zůstala na místě bitvy ještě následujících několik hodin, když prováděla pátrání po trosečnících nebo právě po pancéřovém křižníku Good Hope.294 Je však vysoce nepravděpodobné, že by německé posádky minimálně obou pancéřových křižníků nezaznamenaly velký požár a explozi, po které se toto plavidlo potopilo. V úvahu tudíž připadá spíše ono pátrání po trosečnících než jakýkoliv jiný důvod. Němci na svých plavidlech neutrpěli žádné vážnější škody. Britská bitevní loď Canopus, na kterou tolik spoléhala admiralita, do boje kvůli své pomalé rychlosti ani nezasáhla a odplula na Falklandské ostrovy, kde byla usazena na mělčinu jako pobřežní dělostřelecká baterie.295 První střetnutí velkých hladinových jednotek mezi loďstvy Velké Británie a Německa vzhledem k tomu, že nebylo nečekané, bylo bedlivě sledované i v zahraničí a porážka britského loďstva doslova otřásla postavením Velké Británie coby první světové námořní velmoci.296 Je příznačné, že hlavní tíhu bitvy vybojovaly právě pancéřové křižníky, tedy kategorie plavidel, která byla přímo určena k bojovým operacím na námořních trasách a proti

293 Námořní bitva u Chile, Národní listy, 7. listopadu 1914, s. 1. 294 Hakvoort, Emmerich: Zlověstné oceány 1. (Eskadra smrti 1881–1914). Praha 2011, s. 112. 295 K bitvě u chilského pobřeží, Národní listy, 9. listopadu 1914, s. 2. 296 CRADOCK'S FLEET WIPED OUT.; Berlin Report on the Naval Battle Off the Chilean Coast. The New York Times, 9. listopadu 1914, s. 2. 74 koloniálním válečným plavidlům. Jedná se tedy o jeden z ne mnoha případů, kde tato plavidla dostála svému původnímu určení. Po porážce u Coronelu vyvstaly pro britskou admiralitu dva problémy. Prvním, základním problémem byla skutečnost, že německá Východoasijská eskadra nebyla zničena, ani neutrpěla výraznější škody.297 Druhým pak, že německé jednotky a především posádky dosahovaly takové kvality, že bylo otázkou, zda toho bude schopen dosáhnout stejně silný britský svaz. Proto bylo žádoucí pro bojový úkol uvolnit část sil jádra britské Grand Fleet. Navíc porážka přišla v tu nejméně vhodnou dobu. V září a říjnu utrpělo britské námořnictvo řadu až potupných ztrát. K těm nyní přibyly další, z psychologického hlediska snad ještě horší ztráty, protože zatímco ty minulé byly způsobeny nekonvenční válkou, minami a torpédy, nyní byly dvě velké válečné lodě ztraceny v regulérní námořní bitvě, ve střetnutí, které si britská veřejnost přála, ačkoliv s poněkud odlišným výsledkem, než očekávala. Již 11. listopadu vypluly směrem k Falklandským ostrovům bitevní křižníky Invincible (výtlak 17 250 tun, výzbroj 8x305 mm, 16x102 mm)298 a Inflexible (viz. Invincible) Jejich přesun, stejně jako přesun některých dalších jednotek, samozřejmě vzbudil velkou pozornost také v tisku. Byla však uváděna nepřesná fakta, protože ony lodě směřovaly k východnímu pobřeží Brazílie a pak k Falklandským ostrovům a nikoliv k Panamskému průplavu, jak se oznamovalo.299 Tuto informaci je možné interpretovat jako přesun velkých hladinových sil západním směrem, tedy do Atlantiku nebo dále do Pacifiku. A protože jedinou německou eskadrou, která působila mimo Severní moře, na jejíž zničení bylo nutné vyčlenit takové síly, mohla být pouze eskadra viceadmirála von Spee, musely tyto jednotky směřovat pouze k Falklandským ostrovům. Velení dostal na starost náčelník válečného štábu admirality viceadmirál F. C. Doveton Sturdee. Byl to právě on, kdo svým nešťastným rozhodnutím rozptýlit britské síly největší měrou přispěl k porážce Cradockovy eskadry v bitvě u Coronelu. Vedle těchto dvou jednotek měl Sturdee k dispozici také Stoddartův svaz pancéřových křižníků, který byl posílen již zmíněným pancéřovým křižníkem Defence a křižníkem Kent

297 Největší ztrátou na straně Němců, která však byla logickým důsledkem bitvy, byl značný úbytek munice. To se týkalo především pancéřového křižníku Scharnhorst. Při zamýšlené cestě přes Atlantský oceán by nebyly k dispozici žádné zásobovací stanice se zásobami potřebné munice a zásobovací plavidla dopravovala pouze uhlí. Z tohoto pohledu lze konstatovat, že v takové situaci i jakékoliv další vítězné střetnutí by německou eskadru strategicky značně oslabilo, protože ta neměla kde zásoby munice doplnit a dříve nebo později by tyto zásoby byly zcela vyčerpány. 298 Hythe, Viscont (ed.): The Naval Annual 1912, Portsmouth 1912, s. 182. 299 HEAR BRITISH FLEET IS BOUND FOR CANAL; Seven War Ships Reported On Way to the Pacific via Panama Route. The New York Times, 10. listopadu 1914, s. 2. 75

(viz. Monmouth, s. 71). Dále byl k dispozici lehký křižník Bristol (viz. Glasgow, s. 71) a zbylé jednotky z poraženého Cradockova svazu. Protože se nevylučovala možnost, že německá eskadra zamíří do karibských vod přes Panamský průplav, byla tamní eskadra pancéřových křižníků posílena moderním bitevním křižníkem Princess Royal (výtlak 26 350 tun, výzbroj 8x343 mm, 16x102 mm)300. Obě cesty, jak kolem Hornova mysu, tak přes Panamský průplav měly být tedy hlídány silami, které značně převyšovaly možnosti Východoasijské eskadry. Pro viceadmirála von Spee se tedy po vítězné bitvě nevyvíjela situace dobře. Čím dál větším problémem se stávalo zásobování uhlím. Během listopadu se německá eskadra pohybovala ještě ve vodách Pacifiku a až 2. prosince obeplula Hornův mys. Přes protesty velitelů křižníků Gneisenau, Lepizig a Dresden se von Spee rozhodl napadnout a zničit domněle prázdný přístav Port Stanley na Falklandech.301 Velitelé výše zmíněných jednotek protestovali především proto, že tento útok prozradí pozici německé eskadry Britům a její následný útěk přes Atlantský oceán bude ještě těžší. Podle hlášení německých zásobovacích lodí měl být přístav prázdný. Tato informace však byla několik dní stará a v době přiblížení německé eskadry se na jeho rejdě nacházelo již celkem osm křižníků, z toho byly dva bitevní, které samy o sobě značně převyšovaly nejtěžší jednotky Východoasijské eskadry. Ráno 8. prosince se část německé eskadry přiblížila k přístavu. Již z větší vzdálenosti bylo vidět vysoké trojnožkové stěžně, které vypovídaly o přítomnosti buď dreadnoughtů nebo bitevních křižníků nepřítele. Britské lodě zde doplňovaly uhlí, ale protože se v přístavu nacházely pouze dva uhelné parníky, práce probíhaly velmi pomalu.302 Toto byla patrně poslední možnost, kdy mohla německá eskadra způsobit zakotveným lodím, které nebyly připraveny k boji, vážné ztráty, případně potopením jedné z nich zablokovat výjezd z přístavu. Následně by bylo možné jednotky zbavené prostoru pro manévrování torpédy nebo dělostřelbou potopit. Ani taková akce podle některých badatelů neměla příliš nadějí na úspěch, kvůli velké disproporci jednotlivých svazů.303 Viceadmirál von Spee byl však na své vlajkové lodi SMS Scharnhorst ještě několik mil pozadu za čelními jednotkami a v situaci se úplně neorientoval. Nařídil tedy stažení předsunutých plavidel a výhodnou příležitost k útoku nevyužil.

300 Leyland, John (ed.): The Naval Annual 1915, London 1915, s. 104. 301 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001, s. 153. 302 Hynek, Vladimír – Klučina, Petr – Škňouřil, Evžen: Válečné lodě 3. První světová válka. Praha 1988, s. 244. 303 Hakvoort, Emmerich: Zlověstné oceány 1. (Eskadra smrti 1881–1914). Praha 2011, s. 135. 76

Mezi tím začala postupně z přístavu vyplouvat anglická plavidla.304 Jedním z prvních byl křižník Glasgow, který se zařadil za německý svaz a podával informace o jeho poloze zbytku své eskadry, která urychleně opouštěla přístav hned, jakmile byla dokončena nakládka uhlí. Britské bitevní křižníky byly mnohem rychlejší a tak, pokud by nedošlo ke ztrátě kontaktu, nebyla ze strany německých lodí šance na únik. Navíc oba disponovaly dohromady celkem šestnácti děly ráže 305 mm, které měly mnohem větší dostřel než hlavní dělostřelectvo německých lodí. Krátce před 13. hodinou zahájil HMS Inflexible palbu na poslední loď Speeovy eskadry, lehký křižník Leipzig. Když se k palbě o několik minut později připojil i druhý bitevní křižník, německá loď se svolením velitele eskadry opustila své místo a unikla z dostřelu. Novým cílem britských plavidel se nyní stal křižník Nürnberg. Viceadmirál Spee viděl beznadějnost situace a rozhodl se poskytnout šanci na únik alespoň rychlým lehkým křižníkům, zatímco on sám s oběma pancéřovými křižníky upoutá pozornost protivníka. Ve 13.25 zabočily tedy obě jeho nejsilnější jednotky eskadry na severovýchod a o pět, podle některých prací o deset305 minut později zahájily proti nepřátelským bitevním křižníkům palbu. Poté byla bitva na nějakou dobu přerušena a rozhořela se opět až po druhé hodině odpolední. Jakmile vzdálenost klesla pod 11 000 metrů, do boje se zapojily i baterie děl ráže 150 mm na německých křižnících. Britové odpovídali pouze palbou hlavního dělostřelectva, protože děla ráže 102 mm byla stále mimo dostřel. Pronásledováním lehkých německých jednotek byl pověřen Stoddartův svaz. Ten se však musel obejít bez vlajkové lodi HMS Carnarvon (výtlak 10 850 tun, výzbroj 4x190 mm, 6x152 mm)306, která lehce zaostala a později se připojila k hlavním britským silám v boji proti jádru německé eskadry. Střet trval až do čtvrté hodiny odpolední. Když byla SMS Scharnhorst natolik poškozena, že nebyla schopná pokračovat v boji. V 16.00 nařídil von Spee pancéřovému křižníku Gneisenau, aby se pokusil o únik a sám svoji loď stočil přímo proti nepříteli.307 Tím na sebe sice upoutal pozornost, ale soustředěné palbě z dvou bitevních křižníků nemohla vážně poškozená německá loď dlouho odolávat. Již v 16.17 se SMS Scharnhorst, vlajková loď německé východoasijské eskadry, potopila. Zahynula celá posádka včetně velitele eskadry kontradmirála Maximiliana von Spee.

304 Ve starší literatuře se uvádí také účast bitevního křižníku Princess Royal, viz. Kosziarz, Edmund: Námorné bitky. Bratislava 1984, s. 270. Ten však i nadále setrvával na své pozici v Karibské oblasti. 305 Perepeczko, Andrzej: Triumf a pád admirála von Spee. Praha 2000, s. 136. 306 Leyland, John – Brassey, T. A. (eds.): The Naval Annual 1906, Portsmouth 1906, s. 209. 307 Perepeczko, Andrzej: Triumf a pád admirála von Spee. Praha 2000, s. 139. 77

Mezi tím druhý z pancéřových křižníků, Gneisenau, sice zasáhl HMS Invincible několika těžkými granáty, ovšem přívalu granátů nyní z obou britských plavidel odolávat dlouho nemohl. Přesto ještě téměř hodinu a půl vzdoroval palbě bitevních křižníků, ke kterým se přidal i opožděný HMS Carnarvon. Konečně v 18.02, když byl zasažen již více než padesáti granáty ráže 305 mm, se po otevření kingstonových poklopů potopil s většinou posádky na palubě; zachráněno bylo pouze 187 lidí.308 Jiné zdroje uvádějí celkem 190 mužů, z toho 108 bylo zachráněno křižníkem Invincible, 62 převzal Inflexible a dvacet nalodil pancéřový křižník Carnarvon.309 Ve stejné době se jižním směrem odehrávala honička mezi prchajícími německými křižníky a silnějšími britskými pronásledovateli. Lehký křižník Glasgow pronásledoval SMS Dresden, kterému se však po značném úsilí podařilo uniknout dále směrem k jihu. Proto se Glasgow přiblížil k pomalejšímu Leipzigu a začal ho ostřelovat. Němečtí dělostřelci byli však dobře vycvičení a nedovolili britskému protivníkovi příliš se přiblížit. Do boje na britské straně zasáhl také HMS Cornwall, jehož intervence boj definitivně rozhodla. Váha jeho boční salvy devíti děl ráže 152 mm měla značný potenciál proměnit slabě pancéřované německé plavidlo v plovoucí vrak. Navíc se pancéřový křižník mohl přiblížit mnohem blíže ke svému protivníkovi, protože granáty z děl ráže 105 mm německého křižníku se neškodně odrážely od pancéřové ochrany britského plavidla. I přes značnou disproporci pronásledování trvalo až do večerních hodin. Teprve v 19.00 zmlkla všechna děla německého křižníku a až v 21.23 se loď po silném výbuchu potopila. Poslední z trojice německých lehkých křižníků, Nürnberg, byl pronásledován pancéřovým křižníkem Kent. Ten se hnal za svým protivníkem rychlostí přesahující maximální tabulkové hodnoty tohoto plavila. I přesto se až do 17.35 dařilo německému křižníku unikat. Pronásledování ukončila až havárie kotlů, kvůli které muselo německé plavidlo značně snížit rychlost. V boji na krátkou vzdálenost se německý lehký křižník bránil statečně, neměl však proti lépe vyzbrojenému a pancéřovanému nepříteli šanci a před půl osmou večer se téměř s celou posádkou potopil. O tvrdošíjné obraně Němců svědčí celkem čtyřicet zásahů, kterými byla britská loď v průběhu bitvy zasažena. V pozdních večerních hodinách byly zajaty také dvě německé zásobovací lodě, které doprovázely Východoasijskou eskadru. Střetnutí, anglickou i německou historiografií později nazvané bitvou u Falkland, tedy skončilo jednoznačným vítězstvím britského námořnictva navzdory tomu, že německé lodě

308 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001, s. 158. 309 Perepeczko, Andrzej: Triumf a pád admirála von Spee. Praha 2000, s. 141. 78 střílely poměrně dobře; (HMS Invinible dostala 22 zásahů, HMS Inflexible 3, HMS Cornwall 18 a již zmiňovaný HMS Kent 40 zásahů), všechny britské lodě byly poškozeny díky silnému pancéřování jen lehce a ztráty v posádkách byly minimální (9 padlých a 15 raněných).310 Nezanedbatelný byl také morální dopad celé akce. Vítězná bitva zčásti uklidnila britské veřejné mínění, které konečně od začátku války spatřilo jednoznačný úspěch vlastní eskadry proti nepříteli v regulérní námořní bitvě nejtěžších jednotek. Pro veřejnost bylo nepodstatné, že s tak velkými silami, jaké britské námořnictvo uvolnilo na zničení Speeovy eskadry, bitvu prakticky nešlo prohrát. I proto je ze strany Němců obdivuhodný počet zásahů, kterých i přes jednoznačnou převahu protivníka docílili na nepřátelských plavidlech. V bitvě se utkala stará a překonaná koncepce pancéřového křižníku proti moderní koncepci v duchu All Big Gun, kterou představovaly křižníky bitevní. Z tohoto střetu musely vyjít vítězně britské jednotky, i kdyby bojovaly samostatně. Pokud by se boj odehrával pouze mezi pancéřovými křižníky obou stran, výsledek už by tak jistý nebyl. Ačkoliv se zde pohybujeme v rovině čiré spekulace, která je však podložena přesnými statistikami jednotlivých plavidel, velmi pravděpodobně by z bitvy vyšla vítězně opět německá eskadra, která by však vzhledem k početní převaze nepřítele utrpěla určité ztráty. Skutečnost, že spolu sváděly souboje různé kategorie válečných plavidel a tedy, že bitva ani o mnoho lépe pro německou eskadru dopadnout nemohla, si uvědomoval málokdo v britské admiralitě, protože hlavní cíl, totiž zbavit se velkých hladinových jednotek nepřítele v zámoří a nedovolit německé eskadře průnik do Atlantiku, byl splněn. Vše výše zmíněné bylo však varováním pro příští boje. Těch si ale jen málokdo v britské admiralitě všímal. Tak jako velkolepě prezentoval tisk zemí Centrálních mocností vítězství u Coronelu, nyní se zprávy v domácím tisku objevovaly se značným zpožděním a rozhodně neplnily titulní strany jednotlivých periodik. První informace navíc hovořily pouze o ztrátě tří německých plavidel.311 Stejně tak zprávy převzaté ze zahraničních tiskových kanceláří, například z periodika Daily Chronicle, jsou překvapivě značně kritické k vlastnímu, tedy britskému loďstvu a hovoří dokonce o třech potopených anglických plavidlech a velkých ztrátách v řadách posádek.312 Nepřesnosti lze přisuzovat tomu, že bitva proběhla daleko od

310 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001, s. 160. 311 K potopení tří německých křižáků u ostrovů Falklandských, Národní listy, 14. prosince 1914, s. 2. 312Anglické ztráty u Falklandských ostrovů, Národní listy, 15. prosince 1914, s. 1. 79 civilizovaných zemí313a relevantnější zprávy o ní se objevovaly až s postupem času. Na přesnější vylíčení událostí, přesto velmi subjektivní, tak jako na líčení všech očitých svědků této historické skutečnosti si museli lidé nějaký čas počkat. Objevovala se především v zahraničním tisku.314 Z výše uvedeného je tedy patrné, že zatímco informace o akcích na moři z podzimu roku 1914, pokud byly nepřesné, pak to bylo vinou chybných hlášení a neúplných informací o průběhu té či oné události. Nyní se již jednalo o cílenou cenzuru tisku, která měla zabránit pronikání nežádoucích informací na veřejnost. Takové informace by mohly podlomit morálku na frontě i v zázemí tím spíše, že válka v koloniích se pro Německo nevyvíjela dobře. Také na pozemní frontě zatím poměrně jistý postup německých jednotek v Belgii a Francii zabředl do zdlouhavých zákopových bojů.

Britská města, rukojmí námořní války Nejhorším následkem bitvy u Falkland pro německé námořnictvo byla skutečnost, že přišlo o veškeré velké hladinové jednotky na dálných mořích. To však nebylo pro vývoj válečných operací mezi dvěma největšími námořními mocnostmi doby rozhodující, protože se převážná část nejdůležitějších operací soustředila do prostoru Severního moře. Tzv. křižníková válka315, kterou chtělo od začátku konfliktu praktikovat německé námořnictvo v koloniích, měla mít, podle německých vrchních představitelů, vážné dopady také na bojeschopnost hlavních sil britského loďstva. Podle původních předpokladů právě na boj se samostatně operujícími německými jednotkami mělo britské námořnictvo vyčlenit značné síly, po jejichž odplutí do zámoří mohlo dojít ke střetu mezi jádry obou loďstev za mnohem příznivějších podmínek pro německé námořnictvo, než které jim skýtala současná situace.316 Ve skutečnosti, ačkoliv operace německých křižníků na dálných mořích, jejichž součástí bylo působení lehkých křižníků Karlsruhe, Dresden, Emden, Königsberg a mnohých

313 V době, o které se bavíme, tedy na začátku 20. století, bylo jižní pobřeží Chile jen velmi málo osídleno. Větší osady byly většinou jen v místě přístavů, jako například Port Tamar nebo Punta Arenas. Největším městem bylo Valparaiso a to bylo od místa falklandské bitvy již značně na sever. 314 FIRST STORY TOLD OF FALKLAND FIGHT; British Sailors Breakfasted Under Fire ;- Germans Sank Singing Patriotic Songs. SHIP'S AMMUNITION SPENT Sons Went Down with Admiral von Spee ;- German Shells Harmless on Flagship Invincible's Armor, The New York Times, 21. prosince 1914, s. 1. 315 Pomocí křižníkové války chtělo německé námořnictvo odříznout Velkou Británii od dovozu strategických surovin. Tato strategie spočívala ve vysílání lehkých a pomocných křižníků na moře, kde měly ničit britská a posléze také neutrální plavidla. Tyto jednotky však byly vázány na alespoň částečnou podporu základen, kde musely doplňovat uhlí a munici, tudíž s postupným obsazováním německých kolonií se jejich akceschopnost značně omezila. V polovině roku 1915 již tyto operace nepředstavovaly takovou hrozbu, protože většina pravidelných německých jednotek byla buď internována v neutrálních přístavech, nebo zničena britským námořnictvem. 316 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001, s. 140. 80 dalších, poutaly značné britské síly, jádro britské Home Fleet zůstávalo ve svých přístavech neporušené. Tato situace německé admiralitě vůbec nevyhovovala. Aby se Širomořské loďstvo mohlo směle pustit do rozhodující bitvy s hlavními silami britského námořnictva, bylo třeba před tím tyto síly vyrovnat. Jednou ze dvou efektivních možností v tomto směru bylo právě pomocí křižníkové války odlákat část britských těžkých jednotek ze Severního moře. Druhou pak bylo zaskočit na moři jednu nebo dvě eskadry dreadnoughtů nebo bitevních křižníků a silou kompletního německého loďstva je zničit. Poslední, avšak ne příliš efektivní možností, jak britské loďstvo oslabit, bylo rozsáhlé vedení minové a ponorkové války ve vodách, kde se často vyskytovaly britské těžké hladinové jednotky. V tomto ohledu se ale nedalo spoléhat na konstantní efektivitu takových akcí, které přinesly plavby ponorek ze srpna a září roku 1914. Proti této možnosti hovořila také skutečnost, že se s každým dalším takovým úspěchem protiponorková ochrana britských lodí zvyšovala. Od počátku války také pomalu stoupal počet eskortních plavidel, která tyto lodě doprovázela, a tím se každý útok stával obtížnějším. Ztráta tří pancéřových křižníků z konce září byla pro velení britského námořnictva dostatečnou výstrahou a díky přijetí účinných opatření zůstala tato akce pouze ojedinělým úspěchem a už se neopakovala v takovém rozsahu. Na minovou válku se příliš spoléhat nedalo. Efektivita nebyla velká a úspěchy pouze ojedinělé, ačkoliv jak uvidíme, jedna taková akce z léta roku 1916 ovlivní velmi výrazně celý následující průběh první světové války. Z výše uvedených možností se jako nejsnáze proveditelná jevila ta druhá, tedy vylákat na moře a pak zničit část britských sil. K tomu bylo třeba vymyslet strategii, jak tyto síly spolehlivě podnítit k vyplutí z bezpečí přístavů. K tomuto účelu přišlo německé velení s návrhem napadnout britská přístavní města na východním pobřeží Anglie. Útok měl být proveden bitevními křižníky tak, aby přiměl k vyplutí část sil britské Grand Fleet. Na moři měly čekat německé dreadnoughty, které spolu s bitevními křižníky měly za úkol britské lodě zničit a poté se stáhnout na základny. Cílem akce naplánované na 3. listopadu 1914 mělo být ostřelování přístavu a města Great Yarmouth, následně položení min u vjezdu do tohoto přístavu a také do plavební dráhy vjezdu přístavu Lowestoft. Eskadra tvořená bitevními křižníky Seydlitz (výtlak 25 000 tun, výzbroj 10x280 mm, 12x150 mm)317,, Moltke (výtlak 23 000 tun, výzbroj 10x280 mm, 12x150 mm)318, Von der Tann (výtlak 19 400 tun, výzbroj 8x280 mm, 10x150 mm)319 a

317 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 296. 318 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1915, Pola 1915, s. 278. 319 Tamtéž, s. 278. 81 pancéřovým křižníkem Blücher (výtlak 15 800 tun, výzbroj 12x 210 mm, 8x 150 mm)320 byla doprovázena lehkými křižníky a vyrazila už odpoledne předchozího dne na moře tak, aby přístav mohla napadnout již za svítání. Obrana přístavu Great Yarmouth byla poměrně slabá. Byla tvořena pouze dvěma torpédoborci a minolovkou. V přístavu kotvily ještě čtyři ponorky. Dělostřelba bitevních křižníků zahnala oba hlídkující torpédoborce z dosahu, takže nemohly účinně použít svá torpéda. Poté se německá plavidla zaměřila na samotný přístav a lehké křižníky zatím kladly u jeho vjezdu miny. Vzhledem k ne příliš koordinované palbě dělostřelby těžkých lodí byl efekt velmi malý.321 Zato na minách se potopila ponorka D5, která spěchala napadnout německá plavidla. Britská admiralita reagovala na útok tak, jak Němci předpokládali. Do oblasti byly vyslány eskadry bitevních křižníků viceadmirála Davida Beattyho. Mezitím se však značně zhoršilo počasí a padla mlha. Z toho důvodu německé lodě přerušily útok a vydaly se na zpáteční cestu. Také hlavní síly, které se nacházely východním směrem od německých bitevních křižníků, se začaly vracet na základny. Během návratu udělal pancéřový křižník Yorck (výtlak 9 350 tun, výzbroj 4x210 mm, 10x150 mm)322chybu v navigaci a vjel do minového pole, které chránilo přístupy k německým základnám. Po výbuchu dvou min se se ztrátou 235 mužů posádky potopil.323 O akci hned několik dnů poté referoval britský tisk, který se tentokrát omezil na pouhá konstatování skutečností, že bylo lehce poškozeno přístavní zařízení, potopena jedna ponorka a uvádí výskyt „čtyřkomínového plavidla“, které bylo před přístavem pozorováno.324 Tímto plavidlem musel být jeden z dvojice německých lehkých křižníků třídy MAGDEBURG (výtlak 4 550 tun, výzbroj 12x105 mm)325, které se akce účastnily a měly na starost kladení min. Zbylé dva lehké křižníky Kolberg (výtlak 4 350 tun, výzbroj 12x105 mm)326. a Graudenz (výtlak 4 900 tun, výzbroj 12x105 mm)327 měly komíny pouze tři a navíc neměly ve své základní výbavě zařízení na kladení min.

320 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1912, Pola 1912, s. 343. 321 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 79. 322 Leyland, John – Brassey, T. A. (eds.): The Naval Annual 1906, Portsmouth 1906, s. 247. 323 Massie, Robert K.: Castles of Steel: Britain, Germany, and the Winning of the Great War at Sea. London 2004, s. 312. 324 Námořní bitva u anglického pobřeží, Národní listy, 6. listopadu 1914, s. 1. 325 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 298. 326 Tamtéž, s. 298. 327 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1915, Pola 1915, s. 280. 82

Ačkoliv byla akce poměrně dobře připravená, její efekt nebyl takový, jaký si od ní německá admiralita slibovala. Škody na přístavním zařízení a potopení jedné ponorky nebylo dostatečnou náplastí na ztrátu pancéřového křižníku. Navíc hlavní cíl vylákat a zničit část britského loďstva se kvůli špatnému počasí nepodařilo splnit; ve většině hodnocení je tato akce označena pouze jako určitý typ diverze, jejíž skutečnou snahou bylo spíše posílit morální odhodlání a nikoliv zničit část britských sil na moři.328 O morálním dopadu jak pozitivním – na německé straně, tak silně negativním – na straně britské netřeba příliš polemizovat. Skutečnost, že se velké hladinové jednotky ocitnou tváří v tvář prakticky nebráněnému přístavu a je jim dána možnost několik hodin beztrestně bombardovat vojenské i civilní objekty, byla pro britskou veřejnost velmi pobuřující. Ve stejné době také přišly první zprávy o porážce eskadry kontradmirála Cradocka u Coronelu a tlak na admiralitu se tím ještě zvýšil. Vrchnímu velení námořnictva bylo zřejmé, že je nutné urychleně sjednat nápravu a dostat veřejné mínění zpět na svou stranu. I proto byly na zničení eskadry viceadmirála von Spee vyčleněny síly dalece přesahující možnosti německé eskadry tak, aby následující střet skončil pouze a jedině úplnou a konečnou porážkou celého německého svazu.329 Jak již víme, bitva takto také skončila a tím bylo veřejné mínění ve Velké Británii alespoň částečně uklidněno. K pronásledování německé eskadry v Pacifiku byly vyčleněny kromě jiných také dva bitevní křižníky, další jednotka této kategorie se ze stejného důvodu nacházela již delší dobu v karibské oblasti a konečně čtvrtá byla na své domovské základně v australských vodách a ve Středomoří byl detašován HMS Indomitable. V domácích vodách tedy zbylo jen pět jednotek této kategorie, přičemž nasazení HMS Tiger, který vstoupil do služby teprve nedávno, bylo velmi riskantní. Tak zůstalo v britských domácích vodách méně velkých hladinových jednotek, než bylo obvyklé a to byla situace, které se německé velení snažilo původně dosáhnout. Proto se rozhodlo této skutečnosti využít a naplánovalo další útok na britské pobřeží. Jako cíle byly vybrány přístavy Scarborough, Hartpool a Whitby. Akce se měly zúčastnit bitevní křižníky Seidlitz, Derfflinger (výtlak 26 600 tun, výzbroj 8x305 mm, 12x150 mm)330, Moltke, Von der Tann a pancéřový křižník Blücher, které doplnily opět čtyři lehké křižníky 2. křižníkové divize a torpédoborce. Celou akci mělo krýt jádro německého loďstva. To mělo vyčkávat na případnou kořist poblíž mělčiny Dogger Bank. Britové se z depeší dozvěděli o německé akci s předstihem, avšak kvůli neúplným informacím vypluly

328 Hough, Richard: The Great War at Sea. 1914-1918. London 2013, s. 97. 329 O této problematice, viz. kapitola Intermezzo na vzdálených mořích – Eskadra viceadmirála Maximiliana von Spee 330 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1916, Pola 1916, s. 290. 83 na moře pouze bitevní křižníky doplněné jednou eskadrou moderních dreadnoughtů, eskadrou pancéřových křižníků a doprovodem lehkých sil.331 Nastala tedy situace, kterou se od samého začátku války snažili Němci vytvořit. Část britského loďstva byla osamocená na moři proti celé německé Hochseeflotte. V noci na 15. prosince 1914 na sebe narazily lehké síly obou protivníků a pustily se do potyček, které trvaly celkem dvě hodiny, při nichž obě strany utrpěly lehké ztráty.332 Poté byl velitel německého loďstva admirál Ingenohl zpraven o britských bitevních formacích na moři. Informace, které se k němu dostaly, byly pouze kusé, a proto se domníval, že mu vstříc vyplulo celé anglické loďstvo. Z obavy před bitvou, v níž by německé lodě byly v početní nevýhodě, se rozhodl nad ránem obrátit a s jádrem loďstva zamířil zpět na základny. O návratu hlavních sil ale nebyl informován velitel eskadry bitevních křižníků kontradmirál Hipper, který i nadále pokračoval splnit svoji část úkolu. Britské jednotky, které již byly na moři, zjistily přítomnost německých hlavních sil ještě později, než se informace o britské formaci dostaly k hlavnímu německému velení. Ale než se mohli Britové vydat pronásledovat německé síly, byli informováni o útoku na jednotlivé přístavy na východoanglickém pobřeží. Proto se místo pronásledování jádra německého loďstva rozhodli odříznout německé bitevní křižníky a zaútočit na ně. Zatím se Hipperův svaz rozdělil na dvě skupiny. Jedna, složená z bitevních křižníků Derfflinger, Von der Tann a lehkého křižníku Kolberg, bombardovala přístavy Scarborough a Whitby. Zbylé bitevní křižníky a pancéřový křižník Blücher napadly přístav Hartpool. První dva přístavy byly nebráněny.333 Přístav Hartpool byl hlídán čtyřmi torpédoborci a na jeho rejdě se nacházely dva lehké křižníky, ponorka a několik obchodních lodí.334 Oba lehké křižníky musely před těžkým dělostřelectvem německých těžkých lodí uprchnout. Během úniku byl jeden z nich poškozen. Lépe se nevedlo ani torpédoborcům. Poté přikročily německé jednotky k ostřelování města a pobřežních baterií. Po úspěšném ostřelování se obě skupiny německých plavidel spojily a zamířily zpět k Dogger Banku, kde v 11:25 narazily na britské lehké křižníky, které tvořily doprovod

331 Získávání informací se pro Brity hned od počátku války značně zjednodušilo díky šťastné shodě okolností, viz. kapitola „Začátek válka a smůla křižníku Magdeburg“. Ovšem na rozdíl od prvních nájezdů na britské pobřeží až nyní bylo dešifrovací oddělení plně akceschopné, viz. Halpern, Paul, G.: A Naval history of world war I. Annapolis 1994, s. 40. 332 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 81. 333 Podle mezinárodních konvencí měl nechráněný přístav stejný statut jako přístav neutrální a tudíž nesměl být napaden. Pokud byla do takového přístavu umístěna vojenská posádka, vojenské plavidlo nebo pobřežní dělostřelecká baterie, jednalo se o válečný přístav, na něhož se tato konvence nevztahuje. Vojenská akce proti nebráněnému přístavu je dodnes pokládána za válečný zločin a souzena podle mezinárodního práva. 334 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001, s. 110. 84

Beattyho těžkých jednotek. Po krátké přestřelce i vinou špatně předaného rozkazu o pronásledování na britských lodích spolu oba protivníci ztratili kontakt. Ještě před jednou hodinou odpoledne hlásil německý křižník Stralsund (výtlak 4 550 tun, výzbroj 12x105 mm)335 velké lodě na obzoru, pravděpodobně jednotky třídy ORION336 (výtlak 22 500 tun, výzbroj 10x343 mm, 16x102 mm)337 Ve skutečnosti se jednalo o lodě třídy jak ORION., tak KING GEORGE V., (výtlak 23 000 tun, výzbroj 10x343 mm, 16x102 mm)338, jejichž siluety a takticko-technická data byla prakticky totožná. Díky dobrému průzkumu se německý svaz těmto jednotkám dokázal vyhnout a ve večerních hodinách se všechna plavidla vrátila na své základny. Akce tak skončila německým úspěchem. Těžkým lodím se opět podařilo bombardovat britské pobřeží a uniknout silám královského námořnictva. Naopak především v řadách britské veřejnosti vyvolala akce vlnu velkého rozhořčení. Jedním z důvodů bylo, že britské námořnictvo opět nedokázalo ochránit pobřeží Velké Británie před nájezdem německých lodí. Druhým důvodem byla skutečnost, že obětmi těchto útoků byli především civilisté, kterých bylo zabito 86 a raněno 424.339 Také vojenské objekty mnoho neutrpěly, protože ostřelování bylo velmi nepřesné, proto mnoho granátů dopadlo na civilní budovy.340 Z německé strany byla v první fázi bitvy promarněna šance zničit slabší britský svaz celým německým loďstvem, protože převaha byla v ten moment zcela jednoznačně na straně Němců. Ve druhé fázi měly převahu britské lodě.341 O tom, že se jednalo o alespoň částečně zdařilou akci, svědčí zprávy z tisku, který hned následující den přinesl dosti podrobné informace o bombardování všech tří anglických měst, především však přístavu Hartpool, který byl opevněn nejlépe z nich.342 První bitva velkých hladinových jednotek v Severním moři Počátkem roku 1915 se situace v obou loďstvech příliš nezměnila. Cílem německé admirality bylo uchovat jádro bitevních lodí pro rozhodující střet a pokusit se oslabit britské

335 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 298. 336 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001, s. 112. 337 Leyland, John (ed.): The Naval Annual 1915, London 1915, s. 103. 338 Tamtéž, s. 102. 339 Hough, Richard: The Great War at Sea. 1914-1918. London 2013, s. 100. 340 HISTORIC PLACES UNDER FIRE.; Whitby Famed for Its Ancient Abbey ;- Hartlepool a Ship Town, The New York Times, 21. prosince 1914, s. 1. 341 Na šesti britských dreadnoughtech 2. divize bitevních lodí se nacházelo celkem šedesát děl ráže 343 mm. Čtyři bitevní křižníky měly k dispozici celkem dvacet čtyři děl ráže 343 mm a osm děl ráže 305 mm. Proti tomu německé bitevní křižníky byly vybaveny pouze osmi děly ráže 305 mm na Derfflingeru. Zbylé tři jednotky disponovaly celkem dvaceti osmi děly ráže 280 mm. Pancéřový křižník Blücher byl vyzbrojen pouze děly ráže 210 mm. Všechny dreadnoughty německého loďstva měly k dispozici celkem čtyřicet osm děl ráže 280 mm a sto třicet osm děl ráže 305 mm. 342 Útok německého válečného loďstva na východní pobřeží anglické, Národní listy, 17. prosince 1914, s. 1. 85 loďstvo natolik, aby mohla být vybojována rozhodující bitva za příznivějších podmínek, než které skýtala současná situace. Naproti tomu admiralita královského námořnictva se spokojila s dalekou blokádou německých přístavů a nepokusila se více pronikat do oblasti Helgolandské zátoky s cílem zničit jádro německého loďstva a získat tak definitivní převahu. Byla si totiž dobře vědoma toho, že zachováním svých hlavních sil a udržení statu quo bude díky geografické poloze daleko více vyhovovat Velké Británii. Mimo Severní moře byly téměř všechny německé jednotky již zničeny, a proto byly dodávky surovin a materiálu poměrně bezpečné.343 Na to Němci zareagovali rozpoutáním první vlny neomezené ponorkové války. Velké hladinové jednotky byly tedy vázány v drtivé většině na oblast Severního moře a na počátku roku 1915 velkou aktivitu nevyvíjely.344 Nadále však byly podnikány četné průzkumné akce lehkých hladinových jednotek a ponorek. Pozornost Britů se zaměřila především na oblast mělčin Dogger Bank, která se již před tím několikrát stala místem soustředění německého loďstva. Proto dne 19. ledna 1915 provedl admirál David Beatty s eskadrou bitevních křižníků průzkumnou plavbu tímto směrem. Na základě leteckého průzkumu byl však jeho svaz odhalen a velitel německého loďstva admirál Ingenohl se rozhodl vyslat vlastní bitevní křižníky pod velením kontradmirála Hippera, aby oblast prozkoumaly a v případě nalezení protivníka jeho síly zničily. Rozkaz o vyslání německých jednotek byl však zachycen britskou rozvědkou a rozšifrován. Britské velení sice neznalo přesný cíl plavby, předpokládalo však, že k soustředění německých sil dojde opět v oblasti Dogger Banku. Proto ve stejnou dobu, ve které vyplouval Hipperův svaz z ústí řeky Jade, opouštěl Rosyth svaz britských bitevních křižníků, který se měl ještě spojit s lehkými silami Harwichského svazu komodora Tyrwitta.345 V dalších dnech vyplula na moře i eskadra starých bitevních lodí a křižníků, která měla za úkol chránit pobřeží, kdyby se Němci opět pokusili o ostřelování některého z přístavů. Mezi tím na moře vypluly také hlavní síly Velkého loďstva, kterým velel admirál Jellicoe, vrchního velitel celé Grand Fleet. Krátce po sedmé hodině ranní se oba svazy setkaly. Následovala krátká přestřelka mezi lehkými křižníky, po které ty německé, které pluly jako clona před hlavními silami,

343 V tomto období ještě nemělo německé námořnictvo dostatek výkonných ponorek k rozpoutání efektivnější ponorkové války tak jako tomu bylo v následujících měsících roku 1915. 344 Přesuny starších bitevních lodí směrem do Středomoří kvůli operaci v Dardanelách neměly na rovnováhu sil na Severním moři žádný vliv. Kvůli jejich zastaralosti totiž britská admiralita nepočítala s jejich nasazením v případě střetu hlavních sil s německým loďstvem. 345Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001, s. 114. 86 začaly ustupovat směrem ke svým základnám. Výhodou pro německé jednotky bylo, že v tomto směru se nacházely také německé hlavní síly. Beattyho bitevní křižníky zvýšily rychlost až na své maximum, které u nejrychlejších jednotek činilo maximálně lehce přes 28 uzlů.346 Tím začaly zadní dva bitevní křižníky jeho formace zaostávat, protože nebyly schopny takové rychlosti dosáhnout. Krátce před devátou hodinou již byly na dohled německé bitevní křižníky a v 9.05 zahájily první tři lodě sestavy, HMS Lion (výtlak 26 350 tun, výzbroj 8x343 mm, 16x102 mm)347, HMS Tiger (výtlak 28 000 tun, 8x343 mm, 12x152 mm)348, a HMS Princess Royal, (výtlak 27 000 tun, výzbroj 8x343 mm, 16x102 mm)349 palbu na vzdálenost 18 000 metrů. O půl hodiny později již byly na dostřel všechny jednotky a Beatty nařídil, aby každá loď střílela na svého protivníka podle pořadí, v jakém se nacházela. To v praxi znamenalo, že první HMS Lion měl střílet na vlajkový SMS Seydlitz, HMS Tiger měl za cíl křižník Moltke, HMS Princess Royal se měl soustředit na německý SMS Derfflinger a HMS New Zaeland (výtlak 18 800 tun, výzbroj 8x305 mm, 16x102 mm)350 měl za protivníka pancéřový křižník Blücher. Zbývající britský křižník, Indomitable, (výtlak 17 250 tun, výzbroj 8x 305 mm, 16x 102 mm)351 byl stále ještě mimo dostřel.352 Vinou špatné komunikace však kapitán H. B. Pelly, velitel křižníku Tiger, nařídil zahájit palbu na vlajkový křižník Seydlitz, který už byl ostřelován z Lionu. Z tohoto důvodu nebyl Moltke část bitvy ostřelován nikým. V 9.43 zasáhl německou vlajkovou loď těžký granát na zádi, kde pronikl pancéřovou barbetou dělové věže a poté zapálil připravené prachové nálože ve skladech pod oběma zadními věžemi.353 Jen rychlé zaplavení prostor zamezilo výbuchu a zkáze celého plavidla. Zadní přepážky naplněné vodou však záď těžce poškozené lodi značně ponořily a kvůli tomu klesla rychlost plavidla. Přes tato poškození německé vlajkové lodi na tom byla nejhůře z německého svazu jeho nejslabší jednotka – pancéřový křižník Blücher, který plul na posledním místě v sestavě. Měl poškozené parovodní potrubí a jeden z granátů z britských bitevních křižníků pronikl do

346 Leyland, John (ed.): The Naval Annual 1915, London 1915, s. 102, 104, 105. 347 Hythe, Viscont (ed.): The Naval Annual 1912, Portsmouth 1912, s. 183. 348 Leyland, John (ed.): The Naval Annual 1915, London 1915, s. 105. 349 Hythe, Viscont (ed.): The Naval Annual 1912, Portsmouth 1912, s. 184. 350 Tamtéž, s. 182. 351 Hythe, Viscont (ed.): The Naval Annual 1912, Portsmouth 1912, s. 182. 352 Německý bitevní křižník Von der Tann se akce neúčastnil, protože byl na opravách po kolizi. Proto byl do svazu na jeho místo jako náhrada zařazen nejsilnější německý pancéřový křižník Blücher, viz. Hough, Richard: The Great War at Sea. 1914-1918. London 2013, s. 101. 353 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001, s. 116. 87 skladiště střeliva bočních dělostřeleckých věží.354 Následný výbuch na německé lodi vyřadil z činnosti třetinu hlavního dělostřelectva. Rychlost klesla na pouhých 17 uzlů. Ani útok německých torpédoborců, který měl odvrátit pozornost od těžce zkoušeného plavidla, nebyl úspěšný. Z britských křižníků utrpěl značné škody vlajkový HMS Lion, na který se soustředila palba prvních tří křižníků Hipperova svazu. Od 10.01 do 10.18 byla loď zasažena celkem třemi granáty ráže 280 a 305 mm.355 Jedním z nich na čáře ponoru, po jehož zásahu začala loď nabírat vodu a tím se snížila její rychlost. Nakonec musela posádka odstavit jednu z hnacích turbín. Kvůli tomu došlo ke snížení rychlosti a plavidlo vybočilo ze sestavy. Chvíli poté spatřila posádka Lionu stopu domnělého periskopu ponorky. Proto se celý britský svaz otočil směrem k brázdě, aby unikl případnému torpédovému útoku. V oblasti se však žádná německá ponorka nenacházela, muselo se tedy jednat nejspíše o stopu po torpédu, které bylo vystřeleno z některého z doprovodných torpédoborců. Důsledkem tohoto manévru bylo, že německé torpédoborce, které se právě chystaly na britský svaz zaútočit, byly v nevýhodné pozici. Proto byl jejich útok odvolán. Na druhé straně se naskytla pro viceadmirála Hippera šance obrátit své lodě k jihu v naději, že se mu podaří odpoutat se od nepřítele a zachrání tak bitevní křižníky před zničením. Těžce poškozený SMS Blücher byl ponechán na bitevním poli svému osudu. Beattyho lodě se po provedení úhybného manévru před domnělou ponorkou také obrátily směrem k jihovýchodu a opět se jim podařilo navázat kontakt s nepřítelem. Podle původního plánu měly první tři jeho jednotky pronásledovat prchající nepřátele, zatímco poslední dva křižníky měly zůstat na místě a dorazit těžce poškozený pancéřový křižník. Kvůli zkomolenému rozkazu však došlo k situaci, kdy se všechny britské křižníky soustředily na osamělou německou loď a pronásledování se neúčastnil nikdo. Protože na vlajkovém křižníku Lion nefungovala dynama, bylo signalizováno pouze s pomocí vlajek a to velmi stěžovalo dorozumění.356 Viceadmirál Beatty proto přesedl na torpédoborec, který ho přepravil na HMS Princess Royal. Ve 12.20 zde vztyčil svou admirálskou vlajku a zorganizoval nové pronásledování Hipperových křižníků, zatímco v 12.30 klesl rozstřílený německý pancéřový křižník Blücher ke dnu. Zbylé německé lodě byly však již příliš daleko. Proto se britský viceadmirál zanedlouho vzdal dalšího stíhání a zamířil zpět na základnu. Těžce poškozený HMS Lion musel být odvlečen.

354 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 91. 355 Hough, Richard: The Great War at Sea. 1914-1918. London 2013, s. 104. 356 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001, s. 118. 88

Tím skončilo ve vodách Severního moře první střetnutí velkých hladinových jednotek. Poměrně přesné zprávy o průběhu bitvy přinesl denní tisk, který ovšem uvádí kromě potopení německého pancéřového křižníku také ztrátu jednoho anglického bitevního křižníku.357 Oním křižníkem mohl být myšlen HMS Lion, který byl jako jediný z plavidel vážněji poškozen. Naproti tomu další zprávy mluví pouze o poškození tohoto plavidla a o žádném jiném potopeném britském plavidle se nezmiňují.358 Richard Hough se ve své práci poukazuje na fakt, že oním potopeným křižníkem mohl být také HMS Tiger.359 Nedávalo by však smysl teprve nově zařazené plavidlo s nedostatečně vycvičenou posádkou umístit v sestavě na první místo, tedy místo vlajkové lodi. S výsledkem bitvy nemohla být ani jedna strana spokojena. Němci narazili na silnějšího nepřítele, než očekávali a ve světle těchto událostí se jevilo obětování jednoho staršího pancéřového křižníku jako akceptovatelná cena za záchranu zbytku moderních jednotek. Na druhou stranu se projevila chyba ve složení eskadry bitevních křižníků, které se německé velení dopouštělo od konce roku 1914, totiž zařazení pancéřového křižníku Blücher do této formace. Typově se jednalo o zcela jiné plavidlo s podstatně slabší výzbrojí. Také bylo pomalejší než britské bitevní křižníky, s nimiž se nemohlo v souboji jeden proti jednomu vůbec měřit. Ironií osudu zůstává fakt, že právě zařazením tohoto plavidla byl nakonec poskytnut ostatním lodím dostatek času na útěk. Také lze hovořit o notné dávce štěstí německého svazu a o nedorozuměních v komunikaci mezi jednotlivými loděmi britské eskadry. Z britského pohledu byla promarněna obrovská příležitost zničit celý Hipperův svaz. Britské lodě měly jednoznačnou převahu v palebné síle a částečně také v rychlosti, a přesto dokázaly potopit pouze jednu starší loď, což nezměnilo poměr sil a zachovalo jádro německých bitevních křižníků nedotčené. Stejně jako v bitvě u Falkland se potvrdilo, že starší pancéřové křižníky nemají mnoho šancí uspět proti moderní koncepci bitevního křižníků. Poprvé během první světové války došlo k přímé konfrontaci bitevních křižníků obou největších námořních mocností. Ani jedna z těchto jednotek nebyla potopena, avšak ukázala se lepší konstrukce německých křižníků, které ač vyzbrojené slabšími děly, byly lépe pancéřované a dokázaly vydržet velké množství zásahů. Zkušenosti z tohoto střetnutí byly zavedeny následně do praxe. Především německá strana se zaměřila na zvýšení ochrany muničních skladů, jejichž případný výbuch málem stál za potopením křižníku Seydlitz. Proto bylo nařízeno mít pancéřové přepážky mezi jednotlivými sklady a šachtami v dělostřeleckých

357 Velká námořní bitva u Helgolandu, Národní listy, 25. ledna 1915, s. 1. 358 Při nedělní námořní bitvě poškozen křižník a torpédoborec anglický, Hlas Lidu. Orgán české strany křesť.- sociální, 28. ledna 1915, s. 1. 359 Hough, Richard: The Great War at Sea. 1914-1918. London 2013, s. 152. 89 věžích v bojové pohotovosti uzavřené, aby se již neopakovala situace, kdy se oheň bude volně šířit z dělostřelecké věže šachtou do muničních komor, kde její následný výbuch zničí celou loď, což se v tomto případě nestalo jen pouhou shodou okolností.360 Tyto zkušenosti se následně velmi výrazně projevily v bitvě u Jutska v roce 1916. V druhém roce války poněkud ustala aktivita hlavních sil obou loďstev. Ty se objevily na moři pouze několikrát a jen ve dnech 17. – 18. a 29. – 31. května 1915 se obě loďstva nacházela na moři současně.361 Ke střetům však nedošlo. Daleko více se uplatňovaly lehké jednotky obou stran, ponorky a miny. Válka v této oblasti nabrala podobný průběh, jaký byl typický pro oblast Baltského nebo Jaderského moře. Velkou pozornost obě strany věnovaly námořním bojům v okolí Flander. Zde byly klíčové zásobovací námořní trasy, které využívali Britové pro posílení severního křídla pozemní fronty. Již v roce 1914 došlo k několika pokusům použít starší bitevní lodě jako baterie těžkého dělostřelectva při odrážení německých pozemních útoků.362 K tomuto kroku přistupovala britská admiralita jen s velkou nevolí, protože během ostřelování se lodě stávaly zranitelné především ze strany ponorek a jejich dělostřelba nedosahovala předpokládaných výsledků. K dalším významnějším akcím velkých hladinových jednotek v roce 1915 v Severním moři již nedošlo. Přesto britské námořnictvo zaznamenalo v těchto vodách ještě dvě větší ztráty. Dne 28. října 1915 ztroskotal poblíž skotského města Dundee pancéřový křižník Argyll (výtlak 10 850 tun, výzbroj 4x190 mm, 6x152 mm)363. Předposlední den roku 1915 se po vnitřní explozi korditu potopil pancéřový křižník Natal (výtlak 13 550 tun, výzbroj 6x234 mm, 4x190 mm)364 a ačkoliv v tisku je uváděno místo potopení přístav Le Havre365, jedná se zcela jistě o omyl, protože tato loď byla součástí eskadry pancéřových křižníků, které tvořily pomocné síly Beattyho bitevních křižníků. Tyto jednotky měly své základny právě na pobřeží severní Anglie a Skotska a tudíž se loď nemohla nacházet ve francouzském přístavu. V prvních dnech roku 1916 utrpělo britské královské námořnictvo další citelnou ztrátu. Již 6. ledna vplula starší bitevní loď King Edward VII. (výtlak 16 350 tun, 4x305 mm, 4x234 mm, 10x152 mm)366 do minového pole u severního pobřeží Skotska, které tam položil pomocný křižník Möwe (výtlak 650 tun, tato loď je v registrech uváděna také jako pomocné

360 Hough, Richard: The Great War at Sea. 1914-1918. London 2013, s. 109. 361 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 2. díl. Rok 1915. Praha 2001, s. 127. 362 Boje v Belgii, ve Francii a Polsku, Národní listy, 29. října 1914, s. 1. 363 Leyland, John – Brassey, T. A. (eds.): The Naval Annual 1906, Portsmouth 1906, s. 208. 364 Hythe, Viscont (ed.): The Naval Annual 1912, Portsmouth 1912, s. 183. 365 Události na moři, Národní listy, 1. ledna 1916, s. 3. 366 Leyland, John – Brassey, T. A. (eds.): The Naval Annual 1906, Portsmouth 1906, s. 212. 90 průzkumné plavidlo)367, jenž úspěšně pronikl blokádou na Atlantik.368 Britská bitevní loď se potopila, avšak již dávno bylo německému velení zřejmé, že ztráty způsobené minami neoslabí britské loďstvo natolik, aby se vyplatilo provádět cílené minové akce, ke kterým by bylo třeba poskytnout značné množství lehkých křižníků, což byla, jak se ukazovalo, v Severním moři stále cennější kategorie válečných plavidel. Iniciativa velkých hladinových jednotek se zvyšuje I přes těžkosti ponorkové a minové války vstupovaly obě strany do nového roku s mírným optimismem. Německé síly na pozemní frontě hodlaly nechat vykrvácet francouzskou armádu u pevnosti Verdun. Dohodová vojska zase plánovala pozemní masivní nasazení dělostřelecké přípravy a tanků k prolomení linií nepřítele. Všechny tyto akce měly jediný společný cíl. Konečně vybřednout z pekla zákopů a válku rozhodnout ve svůj prospěch. Na moři byla rovnováha sil nezměněna, ale obě strany si hodlaly počínat daleko aktivněji. S tím souvisela také změna na nejvyšších velitelských postech Širomořského loďstva. Nemocného velitele Huga von Pohla nahradil 15. ledna viceadmirál Reinhard Scheer, který do té doby zastával funkci velitele 3. eskadry bitevních lodí. Náčelníkem štábu Širomořského loďstva se stal kapitán Adolf von Trotha, bývalý velitel vlajkové lodě Scheerovy eskadry. Plány německého velení neobsahovaly žádné novinky. Jednalo se opět především o minové akce, akce ponorek, bombardovací a průzkumné lety námořních vzducholodí a výpady loďstva k východnímu pobřeží Anglie. Avšak vrchní velitel Hochseeflotte tyto akce chtěl realizovat daleko energičtěji, aby dosáhl pro německé loďstvo vytouženého cíle, totiž zničení jedné nebo dvou eskader dreadnoughtů celým jádrem německého loďstva a následné vítězné svedení generální námořní bitvy s hlavními silami protivníka.369 Počátkem roku 1916 vládlo v oblasti Severního moře špatné počasí, a proto se akce obou stran omezily pouze na pobřežní vody a oblast Flander.370 Až 10. února došlo k první větší akci, kdy německé lehké síly napadly britské minolovky. Na to reagovali Britové vysláním křižníků a torpédoborců Harwichského svazu a také bitevních křižníků z Rosythu. Během akce narazil britský lehký křižník Arethusa (výtlak 3 750 tun, výzbroj, 2x 152 mm, 8x 102 mm)371 na minu a byl těžce poškozen. Následně vypluly také hlavní síly britského loďstva, protože Britové počítali s tím, že akci německých lehkých jednotek bude krýt buď

367 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1915, Pola 1915 s. 286. 368 Zkáza anglické bitevní lodi „Edward VII.“, Národní listy, 11. ledna 1916, s. 2. 369 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 16. 370 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 302. 371 Leyland, John (ed.): The Naval Annual 1915, London 1915, s. 106. 91 svaz bitevních křižníků, nebo celé jádro loďstva. Následujícího dne se však britské lodě obrátily zpět na základny z obavy před útoky německých torpédoborců. Toho dne byly na moři také německé bitevní křižníky, avšak ještě před dosažením mělčin na Dogger Banku se také obrátily zpět na základny. Ve dnech 5. a 6. března došlo k výpadu dokonce celého německého loďstva k Hoofdenu, avšak tento pokus Britové zaznamenali příliš pozdě a zareagovali na něj, až když byly německé jednotky na zpáteční cestě. Nepřítele tak nezastihli. Přibližně od začátku roku 1916 se britská admiralita zabývala informacemi, které poukazovaly na možnost existence velice silně vyzbrojeného německého bitevního křižníku, a ten měl údajně překonávat všechny doposud postavené lodě včetně britských super dreadnoughtů třídy QUEEN ELIZABETH.372 Tyto informace se však nikdy nepotvrdily a jednalo se o pouhé fámy, které se nezakládaly na opodstatněných skutečnostech. Další výpad německých lodí byl naplánován na 26. března., kdy měl německý svaz bitevních křižníků společně s torpédoborci napadnout britskou námořní dopravu západně od mělčiny Dogger Bank. Shodou okolností ve stejné době bylo do totožné oblasti vysláno pět lehkých křižníků s osmnácti torpédoborci z Harwiche. Krytí mu poskytovaly bitevní křižníky Davida Beattyho. Britské torpédoborce narazily na německé strážní lodě Braunschweig373 a Otto Rudolf, které potopily. Avšak Němci stihli vyslat varování o přítomnosti britských jednotek v oblasti.374 Došlo k šarvátkám lehkých sil, při kterých bylo na obou stranách těžce poškozeno několik křižníků a torpédoborců. Ze Scapa Flow vypluly na moře hlavní síly britského loďstva. Ty však byly ještě příliš daleko, aby do případné nadcházející bitvy zasáhly. Pokud by došlo ke střetu předsunutých sil, téměř jistě by došlo ke zničení Beattyho křižníků. Hipperův svaz, který byl za normálních okolností slabší, měl v danou dobu podporu dvou eskader dreadnoughtů, které by bitvu rozhodly v německý prospěch. Jako velmi nevyzpytatelné se ukázalo počasí, které se zhoršilo natolik, že 26. března ráno vydal vrchní velitel německého loďstva Reinhard Scheer rozkaz k návratu všech svých jednotek na základny. Výše popisované akce skončily velmi hubeným vítězstvím německého loďstva. Na mině byl zničen britský křižník Arethusa, který následně najel na pobřeží a byl odepsán, to ale nijak neovlivnilo celkový poměr sil.375

372 Hough, Richard: The Great War at Sea. 1914-1918. London 2013, s. 153. 373 Nezaměňovat s německou bitevní lodí Braunschweig třídy BRAUNSCHWEIG, která bude blíže zmíněna v oddíle pojednávajícím o bojích na Baltském moři. 374 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 18. 375 Gardiner, Robert (ed.): Conway's All the World's Fighting Ships. 1906–1921. London 1985, s. 56. 92

O měsíc později naplánovala anglická admiralita akci větších rozměrů. Ta měla vzbudit dojem, že se některé jednotky britského loďstva pokusí proniknout na Balt. Velké loďstvo vyplulo 21. dubna na moře. Před nimi operovaly bitevní křižníky a ještě dále směrem ke Skagerraku lehké křižníky a torpédoborce. Naneštěstí pro Brity si s jejich válečným snažením opět pohrály rozmary počasí. V nepříznivých podmínkách došlo k četným kolizím. Při jedné z nich se srazily dva bitevní křižníky Beattyho svazu – HMAS Australia a HMS New Zealand (výtlak 18 800 tun, 8x305 mm, 16x102 mm)376. Vážnější se ukázalo poškození prvního jmenovaného. Ten musel strávit v doku několik měsíců a plně bojeschopný byl až po bitvě u Jutska, kterého se tak nemohl zúčastnit.377 Nakonec se britské loďstvo muselo vrátit na základnu, aniž by narazilo na protivníka. O těchto událostech nalézáme pouze velmi útržkovité informace. Denní tisk se v té době zaměřoval především na pozemní frontu, kde probíhala bitva u Verdunu, nebo na operace námořních sil v souvislosti s probíhajícími boji ve Flandrech.378 Už o tři dny později, 24. dubna 1916, bylo německé loďstvo opět na moři. O jeho vyplutí dostal zprávu vrchní velitel Grand Fleet admirál Jelicoe. Do akce však mohl být vyslán zatím pouze svaz Beattyho bitevních křižníků. Zbylé lodě teprve doplňovaly zásoby uhlí.379 Bitevní křižníky také nebyly v plné síle, protože dva z nich byly po předchozí srážce na opravách. Proto byla k Beattymu svazu přidělena 5. eskadra bitevních lodí složená z pěti jednotek třídy QUEEN ELIZABETH, které byly sice o něco pomalejší než bitevní křižníky, zato však silněji vyzbrojeny. Další síly bitevních a lehkých křižníků byly rozmístěny v okolí ústí řeky Tyne. Clonu velkých hladinových jednotek tvořily torpédoborce a několik ponorek. Franze von Hippera, velitele německého předzvědného svazu, z důvodu nemoci nahradil na velitelském můstku kontradmirál Friedrich Boedicker. Během dopoledních hodin opustil německý svaz ústí řeky Jade s cílem bombardovat přístavy Lowestoft a Yarmouth380, u kterých německé lodě operovaly již v první fázi války. Hlavní síly německého loďstva tentokrát čekaly severozápadně ostrova Terschelling, přibližně 70 mil od anglického pobřeží. Během plavby narazil německý bitevní křižník Seydlitz na minu a byl těžce poškozen.381 V doprovodu dvou torpédoborců se vypravil na zpáteční cestu

376 Hythe, Viscont (ed.): The Naval Annual 1912, Portsmouth 1912, s. 193. 377 Brooks, John: Battle of Jutland. Cambridge 2016, s. 135. 378 Německá úřední zpráva o námořním boji na flanderském pobřeží, Národní listy, 26. dubna 1916, s. 2. 379 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 19. 380 Celým názvem Great Yarmouth, ovšem běžně je zaužívaná také zkrácená varianta. 381 Brooks, John: Battle of Jutland. Cambridge 2016, s. 133. 93 na základnu do Wilhelmshavenu, kam se mu podařilo se dovléct až ve večerních hodinách s více než 1400 tunami vody v trupu.382 Dne 25. dubna 1916 před čtvrtou hodinou ranní dorazily čtyři zbývající německé křižníky spolu s doprovodnými lehkými silami k přístavu Lowestoft a zahájily palbu z děl hlavní ráže na pobřežní dělostřelecké baterie, které se jim po chvíli podařilo umlčet. Krátce bylo ostřelováno také samotné město. Po velmi krátké době svaz zamířil k druhému cíli – přístavu Yarmouth. Následující ostřelování netrvalo ani pět minut, když německé lodi odpluly směrem k jihu. Tam zatím probíhaly četné šarvátky mezi německými lehkými silami a svazem z Harwiche. Vstup německých těžkých jednotek na bojiště tyto menší potyčky rázně ukončil. Bitevní křižníky těžce poškodily britský lehký křižník Conquest (výtlak 3800 tun, výzbroj 2x152 mm, 8x102 mm)383 a jeden torpédoborec a poté se z obavy před torpédovými útoky obrátily směrem ke svým základnám. Taktéž hlavní síly německého loďstva, které byly v tu dobu přibližně 50 mil od Boadickerova svazu, zamířily k ústí řeky Jade. Komodor Tyrwhitt, velitel Harwichského svazu, se pokusil německé lodě pronásledovat a do kontaktu se dostal ještě v 8.30 ráno, avšak vzhledem k rozkazům admirality byl nucen své lodě obrátit zpět na základny. Jak Beattyho křižníky, tak 5. eskadra bitevních lodí pod vedením Evan-Thomase byla ještě stále velmi daleko. Do případné bitvy by neměla šanci zasáhnout. V 11.00 dostaly všechny britské lodě rozkaz k návratu na základny. Do akce byly zapojeny také ponorky obou stran, které číhaly na přístupech, ovšem podstatnějšího úspěchu, než bylo poškození britského křižníku Penelope (výtlak 3750 tun, 2x152 mm, 8x102 mm)384, s jejich pomocí dosaženo nebylo. Akce, co do počtu ztrát, tedy vyzněla opět ve prospěch německého námořnictva. Nepodařilo se však zaskočit britské těžké jednotky na moři, ačkoliv se k tomu naskytly příhodné okolnosti. Psychologický a morální efekt byl tady asi tím nejvyšším dosaženým ziskem. Efekt však nebyl ani zdaleka takový, jaký by akce měla například na samém počátku války. Ve stejném duchu o ní referuje také německý tisk, který se omezuje na prostá konstatování, že došlo k určitým námořním šarvátkám, ale na rozdíl od zpráv o bombardování anglického pobřeží v prvním a druhém roce války zde úplně vymizelo jakékoliv nadšení i vítězný tón. Naproti tomu se redaktor spokojil pouze s dodáním oficiální úřední zprávy z britské strany, což nebylo u předešlých akcí zvykem.385

382 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 20. 383 Leyland, John (ed.): The Naval Annual 1915, London 1915, s. 106. 384 Leyland, John (ed.): The Naval Annual 1915, London 1915, s. 111. 385 Anglická úřední zpráva o námořním boji u Lowestoftu, Národní listy, 27. dubna 1916, s. 2. 94

Na druhé straně donutil velký tlak britské veřejnosti a její rozhořčení nad opětovným bombardováním anglického pobřeží admiralitu k úvaze o přesunu hlavní základny loďstva směrem na jih. Tomu ovšem bránil nedostatek vhodných přístavů. Beattyho loďstvo tedy i nadále zůstávalo v Rosythu spolu s jednou eskadrou starších bitevních lodí a jednou eskadrou pancéřových křižníků. Návrh na posílení tohoto svazu 5. eskadrou bitevních lodí Evan- Thomase byl zamítnut z toho důvodu, že se jeho eskadra skládala z mimořádně silných jednotek. Kdyby měl Beatty tyto jednotky k dispozici, bylo by pro něho příliš lákavé svést rozhodující bitvu bez hlavních sil britské Grand Fleet a tím by zbytečně riskoval střet s jádrem německého loďstva.386 Nakonec byla do Rosythu přidělena ještě 3. eskadra bitevních lodí tvořená dreadnoughty první generace a 3. eskadra křižníků. Definitivně problém ochrany východního pobřeží Anglie měla vyřešit nově budovaná základna ve Firth of Forth. Dokončena byla však až v roce 1917 a Grand Fleet se tam přesunula až následujícího roku. Na začátek května Britové naplánovali akci, při které chtěli vylákat síly Širomořského loďstva a zničit jeho podstatnou část převahou vlastních lodí. Jako návnada byl určen svaz lehkých jednotek spolu s lodí pro hydroplány. Letadla z tohoto plavidla měla bombardovat základnu vzducholodí na ostrově Sylt a tím vyprovokovat německé loďstvo k vyplutí. Plán měl od začátku značné trhliny. Z celkem devíti strojů, které se měly účastnit bombardování, se většině nepodařilo ani vzlétnout. Pouze jednomu se podařilo dostat až do blízkosti německé základny, avšak tu nedokázal objevit. Na druhé straně německá vzducholoď L7, která prováděla průzkum, britský svaz objevila. Byla sestřelena palbou z křižníků Galatea a Phaeton (výtlak 3750, výzbroj 2x152 mm, 8x102 mm)387 tak rychle, že ani nestihla informovat hlavní síly německého námořnictva o přítomnosti britských lodí. Britské loďstvo čekalo v oblasti další dvě hodiny, ale když velitelé seznali, že nepřítel nemá o jejich pohybech žádné informace a tudíž se do pasti chytit nemůže, odpluly jednotlivé eskadry na své základny.388 I kdyby německý průzkum podal zprávu o nepříteli včas, je diskutabilní, jestli by k akci z německé strany vůbec došlo. Část bitevních křižníků a dreadnoughtů operovala v té době na Baltu, a proto nebylo loďstvo kompletní. Za takového stavu by bylo velkým riskem oslabené jednotky pouštět vstříc nepříteli, o jehož složení a pohybech nemělo německé velení dostatek informací.

386 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 23. 387 Leyland, John (ed.): The Naval Annual 1915, London 1915, s. 109, 111. 388 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 24. 95

Schyluje se k velké bitvě Na počátku května roku 1916 vypracovalo německé velení plán operace, jehož hlavním cílem mělo být ostřelování Sunderlandu bitevními křižníky předzvědného svazu. Akce měla vyprovokovat část britského Velkého loďstva k vyplutí, které mělo být následně zničeno silami celé Širomořské flotily. Ta měla číhat na svou příležitost o něco východněji. Případnému střetu s celou Grand Fleet se mělo německé loďstvo vyhnout. Akce byla naplánována na polovinu května, ale protože admirál Scheer chtěl mít loďstvo bitevních křižníků kompletní a opravy na Seydlitzu, který byl těžce poškozen při akci z 24. – 25. dubna, ještě nebyly dokončeny, rozhodl se akci odložit na 23. a poté až na 30. května. 389 Z důvodu špatného počasí však nemohly odstartovat vzducholodě, které měly provést průzkum, proto byla akce nakonec zrušena. Místo toho se německé vrchní velení rozhodlo realizovat výpad podél Jutského poloostrova směrem ke Skagerraku a k jižnímu pobřeží Norska. Na to měl zareagovat britský svaz bitevních křižníků Davida Beattyho, který měl být následně zaskočen dreadnoughty Hochseeflotte a zničen. Shodou okolností na stejnou dobu plánovalo velení britského námořnictva velmi podobnou operaci. Výpad bitevních křižníků ke Kattegatu a lehčích jednotek až do západní oblasti Blatského moře měl vyprovokovat k vyplutí hlavní síly Širomořského loďstva. Ty měly být následně zaskočeny a zničeny hlavními silami britské Grand Fleet. Akci naplánovalo vrchní velení anglického loďstva na 2. června. Na druhé straně Severního moře byl již 30. května v 15.40 z hlavního štábu německého námořnictva rozeslán rozkaz ponorkám hlídkujícím u anglického pobřeží a dalším strojům z flotily Flandern, který oznamoval zahájení akce.390 Do půlnoci téhož dne však rozkaz obdrželo pouze pět podmořských člunů. Proto většina ponorek, která byly rozmístěna v různých oblastech Severního moře, nemohla sehrát vážnější roli v nadcházející bitvě. Od 17. května panovala na britské admiralitě zvýšená pohotovost. Pozornost vzbudily především zprávy o vyplutí německých ponorek k anglickému pobřeží. Z analýzy vyplývalo, že ponorky budou jistě krýt větší uskupení hladinových jednotek. Tato uskupení se na moře mohou odvážit až později, tedy v době, kdy už budou německé ponorky na určených pozicích. Téměř jistotou se tento předpoklad stal v momentě, kdy ještě navíc ony ponorky nikterak

389 Tamtéž, s. 30. 390 Brooks, John: Battle of Jutland. Cambridge 2016, s. 138. 96 nenarušovaly námořní dopravu a to bylo krajně podezřelé.391 Znamenalo to nepochybně, že si šetří svá torpéda pro vhodnější cíle nebo nechtějí být odhaleny.392 Navíc již 30. května britská rozvědka kvůli znalosti německých volacích znaků rozluštila komunikaci německého vrchního velení, ze které vyplývalo soustředění hlavních sil německého námořnictva v ústí řeky Jade, což mohlo znamenat pouze jediné a to, že se loďstvo chystá vyplout na moře.393 Krátce po páté hodině odpolední bylo ze zachycených zpráv jasné, že následující den budou hlavní německé síly operovat ve východní oblasti Severního moře. Proto byl vydán rozkaz k vyplutí Beattyho svazu bitevních křižníků. Na moře byly vyslány i hlavní síly Grand Fleet s admirálem Jellicoem na palubě vlajkové lodi Iron Duke. Na svých základnách zůstaly pouze lehké síly Harwichského svazu. Od 21.30 vyplouvaly na moře hlavní síly ze Scapa Flow, které pluly ve složení 1. a 4. eskadra bitevních lodí, 3. eskadra bitevních křižníků a eskadry lehkých sil. Ty se setkaly s dalšími jednotkami, které tvořily 2. eskadra bitevních lodí, 1. eskadra křižníků a torpédoborce. Tyto síly se spojily před polednem 31. května v oblasti 100 mil západně od pobřeží Dánska. Velké loďstvo mělo toho dne na moři celkem 24 bitevních lodí, 3 bitevní, 8 obrněných a 12 lehkých křižníků, 51 torpédoborců a jednu minonosku. Beattyho jednotky byly tvořeny 1. a 2. eskadrou bitevních křižníků, třemi eskadrami lehkých křižníků a několika flotilami torpédoborců. K tomuto svazu také patřily čtyři super dreadnoughty 5. eskadry bitevních lodí. Celkem tedy měl k dispozici 6 bitevních křižníků, 4 bitevní lodě, 14 lehkých křižníků, 27 torpédoborců a hydroplánovou loď. Britové měli tedy na moři celkem 28 bitevních lodí, 9 bitevních, 8 obrněných a 26 lehkých křižníků, 78 torpédoborců, minonosku a hydroplánovou loď.394 Bylo to největší námořní uskupení od počátku první světové války, které se objevilo v jeden moment na moři. O několik hodin později, v 1.00 ráno, opustil ústí řeky Jade Hipperův svaz bitevních křižníků ve složení 1. a 2. předzvědné skupiny, které doprovodily tři flotily torpédoborců. Viceadmirál Hipper měl tedy k dispozici síly 5 bitevních křižníků, 5 lehkých křižníků a

391 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 313. 392 Běžnou praxí ponorek v této fázi války bylo, že obchodní lodě byly potápěny především pomocí palubních lehkých děl. Torpéd měla ponorka vždy jen několik, a proto si je každá posádka snažila šetřit na vojenské cíle. Tuto praxi bylo třeba porušit v momentě, kdy byla obchodní loď ozbrojena a tím donutila ponorku útočit z pod hladiny, aby se ponorka nevystavovala riziku zásahu, který u nepancéřovaného stroje většinou znamenal její vyřazení nebo potopení. 393 Hough, Richard: The Great War at Sea. 1914-1918. London 2013, s. 163.

394 Kovařík, Jiří: Jutsko 1916. Největší námořní bitva Velké války. Třebíč 2014, s. 131. 97

30 torpédoborců. Viceadmirál Scheer vyplul s jádrem Širomořského loďstva z ústí řeky Jade v 2.30 nad ránem. Přístav opustila 1. a 3. eskadra bitevních lodí, která byla doprovázena 4. předzvědnou skupinou a třemi a půl flotilami torpédoborců. Na prosby posádek vyplula nakonec také 2. eskadra bitevních lodí tvořená staršími jednotkami.395 Celkem mělo německé loďstvo na moři k dispozici 22 bitevních lodí, z toho 16 dreadnoughtů a 6 starších bitevních lodí, dále 5 bitevních křižníků, 11 lehkých křižníků a 61 torpédoborců. Britské loďstvo mělo v celkovém počtu převahu 151 jednotek ku 99 německým.

Tabulka 1: Počty děl jednotlivých loďstev v bitvě u Jutska396 Ráže v 381 356 343 305 280 234397 190 170 152/150398 mm Britové 48 10 142 144 - 36 42 - 261 Němci - - - 144 100 - - 84 286

Srovnání kvality konstrukcí jednotlivých plavidel by vydalo jistě na objemnou studii, avšak lze konstatovat, že německá konstrukce bitevních lodí a především bitevních křižníků se jeví jako odolnější a lépe pancéřovaná. Naproti tomu tyto jednotky proti britským plavidlům stejné kategorie zaostávají v rychlosti. Zde se jedná pouze o tabulkové předpoklady, protože v první fázi války nedošlo k žádnému střetu britských a německých bitevních lodí. U bitevních křižníků je maximální rychlost přibližně srovnatelná. Zato uspořádání a síla pancéřové ochrany je jednoznačně vyšší u německých konstrukcí. Tento fakt lze dokázat několika střety mezi těmito jednotkami, které se odehrály v prvních dvou letech války. Například bitevní křižník Seydlitz byl několikrát těžce poškozen jak dělostřelbou, tak minami a vždy se posádce podařilo situaci zvládnout a dopravit loď na základnu, ačkoliv k tomu byla třeba i notná dávka štěstí, které ale do jednotlivých námořních střetnutí promlouvá pokaždé. Bitva u Jutska – Náhodné setkání Německé ponorky byly v druhé polovině května vyslány hlídkovat u vjezdů na jednotlivé britské základny. Ráno 31. května roku 1916 byla zachycena zpráva, kterou odeslala ponorka U32. Zpráva informovala o výskytu britských lehkých sil, které se měly

395 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 34. 396 Tamtéž, s. 34. 397 Jaroslav Hrbek uvádí ráži děl 243 mm. Jedná zcela jistě o překlep, protože taková ráže děl nebyla v britském ani jiném námořnictvu používána, autor měl zcela jistě na mysli ráži 9.2“, tedy 234 mm. Jedná se o ráži hojně používanou na pancéřových křižnících v anglickém, italském, ale také například japonském loďstvu. Považoval jsem za nutné na tuto nesrovnalost upozornit a uvést ji na pravou míru. 398 Obě strany používaly celosvětově nejrozšířenější děla střední ráže – 152, 150 mm. Malý rozdíl v kalibru vzniká kvůli tomu, že Britové používali palcový systém, zatímco německé a rakousko-uherské námořnictvo používalo svůj metrický systém. Ve Velké Británii 6“ dělo mělo ráži 152,4 mm, zatímco 15 cm dělo v Německu mělo ráži 150 mm. 98 nacházet přibližně 60 mil od Rosythu. Nebylo pochyb, že se jedná pouze o clonu pro britské bitevní křižníky. Ponorka U66 pozorovala již večer 30. května osm bitevních lodí, které pluly podél skotského pobřeží.399 V jiném hlášení jsou uváděny dva dreadnoughty a dva bitevní křižníky s doprovodem.400 Jednalo se o lodě ze základny Cromarty Firth, které mířily na určené shromaždiště. Zatímco v prvním případě se ponorka pokusila o neúspěšný torpédový útok, druhý podmořský člun na tuto možnost kvůli silné eskortě torpédoborců rezignoval. Z těchto kusých informací však nemohl viceadmirál Scheer vyvodit relevantnější závěry. Jeho cílem bylo střetnout se s částí britského loďstva a protože zprávy z ponorek vypovídaly zcela jednoznačně o tom, že část britských bitevních lodí je na moři, neměl zatím důvod v akci nepokračovat. Naproti tomu ani britské velení nemělo větší povědomí o německých silách a předpokládalo, že na moři je pouze Hipperův předzvědný svaz. Vzdálenost mezi oběma svazy bitevních křižníků byla v 14.00 již pouhých 50 mil. Ani jeden z velitelů však stále neměl tušení, že se v blízkosti nachází silné loďstvo protivníka. Britská formace plula v následujícím rozestavení: první plula 2. eskadra bitevních křižníků, za kterou se směrem na jih nacházela 1. eskadra bitevních křižníků; bitevní lodě 5. eskadry pluly pět mil více na severozápad. Všechny tři eskadry měly vlastní clonu torpédoborců a celý svaz zaštiťovala clona lehkých křižníků roztažená 25 mil v jihovýchodním směru před jádrem loďstva. Němci měli své bitevní křižníky soustředěny do jediné eskadry. Kolem ní pluly torpédoborce a lehké křižníky, které taktéž jako u britského loďstva tvořily čelní clonu. Ve 14.15 změnilo Beattyho loďstvo směr, aby se dostavilo včas na místo setkání s Velkým loďstvem. V tu dobu byla vzdálenost mezi čelními jednotkami obou svazů přibližně 16 mil.401 Krátce po poledni došlo ke zlepšení počasí, a proto odstartovalo z německých námořních základen několik vzducholodí. Kvůli doposud nízké oblačnosti nad Severním mořem byl letecký průzkum málo účinný a britský svaz zůstal skryt. Hlavní síly Grand Fleet na místo setkání s dalšími jednotkami nijak nespěchaly. Jejich velitel, admirál Jellicoe, neměl nejmenší tušení o vyplutí Širomořského loďstva, proto plul pomalu a cestou eskorta torpédoborců kontrolovala neutrální lodě.402 K prvnímu kontaktu obou loďstev přispěla náhoda. Po druhé hodině odpolední zpozorovali z lehkého křižníku Elbing (výtlak 5600 tun, výzbroj 8x150 mm)403, který tvořil část clony před bitevními křižníky, kouř na obzoru. Kapitán německé lodě vyslal na průzkum

399 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 39. 400 Brooks, John: Battle of Jutland. Cambridge 2016, s. 162. 401 Kovařík, Jiří: Jutsko 1916. Největší námořní bitva Velké války. Třebíč 2014, s. 144. 402 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 43. 403 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1917, Pola 1917, s. 251. 99 dva torpédoborce, které plavidlo identifikovaly jako dánský parník N. J. Fjord. Následně ho zastavily, aby mohly provést běžnou prohlídku. Stojící loď, která upouštěla páru upoutala pozornost dvojice britských lehkých křižníků. Ty se vydaly na průzkum. Po přiblížení posádky spatřily také ony torpédoborce, načež ve 14.28 zahájily obě britské lodě palbu na protivníka.404 To upoutalo pro změnu pozornost na Elbingu, který vyrazil plnou parou vpřed vstříc nepříteli a zanedlouho orámoval palbou svých děl křižník Galatea (výtlak 3750 tun, výzbroj 2x152 mm, 8x102 mm)405. Ten byl také poprvé zasažen. A tak padly první výstřely největší námořní bitvy první světové války, které později britská historiografie přiřkne název bitva u Jutska, zatímco ta německá ji bude nazývat bitvou u Skagerraku.

Bitva u Jutska – Bitevní křižníky v akci Radiové signály z britských lehkých křižníků zachytilo jak Velké loďstvo, tak bitevní křižníky, které pluly před ním. Admirál Jellicoe nařídil zvýšit rychlost a viceadmirál Beatty se svou eskadrou provedl obrat směrem k nepříteli. Opět se projevil nesoulad v britské komunikaci a 5. eskadra bitevních lodí převzala rozkaz o změně kurzu o osm minut později, proto ještě nějaký čas plula původním směrem. Stalo se tak především proto, že při zrychlování jednotlivých válečných lodí se z komínů valila hustá oblaka dýmu a tím bylo signalizování vlajkami značně ztížené.406 Tím se od Beattyho bitevních křižníků vzdálila, což mělo v dalším průběhu střetnutí vážné následky. Na místo potyčky zatím přispěchaly pouze lehké křižníky a torpédoborce obou stran a zapojily se do přestřelky. Bitevní křižníky Hipperova svazu pluly rychlostí 23 uzlů na bojiště. O něco dále také německé hlavní síly zamířily k místu střetnutí. Zatím se britské lehké křižníky daly na ústup. Zřejmě v zápalu boje si velitel německých lehkých křižníků kontradmirál Boedicker neuvědomil, že ačkoliv byli Britové v dvojnásobné početní převaze šest lodí ku třem, ustupovali před slabším protivníkem. To mohlo znamenat jediné, že se britské lodě snaží nalákat ty německé před těžká děla svých silnějších jednotek. V 15.08 odstartoval z lodi Engadine hydroplán a provedl průzkum. Žádné těžké jednotky německého loďstva však neobjevil. I přesto se jednalo o první použití letadla v dějinách námořních střetů, které bylo dopraveno na bojiště lodí.407

404 Kovařík, Jiří: Jutsko 1916. Největší námořní bitva Velké války. Třebíč 2014, s. 146. 405 Leyland, John (ed.): The Naval Annual 1915, London 1915, s. 109. 406 Kovařík, Jiří: Jutsko 1916. Největší námořní bitva Velké války. Třebíč 2014, s. 150. 407 Hynek, Vladimír – Klučina, Petr – Škňouřil, Evžen: Válečné lodě 3. První světová válka. Praha 1988, s. 268. 100

V 15.25 došlo k prvnímu vizuálnímu kontaktu obou svazů na bitevních křižnících. Po identifikaci prvních jednotek, která proběhla na vzdálenost přibližně 15 mil, dospěl viceadmirál Hipper k závěru, že britský svaz je silnější, a odvolal své lehké křižníky z akce. Poté došlo k přiblížení těžkých jednotek obou svazů. Vinou špatné komunikace na britské straně byla 5. eskadra bitevních lodí stále ještě příliš daleko a do první fáze střetnutí tak nemohla zasáhnout. Navíc pluly Beattyho křižníky severovýchodním kurzem, tudíž nemohl být proveden záměr odříznout německým bitevním lodím zpáteční cestu na základny. Proto se viceadmirál Beatty rozhodl svést bitvu a převahou těžkého dělostřelectva německé lodě zničit.408 Britský svaz měl nad německým protivníkem jednoznačnou převahu. Disponoval celkem 32 děly ráže 343 mm a 16 děly ráže 305 mm, Němci proti tomu mohli postavit pouze 16 děl ráže 305 mm a 28 děl ráže 280 mm. Do těchto počtů nebylo na britské straně započítáno ještě 32 děl ráže 381 mm, které byly na lodích 5. eskadry, která byla zatím vzdálena. Velitel německého předzvědného svazu, vědom si své horší výchozí pozice, chtěl nalákat britské křižníky před těžká děla německých dreadnoughtů.Britové měli výhodu většího dostřelu těžších děl, ta však využita nebyla vinou chybně odhadnuté vzdálenosti lodí protivníka. Viditelnost byla špatná, avšak drobnou výhodu měli němečtí dělostřelci, kterým se tmavě šedé siluety britských lodí jasně rýsovaly na západním světlém horizontu, zatímco německé světlešedé trupy se ztrácely na východě.409 Po uspořádání do bitevní linie pluli Britové ve složení Lion, Princess Royal,(výtlak 26 350 tun, výzbroj 8x343 mm, 16x102 mm), Queen Mary (výtlak prvních dvou 26 350, třetí 27 000 tun, výzbroj 8x343 mm, 16x102 mm)410, Tiger (výtlak 28 000, 8x343 mm, 12x152 mm)411, New Zaeland a Indefatigable (výtlak 18 800; 18 750 tun, výzbroj 8x305 mm, 16x102 mm)412 zatímco Němci byli uspořádáni v pořadí Lützow, Derfflinger (výtlak 28 000; 26 600 tun, výzbroj 8x305 mm, 12x150 mm)413, Seydlitz, Moltke (výtlak 25 000; 23 000 tun, výzbroj 10x280 mm, 12x150 mm)414, Von der Tann (výtlak 19 400 tun, výzbroj 8x280 mm, 10x150 mm)415. Viceadmirál Beatty, protože disponoval jednou lodí navíc oproti německému svazu, chtěl soustředit palbu dvou čelních

408 Přesně z tohoto důvodu nebyla v dřívějších akcích Beattymu poskytnuta 5. eskadra bitevních lodí. Admirál Jellicoe se správně obával, že tím bude loďstvo bitevních křižníků posíleno natolik, že Beatty neodolá pokušení svést bitvu sám, bez přítomnosti hlavních sil. 409 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 49, 50. 410 Hythe, Viscont (ed.): The Naval Annual 1912, Portsmouth 1912, s. 183, 184. 411 Leyland, John (ed.): The Naval Annual 1915, London 1915, s. 103, 105. 412 Hythe, Viscont (ed.): The Naval Annual 1912, Portsmouth 1912, s. 182, 183. 413 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1916, Pola 1916, s. 290. 414 Tamtéž, s. 290. 415 Tamtéž, s. 290. 101 jednotek na vlajkový křižník Lützow. Signál byl však špatně pochopen, stejně jako se tomu stalo v bitvě na Dogger Banku v roce 1915. První dvě lodě se řídily Beattyho rozkazy, zatímco třetí plující HMS Queen Mary si za cíl zvolila třetí německou loď, kterou byl Seydlitz, a čtvrtý HMS Tiger střílel také chybně na další loď německé eskadry SMS Moltke.416 Na tuto loď však soustředil palbu také křižník New Zaeland, který si cíl vybral správně. Poslední HMS Indefatigable měl ostřelovat německý SMS Von der Tann. Viceadmirál Hipper se rozhodl, že první jeho čtyři jednotky budou střílet na první čtyři britské a poslední plující SMS Von der Tann si cíl mohl zvolit ze zbývajících dvou lodí. Vybral si za cíl HMS Indefatigable. Hned po prvních salvách se na německých lodích projevila kvalita dálkoměrů a vynikající výcvik dělostřelců, kteří se rychle zastříleli. Během prvních minut boje byl HMS Lion zasažen dvakrát, HMS Tiger jednou (podle jiných údajů až čtyřikrát).417 Britové zpočátku přecenili vzdálenost obou eskader a první salvy přelétly německá plavidla o více než jeden a půl kilometru.418 Oba svazy se k sobě postupně přibližovaly, takže již v 15.55 se dostaly na vzdálenost 12 000 metrů. Z takové vzdálenosti se na hranici dostřelu mohlo do boje zapojit německé střední dělostřelectvo. Z britských lodí byl děly střední ráže vyzbrojen pouze HMS Tiger, jehož baterie také zahájily palbu. Na ostatních britských křižnících byla instalována pouze lehká děla, která se nemohla na tuto vzdálenost zapojit do bitvy. V tom se projevil v praxi jeden z velkých nedostatků absence středního dělostřelectva na většině bitevních křižnících a některých britských dreadnoughtech. Až po sedmi minutách boje dosáhli Britové prvního zásahu, kdy granát z Queen Mary zasáhl německý Seydlitz. Vážná poškození přibývala však především na britské straně. HMS Princess Royal měl vyřazenu jednu z předních dělových věží.419 Zanedlouho musela posádka lodi odstavit na delší dobu také druhou věž. HMS Tiger musel po třech přesných zásazích dočasně vyřadit obě zadní věže.420 Jen třetí plující HMS Queen Marry si vedla poměrně dobře. Po salvě z jejích těžkých děl prorazil jeden z granátů barbetu přední dělové věže na Seydlitzu, kde zapálil připravené prachové nálože.421 Tak se opakovala situace, kterou si tato loď prošla už v bitvě na Dogger Banku. Pouze bleskové zaplavení muničního skladu

416 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 50. 417 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 322. 418 Kovařík, Jiří: Jutsko 1916. Největší námořní bitva Velké války. Třebíč 2014, s. 173.

419 Brooks, John: Battle of Jutland. Cambridge 2016, s. 194. 420 Brooks, John: Dreadnought Gunnery and Battle of Jutland. The Question of Fire Control. Abingdon 2005, s. 235. 421 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 51. 102 pod věží zamezilo výbuchu a tím i zkáze celé lodi. Celá obsluha věže, přibližně sto padesát mužů, zahynula. Vzdálenost mezi loďstvy se zmenšila natolik, že oba velitelé nepřátelských eskader nařídili takový kurz, aby se oba svazy od sebe navzájem vzdálily. Zároveň konečně došlo k revizi cílů na britské straně a HMS Princess Royal přenesla palbu na SMS Derfflinger, který byl v 16.00 poprvé zasažen. V této fázi boje se projevila nesporně lepší konstrukce německých plavidel, kdy granáty, až na zásah Seydlitze, nezpůsobovaly vážnější škody, zatímco další salva z Lützowu, která zasáhla Lion, měla téměř fatální následky. Granát prorazil střechu vyšší zadní pancéřové věže a vybuchl v ní, přičemž zapálil připravené prachové nálože ve věži i v šachtě do skladiště. Smrtelně raněný velitel věže Francis J. W. Harvey z posledních sil nařídil uzavření pancéřových dveří, které spojovaly věž s muničním skladem pod ní.422 Tak se plameny k uskladněným granátům nedostaly. Díky včasnému zásahu umírajícího dělostřeleckého velitele byla loď zachráněna před následky obrovského výbuchu, který by následoval, až by se oheň dostal do skladiště střeliva, což by vedlo zcela jistě ke zkáze lodi. Pod přesnou palbou německých lodí uhnula britská eskadra více k pravoboku. Ani tato změna kurzu příliš nepomohla. Jen o několik minut později, v 16.02, zasáhly minimálně čtyři granáty, vypálené nejstarším německým bitevním křižníkem Von der Tann, zadní část HMS Indefatigable, kde pravděpodobně jeden z nich pronikl do skladu střeliva, které přivedl k výbuchu.423 Těžce poškozená loď vybočila ze sestavy a zádí napřed se začala potápět. Následně byla zasažena dalšími dvěma granáty, které pravděpodobně přivedly k výbuchu skladiště dělostřeleckých věží uprostřed lodi. Po mohutné explozi, která následovala, zmizela v 16.05 loď pod hladinou i s celou posádkou čítající více než tisíc mužů. Jediné dva přeživší vylovil o dvě hodiny později německý torpédoborec.424 Poté německý bitevní křižník přenesl palbu na dosud nikým neostřelovaný HMS New Zaeland. Ve stejné době utržil několik nových zásahů i v čele plující HMS Lion a HMS Princess Royal, u které byla vyřazena jedna ze zadních dělostřeleckých věží.425 Síly obou loďstev byly nyní, alespoň co se počtů týkalo, vyrovnané, a proto se admirál Hipper rozhodl britským lodím zasadit další úder, když křižník Moltke podnikl na britské jednotky

422 Tamtéž, s. 52. 423 Brooks, John: Dreadnought Gunnery and Battle of Jutland. The Question of Fire Control. Abingdon 2005, s. 236. 424 Kovařík, Jiří: Jutsko 1916. Největší námořní bitva Velké války. Třebíč 2014, s. 184. 425 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 53. 103 torpédový útok. Všechna čtyři torpéda však minula.426 Proti tomu již v 16.06 uhnul Beatty se svými loděmi ještě více vpravo a snažil se tak odpoutat od dotírajícího protivníka. Aby kryl ústup svých lodí, nařídil torpédoborcům, aby podnikly na německé křižníky útok a tím je zdržely. Než se však podařilo útok zrealizovat, 5. eskadře bitevních lodí se podařilo přiblížit natolik, že konečně mohla zasáhnout do bitvy. Když tyto jednotky spěchaly, aby se zapojily do souboje bitevních křižníků, v dostřelu se jim ocitly německé lehké křižníky a torpédoborce, na které zahájily palbu z těžkých děl. Ty se za pomoci kouřové clony spasily před dopadajícími granáty útěkem dále na východ. V 16.06 zahájila první loď 5. eskadry Barham palbu na poslední plující loď v německé formaci, křižník Von der Tann. O tom, že tyto lodě střílely mnohem přesněji než Beattyho bitevní křižníky, svědčí fakt, že už v 16.12 byla na velkou vzdálenost zasažena záď posledního německého křižníku. Granát poškodil hřídele a motory a hrozilo, že dojde ke ztrátě rychlosti.427 Havarijním četám se však podařilo problém provizorně opravit. Jakmile se vzdálenost mezi jednotlivými eskadrami ještě více zkrátila, první dvě bitevní lodě, HMS Barham a HMS Valiant, přenesly palbu na SMS Moltke, zatímco zbylé dvě, HMS Warspite a HMS Malaya, zarámovaly svými granáty poslední plující SMS Von der Tann. Vstupem 5. eskadry do boje se situace rázem otočila ve prospěch britského loďstva. Beatty se opět pokusil přiblížit, zatímco Hipper se snažil dostat své lodě co nejdál mimo dosah těžkých děl super dreadnoughtů 5. eskadry, protože v ní spatřoval největší nebezpečí. Po čtvrt na pět obě strany vyslaly do útoku své torpédoborce, které byly podporovány také lehkými křižníky. Zatímco na větší vzdálenost se odehrával dělostřelecký souboj největších jednotek, mezi nimi sváděly potyčky lehké síly. Tyto šarvátky trvaly přibližně třicet minut. Na obou stranách bylo několik těžce poškozených lodí, protože však ani jedna ze stran nedokázala vážněji ohrozit těžké jednotky obou svazů, podrobněji se jim věnovat v této práci nebudu. Mezi tím i nadále probíhal souboj čelních jednotek, které se k sobě navzájem opět mírně přiblížily. Vedoucí HMS Lion halila oblaka dýmu a na palubě zuřilo několik požárů.428 Také mraky kouře z torpédoborců, které bojovaly mezi eskadrami těžkých lodí, ztěžovaly německým dělostřelcům zaměřování. Z toho důvodu se děla vlajkového Lützowu

426 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 322. 427 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 53. 428 Brooks, John: Dreadnought Gunnery and Battle of Jutland. The Question of Fire Control. Abingdon 2005, s. 238. 104 pravděpodobně na nějaký čas zaměřila místo původního cíle na HMS Princess Royal, kterou do té doby ostřeloval SMS Derfflinger. Alespoň tak si to myslel vrchní dělostřelecký důstojník na Derfflingeru, když nařídil stočit dělostřelecké věže k HMS Queen Mary, která plula jako třetí v řadě a byla již ostřelována děly ze Seydlitze.429 Od 16.17 byla třetí plující loď britské eskadry v soustředěné palbě dvou protivníků a ačkoliv jedním granátem zasáhla SMS Seydlitz, nevedlo se jí příliš dobře. Nadále těžce zkoušený byl SMS Von der Tann, který uzavíral německou sestavu. Granáty ráže 381 mm z anglických bitevních lodí vyřadily postupně přední i zadní dělovou věž a poté ještě jednu, která se nacházela ve středu lodi.430 Tak tomuto plavidlu zbyla pouze dvě bojeschopná děla těžké ráže. I přesto dokázala v 16.21 zasáhnout HMS Barham, ačkoliv zásah dobře pancéřované lodi příliš neublížil. V téže době byl znovu zasažen SMS Moltke. Ze všech lodí se však nejhůře vedlo HMS Queen Mary. V 16.26 byla již poměrně těžce poškozená loď zasažena další salvou, která poškodila jednu ze zadních dělostřeleckých věží. Hned poté na její palubu dopadly z Derfflingeru další dva granáty ráže 305 mm. Jeden z nich pronikl do skladišť prvních dvou dělostřeleckých věží, jejichž obsah přivedl k výbuchu.431 Ten byl tak silný, že odtrhl celou příď lodi. Druhý granát zasáhl pravděpodobně opět jednu ze zbylých věží, kde také pronikl do muničních komor. Následovala obrovská exploze uskladněných granátů, prachových náloží a pravděpodobně také parních kotlů. Loď zahalil mohutný oblak dýmu, po jehož rozptýlení vyčníval z vody nad hladinou pouze kus zádi kdysi majestátního plavidla, které se rychle nořilo do hlubin. Zahynulo 1266 členů posádky, pouze dvacet mužů se zachránilo. V následujících minutách byly několikrát zasaženy všechny britské zbývající křižníky. Granát ráže 280 mm, který vystřelil patrně SMS Moltke, vybuchl na střeše jedné z dělových věží křižníku New Zaeland. Pokud by pronikl do věže, téměř jistě by potkal loď stejný osud, jaký mělo její sesterské plavidlo HMS Indefatigable hned v první fázi bitvy. Ztráta druhého anglického bitevního křižníku byla bolestivá, stále však měl Beatty k dispozici daleko silnější svaz než Hipper. Proto německý velitel vedl své křižníky směrem k jádru německého loďstva, vědom si toho, že štěstí jeho lodím nemusí přát věčně. Již před čtvrtou hodinou velitel německé Hochseeflotte viceadmirál Scheer věděl, že bitevní křižníky spolu svádějí souboj. Proto se rozhodl napadnout britské lodě od západu a

429 Tamtéž, s. 238. 430 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 324. 431 Brooks, John: Dreadnought Gunnery and Battle of Jutland. The Question of Fire Control. Abingdon 2005, s. 239. 105 znemožnit jim tak ústup k vlastním základnám. Situaci však přehodnotil v momentě, když se dozvěděl o zapojení britské 5. eskadry bitevních lodí do boje a rozhodl se přispěchat německému svazu na pomoc co nejkratší cestou. V 16.30 na lehkém křižníku Southampton zpozorovali na jihovýchodě sloupy kouře, které značily přítomnost bitevních lodí. O deset minut později se Beatty rozhodl obrátit své jednotky o 180 stupňů směrem na sever, aby unikl k hlavním silám britského loďstva. Tím skončil boj svazů bitevních křižníků a 5. eskadry bitevních lodí. Z boje vyšli opět úspěšněji Němci, kterým se podařilo potopit další bitevní křižník nepřítele a také počet zásahů na ostatních plavidlech vyzníval v jejich prospěch. Po obratu se o útok pokusily ještě britské torpédoborce, do té doby bojující s německými jednotkami mezi oběma svazy, avšak nebyly příliš úspěšné. Na druhou stranu posádky těchto malých plavidel mohly mluvit o štěstí, že se jim podařilo uniknout palbě středního dělostřelectva německých bitevních křižníků. Bitva u Jutska – Smyčka se stahuje Hipperovy jednotky se tedy hnaly za ustupujícími Brity, následovány hlavními silami. Při obratu došlo opět k nedorozumění mezi britskými veliteli, protože 5. eskadra bitevních lodí nezachytila signál o změně kurzu a ještě několik minut pokračovala v původním směru. A tak když tyto lodě konečně se zpožděním zahájily obrat, byly již na dostřel čelních německých dreadnoughtů, které v 16.46 zahájily palbu. SMS König (výtlak 25 800 tun, výzbroj 10x305 mm, 14x150 mm)432 střílel na HMS Lion, SMS Großer Kurfürst (třída KÖNIG) na HMS Princess Royal, SMS Markgraf (třída KÖNIG) zaměřil svá děla na HMS Tiger a děla SMS Prinzregent Luitpold (výtlak 24 700 tun, výzbroj 10x305 mm, 14x150 mm)433 si vzala na mušku HMS New Zaeland. Poslední dvě lodě, které byly zatím v dosahu, SMS Kronprinz (třída KÖNIG) a SMS Kaiserin (viz. Prinzregent Luitpold), se zaměřily na HMS Barham (výtlak 27 500 tun, výzbroj 8x381 mm, 12x152 mm)434, který právě prováděl obrat a v 16.58 byl zasažen jedním těžkým granátem.435 Kromě zničení radiostanice však velká škoda způsobena nebyla. Střední dělostřelectvo německých bitevních lodí zahájilo palbu na lehké křižníky komodora Goodenougha, který se z vlastní iniciativy rozhodl zaútočit torpédy.436 Útok se však nezdařil a jediné vystřelené torpédo cíl minulo. Poté se také jeho lodě obrátily na sever, aby unikly z dosahu dělostřeleckých granátů německých těžkých jednotek.

432 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1916, Pola 1916, s. 288. 433 Tamtéž s. 288. 434 Leyland, John (ed.): The Naval Annual 1915, London 1915, s. 99. 435 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 62. 436 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 63. 106

Mezi tím se Hipperovy bitevní křižníky zformovaly před čelem hlavních sil a taktéž zahájily palbu na obracející se lodě 5. eskadry. Zbylé britské torpédoborce ještě provedly další útok, při němž byl jedním torpédem zasažen SMS Seydlitz, avšak výbuch nezpůsobil vážné škody. Přesto se tímto útokem podařilo upoutat pozornost německých lodí, které se nyní věnovaly ostřelování torpédoborců. Tím se oslabil tlak na 5. eskadru, která tak mohla dokončit obrat. Před pátou hodinou se pokusily zaútočit také německé torpédoborce. Kvůli silné palbě středního dělostřelectva z bitevních lodí 5. eskadry se však nedokázaly dostatečně přiblížit a všech 7 torpéd cíl minulo.437 Mezitím se Beattyho bitevní křižníky dostaly do přesné palby německých lodí. Několikrát byl zasažen HMS Lion i HMS Tiger. Odlehčit se jim pokusily dva torpédoborce, které pluly poblíž. Ty se však přes silnou palbu středního dělostřelectva nedokázaly k německému svazu více přiblížit a jediné odpálené torpédo cíl minulo. Viceadmirál Scheer nařídil zvýšit rychlost svých bitevních lodí. Kvůli tomu se německá linie začala trhat, protože starší bitevní lodě na konci sestavy byly podstatně pomalejší. Následná dělostřelecká palba z německých dreadnoughtů na britské bitevní křižníky byla kvůli velké vzdálenosti nepřesná. Za nimi plující 5. eskadra bitevních lodí byla podstatně bližším cílem. V 17.00 a 17.02 byl zasažen HMS Barham, ovšem opět bez toho, aby to ovlivnilo bojeschopnost lodi.438 Beatty již v 17.01 uhnul více k severozápadu tak, aby se dostal z dostřelu německých lodí. Těm se tak naskytla šance soustředit palbu na čtyři moderní jednotky 5. eskadry. Eskadra nejmodernějších bitevních lodí střílela jak po bitevních křižnících viceadmirála Hippera, které se nacházely mírně před nimi, tak po předních dreadnoughtech hlavní části loďstva, které ji následovaly. Vzdálenost se postupně zkrátila až na 16 500 metrů mezi nejbližšími jednotkami. V 17.06 byl zasažen SMS Seydlitz palbou z Valiantu (výtlak 27 500 tun, výzbroj 8x381 mm, 12x152 mm)439. V následujících čtyřech minutách byl německý křižník zasažen ještě dvěma dalšími granáty, které vyřadily jedno dělo na boční dělostřelecké věži.440 Warspite (viz Valiant) ve stejné době zasáhla jedním granátem bitevní loď Großer Kürfurst, avšak palba na velkou vzdálenost nebyla příliš účinná.441 Ani bitevní loď SMS Markgraf, palbou příliš neutrpěla.

437 Tamtéž s. 65. 438 Hakvoort, Emmerich: Skagerrak 1916. Praha 2017, s. 229. 439 Leyland, John (ed.): The Naval Annual 1915, London 1915, s. 105. 440 Kovařík, Jiří: Jutsko 1916. Největší námořní bitva Velké války. Třebíč 2014, s. 219. 441 Brooks, John: Battle of Jutland. Cambridge 2016, s. 229. 107

Jak jsem již v předešlém výkladu zmínil, německý svaz bitevních lodí se vlivem různých maximálních rychlostí jednotlivých eskader začal trhat a pomalejší eskadry zamířily více k západu, avšak v situaci, kdy se jednalo o čiré pronásledování slabšího protivníka, tato skutečnost na momentální průběh střetnutí neměla vliv. Ovšem takto roztroušené jednotky se mohly stát snadným cílem soustředěného náporu hlavních sil britského loďstva. V následujícím průběhu došlo také k šarvátkám lehkých sil. Boj hlavních německých sil s ustupujícími britskými jednotami trval přibližně do půl šesté. Během té doby byla hlavní tíha bojů na britské straně na čtyřech jednotkách 5. eskadry, které byly ještě několikrát zasaženy. Ty však svou palbu soustředily především na německé bitevní křižníky, které pluly paralelním kurzem mírně před britskou eskadrou. Již v 17.11 byl SMS Seydlitz zasažen celkem pěti granáty, které poškodily tři z pěti věží hlavního dělostřelectva a zničily část baterie středních děl.442 SMS Lützow byl zasažen granátem na čáře ponoru a jeden zásah počítali také na Derfflingeru. O několik minut později dostaly všechna výše jmenovaná plavidla další zásahy. Hipper znovu nařídil zvýšit rychlost svých jednotek, aby se mu pronásledované britské křižníky příliš nevzdálily. Hlavní síly viceadmirála Scheera zamířily více k západu. V 17.25 byl opět zasažen SMS Lützow. Granát zničil radiostanici.443 S přicházejícím večerem se pomalu začaly měnit podmínky viditelnosti. Zapadající slunce začalo německé dělostřelce oslepovat. Přesto byla poslední plující loď 5. eskadry, HMS Malaya (viz. Valiant), v soustředěné palbě několikrát zasažena, přičemž byla zničena část baterie středního dělostřelectva.444 Poškozena byla také jedna ze zadních dělových věží. HMS Warspite byla zasažena celkem třikrát. V této fázi boje se střední dělostřelectvo německých dreadnoughtů zaměřilo na dva těžce poškozené torpédoborce, které zde zůstaly z předchozích střetů lehkých sil. Ty sice ještě dokázaly odpálit zbylá torpéda, ta však svůj cíl nezasáhla. Následně se obě lodě pod tíhou německých salv potopily. Tak skončila poslední fáze bitvy, které se ještě neúčastnily hlavní síly britského námořnictva. V konečné fázi střetu bitevních křižníků měli značnou převahu Němci, protože se na jejich straně zapojily do boje také dreadnoughty hlavní části loďstva. Přesto se anglickým bitevním křižníkům díky vysoké rychlosti podařilo uniknout a konstrukce

442 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 70. 443 Tamtéž, s. 71. 444 Kovařík, Jiří: Jutsko 1916. Největší námořní bitva Velké války. Třebíč 2014, s. 217. 108 bitevních lodí třídy QUEEN ELIZABETH prokázaly v dělostřeleckém souboji s početnějším protivníkem své nesporné kvality.

Bitva u Jutska – Střetnutí hlavních sil Již od 15.55 věděl admirál Jellicoe z hlášení Davida Beattyho, že jeho eskadra bitevních křižníků bojuje s předzvědným svazem Franze von Hippera. Proto přikázal zvýšit rychlost svých lodí. Nadále dostával další hlášení, ze kterých vyplývala zhoršující se situace britských předsunutých jednotek. Proto se v 16.40 rozhodl vyslat jim na pomoc 3. eskadru bitevních křižníků kontradmirála ctihodného Horace L. A. Hooda, kterou tvořily všechny tři jednotky třídy INVINCIBLE (výtlak 17 250 tun, výzbroj 8x305 mm, 16x102 mm)445. V 17.00 obdržel hlavní štáb na vlajkové lodi HMS Iron Duke informace o pohybech protivníka od komodora Goodenougha, velitele lehkých křižníků Beattyho svazu. Vinou špatně určené polohy vlajkové lodi a pozdního rozkazu způsobilo, že Velké loďstvo bylo Beattymu mnohem blíže, než on sám přepokládal.446 V 17.30 navázal lehký doprovod kontradmirála Hooda kontakt s nepřítelem. Jednalo se o lehké křižníky a torpédoborce Boedickerova uskupení, které pluly před bitevními křižníky Franze von Hippera. Německý velitel lehkých sil se pokusil nastražit léčku. 447 Nařídil vysílat britské volací znaky ve snaze vylákat britské jednotky co nejblíže a poté je zničit palbou z krátké vzdálenosti. Protože britské lehké křižníky zajišťovaly především průzkum pro Hoodovo uskupení, po kontaktu s nepřítelem se obrátily zpět k hlavním silám. Plán německého velitele tedy nevyšel úplně. Přesto se lehký křižník Chester448 dostal do palby čtyř německých křižníků a byl během devatenácti minut zasažen sedmnácti granáty.449 V 17.55 se do boje zapojila i těžká děla bitevního křižníku Invincible, což zaskočilo velitele 2. předzvědné skupiny, protože neočekával, že by se tím směrem měla nalézat nějaká nepřátelská plavidla. Následně se do palby zapojila také těžká děla pancéřových křižníků

445 Hythe, Viscont (ed.): The Naval Annual 1912, Portsmouth 1912, s. 182. 446 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 73. 447 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 327. 448 Tato loď byla pod původním názvem Lambros Katsonis stavěna v Anglii pro řecké námořnictvo. V roce 1915 ji spolu se sesterskou lodí Antinavarchos Kountouriotis (HMS Birkenhead) koupila Velká Británie a následně zařadila do svého loďstva. Proto se pro rok 1915 ještě nenachází v britských seznamech plavidel. Reálný stav reflektuje až Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1917, Pola 1917, s. 268. Avšak hlavní výzbroj je zde uvedena chybně 8x152 mm, stejně jako u křižníků třídy CHATHAM. Lodě byly skutečně stavěny podle této třídy, ale výzbroj byla na žádost původní řecké objednávky změněna na 10x140 mm. Po převzetí obou lodí nebyla tato plavidla již zpět přezbrojena podle vzoru třídy CHATHAM a zůstala jí původní řecká konfigurace výzbroje. 449 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 75. 109

Defence (výtlak 14 600 tun, výzbroj 4x234 mm, 10x190 mm)450 a Warrior (výtlak 13 550 tun, výzbroj 6x234 mm, 4x190 mm)451, které tvořily clonu před hlavními silami britského loďstva. Byly to právě křižníky 1. eskadry kontradmirála Roberta Arbuthnota, které jako první navázaly kontakt s ustupujícím Beattyho svazem. Bojovný velitel nečekal, až se jeho čtyři jednotky shromáždí. Útok tak zahájila pouze dvě plavidla již v 17.53. Německé jednotky však byly příliš daleko na to, aby je dokázaly zasáhnout granáty děl ráže 234 mm, nejtěžší, které měly britské lodě k dispozici. Mezitím od 17.35 probíhaly opět souboje jednotlivých bitevních křižníků. Vzdálenost mezi Beattyho vlajkovou lodí HMS Lion a vlajkovou lodí admirála Jellicoea HMS Iron Duke byla nyní pouhých 20 mil. Avšak vzhledem k tomu, že Jellicoeův štáb stále vycházel z chybně určené pozice vlastního plavidla, domníval se, že se nachází hlavní síly od Beattyho předvoje ještě o deset mil dále, než bylo skutečností.452 S tím souvisela pozice německých hlavních sil, které by se za takové situace nacházely mnohem dále, než tomu ve skutečnosti bylo. Německé bitevní křižníky nyní musely kopírovat kurs těch britských, přičemž britské posádky měly značnou výhodu ve viditelnosti. Vzdálenost byla pouhých 13 000 metrů. HMS Lion a HMS Princess Royal soustředily svou palbu na SMS Lützow, HMS Tiger si vzal za cíl Seydlitze a HMS New Zaeland ostřeloval SMS Derfflinger. Také 5. eskadra bitevních lodí se zapojila do boje. HMS Barham a HMS Valiant ostřelovaly německé bitevní křižníky, zatímco HMS Warspite a HMS Malaya střílely na čelní bitevní lodě německých hlavních sil. Němečtí dělostřelci měli proti oslnivým paprskům, které zářily nad západním horizontem, velmi ztížené míření, a proto některá z plavidel na nějaký čas zastavila palbu úplně.453 Nebylo překvapením, že britské lodě neutrpěly v této fázi boje škody. Na druhé straně byl jednou zasažen SMS Lützow. Určitá poškození utrpěl také SMS König, jedna z předních bitevních lodí, které pluly v kýlové brázdě křižníků. Vzdálenost mezi eskadrami bitevních křižníků postupně klesla až na 12 000 metrů. Mezi 17.53 a 17.55 dostaly několik zásahů první tři německé křižníky.454 Granáty způsobily poměrně vážná poškození, ačkoliv díky výborné konstrukci a obětavosti posádek se situaci podařilo zvládnout. Doposud přálo předzvědnému svazu štěstí, ovšem nyní to vypadalo, že se k němu obrátilo zády. Boedickerova skupina lehkých křižníků byla pod palbou těžkého

450 Leyland, John – Brassey, T. A. (eds.): The Naval Annual 1906, Portsmouth 1906, s. 209. 451 Tamtéž s. 215. 452 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 79. 453 Brooks, John: Dreadnought Gunnery and Battle of Jutland. The Question of Fire Control. Abingdon 2005, s. 250 454 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 90.

110 dělostřelectva ze tří bitevních a postupně až čtyř pancéřových křižníků. Jediným východiskem byl únik před dotírajícím nepřítelem. Přesto utrpěly slabě pancéřované lehké křižníky Boedickerova svazu těžká poškození. Nejhůře ze všech na tom byl SMS Wiesbaden (výtlak 5 600 tun, výzbroj 8x150 mm)455. Ve snaze odlehčit těžce zkoušeným větším jednotkám byl na anglické bitevní křižníky zahájen další torpédový útok. Všechny vypálené projektily však neškodně propluly mezi jednotlivými britskými plavidly. V nastalém čase došlo k seřazení obou svazů bitevních křižníků na čela hlavních sil svých loďstev. V 18.14 měl štáb admirála Jellicoea na HMS Iron Duke konečně přehled o přesné pozici německých hlavních sil. Následně vydal instrukce pro rozvinutí loďstva. Přibližně ve stejné době se také německým bitevním křižníkům podařilo dokončit obrat a zařadit se před linii vlastních bitevních lodí. Horké chvíle si prožili námořníci 5. eskadry, kterou tvořily nejmodernější jednotky britského loďstva. Dostaly se do těžké palby německých dreadnoughtů. Ve snaze uniknout nařídil Evan-Thomas provedení obratu, který se však příliš nevydařil. Jednotlivé lodě musely pečlivě manévrovat, aby nedošlo ke srážce. Navíc jeden z granátů vystřelený patrně z SMS Kaiserin zablokoval kormidlo na HMS Warspite.456 Ten se tak stal neovladatelný a jen o vlas minul sousední HMS Valiant. Srážka lodí uprostřed bitvy by téměř jistě znamenala zkázu obou plavidel, ať už z důvodu samotné srážky, nebo by se obě těžce poškozená plavidla stala snadným terčem pro německá děla. Již během obratu se rozhořely četné dělostřelecké souboje mezi jednotlivými liniemi bitevních lodí. Ostřelovány byly britské lodě HMS Marlborough (výtlak 25 000 tun, výzbroj 10x343 mm, 12x152 mm)457, HMS Colossus a HMS Hercules (výtlak 20 000 tun, výzbroj 10x305 mm, 16x102 mm)458. Kontradmirál Arbuthnot se zatím se svými pancéřovými křižníky věnoval doražení před tím těžce poškozeného Wiesbadenu, jednoho z lehkých křižníků Boedickerova svazu. Ten však již více než loď připomínal pouze plovoucí vrak. Bojovný velitel se této činnosti věnoval s takovým zápalem, že si zřejmě nepovšiml německých bitevních křižníků, které se zatím dostaly až na vzdálenost pouhých 6 800 metrů. Po přiblížení SMS Lützow a SMS Derfflinger zahájily na blízké cíle zničující palbu. Brzy se k nim přidaly také bitevní lodě Markgraf, Kronprinz, Kaiser a Großer Kürfurst. Anglické křižníky byly následně doslova smeteny z mořské hladiny. HMS Defence dostal nespočet zásahů a po výbuchu

455 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1917, Pola 1917, s. 251. 456 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 89. 457 Leyland, John (ed.): The Naval Annual 1915, London 1915, s. 103. 458 Hythe, Viscont (ed.): The Naval Annual 1912, Portsmouth 1912, s. 179, 181. 111 skladiště se rozpadl na kusy a zmizel pod hladinou.459 Za ní plující HMS Warrior také utrpěl mnoho zásahů, avšak skladiště střeliva zůstalo nedotčené. Několik granátů udělalo v trupu díry pod čarou ponoru a tak rychle ztrácel rychlost. Ještě celou noc bojovala posádka lodi o její osud. Veškerá snaha se ukázala jako marná a následujícího rána se křižník potopil. Poté se britské torpédoborce pokusily provést další ze svých útoků, tentokrát na čelo linie německých bitevních křižníků, avšak i tento pokus selhal. Na druhé straně se o totéž bezúspěšně pokusili Němci. Terčem útoku se stala především 3. eskadra bitevních křižníků, která se zatím dostala do čela britských jednotek. V bitevní linii i nadále probíhaly jednotlivé dělostřelecké souboje. Pod těžkou palbou byl především HMS Warspite, který měl poškozené kormidlo. Především z toho důvodu na něj soustředilo své dělostřelectvo hned pět německých dreadnoughtů, tedy celkem 44 děl ráže 305 mm.460 Poškozena byla velitelská věž, několik zásahů dostal také silně pancéřovaný trup, ale díky výtečné konstrukci nebyly dotčeny životně důležité části lodi. Na čele britské formace došlo ke změně, když tři Hoodovy bitevní křižníky přenechaly místo Beattyho eskadrám a zařadily se až za jeho svaz. V 18.30 se na dostřel dostaly také další britské bitevní lodě, které začaly ostřelovat německé křižníky. Protože však došlo při provádění jednoho z manévrů ke zmatkům, jednotlivé eskadry bitevních lodí se navzájem začaly překrývat a bránily si tak navzájem v palbě.461 V této fázi boje nejpřesněji z britských plavidel střílela vlajková loď HMS Iron Duke, dobrou mušku měli také dělostřelci na Thundereru (výtlak 22 500 tun, výzbroj 10x343 mm, 16x102 mm)462. Německé lodě byly pod těžkou palbou. Několik zásahů utržil SMS Derfflinger a před ním plující SMS Lützow, který od začátku bitvy inkasoval již dvacet zásahů z těžkých děl. Dále byl poškozen i SMS König, který měl několik vodotěsných komor zaplavených. Na rozdíl od Beattyho bitevních křižníků Hoodovy lodě střílely o poznání přesněji a zatím se většímu poškození vyhnuly i díky temnému horizontu, se kterým jejich siluety splývaly. Vedoucí HMS Invincible se však ve světlejším pásu dostal do soustředěné palby obou čelních německých křižníků.463 Již první dvě salvy obou jednotek zasáhly cíl. Při třetí salvě granát pronikl do skladiště střeliva, které zapálil. Loď rozerval výbuch a ta zmizela pod hladinou. Kromě šesti námořníků zahynula celá posádka včetně kontradmirála Hooda.

459 Brooks, John: Dreadnought Gunnery and Battle of Jutland. The Question of Fire Control. Abingdon 2005, s. 252. 460 Kovařík, Jiří: Jutsko 1916. Největší námořní bitva Velké války. Třebíč 2014, s. 244. 461 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 91. 462 Hythe, Viscont (ed.): The Naval Annual 1912, Portsmouth 1912, s. 179, 185. 463 Kovařík, Jiří: Jutsko 1916. Největší námořní bitva Velké války. Třebíč 2014, s. 248. 112

I přes ztrátu v pořadí již třetího bitevního křižníku nabývala britská převaha čím dál větších forem. Nyní hrozilo, že se Jellicoeovi podaří takzvaně položit příčku na T. 464 Admirál Scheer zpozoroval hrozící nebezpečí a rozhodl se provést obrat o 180 stupňů tak, aby ho provedly všechny jednotky v linii současně. Nyní první plující loď by po obratu linii uzavírala a naopak. Manévr se celému loďstvu zdařil bezchybně a německé jednotky se začaly od britského uskupení vzdalovat. To znamenalo úlevu především pro bitevní loď Warspite, která těžce poškozená kvůli porouchanému kormidlu doposud opisovala přibližné kružnice. Posádce lodi se následně podařilo kormidlo uvolnit a ačkoliv se její kapitán E. M. Phillpotts chtěl znovu zapojit do boje, dostal rozkaz dopravit plavidlo na základnu.465 Následovaly potyčky lehkých sil obou stran. Admirál Jellicoe se snažil zjistit směr, kterým unikalo německé loďstvo. Průzkum lehkých křižníků opět zcela selhal. Jediné relevantní informace o pohybech nepřítele dodal pouze agilní komodor Goodenough. Obě zbylé jednotky Hoodovy eskadry se po ztrátě vlajkové lodi zařadily za Beattyho svaz. Ten se však zdržel kvůli poruše gyrokompasu na jeho vlajkové lodi.466 Důsledkem poruchy bylo, že vlajkový křižník pouze bezcílně kroužil po bojišti a ostatní plavidla jeho pohyb kopírovala. K nápravě došlo až poté, co byla posádka vedoucí lodi na nesmyslné změny kurzu upozorněna signalizací z okolních plavidel. Bitva u Jutska – Únik z pasti Obě loďstva tedy ztratila kontakt. V 18.54 zasáhlo bitevní loď Marlbrough (výtlak 25 000 tun, výzbroj 10x343 mm, 12x152 mm)467 torpédo.468 Admirál Jellicoe se z počátku obával, že by se mohlo jednat o driftující miny, které byly nakladeny v průběhu střetnutí německými torpédoborci. O pozici německého loďstva byl hlavní štáb na britské vlajkové lodi informován až v 19.00. Také Scheer se rozhodl provést nový obrat a napadnout zadní část linie bitevních lodí nepřítele. Mezi tím viceadmirál Hipper přesedl z těžce poškozeného Lützowu na torpédoborec, který ho měl dopravit k jednomu z méně poškozených plavidel. Jeho původním záměrem bylo vztyčit viceadmirálskou vlajku na Seydlitzu. Ten se však nepodařilo realizovat, protože po obratu německého loďstva bitevní křižníky odpluly vysokou rychlostí na čelo linie.

464 Položení příčky na T neboli udělat příčnou čárku písmena T (anglicky Crossing the T) je v námořní terminologii používaný výraz pro manévr, kde jedno z loďstev pluje v podélné linii v úhlu 90 stupňů před loďstvem druhým. První loďstvo tedy může zasypávat nepřítele bočními salvami všech svých lodí v linii, zatímco z druhého loďstva mohou odpovídat pouze přední dělové věže několika málo prvních jednotek. První loďstvo získává výraznou palebnou převahu, se kterou může postupně zničit všechny lodě protivníka. 465 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 95. 466 Tamtéž, s. 98. 467 Leyland, John (ed.): The Naval Annual 1915, London 1915, s. 103. 468 Brooks, John: Battle of Jutland. Cambridge 2016, s. 302. 113

V 19.04 byla mezi oběma loďstvy obnovena palba. Do té doby se britské lodě soustředily na SMS Wiesbaden, který se držel na hladině pozoruhodně dlouho, ačkoliv už se jednalo pouze o zcela zničený vrak. Německé lodě mohly opětovat palbu jen sporadicky, protože již byla velmi špatná viditelnost. Bitevní loď Markgraf se s poškozenými stroji jen stěží držela v linii.469 Ostatní lodě také dostaly několik dalších zásahů. Hrozilo, že německá linie bude rozstřílena palebnou převahou protivníka. Protože rozestupy mezi jednotlivými plavidly byly příliš malé, nebylo možné provést nový obrat. Aby zachránil viceadmirál Scheer jádro loďstva, rozhodl se obětovat bitevní křižníky. Zatím se vzdálenost mezi loďstvy zmenšila na pouhých 6 800 metrů. Čtyři německé bitevní křižníky se tedy vydaly na sebevražednou misi. Velmi brzy se dostaly do těžké palby nejsilnějších jednotek britského loďstva. V 19.15 vnikl granát ráže 381 mm z bitevní lodi Revange (výtlak 25 750 tun, výzbroj 8x381 mm, 12x152 mm)470 do zadní dělostřelecké věže na Derfflingeru a vybuchl uvnitř.471 Posádka věže byla okamžitě usmrcena a oheň vnikl přes výtahové šachty ke skladišti střeliva. Pancéřové dveře do skladiště byly však na základě zkušeností z bitvy na Dogger Banku uzavřeny a tudíž tato loď unikla osudu tří britských bitevních křižníků. Následně dopadly na loď další granáty. Druhá věž na zádi byla zasažena stejně jako předchozí. Pancéřové dveře opět zadržely šířící se plameny. O něco méně trpěly ostatní lodě Hipperova svazu. Při obratu byly poškozeny také bitevní lodě Prinzregent Luitpold, Großer Kurfürst a König. Poslední jmenované plavidlo položilo kouřovou clonu, díky které lodě 3. eskadry dalším zásahům unikly. Přesto právě SMS König měl v trupu již více než 1000 tun vody a tudíž byl těžkopádný a s omezenými možnostmi manévrování.472 Druhý obrat se tedy nezdařil tak dokonale jako první, ale díky skvělému výcviku velitelů a posádek nebyla Brity využita příležitost zničit při tomto manévru podstatnou část německého loďstva. V součinnosti se změnou kurzu byl proveden útok torpédoborců. Úhybné manévry měly Velké loďstvo zdržet a poskytnout německým lodím větší šanci na útěk. Ačkoliv žádné z torpéd nezasáhlo cíl, britské jednotky se značně zdržely. Až v 19.52 se podařilo roztroušené lodě opět zformovat do eskader a teprve poté mohlo být zahájeno pronásledování. Na dohled od britského loďstva se v té době nacházely pouze lehké jednotky a v dáli za nimi prchající německé bitevní křižníky. Těm se sice podařilo dostat z dosahu pomalejších

469 Kovařík, Jiří: Jutsko 1916. Největší námořní bitva Velké války. Třebíč 2014, s. 257. 470 Jane, Fred T, (ed): Jane’s Fighting Ships 1919, London 1919, s. 217. 471 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 101. 472 Tamtéž, s. 102. 114 bitevních lodí, stále na ně dotíraly síly Davida Beattyho, které se držely i nadále na dostřel a ve 20.20 zahájily na prchajícího protivníka palbu. Ve 20.24 byl zasažen SMS Seydlitz. Chvíli poté byla vyřazena přední dělová věž na Derfflingeru, který na nějaký čas zastavil palbu úplně.473 Situace německých plavidel stále nebyla dobrá a v průběhu boje se více zhoršovala. Dva křižníky měly zcela vyřazené těžké dělostřelectvo, jedno plavidlo mělo vyřazeno jeho část a pouze SMS Moltke zatím unikl vážnějším poškozením. Těžce zkoušeným německým jednotkám předzvědného svazu se snažila poskytnout pomoc eskadra starších bitevních lodí. Jejich děla ráže 280 mm měla však velmi malý dostřel. I přesto se jim podařilo docílit několika zásahů a část anglických bitevních křižníků přenesla palbu na nového protivníka, čímž byl alespoň částečně zmírněn tlak na Hipperův svaz.474 Za nimi pluly eskadry dreadnoughtů, které by svým těžkým dělostřelectvem mohly rozhodnout boj ve prospěch německých námořníků. Tyto jednotky byly však pomalejší, a proto se jim nepodařilo přiblížit natolik, aby je v boji proti anglické eskadře dokázaly podpořit. S přicházející nocí nebe značně potemnělo, což ještě zhoršilo už tak špatné podmínky viditelnosti. To bylo pro německé eskadry alespoň částečným vysvobozením. Palba pomalu umlkla. Ve 20.30 byly od sebe jednotlivé nepřátelské svazy jen 12 000 metrů. Kvůli velmi špatné viditelnosti se však navzájem nezpozorovaly. Kolem deváté hodiny večerní byla vzdálenost jednotlivých loďstev ještě menší. Ani tehdy nenavázali protivníci vizuální kontakt. Admirál Jellicoe pochopil, že před příchodem tmy nedosáhne definitivního rozhodnutí bitvy. I nadále však probíhaly šarvátky mezi lehkými silami a britské torpédoborce se v noční tmě bezúspěšně pokusily zaútočit na čelní lodě německé linie. Nejblíže německému loďstvu byl viceadmirál Beatty se svými křižníky, za kterými plula 2. eskadra obrněných křižníků. Svaz německých hlavních sil využil mezery mezi těmito jednotkami a hlavní částí britského loďstva. Vzniklou mezerou se mu podařilo proplout, aniž by vzbudil větší pozornost. Po jednadvacáté hodině večerní viceadmirál Scheer, vědom si sílící převahy britského loďstva v poslední fázi bitvy, nasměroval své eskadry k vytralovanému průjezdu u Horns Reefu, kudy se měly německé dreadnoughty dostat zpět na základny. Mezi tím dostal hlášení z Königu o tom, že bitevní křižník Lützow zmizel z dohledu. Nebylo mnoho, co by mohl viceadmirál pro poškozenou loď udělat, pokud nechtěl riskovat celé loďstvo. Následující hodinu Němci vysílali do útoku torpédoborce, ale ani tyto snahy k ničemu nevedly. Navíc se akce odehrávaly příliš daleko na sever od hlavních sil německého loďstva.

473 Brooks, John: Battle of Jutland. Cambridge 2016, s. 348. 474 Kovařík, Jiří: Jutsko 1916. Největší námořní bitva Velké války. Třebíč 2014, s. 306. 115

Z předešlého výkladu víme, že viceadmirál Hipper opustil před obratem německého loďstva křižník Lützow. Původní záměr přesednout na SMS Seydlitz byl obratem loďstva zmařen. Po celý večer se snažil své lodě dohnat na torpédoborci. To se mu podařilo až krátce před desátou hodinou večerní. Svou vlajku vztyčil v 21.55 na bitevním křižníku Moltke, protože utrpěl ze všech jeho jednotek nejméně škod. Dva těžce poškozené křižníky (SMS Derfflinger a SMS Von der Tann) okamžitě odeslal na konec německé bitevní linie. Nová vlajková loď spolu se Seydlitzem zaujala místo v čele sestavy. Následující více než hodinu probíhaly pouze boje lehkých sil. Ani jeden z nejvyšších velitelů obou loďstev neměl velnou představu o pohybech protivníka. Skutečnost však byla taková, že ještě jednou mohlo dojít ke střetu hlavních sil. Kurs, ve kterém pluly britské hlavní síly, totiž protínal dráhu německých eskader mířících do bezpečí. Němce v této manévrové fázi zachránila jejich nižší rychlost. Na místo, kde by se obě loďstva setkala, dorazily čelní jednotky až po proplutí hlavních sil britského loďstva. Čelní eskadra tvořená jednotkami třídy NASSAU (výtlak 18 900 tun, výzbroj 12x280 mm, 12x150 mm)475 narazila na zadní clonu britského loďstva tvořenou torpédoborci. Britové se však domnívali, že velká neidentifikovaná plavidla, která se vynořila ze tmy, náleží k Velkému loďstvu. Až poté, co se dreadnoughty přiblížily na vzdálenost 900 metrů, si posádky torpédoborců vyžádaly rozpoznávací znaky.476 Německé posádky tyto kódy znaly, rozhodly se však odpovědět rychlopalbou středního a lehkého dělostřelectva, jejíž efekt byl na tak malou vzdálenost zničující. Torpédoborce okamžitě odpověděly odpálením torpéd, kterým se musely jednotlivé lodě německé eskadry vyhýbat Při manévrování mezi torpédy došlo ke srážce bitevní lodě Posen (viz. NASSAU) s lehkým křižníkem Elbing. Menší z jednotek byla těžce poškozena a ztratila chod. Další z bitevních lodí, Nassau, se podařilo jeden z torpédoborců taranovat.477 Těžce poškozenému plavidlu se však podařilo uniknout z dosahu a následně se s velkým úsilím posádky dovleklo do přístavu. Před půlnocí byl německý lehký křižník Rostock (výtlak 4900 tun, výzbroj 12x105 mm)478 zasažen torpédem jednoho z torpédoborců. Těžce poškozená loď se poté snažila odplížit na základnu. Boje torpédoborců s čelními německými jednotkami pokračovaly i po půlnoci. Z britské strany již nedošlo k žádnému úspěšnému zásahu velkého plavidla. Jedenáct minut po půlnoci si posádky dalších německých bitevních lodí všimly neznámé velké lodi, která se nacházela v jejich těsné blízkosti. Plavidlo nereagovalo na

475 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1916, Pola 1916, s. 289. 476 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 119. 477 Kovařík, Jiří: Jutsko 1916. Největší námořní bitva Velké války. Třebíč 2014, s. 338. 478 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 298. 116 signalizaci a snažilo se odplout z dosahu. Protože toto chování bylo značně podezřelé, byla loď osvícena světlomety a následně na ni byla zahájena palba.479 Jednalo se o britský pancéřový křižník Black Prince (výtlak 13 550 tun, 6x234 mm, 10x152 mm)480. Dělostřelba německých lodí ze vzdálenosti menší než 1 kilometr proměnila během okamžiku anglický křižník v bezvládný vrak. Ani ne o pět minut později vylétl HMS Black Prince po zásahu do muničních komor do vzduchu. Zahynula celá posádka téměř devíti set mužů. Podobnou situaci, avšak se šťastnějším koncem, zažila o několik desítek minut dříve posádka bitevního křižníku Seydlitz. Tato loď se přiblížila k britské 6. eskadře bitevních lodí. V momentě, kdy si na německém plavidle uvědomili, že jednotky plující poblíž jsou nepřátelské, vyslalo plavidlo britské poznávací znaky a urychleně zmizelo z dosahu těžkých děl, mezi kterými byly i ráže 381 mm. Na britských lodích palbu nezahájili, protože ačkoliv byl poznávací znak nepřesný a chyběla identifikace lodi, nebyly si posádky jisty její příslušností.481 Během této příhody čelní německé bitevní lodě narazily na další torpédoborce, z nichž jeden vážně poškodily a druhý potopily. Zatímco hlavní část německých sil si úspěšně klestila cestu flotilami britských torpédoborců vědoma si toho, že při udržení dosavadního kurzu již hlavní britské síly do boje nezasáhnou, těžce poškozené lodě za německým svazem na tom byly podstatně hůř. Z těžkých jednotek to byl především bitevní křižník Lützow, který se pomalu nořil do vody a ztrácel rychlost. Před třetí hodinou ranní byla posádka převzata torpédoborci a loď několika torpédy potopena. Byl to první německý bitevní křižník ztracený od začátku bitvy. Na bojišti zůstalo také větší množství bezvládných lehkých jednotek, mezi nimi i lehký křižník Elbing, který byl zmrzačený po srážce s bitevní lodí Posen, nebo velitelská loď pro torpédoborce Tipperary (výtlak 1850 tun, výzbroj 6x102 mm, 2T)482, která inkasovala neuvěřitelné množství zásahů z lehčích děl a přesto se stále držela na hladině. Tyto i další jednotky byly většinou potopeny vlastními silami. Jen málo z nich se podařilo odtáhnout zpět na základny. V prvních ranních hodinách se prodíraly další eskadry německých bitevních lodí uskupeními nepřátelských torpédoborců. V průběhu plavby docházelo k množství potyček. V 2.05 byla na dreadnought Markgraf odpálena dvě torpéda. Útok měly na svědomí patrně poblíž plující britské torpédoborce. Bitevní lodi se podařilo jedno torpédo úspěšně vymanévrovat, druhé již nikoliv. To však svůj cíl podplulo a neškodně pokračovalo dál.

479 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 124. 480 Leyland, John – Brassey, T. A. (eds.): The Naval Annual 1906, Portsmouth 1906, s. 209. 481 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 128. 482 Leyland, John (ed.): The Naval Annual 1915, London 1915, s. 112. 117

SMS Großer Kurfürst se také úspěšně vyhnul torpédovému útoku. Stejné štěstí jako tato plavidla neměla starší bitevní loď Pommern (výtlak 13 200 tun, výzbroj 4x280 mm, 14x170 mm)483, kterou v 2.10 zasáhlo minimálně jedno torpédo a po výbuchu skladiště střeliva se loď okamžitě potopila. Zahynula celá posádka 844 mužů. Ostatní lodě byly také napadeny. Pouze s velkým štěstím se podařilo ostatním bitevním lodím nepřátelské projektily vymanévrovat. Potopen byl pouze jeden torpédoborec, který však mohl být zničen spíše vnitřním výbuchem, jak poukazuje některá literatura.484 Tato možnost je podepřena faktem, že všechny lodě 12. flotily torpédoborců, které útočily na německé jednotky, byly od tohoto torpédoborce příliš vzdáleny. Spoléhat na ojedinělý zásah zbloudilého torpéda na takovou vzdálenost v případě ještě poměrně nespolehlivých zbraní, jakými torpéda v té době bezesporu byla, lze jen stěží. Britské lodě usilovně pátraly po německém loďstvu, avšak ačkoliv vzdálenosti jednotlivých lodí nebyly příliš velké, nepodařilo se jim plavidla protivníka objevit. Již v 1.56 došlo na bitevní lodi Marlborough k havárii kotlů. Poté byla odeslána na základnu. To mělo být učiněno už dávno před tím, jakmile utrpěla poškození, které bylo způsobeno zásahem torpéda. Poslední výstřely největší námořní bitvy první světové války obstaraly torpédoborce obou stran, které se ještě ve 2.20 pustily do drobných šarvátek. Žádná ze stran však neutrpěla vážnější škody. Krátce před třetí hodinou ranní se britské loďstvo začalo otáčet zpět na základny a definitivně se odpoutalo od svého protivníka. Ve stejné době se těžce poškozený bitevní křižník Seydlitz se štěstím úspěšně vyhnul dalším britským těžkým jednotkám. Ovšem strasti této lodi tím ani zdaleka neskončily. Ve 2.40 najel kvůli nefungujícímu kompasu na útesy Horns Reef, kde uvázl. Trvalo další tři hodiny, než se ho podařilo uvolnit. Do ústí řeky Jade se dovlekl zatížen 2 600 tunami vody až v jedenáct dopoledne.485 Podle některých údajů mělo plavidlo v trupu více, než 5000 tun.486 To se ovšem jeví jako vysoce nepravděpodobné, protože takto zatížená loď by pravděpodobně nebyla schopna plavby. Tam byl záměrně usazen na mělčinu, než bude opraven. Ostatní lodě Hipperova svazu na tom nebyly o mnoho lépe. SMS Moltke, kterému se v první fázi nepřátelské granáty vyhýbaly, se dostal do přístavu s 1000 tunami vody v trupu. SMS Derfflinger a SMS Von der Tann měly dohromady funkční pouze jednu dělostřeleckou věž z celkových osmi. Navíc prvně jmenovaný inkasoval 26 zásahů z těžkých děl. Jeho sesterskou loď Lützow po přibližně stejném počtu zásahů poslaly

483 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909, s. 271. 484 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 134. 485 Tamtéž s. 136. 486 Hakvoort, Emmerich: Skagerrak 1916. Praha 2017, s. 211. 118 vlastní torpédoborce ke dnu již nad ránem. O této ztrátě se Hipper dozvěděl až později. Již v německých pobřežních vodách, které byly chráněny minami, najela na jednu z nich bitevní loď Ostfriesland (výtlak 22 800 tun, výzbroj 12x305 mm, 14x150 mm)487. Jen díky velkému úsilí posádky se podařilo tuto loď zachránit. Britské lodě se na základny vrátily již kolem sedmé hodiny ranní 2. června. Při zpáteční plavbě byla neúspěšně torpédována ponorkou U46 bitevní loď Marlborough, tato loď byla již dříve poškozena torpédem a postižena havárií kotlů.

Bitva u Jutska – Výsledky a hodnocení Hodnocení tak rozsáhlé a komplikované bitvy bývá většinou velmi složité. U tohoto střetnutí tomu nebylo jinak. Téměř ihned po návratu jednotek na základny si obě strany nárokovaly vítězství. Tento pohled přetrval do dnešních dnů, protože hodnotit výsledky bitvy u Jutska – Skagerraku jediným úhlem pohledu by bylo velmi nesprávné a unáhlené. Již 2. června 1916 byl v říšském sněmu v Berlíně pronesen slavnostní projev. Během proslovu byl oznámen velmi stručný průběh bitvy. Byla oceněna odvaha a statečnost německých námořníků a samotné střetnutí bylo označeno za značný úspěch německých branných sil. Zpráva se zmiňuje také o ztrátách. Seznam ztrát plavidel se na britské straně skládá z bitevní lodě Warspite, dvou bitevních křižníků třídy QUEEN MARY, jednoho bitevního křižníku třídy INDEFATIGABLE, dvou pancéřových křižníků třídy ACHILLES a dalších lehčích jednotek; na německé straně se přiznává potopení staré bitevní lodě Pommern a dalších několika lehčích jednotek, ale nešlo utajit fakt, že některé lodi byly značně poškozeny.488 Zprávy z následujícího dne přidávají k britským ztrátám ještě bitevní křižník Invincible a pancéřový křižník Warrior, zatímco k německým ztrátám přibyl lehký křižník Elbing.489 Další zprávy hovoří o celkové účasti 150 lodí a zmiňují se o 140 000 potopených tunách výtlaku anglických a 23 000 tunách výtlaku německých lodí.490 První zprávy z německé strany lze tedy interpretovat především tak, že slabší německé loďstvo obstálo proti silnějšímu britskému. Ztráta bitevní lodi Warspite, i když se objevuje v mnohých pramenech, byla spíše přáním tisku Centrálních mocností a německé admirality, nikoliv však realitou, ačkoliv byla loď značně poškozena. Bitevní křižník Queen Mary byl skutečně potopen, ale zbylé dvě jednotky třídy LION nebo PRINCESS ROYAL se dostaly v pořádku na základny, ačkoliv byly obě poškozeny, přičemž HMS Lion dosti značně. Bitevní

487 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 295. 488 Bitva v Severním moři, Sdělení o bitvě v říšském sněmu. Národní listy, 3. června 1916, s. 1. 489 Námořní bitva v Severním moři, Národní listy, 4. června 1916, s. 1. 490Význam námořní bitvy u Skageraku, Hlas Lidu. Orgán české strany křesť.-sociální, 8. června 1916, s. 2. 119 křižník Indefatigable byl zničen po zásahu explozí hned v první fázi bojů, tudíž o jeho zániku nemohlo být pochyb. Co se týká dvou pancéřových křižníků, o kterých se tisk zmiňuje, jednalo se o plavidla HMS Black Prince a HMS Warrior. V prvním případě se jedná o třídu DUKE OF EDINBURGH, ve druhém případě o třídu WARRIOR, zde nesprávně uvedenou jako třída ACHILLES, což byla další loď téže třídy. Mýlku ovšem nelze přičítat žádnému záměru. Obě lodě, stejně tak jako obě zmíněné třídy plavidel, si byly konstrukčně i výtlakem velmi podobné. Taktéž silueta byla prakticky totožná. Nejpravděpodobnější příčinou záměny byl fakt, že v německých, popřípadě rakousko-uherských příručkách, byly lodě stejné třídy uváděny pouze v abecedním pořadí a nikoliv podle skutečného názvu třídy.491 A tudíž se loď identifikovala podle první takové, která byla v seznamu k dispozici, v tomto případě HMS Achilles. V britských ročenkách je tato třída vždy nazvána WARRIOR, ačkoliv jednotka stejného jména byla uvedena do služby až po svých sesterských lodích HMS Achilles, HMS Cochrane a HMS Natal.492 Bitevní křižník Invincible byl také zničen po výbuchu muničního skladu, i zde také nemohlo být sporu. Ve zprávě se uvádí ovšem potvrzení potopení samotného Warrioru, takže jednou z předchozích lodí třídy ACHILLES musel být pancéřový křižník Defence, třídy DEFENCE, o kterém se jinak zprávy nezmiňují. Obě zmíněné třídy byly opět velmi podobné siluetou i takticko-technickými daty, proto k záměně mohlo dojít poměrně snadno. Navíc byly všechny tyto jednotky potopeny až během večera nebo za nočních bojů, což identifikaci dále ztížilo. O ztrátě německé bitevní lodi Pommern také nemohlo být pochyb, protože po zásahu torpédem roztrhl loď výbuch skladu střeliva. Na druhou stranu tonáž potopených lodí je uvedena účelově nepřesně tak, aby vyznívala ve prospěch německého loďstva. Pouze ze zkušeností musí být jasné každému námořnímu historikovi, že výtlak 23 000 tun by byl naplněn pouze jedinou bitevní lodí nebo bitevním křižníkem, naproti tomu výtlaku 140 000 tun na britské straně se při započtení tří bitevních křižníků (25 000 tun každý), tří pancéřových křižníků (15 000 tun každý) z hlavních jednotek odpovídá po součtu maximálně 120 000 tun a to jsem výtlaky jednotlivých lodí v jejich kategorii záměrně lehce nadsadil na maximum. Ani připočtením několika ztracených torpédoborců o výtlaku maximálně po několika stech tunách bychom se kýženého čísla nedopočítali. Jedinou možností by bylo započítat do ztrát také loď HMS Warspite, která se však nepotopila. Reálná čísla uváděná

491 Weyer, B. (ed): Taschenbuch Der Kriegsflotten 1914/1915, München 1914, s. 24. 492 Jane, Fred T, (ed): Jane’s Fighting Ships 1914, London 1914, s. 56. 120 v odborné literatuře jsou 112 779 tun výtlaku na britské a 61 831 tun výtlaku na německé straně.493 Bitva se dočkala velkého ohlasu také v zámoří, ačkoliv zprávy byly spíše bulvárního charakteru. Některé titulky hlásaly potopení osmi velkých císařských válečných lodí, ztrátu bitevní lodě Westphalen a nepotvrzené zprávy o ztrátě bitevním křižníku Hindemburg, který byl označen za dreadnought.494 Je zjevné, že tyto informace jsou od základu mylné, protože žádný moderní dreadnought německého loďstva ztracen nebyl a bitevní křižník Hindemburg (třída DERFFLINGER) byl teprve dokončován v loděnicích. Domněnka, že tím byl myšlen křižník Lützow stejné třídy, by mohla obstát pouze v případě, kdybychom tyto jednotky skutečně zařadili do jediné třídy, tak jako to bylo v původním projektu, ve kterém se nachází Hindemburg pod označením Ersatz Hertha.495 Finální podoba křižníku, stejně tak jako sesterské lodi SMS Lützow, se lišila od prvního Derfflingeru natolik, že jsou tyto druhé dvě jednotky často uváděny jako samostatná třída, ačkoliv výzbroj a silueta je prakticky totožná s třídou DERFFLINGER.496 O poznání lépe si vedl solidnější The Washington Times, který bitvě věnuje celou titulní stranu. Označuje ji za britské taktické vítězství a následně se věnuje nejrůznějším tématům, které se týkaly nejen samotné bitvy, ale také padlým velitelům na britské straně.497 Rakousko-uherský tisk přináší o bitvě řadu informací i v následujících dnech a také otiskl britskou oficiální zprávu v překladu, který byl značně přikrášlen o útok německých vzducholodí na anglickou flotilu a tudíž ji jako zprávu admirality lze pokládat jen stěží za oficiální.498 Z výše uvedených faktů je zřejmé, že takové střetnutí, jakým byla bitva u Jutska, si zaslouží z mnoha různých hledisek komplexní analýzu. Zcela rozhodně musíme odsoudit určení výsledku bitvy pouze na základě prostého součtu materiálních a lidských ztrát. Pokud bychom bitvu posuzovali pouze na základě tohoto kritéria, střetnutí by poměrně výrazně vyznělo ve prospěch německého námořnictva. To ztratilo celkem jedenáct lodí. Jednalo se o jeden bitevní křižník, jednu starou bitevní loď, čtyři lehké křižníky a pět torpédoborců. Britské námořnictvo ztratilo čtrnáct lodí, z toho tři bitevní křižníky, tři pancéřové křižníky,

493 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 141. 494 8 of Kaiser´s big warships bottled up by the British, The Evening World (New York), 3. června 1916, s. 1. 495 Jane, Fred T, (ed): Jane’s Fighting Ships 1914, London 1914, s. 121. 496 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1917, Pola 1917, s. 250. 497 Britain stil claims sea control; Enthusiasm growing in Germany, The Washington Times, 4. června 1916, s. 1. 498 Co anglické listy vypravují o bitvě, Národní listy, 5. června 1916, s. 1. 121 jednu velitelskou loď torpédoborců a sedm torpédoborců. Ztráty velkých hladinových jednotek tedy vyznívají v neprospěch Britů v poměru 2:6. Ztráta dvou starších a jednoho moderního bitevního křižníku byla bolestivá. Když se podíváme na tento fakt ztrát optikou všech dalších střetnutí, ve kterých tyto lodě během první světové války hrály důležitou roli, nenajdeme vhodné srovnání. Potopení tří bitevních křižníků a především jakým způsobem k zániku plavidel došlo, dokládá pouze skutečnost, že britská konstrukce tohoto typu lodi nebyla tak zdařilá jako konstrukce německá. Ke stejný ztrátám mohlo dojít i v bitvě na Dogger banku, která se odehrála v roce 1915. Tam však stálo při britských lodích větší štěstí než o rok později u Jutska. Není však možné přičítat tyto ztráty pouze nepřízni osudu. Všechny tři anglické bitevní křižníky byly zničeny takřka stejným způsobem. A bylo pouze štěstí, že podobně nedopadly minimálně další dvě lodě stejné kategorie (HMS Lion, HMS New Zaeland). Na druhé straně stejný osud mohl hned několikrát potkat také německý SMS Derfflinger, ale díky správně aplikovaným zkušenostem z předešlých střetnutí se tak nestalo. Právě skutečnost, že všechny německé bitevní křižníky utrpěly velmi vážná poškození, přesto ani jeden z nich nebyl potopen výbuchem skladu munice nebo dělostřelbou, je relevantním důkazem o zdařilosti německé konstrukce lodí a výcviku posádek.499 V případě anglických pancéřových křižníků musíme k problému přistoupit obšírněji. Plavidla byla překonané konstrukce. Ta vycházela ze zcela jiných požadavků, než které už vyžadoval moderní námořní boj. K tomu musíme přičíst fakt, že všechny tři pancéřové křižníky byly zničeny palbou nepoměrně silnějších jednotek novější koncepce. Tyto tři lodě nebyly uzpůsobeny pro utkání s dreadnoughty nebo bitevními křižníky, které už představovaly vývojově vyšší etapu námořního zbrojení. Na první pohled by v německém loďstvu mohla nejbolestivěji působit ztráta moderního bitevního křižníku. Ta však byla již za rok nahrazena jeho sesterskou lodí, která byla v docích dokončena a zařazena do služby. Nepochybně se jednalo o citelné oslabení předzvědného svazu, ale ztráta čtyř, na první pohled méně cenných lehkých křižníků, byla pro německé námořnictvo daleko bolestnější. Následující průběh války ukázal, že právě tyto kategorie plavidel naleznou daleko vyšší bojové využití v podmínkách Severního moře a Atlantiku než kdykoliv před tím. Jedním z hlavních důvodů významu lehkých křižníků bylo především omezení aktivit hlavních sil německého loďstva a přechod k ponorkové a

499 Do tohoto výčtu jsem nezapočítal bitevní křižník Lützow, který nebyl potopen anglickými loděmi, ale úmyslně vlastní eskortou. Toto plavidlo bylo v průběhu boje velmi těžce poškozeno. Přesto, pokud by mu byl poskytnut dostatek podpory v nebojových podmínkách, by se jej pravděpodobně podařilo zachránit. 122 křižníkové válce na námořních spojích, kde tyto jednotky mohly hrát a hrály velmi důležitou úlohu. Navíc přetížený německý průmysl ve třetím roce války nebyl schopen ztráty plavidel průběžně nahradit. Do celkového hodnocení bitvy musíme zahrnout také poškozené lodě, jejichž oprava si vyžádala značné průmyslové kapacity a mnohdy řadu měsíců práce. Zatímco britský průmysl si s nastalou situací dokázal poradit, ten německý pouze s vypětím všech sil a značnými časovými prodlevami. Pokud nebudeme počítat lehce poškozené lodě, jejichž oprava si vyžádala mnohdy jen několik málo hodin, na britské straně byly vážně poškozeny čtyři bitevní lodě, tři bitevní křižníky, čtyři lehké křižníky a sedm torpédoborců. Na německé pak čtyři bitevní lodě, stejný počet bitevních křižníků, jeden lehký křižník a jeden torpédoborec. Výhoda velkých opravárenských kapacit, výkonnějšího průmyslu a lepšího zásobování potřebnými surovinami byla však zcela jednoznačně na britské straně. Například oprava velmi vážně poškozeného bitevního křižníku Seydlitz, který musel být usazen na mělčinu, zabrala celkem téměř pět měsíců. Oprava Derfflingeru trvala jen o měsíc méně. Tak rozsáhlé opravy odčerpávaly čím dál vzácnější materiály a suroviny, které by jinak mohly být užity jinde. Na opravy bylo nutné vyčlenit značné průmyslové kapacity, které tak nemohly produkovat nové jednotky nebo působit v jiných oblastech zbrojního průmyslu. Naproti tomu britské loďstvo bylo již následujícího dne po bitvě opět připraveno vyplout, ačkoliv oslabeno o některé jednotky. Ze strategického hlediska britská strana nevyužila možnost potopit jádro německého loďstva a to mělo neblahé důsledky pro další vývoj námořních operací. Velká Británie stále musela zůstávat ve střehu před možným přepadem nebo invazí. Z toho důvodu bylo třeba udržovat na Ostrovech značné vojenské síly, které by jinak mohly být využity jinde. Obavy, které vyvolávaly myšlenky na německý pokus o invazi, byly zčásti neopodstatněné. Střetnutí samotné totiž nejlépe ukázalo, že německé loďstvo nemá sílu na to vynutit si byť jen krátkou nadvládu nad Severním mořem. Z pohledu britské admirality byla tedy velká škoda, že se nepodařilo německé hlavní síly zničit. Z průběhu střetnutí lze usoudit, že nebýt několika zásadních omylů britských velitelů a štěstí na straně německého loďstva, měla britská Grand Fleet dostatek sil na to, aby zničila přinejmenším podstatnou část německého loďstva.500 Pro britské loďstvo by se tak otevřely zcela nové takticko-strategické možnosti. Jednou z nejdůležitějších by bylo otevření téměř volné plavby na Balt přes Skagerrak a Kattegat. To

500 Z taktického výsledku bitvy, který vyzněl lépe pro německé námořnictvo, byly vyvozeny částečně chybné závěry, že britské námořnictvo nedokáže zničit hlavní síly německé Hochseeflotte v rozhodující bitvě a tudíž je třeba se spoléhat pouze na obchodní i vojenskou blokádu přístavů, viz. Ireland, Bernard: Bitevní lodě 20. století. Praha 1997, s. 9. 123 by umožnilo zavést rozsáhlé zásobování již ochabujícího Ruska, které by tak mohlo ve válce vydržet o něco déle. V momentě odstranění hrozby, kterou představovaly německé dreadnoughty a bitevní křižníky, by mohlo britské námořnictvo přikročit k zablokování většiny německých ponorek na základnách a tím by bylo možné předejít druhé fázi ponorkové války. Závěrem lze tedy konstatovat, že bitva skončila taktickým úspěchem německé Hochseeflotte, ale strategické vítězství si připsala britská Grand Fleet. Z výše uvedených faktů také vyplývá, že poměr sil se po bitvě nijak nezměnil. Z pohledu německé strany bych toto střetnutí přirovnal k Pyrrhovu vítězství, protože ačkoliv na absolutní čísla potopené tonáže bitvu vyhráli téměř dvojnásobně, trvalo nějaký čas, než se německá flotila z tohoto „vítězství“ vzpamatovala. Nezanedbatelný byl i psychologický dopad bitvy na prosté německé námořníky, kteří si po počátečních oslavách vítězství uvědomili, že ono nepřátelské loďstvo je tam stále a nyní je ještě silnější a každá jeho další taková „porážka“ přiblíží Brity k ještě větší nadvládě na moři, než měli doposud.

Vítězná bitva cestou k pasivní válce a poslední výpady německé Hochseeflotte Velmi záhy si německé velení uvědomilo skutečné důsledky bitvy. Poměr sil zůstával nezměněn a německý průmysl nebyl schopen konkurovat tomu britskému v tempu oprav a ani ve výstavbě nových jednotek. Navíc si byli oba velitelé německé Hochseeflotte vědomi toho, že jen o vlásek unikli v generální bitvě daleko větší katastrofě, tedy zničení celého německého loďstva. Z těchto důvodů převzaly především lehké hladinové síly a ponorky aktivitu až do konce roku 1916. Ve své práci se těmto střetům nevěnuji, alespoň zmínku si však zaslouží událost z 5. června 1916, tedy bezprostředně po bitvě u Jutska, ačkoliv s tímto střetnutím nemá mnoho společného. Toho dne byl pancéřový křižník Hampshire (výtlak 10 850 tun, výzbroj 4x190 mm, 6x152 mm)501 na cestě do ruského přístavu Archangelsk. Na jeho palubě se nacházel vzácný host. Byl jím major Horatio Kitchener spolu se svým štábem. Mířil do Ruska se zvláštním posláním podpořit uvadající snahy tohoto státu v boji s Centrálními mocnostmi a měl přislíbit další dodávky zbraní a materiálu. Ve večerních hodinách 5. června plul křižník sám, bez doprovodu torpédoborců, které se kvůli špatnému počasí musely vrátit na základny u pobřeží Orknejských ostrovů.502 Krátce po půl osmé, když křižník proplouval mezi Brough of Birsay

501 Leyland, John – Brassey, T. A. (eds.): The Naval Annual 1906, Portsmouth 1906, s. 211. 502 Hrbek, Ivan: Na mořích a Oceánech. Praha 1989, s. 39. 124 a Marwick Headem, lodí otřásla exploze a v následujících desítkách minut se plavidlo potopilo i s naprostou většinou posádky na palubě.503 Zahynul také major Kitchener. Malá válka, kterou praktikovalo německé námořnictvo již třetím rokem, si tak vybrala další oběť mezi většími plavidly. Ztráta jednoho staršího pancéřového křižníku neznamenala pro britské námořnictvo ani ohrožení nesporné námořní moci, ani dramatickou změnu v poměru sil v této kategorii plavidel. Daleko bolestnější byla ztráta vysoce postaveného člověka v britské vojenské hierarchii, muže, který se dlouhodobě zasazoval o to udržet Rusko ve válce za každou cenu. Konečné důsledky této události byly velmi podobné těm, které s sebou nesla bitva u Jutska. Pohybovali bychom se pouze v rovině spekulací, co by se stalo, kdyby… Avšak jisté je, že i tato událost měla v budoucnu nesporný vliv na vyřazení Ruska z války, protože to byl právě major Kitchner, který v britském vojenském velení prosazoval nezbytnost udržet tuto zemi ve válce na straně Dohody. Pokud se vrátíme k oné události, zkázu křižníku způsobily miny, které v oblasti o několik dní dříve nakladla ponorka U75.504 Na základě této zkušenosti bylo patrné, že námořní válka v oblasti Severního moře nabývá nových forem. Ponorky se opět ukazují jako důležitá součást německé strategie a na vývoj nových typů a jejich výrobu jsou vynakládány větší prostředky než doposud. Miny nakladené ponorkou tak daleko od německých základen byly pro britskou rozvědku i námořnictvo velmi nepříjemným překvapením. Německá admiralita začala na žádost vrchního velení armády upřednostňovat takové akce před akcemi velkých hladinových jednotek, protože z hlediska pozdějších diplomatických jednání o míru, se kterými v té době již němečtí představitelé počítali, bylo nutné zachovat jádro loďstva neporušené nebo alespoň v co nejlepším stavu. Kapacity německého průmyslu byly ze stavby hladinových jednotek přesunuty na stavbu ponorek. Z výkladu následujících několika operací budeme pozorovat postupnou změnu taktického myšlení na německé straně v použití velkých hladinových jednotek. Zatímco v první polovině války měly ponorky velkým hladinovým silám poskytovat podporu a krytí, nyní to měly být právě dreadnoughty a bitevní křižníky, které měly krýt výjezdy německých ponorek. Ty byly čím dál častěji nasazovány i proti neutrálním obchodním lodím.505 To mělo za následek četné protesty vlád neutrálních států u německých představitelů a v konečném důsledku to byl také jeden z faktorů vstupu USA do války na straně Dohody v roce následujícím.

503 Válka světová, Hlas Lidu. Orgán české strany křesť.-sociální, 8. června 1916, s. 1. 504 Hrbek, Ivan: Na mořích a Oceánech. Praha 1989, s. 41. 505 121 NEUTRAL SHIPS SUNK.; Toll of Submarines, However, Includes Only One American Craft., The New York Times, 1. června 1916, s. 3. 125

Co se týká hlavních sil německého loďstva, ty se do konce války odvážily na moře již pouze třikrát. Ve zbytku času byly dreadnoughty a bitevní křižníky na kotvách a nečinné. Pouze některé jednotky byly od Hochseeflotte na nějaký čas přemístěny na Balt a tam vyvíjely bojovou aktivitu. Nečinnost měla už koncem léta roku 1916 špatný vliv na upadající morálku posádek velkých hladinových plavidel. I z toho důvodu byl v srpnu proveden výpad hlavních sil Širomořského loďstva do Severního moře. Výpad měl být zajištěn důkladným průzkumem ponorek. Tím by měly být vytvořeny předpoklady, že se nebude opakovat situace od Skagerraku, kde bylo německé loďstvo zaskočeno silnějším protivníkem. Ve večerních hodinách 18. srpna tedy opustila ústí řeky Jade 1. předzvědná skupina, která byla kromě křižníků Moltke a Von der Tann doplněna bitevními loděmi Bayern (zde uvedena ještě pod projektovým názvem Ersatz Kaiser Friedrich III., výtlak 28 000 tun, výzbroj 8x380 mm, 16x150 mm)506, Markgraf a Großer Kurfürst. Je zcela jisté, že právě toto uskupení spatřili na moři holandští rybáři. Ti se domnívali, že je složeno pouze z bitevních křižníků a lehčích jednotek.507 Jejich úvaha byla zcela správná. Za normálních okolností, pokud by byly zbylé německé bitevní křižníky schopné služby, by tomu tak jistě bylo. Protože se však stále ještě nacházely bitevní křižníky v docích, musel být svaz doplněn některými rychlejšími bitevními loděmi. Mezi nimi byla i nejmodernější jednotka německého loďstva – bitevní loď Bayern. Celkem měli Němci na moři 18 bitevních lodí, 2 bitevní, 11 lehkých křižníků a 62 torpédoborců.508 Britská admiralita byla o akci včas informována díky neocenitelné pomoci, kterou jim poskytovalo dešifrovací oddělení místnosti číslo 40. Již v 16.00 téhož dne, tedy pět hodin před vyplutím německé flotily, opustily hlavní síly britského loďstva základnu ve Scapa Flow. Britové měli k dispozici 29 bitevních lodí, 6 bitevních křižníků, 5 pancéřových křižníků, 17 lehkých křižníků, 75 torpédoborců a jednu loď pro hydroplány.509 Akci měly podporovat také ponorky. Toho dne bylo počasí výborné a dohlednost daleká. V 5.05 ráno následujícího dne byla bitevní loď Westfalen zasažena torpédem britské ponorky a následně byla odeslána zpět na základnu. Také Němci si připsali první úspěch, když ponorka U52 poslala dvěma torpédy ke dnu lehký křižník Nottingham (výtlak 5 440 tun, výzbroj 9x152 mm)510. Zpočátku se posádky ostatních britských lodí domnívaly, že křižník

506 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1917, Pola 1917, s. 248. 507 Německé válečné loďstvo před novou akcí?, Národní listy, 22. srpna 1916, s. 3. 508 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 172. 509 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 353. 510 Leyland, John (ed.): The Naval Annual 1915, London 1915, s. 110. 126 vjel do minového pole.511 Po hlášení o zpozorování nepřátelských ponorek bylo však téměř jisté, že plavidlo poslal ke dnu podmořský člun. Ačkoliv o tom nemělo německé velení tušení, celé dopoledne plulo britské loďstvo k jihu. Tento fakt dokládají zprávy z neutrálních lodí, které flotilu spatřily.512 Vzdálenost mezi ním a německými silami se v brzkých odpoledních hodinách zmenšila na pouhých 40 mil. Zdálo se, že tentokrát to bude definitivní konec německé flotily. Beattyho křižníky byly na dohled hlavních sil Velkého loďstva, počasí bylo příznivé, do večerních hodin bylo ještě daleko. Německý průzkum selhal i díky tomu, že na admiralitě stále ještě netušili, že jsou všechny jejich zprávy dešifrovány a analyzovány mnohdy dříve, než se samotné rozkazy dostanou v německých strukturách na místo určení. Navíc byl viceadmirál Scheer zaplaven falešnými zprávami od vlastních jednotek o výskytu britských válečných plavidel. Vytvořit si ucelený obraz o situaci bylo tedy velice obtížné. Proto se německý velitel prozatím držel původního záměru ostřelovat Sunderland. Od 12.03 dostával Scheer hlášení od ponorek a především od vzducholodi L13, že na jih od něj byly zahlédnuty lehké síly z Harwiche. Tato zpráva byla následně rozšířena o informace, že se nepřátelské uskupení skládá také z velkých křižníků a bitevních lodí.513 Viceadmirál se rozhodl situace využít a tento svaz, který nemohl obsahovat více než jednu nebo dvě eskadry bitevních lodí nebo bitevních křižníků, zničit. Obrátil tedy flotilu k jihu. Následně však průzkum ztratil kontakt s nepřítelem. Protože se německé velení obávalo minového pole u ústí řeky Humber, jehož pozice byla zaznamená také v německých mapách, nařídilo návrat lodí na základny. Po této akci se na posádku vzducholodi L13 snesla vlna kritiky za to, že svým jednáním a nepřesnými informacemi odvedla německé loďstvo od původního cíle. Málokdo v německém štábu si uvědomoval, že právě ono chybné hlášení bylo tím, co zachránilo německé loďstvo před střetem s daleko silnějším protivníkem. Britské lodě se obrátily na své základny až v 15.53. Během zpáteční plavby byl ponorkou U66 nejprve těžce poškozen lehký křižník Falmouth (výtlak 5 250 tun, 8x152 mm)514, který byl následující den zasažen dalšími torpédy a potopen. Ztrátu dvou lehkých křižníků potvrzuje v oficiální zprávě německá i britská admiralita, rozpory ovšem vznikají u poškození jednoho britského bitevního křižníku. 515 Tato skutečnost

511 Halpern, Paul, G.: A Naval history of world war I. Annapolis 1994, s. 331. 512 Neznámá akce anglického loďstva?, Národní listy, 21. srpna 1916, s. 2. 513 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 176. 514 Hythe, Viscont (ed.): The Naval Annual 1912, Portsmouth 1912, s. 188. 515 Boj v Severním moři, Národní listy, 22. srpna 1916, s. 3. 127 se jeví jako vysoce nepravděpodobná, protože do kontaktu s nepřítelem se dostaly z britských jednotek pouze lehké síly Harwichského svazu a to pouze na krátký čas, po šesté hodině večerní. Součástí tohoto uskupení však žádné bitevní křižníky nebyly. Bojovný komodor Tyrwhitt, který v čele svých jednotek ustupující německé eskadry pronásledoval, chtěl zorganizovat torpédový útok. Z rozkazu vrchního velení však musel útok odvolat a obrátit zpět na základnu. Bylo to správné rozhodnutí, protože takový útok za jasné měsíčné noci neměl šanci na úspěch a vystavil by jeho síly zbytečnému riziku těžkých ztrát. S výsledky akce nebyla spokojena ani jedna ze stran. Německému námořnictvu se opět nepodařilo zaskočit Brity ve slabší sestavě a zničit je. Na druhou stranu ani šance zničit německé loďstvo nebyla Brity využita. Tato okolnost byla tím mrzutější, že britskému velení byl zřejmý fakt, že nevypluje-li samo Širomořské loďstvo z bezpečí přístavů, nemá žádné prostředky ho k aktivitě donutit a že tedy nezbývá než pouze čekat na další šanci, která se mu naskytne. Admirál Scheer byl s výsledkem výpadu vcelku spokojen, ovšem admiralita jeho názor nesdílela. Potopení dvou nepřátelských lehkých křižníků bylo chabým výsledkem celé akce. Kvůli takovému výsledku se jevilo nepřijatelné vystavit největší hladinové jednotky možným torpédovým útokům nepřítele. Přesto byl na polovinu září naplánován další pokus proniknout k britskému pobřeží. Tyto akce měly také znatelný dopad na zvýšení morálky posádek velkých lodí, protože se opět vyvíjela hmatatelná bojová aktivita. Z pohledu německého velení to byl však snad jediný pozitivní efekt, kterého bylo dosaženo. Říká se, že takové štěstí, aby se do rukou vaší rozvědky dostaly kódovací tabulky a šifry nepřátelského vojska nebo námořnictva bez toho, aniž byste vyvíjeli vlastní aktivitu, můžete mít pouze jednou během konfliktu. K Velké Británii byla v tomto ohledu štěstěna obzvláště velkorysá. Dne 24. září 1916 byla nad Anglií sestřelena vzducholoď L32. V troskách byly nalezeny nové knihy německých námořních kódů. Ty teprve před nedávnem nahradily starší vydání, ke kterým se na začátku války dostaly rozvědky zemí Dohody po potopení křižníku Magdeburg.516 Díky velké shodě okolností bylo britské námořnictvo opět ve značné informační výhodě a mohlo i nadále průběžně dešifrovat komunikaci v německých námořních strukturách. Nyní již však Němci byli o poznání opatrnější a v dalším průběhu války námořní kódy měnili častěji. Viceadmirál Scheer čelil těžkostem také na domácí frontě. Velení námořnictva dospělo k závěru, že akce velkých hladinových jednotek nenesou kýžené výsledky. Rozkazem z 6. října 1916 obnoveny akce ponorek ve větším rozsahu. Pro vytíženost, která následovala,

516 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 179. 128 nemohly podmořské čluny vykonávat průzkum pro Širomořské loďstvo. To se bez jejich podpory nemohlo odvážit k rozsáhlejší akci. Velké hladinové jednotky se tak ocitly v roli pouhého jištění lehkých křižníků a torpédoborců. Právě tak tomu bylo při akci z 18. na 19. října, kdy se hlavní síly dostaly do oblasti východně od mělčiny Dogger Bank a dále na západ pluly pouze lehčí jednotky. Britské velení díky analytické práci rozvědky o akci vědělo předem. Na moře byly vyslány síly bitevních lodí a bitevních křižníků. Do pohotovosti byly uvedeny lehké síly z Harwiche i 3. eskadra bitevních lodí v ústí řeky Temže. V 8.43 ráno byly britskou ponorkou E38 zpozorovány dva nepřátelské lehké křižníky. Jeden z nich, křižník München (výtlak 3 250 tun, výzbroj 10x105 mm)517, byl zasažen dvěma torpédy, ovšem podařilo se mu udržet se na hladině.518 Za pomoci druhého plavidla byl dovlečen do přístavu. Ve 14.00 byl německému loďstvu nařízen návrat na základny. Během plavby Němci nenarazili na žádná válečná plavidla nepřítele. Celá akce měla tak nakonec pouze demonstrativní charakter. Ten spočíval především v dokladu setrvávající existence a jistou akceschopnost hlavních sil Hochseeflotte. Domácí ani zahraniční tisk o akci příliš neinformoval. V té doby byl ústředním tématem všech novin nejen v Rakousko-Uhersku atentát na ministerského předsedu hraběte Karla Stürgkha. O dění na válečných frontách informoval podstatně méně než jiné dny.519 O změně taktické role hlavních sil německého loďstva nejlépe svědčí akce z 3. listopadu 1916. Na pobřeží Jutského poloostrova uvázly ponorky U20 a U30. Protože se německé velení obávalo, že by mohly být oba stroje zničeny britskou eskadrou, byl jim na pomoc vyslán svaz tvořený bitevním křižníkem Moltke, čtyřmi dreadnoughty a torpédoborci. Ponorku U30 se podařilo vyprostit, ovšem druhý stroj byl po neúspěšných pokusech o záchranu vlastní posádkou vyhozen do vzduchu. Při zpáteční plavbě byl dne 5. listopadu německý svaz napaden britskou ponorkou J1, jejíž torpéda zasáhla bitevní lodě Kronprinz a Großer Kurfürst. Poškození obou lodí byla jen lehká, avšak admirál Scheer byl kritizován samotným císařem za to, že riskoval ztrátu bitevních lodí kvůli záchraně dvou ponorek.520 Válka se v průběhu podzimu roku 1916 změnila opět na potyčky menších hladinových sil a akce ponorek. Velmi se tedy podobala konfliktům na Baltu a v Jaderském moři.

517 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909, s. 275. 518 Halpern, Paul, G.: A Naval history of world war I. Annapolis 1994, s. 333. 519 Ministerský předseda Karl Stürgkh zastřelen, Národní listy, 22. října 1916, s. 1. 520 Halpern, Paul, G.: A Naval history of world war I. Annapolis 1994, s. 335. 129

Poslední střet velkých hladinových jednotek v Severním moři Situaci ve vodách Severního moře se ani počátkem roku 1917 nijak nezměnila. Většinu času trávily hlavní síly německého loďstva v nečinnosti. Výjimkou bylo odeslání dosti velké části těchto sil do Baltského moře, kde se aktivně zapojily do operací ve vodách ostrovů Saaremaa a Hiumaa. O tom však více v kapitole, která pojednává o bojích v Baltském moři. Největší tíhu války nyní nesly především ponorky, popřípadě lehčí hladinové síly. V loďstvu se také začaly naplno projevovat nedostatky způsobené již značně zhoršeným zásobováním. Především na konci července a počátkem srpna došlo k několika otevřeným vzpourám. Zmíním odmítnutí poslušnosti na bitevních lodích Friedrich der Große, kde ke vzpouře došlo poté, co posádka snědla dvojitý příděl chleba a bylo jí oznámeno, že další dostane až za dva dny.521 Hladová stávka proběhla také na lodi Prinzregent Luitpold. Dalším problémem německého námořnictva, kterým byly zasaženy především nejtěžší jednotky, byl fakt, že se opravy a údržba značně zpožďovaly a nových jednotek bylo na německé straně do služby zařazeno jen několik. Největší posilou byl bitevní křižník Hindenburg (výtlak 28 000 tun, výzbroj 8x305 mm, 12x150 mm)522. Díky němu mělo německé loďstvo konečně stejný počet těchto jednotek jako před bitvou u Jutska. V bitvě ztratilo německé námořnictvo pouze jedinou z nich, avšak její nahrazení trvalo v bojových podmínkách více než rok, ačkoliv byla tato loď rozestavěna již od roku 1913.523 Přes tuto skutečnost nebyly akce velkých hladinových jednotek základem plánu vrchního velení Širomořského loďstva pro vedení války v následujícím období. To si čím dál více uvědomovalo nutnost uchránit hlavní síly jako důležitou kartu v rukou diplomatů pro případná mírová jednání. Protože se německé velení soustředilo především na ponorkovou válku, došlo ke změnám i v britské strategii. Ta nyní spoléhala na kladení rozsáhlých minových polí na přístupech do přístavů tak, aby bylo ponorkám zamezeno pronikání do vod Severního moře. K tomuto účelu sloužilo velké množství minovacích a na druhé straně minolovných plavidel, které byly většinou doprovázeny lehkými silami. Často tak docházelo k drobným či větším šarvátkám, kterých se ale velké hladinové jednotky neúčastnily. V druhé polovině roku 1917 sílila aktivita britských torpédoborců, které byly často podporovány i lehkými křižníky.524 Tím se podstatným způsobem ztížily operační podmínky pro slabě ozbrojené německé minolovky. Pomalé odstraňování minových polí komplikovalo

521 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 4. díl. Rok 1917. Praha 2002, s. 85. 522 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1917, Pola 1917, s. 250. 523 Gardiner, Robert (ed.): Conway's All the World's Fighting Ships. 1906–1921. London 1985, s. 155. 524 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 4. díl. Rok 1917. Praha 2002, s. 88, 91. 130 výjezd ponorek na širé moře. Z toho důvodu byla německým velením na druhou polovinu listopadu naplánována velká akce, které se měly účastnit minolovky kryté těžšími hladinovými plavidly. Těžké jednotky se měly případně vypořádat s lehkými silami protivníka a zajistit tak minolovkám nerušené tralování. Dalším důvodem pro nasazení těžkých sil bylo značné posílení britských hlídkových svazů, které operovaly v oblasti severně od mělčiny Dogger Bank. V průběhu podzimu totiž došlo k několika velmi úspěšným útokům německých lehkých křižníků a torpédoborců na konvoje.525 Po každém takovém útoku posilovala britská admiralita hlídkové svazy v celé oblasti. Protože aktivita jádra německého loďstva byla malá, stačilo na ochranu vyčlenit pouze několik britských pancéřových křižníků. Ty měly svou přítomností odradit od útoků všechny nepřátelské lehké síly v dosahu. Proti veškerým předpokladům se tak nestalo a ukázalo se, že pancéřové křižníky jsou proti rychlým torpédoborcům příliš pomalé na to, aby mohly efektivně zasáhnout.526 K ochraně konvojů byly tedy vyčleněny nejtěžší jednotky, bitevní křižníky a bitevní lodě Grand Fleet. Takto posílené svazy však mohly zasáhnout také proti minovacím operacím německého loďstva. Aby k tomu nedošlo, měly akci naplánovanou na 17. listopadu 1917 zajišťovat těžké jednotky německého námořnictva. Pro tento úkol byly vyčleněny dva dreadnoughty, SMS Kaiserin a SMS Kaiser, které měly poskytovat blízkou podporu z Helgolandské zátoky. Britové o akci německých lodí věděli, a proto se rozhodli německé lehké jednotky uzavřít do pasti a zničit. Pro tento úkol byly vyčleněny lehké bitevní křižníky Courageous a Glorious (výtlak 18 600 tun, výzbroj 4x381 mm, 18x102 mm)527 s eskortou torpédoborců. Další lehké síly a podporu poskytovala 1. eskadra bitevních křižníků viceadmirála Williama C. Pekenhama tvořená křižníky Lion, Princess Royal, Tiger, Repulse (výtlak 26 500 tun, výzbroj 6x381 mm, 17x102 mm)528, posílená křižníkem New Zaeland v doprovodu torpédoborců. Krytí zajišťovalo šest bitevních lodí 1. eskadry. Ráno 17. listopadu už britské eskadry mířily k útesům Horns Reef. Ve stejné době lehký křižník Königsberg II529 (výtlak 5 600 tun, výzbroj 8x150 mm)530 hledal pomocné minolovky, které nedorazily na smluvené místo včas. Zbylé tři německé lehké křižníky pokračovaly s pravidelnými minolovkami v plavbě. V 7.30 došlo k vizuálnímu kontaktu obou

525 Halpern, Paul, G.: A Naval history of world war I. Annapolis 1994, s. 376. 526 Tamtéž, s. 378. 527 Jane, Fred T, (ed): Jane’s Fighting Ships 1919, London 1919, s. 70. 528 Tamtéž s. 62. 529 Jednalo se o třídu KÖNIGSBERG, která byla pojmenována podle plavidel potopených v počáteční fázi války. Z důvodu odlišení jsem jména těchto lodí označil číslovkou II., aby nedošlo k nesrovnalostem. V praxi samozřejmě tato plavidla v názvu žádnou číslovku neměla. 530 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1917, Pola 1917, s. 251. 131 svazů. V 7.51 německý svaz položil kouřovou clonu, aby kryl ústup minolovek, takže se lodě nějaký čas ztratily Britům z dohledu. Palbu zahájil křižník Courageous až v 8.37. Brzy se do boje zapojila také sesterská loď Glorious a lehké křižníky. Díky kouřové cloně, kterou položily mezi jednotlivé svazy německé torpédoborce, se podařilo všem minolovkám uniknout. Mezi tím se k německé eskadře připojil také kontradmirál Reuter s křižníkem Emden II. (viz. KÖNIGSBERG II.). Britské lehké bitevní křižníky byly sice velmi slabě pancéřované, zato disponovaly děly ráže 381 mm. Díky tomu mohly udržovat palbu, ačkoliv vzdálenost mezi jednotlivými svazy stoupla až na 13 000 metrů. Od 8.20 do 8.35 nechal Reuter položit další kouřové clony, aby anglickým dělostřelcům ztížil míření.531 Protože velitel britského svazu neměl přesné povědomí o minových polích v této oblasti a z obavy, aby do jednoho z nich nevplul, změnil již v 8.40 kurz na severovýchod. Až po rozptýlení kouřové clony zjistil, že německé jednotky pokračují i nadále k jihovýchodu. Znovu se tedy pustil do pronásledování. Eskadra britských lehkých křižníků, která se pronásledování také účastnila, první obrat větších jednotek nezaregistrovala Nezdržela se tak manévrováním kolem domnělého minového pole a zahájila boj s německými loděmi. V 8.45 byl HMS Cardiff (výtlak 4190 tun, výzbroj 5x152 mm)532 zasažen třemi granáty ráže 150 mm. Zdálo se, že německé posádky z tohoto střetnutí vyjdou vítězně, dokud se do boje nezapojila také těžká děla křižníku HMS Repulse. Jedním granátem ráže 381 mm byl zasažen SMS Frankfurt (viz. KÖNIGSBERG II)533 a granátem střední ráže i SMS Königsberg II.534 V 9.08 odvolal viceadmirál Pakenham, všechny roztroušené a doposud bojující britské jednotky na místo setkání se svou vlajkovou lodí Lion. Jediným vysvětlením pro takové jednání může být fakt, že ze své vlajkové lodi, která se boje přímo neúčastnila, neměl o vyvíjejícím se střetnutí žádný přehled. Pokud by měl povědomí o slibně vyhlížejícím střetu, zcela jistě by v boji pokračoval. Britští velitelé jednotlivých plavidel, které byly přímo zapojeny do boje, měli daleko lepší situační povědomí. Ačkoliv se jednalo o zjevné porušení kázně, rozkaz svého nadřízeného ignorovali a souboj s německou eskadrou tak pokračoval. Po půl desáté se většina lodí, kromě bitevního křižníku HMS Repulse a lehkých křižníků, pronásledování německých jednotek vzdala. Důvodem k tomu byly teď již opodstatněné obavy z německých minových polí. Navíc v 9.46 se do boje zapojily také bitevní lodě Kaiser a Kaiserin na německé straně a zasáhly křižník Calypso (výtlak 4 120 tun,

531 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 4. díl. Rok 1917. Praha 2002, s. 95. 532 Jane, Fred T, (ed): Jane’s Fighting Ships 1919, London 1919, s. 76. 533 Toto plavidlo je třídy WIESBADEN, avšak v ročenkách jsou pro tuto třídu uváděny stejné charakteristiky výtlaku a výzbroje jako pro následující třídu KÖNIGSBERG II. 534 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 4. díl. Rok 1917. Praha 2002, s. 96. 132 výzbroj 5x152 mm)535 a Caledon (viz. Calypso) projektily z děl ráže 305 mm. Škody však nebyly velké. Naopak v 9.50 byl z HMS Repulse zasažen SMS Königsberg II. Granát ráže 381 mm způsobil na lehce pancéřovaném křižníku obrovské škody. Srazil všechny tři komíny a zapálil značnou část lodi.536 Posádka plavidla bojovala s ohněm až do odpoledních hodin a s vypětím všech sil se jí křižník nakonec podařilo zachránit. V 10.00 na bojiště dorazily bitevní křižníky Moltke a Hindenburg, ale to bylo již celé britské loďstvo na ústupu a k dalším potyčkám již nedošlo. Tak skončil poslední střet britských a německých těžkých lodí, který se odehrál během první světové války. Bitva skončila v podstatě nerozhodně, protože jisté škody na lehkých plavidlech utrpěly obě strany. Velkým zklamáním bylo z britského pohledu nasazení lehkých bitevních křižníků, které sice byly vyzbrojeny děly ráže 381 mm, tudíž měly jednoznačnou převahu nad německými loděmi, ovšem jejich pancéřová ochrana byla tak slabá, že nedokázala odolat ani palbě z děl ráže 150 mm z německých lehkých křižníků. Naopak díky skvělému vedení viceadmirála Reutera se slabším německým silám opět podařilo vyváznout. Poslední střetnutí těžkých hladinových jednotek v prostorách Severního moře vlastně ukázalo v kostce, jak probíhala v tomto prostoru většina takových bitev. Britská admiralita věděla o akci předem díky ukořistěným kódovacím knihám a chtěla německé těžké jednotky chytit do pasti. K tomu vyčlenila svaz bitevních křižníků, který byl většinou také podporován bitevními loděmi. Původní záměr se jí ale nepodařilo realizovat. Byl sveden dělostřelecký souboj, většinou mezi předsunutými svazy, ve kterém se prokázaly daleko lepší konstrukční vlastnosti německých jednotek a také lepší výcvik posádek, který byl většinou podpořen žalostným výkonem v dělostřelbě na britské straně i trochou štěstí. Pokud ani to nestačilo, podařilo se německé eskadře uniknout do bezpečí, třebas za cenu ztráty některého ze starších plavidel.

Vítězství Dohody v Severním moři Začátek roku 1918 zastihl německé těžké hladinové jednotky v nečinnosti. Stejně tak to bylo i o rok dříve. Dále se zhoršovalo zásobování. Díky výkonnému anglickému a teď už i americkému průmyslu se stupňovala materiální převaha zemí Dohody. Situace Širomořského loďstva se stala z taktického hlediska téměř neudržitelnou z několika důvodů. Jedním z nejdůležitějších bylo dobudování nové námořní základny ve Firth of Forth, kam se ze Scapa Flow začaly přesouvat hlavní síly dohodového loďstva. Dělo se tak od 12. dubna 1918.537 Přesunutím hlavní základny více k jihu se podstatným způsobem zkrátila reakční doba

535 Jane, Fred T, (ed): Jane’s Fighting Ships 1919, London 1919, s. 78. 536 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 4. díl. Rok 1917. Praha 2002, s. 96. 537 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 5. díl. Rok 1918. Praha 2002, s. 121. 133 hlavních sil a zvýšila se šance zabránit jakémukoliv německému výpadu na východní pobřeží Velké Británie. Stejně tak se na druhou stranu zvýšila šance, že pokud by k takovému výpadu došlo, budou německé síly zachyceny a zničeny. Navíc byla koncem roku 1917 přemístěna do vod Severního moře také jedna eskadra amerických dreadnoughtů, které ještě zvýšily převahu Britů v těžkých jednotkách.538 Ztížily se také operační možnosti německých lehkých jednotek, protože dohodové konvoje směřující do Skandinávie byly čím dál častěji doprovázeny bitevními křižníky nebo eskadrou bitevních lodí. Německé lehké křižníky neměly, tak jako tomu bylo na konci roku 1917, možnost proti přepravě surovin a materiálu zasáhnout. Britská admiralita se nejvíce obávala výpadu Širomořského loďstva do Doverské úžiny, který by narušil protiponorkovou blokádu. Navíc si byla vědoma toho, že 3. eskadra bitevních lodí tvořená z bitevní lodě HMS Dreadnought (výtlak 17 900 tun, výzbroj 10x305 mm, 24x76 mm)539 a dvou starších jednotek třídy King Edward VII. (výtlak 16 350 tun, výzbroj 4x305 mm, 4x234 mm, 10x152 mm)540 by případný výpad hlavních sil neměla šanci zadržet. Samo německé vrchní velení ale tuto možnost zavrhlo jako velmi riskantní.541 Spíše se zabývalo myšlenkou napadnout hlavními silami jeden z konvojů plující pod krytím bitevních křižníků a ten i s jeho doprovodem zničit. Britská rozvědka v roce 1918 již neměla tak přesné informace jako v předchozím průběhu války, ale intenzivní tralování minových polí v helgolandské zátoce ukazovalo na možnost vyplutí hlavních sil. 23. dubna 1918 v brzkých ranních hodinách proplulo německé loďstvo na volné moře ve složení pěti bitevních křižníků, patnácti bitevních lodí, z toho dvě, Bayern a Baden, byly vyzbrojeny děly ráže 380 mm, a doprovodem torpédoborců. Britské ponorky, které hlídkovaly v okolí Helgolandské zátoky, kvůli husté mlze nezpozorovaly nepřátelské loďstvo. Tak se hlavní síly Hochseeflotte dostaly na širé moře, aniž by o tom Britové věděli. 24. dubna v 5.10 ráno, když se německý svaz nacházel přibližně 40 mil od norského Stavangeru, došlo na bitevním křižníku Moltke k havárii kotlů. Kvůli této okolnosti bylo porušeno rádiové ticho a signály byly zachyceny britskými radiostanicemi. Admirál Beatty neměl ve zprávy velkou důvěru, protože kvůli chybě kapitána na německém křižníku se udávaná pozice nacházela někde uprostřed Norska.542 Až po dalších zachycených depeších, ve kterých byly důvěryhodnější informace,

538 Halpern, Paul, G.: A Naval history of world war I. Annapolis 1994, s. 404. 539 Hythe, Viscont (ed.): The Naval Annual 1912, Portsmouth 1912, s. 180. 540 Leyland, John – Brassey, T. A. (eds.): The Naval Annual 1906, Portsmouth 1906, s. 212. 541 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 5. díl. Rok 1918. Praha 2002, s. 121. 542 Tamtéž, s. 124. 134 nařídil svému loďstvu krátce před desátou hodinou dopolední zvednout kotvy. Na moře se vydalo celkem 31 britských a amerických bitevních lodí, 4 bitevní křižníky, 2 lehké bitevní křižníky, 24 lehkých křižníků a 85 torpédoborců. Mezi tím probíhaly záchranné práce německého křižníku, který byl v 10.50 vzat do vleku bitevní lodí Oldenburg. Hlavní síly německého loďstva zamířily zpět na základny, ale svaz německých bitevních křižníků dostal rozkaz v akci pokračovat. Hipper plul až do 14.10 směrem na severozápad, ale na žádný konvoj nenarazil, a proto se také obrátil na zpáteční cestu. Britské hlavní síly, směřující k jihu, minuly německé lodě přibližně o 150 mil a následujícího rána se Beatty rozhodl také pro návrat na základny, aniž by narazil na jakéhokoliv protivníka. Tak skončila poslední akce, při níž vyplulo na moře jádro německého loďstva. Ironií osudu bylo, že pokud by byli na moři Němci o den dříve nebo o den později, narazili by v obou případech na velké dohodové konvoje. V den akce bylo však moře pusté. Na druhou stranu se ani tentokrát britskému loďstvu nepodařilo dostihnout svého protivníka a svést s ním bitvu. Málokdo tenkrát mohl tušit, že tak Grand Fleet promrhala poslední příležitost střetnout se s hlavními silami německého loďstva. Kdyby k podobné akci došlo ještě v době, kdy mělo britské zpravodajství kompletní přehled o německých akcích, je možné, že by skutečně došlo k bitvě podobné té, jako byla ta u Jutska. V roce 1918 však byly zcela jiné výchozí podmínky, proto ke střetu nedošlo. S postupujícím létem roku 1918 a především s počátkem podzimu se bojeschopnost loďstva ještě snížila vlivem demoralizace posádek. Ty čím dál častěji odmítaly poslušnost. Vzrůstající nespokojenost šla pozorovat především u mužstev těžkých hladinových jednotek, zatímco lehké křižníky, torpédoborce a ponorky zůstávaly i nadále věrné císaři a plně akceschopné. Důvod takové disproporce byl jednoduchý. Lehké hladinové jednotky a ponorky se aktivně účastnily mnoha operací až do konce války, tudíž morálka a bojový duch neupadaly ani zdaleka tolik jako u posádek, které většinu času trávily v přístavech. Aby byla obnovena kázeň a morálka v celém loďstvu, rozhodla se německá admiralita vyslat hlavní síly do Doverské úžiny. Tam měla být svedena generální bitva s britským loďstvem. Akce byla naplánována na 30. října, ale když se o ní dozvěděly posádky bitevních lodí, došlo k otevřené vzpouře a loďstvo zůstalo na kotvách v přístavech. Již den před vyplutím se většina topičů nevrátila z vycházek na své lodě a svévolně tak porušila povinnosti.543 V následujících dnech došlo k několika vyhroceným situacím, protože ne všechna plavidla na základnách tuto revoltu podporovala. Pro kdysi tak hrdé a majestátní

543 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 5. díl. Rok 1918. Praha 2002, s. 135. 135 německé císařské námořnictvo to byl smutný konec. To, co se odehrálo poté, spadá spíše už do dějin námořních vzpour a psychologie lidského jednání. S námořní válkou jako takovou již nemají tyto události společného vůbec nic.

Baltské moře Východiska a předpoklady Baltské moře bylo poměrně uzavřenou oblastí, kde na sebe narazili na počátku války pouze dva protivníci. Kvůli uzavřenosti tohoto moře nemohl ani jeden z nich příliš doufat v posílení svých flotil spojeneckým loďstvem. Důvody k tomu byly ale u obou stran naprosto rozdílné. Ruská říše měla přístup hned k několika okrajovým mořím. Tyto vody však byly od sebe vzdáleny tisíce kilometrů. Pokud v dané oblasti chtělo Rusko hájit své zájmy, muselo nutně na každém z nich udržovat flotilu, která by byla v případném střetu s protivníkem úspěšně bojeschopná. Prostor Baltu byl pro Rusko důležitý nejen proto, že zde mělo ruské námořnictvo poměrně velké průmyslové kapacity, ale především proto, že skýtal možnost přímého ohrožení hlavního města Petrohradu z moře. Baltské loďstvo (Baltijskij flot) mělo svou největší námořní základnu v Kronštadtu. Další podpůrné základny byly v Revalu (Talin) a Helsingforsu (Helsinky). V budoucnu se počítalo s rozšířením revalského přístavu tak, aby se mohl stát hlavní základnou pro celou baltickou flotu. Plány však nebyly nikdy realizovány. Loďstvu velel viceadmirál Nikolaj Ottovič Essen. Ruské členění armádních složek bylo v mnohých ohledech jiné, než tomu bylo u klasických námořních velmocí, kde loďstvo podléhalo admiralitě, která byla samostatným vojenským subjektem. V Rusku bylo loďstvo podřízeno generálnímu štábu pozemních sil. Baltské loďstvo bylo součástí 6. armády, která měla za úkol bránil přístupy k Petrohradu a nedovolit nepříteli výsadky na pobřeží. Takové členění s sebou neslo velké limity. Na začátku první světové války bylo ruské loďstvo v tomto prostoru poměrně slabé. K dispozici mělo 4 staré bitevní lodě, 6 pancéřových křižníků, 4 chráněné křižníky, 57 torpédoborců, 13 torpédovek a 12 ponorek.544 Jeho situace se měla již brzy značně zlepšit, protože v loděnicích se dokončovaly 4 moderní dreadnoughty. Operace loďstva měly být především obranného charakteru. Mělo dojít k pokládání min ve Finském zálivu a k zablokování přístupů k jednotlivým ostrovům, na nichž mělo ruské námořnictvo opěrné body. Mezi hlavní úkoly loďstva patřila i podpora pobřežního křídla pozemních jednotek.

544 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 33. 136

Jediným očekávaným protivníkem bylo německé námořnictvo. To mělo jako celek drtivou převahu ve všech kategoriích plavidel. V Severním moři a Baltu disponovalo celkem na počátku války 13 dreadnoughty, 4 bitevními křižníky, 22 staršími bitevními loďmi, 8 pobřežními bitevními loďmi, 9 pancéřovými křižníky a velkým počtem lehkých jednotek.545 Počtem tedy značně převyšovalo ruské baltické loďstvo. Avšak většina těchto jednotek byla vázána přímo v Severním moři. Pro operace na Baltu byly na počátku války vyčleněny jen slabé síly. Hlavní základna německého loďstva na Baltu byla umístěna v Kielu. Velitelem sil v této oblasti byl velkoadmirál princ Jindřich Pruský (mladší bratr císaře Viléma II.) K dispozici měl 8 křižníků, z toho však pouze tři, SMS Augsburg, SMS Magdeburg a SMS Lübeck, se daly počítat za plnohodnotné lehké křižníky. Zbylé jednotky byly třídy GAZELLE (výtlak 2645, 2650 a 2700 tun, výzbroj 10x105 mm)546, které patřily do kategorie chráněných křižníků. Dále mělo loďstvo k dispozici 11 torpédoborců, 2 ponorky, 4 pomocné minonosky a 4 pomocné minolovky.547 Velké hladinové jednotky v tomto prostoru německé námořnictvo nemělo, avšak díky nedávnému rozšíření Kielského průplavu mohly bitevní lodě a pancéřové nebo bitevní křižníky posílit jednotky operující na Baltu prakticky kdykoliv. Hlavním úkolem německých sil v této oblasti bylo především zneklidňovat nepřítele výpady k Alandským ostrovům a k ostrovům Saaremaa a Hiiumaa. Měly také pokládat minová pole tak, aby byly omezeny operační možnosti baltické flotily, protože s většími akcemi na Baltu německé velení nepočítalo. Tato oblast se tedy stala dějištěm námořní války pouze v omezeném rozsahu. Akcí se ve většině případech účastnily pouze lehké síly. Proto zde budou popsány pouze ty, jejichž význam překročil rámec regionu, nebo takové, kterých se zúčastnily i těžké jednotky. Těch však nebylo mnoho. Začátek války a smůla křižníku Magdeburg První měsíc války se nesl v duchu minových operací, kdy se německé lodě se střídavými úspěchy snažily zaminovat přístupy do Finského zálivu. Jakmile se však objevily ruské pancéřové křižníky, musely vždy ustoupit na základny. Po takových akcích nabyl viceadmirál Essen dojmu, že Němci nemají v úmyslu pronikat dál do Finského zálivu a začal se zabývat nápadem využit bitevní lodě a pancéřové křižníky k útokům na německé pobřeží. Pokud by se naskytla příležitost, chtěl využít těžkých jednotek, které měl k dispozici, ke zničení německého loďstva v této oblasti. Protože byl však podřízen velení 6. armády,

545 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001, s. 68. 546 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 299. 547 Do toho výčtu jsem nezapočítal plavidla, která sloužila k bezprostřední ochraně Kielu. Jednalo se o velký chráněný křižník Kaiserin Augusta, 6 torpédovek, 1 ponorku, pomocnou minonosku Primus a dělostřeleckou školní loď Delphin. 137 jakýkoliv plán, v němž figurovaly velké hladinové jednotky, byl okamžitě zamítnut s poukazem na nutnost tyto síly udržet v záloze pro případnou obranu Petrohradu.548 Na druhou stranu se během prvního měsíce války německé velení přesvědčilo, že ruským záměrem není vysílat těžké jednotky směrem na jih, a proto přistoupilo k odvážnějším akcím. Výpadu do finského zálivu se 25. srpna zúčastnily lehké křižníky Magdeburg (výtlak 4 550 tun, výzbroj 12x105 mm)549 a Augsburg (výtlak 4 350 tun, výzbroj 12x105 mm)550 se dvěma torpédoborci. Viditelnost byla špatná a s nastupujícím večerem pokryla vody Baltu stále houstnoucí mlha. Z těchto důvodů ztratil SMS Magdeburg v 21.00 kontakt s vlajkovým křižníkem a dál se řídil pouze pomocí šifrovaných radiových pokynů.551 Dešifrování rozkazů však trvalo vždy určitou dobu. Kvůli tomu měnila loď kurz vždy se značným zpožděním. Tyto okolnosti způsobily, že v 0.37 křižník narazil na útesy poblíž ostrova Odesholm (Osmussaar) a uvázl na mělčině. Na ostrově se nacházela ruská posádka, která tu měla zřízenou pozorovací stanici. Z té však německý křižník kvůli husté mlze nemohli spatřit, přestože jeho vzdálenost od břehu nebyla větší než 100 metrů. Protože však vojáci hlídkující na břehu zaslechli německy hovořící hlasy od moře, byl vyhlášen poplach a do stavu pohotovosti byla uvedena pobřežní dělostřelecká baterie a jednotky baltského loďstva vypluly na moře.552 Viceadmirál Essen okamžitě nařídil dvěma torpédoborcům, aby začaly prohledávat oblast. Na stejné místo byly vyslány také pancéřový křižník Pallada553 (výtlak 9 700 tun, výzbroj 2x203 mm, 8x152 mm)554 a chráněný křižník Bogatyr (výtlak 6 750 tun, výzbroj 12x152 mm)555. Protože torpédoborce a křižníky o sobě navzájem nevěděly, málem došlo k tragédii, když torpéda jen o vlásek minula domnělou nepřátelskou loď.556 Současně zbylé německé lodě spěchaly, aby pomohly křižník Magdeburg stáhnout zpět na hlubší vodu. Plavidlo bylo však zaklíněné a uvolnit se ho nepodařilo. Aby nepadlo do rukou nepřítele, bylo rozhodnuto loď zničit výbušninami. Ještě před provedením nezbytných prací se kapitán Habenicht, velitel německého křižníku, rozhodl alespoň ostřelovat maják a

548 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001, s. 123. 549 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 298. 550 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1912, Pola 1912, s. 344. 551 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 156. 552 Hrbek, Ivan: Na mořích a oceánech. Praha 1989, s. 111. 553 Jedná se o pancéřový křižník třídy BAJAN uvedený do služby v roce 1906. Neplést proto s chráněným křižníkem Pallada, třídy PALLADA, který byl potopen během rusko-japonské války. Poté byl jeho vrak vyzvednut, opraven a jako cvičná loď sloužil v japonském námořnictvu pod jménem Tsugaru. Zbylé dvě jednotky (Aurora, Diana) sloužily v ruském námořnictvu i během první světové války. 554 Leyland, John – Brassey, T. A. (eds.): The Naval Annual 1906, Portsmouth 1906, s. 269. 555 Brassey, T. A. (ed.): The Naval Annual 1902, Portsmouth 1902, s. 252. 556 Hrbek, Ivan: Na mořích a oceánech. Praha 1989, s. 113. 138 signální stanici na Odesholmu.557 Účinek palby byl velmi malý. Dělostřelbou však na sebe upoutal pozornost ruských plavidel, které po křižníku do té doby pátraly zcela bezúspěšně. Zpočátku se snažil SMS Magdeburg vzdorovat, avšak dělostřelecká převaha a nemožnost manévrovat brzy donutila posádku, aby přesedla na torpédoborec, který je dopravil do bezpečí. Část posádky v čele s kapitánem na křižníku zůstala a dál se pokoušela bránit plavidlo s pomocí dělostřelecké výzbroje. Protože se situace stávala neudržitelná, bylo nutné zničit šifrovací knihy a námořní kódy, které se na křižníku nacházely. Ty byly v olověném pouzdře vhozeny do moře. Snad z přílišného rozrušení kapitán zapomněl, kde se jeho loď nachází. Poté se zbytek posádky vzdal. Vrak i jeho okolí bylo následně prohledáno potápěči. Byly nalezeny mapy s pozicemi německých minových polí a v nevelké hloubce poblíž trupu také olověné pouzdro. Námořní kódy a šifry, které se v něm nacházely, poté posloužily ruským a především britským analytikům. Tato událost, ač se nejednalo o velkou námořní bitvu, zcela zásadním způsobem ovlivnila veškeré námořní operace především v prostoru Severního moře. Britská rozvědka věděla na základě těchto informací o vyplutí německého loďstva vždy, když se chystalo na moře. Často tak byla Grand Fleet na moři ještě dříve, než německé síly opustily ústí řeky Jade. Díky tomuto nálezu se mohlo britské loďstvo pokusit zničit jádro německé Hochseeflotte, aniž by pouze tápalo do prázdna. Z pochopitelných důvodů německé velení zprávy o Magdeburgu tajilo, stejně tak jako se s ukořistěním kódů nechlubila ani jedna strana zemí Dohody. Staré obrněnce, nové služby V následujícím období se ruské síly stále více osmělovaly a pronikaly na jih. Proto se princ Jindřich dožadoval u německé admirality posílení baltské flotily eskadrou moderních bitevních lodí.558 S pomocí palebné převahy, kterou by díky těmto jednotkám nad ruským loďstvem získal, chtěl svést generální bitvu a zničit podstatnou část Baltské flotily. Německé velení tyto jednotky odmítlo poskytnout. Obávalo se totiž, že by oslabení Širomořského loďstva mohlo vést k pokusu o průnik hlavních sil britské Grand Fleet do Helgolandské zátoky. Nakonec byly německé jednotky alespoň částečně posíleny. Na Balt byla převelena 4. eskadra bitevních lodí. Ta se skládala ze sedmi jednotek třídy WITTELSBACH (výtlak 11 800 tun, výzbroj 4x240 mm, 18x150 mm)559 a BRAUNSCHWEIG (výtlak 12 997 tun, výzbroj 4x280 mm, 14x170 mm)560. Dále byl do Kielu převelen

557 Hrbek, Ivan: Na mořích a oceánech. Praha 1989, s. 115. 558 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001, s. 126. 559 Brassey, T. A. (ed.): The Naval Annual 1902, Portsmouth 1902, s. 227. 560 Leyland, John – Brassey, T. A. (eds.): The Naval Annual 1906, Portsmouth 1906, s. 245. 139 pancéřový křižník Blücher (výtlak 15 800 tun, výzbroj 12x210 mm, 8x150 mm)561, lehký křižník Straßburg (výtlak 4 550 tun, 12x105 mm)562 a dvě flotily torpédoborců. 6. září 1914 vyplulo značně posílené německé loďstvo z Kielu, aby vylákalo ruské jednotky před hlavně bitevních lodí a zničilo je. V tu dobu byly na moři ruské pancéřové křižníky Bajan (výtlak 9 700 tun, výzbroj 2x203 mm, 8x152 mm)563a Pallada (viz. Bajan), avšak ty se do pasti vlákat nenechaly. SMS Blücher se tyto jednotky pokoušel ostřelovat ze vzdálenosti téměř 15 000 metrů, avšak bez valnějšího úspěchu.564 Již 8. září se německé loďstvo stáhlo. Velitelé se obávali střetu s hlavními silami Baltského loďstva. Nevedla je k tomu zbabělost nebo nevhodná situace, ale nechtěli zbytečně riskovat v bitvě, která by při kvalitě lodí, posádek a jejich počtech byla přinejmenším vyrovnanou záležitostí. Toho dne skutečně vyplul viceadmirál Essen na moře, protože se však německé lodě stáhly, na protivníka už nenarazil. Další operace měly přímou souvislost s boji na pozemní frontě. Německé velení chtělo ulehčit jižnímu úseku fronty, kde tou dobou probíhaly tvrdé boje v oblasti Haliče a Bukoviny. Rozhodlo se tedy podniknout výsadek u Vindavy (Ventspils) na pobřeží Kuronska. Dělostřeleckou přípravu a doprovod transportním lodím měla zajistit 5. eskadra bitevních lodí (celkem 7 jednotek třídy KAISER FRIEDRICH III. (výtlak 11 150 tun, výzbroj 4x240 mm, 18x150 mm)565 a BRANDENBURG (výtlak 10 100 tun, výzbroj 6x280 mm, 6x105 mm)566. Jako vzdálené krytí byla na moři 4. eskadra spolu s pancéřovým křižníkem Blücher. Akce byla 25. září zrušena poté, co do německého štábu pronikly falešné informace o britských ponorkách na Baltu a průjezdu velkých hladinových lodí v úžině Kattegat.567 Následně aktivita německých sil na Baltu ochabla. Válka se změnila opět v potyčky menších hladinových jednotek, které se na ruské straně vždy rychle stáhly pod ochranu pobřežních baterií na ostrovech ve Finském zálivu. Pozice pobřežní obrany, která zajišťovala ochranu přístupů k Petrohradu, byly oproti začátku války značně posíleny Z tohoto důvodu se lehce pancéřované jednotky, jako byly torpédoborce nebo lehké křižníky, nemohly do jejich dosahu odvážit.

561 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1912, Pola 1912, s. 343. 562 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 298. 563 Leyland, John – Brassey, T. A. (eds.): The Naval Annual 1906, Portsmouth 1906, s. 269. 564 Kosiarz, Edmund: Pierwsa wojna światowa na Bałtyku. Gdaňsk 1979, s. 93. 565 Brassey, T. A. (ed.): The Naval Annual 1902, Portsmouth 1902, s. 226. 566 Brassey, T. A. (ed.): The Naval Annual 1896, Portsmouth 1896, s. 267. 567 Cizí loďstvo v Kategatu, Národní listy, 27. září 1914, s. 1. 140

Miny a torpéda Německé velení se tedy rozhodlo nasadit v této oblasti ponorky. Jejich prvořadým úkolem bylo pokusit se zaskočit velké hladinové jednotky, které prováděly hlídkovou činnost. Již 10. října roku 1914 ponorka U26 provedla neúspěšný torpédový útok na pancéřový křižník Admiral Makarov (viz. Bajan s. 139), který spolu s pancéřovým křižníkem Gromboj (výtlak 12 336 tun, výzbroj 4x203 mm, 16x152 mm)568 prováděl hlídkovou činnost v severní části Finského zálivu. O den později tatáž ponorka zpozorovala v jižní části Finského zálivu další dva pancéřové křižníky, Palladu a Bajan. První jmenovaný byl v 11.10 zasažen torpédem a po výbuchu muničního skladu se potopil.569 Zahynula celá posádka čítající 600 mužů. Na výskyt ponorek a první vážnější ztrátu zareagovalo ruské velení uzavřením části Rižského a Finského zálivu na sever od souřadnic 58° 50´ severní šířky a východně od 21° východní délky pro neutrální a civilní námořní dopravu.570 Velká Británie vyslala na Balt tři ponorky, které měly proti německým jednotkám zahájit akce z ruských základen. Přístavu Reval však dosáhly pouze dvě z nich. Ponorka E11 se musela kvůli problémům s motory vrátit zpět na základnu v Anglii.571 Skutečnost, že na Baltu začaly operovat také ponorky Dohody a také fakt, že většina jeho severních vod byla důkladně zaminovaná, hovořily v neprospěch akcí větších hladinových jednotek. Jak ruské, tak německé velení se obávalo možných zbytečných ztrát, které by nebyly adekvátní škodám, které tyto jednotky mohly způsobit nepříteli. Přesto byla německým velením naplánována na 17. listopadu roku 1914 do okolí Libavy (Liepaja)572 akce, kterou měl podpořit kromě dvou lehkých křižníků také pancéřový křižník Friedrich Carl (výtlak 18 500 tun, výzbroj 4x210 mm, 10x150 mm)573. V 1.46 ráno najel pancéřový křižník nedaleko Klajpedy na minu, kterou tam počátkem měsíce nakladly ruské torpédoborce.574 Protože se posádka lodi domnívala, že se jednalo o útok ponorky, provedl křižník úhybný manévr a o třináct minut později přivedl k výbuchu druhou minu. I

568 Brassey, T. A. (ed.): The Naval Annual 1902, Portsmouth 1902, s. 249. 569 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 162, 163. 570 Záliv Rižský a Finský uzavřeny minami, Národní listy, 19. října 1914, s. 1. 571 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001, s. 128. 572 Tuto základnu ruské námořnictvo na začátku války z obavy před německým útokem vyklidilo. Německé velení o tom ani v polovině listopadu nevědělo, a proto považovalo základnu za trvalou hrozbu pro německé lodě. Několikrát ji již bombardovalo, aniž by tušilo, že je opuštěná. 573 Leyland, John – Brassey, T. A. (eds.): The Naval Annual 1906, Portsmouth 1906, s. 245. 574 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 164. 141 přes nezměrné úsilí se loď nepodařilo zachránit a ta klesla v 7.15 do nevelké hloubky.575 Jednalo se o první velkou loď na německé straně, potopenou na Baltském moři. Akce lehkých hladinových sil, podporované pancéřovými křižníky na ruské straně a lehkými křižníky na straně německé, pokračovaly až do konce roku 1914. Byl to typický příklad vedení nekonvenční války bez účasti velkých hladinových plavidel. Pouze ruské pancéřové křižníky byly několikrát vybaveny zařízením pro kladení min, aby se zrychlil proces samotného kladení, které jinak prováděly pouze minonosky. Větší ztrátu zaznamenali Němci až 25. ledna 1915. Toho dne, východně od ostrova Bornholm, najel na mělčinu pancéřový křižník Prinz Adalbert (viz. Friedrich Carl), sesterská loď křižníku Friedrich Carl, který se potopil v listopadu předchozího roku na minách. Tentokrát měli Němci více štěstí a loď se podařilo uvolnit. Ta se pak dopravila vlastními silami do přístavu, kde ji však čekal dlouhý pobyt v suchém doku, a nemohla tedy být bojově nasazena. Podobné neštěstí se přihodilo na začátku roku 1915 ruskému pancéřovému křižníku Rjurik (výtlak 15 170 tun, výzbroj 4x254 mm, 8x203 mm, 20x120 mm)576. Ten ráno 13. února najel na útesy poblíž majáku Färö na ostrově Gotland. Do trupu vniklo 2400 tun vody, loď se ponořila do hloubky až 11 metrů, ale díky velkému úsilí posádky se podařilo těžce poškozené plavidlo dovléct do Utö a později do Revalu.577 Zimní přestávka a nezměněné podmínky Protože baltské bojiště bylo velmi specifické z hlediska meteorologický podmínek (část Baltu v zimě zamrzala), loďstva obou válčících stran byla odsouzena k nucené nečinnosti. Na začátku roku 1915 se obě strany připravovaly na zahájení válečných operací. Do stavu Baltické flotily byly zařazeny postupně čtyři dreadnoughty třídy GANGUT (výtlak 23 000 tun, výzbroj 12x305 mm, 16x120 mm)578. První z nich byl plně bojeschopný až v dubnu 1915579 a následující tři jednotky byly zařazovány do služby ještě později. Poslední z nich, bitevní loď Sevastopol, ukončila zkoušky až v průběhu května.580 Kvůli dlouhé zimě v podmínkách, jaké panovaly na Baltu, by stejně nemohly být dříve nasazeny. Už poté, co do služby vstoupila první jednotka této třídy, se poměr sil na Baltu změnil ve prospěch ruského námořnictva.

575 Halpern, Paul G.: A Naval History of World War I. Annapolis 1995, s. 186. 576 Hythe, Viscont (ed.): The Naval Annual 1912, Portsmouth 1912, s. 231. 577 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 168. 578 Leyland, John (ed.): The Naval Annual 1915, London 1915, s. 150. 579 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 2. díl. Rok 1915. Praha 2001, s. 90. 580 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 194. 142

V prvních měsících roku 1915 se ale obraz války nijak nezměnil. Dominovaly akce lehčích sil, kterým čas od času poskytoval podporu některý z pancéřových křižníků. Většina akcí se nyní soustředila na podporu vlastních pozemních jednotek. Až začátkem května nasadilo německé velení do akce poblíž Libavy významnější síly. Ostřelování pobřeží se 7. května účastnily také čtyři bitevní lodě třídy WITTELSBACH. Pozice severně od města měla ostřelovat pobřežní bitevní loď Beowulf (výtlak 3 500 tun, výzbroj 3x240 mm, 8x88 mm)581, dále pancéřové křižníky Prinz Hienrich (výtlak 8 868 tun, výzbroj 2x240 mm, 10x150 mm)582, Prinz Adalbert (viz. Friedrich Carl s. 140) a Roon (výtlak 9 350 tun, výzbroj 4x210 mm, 10x150 mm)583. Pozice na jih od města měly ostřelovat dva lehké křižníky. Velení baltského loďstva chtělo využít toho, že se německé těžké hladinové jednotky budou nacházet poměrně blízko ruských základen. Mělo v plánu je napadnout a zničit alespoň jejich část. Opět však narazilo na odpor představitelů 6. armády, jimž bylo loďstvo formálně podřízeno. Došlo tak pouze k šarvátce lehkých sil a než stihly německé těžké jednotky zareagovat, protivník se opět stáhl.584 Ani akce britských ponorek nepřinesla větší výsledky, protože německé bitevní lodě a pancéřové křižníky se z opatrnosti držely v nevelké vzdálenosti od pobřeží. Z toho důvodu byl torpédový útok nemožný. Poté, co německá vojska dobyla Libavu, do tamního přístavu byly přesunuty určité lehké síly a také pobřežní bitevní loď Beowulf. Ta dorazila 21. května a cestou jen o vlas unikla útoku ruské ponorky Akula.585 O den dříve, 20. května, utrpělo ruské loďstvo velkou ztrátu ve velitelských strukturách. Po krátké nemoci zemřel dosavadní velitel Baltského loďstva admirál Nikolaj Ottovič Essen. Prozatímně se funkce vrchního velitele ujal kontradmirál L. B. Kerber, který do té doby zastával post náčelníka štábu. Později ho vystřídal kontradmirál N. A. Kanin, kterému před tím podléhaly eskadry minonosek. Další aktivity německého loďstva směřovaly do Moonsundského průlivu. Počátkem června se jednalo především o minovací akce lehkých jednotek. Vzdálené krytí a podporu jim zajišťovaly pancéřové křižníky Roon, Prinz Heinrich a Prinz Adalbert, které operovaly severozápadně od ostrova Gotska Sandön. Cílem těchto operací mělo být přehrazení vjezdu z Finského do Rižského zálivu. Aktivita minonosných plavidel zneklidňovala ruské velení. To do oblasti vyslalo několik ponorek. Jedna z nich, Okuň, se pokusila torpédovat pancéřový křižník Roon, ale všechna tři torpéda byla německou lodí vymanévrována. Salva topréd byla

581 Brassey, T. A. (ed.): The Naval Annual 1896, Portsmouth 1896, s. 267. 582 Brassey, T. A. (ed.): The Naval Annual 1902, Portsmouth 1902, s. 227. 583 Leyland, John – Brassey, T. A. (eds.): The Naval Annual 1906, Portsmouth 1906, s. 247. 584 Obléhání Libavy zahájeno, Národní listy, 8. května 1915, s. 2. 585 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 2. díl. Rok 1915. Praha 2001, s. 95. 143 nepřesná také z toho důvodu, že se sama ponorka stala terčem útoku ze strany německých torpédoborců a tedy neměla na provedení akce dostatek času.586 Opět se tedy potvrdilo velké nebezpečí, které pro tyto typy plavidel představovaly ponorky, zvláště když mohly operovat v těsné blízkosti svých základen, kde se taková plavidla nacházela často osamoceně, bez doprovodu eskorty, což ovšem nebyl tento případ. Četné šarvátky lehkých sil v prostoru Vindavy probíhaly až do konce června. Ty však nevedly k žádoucím výsledkům, se kterými mohla být jedna nebo druhá strana spokojena. Bitva u Östergarnu Na konci června 1915 se ruská zpravodajská služba dozvěděla o chystané přehlídce námořních sil v Kielu. Účastnit se jí měl také císař Vilém II. Velení námořnictva se proto rozhodlo naplánovat akci, která by demonstrovala ruskou přítomnost na Baltském moři a zároveň podpořila snahu pozemních vojsk zabránit pronikání německých sil dále na východ. Jako cíl útoku byl vybrán starý přístav Klaipeda, který se v současné době nachází na pobřeží Litvy. Pro tuto akci byly vyčleněny značné síly. Skládaly se z 3 pancéřových a 2 chráněných křižníků. Eskortu zajišťovalo 8 torpédoborců. Krytí poskytovaly bitevní lodě Cesarevič (výtlak 12 912 tun, výzbroj 4x305 mm, 12x152 mm)587 a Slava (výtlak 13 516 tun, 4x305mm, 12x152mm)588 spolu s dalšími osmi torpédoborci. Do akce byly zapojeny také tři ponorky, které hlídkovaly na přístupech k jižnímu Baltu. V noci na 1. července vypluly z Revalu hlavní síly tohoto uskupení. Z prvního oddílu torpédoborců se dostal na moře jen Novik589 (výtlak 1 260 tun, 10x102 mm)590, ostatní se kvůli špatné viditelnosti neodvážily proplout zrádnými vodami Moonsundského průlivu.591 Obě staré bitevní lodě prozatím vyčkávaly u ostrova Öro. V 5.00 zamířil ruský svaz konečně ke Klaipedě, ale podmínky na moři byly velmi nepřiznivé. Celá oblast se halila do husté mlhy. V 16.00 ztratil křižník Rjurik kontakt s ostatními loděmi svazu. Následně také velký torpédoborec Novik nedobrovolně opustil formaci a tak se stalo, že k cíli ostřelování mířilo několik samostatných skupin plavidel, nikoliv kompletní eskadra.

586 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 200. 587 Leyland, John – Brassey, T. A. (eds.): The Naval Annual 1906, Portsmouth 1906, s. 268. 588 Tamtéž, s. 269. 589 Tato loď je často v dobových příručkách uváděna také jako torpédový křižník, viz. Hythe, Viscont (ed.): The Naval Annual 1912, Portsmouth 1912, s. 233., ačkoliv se jednalo o velký torpédoborec. Navíc je zde uvedena chybná výzbroj. Konfiguraci 10x102 mm tato loď nikdy nenesla. V jiných titulech a také v pozdějších ročnících Naval Annual je již správně uvedeno 4x102 mm, viz. Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 396; Jane, Fred T, (ed): Jane’s Fighting Ships 1914, London 1914, s. 351. nebo Leyland, John (ed.): The Naval Annual 1915, London 1915, s. 184. 590 Hythe, Viscont (ed.): The Naval Annual 1912, Portsmouth 1912, s. 233. 591 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 2. díl. Rok 1915. Praha 2001, s. 98. 144

Toho dne provádělo německé námořnictvo minovou operaci u majáku Bogskär, u kterého minonoska Albatroß položila 160 min. Byla doprovázena pancéřovým křižníkem Roon a lehkými křižníky Augsburg a Lübeck. Nejpozději před 21.30 bylo pokládání min skončeno.592 Poté lehké křižníky s minonoskou zamířily na místo setkání s pancéřovým křižníkem. Tam měly dorazit v 1.00 po půlnoci následujícího dne (2. července). Komunikaci mezi jednotlivými plavidly zachytila ruská rozvědka. Proto se ruské velení rozhodlo upustit od ostřelování Klaipedy a místo toho zaútočit na nepřátelská plavidla. Německé lodě dorazily na místo setkání a poté se vydaly na další plavbu. O přítomnosti ruských těžkých jednotek v blízkosti neměly německé posádky tušení. Ruská eskadra byla vzdálena od německé ještě 15 mil. V té době se německý svaz rozdělil na dvě části. Jednu tvořil Roon, Lübeck a čtyři torpédoborce, druhou Albatroß, Augsburg a tři torpédoborce. První skupina zamířila k Libavě, zatímco druhá k mysu Ryxhöft. V 7.30 zpozorovali na vlajkovém křižníku Admiral Makarov menší z německých uskupení. Téměř současně spatřili protivníka také z Augsburgu. V 7.33 se rozpoutal dělostřelecký souboj, ve kterém měly ruské křižníky nad německým jednoznačnou palebnou převahu. Velkým štěstím pro německé lodě bylo, že se boj odehrával na velkou vzdálenost, a proto byla palba ruských lodí velmi nepřesná. Na druhé straně německé lodě kvůli špatné viditelnosti a menšímu dostřelu děl nemohly místy odpovídat vůbec a zpočátku se aktivně boje vůbec neúčastnily.593 Komodor Karpf na křižníku Augsburg se snažil uniknout, ale pomalý Albatroß ho zdržoval. Ani kouřová clona, kterou se snažil krýt minonosku, na dlouho nepomohla. Tak se v 7.50 rozhodl od nepřítele odpoutat a s rychlejším křižníkem a torpédoborci prchnout. Pomalejší minonoska měla hledat úkryt ve švédských teritoriálních vodách. Tento manévr se beze zbytku zdařil. Zatímco jedna skupina německých plavidel prchala do bezpečí, osamocený Albatroß, ačkoliv byl zasažen celkem šesti granáty ráže 203 mm a 20 granáty ráže 152 mm, se dokázal udržet na hladině a v 9.12 najel u Östergarnu na skaliska.594 Poněkud zvláštně tak působí zpráva tisku, který heroizuje souboj slabé minonosky s celkem čtyřmi pancéřovými křižníky nepřítele, který trval dvě hodiny.595 S časovým údajem lze souhlasit, avšak síla nepřítele je značně zveličena. Jak víme, v době souboje nebyl přítomen pancéřový křižník Rjurik a pronásledování se účastnily pouze dvě jednotky této

592 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 2. díl. Rok 1915. Praha 2001, s. 98. 593 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 203. 594 Kosiarz, Edmund: Pierwsa wojna światowa na Bałtyku. Gdaňsk 1979, s. 164. 595Zpráva admiralitního štábu německého, Národní listy, 4. července 1915, s. 1. 145 kategorie – křižníky Bajan a Admiral Makarov. U zbylých plavidel se jednalo o chráněné křižníky. Navíc šly tyto kategorie lodí v ruském loďstvu velmi dobře odlišit. Všechny pancéřové křižníky v Baltské flotile, kromě křižníku Rjurik, měly siluetu se čtyřmi komíny, zatímco silueta chráněných křižníků měla komíny pouze tři a daly se snadno odlišit také podle jiných typických znaků. Poté byly do oblasti vyslány švédské torpédoborce, které zajistily internování ztroskotané lodi i její posádky, přičemž byla ruskému velvyslanectví ze švédské strany zaslána protestní nóta o porušení neutrality v pobřežních vodách.596 Padlí z lodi byly pohřbeni na hřbitově na Gotlandu.597 Pak se ruské lodě obrátily zpět do Finského zálivu. Při pronásledování Albatroßu se rozpadla formace ruských lodí. Než se ji podařilo znovu zformovat, na obzoru se objevilo druhé německé uskupení. To zachytilo tísňové volání z Augsburgu a vydalo se mu na pomoc. V 10.01 se rozhořel souboj mezi pancéřovými křižníky Bajan a Roon. Každá z lodí byla zasažena jedním granátem ráže 203, respektive 210 mm.598 Dále se do boje zapojily také křižníky Lübeck a Oleg. Protože ruská plavidla spotřebovala v předchozím střetnutí značnou část munice, kontradmirál Bachirev se delšího souboje obával. Proto začaly před půl desátou dopolední ruské křižníky ustupovat z bojiště. Německé lodě se také obrátily od nepřítele. Jejich velitelé se obávali nastražené léčky ze strany ruských ponorek. Tím však bitva samotná ještě neskončila. Při zpáteční plavbě totiž v 10.46 narazil tento svaz na osamocený ruský křižník Rjurik. Ten zahájil palbu na Lübeck, jehož posádka se tak ocitla ve složité situaci. Komodor Karpf nařídil lehkému křižníku, aby hledal spásu ve švédských teritoriálních vodách.599 Poté, co se německá loď odpoutala, přenesl Rjurik palbu na SMS Roon, kterého vzápětí zasáhl. Poškozen byl také ruský křižník. V 11.00 se obrátily německé lodě na ústup a po chvíli s nimi pronásledovatel ztratil kontakt, když se vyhýbal domnělé ponorce. V té době již z Gdaňsku vypluly pancéřové křižníky Prinz Heinrich a Prinz Adalbert, které spěchaly německým svazům na pomoc. Poblíž mysu Rixhöft bylo druhé z výše jmenovaných plavidel zasaženo jedním torpédem britské ponorky E9. Druhý projektil se povedl posádce vymanévrovat. Těžce poškozenou loď, které do trupu vniklo 1600 tun vody, se s vypětím všech sil podařilo zachránit.600 Její oprava však trvala tři měsíce.

596 Boj v Baltickém moři, Lidové noviny, 4. července 1915, s. 1. 597 Zkáza „Albatrosu“, Národní listy, 5. července 1915, s. 2. 598 Kosiarz, Edmund: Pierwsa wojna światowa na Bałtyku. Gdaňsk 1979, s. 165. 599 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 2. díl. Rok 1915. Praha 2001, s. 100. 600 Kosiarz, Edmund: Pierwsa wojna światowa na Bałtyku. Gdaňsk 1979, s. 168. 146

Zprávy ruského generálního štábu hovořily o bitevní lodi třídy DEUTSCHLAND (výtlak 13 200 tun, 4x280 mm, 14x170 mm)601, která byla potopena anglickou ponorkou.602 K mýlce mohlo dojít poměrně snadno. Obě zmíněná válečná plavidla mají podobnou siluetu i stejné rozmístění věží hlavního dělostřelectva. V podmínkách se špatnou viditelností kapitán britské ponorky pravděpodobně viděl pouze siluetu lodi se třemi komíny, díky čemuž mohl usoudit, že se jedná právě o třídu DEUTCHSLAND. Bitva u Östergarnu, v zahraniční historiografii také nazývána bitvou u Alandských ostrovů, skončila jednoznačným úspěchem sil Dohody. Němci ztratili jednu minonosku, těžce poškozen byl křižník Prinz Adalbert, další poškození měly křižníky Roon, Lübeck i Augsburg. Na ruské straně byly lehce poškozeny pancéřové křižníky Rjurik a Bajan. Určitá poškození měl také chráněný křižník Oleg. Hlavním následkem této bitvy bylo přecenění akceschopnosti a síly ruského Baltického loďstva ze strany německého štábu. Německé dreadnoughty poprvé na Baltu Dne 18. července roku 1915 německé pozemní síly dobyly Vindavu v Kuronsku a postupovaly dál směrem do severního Pobaltí. Primárním úkolem německého námořnictva se stalo uzavřít Moonsundský průliv a tím znemožnit pronikání ruských jednotek z Finského zálivu dále na jih. Protože s novými dreadnoughty třídy GANGUT se ruská flotila stala nepoměrně silnější, velitelství německých jednotek na Baltu požádalo o přidělení těžkých jednotek od Širomořského loďstva, aby byla tato ruská převaha kompenzována.603 Tentokrát bylo žádosti vyhověno. Do operace, která měla za cíl ovládnout Rižský záliv, se zapojila 4. eskadra bitevních lodí (7 jednotek třídy WITTELSBACH (viz. s. 138) a BRAUNSCHWEIG (viz. s. 138.)), dále pancéřové křižníky Roon a Prinz Heinrich, lehké křižníky Augsburg, Bremen, Lübeck a chráněný křižník Thetis s početným doprovodem torpédoborců, minonosek a minolovek. K podpoře byla určena 1. eskadra bitevních lodí pod velením viceadmirála Friedricha Gädekeho složená ze čtyř jednotek třídy NASSAU (výtlak 18 200 tun, výzbroj 12x280 mm, 12x150 mm)604 a čtyř jednotek třídy THÜRINGEN (výtlak 22 500 tun, výzbroj 12x305 mm, 14x150 mm)605. Dále zde byla část sil kontradmirála Franze von Hippera – bitevní křižníky Seydlitz, Moltke a Von der Tann. Přidělena byla ještě 2. předzvědná skupina tvořená lehkými křižníky Stralsund (výtlak 4 550 tun, výzbroj 12x105 mm)606, Regensubrg (výtlak 4 900 tun,

601 Leyland, John – Brassey, T. A. (eds.): The Naval Annual 1906, Portsmouth 1906, s. 245. 602 Nepravdivá zpráva o torpedování německé bitevní lodi, Národní listy, 5. července 1915, s. 2. 603 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 2. díl. Rok 1915. Praha 2001, s. 101. 604 Hythe, Viscont (ed.): The Naval Annual 1912, Portsmouth 1912, s. 210. 605 Tamtéž, s. 211. 606 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 298. 147 výzbroj 12x105 mm)607 Graudenz (viz. Regensburg) a Pillau (výtlak 5 600 tun, 8x150 mm)608. Od Širomořkého loďstva byla detašována také jedna flotila torpédoborců v čele s křižníkem Kolberg (výtlak 4 350 tun, výzbroj 12x105 mm)609. Celkem mělo německé velení k dispozici 8 dreadnoughtů, 7 starších bitevních lodí, 3 bitevní, 2 pancéřové a 9 lehkých křižníků, 56 torpédoborců a torpédovek, 3 ponorky a velké množství pomocných plavidel.610 Německé velení s pomocí takto rozsáhlého uskupení si chtělo zajistit celou oblast Rižského zálivu. Bitevní lodě měly poskytovat vzdálené krytí a přímo do boje se zapojit neměly. Velký počet minolovných plavidel byl nutný vzhledem k tomu, že v předchozích měsících byla v těchto prostorách nakladena četná minová pole. Ruské námořní síly v oblasti byly slabé. Jednalo se pouze o velký torpédoborec Novik, 25 menších torpédoborců, několik dělových člunů a ponorek a pomocná plavidla. Tyto jednotky byly posíleny starou bitevní lodí Slava, která dorazila z Revalu 1. srpna roku 1915. První útoky následovaly o den později, kdy se německé vzducholodě bezúspěšně pokusily bombardovat jednotlivá plavidla. Hlavní část operace byla zahájena 8. srpna. Tralování min přinášelo jako obvykle řadu těžkostí. Již v brzkých ranních hodinách se na minách potopila jedna německá torpédovka a těžce poškozeny byly také křižník Thetis a jeden torpédoborec. Všem poškozeným německým jednotkám se podařilo dovléct do Vindavy. V Irbenském průlivu hlídkovaly dva ruské dělové čluny, které zahájily palbu na německé minolovky. Palba bitevních lodí Elsaß (viz. BRAUNSCHWEIG, s. 138) je však zahnala zpět. V 10.30 se do boje zapojil také ruský pre dreadnought Slava, který začal ostřelovat oba německé obrněnce. Ty mu palbu opětovaly, byla však vedena na vzdálenost 16 000 metrů, tudíž byla značně nepřesná.611 Poté, co se v 13.32 potopila na mině další německá torpédovka, nařídil viceadmirál Schmidt akci přerušit. Německé bitevní lodě se stáhly do prostoru ostrovů Gotlandu a Gotska Sandön. Minolovné torpédovky odpluly do Libavy. První pokus o proniknutí do Rižského zálivu byl tedy neúspěšný. Ve snaze zničit část ruských těžkých jednotek byla dne 10. srpna 1915 bitevními a lehkými křižníky 1. a 2. předzvědné skupiny bombardována námořní základna Utö. Zde se nacházely tři pancéřové a jeden chráněný křižník, dále ponorka a pět torpédoborců. Pobřežní dělostřelectvo bylo slabé,

607 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1915, Pola 1915, s. 280. 608 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1917, Pola 1917, s. 251. 609 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 298. 610 Kosiarz, Edmund: Pierwsa wojna światowa na Bałtyku. Gdaňsk 1979, s. 169. 611 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 210. 148 pouze dvě děla ráže 152 mm bez jakékoliv ochrany.612 Přestože bylo brzy ráno ještě šero a viditelnost byla malá, nepodařilo se německým jednotkám nepozorovaně proniknout clonou torpédoborců, které hlídkovaly před přístavem. Ty vyhlásily poplach. Díky tomu byly posádky ruských těžkých jednotek včas varovány a plavidla se tak mohla skrýt v hlubokých šérách v okolí přístavu. Bitevní křižník Von der Tann, který byl při ostřelování nejaktivnější, proto přenesl palbu na přístav a pobřežní baterie. Ta trvala přibližně 20 minut, ale nepodařilo se docílit žádného významného zásahu.613 Poté se loď stáhla k jádru svých sil. Obavy z ponorkových útoků se nakonec ukázaly jako neopodstatněné614, přesto se rozhodl kontradmirál Hipper odplout do bezpečí. Ani ostřelování opevněných pozic na poloostrově Sworbe pancéřovými křižníky Prinz Heinrich a Roon v doprovodu lehkých křižníků Bremen a Lübeck nepřineslo očekávané výsledky. Vždy, když německá plavidla opustila bojovou oblast, byly do vyčištěných průjezdů v minových polích kladeny ruskými torpédoborci nové miny. Během těchto akcí však na ruské torpédoborce narazily jednotky stejné kategorie německého loďstva a rozpoutaly se menší šarvátky. Ty ukončilo až připlutí křižníku Roon, který svým těžkým dělostřelectvem zahnal ruská plavidla z dosahu. Následovalo opět krátké ostřelování pobřeží, které však bylo brzy přerušeno z obavy před torpédovými útoky ponorek. Další pokus o proniknutí do Rižského zálivu skončil opět neúspěchem. Německé velení nebylo odrazeno dosavadními nezdary a pokusilo se akci zopakovat s využitím nejtěžších jednotek, které mělo v oblasti k dispozici. Dvě staré bitevní lodě, které se účastnily ostřelování, nyní byly nahrazeny dreadnoughty Posen (třída NASSAU, s. 146) a Nassau. Také lehké síly byly posíleny o další torpédoborce. Dále sem byly odeslány dva pobřežní obrněnce Brandenburg a Wörth, které náležely do stavu 5. eskadry bitevních lodí. Ruské velení o akcích vědělo a na obranu oblasti chtělo nasadit také dreadnoughty třídy GANGUT.615 To však bylo umožněno velením 6. armády až 21. srpna, kdy vlastní německá akce končila. V době operace nebyly ruské síly až na pár ponorek a torpédoborců podstatněji posíleny. Proto se také v souvislosti se sílícím tlakem německých pozemních armád na severní křídlo ruské fronty v Pobaltí začalo spekulovat o vyklizení námoří základny

612 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 2. díl. Rok 1915. Praha 2001, s. 103. 613 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 210. 614 Na základně sice byla jedna ruská ponorka, ta však měla v době německého útoku problémy s elektromotory, a proto do akce nemohla zasáhnout, viz. Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 2. díl. Rok 1915. Praha 2001, s. 104. 615 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 2. díl. Rok 1915. Praha 2001, s. 109. 149 v Revalu.616 K tomu však nikdy nedošlo. Ve čtyři hodiny ráno 16. srpna začaly německé minolovky za podpory lehkých křižníků Bremen a Pillau tralovat průjezdy nově položenými minovými poli. Tyto síly byly kryty bitevními loděmi Nassau a Posen, které měly spuštěné protiponorkové sítě.617 Dvojice lehkých křižníků, Augsburg a Graudenz spolu s torpédoborci ostřelovala ruské pozice na poloostrově Sworbe, což bylo součástí klamné operace určené na rozptýlení sil protivníka. Až v 11.45 byla nalezena ruská minová pole, na kterých se v 13.30 potopila jedna německá torpédovka. Další z torpédovek se poté ocitly v palbě z těžkých děl ruské bitevní lodě Slava. Na pomoc proto byly přivolány oba německé dreadnoughty, které byly přítomny, a ty se pustily s ruským protivníkem do dělostřeleckého souboje. Stará bitevní loď měla nevýhodu menšího dostřelu děl. Navíc se nemohla více přiblížit, protože jí v tom bránila vlastní minová pole. Ruské plavidlo tak dostalo několik zásahů, aniž by samo mohlo adekvátně odpovědět. Jeden z granátů zničil věž s dělem ráže 152 mm a následně zapálil připravené prachové nálože.618 Jen díky obětavosti posádky se podařilo požár uhasit před tím, než se oheň dostal do muničních komor. To by jistě znamenalo zkázu celé lodi. Po páté hodině odpolední se jednotky obou bojujících stran začaly postupně z bojiště stahovat. Noční pokusy o průnik německých torpédoborců ke kotvišti ruské bitevní lodi ztroskotaly. Následujícího rána 17. srpna pokračovaly německé minolovky v tralování průjezdů. To pokračovalo, než se na obzoru objevily ruské síly. Po krátkém dělostřeleckém souboji, ve kterém byla Slava zasažena několika těžkými granáty německých dreadnoughtů, se ruská eskadra stáhla mimo dosah německých bitevních lodí. Německé minolovky tak mohly pokračovat ve své práci. Po dalším neúspěšném pokusu zabránit tralování dospělo velení baltského loďstva k závěru, že takto slabé síly nemohou německému útoku dlouho vzdorovat. Proto byly veškeré síly, které se do té doby účastnily obrany průlivu, staženy do přístavu Kuivasto na ostrově Muhu. Německé námořnictvo mělo tedy cestu volnou. Příliš aktivně si však nepočínalo. Hlavním důvodem byla aktivita ponorek Dohody. Ráno 19. srpna britská ponorka E1 zpozorovala německé bitevní křižníky, které hlídkovaly u ostrova Saaremaa. Protože měla výhodnou pozici, podařilo se jí ze vzdálenosti pouhých 200 metrů odpálit dvě torpéda.619 První zasáhlo bitevní křižník Moltke, zatímco druhé cíl minulo. Především díky pevné konstrukci loď zásah vydržela a i přes zatopení několika vodotěsných komor se udržela na

616 Reval bude vyklizen?, Národní listy, 19. srpna 1915, s. 1. 617 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 2. díl. Rok 1915. Praha 2001, s. 108. 618 Kosiarz, Edmund: Pierwsa wojna światowa na Bałtyku. Gdaňsk 1979, s. 182. 619 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 213. 150 hladině. Akce však měla úspěch, protože po tomto útoku viceadmirál Hipper stáhl své jednotky zpět do Gdaňsku. Toho dne proběhlo také několik šarvátek lehkých hladinových sil se ztrátami převážně na ruské straně. Dne 21. srpna 1915 se německé velení rozhodlo své jednotky stáhnout. Důvodů k tomu bylo hned několik. Především se obávalo útoků ruských a britských ponorek. Navíc se také změnily záměry německého generálního štábu. Jeho náčelník Erich von Falkenhayn620, který v té době zastával také post ministra války, využil toho, že situace zůstala na mrtvém bodě a prosadil ukončení operace. Dalším důvodem byl fakt, že si německé námořnictvo svou přítomností nedokázalo vynutit generální bitvu s hlavními silami nepřítele. Ironií osudu se stalo, že povolení k využití dreadnoughtů a semi dreadnoughtů Baltské flotily dostal viceadmirál Kanin právě toho dne, kdy se německé síly rozhodly Rižský záliv opustit. Malá válka pokračuje Následující akce, které se odehrávaly během několika příštích měsíců, se soustředily především na podporu pozemních sil. Těžší jednotky však byly využívány jen ve velmi omezeném rozsahu. Navíc se v průběhu měsíce října značně zvýšila aktivita britských ponorek na Baltu, takže německé velení nechtělo své nejcennější jednotky vystavovat přílišnému riziku. I přesto k několika incidentům došlo. Dva útoky na bitevní loď Braunschweig (13. října) a křižník Augsburg (14. října) ještě nebyly úspěšné. O několik dní později, 23. října, však byla snaha ponorek Dohody korunována úspěchem. Čerstvě opravený pancéřový křižník Prinz Adalbert, plující poblíž Libavy, byl v 8.32 zasažen torpédy ponorky E9 do skladiště střeliva a po obrovském výbuchu se i s celou posádkou potopil.621 Jednalo se o jednu z nejcitelnějších ztrát, kterou v tomto prostoru utrpělo německé námořnictvo od počátku války. I během následujícího podzimního období byly v ponorkové válce úspěšnější podmořské čluny Dohody. Ty také často využívaly švédských teritoriálních vod, aby se tam skryly před německými torpédoborci.622 K útokům však docházelo také v blízkosti německého pobřeží. Dne 7. listopadu byl u Rujany potopen německý lehký křižník Undine (výtlak 2 657 tun, výzbroj 10x105 mm)623.

620 Erich von Falkenhayn od počátku s útokem vedeným do Pobaltí a na Rigu nesouhlasil. Poukazoval na přílišné vázání německých sil na východní frontě a značné rozšíření frontové linie, pokud jednotky postoupí dále na Petrohrad. Naopak realizaci ofenzívy si prosadil tandem Hindenburg – Ludendorff, kteří viděli ve velké pozemní akci šanci na vyřazení Ruska z válečných operací. 621 Události na moři, Národní listy, 25. října 1915, s. 1. 622 Ruské ponorné čluny, Národní listy, 11. listopadu 1915, s. 2. 623 Leyland, John – Brassey, T. A. (eds.): The Naval Annual 1906, Portsmouth 1906, s. 250. 151

Zatímco tento útok dokládá, že ponorky Dohody se odvažovaly stále více na jih, ruské pancéřové a chráněné křižníky podnikly koncem října jednu výpravu do Botnického zálivu. Cílem akce bylo zajmout nebo potopit nákladní lodě, přepravující do Německa železnou rudu a jiné důležité materiály a suroviny. Vzhledem k dobrým vztahům švédské vlády s představiteli Německa však byly po zjištění přítomnosti ruské eskadry nákladní lodě zadrženy v přístavech.624 Proto výsledek akce neodpovídal vynaloženému úsilí. Do konce roku probíhaly na Baltu především minové operace, kterých se sice těžké jednotky účastnily jako krytí, ke střetům s protivníkem již nedošlo. V jarních měsících třetího válečného roku sevřela Baltské moře ledová uzávěra. Po ochabnutí této clony začala na moři operovat loďstva obou bloků. Hlavní část německého loďstva se i nadále soustředila v Severním moři, kde s nadějí vyhlížela možný střet s částí Grand Fleet. Proto byly německé síly na Baltu i nadále omezeny na lehké jednotky s podporou některých starších pancéřových křižníků nebo bitevních lodí. Většinu akcí tedy měly na starosti lehké křižníky, torpédoborce a také ponorky. Na druhou stranu ruské loďstvo, značně posilněné moderními dreadnoughty, mělo nad svým protivníkem jednoznačnou převahu. Ta však nebyla z důvodu zkostnatělého velení efektivně využívána. Začátkem léta roku 1916 se rozhodlo ruské velení použít svých velkých hladinových jednotek na ničení německé námořní dopravy. Inspirací mu byla akce v Botnickém zálivu roku předešlého, která ovšem měla nyní v jiné oblasti přinést daleko hmatatelnější výsledky. Ruskému velení šlo především o zničení konvojů se zásobami železné rudy, které směřovaly z neutrálního Švédska do německých přístavů. Pro tento účel byly vytvořeny bojové skupiny, jejichž jádro tvořily pancéřové křižníky. První z nich tvořil pancéřový křižník Rjurik s chráněnými křižníky Bogatyr a Oleg. Ty byly doprovázeny eskortou torpédoborců. Výpady však zpočátku nebyly příliš úspěšné, protože nákladní lodě pluly vždy podél pobřeží. Jakmile se na obzoru objevila ruská eskadra, prchly do švédských teritoriálních vod, odkud se díky benevolenci švédské vlády mohly vrátit zpět do přístavů nebo pokračovat v plavbě, aniž by jim hrozil jakýkoliv postih. V případě porušení teritoriality ze strany ruských válečných lodí následovaly ostré protesty švédské vlády. Navíc byly pobřežní vody bedlivě hlídány silami švédského námořnictva. Aby se zvýšila efektivita přepadů, koncem června vzniklo další uskupení. Skládalo se z pancéřového křižníku Gromboj (výtlak 12 336 tun, výzbroj 4x203 mm, 16x152 mm)625 a

624 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 2. díl. Rok 1915. Praha 2001, s. 113. 625 Brassey, T. A. (ed.): The Naval Annual 1902, Portsmouth 1902, s. 249. 152 chráněného křižníku Diana (výtlak 6 630 tun, výzbroj 6x152 mm)626 s doprovodem. Cílem tohoto uskupení byl konvoj, v jehož eskortě se měly nacházet také německé pancéřové křižníky. Svaz nákladních lodí měl vyrazit již 29. června roku 1916, ale kvůli špatnému počasí zůstaly lodě v přístavech.627 Když se velitel svazu kontradmirál Kuroš dozvěděl o odložení plavby, byly ruské křižníky již na moři. Přesto se rozhodl v akci pokračovat. Během plavby narazila ruská eskadra pouze na několik německých torpédoborců, se kterými se dostala do několika potyček. Byl to chabý výsledek, který zůstal daleko za očekáváním původního potenciálu celé operace. Ani válečná aktivita v prostoru Rižského zálivu nedosahovala míry z předešlého roku. Během letních měsíců ruské lehké námořní síly podporovaly pozemní armády ve snaze vytlačit z Pobaltí severní křídlo německých vojsk. Z větších válečných plavidel se těchto akcí účastnila pouze bitevní loď Slava. Začátkem srpna začalo ruské velení uvažovat o zásadním posílení námořních pozic v tomto prostoru. K tomuto kroku přistoupilo na základě zkušeností z léta minulého roku, kdy se značně posílené německé námořní síly pokusily tohoto zálivu zmocnit. Další faktorem, který silně zneklidňoval ruské velení, byly četné pokusy německých minolovek vyčistit Irbenský průliv a zbavit ho minové ochrany.628 V rámci posílení obrany tamního sektoru připlul koncem července do oblasti chráněný křižník Diana. Počátkem srpna ho následovala jeho sesterská loď Aurora a konečně sem byl vyslán také pancéřový křižník Bajan. Tyto síly byly ještě 12. srpna doplněny starou bitevní lodí Cesarevič a pancéřovým křižníkem Admiral Makarov, který doplul o tři dny později. Protože německé námořnictvo další větší ofenzivní akce neplánovalo, minuly se tyto přesuny účinkem. Od začátku září byly veškeré operace na Baltu výhradní výsadou lehkých hladinových sil. Nadále probíhaly minové a tralovací operace a akce ponorek, při kterých docházelo k častým potyčkám, ale k větším střetům těžších jednotek do konce roku 1916 už nedošlo.

Velké finále u Moonsundských ostrovů Na začátku roku 1917 pokračovaly válečné operace na moři v tomto prostoru ve stejném duchu jako ve druhé polovině roku předcházejícího. Zima mezi lety 1916/1917 byla neobyčejně tuhá, takže i vodní plocha Baltského moře zamrzla v neobvykle velkém rozsahu. Došlo tak k delšímu přerušení větších válečných operací. Akceschopnost ruského baltského loďstva daleko více než nepřátelské aktivity ovlivnily především únorové události roku 1917

626 Tamtéž, s. 252. 627 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 216. 628 Kosiarz, Edmund: Pierwsa wojna światowa na Bałtyku. Gdaňsk 1979, s. 260. 153 v Rusku. Také v některých jednotkách Baltského loďstva byly patrné revoluční nálady. U těch bylo možné v průběhu následujících týdnů sledovat vzrůstající trend. Ve vztahu k námořnictvu, stejně tak jako k jiným bojovým složkám, platila nepřímá úměra. Čím více sílily prorevoluční nálady v řadách námořníků, tím více se snižovala akceschopnost flotily a jmenovitě nejtěžších jednotek. Podpora Prozatímní vládě, která se rozhodla pokračovat v boji po boku ostatních zemí Dohody, nebyla ani v řadách námořnictva valná. Jednotlivé základny, stejně jako velitelská struktura, se v průběhu dubna a května dostávaly pod kontrolu námořnických sovětů. Ty spolu vytvořily řídící orgán zvaný Centrobalt – Ústřední výbor Baltského loďstva, který byl nyní nejvyšším orgánem rozhodujícím o válečných operacích námořnictva. Německému velení tato situace vyhovovala, protože v souvislosti se změnou námořní strategie vedení války v oblasti Severního moře a ochabující aktivitě Baltského loďstva mohlo uvolnit určité síly pro bojové nasazení v konvojové válce proti Velké Británii. Akce námořních sil na Baltu probíhaly pouze ve velmi omezeném rozsahu. Aktivní byly především ponorky a výpadů se účastnily většinou pouze torpédoborce jedné či druhé strany a tyto akce neměly daleký dosah, protože velká část moře byla pod příkrovem ledu. Ten byl jedním z hlavních faktorů, kvůli kterým nemohlo německé loďstvo využít vnitřního oslabení Baltské flotily. Ledy sice v průběhu dubna a května roztály, ale ve vodách Rižského a Finského zálivu bylo ruským námořnictvem v průběhu let minulých položeno téměř 21 000 min a na okolních ostrovech bylo rozmístěno celkem 52 děl ráží od 75 do 305 mm.629 Takto silné obranné pozice prakticky znemožňovaly průnik lehkých jednotek do severních vod Baltského moře. Z toho důvodu se v průběhu léta začalo německé velení zabývat myšlenkou obsazení těchto ostrovů pomocí obojživelné operace, která by byla kryta také těžkými jednotkami námořnictva. Akce byla naplánována na polovinu října a jejím cílem mělo být obsazení Moonsundských ostrovů, na kterých se nacházely silné opěrné body Baltské flotily. Protože německé síly, které byly dislokovány na Baltu, byly pro tento úkol příliš slabé, rozhodlo se německé velení přesunout sem z Wilhelmshavenu několik eskader moderních bitevních lodí. Na akci bylo vyčleněno celkem 10 moderních dreadnoughtů, 1 bitevní křižník, 9 lehkých křižníků, 51 torpédoborců, 6 ponorek a velké množství pomocných a transportních plavidel.630 Jednalo se o největší námořní sílu jednoho loďstva, která kdy byla v prostoru

629 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001, s. 129. 630 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 461. 154

Baltského moře k dispozici v celém sledovaném období první světové války. Od konce září pročesávaly německé minolovky určené pozice, aby byly oblasti vyčištěny od min. Ruská obrana Moonsundských ostrovů sestávala především z pobřežních baterií, které byly rozmístěny na jednotlivých ostrovech. Jednalo se o 97 děl ráže 47 – 305 mm.631 Dále měly námořní síly v oblasti k dispozici staré bitevní lodě Slava a Graždanin632 (bývalý Cesarevič), pancéřové křižníky Bajan a Admiral Makarov, chráněný křižník Diana, tři dělové čluny a velký počet torpédoborců.633 Celému uskupení velel viceadmirál Bachirev. Ten žádal také přidělení čtyř dreadnoughtů třídy GANGUT a dvou silných semi dreadnoughtů třídy ANDREJ PERVOZVANNYJ (výtlak 17 200 tun, výzbroj 4x305 mm, 14x203 mm, 12x120 mm)634. Ty však zůstaly ve Finském zálivu, protože jejich posádky představovaly hlavní oporu Centrobaltu.635 Tyto jednotky také tvořily pilíř ruské námořní moci, tudíž si je velení chtělo podržet pro případnou obranu Petrohradu. Němci měli v plánu vylodit výsadek v zátoce Tanga. Ta byla vkrojena mezi jižní ostrov Saaremaa a severní Hiumaa, odkud mohlo být prováděno ostřelování opevněných pozic na obou ostrovech současně, aniž by se flotila musela dělit na menší skupiny. Dne 10. října 1917 byla operace zahájena leteckým bombardováním pozic obránců. To však nebylo příliš účinné. O dva dny později, 12. října ve 3.00 ráno, zakotvily jednotky v zátoce. Během tohoto manévru došlo ke dvěma incidentům. V prvním případě, v 5.07 nad ránem, najela bitevní loď Bayern (zde uvedena ještě pod projektovým názvem Ersatz Kaiser Friedrich III., výtlak 28 000 tun, výzbroj 8x380 mm, 16x150 mm)636 na minu, ale ačkoliv se do trupu dostalo 1000 tun vody, nijak to nesnížilo její bojeschopnost.637 Totéž se stalo o dvě minuty později dreadnoughtu Großer Kurfürst (výtlak 25 800 tun, výzbroj 10x305 mm, 14x150 mm)638, ale ani on neutrpěl vážnější škody. V 5.30 se vylodily první německé jednotky na ostrovu Saaremaa. Byly podporovány dělostřelbou bitevních lodí Kaiser, Prinzregent Luitpold a Kaiserin (všechny tři, výtlak 24 700 tun, výzbroj 10x305 mm, 14x150 mm)639. Tyto jednotky měly za úkol zničit baterii čtyř děl ráže 152 mm.640 Bitevní lodě König, Großer Kurfürst, Kronprinz a Markgraf (všechny viz. Großer Kurfürst, s. 154)

631 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 4. díl. Rok 1917. Praha 2002, s. 137. 632 Vlivem vnitropolitické situace v Rusku došlo v létě roku 1917 k přejmenování válečných lodí, které nesly názvy symbolů carského režimu. 633 Kosiarz, Edmund: Pierwsa wojna światowa na Bałtyku. Gdaňsk 1979, s. 308. 634 Hythe, Viscont (ed.): The Naval Annual 1912, Portsmouth 1912, s. 210. 635 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 4. díl. Rok 1917. Praha 2002, s. 139. 636 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1917, Pola 1917, s. 248. 637 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 4. díl. Rok 1917. Praha 2002, s. 140. 638 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1916, Pola 1916, s. 288. 639 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1917, Pola 1917, s. 248. 640 Kosiarz, Edmund: Pierwsa wojna światowa na Bałtyku. Gdaňsk 1979, s. 324. 155 ostřelovaly druhou baterii děl stejné ráže, umístěnou na mysu Ninnast, také na jižním ostrově. Bezprostřední palebnou podporu vyloďujícím se jednotkám poskytl bitevní křižník Moltke. Na dělostřelecké baterie severního ostrova Hiumaa dopadaly granáty ráže 380 mm z bitevní lodi Bayern, kterou svými děly podpořil také lehký křižník Emden II. Dělostřelba německých lodí byla tak silná, že většina posádek ruských baterií nápor nevydržela a pozice opustila.641 Ve stejné době byla ostřelována také dělostřelecká postavení na ostrově Sworbe. Poté německé jednotky pronikly úžinou Soëlesund, která se nachází mezi oběma ostrovy, ke Kassarskému průlivu. Ten začaly německé minolovky čistit od min. Až v poledne se zde střetly s několika ruskými torpédoborci, které však byly zahnány na útěk palbou z křižníku Emden II. Potyčky lehkých sil pokračovaly i nadále. V noci na 13. října se Rusové pokusili v průlivu potopit obchodní loď Latvija tak, aby ho zablokovali.642 To se však nezdařilo. Celý den opět probíhaly šarvátky lehkých sil. Až dalšího dne připlula bitevní loď Kaiser, která svými těžkými děly přinutila ruské lehké síly stáhnout se. Ruské uskupení při ústupu ztratilo jeden torpédoborec. Ani situace obránců na pevnině nebyla příznivá. Ti byli nuceni pod útoky německé pěchoty a silné dělostřelecké přípravy vedené z bitevních lodí ustupovat ze svých pozic. Jistou naději ruských obránců skýtalo nasazení bitevní lodě Graždanin a pancéřového křižníku Admiral Makarov, ale proti moderním německým dreadnoughtům by tato plavidla neměla šanci v boji obstát. Protože výsadek na ostrov Muhu, provedený 16. října, úspěšný nebyl i díky přesné palbě bitevní lodi Slava, německé jednotky se prozatím stáhly. Toho dne svaz viceadmirála Paula Behnckeho, který byl tvořený dreadnoughty König a Kronprinz, třemi lehkými křižníky a doprovodem torpédoborců, pronikl do Rižského zálivu. Následujícího dne v 6.00 ráno narazilo toto uskupení u jižního vjezdu do Moonsundského průlivu na několik ruských torpédoborců, které se před těžkými děly bitevních lodí musely spasit útěkem. Byly to pouze hlídkové lodě obranné pozice, kterou tvořila baterie děl ráže 254 mm posílená bitevními loděmi Slava a Graždanin. V 8.05 zahájily německé lodě na vzdálenost 24 000 metrů palbu. Ruská plavidla zprvu neodpovídala kvůli příliš krátkému dostřelu svých děl a místo toho se zaměřila na bližší cíl. Tím byly minolovky, které se snažily průplav zbavit min. Palba byla poměrně přesná, a proto se tralovací čluny raději stáhly. Mezitím se vzdálenost mezi jednotlivými dvojicemi bitevních lodí snížila natolik, že ruské bitevní lodě mohly přenést palbu na nebezpečnějšího protivníka. V 8.12 byl König zasažen granátem ráže 305 mm, ale

641 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 467. 642 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 4. díl. Rok 1917. Praha 2002, s. 143. 156

škody nebyly vážné.643 Následně se německé lodě zahalily kouřovou clonou. K obnovení palby došlo až v 9.00. Kvůli havárii byla vyřazena přední dělová věž na bitevní lodi Slava.644 Mimo provoz se tak ocitla dvě z osmi těžkých děl, které měly ruské bitevní lodě dohromady k dispozici. Ty se proto stáhly ke kotvišti u Kuivastu. Německé velení povolalo do akce letectvo v naději poškodit kotvící lodě. Pumy však své cíle nezasáhly. Protože se viceadmirál Bachirev obával, že zde budou bitevní lodě odříznuty, rozhodl se nakonec svést se silnějším protivníkem bitvu. K obnovení souboje došlo v 10.13. Již první salvy zarámovaly bitevní loď Slava, která dostala několik zásahů. Do lodi nateklo 1000 tun vody.645 Následně ztratilo plavidlo rychlost a bylo zasaženo dalšími čtyřmi těžkými granáty. Přesto se těžce poškozené lodi podařilo dostat mimo dosah německých děl. Druhá bitevní loď, Graždanin, byla také několikrát zasažena. Boj samotného plavidla proti přesile by nedával smysl, proto se také stáhla do bezpečí. Bitvy se účastnil také pancéřový křižník Bajan. Tato kategorie plavidel nebyla konstruována pro boj s těžkými jednotkami protivníka. Tři granáty vystřelené z Königu způsobily na palubě křižníku obrovský požár.646 Uhasit se ho podařilo až po 24 hodinách. Jen kvůli příliš mělkému dnu průlivu nemohla být ruská plavidla pronásledována a zničena. Protože se z obavy před uvíznutím vzdal viceadmirál Behncke pronásledování, přišla na řadu pobřežní dělostřelecká baterie. Ruská eskadra dosáhla průlivu. Bitevní loď Slava měla však značně potopenou přední část. Tím se její ponor zvýšil natolik, že úžinou proplout nemohla. Proto se Bachirev rozhodl nořící se plavidlo potopit tak, aby přehradilo průliv a zablokovalo jej. Záměr se však nezdařil podle očekávání. Po poledni vrak na mělčinu dosedl, jenže takovým způsobem, že plavební dráhu nepřehradil. V době, kdy probíhal námořní boj u Moonsundského průlivu, pokračovaly také střety pozemních jednotek na jednotlivých ostrovech. Až na několikátý pokus byl výsadkem konečně dobyt ostrov Muhu, jehož posádka kladla houževnatý odpor. Velkou roli zde sehrálo opět dělostřelectvo z německých bitevních lodí.647 Ruské velení vyhodnotilo situaci tak, že situace jak na souši, tak na moři se pro jeho jednotky nevyvíjí dobře. Několik starých bitevních lodí a pancéřových křižníků zkrátka

643 Tamtéž, s. 148. 644 Kosiarz, Edmund: Pierwsa wojna światowa na Bałtyku. Gdaňsk 1979, s. 340. 645 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 4. díl. Rok 1917. Praha 2002, s. 148. 646 Kosiarz, Edmund: Pierwsa wojna światowa na Bałtyku. Gdaňsk 1979, s. 341. 647 GERMANS SEIZE MOON ISLAND; TRAP 20 SHIPS; Russian Fleet Is Defeated in Gulf of Riga, with Loss of Battleship Slava. HELD FAST IN MOON SOUND Kaiser's Force of 55 or More War Vessels Blocks All the Passage Ways Out. DRIVES THROUGH MINE FIELD Ten Thousand Russian Soldiers and Fifty Guns Captured on Oesel Island. Germans Sink Battleship Slava., The New York Times, 19. října 1917, s. 1. 157 nemohlo dlouho vzdorovat palebné síle německých dreadnoughtů. Navíc byla jedna z těžkých jednotek už ztracena a další dvě poškozeny. Proto bylo rozhodnuto ruské jednotky z této oblasti stáhnout zpět do Finského zálivu. Německé velení původně plánovalo námořní uskupení Baltské flotily zničit, protože se kvůli bouři nepodařilo minonoskám včas vytralovat plavební dráhy, z akce nakonec sešlo.648 Tím skončila největší válečná operace námořních sil, která se odehrála během první světové války v prostoru Baltského moře. Byla to také poslední akce většího rozsahu, které se účastnily i velké hladinové jednotky obou flotil. Jen o několik týdnů později byl výstřelem z chráněného křižníku Aurora vydán signál k útoku na Zimní palác v Petrohradě. Ještě před tím se k hlavnímu městu ruské říše přesul i chráněný křižník Oleg a další lehké námořní síly, které palbou svých dělostřeleckých baterií podporovaly bolševické síly při obsazování Petrohradu. Následné vyjednání podmínek separátního míru v Brest Litevsku ukončilo válečné operace na Baltu ze strany Centrálních mocností. Černé moře Velká hladinová jednotka – eso v rukou diplomatů Černé moře bylo za první světové války velmi specifickým bojištěm. Ještě na počátku války se mohlo rozhodnout, jestli se tato oblast stane doslova Mare Nostrum pro ruská a turecká válečná plavidla na společné straně zemí Dohody, nebo nepřátelství především těchto dvou zemí udělá z černomořského prostoru další kolbiště válečných flotil. Hlavní otazník vyvstával nad nejasným postojem Osmanské říše, která se v prvních srpnových dnech roku 1914 nepřipojila na žádnou z válčících stran. Své zástupce v Istanbulu měly jak země Dohody, tak státy Centrálních mocností, především tedy Velké Británie a Německa. Ti horečně jednali s tureckými představiteli a předháněli se v tom, kdo z nich dokáže zemi na Bosporu nabídnout více. Z počátku tedy vůbec nebylo jisté, že se Osmanská říše přikloní na stranu Německa. Díky diplomatům a tlaku britské vlády byla jistá šance, že ruské a turecké síly zahájí vojenské aktivity bok po boku. Tato představa dostala povážlivé trhliny v momentě, kdy německá Středomořská divize unikla před pronásledovateli k Dardanelám. Enver Paša – ministr války, který ve vládě Turecka zastávala velmi proněmecké postoje, dokázal později ono připlutí bitevního a lehkého křižníku dokonale politicky využít. Od toho momentu ztratili britští diplomaté půdu pod nohama a příslib německých dodávek materiálu a vojenské pomoci nakonec rozhodlo o tom, že bylo možné vtáhnout Osmanskou říši do války po boku Centrálních mocností.

648 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 4. díl. Rok 1917. Praha 2002, s. 150.

158

V kapitole, která se věnuje bojům ve Středozemním moři, jsem líčil únik německé Středomořské divize před britskými pronásledovateli do tureckých přístavů. Tato skutečnost sice ještě neznamenala vyhlášení války zemím Dohody, dala však německým představitelům a sympatizujícím Turkům do rukou mocný nástroj, jak tuto zemi do války zatáhnout. Především otázka posílení tureckého námořnictva zde hrála významnou roli. Dvě moderní německé válečné lodě se staly dokonalým trumfem v rukou německých císařských diplomatů. Britská admiralita totiž vydala počátkem srpna nařízení, že žádná válečná loď, která je v anglických loděnicích stavěna pro cizí námořnictvo, nesmí být předána novým majitelům, právě se zvláštním zřetelem na dokončované dreadnoughty, které si objednalo turecké námořnictvo.649 Toto stanovisko bylo pro Osmanskou říši velmi bolestivé. Těsně před dokončením byly v britských loděnicích dvě moderní bitevní lodě Sultan Osman I650 (výtlak, výzbroj 14x305mm, 20x152 mm)651 a Reshadieh652 (výtlak 23 000 tun, 10x343 mm, 16x152 mm)653. Jednalo se o tak významné posily, že pokud by byly zavedeny do služby, stalo by se turecké námořnictvo jednoznačným hegemonem na Černém moři. Protože však Velká Británie tyto lodě zadržela a následně zařadila do svého loďstva, německá admiralita se rozhodla rychle jednat a své jediné dvě lodě ve Středozemním moři, SMS Goeben a SMS Breslau, odeslala do Cařihradu. Staly se tak alespoň určitou náhradou za zadržené dreadnoughty a skvělým diplomatickým tahem ze strany Německa. Zároveň byl viceadmirál Souchon jmenován vrchním velitelem tureckého loďstva. Bez německé intervence bylo turecké loďstvo na prahu první světové války zastaralé a slabé. Čítalo pouze tři staré bitevní lodě, dva starší lehké křižníky, 9 torpédoborců, 9 torpédovek, 19 dělových člunů a menší pomocná plavidla. Hlavním protivníkem bylo ruské Černomořské loďstvo (Černomorskij flot), kterému velel viceadmirál A. A. Ebergard. Ten měl k dispozici 7 starých bitevních lodí, 2 chráněné křižníky a jeden menší křižník, dále 21 torpédoborců, 9 torpédovek a 5 ponorek. Ve stavbě byly 3 dreadnoughty a další menší plavidla. Podle původních plánů, v případě války, mělo

649 Anglie zabavila tureckou válečnou loď, Národní listy, 8. srpna 1914, s. 1. 650 Tato jednotka je v britských ročenkách uváděna již ve stavu tureckého námořnictva, viz. Jane, Fred T., (ed): Jane’s Fighting Ships 1914, London 1914, s. 412., zatímco v jiných ročenkách je uváděna ještě u původního majitele – Brazílie, od kterého Turecko rozestavěný dreadnought koupilo, viz. Jane, Fred T., (ed): Jane’s Fighting Ships 1914, London 1914, s. 281, zatímco německá ročenka tuto loď již správně zařazuje do britského loďstva, stejně jako druhý dreadnought rozestavěný ve Velké Británii, viz. Weyer, B. (ed): Taschenbuch Der Kriegsflotten 1914/1915, München 1914, s. 16. 651 Jane, Fred T., (ed): Jane’s Fighting Ships 1914, London 1914, s. 412. 652 Tato loď je pro rok 1914 stále ještě zařazena v ročenkách do stavu tureckého námořnictva pod jménem Sultan Mehmet Rechad V., viz. Jane, Fred T., (ed): Jane’s Fighting Ships 1914, London 1914, s. 411., nebo pouze Reschad V., viz. Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 421. 653 Jane, Fred T., (ed): Jane’s Fighting Ships 1914, London 1914, s. 411. 159 ruské loďstvo nad tureckým protivníkem jednoznačnou převahu a počítalo spíše s ofenzivně vedenými akcemi. Připlutím německých lodí se situace zásadním způsobem změnila. Jeden německý bitevní křižník měl takovou bojovou hodnotu, že chtěl-li mít viceadmirál Ebergard v případném střetu s touto lodí šanci na úspěch, musel vždy vysílat všech pět654 bitevních lodí současně. Protože úžiny Dardanely a Bospor byly dostatečně chráněné pevnostmi a minovými zátarasy, operace tureckého loďstva se mohly soustředit především do oblasti Černého moře. V prvních měsících války byly ve formálním válečném stavu s Ruskem pouze ony dvě německé lodě, ačkoliv byly zařazeny do tureckého loďstva. Ruskému velení tedy nezbývalo, než se je pokusit zaskočit mimo turecké přístavy, protože země osmanského půlměsíce ještě nebyla ve válečném stavu s Ruskem. Koncem září propluly hlavní síly ruského loďstva podél tureckého pobřeží ve snaze tato plavidla vypátrat a zničit je. V té době však oba křižníky na volném moři nebyly. Viceadmirál Souchon se svým štábem pracoval na zvýšení akceschopnosti tureckého loďstva, protože jeho stav nebyl uspokojivý.655 Poté, co byly provedeny nutné přípravy, již nic nestálo v cestě vyprovokovat vstup Turecka do války na straně Centrálních mocností. Města a křižníky Německé velení se rozhodlo zahájit válečné operace z tureckých přístavů akcí, při níž by bylo ostřelováno pobřeží na ruské straně Černého moře na mnoha místech současně. K útoku mělo dojít na konci října a osobní souhlas k němu vydal dne 22.10. osobně Enver Paša – ministr války, nikoliv ministr námořnictva Ahmed Cemal.656 Ze základen na Bosporu vypluly dne 27. října 1914 obě německé válečné lodě v doprovodu tureckých křižníků, torpédoborců a několika dělových člunů. O dva dny později v brzkých ranních hodinách již proplouvaly kolem prozatím klidného ruského pobřeží. Již ve 3.00 ráno napadly turecké torpédoborce přístav v Oděse, kde tou dobou kotvily jak válečné, tak obchodní lodě. K Sevastopolu se svaz vedený bitevním křižníkem Goeben (výtlak 22 600 tun, výzbroj 10x280 mm, 12x150 mm)657 přiblížil až krátce po půl sedmé ráno a začal ostřelovat přístavní zařízení a lodě kotvící v přístavu. Stará bitevní loď Georgij Pobedonosec (výtlak 11 032 tun, výzbroj 6x305 mm, 6x150 mm)658, která zde

654 Černomořské loďstvo mělo sice k dispozici celkem sedm bitevních lodí, jak jsem uvedl ve výčtu. Dvě z nich byly však natolik zastaralé, že se hodily pouze k obraně přístavů, a proto byly trvale zakotveny v Sevastopolu. 655 Jednalo se o typický problém válečných loďstev zemí, které nepatřily mezi námořní velmoci. Některým lodím chyběla hlavní dělostřelecká výzbroj, byly nedostatečně zásobeny municí a minami. Problémem byl slabý výcvik posádek a zanedbaná údržba plavidel. Odstraněním těchto nežádoucích faktorů se dala bojová hodnota loďstva zvýšit až několikanásobně. 656 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001, s. 133. 657 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 296. 658 Hythe, Viscont (ed.): The Naval Annual 1912, Portsmouth 1912, s. 230. 160 sloužila jako pobřežní dělostřelecká baterie, palbu opětovala. Taktéž se do boje zapojilo pobřežní dělostřelectvo. Po sedmnácti minutách ostřelování svaz odplul. Při plavbě u mysu Chersones narazil na ruskou minonosku v doprovodu třech torpédoborců. Těžká děla německého bitevního křižníku zahájila na protivníka palbu. Vlajkový torpédoborec Lejtěnant Puščin (výtlak 350 tun, výzbroj 1x120 mm, 5x47 mm, 2T)659 byl nejméně dvakrát zasažen a stáhl se. Ostatní torpédoborce ho brzy následovaly. Poté byla minonoska vyzvána, aby se vzdala. Protože tak neučinila, byla na ni zahájena palba, po které se loď i se 710 minami na palubě potopila.660 Podle jiných tvrzení byla loď potopena vlastní posádkou.661 Poté se eskadra obrátila zpět k Bosporu. Křižník se třemi komíny zaútočil na Feodosiji, kde dělostřelbou poškodil nádraží, skladiště, kostel a katedrálu.662 Před Novorosijskem operoval německý lehký křižník Breslau (výtlak 4 550 tun, výzbroj 12x105 mm)663. Oním křižníkem se třemi komíny před Feodosií byl zcela jistě chráněný křižník Hamidiye (výtlak 3 800 tun, výzbroj 2x152 mm, 8x120 mm)664. Jednalo se o jedinou665 tureckou válečnou loď s podobnou siluetou, která se akce zúčastnila a jeho přítomnost potvrzuje mnohá literatura. Ačkoliv se jednalo o akci velkého rozsahu, její reálný vojenský dosah byl malý. Poškozeno bylo jen několik vojenských objektů, zbytek granátů dopadl na civilní budovy. Z válečných plavidel byla potopena pouze jedna minonoska. Shořelo také v přístavech několik obchodních lodí, které byly zapáleny dělostřelbou tureckých torpédoborců. Ruské Černomořské loďstvo reagovalo na tureckou akci až se značným zpožděním a teprve v 15.00 opustily hlavní síly základnu Sevastopol.666 Protivníci byli již dávno mimo dosah. Ruská vláda proti počínání tureckého námořnictva vznesla ostré protesty, ve kterých požadovala veřejné odsouzení akce a vypovězení všech Němců z tureckého území.667 Nóta zůstala ze strany osmanských činitelů bez jakékoliv reakce. Proto byl 1. listopadu vydán ruským velením rozkaz zahájit vojenské operace proti tureckému pobřeží a námořním jednotkám. K formálnímu vypovězení války došlo ze strany Ruska 3. listopadu. Velká

659 Jane, Fred T., (ed): Jane’s Fighting Ships 1914, London 1914, s. 358. 660 Turecko zahajuje válečné nepřátelství proti Rusku, Z Cařihradu, Národní listy, 31. října 1914, s. 1. 661 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001, s. 134. 662 Turecko zahajuje válečné nepřátelství proti Rusku, Z Petrohradu, Národní listy, 31. října 1914, s. 1. 663 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 298. 664 Jane, Fred T., (ed): Jane’s Fighting Ships 1914, London 1914, s. 415. 665 Druhou, velmi podobnou lodí byl chráněný křižník Mesudiye. Ten se však akce neúčastnil. 666 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 185. 667 Ruské prostesty, Lidové noviny, 31. října 1914, s. 1. 161

Británie a Francie následovaly o dva dny později. Turecko vypovědělo válku oficiální cestou až 21. listopadu všem zemím Dohody současně. Již v první den války, tedy 3. listopadu 1914, podniklo Černomořské loďstvo velkou minovací akci. Účastnila se jí také eskadra bitevních lodí. Ta měla poskytovat krytí minonoskám a torpédoborcům, které prováděly kladení min. Prokázala se však špatná kvalita výcviku námořníků minonosek. Při pokládání minových polí se část min utrhla a vybuchla.668 Celá operace tedy skončila neslavně, protože se většinu min nepodařilo položit. Aby byla po tomto neúspěchu alespoň částečně napravena reputace Černomořské flotily, zamířily její jednotky následně k přístavu Zonguldak. Dne 6. listopadu se před ním objevila bitevní loď Rastislav (výtlak 8 880 tun, 4x254 mm, 8x152 mm)669 s chráněným křižníkem Kagul (výtlak 6 750 tun, výzbroj 12x152 mm, 12x75 mm)670, ale ačkoliv vystřílely téměř 300 granátů ráže 152 a 254 mm, vážné škody způsobeny nebyly.671 Zvláštní podmínky Nyní je třeba napsat několik informací o tom, jakou takticko-strategickou situaci zaujímalo černomořské bojiště. Po zahájení války se pozemní válečné operace mezi Ruskem a Tureckem soustředily především na kavkazskou frontu. Vzhledem k velmi špatné infrastruktuře uvnitř Anatolie byli turečtí vojáci a materiál na toto bojiště dopravováni transportními a nákladními loděmi, které většinou mířily do přístavu Zonguldak, Sinop, Samson, Giresun a nejvýchodněji položený Trabzon. První jmenovaný, ačkoliv byl nejblíže Cařihradu, měl zvláštní strategickou důležitost. Nedaleko od Zonguldaku se nacházely velké uhelné pánve. Protože dopravní síť nebyla valná, bylo třeba uhlí, potřebné pro průmysl i válečné loďstvo, dopravovat do Cařihradu pouze po moři. Pokud by se ruským silám podařilo ničit námořní dopravu na Černém moři v dostatečné výši, jednak by tím významně přispěly k oslabení tureckých pozic na Kavkaze a navíc by podstatným způsobem došlo ke snížení akceschopnosti tureckého loďstva. S porážkou Srbska se problém nedostatku uhlí podařil částečně vyřešit dodávkami této suroviny z Německa přes Rakousko-Uhersko, dobytá srbská území a Bulharsko. Bez ovládnutí pobřežních vod však nemohly být do ostatních tureckých přístavů dopravovány po moři posily a materiál. Proto se ochrana těchto spojů stala po celé období první světové války jedním z prioritních úkolů tureckého loďstva.

668 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001, s. 135. 669 Leyland, John – Brassey, T. A. (eds.): The Naval Annual 1906, Portsmouth 1906, s. 269. 670 Jane, Fred T., (ed): Jane’s Fighting Ships 1914, London 1914, s. 357. 671 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 185. 162

Turecké jednotky na Kavkaze dokázaly zadržet počáteční ruské ofenzívy i proto, že se pomocí námořní přepravy podařilo přisunout přibližně 5000 mužů, zbraně a munici.672 Proto ruský generální štáb požadoval, aby Černomořské loďstvo učinilo veškeré potřebné kroky k eliminaci takových pokusů a k odříznutí dodávek zásob. Dne 15. listopadu 1914 vyplulo jádro Černomořského loďstva na moře. Proplulo podél celého anatolského pobřeží až k Trapezuntu (Trabzon), aniž by narazilo na obchodní nebo válečné lodě protivníka. Alespoň tedy přikročilo k ostřelování přístavu a položení minových přehrad. Na zpáteční cestě, poblíž mysu Saryč, se tato eskadra dne 19. listopadu střetla s bitevním křižníkem Goeben a lehkým křižníkem Breslau. K prvnímu kontaktu došlo krátce před polednem v 11.40, kdy jeden z křižníků, Almaz (výtlak 3 285 tun, výzbroj 3x120 mm, 6x75 mm, 6x47 mm)673, zaznamenal nepřítele na obzoru. Přestřelka, která se rozpoutala, byla ze strany Rusů špatně koordinovaná a většina granátů jen neškodně prolétala nad německým křižníkem. Na vině byla špatně odhadnutá vzdálenost ze strany dělostřeleckého důstojníka na bitevní lodi Joan Zlatoust (výtlak 12 800 tun, výzbroj 4x305 mm, 4x203 mm, 12x152 mm)674. První z ruských plavidel se zastřílela vlajková loď Jevstafij (viz. Joan Zlatoust), která zahájila palbu podle vlastního uvážení vzdálenosti, a proto již její první salva, vypálená v 12.21, zasáhla Goeben a způsobila požár ve střední části lodě.675 O něco později také německý křižník docílil zásahu dvěma granáty. Lehký křižník Breslau se nejprve pokoušel odpovídat na palbu bitevních lodí Tri Svjatitělja (výtlak 12 540 tun, výzbroj 4x305 mm, 10x152 mm)676 a Rostislav, ale brzy se raději stáhl z dostřelu jejich těžkých děl. Boj trval pouhých čtrnáct minut a nepřinesl valnější výsledek ani na jedné straně. Snad by nakonec ruská eskadra bitevní křižník svou převahou v počtu těžkých děl rozstřílela, ale německé lodě byly příliš rychlé, takže se z bitvy mohly kdykoliv vzdálit. Oficiální zpráva z Cařihradu, která hovoří o loďstvu dvou bitevních lodí a pěti křižníků, které před německými loděmi uprchlo do Sevastopolu, je velmi neobjektivní.677 Ačkoliv měl ruský svaz pět bitevních lodí, do boje se skutečně ve větší míře zapojily pouze čelní dva obrněnce. Zbylá trojice nemohla kvůli špatné viditelnosti do boje zasáhnout a pokud

672 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001, s. 136. 673 Protože se jednalo o staré plavidlo, které bylo zřejmě mnohokrát přezbrojeno, výzbroj se v jednotlivých pramenech dosti rozchází. Zvolil jsem proto nejsilnější možnou kombinaci podle Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, 406. V jiném pramenu jsou vypuštěna děla ráže 75 mm, viz. Hythe, Viscont (ed.): The Naval Annual 1912, Portsmouth 1912, s. 232., nebo naopak chybí děla ráže 120 mm, viz. Jane, Fred T., (ed): Jane’s Fighting Ships 1914, London 1914, s. 357. 674 Jane, Fred T., (ed): Jane’s Fighting Ships 1914, London 1914, s. 355. 675 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001, s. 136. 676 Jane, Fred T., (ed): Jane’s Fighting Ships 1914, London 1914, s. 356. 677 Námořní boj turecko-ruský, Národní listy, 21. listopadu 1914, s. 2. 163 to bylo možné, věnovala se sporadickému ostřelování lehkého křižníku Breslau. V žádném případě se však nejednalo o chráněné křižníky ruské flotily. Druhá část zprávy je zcela smyšlená. Ruské loďstvo se setkalo s protivníkem v momentě, kdy mělo namířeno na své základny. Po ostřelování tureckého pobřeží neměly bitevní lodě plné stavy munice, tudíž zřejmě nebylo cílem ruského velitele pouštět se za každou cenu do boje. Proti oficiálnímu tvrzení hovoří také skutečnost, že to byly německé lodě, které měly díky vyšší rychlosti volbu kdykoliv se od protivníka odpoutat. Pokud by tomu bylo tak, jak tvrdí oficiální zpráva, mnohem pomalejší ruské lodě by neměly sebemenší naději prchnout z dostřelu německých plavidel. Jak již jsem ve své práci zmínil, pokud mělo mít jádro Černomořského loďstva proti bitevnímu křižníku v boji šanci, musela vždy vyplout jeho kompletní sestava. Proto kvůli poškození vlajkové lodi Černomořské flotily aktivita větších jednotek na nějaký čas zcela ustala. Až v polovině prosince roku 1914 se ruská eskadra vypravila znovu na moře. Na protivníka však nenarazila. Ruská akce z 24. prosince na zablokování přístavu Zonguldak potopením několika plavidel u vjezdu skončila také neúspěchem. Ve stejné době bitevní křižník Goeben na moři nebyl. Jeho vyplutí bylo naplánováno na 25. prosince. Naneštěstí pro německé velitele následujícího dne narazil u ústí Bosporu na dvě miny a byl těžce poškozen. Tím byla nejsilnější jednotka na Černém moři na několik měsíců vyřazena z akce. Admirál Souchon se dočasnou ztrátu snažil všemožně zamaskovat, protože si byl vědom toho, že nyní se mohou i pomalé bitevní lodě Černomořského loďstva odvážit do největší blízkosti tureckého pobřeží. Proto hned několik dnů poté byla vydána zpráva, která zpochybňuje ruskou nadvládu nad Černým mořem a nazývá ji pouhou iluzí.678 Bitevní křižník Goeben představoval příliš velký symbol německo- tureckého přátelství, tudíž jeho aura rozhodujícího činitele ve válce na Černém moři musela být zachována.

Podivná válka velkých hladinových jednotek V následujícím roce nabrala válka na zdejším bojišti poněkud zvláštní charakter. Zatímco turecké síly, nyní bez své nejsilnější jednotky, operovaly téměř vždy samostatně, ruská eskadra opouští základny vždy pouze v celku i za situace, kdy je křižník Goeben v suchém doku opravován. Jen výjimečně se některé jednotky oddělí od jádra loďstva a plní specifické úkoly. Ke srážkám na moři docházelo poměrně často, málokdy však přerostly ve vážnější střet.

678 Turecké mínění o postavení Ruska na Černém moři, Národní listy, 30. prosince 1914, s. 1. 164

Dne 6. ledna 1915 narazily ruské lodě východně od Krymu na křižníky Breslau a Hamidiye, obě strany se rozešly bez vážnějších škod. Na stejnou dvojici narazila ruská eskadra také 27. ledna. Tentokrát již byla situace vážnější. Protože však ruská eskadra neměla dostatek paliva, aby mohla protivníka pronásledovat, musela se obrátit na základny.679 Informace o potopení ruské torpédovky, které se poté objevují v tisku, jsou příliš kusé, lze však usuzovat, že ke zkáze lodi došlo izolovaně a nikoliv během těchto akcí.680 V měsíci únoru byly aktivní především lehké síly a eskadra bitevních lodí se do akce dostala až v březnu. Pravidelně pokračovalo ostřelování přístavu Zonguldak. Toho se ve dnech 5., 11. a 18. března účastnily bitevní lodě, které zde však byly jako pouhá podpora lehčích jednotek, které prováděly samotné ostřelování. Při této akci a také 20. března se na obzoru objevil lehký křižník Breslau. Plavidlo bylo však příliš rychlé na to, aby se ho mohly pokusit ruské jednotky pronásledovat, a proto jako v minulých případech i teď včas uniklo z jejich dosahu. Dne 27. března ruské loďstvo provedlo výpad podél rumunského a bulharského pobřeží k Bosporu. Jeho cílem bylo ostřelovat postavení tureckého dělostřelectva a pokusit se rozmělnit síly obránců. Jejich hlavní část byla soustředěna na obranu Dardanel proti útokům lodí Dohody. O těchto bojích viz. v oddíle, který se věnuje Středozemnímu moři. Ráno 28. března se bitevní loď Rostislav a křižník Almaz přiblížily k pobřeží, zatímco zbytek eskadry zůstal dále na moři. Nejprve zahnaly dělostřelbou turecký torpédoborec Gayretivataniye (výtlak 620 tun, 2x76 mm, 4x57 mm, 3T)681 z dosahu a v 10.30 spustily palbu na pobřežní dělostřelecká postavení. Na ruské straně se po chvíli do akce zapojila také bitevní loď Tri Svjatitělja. Ostřelování trvalo 20 minut a celkem bylo na pozice obránců vystříleno přes 100 granátů ráže 152 – 305 mm, i přesto, že byla palba korigována z hydroplánů, které startovaly z lodi Imperator Nikolaj I., nebyla příliš efektivní.682 Následující den měla být akce opakována, ale vzhledem ke špatné viditelnosti bylo od bombardování upuštěno. Svaz byl rozdělen do skupin, které následně bombardovaly různé cíle na anatolském pobřeží. Bitevní lodě plnily funkci pouhého zajištění. Dne 31. března se ruské síly vrátily na základny. Kromě poškození několika skladišť v Zonguldaku nebylo valnějších výsledků dosaženo a celá ruská akce proti Bosporu byla pozastavena.683

679 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001, s. 139. 680 Slech o potopení ruské torpédovky na černém moři, Národní listy, 7. ledna 1915, s. 2. 681 Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914, s. 421. 682 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 274. 683 Ruská námořní akce proti Bosporu zastavena?, Národní listy, 4. dubna 1915, s. 2. 165

Německé velení na konci března vypracovalo plán ostřelování Oděsy. Konečně byl opět k dispozici také bitevní křižník Goeben, který se vrátil po rozsáhlých opravách do služby. Ten měl spolu s křižníkem Breslau celou akci zajišťovat. K Oděse se měly přiblížit chráněné křižníky Mecidiye (výtlak 3 300 tun, 2x152 mm, 8x120 mm)684 a Hamidiye. Přístav Oděsa nebyl jako cíl zvolen samoúčelně. Rozvědka měla informace, že se na jeho rejdě shromažďují transportní plavidla na případný výsadek ruských vojsk. Ten měl být proveden u Cařihradu na podporu dardanelského tažení. Prvního dubnového dne roku 1915 vyplul svaz německých a tureckých lodí na moře. O dva dny později, 3. dubna, když se oba chráněné křižníky nacházely přibližně 15 mil od Oděsy, narazil křižník Mecidiye na minu. Protože se pomalu nořil do vody, dovleklo se plavidlo s vypětím veškerých sil posádky nad mělčinu. Protože však byla stále část lodi nad vodou, byly zničeny všechny dokumenty a znehodnocena výzbroj lodi, následně bylo plavidlo torpédováno a dosedlo na dno.685 Místo bylo tak mělké, že horní nástavby a komíny zůstaly nad hladinou. Pod dojmem ztráty chráněného křižníku viceadmirál Souchon akci odvolal. Jeho zajišťovací svaz na zpáteční cestě narazil na parníky Vostočnaja Zvezda a Provident, které převážely náklad cukru.686 Obě lodě byly následně potopeny palbou křižníků Goeben a Breslau. Poté se na obzoru objevila také eskadra bitevních lodí Černomořské flotily. Souchon však nechtěl příliš riskovat a jeho lodě zamířily před polednem vysokou rychlostí na základny a snadno se tak dostaly z dosahu ruských jednotek. Akce tedy skončila pro německo-turecké síly naprostým fiaskem. Potopení dvou nákladních lodí byla slabá útěcha za ztrátu jedné z nejsilnějších tureckých jednotek. Protože se vrak nacházel ve značné blízkosti ruského pobřeží, byl vyzdvižen, opraven a zařazen do ruského loďstva pod jménem Prut. Bojově nebyl příliš nasazován kvůli problémům s hnacím systémem lodi. Následně byl v loděnici do konce války přezbrojován. Po obsazení přístavu Němci v létě roku 1918 byl vrácen Turecku. V následujících měsících roku 1915 se obě loďstva soustředila především na ničení obchodních lodí protivníka. Až začátkem května se na moři střetl bitevní křižník Goeben s ruskou eskadrou. K boji však nedošlo. Dne 10. května ostřelovaly ruské bitevní lodě postavení u Bosporu, když se na obzoru objevil německý bitevní křižník. Jako první se na ruské straně zapojila do boje bitevní loď Jevstafij., která zahájila palbu v 7.50. Zbylá plavidla ruské eskadry ukončily ostřelování pobřeží a spěchaly proti dotírajícímu nepříteli. V 8.06, kdy

684 Jane, Fred T., (ed): Jane’s Fighting Ships 1914, London 1914, s. 415. 685 O zániku „Medžidie“, Národní listy, 8. dubna 1915, s. 2. 686 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 2. díl. Rok 1915. Praha 2001, s. 119. 166 už byla německá loď pod palbou většiny jednotek eskadry, zasáhly ji tři granáty z děl ráže 152 mm.687 Škody nebyly vážné. Několikrát byla zasažena také ruská vlajková bitevní loď. Poté zamířil německý křižník k severu, aby odlákal protivníka od pobřeží. Po manévrovém souboji ztratily v 14.30 pomalejší bitevní lodě s křižníkem kontakt a odpluly do Sevastopolu. Začátkem června provedlo ruské loďstvo další výpad k Bosporu, byla to však na dlouhou dobu poslední akce ruských velkých hladinových jednotek. Do Cařihradu připluly přes Středozemní moře první německé ponorky. Jejich přítomnost zcela změnila poměr sil, který do té doby zůstával od začátku války nezměněn. Ruské velení se přítomnosti ponorek obávalo natolik, že toho roku již hlavní síly Černomořského loďstva neopustily základny. Zprávy v rakouském tisku, že již 22. května 1915 došlo k útoku turecké ponorky na ruskou bitevní loď „Pantělejmon“, se nezakládají na podložených faktech.688 V té době ještě na Černém moři nebyly přítomny německé ponorky (U21 operovala i zátoky Mudros v souvislosti s operací u Dardanel) a jediná turecká ponorka byla i přes snahy Němců neprovozuschopná a tak špatných takticko-technických vlastností, že by takového útoku nebyla pravděpodobně ani schopna.689 Ruské dreadnoughty konečně na obzoru Na začátku roku 1916 byly uvedeny do bojové služby první dva dreadnoughty Černomořského loďstva. Byly jimi lodě třídy IMPERATRICA MARIJA (výtlak 22 500 tun, výzbroj 12x305 mm, 20x130 mm). Díky jejich silné dělostřelecké výzbroji a pancéřování se převaha na Černém moři přesunula zcela na stranu Černomořského loďstva. Protože každá z těchto jednotek byla silnější než německý bitevní křižník Goeben, mohlo být přikročeno ke kompletní reorganizaci ruských námořních sil. Byly vytvořeny tři bojové skupiny. První byla tvořena dreadnoughtem Imperatrica Marija a křižníkem Kagul (viz s. 161), druhá dreadnoughtem Imperatrica Jekatěrina Velikaja a křižníkem Pamjať Merkurija (viz. Kagul s. 161). Třetí skupinu tvořily tři nejsilnější staré bitevní lodě Černomořské flotily – Joann Zlatoust, Jevstafij a Pantělejmon (výtlak 12 582 tun, 4x305 mm, 16x152 mm)690. Každá z těchto skupin byla silnější než oba německé křižníky dohromady.691 Navíc zbylá plavidla, která už nyní

687 Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973, s. 278. 688 „Pantelejmon“ torpedován tureckou ponorkou, Národní listy, 26. května 1915, s. 2. 689 Gardiner, Robert (ed.): Conway's All the World's Fighting Ships. 1906–1921. London 1985, s. 393. 690 Leyland, John (ed.): The Naval Annual 1915, London 1915, s. 151. 691 Každá ze skupin měla ve výzbroji celkem 12 děl ráže 305 mm, ačkoliv v případě třetí skupiny se jednalo o starší modely, které měly kratší dostřel. Proto nebyla poslední skupina využívána k přímé konfrontaci s německou vlajkovou lodí, ale sloužila jako vzdálené krytí. Německý bitevní křižník Goeben byl vyzbrojen 10 děly ráže 280 mm. 167 nemusela podporovat bitevní lodě, sloužila k plnění jiných důležitých úkolů. Podstatným způsobem se tak zvýšily operační možnosti Černomořského loďstva. Turecké námořnictvo a tím i německé jednotky, které zde byly, trpěly čím dál většími problémy se zásobováním. Ruským lehkým hladinovým silám se dařilo narušovat přepravu uhlí z přístavu Zonguldak. Protože se situace se zásobami uhlí stávala v důsledku činnosti ruských jednotek čím dál hrozivější, byl počátkem roku nasazen bitevní křižník Goeben k ochraně nákladních lodí. Ráno 8. ledna roku 1916 poblíž exponovaného přístavu narazil německý bitevní křižník na několik ruských torpédoborců, které začal pronásledovat. Asi za hodinu zpozorovali Němci na obzoru kouř z komínů bitevní lodi Imperatrica Marija, která jim plula vstříc. V 9.40 zahájil ruský dreadnought na vzdálenost 20 000 metrů palbu. Ta trvala pouhé čtyři minuty, protože se německý křižník začal z boje stahovat. Jeho děla měla kratší dostřel, avšak posádka chtěla využít jeho vyšší rychlosti. Oproti předpokladům byla však ruská bitevní loď velmi rychlá. Až v 10.10, když byla vzdálenost 23 000 metrů, dreadnought přerušil palbu a ukončil pronásledování. Zpráva v novinách o boji dvou obrněných křižníků Imperatrica Marija a Sultan Yavuz Selim (Goeben), ve které měla být ruská loď poškozena, je velmi nepřesná a nelze ji pokládat za důvěryhodnou.692 Obě plavidla patřila ke zcela jiné kategorii. SMS Goeben byl bitevním křižníkem a Imperatrica Marija bitevní lodí nebo chceme-li dreadnoughtem. Navíc ani jedno z plavidel nebylo zasaženo. Nicméně souboj ukázal, že německý bitevní křižník se v dělostřeleckém souboji nemůže ruskému dreadnoughtu vyrovnat palebnou silou. Nepříjemným zjištěním byla také rychlost, kterou dokázala Imperatrica Marija vyvinout. Ta byla podstatně vyšší než uváděných 21 uzlů, tedy maximální rychlost uváděná v německých a rakousko-uherských příručkách u těchto jednotek. 693 Navíc byl ruský dreadnought nový, tudíž jeho trup i parní soustava byly v perfektním stavu. I proto činilo německému křižníku velké problémy se od nepřítele odpoutat. V praxi ověřená převaha ruské bitevní lodi umožnila jednotlivým ruským skupinám operovat zcela samostatně bez obavy před střetem s nejsilnějším plavidlem protivníka. Ve dnech 15. – 17. února podporoval dreadnought Imperatrica Marija dělostřeleckou palbou pozemní boje u Batumi. Vzhledem k přítomnosti ruských bitevních lodí nemělo německé velení jinou možnost než k zásobování používat místo obvyklých transportních a nákladních lodí své nejsilnější jednotky. Zatímco však SMS Goeben nebo SMS Breslau dokázaly dopravit na frontu oddíl maximálně několika set mužů i s materiálem, ve stejné době

692 Války Turecka, Národní listy, 11. ledna 1916, s. 2. 693 Weyer, B. (ed): Taschenbuch Der Kriegsflotten 1914/1915, München 1914, s. 90. 168 ruské nákladní lodě kryté bojovými skupinami dopravily materiál a vojsko v počtu několika brigád. Výpady ruských válečných plavidel k anatolskému a bulharskému pobřeží pokračovaly také v březnu. Na německá plavidla však ani jedna ze skupin nenarazila. Až 4. dubna spatřili z lehkého křižníku Breslau bitevní loď Imperatrica Marija, která byla doprovázená křižníkem Kagul. Kvůli špatné viditelnosti se německé plavidlo nacházelo v dosahu těžkého dělostřelectva ruské lodi již v době prvního kontaktu. Kapitán německého křižníku zachoval chladnou hlavu a odeslal ruské rozpoznávací signály. Následně křižník plnou rychlostí zamířil směrem od nepřítele. Protože byly signály ruské posádce krajně podezřelé, vyžádala si ověření. Německý velitel domníval, že je už mimo dostřel, proto reagoval na výzvu mezinárodně platným signálem „Šťastnou cestu“.694 Tato provokace se mu málem zle vymstila. Podcenil dostřel moderních dalekonosných těžkých děl ruského dreadnoughtu a zanedlouho už téměř pětisetkilogramové granáty dopadaly těsně u boku prchajícího křižníku. Palba byla zastavena, až když vzdálenost přesáhla 26 000 metrů. Německý křižník měl velké štěstí, že nebyl ani jedenkrát zasažen. Díky ruským posilám na kavkazské frontě byla v průběhu léta zahájena mohutná ofenzíva, která znamenala pád Trapezuntu (Trebizond). Ve snaze zbrzdit nepřátelský postup ostřelovaly počátkem července německé křižníky přístav Tuapse. Na zpáteční cestě se dokázaly vyhnout ruským ponorkám, které na ně číhaly u Bosporu. Dne 21. července se vydal lehký křižník Breslau k Novorosijsku, kde měl naklást miny. Následujícího dne potkal opět ruskou 1. bojovou skupinu. Ve 13.15 zahájila bitevní loď Imperatrica Marija palbu. Pronásledování tentokrát trvalo více než čtyři hodiny. Německému křižníku se nedařilo odpoutat. Posádka mohla hovořit o velkém štěstí, že žádný z granátů za celou dobu loď nezasáhl. Stačil by totiž jediný zásah do téměř nepancéřované paluby a plavidlo by bylo pravděpodobně ztraceno. Od konce července se pravidelně objevovaly ruské bitevní lodě před přístavem Zonguldak, který vždy ostřelovaly. Pod ochranou těchto plavidel se také ruské minonosky pokoušely zaminovat Bospor a tím znemožnit vyplutí německých křižníků. Situace na bojišti se nezměnila ani začátkem podzimu. Navíc turecké loďstvo a tím i německé jednotky v něm trpěly čím dál větším nedostatkem paliva. Proto na moře vyplouvaly jen velmi sporadicky. Zatímco pozemní vojska Dohody na kavkazské frontě postupovala úspěšně dál podél anatolského pobřeží, 20. října roku 1916 stihla ruské Černomořské loďstvo

694 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 227. 169 velká ztráta.695 Toho dne se v sevastopolském přístavu po vnitřní explozi potopil dreadnought Imperatrica Marija. Příčina výbuchu nebyla nikdy spolehlivě objasněna, ale většina prací poukazuje na výbuch skladiště střeliva.696 Nerozhodnuto až do konce Zbylou část roku 1916 operovaly na Černém moři pouze menší hladinové jednotky, které prováděly především minové operace. Na začátku roku 1917 provedla skupina vedená bitevní lodí Imperatrica Jekatěrina Velikaja (třída IMPERATRICA MARIJA, s. 166) několik útoků, které měly narušit turecké námořní spoje. Ostřelována byla také uhelná pánev poblíž Zonguldaku. Německé lodě nevyplouvaly příliš často, protože i kvůli těmto aktivitám se nadále prohloubil kritický nedostatek uhlí. Navíc tato surovina nebyla určena pouze pro válečné námořnictvo, ale především pro skomírající průmysl. Výpadů k anatolskému pobřeží se tedy účastnily především ruské lehké síly, protože za nastalé situace nebylo nutné těmto jednotkám poskytovat tak silné krytí. K poslední větší akci na Černém moři došlo koncem června roku 1917. Lehký křižník Breslau vyplul na moře a 25. června položil 80 min v ústí řeky Dunaje. Následně ostřeloval ostrov Fidonisi, kde zničil radiostanici, maják a baterii několika lehkých děl. Toho dne byly na moři také ruské síly. Ty prováděly rozsáhlé minové operace v tureckých vodách. Krátce po poledni zpozorovaly hlídky na bitevní lodi Svobodnaja Rossija697 německý křižník. Po přiblížení byla ve 13.25 zahájena ze strany ruských torpédoborců palba. Avšak těžká děla dreadnoughtu se do boje zapojila až ve 14.13. Německý křižník kličkoval před dopady granátů a snažil se unikat před dotírajícím nepřítelem. Přestřelka trvala s přestávkami až do páté hodiny odpolední, kdy se německá loď přiblížila ke vjezdu do Bosporu a unikla tak pronásledovatelům. Německá ponorka UC23, ani ruský ponorný člun Něpra se do akce nedostaly. Do 20. července roku 1917 ještě probíhaly minové operace ruských jednotek. Po tomto datu začala akceschopnost Černomořského loďstva vlivem sílících revolučních nálad silně upadat. Události únorové revoluce neměly na jednotky a posádky operující v prostoru Černého moře prakticky žádný vliv, což ostře kontrastovalo se situací, ve které se nacházela v únoru a březnu stejného roku Baltská flotila. Nyní však již nekázeň v řadách posádek začala vážně ohrožovat operační plány. V průběhu léta a na počátku podzimu byly tedy do akcí

695 RUSSIANS DEFEAT TURKS IN ARMENIA; Suddenly Resume Offensive West of Trebizond and Capture Strongly Fortified Positions, The New York Times, 6. října 1916, s.2. 696 Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001, s. 232. 697 Vlivem vnitropolitické situace v Rusku došlo v létě roku 1917 k přejmenování válečných lodí, které nesly názvy symbolů carského režimu. Tato loď se dříve jmenovala Imperatrica Jekaterina Velikaja. 170 nasazovány pouze lehké síly. Když měla 1. listopadu vyplout proti křižníku Breslau bitevní loď Svobodnaja Rossija, její posádka odmítla v akci pokračovat a loď se vrátila zpět do Sevastopolu. Jednalo se o epilog ruského Černomořského loďstva a jeho vojenských aktivit na Černém moři za první světové války. O sedm dní později, 8. listopadu 1917, byly posádky na ruských námořních základnách na pobřeží Černého moře informovány o vítězství bolševické revoluce v Petrohradu. V tu dobu, tak jako v případě Baltské flotily, většina jednotek již neplnila své bojové úkoly. V průběhu následujícího měsíce, 15. prosince, bylo uzavřeno příměří mezi Centrálními mocnostmi a bolševickou vládou. Tato událost znamenala definitivní konec operací Černomořského loďstva, ačkoliv v této oblasti probíhaly vojenské operace i během ruské občanské války. První světová válka v prostoru Černého moře skončila, aniž by z taktického hlediska poznala vítěze. Ze strategického pohledu bylo již jen otázkou času, kdy si značně posílené ruské námořní i pozemní jednotky vynutí svou převahou kolaps tureckého námořnictva a pravděpodobně také průmyslu. Tento čas však vlivem následných událostí Černomořskému loďstvu poskytnut nebyl.

Závěr Ve své magisterské práci jsem se zabýval využitím velkých hladinových jednotek během první světové války. Toto využití jsem demonstroval na řadě námořních akcí a střetnutí, kterých se tyto jednotky účastnily. V úvodní části práce jsem vymezil a charakterizoval všeobecné znaky plavidla, které můžeme zařadit mezi velké hladinové jednotky. Dále jsem stručně charakterizoval jednotlivé kategorie válečných plavidel, které lze, vzhledem k takticko-technickým údajům do této kategorie zařadit. Největší část mé práce se zabývala válečnými operacemi, ve kterých velké hladinové jednotky sehrály důležitou roli. Pramennou základnou byly tituly denního tisku, ročenky a almanachy s takticko-technickými daty jednotlivých plavidel, doplněné o několik málo postřehů z tehdejších odborných časopisů. Uspořádání jednotlivých kapitol jsem pro větší přehlednost zvolil vždy podle konkrétního bojiště, nikoliv podle typu plavidla. Tak lze totiž snáze charakterizovat rozdíly ve využití jednotlivých kategorií plavidel, byly-li nějaké, vzhledem k povaze bojiště a rozložení sil jednotlivých protivníků. Jednotlivé bitvy jsou z faktografického hlediska v zahraniční literatuře probádány na vynikající úrovni. V české historiografii se pozornost soustředila především na dílčí střetnutí, na jedno konkrétní bojiště. Jedině práce Jaroslava Hrbka se zabývá první světovou válku na moři v globálním rozsahu a zahrnuje všechna evropská i světová bojiště. Jako jediná je tato

171 práce na patřičné vědecké úrovni a dobře obstojí i v konkurenci prací anglické a německé historiografie. V rámci české historiografie je nejlépe probádanou geografickou oblastí námořní války prostor Jaderského moře a to především z důvodu, že zde operovala rakousko-uherská flotila. U této problematiky se ale jednotliví badatelé soustřeďují spíše na dílčí události, mnohdy značně epizodické, nikoliv na celý kontext námořní války. Ten je zpracován pouze v několika málo pracích v rámci české historiografie, z nichž ty nejnovější nedosahují kvalit staršího bádání. Vzrůstající trend výstavby velkých válečných plavidel na začátku 20. století byl jasným signálem, že se všechny hlavní světové námořní mocnosti hodlají spoléhat i nadále na klasické metody válečného boje. Moderní trendy ve vývoji poměrně mladých zbraní, jakými byla torpéda a miny, nedokázalo včas zachytit žádné z předních námořnictev a pokud ano, nedocenilo možnosti těchto nových zbraní. V námořním zbrojení, které nemělo do té doby v historii lidstva obdoby, se stavěla všechna válečná plavidla na základě určitých, jasně daných námořních doktrín a předpokladů, ze kterých vycházel ten konkrétní stát. Doktríny byly determinovány především přírodními poměry předpokládaného bojiště a diplomatickou situací, tedy případnými protivníky a spojenci. Vlivem značně změněných diplomatických, ale také vojenských poměrů v posledních letech před první světovou válkou však málokteré námořnictvo dokázalo své předválečné plány uplatnit v původním znění a plném rozsahu. V případě dvou největších konkurentů, Velké Británie a Německa, se již před první světovou válkou projevil značný diplomatický význam velkých válečných plavidel, především starších bitevních lodí a dreadnoughtů, který začal postupně převažovat nad významem vojenským. Začátek války tyto teorie potvrdil, když oproti očekáváním některých námořních stratégů nedošlo ke generální bitvě dvou nejsilnějších námořnictev v prostoru Severního moře. Zde můžeme spatřit jistou paralelu k pozemní válce. Ta se během prvních dvou let změnila ve střetnutí zcela nových forem s pomocí jiných technologií a prostředků, než na které byly doposud generální štáby zvyklé. V námořní válce byla tato změna koncepce snad ještě markantnější. Místo očekávané velké generální bitvy si tedy oba zúčastněné státy držely své hlavní síly v bezpečí základen jako zbraně strategického významu. Naplno se tedy uplatnila koncepce Fleet in Being, kdy velká válečná plavidla pouhou přítomností na základnách představují trvalou hrozbu pro protivníka. Paradoxně se tak do akcí dostávaly slabší nebo starší plavidla, která byla v mírovém stavu již vyřazena z aktivní služby a nyní byla znovu reaktivována. Jednalo se především o pancéřové křižníky a staré bitevní lodě, tzv. pre dreadnoughty.

172

Podmínky pro bojové střety v koloniálních vodách byly značně odlišné od těch, které panovaly v domácích vodách Severního moře. Operovaly zde většinou starší velké hladinové jednotky, doplněné určitým nevelkým počtem moderních lehkých jednotek. Protože tu však ve většině případů chybělo patřičné zázemí velké domovské základny, námořní střety se v těchto oblastech odehrávaly daleko více v měřítku střetů 17. – 19. století, pro které bylo charakteristické spíš ono pověstné „kdo s koho“ než jakékoliv manévrové souboje. V případě německých koloniálních námořních sil ani jiná možnost nebyla. Jejich základny byly poměrně rychle obsazovány vojsky Dohody a zásobování prostřednictvím nákladních lodí bylo značně nejisté. Z tohoto pohledu proto není překvapující, že k prvním významnějším střetům velkých hladinových jednotek došlo tedy daleko od evropského kontinentu. V těchto střetech se uplatnily především pancéřové křižníky obou stran coby nejsilněji vyzbrojené jednotky, které bylo možné postrádat u jádra hlavních sil v domácích vodách. Tato kategorie tedy alespoň zde a na krátký čas dostála svému původnímu určení, tedy narušování obchodních tras protivníka v koloniích. Rozložení sil bylo však takové, že Centrální mocnosti měly v zámoří všehovšudy dvě tyto jednotky soustředěné v eskadře viceadmirála von Spee. Země Dohody disponovaly v zámoří desítkami těchto plavidel, bylo tedy pouze otázkou času, než budou vody světových oceánů od těžkých jednotek Centrálních mocností očištěny úplně. To se skutečně koncem roku 1914 podařilo, avšak s vynaložením značného úsilí a za cenu oslabení jádra sil britské Grand Fleet. Od začátku roku 1915 byly pancéřové křižníky loďstev Dohody výhradními pány světových oceánů a nic už je do konce války nemohlo ohrozit. V Severním moři neměly těžké jednotky takovou volnost jako při službě v koloniích. Bylo to způsobeno několika faktory. Nejdůležitějším předpokladem bylo, že v domácích vodách sloužily vždy nejsilnější jednotky, které měly vysokou strategickou hodnotu. Proto je admiralita ať německá, nebo britská velmi nerada vystavovala přílišnému riziku. Tyto tendence ještě zesílily, když bylo v prostoru Severního moře na obou stranách potopeno několik velkých hladinových plavidel v důsledku činnosti ponorek. Tyto akce podmořských člunů odradily především od využití těžkých jednotek ve větším rozsahu. Jádra loďstev, v drtivé většině složená z moderních bitevních lodí – dreadnoughtů a bitevních křižníků, vyplouvala na moře pouze v případě, když tušila přítomnost slabšího nepřítele. Většinou však ke střetům vůbec nedošlo, protože se jedno z loďstev ze strachu ze síly protivníka nebo vlivem nějaké nenadálé události obrátilo zpět na základnu. Lze tvrdit, že jeden z protivníků vyhledával souboj nejtěžších jednotek pouze za předpokladu, že bude mít jednoznačnou převahu, která mu bude dávat možnost zničit podstatnou část sil nepřítele. To bylo v rozporu s dosavadní námořní praxí. Ještě před půl stoletím záměrně vyplula na moře slabší rakouská 173 flotila proti italskému protivníkovi a vybojovala s ním bitvu, ačkoliv se střetnutí mohla v poklidu vyhnout a zůstat na základnách. Tato zažitá tradice se během první světové války zásadně mění. Téměř všechny střety velkých válečných plavidel v prostoru Severního moře vycházely z toho, že o akcích Britové předem věděli a pokusili se zaskočit slabšího protivníka vždy daleko silnějším loďstvem. Otázkou zůstává, pokud by neměly země Dohody v rukou onen zpravodajský trumf v podobě německých kódovacích tabulek a šifer, jestli by vůbec k nějakým střetům velkých válečných plavidel došlo. Vždyť i největší bitvy v tomto prostoru, bitva na Dogger Banku a u Jutska, se mohly odehrát především díky analytické práci rozvědky. Bez ní by buď neproběhly vůbec, nebo by měla obě střetnutí zcela jiný průběh. Především lze s úspěchem soudit, že pokud by německé námořnictvo v každém případě vědělo o vyplutí hlavních sil Grand Fleet, nikdy by, z obavy před vlastními ztrátami, nevyplulo a tedy by nemohlo dojít k žádné bitvě. V důsledku soubojů velkých hladinových plavidel (tedy nikoliv působením ponorek a min) byly potopeny na britské straně tři bitevní křižníky a tři pancéřové křižníky (všechny lodě v bitvě u Jutska). Na německé straně byla ztracena jedna stará bitevní loď, jeden pancéřový a jeden bitevní křižník. Pro srovnání jen v důsledku činnosti ponorek a nehod ztratilo britské námořnictvo v tomto prostoru dva dreadnoughty, tři starší bitevní lodě a celkem sedm pancéřových křižníků. Podobný trend v poměrech ztrát způsobených bezprostřední bojovou aktivitou a ztrát způsobených nekonvenčními prostředky vedení námořní války budeme moci sledovat i v případě ostatních oblastí, kde probíhaly námořní střety. Středozemní moře nelze v podstatě hodnotit jako regulérní bojiště, protože zde po zablokování rakousko-uherské flotily na Jadranu neměly válečné lodě Dohody protivníka. Přesto v tomto prostoru utrpěla námořnictva Dohody značné ztráty především kvůli činnosti ponorek Centrálních mocností a také během Dardanelské operace. Při ní se naplno projevily limity užití námořního dělostřelectva proti pozemním cílům. Zkušenosti z této akce byly následně s úspěchem využity německým námořnictvem při dobývání Moonsundských ostrovů a v následujících válečných konfliktech. Důležitým zjištěním bylo, že plavidla dokázala vydržet dělostřelecké ostřelování z pevnostních baterií. Smrtící pro těžké jednotky však byly miny a torpéda. Z jedenácti ztracených starých bitevních lodí na straně Velké Británie jich v průběhu války hned sedm kleslo ke dnu ve Středozemním moři a to i přesto, že zde kromě ponorek a min prakticky neměly protivníka. Výmluvné je, že ani jedna z nich nebyla potopena dělostřelbou nepřátelského plavidla. Na Jaderském moři zůstávalo jádro rakousko-uherské flotily prakticky po celou dobu války v přístavech. V poměrně hojném měřítku se tady však oproti Severnímu moři uplatnily 174 staré bitevní lodě a pancéřové křižníky. Ty sloužily především jako krytí a zajištění pro lehké jednotky a nebo k ostřelování pobřežních pozic. Právě na těchto uzavřených mořích, jako je Jadran nebo Baltské moře, jsme mohli pozorovat velmi podobné trendy v užívání těžkých jednotek. Ačkoliv mělo rakousko-uherské loďstvo malý počet starých bitevních lodí a akceschopné pancéřové křižníky pouze dva, všechny tyto jednotky se dočkaly častého nasazení při plnění výše popsaných úkolů. I loďstvo Dohody, které zde zastupovaly především francouzské síly, od roku 1915 také italské námořnictvo, do akcí vysílalo především pancéřové křižníky. Ty se tak staly v podstatě nejsilnějšími válečnými plavidly, která se na tomto bojišti pravidelně účastnila akcí. Je však nutné podotknout, že k tomu také výraznou měrou přispěly příhodné geografické podmínky, především možnost akcí v blízkosti pobřeží a vlastních základen, kde nehrozilo tak velké riziko ze strany ponorek jako na otevřeném moři. I přes značnou neaktivitu velkých hladinových jednotek s výjimkou pancéřových křižníků zde rakousko-uherské námořnictvo ztratilo dva moderní dreadnoughty a jednu starou pobřežní bitevní loď. Italské námořnictvo ztratilo jeden dreadnought, dvě staré bitevní lodě a dva pancéřové křižníky. Všechny výše zmíněné lodě byly potopeny torpédy ponorek nebo člunů MAS, popřípadě dobře fungující sabotážní skupinou přímo v přístavu. Na tomto bojišti nedošlo k žádné přímé konfrontaci velkých hladinových jednotek. Přesto tu byly ztráty na obou stranách poměrně značné, připočteme-li k nim ještě francouzský pancéřový křižník Leon Gambetta, potopený v Otrantské úžině taktéž torpédy ponorky. Baltské moře na tom bylo, co se týká použití plavidel, velmi podobně jako moře Jaderské. Kromě geografických podmínek zde byly dva rozhodující faktory. Především relativní vyrovnanost obou protivníků na počátku války, po přisunutí německých posil. Druhým faktorem, který značně ovlivňoval strategické možnosti obou válčících stran, byla možnost německého námořnictva prakticky kdykoliv převýšit ruské námořní síly posilami ze Severního moře a tím zvrátit poměr v těžkých jednotkách zcela jednoznačně na svou stranu. K tomu skutečně několikrát během války došlo, avšak protože se Rusové rozhodli držet své dreadnoughty jako strategickou zálohu, ke střetu nejtěžších jednotek nedošlo. K šarvátkám pancéřových křižníků obou stran došlo několikrát během válečného konfliktu. Nikdy však nebyla vybojována větší bitva mezi těmito typy plavidel, ačkoliv především ruské jednotky vykazovaly značnou aktivitu. V přímém dělostřeleckém souboji byla za celou dobu války potopena pouze jediná stará bitevní loď – ruská Slava. Obě námořnictva utrpěla nejtěžší ztráty především kvůli činnosti ponorek a kladení min. V důsledku této činnosti klesly ve vodách Baltu ke dnu z těžkých jednotek jeden ruský a dva německé pancéřové křižníky.

175

Nasazení těžkých jednotek v prostorách Černého moře se v mnoha ohledech vymykalo zvyklostem z ostatních bojišť. Protože se jednalo o poměrně velký a otevřený prostor, kde na počátku války neoperovaly téměř žádné ponorky, těžké jednotky zde vyvíjely značnou aktivitu. Bojiště bylo taktéž velmi specifické díky tomu, že hlavní tíhu bojů nesl osamocený německý moderní bitevní křižník proti pěti starým a pomalým ruským bitevním lodím. Těžké jednotky na ruské straně byly tedy nuceny operovat vždy jako celek, zatímco německý velitel v čele tureckého námořnictva nehodlal svou nejsilnější jednotku nechat zahálet. Toto bojiště se tak stalo jediným prostorem, kde nefungovala koncepce Fleet in Being. Než udržet tato plavidla jako trvalou hrozbu, bylo pro obě strany důležitější vyvíjet s nimi bojovou činnost a to s cílem jednak zničit protivníkovy nejsilnější jednotky a také zamezit přepravě materiálu a mužstva na pozemní frontu. V tomto aspektu bylo černomořské bojiště také ojedinělé. V žádném jiném prostoru se nepoužívala eskadra bitevních lodí nebo bitevní křižník na ničení námořního obchodu protivníka. To bylo umožněno především již zmíněnou absencí ponorek a také relativní vyrovnaností obou svazů. V neposlední řadě také snahou nenechat tyto jednotky nečinné. Únik Goebenu a Breslau do Cařihradu měl posloužit diplomaticko-strategickým cílům jen v první fázi. Poté jich mělo být užito k vybojování skutečné nadvlády nad Černým mořem, a nikoliv jako pouhé strategické zbraně v přístavech. V tomto ohledu se filozofie jejich užití značně liší od užití podobných válečných plavidel v jiných oblastech. K přímé konfrontaci nejsilnějších jednotek zde také několikrát během války došlo. V takovém případě vždy slabší a většinou rychlejší protivník volil ústup do bezpečí přístavu. Do bitvy se tedy chtěl pouštět pouze v případě jednoznačné výhody na straně útočníka. Tu do poloviny války drželi, díky rychlosti bitevního křižníku, Němci, od zavedení ruských dreadnoughtů do služby se pak role obrátily. Jedinou velkou hladinovou jednotku na tomto bojišti ztratili Rusové. Jednalo se o dreadnought Imperatrica Marija, který se potopil po vnitřní explozi v přístavu. Závěrem lze tedy konstatovat, že velké hladinové jednotky utrpěly během námořních operací první světové války značné ztráty, které však z větší části nebyly způsobeny dělostřeleckým soubojem s rovnocenným protivníkem. Ztráty těchto jednotek značně převažují počty plavidel, které se bitevním lodím a křižníkům podařilo potopit. Z taktického hlediska tedy statistiky vyznívají v jednoznačný neprospěch užití těchto plavidel v moderní válce. Ze strategického pohledu to byla však mnohdy pouze síla jejich těžkých děl, která dokázala odradit protivníkovo loďstvo k rozsáhlejším akcím v daném prostoru. Přítomnost těžkých jednotek na daném válčišti poskytovala prostor pro akce menších a lehčích hladinových jednotek, které by se bez této strategické podpory jen stěží mohly odvážit podnikat rozsáhlé minové, průzkumné, tralovací a bojové akce ve vodách protivníka. Role 176 největších válečných plavidel na bojištích první světové války byla tedy značně odlišná od té, kterou jim přisuzovali námořní stratégové a historická zkušenost. Přesto ani po první světové válce jednotlivé státy nezanevřely na vývoj největších plavidel, ačkoliv jejich výstavbu s úspěchem omezovaly četné odzbrojovací konference. První světová válka ukázala, že bojové úkoly mohou od nejtěžších plavidel – dreadnoughtů a bitevních křižníků, s úspěchem postupně převzít lehčí jednotky, ponorky a nové zbraně v námořní válce, letadlové lodě. Strategickou hodnotu nejtěžších válečných plavidel však tyto lehké jednotky převzít nemohly. To se podařilo až letadlovým lodím v průběhu druhé světové války. Ty však i nadále potřebovaly ke svému krytí svaz, jehož jádrem bylo několik bitevních lodí nebo těžkých křižníků. Ty už však netvořily hlavní údernou sílu tohoto uskupení. Tak skončila nadvláda silně vyzbrojených bitevních lodí nad oceány, která trvala téměř tři století.

Seznam pramenů a literatury Prameny Periodika

Hlas Lidu. Orgán české strany křesť.-sociální 1913-1919, roč. 8-13.

Lidové noviny 1914-1918, roč. 22-26.

Národní listy 1914-1918, roč. 54-58.

The Evening World (New York) 1914-1918, roč. 28-32.

The New York Times 1914-1918, roč. 63-67.

The Washington Times 1914-1918, roč. 21-25.

Odborné časopisy

Finger, Gustav (red.): Epocha, 5, 1900.

Ročenky a almanachy

Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1909, Pola 1909.

Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1912, Pola 1912.

Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1914, Pola 1914.

177

Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1915, Pola 1915.

Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1916, Pola 1916.

Almanach für die k. und k. Kriegsmarine: 1917, Pola 1917.

Brassey, T. A. (ed.): The Naval Annual 1896, Portsmouth 1896.

Brassey, T. A. (ed.): The Naval Annual 1902, Portsmouth 1902.

Leyland, John – Brassey, T. A. (eds.): The Naval Annual 1906, Portsmouth 1906.

Hythe, Viscont (ed.): The Naval Annual 1912, Portsmouth 1912.

Leyland, John (ed.): The Naval Annual 1915, London 1915.

Jane, Fred T., (ed): Jane’s Fighting Ships 1914, London 1914.

Jane, Fred T., (ed): Jane’s Fighting Ships 1919, London 1919.

Weyer, B. (ed): Taschenbuch Der Kriegsflotten 1914/1915, München 1914.

Vydané prameny

Vernerová, Andrea (red.): Deník námořníka Františka Kodeta. Praha 2017.

Literatura

Brooks, John: Dreadnought Gunnery and Battle of Jutland. The Question of Fire Control. Abingdon 2005.

Brooks, John: Battle of Jutland. Cambridge 2016.

Burt, R. A.: British Battleships of World War One. Barnsley 2012.

Gardiner, Robert (ed.): Conway's All the World's Fighting Ships. 1860–1905. London 1979.

Gardiner, Robert (ed.): Conway's All the World's Fighting Ships. 1906–1921. London 1985.

Gozdawa-Golebiowski, Jan – Prekurat, Tadeusz Wywerka: Pierwsza wojna światowa na morzu. Gdaňsk 1973.

Grégr, René: Vládcové oceánů. Válečné lodě 20. století. Praha 1968.

Grégr, René: Vládcové oceánů. Válečné lodě 1900 až 1945. Praha 1974.

178

Grégr, René: Zánik křižníku Zenta. Poslední plavba rakousko-uherského chráněného křižníku. Praha 2016.

Hakvoort, Emmerich: Zlověstné oceány 1. (Eskadra smrti 1881–1914). Praha 2011

Hakvoort, Emmerich: Skagerrak 1916. Praha 2017

Halpern, Paul, G.: A Naval history of world war I. Annapolis 1994.

Halpern, Paul, G.: The Battle of The Otranto straits. Controlling the Gateway to the Adriatic in World War I. Bloomington 2004.

Hart, Garry – Lind, Wiliam S.: America Can Win. The Case for Military Reform. Adler & Adler Publishers 1986.

Hough, Richard: The Great War at Sea. 1914-1918. London 2013.

Hrbek, Ivan: Na mořích a Oceánech. Praha 1989.

Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 1. díl. Rok 1914. Praha 2001.

Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 2. díl. Rok 1915. Praha 2001.

Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 3. díl. Rok 1916. Praha 2001.

Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 4. díl. Rok 1917. Praha 2002.

Hrbek, Jaroslav: Velká válka na moři. 5. díl. Rok 1918. Praha 2002.

Hynek, Vladimír – Klučina, Petr: Válečné lodě 1. Lodě veslové a plachetní do roku 1860. Praha 1985.

Hynek, Vladimír – Klučina, Petr: Válečné lodě 2. Mezi krymskou a rusko – japonskou válkou. Praha 1986.

Hynek, Vladimír – Klučina, Petr – Škňouřil, Evžen: Válečné lodě 3. První světová válka. Praha 1988.

Ireland, Bernard: Jane´s Battleships of the 20th Century. London 1996. (český překlad: Bitevní lodě 20. století. Praha 1997.)

Jelínek, Milan: Válka na Jadranu 1914-1918. Třebíč 2019.

Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha první. Bitevní lodě Jeho Veličenstva. Praha 2015.

Kolář, Jan: K.u.K Kriegsmarine. Válečné loďstvo Rakouska-Uherska na pohlednicích a fotografiích 1900 – 1918. Kniha druhá. Křižníky Jeho Veličenstva. Praha 2014.

Kosiarz, Edmund: Námorné bitky. Bratislava 1984.

179

Kosiarz, Edmund: Pierwsa wojna światowa na Bałtyku. Gdaňsk 1979.

Kovařík, Jiří: Jutsko 1916. Největší námořní bitva Velké války. Třebíč 2014.

Massie, Robert, K.: Castles of Steel: Britain, Germany, and the Winning of the Great War at Sea. London 2004.

Moore, John (ed.): Jane´s Fighting Ships of World War I. London 1990.

Novák, Jiří: Bitva o Jadran. C. a k. válečné námořnictvo za 1. světové války. Brno 1998.

Novák, Jiří: Příběh „Ostrostřelce“. Osudy rakousko-uherského torpédoborce Scharfschütze za první světové války. Praha 2004.

Novák, Jiří: Torpédo pal!. Praha 2001.

Novák, Jiří – Žiarovský, Andrej – Šupík, Stanislav: Bitva v Otrantské úžině. Největší námořní bitva první světové války na Jadranu. Praha 2011.

Perepeczko, Andrzej: Coronel i Falklandy. Gdaňsk 1990.

Perepeczko, Andrzej: Triumf a pád admirála von Spee. Praha 2000.

Sokol, Hans Hugo: Osterreich-Ungarns Seekrieg 1914–1918. Wien 1933.

Veselý, Jindřich: Povstání v Boce Kotorské. Praha 1959.

Internetové zdroje http://www.navweaps.com/ (cit. Dne 28. 2., 14., 18. 3. a 9. 4. 2021)

Seznam zkratek

ANZAC – Australian and New Zealand Army Corps – Název vojenského uskupení, především pozemních jednotek, které bylo složeno z australských a novozélandských divizí. Toto uskupení bylo zformováno po začátku 1. světové války. Působilo také během bojů 2. světové války a částečně také ve válce ve Vietnamu.

BRT – Brutto Registrovaná Tuna – zastaralá jednotka objemu, která učuje hmotnost (tonáž) obchodních plavidel. 1 BRT = 100 kubických stop = 2,83 m³

HMS – His/Her Majesty´s Ship (Loď Jeho/Jejího Veličenstva) – označení britských válečných lodí

HMAS – His/Her Majesty´s Australian Ship (Australská Loď Jeho/Jejího Veličenstva) – označení australských válečných lodí

180

MAS – Motoscafo Armato Silurante (motorový torpédový člun)

SMS – Seine Majestäts Schiff (Loď Jeho Veličenstva) – označení německých a rakousko - uherských válečných lodí

181