Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Katedra dějin státu a práva

Vrahové mezi námi. Frankfurtský osvětimský proces 1963-1965

Rigorózní práce

PhDr. Tomáš Vojta

Brno 2020

1

2

Čestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma „Vrahové mezi námi. Frankfurtský osvětimský proces 1963-1965“ zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.

V Brně dne 29. června 2020 ...... PhDr. Tomáš Vojta

3

4

Poděkování

Rád bych na tomto místě poděkoval panu profesorovi JUDr. Ladislavu Vojáčkovi, CSc., a to za příjemný lidský i profesionální přístup ke studentům a také za upevnění vztahu k historii jako takové skrze výuku právních dějin.

5

6

Abstrakt Rigorózní práce „Vrahové mezi námi. Frankfurtský osvětimský proces 1963-1965“ se zabývá analýzou soudního procesu s esesmany z nacistického koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim, který byl klíčovou součástí nacistického plánu industrializovaného vyvraždění židů v Evropě. Autor v této práci řeší otázku významu frankfurtského procesu, který probíhal v západoněmeckém Frankfurtu nad Mohanem a který byl největším soudním procesem, jehož předmětem byla genocida židů. Tento proces má mimořádný a nepominutelný význam pro právní i obecné dějiny Evropy. Justice nástupnické země Třetí říše během tohoto řízení čelila naprosto bezprecedentní výzvě v moderních dějinách práva, a to jak nalézt a identifikovat vinu a trest u několika (spolu)pachatelů nejextrémnější masové vraždy v dějinách. Tento unikátní a zajímavý soudní proces přinesl mnoho zajímavých právních momentů, o nichž tato práce pojednává.

Klíčová slova Druhá světová válka, Osvětim, holocaust, židé, německá justice, frankfurtský proces

Abstract Rigorous thesis „Murderers Among Us. Frankfurt 1963-1965“ is focused on the analysis of the trial with former German SS personnel of the Auschwitz extermination and concentration camp which was an integral part of the industrialized Nazi plan to exterminate the European Jewry. Generally speaking, author provides an inquiry into the legacy of this trial which was the most important court proceeding concerning the Nazi genocide of Jews. Moreover, this trial bears an utmost singular importance in the realm of legal as well as conventional history. A newly established judiciary of ´s succession state was exceptionally challenged during this trial with the task of seeking for guilt as well as assess a punishment for a handful of (co)perpetrators of the most extreme mass murder in history. There were many unique as well as interesting factors during this trials that shaped the content of this thesis.

Keywords Second World War, Auschwitz, Holocaust, Jews, German judiciary, Frankfurt trial

7

Obsah

Úvod…………………………………………………………………………………..……10

1 Historický exkurz ...... 20 1.1 Postavení tábora Osvětim v represivním systému nacistického Německa…………. 20 1.2 Soudní procesy organizované Spojenci a Osvětim……..………………………….. 25 1.3 Soudní procesy s osvětimskými příslušníky SS v Polsku………………………….. 32

2 Frankfurtský proces s personálem vyhlazovacího tábora Osvětim ...... 37 2.1 Geneze procesu aneb Fritz Bauer a vrahové mezi námi ...... 46 2.2 Obžaloba ...... 49 2.3 Proces ...... 54

3 Rozsudek ...... 65 3.1 . „Macht ihn fertig, es ist schon spät!.“ ...... 74 3.2 . „Die Sprechmaschine.“ ...... 79 3.3 . „Die Muselmänner müssen weg!“ ...... 85 3.4 . „Heute bin ich der Lagerarzt.“ ...... 88 3.5 . „Der Mediziner.“ ...... 91

Závěr ...... 95

Bibliografie ...... 97

8

„Nebyl jsem přece slepý, když obžalovaný Lucas prováděl na rampě selekce. Poslal během půlhodiny pět tisíc lidí do plynu a teď se snaží vypadat jako zachránce!“1

1 Bývalý osvětimský esesman během hlavního líčení ve Frankfurtu v roce 1965; Baretzki byl odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí a v roce 1988 spáchal ve vězení sebevraždu.

9

Úvod

Osvětim (Auschwitz, Oświęcim) byla nejvražednějším místem v dějinách dvacátého století, které se stalo symbolem masového vyvražďování židů v době druhé světové války (holocaust, šoa, Zagłada).2 Toto místo se stalo synonymem pro systematickou a státem organizovanou masovou vraždu miliónů lidí z okupované Evropy, mezi nimiž právě židé tvořili podstatnou většinu. Reálná předpověď genocidy v extrémní podobě, jejímž cílem bylo úplné vyhlazení židů v Evropě, byla již lednu 1939 postulována Adolfem Hitlerem.3 Masové vyvražďování židů v době druhé světové války bylo extrémní formou genocidy, když řada strukturálních prvků tohoto procesu nemá v historii obdobu. Singularita holocaustu je faktem, který je potřeba akceptovat, i když tento axiom někdy bývá zpochybňován na jednotlivých státních či etnických úrovních. Osvětim má svůj rozměr celoevropský. Mezi oběťmi byly tisíce polských, italských, francouzských, maďarských, slovenských, řeckých či sovětských předválečných občanů, kteří zde čelili extrémnímu utrpení a byli vystaveni bezprecedentní intenzitě nacistických represí, jejichž atributem byl takový stupeň dehumanizace a především krutosti, který dle mého názoru nemá dodnes v historii paralelu. Nacistický plán vyvražďování evropských židů s názvem „Endlösung der Judenfrage“ byl precizní a jeho vykonavatelé pracovití. Autorovi tohoto textu se v této souvislosti vybaví fakt, že mezi osvětimskými oběťmi bylo také šest židovských žen z okupovaných britských ostrovů Guernsey a Jersey, které měly britské občanství. Důsledná a metodická německá okupační správa na Normanských ostrovech je identifikovala a lodí převezla do Francie, odkud byly deportovány a následně zavražděny právě v Osvětimi. Analogický průběh měly kupříkladu deportace židů z řeckého ostrova Korfu či z norského Trondheimu. Osvětim byla také místem, kde došlo k největší hromadné vraždě československých občanů, a to při likvidaci českého rodinného tábora v březnu 1944. Toto malé polské městečko, které mělo v roce 1939 jenom patnáct tisíc obyvatel, se stalo během několika dekád místem známém po celém světě, které každým rokem navštěvují statisíce lidí z celého světa a které mělo a má nezanedbatelný politický, historický a vzdělávací význam.4

2 VOJTA, Tomáš. Vyhlazovací tábor Treblinka ve světle německých procesů (1963-1965). Brno, 2019. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta, s. 16. 3 KERSHAW, Ian. Hitler, 1936-1945: Nemesis. London: W. W. Norton & Company, 2000, s. 216. 4 RENZ, Werner: Auschwitz 1940-1945. In: ÜBERSCHAR, Gerd R. (Hrsg.). Orte des Grauens. Verbrechen im Zweiten Weltkrieg. Darmstadt: Primus Verlag, 2003, s. 1.

10

Jak souvisí genocida židů s právem a právníky? Probíhal tento destruktivní sociální proces zcela mimo jakýkoliv právní rámec? Byli němečtí právníci vrahy? V jakém smyslu? Jak eventuální participaci německých právníků na masovém vraždění právně kvalifikovat? Nemám zde na mysli období od nástupu Hitlera k moci, ani od přijetí rasových zákonů. Role německých právníků na cestě ke konečnému řešení, mezi které patřili mimo jiné Carl Schmitt, Wilhelm Stuckart, Roland Freisler či , byla dostatečně v literatuře probádána, stejně jako evoluce „bohaté“ protižidovské legislativy a různorodých souvisejících opatření. Méně známou kapitolou je však úloha právníků ve vlastí „aplikační fázi“ genocidního plánu nacistů. Mezi experty – především německými – se lze setkat s názory, že deportace židů či jejich následné vyvražďování se již dělo mimo jakýkoliv právní rámec a že se nacistický režim vzdal jakýchkoliv právních dekorací, a proto se jednalo se mimo jakoukoli právní normu spáchaný zločin.5 Pomineme-li apologetický podtext takových interpretací, což není úplně neobvyklým jevem v německém prostředí, jsou podobné teze v rozporu s aktuálním stavem historického poznání o (právních) dějinách holocaustu. Hranice mezi cestou ke genocidě a jejím samotným výkonem nebyla pro německé právníky a právo zdaleka tak ostrá. Mnozí němečtí právníci, kteří vystudovali přední právnické fakulty v době Výmarské republiky, byli přímo odpovědni za aplikaci vůdcova rozkazu k fyzické likvidaci evropských židů. Nejednalo se o žádné vrahy od psacího stolu, ale o osoby s vynikajícím právním vzděláním, které byly přímo „in medias res“ a organizovaly masové vraždění v řádech statisíců. Řada právníků tak aplikovala genocidní vůli vůdce a dalších nejvyšších nacistických představitelů přímo v praxi, byli tak nejen podstatným „výkonným orgánem konečného řešení“, ale byli za své „výkony“ i povyšováni a odměňováni. Koho mám v této souvislosti na mysli a jak lze taková tvrzení doložit? Mezi bezmála šesti milióny židovských obětí holocaustu lze vydělit dva podstatné segmenty. Jednalo se jednak o většinovou část, která zahynula v plynových komorách ve vyhlazovacích táborech6, jednak šlo rovněž o oběti masových poprav provedených ad hoc utvořenými formacemi

5 DREIER, Horst. Die deutsche Staatsrechtslehre in der Zeit des Nationalismus. In: Veröffentlichungen der Vereinigung der Deutschen Statsrechtslehrer. Berlin-New York: Band 60, 2001, s. 39-40. 6 V plynových komorách různého typy v jednotlivých vyhlazovacích táborech zahynuly tyto počty židovských obětí: Osvětim 1 000 000 (konzervativní odhad); Treblinka 790 000; Sobibor 180 000; Belzec 434 000; Majdanek- Lublin 60 000; Chelmno (Kulmhof) 152 000. Celkem tedy přibližně 2 616 000 židů. Údaje čerpám jednak z klasické práce Raula Hilberga, jednak ze slovníku Routledge. Blíže viz. Raul Hilberg, HILBERG, Raul. Die Vernichtung der europäischen Juden. Frankfurt am Main: Fischer Taschenbuch Verlag: 2007, sv. 3, s. 1295; STACKELBERG, Roderick. The Routledge Companion to the Nazi Germany. New York: Routledge, 2007, s. 257; 258; 261; 301; 306.

11 známými jako , a to (většinou) zastřelením krátce po vstupu německé armády do daného města či městečka v Sovětském svazu (Masserschießungen).7 Velitelé tří ze čtyř formací Einsatzgruppen byli profesí právníci z předních německých univerzit. Dr. jur. Walther Stahlecker promoval na právnické fakultě v Tübingenu v roce 1927; Dr. jur. Otto Rasch získal svůj druhý doktorát na právnické fakultě v Lipsku roku 1924, když obhájil kvalifikační práci na téma ústavněprávního postavení předsedů komor Pruského zemského sněmu; Dr. jur. Otto Ohlendorf se stal právníkem na universitě v Göttingenu.8 Tito právníci vedli v roce 1941 jednotky složené z pracovníků jednotlivých složek Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA), které na teritoriu Sovětského svazu povraždily jen do konce roku 1941 bezmála 250 tisíc lidí. Jaká byla jejich pozice z hlediska práva? V roce 1941 byl již vytvořen reálný základ pro právní stav, který by se dal nazvat právní dichotomií konečného řešení židovské otázky. Na jedné straně byl stále účinný vojenský trestní zákoník (Militärstrafgesetzbuch) a samozřejmě také trestní zákoník z roku 1871, který byl naposledy před vlastním konečným řešením novelizován právě v roce 1941. Oba kodexy byly poslední formální právní ochranou židů na teritoriu pod nacistickou mocí před chystaným genocidním útokem ze strany nacistů. I přes masivní degradaci právního postavení židů byla stále dána působnost těchto kodexů i vůči židovském obyvatelstvu na teritoriu Třetí říše či v zahraničí.

7 Na tomto místě generalizuji, situace nebyla v tomto ohledu vždy zcela unifikovaná, ale obecně platí, že po napadení SSSR v červnu 1941 působily na jeho teritoriu čtyři seskupení Einsatzgruppen označená písmeny. Jen v roce 1941 se jednalo o Einsatzgruppe A, která působila v Pobaltí pod velením Dr. jur. Walthera Stahleckera a která zavraždila 135 567 židů. Další odnoží byla Einsatzgruppe B, která působila v Bělorusku pod velením Arthura Nebeho; počet obětí na jejím úseku postupu dosáhl úhrnem 45 600 židů. Na severní a střední Ukrajině působila Einsatzgruppe C pod velením Dr. jur. et Dr. med. Otto Rasche. Sonderkommando 4a náležející k této formaci provedl známý masakr v rokli Babi Jar na konci září 1941, když zde bylo během dvou dnů zastřeleno celkem 33 771 kyjevských židů; celkový počet obětí Einsatzgruppe C v roce 1941 dosáhl 96 445. Einsatzgruppe D, která působila na jižní Ukrajině a na Krymu pod velením Dr. jur. Otto Ohlendorfa zlikvidovala jen do konce roku 1941 celkem 93 600 židů. V roce 1942 masová vraždění židů tímto způsobem pokračovala, docházelo k nim jednak na nově obsazených územích na jihu SSSR, jednak při likvidaci tzv. sekundárních ghett či během četných protipartyzánských operací (Bandenbekämpfung). K jednotlivým formacím srov. STACKELBERG, op. cit., s. 227; 229; 245; 267. Dále doporučuji k tématu Einsatzgruppen obecně: HEADLAND, Roland. Messages of Murder. A Study of the Reports of the Einsatzgruppen of the Security Police and the Security Service 1941-143. London and Toronto: Associated University Presses, 1992, 303 s.; ANGRICK, Andrej. Besatzungspolitik und Massenmord. Die Einsatzgruppe D in der südlichen Sowjetunion 1941-1943. Hamburg: Hamburger Edition HIS Verlages, 2003, 796 s.; RHODES, Richard. Páni nad smrtí. SS Skupiny zvláštního nasazení a počátek holocaustu. Praha: Nakladatelství Pavel Dobrovský, 2002, 303 s. 8 HILARY, Earl: The SS-Einsatzgruppen Trial, 1945–1958: Atrocity, Law, and History. Cambridge: Cambridge University Press, 2009, s. 117-126.

12

Podle dikce § 47 vojenského trestního zákoníku platného a účinného v roce 1941 byl pouze nadřízený odpovědný za provedení rozkazu v rozporu s trestním právem, přičemž podle prvního odstavce byl odpovědný také podřízený vykonávající takový rozkaz, a to jako účastník za předpokladu, že jej překročil. Tedy v případě takového „excesu“ mu tedy náleželo postavení účastníka trestného činu. Podle druhého odstavce téhož paragrafu byl podřízený rovněž odpovědný jako účastník za předpokladu, že věděl o tom, že se rozkaz nadřízeného týkal jednání, které bylo možné kvalifikovat jako (ne)vojenský zločin nebo přečin.9 Výkladem lze dovodit, že zde existoval prostor pro neuposlechnutí takového rozkazu bez jakýchkoliv následků pro toho, kdo by se takto zachoval. Z hlediska trestního zákoníku bylo klíčové ustanovení § 211 o vraždě, když i přes rozsáhlou právní diskriminaci židovské populace se stále vztahovalo i vůči ní; právní ochrana tak v tomto smyslu byla formálně stále aktivní. Existovala však i druhá normativní větev sui generis, která v roce 1941 platila nejen jako pramen práva, ale měla současně „(nej)vyšší právní sílu“, dá-li se toto označení použít. Jednalo se o jeden z klíčových ideologických pilířů nacistického státu, a to vůdcovský princip (Führerprinzip). Ingerence tohoto organizačního a ideologického dogmatu do normativní roviny způsobila odsunutí platného a účinného hmotného práva do pozadí, vůdcovský princip vytvořil jakýsi „ultra lex specialis“. Ten fakticky derogoval zlomek platného práva, které ještě stále mohlo chránit židovské obyvatelstvo v trestněprávní sféře, přičemž došlo k vytvoření „vyhlazovacího axiomu“ založeného na rozkazu vůdce, který zazněl v odkazující referenční konotaci mnohokrát i při poválečných procesech s pachateli konečného řešení („Das war ein Führerbefehl“). Výše uvedené úvahy dokládá modelová situace z Lotyšska roku 1941, kde pod velením doktora Stahleckera působila již zmíněná Einsatzgruppe A. Následující příběh byl zveřejněn teprve v červnu 2020 na serveru Youtube, kde je zvukový záznam svědecké výpovědi právníka a bývalého SS-Sturmbannführera Emila Finnberga během frankfurtského procesu v roce 1965. Finnberg byl příslušníkem bezpečnostní policie a SD a také soudním úředníkem u soudu SS v Rize.10 Během masových poprav židovského obyvatelstva v Pobaltí došlo k případu, kdy dva příslušníci tohoto útvaru odmítli splnit rozkaz ohledně další participace na takových událostech. Jednalo starší muže ve věku přibližně padesát let, kteří působili u kriminální policie a působili po německé agresi na Sovětský svaz v řadách Einsatzgruppe A.

9 BRYANT, Michael S. Eyewitness to Genocide. The Death Camp Trials, 1955-1966. Knoxville: The University of Tennessee Press, 2014, s. 110. 10 V rámci organizační struktury SS existovaly samostatné soudy SS a policie.

13

Jinak řečeno, odmítli provést rozkaz dále se účastnit poprav židů s poukazem na emocionální zátěž; dle slov Finnberga při prvním výslechu plakali s tím, že již nadále nemohou střílet ženy a děti (sic!). Doktor Stahlecker se následně obrátil na Finnberga s tím, jaké tresty v dané situaci při takovém odepření rozkazu přicházely v úvahu. Z hlediska relevantních hmotněprávních předpisů bylo možné udělit tresty vězení až po trest smrti. Po prostudování spisu Finnberg oznámil Stahleckerovi, že věc je dle jeho názoru jasná a lze ji zažalovat pro neuposlechnutí rozkazu (Befehlsverweigerung). Reálná žaloba ovšem v takovém smyslu proti oběma příslušníkům Einsatzgruppe A, kteří již nadále nemohli participovat na masovém vraždění židů, nebyla u příslušného soudu SS nikdy podána. Stahlecker byl v předmětné době současně i velitelem bezpečnostní policie a SD pro Reichskommissariat Ostland a přikázal z titulu této funkce Finnbergovi celou věc ještě odeslat na nižší velitelský stupeň do Rigy. Po několika týdnech se Finnberg dověděl, že oba obvinění byli odesláni zpět do Říše s tím, že se řízení zastavuje. Poznámka v relevantní písemnosti byla formulována slovy „postup byl zmařen působením nepřítele.11 Předseda frankfurtského senátu Dr. Hofmeyer se následně dotázal Finnberga, zda pokyny k popravám žen a dětí byly vojenskými rozkazy ve smyslu § 47 vojenského trestního zákoníku. Odpověď zněla, že byl neuposlechnut vůdcův rozkaz (Führerbefehl), který byl tehdy zákonem, a odtud pramenila vina obviněných. Vojenský trestní zákoník nebyl v takovém kontextu referenčním pramenem práva. Výkladem lze opět dovodit, že rozkaz vůdce imanentně nebyl považován za rozporný s výše uvedenými trestněprávními normami. Laicky řečeno, vůdce vydával pokyny mimo platné právo, jejich kritické zkoumání nebylo žádoucí.12 Výše uvedené má doložit nastíněné úvahy, že ačkoli sice formálně existovalo hmotné právo, které mohlo hypoteticky být silou s potenciálem působení proti genocidní mašinérii, v reáliích roku 1941 pozitivní právo existovalo zcela mimoběžně vedle scénáře vytvořeného Hitlerem a jeho okolím. Nikdy nedošlo ke kolizi hmotného práva a vůdcova rozkazu v takové intenzitě, aby došlo k projednávání u některého ze soudů SS a policie či jinde. Ke zkoumání, zda dle znění § 47 vojenského trestního zákoníku bylo možné kvalifikovat rozkazy vůdce jako trestné, nebyla v tehdejších reáliích vůle. Došlo-li k problematickým situacím jako ve výše zmíněném případě, byly takové případy nenápadně vytlačeny do pozadí. Vůdcův rozkaz měl

11 V němčině zněla formulace takto: „Der Vorgang durch Feindeinwirkung vernichtet sei“. 12 Výslech Finnberga: Emil Finnberg (ehm. SS-Sturmbannführer /Gerichtsoffizier) im Frankfurter Auschwitzprozess [145.VT] [online]. Youtube, 2020 [cit. 25. 06. 2020]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=dFQXLkhomg4b

14 uvnitř nacistických mocenských struktur aplikační přednost, přičemž esesmani byli ideologickou průpravou dostatečně tvrdí (ideologische Härte) ve smyslu bezpodmínečné poslušnosti a precizního provedení rozkazu bez ohledu na jeho obsah. Příslušníci SS byli de facto poslušné stroje, jimž pojmy jako kritické myšlení či empatie byly naprosto cizí. Ve velitelské struktuře SS platil postoj, že v souvislosti s tvrdostí vis-á-vis vyhlazování Untermenschen bylo třeba být hrdý na takto koncipované uvažování, a to jako na jeden ze zdrojů nadřazenosti a síly. Takové bylo předporozumění podstatné části vykonavatelů konečného řešení.13 V analogických právních a ideologických obrysech probíhala služba esesmanů z Osvětimi, kteří v šedesátých letech minulého století stanuli před porotním soudem ve Frankfurtu nad Mohanem. Cílem této práce je rozbor frankfurtského osvětimského procesu, který proběhl v letech 1963-1965. Toto soudní řízení bylo největším západoněmeckým poválečným procesem, jehož předmětem byly nacistické zločiny. Mezi zhruba šest tisíci takovými procesy, které v letech 1945-1980 proběhly v SRN, byl frankfurtský proces výjimečný ve dvou rovinách. Byl to jednak vnitrostátní proces o nacistických zločinech, který proběhl podle (západo)německého práva, což bylo v dané době na této úrovni novum, když do té doby náležela jurisdikce spojeneckým soudům se základnou v pramenech mezinárodního práva. Druhým rozměrem byl samotný fakt, že se jednalo o největší poválečný německý proces o konečném řešení židovské otázky, což dvacet let po válce vyvolávalo rozporuplné reakce veřejnosti při celospolečenské konfrontaci s extrémní intenzitou projednávané trestné činnosti.14 V době tohoto procesu zde nebyla žádná mocenská ingerence zvenčí, jednalo se o ryzí vnitrostátní soudní řízení. Z této perspektivy nebyla možná žádná argumentace o spravedlnosti vítězů jako během norimberských procesů. Ve Frankfurtu šlo o německé právo, o německou justici a o německou genocidní minulost.15 Předkládaná rigorózní práce zkoumá, jak se z právní perspektivy vypořádala nezávislá a demokratická západoněmecká justice s děním ve vyhlazovacím a koncentračním táboře v Osvětimi. Jinými slovy řečeno, jak dokázal soudní systém a právo nedávno vzniklého právního státu na vnitrostátní úrovni absorbovat genocidní minulost Třetí říše. Téma je o

13 Tyto teze zazněly v projevu Reichsführera SS Heinricha Himmlera v říjnu 1943 v Poznani. Originální záznam tohoto projevu je zde: ´s Speech at Poznań (Posen) [online]. Youtube, 2020 [cit. 26. 06. 2020]. 14 RÜCKERL, Adalbert. NS-Verbrechen vor Gericht. Heidelberg: C.F. Müller Juristischer Verlag, 1982, s. 329. 15 WITTMANN, Rebecca. Beyond Justice. The Frankfurt Auschwitz Trial. Cambridge: Harvard University Press, 2005, s. 2. 15

„recepci“ genocidy justicí moderního právního státu na pozadí specifické kontinuity s totalitní diktaturou. V této souvislosti je ilustrativní fakt, že bývalý esesman Wilhelm Boger, který se v Osvětimi dopustil těch nejzávažnějších zločinů, zdravil v roce 1964 ve frankfurtské jednací síni nacistickým pozdravem, za což byl předsedou senátu Dr. Hoffmeyerem opakovaně důrazně napomínán. Takový výjev byl do značné míry symptomatický pro kolizi uvažování jednak zástupců demokratického právního státu, jednak bývalých – ideologickou tvrdostí obrněných – vykonavatelů vůdcova rozkazu.16 Po studiu podstatné literatury tématu precizuji hypotézu, jejíž testování bude cílem této práce, a to takto:

„Frankfurtský osvětimský proces nemohl být přiměřeným a spravedlivým soudním řízením v právním smyslu, jelikož neměl dostatečnou hmotněprávní oporu při tak extrémním předmětu řízení. Tehdy platné pozitivní právo nemělo potenciál k proporcionální reflexi projednávaného stupně zločinnosti. Přesto byl jeho význam mimořádný v tom, že byl za daných ne(právních) okolností podstatným stavebním kamenem pro poválečnou transformaci západoněmecké společnosti na cestě k právnímu státu.“

Sekundární literatura tématu je v roce 2020 velice obsáhlá, klíčová pro tuto práci jsou odborné texty americké a německé provenience. Z americké literatury je mimo již výše uvedenou práci americké právní historičky Rebeccy Wittmann relevantním zdrojem informací kniha amerického historika Davida O. Pendase z bostonské univerzity.17 Ve výčtu literatury nelze pominout klasické sborníkové dílo pod vedením izraelského profesora z Hebrejské univerzity Yisraela Gutmana, která byla publikována ve washingtonském muzeu holocaustu. Tento rozsáhlý opus magnum je vyčerpávající monografií o klíčovém dění Osvětimi z multidisciplinární perspektivy.18 Při přípravě tohoto textu používal jako primární referenční zdroj obsáhlý rozsudek frankfurtského porotního soudu z roku 1965.19 K významné literatuře

16 WITTMANN, op. cit. s. 92. 17 PENDAS, David O. The Frankfurt Auschwitz Trial 1963-1965. Cambridge: Cambridge University Press, 2005, 340 s. 18 GUTMAN, Yisrael; BERENBAUM, Michael (eds.). Anatomy of the Auschwitz Death Camp. Bloomington and Indianapolis: Indiana University Press, 1998, 638 s. 19 BALZER Friedrich-Martin; RENZ, Werner (Hrsg.). Das Urteil im Frankfurter Auschwitz-Prozess (1963-1965). Bonn: Pahl-Rugenstein Verlag Nachfolger GmbH, 2004, 623 s.

16 tématu patří práce německých právníků Gerharda Werleho a Thomase Wanderse z katedry trestního práva na Humboldtově univerzitě v Berlíně.20 Na univerzitě v německém Hannoveru vznikla kvalitní analýza z pera právního historika Michaela Greveho, které analyzovala procesy s nacistickými zločinci v šedesátých letech minulého století.21 O atmosféře v jednací síni během frankfurtského procesu vypovídá a dobový pohled účastníka procesu nabízí práce Bernda Naumanna z roku 1968.22 Téma frankfurtského procesu není možné bez zmínky o hesenském státním zástupci Fritzi Bauerovi, který stal doslova legendou díky předchozímu zcela klíčovému podílu na dopadení Adolfa Eichmanna a který se obdobně zasloužil o zahájení trestního stíhání bývalých esesmanů z Osvětimi na samém počátku přípravného řízení. O Bauerovi pojednávaly dvě publikace, s nimiž jsme pracoval při přípravě tohoto textu.23 Obecným dějinám Osvětimi se věnovala na kvalitní úrovni německá historička Sybille Steinbacher.24 Již více než půlstoletí uběhlo od průkopnické práce bývalého osvětimského vězně Ericha Kulky, která dodnes zůstává jediným českým příspěvkem k tématu. Tato práce z pera očitého svědka osvětimského mikrosvěta vznikla v roce 1966 již v ovzduší blížícího se pražského jara a má dodnes svoji vypovídací hodnotu.25 Metodologický referenční model této rigorózní práce je dán v oblasti epistemologie a fenomenologie narativních dějin. V rámci tohoto konceptu vypravěč při konstrukci příběhu vychází z respektování určitých epistemologických implikací. Nejdůležitější z nich je vliv událostí v minulosti proběhlé na událost po ni následující, kdy podstata tohoto vlivu má formu „významu vlivu ve světle události pozdější“. Vymezení „významu vlivu ve světle události pozdější“ je konstruktem vypravěče, který vyplývá z logiky vyprávěného příběhu. Pozdější událostí je pro mne v tomto kontextu frankfurtský proces v letech 1963-1965. Logika příběhu je dána rámcem podmínek a možností, které vypovídají o tom, „co se stalo“ (pozitivní rovina), ale i o tom, „co se mohlo“ stát, resp. „co se raději mělo stát“ (normativní rovina), ale ve skutečnosti se tak nestalo. Vypravěč konstruuje svůj příběh, přičemž respektuje „obsahovou logiku“ příběhu, kterou rozumíme potencionální množinu všech možných variant minulého

20 WERLE, Gerhard; WANDRES Thomas (Hrsg.). Auschwitz vor Gericht. Völkermord und bundesdeutsche Strafjustiz. München: C.H.Beck, 1995, 237 s. 21 GREVE, Michael. Der justielle und rechtspolitische Umgang mit den NS-Gewaltverbrechen in den sechzigen Jahren. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2001, 438 s. 22 NAUMANN, Bernd. Bericht über die Strafsache gegen Mulka u. a. vor dem Schwurgericht Frankfurt. Frankfurt am Main und Hamburg: Fischer Bücherei GmbH, 1968, 298 s. 23 WOJAK, Irmtrud. Fritz Bauer. Eine Biographie, 1903–1963, München: C. H. Beck, 2018, 596 s.; STEINKE, Ronen. Fritz Bauer oder Auschwitz vor Gericht. Mit einem Vorwort von Andreas Voßkuhle, München: Piper Verlag GmbH, 2014, 348 s. 24 STEINBACHER, Sybille. Auschwitz. Geschichte und Nachgeschichte. München: C. H. Beck, 2004, 122 s. 25 KULKA, Erich. Soudcové, žalobci, obhájci. Praha: vydavatelství ústředního výboru KSČ, 1966, 265 s.

17 vývoje událostí, k nimž mohlo dané době dojít. Vypravěč zpětně rekonstruuje tyto subjektivní podmínky (zejména činnosti aktérů) a objektivní podmínky, které existovaly, ale i ty podmínky, které by existovaly poté, kdyby nastaly jiné podmínky. Výsledkem je konstrukce příběhu, který vychází z možného stavu světa. Vyprávěný příběh může být konstruován ve dvojí epistemologické formě, a to jako normativní výklad, kdy potenciálně možný (ale již minulý) stav světa je vytvářen s ohledem na určitý ideál a normativní kritérium, nebo může mít podobu nenormativní deskripce, kdy je daný příběh rozvíjen formou pouhých konstatování, „co by se stalo, kdyby se stalo“.26 Z obsahově logického hlediska tak potenciálně vznikají dva možné „obrazy vyprávění“: obraz normativní, resp. obraz nenormativní. Jim odpovídají i patřičné formy příběhů. Z formálně logického hlediska se dané příběhy neliší. Spojuje je to, že vypravěč musí respektovat pravidla logického usuzování.27 V narativním popisu tedy dochází ke „zpětnému přeřazování minulé události“. Cílem vypravěče (historika) je takové „zpětné přeřazení minulé události“, kdy je tato spojována s událostmi pozdějšími, a to jako součást celku vyprávění, jako nedílná složka vyprávěného příběhu. Toto „zpětné časové propojení“ umožňuje v příběhu definovat význam dané události pro událost pozdější. Historiografie tak konstruuje narativní obraz, kdy funkcí tohoto obrazu není popisovat související dané činy a události, tak jak je mohli vidět svědci, ale zaznamenat vyprávění z pohledu tvůrce narativního obrazu (historika a právníka – T. V.), tedy v časově s významovém spojení s událostmi pozdějšími.28 Z metodologické perspektivy tak v tomto textu dochází ke „zpětnému časovému propojení“ mezi válečnými událostmi v Osvětimi a děním před porotním soudem ve Frankfurtu v šedesátých letech minulého století. Cílem práce je spojení obou narativních obrazů, aby vznikla hodnověrná a přijatelná výpověď o soudním řízení o místě z doby druhé světové války, které vešlo do dějin jako Osvětim. Struktura práce je tvořena třemi kapitolami, přičemž první kapitola jednak charakterizuje tábor v Osvětimi, jednak pojednává o procesech s tamními esesmany, k nimž došlo mimo německou jurisdikci a zčásti i mimo německé teritorium. Druhá kapitola se věnuje frankfurtskému procesu v obecnějším smyslu, přičemž analyzovány jsou jednotlivé procesní složky. Třetí kapitola je tvořena pěti případovými studiemi obžalovaných esesmanů, z nichž bylo vybráno pět z nich. Robert Mulka, Wilhelm Boger, Oswald Kaduk, Josef Klehr a Franz

26 OCHRANA, František. Metodologie vědy. Úvod do problému. Praha: Karolinum, 2009, s. 115. 27 OCHRANA, op. cit., s. 116. 28 OCHRANA, op. cit., s. 117.

18

Lucas byli vybráni jednak vzhledem k velmi odlišnému rozpětí trestů, ke kterým byli frankfurtským soudem odsouzeni (trest odnětí svobody na doživotí až po osvobozující rozsudek), jednak k dosaženému stupni vzdělání, když tento ukazatel se pohyboval od vysokoškolského až po prakticky nulové. Chtěl bych ještě na tomto místě ještě upozornit čtenáře tohoto textu na skutečnost, že předmětem trestního řízení u porotního soudu ve Frankfurtu bylo masové vyvražďování statisíců lidí, čemuž odpovídá věcný obsah této práce. Záměrem autora není šokovat, ale podat ucelený výklad o tématu.

19

1 Historický exkurz

1.1 Postavení tábora Osvětim v represivním systému nacistického Německa

„Auschwitz. Das war weit ab, das lag da hinten in Polen.“29

Osvětim je symbolem holocaustu a nacistických represí v okupované Evropě v době druhé světové války. Význam postavení tohoto bývalého nacistického koncentračního a vyhlazovacího tábora je dán několika atributy. V dějinách dvacátého století neexistuje místo, kde by zahynulo tolik lidí jako právě zde. Jinými slovy řečeno, na této planetě neexistuje srovnatelné místo, které by mohlo v absolutních počtech obětí svojí vražedností předčít Osvětim. Osvětim se vymyká svými parametry všemu obdobnému v lidské historii. Výkonnost osvětimských krematorií, propracovaný systém plynových komor, extrémně tvrdé podmínky vězňů v táboře či jejich mimořádně vysoká úmrtnost implikují specifickou pozici Osvětimi v represivním systému nacistické Třetí říše. Bývá-li se Osvětim považována za nejrozlehlejší a nejvražednější z nacistických koncentračních a vyhlazovacích táborů v době druhé světové války, jsou takové teze zcela adekvátní.30 Druhým výjimečným je faktorem je geografická dimenze „osobní působnosti“ Osvětimi. Tato perspektiva je rovněž mimořádná. Oběti pocházely z okupovaného území Sovětského svazu, z britských Normanských ostrovů, z norského Trondheimu či italského Říma. Osvětim byla a je bez nadsázky skutečně celoevropským fenoménem. Třetím faktorem, který implikuje výjimečné postavení Osvětimi, je doba existence tábora. Při zkoumání historie německých vyhlazovacích táborů dojdeme k závěru, že všechny ostatní byly aktivní přibližně jeden rok.31 Osvětim však byla vyhlazovacím táborem v období let 1942-1944, nebyla dočasným zařízením jako kupříkladu tábory Akce Reinhard, ale trvalým industriálním komplexem jednak pro masovou likvidaci obyvatel z evropského kontinentu dle rasových postulátů nacistů, jednak plnila funkci novodobého rezervoáru levné otrocké pracovní síly.

29 „Osvětim. To bylo daleko, to bylo tam vzadu v Polsku“. První velitel Osvětimi Rudolf Höss v roce 1946. NAUMANN, Bernd. Bericht über die Strafsache gegen Mulka u. a. vor dem Schwurgericht Frankfurt. Frankfurt am Main und Hamburg: Fischer Bücherei GmbH, 1968, s. 7. 30 GUTMAN, Yisrael. Preface. In: GUTMAN, Yisrael; BERENBAUM, Michael (eds.). Anatomy of the Auschwitz Death Camp. Bloomington: Indiana University Press, 1998, s. vii. 31 Osvětim měla „hybridní modus operandi“, když byla v letech 1942-1944 jednak koncentračním táborem, jednak vyhlazovacím táborem.

20

Na rozdíl od Treblinky, Sobiboru, Belźce či Chelmna však byla osvobozena, čímž byla ukončena její činnost. Prvek osvobození implikoval záchranu tisíců vězňů, kteří následně během poválečných procesů mohli podat svá svědectví.32 Pokud by k osvobození nedošlo, počet obětí Osvětimi by dále narůstal. Tato hypotéza má své opodstatnění i ve velice málo známých megalomanských plánech na výstavbu inovativních velkokapacitních krematorií, které by v případě realizace byly schopny za jeden den (sic!) provést kremaci až patnácti tisíc lidí. Tyto plány jsou dnes součástí výstavy v německém Erfurtu v muzeu firmy Topf & Söhne, která na základě objednávky Hlavního říšského bezpečnostního úřadu dodala spalovací pece mimo jiné právě i do Osvětimi.33 V této kapitole bude nastíněna s ohledem na omezený prostor této práce pouze základní charakteristika geneze a fungování komplexu osvětimských táborů. Historie tábora je lemována jednak květnem 1940, kdy německé úřady rozhodly o jeho vybudování, jednak lednem 1945, kdy podstatná část tehdejších osvětimských vězňů opustila tábor během tzv. „pochodů smrti“. Důležitým „institutem“ pro porozumění funkci tábora byl proces tetování. Osvětim byla jediným táborem, kde se vězni tetovali ihned po svém příjezdu. K tomuto ovšem mohlo teprve dojít za předpokladu, že nově příchozí (netetované) osoby nebyly ihned poslány do plynových komor, přičemž takový segment tvořilo okolo osmdesáti procent deportovaných. K tomuto postupu však docházelo až v období „konjunktury“, přičemž první plynové komory byly uvedeny do „zkušebního provozu“ v září 1941. Tetování v Osvětimi dle dochovaných záznamů obdrželo okolo 405 000 lidí, z nichž přibližně 200 000 zde zahynulo.34 Výše uvedené v komparativní perspektivě dokládá, že Osvětim v režimu koncentračního tábora měla několikanásobně větší úmrtnost než „ryzí“ koncentrační tábory jako Mauthausen, Dachau, Buchenwald či Sachsenhausen. Analogická teze obstojí i pro modus operandi Osvětimi jako vyhlazovacího tábora. Početný „klastr“ táborů kolem kmenového osvětimského tábora ve svém souhrnu vytvořil rozsáhlé centrum paralelních systémů nacistických vyhlazovacích a koncentračních táborů. Někdy zmiňovaná analogie s táborovými komplexy v době stalinismu není adekvátní s ohledem na několik strukturálních prvků, mezi nimiž vyčnívá role přímého úmyslu pachatelů, dále teritoriální rozměr deportací a

32 Treblinku, Sobibor, Belźec a Chelmno přežilo celkem 97 osob, přičemž počet obětí těchto čtyř vyhlazovacích táborů byl dle kvalifikovaných odhadů nejméně 1556000 lidí. 33 Ausstellung "Techniker der 'Endlösung'. Topf & Söhne – Die Ofenbauer von Auschwitz" [online]. Erinnerungsort Topf & Söhne – Die Ofenbauer von Auschwitz. 2020 [cit. 26. 06. 2020]. Dostupné z: https://www.topfundsoehne.de/ts/de/index.html 34 GUTMAN, op. cit. s. 6-7.

21 technologický aspekt genocidní mašinérie. Tyto prvky v Sovětském svazu v době vrcholného stalinismu nenajdeme. Expanze osvětimského komplexu začátkem čtyřicátých let pokračovala až do fáze, kdy Osvětim se svými čtyřiceti pobočnými tábory pokrývala rozsáhlé průmyslové území se zásobami nerostných surovin. Soustava těchto táborů byla obrovskou zásobárnou levné otrocké pracovní síly pro německý válečný průmysl, zemědělství a stavebnictví.35 Historický význam Osvětimi je založen na jiném atributu, který svým významem převyšuje ostatní aspekty jeho existence. Počátkem jara 1942 se totiž Osvětim stala ústředním místem výkonu konečného řešení židovské otázky, k čemuž došlo jednak po rozhodnutí na úrovni Hitler-Himmler o tomto postupu nacistů vůči evropským židům, jednak po následné koordinační poradě zástupců jednotlivých mocenských složek nacistického státu ve Wannsee.36 Tento eufemismus znamenal přijetí masového vyhlazovaní židovského obyvatelstva na teritoriu pod kontrolou nacistů jako oficiální doktríny Třetí říše. V osvětimském táborovém komplexu byla Himmlerem vybrána část jeho teritoria, která měla sloužit jako centrální místo výkonu konečného řešení a která vešla do dějin jako Birkenau.37 Od jara 1942 do podzimu 1944 právě do této části Osvětimi proudily stovky deportačních vlakových souprav se židovským obyvatelstvem z nacisty okupované Evropy. V tehdejším názvosloví se mluvilo o „RSHA transportech určených pro zvláštní zacházení (Sonderbehandlung)“. Krátce po příjezdu takových deportačních vlaků proběhly selekce na příjezdové rampě v Birkenau. Toto slovo znamenalo několikasekundové „řízení o způsobilosti“ dané osoby k životu v táboře dle v Berlíně stanovených předpisů, které prováděli esesmani, častokrát lékaři či lékárníci, když konkludentně pohybem ruky vydávali pokyn, kterým směrem se měl nově příchozí odebrat. Starší osoby, invalidé, matky s dětmi byly poslány na smrt do krematorií s plynovými komorami. Zhruba patnáct až dvacet procent deportovaných bylo nasměrováno esesmany do některé součásti osvětimského komplexu; nejčastěji do tábora Birkenau.38 V souvislosti se zavedeným principem selekcí věžňů (Selektionprinzip), který byl poprvé aplikován 4. července 1942 u transportu slovenských židů, je třeba uvést doplňující komentář s ohledem na pozdější význam tohoto postupu osvětimských esesmanů během

35 RENZ, op. cit. s. 2-3. 36 Ke konferenci ve Wannsee doporučuji: LONGERICH, Peter. Wannsee-konferenz. Der Weg zur 'Endlösung. München: PantheonVerlag GmbH, 2014, s. 131-158. 37 V tomto textu budu používat pro Osvětim II - Birkenau zkrácený název „Birkenau“; v literatuře se lze setkat s termíny Osvětim – Březinka, Auschwitz – Birkenau či Auschwitz II. 38 GUTMAN, op. cit. s. 7.; srov. RENZ, op. cit. s. 4.; srov. STEINBACHER, Sybille. Auschwitz. Geschichte und Nachgeschichte. München: C. H. Beck, 2004, s. 49.

22 soudního řízení ve Frankfurtu o dvacet let později. Byl-li nově příchozí vybrán na práci, neznamenalo to v žádném případě záchranu či obdobné „dobrodiní“ ze strany esesmanů. Práce v Osvětimi reálně znamenala pouze odklad rozsudku smrti. V průměru vydržel osvětimský vězeň pracovní nasazení pouze po dobu třech až čtyřech měsíců. Následně nebyl nadále schopen elementární lidské existence v důsledku podvýživy, nemocí a krutého zacházení ze strany esesmanů. Fenomén tzv. „musulmanství“ patřil v Osvětimi k každodennímu obrazu, přičemž se jednalo o zcela vysílené, extrémně podvyživené, nemocné a apatické vězně, kteří končili po táborových selekcích v plynových komorách. Říšský ministr spravedlnosti Otto Georg Thierack psal doslova ve svém dopisu Heinrichu Himmlerovi dne 18. září 1942 o vyhlazování vězňů prací (Vernichtung durch Arbeit). Nejednalo se o zvláštní strategický koncept, ale o integrální součást vyhlazovacího programu nacistického režimu. Tento postup měl však svůj zvláštní přínos pro režim, jelikož zabezpečil nejen fyzickou likvidaci příslušných osob, nýbrž měl i ekonomický efekt pro nacistický stát. Jestliže byl člověk na osvětimské rampě vybrán na práci, jednalo se „materiálně“ o ekvivalent cesty do plynových komor se suspenzivní podmínkou v podobě individuální způsobilosti vydržet extrémně těžké táborové podmínky a odvést určitý pracovní výkon. Pakliže tato odkládací podmínka pominula, nastoupily „účinky“ axiomatického vůdcova rozkazu. Jak bude uvedeno níže, snažila se obhajoba během frankfurtského procesu interpretovat selekce na rampě s následným zařazením na práci jako určitou antitezi programu vyhlazování. Taková interpretace je světle kritické historické analýzy velice zavádějící. „Úspěch“ u selekce implikující výběr na práci v Osvětimi byl reálně s velkou měrou pravděpodobnosti pouze dočasným odkladem rozsudku smrti.39 Dalším důležitým zjištěním je skutečnost, že kritickým rozborem mocenské ingerence jednotlivých úřadů v rámci struktury SS lze identifikovat dvě protichůdné tendence, které působily při selekcích v Osvětimi. V březnu 1942 byly koncentrační tábory v byrokratické struktuře SS en bloc převedeny do správy úřadu WVHA (Wirtschafts-Verwaltungshauptamt), přičemž z tohoto centra od konce roku 1942 přicházely impulsy k racionálnějšímu a efektivnějšímu zacházení s vězni, což přineslo i reálné menší zlepšení podmínek v táboře. Za tímto postupem byla snaha o efektivnější využití vězeňské pracovní síly v době zhoršující se válečné situace. Na druhou stranu z RSHA, dalšího úřadu ve struktuře SS, přicházely stále pokyny v kontextu konečného řešení, když u některých transportů tento úřad dokonce nařizoval jejich

39 STEINBACHER, op. cit. s. 50.

23 okamžitou likvidaci bez předchozích selekcí.40 Tato dvojkolejnost působila na jednotlivé esesmany různou intenzitou, a proto jejich chování bylo při selekcích na rampě nejednotné. Rozporuplné rozkazy způsobovaly, že se do popředí dostávala jejich osobnostní charakteristika a jejich autonomní postoj k samotnému dění na příjezdové rampě v Birkenau, jehož byli řídící silou. Tento vnitřní postoj sehrál velmi důležitou roli při zkoumání otázky jejich individuální viny během frankfurtského procesu. Historie tábora má několik zásadních momentů, mezi které patřil modus operandi tábora, který byl do jara 1942 koncentračním táborem především pro polské vězně, přičemž od tohoto období fungoval paralelně jako koncentrační a vyhlazovací tábor. K vyhlazování vězňů se používal primárně pesticid , který se vhazoval do stropních otvorů budov, které sloužily jako plynové komory. Konstrukce budov k tomuto účelu prošla evolucí od podzimu 1941, kdy byly provedeny první testy na sovětských válečných zajatcích v kmenové táboře, až po březen 1943, kdy byly v nedalekém táboře Birkenau uvedena do provozu velkokapacitní krematoria s komorami umístěnými v podzemí. V přízemní části těchto budov byly spalovací pece, k nimž se výtahy dopravovala těla obětí z podzemí. Mezi další metody usmrcování vězňů patřily často rovněž fenolové injekce, které byly lékaři SS či pomocným lékařským personálem (SS-Ärzte; SS-Sanitätdienstgraden) aplikovány vybraným vězňům povětšinou přímo do srdce. Na podzim 1941 začaly popravy vězňů u tzv. „Černé zdi“ v kmenovém táboře, kde bylo ranou do týlu esesmany usmrceno několik tisíc vězňů. V důsledku fakticky neexistující infrastruktury pro hygienu vězňů se v táboře rozšířily četné nemoci, které spolu s podvýživou a všudypřítomným týráním vězňů ze strany esesmanů postupně způsobovaly duševní i fyzický rozklad většiny vězňů. Pravidelně se v táboře konaly selekce, při nichž se vybírali takoví vězňové, kteří dle povrchního názoru esesmanů neměli nadále právo na život a kteří byli následně posláni do plynových komor. Úmrtnost vězňů v režimu koncentračního tábora byla v Osvětimi zdaleka největší (přibližně trojnásobná), než tomu bylo u jiných koncentračních táborů, které spadaly do kompetence úřadu WVHA.41 Z celkového počtu osvětimských obětí tvořili židé z okupované Evropy většinu. Podle údajů RSHA dorazilo v roce 1942 do tábora úhrnem 166 transportů, které do tábora dopravily okolo 180 tisíc židů, v roce 1943 to bylo přibližně 250 tisíc židů v 174 vlakových soupravách

40 GUTMAN, op. cit. s. 9.; na základě analogického pokynu RSHA byl v březnu 1944 zlikvidován první český rodinný tábor. 41 PIPER, Franciszek. The Number of Victims. In: GUTMAN, Yisrael; BERENBAUM, Michael (eds.). Anatomy of the Auschwitz Death Camp. Bloomington: Indiana University Press, 1998, s. 61-81.; srov. RENZ, op. cit. s. 5; srov. STEINBACHER, op. cit. s. 104-107.

24 a završení gradující vyhlazovací mašinérie nastalo v roce 1944, kdy na prodlouženou rampu v Birkenau dorazilo nejméně 300 vlaků s přibližně 650 tisíci židy. Z úhrnného počtu 1,1 miliónu židů jich bylo přibližně 900 tisíc zavražděno během dvou až tří hodin po příjezdu. Zbývajících 200 tisíc bylo odvedeno do některé části tábora, přičemž více než polovina z nich nakonec nepřežila pobyt v Osvětimi, a to i přes fakt, že se po příjezdu do tábora vyhnuli okamžité smrti v plynových komorách.42 Když byl v lednu 1945 osvětimský komplex evakuován před blížící se Rudou armádou, zůstala podstatná část táborové infrastruktury nedotčena, i když krematoria s plynovými komorami v Birkenau byla esesmany zničena. Tisíce vězňů nakonec přežily válku v samotném táboře a byli osvobozeni sovětskými vojsky, další tisíce přežily strastiplné pochody smrti a dočkaly se pádu nacismu o několik měsíců později. Bezprostředně po válce se Osvětim stala synonymem pro skutečnou tvář nacismu. Bezprecedentní rozměr nacistických zločinů v osvětimském táboře implikoval nevyhnutelnou reflexi i z právní perspektivy, k čemuž docházelo v rámci různých státních celků, dle rozdílných pramenů práva a v odlišných společenských zřízeních. Existence poválečného bipolárního světa se však Osvětimi přímo netýkala. Celoevropský rozměr osvětimského traumatu našel brzy justiční odezvu jednak na mezinárodní úrovni, jednak na východ i na západ od pomyslné železné opony.

1.2 Soudní procesy organizované Spojenci a Osvětim

Spojenecké tribunály nevedly bezprostředně po osvobození bývalého osvětimského komplexu žádné speciální řízení ve věci tamějších zločinů, ačkoli infrastruktura tábora zůstala z velké části nedotčena a v táboře byly nalezeny stopy po masovém vraždění v řádech statisíců osob.43 Krátce po osvobození tábora bylo navíc zřejmé, že se v daném případě jedná o zařízení, které svými parametry nemá ve sféře nacistických represí srovnání. Sovětský vojenský časopis Krasnaja Zvezda ve svém vydání ze dne 8. května 1945 kupříkladu uvedl v reportáži o Osvětimi údaj, že úhrnný počet obětí tábora byl nejméně čtyři milióny lidí.44

42 RENZ, op. cit. s. 7.; srov. STEINBACHER, op. cit. s. 106. 43 V táboře lze dodnes v muzejní části vidět stopy po tisících zavražděných z celé Evropy; bezmála tunu lidských vlasů, tisíce brýlí, tisíce kusů oblečení všeho druhu apod. 44 STEINBACHER, op. cit. s. 110.

25

Tato skutečnost je pozoruhodná i z komparativní perspektivy, kdy lze v této souvislosti poukázat na fakt, že již v roce 1944 byl krátce po osvobození tábora v Majdanku sovětskými a polskými orgány uspořádán proces s částí esesmanů z tábora. Tábor v Majdanku nebyl zcela srovnatelný s Osvětimí, existovaly v něm však plynové komory založené na stejném principu (aplikace pesticidu Zyklon B) a počet obětí dosáhl okolo 200 tisíc lidí. Rovněž Američané nedlouho po osvobození tábora v Dachau postavili v listopadu 1945 před vlastní vojenský tribunál dopadené esesmany z tohoto tábora (Dachau-Prozeß), analogicky postupovali také Britové v září 1945 po osvobození tábora Bergen-Belsen v severním Německu a také o něco později Britové a Francouzi v případě zřízení vojenského tribunálu, který soudil esesmany z koncentračního tábora Natzweiler-Struthof na teritoriu Alsaska.45 Podle mého názoru vysvětlení, proč nebyl nikdy Spojenci bezprostředně po válce vytvořen „ad hoc“ soud pro Osvětim, lze opřít o následující argumentaci. V textu Moskevské deklarace z podzimu roku 1943 bylo zakotveno ustanovení, že stíhat válečné zločiny lze před soudy těch států, na jejichž teritoriu k takovým deliktům došlo. V tomto ujednání bylo rovněž stanoveno, že výše uvedené nelze aplikovat v případě „hlavních válečných zločinců“, jejichž zločinné jednání se neomezovalo pouze na území příslušného státu, ale mělo přesah i mimo dané teritorium. V takovém případě se měli Spojenci rozhodnout o potrestání takového jednání společným postupem. Na tomto základě byl vytvořen známý Londýnský statut (charta) z počátku srpna 1945, který tvořil referenční platformu pro Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku. Osvětim měla požadovanou mezinárodní dimenzi, bylo proto podle mého názoru logické, že se dění v tomto táboře poprvé projednávalo právě až před norimberským vojenským tribunálem. Tato skutečnost implikovala rovněž povědomí Spojenců o bezprecedentní intenzitě zločinnosti nacistů v souvislosti s Osvětimí.46 Důležitým předpokladem pro zveřejnění osvětimských událostí byla postava jednoho z jejích velitelů Rudolfa Hösse, který zastával tuto funkci v letech 1940-1943. Höss byl v březnu 1946 zatčen britskou vojenskou policií a o měsíc později vypovídal v Norimberku. Jeho chování v jednací síni bylo překvapivě otevřené, nezapíral a snažil se věcně v detailech vypovídat o celém mechanismu vyhlazování v táboře. Při bližším zkoumání jeho výpovědi je zvláštní, že ačkoli nepopíral proces masového vyvražďování, nesouhlasil současně s tvrzeními

45 STEINBACHER, op. cit. s. 110.; srov. RÜCKERL, op. cit., s. 88.; srov. WERLE, Gerhard; WANDRES Thomas (Hrsg.). Auschwitz vor Gericht. Völkermord und bundesdeutsche Strafjustiz. München: C.H.Beck, 1995, s. 17. 46 Text Londýnského statutu: BRYANT, Michael S. Nazi Crimes and Their Punishment, 1943-1952: A Short History with Documents (Passages: Key Moments in History). Indianapolis, Cambridge: Hackett Publishing Company, 2020, s. 98-103.

26 obžaloby, že v táboře pod jeho velením existovaly nelidské podmínky způsobující podvýživu vězňů a že by vězni v Osvětimi byli objektem celé řady excesů ze strany táborových esesmanů, které vybočovaly z rámce platných směrnic a rozkazů. Dnes je také zřejmé, že bývalý osvětimský velitel velice nadhodnotil celkový počet obětí tábora; v Norimberku uvedený počet ve výši dvou a půl miliónů obětí byl příliš vysoký, proti čemuž se mimo jiné tehdy ohradil i Hermann Göring. Po své výpovědi před tribunálem v Norimberku byl Höss předán dle dikce Moskevské deklarace polským orgánům.47 Mimo relativně úzkou skupinu hlavních válečných zločinců v hlavním norimberském procesu, kde se otázka osvětimských zločinů projednávala nepřímo v kontextu šířeji formulovaných skutkových podstat zakotvených v Londýnském statutu, se vojenské tribunály v jednotlivých okupačních zónách zabývaly nacistickými zločiny ve rámci své teritoriálně ohraničené jurisdikce. Taková řízení se bývalých esesmanů z Osvětimi dotýkala již bezprostředně, i když nominálně název Osvětim byl během takových řízení vytlačen poněkud do pozadí. Teze, že se jednalo se o první kolizi řady bývalých osvětimských esesmanů se soudy, však přesto obstojí. Po osvobození koncentračního tábora Bergen-Belsen v dubnu 1945, který byl jediným takovým nacistickým táborem spadajícím pod britskou vojenskou jurisdikci, bylo před britský vojenský tribunál v Lüneburgu postaveno celkem čtyřicet pět táborových esesmanů. Toto řízení, které vešlo do dějin jako „proces proti „Josefu Kramerovi a čtyřiceti čtyřem dalším“, probíhalo od 17. září 1945 do 17. listopadu 1945. Hlavním obžalovaným byl poslední velitel Bergen-Belsenu SS-Hauptsturmführer , jehož dřívější vztah k Osvětimi byl zcela flagrantní. Kramer totiž zastával od května 1944 do listopadu téhož roku funkci velitele Birkenau, tedy právě v době, kdy tábor dosáhl nejvyššího stupně vyhlazovací „produktivity“ a kdy tamější krematoria „absorbovala“ jen do začátku července 1944 mimo jiné přibližně 400 tisíc maďarských židů.48 Z dalších obžalovaných lze jmenovat jednak lékaře ze Sedmihradska Fritze Kleina, který byl v Birkenau hlavním lékařem v ženském táboře, jednak SS-Obersturmführera Franze Hösslera, jehož činnost v Osvětimi byla skutečně rozsáhlá, když se nejen aktivně účastnil poprav stovek vězňů, nýbrž byl především velitelem Sonderkommanda Hössler, které v létě

47 BROSZAT, Martin. Kommandant in Auschwitz. Autobiographische Aufzeichnungen des Rudolf Höß . München: Deutscher Taschenbuch Verlag, 1963, s. 199.; v češtině srov. KULKA, Erich. Soudcové, žalobci, obhájci. Praha: vydavatelství ústředního výboru KSČ, 1966, s. 27-29. O dalším řízení s Rudolfem Hössem na teritoriu Polska pojednává následující kapitola. 48 KOLB, Eberhard. Bergen-Belsen 1943 bis 1945. Göttingen: Vandenhoeck und Ruprecht, 1986, s. 62. K tomuto procesu podrobněji rovněž BRYANT, op. cit., s. 147-154.

27

1942 iniciovalo v osvětimském táboře utajenou exhumační a kremační operaci s názvem Aktion 1005.49 Koncepce obžaloby při řízení před britským vojenským tribunálem v Lüneburgu byla diferencovaná z hlediska teritoriality. Všichni obžalovaní zastávali funkce v táborové struktuře v Bergen-Belsenu, zatímco další část esesmanů měla současně předchozí zkušenost z Osvětimi. Obžaloba byla vystavěna na svědeckých výpovědích vězňů, kteří byli osvobozeni britskou armádou v Bergen-Belsenu a kteří měli zkušenosti z obou táborů.50 Tvrzení v obžalovacím spise sepsaném britskými vojenskými prokurátory spočívala na předpokladu, že někteří esesmani byli obžalováni z válečných zločinů buď v obou, nebo jen v některém z těchto táborů. Zatímco Kramer a Klein byli dle této logiky obžalováni v souvislosti s působením v Osvětimi i v Bergen-Belsenu, Hösslerovi bylo kladeno za vinu pouze jeho jednání v osvětimském táboře.51 Právní základ procesu tvořila pravidla ukotvená v textu „Special Army Order 18th June, 1945 Royal Warrant 0160/2498 A.O. 81/1945 Regulations for the Trial of War Criminals“ (Zvláštní armádní rozkaz v rámci Královského dekretu 0160/2498 A.O. 81/1945 o pravidlech procesu s válečnými zločinci ze dne 14. června 1945). Uvedená pravidla odkazovala na platné mezinárodní právo, jehož porušení bylo žalobci postulováno, a to především ve sféře mezinárodního práva upravujícího vedení války. Skutkové podstaty v tomto dekretu byly vymezeny úžeji než Londýnském statutu aplikovaném v Norimberku, když zde šlo „jen“ o stíhání válečných zločinů a zločinů proti obyvatelstvu spojeneckých zemí.52 V Bergen-Belsenu byly při osvobození nalezeny tisíce těl obětí z různých evropských zemí, další tisíce zemřely krátce po osvobození. Esesmanům bylo kladeno za vinu porušení povinností dbát o vězně v duchu tehdy platné mezinárodněprávní úpravy o vedení pozemní války. Početní svědkové vypověděli o krutém zacházení v Bergen-Belsenu i Osvětimi, když

49 Aktion 1005 byl krycí název pro proces exhumace masových hrobů na širokém pásu východoevropského teritoria od Estonska po Srbsko a následné spalování statisíců ostatků obětí masových poprav nacistů. V kmenovém osvětimském táboře bylo v létě 1942 pod velením Franze Hösslera vytvořeno Sonderkommando, specifická pracovní skupina složená z vězňů, jejímž úkolem bylo otevřít masové hroby a na improvizovaných spalovacích roštech provést kremaci přibližně 107 tisíc ostatků dříve usmrcených vězňů. K tématu Aktion 1005 v osvětimském táboře doporučuji: HOFFMANN, Jens. Das kann man nict erzählen. Aktion 1005 – Wie die Nazis Spuren ihrer Massemörder in Osteuropa beseitigten. Hamburg: KVV Konkret, 2008, s.261-299. 50 V lednu 1945 proběhla závěrečná evakuace Osvětimi a část vězňů byla přemístěna spolu s osvětimskými příslušníky SS právě do tábora Bergen-Belsen; mohli proto věcně vypovídat o jejich působení v obou táborech. 51 KOLB, op. cit. s. 63. 52 Special Army Order 18th June, 1945 Royal Warrant 0160/2498 A.O. 81/1945 Regulations for the Trial of War Criminals“ [online]. www.BergenBelsen.co.uk [cit. 04. 07. 2020]. Dostupné z: http://www.bergenbelsen.co.uk/pages/Trial/TrialAppendices/TrialAppendices_Warrant.html

28 byli během hlavního líčení identifikováni jednotliví esesmani. Kramer a Klein byli usvědčeni z rozsáhlých válečných zločinů vůči vězňům v obou táborech, přičemž Kramerovi se dostalo ze strany britských médií označení „The Beast of Belsen“. Oba byli popraveni v listopadu 1945. Franz Hössler byl usvědčen z válečných zločinů pouze v Osvětimi a rovněž popraven.53 Z právní perspektivy lze v kontextu proces v Lüneburgu považovat za první proces s pachateli válečných zločinů v koncentračních táborech. Pozoruhodné je, že během procesu nebyl kladen důraz na specifikum německého postupu vůči židům, a to z prostého důvodu, že většina židů nebyla v době konání procesu již naživu. Klíčová pro vojenský tribunál byla reference k mezinárodním normám o vedení války (Haagské úmluvy), které byly účinné i v době existence tábora a které byly na místě masivně porušovány; nelze tak mluvit o retroaktivní aplikaci ad hoc vytvořených pravidel. Kritickým náhledem lze dovodit, že proces byl dle mého názoru za daných okolností „spravedlivý“, i když lze identifikovat několik problematických momentů. Obhájci obžalovaných byli důstojníci britské armády, což lze považovat i s přihlédnutím k britské korektnosti za problematické co do nestrannosti a nezávislosti (V Norimberku byli obhájci německé národnosti). Dále lze poukázat na aplikaci násilí vůči obviněným, což je sice pochopitelné k děsuplné situaci na místě bezprostředně po osvobození tábora, ale stěží v případě takového postupu hovořit o vedení spravedlivého procesu v dnešním smyslu tohoto právního pojmu. I přes masivní medializaci a krátkou dobu od osvobození tábora však nebyl převažující sankcí trest smrti, který tribunál vynesl pouze u jedenácti obžalovaných. Podle mého názoru bylo řízení před vojenským tribunálem v Lüneburgu za daných okolností v podstatě velmi spravedlivé. K této interpretaci mne vede i fakt, že každý z obžalovaných odsouzených k trestu smrti byl kromě porušení obecné povinnosti dbát o „dobrobyt osob“ (well- being of persons), usvědčen z vražd v obžalobě jmenovitě uvedených vězňů, a to na základě svědeckých výpovědí vězňů z obou táborů. Během řízení byla zkoumána individuální vina obžalovaných u jednotlivých žalobních bodů.54 Výše uvedená skutečnost byla podstatným rozdílem oproti pozdějším řízením jednak před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku, jednak při Američany vedeném procesu s esesmany z Dachau. V těchto řízením byla obžaloba založena na tezích o zločinném

53 KOLB, op. cit. s. 184. 54 Žalobní bod jedna byl formulován takto: At Bergen-Belsen, Germany, between 1 October 1942 and 30 April 1945, when members of the staff of Bergen-Belsen Concentration Camp responsible for the well-being of the persons interned there, in violation of the law and usages of war, were together concerned as parties to the ill- treatment of certain of such persons, causing the deaths of (…); v obžalobě dále následovala konkrétní jména vězňů. Žalobní bod dvě se týkal Osvětimi a byl formulován analogicky. Podrobněji viz.: BRYANT, op. cit., s. 149.; srov. ÜBERSCHAR, Gerd. Der Nationalsozialismus vor Gericht: Die alliierten Prozesse gegen Kriegsverbrecher und Soldaten 1943-1952. Frankfurt am Main: Fischer Taschenbuch Verlag, 1999, s. 117.

29 spiknutí či specifických skutkových podstatách, přičemž příslušné žalobní body však neobsahovaly teze o zločinech (vraždách) na konkrétních osobách jako v Lüneburgu. Řízení před britským vojenským tribunálem v Lüneburgu bylo rovněž prvním řízením, během kterého svědci vypovídali o selekcích, krematoriích a plynových komorách v Osvětimi, avšak dění v Osvětimi bylo v Lüneburgu do značné míry „sekundární“ na pozadí projednávaných událostí v Bergen-Belsenu. Při shlédnutí filmu britské armády o osvobození Bergen-Belsenu si i dnes každý může udělat vlastní názor, proč tomu tak bylo, zdali byl rozsudek přiměřený a zdali lze či nelze v daném případě mluvit o spravedlnosti vítězů.55 Dalším spojeneckým soudním řízením, v jehož průběhu zasedli na lavici obžalovaných bývalí esesmani z Osvětimi, byl první proces před americkým vojenským tribunálem v Dachau (Dachau Trial). Toto řízení se konalo na teritoriu zdejšího bývalého koncentračního tábora, a to od 15. listopadu 1945 do 13. prosince 1945.56 Tento proces byl prvním řízením s válečnými zločinci v americké okupační zóně, přičemž vztah obžalovaných k Osvětimi byl nominálně takřka žádný, reálně ovšem podstatný. Mezi čtyřiceti obžalovanými bylo totiž několik bývalých osvětimských esesmanů, mezi nimiž dominoval SS-Oberscharführer Otto Moll, bývalý velitel krematorií v Birkenau, který patřil i ve světle dnešního stavu poznání k těm vůbec nejkrutějším osvětimským esesmanům. Mezi dalšími obžalovanými byl i bývalý velitel osvětimského tábora Buna, Vinzenz Schöttl, v němž zahynuly tisíce vězňů při otrockých pracích pro koncern I. G. Farben AG, a také jeden z osvětimských lékařů Friedrich Entress.57 Důležitým aspektem tohoto řízení bylo, že na rozdíl od řízení před britským vojenským tribunálem v Lüneburgu, zde nebyly expressis verbis projednávány zločiny obžalovaných v Osvětimi, nýbrž pouze jejich působení v táboře v Dachau. I když se tak před americkým tribunálem ocitl jeden z vůbec nejhorších osvětimských příslušníků SS Otto Moll, nebylo v obžalobě o jeho tamější činnosti vůbec nic. Americká obžaloba byla rovněž v tomto případě

55 BELSEN CONCENTRATION CAMP - REEL 1 & 2 – 1945 [online]. Youtube, 2020 [cit. 05. 07. 2020]. 56 Přívlastek „první“ je relevantní z toho důvodu, že po skončení hlavního procesu se na identickém místě konala další řízení. V těchto řízeních, kterých bylo více než sto, se projednávaly zločiny příslušníků SS jednak v dalších koncentračních táborech (Mauthausen, Flossenburg, Buchenwald a další), jednak zločiny vůči sestřeleným spojeneckým letcům. Na stejném místě proběhl také proces, jehož předmětem byl masakr amerických vojáků v Malmédách v prosinci 1944. K detailům těchto procesů viz. BRYANT, 2020, op. cit., s. 154-174.; srov. RÜCKERL, op. cit., s. 96-98. 57 Americký právní historik Michael S. Bryant zastává názor, že Moll byl v Osvětimi pachatelem vražd v řádech tisíců, možná až desetitisíců osob. BRYANT, 2020, op. cit., s. 155. K činnosti Molla v Osvětimi, která měla opravdu extrémní ráz a vysloužila mu přezdívku „Henker von Auschwitz“, doporučuji: KLEE, Ernst. Auschwitz. Täter, Gehilfen, Opfer und was aus ihnen wurde. Ein Personenlexikon. Frankfurt am Main: Fischer Taschenbuch Verlag, 1999, s. 184.; srov také GUTMAN, op. cit. s. 462; 495; 598.

30

– analogicky jako analogický spis britské vojenské prokuratury v Lüneburgu – národnostně neutrální, když nečinila rozdíl mezi židovskými a nežidovskými vězni tábora. Obžalovací spis byl postaven na dvou bodech, kterými byly jednak porušení válečného práva, jednak válečných obyčejů.58 Tato formulace byla rámcovým pojmenováním pro válečné zločiny spáchané v koncentračním táboře Dachau a pobočných táborech v období od ledna 1942 do dubna 1945 na civilním obyvatelstvu spojeneckých zemí a na spojeneckých válečných zajatcích. Zločiny německých pachatelů vůči německým státním příslušníkům se nestíhaly; zde jurisdikce náležela německým soudům. Obžaloba obsahovala konkrétně teze o společném úmyslném zločinném plánu obžalovaných (Common Design), který spočíval v protiprávním týrání, špatném zacházení, krutosti, mučení, úmyslném vyhladovění a usmrcování jednak obyvatel spojeneckých zemí, jednak také spojeneckých válečných zajatců. Vedle obecné formulace takto vymezených bodů byla obžaloba rovněž postavena na výčtu excesů jednotlivých esesmanů z tábora v Dachau, tyto ovšem nebyly dále specifikovány konkrétními jmény jednotlivých obětí jako v rámci britského řízení v Lüneburgu.59 Během samotného řízení bylo nutné jednotlivým obžalovaným prokázat účast na uvedeném zločinném plánu ve smyslu, že daný esesman jednal ve shodě s takto koncipovaným záměrem, tudíž jej vlastním jednáním na příslušné pozici v táborové struktuře podporoval, čímž byl dán jeho podíl na takovém zločinném postupu vůči vězňům. Bylo-li toto prokázáno, byl trest vyměřen dle míry takového podílu.60 Během řízení před americkým vojenským tribunálem v Dachau byl individualizován tedy trest, nikoli vina, což může být z dnešní optiky problematickým zjištěním. Podle mého názoru sedmičlenný vojenský tribunál v Dachau, mezi jehož členy byl pouze jeden právník, jednal patrně zčásti pod vlivem emocí, což je pochopitelné vzhledem ke stavu tábora v době osvobození a také vzhledem k faktu, že v táboře bylo popraveno několik zajatých amerických letců a také se současně již chystal se proces s pachateli masakru amerických vojáků v Malmédách, který ve stejné jednací síni proběhl o několik měsíců později.61 Ze čtyřiceti obžalovaných byl u třiceti šesti z nich vynesen rozsudek smrti; vykonán byl nakonec v dvaceti osmi případech. Bývalí osvětimští esesmani Moll, Schöttl a Entress byli

58 Orig. „violation of the laws and usages of war“. 59 BRYANT, 2020, op. cit., s. 155.; srov. ÜBERSCHAR, op. cit., s. 229. 60 BRYANT, 2020, op. cit., s. 156. 61 V Dachau Američané při osvobození tábora zmasakrovali několik desítek příslušníků SS, dále také zajaté příslušníky Luftwaffe, kteří s děním v táboře neměli nic společného. V podstatě „se neudrželi“ a spáchali sami válečný zločin; příslušníci SS obvinění v souvislosti s masakrem v Malmédách byli v době před procesem v Dachau psychicky i fyzicky týráni. Blíže srov. RÜCKERL, op. cit., s. 82-86.

31 popraveni dne 28. června 1946, přičemž jejich vina byla dána, jak již uvedeno výše, výlučně v souvislosti s jejich působením v koncentračním táboře v Dachau (či v Mauthausenu).62 Zajímavou a relativně málo známou skutečností je, že se Moll účastnil několik týdnů před svou popravou řízení před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku. Žalobci jej v jednacím síni konfrontovali s jeho bývalým osvětimským velitelem Rudolfem Hössem. Zatímco Höss vypovídal velice otevřeně a věcně, Moll – v té době již odsouzený k trestu smrti – zcela popíral jakýkoliv podíl na vyvražďování v Osvětimi. Tento Mollův postoj byl dán motivací, kterou se mi nepodařilo vyhledat, patrně však doufal do poslední chvíle v milost, které se mu nakonec ze strany americké vojenské justice nedostalo.63

1.3 Soudní procesy s osvětimskými příslušníky SS v Polsku

I když polská exilová vláda vyhlásila svůj záměr trestně stíhat nacistické zločiny na polském teritoriu již v prosinci 1939, klíčovým pramenem práva pro tento postup polských orgánů v osvobozeném Polsku byl Srpnový dekret ze dne 31. srpna 1944.64 Tento dokument, který přijal Polský výbor národního osvobození, stanovil postup pro trestání nacistických zločinů na polském území. Jednalo o velice krátký soubor devíti článků, který mimo jiné postuloval zřízení zvláštních trestních soudů pro poválečná řízení s pachateli činů, které byly v textu velmi obecně formulovány. Klíčovým ustanovením byl první článek, přičemž tento stanovoval trest smrti pro takové osoby, které se podílely na činnosti německé okupační moci takovým způsobem, že se samy účastnily usmrcování civilního obyvatelstva a válečných zajatců či jejich dalšího pronásledování či jednaly jiným způsobem ke škodě osob pronásledovaných okupační mocí.65 Na referenčním základě textu Srpnového dekretu byl dne 22. ledna 1946 vytvořen Nejvyšší národní tribunál; zřizujícím pramenem práva byl právní akt s názvem „Dekret o zřízení Nejvyššího národního tribunálu ze dne 22. ledna 1946“. Tento dokument přijala Zemská národní rada, která plnila v dané době funkci polského parlamentu. Legitimita tohoto tělesa

62 Entress byl odsouzen v souvislosti s působením v koncentračním Mauthausen. Proces s esesmany z tohoto tábora proběhl v Dachau. Mauthausenský proces se řadí pod šiřší pojem „dachauských procesů“. 63 OVERY, Richard. Verhöre. Die NS-Elite in den Händen der Alliierten 1945. Berlin/München: Propyläen Verlag, 2002, s. 203. 64 (v polštině zkráceně „sierpniówka“); oficiální název zněl: „Dekret Polskiego Komitetu Wyzvolenia Narodowego z dnia 31 sierpnia 1944 r. o wymiarze kary dla faszystowsko-hitlerowskich zbrodniarzy winnych zabójstw i znęcania się nad ludnością cywilną i jeńcami oraz dla zdrajców Narodu Polskiego“. 65 Plný text Srpnového dekretu uvádí ve své práci Bryant: BRYANT, 2020, op. cit., s. 108-109.

32 byla v poválečném období sice problematická, přesto sehrálo významnou roli jako zdroj impulsů směřujících k potrestání takových nacistických zločinců, kteří spáchali na polském území během okupace řadu vážných zločinů.66 Nejvyšší národní tribunál se skládal ze sedmi členů, přičemž tři z nich byli soudci a čtyři zasedali jako přísedící, přičemž pocházeli z řad poslanců Zemské národní rady. Rozhodnutí tribunálu byla konečná, když odsouzení měli právo obrátit se žádostí o milost na předsedu Zemské národní rady. Právě tento tribunál odsoudil během období let 1946 až 1948 řadu nacistických válečných zločinců, kteří byli polskými orgány dopadeni či byli vydáni do Polska ze spojeneckých okupačních zón. Mezi představitele nacistického režimu, kteří stanuli před Nejvyšším národním tribunálem, konkrétně patřili Amon Göth, Josef Bühler, , či Albert Forster. Nacistické zločiny v osvětimském táboře byly projednávány před tímto tribunálem jednak během řízení od 11. března do 29. března 1947, kdy probíhal ve Varšavě proces s prvním velitelem Osvětimi Rudolfem Hössem, jednak následně v Krakově od 24. listopadu do 16. prosince téhož roku, kdy zde proběhl proces s druhým osvětimským Lagerkommandantem Arthurem Liebenhenschelem a dalšími třiceti devíti bývalými esesmany z tamější táborové posádky.67 Varšavský proces s Rudolfem Hössem, který byl v tomto řízení jediným obžalovaným, se setkal s velikým zájmem v Polsku i ve světě, jelikož se jednalo o první proces, kde se výlučně projednávaly zločiny v Osvětimi a kde postupně vycházela najevo bezprecedentní dimenze tamních zločinů. Během třech týdnů trvání procesu vypovídalo před Nejvyšším národním tribunálem osmdesát pět svědků. Rudolf Höss byl shledán vinným ze zločinů dle výše uvedené dikce Srpnového dekretu (článek jedna) a byl odsouzen k trestu smrti.68 Rudolf Höss požádal prezidenta Boleslawa Bieruta o milost, které však nebylo vyhověno. Ministr spravedlnosti Henryk Świadkowski však vyhověl žádosti skupiny bývalých osvětimských vězňů a bylo rozhodnuto, že poprava bude vykonána před bývalým Hössovým velitelstvím v kmenovém osvětimském táboře. Datum popravy bylo z obavy z reakce veřejnosti oznámeno mylně, nakonec k ní došlo o dva dny dříve než bylo vyhlášeno, a to dne 16. dubna 1947.69

66 VYKOUKAL, Jiří; LITERA, Bohuslav; TEJCHMAN, Miroslav. Východ. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku. Praha: Libri, 2000, s.159-173. 67 GUTMAN, op. cit. s. 594. 68 BRYANT, 2020, op. cit., s. 66-67. 69 GUTMAN, op. cit. s. 594; srov. RENZ, op. cit. s. 6; srov. BRYANT, 2020, op. cit., s. 66-67.

33

Ačkoli proces v Krakově je dnes mnohem méně známým než proces s Rudolfem Hössem, z perspektivy právní historie byl významnější. Před Nejvyšším národním tribunálem tehdy usedlo na lavici obžalovaným kromě druhého velitele Osvětimi Arthura Liebenhenschela i třicet devět bývalých esesmanů. Nejvyšší národní tribunál prohlásil táborovou správu složenou z několika tisíc příslušníků SS za zločineckou organizaci, přičemž příslušnost k takto definované skupině zakládala trestní odpovědnost ve smyslu Srpnového dekretu. V čtvrtém článku tohoto pramenu práva byla založena způsobilost zvláštních soudů prohlásit členství v (nejen) uvedených organizacích za zločinecké, když v textu vymezené rozpětí trestů se pohybovalo ve spektru od tří let až po trest smrti. Zločinecká organizace byla definována jako taková, která měla za cíl zločiny proti míru, válečné zločiny či zločiny proti lidskosti či odlišný cíl, který ve svém důsledku naplňoval tři uvedené skutkové podstaty. Mezi demonstrativně uvedené organizace v tomto normativním textu patřila NSDAP, přičemž zde bylo v tomto kontextu relevantní pouze zastávání funkcí ve vedení strany, což implikovalo „nezávadnost“ obyčejného členství v nacistické straně, a dále SS, SD a gestapo. Konání ve výše uvedeném smyslu v kontextu hrozby či rozkazu nadřízeného nemělo dle dikce pátého článku Srpnového dekretu exkulpační účinky.70 Zajímavá je v této souvislosti skutečnost, že Nejvyšší národní tribunál mohl prohlásit za zločinecké organizace i další nacistická okupační seskupení, což mu dávalo ve znění Srpnového dekretu možnost rozšířit okruh takových organizací i mimo čtyři výše uvedené, které byly za zločinecké prohlášeny během hlavního procesu v Norimberku. Americký právní historik Michael S. Bryant se ve světle rozhodnutí tribunálu v Krakově domnívá, že již pouhé řadové členství v SA či NSDAP implikovalo trest odnětí svobody ve výši minimálně tří let odnětí svobody. Podle mého názoru se Bryant mýlí a z textu Srpnového dekretu či z rozhodnutí Nejvyššího národního tribunálu v procesu v Krakově taková zjištění nelze dovozovat. Skutečnost, že osvětimská posádka byla v Krakově prohlášena za zločineckou organizaci nemělo vliv na stanovení analogické kvalifikace pro členství v SA či NSDAP. Žádný „precedent“ nebyl tehdy vytvořen, přičemž řadoví členové SA či NSDAP nemohli být považováni za členy zločineckých organizací či automaticky dle této logiky dovozována způsobilost k udělení jakéhokoliv trestu.71

70 Dekret Polskiego Komitetu Wyzvolenia Narodowego z dnia 31 sierpnia 1944 r. o wymiarze kary dla faszystowsko-hitlerowskich zbrodniarzy winnych zabójstw i znęcania się nad ludnością cywilną i jeńcami oraz dla zdrajców Narodu Polskiego. [online]. Sejm Rzeczypospolitej Polskiej, 2020 [cit. 21. 07. 2020]. 71 BRYANT, 2020, op. cit., s. 67. Je možné, že text Srpnového dekretu byl v této práci přeložen chybně z polštiny. Tomuto nasvědčuje srovnání v Bryantově práci uvedeného textu a jeho polské verze na stránkách Sejmu.

34

Obžalovaní esesmani se hájili procesní strategií, když se snažili přenést odpovědnost na popraveného Rudolfa Hösse. Hlavní obžalovaný Arthur Liebenhenschel se bránil s poukazem na pravdivou skutečnost, že za jeho působení došlo k zlepšení životních podmínek vězňů. Při nástupu do funkce na konci roku 1943 Liebenhenschel vyhlásil amnestii pro vězně v táborovém bunkru, byly zrušeny popravy u Černé zdi či byli z Osvětimi deportováni nejbrutálnější kápové. Jeho teze, že z Osvětimi se stalo v době jeho výkonu funkce sanatorium, jak sdělil z vyšetřovací vazby jedné ze svých dcer, však byla zcela mylná. I za jeho působení běžela naplno krematoria a plynové komory, stále umíraly měsíčně desítky tisíc vězňů. Fakt, že byly omezen modus operandi ve výše uvedených aspektech fungování tábora, neměnil raison d´etre Osvětimi, kterým i nadále bylo vyhlazování lidí z okupované Evropy.72 Nejvyšší národní tribunál během bezmála měsíčního zasedání v Krakově, jemuž předsedal stejně jako během dřívějšího řízení s Hössem soudce Alfred Eimer, vyslechl desítky svědků z řad bývalých vězňů, kteří vypovídali jednak k obecnému dění v táboře, jednak k osobám jednotlivých obžalovaných. Mezi bývalými esesmany kromě Liebenhenschela usedli na lavici obžalovaných klíčové postavy z osvětimské posádky, a to , velitel kmenového tábora a osoba přímo odpovědná za implementaci plynování jako metody usmrcování v táboře, dále , velitel táborové odnože gestapa (Politische Abteilung) odpovědný za dění v bloku číslo jedenáct (tzv. Bunker) či Maria Mandel, která zastávala funkci velitelky ženského tábora v Birkenau a mimo jiné poslala tisíce žen během tamních selekcí do plynových komor. Vedle osob z řad obžalovaných, které přicházely do přímého kontaktu s vězni, bylo mezi esesmany i několik lidí z táborové administrativy, kteří zastávali funkce účetních či zbrojařů.73 Z dalších obžalovaných podle mého názoru vyčnívá postava Johanna Paula Kremera, který zastával funkci lékaře v kmenovém osvětimském táboře. Kremer zastupoval během selekci hlavního táborového lékaře Friedricha Entresse, o jehož trestní odpovědnosti byla zmínka výše v souvislosti s procesem v Dachau. Postava univerzitního profesora a chirurga Kremera je zajímavá tím, že si vedl v době svého osvětimského působení deník, který se po válce dostal do rukou orgánům činným v trestním řízení. Na základě analýzy Kremerova deníku je možné dovodit, že vybral během selekcí v kmenovém táboře bezmála padesát tisíc lidí (sic!) ke smrti v plynových komorách či fenolovými injekcemi, přičemž se převážně jednalo takřka

72 STEINBACHER, op. cit. s. 109. 73 KLEE, op. cit. s. 213.

35 výlučně o nemocné či vyhladovělé vězně. Kremer byl odsouzen k smrti, přičemž byl jedním ze dvou obžalovaných, kterým byl krátce před vykonáním rozsudku s ohledem na vyšší věk změněn trest na doživotí.74 Mezi čtyřiceti obžalovanými padlo celkem dvacet tři rozsudků smrti, a to mimo jiné pro obžalované Liebenhenschela, Grabnera, Aumeira či Mandel. V lednu 1948 byly rozsudky vykonány. Zbylým obžalovaným byly uděleny tresty odnětí svobody od tří let až po doživotí. Koncem padesátých let byli všichni odsouzení propuštěni do Spolkové republiky, kde někteří z nich znova stáli před tamními soudy, přičemž u některých obviněných docházelo k aplikaci zásady ne bis in idem. Další z osvětimských táborový lékařů, Hans Münch, byl během krakovského procesu osvobozen, jelikož v jeho prospěch vypovídalo několik bývalých vězňů. V odůvodnění rozsudku bylo uvedeno, že vězňům pomáhal a choval se k nim s lidskostí. Münchova role byla v poválečném období líčena ve velice pozitivním světle jako jediného osvětimského lékaře, který dodržel Hippokratovu přísahu a který odmítal vlastní participaci při selekcích na rampě v Birkenau.75 Historickým faktem zůstává, že Münch, mezi jehož každodenní kolegy patřil i , byl jediným osvobozeným esesmanem během řízení před Nejvyšším národním tribunálem v Krakově v prosinci 1947. Významným odkazem tohoto procesu byla i skutečnost, že rozsáhlá zjištění, která zde vyšla najevo, byla později využita pracovníky západoněmeckého Ústředního úřadu pro dokumentaci národněsocialistických zločinů v Ludwigsburgu (dále jako „Ústřední úřad“) během předběžných vyšetřování při přípravě a organizaci frankfurtského procesu.76

74 KLEE, op. cit. s. 236; Jednalo se o Arthura Breitwiesera, byl druhým obžalovaným, kterému byl trest takto modifikován. 75 STEINBACHER, op. cit. s. 109. 76 Ke genezi, struktuře a fungování Ústředního úřadu srov. VOJTA, op. cit. s. 20-23.

36

2 Frankfurtský proces s personálem vyhlazovacího tábora Osvětim

„Pane obžalovaný, vy jste nebyli žádní vojáci, ale uniformovaný oddíl vrahů!“77

Frankfurtský osvětimský proces byl zahájen dne 20. prosince 1963 před porotním soudem (Schwurgericht) ve Frankfurtu nad Mohanem, přičemž oficiální název spisu zněl „Trestní věc proti Mulkovi a jiným, spisová značka 4 Ks 2/63“. Než mohlo být ovšem judiciální stadium trestního řízení uskutečněno, bylo třeba vyřešit řadu otázek, aby vůbec k procesu s takovým předmětem řízení mohlo dojít. Koncem padesátých let minulého století nebyl ve Spolkové republice zdaleka jednotný celospolečenský i právní náhled na citlivou otázku národněsocialistických či válečných zločinů. Procesy organizované Spojenci nebyly již na pořadu dne, přičemž reálně nastala situace, kdy západoněmecká společnost pozvolna odsouvala válku a válečnou minulost do pozadí zájmu. Reflexe válečného dění ze strany justice či státních zastupitelství byla pasivní a výjimečné nebyly ani názory, že se jednalo o v podstatě neškodné záležitosti, které spěly tak jako tak vstříc promlčení.78 Do této atmosféry vstoupil proces Ulmu v roce 1958 skutečně jako pověstný blesk z čistého nebe. Medializace tamního soudního řízení s bývalými příslušníky Einsatzgruppen, kteří v roce 1941 povraždili tisíce litevských židů, byla bezprecedentní a výrazně upozornila na extrémnost dimenze východoevropské vyhlazovací politiky nacistů. V rozsudku trestního soudu z Ulmu se objevoval popis krutého zacházení se židovským obyvatelstvem, přičemž se dostaly na povrch otřesné detaily z průběhu samotných exekucí, kdy si kupříkladu oběti musely samy obvykle vykopat hroby, kdy musely přihlížet popravám rodinných příslušníků či kdy se s nimi těsně před smrtí fotografovali němečtí příslušníci mobilních vraždících jednotek. Takové události vypovídaly nejen o masovém vraždění jako takovém, ale i o rozsáhlém sadismu pachatelů. Dikcí obsaženou v závěrečném rozsudku soudci v Ulmu byly popsány uvedené skutkové děje slovy, že místo činu připomínalo jatka.79 Takto vylíčené události a především intenzita násilí a utrpení obětí – to vše bylo pro západoněmeckou veřejnost naprosté novum a šok. Řízení v Ulmu znamenalo zásadní obrat v dějinách poválečného soudnictví. Hlavním odkazem tohoto procesu byl podstatný nárůst iniciativy a snahy o prověření a vyšetření analogických zločinů, což bylo „zhmotněno“

77 Výrok předsedy frankfurtského senátu Dr. Hofmeyera k jednomu z obžalovaných esesmanů. 78 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 23. 79 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 23.; k procesu v Ulmu srov. BRYANT, 2014, op. cit., s. 16; RÜCKERL, op. cit., s. 88. 37 především v podobě založení Ústředního úřadu pro dokumentaci národněsocialistických zločinů v Ludwigsburgu, který byl katalyzátorem dění v této oblasti.80 Dalším relevantním momentem, který dokládal bolestnou transformaci západoněmecké společnosti, byla debata v Bundestagu v otázce promlčení. Velice bouřlivá debata na toto téma vyústila nakonec pokaždé během let 1965, 1969 a 1979 v zabránění promlčení zločinu vraždy, když promlčecí lhůta v délce dvaceti let byla opětovně prodlužována s různou právní argumentací. Pokud však šlo o skutkovou podstatu trestného činu zabití, pak však došlo k jeho promlčení v roce 1960, čímž byly promlčeny všechny takto kvalifikované trestné činy, u nichž nedošlo do té doby k ingerenci orgánů činných v trestním řízení. Kvalifikace tohoto trestného činu přicházela v úvahu v situacích, kdy se nejednalo o vraždu, což platilo v kontextu plnění rozkazu nadřízeného, aniž by pachatel prokazatelně jednal z nízkých pohnutek, mezi které byla dle ustálené judikatury západoněmeckého Nejvyššího soudu zahrnuta mimo jiné i rasová nenávist. Tehdejší sociálnědemokratický návrh, aby promlčecí lhůta byla prodloužena právě i pro trestný čin zabití, byl Bundestagem odmítnut. Ústřední úřad byl proto následně nucen zastavit řadu předběžných vyšetřování (Vorermittlung), aniž by dosavadní zjištění přinesla jakékoli ovoce v podobě alespoň postoupení věci příslušnému státnímu zastupitelství.81 Méně známou událostí, která měla ovšem zásadní vliv na trestání pachatelů zločinů z doby druhé světové války, byla novelizace trestního zákoníku z roku 1969. Německý právní historik Gerhard Werle o této modifikaci trestního kodexu mluví metaforicky jako o „amnestii zadními vrátky“. Konkrétně šlo změnu právní úpravy u jedné z forem účastenství, a to institutu pomocníka. Vyústěním novely v souvislosti s tehdejší úpravou promlčení bylo, že se promlčela trestná činnost pomocníků na hlavním trestném činu vraždy z doby války zpětně k 1. lednu 1960.82 Nemalá řada „vrahů od psacích stolů“ byla následkem této novelizace zbavena trestní odpovědnosti. Tato latentní amnestie pro tisíce osob přímo odpovědných za realizaci holocaustu zůstává méně známou kapitolou moderních právních dějin. Nabízí se hypotetická úvaha ohledně osoby Adolfa Eichmanna. I s ohledem na zvolenou metodologii této práce lze skrze „zpětné přeřazování minulé události“ dovodit velice pravděpodobný fakt, že byl-li by

80 VOJTA, op. cit. s. 20-23. 81 RÜCKERL, op. cit., s. 126. 82 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 26.

38

Eichmann vydán do Spolkové republiky a nikoli souzen v Izraeli, tak by byl díky výše uvedené modifikaci institutu promlčení zbaven jakékoliv trestní odpovědnosti. Před soudem v Jeruzalémě Eichmann mimo jiné prohlásil, že nechoval vůči židovským obětem jakékoliv nepřátelské pocity a jednal dle svého opakovaného vyjádření výlučně na rozkaz. Ironií (ne)právních dějin by mohla být potom hypotéza, že vrátil-li by se do své vlasti z Argentiny, mohl být nakonec řádným bezúhonným občanem k Novému roku 1960, kdy by jeho válečné skutky byly promlčeny. K tomuto však nedošlo díky postavě hesenského státního nástupce Fritze Bauera, o němž pojednává tento text níže. Při organizaci frankfurtského procesu bylo na počátku nutné vyřešit otázku sběru dat, aby mohly být rekonstruovány relevantní skutkové děje. Tato snaha byla primárně založena na výpovědích svědků, kteří často byli současně oběťmi nacistických represí, jejichž kulminačním bodem byl pobyt v osvětimském táboře. Faktory v podobě emociální zátěže, traumatu a časového odstupu mnohokrát ztěžovaly snahu zaměstnanců Ústředního úřadu, policie či státních zástupců o zjištění informací, které by vedly k objasnění působení jednotlivých esesmanů. Zásada in dubio pro reo byla kontraproduktivním činitelem, řadě státních zástupců působících v Ústřední úřadu bylo záhy zřejmé, že podstatná část činů těch nejexponovanějších esesmanů neměla naději na potrestání. Na druhou stranu však právě přísné postuláty trestního procesu znamenaly v konečném výsledku nemožnost pochybovat o činech odsouzených. Důležitým vedlejším „produktem“ celého frankfurtského procesu v jeho prejudiciální i judiciální fázi bylo, že se postupně rozkrýval a nakonec zcela odhalil obraz koncentračního a vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Tato skutečnost měla inovativní efekt v podobě postupné konfrontace západoněmecké společnosti nejen s perspektivou pachatelů a obětí, ale postupně se nutně odkrýval a vyděloval fenomén holocaustu jako specifického segmentu uvnitř dosud nestrukturovaného a monolitického celku obětí.83 Projednávání genocidy v Osvětimi v klasickém trestním řízení ve Frankfurtu tak s sebou neslo jednak zúžení okruhu trestné činnosti obviněných, ke které velice pravděpodobně ve skutečnosti došlo, jednak však takové trestné činy, které mohly být a následně byly prokázány, měly natolik extrémní ráz, že podle mého názoru demonstrovaly s dostatečnou intenzitou navenek, že se in toto nejednalo o obyčejnou trestnou činnost, nýbrž kvalitativně o naprosto

83 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 29.; srov. kritičtější interpretaci: PENDAS, David O., The Frankfurt Auschwitz Trial 1963-1965. Cambridge: Cambridge University Press, 2005, s. 53-54.

39 extrémní dimenzi deliktního jednání obžalovaných esesmanů. Předseda frankfurtského senátu v rozsudku výše naznačené teze formuloval slovy, že za táborovou branou začínalo peklo, které si lze stěží v lidské mysli představit.84 Text rozsudku porotního soudu ve Frankfurtu z roku 1965, který má bezmála tisíc stran, obsahoval analýzu geneze a vývoje v nacistickém Německu od roku 1933, přičemž důraz byl kladen primárně na samotný osvětimský tábor a tamější činnost jednotlivých obžalovaných. Zajímavou skutečností byla zmínka o Křištálové noci, která byla soudci explicitně interpretována na jako integrální mezistupeň na cestě k Osvětimi. Podrobný popis byl věnován celému procesu organizace masového vyhlazování od příjezdu obětí na táborovou rampu až po postup v krematoriích. Soud zjišťoval individuální odpovědnost jednotlivých osob za příslušné aspekty táborového dění, prováděl různorodé dokazování či dokonce navštívil tábor samotný.85 Pro autora tohoto textu zůstává ovšem nejpůsobivější částí textu konečného rozhodnutí soudu detailní popis dění v komorách po vhození krystalu pesticidu Zyklon B, přičemž je pozoruhodné číst vylíčení tak hrůzných událostí jednak v jazyce pachatelů, jednak – a to patrně zaznělo v roce 1965 veřejně patrně vůbec poprvé od některé ze složek německé státní moci – opravdu empatický popis utrpení osvětimských obětí. Německé soudnictví se tehdy jednoznačně postavilo nahlas a otevřeně na stranu obětí, žádné zapomínání či potlačení paměti nebylo ve světle zjištěných faktů vůbec možné.86 Pokud jde o hmotněprávní základ pro kvalifikaci nacistických zločinů, potom lze identifikovat v poválečných letech dva rozdílné přístupy. Prvním právním modelem byl zákon Spojenecké kontrolní rady číslo deset, který byl opřen o již dříve zmíněný Londýnský statut. Skutková podstata zločinů proti lidskosti byla dle jeho dikce nezávislá na pozitivním právu, které bylo platné v době jejich spáchání. Argumentace pachatelů platným právem či existencí rozkazu, jehož obsahem bylo potlačování lidských práv, bylo touto optikou právně irelevantní. Z této právní perspektivy zřetelně vyplývalo, že pozitivní právo Třetí říše zločiny nacistů nejen ponechalo bez trestu, ale dokonce jim napomáhalo či je nařizovalo. K právnímu řádu nacistického Německa se tak při kvalifikaci takových skutků nepřihlíželo. Alternativním modelem, k jehož aplikaci došlo během frankfurtského procesu, bylo prohlášení tehdy platného trestního práva za referenční hmotněprávní základnu pro projednání

84 Orig. „(...) hinter dem Lagertor eine Hölle begann, die für normale menschliche Gehirn nicht auszudenken ist“. BALZER Friedrich-Martin; RENZ, Werner (Hrsg.). Das Urteil im Frankfurter Auschwitz-Prozess (1963-1965). Bonn: Pahl-Rugenstein Verlag Nachfolger GmbH, 2004, s. 50. 85 BALZER; RENZ, op. cit., s. 53. Blíže kapitola tři tohoto textu. 86 BALZER; RENZ, op. cit., s. 71.

40 nacistických zločinů. Takovým náhledem byl zohledněn ústavní princip zákazu retroaktivity. Jinými slovy řečeno, byl-li daný skutek trestný, záleželo výlučně na trestním právu, které bylo platné v Třetí říši v první polovině čtyřicátých let.87 Výše uvedené teze implikují právní rámec, ze kterého vycházel porotní soud ve Frankfurtu při projednávání činnosti obžalovaných. Skutky esesmanů z Osvětimi, kteří se podíleli na genocidě židů, se dle této konstrukce posuzovaly podle právní zásad, které platily pro všechny trestné činy en bloc. Hmotněprávním základem pro kvalifikaci skutků bylo trestní právo, které platilo v době Třetí říše, přičemž mezi relevantní skutkové podstaty aplikovatelné v tomto kontextu patřily vražda a zabití. Důležitým předpokladem bylo jasné stanovení právně relevantního axiomu, že jednak skutky obžalovaných byly protiprávní, jednak identické posouzení platilo pro samotný vůdcův rozkaz k zahájení konečného řešení. Východiskem bylo, že konečné řešení židovské otázky bylo protiprávní již z perspektivy právního řádu z doby Třetí říše. Hlavními pachateli (Haupttäter) byli Hitler, Himmler, Heydrich a Göring. Takto definovaný okruh pachatelů (vrahů) jednal v rozporu s ustanovením § 211 trestního zákona, který upravoval skutkovou podstatu trestného činu vraždy. Konkrétně pachatelé jednali ze zavrženíhodných pohnutek (aus niederen Beweggründen) ve smyslu druhého odstavce tohoto paragrafu, což v kontextu tehdejší ustálené judikatury zahrnovalo modifikace této skutkové podstaty, kdy pachatel jednal vůči mimo jiné z rasové nenávisti, krutě a zákeřně vůči obětem, které byly bezbranné. Všechny tyto atributy deliktního jednání hlavních pachatelů byly dány i během projednávaného skutkového děje, kterým bylo vyhlazování židů v osvětimském táboře. Oddělenou skupinou byly tisíce osob, které měly funkci článku ve vyhlazovacím řetězci, jehož výlučnou motivací byl rozkaz nadřízeného v rámci příslušné velitelské struktury. Takové osoby se procesu vyhlazování účastnily jako pomocníci. V této formě účastenství takové osoby napomáhaly realizaci genocidního plánu (Gehilfen). Pouze takový pachatel, který během genocidy židů demonstroval zvláštní úsilí či horlivost nebo takový, který se dopustil vybočení z rámce rozkazů (Excesshandlungen), byl sám svébytným pachatelem, kterému náležela odpovědnost za trestnou činnost dle uvedených ustanovení trestního zákoníku. Presumovalo se současně, že obě skupiny měly povědomí o protiprávnosti svého jednání, které bylo trestné i dle tehdy platných norem trestního práva. V tomto kontextu je zřejmé, že ve sféře vyměřování trestu či jako dostupný hmotněprávní katalog přitěžujících i polehčujících okolností platila analogicky příslušná

87 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 31. 41 trestněprávní ustanovení. Konkrétní relevantní znění trestního zákoníku, z něhož se vycházelo během frankfurtského procesu, bylo ze dne 4. září 1941, kdy byl tento kodex novelizován.88 Ve výše uvedených intencích se tedy posuzovalo pachatelství a účastenství bývalých příslušníků SS ze strany porotního soudu ve Frankfurtu. Pokud se esesman dopustil excesu nad rámec rozkazu či v rozporu s ním, který spočíval v usmrcení vězňů na základě vlastní iniciativy, byl odsouzen jako pachatel vraždy k doživotnímu trestu. Takový esesman, který „pouze“ vykonával rozkazy, byl pomocníkem. Takovou formou účastenství byla mimo jiné i participace při selekcích na rampě v Birkenau, kde se pohybem ruky rozhodovalo o životě a smrti statisíců takto „posouzených“ osob. Analogická kvalifikace platila pro úředníky RSHA. Výše již bylo naznačeno, že by dle takto nastaveného právně kvalifikačního postupu byl pouhým účastníkem. Esesmani, kteří vhazovali Zyklon B do plynových komor, by byli také kvalifikováni jako pomocníci. Aplikace identické právního kvalifikace by platila rovněž pro esesmany, kteří provedli tisíce poprav u Černé zdi. V kmenovém osvětimském táboře. Trestní sazba za daných okolností byla velmi mírná, když se pohybovala v řádech jednotek let. Podle mého názoru je zde možné i s ohledem na zkoumanou hypotézu identifikovat kritickou disproporcionalitu mezi jednáním a právními následky deliktního jednání obžalovaných. Pokud esesmanovi, který poslal desítky tisíc bezbranných lidí do plynu, hrozil trest tři až pět let, jednalo se – eufemisticky řečeno – o velice mírnou sankci. Výše naznačená kontrapozice s postupem izraelského soudu během řízení s Adolfem Eichmannem dokládá extrémně odlišný náhled německých soudů během hodnocení pozice účastníků na genocidě. Za daných okolností a při volbě dané hmotněprávní základny však německé trestní soudy neměly příliš možností k volbě alternativ. Vcelku tedy západoněmecká justice vycházela počátkem šedesátých let z právní koncepce, že trestnost holocaustu byla dána již dle právního řádu platného za doby nacismu. Pachatelům se dle této logiky kladlo za vinu, že jednali v rozporu s tehdejším objektivním právem. Protiprávnost, vina a trest se odvozovala z práva Třetí říše. Profesor Werle hodnotí takový přístup jako pragmatický, když se tak negoval konflikt mezi právem platným za války a po válce. Významným aspektem bylo rovněž respektování zákazu retroaktivity. I když došlo ke státem organizované masové vraždě, tehdejší právo zůstalo „bezpečnou“ referenční

88 PENDAS, op. cit. s. 61-71; srov. WERLE; WANDRES, op. cit. s. 32-33; srov. WITTMANN, op. cit. s. 44-47. V roce 1941 platil pro pachatele vraždy trest smrti, v kontextu frankfurtského řízení se aplikovalo pravidlo o užití takové úpravy, kdy pachateli hrozil mírnější trest (= trest odnětí svobody na doživotí). 42 platformou. Nemluvilo se o četných diskriminačních předpisech, které byly integrální součástí identického právního řádu a které masivně znehodnocovaly právní postavení židů.89 Podle mého názoru byl takový selektivní přístup k právu vysoce problematický. Paradoxní byla skutečnost, že část právního řádu platného v době Třetí říše byla aplikována k potrestání pachatelů genocidy, zatímco jiný segment shodného právního řádu připravil fakticky cestu k tomu extrémnímu zločinu. Západoněmecká justice, která z nemalé části „trpěla“ personální kontinuitou s justicí Třetí říše, měla k této otázce poněkud apologetický přístup. Skutečnost, že pachatelé trestné činnosti související s vyhlazováním židů nebyli za války obviněni, nebyla z perspektivy části soudců jakkoliv závadná. Z justičních kruhů zaznívala teze, že nacisté personifikovaní hlavními pachateli Hitlerem a Himmlerem tehdejší justici ochromili, což mělo za následek, že soudnictví bylo samo „obětí“ nacismu. V poválečném období potom toto „ochromení“ pominulo, justice byla opět svobodná a bylo možné pachatele opět stíhat.90 Tato interpretace je velice problematická. Vlastní hmotné právo, která mělo být aplikováno i během frankfurtského procesu, židovské obyvatelstvo dříve nejen definovalo a diskriminovalo, nýbrž fakticky nastolilo prostřednictvím tehdejší justice jejich „právní smrt“. Jinými slovy řečeno, genocida židů byla zcela secundum et intra legem, jelikož byla kryta vůlí nejvyššího vedení Třetí říše.91 K této tezi profesora Werleho bych dodal, že byla kryta zločinnou vůlí nejvyššího nacistického vedení. Již výše byla naznačena role vůdcova rozkazu při iniciaci „aplikační“ fáze konečného řešení (Führerbefehl). Toto bylo potvrzeno i nejaktuálnějším historickým výzkumem, kdy v této souvislosti odkazuji na práce historiků Christiana Gerlacha a Christophera Browninga. K vydání tohoto vyhlazovacího rozkazu došlo někdy v období října až prosince 1941, přičemž je nesporná jednak forma takového rozkazu, která byla výlučně ústní, jednak fakt, že k němu došlo na úrovni Hitler-Himmler.92 Z právní perspektivy lze výše naznačené teze dále rozvést. Vůdcův rozkaz byl v době Třetí říše považován za právně závazný. Tehdejší optikou byla vůdcova vůle nejen východiskem celého právního řádu, ale především ústředním pramenem práva.93 Vůdce nebyl

89 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 34; 90 tamtéž, op. cit. s. 35; srov. obdobně PENDAS, op. cit. s. 54-55. 91 tamtéž, op. cit. s. 34; 92 GERLACH, Christian. The , the Fate of German Jews, and Hitler’s Decision in Principle to Exterminate All European Jews. The Journal of Modern History roč. 70, č. 4, s. 759-812; BROWNING, Christopher. The Origins of the Final Solution: The Evolution of Nazi Jewish Policy, September 1939 – March 1942. Lincoln: University of Nebraska Press, 2004, s. 98. 93 V češtině o tomto pojednává klasická práce: KNAPP, Viktor. Problém nacistické právní filosofie. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství, 1947, s. 123-127. 43 vázán určitými právními formami, proto i nezveřejněný pokyn k zahájení holocaustu byl zcela relevantním pramenem práva. Tehdejší soudnictví toto akceptovalo, přičemž lze v této souvislosti poukázat na analogii s utajenou operací s krycím názvem , což byl proces vyhlazování německých a rakouských duševně nemocných, k němuž se dochovala písemná verze Hitlerova pokynu ve výše zmíněných intencích.94 Ani desítky tisíc usmrcených osob dle tohoto pokynu nebyly pro tehdejší justici dostatečným impulsem pro zahájení trestního stíhání pachatelů. Analogicky (zcela pasivně) reagoval i říšský ministr spravedlnosti Gürtner, když mu byla předložena kopie vůdcova rozkazu k zahájení usmrcování duševně nemocných. Ojedinělé námitky jednotlivých soudců byly odmítnuty s tím, že jednalo o pramen práva.95 V Třetí říši platila fakticky vůdcova vůle jako pramen práva, což platilo i pro jeho neveřejné pokyny v režimu utajení (Geheime Reichssache). Klíčové zjištění lze tedy formulovat tak, že platné právo z doby nacismu umožnilo masové vyvražďování (nejen) židovského obyvatelstva na okupovaných územích, přičemž jediným důvodem bylo, že jej nařídil Adolf Hitler. Zůstává otázkou, zdali identické právo bylo vhodným referenčním podkladem pro poválečné řízení s příslušníky SS z Osvětimi či pachateli analogických zločinů. Tehdy platné právo nebylo s to potrestat pachatele vyvražďování židů, přičemž ani pachatelé excesů, kteří vraždili z vlastní iniciativy, nebyli za války potrestání za spáchané masové vraždy spáchané častokrát s krutostí či sadismem, nýbrž výlučně za neuposlechnutí rozkazu (der militarische Ungehorsam). Jakým způsobem reagovala justice Třetí říše na genocidu lze ilustrovat na rozsudku Nejvyššího soudu SS a policie v Mnichově ze dne 24. května 1943, který projednával skutkový děj, jehož obsahem bylo vyvražďování židů pouze na základě vlastní iniciativy jednoho z příslušníků první pěší brigády SS (1. SS-Infanteriebrigade). Vyvražďování stovek židů jednou z čet tohoto útvaru bylo důsledkem rozhodnutí velitele této jednotky, přičemž relevantní rozkazy s tímto obsahem nebyly nadřízenými směrem k tomuto esesmanovi vydány; jednalo se o akci čety esesmanů výlučně „na vlastní pěst“. Tento útvar na základě podnětu svého velitele na několika místech na teritoriu okupovaného Sovětského svazu povraždil několik stovek židů obzvláště otřesným způsobem. Velitel jednotky nařídil židům, kteří měli lopaty a kteří byli v domnění, že se blíží jejich masová poprava, aby se navzájem lopatami pozabíjeli s tím, že poslední z nich, který zůstane naživu, bude jako „vítěz“ nakonec ušetřen. Během tohoto

94 FRIEDLANDER, Henry. Origins of Nazi Genocide. From Euthanasia to the Final Solution. Chapel Hill & London: The University of North Carolina Press, 1995, s. 21. 95 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 36.

44 skutkového děje obžalovaný velitel čety hrál na harmoniku a toto dění fotografoval, což bylo tehdy přísně zakázáno. Mnichovský soud jej k odsoudil k deseti letů pobytu ve vězení za jednání v rozporu s rozkazy, což bylo v textu rozsudku odůvodněno mimo jiné následující formulací:

(…) „Kvůli činnostem proti židům (Judenaktionen) jako takovým obžalovaný nebude trestán. Židé musí být vyhlazeni, žádného žida není škoda. I když obžalovaný musel mít povědomí o tom, že vyhlazování židů je úkolem zvláštních jednotek vytvořených k tomuto účelu, mělo by se mu přičíst k dobru (soll ihm zugute gehalten werden), že projevil ze své strany vůli účastnit se na vyhlazování židovstva.“96

Rozpor, který implikují výše naznačené souvislosti, je flagrantní. Tehdejší právo i justice podepíraly státem organizované vyvražďování židů. Aktivní participace na holocaustu se dokonce považovala za polehčující okolnost. Pachatelé nejednali protiprávně, a to ani v kontextu zjevného sadismu. Deliktní jednání dle „judikatury“ spočívalo v osobní působnosti pachatelů, která byla v rozporu s byrokratickými genocidními plány. Okruh vykonavatelů genocidy, kterým nacistickým stát svěřil pravomoc k této činnosti, zde byl narušen „horlivou neposlušností“. Pouze v tomto aspektu tohoto konání bylo „protiprávní jednání“ obžalovaného. Mnichovští soudci četli spis, v němž se mluvilo expressis verbis o krutosti a sadismu, které byly doprovodnými atributy projednávané masové vraždy, ale tyto okolnosti s protiprávností neměly vůbec nic společného. Jinými slovy řečeno, židé museli být vyhlazeni, ale za přísně formalizovaných postupů, které bylo třeba respektovat. Ideologická tvrdost (ideologische Härte), která byla režimem vštěpována pachatelům nejextrémnější genocidy v dějinách, byla integrální součástí uvažování tehdejší soustavy soudů. Právníci se vzděláním z předních německých univerzit nepřiznávali židovským obětem ani v nejmenším náznaku nejen právo na život, ale ani právo na smrt bez mučení a sadismu. Kontinuita s takovým právním milieu, kdy se soud ve Frankfurtu opíral o identická trestněprávní ustanovení jako výše uvedený Nejvyšší soud SS a policie v Mnichově, působí – eufemisticky řečeno – velmi rozpačitě. Jinak řečeno – shodné trestní právo bylo interpretováno zcela rozdílně, když v roce 1943 platil judiciální náhled diametrálně odlišný od výkladu téhož práva, který aplikoval frankfurtský porotní soud o dvaceti let později.

96RÜCKERL, op. cit., s., 46-47. .

45

2.1 Geneze procesu aneb Fritz Bauer a vrahové mezi námi

(…) Dvacet měsíců jsme v duchu znovu prožívali útrapy, které zažili lidé v Osvětimi a které s tímto místem navždy zůstanou spojeny. Bude mezi námi možná mnoho těch, kteří ještě dlouhou dobu nebudou schopni pohlédnout svým dětem do očí, aniž by si v nich v duchu nepředstavili stovky dětí, které po příjezdu do Osvětimi šly na svou poslední cestu.97

Geneze frankfurtského procesu byla v podstatě dílem náhody. Realizace byla do značné míry spjata se jménem hesenského vrchního státního zástupce Fritze Bauera.98 K osvětimskému dění se Bauer dostal skrze kontakt s novinářem Thomasem Gnielkou, který při své práci narazil na malou část zachované dokumentace z tábora. Při bližším studiu vyšlo najevo, že součástí těchto písemností byly zprávy o zastřelených vězních z Osvětimi, ze kterých byly patrné nejen identifikační údaje vězňů, ale byla zde uvedena rovněž jména jednotlivých esesmanů, kteří daného vězně zastřelili. Řada událostí, které vyšly z této dokumentace najevo, mohla být kvalifikována trestněprávní optikou. Gnielka tyto podklady zaslal Bauerovi se žádostí o zahájení přípravného řízení. Bauer se krátce na to obrátil do Karlsruhe k tamnímu Spolkovému soudnímu dvoru, přičemž zanedlouho dostal informaci, že jako místně příslušný v této věci byl soud ve Frankfurtu nad Mohanem. Věcná příslušnost byla definována ve smyslu, že všechna řízení týkající se v budoucnu Osvětimi se budou projednávat rovněž u tohoto soudu.99 Dalším významným (nestátním) činitelem, který podstatnou měrou přispěl k inicializaci frankfurtského procesu, bylo působení Mezinárodního osvětimského výboru na čele se svým předsedou a bývalým osvětimským vězněm Hermannem Langbeinem. Činnost výboru byla naprosto klíčová obzvláště ve dvou oblastech, mezi které patřilo jednak pátrání po bývalých osvětimských vězních v mnoha zemí po celém světě, jednak zjišťování míst pobytu bývalých osvětimských esesmanů. Langbeina mimo jiné kontaktoval v roce 1958 jeden z bývalých osvětimských vězňů s tím, že ve Stuttgartu žije jeden z nejhorších táborových esesmanů Wilhelm Boger. Langbein se následně obrátil příslušné státní zastupitelství, což brzy vyústilo ve vydání příkazu k zatčení Zemským soudem ve Stuttgartu.

97Slova předsedy frankfurtského senátu Dr. Hofmeyera při vyhlašování rozsudku. BALZER; RENZ, op. cit., s. 71; srov. WERLE; WANDRES, op. cit., s. 42. 98 Fritz Bauer (*1903 +1968) se stal za Výmarské republiky v roce 1930 vůbec nejmladším soudcem. V roce 1933 byl s ohledem na své židovské kořeny zbaven funkce, zatčen a poslán do koncentračního tábora. V roce 1936 emigroval do Dánska, kde byl po příchodu německé okupace znovu zatčen, byla mu však umožněna emigrace do Švédska. Po válce se vrátil do SRN v roce 1949, kde se stal v roce 1956 vrchním hesenským státním zástupcem. Do dějin se zapsal klíčovým podílem na dopadení Adolfa Eichmanna, když v roce 1957 místo jeho extradice do SRN zvolil předání relevantních informací o jeho argentinském pobytu Mossadu. WOJAK, Irmtrud. Fritz Bauer. Eine Biographie, 1903–1963. München: C. H. Beck, s. 31-452. 99 WITTMANN, op. cit. s. 51; srov. WERLE; WANDRES op. cit. s. 49. 46

Tato událost měla doslova lavinový efekt, když následovala série obdobných úkonů trestního řízení. Dne 19. června 1959 předal Ústřední úřad v Ludwigsburgu řízení s relevantní dokumentací frankfurtskému státnímu zastupitelství. Ve Frankfurtu byli dva státní zástupci, Joachim Kügler a Georg Friedrich Vogel, výlučně uvolněni pro nastávající osvětimský proces. Oba se po řadu měsíců zabývali vyhledáváním bývalých osvětimských esesmanů. Na stopu hlaního obžalovaného Roberta Mulky, bývalého SS-Obersturmführera a adjutanta Rudolfa Hösse, se Kügler dostal tak, že při olympijských hrách v Římě roku 1960 jistý Mulka vyhrál jeden ze závodů ve veslování, přičemž záhy vyšlo najevo, že se jednalo o syna bývalého adjutanta Mulky.100 Produktivní byla souběžně také práce Langbeinova výboru, která spočívala především ve výzvách adresovaným bývalým osvětimským vězňům, aby se přihlásili se svými zkušenostmi u příslušných orgánů. Tato výzva zasáhla i tehdejší Československo, kde řada bývalých vězňů poprvé veřejně vypovídala o svých válečných táborových zkušenostech. U československých soudů vypovídali kupříkladu Erich Kulka, Jiří Beranovský, Viktor Lederer či Filip Müller. Jejich výpovědi byly následně součástí obžalovacího spisu a během jejich výpovědí před porotním soudem ve Frankfurtu porovnávány s obsahem jejich prvotních výpovědí u československých soudů. Působivě svou cestu do frankfurtské jednací síně vylíčil ve své práci Erich Kulka.101 Státní zástupce Joachim Kügler a jeho spolupracovníci dokázali vypátrat i aktuální místo pobytu Josefa Klehra, který byl následně zatčen rovněž v roce 1959. Bývalý osvětimský „ošetřovatel“ Klehr usmrtil fenolovými injekcemi tisíce vězňů na osvětimském nemocničním bloku, prováděl rozsáhlé selekce vězňů či vlastnoručně vsypával smrtící Zyklon B do prostoru plynových komor. Klehr pracoval v době svého zatčení v Braunschweigu v závodě na výrobu karoserií, přičemž jej jedna z jeho spolupracovnic poznala na základě výzvy v tisku. Bývalý osvětimský Rapportführer Oswald Kaduk pracoval v době zatčení jako ošetřovatel v domově pro seniory v Západním Berlíně, kde nikdo nic nevěděl o jeho válečné minulosti. Třetí a současně poslední velitel tábora, SS-Sturmbannführer , který žil u Hamburgu pod falešnou identitou, byl zatčen v prosinci 1960. Baer měl být hlavním obžalovaným během řízení s osvětimskými esesmany, k čemuž nakonec ovšem nedošlo, jelikož ve vyšetřovací vazbě v červnu 1963 zemřel.

100 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 52. 101 KULKA, Erich. Frankfurtský proces. Praha: Naše vojsko, 1964, s. 80. 47

Vznesení obžaloby proti bývalým esesmanům z Osvětimi u frankfurtského soudu předcházelo přípravné řízení. Během studia tisíců stran dokumentů, jejichž část si vyšetřující soudce Dr. Heinz Düx opatřil i během návštěvy v Polsku, bylo nutné vyšetřit osvětimské působení všech dvaceti čtyř obžalovaných. Někteří z nich byli ve vyšetřovací vazbě, bylo proto nutné postupovat efektivně a rychle, což reflektuje i skutečnost, že návštěvy obou státních zástupců v Polsku byly soukromé povahy, jelikož služební cesty nebyly možné z důvodů neexistence diplomatických vztahů mezi Spolkovou republikou a Polskem. I když se svědky z řad osvětimských vězňů podařilo najít, bylo velice obtížné je přesvědčit k cestě do země pachatelů. Izraelská společnost v té době žila v té době probíhajícím procesem s Adolfem Eichmannem, což vyšetřovatelům či Hermannu Langbeinovi umožnilo získat mimo jiné z médií kontakty na bývalé vězně. Zdaleka ne všichni oslovení měli vůli cestovat do Německa s ohledem na traumatickou zkušenost z Osvětimi a stanout v jednací síni tváří v tvář pachatelům holocaustu. Na konci přípravného řízení v říjnu 1962 bylo vyslechnuto státním zastupitelstvím či vyšetřujícím soudcem celkem tisíc čtyři sta osob, z nichž tři sta padesát devět nakonec vypovídalo před frankfurtským porotním soudem. Struktura svědků byla různorodá, přičemž zajímavostí bylo, že třetina svědků byla tvořena bývalými příslušníky SS, kteří byli svědky obžaloby. tuto skutečnost označil za politováníhodnou.102

2.2 Obžaloba

Koncepce obžaloby ve frankfurtského procesu byla velice specifická, přičemž by se dalo mluvit o její dvojkolejnosti. Tato duální struktura byla dána nutností subsumpce projednávaného osvětimského dění pod klasické trestní právo. Zvolený přístup vyžadoval úvodní zařazení historiografického narativu, který tvořil přibližně úvodní třetinu celkového textu. Tato pasáž pojednávala o historickém kontextu žalovaných skutků, když byl analyzován vývoj struktur SS, geneze systému koncentračních táborů a nacistické politiky vůči Polákům a židům. Druhá část dikce obžaloby potom byla tvořena konkrétními skutky, pro které byli jednotliví obvinění stíháni, a také výčtem důkazů, jimiž byla taková tvrzení doložena. Dualita byla dle amerického právního historika Davida O. Pendase důsledkem skutečnosti, že zločiny obviněných byly součástí širšího, systematického a byrokraticky organizovaného

102 PENDAS, op. cit. s. 101.

48 socioekonomického kontextu, přičemž dvojkolejnost působila tak, že text obžaloby byl oddělen do dvou nezávislých částí.103 Podle mého názoru byla důvodem duality textu obžaloby nevědomost podstatné části tehdejší laické i odborné západoněmecké veřejnosti o skutečné a extrémní dimenzi zločinů nacistů ve středovýchodní Evropě. Historiografický segment obžaloby plnil jednak funkci vzdělávací, jednak východiska k dlouhému vyrovnávání s pravdivým obrazem vlastních dějin. Z právní perspektivy šlo samozřejmě o výchozí bod ke zjištění materiální pravdy, ale ta by bez historického prologu neposkytla potřebný „inovativní“ vhled. Konkrétně se historiografická část frankfurtské obžaloby skládala z úvodních odstavců, které charakterizovaly druhou světovou válku jako konflikt, během kterého zahynuly nejen milióny lidí na bojištích, nýbrž také skutečnost, že další milióny byly usmrceny v důsledku systematické vyhlazovací politiky národních socialistů (Ausrottungspolitik). Na osvětimské plynové komory bylo v těchto souvislostech nahlíženo jako na symbol této politiky. Pokud jde o oběti Osvětimi, byly ve vlastním textu obžaloby rozděleny jednak na židovské oběti, které byly objektem konečného řešení židovské otázky a které byly z velké části zavražděny těsně po příjezdu do tábora, jednak na druhý segment obětí tvořený vězni, kteří již od určitého okamžiku nebyli nadále práceschopní. Druhá skupina byla v textu blíže precizována, když se jednalo o polské civilisty, cikány, sovětské válečné zajatce, politické oponenty nacistického režimu či členy odbojových hnutí. Obžalovací spis (Anklageschrift) dále pokračoval vylíčením nakládání s takovými „práceneschopnými“ vězni, kteří se v takovém fyzickém a psychickém stavu nacházeli velice krátce pro příchodu do tábora v důsledku katastrofálních životních podmínek. Jakmile se vězňové ocitli v této situaci, byli táborovou posádkou SS systematicky usmrcováni různými metodami, mezi nimiž byly mimo jiné pravidelné popravy zastřelením, táborové selekce implikující smrt v plynových komorách či úmrtí způsobená zástřiky fenolovými injekcemi. Tímto způsobem zahynul nespočet lidí, a to jenom protože byli určitého původu či protože již nadále nemohli „kladně přispět“ k Hitlerovu válečnému úsilí. Nepředstavitelný rozsah a charakter zločinů spáchaných v táboře implikovaly jeho charakteristiku dikcí obžaloby „jako největšího vyhlazovacího tábora všech dob“.104

103 PENDAS, op. cit. s. 106. 104 K základním tezím frankfurtské obžaloby: WITTMANN, op. cit. s. 105-126; srov. WERLE; WANDRES, op. cit. s. 54; srov. PENDAS, op. cit. s. 107.

49

Text obžaloby dále pokračoval analýzou vývoje struktury SS a postupné evoluce systému koncentračních táborů. Těžiště historické části obžaloby spočívalo jednak v podrobné analýze organizační struktury a typologie koncentračních táborů, jednak v detailním vylíčení vývoje osvětimského tábora. V textu bylo zdůrazněno několik momentů, které byly klíčové pro vlastní projednání před frankfurtským porotním soudem. Důležitým faktem, že tábor byl řízen táborový řádem (Lagerordnung), na jehož základě byla stanovena „práva a povinnosti“ dané osoby dle příslušné pozice v táborové hierarchii. Text také naznačoval, že táborová rutina v podobě pravidelných apelů, pracovního režimu či dalších činností byla sice dle táborového řádu či výpovědi obžalovaných esesmanů pro vězně náročným, avšak neškodným děním. Takto interpretovaný ráz chodu tábora byl obžalobou rozporován ve smyslu, že reálně i tyto „nezávadné aspekty“ chodu tábora byly ve skutečnosti integrální součástí propracovaného systému vyhlazování vězňů. Obžaloba kladla esesmanům primárně k tíži organizaci a dohled nad genocidou v Osvětimi, přičemž bylo úkolem soudu rozhodnout o podílu jednotlivých esesmanů s ohledem jednak na jejich konkrétní pozici v táborové struktuře, jednak stanovit jejich vnitřní psychické nastavení k táborovému dění jako celku. Rozlišení táborové funkce a konkrétního jednání jednotlivých esesmanů bylo důležitým aspektem při určování jejich podílu na osvětimských zločinech. Odlišný byl podíl esesmana ve funkci písaře na osvětimské komandatuře či takového, který v táboře o vlastní vůli „pro zábavu“ zastřelil několik vězňů. V obžalobě bylo expressis verbis uvedeno, že na první pohled právně irelevantní jednání při bližším zkoumání často zakládalo trestní odpovědnost právě v kontextu faktu, že probíhalo na teritoriu vyhlazovacího tábora. Ilustrativní skutečností, na kterou lze v této souvislosti poukázat, byla kupříkladu role správce osvětimského vozového parku. Esesman v této funkci odpovídal za provoz nákladních aut, jimiž se vězňové přepravovali k plynovým komorám.105 Přibližně čtvrtina textu obžaloby se věnovala vlastní historii osvětimského tábora, přičemž byla akcentována jeho duální role jako koncentračního a vyhlazovacího tábora. Tábor byl označen jednak za ústřední bod nacistické okupační politiky na teritoriu Polska, jednak za klíčové místo v oblasti protižidovské politiky. V textu bylo jasné rozhraničení podél těchto dvou linií. Nacisté vybudovali tábor v roce 1940 jako koncentrační tábor primárně pro polské vězně, přičemž systematické vyhlazování židovského obyvatelstva bylo zahájeno až v roce 1942. Spis tato fakta zohledňoval a i z dnešního pohledu je zřejmé, že se jednalo o kvalitní a dlouhodobou práci státního zastupitelství vedené snahou o vyšetření celého dění v táboře.

105 PENDAS, op. cit. s. 107.

50

Pokud jde o interpretaci holocaustu, v tomto ohledu se frankfurtské státní zastupitelství přihlásilo v obžalovacím spise k intencionalistům. Stručně by se tato názorová pozice dala objasnit tak, že klíčová role při zahájení systematického vyvražďování židů náležela Adolfu Hitlerovi a rasovému antisemitismu nacistů. Jinými slovy řečeno, Hitlerovým cílem bylo již od počátku jeho nástupu k moci realizovat genocidu židů, což ostatně veřejně postuloval ve svém známém projevu z konce ledna 1939.106 V textu obžaloby bylo dále výslovně uvedeno, že Hitler, Himmler, Heydrich a Göring jako hlavní pachatelé dlouhodobě plánovali konečné řešení židovské otázky, což bylo dle obžaloby ve skutečnosti ekvivalentem fyzického vyhlazení všech evropských židů.107 Obžalovací spis však ani zdaleka neinterpretoval holocaust jako „výlučné dílo“ čtyřech výše uvedených vrcholných nacistů, u kterého měli „asistovat“ jejich podřízení. V textu tak byl kupříkladu do podrobností nastíněn sofistikovaný proces deportací organizovaných RSHA ve spolupráci říšskými drahami (Reichsbahn). Tyto přesuny statisíců osob z celé Evropy do Osvětimi vyžadovaly dokonalou koordinaci a plánování mezi mnoha složkami nacistického státu. Analogicky se v obžalobě hovořilo i o dalších tehdejších státních složkách, přesto nikdo z jejich zástupců neusedl na lavici vedle obžalovaných esesmanů. Ačkoliv nebyla nijak stanovena trestní odpovědnost v tomto směru, plnil historický segment obžalovacího spisu podle mého názoru funkci vzdělávací a informativní. Právo potřebovalo profesionální historiky, kteří reálně spolupracovali s frankfurtským státním zastupitelstvím, aby vůbec obžaloba vznikla u tak extrémního a závažného druhu zločinnosti. Je třeba mít na paměti, že odborných historiografických prací na téma Osvětimi existovalo v té době úplné minimum, jednalo se tehdy o průkopnickou a mravenčí práci týmu státních zástupců za pomoci expertů na moderní historii. I když se středobodem následného hlavního líčení stala snaha o stanovení vlastní (ne)viny obžalovaných, bylo právě z dikce obžaloby zcela evidentní, že vyvražďování židů bylo bezprecedentním zločinným postupem, na němž se podílely tisíce lidí z různých pater a složek tehdejšího státního i nestátního milieu. Obžaloba si jako jeden z cílů vytýčila zdůraznění krutosti během celého vyhlazovacího procesu, který vyústil v mučivou smrt v plynových komorách. Krutost byla ostatně jedním z možných postulátů pro naplnění skutkové podstaty trestného činu vraždy dle znění trestního zákoníku. V přípravném řízení vypovídal bývalý SS-Unterscharführer Richard Böck, jehož svědectví o službě v jednom z krematorií bylo zaneseno do vlastního textu obžaloby:

106 Blíže viz heslo „intencionalismus“ v této práci: STACKELBERG, Roderick. The Routledge Companion to the Nazi Germany. New York: Routledge, 2007, s. 278. 107 PENDAS, op. cit. s. 111; srov. WERLE; WANDRES, op. cit. s. 54; srov. NAUMANN, op. cit. s. 14.

51

(…) Jednoduše nemohu popsat, jak ti lidé křičeli. Trvalo to celé okolo osmi až deseti minut, pak najednou všechno utichlo. Krátce na to několik vězňů otevřelo dveře a bylo vidět, jak se nad obrovskou spletenou hromadou těl vznáší modrá mlha. Mrtvoly byly tak spleteny dohromady, že nebylo poznat, ke které z nich patří která končetina. Všiml jsem si například, že ukazováček jedné z obětí byl hluboko v očním důlku další oběti. Tím chci říct, že si nedokážu vůbec představit, jak nepředstavitelně hrozné utrpení ti lidé museli prožívat. Pamatuji si, že mi bylo tak zle, že jsem se málem pozvracel.108

Účel, pro který státní zástupci pod dohledem Fritze Bauera do obžaloby začlenili tato děsuplná svědectví, byl přesně opačný, než měli při plánování genocidy Hitler a jeho okolí. Zatímco nacistické vedení volilo metodu plynových komor k depersonalizaci obětí, kdy šlo o vytvoření odstupu od masy obětí a snížení psychické zátěže pachatelů ve výše uvedeném smyslu, Bauer a jeho tým zvolili přesně obrácený postup. Cílem bylo přiblížit bezprecedentní utrpení statisíců obětí širší německé veřejnosti a vytvořit „bezprostřední kontakt“ s tehdy neznámou realitou nacistického režimu. Tisíce čtenářů novinových článků, diváků televizních debat či posluchačů rádiových pořadů bylo ochromeno a otřeseno hrůzností, s jakou nacisté zacházeli se svými oběťmi. Během předběžného projednávání obžaloby měly detaily popisující kruté zacházení s oběťmi zanesené do spisu podepřít kvalifikaci takových skutkových dějů a souvisejícího jednání jednotlivých obžalovaných osob jako trestného činu vraždy – nikoliv jako pouhé některé z forem účastnictví. Státní zastupitelství zacházelo s bolestným obsahem obdobných výpovědí z přípravného řízení s jasně vytýčeným cílem, aby relevantní pachatelé byli před soudem usvědčeni a také aby vyšla najevo „historická pravda“. Instrumentální či taktická konotace s ohledem na hlavní líčení byla samozřejmě rovněž přítomna. Pokud jde část obžaloby, kdy se jednotlivým obžalovaným kladly za viny jednotlivé zjištěné skutky, pak platilo pro všechny en bloc, že byli obžalováni z vražd, a to jednak konkrétních osob, jednak dále blíže nespecifikovaných obětí. Činnost obžalovaných byla rovněž rozdělena podle kritéria, zdali jednali samostatně či společně s dalšími esesmany. Hlavní obžalovaný Robert Mulka, který v táboře zastával funkci Hössova adjutanta, byl obžalován z vražd v blíže nespecifikovaných případech, což bylo v textu konkretizováno formulací „napomáhaní k realizaci národněsocialistického vyhlazovacího programu během výkonu svých povinností ve funkci adjutanta“. Bývalý adjutant Mulka byl nejvýše postaveným

108 PENDAS, op. cit. s. 112.. 52 obžalovaným příslušníkem SS, přičemž byl také nejstarší; v době jeho zatčení mu bylo již šedesát šest let.109 Velice obtížným úkolem pro státní zástupce bylo vyřešit otázku zavinění, což implikovalo nutnost prověření jejich vnitřního psychického vztahu ke skutkům, na kterých se podíleli. Obžaloba se s tímto úkolem vypořádala nepřímo, když se zabývala jejich eventuálním povědomím o protiprávnosti tehdejších skutků. V první řadě byla aplikována konstrukce, že byla-li vražda spáchána na rozkaz, potom se presumovala vědomost obžalovaných o tom, že takové jednání je protiprávní. Byl-li tedy kupříkladu Wilhelm Boger obžalován z účasti na popravách u Černé zdi, potom obžaloba obsahovala tvrzení, že věděl o tom, že popravy byl provedeny bez řádného soudu a byly tak protiprávní. Úvahy směřovaly již k výše zmíněnému § 47 vojenského trestního zákoníku, který stanovil pro podřízeného identický trest jako pro nadřízeného, který vydal rozkaz v rozporu s trestněprávními předpisy. Předpokladem tohoto postupu byla právě vědomost podřízeného, že takový rozkaz kolidoval s tehdy platným trestním právem.110 V případě hlavního obžalovaného Mulky bylo tvrzení o jeho povědomí o protiprávnosti osvětimského dění v obžalovacím spisu založeno na tezi, že se aktivně a dobrovolně podílel na masovém vraždění, přičemž se vědomě ztotožnil s jeho zločinnou povahou. Skutečnost, že v jeho případě došlo k internalizaci úmyslu realizovat vyhlazování v táboře, státní zastupitelství dokládalo jednak svědectvími vězňů, jednak listinnými důkazy či také faktem, že byl povýšen během působení v táboře. Podle trestního řádu náleželo konečné slovo ohledně zahájení samotného hlavního líčení Zemskému soudu ve Frankfurtu, jemuž náležela pravomoc vydání rozhodnutí o zahájení hlavního líčení (Eröffnungsbeschluss). Dikce obžaloby navržená státním zastupitelstvím byla pouze – metaforicky řečeno – jakýmsi „doporučením“. Zemský soud však nebyl zcela ztotožněn se správností navržené právní kvalifikace celkového znění obžaloby, když u poloviny obviněných došlo ke změně právního náhledu ve smyslu modifikované kvalifikace jako účastenství ve formě pomoci (Beihilfe). I když soud nebyl zcela přesvědčen návrhem obžaloby, bylo reálným výstupem prejudiciální fáze trestního řízení po několika letech práce kolektivu kolem Fritze Bauera, že rozhodnutí o zahájení hlavního líčení bylo vydáno. Dvacet dva bývalých esesmanů bylo obžalováno u frankfurtského Zemského soudu v souvislosti se svým působením v Osvětimi, přičemž jedenáct z nich bylo obžalováno z trestného činu vraždy.111

109 Detailněji o Mulkovi pojednává Kapitola 3.1 110 Srov. také s. 12-13 v této práci. 111 PENDAS, op. cit. s. 111; srov. WITTMANN, op. cit. s. 132-141. 53

2.3 Proces

Frankfurtský proces začal dne 20. prosince 1963 v zasedacím sále Römeru, kde byly kdysi pořádány bankety císařů Svaté říše národa německého, když v šedesátých letech zde zasedali frankfurtští zastupitelé. Na tomto místě zahájil předseda porotního soudu doktor Hofmeyer za přítomnosti stovek novinářů z celého světa řízení v trestní věci proti Mulkovi a ostatním.112 Hlavní líčení začalo výslechem obžalovaných, kdy byli vyslechnuti k samotnému obsahu obžaloby. Zatímco informace o své osobě obžalovaní ochotně poskytli, pak prvních dvanáct dní průběhu procesu zůstalo prakticky bez jakéhokoliv výsledku, pokud jde o jednotlivé body obžaloby. Obžalovaní buď nevypovídali vůbec, případně se drželi „jednotné linie“ panující na lavici obžalovaných, která by dala formulovat slovy „s tím jsem neměl nic do činění“.113 I když obžalovaní popírali svůj podíl na osvětimských zločinech, objevil již pátý den procesu náznak odlišného uvažování pod unifikovanou maskou distancované neúčasti. Jeden z obžalovaných, Hans Stark, kterému bylo při příchodu do tábora devatenáct let a vůči němuž bylo během řízení postupováno jako vůči mladistvému, prohlásil během své výpovědi krátce: „Dnes se stydím (Ich schäme mich heute).“114 S velkou měrou nevole se v jednacím sále setkalo tvrzení hlavního obžalovaného Mulky, který byl v pozici adjutanta fakticky pravou rukou velitele tábora Rudolfa Hösse, že s usmrcováním v táboře neměl co do činění. I když se jeho kancelář v budově táborového velitelství nacházela kus od hlavní brány kmenového tábora, nevěděl vůbec nic o popravách zastřelením, plynových komorách či krematoriích. Mulka se rovněž vyjádřil ve smyslu, že kmenovým táborem se nezabýval a v Birkenau nikdy nebyl. Obdobným tónem jeho výpověď pokračovala, když prohlásil, že sice z okna „jednou“ viděl ohnivou záři, ale nevěděl, co se v té souvislosti v táboře dělo. Své úvodní exposé zakončil slovy, že si u něj nikdo z vězňů nikdy nestěžoval (sic!). Bernd Naumann popisuje náladu v jednacím sále po prvních dne jednání slovy tak, že mělo-li by se věřit obžalovaným, tak potom byl koncentrační a vyhlazovací tábor v Osvětimi poklidné místo, kde panovaly v menším rozsahu některé nemoci, ale to bylo

112 SCHULZ, Uwe. Velké procesy v dějinách. Právo a spravedlnost v dějinách. Praha: Nakladatelství Brána, 1997, s. 377. 113 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 56-57; srov. NAUMANN, op. cit. s. 36-37. 114 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 57. 54 způsobeno přítomností vysokého počtu vězňů. Odhlédne-li se od toho, že v táboře byly plynové komory, což samozřejmě bylo hrozné.115 Počátkem února 1964 začali před frankfurtským soudem vypovídat soudní znalci, kteří v jednacím sále souhrnně zrekapitulovali obsah svých posudků. Témata exposé znalců, kteří z velké části pocházeli mnichovské Institutu pro soudobé dějiny, se zabývala mimo jiné jednak organizační strukturou SS a policie v době národního socialismu, jednak politikou nacistů vůči Polákům a židům či výstavbou systému koncentračních táborů. Posudky znalců umožnily soudu získat důležité poznatky o kontextu, do něhož bylo nutné existenci Osvětimi zařadit. V posudku s názvem „Rozkaz a poslušnost“ byla propracovanou argumentací vyvrácena teze, která se neustále opakovala z řad obžalovaných a která poukazovala na existenci stavu krajní nouze v době jejich pobytu v táboře (Befehlnotstand). Tento právní institut, který je jakýmsi „derivátem“ klasického institutu krajní nouze jako jedné z okolností vylučující protiprávnost, spočíval v právní konstrukci, kdy obžalovaný poukazoval na hrozící sankce za neuposlechnutí rozkazů příslušných nadřízených, což mělo implikovat neexistenci trestní odpovědnosti na jeho straně. Autor posudku, německý historik Hans Buchheim, přednesl výsledky svého historického bádání a doložil, že nenalezl jediný případ, kdyby za války příslušník SS čelil jakýmkoliv sankcím za to, že by odmítl participovat na usmrcování osob v kontextu poprav rukojmí, vyklízení ghett či jiných represálií.116 Buchheim přednesl názor, že na základě jeho bádání esesmanům hrozilo při neuposlechnutí rozkazu nanejvýš přeložení na frontu.117 Výpovědi svědků začaly dne 24. února 1964 a teprve od tohoto momentu se skrze hlasy desítek svědků (nejen) stovky lidí v jednacím sále začaly dovídat o skutečném obrazu Osvětimi. Podle mého názoru mnohým lidem nejen ve Spolkové republice zůstala v myslích svědectví řady bývalých vězňů, když dle mého mínění k nejsilnějším patří výpovědi československých svědků Viktora Lederera či Filipa Müllera.118 Vídeňský lékař Otto Wolken vypovídal slovy:

(…) Nad táborovou branou visel nápis „Arbeit macht frei“, vlevo hrála kapela. Vůbec jsme si nemysleli, že jsme právě vkročili do pekla. (…) Nikdy nezapomenu na děti v táboře. Když jsem jednou na ošetřovně přijímal malého chlapce, zeptal jsem se ho: „Tak

115 NAUMANN, op. cit. s. 36. 116 Obdobně vypovídal během procesu s esesmany z Treblinky bývalý soudce SS Konrad Morgen. Blíže srov. VOJTA, op. cit. s. 37. 117 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 58; srov. NAUMANN, op. cit. s. 156-158. 118 Obě svědecké výpovědi lze slyšet z originálního záznamu z hlavního líčení na serveru Youtube. 55

co chlapče, máš strach?“. Odpověděl: „Nemám strach, tady je všechno tak hrozné, že tam nahoře to může být jen lepší“.119

Během jara 1964 se v jednací síni vystřídaly desítky svědků. Bývalí vězňové vypovídali z táborových podmínkách ze své perspektivy, bývalí esesmani v rolích svědků vypovídali rovněž, přičemž jednak vesměs potvrzovali obecně panující poměry v táboře, jednak však byla patrná tendence nevypovídat o činech jednotlivých obžalovaných, jejichž přímými nadřízenými byli v některých případech. Žádný z esesmanů nerozporoval táborový obraz, který postupně rozkrývaly svědecké výpovědi. Avšak při snaze o stanovení bezprostřední odpovědnosti za konkrétní deliktní jednání označené svědky bylo obžalovanými poukazováno na takové esesmany, kteří již byli dříve odsouzeni či byli již po smrti. Tato taktika byla opakovaně aplikována ze strany obžalovaných.120 O povaze „disciplíny“ osvětimských esesmanů naznačila mnoho výpověď bývalého soudce SS Konrada Morgena. Pravomoc tehdejší soustavy soudů SS a policie byla dána ve sféře dohledu nad předepsanou disciplínou esesmanů, přičemž před těmito soudy byly projednávány jejich relevantní kázeňské (kárné) delikty.121 Morgen byl z Berlína vyslán do Osvětimi v roce 1942 s úkolem prověřit, zdali se tamější esesmani nedopouštějí krádeží na majetku obětí; ten náležel oficiálně nacistickému státu. Podezření vzniklo poté, co byl v polní poště zachycen balík, v němž jeden z táborových esesmanů posílal domů velké množství zlatých zubů. Morgen ve svém svědectví o více než dvacet let později popsal, co viděl při své neohlášené návštěvě v táboře:

(…) „Na ubikacích byli esesmani zcela v podnapilém stavu, přičemž mi bylo řečeno, že za sebou mají těžkou noc, jelikož museli v noci vyřídit velký transport. Uprostřed místnosti to vypadalo jako v hotelové kuchyni, esesmany obsluhovaly mladé židovky. (…) Celý systém vyhlazování byl opravdu ďábelský (diabolisch), přičemž oběti do poslední chvíle vůbec nic netušily. V krematoriu bylo vše čisté a lesknoucí, nešlo ani v náznaku poznat, že minulou noc tady bylo zplynováno a spáleno několik tisíc lidí. Nic po nich nezbylo, ani smítko prachu na spalovacích pecích.“122

119 NAUMANN, op. cit. s. 111. 120 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 60. 121 O těchto souvislostech také pozn. 97. 122 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 60-61; srov. NAUMANN, op. cit. s. 111-113.

56

Morgen vypověděl, že se nechal postavit před soud SS a policie několik esesmanů pro důvodné podezření z „korupce“. Na otázku předsedy porotního soudu Hofmeyera, co se stalo s esesmanem, který domů poslal uvedené zlaté zuby, Morgen odpověděl, že byl odsouzen k trestu dvanácti let odnětí svobody.123 Dalším z důležitých důkazních prostředků byla autobiografická zpráva popraveného Rudolfa Hösse, kterou sepsal v polském vězení.124 Po prokázání pravosti tohoto listinného důkazu byly v jednací síni předčítány úryvky z Hössova textu. Bývalý osvětimský velitel podrobně vylíčil průběh masového vyhlazování, nevynechal žádný podstatných prvků tohoto mechanismu. Analogicky byl předčítán text Peryho Broada, jednoho z obžalovaných esesmanů, jehož zpráva o dění v táboře zanechala mezi přítomnými silný dojem. Broad popisoval v britském zajetí v roce 1945 průběh poprav u Černé zdi v kmenovém táboře takto:

„(…) Často byla poprava nahých vězňů stojící čelem ke zdi trýznivě prodlužována. Cítili přitom od krve potřísněné ústí pušky v týle, potom uslyšeli zacvaknutí kohoutu. Selhání zbraně! Kat začal otráveně prohlížet zbraň, bavil se přitom s okolostojícími o tom, že si bude muset opatřit novou. O oběť stojící u zdi se nikdo nestaral. Po několika minutách je konečně zbraň připravena, tentokrát již fungovala. (…) Bunkr je za hodinu vyprázdněn, všichni se odebrali ke snídani. Dvůr bloku jedenáct je úplně prázdný. Písek u Černé zdi byl čerstvě uhrabán. Nad trochou černočervených skvrn v opačném rohu dvora poletovaly mouchy.“125

K obsahu své zprávy se obžalovaný Broad po osmnácti letech nevyjadřoval, ale potvrdil před porotním soudem pravost textu stejně jako své autorství. Jeden z bývalých lékařů SS ve svědecké výpovědi popisoval hygienické podmínky v táboře slovy, že v občanském životě před i po válce nezažil nikdy nic obdobného jako v Osvětimi. Lidé žili v táboře doslova uprostřed hmyzu a krys, přičemž se v přelidněných barácích a blocích rychle šiřily nemoci, které se již dávno považovaly za překonané. Jednou z nejhorších nemocí v Birkenau bylo nóma, což je nemoc zcela podvyživených a vysílených, kdy dochází doslova k deformaci tváře a vytvoření otvorů na obličeji, kdy lze vidět zvenku chrup.126

123 NAUMANN, op. cit. s. 113. 124 K procesu s Rudolfem Hössem detailněji na straně 33 této práce. 125 Ke zprávě Peryho Broada: WERLE; WANDRES, op. cit. s. 62; srov. NAUMANN, op. cit. s. 141-143; srov. KULKA, Erich. Soudcové, žalobci, obhájci. Praha: vydavatelství ústředního výboru KSČ, 1966, s. 70-78. 126 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 63. 57

I když se obžalovaní drželi pasivní procesní strategie, v některých případech byl takový přístup nadále neudržitelný. Soud měl kupříkladu k dispozici soubor jízdních příkazů, které byly vystavovány řidičům nákladních vozů pro cestu do Dessau a zpět, přičemž účelem takových cest byl odběr Zyklonu B z tamní továrny. Předseda porotního soudu Dr. Hofmeyer si k sobě v jednom okamžiku zavolal obžalovaného Mulku a dotázal se jej, zdali by mohl potvrdit svůj podpis na předložených příkazech. Odpověď zněla, že mu je znám pouze jeden případ, kdy podepsal takový jízdní příkaz pro odběr dezinfekčních přípravků v Dessau. Hofmeyer mu vzápětí předložil celý svazek takových příkazů pro trasu Osvětim – Dessau. Mulka po krátkém zaváhání potvrdil svůj podpis na předložených listinách, na nichž byla formulace „materiál pro přesídlení židů“ (Material für die Judenumsiedlung). Soudce Hofmeyer se dále zeptal Mulky, zdali věděl, co znamenalo toto slovní spojení. Krátká odpověď obžalovaného zněla velice lakonicky – byl to Zyklon B (orig. „Na ja, Zyklon B“).127 Svědecké výpovědi z řad bývalých vězňů byly pro řadu z nich velmi bolestným zážitkem, když jednak v jednacím sálu ožívaly mnohokrát hluboce traumatické zážitky, jednak na základě místy necitlivého přístupu některých obhájců. Podle mého názoru byl tady „zakopaný pes“ celé aplikace klasického trestního řádu při projednávání genocidy v klasickém trestním řízení. Extrémní intenzita emocionální zátěže implikující působení specifických psychologických mechanismů (disociace, fragmentace apod.) činila postup v intencích trestního řádu krajně nevhodným v kontextu projednávání tak extrémní zločinnosti. Opakovaně při řadě procesů ve Spolkové republice docházelo k tomu, že se svědkové z řad bývalých vězňů koncentračních a vyhlazovacích táborů zhroutili při svých svědeckých výpovědích během hlavního líčení, a to v přímé reakci na „nepřiměřené“ otázky některých obhájců. V několika případech následovala v důsledku neempatické interakce mezi obhájci a bývalými vězni i hospitalizace.128 V případě frankfurtského procesu literatura shodně poukazuje na chování v uvedeném smyslu ze strany Dr. Laternsera, který působil v roli obhájce již v Norimberku při procesu s hlavními válečnými zločinci. Ve Frankfurtu vedl obhajobu stylem, který i z po padesáti letech působí velice nevhodně. I na dochovaných zvukových záznamech lze slyšet roztřesený hlas svědka, který popisoval selekce, během nichž byly tisíce osob poslány do plynových komor, aby byl vzápětí nucen čelit tlaku Dr. Laternsera a jeho znehodnocujícím výtkám, protože si tento svědek nebyl schopen vzpomenout na přesnou dobu a čas, kdy došlo k popisovaným

127 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 64; srov. NAUMANN, op. cit. s. 42. 128 Během prvního treblinského procesu k tomuto fenoménu: VOJTA, op. cit. s. 37.

58 událostem. Arogantní tón některých obhájců byl někdy za hranicí snesitelnosti, na což jeden ze svědků reagoval směrem k Dr. Laternserovi replikou, že v táboře u sebe neměli hodinky a kalendář.129

**********************

Během hlavního líčení vyšlo napovrch několik signifikantních aspektů, které charakterizovaly poměry v táboře a které budou v následujícím textu zmíněny. Ve třetí kapitole potom bude dle zvolené metodologie této práce rozebrán detailněji náhled frankfurtského porotního soudu na pět vybraných esesmanů. Nastavení „vztahu“ esesmanů k vězňům lze ilustrovat na institutu, který zmínilo před frankfurtskými soudci i několik vězňů, s názvem „cela ke stání“ (Stehzelle). V táborovém vězení na bloku jedenáct, kde sídlila táborová odnož gestapa (Politische Abteilung), zahynuly tisíce vězňů. V tomto bloku, kterému se také v táborovém slangu říkalo „bunkr“, existovaly pověstné cely ke stání. V těchto celách o rozloze osmdesát krát osmdesát centimetrů s malým otvorem pro cirkulaci vzduchu se nedalo ležet, přičemž pobyt v této cele přivedl vězně po několika dnech na pokraj šílenství. Před frankfurtským porotním soudem vypovídal polský svědek Josef Kral, který patřil k nemnoha vězňům, co pobyt v takové cele přežili:

(…) V cele ke stání jsem strávil šest týdnů se vzadu svázanýma rukama. Jídlo se vydávalo každý třetí den. Ve vedlejší cele umíral vězeň hladem. Tomu se tehdy říkalo bunkr ke stání bez zaopatření. Smrt hladem nebyla jednoduchá smrt. Hlad odezněl po pěti dnech, ale po sedmi dnech začala hrozná žízeň. Vězeň křičel, prosil, olizoval zdi a pil vlastní moč. Po uplynutí třinácti dnů se vězeň ve vedlejší cele zhroutil, přestal úplně mluvit, jenom sténal a pokoušel se marně volat o pomoc. Patnáctý den zemřel.130

Dalším táborovým pojmem byla činnost esesmana Oswalda Kaduka s názvem „kladení kravaty“, který patřil k těm vůbec nejhorším táborovým esesmanům. Nejednalo se o nic jiného než o způsob mučení vězňů, kdy Kaduk vězni ležícímu na zádech na zemi přiložil na krk svoji hůl, přičemž nohama sešlápl oba její konce a střídavě přenášel váhu ze strany na stranu tak, aby se vězeň postupně udusil.131

129 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 65. Obdobně též: PENDAS, op. cit. s. 164. 130 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 68. Kralovo svědectví z hlavního líčení je rovněž na serveru Youtube. 131 Ke Kadukovi blíže v kapitole 3.3 této práce. 59

Zvláštním atributem hlavního líčení ve frankfurtské jednací síni bylo, což je patrné i zvukových nahrávek ze sálu na serveru Youtube, že se po výpovědích několika desítek svědků začaly před porotním soudem zcela běžně používat výrazy, které evokovaly jazyk z doby existence tábora. Metaforická slovní spojení jako „zvláštní zacházení“ pro smrt v plynových komorách (Sonderbehandlung), „odstříknout“ pro usmrcení vězně aplikací injekce fenolu do srdce (abspritzen) či „selekce“ pro třídění vězňů esesmany, při němž byly tisíce označeny pro smrt v plynových komorách (Selektion). V sále si tak během hlavního líčení všichni tyto pojmy osvojili a používali identický „táborový slovník“, aniž by bylo nutné tato slovní spojení blíže vysvětlovat. Na jaře 1964 se porotní soud přemístil do budovy frankfurtské radnice, která měla v budově k dispozici velký divadelní sál, když větší kapacita sálu umožnila vyhovět velkému zájmu zájemců z řad veřejnosti. Dokazování v jednacím sále plynule pokračovalo, přičemž stále častěji byla ve svědeckých výpovědích zmiňována zkratka „HKB“. Tato zkratka náležela vězeňské ošetřovně v kmenovém táboře (Häftlingskrankenbau), která patřila k nejobávanějším místům v táboře. I když podle názvu to není vůbec patrné, jednalo se o dějiště doslova desítek tisíc tragédií. Toto místo bylo bezprostředně spojeno s děním okolo několika obžalovaných. V táboře bylo možné, aby se se vězeň v situaci, kdy potřeboval lékařské ošetření, přihlásil na ošetřovně. Ve skutečnosti takové rozhodnutí implikovalo jednak nutnost nechat se prohlédnout lékařem či ošetřovatelem z řad esesmanů, jednak akceptovat nevyhnutelnost, že daného vězně čeká nakonec jedno ze tří vyústění návštěvy na táborové ošetřovně. Katalog možností byl: přijetí do stavu nemocných a „léčba“ na ošetřovně, dále ambulantní ošetření a odeslání nazpět do tábora a poslední variantou byla smrt fenolovou injekcí nebo odesláním do plynu. Hlavní postavou vězeňské ošetřovny byl bývalý SS-Unterscharführer Josef Klehr. Tento esesman vlastnoručně usmrtil tisíce vězňů injekcí fenolu přímo do srdce. Role Klehra a vězeňské ošetřovny byla během hlavního líčení mnohokrát svědky zmiňována, on sám „na svou čest“ prohlásil, že nikdy nikoho neusmrtil, což se dle jeho výpovědi před porotním soudem dělo pouze v Birkenau.132 Klehr mimo jiné prováděl pravidelně selekce vězňů v kmenovém táboře, kteří byli sice přijati do vězeňské ošetřovny, ale jelikož blok s nemocnými byl neustále přeplněn, byla část vězňů dle Klehrova povrchního úsudku pravidelně při selekcích vybírána do plynu.

132WERLE; WANDRES, op. cit. s. 73; srov. PENDAS, op. cit. s. 121;138; srov. srov. NAUMANN, op. cit. s. 82-91; WITTMANN, op. cit. s. 73-78. O Klehrovi pojednává podrobně Kapitola 3.4 tohoto textu.

60

Když během Klehrova výpovědi předseda porotního soudu Dr. Hofmeyer položil otázku, aby objasnil podrobnosti při vstřikování fenolu vězňům, Klehr odpověděl těmito slovy: „Co to bylo za nemocné, kteří tam byli „odstříknuti“? To již dávno nebyli žádní nemocní, ale už polomrtví. Polomrtví, chodící kostry“!133 Polský svědek, bývalý vězeňský lékař Dr. Czeslaw Glowacki, ve své svědecké výpovědi sdělil porotnímu soudu, že podle jeho názoru Klehr usmrtil fenolovými injekcemi nejméně deset tisíc lidí. K této výpovědi v jednací síni Klehr namítl: „V kmenovém táboře bylo dvacet osm bloků po šesti stech vězních. To dělá dohromady nějakých šestnáct tisíc. Kdybych odstříknul deset tisíc lidí, zůstala by naživu pouze táborová kapela.“ Předseda Dr. Hofmeyer Klehra jej vzápětí napomněl, aby přestal vtipkovat, jelikož se jednalo o vážnou věc.“134 Postupem času přišel obžalovaný Klehr pod tíhou množství svědectví s identickým obsahem s tvrzením, že za všechno mohl lékař Friedrich Entrass, který byl již po válce popraven Američany.135 Dr. Hofmeyer se Klehra otázal, zdali měl soucit s vězni, kteří byli přivedeni jako dobytek na porážku, na což obžalovaný Klehr odpověděl:

(…) „Ti přece věděli, co je čeká. Vůbec nebránili, byli úplně vysílení. Vlastně to byly kostry. (…) Těm lidem bylo úplně lhostejné, co se s nimi stane. Jednou nebo dvakrát týdně jsem chodil k lékárníkovi, abych si opatřil čerstvý fenol.“136

Pokud Klehr zmiňoval během hlavního líčení lékárníka, u něhož si opatřoval fenol, měl na mysli spoluobžalovaného Dr. Victora Capesia. Bývalý SS-Sturmbannführer Capesius, který měl mezi obžalovanými nejvyšší hodnost, spravoval nejen zásoby fenolu, nýbrž i pesticidu Zyklon B. Mnozí svědkové jej identifikovali jako esesmana, který na rampě v Birkenau vybíral během selekcí na rampě tisíce lidí pro smrt v plynových komorách. Obžalovaný Capesius k tomuto vypověděl, že sice na rampě pobýval, ale staral se pouze o to, aby se léčiva a zdravotnický materiál ze zavazadel deportovaných dostal do táborové lékárny. Toto obhajoba Capesia byla vyvrácena na základě výpovědi dvou svědků, kteří potvrdili, že si nechával během třídění majetku deportovaných odkládat so zvláštního kufříku cennosti, které si pak odnášel.

133 V originále tato replika Klehra: „Was waren das für Kranke, die dort abgespritzt wurden? Auf deutsch gesagt waren es ja keine Kranken mehr, sondern schon halbe Tote! Halbe Tote, wandelnde Skelette.“ Cit. dle: WERLE; WANDRES, op. cit. s. 73. 134 NAUMANN, op. cit. s. 84. Tato slovní výměna je rovněž dostupná na serveru Youtube. 135 Srov. pozn. 58 136 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 75. 61

Jeden ze svědků, Josef Glück, byl deportován do Osvětimi v červnu 1944, přičemž v táboře ztratil celou rodinu, když byl na rampě jako jediný vybrán na práci. Při selekci na rampě v Birkenau nastala bizarní situace, když poznal doktora Capesia, jelikož si jej pamatoval ještě z doby, kdy byl lékárníkem v Kluži. Glück se na rampě snažil Capesia kontaktovat, přičemž velice krátký „dialog“ spočíval pouze v otázce, zdali chce jít pracovat či nikoliv. Tento svědek rovněž vypověděl, že Capesia viděl opakovaně v doprovodu doktora Mengeleho, jak společně prováděli selekce na rampě v Birkenau.137 Porotní soud se v červnu 1964 na návrh vedlejšího žalobce (Nebenkläger138) Henryho Ormonda navštívil místo činu, aby bylo mohl být na místě ověřen obsah některých výpovědí. I když mezi Polskem a Spolkovou republikou neexistovaly diplomatické styky, dokázal Bauer vyjednat kladnou odpověď z polské strany. Konání „prohlídky místa činu“ (Ortsbesichtigung) velmi vzdáleně evokovalo institut rekonstrukce, přičemž z obžalovaných se návštěvy teritoria Osvětimi zúčastnil pouze Dr. Lucas. Třídenní návštěvy se účastnil porotní soud, čtyři státní zástupci, třináct obhájců, dva příslušníci justiční stráže a policejní fotograf. Úkolem soudní delegace bylo stanovení reálnosti tvrzení, která dříve zazněla jednak ze strany svědků, jednak ze strany obžalovaných. Došlo k přeměření vzdáleností a parametrů viditelnosti na rampě v Birkenau, okolo táborového bunkru či u Černé zdi. Porotní soud konstatoval mimo jiné, že se ze zastíněných oken v přízemí bloku jedenáct daly pozorovat popravy u Černé zdi, jak tvrdili svědci, což rozporovali někteří obhájci s poukazem právě na existenci stínidel na oknech. Na rampě v Birkenau byly měřeny vzdálenosti mezi místem, kde probíhaly selekce, a tehdejším pracovištěm jednotlivých svědků, kteří identifikovali esesmany při selekcích na rampě.139 Protokol o návštěvě teritoria bývalého tábora byl po návratu do Frankfurtu předčítán v jednacím sále. Hlavní líčení pokračovalo dalšími výslechy svědků, přičemž porotní soud získával stále kompaktnější obraz o dění v táboře, velitelské struktuře a úloze jednotlivých obžalovaných. Hesenský vrchní státní zástupce Fritz Bauer se vyjádřil během televizní debaty v roce 1965 k dosavadnímu průběhu celého frankfurtského procesu a k očekáváním, která měl vůči obžalovaným:

(…) „Musím vám říct, že od prosince 1963 čekali státní zástupci na to, že některý z obžalovaných, kterých se týkal obsah výpovědí, vyjádří trochu lidskosti vůči svědkům

137 NAUMANN, op. cit. s. 164-165. Srov. WERLE; WANDRES, op. cit. s. 74;76. 138 Vedlejší žalobce v trestním řízení hájil zájmy poškozených – v daném kontextu bývalých osvětimských vězňů. V českém trestním řádu je obdobným institutem zmocněnec poškozeného. 139 WITTMANN, op. cit. s. 173-182. 62

a svědkyním, kteří přežili a kterým byly vyvražděny celé rodiny. Říkal jsem jim, že byli bláhoví, že to obžalovaní nikdy neudělají, jelikož by si přitížili. Musím vám ještě říct, kdyby k tomu došlo, svět by si vydechl, nejen státní zástupci ve Frankfurtu. Dokonce si myslím, že by si vydechlo celé Německo a také celý svět a rovněž pozůstalí těch, kteří v Osvětimi zahynuli. Vzduch by se vyčistil, kdyby padlo jen jedno jediné lidské slovo. Nepadlo a již asi nepadne.“140

Dokazování ukončil předseda porotního soudu Dr. Hofmeyer dne 6. května 1965. V jednací síni nastala chvíle pro závěrečné řeči státních zástupců, které trvaly úhrnem celých šest dní. Státní zástupce Kügler se svém exposé vyjádřil mimo jiné těmito slovy:

(…) „Pane předsedo, vážené dámy a pánové, soudci a porotci. Dovolte mi úvodem obrátit se vás s následujícími závěry. Dokazování zřetelně ukázalo, že zde v případě Osvětimi máme co do činění s vyhlazovacím centrem nepředstavitelné hrůznosti, jehož existence a fungování bylo důsledkem vědomé a úmyslné součinnosti obžalovaných a tisíců dalších. Jejich hanebným zločinem byla bezuzdná a byrokraticky organizovaná bezcitnost, zloba a krvelačnost takových rozměrů, že si nikdo dodnes bez hluboké hanby nedokáže vůbec představit, že lidé jsou něčeho takového schopni. (…) Způsob, jakým obžalovaní páchali své skutky, znamenal nejen smrt pro desítky tisíc mužů, žen a nespočet dětí, ale zařadili se takto zároveň k nejnižší garnituře těch, kteří mládeži našeho národa, celému Německu, ztížili až na hranici nemožného cestu k volné a šťastné budoucnosti“141

Po státních zástupcích následovaly závěrečné řeči vedlejších žalobců, kteří zastupovali osvětimské oběti. Než proběhly závěrečné řeči všech dvaceti dvou obžalovaných, bylo ještě předtím slovo uděleno obhájcům, kteří činy obžalovaných viděli ve zcela odlišném světle než kvarteto státních zástupců. Ze skupiny obhájců se do právních dějin zapsala konstrukce Dr. Laternsera, jehož mandant Dr. Lucas prováděl na rampě v Birkenau selekce, při nichž pohybem ruky poslal do plynových komor tisíce lidí. Dr. Laternser pronesl v jednací síni následující obhajobu:

140 Záznam debaty: Fritz Bauer im Frankfurter Kellerklub 1964 [online]. Youtube, 2020 [cit. 28. 06. 2020]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=T66wFPhZaKM&t=14s. 141 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 82.

. 63

(…) „Pokud by na rampě v Birkenau nebyl vybrán určitý podíl vězňů na práci do tábora, byl by pokaždé celý transport poslán přímo do plynu. (…) Jelikož byl tehdy směrodatný Hitlerův rozkaz o vyhlazení všech židů, všichni židé byli již před příjezdem do tábora odsouzeni k smrti. Pokud byli některými obžalovanými nově příchozí vybráni na práci, nepodíleli se tak na tehdy probíhajícím zločinu dle rozkazu nadřízených, nýbrž dokonce byl jejich jednáním takto zmenšen jeho rozsah tím, že někteří byli vybráni na práci v táboře. A proto lze považovat některé z obžalovaných za zachránce životů.“142

Obhájce Dr. Lucase vycházel ve své konstrukci z Hitlerova rozkazu jako pramenu práva, což bylo, jak ostatně uvedeno výše, velice problematické. Rozsudky trestních soudů opakovaně již od konce padesátých let prohlašovaly rozkazy vůdce za právně irelevantní.143 Etický rozměr takové konstrukce obhajoby ponechávám bez dalšího komentáře. Obhájce Dr. Laternser pravděpodobně tehdy (ne)vědomě pozapomněl na táborové pojmy jako nóma, cela ke stání bez zaopatření, kladení kravaty, odstříknout a další.

142 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 82. 143 Srov. např. VOJTA, op. cit. s. 38.

64

3 Rozsudek

„Tímto rozsudkem po dvaceti měsících proces končí, přičemž jeho obsah mu dodává neobvyklý charakter. Bylo vyslechnuto přes tři sta šedesát svědků z mnoha zemí, mezi nimiž více než sto bylo z Německa. Znalci se vyjádřili, mnohé dokumenty byly přečteny a rozprostřely před veřejnosti peklo, které bude navždy spojeno se jménem Osvětim.“144

Ve dnech 19. až 20. srpna 1965 dospěl porotní soud ve Frankfurtu ke svému konečnému rozhodnutí. Ačkoliv soud měl ve své sestavě šestičlennou porotu, výsledný rozsudek byl převážně výsledkem práce tří soudců. Soudci logicky nemohli logicky zjistit přesné počty obětí ani exaktní míru účastenství jednotlivých obžalovaných, proto se vždy v textu aplikovala dikce vyjádřena slovem „nejméně“, které představovalo minimální hranici, k níž soud dospěl. Oběti v rozsudku nebyly zcela bezejmenné, i když pro většinu z nich tato anonymita platila.145 Z právní perspektivy bylo dle parametrů klasického trestní řízení klíčové určit individuální vinu obžalovaných. Porotní soud nebyl povolán k tomu, aby hodnotil minulost, nebyl to ani, jak jeho předseda Dr. Hofmeyer zdůraznil, politický proces či divadelní představení. Konečný výsledek nebyl dopředu znám, řízení nebyla podívaná pro veřejnost. Soud se snažil o jediné, čímž bylo zjištění pravdy. Už jen samotná délka řízení či množství provedených důkazů dokládaly, že středobodem řízení byla snaha o pravdu.146 V odůvodnění předseda Dr. Hofmeyer zmínil obtíže, s nimiž se soud musel vypořádat. Obžalovaní mlčeli ohledně podstatných okolností, z velké části lhali a říkali před soudem nepravdu. Zásada in dubio pro reo působila často ve prospěch obžalovaných. Dr. Hofmeyer tyto úvahy soudu vyjádřil formulací v úvodu vyhlašování rozsudku:

(…) „Následkem těžkostí s dokazováním, s nimiž se soud potýkal, nemohla být všechna trestná jednání, kterých se obžalovaní dopustili, zcela prokázána. Soud musel mnohokrát vycházet jen ze skutků, pro které byly k dispozici konkrétní důkazy, jelikož trestní zákoník nezná masové zločiny. To znamená, že soud musel hodnotit pouze takové skutky, které byly i v počtech zcela prokázány. Obžalovaní mohli být odsouzeni v jednotlivých případech jen tehdy, když byly jejich skutky precizně prokázány.“147

144 Slova předsedy frankfurtského porotního Dr. Hofmeyera při vyhlašování rozsudku. 145 WITTMANN, op. cit. s. 209-210. 146 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 88. 147 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 82; NAUMANN, op. cit. s. 269-270. 65

Klíčovou pasáží je podle mého názoru část odůvodnění rozsudku, které reflektuje zvolenou metodologii této práce a její hypotézu. Pakliže se tato práce přihlásila k narativnímu popisu, který spočívá ve zpětném přeřazování minulé události, pak přesně k tomuto došlo při vyhlašování rozsudku. Osvětimské dění bylo soudem „přeřazeno“ a byl vytvořen judiciální narativní obraz, kde se zároveň kloubila historie a právo. Právo však bylo interpretováno soudní mocí právního státu, čímž přeřazení dostalo demokratickou konotaci. Nebylo tak ignorováno či odstaveno na vedlejší kolej jako v době osvětimských zločinů, nýbrž bylo vynucováno dle parametrů klasického trestního řízení moderního právního státu. Druhým aspektem ke kritické úvaze bylo, zdali mělo trestní právo potenciál pro dostatečnou reflexi tak monstrózních zločinů, které tvořily předmět řízení. Dle mého názoru nikoliv, ale to ihned automaticky neznamenalo, že by trestní právo jako celek bylo tehdy zcela jalové. Právní nástroje, které měl porotní soud k dispozici, nebyly zcela kongruentní s extrémním skutkovým dějem, přesto nelze říci, že by řízení bylo neefektivní. Soud si těchto souvislostí byl vědom a snažil se za daných právních okolností udělat maximum. Předseda Dr. Hofmeyer v rozsudku opakovaně zdůrazňoval, že dle právního řádu Třetí říše byly projednávané skutky obžalovaných rovněž trestné. Paragraf trestního zákoníku zakládající skutkovou podstatu trestného činu vraždy platil i tenkrát. Rozkazy tehdejších osob u moci, obzvláště tajný rozkaz Hitlera k provedení genocidy, nezměnily vůbec na nic na platnosti pozitivního práva tehdejší doby, o čemž měli všichni zúčastnění povědomí. Otázka, kterou kladla obhajoba, proč tedy nebyly skutky obžalovaných trestně stíhány již za doby Třetí říše, lze zodpovědět poukazem na fakt, že tehdejší vedení státu justici odstavilo. Usnesením Reichstagu ze dne 26. dubna 1942 toto bylo potvrzeno, když byla vůdci přiznána neomezená moc a čelní postavení ve sféře soudnictví (Oberster Gerichsherr). Tímto bylo vytvořeno pole, pro trestní nestíhání skutků, které byly podepřeny vůdcovým rozkazem či od něj odvozenými rozkazy. Laicky řečeno, skutky jako ty, k nímž došlo v Osvětimi, byly protiprávní, ale nestíhatelné. Metodologicky tak došlo ze strany frankfurtského porotního soudu k zpětnému přeřazení, jehož reálnou podobou bylo trestní „dostižení“ protiprávního jednání jednotlivých obžalovaných.

************************************

66

Vyhlašování rozsudku v trestní věci proti Mulkovi a jiným, spisová značka 4 Ks 2/63, znamenalo ve výroku odsouzení pro celkem sedmnáct obžalovaných, přičemž zbývající tři byli osvobozeni. V šesti případech byl udělen trest odnětí svobody na doživotí, v dalších případech se tresty odnětí svobody pohybovaly v rozmezí čtrnácti až třech let. V jednom případě bylo úspěšné dovolání u Nejvyššího soudu v Karlsruhe, přičemž v dalším řízení následovalo osvobození. Následující tabulka obsahuje výrok o trestu a právní kvalifikaci u jednotlivých obžalovaných:

Tresty pro obžalované ve frankfurtském procesu ze dne 19. srpna 1965

Jméno Trest Kvalifikace Doplňující údaje obžalovaného

Robert Mulka* 14 let TOS společná pomoc k trestném činu • 1968 propuštěn společné vraždy ve čtyřech • 1969 zemřel případech vždy na nejméně 750 osobách

Wilhelm Boger * doživotí a pachatelství trestného činu • 1977 zemřel 5 let TOS vraždy ve 114 případech; společná pomoc k trestném činu společné vraždy ve dvou případech na nejméně 1010 osobách

Oswald Kaduk* doživotí pachatelství trestného činu • 1989 propuštěn vraždy v 10 případech; • 1997 zemřel spolupachatelství trestného činu vraždy celkem nejméně v 1002 případech

Karl Höcker 7 let TOS společná pomoc k trestném činu • 1970 propuštěn společné vraždy ve třech • 1989 zemřel případech vždy na nejméně 1000 osobách

Victor Capesius 9 let TOS společná pomoc k trestném činu • 1968 propuštěn společné vraždy ve šesti • 1985 zemřel případech vždy na nejméně 1000 osobách

67

Josef Klehr* doživotí a pachatelství trestného činu • 1988 propuštěn 15 let TOS vraždy nejméně v 475 případech; • 1988 zemřel společná pomoc k trestném činu společné vraždy ve 6 případech, z toho ve dvou případech vždy na nejméně 750 osobách; v třetím případě na nejméně 280 osobách; v čtvrtém případě na nejméně 700 osobách; v pátém případě na nejméně 200 osobách; v šestém případě na nejméně 500 osobách

Hans Stark 10 let TOS spolupachatelství trestného činu • 1968 propuštěn vraždy nejméně v 44 případech; • 1991 zemřel z toho v jednom případě na nejméně 200 osobách; v druhém případě na nejméně 100 osobách

Klaus Dylewski 5 let TOS společná pomoc k trestném činu • 1968 propuštěn společné vraždy nejméně v 32 • 2012 zemřel případech, z toho ve dvou případech vždy na nejméně 750 osobách

Pery Broad 4roky TOS společná pomoc k trestném činu • 1968 propuštěn společné vraždy nejméně v 22 • 1991 zemřel případech, z toho ve dvou případech vždy na nejméně 100 osobách

Bruno Schlage 6 let TOS společná pomoc k trestném činu • 1968 propuštěn společné vraždy nejméně v 80 případech

Franz Hofmann doživotí pachatelství trestného činu • nezjištěno vraždy v jednom případě; spolupachatelství trestného činu vraždy v nejméně 33 případech vždy na nejméně 750 osobách,

Stefan Baretzki doživotí a pachatelství trestného činu • 1988 sebevražda 8 let TOS vraždy v 5 případech; společná pomoc k trestném činu společné vraždy nejméně v 11 případech, z toho v jednom případě na nejméně 3000 osobách, v pěti

68

případech vždy na nejméně 1000 osobách, v pěti případech vždy na nejméně 50 osobách

Dr. Franz Lucas* 3 roky a 3 společná pomoc k trestném činu • 1968 propuštěn měsíce společné vraždy ve 4 případech • 1970 odsuzující TOS vždy na nejméně 1000 osobách rozsudek zrušen na základě úspěšného

dovolání; následně osvobozen • 1994 zemřel

Zdroj: NAUMANN, op. cit. s. 270-273; hvězdička u některých obžalovaných znamená, že text rozsudku v jejich případě bude v dalším textu rozpracován; TOS = trest odnětí svobody. Tresty pro další obžalované: Dr. Willy FRANK, vrchní táborový zubař, 7 let vězení; Herbert SCHERPE, služba na rampě, 4 a půl roku vězení; Emil HANTL, sanitář SS, 3 a půl roku vězení; Emil BEDNAREK, jediný obžalovaný vězeň a kápo, doživotí; tři zbývající obžalovaní Johann SCHOBERT, Arthur BREITWIESER a zubař Dr. Willy SCHATZ byli osvobozeni.

Předseda porotního soudu Dr. Hofmeyer si byl při vyhlašování rozsudku dobře vědom disproporcionality mezi počty obětí a výši trestů, když podotkl, že ani rozsudky doživotního vězení, bylo-li by možné vydělit počty obětí, nebyly přiměřené postulátu spravedlnosti, lidský život je v tom ohledu příliš krátký. Podle Hofmeyerova názoru by se rozsudky neměly poměřovat měřítky soudnictví jako takovými, jelikož v případě bezprecedentních a nepředstavitelných zločinů v Osvětimi byla taková spravedlnost mimo dosah lidských soudů. Takové vyjádření bylo svým způsobem velice mrazivé, jelikož dokládalo, že lidská spravedlnost nebyla ve Frankfurtu zcela způsobilá proporcionálně reflektovat lidské zlo.148 Písemné vyhotovení rozsudku, které mělo bezmála pět set stran textu, bylo rozděleno do tří segmentů. První částí byl obsahově historický exkurz, který analyzoval systém koncentračních táborů, když většina této výseče textu se věnovala analýze postavení a funkce Osvětimi. Druhá část se zabývala jednotlivými obžalovanými a jejich působením v táboře; tato část byla zdaleka nejobsáhlejší, když tvořila čtyři pětiny celkového rozsahu. Poslední část se věnovala procesním otázkám. Historická část byla do značné míry obdobou analogické části textu obžaloby. Opět zde byly klíčovým zdrojem studie mnichovského Institutu pro soudobé dějiny, přičemž se také

148 PENDAS, op. cit. s. 232.

69 opírala o výpovědi svědků či autobiografii prvního velitele tábora Rudolfa Hösse. V textu byla rozebrána role a postavení Osvětimi v systému nacistických koncentračních táborů a okupační politika na polském teritoriu.149 Historický exkurz plnil dvojí funkci, když jednak rozebral organizační strukturu tábora a mocenský kontext, v němž obžalovaní jednali, jednak se na jeho základě porotní soud přihlásil k doktríně intencionalismu, když načrtl linii od přímého rozkazu Hitlera k Himmlerovi a dále k Eichmannovi a od něj přímo k prvnímu veliteli tábora Rudolfu Hössovi. Tento řetězec byl mocenskou základnou, na které Osvětim stála a která bezprostředně ovlivňovala dění v táboře. Zvláštností bylo také, že kvalifikoval mírněji takové popravy u Černé zdi, kterým předcházelo řízení u stanného soudu SS (SS Standgericht), které se konalo přímo v táboře na bloku jedenáct. I když porotní soud tyto případy hodnotil mírněji než popravy při „vyprazdňování bunkru“ (Bunkerentleerung), nepřiznal jim postavení běžného soudního řízení. Výše uvedené popravy při „vyprazdňování bunkru“ pak byly prostými arbitrárními rozsudky smrti, kdy daní esesmani byli fakticky soudci i katy, a to kolikrát pouze v jedné osobě jako v případě obžalovaného Wilhelma Bogera. Cílem soudu bylo stanovení individuální viny u jednotlivých obžalovaných. Kritický moment během tohoto postupu nastával v okamžiku, jestliže bylo soudem stanoveno, že se daný obžalovaný podílel na vraždách v táboře. Potom bylo nutné hledat odpověď na otázku, zdali jednání kvalifikovat jako pachatelství či jako některou z forem účastenství. V tomto kontextu bylo rozhodování nejobtížnější, když subjektivní perspektiva dané pachatele byla za daných okolností tím klíčovým faktorem. Jinak řečeno, bylo nutné určit, zdali se pachatel identifikoval s záměrem hlavních pachatelů a sledoval s nimi společný cíl v případě kvalifikace jako spolupachatelství. V případě účastenství pak bylo nutné prokázat úmysl poskytnutí pomoci k trestné činnosti hlavních pachatelů, aniž by s jejich úmyslem identifikoval. Porotní soud ve Frankfurtu vyhodnotil jednání obžalovaných v sedmi případech jako (spolu)pachatelství, když účastnictví bylo atributem trestné činnosti u deseti z nich, což lze vidět i na výše uvedené tabulce. V nejobsáhlejší části rozsudku porotní soud u všech obžalovaných krátce zopakoval jejich biografii, přičemž těžištěm textu bylo vždy postavení obvinění do kontrapozice s provedenými důkazy. Soud detailněji vysvětlil, které důkazy přijal a které nikoliv. Dikce byla převážně založena na stanovení, čeho se daný obžalovaný dopustil a při jaké příležitosti, zdali se jednalo o jeho vlastní iniciativu či reflexi rozkazů nadřízených.

149 NAUMANN, op. cit. s. 274-275.

70

Pokud jde o konkrétní právní kvalifikaci, pak byli obžalovaní usvědčeni z účastenství ve formě pomoci, což bylo nejčastěji dáno jejich podílem na selekcích jednak na rampě v Birkenau, jednak během selekcí uvnitř vlastního tábora. Někteří esesmani byli přímými pachateli vražd, když usmrtili vězně celou škálou způsobů, mezi které patřily dle zjištění soudu nejčastěji zastřelení, aplikace injekcí fenolu do srdce či fyzické týrání s následkem smrti. V oblasti důkazů se soud spoléhal jednak na „širší“ důkazy ve smyslu jejich odvození od vlastní pozice v táborové struktuře, kterou zaujímal příslušný obžalovaný, jednak na svědecké výpovědi, které dokládaly příslušné deliktní jednání. V některých kontextech byly porotním soudem interpretovány listinné důkazy, přičemž míra jejich užití podle mého názoru rostla v korelaci s postavením v táborové hierarchii. U obžalovaných důstojníků SS Mulky či Capesia sehrála dochovaná dokumentace mnohem větší roli než u bývalého Rapportführera Kaduka. Rozhodujícím faktorem při práci frankfurtského porotního soudu bylo vyhodnocování důkazů. Všichni tři osvobození esesmani byli zproštěni obžaloby právě pro nedostatek důkazů. Ani v jednom případě nedošlo k tomu, že byl některý z obžalovaných usvědčen pouze na základě pouhého faktu, že zaujímal určitou pozici v táborové struktuře. Klíčovým momentem pro usvědčení daného esesmana bylo vždy v určité míře vyhodnocení svědeckých výpovědí, které soud hodnotil velice diferencovaně. Při stanovení míry hodnověrnosti dané výpovědi soud vycházel ze dvou kritérií. Prvním ukazatelem byla vnitřní a vnější koherence příslušné výpovědi, zdali si obsah dané svědecké výpovědi protiřečil či zda byl nějak v rozporu se zjištěnými fakty o fungování tábora. Ve výpovědích některých svědků byli takoví činitelé přítomni, čímž byl založen důvod pro jejich kritické zhodnocení ze strany soudu. Druhým momentem bylo vystupování svědků před porotním soudem. U některých z nich byla patrná věcnost, zdrženlivost při vyslovování kategorických tvrzení a celková rozvaha. Někteří ze svědků však podle mého názoru trpěli posttraumatickou stresovou poruchou, což je jednak zcela pochopitelné – stěží lze očekávat klid a věcnost od někoho, kdo kupříkladu dovedl vlastního otce před sanitáře SS Klehra, aby byl usmrcen injekcí fenolu, ale pro soud takové dění v jednacím sále v konečném důsledku implikovalo nutnost většinou nespoléhat se při rozhodování na obsah takových svědectví.150 Podle mého mínění takový postup soudu nebyl zcela správný, když aplikoval postup, který spočíval v velmi kritickém hodnocení výpovědí zcela zjevně hluboce traumatizovaných svědků. Takový přístup v sobě totiž imanentně nesl „judiciální vzkaz“ pro oběti genocidy, že

150 K hodnocení důkazů porotním soudem srov. PENDAS, op. cit. s. 236-247; srov. NAUMANN, op. cit. s. 272- 275; WITTMANN, op. cit. s. 191-246.

71 jejich extrémní utrpení bylo diskvalifikující překážkou pro akceptaci obsahu jejich svědectví ze strany soudu. V této souvislosti lze připomenout jednu ze základních zásad trestního práva – zásadu humanismu, aby byla dán náznak pochybnosti při uvažování o postupu frankfurtského porotního soudu během hodnocení svědeckých výpovědí. Proces subsumpce spočíval v podřazení zjištěných skutkových dějů pod konkrétní hmotněprávní ustanovení trestního zákoníku v jeho znění ze září roku 1941.151 Porotní soud dovodil, že výše zmíněná čtveřice hlavních pachatelů jednala z nízkých pohnutek, konkrétně z rasové nenávisti, krutě a zákeřně. Soud vyslovil názor, že zákeřnost spočívala v zneužití obětí, které byly zcela bezbranné a důvěřivé, zatímco krutost pachatelů byla dána mimořádnou bolestí a utrpením osvětimských obětí.152 Pokud jde o obžalované esesmany, bylo optikou soudu klíčové stanovit, jestli se jednalo o (spolu)pachatele či účastníky na trestných činech hlavních pachatelů. V tomto kontextu bylo kritické vodítko ve způsobu, jakým se jednotliví obžalovaní vnitřně stavěli k osvětimským událostem. Vzájemná juxtapozice dua obžalovaných esesmanů Roberta Mulky a Franze Hofmanna má modelový potenciál k objasnění uvažování porotního soudu na základě studia textu jeho rozsudku. Oba esesmani byli frankfurtským porotním soudem odsouzeni za podíl na vyhlazovacím procesu v Osvětimi. Zatímco Mulkovo působení v táboře bylo kvalifikováno jako účastenství ve formě pomoci, Hofman byl dle názoru soudců pachatelem. Oba byli při příjezdech transportů přítomni na rampě, ale nikdy sami nevybírali nikoho z příchozích do plynových komor; jejich role jako důstojníků SS bychom mohli charakterizovat jako jakýsi dohled; v tomto ohledu byli optikou právní kvalifikace pomocníci na masové vraždě. Objektivní stránka trestného činu byla u obou identická. V Mulkově případě pak jeho právní kvalifikace jako účastníka byla dána tím, že soud nebyl nade vší pochybnost přesvědčen, že se vnitřně identifikoval s přímým úmyslem hlavních pachatelů. I když je i dnes při četbě textu rozsudku evidentní, že se v Mulkově případě jednalo o velice hraniční kvalifikaci, soud přihlédl k zásadě in dubio pro reo. U hlavního obžalovaného Mulky tak pachatelství nebylo stanoveno.

151 Srov. str. 41 této práce. 152 Ustanovení § 211 trestního zákona upravovalo skutkovou podstatu trestného činu vraždy, když v předmětné době bylo účinné znění ze dne 4. září 1941 ve dvou odstavcích: (1) Vrah bude potrestán trestem smrti. (2) Vrah je ten, kdo usmrtí člověka z potěšení, k uspokojení pohlavního pudu, z chamtivosti nebo jiných nízkých pohnutek, zákeřně nebo krutě nebo obecně nebezpečnými prostředky nebo za účelem umožnění jiného trestného činu nebo jeho zastření. Na nejnižší mravní úrovni stála a jako nízké pohnutky mohla být a často v šedesátých letech byla kvalifikována dle ustálené judikatury rasová nenávist.

72

U obžalovaného Hofmanna byl skutkový stav zcela odlišný. I když navenek bylo jeho protiprávní jednání identické jako v případě Mulky, bylo nakonec kvalifikováno jako (spolu) pachatelství, přičemž porotní soud byl přesvědčen, že u Hofmanna došlo k internalizaci přímé úmyslu hlavních pachatelů s cílem masového vyhlazování a že je vykonával jako své vlastní. Důvody pro takovou úvahu měl soud dva, když jej o správnosti uvedené kvalifikace primárně přesvědčilo fanatické zapálení fanatického nacisty Hofmanna, který již od roku 1933 sloužil jako strážný v koncentračním táboře Dachau. Druhým zjištěním bylo, že od roku 1943, kdy byl velitelem kmenového tábora, pravidelně nechával organizovat „vnitrotáborové“ selekce nemocných vězňů, které pro většinu z nich tehdy znamenaly téměř jistou cestu do plynových komor. Soudy tyto dvě okolnosti přesvědčily o jeho vnitřním ztotožněním s rasovými dogmaty nacistů a jejich vyhlazovacím programem.153 Obecně lze k dikci závěrečného rozsudku shrnout, že v něm byla zčásti zohledněna argumentace obžaloby i obhajoby. Se státními zástupci se porotní soud identifikoval v názoru, že vyhlazovací operace v osvětimském táboře byla protiprávní a že se skrze optiku právní kvalifikace jednalo o (mnohonásobné) vraždy. Soud se rovněž identifikoval s tezí obžaloby, že většina obžalovaných měla dokonalé povědomí o této protiprávnosti, avšak přesto na něm participovala, čímž byla založena jejich trestní odpovědnost. S argumentací obhajoby se soudci identifikovali v názoru, že obžalovaní měli jen velmi malou možnost ovlivnit dění v táboře, avšak nesouhlasil s obhájci, že by takové zjištění implikovalo nutnost zprostit je obžaloby. Soud rovněž souhlasil s obhajobou, že mnohé svědecké výpovědi byly nehodnověrné, přičemž bylo nutné k jednotlivým výpovědím přistupovat kriticky s ohledem na jejich konsistenci a emoční nastavení. Svědectví mohla být dle vyjádření soudu relevantní jen tehdy, když reflektovala dříve zjištěná fakta a svědek byl nezaujatý. V případě tří obžalovaných (jednalo se Kaduka, Hofmanna a Starka) byl soud dle odůvodnění rozsudku přesvědčen o jejich (spolu)pachatelství pouze na základě vnitřní identifikace se zločinnými rozkazy, které sami vykonávali, aniž by byla zohledněna jakákoliv vybočení nad rámec takových rozkazů z jejich strany (Excesshandlungen), o čemž dle mého názoru lze vést vážnou polemiku minimálně v případě Kaduka a Starka. V dalších obdobných západoněmeckých procesech se excesy interpretovaly jako „indikátory“ úmyslu pachatele (Täterwille), což implikovalo jejich postavení u analogických trestních řízení jako primárního referenčního zdroje pro stanovení eventuálního pachatelství.154

153 BALZER; RENZ, op. cit., s. 255-263. 154 Srov. VOJTA, op. cit. s. 32. 73

3.1 Robert Mulka. „Macht ihn fertig, es ist schon spät!“

Na počátku frankfurtského procesu byl veterán první světové války Mulka zdaleka nejstarším mezi obžalovanými osvětimskými esesmany, když mu bylo šedesát osm let. Do Osvětimi byl přeložen v dubnu 1942, kde působil do března 1943 ve funkci adjutanta – „pravé ruky“ velitele tábora Rudolfa Hösse. Dle zjištění frankfurtského porotního soudu byl Mulka odpovědný za všechny provozní a ekonomické záležitosti a zaopatření (ubytování, strava, školení) několika tisíc táborových esesmanů. V textu rozsudku je expressis verbis uvedeno, že jako Hössův adjutant spolupůsobil při masovém vyhlazování tzv. „RSHA – židů“.155 Porotní soud v rozsudku velice detailně rozpracoval Mulkovu úlohu a následky jeho účastenství jako (spolu)pomocníka. Když vlakové soupravy se deportovanými dorazily na starou rampu v Osvětimi, byl jejich příjezd již předem ohlášen telegramem či obyčejným dopisem. Úkolem adjutanta Mulky bylo po přijetí takové zprávy připravit všechna organizační opatření k bezchybnému průběhu procesu masového vyhlazení ohlášeného transportu.

(…) „Odbavení“ (Abwicklung) určitého RSHA – transportu určeného k likvidaci bylo do těch nejmenších detailů předem připraveno. U různých táborových služeben bylo určeno vždy několik esesmanů ke službě na rampě (Rampendienst). Úlohou přidělených esesmanů byl dohled nad lidmi určenými k vyhlazení, kteří přijeli do táborovou rampu. Ke službě na rampě byla pokaždé přidělena ozbrojená rota, která tvořila vnější řetězec stráží a která byla umístěna v určité vzdálenosti od rampy, přičemž měla jednak zabránit případným útěkům, jednak zabránit nepovolaným k přístupu na rampu. Když se řetězec stráží rozvinul okolo rampy, dal pověřený důstojník SS povel k otevření vagonů a lidé začali vystupovat. Zavazadla nechávali podle pokynu esesmanů na místě, následně se odvážela nákladními auty do tábora „Kanada“. Zvláštní vězeňský oddíl měl za úkol vyčištění vagónů, což zahrnovalo vynesení mrtvých na přistavená nákladní auta a jejich odvoz do krematoria.“156

(…) Lidé, kteří na rampě vystoupili z vagonů, se museli na pokyn seřadit o zástupů po pěti. Přitom oddělovali esesmani ženy s dětmi, starší osoby, invalidy, nemocné a děti do šestnácti let jako práce neschopné a nechávali je stát odděleně od ostatních. Zbývající muži a ženy zůstali stát ve dvou oddělených zástupech po pěti podél vagónů. Velitel

155 BALZER; RENZ, op. cit., s. 388. 156 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 127. 74

transportu předal dokumentaci (Transport-papiere) zástupci táborového gestapa. Tento nechal následně spočítat osoby na rampě a srovnal zjištěný počet s počtem v podkladech. Následně se oba zástupy mužů a žen začaly pohybovat dopředu směrem ke skupině esesmanů, mezi nimiž bylo vždy několik lékařů, jejichž úkolem bylo vybrat práceschopné osoby. Výběr byl založen na povrchní úvaze, kterou někdy doprovázel dotaz ohledně stáří a povolání takto posuzované osoby. Vzápětí esesman – nejčastěji lékař – pokynul rukou a daná osoba se odebrala napravo nebo nalevo. Takoví, kteří byli posouzeni jako práceschopní, se museli postavit na stranu odděleně od ostatních. Masa zbylých osob posouzených jako práceschopní byla odvedena do plynových komor. Práceschopní tvořili obvykle deset až patnáct procent příchozích, někdy více, když nikdy jejich podíl nepřesáhl čtvrtinu z celkové počtu osob v daném transportu.157

Práceschopní byli po selekci na rampě odvedeni do tábora, vykoupáni, oholeni, tetováni a v táborové kartotéce byla založena individuální karta každého vězně, což však neplatilo pro židovské vězně z výše uvedených RSHA – transportů; v jejich případě se karta nezakládala, jelikož se nepředpokládalo, že by někdy tábor opustili.158 Někdy se však stávalo, že na základě pokynu RSHA byl celý transport určen přímo do plynu, což implikovalo vynechání mezistupně v podobě selekcí na příjezdové rampě. V textu rozsudku je podrobně rozebráno jádro vlastního vyhlazovacího procesu od momentu odvedení podstatné části osob z daného transportu do plynových komor až po konečnou kremaci těl obětí.159 Pokud šlo o Mulkovu specifickou roli během výše nastíněné „základní osy“ fungování osvětimského tábora, potom frankfurtský soud v rozsudku dospěl k následujícím zjištěním.

(…) Obžalovaný Mulka ve funkci adjutanta velitele tábora Rudolfa Hösse nejméně ve třech případech po ohlášení RSHA – transportu osobně telefonicky o tomto uvědomil různé táborové útvary. Současně vydal odpovídající rozkazy pro službu na rampě pro hladké odbavení ohlášeného transportu. Obžalovaný byl osobně přítomen při příjezdu takových transportů na rampě v blíže neurčeném počtu případů, přičemž nejméně v jednom takovém případě byl služebně nejvyšším důstojníkem. Při tomto došlo k následující události, kdy dva esesmani přivedli k obžalovanému Mulkovi jednoho z

157 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 127; srov. BALZER; RENZ, op. cit., s. 93-94. 158 Srov. pozn. 39. 159 Odkazuji na text rozsudku porotního soudu v pramenech a literatuře, které jsou uvedeny na konci tohoto textu. 75

vězňů. Ohlásili mu, že vězeň (orig. das Schwein) i přes vydaný zákaz mluvil s nově příchozími u vagónů na rampě. Obžalovaný Mulka se podíval na hodinky a vydal rozkaz: „Oddělejte ho, je už pozdě“ (orig. „Macht ihn fertig, es ist schon spät!“). Oba esesmani vzápětí vězně ubili k smrti.160

Porotní soud se dále zabýval otázkou, zdali se Mulka podílel osobně na selekcích na rampě. Tuto skutečnost se nepodařilo s jistotou stanovit, přičemž soud byl názoru, že jeho pouhá přítomnost na rampě sloužila přinejmenším k tomu, že posilovala ostatní esesmany v jejich jednání. Obžalovaný Mulka se dále podílel na převozu pesticidu Zyklon B z Dessau do Osvětimi, přičemž k tomuto vydával jízdní příkazy, jelikož mu bezprostředně podléhal táborový vozový park. V jízdních příkazech, které měl soud k dispozici, se používalo pro převážený náklad krycího označení “materiál pro přesídlení židů“, přičemž Mulka věděl, co je ve skutečnosti předmětem takových převozů.161 Úhrnem by se Mulkova role dala zhodnotit tak, že se staral organizační stránku masové vraždy. Ilustrativní je v této souvislosti fakt, že soud z listinných důkazů kupříkladu zjistil, jak se na jaře 1943 zasazoval o promptní dodávku neprodyšných dveří pro plynové komory v tehdy nově budovaných krematoriích v Birkenau. Porotní soud dospěl k závěru, že se Mulkovo tvrzení, že se na masovém usmrcování osob v táboře nepodílel a nevěděl o něm, nezakládalo na pravdě. Během hlavního líčení bylo naopak prokázáno, že se Mulka účastnil usmrcení nejméně vždy 750 osob ve čtyřech oddělených transportech; dohromady byl tedy činný jako účastník ve formě pomoci na masové vraždě nejméně 3000 lidí. Obžalovaný Mulka měl tehdy rovněž dokonalou vědomost o tom, co čekalo osoby, které nebyly esesmany vybrány na práci. Věděl rovněž o tom, že židé byli usmrcování jen z toho důvodu, že byli právě židé. Byl také informován o utajeném režimu celé operace a způsobu jejího provedení, a to včetně hrozného utrpení, které oběti nakonec čekalo v plynových komorách.162 V části rozsudku, které se zabývala hodnocením důkazů, porotní soud znovu zopakoval, že bylo velmi obtížné stanovit míru jejich hodnověrnosti. Obžalovaní vyjevili velice málo, lhali a vymlouvali se. V případě bývalých vězňů byla zjevná v mnoha případech silná emocionální

160 WERLE; WANDRES, op. cit., s. 131; srov. BALZER; RENZ, op. cit., s. 96. 161 BALZER; RENZ, op. cit., s. 97. 162 WERLE; WANDRES, op. cit., s. 133; srov. BALZER; RENZ, op. cit., s. 96.

76 zátěž spojená s traumatickými zážitky. Svědecké výpovědi jako celek byly zatíženy dvacetiletým časovým odstupem. Z právní perspektivy bylo výše uvedené kvalifikováno porotním soudem takto:

(…) Hlavní pachatelé popsaných vyhlazovacích operací byli Hitler jako původce rozkazu ke konečnému řešení židovské otázky a Himmler, který jej s fanatickou horlivostí vykonával. Další osoby z nejužšího Hitlerova okolí jako Göring, Heydrich a mnoho jiných se na tomto plánu rovněž podílely, přičemž jejich určení nebylo předmětem činnosti soudu. Hlavní pachatelé konečné řešení židovské otázky naplánovali, vytvořili pro ně organizační zázemí a nařídili jeho provedení. (…) Realizace vyhlazovacího programu probíhala prostřednictvím Hlavního říšského bezpečnostního úřadu (RSHA), který nařídil provedení tohoto plánu příslušným služebnám SS a policie, Říšským drahám a dalším strukturám, jejichž pomoc byla nutná a také příslušníkům SS, kteří se měli účastnit samotného procesu usmrcování ve vyhlazovacích táborech.163

Způsob jednání hlavních pachatelů dle názoru porotního soudu naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy dle dikce § 211 trestního zákoníku, když se jednalo o činy spáchané z nízkých pohnutek, přičemž těmito byly rasová nenávist, když židovským obětem bylo upřeno právo na život a lidská důstojnost. Tyto skutky byly rovněž spáchány krutě a zákeřně. Zákeřnost byla vyvoláním důvěřivosti u bezbranných obětí, aniž by v nejmenším tušily, jak hrozný je před nimi osud. Krutost byla dána dle názoru frankfurtského porotního soudu způsobem provedení, když oběti byly v komorách zcela překvapeny vsypáváním pesticidu Zyklon B, načež uvnitř propukla panika, která vyústila za hrozného utrpení ve smrtelný zápas mezi oběťmi, kterým byla upřena veškerá lidská důstojnost a mezi nimiž se často bezprostředně nacházeli rodinní příslušníci. Takový způsob provedení usmrcování podle porotního soudu mohl nařídit pouze ten, jemuž byly vlastní krutost, bezcitnost, a surovost. Takové bylo smýšlení těch, kteří nařídili usmrcování obětí v plynových komorách.164 Porotní soud jasně určil protiprávnost masového zabíjení nevinných lidí, obzvláště dětí, když tímto bezprávím byly narušeny základní právní pojistky. Hitlerův pokyn k zahájení programu vyhlazování nevytvořil žádné právo, byl vydán tajně a nikdy nebyl zveřejněn. I kdyby byl zveřejněn či měl určitou formu zákona či nařízení, nikdy by se z takového bezpráví nemohlo

163 WERLE; WANDRES, op. cit., s. 137; srov. BALZER; RENZ, op. cit., s. 111-113. 164 WERLE; WANDRES, op. cit., s. 138. 77 stát právo. Hitlerův tajný pokyn byl hlubokým zneužitím moci a porušením práva v samém jeho jádru a nemohl odstranit protiprávnost masového vyhlazování nevinných lidí.165 Pokud jde o hlavního obžalovaného Mulku, pak soud došel k závěru, že měl povědomí o tom, že usmrcování nevinných židů bylo zločinné a že znamenalo i přes Hitlerův rozkaz podíl na zločinu. Po dlouhé úvaze soud kvalifikoval jednání obžalovaného Mulky jako nápomoc a nikoli jako spolupachatelství. Obžalovaný byl dle názoru soudu kolem ve vyhlazovací mašinérii. Když do tábora dorazily transporty, byl již jejich osud zpečetěn. Obžalovaný Mulka neměl mnoho manévrovacího prostoru, když určitou možnost ovlivnit dění měl jen velitel tábora, jemuž byl udělen rozkaz k provedení vyhlazování židů. Celý proces byl vojensky organizován a založen na vojenském uposlechnutí rozkazů, nelze proto automaticky stanovit pachatelství u toho, kdo byl postaven do pozice příjemce rozkazů k činům nařízených státní mocí. Pouze v případě excesů bylo možné mluvit u daného obžalovaného o stanovení úmyslu pachatele, avšak u Mulky nebyla taková vybočení zjištěna. Podle mého názoru Mulkovi výrazně pomohly okolnosti ukončení jeho osvětimského působení, když při Goebbelsově projevu pronesl kritickou poznámku na jeho adresu před táborovými esesmany. Manželka jednoho ze soukmenovců jej udala, když byl následně postaven mimo službu.166 Tvrzení svědka Vrby, kdy měl po přijetí jednoho z transportů Mulka směrem k jednomu z vězňů pronést slova: „Oddělejte ho, je už pozdě“, soud přijal, když toto svědectví považoval za zcela hodnověrné, když bylo předneseno věcně a bez emocí, přičemž svědek poznal na předložené fotografii obžalovaného Mulku. Skutečnost, že tehdy oba esesmani obraceli k obžalovanému rovněž svědčila o jeho vedoucím postavení v kontextu popisované události. Soud však takový prokázaný skutkový stav nekvalifikoval jako exces, jelikož se jednalo o implementaci rozkazů velitele tábora Rudolfa Hösse. Výsledná právní kvalifikace v případě bývalého adjutanta Roberta Mulky byla soudem stanovena jako společná pomoc k trestném činu společné vraždy (gemeinschaftliche Beihilfe zum gemeinschaftlicher Mord) ve čtyřech případech vždy na nejméně 750 osobách. Trest byl stanoven ve výši 14 let, což podle mého názoru víceméně přiměřené s ohledem na jeho osobnost a velký počet obětí v řádech několika tisíců, na jejichž usmrcení se podílel. Mulka byl v roce 1968 z vězení propuštěn a o rok později zemřel.167

165 BALZER; RENZ, op. cit., s. 113-114. 166 BALZER; RENZ, op. cit., s. 91. 167 WERLE; WANDRES, op. cit., s. 138.

78

3.2 Wilhelm Boger. „Die Sprechmaschine.“

V případě dalšího z obžalovaných před frankfurtským soudem, Wilhelma Bogera, se jednalo o esesmana, který na lavici obžalovaných vyčníval v mnoha ohledech. Aby bylo zcela zřejmé, o jakou „osobnost“ se jednalo, stačilo by uvést jeho přezdívku z doby jeho táborového působení – „táborový ďábel“ (der Teufel des Lagers). Tento esesman před porotní soudem vystupoval dle mého názoru nejarogantněji ze všech obžalovaných, když k tomuto názoru mne vede třeba jen pouhý fakt, že v jednacím sále zdravil nacistickým pozdravem. Boger byl jednak „vynálezcem“ mučícího nástroje sloužícího k výslechu vězňů s názvem „houpačka neboli mluvící stroj“ (die Sprechmaschine), jednak byl porotním soudem usvědčen mimo jiné z vraždy celkem 114 lidí. Skutková zjištění byla v Bogerově případě v textu rozsudku rozdělena celkem do pěti segmentů. První z nich pojednával o jeho působení při příjezdu transportů na rampu do Birkenau. Obžalovaný Boger byl členem táborové odnože gestapa (Politische Abteilung) a dle zjištění porotního soudu byl nejméně v jednom případě přítomen při příjezdu transportu deportovaných židů s nejméně tisíci lidmi. Jeho zadáním byl dohled na esesmany a vězni, kteří při příjezdu transportů plnili široké spektrum souvisejících úkolů. Druhou oblastí Bogerova deliktního jednání byla jeho participace na selekcích v kmenovém táboře, při nichž docházelo k výběru práceneschopných, načež takto označení vězni byli usmrceni v plynových komorách. Dle zjištění frankfurtského soudu zde nejméně v jednom případě vybral výlučně na základě vlastní iniciativy nejméně deset vězňů, které označil jako za nadále za práceneschopné. V obou výše uvedených situačních kontextech měl Boger plné povědomí o tom, že ve skutečnosti šlo o výběr vězňů pro smrt v plynových komorách, což byl ostatně účel selekcí na příjezdové rampě i v kmenovém táboře.168 Třetí skupinou Bogerova protiprávního jednání byly popravy vězňů při „vyprazdňování bunkru“ (Bunkerentleerung). Bunkr bylo slangové označení pro vězení v kmenovém táboře na bloku jedenáct. Když nastala situace, že jednotlivé cely byly přeplněny, esesmani z táborového gestapa obvykle řešili takový „nežádoucí stav“ třemi způsoby. Mezi těmito variantami bylo jednak propuštění části vězňů zpět do tábora, jednak tělesný trest a rovněž následné propuštění do tábora, když obě uvedené možnosti byly nejméně časté. Běžným řešením vzniklé situace byla poprava části vězňů u Černé zdi.

168 WERLE; WANDRES, op. cit., s. 148; srov. BALZER; RENZ, op. cit., s. 143.

79

Klíčovým momentem z perspektivy soudu bylo, že tyto popravy nebyly prováděny na základě rozkazů nadřízených, nýbrž byly pouze reflexí iniciativy esesmanů z táborového gestapa. Dle mého názoru se jednalo o pragmatické opatření esesmanů, přičemž právně bylo toto jednání kvalifikováno jako exces. Každá poprava u Černé zdi, která byla provedena bez předchozího rozkazu byla optikou porotního soudu naplněním skutkové podstaty trestného činu vraždy, jejímž pachatelem byl esesman, který ji provedl. Bogerova participace při popravách byla soudem zjištěna, přičemž velmi problematické bylo související dokazování. Obžalovaný sám toto popíral, ale nakonec přiznal, že popravil u Černé zdi dva vězně na rozkaz velitele táborového gestapa Grabnera. Nade vší pochybnost bylo však soudem zjištěno jeho povědomí o tom, že tyto popravy byly provedeny bez rozkazů či rozsudku příslušného soudu. Čtvrtým kontextem deliktů byly Bogerem řízené tzv. „zostřené výslechy“ (verscharfte Vernehmungen). V textu rozsudku se lze o takových výsleších dočíst následující:

(…) „Obžalovaný Boger prováděl jako člen vyšetřovatelů táborového gestapa neustále výslechy vězňů, přičemž vůči vězňům postupoval nanejvýš brutálně. Když se mu od nich dle jeho názoru nedostalo náležité odpovědi nebo neříkali pravdu, tloukl je pěstmi či kopal do břicha. (…) Když ani tyto metody nevedly k cíli, odvedl je do vyšetřovacího baráku, kde byla „houpačka“. Tento nástroj byla ve skutečnosti železná tyč na dvou stojanech, přičemž vězni byla umístěna pod kolena s rukama vepředu spoutanýma. Vězeň tak visel hlavou dolů a Boger jej následně tloukl do oblasti hýždí a genitálií, přičemž docházelo k těžkým zraněním vězňů, kteří po skončení takových výslechů často vypadali jako polomrtví.“169

Porotnímu soudu se podařilo objasnit celkem pět jednotlivých případů, kdy Boger při takových výsleších svoji oběť ubil k smrti, přičemž jeden z takových případů se odehrál za následujících okolností:

(…) „Jednoho dne v létě 1943 vyslýchal Boger sám jednoho vězně ve vyšetřovacím baráku. Natáhl jej na houpačku a začal jej bít. (…) Potom Boger přerušil výslech, jelikož do baráku přišel jeden z kápů a přinesl mu koberec do bytu. Boger nechal vězně viset na houpačce a odešel. (…) Po nějaké době se vrátil zpátky (…) Vězeň, který visel na

169 WERLE; WANDRES, op. cit., s. 152; srov. BALZER; RENZ, op. cit., s. 149. 80

houpačce, mezitím zemřel. Boger přikázal nosičům mrtvol, aby tělo vězně odnesli pryč.“170

V otázce Bogerova vnitřního nastavení k výše uvedenému jednání porotní soud dospěl k tomuto závěru:

(…) „Když Boger v takových případech vězně tloukl, aby je přinutil k výpovědi, počítal přitom s tím, že mohou v důsledku takového bití zemřít. O tomto věděl a s touto možností byl zcela srozuměn. Obžalovaný Boger byl rovněž obeznámen s tím, že týrání vězňů a svévolné usmrcování bylo zakázáno. Podepsal – stejně jako ostatní příslušníci SS v Osvětimi – závazné prohlášení, v němž bylo uvedeno: „O životě a smrti nepřítele Říše rozhoduje vůdce sám. Žádný národní socialista není oprávněn k tomu, aby vztáhl ruku na nepřítele státu či jej tělesně týral.“171

Soud doložil protiprávnost Bogerova extrémního způsobu vedení zostřených výslechů i na základě listinných důkazů. V nařízení velitele Sipo a SD ze dne 12. února 1942, které podepsal v zastoupení šéf gestapa SS-Gruppenführer Müller, byla varianta zostřených výslechů při splnění určitých předpokladů připuštěna a rány holí dovoleny. Takový postup však nesměl vést k vynucení doznání o vlastních trestných činech (tedy aplikace takového postupu byla přípustná jen u svědků, nikoli u pachatelů – T.V.), což bylo Bogerovi známo. Dále platilo, že při udělení více než dvaceti ran musel být přivolán lékař. V žádném případě však nebylo ani na základě uvedeného nařízení dovoleno usmrtit vyslýchanou osobu.172 Pátým a posledním segmentem skutkových zjištění byla Bogerova participace na represáliích po potlačení vzpoury Sonderkommanda v Birkenau v říjnu 1944. Tehdy byla větší část členů tohoto pracovního oddílu vybrána při selekci v krematoriu číslo tři pro smrt v plynových komorách, ačkoliv navenek jim bylo esesmany řečeno, že budou převezeni do jiného tábora. Vězňové esesmanům nevěřili a postavili se na odpor. Esesmanům se však podařilo zalarmovat ostatní příslušníky SS. Po několikahodinovém pronásledování uprchlých vězňů byla část esesmany pobita a část dopadena na útěku a přivedena zpět. Nakonec bylo sto ze vzbouřených vězňů vyvedeno na dvůr krematoria a zde přinuceno lehnout si čelem na zem.

170 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 153; srov. BALZER; RENZ, op. cit., s. 151. 171 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 153; srov. BALZER; RENZ, op. cit., s. 152. 172 BALZER; RENZ, op. cit., s. 152.

81

Obžalovaný Boger je pak spolu s dalším esesmanem zastřelil ranou z pistole do týla. Porotní soud explicitně konstatoval, že jednalo o odvetu za to, že se vězňové postavili esesmanům, kteří je chtěli odvést pod falešnou záminkou do plynových komor. K těmto popravám nebyl vydán žádný rozkaz nadřízených, jednalo se o výlučnou iniciativu Bogera a dalších esesmanů.173 Po hodnocení důkazů porotní soud musel stanovit, která ze skutkovým zjištění Bogerovu vinu prokazovala nade vší pochybnost, a to ve všech výše uvedených kontextech. Soud vzal za prokázané tyto skutečnosti ohledně Bogerova osvětimského působení:

(…) „Jak často obžalovaný Boger vykonával dohled na rampě, nebylo možné zjistit. Soud však vzal za prokázané, že Boger minimálně v jednom případě dohlížel na příjezd RSHA transportů. (…) Porotní soud je přesvědčen, že Boger – stejně jako všichni ostatní esesmani – věděl, že židé budou jen na základě své příslušnosti k „méněcenné rase“ usmrceni. To bylo zřejmé již na základě skutkového zjištění, že pouze židé byli masově usmrcování v plynových komorách. Obžalovaný sám nepopíral, že o tomto věděl.

(…) Pokud jde o jeho účast na selekcích vězňů v kmenovém táboře, nebylo možné zjistit přesný počet vězňů, které obžalovaný vybral pro smrt v plynových komorách. Soud proto stanovil minimální počet těchto vězňů na deset, jelikož usmrcování v plynových komorách bylo prováděno vždy pro větší počet obětí.

(…) Soud byl rovněž přesvědčen, že při vyprazdňování bunkru a následných popravách u Černé zdi obžalovaný Boger nejen spolupůsobil, nýbrž měl sám směrodatný vliv na rozhodování o životě a smrti uvězněných a že se zcela vnitřně ztotožnil s jejich popravami zastřelením. Soud vzal za prokázané, že se Boger zúčastnil a sám vykonal celkem devět poprav.

(…) Pokud jde o zostřené výslechy obžalovaného Bogera, zde soud nade vší pochybnost přijal za své, že následkem těchto výslechů zemřel neurčitý počet vězňů, a to nejméně jeden člověk. Svědectví překladatelky, která byla opakovaně těmto výslechům přítomna a která počet vyslýchaných, kteří zemřeli, odhadla na nejméně dvacet, bylo pro soud jediným vodítkem a s ohledem, že šlo o pouhý odhad svědkyně, se přiklonil k výše uvedenému názoru.

173 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 154; srov. BALZER; RENZ, op. cit., s. 153-154. 82

(…) Porotní soud dospěl k závěru, že Boger usmrtil při zostřených výsleších nejen jednoho člověka, nýbrž jeho jednání vedlo ke smrti většího množství vězňů, čehož se obžalovaný Boger měl zdržet a neměl se tohoto dopustit. Pokud opakovaně prováděl výslechy uvedeným způsobem, i když měl povědomost o jejich účincích, byl zcela srozuměn s následky takového jednání.“ 174

Právní kvalifikace v pěti výše uvedených skupinách deliktů vycházela ze skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Porotní soud dospěl u první skupiny skutkových zjištění (eventuální účast na likvidaci RSHA – transportů) k závěru, že Boger přispěl svojí činností k těmto skutkům, když jednak dozoroval podřízené esesmany na rampě, jednak dohlížel na dodržování zákazu hovoru vězňů na rampě s lidmi z transportů. K tomuto jednání ze strany obžalovaného Bogera docházelo na rozkaz – stejně jako v případě obžalovaného Mulky, přičemž tato skutečnost nic neměnila na jeho trestněprávní odpovědnosti, jelikož tyto rozkazy byly zjevně zločinné. Pokud jde o stanovení, zdali obžalovaný Boger byl u tohoto dění účastníkem či spolupachatelem, zde soud zkoumal jeho vnitřní nastavení k uvedeným skutkům. V této otázce bylo soudem na základě hodnověrných svědeckých výpovědí zjištěno, že obžalovaný se v době svého osvětimského působení opakovaně vyjádřil, že bytostně nenáviděl Poláky, neměl ovšem nic proti židům. I když se účastnil několikrát služby na rampě, jeho hlavním úkolem bylo potlačení polského hnutí odporu, o což se také fanaticky snažil. Jeho podíl na vyhlazování židů byl kvalifikován jako společná pomoc na společné vraždě hlavních pachatelů v nejméně tisíci případech, když nebylo porotním soudem zjištěno, že se s ním identifikoval a prováděl jej jako vlastní.175 Právní kvalifikace u Bogerovy participace na selekcích v kmenovém táboře byla do značné míry obdobná jako u první skupiny skutkových zjištění. Usmrcování nevinných vězňů bylo vraždou, když bylo provedeno z nízkých pohnutek. Tito vězňové byli vybráni pro smrt v plynových komorách jen na základě toho, že již byli natolik zesláblí, a proto již nadále nebyli schopní v táboře pracovat. Takové opovrženíhodné motivy byly na nejnižší mravní úrovni, přičemž jejich usmrcení v plynových komorách bylo nanejvýš kruté. I zde byla Bogerova

174 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 153; srov. BALZER; RENZ, op. cit., s. 152. 175 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 158; srov. BALZER; RENZ, op. cit., s. 165-167. 83

činnost kvalifikována jako společná pomoc na společné vraždě hlavních pachatelů v nejméně deseti případech.176 Porotní soud rovněž kvalifikoval Bogerovu participaci při popravách vězňů při „vyprazdňování bunkru“, k čemuž periodicky docházelo v situacích, kdy bylo táborové vězení přeplněno. Hlavním důvodem těchto poprav byl pouhý nedostatek místa v bunkru pro nově příchozí vězně. Za takových okolností nedocházelo ke zřízení nových cel pro další vězně, ale jednoduše byla část stávajících vězňů popravena, čímž se uvolnilo místo pro „nováčky“. Tato usmrcování byla optikou frankfurtského porotního soudu rovněž provedena z nízkých pohnutek a byla na nejnižší mravní úrovni. V případě obžalovaného Bogera se k tomuto připojila ještě jeho hluboká nenávist k Polákům. Pokud se Boger podílel na popravách polských vězňů, pak byl porotní soud přesvědčen, že se s nimi identifikoval a vykonával je na základě této nenávisti jako vlastní skutky. Následující pasáž z textu rozsudku pojednává o událostech u Černé zdi optikou frankfurtského porotního soudu:

(…) „Usmrcování bylo rovněž kruté. Vlastní způsob popravy ranou do týla nezpůsoboval obětem zvláštní tělesné utrpení. Mimořádná bolest a útrapy, které pachatelé způsobili svým obětem bezcitným a nemilosrdným jednáním, však byly duševní povahy.

(…) Vězni museli již během „vyprazdňování bunkru“ zažívat hlubokou duševní trýzeň, když čekali, až bude jejich cela otevřena a bude rozhodnuto o jejich osudu. Všichni vězňové věděli, že taková „vyprazdňování bunkru“ znamenala smrt mnoha uvězněných. Každý musel počítat s tím, že může být vybrán pro popravu. Jakmile padlo rozhodnutí a oběti byly označeny pro popravu, ihned věděly, že nyní už stěží uniknou smrti. Navíc musely čekat na dokončení „vyprazdňování bunkru“ a označení zbývajících vězňů, kteří měli být zastřeleni. Toto trvalo delší dobu a prodlužovalo jejich duševní muka.

(…) V umývárně musely oběti čekat v předzvěsti blížící se smrti, až jim na nahou hruď bude napsáno číslo. Jaký strach asi v této situaci procházely, dokládá skutečnost, že nebyly často schopny ovládat ani základní tělesné potřeby. Přitom se jim příslušníci SS vysmívali. Dále muselo být pro oběti mimořádně bolestné, když na rozkaz jednoho z esesmanů musely v poklusu jako dobytek dojít na místo popravy – Černou zeď.

176 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 159; srov. BALZER; RENZ, op. cit., s. 167-168 84

(…) Boger se účastnil při vlastním výběru vězňů pro zastřelení stejně jako u vlastních exekucí, a to na základě vlastního rozhodnutí a ve shodě s SS-Untersturmführerem Grabnerem. U poprav měl Boger zásadní vliv, vlastnoručně zastřelil vězně v mnoha případech. Popravy prováděl bez rozkazu výlučně na základě vlastní iniciativy.“177

Obžalovaný Boger byl porotním soudem v souvislosti s exekucemi u Černé zdi shledán vinným jako spolupachatel vraždy (gemeinschaftlicher Mord) v devíti případech a byl mu tak devětkrát udělen trest doživotního vězení. Pokud jde o skupinu deliktů Bogera při zostřených výsleších, zde jej porotní soud shledal vinným jako výlučného pachatele trestného činu vraždy v nejméně pěti případech a byl mu v tomto segmentu jeho deliktního jednání udělen pětkrát trest doživotního vězení. Pátou a posledním částí skutkových zjištění byla Bogerova participace na popravách vězňů po potlačení vzpoury Sonderkommanda v Birkenau v říjnu 1944. Boger zde jednal výlučně na základě nízkých pohnutek, kterými byla touha po pomstě po projevu odporu ze strany vězňů. Neexistovala žádná legitimita k jeho jednání, jelikož ze strany vězňů již nehrozilo žádné nebezpečí. Boger sice vlastnoručně nezastřelil všech sto vězňů, jelikož popravy prováděl společně s esesmanem Erberem. Oba popravy provedli zároveň úmyslně ve vzájemné součinnosti jako spolupachatelé, přičemž jim svědčí plná trestní odpovědnost za nejméně sto usmrcení vězňů. Obžalovaný Boger porotním soudem shledán vinným jako spolupachatel vraždy (gemeinschaftlicher Mord) v nejméně sto případech a bylo mu uděleno celkem sto trestů doživotního vězení.178 Jeden z vůbec nejhorších osvětimských esesmanů Wilhelm Boger byl odsouzen porotním soudem k trestu odnětí svobody na doživotí, když byl (spolu)pachatelem nejméně 114 vražd, a zároveň k trestu odnětí svobody v délce pěti let za účast na selekcích v kmenovém táboře. Boger zemřel ve vězení v roce 1977.

177 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 159-160; srov. BALZER; RENZ, op. cit., s. 168-169. 178 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 159-160; srov. BALZER; RENZ, op. cit., s. 168-169. 85

3.3 Oswald Kaduk. „Die Muselmänner müssen weg!“

Obžalovaný Kaduk byl dalším masovým vrahem mezi osvětimskými esesmany na lavici obžalovaných. Mezi jeho charakterové znaky patřila výjimečná krutost, hrubost a brutalita. Když v kmenovém táboře tamějšími vězni uslyšeli dvě slova, která zněla „Kaduk přichází!“ (Kaduk kommt!), znamenalo to ihned bezprostřední nebezpečí, že dojde k týrání či zabíjení. Rapportführer Kaduk často chodil po táboře opilý, přičemž byl naprosto nevypočitatelný. Pořvával po vězních, potácel se a střílel kolem sebe z pistole. Těmito slovy charakterizovali frankfurtští soudci Kadukovu osobnost.179 Kaduk tyranizoval vězně při těch nejmalichernějších příležitostech, když stačilo kupříkladu, aby si vězeň zapomněl zapnout knoflík u krku. V takovém případě následovalo bití do bezvědomí, kterým často končilo Kadukovo kopání do hlavy a do břicha vězňů. Československý svědek Viktor Lederer před porotním soudem hodnověrně vypověděl, že dne 18. srpna 1943 se konala na nemocničním bloku devatenáct selekce vězňů, přičemž podstatná část vězňů byla vybrána pro smrt v plynových komorách. Jeden z takto vybraných vězňů, sedmnáctiletý či osmnáctiletý Francouz, si před Kadukem kleknul a prosil jej o život. Obžalovaný Kaduk na toto reagoval kopanci a údery pěstí do obličeje a do břicha, načež se francouzský vězeň zhroutil k zemi. Následně byl v dece odnesen, přičemž soudu se nepodařilo zjistit, zdali zemřel či nikoliv.180 V Kadukově případě soud pracoval se skupinou sedmi skutkových zjištění, která zahrnovala jednak jeho účast na selekcích vězňů, jednak individuální případy, kdy usmrtil vězně. V kmenovém táboře se analogicky jako na rampě v Birkenau konaly selekce, jejichž účelem bylo v jejich průběhu vybrat práceneschopné vězně jako „neužitečné jedlíky“. Vězni, kteří nesplnili dle arbitrárního rozhodnutí esesmanů kritéria pro další setrvání v táboře, byli usmrceni plynem. Tyto selekce prováděli nejčastěji lékaři SS, ale stávalo se rovněž, že v některých ad hoc případech byly prováděny řadovými esesmany. Obžalovaný Kaduk prováděl selekce opakovaně, přičemž byla v kontextu skutkových zjištění v rozsudku porotního soudu o tomto dění mimo jiné následující pasáž:

(…) „Na podzim 1944 byl počet takzvaných „musulmanů“ (Muselmänner) v kmenovém táboře velice vysoký. Z Berlína proto přišel rozkaz, aby byli práceneschopní vybráni a

179 BALZER; RENZ, op. cit., s. 271. 180 BALZER; RENZ, op. cit., s. 271. 86

usmrceni. Lagerführer Hössler181vydal rozkaz s heslem: Die Muselmänner müssen weg!182 Vězni z tábora museli nastoupit před starou umývarnou. Tam již stáli tři esesmani, kteří prováděli selekce. Jeden z těchto tří byl Rapportführer Kaduk. Vybral spolu s ostatními dvěma nejméně tisíc vězňů, kteří dle jeho názoru již nadále nebyli práceschopní, přičemž byl během tohoto dění velice horlivý. Následně byli vybraní vězni odvezeni nákladními auty do jednoho z krematorií v Birkenau, kde byli usmrceni Zyklonem B. V tomto případě měl obžalovaný Kaduk plnou vědomost o tom, že vězňové, které označil během selekci, budou usmrceni v plynových komorách.“183

Mezi individuálními případy, kdy Kaduk usmrtil některé vězně, podle mého názoru zaslouží pozornost tato skutková zjištění ve dvou situačních kontextech:

(…) „Na podzim 1944 chyběl u večerního apelu jeden vězeň. Nastoupení vězni proto museli zůstat stát. Chybějící vězeň se začal hledat po celém táboře. Našli jej nakonec na bloku patnáct a přivlekli jej na Appelplatz. Zde jej začal bít obžalovaný Kaduk spolu s Rapportführerem Clausenem. Vězeň opakovaně upadl na zem. Kaduk jej polil vodou a kdykoli vězeň opět vstal, začali jej oba znovu bít. Nakonec zůstal vězeň bezvládně ležet na zádech, přičemž stále žil. Kaduk s Clausenem se postavili nalevo a napravo od ležícího vězně a plnou silou na něj dupali takovým způsobem, až bylo slyšet zlomení žeber. S tímto přestali teprve tehdy, až již nejevil žádné známky života. Vězeň zůstal ležet na místě mrtev.“184

(…) „Koncem září či počátkem října 1943 kontroloval obžalovaný Kaduk vězně, kteří přenášeli kameny na cestě dlouhé přibližně dva kilometry. Vězni neměli z velké části žádné obutí, byli většinou naboso, a proto se pohybovali na cestě pomalu a jen z velkými obtížemi. Obžalovaný Kaduk začal vězňům nadávat, přičemž přikázal vězňům, aby kameny přenášeli v poklusu. Většina vězňů tento pokyn nemohla uposlechnout, protože byla naboso nebo vysílena. Kaduk nařídil vězňům „sport“. Vězňové museli na Kadukův rozkaz běhat v kruhu, skákat, pokládat se na zem a zase vstávat. Zanedlouho zůstali tři z

181 Srov. pozn. 53. 182 česky: „Musulmani musí pryč!“ 183 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 167-168; srov. BALZER; RENZ, op. cit., s. 272. 184 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 168; srov. BALZER; RENZ, op. cit., s. 272-273. 87

vězňů zcela vysílení ležet na cestě. Zanedlouho Kaduk začal tyto vězně bít a kopat. Jeden z těchto vězňů zanedlouho zemřel následkem Kadukova bití a kopání.“185

Dokazování ohledně výše uvedených a dalších skutkových zjištěních byla v Kadukově případě založena téměř výhradně na svědeckých výpovědích bývalých vězňů, které byly hodnoceny jako hodnověrné. Porotní soud dospěl k závěru, že Kadukovo jednání nemohlo být kvalifikováno jako účastenství, nýbrž že byly dány všechny předpoklady, aby skutková zjištění mohla být kvalifikována jako (spolu)pachatelství. Kaduk byl spolupachatelem vraždy z nízkých pohnutek dle znění § 211 trestního zákoníku při výběru vězňů během selekcí v kmenovém táboře, když se vnitřně ztotožnil se zločinnými rozkazy a přijal je za své. Při usmrcení vězně, který se nedostavil na apel, jednal jako spolupachatel vraždy a byl mu tak udělen trest doživotního vězení.186 Po zhodnocení důkazů u všech souborů skutkových zjištění byl Oswald Kaduk odsouzen porotním soudem ve Frankfurtu k trestu odnětí svobody na doživotí, když byl pachatelem deseti a spolupachatelem nejméně tisíce a dvou vražd. Oswald Kaduk zemřel ve vězení v roce 1997 ve věku devadesáti jednoho roku.187

3.4 Josef Klehr. „Heute bin ich der Lagerarzt.“

Obžalovaný esesman Josef Klehr působil v osvětimském táboře jako člen pomocného zdravotnického personálu SS (SS-Sanitätdienstgrad; zkráceně SDG). Tento esesman se zapsal do právních i obecných dějin jako pachatel extrémního počtu masových vražd, které prováděl v táborové ošetřovně aplikací fenolových injekcí přímo do srdce nemocných vězňů. Vězni se v Osvětimi proto vyhýbali „lékařskému ošetření“, jak jen mohli, jelikož nahlášení se do stavu nemocných implikovalo velké riziko v podobě usmrcení Klehrovou fenolovou injekcí.188 Počet takto provedených vražd vězňů, kterým se v kmenovém osvětimském táboře dostalo slangového pojmenování „odstříknutí“ (Abspritzung), dosáhl řádu několika tisíců. Když ve frankfurtské jednací síni vypovídal svědek Jan Weiß, panovalo v sále naprosté ticho, jelikož se jednalo o jednu z vůbec nejpůsobivějších svědeckých výpovědí během celého řízení:

185 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 169; srov. BALZER; RENZ, op. cit., s. 275. 186 Srov. pozn. 184. 187 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 175; srov. BALZER; RENZ, op. cit., s. 282-287. O Kadukovi je dostupný německý dokumentární film z roku 1978 z doby jeho pobytu ve vězení. Film s názvem „Drei deutsche Mörder“ lze vyhledat na serveru Youtube. 188 Srov. pozn. 132 a 133. 88

(…) „Dne 29. září 1942 zavraždil Klehr před mýma vlastníma očima mého otce.“ (Weiß pracoval na vězeňské ošetřovně jako pomocný ošetřovatel, přičemž mimo jiné přiváděl vězně určené k zástřiku fenolem Klehrovi – T. V.) „Toho dne přišel náhle můj otec na blok dvacet a společně s jedním vězněm jsme jej přivedli dovnitř. Klehr mu řekl: „Sedněte si, teď Vám dám injekci, abyste nedostal tyfus.“ Začal jsem plakat. Klehr dal mému otci injekci a já jsem odnesl mrtvého otce do umývárny. O týden později se mě Klehr zeptal, proč jsem mu neřekl, že to byl můj otec, že by ho prý nezabil. Jiný ošetřovatel mu řekl, že když jsem plakal, tak to byl můj otec. Odpověděl jsem mu, že jsem měl strach, že bych si musel sednout vedle něj. (…) Často byli do místnosti přivedeni dva vězni najednou. K tomu docházelo, když měl Klehr naspěch a musel rychle odejít. Choval totiž na dvoře králíky a když k nim chtěl dříve odejít, odstříkávalo se rychleji.“189

Lékařské vyšetření v kmenovém táboře probíhalo dle zjištění porotního soudu následujícím způsobem, přičemž bylo zřejmé, že se židovskými vězni bylo zacházeno mnohem krutěji než s nežidovskými:

(…) „Dopoledne mezi osmou a devátou přišel do tábora lékař SS. Nejdříve přišel do lékařského pokoje na bloku dvacet, kde na něj čekal Klehr. Po vyřízení pošty šel společně s Klehrem do pokoje na bloku dvacet osm, kde byl ambulantní příjem. Nechal si přivést nemocné vězně, kteří již čekali v protějším pokoji číslo sedm. Vězeňský lékař dal každému novému nemocnému diagnózu, kterou zanesl do karty. Táborový lékař SS si zběžně nemocného prohlédl a nahlédl do karty, aby zjistil, zdali jde o židovského vězně či nikoliv. Potom okamžitě rozhodl, co se s vězněm stane. Jeho výrok zněl buď umístění na vězeňskou ošetřovnu, nebo odeslání vězně zpět do tábora, nebo zvláštní zacházení (Sonderbehandlung), což znamenalo usmrcení injekcí fenolu. Pouze židovští vězni byli vybíráni k zvláštnímu zacházení, a to pouze takoví z nich, kteří vypadali vysíleně (Muselmänner) nebo by zabrala příliš dlouho jejich „léčba“. Skutečný důvod pro usmrcení vysílených a nemocných židovských vězňů byl pouze ten, že na ně bylo nahlíženo jako na bezcenné „neužitečné jedlíky“, kteří již nadále v osvětimském táboře neměli žádný užitek.“190

189 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 72-73. 190 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 188-189; srov. BALZER; RENZ, op. cit., s. 391. 89

Porotní soud zjistil, že Klehr asistoval doktoru Entressovi, přičemž jím vybraní vězni byli usmrceni vlastnoručně Klehrem. Mimo takové „injekce na rozkaz“ však Klehr aplikoval fenolové injekce výlučně na základě vlastní iniciativy a bez předchozích rozkazů.191 Klehrova procesní strategie byla jednoduchá, když vše popíral a snažil se držet tvrzení, že s usmrcováním vězňů neměl nic společného. Postupně se však ukázalo, že rozměry Klehrova vražedného působení byly mnohem větší, než bylo známo v době předběžného projednání obžaloby. Porotním soudem bylo zjištěno, že mezi tři oblasti Klehrovy působnosti patřily jednak selekce vězňů zcela na základě vlastní iniciativy, jednak vlastní aplikace fenolových injekcí vězňům na základě rozkazu i bez něj a konečně byl „ošetřovatel“ Josef Klehr velitelem Vergassungskommanda, oddílu esesmanů, který měl na starost vlastní „praktické“ aspekty procesu zplynování. Sám Klehr jednak vlastnoručně opakovaně vsypával Zyklon B do plynových komor, jednak udílel pokyn k tomuto postupu podřízeným v bezprostřední blízkosti krematorií.192 V textu rozsudku je podrobně rozebráno působení Klehra, který se neomezil na roli doprovodu lékařů SS, ale sám na vězeňské ošetřovně vyhledával vězně, aby je následně usmrtil fenolovou injekcí, přičemž zcela záměrně hledal mezi nemocnými židovské vězně. Někdy došlo k tomu, že táborový lékař nemohl přijít na „vizitu“, načež se Klehr prohlásil za „samozvaného táborového lékaře“ („Heute bin ich der Lagerarzt.“). Za takových okolností potom došlo k jakési „fúzi“ a Klehr byl jediným aktivním činitelem selekcí, které končily fenolovými zástřiky. Hodnocení důkazů porotním soudem znamenalo v případě obžalovaného Klehra vyhodnotit do hloubky desítky svědeckých výpovědí, neboť tyto byly v tomto kontextu primární referenčními důkazy. Z textu rozsudku byly patrné závěry, k nimž soud dospěl. Během hlavního líčení bylo prokázáno, že obžalovaný Klehr vlastnoručně usmrcoval vězně fenolovými injekcemi. Obžalovaný nejednal ze strachu či pod hrozbami ze strany doktora Entresse, ale nad rámec rozkazů vyhledával především židovské vězně, které usmrcoval injekcemi výlučně na základě vlastního rozhodnutí. Přebíral na základě vlastní iniciativy úlohu táborové lékaře, aby mohl vykonávat zástřiky fenolem, což dle názoru porotního soudu implikovalo skutečnost, že jednal s nepřirozenou radostí z usmrcování (Mordlust dle dikce § 211 trestního zákoníku).193

191 K doktoru Entressovi srov. pozn. 57 a 62. 192 NAUMANN, op. cit. s. 82-91 193 WERLE; WANDRES, op. cit. s. 188-189; srov. BALZER; RENZ, op. cit., s. 391.

90

Porotní soud se v rozsudku zabýval počtem obětí Klehra, když odhady svědků z řad bývalých vězňů se pohybovaly v rozmezí od jednoho do třiceti tisíc (sic!). V této otázce soud dospěl k realistickému zjištění, že konečný počet obětí Klehra nelze zjistit. U jednotlivých skutkových zjištění, která byla prokázána, však byl vždy stanoven minimální počet usmrcených. Frankfurtský porotní soud shledal Josefa Klehra vinným ze spáchání trestného činu vraždy na nejméně 475 osobách, když zbývající prokázaná Klehrova trestná činnost byla kvalifikována jako společná pomoc k trestném činu společné vraždy (gemeinschaftliche Beihilfe zum gemeinschaftlicher Mord) v šesti případech celkem na nejméně 3180 osobách. Josef Klehr byl odsouzen k trestu odnětí svobody jednak na doživotí, jednak k patnácti letům. Ve vězení strávil při započítání vazby celkem 28 let, v roce 1988 byl ze zdravotních důvodů propuštěn. Zemřel v témže roce.194

3.5 Franz Lucas. „Der Mediziner.“

Obžalovaný lékař Franz Lucas byl rozporuplnou osobou, když podle mého názoru je volba takového přívlastku k jeho postavě velice vhodná. Na jedné straně se jednalo o jediného esesmana, o němž několik svědků ve Frankfurtu vypovědělo, že se k nim choval lidsky – takové svědecké výpovědi zazněly v souvislosti s jeho působením ve funkci jednoho z lékařů v kmenovém táboře. Lucas byl také jediným obžalovaným, který se během hlavního líčení vrátil na teritorium tábora.195 Na druhou stranu vyšlo před porotním soudem najevo, že měnil výpovědi – jinak řečeno, že lhal, přičemž se snažil také stylizovat do role jakéhosi slušného esesmana, který s osvětimským děním neměl nic společného. Spoluobžalované esesmany toto provokovalo, když několik z nich otevřeně svědčilo způsobem, který Lucasovi přitížil (Boger, Baretzki).196 Skutková zjištění v Lucasově případě zahrnovala stanovení rozsahu jeho působení v táboře, když byl lékařem pro český terezínský rodinný tábor a cikánský tábor, když následně byl přeložen do kmenového tábora. V Birkenau působil při příjezdu transportů na rampu jako lékař, který se podílel na selekcích, a to především od května do července 1944 u statisíců deportovaných židů z Maďarska. Porotní soud vzal za prokázané, že Lucas věděl o tom, že židé jsou usmrcováni pouze na základě „příslušnosti k méně cenné rase“ a že jsou nevinní. Během

194 NAUMANN, op. cit. s. 82-91; srov. WERLE; WANDRES, op. cit. s. 202-203. Srov. pozn. 187 pro rozhovor s Klehrem z roku 1978. 195 Srov. pozn. 139. 196 Srov. pozn. 1.

91 hlavního líčení přiznal, že ve čtyřech případech participoval na selekcích na rampě a že tak přispěl svým jednáním k vyhlazovací operaci provedené na základě Hitlerova rozkazu.197 Během dokazování vyšlo najevo, že Lucas měnil svoji výpověď. Dále vyšlo najevo, že jeho tvrzení, že jednal pod nátlakem velitele Birkenau SS-Hauptstumführera Kramera198 se nezakládalo na pravdě, když ze strany obžalovaného šlo o pokus o referenci k putativní krajní nouzi. Porotní soud nepřijal ani Lucasovo tvrzení, že sice byl na rampě, ale pouze jako zástupce jiných esesmanů. Tato teze byla vyvrácena studiem listinných důkazů z doby maďarských transportů, kdy byli esesmani tak přetíženi neustálým přísunem deportovaných, že všichni dostupní příslušníci SS museli participovat při příjezdu vlaků na rampu v Birkenau. Izraelský svědek s českými kořeny Dov Kulka hodnověrně popsal Lucasovo působení na rampě a ve Frankfurtu jej identifikoval okamžitě a bez jakéhokoliv váhaní, což dle názoru soudu podepřelo jeho důvěryhodnost. Soud přijal za své, že se Lucas účastnil selekcí na rampě a že jako lékař vybíral z transportů osoby jednak na práci, jednak pro smrt v plynových komorách. I v tomto případě nebylo možné přesně stanovit, jak často Lucas na rampě participoval na selekcích, proto se soud i zde omezil na stanovení minimálního počtu, přičemž se Lucas zúčastnil nejméně čtyř selekcí, při nichž bylo pokaždé vybráno nejméně tisíc lidí pro smrt v krematoriích. K tomuto porotní soud dodal, že se službou na rampě byla vždy spojena i následná služba u plynových komor, kde tedy Lucas nejméně čtyřikrát vykonával službu.199 Z právní perspektivy byla výše uvedená skutková zjištění po zhodnocení důkazů kvalifikována porotním soudem takto:

(…) Obžalovaný Lucas napomáhal vlastními skutky hlavním pachatelům při vyhlazovací operacích v nejméně čtyřech prokázaných případech při službě na rampě a u plynových komor. Výběr práceschopných avšak nelze považovat za přispění k vyhlazovací činnosti, jelikož tito šli následně do tábora a byli proto lékaři, zde doktorem Lucasem, dočasně zachráněni před smrtí. Činnost obžalovaného Lucase se však neomezovala pouze na výběr práceschopných. Mnohem častěji rozhodoval o životě a smrti, když na základě Hitlerova rozkazu byli všichni židé odsouzeni k smrti. Lékaři na rampě přesto zbývala určitá část manévrovacího prostoru k výběru práceschopných a tím jejich dočasné záchraně. Obžalovaný Lucas tím, že posoudil část lidí na příjezdové rampě jako

197 BALZER; RENZ, op. cit., s. 313. 198 Srov. pozn. 53. 199 BALZER; RENZ, op. cit., s. 316-322.

92 práceneschopné a následně je pohybem ruky či obdobným způsobem poslal směrem do plynových komor, tak splnil poslední podmínku pro završení celé vyhlazovací operace. Posouzení oběti lékařem na rampě bylo v příčinné souvislosti s jejich usmrcením v plynových komorách.

(…) Přítomnost lékařů u samotných plynových komor působila posilujícím dojmem na jejich podřízené SS – pomocný zdravotnický personál SS (SS-Sanitätdienstgrad; např. obžalovaný Klehr – T.V.). Tito však příliš takové posílení nepotřebovali, jelikož za službu u plynových komor dostávali zvláštní příděly. Porotní soud dospěl po zhodnocení svědeckých výpovědí některých svědků k závěru, že esesmani se k této službě hlásili s ochotou, a to právě s ohledem na zvýšené příděly. Takové užitky byly pro tyto esesmany důležitější než lidské životy.

(…) Někteří z esesmanů však přesto váhali a byli plní rozporů. Jejich svědomí nebylo zcela umlčeno. Takové pochybnosti některých z nich vyplývají i ze zápisků velitele Hösse, který v nich několikrát zdůraznil, že musel svou přítomností nutit podřízené příslušníky SS k „psychické výdrži“ (zum psychischen Durchhalten – T.V.).

(…) Na rozpory zmítané esesmany musela přítomnost lékaře působit negativně, když každému bylo jasné, že úlohou lékaře vždy bylo chránit lidský život a uzdravovat nemocné. Toto muselo být vzdělanému obžalovanému Lucasovi zřejmé.

(…) Konečně obžalovaný Lucas svoji službou u plynových komor, kdy dával znamení pomocnému zdravotnickému personálu ke vsypání Zyklonu B, zapříčinil smrt obětí, jelikož plyn byl do komor vsypán až na základě tohoto pokynu. Obžalovaný Lucas vykonával uvedenou činnost na základě rozkazu vrchního táborového lékaře doktora Wirtha. Jelikož byl příslušníkem zbraní SS, vztahoval se na něj § 47 vojenského trestního zákoníku.

(…) Obžalovaný Lucas jasně rozpoznal, že rozkazy, na jejichž základě jednal na rampě a u plynových komor, byly zcela zjevně zločinné. Nemohlo být pochyb, že usmrcování

93

nevinných židovských obětí bylo zločinem. Otázka, kterou si soud především kladl, bylo zda potrestat obžalovaného jako účastníka či spolupachatele.200

V otázce právní kvalifikace nakonec soudci osvětimské působení Lucase kvalifikovali jako účastenství ve formě pomoci. Taková právní kvalifikace byla důsledkem jednak svědeckých výpovědí bývalých vězňů, kteří dokonce opakovaně zmiňovali jeho lidské jednání, jednak chováním Lucase ke konci celého frankfurtského procesu, a to obzvláště obsahem jeho závěrečné řeči, kde Lucas vyjádřil lítost, která byla i optikou rozsudku ohodnocena jako skutečný vhled do jeho osvětimské činnosti.201 Frankfurtský porotní soud shledal Franze Lucase vinným, když jím spáchaná trestná činnost byla kvalifikována jako společná pomoc k trestném činu společné vraždy ve čtyřech skutkově oddělených případech (gemeinschaftliche Beihilfe zum gemeinschaftlicher Mord), přičemž během každého z nich nejméně na 1000 osobách. Lucas byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce tří let a tří měsíců. V roce 1968 byl propuštěn. Lucas podal dovolání u Nejvyššího soudu, které bylo vyhodnoceno jako důvodné. Nový proces skončil jeho osvobozením, když byla jeho pozice při selekcích na rampě kvalifikována jako jednání v domnělé krajní nouzi (Putativnotstand). Lucas se úspěchem odvolal na existenci domnělého stavu krajní nouze v předmětné době. Obával se totiž dle názoru soudu důvodně, že kdyby nevykonával rozkazy, které dostával v Osvětimi, byl by potrestán dle výhružek nadřízeného, kterým měl být v tomto kontextu velitel Birkenau Kramer.202 Franz Lucas zemřel v roce 1994.

200 BALZER; RENZ, op. cit., s. 324-326. 201 BALZER; RENZ, op. cit., s. 333. 202 Srov. pozn. 198. 94

4 Závěr

Tato rigorózní práce měla pevnou osu, kterou byl vztah bývalého vyhlazovacího a koncentračního tábora v Osvětimi a práva v povalečném období. V textu bylo pojednáno o specificích takové interakce, kdy se fenomén Osvětimi postupně střetával s právem britským, americkým, polským a nakonec (západo)německým. Kolize s posledním z výše jmenovaných právních prostředí tvořila těžiště tohoto textu. Metodologickým modelem, který byl v této práci aplikován, byl narativní popis skrze „zpětné přeřazování minulé události“. Cílem zpětného časového propojení bylo v narativu definovat význam dané události pro událost pozdější, přičemž bylo nutné obě časové roviny propojit. Ve frankfurtské jednací síni způsobilo zpětné přeřazení minulé události, kterou bylo masové vraždění v Osvětimi, opravdový šok, který je patrný i z dochovaných zvukových záznamů z jednací síně. Svědectví plná emocí, nacistické pozdravy obžalovaného Bogera, návštěva soudu na teritoriu tábora v Polsku, bezprecedentní míra medializace – to vše dělalo z frankfurtského procesu mimořádnou událost. Zpětné přeřazování minulé události v právním smyslu však bylo naprosto klíčové. Předseda porotního soudu Hofmeyer prohlásil na konci procesu, že šlo o to, aby byla zjištěna pravda. Podle mého názoru však šlo o mnohem více. Dvacet let po válce bylo třeba, aby ze strany německé soudní moci jasně zaznělo, že dění v Osvětimi bylo gigantickým zločinem a pouze skrze tuto optiku má být právně kvalifikováno. Když soud SS a policie v roce 1943 judikoval, že „všichni židé musí být vyhlazeni a žádného není škoda“, bylo v roce 1965 potřeba německou justici kalibrovat zpětným přeřazením tak, aby frankfurtský porotní soud otevřeně prohlásil, že „za osvětimskou branou začínalo peklo“. Takto justice právního státu expressis verbis zpětně přeřadila genocidu židů a další osvětimské zločiny. Pokud jde hypotézu formulovanou v úvodu této práce, byla dle mého názoru v textu potvrzena. Trestní právo nebylo dostatečnou hmotněprávní základnou při projednávání tak extrémního předmětu řízení. Kdyby bylo proporcionální, tak byly obžalovaným Klehrovi či Bogerovi vyměřeny tresty v délce nejméně tisíců let. Na druhou stranu se stal institut genocidy od roku 1954 integrální součástí západoněmeckého právního řádu, což je důsledkem i extrémní formy zločinnosti nastíněné v této práci. Dalším právním problémem bylo dokazování a především výslechy svědků. Podle mého názoru klasické svědecké výpovědi u osob, které přežily tak extrémní události jako v Osvětimi, byly ve Frankfurtu problematické. Legitimní snaha obhajoby o testování obsahu a konsistence svědectví se v takových situačních kontextech míjí účinky právě s ohledem na psychologické

95 implikace takového postupu. Trauma a emocionální zátěž byla i ve Frankfurtu dle mého názoru skutečným důvodem pro nepřijetí obsahu některých svědectví, nikoliv jejich hodnověrnost. I proto je již v současnosti důkazní břemeno na straně pachatelů genocid, když takoví obvinění musí pak v pozici obžalovaných prokazovat, že v kontextu obdobných zločinů na nich neparticipovali. Ve Frankfurtu se ukázaly obtíže při dokazování dle běžných trestněprávních postulátů. Význam frankfurtského procesu byl pro Němce i v tom, že znamenal díl mozaiky vedoucí k transformaci společnosti na cestě k právnímu státu, přičemž zde byla klíčová úloha Fritze Bauera, bez jehož odvahy by k procesu možná nikdy nedošlo. Bauer byl hnací silou snahy o přeměnu náhledu Němců na válku, když formuloval cíl frankfurtského procesu slovy, „cílem nového Německa a německé demokracie je chránit důstojnost každého člověka“. Bez poznání, že za doby nacismu nejen selhaly veškeré právní pojistky, ale že se dokonce ve jménu „práva“ beztrestně zabíjelo, by nebylo možné takový cíl uskutečnit.“ Frankfurtský proces má dodnes nezanedbatelný význam i z české perspektivy. Mnozí svědci z Československa či s českými kořeny vypovídali v jednací síni. Viktor Lederer, Rudolf Vrba, Dov Kulka a další významným způsobem přispěli k průběhu procesu. Důležité je také připomenout, že někteří z obžalovaných esesmanů měli podíl na likvidaci obou českých rodinných táborů (Boger, Kaduk), když likvidace prvního rodinného tábora byla největší hromadnou vraždou v československých dějinách.

96

BIBLIOGRAFIE:

Monografie:

BALZER Friedrich-Martin; RENZ, Werner (Hrsg.). Das Urteil im Frankfurter Auschwitz- Prozess (1963-1965). Bonn: Pahl-Rugenstein Verlag Nachfolger GmbH, 2004, 623 s. ISBN 3- 89144-354-4.

BAUER, Yehuda. Rethinking . Yale: Yale University Press, 2001, 335 s. ISBN 978-0-300-09300-1.

BROSZAT, Martin. Kommandant in Auschwitz. Autobiographische Aufzeichnungen des Rudolf Höß . München: Deutscher Taschenbuch Verlag, 1963, 326 s. ISBN neuvedeno.

BROWNING, Christopher. The Path to Genocide. Essays on Launching Final Solution. Cambridge: Cambridge University Press, 1992, 191 s. ISBN 0-521-42695-2.

BROWNING, Christopher. The Origins of the Final Solution: The Evolution of Nazi Jewish Policy, September 1939 – March 1942. Lincoln: University of Nebraska Press. 2004, 614 s. ISBN 978-0-09-945482-3.

BRYANT, Michael S. Eyewitness to Genocide. The Operation Reinhard Death Camp Trials, 1955-1966. Knoxville: The University of Tennessee Press, 2014, 312 s. ISBN 978-1-62190- 049-8.

BRYANT, Michael S. Nazi Crimes and Their Punishment, 1943-1952: A Short History with Documents (Passages: Key Moments in History). Indianapolis, Cambridge: Hackett Publishing Company, 2020, 231 s. ISBN 978-1-62466-861-6.

FRIEDLANDER, Henry. Origins of Nazi Genocide. From Euthanasia to the Final Solution. Chapel Hill & London: The University of North Carolina Press, 1995, 421 s. ISBN 978-0-8078- 4675-2.

97

GERLACH, Christian. Kalkulierte Morde. Die deutsche Wirtschafts- und Vernichtungspolitik in Weißrussland 1941 bis 1944. Hamburg: Hamburger Edition HIS Verlages, 1999, 1231 s. ISBN 3-930908-63-8.

GREVE, Michael. Der justielle und rechtspolitische Umgang mit den NS-Gewaltverbrechen in den sechzigen Jahren. Frankfurt am Main: Peter Lang, 2001, 438 s. ISBN 3-631-38475-0.

GUTMAN, Yisrael; BERENBAUM, Michael (eds.). Anatomy of the Auschwitz Death Camp. Bloomington: Indiana University Press, 1998, 638 s. ISBN 978-0-253-20884-2.

GUTMAN, Yisrael. The Jews of Warsaw, 1939-1943. Ghetto, Underground, Revolt. Bloomington: Indiana University Press, 1989, 487 s. ISBN 0-253-20511-5.

HILARY, Earl. The Nuremberg SS-Einsatzgruppen Trial, 1945–1958: Atrocity, Law, and History. Cambridge: Cambridge University Press, 2009, 336 s. ISBN 978-0-521-17868-6.

HILBERG, Raul. Die Vernichtung der europäischen Juden. Frankfurt am Main: Fischer Taschenbuch Verlag, 2007., 1350 s. ISBN 978-3-596-24417-1.

HOFFMANN, Jens. Das kann man nict erzählen. Aktion 1005 – Wie die Nazis Spuren ihrer Massemörder in Osteuropa beseitigten. Hamburg: KVV konkret, 2008, 432 s. ISBN 978-3- 930786-53-4

KERSHAW, Ian. Hitler 1936-1945: Nemesis. London: W. W. Norton & Company, 2000, 1115 s. ISBN 0-393-32252-1.

KLEE, Ernst. Auschwitz. Täter, Gehilfen, Opfer und was aus ihnen wurde. Ein Personenlexikon. S. Fischer: Frankfurt am Main, 2013, 689 s. ISBN 978-3-10-039333-3.

KNAPP, Viktor. Problém nacistické právní filosofie. Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, 1947, 239 s. ISBN 80-86473-21-X.

KOLB, Eberhard. Bergen-Belsen 1943 bis 1945. Göttingen: Vandenhoeck und Ruprecht, 1986, 104 s. ISBN 3-525-01335-3.

98

KULKA, Erich. Frankfurtský proces. Praha: Naše vojsko, 1964, 130 s. ISBN 28-178-64.

KULKA, Erich. Soudcové, žalobci, obhájci. Praha: vydavatelství ústředního výboru KSČ, 1966, 246 s. ISBN 25-139-66.

NAUMANN, Bernd. Bericht über die Strafsache gegen Mulka u. a. vor dem Schwurgericht Frankfurt. Frankfurt am Main und Hamburg: Fischer Bücherei GmbH, 1968, 298 s. ISBN neuvedeno.

OCHRANA, František. Metodologie vědy. Úvod do problému. Praha: Karolinum, 2009, 156 s. ISBN 978-80-246-1609-4.

OVERY Richard: Verhöre. Die NS-Elite in den Händen der Alliierten 1945. Berlin/München: Propyläen Verlag 2002, 656 s. ISBN 3-549-07163-9

PENDAS, David O. The Frankfurt Auschwitz Trial 1963-1965. Cambridge: Cambridge University Press, 2005, 340 s. ISBN 978-0-521-12798-1.

RÜCKERL, Adalbert. NS-Verbrechen vor Gericht. Versuch einer Vergangenheitsbewältigung, Heidelberg: C.F. Müller Juristischer Verlag, 1982. 343 s. ISBN 3-8114-4782-3.

RÜCKERL, Adalbert. NS-Vernichtungslager im Spiegel deutscher Strafprozesse. Belzec, Sobibor, Treblinka Chelmno. München: Deutscher Taschenbuch Verlag, 1977, 357 s. ISBN 3-423-02904-x.

SCHULZ, Uwe. Velké procesy v dějinách. Právo a spravedlnost v dějinách. Praha: Nakladatelství Brána, 1997, 427 s. ISBN 802-85946-76-9.

STACKELBERG, Roderick. The Routledge Companion to the Nazi Germany. New York: Routledge, 2007, 367 s. ISBN 978-0-415-30861-8.

STEINBACHER, Sybille. Auschwitz. Geschichte und Nachgeschichte. München: C. H. Beck, 2004, 128 s. ISBN 3-406-50833-2.

99

ÜBERSCHAR, Gerd. Der Nationalsozialismus vor Gericht: Die alliierten Prozesse gegen Kriegsverbrecher und Soldaten 1943-1952, 2005, 317 s. ISBN 3-596-13589-3.

VYKOUKAL, Jiří; LITERA, Bohuslav; TEJCHMAN, Miroslav. Východ. Vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku. Praha: Libri, 2000, 860 s. ISBN 80-85983-82-6.

WERLE, Gerhard; WANDRES Thomas (Hrsg.). Auschwitz vor Gericht. Völkermord und bundesdeutsche Strafjustiz. München: C.H.Beck, 1995, 237 s. ISBN 3406374891.

WITTMANN, Rebecca. Beyond Justice. The Frankfurt Auschwitz Trial. Cambridge: Harvard University Press, 2005, 336 s. ISBN 978-0-674-06387-7.

WOJAK, Irmtrud. Fritz Bauer. Eine Biographie, 1903–1963, Munich: C.H. Beck, 2018, 596 s. ISBN 978-398176-1412.

Kapitoly ve sbornících a časopisech:

GERLACH, Christian. The Wannsee Conference, the Fate of German Jews, and Hitler’s Decision in Principle to Exterminate All European Jews. The Journal of Modern History. 1998 vol. 70, no. 4, s. 759-812. ISSN neuvedeno.

GOLCZEWSKI, Frank. Polen. In: BENZ, Wolfgang (Hrsg.). Dimension des Völkermords. Die Zahl der jüdischen Opfer des Nationalsozialismus. München 1991, 584 s. ISBN 978-348654- 6316.

PIPER, Fanciszek. The Number of Victims. In: GUTMAN, Yisrael; BERENBAUM, Michael (eds.). Anatomy of the Auschwitz Death Camp. Bloomington: Indiana University Press, 1998, 638 s. ISBN 978-0-253-20884-2.

RENZ, Werner: Auschwitz 1940-1945. In: ÜBERSCHAR, Gerd R. (Hrsg.). Orte des Grauens. Verbrechen im Zweiten Weltkrieg. Darmstadt: Primus Verlag, 2003, 270 s. ISBN 389678232- 0.

100

VOJTA, Tomáš. Rethinking the Elimination of Traces of Mass Murder at the Treblinka . In: KHITERER Victoria, BARRICK Ryan, MISAL David (eds.). The Holocaust: Memories and History. Newcastle upon Tyne: Cambridge Scholars Publishing, 2014, s. 43-61. ISBN 978-1-443854-771.

Elektronické prameny:

Dekret Polskiego Komitetu Wyzvolenia Narodowego z dnia 31 sierpnia 1944 r. o wymiarze kary dla faszystowsko-hitlerowskich zbrodniarzy winnych zabójstw i znęcania się nad ludnością cywilną i jeńcami oraz dla zdrajców Narodu Polskiego. [online]. Sejm Rzeczypospolitej Polskej, 2020 [cit. 21. 07. 2020]. Dostupné z: http://isap.sejm.gov.pl/isap.nsf/download.xsp/WDU19460690377/O/D19460377.pdf

BELSEN CONCENTRATION CAMP - REEL 1 & 2 – 1945 [online]. Youtube, 2020 [cit. 05. 07. 2020]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=y6gSinaRrIs

Fritz Bauer im Frankfurter Kellerklub 1964 [online]. Youtube, 2020 [cit. 28. 06. 2020]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=T66wFPhZaKM&t=14s

Heinrich Himmler´s Speech at Poznań (Posen) [online]. Youtube, 2020 [cit. 26. 06. 2020]. Dostupné z: https://www.youtube.com/watch?v=mRO04q_lQi4 b

101