Ských Božstev Andaj ( *An(T)-Deivas), D
Total Page：16
File Type：pdf, Size：1020Kb
etnik ve starší době mimořádně významnou roli. Svědčí o tom 12 litev- ských božstev Andaj (➚ *An(t)-deivas), ➚ Dalia, ➚ Dievas, ➚ Janda, ➚ Laima, ➚ Verpiančioji, ➚ Metančioji, ➚ Audėtoja, ➚ Gadintoja, ➚ Ser- gėtoja, ➚ Nukirptoja, ➚ Išskalbtoja a 6 lotyšských božstev ➚ Dēkla, ➚ Dievs, ➚ Laima, ➚ Kārta, ➚ Rīšu māte a ➚ Vīkala, která místní tradice s fenoménem o. spojovala. Dvě nejvýznamnější baltská božstva, Dievas (~ lot. Dievs) a Laima, se vyznačovala tím, že znala lidský o. Zároveň patří k menšině božstev, která mají Litevci a Lotyši společná. O. se také věnuje velké množství lidových písní. Ze všech těchto faktů lze vyvodit, že kult božstev o. nejspíš sahá hluboko do prehistorie. Baltské kmeny nejen že koncept o. znaly, ale dokonce hrál v jejich životech významnou roli. Nelze se proto divit, že mnozí litevští a lotyšští obrozenci dospěli k názoru, že jejich předkové byli velcí fatalisté. Viz například heslo z knihy Lettische Grammatik (1783) G. F. Stendera: „Liktens – osud. Jestli dávní Lotyši měli nějakou fi losofi i, tak osud bezpochyby tvořil její základ. Dodnes jsou Lo- tyši tímto pohledem na svět úplně pohlceni. Kam člověk přijde, tam slyší: tas jau bija viņam likts ‚to už mu bylo souzeno.‘“ Litevský fi losof a my- tolog A. J. Greimas varuje před zjednodušeným výkladem těchto faktů: ano, pro baltské národy byl koncept o. důležitý, ale není pravda, že už od prvopočátků své existence byly fatalistické. Význam sloves, která li- tevština používá v souvislosti s o., svědčí spíše pro to, že věřily, že bohové jejich o. znají, nikoli že ho přímo určují. Další významy lit. slova lémti jsou totiž „hádat“, „usoudit“, „přát“, „určit“, jejichž společným jmenovatelem je spíše význam „konstatovat“ než „přikázat“. Kromě toho Lotyši v sou- vislosti s o. používají slovesa laîst a likt, jejichž původní významy mají pasivní charakter: „nechat“, „pustit“, „zůstat“. Vedle těchto sloves používá lotyština i další, která uvádíme v heslech ➚ Kārta a ➚ Laima. Jméno této posledně jmenované litevské i lotyšské bohyně o., někdy ve tvaru láimė, lot. laĩme, dříve sloužilo i jako výraz pro „osud“. Lit. likìmas a lot. liktenis jsou novější výtvory. Litevština používá i výrazu dalià „úděl“. Greimasově teorii by nasvědčoval i fakt, že ani u jednoho z božstev o. nelze prokázat, že by šlo o původní baltské božstvo, jehož jedinou funkcí bylo rozho- dovat o o. člověka. Dievas má mnoho dalších činností a funkcí, o Lai- mě a Kārtě se často mluví i jako o pomocnicích žen. Dalia a 7 litevských bohyň o. jsou novodobé výtvory a ➚ Rīšu māte a ➚ Vīkala souvisejí s o. jen vzdáleně: zjevují se, když má člověk zemřít. Pozoruhodnou družinu představuje sedmero litevských bohyň o. zvaných ìndėvės: Verpiančioji, Metančioji, Audėtoja, Gadintoja, Sergėtoja, Nukirptoja, Išskalbtoja. Tyto bohyně měly ovládat plátno lidského života. Poprvé se objevily v jedné západolitevské legendě zapsané A. L. Jucevičiusem v 19. století. Později je zmiňuje i litevský obrozenec Simonas Daukantas a doplňuje je o další dvě. Zřejmě jde o výplod literární fantazie obou autorů, protože lidová 144 Pecols v představách novodobého řezbáře. Mytologická stezka v lese u vesnice Dūkštos (východní Litva). Foto David Šimeček. slovesnost tyto bohyně nezná. Jména bohyň naznačují, co má která z nich na starosti: Verpiančioji přede len, Metančioji navléká přízi na tkalcovský stav, Audėtoja plátno tká, Gadintoja jej kazí, Sergėtoja střeží, Nukirptoja stříhá a Išskalbtoja pere. *Pakulas (zapsáno v podobě Pocols, Pacols, Pikoliuni) – pruský ‚létají- cí zlý duch‘. Poprvé toto theonymum zapsali G. von Polenz a P. Speratus roku 1530 a přidali i ekvivalent z římského pantheonu: Pocols – Furiae.145 Římské jméno Furiae se do češtiny překládá jako „lítice“, tj. bohyně po- msty, ale v přeneseném smyslu se tímto jménem označovali i „zlí ducho- vé“. *P. jsou častěji charakterizováni jako „létající duchové či čerti“.146 Víru 145 Georg von Polenz a Paul Speratus: Episcoporum Prussie Pomesaniensis atque Sambiensis Constitutiones Synodales, 1530. 146 Pockols – die fl iegende geister oder Teufell, podle Sudauerbüchlein – Der vnglaubigen Su- 145 v „atmosférické duchy“ připisoval Prusům v polovině 16. století J. Mae- letius/Malecki.147 A na konci 17. století uvedl božstvo Pacols bez jakékoliv další charakteristiky Ch. Hartknoch.148 Jméno patrně vzniklo zkřížením theonym ➚ *Patulas (zapsáno ve formě Patollus, Patollo) ‚bůh ➚ podsvětí‘ a ➚ *Pikulas (zapsáno v podobě Pecols, Pikols, Pykullis) ‚bůh podsvětí a temnoty‘. Lze ho tedy spíš vysvětlit jako konstrukt kronikářů. Jméno snad vzniklo písařskou chybou záměnou původního t za c, a patrně tedy nejde o jméno zděděné z baltského či dokonce indoevropského pantheo- nu. Dále heslo ➚ svět. Bibl.: Ivanov & Toporov, MNM II, 296–297; LPG 233, 245–246, 295. Parckuns viz *Perkūnas pareģis, pareģuonis – lotyšský „zřec, věštec“. Pojmenování je utvořeno od slovesa paredzêt „spatřovat, pozorovat, předvídat, tušit“ : redzêt „vidět“ (~ lit. regjti „vidět“). Dále viz hesla ➚ kněží a ➚ věštec. Bibl.: Fraenkel II, 712; ME III, 89, 502. Pargrubrius viz *Grubrius Parstuken viz barzdukai *Patulas (zapsáno jako Patollus, Patollo) – pruský ‚bůh ➚ podsvětí‘ (➚ svět). Poprvé jeho jméno zmiňuje biskup z Warmie ve stížnosti pa- peži z roku 1419 Collatio episcopi Warmiensis. Stížnost měla podpořit Řád německých rytířů proti polským králům a text mj. uvádí: „Neboť jak velkou víru k Bohu [Řád německých rytířů] měl, snaží se s nemalým a obtížným úsilím nabýt země pruské, ze které od počátku byli vyháněni a vyhnáni kmenové, otrocky sloužící démonům, uctívající Patolla, Nat- rimpa a jiná potupná fantasmata.“149 Představy Prusů o bohu podsvětí *P. vložil kronikář Simon Grunau150 do popisu praporu bájného krále dauen ihrer bockheiligung mit sambt andern Ceremonien, so sie tzu brauchen gepfl egeth; text je zachován v několika rukopisech ze 16. století. Pikoliuni – die fl iegende Geister oder Teuff el, podle Chronicon des Landes Preussen Collogirt durch Joannem Bretkium Pfahrern zu Labiau, 1588. 147 Quos ipsi Deos esse credunt, uidelicet Pocollum – aëreorum spirituum, podle De Sacrifi ciis Et Idolatria Vetervm Borvssorvm, Liuonum, aliarumque uicinarum gentium, 1551. 148 Selectae dissertationes historicae de variis rebus Prussicis, 1679. 149 Nam quantam fi dem ad deum habuerit (Ordo fratrum Teutonicorum), probat primo multiplex et diffi cilis labor acquisicionis terre pruwsie, de qua ab inicio expellende erant et expulsi (sic) sunt gentes seruientes demonibus, colentes patollum Natrimpe et alia ignomi- niosa fantasmata, ... 150 Dominikánský mnich Simon Grunau, původem z městečka Tolkemit poblíž Frauen- 146 Witowuda: „Prapor bylo bílé sukno 5 loktů dlouhé, 3 lokty široké a měl na sobě vyobrazeny tři postavy jako by lidské. Modré byly jejich šaty a byla zachycena jejich poprsí v takovéto formě: jeden byl [vyobrazen] jako muž mladé postavy bez vousů, korunován věncem z klasů, vesele se tvářící, bůh obilí, zvaný Potrimppo. Druhý [Perkūnas zobrazen] byl jako hněvivý muž středního věku, jeho obličej byl jako oheň, korunován plameny, jeho brada byla kadeřavá a černá. Proto jsou oba [vyobrazeni] ve svých vlastnostech, ten veselý, jak se rozhněvanému směje, a ten dru- hý se vztekem nadouvá. Na třetím vyobrazení byl starý muž s dlouhým zeleným vousem, barva jeho [tváře] byla úplně mrtvolná, ověnčen byl bílým plátnem, jako by to byl turban. Na oba ostatní hledí zespoda. Je na- zýván Patollo. Mimoto tam byl [zobrazen] štít, na němž stáli dva bílí koně a mezi nimi byla umístěna tvář jako lidská, ale byl to medvěd s otvřenou tlamou. Na štítu a praporu byla také písmena v písmu nám neznámém, v takové formě a způsobu, jako zde dole je možno shlédnout a uvidět [v knize následuje vyobrazení].“151 Dále se Simon Grunau zmiňuje o ob- rovském, věčně zeleném dubu, na němž jsou vyobrazení tří vrchních bohů: Perkuna, Potrumppa [sic] a Patolla. „Třetí obraz patřil Patollovi, nacházel se na třetí straně. Jeho součástí byly [tři] lebky: lidská, koňská a kravská, a ty v čase jejich svátků vystavovali na vrcholu [stromu] k uctí- vání.“152 Poté Grunau zmiňuje v souvislosti s Pruskem prastarý solární kult, který byl vystřídán kultem triády Patollo, ➚ Potrimpo a ➚ Perkuno, s bohem podsvětí na prvním místě: „Na počátku obyvatelé země pruské nevěděli nic o uctívání bohů nebo bohyň, s výjimkou uctívání Slunce. burgu (dnes Fomborku) na severovýchodě Polska, pracoval na své kronice Cronica und beschreibung allerlüstlichenn, nützlichsten und waren historien des namkundigenn landes zu Prewssen v letech 1517–1521 a 1529. Tiskem vyšla pod titulem Preussische Chronik v Lipsku až v letech 1876–1889. 151 Das bannir war ein weisz tuch 5 elen langk, 3 elen brett und hett in sich gewurcht 3 bilde der gestalt wie mennir, blo waren ire cleider und woren brustbilder in solcher formen: das eine war wie ein man junger gestalt ane bardt, gekronett mit saugelen und frolich sich irbot und der gott vom getreide und hies Potrimppo. Das ander war wie ein zorniger man und mittelmessigk alten, sein angesicht wie feuer und gekronet mit fl ammen, sein bart craus und schwarcz, und sogin sich beide an noch iren geschiglichkeiten, der eine frolich wie er des andern zornigen lachete und der ander auff geblosen in zornn. Das dritte bilde war ein alter mann mit einem langen groen bardt und seine farbe gantz totlich, war gekronet mit einem weissen tuche wie ein morbant unde sag von unden auff die andern an unde his Patollo mit namen. Sust aber wu es ein schilt war, woren stetis 2 weise pferde, die in hilden zwischen in, auff dem schilde war ein brust bilde wie ein mensch und ein angesichtt wie ein beer mit of- fenem munde. So woren im schilde und im bannir buchstaben und schrifft e unsz unbekant noch solcher form und weise, wie hie undene ist gemerckt und gesehen ... 152 Das dritte bilde Patolli hilt inne die dritten seitte, und sein cleinott war ein todten Kopff vonn eim menschin, pferde und ku, und diesen zu zeiten in iren festen in eim toppe unslitt brandten zur erungk. 147 Poté, když přišli Kimbrové, přinesli s sebou tři idoly svých bohů, z nichž jednoho nazývali Patollo, druhého Potrimpo a třetího Perkuno.“153 Vý- znamnou roli boha podsvětí potvrzují i další slova S. Grunaua: „Patollo – nejvyšší modla Brutenova takto nějak pojmenována obyvateli Brude- nie, nyní Prusy zvanými.