Univerzita Pardubice Fakulta Filozofická

Druhá sv ětová válka na Baltu a její odraz v literatu ře

Stanislav Kola řík

Bakalá řská práce 2009

PROHLÁŠENÍ AUTORA

Prohlašuji: Tuto práci jsem vypracoval samostatn ě. Veškeré literární prameny a informace, které jsem v práci využil, jsou uvedeny v seznamu použité literatury. Byl jsem seznámen s tím, že se na moji práci vztahují práva a povinnosti vyplývající ze zákona č.121/2000 Sb., autorský zákon, zejména se skute čností, že Univerzita Pardubice má právo na uzav ření licen ční smlouvy o užití této práce jako školního díla podle §60 odst.1 Autorského zákona, a s tím, že pokud dojde k užití této práce mnou nebo bude poskytnuta licence o užití jinému subjektu, je Univerzita Pardubice oprávn ěna ode mne požadovat přim ěř ený p řísp ěvek na úhradu náklad ů, které na vytvo ření díla vynaložila, a to podle okolností až do jejich skute čné výše. Souhlasím s prezen čním zp řístupn ěním své práce v Univerzitní knihovn ě.

V Pardubicích dne 20.03.2009

Stanislav Kola řík

ANOTACE

Práce se zabývá konfrontací zážitku 2.sv ětové války a svérázu Baltského mo ře. Toto ilustruje příklad t ří knih, t ří autor ů ze t řech národ ů. Každý z nich ukazuje pohled na téma z jiné pozice. Práce je dopln ěna historickými a literárními p řehledy a krátkými úvody do reálií.

KLÍ ČOVÁ SLOVA

Druhá sv ětová válka, Baltské mo ře, Polsko, N ěmecko, Pobaltí, Günter Grass, Melchior Wa ńkowicz, Ülo Tuulik

TITLE

The Second World War on the Baltic Sea and its reflections in literature

ANNOTATION

Work deals with the confrontation experience the 2nd World War and Peculiarities of the Baltic Sea. This illustrates an example of three books, three authors from three nations. Each of them shows a view of the topic from a different position. The work is complemented by historical and literary reviews and short introduction to the realies.

KEYWORDS The Second World War, Baltic Sea, Poland, Germany, Baltic states, Günter Grass, Melchior Wa ńkowicz, Ülo Tuulik

OBSAH

1. Úvod ……………………………………………………………………………...... 1 2. Vymezení „Kulturního okruhu Baltu“ ……………………………………………….... 2 3. Státy „Kulturního okruhu Baltu“ p řed a b ěhem 2.sv ětové války …………………….... 4 3.1. Německo p řed a b ěhem 2.sv ětové války ………………………………………..… 4 3.2. Polsko p řed a b ěhem 2.sv ětové války ……………………………………..…….. 9 3.3. Pobaltské státy p řed a b ěhem 2.sv ětové války ……………………………..……. 13 4. Literatury jednotlivých stát ů ………………………………………………….……… 20 4.1. Německá literatura ……………………………………………………….……… 20 4.2. Polská literatura ………………………………………………………….……… 22 4.3. Literatura pobaltských stát ů …………………………………………………..…. 24 5. Konkrétní p říklady z jednotlivých literatur ……………………………………….….. 26 5.1. Günter Grass (N ěmecko) ………………………………………………….…….. 26 5.1.1. O autorovi ……………………………………………………………..….. 26 5.1.2. Nástin reálií ………………………………………………………….…… 27 5.1.3. Gunter Grass – P ři loupání cibule ………………………………………... 28 5.2. Melchior Wa ńkowicz (Polsko) ………………………………………………..... 32 5.2.1. O autorovi ……………………………………………………………..….. 32 5.2.2. Nástin reálií ………………………………………………………………. 32 5.2.3. Melchior Wa ńkowicz – Westerplatte …………………………………….. 33 5.3. Ülo Tuulik (Pobaltí - Estonsko) ………………………………………………..... 38 5.3.1. O autorovi …………………………………………………………..…….. 38 5.3.2. Nástin reálií ………………………………………………………………. 38 5.3.3. Ülo Tuulik – Jalovec i sucho p řečká ……………………………………... 39 6. Záv ěr …………………………………………………………………………………. 42 7. Zdroje a použitá literatura ……….…………………………………………………… 43 Přílohy

1. Úvod

Války se vždy odehrávaly na zemi, ve vzduchu i na mo ři. Velmi často to byly války přímo o to mo ře. Cílem mé práce je ukázat prolínání tématu války a téma mo ře ve třech literaturách t ří národ ů. Národa n ěmeckého, polského a jednoho z národ ů „pobaltských“. Chci podat sv ůj komparativní názor, avšak sou časn ě nechávám čtená ři dostatek prostoru pro utvá ření názoru vlastního na základ ě mnou p ředložených informací. Žánrov ě se jedná o osobní vzpomínkovou literaturu (ve Wa ńkowiczov ě případ ě o publicistický záznam vzpomínek jiné osoby). Jako p říklad z literatury n ěmecké jsem použil knihu Güntera Grasse P ři loupání cibule (v p řekladu J.Stromšíka vydal Atlantis; Brno 2007). Grass pocházel z Gda ńska, p řístavního m ěsta, centra oblasti Pomo řanska a zárove ň i oblasti Kašubska 1. Z města kde se po staletí mísila n ěmecká a polská mentalita. Proto sice není typickým N ěmcem, ale o to víc je typickým obyvatelem této oblasti. Za polskou literaturu jsem zvolil první část „dvojknihy“ Melchiora Wańkowicze Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi (v p řekladu J.Simonidese vydalo nakl.Vyšehrad; Praha 1979), kde tento velký polský publicista zaznamenává vzpomínky majora Henryka Sucharského, velitele skladišt ě Westerplatte. Prostor Gda ńska má v mé práci klí čový význam, protože se v jeho ulicích míchaly oba majoritní svérázy oblasti, n ěmecký a polský. T řetím zdrojem pohledu jsou vzpomínky na d ětství Estonce Ülo Tuulika, zaznamenané v relativn ě útlé knize Jalovec i sucho p řečká (v p řekladu K.Chrobáka; nakl. Naše vojsko, 1984). Zde je téma mo ře jednozna čně nejintenzivn ější, protože popisuje osudy lidu, který si nedokázal p ředstavit, že by k mo ři bylo dál než kousek. Tyto t ři autory jsem si vybral hned z několika d ůvod ů. Každý p ředstavuje jeden národ oblasti, každý p ředstavuje zástupce ur čité role či postoje. Günter Grass v práci p ředstavuje zástupce Němc ů jakožto agresora. Melchior Wa ńkowicz nep římého ú častníka, avšak sou časn ě p říslušníka polského národa napadeného a bránícího se. Ülo Tuulik zastupuje malé pobaltské zem ě, jakožto ob ěti sledu událostí. V obecn ě informativních kapitolách dávám nepatrn ě větší prostor historii a literatu ře pobaltských stát ů. A to hned ze dvou d ůvod ů. Informace o nich nejsou v ětšinou tak obecn ě známé jako v případ ě N ěmecka a Polska. Navíc, jsou t ři pobaltské zem ě pro ilustraci historicko-kulturních souvislostí nejvhodn ější.

1 Kašubsko ( Kaszëbë nebo Kaszëbskô) – oblast obývaná Kašuby - západoslovanským etnikem žijící v západn ě a jižn ě od m ěsta Gda ňsk. Pov ětšinou se identifikují, jako národnosti polské, p říslušnosti kašubské. Podrobn ě nap ř.: LABUDA, Gerald. Kaszubi i ich dzieje . Gda ńsk : Oficyna Czec, 1996. ISBN 83-904950-90.

1

2. Vymezení „Kulturního okruhu Baltu“

Baltské mo ře ( německy Ostsee, polsky Morze Bałtyckie, rusky Балтийское море , estonsky Läänemeri, lotyšsky Baltijas j ūra, litevsky Baltijos j ūra, dánsky Østersøen, švédsky Östersjön, finsky Itämeri ) a území stát ů na jeho b řehu tvo ří dohromady r ůznorodou, avšak specifickou a jednolitou mozaiku jazyk ů, národ ů a kultur. Jsou zde zastoupeny milionové národy mluvící polsky, n ěmecky a rusky, i národy s jazyky užívanými maximálně stovkami lidí (žemaitština, karelština, nebo livština 2). Bylo to práv ě pob řeží Baltu, kde vznikla Hanza, kudy vedla „Jantarová stezka“, odkud vyplouvali na své cesty severští Vikingové, kde p ůsobil jeden z nejvýznamn ějších rytí řských řád ů st ředov ěku – Řád n ěmeckých rytí řů . V Pobaltí dlouho bojovalo k řes ťanství s původními náboženstvími i pravoslavím, život obyvatelstva v této oblasti je nerozlu čně propojen s mo řem. To všechno jsou základy jedine čnosti této oblasti. Zásadním problémem je definice samotného pojmu „Pobaltí“. Nej čast ěji se pod tímto pojmem skrývají t ři státy na východním pob řeží Baltského mo ře – Litva, Lotyšsko a Estonsko, spole čně ješt ě s Kaliningradskou enklávou Ruska. Tato definice se částe čně kryje s dřív ější st ředov ěkou definicí jako území řádového Livonska 3 a pozd ějších ruských gubernií Livonska, Kuronska a Estonska. S tím koresponduje i používání pojmu pro území obývané „pobaltskými N ěmci“ a od poloviny 19. stol i pro území obývané Balty (Prusové, Litevci, Jatvingové, Lotyši) 4. Lze jej také definovat v širší konotaci jako skupinu stát ů s Baltem jako jedním z úst ředních motiv ů národní identity, a to bychom sem řadili krom ě Estonska, Lotyšska a Litvy i Polsko a severní N ěmecko (Z této premisy vycházím v této práci. pozn. aut.). V nejširším záb ěru sem lze za řadit všechny státy s přístupem k mo ři, a to by sem navíc pat řily i všechny státy Skandinávského poloostrova a Dánsko. Jistým specifikem oblasti je absence dlouhodobého hegemona. Německo sv ůj vliv uplat ňovalo dlouhá staletí a jeho otisk je zde velmi patrný. Pokud pomineme „p ředhistorické“ germánské kmeny, tak opravdový n ěmecký vliv se za číná objevovat p řibližn ě kolem p řelomu prvního tisíciletí spole čně s rozvojem námo řního obchodu v této oblasti a vznikem Hanzy ovládané skupinou „Hanzovních měst“ (severon ěmecký Lübeck, Rostock, Stralsund nebo

2 Livština (Livii) je jazyk Liv ů/Livonc ů – p ůvodních obyvatel Lotyšska a zárove ň je nejmenším samostatným jazykem v Evrop ě a jako svým mate řským jazykem jí mluví jí asi 5-10 vesm ěs starších lidí. 3 Livonský řád - Řád me čových brat ří ( Fratres militiae Christi ) – autonomní sou část Řádu n ěmeckých rytí řů která se zasluhovala o ší ření k řes ťanství ve východním Pobaltí. 4 Takto to publikoval Georg Heinrich Ferdinand Nesselmann ve své publikaci Die Sprache der alten Preussen: An ihren Ueberresten erläutert (vydána 1845).

2

Hamburk, polský Gda ńsk a Wolin, a východobaltské m ěsta Riga, Dorpat/Tartu, Reval/Tallin). Hanza zanikla na konci 16. stol. 5 Po švédském intermezzu (část 16. a 17.stol.) se v oblasti objevil nový vůdčí subjekt a ten se udržel až do první sv ětové války. Prusko. Prusy jsou vlastn ě takovou centrální mocností pro tuto oblast. Nejde pouze o Prusko v západním Baltu, zahrnující Šlesvicko-Holštýnsko a Pomo řany (a mnohá další území sm ěrem na jih, která pro nás momentáln ě nehrají roli), ale i oblast Západních Pomořan s centrem Gda ňsk a „Východního Pruska“ s centrem Královec (Köenigsberg, dnes Kaliningrad), zahrnující zbytek severní části Polska a část Litvy a Lotyška. Tyto „Východní Prusy“ byly po velkou část st ředov ěku p ůsobišt ěm Řádu n ěmeckých rytí řů . V pozd ějších dobách se na Univerzit ě v Královci soust řeďovala kultura a v ěda z celé oblasti. V dnešní dob ě je oblast ruskou enklávou a kotvišt ěm ruské Baltské flotily. Rusko se o vliv v této oblasti snažilo neustále, protože to pro n ěj znamenalo p řístup k Baltskému mo ři, a tudíž velké strategické a ekonomické výhody. V pr ůběhu d ějin se několikrát stalo vládcem pobaltských gubernií, od 40. let do za čátku 90. let jsou gubernie sou částí SSSR. V sou časnosti má Rusko v držení již n ěkolikrát zmín ěnou Kaliningradskou enklávu. Polsko si se st řídavými úsp ěchy a neúsp ěchy pouze udržuje svoji pozici silného hrá če, avšak oblast nikdy celkov ě neovládlo. Celkov ě lze definování „Baltského kulturního okruhu“ shrnout jako oblast, jejíž kultura i ekonomika byly vždy n ějakým zp ůsobem propojeny s rybolovem, námo řním obchodem a v minulosti též s obchodem s jantarem.

5 „…nomináln ě existovala do poloviny 17. století“ (MÜLLER, H. a kol.. Dějiny N ěmecka . Praha 1995. s.67).

3

3. Státy „Kulturního okruhu Baltu“ p řed a b ěhem 2.sv ětové války 3.1 Německo p řed a b ěhem 2.sv ětové války

Německé d ějiny dvacátého století jsou historií dvou sv ětových válek a před-, mezi- a povále čných období. Jsou d ějinami vzestup ů a velikášství, ale i následných porážek, utrpení a traumat. První sv ětová válka, kterou spole čně s dalšími spojenci prohrálo a jejímž bylo prohlášeno hlavním viníkem, srazila N ěmecko na kolena. Přím ěř í bylo podepsáno 11. listopadu 1918 v 11.01 hodin 6. Jako podmínky p řím ěř í spojenci požadovali mimo jiné stažení vojsk z okupovaných území, vydání Alsaska-Lotrinska, vydání n ěkolika m ěst do rukou spojeneckých armád, odevzdání zbraní a n ěkterého vybavení, propušt ění zajatc ů a vytvo ření 35km široké demilitarizované zóny na levém b řehu řeky Rýna 7. Potupa n ěmeckého národa byla nakonec dokonána dne 28. června 1919 podepsáním mírové smlouvy ve Versailles. Z trosek zem ě vzniklá Výmarská republika 8 ztratila veškeré své kolonie a část svého území 9, musela radikáln ě zredukovat armádu do tém ěř nepoužitelného stavu 10 a byly jí napo čítány reparace ve výši 269 miliard marek. 11 Takto oslabený a potupený stát byl zmítán vnit řními nepokoji. Už b ěhem války se objevily tendence o radikalizaci n ěkterých hnutí. V roce 1916 se v rámci SPD 12 radikalizovala skupina pozd ěji známá jako „Spartakovci“ – Spartakusbriefe (pozd ěji základ pro vznik KPD – Komunistická strana N ěmecka). V čele stáli Karl Liebknecht a Rosa Luxemburgová. Jejich cílem bylo vytvo ření krajn ě levicového státního útvaru po sov ětském vzoru 13 . Proti nim působilo n ěkolik krajn ě pravicových uskupení a stran.

6 smlouva o p řím ěř í byla podepsána v salónním voze v lese u Compiégne na řece Marn ě. Podepsali ji za Spojence francouzský vrchní velitel maršál Ferdinand Foché, za poražené N ěmecko státní tajemník Matthias Erzberger. 7 MÜLLER, H. a kol.. Dějiny N ěmecka . Praha 1995. s.228. 8 státní útvar vytvo řený jako nástupnický stát N ěmeckého císa řství z důvodu neochoty spojenc ů jednat s původní státní garniturou (MÜLLER, H. a kol.. Dějiny N ěmecka . Praha 1995. s.229.). Výmarská republika trvala v letech 1919-1933. 9 viz p říloha č.1. 10 toto na řízení se obcházelo zakládáním tzv. Freikorps ů – Sbor ů dobrovolník ů – paramilitantních organizací s pevnou strukturou a morálkou. Byly nasazovány na Baltském pob řeží, v pohrani čních oblastech a ve m ěstech k potla čování revolu čních nepokoj ů. P říslušnící Freikorps ů pozd ěji p řešli do Reichswehru a dalších sbor ů. 11 tato částka byla pozd ěji snížena na 132 mld. ve zlat ě se splatností 30 let. 12 SPD - Sozialdemokratische Partei Deutschlands (Sociáln ědemokratická strana N ěmecka). 13 Liebknecht 9.11.1918 neúsp ěšn ě vyhlásil v Berlín ě „Svobodnou socialistickou republiku“. Na mnoha místech Evropy také vznikaly podobné státní tvary, nejznám ější úsp ěšné byla Bavorská republika rad ( Bayerische Räterepublik ) existující 7.4 - 3.5.1919 a Ma ďarská republika rad ( Magyarországi Tanácsköztársaság ) trvající 21.3.1919 – 1.8.1919 a vedená Bélou Kunem (dále vznikly republiky rad ješt ě na Slovensku a v Lucembursku).

4

V krajní pravici postupem času získala dominantní postavení DAP – Deutsche Arbeiterpartei založená 5.1.1919 a pozd ěji (24.2.1920) p řejmenovaná na NSDAP (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei – Národn ě socialistická n ěmecká strana dělník ů). Do čela se rychle dostává, tehdy ješt ě neznámý, Adolf Hitler. Po upevn ění své pozice se odhodlává ke své první „v ětší akci“ – pochod na Mnichov dle Mussoliniho vzoru a neúsp ěšný pokus o státní p řevrat známý jako „Pivní pu č“ v noci z osmého na devátého listopadu 1923. Nacisté jsou rozehnání, Hitler na pět let uv ězn ěn a NSDAP zakázána. Ve vězení píše sv ůj manifest Mein Kampf . Po Hitlerov ě propušt ění r. 1925 je NSDAP obnovena, ale m ění se strategie. Jsou založeny p řidružené organizace SA ( Sturmabteilung ), SS (Schutzstaffel ) nebo Hitlerjugend . Cílem je získat moc legální cestou. Po nátlaku na říšského presidenta Paula von Hindenburg se stává 30.1.1933 Adolf Hitler říšským kanclé řem. Období 1933-1939 se nese ve znamení upev ňování moci a vlivu. Radikáln ě pomoci k tomu m ěla „Noc dlouhých nož ů“ (30.4.1934) namí řená proti nepohodlným pohlavár ům, zejména pak proti okruhu kolem šéfa SA Ernesta Röhma. Druhá taková masová akce se konala 9.11.1938. „K řiš ťálová noc“ byla namí řena primárn ě proti židovskému obyvatelstvu a majetku. Spole čně s židovskou otázkou se řešila ješt ě „otázka rozši řování životního prostoru“ předložená už v Mein Kampfu. Hitler se o ní často výslovn ě zmi ňoval p řed svými spolupracovníky. První zmínka je zaznamenána 3.2.1933, poslední 23.5.1939 p ři jednání o otázce Gda ňska, když prohlásil: „Danzig ist nicht das Objekt, um das es geht. Es handelt sich für uns um die Erweiterung des Lebensraumes im Osten…“14 . Cílem bylo uvolnit prostor od původních „mén ěcenných“ obyvatel, získat suroviny a usídlit zde N ěmce. Tímto prostorem mělo být p ředevším Polsko a Ukrajina. Hitler, a p řed ním Výmarská republika, měla eminentní zájem o prostor „Polského koridoru“15 . M ělo tím dojít k propojení Říše a oblasti Východního Pruska. Vztahy Německa se sousedním Polskem byly upraveny 26. ledna 1934 p řekvapivým podpisem německo-polské Smlouvy o neúto čení s dobou platnosti 10 let. Vztahy se SSSR vy řešila Smlouva o neúto čení mezi N ěmeckem a SSSR podepsána v Moskv ě 23. srpna 1939, známá spíše jako Pakt Molotov-Ribbentropp. V dodatkových smlouvách je vy řešena práv ě otázka zájmových oblastí a sfér vlivu. N ěmecko si tím otev řelo cestu pro invazi do Polska. Věř ili, že je Sov ěti podpo ří z druhé strany. Británii a Francii Hitler „uklidil“ pomocí Mnichovské dohody z 29. zá ří 1938, a ješt ě si tím p řilepšil ve form ě části Československa.

14 „Gda ňsk není objektem, o který jde. Nám jde o rozší ření životního prostoru na Východ ě…“ (Bericht über eine Besprechung (Schmundt-Mitschrift), 1939 [online]) – p řeklad autor. 15 MÜLLER, H. a kol.. Dějiny N ěmecka . Praha 1995. s.289. (viz p říloha č.2.)

5

2. sv ětová válka za čala 1. zá ří.1939 v časných ranních rodinách bleskovou invazí německé armády do Polska a jeho rozd ělením na t ři části. N ěmecku p řipadlo podle smluv území Vartské župy, Říšské župy Gda ňsk-Záp. Pomo řansko a území tzv. Generálního gouvernmentu 16 . Postup se zastavil dle dohody se SSSR na řece Bug 17 . Následovala Operace Wesserübung 18 – invaze do Dánska a Norska a nakonec invaze do Beneluxu 19 a Francie 20 . Úsp ěch n ěmeckého tažení spo číval p ředevším v taktice „Bleskové války“ – Blitzkrieg. Po úsp ěších na kontinent ě se Hitlerovo oko za čalo obracet na západ na Britské ostrovy 21 . Po obsazení Jugoslávie a Řecka v dubnu 1941, byl v Německých rukách celý Balkán. Nic tedy nebránilo porušit smlouvy a zahájit útok na SSSR – Operaci Barbarossa . Útok za čal najednou ve t řech sm ěrech 22 , bez oficiálního vyhlášení války, 22. června 1941 ve 3:15 ráno. Zprvu byl útok úsp ěšný a armáda postupovala, ale na konci roku se postup zastavil p řed Moskvou. V lét ě 1942 ješt ě n ěmecká armáda pronikla až do Stalingradu na řece Volze. V Říši, trýzn ěné spojeneckými nálety a nedostatkem všeho, za čínal být život stále těžší. P řicházely sliby a vize, ale skutky nep řicházely. Nesrovnateln ě horší podmínky m ěli už od vydání „Norimberských zákon ů“23 Židé. Ti jako rasa stojící úpln ě nejníže byli na řad ě jako první. P ůvodn ě m ěli být deportováni, jak bylo s oblibou všt ěpováno ve řejnosti, do n ěkterých odlehlých území - t řeba na Madagaskar nebo na Sibi ř. Úkol vypracovat projekt „kone čného řešení židovské otázky“ dostal šéf hlavního říšského bezpe čnostního ú řadu (RSHA) Reinhard Heydrich. Výsledek své práce p řednesl na konferenci ve Wannsee dne 20.ledna 1942. Plánem byla systematicky provedená masová deportace židovstva na východ, kde budou použiti k pracovním úkol ům. Po čítalo se s přirozeným úbytkem a následnou cílenou likvidací t ěch, kdo p řežili 24 . Praktickým nástrojem byla soustava koncentra čních tábor ů (Konzentrazionslager, zkrácen ě KZ )25 a následn ě vyhlazovacích tábor ů ( Vernichtungslager )26 .

16 N ěmci okupované území st ředního Polska neza člen ěné však do N ěmecké říše. 17 P říloha č.3. 18 Útok byl zahájen 9.dubna 1940. Dánsko se na základě p ředvále čných smluv vzdalo b ěhem prvního dne, Dánové si pod patronátem krále Kristiána X. udrželi obrovskou, tém ěř úplnou autonomii na N ěmecku. Norsko se m ěsíc bránilo, ale 10. června 1940 taktéž kapitulovalo. 19 Nizozemsko kapitulovalo 15.kv ětna, královna Wilhelmina spole čně s vládou uprchla do Londýnského exilu Belgická kapitulace prob ěhla 27.kv ětna. Král Leopold odmítl odejít do exilu se slovy že „cokoliv se stane, chce sdílet osud se svými vojáky“. 20 Útok na Francii trval od 10.kv ětna 1939 do 22. června 1940. 21 Nejprve zapo čaly letecké útoky s cílem oslabit britské struktury pro následnou invazi - Operaci Seelöew. Díky RAF posílené o emigranty z celé Evropy se tento plán nevyda řil. 22 P řes Pobaltí sm ěr Leningrad – p řes B ělorusko sm ěr Smolensk a Moskva – přes Ukrajinu do Don ěcké pánve 23 Dva ústavní zákony p řijaté 15. zá ří 1935 v Norimberku. viz p řílohy č.4, č.5, č.6 24 Tito p řeživši jedinci by se podle teorie p řirozeného výb ěru mohli stát zárodkem nového židovstva a tomu je třeba zamezit, ale až poté co bude využit jejich pracovní potencionál. 25 Nejv ětší z nich byly Sachsenhausen, Buchenwald, Ravensbrück, Dachau, Mauthausen (Rak.), Flossenbürg

6

Po neúsp ěchu u Stalingradu a po úsp ěšných sov ětských protiofenzivách vyzval říšský ministr propagandy Joseph Goebbels ve svém projevu v Berliner Sportpalast dne 18. února 1943 n ěmecké obyvatelstvo k „Totální válce“. To znamená naprosté d ůvěř e a podpo ře V ůdci, zvýšení pracovních výkon ů, podpo ře armády a dobrovolnictví. Jeho projev byl p řenášen i do rozhlasu a sklidil bou řlivé ovace. Oddanost V ůdci však nebyla v celém národ ě. Poté, co od roku 1943 Sov ěti zatla čovali N ěmecké armády sm ěrem zpátky na západ, rozvinula se i letecká válka nad N ěmeckem. Ona to ani nebyla tak válka v pravém slova smyslu, jako spíš systematické kobercové bombardování n ěmeckých m ěst. První velký „nálet tisíce letadel“27 prob ěhl 30. a 31. kv ětna 1942 na Kolín nad Rýnem. Systemati čnost nálet ů však paradoxn ě hospodá řství neochromila, odneslo to pouze civilní obyvatelstvo žijící v doutnajících zbo řeništích. Strádání a spole čné p řebývání v podzemních krytech však obyvatelstvo stmelilo v čekání na slíbený obrat, který nep řišel, a zázra čné zbran ě, které nebyly vyrobeny 28 . K obran ě vlasti byly vytvo řeny rozkazem ze 25. zá ří 1945 lidové domobrany – Volkssturm. Do VS byli povoláváni všichni bojeschopní muži ve veku 16-60 let včetn ě osvobozených od branné povinnosti. Velení držel Reichsführer SS Heinrich Himmler. Jeho cílem bylo v případ ě nutnosti vyburcovat zfanatizovaný lid k obecnému povstání a boji po boku Wehrmachtu. To se mu zdaleka nepovedlo. Špatn ě vyzbrojený a ješt ě h ůř e vycvi čený Volkssturm pouze prudce zvyšoval po čty mrtvých. Na konci války, když z východu šli Rusové a ze západu Spojenci vylod ění v Normandii, byla Říše již v takovém rozkladu, že v obrat už v ěř il málokdo. Hitler vydával nesmyslné rozkazy, manévroval neexistujícími armádami a čekal až jedna z nich, neexistující Wenckova armáda, prolomí ruské sev ření Berlína. To se nestalo a Hitler proz řel. Oženil se s Evou Braunovou a spole čně spáchali sebevraždu. Po nich stovky a možná tisíce jemu věrných. Magda Goebbelsová, tato nejv ětší matka Říše 29 , otrávila svých šest d ětí protože „je nemohla nechat vyr ůstat bez nacionálního socialismu a bez V ůdce“ 30 . Poté se nechá zast řelit od svého manžela a ten následn ě st řílí i sebe. Nacisti čtí pohlavá ři páchali sebevraždy „jako na běžícím pásu“. Jiní (R.Hess, H.Himmler) se pokoušeli zachránit út ěkem, nebo se vzdali

26 Byly z řizovány na p ředevším na území polského „Generálního governementu“ – Auschwitz-Birkenau (Osv ětim-Březinka; Oświ ęcim-Brzezinka) a Majdanek byly zárove ň koncentra čními tábory, čist ě vyhlazovací byly Treblinka, Sobibor, Belzec a Chełmno, 27 MÜLLER, H. a kol.. Dějiny N ěmecka . Praha 1995. s.309 28 MÜLLER, H. a kol.. Dějiny N ěmecka . Praha 1995. s.309 29 Takto Adolf Hitler Magdu Goebbelsovou nazval když jí p řed svojí sebevraždou daroval sv ůj Zlatý stranický odznak č.1. (zdroj: Zlatý stranický odznak . Wikipedia. 14.7.2008 [cit. 2009-24-06] dostupný z < http://cs.wikipedia.org/wiki/Zlat%C3%BD_stranick%C3%BD_odznak> ) 30 T ěmito slovy Magda Goebbelsová vysv ětluje sv ůj čin ve filmu Der Untergang (č.Pád T řetí říše; Německo/Itálie/Rakousko, 2004, 150 min; režie: Oliver Hirschbiegel)

7

Ameri čan ům/Brit ům. Kdo nespáchal sebevraždu nebo neutekl (nej čast ějším do Jižní a St řední Ameriky), ten byl zajat a souzen pro své zlo činy. S hlavními pohlaváry (Görring, Bormann, Rosemberg, von Schirach, Kaltenbrunner a další) byly vykonány soudy známé jako Norimberské procesy. N ěkte ří, jako t řeba Hermann Göring, ješt ě stihli spáchat sebevraždu. Celkem bylo vyneseno 12 trest ů smrti, 3 doživotí, 2 na 20 let, 1 na 15let a 1 na 10let. Stíhání bylo zastaveno ve dvou p řípadech, t ři byli osvobozeni. Berlín byl osvobozen na za čátku kv ětna sov ětskou Rudou Armádou. 2. sv ětová válka skon čila kapitulací N ěmecka 8. kv ětna.1945 v Berlín ě. N ěmecko a Berlín byly rozd ěleny na spojenecké okupa ční zóny, ale to je už jiná historie.

8

3.1 Polsko p řed a b ěhem 2.sv ětové války

Snahou polských vlastenc ů p řed a b ěhem první sv ětové války bylo využít neshod mezi mocnostmi a v pravý okamžik toho využít ve sv ůj prosp ěch 31 . 10. listopadu 1918 se vrací z vězení Józef Piłsudski a stává se úst řední postavou rozdrobené politické scény. O den pozd ěji byla do jeho rukou převedena vojenská moc. Toto se považuje za vznik znovusamostatného Polska. Toto bylo potvrzeno tzv. „Malou ústavou“ z 20. února 1919. Se vznikem nového státu vznikly i spory o území. S ČSR probíhaly spory o T ěšínsko, Oravu a Spiš 32 , s Ukrajinou o oblast Hali če a Volyn ě, s Litvou o oblast Vilenska 33 . Samostatnou kapitolou je polsko-sov ětská válka (únor 1919 - b řezen 1921)34 . Poláci byli zpo čátku vždy zatla čeni. V Bitv ě o Varšavu (15. srpna 1920) však p řekvapiv ě zvít ězili 35 a Rudou Armádu pak porazili ješt ě n ěkolikrát. P řím ěř í bylo podepsáno v Rize 18. března 1921. Rižským mírem se hranice posunuly asi 200 km za Curzonovou linií 36 – Polsko tak vícemén ě získalo své hranice z roku 1772. Hranici s Německem deklarovala Versailleská smlouva a přiřkla Polsku Pomo řansko, Varmii, Horní Slezko, Velkopolsko a Mazury. Zvláštní status získalo nov ě vzniklé „Svobodné m ěsto Gda ňsk“. To se stalo polosamostatným státním útvarem pod přímým dozorem Spole čnosti národ ů. Západní Pomo řansko, pruh pob řeží nazývaný Polským koridorem 37 a odd ělující Východní Prusko od N ěmecka, se stal jedním z hlavních d ůvod ů snah N ěmecka o revizi Versailleského míru 38 . První polovina 20. let se nesla ve znamení neustálých pád ů kabinet ů a politických přest řelek mezi politickými tábory Romana Dmowského a Józefa Piłsudského. Vyrovnanosti mladého státu rozhodn ě nepomáhaly ani hyperinflace, ani neschopnost získat mezinárodní garance na své západní hranice. První velký st řet nastal v roce 1922, když se prvním polským prezidentem stal Gabriel Narutowicz. Pravice jej nep řijala a o týden pozd ěji, 16. prosince, na něj pravicový extremista Eligiusz Newiadomski spáchal atentát. Novým prezidentem se stal Stanislav Wojciechowski.

31 ŘEZNÍK, M. Stru čné d ějiny stát ů – Polsko . Praha 2002; s.168 32 Spory vyvrcholily 1918-1920 a 1938. Úpln ě vy řešeny byly až československo-polskou smlouvou z roku 1958 33 1920 byl povstáním Lucjana śeligowskiego vytvo řen polozávislý stát St řední Litva (Litwa Środkowa) s centrem ve Vilniusu. Stát zanikl 1922 p řipojením k Polsku. 34 viz nap ř. DAVIES, Norman. Bílý orel, rudá hv ězda. Polsko-sov ětská válka 1919–1920 . Praha, BB art, 2006 35 Tomuto vít ězství se říká Zázrak na Visle ( Cud nad Wisł ą) 36 Plán britského ministra zahrani čí Curzona na polsko-sov ětskou hranici. Ta vícemén ě kopírovala polsko-ruskou etnickou hranici 37 P říloha č.2 38 ŘEZNÍK, M. Stru čné d ějiny stát ů – Polsko . Praha 2002; s.172

9

Během neustálých parlamentních krizí a pád ů vlád p řistoupily kruhy kolem Piłsudského k akci. Využily k tomu podpory levice a nespokojených lidí. Nabídly program proti politika ření, proti korupci a za stabilitu vlády. 12. kv ětna 1926 vtáhl Piłsudski s pom ěrn ě malou armádou do Varšavy a p řevzal od prezidenta Wojciechowského moc. Primárním cílem programu bylo ozdravení politické a hospodá řské scény – proces získal ozna čení „Sanace“ a přišel práv ě v dob ě, kdy se i jinde v Evrop ě rodí autoritativní režimy. Piłsudského režim se však choval práv ě naopak, bránil Polsko p řed extremistickými tendencemi 39 . Piłsudski se ani nikdy formáln ě vládcem nestal. Stal se pouze ministrem obrany ve vlád ě Kazimierze Bartla. Sjednocovat Poláky dokázal p ředevším díky svému charismatu a politickému um ění. Extremismus v Evrop ě 30. let se samoz řejm ě dotýkal p ředevším Polska, vždy ť z východu se tla čil bolševický komunismus, ze západu se ozýval nacionální socialismus. Pom ěrn ě zdatn ě se tyto ohně da řilo hasit dlouhodobému ministru zahrani čí Józefu Beckovi. S ob ěma mocnostmi m ělo Polsko podepsané smlouvy o neúto čení. Se SSSR to byla smlouva z roku 1932, s Německem z roku 1934. Krom ě mezinárodního tlaku sílil i tlak uvnit ř zem ě, a ješt ě k tomu se dostavila hospodá řská krize. To ale nebrání v pokra čování velkolepých plán ů jako dostavba Gdy ňského p řístavu 40 , elektrifikace železnice nebo budování námo řní flotily. V roce 1935 však umírá Piłsudski a propuká boj o „jeho d ědictví“ 41 . Jako nejvážn ější „d ědic“ se ukazoval generál Edward Rydz-Śmigły, m ěl však siln ě radikální názory hrani čící s vojenskou diktaturou. Proti n ěmu se postavil prezident Ignacy Mo ścicki a pozd ěji zahrani ční opozice reprezentovaná nap ř. Wojciechem Korfantym, gen. Władysławem Sikorskim nebo Ignacy Paderewskim. Kompromisem se stala vláda gen. Felicjana Sławoje-Sładkowského 42 . Rydz-Śmigły si však svoji pozici uhájil a stal se „druhým mužem národa“ 43 . Hitlerovské N ěmecko se snažilo o sblížení, ale Polsko se snažilo udržet rovnováhu v náklonnosti k ob ěma silným soused ům. Sblížení se západními mocnostmi se však nebránili vůbec 44 . Budoucnost Polska byla beztak už zpe čet ěna „Paktem Ribbentropp-Molotov“ a jeho dodatky. Německo a SSSR si tak rozd ělili budoucí mrtvolu Polska. Řez m ěl být veden po linii řek Visla, Narew a San 45 .

39 ŘEZNÍK, M. Stru čné d ějiny stát ů – Polsko . Praha 2002; s.177. 40 Gdyn ě (Gdynia) je nejv ětší polský p řístav. Spole čně s Gda ňskem a m ěste čkem Sopoty tvo ří námo řní aglomeraci nazvanou „Trojmiasto“. 41 ŘEZNÍK, M. Stru čné d ějiny stát ů – Polsko . Praha 2002; s.180. 42 ŘEZNÍK, M. Stru čné d ějiny stát ů – Polsko . Praha 2002; s.180. 43 MIROWICZ, R.; Edward Rydz-Śmigły . Instytut Wydawniczy Zwi ązków Zawodowych 1988. nebo p říloha č.7. 44 Roku 1939 použil Hitler polsko-britské sblížení jako záminku k vypov ězení smlouvy o neúto čení z roku 1934 45 P říloha č.3

10

2. sv ětová válka za čala 1. zá ří.1939 v časných ranních rodinách bleskovou invazí německé armády do Polska a jeho rozd ělením na t ři části. N ěmecku p řipadlo podle smluv území „Vartské župy“, „ Říšské župy Gda ňsk-Záp. Pomo řansko“ a území tzv. „Generálního gouvernmentu“ 46 . Hranice byla nakonec stanovena na řece Bug. Polská vojska nedokázala odolávat n ěkolikanásobné p řesile n ěmeckých sil. Armáda se stáhla pod velením gen. Rydz- Śmigły na obranou linii Visla-Bug a poté k obran ě Varšavy. Ta padla až 27. září. Zlom však nastal 17. zá ří vstupem Rudé Armády z východu. Mezitím vláda a část armády odešla do Rumunska. Novým prezidentem se stal Władysłav Rackiewicz, p ředsedou vlády a velitelem ozbrojených sil se stal gen. Władysław Sikorski. Rackiewicze pozd ěji nahradil gen. Kazimierz Sosnkowski.

Odboj Po n ěmeckém a sov ětském útoku se tém ěř okamžit ě vytvá ří domácí i exilový odboj. Domácí odboj reprezentoval Svaz ozbrojeného boje ( Zwi ązek Walki Zbrojnej ) vedený Stefanem Roweckim a pozd ěji taktéž Roweckim vedenou Domácí Armádou ( Armija Krajowa ). AK byla ve velmi úzkém sep ětí s Londýnem a čítala asi 350000 člen ů47 . Krom ě ZWZ a AK p ůsobilo na území obou okupa čních zón n ěkolik stovek r ůzných skupin s celkem asi 150000 lidmi. Po Roweckého smrti p řevzal vedení AK Tadeusz Komorowski. Na druhé stran ě rostl vliv komunistického k řídla odboje a nov ě založené Polské d ělnické strany ( Polska Partia Robotnicza ). Druhým typem boje za svobodu byl odboj zahrani ční, polští letci bojovali o Francii i Británii. P ěchota bojovala v rámci britských jednotek na Blízkém východ ě, severní Africe a ve Skandinávii. Zahrani ční odboj se formoval také v SSSR pod vedením gen. Władysłava Anderse. Celkové vztahy se SSSR byly dlouhodob ě vyhrocené a hodn ě se zhoršily po poprav ě 15000 d ůstojník ů v Katy ňském lese 48 . To je také asi hlavní d ůvod pozd ějšího ochladnutí spolupráce se SSSR.

46 N ěmci okupované území st ředního Polska neza člen ěné však do N ěmecké říše. 47 ŘEZNÍK, M. Stru čné d ějiny stát ů – Polsko . Praha 2002; s.188 ; Jerzy Topolski uvádí že v roce 1942 to bylo kolem 200000, a 350-380000 v roce 1944 (TOPOLSKI, J.. Historia Polski , Pozna ń 2003. s.261). 48 Podrobn ě o tématu KAISER, Gerd. Katy ň: Státní zlo čin - státní tajemství . Praha: BBart, 2003. 80-7341-075-3. nebo Allen, Paul. Katy ň : stalinský masakr a triumf pravdy. Praha: Knižní klub, 2008. 80-242-1978-6.

11

Osvobození Rudá armáda vstoupila na polské území v roce 1944. Zde se hned za čal činit Stalinem iniciovaný Polský výbor národního osvobození (PKWN – Polski Komitet Wyzwolenia Narodowego ) – de facto komunisty ovládaná vláda. Moskva, Londýn a domácí odboj mezi sebou vedly souboj, kdo vlastn ě osvobodí Varšavu. Varšavské povstání nakonec vypuklo 1. srpna 1944 a stalo se dva m ěsíce trvajícími jatky s více než 180000 ob ětí 49 . Londýnská exilová vláda sice ješt ě na podzim 1944 navázala jednání s Moskvou, avšak nebyla už rovnocenným partnerem pro Moskvu ani západní spojence. Na konferencích na Jalt ě a v Postupimi bylo nakonec dohodnuto uznání východních hranic podle Curzonovy linie s kompenzacemi na západních hranicích.

49 ŘEZNÍK, M. Stru čné d ějiny stát ů – Polsko . Praha 2002; s.180.

12

3.2 Pobaltské státy p řed a za druhé sv ětové války

Období mezi první a druhou sv ětovou válkou Vývoj pobaltských gubernií držel b ěhem 1. sv. války dv ě hlavní tendence. Možnost připojení k Německu, nebo setrvání v rámci Ruska s potencionální vyhlídkou na ur čitou autonomii. N ěmecko si za člen ění (v tomto p řípad ě spíše anexi) Pobaltí dokonce za řadilo mezi své vále čné cíle a již p řed válkou zde za čalo usazovat tisíce nových kolonist ů. Pro místní obyvatele byl jednozna čně nejp řijateln ější alternativou vznik samostatných národních stát ů pod patronací Dohody. Jako první sv ůj reprezentativní orgán vytvo řili Litevci. Stala se jí dvaceti členná Litevská rada (Lietuvos Taryba) . V jejím čele stál profesor filosofie Antanas Smetona 50 . Taryba m ěla být pouze n ěmeckým loutkovým orgánem, avšak její členové tento zám ěr nesdíleli a usilovali o statut konstitutivného orgánu litevské státnosti. Taryba po r ůzných obstrukcích vyhlásila 16.2.1918 nezávislost Litvy; avšak v těsném sep ětí s Německem. Prezidentem se, dle o čekávání, stal p ředseda Taryby Antanas Smetona. Podobný scéná ř m ělo i osamostatn ění Lotyška a Estonska. Estonci dosáhli administrativního spojení n ěkolika gubernií. Zárove ň s tím vznikl v kv ětnu 1917 spole čný sn ěm Maapäev . Lotyši pohán ěni protin ěmeckým cít ěním, vstupovali hromadn ě do ruské armády. Nejznám ější lotyšskou jednotkou se stali „Lotyšští st řelci“ – „Latviešu str ēlnieki “. V samotném Lotyšsku získali klí čový vliv bolševici sdružení v tzv. Isoklat. I p řes bolševická intermezza nakonec i zde vznikají nezávislé demokratické republiky. 24.2.1918 vyhlašuje nezávislost Estonsko a na podzim, 18.11.1918, i Lotyšsko. Rusko však nesneslo ztrátu tak cenných území a ještě v témže roce se všechny t ři zem ě (za asistence Rudé Armády) staly sov ětskými republikami. Litva dokonce na čas zanikla, když po jejím administrativním spojení se sousedním B ěloruskem, dne 20.2.1919, vznikl útvar známý jako LitB ěl. Pro bolševiky bylo p řipojení klí čové, protože nutn ě pot řebovali přístavy jako Riga nebo Klajpeda a n ějaké hrani ční území. Sov ětský diplomat Adolf Joffe 51 o nich prohlásil, že „bude-li pot řeba, musí být nejen mostem revoluce, ale i nárazníkem “52 . L.D.Trockij použil p řím ěru k čínské st ěně53 .

50 Antanas Smetona (10.8.1874 Užul ÷nis,LT – 9. 1.1944, Cleveland,USA) – univerzitní profesor filosofie, první předseda Litevské rady a první prezident Litvy (prezidentem byl v letech 1919-1920 a 1926-1940). 51 Adolf Abrahamovi č Joffe (1883-1927) - p ředseda ruské mírové delegace v Brest-Litevsku a pozd ěji sov ětský diplomat v Berlín ě. 52 ŠVEC, L.. Dějiny pobaltských zemí . Praha 2001, s.163. 53 ŠVEC, L.. Dějiny pobaltských zemí . Praha 2001, s.163.

13

Klajpeda se nakonec dostala pod francouzskou správu a m ěla se stát mezinárodním přístavem se statusem podobným Gda ňsku. Ve dnech 10.-15.1.1923 prob ěhlo inscenované povstání vyvrcholené „Klajpedskou konvencí“ ze dne 8.5.1924. Klajpeda byla op ět přiznána Litv ě, avšak s ud ělením rozsáhlé autonomie. Pozd ěji do hry vstoupilo i znovu vzniklé Polsko s eminentním zájmem o Litvu. Po mírových smlouvách v Suwałkách ze 7.10.1920 došlo ve Viln ě a okolí ke „vzpou ře Lucjana śeligowskeho“54 a vyhlášení polosamostatného státu St řední Litva (polsky Litwa Środkowa , litevsky Vidurin ÷ Lietuva ). St řední Litva existovala necelé dva roky a po svém krátkém trvání byla 18. dubna 1922 za člen ěna do Polska. Poté, co Litva p řišla o své hlavní m ěsto, musela se administrativa p řest ěhovat do Kaunasu. M ěsto na soutoku řek Nemunas a Neris díky tomu doznalo citelného rozvoje a stalo se výstavním evropským velkom ěstem. Během roku 1920 byly podepsány mírové smlouvy se SSSR. Ti uznali jejich suverenitu, avšak za slibu, že ani jeden ze stát ů neposkytne své území pro shromaž ďování protisov ětských sil. 55 Nezávislé Estonsko přijalo princip demokratického parlamentarismu ( Riigikogu), kde předseda vlády byl de facto i hlavou státu ( riigivan ). Doc. Luboš Švec z FSV UK estonské uspo řádání ozna čuje jako extrémní parlamentarismus 56 . Díky siln ě demokratickým ústavám měly menšiny žijící v každém stát ě velkou autonomii. V Litv ě byli nejsiln ější menšinou Poláci, B ělorusové a Židé. Poté, co byla odtržena St řední Litva s Vilnem, se poměrné rozložení etnik 57 radikáln ě zm ěnilo. Estonsko bylo pom ěrn ě národnostn ě homogenní (p řístup „Estonky pro Estonce“ se stal pozd ěji v dobách ESSR, po p řesídlení mnoha obyvatel z jiných částí SSSR, jakousi formou národního uv ědom ění). Ve všech t řech státech byla pom ěrn ě silná populace tzv. Baltických N ěmc ů. Ti obratn ě využívali častých labilit vlád. Nejlépe organizovaná byla n ěmecká menšina v Lotyšsku. Zde vydávali, pod redakcí Paula Schiemanna, deník Rigasche Rundschau 58 . V roce 1933 po nástupu Hitlera k moci a aktivizací Balton ěmeckého hnutí byl plátek zabrán k nacistickým propagandistickým ú čel ům.

54 uvádí se že śeligowski a jeho 1.litevsko-běloruská divize jednaly na Piłsudského p římý rozkaz. (nap ř. ŠVEC, L.. Dějiny pobaltských zemí . Praha 2001, s.171). 55 ŠVEC, L.. Dějiny pobaltských zemí . Praha 2001, s.173. 56 ŠVEC, L.. Dějiny pobaltských zemí . Praha 2001, s.178. 57 Židé a Poláci byli koncentrování práv ě p ředevším v oblasti Vilna a okolí. 58 Samoz řejm ě bylo vydáváno mnohem více periodik, ale Rigasche Rundschau je siln ě p řekonával v mnoha ohledech.

14

Stejn ě jako jinde v Evrop ě, i zde se postupn ě za čaly prosazovat pon ěkud autoritá řské režimy nebo extrémistické skupiny. V roce 1926 se v Litv ě prosadila autoritá řská verze režimu Antanase Smetony a Augustinase Voldemarase. Lotyšský a estonský režim získaly prvky diktatury v roce 1934. Všechna t ři z řízení sice vykazovala fašizující známky, avšak nikdy nep řerostla do fašismu v pravém slova smyslu. Během svého trvání tyto režimy velmi pozvedly úrove ň v jednotlivých státech. Jako d ůvod k jejich vzniku jsou uvád ěny politicko- ekonomické a parlamentní krize, kdy bylo pot řeba vzít vedení zem ě pevn ě do rukou po vzoru staro řeckých Tyrannů. Jak již bylo řečeno, jako první vzal moc do svých rukou A. Smetona. Stalo se tak jako d ůsledek destabilizace vlády, když po dlouhé pravicové vlád ě k řes ťanských demokrat ů najednou vyhrála kv ětnové volby levicová opozice. Ta ješt ě stihla na konci zá ří – 28.9.1926 – podepsat se SSSR smlouvu o neúto čení. V noci ze 16. na 17. prosince 1926 vypuklo v Kaunasu nekrvavé povstání a po improvizovaném setkání parlamentu byl za nového prezidenta podruhé zvolen práv ě Smetona. Do čela vlády se postavil staronový premiér Voldemaras 59 . Ten prosazoval hodn ě agresivní, na N ěmecko orientovanou politiku nápadn ě inspirovanou italským fašismem Benita Mussoliniho 60 . Po vzoru jeho „ Černých košil“ 61 vytvo řil podobnou polovojenskou organizaci s fašistickými prvky Železný vlk (Geležinis vilkas) 62 . 1933 byl v ůdcovský princip ustaven jako oficiální státní sm ěr. Po různých boj ůvkách a neúsp ěšném Voldemarasov ě pu či roku 1934 dostává Litva 22.3.1939 zdrcující ránu. Musí N ěmecku odevzdat p řístav Klajpedu 63 . Smeton ův režim sice vykazoval ur čité fašizující prvky, avšak Smetona sám fašismus, a zvlášt ě n ěmecký nacismus, ost ře kritizoval. Tyto prvky spo čívaly ve faktu, že režim byl postaven na jednostranné a silov ě nerovnom ěrné podpo ře svazu Tautinik ů64 . Ti se na sjezdu v roce 1933 otev řen ě přihlásili k vůdcovskému principu.

59 Podrobn ěji nap ř. LAINOVÁ, Radka. Převrat na Litv ě v roce 1926: Autoritativní a vojensko-byroktatický režim. in LAINOVÁ, Radka; HLAVI ČKOVÁ, Zora; STRAKA, Michal. Diktatury v rukavi čkách. Praha: Triton 2003. s.85-101. ISBN 80-7254-334-2 60 ŠVEC, L.. Dějiny pobaltských zemí . Praha 2001, s.188. 61 italsky „ Camicie nere” , CCNN , nebo squadristi. Celým názvem Milizia Volontaria per la Sicurezza Nazionale . Italská paramilitarní fašistická organizace v letech 1923-1943. 62 Založeno 1927 jako fyzická obrana svazu Tautinik ů. 1930 byli zakázáni. 1934 pomáhali v neúsp ěšném puči proti Smetonovi. B ěhem 2.sv.v. velká část hnutí kolaborovala s německou okupa ční silou. 63 Klajpeda byla dle Klajpedské konvence z 8.5.1924 autonomní jednotkou s vlastní samosprávou v rámci litevské svrchovanosti. (HRAJNOHOVÁ, M.. Klajpeda , pvh.ff.cuni.cz 2006. s. 5. [online pdf cit: 09-04-22]). 64 Lietuviu Tautiniku Sajunga – „Národní svaz“(progresisté, Pažanga ) založeno 1924 A.Smetonou. Jedni ze str ůjc ů pu če v r.1926. Zástupce siln ě nacionalistické konzervativní a protipolské inteligence. B ěhem sov ětské éry zrušena. Obnovena 1989. Ve volbách 1992 a 1996 získala n ěkolik k řesel v rámci koalice n ěkolika malých stran.

15

V Estonsku se na za čátku t řicátých let rozvíjí, tzv. „Hnutí vaps ů“65 . Jednalo se původn ě o nepolitický spolek vojenských veterán ů. Od roku 1932 stál v čele advokát Artur Sirk, pod jehož vedením se hnutí velmi rychle zpolitizovalo, po vzoru finského hnutí Lapua rychle p řijalo prvky fašismu a slavilo úsp ěchy. V referendu v říjnu 1933 zvít ězil jejich projekt zm ěny ústavy a v lednu 1934 ovládli komunální volby. Nová ústava spo čívala v nastolení autoritá řského režimu a kumulace moci do rukou prezidenta. To jim m ělo zajistit zvýšení moci. Jejich kandidát v jarních prezidentských volbách Andres Larka v pr ůzkumech získal tolik hlas ů, co jeho t ři oponenti dohromady. Vít ězem se však nakonec stal do časný prezident – p ředseda vlády Konstantin Päts, když spole čně s dalším kandidátem Johanem Laidonerem vyhlásil výjime čný stav, rozpustil „vapsy“ a obvinil je z přípravy p řevratu. Stejn ě jako jinde, i zde p ůsobilo n ěkolik paramilitárních organizací, nejvýznamn ější z nich byla Omakaiste , kterou zmi ňuje i Ülo Tuulik ve své knize 66 V Lotyšsku také vzniklo n ěkolik skupin s fašistickými znaky. Nejvýznamn ější pozici si vybudovaly „Oh ňové k říže“ (Ugunskrusts), po zákazu v roce 1933 přejmenované na „Hromové k říže“ (Pérkonskrusts). Stejn ě jako jinde, i zde si strany nebo organizace zakládají své paramilitární složky (SSS – „obranné sportovní organizace“ – SocDem) nebo adoptují už vzniklé ( „organizace aizsarg ů“ – Ulmanisovi agrárníci). Práv ě s pomocí aizsarg ů uskute čnil v noci 15.-16.5.1934 Kárlis Ulmanis preventivní p řevrat. Ulmanis p řevrat prezentoval jako ochranu parlamentarismu. Ve řejnost znechucená sou časnou situací to p řijala. Ulmanis ův pu č, na rozdíl od pu čů v sousedních zemích, dnešní historikové 67 nepovažují za pot řebný. Prosazovaly se samoz řejm ě i skupiny, které se k fašismu a nacismu otev řen ě hlásily. V Litv ě se rozší řily hned dv ě; pastor Theodor von Sass stál v čele Christlich-sozialistische Arbeitsgemeinschaft 68 a spolu s nimi Sozialistische Volkgemeinschaft vedený veteriná řem dr. Ernstem Neumannem. Neumanna podporoval i Adolf Hitler a po vít ězství nacist ů ve volbách v prosinci 1938 jej postavil do čela státu. 22.3.1939 bylo vynuceno p ředání Klajpedy Německu. Na p řelomu let 38/39 všechny t ři státy vyhlásily neutralitu. Ta jim však na základě smluv mezi N ěmeckem a SSSR nebyla nic platná.

65 estonsky Eesti Vabadussõjalaste Keskliit , pozd ěji Eesti Vabadussõjalaste Liit. 66 TUULIK, Ü.. Jalovec i sucho p řečká . Praha 1984. s.26. 67 ŠVEC, L.. Dějiny pobaltských zemí . Praha 2001, s.194. 68 K řes ťansko-sociální pracovní spole čenství – založeno 1932.

16

První okupace Pobaltí Pakt Ribbentrop-Molotov ze 23. srpna 1939 a Smlouva a uspo řádání hranic a o přátelství ze 28. zá ří 1939. T ěmito smlouvami a jejich tajnými dodate čnými protokoly 69 si Němci a Sov ěti rozd ělili své sféry vlivu. Následn ě byla t řem neutralitám ud ělena další rána, když byly donuceny podepsat „smlouvy o vzájemné pomoci“ i se SSSR 70 . Ihned zde byly umíst ěny sov ětské vojenské kontingenty několikrát převyšující stavy armád jednotlivých stát ů. V Estonsku a Lotyšsku byl jako záminka použit „incident Orzeł“ 71 a s tím spojená ztráta důvěry v bezpe čí pob řeží. Zárove ň zapo čal odchod Baltických N ěmc ů do Říše, b ěhem podzimu 1939 jich odjelo více než 60 tisíc. Sov ěti na za čátku června 1940 vyslali do každé zem ě krom ě armády i svého emisara s úkolem koordinovat vznik nových vlád z loajálních osobností a místních komunist ů. V Litv ě se stal p ředsedou vlády žurnalista Justas Paleckis, zahrani čí ovládl Vincas Krevé-Mickavi čius a vnitro Me čislovas Gedvilas. Stejn ě tak to probíhalo i v Lotyšsku (p ředseda Augustus Kirhenšteins, ministr vnitra spisovatel Vilis Lácis). V Estonsku nadiktoval emisar A.A.Ždanov do vlády zpočátku pouze jednoho komunistu, spisovatele Johana Varese (aka Johan Barbarus). Ve dnech 14.-15. července 1940 prob ěhly ve všech t řech zemích volby p řesně dle sov ětského st řihu. Volby dopadly podle očekávání. Hlasy pro lidové fronty vždy překonaly 90 %. Nové vedení státu obratem vydalo to bývalé k soud ům do SSSR. Ulmanis a Päts (Smetona v čas emigroval) byli obvin ěni z těžkých zlo čin ů založení vlastního státu a protisov ětských piklí 72 . Na za čátku srpna byly pobaltské zem ě za člen ěny do SSSR 73 . Byl vyvlastn ěn pr ůmysl a za čala „každodennost sov ětského st řihu“. Litevský lit, lotyšský lat i estonská koruna byly oproti rublu zna čně podhodnoceny. To m ělo za následek jejich zrušení koncem roku 1940. Krom ě toho se rozvinuly struktury NKVD, a s tím spojené represálie. Celkový po čet ob ětí sov ětského režimu v letech 1940/41 se odhaduje asi na 175 tisíc. Ekonomická a celková situace se staly živnou p ůdou pro odklon od protin ěmeckého smýšlení obyvatel.

69 P řílohy č.8 a č.9. 70 jednotlivé státy podepsaly smlouvy Estonsko 28.9.39; Lotyšsko 5.10.1939; Litva 10.10.1939. 71 út ěk polské ponorky Orzeł z internace v tallinském p řístavu- 72 ŠVEC, L.. Dějiny pobaltských zemí . Praha 2001, s.222. 73 Litva 3.8.1940 ; Lotyšsko 5.8.1940 ; Estonsko 6.8.1940

17

Druhá okupace Pobaltí - n ěmecká Německý útok byl zahájen nad ránem 22. června 1941 armádní skupinou Nord pod velením maršála von Leeba. S cílem dosažení Leningradu. 24.6.1941 vstoupila n ěmecká armáda do povstáním p ředp řipraveného Kaunasu a b ěhem dvou týdn ů se dostali až do estonského Tartu. Po vstupu do Tartu se fronta zastavila na linii Pärnu-Viljandi-Peipsi. Poslední sov ětské jednotky se bránily do 21.listopadu na ostrov ě Hiumaa. Stejn ě jako v celé Evrop ě vznikaly odbojové skupiny. V Lotyšsku a Estonsku se povstalci sjednocovali pouze do menších skupinek. Avšak v Litv ě byl odboj mnohem d ůsledn ější a zam ěř oval se, krom ě běžných činností, na podn ěcování povstání a nepokoj ů. Pov ětšinou v čele stála Litevská aktivistická fronta ( Lietuvi ų aktyvist ų frontas ) složená z „bývalých voldemarasovc ů“ a antisemit ů. Povstání se to však často zvrhla v antisemitské pogromy. Pogromy organizované místními antisemity a členy fašizujících organizací (dokon čené následn ě Einsatzgruppe A 74 ) se staly základem pro pozd ější propagandistické kampan ě Moskvy. Pobaltský holocaust 75 je dodnes velmi ožehavé téma. Rok sov ětské politiky m ělo za d ůsledek nepot řebnost n ěmecké propagandy k získání podpory místního obyvatelstva. To vítalo postupující jednotky Wehrmachtu jako osvoboditele. Slibovali si od toho nastolení podobného systému jako na „tisovském Slovensku“. Systém sice vazalského vztahu, ale stále ur čité formální suverenity 76 . Himmler ův Generalplan Ost po čítal s odsunem v ětšiny Litevc ů a části Lotyš ů a Estonc ů na východ, kolonizací asi 30000 baltickými N ěmci a aplikaci p ředem naplánovaného hospodá řství dle Wirtschaftsstaab Ost. Do čela civilní správy byl jmenován Heinrich Lose – stal se tak se svým komisariátem Ostland pánem Pobaltí a B ěloruska. Jako nejvyšší orgán místní samosprávy byly vytvá řeny tzv. direktoria, ty však m ěly minimální pravomoce. Gen.Petras Kubiliunas v čele litevské generální rady a Oskars Dankers v lotyšském direktoriu se v rámci možností snažili o alespo ň minimální hájení národních zájm ů. Oproti tomu v čele estonského direktoria stanul Hjalmar Maë, p řesv ědčený fašista z hnutí Vaps ů, prosazující co nejt ěsn ější sepjetí s Říší 77 . Okupa ční moc brzy ukázala pravou tvá ř a preference obyvatelstva se hned za čaly zase otá čet. V oblasti p ůsobilo mnoho odbojových organizací, partyzánských skupin a v JV Litv ě i oddíly Armie Krajowe .

74 speciální jednotky, složené z příslušník ů Gestapa, SS, SD a OrPo, ur čené pro hromadnou likvidaci odp ůrc ů a terorizování místního obyvatelstva, v Pobaltí p ůsobila Einsatzgruppe A pod velením SS-Standartenführera Dr. F.W. Stahleckera, sídlila v obávané „pevnosti č.9“ poblíž Kaunasu 75 podrobn ě se mu v ěnují nap ř.: u nás Luboš Švec, Miloš Pojar, nebo Jaroslav Valenta, ze zahrani čních Andrew Ezerglalis nebo Alfonsas Eidintas, Alfred Erich Senn ; tématu se v ěnují i dva z celkem čty ř dlouhometrážních dokument ů Lukáše P řibyla Zapomenuté transporty… (uvedeny 2007-2009) 76 ŠVEC, L.. Dějiny pobaltských zemí . Praha 2001, s.227 77 ŠVEC, L.. Dějiny pobaltských zemí . Praha 2001, s.231

18

Třetí okupace – druhá sov ětská Sov ětská ofenziva v Pobaltí probíhala zpo čátku v návaznosti na operace Rudé Armády v Polsku. 13. července 1944 RA dosáhla Vilniusu a postupn ě i dalších m ěst. Zárove ň se sov ětská ofenziva rozvinula i ze severu. První velké m ěsto ve sm ěru „ze severu“, Tartu, padlo na konci srpna (25.8.) a do konce října už byli sov ěti v Rize. Estonci i Lotyši v mezi čase stihli znovu proklamovat obnovení samostatnosti. Často docházelo k bratrovražedným boj ům, protože „Pobal ťané“ sloužili v Rudé Armád ě, ve Wehrmachtu i ve Waffen-SS. Nejdéle v oblasti z ůstala armádní skupina Kurland (26 divizí z AS„Nord“) obsahující i lotyškou 19.p ěší divizi SS. Po dobytí Rigy 13.10.1944 byli zatla čeni na poloostrov kolem m ěsta Liepája. Hitler však zakázal jejich evakuaci a oni byli nuceni zde, na 160km dlouhé front ě, z ůstat až do konce války 78 . Do RA vstupovali krajané žijící v Rusku, v ětšinou spolehliv ě indoktrinovaní komunistickou ideologií, aby eliminovali „nepevnost“ svých krajan ů doma 79 . S příchodem Rudé Armády se v oblasti znovu aktivovaly místní komunistické strany. V listopadu 1944 vznikly p ři ÚV KSSS samostatná byra pro každý stát. Zárove ň se zm ěnily hranice. Lotyšsko p řišlo o oblast Abrene, Estonsko o oblast Petseri(Pe čory) a pravý b řeh řeky Narvy. Litva naopak znova získala Klajpedskou oblast. Okamžit ě za čalo za čle ňování do SSSR, a Pobaltí se znova stalo „dílnou Ruska“ 80 . Tři státy p řestaly na 40 let existovat.

78 RŮČ KOVÁ, M.. Druhá sv ětová válka v Pobaltí... . pvh.ff.cuni.cz 2006. s.7. [online pdf cit: 09-04-24] 79 ŠVEC, L.. Dějiny pobaltských zemí . Praha 2001, s.234 80 ŠVEC, L.. Dějiny pobaltských zemí . Praha 2001, s.238

19

4. Literatury jednotlivých stát ů

Ve velmi stru čných obecných p řehledech literatur se omezuji na informace n ějakým zp ůsobem relevantní k tématu práce. Pro podrobn ější představu o autorovi v ětšinou doporu čuji v několik d ěl toho-kterého literáta. [pozn.autora]

4.1 Německá literatura

Nejstarší zmínky o germánské slovesnosti najdeme v dílech římských autor ů, nap říklad v Tacitov ě spisu Germania nebo jako díl čí sou části jiných literatur. Pravidelná tvorba je zaznamenána asi od poloviny 9.stol. Nejznám ějšími zástupci germánské literatury st ředov ěku jsou eposy Tristan und Isolde , Das Nibelungenlied (Píse ň o Nibelunzích) nebo Das Kudrunlied (Píse ň o Gudrun). Druhou v ětví st ředov ěké literatury byla „lyrika Minnesänger ů“ a „Sprachdichtungem“ 81 vyzna čující se, mimo jiné, opěvováním p řírody a hrdinských čin ů. Toto literární období se pozd ěji stalo velmi klí čovým pro literaturu období romantismu, kdy se k ní auto ři rádi vraceli a první poloviny 20.stol kdy byla naopak velmi často zneužívána k ideologickým zám ěrům. Východopruský Královec (n ěm.Königsberg, dnes Kaliningrad) se stal v 18.stol. jednou výsep osvícenství, když na zdejší univerzit ě literárn ě tvo řil a filosofoval Immanuel Kant a jeho žák Johann Gottfried Herder. Auto ři n ěmeckého realismu a hnutí „ Der Junges Deutschland “ často čerpali z přírody. Pro nás relativn ě důležitým m ůže být Theodor Storm, pom ěrn ě plodný autor pocházející ze Šlesvicka-Holštýnska píšící literaturu spojenou se Severním a částe čně i Baltským mo řem. Práv ě na Stromov ě díle 82 lze velmi dob ře ilustrovat autorovo sepjetí s rodným krajem u mo ře. Na p řelomu 19. a 20. století se v Německu náhle objevuje mnoho nových sm ěrů. Za mnohé jmenujme alespo ň novoromantismus vracející se romantickému titánismu a historismu 83 (zástupci H.Hesse, R.M.Rilke nebo S.Georgie), ale vzhledem k tématu práce je nezbytné zmínit sm ěr nazývaný „ Heimatkunst “ nebo často jako „ Blut- und Boden-Literatur “. A.Ková říková jej ozna čuje za přímého předch ůdce fašistické literatury 20-40.let 84 . Vyzna čuje se konzervativismem, nacionalismem až rasismem, iracionalitou a epigonskou estetikou.

81 KOVÁ ŘÍKOVÁ, A., Úvod do studia n ěmecké literatury , Plze ň 1998, s.25. 82 Stormovými nejznám ějšími díly jsou novely Pavel loutká ř (1874; Pole Poppenspäler ) a Jezdec na bílém koni (1888; Der Schwimmelreiter ). 83 KOVÁ ŘÍKOVÁ, A., Úvod do studia n ěmecké literatury , Plze ň 1998, s.59. 84 KOVÁ ŘÍKOVÁ, A., Úvod do studia n ěmecké literatury , Plze ň 1998, s.61.

20

Kritickým p řelomem je první sv ětová válka. Ta spole čně s povále čnými ekonomickými a politickými problémy zap říčiní náhlý zvrat a literatura se stává na jedné stran ě pr ůhledn ější a st řízliv ější, na druhé stran ě se objevují depresivní vlivy. Auto ři se s tématem vyrovnávají po svém, Erich Maria Remarque kup říkladu, na základ ě „teorie o lé čbě šokem“, neskryt ě ukazuje pohromy války (Na západní front ě klid - Im Westen nichts Neues – 1929; Cesta zpátky - Der Weg zurück – 1931 ). Povále čný vývoj je poznamenán ekonomickou krizí, nástupem fašismu a p řípravami na další velkou válku. Berthold Brecht ve svých dramatech a kabaretiérách jako Strach a bída T řetí říše (1938; Furcht und Elend des Dritten Reiche ) nebo Matka Kuráž a její d ěti (1939; Mutter Courage und ihre Kinder – napsána jako reakce na invazi do Polska) otev řen ě kritizuje nacistické N ěmecko. N ěkte ří auto ři nesouhlasící s režimem (kte ří však neemigrovali) se uchýlili k tzv.vnit řní emigraci – „ Innere Emigration “85 snahou o nenápadnost a psaní nekonfliktní, často historické nebo náboženské literatury (F.Thieß, G.Benn, E.Jünger). N ěmecká literatura po roce 1945 se v mnoha ohledech podobá literatu ře po roce 1918. Op ět trauma z války a ješt ě k tomu se N ěmecko rozd ěluje. Literatura SRN se nejd říve rozvíjela ve t řech proudech. „Navrátilci z emigrace“, „Vnit řní emigranti“; „Mladá generace“. 86 Tém ěř všichni auto ři prošli skupinou Gruppe 47 která se snaží oprostit od nánosu fašistické minulosti. O to víc, že n ěkte ří její zástupci mají díky své minulosti „máslo na hlav ě“. Takoví byl mimo jiné Siegfried Lenz 87 nebo držitelé Nobelových cen za literaturu Heinrich Böll 88 , Gunter Grass 89 . Často se se svojí minulostí vyrovnávají se zna čným cynismem. To je práv ě p řípad Güntera Grasse. Cen ěný je román Bruna Apitze Nahý mezi vlky (1958; Nackt unter Wölfen ) pojednávající o chlapci skrývaném v koncentra čním tábo ře. Samostatnou kapitolou je čist ě memoárová literatura voják ů vracejících se z fronty nebo obyvatel vysídlovaných z domov ů. Pro téma práce je záhodno jmenovat jako p říklad Hanse Graf von Lenhdorff – chirurga vojenského lazaretu v Královci, nebo Alexandra Fürst zu Dohna-Schlobitten. Oba to byli šlechtici kte ří se v rámci vojenské povinnosti dostali do oblasti Východního Pruska.

85 Autorem pojmu je Frank Thieß; in KOVÁ ŘÍKOVÁ, A., Úvod do studia n ěmecké literatury , Plze ň 1998, s.65. 86 Voln ě dle KOVÁ ŘÍKOVÁ, A., Úvod do studia n ěmecké literatury , Plze ň 1998, s.67. 87 Dílo nap ř.: Hodina n ěmčiny (1968; Deutschstunde ), Vlastiv ědné muzeum (1978; Heimatmuseum ). 88 Dílo nap ř.: Kdes byl, Adame? (1951; Wo warst du, Adam ?), Kule čník o p ůl desáté (1959; Billard um halbzehn ). 89 Podrobn ěji pozd ěji.

21

4.2 Polská literatura

Už od za čátku je hlavním nám ětem polského písemnictví oslava úsp ěch ů polského národa, jeho slavná historie, ale i pády a v dobách nesuverenity tužby po národním ur čení. Národ bez území, ale s vlastní kulturou a hrdostí. To jsou podmínky jako d ělané pro rozvoj romantismu. Auto ři se obracejí do historie a vzpomínají na zašlou slávu své vlasti nebo se utíkají do vlastních vnit řních sv ětů a zakládají tajné spolky a bratrstva. Postupem času se vytvo řil autorský trojlístek siln ě zastiňující zbytek polské romantické scény. Byl jím polský národní bard Adam Mickiewicz, básník a dramatik Juliusz Słowacki a um ělec mnoha talent ů Cyprian Kamil Norwid. Kurz nastavený v romantismu přetrval i p řes období pozitivismu až do p řelomu století a založil tak polskou tradici jako národ spíše prozaický a romanopisecký. Přelom 19. a 20.stol. byl dobou dvou výte čných romanopisc ů-realist ů; Henryka Sienkiewicze 90 a Bolesława Pruse 91 . Stejn ě jako v německé, tak i v polské literatu ře je pozd ěji toto období častým cílem út ěku od reality. V souvislostí s 1.sv.v. se objevilo n ěkolik význa čných vále čných zpravodaj ů (Ksawery Pruszy ński, Arkady Fiedler a pro nás d ůležitý Melchior Wa ńkowicz ) a mnoho z nich ve své činnosti pokra čovalo i ve válce druhé. Během druhé světové války se literární scéna rozd ělila na dv ě části na domácí a exilovou. Doma to byla hlavn ě sí ť ilegálních časopis ů92 a tiskáren. Ke d říve zmín ěným vále čným korespondent ům se p řidávají další, namátkou Janusz Meissner (pilot RAF) nebo Aleksander Janta-Połczynski reprezentující literaturu p římého zážitku. Obecn ě lze říci že během války se z pochopitelných d ůvod ů provozovala v nepom ěrn ě vetší mí ře spíše poezie a kratší formy literatury. Mnoho autor ů válku nep řežilo 93 .

90 Léka ř, prozaik a publicista. Proslavil se svými historickými romány z polských d ějin jako trilogie Ohn ěm a me čem (1884; Ogniem i mieczem ), Potopa (1886; Potop ) a Pan Wołodyjowski (1888; Pan Wołodyjowski ), Křižáci (1900; Krzy Ŝacy ). Románem z Neronovy doby Quo vadis? (1896; Quo vadis? ), a románem pro mládež Pouští a pralesem (1911; W pustyni i puszczy ). Roku 1905 mu byla ud ělena Nobelova cena za literaturu. 91 Vl.jm. Aleksander Głowacki. Dílo: Na p řední stráži (1885; Placówka ), Loutka (1890; Lalka ), Farao(1897; Faraon ). 92 Nap ř.Sztuka i Naród, Droga, Płomienie, Przełom, Miesi ęcnik Literacki, Czerwony Sztandar, atd. 93 Lech Piwowar a Władysław Sebyła byli popraveni sověty v Katy ňském lese; Tadeusz śelenski-Boy byl zast řelen N ěmci.

22

Po osvobození museli um ělci dát najevo na které stran ě se cht ějí angažovat. Majoritním tématem se stala válka a z toho pramenící pacifistická díla. O koncentra čních táborech psal Tadeusz Borowski v románech Kamenný sv ět (1948; Kamienny świ ąt) a Rozlou čení s Marií (1948; Po Ŝegananie z Mari ą), Seweryna Szmaglewska v díle Dýmy nad Birkenau (1945; Dymy nad Birkenau ) a mnozí další. Sv ětov ě nejoce ňovan ějším dílem t ěchto let je bezesporu cyklus Medailony(1946) Zofie Nałkowské. Medailony jsou opravdu takové medailonky lidí. A jsou založené na informacích z její práce v komisi vyšet řující nacistické zlo činy. Tenden čnost se ukázala vydáním románu Popel a démant (1948; Popiół i diament ) Jerzyho Andrzejewského a o n ěco pozd ěji románu Czesława Miłosze Dobytí moci (1953, Zdobycie władzy ). Obé ukazující povále čné uspo řádání spole čnosti. V zahrani čí se polská literatura ventiluje v rámci „lágrové literatury“ 94 , literatury londýnské emigrace a dalších. Po autorech se v povále čné dob ě cht ěly podbízivé texty k nov ě z řízenému režimu. V dnešní dob ě jsou vid ět hlavn ě dva literární proudy. St řední proud reprezentující tradi ční literaturu skrze memoáry, romány s historickou tématikou apod.. Na druhé stran ě literárního spektra se odehrává jakási revolta, když se prosazují mladí auto ři stav ějící svoje texty na šokujícím, n ěkdy až skandáln ě otev řeném, odkrývání skute čného stavu spole čnosti, tabuizovaných témat a snahu o opozici k tradi čnímu polskému konservativismu.

94 P říkladem Józef Czapski, Gustaw Herling-Grudzi ński, Wacław Grubi ński, Marian Czuchnowski dle ŠT ĚPÁN, L.. Slovník polských spisovatel ů. Praha 2000 s.50.

23

4.3 Literatura pobaltských národ ů

Pobaltská, neboli také baltická kultura, je v pravém slova smyslu literaturou pouze Lotyšska a Litvy, ale v širším kontextu se sem řadí také kultura estonská. Přestože Estonci jazykov ě pat ří mezi tzv. ugrofiny, mají celkov ě mnohem blíže k Lotyšku a Litv ě než k jazykov ě p říbuzným Fin ům nebo Karel ům, řadících se spíše do naturelu skandinávského. Krom ě majoritní kultury lotyšské, litevské a estonské sem pat ří ješt ě malá kultura latgalská nebo dnes už tém ěř neexistující kultura pruská. Po dlouhou dobu se litevská kultura zdárn ě rozvíjela ve spojení s kulturou polskou, až do doby, kdy se dostala do podru čí carského Ruska. Vrcholem úpadku bylo na řízení carské vlády (1865) o zákazu litevských tisk ů, užívání latinky a litevské národní školy. Tento zákaz měl však pro litevskou literaturu paradoxn ě blahodárný ú činek. Litevština se, podle hesla „zakázaného chleba nejv ětší krajíc“, za čala rozvíjet v tajných školách na venkov ě a ve ve černích ilegálních kroužcích ve m ěstech. Knihy v litevštin ě byly vydávány s falešnými daty vydání p řed zákazem nebo mimo vlastní území Litvy, nejčast ěji v tzv. Malé Litv ě95 , odkud je pod hrozbou p řísných trest ů p řenášelo n ěkolik tisíc nosi čů knih – knygnešiai .96 Zákaz byl zrušen v kv ětnu 1904. Povále čný stav, V ŘSR a zm ěny v ustanovení t ří malých státe čků se zákonit ě muselo odrazit i v literatu ře. Nastal velký odklon od germanizace a za čaly snahy o stabilizaci stát ů. Janis Rainis, levicový básník a nesporn ě „hv ězda pobaltské literatury“, nap říklad propagoval myšlenku ud ělat z Lotyšska stát se sociáln ě-demokratickým z řízením a s kulturou na takové úrovni, že by zde mohly vzniknout jakési „Athény severu“ 97 . Ve významu Rainisovi sekundovali Aleksanders Čaks a Andrejs Úpits. Čaks se zabýval p ředevším poezií reflektující život ve m ěstech 98 . Úpits byl velmi plodný prozaik, dramatik, literární v ědec a po ur čitou dobu také v ůdčí osobnost Svazu spisovatel ů99 . Byl oblíben a prot ěžován p ředevším pozd ěji, v období sov ětské éry. Byl profesorem literatury na Rižské univerzit ě a poté zakladatelem Ústavu lotyšského jazyka a literatury lotyšské AV. Jeho nejv ětším dílem byla čty řdílná epopej Robežnieksové 100 .

95 tradi ční historické území „Malé Litvy“ se nachází p řibližn ě na území dnešní Kaliningradské enklávy. 96 SLABIHOUDOVÁ, N. a kol.. Slovník pobaltských spisovatel ů. Praha 2008. s.340. 97 PAROLEK, R.. Literatury národ ů sov ětského Pobaltí . Praha 1972. s.29. 98 Dílo: Srdce na chodníku (1928; Sirds ut trotuára ); M ůj ráj (1931; Mana paradíze ); Poznamenaní v ěč ností (1937-39; Múžíbas skartie ). 99 p říklad díla: Robežnieksové (1909-34; Robežnieki ); Žena (1910; Sieviete ); Zelená zem ě (1945; Zalá zeme ); Plavkyn ě Zuzana (1922; Peldëtaja Zuzanna ). 100 Mgr.Pavel Štoll uvádí v Dějinách pobaltských zemí (Praha 2001) na s.321 že epopej m ěla čty ři svazky; ve Slovníku pobaltských spisovatel ů (Praha 2008) se však uvádí svazk ů šest (s.254).

24

S pomocí talentu básní řky Marie Under, estonského literárn ě-historického „enfant terrible“ Johannese Barbaruse, dramatika Augusta Jakobsena a mnoha dalších se estonské mezivále čné literatu ře da ří držet krok s vysp ělejšími literaturami jejích jižn ějších bratr ů, a č jim, dle R.Parolka 101 , zdaleka nesta čí. Nastavený proud baltických literatur nezastavily nástupy autoritá řských systém ů v roce 1926, potažmo 1934, ale až sov ětská, n ěmecká a znova sov ětská okupace vyzna čující se silnou cenzurou a perzekucí odp ůrc ů. Na Sibi ři skon čila i Dalia Grinkevi čiütéová a vydala o tom sv ědectví v knize Litevci na b řehu Mo ře Lapt ěvů (Lietuviai prie Laptevu jüros , vyšlo v samizdatu 1979). V ětšinou se p řes druhou sv ětovou válku literatura jakoby zakonzervovala a pasivn ě p řežívala v podzemí, aby po válce navázala tam, kde sv ůj vývoj p řerušila. Povále čný vývoj je už „podobný“ s vývojem v celém východním bloku. V sou časnosti jsou pobaltské knižní trhy, stejn ě jako trhy v celé Evrop ě, p řesyceny sv ětovými bestsellery od Dana Browna a Agathy Christie nebo „levnou literaturou“. P řesto stále žije vlastní literární život. Estonský literární teoretik Märt Väljataga ve své eseji „ Čekání na velký estonský román“ 102 za sou časné hv ězdy estonského literárního nebe ozna čuje Tõnu Õnnepalu (1962), Peeter Sautera (1962), Jaana Kaplinského (1941). Tito zastupují proud částe čně autobiografických d ěl založených na pohroužení se do lidské mysli a vztahu jedinec- spole čnost. Õnnepalu o tom říká: „Knihy se spoustou postav, všemi t ěmi strýci a bratranci, lordy, státními ú ředníky, Ivany Pavlovi či a dvorními dámami pat ří minulosti, velkým dobám zásadních čin ů.“ 103 . Čtvrt roku p řed Väljatagem se o podobný exkurz, ale zam ěř ený na Litvu, pokusil i lithuanista Vaidas Šeferis p ůsobící na brn ěnské MU. Klí čovým mezníkem byl podle něj rok 1990, kdy „došlo k zániku traumatizujícího rozp ůlení na v ětev exilovou a domácí“ 104 . Velmi d ůležitým faktem také je, že na po čátku 90. let za čaly upadat klasické žánry jako román a povídka a do pop ředí se dere pouze poezie a p ředevším eseje. Stejn ě jako v litevské a estonské, tak i v lotyšskské literatu ře p řevažují malé formy a do pop ředí se dostávají auto ři román ů R. Ezerová, V. Láms nebo É. Vilks.

101 PAROLEK, R., Literatury národ ů sov ětského Pobaltí . Praha 1972;.s.37. 102 VÄLJATAGA, M.. Literary perspectives: Estonia : Waiting for the Great Estonian Novel. 2007 [online cit: 2009-03-11]. 103 ÕNNEPALU, Tõnu in VÄLJATAGA, M.. Literary perspectives… Praha 2007 [online cit: 2009-03-11]. 104 ČMEJRKOVÁ, A .. Litevci literatu ře v ěř í : Rozhovor s Vaidasem Šeferisem. In PLAV: M ěsí čník pro sv ětovou literaturu. Praha 2007.[online cit: 2009-03-12].

25

5. Konkrétní p říklady z jednotlivých literatur 5.1 Günter Grass (N ěmecko)

5.1.1 O autorovi

Günter Grass je básník, spisovatel, dramatik, esejista, socha ř a tiska ř, sám si často ilustrující své knihy. P řibližn ě takto je často popisován ve slovnících a p řehledech literatury. Narodil se 16. října 1927 ve Svobodném m ěst ě Gda ňsku jako starší ze svou d ětí malého obchodníka Wilhelma Grasse a jeho ženy Helene. Otec byl n ěmecký protestant, matka kašubská katoli čka. Jeho rodi če vlastnili malý koloniál a s dětmi bydleli v malém byt ě za ním. V roce 1937/1938 (to není v knize up řesn ěno – pouze že mu bylo deset) vstoupil do Jungvolku 105 . Odtud se dostává k jedné z baterií pob řežní protivzdušné obrany. Kv ůli svému zájmu o ponorky se dobrovoln ě přihlásil ke Kriegsmarine, ale k ponorkám ho nep řijali. V roce 1944 prochází výcvikem, vstupuje do Waffen-SS a je přiřazen jako tankový st řelec k 10. SS-Panzer-Division „Frundsberg“. Na konci války je však zran ěn a tráví rekonvalescenci v Mariánských Lázních a následn ě je do konce dubna 1946 v americkém zajetí. Po propušt ění se potuluje po N ěmecku a chvíli pracuje u Hannoveru v draselných dolech. V roce 1947 se vyu čil kameníkem v Düsseldorfu a v letech 1948-1952 zde i vystudoval na Um ělecké akademii. N ěkolik let ješt ě pracuje jako socha ř a grafik. Od roku 1956 p ůsobí jako spisovatel ve svobodném povolání v návaznosti na skupinu „Gruppe 47“. V 70. letech byl spolupracovníkem západon ěmeckého kanclé ře Willyho Brandta (SPD). Získal mnoho ocen ění a v roce 1999 i Nobelovu cenu za literaturu. Nejznám ějším Grassovým dílem je bezesporu první díl „Gda ňské trilogie“ nazvaný Plechový bubínek (1959; Die Blechtrommel ), román s částe čně autobiografickými rysy pojednává o Oskaru Matzerathovi, mírn ě psychopatickému chovanci ústavu pro duševn ě choré. Když byl Oskar malý, rozhodl se, že p řestane r ůst a z ůstane navždy malý na protest falešného sv ěta dosp ělých. Sv ůj život dokáže popsat pouze za pomoci d ětského plechového bubínku. Na velmi úsp ěšný román navazují další dva díly, Ko čka a myš (1961; Katz und Maus ) a Psí roky (1963; Hundejahre ). Jeho romány a hry vždy obsahují jistou politickou angažovanost, a proto byl Grass ve „východním bloku“ od roku 1961 nežádoucím autorem. Z dalších jeho d ěl jmenujme nap říklad romány Potkanka (1986; Die Rattin ) a

105 Das Deutsche Jungvolk - organizace p řidružená k Hitlerjugend ur čená pro mladší chlapce (kolem 10let). Vstup do HJ a p řidružených organizací byl skrze Gesetz über die Hitlerjugend (Zákon o Hitlerjugend) z 1.12.1936 pro mládež povinný. (MÜLLER H. a kol.. Dějiny N ěmecka . Praha 1995; s.276).

26

Platýz (1977; Der Butt), novelu Jako rak (2002; Im Krebsgang ) rozdmýchávající debatu ohledn ě zkázy Wilhelma Gustloffa 106 , a kone čně autobiografický román Při loupání cibule (2006; Beim Häuten der Zwiebel ). Zatím poslední Grassovo dílo se jmenuje The Box (2008) a je pokra čováním „Cibule“ od doby, kdy byl vydán Plechový bubínek, tedy tam, kde skon čilo dílo p ředchozí.

5.1.2 Něco z reálií

Gda ňsk (n ěmecky Danzig, polsky Gda ńsk) je p řístavní m ěsto v severním Polsku a jedno z nejstarších polských m ěst v ůbec. Leží v Gda ňském zálivu p ři ústí řeky Visly do Baltského mo ře. Je centrem Pomo řanského vojvodství ( Województwo pomorskie ) a zárove ň tzv. Kašubska – oblasti obývané kašubským etnikem. V minulosti bylo jedním z center hanzovního obchodu, po první sv ětové válce bylo p ředm ětem spor ů mezi N ěmeckem a Polskem. A také nástupní stanicí pro odchod evropských Žid ů do zámo ří. V Gda ňských lod ěnicích v 80. letech prob ěhly demonstrace d ělník ů, které napomohly odstartování pádu komunismu v Evrop ě. V sou časnosti má Gda ňsk asi p ůl milionu obyvatel a tvo ří aglomeraci – Trojm ěstí ( Trójmiasto ) – společně s městy Gdyn ě a Sopoty. V období mezi sv ětovými válkami byl Gda ňsku a okolí přid ělen zvláštní statut „Svobodné město Gda ňsk“ – Freie Stadt Danzig 107 . Stalo se tak, na základ ě článk ů 100-108 Versailleské smlouvy, polosuverénním m ěstským státem pod ochranou Spojených národ ů. Polsko zastupovalo SmG ve vn ějších vztazích, zajiš ťovalo železnici, mělo ve m ěst ě vlastní „Polskou poštu“ a v přístavu, na pláži Westerplatte, vojenské skladišt ě s posádkou. S vytvo řením SmG nesouhlasili ani Poláci, kte ří jej cht ěli za členit do svého státu, ani místní obyvatelé, kte ří cht ěli být sou částí N ěmecka. Práv ě zde padly první výst řely 2. sv. války, když německý k řižník SMS Schleswig-Holstein ve t ři čtvrt ě na p ět první zá řijový den roku 1939 zahájil palbu na muni ční sklad na Westerplatte.

106 Potopení lodi MV Wilhelm Gustloff dne 30.ledna 1945 je nejv ětší námo řní katastrofou historie. Po čet mrtvých se odhaduje na asi 9000 (není p řesný údaj kolik bylo na palub ě cestujících). 107 viz p říloha č.2.

27

5.1.3 Günter Grass – P ři loupání cibule ( Beim Häuten der Zwiebel )

Kniha popisuje první část Grassova života, až do doby vydání jeho nejúsp ěšn ější knihy Plechový bubínek. Autor sv ůj život p řirovnává k cibuli, kde každá slupka obnažuje tu pod ní. Stejn ě tak jako se p řekrývají jednotlivé slupky cibule, v život ě jeden zážitek p řekrývá druhý. Na za čátku vzpomíná na to, jak k řižník Schleswig-Holstein ost řeloval základnu Westerplatte a jak to on jako gymnazista, navšt ěvující prestižní chlapecké gymnasium Conradinum, vnímal ponejvíce jako zdroj granátových st řep ů, které pak mohl vym ěň ovat za obrázky ze žvýka ček, poštovní známky nebo jím sbírané obrázky klasických mistr ů sloupané z cigaretových krabi ček 108 . Práv ě na základ ě t ěchto obrázk ů se u n ěj prý rozvinul jeho vztah k malí řství a celkov ě k um ění. Hned na za čátku války zahynul jeho strý ček Franz, když jako ostatní bránil budovu Polské pošty na Heveliusplatzu. Mladý Günter a jeho spolužáci byli neustále krmeni n ěmeckými úsp ěchy v Polsku, v Norsku, v Dánsku, a proto se není čemu divit, že tato mašinérie síly jim jednoduše u čarovala. Ani to, když se jim spolužák Wolfgang Heinrichs pokusil otev řít o či109 ohledn ě bitvy u Narviku (díky informacím získaným z ilegálního vysílání), nesnížilo jejich chtí č p řidat se k ponorkovému námo řnictvu, a „pokrýt se tak slávou“110 . Pozd ěji srovnává svého otce s Heinrichovým 111 , vy čítá mu jeho vypo čítavý vstup do NSDAP 112 , čímž ho nep římo ozna čuje za zbab ělce. Pod vlivem propagandy, ale i z povinnosti, vstupuje mladý Grass do Jungsvolku. V tu samou dobu za m ěstem roste koncentra ční tábor Stutthof. Mladistvý nacista, jak sám sebe ozna čuje 113 , dob ře v ěděl, kam zmizel mladý kn ěz-latiná ř. V tuto dobu si sice podv ědom ě za číná uv ědomovat n ěkterá fakta, ale stále je pod vlivem dobových událostí zatlá čí hluboko do pozadí. Vzpomíná na své první lásky, nap říklad ta tu černovlasou škola čku s dlouhými copy 114 . P řesn ě na tu, které nechával v lavici lístky, a p řesn ě na tu, kterou, coby mladý arogantní d ělost řelec, hluboce urazil. Snad z mladické nerozvážnosti, snad z vojenské nabub řelosti, ale nejspíš z oby čejné nezkušenosti, urazil tím, že první a zárove ň poslední psaní čko od ní opravil červeným inkoustem a odeslal zárove ň se svojí odpov ědí zp ět115 . Odml čela se. To ale už st řílel z „vosmaosmdesátek“ u

108 GRASS, G.. Při loupání cibule . Brno 2007. s.9. 109 GRASS, G.. Při loupání cibule . Brno 2007. s.16. 110 GRASS, G.. Při loupání cibule . Brno 2007. s.15. 111 GRASS, G.. Při loupání cibule . Brno 2007. s.20. 112 Toto téma se částe čně objevuje i v Plechovém bubínku kde Oskar zabije svého nenávid ěného otce tím že mu práv ě v okamžik vstupu sov ětské hlídky vrátí do ruky jeho partajní odznak a ten ho ve strachu sní a udusí se jím. 113 GRASS, G.. Při loupání cibule . Brno 2007. s.34. 114 GRASS, G.. Při loupání cibule . Brno 2007. s.52. 115 GRASS, G.. Při loupání cibule . Brno 2007. s.54.

28

jedné z baterií protivzdušné obrany (PVO). Jeho to ale po řád táhlo ke Kriegsmarine . Nepomohly mu ani jeho rozsáhlé znalosti vále čných lodí. Stále tedy z ůstal u PVO a pokra čoval ve výcviku. Bydlel s ostatními chlapci ve d řev ěném baráku a od jisté doby i s ukrajinskými „ dobrovolci “116 . Vzpomíná, jak spole čně s nimi po řádali hony na krysy a jak pak vym ěň ovali jejich ocasy za cukroví (odm ěny za jejich hubení) 117 . Ve čer pak pomáhal matce s lepením p říd ělových lístk ů na listy novin 118 . Vždy se ale rad ěji vracel ke své baterii. Vzpomíná na blon ďatého chlapce, který je ochoten snášet cokoliv, ale odmítá vzít do ruky pušku. Tím zaru čuje své jednotce nástupy navíc 119 . V tu chvíli neví, jestli ho má obdivovat pro state čnost a pevnost, nebo nenávid ět za ty nástupy navíc. On, jako budoucí frontový voják, se m ěl p řipravit na traumata války, k tomu mu m ěla posloužit kniha In Stahlgewittern od E. Jüngerse. Ale sou časn ě také četl Remarque ův román Na západní front ě klid. Tím v sob ě vzbudil silný ideový rozkol. Když se pozd ěji s ob ěma autory setkal, svoji minulost pon ěkud zatajil 120 . V zá ří 1944 dostal povolávací rozkaz do výcviku tankist ů SS 121 . Popisuje život v tábo ře, ale hlavn ě poznání života v armád ě. Na stran ě 98 zmi ňuje to, jak si je jejich jen o několik let starší instrukto ři posílali pro kafe, d ělali si z nich poskoky a p ředhán ěli se v šikan ě. Získává odstup a ztrácí iluze o t ěch nadlidech z armády. Mstí se tím, že kávu, kterou musí každé ráno místo své snídan ě nosit instruktor ům, vylije do sn ěhu a co chybí, doplní mo čí122 . Další, kdo mu pomůže p řijít o iluze, je podd ůstojník, který si pokaždé, když musí odejít, vyloupne sklen ěné oko a položí ho do talí ře. To všechny odradí sahat na jeho ob ěd123 . Pozd ěji znovu ztrácí iluze o neohroženosti německého vojska. P ři prvním ostrém setkání s nep řítelem se vedle n ěho náhle objevil d ůstojník Waffen-SS. Ten samý, který se p řed chvílí na zemi opodál třásl pomo čený strachy 124 . Jeho jednotka v rámci Divize Frundsberg už dávno neexistovala. Byl p řiřazen k nějaké jednotce a znova tém ěř p řišel o život, ale zachránilo ho, že neum ěl jezdit na kole. Tak dostal za úkol krýt kulometem skupinku pokoušející se na těch kolech ujet. Rusové ale měli taky kulomet! Nakonec se bez sv ěř eného kulometu vyplížil zadem a utekl 125 . V této části se víc než kdy jindy odvolává na Jakoba Grimmelshausena a zasazuje sou časnost do jeho knih.

116 GRASS, G.. Při loupání cibule . Brno 2007. s.66. 117 GRASS, G.. Při loupání cibule . Brno 2007. s.66. 118 GRASS, G.. Při loupání cibule . Brno 2007. s.68. 119 GRASS, G.. Při loupání cibule . Brno 2007. s.75. 120 GRASS, G.. Při loupání cibule . Brno 2007. s.75. 121 GRASS, G.. Při loupání cibule . Brno 2007. s.86. 122 GRASS, G.. Při loupání cibule . Brno 2007. s.98. 123 GRASS, G.. Při loupání cibule . Brno 2007. s.104. 124 GRASS, G.. Při loupání cibule . Brno 2007. s.107. 125 GRASS, G.. Při loupání cibule . Brno 2007. s.111.

29

Pozd ěji se setkal tvá ří v tvá ř se Sov ěty, život si zachra ňuje út ěkem do lesa 126 . Zde se setkává se svým budoucím druhem ve zbrani, „desátníkem“ 127 . Byl to ten samý, se kterým bude zajat ve sklep ě128 a kterému bude po napadení tábora skupinou tank ů T34 sahat do kalhot, aby ho ujistil, že p řišel „jenom“ o nohy 129 . P řesn ě jako Jan Bronský v Plechovém bubínku. Tentýž desátník mu radil, ať vym ění uniformu s „esí čky“ za uniformu Wehrmachtu 130 . Práv ě t ěmi samými T34 je zran ěn i mladý Grass a odnáší si mimo jiné i st řepinu v rameni, kterou má dodnes a p řirovnává ji ke hmyzu v jantaru. Je prý také jako svědek minulosti 131 . Po ošet ření je poslán do Mariánských lázní na rekonvalescenci. Pozd ěji vzpomíná na „Lotky“ – finské ošet řovatelky, na jejich v ůni a krásu 132 . Zde ho také zastihuje konec války, je zajat a ocitá se v zajateckém tábo ře v Horním Falci. P ředtím však ješt ě stihne s dalšími zran ěnými podniknout výpravu do opušt ěného sídla NSDAP 133 . Ze za čátku řeší především neustálý hlad zavin ěný „Morgenthauovými hladovými dávkami“ 134 . M ěl však dv ě obrovské devizy, um ěl anglicky a m ěl krabici st říbrných památe čních jehlic Siegfriedova valu 135 . Získává tak od „farmá řských synk ů“136 cigarety, které zase m ění dále, a p řijde si tak na pom ěrn ě slušné p říd ěly jídla. Vzpomíná však také na to, když mu ukradli jeho pracn ě naspo řený chleba. A také na to, jak byl ztrestán zlod ěj „výpraskem opasky na holou prdel“ 137 , odmítá si však vzpomenout, zda se také p řidal k trestajícím. Zde také vznikla jeho záliba ve va ření a p ředstavování si, jak tyto pokrmy p ředkládá historickým osobnostem. Krom ě práce pomáhaly udržet morálku zajatc ů četné zájmové kroužky. Byly po řádány kurzy ekonomie, filosofie, podvojného ú četnictví, statiky most ů, buddhismu a mnoho dalšího. V bývalé veterinární stanici po řádán kucha řský kurz pro za čáte čníky vedený balkánským bývalým šéfkucha řem. Zde se mladí kucha ři nau čili i bez jídla a materiálu, pouze slovn ě nebo k řídou na tabuli, zázrak ům gastronomie. „Husu nikdy bez pely ňku!“ 138 . Ale stále m ěl strach z nejisté budoucnosti.

126 GRASS, G.. Při loupání cibule . Brno 2007. s.116. 127 Pozd ěji se dozvídáme že se jmenoval Hans. 128 GRASS, G.. Při loupání cibule . Brno 2007. s.122. 129 GRASS, G.. Při loupání cibule . Brno 2007. s.129. 130 GRASS, G.. Při loupání cibule . Brno 2007. s.123. 131 GRASS, G.. Při loupání cibule . Brno 2007. s.172. 132 GRASS, G.. Při loupání cibule . Brno 2007. s.140. 133 GRASS, G.. Při loupání cibule . Brno 2007. s.142. 134 Henry Morgenthau byl americký ekonom – sestavil p říd ělovou dávku pro zajatce v táborech. 135 Siegfriedova linie neboli Západní val bylo pásmo opevn ění na n ěmecko-francouzské hranici. Za čala se budovat už b ěhem 1.sv.války. Velkou roli sehrála po spojeneckém vylod ění v Normandii 1944 a p ři jejich postupu do vnitrozemí. (Ty jehlice má práv ě z té výpravy do opušt ěného sídla NSDAP) 136 GRASS, G.. Při loupání cibule . Brno 2007. s.144. 137 GRASS, G.. Při loupání cibule . Brno 2007. s.145. 138 GRASS, G.. Při loupání cibule . Brno 2007. s.158.

30

Poté byl p řid ělen k pracovní čet ě na letišt ě Fürstenfeldbruck, spole čně s partou mladých Žid ů zde myli nádobí, škrabali mrkev a nadávali si. Stále ješt ě fungovala n ěmecká propaganda zarytá hluboko pod k ůží. Když t řeba vzali jednoho o vojáka do Dachau, tak se prý vrátil s tvrzením, že to bylo o čividn ě celé nov ě postavené Ameri čany 139 . Ale ur čitou vinu si uv ědomovali, uv ědomil si ji i Baldur von Schirach 140 , když své Hitlerjugend bránil p řed Norimberským soudem, že nem ěli tušení, čeho se ú častní. Grass se p řiznává, že Schirachovi celou dobu v ěř il a že ani v zajetí nep řišel o svoji hrdost p říslušníka n ěmecké armády 141 . Budoucnosti se bojí i nadále. Po propušt ění se toulal po všech t řech západních zónách, aby ob čas n ěkde na chvíli zakotvil. Jako u matky kamaráda z tábora Philippa. Ta ho nau čila pravidla černého trhu a on se díky žiletkám a dalším v ěcem pom ěrn ě rychle osamostatnil 142 . Chvíli pracoval na statku „spole čně s kravami dojenými bohyní s bělav ě plavými řasami“143 (jistá východopruská dívka jménem Elsabe). Jednu dobu se i vrátil do školy, protože cítil, že je to pot řeba, ale nevydržel tam. Nev ěř il, že jemu, člov ěku ožehlému válkou, budou informace z učebnic k něč emu dobré. Nedlouho poté se op ět setkává se „svým v ěč ným desátníkem“ 144 a jede s ním do Hannoveru. V Hannoveru si najde práci v draselných dolech. Pak pracuje v kamenictví, vystuduje v Düsseldorfu, žení se a vydává Plechový bubínek. Ale neustále si st ěžuje, poukazuje na chyby v systému, vzpomíná na d ětství a na d řív ější p řátele. Ale p ředevším ho stále pronásleduje stigma „zažil jsem válku“.

139 GRASS, G.. Při loupání cibule . Brno 2007. s.165. 140 9. kv ětna 1907 – 8. srpna 1974; od 30. října 1931 jmenován do funkce Reichsjugendführer – vedoucí Hilterjugend; v Norimberských procesech v roce 1945 byl odsouzen k 20let ům žalá ře. 141 GRASS, G.. Při loupání cibule . Brno 2007. s.165. 142 GRASS, G.. Při loupání cibule . Brno 2007. s.173. 143 GRASS, G.. Při loupání cibule . Brno 2007. s.175. 144 GRASS, G.. Při loupání cibule . Brno 2007. s.185.

31

5.2 Melchior Wa ńkowicz (Polsko)

5.2.1 O autorovi Prozaik, žurnalista, publicista. Narodil se 10. ledna 1892 ve vsi Kału Ŝyce poblíž Minska; zem řel 10. zá ří 1974 ve Varšav ě. Pocházel ze šlechtické rodiny. Část života strávil v zahrani čí jako dopisovatel a vále čný korespondent. Osobn ě se zú častnil n ěkolika bitev první i druhé sv. války. Vytvo řil svérázný styl reportážního vypráv ění, vyzna čující se jadrným jazykem a barvit ě vylí čenými bojovými scénami, vykreslující p řevážn ě polské vojáky 145 . Wa ńkowicz je řazen mezi autory obracející pom ěr fikce a faktu ve prosp ěch fikce. Používá také takovou volbu detail ů, aby tím podpo řil hrdinství a étos vojáka-vlastence a jeho nezlomnost 146 . Dílo: Chlapecká léta (1934; Szczeni ęce lata ), Po stopách Sm ętka (1936; Na tropach Sm ętka ); Z generałem Sosnkowskim (1940), Bitwa o Monte Cassino 1-3 (1945-1947), Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi (1947; Hubalczycy i Westerplatte ), Býlí na kráteru (1951; Ziele na kraterze ), Čty řmi podnebími (1972; Przez citery klimaty ), Válka a pero (1974; Wojna i pióro ).

5.2.2 Úvod do reálií Westerplatte, p ůvodn ě rekrea ční pláž na gda ňském pob řeží, s lázn ěmi, molem vybíhajícím 112 m do mo ře, restauracemi a penziony. Zm ěna nastala v roce 1924, když zde byl z popudu Ligy národ ů z řízen vojenský tranzitní prostor (skladišt ě) pro zbran ě z Francie a Anglie. Stálá posádka m ěla čítat asi osmdesát muž ů. Polská armáda však m ěla mnohá omezení ohledn ě zbraní a staveb. Museli proto opevn ění budovat v noci a následn ě ho maskovat, aby vypadalo z jiného materiálu nebo jinak mohutné. T ěžké zbran ě také museli tajn ě pašovat do prostoru. Když v roce 1939 p řijela kontrola Ligy národ ů, tak nikdo nepoznal, že místo na 30 cm cihly se ob čas dívají třeba na 90 cm železobetonu. Nad ránem prvního zá ří 1939 však vybuchly nálože u bran skladišt ě a zárove ň zahájila palbu bitevní lo ď SMS Schleswig-Holstein kotvící zde již od za čátku srpna. Osmdesátka muž ů sedm dní bránila mnohonásobné p řesile úto čící ze všech stran, ze vzduchu i z mo ře. Ráno 7. zá ří však velitel maj. Henryk Sucharski svolává muže, d ěkuje jim a rozhoduje o kapitulaci. Na míst ě dnes stojí 25 m vysoký Památník obránc ů Westerplatte 147

145 ŠT ĚPÁN, L.. Slovník polských spisovatel ů. Praha 2000. s.499. 146 KOWALCZYK, M; POSLEDNÍ, P.. Jákob ův žeb řík: Polská literatura v letech 1945-1989. Červený Kostelec 2008. s.275 147 Auto ři: Adam Haupt, Franciszek Duszenka a Henryk Kitowski

32

5.2.3 Melchior Wa ńkowicz – Westerplatte Wa ńkowiczova kniha je vlastn ě spole čné vydání dvou jeho knih najednou. Já se budu zabývat pouze knihou první, nazvanou jednoduše Westerplatte. D ělí se dále na n ěkolik částí. Krom ě centrálního tématu boje o Westerplatte Wa ńkowicz p ředstavuje také sociální a politickou situaci v p ředvále čném Polsku, a s tím spojený r ůst extrémistických skupin. Od dob hluboko v mezivále čném mírovém období m ěli N ěmci v Polsku propracovanou diverzní sí ť. P ůvodn ě se o diverzitu ve stát ě starala polská Deutsche Arbeitspartai (než ji do časn ě zrušili) a po ní ilegální Jugendbund . Ten po řádá r ůzné akce a výlety, není to však nic jiného než skrytá polovojenská cvi čení 148 . Také s Jugenbundem se Poláci vypo řádali a jsou na to pat řičně hrdí. Nedokážou se však vypo řádat s hospodá řskou krizí a nezam ěstnaností. Mnoho obyvatel Slezska opouští své domovy, odchází za prací do zahrani čí a jejich místo zaujímají pracovníci z jiných částí zem ě. A když se ti, co odešli, vrací, nacházejí svá místa obsazená 149 . Toto je ideální podhoubí pro r ůzná radikální řešení. A tyhle řešení n ěme čtí národní socialisté nabízet umí. A polská ulice té doby na n ě bohužel slyší 150 . Hitler vidí, že Polsko neovládne jen tak. Proto nabízí smlouvu o neúto čení, kterou, ostatn ě jako všechny ostatní, nehodlá dodržet 151 . Za pomoci sociálních slib ů a toho, že Poláci získávají možnost práce v Německu, získávají n ěme čtí radikalisté dobrovolníky, ze kterých „se vyberou ty vhodní a se zbytkem si poradí“ 152 . Toto všechno je však podmín ěno dovolenými ve speciálních „rekrea čních za řízeních“. V rámci této rekreace probíhá nácvik st řelby, práce s výbušninami a ideologické školení. D ěti musí chodit do n ěmecké školy 153 . Pokra čuje vý čet n ěkolika akcí diverzant ů a polských odpov ědí na n ě. Také to, jak Němci zneužívají lživé informace. Nap říklad když zatknou pašeráka Kaletu, který bezd ůvodn ě zast řelil zezadu policistu, hned se za čnou ší řit zv ěsti o tom, jak Poláci Kaletovu ženu i s dětmi vyhodili z okna 154 . Wa ńkowicz však jasn ě dává najevo zdravý polský rozum, že tomu nikdo nev ěř il. Nebo jak se za čnou po celém stát ě objevovat skladišt ě zbraní a jak používají konzervy „Pudłiszky“ jako trhaviny. To všechno se poda ří Polák ům potla čit. A Wa ńkowicz op ět vyjad řuje náležitou hrdost.

148 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.9. 149 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.10. 150 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.11. 151 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.11. 152 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.12. 153 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.12. 154 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.13.

33

Následují popisy už p římých vojenských akcí diverzant ů, ty ale stále ješt ě Poláci dokážou potla čit. Populárním se stává metoda falešných p řepad ů a následné obvin ění druhé strany. N ěmecké Freikorpsy tém ěř denn ě úto čí na doly, železni ční stanice nebo ú řady. Poláci se dokážou bránit. Ale ob čas se jim n ěco nepovede. Ing. Zachwieja zorganizoval zp ětné dobytí dolu, ale ud ělal chybu, když si od jednoho mrtvého vzal válečnou trofej – „opasek s hákovým k řížem“. Nedokázal koleg ům z německých hranic vysv ětlit, že to není sou část jeho stejnokroje, a nevysv ětlil to ani za nádražím jejich kulce 155 . Dote ď se s tím umí Poláci vyrovnat. Problém nastává až 1. zá ří 1939. Tanky a d ělost řelectvo už zadržet nedokázali.

První t ři dny války v Gda ňsku Druhá sv ětová válka za čala v Gda ňsku, práv ě zde padly její první výst řely, když bitevní lo ď napadla hrstku voják ů. N ěmecké lodi vplouvaly do Gda ňského p řístavu za ú čelem opravy, vezly však zbran ě. Místní N ěmci byli povoláváni k „preventivnímu cvi čení“ 156 . Podobn ě jako pozd ěji Estonec Ülo Tuulik, i Wa ńkowicz p řirovnává národ k rostlin ě. Není to ale jalovec, p řirovnává polské obyvatelstvo Gda ňska k je čmenici na p římo řských pís činách 157 . Ta taky díky svým ko řen ům odolává nápor ům mo řského p říboje. Polské obyvatelstvo ve své hrdosti odolávalo p říko ří. N ěmecká menšina a Freikorpsy po Gda ňsku rozpoutávají naprostý chaos, Poláci jsou vyhán ěni z domov ů, okna ú řad ů rozbíjena. Studenti se odmítají evakuovat do Polska a cht ějí bojovat 158 . P řichází o čekávaný telegram „PRVNÍ DEN MOBILIZACE 30. SRPNA“. Hned na to je odvolána, aby byla znova vyhlášena na další den 159 . Je vydáno mnoho rozkaz ů k evakuaci, ale obratem se objevují žádosti voják ů, aby mohli z ůstat. Jeden ú ředník se dokonce rozplakal. Považoval rozkaz k evakuaci za projev ned ůvěry v jeho schopnosti 160 . Jediná posádka z ůstala na míst ě, posádka transportního skladu Westerplatte. N ěmci se roztahují po m ěst ě, všude staví vítací slavobrány a k řičí „Sieg Heil!, Sieg Heil“ Pozd ěji už je koho vítat. Krátký telefonát „ Die Gäste kommen über die Brücke “161 oznamuje, že n ěmecká armáda se blíží z Východních Prus po nedávno postaveném pontonovém most ě162 . Westerplatte odolává p ěchot ě i ost řelování od staré školní lodi Schleswig-Holstein. Z amplion ů proudí informace, pravd ěpodobn ě p řipravené m ěsíce

155 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.20. 156 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.23. 157 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.23. 158 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.24. 159 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.25. 160 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.25. 161 „Hosté p řicházejí po most ě“. 162 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.27.

34

dop ředu 163 . Je zat čen ministr Chodacki i rada Załewski, oba state čně nesou sv ůj pobyt ve vězení 164 . První dny války se nesou ve jménu tyranie civilního (polského) obyvatelstva. Popisuje nap říklad, jak byli lidé nahán ěni na dv ůr školy Victoria-Schule, ale p ředtím museli projít „mandlem černých uniforem“ s gumovými obušky a holí pobitou hřebíky. Zatýkání se vyhnuli zam ěstnanci Polské pošty. Ti se zabarikádovali v budov ě Polské pošty a bojovali o ni do posledního muže. Poš ťáci, celníci, železni čáři, tito vojáci beze zbran ě, ti byli hnáni špalírem obušk ů na dv ůr Victoria-Schule 165 . A špalír byl jenom za čátek. Kup říkladu jistý Radke, ředitel banky, p řišel o oko. Poslance Lendziona denn ě posílali čistit ucpané záchody, aby jej ponížili a zlomili jeho morální sílu. Tak ta n ěmecká sebranka, jak ji Wa ńkowicz nazývá, slaví sv ůj úsp ěch a baví se. P ři eskort ě se čelo zastavilo, zadní SS-mani všechny zmlátili, protože se zastavili, a když se hnuli, tak je bili zase zep ředu, že neuposlechli 166 . Následují popisy zatýkání, v ězn ění a mučení p ředstavitel ů bývalé moci, Załewského, Soboci ńského, Zawadowského, Tchórzeleckého či Głogovského. Docházelo to až do takových absurdit, kdy jeden z Polák ů oslovil jiného Poláka slovy: „Nemluvit, polská sebranko“ 167 . Jiný p řípad je jistý Groth, toho když se zeptají na národnost, tak místo aby využil svého n ěmecky zn ějícího jména, tak hrd ě odpoví. „Kašub!“ a že chce z ůstat 168 . Následuje zpráva Jana Dunsta, tajemníka generálního sekretá ře v Gda ňsku.

Westerplatte Ze za čátku autor mluví o m ěst ě Ancona – hlavním m ěst ě „malého Polska“ – kde jsou ulice pojmenovávány po polských plucích, týmy se jmenují Polonia nebo Wisła, a kde fungují polská gymnázia. Odtrženi od reality „velkého Polska“ využívali Spojeneckého zázemí. Ale to jednoho dne skon čilo a „malé Polsko“ je rozpušt ěno 169 . Wa ńkowicz vzpomíná, jak jednoho dne v zakou řeném d ůstojnickém klubu potkal muže, co na n ěm bylo vid ět, že toho hodn ě zkusil. Po partii šachu se s ním dal do řečí. Dozv ěděl se, že byl celou válku v zajateckém tábo ře. A že ho zajali na Westerplatte, že tam byl velitel. Když se potvrdilo, že opravdu mluví s majorem Sucharskim 170 , byl nadšen. Následuje n ěkolik odstavc ů o majorovi a o

163 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.30. 164 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.23. 165 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.34. 166 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.35. 167 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.34. 168 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.34. 169 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.54. 170 Major Henryk Sucharski (12.listopadu 1898, Gr ęboszow - 30.srpna 1946, Neapol), od zá ří 1938 velitelem Vojenského tranzitního skladu Westerplatte; ve dnech 1-7.9.1939 velel rot ě bránící skladišt ě Westerplatte proti mnohonásobné p řesile. V Polsku pat ři dodnes k ikonám vlastenectví a bojovnosti.

35

Westerplatte. Vzpomíná, jak poprvé ukázal mužstvu porušení mezinárodních smluv. Toto místo totiž nesm ělo mít t ěžké opevn ění ani t ěžké zbran ě. Takže železobetonové zdi byly cihlové a kulometná hnízda tady „nikdy“ nebyla 171 . Jak prožili 22. března 1939, první bojový poplach, když se báli, že vále čné lod ě, vracející se z obsazené Klajpedy, obsadí po cest ě i Gda ňsk 172 . Vypráví také o tom, jakými zp ůsoby zvyšovali stavy mužstva z 88 na 210 muž ů, sázeli maskovací stromy, a že nenápadný plot byl zárove ň část protitankového zátarasu. Nebo o tom, jak n ěmecký kontrolor ironicky chválil: „To je ale p ěkný plot,“ a jak mu Sucharski odpov ěděl „ Řádný plot! Selský!“173 . Výzbroj m ěli pom ěrn ě slušnou, avšak iluze si d ělat nemohli. Plukovník Hoszovski, velitel obrany pob řeží, jim sliboval: „Nejste sami, musíte se krátkou dobu udržet, p řijde vám na pomoc šest divizí“ 174 . 25. srpna se objeví na ohlášenou návšt ěvu starý k řižník, veterán Bitvy o Skagerrak a zakotví v Mrtvé Visle. Major Sucharski v obavách o všeobecný klid pouze hlásí. „Zvýšit bd ělost, podávat hlášení!“ 175 . Vojáci mají strach o pr ůběh, ale stále pevn ě v ěř í a jsou odhodlaní. Major obchází sv ůj „statek“, jak prostor skladišt ě familiérn ě nazývá, a kontroluje taktické rozestavení. Hmoždí ře, d ěla, kulomety, zátarasy, vše je rozmíst ěno dle d ůmyslného schématu, avšak minimalisticky a nenápadn ě. Tak obcházel každou noc po zbytek srpna roku dev ětat řicátého. 31. srpna ve dv ě hodiny vykonal poslední obch ůzku a šel spát. Po nedlouhém spánku jej však probouzí budík jménem Schleswig-Holstein. N ěmecká p ěchota fatáln ě podcenila tuto hrstku muž ů a platí za to kruté po četní dan ě. Také na polské stran ě padají ob ěti. Ale co je to za boj, když proti zákopu s kulometem bojuje bitevní lo ď a úto čí na n ě devíti d ěly ráže 150 a 280 mm? 176 V tu samou dobu vyzývá v zajetí ministr Chodacki své spoluv ězn ě k modlitb ě za ob ěti 177 . Na Westerplatte se valily nové a nové jednotky, posily posílené navíc dobrovolníky z SS-Heimwehr Danzig. Přicházely stále další a stále elitn ější oddíly SS a Wehrmachtu 178 a ta stále stejná hrstka mužů jim nadále odolávala. Téhož dne byla zmasakrována velká část polské námo řní flotily 179 . Druhý den p řitvrdilo, do útoku se p řidalo letectvo a na bunkry se sypou bomby. Stuky jsou pro tento ú čel jako d ělané. Dle pozd ějších zpráv jich bylo 47 180 .

171 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.58. 172 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.58. 173 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.59. 174 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.59. 175 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.60. 176 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.66. 177 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.67. 178 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.68. 179 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.67. 180 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.69.

36

Němci si vylámali zuby a museli vymyslet novou koncepci. Wa ńkowicz p řirovnává posádku Westerplatte ke hmyzu. Hmyzu vosou ochromenému, ale ne usmrcenému, hmyzu, který se chystá požírat vosí larvy 181 . Až z Královce p řilet ěla elitní jednotka Pionierlehrbatalion 182 . Ubránili se i železni ční cistern ě s naftou, která m ěla podle plánu sklad zaplavit a vypálit 183 . Sedmý den svolává major Sucharski své muže a vyhlašuje poslední rozkaz zn ějící „Na řizuji kapitulaci!“ 184 . Po kapitulaci a zajetí se major Sucharski setkává s oberstleutnanatem Henckem, velitelem Pionierlehrbatalionu , a ten jemu a jeho mužům vyjad řuje obdiv. Stejn ě tak generál Eberhardt 185 . O n ěco pozd ěji p ředává major Westerplatte N ěmc ům. Ti se ptají na pancé řové v ěže a další pozice, které p ředpokládali, ale které tam nikdy nebyly. N ěmci nevycházejí z údivu 186 . Další část knihy pojednává o Majoru Hubalovi a jeho partyzánské skupin ě Hubal čících 187 .

181 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.70. 182 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.71. 183 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.72. 184 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.74. 185 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.76. 186 WA ŃKOWICZ, M. Westerplatte/Zp ěv o Hubalovi. Praha 1979, s.77. 187 Major Henryk Dobrza ński aka " Hubal " (22,6.1897–30.4.1940). Partyzánská jednotka Hubalczycy pod velením maj.Hubala vzniknuvši z trosek 110. záložního hulánského pluku. Nejd říve pluk pod vedením ppluk.D ąbrowskeho nejd říve odmítl ústup do Litvy a vydal se na pomoc Varšav ě. Po neúsp ěchu D ąbrowski vydal rozkaz k rozpušt ění pluku. Hubal a n ěkolik desítek dalších odmítlo uposlechnout rozkaz a rozhodli se bohjovat "na vlastní p ěst". Stali se tak první významn ější partyzánskou jednotkou. Po smrti maj.Hubala (30.4.1940) se v ětšina člen ů za řadila do domácího "Podzemního hnutí" . zdroj: KOLA ŘÍK, S. Hubalczycy. www.valka.cz. 6.6.2008 [cit. 2009-24-06] dostupný z WWW:

37

5.3 Ülo Tuulik (Pobaltí - Estonsko)

5.3.1 O autorovi Ülo Tuulik; estonský prozaik a publicista se narodil roce 1940 na ostrov ě Abruka jako jedno ze čty ř d ětí Kaarla Tuulika, u čitele ve vesnici Karuste, v jižní části poloostrova. Má starší sestru Salme, bratra-dvoj če Jüriho (taktéž spisovatele) a mladšího bratra Enna. Vystudoval filologii v Tartu. Do pov ědomí se zapsal svojí druhou knihou Saastumine (Špinavost, 1970). Pom ěrn ě dlouho se plavil na mo ři jako námo řník. Výstupem z toho byly t ři knihy – Africké horké mo ře (1965; Aafrika kuum meeri ), Vihm Gibraltaris (1972) a Dopisy z Atlantického oceánu (1979 ; Atlantidikirjad ). Publicistickou a noviná řskou práci shrnuje kniha Vysoké nebe (1985; Kõrge taevas ), což je výb ěr ze série esej ů, črt a dopis ů z cest nazvané Kohtumisi kuulsate inimestega (Setkání se slavnými lidmi). Kuidas kuulata tormi (Jak naslouchat bou ři, 1980) je kniha s tématikou sportu, námo řnictví a literatury. Bezesporu nejvýznamn ější knihou je však jeho jediný román Sõja jalus (Jalovec i sucho p řečká nebo Ve vleku války, 1974, česky 1984). „Jalovec“ je dokumentaristický román kombinující vlastní vzpomínky na evakuaci poloostrova Sõrve a vzpomínky mnoha dalších lidí sesbírané v povále čných letech. Díky autentickým výpov ědím a vkladu vlastního prožitku je možno z knihy vy číst mnoho o aktuálních pocitech a mentalit ě t ěchto lidí. Kniha byla zdramatizována a Tuulik za ni získal n ěkolik ocen ění.

5.3.2 Nástin reálií Klí čovým je v knize místo autorova d ětství, poloostrov Sõrve, úzká 32 km dlouhá „nudle“ 188 vybíhající jihozápadním sm ěrem z nejv ětšího estonského ostrova Saaremaa a odd ělující Rižský záliv od samotného Baltu. Práv ě zde na Sõrve m ěl prob ěhnout jeden z německých pokus ů zachránit v Pobaltí aspo ň n ěco. N ěmecké nejvyšší velení rozhodlo o urychlené evakuaci celé oblasti. 27.10.1944 byl poloostrov b ěhem p ůl dne vyklizen od civilního obyvatelstva, aby se zde mohlo „bezpe čně vál čit“. Tito muži i ženy, sta ří i mladí spole čně, nama čkáni na lodích, pluli po mo ři do Velkého N ěmecka. Tam byli rozeseti po r ůzných táborech nebo opušt ěných zem ědělských budovách, často v podmínkách horších než v kanále. Po p ůl roce se sõrveští za čali vracet dom ů. Domov jim však p řipomínaly nanejvýš ty nezni čitelné ke ře jalovc ů. Dom ů se jich vrátila ani ne polovina.

188 Sõrve má v nejširším míst ě pouhých 10km

38

5.3.3 Ülo Tuulik – Jalovec i sucho p řečká ( Sõja jalus )

Kniha Jalovec i sucho p řečká je ur čitým dokumentem doby 189 , protože se snaží čtená ři přiblížit pocity a vnitřní boje lidí, pro které je jejich poloostrov celým životním prostorem, a který by pov ětšinou nikdy sami od sebe neopustili. Popisuje lidi, jež museli opustit domy, kde žili jejich rodi če, d ědové i prad ědové; kde se narodili, žili a cht ěli i zem řít. Tuulik citliv ě kombinuje vlastní vzpomínky se vzpomínkami dalších pam ětník ů, které dlouhá léta sbíral p ři jejich návšt ěvách. Ob čas vzpomínkové jádro knihy prokládá faktografickými pasážemi o ostrov ě nebo o d ějinných souvislostech. Hned prvními v ětami nás autor hodí do d ěje jako do vody. 27. října 1944 vyhání německá armáda jeho rodinu, stejn ě jako tisíce dalších, z domov ů do noci. Čty řletá dvoj čata Üla a Jüriho vezl na traka ři jakýsi n ěmecký voják, rodi če s mladším bratrem Ennem a starší sestrou Salme šli za nimi. Tuulik popisuje, jak jeho moudrý a hrdý otec dává ml čením najevo svoji morální p řevahu, avšak nadarmo. P řirovnává to k Vercorsov ě knize Mo ře ml čí190 . Postupn ě popisuje další konkrétní p řípady. Na stran ě 26 popisuje scénu, jak matka pe če svým dětem chleby na cestu, ale vojáci je násilím vytáhli z domu, a jak chvíli poté chleby z černaly na uhel. Byl to snad symbol onoho vypálení ko řen ů? Nebo jak se ob čané Karuste sešli ve t říd ě jeho otce (u čitele) a zpívali národní písn ě. Tuulik jejich zp ěv p řirovnává ke zp ěvu muzikant ů na potáp ějícím se Titaniku, a to nejen z důvodu, že zpívali stejnou melodii 191 . Obyvatelé odcházející do nedobrovolného exilu byli houfn ě nahán ěni na lod ě všeho druhu. Podrobn ě popisuje zkázu parníku Bremenhaven v pond ělí 30. října 1944 mí řícího do přístavu Gda ńsk. T ři hodiny p řed cílem na parník zaúto čily sov ětské stíha čky. V troskách našlo smrt tém ěř 5000 osob, v četn ě ženy Hindreka Pruula z vesnice Soodevahe. Tato žena s krutým osudem se v knize objevuje n ěkolikrát. Žena Hindreka Pruula, matka, našla smrt, když uho řela s kufry u nohou a d ětmi v náru čí192 . Stejn ě tak se knihou vine červená nit příb ěhu Hermanna Tehu. Hermann byl šestnáctiletý mladík, který se jenom ocitl v nesprávnou dobu na nesprávném míst ě. Byl bezd ůvodn ě zast řelen n ěmeckou hlídkou. Z ůstal ležet na okraji pole. O Hermannovi se ve svých vzpomínkách zmi ňuje i Melita Mägiová 193 . Autor v rámci p řípravy na knihu krom ě vlastních vzpomínek a studia pramen ů obcházel pam ětníky. Navštívil jich desítky.

189 SLABIHOUDOVÁ, N. a kol.. Slovník pobaltských spisovatel ů. Praha 2008. s.251. 190 Vercors - vl.jménem Jean Bruller (1902-1991), francouzský prozaik, esejista, kreslí ř a odbojá ř. Proslavil ho román Mo ře ml čí (1945; Le Silence de la mer ) o protifašistickém odboji. 191 TUULIK, Ü., Jalovec i sucho p řečká . Praha 1984. s.24. 192 TUULIK, Ü., Jalovec i sucho p řečká . Praha 1984. s.78. 193 TUULIK, Ü., Jalovec i sucho p řečká . Praha 1984. s.111.

39

Lidé z ostrova Sörve byli po p řevozu do N ěmecka umis ťováni do tábor ů, opušt ěných hospodá řských stavení a na další místa. Autor popisuje život v jejich umíst ění, v opušt ěném statku Klein Lubs, jak se tam ma čkali, jak zažili porod a jak se poblíž odehrál vojenský st řet. Vid ěl to, jak Estonci mu čení hladem zpronev ěř ili tele, tajn ě ho zabili a riskantn ě p řenášeli přes led. Ukázkou necitelnosti n ěmeckých voják ů bylo, když Marie Kaju necht ěla poh řbít své novorozené dít ě v krabici od h řebík ů a N ěmci v díln ě jí odmítli pro dít ě ud ělat rakvi čku, protože nebyla N ěmka. Rakvi čku jí ale nakonec stloukli. Kolik toho pot řebuje kojenec…? 194 Mluví o tom, jak Hitler své generály ve vedení armádní skupiny Nord „m ěnil až vym ěnil“ 195 . Když velitel odmítl jít s mužstvem na jistou smrt, tak byl jednoduše vym ěněn. Vyst řídalo se jich n ěkolik; Lindemann, Friessner, nebo Schörner. O pokračování války v Pobaltí se jednalo i v Hitlerov ě Vl čím doup ěti 196 dne 20. července.1944. A když generál Heusinger tém ěř p řesv ědčil V ůdce o stažení vojsk, ru čička hodin zrovna ukazovala 12:42 197 . Ve stejný čas vybuchla von Stauffenbergova bomba 198 a na ukon čení operací v Pobaltí se nedostalo. Spolu s tím se na n ěkolika místech zabývá n ěkolika konkrétními bitvami. Asi nejvýznamn ější byl masakr u vesnice Tehumardi 199 nebo vylod ění v oblasti Kuressaare. Během tohoto vylo ďování zahynul jistý Valter Toodo, několikrát v knize zmín ěný. Autor popisuje nejen to, jak Valter z ůstal sed ět zakrvácený na pláži, ale na jiném míst ě200 i bolest jeho otce Andrese Tooda ze ztráty syna a ho řkosti jeho vzpomínek a nad ějí, jež chtěl do syna vložit. Zna čný prostor je také v ěnován poloodborným rozbor ům vojenských akcí. Když válka skon čila, obyvatelstvo se složit ě vracelo do svých domov ů. Po cest ě si zažili mnoho útrap a cesta byla mnohdy velmi zdlouhavá. Na stran ě 160 je zmínka o pastoru Eduardu Suurhansovi, který putoval z ostrova Rügen do p řístavu Kuivastu celých 59 dní. Opravdu na cest ě byl však pouze dní 14, zbylý m ěsíc a p ůl strávil r ůzným čekáním. Po cest ě docházelo k častému rabování 201 nebo zabírání opušt ěných obydlí.

194 TUULIK, Ü., Jalovec i sucho p řečká . Praha 1984. s.140. 195 TUULIK, Ü., Jalovec i sucho p řečká . Praha 1984. s.41. 196 Vl čí doup ě (n ěmecky Wolfsschanze ) je kódové ozna čení pro Vůdc ův hlavní stan který se nacházel u obce Kętrzyn (n ěmecky Rastenburg) ve Východním Prusku. 197 TUULIK, Ü., Jalovec i sucho p řečká . Praha 1984. s.41. 198 Neúsp ěšný pokus o atentát na Adolfa Hitlera, po spiknutí a vypracování „Operace Valkýra“ – plán p řevzetí moci v Německu nastražil plk.Claus Schenk von Stauffenberg bombu poblíž V ůdce, ta jej však pouze zranila. 199 8.10.1944 se st řetl 917.st řelecký pluk a 67.pluk n ěmecké p ěchoty s Estonským st řeleckým sborem. 200 TUULIK, Ü., Jalovec i sucho p řečká . Praha 1984. s.164. 201 TUULIK, Ü., Jalovec i sucho p řečká . Praha 1984. s.158.

40

Gesta. To je to, co pomáhalo vyst ěhovalc ům n ějak čelit svému trápení. Tahali s sebou nap říklad nemohoucího starce. Slíbili mu, že zem ře doma. Zem řel ale po cest ě. Chvíli jej sice ješt ě nesli sebou, ale poté jej poh řbili. Nestihli mu však postavit k říž. T ři d ěti nacpali do jedné rakve, aby se šet řilo prkny 202 . Jiným a p ůsobivým p říkladem byl chlapec putující p ěšky, jemuž sílu mu dodávala myšlenka, že nohy si umyje až doma, v řece Emajögi 203 Kniha je často chaoticky uspo řádaná, ale stále se, více či mén ě, projevuje jediný základní fakt. Že evakuovaní obyvatelé žili celou dobu s jedinou myšlenku. – vrátit se dom ů, na svoji rodnou rovnou zem, ke svému mo ři, do dom ů, které postavili jejich rodi če a prarodi če. Ukazuje silné vlastenectví a lásku k zemi. To se v dob ě vzniku knihy velmi hodilo socialistickému z řízení pot řebujícímu ukázat sílu jednotlivce a jeho lásku a pouto k rodné zemi.

202 TUULIK, Ü., Jalovec i sucho p řečká . Praha 1984. s.124. 203 TUULIK, Ü., Jalovec i sucho p řečká . Praha 1984. s.168.

41

6. Záv ěr Ve všech t řech knihách je jasné vyúst ění, že fakti čnost mo ře v život ě lidí z této oblasti pravd ěpodobn ě nelze nijak z jejich naturelu odstranit či ho potla čit. Jednoduše k sob ě pat ří. Dle p ředpokladu se nejsiln ěji spojitost s mo řem projevila v díle Ü. Tuulika. A nejmén ě u G. Grasse. Tento fakt p řipisuji p ředevším rozdílnosti prost ředí, ze kterých pocházeli či v něm žili. Tuulik to m ěl k mo ři vždycky „coby kamenem dohodil“, oproti tomu u Grasse se spíše projevuje svébytné prost ředí jeho rodného města Gda ňska. Samoz řejm ě, objevuje se zde neustálá p řítomnost Gda ňsku-přístavu, ale takový d ůraz jako kup říkladu u Tuulika zde nenajdeme. Spíše je mo ře spojováno s dětstvím, kdy na pob řeží a plážích trávil volný čas. Nebo naopak když jej jako p říslušník PVO bránil. Podobn ě je to i u Wa ńkowicze, který však, sám p římo nezú častněn (a také nezako řen ěn), více používá u popisu svých hrdin ů modelu ovlivn ění dobou než ovlivn ění prost ředím. A zam ěř uje se spíše na d ějovou linku na úkor linky lyricky-popisné, která je t řeba v Tuulikov ě díle zastoupena bohat ě i za zbylé dv ě knihy. Také se mi potvrdilo to, že ob čas není lehké vypozorovat u autora jeho roli v souvislostech. Kv ůli tomuto jsem mj. vybíral autory d ěl. Grass vystupoval jako zástupce strany agresora a následn ě poraženého. Wa ńkowicz je nezávislým pozorovatelem, který o svoji neutralitu okamžit ě p řichází, ale stále z ůstává tím, kdo se toho osobn ě nezú častnil a má možnost nadhledu zvn ějška. Faktu že tuto možnost využívá opravdu minimáln ě, se však nelze divit. Poslední z trojice, Ülo Tuulik, je zástupcem toho, kdo to vid ěl z pozice postiženého a poškozeného. Ale také toho, který m ůže touto zkušeností p řipojit své práci osobní rozm ěr. Připodobnil bych tuto trojici ke dv ěma sportovc ům (Grass, Tuulik) a diváku v hledišti (Wa ńkowicz). Ti dva mají p římý zážitek ze hry a ta je vtahuje. Naproti tomu Wańkowicz sedí na tribun ě a dívá se. Má možnost posoudit hru z vn ějšku, ale nemá možnost se do ní aktivn ě zapojit. M ůže pouze fandit n ěkteré stran ě. Ve stejné pozici jsme i my. Také už m ůžeme pouze někomu stranit.

42

7. Zdroje a použitá literatura

Použitá literatura ( řazeno abecedn ě):

• KOVÁ ŘÍKOVÁ, Alena. Úvod do studia n ěmecké literatury . Plze ň: Vydavatelství Západo české univerzity, 1998. 92 s. ISBN 80-7082-436-0. • KOWALCZYK, Małgorzata - POSLEDNÍ, Petr. Jákob ův žeb řík. Polská literatura v letech 1945-1989 , Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2008; 413 s. ISBN 978-80- 86818-80-1 • MIROWICZ, Ryszard. Edward Rydz-Śmigły: działalno ść wojskowa i polityczna . Warszawa: Instytut Wydawniczy Zwi ązków Zawodowych, 1988. ISBN 83-202-0603-0 • MÜLLER, Helmut - KRIEGER, Karl-Friedrich - VOLLRATH, Hanna. Dějiny Německa . Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1995. 589 s. ISBN 80-7106-125-5. • PAROLEK, Radegast; Literatury národ ů sov ětského Pobaltí – p říloha Metodického zpravodaje 1/1972 ; Praha: 1972. 66s. • ŘEZNÍK, Miloš. Stru čná historie stát ů - Polsko . Praha: Libri, 2002, 228s. ISBN 80-7277-129-9 • SLABIHOUDOVÁ, Nad ěžda, VL ČKOVÁ, Alena, ŠTOLL, Pavel. Slovník pobaltských spisovatel ů. Praha: Libri, 2008, 312s. ISBN 978-80-7277-374-9 • ŠVEC, Luboš, MACURA, Vladimír, ŠTOL, Pavel. Dějiny pobaltských zemí . Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 423s. ISBN 80-7106-154-9 • TOPOLSKI, Jerzy. Historia Polski . Pozna ń: Wydawnictwo Pozna ńskie, 2003, 343s. ISBN 83-7177-200-9 • ZIMÁK, Alexandr. Hanza . Praha: Libri, 2002, 250s. ISBN 80-7277-107-8 • Širým sv ětem: Zem ěpisný m ěsí čník. Ro čník XIV. Praha: Československá grafická unie, 1937.

Beletrie ( řazeno abecedn ě) • GRASS, Günter. P ři loupání cibule. Brno: Atlantis, 2007, 360s. ISBN 978-80-7108-294-1 • TUULIK, Ülo. Jalovec i sucho p řečká . Praha: Naše vojsko, 1984, 187s. • WA ŃKOWICZ, Melchior. Westerplatte / Zp ěv o Hubalovi . Praha: Vyšehrad, 1979, 182s.

43

Online dokumenty ( řazeno abecedn ě) : • BALÍK, Stanislav . Texty ke studiu obecných d ějin státu a práva III. .1987, Dostupný z WWW: . • ČMEJRKOVÁ, Anna . Litevci literatu ře v ěř í : Rozhovor s Vaidasem Šeferisem . PLAV : M ěsí čník pro sv ětovou literaturu Dostupný z WWW: • HRAJNOHOVÁ, Manuela. pvh.ff.cuni.cz : Exkurze Katedry pomocných v ěd historických a archivního studia Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze do Litvy a Lotyšska v roce 2006 - referáty Dostupný z WWW: . • RŮČ KOVÁ, Markéta. pvh.ff.cuni.cz : Exkurze Katedry pomocných v ěd historických a archivního studia Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze do Litvy a Lotyšska v roce 2006 - referáty Dostupný z WWW: . • VÄLJATAGA, Märt . Literary perspectives: Estonia : Waiting for the Great Estonian Novel . Eurozine Dostupný z WWW: . Český p řeklad Martiny Neradové vyšel v časopise HOST 1/2009 • Bericht über eine Besprechung (Schmundt-Mitschrift) . Dostupný z WWW: < http://www.ns-archiv.de/krieg/1939/schmundt/23-05-1939- schmundt.php>. • Reichsgesetzblatt Dostupný z WWW: . • 14. okólnik Prezesa Rady Ministrów F. Sławoj - Składkowskiego z dnia 13 lipca 1936 r. . Wydział Prawa i Administracji UW Dostupný z WWW:

Online zdroje: • http://cs.wikipedia.org • http://pl.wikipedia.org • http://en.wikipedia.org • http://et.wikipedia.org • http://www.eurozine.com • http://klempera.tripod.com • http://www.ns-archiv.de • http://pvh.ff.cuni.cz • http://www.svetovka.cz

44

PŘÍLOHY

Příloha č.1

Německé ztráty po První sv ětové válce

Zem ěpisný m ěsí čník Širým sv ětem, ro čník XIV, 1937 [online; 19.6.2009] • „Polský koridor“ je území západn ě od Svobodného m ěsta Gda ňska (Gda ňsk je to území s mřížkovou výplní)

I

Příloha č.2

Ná črtek „Polského koridoru“ - pruhu polského území a Svobodného m ěsta Gda ňsk odd ělujícího Východní Prusko od N ěmecka. V nejužším míst ě bylo toto území široké pouhých 40km. V 30.letech existovaly i plány na propojení pontonovým mostem.

upraveno na základ ě mapy (pod GNU licencí) z

II

Příloha č.3

Mapka z přílohy Paktu Molotov-Ribbentropp zobrazující hrani ční linii p ři d ělení Polska Kopie mapy pochází z roku 1946 kdy byla po řízena b ěhem procesu s von Ribbentropem a Göringem

[online 21.6.2009] < http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Molotov- Ribbentrop_Pact_showing_the_new_German-Soviet_border_Sept_28_1939_.png>

III

Příloha č.4

Reichsbürgergesetz

§ 1 (1) Staatsangehöriger ist, wer dem Schutzverband des Deutschen Reiches angehört und ihm dafür besonders verpflichtet ist. (2) Die Staatsangehörigkeit wird nach dem Vorschriften des Reichs- und Staatsangöherigkeitsgesetzes erworben.

§ 2 (1) Reichsbürger ist nur der Staatsangehörige deutschen oder artverwandten Blutes, der durch sein Verhalten bewiest, dass er gewillt und geeignet ist, in Treue dem Deutschen Volk und Reich zu dienen. (2) Das Reichsbürgerrecht wird durch Verleihung des Reichsbürgerbriefes erworben. (3) Der Reichsbürger ist der alleinige Träger der vollen politischen Rechte nach Massgabe des Gesetze.

Zákon o říšském ob čanství

§ 1 (1) Státním p říslušníkem je ten, kdo náleží do ochranného svazku N ěmecké říše a je jí za to zvlášt ě zavázán. (2) Státní p říslušnost se získá podle ustanovení zákona o říšské a státní p říslušnosti.

§ 2 (1) Říšským ob čanem jest pouze státní p říslušník n ěmecké nebo p říbuzné krve, který dokazuje svým chováním, že je ochoten a schopen v ěrn ě sloužit n ěmeckému národu a říši. (2) Říšského ob čanství se nabývá prop ůjčením listiny o říšském ob čanství. (3) Říšský ob čan je jediným nositelem v zákonech stanovených plných politických práv.

• Reichsgesetzblatt.1935, Seite 1146. [online]. [cit. 2009-06-22]. Dostupný z WWW: . • BALÍK, Stanislav . Texty ke studiu obecných d ějin státu a práva III. .1987, str.342- 343. [online]. [cit. 2009-06-22]. Dostupný z WWW: .

IV

Příloha č.5

Gesetz zum Schutze des deutschen Blutes und der deutchen Ehre

Durchdrungen von der Erkenntnis, dass die Reinheit des deutschen Blutes die Voraussetzung für den Fortbestand des Deutschen Volkes ist, und beseelt von dem unbeugsamen Willen, die Deutsche Nation für alle Zukunft zu sichern, hat der Reichstag einstimmig das folgende Gesetz beschlossen, das hiermit verkündet wird:

§ 1 (1) Eheschliessungen zwischen Juden und Staatsangehörigen deutschen oder artverwandten Blutes sind verboten. Trotzdem geschlossene Ehen sind nichtig, auch wenn sie zur Umgehung dieses Gesetzes im Ausland geschlossen sind. (2) Die Nichtigkeitsklage kann nur der Staatsanwalt erheben.

§ 2 Ausserehelicher Verkehr zwischen Juden und Staatsangehörigen deutschen oder artverwandten Blutes ist verboten.

§ 3 Juden dürfen weibliche Staatsangehörige deutschen oder artverwandten Blutes unter 45 Jahren in ihrem Haushalt nicht beschäftigen.

§ 4 (1) Juden ist das Hissen der Reichs- und Nationalflagge und das Zeigen der Reichsfarbe verboten. (2) Dagegen ist ihnen das Zeigen der Jüdischen Farben gestattet. Die Ausübung dieser Befugnis steht unter staatlichen Schutz.

§ 5 (1) Wer dem Verbot des § 1 zuwiderhandelt, wird mit Zuchthaus bestraft. (2) Der Mann, der dem Verbot des § 2 zuwiderhandelt, wird mit Gefängnis oder mit Zuchthaus bestraft. (3) Wer den Bestimmungen der §§ 3 oder 4 zuwiderhandelt, wird mit Gefängnis bis zu einem Jahr und mit Geldstrafe oder mit einer dieser Strafen bestraft.

V

Zákon o ochran ě n ěmecké krve a n ěmecké cti

Proniknut poznáním, že čistota n ěmecké krve je p ředpokladem další existence n ěmeckého lidu, a prodchnut neochv ějnou v ůlí, zabezpe čiti n ěmecký národ pro všechnu budoucnost, usnesl se říšský sn ěm jednohlasn ě na následujícím zákon ě, který se tímto vyhlašuje:

§ 1 (1) S ňatky mezi židy a státními p říslušníky n ěmecké nebo druhov ě p říbuzné krve jsou zakázány. Manželství uzav řená proti tomuto zákonu jsou neplatná, i když byla k obcházení zákona uzav řena v cizin ě. (2) Žalobu na prohlášení manželství za neplatné m ůže podat pouze státní návladní.

§ 2 Mimomanželský styk mezi židy a státními p říslušníky n ěmecké nebo druhov ě p říbuzné krve je zakázán.

§ 3 Židé nesm ějí ve své domácnosti zam ěstnávat státní p říslušníky n ěmecké nebo druhově příbuzné krve mladší 45 let.

§ 4 (1) Žid ům se zakazuje vzty čovat říšské a národní vlajky a užívání říšských barev. (2) Užívati židovských barev je jim naproti tomu dovoleno. Výkon t ěchto oprávn ění je pod státní ochranou.

§ 5 (1) Kdo jedná proti zákazu § 1, bude potrestán káznicí. (2) Muž, který jedná proti zákazu § 2, bude potrestán v ězením nebo káznicí. (3) Kdo jedná proti ustanovení §§ 3 nebo 4, bude potrestán v ězením až do jednoho roku a pen ěžitou pokutou, nebo jedním z t ěchto trest ů.

• Reichsgesetzblatt.1935, Seite 1146. [online]. [cit. 2009-06-22]. Dostupný z WWW: . • BALÍK, Stanislav . Texty ke studiu obecných d ějin státu a práva III. .1987, str.343- 344. [online]. [cit. 2009-06-22]. Dostupný z WWW: .

VI

Příloha č.6

Verordnung zum Reichsbürgergesetz

§ 2 (2) Jüdischer Mischling ist, wer von einem oder zwei der Rasse nach volljüdischen Grosselternteilen abstammt, sofern er nicht nach § 5, Abs. 2, als Jude gilt. Als volljüdisch gilt ein Grosselternteil ohne weiters, wenn er der jüdischen Religionsgemeinschaft angehört hat.

§ 5 (1) Jude ist, wer von mindestens drei der Rasse nach volljüdischen Grosseltern abstammt. § 2, Abs. 2, Satz 2 findet Anwendung. (2) Als Jude gilt auch der von zwei volljüdischen Grosseltern abstammende staatsangehörige jüdische Mischling, a) der beim Erlass des Gesetzes der jüdischen Religionsgemeinschaft angehört hat oder danach in sie aufgenommen wird, b) der beim Erlass des Gesetzes mit einem Juden verheiratet war oder sich danach mit einem solchen verheiratet, c)der aus einer Ehe mit einem Juden im Sinne des Absatzes 1 stammt, die nach dem Inkrafttreten des Gesetzes zum Schutze des deutschen Blutes und der deutschen Ehre vom 15 . September 1935 geschlossen ist, d) der aus dem ausserehelichen Verkehr mit einem Juden im Sinne des Absatzes 1 stammt und nach dem 31. Juli 1936 ausserehelich geboren wird.

Na řízení k zákonu o říšském ob čanství

§ 2 (2) Židovským míšencem je ten, kdo pochází od jednoho nebo dvou prarodi čů , podle rasy pln ě židovských, není-li podle § 5, odst. 2, židem. Za pln ě židovského se bez dalšího pokládá prarodi č, když p říslušel k židovskému náboženskému spole čenství.

§5 (1) Židem je ten, kdo pochází p ři nejmenším od t ří prarodi čů , podle rasy pln ě židovských. Platí (tu) § 2, odst. 2, v ěta 2. (2) Za žida se také pokládá státní p říslušník, je-li židovským míšencem, pocházejícím od dvou pln ě židovských prarodi čů , a) když v dob ě vydání zákona p říslušel k židovskému náboženskému spole čenství nebo potom do n ěho byl p řijat, b) když v dob ě vydání zákona byl v manželství se židem nebo potom do n ěho vstoupil, c) když pochází z manželství se židem ve smyslu odstavce 1, jestliže bylo toto manželství uzav řeno za ú činnosti zákona o ochran ě n ěmecké krve a n ěmecké cti ze dne 15. zá ří 1935, d) když pochází z mimomanželského styku se židem ve smyslu odstavce 1 a narodil se nemanželsky po dni 31. července 1936.

• Reichsgesetzblatt I, Seite 1333; 1938, Seite 1751. [online]. [cit. 2009-06-22]. Dostupný z WWW: . • BALÍK, Stanislav . Texty ke studiu obecných d ějin státu a práva III. .1987, str.344- 345. [online]. [cit. 2009-06-22]. Dostupný z WWW: .

VII

Příloha č.7

14. okólnik Prezesa Rady Ministrów F. Sławoj - Składkowskiego z dnia 13 lipca 1936 r. – 14 ob ěžník P ředsedy Rady Ministr ů F. Sławoj – Składkowského ze dne 13. července 1936 [online; cit 09-06-29]. Dostupný z: - vý řez volný p řeklad: "Na základ ě v ůle Pana Presidenta Polského státu Ignáce Mo ścického vyhlašuji následující: Generál Smigły-Rydz, cen ěný od Maršálka Józefa Pilsudského, jako První obránce národa i hlavní spolupracovník Pana Presidenta Polského státu v řízení lidu, má být v Polsku uznán a ct ěn, jako osoba následující hned po Panu Presidentu Polského státu. Všichni funkcioná ři včetn ě p ředsedy Rady ministr ů mu mají vzdát čest a býti poslušní"

VIII

Příloha č.8

Tajný dopl ňkový protokol Smlouvy o neúto čení mezi N ěmeckou říší a SSSR z 23.8.1939; odstavec 1: V případ ě, že na územích pat řícím k pobaltským stát ům (Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva) dojde k územním nebo politickým zm ěnám, pak hranice zájmových sfér N ěmecka a SSSR je tvo řena severní hranicí Litvy. V této souvislosti ob ě strany uznávají zájem Litvy na Vilniusu a okolí.

Zdroj: ŠVEC, Luboš. Dějiny pobaltských zemí . NLN 2001. s.215.

Příloha č.9

Tajný dopln ěk Smlouvy a uspo řádání hranic a o p řátelství mezi N ěmeckem a SSSR z 28.9.1939 … Tajný dopl ňující protokol podepsaný 23.zá ří 1939 se dopl ňuje v tom smyslu, že teritorium litevského státu pat ří do sféry vlivu Sov ětského svazu, z druhé strany však provincie Lublin a provincie Varšava pat ří k okruhu N ěmecké říše (viz mapu, která je p řílohou Smlouvy a uspo řádání hranic a o p řátelství, podepsaní dnešního dne). Jakmile vláda SSSR uskute ční mimo řádná opat ření k ochran ě svých zájm ů na teritoriu Litvy, je t řeba upravit sou časnou německo-litevskou hranici tak, aby odpovídala p řirozené a jednoduché hrani ční linii, a to tím zp ůsobem , že litevské území, které leží na p řiložené map ě jihozápadn ě od linie, bude pat řit Německu. Dále se prohlašuje, že hospodá řské dohody, které jsou v sou časné dob ě v platnosti mezi N ěmeckem a Litvou, nebudou výše uvedenými opat řeními Sov ětského svazu dot čeny.

Zdroj: ŠVEC, Luboš. Dějiny pobaltských zemí . NLN 2001. s.215.

IX