Univerzita Karlova V Praze Fakulta Humanitních Studií

Univerzita Karlova v Praze Fakulta humanitních studií

OBOR: STUDIUM HUMANITNÍ VZDĚLANOSTI

Bakalá řská práce na téma:

TROJFUNKČNÍ STRUKTURA V IRSKÉ MYTOLOGII

Autorka: Martina Tajbnerová Vedoucí práce: Dr Dalibor Antalík

2006

Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatn ě s použitím uvedené literatury a souhlasím s jejím eventuálním zve řejn ěním v tišt ěné nebo elektronické podob ě.

V Písku dne……. ………………………….

2 OBSAH

I.Úvod …………………………………………………………………………………………4

II. Rešerše: a)Idea Indoevropanství…………………………………………………………….6

b)Trojfunk ční struktura u Dumézila ………………………………………………8

c)T ři funkce………………………………………………………………………14

d)Dumézilovy poznatky o trojfunk ční struktu ře u ostrovních Kelt ů………..……20

e)Navazující práce Françoise Le Roux…………………………………………..26

f)Navazující práce Jaana Puhvela………………………………………………..30

III. Samotná práce:

a) Keltové………………………………………………………………………..33

b) Nejstarší irské literární památky………………………………………………34

c) T ři poklady Tuatha de Danaan ů a t ři nartské dary…………………………….37

d) Válka funkcí – II. bitva na Mag Tuired?……………………………………...38

e) T ři funkce v mytologii-rozd ělení……………………………………………...41

e1)1.fce-právní a magická:Nuada a Manannan………43

e2)2. fce-vále čná a bojová: Ogma……………………48

e3).3.fce- prosperity a plodnosti: Dagda ……………..50

f)Lug-multifunk ční postava..……………………………………………………..54

IV. Záv ěr……………………………………………………………………………………..57

V.Seznam použité literatury ………………………………………………………………...59

VI. P říloha ……………………………………………………………………………………61

I. ÚVOD

Tato bakalá řská práce si klade za cíl prokázat trojfunk ční rozd ělení boh ů v keltské mytologii a stru čně popsat jednotlivé funkce (svrchovanost, sílu fyzickou a bojovou a plodnost) a jim p říslušné postavy vystupující v irských mýtech. Celá studie vychází z teorie Georgese Dumézila, která p ředpokládá, že takzvaná trojfunk ční struktura je p řízna čná pouze pro mýty indoevropských národ ů. Pojem indoevropský je podstat ě lingvistický termín, kterým je ozna čován prajazyk, který byl základem n ěkolika jazykových skupin. Tyto jazykové skupiny byly nositeli kultury, k níž pat ří nemateriální, kulturní jazykové projevy jako je náboženství, mytologie, epos, pov ěst, lidová píse ň a další formy literární tvorby p ředávané zpo čátku ústní a pozd ěji i písemnou formou. Na základ ě rekonstrukce literárních pramen ů lze najít jisté základní spole čné rysy t ěchto jazykových skupin. Základními prameny indoevropské mytologie jsou tedy konzervativní posvátné texty. Co se tý če Kelt ů, a ť už se jedná o Kelty ostrovní nebo kontinentální, nemáme z on ěch konzervativních p ůvodních text ů zhola nic. Dochované prameny jsou pozdního data a křes ťanského charakteru a to díky druid ům a jejich úzkostlivému zachovávání ústní tradice a p řísnému zákazu psaného projevu. Navzdory t ěmto p řekážkám se pokusím onu základní indoevropskou trojfunk ční charakteristiku v irské mytologii vysledovat. V dostupných textech a sekundární literatu ře zabývající se irskou mytologií a Kelty se budu snažit na základ ě p říslušnosti postav k Dumézilem již dostate čně charakterizovaným funkcím dokázat, že irská mytologie je v základu trojfunk čn,í a že jednotlivé, mnou popsané, postavy vykazují charakteristiku přináležející daným funkcím. Vzhledem k tomu, že nevládnu Irštinou, pracovala jsem s kritickými p řeklady p ůvodních text ů Christiana Guyonvarc´ha, Jeffreyho Gantze a rovn ěž jsem p řihlédla k verzi Augusty Gregory, která rovn ěž vychází z nejstarších irských literárních památek a p ůvodní texty uspo řádala do jednotlivých p říb ěhů. Irskou mytologii lze rozd ělit do čty ř základních cykl ů: Mytologický cyklus, Královský cyklus, Fenianský cyklus také zvaný Oissianický a Ulsterský cyklus. Vzhledem k rozsahu práce považuji za vhodné soust ředit se pouze na cyklus jeden a to Mytologický, nebo ť je základní a další cykly na n ěj navazují. Postavy v následujících cyklech jsou často potomky

4 rodu Tûataha Dé Dânann ů a podobají se svým rodi čů m. Tûatha Dé Dânnanové, neboli lid bohyn ě Dany p řišel podle Lebor Gabála Erren (Kniha invazí) do Irska v jedné z vln invazí a vytvo řil ur čitou spole čenskou strukturu, která se výrazn ě promítla i do p říb ěhů irské mytologie. Françoise Le Roux o nich píše:

Ale je jisté, že to byli Tuatha de Danaanové, kdo položil základy celé mytické stavby. Z ostrov ů na severu Sv ěta, kde u čty řech p ředních druid ů získávali v ědění a moudrost, si p řivezli zázra čné talismany: Dagd ův kotel, od n ějž žádná spole čnost neodešla nenasycená; Lugovo kopí, jež zp ůsobovalo nevylé čitelná poran ění; Nuad ův me č, jehož držitel byl nep řemožitelný a Kámen Fail (Lia Fail), který zaburácel pod nohama správného kandidáta, jenž m ěl p řevzít svrchovanou moc nad Irskem. Byli to oni, kdo rozd ělil ostrov na čty ři provincie, Leinster, Ulster, Connaught a Munster, a pozd ěji na p ět p řidáním provincie Mide (Meath) považovanou za sídlo král ů, Taru, místo všech velkých náboženských svátk ů….“ 1

Mytologický cyklus kon čí s příchodem syn ů Mílových na irský ostrov. Tûatha dé Dânannové ustupují do svých sídel pod zemí zvaných Sídhe a získávají podobu poloboh ů. Ze Sídhe pak vycházejí do sv ěta lidí a ovliv ňují životy postav v dalších p říb ězích, radí jim, lákají je do Sídhe, uzavírají s nimi s ňatky a plodí s nimi d ěti. Nikdy zcela nezmizí a vystupují ve všech cyklech. Jejich role se však m ění a jejich vliv na úst řední postavy slábne. Finn, hlavní postava Fenianského cyklu, má s Tûatha Dé Dânanny velmi úzké vztahy, je jim v podstat ě roven. Pobývá nep řetržit ě v jejich domech, setkává se s Bodb Deargem, Oengusem a Manannanem tak jako p řítel s přítelem. K Cuchulainovi, úst řední postav ě Ulsterského cyklu, však, i přestože je synem jednoho z nejmocn ějších z Tûatha Dé Dânann ů, p řicházejí jako bohové ke smrtelníkovi. V přepisech irských jmen a názv ů jsem se řídila podle glosá ře Françoise Le Rouxové 2. K bakalá řské práci p řipojuji pro názorn ější ilustraci i p řílohu, která obsahuje m ůj překlad n ěkterých zásadních p říb ěhů z anglického originálu Lady Gregory´s Complete Irish Mythology (zde jsem ponechala autor čin p řepis jmen). 3

1 Le Roux, 1999, Histoire des religions I, str. 822 2 Le Roux, 1986, Les Druides, str. 361-424 3 Gregory, 2000, Complete Irish Mythology

II. REŠERŠE

a) Idea Indoevropanství

Pojem indoevropský je pom ěrn ě složitý. V první řad ě se však jedná o termín lingvistický, jímž se ozna čuje prajazyk, který lze komparatisticky rekonstruovat a byl základem indické, íránské, tocharské, anatolské, arménské, řecké, italické, keltské, germánské, baltské a slovanské jazykové skupiny. Tyto jazykové skupiny, jež se z předpokládaného prajazyka vyvinuly, prod ělaly b ěhem posledních p ěti tisíc let zna čně odlišný vývoj a proto mají pro jeho rekonstrukci r ůznou hodnotu. Jejich spole čný základ však lze u n ěkterých výraz ů jednozna čně prokázat. Puhvel uvádí vedle jiných i zajímavý d ůkaz spole čného základu slova ´kolo´ u n ěkolika jazykových skupin.

Obzvláš ť zajímavý je termín ´kolo´, jelikož dovoluje další rozbor na jednotlivé komponenty: sanskrtské čakram i anglické wheel (staroanglické hweol ; též srovnej řecké kyklos ) navazují na prvotní tvar *k wek wlo-, což je substantivum odvozené od slovesa *k wel- s významem ´otá čet se kolem čepu´, který též m ůžeme pozorovat v řeckém polos ´ čep, osa´ (

Předpokládejme tedy, že existoval jeden jediný spole čný jazyk. Každý živý jazyk se však nutn ě vyvíjí. P řijímá slova (n ěkdy i strukturu) z jiných jazyk ů, vznikají nová slova a jiná se prost ě p řestávají používat. Klí čovým bodem ve vývoji jazyk ů a jejich ší ření je po čátek používání písma. Díky velmi ranému styku s kolébkami kultury blízkého východu se n ěkteré skupiny objevily na

4 Puhvel, 1997, Srovnávací mytologie, str. 51

6 scén ě sv ětových d ějin mnohem d říve než jiné. To platí o v ětvi indické, anatolské a řecké, které jsou doloženy od druhého tisíciletí p ř. n. l.. Jiné skupiny Indoevropan ů, nap ř. Keltové, Germáni, Baltové a Slované, za čaly používat písmo až s příchodem k řes ťanství, tedy mnohem pozd ěji. K rozši řování jazyk ů docházelo vlivem velkého st ěhování národ ů, jehož po čátkem je velké st ěhování Kelt ů, které se časov ě shoduje s archeologicky doloženou Dobou železnou. Rozší ření a dochování ur čité tradice jsou však dv ě r ůzné samostatné záležitosti. Ve staré Indii nap říklad vznikla vyspělá civilizace s kultivovaným v ědeckým a literárním jazykem, sanskrtem, který má doposud velký kulturní význam. Z tohoto základu pak vyrostl i buddhismus, jehož prost řednictvím se indický vliv rozší řil do zna čné části asijského kontinentu. Naopak je tomu s Kelty. Ti už p řed Římany ovládli zna čnou část Evropy. V prvním tisíciletí pat řili dokonce k nejexpanzivn ějším národ ům, ale vlivem druidského zákazu písma a dalších zvláštností národního charakteru jejich jazyk a kultura postupn ě upadá. Pojem indoevropský se však neomezuje jen na oblast lingvistickou. Jazykové spole čenství sice mohlo v těch dávných dobách vznikat bez politické a rasové jednoty, avšak nikoli bez minima spole čné kultury a to kultury intelektuální, duchovní, tj. p řevážn ě náboženské, stejn ě jako kultury materiální. Všichni ti lidé, kte ří dávali mimo jiné stejné jméno kolu museli vnímat význa čné poz ůstatky stejného pojetí sv ěta. Spole čný základ v oblasti jazykové tedy poukazuje i k dalším oblastem. Dumézil tvrdí:

…(jazyk)byl uchovatelem a šiřitelem myšlenek a z ůstává nepravd ěpodobné, že by si jazyky, které z něj povstaly, nic z těchto myšlenek nezachovaly a nezaznamenaly ve svých nejstarších dokumentech. 5

U indoevropských národ ů tak m ůžeme vysledovat jisté základní spole čné rysy v oblasti kulturní a náboženské. Ty lze pozorovat na základ ě studia nejstarších literárních památek a to bývají nej čast ěji mytologické texty nebo rozsáhlé hrdinské eposy. Mýty totiž nejsou jen samo činné literární výtvory odtržené od života lidí, kteří je vypráv ějí. Mají úzký vztah ke spole čenskému a politickému z řízení stejn ě jako k rituálu, zákonu či oby čeji. Jejich úlohou je toto vše ospravedlnit, vysv ětlit a podep řít obrazným vyjád řením velkých myšlenek.

5 Dumézil, 1995, Mythe et Epopée I. str. 42

b) Trojfunkční struktura u Dumézila

Dumézil se v ěnoval problematice trojfunk čnosti, a to nejen v oblasti mytologie, v podstat ě celý život a napsal na toto téma nes četnou řadu publikací a článk ů, v nichž postupn ě krystalizovala celá jeho teorie. Mýty pro n ěj nep ředstavovaly autonomní oblast, ale považoval je za zp ůsob vyjád ření hlubší spole čenské a kulturní skute čnosti. Zásadními jsou především studie Jupiter Mars Quirinus a souhrn Dumézilovy celoživotní práce m ůžeme spat řit v Mythe et Epopée I, II a III . P řipome ňme si n ěkolik zásadních d ěl a jejich úst ředních témat, jež souvisejí s touto prací. Myšlenku trojfunk čnosti Dumézil poprvé uve řejnil v roce 1938 v Revue de l´histoires des religions v zásadním článku „ La préhistoire des flamines majeurs “, v němž prohlašuje, že troj člennost, kterou rozpoznal u Indoíránc ů se vyskytuje také u západní v ětve Indoevropan ů a pochází tudíž z jednoho spole čného ko řene. Tento objev pak v následujících desetiletích Dumézil stále znovu ov ěř uje a rozši řuje na další a další oblasti indoevropské mytologie a bádá v panteonech, rituálech, spole čenských uspo řádáních a eposech všech indoevropských zemí. Následuje celá řada studií Jupiter Mars Quirinus, jejichž název odkazuje na trojici, která se pro Dumézila stala exemplárním p říkladem trojfunk čnosti. První studie z roku 1941 představuje obecný výklad indoevropského pojetí společnosti: kast ve staré Indii, spole čenských stav ů v Íránu v dob ě Avesty a spole čenských funkcí Skyth ů. Již zde Dumézil tvrdí, že t ři velké provincie indoíránského sv ěta znají princip spole čenského člen ění na kn ěze, vále čníky a rolníky-pastevce a dodává, že však pouze Indie na n ěm založila svou spole čenskou organizaci. Jedním z nejvýrazn ějších rys ů indické spole čnosti postvédského období je její systematické rozd ělení do čty ř „stav ů“, podle sanskrtu do čty ř „barev“-varn , z nichž pouze první t ři jsou bytostn ě árjovské a proto čisté. Povinnosti každého ze t ří árjovských stav ů slouží k jeho definování. Brahmán i, kn ěží, studují a vyu čují posvátné vědění a konají ob ěti. Kšatrijové (nebo rádžanjové ), vále čníci, ochra ňují svou silou a svými zbran ěmi lid a na vaišje připadá chovatelství a obd ělávání p ůdy, obchod a obecn ě výroba hmotných statk ů. Tak se vytvá ří celistvá a harmonická spole čnost, které vládne odd ělená osobnost, král sám zpravidla pocházející, jako zt ělesn ění jejích nevyšších kvalit, z druhé úrovn ě. Každá z těchto hierarchizovaných funk čních skupin je v podstat ě sama do sebe

8 uzav řená d ědi čností, endogamií a p řísným souborem zákaz ů.Jinak tomu bylo podle n ěj v Íránu a v Řím ě, zatímco keltská spole čnost se zdá indické bližší. Podle dokument ů, které popisují spole čenský stav upadající pohanské Galie, kterou dobyl Caesar a podle text ů, které informují o Irsku krátce po konverzi ke k řes ťanství lze keltskou spole čnost rozd ělit na t ři třídy: 1. Všemocná t řída druid ů, tedy „velmi u čených“, kn ěží, právník ů a nositel ů tradice. 2. flaithové , tedy vojenská aristokracie, vlastníci p ůdy a 3. bó airig , neboli chovatelé, svobodní majitelé krav. V roce 1944 vychází kniha Naissance de Rome ( Jupiter Mars Quirinus II ) zam ěř ená na problematiku založení m ěsta. Dumézil zde na základ ě Prophetiova textu tvrdí, že popis a charakterizace t ří p ůvodních římských kmen ů výborn ě vystihuje t ři indoevropské spole čenské funkce a že válka mezi Latiny a Sabiny je typickým p říkladem ustavující války, jejíž další ilustrace nalezneme v mytologii germánské (válka mezi Ásy a Vany), indické (hádka mezi Indrou a Ašviny) a keltské (spor mezi Tûatha Dé Dânnany a Fomoiry). Dumézil zde dospívá k názoru, že historie Říma, tak jak ji prezentují dávní auto ři, odpovídá indoevropské trojfunk ční struktu ře. V legend ě o po čátcích Říma považuje Dumézil za klí čovou epizodu o válce a posléze splynutí Proto říman ů a Sabin ů. Je p řesv ědčen, že bez ohledu na to, co se tenkrát v on ěch staletích, o nichž nemáme žádnou dokumentaci, skute čně stalo, p řekrylo tradi ční schéma založení celé spole čnosti. V římském letopisectví je tímto schématem schéma „prvních funk čních král ů“ stejn ě jako nap říklad v Sáze o Ingvilinzích. Tuto myšlenku pak Dumézil rozvíjí a shrnuje v Mythe et Epopée I :

Zápletka je prostá. Řím byl rituáln ě založen a spole čensky zorganizován Romulem jednoho ur čitého dne, který byl znám a každoro čně se slavil. Toto první založení – m ěsta bez žen, m ěsta pohrdaného beati possidentes (zámožnými vlastníky) ze sousedství – nesta čilo, nem ělo budoucnost; Romulus ho tedy musel po válce proti Sabin ům a jejich spojenc ům doplnit tím, že nechal splynout n ěkolik etnických složek: své druhy Proto římany, Sabiny Tita Tatia a podle n ěkterých autor ů do t řetice vojenský sbor Etruska „Lucumona“, povolaný Romulem jako posila v po čátcích nep řátelství. Šlo tedy o etnickou válku, za jakou se vydávají obdobné války ve skandinávské báji a báji irské, avšak válku, v níž mají ryze etnické skupiny skute čná historická a zem ěpisná jména – Latinové, Sabinové a Etruskové -, a ne jména theologická následn ě polidšt ěná, pohistori čtělá jako je tomu v případ ě Ás ů a Ván ů, Tuatha de Danaan ů a Fomoir ů. Zárove ň však válku funk ční, trojfunk ční, stejnou m ěrou jako války skandinávských boh ů, irských boh ů a démon ů.6

6 Dumézil, 1995, Mythe et Epopée I, str 318

9 Tyto t ři etnické skupiny tvo řící t ři legendární základy t ří kmen ů tedy mají t ři funk ční hodnoty: Romulus a jeho spole čníci jsou držitelé svrchované moci; jeho etruští spojenci, pod vedením Lucumnovým, jsou odborníci na vojenské um ění a jeho nep řátelé Titus se Sabiny mají mladé ženy, bohatá stáda a navíc odpor k válce. Spor mezi dv ěma prvními funkcemi a funkcí t řetí, tedy mezi spojenci, jimiž byli Proto římané a Etruskové, a Sabiny, nakonec vede ke spojení do trojfunk ční struktury a ustavení trojfunk ční spole čnosti. Sabinové jako p ředstavitelé t řetí funkce jsou bohatí. St ěhují se z venkova do m ěst svých p ůvodních nep řátel a jako v ěno přinášejí svým dcerám, které jim byly p ůvodn ě Proto římany uneseny, své d ědi čné bohatství. Tím je napln ěna t řetí funkce, tedy plodnost pojící se s materiálním bohatstvím. Podobný spor nacházíme u Skandinávc ů, a to spor mezi Ásy a Vany. Vanové jsou v mýtech popisováni jako bohové, jimž je vlastní bohatství, plodnost a rozkošnictví, a Ásové jako bohové vysoké magie a vále čnické síly. Ásové tedy jasn ě p ředstavují první a druhou funkci a Van ům p řísluší funkce t řetí. Ásové a Vanové se zprvu st řetávají v lítém boji se st řídavými úsp ěchy, až nakonec uzav řou mírovou a dokonce i spojeneckou smlouvu. Hlavní Vanové Njord a Frey se za člení mezi Ásy tak t ěsn ě, že se po smrti vanského boha Ódina ujímají vlády Njord a pozd ěji Frey. Povaze obou skupin odpovídá i zp ůsob boje. Ve Snorriho Sáze o Ingvilinzích lze v několika strofách z Volsupá (v ědminy v ěštby) číst o tom, jak Vanové vyslali k Ás ům zkázonosné stvo ření zvané Gullveig, n ěco jako Zlaté opojení, které Ódin a jeho druhové nedokážou zni čit a jež pustošilo hlavn ě srdce žen. V ůdce Ás ů zase hodil proti nep řátelskému vojsku kouzelný ošt ěp. Védští trojfunk ční bohové, a ť už skupinoví nebo individuální – Mitra-Varuna, Indra a dva Ašvinové (Násatjovci) – tvo ří harmonickou spole čnost. P ředevším v hymnech nic nenarušuje shodu, tedy spolupráci Ašvin ů s bohy vyšších úrovní. Dokonce nic nenapovídá tomu, že této shody bylo dosaženo po t ěžkých dobách, které jí p ředcházely. P řesto však znají pozd ější texty tradici, podle níž Ašvinové vždy nepat řili k vybrané spole čnosti boh ů. P říb ěh se odvíjí od jednoho dne, kdy se oba Ašvinové – ješt ě nehotoví bozi, jimž dosud není dovoleno pít sómu s ostatními bohy a kte ří žijí čast ěji na zemi v běžném styku s lidmi než na nebi s bohy- p řekvapili p ři koupeli krásnou princeznu Sukanjá, která se provdala za starého asketu Čjavanu a je vzorem manželkám. Ašvinové se marn ě snaží Sukanjá svést b ěžnými prost ředky a tak zm ění taktiku. Díky svému lé čitelskému um ění navrátí jejímu manželovi mládí a krásu a pak si má znovu vybrat mezi manželem a jimi.Celý plán je však past. Když totiž Čjavana vyjde z jezera, kam jej Ašvinové pono řili, mladý a krásný, je k nerozeznání od nich, má stejné rysy, od ěv i šperky. Sukanjá se p ři výb ěru spolehne na svou intuici a nakonec si vybere svého manžela. Čjavana pak projeví Ašvin ům svou vd ěč nost tak, že jim podá sómu,

10 aby se napili nápoje boh ů. Proti tomu chce zasáhnout b ůh druhofunk ční Indra, avšak Čjavana Indru ochromí tím, že stvo ří obrovskou p říšeru, jejíž čelisti obsáhnou nebe i zemi a která hrozí vše pohltit. Indra se podvolí a připustí rovnoprávnost Ašvin ů. V této verzi vít ězí spojenectví první a t řetí funkce nad druhou. První funkci zde do časn ě zastupuje člov ěk a nikoli prvofunk ční bohové. Když vše š ťastn ě skon čí stáhne se do pozadí, spokojen s tím, že dokázal zm ěnit vztah mezi bohy. Další kniha Naissance d´archanges ( Jupiter Mars Quirinus III ) pojednává o p ředm ětu soub ěžném a zárove ň odlišném, totiž o vytvá ření zarathuštrovské teologie. Stará polytheistická teologie p římo odvozená od Indoevropan ů p řenechala v Íránu místo jedinému bohu, Ahura Mazdovi. Dumézil zde navzdory apriorním p ředpoklad ům, že se z archaického trojfunk čního pantheonu nic nezachovalo, ukazuje, že pod velkým bohem existuje ur čitá skupina šesti entit zvaná „Nesmrtelní svatí“(Ameša Spenta), která reprodukuje starobylou trojfunk ční theologii. První dv ě entity jsou Vohu manah (dobré smýšlení) a Aša ( řád) a představují první funkci. Aša je avestské slovo odpovídající védskému rta , kosmickému rituálnímu, spole čenskému a morálnímu řádu, který je pod záštitou svrchovaných boh ů, především však neoblomného a strašného Varuny. Vohu manah je p ředstavována jako blízká člov ěku stejn ě tak jako dobromyslný a p řátelský Mitra je člov ěku blízký a je „tímto sv ětem“ v protikladu k Varunovi, který je „oním sv ětem“. T řetí entita se jmenuje Chšatra (moc) a lze ji přiřadit ke druhé funkci. Dv ě poslední entity, Haurvatát (plnost, zdraví) a Ameretát (nesmrtelnost), které jsou tém ěř neodlu čitelné, p řipomínají velmi blízkými pojetími , jež vyjad řují, a hmotnými prvky, které jsou jim p řiřazeny, stejn ě jako svým hierarchickým postavením nerozlu čné blížence Násatjovce, dárce zdraví a života, omlazova če starc ů a odborníky na lé čivé ú činky vody a bylin.4. entita Spenta ármaiti (zbožná mysl), Zem ě jakožto matka a živitelka je pon ěkud sporná, protože její nápl ň p řečnívá p řes vymezení t řetí funkce. Tento problém řeší Dumézil ve studii Tarpetia , vydané v roce 1947, kde ji srovnává s indickou bohyní Sarasvatí, kterou lze ob čas vid ět p řidruženou k Násatjovc ům, a s bohyní Anáhitou a řadí ji ke t řetí funkci. T řetí funkce obsahuje vedle specifických boh ů jednu trivalentní bohyni, jejíž ur čení p řesahuje sm ěrem k prvním dv ěma funkcím. Tato kniha rovn ěž navazuje na sérii Jupiter Mars Quirinus a pojednává o troj členné koncepci sv ěta a spole čnosti, kterou nejstarší Římané získali od indoevropských p ředk ů. První dva eseje se týkají theologie a další se zabývají eposy, hrdiny a historií. V roce 1948 vychází Jupiter Mars Quirin us s podtitulem výklad text ů. Po letech výzkum ů se zde Dumézil rozhodl všechny své poznatky prov ěř it, zkorigovat, zanalyzovat a též doplnit dv ě základní témata, tedy indické a p ředevším římské, které se setkalo s četnými

11 kritikami. S nesouhlasem odborné ve řejnosti se setkala hlavn ě snaha p řipsat funk ční hodnotu kmen ům starého Říma, což byl poslední pokus o nalezení spole čenské aplikace troj člennosti v Řím ě. Dumézil zde uznává, že nelze prost řednictvím t ěchto legend rekonstruovat skute čné po čátky Říma, nebo ť podle jeho slov tyto legendy nejsou ani jejich p řikrášleným obrazem. V roce 1958 vychází Les Dieux Germains , která se v ěnuje trojfunk čnosti a vykresluje tři funkce mnohem uspokojiv ěji než o dvacet let mladší studie Mythes et Dieux des Germains . Sou časn ě vychází řada článk ů sledující aplikaci trojfunk čnosti v nejr ůzn ějších oblastech. Perspektiv ě, kterou Dumézil vyty čil, se zde dostává posily v práci n ěkolika dalších badatel ů. Lucien Gerschel, jeho nejstarší žák, tak studuje právní postupy, na které se Dumézil zam ěř í ve své knize Marriages indoeuropéenes (1979). Troj členný právní mechanismus je jednou z nejchoulostiv ějších aplikací trojfunk ční teorie. Nejlepším p říkladem m ůže být římské právo, jež si ve svých formách uchovává zna čný po čet procedur o t řech variantách s ekvivalentním působením. Kup říkladu ur čitá záv ěť m ůže být u čin ěna se stejnou platností bu ď ve vyhran ěně náboženských shromážd ěních comitia curiata , kterým p ředsedá velký pontifex, nebo na bitevním poli p řed vojáky a nebo kone čně fiktivním prodejem n ějakému „rodinnému kupci“. Gerschel netvrdí, že v Řím ě existovaly t ři r ůzné typy práva, ale je p řesv ědčen, že tato trojice možností se stejnými ú činky sv ědčí p řinejmenším o tom, že „tv ůrci římského práva“ posuzovali významné události kolektivního života podle ideologie t ří funkcí a s oblibou vedle sebe kladli t ři postupy, t ři kontexty nebo t ři p řípady užití, z nichž každý byl odvozen od principu jedné z těchto t ří funkcí. Enmile Benveniste se zabývá léka řstvím. Domníval se, že za soub ěžnými fakty, které našel porovnáváním avestské klasifikace lé čebných úkon ů s rozbory léka řské moci Ašvin ů ve Rgvédu a s postupy, kterým v Pindarových t řetích pythijských zp ěvech u čí kentaur Cheirón Asklépia, existuje ur čitá troj členná doktrína zd ěděná po Indoevropanech. A kone čně holandský u čenec Jean de Vries otevírá cestu k symbolice barev. S uceleným systémem barevné symboliky je podle n ěj možné se setkat u Kelt ů a u Říman ů. U Kelt ů z Galie stejn ě jako z Irska je bílá barvou druid ů, červená barvou vále čník ů. Ke stejnému funk čnímu p řiřazení došel i u Říman ů, kde bílá čepice charakterizuje „nejkn ěžšt ějšího z kn ěží“, zatímco červený vojenský pláš ť pat ří bytostn ě vále čníkovi. Pokud jde o barevné rozd ělení v Indii, platí, že brahmán ům lze p řiřadit bílou, kšatrij ům červenou a vaišj ům žlutou. Mezi léty1959 až 1966 nevychází k problematice indoevropské mytologie žádná publikace. Po této p řestávce však vychází zcela zásadních dvanáct bilancujících prací, zcela nových nebo p řepracovávajících p ředchozí studie, mezi nimi Heur et malher du guerrier

12 zabývající se druhou funkcí(1969) a první funkci věnovaná kniha Les Dieux Souverains des Indo-Européens (1977) a rovn ěž t řídílný esej Mythe et Epopée (1968). První a zdaleka nejobsáhlejší díl p ředstavuje celkový p řehled „Ideologie t ří funkcí v eposech indoevropských národ ů“, kolem t ří hlavních obraz ů: indické Mahábharáty, historie po čátk ů Říma a nartských legend Oset ů, vzdálených kavkazských potomk ů Skyth ů. Osetové své hrdiny z dávných čas ů, tedy Narty v zásad ě d ělí do t ří rod ů a to podle t ří funkcí: Boarité, kte ří byli bohatí na stáda; Alaegaté, kte ří vynikali inteligencí a Aechsaertaegkaté, kte ří se vyzna čovali hrdinstvím a statností svých muž ů. U Skyth ů m ůžeme rovn ěž najít další p říklad aplikace trojfunk čnosti na další oblast, a to je symbolika. Vedle symboliky barev zde můžeme pozorovat i to, jak byly t ři spole čenské vrstvy nedíln ě spojeny s třemi hmotnými předm ěty, jejichž seskupení je reprezentovalo. Podle legendy vysv ětlovali Skythové sv ůj původ podle zlatých p ředm ětů spadlých s nebe. Byly to pluh a jho pro zem ědělce, sekera (nebo ošt ěp a luk ) jako vále čná zbra ň a kone čně kultovní pohár. Není t řeba dodávat, že tyto předm ěty mají z řeteln ě klasifikující hodnotu t ří funkcí. Všechny pohromad ě pak byly v úschov ě krále a každý rok pak byly slavnostn ě p řepravovány po skytských zemích. Následovaly stru čnější výklady o mén ě rozsáhlých využitích troj členné ideologie u Řek ů, Kelt ů, Germán ů a Slovan ů. Dva následující díly shrnují srovnávací studie omezen ější svou látkou, které předkládají nové druhy problém ů, nap říklad formy a d ůsledky h říchu, typy boha nebo hrdiny, kte ří se provinili na r ůzných funk čních úrovních. Druhý díl se zabývá epickými indoevropskými typy na základ ě postav Mahábharáty, které Dumézil konfrontuje s materiálem řeckým (u hrdiny), materiálem íránským (u mága) a s materiálem irským a íránským (u krále). A kone čně t řetí svazek shromaž ďuje římské p říb ěhy vážící se k pátému čtvrtému století p řed Kristem, které byly rovn ěž konfrontovány s komparativními daty z oblasti Íránu, Irska a Indie. Čtvrtý díl, plánovaný na po čátku osmdesátých let, jenž se m ěl věnovat římským p říb ěhům, již nevyšel. Studium t řetí funkce v roce 1982 sv ěř uje svým nástupc ům:

Zamýšlet se ješt ě nad tím, co p ři obrovské rozmanitosti t řetí funkce (prosperita atd.) sjednocuje tolik aspekt ů. Nejedná se, jak bylo často namítáno od čas ů André Piganiola, o jakési „odkladišt ě“, dobré k tomu, aby se do n ěj nastrkalo všechno, co nelze za řadit ke dv ěma vyšším funkcím, ale o provázané , vzájemn ě se podmi ňující a na sebe navazující koncepty. Nem ělo by jít o apriorní teorie, ale o

13 pozorování: taková božstva jako Frey, Quirinus Ašvinové atd. ukazují synteticky t ři nebo čty ři aspekty třetí funkce a prost řednictvím své p říbuznosti s jinými bohy ješt ě další aspekty navíc. 7

c) Tři funkce

Výzkum t ří funkcí se samoz řejm ě táhne celým Dumézilovým dílem. Nejprve se pochopiteln ě zam ěř uje na první z nich. Tato funkce byl již rozpoznána (nezávisle na troj členném rámci) n ěkolika pr ůkopníky: na konci devatenáctého století navrhl indolog Abel Bergaigne název „svrchovaní bohové“, který Dumézil p řevzal k vlastnímu ú čelu. Ve svých pracích z doby p řed rokem 1938, zejména Ouranos-Varuna (1934) a Flamen-Brahman (1935), se Dumézil podle vlastních slov zdržoval „v troskách královské ideologie“. Mohl tedy po roce 1940 p ředložit v knize Mitra-Varuna jistý obraz první funkce. Obdobn ě jako u spis ů Jupiter Mars Quirinus tento titul neodkazuje k ur čité provincii (v tomto p řípad ě indické) ale zám ěrn ě zdůraz ňuje dvoj člennou podstatu první funkce, magickou a právní. Tato kniha bude přepracována a zkorigována v roce 1948 Vedle dvou velkých svrchovaných boh ů budou další, tzv. „vedlejší“ svrchovaní bohové postupn ě rozpoznáni ve studiích Le Troisiéme Souverain (1949), pokud jde o Írán, a Les Dieux des Indo-Européens (1952), pokud jde o Indii a o Řím. Jejich transformace ve skandinávské mytologii do podoby Ódinových syn ů“ bude objasn ěna až mnohem pozd ěji (v článcích za řazených do sborníku Gods of the Ancient Northmen , 1973). Jeden zvláštní aspekt první funkce, totiž volba, která je u všech indoevropských národ ů „sou časn ě s dědi čností a ob čas v kombinaci s ní“ zp ůsobem, jak získat království, je studována v knize Servius et la fortune (1943). Máme-li stru čně charakterizovat první funkci, zahrnuje na jedné stran ě posvátno a vztahy lidí bu ď k posvátnu (kult a magie), nebo lidí navzájem pod dohledem a ru čením boh ů (právo a administrativa), a také svrchovanou moc, kterou vykonává král nebo jeho zástupci v souladu s vůlí nebo p řízní boh ů, a kone čně, v obecn ějším smyslu, v ědu a inteligenci, které jsou neodd ělitelné od promýšlení v ěcí posvátných a od manipulace s nimi. První funkce, jelikož obsahuje dva aspekty, tedy posvátno a zárove ň svrchovanou moc, je nej čast ěji reprezentována dv ěma bohy. Pro Indy m ěla svrchovanost dv ě tvá ře, dv ě poloviny, které jsou protikladné a zárove ň komplementární a které zt ěles ňují a zárove ň nad nimi bdí dva králové Mitra a Varuna. Varuna je hrozivým znepokojujícím pánem, majitelem

7 Dumézil, 1997, Mýty a bohové Indoevropan ů, str. 64

14 majá (magie vytvá řející formy) a je vyzbrojen uzly a sít ěmi, což znamená, že se m ůže každého bleskov ě a neodvratn ě zmocnit. Naproti tomu Mitra, jehož jméno znamená smlouvu a také p řítele, je uklid ňující, dobrotivý, je ochráncem čestných a správných čin ů a vztah ů. Varuna je despoti čtější a „božšt ější“ a Mitra je prezentován jako posvátný kn ěz. Varuna má přitom bližší vztah k druhé, násilnické a vále čnické funkci; Mitra k mírumilovnému blahobytu, jenž vzkvétá díky funkci t řetí. V Mahábharát ě je tomu s příbuzenskou vazbou na rozdíl od dvou následujících funkcí pon ěkud složité, ale první funkci zde zastává Judhišthira. V římském materiálu první funkci reprezentují bohové Dius a Jupiter a v literárních památkách týkajících se historie Říma pak Romulus a Numa a s nimi kmen Proto říman ů. Římské schéma dvou aspekt ů první funkce se zcela nezachovalo. Dius, nebo také Dius Fidius, „zá řící b ůh“ a záštita dodržování p řísah, zde reprezentuje právnickou oblast má z řetelnou mitrovskou charakteristiku. Jupiter však postupem času Dia zcela pohltil a soust ředil na sebe veškerou svrchovanost. Oba aspekty první funkce však lze ješt ě rozpoznat v dvojité titulatu ře boha: Optimus, což znamená velmi úslužný, a Maximus, neboli nejvýše postavený v nekone čné klasifikaci „majestát ů“. Ve vztahu k člov ěku jsou to dva póly, které ve védské ideologii korespondují s Mitrou a Varunou. V letopisné tradici tvo ří dva zakladatelé Říma, Romulus a Numa, obdobn ě vyvážený a rozvinutý protiklad, jako jej vytvá řejí ve védské tradici Varuna a Mitra. Jsou zcela protikladní svým charakterem, založením a svou historií. Je to však opozice bez nep řátelství a Numa dokon čuje Romulovo dílo a dává římské královské ideologii druhý pól, který je stejn ě nezbytný jako ten první. Romulus je v šestém zp ěvu Aeneidy definován jako bojovný polob ůh a stvo řitel Říma, p ůvodce římské moci a neustálého růstu. Numu pak popisuje Vergilius jako krále-kn ěze, nositele posvátných p ředm ětů, který též zakládá Řím, ale tím, že mu dává zákony. Romulus je p řitom násilník, kterého letopisci často lí čí jako jakéhosi tyrana a má tedy úzký vztah k druhé funkci, kdežto Numa spíše tíhne k funkci t řetí, tedy k prosperit ě. Mezi skandinávskými bohy tuto funkci podle Dumézila zastávají Tý a Ódin.A tedy ani v nordických textech nez ůstává Ódin v první funkci osamocen. Skandinávskou ekvivalentou Varuny je Tý. Je však zatla čen do pozadí stejn ě tak jako se Mitra, a č teoreticky rovnocenný Varunovi, t ěší u básník ů mnohem menší pozornosti než Varuna, tak jako je Dius Fidius mén ě d ůležitý než Jupiter. D ůvodem je podle Dumézila to, že si lidé více považují svého svrchovaného božského mága než právníka. Podívejme se ješt ě na pon ěkud spornou problematiku krále. Na první pohled by se zdálo, že postavu krále jako svrchovaného vládce, lze automaticky v indoevropském materiálu p řiřadit k první funkci, ale není tomu vždy tak „Vztah mezi t řemi funkcemi a

15 králem, jehož velmi starobylá existence alespo ň v jedné, bezpochyby nejkonzervativn ější části Indoevropan ů je doložen lingvistickou shodou mezi védským výrazem rádž-, latinským rég- a galským ríg-. Tyto vztahy jsou r ůzné v těchto t řech oblastech r ůzné a v každé z nich se mění s místy a s časem. Výsledkem toho je ur čitá prom ěnlivost v reprezentaci nebo ve vymezení t ří funkcí, zejména té první: král je jednou nad řazený trojfunk ční struktu ře nebo je přinejmenším mimo ni, takže první funkce je pak zam ěř ena spíše na čistou správu posvátna, na kn ěze, než na politickou moc, vlada ře a jeho činitele; jindy naopak král – a potom stejnou, ba v ětší m ěrou než král-kn ěz než král-vále čník – je nejvýzna čnějším reprezentantem této funkce; jindy zase král p ředstavuje ur čitou prom ěnlivou sm ěs prvk ů ze všech t ří funkcí, a zvlášt ě prvk ů druhé, vále čnické funkce, a eventuáln ě stavu, z něhož král nej čast ěji vyšel: odlišující jméno indických bojovník ů, kšatrij ů, a p řece je synonymem výrazu rádžanja , který je odvozen od slova rádžan .

Druhá funkce, obtížn ěji uchopitelná, bude studována teprve postupn ě. První kniha, která se jí týká, Horace et les Curiaces z roku 1942, vrhla sv ětlo na jeden aspekt, jenž b ěhem následujících výzkum ů nikdy neztratil na významu. Jde o t ři h říchy vále čníka: hrdina se dopustí t ří chyb, které jsou uspo řádány podle trojfunk čního modelu. P říslušná obdoba bude velmi brzy rozpoznána v Indii a posléze jako t ři Héraklovy h říchy v Řecku a u Skyth ů. Příklad z indických mýt ů je následující: V pátém zp ěvu skladby Márkandeja purána se rýsuje jasné trojfunk ční schéma. Druhofunk ční Indra nejd říve zabije netvora Trojhlavce. Je to vražda nezbytná, protože Trojhlavec p ředstavuje pohromu ohrožující sv ět a zárove ň svatokrádežná, nebo ť pat ří mezi brahmány . Následkem tohoto činu ztrácí Indra sv ůj majestát. Poté, jelikož k pomst ě Trojhlavce byl stvo řen hrozný netvor Vrtra, se Indry zmocní strach a v rozporu se svým pravým posláním vále čníka uzav ře s Vrtrou neup římn ě mír a pak jej poruší. Za tento čin je zbaven své fyzické síly. Nakonec hanebnou lstí, tak, že na sebe vezme podobu manžela, se Indra dopustí cizoložství s po čestnou ženou a následkem tohoto činu ztrácí i svou krásu. Bude však zapot řebí ješt ě u mnoha let a n ěkolika p ředb ěžných článk ů, než bude moci být p ředložen souhrnný obraz druhé funkce. Stane se tak v knize Aspects de la fonction guerriére chez les Indo-Européens , uve řejn ěné v roce 1956. Druhou funkci lze popsat jako hrubou fyzickou sílu a r ůzná využití této síly, která jsou hlavn ě, avšak ne výlu čně, vojenská. Typi čtí jsou zde state ční hrdinové vládnoucí nadlidskou silou a s nevídanou obratností ovládající rozli čné zbran ě. I v druhé funkci se projevuje jistá dichotomie, která však není tak výrazná.

16 Védským druhofunk čním bohem je tak bezesporu Indra, jenž shrnuje pohyby, služby a nutnosti hrubé síly, která, užita v bitv ě, p řináší vít ězství, ko řist a moc. Je to nenasytný přeborník, vyzbrojený hromem, zabíjí démony a zachra ňuje vesmír. Pro své hrdinské skutky se opájí sómou, která dává sílu a zu řivost. Je Tane čníkem, nrtu . Jeho zá řící a h řmotný doprovod tvo ří Marutové, do atmosféry transponovaný oddíl mladých vále čník ů, marja . Jím a skrze n ě se vyjad řuje ur čitá morálka hrdinského činu a p řebytku životních sil, která stojí v protikladu jak v ůč i p řísné a p římé všemohoucnosti, tak v ůč i laskavé umírn ěnosti, které se spolu sdružily v první funkci, již reprezentují Varuna a Mitra. V rámci vále čnické funkce se ukázalo, že v předvédském období, existovali dva rozdílní p ředstavitelé, tedy vedle Indry ješt ě Váju. Hrdina Váju, kterému je v Mahábharát ě ekvivalentem Bhíma a jenž je zárove ň Vájuovým synem, je jakési zví ře v lidské podob ě. Disponuje tém ěř monstrózní t ělesnou silou a jeho hlavními zbran ěmi jsou jeho paže, nastavené ob čas zbraní, která je mu vlastní, tedy kyjem. Není ani fyzicky krásný a ni p říliš inteligentní a snadno podléhá prudkému hn ěvu. Nakonec v ětšinou p ůsobí sám, mimo družinu, za jejíhož ochránce je ale p řesto považován, a vyhledává dobrodružství. Indra, jemuž v Mahábharát ě odpovídá Ardžuna, kterému je otcem, je naproti tomu nad člov ěkem, ale p ředevším úsp ěšným a civilizovaným mužem, jehož síla zůstává harmonická a který ovládá složit ější zbran ě (Ardžuna je zejména proslulý lukost řelec a odborník na vrhací zbran ě). Je spanilý, inteligentní, morální a p ředevším spole čenský, spíše bojovník než hleda č dobrodružství, p řirozený v ůdce armády svých brat ří. V římském pantheonu zastává druhou funkci Mars, bojovný b ůh, patron fyzické síly, která m ůže být stejn ě jako u védského Indry za t ří nebo čty ř okolností zam ěř ena i na římského rolníka ve prosp ěch jeho býk ů, kte ří také pot řebují být silní. V historii římských král ů st řídá Romula a Numu Tullus Hostilius, kterého Anchíses p ředstavuje v Aeneid ě (Aeneis VI, 815) jako toho, kdo „povolává znovu do zbran ě ob čany, kte ří zpohodln ěli a již odvykli triumf ům“. Království bylo Tullovi Hostiliovi sv ěř eno vzhledem k jeho odvaze a byl to on, kdo založil vojenský systém a vále čnické um ění. Ve Skandinávii máme v podstat ě také dva odlišné typy vále čník ů. Významné části vále čnické funkce se zmocnil prvofunk ční Ódin. Jde zde zejména (aniž by toto ohrani čení bylo p řísn ě ur čeno, nebo ť h řmícím bohem, bohem atmosférického boje z ůstává Tór, tak jako ve védském materiálu Indra) o část, nad kterou u Indoíránc ů bd ěl Indra, zatímco část, jejímž ochráncem byl Váju, náleží spíše Tórovi, brutálnímu zápasníkovi a dobrodruhovi osam ělých výprav proti obr ům. Ve všech mýtech je rovn ěž vyjádřena koncepce vztah ů této prost řední funkce se t řetí, kterou povolává do svých služeb, a s aspektem „Mitra“ první funkce, který neuznává a ani

17 uznat nem ůže, protože je spjata s akcí a nebezpe čím a nem ůže p řipustit, aby jí v ěrnost zásadám p řekážel v těchto akcí cha odzbrojila ji tvá ří v tvá ř nebezpe čí. Ani vztahy Indry s Varunou nejsou bezkonfliktní.

Třetí, zna čně polymorfní funkce, bude všem Dumézilovým pokus ům o systematizaci odolávat ješt ě více. Servius et la fortune zaznamená rituály a mýty, které se týkají dosažení vyššího spole čenského statutu, rozli čné články prostudují bohy t řetí funkce a jejich talismany. Ale k syntéze, oznámené v roce 1952 nikdy nedojde… Vyjád řit podstatu t řetí funkce je pon ěkud náro čnější než u p ředchozích dvou, protože pokrývá vlekou řadu oblastí, mezi nimiž existují prokazatelné svazky, ale jejichž celek neobsahuje z řetelné jádro: P řirozen ě sem pat ří plodnost – a ť už lidská zví řecí nebo vegetativní, ale sou časn ě také potrava, bohatství, zdraví a mír – se všemi radostmi a výhodami míru – a často rozkoš, krása a také d ůležitá idea „velkého množství“, uplat ňovaná nejenom na statky (hojnost), ale také na lidi, kte ří vytvá řejí spole čenské t ěleso (masu). Ve védách bohové poslední úrovn ě, Násatjové nebo také Ašvinové, vyjad řují jen část mnohem komplexn ější funkce. Jsou p ředevším dárci zdraví, mládí a plodnosti, divotv ůrci pomáhající churavým stejn ě jako zamilovaným, dívkám bez ženicha stejn ě jako neplodnému dobytku. T řetí funkce je však n ěč ím víc, nezajiš ťuje pouze zdraví a mládí ale jak už bylo řečeno, také výživu, hojnost statk ů a lidí, to znamená zástupy lidí a hospodá řské bohatství, a také citový vztah k půdě a proto jsou Ašvinové na své úrovni posíleni bohy a bohyn ěmi, kte ří zajiš ťují další aspekty t řetí funkce, nap říklad zví řecí život, materiální dostatek, mate řství (Púšan, Purandhi, Dravinódá, „Pán polí“, Sarasvatí). Potomky Ašvin ů jsou pak v Mahábharát ě dvoj čata Nakula a Sadhéva. Římským bohem pro t řetí funkci je Quirinus. Aktivita tohoto boha je rovnom ěrn ě a výlu čně spjata se zem ědělskými božstvy a se zrnem. Quirinovo jméno je neoddělitelné od jména Quirit ů, tj. celku Říman ů nahlížených v jejich civilních aktivitách (v protikladu k Milites). Quirinus je tak organizátorem této spole čenské masy a zárove ň míru. V římském kontextu se však nejedná o mír zaslepený a radostný jako v kontextu indickém, ale o mír bd ělý, za n ěhož byly zbran ě odloženy, ale udržovány. V historii římských král ů nalezneme stejn ě jako v indickém eposu dvoj čata. Římský epos jim poskytl místo v osobách Romula a Rema. Je zde však zna čný rozdíl mezi prvofunk čním Romulem králem, který b ěhem druhého a záv ěre čného období své kariéry stojí v protikladu v ůč i Numovi, a oním Romulem p řed založením Říma. Tato rozdílnost se totiž projevuje až p ři zakládání m ěsta, kdy Romulus zavraždí Rema a p řestává tak být jedním z dvoj čat, tedy v ěrným a bezkonfliktním

18 spole čníkem svého bratra, a stává se osl ňujícím, tvo řivým a brzy i hr ůzným a tyranským králem. Dvojice boh ů pro t řetí funkci se objevuje i ve skandinávských mýtech a jsou to Njörd a Frey. Ti by m ěli zajiš ťovat všeobecný dostatek v dob ě míru a lidskou plodnost. Ke t řetí funkci se pojí i řada pomocných božstev a také jeden typ bohyn ě, která je však činná na všech t řech úrovních, tedy trivalentní. Ve védských trojfunk čních p řehledech se jedná o říční bohyni Sarasvatí, která je sice sdružována s t řtifunk čními Ašviny, avšak přívlastky ji definují jako čistou, hrdinskou a mate řskou, tedy aspekty všech t ří funkcí. Také Anáhita, nejd ůležit ější z bohyní v posgáthové Avesty a říční bohyně, jejíž úplné jméno zní „Vlhká, Hrdinná, Neposkvrn ěná“, z řeteln ě odkazuje ke všem t řem funkcím. Dumézil je přesv ědčen, že sublimací téhož prototypu vytvo řil čistý mazdaismus svou čtvrtou entitu, Ármaiti, která je sice v ětšinou řazena na t řetí úrovni (po Chšatra „Moc“ a p řed Haurvatát- Ameretát „Zdraví-Nesmrtelnost“), avšak nemá trojitý titul. Na druhou stranu ale nese jméno, které znamená „Zbožné myšlení, pomáhá bohu v jeho boji s armádou zla a jako rozlišující hmotný prvek k ní pat ří zem ě živitelka. Římskou obdobou by mohla být Juno s trojitým titulem Seispes Mater Regina. V Germánském sv ětě byla také jedna multivalentní bohyn ě jménem Frijó. Sice není doložena její vále čnická funkce, ale je popisována jako svrchované božstvo a jako „Venuše“. Kone čně u Skandinávc ů se tato p ůvodní multivalence rozpadla a bohyn ě se rozdvojila na Friggu, svrchovanou cho ť svrchovaného mága Ódina, a na Fryju, typickou bohyni Van ů, rozkošnickou a bohatou. Co se tý če vztahu t řetí funkce ke dv ěma vyšším, je v podstat ě jejich základem. V eposu o po čátcích Říma se dokonce t řetí funkce objevuje jako první (po řadí je t řetí, první, druhá). Romulus se m ění z Násatjovského dvoj čete na varunovského tyrana. Dumézil považuje za spolehlivý fakt, že i když je t řetí funkce nejponížen ější, není tím o nic mén ě základem a podmínkou dvou zbývajících. Stru čně řečeno: kouzelníci a vále čníci by nep řežili, pokud by je rolníci a pastý ři nevydržovali.

Trojfunkční struktura v mýtu a eposu ve třech základních oblastech Dumézilova výzkumu

Řím Védská Indie Skandinávie Eddy

I. funkce-Svrchovanost -právní: DIUS MITRA TÝ Numa -magická: JUPITER VARUNA ÓDIN Romulus -magická i právní: Judhišthira Proto římané Ásové

II. funkce-Síla fyzická a bojová: MARS INDRA(VÁJU) TÓR Tullus Hostilius Ardžuna (Bhíma) Etruskové Ásové

III. funkce-Plodnost: QUIRINUS AŠVINOVÉ NJÖRD, FREY (neboli NÁSJATOVCI) JUNO SARASVATÍ FRIGGA, FRYJA Romulus a Remus Nakula a Sadhéva Sabinové Vanové

d) Dumézilovy poznatky o trojfunkční struktuře ostrovních Keltů

Keltská mytologie nepat řila k těm, které by se t ěšily velkému zájmu tohoto badatele. Věnoval jim n ěkolik stran ve čtvrté části Mythe et Epopée I a jeden jediný nástin. Okrajov ě se Kelt ům v ěnoval i v druhém a t řetím svazku tohoto díla, ale nikdy nenapsal žádnou zásadní práci zabývající se výhradn ě tímto tématem. Byl p řesv ědčen, že keltská mytologie trpí rozt říšt ěností a nep řehledností, a proto není vhodná pro ú čely srovnávací indoevropeistiky. Keltské oblasti v se dumézilovské perspektiv ě ujali jeho žáci Françoise Le Roux a Christian Guynvonvarc´h. Dumézil irskou mytologii v Mythe et Epopée I p řirovnává k římským d ějinám. Římská mytologie podle jeho slov nikdy nebyla fantaskní ani kosmická a zatímco nap říklad Indie rozvíjela do velkolepých obraz ů vznik a jednotlivé fáze sv ěta, chaos a stvo ření, dílo a dobrodružství boh ů, Řím si činil nárok pouze na to, aby stru čně a jednoduše na črtl své vlastní po čátky a dobrodružství král ů, kte ří jej postupn ě budovali. Tyto p říb ěhy tvá řící se jako věrohodný historický dokument jsou však vesm ěs vybájené a pod ěděné z dob, kdy Řím dosud neexistoval a plnily stejnou úlohu jako zázra čné p říb ěhy indické, tedy ospravedl ňovaly a posv ěcovaly ob řady, zákony, mravy a veškeré složky římské spole čnosti a utvrzovaly Římany v sebeúct ě. V podobném duchu vytvá řeli podle Dumézila svou mytologii také Keltové:

I když Keltové nedošli tak daleko jako jejich italští bratranci, vydali se stejnou cestou: také oni slýchají vypráv ět jen o nejstarších d ějinách svého ostrova, svých kraj ů; ,v ěkům sv ěta´, jež popisuje Hésiodos a Mahábharáta, odpovídají v Irsku postupná osídlování, dobyvatelé, kte ří vyhán ějí jeden druhého. Do tohoto řet ězce se vloudili i sami bohové, alespo ň ty bytosti, které si ve svém kolektivním jménu Tuatha De Danaan uchovávají název * deiwo- indoevropských boh ů, a tvo ří p ředposlední z invazí, žijí na p ůdě ostrova, brání jej, spravují jej, po porážce se stahují do svých mohyl; Jejich d ějiny jsou d ějinami politickými, sestávají se z boj ů a vyjednávání s cizinou, d ějinami institucí a vnit řních t řenic, které se pramálo liší od t ěch, jež poznamenávají p říští pokolení; zkrátka mytologie splývá s eposem, jeví se jako pom ěrn ě nedávný zlomek skute čného života zem ě obývané národním spole čenstvím. 8

8 Dumézil, 1995, Mythe et Épopée, str. 311- 312

Zásadní spor v římských d ějinách mezi Proto římany ve spojenectví s Etrusky a Sabiny, tedy mezi prvními dv ěma funkcemi, jež vede ke spojení t ří funkcí, podle Dumézila odpovídá sporu mezi Tûatha Dé Dânanny a Fomoiry. Mezi Iry a Římany však existuje jeden velký rozdíl. Zásadn ě se neshodují v pojetí lidského rámce, do kterého své mýty zasazují. Dumézil se k tomu vyjad řuje takto:

Pro zá řného irského palatýna s básnickým duchem, který by sice prokazoval divy, udatenství a tu nejvyšší inteligenci, ale není schopen si sv ůj ostrov uspo řádat d říve než v tomto století (Mythe et Epopée vychází v r. 1968, tedy dvacáté století), není božský a lidský princip v protikladu a ve skute čnosti je od sebe ani neodd ěluje: a ť už jde o jeho vlastní klan nebo o nep řátele. Ir žije v nadp řirozenu mezi vílami z mohyl a p řízraky z mlh. Ví, že pro nikoho není nic nemožné, že spole čnost a život každého jedince řídí sí ť mystických tabu ú činn ěji než kasuistika zákon ů a zvyklostí, ve které nicmén ě jeho ostrovtip vyniká. Ví, že zdar všeho, co podniká závisí daleko více na nadp řirozených vlohách a p řisp ění nadp řirozených sil než na konkrétních plánech. Ví, že každý člov ěk je tím, za koho se považuje, n ěkdy však, p řevt ělí-li se pot řetí či po čtvrté, i n ěkým jiným a jindy zase lesní zv ěř í. Ví, že rybá řská lo ďka obeplouvající jistý útes v západních mo řích, m ůže náhle p řistát v zemi Mrtvých nebo spíše zemi Živých a p řirozen ě, že se odtud vrátí plná čar a melancholie. 9

Obyvatelé Říma, národ právník ů a letopisc ů, si naopak vytvo řil ú činné hráze proti iracionálnu. Pro Římana však stojí lidský princip v ostrém protikladu k principu božskému. Mýty zde pat ří výhradn ě do lidské sféry a vše, co se v nich bude odehrávat, se odehrává mezi lidmi. Ke spojení lidí a boh ů dochází pouze prost řednictvím ob ětí a modliteb na jedné stran ě a předzv ěstí a zázrak ů na stran ě druhé. Mrtví do p říb ěhů, stejn ě jako v přirozeném život ě, zasahují pouze jako p říklady hodné následování. Stru čně řečeno, keltská a římská mytologie mají spole čné p ředevším historizaci tradi ční mytologické látky. Na rozdíl od Říman ů ale v keltském pojetí splývá historie a tím i sv ět, tak jak si jej Keltové p ředstavovali, s nadp řirozenem. Dumézil srovnává keltský materiál vedle mytologie Římské také s mytologií skandinávskou. Ve všech t řech p řípadech lze nalézt tzv. „válku funkcí“. Proto římané, představitelé svrchované moci, ve spojenectví s bojovnými Etrusky, tak jako skandinávský kmen Ás ů, kte ří jsou v mýtech popisováni jako bohové vysoké magie a vále čnické síly,

9 Dzmézil, 1995, Mythe et Épopée I, str. 312

22 odpovídají v Irsku kmenu Tûatha Dé Dânaan ů, kte ří mají podle Dumézila rovn ěž zastoupení pouze v prvních dvou funkcích. K ustavení ucelené indoevropské spole čnosti je však zapot řebí i funkce t řetí, která se p řipojuje prost řednictvím zmín ěné války funkcí. Proto římané a Etruskové tak bojují proti Sabin ům, Ásové proti Van ům a Tûatha Dé Dânannové proti Fomoir ům, jimž velí Bres. Irské d ějiny, tak jak ji lze poznat z dostupných materiál ů, jsou podle Dumézila pojaty jako sled vpád ů na irský ostrov. Staré pohanské bohy (zvlášt ě ty, které Dumézil považuje za zd ěděné po indoevropských p ředcích) vytvo řili p ředposlední nájezdníci, tedy Tûatha Dé Dânannové, Lid bohyn ě Dany. Pantheon Tûatha Dé Dânann ů však nepokrýval všechny t ři funkce pot řebné pro indoevropskou spole čnost. Tvo řilo jej podle Dumézila jen p ět základních boh ů, z nichž Dagda byl zasv ěcen druidské magii, Ogma vále čnické síle, Lug-bůh všech řemesel dohlížel na veškeré v ědění, a zbývající dva zastávali dv ě nejprestižn ější odbornosti: Diancecht lé čitelství a Goibniu ková řství. Dumézil dodává:

…pod t ěmito v ůdci se boží lid vymezoval také stejnými p řednostmi: magií, vále čnickou silou, zru čností v um ění řemeslech. V tom všem ale není ani stopy po t řetí funkci v její nejpot řebn ější podob ě, totiž zem ědělství zajiš ťujícím obživu a bohatství. 10

Třetí funkci v této podob ě lze naopak nalézt u p ředchozích obyvatel ostrova, Fomoir ů, kte ří jsou p ředevším zem ědělci. Tûatha Dé Dânannové a Fomoirové se utkali ve slavné bitv ě na Mag Tuired, kde Lid bohyn ě Dany zvít ězil a rozhodl se ponechat na živu Brese, v ůdce poražených, který jim vým ěnou za sv ůj život m ěl prozradit tajemství, jež m ělo v Irsku zajistit rozkv ět zem ědělství a pastevectví. Shrneme-li Dumézilovu teorii, vznikne nám trojfunk ční trojice Dagda, Ogma, Bres a dva soupe řící rody, z nichž Tûatha Dé Dânannové zastupují první dv ě funkce a Fomoirové t řetí. Trivalentní bohyní, již řadíme ke t řetí funkci, je podle Dumézila v irské mytologii Macha, kterou p řirovnává k indické Sarasvatí, římské Juno Seispes Mater Regin ě a skandinávským bohyním jménem Frigga a Fryja, a v ěnuje jí na konci Mythe et Epopée I dokonce celou kapitolu. Jméno irské bohyn ě Machy se pojí k pláni Macha (Emain Macha), která se nachází na jihu provincie Ulster, kde se každoro čně konalo „maškarní shromážd ění“. Tzv. Dinschenchas neboli „Historie míst“ uvád ějí u tohoto názvu trojí od ůvodn ění, jímž jsou

10 Dumézil, 1995, Mythe et Épopée I, str. 317

23 tři pov ěsti o t řech Machách, časov ě zna čně od sebe vzdálených. Tyto pov ěsti uvád ějí Machy v hierarchicky sestupném po řadí t ří základních funkcí, tedy v ěštkyni, vále čnici a venkovanku- matku. První pov ěst lze najít v edinburhském rukopisu (v pasáži o Ard Macha). První Macha, Macha-věštkyn ě, zde vystupuje jako žena Nemeda (ve staroirštin ě znamená slovo nemed „posvátný“), v ůdce druhé z „invazí“, hrdiny, pr ůkopníka a kolonizátora. Tato Macha zem řela ve spánku mocným vzrušením b ěhem jednoho vid ění. Spat řila veškeré zlo, k němuž pak došlo ve známém eposu Táin Bó Cúailnge (odcizení cúailngeských krav), v němž se pak proslavil Cúchulain, a puklo jí srdce. Druhá Macha, Macha-bojovnice, zvaná Rudoh řívá ( Macha Mongrúad ) vystupuje v Book of Leinster a získává tr ůn, který nechce p řepustit ani jednomu z Dithorbových syn ů, nebo ť jej nezískala na základ ě záruk ( ó ráthaib ), ale vydobyla si jej na bitevním poli ( ar róichatha ) násilím ( ar écin ). V bitv ě, ve které došlo ke krveprolití nad syny Dithorbovými Macha zvít ězila. Za muže si vzala Cinbaetha a p řevzala velení nad jeho vojsky. Po ob řadu jela navštívit Dithorbovy syny v přestrojení za malomocnou. Všechny je pak svázala, avšak byla proti tomu, aby je Uladové zabili. Nechala je uvrhnout do otroctví a poru čila jim, a ť kolem ní vybudují opevn ěné sídlo ( ráth ), které bude nav ěky sídlem Ulad ů. Zlatým p řív ěskem ( éo ), který m ěla na krku ( muin ) na črtla obrys pevnosti: odtud Emuin (Emain). Tato Macha zahynula násilnou smrtí. Hybnou silou celého tohoto p říb ěhu je boj a síla a figuruje zde i červená barva (Macha Rudoh řívá, rudí jsou i otec Machy Aed a její vrah), která je u Kelt ů barvou války a vále čník ů. O poslední z trojice Mach je možné se do číst v rukopisu Harleian 5280 z Britského muzea. Jedná se o Machu-matku. Ta jednoho dne p řišla do domu bohatého sedláka Crundchu, jemuž zem řela žena, a bez jediného slova se ujala všech domácích povinností. Na sklonku dne ulehla i do Crundchuova lože. Byli spolu, dokud neot ěhotn ěla. Svazkem s ní se Crundchuovo jm ění ješt ě zv ětšilo. Když se Crundchu chystal na shromážd ění, žena jej varovala, že tam o ní nesmí promluvit. P ři dostizích konaných u příležitosti shromážd ění vyhráli královi kon ě a chvalop ěvci je velebili. Crundchu však nevydržel a prohlásil, že i jeho žena by b ěžela rychleji než ti kon ě. Král tedy nechal pro Machu poslat a donutil ji b ěžet závod, p řestože byla t ěsn ě p řed porodem. Ona dob ěhla na konec závodišt ě d říve než královští kon ě a na míst ě porodila dvoj čata, chlapce a dívku. P ři těžkém porodu zem řela a p řed smrtí ješt ě vyslovila kletbu. Žádný z obyvatel kraje tak nem ěl v mít v dob ě nouze po p ět dn ů více síly než žena p řed porodem. Z příb ěhů, z chování t řech rozdílných Mach a ze zp ůsob ů jejich smrti, lze skute čně rozeznat t ři za sebou jdoucí funkce. Stejn ě je tomu i u jejich manžel ů Nemeda „Posvátného“, Cimbaetha „velitele voják ů a Crunchua „bohatého sedláka.

Základní Dumézilovo srovnání mytologií římské, skandinávské a irské mytologie

Řím Skandinávie Irsko I. fce -Bůh: JUPITER ÓDIN DAGDA -Kmen: Proto římané Ásové Tûatha Dé Dânannové

II. fce -Bůh: MARS TÓR OGMA -Kmen: Etruskové Ásové Tûatha Dé Dânannové

III. fce-Bůh: QUIRINUS NJÖRD, FREY BRES

-Bohyn ě JUNO FRIGGA, FRYJA MACHA ( SEISPES MATER REGINA) -Kmen: Sabinové Vanové Fomoirové

e)Navazující práce Françoise Le Rouxové a Christiana-J Guyonvarc´ha

Tito dva auto ři a zárove ň Dumézilovi žáci se v dumézilovském duchu zam ěř ili na keltský materiál a v ěnovali mu n ěkolik publikací. D ůležitou prací je kniha Les Druides (1961) zabývající se problematikou ostrovních i kontinentálních Kelt ů, ale, jak napovídá i název, je věnována hlavn ě druid ům, jejich postavení ve spole čnosti, jejich vztahu k panovníkovi, jejich život ě, schopnostem a náboženským praktikám. Otázka mytologie a funkcí však není úst ředním tématem publikace. Krátké shrnutí o náboženství Kelt ů, jehož autorkou je Françoise Le Rouxová, lze najít i v encyklopedii Histoire des Religions . V Histoire des Religions p ředkládá Françoise Le Roux jakési shrnutí svých poznatk ů o keltském náboženství. Srovnává zde náboženství kontinentálních (Gallie, Wales) a ostrovních Kelt ů (Irsko), sestavuje v dumézilovském duchu keltský pantheon, popisuje rituály druid ů a věnuje se jednotlivým mytologickým cykl ům. Hned na za čátku nazna čuje jisté problémy, o kterých se zmi ňoval již Dumézil. Keltský materiál se nám nedochoval v žádném dobovém pramenu, což je d ůsledkem druidského zákazu písma, jenž byl d ůsledn ě dodržován. Pro rekonstrukci a následné srovnání je tak keltská mytologie h ůř e použitelná. Informace o kontinentálních Keltech, kte ří se nacházeli na území Galie a Bretan ě, lze čerpat z antických pramen ů, které jsou však bohužel nep římé. Mezi nejcitovan ější v díle této autorky pat ří Caesarovo De Bello Gallico, které je prvním písemným dokladem o galském pantheonu. Keltské náboženství je zde však popisováno z římského pohledu a tedy mírn ě zkreslen ě:

Bohové (galští, tak jak je popisují antické prameny) jsou na jednu stranu keltskými bohy nesnadno se přizp ůsobujícími římským normám, a na druhou stranu, bez pochyby p řevažující, aspektem, který byl v Galii od římského náboženství s nevyhnutelnými odchylkami v jednotlivých provinciích, p řejat. 11

Caesar v De Bello Gallico keltské bohy dokonce popisuje římskými jmény, na základ ě podobnosti s římskými bohy . Irská oblast sice p římé prameny má, pocházejí však až z období st ředov ěku a jsou siln ě ovlivn ěny k řes ťanstvím. Le Rouxová však dodává:

11 Le Roux, 1999, Histoire des Religions, str 783

26 Můžeme si však být právem jisti, že potíži v chronologii nemusíme p řipisovat d ůležitost: keltské náboženství se neváže na tradici, kterou lze redukovat na časové a historické nahodilosti. 12

Porovnáním Césarova schématu a irského panteonu, jehož podobu sestavuje na základ ě dokumentu Lebor Gabála Erren (Kniha o dobývání Irska), d ějin zkomponovaných p řibližn ě ve 12. století, a z díla Cath Maige Tuired (Bitva na Mag Tuired), dochází Le Rouxová k záv ěru, že lze potvrdit existenci t ří indoevropských funkcí, tak jak je definoval Dumézil, tedy posvátnou (magickou), vále čnickou a funkci plodnosti. Podotýká však, že spole čenské uspo řádání se od onoho pantheonu pon ěkud liší. Král a vále čníci jsou zde naprosto pod řízeni druid ům, tedy magickému aspektu první funkce. T řetí funkce je podle ní v pantheonu zastoupená pouze bohy řemeslníky a v lidské spole čnosti prakticky vymizela, rozm ělnila se a obnovila jako vrstva plebejc ů.

Jako galský Jupiter, také nazývaný Taranis, tedy v první funkci, vystupuje v Irsku podle Le Rouxové p ředevším Dagda, pán živl ů a veškerého v ědění. Dagda je „Dobrý b ůh“, majitel kotle hojnosti nebo vzk říšení, jenž je(dopln ěn kopím, jež nikdy nezanechá vojsko nezran ěno) archetypem st ředov ěkého Grálu. Mohl by mu sed ět galský p řídomek Smertrios (dodavatel), který p řísluší římskému Merkurovi. Nemá však nic spole čného se zem ědělstvím. Irové jej vykreslují i v ur čitých groteskních situacích . V Bitv ě na Mag Tuired, jej Fomoirové vyzvou, aby pod trestem smrti zkonzumoval obsah velké jámy, v níž byl vývar p řipravený na bázi mléka, ovesné mouky a čtvrtek vep řů . Dagda se chopí lžíce velké tak, že by se do ní vešel dosp ělý muž a dosp ělá žena, a vše spo řádá. Fomorové se mu pak sm ějí, nebo ť jeho břich má rozm ěry obrovského kotle. Poté má sch ůzku s dcerou fomorského krále, která mu slíbí pomoc proti vlastnímu otci. Dagda se pak Fomoir ům mstí tím, že velkou část z nich pobije svým železným kyjem. Je tak t ěžký, že by jej muselo nést osm muž ů a stopa, kterou by zanechal v zemi, by mohla vytvo řit hranici mezi provinciemi. Symbolizuje dvojí moc majitele dávat smrt a život a dal by se p řirovnat k Jupiterovu blesku. Dagda je rovn ěž hudebník a majitel kouzelné harfy, která sama hraje. Dalším jeho jménem je Eochaid Ollathir, Eochaid mocný otec, což je podobné jako galský Dispater, otec všech Gal ů. B ůh-druid Dagda se nakonec m ění ve zvláštní postavu, druida, jenž má moc nad živly, a pod jménem Mog Ruith (služebník kola) se stává držitelem

12 Le Roux, 1999, Histoire des Religions I, str. 782

27 kosmického kola, které oslepí každého, kdo jej spatří a p řinese hluchotu každému, kdo jej uslyší. Stejné kolo vlastní i galský Taranis. Posledním aspektem prvofunk čního Jupitera je pak Manannan. Je p říbuzný s Dagdou tak jako Jupiter s Neptunem. Manannan je v mytologických a epických textech popisován hlavn ě jako pán Sídhe, Onoho sv ěta, a protože se na Onen sv ět nebylo možno dostat jinak než po mo ři, stal se Manannan bohem-námo řníkem. Lé čitelství, jež se ve v ětšin ě indoevropských mýt ů pojí ke t řetí funkci, pat ří v keltské mytologii podle Le Rouxové k funkci první, protože uzdravování je zde záležitostí druid ů. Schopnost lé čit, jako m ěli nap říklad indi čtí Ašvinové má v Galii Apolón a v Irsku Diancecht a Oengus. Diancecht vystupuje v bitv ě Mag Tuired, kde vrací zabitým Tûatha De Dâanaan ům život tak, že je no ří do Studnice zdraví. Do studnice házel bylinky a zpíval nad ní za říkadla. Mrtvé Tûatha Dé Dânanny pak no řil do vody a oni z ní vycházeli zdraví a siln ější než d říve. Má však jednu negativní vlastnost. Nedokáže snést, že jeho syn Miach je lepší lé čitel než on sám a zabije ho. Tato p říhoda se váže k Nuadovi, který p řišel v bitv ě s Fir Bolgy o ruku a nemohl proto být králem. Diancecht pro n ěj vyrobil ruku st říbrnou, ale Miach prokázal lepší schopnosti tím, že mu dokázal pomocí bylinek a za říkadel p řipevnit jeho vlastní ruku. Le Rouxová, vidí v lé čitelských schopnostech jistou dávku magie, p řináležející druid ům a první funkci. Keltský Apolón, jenž vystupuje v mýtu o Étain, se jmenuje Oengus. Je synem Dagdy . Stává se pánem na pevnosti Brug na Boyne, jež je geografickým symbolem Onoho sv ěta a již podvodn ě získává od svého otce Dagdy. Dagda mu pevnost slíbí p řenechat na noc a den, tedy na 24 hodin. Oengusova lest je v tom, že čty řiadvacetihodinový cyklus se stále opakuje a je tedy symbolem v ěč nosti a jeho vlastnictví Brug na Boyne je tedy definitivní. Keltský Apolón je tedy i bohem slunce.

Ekvivalentem římskému Martovi je podle Le Rouxové v Galii keltský Mars, o n ěmž píše Caesar, ve Walesu Ogmosis a Nodons a v Irsku Ogma a Nuada. Druhofunk ční keltský Mars zahrnuje dva aspekty, je to král a hrdina. Na jedné stran ě stojí panovník, který rozd ěluje bohatství, vládne, zajiš ťuje rovnováhu a vede válku, aniž by ji rozpoutával a na druhé stran ě hrdina vále čník, který vykonává neuv ěř itelné skutky. Králem v mytologii kontinentálních Kelt ů je Nodons a v mytologii irské pak Nuada St říbroruký, jenž se objevuje v Bitv ě Magh Tuired. Nodons však není p řesným ekvivalentem Nuady, tím je spíše Lludd. Komplexn ější se jeví aspekt hrdiny. Irský b ůh-hrdina Ogma částe čně zasahuje i do první funkce. Je pánem posvátného ogamského písma, které slouží k magickým ú čel ům, stejn ě jako je Dagda pánem veškerého v ědění. Ogma je však p ředevším v Bitv ě Mag Tuired prezentován jako nositel

28 herkulovské fyzické síly a jako zu řivý vále čník. Ogmosis odvádí duše na Onen sv ět a jeho atributem je řet ěz ( řet ězem ze zlata k sob ě p řipoutává za jazyk muže se ženami) a řet ěz pat ří i k irskému Ogmovi. Podle n ěkolika irských text ů irští vále čníci bojovali ve dvojicích nebo ve větších skupinách spojeni řet ězem, protože imitovali boha, jenž je do boje vedl. Le Rouxová dodává, že Ogma je jakýsi stín svrchovaného boha, jehož jasnou sou částí je Dagda. Irský epos Ogmu popisuje jako hrdinu t římajícího krvavý a otrávený ošt ěp a majitele zlov ěstného kotle napln ěného krví a jedem, do n ějž sv ůj ošt ěp namá čí, aby jím zabíjel. Dvojice Nuada- Ogma je podle Le Rouxové nerozd ělitelná, nebo ť královský Mars ne řídí válku tak, že by v ní přímo bojoval, ale svou svrchovaností, tak, že aplikuje irský princip ní gebthar cath cen ríg (bitvu nelze vyhrát bez krále).

Bůh pojící se ke t řetí funkci, který by reprezentoval plodnost keltské mytologii podle Le Rouxové chybí. Ke t řetí funkci bychom mohli p řiřadit bohy řemeslníky, jako je nap říklad irští ková ř Goibniu, kovotepec Credne Cerd atd.

Posledním d ůležitým bohem, kterého autorka zmi ňuje je galský Merkur, waleský Llud a jejich irský ekvivalent Lug. Lug (zvaný Lug Ildánach) je pán všech um ění, dokáže obsáhnout první dv ě funkce i funkci plodnosti. Je hlavní postavou v mýtu o II. bitv ě na Mag Tuired ( Cath Maighe Tuireadh ). Bojuje proti Fomoir ům, kte ří p řišli na ostrov p řed invazí Tûatha Dé Dânann ů. Fomoirové p ředstavují temné síly a proto jsou popsáni jako hroziví a různ ě znetvo ření. V té dob ě je v Irsku králem fomorský Bres, nebo ť Nuada p řišel v bitv ě s Fir Bolgy o pravou ruku a nem ůže vládnout. V dob ě Bresovy vlády ztrácí Ogma svou nadp řirozenou sílu a Dagdovy schopnosti jsou rovn ěž oslabeny. Diancecht však vytvo ří Nuadovi st říbrnou ruku a jeho syn Miach mu dokonce p řipevní jeho vlastní ruku a tak se může Nuada op ět ujmout vlády nad Irskem. Bres se v té dob ě vydává za svým otcem, králem Fomor ů a shromaž ďuje vojsko proti Tûatha Dé Dânann ům. Práv ě v té dob ě se objeví p řed branou Tary 13 , sídla irských král ů, Lug. Do Tary však není vpušt ěn nikdo, kdo neumí nic zvláštního. Lug u brány vyjmenuje všechny své schopnosti z oblasti řemesel, boje a um ění a nakonec porazí i krále v partii šachu a je vpušt ěn, nebo ť se v Ta ře nenašel nikdo, kdo by ovládal vše dohromady tak jako on. Nuada mu pak p řenechá sv ůj tr ůn na t řináct dní, aby všichni mohli naslouchat jeho moudrým radám. P řed bitvou Lug rozd ěluje role, které by m ěli jednotliví bohové sehrát. Druidové mají za úkol bojovat kouzly, ranhoji či lé čit zran ěné,

13 rovn ěž nazývané Teamhair

29 řemeslníci vyrábět zbran ě atd. V tomto p říb ěhu je tedy Lug podle Le Rouxové jasn ě definován jako v ůdce celého irského pantheonu. Tûatha Dé Dânannové se obávají, aby v bitv ě nepadl a snaží se jej zadržet, aby nebojoval (tak jako každý irský král, který se neú častní bitvy). Protože Lug je však zárove ň i hrdina, unikne jim a zabije fomorského krále Balora. V boji požívá i kouzla, je tedy zárove ň druidem.Lug je v podstat ě králem všech boh ů, je mudrcem, vále čníkem, mágem i um ělcem a řemeslníkem, p řesahuje tedy všechny funkce, jež se objevují u ostatních boh ů, je multifunk ční.

Trojfunkční struktura Galii, Walesu a Irsku podle Françoise Le Rouxové

Galie Wales Irsko

I. fce- magická: JUPITER-TARANIS(DISPATER) DAGDA(EOCHAIDH) MANAWYDDAN MANANNAN APOLÓN DIANCECHT (ÓEGNUS)

II. fce-vále čnická: MARS NODONS,OGMOIS NÚADA,OGMA

III. fce- plodnost:

IV. Multifunk ční b ůh: MERKUR LLEW LUG

f) Navazující práce Jaana Puhvela

Dalším autorem, který se zabýval srovnávací mytologií v dumézilovském duchu, je Jaan Puhvel. V publikaci Srovnávací mytologie se v ěnuje oblastem Indie, Íránu a Římu jako Dumézil, ale pokouší se jeho teorii aplikovat rovn ěž na materiál řecký, germánský, baltský,

30 slovanský a keltský, který podle n ěj rovn ěž zahrnuje t ři oblasti: galský, waleský a irský. U keltských mýt ů rovn ěž zmi ňuje známé potíže s písemnými prameny. Poznatky pro oblast Galie čerpá z Caesarova díla De Bello Gallico a zhruba o sto let staršího pramenu Pharsalia básníka Lucana. Základní prameny pro irskou oblast pro n ěj p ředstavují především Lebor Gabála Erren (Kniha invazí) a Cath Maige Tuireadh (II. bitva na Mag Tuired). Spole čnost Kelt ů d ělí v Galii stejn ě jako Françoise Le Roux podle Caesara na druidy, vále čníky a plebejce a v Irsku pak na druidy, šlechtu ( fláith ) a svobodné sedláky ( bó airig ).

Puhvel provádí srovnání keltských boh ů s římskými, indickými a skandinávskými a hledá paralely i mezi jednotlivými keltskými pantheony. Trojfunk ční strukturu však jasn ě definuje pouze u Ir ů a drží se do jisté míry Dumézilových poznatk ů. Dvojice Nuada a Lugh podle n ěj odpovídá Skandinávské prvofunk ční dvojici Tý a Ódin. Tý rovn ěž jako Nuada přijde o jednu ruku, ale na rozdíl od n ěj ji ob ětuje, zatímco Ódin ob ětuje oko, aby získal kouzelnou moc. Vzr ůstající p řevaze Luga nad Nuadou by pak m ělo odpovídat zastín ění Týa Ódinem v severské tradici. Vále čnickou funkci p ředstavuje Ogma a jeho kyj odpovídá Tórovu kladivu. T řetí a poslední funkce náleží Bresovi, jenž je odborníkem na zem ědělství a vyniká i fyzickou krásou. P ři sestavování trojfunk ční struktury v irské mytologii zmi ňuje Puhvel stejn ě jako Dumézil onu válku funkcí, v tomto p řípad ě válku Tûatha Dé Dânann ů s Fomoiry. P říb ěh jsem již zmínila. Nuada nem ůže vládnout, protože p řišel v bitv ě o ruku a na jeho místo nastupuje fomoirský Bres, jenž se však jako král neosv ědčil. Ranhoji č Miach však Nuadu vylé čí a ten sesazuje s tr ůnu Brese, jenž se vydá žádat o pomoc svého otce fomoirského krále. V tu dobu p řichází do Tary Lug a Nuada mu podstupuje velení. V bitv ě zabije Lug pomocí kouzla a lsti fomoirského krále Balora a tím zajiš ťuje Tûatha Dé Dânaan ům vít ězství. Bres pak dostává milost pod podmínkou, že p řijme funkci poradce pro problematiku zem ědělství.

Tojfunkční struktura v Indii, Skandinávii a Irsku podle Jaana Puhvela

Indie Skandinávie Irsko

I. fce -Svrchovaná – právní: MITRA ÓDIN LUG - magická: VARUNA TÝ NUADA Ásové Tûatha De Dânannové

II. fce –Vále čnická: INDRA TÓR OGMA Ásové Tûatha Dé Dânannové

III. fce –Plodnosti: AŠVINOVÉ FREY BRES Vanové Fomoirové

III. SAMOTNÁ PRÁCE

a) Keltové

Nejstarší irské p říb ěhy se pojí ke Kelt ům, indoevropské skupin ě se specifickou kulturou a náboženstvím, která p ředstavuje p ředky Ir ů ale také i Skot ů, Walesan ů, Bretonc ů a dalších národ ů. Na otázku, kdy se vlastn ě v Evrop ě Keltové objevili, existuje řada r ůzných názor ů za řazujících vznik tohoto etnika až do 3. tisíciletí př. Kr.. Jisté je, že na za čátku prvního tisíciletí p ř. Kr. již Keltové vystupovali nikoli jako podskupina jejich slovanských, germánských nebo italických soused ů, ale jako odd ělené indoevropské etnikum s vlastní kulturou. B ěhem tohoto tisíciletí také dosáhli nejv ětšího rozkv ětu. Ze své vlasti, kterou lze lokalizovat pravd ěpodobn ě v Čechách, se rozší řili západn ě do Francie a Špan ělska, pozd ěji i do Británie a Irska, jižn ě pak do Itálie a východn ě do Turecka. Tito první Keltové již znali vozy, železné me če, ale m ěli i osobitý zp ůsob geometricko-lineárního výtvarného um ění, zvaného dnes podle nalezišt ě v Rakousku Hallstattské. Kolem r. 500 p ř. Kr. vzniká nové, pon ěkud mén ě st řízlivé um ění, vyzna čující se spirálovitými ornamenty a vlnovkami, pojmenované LaTénské. V této dob ě také Kelty poprvé zaznamenávají klasi čtí auto ři. Hérodotos píšící v polovin ě pátého století Kelty popisuje jako vysoké lidi se sv ětlou pletí a vlasy, modrýma o čima, pon ěkud chvástavé, okázalé, ale také pohostinné, milující lov, slavnosti, hudbu a poezii. Díky bojovné nátu ře dokázali Keltové expandovat velice rychle. Kolem r. 390 p ř. Kr. se dostali až do Říma. Řada kmen ů se usadila ve Francii, kde je pak Římané nazývali Galy, ale rozší řili se i do oblastí kolem Bolon ě, do Belgie, Švýcarska. Kelt ům vlastní svobodomyslnost a temperament však byl však doslova p řeválcován Římským městským stylem života a došlo k asimilaci. Keltský jazyk a kultura po roce 52 p ř. Kr postupn ě ztrácí vliv, a čkoli stále p řežívá. V Británii byly Keltské kmeny vlivem Římských, Anglo-Saských a Normanských invazí zatla čeny do oblasti Skotska, Walesu a Cornwallu. Jinak tomu bylo však v Irsku. Práv ě díky západní poloze ostrova a jeho izolace od zbytku Evropy, uniklo Irsko římské kolonizaci až do p říchodu k řes ťanství (v 5. stol. po . Kr.) a následného nájezdu Viking ů. Kultura Kelt ů tak z ůstala v Irsku zachována ješt ě dlouho po tom, kdy v ostatních oblastech vymizela. Irské p říb ěhy tak mají velkou výpov ědní hodnotu o keltské kultu ře. O tom, kdy p řesn ě p řišli Keltové do Irska, existují stejné spory jako o tom,

33 kdy p řišli do Evropy. Jisté je, že lidé Hallsttatské kultury dosp ěli do Irska p řibližn ě v polovin ě šestého století a poté migrovali po Irsku. Le Rouxová a Guyonvarc´h popisují v díle Les Druides 14 keltskou spole čnost jako založenou na ideologii t ří funkcí, tak jak je definoval Dumézil podle védského archetypu: brahmáni jako duchovní, zasv ěcení do tajného a posvátného v ědění, tedy posvátný aspekt suverenity; kšatrijové, vále čníci ochra ňující lid svou silou a silou svých zbraní reprezentují suverenitu ve vále čnickém aspektu; vaišjové pak nakonec p ředstavují skupinu, která zajiš ťuje materiální prosperitu, za základ ě níž mohou fungovat ob ě vyšší skupiny, které ji za to oslavují tím, že p řijímají plody její práce. Brahmán ům v Galii i v Irsku odpovídají druidové; kšatrij ům pak v Galii equites a v Irsku skupina flaith ů; t řetí vaišjskou funkci pak v Galii p ředstavují plebejové a v Irsku řemeslníci jako goba, cerd a saer.

Skupina Funkce Indie Galie Irsko

první duchovní (posvátná) brahmáni druidové druidové druhá vále čná, bojová kšatrijové equitové flaithové třetí plodnost, mír a prosperita vaišjové plebs goba (ková ř) cerd (kovotepec) saer (tesa ř)

b)Nejstarší irské literární památky

Jak se již zmínil Dumézil i Le Rouxová, autentické dobové keltské literární památky v podstat ě neexistují díky p řísnému zákazu duchovních, druid ů, cokoli písemn ě zaznamenávat. Vrstva duchovních by se v Irsku dala podle Francoise Le Rouxové rozd ělit na tři základní skupiny. Byli to druidi (slovo druid se pak používá i jako souhrnný název pro celou skupinu duchovních), filidové a proroci boh ů. Druidové pak zastávali všechny známé duchovní funkce. Zabývali se tedy p ředevším náboženstvím, ale také válkou, právem, kouzly, poezií, satirou, proroctvími a v ěšt ěním a ob ěť mi boh ům. Filidové se pak již specializovali na jednotlivé oblasti. Jednou z podskupin jsou pak scelaigové, kte ří se zabývali výhradn ě vypráv ěním, často veršovaných, p říb ěhů, které um ěli nazpam ěť . Zákaz písma a funkce

14 Le Roux, Guyonvarc´h, 1986, Les Druides, str. 35-44

34 vyprav ěčů je u druid ů je d ůsledkem ned ůvěry „mrtvým písmen ům“ jako nositel ům živých slov. Sta ří Irové znali ogamské písmo, ale používali je pouze k zaznamenávání čist ě sv ětských záležitostí.Vše, co se týkalo duchovních a posvátných záležitostí tak mohl p ředávat zas jen duchovní, jenž dosáhl zasv ěcení po dlouhých letech studií a rozjímání. Ústní podání tak m ělo zřejm ě zajistit, aby posvátné u čení, kam pat řila i znalost p říb ěhů, nepadlo do rukou nepovolaných a nezasv ěcených. Informace o kontinentálních Keltech tak lze čerpat pouze z antických pramen ů, které jsou sice dobové, ale kde je keltské náboženství popisováno z římského pohledu a tedy mírn ě zkreslen ě. Dokumenty z oblasti Irska, kam se Římané nedostali, pak sice sepsali sami Irové, ale s velkým časovým odstupem. Pat ří mezi n ě Lebor Gabála Erren (Kniha o dobývání Irska), jejíž první verzi lze nalézt v Book of Leinster , která pochází až z 12. stol po Kr. a byl zpracováno k řes ťanskými mnichy. Dá se tedy p ředpokládat, že informace budou zkreslené nejen díky onomu velkému časovému odstupu od vzniku t ěchto p říb ěhů, ale také práv ě díky zpracování pod vlivem k řes ťanství. Lebor Gabála Erren popisuje d ějiny Irska jako sled šesti invazí r ůzných kmen ů na ostrov. Prvním, kdo na ostrov p řišel byl Cessair , syn Bith ův, jenž byl synem Noemovým a stalo se tak čty řicet dn ů p řed potopou sv ěta. Jiní pak tvrdí, že po stvo ření sv ěta, dv ě st ě let před potopou, do Irska první p řišla Banba , jež dala Irsku jméno, a s ní padesát mladých dívek a t ři muži.T ři sta let po potop ě pak bylo Irsko pustinou, než se na t řech plavidlech p řiplavil Partholon a jeho družina. Celý Partholon ův kmen vym řel na mor, až na Tuana, jemuž dal Bůh postupn ě n ěkolik podob (od člov ěka až po v ědoucího lososa), aby p řipomínal Ir ům jejich d ějiny. T řicet následujících let bylo Irsko pustinou, až p řišel Nemed , syn Agnoman ův, Řek ze Skythie, se svými čty řmi vojev ůdci, jimiž byli jeho čty ři synové. Po smrti Nemedov ě utla čoval jeho lid Conann, syn Febar ův. Dv ě st ě let po tom, co se Nemedovi potomci s velkým hrdinstvím zmocnili Conannovy v ěže, dobývají Irsko Fir Bolgové , kte ří p řišli z Řecka, aby unikli placení tributu. Fir Bolgové se rozd ělili do t ří skupin a rozd ělili Irsko na pět částí. Posledním z Fir Bolgských král ů je Eochu, syn Erc ův, jenž vládne deset let. V těch časech nepadla na irskou p ůdu jediná kapka dešt ě, neb z nebe padalo pouze víno, nebylo roku, kdy by se neurodilo a v on ěch časech ani neznali lež a klam. A byl to práv ě Eochu, kdo první uplatnil právo soudit. V dob ě jeho vlády byl králem Tûatha Dé Dânann ů Nuada St říbroruký. Fir Bolgové a Tûatha Dé Dânannové se utkali v první bitv ě na Mag Tuired, v níž byli Fir Bolgové na hlavu poraženi a museli tedy opustit Irsko. Fir Bolgové pak figurují i v druhé bitv ě Mag Tuired, v níž vedou proti Tûatha de Dânann ům Fomoiry (Fomoirové se v Irsku nikdy natrvalo neusadili). Tûatha Dé Dânannové p řišli neznámo odkud. Tam, odkud p řišli,

35 měli čty ři m ěsta, odkud si p řivezli čty ři vzácné dary. Neví se, zda to byli démoni, či lidé a podivný byl i jejich zp ůsob p říchodu do Irska. Nep řipluli ani na veslici a ni na bárce ale v temném oblaku po v ětru, mocí druidského kouzla. Jiná skupina básník ů vypráví, že Tûatha Dé Dânannové se vydali na námo řní výpravu, b ěhem níž upálili své námo řníky a proto připluli do Irska zahaleni do oblaku kou ře. V bitv ě na Mag Tuired ( p říb ěh „The First Battle of Magh Tuireadh“ ) p řišel Nuada o ruku a nemohl tak podle zákona nadále zastávat roli krále. Na tr ůn se tak dostal Bres, syn Elath ův a vládl po sedm let. Nuad ův ranhoji č Diancecht mu však zhotovil ruku st říbrnou a jeho syn Miach dokonce novou skute čnou a Nuada se po sedmi letech Bresovy vlády poznamenané útrapami vrátil na tr ůn, kde setrval dvacet let. B ěhem druhé bitvy na Mag Tuired (p říb ěh „The Second Battle of Magh Tuireadh ), které se ú častnil i vále čník Ogma, pak p ředal Nuada vládu Lugovi, synu Eithninému, Mistru všech um ění, kterého na tr ůně po čty řiceti letech vyst řídal Eochu Ollathir, velký Dagda, který pak panoval osmdesát let. Poslední invazi v Lebor Gábala Erren p ředstavovali synové Millovi, neboli již samotní Keltové ze Špan ělska, kte ří nakonec p řim ěli Tûatha Dé Dânanny stáhnout se do záhrobí, mohyl zvaných Sídhe. Za základní prameny, v nich lze nalézt nejstarší texty m ůžeme považovat Book of Leinster , která pochází z období okolo roku 1160 a obsahuje kompletní verze p říb ěhů „The Cattle Raid of Fróech“, „The Labour Pains of Ulaid“, „The Tale of Macc Da Thó ´s Pig „The Exile of the Sons of Uisliu“ a nedokon čené „Intoxication of the Ulaid“ a dokon čený příb ěh „Cattle Raid Cúlange“ . Dalším významným pramenem je Lebor na hUidre , který pochází z roku 1106 a zachoval se jen jako fragment. Obsahuje 37 p říb ěhů, nap říklad „ The Destruction of Da Dearga´s Hostel“, „The Birth of Cú Chulaind“, „Brisciu´s Feast“ a rovn ěž nekompletní „ Wooing of Étain“. V Yellow Book of Lecan datované do čtrnáctého století lze nalézt nap říklad kompletní verzi „Wooing of Étain“, „The Death of Aífe´s Only Son“. Dalšími p ůvodními prameny pak jsou Book of Ballymote a Book of Fermoy . Řadu příb ěhů lze nalézt v několika pramenech a známe je tedy v několika odlišných verzích. Původní prameny byly n ěkolikrát zpracovány a kriticky p řeloženy r ůznými autory jako je Christian Guyonvarc´h, Jeffrrey Gantz a uspo řádány a rozd ěleny do jednotlivých cykl ů autory jako je Lady Augusta Gregory. Na základ ě konvencí a zvyklostí se rané irské p říb ěhy d ělí na čty ři základní skupiny zvané cykly:1. Mytologický cyklus. P říb ěhy postav z tohoto cyklu se odehrávají mezi mohylami v údolí řeky Boyne, v provincii Mide. 2. Ulsterský cyklus, jenž se údajn ě zakládá na historických událostech a popisuje hrdinské činy ulsterských v čele s Cúchulainem of Muirthemne odehrávající se n ěkolik století p řed narozením Krista a n ěkolik po n ěm. 3.

36 Královský cyklus, který se zam ěř uje na historické krále Irska a kone čně 4. Fenianský cyklus, neboli okruh p říb ěhů o Finnu mac Cumaillovi a jeho družin ě hrdin ů zvané Fianna. Toto moderní rozd ělení slouží pouze pro zp řehledn ění materiálu. V rukopisech žádné takovéto rozd ělení nalézt nelze, a č se zdá, že vyprav ěč i p říb ěhy t řídí podle typu jako narození, smrti, dobyt čí nájezdy, zkázy, vid ění, námluvy atd. Postavy z jednoho cyklu se často vyno řují i v dalších. To platí hlav ě o postavách z nejstaršího Mytologického cyklu, který se týká Tûatha Dé Danann ů. Irsko je v t ěchto p říb ězích rozd ěleno do čty ř provincií, zvaných „p ětiny“: Ulaid (dnešní Ulster), Connachta (Connaught), Lagin (Leinster) a Mumu (Munster). Pátou provincií byla pravd ěpodobn ě Mide (Meath), a čkoli podle n ěkterých pramen ů tvo řily Mide provincie dv ě. Do Mide, které je poseto četnými mohylami, jsou také zasazeny nejstarší mytologické příb ěhy. Žijí v ní Tûatha de Dânannové, kte ří se v nich objevují jako obyvatelé Onoho sv ěta, Sídhe.

c) Tři poklady Tûatha Dé Dânannů a tři nartské dary

Dumézil se v Mythe et Epopée I v souvislosti s nartskými legendami, Oset ů, vzdálených potomk ů Skyth ů zmi ňuje o aplikaci trojfunk čnosti na oblast symboliky. T ři spole čenské vrstvy a jejich t ři principy jsou zde nedíln ě spojeny se t řemi hmotnými p ředm ěty. Dle legendy, jíž Skythové, podle Hérodota, vysv ětlovali sv ůj p ůvod, kdysi s nebe na Skytskou půdu spadly t ři zlaté p ředm ěty: pluh a jho pro zem ědělce, sekera (nebo ošt ěp a luk) jako vále čná zbra ň a kultovní pohár pro panovníka. Tyto t ři p ředm ěty mají z řeteln ě klasifika ční hodnoty podle t ří funkcí a nebyly pouze mytické, ale všechny je m ěl v úschov ě král a každý rok byly slavnostn ě p řepravovány po skythských zemích. Podobnou symboliku, jak ostatn ě i Dumézil upozor ňuje, lze nalézt v irském materiálu v mytologickém cyklu. Podle Lebor Gabála Erren se neví, odkud Tûatha de Dânannové do Irska p řišli, ale tam odkud pocházeli, m ěli čty ři m ěsta, v nichž získávali v ědění a čarovné schopnosti a z nichž si také p řivezli čty ři kouzelné v ěci:

37 Z Faliasu si p řivezli Lia Fál (Fál ův kámen), neboli kámen osudu, který lze dodnes nalézt na míst ě, kde stávala Tara a který se ozval pokaždé, dosedl-li na n ěj panovník, jenž m ěl být králem Irska. Z Goriasu si přivezli Lugovo kopí, které zajistilo tomu, kdo jej nesl do bitvy, vít ězství. Z Findiasu si pak p řivezli Nuad ův me č, p řed nímž nikdo nedokázal uniknout a byl-li tasen z Bodbovy (Bodba Dearga) pochvy, nikdo jeho útok nep řežil. Z Muriasu pak kone čně do Irska dopravili Dagd ův kotel, od n ějž nikdy nikdo neodešel nenasycen. V těchto čty řech m ěstech pak dleli i čty ři moud ří muži z rodu Tuatha de Danaan ů Morfesa ve Faliasu, Ersas v Goriasu, Uscias ve Findiasu a Semias v Muriasu, čty ři básníci, kte ří získali moudrost a v ědění. 15

Tyto čty ři poklady mají z řeteln ě trojfunk ční charakter a zárove ň se pojí i k mytologickým postavám. Me čem tak vládne král Nuada St říbroruký, kopím vrhá Lug Dlouhoruký, Mistr všech um ění, a bezedný kotel pat ří Dagdovi. Dalo by se tak p ředpokládat, že Nuada a Lug zastupují v irské mytologii druhou, vále čně bojovnou funkci a Dagda, jehož kotel je zdrojem hojnosti a který nasytí všechny Tûatha de Dânanny, by mohl zastupovat funkci t řetí. Prví funkci, magické a právní, by zástupce dokonce chyb ěl. Problém je však mnohem složit ější a zdá se, že pouhým p řiřazením postav k jednotlivým hmotným dar ům, symbol ům t ří funkcí, nelze ur čit jejich postavení v irském pantheonu. Nuada je bytostn ě panovníkem se vším všudy, Lug ovládá nejen um ění vál čit, ale zná také všechna řemesla a um ění, je znalý druidské magie a osv ědčuje se i jako schopný panovník. S Dagdou se v dalších p říb ězích rovněž setkáváme jako s druidem znalým magie, čar a kouzel.

d) Válka funkcí - II. Bitva na Mag Tuired?

Další srovnání, které podporuje ideu trojfunk čnosti, se podle Dumézila zakládá na etnických sporech mezi jednotlivými kmeny, které Dumézil popisuje v Římském a Skandinávském a Indickém materiálu. Jedná se vždy o spor mezi prvními dv ěma funkcemi a funkcí t řetí, o tzv. válku funkcí, která nakonec vede k jejich spojení do trojfunk ční struktury a ustavení celistvé indoevropské spole čnosti, jíž p ůvodn ě chybí funkce plodnosti a prosperity.

15 Guyonvarc´h, 1980, Textes mythologiques irlandis I, str 12

38 V irském materiálu nachází Dumézil takovou situaci ve II. bitv ě na Mag Tuired, v níž se st řetávají Tûatha Dé Dânannové a Fomoirové. Zde však ono rozd ělení není zcela evidentní. Na stran ě Tûatha Dé Dânann ů stojí král Nuada, vále čník Ogma, druid Dagda zvaný dobrý b ůh nebo b ůh otec, Lug Dlouhoruký řečený mistr všech um ění, ková ř Goibinu a ranhoji č Diancecht. Fomoiry vede Bres a Balor Zlooký. Podle Dumézila (a je to i názor Jaana Puhvela) představují Tûatha Dé Dânannové spole čenství prvních dvou funkcí, avšak chybí jim zástupci třetí funkce plodnosti, pastevectví a zem ědělství. K tomu, aby vznikla celistvá indoevropská spole čnost, je tedy zapot řebí, aby se jejich neúplné spole čenství rozrostlo o nutnou t řetí složku, jež m ůže být p řipojena práv ě prost řednictvím oné bájné války funkcí. Tento proces za číná už v první bitv ě na Mag Tuired, b ěhem níž p řišel svrchovaný panovník Tûatha Dé Dânann ů Nuada o ruku a musel tak podle zákona být zbaven tr ůnu, protože jejich králem nesm ěl být nikdo, kdo nemá dokonalé t ělo. Na Nuadovo místo pak nastoupil Bres, jenž byl považován za nejsli čnějšího z mladík ů a jehož matka pocházela z rodu Tûatha Dé Dânann ů, kdežto otec byl Fomoir. Bres se záhy projevil jako tyran a lakomec a Nuada díky Diancechtovi a jeho synovi získal místo useknuté ruky nejprve ruku st říbrnou a pozd ěji mu byla navrácena skute čná. Bres tak byl sesazen s tr ůnu a vyhnán. Úto čišt ě nalezl u Fomoir ů, kterým vládl Balor Zlooký, obr, jenž byl zárove ň d ědem Lugovým. V čele Fomoir ů se pak Bres postavil Tuatha de Danaan ům v Druhé bitv ě na Mag Tuired, avšak jako vít ězi z ní vyšli Tûuatha de Dânannové. Bres padl po prohrané bitv ě do rukou protivník ů jako zajatec. Třikráte nabízí Lugovi za svobodu n ějakou protislužbu a napot řetí se mu poda ří uzav řít s Lugem oboustrann ě výhodnou dohodu, která má Tûatha Dé Dânaan ům zajistit každý rok úrodu a Bresovi svobodu. V Textes mythologiques irlandis I. lze číst:

… „Lépe u činíš, když mne ušet říš, než když mne zabiješ.“ „Co tím získám,“ zeptal se Lug. „Ušet říte-li mne, irské krávy nikdy nep řestanou dojit mléko,“ d ěl Bres. „Zeptám se našich moudrých,“ odv ětil Lug. Lug vyhledal Maeltna Mor-Breathacha a pravil mu: „Bude-li Bres ušet řen a propušt ěn, žádná z irských krav nep řestane nikdy dojit.“ „Nebude ušet řen,“ odv ětil Maeltne: „nemá moc nad jejich stárnutím ani nad jejich potomstvem. M ůže tak zajistit dostatek mléka pouze po čas jejich života.“ Lug řekl Bresovi: „To t ě nezachrání, nemáš moc nad jejich stárnutím ani nad tím ,aby m ělo mléko jejich potomstvo.“ Bres řekl: „Forbotha…“ „Existuje ješt ě n ěco, co by t ě zachránilo, ó Bresi,“ zeptal se Lug. „Samoz řejm ě, že existuje.“ Řekn ěte vašim soudc ům, že irský lid bude sklízet úrodu co čtvrt roku, budu-li ušet řen.“ Lug se zeptal Maelthna: „M ěl by být Bres ušet řen, zajistí-li irskému lidu úrodu čty řikrát do roka?“ Maetlne však odv ětil: „Nám to vyhovuje tak, že máme jaro na orbu a setbu, aby bylo zrno odolné za čátkem léta, kdy za číná krásn ět. Podzim je pak dobrý pro sklize ň úrody, jež má být p řes zimu zkonzumována.“ „To tě nezachrání,“ pravil Lug Bresovi. „ „Forbotha…?“ řekl Bres. „Je však jedna mali čkost, jež by t ě mohla zachránit,“ nabídl Lug. „Jaká,“ zajímal se Bres. „Jak má irský lid orat, jak sít a jak sklízet.

39 Prozradíš-li nám tyto t ři v ěci, budeš ušet řen.“ „ Řekni jim, aby orali v úterý, aby osívali pole v úterý a v úterý aby sklízeli.“ Na základ ě této rady Brese propustili…16

Jedná se zde skute čně o válku funkcí? Na první pohled by to tak mohlo vypadat, ale na ten druhý to není tak jednozna čné. V obou Dumézilem popsaných p řípadech p ředstavují etnika vystupující v oné válce jednotlivé funkce pozd ěji celistvé struktury a jejich vojev ůdci jsou pak rovn ěž typickými p ředstaviteli. S Bresem, synem Elathovým, jenž byl synem Delbaethovým, je to pon ěkud složit ější, nebo ť je po rodi čích Fomoir jen z poloviny a z druhé poloviny je Tûatha Dé Dânann. Pat ří a zárove ň nepat ří do obou znep řátelených skupin a dlouho mu trvá, než se definitivn ě rozhodne, že bude stát na straně Fomoir ů. Bres se však na scén ě objevuje už dlouho p řed onou II. bitvou na Mag Tuired. Po I. bitv ě na Mag Tuired, v níž vystupuje jako vyjednava č Tûatha Dé Dânann ů a bojovník, byl práv ě Bres zvolen králem Tûatha Dé Dânann ů. Tím uzavírají Tûatha Dé Dânannové s Fomoiry spojenectví již p řed II. bitvou na Mag Tuired a vzniklo by tak, p ředpokládáme-li, že Bres je skute čně p ředstavitelem t řetí funkce, celistvé indoevropské spole čenství. Toto spojenectví však nebylo nijak š ťastné a Bres nebyl dobrým panovníkem. B ěhem své vlády sužoval lid vysokými dan ěmi, které vybíral pro Fomoiry, a v Irsku panovala bída. Bres si žádal nejen velkou část úrody obilí ale rovn ěž mléko, zví řata a dokonce i d ěti. Nouzí trp ěli všichni básníci, kejklí ři, vyprav ěč i, p ěvci a harfeníci a k obveselení lidu se nekonala ani rytí řská klání. Ti nejvýznamn ější z Tûatha Dé Dânann ů museli vykonávat pod řadnou práci. Velký Dagda byl pov ěř en stavbou Bresova hradišt ě a trp ěl hlady. Vále čník Ogma se zcela vysílen nedostatkem jídla staral o otop. B ěhem Bresovy vlády tedy nelze v žádném p řípad ě mluvit o n ějaké prosperit ě a plodnosti. Rovn ěž se dozvídáme, že se za jeho panování d ěje bezpráví. Bresovo lakomství se dokonce stalo p ředm ětem první satiry pronesené na irské půdě:

Jednou p řišel do Bresova domu básník, aby využil jeho pohostinnosti. Byl to Coipre, syn Étainin, básník Tûatha Dé Dânann ů. Vešel do malého úzkého a temného domku, v němž nenalezl ohn ě ni obsluhy ni l ůžka. P řinesli mu na talí ři t ři malé suché kolá čky. Když se nazít ří probudil, byl nespokojen. Procházeje dvorem, pravil: Bez jídla rychle naservírovaného na talí ř, Bez kravského mléka, jež by živilo telata, Bez p říst řeší v temnot ě noci

16 Guyonvarc´h, 1980,Textes mythologiques irlandis I, str. 58

40 Nemít ani na to, aby zaplatil skupinu vyprav ěčů , tak to má být Bres ův blahobyt? „U Brese není bohatství,“ pravil. A byla to pravda. Od té chvíle nezažil Bres nic než úpadek A toto byla také první satira pronesená v Irsku. 17

Po II. bitv ě na Mag Tuired však Bres p ředstavuje odborníka na zem ědělství, o n ěmž nemají Tûatha Dé Dânannové pon ětí. Není pochyb o tom, že máme-li tuto postavu p řiřadit k jedné ze t ří indoevropských funkcí, bude to t řetí, nebo ť v bitv ě se neosv ědčil a bezpráví, jež Tûatha Dé Dânannové zakoušeli za jeho vlády nevypovídá o tom, že by mohl zastávat funkci svrchovanou a právní. Nelze jej však považovat za jediného a hlavního p ředstavitele. V Irském materiálu se výrazn ě projevuje problém rozt říšt ěnosti t řetí funkce, který Dumézil popsal avšak nestihl již dále rozpracovat. Prosperitu a plodnost reprezentují i další postavy, které v příb ěhu vystupují na stran ě Tûatha Dé Dânann ů. O tomto problému pojednám samostatn ě v rámci kapitoly týkající se t řetí funkce. II. Bitva na Mag Tuired nep ředstavuje onu válku funkcí jako je tomu v římském a skandinávském materiálu, nebo ť neustavuje ono trojfunk ční indoevropské spole čenství. To vzniklo už p řed bitvou. Polovi ční Fomoir Bres dodává Tûatha Dé Dânann ům pouze schopnost pěstovat plodiny a pak se vrací zp ět k Fomoir ům, kte ří byli vyhnáni z Irska. Skute čným důvodem II. bitvy na Mag Tuired je boj o tr ůn a o to, komu náleží zastávat první funkci, zda Nuadovi nebo Bresovi, jenž se chce vlády zmocnit násilím.

e) Tři funkce a jejich možné rozdělení v Irské mytologii

Jak jsem již zmínila v rešerších, názory jednotlivých autor ů zabývajících se touto problematikou se pon ěkud r ůzní. První, Dumézilovou verzí je trojice Dagda, Ogma, Bres. Le Rouxová ponechává v první funkci Dagdu a p řidává Manannana, do druhé funkce ustavuje Nuadu a Ogmu a t řetí funkce z ůstává neobsazená. Luga považuje za postavu multifunk ční.

17 Guyonvarc´h, 1980, Textes mythologiques irlandis, str. 50

41 Puhvel naopak Luga považuje za prvofunk čního spolu s Nuadou, druhá funkce pak u n ěj přináleží Ogmovi a t řetí Bresovi. Ve zbytku této práce se pokusím obhájit další možnou verzi, kterou osobn ě považuji za správnou a tou je čtve řice Nuada a Manannan jako p ředstavitelé první funkce, Ogma zastávající funkci druhou a konečně Dagda jako hlavní zastupující onu problematickou funkci prosperity a plodnosti, jemuž jsou pomocníky Bres, Goibinu, Diancecht a Macha. Luga považuji stejn ě jako Le Rouxová za postavu, jejíž charakteristika postihuje všechny t ři základní funkce.

Možné rozdělení tří funkcí v Irské mytologii

Dumézil Le Rouxová Puhvel tato práce 1.fce-právní: LUGH NUADA -magická : NUADA MANANAAN -magická i DAGDA a právní: DAGDA MANANNAN 2.fce-vále čnická: OGMA NUADA,OGMA OGMA OGMA 3.fce-plodnosti: BRES BRES DAGDA

4.multifunk ční postava: LUG LUG

e1) První funkce – právní a magická: Nuada a Manannan

Nuada Airgetlám neboli Nuada St říbroruký, syn Echtach ův, jenž byl synem Etarlamovým, byl svrchovaným panovníkem Tûatha Dé Dânann ů již sedm let, když p řišli na území Irska. Poklad, jejž si Nuada do nové vlasti p řivezl z bájného m ěsta Finias byl kouzelný me č, p řed nímž nikdo neunikl. Jako králi by mu z on ěch p ředm ětů m ěl možná spíše náležet Lia Fál, kámen, který zaburácel, dosedl-li na n ěj právoplatný budoucí panovník. Me č je však rovn ěž významným atributem krále, jenž ve válce vždy stojí v čele vojska. Nuada má dokonce me č kouzelný stejn ě jako Artuš vlastní zázra čný Excalibour. Není významným bojovníkem nebo hrdinou, tak jako nap říklad Ogma. V bitv ě sice stojí v čele svého vojska, ale i to je povinnost dobrého krále. O tom, že nemá výjime čné bojové schopnosti sv ědčí i to, že v I. bitv ě na Mag Tuired p řijde o ruku. Dokáže zajistit svému lidu blahobyt a je na rozdíl od Brese št ědrým panovníkem, nesužuje lid vysokými dan ěmi a zajiš ťuje jim i zábavu, jinak řečeno dává jim chléb a hry. Pochází cele z rodu Tûatha Dé Dânann ů a proto je jim zcela oddán a jedná v jejich nejlepším zájmu. Naproti tomu Bres je z poloviny Fomior a sužuje Tûatha Dé Dânanny vysokými dan ěmi, jež odevzdává Fomior ům, a nutí tak v podstat ě lid, jemuž vládne, žít ve fomoirském podru čí. Tato postava hraje významnou, dalo by se říci dokonce klí čovou, roli v obou bitvách na Mag Tuired, b ěhem kterých se prokazuje, že práv ě on by m ěl zastávat funkci svrchovanou a právní v irském pantheonu. V té první stáli proti Tûatha de Dânann ům Fir Bolgové v čele s Eochaidhem. Odehrála se po p říchodu Tûatha Dé Dânann ů na irský ostrov, který v té dob ě obývali Fir Bolgové. Fir Bolgové stejn ě jako Tûatha Dé Dânannové jsou zpo čátku opatrní. Každý z nich vyšle svého nejlepšího bojovníka, aby se setkal se svým prot ějškem a poznal, jakými zbran ěmi a sílou disponuje. Nuada se rozhodl pro Brese a zárove ň mu sv ěř uje úkol vyjednávat s Fir Bolgy, jež zastupuje Streng, a dohodnout se s nimi na mírovém řešení. Jako svrchovaný panovník, nikoli vále čník, využívá nejprve diplomatických prost ředk ů k vy řešení celé záležitosti. P ři onom setkání Brese se Strengem nejde jen o p řípravu na bitvu a snahu poznat protivníkovu sílu, ale p ředevším o dohodu, kterou se nakonec nepoda řilo uskute čnit. Tûatha

43 de Dânannové požadují polovinu území Irska, aby se na n ěm mohli usadit, avšak poslové vyslaní ke králi Eochaidhovi p řinášejí novinu o tom, že Fir Bolgové se nehodlají svého území vzdát a že musí dojít k bitv ě. Nuada jako diplomat a p ředstavitel první funkce tedy selhal a musí nastoupit fyzická a bojová síla. Bitvy se ú častní všichni významní Tûatha Dé Dânannové, a ť už jsou to bojovníci, kte ří krá čí v čele, jako Ogma, druidové (nebo zde spíše druidky) Badb, Macha a Morrigan či ranhoji če a ranhoji čky Miach, Airmed, Diancecht a Edbar, a každý využívá svých schopností. Bres je v I. bitv ě na Mag Tuired popisován hlavn ě jako vále čník a bojovník a umírá na bitevním poli rukama Eochaidovýma. Streng usekne Nuadovi v souboji ruku:

…Každý z nich ušt ědřil tomu druhému t řicet ran. Streng zasadil svrchovanému králi Nuadovi ránu me čem tak, že mu u ťal hranu štítu a pravou ruku u ramene. Králova ruka upadla na zem spolu s třetinou štítu. Král spustil k řik o pomoc. Aengaba z Norska jej zaslechl a šel do boje, aby jej ochránil. Krutý a zu řivý byl útok, do n ějž se vrhli Aengaba a Streng. Vzájemn ě si zasadili stejný po čet ran, ale rovnost mezi vále čníky nebyla, nebo ť rány ušt ědřené Strengem byly vážn ější : čepel jeho kopí byla v ětší a pažba siln ější. Když zaslechl Dagda zp ěv me čů a vyrovnané síly v bitv ě, vydal se z místa, kde se nacházel, velkými skoky jako by se p řihnal velký p říval vody. Streng odmítl boj se dv ěma hrdiny. I když tam tenkrát Aengaba z Norska na nepadl, byl to jed bitvy, na n ějž pak zem řel. Dagda p ředstoupil před svrchovaného krále Nuadu a poradil se s Tûatha Dé Dânanny. P řivedli padesáte hrdin ů a spolu s nimi ranhoji če. Odvedli jej z bitevního pole. Ruku položili ke králi dovnit ř kruhu hodnoty, jinak řečeno do kruhu kamen ů, které stály okolo krále. A Nuadova krev na n ě stékala…18

Na konci bitvy se op ět v souboji st řetávají Nuada a Streng. Tûatha Dé Dânannové pak nabídnou Strengovi, aby si pro Fir Bolgy vybral jednu provincii a ten volí Conacht. Pak je uzav řen mír. Bitva má však dalekosáhlé následky pro Nuadovu pozici na tr ůně. Okamžik, kdy přišel o ruku pro n ěj znamenal rovn ěž také moment, kdy ztrácí svrchovanou a právní moc nad Tûatha Dé Dânanny a na jeho místo se dostává Bres. Ztráta ruky m ůže být zárove ň trestem za selhání, kterého se Nuada dopustil p ři jednání s Fir Bolgy. Bres, kterého vyslal se neosv ědčil jako vyjednava č a nedokázal ve Fir Bolzích ani vyvolat obavy. Znamená tak možná ztrátu důvěry Tûatha Dé Dânaaan ů ve schopnosti Nuady jako svrchovaného panovníka.Useknutá ruka tak symbolizuje ztrátu dokonalosti a omezení moci a schopností, které musí podle práva Tûatha Dé Dânann ů vyústit v sesazení z výsadní pozice, jíž již není nadále hoden. Bres nastoupivší na jeho místo je však, jak jsem popsala již v předchozí kapitole, p římo opakem dobrého krále. P řináší chudobu, bezpráví a ponižuje ty nejvýznamn ější, Ogmu a Dagdu.

18 Guyonvarc´h, 1980,Textes mythologiques irlandis, str. 38

44 Ukazuje se, že dosadit Brese na Nuadovo místo a tedy do první funkce byla chyba, kterou se pokouší napravit nejprve Diancecht a pak jeho syn Miach. Návrat Nuady do první funkce je možný pouze tehdy, bude-li mít znovu dokonalé t ělo. Ranhoji č Diancecht tedy zhotovil Nuadovi ruku ze st říbra (odtud Nuada St říbroruký), avšak jeho syn Miach byl úsp ěšn ější:

…Tehdy byl Nuada nemocen a Diancecht mu p řiložil ruku st říbrnou, jež m ěla pohyblivost jako každá jiná ruka. To se však nezdálo dobré jeho prvorozenému synovi Miachovi. Šel k Nuadov ě u ťaté ruce. Řekl: „kloub ke kloubu“ a „šlacha ke šlaše“, a nechal ji hojit t řikráte dev ět dní. B ěhem prvních devíti dn ů p řiložil ruku na bok, až se pokryla k ůží. V pr ůběhu dalších devíti dn ů ji p řiložil k hrudi. Po dalších dev ět dní vytvá řel…?…bílé z černého rákosí, jež nechal z černat v ohni…19

Nuada tak získal op ět ruku, jež symbolizuje d ůvěru Tûatha Dé Dânann ů a jeho právo na tr ůn, a stal se znovu svrchovaným panovníkem. II. bitvu na Magh Tuired pak vyvolal Bres, jenž se za pomoci Fomoirského vojska, které mu poskytl jeho otec pokoušel znovu si vybojovat tr ůn, a č si byl v ědom všech svých panovnických chyb a tím, že mu tr ůn po právu nepat ří, jak tvrdí v rozhovoru se svým fomoirským otcem Eladou, kterému vypráví o svém panování nad Tûatha Dé Dânanny a jejž žádá o radu:

…Řekl mu celý p říb ěh, jak jsme si jej vypráv ěli. Jeho otce to znepokojilo. Řekl mu: „Jaká nouze t ě odvádí ze zem ě, jíž si vládl?“ Bres odpov ěděl: „Nevyhnalo m ě nic než mnou zp ůsobené bezpráví a má vlastní arogance. Oloupil jsem je o jejich vlastní bohatství, št ěstí a jejich potravu. Až do dneška nemuseli platit tribut ani vyrovnání. „To je špatné,“ pravil otec. „To jejich blahobyt ti m ěl být p ředn ější než panování nad nimi. Lepší je jejich chvála než proklínání. Pro č jsi p řišel?“ „P řišel jsem vás požádat o bojovníky,“ odv ětil Bres. „Vezmu si tu zem násilím.“ „Nevezmeš si ji neprávem, pokud sis ji nedokázal vzít po právu,“ řekl mu otec…20

Vše nasv ědčuje, že Nuada skute čně pat ří do první funkce. Pokus ustavit nového a lepšího krále skon čil sedmi lety bezpráví, bídy a otroctví. Období Bresovy vlády má být jakýmsi protikladem k panování skute čného svrchovaného panovníka a Nuad ův návrat, jenž p řináší lepší časy, jen potvrzuje legitimitu jeho postavení v irském pantheonu. Nahradit jej m ůže pouze postava, která v sob ě spojuje všechny t ři funkce a tou je Lug Dlouhoruký. V II. bitv ě na Magh Tuired Nuada zem ře rukama Fir Bolga Balora a Lugh nastoupí na jeho místo.

19 Guyonvarc´h, 1980, Textes mythologiques irlandis, str. 49 20 Guyonvarc´h, 1980, Textes mythologiques irlandis, str. 50-51

45 Manannan mac Lir , jemuž p řisuzuji magický aspekt první funkce, znamená v překladu Manannan syn oceánu. Je vládcem Onoho sv ěta a objevuje se v řad ě básní. Není to bůh mo ře, ale bytost z Onoho sv ěta, která je umíst ěna kdesi v oceánu a po mo ři se také odehrává v ětšina jeho cest. Práv ě mo ře je často chápáno jako živel a zdroj života a Manannan tomuto živlu vládne. Manannan hraje významnou roli v irském pantheonu, je bratrem Ogmy, Dagdy a v příbuzenském vztahu je i s dalšími postavami. Umí čarovat a kouzel užívá čast ěji než jiné postavy, které mají tuto schopnost. Jako hlavní druid Tuûatha de Daânaan ů bývá často zmi ňován Dagda, avšak další vlastnosti a atributy této postavy napovídají spíše o tom, že dokáže p ředevším zajistit plodnost a prosperitu v období míru. P říb ěhy, v nichž Manannan vystupuj, jsou plné čar, kouzelných p ředm ětů a sám Manannan je považován za osobu z nemoud řejších, obda řenou velkou nadp řirozenou mocí. Není jako Lugh schopným řemeslníkem či um ělcem, ani bojovníkem či diplomatem a vládcem. Jeho vláda se vztahuje k Onomu sv ětu a velekrálem Tûatha Dé Dânann ů se stává teprve po jejich „smrti“, když se st ěhují do Sídhe, mohyl, které rovn ěž symbolizují Onen sv ět. Není zmín ěn ani v jedné z bitev na Mag Tuired, ale vystupuje v cyklu o Étain, p říb ěhu o Branovi, o bratrech Tuireannových a dalších p říb ězích.

Manannan láká lidi pomocí kouzel na Onen sv ět. Branovi, synovi Febalov ě, posílá tajemnou ženu s jablo ňovou v ětvi čkou, jež zpívá o zemi št ědrosti, kde vládne p řív ětivost, zní líbezná hudba a pije se nejlepší víno:

…“P řináším v ětvi čku jablon ě z dalekého ostrova Emhain, kolem n ějž se prohání kon ě syna Lirova. Jako p řív ětivost v očích jsou jeho plán ě, kde hostitelé po řádají své hry; korakly závodí s vozy na jihu na St říbrobílé pláni. Je tam starodávný strom pokrytý kv ěty, mezi nimiž p ějí ptáci. Všechny barvy zá ří a všude vládne p řív ětivost a hudba, na Pláni vlídného hlasu i jižním směrem na Pláni st říbrných oblak. V této zorané d ůvěrn ě známé zemi není ná řku ani zrady; ni čeho tvrdého nebo drsného, jen líbezná hudba plynoucí do uší. Život v Emhain je ve znamení bytí bez žalu, bez zármutku, bez smrti, bez neduh ů a bez slabosti a nikdo se nad tím nepozastavuje…21

Bran lákání neodolal a vydal do jeho zem ě, avšak když se mu zastesklo po domov ě a pokusil se vrátit, zjistil, že čas na ostrov ě ubíhá mnohem pomaleji než ve sv ětě živých. Pro lidi, kte ří se shromáždili na irském pob řeží už byl Bran jen postavou dávného p říb ěhu, který si

21 Gregory, 1994, Complete Irish Mythology, str. 81

46 vypráv ěli. Jeden z jeho druh ů se pokusil vystoupit na b řeh a proměnil se v hromádku popela. Z Manannanovy zem ě tedy není návratu. Lidé tam získají vše, po čem touží, dokonce i nesmrtelnost. Manannan je mág par excellence, nebo ť je prost ředníkem mezi sv ětem živých a Oním sv ětem. Sám m ůže pobývat v obou t ěchto sv ětech. Je druidem, který zná to, co z ůstává druhým utajeno. Je „p řevozníkem“ mezi sv ětem nesmrtelník ů a sv ětem lidí, kterým o svém ostrov ě vypráví a m ůže jim poskytnout vše, co jeho zem ě nabízí. Manannan vlastní kouzelné p ředm ěty a zví řata, které za ur čitých podmínek zap ůjčuje, těm, kte ří o n ě požádají. Tyto p ředm ěty hrají d ůležitou roli v příb ěhu o bratrech Tuireannových. Zde je má zap ůjčené Lug, multifunk ční postava, která disponuje schopnostmi boh ů všech t ří funkcí dohromady a m ůže p řebírat jejich funkci. Je zde však jasn ě psáno, že předm ěty pat řily p ůvodn ě Manannanovi. Jsou to klisna, jež se pohybuje po mořské hladin ě stejn ě jako po pevném povrchu a korakl, malá lo ďka ze d řeva obtaženého k ůží, která se sama řídí, požádá-li jí cestující, aby jej zavedla na konkrétní místo :

…Na syny Tuireannovy se snesly ticho a melancholie, když to uslyšeli. A vydali se tak, kde dlel jejich otec, a pov ěděli mu o pokut ě, která jim byla ud ělena. „To jsou špatné zprávy, jež mi nesete,“ řekl na to Tuireann, „a bude to záhuba a smrt, kam vás pátrání po t ěch v ěcech požene. Ale p řese všechno m ůžete pokutu získat, když se vám uvolí pomoci sám Lug.Dokázat to totiž m ůže každý, kdo vládne mocí, již má Manannan nebo Lug. Jd ěte tedy a p ůjčite si od Luga Manannanovu klisnu Aonbhar a pokud si jen trochu p řeje pokutu získat, p ůjčí vám ji. Nep řeje-li si to, řekne, že klisna není jeho a že nem ůže p ůjčit půjčené. Pak ho požádejte, aby vám p ůjčil Manannan ův korakl, Scuabtuinnne, Lama č vln. A vydá vám ho, protože se zavázal neodmítnout druhou prosbu. A korakl se vám bude hodit více než klisna,“ poradil jim… 22

Manannanovu moudrost potvrzuje i to, že vystupuje jako kejklí ř a šašek. V jedné z pov ěstí s vypráví, že putoval po Irsku pod jménem Duartne O´Duartne a provád ěl triky a divy. Nikdo jej nikde nedokázal zadržet déle než cht ěl on sám a všichni mu naslouchali nebo ť věděli, že není z tohoto sv ěta, a obdivovali jeho moudrost. P řevlek blázna mu dovoluje tu výsadu tropit si z lidí žerty a chovat se nep řístojn ě a nevyzpytateln ě. Není t řeba, aby každý chápal d ůvody jeho čin ů, nebo ť spo čívají v hluboké moudrosti, jež je p řístupná jen zasv ěceným. Druidské u čení bylo tajné stejn ě jako písmo, kterého byli znalí pouze oni. Vše nasv ědčuje, že je skute čným druidem, nebo ť práv ě druidové v Irsku p ředstavovali skupinu nejmoud řejších, znalých písma, dávných p říb ěhů a také hry na hudební nástroje:

22 Gregory, 1994, Complete Irish Mythology, str. 37

47 …A jak si tak povídali, spat řili, jak k nim p řichází kejklí ř. M ěl staré roztrhané šaty a boty vymáchané v bahn ě a me č tr čící p řed sebou jen tak bez pochvy a ze starého plášt ě mu nad hlavu čněly uši. A v ruce držel t ři opálená a z černalá kopí z cesmínového d řeva… …A tak jej zavedli do domu a nabídli mu víno, aby se napil, a vodu, aby si umyl nohy. A on pak spal až do východu slunce následujícího dne, kdy jej navštívil Seaghan, syn Earl ův, a pravil: „Spal jsi dlouho a není divu. M ěl jsi v čera dlouhou cestu. Často jsem v knihách čítával o tvé u čenosti a o tvém um ění hry na harfu. A rád bych t ě dnes ráno slyšel hrát,“ požádal ho. „ Opravdu ovládám tato um ění,“ p řitakal cizinec. P řinesli mu tedy knihu, ale on nedokázal p řečíst jediné slovo. A tak mu p řinesli harfu a on na ni nedovedl zahrát jedinou melodii. „Vypadá to, že tvé schopnosti číst a hrát t ě opustily,“ prohlásil Seaghan; a trochu jej pozlobil poznámkou, že je skute čně podivné, že muž s tak v ěhlasným jménem jako je Duartne O´Duartne nedokáže p řečíst nebo si jen zapamatovat jediný řádek. Když však cizinec uslyšel, že si z něj tropí žerty, vzal do ruky knihu a p řečetl stránku odshora dol ů bez chyby a libozvu čným hlasem. Pak uchopil harfu a zahrál a zazpíval stejn ě líbezn ě jako p ředchozího dne v O´Donellov ě dom ě. Jsi tak milý, u čen če,“ řekl Seaghan. „Jednou jsem líbezný a jindy nevlídný,“ pravil cizinec…23

Manannanovi nelze up řít jeho výsadní místo v irském pantheonu, p řestože bývá často přisuzováno hlavn ě Dagdovi, který rovn ěž vládne magickou mocí a je dokonce na n ěkterých místech v Lebor Gabála Erren nazýván hlavním druidem Tûatha Dé Dânann ů. Schopnost čarovat a p ředpovídat má totiž i Ogma, Lug, Diancecht a řada ostatních. Jediný Manannan je však prost ředníkem mezi dv ěma sv ěty, mág, jehož nejd ůležit ější charakteristikou je práv ě magická moc, moudrost a um ění číst a vypráv ět. Je synem mo ře, živlu, z nějž povstal život a do n ějž se pak zase vrací, nebo ť se v něm nachází Onen sv ět, jemuž Manannan vládne.

e2) Druhá funkce – válečná a bojová: Ogma

Ogma Elcmar neboli Ogma Zlý, b ůh bojovník a hrdina p ředstavuje čistou bojovou sílu, jež se v bitv ě projevuje zu řivostí a nelítostností, jak je často doslova popisováno nap říklad v bitvách na Mag Tuired. Vede své vojsko do bitvy a vále čníci následují jeho příkladu. Dle řady text ů bojují irští vále čníci po vzoru svého boha spojeni do dvojic řet ězy. Ogma vládne nadp řirozenou fyzickou silou, které se vyrovná jen síla Lugova. Je považován za hrdinu a nejv ětšího vále čníka Tûatha Dé Dânann ů. Často se vyskytuje s krvavým otráveným kopím, které má čí v zlovolném kotli napln ěném krví a jedem, aby jím pak zabil

23 Gregory, 1994, Complete Irish mythology, str. 82

48 všechny kolem sebe. Má zvláštní dvojakou tvá ř. Z levé strany usm ěvavou a líbeznou a z pravé zamra čenou a zlov ěstnou. Rovn ěž je pánem a vynálezcem ogamského písma, které sloužilo k zápisu kouzel, p ředpov ědí nebo zákaz ů, které m ěly z ůstat zachovány. Ogma je jediná postava, na jejímž za řazení do funkce se Dumézil, Le Rouxová a Puhvel shodli. Vystupuje nap říklad v obou bitvách na Mag Tuired a v příb ěhu o Étain. V první bitv ě na Mag Tuired vystupuje jako vojev ůdce. Není zde explicitn ě popsán žádný hrdinský čin, ale vždy je zd ůrazn ěno to, že Ogma stojí v první linii a je nelítostný:

…Oddíly Tuûatha de Daânaan ů krá čely p římo na východní část plán ě a Fir Bolgové šli naproti nim na západ. Ti, co krá čeli toho dne v čele Tûatha Dé Dânann ů, byli Ogma, Midir, Bodb Dearg, Diancecht a Aengaba z Norska…24

…Ogma, syn Eithliuúv, za čal úto čit na oddíly voják ů a za ním se tvo řily kaluže rudé krve…25

Více o této postav ě se dozvíme z příb ěhu o II. bitv ě na Mag Tuired. Za Bresovy vlády, kdy je v první funkci nesprávná osoba, Ogma trpí, nebo ť nem ůže zastávat svou funkci. Bres sužuje lid vysokým dan ěmi, což se projevuje na nedostatku jídla a Ogma je zesláblý. Zárove ň je období míru a nekonají se ani žádné turnaje nebo klání, v nichž by mohl Ogma ukázat svou sílu a state čnost. Místo toho je nucen nosit každý den d řevo na otop, což je pro hrdinu jist ě ponižující práce. Není schopen použít svou bojovou sílu, p řestože se d ěje bezpráví a jeho zemi skrze Brese neprávem ovládají Fomoirové. Když pak p řichází na Taru Lug a vyjmenovává u brány své schopnosti, aby jej vpustili dovnit ř, odpovídá mu strážce:

…Řekl: „Zeptej se mne, jsem bojovník“. Dveřník odpov ěděl: „Nepot řebujeme t ě, bojovníka už máme, je jím Ogma, syn Ethliuúv... 26

Ogma je zde p ředstaven jako zástupce vrstvy bojovník ů a poté, co je Lug vpušt ěn na Taru se s ním dokonce utkává v siláckém souboji:

…Obrovský kámen, na jehož zvednutí bylo pot řeba síly osmdesáti vol ů, prohodil Ogma palácem tak, že dopadl ven p řed Taru . Nato vyzval Luga. Lug jej vrhl z venku tak, že dopadl na podlahu královského paláce. Hodil ten kus, který Ogma vyhodil ven p řed královský palác, tak že z ůstal neporušený…27

24 Guyonvarc´h, 1980, Textes mythologiques irlandis, str. 33 25 Guyonvarc´h ,1980, Textes mythologiques irlandis, str. 34 26 Guyonvarc´h, 1980, Textes mythologiques irlandis, str. 51 27 Guyonvarc´h, 1980, Textes mythologiques irlandis, str. 52

49 Přestože v tomto souboji vít ězí Lug, nebo ť vykonal kousek ješt ě obdivuhodn ější než Ogma, je zde Ogma tím, jejž si Tûatha Dé Dânannové vybírají jako nejhodn ějšího toho, aby se utkal s cizincem, který o sob ě prohlašuje, že jeho schopnosti p řed čí schopnosti t ěch nejlepších. Ogma je vzorem siláka a neohroženého bojovníka Tûatha de Dânann ů a nesporným reprezentantem druhé funkce, což se projevuje i v následné bitv ě. Multifunk ční Lug, který se ujímá na omezenou dobu vlády k sob ě povolává nejd ůležit ější z Tûatha Dé Dânann ů, aby mu prozradili, jak mohou svými schopnostmi napomoci vít ězství v bitv ě. Lug se táže rovn ěž Ogmy:

…A ty, ó Ogmo?“ zeptal se Lug svého vále čníka, „ jakou schopnost m ůžeš uplatnit v bitv ě?“ „To je jednoduché,“ odv ětil: „odrazím útok krále a t řikráte devíti z jeho p řátel. Spolu s irskými muži vybojuji t řetinu bitvy.“…28

I v bitv ě má tedy Ogma výsadní bojové postavení, nebo ť bojuje s nejvýše postavenými nep řáteli, s králem a jeho t řikráte devíti nejbližšími. Během vít ězné bitvy Ogma nachází kouzelný me č Orna náležející fomiorskému králi. Zmoc ňuje se tak zbran ě, která symbolizuje sílu Fomoir ů a zárove ň vypráví o skutcích svého nositele. Ogma tak poznává pravdu o tom, jaký bojovník ve skute čnosti byl jeho nep řítel, jeho zp ůsob boje, taktiku:

…Bylo to v pr ůběhu této bitvy, když našel Ogma vále čník Ornu, me č Tethry, krále Fomoir ů. Ogma jej vy ňal a o čistil. Me č vypravoval o všem, co jím bylo vykonáno, nebo ť to byla tenkrát vlastnost me čů , vypráv ět o činech , které jím byly vykonány, byl-li vyjmut. A bylo nutno me čů m zaplatit vy čišt ěním, byly-li vy ňaty. Práv ě proto jsou také od té doby v me čích uchovávána kouzla. Ale ten d ůvod, pro č tenkrát skrze zbran ě promlouvali démoni, je ten, že zbran ě byly lidmi zbož ňovány a že mely sv ůj podíl na jejich skutcích…29

V úplném závěru p říb ěhu pak pomáhá Ogma Dagdovi získat od Fomoir ů jeho kouzelnou harfu. Má ji ve svém dom ě Bres, syn Elath ův. Ogma tak napomáhá znovu získat silou to, co bylo neprávem ukradeno. Dagda sám není bojovník a chce-li n ěco získat násilím, musí k sob ě povolat Ogmu, jemuž tento úkol podle funkce náleží. Dagdovým získáním harfy II. bitva na Mag Tuired kon čí, Tûatha Dé Dânannové získali zp ět vše, co jim Fomoirové sebrali, a vymanili se z jejich nadvlády. Výsledek bitvy pak po celé zemi rozhlásila Morrigu, vrána bitev, bohyn ě vále čnice.

28 Guyonvarc´h, 1980, Textes mythologiques irlandis, str. 54 29 Guyonvarc´h, 1980, Textes mythologiques irlandis, str. 58

50 Ogma vystupuje pod svým druhým jménem Elcmar spolu s Dagdou rovn ěž v příb ěhu o Étain, a to v pon ěkud nezávid ěníhodné roli.

e3) Třetí funkce – prosperity a plodnosti: Dagda

Velký Dagda Eochaid Ollathir, zvaný b ůh otec nebo také dobrý b ůh si do Irska přivezl z bájného m ěsta Murias kouzelný bezedný kotel, od n ějž nikdo neodchází nenasycen a který zajiš ťuje Tuûatha de Daânaan ům vždy dostatek jídla k obživ ě, a ť se d ěje cokoli. Po odchodu Tûatha Dé Dânann ů do Sídhe, se stává také majitelem t ří stále plodících strom ů a vep ře, který po tom, co si z jeho masa Dagda uspo řádá hostinu, vždy obživne a je zase celý jako d řív. Často je popisován jako h řmotný chlapík tém ěř ob řích rozm ěrů s nadp řirozen ě velkým apetitem, a ť už se jedná o jídlo nebo o ženy. Rozm ěrům jeho postavy odpovídá obrovský kyj, kterým v bitv ě kosí nep řátele jako stébla obilí. Dagda je bohatý a má vždy všeho dostatek, avšak za vlády nepravého krále Brese chudne. Je však rovn ěž významným hudebníkem a hrá čem na harfu. Dovedl hrát melodie, které dokázaly rozveselit, roztesknit nebo ukolébat k spánku, což pat řilo k um ění druid ů. Jeho druidské schopnosti jsou zmi ňovány pom ěrn ě často a bývá proto řazen do první magické funkce. Všechny ostatní atributy však nasv ědčují, že má co do čin ění se zajiš ťováním obživy a zachování rodu. Na rozdíl od Manannana, který jinou než magickou funkci nezaujímá, je u Dagdy tato p řináležitost ke t řetí funkci patrná. Ostatn ě druidské schopnosti v Irsku náležejí tém ěř všem významným Tûatha Dé Dânann ům, nebo ť jsou to postavy božské povahy. Ogma, a č vále čník, je vynálezcem písma, Diancecht lé čitel dokáže lé čit smrteln ě nemocné stejn ě jako jeho syn Miach, Goibinu ková ř vlastní kouzelnou krávu, Morrigu, vrána bitev dokáže p ředpov ědět konec sv ěta, Cian na sebe m ůže vzít podobu zví řete, o Lugovi nemluv ě. Dagda vystupuje v Mag Tuiredských bitvách, hraje d ůležitou roli v příb ěhu o Étain a dalších p říb ězích. V první bitv ě na Mag Tuired bojuje jako všichni ostatní významní Tûatha Dé Daânaanové v čele oddíl ů vojska, po boku Ogmy, Nuady, Bodb Dearga, Ciana, otce Lugova, což potvrzuje, že pat ří mezi nejvýznamn ější osobnosti kmene. Má však jiný charakter než Ogma. Je spíš ochráncem než krutým násilnickým bojovníkem. Sp ěchá na pomoc Nuadovi, když mu Streng usekne pravici, jak jsem zmínila výše v kapitole o Nuadovi.

51 V druhé bitv ě se však charakter této postavy projevuje výrazn ěji sm ěrem ke t řetí funkci. Za Bresovy vlády trpí stejn ě jako Ogma tím, že nem ůže zastávat pozici, jež mu náleží. Je pov ěř en stavbou Bresovy pevnosti a dokonce trpí hlady. To je u postavy, která má zajiš ťovat hojnost, zcela nep řípustné. Na vin ě je slepec Cridenbel, kterému Dagda ve své dobrot ě neproz řeteln ě slíbil, že mu každého dne poskytne t ři nejlepší kousky, toho, co bude jíst. Dagda tak p řichází o sv ůj majetek, dokonce trpí chudobou a t ělo mu ch řadne:

…Velký Dagda tak byl unaven prací. Ve svém dom ě poznal lenivého slepce jménem Cridenbel, jemuž čněla ústa z hrudi. Crindenbel zjistil, že má málo zatímco Dagda má moc. Řekl: „Ó Dagdo, nebo ť jsi tak čestný, nech ť t ři nejlepší sousta z tvého jsou mé.“ Dagda mu je tak dával každé noci. A tak byly sousta satirikova velká: každým takovým soustem byl nap říklad p ěkn ě vykrmený vep ř. A tak ty t ři sousta tvo řily t řetinu toho, co Dagda m ěl. Zdraví se mu zhoršilo. 30

Protože byl Dagda neuv ěř itelný jedlík, musel také odevzdávat velká sousta slepému satirikovi a díky své dobrot ě se tak nechal ožebra čovat. Z této situace mu pomohl jeho syn Oengus Mac Oc, když mu poradil darovat Crindenbelovi jako t ři nejlepší sousta kousky zlata, jimiž se satirik otrávil. Kdyby byl Dagda moudrým druidem, jak jej popisuje Le Rouxová, jist ě by si z této situace pomohl sám. Za svou službu si pak rovn ěž na moudrou radu svého syna vybírá jedinou jalovici:

…Mac Oc k němu p řišel a pravil: „Dokon číš svou práci a nevezmeš si jinou odm ěnu, dokud ti nep řivedou irský dobytek a ty si z něj vybereš jedinou jalovici s černou h řívou. To bylo tenkrát, když Dagda dovedl svou práci do konce a Bres se jej zeptal, co by si p řál jako odm ěnu za svou práci. Dagda odpov ěděl. „ Sv ěř ím ti starost o to shromáždit irská stáda na jedno místo.“ Král učinil, jak mu Dagda řekl a Dagda si mezi nimi vybral jalovici, o které mu Mac Oc řekl. To se Bresovi zdálo pošetilé. Myslel si, že si mohl vybrat n ěco lepšího. 31

Tato jalovice však má zvláštní schopnost. P řivede zp ět irský dobytek, který Tûatha Dé Dânann ům ukradli Fomoirové. Zde je další d ůkaz toho, že Dagda skute čně zajiš ťuje Tûatha de Dânann ům materiální bohatství. Pak se v tomto p říb ěhu projevuje jako velký sv ůdník a dává si sch ůzku s bohyní vále čnicí Morrigan.Další z Dagdových dobrodružství v rámci bitvy na Magh Tuired odpovídá o jeho neuv ěř itelném apetitu. Vydává se k Fomoir ům na výzv ědy a ti jej cht ějí p řelstít tím, že mu uva ří obrovský kotel jídla, který musí pod hrozbou smrti sníst.

30 Guyonvarc´h, 1980, Textes mythologiques irlandis, str. 49 31 Guyonverc´h, 1980, Textes mythologiques irlandis, str. 49

52 Dagda jim však dokáže, že ve schopnosti spo řádat enormní množství potravy jej nelze překonat:

…Dagda se vydal do tábora Fomoir ů a zeptal se jich, jak se dohodnou na bitv ě. Dohodli se na tom, na co se ptal. Fomoirové mu také p řipravili kaši: to proto, aby si z něj ud ělali legraci, nebo ť jeho láska ke kaši byla velká. Naplnili pro n ěj královský kotel do výšky p ěti p ěstí: p řišlo do ní čty řikráte dvacet žejdlík ů čerstvého mléka a stejné množství mouky a omastku. Hodili do toho kozy, ovce a vep ře a uva řili je v kaši. To vše vlili do díry v zemi a Indech mu řekl, že zem ře, nesní-li vše, aniž si Fomoir ům post ěžuje a tak, aby byl syt. Uchopil tedy svou lžíci. Byla tak velká, že se by se v ní mohl vyspat pár lidí. Taková pak byla sousta, která v ní ležela: p ůlky solených vep řů a čtvrtky sádla…. 32

Dagda však vše bez v ětších okolk ů spo řádá a dokonce ješt ě jámu vyškrábe, aby v ní n ěco nezbylo. Pak jej p řem ůže spánek a Fomoirové se mu sm ějí, nebo ť jeho b řich je v ětší než kotel v královském paláci. Po takové krmi a dobrém spánku pak dostane Dagda chu ť oddat se ješt ě dalšímu t ělesnému požitku, když potká mladou dívku. V samotné bitv ě pak uplat ňuje spíše své druidské schopnosti. V Étaininých námluvách ( The wooing of Étain ) hraje Dagda roli sv ůdníka a otce. Líbí se mu Ogmova žena Eithne též zvaná Boand a neváhá kouzlem obelstít Ogmu Elcmara, aby ji získal:

Tenkrát nad Ériu panoval slavný král Tuatha de Danaan ů a jeho jméno bylo Echu Ollathir. Jeho dalším jménem bylo Dagda, nebo ť to byl on, kdo dohlížel na po časí a sklize ň a práv ě proto byl nazýván Dobrým bohem.. Elcmar z Brug na Boyne m ěl ženu, jež se jmenovala Eithne, t řebaže byla také zvána Bóand. Dagda se cht ěl s Bóand vyspat a ona by souhlasila, ale obávala se Elcmara a jeho velké síly. Dagda tedy poslal Elcmara pry č na cestu za Bresem, synem Elathovým do Mag Inis; a jak Elcmar odjížd ěl, Dagda na n ěj uvrhl mocné kouzlo, aby se nevrátil brzy, aby nevnímal temnotu noci a aby necítil hlad ani žíze ň. Dagda pov ěř il Elcmara velkým posláním a tak mu dev ět m ěsíc ů uteklo jako jediný den, nebo ť Elcmar pravil, že se vrátil p řed setm ěním. A tak se Dagda vyspal s Elcmarovou ženou a ona mu porodila syna, jenž se jmenoval Oengus. A v dob ě, kdy se Elcmar vracel, zotavila se natolik, že nem ěl ani pon ětí, že spala s Dagdou…33

Dagda má moc nejen nad po časím ale také nad časem. Po časí zde souvisí s úrodou a Dobrý bůh Dagda dokáže za řídit, aby po časí p řálo dobré sklizni. Snaha postavit Brese do pozice třetifunk čního boha zem ědělce mi tak p řipadá zbyte čná. Tûatha Dé Dânannové nepot řebují

32 Guyonvarc´h, 1980,Textes mythologiques irlandis, str. 53 33 Gantz, 1981, Early Irish Myths and Sagas, str. 39

53 válku funkcí, za kterou je Dumézilem považována II. bitva na Mag Tuired, nebo ť již zástupce třetí funkce mají a je jím beze sporu Dagda. I Dagdova moc nad časem se týká plodnosti. Elcmarovi zastavil čas jen proto, aby mu mohl za zády zplodit syna. Vedle Dagdy, jako hlavního p ředstavitele, bych ke t řetí funkci p řipojila bohy řemeslníky (Goibniu, Credne Cerd apod.), kte ří p řispívají k prosperit ě spole čnosti tím, že využívají své řemeslné um ění ke zhotovování nástroj ů využívaných nejen v zem ědělství. Dále by sem pak náležel ranhoji č Diancecht, jeho syn Miach a další bozi lé čitelé, kte ří zajiš ťují zdraví. Trivalentní bohyni pojící se rovn ěž ke t řetí funkci pak p ředstavuje Macha.

f) Lug – multifunkční postava

Lug Lamfhada Samildanach neboli Lugh Dlouhoruký, Mistr všech um ění je jednou z nejvýznamn ějších postav irské mytologie a zárove ň také jednou z neproblemati čtější co se tý če za řazení do trojfunk ční struktury. Jak už napovídá jeho p řízvisko Samildanach, je mistrem všech um ění náležejících do všech t řech funkcí. Je synem Balorovy dcery Eithne a Ciana, syna Diancechtova. Pat ří tedy nap ůl do rodu Tûatha Dé Dânann ů a nap ůl mezi Fomoiry. Navzdory svému pokrevnímu spojení se však nikdy nedává na stranu Fomoir ů a je na rozdíl od Brese, jenž je rovn ěž z poloviny Fomoirem, Tûatha Dé Dânann ům zcela oddán. O jeho multifunk čnosti sv ědčí i epizoda z II. bitvy na Mag Tuired, kdy p ři p říchodu do královského paláceTara p římo vyjmenovává své schopnosti a domáhá se vstupu:

Dve řník se Samildanacha zeptal: „Jaké um ění ovládáš? Nebo ť nikdo nevstoupí na Taru, kdo neovládá nějaké um ění.“ „Zeptej se m ě,“ odv ětil, „jsem tesa řem.“ Dve řník odpov ěděl: „Toho nepot řebujeme, máme už tesa ře Luchtaie, syna Luchaidova.“ Řekl: „Zeptej se mne ó dve řníku, jsem ková řem.“ Dve řník mu odv ětil : „Už máme ková ře, Columa Cualeinecha t řech nových zp ůsob ů.“ Řekl: „Zeptej se mne, jsem bojovníkem.“ Dve řník odpov ěděl: „Nepot řebujeme t ě, bojovníka už máme, je jím Ogma, syn Ethliúv.“ Řekl znovu: „Zeptej se mne, jsem harfeníkem.“ „Nepotřebujeme t ě. Už máme harfeníka Abhcana, syna Bicelmosova, jejž si lid t ří boh ů vybral v Sídhe.“

54 Řekl: „Zeptej se, jsem hrdinou.“Dve řník odv ětil: „Nepot řebujeme t ě. Už máme hrdinu, Bresala Elcharlama, syna Eochaida Baethalma.“ Řekl tedy: „Zeptej se mne, ó dveřníku, jsem básníkem a historikem.“ „Nepot řebujeme t ě, máme již básníka a historika Ena, syna Ethamanova.“ Řekl: „Zeptej se mne, jsem čarod ějem.“ „Nepot řebujeme t ě. Čarod ěje máme: mnozí jsou našimi moudrými a naši lidé mají moc.“ Řekl: „Zeptej se mne, jsem ranhoji čem.“ „Nepot řebujeme t ě, za ranhoji če máme Diancechta.“ Řekl: „Zeptej se mne, jsem číšníkem.“ „Nepot řebujeme t ě. Už máme číšníky, Delta, Druchta a Daitha, Taea, Taloma a Troga, Gleia, Glana a Glesia.“ Řekl: „Zeptej se mne, jsem kovotepcem.“ „Nepot řebujeme t ě, už máme kovotepce Crednea Cerda.“ Pak řekl: „Zeptej se krále, má-li jediného muže, který ovládá všechna tato um ění, a má-li jej, nevstoupím na Taru.“ 34

Na Lugovi není podstatné to, že by v něč em vynikal, ale to, že zná všechna tehdy d ůležitá um ění, která spadají do funkce magické (je čarod ějem, harfeníkem, básníkem a historikem), bojové (je bojovníkem a hrdinou), což hned na dalších řádcích tohoto textu dokazuje v siláckém souboji s Ogmou, který jsem popsala výše v kapitole o Ogmovi, a rovn ěž funkce prosperity a plodnosti (je tesa řem, ková řem, ranhoji čem, číšníkem a kovotepcem). Nechybí mu ani p řináležitost k první právní funkci, nebo ť jakmile jej Nuada vpustí do paláce, sv ěř uje mu úkol:

Jakmile Nuada poznal množství schopností mladého vále čníka, zamyslel se, zda by je nemohl vyvést z podru čí, v němž je udržovali Fomoirové. Na jeho rozkaz se konala rada. Mín ění, ke kterému se přiklonil Nuada, bylo vym ěnit si s mladým vále čníkem stolec. Samildanach tedy šel na král ův stolec a král se postavil na t řinácte dní za n ěj. 35

Právoplatný král v podstat ě sv ěř uje Lugovi na t řináct dní své výsadní postavení a tr ůn a to ve chvíli, kdy jsou Tûatha Dé Dânannové ve vážném ohrožení. Hned nato se Lug p řipravuje na bitvu s Fomoiry a svolává nejvýznamn ější z Tûatha Dé Dânann ů. Ptá se všech, jak mohou svými schopnostmi p řisp ět k vít ězství v bitv ě. Všichni mu pak odpovídají, že není nesnadné říci, co by mohli ud ělat, nebo ť každý dob ře zná své um ění. Nesnadné však je najít paralelu k této postav ě v jiných indoevropských mýtech. Lug jako multifunk ční postava p ředstavuje odchylku. Vede Tûatha Dé Dânanny do II. bitvy na Mag Tuired jako významný pojící článek t řech funkcí a zajiš ťuje organizovanou spolupráci.

34 Guyonvarc´h, 1980, Textes mythologiques irlandis I, str. 51-52 35 Guyonvarc´h, 1980, Textes mythologiques irlandis I, str. 52

55 Po bitv ě Lug nastupuje na Nuadovo místo a stává se panovníkem. Nakonec se tedy za řazuje do první funkce, avšak veškeré p říhody dokazují, že p řed čí zástupce všech funkcí v jejich schopnostech a um ění a nelze jej tedy s jistotou za řadit ani do jedné z nich.

IV. ZÁVĚR

Trojfunk ční strukturu, charakteristickou pro indoevropské spole čnosti a jejich mýty, lze v mytologickém cyklu irské mytologie, tak jak ji známe, jednozna čně prokázat. Zástupci První funkce, jíž Dumézil d ělí na právní a magickou, by zde byli na základ ě výše uvedených důvod ů svrchovaný panovník Nuada a mág Manannan, druhou funkci by v irském pantheonu zastával vále čník Ogma a za t řetifunk čního lze ozna čit p ředevším Dagdu a jako dopl ňující postavy pak bohy řemeslníky jako jsou nap říklad Goibinu nebo Credne Cerd. Všechny t ři funkce se pak spojují v jediné multifunk ční postav ě Luga, který m ůže zastávat kteroukoli z nich stejn ě dob ře jako jednotliví zástupci, ba dokonce lépe než oni. Nemohu však souhlasit s rozd ělením, které provedl Dumézil a pozd ěji Le Rouxová a Puhvel. Mám p ředevším odlišný názor na postavu Dagdy, které Dumézil a Le Rouxová p řisuzují první funkci a Puhvel ji dokonce zcela vynechává. P řestože je v některých pasážích doslova ozna čován a druida Tûatha Dé Dânann ů, jsem p řesv ědčena že všechny ostatní atributy stejn ě jako charakter postavy a jejích čin ů odpovídá funkci prosperity a plodnosti. Dalším argumentem je pak onen fakt, že druidskými schopnostmi, jimiž je čarování, p ředpov ědi ale také vypráv ění p říb ěhů, hra na hudební nástroj a um ění číst, disponuje řada dalších postav. Za t řetifunk ční postavu bývá považován Bres, z poloviny Tûatha Dé Dânann a z poloviny Fomoir a to pouze na základ ě jediné pasáže z příb ěhu o II. bitv ě na Mag Tuired, bez ohledu na to, že pro jeho předchozí panování bylo charakteristické práv ě to, že uvrhl Tûatha Dé Dânanny do bídy a jako da ň si dokonce vybíral i jejich d ěti. Na konci nedochází ani k žádnému spojení všech funkcí v jeden celek, nebo ť Bres po bitv ě od Tûatha Dé Dânann ů odchází a už se neobjevuje. Důležitá je postava Lugh a sm ěrem k ní a jejímu postavení by bylo zajímavé obrátit další bádání. M ěla jediná postava nahradit jednotlivé zástupce funkcí nebo je sjednotit? Pro č se objevuje práv ě v dob ě, když je ohrožena pozice svrchovaného panovníka? Pro č pak odchází a vládu nad Tûatha Dé Dânaany p ředává práv ě t řetifunk čnímu Dagdovi? Problémem z ůstává jistá rozt říšt ěnost a nejednotnost p ůvodních irských pramen ů. Jednotlivé p říb ěhy mají vždy n ěkolik verzí, podle toho, ve kterém z děl se nacházejí, a mírn ě se odlišují. Další a závažn ější potíž je v tom, že tyto prameny byly sepsány až n ěkolik století po tom, co mytologické p říb ěhy vznikly. Nikdo již dnes nedokáže odhadnout, do jaké míry se

57 mohly p ůvodní verze b ěhem staletí zm ěnit ústní tradicí a jak výrazný byl zásah autor ů do těchto p ůvodních verzí. K řes ťanští auto ři ovlivn ění jednak svou dobou a jednak vírou a smýšlením, mohli n ěkteré pasáže, které výrazn ě odporovaly tomu, co hlásá k řes ťanská víra, pozm ěnit nebo zcela vynechat. Dnes již m ůžeme uvažovat pouze na základ ě t ěchto nejstarších pramen ů, možná do jisté míry v ěrných p ůvodním verzím p říb ěhů, možná však výrazn ě měnících charakter postav.

V. SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

Botheroyd, Sylvia a Botheroyd Paul. Lexikon keltské mytologie . Z něm. orig. p řeložil Vladimír Marek. 1. vyd. Praha : nakl. Ivo Železný, 1998. 427 s. (P řel. z : Lexikon der keltischen Mythologie. München : Eugen Diederichs Verlag 1995.) ISBN 80-237-3552-7

Budil, Ivo. Kulturní a sociální antropologie Indoevropan ů. 1. vydání-dotisk Plze ň : Západo česká univerzita v Plzni, 2000. 139 s. ISBN 80-7082-591-X

Dumézil, Georges. Mythe et Épopée I. II. III. . 1re edition. Paris : Gallimard, 1995. 1484 p. Edition Quatro ISBN 2-07-073656-3

Dumézil, Georges. Mýty a bohové Indoevropan ů. Z franc. orig. p řeložil Ivo Budil. 1. vyd. Praha : nakl. OIKOYMENH, 1997. 263 s. (P řel. z: Mythes et dieux des Indo-Européens. Paris: Flammarion, 1992) ISBN 80-86005-25-9

Early Irish Myths and Sagas . Translated with an introduction and notes by Jeffrey Gantz . 12th print. London : Penguin Books, 1981. 280 p. ISBN 0-14-044397-5

Gregory, Augusta: Complete Irish Mythology . 2nd edition. London : Chancellor Press, 2000. 550 p. ISBN 0-75370-391-2 Guyonvarc´h, Christian-J. Textes mythologiques irlandis I , volume I. Rennes : Ogam- Celticum N 11/1, 1980. 281 p.

Guyonvarc´h, Christian-J. a Le Roux, Françoise. Les Druides . Rennes: edition Ouest- France université, 1986. 448 p. ISBN 2-85882-920-9

59 Le Roux, Françoise. La religion des celtes. dans : Histoire des religions I ** sous la dir. D´Henri-Charles Puech. Paris : Gallimard, 1999. p. 747-1490. ISBN 2-07-040713-6

Moody, Theodore W. a Martin, Francis X.. D ějiny Irska . Z angl. orig. p řeložila Milena Pelarová. 2. vyd. Praha . Nakl. Lidové noviny, 1996. 469 s. Edice D ějiny stát ů (P řel. z: The Course of Irish History. Cork : Mercier Press, 1994) ISBN 80-7106-656-7

Ó hÓgain, Dáithí. The Sacred Isle . 1st edition. Woodbridge : Te Boydell Press, 1999. 250 p. ISBN 0-85115-747-5

Puhvel, Jaan. Srovnávací mytologie . Z angl. orig. p řeložil Václav Pelíšek. 1. vyd. Praha : Nakl. Lidové noviny, 1997. 395 s. Edice Mythologie (P řel. z: Comparative mythology. Baltimore: The Hopkins Univ. Press, 1988.) ISBN 80-7106-177-8.

VI.PŘÍLOHA

Obsah

Boj s Fir Bolgy………………………………………………………………………………..62 Bresova vláda…………………………………………………………………………………66 Lugh Dlouhoruký-Lugh ův p říchod…………………………………………………………...71 Synové Tuireannovi…………………………………………………………………………..76 Velká bitva na Magh Tuireadh………………………………………………………………..92 Lugh ův ukrytý d ům…………………………………………………………………………...99 Dagda………………………………………………………………………………………..101 Angus Og……………………………………………………………………………………104 Manannan……………………………………………………………………………………106 Jak si Manannan hrál………………………………………………………………………...108 Jak vábil Brana (Manannan)………………………………………………………………...112 Jak t řikrát vábil Cormaca (Manannan)………………………………………………………115 Jak vábil Connlu (Manannan)……………………………………………………………….118 Tadg na Manannanových ostrovech………………………………………………………...120 Příchod Gael ů-Přistání………………………………………………………………………126 Bitva v Tailltin………………………………………………………………………………129

Boj s Firbolgy (I. bitva na Magh Tuireadh)

To v mlžném oparu p řišli tenkrát po v ětru, jenž dul vysoko, Tuatha de Danaanové, neboli lid boh ů bohyn ě Dany, nebo jak je n ěkte ří nazývají, Lid Dey, do Irska. Bylo to ze severu, odkud p řišli a tam, odkud pocházeli, m ěli čty ři m ěsta, kde svád ěli bitvy o vědění: úžasné m ěsto Falias; zá řivé m ěsto Gorias; Finias a bohaté m ěsto Murias, které leželo na jihu. A v těchto m ěstech dleli čty ři moud ří muži, aby u čili ty mladé dovednostem, vědomostem a nejvyšší moudrosti: Senias v Muriasu; Arias, zrzavý básník ve Finiasu; Urias, syn ušlechtilé p řírody v Goriasu a Morias v samotném Faliasu. A z těchto čty ř m ěst p řivezli čty ři poklady: Kámen ctnosti z Faliasu, zvaný Lia Fail, tedy Kámen osudu; Me č z Goriasu; Kopí vít ězství z Finiasu a z Muriasu čtvrtý poklad, Kotel, od n ějž nikdo neodcházel nenasycen. Byl to Nuada, kdo v té dob ě kraloval Tuatha de Danaan ům, ale Manannan, syn Lir ův byl ješt ě nad n ěj skv ělejším. A z těch ostatních, jejichž velitelem byl Ogma, král ův bratr, který je u čil psát a pak Diancecht, který znal um ění uzdravovat a b ůh bitev Niet a řemeslník Credenus a Goibniu a to byl ková ř. A nejušlechtilejšími mezi jejich ženami byly bohyn ě bitev Badb a Macha, jejíž jedinou potravou byly hlavy mužů zabitých v bitv ě a Bitevní vrána Morrigu a Eire, Fodla a Banba, Dagdovy dcery, jež všechny daly pozd ěji Irsku svá jména a múza básník ů Eadon a Brigit, jež byla básní řkou všemi básníky op ěvovanou pro své ušlechtilé a vznešené vystupování. A krom ě toho um ěla i uzdravovat, kout a byla to ona, kdo jako první použil zahvízdání, aby k sob ě v noci p řivolal n ěkoho druhého. A její obli čej byl z jedné strany ohavný a z druhé velice p ůvabný. A její jméno znamenalo Breo-saighit, Ho řící šíp. A mezi ostatními ženami bylo nes četn ě duch ů a velkých královen, ale Dana, jež byla zvána Matkou bohů, stála nade všemi.

62 A t ři v ěci, které vyzdvihovali nade vše, byly pluh, slunce a líska a tak se i v pozd ěji vypráv ělo, že Irsko bývalo rozd ěleno mezi tyto t ři: Coll, líska a Cecht, pluh a Grian, slunce. A m ěli studnu pod mo řem, kde rostlo dev ět lísek moudrosti; byly to lísky inspirace, vědění a poezie. A jejich listy a kv ěty vyrážely ve stejnou hodinu a padávaly na studnu jako proud vody, který zvedával purpurovou vlnu. Poté p ět čekajících losos ů jídávalo spadlé oříšky, které dodávaly barvu červeným skvrnám na jejich k ůži, a každý, kdo jednoho z losos ů pojedl, poznal veškerou moudrost a získal básnického ducha. A bylo to sedm pramen ů moudrosti, co z té studny vytryskávalo a zp ět se do ní navracelo; a všichni lidé rozli čných um ění z nich pili. Bylo to prvního dne svátku Beltaine, dnes zvaného První máj, když Tuatha de Danaanové p řišli a bylo to na severozápad od Connachtu, kde se usadili. Firbolgové, lid Baga, kte ří v Irsku žili p řed nimi a kte ří p řišli od jihu však nevid ěli nic než mlhu, která ležela na kopcích. Eochaid, syn Erc ův, byl toho času králem Firbolg ů a poslové k němu p řišli do Temhairu*, aby mu donesli zprávu o nové lidské rase, jež p řišla do Irska a o níž se neví, zda přichází z pevniny, z nebe nebo zda p řilet ěla po v ětru, a že se usadila v Magh Rein. Mysleli, že se Eochaid podiví, až uslyší tu novinu, ale on se nad tím nijak nepozastavil, nebo ť m ěl v noci sen, a když se zeptal druid ů, co znamená, řekli mu, že tomu nebude dlouho trvat a postaví se mu silný nep řítel. Pak se král Eochaid poradil s hlavními rádci a to, na čem se shodli, bylo, že vyšlou ze svých řad urozeného bojovníka, aby se s cizinci setkal a promluvil s nimi. Tak vybrali Strenga, který byl skv ělým vále čníkem, a ten vstal a vzal si sv ůj t ěžký červenohn ědý štít a dv ě mohutná kopí ur čená pro silné paže a me č a helmici a velký železný kyj a vydal se z Teamhairu a šel p římo k místu, kde p řebývali cizinci, k Magh Rein. Ale d říve než tam došel, zahlédli ho strážci Tuatha de Danaan ů a vyslali jednoho ze svých bojovník ů, Brese, s vlastním štítem, me čem a dv ěma ošt ěpy, aby se s ním setkal a promluvil s ním. A tak k sob ě dva state ční bojovníci p řistupovali jen pomalu a pozorn ě sledovali jeden druhého a vzájemn ě si obdivovali výzbroj tak dlouho, až se k sob ě p řiblížili natolik, že spolu mohli promluvit. Pak zastavili a každý z nich si p řed sebe postavil štít a vší silou jej zarazil do zem ě tak, že hled ěli jeden na druhého p řes jejich hrany. První promluvil Bres a když Streng uslyšel, že hovo ří irsky, jeho řečí, cítil se uvoln ěněji a oba se k sob ě p řibližovali

* dnes nazývaný Tara (pozn. p řekl.)

63 a vzájemn ě se ptali na své rodiny a turnaje.A po chvíli odložili své štíty a byl to Streng, kdo řekl, že se za čal bát, když uvid ěl tenká ostrá kopí, jež t římal v ruce Bres. A Bres pravil, že sám m ěl strach z kopí se silnou rukojetí, která vid ěl u Strenga a zeptal se, zda všechny zbran ě Firbolg ů jsou zhotoveny stejn ě. A Streng sejmul z kopí řemen, jímž je m ěl p řevázány, aby je mohl lépe ukázat a Bres se obdivoval tomu, jak jsou silná, t ěžká a po stranách ostrá, a čkoli nemají žádnou špi čku. A Streng mu řekl, že tato kopí se jmenují Crainsech a prorazí i štít a rozdrtí maso i kosti tak, že zp ůsobí ránu, která se již nikdy nezhojí. A pak pohlédl na ostrá, tenká a špi čatá kopí Bresova. A nakonec si kopí vym ěnili, tak aby si každý z bojovník ů mohl prohlédnout zbra ň, která pat řila tomu druhému. A takovou poslal Bres zprávu Firbolg ům, že pokud se vzdají poloviny Irska, jeho lidé se spokojí s mírovým řešením, ale jestli se tak velké části zem ě nevzdají, bude svedena bitva. A on a Streng si vzájemn ě slíbili, že a ť se v budoucnosti stane cokoli, oni dva z ůstanou p řáteli. Streng se vrátil na Teamhair a p ředal zprávu a ukázal kopí a poradil svým lidem, aby se pod ělili o svou zem a nevydávali se do bitvy s těmi, kte ří mají mnohem lepší zbran ě než oni sami. Ale Eochaid a jeho vojev ůdci se poradili a nakonec rozhodli: „Nedáme p ůlku naší zem ě cizinc ům, nebo ť kdybychom dali, brzy by si ji vzali celou.“ Te ď k Lidu Dey. Když se k nim Bres vrátil a ukázal jim to t ěžké kopí a vypráv ěl o krutém silákovi, od n ějž jej získal a jak statný a dob ře vyzbrojený byl, v ěděli, že se schyluje k bitv ě. A odešli odtud, kde byli, na bezpe čnější místo dále na západ do Connachtu a tam se na pláni Magh Nia, kde byli ze zadu chrán ěni velkou horou Belgata, usadili a postavili hradby a vykopali p říkopy. A když se tam p řesouvali a stav ěli opevn ění, jejich t ři královny, Badb a Macha a Morrigu se vydaly do Teamhairu, kde osnovali své plány Firbolgové. A s pomocí kouzel snesly an celý palác mlžný opar a temná oblaka a seslaly proudy ohn ě a krve na jeho obyvatele, kte ří tak spolu po t ři dny nemohli promluvit. T řetího dne t ři druidové Firbolg ů, Cesarn a Gnathach a Ingnathach kouzlo zlomili. Pak Firbolgové shromáždili své muže a p řitáhli s jedenácti oddíly a zaujali pozici na východním cípu plán ě Magh Nia. A Nuada, král Lidu Dey, poslal své básníky, aby jim u činili stejnou nabídku jako poprvé, že jim podstoupí polovinu území, Spokojí-li se s ní. Král Eochaid p řikázal básník ům, aby si odpov ěď vyžádali od velitel ů shromážd ěného vojska a ti s nabídkou nesouhlasili. A tak se jich poslové zeptali, kdy má za čít bitva. „Musíme ji odložit,“ řekli na to oni, „nebo ť chceme čas na to, abychom si dali do po řádku kopí a zbran ě a naleštili helmice a nabrousili me če a zhotovili kopí jako máte vy. A pokud jde o vás, budete jist ě také chtít od Craisechse

64 vyrobit kopí jako máme my.“ Shodli se tedy na tom, že odloží bitvu o čtvrt roku, aby se na ni připravili. A bylo to v den Slunovratu, když za čala bitva. T řikrát dev ět vrha čů Tuatha de Dannanských zaúto čilo na t řikrát dev ět vrha čů Firbolgských a porazili je a zabili je úpln ě všechny. A král Eochaid vyslal posly, aby zjistili, zda se bitvy budou konat každého dne nebo každého druhého dne. A toto mu Nuada odpov ěděl, že bitvy se budou konat každého dne, ale že musí být vždy p řesn ě stejný po čet bojovník ů na obou stranách. Eochaid souhlasil, ač tím nebyl p říliš pot ěšen, nebo ť Firbolg ů bylo více než Lidu Dey. Tak bitva pokra čovala po čty ři dny, na obou stranách bylo vykonáno mnoho hrdinských čin ů a mnoho skv ělých bojovník ů zabito. Pro ty, kte ří se však do čkali ve čera, připravovali na obou stranách ranhoji či lé čivé koupele z všemožných lé čivých rostlin a bylin, aby následujícího dne byli v boji silní a zdraví. A čtvrtého dne m ěli Lidé Dey navrch a donutili Firbolgy k ústupu. A jejich krále Eochaida, p řepadla velká žíze ň a vydal se hledat si n ěco k pití a ním i tři padesátky muž ů, které m ěl na svou ochranu. T ři padesátky Tuatha de Dannan ů však šly za nimi až došli na útes zvaný Traigh Eothaile a tam svedli nelítostný boj a na jeho konci král Eochaid padl. Poh řbili ho tam a na jeho hrob navršili velkolepou kamennou mohylu. A když už zbylo jen t ři sta Filbolg ů z jejich jedenácti oddíl ů v čele se Strengem, nabídl jim Nuada mír a dal jim vybrat mezi p ěti irskými provinciemi. A Streng řekl, že si ponechají Connacht a on a jeho lidé tam žili a po nich jejich d ěti. Bylo to práv ě od nich, odkud pak přišel Ferdiad, který svedl skv ělý souboj s Cuchulainem a Ercem, synem Cairbrea, v jehož rukou nalezl smrt. A ta bitva, která byla první bitvou svedenou Lidem Dey na území Irska, byla n ěkterými zvána také Bitvou na Magh Tuireadh. A tak se Tuatha de Dannanové zmocnili Teamhairu, jenž byl jindy rovn ěž nazýván Druim Cain, Nádherný h řeben a Liathdruim, Šedý h řeben nebo Druim na Descan, Vyhlídkový h řeben. Všechna tato jména Teamhair dostal. A od té doby byl povýšen nad ostatní místa, nebo ť zdejší král byl svrchovaným panovníkem celého Irska. Královské hradišt ě*(rath) leželo severním sm ěrem a Pahorek rukojmí severovýchodn ě od Vysokého sedla a Teamhairská plá ň na západ od Pahorku rukojmí. A na severovýchod, v Pahorku víly se ukrývala studna jménem Nemnech, z níž vytékal potok zvaný Nith a na tomto potoce byl postaven první mlýn v Irsku. ______*rath (z Irštiny) - silná kruhová hlin ěná ze ď vytvá řející ohradu, která sloužila jako pevnost nebo sídlo kmenového ná čelníka.(pozn. p řekl)

65 A severn ě od Pahorku rukojmí stál kámen Lia Fail, jenž vždy zaburácel pod nohami každého krále, který se m ěl ujmou t vlády nad Irskem. A Ze ď t ří zašeptání byla nedaleko Domu žen, který m ěl sedmery dve ře na východ a sedmery na západ a bylo to v tomto dom ě, kde se konaly teamhairské hostiny. Stálo tam také Sídlo tisíce bojovník ů a jižním sm ěrem nedaleko n ěj malá Hora vále čnic.

Bresova vláda

Ale i kdyby Nuada v bitv ě zvít ězil, p řišel v ní o ruku, již mu u ťal Streng a tato jeho ztráta p řinesla jeho lidu mnoho trápení. Nebo ť takový byl zákon Tuatha de Danaan ů, že králem nesmí být ten, kdo nemá dokonalé t ělo. Poté, co Nuada prohrál bitvu, byl ješt ě navíc podle tohoto zákona zbaven tr ůnu. A král, jejž vybrali místo n ěj, byl Bres, nejsli čnější z mladík ů, tak sli čný, že když cht ěl někdo chvalo řečit n ěč emu krásnému, a ť už to byla plá ň nebo pevnost* nebo veselice** nebo plamen nebo žena či muž nebo k ůň , říkalo se: „Je to krásné jako Bres.“ A byl synem ženy z Tuatha de Danaan ů, ale kdo byl jeho otcem, nev ěděl nikdo, jen ona. To bylo dávno p ředtím, když p řišli Fomorové do Irska; na pohled byli strašliví a údy měli zmrza čené; byli jednonozí a jednorucí a vedl je obr a jeho matka. Nikdy p ředtím nep řišlo do Irska tak hr ůzostrašné a ohavné vojsko jako fomorské. A k Firbolg ům se chovali p řátelsky a byli ochotní jim Irsko podstoupit, avšak mezi nimi a Lidem Dey panovala ned ůvěra. A byla to vysoká da ň, již je nutili platit. Žádali si t řetinu úrody obilí a t řetinu jejich mléka a t řetinu jejich d ětí a tak nebylo v Irsku kou ře stoupajícího od st řechy, na n ějž by se nevztahoval tribut. A Bres se proti tomu nijak neohradil a nechal je žít po jejich.

______*dun ( z Irštiny)- kamenná opevn ěná usedlost stav ěná v dob ě kamenné v Irsku nebo Skotsku (pozn. p řekl) **ale (z Irštiny)- irská veselice spojená s pitím piva (pozn. p řekl.)

66 A co se tý če samotného Brese, uvalil na každý d ům v Irsku takovou da ň z mléka bezrohých krav i mléka jiných jednotliv ě zbarvených krav, že by uživila stovku muž ů. A jednou Nechtan, aby jej oklamal, obarvil všechny krávy v Irsku v ohni z kapradí a pak je namazal popelem za ln ěného semínka tak, že byly všechny tmav ě hn ědé. To vše ud ělal na radu druida Findgolla, syna Findemasova. A jindy zase vyrobil t ři sta krav ze d řeva a na místo, kde mívají vemena, jim p řipevnil tmavohn ědá v ědra napln ěná černou bahnitou hmotou. A byl u toho tenkrát Cian, otec Lugh ův, když se p řišel Bres na krávy podívat a prohlédnout si je, jestli je p řed ním n ěkdo nepodojil. A p ři dojení z nich st říkalo bahno. A Bres se napil v domn ění, že je to mléko a dlouho pak o takové mléko nem ěl zájem. A ješt ě jedna skute čnost stála proti Bresovi; nebyl totiž nijak št ědrý a práv ě proto na něj vojev ůdce Tuatha de Danaan ů žehral, že v jeho dom ě se nože nikdy nezakrojily do tuku a žádný návšt ěvník jeho domu nikdy neucítil z dechu hostitel ů pivo. A nezažili tu ani chvíle rozptýlení nebo pot ěšení; a nezvali básníky ani p ěvce ani harfeníky ani pištce ani hrá če na lesní roh ani žongléry ani kejklí ře. A co se tý če klání v síle mezi hrdiny, která bývala k vid ění, jen tehdy mohli využít svou sílu, když pracovali pro krále. Sám Ogma, proslulý básník, dostal příkaz p řinášet každého ve čera do paláce otop pro celé vojsko z Modských ostrov ů. A byl tak zesláblý z nedostatku jídla, že mu každého dne dv ě t řetiny otepí odneslo mo ře. A pokud jde o Dagdu, byl pov ěř en stavbou hradiš ť, nebo ť byl dobrým stavitelem, a hloubil p říkop kolem Bresova hradišt ě. A býval v práci často unaven a jednou málem zem řel nebo ť vedle toho trp ěl i nedostatkem jídla. To bylo tak. Ve svém dom ě se scházíval se slepým žebrákem, Cridenbel se jmenoval, jenž m ěl ostrý jazyk a prahnul po Dagdových zásobách jídla, nebo ť byl přesv ědčen, že jeho zásoby jsou vedle Dagdových nicotné. Řekl mu tedy: „Aby sis získal dobré jméno, dávej mi vždy t ři nejlepší sousta z tvých zásob.“ Ty mu tak Dagda odevzdával každou noc, ale hodn ě si tak pohoršil, nebo ť to, co slepec nazýval soustem, bylo dob ře vykrmené prase, a jeho t ři sousta tak vydaly na t řetinu všeho, co m ěl. Ale jednoho dne, když Dagda hloubil p říkop, spat řil svého syna Anguse Oga, jak k němu p řichází. „To je milé setkání,“ radoval se Angus, „ale co je s tebou, nevypadáš dnes dob ře?“ „Mám pro to d ůvod,“ odv ětil Dagda, „nebo ť Cridenbel si každého ve čera žádá t ři nejlepší sousta z mých zásob a bere si je.“ „Dám ti radu,“ pravil na to Angus. Pak zasunul ruku do brašny a vytáhl t ři hroudy zlata a dal mu je. „Vlož tyto t ři hroudy zlata do t ěch t ří soust, které budeš dnes ve čer Cridenbelovi odevzdávat,“ poradil mu „a budou t ěmi nejlepšími kousky v jídle. Zlato se mu však uvnit ř vzp říčí a zp ůsobí mu smrt.“

67 Tak také ve čer Dagda u činil a Cridenbel zem řel hned, jakmile spolkl první sousto se zlatem. N ěkte ří pak donesli králi zprávu: „Dagda otrávil Cridenbela jedovatou rostlinou.“ Král tomu uv ěř il a zmocnila se ho na Dagdu zlost a rozkázal, že Dagda musí být popraven. Dagda se však ohradil: „Tv ůj rozsudek není spravedlivý a hodný krále.“ I vypověděl mu, jak se všechno odehrálo a jak mu Cridenbel říkával: „Dej mi t ři nejlepší sousta, co máš, nebo ť mé vlastní zásoby mi dnešní v noci nesta čí.“ „A této noci,“ dodal „byly ty t ři hroudy zlata tím nejlepším, co jsem m ěl, i dal jsem mu je a on zem řel.“ Král vydal rozkaz roz říznout t ělo. A uvnit ř bylo nalezeno zlato a tak poznali, že to byla pravda, co jim Dagda tvrdil. A Angus k němu druhého dne p řišel znovu a pravil: „ Brzy budeš s prací hotov a když ti budou nabízet odm ěnu, neber nic z toho, co ti mohou dát, dokud ti nepřivedou dobytek z Irska a z něj si pak vyber černou jalovici s černými žín ěmi, jejíž znaky ti te ď popíšu.“ Tak když Dagda svou práci odvedl a zeptali se jej, jakou chce odm ěnu, u činil, jak mu Angus p řikázal. A Bresovi se to zdálo pošetilé; myslel si totiž, že Dagda by si od n ěj mohl žádat více než jednu jalovici. Nakonec p řišel den, kdy hledal v králov ě dom ě pohostinnost jeden básník; byl to Corpre, syn Etain ův, básník Tuatha de Dannan ů. Takto s ním zacházeli: Ubytovali jej v malém, úzkém dom ě bez ohništ ě, kde nebyl nábytek ani postel a na hostin ě mu p řinesli na malém talí řku t ři, ješt ě ke všemu oschlé, kolá čky. Když se nazít ří probudil, necítil špetku vd ěku, a jak krá čel po pláni, pravil toto: „Bez jídla p řipraveného na míse; Nemít ani tolik mléka, aby uživil tele; bez st řechy nad hlavou; beze sv ětla ve tm ě noci; nemít na zaplacení vyprav ěč e; tak to je Bres ův blahobyt?!“ A od té události Bresovi št ěstí nep řálo, ale byl to pád ke dnu, co až do smrti prožíval. A Corpre ův výrok byl také první satirou, jakou kdy kdo v Irsku pronesl. Nyní k Nuadovi: když mu usekli ruku, n ějakou dobu stonal a pak pro n ěj ranhoji č Diancecht zhotovil ruku ze st říbra se všemi pohyblivými prsty a dal mu ji. A od té doby byl až na v ěky zván Nuada Argat-lamh, St říbroruký. To Miach, Diancecht ův syn, byl zru čnější ranhoji č než jeho otec a mnoho dokázal. Jednou potkal v Team-hairu jednoho mladíka, který měl jen jedno oko a ten mladík řekl: „Jestli jsi tak dobrý ranhoji č, vsadíš mi oko na místo toho ztraceného.“ „ M ůžu ti tam vsadit oko té ko čky na tvém klín ě,“ nabídl mu Miach. „To bych rád,“ zaradoval se ten mladík. Miach mu tedy vsadil do hlavy oko ko čky, ale ten byl brzy poté zase bez n ěj, nebo ť když cht ěl spát a odpo čívat, bylo to práv ě ko čičí oko, které jej vytrhlo ze spánku p ři zapišt ění myši,

68 zamávání pta čích k řídel, nebo n ějakém rychlém pohybu. Kdykoli však cht ěl sledovat vojsko nebo shromážd ění, mohl si být jist, že bude tvrd ě spát. A Miach nebyl spokojen, s tím, co jeho otec zhotovil králi a vzal tedy Nuadovu vlastní ruku, kterou mu u ťali a p řinesl ji, vsadil na své místo a pronesl: „Kloub ke kloubu a šlacha ke šlaše.“ T ři dni a t ři noci dlel u krále; první den položil ruku k jeho boku a druhý den na jeho hru ď, až byla pokryta k ůží. A t řetího dne na ránu p řiložil v ohni z černalý sk řípinec jezerní a na konci t řetího dne byl král uzdraven. Diancechta to však roz čílilo, když vid ěl, že jeho syn si vedl v lé čení lépe než on sám a ťal ho me čem do hlavy tak, že p řeťal maso, ale mladík svými schopnostmi ránu zhojil. Diancecht sekl me čem podruhé tak, že zasáhl kost, ale i tuto ránu si byl mladík schopen vylé čit. Pak sekl pot řetí a po čtvrté, až zasáhl mozek, nebo ť v ěděl, že žádný ranhoji č nebude schopen jej po takovém úderu uzdravit; a Miach zem řel a otec ho poh řbil. A na jeho hrob ě pak vyrostly byliny, které po čtem odpovídaly jeho kostem a šlachám; bylo jich t ři sta šedesát p ět. A Airmed, jeho sestra, pak p řišla k jeho hrobu, rozprost řela sv ůj pláš ť a poskládala je na n ěj podle jejich ú čelu. Když to však spat řil Diancecht, p řistoupil k ní a byliny jí pomíchal tak, že dodnes nikdo neví, která k čemu slouží. Když pak Tuatha de Danaanové spat řili Nuadu zdravého, jako byl d řív, shromáždili se v Team-hairu, kde dlel Bres, a p řikázali mu vzdát se tr ůnu, nebo ť si jej držel už dost dlouho. Musel ho tedy opustit, a č se mu p říliš necht ělo, a Nuada se stal op ět králem. To vyvolalo v Bresovi v ůč i Nuadovi velkou záš ť a p řemýšlel, jak by se pomstil t ěm, kte ří jej sesadili a jak by proti nim shromáždil vojsko. Odebral se za svou matkou Eri, dcerou Delbaithovou a p řikázal jí, aby mu prozradila, jakého je vlastn ě p ůvodu. „To vím p řesn ě,“ řekla a pak mu vypráv ěla, že jeho otec byl král Fomor ů, Elathan, syn Dalbaech ův a že k ní p řiplul jednoho dne p římo p řes mo ře ve veliké veslici, která vypadalo jako by byla ze st říbra, jejíž tvar však nevid ěla. On sám m ěl vzhled mladíka se žlutými vlasy, oble čen byl do šat ů vyšívaných zlatem a okolo krku se mu skv ělo p ět zlatých náhrdelník ů. A ona odmítla lásku všech muž ů svého lidu, zamilovala se do n ěj a pak truchlila, když ji opustil. A daroval jí prsten, co nosil na ruce, a p řikázal jí, aby jen dala ho jen tomu muži, na jehož prst skute čně padne, a odplul stejn ě, jak p řiplul. A Eri p řinesla prsten Bresovi a ten si jej nasadil na prstení ček a prsten mu padl. A tak spolu šli na pahorek, z nějž Eri poprvé spat řila p řiplouvat st říbrnou veslici, a z b řehu pod ní pak spolu s Bresem a jeho lidmi odplula ze zem ě Fomorské. A když do té zem ě dopluli, našli tam obrovskou plá ň a na ní množství shromážd ění lidí a šli k tomu, které se jim jevilo jako nejlepší, a ti lidé se jich zeptali, odkud p řicházejí, a

69 oni na to, že z Irska. „Máte s sebou lovecké psy,“ zeptali se jich pak, nebo ť tehdy, když p řišli na shromážd ění cizinci, bylo zvykem, že jim u činili p řátelskou výzvu. „Máme lovecké psy,“ odpov ěděl Bres. A tak si porovnávali psy a psi Tuatha de Dannan ů byli lepší než Fomorští. „Máte jezdecké kon ě?“ cht ěli v ědět pak. „Máme,“ odv ětil Bres. A kon ě Tuatha de Dannan ů porazili kon ě Fomor ů. Pak se zajímali, je-li mezi nimi n ěkdo, kdo dob ře vládne me čem a oni na to, že tím nejlepším je Bres. Ale jakmile vzal do ruky me č, Elathan, jeho otec, který byl mezi nimi, poznal prsten a zeptal se, kdo je ten mladík. Bresova matka mu odpov ěděla a vypráv ěla mu celý p říb ěh a také to, že Bres je jeho vlastní syn. Bres ův otec pocítil smutek a zeptal se: „Co to bylo, co t ě odvedlo ze zem ě, kde jsi byl králem?“ A Bres na to odpov ěděl: „Neodvedlo m ě nic jiného než bezpráví a t ěžkosti, které jsem zp ůsobil; vzal jsem lidem všechny poklady a všechny klenoty, dokonce i jídlo. Nikdy na ně nebyly uvaleny dan ě, než jsem se stal králem.“ „To je zlé,“ pravil jeho otec: „To na jejich blahobyt jsi m ěl myslet víc, než na vlastní panování. A jejich d ůvěra by byla lepší než jejich proklínání,“ usoudil; „ A co t ě p řivádí sem?“ „P řicházím, abych našel lid bojovník ů,“ pravil Bres „abych mohl získat Irsko násilím.“ „Nemáš právo získat ho nespravedliv ě, když sis jej nedokázal udržet podle práva,“ d ěl jeho otec. „Jakou mi tedy dáš radu,“ otázal se Bres. Elathan mu poradil navštívit vojev ůdce fomorského krále, Balora Zlookého, aby zjistil, jak mu m ůže pomoci.

Lugh Dlouhoruký

Lughův příchod

Vra ťme se te ď k Nuadovi St říbrorukému. Po řádal jednou, poté co se vrátil na tr ůn, na Teamhairu velkou hostinu. A tam byli dva strážci brány, Gamal, syn Figal ův a Camel, syn Rigall ův. A k brán ě, kde stál jeden z nich p řišel mladík a p řikázal mu, aby jej uvedl ke králi. „Kdo jsi,“ zeptal se strážce. „Jsem Lugh, syn Ciana z rodu Tuatha de Dannan ů a Ethlinn, dcery Balora, krále Fomor ů,“ na to on, „a jsem také sv ěř enec Taillty, dcery krále Velké plán ě, a Echaida Hrubého, syna Duachaova.“ „Co umíš,“ zajímal se strážce „nebo ť do Teamhairu nesmí vstoupit nikdo, kdo neovládá n ějaké um ění.“ „Jen se m ě ptej,“ vyzval jej Lugh; „Jsem tesa ř.“ „Máme vlastního tesa ře, Luchtara, syna Luachaidova.“ „Jsem také ková ř.“ „Máme i svého ková ře, Columa Cuaillemecha od T ří nových cest.“ „Jsem i bojovník.“ „Toho my také nepot řebujeme, už máme Ogmu, bratra králova.“ „Ješt ě se m ě zeptej,“ pokra čoval; „Jsem harfeník.“ „Toho nám není t řeba; máme vlastního harfeníka, Abheana, syna Bicelmosova, jejž lid T ří boh ů p řivedl z hor.“ „Jsem básník,“ dodal „a vyprav ěč .“ „Ty my také nepot řebujeme, máme vlastního vyprav ěč e, Erca, syna Ethamanova.“ „Jsem kouzelník.“ „Nepot řebujeme ani kouzelníka nepot řebujeme; máme spoustu kouzelník ů a lidí, jež mají nadp řirozené schopnosti.“ „Jsem ranhoji č,“ nabízel se. „Toho nám není t řeba, máme vlastního lé čitele, Diancechta.“ „Mohl bych být t řeba šenkem,“ naléhal. „Nepot řebujeme t ě, máme dev ět vlastních šenk ů.“ „Jsem kovotepec.“ „Máme vlastního kovotepce, je jím Credne Cerd.“ Pak Lugh pravil: „Jdi a zeptej se krále, jestli má n ěkoho, kdo umí toto vše dohromady, a pokud má, nebudu o vstup do Teamhairu žádat.“ Strážce vešel do královského paláce a vše králi vypov ěděl. „U brány je mladík,“ vypráv ěl mu, „a m ěl by se jmenovat Ildánach, Mistr všech um ění, nebo ť to, co umí jednotliví lidé v tvém paláci, to vše dokáže on sám.“

71 „Vyzkoušej ho, jestli umí hrát šachy,“ vyzval jej Nuada. P řinesli tedy šachovnice a Lugh ve všech hrách, které hráli, zvít ězil. Když to pov ěděli Nuadovi, pravil: „Pus ťte jej dovnit ř, nebo ť nikdo jako on ješt ě na Teamhair nikdy nep řišel.“ Strážce jej pak nechal projít a on vešel do královského paláce a posadil se na lavici vědění. A tam ležel plochý kámen, jímž st ěží pohnulo čty řikrát dvacet zap řažených vol ů a Ogma, vyzívaje tím Lugha, kámen zvedl a prohodil zdí takovou silou, že dolet ěl ven p řed Teamhair. Lugh jej však vrhl zpátky tak, že dopadl zase doprost řed králova paláce. Poté jim zahrál na harfu a rozesmál je i rozplakal a nakonec je uspal tóny ukolébavky. Když Nuada spat řil, co všechno Lugh dokáže, jal se p řemýšlet, jak by se mohla s jeho pomocí zem ě osvobodit od daní a tyranie, které na n ě uvrhli Fomorové. A ud ělal toto: Sesedl s tr ůnu a posadil na n ěj na dobu t řinácti dní Lugha, aby mohli všichni naslouchat jeho radám.

A toto je p říb ěh Lughova zrození: V dobách, kdy p řicházeli do Irska Fomorové, žil na Ostrov ě s věží ze skla Balor Úderný, jejž n ěkdy zvali Zlooký. Pro lod ě bylo nebezpe čné plout kolem toho ostrova, nebo ť Fomorové mohli zaúto čit a zajmout je. A n ěkte ří vypráv ěli, že za starých čas ů, ješt ě než byli v Irsku Firbolgové, kolem n ěj propluli na lodích synové Nemedovi a to, co spat řili, byla v ěž ze skla uprost řed mo ře a na v ěži n ěco, co p řipomínalo mužskou postavu. A tak na ni zaúto čili druidskými za říkadly. A Fomorové s nimi zápasil vlastními za říkadly a synové Nemedovi pak na vzali v ěž útokem a ta zmizela a oni si mysleli, že ji zni čili. Tehdy se však nad nimi zvedla obrovská vlna a všechny jejich lod ě potopila i se vším, co na nich bylo. A v ěž tam stála jako d řív a v ní dál žil Balor. A Zlooký mu říkali proto, že jedno z jeho očí m ělo takovou moc, že na n ěj nikdo nedokázal pohlédnout a z ůstat p řitom naživu. Tu moc Balor získal tak. Jednou šel kolem domu, kde druidové jeho otce tvo řili kouzlo smrti, a nahlédl dovnit ř otev řeným oknem a dým, který stoupal z jedovatých čar, mu vlet ěl p římo do oka. A od t ěch dob jej musí mít zav řené, pokud práv ě nechce usmrtit n ějakého nep řítele. To mu pak jeho lidé zvednou ví čko za kroužek ze slonoviny. To jednou Balorovi p ředpov ěděl druid, že smrt k němu p řijde z rukou jeho vlastního vnuka. A v té dob ě m ěl jen jedno dít ě, dceru, která se jmenovala Ethlinn; a když uslyšel, co mu druid p ředpov ěděl, zav řel ji na ostrov ě vysoko do v ěže. A dal jí k dispozici dvanáct žen, aby o ni pe čovaly a hlídaly ji, a p řikázal jim, že nesm ějí nikdy dopustit, aby spat řila muže nebo zaslechla mužské jméno. ______*currach- malý prout ěný člun s koženou obšívkou (pozn. p řekl.)

72 Tak Ethlinn vychovávaly ve v ěži a ona vyrostla do krásy. A ob čas vídala muže proplouvat na koraklech* a n ěkdy se jí o nich zdávalo ve snech. Když se na n ě však ptávala těch žen, nikdy se od nich nedo čkala odpov ědi. A Balor tak nem ěl strach a pokra čoval ve válkách a loupení, jako d řív. Zmocnil se každé lodi, která proplouvala kolem a n ěkdy se vydal i do Irska, aby tam plenil. A se tenkrát se p řihodil toto: T ři brat ři z rodu Tuatha de Dannan ů spolu žili na míst ě zvaném Druim na Teine, H řeben ohn ě. Byli to Goibniu a Samthainn a Cian. Cian byl zem ěpánem a Goibniu vyhlášeným ková řem. A ten Cian m ěl zázra čnou krávu, Glas Gaibhnenn, jejíž mléko nikdy nep řestávalo téci. A každý, kdo o ní uslyšel, po ní prahnul, a mnozí se ji pokoušeli ukrást, a tak ji museli hlídat dnem i nocí. A jednou cht ěl Cian zhotovit me če a tak se vypravil do Goibniuovy kovárny a Glas Gaibhnenn vzal s sebou veda ji za ohlávku. Když došel ke kovárn ě, byli tam oba jeho brat ři, nebo ť Samthainn si p řinesl ocel, aby si z ní pro sebe nechal zhotovit zbran ě. A Cian Samthainnovi p řikázal, aby podržel ohlávku, zatímco on p ůjde do kovárny promluvit s Goibniuem. A ten Balor si na Glas Gaibhnenn už dlouho brousil zuby, ale až do té doby se k ní nedokázal dostat tak blízko. A číhal nedaleko a když uvid ěl Samthainna, jak drží krávu, vzal na sebe podobu malého ryšavého chlapce. A p řišel k němu a řekl mu, že zaslechl jeho dva bratry, jak se v kovárn ě domlouvají, že všechnu jeho ocel spot řebují na své vlastní me če a ten jeho vyrobí ze železa. „Jako že se jmenuji Samthainn,“ roz čílil se, „ m ě tak lehce neoklamou. Podrž mi krávu, chlap če,“ zaburácel „a já tam jdu za nimi.“ S tím sp ěchal do kovárny a zu řil. A sotva odb ěhl, popadl Balor krávu za ohlávku a vydal se vle če Glas s sebou k pláni a pak přes mo ře na sv ůj ostrov. Když uvid ěl Cian bratra vcházet, vyb ěhl ven a tam spat řil Balora s Glas na otev řeném mo ři. A nemohl ud ělat nic, jen vyplísnit bratra a bloudit jako bez ducha nev ěda, jak dostat krávu od Balora nazp ět. Nakonec se šel zeptat na radu druida a ten mu řekl, že krávu zp ět nep řivede, dokud bude Balor naživu, nebo ť nikdo neunikne jeho Zlému oku. Cian tedy navštívil ženu-druidku Birog z Hory, aby mu pomohla. A ta jej oblékla do ženských šatů a p řevezla za pomoci silného v ětru p řes mo ře až k věži, kde p řebývala Ethlinn. Pak zavolala na ženy ve v ěži a požádala je o p říst řeší pro sebe jako ženu velekrále, která práv ě unikla nebezpe čí. A strážkyn ě brány necht ěly odmítnout ženu z rodu Tuatha de Dannan ů a vpustili ji i její družku dovnit ř. Pak Birog svými kouzly pono řila všechny do hlubokého spánku a Cian šel rozmlouvat s Etlhinn. A když jej spat řila, řekla, že je to ta tvá ř,

73 kterou vídala ve snech. I milovali se, ale po chvíli byl Cian zase odnášen silným proudem větru zp ět. A když p řišel její čas, porodila Ethlinn syna. Jakmile se to Balor dozvěděl, rozkázal svým lidem, aby dít ě zabalili do plachty, tu zajistili jehlicí a vhodili ho do mo řského proudu. A jak ho nesli podél zálivu, jehlice se uvolnila a dít ě vyklouzlo z plachty do vody. I mysleli si tedy, že se utopilo. Odnesla ho však Birog z Hory a p řinesla ho k jeho otci Cianovi; a ten jej dal na vychování k Taillte, dce ři krále Velké plán ě. Tak se narodil a povstal Lugh. A n ěkte ří říkají, že pak Balor Cianovi s ťal hlavu na bílý kámen, na n ěmž jsou dodnes skvrny od krve, ale ve skute čnosti to byl n ěkdo jiný, kdo s ťal Cianovi hlavu, nebo ť p řišel o život rukama syn ů Tuireannových.

A když pak p řišel do Teamhairu a rozhodl se, že se spojí s lidem svého otce proti Fomor ům, soust ředil svou mysl na práci. A odešel s Nuadou a Dagdou a Ogmou na tiché místo v Grellach Dollaid a tam k nim byli p řizvání i Goibinu a Diancecht. Z ůstali tam celý rok a v tajnosti osnovali plány. To aby Fomorové nev ěděli o tom, že se proti nim cht ějí vzbou řit, dokud nebude vše p řipraveno a dokud nebudou znát sílu, jíž vládnou. A práv ě po tomto shromážd ění dostalo pozd ěji toto místo své jméno „Šepot Lidu Dey“. A pak shromážd ění rozpustili a shodli se na tom, že se setkají za t ři roky ve stejný den, a každý šel svou cestou a Lugh se vrátil ke svým p řátel ům, syn ům Manannanovým.

A bylo to hodn ě dlouho po tom, když Nuada uspo řádal velké shromážd ění lidu na pahorku Uisnech na východ od Teamhairu. A nebyli tam dlouho, když spat řili ozbrojený oddíl, jenž se k nim blížil p řes plá ň od východu; a v jeho čele stál mladý muž, jenž ostatním velel a zá ř jeho tvá ře byla tak silná jako zapadající slunce, a tak na něj p řes ni nemohli pohlédnout. A když p řišel blíž, poznali, že je to Lugh Lamh-Fada, Dlouhoruký, kdo k nim p řichází, a spolu s ním Jezdci Sidhe ze Zem ě Slibu a jeho soukojenci, synové Manannanovi, Sgoith Gleigeil, Bílá kv ětina a Goitne Gorm-Shuileach, Modrooké kopí a Sine Sindearg, Ten s červeným prstenem a Donall Donn-Ruadh, Ten s červeno-hn ědými vlasy. A Lugh p řijel tak: sed ěl na Manannanov ě klisn ě, Aonbharr, Jednoh řívé, která byla rychlá jako čistý studený jarní vítr a neznala rozdíl mezi mo řem a souší a na jejím h řbet ě ješt ě nezabili žádného jezdce. A na sob ě m ěl Manannanovo brn ění, které každého nositele uchránilo p řed zran ěním, a helmici s dv ěma nádhernými drahocennými kameny vep ředu a jedním vzadu. A když ji sejmul, jeho čelo zá řilo jako slunce za parného letního dne. A m ěl Manannan ův me č, Freagarthach,

74 Vracející úder a nikdo, kdo jím byl v bitv ě zran ěn, už nevyvázl živý a nikdo, kdo spat řil, že jeho protivník proti n ěmu ten me č tasí, nem ěl více síly než rodící žena. A oddíl došel až na místo, kde dlel irský král spolu s Tuatha de Danaany, a vzájemn ě se p řivítali. A nebyli tam dlouho, když spat řili, jak k nim p řichází ledabylý a neuspo řádaný oddíl dev ětkráte devíti posl ů fomorských, kte ří si p řišli vyžádat dan ě od irského lidu; a jména čty ř nejdrsn ějších a nejkrut ějších z nich byla Eine, Eathfaigh, Coron a Compar; a šla z nich na Tuatha de Danaany taková hr ůza, že nikdo z nich by se neopovážil ani ztrestat vlastního syna nebo schovance bez jejich svolení. Vystoupili až tam, kde dlel král se svými Sidheskými jezdci, a král spolu se všemi Tuatha de Danaany p řed nimi povstali. „Pro č vstáváte p řed tak ledabylým a neuspo řádaným, oddílem, když jste nepovstali p řed námi,“ zeptal se Lugh Dlouhoruký. „Je nezbytné, abychom tak u činili,“ posteskl si král, „nebo ť kdyby n ěkdo z nás, by ť by to bylo jenom dít ě, p řed nimi sed ěl, nepovažovali by to za p říliš malicherný d ůvod jej zabít.“ „Jako že se Lugh jmenuji,“ zaburácel, „ dostávám obrovskou chu ť je pobít.“ „To by nám p řineslo jen utrpení,“ odrazoval ho král, „nebo ť by nás potkala jen smrt a pustošení.“ „P říliš dlouho jste byli utla čováni,“ zvolal Lugh a s tím zaúto čil na Fomory. Zabíjel je a mrza čil, dokud nepobil osmkráte dev ět z nich. Posledních dev ět však nechal pod ochranou krále Nuady jít. „Zabil bych vás spolu s ostatními,“ pravil „ale rad ěji bych vid ěl doru čit zprávy do vaší zem ě vás než své lidi, nebo ť se obávám, že by s nimi bylo špatn ě zacházeno.“ A tak se t ěch dev ět vracelo zp ět, až došli do Lochlannu, kde sídlil lid fomorský, a vypráv ěli jim od za čátku do konce vše o tom, jak do Irska p řišel urostlý mladík a pobil všechny výb ěrčí daní, krom ě nich, „a jen proto nás nechal jít,“ dodali „abychom o tom mohli sami vypráv ět“. „Víte, kdo je ten mladík,“ zeptal se pak Balor Zlooký. „Já to dob ře vím,“ prohlásila Ceithlenn, jeho žena „je to syn tvé a mojí dcery. A tak to bylo p ředpov ězeno,“ dodala „ že od chvíle, kdy vstoupíme do Irska, už nikdy si nad ním znovu nezískáme moc.“ Vojev ůdci Fomor ů pak svolali radu, jíž se zú častnili Eab, syn Neid ův a Seanchab, vnuk Neid ův a Sital Salmhor a Liath, syn Lobias ův; dev ět bard ů fomorských, kte ří m ěli schopnost a dar p ředpovídat a druid Lobias a sám Balor a jeho dvanácte b ěloústých syn ů a Ceithlenn K řivozubá, jeho královna. A bylo to práv ě v tu dobu, kdy Bres a jeho otec Elathan p řišli Fomory požádat o pomoc. Bres se nabídl: „ Já pojedu do Irska a vezmu s sebou sedm skv ělých oddíl ů

75 fomorských jezdc ů a utkám se s tím Ildánachem, Mistrem všech um ění. Setnu mu hlavu a přinesu ji tob ě, sem na Bernbheskou plá ň.“ „To je úkol p římo pro tebe,“ souhlasili všichni. „Nech pro mne p řipravit lod ě,“ rozkázal Bres, „a nech na n ě naložit jídlo a zásoby.“ A tak už dál neotáleli ale odešli a p řipravili lod ě a naložili na n ě hojn ě jídla i pití. A dva rychlí Luathové byli vysláni, aby pro Brese shromáždili vojsko. A když bylo shromážd ěno, p řipravili si brn ění a zbran ě a vypluli do Irska. A král Balor je doprovázel do p řístavu a povzbuzoval je: „Postavte se tomu Ildánachovi a setn ěte mu hlavu! Pak p řivažte ten ostrov, jejž nazývají Irskem, k zádím vašich lodí a nech ť ni čivá voda zaujme jeho místo. P řipojte ho k severní stran ě Lochlannu a žádný z Lidu Dey jej sem nebude do konce života a v ěků následovat.“ Pak odrazili lod ě, napnuli malované plachty a vypluli z přístavu v zemi s nezoranou půdou na vlny širého mo ře a nezm ěnili kurz, dokud nedopluli do p řístavu Eas Dara. A odsud vyslali armádu Severním Connachtem a celý jej zpustošili skrz naskrz. A králem Connachtu byl tenkrát Bodb Dearg, syn Dagd ův.

Synové Tuireannovi

A Lugh Dlouhoruký byl v tu dobu v Teamhairu s irským králem a bylo mu zjeveno, že Fomorové p řistáli v Eas Dara. Jakmile se to dozv ěděl, p řipravil si Manannanovu klisnu, Aonbharr pro bitvu ve dne a zárove ň i v noci a vydal se tam, kde dlel Nuada a vypráv ěl mu, jak Fomorové p řistáli v Eas Dara a vyplenili zemi Bodba Dearga. „A to, co já chci je,“ žádal Lugh, „abys mi pomohl se s nimi utkat.“ Ale Nuada nem ěl chu ť mstít se za násilí, které nebylo spácháno na n ěm samotném, ale na Bodb Deargovi a Lugh nebyl s jeho odpov ědí příliš spokojen a odjel sm ěrem na sever od Teamhairu. A Zanedlouho spat řil, jak k němu přicházejí t ři ozbrojení muži, jeho otec Cian se svými bratry Cu a Ceithen, kte ří byli t řemi syny Cainteovými. I pozdravili ho. „ Co že jsi tak brzy na nohou,“ podivili se. „Je to dobrý důvod, jež pro to mám,“ odv ětil Lugh, „nebo ť Fomorové p řišli do Irska a oloupili Bodb Daerga. A jak mi proti nim m ůžete pomoci vy,“ zeptal se.

76 „Každý z nás od tebe v bitv ě odvrátí útok sta bojovník ů,“ slíbili mu. „To je dobrá pomoc,“ p řipustil Lugh, „ale je tu n ěco, s čím byste mi mohli pomoci ješt ě p řed tím: shromáždit u mne odevšad Sidheské jezdce.“ Tak jeli Cu a Ceithen na jih a Cian se vydal na sever a nezastavil se, dokud nedojel na Muirthemneskou plá ň. A když p řes ni p řejížd ěl, spat řil p řed sebou t ři ozbrojené muže. Byli to synové Tuireannovi, jenž byl synem Ogmovým. A mezi syny Cainteovými a Tuireannovými to bylo tak: panovala mezi nimi vzájemná nenávist a nep řátelství. A tak vždy, když se potkali, bylo jisté, že mezi nimi dojde k boji. Cian si pomyslel: „Kdyby tu byli mí dva brat ři, utkali bychom se v udatném souboji. Protože tu ale nejsou, ud ělám nejlépe, když ustoupím.“ Pak spat řil nedaleko obrovské stádo prasat. I za čaroval se h ůlkou druid ů, která mu dala podobu prasete ze stáda, a za čal rýt v zemi jako ostatní. Pak se Brian, jeden ze syn ů Tuireannových, zeptal svých bratr ů: „Vid ěli jste toho ozbrojeného muže, co p řed chvilkou krá čel po pláni?“ „Vid ěli,“ odv ětili oni.“ „ Víte, jak zmizel,“ ptal se dál Brian. „To nevíme,“ odpov ěděli mu na to oni. „Škoda, že nedáváte v dob ě války na pláni, v otev řené krajin ě, lepší pozor,“ pokáral je Brian. „ A já dob ře vím, co se s ním stalo, nebo ť se za čaroval h ůlkou druid ů a prom ěnil se v jedno z těchto prasat a te ď ryje v zemi jako všechna ostatní. A a ť je to kdokoli, není to náš p řítel.“ „To pro nás není dobré,“ řekli druzí dva „protože tato prasata pat ří n ěkomu z Tuatha de Danaan ů a i kdybychom je všechny pobili, druidovi prom ěněnému v prase se m ůže nakonec pošt ěstit nám utéci.“ „Špatn ě jste se u čili v měst ě v ědění,“ pravil Brian „ když nerozeznáte za čarované zví ře od skute čného.“ A když říkal tato slova, za čaroval oba bratry Druidskou h ůlkou a prom ěnil je ve dva hubené mrštné lovecké psy a ti se jali ost ře št ěkat na stopy za čarovaného prasete. A nebylo to dlouho p ředtím, kdy se to prase odd ělilo od ostatních. A žádné z těch ostatních, jen toto samotné, odešlo a vydalo se do lesa a na kraji lesa vrhl Brian své kopí a to proklálo t ělo prasete. A prase vyk řiklo a promluvilo: „To od tebe nebylo hezké, žes na m ě vrhl kopí, když víš, kdo jsem.“ „Zdá se mi, že mluvíš lidskou řečí,“ pravil Brian. „Ve skute čnosti jsem člov ěk,“ odpov ědělo, „jsem Cian, syn Cainte ův, a ty m ě te ď ušet ři.“ „P řísahám p ři bozích vzduchu,“ odv ětil na to Brian, „že kdyby se ti život sedmkráte vrátil, pokaždé ti ho vezmu.“ „Když je tomu tak,“ požádal ho Cian,l „spl ň mi jednu prosbu: dovol mi, abych se vrátil do p ůvodní podoby.“ „Tak to ud ěláme,“ souhlasil Brian, „nebo ť je pro mne snazší zabít člov ěka než prase.“

77 Cian na sebe tedy vzal svou p ůvodní podobu a řekl: „Dejte mi tedy milost te ď.“ „Nedáme ti ji,“ trval na svém Brian. „Myslím to s vámi celé dob ře,“ namítl Cian, „nebo ť kdybyste mne zabili v podob ě prasete, zaplatili byste krvavé peníze pouze za prase, jehož podobu jsem m ěl, ale zabijete-li mne v mé vlastní podob ě, poznáte, že nikdy nebyl ani nebude nikdo, za n ějž jeho vrazi zaplatí v ětší pokutu, než za mne. „A zbran ě jimiž budu zabit,“ dodal, „práv ě ony to budou, kdo o tom skutku vypoví mému synovi.“ „Nebudou to zbran ě, čím t ě zabijeme, ale kameny, které tu leží na zemi,“ vyk řikl Brian a s těmi slovy na n ěj po čali tak nelítostn ě a hrub ě házet kameny, dokud z něj nezbyla jen bídná a ubohá hromada cár ů. A poh řbili ho do hloubky jednoho muže pod zem a zem ě od nich zavražd ěného nep řijala a vyvrhla jej zp ět na povrch. Brian rozhodl, že by m ěl být znovu dán pod zem, a oni jej tam uložili podruhé a zem ě ho ani napodruhé nep řijala. Šestkráte se pokoušeli synové Tuireannovi t ělo poh řbít a šestkráte bylo vyvrhnuto zp ět. Avšak posedmé, když bylo uloženo ho hrobu, jej zem ě p řijala. A pak pokra čovali v cest ě, aby se p řipojili k Lughovi Dlouhorukému na cest ě do bitvy. Nyní k Lughovi; po rozlou čení s otcem jel od Teamhairu rovn ě na sever, sm ěrem ke kopc ům, které byly pozd ěji nazývány Gairech a Ilgairech, a sm ěrem k brodu na řece Shannon, jenž byl pozd ěji zván Athluain, a k Baerna nah-Eadargana a k Sedlu odd ělení a p řes Magh Luirg, Plá ň následování a ke Corr Slieve na Seghsa, okrouhlé ho ře Jara básník ů a k vrcholu Sean-Slieve a p řes území radostného Coranna a odtud do Magh Mor an Aonaigh, Velké pán ě trh ů, kde dleli Fomorové, a kde m ěli i loupežnou ko řist z Connachtu. A byl to pak Bres, syn Elathan ův, kdo povstal a pravil: „Je mi záhadou, že slunce dnes vychází na západ ě, nebo ť jindy vždy vychází na východ ě.“ „Bylo by pro nás lepší, kdyby to bylo slunce,“ shodli se druidové. „Co jiného by to bylo,“ nerozum ěl jim Bres. „Je to zá ř tvá ře Lughovy, syna Ethlinnina,“ odv ětili druidové. Lugh pak došel až k nim a pozdravil je. „Pro č k nám p řicházíš jako p řítel,“ podivili se. „Mám pro to dobrý d ůvod,“ pravil, „nebo ť jsem Tuatha de Danaanem pouze z poloviny a z poloviny jsem jedním z vás. Vra ťte mi nyní dojnice irského lidu,“ vyzval je. „Radovat se z nich nebudeš d řív, než si zde jalovici nebo dojnici získáš sám, “ zaburácel rozhn ěvan ě jeden z nich. Ale Lugh však v jejich blízkosti z ůstal po t ři dny a t ři noci, až nakonec p řijeli Sidheští jezdci. A Bodb Dearg, syn Dagd ův p řitáhl s dev ětadvaceti sty muž ů a podivil se: „Pro č otálíš s bitvou?“ „ Čekal jsem na vás,“ odpov ěděl Lugh. Pak se irští králové a vojev ůdci od ěli do svých brn ění, pozvedli nad hlavy špi čky kopí a vytvo řili hradbu ze štít ů. A zaúto čili na nep řátele na Magh Mor an Aonaigh, a jejich

78 nep řátelé na útok odpov ěděli. Vrhali na sebe navzájem vít ězná kopí a když je zlámali, tasili me če z mod ře lemovaných pochev a za čali se navzájem napadat, a z té ho řkosti jejich zbraní s mnoha ost řími nad nimi vzplála zm ěť hn ědých plamen ů. A Lugh spat řil hradbu štít ů, v níž se bojoval Bres, syn Elathan ův, a podnikl prudký výpad na n ěj a muže, kte ří jej chránili, až ukon čil životy dvou set z nich. Když to Bres vid ěl, sv ěř il se do rukou Lughových. „Nech m ě pro tentokrát na živu,“ pravil, „a já ti poskytnu celou jízdu Fomor ů, kte ří ti pomohou vybojovat velkou bitvu; tak přísahám p ři slunci a m ěsíci i mo ři a souši,“ sliboval. Lugh mu tedy daroval život. A pak druidové, kte ří byli s ním, si pro sebe rovn ěž žádali Lughovu ochranu. „Jako že se Lugh jmenuju,“ pravil Lugh, „když se mi vzdá celá jízda Fomor ů, nezni čím je.“ A tak se pak Bres a druidové se vydali do své vlasti.

A te ď k Lughovi a syn ům Tuireannovým. Po bitv ě na Magh Mor an Aonaigh potkal dva ze svých p říbuzných, i zeptal se jich, zda zahlédli v bitv ě jeho otce. „Nezahlédli,“ opov ěděli oni. „Jsem si jist, že není naživu,“ řekl Lugh, „ a p řísahám,“ dodal, „že nevezmu do úst jídlo ani nápoj, dokud nezjistím, jakou smrtí můj otec zem řel.“ Pak se vydal na cestu a za ním jeli i Sidheští jezdci, až dorazili na místo, kde se s otcem rozlou čil a odtud pak tam, kde se jeho otec prom ěnil v prase, když spat řil syny Tuireannovy. A když Lugh na to místo p řišel, zem ě k němu promluvila. Řekla: „Tv ůj otec se zde octl ve velkém nebezpe čí, když proti sob ě spat řil syny Tuireannovy, Lughu, musel na sebe vzít podobu prasete, však v jeho lidské podob ě jej pak zabili.“ Lugh to pak pov ěděl svým lidem a našel místo, kde byl jeho otec poh řben a tam přikázal svým lidem kopat, aby zjistil, jakou smrtí ukon čili synové Tuireannovi otc ův život. Pak vyzvedli t ělo z hrobu a pohlédli na n ěj; bylo celé pokryto ranami. A Lugh pravil: „Byla to smrt od nep řátel, syn ů Tuireannových, jíž se dostalo mému drahému otci.“ T řikráte ho políbil a pronesl toto: „ Jsem napln ěn zármutkem, když je nyní mrtev. Mé uši nic neslyší a mé o či nic nevidí. Mému srdci chybí životodárný puls, to vše žalem nad mým otcem. A p ři vás, bozích, jimž se klaním, lituji, že jsem nep řišel d řív, než bylo dokonáno. Je to velká událost, jež se tu stala, lidé boh ů bohyn ě Dany zradili jeden druhého. A dlouho pro to budou trp ět ztrátami a budou oslabeni. A Irsko, jak na východě, tak na západě, se nikdy neosvobodí od strasti, již tento čin zp ůsobil.“ Pak vrátili Ciana zp ět pod zem a poté poklekli u jeho hrobu a postavili na jeho hrob kámen, na n ějž vyryli jeho jméno v oghamském písmu. A Lugh řekl: „Tato hora bude po

79 Cianovi pojmenována, p řestože on sám je rozervaný a rozlámaný na cáry. A byli to synové Tuireannovi, kdo to zp ůsobil a za to na n ě padne žal a muka a po nich pak na jejich d ěti. To není lež, co jsem vám te ď řekl,“ dodal, „trápím se ho řem a srdce v mé hrudi je od chvíle, kdy Cian, ten udatný muž, odešel ze sv ěta živých, zlomeno.“ Pak vyslal své lidi nap řed do Team-hairu. „Ale nevypráv ějte o tom, dokud to nevypovím já sám,“ řekl.

A když pak Lugh dojel do Teamhairu, posadil se na královský tr ůn a rozhlédl se kolem sebe a spat řil t ři syny Tuireannovy. A ti byli v té dob ě v Teamhairu významn ější ostatních pro svou hbitost a obratnost, pro spolehlivost v bitv ě i pro krásu a vznešenost jména. Pak Lugh p řikázal, aby zat řásli řet ězem ticha a tak se stalo a všichni poslouchali. A Lugh pronesl: „Na co te ď myslíš Lide Dey?“ „Samoz řejm ě na tebe,“ odpov ěděli oni. „Na něco se vás zeptám,“ řekl. „Jak by se každý z vás pomstil tomu, kdo by zabil vašeho otce?“ Všichni se velice podivili tomu, co slyšeli a jeden z vojev ůdc ů pravil: „Prozra ď nám, byl to tv ůj otec, koho zabili?“ „To skute čně byl,“ odv ětil Lugh, „a já v tomto paláci vidím ty muže, kte ří ho zabili a jedin ě oni sami v ědí lépe než já, jak ho zavraždili.“ Pak promluvil král: „Dostal-li by se do mých rukou ten, kdo by zabil mého otce, neumíral by jen jediný den, ale den za dnem bych mu od řezával jednotlivé údy, dokud by neskonal.“ Všichni vojev ůdci říkali to samé a synové Tuireannovi stejn ě jako ostatní. „Tak odpov ěděli,“ prohlásil Lugh „ti t ři, kte ří mého otce zabili. Nech ť tedy zaplatí pokutu za sv ůj čin nyní, dokud jsme tu všichni pohromad ě. A jestli tak neu činí,“ slíbil, „neporuším jejich právo na ochrannou st řechu královského paláce, ale nesmí se odtud pokusit uprchnout, dokud se se mnou nevypo řádají.“ „Kdybych já zabil tvého otce,“ řekl král, „ rád bych práv ě tob ě zaplatil za jeho smrt.“ „Lugh mluví celou dobu o nás,“ šeptali si synové Tuireannovi mezi sebou. „P řiznejme se, že jsme zabili jeho otce,“ navrhli Iuchar a Iucharba. „Hrozím se toho,“ nesouhlasil Brian, „že od nás chce to přiznání slyšet p řede všemi a nenechá nás pak odejít d řív, než zaplatíme pokutu.“ „Nejlepší bude to p řiznat,“ ohradili se druzí dva, „a promluvíš ty, nebo ť jsi nejstarší.“ Tak Brian, syn Tuireann ův, vystoupil: „To na nás mluvíš, Lughu, jelikož jsi přesv ědčen, že jsme byli d říve proti syn ům Cainteovým zaujati. A my jsme nezabili tvého otce,“ prohlásil, „ale pokutu zaplatíme jako kdybychom to u činili.“ „P řijmu od vás pokutu, jakou jste ne čekali,“ rozhodl Lugh, „ řeknu vám zde, co to je, a pokud se vám to bude zdát příliš, m ůžete se o zaplacení rozd ělit.“ „Posloucháme tedy,“ odpov ěděli oni. „Jsou to,“

80 rozhodl Lugh, „t ři jablka, vep řovice, kopí, dva kon ě, v ůz, sedm prasat, št ěně, rože ň a t ři výk řiky na pahorku. To je pokuta, kterou žádám;“ rozkázal Lugh, „zdá-li se vám p říliš vysoká, vezmu si nyní od vás jen část. Pokud ne, zapla ťte.“ „Není p říliš vysoká,“ řekl Brian, „a ani stokrát tolik by nebylo mnoho. Protože je však tak malá, p ředpokládáme, že se za ní skrývá n ějaká lest.“ „Nemyslím si, že je to tak malá pokuta,“ poznamenal Lugh, „a dávám vám záruku Tuatha de Danaan ů, že si od vás nic víc žádat nebudu a budu k vám čestný a tu samou záruku žádám i od vás.“ „Mrzí nás, že si to od nás žádáš,“ pravil Brian, „nebo ť náš slib je stejn ě platný jako jakýkoli slib na sv ětě.“ „Váš slib mi nesta čí,“ odpov ěděl Lugh, „nebo ť jste takto často slibovali zaplatit pokutu, a pak jste se pokoušeli vycouvat.“ Tak se tedy synové Tuireannovi zavázali p ři králi Irska, p ři Bodb Deargovi, synu Dagdov ě, a v ůdcích Tuatha de Danaan ů, že zaplatí Lughovi pokutu. „Rád bych vás nyní,“ řekl Lugh, „lépe seznámil s tou pokutou.“ „To bychom samoz řejm ě rádi v ěděli,“ odpov ěděli mu na to oni. „Je tomu tedy tak,“ pravil Lugh. „Ta t ři jablka, o která jsem vás žádal, jsou jablka ze Zahrady na východě sv ěta. A nemohou to být jiná, nebo ť tato jsou nejkrásn ější a mají v sob ě nejvíce živin ze všech jablk na sv ětě. Mají barvu roztaveného zlata a velká jsou jako hlava měsí čního dít ěte a chutnají po medu a zbavují toho, kdo je jí, bolesti ran a utrpení nemocí a při jídle jich nikdy neubývá; taková jsou ta jablka. A ta k ůže, kterou jsem od vás cht ěl, je k ůže vep ře Tuise, řeckého krále a hojí všechny rány a nemoci sv ěta a a ť se její majitel dostane do jakéhokoli nebezpe čí, m ůže-li v něm zachránit život, vylé čí jej. S tím vep řem se to m ělo tak, že každý pramínek vody, který jím protekl se do devíti dn ů prom ěnil ve víno a zhojil každou ránu, která jím byla pot řísn ěna. A řečtí druidové tvrdili to, že lé čivá síla není ve vep ři ale v jeho k ůži a stáhli ji z něj a stále ji mají. A myslím si, že pro vás nebude snadné ji získat, a ť už se svolením nebo bez n ěj.“ „A víte-li, co je to za ošt ěp, o který vás žádám,“ zeptal se. „Nevíme,“ odpov ěděli. „Je to smrtonosný ošt ěp pat řící perskému králi, jmenuje se Luin a vše se jím rozhoduje a jeho čepel má čejí v nádob ě s vodou, aby od n ěj nesho řelo místo, kde je uložen a bude t ěžké jej získat. A tušíte o jaké kon ě a v ůz vás žádám? Jsou to o v ůz a dva nádherní kon ě Dobara, krále siogairského a ti neznají rozdíl mezi souší a mo řem a není nad n ě koní rychlejších. A neexistuje v ůz, jenž by se tvarem a pevností vyrovnal tomu jejich. A víte, o jaká prasata jsem vás žádal? Jsou to prasata Easala, krále zem ě Zlatých sloup ů. A A čkoli je každou noc zabijí, najdou je vždy následujícího dne ráno živá a každý, kdo z nich pojí sousto bude ušet řen od nemocí a neduh ů.

81 A to št ěně, které jsem si na vás vyžádal, je Fail-Inis, št ěně pat řící králi Ioruaidhie, Studené zem ě. A p ři pohledu na n ěj se v úct ě vrhají k zemi všechny šelmy a je nádhern ější než slune ční kotou č a bude náro čné jej získat. A Rošt, o který jsem vás požádal, je rošt všech rošt ů, a pat ří žen ě z Ins Cenn-fhinne, Ostrova Caera Ryšavého. A ty t ři výk řiky na ho ře musí zaznít na ho ře Miochaoinov ě na severu Lochlannu. Miochaoin a jeho synové na sebe vzali závazek, že nikomu nedovolí na ho ře k řičet. To oni byli mému otci spole čníky p ři získávání vzd ělání a pokud vám odpustím jeho smrt já, pak oni ne. A projdete-li všemi zkouškami a dostanete-li se až k nim, jsem přesv ědčen, že oni se za n ěj na vás pomstí. A to je pokuta, o kterou jsem vás žádal,“ pravil Lugh. Na syny Tuireannovy se snesly ticho a melancholie, když to uslyšeli. A vydali se tam, kde dlel jejich otec, a pov ěděli mu o pokut ě, která jim byla ud ělena. „To jsou špatné zprávy, jež mi nesete,“ řekl na to Tuireann, „ a bude to záhuba a smrt, kam vás pátrání po t ěch v ěcech požene. Ale p řese všechno m ůžete pokutu získat, když se vám uvolí pomoci sám Lugh. Dokázat to totiž m ůže každý, kdo vládne mocí, již má Manannan nebo Lugh. Jd ěte tedy a půjčite si od Lugha Manannanovu klisnu Aonbharr a pokud si jen trochu p řeje pokutu získat, půjčí vám ji. Nep řeje-li si to, řekne, že klisna není jeho a že nem ůže p ůjčit p ůjčené. Pak ho požádejte, aby vám p ůjčil Manannan ův korakl, Scuabtuinne, Lama č vln. A vydá vám ho, protože se zavázal neodmítnout druhou prosbu. A korakl se vám bude hodit více než klisna,“ poradil jim. Tak šli synové Tuireannovi za Lughem a pozdravili jej a pov ěděli mu, že mu nemohou přinést pokutu bez jeho pomoci. A proto by jim pomohlo, kdyby si mohli p ůjčit Aonbharr. „Mám tu klisnu zap ůjčenou jen pro sebe,“ odmítl je Lugh, „a nep ůjčím p ůjčené.“ „Když je tomu tak, p ůjči nám Manannan ův korakl,“ požádal ho Brian. „P ůjčím vám ho,“ souhlasil Lugh. „Kde je,“ zeptali se. „V Brugh na Boinn*,“ odpov ěděl Lugh. Pak se vrátili zp ět tam, kde dlel Tuireann a jeho dcera Ethne, jejich sestra, a pov ěděli mu o koraklu. „Ani to vám moc nepom ůže. P řestože chce Lugh dostat každou část pokuty, aby ji mohl použít ješt ě p řed bitvou s Fomory, p řál by si víc, abyste p ři jejím dobývání nalezli smrt.“ Pak odešli a zanechali otce zarmouceného a b ědujícího a Ethne s nimi šla tam, kde byl korakl. A Brian do n ěj nastoupil a post ěžoval si: „Je tu vedle mne místo ješt ě jen pro jednoho ______* dnešní New Grange (pozn. p řekl)

82 dalšího.“ Prostor mu za čal p řipadat p říliš stísn ěný. „Chybu bys nem ěl hledat v koraklu,“ poznamenala Ethne. „Ach brat ře m ůj drahý,“ b ědovala, „byla to špatnost, zabít otce Lugha Dlouhorukého a všechna p říko ří, která ti tento čin p řinese, se ti budou dít jen po právu.“ „To ne říkej Ethne,“ ohradili se, „nebo ť máme dobrá srdce a vykonáme hrdinské činy. Rad ěji se necháme stokrát zabít,“ dodali, „než bychom zem řeli jako zbab ělci.“ „ M ůj ty smutku,“ ho řekovala, „není nic žalostn ějšího, než toto, vid ět vás vyhnané z vlasti.“ Pak ti t ři odrazili sv ůj korakl od nádherného irského pob řeží s pr ůzra čnou zátokou. „Jakým sm ěrem se vydáme nejd řív,“ zeptali se. „Poplujeme hledat jablka,“ odv ětil Brian, „nebo ť byly tím prvním, co nám p řikázal p řinést. A tak t ě žádám korakle Manannan ův, jež nás neseš, abys plul k Zahrad ě na východ ě sv ěta.“

A korakl s vypln ěním rozkazu neváhal a plul p římo p řes zelenající se vlny a hluboké mo řské p říkopy, až je donesl do p řístavu na východ ě sv ěta. A Brian se zeptal bratr ů: „Jak si myslíte, že bychom m ěli vstoupit do zahrady? Myslím si totiž,“ uvážil, „že královi hrdinové a bojovníci této zem ě ji neustále st řeží a jsou pod velením samotného krále.“ „M ěli bychom na n ě jít p římo,“ soudili brat ři, „zaúto čit na n ě a přinést jablka nebo zahynout, jelikož stejn ě nem ůžeme p ři nebezpe čích, která nás čekají, uniknout smrti, jež nás n ěkde cestou potká.“ „Bylo by lepší,“ nesouhlasil Brian, „aby po naší smrti z ůstala legenda o naší udatnosti a lstivosti, než o hlouposti a zbab ělosti. A tak ud ěláme nejlépe,“ rozhodl, „když vletíme do zahrady v podobě mrštných jest řáb ů. A strážci jsou vyzbrojeni jen ho řícími ošt ěpy, které na nás budou vrhat. A dejte dobrý pozor, aby vás nezasáhli. A až vrhnou všechny ošt ěpy, které mají, dole ťte rychle k jablk ům a každý z vás a ť odnese jedno ve spárech a já odnesu to t řetí.“ Uznali, že je to dobrá rada a Brian pak za čaroval sebe i bratry h ůlkou druid ů a prom ěnil je v překrásné jest řáby. A strážci si jich všimli a za čali na n ě st řílet ze všech stran a vrhali na n ě spršky kopí a šíp ů. Jest řábi se jim však vyhýbali, jak jim Brian p řikázal, dokud nebylo vrženo poslední kopí a pak se state čně snesli až k jablk ům a odnesli je s sebou, aniž by utrp ěli velká zran ění. A ta zpráva oblet ěla celé m ěsto a celý kraj. A král m ěl t ři moudré a lstivé dcery a ty se prom ěnily orlovce a pronásledovaly jest řáby až k mo ři a vyslali p řed n ě i za n ě zá řící paprsky, které je celé popálily. „Je to žalostná situace, v níž se nacházíme,“ usoudili synové Tuireannovi, „jelikož budem t ěmito paprsky úpln ě upáleni, pokud se nám nedostane pomoci.“ „Jestli to bude v mé moci, pomohu vám,“ nabídl se Brian. Pak za čaroval sebe i bratry h ůlkou druid ů a prom ěnil je

83 ve t ři labut ě, které rychle slétly do mo ře. A orlovci pak odlet ěli a synové Tuireannovi nastoupili do své lodi. Pak se poradili a to na, čem se shodli, bylo, že poplují do Řecka a odtud si odvezou vep řovici, po dobrém či po zlém. Pluli p římo dokud nedosp ěli do blízkosti dvora řeckého krále. „V jaké podob ě bychom m ěli vstoupit sem,“ ptal se Brian. „V jaké jiné bychom m ěli vstoupit než v naší vlastní,“ řekli na to druzí dva. „Nemyslím si, že by to bylo nejlepší,“ ohradil se Brian, „m ěli bychom tam vejít jako irští básníci, tak s námi budou vznešení Řekové jednat ve vážnosti a úct ě.“ „To pro nás bude t ěžké,“ zalekli se, „báse ň nemáme a o jejich skládání mnoho nevíme.“ Připevnili si však do vlas ů stuhu, jakou nosí básníci a zaklepali na bránu královského dvora a strážce brány se zeptal, kdo je za ní. „Jsme básníci z Irska,“ p ředstavil je Brian, „a přišli jsem ke králi s básní.“ Strážce vešel ke králi a pov ěděl mu, že u brány jsou básníci z Irska. „Vpus ť je dovnit ř,“ p řikázal král, „ Nebo ť proto sem p řišli z tak daleké zem ě, že hledají dobré lidi.“ A král vydal rozkazy, aby vše na dvo ře bylo p ěkn ě upraveno, aby básníci mohli říci, že na svých cestách nikdy nevid ěli tak velkolepý palác. Synové Tuireannovi byli v podob ě básník ů vpušt ěni dovnit ř a bez váhání se oddali pití a rozkoším a pomysleli si, že nikdy nespat řili a že ani na sv ětě neexistuje tak vznešené sídlo nebo tak št ědrý dv ůr, či snad místo, kde by s nimi tak dob ře zacházeli, jako zde. Pak se zvedli královi bardi, p řednesli své básn ě a zazpívali písn ě. Potom Brian, syn Tuireann ův, p řikázal svým bratr ům, aby i oni p řednesli králi báse ň. „ Nemáme žádnou báse ň,“ tvrdili oni, „a nežádej nás o jinou báse ň než tu, kterou už umíme; brát si silou paží, co chceme, jsme-li nejsiln ější, nebo zem řít rukama t ěch, kte ří jsou proti nám, jsou-li t ěmi nejsiln ějšími oni.“ „To není nejlepší zp ůsob, jak skládat básn ě,“ prohlásil Brian. S těmi slovy sám povstal a požádal o slyšení. Všichni mu naslouchali, a on řekl toto: „Ó Tuisi, nepopíráme tv ůj v ěhlas; velebíme t ě jako dub mezi králi; vep řovici, št ědrost bez t ěžkostí, to je odm ěna, o níž žádám. Válka bližního v sluchu; spravedlivý sluch bližního bude s ním; ten, jenž nám dá,co má, tomu pro jeho dv ůr neubude. Zu řící armáda a náhlé vlnobití jsou nebezpe čím tomu, kdo se jim postaví. Vep řovice, št ědrost bez t ěžkostí, to je odm ěna, o níž žádám, ó Tuisi.“ „To je dobrá báse ň,“ uznal král, „ale nerozumím z ní ani slovu.“ „Prozradím ti jejich smysl,“ slíbil Brian.“ „ ,Ó Tuisi, nepopíráme tv ůj v ěhlas; velebíme t ě jako dub mezi králi.´ To

84 znamená, že dub stojí nad všemi královskými stromy, jako ty stojíš nad všemi králi sv ěta pro svou št ědrost a vznešenost. ,Vep řovice, št ědrost bez t ěžkostí.´ To je vep řovice, kterou vlastníš a kterou bych si od tebe p řál získat jako odm ěnu za báse ň. ,Válka bližního v sluchu; spravedlivý sluch bližního bude s ním.´ To znamená, že sluchem budu skrze tu k ůži s tebou, pokud ji získám s tvým souhlasem. To je smysl celé básn ě,“ vysv ětlil Brian. „Velebil bych tvou báse ň,“ řekl na to král „kdyby v ní nebylo tolik o mé vep řovici a tob ě chybí zdravý rozum básníku, když si ji ode mne žádáš. Nedal bych ji ani všem básník ům, učenc ům a urozeným muž ům sv ěta. Získat by ji dokázali jen bez mého souhlasu.Ale t řikráte ji naplním zlatem, jako odm ěnu za tvou báse ň,“ rozhodl král. „Dobro bu ď s tebou králi,“ řekl na to Brian „ v ěděl jsem dob ře, že jsem od tebe žádal něco nesnadného, ale vím i to, že bych si za ni zasloužil dobrou náhradu. Jsem tak chtivý, že nebudu spokojen, dokud na vlastní o či neuvidím, jak se v té k ůži odm ěř ujete zlato.“ Král s nimi pak poslal sluhy do pokladnice, aby zlato odm ěř ili. „Odm ěř te nejprve pln ě pro mé bratry,“ p řikázal jim Brian, „a pak dejte dobrou míru i mn ě, nebo ť já jsem báse ň složil.“ Ale když k ůži vytáhli, Brian jim ji náhle rychle vytrhl levou rukou, tasil me č a roz ťal muže, jenž k němu stál nejblíže, na dv ě p ůlky. A pak se zmocnil k ůže a omotal ji kolem sebe a ti t ři vyb ěhli z paláce a sekali kolem sebe po každém, kdo m ěl zbra ň, tak mocn ě, že nikdo nevyvázl živ nebo alespo ň bez šrámu. A pak šel Brian za samotným králem a ten jej bez váhání napadl a svedli urputný souboj, na jehož konci král padl rukou Briana, syna Tuireannova. Tři brat ři tam pak ješt ě n ějaký čas z ůstali, a pak se rozhodli, že p ůjdou hledat další část pokuty. „Poplujeme k Pisearovi, králi perskému,“ rozhodl Brian, „a vyžádáme si od n ěj to kopí.“ Nastoupili tedy do své lo ďky a opustili modré vody řeckého pob řeží a říkali si: „Da ří se nám dob ře, když máme jablka a k ůži.“ A nezastavili nikde, dokud nedopluli k břeh ům Persie. „Poj ďme na král ův dv ůr v podob ě básník ů,“ navrhl Brian, „stejn ě tak jako jsme se dostali na dv ůr řeckého krále.“ „To se nám líbí,“ souhlasili brat ři, „vše se tak dob ře vyvíjelo, když jsme se naposledy obrátili k poezii, i když pro nás nebylo snadné odolat touhám, jež nám nep řísluší mít.“

85 A tak si upevnili do vlas ů stužku, jakou nosí básníci, a bylo s nimi zacházeno jako na předešlém dvo ře; a když p řišel čas na básn ě, Brian povstal a pronesl toto: „ Každé kopí se zdá Pisearovi malé; bitvy s nep řáteli jsou skon čeny, Pisear je všechny snadno zraní. Tis, nejkrásn ější d řevina, již nazývají králem, není neohebná. To kopí lze vrhnout na celý dav a zp ůsobit mu smrtelné rány.“ „To je dobrá báse ň,“ řekl král, „nechápu však, pro č v ní však vystupuje moje kopí, ó básníku z Irska.“ „To proto, že práv ě tvoje kopí bych si p řál jako odm ěnu za svou báse ň,“ odpov ěděl Brian. „Nemáš právo ho ode mne žádat,“ rozzu řil se král, „a moji dvo řané nikdy neprojevili takovou úctu k poezii jako nyní, když t ě na míst ě nezabili.“ Když Brian uslyšel, co král řekl, vzpomn ěl si na jablko, které t římal v ruce, a prudce jím mrštil a zasáhl krále p římo do čela tak, že mu mozek vylet ěl druhou stranou hlavy, a tasil me č a zaúto čil na ostatní kolem sebe. A ti druzí dva neotáleli u činit to samé a udatn ě mu pomáhali, dokud nepobili všechny dvo řany, které potkali. A pak nalezli kopí, jež m ělo čepel pono řenou do nádoby s vodou, aby od ní v paláci nevznikl požár. A po n ějaké dob ě se shodli, že je čas, aby se vydali hledat zbytek velké pokuty, jež jim byla uložena a vzájemn ě se tázali, kam se vydají. „Poplujeme ke králi ostrova Siogair,“ rozhodl Brian, „nebo ť to je u n ěj, kde se nachází dva kon ě a v ůz, o n ěž nás Ildánach žádal.“ „Tentokrát,“ rozhodl Brian „budeme vystupovat jako irští žoldné ři a sp řátelíme se s králem, abychom zjistili, kde má kon ě a v ůz.“ A když se na tom dohodli, vydali se sm ěrem k pláni p řed královým palácem. Král a jeho vojev ůdci povstali a prošli tržišt ě, které se na pláni rozkládalo. A brat ři krále pozdravili a ten se jich zeptal, kdo jsou. „Jsme cvi čení vojáci z Irska,“ odpov ěděli,“ a živíme se tím, že vál číme pro krále po celém sv ětě.“ „P řejete si zde n ějakou dobu z ůstat,“ zeptal se král. „To je to, co bychom si p řáli,“ odv ětili. A tak se dohodli a dali se k němu do služby. Zůstali u dvora m ěsíc a čtrnáct dní a za celou dobu kon ě nespat řili. Pak Brian prohlásil: „Jsme na tom špatn ě, nebo ť nevíme o koních nic víc, než v den, kdy jsme sem přišli.“ „Co by bylo nyní nejlepší u činit,“ zeptali se ho brat ři. „Ud ěláme toto,“ usoudil Brian, „shromáždíme naše zbran ě a v ěci a řekneme králi, že opustíme zemi a tuto část sv ěta, neukáže-li nám ty kon ě.“ Tak tedy šli za králem ješt ě toho dne a ten se jich zeptal, pro č se p řipravují na cestu. „To od nás uslyšíš velekráli,“ roz čílil se Brian, „je to proto, že do cvi čených bojovník ů z

86 Irska, jako jsme my, vždy panovníci, které chrání, vkládají d ůvěru. Jsme zvyklí, že nám říkají tajemství a vše, co se šeptá mezi lidmi, a ty jsi tak s námi nejednal. Máš totiž, jak nám bylo řečeno, kon ě a v ůz, jež jsou nejlepší na sv ětě, a my jsme je dosud nesm ěli spat řit.“ „Byla by škoda, kdybyste kv ůli tomu odešli,“ odpov ěděl král. „Kdybych byl býval v ěděl, že si je přejete spat řit, byl bych vám je ukázal hned první den. Kdybyste je cht ěli vid ět te ď,“ dovolil, „m ůžete, nebo ť jsem p řesv ědčen, že v tato místa ješt ě nep řišli žádní irští žoldné ři, kte ří by více mysleli na mne a m ůj lid, než vy.“ Pak poslali pro kon ě a posadili je na v ůz. Byla to jízda tak rychlá jako jarní vítr a jeli stejn ě po mo ři jako po pevnin ě. A Brian zblízka pozoroval kon ě a znenadání se zmocnil vozu a shodil ko čího a mrštil jím o nejbližší skálu. A sko čil na jeho místo a vrhl po králi Persianovým ošt ěpem a ten mu probodl srdce. Pak spolu s bratry rozehnali hlou ček lidí p ře sebou a odvezli si v ůz. „Nyní se vydáme za Easalem, králem zem ě Zlatých sloup ů,“ rozhodl Brian „hledat sedm prasat, jež nám Ildánach p řikázal p řivést.“ Vypluli bez odkladu a úlev do té vysoko položené zem ě. A lid té zem ě byl takový, že sledoval p řístavy ze strachu p řed syny Tuireannovými, nebo ť slýchali ze všech stran o tom, jak byli vysláni z Irska kv ůli pokut ě a jak si odnáší všechny vzácné poklady celého sv ěta. Easal p řišel na b řeh v přístavu, aby se s nimi setkal a zeptal se, co je pravdy na tom, že král každé zem ě, kam p řišli, zem řel jejich rukama. Brian p řiznal, že je to pravda, a č jim mohl král ud ělat cokoli. Co to bylo, co vás p řinutilo tak činit,“ zeptal se král. A Brian mu vypráv ěl o útrapách a o tom, jak je za to jiní odsuzují. A vypráv ěl mu o všem, co se p řihodilo a jak až do té doby odstranili vše, co jim stálo v cest ě. „Pro co jste si p řišli do naší zem ě,“ zeptal se král „Pro tvá prasata,“ odv ětil Brian, „abychom si je odnesli jako část pokuty.“ „Jak je hodláte získat,“ zajímal se král. „Získáme-li je po dobrém,“ odpov ěděl Brian „s díky je p řijmeme; a pokud ne, jsme p řipraveni si je s tebou a s tvými lidmi vybojovat. M ůžeš tak našima rukama zem řít a my si je odvedeme i bez tvé vůle.“ „Kdyby to m ělo skon čit tak,“ pravil král, „litoval bych, že jsem vystavil své lidi bitv ě.“ „To bys opravdu litoval,“ souhlasil Brian. Pak se král šeptem o v ěci radil se svými lidmi a toto je to, na čem se shodli, že prasata ze svobodné v ůle podstoupí syn ům Tuireannovým, aby tak poznali, že jim až do toho okamžiku nestáli v cest ě. Pak synové Tuireannovi pod ěkovali Easalovi a podivili se, že jim prasata takto ponechal, nebo ť každou jinou část pokuty si museli vybojovat. A co víc, až dosud všude zanechali i svou krev.

87 Easal je té noci zavedl do svého sídla a posloužil jim jídlem a pitím a ložem a vším, co si p řáli. A vstali nazít ří a p řišli za králem a prasata jim byla vydána. „ U činil jsi pro nás dobrý skutek, když jsi nám ta dal prasata,“ pravil Brian, „nebo ť žádnou jinou část pokuty jsme nezískali bez boje, než tuto.“ A pak složil na krále chvalozp ěv, jenž mu blaho řečil a vyzvedl jeho jméno za to, co u činil. „Jakou cestu podniknete nyní, synové Tuireannovi,“ zeptal se Easal. „Vydáme se,“ odpov ěděli, „do zem ě Ioruaidhské kv ůli št ěněti, jež se tam nachází.“ „Spl ňte mi jednu prosbu,“ požádal je Easal, „a tou bude, že mne vezmete s sebou ke králi Ioruaidhskému, nebo ť má dcera je jeho ženou a já bych ho cht ěl p řesv ědčit, aby vám vydal št ěně bez boje.“ „Bude nám velkým pot ěšením,“ vyslyšeli jej. Tak p řipravili královu lo ď a není nám známo nic o tom, co se d ělo až do okamžiku, kdy dopluli na nádherné divukrásné pob řeží Ioruaidhské. Lid a vojsko p řed nimi st řežili přístavy a p řístavišt ě a hned je poznali a pok řikovali na n ě. Easal pak mírumilovn ě prošel p řes pob řeží a zamí řil tam, kde dlel král, a vypráv ěl mu příb ěh syn ů Tuireannových od za čátku do konce. „Co je p řivedlo do této zem ě,“ zajímal se král Ioruaidhský. „P řišli t ě požádat o tvého loveckého psa,“ odpov ěděl Easal. „Bylo od tebe nerozumné, žes o n ěj p řijel žádat s nimi,“ pravil král, „nebo ť bohové ješt ě žádným t řem hrdin ům na sv ětě nenad ělili tolik št ěstí, aby ode mne psy získali, a ť násilím nebo po dobrém.“ „Bylo by pro tebe lepší, kdybys jim toho psa p řenechal,“ nesouhlasil Easal, „nebo ť už porazili tolik král ů sv ěta.“ Ale nemohl říct nic, co by králi nezn ělo jen jako plané řeči. Šel tedy tam, kde dleli synové Tuireannovi, a podal jim o všem zprávu. A ti, když uslyšeli královu odpov ěď , neváhali a chopili se zbraní a nabídli ioruaidhskému vojsku boj. A když se st řetli, bojovalo se udatn ě na obou stranách. A pokud jde o syny Tuireannovy, za čali zabíjet a úto čit na muže ioruaidhské, až se v boji jeden od druhého tak vzdálili, že se p řihodilo, že Iuchar a Iucharba byli a jedné stran ě a Brian samotný na stran ě druhé. A byla to sout ěska nebezpe čí a prorážení řad, co čekalo Brina na každém kroku, než se dostal na samý okraj bojišt ě, kde byl král ioruaidhský. A pak se ti dva udatní hrdinové za čali bít a v boji se vzájemn ě nešet řili. A nakonec Brian krále p řemohl a svázal jej a vedl uli čkou mezi vojáky až k Easalovi a pravil toto: „Zde je tv ůj ze ť a já p řísahám p ři své mocné paži, že by pro mne bylo snazší jej t řikrát zabít, než jej jednou takto p řivést sem.“ A tak bylo syn ům Tuireannovým št ěně vydáno a král byl zbaven pout a byl mezi nimi nastolen mír. A když to vše skon čilo, rozlou čili se s Easalem i se všemi ostatními.

88 Nyní k Lughovi Dlouhorukému. Bylo mu zjeveno, že synové Tuireannovi získali všechny v ěci, které pot řeboval v bitv ě proti Fomor ům. A proto na n ě seslal kouzlo druid ů, aby zapomn ěli na zbytek pokuty, jejž ješt ě nenabyli. A naplnil je obrovskou touhou a steskem, aby je p řivedl nazp ět do Irska; a tak zapomn ěli na zbytek pokuty, již po nich Lugh požadoval, a obrátili se zp ět k domovu. A bylo to práv ě tam, na shromážd ění lidu konaném u p říležitosti trh ů na louce p řed Teamhairem a s ním i irský král, kde v tu dobu dlel. A doneslo se mu, že synové Tuireannovi přistáli v Brugh na Boinn. A vešel do královského m ěsta Teamhairu a zavřel za sebou bránu a od ěl se do Manannanova hladce vybroušeného brn ění a plášt ě dcer Flidiasových a do ruky vzal svou vlastní zbra ň. A synové Tuireannovi pak p řišli tam, kde dlel král, a byli p řivítáni jím i Tuatha de Danaany. A král se jich zeptal, zda získali pokutu. „Získali,“ odpov ěděli mu oni, „ a kde je Lugh, abychom mu ji p ředali?“ „Byl tu ješt ě p řed chvilkou,“ podivil se král. A celé tržišt ě jej hledalo, ale nebyl k nalezení. „Znám místo, na kterém se nachází,“ pravil Brian, „doneslo se mu totiž, že jsme se vrátili do Irska i s těmito smrtícími zbran ěmi a tak odešel do Teamhairu, aby se s námi nesetkal.“ Byli k němu tedy vysláni poslové a to byla jeho odpov ěď , že nep řijde a pokuta že má být p ředána králi. A tak také synové Tuireannovi u činili a když král pokutu p řevzal, odebrali se všichni do teamhairského paláce. A Lugh vyšel ven na louku a pokuta mu byla p ředána a toto řekl: „Za každého, kdo byl a bude zabit, se zde poctiv ě platí. Stále ješt ě schází n ěco, co nesmí být podle práva opomenuto. Kde je rošt,“ zeptal se, „ a co t ři výk řiky na ho ře, které jste ješt ě nevykonali?“ Syn ů Tuireannových se zmocnila vlna slabosti, když to uslyšeli. A té noci opustili palác a vydali se do otcova domu a vypráv ěli mu, o všem, co vykonali a o tom, jak s nimi Lugh zacházel. Na Tuireanna padl smutek a temnota a noc strávili všichni spole čně. A nazít ří se vydali sm ěrem k lodi a doprovázela je Ethne, jejich sestra, s plá čem a na říkáním a toto bylo to, co pravila: „Je mi líto, nad život mi dražší Briane, že po všech nesnázích, které sis až dosud zažil, nesm ěř ují tvé kroky do Teamhairu, i kdybych t ě nesm ěla následovat. Ó Losose v hlubinách Boinn, ó Losose Řeky života, od té doby, co t ě nemohu mít zde, se s tebou tak nerada lou čím.

89 Ó jezd če Vlny z Tuaidh, ty, který si v bitv ě stojíš nejlépe, jestli se ješt ě vrátíš, myslím si, že tvého nep řítele to nepot ěší. Slituješ se nad syny Tuireannovými, opírajícími se nyní o své zelené štíty? Jejich cesta je d ůvodem k lítosti a já jsem jí napln ěna. Dnes v noci bys m ěl být v Beinn Edair, než se snese to trpké ráno, ty, jenž vybíráš da ň od udatných muž ů. To ty jsi znásobil náš zármutek. Jaká škoda, že vaše cesta sm ěř uje z Teamhairu, od blažených plání, z velkého Uisinech of Midhe; nic není tak politováníhodné, jako toto.“ Když si takto posteskla, vydali se na divoké vlny v zeleném mo ři a byli na mo ři čtvrt roku bez jediné zprávy z ostrova. Pak si Brian oblékl šaty do vody a sko čil a dlouho se pak procházel v mo ři hledaje Ostrov Rudovlasých žen a nakonec jej našel. A jal se tedy hledat dv ůr, a když jej nalezl, vše, s čím se tam shledal byla skupina žen, které vyšívaly a obšívaly lemy. A mezi všemi jinými věcmi tam m ěly i rošt. A když jej Brian spat řil, vzal jej do ruky a odnášel si jej ke dve řím. A všechny ženy se za čaly smát, když vid ěli, co d ělá a toto bylo to, co a pravily: „Je to state čný čin, co chceš vykonat, nebo ť i kdyby tu byli tví brat ři, nejmén ě t řikráte padesát z nás by tebe nebo je nenechalo s tím roštem odejít. Ale p řes to p řese všechno,“ dodaly, „si ten rošt všech rošt ů vezmi, když si troufáš to zkusit, a ponech si jej místo nás.“ Brian jim dal sbohem a vydal se hledat lo ď. A jeho bratr ům se zdálo, že to bylo p říliš dlouho, co byl od nich pry č, a práv ě ve chvíli, kdy se chystali odplout z toho místa, jej spat řili přicházet, a to jim dodalo velkou odvahu. A nastoupil do lodi a vypluli hledat Pahorek Miochaoin ů. A když tam p řipluli, šel jim vst říc Miochaoin, strážce pahorku. A jakmile jej Brian spat řil, zaúto čil na n ěj. A souboj t ěch dvou hrdin ů p řipomínal souboj dvou lv ů, až nakonec Miochaoin padl. A když zem řel, bylo na jeho t řech synech, aby se utkali se t řemi syny Tuireannovými. A kdyby se sem snad n ěkdy n ěkdo z východu p řišel podívat na n ějaký souboj, byl by to práv ě souboj t ěchto hrdin ů, který by za to stál, nebo ť mocné padaly rány a odvážného byli ducha. Synové Miochaoinovi se jmenovali Corc a Conn a Aedh a prokláli svými kopí t ěla syn ů Tuireannových. Ty to však v ůbec nep řipravilo o odvahu a prokláli svými ošt ěpy t ěla syn ů Miochaoinových tak, že upadli do závoje a mdlob smrti. A Brian se pak zeptal: „ Jak jste na tom, mí drazí brat ři?“ „Jsme již blízko smrti,“ odpov ěděli mu. „Vsta ňme tedy,“ pravil „a t řikrát na pahorku vyk řikn ěme, nebo ť už na nás

90 vidím známky smrti.“ „Nedokážeme to,“ řekli mu na to oni. Pak Brian vstal a zvedl každého bratra za jednu ruku, i když p ři tom ztratil mnoho krve, a t řikráte vyk řikli. Pak je Brian odvedl do lodi a dlouho cestovali po mo ři, až nakonec Brian zvolal: „Vidím Beinn Edair, otcova hn ědáka a Teamhair, sídlo král ů.“ „Kdybychom to mohli spatřit, cítili bychom se plni zdraví,“ povzdechli si brat ři, „ pro lásku ke svému jménu, brat ře,“ prosili „zvedni naše hlavy na svou hru ď, a ť ješt ě jednou spat říme Irsko. Pak už nebude záležet na tom, jestli z ůstanem na živu, či zem řeme. Ó Briane,“ dodali ješt ě, „plameni udatnosti bez falše, rad ěji bychom se sami vrhli do náru če smrti, než t ě vid ěli zran ěného, v ěda, že není ranhoji če, který by t ě uzdravil.“ Pak došli do Beinn Edair a odtud do otcova domu a Brian řekl Tuireannovi: „Jdi drahý ot če do Teamhairu, p ředej tento rošt Lughovi a p řines lé čivou vep řovici, aby nás uzdravila. Vyžádej si ji od Lugha ve jménu našeho p řátelství,“ pravil, „nebo ť jsme jedné krve. Nedovol mu, aby nám oplatil t ěžkosti, jež jsme mu zp ůsobili, stejnými nesnázemi. A drahý ot če,“ dodal, „nebu ď na cest ě dlouho, nebo nás již nezastihneš živé.“ Pak se Tuireann vydal do Teamhairu a stanul p řed Lughem Dlouhorukým a p ředal mu rošt a požádal jej o vep řovici, aby mohl uzdravit své d ěti. A Lugh mu ji odmítl dát. A Tuireann se k nim tedy vrátil a oznámil jim, že k ůži nemá a Brian na to pravil: „Dove ď m ě k Lughovi, abychom zjistili, jestli ji od n ěj získám sám.“ Vypravili se tedy za Lughem a Brian od n ěj žádal k ůži. A Lugh odpov ěděl, že ji nevydá a i kdyby mu za ní cht ěli dát hroudu zlata širokou jako Zem ě, nevzal by ji od nich, dokud by se nep řesv ědčil, že si pro n ě jako od čin ění za skutek, který spáchali, nep řišla smrt. Když to Brian uslyšel, vrátil se tam, kde dleli jeho brat ři, a lehl si mezi n ě a život z něj vyprchal ve stejný okamžik jako z obou bratr ů. Jejich otec nad svými t řemi krásnými syny plakal a na říkal, jako kdyby v každém z nich spat řoval irského krále; síly jej opustily a zem řel a byli poh řbeni v jednom hrob ě.

Velká bitva na Magh Tuireadh(II. bitva Na Magh Tuireadh)

Nebylo to dlouho po tom, co si Lugh vybral pokutu od syn ů Tuireannových, když připluli Fomorové a zakotvili ve Scetne. Tentokrát p řitáhlo celé fomorské vojsko a s nimi i jejich král Balor Úderný a Zlooký a také Bres a Indech, syn de Domann ův, fomorský král a Elathan, syn Lobos ův a Goll a Ingoll a Octriallach, syn Idnech ův a Elathan, syn Delbaeth ův. Pak Lugh vyslal Dagdu, aby tajn ě sledoval Fomory a zdržel je, než nastane čas, kdy budou všichni muži Irska shromážd ěni k bitv ě. A tak šel Dagda do jejich tábora a požádal je o odklad a oni svolili. A pak, aby si z něj ztropili žert, uva řili pro n ěj Fomorové vývar, nebo ť vývary on miloval. A tak naplnili královský kotel čty řikráte dvaceti galony čerstvého mléka a stejným množstvím ovesné mouky a tuku. A dali do toho kozy, ovci a prasata. A vše pak dohromady va řili a nakonec vývar nalili do obrovské díry v zemi. A p řizvali jej k ní a řekli mu, že se m ůže do sytosti najíst, aby už nemohlo být Fomor ům vy čítáno, že nejsou pohostinní, jako tomu bylo za Brese. „Ukon číme tv ůj život, jestli tu z toho po sob ě n ěco zanecháš,“ pohrozil Indech, syn Domnann ův. A tak Dagda uchopil nab ěra čku velkou tak, že by si do ní lehl muž a žena, a vybral z polévky kousky masa, kterými pro n ěj byli p ůlka soleného prasete nebo čtvrtina sádla z celého vep ře. „Jestli vývar chutná stejn ě dob ře jako kousky, je to dobré jídlo,“ pravil a dál si vkládal do úst jednu plnou nab ěra čku za druhou, až byla díra prázdná. A když už tam nic nebylo, vno řil do ní ruku a vyškrabal vše, co ješt ě z ůstalo v zemi a št ěrku. Potom, co sn ědl polévku, na n ěj p řišlo spaní a Fomorové se mu smáli, nebo ť jeho břich m ěl rozm ěry kotle pro velký d ům. Za chvíli se však zvedl, stejn ě t ěžký jako d řív, a odebral se dom ů. Jeho od ěv však už nebyl v ůbec nebyl tak malý. V plášti z ůstaly díry po ramenech, kabát m ěl dlouhý v předu a krátký vzadu a na nohou st řevíce* jako pro kon ě, ______*brogues- st řevíce z ko ňské k ůže s žín ěmi navrch, které se nosívaly v Irsku a ve Skotsku (pozn. p řekl.)

92 z nichž mu vy čuhovaly žín ě, a v ruce t římal oblou vidlici, na niž by nabral osm muž ů, a tak stopa, kterou za sebou zanechával byla tak hluboká, že by posta čila na hrani ční p říkop mezi provinciemi. A na cest ě spat řil Bitevní vránu Morrigu, jak se myje v řece Unius v Connachtu. A jednou nohou stála na Ullad Echne, jižn ě od vody, a druhou na Loscuinn, na sever od vody. A rozpušt ěné vlasy jí splývaly v devíti kade řích. A řekla Dagdovi, že p řinese irskému lidu krev ze srdce Indecha, syna Domnannova, jenž mu tak vyhrožoval. A když byl Dagda pry č, svolal Lugh druidy a ková ře a ranhoji če a tv ůrce zákon ů a vozataje Irska, aby vytvo řili plán bitvy. A zeptal se velkého kouzelníka Mathgena, co m ůže u činit, aby mu pomohl. „M ůžu,“ pravil Mathgen, „ze své moci shodit na Fomory všechny hory Irska, dokud se jejich šiky budou valit po pevnin ě. Dvanáct nejv ětších hor Irska ti p řisp ěje na pomoc,“ řekl, „ a bude za tebe bojovat: Slieve Leag a Denda Ulad a Bennai Boirche a Bri Ruri a Slieve Bladma a Slieve Snechtae a Slieve Mis a Blai-Slieve a Nemthann a Slieve Macca Belgodon a Segois a Cruachan Aigle.“ Pak se zeptal šenk ů, jakou pomoc by mohli poskytnout oni. „Uvrhneme na Fomory velkou žíze ň,“ pravili, „a p řeneseme p řed n ě dvanáct nejv ětších jezer Irska: Derc-Loch a Loch Luimnech a Loch Orbsen a Loch Righ a Loch Mescdhae a Loch Cuan a Loch Laeig a Loch Echach a Loch Febail a Loch Decket a Loch Riach a Mor-Loch, v nichž nenajdou vodu, a ť bude jejich žíze ň sebev ětší. P ůjdeme,“ dodali, „ke dvanácti nejv ětším řekám Irska: Buas a Boinn a Banna a Nem a Laoi a Sionnan a Muaid a Sligech a Samair a Fionn a Ruirtech a Siuir, a ty všechny z ůstanou Fomor ům skryty. Nenajdou v nich kapku vody. Však pro irský lid,“ poznamenali, „ v nich pití bude, i kdyby bitva trvala sedm let.“ Druid Findgoll, syn Mamos ův, byl dotázan, co m ůže ud ělat on i pravil: „Toto je to, co ud ělám; vytvo řím t ři spršky ohn ě a vrhnu je na tvá ře fomorských voják ů. Vezmu jim dv ě třetiny jejich odvahy a síly a sešlu neduhy na jejich t ěla i t ěla jejich koní. Ale Ir ům,“ slíbil, „s každým nádechem vzroste síla a odvaha. Kdyby po sedm let bojovali, nebudou v ůbec unaveni.“ Lugh se pak zeptal dvou čarod ějek, Bechulle a Dianan: „Jakou moc m ůžete v bitv ě uplatnit vy?“ „Snadno ti odpovíme; o čarujem stromy a kameny a drny na zemi do podoby voják ů, kte ří budou bojovat proti Fomor ům a naženou jim hr ůzu a zaženou je na út ěk.“ Pak se Lugh zeptal básníka Carprea, syna Etainina, co by mohl u činit on. „Není t ěžké to říci,“ odpov ěděl Carpre, „složím na n ě za úsvitu satiru a vítr bude vát od severu a já budu stát na vrcholku hory zády k trnitému ke ři t římaje v ruce kámen a trn. Touto satirou na n ě uvalím strach a o čaruji je tak, že nebudou schopni se bojovník ům postavit.“

93 Pak se Lugh otázal ková ře Goibniua, co by mohl ud ělat on. „U činím toto,“ pravil Goibniu, „pokud Irové boje ukon čí, než pomine sedmý rok, dám jim za každý zlomený me č a za každé kopí, které ztratí rukoje ť, nový kus. Žádné ost ří vybroušené mou rukou,“ dodal, „nemine cíl a nikdo, kdo se jej dotkne, už neokusí slasti života. To je víc než m ůže ud ělat fomorský ková ř Dolb.“ „A ty, Credne,“ zeptal se Lugh toho, co umí pracovat s mosazí, „jakou pomoc m ůžeš muž ům v bitv ě poskytnout ty?“ „Není nesnadné to říci; nýty v jejich ošt ěpech, rukojeti jejich me čů , ozdoby a hrany jejich štít ů, tím vším je budu zásobovat.“ „A ty, Luchto,“ zeptal se Lugh tesa ře, „co ud ěláš ty?“ „Dám jim vše, co budou pot řebovat na štíty a rukojeti kopí.“ Pak se otázal ranhoji če Diancechta, co u činí a toto je to, co mu odpov ěděl: „Každému ran ěnému, pokud mu neuseknou hlavu, či neprobodnou mozek nebo morek kosti, zacelím jeho rány a navrátím zdraví, aby mohl další den bojovat.“ Pak se ozval Dagda: „Všechny velké činy, kterými se tu vychloubáte, bych dokázal vykonat já sám.“ „Jsi u čin ěný b ůh,“ vyk řikovali a všichni propukli v hlasitý smích. Lugh pak promluvil k celému vojsku a dodal mu takové síly, že každý z voják ů získal ducha krále nebo pána.

Pak, když uplynula doba ur čená pro odklad bitvy, postupovali Fomorští a Irové proti sob ě, až se střetli na pláni Magh Tuireadh. Nebyla to ta samá Magh Tuireadh, kde byla vybojována první bitva, ale odehrálo se to severn ěji, nedaleko Ess Dara. A pak se ob ě vojska vzájemn ě zastrašovala. „Irové jsou tak troufalí, že nás vyzývají k bitv ě,“ pravil Bres Indechovi, synovi De Domnannovu. „Dávám své slovo na to,“ rozzlobil se Indech, „že rozsekám jejich kosti na malé kousí čky, jestliže se nám nevzdaj,í a nebudou platit tribut .“ Lid Dey se rozhodl nenechat Lugha jít do bitvy, nebo ť jeho smrt by pro n ě byla ztrátou, a vy členili dev ět z nich, aby na n ěj dohlíželi. A prvního dne se bitvy nezú častnil žádný z král ů nebo princ ů, pouze oby čejní vojáci, a byli dosti krutí a hrdí. Tak bitva pokra čovala den za dnem bez valn ější výhody pro jednu nebo druhou stranu. Jedné v ěci se však Fomorové podivili: tolik jejich vlastních zbraní bylo v bitv ě zlomeno nebo ztupeno a tolik jejich muž ů, kte ří nejevili dalšího dne známky života, zabito; jinak tomu však bylo u Tuatha de Dannan ů, nebo ť když byli v jeden den jejich muži zabiti nebo zbran ě zlomeny, nazít ří se objevili stejní jako p řed tím.

94 To bylo tak: na západ od Magh Tuireadh a na východ od Loch Arboch leží studna Slaine. A Diancecht, jeho syn Octruil a jeho dcera Airmed nad touto studnou zpívávali za říkadla a házívali do ní bylinky; a v bitv ě nosili Irové smrteln ě ran ěné ke studni a no řili je do ní jako mrtvoly a oni z ní pak mocí za říkadel vycházeli celí a zdraví. A nejen, že byli vylé čeni, ale vešel do nich takový žár, že se v boji stali mrštn ějšími než kdykoli p řed tím. Co se tý če zbraní, byly každý den vyráb ěny takto: ková ř Goibniu kul v kovárn ě hroty kopí t řemi údery kladiva a pak zhotovil tesa ř Luachta rukoje ť t řemi záseky do d řeva. A t řetí zásek byl poslední a pak za čal kovat obrou čky na kopí. A když pak v kovárn ě nabrousil ost ří hrot ů, spojil rukoje ť a obrou čky tak, že padly na hrot a nebylo t řeba je už nijak upravovat. Pak klempí ř Credne zhotovil t řemi ranami nýty a p řipevnil obrou čky k rukojetím, a tím byla kopí hotova a složena dohromady. To vše hrálo proti Fomor ům. Poslali tedy jednoho mladíka do tábora na výzv ědy, aby poznali, jestli dokáže zjistit, jak to d ělají. Poslali Ruadana, syn Brese a Bridgity, dcery Dagdovy, nebo ť byl potomkem Tuatha de Dannan ů. P řišel tam a vid ěl, jak to d ělají , a vrátil se k Fomor ům. Když slyšeli jeho vypráv ění, nabyli p řesv ědčení, že ková ř Goibniu je tím, kdo jim nejvíce p řekáží. A tak poslali Ruadana zp ět s příkazem, aby u činil jeho životu konec. Vrátil se tedy do kovárny a požádal Goibinua, jestli by mu nedal hrot kopí. A pak poprosil Credna o nýty a tesa ře o rukoje ť a vše, o č požádal, mu bylo poskytnuto. A byla u toho jedna žena, Cron, matka Fianlugova, která brousila kopí. A když p ředali Ruadanovi kopí, oto čil se a vrhl ho na Goibinua a poranil ho. Goibinu si však kopí vytáhl a hodil jím po Ruadanovi tak, že jej probodlo a ten zem řel. A jeho otec Bres a fomorské vojsko vid ěli, jak umírá a Bridgit pak k synovi poklekla a hlasit ě na říkala a plakala. A co se tý če Goibniua; sestoupil do studny a uzdravil se. Po této p říhod ě však Octiallach, syn Indech ův, promluvil k Fomor ům a p řikázal, aby každý z nich p řinesl jeden kamen ů z Drinnes a vhodil jej do studny Slane. A nosili tak dlouho, až studna úpln ě vyschla a navršili na ni haldu kamení nazvanou Octriallachova halda. A bylo to v dob ě, kdy Goibniu vyráb ěl kopí do bitvy na Magh Tuireadh, když bylo vzneseno obvin ění proti jeho žen ě. A bylo vid ět, že jej ta zpráva zdrtila a že za čal žárlit. A toto bylo to, co ud ělal, když o tom uslyšel, držel práv ě v ruce rukoje ť kopí jménem Nes. I očaroval to kopí za říkadlem a každého, koho pak toto kopí zasáhlo, upálilo jako ohe ň. A nakonec nadešel ten rozhodující den velké bitvy a Fomorové vyšli ze svého tábora a postavili se do hustých řad. Ani jeden vojev ůdce ani bojovník nešel do boje bez dobrého

95 brn ění na t ěle a helmice na hlav ě a širokého kopí v pravici a mohutného me če za opaskem a pevného štítu na rameni. A zaúto čit na vojsko Fomor ů bylo toho dne jako vrhnout se hlavou proti skále nebo bojovat proti ohni. A lid Dey se sebral a nechal Lugha v tábo ře s několika druhy, kte ří na n ěj dávali pozor, a vrhl se do bitvy a mezi nimi i Midhir a Bodb Dearg a Diancecht. A ozvaly se také Badb a Macha a Morrigu, že p ůjdou s nimi. A byla svedena nelítostná bitva a na chvíli se zdálo, že k neprosp ěchu Tuatha de Dannan ů. A král Nuada St říbroruký a Macha, dcera Emmassova, padli rukou Balora, krále fomorského. A Cassmaila zabil Octrillach a Dagda utržil váznou ránu kopím, jež vrhla Ceithlenn, žena Balorova. Jak ale bitva pokra čovala, vytrhl se Lugh t ěm, kte ří jej hlídali, a sp ěchal do čela Lidu Dey. A pak se odehrál lítý boj a Lugh povzbuzoval Iry k boji, aby už nikdy nemuseli žít v podru čí. Nebo ť pro n ě bude lepší, řekl, umírat p ři obran ě své zem ě, než žít dále v nesvobod ě pod břemenem tributu.A zpíval píse ň, aby jim dodal odvahy a vojáci se vrhali do bitvy s hromovým pok řikem. A když pak došlo ke st řetu, všichni na sebe za čali vzájemn ě úto čit. A bylo to velké krveprolití, do hlubokých byli kladeni hrob ů a nes četn ě pohledných muž ů padlo do náru če smrti. Stály tu vedle sebe hrdost a strach, krutost a rudá zloba a červená krev pokrývala bílá t ěla mladých bojovník ů. A výpady kopí proti štít ům a me če proti me či a pok řik vále čník ů a svišt ění vržených kopí a řin čení, jež vydávaly pochvy me čů , se neslo bitvou jako hromobití. A mnozí uklouzli po krvi, jež jim tekla pod nohama, a upadli narážeje hlavou jeden do druhého. A řeka odnášela dohromady t ěla p řátel i nep řátel. Pak se v boji st řetli Lugh a Balor. A Lugh Balora zahrnul vý čitkami a toho se zmocnila zlost a poru čil svým muž ům: „Zvedn ěte mi ví čko, dokud hledím na toho žvanila, jak na m ě mluví.“ Pak zvedli Balorovo o ční ví čko, avšak Lugh vrhl sv ůj rudý ošt ěpem tak, že mu vyrazil oko druhou stranou hlavy. A tak padl Balor p řed zraky vlastního vojska a t řikráte dev ět Fomor ů p ři pohledu na to zem řelo. A kdyby Lugh nevyrazil Balorovo oko práv ě tak, jak to u činil, celé Irsko by bylo sho řelo v jednom plameni. Poté mu Lugh s ťal hlavu. A pokud jde o Indecha, syna Domnannova, ten padl a byl rozma čkán ve v řav ě bitvy, z úst mu vytryskla krev a jak tam ležel, volal na svého básníka Leata Glase, ale ten mu nebyl schopen pomoci. A pak se do bitvy zapojila Morrigu a dodávala Tuatha de Dannan ům odvahu, aby si v boji dob ře vedli, a jak slíbila Dagdovi, naplnila si dlan ě Indechovou krví a předala ji vojsku, které čekalo na brodu Unius; a tomu od té doby říkají Brod záhuby. A potom už to nebyla bitva, ale ústup a Fomorové byli zahnáni zp ět k mo ři a Lugh a jeho druzi je pronásledovali, až dostihli Brese, syna Elathanova, samotného bez strážc ů a ten

96 jim u činil nabídku: „Bude pro vás lepší, když mi dáte milost, než když mne zabijete. Ušet říte- li mne nyní,“ sliboval, „vemena irských krav nikdy nevyschnou.“ „Zeptám se na radu našich mudrc ů,“ odpov ěděl Lugh. Řekl tedy Maeltinovi Mor-Brethachovi, jednomu z velkých soudc ů, co mu práv ě Bres nabídl. Maeltine mu však poradil: „Jen kv ůli tomu jej na milost neberte, nebo ť nemá žádnou moc nad mlá ďaty. M ůže krávy ovládat jen po čas jejich života.“ Bres pak sliboval dál: „Když mne ušet říte, bude irský lid sklízet úrodu kuku řice každé čtvrtletí.“ Maeltine však namítl: „Jaro máme na to, abychom zorali a zaseli; za čátek léta na to, aby kuku řice zesílila; za čátek podzimu, abychom ji sklidili a zimu na to, abychom užívali jejích plod ů.“ „To t ě nezachrání,“ řekl Lugh Bresovi. Nato však v omluvu za to, že Brese ušet ří, pravil: „Prozra ď nám jak by m ěl irský lid nejlépe orat, sít a sklízet.“ „Nech ť o řou v úterý a v úterý a ť zasejí zrno a v úterý a ť také sklidí,“ poradil mu Bres. Lugh p řislíbil, že tak u činí a pak jej pustil na svobodu. Bylo to v té bitv ě, kde našel Ogma Orna, me č Tethry, fomorského krále a vytáhl jej z pochvy a o čistil. A když ho z pochvy vy ňal, vypráv ěl me č o všech činech, které byly jeho prost řednictvím vykonány, nebo ť takovou mívaly me če schopnost. Lugh a Dagda a Ogma pronásledovali Fomory, nebo ť si s sebou odnesli Dagdovu harfu, zvanou Uaitne. A p řišli k domu, v němž se konávaly hostiny. A tam našli Brese i jeho otce a na st ěně byla tam také byla zav ěšená ta harfa. A bylo to do té harfy, kem Dagda uzav řel hudbu, a tak nezn ěla, dokud ji neoslovil. A n ěkdy jí říkal Dur-da-Bla, Dub s dv ěma kv ěty a někdy Coir-cechtar-chuin, Hudba čty ř and ělů. A když ji spat řil viset na st ěně, pravil: „P řij ď léto, p řij ď zimo, z úst harf, m ěch ů a píš ťal.“ Pak harfa sesko čila se st ěny a vrátila se k Dagdovi a cestou zabila dev ět muž ů. A pak jim Dagda t řikrát zahrál, jak to jen harfeníci dovedou, ukolébavku, melodii veselou a truchlivou. A když hrál truchliv ě, ženy usedav ě ronily slzy a pak zahrál melodii veselou, až se ženy a d ěti rozesmály. A pak zahrál ukolébavku a všichni hosté usnuli. A když všichni spali, odešli ti t ři od Fomor ů, nebo ť ti by jim jist ě rádi ublížili. Když bylo po všem, přivedl Dagda jalovici, kterou dostal zaplaceno od Brese, když stav ěl jeho pevnost. A ta zavolala na své tele a na to zavolání se na irská pole vrátil zpátky všechen irský dobytek, který Fomorové odvedli jako tribut. A Cé, druid Nuady St říbrorukého, byl v bitv ě zran ěn a vydal se na jih, až p řišel ke Carn Corrslebe. A tam si sedl, aby si vysílen zran ěním a strachem, který poci ťoval, a cestou, odpo činul. A spat řil p řed sebou plá ň s hebkou trávou, posetou kv ětinami, i zmocnila se ho obrovská touha se na plá ň dostat. A pokra čoval v cest ě tak dlouho, dokud tam nedošel a na

97 tom míst ě pak zem řel. A když mu tam vykopali hrob, zalilo celou plá ň i s hrobem jezero a bylo pojmenováno Loch Cé. A po bitv ě zbyli v Irsku pouze čty ři z Fomor ů a ti chodívali krajem a loupili kuku řici a mléko a ovoce i vše, co pocházelo z mo ře, dokud je jedné Samhainské* noci nevyhnali Morrigu a Agnus Og, aby už nikdy Fomorové nevládli Irsku. Když bylo vít ězství v bitv ě vybojováno a mrtvá t ěla odklizena, rozhlásila Morrigu novinu o velkém vít ězství v kr čmách i k výšinám král ů Irska a k jeho hlavním tok ům a jejich ústím a řekla: „ Mír nech ť stoupne k nebi, nebe nech ť klesne k zemi a zem ě nech ť pod nebem leží; každému nech ť se dostane síly .“ A muž ů, co padli v bitv ě se nedopo čteme, dokud nespo čítáme hv ězdy na nebi, nebo vlo čky sn ěhu, či kapky rosy na louce, stébla trávy pod nohama dobytka nebo kon ě syna Lirova v rozbou řeném mo ři. A Lugh byl korunován na krále Lidu Dey a bylo to v Nas, kde m ěl dv ůr. A když byl králem, zem řela jeho p ěstounka Taillte, dcera Magh Mor, Velké plán ě. A ješt ě než zem řela, p řikázala svému muži, Duachovi Temnému postavit v Teamhairu Pevnost rukojmích a vykácet Cuan ův les, aby se kolem jejího hrobu mohla konat shromážd ění lidu. I požádal Iry, aby les pokáceli svými ma četami, seká čky a sekerami, a b ěhem m ěsíce byl celý les pokácen. A Lugh ji poh řbil na pláni Midhe a navršil na její hrob mohylu, kterou lze spat řit až dodnes. A na řídil, aby byly každý rok zapáleny ohn ě a aby se tu konala kle čení a aby zde byly každého roku v lét ě po řádány hry a sportovní klání pojmenované po ní. A místo, které po ní pojmenovali, je Taillten. A pokud jde o Lughovu vlastní matka, vysokou a krásnou Ethlinn, p řišla po bitv ě na Magh Tuireadh do Teamhairu a vdala se za Tadga, syna Nuadova. A d ěti, které se jim narodily, byly Muirne, matka Finna, v ůdce irské Fianny a Tuiren, matka Branova.

______*Samhain- Keltský svátek. Slaví se prvního listopadu, ozna čuje za čátek zimy a je zárove ň keltským Novým rokem. (pozn. p řekl.)

Lughův ukrytý dům

A pak Lugh dlouho panoval a po n ěm se stal králem Dagda. A Lugh pak odešel z Irska a n ěkte ří říkají, že zem řel v Uisnechu, tam, kde sbíhají hranice p ěti provincií, na míst ě, kde v Irsku poprvé zaho řel ohe ň. Byl to Midhe, syn Brath ův, kdo jej zažehl pro syny Nemedovy. A ho řel po šest let a všechny ohn ě, které v Irsku vzplály, byly zažehnuty z tohoto hlavního ohn ě. Ale Lugh byl v Irsku znovu spat řen v dob ě, kdy se v čase Cuchulainova narození, vydal Conchubar a lid Rudé v ětve následuje bílé ptáky na jih k Boinn. A p řišel a dohlížel po tři dny na Cuchulaina, zatímco spal, a bylo to po čas Války o Cuailgneského býka. Pak byl znovu spat řen Connem Sta bitev a to bylo tak. Jednou byl Conn v Teamhairu a vydal se brzy ráno za východu slunce do Královského hradišt ě spolu se t řemi druidy, Maolem a Blocem a Bhuicem, a t řemi básníky, Ethainem a Corbem a Cesarnem. A to byl jeho d ůvod pro to, aby tam každý den vystoupil, že se rozhlédl na všechny strany. Kdyby tak do Irska zavítal n ěkdo ze Sidheských, nep řišel by jimi nepoznán. A toho dne se odvážil postavit se na kámen v hradišti a ten pod jeho nohama zaburácel tak, že ten zvuk bylo slyšet všude okolo Teamhairu až k Bregii. Conn se pak zeptal hlavního druida, jak se tam kámen dostal a pro č zaburácel. A druid se za řekl, že mu neodpoví d říve než za padesát t ři dní. A když ta doba uplynula, Conn se tázal znovu a Druid pravil: „Ten kámen se jmenuje Lia Fail a bylo to z Faliasu, odkud byl přivezen a je to v Teamhairu, kde je postaven, a v Teamhairu také na v ěky z ůstane. A dokud bude v Teamhairu král, bude to toto místo, které bude sloužit pro shromážd ění ke hrám a nebude-li krále, který by p řišel než nastane poslední den shromážd ění, vyskytnou se následujícího roku n ějaké potíže. A jestliže kámen pod tvýma nohama zaburácel,“ dodal, „po čet zaburácení, jež vydal, p ředpovídajá po čet král ů z tvého rodu, kte ří p řijdou po tob ě. Ale já nebudu tím, kdo ti prozradí jejich jména.“ A když byli znovu na stejném míst ě, snesla se na n ě tak hustá mlha a tma, že nebyli schopni rozeznat, kudy jdou, až zaslechli jezdce, jenž mí řil p římo k nim. „Byl by to pro nás

99 velký zármutek,“ pravil Conn, „kdybychom se dostali do cizí zem ě.“ Jezdec na n ě pak vrhl za sebou t ři kopí a každé z nich let ělo rychleji než to p ředchozí. „To krále ve skute čnosti zra ňuje ten,“ prohlásili druidové, „ kdo vrhá kopí na Conna z Teamhairu.“ Na to jezdec p řestal vrhat kopí a p řišel až k nim a p řivítal Conna a pozval jej do svého domu. Šli a šli, až p řišli na nádhernou plá ň, kde spat řili královské hradišt ě a u jeho brány zlatý strom a uvnit ř hradišt ě stál palác se st řechou z bílého bronzu. Vešli tedy do paláce a jezdec, který jim jel naproti, nyní sed ěl na tr ůnu. A v Teamhairu ješt ě nikdy nespat řili muže tak sli čného a p ůvabného a s tak divukrásnou tvá ří. A v dom ě byla i mladá žena se zlatou stuhou na hlav ě. A p řed ní stála st říbrná nádoba se zlatými obru čemi, plná červeného piva a na okraji se zlatou mísou a zlatým pohárem na hrdle. I zeptala se pána domu: „Komu mám podat nápoj?“ „Nalij Connovi Sta bitev,“ pravil, „nebo ť on vyhraje sto bitev, než zem ře.“ Pak jí p řikázal, aby nalila pivo Artu T ří výk řik ů, synu Connovu a pak vyjmenoval jména všech irských král ů, kte ří p řijdou po Connovi a prozradil, jak dlouhé budou jejich životy. A mladá žena pak zanechala nádobu i s mísou a pohárem Connovi a darovala mu ješt ě žebro z vola; celých dvacet čty ři stop dlouhé bylo to žebro. A pán domu jim pak prozradil, že mladá žena p ředstavovala Irské království, jež bude trvat na v ěky. „A pokud jde o m ě,“ dodal, „jsem Lugh Dlouhoruký, syn Ethlinnin.“

100

Dagda

A to bylo to v Brugh na Boine, kde m ěl d ům Dagda, Červený* muž všeho v ědění. To nejnápadn ější v tom dom ě byl Morriguina sí ň a Dagdova postel a místo, kde se narodil Cermait Medoústý a cela Šedáka z Machy, kon ě, jenž pozd ěji pat řil Cuchulainovi. A u domu stál nízký kopec zvaný Comb nebo Pokladnice Dagdovy ženy a jiný, zvaný Kopec Dabill ův, pojmenovaný podle malého loveckého psíka, jenž pat řil Boannovi. A rozkládalo se tam i údolí Maty, mo řské želvy, která dokáže stáhnout pod hladinu i muže v brn ění. A patrn ě si tam Dagda postavil i svou kuchy ňskou pec, kterou pro n ěj v Teamhairu zhotovil Druimne, syn Luchair ův. Její náprava a kolo byly ze d řeva a konstrukce ze železa. A náprava se skládala ještě z dvakráte devíti kole ček a o to rychleji se otá čela. To čila se tak rychle jako mo řský proud. A pat řilo k ní t řikráte dev ět rošt ů a t řikráte dev ět hrnc ů. A ty bývaly položeny dole spolu s uhlíky a stoupávaly s plamenem až do výše st řechy. Taková to byla pec. Sám Dagda vyrobil své dce ři Ainge obrovskou ká ď. Ona s ní však nebyla p říliš spokojená, nebo ť pokud se z ní neodlila kapka b ěhem odlivu, za p řílivu pak stále p řetékala. A nasbírala si tedy hromadu v ětévek, aby si z nich ud ělala vlastní ká ď. Gaible, syn Nuady St říbrorukého jí je však ukradl a rozházel. A na míst ě, kam v ětvi čky dopadly, vyrostl nádherný les, pojmenovaný Gaible ův les. A Dagd ův dv ůr se nacházel v Brugh na Boinne a jeho správcem byl Dichu. A ková řem v Brugh byl tehdy Len Linfiaclach. Bylo to v jeze ře, kde žil a kde vyráb ěl lesklé kovové nádoby pro Fand, dceru Flidhiasovu. A každý ve čer, když odcházel z práce, vrhl kovadlinou na východ sm ěrem k Indeoin na Dese, Kovadlin ě v Dese, a dohodil až na b řeh a ta kovadlina vrhávala t ři spršky, spršku plamen ů a spršku vody a spršku vzácných pr ůzra čně purpurových kamen ů. Avšak Tuirbe, otec ková ře Goibniua Ková ře, házel p řece lépe než on, nebo ť když on vrhl sekeru v Tulach na Bela, Ho ře sekery, k mo ři v přílivu a pak rozkázal mo ři, to se p ři přílivu nevylilo za sekeru. A nejlepším z harfeník ů na Dagdov ě dvo ře byl Corann; byl to harfeník Dagdova syna ______*Červená barva znamenala nadp řirozenou moudrost a moc. (pozn. p řekl.)

101 Diancechta. A jednou k sob ě svou harfou p řivolával Debrannova vep ře. A ten b ěžel na sever, co mu nohy sta čily. A pronásledovali jej Conanchtští bojovníci se svými loveckými psy a běželi ze všech sil, až dob ěhli do Ceis Corain a tam to vzdali. Až na Nialla, který po stop ě prasnice b ěžel tak dlouho, dokud ji nenašel v Tarbském dubovém lese. A odsud mu uprchla přes Aiskou plá ň do jezera. A Niall i jeho love čtí psi se pak p ři jejím pronásledování v jeze ře utopili. A za to, že tak dob ře hrál, pak dal Corannovi Dagda obrovský lán zem ě. Ale i kdyby byl Dagd ův d ům sebeúžasn ější, stejn ě je nakonec díky pomoci Manannana, syna Lirova získal Angus. Manannan mu totiž p řikázal, aby o n ěj na jeden den a jednu noc požádal otce. A svou výmluvností m ěl vzít otci sílu, aby mu jeho p řání odmítl splnit. A tak žádal Angus o Brugh a otec mu ho daroval na den a noc. Když si ho však cht ěl otec vzít zp ět, řekl mu Angus, že mu ho daroval navždycky, nebo ť celý život a čas je tvo řen vzájemn ě se st řídajícím dnem a nocí. Když to Dagda uslyšel odešel odsud i se svým dvorem, nebo ť je všechny Manannan očaroval. Ale sluha Dichu i s manželkou a synem byli v té dob ě pry č, nebo ť si šli pro provizi, kterou m ěli dostat za po řádání hostiny pro Manannana a jeho p řátele. A když se vrátil a zjistil, že jeho pán odešel, vstoupil do služby k Angusovi. Angus pak z ůstal v Brugh na Boine a n ěkte ří říkají, že tam za neviditelnou hradbou dodnes a popíjí Goibinuovo pivo a pojídá nesmrtelné vep ře. A pokud jde o Dagdu, nikdy se mu nepomstil, a čkoli byl znám svou pomstychtivostí a horkokrevností. A n ěkte ří říkají se, že pak našel domov v Teamhairu, ale a ť tam nebo jinde, stihlo jej velké nešt ěstí. Jednoho dne se p řihodilo, že jej navštívili Corrgenn, vznešený muž z Connachtu, a jeho žena. A ten si v dob ě, kdy tam pobývali, vzal do hlavy, že mezi jeho ženou a Aedhem, jedním z Dagdových syn ů, se d ěje n ěco ne čistého. A zmocnila se jej velká žárlivost a zlost a mladíka ude řil a zabil jej p římo p řed o čima jeho otce. Tenkrát si všichni mysleli, že Dagda p řipraví Corrgenna o život a tak pomstí život syn ův. Dagda to však neud ělal, nebo ť pravil, že pokud byl jeho syn vinen, nem ůže vinit Corrgenna za to, co ud ělal. Ušet řil mu tak život, ale i když to ud ělal, Corrgenn tím p říliš nezískal, nebo ť trest, který mu byl uložen, totiž spo číval v tom, že si musel naložit t ělo mrtvého mladíka na záda a nesm ěl jej položit do té doby, dokud nenajde kámen, jenž by t ělu odpovídal ší řkou a délkou a to m ěl být jeho náhrobní kámen. A až když ten kámen nalezl, sm ěl t ělo pochovat na nejbližší ho ře.

102 A tak nem ěl Corrgenn jiné východisko, než jít a vydal se se svým nákladem na cestu. Čekala ho však dlouhá cesta, než našel vhodný kámen. A místo, kde jej nakonec našel, byl břeh Loch Feabhail. A tak nechal t ělo na nejbližší ho ře, sešel dol ů a vynesl kámen nahoru a vykopal hrob a pochoval Dagdova syna. A hodn ě se navzdychal, když na n ěj zdvihal náhrobní kámen a jakmile vše dokon čil, padl mrtev vy čerpáním. A Dagda tam pak p řivedl své dva stavitele, Garbhana a Imhealla a p řikázal jim, aby na tom míst ě kolem hrobu postavili hradišt ě. A byl to Garbhan, kdo lámal a opracovával kameny a Imheall je stav ěl do kruhové hradby kolem budovy, až byl s prací hotov, a pak uzav řeli vrchol budovy tenkou deskou. A tomu místu se pak říkalo Hill of Aileac, Hora Vzdech ů nebo kamen ů, kv ůli krvavým slzám, které zde Dagda prolil pro ztraceného syna.

103

Angus Og

A te ď k Angusi Ogovi, synovi Dagdovu, n ěkdy vycházíval z Brugh na Boinn a býval vid ěn na zemi. Bylo to dlouho po tom, co do zem ě p řišli Gaelové, když jej spat řil Cormac, král na Teamhairu a toto je to, co n ěm vypov ěděl. Cormac byl jednou sám v Soudní síni, protože si často čítával práva a p řemýšlel, jak zajistit, aby byla dodržována. A najednou spatřil na druhé stran ě sín ě cizince, velice půvabného mladíka a okamžit ě poznal, že je to Angus Og, nebo ť často slýchával, jak si o n ěm lidé povídali. On sám však vždycky říkával, že nikdy nev ěř í, že by existoval n ěkdo takový. A když se do sín ě vrátili jeho lidé, řekl jim, že sám vid ěl Anguse Oga, mluvil s ním a Angus mu prozradil své jméno a p ředpov ěděl, co se s ním stane v budoucnosti. „A byl to sli čný mladík,“ řekl, „ jak vznešen ě vypadal a byl p ůvabn ější byl než všechna krása sv ěta a na oble čení m ěl zlaté ozdoby a v ruce t římal st říbrnou harfu se strunami z červeného zlata. A zvuky, které ze strun vycházely byly líbezn ější n ěž všechna pozemská hudba. A nad harfou poletovali dva ptáci a zdálo se, že na ni hrají. On se p řív ětiv ě posadil vedle m ě a hrál mi tu lib ě zn ějící hudbu a nakonec p ředpov ěděl v ěci, které zachmu řily mou mysl.“ Ti ptáci, pak, kte ří poletovali kolem Anguse, byly čty ři jeho polibky, které se prom ěnily v ptáky a tak se irským mladík ům stávalo, že na n ě pok řikovali. „Poj ď, poj ď,“ volali dva z nich. „Jdu, jdu,“ odpovídali jim ty další dva a bylo nesnadné se jich zbavit. Ale pokud jde o Anguse, i když byl v mladém v ěku, říkali mu Strašný nebo Hrozivý, nebo ť všechny skupiny orá čů sv ěta a všechny druhy dobytka, které člov ěk využívá, p řed ním s hrůzou utíkali. A jednou se dv ěma muž ům, Ribhovi a Eochovi, zjevil jako zem ěpán, který hledá místo, na kterém by se usadil. První místo, které vybrali, bylo blízko Bregia, na pláni, která pat řila Angusovi. A byl to pak on, kdo k nim pak p řišel veda v ruce kon ě a řekl jim, že by na tom míst ě nem ěli z ůstávat. A oni mu odpov ěděli, že bez koní nemohou odvézt všechny v ěci. Dal jim tedy kon ě a p řikázal jim, aby na n ěj naložili, vše co je napadne, a odvezli. To ud ělal. Avšak dalším místem, které vybrali, byla Magh Find, která sloužila jako plá ň pro hry a pat řila

104 Angusovi a Midhirovi. Tentokrát k nim stejn ě p řišel Midhir a dal jim kon ě, aby si na n ěj naložili své v ěci. A pokra čoval s nimi v cest ě až k Magh Dairbthenn. A tam žila spousta žen, které Anguse milovaly. A byla tam jedna, Enghi, dcera Elcmairova, jež jej milovala, p řestože ho nikdy nespat řila. A jednou se jej vydala hledat na shromážd ění u p říležitosti her, konající se mezi Cletech a Sidhe v Borga. A zá řící zástupy Sidheských sem na tato shromážd ění chodívaly každý ve čer svátku Samhain* nesa si s sebou skromnou zásobu jídla, jíž byl jeden o řech. S synové Dercovi p řišli od severu, ze Sidhe Findarbrach. A potkali cestou mladíka a ženu , které neznali a odvezli Elcmairovu dceru s sebou. To pak vyvolalo velký zármutek a místo dostalo jméno Conguba, O řechový žalozp ěv, kv ůli slzám prolitým toho dne na shromážd ění. A Debrenn, dcera Eochaida Feldecha byla další ženou, kterou Angus miloval. A m ěla tři nete ře a t ři synovce. Ale matka chlapc ů Dalb Garb, Krutá, je prom ěnila pomocí kouzel, která stvo řila z nasbíraných o řech ů z Caill Ochuid, ve vep ře. A Angus je sv ěř il do pé če Buichetovi, Ranhoji či z Leinsteru, a oni u n ěj z ůstali po jeden rok. Na konci toho roku však ovládla Buichetovu ženu velká touha pojíst maso jednoho z nich. A tak shromáždila stovku ozbrojených muž ů a stovku ps ů, aby je získala. Ale prasata utekla a vydala se do Brugh na Boinn k Angusovi. A ten je p řivítal a oni jej požádali o pomoc. On jim však odv ětil, že jim pomoci nem ůže, dokud nezat řesou stromem z Tarba a nepojí maso lososa z Inver Umaill. Vypravili se tedy do Glascarn a tam se rok skrývali u Derbrenn. A pak zat řásli stromem z Tarba a sm ěř ovali své kroky k Inver Umaill. Maeve však shromáždil Connachtské muže, aby je dostihli a ti až na jednoho padli a jejich hlavy byly naházeny na hromadu a od té doby se to místo nazývá Duma Selga, Hromada pronásledovatel ů. A bylo to v období Maeve Cruachan, kdy se Angus zamiloval do Caer Ormaith z provincie Connacht a odvedl si ji do Brugh na Boinn.

105

Manannan

A te ď k Manannanovi Hrdému, synovi Lirovu. Poté, co vybral pro Tuatha de Danaany uzemí, na kterém by se usadili, sám z Irska odešel. N ěkte ří tvrdili, že zem řel, že ho smrt zastihla v bitv ě u Uillenn Faebardeg, Rudého b řehu. Říkalo se, že bitva byla svedena na Magh Cuilenn a že Manannan byl poh řben ve stoje a to až po tom, co pod jeho nohama vytryskl pramen jezera na míst ě, kde bylo až do té doby červené bahno. A jezero dostalo název Loch Orbson, podle jednoho z Manannanových jmen. Také se vypráví, že červený Badb se v bitv ě radoval a že mnoho žen plakalo. Žil na mnoha místech a často o n ěm pak bylo v Irsku slyšet. To on vyslal posla k Etain, matce velekrále Conaira, když se ukrývala v dom ě ošet řovatele krav. A byl to on, kdo vychoval Deid řiny d ěti v Emhain, oblasti poseté jablon ěmi. A o tom míst ě se říkalo, že „pahorek Sidh ů v Emhain je domem míru“. A byl to on, kdo u čil Diarmuida z Fianny užívat zbran ě a on také nau čil Cuchulaina zacházet s Gae Bulg . A n ěkte ří tvrdí že to on byl otcem Deidry a dovedl ulsterského krále Conchubara do úkrytu a pak sám v podob ě zajíce utíkal před Ulsterskými psy, aby je tam zavedl. A n ěkte ří vypráv ějí to, že to byl práv ě Manannan, kdo p řišel na pomoc králi Conchubarovi, když p řivedl syny do Emain Macha syny Usnachovy, a nedokázal je pro jejich udatnost porazit. A Manannan tehdy řekl králi, že mu nepom ůže, nebo ť jej tenkrát, když odvád ěl Deidru, varoval, že ona bude p říčinou rozpadu jeho království. A odvedl ji tehdy za n ěj. Conchubar ho však požádal, aby na syny Usnachovy seslal do časnou slepotu, než rozmetají celé jeho vojsko. A tak se po chvíli Manannan k uvolil to u činit. A když synové Usnachovi znovu vyrazili proti Ulsterskému vojsku, oslepli a úto čili jeden na druhého nevida, kdo je nablízku a že se vzájemn ě pozabíjeli. Je však více t ěch, kte ří tvrdí, že v tom Manannan nem ěl prsty a že to byl druid Cathbald, kdo na n ě seslal mo řské vlny a vrhl je svými kouzly do náru čí smrti. Také se povídá, že ková ř Culain, který pozd ěji dal jméno Cuchulainovi, byl sám Manannan, nebo ť ten m ěl mnoho podob. Culain ale v každém p řípad ě, ješt ě než p řišel do Ulsteru, žil na ostrov ě Falga, jenž byl jedním z Manannanových území. A jednou, d říve než p řišel do království, šel se Conchubar zeptat na radu druida. Druid mu poradil, aby se vydal na ostrov Falga a požádal ková ře

106 Culaina, kterého tam potká, aby pro n ěj zhotovil zbran ě. Tak Conchubar u činil a ková ř mu přislíbil vykovat me č, kopí a štít. A když na nich pracoval, vyšel si jednou brzy ráno Conchubar na procházku po pob řeží a spat řil na b řehu spící mo řskou pannu. A jak spala, spoutal ji tak, aby nemohla uniknout. Když se však vzbudila a zjistila, co se stalo, požádala jej, aby ji pustil na svobodu. „Jsem Tiabhal,“ pravila, „jedna z královen mo ře. P řikaž Culainovi,“ poradila mu, „ který pro tebe zhotovuje štít, aby na n ěj vyryl mou podobu a okolo ní do kruhu moje jméno. Pokaždé pak, když p ůjdeš do bitvy s tímto štítem, ztratí tv ůj soupe ř na síle, a síla tvá a tvých lidí naopak vzroste.“ Conchubar ji tedy nechal jít a p řikázal ková ři to, co mu poradila. Když se pak vrátil do Irska, dosáhl vít ězství v každé bitv ě, do které s tím štítem šel. Pak poslal pro Culaina a nabídl mu pozemek na muirthemneských pláních. A a ť to byl či nebyl Manannan, dal pravd ěpodobn ě Cuchulainovi dobrou lekci, když tam s ním tenkrát zůstal po tom, co skolil jeho obrovského psa. Manannan kdysi míval dobré psy, ale ty jednou poslal honit prase, které plenilo celou zemi a d ělo z ní pustinu. Pronásledovali jej až k jezeru. Tam se prase obrátilo sm ěrem k nim a žádný z nich nevyvázl živý. Všichni se utopili nebo zmrza čili. Prase pak odplavalo na ostrov, který pak dostal jméno Muc-inis, Prase čí ostrov, a to jezero pojmenovali Loch Conn, Jezero ps ů. A práv ě Mannanovým p řisp ěním p řišla ke svému jménu vlna Tuaig, jedna z nejv ětších vln v Irsku. To bylo tak. V Teamhairu žila jedna dívka jménem Tuaig, schovanka velekrále Conaira. K její ochran ě povolali velkou družinu královských dcer, nebo ť m ěla být po v ůli králi. Manannan vyslal tam, kde byla Tuaig, v podob ě ženy ze svého dvora svého žáka a druida Fer Ferdiada z rodu Tuatha de Danaan ů. A ten jí zazpíval zaklínadlo a odvezl do Inver Glas. A tam ji položil zatímco hledal lo ď, která by ji spící odvezla do Zem ě nesmrtelných žen. P řes dívku se však p řelila p řílivová vlna a ta se utopila. A Manannan pak Fer Ferdiada ve vzteku zabil. A jednou vyšly Manannanovy krávy z mo ře v Baile Croin. Byly t ři: zrzavá , bílá a černá. P řihlížející lidé je vid ěli, jak na chvíli stojí na b řehu, jako by p řemýšlely, a pak všechny bok po boku odkrá čely z pob řeží. A tehdy nebyly v Irsku žádné cesty a lidé se velmi podivili, když se p řed krávami rozprost řela hotová krásná široká cesta. Když se dostaly asi tak míli od pob řeží, rozd ělily se; bílá kráva se vydala na severozápad, sm ěrem k Luimnech a zrzavá kráva na jihozápad podél pob řeží Irska a černá šla na severovýchod, sm ěrem k Lis Mor, do oblasti Portlairge. A každá z nich se otev řela cestu, která je k vid ění ješt ě dnes.

107 A říká se, že to byl práv ě Manannan, kdo vešel za Finnem a Fianou z Gilla Decair, Špatného sluhy, a odvedl je do Zem ě pod vlnami. V každém p řípad ě s nimi ale často chodíval na lov v Cnoc Aine a čas od času jim p řišel na pomoc.

Jak si Manannan hrál

A byl to on, kdo se dlouho po tom, práv ě v dob ě, kdy dostal jméno O´Donnell ův křupan, se vydal na Manannan na cestu po Irsku, aby si z lidí tropil žerty. To bylo tak: Aodh Dubh O´Donnell jednou po řádal slavnost v Bel-atha Senaig a jeho lidé se chvástali, jak má krásný d ům a dobré hudebníky. A jak si tak povídali, spat řili, jak k nim p řichází kejklí ř. M ěl staré roztrhané šaty a boty vymáchané v bahn ě a me č tr čící p řed sebou jen tak bez pochvy a ze starého plášt ě mu nad hlavu čněly uši. A v ruce držel t ři opálená a z černalá kopí z cesmínového d řeva. Pop řál O´Donnellovi pevné zdraví a O´Donnell mu odpov ěděl stejn ě a zeptal se jej, odkud p řichází. „Odtud, kde práv ě jsem,“ odv ětil, „poslední noci jsem spal v pevnosti Monaidhe pat řící králi z Albanu. Jeden den jsem v Ile, ten další v Cionn-tire, následující v Rachlaim a pak v na Wachtmanov ě sedle ve Slieve Fuad. Jsem veselý ušlý tulák a te ď jsem tu s tebou,“ pravil. „P řive ďte mi strážce brány,“ řekl O´Donnell. Když p řišel strážce brány, zeptal se jej, jestli vpustil toho muže, a ten odv ětil, že nikoli a že jej nikdy p ředtím nevid ěl. „Nech ho jít, O´Donnelle,“ prosil cizinec, „nebo ť pro mne bylo snadné vejít a stejn ě snadné pro mne bude zase vyjít ven.“ A všichni se podivili tomu, že člov ěk m ůže vejít do paláce, aniž by prošel bránou. Hudebníci pak za čali hrát. A byli tam tehdy ti nejlepší ze zem ě a z jejich harf se linuly libé melodie. Cizinec však zvolal: „Na mou duši O´Donnelle, v žádné chatr či jsem nikdy neslyšel rachot úder ů kladiv o železo, který by byl tak hrozný jako rachot, který vydávají tví lidé.“ S těmi slovy vzal do ruky harfu a zahrál tak, že uvrhl ženy do jejich bolestí a muže zran ěné z bitvy do sladkého spánku. O´Donnell mu na to řekl: „Neslyšel jsem krásn ější hudbu

108 od doby, kdy jsem zaslechl řeč o hudb ě Sidh ů, která zní z hor a z podzemí. Hraješ přelíbezn ě,“ pravil. „Jednou jsem líbezný, jindy nevlídný,“ odv ětil kejklí ř. Pak p řikázal svým lidem, aby jej p řivedli a on mohl usednout vedle n ěj. „Ani m ě nenapadne to ud ělat,“ ohradil se, „to budu rad ěji takový jaký jsem, sprostý šašek, který si jen tropí žerty z vysoce postavených lidí.“ O´Donnell mu pak dol ů poslal oble čení, klobouk, pruhovanou košili a pláš ť, ale cizinec je nep řijal. „Ani mne nenapadne,“ pravil, „dovolit vysoce postaveným, aby na mne vytahovali tím, že mi darují šaty.“ Obávali se, že od nich odejde a nechali ho tedy hlídat dvaceti jezdci na koních a dvaceti p ěšáky a ješt ě mnoha dalšími p řed branou, aby ho p ři odchodu zadrželi, nebo ť v ěděli, že není z tohoto sv ěta. „Pro č jsou tu ti muži?“zeptal se. „Aby t ě tu zadrželi,“ odv ětil mu O´Donnell. „Na mou v ěru, zítra už nebudu ve čeřet s tebou,“ řekl, „ale na Cnoc Aine u Seghana, syna Earla v Desmumain.“ Jestli zjistím, že ses od te ď až do rána jen pohnul z místa, kde jsi, ztlu ču t ě, že z tebe na zemi zbude jen hromada masa,“ pohrozil O´Donnell. Nato vzal cizinec zase do ruky harfu a zahrál stejn ě podmaniv ě jako p řed tím. A jak všichni poslouchali, zavolal na muže, co stál venku: „Tady jsem, st řezte mne pe čliv ě, jinak mě ztratíte.“ Když to hlída či uslyšeli, pozvedli sekery, aby jej ude řili, ale v tom sp ěchu se bili jen mezi sebou, dokud všichni neleželi na zemi rozsekaní v kaluži krve. Kejklí ř pak řekl strážci brány: „ Vyžádej si od O´Donnella dvacet krav a setinu jeho svobodné zem ě jako odm ěnu za to, že p řivedu jeho lidi zp ět k životu. Pak vezmi tuto bylinu,“ dodal, „a pot ři jí ústa všech t ěch muž ů a ti pak znovu vstanou celí a zdraví.“ Strážce brány tak u činil a získal od O´Donnella krávy i p ůdu a kejklí ř pak oživil všechny mrtvé. Tehdy, když Seaghan, syn Earla, po řádal shromážd ění na pláni p řed sou pevností, spatřil stejného muže. A ten mí řil k němu. A byl stejn ě oble čen a šplouchalo mu v botách. Ale když se jej zeptal, co je za č, p ředstavil se jako velký u čenec Duartane O´Duartane a řekl, že přichází z Ess Ruadh u Ceiscorainn, odkud se vydal do Corrslieve a Dagdov ě Magh Lorg a pak sm ěrem na Hy´Conaill Gabhra, „až jsem se dostal k tob ě,“ dodal, „na Cruachan of Magh Ai.“ A tak jej zavedli jej do domu a nabídli mu víno, aby se napil, a vodu, aby si umyl nohy. A on pak spal až do východu slunce následujícího dne, kdy jej navštívil Seaghan, syn Earl ův, a pravil: „Spal jsi dlouho a není divu. M ěl jsi v čera dlouhou cestu. Často jsem v knihách čítával a tvé u čenosti a o tvém um ění hry na harfu. A rád bych t ě dnes ráno slyšel hrát,“ požádal ho. „Opravdu ovládám tato um ění,“ p řitakal cizinec. P řinesli mu tedy knihu, ale on nedokázal p řečíst jediné slovo. A tak mu p řinesli harfu a on na ni nedovadl zahrát jedinou melodii. „Vypadá to, že tvé schopnosti číst a hrát t ě opustily,“ pronesl Seaghan; a trochu jej pozlobil poznámkou, že je skute čně podivné, že muž s tak v ěhlasným jménem jako je

109 Duartane O´Duartane nedokáže p řečíst nebo si jen zapamatovat jediný řádek. Když však cizinec uslyšel, že si z něj tropí žerty, vzal do ruky knihu a p řečetl stránku od shora dol ů bez chyby a libozvu čným hlasem. Pak uchopil harfu a zahrál a zazpíval stejn ě líbezn ě jako předchozího dne v O´Donnellov ě dom ě. „Jsi tak milý u čen če,“ řekl Seaghan. „Jednou jsem líbezný a jindy nevlídný,“ pravil cizinec. Vyšli si spole čně na Cnoc Aine a jak si tak spolu povídali, cizinec b ěhem minuty zmizel a Segan, syn Earl ův nev ěděl kam. A pak pokra čoval v cest ě až došel do Sligach, práv ě v dob ě, kdy se OĆonchubar a jeho muži vylo ďovali v Connachtu, aby se od činili vinu za koš connachtské čarodejnice z Munsterských rašeliniš ť. A tentokrát vystupoval pod jménem Gilla Decair, Špatný sluha. A připojil se ke Connachtským muž ům a šel s nimi p řes Sionnan západn ě do Munsteru. Tam chytli a odvedli na jedno místo každého tvora, na kterém bylo možno cestovat, krávy a kon ě i celá stáda, dokud nezískali jednorohého býka z munsterských rašeliniš ť a jeho dv ě stra čeny. OĆonchubar je pak odvedl, aby je vydal connachtské čarod ějnici jako od čin ění za její koš . Když však odcházeli, munsterští muži na n ě zaúto čili. A Gilla Decair se zeptal OĆonchubara, zda by nejd řív odvedl krávy nebo zadržel munsterské muže a on mu odpov ěděl, že by zadržel munsterské. A tak se Gilla Decair se oto čil a svým lukem a čty řiadvaceti šípy munsterské zadržel, dokud nebyl OĆonchubar a jeho muži v Connachtu, z dosahu jejich šíp ů. Pak se ale OĆonchubarovi pomstil, nebo ť ten se provinil tím, že si sám jako první vzal nápoj, když p řišli do jeho domu a nepodal ho nejprve jemu. To bylo p říliš a Gilla Decair se tedy rozlou čil a okamžit ě od nich odešel. Po této p říhod ě se vydal, oble čen do svých starých roztrhaných šat ů a bot, tam, kde byl Tadg OĆelaigh. A když se jej ptali, co umí, odpovídal: „Ovládám r ůzné triky. Dejte mi p ět st říbr ňák ů* a já vám ukážu trik,“ pravil. „Dám ti je,“ rozhodl se Tadg. S tím si cizinec položil na dla ň t ři stébla sítí. „Te ď odfouknu to prost řední stéblo,“ slíbil, „a ta ostatní z ůstanou tam, kde jsou.“ Požádali jej tedy, aby tak učinil a on p řidržel dv ěma kone čky prst ů dv ě krajní stébla a prost řední odfoukl. „A to je trik pro tebe Tadgu OĆealaighu,“ pravil poté. „Na mou v ěru, to není špatný trik,“ uznal OĆealaigh. Jeden z jeho muž ů však řekl: „ Není to š ťastnou náhodou, že to dokázal. Dej mi Tadgu p ůlku těch pen ěz,“ vychloubal se, „a já sám ti ukážu stejný trik.“ „Dám ti p ůlku toho, co jsem

______*Mark – skotská st říbrní mince (pozn. p řekl)

110 dostal, pokud to dokážeš,“ slíbil mu cizinec. A tak si ten muž položil na dla ň stébla, ale jak se snažil provést trik, probodl si dv ěma kone čky prst ů dla ň. „ A ja jaj,“ zvolal cizinec, „takhle jsem to ned ělal. Ale protože jsi p řišel o peníze,“ p řislíbil, „zhojím tvou ránu.“ „M ůžu vám ukázat další trik,“ nabídl se ; „Dokážu na jedné stran ě hlavy zamávat uchem a druhé p řitom ponechat nehybné.“ „Ud ělej to,“ žádal jej OĆealaigh. Muž trik ů tedy uchopil jedno ucho a zamával jím nahoru a dol ů. „To je opravdu dobrý trik,“zvolal OĆealaigh. „Te ď ti ukážu další,“ řekl. S těmi slovy vytáhl z vaku hedvábné vlákno a vyhodil je do vzduchu tak, že se okamžit ě prom ěnilo v oblak. A pak ze stejného vaku vytáhl zajíce a ten odb ěhl za vláknem. A nato z vaku vyndal malého psíka a poslal ho za zajícem a ten jej se št ěkotem doprovodil. A když znovu sáhl do vaku, vytáhl z něj mladého sluhu a p řikázal mu, aby se vydal za zajícem a psíkem do vlákna. A z dalšího vaku, který m ěl s sebou, vy ňal p ůvabnou mladou ženu v krásných šatech a pobídl ji, aby následovala psíka a chlapce a dohlédla na to, aby psík neroztrhal zajíce. A ona se za nimi okamžit ě vypravila. A Tadg OĆealaigh na n ě s pot ěšením hled ěl a naslouchal zvuk ům lovu, který se odehrával ve vzduchu. Všichni pak na dlouho ztichli a muž trik ů pravil: „Obávám se, že se tam naho ře d ěje něco špatného.“ „A co,“ zajímal se OĆealaigh. „Myslím si,“ odpov ěděl, „že ten pes možná požírá toho zajíce a ten mladý sluha se dvo ří té dívce.“ „To je dost pravd ěpodobné,“ p řitakal OĆealaigh. Nato cizinec vstoupil do vlákna a toto bylo to, co našel: chlapce milujícího se s dívkou a psíka žvýkajícího zaje čí kosti. Velice ho rozzlobilo, co vid ěl. Vtáhl tedy me č a s ťal chlapci hlavu. „Vadí mi, když se v mé p řítomnosti d ějí takové v ěci,“ rozzlobil se Tadg OĆealaigh. „Pokud t ě to net ěší, mohu vše napravit,“ řekl cizinec. A s t ěmi slovy zdvihl chlapcovu hlavu a hodil jí sm ěrem k tělu a ta k němu za se p řirostla. A mladík vstal živ jako dřív, ale tvá ř m ěl obrácenou dozadu. „Bylo by pro n ěj lepší, kdyby z ůstal mrtev než žít takhle,“ zhrozil se OĆealaigh. Když to muž trik ů uslyšel, uchopil chlapce, oto čil mu hlavu dop ředu a chlapec byl zdráv jako d řív. A s tím muž trik ů zmizel a nikdo nev ěděl kam. Takto putoval Manannan po Irsku a provád ěl triky a divy. A nikdo jej nikde nedokázal zadržet. A i když byl pov ěšen na samotnou šibenici pov ěšen, našli jej v bezpe čí o dům dál a na šibenici místo n ěj visel jiný muž. Nikomu však neškodil. A ty, které odsoudil k smrti, pak p řivedl zp ět k životu bylinkami ze svého vaku. A vše, co jedl, byla nádoba kyselého mléka a pár planých jablk. A nebylo hudby líbezn ější, než jako hrával on.

111

Jak vábil Brana(Manannan)

A byli tací, kte ří putovali do Manannanovy zem ě za mo řem a to jí pak dodalo na důležitosti. Jednou byl Bran, syn Febal ův, venku sám nedaleko své pevnosti a zaslechl za sebou hudbu. A ta se jej držela tak dlouho, až líbezností jejích tón ů nakonec usnul. A když se ze spánku probudil, spat řil vedle sebe v ětvi čku ze st říbra s bílými kv ěty. A to st říbro bylo stejn ě bílé jako ty kv ěty. A p řinesl si v ětvi čku do svého královského paláce a všichni jeho lidé, kte ří tam tenkrát byli, spat řili v paláci stát ženu ve zvláštních šatech. A za čala Branovi zpívat a všichni se na ni dívali a poslouchali ji. A toto bylo to, co zpívala: „P řináším v ětvi čku jablon ě z dalekého ostrova Emhain, kolem n ějž se prohání kon ě syna Lirova. Jako p řív ětivost v očích jsou jeho plán ě, kde hostitelé po řádají své hry; korakly závodí s vozy na jihu na St říbrobílé pláni. A pod ní je pak podloží bílého bronzu, jenž prozařuje život a čas; mírná poloha zem ě, stále stejné po celý v ěk sv ěta, zasypané hojností kv ětů. Je tam starodávný strom pokrytý kv ěty, mezi nimiž p ějí práci. Všechny barvy zá ří a všude vládne p řív ětivost a hudba, na Pláni vlídného hlasu i jižním směrem na Pláni St říbrných oblak. V této zorané d ůvěrn ě známé zemi není ná řku ani zrady; ni čeho tvrdého nebo drsného, jen líbezná hudba plynoucí do uší. Život v Emhain je ve znamení bytí bez žalu, bez zármutku, bez smrti, bez neduh ů a bez slabosti a nikdo se nad tím nepodivuje. Není nic, čemu by se podobaly jeho mlhy a mo ři, které vlnami omývá pevninu; jas vyza řuje z jeho vlas ů. Jsou tam bohá či a poklady všech barev, v té Pohostinné zemi, Zemi št ědrosti. Zní tam líbezná hudba a pije se nejlepší víno.

112 Zlatožluté vozy na Mo řské pláni stoupají s p řílivem k slunci; st říbrné a bronzové vozy pak na Pláni sport ů. Po pevnin ě se prohání zlatožlutí a rudí kon ě, jiní pak s boky obrostlými vlnou, modrou jako je barva nebe. Je den se stálým po časím, st říbro se po kapkách rozlévá na pevninu a útesy na b řehu mo ře p řijímají teplo slune čních paprsk ů. Hostitelské závody na Pláni sport ů, to jsou krásné hry nikoli pro slabochy. Smrt nebo nep říze ň osudu nemají v Zemi mnoha barev místo. Za úsvitu p řichází rusovlasý muž v tom mírném podnebí rozžehnout ohe ň a pak prohání kon ě po pláni, která je bi čována vlnami, dokud mo ře nezkrotí tak, že je jako krev. Po pr ůzra čné hladin ě mo ře pluje na veslici vojsko ke kameni, který je na dohled a ze kterého vychází stovky tón ů. Zpívá voják ům píse ň; a č trvá dlouho, není smutná; se stovkami zpívajících nabývá hudba na síle; nejdou si pro smrt nebo porážku. Daleko v oceánu západním sm ěrem od nás se rozkládá t řikráte padesát ostrov ů, každý z nich dvakrát nebo t řikrát tak velký jako Irsko. Ač jsem vás seznámila se všemi t ěmi divy, nepromlouvám k vám všem. Nech ť Bran naslouchá všem dav ům sv ěta, aby od nich zv ěděl všechnu moudrost. Neupadej na lůžko ne činnosti; nenech se p řemoci opilostí, vydej se na cestu po pr ůzra čné hladin ě mo ře a možná se ti pošt ěstí nalézt Zemi žen.“ S t ěmi slovy žena odešla a nikdo nev ěděl kam.Vzala si s sebou v ětvi čku, jež přesko čila z Branových rukou do jejích a již nem ěl Bran sílu udržet. Hned nazít ří se Bran pustil na mo ře a s ním i t ři družiny po devíti mužích. A v každé družin ě devíti p řitom byl jeden z jeho soukojenc ů a p řátel. A když veslovali dva dny a dv ě noci, spat řili muže, jenž k nim p řijížd ěl po mo řské hladin ě na voze a Ten muž se jim p řestavil jako Manannan, syn Lir ův. Manannan pak Branovi zazpíval píse ň. A ta zn ěla takto: „To, na čem si Bran si myslí, že v koraklu pluje, je divuplné, nádherné a pr ůzra čné mo ře. Pro mne však, jenž p řijíždím zdaleka na voze, je to, po čem se veze, rozkvetlou plání. To, co je dobré lodi Branov ě, v níž se nachází, pr ůzra čným mo řem, to je pro mne v dvoukolém voze radostnou plání posetou kv ětinami. To, co Bran vidí, jsou vlny lámající se nad pr ůzra čnou hladinou. To, co však vidím já, jsou červené kv ětiny, a nemýlím se.

113 Kam jen Branovo oko dohlédne, zá ří mo řští kon ě zá ří na letním slunci. Pod p řídí tvé lo ďky se rozkládá celý les p řekrásných dub ů. Háj plný kv ětů a ovoce, které voní po vín ě; háj bez jediného nedostatku, kde rostliny neuvadají a mají listy barvy zlata. Vytrvej ve veslování, Brane, Zem ě žen už není daleko. P řed východem slunce dopluješ do Ehmain, místa s pohostinností, která má mnoho barev .“ S tím se s ním Bran rozešel a po chvíli spat řil ostrov. I veslovali podél pob řeží, kde stál dav lidí a ti se nad nimi podivovali a smáli se. A všichni hled ěli na Brana a jeho lidi ale do řeči se s nimi nedali. Stále se jen ozývaly jejich výbuchy smíchu. Bran vysadil na ostrov ě jednoho muže. Ten se však p řidal k ostatním a za čal zírat stejn ě tak, jak na tom ostrov ě zírali všichni. A Bran pokra čoval ve veslování kolem ostrova a pokaždé, když míjeli toho jejich muže, na n ěj jeho p řátelé mluvili, ale on jim neodpovídal, jen na n ě jen zíral a divil se jim. A tak odpluli a ponechali jej na tom ostrov ě, který se jmenoval Ostrov radosti. A nebylo to dlouho po tom, co se dostali na Ostrov žen, když spat řili v přístavišti jejich velitelku a to je to, co řekla: „P řiplul jsi sem na náš ostrov Brane, synu Febal ův, a tv ůj příjezd je vítán. Bran se však neodvážil vstoupit na pob řeží. Pak ta žena sm ěrem k němu hodila klubkem nití a on jej chytil od ruky a ono se mu p řichytilo na dla ň a ta žena pak vzala niti do ruky a p řitáhla za ni korakl do p řístavišt ě. Na to vešli do velkého paláce, kde bylo t řikráte dev ět postelí, pro každý pár jedna. A chody podávané k jídlu nebraly konce a jedli pokrmy všech druh ů a pili, co jim bylo práv ě libo. A zdálo se jim, že jsou tam pouhý rok, když se jednoho z nich, Nechtana, zmocnila touha po domov ě. A Nechtan, syn Collbrain ův, a jeho p říbuzní žadonili a prosili Brana, aby se s nimi vrátil do Irska. Ta žena je varovala, že toho budou litovat, jestliže odjedou. P řesto se však nakonec pustili na mo ře. A ta žena jim ješt ě poradila, aby se nedotýkali zem ě, až doplují do Irska a aby s sebou odvezli muže, kterého zanechali na Ostrov ě radosti. A tak se vydali sm ěrem k Irsku, až dopluli na místo zvané Srub Bruin. A tam stáli na pob řeží lidé a ptali se jich, kdo jsou , že p řiplouvají po mo ři. A Bran pravil: „Jsem Bran, syn Febal ův.“ Lidé se však podivili: „Neznáme nikoho takového, a č o Branova plavb ě se vypráví v našich pradávných p říb ězích.“ Nechtan, syn Collbrain ův, pak vysko čil z koraklu a ješt ě než se dotkl irského b řehu, prom ěnil se v hromádku popele, tak jako by byl už stovky let pod zemí. A Bran pak vypráv ěl udiveným lidem celý p říb ěh od za čátku. A poté se s nimi rozlou čil a o jeho dalším putování není nic známo.

114

Jak třikrát vábil Cormaca

Další, kdo p řišel do Manannanovy zem ě, byl Cormac, vnuk Conn ův, král na Teamhairu. To se stalo tak. Jednou byl v Teamhairu sám, když proti sob ě spat řil p řicházet tichého, vznešen ě p ůsobícího ozbrojence s šedivými vlasy. P řišel tam od ěn do sukn ě vyšívané zlatými nit ěmi, širokých bot, které odd ělovaly jeho nohy od zem ě podrážkou z bílého bronzu a na rameni m ěl pov ěšenou zá řící v ětévku ov ěšenou devíti červenými jablky. A z té v ětévky vycházel libý zvuk. Pro koho tou v ětévkou zat řásli, zapomn ěl na všechna p řání, trápení a smutky. S tím zvukem zmizela všechna jeho trápení. Pak se Cormac s ozbrojencem pozdravil a zeptal se ho, odkud p řichází. „P řicházím,“ pravil muž, „ze zem ě, kde neznají nic než pravdu, kde se nestárne a nech řadne a kde není nesnází ani smutku ani žárlivosti ani závisti ani pýchy.“ „U nás tomu tak není,“ řekl mu Cormac, „a velice rád bych se s tebou p řátelil,“ dodal. „P řátelství ti rád nabídnu,“ odpov ěděl mu cizinec. „Dej mi na d ůkaz toho tvou v ětévku,“ požádal ho Cormac. „Dám ti ji,“ pravil cizinec „pokud mi ty dáš na oplátku t ři dary.“ „Samoz řejm ě, že ti je dám.“ Pak mu ten podivín nechal v ětévku a odešel a Cormac nev ěděl kam. Vrátil se zp ět do královského paláce a všichni se podivili, když v ětévku spat řili. A on na n ě tou v ětévkou zamával a seslal na n ě spánek, který trval až do stejného okamžiku následujícího dne. A na konci roku se podivín vrátil a vyslovil první ze t ří p řání. „Splním ti tvé p řání,“ slíbil Cormac. „Vezmu si ješt ě dnes tvou dceru Aille,“ žádal cizinec. A tak si odvedl dívku s sebou a irské ženy po ní třikrát hlasit ě zaštkaly. Ale Cormac na ně zamával v ětvi čkou, až s nich sejmul smutek a všechny je ukolébal k spánku. Od toho dne za m ěsíc p řišel cizinec znovu a odvedl si sebou Carpra Lifecara, Cormacova syna. Plá č a ná řek pro chlapce nebral v Teamhairu konce a té noci nikdo nejedl ani nespal a všichni se trápili zármutkem a truchlili. Když však Cormac zamával v ětévkou, jejich žal je opustil. Pak p řišel cizinec pot řetí a Cormac se jej zeptal, co si p řeje. „Je to tvá žena Ethne, co od tebe tentokrát žádám,“ odv ětil. A odešel a odvedl s sebou královnu Ethne.

115 Cormac se s tím však necht ěl smí řit a vydal se za nimi a následoval jej i všechen jeho lid. Ale uprost řed Plán ě hradby se na n ě snesla hustá mlha a když se rozplynula, Cormac zjistil, že je na obrovské pláni sám. A u prost řed plán ě spat řil velkou pevnost obehnanou hradbami z bronzu, uvnit ř nichž stál palác z bílého st říbra z poloviny pokrytý k řídly pták ů. A celý palác obklopoval velký oddíl Sidheských jezdc ů s křídly bílých pták ů na pokrytí st řechy v náru čí. Jakmile se však pokoušeli st řechu pokrýt, zvedl se velký poryv v ětru k řídla odnesl. Pak spat řil muže rozd ělávajícího ohe ň, jak do plamen ů p řihazuje vzrostlý dub. A když se vrátil s dalším stromem, první mezitím sho řel. „Už se na tebe nebudu dívat,“ pravil pak Cormac, „nebo ť tu není nikdo, kdo by mi vypráv ěl tv ůj p říb ěh. A myslím si, že budu moci najít správný smysl tvých úmysl ů, když je pochopím,“ dodal. Pak pokra čoval v cest ě k dalšímu rozlehlé královské pevnosti, kterou obklopovala další bronzová hradba, uvnit ř níž stály čty ři paláce. A vešel a spat řil královský palác s trámy z bronzu a st ěnami ze st říbra. A st řecha byla pokryta k řídly bílých pták ů. A na louce pak spat řil zá řící studnu a z ní vytékalo p ět pramen ů a z jejich ramen se do ní voda znovu vpíjela. A nad studnou se sklán ěly rudé Buanovy lísky, které nikdy neuschnou. A z nich padaly do vody lískové o říšky.A p ět losos ů o říšky chytalo a poušt ělo jejich sko řápky dol ů po proudu. A zur čení t ěchto pramen ů zn ělo líbezn ěji než lidský zp ěv. Pak vešel do paláce a tam spat řil muže a ženu, kte ří na n ěj čekali. Byli oba vysocí a od ění do šat ů mnoha barev. Muž m ěl krásnou postavu a na jeho tvá ř byla radost pohled ět. A jeho mladá spole čnice byla tou nejpůvabn ější ze všech žen sv ěta. A m ěla plavé vlasy a zlatou helmici. V paláci byla láze ň a do ní samy od sebe padaly a zase z ní stoupaly nah řáté kameny. A Cormac se v té lázni vykoupal. „Vsta ň pane domu,“ pravila poté žena, „nebo ť k nám p řišel milý pocestný a máš-li pokrm nebo maso chutn ější ostatních, dej je p řinést.“ Muž vstal a pravil: „Mám jen sedm prasat, ale m ůžu jimi nakrmit celý sv ět, nebo ť vep ře, kterého dnes zabijeme a sníme, najdeš zítra znovu živého.“ Do paláce pak vešel další muž a v pravé ruce t římal sekeru a v levé poleno a za ním běžel vep ř. „Je čas vše p řipravit,“ pravil pán domu, „nebo ť dnes máme vzácné hosty.“ Muž pak ude řil vep ře a zabil ho. A nasekal polena a rozd ělal ohe ň a na n ěj pak postavil kotel, do n ějž vložil vep ře. „M ěli bychom jej oto čit,“ odpov ěděl po chvíli pán domu. „To by bylo zbyte čné,“odpov ěděl ten muž, „ nebo ť ten vep ř se nikdy a za žádných okolností nedova ří, dokud nebude za každou jeho čtvrtinu a vyslovena pravda.“ „Vyslov tedy první pravdu ty,“ vyzval muže pán domu. „Jednou,“ za čal muž, „Jsem našel na svém pozemku cizí

116 krávy a odvedl jsem je s sebou do ohrady pro dobytek. Jejich majitel m ě však pronásledoval a za to, že je nechám svobodn ě jít, mi nabídl odm ěnu. A tak jsem mu je vrátil a on mi v ěnoval sekeru. A pokud má být poražen vep ř, pak touto sekerou, i poleno jí mají být nasekáno. D řeva je pak dostatek na to, aby se vep ř uva řil a posta čí i pro sousední palác. To však není všechno, nebo ť to poleno se objeví následující ráno znovu celé. A tak se tomu d ěje od té doby až do dneška.“ „To je skute čně pravdivý p říb ěh,“ souhlasil pán domu. Obrátili tedy v kotli vep ře a shledali, že je z jedné čtvrtiny uva řen. „Vypráv ějme další příb ěh,“ shodli se. „Jeden vám povím,“ p řihlásil se o slovo pán domu. „P řišel čas orby a když jsme pomýšleli nato, že zoráme venku pole, zjistili jsme, že už je zorané a uvlá čené a oseté pšenicí. Když jsme se pak rozhodli sklidit, našli jsme pšenici pokosenou, vše v jedné otepi slámy. Od té doby až dodnes jsem z ní živi, nic z ní však neubylo ani k ní nic nep řibylo.“ Obrátili vep ře a seznali, že další čtvrtina je hotova. „Te ď jsem na řad ě já,“ pravila ta žena. „Mám sedm krav,“ vypráv ěla, „a sedm ovcí. A kdyby na pláni pil všechen lid sv ěta, mléko t ěch sedmi krav by je všechny napojilo a je ho dost i pro všechen lid ze Zem ě p říslibu. Všechny šaty pak, které ten lid nosí, jsou vyrobeny z vlny t ěch sedmi ovcí.“ Po tomto p říb ěhu se dova řila t řetí čtvrtina vep ře. „Jsou-li tyto p říb ěhy pravdivé,“ zamyslel se Cormac, „pak jsi Manannan a toto je Manannanova žena. Nikdo jiný totiž z žádného vrcholku sv ěta, než práv ě on, nevlastní takové poklady. A bylo to v Zemi p říslibu, kam jel Manannan hledat svou ženu, a t ěchto sedm krav získal spolu s ní.“ Vyzvali Cormaca, aby vypráv ěl, nebo ť řada byla na n ěm. A tak jim Cormac vypráv ěl, jak mu odvedli ženu, syna a dceru a jak se on sám za nimi vydal až p řišel do paláce. A jakmile domluvil, byl vep ř uva řen celý, i rozkrájeli ho a položili p řed Cormaca jeho díl. „Ješt ě nikdy jsem nejedl,“ pravil, „jen se dv ěma spole čníky.“ Pán domu mu pak po čal zpívat a ten zp ěv ho ukolébal ke spánku. A po procitnutí spat řil padesát ozbrojenc ů a s nimi, svého syna, ženu a dceru. A ovládla ho radost a odvaha a všichni byli pohošt ěni pivem a krmí. A v ruce pána domu se zaleskl zlatý pohár. A Cormac se obdivoval řad ě ozdobných tvar ů a vzácné práci. „Je na n ěm ješt ě n ěco zvláštního,“ prozradil, „proneseš-li v jeho p řítomnosti t ři lživá slova, rozpadne se za t ři části. Když pak p řed ním vyslovíš t ři pravdivá slova, bude zase jako d řív.“ A tak p řed ním vyslovili t ři nepravdy a pohár se rozpadl na t ři části. „Te ď by bylo nejlepší, mluvit p řed ním pravdu,“ pravil, „a scelit jej. A já pravím, Cormacu,“ řekl pán domu, „že od doby, kdy byli od tebe z Teamhairu odvedeni až dodnes, nespat řily tvá žena a dcera mužskou tvá ř a tv ůj syn tvá ř ženskou.“ A s t ěmi slovy se pohár na míst ě scelil. „Odve ď si

117 nyní s sebou svou ženu a d ěti,“ vyzval jej muž, „ a vezmi si s nimi s sebou i tento pohár. Nech ť ti slouží k rozeznání pravdy od lži. V ětévku ti ponechám, aby ti poskytovala hudbu a těšila t ě. V den tvé smrti ti však bude znovu odejmuta.“ „A já,“ p ředstavil se, „jsem Manannan, syn Lir ův, král Zem ě p říslib ů a p řivedl jsem t ě sem pomocí kouzla, abys mi byl dnes v noci p řítelem.“ „A ti jezdci, které jsi vid ěl pokrývat st řechu paláce,“ pravil, „jsou um ělci a básníci a všichni, co hledají v Irsku št ěstí a shromaž ďují dobytek a bohatství. Jakmile ale vyjdou ze svého domu ven, vše, co z ůstalo uvnit ř, zmizí. A tak to jde stále dokola.“ „A ten Muž pak, kterého jsi vid ěl rozd ělávat ohe ň,“ pravil, „je mladý šlechtic, jenž je št ědřejší, než si m ůže dovolit. A když p řipravuje hostinu, všichni ostatní jsou už obslouženi. Všichni ostatní pak si na jeho úkor p řilepšují.“ „A studna, kterou jsi spat řil, je Studna v ědění a t ěch p ět pramen ů jsou prameny, jimiž proudí veškeré v ědění. A nikomu se nedostane v ědění, kdo nevypije doušek vody ze studny nebo z pramene. A lidé všech um ění jsou t ěmi, kdo z ní pijí .“ Druhého dne ráno se Cormac probudil spolu se svou ženou, synem a dcerou na louce před Teamhairem a m ěl u sebe i v ětévku a pohár. A pojmenovali jej Cormac ův pohár a ten pak rozsuzoval pravdu a podvod mezi Gaely. Ale po Cormacov ě smrti po n ěm v Irsku nebylo vidu ani slechu, tak jak Manannan p ředpov ěděl.

Jak vábil Connlu (Manannan)

A je pravd ěpodobné, že Manannan v té dob ě, kdy odjel do Irska, vyslal posla k Connlovi Rudovlasému, nebo ť práv ě do jeho zem ě Connlu vítr zavál. A takto jej vábil. Jednou, když byl Connla se svým otcem Connem, králem Teamhairu, na Uisinachské ho ře, se p řihodilo, že spat řil ženu v nádherných šatech mí řící p římo k němu. „Odkud přicházíš,“ zeptal se jí. „P řicházím,“ odpov ěděla ona, „z Tir-nam-Beo, Zem ě nesmrtelník ů, kam smrt nevchází. Po řádáme hostiny, které nekon čí,“ vypráv ěla, „vše d ěláme beze spor ů a říkají nám lidé Sidhe.“ „S kým to mluvíš, hochu,“ podivil se Conn, nebo ť krom ě Connly tu

118 zvláštní ženu nikdo nevid ěl. „Mluví ke vznešené žen ě, již nikdy nep řem ůže smrt nebo stá ří,“ pravila ta žena. „Žádám jej, aby p řišel na Magh Mell, Plá ň blaženosti, kde žije vít ězoslavný král a tam bude navždy panovat, aniž by pocítil hn ěv nebo smutek. Poj ď se mnou, Connlo Rudovalsý se sivým pihovatým krkem a brunátnými tvářemi,“ vábila jej, „poj ď se mnou a mládí a krása tvého t ěla nikdy neuvadne.“ A všichni pak Ženina slova slyšeli, a č ji nemohli spat řit. A to je to, co Conn řekl druidovi Coranovi: „Pomoz mi Corane, ty, jenž zpíváš zaklínadla vznešených um ění. Úto čí na mě n ěco, co je nad mou moudrost a mou moc. Tak mocný útok jsem nezažil od po čátku mého panování. Bojuji s neviditelnou postavou. Obrátila svou sílu proti mn ě, aby mi odvedla mého krásného syna. Volání té ženy jej odvádí z rukou krále.“ Pak druid Corann po čal proti žen ě Sidh ů zpívat zaklínadla, aby už nikdo neuslyšel její hlas a aby ji už Connla nemohl spat řit. Ta však vyhán ěna zaklínadlem druida hodila po Connlovi jablko. A od té chvíle po dobu devíti m ěsíc ů nevzal do úst krom ě toho jablka nic z jídla nebo pití, nebo ť nic jiného z jídla ani pití se mu nezdálo hodné poz ření. A a č jej celé sn ědl, jablka neubylo, ale z ůstalo po celou dobu nedotknuté. A Connla se kv ůli té žen ě, kterou spat řil, velice trápil. Koncem m ěsíce dlel Connla po boku svého otce na Magh Archomnim, když proti sob ě spat řil p řicházet stejnou ženu, a ta pravila: „ Je to skute čně vznešené místo, kde p řebývá Connla mezi smrtelníky. A p řed sebou má smrt. Ale Žijící nesmrtelníci,“ řekla mu, „t ě žádají, aby ses ujal vlády nad lidem Tethra, nebo ť mezi tvými p řáteli na shromážd ěních v tvé zemi pozorují každý den.“ Když její hlas uslyšel král Conn, p řikázal svým lidem: „Zavolejte mi druida Corana, protože jsem znovu slyšel hlas té ženy.“ Ona mu však na to řekla: „Ó Conne, málo lásky a respektu chová vznešený kmen z Traig Mor, Velkého pob řeží, k druid ům a nastoupí-li jejich zákony, druid ům se rozplynou se zaklínadla na rtech.“ Conn pak pohled ěl na svého syna Connlu, aby si poslechl, co řekne a ten pravil: „ M ůj lid je mi drahý nade vše a kv ůli té žen ě se m ě te ď zmoc ňuje žal.“ Pak k němu žena promluvila znovu a pravila: „Nyní nastup do mé zá řící lodi, pojedeš-li na Plá ň vít ězství. Tam bude další zem ě, již by pro tebe bylo lepší nehledat, a a č bude jasné slunce už zapadat, dosp ějeme do té zem ě ješt ě než nastane noc. To je ta zem ě, která oblaží mysl každého, jež je mi naklon ěna . Tam nežije žádný rod, jen ženy a dívky.

119 A když žena dozpívala, lid nasko čil Connla od svých lidí do zá řící lodi, a ti jen pozorovali, jak od nich odplouvá pry č jakoby v mlze tak daleko, jak daleko jen jejich o či dohlédly. A bylo to pry č za mo ře, kam odpluli, a jen bohové v ědí kam a už nikdy se nevrátili.

Tadg na Manannanových ostrovech

A dalším, kdo se do Zem ě žijících nesmrtelník ů vydal, ale vrátil se, byl Tadg, syn Cian ův a vnuk Oilioll ův. To se stalo tak. Jendou p ři cest ě do západního Munsteru, míjel Tadg spolu se svými bratry Airnelachem a Eoghanem válcovou v ěž svého p římého d ědice. A Cathmann, syn Tabarn ův a král p řekrásné zem ě Fresenské, která leží jihovýchodn ě od Velké plán ě, a s ním dev ět jeho lodí hledal na mo ři to, co mohl nalézt pouze v tu dobu. A zakotvili v Beire do Bhunadas, západn ě od Munsteru. A zem ě byla klidná , vyklouzli tedy z lodi na b řeh a nikdo jim nev ěnoval pozornost, dokud všechny neobklí čili, lidi i dobytek. Tadgovu ženu Liban, dceru Conchubara Abratrudha s rudým obo čím, jeho dva bratry a obrovskou spoustu lidí z Munsteru vzali a odvezli s sebou k Fressenskému pob řeží. A Cathmann pojal Liban za manželku a Tadgovým bratr ům zp ůsobil útrapy. Eochanovi p řikázal, aby pracoval jako oby čejný převozník p řes kanál na pob řeží a Airnelachovi, a aby sekal d říví, a udržoval ohe ň pro všechen lid. Jejich jedinou krmí bylo zrní ovsa a kalná voda. A co se tý če samotného Tadga, vyvázl jen díky své odvaze a um ění zacházet s me čem. Poci ťoval však velký zármutek a žal nad tím, že mu odvlekli ženu a bratry. Ale Zbylo mu čty řicet bojovník ů a každý z nich zabil jednoho cizince. A jednoho zajali živého a ten mu pak podal zprávy o zemi, ze které pocházel. A když si jej Tadg vyslechl, vymyslel plán a dal rozkaz postavit takový korakl, aby vydržel dlouhou cestu. A skute čně pevný byl ten korakl a byla to tvrdá červená k ůže ze čty řiceti vol ů, která byla poté, co ji namá čeli, na lo ď použita. A st ěže ň a vesla a prysky řice správn ě zapadly do celku správn ě a také vše ostatní, co bylo pot řeba. A naložili do ní všechny druhy masa a pití a šaty, aby jim to posta čilo po jeden rok.

120 Když bylo vše p řipraveno a korakl na hladin ě, řekl Tadg svým lidem: „Vydejme se te ď na širé mo ře, abychom nalezli naše lidi, kte ří jsou od nás odlou čeni tak dlouho.“ Vypluli navzdory silné bou ři a stoupajícímu p řílivu. Pluli a pluli až p řed sebou ani za sebou nakonec nevid ěli pevninu jen hladinu širého mo ře. Ješt ě dál pak uslyšeli zp ěv hejna neznámých pták ů; po obou bocích lodi z vody vyskakoval urostlý losos s bílým b říškem a pluli za nimi velcí tmaví tuleni, kte ří prolamovali zá řící vlny vody rozví řené vesly stejn ě jako velryby a muži je s pot ěšením pozorovali, protože nic podobného ješt ě nevid ěli. Veslovali dál a dál po dvacet dní a dvacet nocí, až nakonec zahlédli vyso činu s nezvln ěným pob řežím. Když dopluli až k němu, všichni se vylodili a vytáhli korakl na b řeh a rozd ělali ohe ň. A dostalo se jim tolik d řeva, že ho dlouho nemohli spálit. A ustlali si na nádherné zelené louce a užívali si spánku až do svítání následujícího dne. Tadg vstal, vzal si zbran ě a spolu s třiceti muži se vydal prohledat ostrov. Celý jej prošli, ale nenalezli krom ě n ěkolika stád ovcí živá čka, člov ěka ani zví ře. A jak velké byly ty ovce nelze ani vyslovit. Byly jako kon ě a celý ostrov byl plný jejich vlny. A mezi ostatními bylo jedno obrovské stádo velikánských beran ů, v ětší než všechna ostatní. Jeden beran s devíti rohy, v ětší než ti ostatní, se vy řítil proti Tadgovým vojev ůdc ům a po čal na n ě úto čit a trkat je. I rozlítili se a útok mu oplatili a strhl se zápas. A nejd říve prorazil beran štíty p ěti muž ů. Tadg však pozvedl své kopí, p řed kterým není úniku, a úsp ěšn ě berana zasáhl a zabil jej. A berana pak odvlekli ke koraklu a p řipravili z něj mladík ům pokrm. A na ostrov ě setrvali tři dny a t ři noci a každé noci jim jako potrava posloužila ovce. A shromáždili dobrou zásobu vlny, nebo ť byla tak pozoruhodná a nádherná, a na ložili ji do koraklu. A našli tam také kosti velmi vzrostlých lidí. Nev ěděli však, jestli podlehli n ějaké nemoci nebo je zabili berani. Pak ostrov opustili a pluli stále rovn ě, dokud nenarazili na dva podivuhodné ostrovy, nad kterými poletovali obrovití zvláštní ptáci, p řipomínající kosy. A n ěkte ří byli velcí jako orli nebo je řábi a m ěli červené nebo zelené hlavy a snášeli modrá nebo jasně karmínová vejce. A n ěkte ří muži za čali vejce pojídat a ve chvíli na nich vyrašilo pe ří. Když se pak ale vykoupali, pe ří z nich opadalo stejn ě rychle, jako jim narostlo. A byl to ten cizinec, který plul s nimi, kdo do té doby ur čoval sm ěr plavby, protože tou trasou už projížd ěl. Nyní však, když byli na cest ě už šest týdn ů, aniž by spat řili pevninu, pravil: „Ztratili jsme se na širém oceánu, jenž nemá hranic.“ Nato se s burácením po čal zvedat vítr, který zn ěl jako dupot v mo ři a ta se zvedla výšky hor, na které nelze vyšplhat. A Tadgových lidí se zmocnil velký strach, nebo ť nikdy nic podobného nevid ěli. Ale Tadg je vyburcoval a p řim ěl je vzchopit se. A p řikázal jim, aby se s mo řem utkali jako muži. „Bu ďte

121 state ční,“ povzbuzoval je „mladíci z Munsteru, bojujte za své životy proti vlnám, které se zvedají a vzdouvají nad boky koraklu.“ A Tadg uchopil jednu stranu koraklu a jeho muži se chopili té druhé. A dokázal korakl naklán ět na svou stranu proti všem zbývajícím dev ětadvaceti muž ům a zárove ň vylévat vodu, aby udržel vnit řek lodi suchý. A po chvíli zadul p říznivý vítr a tak mohli plout dál a do koraklu už natékalo málo vody, hladina mo ře klesla a z ůstala rovná a klidná. A všude kolem nich poletovali podivní ptáci. A pak p řed sebou spat řili pevninu s vhodným b řehem, i zmocnila se jich odvaha a radost. A když se k pevnin ě p řiblížili, našli tu nádherné inver, ústí řeky, kolem n ějž se ty čily pahorky pokryté zelení, jejichž pís čité úpatí se lesklo jako st říbrné. A v řece se prohán ěl červen ě kropenatý losos a všude kolem rostly hostinné lesy a rudými korunami strom ů lemujícími koryto řeky. „To je čarokrásná zem ě,“pronesl Tadg, „š ťastný ten, kdy by tu sm ěl zůstat navždy. A te ď vytáhn ěme lo ď,“ rozkázal, „a vysušme ji.“ A část z nich se vydala p římo do vnitrozemí a část z nich dávala pozor na korakl. A navzdory zim ě, sklí čenosti a špatnému po časí v ůbec nepoci ťovali touhu po jídle nebo teplu ohn ě a jen libá v ůně karmínových v ětví jim posta čila ke spokojenosti. Pokra čovali v cest ě lesem a po chvíli došli jablo ňového sadu, kde rostla červená jablka a listnaté duby a žluté lísky a na nich o řechy. „Zdá se mi podivné,“ pravil, „že jsme zde nalezli léto, když v naší zemi je te ď zima.“ Bylo to ut ěšené místo, na kterém stanuli, ale vydali se do dalšího lesa prostoupeného libou v ůní a tam rostly rudé kulaté bobule a každá byla v ětší než lidská hlava a požírali je zá řiví ptáci. Byli to podivní ptáci, m ěli bílá t ěla a červené hlavy a zlaté zobáky. A jak požírali bobule, zpívali libozvu čné melodie, jaké by ukolébaly k spánku nemocného nebo zran ěného. Tadg a jeho muži však šli zase dál, až došli na velkou rovnou rozkvetlou plá ň orosenou kapkami medu. A na pláni se ty čily t ři p říkré pahorky a na každém stála nedobytná pevnost. A když se dostali k nejbližšímu kopci, nalezli tam ženu b ěloskvoucího t ěla, nejlepší mezi ženami sv ěta a ta pravila: „Tv ůj p říchod je vítán, Tadgu, synu Cian ův. Budeš-li si to přát, nechám pro vás p řipravit krmi a zásoby.“ „Tvé p řivítání m ě t ěší,“ odv ětil Tadg; „pov ěz mi nyní, ženo p řív ětivých slov,“ zajímal se, „co je to za královskou pevnost, již lemují hradby z bílého mramoru?“ To je pevnost rodu irských král ů od Heremona, syna Miledova až po Conna Sta bitev, jenž byl tím posledním , kdo do ní m ěl vstoupit.“ „Jaké je jméno této zem ě,“cht ěl pak v ědět Tadg. „Inislocha, Jezerní ostrov,“ odpov ěděla mu, „a vládnou mu dva králové, Ruadh a Dergroche, syn Bodb ův.“ A pak vypráv ěla Tadgovi celou historii Irska až do p říchodu Gael ů. „Tak to bylo,“ souhlasil Tadg, „máš dobré znalosti a v ědomosti. Pov ěz mi nyní,“ ptal se, „ kdo žije v té prost řední

122 pevnosti zlaté bavy?“ „To ti já ne řeknu,“ odv ětila, „jdi tam a zjistíš to sám.“ A s tím od nich odešla do pevnosti z bílého mramoru. Tadg a jeho muži šli a šli, až p řišli k prost řední pevnosti a tam se shledali s královnou ladných tvar ů od ěnou do zlatých šat ů. „Bu ď zdráv Tadgu,“pravila. „D ěkuji ti za p řání,“ odpov ěděl. „Už je tomu dávno, co bylo p ředpov ězeno, že se vydáš na cestu,“ pravila. „Jak se jmenuješ,“ zeptal se pak Tadg. „Jsem Cesair,“ odv ětila, „první, kdo p řiplul do Irska. Protože však já a mí lidé pocházíme z temné a nepokojné země, budeme nav ěky žít zde.“ „Pov ěz mi ženo,“ pravil Tadg, „Kdo žije v té pevnosti obehnané zlatými hradbami?“ „To ti řeknu snadno,“ odv ětila, „každý král a vojev ůdce nebo vznešená vysoce postavená osoba ze všech t ěch, kte ří m ěli v Irsku n ějakou moc. To v tamté pevnosti žijí Parthalonové a Nemedové a Fibolgové a Tuatha de Danaanové.“ „Hodn ě znáš a víš,“ řekl Tadg. „ Opravdu dob ře znám historii sv ěta,“ řekla, „a tento ostrov je čtvrtý rájem sv ěta. T ěmi ostatními jsou Inis Daleb na jihu a Inis Ercandra na severu a Adamův ráj na východ ě sv ěta.“ „Kdo žije v té pevnosti se st říbrnými hradbami,“ zeptal se pak Tadg. „To ti nepovím, protože to nevím,“ odv ětila ta žena, „jdi však na onen ut ěšený pahorek, na n ěmž stojí, a tam se to dozvíš.“ Šli tedy dál na t řetí kopec a na jeho vrcholku bylo neskute čně krásné místo pro odpo činek a na n ěm dva milenci, chlapec a dívka, líbezní a n ěžní. M ěli hebké vlasy zá řící jako zlato, stejné zelené šaty, a každý by si pomyslel, že mají stejného otce a matku.Na krku se jim skv ěly zlaté řet ězy a nad nimi zase zlaté stuhy. A Tadg k nim promluvil: „Ó milé laskavé d ěti,“ pravil, „je to čarokrásné místo, na n ěmž spo číváte.“ Oni mu na to odpov ěděli a velebili jeho odvahu a sílu a moudrost a požehnali mu. A s tím mladíkem se to m ělo tak. Držel v ruce sladce vonící jablko zlaté barvy a jedl z něj poslední t řetinu a p řestože jej sn ědl celé, neubylo z něj. To byla potrava, kterou se ti dva živili, a jak jednou to jablko okusili nedosáhlo na n ě stá ří ani zármutek. „Kdo jsi ty?“ zeptal se pak Tadg mladíka. „Jsem syn Conna Sta bitev,“ odv ětil. „Jsi tedy Connla,“ ptal se. „Tak jest,“ p řitakal mladík, „a byla to tato dívka mnoha podob, kdo mne sem p řivedl.“ A ta dívka pravila: „Dala jsem mu svou lásku a své city a p řivedla jsem jej sem proto, abychom na sebe mohli ne v ěky hled ět a už jsme odsud nikdy neodešli.“ „To je krásné a zvláštní,“ usoudil Tadg, „a také podivuhodné. Kdo p řebývá v té velké pevnosti se st říbrnými hradbami,“ zeptal se jich. „Tam není v ůbec nikdo,“ odv ětila dívka. „Jaký pak má ta pevnost ú čel?“ „Je ur čena král ům, kte ří mají práv ě Irsku vládnout,“ řekla, „a tam bude tvé místo, Tadgu. Poj ď se mnou,“ vyzvala jej, „a uvidíš ho.“ Milenci se vydali do pevnosti a stébla trávy se sotva pod jejich bílýma nohama shýbala. A Tadg a jeho lidé šli s nimi.

123 Dosp ěli do velkolepého nádherného paláce p řipraveného pro královskou družinu. A hostinný to byl palác a každý by v něm cht ěl pobývat. Hradby m ěl z bílého bronzu, posázené křiš ťálem a rubíny, které v noci zá řily stejn ě jako ve dne. Tadg vyhlédl z paláce ven a na jedné stran ě spat řil vzrostlou stinnou jablo ň obalenou kv ěty a zralým ovocem. „Co je to za strom tam venku,“ zajímal se Tadg. „Ovoce toho stromu je krmí všem host ům tohoto paláce,“ pravila ta žena. „Práv ě z této jablon ě je to jablko, které mi sem p řinesl Connla; a je to dobrý strom, s bílými kv ěty na v ětvích a zlatými jablky, která nasytí celý palác.“ A pak je Connla a mladá dívka opustili a oni spat řili jak k nim p řichází skupina krásných žen. A jedna z nich byla ze všech nejkrásnější a když k nim p řišla, řekla: „Vítej Tadgu.“ „D ěkuji za p řivítání,“odv ětil Tadg. „ Řekni mi,“ zajímal se, „kdo jsi.“ „Jsem Clodina Rusovlasá,“ odpov ěděla mu, „dcera Gebanna, syna Treonova z rodu Tuatha de Danaan ů, milá Ciabhana Kudrnatého. To po m ě dostala Clodinina vlna na pob řeží v Munsteru své jméno. A na tomto ostrov ě jsem už dlouho a tato jablka, jež vidíš, jsou ta, která nám slouží jako krm ě.“ A Tadg jí s velkým pot ěšením naslouchal ale po chvíli pravil: „Nejlépe nyní ud ěláme, když půjdeme najít své lidi.“ „Velmi by nás t ěšilo, kdyby ses s námi zdržel déle,“ vyslovila své přání žena. A práv ě, když říkala tato slova, spat řili p řilétat sm ěrem k nim t ři nádherné ptáky. Jeden byl bílý s karmínovou hlavou a další karmínově červené barvy s hlavou zelenou a poslední m ěl pe ří kropenaté a hlavu zlatou. A usedli na vzrostlou jablo ň a každý poz řel jedno jablko. Pak zazlívali libé melodie, takové, že ukolébaly ke spánku i nemocné. „Tito ptáci poletí s tebou,“ oznámila mu pak Clodina, „budou t ě na tvé cest ě chránit, oblažovat t ě hudbou a nep řem ůže t ě tak zármutek ani žal, na zemi ani na mo ři, dokud nedopluješ do Irska. A odnes si s sebou i tento zelený pohár,“ nabízela, „nebo ť má kouzelnou moc. Naliješ-li do n ěj oby čejnou vodu, zm ění se v ten okamžik ve víno. A nedávej jej z ruky,“ varovala jej, „m ěj ho stále u sebe, nebo ť ve chvíli, kdy jej ztratíš, budeš blízko smrti. A bude to v zeleném údolí na b řehu Boinn, kde potkáš svou smrt. A bude to toulavý divoký jelen, co tě zraní a poté to budou cizinci, kdo ukon čí tv ůj život. A budu to já, kdo pochová tvé t ělo a na tom míst ě pak bude stát pahorek, který dostane jméno Croidhe Essu.“ Pak vyšli ze zá řivého paláce ven a Clodina Rusovlasá se s nimi vydala tam, kde zanechali svou lo ď a mile p řivítala jejich druhy a zeptala se jich, jak dlouho už v zemi pobývají. „Zdá se nám,“ odv ětili, „jako by to byl jen jediný den.“ „Jste tu však již celý rok,“ pravila. „A po celou tu dobu jste nepoz řeli ani sousta a nevypili ani kapku. A jakkoli dlouho tu budete chtít z ůstat,“ dodala, „nepocítíte zimu či hlad.“ „Bylo by p říjemné žít takto navždy,“

124 zatoužili Tadgovi lidé, když to uslyšeli. Sám Tadg ale rozhodl: „Bude pro nás nejlepší, když se vydáme hledat náš lid. A č nám to není milé, musíme tuto zemi opustit.“ Pak se Clodina a Tadg rozlou čili a ona jemu i jeho lidem požehnala. A tak se vydali se p řes h řebeny vln. A byli sklí čení po tom, co tu zemi opustili, dokud jim nepo čali zpívat ptáci. Pak jejich odvaha vzrostla a rozradostnili se a byli bezstarostní. Když se pak oto čili, ostrov už nespat řili, nebo ť jej druid zahalil do mlhy, aby jej p řed nimi ukryl. Vedeni ptáky pak dopluli do zem ě fressenské a po celou dobu plavby tvrd ě spali. Pak na cizince zaúto čili a získali nad nimi p řevahu a Tadg zabil v lítém boji krále Cahmanna. A jeho žena Liban neváhala a p řivítala se se svým mužem a milencem, rozradostn ěna, že jej vidí. A n ějakou dobu tam z ůstali a pak museli znovu čelit mo ři, Tadg a jeho žena Liban a jeho dva brat ři a s nimi spousta dalších klenot ů, až nakonec bezpe čně dopluli zp ět do Irska.

125

Příchod Gaelů

Přistání

Neví se, jak dlouho trvala vláda Tuatha de Danaan ů v Irsku, pravd ěpodobn ě tomu bylo dlouho, ale nakonec jí byli zbaveni. Bylo to v Inver Slane, severn ě od Leinsteru, kde synové Gaedhala se Zá řícím brn ěním, zvaného P řevlídný , kterým se pozd ěji říkalo synové Gael ů, u činili první pokus p řistát, aby pomstili Itha, jednoho z jejich jezdc ů, jenž sem jednou p řišel a našel tu svou smrt. Bylo to pod velením syn ů Miledových, pod nímž se nacházeli a bylo to od jihu, odkud přišli. A jejich druidové jim p ředpov ěděli, že nenajdou zemi, kde by se mohli usadit, dokud nedoplují na ostrov na západ ě. „A jestliže jej pro sebe nezískáte vy,“ zvěstovali „zmocní se jej vaši potomci.“ Když ale spat řili Tuatha de Danaanové jejich lod ě p řiplouvat, nahrnuli se na pob řeží a svými kouzly p řivolali nad celým ostrovem taková oblaka, že to syny Miledovy zmátlo a jediné, co vid ěli, bylo cosi obrovského podobajícího se vep ři. A protože jim kouzla zabránila p řistát, pokra čovali v plavb ě podél pob řeží, až se jim nakonec poda řilo zakotvit v Inver Sceine, severn ě od Munsteru. Odtud bez potíží došli až do Slieve Mis. A tam se setkali s královnou Tuatha de Danaan ů a družinou krásných žen, jejích služebnic a s Druidy a mudrci, kte ří ji následovali. Amergin, jeden ze syn ů Miledových s ní pak hovo řil a zeptal se na její jméno a ona odpov ěděla, že je Banba, žena Mac Cuillova, syna Lísky.

126 Pak šli dál, až došli do Slieve Eibhine a tam se setkali s další z královen Tuatha de Danaan ů a její ženskou družinou a jejími Druidy a zeptali se jí na jméno a ona odpov ěděla, že je Fodlha, žena Mac Cechtova, syna Pluhu. Pokra čovali v cest ě až na Uisinechský kopec a tam spat řili další ženu, jak mí ří sm ěrem k nim. A když na ni pohled ěli, podivili se, nebo ť v jednom okamžiku byla nejp ůvabn ější královnou s nevinným výrazem a v tom dalším se stala šedobílou krávou s ostrým zobákem. Došla až tam, kde byl Emon, jeden ze syn ů Miledových, a posadila se proti n ěmu. A on se jí zeptal, kdo je a ona odv ětila: „Jsem Eiru, žena Mac Greina, syna Slunce.“ A v pozd ějších dobách pak bylo t ěmito t řemi jmény královen nazýváno Irsko. Synové Gael ů pak pokra čovali v cest ě do Teamhairu, kde byl v té dob ě dv ůr t ří syn ů Cermaita Medoústého, syna Dagdova, kte ří spole čně vládli. A ti t ři se mezi sebou hádali kv ůli dělení poklad ů, které jim jejich otec zanechal, a jejich hádky byly tak bou řlivé, že se zdálo, že skon čí bitvou. A Synové Gaelů se podivovali nad tím, že se hádají kv ůli n ěč emu takovému, když mají tak plodný ostrov, kde je tak zdravý vzduch a kde slunce nepálí a zima nemrazí a kde je taková hojnost medu a žalud ů a mléka a ryb a kuku řice a tolik místa pro n ě všechny. Byla to velká nádhera, v níž žili obklopeni Druidy, v paláci Teamhair. A Amergin k nim p řistoupil a to je to, co jim řekl, že se musejí na míst ě vzdát vlády nebo vše ponechat náhod ě v bitv ě. A dodal, že si to žádá jako odplatu za smrt Ithovu, jenž pat řil k jízd ě Gael ů, který p řed časem navštívila dv ůr v Teamhairu a jenž byl v ěrolomn ě zavražd ěn.. Když uslyšeli synové Cermaita Medoústého od Amergina tak ostrá slova, podivili se tomu a to bylo to, co odpov ěděli, že v tu dobu necht ějí bojovat, protože jejich armáda není připravena. „M ůžeš nám však u činit nabídku,“ dodali, „nebo ť vidíme, že máš dobrý úsudek a znalosti. Jestli nám ale u činíš nabídku nepoctivou,“ pohrozili, „zni číme t ě svými kouzly.“ Nato p řikázal Amergin muž ům, jež byli s ním, aby se vrátili do Inver Sceine a sp ěchali zp ět na lo ď i se zbytkem Syn ů Gael ů a odpluli na vzdálenost devíti vln od pob řeží. A pak učinil nabídku Tuatha de Danaan ům. Jestli zabrání jeho lidem p řistát na jejich ostrov ě, vrátí se on i jeho lod ě zp ět do své zem ě a už nikdy nebudou usilovat o to se vrátit. Pokud se ale Syn ům Gael ů poda ří zakotvit na jejich pob řeží, musejí se Tuatha de Dannanové vzdát vlády a dát se do jejich podru čí. Tuatha de Danaanové byli takovou nabídkou pot ěšeni, nebo ť byli v ěř ili, že mocí jejich kouzel nad v ětrem a mo řem a jejich um ěním, dokážou zabránit tomu, aby se kdy noha jejich nep řátel znovu dotkla jejich zem ě.

127 A tak Synové Gaelovi u činili, jak jim Amergin poru čil, vrátili se na lo ď, zvedli kotvy a vzdálili se od pob řeží na délku devíti vln. Jakmile lidé Dey spat řili, že opustili pevninu, pustili se do kouzel a čar a zvedli silný vítr, který rozfoukal gaelské lodě a unášel je každou jiným sm ěrem. Amergin však v ěděl, že to není oby čejná bou ře a v ěděl to i Arranan, syn Miled ův a vyšplhal na st ěže ň a rozhlédl se kolem sebe. Nejv ětší poryv v ětru se však zvedl přímo proti n ěmu a smetl jej zpátky na palubu lodi a on na míst ě zem řel. A mezi Gaely zavládl zmatek, nebo ť lod ě byly zmítány vlnami sem tam a zdálo se, že se ztratili. A lo ď, které velel Donn, syn Miled ův, bou ře odd ělila od ostatních a rozt říštila na kousky a on sám i všichni, co byli s ním, celkem dvacet čty ři muž ů a žen, se utopili. A Ir, syn Miled ův, zem řel stejným zp ůsobem a jeho t ělo bylo vyplaveno na pob řeží a bylo poh řbeno na malém ostr ůvku, jenž je nyní nazýván Sceilg Michill. Hrdina byl ten Ir, vedl Syny Gael ů do každé bitvy a byl jejich oporou a jejich štítem a jeho nep řátelé se d ěsili jeho jména. A Heremona, jiného ze syn ů Miledových, s jeho částí gaelského lo ďstva, bou ře zanesla opušt ěnou část ostrova a bylo to s vyp ětím sil, jak dosáhl úto čišt ě na pevnin ě. A místo, kde p řistál, se jmenovalo Colpa, nebo ť Colpa s Me čem, další ze syn ů Miledových, se zde utopil, když se pokoušel dostat na pevninu. Celkem p ět syn ů Miledových zabila bou ře a vítr Lidu Dey, které rozpoutal svými kouzly a zbyli pouze t ři z nich, Heberm, Heremon a Amergin. A jeden z nich, Donn, ješt ě než byl smeten do mo ře, vyk řikl: „Je to zrada, co nám naši mudrci provedli, že neu činili p řítrž tomu v ětru!“ „To není zrada,“ nesouhlasil jeho bratr Amergin. A povstal p řed nimi a jak všemožn ě o čarovával vítr a mo ře, pronášel tato slova: „Kéž ti, kte ří se zmítají ve velkém a širém potravu darujícím moři, mohou nyní doplout k pevnin ě. Kéž si smí najít místo mezi jejími plán ěmi, horami a nížinami; v jejích hájích, jež jsou plné o řech ů a ovoce; u jejích řek a jejich proud ů, u jejích jezer a jejich velkých vod. Kéž smíme po řádat naše shromážd ění a naše klání na této p ůdě; kéž náš král m ůže obývat Teamhair; kéž tato zem ě m ůže pat řit mnoha našim král ům. Kéž smí být synové Miledovi spat řeni v této zemi a kéž se zde najde místo pro jejich lod ě a jejich čluny. Tato zem ě nyní dlí v temnot ě, proto o ni žádáme; zachovej naše vojev ůdce, zachovej jejich vzd ělané ženy, vyžádej si, abychom mohli k těm vznešeným ženám p řistoupit, velký Eiru.“ Když pronesl toto, zeslábl vítr a mo ře v tu chvíli bylo op ět klidné. A ti, co zbyli ze syn ů Miledových a Syn ů Gael ů se pak vylodili Inver Sceine.

128 A Amergin byl první, kdo se dotkl noho zem ě a když stanul na pobřeží Irském, pronesl:

„Jsem vítr na mo ři; jsem mo řská vlna; jsem býk sedmi bitev; jsem orel na skále; jsem paprsek slunce; jsem nejkrásn ější z rostlin; jsem silný divoký kanec; jsem losos ve vod ě; jsem jezero na pláni; jsem slovo v ědění; jsem hrot kopí v bitv ě; jsem b ůh, jenž zažehne ohe ň v hlav ě; Kdo ší ří sv ětlo p ři shromážd ění na kopci? Kdo zná stá ří m ěsíce? Kdo zná místo, kde odpo čívá slunce?“

Bitva v Tailltin

A t ři dny po vylod ění Gaely napadla Eiru, žena Mac Greina, Syna Slunce, s velkým oddílem muž ů. A svedli spolu lítý boj a na obou stranách byla spousta mrtvých. A to byla první bitva, kterou spolu o Irské království vedli Synové Gael ů a Lidé bohyn ě Dey. Bylo to v této bitv ě, v níž byla zabita Fais, žena Unova v údolí na úpatí hory a to údolí pak podle ní bylo pojmenováno Údolí Fais. A bitv ě zem řela i Scota, žena Miledova, a byla pochována v údolí na severní stran ě hory nedaleko mo ře. Ale Synové Gael ů neztratili více než tři sta muž ů a odrazili útok Lidu Dey a tisíc jich pobili. A Eiru zahnali zp ět do Tailltinu a s ní

129 tolik jejích muž ů, kolik jich byla schopná udržet pohromad ě. A když tam p řišla, vypráv ěla lidem, jak v bitv ě zvít ězila a jak nejlepší z jejích muž ů padli do náru če smrti. Gaelové však zůstali na bitevním poli a pochovali své mrtvé a uspořádali velkolepý poh řeb pro dva z jejich druid ů, Aera a Eithise, kte ří byli v bitv ě zabiti. A po tom, co se tam n ějakou dobu zdrželi, se vydali do Inver Colpa v Leinsteru a tam se k nim p řipojili Heremon a jeho muži. A pak poslali posly k irským král ům, t řem syn ům Cermaita Medoústého, a vyzvali je, aby vyšli ven a bojovali v bitv ě, která navždy ustanoví, komu zem ě pat ří. Vyšli tedy ven a mezi nimi nejlepší Tuatha de Danaanští bojovníci a zamí řili do Tailltinu. A tam na sebe vzájemn ě zaúto čili a Synové Gael ů m ěli na pam ěti Ithovu smrt a ovládla je zlost a vrhli se na Lid Dey, aby jej pomstili a svedli spolu nelítostnou bitvu. A na chvíli se zdálo, že ani jedna strana nemá nad druhou navrch, ale nakonec Gaelové p řemohli vojsko Lidu Dey a zahnali je za velkého krveprolití na út ěk. A jejich t ři králové byli p ři ústupu zabiti a také t ři královny Irska, Eiru, Fodhla a Banba. A když pak spat řili Tuatha de Danaanové, že jejich v ůdci jsou mrtvi, stáhli se ve velkém zmatku zpátky a Synové Gael ů je pronásledovali. P ři jejich pronásledování však ztratili dva ze svých nejlepších velitel ů, Cuailgna, syna Breganova, v Slieve Cuailgne a Fuada, jeho bratra, v Slieve Fuad. Nenechali se tím však zastrašit a pronásledovali Lid Dey tak nelítostn ě, že už nebyl schopen dát znovu dohromady vojsko, ale byl na hlavu poražen a musel zemi podstoupit Gael ům. A v ůdci, synové Miledovi, si mezi sebe rozd ělili irské provincie. Heber si vzal dv ě provincie v Munsteru a pod ělil se o n ě s Amerginem. A Hegemon získal jako podíl Leinster a Connacht. A Ulster byl rozd ělen mezi Eimhira, syna Irova, jenž byl synem Miledovým, a některé další vojev ůdce. A bylo to práv ě ze syn ů Eimhirových , kte ří byli také zváni D ěti Ruidraighe a kte ří žili po dev ět století v Emain Macha, z nichž vzešli n ěkte ří z nejv ětších muž ů Irska. Pat řil k nim Fergus, syn Rogh ův a Conall Caernach z Rudé v ětve Ulsteru . A ze syn ů Itha, prvního z Gael ů, kterého v Irsku potkala smrt, pak pocházel Fathadh Canaan, který ovládl celý sv ět od východu do západu slunce a jako zástavu si bral řeky a ptáky a řeči. A to bylo to, co se mezi irskými básníky se vyprávělo, že každý, kdo dokázal konat velké činy a p říliš toho o nich nenamluvil, pocházel z rodu Syn ů Gael ů. A také že každý nadaný muž, který rozum ěl hudb ě a čaroval tajn ě, pat řil k Tuatha de Danaan ům. Nemohli však p řijít na jméno Firbolg ům, lidem Domnand a Gaileoin ům, to kv ůli lžím a velkým řečem a nespravedlivému jednání. Ale i mezi nimi byli p řese všechno velcí bojovníci a Ferdiad, jenž se tak state čně postavil Cuchulainovi ve válce o Cuailgneského býka, byl jedním z nich. I

130 Gaileoinové bojovali ve stejné válce hrdinn ě. Irové je však nem ěli p říliš v oblib ě a jejich druidové je pak vyhnali ze zem ě.

131