Masarykova univerzita
Filozofická fakulta
Ústav filmu a audiovizuální kultury
Markéta Nedvědová
(FAV, bakalářské kombinované studium)
Anny Ondráková: evropská kariéra začíná ve Vídni
Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: prof. PhDr. Jiří Voráč, Ph.D.
Brno 2014
Prohlašuji, že jsem na této bakalářské práci pracovala samostatně a použila jen uvedené zdroje.
V Praze dne
Markéta Nedvědová
Děkuji za vedení mé bakalářské práce prof. PhDr. Jiřímu Voráčovi, Ph.D., pracovníkům Národního filmového archivu a Filmarchiv Austria, jmenovitě Dr. Günteru Krennovi, Mag. Thomasi Ballhausenovi a Susan Rocce. Za podnětné připomínky Martinu Čípkovi, PhDr. Janu Zdichyncovi, PhD., Ing. Tomáši Seidlovi, Ing. Jaroslavu Nedvědovi a Mgr. Dáše Váňové.
3
Obsah 1. Úvod ...... 5 1.1 Volba tématu ...... 7 1.2 Kontext ...... 10 1.3 Kritická práce s prameny ...... 16 2. Anny Ondráková – profesní životopis (1919-1928) ...... 20 3. Anny Ondráková v rakouském filmu I. (1921-1922) ...... 28 3.1 Sascha-Film – Děvče z Tingl-Tanglu ...... 28 3.2 Sascha-Film – Cikánská láska ...... 31 3.3 Goldin-Meisterklasse – Hlídejte své dcery ...... 32 3.4 Goldin-Meisterklasse – Neuveď nás v pokušení ...... 35 3.5 Intermezzo ...... 36 4. Anny Ondráková v rakouském filmu II. (1926) ...... 38 4.1 Karl Noll, Karl Lamač, Anny Ondra und noch einer weiteren Anzahl höchst charakteristischer Typen ...... 39 4.2 Sascha-Film – Tanečnice s maskou ...... 44 4.3 Otto Spitzer-Film – Jeho Výsost, předtanečník ...... 47 5. Závěr ...... 50 5.1 Epilog ...... 52 6. Zdroje ...... 54 6.1 Literatura ...... 54 6.2 Periodika ...... 58 6.3 Archivy a archivní fondy ...... 59 6.4 Internetové zdroje ...... 60 6.5 Citované filmy ...... 61 6.6 Rakouské filmy s Anny Ondrákovou ...... 62 7. Přílohy ...... 64 7.1 Filmografie Anny Ondrákové ...... 64 7.2 Obrazová příloha ...... 68 8. Summary ...... 81
4 1. Úvod
Téma této bakalářské práce s názvem Anny Ondráková: evropská kariéra začíná ve Vídni sleduje klíčové mezníky v prvním desetiletí filmové kariéry české herečky Anny Ondrákové. Kariéra Anny Ondrákové v letech 1919 – 1928 vycházela z její pozice v českém filmu a tato pozice byla zpětně ovlivňována jejím působením v zahraničí. Anny Ondráková téměř okamžitě po svém debutu začala mimo Československo souběžně pracovat také v Rakousku a Německu.
V roce 1921 odcházela Ondráková do Rakouska jako vycházející domácí hvězda, která po pouhých dvou letech u filmu přešla od malých rolí k hlavním a stala se vyhledávanou herečkou zejména ve filmech Jana Stanislava Kolára a Karla Lamače. Poprvé zůstala v Rakousku do roku 1922 a během této doby natočila čtyři filmy. Už během prvních zkušeností na domácích produkcích, které byly často realizovány v berlínském ateliéru Am Zoo, si vybudovala kontakty, zejména s hrabětem Alexandrem Kolowratem a Sidneyem M. Goldinem, které jí zajistily uplatnění v Rakousku v jedné krátkometrážní grotesce a ve třech celovečerních filmech.
Český dobový tisk tento vývoj v kariéře Ondrákové sledoval současně s vývojem kariéry Karla Lamače, který odešel za Ondrákovou o rok později, ale jeho tamní působení bylo zpětně hodnoceno jako úspěšnější. Rakouský tisk vnímal shodně s českým tiskem Ondrákovou jako českou Mary Pickford, která ale zatím nemá příležitost uplatnit se ve filmech, které by mohly konkurovat hollywoodské hvězdě. Další plány v rozvoji zahraniční kariéry Ondrákové přerušila první poválečná krize, která rapidně snížila počet produkovaných filmů v evropských kinematografiích. Takto se Ondráková vrátila zpět do Československa k vedlejším rolím. Malé role hrála také v koprodukčních filmech ve spolupráci s Německem, což jí později usnadnilo získat první role v německých filmech. S novými zkušenostmi z Německa a se stabilizací kinematografie v Československu,1 která umožnila Ondrákové hrát znovu nejenom hlavní role, ale také dvojrole, byl pro ni možný i návrat do Rakouska.
Druhou rakouskou kapitolu v kariéře Ondrákové představuje dvojice hlavních rolí ve filmech z roku 1926, kterými se představila jako evropská hvězda Anny Ondra ve stejné
1 BARTOŠEK, Luboš (1985): Náš film. Kapitoly z dějin (1896-1945). Praha: Mladá fronta, s. 103-116.
5 kinematografii, ze které v roce 1922 odcházela jako česká herečka Anny Ondráková, jejíž jméno nemělo v Rakousku ustálenou transkripci.
Práce Ondrákové v Rakousku v letech 1921-1922 a 1926 představuje dva vývojové stupně v její profesní dráze, které se periodicky opakovaly také v dalších národních kinematografiích, ve kterých postupně působila – v Německu v letech 1924 a 1926 a po roce 1928 také v Anglii a ve Francii. Ondráková vystupovala nejprve jako zajímavý host a v další fázi už s ní bylo možné pracovat jako s atraktivní hvězdou.
Cílem této práce je na základě ohlasů z dobového českého a rakouského tisku sestavit dirkurz dvou rakouských etap v kariéře Ondrákové, kontextualizovat jejich vliv na celou profesní dráhu Ondrákové a předložit hypotézu, která ji vedla k rozhodnutí vzdát se práce v českém filmu a upřednostnit zahraničí. Obdobnou paralelou si Ondráková prošla již na začátku své herecké dráhy, kdy odešla ze Švandova divadla a upřednostnila film.
Rakouské období v kariéře Anny Ondráková bylo až doposud neznámé, což výrazně ovlivnila skutečnost, že se z šesti filmů dochovala jen polovina, přičemž tyto tři tituly reprezentují snímky Jeho Výsost, předtanečník, kterému byla věnována péče v roce 1996 v rámci programu Projecto Lumière, Tanečnice s maskou, znovu objevený až v roce 2005, a krátkometrážní groteska Děvče z Tingl-Tanglu, která před rokem 2010 nebyla se jménem Ondrákové spojována. Pro tuto práci bylo nutné navštívit především badatelské centrum ve Filmarchiv Austria, seznámit se s jednotlivými tituly a doplnit si je dobovými ohlasy. Výsledky z tohoto bádání doplňuje český kontext.
6 1.1 Volba tématu
Volbu tématu usnadnila skutečnost, že až doposud se osobnost Anny Ondrákové nestala centrálnín tématem žádného odborného ani popularizačního textu. V současné době existuje sice určitý trend věnovat se v rámci filmových studií tématům a filmům spjatým s Anny Ondrákovou, ale pro většinu těchto prací nepředstavuje Anny Ondráková více než příklad symptomatického čtení a zástupce určitého jevu v dané oblasti výzkumu.
Takto funguje Ondráková v magisterské práci Simony Kasalové Česká literatura v němých filmech Karla Lamače jako „stálá herecká partnerka [Karla Lamače] z němého období, o které není třeba mnoho hovořit“.2 Případně jako zakladatelka Ondra-Lamač- Filmu, společnosti, jež představuje nejčastějšího koproducenta Elektafilmu při výrobě jazykových verzí v magisterské práci Michala Večeři Elektafilm – největší výrobní koncern československého filmu v meziválečném období.3
Před nutnost vyrovnat se s hodnocením hereckého výkonu Ondrákové v nedochovaném filmu Velbloud uchem jehly (Karel Lamač, 1926) byla postavena Jana Čížkovská v bakalářské práci Velbloud uchem jehly 1926 a 1936 (filmové adaptace divadelní hry Františka Langera).4 Její práce vznikla nezávisle na textu Kasalové, což jen potvrzuje zcela ojedinělý status tohoto filmu v dějinách československé kinematografie 20. let. Velblouch uchem jehly představuje mimo jiné také titul, který byl realizován ve vídeňském Sascha ateliéru a díky kterému se Ondráková vrátila do rakouského filmu, čemuž se věnuji v následujících kapitolách i v této práci.
Již zmíněná případová studie Vladimíry Chytilové z bakalářské práce Diskurz o českých filmových hvězdách v českém filmovém tisku 20. let 5 byla průkopnickým textem, jenž dnes představuje protipól k pohledu Kevina B. Johnsona, který v disertaci Annexation Effects: Cultural Appropriation and the Politics of Place in Czech-German Films, 1930- 19456 porovnává kariéry Anny Ondry a Lídy Baarové v nacistickém Německu. Johnson
2 KASALOVÁ, Simona (2012): Česká literatura v němých filmech Karla Lamače. Olomouc: Univerzita Palackého, s. 52. 3 VEČEŘA, Michal (2012): Elektafilm – největší výrobní koncern československého filmu v meziválečném období, Brno: Masarykova univerzita, s. 53. 4 ČÍŽKOVSKÁ, Jana (2011): Velbloud uchem jehly 1926 a 1936 (filmové adaptace divadelní hry Františka Langera). Praha: Univerzita Karlova, s. 26. Autorka byla konzultantkou této práce. 5 CHYTILOVÁ, Vladimíra (2006): Diskurz o českých filmových hvězdách v českém filmovém tisku 20. let. Brno: Masarykova univerzita, s. 33-45. 6 JOHNSON, Kevin B. (2012): Annexation Effects: Cultural Appropriation and the Politics of Place in Czech-German Films, 1930-1945. Pullman: University of Washington, s. 41-111.
7 pracuje zejména s odlišnou typologií obou Češek, přičemž srovnává dlouholetou kariéru Ondrákové v německém jazykovém prostoru se čtyřletou prací Lídy Baarové tamtéž.
Svébytnou kapitolou v souvislosti s kariérou Ondrákové je celé spektrum hitchcockologických textů, které se věnují filmům …a neuveď nás v pokušení (The Manxman, Alfred Hitchcock, 1928) a Její zpovědi (Blackmail, Alfred Hitchcock, 1928).7 Ve všeobecném povědomí o povaze kariéry Anny Ondrákové byla v Rozhovorech Hitchcock-Truffaut 8 nejzásadnější zmínka o dabingu Anny Ondrákové anglickou herečkou Joan Barry, která díky nedostatečnému kontextu proměnila Ondrákovou jen v herečku němých filmů, ačkoli Anny ve zvukovém filmu hrála a zpívala německy, česky a francouzsky.
Vedle této skupiny textů existuje tradice popularizačních biografií vnímajících Ondrákovou především jako manželku Maxe Schmelinga. V roce 1935 vyšla poprvé beletrizovaná varianta dvojživotopisu Max und Anny,9 a to ke dvouletému výročí svatby Schmelingových. Podtitul knihy Romantischer Bericht vom Ausstieg zweier Sterne zařadil knihu mezi dobový merchandising populárního páru; různé typy přebalu pak pracovaly s mírnějšími variantami podtitulu Der Tatsachen-Roman über Max Schmeling und Anny Ondra mit schönen Tiefdruck-Bildern nebo Ein Bericht über Max Schmeling und Anny Ondra. V 50. letech pokračoval zájem o společný životopis Schmelingových na stránkách pravidelného novinového stripu Erzählt von Max Schmeling und Anny Ondra. V současné době v tomto stylu sestavila Dorothea Friedrichová aktualizovanou verzi dvojživotopisu,10 který jen v českém překladu dal přednost jménu Ondrákové před Schmelingovým.11
Anny Ondráková sama své memoáry nenapsala, ačkoli už během 2. světové války se o nich spekulovalo pod názvem Sny a vidiny malé Anny.12 Nicméně Max Schmeling se ke svému životu ve vzpomínkových textech vracel pravidelně. V Mein Leben – meine Kämpfe 13 popisoval svůj život před setkáním s Anny Ondrákovou, v 8-9-aus 14 svůj
7 RYALL, Tom (1993): Blackmail. London: BFI. 8 TRUFFAUT, Francois (1983): Rozhovory Hitchcock-Truffaut. Praha : ČSFÚ, s. 39. 9 LIEP, Hans (1935): Max und Anny. Romantischer Bericht vom Ausstieg zweier Sterne. Hamburg: Broschek & Co. 10 FRIEDRICH, Dorothea (2001): Max Schmeling und Anny Ondra. Berlin: Ullstein. 11 FRIEDRICHOVÁ, Dorothea (2003): Anny Ondráková a Max Schmeling. Praha: Ikar. 12 p. (1943): Ondráková píše o sobě. Filmový kurýr, č. 17 (23. 4.), s. 5. 13 SCHMELING, Max (1930): Mein Leben – meine Kämpfe. Grethlein & Company. 14 SCHMELING, Max (1957): 8-9-aus. Berlin: Ullstein.
8 profesionální comeback v boxu, který aktualizoval v Ich boxte mich durchs Leben.15 Naposledy rekapituloval svůj život jako Erinnerungen. 16 Role Ondrákové ve Schmelingových vzpomínkách je natolik samozřejmá, že ve výsledku jí Schmeling ani v jednom svém textu nevěnuje více pozornosti, než komukoli jinému ze svého nejbližšího okolí. Schmeling často popisuje společné návštěvy různých společenských událostí, ale role Ondrákové se pravidelně vytrácí v té chvíli, ve které získávají prioritu detaily rozvoje Schmelingovi sportovní kariéry. Navzdory tomu, že Schmeling prožil s Ondrákovou celou její kariéru ve zvukovém filmu, z textu dále nevyplývá žádná informace o jejím samostatném životě, protože Schmeling po 2. světové válce nepovažoval své návštěvy na natáčení jejích filmů za ty nejdůležitější kapitoly k veřejným vzpomínkám.
Anny Ondráková tedy má v odborných i v popularizačních textech své místo, přestože je vždy podmíněno vztahy s jejími spolupracovníky nebo s manželem. Na jedné straně je neustále přítomnou partnerkou Karla Lamače, na druhé straně tou herečkou, která neuspěla během nástupu zvukového filmu v Anglii, ačkoli kontinentální Evropa s jejími jazykovými schopnostmi neměla žádný problém. Do třetice je polovinou hvězdného páru Schmeling-Ondra. A všechny tyto oddělené pohledy v souhrnu nedovolují jakkoli detailněji konkretizovat kariéru této ženy, která nikdy nebyla jen součástí kariér jiných lidí. Proto je nutné začít odpovídat na základní otázky týkající se její kariéry od úplného počátku, čemuž se věnuji v následujících kapitolách.
15 SCHMELING, Max (1967): Ich boxte mich durchs Leben. Stuttgart: Franckh. 16 SCHMELING, Max (1977): Erinnerungen. Berlin: Ullstein.
9 1.2 Kontext
Anna Sofie Ondráková se narodila v rodině c. a k. důstojníka Bohumíra Ondráka, přičemž její herecká kariéra začala v době formování československé kinematografie po 1. světové válce. Tehdejší nedostatečné technické zázemí často odvádělo průkopnickou generaci filmařů Jana Stanislava Kolára, Karla Lamače, Otto Hellera, Josefa Rovenského nebo Josefa Švába-Malostranského, do které Ondráková spadala, za hranice Československa. Během těchto návštěv, situovaných zejména do ateliéru Am Zoo v Berlíně, navázala Ondráková důležité kontakty a brzy sama začala hrát v německém jazykovém prostoru v tamních kinematografiích. Nejprve jako host z Československa s problematickým slovanským jménem Ondráková, které bylo přepisováno v mnoha variantách od Ondrowské po Andrakowou, později jako evropská hvězda Anny Ondra.
Anny Ondráková debutovala ve filmu v roce 1919 v Praze. Po dvou letech začala pracovat ve Vídni, kde setrvala až do roku 1922. Roky 1923 a 1924 prožívá znovu v Československu a mezi jejími pražskými filmy se začínají objevovat československo- německé koprodukce a Ondráková přijímá také první nabídku z Německa. Po stagnaci kariéry v roce 1925 se vrací do Německa i do Rakouska. V roce 1926 uzavírá svou vídeňskou kariéru jako herečka trojice národních kinematografií – československé, rakouské a německé. Během roku 1927 byla oslovena producenty z Anglie a v této nové situaci, ve které směřovala k nové sérii filmů v Československu i v Německu, bylo nutné určit nový směr její další kariéry. Pražské filmové prostředí nabízelo pouze takové role, které odpovídaly aktuální poptávce a nikoli potřebám rozvoje jednotlivých hereckých osobností. V polovině 20. let to pro Ondrákovou znamenalo návrat k vedlejším rolím a opětovně jen velmi pozvolný návrat k rolím hlavním, bez ohledu na rostoucí popularitu jejího jména v okolních evropských zemích. Takto tedy Anny Ondráková došla k rozhodnutí věnovat se přednostně zahraničnímu filmu. Evropskými kinematografiemi migrovala další tři dekády od roku 1928 až do svého posledního hereckého camea v roce 1957.
Sledované období let 1919 – 1928 předsavuje pro Anny Ondrákovou ucelenou éru, v níž hrála soustavně v československém filmu a pravidelně odjížděla z Prahy natáčet do Vídně a Berlína. Její další kariéra poté už nikdy nebyla závislá na návratech do Prahy. V Rakousku natočila během let 1921 a 1926 šest filmů – Děvče z Tingl-Tanglu (Cocl und Seff im Tingl-Tangl), Hlídejte své dcery (Hütet eure Töchter, Sidney M. Goldin),
10 Cikánskou lásku (Zigeunerliebe, Thomas E. Walsh), Neuveď nás v pokušení (Führe uns nicht in Versuchung, Sidney M. Goldin), Tanečnici s maskou (Die Pratermizzi, Karl Hans Leiter) a Jeho Výsost, předtanečníka (Seine Hoheit, der Eintänzer, Karl Hans Leiter), z nichž se dochovala polovina – Děvče z Tingl-Tanglu v kompletní verzi a Jeho Výsost, předtanečník a Tanečnice s maskou ve fragmentech.
V Československu natočila Ondráková mezi roky 1923 až 1928 trojici koprodukčních projektů – Muž bez srdce (Der Mann Ohne Herz, Josef Horňák, Franz W. Koebner), Hříchy v manželství (Moderne Ehen, Hans Otto Löwenstein) a Dcery Eviny (Evas Töchter, Karel Lamač), přičemž v současnosti můžeme pracovat se dvěma z nich. Původní verze povídkového filmu Hříchy v manželství se sice nedochovala, ale existuje povídka s Ondrákovou Pozdě, která byla znovu uvedena jako samostatný titul Dáma z baru v roce 1930. Dcery Eviny existují ve fragmentu.
Německé filmy s Ondrákovou z let 1924 a 1926 – Trosečníci života aneb Píseň lásky (Ich liebe Dich!, Paul Ludwig Stein) a Hraběnka z Modes-Robes (Die kleine Dingsda, Conrad Wiene) jsou považovány za ztracené.
Toto fungování Ondrákové v celoevropském prostoru bylo výsledkem nové situace po rozpadu Rakouska-Uherska, ve které jednotlivé hranice nových států pro generaci vyrůstající před 1. světovou válkovou představovaly zcela nový prvek. Podobu jejího dětství a dospívání určovalo zaměstnání jejího otce ve službách c. a k. armády. Rodina Ondrákových pocházela z Moravy, Anny se narodila v Tarnově na území dnešního Polska a dětství prožila v Pule, v dnešním Chorvatsku, v Terezíně a v Praze. Mluvila česky, německy, anglicky a francouzsky. Herečka Ondráková se tak přirozenou cestou stala typickou představitelkou idey „Film Europe“, 17 aniž o to cíleně usilovala.
Ve své práci navazuji na hypotézu Vladimíry Chytilové, přičemž se věnuji té části profesní kariéry Anny Ondrákové, jež předcházela zásadnímu zlomu ve vnímání její velikosti v dobovém domácím tisku: „Ta [Anny Ondráková] mezi českými herci zaujímá zcela ojedinělé postavení v letech 1928-1929, kdy jsou o ní v diskurzu poskytovány informace, které v té době nejsou dostupné o žádném jiném českém herci. Tento hvězdný diskurz je však umožněn až faktem, že Anny Ondráková začala natáčet výhradně v zahraničních produkcích, a teprve její zahraniční úspěch tak tento druh
17 THOMPSONOVÁ, Kristin – BORDWELL, David (2007): Dějiny filmu. Praha: AMU, s. 175-197.
11 diskurzu legitimizoval. Její obraz je konstruován jako protiklad česká/světová hvězda, je tedy zdůrazňován jak její český původ a význam jejího úspěchu pro propagaci české kultury, tak postavení světové hvězdy, kterého dosáhla.“18
Následující text se zaměřuje na dvojici působení Anny Ondrákové v Rakousku v letech 1921-1922 a v roce 1926. Při prvním natáčení ve Vídni byla Ondráková neznámou herečkou z Prahy, kterou je nutno nejprve rakouskému publiku představit. Byla plně závislá na kontaktech z československých produkcí, zejména na Sidney M. Goldinovi, s nímž natočila Tam na horách (1920) a na hraběti Alexandru Kolowratovi, jehož potkala v ateliéru Am Zoo během práce na filmu Jana Stanislava Kolára Zpěv zlata (1920). V roce 1926 se však již vrátila do Vídně s novými zkušenostmi z německého filmu a s rostoucí popularitou v domácím prostředí. V takové konstelaci mohla být rovnocennou hereckou partnerkou nejúspěšnějším hollywoodským či německým hvězdám hostujícím v rakouském filmu.
Pokud víme, že vídeňská kapitola stála na počátku úspěšné evropské kariéry Anny Ondrákové, která plynule pokračovala ve 30. letech a neohrozil ji ani nástup zvukového filmu, je možné si položit základní výzkumnou otázku: Jak došlo k tomu, že se z pražské herečky Anny Ondrákové stala evropská hvězda Anny Ondra? Sérii odpovědí je možné najít v dobovém rakouském a českém filmovém tisku, kdy se na půdorysu ohlasů k jednotlivým filmům vytvoří obraz přijetí Ondrákové v jednotlivých zemích, ať už jako představitelky domácího filmového průmyslu, nebo jako hostující hvězdy.
Přehled odhlasů v dobovém tisku v kombinaci s dílčími archivními výzkumy provedenými na území České republiky, Rakouska a Polska přináší v závěru také několik nových příspěvků k doplnění filmografie Ondrákové v Československu i v Rakousku 20. let. Až doposud totiž osobnost Ondrákové nepředstavovala primární téma výzkumu v žádném z evropských archivů, a tak základní přehled její profesní kariéry zůstává i nadále neúplný.
Na tomto místě je nutné kontextualizovat a přiblížit jednotlivé osobnosti, které se pohybovaly v česko-německém jazykovém prostoru a zasadit jejich činnost do patřičného kontextu. Tyto klíčové osobnosti totiž zásadním způsobem ovlivnily kariéru
18 CHYTILOVÁ, Vladimíra (2006): Diskurz o českých filmových hvězdách v českém filmovém tisku 20. let. Brno: Masarykova univerzita, s. 47.
12 Anny Ondrákové ve sledovaném období v Rakousku. Jejich jména se na dalších místech této práce budou opakovat a periodicky navracet; stejně jako jednotlivá filmová díla, v nichž Anny Ondráková hrála nebo se o nich v souvislosti s ní psalo v dobovém tisku.
Karel Lamač (1897 – 1952)19 byl v letech 1920-1937 nejčastějším spolupracovníkem Anny Ondrákové, byl jejím hereckým partnerem a režisérem. Do Vídně přišel rok po Ondrákové jako herec Sidney M. Goldina. V Praze založil druhý ateliér na Kavalírce, byl hercem, režisérem, scenáristou, střihačem, producentem, ale i autorem původních námětů, textařem a zpěvákem. Působil v Československu, Rakousku, Německu, Francii, Nizozemí, Belgii a Anglii. V závěru kariéry přesídlil do USA. Ve 20. letech existovala první společnost nesoucí jména Ondrákové a Lamače – KALOS,20 ve 30. letech pak tuto zkušenost rozvinuli pod značkou Ondra-Lamač-Film.21 Anny Ondráková představovala pro Lamače ideální herečku hlavních rolí ve filmech s trojicí nejčastějších prostředí, kterým dával přednost. Takto se filmové postavy Ondrákové v režii Lamače nejčastěji pohybovaly na horách, na divadle a ve vlacích. Po zániku Ondra-Lamač-Film se už Ondráková s Lamačem pracovně nesetkali, ačkoli ještě v letech 1939 a 1940 měl Lamač nabídky z Vídně a Berlína na další filmy s Ondrákovou v hlavní roli.22 V osobní rovině zůstali přáteli až do Lamačovy předčasné smrti.23
Hrabě Alexandr Joseph Kolowrat-Krakowský (1886-1927) 24 byl jednou z nejdůležitějších osobností rakouského filmového průmyslu. V roce 1910 zřídil na zámku ve Velkých Dvorcích filmové ateliéry, které po požáru zámku v roce 1912 přesunul do Vídně. Tam vznikla známá produkční společnost Sascha–Filmindustrie, jež měla po první světové válce pobočky v Bělehradu, Bukurešti, Budapešti, Varšavě a v
19 FIKEJZ, Miloš (2010): Český film: Herci a herečky.
13 Praze. 25 Jeho zásluhou se v Rakousku rozvinula vlna monumentálních historických filmů reprezentovaná tituly Sodom und Gomorrha (Mihály Kertész, 1922), Samson und Delila (Alexander Korda, 1922), Die Sklavenkönigin (Mihály Kertész, 1924) a Salammbó (Pierre Marodon, 1925). 26 Hrabě Kolowrat proslul také jako objevitel hereckých talentů, mezi které patřila Anny Ondráková stejně jako Hilde von Radnay, Lucy Doraine, Maria Korda, Anna von Esterhazy, Ossi Oswalda, Lily Damita, Fern Andra nebo Marlene Dietrich.27 Ondrákovou přivedl do Vídně, kde z jejich spolupráce vzešla trojice filmů, tedy polovina jejích tamních projektů. Na objednávku Sascha-Filmu Cocl-Film vyrobil grotesku Děvče z Tingl-Tanglu, v Cikánské lásce získala Ondráková svou první velkou roli v Rakousku a Tanečnice s maskou vznikla pod osobním uměleckým dohledem Kolowrata. Po Kolowratově předčasné smrti Ondráková už v Rakousku netočila, pouze některé její německé filmy ve 30. letech vznikly jako německo-rakouské koprodukce.
Sidney M. Goldin (1880-1937) byl americký Žid narozený v Oděse, jehož skutečné jméno bylo Samuel Goldstein. V Praze byl najat společností AB jako režisér národního filmu Tam na horách. Kauza této produkce se zapsala do dějin československého filmu jako umělecké fiasko,28 přesto nelze upřít Goldinovi zásluhu na dobrém prodeji tohoto filmu do zahraničí.29 Ve světovém měřítku je Goldin naopak zapsán jako prominentní tvůrce jidiš filmů. 30 Anny Ondráková a Karel Lamač hráli v jeho jediném československém filmu vedlejší role a také s ním pokračovali ve spolupráci na dvojici jeho rakouských filmů Hlídejte své dcery a Neuveď nás v pokušení. Po pracovních zastávkách v Praze a ve Vídni se Goldin vrátil do Ameriky.31 Na konci 20. let se Goldin
25 Kolowrat-Krakowští.
14 s Lamačem setkal ještě jednou v Berlíně, ale nešlo o setkání pracovní, pouze společenské.32
32 NFA, f. Karel Lamač, inv. č. 6, k. 1, Dopis Karla Lamače příbuzným v Praze ze 4. 2. 1928.
15 1.3 Kritická práce s prameny
Jak již bylo uvedeno, důležitým aspektem k vymezení tématu této práce bylo studium dostupných bakalářských, magisterských a disertačních prací, a to z Masarykovy univerzity v Brně, Univerzity Palackého v Olomouci, Univerzity Karlovy v Praze, Universität Wien 33 a University of Washington. Vzhledem k povaze těchto textů lze samozřejmě navázat na provedený výzkum a pokračovat tím směrem, kterým se vymezuje tato práce.
Důležité také bylo tematické číslo Iluminace 1/2012 věnované českým filmovým hvězdám, ve kterém Šárka Gmiterková přišla s definicemi pojmů obraz hvězdy, osobnost hvězdy a star vehicle34 a tím otevřela půdu pro star studies i v českém prostředí.
Na tomto základě bylo možné se v kariéře Anny Ondrákové zacílit na období let 1919- 1928, během kterých působila v československé kinematografii, a to konkrétně na dvě rakouské podkapitoly z let 1921-1922 a 1926. Nejprve jsem si zjistila možnosti Oddělení písemných archiválií, Oddělení orální historie a digitální knihovny Národního filmového archivu.
V Oddělení písemných archiválií uchovávají konkrétně k osobnosti Anny Ondrákové pouze 4 dokumenty ve fondu HERCI (sbírka jednotlivců). Z toho nebylo možné dále vyjít, pouze pokračovat směrem k jiným osobnostem. Fondy Karla Lamače, Jana Stanislava Kolára, Václava Wassermanna – Vodičky a Martina Friče už dohromady vytvořily dostatečný kontext k pochopení fungování filmařské komunity ve 20. letech, ve které se Anny Ondráková pohybovala. Z fondů společností jsem si doplnila firmu bří Deglové, pro kterou Ondráková točila, a Čefid, jehož byla členkou. Z orální historie připadal v úvahu jen Jan Stanislav Kolár, jehož vzpomínky zaplnily několik bílých míst. Například souvislost mezi natáčením v berlínském ateliéru Am Zoo a prvním angažmá Ondrákové ve Vídni nebo pozadí objevení Ondrákové pro film či ukončení spolupráce Kolára a Lamače.
33 PALFY, Isabella (1993): Kino und Film der ersten Österreichischen Republik. Die Filmpublizistik der Tonfilmzeit von 1929-1938. Dissertation zur Erlangung des Doktorgrades der Philosophie an der Grund- und Integrativwiessenschftlichen Fakultät der Universität Wien; PAULER, Florian (1982): Österreichische Filmpublizistik in der Pionier- und Aufbruchszeit der Kinematographie 1895-1918. Dissertation zur Erlangung des Doktorgrades an der grund- und integrativwissenschaftlichen Fakultät der Universität Wien. 34 GMITERKOVÁ, Šárka (2012): Filmová cnost je blond: Jiřina Štěpničková (1930-1945). Iluminace, č. 1, s. 48.
16
Digitální knihovna NFA poskytuje 18 dobových filmových časopisů v češtině a němčině z 20. let, populárních i odborných, což odpovídá třetině citovaných filmových periodik v katalogu Český hraný film 1898-1930.35 Tento výběr jsem u vybraných českých filmů doplnila o denní tisk z fondů Národní knihovny. Fulltextové vyhledávání v knihovně NFA umožnilo vytvořit také zrcadlovou recepci rakouských a německých filmů s Ondrákovou do roku 1928 v českém prostředí.
Avšak vzhledem k výše zmíněné skutečnosti, že se velká část, ať už československých, rakouských nebo německých filmů s Ondrákovou ze sledovaného období nedochovala, případně jejich ohlas v dobovém tisku byl minimální nebo dokonce matoucí, 36 bylo nutné doplnit studium dobových periodik o projekce dochovaných filmů, případně jejich fragmentů. Takto jsem postupovala v NFA i ve Filmarchiv Austria.
Komparace několika různých pramenů odhalila „nové“ filmy ve filmografii Anny Ondrákové, ať už podle citovaného katalogu Český hraný film 1898-1930 nebo podle respektované on-line databáze Filmportal, případně Internet Movie Database. Takto nově identifikovanými filmy se staly Hříchy v manželství a Děvče z Tingl-Tanglu. Obsazení Ondrákové v koprodukčním filmu Hříchy v manželství bylo zaznamenáno v německé databázi,37 ne tak v katalogu NFA. Leč potvrdila ho zmínka v české kritice38 a uvedení jejího jména na pozvánce na premiéru.39 Přítomnost Ondrákové v rakouské grotesce Děvče v Tingl-Tanglu byla až do vydání katalogu Silent Comedians 40 k festivalu vídeňského kina Metro pouze nepodloženou informací z webu Viennale a osobních stránek Gerharda Grubera.41 Bohužel tento katalog vyšel až po komplexním sborníku Cocl & Seff. Die österreichischen Serienkomiker der Stummfilmzeit,42 s texty a DVD, který sice daný film uvádí, ale jméno Ondrákové v něm chybí.
35 OPĚLA, Vladimír, aj. (1995): Český hraný film 1898-1930. Praha: NFA, s. 19. 36 (1923): Karel Lamač. Filmová Praha, IV., č. 18 (4. 5.), s. 1. 37 Filmportal.
17 Tyto skutečnosti ovlivnily práci s textem, který byl v dobovém hodnocení označován pouze za „roztomilý a srdečný“. Tímto textem byl osobní dopis Ondrákové uveřejněný ve sborníku Portréty předních českých filmových umělkyň a umělců,43 přepracovaný také v Českém filmovém světě 44 a znovu po letech aktualizovaný v populárním časopisu Hollywood. 45 Ondráková zde na dobu datace svého dopisu uváděla nezvykle velké množství filmů, v nichž hrála nebo bude hrát. Nakonec bylo možné identifikovat až 14 titulů z 16, 46 včetně těch rakouských, které byly dokončeny až po jejím návratu do Československa, přičemž neidentifikovanými zůstavají jen názvy Das Wunder von Mariazell a Das Lied der Wachau.
Z rakouských periodik jsem ve FAA zvolila trojici titulů nejrespektovanějších a nejcitovanějších v textech věnujících se tématům spojeným s Ondrákovou z produkce FAA. Také samozřejmě s ohledem na jejich dostupnost v Audiovisuelles Zentrum FAA na mikrofiších. Tato periodika představují reprezentativní vzorek vzhledem ke kombinaci populárních i oborových textů, které nabízejí. Das Kino-Journal je charakterizován jako Offizielles Organ des Bundes der Wiener Lichtspieltheater und sämlicher Landes- und Fachverbände, Die Filmwelt jako Offizielles Organ des Reichsbundes der Kinofreunde Oesterreichs, ale také jako Illustrierte Kino-Revue a Der Filmbote jako Offizielles Organ des Bundes der Kinoindustriellen in Österreich.
Čtrnáctideník Die Filmwelt vycházel v letech 1919-1925. Jeho podtitulem byla dvojí specifikace Illustrierte Kino-Revue a Offizielles Organ des Reichsbundes der Kinofreunde Oesterreichs. Šlo tedy o ilustrovanou kinorevue, která byla zároveň oficiálním rakouským orgánem přátel kina. Časopis byl distribuován v Rakousku, Německu, Polsku, Maďarsku, Jugoslávii a Československu.
43 HANZLÍK, Ing. V. – SMRŽ, Ing. Karel (1922): Portréty předních českých filmových umělkyň a umělců. Praha: Nákladem vlastním, s. 11. 44 K-za. (1922): Anny Ondráková. Český filmový svět, č. 2 (?. 10.), s. 3. 45 (1928): Anny Ondráková. Hollywood, č. 4, s. 2. 46 Filmy, ve kterých Ondráková hrála: Dáma s malou nožkou (Přemysl Pražský, Jan Stanislav Kolár, 1919), Gillyho dobrodružství – Gilly poprvé v Praze (Karel Lamač, 1920), Zpěv zlata (Jan Stanislav Kolár, 1920), Tajemství staré knihy – Setřelé písmo (Josef Rovenský, 1920), Dráteníček (Bohumír Šimek, 1920), Nikiho velebné dobrodružství – Nikyho velebné dobrodružství (Evžen Nicolsen, 1920), Příchozí z temnot (Jan Stanislav Kolár, 1921), Tam na horách (Sidney M. Goldin, 1920), Děvče z Tingl-Tanglu (Cocl und Seff im Ting-Tangl, 1921), Hüttet euere Töchter – Hlídejte své dcery (Sidney M. Goldin, 1922), Führe uns nicht in Versuchung – Neuveď nás v pokušení (Sidney M. Goldin, 1922). Filmy, které byly dokončeny až po odchodu Ondrákové z Vídně bez její účasti: Sodoma a Gomorha (Sodom und Gomorrha, Mihály Kertész, 1922), Mladý Medardus (Der junge Medardus, Mihály Kertész, 1923) a Harun el Rašid (Harun al Raschid, Mihály Kertész, 1924).
18 Týdenník Der Filmbote vycházel v letech 1918-1926. Měl dva podtituly: Zeitschrift für alle Zweige der Kinematographie a Offizielles Organ des Bundes der Kinoindustriellen in Österreich. Jakožto oficiální orgán kinematografického průmyslu v Rakousku, který není omezen věkem svých čtenářů, plnil funkci jednoho z nejdůležitějších zdrojů o dění v kinematografii. Redakce měla dopisovatele z Berlína, Mnichova, Paříže a New Yorku.47
Filmový týdenník Das Kino-Journal vycházel v letech 1908-1938 každou sobotu, v letech 1908-1919 ještě pod názvem Österreichischer Komet. Jeho podtitul byl Offizielles Organ des Bundes der Wiener Lichtspieltheater und sämlicher Landes- und Fachverbände – jednalo se tedy o oficiální vídeňský orgán pro kino a přilehlá odvětví. Odběrateli byli převážně majitelé kin a distributoři. Rozsah jednotlivých čísel se pohyboval mezi 12 až 32 stranami. Cena pro majitele kin byla 20 šilinků ročně, pro ostatní zájemce z Rakouska pak 30 šilinků ročně.48
Otázku skutečného data narození Ondrákové osvětluje záznam z matriky v polském Archiwum Diecezjalne, Tarnów.
Jediný dobový pramen, který v současnosti dokazuje působení Anny Ondrákové ve Švandově divadle, pochází z Historického muzea v Terezíně.
Z odborné literatury převažuje v mém výběru série textů rakouského historika Güntera Krenna, který se věnoval všem dochovaným rakouským filmům s Ondrákovou, počínaje History Reflected by The Distorting Mirror Seine Hoheit der Eintänzer, an Austrian silent movie, 49 pokračujíc Die Pratermizzi – Eine sensationelle Wiederbegegnung, 50 přičemž zatím posledním je Cocl und Seff im Tingl-Tangl .51
47 PAULER, Florian (1982): Österreichische Filmpublizistik in der Pionier- und Aufbruchszeit der Kinematographie 1895-1918. Dissertation zur Erlangung des Doktorgrades an der grund- und integrativwissenschaftlichen Fakultät der Universität Wien, s. 29-31. 48 PALFY, Isabella (1993): Kino und Film der ersten Österreichischen Republik. Die Filmpublizistik der Tonfilmzeit von 1929-1938. Dissertation zur Erlangung des Doktorgrades der Philosophie an der Grund- und Integrativwiessenschftlichen Fakultät der Universität Wien, s. 201. 49 KRENN, Günter (1996): History Reflected by The Distorting Mirror Seine Hoheit der Eintänzer, an Austrian silent movie. In: Journal of Film Preservation. Bruxelles: FIAF, č. 52, s. 48-49. 50 KRENN, Günter (2005): Die Pratermizzi – Eine sensationelle Wiederbegegnung. In: Prater Filmfestival. Wien: FAA, s. 36. 51 KRENN, Günter (2010): Cocl und Seff im Tingl-Tangl. In: Silent Comedians. Wien: FAA, s. 20.
19 2. Anny Ondráková – profesní životopis (1919-1928)
Anna Sofie Ondráková se narodila 15. května 1902 52 na území dnešního Polska, v Tarnově. Jejími rodiči byli Anna Ondráková, rozená Mračková (1872-1935) a Bohumír Ondrák (1853-1927). Anna Mračková pocházela z Rakodav a Bohumír Ondrák z Olomouce. Hanácké kořeny Anny Ondrákové byly až doposud neznámé a její rodina byla považována za česko-německou. 53 Dětství prožila Ondráková ve vojenských posádkových městech rakousko-uherské monarchie, a to v chorvatské Pule a v českém Terezíně. Po skončení 1. světové války se její rodina přestěhovala do Prahy, kde Anny navštěvovala klášterní školu voršilek a chodila do baletních kurzů.54
V sedmnácti letech debutovala ve vedlejší roli světákovy přítelkyně ve filmu Dáma s malou nožkou (Přemysl Pražský, Jan Stanislav Kolár, 1919). Poté hrála v sezóně 1919/1920 ve Švandově divadle na Smíchově v roli Kadidji ve 2. díle hry Franka Wedekinda Lulu, nazvaném Pandořina skříňka, pod režisérskou taktovkou Jana Bora. Dále pak ztvárnila hlavní roli Lenky Zajíčkové ve hře Když jsem ještě poupě byla… Alfreda Kelma a Martina Frelsse zrežírované Jiřím Nedošínském. 55 Miloš Fikejz připomíná Ondrákovou také jako Haničku v Lucerně Aloise Jiráska.56
Tato série rolí zajistila Ondrákové pozornost pražských filmařů. Ona sama považovala za svého objevitele Jana Stanislava Kolára,57 za českou „Pickfordku“ ji označil Gustav Machatý 58 a první kamerové zkoušky natočila s Přemyslem Pražským. 59 S Rudolfem Myzetem hrála v Pandořině skříňce, ve hře Když jsem ještě poupě byla…ji viděl Karel Lamač a nabídl jí její druhou roli ve filmu Gilly poprvé v Praze (Karel Lamač, 1920).
52 Archiwum Diecezjalne, Tarnów, Polsko, výpis matričních údajů z roku 1902. 53 JIRÁK, Petr (2013): Hanácké kořeny slavné české herečky Anny Ondrákové. In: Sborník Státního okresního archivu Přerov. Přerov: Zemský archiv v Opavě – Státní okresní archiv Přerov, s. 191-195. Tento text vznikl ve spolupráci s autorkou. 54 FIKEJZ, Miloš (2010): Český film: Herci a herečky.
20 Krátké působení na scéně Švandova divadla na pražském Smíchově znamenalo pro Anny Ondrákovou také tuto zajímavou zkušenost. Inscenace Lulu byla velmi úspěšná, dosáhla 89 repríz, přičemž další úspěšné inscenace téhož divadla dosáhly jen 53 nebo 38 repríz. 60 Výrazný úspěch Lulu byl založený především na připojení druhého, dříve cenzurovaného dílu, ve kterém hrála Ondráková. 61 Přesto během sezóny 1919/1920 převzala roli zkaženého sirotka vrstevnice Ondrákové Olga Scheinpflugová, pro niž znamenalo angažmá ve Švandově divadle první profesionální hereckou zkušenost. 62 Scheinpflugová zůstala během své kariéry především divadelní herečkou a častěji se začala objevovat ve filmu a v televizi až v 60. letech.
Četnost filmových nabídek, které měla Ondráková už v prvním roce působení u filmu, ji přesvědčila, aby divadla zanechala. V roce 1920 hrála v šesti filmech – Gilly poprvé v Praze (Karel Lamač), Dráteníček (Bohumír Šimek), Nikyho velebné dobrodružství (Evžen Nicolsen), Tam na horách (Sidney M. Goldin), Zpěv zlata (Jan Stanislav Kolár) a Setřelé písmo (Josef Rovenský). V témže roce navíc získala první nabídku na natáčení v zahraničí, ve Vídni. Základním předpokladem pro úspěch Ondrákové byla její fotogeničnost a všestranné pohybové nadání. Byla objevena během bruslení na Vltavě a většina jejích rolí počítala se sportovním nebo tanečním výstupem. Ondráková brzy začala také pózovat v celé řadě fotoateliérů, jen v Praze to byl Langhans, Balzar, Schlosser & Wenisch, Ströminger a Drtikol. Ve Vídni Manassé, později v Berlíně Balázs, Becker & Maaß, Binder, Böhm, Harlip, Mahrenholz a Grimm, v Paříži Madame D'Ora a další.
Zásadní otázku, již musela Ondráková v prvních letech své kariéry vyřešit, bylo její umělecké jméno. Na plakátu Švandova divadla z 24. března 1920 byla psána ještě jako Anna Ondráková.63 V titulcích filmu Nikyho velebné dobrodružství byla uvedena jako Ossia Valdová. Zatímco Gustav Machatý viděl v Ondrákové českou Mary Pickford,64
60 (1921): Padesát let divadla na Smíchově 1871-1921. Praha: Slavnostní výbor, s. 20. 61 OBST, Dr. Milan (1981): Švandovo divadlo 1881-1981. Praha: Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého, s. 10. 62 DANDOVÁ, PhDr. Marta (1999): Strž Karla Čapka. Průvodce expozicemi Památníku Karla Čapka. Stará Huť u Dobříše: Památník Karla Čapka, s. 12. 63 Historické muzeum, Terezín, sbírky plakátů. 64 Mary Pickford (1893-1979) je považována za největší herečku hollywoodského filmu 10. a 20. let, získala Oscara za hlavní roli ve zvukovém filmu Coquette (Sam Taylor, 1929) a v roce 1976 ocenění za celoživotní dílo. Kromě herectví se věnovala produkci, scenáristice a režii. Internet Movie Database.
21 tento pseudonym odkazoval na Ossii Oswaldu.65 Celý život ji provázely četné variace jejího křestního jména od Enny, přes Aenny, Anni až po Aničku, které se ustálily na nesklonné Anny v českém i evropském prostředí. Ale české příjmení Ondráková si mohla ponechat jen v Československu, protože od prvních kontaktů s Vídní se začala objevovat celá série problematické transkripce.
Materiály ke Goldinovým filmům pracovaly s Anny Ondrowskou, 66 což se zpětně v českém tisku přepisovalo jako Anni Androvskaja.67 Na plakátu k Cikánské lásce se objevila varianta Anny Andrakowa.68 Tyto neústálé proměny vyřešila až podoba jména Anny Ondra určená pro zahraničí, kterou Karel Lamač zajistil pro Ondrákovou společně s prodejem Bílého ráje (Karel Lamač, 1924).69
Zatímco svůj první film Dáma s malou nožkou natočila v roce 1919 v pražském ateliéru WeTeBu, s dalšími tituly pokračovala Anny Ondráková velice rychle za hranicemi Československa. Hlavní pražský ateliér AB na Vinohradech byl otevřen až v roce 1921 a Kavalírka v Košířích v roce 1926. V berlínském ateliéru Am Zoo byl realizován Goldinův film Tam na horách a Kolárův Zpěv zlata. V Berlíně a ve Vídni byl dokončován vleklý projekt Setřelé písmo, který byl původně natočen jako Palimpsest ještě před příchodem Ondrákové k filmu.70 V době natáčení Zpěvu zlata se Ondráková seznámila v Berlíně s hrabětem Kolowratem71a to nasměrovalo její kroky do rakouské kinematografie.
V říjnu 1921 měly v Československu v rozmezí jednohoto týdne premiéru hned dva filmy s Ondrákovou, a to Příchozí z temnot Kolára a Lamače 14. října a Otrávené světlo stejné režisérské dvojice 21. října. V Rakousku šla do kin 28. října groteska Děvče z Tingl-Tanglu. Příchozí z temnot byl znovu realizován v berlínském ateliéru Am Zoo, Otrávené světlo už v AB na Vinohradech.
Podrobnosti o prologu k Dámě s malou nožkou, který je známý pod názvem Jak byla Anny Ondráková získána pro film, nejsou k dispozici. Existují však dvě různé metráže,
65 Ossi Oswalda (1899-1948) byla úspěšná herečka a producentka 10. a 20. let, označována za německou Mary Picford. Internet Movie Database.
22 přičemž ta kratší bez mezititulků je dnes připojena k Dámě jako úvodní obraz.72 Z verze s mezititulky73 je zřejmý krátký příběh, v němž se Ondráková hlásí k inspiraci Mary Pickfordovou a Violou Danou.74 Pointou celého krátkého gagu má být veřejná varianta události, která předcházela skutečnému debutu Anny Ondrákové. Tvůrci KALOS filmu zvolili za objevitele Přemysla Pražského a setkání situovali do Kinského zahrady. To jen v drobné odchylce odpovídá vzpomínkám Jana Stanislava Kolára, 75 jenžkterý tuto událost líčil nikoli jako objevení Ondrákové, ale jako její první kamerové zkoušky, které se odehrály ve Vrchlického sadech.
S těmito zkušenostmi měla Anny Ondráková celý příští rok prožít ve Vídni. Měla za sebou sérii malých i velkých rolí v různých žánrech, v Praze točila první nesmělé pokusy o grotesky, dramata i fantastické příběhy. Gilly poprvé v Praze byl zamýšlen jako úvodní díl série grotesek, k jejich realizaci však nikdy nedošlo. 76 S Karlem Lamačem se postupně sehrávali a stávali se oblíbeným filmových párem. Hereckým schopnostem Anny Ondrákové bylo čím dál tím více důvěřováno, takže bylo možné, aby v Příchozím z temnot vytvořila i dvojroli.
Nicméně celá řada jejích prvních československých filmů se nedochovala nebo z nich máme k dispozici jen fragmenty, a proto není možné vytvořit komplexní obraz jejího hereckého vývoje. Například dnešní kopie Dámy s malou nožkou v délce 825,5 m 77 zachovala jen jedinou scénu s Ondrákovou, v níž představuje dívku, která si nechá pouličním čističem bot vyleštit střevíce. Tato scéna velmi neodpovídá označení její role jako světákovy přítelkyně. Neodpovídá ani publikované fotografii,78 na níž je zachycena v kostýmu hlavního hrdiny, detektiva Machaty. A konečně nekoresponduje ani s její osobní vzpomínkou ze 60. let,79 ve které popisuje mnohem více, než by odpovídalo práci na jediné scéně, nadto ve zcela jiném prostředí.
72 OPĚLA, Vladimír, aj. (1995): Český hraný film 1898-1930. Praha: NFA, s. 46. 73 NFA, Sbírka zpravodajského filmu, 186. 74 Viola Dana (1897-1987), hvězda němého hollywoodského filmu. Po nástupu zvuku v kariéře nepokračovala. Internet Movie Database.
23 V Nikyho velebném dobrodružství byla obsazena jako oblíbená kinoherečka Evička, což mnohem více odpovídalo pozici, kterou měla mezi filmaři, ale ještě to nezrcadlilo její skutečný herecký status.
Recepci prvních vídeňských filmů jsou věnovány následující kapitoly. Po návratu z Vídně se paradoxně jako úspěšnější vrátil Lamač, jenž si své rakouské přízvisko český Psilander80 udržel i v pražském prostředí. Anny Ondráková sice hrála v roce 1923 hlavní ženské role ve dvou groteskách Karla Antona z cyklu Anton Comedies – Tu ten kámen a Únos bankéře Fuxe, avšak v koprodukčním československo-německém snímku Muž bez srdce měl veškerou pozornost Lamač. Tato situace se znovu opakovala v další koprodukci Hříchy v manželství v roce 1924.
Pouze ve filmech režírovaných Lamačem měla Ondráková v této době hlavní role jisté. Nečekaně úspěšný prodej Bílého ráje ji nasměroval do Německa,81 kde v rozmezí dvou let natočila velké role v Trosečnících života a v Hraběnce z Modes Robes. Tyto neměcké produkce byly pro Ondrákovou na dlouhou dobu jediným východiskem z postkrizové situace v československém filmu, který se po propadu výroby na pouhých 8 filmů v roce 1924 uchýlil k sérii adaptací domácích autorů, v nichž pro ni byly jen malé role. Tyto adaptace byly komerčně úspěšné a přinesly sebou novou tvář Jarmily Vackové82 a také comeback slavné průkopnice filmu v Českých zemích před 1. světovou válkou Anduly Sedláčkové.83 V tomto mezidobí, ve kterém kariéra Ondrákové stagnovala, došlo i na dříve nemyslitelné filmové setkání se Suzanne Marwille.
Do roku 1923 to byla právě Suzanne Marwille, jež pro Ondrákovu představovala jedinou vážnou konkurenci. Pět let hrála hlavní role ve WeTeB filmu Václava Binovce po boku V. Ch. Vladimírova. Hrála ženy vamp i rozpustilé mladé dívky a napsala pro WeTeB také několik scénářů, adaptace světových literatur i svá vlastní díla. Typickou
80 Valdemar Psilander (1884-1917) legendární dánský herec, který ovlivnil celou generaci filmařů. Mezi jeho nástupce byl počítán zejména Nor Gunnar Tolnæs (1879-1940). Internet Movie Database.
24 proměnu této situace můžeme sledovat za pomoci přehledu hvězd, tak jak je vnímal Pražský ilustrovaný zpravodaj. 84 Sedm hereček představovalo to nejlepší z československého filmu, přičemž první byla Suzanne Marwille, „hvězda WeTeB filmu“, dalších šest jí jen doplňovalo. Mezi nimi byla Anny Ondráková, „hvězda Kalos filmu“, Anči Pírková, „výborná představitelka děvčat velkoměsta“, Bronislava Livia, „hvězda AB filmu“, Olga Augustová, taktéž „hvězda AB filmu“, Zdena Kavková, „hvězda Atropos filmu“, a Marie Jansová, „hvězda Poja filmu“.
Pouhé dva roky od této „hvězdné“ bilance však Suzanne Marwille měla za sebou bouřlivý rozchod s Binovcem doprovázený soudním sporem.85 Anny Ondráková, Zdena Kavková a Marie Jansová se objevovaly jen v sérii vedlejších rolí. Anči Pírková a Olga Augustová netočily vůbec a Bronislava Livia hrála jen v jednom filmu za celý rok 1925.
Po takové proměně tedy zapadlo i setkání bývalých konkurentek a i v nejsmířlivější kritice Šesti mušketýrů Přemysla Pražského Zet Molas jen konstatovala, že: „Dámské role neměly, co by ukázaly, ani S. Marwille nebyla v náladě.“86
Celé toto období po návratu z Vídně charakterizovali zpětně v časopisu Hollywood: „Zdálo se již tehdy, že Anny vynikne, a přec ještě přišla stagnace, jaká se mnohdy stává hvězdám osudnou, že zůstanou podřadnými. Vrátila se k nám, hrála v Bílém ráji, a i u nás pak došlo k mlčení ve filmu, a to velmi dlouhému, až opět přišla nová éra a ovšem, že Ondráková byla opět nejvyhledávanější hvězda.“87
Novou éru představoval první film s Ondrákovou realizovaný na Kavalírce, Lamačova Hraběnka z Podskalí. A pak už celá série hlavních rolí, včetně druhého německého filmu Hraběnka z Modes-Robes, nová dvojrole ve Velbloudu uchem jehly realizovaná ve vídeňském Sascha ateliéru a dvojice nových rakouských filmů, z nichž Tanečnici s maskou natáčela souběžně ještě s poslední vedlejší rolí v Lamačově Pantátovi Bezouškovi.
Po druhém návratu z Vídně byla situace jiná než v první polovině 20. let. Tentokráte Ondrákovou po premiéře Jeho Jasnosti, předtanečníka nečekal v Československu útlum,
84 (1923): Naše kinohvězdy. Pražský ilustrovaný zpravodaj, 16. 2., s 4. 85 BARTOŠEK, Luboš (1979): Dějiny československé kinematografie. Svazek 1, část 1 – němý film 1896- 1930. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, s. 71. 86 MOLAS, Zet (1925): Šest mušketýrů. Český filmový svět, č. 12 (?. 11.), s. 13. 87 (1928): Anny Ondráková. Hollywood, č. 4, s. 2.
25 ale další a další hlavní role a dokonce posun k titulním „Anny“ rolím, jež se pro ni staly signifikantními zejména ve zvukovém filmu. Prvním z této série byla Lamačova komedie Aničko, vrať se! Rok 1927 prožila na Kavalírce po boku hvězd-stálic, kterými byla Hanni Weisse, 88 její partnerka z Květu ze Šumavy, a Vlasta Burian 89 z Milenek starého kriminálníka.
V roce 1928 odešla Ondráková natrvalo do Berlína. Tomuto rozhodnutí předcházela poměrně nečekaná konjunktura firmy bří Deglové, která nicméně pro Anny Ondrákovou přišla příliš pozdě na to, aby ji udržela v Československu.90 Dokončila tedy s nimi jen Dcery Eviny a další plánované projekty museli Deglové přepracovat. Deglové po úspěchu Domu ztraceného štěstí Josefa Rovenského se Suzanne Marwille plánovali obsazení Ondrákové a Marwille do hlavních rolí ve filmu Miluji (Květ velké lásky) podle původního scénáře Martina Friče a Josefa Rovenského a ještě do jednoho samostatného filmu pro Ondrákovou, který měl být blíže nespecifikovanou adaptací.
Takto hrála Suzanne Marwille u Deglů sama a po jejím boku pozvolna vynikala generace nejmladších hereček, Máni Ženíškové91 a Anity Janové.92
Ondráková měla ale před sebou smlouvu z 15. prosince 1927 u londýnské First National. Nejprve na jednu vedlejší roli, ze které se stala role hlavní,93 a později na základě této role natočila v Anglii ještě další tři snímky. Pracovala s Grahamem Cuttsem a Alfredem Hitchcockem. Souběžně s těmito závazky pracovala v Berlíně s Lamačem na sérii šesti
88 Hanni Weisse (18892-1967) oblíbená německá herečka 10. – 40. let, která se během své kariéry objevila ve více než 130ti filmech. Internet Movie Database.
26 komedií, které definovaly její star vehicle 94 a předznamenaly styl jejích zvukových filmů. Šlo o filmy Anny, pozor - policajt! (Der Erste Kuß), Saxofon Suzi (Saxophon- Susi), Bibi (Sündig und süß), Kaviárová princezna (Die Kaviarprinzessin), Vezmi mne s sebou (Das Mädel mit der Peitsche) a Děvče z U.S.A. (Das Mädel aus U.S.A.).
Tolik tedy k profesní kariéře Ondrákové v letech 1919-1928, během které se z pražské herečky Anny Ondrákové stala evropská hvězda Anny Ondra. K jejím prvním zahraničním rolím ji přivedla nutnost realizování ateliérových prací mimo republiku a navedla ji tak k tolik potřebným kontaktům na filmaře z Berlína a Vídně. Dvojice vídeňských působení Anny Ondrákové představovala nejdůležitější zlom v její dosavadní kariéře a předznamenala její zakořenění v německé jazykové oblasti.
94 Tento termín vzešel z praxe klasického hollywoodského filmu, vystihuje ekonomický potenciál hvězd. Jde o způsob přípravy, natáčení a propagaci filmů s ohledem na hvězdu a její osobnost. GMITERKOVÁ, Šárka (2012): Filmová cnost je blond: Jiřina Štěpničková (1930-1945). Iluminace, č. 1, s. 48.
27 3. Anny Ondráková v rakouském filmu I. (1921-1922)
Následující rozbor čtveřice rakouských filmů s Anny Ondrákovou se opírá především o výběr z rakouského dobového tisku, který je doplněn jeho českým zrcadlem.
3.1 Sascha-Film – Děvče z Tingl-Tanglu
První film, ve kterém hrála Anny Ondráková v Rakousku, byla groteska ze série dvojice vídeňských komiků Cocla a Seffa Děvče z Tingl-Tanglu. Cocl Rudolfa Waltera představoval melancholického klauna a Seff Josefa Holuba byl excentrickým Filištínem. Zatímco v Rakousku se tato dvojice těší popularitě dodnes, v dobovém českém tisku můžeme najít jen velmi kusé zprávy. Například v článku o nejnovější soudní při Charlieho Chaplina je zmíněn také Harold Lloyd a to asociuje přítomnost dalšího žánrového komika na plátnech kin, Vídeňáka Seffa. Ten je charakterizován jako Lloyd bez gentlemanství a elegance. 95 Stejně tak záznamy o uvádění grotesek s Coclem a Seffem jsou velmi strohé. V roce 1923 byla uváděna v rámci dvojprogramu groteska Seff boxuje o nevěstu 96 a v roce 1925 existoval společný program Veselohry s Fattym a Seffem.97
V dějinách rakouského filmu mají komici Cocl a Seff stejně zásadní pozici jako Pat (Carl Schenstrøm) a Pataschon (Harald Madsen) v dánském filmu nebo Stan Laurel a Oliver Hardy v Hollywoodu.98 Typizované postavy klaunů se formovaly od roku 1912 až do roku 1926. Nejstarší filmy s Coclem produkoval Sascha-Film v roce 1912 z Přimdy. V roce 1913 Rudolfa Waltera doplňuje Josef Holub v produkci Rudolf Walter sídlící v Liberci, jehož výrobna převažuje nad zastoupením Sascha-Filmu až do roku 1917. Po založení samostatného Rakouska se Walter a Holub stěhují do Vídně s Cocl’s Film Compagnií v roce 1919. Od roku 1920 se Cocl’s Film Compagnie dělí o produkci s vídeňskou firmou Staatliche Filmhauptstelle. V letech 1921-1926 se stává výhradním producentem této značky vídeňský Cocl-Film, zatímco původní producent Sascha-Film si ponechává distribuční práva.
95 (1922): Chaplinovy procesy, Filmový věstník, č. 6 (1. 5), s. 6. 96 (1923): Český filmový zpravodaj, č. 25 (11. 8.), s. 5. 97 Filmové Brno.
28 Pro Toma Gunninga představují tyto grotesky téma kontextualizace komiky Cocla a Seffa ve světovém měřítku. V textu Seff and Silent Cinema’s Tradition of Odd Bodies / Seff und die Stummfilmtradition der grotesken Körper99 rozlišuje mezi němou filmovou komedií známou jako slapstick v anglicky mluvícím světě a grotesk ve světě germanizovaném. Absurdní komika pohybu těla byla vlastní stejnou měrou mnoha národním kinematografiím, přičemž vyprodukovala stovky, ne-li tisíce němých filmových komedií. Gunning vidí Seffa, jenž byl srovnáván kvůli svým brýlím s Haroldem Lloydem, na rozmezí mezi dlouhou tradicí evropské groteskní komedie a moderní americké slapstick komedie. Dvojice Cocla a Seffa by více odpovídala stylu vagabundů Macka Sennetta než Hala Roache z lepší společnosti.
Konkrétní grotesce Děvče z Tingl-Tanglu se okrajově věnuje Günter Krenn, 100 který v tomto filmu sleduje postavu Coclova klauna. Cocl se velmi odlišuje od ostatních výrazných postav music hallu v příběhu, ve kterém je důležité napodobování amerického stylu. Dokonce i nápisy jsou v angličtině. K postavě Ondrákové nemá ale žádné poznámky.
Konkrétně je možné pracovat jen s kopií filmu v délce 25 minut, s holandskými mezititulky, ze sbírek EYE Film Institute Netherlands, vydané na DVD. Příběh grotesky Děvče z Tingl-Tanglu je přímočarým sledem scén, v nichž se Cocl a Seff od ranního probuzení a opravení auta propracovávají k organizaci programu v nedalekém music hallu. Nevybíravé chování publika si žádá častý záskok Cocla nebo Seffa na scéně, takže Cocl sehrává scénku s myslivcem, který vystřelí jednomu nespokojenému divákovi v lóži oko, a Seff zas svou hrubozrnnou parodií na zpěv operní subrety vyprovokuje v jiné lóži podnapilého diváka ke stažení rolety.
Anny Ondráková přichází do zmatku plného převleků a záměn identit coby dívka střežená svým snoubencem, ale má zároveň tajný vztah se Seffem. Seff uvádí Ondrákovou na scénu jako třetí číslo programu. Toto číslo se skládá všehovšudy ze sólového kankánu. Publikum bouří, hráč na hudební nástroje pod jevištěm ničí své instrumenty a diváci v postranních lóžích se předbíhají o to, kdo uvidí divadelním
99 GUNNING, Tom (2010): Seff and Silent Cinema’s Tradition of Odd Bodies. In: KRENN, Günter Krenn – WOSTRY, Nikolaus Wostry (eds.): Cocl & Seff. Die österreichischen Serienkomiker der Stummfilmzeit. Wien: FAA, s. 165. 100 KRENN, Günter (2010): „Im Stile der amerikanischen Grotesken“ – Zum Modus Operandi von Cocl & Seff. In: KRENN, Günter Krenn – WOSTRY, Nikolaus Wostry (eds.): Cocl & Seff. Die österreichischen Serienkomiker der Stummfilmzeit. Wien: FAA, s. 112.
29 kukátkem lépe detail nohou tanečnice. Vrcholným gagem celé scény je přidání mouchy za sklo kukátka, kterým jeden divák v lóži napálí toho druhého a získá tak bezkonkurenční výhled na tanečnici. Posadí se v závěru jejího představení dokonce na jeviště a ona přitančí až k němu. Tím celá role Ondrákové končí; vlivem dalšího děje se nedozvíme, jestli její tajný vztah se Seffem zničil její zasnoubení, neboť Cocl a Seff musí z music hallu uprchnout, jinak by je publikum ušlapalo.
Už v tomto filmu je tedy možné nalézt materiál později tolik typický pro hvězdný obraz Anny Ondrákové. Dívky nebo ženy, které se toužily dostat na jeviště, hrála Anny Ondráková až do svého poválečného comebacku ve filmu Schön muss man sein (Ákos Ráthonyi) z roku 1951.
V současné době existuje seznam filmů Cocla a Seffa, který čítá čtyřicet devět titulů, jejich zpracování však nadále pokračuje. Proto nemáme k dispozici kompletní seznam herců ve vedlejších rolích. 101 Není tedy možné s jistotou vyloučit účinkování Anny Ondrákové v dalších groteskách z této série. V polovině roku 1922 vychází v rakouském tisku profilový článek o Anny Ondrákové, v němž je jí doporučováno v této sérii pokračovat. 102 Navázala by tak na styl komedií Dorrit Weixler, která představovala poťouchlé uličnice.103
Cenzura ohodnotila Děvče z Tingl-Tanglu104 jako vtipnou komedii vhodnou k uvádění, pouze se zákazem pro školy. V Německu byl film nasazen o rok později.105
101 KRENN, Günter Krenn – WOSTRY, Nikolaus Wostry (eds.): Cocl & Seff. Die österreichischen Serienkomiker der Stummfilmzeit. Wien: FAA, s. 177. 102 BOYER-BERGHOF, Emerich (1922): Anny Ondrakova. Die Filmwelt č. 14 (21. 6.), s. 4-6. 103 Dorrit Weixler (1892–1916) označována jako „Fräulein Piccolo“ byla předčasně zesnulá německá filmová herečka. Spolupracovala s Ernstem Lubitschem a Bruno Kastnerem, který se stal parnetem Ondrákové v Jeho Výsosti, předtanečníku. PRESCHL, Claudia (2008): Lachende Körper. Komikerinnen im Kino der 1910er Jahre. Wien: Synema, s. 156-163. 104 (1921): Film-Liste Nr. 208. Paimann Film-Liste Nr. 280 Wochenschrift für Lichtbild-Kritik, s. 2. 105 Filmportal.
30 3.2 Sascha-Film – Cikánská láska
Sascha-Film Cikánská láska je považovaný za ztracený. V úseku zkoumaného českého a rakouského tisku se dochovaly jen dvě celostránkové reklamy a zprávy připomínající, že po premiéře v Československu v listopadu 1922106 film zůstal v oběhu minimálně do července 1923.107 V Československu propagace pracovala pouze se jménem Ondrákové, ačkoli charakteristika filmu neodkazovala na žádnou konkrétní ženskou postavu: „Romantická hra ze života cikánů-banditů, pravých a převlečených zločinců.“108
S odstupem několika let se Cikánská láska zapsala na stejnou úroveň jako mladší Sascha-Film s Ondrákovou Tanečnice s maskou. Distributor Sascha-Filmu v Československu, Slaviafilm, bilancoval dobré vztahy mezi oběma společnostmi a oceňoval příležitost dostat se za hranice, kterou jako první měli herci Ondráková s Lamačem.109
V Rakousku byla situace odlišná, plakát inzerovaný v Der Filmbote 110 necelé dva měsíce před premiérou 22. září 1922 pracoval s celou sérií jmen – včetně osmi herců, mezi kterými byla Anny Andrakowa a téměř kompletní štáb.
Cenzura hodnotila film průměrně, zatímco ve stejný den premiérovaný starší film s Mary Pickford Köchin für alles – Děvče pro všechno (How Could You, Jean?, William Desmond Taylor, 1918) byl označen jako vynikající.111
106 (1922): Náš přehled. Český filmový zpravodaj, č. 41 (18. 11.), s. 5. 107 (1923): Český filmový zpravodaj, č. 24 (14. 7.), s. 5. 108 (1922): Pražská filmová bursa od 14. do 28. listopadu 1922. Zpravodaj Zemského svazu kinematografů v Čechách, č. 23 (1. 12.), s. 497. 109 (1928): Slaviafilm. Film, č. 4 (1. 4.), s. 4. 110 (1922): Der Filmbote, č. 31 (5. 8.), s. 3. 111 (1922): Film-Liste Nr. 338. Paimann’s Filmlisten Wochenschrift für Lichtbild-Kritik, s. 2.
31 3.3 Goldin-Meisterklasse – Hlídejte své dcery
Prvním filmem Sidney M. Goldina po odchodu z Československa do Rakouska byla Její minulost (Ihre Vergangenheit, 1921) s Magdou Sonjou112 v hlavní roli. Tento film byl vzhledem ke stále živé kauze s Tam na horách byl poměrně intenzivně komentován v období od listopadu 1921113 do května 1922.114 V průběhu této doby tisk souběžně informoval o dalším Goldinově filmu s Ondrákovou a Lamačem. Jméno tohoto filmu se průběžně měnilo – Die Ruhe, Roué, Jiný člověk, Střezte své dcery a Hlídejte své dcery. Poslední zpráva z Filmového věstníku 115 avizovala přítomnost Lamače a Ondrákové v hlavních rolích. Ve Filmovém kurýru se pozastavovali nad údajnou špatnou transkripcí jména Ondrákové, přepisovaného ve Vídni jako Anni Androvskaja.116
Quido E. Kujal se ve své recenzi Její minulosti vrátil k Tam na horách a shledal, že Goldin byl doslova „obětí dětských nemocí českého filmu, protože mu nikdo jako cizinci nevysvětlil, jak má správně vypadat česká děvčica.“117
V Rakousku byla situace zcela jiná. Goldin byl zařazen téměř okamžitě mezi hvězdy po bok populárním hercům. Propagace filmu Hlídejte své dcery procházela intenzivně trojicí sledovaných časopisů. V Das-Kino Journalu pracovali s Její minulostí jako s prvním filmem Goldin-Meisterklasse a s filmem Hlídejte své dcery jako s druhým takto oceněným filmem. 118 Očekávání premiéry sebou neslo atraktivní a velikášské slogany. 119 Termín Goldin-Meisterklasse byl zde chápán jako dílo respektovaného amerického režiséra výrazného realistického umění a dobré technické kvality, které herecky reprezentuje tehdejší vídeňská umělecká elita.
112 Magda Sonja (1895-1974) se narodila ve Vídni. V 10. letech hrála ve vlastní sérii star vehiclů a ve 20. letech se vyprofilovala do představitelky hlavních dramatických rolí typu Mata Hari, die rote Tänzerin (1927). Ve 30. letech společně se svým manželem a synem natočila jeden z prvních českých zvukových filmů Když struny lkají (1930). Internet Movie Database.
32 Premiéra snímku Hlídejte své dcery je distributorem Ideal-Film-Gesellsaft stanovena na 14. duben 1922. Dvakrát 120 se během listopadu 1921 opakuje celostránková textová reklama na tento titul, a když přichází čas na noticku v sekci Neuheiten auf dem Filmmarkte 121 věnovanou tomuto titulu, je kladen velký důraz na již proběhlou distribuci filmu v New Yorku. A pakliže tam byl film přijat dobře, je logické, že jej oceňuje i Vídeň.
Nicméně pro potřeby prezentace filmu v Das Kino-Journalu byly role Ondrákové a Lamače příliš malé. Počet jmen a pořadí herců a tvůrců s filmem spojených se neměnil po celou dobu jeho marketingu.
Velice obdobá strategie fungovala i v Der Filmbote. Opětovně se pracovalo s termínem Goldin-Meisterklasse.122 Od počátku123 kromě novinkové noticky vycházela opakovaně také celostránková reklama. 124 A opětovně ani v rozsáhlé kritice125 nebyl prostor pro zmínění jmen Ondrákové nebo Lamače. Účelnější bylo aktualizovat celostránkovou reklamu o nové slogany o divácké úspěšnosti snímku, který byl prodán do německojazyčného prostoru Rakouska a Německa, dále pak do Polska, Maďarska, Rumunska, Bulharska, Turecka, Řecka a Egypta.126
Méně agresivní strategii zvolili v Die Filmwelt, v časopise, který se nejprve ve své pravidelné rubrice Filmwelt-Telegramme začal zajímat o srdečné gratulace k 43. narozeninám Sidney M. Goldina. 127 Později je Sidney M. Goldinovi věnován hlavní rozhovor čísla, v němž se slavným Američanem vede interview Carlo Rittmann z Vídeňské státní opery. 128 Carlo Rittmann je hvězdou chystaného Goldinova filmu Neuveď nás v pokušení. Hovoří se zde také o hvězdě aktuálního Goldinova filmu Hlídejte své dcery – o Franzi Höblingovi. Dokonce se objevuje slovní hříčka na základě režisérova jména Goldintish, což asociuje označení zlatého stolu neboli stolu pro stálé hosty v Café Payr, tj. v místě konání rozhovoru. Nyní už je také prostor na oslovení
120 (1921): Erscheinungstag 14. Apríl 1922. Der zweite Film der GOLDING-Meiserklasse Hütet eure Töchter. Das Kino-Journal, č. 610 (19. 11.), s. 5. 121 (1921): Hütet eure Töchter! (Idealfilm.). Das Kino-Journal, č. 612 (3. 12.), s. 12. 122 (1922): Was der Filmbote Bringt. Der Filmbote, č. 6 (11. 2.), s. 10. 123 (1922): Der Filmbote, č. 6 (11. 2.), s. 12. 124 (1922): Der Filmbote, č. 8 (25. 2.), s. 24. 125 (1922): Hütet eure Töchter! Der Filmbote, č. 10 (11. 3.), s. 8-9. 126 (1922): Der Filmbote, č. 18 (6. 5.), s. 30. 127 (1922): Filmwelt-Telegramme. Die Filmwelt, č. 6 (31. 3.), s. 13. 128 RITTMANN, Carlo (1922): Ein Gespräch mit Regisseur Sidney M. Goldin. Die Filmwelt, č. 8 (28. 4.), s. 6-7.
33 čtenářů termínem Goldin-Meisterklasse. Rozhovor je doplněný o fotografii Goldina přes tři čtvrtiny stránky, což je zcela atypické v kontextu zveřejňování portrétů nehereckých osobností v celé historii časopisu.
Během dalších čísel se v Die Filmweltu opakují stále nové pochvalné reakce na aktuální Goldinův film. 129 V rubrice Autogramme 130 se dokonce objevuje podpis Sidney M. Goldina vedle podpisů takových hereckých hvězd, jakými byly například Lucy Dorrain nebo Pola Negri. Což jen potvrzuje tehdejší Goldinovo výjimečně hvězdné postavení.
Porovnáním ohlasů v českém a rakouském tisku tedy dochází k naprostému opaku. Zatímco v Československu byli čtenáři zváni na příští velké role hereckého dua Ondráková-Lamač, pro Rakousko byly jejich role příliš malé. O účasti Ondrákové a Lamače víme tedy jen z cenzurního lístku, ve kterém jsou zahrnuti jako Carl Lamač a Anny Odrowska.131 V Německu se film dostal do distribuce až po dvojím zákazu v roce 1924.132
129 (1922): Hütet eure Töchter. Die Filmwelt, č. 9 (12. 5.), s. 10. 130 (1922): Autogramme. Die Filmwelt, č. 22/3 (3. 11.), s. 11. 131 (1922): Film-Liste Nr. 309. Paimann’s Filmlisten Wochenschrift für Lichtbild-Kritik, s. 1. 132 Filmportal.
34 3.4 Goldin-Meisterklasse – Neuveď nás v pokušení
Vzhledem k nenaplněným očekáváním předchozího Goldinova snímku, který ve skutečnosti nenabízel Ondrákovou a Lamače v hlavních rolích, omezila se česká publicistika omezila jen na občasné konstatování té skutečnosti, že Lamač hrál nebo bude hrát také ve filmu Neuveď nás v pokušení. Lamač ve Vídni získal přízvisko „český Psylander“ 133 a to mu zůstalo také v Praze. 134 U Ondrákové se zpravidla z prvních vídeňských let připomínala jen Cikánská láska.
Ve vídeňském prostředí se Neuveď nás v pokušení stalo třetím filmem s označením Goldin-Meisterklasse. 135 K filmu byly publikovány celostránkové fotografie Carlo Rittmanna z vídeňské Státní opery a samotného Sidneye M. Goldina s hlavními jmény herců a tvůrců příštího snímku. Mezi jmény herců se tentokráte objevil také Karl Lamatsch (tedy skutečně Karel Lamač). Výraznou reklamu střídala umírněnější, a tak kromě celostránkových plakátů přišla na řadu i stručná noticka v rubrice Was der Filmbote Bringt o novinkách ohledně Neuveď nás v pokušení s uvedením pouze jména Sidney M. Goldina.136
V 17. týdnu137 se Der Filmbote věnoval Neuveď nás v pokušení v celostránkové kritice, ve které byla zmíněna skupina herců, kteří dobře reprezentovali přepychový obraz celého filmu, přičemž se mezi těmito jmény se znovu objevil Lamač v podobě Karl Lamac. O týden později138 se pak znovu změnila strategie propagace a film byl avizován jen jako dílo Sidney M. Goldina, což už samo o sobě bylo dostatečnou zárukou pro inzerování epochální filmové práce. Prodej Neuveď nás v pokušení do Ameriky ve 24. týdnu139 byl důvodem dokonce pro dvoustránkovou reklamu.
133 (1922): Filmwelt-Telegramme. Die Filmwelt, č. 17 (25. 8.), s. 14. 134 (1923): Karel Lamač. Filmová Praha, IV., č. 18 (4. 5.), s. 1. 135 (1922): Und Führe uns nicht in Versuchung. Der Filmbote, č. 14 (8. 4.), s. 10-11. 136 (1922): Was der Filmbote Bringt. Der Filmbote, č. 16 (22. 4.), s. 12. 137 (1922): Führe uns nicht in Versuchung. Der Filmbote, č. 17 (29. 4.), s. 10. 138 (1922): Der Filmbote, č. 19 (13. 5.), s. 24. 139 (1922): Der Filmbote, č. 24 (17. 6.), s. 22-23.
35 3.5 Intermezzo
Zatím se Anny Ondráková rozhodla vrátit do Prahy, protože Karel Lamač připravoval film Drvoštěp. V telegrafické zprávě byl uveden ještě jako Die Wunderkur des Dr. Jenkins, tedy Zázračná léčba Dra. Jenkinse. 140 Ve filmu měl hrát Eddie Polo, přičemž měl být zaštítěn KALOS filmem. Dnes víme, že Eddie Polo ve filmu nehrál a o produkci KALOS filmu nakonec také nešlo.
Jako slavná vídeňská hvězda Sascha-Filmu byla Anny Ondrákové vnímána jedinkráte pouze v reportáži z natáčení této Lamačovy novinky, protože ona sama tehdy ještě předpokládala, že se do Vídně co nejdříve vrátí. A takto ochotně ji citovalo Divadlo budoucnosti: „K Sascha-filmu jsem pevnou smlouvou připoutána. K nám jsem si přijela záhrát s – Karlem!“141
Tímto návratem Anny Ondrákové do Prahy se uzavřela jedna kapitola její kariéry, jež pro ni znamenala práci na čtveřici filmů, z nichž se ale československá veřejnost shledala jen s jedním, s Cikánskou láskou. Naopak Karel Lamač, ač přišel do Vídně až rok po Ondrákové, se vrátil se s mnohem vyšším kreditem a pokračoval tam ještě v roce 1923 výraznou vedlejší rolí v historickém velkofilmu Mladý Medardus (Der junge Medardus) Mihálye Kertésze.142
Velmi zajímavou reflexí prvního vídeňského angažmá Ondrákové je nicméně portrét, který napsal Emerich Boyer-Berghof v polovině roku 1922. 143 Boyer-Berghof složil Ondrákové celou řadu komplimentů, přičemž ve svém textu používal dokonce její české jméno, ovšem bez diakritiky. Obdivuje se jejímu debutu v 17 letech a vypočítává její československé filmy: Der Einbrecher – Zpěv zlata shledává velmi zajímavým také pro účast berlínské subrety Alice Hechy, KALOS film Das vergiftete Licht – Otrávené světlo, Redivivus – Příchozí z temnot a Das Geheimnis des alten Buches – Tajemství staré knihy (Setřelé písmo). Nezpomíná ani na Goldinův film Neuveď nás v pokušení s tím, že zvláštní odstavec věnuje srovnání Ondrákové s Mary Pickford tak typickému pro Prahu. Tento medailonek dává čtenáři zajímavou zpětnou vazbu v tom smyslu, které
140 (1922): Filmwelt-Telegramme. Die Filmwelt, č. 21 (20. 10.), s. 14. 141 (1922): Drvoštěp. Divadlo budoucnosti, č. 45 (10. 11), s 1. 142 Mihaly Kertész (1886-1962) původem Maďar, který se proslavil v Rakousku a pokračoval dále do Hollywoodu, kde se proslavil pod jménem Michael Curtiz. Získal Oscara za režii Casablancy v roce 1944. Internet Movie Database.
36 starší filmy s Ondrákovou byly v té době v Rakousku známé, a potvrzuje skutečnost, že značka KALOS filmu přesáhla povědomí Československa.
Období, jež následovalo, nejlépe vystihuje postřeh Qudia E. Kujala v recenzi grotesky Tu ten kámen: „Anny Ondráková hrála nejlépe ve filmu Příchozí z temnot. Jest tomu ale již hezky dlouho. Od té doby hraje nenáročné, jejímu talentu nepřiměřené role a i zde spoléhá se příliš jen na svůj zevnějšek a zevní stránky své hry.“144
Přesto ani po třech letech, kdy už hrála v druhém německém filmu, nebyla reflexe vývoje její kariéry ideální. Stále něco chybělo nebo přebývalo. Už samotný fakt, že recenzi na Hraběnku z Modes-Robes napsal Otokar Štorch-Marien do sekce České filmy, vypovídá o specifickém vnímání zahraničních produkcí s Ondrákovou: „Hraběnka z Modes-Robes je sice německý film, z Berlína, ale hraje v něm hlavní úlohu líbezného žabce z domu módních modelů neméně líbezná slečna Ondráková. A protože je to na jedné straně hřích, že naše opravdu již hvězda se plně nevyužívá v domácí produkci, a protože na straně druhé je to dobře, že se tahle svéprávná česká obdoba Mary Pickfordové objevuje na filmu, jenž má patrně zajištěný slušný zahraniční zájmový kurs – zmiňuji se tedy o něm.“145
V Hraběnce z Modes-Robes navazovala Ondráková na svůj první německý film Trosečníci života, ve kterém hrála s nejslavnější rakouskou herečkou Liane Haid, s níž kterou se minula ve Vídni, protože Haid sama tehdy také odcházela do Berlína.146
144 KUJAL, Quido E. (1923): Tu-ten-kámen. Český filmový zpravodaj, č. 30 (15. 9.), s. 6. 145 ŠTORCH-MARIEN, Otokar (1926): Hraběnka z Modes-Robes. Rozpravy Aventina, č. 1 (?. 9.), s. 10. 146 Liane Haid (1895-2000) je považována za první rakouskou filmovou hvězdu. STEINER, Gertraud (1997): Filmbook Austria. The History of the Austrian Film From Its Beginnings to the Present Day. Vienna: Medium Owner, s. 9.
37 4. Anny Ondráková v rakouském filmu II. (1926)
Návrat Anny Ondrákové do rakouské kinematografie předznamenala tamní premiéra Hraběnky z Modes-Robes a práce na Velbloudu uchem jehly ve vídeňském Sascha ateliéru. Tanečnicí s maskou vyvrcholila její spolupráce s Alexandrem Kolowratem, kterou navázali v roce 1920. A v Jeho Výsosti, předtanečníku si zahrála po boku Bruno Kastnera,147 čímž symbolicky převzala štafetu po Dorrit Weixlerové, tak jak si to přál Emerich Boyer-Berghof už v roce 1922.
Zároveň v této době, v druhé polovině roku 1926, byly ve Vídni premierovány Lamačovy filmy se Švejkem – Dobrý voják Švejk a Švejk na frontě, což mělo za následek chybný předpoklad, že v těchto filmech Ondráková hraje také. Reklama těchto filmů byla z velké části až do premiéry postavena na jejím jméně, vzhledem k tomu, že s Lamačem a s Karlem Nollem hrála ve Velbloudu uchem jehly a v očích rakouské veřejnosti tedy tvořili sehraný tvůrčí tým.
Ondráková sama výraznou popularitu Velblouda uchem jehly v Rakousku charakterizovala takto: „V Německu a v Rakousku běhalo kolik našich filmů a nemohu říci, že bychom tam byli tak zcela neznámi. Alespoň, když posledně ve Vídni redakce časopisu Mein Film uspořádala Autrogramtag, musili jsme podepsati na 3000 obrázků: Lamač, Noll, Sperger, já – zkrátka čeští herci, kteří zrovna natáčeli ve vídeňském atelieru Velblouda.“148
Informace o hereckém působení Anny Ondrákové lze najít v časopisech Der Filmbote a Das Kino-Journal. Die Filmwelt zanikl v roce 1925.
147 Bruno Kastner (1890-1932) byl velmi populární divadelní a filmový herec, scenárista a producent v německé jazykové oblasti. Koncem 20. let jeho kariéra upadala a zvukový film znamenal pro Kastnera definitivní konec kariéry. Po té spáchal sebevraždu. Other cited people.
38 4.1 Karl Noll, Karl Lamač, Anny Ondra und noch einer weiteren Anzahl höchst charakteristischer Typen149
V českém filmovém tisku byl snímek Tanečnice s maskou do konce roku 1926 jen součástí reklamních stránek distributora, Slaviafilmu. Charakterizovaly jej slogany v tomto znění: „Zlatým hřebem letošní produkce jest Sascha velkofilm umělecké režie Karla Leitera: Tanečnice s maskou (Mici z Práteru). Film, který svým nevšedním námětem a skvělým obsazením hlavních úloh známými hvězdami Anny Ondrákovou, Nitou Naldi a Igo Symem stává se ojedinělou událostí letošní saisony. Skvělá a při tom elegantní výprava, jímavý milostný děj, napínavé sensace a světoznámý zábavní Práter klestí si cestu i k nejzarputilejším odpůrcům filmu a zvítězí všude!“150
Od začátku příštího roku se pak začaly objevovat novinky uvedené jménem Ondráková, které připomínaly tento snímek. 151 Přičemž v textu bilancujícím celou produkci Slaviafilmu se objevilo také varování, že: „Sensace jest to až příliš silná. […] Jinak má film dvě přitažlivá jména. Naši Anny Ondrákovou a proslulou svůdnici-intrikánku amerických filmů, známou Nitu Naldi…“152 Otakar Štorch-Marien tuto sensaci pojal ve stejném stylu, jako když psal o Hraběnce z Modes-Robes: „… co je platno, že slč. Ondráková má nejpronikavější touhu dělati poctivě i na věcech, o nichž předem ví, že jsou ztraceny, - uvědomíme-li si při tom, že naše nejlepší filmová umělkyně vybíjí zbytečně své síly za hranicemi prostě proto, že český film není dostatečnou existenční oporou. Po Velbloudu uchem jehly dvojnásob je nám líto, že Anny Ondráková netvoří jen pro nás. Je na nejkrásnějším vzestupu a místo co by český film stál jí k službám, exploituje vídeňský kýč to, s čím bychom se mohli před světem chlubit.“ 153 Tímto shrnul podstatu velkého množství kritik filmů s Ondrákovou premiérovaných po jejím prvním návratu z Rakouska.
Slaviafilm se k Tanečnici s maskou znovu vrátil jako k filmu, který společně s Cikánskou láskou zajistil Ondrákové vídeňskou kariéru.154
149 (1926): Schwejk an der Front. Das Kino-Journal, č. 855 (25. 12.), s. 26. 150 (1926): Tanečnice s maskou. Film, č. 6 (1. 12.), s. 18. 151 (1927): Anny Ondráková. Český filmový zpravodaj, č. 1 (1. 1.), s. 25. 152 (1927): Slaviafilm. Film, č. 1 (1. 1.), s. 5. 153 ŠTORCH-MARIEN, Otokar (1927): Filmy. Rozpravy Aventina, č. 15 (14. 4.), s. 178. 154 (1928): Slaviafilm. Film, č. 4 (1. 4.), s. 4.
39 Velké společenské drama Jeho Výsost předtanečník nebo také Jeho Výsost barovým předtanečníkem se v českém tisku zařadilo mezi obchodní filmy distribuované Biografií v sezoně 1927/1928. V některých inzertních materiálech této společnosti byl film označován jako německý.155
Pro soudobobé publikum byl film atraktivní párem Bruno Kastner-Anny Ondráková, „česká filmová umělkyně, jejíž jméno má dnes také velmi dobrý zvuk za hranicemi.“156 Její postava byla líčena jako temperamentní tanečnice Stefi, děj filmu jako zajímavě vylíčený konec rakouské monarchie.157
Mezitím v Rakousku, kde v letech 1924-1925 povědomí o Ondrákové uvadalo a například jména Ondrákové nebo Lamače se v Der Filmbote vůbec neobjevovala, nastala velká velká změna v polovině roku 1926. Tehdy vyšla celostránková reklama na německý film Hraběnka z Modes-Robes Conrada Wiena v hlavních rolích s Annie Ondrou, Olgou Tschechowou, Jackem Trevorem a Maxem Landou. 158 Berlínská premiéra tohoto filmu proběhla 28. května 1926 a vídeňská byla naplánována na 2. červenec 1926. Anny Ondrowska či Andrakowa z roku 1922 se bez jakéhokoli upozornění stala roku 1926 Annie Ondrou. Vývoj, který Anny Ondráková během těchto let prodělala v Československu a v Německu, se projevil definitivní změnou jejího jména. Křestní jméno i nadále zůstalo variabilní pro konkrétní potřeby propagace, ale příjmení Ondra zůstalo neměnné za hranicemi Československa až do její smrti.
Touto dobou zdánlivě bez souvislosti s Anny Ondrákovou přichází od 30. července 1926 i do vídeňských kin Dobrý voják Švejk, který měl pražskou premiéru 12. února 1926. Film v rámci celostránkové reklamy propaguje Arnold Lilienthal, a to na jménech Jaroslava Haška a Karla Nolla.159
Za dva měsíce po oznámení Hraběnky z Modes-Robes začíná také propagace jediného rakouského filmu Anny Ondrákové, v němž hrála titulní roli, Tanečnice s maskou. 160 Celostránková reklama zatím pracuje jen s názvem filmu a skutečností, že Sascha-Film je vídeňská společnost. Ve stejném čísle následuje článek o filmu v rubrice Was der
155 (1927): Biografia. Filmový kurýr, č. 10 (20. 9.), s. 3c. 156 (1927): Ilustrovaná příloha Filmový kurýr, č. 13 (28. 10.), s. II. 157 (1927): Orient. Filmová tribuna, č. 24 (2. 9.), s. 6. 158 (1926): Der Filmbote, č. 25 (19. 6.), s. 17. 159 (1926): Der Filmbote, č. 30 (21. 7.), s. 19. 160 (1926): Der Filmbote, č. 32 (4. 8.), s. 2.
40 Filmbote Bringt, který shrnuje základní informace o chystaném filmu, jehož premiéra přišla nakonec až 7. ledna 1927.161 Tanečnice s maskou byla inzerována jako budoucí velký vídeňský film, přičemž už jen název je skvělý, protože je z něj jasné, že jeho děj je situován do Vídně. Titulní roli bude hrát Anny Ondra, hlavní mužskou roli Igo Sym, který je dalším hereckým objevem Alexandra Kolowrata. Dále obsazení počítá s výběrem ze zavedených jmen vídeňských umělců s Hofratem Hugo Thimigem, Ferdinandem Leopoldim, Hansem Moserem (ten ve filmu nakonec nehrál) a dalšími. Vrcholem celého obsazení pak bude Nita Naldi z Hollywoodu. 162 Z její kariéry je připomenut film Desatero přikázání (The Ten Commandments, Cecil B. DeMille, 1923). Očekává se, že půjde o společnou práci Artura Bergera, Karla Leitera, Waltera Reische a Gustava Ucického, přičemž přizváni také budou též Eduard Borsody, Karl Hartl a Emil Stepanek. Ti všichni se nakonec na filmu také podíleli.
Zatím v rychlém sledu po Dobrém vojáku Švejkovi přichází na řadu pokračování Švejk na frontě,163 které se v Praze hrálo od 15. října 1926 a do Vídně mělo přijít 17. prosince 1926, ale nakonec byl změněn termín už na 15. prosince 1926. Inzerce po zkušenosti s prvním dílem pracovala s variantou výrazného doporučení kinařům nezapomenout si včas objednat termíny pro uvádění tohoto filmu. Textová reklama byla v tomto případě doplněna i o dvě fotografie.
Propagace Tanečnice s maskou ve stejném čísle, v jakém byla reklama na Švejka na frontě, 164 zopakovala v nové celostránkové reklamě již známé informace, přičemž pořadí herců se změnilo na: Igo Sym, Nita Naldi, Carl Goetz, Ferdinand Leopoldi, Hugo Thimig a Anny Ondra. Zvlášť byla zvýrazněna osobní zainteresovanost Alexandra Kolowrata právě na tomto titulu a nadále se počítalo se spoluprácí Artura Bergera, Karla Leitera, Waltera Reische a Gustava Ucického. Novinkou bylo, že děj bude situován do Vídně a do Paříže. V navazujícím textu na tuto reklamu165 se znovu proměnilo pořadí herců na: Anny Ondra, Nita Naldi, Hugo Thimig, Carl Goetz, Igo Sym a Ferdinand Leopoldi. Znovu byla zdůrazněna i zvláštní účast Alexandra Kolowrata a Artura Bergera, Karla Leitera, Waltera Reische a Gustav Ucického.
161 (1926): Was der Filmbote bringt Der Filmbote, č. 32 (4. 8.), s. 12. 162 Nita Naldi (1894-1961), herečka a tanečnice, představitelka vampů, která shodou okolností ukončila svou filmovou kariéru ve filmu s Ondrákovou. V Americe hrála s Rudolphem Valentinem a Johnem Barrymorem. Internet Movie Database. < http://www.imdb.com/name/nm0620519> (cit. 1. 11. 2013). 163 (1926): Der Filmbote, č. 34 (18. 8.), s. 2. 164 (1926): Der Filmbote, č. 34 (18. 8.), s. 3. 165 (1926): Die Pratermizzi. Der Filmbote, č. 34 (4. 8.), s. 21.
41 Tuto poměrně souvislou práci na propagaci Tanečnice s maskou po šesti týdnech166 nově doplňuje celostránková reklama na další velký rakouský film s výraznou participací Anny Ondrákové Jeho Výsost, předtanečník. Hlavní informací je, že Bruno Kastner filmuje ve Vídni nejnovější filmový šlágr, který bude režírovat Karl Leiter – v hlavních rolích s Bruno Kastnerem a Anny Ondrou.
Koncem října vrcholí propagace Švejka na frontě pod kombinovaným německým názvem z obou dílů Der brave Soldat Schwejk an der Front.167
Zatím se tedy jméno Annie nebo Anny Ondry objevuje poměrně často ve spojitosti se dvěma velmi výraznými rakouskými filmy, jež jsou připravovány téměř současně. Když je v záhlaví sekce Vorführungen der Woche168 věnována část Tanečnici s maskou, je Annie Ondra uprostřed trojice hlavních herců společně s Nitou Naldi a Hugo Thimigem. Hlavní text pak poprvé popisuje děj avizovaného filmu.
Do této šťastné konstelace, kdy jsou se jménem Anny Ondrákové spojovány dva rakouské filmy a kdy si dobré jméno získala série filmů se Švejkem, přichází také propagace na český film s Anny Ondrákovou realizovaný ve vídeňském Sascha ateliéru – Velbloud uchem jehly. Pražská premiéra se odehrála 12. listopadu 1926 a vídeňská je naplánována na 7. prosince 1926. Film je zcela ojediněle propagován169 celostránkovým plakátem kombinujícín fotografii Ondrákové s grafikou znázorňující hlavní motiv filmu, tedy skutečného velblouda procházejícího uchem jehly. Na celostránkový plakát navazuje170 shodná půlstránková reklamní kampaň na Velblouda uchem jehly, která ve stejné podobě vyšla i v Das Kino-Journalu, tedy text postavený na čtyřech hvězdách a jejich charakteristikách: „Anna Ondra – Die beliebte Filmdiva (milovaná filmová diva), Hugo Thimig – Der weltbekannte Wiener Komiker (světoznámý vídeňský komik), Karl Noll – Berühmt als Soldat Schwejk (proslavený jako voják Švejk) a Kar Lamač – Der Liebling der Damen (miláček žen).“171 Anny Ondráková je tedy nyní součástí propagace dvou vídeňských a jednoho českého filmu. Zároveň se očekává druhý díl českého
166 (1926): Der Filmbote, č. 40 (29. 9.), s. 25. 167 (1926): Der Filmbote, č. 43 (20. 10.), s. 21. 168 (1926): Vorführungen der Woche. Der Filmbote, č. 44 (27. 10.), s. 2. 169 (1926): Der Filmbote, č. 45 (3. 11.), s. 9. 170 (1926): Der Filmbote, č. 45 (3. 11.), s. 12. 171 (1926): Das Kino-Journal, č. 853 (11. 12.), s. 8.
42 Švejka. 172 Anny Ondráková nehrála ve skutečnosti v žádném švejkovském filmu, ale byla partnerkou Karla Nolla a Karla Lamače ve Velbloudu uchem jehly.
Informace o Anny Ondrákové ke druhém dílu Švejka se opakuje v bilanční noticce v rubrice Was der Filmbote bringt,173 ve které se píše, že partnery Karla Nolla jsou čeští umělci Anni Ondra a Karl Lamač. Toto nedorozumění mizí v den vídeňské premiéry,174 když záhlaví v rubrice Vorführungen der Woche k filmu Der brave Soldat Schwejk an der Front (tady je znovu název uveden v německé kombinaci názvů prvního i druhého dílu) doplňují už jen jména Karl Noll a Karl Lamač. Samotný text článku je převyprávěním děje.
Poslední informace o Anny Ondře se objevují v rámci Der Filmbote v souvislosti s filmem Jeho Výsost, předtanečník. V celostránkové reklamě uvádějící největší vídeňský šlágr175 se počítá s datem 3. ledna 1927, ale film se hrál až od 15. ledna 1927. Téma je charakterizováno jako „Filmová hra z tanečního parketu života s Bruno Kastnerem, Anny Ondrou, Riedl Haerlin a Robertem Valbergem“. A v pravidelné rubrice Was der Filmbote Bringt176 jsou shrnuta všechna očekávání spojená s filmem – oblíbeného německého bonvivána Bruno Kastnera doplní Anny Ondra a Robert Valberg.
Zájem rakouského tisku přivedla k Anny Ondrákové znovu premiéra německého filmu Hraběnka z Modes-Robes, která byla následována českým filmem Velbloud uchem jehly a dvojící rakouských filmů Tanečnice s maskou a Její Výsost předtanečník. Časté zkloňování jména Ondrákové v souvislosti s těmito čtyřmi tituly přivedlo tehdejší marketing k domněnce, že bude hrát i v dalších filmech dvojice Lamač - Noll.
V konkurenci hollywoodské hvězdy Nity Naldi Ondráková uspěla stejně jako při srovnání s německou hvězdou Bruno Kastnerem. Krátce se hlavní propagovanou hvězdou Tanečnice s maskou stal sice Igo Sym, ale jakožto herecký nováček byl středem zájmu reklamy jen velmi krátkou dobu.
172 (1926): Der Filmbote, č. 50 (8. 12.), s. 16. 173 (1926): Vorführung der Firma Arnold Lilienthal. Der Filmbote, č. 50 (8. 12.), s. 22-23. 174 (1926): Vorführungen der Woche. Der Filmbote, č. 51 (15. 12.), s. 28. 175 (1926): Der Filmbote, č. 52 (22. 12.), s. 13. 176 (1926): Was der Filmbote bringt Der Filmbote, č. 52 (22. 12.), s. 16.
43 4.2 Sascha-Film – Tanečnice s maskou
Film Tanečnice s maskou byl až do roku 2005 považován za ztracený. 177 V momentě, kdy byla objevena jeho neúplná kopie ve francouzském archivu Centre National de la Cinématographie, se veškerá pozornost ve FAA soustředila na uskutečnění obnovené vídeňské premiéry 7. července 2005 na Prater Filmfestivalu. 178 Znovu byl film pak promítán na La Farfalla sul Mirino v Římě v roce 2009179 a na Viennale v roce 2010 společně s groteskou Děvče z Tingl-Tanglu.180
Během restaurování dnešní kopie, která je dlouhá 51 minut, což představuje polovinu premiérové délky filmu,181 ve FAA přihlédli k popiskům děje z Kivur Filmprogrammu. Takto sestavený příběh s lineární dějovou linií se velmi odliší od verze, kterou popisovala soudobá francouzská reklama. V sérii Le Film Complet du Dimanche vyšel 4. března 1928 sešit věnovaný Le Masque L’epouvante – Hrůzostrašné masce, který popisoval drama vyprávěné jako retrospektivní příběh začínající v momentě zoufalství falešného milence Pratermizzi, jenž se chystá spáchat sebevraždu, zatímco současná kopie začíná první milostnou schůzkou tohoto milence a Pratermizzi.
Ve 20. letech byl film uváděn po celém světě a přitom se mnohokrát proměňoval jeho distribuční název. Kromě již zménění francouzské verze Hrůzostrašná maska se v Německu se Die Pratermizzi uváděla jako Satan in Seide (Arme Pratermizzi) – Satan v hedvábí (chudák Pratermizzi), ve Španělsku jako La máscara de oro, v Portugalsku jako A Máscara de Oiro a v Brazílii jako A Fascinação da Volúpia.182 Španělský a portugalský název představoval v překladu do češtiny Zlatou masku, brazilský pak Fascinující chtíč.
Na proměně překladů je možné sledovat, kterou z postav, respektive který příběh si distributor vybral z filmu jako ten hlavní a na které hvězdě vystavěl jeho propagaci. Ačkoli v původním prostředí byla hlavní, respektive titulní postavou Anny Ondráková jako Pratermizzi Maria Veitschberger, přičemž i v dnešní rekonstruované kopii je její
177 Filmarchiv Austria.
44 jméno v titulcích na prvním místě, už v době první propagace v Rakousku se pořadí hlavních hvězd neustále proměňovalo.
Krátce si určité prvenství mezi hvězdami filmu Tanečnice s maskou získal také Igo Sym, který patřil mezi nejnovější herecké objevy Alexandra Kolowrata. A právě jeho fotografie propagovala film ve Francii. Nicméně Tanečnicí s maskou (volba českého distributora) byla Nita Naldi. Byla i Satanem v hedvábí (volba německého distributora), který nosil Zlatou, případně Hrůzostrašnou masku (volba francouzského, španělského a portugalského distributora) a oplýval Fascinujícím chtíčem (volba brazilského distributora). Z tohoto výčtu je tedy jasné, že v euroamerickém kontextu měla přednost výhradně hollywoodská herečka Nita Naldi. Původní Kolowratův zájem propagovat film na jeho dávném objevu z Prahy tedy příliš nezafungoval.
Tradice distribučních názvů, v nichž by se celý film připisoval už v samotném titulu postavě „Anny“ (unifikované filmové postavě, ke které Anny Ondráková během své kariéry směřovala a kterou variovala jen vnějšími detaily), začala až 11. února 1927 s premiérou filmu Aničko, vrať se! Do té doby byly nejvýrazněji asociovány distribuční názvy s hlavními rolemi Ondrákové jen ve dvou případech, a to v Hraběnce z Podskalí a v Hraběnce z Modes-Robes.
Jaká ale skutečně byla role Pratermizzi? Byla prodavačka lístků z atrakce Zum Walfisch v Prateru takovou, která by odpovídala dlouholeté spolupráci s Kolowratem? Ze scén, jež se dochovaly, můžeme rekonstruovat dramatický příběh, ve kterém nejprve bezstarostná dívka začne chodit s mladíkem, jenž před ní ukrývá svou pravou identitu. Brzy se ale z Pratermizzi stává pouhý stín její původní veselé povahy, protože nezná důvod, kvůli kterému ji její milenec opouští. V závěru příběhu se Pratermizzi mění v madonu v lidském přestrojení, jež je s to odvrátit zoufalého muže od rozhodnutí spáchat sebevraždu. Pro tuto metaforickou proměnu ve svatou zachránkyni hříšníka slouží Ondrákové ideálně historické prostředí stálé expozice v atrakci, ve které pracuje. Tato scéna je v ostrém kontrastu k úvodu, jenž je zaměřený na živé odpoledne v Prateru, ideálním místě pro seznamování mladých lidí. Anny Ondráková z tohoto materiálu dokázala vykřesat psychologickou hru, ve které nejprve sice vychází ze své obvyklé praxe, kdy hraje téměř samu sebe, ale velmi přirozeně přechází do stěžejní psychologické hloubky. Ondráková se tu herecky střetává s Nitou Naldi, zkušenou femme fatale. Díky ní si postava Ondrákové prochází niterním utrpením, přičemž její
45 bolest zde funguje jako katarze pro obnovu víry ve spravedlnost. V lepší řád světa, ve kterém se bolest mění v odříkání, přičemž tato oběť odříkání dokáže znovu vzkřísit život a odpustit. Takto je pak rehabilitována rovnováha lidského bytí.
Pratermizzi lze tedy považovat za herecky doposud nejzajímavější postavu Anny Ondrákové, k níž se nicméně dopracovala na základě série méně náročných rolí ve zcela odlišných žánrech a v jiných zeměpisných šířkách. Variabilitu jejího hereckého talentu sice stvrdil a ještě více rozšířil její další vídeňský film Jeho Výsost, předtanečník, ve kterém pracovala znovu s režisérem Leiterem, ale faktem zůstává, že po smrti hraběte Alexandra Kolowrata v prosinci 1927 pro Ondrákovou v rakouském filmu příležitost už nebyla. Je tedy zcela evidentní, že kosmopolitní prostředí a prostor střední Evropy krátce po 1. světové válce nahrávaly migraci, avšak v každé nové destinaci bylo nutné, aby za Ondrákovou stál silný partner, režisér nebo producent, jenž by uměl na základě jednoho úspěchu vybudovat jméno Anny jako svého druhu značku.
Postupem času se Tanečnice s maskou navíc stala nejzajímavějším artiklem ne jako umělecký film, nýbrž jako historický dokument, ve kterém máme zakonzervovánu podobu Prateru a několika jeho reálných atrakcí v roce 1926. V tomto smyslu byla ukázka z Tanečnice s maskou zařazena i na DVD Der Wiener Prater im Film,183 a to samozřejmě jen proto, aby ilustrovala dobový kolorit zábavního areálu. Stejně tak se Anny Ondrákové nevěnoval ani Günter Krenn ve svém textu k filmu v katalogu Prater Filmfestivalu 2005.184 Mnohem důležitější pro něj byla rychlá reakce FAA, který film zrekonstruoval a uvedl jej ve stejném roce, kdy byl nalezen. Zmínku o Tanečnici s maskou najdeme i ve sborníku Prater Kino Welt – Die Wiener Prater und die Geschichte des Kinos, 185 ale opět je tu jen potvrzen status filmu jako důležité části mozaiky o poznání historie významné historické památky. Takže v tomto kontextu se jako nejpozoruhodnější jeví práce s kamerou, jež zachytila především historickou skutečnost, ve filmu nicméně naivně použitou jen jako kulisu vyfabulovaného příběhu.
183 Filmarchiv Austria.
46 4.3 Otto Spitzer-Film – Jeho Výsost, předtanečník
V podobném kontextu, s jakým je zpětně nakládáno s Tanečnicí s maskou, se v současné době pracuje i s druhým rakouským filmem Anny Ondrákové – s Jeho Výsostí, předtanečníkem. Důvodem je přítomnost dokumentárních materiálů z listopadu 1918, kdy byla založena samostatná Rakouská republika. Tyto materiály však jen uvozují situaci, od níž se dále odvíjí fikční děj. Proto FAA vydal společný program ve své edici Filmhimmel Österreich pro Jeho Výsost, předtanečníka a krátkometrážní dokument Zehn Jahre Republik (1928).186 Originální tónovaná a virážovaná 35 mm kopie byla nalezena ve francouzské verzi pod názvem Princ de Nuit v Stiftung Deutsche Kinemathek v Berlíně, FAA následně rekonstruoval film v roce 1995 v rámci programu Projecto Lumière.187 Film byl dále uveden na Berlinale188 v roce 1997 a na Viennale189 v roce 2002. Dnešní metráž je oproti premiérové třetinová.190
Alternativním názvem byla Das entfesselte Wien. V Německu se film hrál pod názvem Hotel Erzherzogin Viktoria. 191 Důležitý byl také podtitul, který navozoval zdání reportážního filmu: 7 Akte aus den Protokollen der Sittenpolizei, jehož alternativou byl Ein Filmspiel vom Tanzparkett des Lebens.
Jeho Výsost, předtanečník přišel do vídeňských kin pouhý týden po Tanečnici s maskou. Veřejnost měla tedy jen minimální prostor odlišit od sebe dva filmy propagované jménem stejné herečky. Nicméně tentokráte nebylo pochyb, že hlavní ženskou hvězdou po boku oblíbeného německého herce Bruno Kastnera je Anny Ondráková. Kastnerovu milenku hrála sice Friedl Haerlin, ale ta měla ve filmu o poznání menší prostor. Jeho Výsost, předtanečník pracoval s tématem začlenění bývalé šlechty do nové rakouské společnosti po roce 1918. Z pohledu roku 1926 šlo o stále aktuální proces, v němž se noví řadoví občané museli zařadit do společnosti a vykonávat povolání, která by pro ně byla dříve nemyslitelná.
186 BLÜTTNER, Elisabeth (2005): Filmhimmel Österreich 19. Wien: FAA. 187 KRENN, Günter (1996): History Reflected by The Distorting Mirror Seine Hoheit der Eintänzer, an Austrian silent movie. Journal of Film Preservation. FIAF, č. 52, s. 48-49. 188 Berlinale.
47 Toto se samozřejmě týkalo jen těch, kteří nezvolili exil. Proto byl děj filmu vystavěn kolem takových detailů, do jakých trapností se například dostala Velkokněžna Viktoria, když se vydávala za písařku, ačkoli neznala psací stroj. Její milenec, princ Otto Mansperg, byl předtanečníkem v nočním podniku Parisien, protože mu nezbylo na výběr žádné jiné povolání. Platila však pořád předválečná morálka, a tak nebylo přípustné, aby se veřejnost dozvěděla cokoli ze soukromí bývalé šlechty, a proto tedy tragikomičnost Jeho Výsosti, předtanečníka spočívala ve vnitřním utrpení bývalého šlechtice, který se neuměl pohybovat v obyčejném světě. Otto Mansperg klesl na dno, když na něj jeho bratr svalil krádež, což vedlo k Ottovu vyhnání z rodinného kruhu a přišel tak i o svou milenku, která odcestovala do exilu.
Po čase, v roce 1922, se ale naskytla příležitost si vše vyříkat, a tak se Viktoria inkognito vrátila do Vídně. Celý spor by mohl vyřešit dopis, který je ukryt v bývalém šlechtickém sídle. A v tuto chvíli přichází na řadu Steffi Haidegger, hvězda Velkého kasina nočního podniku Parisien – Anny Ondráková. Steffi je zamilovaná do Otty, ale on její lásku neopětuje. Přesto, když má Steffi příležitost Ottovi pomoci očistit se před Viktorií, udělá to pro něj. I když to pro ni znamená nebezpečí a vydírání od jeho bratra.
Steffi je pro Anny Ondrákovou vynikající příležitost ztvárnit postavu, která je zcela jiná, než jakou byla Pratermizzi. Nejprve je koketní, když v šatně Parisienu odmítá zájemce o své půvaby, ale zároveň by ráda udělala dojem na Ottu. Nabízí mu dokonce, aby jí pomohl připnout diamantový podvazek, jejž potřebuje pro své vystoupení. Otto s úsměvem odmítá lásku, avšak nabízí jí přátelství. Ondráková má v takové situaci příležitost sehrát celou řadu emocí. Od koketní radosti a vyzývavosti až po výbuch hněvu. Její vystoupení v Parisienu představuje nejodvážnější taneční číslo, které kdy Ondráková ve filmu předvedla. Je převlečena za muže, na jednom oku má cvikr, na hlavě cylindr, pod krkem motýlka a na těle má sako a krátké kalhoty, které umožňují publiku vidět její štíhlé nohy. Tančí s deseti dívkami v minišatech, které připomínají antickou módu. Steffi se k dívkám chová jako ke svému harému, ony ji vzývají. Steffi si postupně podmaňuje každou z nich, až si nakonec jednu vybere, svede a políbí. Ale ani v takové scéně nechybí humor a Ondráková opouští kasino s úsměvem. Připouští tak určité možné výklady k sexuální orientaci své postavy, ale hlavní příběh počítá se Steffi skutečně zamilovanou jen do Otty a vztahy se ženami nechává v pozadí jen jako zpestření pro její noční práci. Další výrazné scény s Ondrákovou jako Steffi iniciuje Otto,
48 kterému by velice pomohlo, kdyby Steffi pro něj z jeho bývalého sídla získala staré milostné dopisy. To je něco pro Anny Ondrákovou; vkrádá se s roztomilou lstí do zámku, uniká před Ottovým bratrem, který ji vydíral, a závěrem celé tajné akce skutečně pomůže k usmíření Otty a Viktorie. To už má ale oči zalité slzami, protože tak definitivně přichází o Ottu. Vrací se do ospalého Pariesienu a navzdory všemu nachází útěchu u svého ctitele, jehož až doposud vždycky kvůli Ottovi odmítala. Tím se potvrzuje nezvratná propast mezi šlechtou a obyčejnými lidmi. Jelikož i v době, kdy už tituly neplatí, je stále podle tradiční morálky nepřípustné mísit společenské vrstvy.
49 5. Závěr
Směr profesní kariéry Anny Ondrákové v letech 1919-1928, tedy před jejím definitivním prosazením se v západní Evropě, které legitimizovalo její hvězdný diskurz v českém tisku 20. let, byl určen dvěma etapami jejího působení v rakouském filmu. Poprvé se sice Ondráková vrátila v roce 1922 zpět do Prahy bez výraznějších nároků na statut mezinárodní hvězdy, což v kombinaci s postupující poválečnou krizí v národních kinematografiích způsobilo stagnaci její kariéry, avšak po překonání tohoto útlumu se roku 1926 vrátila do Rakouska nejen jako nastupující hvězda československého filmu, ale také jako herečka pracující i v Německu. Tyto tři destinace, ve kterých pracovala se stále většími úspěchy, učinily z pražské herečky Anny Ondrákové evropskou hvězdu Anny Ondru.
V domácích kritikách Quida E. Kujala, Otokara Štorcha-Mariena, Zet Molas nebo vídeňského reportéra Emericha Boyera-Berghofa zosobňovala Ondráková evropskou Mary Picford přesně v takových intencích, jak už to odhadl Gustav Machatý v době jejího objevení. Už od počátku 20. let měla mít skvělou budoucnost a velké role odpovídající jejímu přirozenému komediálnímu talentu, ale realita nedostatečně rozvinutého filmového průmyslu malé národní kinematografie a následná krize tuto rychle se rozvíjející kariéru zpomalily. V Československu nebyl prostor na formování komediální herečky v době, ve které sotva existoval jediný ateliér AB na Vinohradech. Kariéra Anny Ondrákové vzešla k postupnému vrcholu z počáteční nutnosti realizovat domácí filmy v zahraničí. Pokud byla vázána na postkrizový československý film, ukázalo se, že vlna národních adaptací autorů typu Popelky Biliánové nebo Ignáta Herrmanna pro ni nejsou tím pravým materiálem. Dokonce ani režiséři, kteří ji obsazovali do velkých rolí, jako Karel Anton ještě v době krize, pro ni neměli v době Vdavek Nanynky Kulichovy nebo Do panských stavů mnoho nabídek.
Pro Ondrákovou bylo řešením zaměřit se na okolní kinematografie, což nakonec v její práci také převážilo. Dostatečné nabídky z Prahy pro ni přišly až pozdě, tedy v době, kdy kromě Vídně a Berlína měla točit i v Londýně. Situace mezi pražskými filmaři byla však taková, že definitivní odpoutání se Ondrákové od československého průmyslu považovali za velmi dobrou reprezentaci a její rozhodnutí vítali. I český tisk takto mohl zanechat vizí a odpovědí na otázky, jak by měla Ondráková se svým talentem naložit.
50 Vídeňské roky formovaly Anny Ondrákovou natolik, že se dokázala v jakékoli situaci, která panovala v evropských kinematografiích 20. let, uplatnit. Na počátku získala určitý náskok nad svým stálým spolupracovníkem Karlem Lamačem, to když odešla do Rakouska už v roce 1921, za krátko ale sledovala jeho úspěch tamtéž ještě v roce 1923, kdy sama točila znovu už jen v Československu. Ondráková se často pohybovala mezi filmaři, kteří s ní počítali i do budoucna. Jedinkráte točila s hostujícím Američanem Sidneyem M. Goldinem pro pražskou společnost AB a byla to právě ona, kdo přešel společně s Lamačem do jeho dalších rakouských filmů.
Na hraběte Alexandra Kolowrata udělala jako osmnáctiletá při práci na českém filmu Zpěv zlata v berlínském ateliéru Am Zoo takový dojem, že kromě doporučení do dvou filmů, které vznikaly v letech 1921 a 1922 pro jeho společnost Sascha-Film, došli společně později také k produkci, na niž Kolowrat umělecky osobně dohlížel, a vznikl tak film, ve kterém hrála Anny titulní roli vídeňské dívky Pratermizzi a cele tak splynula s rakouským filmovým prostředím. Anny Ondrákovou nezatěžovala její československá příslušnost – ve 20. letech představovala kosmopolitní tvář, jež mohla být stejně tak rovnocennou partnerkou domácích herců v Rakousku nebo Německu, nebo naopak být přirozenou součástí mezinárodního obsazení v evropských koprodukcích.
Její popularita v Rakousku kulminovala zejména ve druhé polovině roku 1926, kdy na jejím jméně byly propagovány i ty české filmy, ve kterých nehrála – Dobrý voják Švejk a Švejk na frontě.
Anny Ondráková přesáhla možnosti a hranice československého filmu, který jí v nejlepším případě nabízel jako pokračování jejích kosmopolitních úspěchů grotesky z cyklu Anton Comedies nebo bláznivou komedii po boku začínajícího Vlasty Buriana. Dál nebylo možné očekávat, že by se český film natolik přiblížil svým západním vzorům a vytvořil platformu pro herečku srovnatelnou s nejlepšími představiteli skutečné americké grotesky.
51 5.1 Epilog
Anny Ondráková zanechala soustavné práce v Československu po koprodukčním filmu Dcery Eviny, který byl symbolicky realizován podle námětu jejího objevitele Jana Stanislava Kolára. V průběhu produkce se ale původní námět natolik změnil, že se jeho autorství Kolár vzdal ve prospěch autorů z koprodukčních zemí – Německa a Švýcarska.192
Přelom němého a zvukového filmu prožila mezi Londýnem a Berlínem, a to v době, kdy se rozhodovala, jestli dá přednost dramatickým rolím u First National nebo komediím, které točila v kamarádském prostředí s Karlem Lamačem a Ottou Hellerem v Berlíně. A jak už bylo patrné v době jejího prvního návratu ze zahraničí, z Vídně v roce 1922, Ondráková vždy dávala přednost spolupráce s Lamačem. Takto se tedy usadila v Berlíně a společně s Lamačem založili Ondra-Lamač-film, společnost produkující především star vehicly Anny Ondry.
Se zvukovým filmem se Anny Ondráková setkala v Londýně zřejmě příliš brzy na to, aby dokázala hrát poprvé anglicky, ale pokud měla dostatek času a kolem sebe zázemí svých stálých spolupracovníků kolem sebe, debutovala na kontinentální Evropě postupně německy, česky a francouzsky natolik úspěšně, že ve všech těchto řečech začala nahrávat také písně na desky.
Na vrchol popularity se dostala v roce 1936 v době berlínské Olympiády. Byla v té době už tři roky vdaná za nejúspěšnějšího německého sportovce 20. století Maxe Schmelinga. Natáčela své filmy v německých, českých a francouských verzích, zpívala a tančila. Proměnila se z komediální herečky, které bylo pražské filmové prostředí příliš malé, v osobnost evropského filmu. Byla tváří své vlastní společnosti 8 let, poté se musela přizpůsobit politickým změnám ve Třetí říši a vliv na její kariéru měla i kariéra jejího muže, jenž se velmi rychle stal z pozice oblíbeného sportovce trnem v oku říšské propagandě. Prohrál odvetný souboj s černým Američanem Joe Louisem.
Poprvé po dvaceti intenzivních letech Anny Ondráková v roce 1939 nenatočila žádný film. Po zániku Ondra-Lamač-Filmu v roce 1937 se Lamač i Heller vrátili do
192 KOLÁR, Jan Stanislav (1928): Princ z ulice. Český filmový zpravodaj, č. 11 (17. 3.), s. 6.
52 Československa a později emigrovali do Anglie. Anny Ondráková zůstala s mužem v Německu a točila už jen sporadicky. Ve 40. a 50. letech hrála pouze ve čtyřech filmech.
Anny Ondráková byla součástí průkopnické generace českých filmařů po 1. světové válce, která překročila hranice českého němého filmu a postupně uspěla v Rakousku, Německu, Anglii a Francii. Ovšem povědomí o osobnosti a úspěchu Anny Ondrákové bylo v Československu potlačeno ihned po roce 1945. Z dříve nadšených reakcí, jež sledovaly každý krok v kariéře této ženy, se stala jen poznámka na okraji stránky. Typickým pro tento obrat je popisek z Kina bilancující nový pohled na ni: „Anny Ondráková kouzla zbavená – konec nacistické říše znamená i konec kariéry této ženy, provdané za německého boxera Maxe Schmellinga. Žije v podnájmu u svých přátel v Hamburku, zatímco její muž byl spojeneckými úřady uvězněn pro poskytnutí falešných informací.“ 193
V Německu byla Anny Ondráková znovu populární zejména v době oslav 25. výročí jejího manželství se Schmelingem v roce 1958 a v době televizní premiéry Její zpovědi Alfreda Hitchcocka.194
Z české kultury se Anny Ondráková vytratila, přičemž z toho mála textů, které se jí věnovaly nebo ve kterých byla zmíněna, byl nejproblematičtější vzpomínkový text Bohumila Šmídy, který ji vylíčil jen jako hvězdu Prag-filmu, říšské výrobny na Barrandově za 2. světové války.195
Koncem 80. let vyšlo v Československu několik málo krátkých nekrologů a teprve po roce 2000 bylo možné zaznamenat limitovaný dosah životopisných filmů o Maxi Schmelingovi a Joe Louisovi. První takto koncipovaný film Roberta Michaela Lewise Ring of Passion vznikl ještě za života Ondrákové, a to pro americkou televizi v roce 1977, druhý opět pro televizi v roce 2002 jako Souboj o vše (Joe and Max, Steve James) a zatím poslední verzí je Max Schmeling Uwe Bolla z roku 2010. Postavu Ondrákové v těchto filmech postupně hrály herečky ze Švédska, Austrálie a Rakouska.
193 (1946): Kino, č .6, s. 95. 194 ONDRA, Anny (1968): „Ich war Hitchcocks erste Mörderin!“ Sieh Fern mit Hör Zu, č. 27, s. 2-3. 195 ŠMÍDA, Bohumil (1980): Jeden život s filmem. Praha: Mladá fronta, s. 62.
53 6. Zdroje
6.1 Literatura
(1921): Padesát let divadla na Smíchově 1871-1921. Praha: Slavnostní výbor. (1948): 30 Jahre Sascha-Film. Festschrift der Sascha-Film Verleih- und Vertriebs- Ges.m.b.H Wien. BALLHAUSEN, Thomas – EICHINGER, Barbara – MOSER, Karin – STERN, Frank (2006): Die Tatsachen der Seele. Arthur Schnitzler und der Film. Wien: FAA. BARTOŠEK, Luboš (1979): Dějiny československé kinematografie. Svazek 1, část 1 – němý film 1896-1930. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. BARTOŠEK, Luboš (1985): Náš film. Kapitoly z dějin (1896-1945). Praha: Mladá fronta. BARTOŠEK, Luboš – BOČEK, Jaroslav – MALÍK, Miroslav – ŠTÁBLA, Zdeněk (1966): Rozšířené teze k dějinám československé kinematografie. Praha: s. n. BLÜTTNER, Elisabeth (2005): Filmhimmel Österreich 19. Wien: FAA. BONO, Francesco – CANEPPELE, Paolo – KRENN, Günter (eds). (1999): Elektrische Schatten. Beiträge zur Österreischen Stummfilmgeschichte. Wien: FAA. BROŽ, Jaroslav – FRÍDA, Myrtil (1959): Historie československého filmu v obrazech 1898-1930. Praha: Orbis. BROŽ, Josef (2008): Aféry Anduly Sedláčkové. Praha: Petrklíč. DANDOVÁ, PhDr. Marta (1999): Strž Karla Čapka. Průvodce expozicemi Památníku Karla Čapka. Stará Huť u Dobříše: Památník Karla Čapka. DEWALD, Christian – SCHWARTZ, Wener Michael (eds.): Prater Kino Welt. Die Wiener Prater und die Geschichte des Kinos. Wien: FAA. FRIEDRICHOVÁ, Dorothea (2003): Anny Ondráková a Max Schmelig: Praha: Ikar. FRIEDRICH, Dorothea (2001): Max Schmeling und Anny Ondra. Berlin: Ullstein. GERALDE (1928): Le Masque d’epouvante. Le Film Complet du Dimanche 7e Année. č. 473. (4. 3.). Paris: Film Complet. GMITERKOVÁ, Šárka (2012): Filmová cnost je blond: Jiřina Štěpničková (1930-1945). Iluminace. Praha: NFA. HANZLÍK, Ing. V. – SMRŽ, Ing. Karel (1922): Portréty předních českých filmových umělkyň a umělců. Praha: Nákladem vlastním. HORNÍČEK, Jiří (2011): Gustav Machatý – Touha dělat film. Brno: Host.
54 JIRÁK, Petr (2013): Hanácké kořeny slavné české herečky Anny Ondrákové. In: Sborník Státního okresního archivu Přerov. Přerov: Zemský archiv v Opavě – Státní okresní archiv Přerov. KRENN, Günter (1996): History Reflected by The Distorting Mirror Seine Hoheit der Eintänzer, an Austrian silent movie. In: Journal of Film Preservation. Bruxelles: FIAF. KRENN, Günter (2005): Die Pratermizzi – Eine sensationelle Wiederbegegnung. In: Prater Filmfestival. Wien: FAA. KRENN, Günter (2010): Cocl und Seff im Tingl-Tangl. In: Silent Comedians. Wien: FAA. KRENN, Günter Krenn – WOSTRY, Nikolaus Wostry (eds.): Cocl & Seff. Die österreichischen Serienkomiker der Stummfilmzeit. Wien: FAA. LAMAČ, Karel (1923): Jak se píše filmové libreto. Praha: A. Němec a spol. LIEP, Hans (1935): Max und Anny. Romantischer Bericht vom Ausstieg zweier Sterne. Hamburg: Broschek & Co. LOACKER, Armin – STEINER, Ines (eds.) (2002): Imaginierte Antike. Österrreichische Monumental-Stummfilme. Wien: FAA. MOCNÁ, Dagmar (1996): Červená knihovna Studie kulturně a literárně historická. Praha: Paseka. OBST, Dr. Milan (1981): Švandovo divadlo 1881-1981. Praha: Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého. OPĚLA, Vladimír, aj. (1995): Český hraný film 1898-1930. Praha: NFA. OPĚLA, Vladimír, aj. (1998): Český hraný film 1930-1945. Praha: NFA. PRESCHL, Claudia (2008): Lachende Körper. Komikerinnen im Kino der 1910er Jahre. Wien: Synema. RYALL, Tom (1993): Blackmail. London: BFI. SCHMELING, Max (1930): Mein Leben – meine Kämpfe. Grethlein & Company. SCHMELING, Max (1957): 8-9-aus. Berlin: Ullstein. SCHMELING, Max (1967): Ich boxte mich durchs Leben. Stuttgart: Franckh. SCHMELING, Max (1977): Erinnerungen. Berlin: Ullstein. STEINER, Gertraud (1997): Filmbook Austria. The History of the Austrian Film From Its Beginnings to the Present Day. Vienna: Medium Owner.
55 STERN, Frank (2008): Geste und Klang im Jiddischen Film – Zwischen Volkskultur, Nostalgie und gessellschaftlicher Konfrontation. In: Jüdisches Filmfestival Wien / Vienna Jewish Film Festival 08. Wien: FAA. ŠMÍDA, Bohumil (1980): Jeden život s filmem. Praha: Mladá fronta. SUCHÝ, Ondřej – FARNÍK, Jaromír (2004): Album Vlasty Buriana. Praha: Ametyst. SZCZEPANIK, Petr (2008): Konzervy se slovy. Brno: Host. THOMPSONOVÁ, Kristin – BORDWELL, David (2007): Dějiny filmu. Praha: AMU. TOEPLITZ, Jerzy (1972): Geschichte des Films Band 1 1895-1928. Berlin: Henschelverlag. TRUFFAUT, Francois (1983): Rozhovory Hitchcock-Truffaut. Praha: ČSFÚ. VORÁČ, Jiří (2004): Český film v exilu. Brno: Host. WASSERMAN, Václav (1958): Václav Wasserman vypráví o starých českých filmařích. Praha: Orbis.
56 Bakalářské, magisterské a disertační práce
BARTOŠOVÁ, Jana (2001): Máňa Ženíšková – profil herečky. Olomouc: Teorie a dějiny dramatických umění. ČÍŽKOVSKÁ, Jana (2011): Velbloud uchem jehly 1926 a 1936 (filmové adaptace divadelní hry Františka Langera). Praha: Univerzita Karlova. FABIÁNOVÁ, Kristýna (2007): "Lamač Košíře - rosteme do šíře". Historie filmového ateliéru Kavalírka v Praze. Brno: Masarykova univerzita. CHYTILOVÁ, Vladimíra (2006): Diskurz o českých filmových hvězdách v českém filmovém tisku 20. let. Brno: Masarykova univerzita. JOHNSON, Kevin B. (2012): Annexation Effects: Cultural Appropriation and the Politics of Place in Czech-German Films, 1930-1945. Pullman: University of Washington. KASALOVÁ, Simona (2012): Česká literatura v němých filmech Karla Lamače. Olomouc: Univerzita Palackého. PALFY, Isabella (1993): Kino und Film der ersten Österreichischen Republik. Die Filmpublizistik der Tonfilmzeit von 1929-1938. Dissertation zur Erlangung des Doktorgrades der Philosophie an der Grund- und Integrativwiessenschftlichen Fakultät der Universität Wien. PAULER, Florian (1982): Österreichische Filmpublizistik in der Pionier- und Aufbruchszeit der Kinematographie 1895-1918. Dissertation zur Erlangung des Doktorgrades an der grund- und integrativwissenschaftlichen Fakultät der Universität Wien. VEČEŘA, Michal (2012): Elektafilm – největší výrobní koncern československého filmu v meziválečném období, Brno: Masarykova univerzita.
57 6.2 Periodika
Český filmový svět, 1923-1927 Český filmový zpravodaj, 1921-1928 Divadlo budoucnosti, 1920-1922 Film, 1921, 1923-1928 Film a doba, 1957 Filmová hvězda, 1926 Filmová Praha, 1923 Filmová tribuna, 1927 Filmový kurýr, 1922, 1927, 1943 Filmový věstník, 1922 Hollywood, 1927-1928 Kinematografie, 1926 Kino, 1926, 1933, 1946, 1965 Kinopublikum, 1920 Lucerna Journal, 1928 Náš film, 1920 Národní listy, 1924-1925 Národní politika, 1923-1926 Pražský ilustrovaný zpravodaj, 1923 Rozpravy Aventina, 1925-1928 Zpravodaj Zemského svazu kinematografů v Čechách, 1922-1927
Film- und Mode-Revue, 1952 Der Filmbote, 1918-1926 Die Filmwelt, 1919-1925 Internationale Filmschau, 1923-1933 Die Lichtspielbühne, 1925-1929 Das Kino-Journal, 1908-1938 Paimann’s Filmlisten Wochenschrift für Lichtbild-Kritik, 1921-1922 Sieh Fern mit Hör Zu, 1968
58 6.3 Archivy a archivní fondy
Archiwum Diecezjalne, Tarnów, Polsko Výpis matričních údajů z roku 1902.
Filmarchiv Austria, Wien, Rakousko Audiovisuelles Zentrum.
Národní filmový archiv (NFA), Praha Sbírka zvukových dokumentů, OS 765 1/6, Rozhovor s Janem Stanislavem Kolárem (60. léta). Sbírka zpravodajského filmu, ZF 56 a 186, Jak byla Anny Ondráková získána pro film (1921). f. Karel Lamač f. Václav Wassermann – Vodička f. Martin Frič f. Jan Stanislav Kolár (nezpracovaný) f. HERCI (sbírka jednotlivců) f. bří Deglové f. Čefid s. r. o.
Historické muzeum, Terezín Sbírky plakátů.
Osobní archiv autorky a Jaromíra Farníka Fotografie.
59 6.4 Internetové zdroje
Berlinale.
60 6.5 Citované filmy
Coquette (Sam Taylor, USA, 1929) Desatero přikázání (The Ten Commandments, Cecil B. DeMille, USA, 1923) Děvče pro všechno (How Could You, Jean?, William Reskond Tailor, USA, 1918) Dobrý voják Švejk (Karel Lamač, Československo, 1926) Domu ztraceného štěstí (Josef Rovenský, Československo, 1927) Harun el Rašid (Harun al Rashid, Mihály Kertész, Rakousko, 1924) Její minulosti (Ihre Vergangenheit, Sidney M. Goldin, Rakousko, 1921) Das Lied der Wachau (nezjištěno) Miluji (nerealizováno) Mladý Medardus (Der junge Medardus, Mihály Kertész, Rakousko, 1923) Salammbó (Pierre Marodon, Rakousko, 1925) Samson und Delila (Alexander Korda, Rakousko, 1922) Seff boxuje o nevěstu (Seff als Athlet, Rakousko, 1923) Die Sklavenkönigin (Mihály Kertész, Rakousko, 1924) Sodom und Gomorrha (Mihály Kertész, Rakousko, 1922) Švejk na frontě (Karel Lamač, Československo, 1926) Das Wunder von Mariazell (nezjištěno) Zehn Jahre Republik (Rakousko, 1928)
61 6.6 Rakouské filmy s Anny Ondrákovou
Děvče z Tingl-Tanglu (Cocl und Seff im Tingl-Tangl, 1921) Aka: Seff im Tingltangl (v Německu), Cocl und Seff im Tingeltangel, Seff im Varieté. Hrají: Rudolf Walter (Cocl), Josef Holub (Seff), Muz Perry, Anny Ondráková. Produkce: Cocl-Comedy (Wien). Archiv: Filmarchiv Austria. Distribuce: Sascha Film-Industrie AG (Wien). Formát: 35 mm, čb., 1:1,33, němý, holanské mezititulky, 25 min. (700 m). Premiéra: 28. 10. 1921 – Vídeň. Použitá verze: DVD, německé podtitulky.
Hlídejte své dcery (Hütet eure Töchter, Sidney M. Goldin, 1922) Režie: Sidney M. Goldin. Kamera: Josef Zeitlinger. Hrají: Pauline Schweighofer, Franz Höbling, Anna Kallina, Anny Ondráková, Karel Lamač, Molly Picon. Produkce: Goldin-Film (Wien). Premiéra: 14. 4. 1922 – Vídeň. Kopie: Filmové materiály jsou pokládány za ztracené.
Cikánská láska (Zigeunerliebe, Thomas E. Walsh, 1922) Režie: Thomas E. Walsh. Scénář: Thomas E. Walsh. Kamera: Nicolas Farkas. Hrají: Harry Schürmann, Julius von Klingowström, Albert von Kersten, Paul Baratoff, Anny Ondráková, Karl Hartl. Produkce: Sascha Film-Industrie AG (Wien). Premiéra: 22. 9. 1922 – Vídeň. Kopie: Filmové materiály jsou pokládány za ztracené.
Neuveď nás v pokušení (Führe uns nicht in Versuchung, Sidney M. Goldin, 1922) Aka: Und führe uns nicht in Versuchung. Režie: Sidney M. Goldin. Scénář: Sidney M. Goldin. Kamera: Josef Zeitlinger. Hrají: Josef Zetenius, Sybille de Brée, Paul Baratoff, Anny Ondráková, Karel Lamač. Produkce: Goldin-Film (Wien). Premiéra: 31. 12. 1922 – Vídeň. Kopie: Filmové materiály jsou pokládány za ztracené.
62 Tanečnice s maskou (Die Pratermizzi, Karl Hans Leiter, 1926) Aka: Satan in Seide (Arme Pratermizzi) (v Německu). Režie: Karl Hans Leiter. Asisten režie: Karl Hartl. Umělecký dohled: hrabě Alexander Kolowrat. Scénář: Walter Reisch. Kamera: Gustav Ucicky, Eduard von Borsody. Stavby: Artur Berger, Emil Stepanek. Hrají: Anny Ondra (Pratermizzi), Igo Sym (Christian von B.), Ferdinand Leopoldi (Adam Lorenz Stingl), Nita Naldi (tanečnices maskou), Hedy Pfundmayr (její dvojnice), Carl Goetz (Herr von Z.). Produkce: Sascha Film-Industrie AG (Wien). Archiv: Filmarchiv Austria. Formát: 35 mm, čb., 1:1,33, němý, německé mezititulky, původní délka 91 min. (2442 m). Premiéra: 7. 1. 1927 – Vídeň. Použitá verze: DVD, 62 min. (1674 m).
Jeho Výsost, předtanečník (Seine Hoheit, der Eintänzer, Karl Hans Leiter, 1926) Aka: Hotel Erzherzogin Viktoria (v Německu). Režie: Karl Hans Leiter. Scénář: Walter Reisch. Kamera: Viktor Gluck. Stavby: Artur Berger. Hrají: Anny Ondra (Steffi Haidegger), Bruno Kastner (Otto Mansperg), Friedl Haerlin (arcivévodkyně Victoria), Fritz Ley (Flory Gruber), Hermann Benke (kníže Ottakar Manspreg), Cornelius Kirschner (Hofrat Vasicek), Otto Schmöle (policejní komisař), Robert Valberg (princ Albrecht Mansperg), Anna Kallina (paní Manspergová). Produkce: Otto Spitzer-Film (Wien). Archiv: Filmarchiv Austria. Formát: 35 mm, čb., 1:1,33, němý, německé mezititulky, původní délka 98 min. (2650 m). Premiéra: 15. 1. 1927 – Vídeň. Použitá verze: DVD, 65 min. (1755 m).
63 7. Přílohy
7.1 Filmografie Anny Ondrákové
…a neuveď nás v pokušení (The Manxman, Alfred Hitchcock, Velká Británie, 1929) Aničko, vrať se! (Theodor Pištěk, Československo, 1926) Anny, pozor - policajt! (Der Erste Kuß, Karel Lamač, Německo, 1928) Anny řádí („Eine Freundin so goldig wie du…“, Karel Lamač, Německo, 1930) Anny se vdává (Glorious Youth, Graham Cutts, Velká Británie, 1928) Anny, ukrutná přítelkyně (Faut-il les marier?, Karel Lamač, Pierre Billon, Francie, 1932) Anny, ukrutná přítelkyně (Die grausame Freundin, Karel Lamač, Německo, 1932) Baby (Baby, Karel Lamač, Německo, 1932) Baby (Baby, Karel Lamač, Pierre Billon, Francie, 1933) Bibi (Sündig und süß, Karel Lamač, Německo, 1929) Bílý ráj (Karel Lamač, Československo, 1924) Cikánská láska (Zigeunerliebe, Thomas E. Walsh, Rakousko, 1922) Dáma s malou nožkou (Jan Stanislav Kolár, Přemysl Pražský, Československo, 1919) Dáma z baru (Hans Otto Löwenstein, Československo, 1924) Dcera pluku (Die Richter des Regiments, Karel Lamač, Rakousko, Německo, 1933) Dcera pluku (La Fille du Régiment, Karel Lamač, Pierre Billon, Německo, 1933) Dcery Eviny (Karel Lamač, Československo, 1928) Děvče z baletu (Ein Mädel vom Ballett, Karel Lamač, Německo, 1936) Děvče z fabriky (God's Clay, Graham Cutts, Velká Británie, 1928) Děvče z Tingl-Tanglu (Cocl und Seff in die Tingl-Tangl, Rakousko, 1921) Děvče z U.S.A. (Das Mädel aus U.S.A., Karel Lamač, Německo, 1930) Do panského stavu (Karel Anton, Československo, 1925) Dráteníček (Bohumil Šimek, Československo, 1920) Drvoštěp (Karel Lamač, Československo, 1922) Důvod k rozvodu (Karel Lamač, Československo, 1937) Er und seine Schwester (Karel Lamač, Martin Frič, Německo,1931) Falešná dvojčata (L’Armour en Cage, Jean de Limur, Karel Lamač, Francie, 1934) Falešná dvojčata (Die vertauschte Braut, Karel Lamač, Německo, 1934) Gilly poprvé v Praze (Karel Lamač, Československo, 1920)
64 Hlídejte své dcery (Hütet eure Töchter, Sidney M. Goldin, Rakousko, 1922) Hraběnka z Modes-Robes (Die kleine Dingsta / Trude, die Sechzehnjährige, Conrad Wiene, Německo, 1926) Hraběnka z Podskalí (Karel Lamač, Československo, 1925) Hříchy v manželství (Moderne Ehen, Hans Otto Löwenstein, Německo, Československo, 1924) Chyťte ho! (Karel Lamač, Československo, 1924) Jak byla Anny Ondráková získána pro film (Československo, 1921) Jedinou noc v ráji (Eine Nacht im Paradies, Karel Lamač, Německo, 1932) Jedinou noc v ráji (Une Nuit au Paradis, Karel Lamač, Pierre Billion, Francie, 1932) Jeho Výsost, předtanečník (Seine Hoheit, der Eintänzer, Karl Hans Leiter, Rakousko, 1927) Její zpověď (Blackmail, Alfred Hitchcock, Velká Británie, 1929) - němá a zvuková verze Kantor Ideál (Martin Frič, Československo, 1932) Karel Havlíček Borovský (Karel Lamač, Theodor Pištěk, Československo, 1925) Kaviárová princezna (Die Kaviarprinzessin, Karel Lamač, Německo, 1929) Když hvězdy svítí (Es leuchten die Sterne, Hans Heinz Zerlett, Německo, 1938) Kiki (Kiki, Pierre Billion, Francie, 1932) Kiki (Kiki, Karel Lamač, Francie, Německo, 1932) Květ ze Šumavy (Karel Lamač, Československo, 1927) Líbánky (Flitterwochen, Karel Lamač, Německo, 1936) Lucerna (Karel Lamač, Československo, 1925) Malá Dorritka (Klein – Dorrit, Karel Lamač, Německo, 1934) Mamzelle Nitouche (Mam’zelle Nitouche, Karel Lamač, Francie, Německo, 1931) Max Schmelings Sieg - Ein deutscher Sieg (Hans Heinz Zerlett, Německo, 1936) Miláček žen (Der Unwiederstehliche, Géza von Bulváry, Německo, 1937) Milenky starého kriminálníka (Svatopluk Innemann, Československo, 1927) Mladé děvče, mladý muž (Knockout – Ein junges Mädchen, ein junger Mann, Karel Lamač, Hans Heinz Zerlett, Německo, 1935) Mladý hrabě (Der junge Graf, Karel Lamač, Německo, 1935) Muž bez srdce (Der Mann ohne Herz, Josef Horňák, Franz W. Koeber, Československo, Německo, 1923)
65 Muž od plynu (Der Gasmann, Carl Froelich, Německo, 1940) Narren im Schnee (Hans Drope, Německo, 1938) Netopýr (Die Fledermaus, Karel Lamač, Francie, Německo, 1931) Netopýr (La Chauve–souris, Karel Lamač, Pierre Billon, Francie, Německo, 1931) Neuveď nás v pokušení (Führe uns nicht in Versuchung, Sidney M. Goldin, Rakousko, 1922) Nikyho velebné dobrodružství (Eugen Nicolsen, Československo, 1920) On a jeho sestra (Karel Lamač, Československo, 1931) Otrávené světlo (Jan Stanislav Kolár, Karel Lamač, Československo, 1921) Pantáta Bezoušek (Karel Lamač, Československo, 1926) Poleblut (Karel Lamač, Německo, Československo, 1934) Polská krev (Karel Lamač, Československo, 1934) Povídky slečny Hoffmannové (Fräulein Hoffmanns Erzählungen, Karel Lamač, Německo, 1933) Pozor na lásku (Vor Liebe wird gewarnt, Karel Lamač, Německo, 1937) Příchozí z temnot (Jan Stanislav Kolár, Československo, 1921) Saxofon Suzi (Saxophon-Susi, Karel Lamač, Německo, 1928) Sensace (Die vom Rummelplatz, Karel Lamač, Německo, 1930) Setřelé písmo (Josef Rovenský, Československo, 1920) Der Scheidungsgrund (Karel Lamač, Německo, Československo, 1937) Schön muss man sein (Ákos Ráthonyi, Západní Německo, 1951) Sladká Josefínka (Karel Lamač, Československo, 1927) Sound Test for Blackmail (Alfred Hitchcock, Velká Británie, 1929) Šest mušketýrů (Přemysl Pražský, Československo, 1925) Tajemné město Donogoo Tonka (Donogoo Tonka, Reinhold Schünzel, Německo, 1936) Tam na horách (Sidney M. Goldin, Československo, 1920) Tanečnice s maskou (Die Pratermizzi, Karl Hans Leiter, Gustav Ucicky, Rakousko, 1926 ) Trosečníci života aneb Píseň lásky (Ich liebe Dich!, Paul Ludwig Stein, Německo, 1924) Tu ten kámen (Karel Anton, Československo, 1923) Únos bankéře Fuxe (Karel Anton, Československo, 1923) Vdavky Nanynky Kulichovy (Miroslav Josef Krňanský, Československo, 1925)
66 Velbloud uchem jehly (Karel Lamač, Československo, 1926) Velká touha (Die grosse Sehnsucht, Steve Sekely, Německo, 1930) Velký úklid (Grossreinemachen, Karel Lamač, Německo, 1935) Vezmi mne s sebou (Das Mädel mit der Peitsche, Karel Lamač, Německo, 1929) Zamilovaný hotel (Das verliebte Hotel, Karel Lamač, 1933) Zdědili jsme zámek („Himmel, wir erben ein Schloss!“, Peter Paul Brauer, Německo, 1943) Zpěv zlata (Jan Stanislav Kolár, Československo, 1920) Die Zürcher Verlobung (Helmut Käutner, Západní Německo, 1957)
67 7.2 Obrazová příloha
1. Výpis matričních údajů z roku 1902. (Archiwum Diecezjalne, Tarnów) 2. Plakát Švandova divadla na Smíchově na hru Lulu z 24. března 1920. (Historické muzeum Terezín) 3. Rudolf Walter, Anny Ondráková a Josef Holub ve filmu Děvče z Tingl-Tanglu (Cocl und Seff im Tingl-Tangl, 1921) na propagační filmové fotografii Sascha. (Filmarchiv Austria Wien) 4. BOYER-BERGHOF, Emerich (1922): Anny Ondrakova. Die Filmwelt č. 14 (21. 6.), s. 5. 5. Sascha-Film bringt Zigeunerliebe. Ein Sittenbild in 5 Akten von Thomas B. Walsh und Burton George. (1922): Der Filmbote č. 31 (5. 8.), s. 3. 6. Drama ze života cikánů: Cikánská láska. V hlavní roli česká umělkyně Anna Ondráková. (1922): Film, č. 16 (1. 12.), s. 67. 7. Pozvánka na premiéru filmu Hříchy v manželství (Moderne Ehen, Hans Otto Löwenstein, 1924) 11. dubna 1925. (archiv Jaromíra Farníka) 8. Filmová okénka z filmu Tanečnice s maskou (Die Pratermizzi, Karl Hans Leiter, 1926) s Anny Ondrou. (Filmarchiv Austria Wien) 9. Anny Ondra na propagační pohlednici Sascha ze série Iris Verlag 612. (archiv autorky) 10. Anny Ondra na propagační pohlednici Sascha ze série Iris Verlag 624/1. (archiv autorky) 11. Anny Ondra na propagační pohlednici Sascha ze série Iris Verlag 624/2. (archiv autorky) 12. (1927): Anny Ondra und Bruno Kastner in dem Film „Das einfesselte Wien“ (Seine Hoheit, der Eintänzer). Mein Film. Illustrierte Film-und Kinorundschau Herausgegeben von Friedrich Porges. N. 64. (Filmarchiv Austria Wien)
68
Výpis matričních údajů z roku 1902. (Archiwum Diecezjalne, Tarnów)
69
Plakát Švandova divadla na Smíchově na hru Lulu z 24. března 1920. (Historické muzeum Terezín)
70
Rudolf Walter, Anny Ondráková a Josef Holub ve filmu Děvče z Tingl-Tanglu (Cocl und Seff im Tingl-Tangl, 1921) na propagační filmové fotografii Sascha. (Filmarchiv Austria Wien)
71
BOYER-BERGHOF, Emerich (1922): Anny Ondrakova. Die Filmwelt č. 14 (21. 6.), s. 5.
72
Sascha-Film bringt Zigeunerliebe. Ein Sittenbild in 5 Akten von Thomas B. Walsh und Burton George. (1922): Der Filmbote č. 31 (5. 8.), s. 3.
73
Drama ze života cikánů: Cikánská láska. V hlavní roli česká umělkyně Anna Ondráková. (1922): Film, č. 16 (1. 12.), s. 67.
74
Pozvánka na premiéru filmu Hříchy v manželství (Moderne Ehen, Hans Otto Löwenstein, 1924) 11. dubna 1925. (archiv Jaromíra Farníka)
75
Filmová okénka z filmu Tanečnice s maskou (Die Pratermizzi, Karl Hans Leiter, 1926) s Anny Ondrou. (Filmarchiv Austria Wien)
76
Anny Ondra na propagační pohlednici Sascha ze série Iris Verlag 612. (archiv autorky)
77
Anny Ondra na propagační pohlednici Sascha ze série Iris Verlag 624/1. (archiv autorky)
78
Anny Ondra na propagační pohlednici Sascha ze série Iris Verlag 624/2. (archiv autorky)
79
(1927): Anny Ondra und Bruno Kastner in dem Film „Das einfesselte Wien“ (Seine Hoheit, der Eintänzer). Mein Film. Illustrierte Film-und Kinorundschau Herausgegeben von Friedrich Porges. N. 64. (Filmarchiv Austria Wien)
80 8. Summary
This bachelor thesis deals with key period of the film career of the Czech actress Anny Ondráková (1902-1987). Anny Ondráková grew up in a Czech family and her acting career started during the period when Czech film pioneers usually needed to use the technical facilities in Berlin or Vienna. Very often they used the studios Am Zoo in Berlin and Sascha in Vienna. During these visits to Germany and Austria Ondráková established herself as an actress in these countries. She starred in an Austrian silent motion picture for the first time in 1921. Her last Austrian role was shot in 1926. During this period she still starred in Czech films, though her experiences in European cinema did not make her a real star in her home country. Ondráková survived the middle years of the 1920’s with small parts in Prague, which was not very substantial for her. She could always do movies outside – in Vienna and in Berlin. Her understanding of broader Europe was inspired her upbringing. Her father Bohumír Ondrák was an Austro- Hungarian colonel. Born in the city of Tarnów, now a part of modern Poland, Ondráková spent her childhood in Pulja, a city in modern Croatia. For an actress with her broader perspective and connections with European cinematographers, it was not easy for her to work merely as an actress in Prague. During her career in the 1920’s she worked in Prague, Vienna, Berlin, and also London. Thus she had a greater understanding of European cinema across borders, though always maintaining the perspective of an Austro-Hungarian citizen.
Anny Ondrákovou should be one of the best known actors from the 1920’s and 1930’s in our understanding of film history, but her legacy all but disappeared across Europe after 1945. A scholarly study of her career is difficult, either as a star study or on the artitistic merits of her career, because even many basics facts of her life not verified. Even her filmography reflects periods where information is utterly lacking. Thus it was necessary first to do research on the European level, rather than locally. So I choose the methodology of guided research and established a larger view of the life and work of Anny Ondráková in 1920’s, mostly in Austria. Her Austrian period was very important because it was during this time that she became a Pan-European personality.
I studied films that have survived on film material and I also studied a representative group of Austrian film newspapers of the 1920’s - Das Kino-Journal, Die Filmwelt and
81 Der Filmbote. In my paper I have advertisements and reviews of all movies which were connected to Anny Ondráková during her Austrian period. Her Austrian filmography includes Cocl und Seff im Tingl-Tangl (1921), Hütet eure Töchter (dir. Sidney M. Goldin, 1922), Zigeunerliebe (dir. Thomas E. Walsh, 1922), Führe uns nicht in Versuchung (dir. Sidney M. Goldin, 1922), Die Pratermizzi (dir. Karl Leiter, Gustav Ucicky, 1926) and Seine Hoheit, der Eintänzer - Das entfesselte Wien (dir. Karl Leiter, 1926).
For understanding of the scope of her career I did research in the National film archive, the Department of written records and photo collections, as well as the Oral History Department. I also consulted experts. In the Filmarchive Austria I discovered that Anny Ondráková starred in more films than they have in filmography of her – such as, for example Cocl und Seff im Tingl-Tangl.
I also did research in the Theatre Department of the National Museum and in the Historical Museum in Terezín. And for early biographical information I contacted Archiwum Diecezjalne in Polish Tarnów.
All of my conclusions are based on that research and I have tried to respond to the basic question. How did it actually occur, that a young Czech girl, just 19 years old, became an actress in Pan-European films? As a result, her career advanced and it was possible for her to produce her own films in Berlin in the 1930’s.
82