SANDHI JAKO JEV FONOLOGICKÝ Ve Vybraných Indoárijských a Keltských Jazycích

Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav jazykovědy a baltistiky

Srovnávací indoevropská jazykověda

Lenka Bičanová

SANDHI JAKO JEV FONOLOGICKÝ ve vybraných indoárijských a keltských jazycích

Disertační práce

Školitel: prof. RNDr. Václav Blažek, CSc.

Brno 2015

Prohlašuji, že jsem disertační práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

Brno, 28. ledna 2015

Děkuji svému školiteli profesoru Václavu Blažkovi za to, že se ujal vedení mé disertační práce. Oceňuji, že mi poskytl volnost při jejím psaní, ale bylo-li třeba, pomohl mi radou, doporučením zajímavé literatury nebo sehnáním publikací v našich fondech nedostupných. Profesorce Marii Krčmové děkuji především za podporu při do- končování práce, ale rovněž za mnoho užitečných připomínek a rad. Docentu Svetislavu Kostićovi děkuji za odbornou recenzi indologické části. Doktoru Ondřeji Šefčíkovi vděčím za podporu během celého studia. Veliký dík patří manželu Alešovi za povzbuzování a trpělivost po celou dobu vzniku této práce. A také za rady – na jeho popud vznikla čtvrtá kapitola věnující se typologii. Děkuji i rodičům, přátelům a známým, kteří mě po celých osm let duševně podporovali a věřili (mnohdy víc než já) ve zdárné dokon- čení této práce.

OBSAH

ÚVOD ...... 1

KAPITOLA 1: VYMEZENÍ TERMÍNŮ SANDHI A MUTACE ...... 5 1.1 Foneticko-fonologické změny ...... 6 1.2 Sandhi ...... 9 1.3 Mutace ...... 10 1.4 Externí a interní sandhi a mutace ...... 15

KAPITOLA 2: INDOÁRIJSKÉ JAZYKY ...... 17 2.1 Klasifikace indoárijských jazyků ...... 18 2.2 Historický vývoj indoárijských jazyků ...... 20 2.2.1 I. fáze – staroindičtina ...... 20 2.2.1.1 Védský jazyk (védština) ...... 21 2.2.1.2 (Klasický) sanskrt ...... 24 2.2.2 II. fáze – středoindické jazyky ...... 27 2.2.2.1 Klasifikace středoindických jazyků ...... 28 2.2.2.1.1 Rané, střední a pozdní prákrty ...... 28 2.2.2.1.2 Staré a středověké prákrty ...... 32 2.2.3 III. fáze – novoindické jazyky ...... 33 2.2.3.1 Jazyky severozápadní ...... 33 2.2.3.2 Jazyky severní ...... 34 2.2.3.3 Jazyky východní ...... 34 2.2.3.4 Jazyky východocentrální ...... 36 2.2.3.5 Jazyky centrální ...... 36 2.2.3.6 Jazyky jižní ...... 40 2.2.3.7 Jazyky sinhalsko-maledivské ...... 40 2.3 Staroindičtina ...... 42 2.3.1 Inventář segmentů ...... 42 2.3.1.1 Vokály ...... 42 2.3.1.2 Konsonanty ...... 43 2.3.2 Sandhi ...... 45 2.3.2.1 Externí sandhi ...... 46 2.3.2.1.1 Konsonantické sandhi ...... 46 A. Koncové nedentální okluzívy k, ṭ, p ...... 49 B. Koncová dentální okluzíva t ...... 50 C. Koncová dentální nazála n ...... 52 D. Koncová labiální nazála m ...... 55

vii

E. Koncový visarg po a (aḥ) ...... 56 F. Koncový visarg po ā (āḥ) ...... 59 G. Koncový visarg po jiném vokálu než ā̆ (ī̆ḥ) ...... 60 2.3.2.1.2 Smíšené sandhi: konsonant + vokál ...... 62 A. Koncové nedentální okluzívy k, ṭ, p ...... 62 B. Koncová dentální okluzíva t ...... 62 C. Koncová dentální nazála n, koncová velární nazála ṅ ...... 63 D. Koncová labiální nazála m ...... 64 E. Koncový visarg po a (aḥ) ...... 65 F. Koncový visarg po ā (āḥ) ...... 66 G. Koncový visarg po jiném vokálu než ā̆ (ī̆ḥ) ...... 66 2.3.2.1.3 Smíšené sandhi: vokál + konsonant ...... 66 2.3.2.1.4 Vokalické sandhi ...... 67 A. Vokály stejné kvality ...... 68 B. Vokály různé kvality ...... 69 2.3.2.2 Interní sandhi ...... 74 2.3.2.2.1 Konsonantické sandhi ...... 74 A. Okluzívy ...... 74 B. Konstriktivy ...... 75 C. Nazály ...... 78 D. Aspiráty ...... 79 2.3.2.2.2 Smíšené sandhi: konsonant + vokál ...... 79 2.3.2.2.3 Smíšené sandhi: vokál + konsonant ...... 79 2.3.2.2.4 Vokalické sandhi ...... 80 A. Vokály stejné kvality ...... 80 B. Vokály různé kvality ...... 80 2.4 Jazyk páli ...... 82 2.4.1 Inventář segmentů ...... 82 2.4.1.1 Vokály ...... 82 2.4.1.2 Konsonanty ...... 83 2.4.2 Sandhi ...... 84 2.4.2.1 Externí a interní sandhi ...... 84 2.4.2.1.1 Konsonantické sandhi ...... 85 2.4.2.1.2 Smíšené sandhi: konsonant + vokál ...... 86 2.4.2.1.3 Smíšené sandhi: vokál + konsonant ...... 86 2.4.2.1.4 Vokalické sandhi ...... 87 A. Vokály stejné kvality ...... 87 B. Vokály různé kvality ...... 87 2.5 Hindština ...... 90 2.5.1 Inventář segmentů ...... 90 2.5.1.1 Vokály ...... 90 2.5.1.2 Konsonanty ...... 91 2.5.2 Sandhi ...... 94 2.5.2.1 Externí a interní sandhi ...... 94 2.5.2.1.1 Konsonantické sandhi ...... 94 viii

A. Koncové okluzívy ...... 94 B. Koncové nazály ...... 95 C. Koncový visarg ...... 95 2.5.2.1.2 Smíšené sandhi ...... 96 2.5.2.1.3 Vokalické sandhi ...... 96 A. Vokály stejné kvality ...... 96 B. Vokály různé kvality ...... 97 2.6 Shrnutí ...... 100

KAPITOLA 3: KELTSKÉ JAZYKY ...... 111 3.1 Klasifikace keltských jazyků ...... 112 3.2 Historický vývoj keltských jazyků ...... 113 3.2.1 Goidelské jazyky ...... 115 3.2.1.1 Irština ...... 115 3.2.1.2 Skotská gaelština ...... 118 3.2.1.3 Manština ...... 119 3.2.2 Brytonské jazyky ...... 121 3.2.2.1 Velština ...... 121 3.2.2.2 Bretonština ...... 122 3.2.2.3 Kornština ...... 124 3.3 Irština ...... 126 3.3.1 Inventář segmentů ...... 126 3.3.1.1 Vokály ...... 126 3.3.1.2 Konsonanty ...... 127 3.3.2 Mutace ...... 128 3.3.2.1 Externí mutace ...... 129 3.3.2.1.1 Konsonantické mutace ...... 129 A. Lenizace ...... 129 B. Nazalizace (eclipsis) ...... 135 3.3.2.1.2 Vokalické mutace ...... 137 A. Prevokalická aspirace ...... 137 3.3.2.2 Interní mutace ...... 139 3.3.2.3 Další gramaticky podmíněné změny konsonantů ...... 140 3.3.3 Sandhi ...... 140 3.3.3.1 Konsonantické sandhi ...... 140 3.3.3.1.1 Změna kvality konsonantů ...... 140 3.3.3.1.2 Změna primárního místa artikulace konsonantů ...... 141 3.3.3.1.3 Kombinace změny primárního místa artikulace a kvality konsonantů ...... 142 3.3.3.1.4 Ztráta nebo přidání znělosti konsonantů ...... 142 3.3.3.1.5 Geminace, splynutí nebo elize konsonantů ...... 143 3.3.3.2 Vokalické sandhi ...... 143 3.3.3.2.1 Změny vokálů ...... 143 3.3.3.2.2 Elize vokálů ...... 144

3.4 Skotská gaelština ...... 145 3.4.1 Inventář segmentů ...... 145 3.4.1.1 Vokály ...... 145 3.4.1.2 Konsonanty ...... 146 3.4.2 Mutace ...... 148 3.4.2.1 Externí mutace ...... 148 3.4.2.1.1 Konsonantické mutace ...... 148 A. Lenizace ...... 148 B. Nazalizace ...... 152 3.4.2.1.2 Vokalické mutace ...... 154 A. Prevokalická aspirace ...... 154 3.4.2.2 Interní mutace ...... 154 3.4.3 Sandhi ...... 155 3.4.3.1 Konsonantické sandhi ...... 155 3.4.3.1.1 Změna kvality konsonantů ...... 155 3.5 Velština ...... 156 3.5.1 Inventář segmentů ...... 156 3.5.1.1 Vokály ...... 156 3.5.1.2 Konsonanty ...... 157 3.5.2 Mutace ...... 159 3.5.2.1 Externí mutace ...... 159 3.5.2.1.1 Konsonantické mutace ...... 159 A. Lenizace ...... 159 B. Nazalizace ...... 165 C. Spirantizace ...... 167 3.5.2.1.2 Vokalické mutace ...... 169 A. Prevokalická aspirace ...... 169 3.5.2.2 Interní mutace ...... 170 A. Provekce ...... 171 3.5.2.3 Další gramaticky podmíněné změny konsonantů ...... 172 3.5.3 Sandhi ...... 173 3.5.3.1 Konsonantické sandhi ...... 173 3.5.3.1.1 Změna primárního místa artikulace konsonantů ...... 173 3.5.3.1.2 Splynutí konsonantů ...... 173 3.5.3.1.3 Ztráta nebo přidání znělosti konsonantů ...... 173 3.5.3.1.4 Elize konsonantů ...... 174 3.5.3.1.5 Další změny konsonantů ...... 174 3.5.3.2 Vokalické sandhi ...... 174 3.6 Bretonština ...... 175 3.6.1 Inventář segmentů ...... 175 3.6.1.1 Vokály ...... 175 3.6.1.2 Konsonanty ...... 176 3.6.2 Mutace ...... 177 3.6.2.1 Externí mutace ...... 177 3.6.2.1.1 Konsonantické mutace ...... 177 x

A. Lenizace ...... 177 B. Nazalizace ...... 180 C. Spirantizace ...... 181 D. Provekce ...... 182 E. Smíšené mutace ...... 183 3.6.2.1.2 Vokalické mutace ...... 184 A. Prevokalická aspirace ...... 184 3.6.2.2 Interní mutace ...... 185 3.6.3 Sandhi ...... 186 3.6.3.1 Konsonantické sandhi ...... 186 3.6.3.1.1 Ztráta nebo přidání znělosti ...... 186 3.6.3.1.2 Elize nebo splynutí konsonantů ...... 187 3.6.3.1.3 Změna primárního místo artikulace ...... 188 3.6.3.2 Vokalické sandhi ...... 188 3.7 Shrnutí ...... 189

KAPITOLA 4: TYPOLOGIE FONETICKO-FONOLOGICKÝCH ZMĚN ...... 199 4.1 Typy foneticko-fonologických změn ...... 200 4.1.1 Typy změn podle povahy ...... 200 4.1.2 Typy změn podle směru ...... 202 4.1.3 Typy změn podle komplexnosti ...... 202 4.2 Typologie foneticko-fonologických změn v indických jazycích ...... 204 4.2.1 Transformační změny ...... 204 4.2.1.1 Progresivní asimilační změny ...... 204 4.2.1.2 Regresivní asimilační změny ...... 205 4.2.1.3 Reciproční asimilační změny ...... 208 4.2.1.4 Supletivní změny ...... 209 4.2.2 Redukční změny ...... 209 4.2.2.1 Progresivní redukční změny ...... 209 4.2.2.2 Regresivní redukční změny ...... 210 4.2.2.3 Reciproční redukční změny ...... 210 4.2.3 Vznikové změny ...... 211 4.2.4 Fúzní změny ...... 211 4.3 Typologie foneticko-fonologických změn v keltských jazycích ...... 213 4.3.1 Transformační změny ...... 213 4.3.1.1 Progresivní asimilační změny ...... 213 4.3.1.2 Regresivní asimilační změny ...... 215 4.3.1.3 Reciproční asimilační změny ...... 215 4.3.1.4 Supletivní změny ...... 215 4.3.2 Redukční změny ...... 216 4.3.3 Vznikové změny ...... 217 4.3.4 Fúzní změny ...... 217 4.4 Shrnutí ...... 218

SHRNUTÍ A ZÁVĚR ...... 221

APENDIX 1: CHRONOLOGIE VÝVOJE MUTACÍ V KELTSKÝCH JAZYCÍCH ...... 233

APENDIX 2: SANDHI VE SLOVANSKÝCH JAZYCÍCH ...... 241

LITERATURA ...... 255

xii

ÚVOD

Disertační práce, kterou zde předkládáme, si klade za cíl představit a prozkoumat tzv. sandhiové (nebo jim podobné) jevy ve vybraných indoevropských jazycích, a to přede- vším v jazycích indických1 a keltských. Krátce pojednáme i o jazycích slovanských. Termínem sandhi označovali indičtí gramatikové takové fonetické změny, k nimž do- cházelo na hranicích slov ve větném kontextu. Později byl tento termín přijat do mezi- národní lingvistické terminologie. Jelikož staroindičtina není jediným jazykem, ve kte- rém k podobným jevům dochází, naše pozornost bude směřovat i k jazykům dalším. Máme na mysli především keltské jazyky, v nichž dochází k tzv. náslovným mutacím. Výklad zvoleného jevu bude veden z hlediska převážně foneticko-fonologického, jak diachronně, tak synchronně, a to komparačně a bude orientován k popisu realizačních vzorců spisovného (standardního) jazyka; odchylky od standardního jazyka uvádíme pouze tehdy, vyžaduje-li to situace. Spisovný jazyk tam, kde existuje, slouží často jako norma nebo vzor pro ostatní variety daného jazyka, a to nejen pro jeho uživatele, ale i v lingvistických popisech. Některé keltské jazyky však nemají standardizovanou podobu. V takových případech pro popis volíme tu dialektickou podobu, jež je pokládána za nejreprezentativnější nebo je prostě jen nejlépe zdokumentována. První kapitola vymezuje terminologii, které bude v disertační práci využito. Dále jsou zde definovány základní termíny, tedy sandhi a mutace, a to především ve vzájem- ných souvislostech. Druhá kapitola popisuje sandhiové změny v indických jazycích. Výchozím bodem je pro nás stav ve staroindičtině, kterou reprezentuje védský sanskrt a klasický sanskrt.2

1 Mluvíme-li o jazycích, termín indický používáme ve shodě s Erhartem (1980) jako synonymní k termínu indoárijský. 2 Termíny staroindičtina a sanskrt v této práci používáme synonymně, tj. jako zastřešující termíny pro oba jazyky, védštinu a klasický sanskrt. Liší-li se situace ve védštině od situace v klasickém sanskrtu (zejména u příkladů sandhiových spojení), značíme jednotlivé varianty zkratkami véd. a kl. skt. Pokud je situace v obou jazycích stejná, používáme zápis bez označení variant.

Sanskrt je jazykem, který se vyznačuje pravděpodobně největším počtem sandhiových změn (nebo je alespoň pro své sandhi nejznámější). Popisy sandhiových pravidel byly vždy součástí staroindických gramatik a bez jejich znalosti nebylo možné jazyk zvlád- nout. Sandhiová pravidla sanskrtu našla pokračování v indických jazycích mladších vý- vojových fází. V naší práci dále popisujeme i vývoj sandhi v jazycích středoindických a novoindických. Středoindické jazyky bude zastupovat pálijština jako nejznámější a nej- lépe dochovaný jazyk buddhistických památek. Z novoindických jazyků volíme hind- štinu, která je v současnosti nejrozšířenějším a nejznámějším oficiálním jazykem Indie.3 Třetí kapitola přibližuje mutace konsonantů a vokálů v keltských jazycích. Muta- ce chápeme jako foneticko-fonologické změny okrajových segmentů znaků, především slov. Oproti sandhi dochází k takovým změnám v současných keltských jazycích jen v určité syntaktické pozici nebo po určitém slově. Nicméně se obecně předpokládá, že mutace jsou od původu čistě sandhiové změny. V případě keltských jazyků se zaměříme na současné jazyky, a nikoli na popis v několika jejich historických stadiích. Na rozdíl od indických jazyků, u kterých vychá- zíme z původní podoby doložené v sanskrtu, pro starší fáze keltských jazyků totiž chybí dostatečné informace. Přesto práci doplňujeme dílčími historickými výklady objasňují- cími vývoj a vznik příslušných změn. Apendix 1 pak obsahuje chronologii vývoje mu- tací v keltských jazycích. V našem výkladu bereme v úvahu živé keltské jazyky ostrovní, z goidelské větve je to irština a skotská gaelština, z větve brytonské pak velština a bretonština. Vymřelými (avšak dnes opět obnovenými) jazyky, manštinou a kornštinou, se zabývat nebudeme, popř. se omezíme jen na několik relevantních poznámek. Na ostrovní jazyky dnes již vy- mřelé, jako je kumbrijština a piktština, stejně jako na vymřelé kontinentální jazyky, jako je lepontština, keltiberština, galština, noričtina a galatština, nebude v této práci brán zřetel. Mimo mutace se v současných keltských jazycích setkáme i s čistě fonologicky podmíněnými změnami, skutečným sandhi. Kapitola o keltských jazycích proto obsahuje i výklad takových změn. Oproti mutacím se jim gramatiky však příliš nevěnují, a v důsledku toho si ani naše práce neklade za cíl podat jejich vyčerpávající obraz. Ve čtvrté kapitole nabízíme typologické srovnání foneticko-fonologických změn v indických a keltských jazycích.

3 Indie uznává několik oficiálních jazyků, jedním z nich je i sanskrt.

V závěrečné kapitole shrnujeme poznatky, které tato práce přináší. Srovnání doplňuje stručný popis situace ve slovanských jazycích s cílem ukázat, že se se sandhi setkáme i na domácí půdě. Toto krátké pojednání jsme zařadili do Apendixu 2.

1. Kapitola VYMEZENÍ TERMÍNŮ SANDHI A MUTACE

Jelikož ústředními termíny naší práce jsou sandhi a mutace, je nutné nejdříve objasnit, co těmito termíny označujeme. Vymezíme je jako dva typy foneticko-fonologických změn a pokusíme se je definovat především ve vztahu k sobě navzájem. Zaměříme se také na okolnosti, za kterých k daným změnám dochází, a zároveň vysvětlíme všechny ostatní termíny relevantní pro náš výklad.

1.1 Foneticko-fonologické změny

V naší práci se budeme zabývat fonologickou variantností forem významových jednotek – jazykových znaků (dále jen znaků). Znak nemá zpravidla jen jednu podobu, ale má více forem a jejich výskyt je závislý na určitých okolnostech. Znak tedy můžeme chápat jako soubor fonologických forem, které mají stejný význam. Nás budou zajímat vztahy a rozdíly mezi jednotlivými formami konkrétních významových jednotek a okolnosti jejich výskytu. Jak poznamenává Allen (1962), na variantnost forem znaků lze nahlížet dvojím způsobem: 1. staticky, tj. jako na alternace mezi dvěma a více formami, nebo 2. dyna- micky, tj. jako na derivace či změny jedné formy v druhou. V literatuře se setkáme s oběma možnostmi, avšak druhý pohled je výhodnější a zdá se být také častější. Zvo- líme-li jednu formu za základní (radikální, viz dále), pak rozdíl mezi ní a jinou formou téže významové jednotky můžeme popsat jako motivovanou změnu jedné formy v druhou. V tomto smyslu však termín změna neoznačuje něco, co se v reálném čase děje, neoznačuje tedy proces, nýbrž rozdíl mezi dvěma a více formami v daném čase. Je to jen jedna z možností, jak popsat rozdíly mezi formami určitého znaku. Například v sanskrtu má slovo s významem „vítr“ dvě formy, marut a marud. První z nich najdeme na absolutním konci vět, dále před neznělými konsonanty a v in- terních pozicích před vokály, zatímco druhou před slovy začínajícími znělými konsonanty. Formy se liší přítomností segmentu t v jedné formě a přítomností segmentu d ve formě druhé. Tento rozdíl můžeme vyložit jako alternaci neznělého t a znělého d. Obě formy jsou rovnocenné a statický pohled nám neumožňuje mezi nimi vidět nějaký vztah. Chápeme-li však tvar marut jako radikální formu, pak lze rozdíl mezi marut a marud popsat jako sonorizaci, tj. změnu znělosti koncového konsonantu v pozici před znělými konsonanty. Tento fakt je možné následně zobecnit, jelikož platí i pro ostatní koncové neznělé okluzívy. Jiným příkladem je irské slovo s významem „loď“, které má tvary bád a mbád. První z nich začíná okluzívou b a druhý nazálou m. Tvar mbád se objevuje jen v omezených situacích, např. po číslovce deich „deset“ (< *deken). Vztah mezi oběma formami lze popsat jako změnu b v m, tj. jako změnu orálních okluzív v nazální. Forma bád je základní podobou slova, kdežto forma mbád se vyvinula v situaci, kdy předchá- zelo slovo, které původně končilo nazálou. Počáteční okluzíva b se k této nazále asimi-

6 lovala a vznikla nazála m. Dalším vývojem nazála prvního slova zmizela, ale její stopa se zachovala v právě popsané nazalizaci počátečních okluzív. V naší práci volíme dynamický pohled na variantnost forem znaků a budeme tedy hovořit o změnách formy jednoho znaku ve formu jinou. Změny forem významových jednotek budeme označovat jako změny foneticko-fonologické. Nebude pro nás rozho- dující, zda se určitá změna týká fonologických jednotek nebo jejich alofonů. Spíše než status jednotek, které se změn účastní, budou pro nás podstatné především typy změn, k nimž dochází, a okolnosti, za kterých ke změnám mezi formami dochází. Z těchto důvodů budeme místo tradičních termínů foném, alofon, hláska používat termín segment. Segmentem označujeme základní jazykovou jednotku získanou seg- mentací, která sama o sobě význam nemá, ale má schopnost význam rozlišovat. Tako- vou jednotku nenazýváme foném, jelikož foném je (podle obvyklých definic) třída jednotek rozlišujících význam (tj. třída alofonů). Určení, které jednotky tvoří jeden foném, není vždy zcela jednoznačné a závisí do značné míry na zvolené teorii. Pro nás ovšem není podstatné, zda jsou dva segmenty a a b1 alofony jednoho fonému nebo dva samo- statné fonémy, nýbrž to, zda mezi sebou v jednotlivých formách slov alternují (tj. jedna forma se mění v druhou) a za jakých okolností k takové alternaci (změně) dochází. Segmentem navíc nemusí být nutně jen zvuková jednotka. V případě sanskrtu víme o jeho skutečné zvukové realizaci jen velmi málo, ale přesto v něm můžeme vymezit základní inventář segmentů, o kterých předpokládáme, že měly nějakou zvukovou realizaci. Proto je termín segment výhodnější než termín hláska. Důsledně budeme rozlišovat mezi změnami podmíněnými foneticky/fonologicky a změnami podmíněnými gramaticky. Každý znak má totiž formální a významový aspekt a plní určitou gramatickou funkci. Jelikož jednotlivé formy znaků mohou podstupovat nespočet různých změn, omezíme se pouze na ty, ke kterým dochází na okra- jích forem znaků. Pokud je změna závislá na formách znaků bez ohledu na jejich význam či gramatickou funkci, jinými slovy, pokud ke změně dochází v juxtapozici s jinými znaky, které mají určitou formu, pak takovou změnu budeme považovat za fonologicky podmíněnou. Pro označení fonologicky podmíněných změn na okrajích forem znaků použijeme ter- mín tradičně užívaný v indologii, a to sandhi.

1 Abychom segmenty odlišili od hlásek a fonémů, budeme je zapisovat tučně. U delších přepisů forem slov budeme pro přehlednost ovšem používat tradiční lomené závorky a netučný řez písma.

Jestliže se však forma znaku A v juxtapozici s formou znaku B změní ve formu C a tato změna je závislá na významu a/nebo gramatické funkci znaku A nebo B, popř. celku AB, nikoli na tom, jaké formy tyto znaky mají, pak budeme takovou změnu pova- žovat za gramaticky podmíněnou. Pro označení gramaticky podmíněných změn na okra- jích forem znaků použijeme termín běžně užívaný v keltologii, a to mutace. Termín mutace chápeme šířeji, než se běžně užívá. Zahrnujeme pod něj nejenom změny kraj- ních konsonantů jednotlivých forem, ale i změny krajních vokálů. Jak již bylo řečeno výše, foneticko-fonologické změny forem znaků budeme popi- sovat jako změny, při kterých je základní forma nahrazena formou jinou. V případě mu- tací je v keltologii zaveden termín radikální forma (angl. radical form / citation form). Za radikální formu považujeme tu podobu slova, jež se vyskytuje izolovaně; zpravidla se uvádí i ve slovnících. Tento termín rozšíříme i na ostatní jazyky. U indických jazyků bude radikální formou ten tvar slova, který se vyskytuje na konci vět nebo v izolaci. Termíny sandhi a mutace se nemusejí omezovat jen na segmentální foneticko- fonologickou rovinu, ale mohou se týkat i úrovně suprasegmentální. Tónové sandhi je rysem tzv. tónových jazyků (např. mnoho čínských jazyků má velmi komplexní systém tónového sandhi). V nich se tóny přiřazené konkrétním slovům mění v závislosti na vý- slovnosti slov, která dané slovo ve větě obklopují. Tóny se mění podle předem stanove- ných pravidel. Tónové sandhi bychom neměli zaměňovat s tónovými změnami, které jsou způsobeny derivační a flektivní morfologií. Dodejme, že není pravidlem, aby všechny tónové jazyky měly nutně tónové sandhi. O tónovém sandhi viz např. Chen (2000).2 Ačkoli se v lingvistice hovoří o tónovém sandhi, což je typ suprasegmentálního sandhi, s termínem suprasegmentální mutace se pravděpodobně nikde nesetkáme. Je však třeba si uvědomit, že ke gramaticky podmíněným změnám mezi formami znaků dochází i na úrovni suprasegmentální. Jednoduchým příkladem je posun přízvuku v češtině: stojí-li jednoslabičné slovo před substantivem, pak se na něj přízvuk ze substantiva přesouvá, jen pokud je toto jednoslabičné slovo předložkou (např. [ˈpole] > [ˈna pole], ale [tři ˈpole]). V naší práci se foneticko-fonologickými změnami na supraseg- mentální úrovni zabývat nebudeme, a proto zůstaneme u tradičních termínů sandhi a mutace.

2 S tónovým sandhi se můžeme setkat i v sanskrtu, kde je každá slabika charakterizována buď vysokým tónem, nebo nízkým tónem, nebo stoupavoklesavým tónem. Jedno z pravidel tónového sandhi říká, že stojí-li slovo s nízkým tónem za slovem s vysokým tónem, nízký tón se změní na stoupavoklesavý. Po- drobnosti viz Cardona (2003b: 121–122).

1.2 Sandhi

Sandhi (ze skt. saṃdhi- „skládající se, spojení“) chápeme jako zastřešující termín pro množství rozličných fonetických a fonologických procesů, k nimž dochází na hranici morfémů nebo slov (např. asimilace, disimilace, elize aj.). Výskyt sandhiových změn je typický pro sanskrt, proto i označení daného jevu pochází ze starých gramatik tohoto jazyka. Sanskrt však rozhodně není jediným jazykem, ve kterém se se sandhiovými jevy můžeme setkat. V lingvistice je termín sandhi definován poněkud všeobecně, což považujeme spí- še za nevýhodu než výhodu v situaci, kdy v lingvistickém popisu usilujeme o co největ- ší přesnost a exaktnost výkladu. V moderní lingvistické literatuře se poprvé termín objevil na konci 19. století. O jeho přijetí se zasloužil německý obecný lingvista a sinolog Georg von der Gabelentz. Termín se původně používal především ve spojitosti se sanskrtem. Později se rozšířil i na jiné jazyky, avšak jeho chápání se u jednotlivých lingvis- tů liší. Někteří jej omezují jen na foneticky nebo fonologicky podmíněné změny či alternace objevující se na slovních hranicích, jiní termínem sandhi rozumí všechny fono- logické modifikace spojené s kombinací jazykových znaků a lokalizované na jejich hranice, tedy i ty, které jsou motivované lexikálně či syntakticky. Přehled různých chápání a výkladů termínu sandhi nabízí Andersen (1986a). Někteří lingvisté sandhi často po- užívají jako zastřešující termín pro rozličné formální změny a procesy, jako např. ne- utralizace, alofonické střídání, morfonémické alternace, asimilace, disimilace, mutace, francouzské „liaison“ a „enchaînement“, italské „raddoppiamento sintattico“ apod. Termínu se tedy zpočátku užívalo volně pro různé jevy, které však individuálně vyža- dovaly specifičtější označení.3 V tomto širším smyslu užíval termín sandhi také napří- klad Leonard Bloomfield ve svém díle Language (1935) a po něm i další lingvisté. Z významnějších prací zabývajících se sandhiovými jevy v sanskrtu jmenujme ty- to: W. S. Allen: Sandhi (1962), M. B. Emeneau – B. A. van Nooten: Sanskrit Sandhi and Exercises (1968) a R. Abduvalieva: Sandhi-Phänomene im Sanskrit (2003). Pro přehled sandhi v jiných indoevropských jazycích viz jednotlivé statě ve sborníku Sandhi Phenomena in the Languages of Europe (Andersen 1986a).

3 Viz také slovníky lingvistické teorie, např. Marouzeau (1961), Pei (1966), Dubois (1973), Lewandowski (1976), Crystal (1980) aj.

1.3 Mutace

Termín mutace se používá především v keltologii, a ačkoli mutace nejsou rozhodně omezeny jen na keltské jazyky, jsou jejich charakteristickým rysem. Mutace označují přizpůsobování konsonantů a/nebo vokálů jejich okolí. Tyto od původu čistě fonetické změny vcházejí do gramatického systému jako jevy, při kterých se zejména počáteční konsonant nebo vokál ve slově mění v závislosti na lexikálním, morfologickém nebo syntaktickém okolí, tj. především v závislosti na předcházejícím slově. Např. irské slovo cú „kočka“ má formu kū, pokud stojí samo o sobě, a stejnou podobu má také po zájme- nu a „její“. Pokud však stojí po zájmenu a s významem „jeho“, jeho forma je xū (psáno chú). Jelikož jsou obě zájmena homofonní, tj. dnes se realizují jako ǝ, je zřejmé, že změna k > x není podmíněná fonologicky, ale gramaticky. Na příkladu můžeme také vidět, že mutace jsou zásadní součástí keltských jazyků, poněvadž jedině díky nim lze v irštině rozlišit mezi maskulinním a femininním tvarem zájmena a. Maskulinum způ- sobuje mutaci, zatímco femininum nikoli. Pro keltské jazyky jsou příznačné zejména změny náslovného (počátečního) konsonantu (odtud i tradiční označení „náslovné mutace“), přičemž tyto změny vypovídají o tom, jaký element před příslušným konsonantem předchází, resp. předcházel. Jinými slovy, náslovná mutace je takový proces, při němž počáteční konsonant slova podstupuje jednu ze dvou (goidelské jazyky) nebo tří (brytonské jazyky) fonologických změn, lenizaci, nazalizaci a spirantizaci,4 v určitém syntaktickém okolí, za určitých podmínek (morfologických, lexikálních).5 K mutacím může však docházet i na morfémových hra- nicích uvnitř slov (viz dále). Méně často se můžeme setkat i s vokalickými mutacemi. Charakterizujme si nyní stručně výše uvedené typy mutací. Lenizace (angl. soft mutation / lenition) je zdaleka nejrozšířenější mutací, pokud jde o zasažené segmenty a pravidla spouštění mutací. K jejímu rozšíření přispěla vý- znamnou měrou též analogie. Lenizací rozumíme takovou foneticko-fonologickou změ-

4 České termíny podle Bičovský (2005). 5 Jednotlivé dialekty (zejména velšské) mohou počet mutací redukovat; např. v dialektech jižního Walesu lze zaznamenat tendenci k zevšeobecnění lenizovaných forem, např. standard. velš. cerddodde „on šel“ vs. a gerddodde? „šel (on)?“ vs. ni cherddodd e „(on) nešel“ (k vs. g vs. x) vs. jihovelš. dialekty: gerddodd e „on šel“ vs. gerddodd e? „šel (on)?“ vs. gerddodd e ddim „(on) nešel“ (g). Dnes také můžeme zaznamenat rozdíly v užívání mutací, a to zejména mezi starší a mladší generací a mezi rodilými a nerodi- lými mluvčími.

10 nu, při které se mění konsonanty. Slovo lenizace souvisí s lat. lenis „slabý“, proto bývá často překládáno jako „oslabení“, což je označení poněkud nepřesné. Z fonologického hlediska při lenizaci dochází k 1. sonorizaci, při níž se neznělé okluzívy mění ve znělé okluzívy stejného místa artikulace (brytonské jazyky), ke 2. konstriktivizaci, při které se okluzívy mění v konstriktivy stejného místa artikulace (goidelské i brytonské jazyky), a ke 3. konstriktivizaci s doprovodnou denazalizací, při které se znělé nazály mění ve znělé konstriktivy stejného místa artikulace (goidelské i brytonské jazyky). Oslabe- ním bychom tedy mohli nazvat pouze konstriktivizaci, při níž úplný kontakt artikulač- ních orgánů přechází ve vytvoření úžiny. K lenizaci dochází v pozici intervokalické nebo v pozici mezi sonantou a voká- lem, a to jak uvnitř slova, tak i přes slovní hranice. Jelikož lenizace probíhala v goidel- ských i brytonských jazycích podobně, domníváme se, že tato podobnost může pramenit z podobnosti konsonantických systémů těchto dvou větví jazyků už ve společném kelt- ském období. V keltských jazycích byly staré lenizace spouštěné foneticko-fonolo- gickým okolím postupně gramatikalizovány. V důsledku toho jsou v moderních kelt- ských jazycích mutace spouštěny již okolím gramatickým nebo lexikálním, a nikoli okolím foneticko-fonologickým. Nazalizace (angl. nasal mutation / ir. eclipsis) je taková foneticko-fonologická změna, při které se neznělé okluzívy mohou sonorizovat nebo měnit v nazály stejného místa artikulace. Znělé okluzívy se také mění v nazály stejného místa artikulace. Tato mutace zasahuje i vokály, před něž se předsouvá nazála. Spirantizace (angl. aspiration mutation / spirantization) se týká pouze bryton- ských jazyků, pro jazyky goidelské není příznačná. Jedná se o mutaci poněkud omezenou rozsahem. Zasahuje neznělé okluzívy p, t, k, které se mění v neznělé konstriktivy f, θ, χ ve velštině a v kornštině (zde velární konstriktiva x namísto uvulární konstriktivy χ) a v konstriktivy f, z, x v bretonštině. Z fonologického hlediska lze tedy v těchto změ- nách spatřovat konstriktivizaci. V našem pojetí řadíme mezi mutace i provekci (angl. provection), na kterou nara- zíme jen v brytonských jazycích. Jedná se jak o externí, tak o interní mutaci. V interních pozicích probíhá po určitých derivačních či flektivních sufixech nebo uvnitř kompozit. Z fonologického hlediska provekce znamená desonorizaci znělých okluzív a méně často též znělých konstriktiv, a to za určitých gramatických podmínek v určitém syntaktickém okolí (podrobněji viz provekce ve velštině a v bretonštině).

Mezi vokalické mutace patří prevokalická aspirace (angl. prevocalic aspiration), společná jak goidelským, tak brytonským jazykům. Prevokalická aspirace nezasahuje počáteční konsonanty slov, nýbrž jejich vokály, před které je zpravidla prefigována glo- tální konstriktiva h. V mnoha případech tuto mutaci pozorujeme tam, kde konsonanty podstupují nějakou z výše uvedených mutací.

Z diachronního hlediska lze původ keltských mutací vysvětlit ze sandhiových změn, což je možné dobře dokázat historickým zkoumáním a rekonstrukcí starších podob. V případě náslovných konsonantických mutací keltských jazyků je ovlivňován počáteční konsonant druhého slova, a nikoli koncový konsonant slova prvního jako např. v sanskrtu, češtině a dalších jazycích. Tudíž asimilace v keltském sandhi musela být nutně progresivní, a nikoli regresivní. Během historického vývoje těchto jazyků pak koncové segmenty prvního slova odpadly, a to především v důsledku regulérních zvukových změn (viz Apendix 1). Avšak změny počátečních konsonantů, které zaniklé segmenty způsobily na počátku ná- sledujícího slova, zůstaly. Ilustrujme danou situaci na příkladu z velštiny, kde spojka a „a“ způsobuje spirantizaci počátku následujícího substantiva, tj. počáteční neznělé oklu- zívy p, t a k se mění v neznělé frikativy f, θ a χ, např. tad /tad/ „otec“ ve spojení mam a thad /mam a θad/ „matka a otec“. Historická rekonstrukce napovídá, že moderní velšské a „a“ je odvozené z protovelšského *ak. Frázi jako celek tedy lze rekonstruovat jako *mammā ak tatos. Původní konsonantická skupina *kt se pravidelně vyvinula v moderní velšskou neznělou konstriktivu θ, a to jak uvnitř slov, tak i přes slovní hranice. Poté koncové *k spojky *ak odpadlo a konstriktiva θ už zůstala na počátku následujícího slova. Tím zanikl původní spouštěč (*k) této mutace, a proto změna t > θ není dnes podmíněna fonologicky, ale gramaticky (Ternes 1986: 17–18).6 V keltských jazycích si konkrétní lexikální jednotka v případě náslovných mutací buď může udržet počáteční konsonant své radikální formy, nebo může podstoupit jednu z mutací. Jednotlivé mutace se vydělily na základě tzv. spouštěcích pravidel / spouště- čů (angl. triggers)7 a na základě foneticko-fonologických změn, ke kterým při nich do- chází. Ve shodě s Ball – Müller (2002) rozeznáváme v této práci dva základní typy

6 Všechny uvedené ilustrační příklady čerpáme z monografií a studií uvedených v seznamu literatury; pro více příkladů viz tam. 7 V jednotlivých dialektech mohou různé spouštěče spouštět různé mutace, např. ve spisovné bretonštině spouštějí přivlastňovací zájmena spirantizaci, zatímco v dialektech lenizaci; lišit se mohou i zasažené segmenty.

12 spouštěčů: 1. gramatické spouštěče, tj. příčinou mutace je určitá syntaktická pozice nebo morfologicky definovaná třída slov, resp. morfémů (v případě interních mutací); 2. lexikální spouštěče, tj. mutaci spouští konkrétní lexikální jednotka. Někteří autoři dále odlišují syntaktické a morfologické spouštěče, avšak pro účely naší práce bude dostačující určit, zda jsou mutace spuštěny lexikálně nebo gramaticky. Termínem cíl (z angl. target) označujeme slova, jejichž fonologická podoba podstupuje mutace. Tato slova dělíme podle slovních druhů. Popis keltských mutací je součástí každé gramatiky keltských jazyků. Klasickou diachronně orientovanou prací je např. Thurneysenova monografie Handbuch des Alt- Irischen (1909) nebo Jacksonova monografie A Historical Phonology of Breton (1967), která se kromě bretonštiny věnuje i mutacím v ostatních keltských jazycích. První sys- tematickou synchronní analýzu nabídl Hamp (1951), na něhož navázaly další analýzy vycházející z různých teoretických východisek (viz přehled v Ball – Müller 2002 a Hannahs 2011). Pravděpodobně nejpodrobnější prací, jež bere v úvahu fonetické, fo- nologické, syntaktické a historické aspekty mutací (především ve velštině) je monografie Mutation in Welsh (Ball – Müller 2002). Syntaktickými a fonologickými aspekty počátečních mutací se jako první zabývala Awbery (1973), pro více informací viz tam. Pro podrobnější rozdělení spouštěčů viz též Ball – Müller (2002: 6–8). Na závěr poznamenejme, že někteří autoři (např. Grijzenhout 2011) pod termín mutace zařazují nejen změny podmíněné gramaticky nebo lexikálně, ale vůbec jakékoli změny konsonantů na hranicích významových jazykových jednotek, které nejsou pod- míněny určitou polohou (jako např. koncová ztráta znělosti v češtině) nebo výskytem sousedního segmentu, s nímž tvoří přirozenou třídu (jako např. asimilace znělosti kon- cových neznělých okluzív před počátečními znělými okluzívami). Jinými slovy, tito autoři za mutace pokládají i změny, které jsou podmíněny fonologicky, tj. které my řa- díme pod termín sandhi. Obecně je v takovém pojetí konsonantickou mutací jakákoli změna konsonantu, která zahrnuje změnu způsobu artikulace nebo nazálnosti, popř. i znělosti. Často se v této souvislosti mluví o lenizaci neboli zeslabování artikulace konsonantů a o fortizaci neboli zesilování artikulace konsonantů. U lenizace se z okluzív stávají frikativy, z fri- kativ aproximanty a aproximanty mohou následně zaniknout. Pro keltské jazyky jsou lenizace typické, avšak podobné procesy jsou velmi časté a byly popsány pro mnoho dalších jazyků (Lavoie 2001, Gurevich 2004, 2011). Ve vývoji germánských jazyků může být příkladem tzv. Grimmův zákon, při němž se z původních indoevropských ne-

13 znělých okluzív vyvinuly v germánštině neznělé frikativy. U fortizace je směr změny konsonantů opačný: aproximanty se stávají frikativami a ty se stávají okluzívami. Na rozdíl od lenizace je fortizace málo častá. Jako jeden z příkladů se uvádí změna konstriktiv θ a ð v okluzívy t a d v mnoha dialektech angličtiny (další příklady viz Lavoie 2001 a Gurevich 2004).

1.4 Externí a interní sandhi a mutace

Staří indičtí gramatikové rozlišovali v sanskrtu čtyři typy sandhi (viz Misra 1987): 1. sandhi uvnitř slova; 2. tzv. upasarga sandhi,8 tj. na hranici prefixu a slovesa, příp. prefixu a jména; 3. sandhi kompozit; 4. slovní sandhi. Podle tradiční indické terminologie se 1.–3. nazývá nitya sandhi a toto sandhi bylo pravidelné, zatímco 4. se nazývá vivakṣā sandhi a bylo fakultativní. Z hlediska změn, ke kterým ve zmíněných typech dochází, je typ 2 bližší typu 1, kdežto typ 3 je bližší typu 4. Všechny typy sandhi sanskrt zdědil z indoevropského prajazyka. V konkrétních indoevropských jazycích se jednotli- vé typy dochovaly různě, nejvíce právě v sanskrtu. Misra (1987) se domnívá, že jednot- livé typy se v praindoevropštině vyvinuly postupně. Nejdříve vzniklo sandhi na hrani- cích kořene a derivačního afixu, poté sandhi na hranicích kmene a flektivních koncovek a dále na hranici upasargy a slovesa. V další fázi se sandhi rozšířilo na kompozita a v poslední fázi na slova ve větách. V západní lingvistice se ovšem zpravidla rozlišují jen dva typy sandhi (viz např. Allen 1962) a tohoto dělení se budeme držet i my. Za externí sandhi budeme považo- vat sandhi na švu slov, které povstává z juxtapozice slov uvnitř vět. V sanskrtu pod něj budeme zahrnovat i sandhi na morfémové hranici uvnitř kompozit, jelikož tam dochází (až na malé výjimky) ke stejným změnám. Jako interní sandhi budeme chápat změny, které se odehrávají na morfémových hranicích afixů a kořene nebo kmene jakožto dů- sledek spojení morfémů uvnitř jednoho slova. Náš výklad se ale primárně bude týkat externího sandhi a pravidla interního sandhi uvedeme jako doplnění. Mezi oběma typy existuje zásadní rozdíl. Zatímco pravidla externího sandhi lze teoreticky aplikovat na jakákoli dvě slova vedle sebe, pravidla interního sandhi se mnohdy týkají jen ustrnulých tvarů slov a odrážejí způsob, jakým tato slova byla odvo- zena. Nicméně platí do značné míry i pro nově derivované tvary a nelze je proto z výkladu vynechat. Sandhiová pravidla externího a interního typu mohou být stejná. Tak je tomu např. v sanskrtu, srov. např. marut+bravīti > marudbravīti „marut hovoří“ a marudbhiḥ

8 V sanskrtských gramatikách se termínem upasarga označuje třída dvaceti předložkových částic (nebo prefixů), např. pra- „dopředu“, adhi- „k“, pari- „okolo“, pomocí nichž se od sloves tvoří činitelská substantiva.

[instr. pl. m.] „s maruty“, tj. neznělá dentální okluzíva t se mění ve znělou dentální okluzívu d (u obou příkladů je to dáno přítomností následujícího znělého konsonantu). Na druhé straně se jednotlivé segmenty mohou v kontextu externího a interního sandhi chovat různě. V případě externího sandhi sanskrtu se koncové neznělé okluzívy před vokály sonorizují, např. mēghāt+atra > mēghādatra „voda z mraku“, avšak na roz- hraní kmene a sufixu zůstávají nezměněny, např. pat+ati > patati „letí“. Jiným příkla- dem je tzv. cerebralizace n, ke které dochází jen v rámci interního sandhi, např. pari+nayati > pariṇayati „žení se“, zatímco v rámci externího sandhi takovou změnu nepodstupuje, např. pari+naraḥ > parinaraḥ „kromě muže“. V sanskrtu se za slovo tradičně považuje jednotka schopná stát sama o sobě, za- tímco morfémy jsou vázány na ostatní jednotky. Ovšem v písmu dévanágarí se v dů- sledku sandhi jak morfémy, tak slova zapisují dohromady jako jeden celek, a proto mů- že být někdy obtížné určit jejich hranice. K tomu nám mohou pomoci právě odlišnosti sandhiových pravidel v externím a interním sandhi. Nikoli však vždy a zcela, jelikož v mnoha případech jsou tato pravidla stejná. Rozdíl mezi externím a interním typem změn aplikujeme i na mutace. Abychom se v celé naší práci přidrželi jednotné terminologie, budeme pracovat s termíny externí mutace, tj. mutace probíhající na rozhraní dvou slov, a interní mutace, jimiž rozumíme to, co je v keltologii zpravidla označováno jako neiniciální mutace, tj. mutace probíhají- cí na hranici morfémů uvnitř slov. Pod neiniciální mutace se v keltských jazycích řadí i změny na hranicích kompozit, a tudíž se i my přidržíme tohoto zavedeného modelu.

2. Kapitola INDOÁRIJSKÉ JAZYKY

V této kapitole nejprve uvedeme klasifikaci indoárijských jazyků, poté stručně zmíníme jejich historický vývoj a v souvislosti s vymezeným tématem práce se následně zamě- říme na detailní popis sandhiových jevů v nich. Východiskem naší práce bude popis poměrů v jazyce staroindickém. Kapitola přináší i výklad sandhiových jevů v některých árijských jazycích středo- indických a novoindických. Jak již bylo řečeno v 1. kapitole, středoindické jazyky bude reprezentovat prákrt páli, který patří k nejslavnějším prákrtům, neboť v něm byly se- psány texty théravádového buddhismu (známé jako pálijský kánon nebo Tipitaka). Z novoindických jazyků představíme situaci v hindštině, nejrozšířenějším jazyce v In- dii. V závěru této kapitoly shrneme naše zkoumání.

2.1 Klasifikace indoárijských jazyků

Představme si nejprve stručnou klasifikaci indoárijských jazyků, které jsou součástí jazykové větve indoíránské. O jazycích jednotlivých fází pojednává podrobněji následu- jící podkapitola (2.2 Historický vývoj indoárijských jazyků). Indoíránské jazyky patří do indoevropské jazykové rodiny a lze je rozdělit do tří skupin (viz schéma 2.1): 1. jazyky indoárijské, 2. jazyky íránské a 3. jazyky nuristánské. Dále se budeme zabývat jen jazyky indoárijskými.

Indoevropské j. indoíránské j. indoárijské j. (védský a klasický sanskrt, středoindické a novoindické jazyky) íránské j. nuristánské j. Schéma 2.1 Indoíránské jazyky

Indoárijskými jazyky se hovoří v jižní Asii, a to převážně na indickém subkontinentu. Mezi státy, v nichž se tyto jazyky užívají, patří Indie, Pákistán, Bangladéš, Nepál, Bhútán, ostrov Šrí Lanka a souostroví Maledivy. Jedná se o jazyky indoevropských obyvatel těchto států, kteří byli později Evropany označováni jako Árjové1 a kteří na indický subkontinent přišli asi v 2. polovině 2. tisíciletí př. n. l. Ve vývoji indoárijských jazyků můžeme zaznamenat tři fáze: 1. starou, 2. střední, 3. novou (moderní). První fázi indoárijských jazyků reprezentují dva jazyky: 1. védský sanskrt (asi 1500 př. n. l. – 500 př. n. l.) a 2. klasický sanskrt (asi od 5.–4. stol. př. n. l.). V tomto období vzniká bohatá literatura, a to jak védská (védy), tak pozdější klasické práce růz- ných žánrů (viz i dále, 2.2 Historický vývoj indoárijských jazyků). Detailní fonetické

1 Indoevropský kmen Árjů zpočátku osídlil pouze oblast Paňdžábu, poté pronikl dále na východ do povo- dí řeky Gangy. Přitom narazil na poměrně nepočetné obyvatelstvo, které se výrazně odlišovalo vzhledem, způsobem života i mluvou. Příchozímu kmenu zřejmě nekladlo příliš velký odpor, a tak mu Árjové vnuti- li svou nadvládu, jazyk i náboženství a počali se s ním mísit. Rané období této civilizace označujeme jako „védské“.

18 a fonologické popisy z této doby přinášejí informace o staré indoárijštině různých oblas- tí a období. Například Pániniho gramatika Aštádhjájí popisuje jazyk z období kolem 5. století př. n. l., jeho dialektické varianty i odchylky od jazyka védských památek (viz i dále, 2.2.1.2 (Klasický) sanskrt); z dalších gramatik zmiňme např. gramatiku kněze Kátjájany Várttika (asi 3. stol. před n. l.) a Pataňdžaliho gramatiku Mahábhášja (asi kolem r. 200 př. n. l.) přičemž obě jsou především komentáře k Pániniho gramatice. Pro střední fázi indoárijských jazyků (začala už patrně před 3. stol. před n. l.) je příznačné množství jazyků, tzv. prákrtů,2 které lze rozdělit do tří skupin: 1. Rané prákrty: páli (pálijština), jazyk Ašókových nápisů, nija. 2. Střední prákrty: maháráštrí, šauraséní, mágadhí, ardhamágadhí, ávantí a dhakkí, paišáčí, buddhistický hybridní sanskrt. 3. Pozdní prákrty: apabhramše (pozdní dialekty, jež se vyvinuly ze středních prá- krtů). Z raného období pocházejí různé nápisy (nejznámější jsou Ašókovy nápisy), které při- nášejí svědectví o středoindoárijštině v polovině 3. století př. n. l. Z pozdní fáze středo- indoárijštiny pak pocházejí dramata, poezie i próza zapsané v různých prákrtech. Nová fáze indoárijských jazyků začíná kolem r. 1000 n. l. a charakterizuje ji velké množství jazyků a apabhramš. Určení zeměpisných hranic mezi nimi je přibližné, přesné hranice prakticky nelze stanovit. Moderní indoárijské jazyky můžeme rozdělit do sedmi skupin podle lokace: 1. Jazyky severozápadní: lahndá, sindhí, dardské jazyky, tj. čitralské, kašmírské, kohistánské, kunarské, šíná aj. 2. Jazyky severní: východní pahárí (nepálština), centrální pahárí; západní pahárí aj. 3. Jazyky východní: bengálsko-ásámské, např. ásámský, bengálský, orijá, bihárí aj. 4. Jazyky východocentrální: východní hindí – např. avadhí, baghélí, čhattísgarhí aj. 5. Jazyky centrální: bhílí, domari, gudžarátí, khándéší, rádžasthání, východní paň- džábí, rómání (cikánština), západní hindí – např. bundélí, bradžština, hindustání aj. 6. Jazyky jižní: maráthí, kónkaní aj. 7. Jazyky sinhalsko-maledivské: sinhalský, veddá, maledivský aj.

2 Spojení prákrta bhášá bývá často vykládáno jako „přirozený, obyčejný jazyk“ (jazyk, který vznikl „pří- rodní cestou“) nebo „jazyk poddaných“, přitom samotní Indové vycházeli ze slova prakr̥ ti- „základ“ a rozuměli jím jen literární formy prákrtů.

Více viz např. Masica (1991, zde také podrobné dialektické rozdělení novoindických jazyků, s. 420–445), Cardona – Jain (2003a: 1–45), Blažek (rkp.1).

2.2 Historický vývoj indoárijských jazyků

V tomto oddíle představíme historický vývoj vybraných indoárijských jazyků jednotli- vých fází (I. fáze: védský a klasický sanskrt, II. fáze: výše uvedené rané, střední a pozd- ní prákrty, III. fáze: z velkého množství jazyků vybíráme pouze ty nejužívanější). Uve- deme pouze jejich stručnou charakteristiku; rozhodně zde není naším cílem vypsání celé historie jejich vývoje.

2.2.1 I. fáze – staroindičtina

Starověká Indie se rozprostírala na poloostrově Přední Indie, v povodí řeky Indus (odtud také název „Indie“) a jeho přítoků, které tvořily tzv. Paňdžáb neboli „pětiříčí“ (jde o území dnešní Indické republiky, Pákistánu a Bangladéše). Nejprve se zaměříme na stručné vylíčení védského období a období klasického sanskrtu. Staroindický jazyk řadíme do jazykové větve indoíránské, do skupiny indoárij- ských jazyků. Indoíránské jazyky představují vývojové předstupně pozdějších indoárij- ských a íránských jazyků. Indoárijské a íránské jazyky mladších vývojových fází, tj. jazyky středoindické, středoíránské, novoindické, novoíránské, je naproti tomu výhod- nější klasifikovat jako dvě samostatné skupiny. Souvislými texty jsou doloženy pouze tři indoíránské jazyky: staroindický jazyk, staroperský jazyk a jazyk staroíránských po- svátných spisů vyznavačů Zarathuštrova náboženství, Avesta (posledními dvěma jme- novanými se v této práci zabývat nebudeme). Staroindický jazyk, jemuž se dále věnujeme, existuje ve dvou literárních varian- tách: 1. védský jazyk, védština, a 2. klasický jazyk, sanskrt. Rozdílů mezi oběma variantami je několik, zmiňme pouze ty základní. 1. Rozdíl chronologický. Védský jazyk je jazyk nejstarších indických památek; jeho datace spadá do období kolem roku 1500 př. n. l. – 500 př. n. l. Často bývá ozna- čován jako archaická forma sanskrtu. Poté nastupuje období tzv. klasického sanskrtu,

20 tedy období staroindických eposů (asi od 5.–4. stol. př. n. l.). Jde však o období, kdy obyvatelstvo hovoří i přirozenými jazyky (tzv. védskými prákrty) a dialekty mladších vývojových fází, tzv. středoindickými jazyky. 2. Odlišnost daná rozdílem nářečních bází. Bází védštiny bylo nářečí severozá- padní, zatímco nářeční báze sanskrtu byla situována více na východ – lze usuzovat na to, že bází klasického sanskrtu byl patrně staroindický dialekt ze střední oblasti (mad- hjadéša). 3. Rozdíl ve stupni kodifikace. Klasický sanskrt je mnohem více kodifikován než védština (viz Pániniho gramatika Aštádhjájí). 4. Rozdíl v množství prákrtismů, tj. prvků, které do literárních staroindických ja- zyků pronikly z mluvených středoindických nářečí. V klasickém sanskrtu je těchto prákrtismů více než ve védštině. 5. Rozdíly ve fonologické struktuře jsou mezi oběma jazyky minimální; patrnější jsou rozdíly v morfologii. Více viz Erhart (1980). Dodejme, že staroindické památky byly po dlouhá staletí tradovány ústně, písma se v Indii údajně začalo užívat poměrně pozdě. První nápisy psané sanskrtem se objevily až po začátku nového letopočtu, první rukopisy pak pocházejí z doby ještě mladší.

2.2.1.1 Védský jazyk (védština)3

Védský jazyk považujeme za nejstaršího doloženého potomka protoindoíránštiny, tedy nejstarší doložený jazyk indoíránské větve indoevropských jazyků. Jako védské období označujeme periodu, během níž byly napsány všechny védské texty, védy (skt. vēda- „vědění“), tj. přibližně od poloviny 2. tisíciletí do poloviny 1. tisíciletí př. n. l. (datace se u různých autorů liší). Védskou civilizaci pak můžeme situovat do severní až severozá- padní části indického subkontinentu. Védy lze rozdělit do dvou souborů textů: 1. rozsáhlý soubor starších obětních hymnů a 2. soubor poněkud mladších knih výkladů a úvah (tzv. bráhmany, áranjaky, upanišady). Védy představují nejstarší literární památky indoevropských národů. Přiná-

3 Viz např. MacDonell (1910, 1916), Renou (1952), Miltner (1978), Zbavitel (1985), Zbavitel – Vacek (1996), Friš (2000), Ondračka (2000), Vavroušek (2000), Cardona – Dhanesh (2003b), Ostler (2007),

Blažek (rkp.1).

šejí svědectví o tom, čím staří Indové uctívali své bohy – zvláště obětní formule, rituály apod. Starší vrstvu véd tvoří čtyři veršované sbírky. Nejstarší a nepochybně nejvýznam- nější sbírkou je Rgvéd (skt. r̥ c- „verš, hymnus“). Obsahuje 1028 hymnů, které jsou roz- děleny do deseti knih. Jedná se především o obětní písně, jež se chvalořečením a pros- bami obracejí k jednotlivým bohům védského nebe. Tvoří tak nejvlastnější jádro celého védského písemnictví. Dalšími védskými sbírkami jsou Jadžurvéd (skt. yajus- „obětní formule“), tj. véda posvátných obětních formulí, Sámavéd (skt. sāman- „píseň chvály“), tj. véda písní, Atharvavéd (skt. atharvan- „kněz, který měl co do činění s ohněm“), tj. véda magických formulí. Všechny védské sbírky zastřešuje termín Samhitá (skt. saṃhitā- „sbírka“). Védské sbírky přinášejí svědectví například o tom, že jejich tvůrci znali jen velmi malou část indického subkontinentu – zhruba území odpovídající harappskému osídle- ní4. Z obětních písní usuzujeme, že Indové védského období byli především chovateli dobytka. Védy dále vypovídají o kmenovém zřízení tehdejší společnosti, přičemž po- čátky indického rozdělení společnosti do kast lze vystopovat už ve Rgvédu. Nejspolehlivější svědectví podává védská literatura o náboženství oné doby. Jde v podstatě o víru v personifikované přírodní síly a jevy (slunce, déšť, bouře, vítr, oheň), jež je nutné neustále si usmiřovat a získávat oběťmi. Íránské a rovněž některé evropské paralely dokazují, že základ je zjevně indoevropský s postupně se prosazujícími ryze indickými paralelami. Védské texty se v době svého vzniku nezapisovaly, tradovaly se výhradně ústním podáním. Poprvé byly písemně zaznamenány až na počátku našeho letopočtu. Je prav- děpodobné, že byly zaznamenány bez sebemenších textových nebo hláskových změn, a to proto, že příslušníci kněžského stavu si znalosti hymnů a modliteb předávali z generace na generaci. Pouze kněží totiž mohli provádět oběť (prosbu k bohům), kterou

4 Harappská kultura je nejstarší kultura, která se vytvořila v tzv. pětiříčí počátkem 3. tisíciletí př. n. l. Harappané byli neznámého etnického původu, vyznačovali se pozoruhodnou civilizační vyspělostí, byli vynikajícími staviteli, o čemž svědčí archeologická naleziště dvou opevněných měst Harappa a Mohen- džo-daro (ve městech existovalo opevnění, budovy z pálených cihel, sýpky, lázně, vodovody, kanalizace). Vyráběli měděné a bronzové nástroje a zbraně, šperky ze slonoviny a drahých kovů, keramiku. Pěstovali pravděpodobně pšenici, ječmen, sezam a bavlnu. Psali dodnes nerozluštěným obrázkovým písmem. Za- tím se nepodařilo určit, ke které jazykové skupině mohli představitelé dosud neznámého jazyka patřit. Civilizace zanikla z nevyjasněných důvodů koncem 1. poloviny 2. tisíciletí př. n. l.

22 museli zpívat či prozpěvovat nebo recitovat. Jedině naprosto přesně pronesený a vyslo- vený hymnus a naprosto přesně zazpívaná melodie mohly zajistit úspěch oběti, naopak sebemenší chyba přinášela neštěstí. Veršované části všech čtyř sbírek byly složeny v přesně stanovených metrech za- ložených na principu počítání slabik. Jejich základem je nejčastěji osmislabičný celek. Jazykem védské literatury není ještě sanskrt, nýbrž jeho přímý předchůdce, tzv. védský neboli mantrový dialekt. Všechny čtyři védské sbírky existovaly patrně ve více verzích dle rozličných ro- dových tradic. Zhruba před koncem 2. tisíciletí př. n. l. se ustálila jejich dnešní docho- vaná podoba kodifikovaná jako posvátná. Mladší védské písemnictví tvoří tři typy textů: 1. bráhmany, tj. soubory výkladů nejrůznějších obětí a úvahy o jejich smyslu, původu a významu; jsou psány buď v pró- ze, nebo v prozaických pasážích prokládaných verši, 2. áranjaky „lesní texty“, které se zabývají mystikou a symbolikou obětí a jsou určené těm, kteří odcházejí meditovat do lesů, 3. upanišady, tj. meditace a rozhovory asketů a poustevníků o věcech božských a světských. Souhrnně představují védskou společnost v dalším historickém stadiu, kdy bylo centrum země přeneseno do povodí řeky Gangy. Sbírky nás informují o kolo- nizačním procesu (je patrný posun na východ), o jménech a životě králů apod. Texty přinášejí rovněž svědectví o dělení obyvatelstva árijského původu do čtyř kast: bráhma- ni, kšatrijové, vaišjové a šúdrové. Védskou literaturu doplňují tzv. védángy „údy véd“ podávající informace o pomocných vědních disciplínách bezprostředně podřízených védskému písemnictví. Je třeba mít na paměti, že srozumitelnost védských hymnů a obětních formulí klesala v důsledku toho, že se hovorové jazyky čím dál více vzdalovaly od neměnného jazyka véd. Z tohoto důvodu museli učitelé spolu s předáváním hymnů a dalších textů svým žákům vysvětlovat mnoho okolností a faktů vztahujících se k oněm textům a obětním úkonům. Tím byly položeny základy šesti védských pomocných disciplín: rituálu, fonetiky, etymologie, metriky, astronomie a gramatiky. Postupně byly formulovány a ustá- leny základní poučky, tzv. sútry, pro každou z těchto disciplín, a to v co nejstručnější podobě. Ze sútrových děl měly velký význam knihy věnované fonetice (např. Šikšá), a to zejména po jazykové stránce, neboť jsou jasným důkazem toho, že védské sbírky jsou patrně opravdu dochovány v naprosté přesnosti.

Védská literatura jako celek je prakticky jediným pramenem k poznání vývoje In- die a její společnosti před polovinou 1. tisíciletí př. n. l. Nejčastěji přijímaný názor je takový, že védské sbírky hymnů a manter vznikly mezi 12.–9. stoletím, bráhmany mezi 8.–7. stoletím a upanišady mezi 7.–6. stoletím př. n. l.5 Je třeba zamyslet se i nad tím, nakolik je védská kultura skutečně „indoevropská“ a jakým dílem se na jejím utváření podílelo původní obyvatelstvo, ony kmeny neindo- evropského původu, se kterými se noví dobyvatelé, Árjové, nepochybně volně mísili. Jak védský jazyk, tak sanskrt pozdější doby přesvědčivě dokazují, že vliv drávidských, mundských a jiných jazyků byl už od počátku dosti silný. Můžeme se tedy domnívat, že i vlivy neárijských a předárijských náboženských představ a sociálních tradic a zvyků původního obyvatelstva velmi silně ovlivnily zmiňované jazyky. Na druhé straně se však můžeme setkat i s mnoha motivy, které je třeba chápat jako ryze indický přínos, a naopak také s motivy, které nejsou ani árijské, ani neárijské, a stejně tak nejsou ani bráhmanské, ani nebráhmanské, nýbrž jsou výplodem představ a myšlenek staroindické společnosti, v té době už značně promíšené.

2.2.1.2 (Klasický) sanskrt6

Sanskrt je jazykem indické společnosti, bráhmanů a kšatrijů, kteří se považovali za po- volané vládnout ostatním vrstvám (kastám). Pouze Árjové mohli totiž ovládat sanskrt. Společenská funkce znalosti sanskrtu se postupně měnila od potřeby uctívat tímto jazykem bohy až po znak kulturnosti. Sanskrt, přesně popsaný gramatikami, bylo přitom snadné se naučit. Z vlastních védských gramatických súter se bohužel do dnešní doby nedochovalo vůbec nic. Pro další vývoj staroindické kultury má však velký význam o něco pozdější gramatika Aštádhjájí „Osmero pojednání“ z 5.–4. století př. n. l. (tj. nejstarší dochovaná

5 Indolog M. Witzel (1999) datuje vznik jednotlivých částí Rgvédu do tří period: I. rané období (1700– 1500 př. n. l.), II. střední období (1500–1350 př. n. l.), III. pozdní období (1350–1200 př. n. l.). Většina indologů však přijímá následující datování: 1500–1200 př. n. l. (Rgvéd), 1200–1000 př. n. l. (mantrové samhity), 900–800 př. n. l. bráhmany, 800–600 př. n. l. upanišady (bráhmany a upanišady mohly vznikat i souběžně), védángy – po r. 500 n. l. 6 Viz Vacek (1971), Miltner (1978), Erhart (1980), Zbavitel (1985), Zbavitel – Vacek (1996), Cardona –

Dhanesh (2003b), Ostler (2007), Blažek (rkp.1).

24 a nejdůležitější gramatika sanskrtu). Jejím autorem byl učenec – bráhman Pánini, filo- log, kterého už nelákal védský jazyk, ale jeho vývojový následovník zvaný sanskrt, jenž se od dob upanišad stal výhradním prostředkem vyjádření veškeré bráhmanské nábo- ženské literatury. Stal se také dorozumívacím jazykem vzdělanců na celém indickém subkontinentu. Označení sanskrt „sestavený, vytříbený, dohromady daný jazyk“ napo- vídá, že sanskrt nikdy nebyl skutečně hovorovou řečí. Bráhmani se ho totiž snažili uchránit před jakýmikoli změnami. Tak postupně došlo k odlišení dvou jazykových vrstev, jazyka hovorového (různé lokální dialekty) od jazyka vzdělanců (sanskrt). Ho- vorový jazyk se vyvíjel poměrně rychle a brzy přešel v tzv. prákrty. Páninimu lze přisuzovat hlavní zásluhu na tom, že v 3976 stručných lapidárních sútrových poučkách provedl pevnou gramatickou kodifikaci jazyka, která byla všeobec- ně přijata a byla považována za autoritativní prezentaci sanskrtské mluvnice. Od doby kodifikace se už pak struktura jazyka nezměnila. Pániniho gramatika vypovídá o tom, že se sanskrtská substantiva, adjektiva, zá- jmena a slovesa vyznačují vysokou flexí, jejíž pravidla mohou být vyjádřena jednoduše, i přestože existují mnohé výjimky. Slova mají sklon vytvářet víceslabičné řetězce, je- jichž délka (díky kompozitům) značně narůstá. Slovní zásoba je velmi rozsáhlá. Sir William Jones (anglický indolog a indoevropeista; je pokládán za osobnost, jež vnesla poznatky o sanskrtu do evropské lingvistiky) ve své přednášce z r. 1786 (vyšlo o dva roky později v Asiatic Researches 1, s. 1–56) o sanskrtu prohlásil následující: „The San- skrit language, whatever be its antiquity, is of a wonderful structure; more perfect than the Greek, more copious than the Latin, and more exquisitely refined than either...“ (Fortson 2010: 9). Nelze se tedy divit, že sanskrt nebyl nikdy považován za pouhý jazyk, nýbrž mu byl přisouzen status božího výtvoru, kterým hovoří i nadpozemské bytosti; byl dokonce považován za posvátný nástroj komunikace s nimi. Sanskrt se nikdy nestal výhradním jazykem literatury, nicméně i v písemnictví si zachoval převahu nad jazyky ostatními, tj. prákrty. Převážná většina staroindické literatury je složena právě v sanskrtu. Původně sloužil jako ryzí jazyk náboženství a jeho hlavním úkolem bylo správně vykládat a recitovat védy. Sanskrt se stal jazykem nejznámějších komedií, lingvistických pojednání, ekono- mických prací, lyrické poezie a především náboženských a filozofických traktátů. Za hranicemi indického subkontinentu však nikdy nezlidověl.

Dvěma nejvýznamnějšími staroindickými eposy jsou Mahábhárata a Rámájana. Mahábhárata, Velké vyprávění o Bháratovcích, je veršovaný epos o boji dvou spřízněných rodů (Pánduovců a Kuruovců) o moc nad severní Indií. Jedná se o nejroz- sáhlejší dílo staroindické literatury a největší epos na světě. Obsahuje přes 200 tisíc pře- vážně šestnáctislabičných veršů (šlóků). Podle tradice je dílo připisováno mudrci Vjá- sovi, avšak je téměř nemožné, aby dílo tak rozsáhlé napsal jediný člověk. Patrně se vy- víjelo v oblasti neoficiálního písemnictví po dlouhá staletí a teprve později bylo uprave- no do nám známé sanskrtské podoby. Určit přesně dobu vzniku eposu je nemožné, vět- šina indologů se přidržuje odhadu, že dílo vzniklo mezi 4. stoletím př. n. l. a 4. stoletím n. l., kdy dostalo konečnou podobu. Hlavní děj eposu doplňují nejrůznější epizody, přídavky, povídky, legendy, bajky, ale také filozofické a naučné pasáže. Z vložených částí zaujímá zcela výjimečné místo zvláštní filozofické pojednání Bhagavadgíta, Píseň vznešeného, jejímž hlavním téma- tem je rozhovor mezi Pánduovcem Ardžunou a bohem Kršnou uprostřed bitevního pole, kde Kršna vykládá Ardžunovi nejen o povinnostech člověka, ale vysvětluje mu i tajem- ství života a lidských osudů. Bhagavadgíta je nejznámější filozofická báseň, posvátná kniha hinduismu, která ve světě patří k nejpřekládanějším. Rámájana je druhým významným staroindickým eposem. Jeho definitivní san- skrtská podoba je připisována mudrci Válmíkimu. Dílo vzniklo patrně v období mezi 2. stoletím př. n. l. a 2. stoletím n. l. a obsahuje necelých 50 tisíc veršů, přičemž je uce- lenější a umělecky kompaktnější než Mahábhárata. Jeho základ tvoří heroický příběh, který měl původně jasně světský charakter a až dodatečně byl přeměněn v dílo nábožen- ské literatury. Vypráví o putování prince Rámy za jeho ženou Sítou, jež byla unesena démonem Rávanou na ostrov Lanka. Indická tradice považuje oba eposy za vyprávění o skutečných historických udá- lostech a díla sama za historické prameny. V případě Rámájany je posouzení této otázky dosti složité, zatímco Mahábhárata může obsahovat reálný základ. Vedle Mahábháraty a Rámájany vznikají v téže době ještě další díla, jejichž vý- znam je však zastíněn oběma eposy. Jsou to například tzv. purány „staré knihy“, něco jako dnešní encyklopedie, které se zabývají vznikem, trváním a zánikem světa. Rozvíje- la se i dramatická tvorba a poezie.

Na tomto místě připomeňme ještě otázku šíření sanskrtu v Asii a árjanizaci neindoárij- ských jazyků, zejména na jihu a východě Indie. Dialektem indoíránského jazyka hovoři- li Árjové, kteří do míst severního Paňdžábu a severozápadního pohraničí oblasti Svátu přišli patrně ze severu nebo západu. Jejich jazyk se postupně rozšířil do oblasti povodí Indu a Gangy a odtud až k úpatí Himálaje. Na počátku 5. století př. n. l. se tak tento jazyk používal na rozlehlém území. Nešířil se však pouze jako mluvený jazyk. V místech, kde se udržely předárijské jazyky (např. telugština, tamilština), se tyto jazyky promísily se sanskrtskými výrazy. V průběhu 1. tisíciletí n. l. se sanskrtizace, resp. árjanizace šířila dál za hranice subkontinentu, na Šrí Lanku a na jihovýchodní pobřeží Asie. V těchto oblastech byl sanskrt považován za jazyk vytříbené civilizace a náboženství. Sanskrt se poté šířil ještě dále na sever, přes Himálaj do Tibetu, Číny, Koreje, Japonska a Mongolska. O jeho rozšíření se zasloužilo především Buddhovo učení. Dodejme, že kontakt domácích ja- zyků se sanskrtem nikde nevedl k potlačení nebo dokonce vytěsnění tohoto původního jazyka.

2.2.2 II. fáze – středoindické jazyky7

Přesnou hranici mezi staroindickým a středoindickým obdobím nelze dost dobře stanovit. Soudí se, že středoindická fáze začala už před 3. stoletím př. n. l., neboť slovo prákrt, které je souhrnným názvem pro středoindické árijské jazyky, také označuje ho- vorové jazyky obecně. Jedná se o indická nářečí, jež povstala v době, kdy především fonetické změny odlišily tyto od původu lidové jazyky od védského jazyka a sanskrtu. Mějme na paměti, že žádný ze středoindických jazyků není pokračováním sanskrtu (jak se někdy mylně soudí), tedy přesněji pokračováním nářečí, které bylo základem literárního sanskrtu. Z prákrtů později zase povstaly jazyky, které tvoří základ moderních indoárij- ských jazyků. I v tomto případě platí, že žádný z dochovaných literárních prákrtů není přímým předchůdcem současných indických jazyků. Chronologické zařazení prákrtů

7 Viz Woolner (1917), Edgerton (1953), Sen (1960), Bloch (1965), Vacek (1971), Pischel (1981), Masica

(1991), Bubenik (1996), Cardona – Jain (2003a), Blažek (rkp.1).

27 spadá do období asi od 4. století př. n. l. do zhruba 11.–12. století n. l., přitom prákrtis- my najdeme už v jazyce védském. Některé prákrty se v průběhu 5. století př. n. l. měnily z hovorových jazyků v jazyky literární, a to především v důsledku šíření buddhismu a džinismu. Za vlády Maurjů se uplatňovaly též v administrativě, a teprve později (asi od éry Guptuovců do příchodu islámu) byly vytlačeny klasickým sanskrtem, který se stává jazykem literatury, kultury i administrativy. Od nejstarší doby lze rozeznat západní a východní skupiny prákrtů. Množství prákrtismů obsahují nápisy i literární díla z různých částí Indie. Nej- známější z nápisů jsou nepochybně záznamy ediktů buddhistického krále Ašóky. Z literárních památek lze na prákrtismy narazit v pálijském kánonu jižních buddhistů, v prákrtském kánonu džinistickém, v prákrtské epice a lyrice i v prákrtské části sanskrt- ských dramat (zde mluví prákrtem obyčejně ženy, někdy i jiné osoby, o nichž můžeme předpokládat, že mají pouze nižší vzdělání). Prákrtismy najdeme rovněž v gramatikách. Prákrty lze obecně charakterizovat jako jazyky s gramatikou poněkud zjednodu- šenou (oproti staroindičtině), s tendencí zmenšovat počet pádů a slovesných tvarů. Lite- rární prákrty se neustálily v tomtéž období, a tudíž nemohou reprezentovat soudobá nářečí. Již v nejstarším prákrtu Ašókových nápisů lze rozeznat několik nářečí.

2.2.2.1 Klasifikace středoindických jazyků

Klasifikací středoindických jazyků existuje několik. My zde zmiňujeme dvě nejznáměj- ší a nejvíce přijímané.8

2.2.2.1.1 Rané, střední a pozdní prákrty

Klasifikace jazyků na rané, střední a pozdní se snaží vymezit především časové období, kdy byly tyto prákrty živé. Rané prákrty bývají obvykle datovány do období mezi 4. stoletím př. n. l. a 2. stoletím n. l., střední prákrty do období mezi 500 př. n. l. a 2.

8 Např. Erhart (1982) rozlišuje: 1. archaické prákrty, mezi něž řadí páli a hybridní sanskrt, 2. literární prákrty, zvláště mágadhí, maháráštrí a paišáčí, a 3. prákrty nejmladší vrstvy, apabhramše. Indologové vět- šinou počítají s rozličnými prákrty. Indičtí gramatikové zahrnují pod prákrty různé středoindické jazyky – jejich seznam viz Pischel (1981: 1–4).

28 polovinou 1. tisíciletí n. l. a pozdní prákrty do období od 2. poloviny 1. tisíciletí n. l. do počátku 2. tisíciletí n. l.

2.2.2.1.1.1 Rané (staré) prákrty Jak jsme již uvedli v oddíle 2.1, mezi rané prákrty počítáme jazyk páli, jazyky Ašóko- vých nápisů, prákrt nija a prákrt starých dramat. Jazyk páli – význam slova je „text“, páli bhášá znamená „jazyk posvátných tex- tů“. Předpokládá se, že se u tohoto pojmenování jedná o středoindickou podobu jména hlavního město Magadhské říše Pátaliputra. Jazykem páli je sepsán kánon jižní školy buddhismu (Tipitaka) rozšířený na Šrí Lance a v jihovýchodní Asii. V kánonu povětši- nou převažují západní jazykové znaky, ale jsou zde rovněž patrné stopy po východním dialektu, které nasvědčují tomu, že jde o překlad původního kánonu, jež byl vytvořen na základě prákrtu východního. Páli představuje nejrannější stupeň vývoje středoindických jazyků. Jazykem se podrobněji zabývá např. Oberlies (2001, 2003). Jazyky Ašókových nápisů. Král Ašóka (vládl asi v letech 268–232 př. n. l.) ne- chal své edikty zapisovat lokálními dialekty s jazykovými prvky jak východními, tak západními, třebaže původně vznikaly na bázi prákrtu východní provenience. Jedná se o nejstarší nápisy (na sloupech, kamenech a skalních stěnách), které se na indickém subkontinentu dochovaly. Popisují šíření buddhismu za Ašókovy vlády. Tyto nápisy vznikly nejméně tisíc let po vytvoření nejstarších védských hymnů, a dokonce více než dvě tisíciletí poté, co se v povodí řeky Indus započalo užívat doposud nerozluštěného písma, které je zachováno především na pečetidlech. Ašókovy nápisy jsou zaznamenány převážně slabičným písmem zvaným bráhmí,9 a přestože se toto písmo stalo základem pro většinu moderních indických písemných systémů, bylo v průběhu času zapomenuto a až r. 1837 znovu rozluštěno Jamesem Prinsepem. Ašókovy nápisy lze rozdělit do tří skupin, a to podle místa nálezu: 1. západní, 2. severozápadní a 3. východní.

9 Bráhmí, bráhmanské neboli Bráhmanovo písmo, bylo zapisováno zleva doprava, někdy však i opačně. Pocházejí z něho vlastní indická písma. Odrůdou bráhmí je tzv. drávidí grantha, písmo drávidské, přičemž památky obou písem pocházejí z let 350 př. n. l. – 350 n. l. Asi od 3.–4. stol. n. l. byly od tohoto písma odlišeny různé druhy písem, které se dělí na typy severoindické a jihoindické (ty se udržely zejména u drávidských národů). Mezi severoindickými druhy zaujímá nejdůležitější místo dévanágarí, jehož přímý vývoj lze sledovat asi do 7. stol. n. l.

Prákrt starých dramat, která byla nalezena, leč pouze ve zlomcích, ve střední Asii, např. hry buddhistického autora Ašvaghóše (kolem r. 100 n. l.). Nija, smíšený severozápadní prákrt buddhistických památek (Dhammapada) za- chycený písmem kharošthí10 z východního Turkestánu (3.–7. stol. n. l.).

2.2.2.1.1.2 Střední prákrty Maháráštrí je především jazykem lyrických partií dramat, ale také „ozdobné (vyuměl- kované)“ epiky; u Indů původně jazyk kraje, kde sídlí nynější Maráthové. Některé jazy- kové rysy tohoto prákrtu přežily v mladším maráthí (< maháráštrí apabhramša < mahá- ráštrí prákrta). Podle indických gramatiků je prákrt maháráštrí založen na živém jazyku severozápadní části Dakšinu, je považován za nejpokročilejší dialekt středního stupně středoindických jazyků a je základem dalších prákrtů, i např. dnešního moderního jazyka (divéhí) na Maledivách. Šauraséní (3.–10. stol. n. l.) patří mezi dramatické prákrty a je typickým předsta- vitelem prákrtů západní provenience. V dramatech jím mluví obzvláště ženy vyšších tříd, šašci a muži, kteří nemluví sanskrtem. V šauraséní se nedochovaly žádné nápisy ani žádná další literární díla. Původně jde o jazyk kraje Šúrasénů. Jedná se o prákrt, kte- rý je nejbližší sanskrtu (viz Woolner 1917), neboť s největší pravděpodobností vznikl z mluveného dialektu, jenž byl bází klasického sanskrtu. Tvoří střední stupeň mezi sanskrtem a hindštinou. Mágadhí je zástupcem východních dialektů a je jazykem nižších tříd, cizinců a džinistických mnichů. Původně byl užíván v nynějším Biháru a lze jej nalézt v Káli- dásových dramatech i v dramatech jeho předchůdců i pokračovatelů. Lze předpokládat, že výše zmíněné prákrty užívané v sanskrtských dramatech ne- představují živou mluvu tehdejších lidí a jsou do jisté míry stylizované. Ardhamágadhí, tzv. „poloviční mágadhí“, je jakýmsi přechodovým dialektickým propojením západních a východních jazykových rysů. Jde o jazyk džinistických spisů

10 Kharóšthí bylo písmo objevující se asi mezi 4. stol. př. n. l. – 3. stol. n. l. na mincích a v nápisech gan- dhárského kraje (tj. východní Afghánistán a západní Paňdžáb), ojediněle i jinde. Jedná se zřejmě o kur- zívní, písařské aramejské písmo, zapisované zprava doleva, přinesené do Indie za vlády prvních Achai- menovců (vládnoucí dynastie ve starověké Persii, 550–330 př. n. l.).

(mj. i nejstarších džinistických súter), původně zřejmě hovorový jazyk vzdělaných dži- nistů integrující rysy několika dialektů. Ávantí a dhakkí jsou prákrty užívané podvodníky a tuláky. Dochovaly se pouze zlomkovitě v dramatu Mrččhakatika „Hliněný vozíček“. Paišáčí se mezi ostatními prákrty řadí v mnoha ohledech do pozice velmi blízké sanskrtu, ačkoli byl považován za společensky nejnižší, a tudíž pro představite- le nejvyšších kast naprosto nepřijatelný. V paišáčí bylo původně sepsáno bohaté kompendium bájných příběhů, pohádek a bajek (Brhatkathá „Velké vyprávění“, 1.–2. stol. n. l.), přesto je samotný jazyk znám z pouze několika málo citací gramatiků (např. Vara- ruči a Hémačandra). Řadí se k dialektům severozápadním a lze jej považovat za jeden z velmi archaických dialektů. Buddhistický hybridní sanskrt je směsicí středoindických dialektů vyznačují- cích se silnou sanskrtizující tendencí. Byl užíván převážně severoindickými a stře- doasijskými buddhisty. Podle Edgertona (1953) se jím nikdy nemluvilo, používal se pouze jako posvátný jazyk. Střední prákrty jakožto literární jazyky vycházejí z užívání ve druhé polovině 1. tisíciletí n. l.

2.2.2.1.1.3 Pozdní (moderní) prákrty Apabhramše11 „úpadkové, pokažené, odštěpené jazyky“ byly od původu hovorové dialekty, které se vyvíjely zřejmě již od počátku letopočtu a které se poté uplatnily, avšak velmi málo, i literárně (např. džinistická poezie v 5.–12. století). Jejich význam vrcholil kolem r. 1200, a protože se již velice blížily staršímu stadiu novoindických jazyků, po- stupně se z nich zrodily moderní indoárijské jazyky. Z lokálních variant, které byly za- barveny staršími prákrty, se tvořily předstupně konkrétních novoindických jazyků, avšak nelze přesně stanovit, kdy k tomu došlo. Za novoindické jazyky se obecně poklá- dají jazykové podoby doložené z počátku 2. tisíciletí n. l.

11 Indickými gramatiky byl termín apabhramša užíván spíše opovržlivě, tj. k označení odchylek od sanskrtu kodifikovaného Páninim.

2.2.2.1.2 Staré a středověké prákrty

Předchozí klasifikace uvedla značné množství prákrtských dialektů, avšak nevypovědě- la téměř nic o jejich geografickém zařazení. Na tomto místě uvádíme ještě jednu klasifikaci, s níž pracuje např. Hoernlé (1904), který rozeznává prákrty staré (asi 500 př. n. l. – 500 n. l.) a prákrty středověké (asi 500–1200 n. l.) a uvádí lokaci jednotlivých prákrtů.

2.2.2.1.2.1 Staré prákrty Severozápadní (apabhramšový) prákrt byl situován na východ (od Mumbaí po prameny Indu a jeho přítoky). Kulturní podobou apabhramšového prákrtu byl tzv. gáthový (písňový) dialekt, doložený v písních zařazených do některých buddhistických spisů a některých nápisů (často se mísil se sanskrtem). K severozápadnímu prákrtu patřil i prákrt rukopisu, který v čínském Khotanu objevil geograf Jules-Léon Dutreuil de Rhins a ve kterém jsou obsaženy zlomky Buddhových výroků Dhammapada. Východní (mágadhský) prákrt byl situován zhruba do míst od Alláhábádu na sever k Himálaji a na jihovýchod k moři. Je zachován pouze v některých nápisech. Jihozápadní (vlastní) prákrt vymezovalo území mezi severozápadem a výcho- dem jižně od Jamuny a na jih až k pomyslné čáře vedoucí od Nové Goy k ústí řeky Gó- dávarí (odtud již jazyky cizí, drávidské). Podle mínění Hoernlého byla jižní část tohoto kraje zřejmě domovem jazyka páli, církevního a spisovného jazyka jižních buddhistů; jiní však hledají vlast jazyka páli jinde, např. Franke (1902) na západě Indie. Přechodné dialekty Hoernlé lokalizuje do zbývajícího území, severně od Jamuny, a to mezi výše vytčené tři oblasti. Viz OttSl. (2000: 581–582).

2.2.2.1.2.2 Středověké prákrty Asi od r. 500 n. l. se podle Hoernlého vlivem dalších jazykových změn a pozdějšího štěpení dialektů daný stav měnil. Na severozápadě, na území apabhramšovém se vysky- tují západní dialekty apabhramšové a šaurasénské; na východ odtud, do severní části, domova původního vlastního prákrtu (až k Himálaji) proniká dialekt maháráštrí; má- gadhí je rozštěpen v dialekt polomágadhský a vlastní mágadhský; na jihu, až k cizímu území, najdeme dialekt jižní, vidarbhský. V literatuře obvykle nalézáme pouze mahá- ráštrí, a to ve dvojí, poněkud rozrůzněné podobě, tj. ve spisech džinistických a ve spi-

32 sech bráhmanských. Naproti tomu do dramat pronikly časem i dialekty další, nikoli však v ryzí podobě.

2.2.3 III. fáze – novoindické jazyky

Protože novoindických jazyků je velké množství, vybrali jsme pouze hlavní z nich. Pro více informací viz Masica (1991), Cardona – Jain (2003a), Blažek (rkp1) a monografie jednotlivých jazyků. V tomto oddíle se přidržujeme klasifikace novoindických jazyků, kterou nabídl Masica (1991: 8–31, 420–445).

2.2.3.1 Jazyky severozápadní

Lahndá (západní paňdžábí) je seskupením velkých i menších jazyků a dialektů z pákistánské provincie Západní Paňdžáb i z Indie, zejména z Kašmíru. Dvě varianty, siráikí (jižní varianta) a hindkó (severozápadní varianta), se staly literárními jazyky. Viz Rossi (1974), Smirnov (1975). Sindhí se užívá v Pákistánu a v Indii; je oficiálním jazykem provincie Sindh; roz- lišuje šest dialektů. K rozšíření jazyka došlo po osamostatnění Pákistánu v r. 1947. S přijetím islámu se začalo pro zápis sindhštiny používat arabské písmo (sindhští hin- duisté používají dévanágarí). Sindhská literatura se hojně rozvíjela mezi 14.–18. stole- tím. Vrchol klasické sindhské poezie můžeme spatřovat v díle Šáha Abdula Latífa (18. stol.). Moderní literatura se rozvíjí od počátku 20. století. Viz např. Stack (1853), Trumpp (1872), Grierson (1919b), Haskel (1942), Khub- chandani (1969), Wadhwani (1997). Dardské jazyky leží geograficky na hranici mezi jižní a centrální Asií. Užívají se v Kašmíru a přilehlých oblastech. Můžeme je rozdělit do následujících podskupin: Jazyky čitralské: kalaša, khóvár. Jazyky kašmírské: kašmírština je považována za nejvyvinutější dardský jazyk s vlastní literární tradicí. Vykazuje však množství shod s indickými jazyky, neboť v průběhu vývoje jimi byla hodně ovlivněna. K zápisu kašmírštiny se používá dé- vanágarí, persko-arabská abeceda nebo písmo šáradá. Je oficiálním jazykem státu Džammú a Kašmír.

Viz např. Grierson (1919a), Morgenstierne (1961), Kachru (1969a, 1969b, 1973), Fussman (1972), Wali – Koul (1997). Jazyky kóhistánské: batérí; čílíssó, góvró, kálámí, kalkótí, maijan, tórválí, tiráhí, vótápúrí-katarqaláí. Jazyky kunarské: dámélí, pašáí, gavar-bátí, grangálí, nangalámí, šumaští. Šíná: brókskat, phálúrá, šíná-kóhistání, ušódží, ašrétí, saví, dómákí. Kromě kašmírštiny jsou všechny jazyky menšinové. Všechny byly ve svém vývoji ovlivněny sousedními, tedy ne-dardskými jazyky.

2.2.3.2 Jazyky severní

Východní pahárí (nepálí), centrální pahárí (kumáuní) a západní pahárí je skupina jazyků, jimiž se hovoří v nižších pásmech Himálají, tj. zhruba od Nepálu na východě, přes indické státy Uttarákhand, Himáčalpradéš, Džammú a Kašmír až k Pákistánu. Lze zaznamenat nesčetné množství dialektických variant. Původ pahárí a jeho rozšíření můžeme vystopovat už v období, kdy se na území svazového státu Džammú a Kašmír začal šířit buddhismus, jehož centrem se právě toto území stalo. Zde začali buddhističtí kněží pátrat po jazyce jiném, než je sanskrt. Našli pahárí, které bylo v té době jedním jazykem jednoho státu (rozpad na jednotlivé dialekty se uskutečnil později). Toto období bývá obvykle označováno jako „zlatý věk pahárí“ (asi 400 př. n. l.). Buddhisté v jazyce pahárí kázali, převáděli do něj i množství textů. Se vzestupem buddhismu se jazyk stále vyvíjel. Pád buddhismu a vzestup hinduismu v Kašmíru zapříčinil úpadek pahárí, neboť už zde nebyl žádný účel, kterému by jazyk sloužil (hinduisté si zvolili sanskrt). Pahárí používa- li pouze místní lidé (jeho znalost se předávala přirozenou cestou), texty zapisované v tom- to jazyce velmi rychle mizely a začaly se prosazovat další jazyky, jimiž bylo pahárí stále více ovlivňováno. Někdy v této době vykrystalizovaly jednotlivé dialektické varianty.

2.2.3.3 Jazyky východní

Jazyk ásámský je oficiálním jazykem státu Ásám, přičemž jazykem se hovoří i v při- lehlých oblastech. Stejně jako další východní indoárijské jazyky se i ásámština nejspíše vyvinula kolem 7. století n. l. z prákrtu mágadhí.

Hlavními dialekty jsou kámarúpa a sibsagar, který se stal základem literárního jazyka, zatímco standardní forma jazyka je založena na východním dialektu. Dialekt ma- ján z Manipuru se v mnoha směrech blíží spíše bengálštině. Ve vývoji ásámštiny rozli- šujeme tři fáze: 1. starou (14. – konec 16. stol.), střední (zač. 17. stol. – zač. 19. stol.) a 3. moderní (19. stol. – dosud). Literární tradice vzniká na přelomu 13. a 14. století. Za nejstaršího ásámského autora bývá pokládán Héma Sarasvatí. V této době byla do ásámštiny přeložena i Bhagavadgíta. Ve střední periodě se rozvíjela především světská próza, ale objevují se také díla z oblasti lékařství, astrologie, hudby apod. S nástupem moderního jazyka byla do ásámštiny přeložena Bible (1813). Ásámský jazyk používá s malými úpravami bengálské písmo. Viz např. Grierson (1903), Medhi (1936), Barua (1964), Goswami (1970), Kakati (1972), Bora (1981), Hazarika (1985). Jazyk bengálský je dominujícím jazykem Bangladéše a indického státu Západní Bengálsko. Má více než 200 milionů uživatelů. Lze rozeznat pět skupin dialektů: v Indii je to dialekt západní (rárhí) a jihozápadní (džhárakhandí), v Bangladéši severní (barén- drí), severovýchodní (kámarúpí) a východní (bangálí) s dalšími variantami. Bengálština vznikla pravděpodobně na základě prákrtů mágadhí a páli. Ve vývoji bengálštiny rozlišujeme tři fáze: 1. starou (1000–1300): vznikají přede- vším náboženské písně; ve východní Indii se šíří buddhismus (např. sbírka textů Čarjá pada věnovaných učení mahájánového buddhismu; proces hinduizace popisuje epos Sunja purána); 2. střední (1300–1750): texty básníka Čhandidáse, rozkvět tradiční poezie; vliv perštiny; 3. moderní (1750–dosud): vznikají bengálské gramatiky a slovníky, bengálská literatura si podle evropských vzorů osvojuje nové literární formy, mj. ro- mán. Literární podoba jazyka je zastoupena dvěma poměrně odlišnými styly: klasickým (sádhu bhášá), jenž se opírá o západní dialekt, a hovorovým (čólit bhášá), který spojuje rysy současného západního dialektu a kalkatského nářečí. Více viz např. Chatterji (1926), Chaki (1996), Sen (1975). Orijá (čes. urijština) je jazykem asi 35 milionů obyvatel státu Urísa a dalších při- lehlých států. Jazykově nejbližšími jazyky jsou bengálština a ásámština. Je potomkem prákrtu mágadhí. Dialekticky lze rozlišit čtyři varianty jazyka: standardní dialekt – cut- tacká oblast, západní dialekt – západní Urísa, jižní dialekt – jižní Urísa a severní dialekt – severní Urísa. Nejstarší nápisy (v chrámech, na měděných talířích a palmových lis-

35 tech) pocházejí pravděpodobně z 11. století, někteří je datují až do 7. století. Od 14. století se rozvíjí vlastní literatura, obzvláště poezie. Užívá vlastní písmo orijá. Viz také Grierson (1903), Dhall (1957), Pattanayak (1969), Majumdar (1970). Bihárí je geografický souhrn jazyků a dialektů Biháru s přesahem do Bengálska a Nepálu. Dnes jsou tyto jazyky vytlačovány hindštinou.

2.2.3.4 Jazyky východocentrální

Lze rozeznat několik variant východního hindí, jež je skupinou jazyků, které jsou zalo- ženy na prákrtu ardhamágadhí-apabhramša: Avadhí hovoří asi 2/3 všech uživatelů východního hindí, a to zejména ve státě Ut- tarpradéš. Baghélí je blízké dialektu avadhí a užívá se jižněji, v regionu Baghélkhand, a ve státě Madhjapradéš. Má několik dialektů. Čhattísgarhí je oficiálním jazykem státu Čhattísgarh a přilehlých území, např. východ státu Madhjapradéš, Urísa. Ve svém vývoji byl ovlivněn mundskými a drávid- skými jazyky; používá písmo dévanágarí.

2.2.3.5 Jazyky centrální

Bhílí označuje skupinu dialektů (vlastní bhílí plus třicet dalších), jimiž hovoří přes tři miliony lidí v horských oblastech mezi státy Gudžarát, Madhjapradéš, Rádžasthán (až po Adžmér) a Maháráštra. Dialekty představují jakýsi spojovací článek mezi jazyky rádžasthánskými a gudžarátskými. Jazyk je zapisován variantou dévanágarí. Dómarí je jazykem indických Romů. Kromě Indie se jím hovoří i na Blízkém vý- chodě, v severní Africe, Kavkazu a v centrální Asii. Jazyk má přes milion mluvčích. Gudžarátí je oficiálním jazykem státu Gudžarát, avšak je rozšířený také v Mum- baí. Čítá přes 50 milionů mluvčích. Ve vývoji jazyka lze rozlišit tři fáze: starou (1100– 1450), střední (1450–1800) a moderní (1800–dosud). Jazyk nejstarší fáze bývá někdy označován jako „staré západní rádžasthání“, neboť hranice mezi gudžarátí a rádžasthání nebyla v tomto období ostrá (jazyky se od sebe definitivně oddělily až ve střední fázi). Vlastní literatura, a to zejména poezie, se začala rozvíjet ve 13. století.

Literární jazyk vznikl až v 19. století na základě nářečí z oblastí Vadódary a Ahmadábádu. Od tohoto jazyka se však poněkud odlišují tři dialekty: jižní (oblast Surata), severní (oblast Patana) a kathiavádí (poloostrov Káthijávár). Specifickou formu gudžarátí používají Parsové, vyznavači učení Zarathuštry. Více např. Grierson (1908), Bhayani (1988). Khándéší, jazyk užívaný na hranici mezi státy Gudžarát a Maháráštra; dlouhou dobu byl považován za dialekt maráthštiny. Lze rozlišit tyto dialekty: ahíraní a dangí. Rádžasthání užívá asi 20 milionů obyvatel, a to převážně v Rádžasthánu a v Pá- kistánu. Jazyk je znám také pod jménem hlavního dialektu márvárí, přičemž dialektů můžeme napočítat více než dvě desítky. První literární památky zapsané v západním rádžasthání zvaném dingal pocházejí ze 14. století. Protože oficiálním jazykem státu Rádžasthán je hindština, má současný literární jazyk (utvořený na základě márvárí) jen omezené použití. Východní paňdžábí (pers. panj āb „pět řek“) je oficiálním jazykem státu Paňdžá- bu, kde jím hovoří kolem 30 milionů obyvatel. Standardní podoba jazyka se konstituo- vala na základě dialektu mádžhí. Literární podoba jazyka je výsledkem dlouhodobého prolínání jazyků centrálních (zejména hindština) a severozápadních (vlastní, západní paňdžábí). Literatura se rozvíjela od 12. století, výrazněji však po 16. století s rozšíře- ním sikhismu. V této době se také v Paňdžábu začalo vedle písma dévanágarí užívat písmo gurmukhí (v Pákistánu, kde paňdžábština není úředním jazykem, se používá pís- mo šahmukhí). Viz např. Gill – Gleason (1969), Mizokami (1981), Bhatia (1993). Rómání neboli romština či cikánština bývá řazena do centrální skupiny indoárij- ských jazyků spolu s hindštinou, paňdžábštinou, gudžarátštinou atd., i přestože kontakt s nimi ztratila už kolem r. 1000 s počátkem velké migrace Romů. Samotní uživatelé jazyka označují svou řeč jako rómání čhib. Počet mluvčích lze jen odhadovat, soudí se, že jich je kolem 3 milionů (někteří tvrdí, že i přes 10 milionů). Základem jazyka jsou slova indického původu a některé výpůjčky, především z řečtiny, perštiny, rumunštiny a slovanských jazyků. Slovní zásoba se tedy v době migrace Romů obohacovala vlivem jazyků dalších zemí, kde se Romové usadili. V literatuře se uvádí, že hlavní dialekty jsou následující: krymsko-balkánský, baltský, finský, karpatský, ruský, sinte, velšský, český a slovenský. Jednotlivé dialekty se odlišují výslovností, gramatikou i slovní zá- sobou. Jednotná spisovná romština neexistuje.

Západní hindí je skupinou jazyků, které jsou založeny na prákrtu šauraséní- apabhramša: Jazykem bundélí (nebo také bundélkhandí) hovoří asi 20 milionů obyvatel ve státech Uttarpradéš a Madhjapradéš. Hindustání je souborným názvem pro hindštinu a urdštinu. Za doby britské kolo- niální nadvlády byly termíny hindustání, hindština a urdština synonymní a označovaly novoindický jazyk vytvořený na základě výše uvedeného středoindického prákrtu šaura- séní-apabhramša (podstatný vliv měla perština, turečtina a arabština, ze kterých byla přejata část slovní zásoby). Po rozpadu Britské Indie v r. 1947 se hindština stala jedním z oficiálních jazyků Indie a urdština oficiálním jazykem Pákistánu. Varianty kdysi jednoho jazyka se tak oficiálně staly samostatnými jazyky, ačkoli si jsou navzájem srozu- mitelné. Moderní literární hindština i urdština se vytvořily až na začátku 19. století a oba jazyky mají společný původ v dialektu kharí bólí z okolí Dillí. Standardní varianta hindštiny je založena na západním dialektu, přičemž jádro gramatiky tvoří nářeční hin- dustání. Rozdíly mezi těmito blízce příbuznými jazyky jsou například následující: urd- ština přejímá nová slova zejména z perštiny, arabštiny a turečtiny, zatímco hindština ze sanskrtu. Hindština je zaznamenávána v písmu dévanágarí, urdština v poněkud modifi- kovaném arabském písmu (zapisovaném zprava doleva). Výslovnost a gramatika obou jazyků jsou si v mnohém podobné. Dnes je urdština oficiálním jazykem Pákistánu, za- tímco hindština se užívá v Dillí, Harijáně, Uttarpradéši, Madhjapradéši, Himáčalpradéši, Uttarákhandu, Čhattísgarhu, Biháru, Rádžasthánu a Džhárkhandu, ačkoli velké množ- ství mluvčích hindštiny se nachází na různých místech Indie a tzv. nestandardní podoby hindštiny lze nalézt v tzv. hindském pásu (tj. Mumbaí, Hajdarábád, Kalkata). Různé formy hindštiny nalezneme i v jiných oblastech jižní Asie. Hindština dnes patří spolu s angličtinou mezi oficiální národní jazyky Indie. Podle různých statistik je třetím (až pátým) nejrozšířenějším jazykem světa a hovoří jím více než 850 milionů lidí. Vědci se rozcházejí v názoru na to, od kdy lze datovat počátek hindské literatury. Většina z nich však řadí první texty do 12.–14. století. V tomto období vzniká bardská epika v Rádžasthánu a také literatura orientující se na veršované chvalozpěvy (určené k recitaci) s náměty hrdinských činů králů. Báseň Prthvírádž Rásó někteří dokonce po- važují za první epickou báseň v tomto jazyce. Básník Amír Khusráu (1253–1325) je

38 považován za předchůdce urdské a moderní hindské literatury. Většina staré hindské náboženské poezie byla složena básníkem Vidjápatim v bihárském dialektu (jazyk mai- thilí), a to na přelomu 14.–15. století. Za zmínku stojí také pět nejvýznamnějších (středověkých) dialektů, ve kterých vznikala předmoderní literatura: 1. dingalský dialekt – pojí se s bardskou tradicí Rá- džasthánu a přilehlých oblastí; 2. bradžský dialekt – spojen s tradicí uctívání boha Kršny; 3. avadhský dialekt – vznikají alegorické romance (poč. 14. století) a proslulá díla zaměřená na uctívání Rámy; 4. tzv. sádhú bhášá – objevuje se v západních redak- cích tzv. nirguna bhakti tradice; 5. maithilí – v náboženské tradici severního Biháru v díle básníka Vidjápatiho. V 19. století byly výše zmíněné dialekty užívány primárně v poezii, rozvíjí se však i próza, zpočátku zapisovaná jak písmem dévanágarí, tak písmem persko-arab- ským. Ve druhé polovině 19. století vznikají díla zapsaná v kharí bólí. Za velkého literá- ta této doby můžeme považovat Hariščandru zvaného Bháraténda, jenž je často poklá- dán za „otce hindské literatury“. Rozvojem hindštiny se v tomto období zabývaly lin- gvistické a literární společnosti. R. 1899 byl založen časopis Sarasvatí, na jehož strán- kách byla soustavně upevňována gramatická pravidla hindštiny, byla zde rovněž podpo- rována literární tvorba. Od počátku 20. století můžeme zaznamenat vzestup moderní hindské literatury. Poezie tohoto období čerpá inspiraci z cizích zdrojů; významnými básníky jsou např. Ajódhjásinh Upádhjáj či Maithilíšaran Gupta. Mezi významné romanopisce počátku 20. století se řadí Prémčand, jehož román Gódán byl přeložen i do češtiny (Oběť). Ve 20. a 30. letech 20. století se poezie i próza uchylují k romantismu; v dalších obdobích ná- sledoval psychologický román a povídka. Svobodová (2005) uvádí, že hindská literární produkce je poznamenaná střetává- ním vlivů domácích i zahraničních. Formování jednotlivých žánrů, zejména románu a povídky, je spojeno s evropským kulturním vlivem, zvláště s britskou literární tradicí. Mezi západní hindí se dále řadí i harijání, bradž bhákhá, kannaudží aj. Viz také např. Kellogg (1876), Grierson (1916), Guru (1920), Platts (1920), Sha- rma (1958), Mathews (1964), Bloch (1965), Dwivedi (1966), Beames (1970), Narang – Becker (1971), Handa (1978), Mehrotra (1980), Schmidt (1981), Ohala (1983), McGre- gor (1987), Shackle – Snell (1990), Masica (1991), King (1994), Shapiro (2003) aj.

2.2.3.6 Jazyky jižní

Kónkaní je jazyk užívaný na západním pobřeží Indie ve státě Góa (a přilehlých státech) s počtem uživatelů překračujícím 3 miliony. Většina lingvistů se domnívá, že jazyk vznikl fúzí různých prákrtů (např. šauraséní, paišáčí aj.), což lze přičítat velkému množ- ství přistěhovalců do uvedené oblasti. Oproti maráthštině (viz dále) si zachovává řadu konzervativních rysů, a to díky samostatnému vývoji a vlastní literární tradici. Od stan- dardního jazyka se odlišují četné sociolekty (profesní, kastovní i konfesní). V jednot- livých oblastech je jazyk zaznamenán v různých typech písma (např. dévanágarí, kan- nada aj.). Podrobněji viz např. Maffei (1882), Pereira (1971, 1973), Almeida (1989). Maráthí je oficiálním jazykem státu Maháráštra, přičemž přesahuje i do soused- ních států: na severu Madhjapradéš a Gudžarát, na jihu Karnátaka a Kérala. Dnes je maráthí jedním z oficiálních jazyků Indie a hovoří jím více než 70 milionů obyvatel. Užívá písma dévanágarí, ovšem pod místním názvem bálbodh. Drávidským jazykům (se kterými sousedí na jihu) vděčí za některé společné rysy ve výslovnosti a syntaxi. Předchůdcem maráthštiny byl nejspíše prákrt maháráštrí, resp. maháráštrí apabhramša. Nejstarší svědectví o jazyku přinášejí skalní a chrámové nápisy z přelomu 1. a 2. tisíci- letí n. l., přičemž můžeme zaznamenat velmi bohatou literární tradici od nejranějších údobí jazyka (stará fáze 1000–1300, střední fáze 1300–1800, moderní fáze 1800– dosud). Lze rozlišit dvě dialektové zóny: 1. východní (centrální) zóna, tzv. déší, dékiní, tj. nářečí kolem města Púna (stalo se základem literárního jazyka s tradicí od 11. století); 2. pobřežní (západní) zóna, zvaná kókní nebo méně přesně kónkaní déší, s četnými variantami a sociolekty. Jednotlivé dialekty si jsou navzájem poměrně dobře srozumitelné. Hodnotné práce o maráthských dialektech podali např. Grierson (1905) nebo Gha- tage (1963). Zevrubné historické gramatiky maráthštiny viz např. Master (1967) a Bloch (1970).

2.2.3.7 Jazyky sinhalsko-maledivské (ostrovní jazyky)

Jazyk sinhalský se zrodil na Šrí Lance, kam se v posledním půlstoletí př. n. l. dostal středoindický dialekt sinhala prákrta z oblasti Gudžarátu a jižního Sindhu. Další fází byla pak sinhala apabhramša a následovně sinhalština, jež používá vlastní slabičné pís-

40 mo vyvinuté z písma bráhmí. Lze rozeznat dva dialekty sinhalštiny: 1. nížinný (pobřež- ní) a 2. horský (vnitrozemský). Sinhalštinou dnes hovoří asi 72 % obyvatel Šrí Lanky. Vedda je nejstarší původní jazyk obyvatel Šrí Lanky, kteří ostrov obývali ještě před příchodem Árjů do Indie. Původní jazyk Veddů byl postupně ovlivněn a vytlačen sinhalštinou. Vědci se rozcházejí v názorech na to, zda je vedda samostatný jazyk, nebo dialekt sinhalštiny. Jazykem maledivským (divéhí) hovoří více než 300 tisíc obyvatel, a to na Male- divských ostrovech a na ostrově Minikoj. Zhruba na přelomu letopočtu se jazyk oddělil od sinhalštiny – zprvu byl totiž pokládán za její dialekt, dnes se spíše předpokládá, že maledivský jazyk a sinhalština se vydělily z jednoho prákrtu. Jeho slovní zásobu již ve středověku výrazně ovlivnila arabština. Pod jejím vlivem se také původní písmo tána píše zprava doleva. K sinhalsko-maledivským jazykům viz také Geiger (1919, 1935, 1937, 1938), Wi- jesundera (1988), Disanayake (1986, 1991), Gair – Paolillo (1997), Gair (1998) aj.

Schéma 2.2 Novoindické jazyky (převzato z Masica 1991: 449)

2.3 Staroindičtina

2.3.1 Inventář segmentů

Jelikož sanskrt prodělal dlouhý vývoj, není známo, jaká byla jeho původní výslovnost. Staré sanskrtské gramatiky sice o výslovnosti pojednávají, avšak interpretace těchto popisů není zcela zřejmá a jednoznačná (viz Allen 1965). Na základě doložených in- formací lze usuzovat na to, jaká mohla být původní výslovnost, avšak všechny detaily nejsou známy. Předpokládá se, že písmo dévanágarí, jímž je sanskrt zapsán, do značné míry výslovnost odráží. V tabulce 2.1 uvádíme inventář slabičných segmentů (vokálů a slabičných sonant) a v tab. 2.2 inventář neslabičných segmentů (konsonantů). V hranatých závorkách uvá- díme předpokládanou výslovnost podle rekonstrukce Zieby – Stiehla (2002). V dalším výkladu se budeme nicméně držet tradičního způsobu zápisu používaného v indologii.

2.3.1.1 Vokály

A Přední Střední Zadní i [i] u [u] Vysoké ī [i:] ū [u:] a [ɐ],[ǝ] Nízké ā [a:]

B Přední Zadní

Středové ē [e:] ō [o:] Diftongy āi [a͡ :ɪ] āu [a͡ :ʊ]

C Vibranty Laterály

Krátké r̥ [ɽ, ɹ̩ ] l̥ [l̩ ] Dlouhé r̥̄ [ɽ:, ɹ̩ :] l̥̄ [l̩:]

Tab. 2.1 Vokály a slabičné sonanty staroindičtiny

Do kategorie vokálů řadíme segmenty, které mohou fungovat pouze jako jádro slabiky. V sanskrtu se tyto segmenty tradičně dělí na monoftongy (viz tab. 2.1A), diftongy (viz tab. 2.1B) a slabičné sonanty (viz tab. 2.1C). Monoftongy jsou krátké a dlouhé. Mezi diftongy bývají řazeny ē, ō, āi, āu, ačkoli chápání ē a ō jako diftongů vychází především z jejich historického vývoje, tj. ē vzniklo ze spojení a + i a ō ze spojení a + u (což se projevuje i v sandhi, viz dále, 2.3.2.1.4 Vokalické sandhi). Tyto segmenty se nejspíše vyslovovaly jako dlouhé středové vokály. Pravými diftongy byly jen āi, āu, které vznikly ze spojení ā + i a ā + u (což se opět projevuje v sandhi). Indičtí gramatikové rozlišovali mezi čtyřmi slabičnými sonantami, tj. r̥ , r̥̄ , l̥, l̥̄, z nichž nejrozšířenější je krátké r̥ . S dlouhým r̥̄ se setkáme pouze v akuz. a gen. pl. m. a f. r̥ -kmenů a v sandhi (viz dále, 2.3.2.1.4 Vokalické sandhi). Krátké slabičné l̥ je dolo- ženo pouze v kořeni kl̥ p- „vést k“. Jeho dlouhý protějšek není doložen vůbec, staří gra- matikové ho do inventáře zařazovali s cílem dosáhnout symetričnosti celého systému.

2.3.1.2 Konsonanty

Labiály Dentály Cerebrály Palatály Veláry

neasp. asp. neasp. asp. neasp. asp. neasp. asp. neasp. asp.

p ph t th c ch k kh nezn. ṭ ṭh [p] [ph] [t] [th] [ʈ] [ʈh] [t͡ ɕ] [t͡ ɕh] [k] [kh] Okl. b bh d dh j jh g gh zn. ḍ ḍh [b] [bh] [d] [dh] [ɖ] [ɖh] [d͡ ʑ] [d͡ ʑh] [g] [gh] s ṣ ś ḥ nezn. [s] [ʂ] [ɕ] [x] Konstr. h zn. [ɦ] m n ṇ ň ṅ Nazály [m] [n] [ɳ] [ɲ] [ŋ] v l r y Sonanty [v, ʋ] [l] [ɹ, ɽ] [j] Tab. 2.2 Konsonanty staroindičtiny

Staroindické konsonanty lze dělit do čtyř základních tříd: okluzívy, konstriktivy, nazály a sonanty. Nejbohatší je třída okluzív, u kterých se rozlišuje jak znělost, tak aspirova- nost. Sonanty r a l bývají obvykle pokládány za neslabičné varianty r̥ a l̥ , zde s nimi však budeme pracovat jako se samostatnými segmenty. Podobně je sonanta y pokládána

43 za neslabičnou variantu vokálu i a sonanta v za neslabičnou variantu vokálu u. Pro po- třeby naší práce je vymezujeme jako samostatné segmenty. Z hlediska místa artikulace se rozlišuje mezi labiálami, dentálami, cerebrálami, palatálami a velárami. To, co se v indické fonologii označuje jako cerebrály, byly nej- spíše retroflexní konsonanty. Retroflexní výslovnost měla pravděpodobně i sonanta r. Palatální okluzívy byly nejspíše palatální afrikáty (srov. Zieba – Stiehl 2002). Pod velá- ry se tradičně řadí i h, ačkoli se předpokládá, že se tento konsonant realizoval jako znělá glotální konstriktiva. Na rozdíl od ostatních konstriktiv je tedy h znělé, což se projevuje v sandhi. Sanskrt však nejspíše také obsahoval pravou velární konstriktivu [x], jelikož se předpokládá, že taková byla výslovnost tzv. visargu, ḥ. Písmo dévanágarí obsahuje také znak zvaný anusvár, který se do latinky přepisuje jako ṃ.12 Jeho fonetická hodnota není ovšem zcela jasná. Podle Zieby – Stiehla (2002) označoval anusvár labiální nazálu m, pokud stál na konci slov před slovy začínajícími jakýmkoli konsonantem. Před okluzívami nejspíše označoval nazálu stejného místa artikulace jako následující okluzíva. Před konstriktivami a sonantami pak mohl označovat nazalizaci předchozího vokálu. Uvedená interpretace není však zcela bez kontroverze a v následujícím výkladu proto pokládáme anusvár za samostatný segment (ṃ). Distribuce staroindických konsonantů není stejná ve všech slovních pozicích, a především na absolutním konci slov je jejich výskyt omezený. Z okluzív zde mohou stát jen neznělé neaspirované okluzívy k, ṭ, t a p; znělé a aspirované v této pozici nejsou doloženy. Pokud by se zde už etymologicky objevily, jsou vždy převedeny na zmíněné neznělé neaspirované okluzívy. Z nazál může na konci slov stát pouze dentální n a labi- ální m; cerebrální ṇ je zde vzácností a koncové velární ṅ je doloženo jen u malého po- čtu slov. Ojediněle se na konci slov objevuje sonanta l (srov. Whitney 2005: 145). Nej- častějším případem koncového konsonantu, co do frekvence výskytu, je však visarg, který v této pozici není etymologický, neboť zastupuje původní *s, *ṣ nebo *r (viz více

12 Vedle anusváru (transkribovaného jako ṃ) se lze setkat i s anunásikem (transkribovaným jako m̐ ), přičemž distribuce těchto dvou typů nazalizace se liší. Obvykle se rozlišuje mezi nazalizací plnou (anuná- sik) a nazalizací druhé části vokálu (anusvár). Anunásik se od původu zřejmě týkal nejstarších nazalizací (v pozici před konstriktivami) a anusvár případů pozdějších (nahrazování nazál před polovokály a okluzí- vami). Vzhledem k vágnosti daného termínu bývá však nazalizace v edicích sanskrtských textů reprezen- tována právě anusvárem.

2.3.2.1.1 Konsonantické sandhi). Visarg je jedinou konstriktivou, která stojí na absolut- ním konci slov. Na konci staroindických slov může stát pouze jeden konsonant. Bylo-li jich etymologicky více, vypouštěly se (až na několik výjimek) od konce, např. *marut-s → marut „vítr“, *prāňc-s → *prāṅk → prāṅ „přední, východní“ (srov. MacDonell 1916: 27, Whitney 2005: 51–52). Více viz také např. Šefčík (2005), Whitney (2005), Wackernagel (1896), MacDo- nell (1916), Allen (1962) aj.

2.3.2 Sandhi13

Ve staroindičtině dochází velkou měrou k foneticko-fonologickým změnám forem jazy- kových znaků, především slov (externí sandhi) a morfémů (interní sandhi). Zjednodušeně řečeno, hláskovou podobu, která je uvedena v gramatikách a slovnících, má staroindické slovo pouze na konci věty, popř. v izolaci; na začátku a uvnitř věty může nabývat podoby jiné. V sandhiových popisech se právě tato koncová podoba považuje za základní (tj. ra- dikální v naší terminologii), čehož se i my budeme držet v následujícím přehledu. Jak již bylo řečeno v první kapitole, nebude nás ani tak zajímat fonologický status segmentů, jež sandhi podléhají, jako spíše okolnosti, za kterých k příslušným foneticko- fonologickým změnám dochází. Sandhiové změny jsou podmíněny foneticky nebo fonologicky, a tedy závislé na určité fonologické jednotce nebo její fonetické realizaci. V tomto oddíle představíme jak externí, tak interní sandhi týkající se vokálů i kon- sonantů. Jelikož jsou pravidla externího a interního sandhi ve většině případů stejná, náš výklad bude vycházet z popisu externího sandhi. U interního sandhi uvedeme jen nejdů- ležitější případy, kterými se liší od sandhi externího. Mezi sandhiovými pravidly védšti- ny a klasického sanskrtu je jen málo odlišností. Následující přehled popisuje stav přede- vším v klasickém sanskrtu. Tam, kde je situace ve védštině odlišná, specifika uvádíme.

13 Viz např. Kielhorn (1880: 6–14), Whitney (2005; tj. reprint druhého vydání z r. 1889: 34–87), Wacker- nagel (1896), MacDonell (1910, 1916), Allen (1962), Burrow (2001), Abduvalieva (2003), Stiehl (2011: 310–325) aj. Jelikož je za základní sanskrtskou gramatiku (pomineme-li Pániniho) pokládána gramatika W. D. Whitneye, budeme při našem popisu sandhiových změn vycházet především z ní a dále i z práce Sandhi od W. S. Allena (1962), jež je nejpodrobnějším pojednáním o staroindickém sandhi.

2.3.2.1 Externí sandhi

2.3.2.1.1 Konsonantické sandhi

Spojení dvou konsonantů na hranici slov (viz tab. 2.3) lze považovat za velmi kompli- kovaný typ sandhiového spojení, a to především díky různorodosti kombinací koncové- ho a počátečního konsonantu z hlediska místa a způsobu artikulace. Změny se přitom ve většině případů týkají koncových konsonantů spojovaných slov, jen v ojedinělých pří- padech konsonantů počátečních. Podle povahy změn, které podstupují, dělíme koncové konsonanty prvního slova do sedmi tříd, a to na A. nedentální okluzívy k, ṭ, p, B. dentální okluzívu t, C. dentální nazálu n, D. labiální nazálu m, E. visarg po vokálu a, F. visarg po vokálu ā a G. visarg po ostatních vokálech. Jak již bylo zmíněno, za základní (radikální) formu se tradičně považuje ta podoba slova, která se vyskytuje v izolaci, popř. na konci vět. Zajímavá je situace týkající se ḥ. Z historického hlediska radikální ḥ vzniklo z původních *s, *ṣ a *r a v gramatikách se proto rozlišují tři, resp. dva typy visargu: ḥ z původního *s, ḥ z původního *ṣ a ḥ z původního *r. Některé popisy však mezi *s a *ṣ nerozlišují, jelikož koncové *ṣ, které se vyskytuje jen po vokálu jiném než ā̆ , je pravidelně odvoditelné ze *s, a to na základě tzv. Pedersenova pravidla ruki (viz 2.3.2.2.1 Interní konsonantické sandhi, B. Konstrik- tivy, Cerebralizace dentální konstriktivy s). Nicméně visarg vzniklý z takového *ṣ se v sandhi v určitých případech chová jinak než visarg odvozený ze *s nebo *r. Odlišné chování visargu pozorujeme i po krátkém a a dlouhém ā, a proto v následujícím před- hledu rozlišujeme mezi třemi typy koncového visargu. Z těchto důvodů Allen (1962) i Whitney (2005) ve svých popisech sanskrtského sandhi za radikální formy nepokládají koncové ḥ, ale rozlišují mezi radikálním s, ṣ a r. To jim sice umožňuje, aby příslušné změny popsali jako pravidelné a fonologicky moti- vované, je však třeba si uvědomit, že rozhodnutí, že určité slovo bude obsahovat ten který radikální konsonant, je závislé na jiných kritériích než fonologických. Z dia- chronního hlediska je nutné hledat důvod v etymologii (tj. původu slov), ze synchronní- ho hlediska jsou to pak kritéria lexikální, resp. gramatická. To znamená, že se např. koncové ḥ změní před znělou okluzívou v r jen u slov patřících do r̥ -kmenů nebo u slov punaḥ „opět, zase“, prātaḥ „(časně) ráno“ a dvāḥ „dveře“; v ostatních případech se cho- vá různě podle povahy předcházejícího vokálu, např. aḥ > ō. Je tedy zřejmé, že ze syn-

46 chronního hlediska jsou tyto změny gramaticky a lexikálně podmíněné, a proto je vhod- nější je klasifikovat jako mutace, nikoli jako sandhi, byť jsou mezi sandhi tradičně řaze- ny. Ve své podstatě se totiž neliší od mutací v keltských jazycích (viz 3. kapitola). Stejně jako je užitečné dělit koncové konsonanty, rozdělujeme počáteční konsonanty druhého slova do šesti tříd, a to na 1. neznělé okluzívy (jak aspirované, tak neas- pirované14), 2. znělé okluzívy (opět jak aspirované, tak neaspirované), 3. nazály, 4. sonanty, 5. nevelární konstriktivy ś, ṣ, s a 6. velární konstriktivu h. Toto dělení nám umožní lépe zobecnit sandhiové změny. Poznamenejme, že třídy 1. a 5. jsou neznělé konsonanty, zatímco zbývající třídy jsou konsonanty znělé. Vždy znělé jsou také voká- ly, před kterými v některých případech dochází ke stejným sandhiovým změnám jako před znělými konsonanty. Tab. 2.3 uvádí přehled všech logicky možných kombinací koncových (A–G) a po- čátečních (1–6) konsonantů, které v následujících oddílech podrobně probíráme. Šedě jsou zvýrazněny ty případy, u nichž k žádné změně nedochází.

)

------

h h h -

dh - r h h nh - ̆ ā h ō ṃ ī ggh - ḍ bbh - ddh - ar h ār h ṃ ------kons ( 6. Vel. 6. Vel.

) ) - - )

- -

------s s

- - s s s

- s ts ṭ ts ḥ ḥ s ḥ ks ps ns ṭ ̆ nts ṃ - - ī ṃ - - - a ā ------( ( (

) ) - -

- -

onstriktivy - - - - - ṣ ṣ

- - ṣ ṣ ṣ

ṣ ṣ ṣ - ṣ ṭṣ t ḥ ḥ ṣ ḥ k p n ̆ nt ṃṣ - - ī ṃ - - - a ā ------( (

)

) - -

- - - -

- - - - ś ś

- ś ś ś

- ś Nevelární k Nevelární ṭ ḥ ḥ ś ḥ ňś kś pś ̆ ṃ - cch ī ňch ṃ - - - a ā ------( 5. (

)

------

v v -

rv v ̆ nv - gv - ḍ nv - bv - dv - ī ā v ō arv ārv ṃ ------(

------l

l ll -

- rl ll - l ̆ gl ḍ bl ī ā l ō arl ārl - ṃ ṃ ------nanty o

------

r r

r r -

4. S ̆ r nr gr ḍ br dr ī ā r ā r ō ṃ ------

------

y y -

ry y ̆ ny - gy - ḍ by - dy - ī ā y ō ary āry ṃ ------

14 V následujícím přehledu a v tabulce 2.3 neuvádíme iniciály s aspirátou, jelikož se chovají stejně jako neaspirované konsonanty.

z v ny alternativy k ny alternativy 48 15

ů. * pův. sandhi neprojevuje. sandhi Tabulka stav zobrazuje v s , druhé visargu z visargu druhé , 1. Neznělé okluzívy 2. Znělé okluzívy 3. Nazály

dané změně. T změně. dané k- c- - t- p- g- j- - d- b- n- m- ṭ ḍ Tab. Tab.

ů. * pův. klasickém sa klasickém -ṅn- -ṅm- -k -kk- -kc- -kṭ- -kt- -kp- -gg- -gj- -gḍ- -gd- -gb-

am, kde jsou u koncových - koncových u jsou kde am, (-gn-) (-gm-) 2.3 r

. Je Konsonantické sandhi Konsonantické -ṇn- -ṇm- A -ṭ -ṭk- -ṭc- -ṭṭ- -ṭt- -ṭp- -ḍg- -ḍj- -ḍḍ- -ḍd- -ḍb- - ḍ ḍ

li uvedena jen jedna možnost, rozdíl mezi původem visargu se se visargu původem mezi rozdíl možnost, jedna jen uvedena li (- n-) (- m-) n skrtu, nikoli už odlišnosti ve védštině. V védštině. ve odlišnosti už nikoli skrtu, -mn- -mm- -p -pk- -pc- -pṭ- -pt- -pp- -bg- -bj- -bḍ- -bd- -bb- (-bn-) (-bm-)

-nn- -nm- B -t -tk- -cc- -ṭṭ- -tt- -tp- -dg- -jj- -ḍḍ- -dd- -db- (-dn-) (-dm-) aḥ

ve staroindičtině ve

a C -n -nk- -ṃśc- -ṃṣṭ- -ṃst- -np- -ng- -ňj- -ṇḍ- -nd- -nb- -nn- -nm- - āḥ

dvě možnosti, první se týkají visargutýkají se možnosti,prvnídvě -ṃ k- -ṃ c- -ṃ ṭ- -ṃ t- -ṃ p- -ṃ g- -ṃ j- -ṃ ḍ- -ṃ d- -ṃ b- -ṃ m- D -m -ṃ n- (-ṅk-) (-ňc-) (-ṇṭ-) (-nt-) (-mp-) (-ṅg-) (-ňj-) (-ṇḍ-) (-nd-) (-mb-) (-nm-)

15 -ō g- -ō j- -ō ḍ- -ō d- -ō b- -ō n- -ō m-

E -aḥ -aḥ k- -aśc- -aṣṭ- -ast- -aḥ p- -arg- -arj- -arḍ- -ard- -arb- -arn- -arm-

závorkách jsou uvede- jsou závorkách -ā g- -ā j- -ā ḍ- -ā d- -ā b- -ā n- -ā m- F -āḥ -āḥ k- -āśc- -āṣṭ- -āst- -āḥ p- -ārg- -ārj- -ārḍ- -ārd- -ārb- -ārn- -ārm-

G -ī̆ ḥ -ī̆ ḥ k- -ī̆ śc- - ī̆ ṣṭ- -ī̆ st- -ī̆ ḥ p- -ī̆ rg- -ī̆ rj- -ī̆ rḍ- -ī̆ rd- -ī̆ rb- -ī̆ rn- -ī̆ rm- A. Koncové nedentální okluzívy k, ṭ, p 1. k, ṭ, p + neznělé okluzívy Při kontaktu k, ṭ, p a neznělých okluzív nedochází k žádné změně, srov. např. vāk+tu > vāktu „ale slovo“, dviṭ+tu > dviṭtu „ale nepřítel“, triṣṭup+tu > triṣṭuptu „ale trištubh (metrum – 4 × 11 slabik)“.

2. k, ṭ, p + znělé okluzívy Neznělé k, ṭ, p se v pozici před znělými okluzívami asimilují (sonorizují) ve své znělé protějšky, např. ruk+bhavati > rugbhavati „nemoc je“, dviṭ+gacchati > dviḍgacchati „nepřítel jde“, triṣṭup+bhavati > triṣṭubbhavati „trištubh je“. Jak uvidíme dále, ve staroindičtině platí obecný princip předepisující to, že kon- cový segment slova se mění ve znělý před znělým segmentem (znělé okluzívy, sonanty, nazály a konstriktiva h).

3. k, ṭ, p + nazály Kontakt koncových k, ṭ, p a počátečních nazál dává dvě možnosti: a) Okluzívy se jako v případě A2 sonorizují, s čímž se setkáme především ve védštině, např. vāk+mē > vāgmē „moje slovo“, baṭ+mahān > baḍmahān „určitě velký“, triṣṭup+nūnam > triṣṭubnūnam „trištubh nyní/právě trištubh“. b) V klasickém sanskrtu (a zřídka ve védštině) se dále tyto znělé okluzívy asimilu- jí co do způsobu artikulace v nazály (tj. dochází ke změně orálnosti/nazálnosti), např. vāṅmē, baṇmahān, triṣṭumnūnam.

4. k, ṭ, p + sonanty Zde dochází ke stejné sonorizaci jako u A2, např. mitradhruk+yaḥ > mitradhrugyaḥ „zrádce přátel, jenž“, rāṭ+rakṣati > rāḍrakṣati „král ochraňuje“, triṣṭup+yathā > triṣṭubyathā „jako trištubh“, rāṭ+likhati > rāḍlikhati „král píše“.

5. k, ṭ, p + konstriktivy ś, ṣ, s Stejně jako v případě A1 nedochází ani v tomto případě k žádné změně, např. vanik+śāmyati > vanikśāmyati „obchodník je potichu/se ztiší“ atd. Lze však narazit i na případy, kdy je mezi koncovou cerebrální okluzívu ṭ a počáteční konstriktivu s vložena

49 ještě dentální okluzíva t, např. ṣaṭ+sahasrāḥ > ṣaṭsahasrāḥ ~ ṣaṭtsahasrāḥ „šest tisíc“ (viz Whitney 2005: 68). Ve védštině se konstriktiva ś v pozici po cerebrále ṭ mění v ch, např. vipāṭ+śutudrī > vipāṭ chutudrī „řeka Vipáš a Šutudrí“ (MacDonell 1916: 39). Je to jeden ze vzácných případů, kdy se ve staroindickém sandhi mění počáteční konsonant ná- sledujícícho slova.

6. k, ṭ, p + konstriktiva h U tohoto typu sandhi se opět setkáme se dvěma možnostmi: a) Jelikož konstriktiva h je znělým konsonantem, neznělé koncové okluzívy se před ním sonorizují (srov. A2), např. vāk+hutaḥ > vāg hutaḥ „slovo jako oběť“. b) Daleko častěji však dochází k tomu, že je počáteční h nahrazováno znělou aspi- rátou stejného místa artikulace jako předcházející okluzíva, tj. např. vāk+hutaḥ > vāg hutaḥ > vāgghutaḥ. Allen (1962: 91) tuto náhradu vysvětluje jako snahu zabránit tomu, aby např. ve vāg hutaḥ nebylo transkribované gh chápáno jako aspirované g. Ze syn- chronního hlediska bychom tedy tuto změnu mohli popsat jako splynutí sousedních konsonantů v aspirátu a její následnou geminaci.

B. Koncová dentální okluzíva t Dentální okluzívu t (a stejně tak dentální nazálu n, viz dále) vyčleňujeme jako zvláštní třídu koncových konsonantů, jelikož na rozdíl od ostatních okluzív podstupuje v ur- čitých případech jiné změny. Hlavní rozdíl je především v tom, zda stojí před počáteč- ními k, g, p, b, nebo počátečními c, j, ṭ, ḍ, t, d. V prvním případě se t chová jako ostat- ní okluzívy, avšak ve druhém případě dochází ke specifickým změnám. Jak patrno dále, specifičnost uvedených počátečních konsonantů se projevuje i jinde. Allen (1962: 73) proto c, j, ṭ, ḍ, t, d označuje jako „interfering“ a k, g, p, b jako „non-interfering“. Chce tím vyjádřit to, že p, b, které jsou artikulovány rty, a k, g, které jsou artikulovány zadní částí jazyka, neovlivňují artikulaci dentál. Naopak zbývající okluzívy artikulaci dentál ovlivnit mohou, jelikož jsou stejně jako ony vyslovovány přední částí jazyka. Podle terminologie současné fonologické teorie budeme interferující okluzívy nazývat koro- nálními konsonanty a neinterferující nekoronálními konsonanty.16

16 Srov. Hall (1997).

1. t + neznělé okluzívy 1.1 t + nekoronální neznělé okluzívy Zde nedochází k žádné změně (srov. A1), např. marut+kaḥ > marutkaḥ „který marut“. 1.2 t + koronální neznělé okluzívy Koncové t se před koronálními neznělými okluzívami asimiluje co do místa artikulace podle následujícího konsonantu, např. ētat+chattram > ētacchattram „tento slunečník“, ētat+ṭaṅgam > ētaṭṭaṅgam „tento meč“. Před počátečním t se koncové t nemění, např. āpat+tu > āpattu „ale/avšak neštěstí“. K asimilaci před cerebrálami nedochází ve véd- štině.

2. t + znělé okluzívy 2.1 t + nekoronální znělé okluzívy Zde dochází k sonorizaci koncového t (srov. A2), např. marut+bravīti > marudbravīti „marut hovoří“. 2.2 t + koronální znělé okluzívy Stejně jako před neznělými koronálními okluzívami koncové t mění místo artikulace (srov. B1.2), ale zároveň se sonorizuje, jelikož následují znělé konsonanty, např. tat+ḍhāukatē > taḍḍhāukatē „přibližuje se to“, taḍit+jāyatē > taḍijjāyatē „blesk se rodí“.

3. t + nazály Před počáteční nazálou se koncové t chová stejně jako ostatní okluzívy (viz A3), např. tat+namaḥ > tadnamaḥ ~ tannamaḥ „to jméno“, bhūbhr̥ t+mriyatē > bhūbhr̥ dmriyatē ~ bhūbhr̥ nmriyatē „král umírá“.

4. t + sonanty Jelikož chování koncového t (a stejně tak n, viz dále) je před l jiné než před ostatními sonantami, vyčleňujeme l jako samostatnou podtřídu počátečních konsonantů. Stejné dělení bude relevantní i pro koncovou dentální nazálu (viz dále). 4.1 t + sonanty y, r, v Před sonantami y, r, v se dentála t chová stejně jako ostatní okluzívy před sonantami (viz A4, tj. sonorizuje se), např. tat+yajuḥ > tadyajuḥ „ten obětnický text“, ja- gat+rakṣitum > jagadrakṣitum „chránit svět“, marut+vadati > marudvadati „marut ří- ká“.

4.2 t + sonanta l Před sonantou l se t mění v l, což ve shodě s Allenem (1962: 93) můžeme nazvat lateralizace, tj. centrální artikulace se mění v laterální, např. tat+labhatē > tallabhatē „tou- ží“.

5. t + konstriktivy ś, ṣ, s Zde opět pokládáme za vhodné vymezit dva podtypy, poněvadž je chování t (stejně tak n, viz dále) před ś jiné než před ostatními počátečními konstriktivami. 5.1 t + konstriktiva ś Koncové t splývá s počátečním ś v geminovanou aspirátu cch, např. vēdavit+śūraḥ > vēdavicchūraḥ „statečný muž znající védy“. Fakultativně se ovšem také může asimilovat co do místa artikulace v c, tj. místo cch bychom dostali cś. Podle Allena (1962: 85– 86, 92) však nebyl mezi těmito dvěma možnostmi velký artikulační a akustický rozdíl. Předpokládá totiž, že ačkoli palatální c byla čistá okluzíva, u její aspirované varianty mohla aspirace způsobit, že se c vyslovovalo jako afrikáta (nejspíše [c͡ ɕh]), a proto se ch příliš nelišilo od kombinace cś (nejspíše [cɕ]). 5.2 t + konstriktivy ṣ, s Před počátečními ṣ, s zůstává t jako jiné okluzívy beze změny (srov. A5), např. vēda- vit+samāviśati > vēdavitsamāviśati „muž znající védy přichází“.

6. t + konstriktiva h Před konstriktivou h se koncové t chová stejně jako ostatní okluzívy (viz A6), např. tat+hi > tad hi ~ taddhi „to zajisté“.

C. Koncová dentální nazála n 1. n + neznělé okluzívy 1.1 n + nekoronální neznělé okluzívy Před nekoronálními neznělými okluzívami nepodstupuje dentální nazála n (stejně jako dentální okluzívy) žádnou změnu, např. mahān+kaviḥ > mahānkaviḥ „velký básník“. Ve védštině se n někdy mění v ṃḥ před labiálou p, a to za předpokladu, že kon- cové n pochází ze skupiny *ns, např. nr̥ ̄ n+patiḥ > nr̥ ̄ ṃḥ patiḥ „král/princ“ (MacDonell 1916: 32). Tato změna je tedy gramaticky podmíněná, poněvadž se týká jen konkrétních slov.

1.2 n + koronální neznělé okluzívy a) Koncové n se asimiluje co do místa artikulace k následující okluzívě, a to přede- vším k palatále c nebo dentále t. Případy s jinou iniciálou se buď vůbec nevyskytují, nebo jsou vzácné. S asimilací k okluzívě c se setkáme ojediněle ve védštině, zejména ve Rgvédu, a to především v pozici před enklitikami ca a cid, např. dēvān+ca > dēvāňca „a bohy“, kasmin+cid > kasmiňcid „(o) některém“. b) V klasickém sanskrtu se mezi koncové n a počáteční okluzívu vkládá konstriktiva stejného místa artikulace, přičemž se n mění v anusvár, např. mahān+cakravartī > mahāṃścakravartī „velký císař“, dēvān+ca > dēvāṃśca, kasmin+cid > kasmiṃścid. Tuto změnu bychom mohli popsat jako epentezi homorganické konstriktivy. Ve véd- štině (zejména ve Rgvédu) se s ní také setkáme: buď před zmíněnými enklitikami ca a cid, je-li konstriktiva etymologicky doložená,17 např. anuyājān+ca > anuyājāṃśca „a následující po narození“ (MacDonell 1916: 32), nebo v několika případech, kdy mezi dvěma slovy existuje těsné spojení, a kdy před nazálou předchází dlouhý vokál,18 např. sarvān+tān > sarvāṃstān [akuz. pl. m.] „všechny ty“. Jak poznamenává Allen (1962: 87) uvedené změny lze vysvětlit jen z historického hlediska. Koncové n totiž vzniklo zjednodušením skupiny *ns(t). V klasickém jazyku se konstriktiva dále analogií pravidelně rozšířila i na tvary, v nichž bylo koncové n jiného původu, jako např. lokativ, 3. os. pl. slovesných tvarů, nom. sg. préz. partic. (< *n, *nt, *nts). Oproti tomu byla ve védštině tato změna gramaticky, resp. lexikálně podmíněna.

2. n + znělé okluzívy 2.1 n + nekoronální znělé okluzívy V tomto případě nedochází k žádné změně, např. mahān+bhāgaḥ > mahānbhāgaḥ „vel- ká část“. 2.2 n + koronální znělé okluzívy Před koronálními znělými okluzívami koncové n podstupuje asimilaci místa artikulace podle následujícího konsonantu, stejně jako se asimilovalo koncové t (srov. B2.2), např. tān+janān > tāňjanān [akuz. pl. m.] „ty lidi“.

17 V nom. sg. a v akuz. pl. m., které původně končily skupinou *ns (MacDonell 1916: 32). 18 Koncové n před t zůstává vně Rgvédu obvykle beze změny, např. tvāvān+tmanā > tvāvān tmanā „sám (je) podobný tobě“ (MacDonell 1916: 32).

3. n + nazály Před nazálami koncové n nepodstupuje žádné změny, např. narān+na paśyāmi > narānna paśyāmi „muže nevidím“, iṣūn+muňcanti > iṣūnmuňcanti „vypouštějí šípy“.

4. n + sonanty 4.1 n + sonanty y, r, v Stejně jako před nazálami nepodstupuje koncové n žádné změny, např. mahān+vr̥ kṣaḥ > mahānvr̥ kṣaḥ „velký strom“, mahān+rakṣakaḥ > mahānrakṣakaḥ „velký ochránce“. Ve védštině se n, jemuž předcházejí dlouhé vokály ā, ī, ū, může před sonantami a také před konstriktivou h měnit v anusvár nebo v anusvár + r, tj. ān, īn, ūn > āṃ, īṃr, ūṃr, např. svavān+yātu > svavāṃ yātu „přichází ten, kdo je bohatý“, paṇīn+hatam > paṇīṃr hatam „zabitého muže jménem Panín“ (MacDonell 1916: 32). Podle All- ena (1962: 88–89) se jedná o reflex původní koncové skupiny *ṃs. Koncová konstriktiva se před znělými segmenty sonorizovala v *z, které následným pravidelným procesem zaniklo. Konečným výsledkem je pak nazalizovaný vokál, kdy je nazálnost zapsána anusvárem (např. āṃ). 4.2 n + sonanta l Před sonantou l se koncové n mění v ṃl, např. trīn+lōkān > trīll̃ ōkān i trīṃllōkān [akuz. pl. m.] „tři světy“. Tato kombinace s největší pravděpodobností označovala nazalizovanou laterálu, což znamená, že vlastně stejně jako v případě t dochází k lateralizaci, tj. ke změně centrální artikulace v laterální (srov. B4.2). V některých rukopisech je tato změna opomíjena (není graficky zaznamenána).

5. n + konstriktivy ś, ṣ, s 5.1 n + konstriktiva ś Při kontaktu koncového n s počátečním ś se nazála buď asimiluje k místu artikulace konstriktivy, nebo dochází k asimilaci a konstriktiva se navíc mění v aspirátu ch, např. svapan+śētē > svapaňśētē ~ svapaňchētē „spící odpočívá“ (Whitney 2005: 68). Fakul- tativně se ovšem můžeme setkat také s tím, že mezi n a ś je vložena okluzíva stejného místa artikulace, tj. n + ś > ncś. Podle Allena (1962: 85) i Whitneye (2005: 68) jsou tyto varianty prakticky ekvivalentní, jelikož ch mohlo být artikulačně a akusticky velmi po- dobné cś (viz výše B5.1).

5.2 n + konstriktivy ṣ, s V pozici před konstriktivami ṣ a s nepodstupuje koncové n žádnou změnu, nebo mezi něj a konstriktivu může být vložena okluzíva t, např. tān+ṣaṭ > tānṣaṭ „těch šest“, tān+sam > tānsam ~ tāntsam. První možnost je však častější.

6. n + konstriktiva h Před konstriktivou h nepodstupuje n žádnou změnu, např. mahān+himavan > ma- hānhimavan „velký Himálaj“.

D. Koncová labiální nazála m 1. m + neznělé okluzívy a) Ve védštině se koncové m pravidelně asimiluje co do místa artikulace k následující okluzívě, např. tam+kavim > taṅkavim „toho básníka“, uktam+ca > uktaňca „a (tak) řečený“. b) Ačkoli se možnost a) v klasickém sanskrtu vyskytuje jako alternativa, daleko častěji se koncové m mění v anusvár (a rovněž ve védštině je tato možnost alternativou k a)), např. tam+kavim > taṃ kavim „toho básníka“, uktam+ca > uktaṃ ca „a (tak) ře- čený“. Není ovšem jasné, zda se z fonetického hlediska jedná o odlišnou změnu, neboť znak pro anusvár může v pozici před okluzívou fungovat jako zástupný znak pro homorganickou nazálu (Allen 1962: 81, Stiehl 2011: 308).19 Před neznělou labiální oklu- zívou p se m buď mění v anusvár, nebo zůstává beze změny.

2. m + znělé okluzívy Před znělými okluzívami dochází ke stejným změnám jako před okluzívami neznělými (viz D1), např. tam+dēvam > tandēvam ~ taṃ dēvam „toho boha“, tam+buddham > tambuddham ~ taṃ buddham [akuz. sg. m.] „toho Buddhu“. Před znělou labiální oklu- zívou b se m buď mění v anusvár, nebo zůstává beze změny.

19 Srov. slovo sandhi, které je v sanskrtu zapisováno jako saṃdhi-.

3. m + nazály I před nazálami dochází ke stejným změnám jako před neznělými a znělými okluzívami (viz D1 a D2), např. ēṣām+nāma > ēṣāṃ nāma „toto jméno“. Ve védštině se m většinou mění v n před nazálou n, např. bhadram+naḥ > bhadran naḥ „nám příznivý“.

4. m + sonanty Před sonantami se koncové m mění v anusvár, např. kṣatriyam+yudhi > kṣatriyaṃ yudhi „bojovníka [akuz. sg. m.] v boji“, suvargam+lōkam > suvargaṃ lōkam „svět [akuz. sg. m.] mající dobrou společnost“. Na základě studia starých sanskrtských popisů se Allen (1962: 81) domnívá, že anusvár před y, l, v nejspíše označoval nazalizované sonanty, tj. y͂ , l͂, v͂ . Před r však anusvár označoval nazálnost předchozího vokálu, jelikož sanskrt nedovoluje posloupnost dvou vibrant. V kombinaci r͂ r první r zaniklo a jeho nazálnost se přesunula na předcházející vokál, např. hōtāram+ratnadhātamam > hōtaraṃ ratnad- hātamam „ohromné bohatství hótara“. Nazála m se před r v kompozitu samráṭ [nom. sg.] „císař“ nemění.

5. m + konstriktivy ś, ṣ, s Před konstriktivami se koncové m opět mění v anusvár, např. aham+śr̥ ṇōmi > ahaṃśr̥ ṇōmi, ahaṃ śr̥ ṇōmi „slyším“ atd. Podle Allena (1962: 82) se koncové m nejdří- ve změnilo v příslušnou nazalizovanou konstriktivu (*z͂́, *ẓ͂ , *z͂ ), v sanskrtu však všech- ny znělé konstriktivy zanikly a nazalizace se proto přesunula na předchozí vokál. Anu- svár tedy v tomto případě nejspíše označuje nazalizaci předchozího vokálu.

6. m + konstriktiva h Stejně jako před ostatními konstriktivami se m před konstriktivou h mění v anusvár (viz D5), např. aham+hanmi > ahaṃhanmi, ahaṃ hanmi „zabíjím“.

E. Koncový visarg po a (aḥ) 1. aḥ + neznělé okluzívy 1.1 aḥ + nekoronální neznělé okluzívy Bez ohledu na původ visargu nedochází v klasickém sanskrtu před nekoronálními ne- znělými okluzívami k žádné změně, např. puruṣaḥ+khanati > puruṣaḥ khanati „muž kopá“. Nicméně ve védštině, pokud mezi slovy existuje úzký gramatický, sémantický

56 nebo akcentologický vztah, si koncový visarg (< *s, *ṣ) v této pozici ponechává svou původní podobu (jedná se zejména o kompozita), např. paraḥ+pā- > paraspāḥ „dlouho ochraňující“, duḥ+kr̥ t > duṣkr̥ t „konající zlo“. V klasickém sanskrtu tento typ sandhi přežívá ve starých védských kompozitech, např. divaḥ+putraḥ > divasputraḥ „syn nebes“, dyāuḥ+pitā > dyāuṣpitā „otec nebes“. Soudě podle stavu v kompozitech lze před- pokládat, že koncový visarg (< *r) si rovněž ponechal svou původní podobu, např. ahar+patiḥ > aharpatiḥ „pán dne“, vār+kāryaḥ > vārkāryaḥ „déšť“ (Allen 1962: 73–74). 1.2 aḥ + koronální neznělé okluzívy Ve védštině i v klasickém sanskrtu dochází před koronálními neznělými okluzívami ke změně visargu v konstriktivu stejného místa artikulace jako následující okluzíva, a to bez ohledu na jeho původ, např. pādaḥ+ṭalati > pādaṣṭalati „noha klopýtá“, tataḥ+tē > tatastē „z toho tě, proto tě“, dvāḥ+tat > dvāstat „ty dveře“. V klasickém sanskrtu byla konstriktiva s zachována z důvodu starobylosti nebo frekvence kombinací, tedy např. zachována zůstala koncová konstriktiva předložky, nebo např. v pozici před deriváty kořene kr̥ -, např. namaskāraḥ „klanění se, uctívání, zvolání ‚namas‘ [pozdrav]“, a dále před slovy kalpa- „možný, vhodný, uskutečnitelný“, pati- „pán“, kāma- „touha“ ad., např. vācaspatiḥ „pán slova“ atd. Ve védštině je s v externím sandhi zachováno např. v těchto pozicích: 1. na konci předložky, 2. v koncovce genitivu před řídícím jménem, např. divasputraḥ „syn nebes“ 3. v ablativu před pari „okolo, dokola“, např. himavatas pari „okolo Himálaje“, 4. v dalších případech, např. yas patiḥ „manžel, jenž“ (viz Whitney 2005: 58). Pochází-li visarg z *r, je v mnoha védských kompozitech toto původní *r zacho- váno, např. svaḥ+cakṣaḥ > svarcakṣaḥ „oslnivý jako záře“; totéž platí, předchází-li před visargem jiný vokál než a (Whitney 2005: 61).

2. aḥ + znělé okluzívy Koncová kombinace aḥ (< *s) se mění před znělými okluzívami v ō, např. na- raḥ+gacchati > narō gacchati „muž jde“, vipraḥ+dadāti > viprō dadāti „bráhman dá- vá“. Vysvětlení této synchronně neprůhledné změny lze hledat v historickém vývoji. Původní koncové *s se v pozici před znělými segmenty nejspíše sonorizovalo v *z, avšak během vývoje staroindičtiny zanikly všechny znělé konstriktivy. Taková změna by však znamenala, že by se původní zavřená (tj. těžká) slabika *as změnila v otevřenou (tj. lehkou) slabiku a. Aby zůstala prozodická struktura zachována, zmíně-

57 ná ztráta se kompenzovala vložením sonanty v (nejspíše také y, ale to není doložené). Podle vnitřních pravidel z kombinace av vzniklo ō. Celý proces lze rekonstruovat násle- dovně: as + Cznělý > az + Cznělý > a + Cznělý > av + Cznělý > ō + Cznělý (Allen 1962: 71). Ve slovech, v nichž koncový visarg pochází z *r, je visarg nahrazen r, jinými slovy, uchovává si svou historickou podobu, např. akaḥ+jyōtiḥ > akarjyōtiḥ „bolest v oku“.

3. aḥ + nazály Koncový visarg se před nazálami, které jsou vždy znělé, chová stejně jako před znělými okluzívami (viz E2), např. nalaḥ+nāma > nalō nāma „jméno/jménem/jmenovaný Nala“; punaḥ+namati > punarnamati „opět se klaní“.

4. aḥ + sonanty Jelikož se koncový visarg chová jinak před sonantou r než před ostatními sonantami, je vhodné zde rozlišovat oba tyto případy. 4.1 aḥ + sonanty y, l, v Před sonantami jinými než r visarg podstupuje stejné změny jako před znělými okluzí- vami (viz E2), např. bālaḥ+vadati > bālō vadati „chlapec hovoří“; punaḥ+vadati > punarvadati „opět hovoří“. 4.2 aḥ + sonanta r Koncové aḥ (< *s) podstupuje stejné změny jako před znělými okluzívami (viz E2), např. vr̥ kṣaḥ+rōhati > vr̥ kṣō rōhati „strom roste“. Pokud však koncový visarg pochází z *r, visarg odpadá a náhradou toho se před- chozí a dlouží,20 např. punaḥ+rōhati > punā rōhati „opět roste“. Délka vokálu zde kompenzuje zaniklé *r, jelikož sanskrt nedovoluje dvě sonanty r vedle sebe (Whitney 2005: 61).21

5. aḥ + konstriktivy ś, ṣ, s V pozici před neznělými konstriktivami nepodstupuje žádnou změnu, např. indraḥ+ śūraḥ > indraḥ śūraḥ „Indra-hrdina“, manuḥ+svayam > manuḥ svayam „samotná my-

20 V některých védských textech se může visarg před r měnit v ō, i přesto že pochází z *r, např. svaḥ+rōhayati > svō rōhayati „slunce stoupá“ (Whitney 2005: 61). 21 Jak již bylo zmíněno výše.

58 sl“. Ve védštině se může visarg asimilovat k následující konstriktivě, např. dēvīḥ+ṣaṭ > dēvīṣ ṣaṭ „šest bohyní“. Whitney (2005: 59) a MacDonell (1916: 35) však uvádějí i výjimky, kdy ḥ (< *s) odpadá, jestliže po počáteční konstriktivě následuje neznělá okluzíva nebo ve védštině i nazála či r̥ , např. vāyavaḥ+stha- > vāyava stha- ~ vāyavaḥ stha- „stojící na severozápadě“, kr̥ taḥ+śravaḥ > kr̥ ta śravaḥ „mající provedený po- slech“.

6. aḥ + konstriktiva h Koncový visarg se před znělou konstriktivou h chová stejně jako před znělými okluzí- vami (viz E2), např. gr̥ hasthaḥ+hvayati > gr̥ hasthō hvayati „hospodář volá“; punaḥ+hvayati > punarhvayati „opět volá“.

F. Koncový visarg po ā (āḥ) 1. āḥ + neznělé okluzívy Zde se chování koncového āḥ neliší od chování koncového aḥ (viz E1), např. pu- ruṣāḥ+khananti > puruṣāḥ khananti „muži kopají“, dāsāḥ+pibanti > dāsāḥ pibanti „ot- roci pijí“, kṣatriyāḥ+tudanti > kṣatriyāstudanti „kšatrijové bodají“, gajāḥ+caranti > gajāścaranti „sloni jdou“ atd.

2. āḥ + znělé okluzívy Pokud āḥ (< *s) stojí před znělou okluzívou, dochází ke ztrátě visargu, např. kṣatriyāḥ+jayanti > kṣatriyā jayanti „kšatrijové vítězí“, mr̥ gāḥ+gūhanti > mr̥ gā gūhanti „gazely se schovávají“. Z historického hlediska se jedná o paralelní vývoj jako u konco- vého aḥ (viz výše), tj. původní *s se sonorizovalo v *z a následně odpadlo. Jelikož před- chozí vokál již byl dlouhý, nebylo nutné tuto ztrátu kompenzovat dloužením vokálu. U koncového āḥ (< *r) je visarg nahrazen r, tj. opět si uchovává svou historickou podobu (srov. E2), např. dvāḥ+dr̥ śyatē > dvār dr̥ śyatē „dveře jsou vidět“.

3. āḥ + nazály Koncové āḥ se chová stejně jako před znělými okluzívami (viz F2), např. narāḥ+namanti > narā namanti „muži se klanějí“; dvāḥ+na > dvārna „dveře ne“.

4. āḥ + sonanty 4.1 āḥ + sonanty y, l, v Před sonantami y, l, v se koncové āḥ chová stejně jako před znělými okluzívami (viz F2), např. brāhmaṇāḥ+yajanti > brāhmaṇā yajanti „bráhmani obětují“; dvāḥ+yā > dvāryā „dveře, jež“. 4.2 āḥ + sonanta r Před počáteční sonantou r visarg odpadá bez ohledu na jeho původ, např. dvāḥ+ ruṇaddhi > dvā ruṇaddhi „dveře překážejí“. Vysvětlení této elize je obdobné jako u E4.2 a F2.

5. āḥ + konstriktivy ś, ṣ, s Stejně jako u aḥ zde nedochází k žádné změně, např. śiṣyāḥ+sīdanti > śiṣyāḥ sīdanti „žáci sedí“; dvāḥ+sadā > dvāḥ sadā „dveře vždy“.

6. āḥ + konstriktiva h Před znělou konstriktivou h se koncové āḥ chová stejně jako před znělými okluzívami (viz F2), např. asurāḥ+hiṃsanti > asurā hiṃsanti „asurové ubližují“; dvāḥ+hi > dvārhi „dveře totiž/vždyť dveře“.

G. Koncový visarg po jiném vokálu než ā̆ (ī̆ḥ)22 1. ī̆ḥ + neznělé okluzívy Zde se chování koncového ī̆ ḥ neliší od chování koncového aḥ (viz E1), např. patiḥ+tiṣṭhati > patistiṣṭhati „pán stojí“, kaviḥ+kathayati > kaviḥ kathayati „básník vypráví“. Pokud po visargu pocházejícího z původního *ṣ následuje dentální okluzíva t, do- chází ve védštině k její cerebralizaci. S touto změnou se setkáme vždy ve Rgvédu, v pozdějších védských textech jen před zájmeny, např. agniḥ+tē > agniṣṭē „tebe Agni“. V klasickém jazyce k cerebralizaci už nedochází, např. cakṣuḥ+tē > cakṣuṣtē „tvoje oko“ (viz Allen 1962: 73, 75).

22 Z praktických důvodů budeme uvádět příklady jen s vokály i, ī. Až na případ G4.2 není rozdíl mezi krátkým a dlouhým vokálem podstatný.

2. ī̆ḥ + znělé okluzívy Koncový visarg po jiném vokálu než ā̆ se před znělými okluzívami (a vůbec znělými konsonanty vyjma r) mění v r, např. sarvāiḥ+guṇāiḥ > sarvāirguṇāiḥ „všemi ctnostmi“. Jak bylo uvedeno v G1, visarg zde z historického hlediska reprezentuje původní *ṣ. To se před znělými segmenty sonorizovalo a výsledná znělá konstriktiva se změnila v r (Allen 1962: 70).

3. ī̆ḥ + nazály Před nazálami se koncové ī̆ ḥ chová stejně jako před znělými okluzívami (viz G2), např. śrīḥ+nivasati > śrīrnivasati „Šrí bydlí“.

4. ī̆ḥ + sonanty 4.1 ī̆ḥ + sonanty y, l, v Před sonantami jinými než r se koncové ī̆ ḥ chová stejně jako před znělými okluzívami (viz G2), např. ariḥ+yudhyati > ariryudhyati „nepřítel bojuje“. Zvolací částice bhōḥ „ó“ ztrácí visarg před vokály a sonantami, např. bhō nāiṣad- ha „Ó Náišadho!“. 4.2 ī̆ḥ + sonanta r Důvod, proč u koncového ī̆ ḥ vymezujeme r jako zvláštní třídu, je následující: Pokud před visargem stojí krátké vokály i a u, visarg odpadá a krátké vokály se dlouží, např. r̥ ṣiḥ+rāuti > r̥ ṣī rāuti „rši pláče“. Pokud před visargem stojí dlouhý vokál, visarg odpa- dá, např. gīḥ+rōcatē > gī rōcatē „hlas roste“. Vysvětlení tohoto rozdílu musíme opět hledat ve ztrátě r před r. Tato ztráta byla kompenzována zdloužením předcházejícího vokálu, avšak dloužení je možné jen u vokálů i a u, jelikož ostatní vokály jsou z historického hlediska dlouhé.

5. ī̆ḥ + konstriktivy ś, ṣ, s Zde se chování koncového ī̆ ḥ neliší od chování koncového aḥ (viz E5), např. r̥ ṣiḥ+svayam > r̥ ṣiḥ svayam „sám rši“, hariḥ+spr̥ ṣati > hariḥ spr̥ ṣati „Hari se dotýká“.

6. ī̆ḥ + konstriktiva h Před znělou konstriktivou h se koncové ī̆ ḥ chová stejně jako před znělými okluzívami (viz G2), např. asibhiḥ+hataḥ > asibhir hataḥ „zabitý meči“.

2.3.2.1.2 Smíšené sandhi: konsonant + vokál

Jde-li o kontakt koncového konsonantu prvního slova s počátečním vokálem slova ná- sledujícího, dochází k sandhiovým změnám, jež jsou z velké části obdobou změn způ- sobených počátečním znělým konsonantem (viz 2.3.2.1.1 Konsonantické sandhi). Mu- síme si totiž uvědomit, že staroindické vokály jsou všechny znělé. Zde se pokusíme detailněji popsat sandhiové změny, které podstupují neznělé okluzívy, nazály a visarg v pozici před vokálem. Budeme se držet stejného členění jako v případě sandhi dvou konsonantů s jedinou výjimkou: není nutné vymezovat dentální okluzívu t, jelikož se před vokálem chová stejně jako ostatní okluzívy, proto všechny okluzívy popisujeme společně. Pro přehled změn viz tab. 2.4. Šedě je opět znázorněn případ, kdy k žádné změně nedochází.

a-23

-k -ga- A -ṭ -ḍa- -p -ba- B -t -da- C -n, -ṅ -nna-, -ṅṅa- D -m -ma- E -aḥ -ō ʼ- / -ara- F -āḥ -ā a- / -āra- G -ī̆ ḥ -ī̆ ra-

Tab. 2.4 Smíšené sandhi (C+V) ve staroindičtině

A. Koncové nedentální okluzívy k, ṭ, p B. Koncová dentální okluzíva t Koncové okluzívy se v pozici před vokálem v sanskrtu sonorizují, dochází tedy k regresivní asimilaci znělosti (jako před znělými okluzívami a před nazálami, viz

23 a- zde zastupuje všechny vokály. Je-li počátečním vokálem dlouhé ā, jsou výsledky sandhiových změn stejné jako v případě krátkého počátečního a, a to kromě případu -aḥ + ā-, jehož výsledkem je -a ā-.

2.3.2.1.1), např. tādr̥ k+annam > tādr̥ gannam „takové jedno jídlo“, abharat+annam > abharadannam „nepřinášející jídlo“, ṣaṭ+aśītayaḥ > ṣaḍaśītayaḥ „osmdesát šest“, triṣṭup+api > triṣṭubapi „i trištubh“. Ve védštině se zejména ve Rgvédu můžeme setkat s četnými případy, kdy se na místě očekávané cerebrály ḍ objeví cerebrála ḷ (v intervokalické pozici), např. ṣaṭ+ūrvīḥ > ṣaḷūrvīḥ „šest stehen“.24

C. Koncová dentální nazála n, koncová velární nazála ṅ V případě koncové dentální nazály a také v několika málo případech koncové velární nazály je nutné rozlišovat mezi tím, zda nazálu předchází krátký nebo dlouhý vokál. Předchází-li koncové dentální nazále n nebo velární nazále ṅ krátký vokál, v pozici před vokálem se obě nazály geminují, např. abharan+iha > abharanniha „přinesli sem“, pratyaṅ+asi > pratyaṅṅasi „jsi západní“ (oproti např. tān+uvāca > tānuvāca „řekl jim“). Vysvětlení tohoto zdvojení je podobné jako v případě zdvojení palatály ch (srov. 2.3.2.1.3 Smíšené sandhi: vokál + konsonant): ve většině případů totiž terminální nazály n a ṅ vznikly zjednodušením indoevropských konsonantických skupin, tj. skupin dvou konsonantů, tedy n < *nt – týká se 3. os. pl. prét. akt., např. abharan „nesli“, nebo n < *nts – týká se nom. sg. m. préz. partic. akt., např. vājayan+iha > vājayanniha „zde ozdobili šíp“. Stejná situace platí i pro 2. a 3. os. sg. prét. akt. atematických sloves (tj. slovesné kmeny zakončené na -n-, -nd-, -m-), pro kl. skt. vok. m. komparativu ant- kmenů, např. garīyan „těžší!“ aj. Tvary s koncovou velární nazálou ṅ, tj. nom. či vok. sg. m. ňc-kmenů, vznikly z pův. *nk(s). Tudíž zdvojení nazál po krátkém vokálu představuje z historického hlediska uchování původně těžké kvantity25 předchozí slabiky. Následně geminace konco- vých nazál po krátkém vokálu zobecněla a rozšířila se i na kmeny, které nikdy nebyly zakončeny konsonantickou skupinou. Týká se to např. jmenných n-kmenů: vok. sg., např. rājan „králi!“, ātman „duše!“, ve véd. lok. sg., např. adhvan „(na) cestě“, nebo také pronomin. lok. sg. na -smin, např. tasmin „(o) něm“.

24 Podle Allena (1962: 54) ḷ označuje retroflexní laterální verberantu, se kterou se setkáme v některých moderních indoíránských jazycích, např. v gudžarátštině. 25 V staroindické metrice měla slabika těžkou kvantitu, pokud obsahovala dlouhý vokál, nebo pokud obsahovala krátký vokál, za nímž následovaly dva konsonanty.

Jak vysvětluje Allen (1962: 56), ve védštině metrické důkazy poukazují na to, že zdvojená nazála nn po krátkém vokálu byla zpravidla ještě navíc omezena na ty přípa- dy, ve kterých měla historické vysvětlení. Je pravděpodobné, že proces geminace byl původní pouze u konsonantické skupiny *nt(s) a že tedy védský sandhiový tvar, např. ahan+ahim > ahannahim [2. os. sg. impf.] „zabil jsi hada“, vznikl pod vlivem běžnější 3. os. sg. Pokud je tomu tak, pak změny, které ve védštině podstupují slova zakončená na n, jsou gramaticky, resp. lexikálně podmíněné, a tudíž se nejedná o sandhi v našem pojetí, nýbrž o mutace. V pozici po dlouhém vokálu zůstávají v klasickém sanskrtu nazály n a ṅ beze změny, např. tān+uvāca > tānuvāca „řekl jim“, prāṅ+āstē > prāṅāstē „sedí vpředu“. Ve védštině je však situace jiná. Předcházelo-li nazále dlouhé ā, koncové nazály se měnily v anusvár, který s největší pravděpodobností označoval nazálnost předchozího vokálu, např. vidvān+agnē > vidvāṃ agnē „ten, kdo ví o Agnim“. Po dlouhých vokálech ī, ū, r̥̄ se dentální nazála n mění v ṃr, např. paridhīn+ati > paridhīṃr ati „mimořádný Parid- hín [přízvisko Šivovo]“, zatímco velární nazála ṅ se mění v ṅr, např. raśmīṅ+iva > raśmīṅr iva „jako uzda“ (MacDonell 1916: 31). Vysvětlení uvedené zvláštnosti musíme hledat opět v historii. V drtivé většině případů koncové n po dlouhém vokálu představuje zjednodušení původní skupiny *ns(t). Týká se to především následujících gramatických kategorií: akuz. pl. m. voka- lických kmenů, např. narān „lidi“, agnīn „ohně“, gurūn „guruy“; některé tvary nom. sg. m., např. komparativ garīyān „těžší“, perf. partic. akt. vidvān „vědoucí“; 3. os. sg. akt. s-aoristu kořenů končících nazálou, např. atān „táhl“, ayān „poskytl“ apod. Koncové *ns se pravidelným fonologickým procesem změnilo na ṃs (srov. chování koncových nazál před konstriktivami v 2.3.2.1.1). Jak již bylo zmíněno, anusvár nejspíše označoval nazálnost předchozího vokálu čili např. aṃs je spojení nazalizovaného vokálu a s. Ta- kové koncové skupiny se potom chovaly stejně jako slova zakončená visargem, který vznikl ze s (viz dále oddíly E–G). Podrobně viz Allen (1962: 65–68).

D. Koncová labiální nazála m Koncové m před vokály nepodléhá sandhi, např. aham+asmi > ahamasmi „já jsem“.

E. Koncový visarg po a (aḥ) Jak už jsme vysvětlili u konsonantického sandhi, koncový visarg z etymologického hlediska nahrazuje původní indoevropské konsonanty *s a *r a po jiných vokálech než ā̆ také *ṣ. Proto i před vokály existují tři typy změn. Svou roli hraje také vokál, před kte- rým visarg stojí. V následujícím přehledu proto rozlišujeme mezi slovy s počátečním a a slovy s ostatními vokály (včetně dlouhého ā).

1. aḥ + a Ve staroindičtině se ḥ (< *s) po krátkém vokálu a v pozici před krátkým vokálem a mě- ní v ō a počáteční vokál a mizí (tj. dochází k jeho elizi), např. hantavyaḥ+asmi > hanta- vyō ʼsmi „zabíjel bych“. V sanskrtských textech se tato ztráta zaznamenává pomocí tzv. avagrahy, která je přepisována jako apostrof. Jak však usuzuje Allen (1962: 63–64), z historického hlediska k žádné elizi vokálu nedošlo. Koncové *s, z něhož visarg vznikl, se totiž v pozici před znělým vokálem sonorizovalo v *z, které v průběhu vývoje jazyka zaniklo. Jeho ztráta dala vzniknout hiátu, kterému bylo zabráněno vložením sonanty v. Takto vzniklá kombinace ava se pravidelným vývojem změnila v ō.26 Pokud byl koncový visarg z původního *r, změnil se v r před všemi vokály, tj. uchoval si svou historickou hodnotu, např. punaḥ+adya > punaradya „opět dnes“.

2. aḥ + ostatní vokály Koncové ḥ (< *s) před vokály jinými než krátké a vždy odpadá, např. dēvaḥ+āgataḥ > dēva āgataḥ „bůh přišel“, kṣatriyaḥ+r̥ cchati > kṣatriya r̥ cchati „bojovník dostává údě- lem“. Důvod zániku ḥ je stejný jako v případě E1. Hiát, který tímto procesem vznikl, není v klasickém sanskrtu eliminován, avšak ve védštině se můžeme někdy setkat s doklady odstranění hiátu sonantou y, např. dēvaḥ+āgataḥ > dēvayāgataḥ „bůh přišel“ (Allen 1962: 62). Ve staroindičtině mohlo někdy dojít k tzv. sekundárnímu sandhi, tzn. po odpadnu- tí ḥ podstoupil koncový vokál a pravidelnou sandhiovou změnu v pozici před vokálem (srov. dále 2.3.2.1.4 Vokalické sandhi), např. payaḥ+uṣṇī > paya uṣṇī → paya+uṣṇī > payōṣṇī „[jméno řeky]“ (srov. Whitney 2005: 60).

26 Viz dále 2.3.2.1.4 Vokalické sandhi, B. Vokály různé kvality, Středové vokály, tzv. samprasáranový proces.

Koncové ḥ (< *r) se mění v r (viz E1), např. punaḥ+ēti > punarēti „opět jde“. V Samhitách se vokál a po odpadnutí ḥ dlouží, a to za předpokladu, že samotný vokál a je nepřízvučný a je v pozici před počátečním přízvučným vokálem, např. sūraḥ+ēti > sūrā ēti „slunce jde“ (Whitney 2005: 60).

F. Koncový visarg po ā (āḥ) Koncové ḥ po dlouhém ā před jakýmkoli vokálem mizí, např. narāḥ+īkṣatē > narā īkṣatē „lidé se dívají/vidí“, gajāḥ+r̥ kṣāśca > gajā r̥ kṣāśca „sloni a medvědi“. Jedná se tedy o stejnou změnu jako u E2. Koncové ḥ (< *r) se opět mění v r (viz E1), např. dvāḥ+iha > dvāriha „dveře zde“.

G. Koncový visarg po jiném vokálu než ā̆ (ī̆ḥ)27 Koncové ḥ v této pozici vzniklé z původního *ṣ se mění v r před všemi vokály, např. agniḥ+iva >aniriva „jako Agni“. Jedná se tedy o stejnou změnu, jako když ḥ (< *ṣ) stojí před znělými konsonanty mimo r (viz 2.3.2.1.1. Konsonantické sandhi, oddíl G).

2.3.2.1.3 Smíšené sandhi: vokál + konsonant

Při vzájemném kontaktu koncového vokálu s počátečním konsonantem následujícího slova nedochází až na několik výjimek k žádným výrazným sandhiovým změnám. Zmíněná výjimka se týká neznělé aspirované palatální okluzívy ch, jež se v pozici na počátku slova po krátkém koncovém vokálu (a ve védštině i po dlouhém přízvučném vokálu ā) v sandhi pravidelně geminuje (cch), např. na+chidyatē > nacchidyatē „není useknut“. To lze dobře vysvětlit z historického pohledu. Palatální aspirátu ch můžeme odvodit z indoevropských skupin *sk′ nebo *sk′h, pochází tedy ze skupiny dvou kon- sonantů. V mediálních intervokalických pozicích je navíc pravidelně geminovaná, např. gacchati „jde“. Ve výše uvedeném příkladu (na+chidyatē) se aspiráta ch rovněž nachází v intervokalické pozici (po ch na počátku slova následuje vždy vokál), tudíž i v sandhi musí dojít ke geminaci. Důvod, proč k této geminaci dochází jen po krátkých vokálech,

27 Zde opět vokály ī̆ reprezentují všechny vokály mimo ā̆ .

66 musíme opět hledat ve snaze o zachování původní těžké kvantity předcházející slabiky (Allen 1962: 47–48). Pravidlo týkající se zdvojeného cch v sandhi je rozšířeno i na případy, v nichž před počátečním konsonantem ch předchází záporka mā (vyjma Rgvéd) nebo předložka ā „k“, tedy i navzdory jejich dlouhým vokálům. V obou situacích je druhým elementem logicky sloveso a konsonant tak může být chápán jako střední člen v intervokalické pozici, a právě z tohoto důvodu se také v této pozici jednoduchá aspiráta ch nikdy nevyskytuje. Dodejme, že v sanskrtu existují pouze tři prefixy s koncovým dlouhým voká- lem ā, tedy ā- „směrem k“, parā- „směrem pryč, z“, acchā- „směrem k“, které se pojí se slovesem, s nímž tvoří jeden celek (podobný stav lze zaznamenat i v negativních a ve- dlejších větách ve védštině), a které ve spojení se slovesem vykazují rysy interního sandhi (tedy i např. i/u + s > ṣ, r + n > ṇ, viz dále). Avšak pouze prefix ā- se pojí s verbálními kořeny začínajícími palatální okluzívou ch, např. ā+chad-, ācchādayati „skrývá“ aj. Závěrem zmiňme ještě jednu specifickou zvláštnost védského sandhi, ke kterému nedochází zcela pravidelně. V pozici před jednoduchým konsonantem se setkáme s dloužením koncového krátkého vokálu, např. śrudhi+havam > śrudhīhavam „slyš oběť“, což je patrně spojeno s pravidelností větného rytmu, přesněji s tendencí k pra- videlnému uspořádání lehkých a těžkých slabik, a především vyvarování se řadám slabik lehkých. Naopak dloužení krátkého vokálu před počáteční konsonantickou skupinou by bylo zbytečné, jelikož taková slabika je sama o sobě těžká (Allen 1962: 49–50), viz také pozn. 30.

2.3.2.1.4 Vokalické sandhi

V tomto oddíle popisujeme sandhi u těch segmentů, které jsou schopny tvořit jádro slabiky. Podobně jako u konsonantického sandhi bude vhodné rozdělit koncové vokály do několika tříd, a to na A nízké, B vysoké, C středové, D diftongy a E slabičné sonanty. Poslední třída zahrnuje jen r̥ , jelikož l̥ se sandhiových procesů neúčastní. Počáteční vo- kály lze dělit do podobných tříd, avšak takové dělení je nutné jen pro koncové ā̆ . Na- opak u koncového ē nebo ō je nutné rozlišit mezi počátečním a a ostatními vokály. Z těchto důvodů se proto nebudeme u počátečních vokálů řídit nějakým jednotným po- řadím. Při výkladu bude nicméně užitečné rozlišovat mezi kontaktem vokálů stejné kva-

67 lity a kontaktem vokálů, které se kvalitou liší. Jednotlivé sandhiové změny jsou shrnuty v tab. 2.5.

a- ā- ı̄̆- ū̆- ē- ō- āi- āu- r̥ - -ā̆ -ā- -ā- -ē- -ō- -āi- -āu- -āi- -āu- -ar-

-ı̄̆ -ya- -yā- -ī- -yū̆ - -yē- -yō- -yāi- -yāu- -yr̥ -/-ir-

-ū̆ -va- -vā- -vı̄̆ - -ū- -vē- -vō- -vāi- -vāu- -vr̥ -/-ur- -ē -ē ʼ -a ā- -a ı̄̆ - -a ū̆ - -a ē- -a ō- -a āi- -a āu- -a r̥ - -ō -ō ʼ -a ā- -a ı̄̆ - -a ū̆ - -a ē- -a ō- -a āi- -a āu- -a r̥ - -āi -ā a- -ā ā- -ā ı̄̆ - -ā ū̆ - -ā ē- -ā ō- -ā āi- -ā āu- -ā r̥ - -āu -āva- -āvā- -āvı̄̆ - -āvū̆ - -āvē- -āvō- -āvāi- -āvāu- -āv r̥ - -r̥ -ra- -rā- -rı̄̆ - -rū̆ - -rē- -rō- -rāi- -rāu- -r̥̄-

Tab. 2.5 Vokalické sandhi ve staroindičtině

A. Vokály stejné kvality Při kontaktu dvou vokálů, ať už krátkých nebo dlouhých, nemůže být výsledný sandhi- ový vokál jiný než dlouhý. Staroindický vokalický systém je totiž založen na dvou stupních délky: rozlišuje vokály krátké a vokály dlouhé. Setkají-li se tedy dva krátké nízké nebo vysoké vokály, splývají v odpovídající dlouhé ā, ī, ū, např. atra+adya > atrādya „nyní zde“,28 tiṣṭhāmi+iha > tiṣṭhāmīha „stojím zde“, madhu+udyānē > mad- hūdyānē „med v zahradě“. Stejný výsledek můžeme zaznamenat i v případě kontaktu vokálu krátkého a vokálu dlouhého (na pořadí nezáleží), např. na+āsīt > nāsīt „nebyl“, adhi+īśvaraḥ > adhīśvaraḥ „navíc/mimoto pán“, juhū+upabhr̥ t > juhūpabhr̥ t „obětní lžíce“, a rovněž při kontaktu dvou vokálů dlouhých, např. rājā+āsīt > rājāsīt „král byl“. Ve všech těchto případech dochází ke kontrakci vokálů za vzniku vokálů dlouhých.29

28 Příklady zde uváděné jsou pouze ilustrační a nepostihují všechny možnosti jednotlivých typů. 29 Jak jsme již zmínili při výkladu staroindického systému segmentů, vokály a a ā se nejspíše lišily v kvalitě (a = [ɐ] nebo [ǝ], ā = [a:]).

Ve védštině, zejm. ve Rgvédu, někdy nedochází ke kontrakci vokálů ā + a a ū̆ + ū̆, a to mezi jednotlivými stopami (tzv. páda30) půlverše a uvnitř stopy, např. manīṣā ǀ agniḥ „myšlenka na Agniho“, nebo uvnitř kompozit, např. su-ūtayaḥ [nom. pl. f.] „dob- ré pomoci“. Na druhé straně védské metrum vyžadovalo, aby byly stažené vokály re- konstruovány ve výslovnosti, a to podle tzv. prozodického pravidla: Rekonstruovaný počáteční segment je dlouhý od původu nebo pozičně, zatímco předchozí koncový segment, pokud je dlouhý, musí být zkrácen, např. cārcata bylo vyslovováno jako [ca ar- cata] „a nechť záříte!“. Jestliže bylo první slovo jednoslabičné (zejména hi „pro“ a vi „skrz, mezi“), psané ī a ū byly obvykle vyslovovány s hiátem, např. hīndra [hi indra] „pro Indru“ (MacDonell 1916: 22). V některých případech rovněž nedochází ke kontrakci ī + i > ī, např. harī+iva > harī iva „jako (dva) koně“, akṣī+iva > akṣī iva „jako (obě) oči“. Kontrakce zasahuje i spojení dvou krátkých slabičných sonant, r̥ + r̥ , přičemž vý- sledkem je slabičná sonanta dlouhá, r̥̄ . K tomuto výsledku dochází v klasickém sanskrtu pouze v rámci interního sandhi, např. kartr̥ +r̥ ju- > kartr̥ ̄juḥ „ten, kdo je čestný“. Ve védských Samhitách kontrakci dvou krátkých slabičných -r̥ r̥ - v slabičné dlouhé r̥̄ nikdy nepozorujeme. Ve Rgvédu není na konci slov segment r̥ vůbec doložen, namísto něj se setkáme s koncovým ur (MacDonell 1916: 21). Setkají-li se dva středové vokály nebo diftongy, výsledné sandhiové podoby jsou stejné jako při kontaktu těchto vokálů s jakýmkoli jiným vokálem, viz dále.

B. Vokály různé kvality Koncové nízké vokály 1. Nízké vokály ā̆ + vysoké vokály ı̄ ̆ , ū̆ Při kontaktu nízkých a vysokých vokálů vznikají středové vokály ē, ō, např. atra+īśvaraḥ > atrēśvaraḥ „pán zde“, rājā+ūrjaḥ > rājōrjaḥ „silný král“. Motivaci této

30 Páda je základní védská metrická jednotka, která terminologicky odpovídá našemu verši. Princip staro- indického verše je primárně založen na normovaném pevném počtu slabik, přičemž verš může obsahovat osm, jedenáct, dvanáct a zřídka i pět slabik. Uspořádání kvantity jednotlivých slabik nebylo určující, je tudíž fixováno jen částečně. Metrická kvantita se řídila poněkud složitými pravidly, zjednodušeně však lze říci, že dlouhá byla ta slabika, která obsahovala dlouhý vokál, nebo slabika s krátkým vokálem, za nímž následovaly dva konsonanty. Staří indičtí gramatikové hovoří o slabikách metricky těžkých a leh- kých (namísto slabik dlouhých a krátkých). Podrobněji viz Vavroušek (2000: 145–151).

69 změny, stejně jako jiných sandhiových procesů týkajících se středových vokálů a dif- tongů, můžeme pochopit jen z diachronního hlediska. Pokud po krátkém a následovaly vysoké vokály, byly vysoké vokály nahrazeny sonantami y a v. Ze skupin *ay a *av pak pravidelným procesem vznikly ē a ō. V případě koncového dlouhého ā musíme ovšem předpokládat, že nejdříve došlo k jeho zkrácení a až poté ke změně vysokých vokálů v sonanty. Kdyby tomu tak nebylo, dostali bychom skupiny *āy a *āv. Z nich by pravi- delným procesem vznikly diftongy āi a āu. Ty však nejsou výsledkem popisované sandhiové změny, a proto musíme zkrácení předpokládat (srov. Allen 1962: 36–37). Celý proces by mohl vypadat takto: a + ī̆ → *ay → ē; ā + ī̆ → *ai → *ay → ē. Ze syn- chronního hlediska se však jedná jen o částečně motivované změny zcela odlišných vo- kálů: spojením nízkých a předních vysokých vokálů vznikne přední středové ē a spoje- ním nízkých a zadních vysokých vokálů vznikne zadní středové ō. Ve Rgvédu pravopis často vznik středového vokálu ē ze spojení ā̆ +ı̄̆ neodráží, např. jyā+iyam > jyā iyam „tato tětiva“, a zejména u předložky pra „před“, např. pra+iṣayuḥ > prāiṣayuḥ „velmi silný“ (MacDonell 1916: 22, 25). Musíme tedy konsta- tovat, že ve védštině je tento typ sandhi částečně motivován lexikálně.

2. Nízké vokály ā̆ + středové vokály ē, ō V případě kontaktu koncových nízkých vokálů s počátečními středovými vokály vzni- kají ve všech případech diftongy āi (u předních vokálů) a āu (u zadních vokálů), např. tava+ēva > tavāiva „právě (bez) tebe“, na+ōjaḥ > nāujaḥ „slabý, bez síly“. V sandhio- vých změnách tohoto typu můžeme spatřovat ustrnulé zbytky dřívějších údobí, kdy segmenty ē a ō měly ještě diftongický charakter, tj. *ay, *av. Přistoupíme-li na tuto hypotézu, pak koncové ā̆ splynulo s počátečním a těchto skupin v *āy, *āv, ze kterých se následně pravidelným procesem vyvinuly diftongy āi, āu. Posuzujeme-li však uve- dené změny striktně synchronně, pak se jedná o nahrazení nízkého a středového vokálu diftongem stejné horizontální polohy jako středový vokál. Ve védštině někdy před segmenty ē a ō dochází k elizi a, např. iva+ētayaḥ > ivʼ ētayaḥ „jako ten, jenž září“. V ojedinělých případech může dojít i k nazalizaci ā̆ před ē, např. upasthā+ēkā > upasthām̐ ēkā „jeden je“ (MacDonell 1916: 23).

3. Nízké vokály ā̆ + diftongy āi, āu Setkají-li se koncové nízké vokály s diftongy, splývají s nimi, např. mama+āiśvaryam > mamāiśvaryam „moje síla“, sā+āutsukyavatī > sāutsukyavatī „netrpělivá“. Z historic- kého hlediska se jedná o obdobnou změnu jako při kontaktu nízkých vokálů se středo- vými vokály, tj. ā̆ + āy → *āy → āi.

4. Nízké vokály ā̆ + slabičná sonanta r̥ Při kontaktu koncových nízkých vokálů a, ā s počáteční sonantou r̥ vzniká v obou pří- padech sandhiová skupina ar, např. atha+r̥ ṣiḥ > atharṣiḥ „rši nyní“, sā+r̥ ddhiḥ > sardd- hiḥ „ten blahobyt“. Dochází zde tedy ke ztrátě slabičnosti (změně počtu slabik), kterou pozorujeme i jinde (srov. výše). U koncového ā dochází rovněž ke změně v kvantitě. Podobné krácení jsme již pozorovali při kontaktu nízkých a vysokých vokálů (viz výše). Ke krácení však nedochází ve védštině po předložce ā „na, v, k“, tj. místo očekávané sandhiové skupiny ar nalezneme sandhiovou skupinu ār, např. ā+r̥ ti > ārti „jde k“. Ve Rgvédu je ā v pozici před r̥ vždy kráceno nebo nazalizováno, nikdy nepozorujeme změnu ā̆ + r̥ v ar (i když ve výslovnosti mohla být tato skupina zachována), např. tathā+r̥ tuḥ > tatha r̥ tuḥ „takové období“, vipanyā+r̥ tasya > vipanyāṃ r̥ tasya [gen. sg. m.] „radostně čestný“ (MacDonell 1916: 22), na rozdíl od spojení předložky ā s počátečním slabičným r̥ , např. ā+r̥ ti > ārti „utrpení“ (MacDonell 1916: 24).

Koncové vysoké vokály 1. Vysoké vokály ı̄ ̆ , ū̆ + jakýkoli vokál Vysoké vokály, ať již dlouhé či krátké, jsou v sandhi nahrazovány neslabičnými sonantami y, v. Stejně tak je slabičné r̥ nahrazováno neslabičným r. Tento typ sandhiového spojení bývá v tradičních gramatikách označován jako kṣāipra sandhi a lze se s ním setkat převážně v klasickém sanskrtu nebo v Samhitách, např. iti+āha > ityāha „(tak) řekl“, mr̥ du+asti > mr̥ dvasti „je měkký/slabý“, agnī+ēva > agnyēva „(právě dva) ohně“, madhu+ēva > madhvēva „(právě) med“, Zde opět můžeme hovořit o ztrátě slabičnosti, tj. zmenšuje se počet slabik. Ve védštině je tento typ sandhi zastoupen pouze v menšině, a to zřejmě z met- rických důvodů. Může dojít k situaci, kdy je koncová slabika většinou uchována (s vý- jimkou dvojslabičných předložek prati „k, proti“ a anu „po, podle“). Vzniklý hiát je od- straněn vložením sonanty, přičemž předchozí koncový vokál je vždy krácen, např. pat-

71 nī+acchā > véd. patni(y)acchā „k manželce“ ~ kl. skt. patnyacchā. Již Pánini poukazuje na to, že ve védštině jsou jednoduché vokály, vyjma ā̆ , uchovány před vokálem nestejné kvality, a pokud jsou dlouhé, jsou kráceny (tzv. prozodické pravidlo – viz výše, A. Voká- ly stejné kvality; MacDonell 1916: 22, Allen 1962: 35–36).

2. Vysoké vokály ı̄ ̆ , ū̆ + slabičná sonanta r̥ Vysoké vokály ı̄̆ a ū̆ se mohou v pozici před slabičným r̥ buď měnit v neslabičné sonanty y a v, např. iti+r̥ ṣiḥ > ityr̥ ṣiḥ „tak zřec/světec“, nebo vysoké vokály zůstanou zacho- vány a slabičné r̥ se mění v neslabičné, např. iti+r̥ ṣiḥ > itirṣiḥ. V obou případech se redukuje počet slabik tím, že slabičné segmenty ztrácejí svou slabičnost.

Koncové středové vokály U koncových středových vokálů ē a ō je oproti jiným vokálům nutné rozlišovat mezi situací, kdy se ocitnou před počátečním a, a situací, kdy stojí před ostatními vokály (viz dále, bod 2). 1. Středové vokály ē, ō + a V tomto případě počáteční krátké a odpadá a v písmu je nahrazeno apostrofem (avagrahou), např. gr̥ hē+agaccham > gr̥ hē ʼgaccham „šel jsem domů“. Tradiční gramatiky ten- to jev označují jako abhinihita sandhi. Podle Allena (1962: 39–45) však z historického hlediska k žádné elizi nedošlo. Uvážíme-li, že ē a ō odpovídají původním *ay a *av, pak při kontaktu s počátečním a vznikly skupiny *aya, *ava (takové sandhi je částečně dochováno ve védštině). Z nich se pak vyvinuly segmenty ē a ō. S podobnou změnou, obvykle nazývanou proces samprasárana,31 se setkáme ve vývoji středoindických jazyků, např. sthāpayati „postaví“ > pkt. ṭḥavēi. Elidovaný vokál a bývá ve védské výslovnosti (a někdy i též v pravopisu) často zachován, tj. místo např. tē ʼbruvan se objevuje tēabruvan. Allen (1962: 39) však na základě metrických důkazů soudí, že kombinace -ēa- a -ōa- ve skutečnosti odpovídaly -a(y)a- a -a(v)a-.

31 Termínem samprasárana označovali indičtí gramatikové (mj. i Pánini) slabé formy kořenů a sufixů obsahující sonantu ve spojení s vokálem a, tedy ya, va, ra, la. Po ztrátě vokálu a se sonanta změnila ve svůj slabičný protějšek, tj. i, u, r̥ , l̥ (Burrow 2001: 108, MacDonell 1916: 5).

2. Středové vokály ē, ō + ostatní vokály nebo slabičná sonanta r̥ Při kontaktu středových vokálů s jiným vokálem než a a stejně tak při kontaktu se sonantou r̥ se oba středové vokály mění v krátké a, např. tē+āgatāḥ > ta āgatāḥ „oni při- šli“, prabhō+ēhi > véd. prabhavēhi32 ~ kl. skt. prabha ēhi „Ale jdi!“. Abychom tuto změnu lépe pochopili, musíme si opět uvědomit, že ē a ō vznikly z *ay a *av. Při kontaktu s následujícím vokálem se koncové sonanty y a v dostaly do intervokalické pozice. Takové sandhiové podoby se někdy objevují ve védštině. V klasickém sanskrtu však byla výslovnost sonant oslabena a došlo k jejich zániku.

Koncové diftongy āi, āu Při kontaktu koncového diftongu āi s jakýmkoli počátečním vokálem nebo sonantou r̥ se diftong mění v ā, např. tasmāi+adadāt > tasmā adadāt „jemu dal“. Jelikož z his- torického hlediska diftong āi odpovídá *āy, docházelo zde ke stejné ztrátě intervokalic- ké sonanty y jako při kontaktu koncových středových vokálů s jakýmkoli vokálem mimo a (viz Koncové středové vokály, bod 2). Tuto změnu můžeme popsat jako monoft- ongizaci. V případě āu, které odpovídá *āv, ztráta intervokalické sonanty nenastává,33 více viz Allen (1962: 38–39) a MacDonell (1916: 24), např. ubhāu+indrāgnī > ubhāvin- drāgnī „oba – Indra a Agni“, pitarāu+r̥ cchantaḥ > pitarāvr̥ cchantaḥ „rodiče dostávají (údělem)“. Uvážíme-li však, že v se nejspíše vyslovovalo jako labiální aproximanta [ʋ], tak popsaná sandhiová změna byla spíše záležitostí pravopisu než skutečné výslovnosti. Diftong āu můžeme totiž také chápat jako spojení [a:] a labiální aproximanty.

Koncová slabičná sonanta r̥ Slabičná sonanta r̥ se před jakýmkoli vokálem mění ve svůj neslabičný protějšek r, např. pitr̥ +artham > pitrartham „kvůli otci“, véd. vijňātr̥ +ētat > vijňātrētat „ten, kdo zná“. Jde opět o redukci počtu slabik změnou slabičnosti – srov. chování koncových vysokých vokálů (viz Koncové vysoké vokály, bod 2).

32 Ve védštině je intervokalická sonanta v zachována před všemi vokály kromě ū̆ , srov. MacDonell (1916: 24). 33 Ve védštině mohlo dojít ke ztrátě intervokalické sonanty v před počátečním ū̆ , např. sujihvāu+upa > *sujihvāv+upa > sujihvā upa „další sladké hlasy“.

2.3.2.2 Interní sandhi

Pravidla interního sandhi zasahují koncové segmenty kořenů a jmenných a verbálních kmenů, a to před deklinačními a konjugačními koncovkami a před primárními a sekun- dárními sufixy. Mnohá z těchto pravidel jsou stejná jako pravidla externího sandhi. V tomto oddíle uvedeme tedy také některá pravidla interního sandhi, která jsou platná i v externím sandhi, především u kompozit. Setkáme se s nimi hlavně ve védštině. Vzhledem ke komplexnosti pravidel interního sandhi zmíníme pouze ta nejdůležitější, abychom ukázali, čím se liší od pravidel externího sandhi; okrajovými případy a výjim- kami se zabývat nebudeme. Pro vyčerpávající přehled všech pravidel interního sandhi viz Whitney (2005: 56–78) a MacDonell (1916: 40–47). Zde také veškeré výjimky a nepravidelnosti.

2.3.2.2.1 Konsonantické sandhi

Největší odlišností od externího sandhi je neměnnost koncových konsonantů kořenů a verbálních a jmenných kmenů před sufixy a koncovkami začínajícími vokálem, sonantou a nazálou, např. (vac-): vōc+a+tu > vōcatu „ať říká“, uc+ya+tē > ucyatē „říká se“, vac+mi > vacmi „říkám“. Jak jsme ukázali výše, v externím sandhi v takové situaci dochází k sonorizaci koncových znělých konsonantů. Před koncovkou začínající jednoduchým konsonantem ztrácejí jmenné a verbální kmeny zakončené konsonantem tuto koncovku, protože na konci staroindických slov může stát pouze jeden jednoduchý konsonant, např. *prāňc+s > *prāṅk > prāṅ „přední, východní“ (viz 2.3.1.2).

A. Okluzívy 1. Dentály Setká-li se dentální okluzíva s cerebrální či palatální okluzívou nebo konstriktivou, den- tála se vždy asimiluje k těmto okluzívám, tj. mění se v cerebrálu nebo palatálu. Ke změně dochází v následujících případech: Po koncové cerebrální konstriktivě ṣ se dentální neznělá okluzíva mění v cerebrá- lu příslušné řady, např. dviṣ+tum > dvēṣṭum „nenávidět“. Podobně se chová dentální konstriktiva s po ṣ, např. jyōtiṣ+su > jyōtiṣṣu „o hvězdách/nebeských tělesech“.

Po ṣ se dentální aspiráta dh mění v ḍh, přičemž ṣ musí být součástí kořene nebo slovesného kmene. Konstriktiva ṣ buď mizí, nebo se mění v ḍ, např. stu-: astōṣ+dhvam > astōḍhvam „chválili jste“, viṣ+dhi > viḍḍhi „pracuj, dělej“. Viz Whitney (2005: 77– 78).

2. Palatály Neznělá neaspirovaná palatální okluzíva c se před konsonanty pravidelně mění ve velá- ru k, např. vac+ta- > uktaḥ „řečený“, ruc+ma- > rukmaḥ „zářící“, śuc+ra- > śukraḥ „jasný, zářivý“ atd. Znělá neaspirovaná palatální okluzíva j se před znělými konsonanty mění v g a před neznělými konsonanty v k, např. yuj+ma- > yugmaḥ „sudý“, ruj+na- > rugṇaḥ „rozbitý“, mr̥ j+vant- > mr̥ gvān „čistící“, a+yuj+ta- > ayuktaḥ „zapřažený“. Palatála j se může měnit i v cerebrály ṭ, ḍ, ṣ, např. rāj+s > rāṭ34 „král“, mr̥ j+dhi > mr̥ ḍḍhi „drť, drh- ni, tři, lešti, natírej, utírej“. Neznělá aspirovaná palatální okluzíva ch kořene prach- „ptát se“ se před t, th mění v ṣ, např. prach+ta- > pr̥ ṣṭaḥ „tázaný“. Stejně se chová palatální konstriktiva ś (viz dále). Na konci slova nebo ve jmenné flexi (před koncovkami začínajícími na bh a před koncovkou lok. pl. -su) se ch mění v ḍ, např. prach+vivāka- > prāḍvivākaḥ „soudce“.

B. Konstriktivy 1. Dentální konstriktiva s Stojí-li konstriktiva s na konci kořene nebo nominálního kmene, mění se v t, a to pouze u slovesných kořenů vas- „bydlet“, vas- „svítit“ a ghas- „jíst“ a jenom v případě, kdy koncové kořenové s stojí před s, jež je součástí verbálních sufixů (futurum, aorist, desi- derativum), např. a+vas+sīḥ > avātsīḥ „bydlel jsi“. Konstriktiva s se před neznělými konsonanty mění v t, a to především před pádo- vou koncovkou lok. pl -su, např. sras+su > sratsu „v náplních“. Před znělými konsonanty se mění v d, k čemuž dochází před pádovými koncovkami s počátečním bh, např. jāgr̥ vas+bhiḥ > jāgr̥ vadbhiḥ [instr. pl. m.] „(s) probuzeními“, uṣas+bhiḥ > uṣadbhiḥ „(s) úsvity“. Tato změna probíhá především ve védštině. Před bh se s může změnit i v r, např. āśīs+bhiḥ > āśīrbhiḥ [instr. pl.] „(se) směsmi“.

34 Na konci staroindických slov může stát jen jeden konsonant – viz 2.3.1.2.

Konstriktiva s mizí v pozici mezi okluzívami, např. a+bhak+s+ta- > abhaktaḥ „sdílený“, a před dh, zejména v konjugaci v pozici po dlouhém ā, např. śās+dhi > śādhi „vládni, trestej“. Beze změny zůstává s v pozici před neznělými konsonanty a obvykle i před s, např. āssē „sedíš“.

2. Palatální konstriktiva ś Palatální konstriktiva ś se před bh a dh mění v ḍ, např. paś+bhiḥ > paḍbhiḥ „s pohle- dy“, před s se mění v k, např. viś+su > vikṣu „v domě, v osadě“, před t, th se mění v ṣ, např. viś+ta- > viṣṭaḥ > „ten, kdo vsoupil (někam)“.

3. Cerebrální konstriktiva ṣ Cerebrální konstriktiva ṣ se v deklinaci mění v cerebrální okluzívy ṭ (před neznělými) a ḍ (před znělými), např. dviṣ+s > dviṭ „nepřítel“, dviṣ+su > dviṭsu „(o) nepřátelích“, dviṣ+bhiḥ > dviḍbhiḥ „(s) nepřáteli“. V konjugaci se mění v ḍ, např. véd. a+viṣ+dhi > aviḍḍhi „poháněj, povzbuzuj“, nebo v k před s, např. dviṣ+sat > dvikṣat „nenáviděl“.

4. Glotální konstriktiva h Konstriktiva h se mění v k před koncovkami začínajícími s (navíc se aspirace přesouvá na předchozí slabiku), např. dah+si > dhakṣi „hoříš“. U slovesných kořenů začínajících zejména dentálou d a končících konstriktivou h (např. dah- „hořet“, duh- „dojit“, dih- „pomazat“, druh- „zrazovat“, muh- „být zmaten“, snih- „mít rád“) se h mění v g, a to před konsonantem dh a také před konsonanty t a th, které se zároveň sonorizují, např. dah+ta- > dagdhaḥ „spálený“. U všech ostatních kořenů končících konstriktivou h (např. vah- „vézt“, sah- „sná- šet“, mih- „močit“, lih- „lízat“ aj.; výjimkou je pouze kořen nah- „svázat“) tato konstriktiva odpadá ve slovesné flexi a v derivaci v pozici před koncovkovými t, th a dh s následnou změnou těchto konsonantů v cerebrální ḍh a s dloužením kořenového voká- lu, např. véd. sah+ta- > sāḍhaḥ „překonaný“. V pozici před s se h u této skupiny kořenů mění v k, např. ruh+s+yāmi > rōkṣyāmi „vyrostu“. Ve jmenné flexi se h před koncovkami začínajícími na bh mění v ḍ a před koncovkou lok. pl. -su se mění v ṭ, např. turāṣāh+bhiḥ > turāṣāḍbhiḥ „(se) silný- mi/mocnými“, turāṣāh+su > turāṣāṭsu „(o) silných/mocných“.

Cerebralizace dentální konstriktivy s35 Ke změně dentálního s v cerebrální ṣ dochází bezprostředně po vokálu (s výjimkou ā̆ ), veláře k a sonantě r (tzv. Pedersenovo pravidlo ruki). Aby změna mohla proběhnout, nesmí po s následovat sonanta r ani slabičná sonanta r̥ (které stojí bezprostředně po s nebo i dále ve slově), např. ni+sēvatē > niṣēvatē „(on) ctí“, dēvē+su > dēvēṣu [lok. pl. m.] „o bozích“, ale véd. si+sr̥ +ti > sisarti „teče“, si+sr̥ +tam > sisr̥ tam „(vy dva) tečte!“. Z tohoto pravidla však existují malé výjimky, např. ajuṣran „byli spokojeni/potěšeni“, gaviṣṭhira- „Gavišthira“ aj. K dalším výjimkám viz Whitney (2005: 62–63). Ke změně s v ṣ dochází, zejména pokud je s součástí flektivních nebo derivačních koncovek, tj. -su, -si, -se, -sva, dále koncovek s-aoristu, futura, desiderativa a sufixů -sna, -snu, -sya atd., např. hu-: juhō+si > juhōṣi „obětuješ“, nebo pokud s stojí na konci kmene před koncovkou nebo sufixem, např. havis+ā > haviṣā „(s) obětinou“, ma- nus+ya- > manuṣyaḥ „člověk, muž“. Cerebralizace dále probíhá na počátku kořene po reduplikaci, např. véd. siṣāsati „přeje si získat“, a na počátku desiderativního kmene, např. sr̥ -: sisīrṣati „přeje si téct/běžet“. Ve védštině, zejména ve Rgvédu se setkáme s cerebralizací s v ṣ v externím sandhi pravidelně na počátku verbálních kompozit po prefixech končících vokály i nebo u, např. prati+sthā- > pratiṣṭhati „stojí, zůstává“, anu+stuvanti > anuṣṭuvanti „oni chválí“, a dále ve jmenných odvozeninách tvořených od takových verbálních kompozit; dále také po předložce niḥ „vně“, např. niḥ+sahamāṇaḥ > niḥṣahamāṇaḥ „vítězný“. Ve jmenných kompozitech k cerebralizaci také většinou dochází, a to za předpokladu, že před počáteč- ním s druhého členu kompozita předchází vokál (kromě ā̆ ),36 který cerebralizaci způsobu- je, např. su+sōma- > suṣōmaḥ „mající dobrou sómu“, gō+sthaḥ > gōṣṭhaḥ „chlév“. Stejný proces se ve Rgvédu rozšířil i do externího sandhi na slova, která jsou syntakticky těsně spjata. K cerebralizaci s dochází zejména u jednoslabičných částic, např. ū+su > ū ṣu „dobře“, zájmen, např. hi+saḥ > hi ṣaḥ „protože on“, a tvarů slovesa as- „být“, např. hi+stha > hi ṣṭha „protože jste“ (MacDonell 1916: 45–46, Whitney 2005: 61). Všechny zmíněné případy přežívají i v klasickém sanskrtu.

35 Viz podrobněji MacDonell (1916: 45–46), Whitney (2005: 61–64). 36 Z tohoto pravidla existují výjimky, kdy k cerebralizaci dochází ve stejné pozici i po vokálu a, např. sa+stubh- > saṣtubh „saštubh (druh metra)“, ava+sṭambha- > avaṣṭambhaḥ „sklánějící se nad, zavisící na, sebedůvěra“ aj.

C. Nazály 1. Dentální nazála n Dentální n zůstává beze změny před sonantami y a v, např. han+yatē > hanyatē „je zabit“, āsan+vant- > āsanvān „mající ústa“. Stojí-li n na konci kořene, mění se v pozici před s v anusvár, např. jighān+sati > jighāṃsati „přeje si zabít“. Koncové n derivačního sufixu (např. bala+in- > balin- → balī [nom. sg.] „silný“) odpadá ve flexi a derivaci před konsonantem (v kompozitech také před vokálem), např. balin+bhiḥ > balibhiḥ „(se) silnými“. Předchází-li dentálnímu n palatála c nebo j, mění se n v ň, tj. palatála způsobuje změnu místa artikulace nazály, např. rāj+nā > rājňā „(s) králem“.

2. Labiální nazála m Labiální m se v interních kombinacích asimiluje k následující okluzívě nebo konstrikti- vě. Před okluzívou se mění v nazálu téže řady, jako je okluzíva, zatímco před konstriktivou se mění v anusvár. Zde dochází tedy ke stejným změnám jako u externího sandhi, avšak před sufixy začínajícími sonantou v nebo m se m mění v n, např. ja-gam+vant- > jaganvān „odešlý“, ā+gam+mahi > āganmahi „nechť přijdeme“. Stejné výsledky pozorujeme i v případech, kdy se m nachází před koncovkami začínajícími bh nebo před koncovkou lok. pl. -su, např. pra+śam+bhiḥ > praśānbhiḥ [instr. pl.] „s klidem“.

Cerebralizace dentální nazály n37 Interní sandhi se rovněž týká nazály n, která se mění v cerebrální ṇ, předchází-li jí ce- rebrální konstriktiva ṣ, sonanty r̥ , r̥̄ nebo r. Aby tato změna mohla nastat, musí stát segmenty těsně vedle sebe, popřípadě může mezi nimi stát jakýkoli vokál, velára, labiá- la nebo konsonanty ṃ, h, y či v. Cerebralizace tedy může probíhat na dálku. Musí být však také splněny následující podmínky: n nestojí na konci slova, ani není zdvojeno, musí po něm následovat ještě jakýkoli vokál, n, m, y nebo v, např. putra+ēna > putrēṇa [instr. sg. m.] „(se) synem“, pari+nī- > pariṇayati „žení se, vdává se“. K uvedené změně n v ṇ dochází, zejména pokud je n součástí flektivního nebo derivačního sufixu, např. vāriṇī [nom. du. n.] „voda“, nebo pokud n stojí na konci koře- ne nebo kmene, např. (ran-): raṇanti „radují se“, brahmaṇā „(s) Brahmou“.

37 Viz podrobněji MacDonell (1916: 42–43), Whitney (2005: 64–66).

Ve védštině se uvedená cerebralizace týká i externího sandhi, a to kompozit. Ve slovesných kompozitech se n cerebralizuje po předložkách obsahujících r: pra „před“, parā „pryč“, pari „okolo“ aj., např. pra+nētr̥ - (od kořene nī- „vést“) > praṇētā „prů- vodce“, nebo visarg (ḥ < *r): niḥ „pryč“, např. niḥ+nij- > nirṇij- „umýt (se)“. K cerebralizaci n dochází rovněž v nominálních kompozitech Rgvédu, jestliže n stojí na počátku druhého členu kompozita, např. dur+nāman- > durṇāma „mající špat- né/zlé jméno“. Stojí-li n uprostřed druhého členu, cerebralizace je méně častá, např. pūrva+ahna- > pūrvāhṇaḥ „dopoledne“. Dále se ve védštině setkáme i s cerebralizací n u těsně spjatých slov, např. pari+nētā > pari ṇētā „průvodce okolo“, a zejména u enklitických zájmen ēna „toto“ a naḥ „nás“, méně často i u slov nu „nyní“ a na „jako“, např. indra+ēnam > indra ēṇam „indra toto“, pari+naḥ > pari ṇaḥ „okolo nás“, vār+na > vār ṇa „jako voda“ (MacDo- nell 1916: 43, Whitney 2005: 66). V tomto případě se však spíše než o sandhi jedná o mutace, neboť daná změna je podmíněna lexikálně.

D. Aspiráty Aspiráty ztrácejí v pozici před konsonanty (kromě sonant a nazál) svou aspiraci, např. dabh+dhi- > dabdhiḥ „zranění“. Následují-li však po koncové aspirátě okluzívy t nebo th, pak jsou tyto okluzívy aspirovány a sonorizují se, zatímco koncová aspiráta svou aspiraci ztrácí, např. rabh+ta- > rabdhaḥ „uchopený, sevřený“.

2.3.2.2.2 Smíšené sandhi: konsonant + vokál

Palatální okluzívy c a j se před vokálem a mění v odpovídající veláry k a g, např. śuc+a- > śukaḥ „papoušek“, tyaj+a- > tyāgaḥ „odcházející, opuštění“. Před u se c mění v k a j se mění v g, např. véd. rēc+u- > rēkuḥ „prázdný, prázdnota“, bhrāj+u- > bhr̥ gu- „Bhrgu (jméno několika mytických postav)“. Konstriktiva h se před a mění v gh, např. mēh+a- > mēghaḥ „mrak“.

2.3.2.2.3 Smíšené sandhi: vokál + konsonant

Vysoké vokály i a u před sonantami y a v odpadají, a to především ve védštině, např. pari+yan- > paryāṇaḥ „obvod, obchůzka“, anu+vart- > anvart- „pronásledovat, poža- dovat“ (Whitney 2005: 80).

Zvláštností je kombinace koncového vysokého vokálu s počáteční konstriktivou s. Stojí-li ve védštině slovesný prefix zakončený vysokým vokálem i nebo u před koře- nem/kmenem začínajícím konstriktivou s, pak podle pravidla interního sandhi dochází k cerebralizaci konstriktivy (s > ṣ). Sporadicky lze toto pravidlo aplikovat i jinde, zejména však postihuje enklitika či těsně spjatá slova, např. abhi+santu- > abhiṣantu- „(u)smířit“, r̥ cchanti+sma > r̥ cchantiṣma „dostali (údělem)“. Slabičná sonanta r̥ se před sonantou y mění v ri, např. kr̥ +yatē > kriyatē [3. os. sg. préz. pas.] „je udělán“. Dlouhá slabičná sonanta r̥̄ se před konsonantem (zejména před sonantou y, jež je součástí slovesných koncovek) mění v īr nebo po labiálách v ūr, např. gr̥ ̄ +yatē > gīryatē „je spolknutý“, pr̥ ̄ +yatē > pūryatē „je plněn“ (MacDonell 1916: 40).

2.3.2.2.4 Vokalické sandhi

A. Vokály stejné kvality Stejně jako v případě externího sandhi, dochází i v sandhi interním ke kontaktu vokálů stejné kvality, a to se stejným výsledkem jako u externího sandhi, tj. výsledkem je dlou- hý vokál: ā̆ + ā̆ > ā, ī̆ + ī̆ > ī, ū̆ + ū̆ > ū,38 např. apa+ā+kr̥ - > apākarōti „odstraňuje“, adhi+i- > adhītē „učí se“. Vokály i a ī se v pozici před ī̆ , a to zejména v konjugaci per- fekta, mění v y, např. ninī+ima > ninyima „vedli jsme“ (Whitney 2005: 44).

B. Vokály různé kvality Nízké vokály Jak ve védštině, tak v klasickém sanskrtu nepodléhá sandhi spojení augmentu a s počá- tečními vokály i, u, r̥ v případě tvoření imperfekta. U tohoto typu sandhiového spojení nedochází k pravidelným změnám, tj. a + i > ē, a + u > ō, a + r̥ > ar, nýbrž dochází ke změně v tzv. vrddhiové39 āi, āu, ār, např. a+iṣ- > véd. āichas „přál sis“, kl. skt. āicchat „přál si“, a+ubhnāt > āubhnāt „spoutal, zranil, zabil“, a+r̥ dhnōt > ārdhnōt „vyrostl“. Viz Whitney (2005: 48).

38 Ke kontrakci dvou slabičných sonant (r̥ + r̥ > r̥̄ ) viz 2.3.2.1.4, B. 39 Guna = přidání vokálu a k jednoduchým vokálům ā̆ , ī̆ , ū̆ , r̥ , tj. vznikají vokály ā̆ , ē, ō a skupina ar. Vrddhi = přidání vokálu a k vokálům stupně guna, tj. vznikají segmenty ā, āi, āu a skupina ār.

Vysoké vokály Vokál ī se ve většině případů mění v pozici před jiným vokálem v iy a podobně vokály u a ū se před jinými vokály mění v uv, např. dhī+ē > dhiyē [dat. sg. f.] „k rozumu“, bhū+i > bhuvi [lok. sg. f.] „na zemi“. Tato změna postihuje především jednoslabičná slova, nebo zasahuje ī̆ a ū̆ po dvou konsonantech. Ojediněle k ní dochází i uvnitř kompozit, např. véd. su+ita- > suvitaḥ „dobrá cesta“. Viz MacDonell (1916: 40), Whitney (2005: 44).

Středové vokály Vokály ē, ō se před jakýmkoli vokálem a také před sonantou y mění v ay, av, např. śē+u- > śayuḥ „ležící, spící“, gō+ē > gavē „krávě“ (MacDonell 1916: 40).

Diftongy Diftongy āi, āu se před jakýmkoli vokálem mění v āy, āv, např. rāi+ē > rāyē „(o) bo- hatství“, nāu+i > nāvi „v lodi“ (MacDonell 1916: 40).

2.4 Jazyk páli

Vzhledem k množství středoindických jazyků jsme se rozhodli pro popis sandhiových jevů zvolit pouze jednoho reprezentativního kandidáta – jazyk páli. Jako u ostatních jazyků nejprve představíme inventář segmentů pálijštiny (viz tab. 2.6 a 2.7), poté se zaměříme na sandhiové jevy, jejichž popis bude veden podobným způsobem jako v případě staroindičtiny. Převážná většina sandhiových jevů vyskytujících se v pálijštině je typická i pro ostatní středoindické jazyky.

2.4.1 Inventář segmentů

2.4.1.1 Vokály

Přední Střední Zadní i u Vysoké ī ū Středové ē ō a Nízké ā Tab. 2.6 Vokály pálijštiny

Systém pálijských vokálů je s menšími modifikacemi převzat ze staroindičtiny, přičemž jejich výslovnost byla pravděpodobně stejná jako ve staroindičtině. Mezi vokály řadíme segmenty a, ā, i, ī, u, ū, a dále segmenty ē, ō, jež jsou vždy dlouhé. Pálijština se řídí tzv. mórovým pravidlem, podle kterého slabika nemůže obsahovat více než dvě móry. Jako jedna móra se počítá krátký vokál nebo jeden konsonant v kódě. Proto je opozice mezi dlouhými a krátkými vokály platná jen v otevřených slabikách. V zavřených slabikách se vyskytují jen vokály krátké a tam se setkáme i s krátkými ĕ a ŏ, které se obvykle po- kládají za varianty ē a ō.

Slabičné sonanty r̥ , r̥̄ , l̥ se v pálijštině nevyskytují,40 neboť byly nahrazeny vokály a (nenásleduje-li, ani nepředchází-li palatála nebo labiála), i (v počáteční pozici slova a v sousedství palatál), u (v sousedství labiál), např. sti. hr̥ daya- > pá. hadaya- „srdce“, sti. kr̥ tya- > pá. kicca- „udělaný“, sti. pitr̥ ̄ ṇām > pá. pitunnaṃ/pitūnaṃ [gen. pl. m.] „ot- ců“. Podobně i staroindický diftong āi byl nahrazen monoftongy ē (na konci slov) a i (v zavřené slabice před palatálami), např. sti. uccāiḥ > pá. uccē „vysoký“, sti. āiśvarya- > pá. issariya- „síla, královský majestát“, staroindický diftong āu byl nahrazen monoftongy ō (na konci slov) a u (v zavřené slabice před palatálou nebo cerebrálou), např. rātrāu > pá. rattō „v noci“, sti. māuňja- > pá. muňja- „vyrobený z trávy muňdža“. Více viz např. Geiger (1994: 1–26), Oberlies (2001: 17–69; 2003: 161–203).

2.4.1.2 Konsonanty

Labiály Dentály Cerebrály Palatály Veláry

neasp. asp. neasp. asp. neasp. asp. neasp. asp. neasp. asp.

nezn. p ph t th ṭ ṭh c ch k kh Okl. zn. b bh d dh ḍ ḍh j jh g gh

Konstriktivy s h

Nazály m n ṇ ň ṅ

r, ḷ, Sonanty v l y ḷh Tab. 2.7 Konsonanty pálijštiny

Rovněž konsonantický systém pálijštiny je převzat ze staroindičtiny, avšak je zjednodu- šen. Výslovnost konsonantů byla pravděpodobně stejná jako ve staroindičtině. Pálijské konsonanty dělíme do čtyř základních tříd: okluzívy, konstriktivy, nazály a sonanty. Okluzívy jsou vždy čtyři v dané lokační řadě, uspořádané podle opozice znělosti a aspirovanosti. Palatální okluzívy se stejně jako ve staroindičtině realizovaly jako afri- káty. Velární nazála ṅ se vyskytuje jen před velárami. Pálijština disponuje pouze dvěma

40 Stejně je tomu i v Ašókově prákrtu.

83 konstriktivami, a to s a h. Konstriktivu h řadíme stejně jako v sanskrtu mezi veláry. Staroindická palatální konstriktiva ś a cerebrální konstriktiva ṣ splynuly se s.41 Ze staro- indických cerebrálních ḍ a ḍh se v intervokalické pozici vyvinuly cerebrální laterály ḷ42 a ḷh, což je jediná pozice, kde se s těmito sonantami setkáme. Pálijština disponovala i anusvárem (ṃ).43 Kombinace aṃ, iṃ a uṃ jsou zpravidla počítány jako dvě móry, a proto se soudí, že anusvár označoval konsonantický segment. Pokud se však anusvár objevil v situaci, která vyžadovala jednu móru, předpokládá se, že označoval nazálnost předchozího vokálu. V některých edicích bývá tento druhý pří- pad zaznamenán pomocí tzv. anunásiku (m̆̇ ), praxe však není jednotná. Pro potřeby naší práce není nutné mezi těmito případy rozlišovat, a anusvár pokládáme za samostatný konsonantický segment. Podrobněji viz Oberlies (2001: 17, pozn. 6). V žádném ze středoindických jazyků se nevyskytují konsonanty v koncových pozicích slov mimo anusvár; před pauzou se tedy nacházejí pouze otevřené slabiky. Podrobněji ke konsonantům viz také Oberlies (2001: 70–95).

2.4.2 Sandhi44

2.4.2.1 Externí a interní sandhi

Jak již bylo řečeno, v pálijštině, stejně jako v ostatních prákrtech, mohou slova končit pouze vokálem nebo anusvárem. Původní koncové konsonanty totiž odpadly, ačkoli v sandhiových tvarech mohou být někdy obnoveny (Oberlies 2003: 183). Na začátku slov se objevují vokály a zpravidla jen jednoduché konsonanty. Externí sandhi se týká kontrakcí koncových a počátečních vokálů, ztráty konco- vého anusváru a následné kontrakce vokálů zbývajících a dále elize vokálů (a to jak v koncové pozici slov, tak na jejich počátku). Při interním sandhi dochází buď ke kon- trakcím vokálů, nebo k jejich elizi, u konsonantů k asimilaci znělosti.

41 Na začátku slova jsou původní staroindické konstriktivy ś a ṣ ojediněle reprezentovány palatálou ch, např. cha- „šest“ (< sti. ṣaṣ-). 42 Pálijské rukopisy však velmi často zaznamenávají l namísto očekávaného ḷ. 43 Pálijští gramatikové užívali termín niggahíta. 44 K sandhi v pálijštině viz např. Higashimoto (1965), Geiger (1994), Norman (1994), Oberlies (2001, 2003).

Externí sandhi pálijštiny se podstatně liší od sandhi staroindického, a to v tom smyslu, že je vždy fakultativní a podléhají mu pouze slova, která jsou syntakticky těsně spjata. Dochází k němu v následujících případech (Geiger 1994: 60): 1. mezi subjektem a slovesem v predikátu, 2. mezi slovesem a objektem, 3. mezi substantivem a přívlastkem, 4. v případě spojení dvou přívlastků, 5. mezi adverbiem a slovesem, 6. mezi jménem v predikátu a sponou, 7. mezi adverbiem a objektem, 8. mezi vokativem a jemu předchá- zejícím slovem, 9. mezi částicemi/zájmeny a předchozím/následujícím slovem. Ve všech uvedených případech je sandhi častější ve verších než v próze. Ne vždy je také zřejmé, které dva vokály sandhi podlehly, především protože mórové pravidlo může změnit délku výsledných vokálů, viz Norman (1994: 169–170), Oberlies (2001: 116–117). K motivaci jednotlivých změn viz příslušné oddíly v kapitole o staroindickém sandhi.

2.4.2.1.1 Konsonantické sandhi

Externímu sandhi podléhá pouze anusvár45 (po vokálu) v koncovce slova. Nicméně jak už bylo uvedeno, anusvár zde nejspíše značí nazálnost předchozího vokálu. V interním sandhi se mohou měnit i jiné konsonanty. Před neznělými okluzívami a před nazálami se anusvár mění v nazálu příslušného místa artikulace, např. v palatální nazálu ň před palatálami, např. bhēriṃ+carāpētvā > bhēriň carāpētvā „mít buben zhotovený k nošení po okolí“. K uvedené změně dochází nejčastěji před palatálami. Před nepalatálními okluzívami a nazálami změna nastává, především následuje-li příklonka nebo jiné jméno ve vokativu, např. ēvaṃ+pi > ēvam-pi „také takto“. Před konstriktivou h se anusvár mění v ň, např. cittaṃ+hi > cittaň hi „vskutku za- znamenaný“ (Geiger 1994: 66). Kromě asimilace se koncový anusvár před konsonanty někdy eliduje, např. budd- hānaṃ sāsanaṃ > buddhānasāsanaṃ [akuz. sg.] „doktrínu buddhů“. U interního sandhi může anusvár podstoupit ještě některé další změny (Higashi- moto 1965: 25–26). Před l se může k této sonantě zcela asimilovat, např. saṃ+lapati >

45 Historicky byly na místě anusváru nazály *n nebo *m (viz Geiger 1994: 58). Podobně tomu bylo i v ostatních středoindických jazycích kromě práktru ardhamágadhí, džinistického maháráštrí a šauraséní, kde nazála zůstává nezměněna, jestliže slovo končící touto nazálou bylo zdůrazněno, zvláště před zdůraz- ňující částicí ēva „právě, jen“.

85 sallapati „mluví s“. Před sonantou y se může změnit v palatální nazálu ň, přičemž se i y mění v ň, např. saṃ+yōjana- > saňňyōjana- „pouto“. Konsonant na morfémové hranici uvnitř kompozit, na hranici prefixu a slovního kořene a na hranici slova a následující enklitiky je asimilován ke konsonantu druhého členu, např. jarad+gava- > jaraggava „stará kráva“, tad+nissita > tannissita „vydán z toho“, punar+bhava- > punabbhava „znovuzrození“.

2.4.2.1.2 Smíšené sandhi: konsonant + vokál

Jak již bylo zmíněno, v pálijštině na konci slov sandhi podstupuje pouze anusvár, ačkoli kombinace aṃ, iṃ, uṃ mohly spíše odpovídat nazalizovaným vokálům. Svědčí o tom i fakt, že se před slovy s počátečními vokály a, i, u setkáme s podobnými kontrakcemi jako u kontaktu vokálů stejné kvality, např. vācaṃ+abhi- > vācābhikaṃkhāmi „toužím po tvé řeči“. U koncového anusváru se vlastně objevují stejné sandhiové změny jako u vokalického sandhi. Kromě zmíněné kontrakce můžeme narazit i na elizi koncových kombinací aṃ, iṃ, uṃ, na elizi těchto kombinací s kompenzačním dloužením následu- jícího vokálu nebo na odpadnutí koncového ṃ a na změnu vysokých vokálů v sonanty, např. kiṃ+ahaṃ > kʼ āhaṃ > ky-āhaṃ „co já“. Velmi často se před vokálem koncový anusvár mění v m, např. bandhituṃ+icchati > bandhitum icchati „chce (s)vázat“. Dolo- ženy jsou i případy, kdy se před vokálem mění v d, např. ētaṃ+avōca > ētadavōca „řekl to“. Viz Higashimoto (1965: 26) a Geiger (1994: 63–64).

2.4.2.1.3 Smíšené sandhi: vokál + konsonant

Před konstriktivou s je koncovka ō někdy zachována ve své původní historické podobě as, např. tayas su dhammā „trojí dobrá povaha“. Viz Geiger (1994: 66). Dlouhé koncové vokály se někdy před konsonanty zkracují, např. vā+lōkē > va lōkē „nebo na světě“, a stejně tak se krátké vokály někdy dlouží, např. ēvaṃ gāmē muni+carē > ēvaṃ gāmē munī carē „nechte mudrce potulovat se po vesnici“. Vokál ō se někdy před konsonanty mění v a, např. ēsō+dhammō > ēsa dhammō „tato doktrína“. V rámci interního sandhi se konsonanty po vokálu geminují, např. a+saddhō > assaddhō „nevěřící“. Viz Higashimoto (1965: 23–24).

2.4.2.1.4 Vokalické sandhi

Při vokalickém sandhi probíhá: 1. kontrakce vokálů, 2. elize vokálů, 3. změna vysokých vokálů v sonanty y a v, 4. splynutí nízkých a vysokých vokálů ve středové vokály. Ve všech případech se zmenší počet slabik, tj. dvě slabiky jsou nahrazeny slabikou jednou.

A. Vokály stejné kvality V pálijštině probíhá kontrakce, až na malé odlišnosti, stejně jako ve staroindičtině (Geiger 1994: 61, Oberlies 2001: 117–119, 2003: 181). Totéž platí i pro ostatní prákrty (Pischel 1981: 141). Na rozdíl od staroindičtiny se však v pálijštině mohou vokály i elidovat. Při kontaktu dvou nízkých nebo vysokých vokálů stejné kvality dochází ke kontrakci těchto vokálů v odpovídající vokál dlouhý (ā̆ + ā̆ > ā, ı̄̆ + ı̄̆ > ī a ū̆ + ū̆ > ū) nebo k elizi jednoho z nich. Kontrakce nastává tehdy, pokud druhé slovo začíná otevřenou slabikou, např. yassa+anusayā > yassānusayā „kteréhožto náklonnost“, gavaṃpa- ti+idha > gavaṃpatīdha „vlastník krav zde“. U vysokých vokálů může být v tomto pří- padě také velmi často jeden z vokálů elidován, např. kēci+imē > kēcʼ imē „tito (lidé) zde“. Začíná-li druhé slovo zavřenou slabikou, dochází buď k elizi vokálu, přičemž mi- zet může jak koncový, tak počáteční vokál, např. chātā+amha > chātʼ amha „jsme hla- doví“, nebo ke kontrakci vokálů, např. gavā+assā ca > gavāssā ca „(s) krávou/býkem a rohem“. Při kontrakci se zachovává kvantita vokálů, ačkoli bychom podle mórového pravidla v zavřené slabice očekávali krácení. Při kontaktu dvou středových vokálů ē a ō pozorujeme stejné změny, jako když tyto vokály stojí před jakýmkoli jiným vokálem (viz dále).

B. Vokály různé kvality Při kontaktu koncových nízkých vokálů ā̆ s vysokými vokály ī̆ , ū̆ vznikají stejně jako ve staroindičtině středové vokály ē, ō, tedy ā̆ + ī̆ > ē, ā̆ + ū̆ > ō, např. na+upalippati > nōpalippati „neposkvrní se, nelpí“. Tato sandhiová změna je typická především pro gáthový jazyk.46 Na rozdíl od staroindičtiny se opět může elidovat jeden z vokálů,

46 Termín gátha (skt. „píseň, verš“) označuje strofu v prákrtských dialektech (např. ardhamágadhí, šaura- séní, páli). Většina prákrtských buddhistických textů je složena v těchto gáthách. Obecně může termín

87 např. manasā+icchasi > manasʼ icchasi „toužíš myslí“. Elize koncových ā̆ se objevuje i před středovými vokály ē a ō, např. yathā+ōdhikāni > yathʼ ōdhikāni „podle hranic/oblastí; tak, jak jsou hranice“. Po ztrátě koncového vokálu může být počáteční krát- ký vokál následujícího slova zdloužen kompenzačním dloužením, jestliže po tomto vo- kálu nenásleduje skupina konsonantů, např. ca+upatapēti > cʼ ūpatapēti „to (mě) učí“. Viz Geiger (1994: 61), Oberlies (2003: 182). Krátké vysoké vokály i a u se v pozici před vokálem mění v sonanty y a v, a to opět především v gáthovém jazyce, např. manussēsv (< manussēsi) ētam na vijjati „v lidech to není“. I v tomto případě může dojít k elizi koncového nebo počátečního vokálu následují- cího slova, např. karōm (< karōmi) ahaṃ „dělám“. Zbylý vokál může být zdloužen. Středové vokály ē, ō se před vokálem nemění, ale počáteční vokál druhého slova se eliduje, např. suttō ʼsmi (< asmi) „spím“. Někdy se při elizi vokálů ē a ō následující krátký vokál v otevřené slabice dlouží, např. yō+ahaṃ > yʼ āham „kdo (jsem) já“, a volitelně i v slabice zavřené. V jednoslabičných slovech, jako khō „opravdu“, tē „tebe, tobě“, mē „mě, mně“, yō „kdo“ apod., se ē a ō mění v sonanty y a v a náslovný vokál se v otevřené slabice dlouží, např. tē+ahaṃ > tyāhaṃ „já tebe/tobě“. Viz Geiger (1994: 63).

Jak kontrakce, tak elize vokálů probíhá i v interních pozicích slov, tj. nejčastěji na hranici kořene a sufixu (příp. prefixu a kořene), nebo při tvoření kompozit, přičemž pro sandhi kompozit platí stejná pravidla jako ve staroindičtině, např. mahā+udadhi- > ma- hōdadhi- „velké jezero“, mahā+isi- > mahēsi „velký (významný) mudrc“, udadhi+upama- > udadhʼ ūpama- „podobající se jezeru“ aj. Při kontaktu dvou vokálů vzniká hiát, kterému se pálijština snaží vyhnout. Pokud neproběhnou sandhiové změny popsané výše, může být mezi vokály vložen tzv. sandhi- ový konsonant. Uvnitř slova se vkládá sonanta y před přední i nebo ē, méně často i před ā̆ , a nebo sonanta v před zadní u nebo ō, např. cha-y-imē „těchto šest“, piṇḍi-y-ālōpa- „kousek jídla“, anu-v-āsati „posadit se po“. K vložení sandhiového konsonantu dochází i na slovních hranicích před enklitikou (nejčastěji jsou vkládány konsonanty d, m, y, r, v, jež jsou pozůstatky ze staroindičtiny) nebo je konsonant vložen analogicky, např. gátha označovat veršované části pálijského kánonu Tipitaka. Stejný termín se používá i v Avestě. Jako gáthy je zde označován soubor 17 hymnů, jejichž autorství je připisováno Zarathuštrovi.

88 anva-d-ēva „později“, giri-m-iva „jako hora“. Před sandhiovými konsonanty může být dlouhý vokál zkrácen, např. nikiṇṇā > nikiṇṇa-m-antarē „dát dovnitř“, a koncový anu- svár může odpadnout, např. tassa dajjaṃ imaṃ sēlaṃ jalanta-r-iva tējasā (< jalan- taṃ+iva) „tento kámen nádherně zářící“ (Oberlies 2003: 184). Před vloženými sandhio- vými konsonanty se dlouhé středové vokály mohou měnit v nízké vokály, tj. ē, ō > a, např. haṃsō+iva > haṃsa-r-ivʼ ajjhapattō < „jako husa“. Historická sandhi jsou často vzorem pro nové slovní tvary, např. aggi-r-iva „jako oheň“ → rājā-r-iva „jako král“, a to nejčastěji kvůli zachování rýmu ve verších.

2.5 Hindština

Pro popis sandhiových jevů v novoindických jazycích jsme z velkého množství jazyků zvolili hindštinu, jelikož je jedním z nejvíce užívaných jazyků v Indii. V současné době je podle některých statistik třetím nejužívanějším jazykem na světě a je považována za nejdůležitější ze všech oficiálních jazyků Indie. Slovo hindī je perského původu a zna- mená „indický“.

2.5.1 Inventář segmentů

Hindský inventář segmentů se vyvinul ze systému staroindického a navíc si vypůjčil některé segmenty z neindoárijských jazyků, zejména z perštiny, arabštiny, portugalštiny a angličtiny. V tabulkách 2.8 a 2.9 uvádíme inventáře hindských vokálů a konsonantů. Pro jejich přepis jsme použili tradiční způsob používaný v indologii a v hranatých zá- vorkách opět uvádíme jejich fonetickou hodnotu. K jednotlivým realizacím více viz Kostić – Alokananda – Rastogi (1975), Ohala (1983, 1999), Masica (1991), Shapiro (2003).

2.5.1.1 Vokály

Přední Střední Zadní

zavřenější ī [i] ū [u] Vysoké otevřenější i [ɪ] u [ʊ] zavřenější ē [e] a [ə] ō [o] Středové otevřenější āi [ɛ] āu [ɔ] Nízké ā [a] Tab. 2.8 Vokály hindštiny

V tabulce 2.8 uvádíme základní inventář hindských orálních vokálů. Jak je tedy patrno, to, co je tradičně (tj. po vzoru sanskrtu) považováno za rozdíl v kvantitě (např. i × ī), je vlastně rozdíl v kvalitě vokálů. U vysokých vokálů je to rozdíl v otevřenosti, kdy tzv.

90 dlouhé vokály jsou zavřenější a mohou být o něco delší než jejich protějšky i a u. U středových vokálů se rozdíl v kvalitě projevuje naopak: ē a ō, jež jsou v sanskrtu po- važovány za protějšky diftongů āi a āu, jsou zavřenější, zatímco jejich protějšky jsou v hindštině otevřenější. Konečně v případě a oproti ā se kvalitativní rozdíl realizuje jako rozdíl mezi středovým [ə], které odpovídá původnímu krátkému a, a nízným [a], které odpovídá původnímu dlouhému ā. Všechny vokály kromě i, a, u bývají realizovány jako polodlouhé nebo dlouhé, avšak rozdíl v kvalitě je primární. Ačkoli hindština vlastně rozlišuje mezi pěti stupni vokalické výšky, pro potřeby našeho výkladu budeme rozlišovat mezi třemi základními stupni, tj. vysoký, středový a nízký, a v rámci každého stupně pak mezi zavřenějšími a otevřenějšími vokály. Jeli- kož středové [ə] je z principu zavřenější než [a], můžeme rozdíl v otevřenosti uplatnit i pro střední vokály, přičemž [ə], které odpovídá původnímu krátkému a, bude zavřeněj- ší a [a], které odpovídá původnímu dlouhému ā, bude otevřenější. Toto členění využi- jeme dále při popisu sandhiových jevů. Vokály āi a āu, jež jsou přepisovány jako diftongy a jež ve staroindičtině nejspíše i diftongy byly, jsou ve standardní hindštině realizovány jako jednoduché vokály [ɛ] a [ɔ], ačkoli v některých dialektech se mohou realizovat jako diftongy. Jako fonetickou realizaci āi někteří lingvisté uvádějí také [æ] (viz Masica 1991, Shapiro 2003). Podobně realizace vokálu a bývá někdy přepisována jako [ʌ]. Tabulka 2.8 sice uvádí inventář orálních vokálů, avšak hindština také disponuje distinktivní nazálností vokálů a všechny uvedené vokály mají své nazalizované protějš- ky (a͂ , ā͂ , ı͂ , ī͂ , u͂ , ū͂ , ē͂ , ō͂ , ā͂ i, ā͂ u). Ve slovní zásobě přejaté z angličtiny se dále objevuje vokál æ, např. v bat „neto- pýr“. Tento vokál nemá svůj nazalizovaný protějšek. Ve slovních výpůjčkách ze sanskrtu může jádro slabiky tvořit také r̥ , které se realizuje jako [ɾɪ], např. kr̥ pā „laskavost“.

2.5.1.2 Konsonanty

Z fonologického hlediska lze hindské konsonanty rozdělit do pěti tříd podle místa artikulace: labiály, dentály, cerebrály, palatály a veláry. Do třídy labiál řadíme bilabiální a labiodentální konsonanty. Segmenty k, kh, g, gh, h řadíme do jedné třídy velár, ačkoli se h realizuje jako glotální konstriktiva [ɦ]. Dentály zahrnují jak pravé dentály, tak al- veoláry. Cerebrály se realizují jako retroflexní konsonanty. Pod palatály řadíme jak pa-

91 latální, tak postalveolární konsonanty. Palatální okluzívy se realizují jako postalveolární afrikáty.

Labiály Dentály Cerebrály Palatály Veláry

neasp. asp. neasp. asp. neasp. asp. neasp. asp. neasp. asp. p ph t th c ch k kh nezn. ṭ ṭh [p] [ph] [t] [th] [ʈ] [ʈh] [t͡ ʃ] [t͡ ʃh] [k] [kh] Okluzívy b bh d dh j jh g gh zn. ḍ ḍh [b] [bh] [d] [dh] [ɖ] [ɖh] [d͡ ʒ] [d͡ ʒh] [g] [gh] f s ṣ ś nezn. Kon- [f] [s] [ʂ] [ʃ] striktivy z h zn. [z] [ɦ] m n ṇ ň ṅ Nazály [m] [n] [ɳ] [ɲ] [ŋ] r ṛ ṛh Verberanty [ɾ] [ɽ] [ɽh] v l y Aproximanty [ʋ] [l] [j] Tab. 2.9 Konsonanty hindštiny (Ohala 1999: 100)

Z hlediska způsobu artikulace vymezujeme těchto pět tříd: okluzívy, konstriktivy, nazá- ly, verberanty,47 aproximanty. Stejně jako v jiných indoárijských jazycích se i v hind- štině u okluzív uplatňuje čtyřčlenný rozdíl mezi neznělými neaspirovanými, neznělými aspirovanými, znělými neaspirovanými a znělými aspirovanými. Jak poznamenává Shapiro (2003: 260), z fonetického hlediska je však rozdíl mezi neznělými aspirovaný- mi a znělými aspirovanými záležitostí jiného typu fonace, kdy znělé aspirované jsou vlastně dyšně znělé okluzívy (hlasivky jsou u nich rozevřeny a kmitají podobnou měrou jako u [ɦ]). Aproximata v bývá někdy kromě [ʋ] také realizována jako [v] nebo [w]. Konstriktivy f, z a ś se vyskytují jen ve výpůjčkách z perštiny, angličtiny a sanskrtu. Tyto výpůjčky jsou ve standardní hindštině velmi časté, a proto jsou uvedené konsonanty pevnou součástí jejího konsonantického inventáře. Ve výpůjčkách z perštiny se také objevují konsonanty q (uvulární okluzíva), x (neznělá velární konstriktiva) a ɣ (znělá postvelární/uvulární konstriktiva). V tabulce 2.9 je však neuvádíme, jelikož je

47 Angl. taps nebo flaps; český termín verberanta podle Duběda (2005). Oproti vibrantám jsou artikulo- vány jedním rychlým kmitem jazyka.

h vyslovují především mluvčí urdštiny a mnoho mluvčích hindštiny je nahrazuje k, k a g. V několika výpůjčkách z angličtiny se dále vyskytuje ʒ a u vzdělaných mluvčích se ve výpůjčkách ze sanskrtu objevuje i ɽ͂ . Všechny konsonanty kromě bh, ṛ, ṛh, h jsou v mediální pozici po vokálech a, i, u geminované. Visarg (ḥ) je v hindštině marginálním segmentem. Objevuje se pouze v ome- zeném počtu sanskrtských výpůjček, např. ataḥ „proto, odtud“. V pečlivé výslovnosti se realizuje zpravidla jako [h]. V méně pečlivé výslovnosti se uvnitř slova nevyslovuje, ale konsonant, který po něm následuje, se pak zdvojuje, např. duḥkh(a) [duhkh(a)] i [dukkh] „bolest“ (Pořízka 1972: 38–39). Anusvár (ṃ) před okluzívou zastupuje obvykle nazálu té řady, do které okluzíva patří, tedy m, n, ṇ, ň a ṅ. Před ostatními konsonanty jeho realizace kolísá: buď se nazalizuje vokál, nebo se anusvár vyslovuje jako nazála, nejčastěji n. Na konci slov přeja- tých ze sanskrtu se anusvár realizuje jako m (Pořízka 1972: 42–43). Na závěr je nutné se zmínit o transliteraci hindštiny. Hindština je zapisována pís- mem dévanágarí, které je slabičné. Všechny konsonantické znaky mají bez zvláštního označení hodnotu konsonant plus a (v hindštině realizováno jako [ə]), např. क = [kə].

V gramatikách se mluví o inherentním vokálu a zmiňuje se pravidlo, že na konci slov (a v některých pozicích uprostřed slova) tento inherentní vokál odpadá (např. Kachru

2006: 30). Znak क má totiž dvě hodnoty (dvě výslovnosti): základní [kə] a na konci slov (a jinde) [k]. Pro naše potřeby je ovšem podstatný jiný fakt. V transliteraci do latinky se inherentní vokál zpravidla nezapisuje, avšak některá sandhiová pravidla jsou pro hindštinu formulována tak, jako by slova končila na tento vokál. To se projevuje především u vokalického sandhi (viz dále, 2.5.2.1.3). Proto v těch příkladech, kde je to relevantní, inherentní a zapisujeme, ale text doplňujeme potřebným komentářem.

2.5.2 Sandhi48

2.5.2.1 Externí a interní sandhi

Hindské sandhi zasahuje především kompozita přejatá ze sanskrtu nebo nově utvořená kompozita ze sanskrtských slov. Probíhá i na švu prefixu a kořene/kmene a koře- ne/kmene a sufixu. Prákrtská slova v hindštině sandhi nepodléhají. Hindská sandhiová pravidla jsou stejná jako v sanskrtu, ale na rozdíl od něj doznala jistého zjednoušení. Podrobněji k motivaci sandhiových změn viz staroindičtina.

2.5.2.1.1 Konsonantické sandhi

A. Koncové okluzívy Koncové neznělé okluzívy se před neznělými okluzívami nemění, zatímco před znělými (včetně vokálů, viz dále) se sonorizují, např. ṣaṭ+darśan > ṣaḍdarśan „šest systémů (filozofie)“. Výjimečně se chovají dentály t a d, které se před palatálami a cerebrálami asimilují co do místa artikulace (popř. i znělosti) k následujícímu konsonantu, např. ut+cāraṇ > uccāraṇ „výslovnost“, tat+ṭīkā > taṭṭīkā „ten komentář“, sat+jan > sajjan „muž, džentlmen“. Jestliže se okluzívy setkají s nazálou, mění se okluzívy v nazálu příslušné řady, např. ut+nati > unnati „vzestup“. K sonorizaci koncových neznělých okluzív dochází i před sonantami (y, r, l, v), např. dik+vijay > digvijay „dobytí světa“. Výjimečně se opět chová dentála t, která se před aproximantou l mění v l, např. ut+lās > ullās „záře, nádhera“, tedy dochází k asimilaci způsobu artikulace. Před konstriktivami jinými než h žádná změna nenastává. Výjimkou je opět den- tála t, která v pozici před palatální konstriktivou ś s touto konstriktivou splývá v aspirovanou geminátu cch [tʃtʃh], např. tat+śiva > tacchiva „ten Šiva“. Neznělé okluzí- vy splývají s konstriktivou h v geminované znělé aspirované okluzívy stejného místa artikulace, např. ut+hār > uddhār „vysvobození“, vāk+hī > vāgghī „(právě) řeč“.

48 Pro více příkladů viz Kellogg (1876: 19–23), Greaves (1921: 33–37), Scholberg (1962: 16–22), McGregor (1987: 185–189).

B. Koncové nazály Podobně jako v sanskrtském interním sandhi se i v hindštině dentální nazála n cerebralizuje v případech, kdy jí předcházejí segmenty r̥ , r, ṣ a po n následují konsonanty n, m, y a v nebo vokál. Cerebralizace rovněž nastává tehdy, stojí-li mezi r̥ , r, ṣ a n vokál, velára, labiála, anusvár, sonanta či h, např. rāma+ayan > rāmāyaṇ „Rámájana“, pra+mān > pramāṇ „míra“. Pravidlo cerebralizace se vztahuje pouze na slova přejatá ze sanskrtu, zatímco původní hindská slova nezasahuje. Viz Kellogg (1876: 22). Labiální nazála m se před jakoukoli okluzívou mění v nazálu příslušného místa artikulace, přičemž tato nazála bývá ve většině případů v písmu zaznamenána i anusvá- rem, např. sam+kalp > saṅkalp i saṃkalp „rozhodnutí“. Před ostatními konsonanty se m mění v anusvár, např. sam+yōg > saṃyōg „šance“. Viz Kellogg (1876: 22).

C. Koncový visarg Sandhiové změny se týkají i visargu, pokud stojí po vokálu. Ke změnám pak dochází jak před konsonantem, tak před vokálem. Z důvodu zjednodušení oba případy probere- me společně, ačkoli změny před vokály patří pod smíšené sandhi. Stejně jako v sanskrtu je i v hindštině nutné rozlišovat případy, kdy visarg stojí po nízkém vokálu a a kdy po ostatních vokálech. Koncové aḥ se před vokálem a mění v ō a počáteční vokál a odpadá (v písmu je nahrazen avagrahou), např. triṃśaḥ+adhyāyaḥ > triṃśō ʼdhyāyaḥ ~ triṃśōdhyāyaḥ „tři- cátá kapitola“. V pozici před jakýmkoli jiným vokálem koncový visarg mizí, např. ataḥ+ēva > ataēva „právě tak“. Visarg se po jakémkoli vokálu kromě a, ā mění v r, a to v pozici před vokálem, znělou okluzívou, nazálou, sonantou nebo h, např. niḥ+āś > nirāś „zoufalý, zklamaný“. Ke změně aḥ v ō dochází i před znělými okluzívami, nazálami, sonantami (kromě r) nebo konstriktivou h, např. manaḥ+j > manōj „Manódža, zrození mysli“, vayaḥ+ vr̥ ddh > vayōvr̥ ddh „starší“, manaḥ+har > manōhar „okouzlující, nádherný“. Před sonantou r visarg stojící po krátkém vokálu odpadá, přičemž krátký vokál je zdloužen, např. niḥ+ras > nīras „suchý, nudný“. Koncové aḥ před k, kh, p, ph nepodléhá sandhi, avšak stojí-li visarg po jiném vokálu než a, pak se v uvedené pozici mění v ṣ, např. niḥ+phal > niṣphal „neplodný, neúspěšný“, duḥ+karm > duṣkarm „hřích, zločin“. Před dentálami t, th, s, cerebrálami ṭ, ṭh, ṣ a palatálami c, ch, ś se visarg mění v konstriktivu příslušného místa artikulace,

95 např. manaḥ+tāp > manastāp „zápal/vášeň (v) mysli“, duḥ+ṭ > duṣṭ „zlý, zkažený“, kaḥ+cit > kaścit „někdo, některý“, duḥ+śāsan > duśśāsan „špatný příkaz/vláda/trest“.

2.5.2.1.2 Smíšené sandhi

Smíšené sandhi se může týkat buď spojení vokálu a konsonantu, nebo spojení konsonantu a vokálu. Ke změnám týkajícím se visargu viz výše. Nachází-li se v hindštině krátký vokál před palatálou ch, dochází k její geminaci, např. pari+chēd > paricchēd „rozdělení, odstavec“. Konstriktiva s se v pozici po ja- kémkoli vokálu vyjma a, ā cerebralizuje v ṣ, např. abhi+sēk > abhiṣēk „kropící (svěce- nou vodou)“, vi+sam > viṣam „nestejný, hrubý“. Druhým případem smíšeného sandhi je kontakt konsonantu a vokálu. Neznělé okluzívy se v pozici před vokálem sonorizují, např. dik+amvar > digamvar „nahý“. Anusvár se v pozici před vokálem mění v m, např. saṃ+ācār > samācār „jednání, cho- vání, podmínka“.

2.5.2.1.3 Vokalické sandhi

Pravidla vokalického sandhi jsou v hindštině formulována po vzoru sanskrtu, avšak realizace jednotlivých segmentů se v obou jazycích liší. Proto ačkoli jsou pravidla ví- ceméně stejná, z fonologického hlediska se jedná o jiné procesy. Abychom rozdíl lépe naznačili, uvádíme fonetickou realizaci vokalických segmentů v hranatých závorkách. Dalším podstatným rozdílem je fakt, že součástí pravidel vokalického sandhi je inhe- rentní vokál a, který se však na konci slov nevyslovuje, nebo má oslabenou výslovnost (viz výše). V příkladech ho pro přehlednost zapisujeme.

A. Vokály stejné kvality Setkají-li se v hindštině dva vokály stejné kvality, můžeme rozlišit tři různé situace: 1. kontakt dvou původně krátkých vokálů, 2. kontakt původně krátkého vokálu s pů- vodně dlouhým vokálem nebo kontakt dlouhého vokálu s krátkým vokálem, 3. kontakt dvou původně dlouhých vokálů. Z hlediska zvukové realizace v prvním případě nastává splynutí dvou vokálů a změna otevřenosti vokálů. Vysoké vokály se mění ve své zavřenější protějšky, tedy

96 i [ɪ] + i [ɪ] > ī [i], u [ʊ] + u [ʊ] > ū [u], např. muni+indra > munīndra „světec Indra“, guru+upadēś > gurūpadēś „guruovo/učitelovo přikázání/rada“. Pro nízké vokály je for- mulováno stejné pravidlo: a + a > ā, např. kalpa+ant > kalpānt „konec (jednoho) věku“. Jelikož se koncové a prvního slova foneticky nerealizuje (tj. kalpa se vyslovuje jako [kalp]), je vhodnější tuto změnu popsat jako změnu [ə] > [a] po konsonantu prvního slova, tj. jako změnu otevřenosti nízkých vokálů bez jakéhokoli splynutí. Při kontaktu vokálu původně krátkého a vokálu původně dlouhého tyto vokály vždy splývají. U vysokých vokálů je výsledkem zavřenější varianta, tedy i [ɪ] + ī [i] > ī [i] / ī [i] + i [ɪ] > ī [i], u [ʊ] + ū [u] > ū [u] / ū [u] + u [ʊ] > ū [u], např. kṣiti+īś > kṣitīś „Pán země“, mahī+indra > mahīndra „velký/mocný Indra“, vadhū+utsav > vadhūtsav „svátek nevěsty“. Pro nízké vokály se opět udává stejné pravidlo: a + ā > ā / ā + a > ā, např. pāpa+ātmā > pāpātmā „hříšník“, vidyā+abhyās > vidyābhyās „opakování/cvičení znalostí“. Z výše uvedených důvodů se změna a + ā > ā liší od ā + a > ā. V prvním pří- padě je koncové a němé, a proto z fonologického hlediska nedochází k žádné změně (tj. konsonant + ā [a] se mění v konsonant + ā [a]). V druhém případě se však oba vokály foneticky realizují, a proto se jedná o změnu [a] + [ə] > [a]. Setkají-li se dva původně dlouhé vokály, splývají v jeden vokál stejné otevřenosti, ke změně v otevřenosti tedy nedochází, tj. ā [a] + ā [a] > ā [a], ī [i] + ī [i] > ī [i], ū [u] + ū [u] > ū [u], např. vidyā+ālay > vidyālay „škola“, mahī+īś > mahīś „velký/mocný Pán (tj. Šiva)“, bhū+ūrdhvabindu > bhūrdhvabindu „zenit země“.

B. Vokály různé kvality Podobně jako ve staroindičtině a ve středoindických jazycích dochází i v hindštině ke kontaktu vokálů různé kvality. Body 1–5 popisují všechny sandhiové možnosti.

Koncové nízké vokály 1. Nízké vokály a, ā + středové vokály ē, ō, āi, āu Při kontaktu nízkých vokálů a, ā se středovými zavřenějšími vokály ē, ō tyto vokály splývají v příslušné středové otevřenější vokály āi, āu, tj. a + ē > āi, a + ō > āu, ā + ē > āi, ā + ō > āi, např. ēka+ēk > ēkāik „jeden na jednoho/jedna ku jedné“, mā+ēvam > māivam „matka tak“, uṣṇa+ōdan > uṣṇāudan „horká vařená rýže“, mahā+ōj >mahāuj „velká záře“. Výsledkem kontaktu nízkých vokálů a, ā se středovými otevřenějšími vokály āi a āu jsou opět středové otevřenější vokály āi a āu, tj. a + āi > āi, a + āu > āu,

ā + āi > āi, ā + āu > āi, např. mata+āikya > matāikya „souhlas“, mahā+āiśvarya > ma- hāiśvarya „velký/vznešený Pán“, vana+āuṣadhi > vanāuṣadhi „lesní bylina“, ma- hā+āuṣadhi > mahāuṣadhi „univerzální lék“. Zde je opět nutné odlišit situaci, kdy je koncovým vokálem prvního slova němé a, od situací s koncovým ā. Z hlediska zvukové realizace v prvním případě žádné splývání nenastává. Při kontaktu němého a se středo- vými zavřenějšími vokály se mění jen otevřenost: konsonant + [e], [o] (tj. ē, ō) > konsonant + [ɛ], [ɔ] (tj. āi, āu), zatímco při kontaktu němého a se středovými otevřenějšími vokály k žádné změně nedochází: konsonant + [ɛ], [ɔ] (tj. āi, āu) > konsonant + [ɛ], [ɔ]

(tj. āi, āu).

2. Nízké vokály a, ā + vysoké vokály ı̄ ̆ , ū̆ Setkají-li se v hindštině koncový nízký vokál ā [a] s počátečními vysokými vokály, jsou výsledkem středové zavřenější vokály ē [e] nebo ō [o]. Jedná se tedy o splynutí vokálů různé výšky, přičemž výsledkem je středový vokál stejné horizontální polohy jako pů- vodní vysoký vokál, tj. ā [a] + i [ɪ] / ī [i] > ē [e], ā [a] + u [ʊ] / ū [u] > ō [o], např. ma- hā+indra > mahēndra „velký/vznešený Indra“, gaṅgā+udak > gaṅgōdak „voda Gangy“, ramā+īś > ramēś „Raméš“. Při kontaktu koncového nízkého vokálu a s následujícími vysokými vokály uvá- dějí hindské gramatiky podobná pravidla: a + i / ī > ē, a + u / ū > ō, např. bhārata+indra > bhāratēndra „Indie-Indra“, bhārata+uday > bhāratōday „vzestup/východ Indie“, pa- rama+īśvar > paramēśvar „nejvyšší Pán (tj. Višnu nebo Šiva)“, sāila+ūparī > sāilōparī „horní tok“. Jelikož je však koncové a němé (viz výše), z fonologického hlediska se jedná o změnu konsonant + [ɪ], [i] (tj. i, ī) > konsonant + [e] (tj. ē) a změnu konsonant + [ʊ], [u] (tj. u, ū) > konsonant + [o] (tj. ō). Jde tedy o změny vysokých vokálů v odpovídající středové vokály.

3. Nízké vokály a, ā + r̥ Nízký vokál ā [a] se může setkat i s vokalickým r̥ , které odpovídá [ɾɪ], přičemž výsled- kem je forma ar [əɾ], tzn. že dojde ke ztrátě [ɪ] a změně otevřenosti nízkého vokálu [a] v [ə], např. mahā+r̥ ṣi > maharṣi „velký/vznešený rši“. Stejné pravidlo gramatiky uvádě- jí i pro kontakt nízkého krátkého vokálu a a následujícího r̥ . V tomto případě je opět koncové a němé, a proto je přesnější z fonologického hlediska danou změnu popsat jako změnu konsonant + [ɾɪ] (tj. r̥ ) > konsonant + [əɾ] (tj. ar).

Koncové vysoké vokály 1. Vysoké vokály ı̄ ̆ , ū̆ , r̥ + jakýkoli vokál včetně r̥ Při spojení vysokých předních vokálů i [ɪ], ī [i] s jakýmkoli vokálem se vysoké vokály mění v palatální aproximantu y [j], např. abhi+uday > abhyuday „vzestup“, dēvī+arpaṇ > dēvyarpaṇ „oběť bohyni“. Ve stejné situaci se vysoké zadní vokály u [ʊ], ū [u] mění v labiální aproximantu v [ʋ], např. su+āgat > svāgat „dobré zdraví“, vadhū+āgaman > vadhvāgaman „příchod nevěsty“. Vokalické r̥ [ɾɪ] je v pozici před vokálem nahrazeno konsonantickým r [ɾ], např. mātr̥ +ānand > mātrānand „matčino potěšení“. Ve všech případech se tedy zmenšuje počet slabik.

Koncové středové vokály 1. Středové vokály ē, ō, āi, āu + jakýkoli vokál včetně r̥ Středové vokály ē [e], ō [o], āi [ɛ], āu [ɔ] se ve spojení s jakýmkoli vokálem mění v ay [əj], av [əʋ], āy [aj], āv [aʋ], např. nē+an > nayan „oko“, pō+an > pavan „vítr, vzduch“, vināi+ēk > vināyēk „zdvořilost, skromnost“, nāu+ik > nāvik „kormidelník, námořník“.

2.6 Shrnutí

V této kapitole jsme nastínili foneticko-fonologické změny na úrovni slova v indických jazycích ve třech vývojových fázích. Staroindičtinu reprezentoval védský a klasický sanskrt, středoindické jazyky pálijština a novoindické jazyky hindština. Shrňme nyní naše zkoumání sandhiových jevů ve zmíněných indických jazycích. Ve všech vybraných jazycích se setkáme s foneticko-fonologickými změnami tra- dičně nazývanými sandhi, avšak jazyky se liší rozsahem těchto změn a podmínkami, za kterých k nim dochází. Rozsahem nejbohatší jsou změny v klasickém sanskrtu. Formy slov, popř. morfémů se mění, kdykoli se vyskytnou vedle sebe, a pravidla sandhi jsou aplikována zcela pravidelně a zákonitě.49 Oproti tomu jsou ve védštině takové změny často doložené jen tam, kde slova stojí v těsném syntaktickém spojení (např. následuje- li za slovem příklonka). Podobně je tomu i v pálijštině, kde jsou sandhiové změny na rozdíl od staroindických jazyků fakultativní. Konečně v hindštině se sandhiové změny týkají jen kompozit, a to především těch, která byla převzata ze sanskrtu; nově utvořená kompozita se jimi však řídí jen částečně. Z výše uvedeného lze vyvodit několik závěrů. Jak známo, védský sanskrt předsta- vuje nejstarší a nejarchaičtější variantu staroindičtiny, zatímco podoba klasického sanskrtu je z velké části výsledkem kodifikace staroindických gramatiků. Jestliže je ve védštině sandhi omezeno převážně jen na slova v těsném syntaktickém okolí, pak lze usuzovat na to, že se jedná o přirozenější stav než ten, který existuje v klasickém sanskrtu (srov. Misra 1987). Řečeno jinak, ke změnám forem slov dochází častěji tam, kde jsou slova těsněji spjata (ať už syntakticky či fonologicky, např. do jednoho přízvukového taktu). Indičtí gramatikové sice sandhiová pravidla rozšířili i na další situace, ale v pálijštině, jež je při- rozeným vývojovým pokračovatelem staroindických jazyků, se sandhi opět týká jen slov v těsném syntaktickém svazku a navíc k němu nemusí vůbec dojít. V hindštině jakožto novoindickém jazyku potom sandhiové změny v takovém rozsahu nejsou vůbec, ba co víc, jejich pravidla jsou vlastně uměle převzata ze sanskrtu a nepředstavují živý proces. Z toho dále vyplývá, že některé sandhiové změny jsou, především ve védštině a v pá- lijštině, do určité míry gramaticky (tj. syntakticky) podmíněny, a proto je nutné je chápat

49 Avšak i zde existují výjimky, které zmíníme dále.

100 jako mutace, tedy jako změny forem slov, které jsou sice závislé na fonologickém okolí, ale které jsou navíc podmíněny gramatickým či lexikálním kontextem. K tomu viz dále. V našem výkladu jsme ve shodě s tradičními popisy rozlišovali mezi externím sandhi (na rozhraní slov včetně morfémové hranice uvnitř kompozit) a interním sandhi (uvnitř slov na rozhraní morfémů), avšak hlavní důraz jsme kladli především na popis prvního typu. K tomuto rozhodnutí nás vedlo několik důvodů. Za prvé, pravidla exter- ního a interního sandhi jsou v mnoha případech stejná. Tam, kde se lišila, jsme rozdíly uvedli (viz dále). Za druhé, pravidlům interního sandhi se gramatické popisy nevěnují v takové míře jako pravidlům externího sandhi. Proto ani netvrdíme, že by náš popis byl vyčerpávající a postihoval všechny možnosti. Konečně je třeba si uvědomit, že ačkoli jsou pravidla interního sandhi v gramatikách uváděna pro různé typy morfémů, do značné míry odrážejí spíše sekun- dární morfologickou či etymologickou analýzu slov než živé procesy. Např. ve védštině jedno z pravidel interního sandhi říká, že se ō před jakýmkoli vokálem mění v av a jako příklad se uvádí gō+ē > gavē [dat. sg.] „krávě“. Nicméně tento dativní tvar se v jazyce netvoří aktuálně, ale je to ustrnulý tvar, který v jazyce prostě existuje. Teprve na jeho základě můžeme uvedené pravidlo odvodit. Oproti tomu se pravidla externího sandhi aplikují na jakékoli spojení slov a výsledná podoba takového spojení, které může být naprosto nové a předem nedoložené, vyplývá právě z těchto pravidel. Přesto ale nelze tvrdit, že by pravidla interního sandhi platila jen pro ustrnulé tvary. Především ve staro- indičtině jsou stejně důležitá jako pravidla externího sandhi, protože se uplatňují při slovotvorbě a flexi, a to i u teoreticky zcela nových tvarů (např. cerebralizace po prefixu pari- nebo ve flektivní koncovce -su). Ve všech jazycích dochází ke třem, resp. čtyřem typům sandhiových změn: 1. konsonantické sandhi, při němž se mění koncové (a v ojedinělých případech i počá- teční) konsonanty slov (v závislosti na počátečním konsonantu následujícího slova), 2. vokalické sandhi, při němž se mění koncové vokály slov (v závislosti na počátečním vokálu následujícího slova), 3. smíšené sandhi (dvojího typu), při němž se mění buď koncový konsonant,50 nebo koncový vokál prvního slova (v závislosti na počátečním konsonantu nebo vokálu slova následujícího).

50 Výjimkou je změna počáteční neznělé aspirované palatály ch, která se na začátku slova v pozici po krátkém koncovém vokálu geminuje v cch (srov. 2.3.2.1.3 Smíšené sandhi: vokál + konsonant).

101

Zaměřme se nejprve na staroindičtinu. Z hlediska zasažených koncových segmentů slov se externího konsonantického sandhi účastní jen neznělé okluzívy k, ṭ, t, p, nazály n, ṅ a m a visarg v pozici po vokálu. Pravidla externího sandhi se projevují i v kompozitech. Dentály t a n se oproti ostatním okluzívám, resp. nazálám v určitých přípa- dech vyznačují jiným chováním. Při externím sandhi se setkáme s následujícími procesy: 1. Sonorizace: Koncové neznělé okluzívy k, ṭ, t, p se před znělými segmenty, tj. znělými okluzívami, nazálami, sonantami (vyjma t před l), konstriktivou h a vokály mění ve své znělé protějšky. K sonorizaci zmíněných okluzív před nazálami dochází především ve védštině. 2. Změna orálnosti/nazálnosti: Koncové neznělé okluzívy k, ṭ, t, p se před nazá- lami asimilují co do způsobu artikulace v nazály, a to zejména v klasickém sanskrtu (ve védštině dochází k sonorizaci, viz bod 1). 3. Změna místa artikulace: Koncové t se před koronálními neznělými okluzívami asimiluje co do místa artikulace podle následující okluzívy. Před počátečním t k žádné změně nedochází; ve védštině k asimilaci nedochází ani před cerebrálami. Před koronál- ními znělými okluzívami se t asimiluje podle místa artikulace a zároveň se sonorizuje. Koncové dentální n se asimiluje podle místa artikulace před koronálními nezně- lými okluzívami (zejména ve védštině), před koronálními znělými okluzívami, před palatální konstriktivou ś (zde může nastat změna ś v ch). Koncová labiální nazála m se asimiluje co do místa artikulace k následující neznělé okluzívě (zejména ve védštině, v klasickém sanskrtu méně často). Visarg se po jakémkoli vokálu před koronálními neznělými okluzívami mění v konstriktivu stejného místa artikulace jako následující okluzíva. 4. Lateralizace: Koncová neznělá okluzíva t se před sonantou l mění v l a dentální nazála n se před touto sonantou mění v ṃl, tj. v nazalizovanou laterálu. 5. Splynutí a geminace: Koncové neznělé okluzívy k, ṭ, t, p mohou splynout s po- čáteční konstriktivou h v aspirátu, která se následně geminuje. Tato změna je alternativou k sonorizaci, již zmiňujeme pod bodem 1. 6. Geminace: Koncová dentální nazála n a velární nazála ṅ se po krátkém vokálu v pozici před vokálem geminují. V pozici po vokálu se geminuje počáteční palatální aspiráta ch.

102

7. Epenteze homorganické konstriktivy: V klasickém sanskrtu se mezi koncovou dentální nazálu n a počáteční okluzívu vkládá konstriktiva stejného místa artikulace, přičemž se n mění v anusvár. Ve védštině na tuto změnu také narazíme: buď před enklitikami ca „a“ a cid (jako enklitika nesklonná a bez zvláštního významu; v ostatních pří- padech „znalý“), nebo v několika případech, kdy mezi dvěma slovy existuje těsné spo- jení a kdy před nazálou předchází dlouhý vokál. 8. Elize: Koncový visarg po vokálu ā (tj. āḥ) odpadá před znělými segmenty, tj. znělými okluzívami, nazálami, sonantami, konstriktivou h a vokály. Po krátkých voká- lech i a u a po ostatních dlouhých vokálech visarg rovněž odpadá v pozici před sonantou r (po odpadnutí visargu se krátké vokály dlouží). Visarg po vokálu a (tj. aḥ) odpadá před všemi vokály kromě a. Na začátku slova se setkáme s elizí krátkého vokálu a, předchází-li mu visarg po vokálu a (tj. aḥ); při této změně se navíc koncové aḥ mění v ō (viz bod 11). Ke stejné elizi dochází i po koncových středových vokálech ē, ō. 9. Kontrakce: Setkají-li se dva krátké nízké nebo vysoké vokály nebo krátký vokál s dlouhým vokálem (na pořadí nezáleží) nebo dva vokály dlouhé, splývají v sandhi v odpovídající vokály dlouhé ā, ī, ū. Popsaná změna nemusí nastat v některých přípa- dech ve Rgvédu, např. mezi jednotlivými stopami půlverše a uvnitř stopy není někdy doložena kontrakce segmentů ā + a a ū̆ + ū̆. 10. Ztráta slabičnosti: Počet slabik se redukuje při kontaktu koncových nízkých vokálů ā̆ s počáteční slabičnou sonantou r̥ , kdy v obou případech vzniká sandhiová skupina ar. Ve Rgvédu je ā v pozici před r̥ vždy kráceno nebo nazalizováno, ztrátu slabič- nosti tedy nepozorujeme. V klasickém sanskrtu a v Samhitách můžeme ztrátu slabičnosti zaznamenat také u koncových vysokých vokálů ı̄̆ a ū̆ v pozici před jiným vokálem nebo r̥ . V sandhi jsou vysoké vokály buď nahrazovány neslabičnými sonantami y a v, nebo zůstanou zacho- vány a slabičné r̥ se mění v neslabičné. Stejná změna se týká i koncového slabičného r̥ , které se před jakýmkoli vokálem mění ve svůj neslabičný protějšek, tj. r. 11. Další změny: Do této skupiny zahrnujeme změny koncové labiální nazály m v anusvár před neznělými okluzívami (zejména v klasickém sanskrtu, ve védštině ojedi- něle), znělými okluzívami, nazálami, sonantami a konstriktivami včetně h. Podobná změna nastává i v případě n a ṅ po vokálu ā a v pozici před vokálem, tj. n a ṅ > ṃ, avšak pouze ve védštině, nikoli v klasickém sanskrtu. Ve védštině se dále nazály n a ṅ po dlouhých vokálech ī, ū, r̥̄ a v pozici před vokálem mění v ṃr a ṅr.

103

Dále sem patří změna visargu po vokálu a (tj. aḥ) v ō, a to před znělými segmenty, tj. znělými okluzívami, nazálami, sonantami (před sonantou r se může měnit i v ā), konstriktivou h a vokály. Visarg se po jiném vokálu než a ve stejném okolí mění v r kromě případu, kdy následující slovo začíná sonantou r (viz bod 8). Při kontaktu nízkých vokálů ā̆ s vysokými vokály ı̄̆, ū̆ vznikají středové vokály ē, ō, přičemž se horizontální poloha výsledného vokálu shoduje s vysokým vokálem. Ve Rgvédu pravopis často vznik středového vokálu ē ze spojení ā̆ +ı̄̆ neodráží. V případě kontaktu nízkých vokálů ā̆ s počátečními středovými vokály ē, ō vznikají ve všech pří- padech diftongy āi (u předních vokálů) a āu (u zadních vokálů), jedná se tedy o nahra- zení nízkého a středového vokálu diftongem stejné horizontální polohy jako středový vokál (ve védštině se v ojedinělých případech můžeme setkat s elizí a před ē a ō či s nazalizací ā̆ před ē). Stejnou změnu jsme zaznamenali i v případě, kdy se setkají nízké vokály ā̆ s diftongy (ā̆ splývá s těmito diftongy). Při kontaktu středových vokálů ē, ō s jiným vokálem než a a stejně tak při kontaktu se sonantou r̥ se oba středové vokály mění v krátké a. Koncový diftong āi se před jakýmkoli vokálem nebo sonantou r̥ mění v ā, zatím- co u āu k žádné změně nedochází. Lze tedy říci, že se ztrácí koncová část diftongu nebo že se tento diftong monoftongizuje.

Ačkoli se výše uvedené změny týkají externího sandhi, většinu z nich najdeme i v sandhi interním. Interní sandhi se však vyznačuje několika specifickými změnami, popř. ho podstupují jiné segmenty než v externím sandhi, nebo naopak k žádným změ- nám nedochází. Největší odlišnost od externího sandhi spatřujeme v tom, že se v rámci interního sandhi nemění koncové konsonanty kořenů a verbálních a jmenných kmenů před sufixy a koncovkami začínajícími vokálem, sonantou nebo nazálou. V interním sandhi dále také nedochází k sonorizaci neznělých konsonantů před vokálem, jako tomu bylo v externím sandhi. Při interním sandhi upozorňujeme především na procesy, které jsou odlišné od sandhi externího: 1. Změna místa artikulace: Předchází-li před dentálním n palatála c nebo j, n se mění v ň (palatála způsobuje změnu místa artikulace nazály). Palatála c se před konsonanty a před vokálem a pravidelně mění ve veláru k, zatímco palatála j se před znělými konsonanty a před a mění v g, před neznělými konsonanty v k.

104

2. Ztráta aspirace: Aspiráty ztrácejí v pozici před konsonanty (kromě sonant a na- zál) svou aspiraci. Následují-li však po koncové aspirátě okluzívy t nebo th, pak se tyto okluzívy aspirují a sonorizují, zatímco koncová aspiráta svou aspiraci ztrácí. 3. Elize: Koncové n derivačního sufixu ve flexi a derivaci před konsonantem od- padá. U některých kořenů končících konstriktivou h tato konstriktiva ve slovesné flexi a v derivaci v pozici před koncovkovými t, th a dh odpadá (s následnou změnou těchto konsonantů v cerebrální ḍh a s dloužením kořenového vokálu). Ve védštině odpadají vysoké vokály i a u před sonantami y a v. 4. Kontrakce: Kromě případů zmíněných výše pod bodem 9 u externího sandhi, zasahuje kontrakce v interním sandhi i spojení dvou krátkých slabičných sonant, tj. r̥ + r̥ . Výsledkem je pak slabičná sonanta dlouhá, tj. r̥̄ . S touto změnou se setkáme pouze v klasickém sanskrtu. 5. Cerebralizace: Při interním sandhi jsou cerebralizace častými procesy a lze je pokládat za nejtypičtější rys, kterým se interní sandhi liší od externího sandhi. Cerebra- lizace nastává v následujících případech: a) Po cerebrální konstriktivě ṣ se dentální neznělá okluzíva mění v cerebrálu pří- slušné řady. b) Po ṣ se dentální aspiráta dh mění v ḍh, přičemž ṣ musí být součástí kořene nebo slovesného kmene. Konstriktiva ṣ buď mizí, nebo se mění v ḍ. c) Palatála ś se před bh a dh mění v ḍ, před t, th se mění v ṣ. d) Cerebrály způsobují cerebralizaci následujících dentál. e) Dentální nazála n se cerebralizuje v ṇ i tehdy, předchází-li jí cerebrální konstriktiva ṣ, sonanty r̥ , r̥̄ nebo r. Segmenty musí stát těsně vedle sebe, popřípadě může mezi nimi stát jakýkoli vokál, velára, labiála nebo konsonanty ṃ, h, y či v. Nazála n však nesmí stát na konci slova, ani nesmí být zdvojena, musí po ní následovat ještě ja- kýkoli vokál, n, m, y nebo v. K uvedené změně dochází, zejména pokud je n součástí flektivního nebo derivačního sufixu. Ve védštině popsaná cerebralizace postihuje i ex- terní sandhi, a to kompozita nebo těsně spjatá slova (viz dále). f) Cerebrální konstriktiva ṣ se v deklinaci mění v cerebrální okluzívy ṭ (před ne- znělými konsonanty) a ḍ (před znělými konsonanty); v konjugaci se mění v ḍ. g) K cerebralizaci s v ṣ dochází bezprostředně po vokálu (s výjimkou a, ā), veláře k a sonantě r. Po s však nesmí následovat sonanta r ani slabičná sonanta r̥ (které stojí

105 bezprostředně po s nebo i dále ve slově). Konstriktiva s se cerebralizuje v ṣ, zejména pokud je součástí flektivních nebo derivačních koncovek nebo pokud stojí na konci kmene před koncovkou nebo sufixem. Ve védštině (zejména ve Rgvédu) lze na uvede- nou změnu narazit i v rámci externího sandhi, a to pravidelně na počátku kompozit a u slov, která jsou syntakticky těsně spjata. 6. Další změny: Ve védštině i v klasickém sanskrtu podléhá spojení augmentu a s počátečními vokály i, u a sonantou r̥ zvláštní změně, tj. splynutí v tzv. vrddhiové vo- kály āi, āu, ār místo očekávaných ē, ō, ar. Vokál ī se před jiným vokálem většinou mění v iy a podobně se vokály u a ū před jinými vokály mění v uv. Vokály ē, ō se před jakýmkoli vokálem a také před sonantou y mění v ay, av. Diftongy āi, āu se před jakýmkoli vokálem mění v āy, āv.

Je třeba také zmínit, že ve staroindičtině v některých případech sandhi nenastává, i přes- tože by jím měla být slova podle regulérních sandhiových pravidel zasažena. Jedná se o následující slova: 1. Citoslovce, např. kl. skt. bhō(ḥ) „ó!, ach!“, ahō „ó!, hola!, hej!“, ā „nu, tedy“ aj. 2. Oslovovací částice v kl. skt. hē „ó!“. 3. Nominativy duálu zakončené v kl. skt. na -ī, -ū, -ē a rovněž védské nominativy a akuzativy zakončené na -ī a -ū, ve Rgvédu i koncovky -ī a -ū lokativu singuláru ı̄̆- a ū- kmenů, např. agnī+atra > agnī atra „(dva) ohně zde“ (místo očekávaného agnyatra), ripū+adya > ripū adya „dva nepřátelé dnes“ (místo očekávaného ripvadya). 4. Duálové tvary sloves zakončené na -ē. 5. Segment ē v různých védských nominálních a verbálních tvarech, např. koncovka nom. a akuz. du. f. a n. a-kmenů; koncovka 2. a 3. os. du. préz. a perf. média. 6. Védská lokativní koncovka -ē v zájmenných tvarech tvē „(v) tobě“, asmē „(v) nás“, yuṣmē „(ve) vás“. 7. Zájmenný tvar amī [nom. pl. m.] < asāu „onen“.

Srovnáme-li tedy např. dēvī+āha > dēvyāha „bohyně řekla“ a matī+āgacchatām > matī āgacchatām „(obě) myšlenky přišly“, zjistíme, že to, co je tradičně označováno jako sandhi, není zcela čisté sandhi, ale mutace, protože daná změna je podmíněna gramaticky (tj. změnu nepodstupují jen slova, která jsou v nominativu duálu).

106

O tom, že bychom některé změny forem slov ve staroindičtině (především ve védštině) měli kvalifikovat jako mutace, svědčí i následující případy, kdy jsou dané změny pod- míněny gramaticky, resp. lexikálně: 1. Změny slov zakončených ve védštině nazálou n; koncové n se geminovalo jen ve slovech, v nichž n bylo z pův. stupiny *nt(s) (viz 2.3.2.1.2 Smíšené sandhi: konsonant + vokál, C) 2. Koncový visarg se v sanskrtu před znělou okluzívou r mění jen u slov patřících do r̥ -kmenů nebo u slov punaḥ „opět, zase“, prātaḥ „(časně) ráno“ a dvāḥ „dveře“; v os- tatních případech se chová různě podle povahy předcházejícího vokálu (viz s. 46–47). 3. Nominativy maskulin zájmen saḥ „on“ ēṣaḥ „tento“ a véd. syaḥ „ten“ ztrácejí koncový visarg před každým konsonantem, např. saḥ+dadarśa > sa dadarśa „viděl“, ēṣaḥ+puruṣaḥ > ēṣa puruṣaḥ „tento muž“, tzn. visarg se zde chová jinak než u ostatních slov. Ve Rgvédu může v případě zájmena saḥ docházet navíc i k sekundárnímu sandhi, např. saḥ+id > sa id > sē ʼd „právě on“ (viz Whitney 2005: 60). 4. Ve védštině se koncové n u některých slov mění v ṃḥ před labiálou p, a to za předpokladu, že koncové n pochází ze skupiny *ns (viz 2.3.2.1.1 Konsonantické sandhi, C 1.1). 5. Ve védštině se můžeme s cerebralizací n setkat mimo interní sandhi také u těs- ně spjatých slov, a zejména u enklitických zájmen ēna „toto“ a naḥ „nás“, méně často i u slov nu „nyní a na „jako“. Daná změna je v tomto případě podmíněna lexikálně (viz 2.3.2.2.1 Interní konsonantické sandhi, C).

Je tedy zřejmé, že je nutné přehodnotit často tradovanou představu, že ve staroindičtině je sandhi čistě foneticky či fonologicky podmíněným procesem. Nevztahuje se totiž na některá slova, popř. některá slova se mění bez ohledu na svou fonetickou či fonologickou podobu různým způsobem.

Závěrem uveďme několik poznámek týkajících se védských kompozit (MacDonell 1916: 36–38). Védská kompozita (zejména ve Rgvédu) uchovávají některé archaismy, které se vymykají běžným sandhiovým pravidlům. Do této skupiny patří kompozita se slovem ścandra- „zářící“ v pozici druhého členu, např. aśvaścandraḥ „nádherný/zářivý s koňmi“, puruścandraḥ „velmi žářivý“, kde je zachovaná stará počáteční konstriktiva ś, zatímco stojí-li slovo samostatně, má vždy podobu candra-.

107

Koncová konstriktiva s prvního členu nebo počáteční s druhého členu se cerebra- lizují, např. duṣṭaraḥ „těžko překročitelný“, duḥṣahaḥ „těžko snesitelný“. Dentální nazála n se uvnitř kompozit rovněž cerebralizuje v pozici po r̥ , r a ṣ, např. nirṇik „jasné roucho“, parihṇutaḥ „zakázaný“, a rovněž v případech, kdy je dru- hým členem slovesné jméno, např. grāma+nī- > grāmaṇīḥ „náčelník vesnice“, rakṣaḥ+ han- > rakṣōhaṇaḥ „zabíječi démonů“. Méně obvyklá je cerebralizace n v druhém členu kompozita, je-li tímto členem jméno (nikoli však slovesné jméno), např. urū+nasa- > urūṇasaḥ „širokonosý“. Koncový vokál prvního členu kompozita bývá často dloužen, obzvláště před v, např. anna+vr̥ dh- > annāvr̥ dh- „prosperita díky jídlu“. Koncové vokály prvního členu kompozita, ā a ī, se naopak většinou krátí před skupinou konsonantů nebo před dlouhou slabikou, např. ūrṇā+mradas- > ūrṇamradaḥ „hebký jako vlna“. V pozdějším jazyce se s kompozity obsahujícími archaismy již nesetkáme.

Sandhi ve středoindických jazycích, konkrétně v jazyce páli, se od sandhi ve staroin- dičtině poněkud liší. Podstatný rozdíl je v tom, že externímu sandhi podléhají pouze vokály a anusvár, neboť pálijská slova mohou končit pouze vokálem nebo anusvárem (oproti staroindickým slovům zakončeným vokálem, neznělými okluzívami k, ṭ, t, p, nazálami n, ṅ a m a visargem) a začínat vokálem nebo jednoduchým konsonantem. In- ternímu sandhi však mohou podléhat i jiné konsonanty než anusvár. Další zásadní od- lišností je to, že externí sandhi pálijštiny je vždy fakultativní a podléhají mu pouze slova, která jsou syntakticky těsně spjata. V externím sandhi pozorujeme v páli následující procesy: 1. Změna místa artikulace: Konsonant se na morfémové hranici uvnitř kompozit (a také na hranici prefixu a slovního kořene a na hranici slova a následující enklitiky) asimiluje ke konsonantu druhého členu, např. jarad+gava- > jaraggava „stará kráva“. 2. Změna orálnosti/nazálnosti: Za stejných podmínek jako v bodě 1 se mohou orální konsonanty změnit v nazální, např. tad+ni- > tannissita „vydán z toho“. 3. Epenteze konsonantu: K vložení tzv. sandhiového konsonantu dochází na slov- ních hranicích před enklitikou (nejčastěji jsou vkládány konsonanty d, m, y, r, v, jež jsou pozůstatky ze staroindičtiny). Před sandhiovými konsonanty může být dlouhý vo- kál zkrácen nebo může koncový anusvár odpadnout. Před vloženými sandhiovými konsonanty se dlouhé středové vokály ē, ō mohou měnit v nízký vokál a.

108

4. Elize: Elize může postihnout jak koncový anusvár, tak vokály, a to buď počá- teční, nebo koncové. Při kontaktu dvou nízkých nebo vysokých vokálů stejné kvality se může jeden z nich elidovat. Elize koncových a, ā se objevuje i před středovými vokály ē a ō. Středové vokály ē, ō se v pozici před vokálem nemění, ale počáteční vokál druhého slova se eliduje. Koncový anusvár se před konsonanty také někdy eliduje, například v kombinacích aṃ, iṃ, uṃ. Zde dochází buď k elizi anusváru a k následné kontrakci zbylých vokálů s počátečními vokály a, i, u, nebo k elizi celé skupiny s anusvárem a ke kompenzační- mu dloužení následujícího vokálu či ke změně vysokých vokálů v sonanty. 5. Kontrakce: Při kontaktu dvou nízkých nebo vysokých vokálů stejné kvality se setkáme s kontrakcí těchto vokálů v odpovídající vokál dlouhý (ā̆ + ā̆ > ā, ı̄̆ + ı̄̆ > ī a ū̆ + ū̆ > ū). 6. Změna slabičnosti: Krátké vysoké vokály i a u se v pozici před vokálem mění v neslabičné sonanty y a v, a to především v gáthovém jazyce, přičemž může dojít k elizi koncového nebo počátečního vokálu následujícího slova. Zbylý vokál může být zdloužen. 7. Změna délky: Dlouhé koncové vokály se před konsonanty někdy krátí, a stejně tak se někdy krátké vokály před konsonanty dlouží. 8. Další změny: Anusvár se před neznělými okluzívami a před nazálami mění v nazálu příslušného místa artikulace, např. před palatálami v palatální nazálu ň. Před nepalatálními okluzívami a nazálami k uvedené změně dochází, především následuje-li příklonka nebo jiné jméno ve vokativu. Před konstriktivou h se anusvár mění v ň. Vokál ō se někdy před konsonanty mění v a. Při kontaktu koncových nízkých vokálů a, ā s vysokými vokály vznikají stejně jako ve staroindičtině středové vokály ē nebo ō.

V pálijském interním sandhi se odehrávají podobné změny jako v sandhi externím (tj. kontrakce a elize vokálů či vložení sandhiového konsonantu). Kromě toho je specifickou interní změnou geminace konsonantů po vokálech a asimilace anusváru před l, kdy se anusvár mění v l, a dále před sonantou y, kdy se anusvár může změnit v palatální nazálu ň, přičemž se i y mění v ň.

109

Z novoindických jazyků byla předmětem našeho zkoumání hindština, ve které sandhi podstupují zejména kompozita přejatá ze sanskrtu nebo nově utvořená kompozita ze sanskrtských slov. Sandhiová pravidla jsou stejná jako v sanskrtu, jelikož právě z něj byla převzata. Mezi hindskými a sanskrtskými pravidly je však zásadní rozdíl. Sandhio- vá pravidla totiž vycházejí z pravopisné podoby slov v sanskrtu, avšak zvuková realizace některých hindských grafémů se liší od sanskrtské. Ve výsledku se tedy hindština vyznačuje jinými foneticko-fonologickými změnami. Týká se to především vokálů. 1. V hindštině se na rozdíl od staroindických jazyků nevyslovuje koncový krátký vokál a, avšak sandhiová pravidla s ním počítají. Proto zatímco např. v sanskrtu při kontaktu koncového a s počátečním a nastává jejich kontrakce v ā, v hindštině o kontrakci mluvit nemůžeme, jelikož se koncové a prostě nevyslovuje. Ze stejných důvodů nelze říci, že by jako v sanskrtu koncové a splývalo s počátečními vysokými vokály i a u ve středové vokály ē a ō, byť hindština aplikuje stejné pravidlo. Z hlediska zvukové realizace se zde prostě vysoké vokály mění v odpovídající středové zavřenější vokály. 2. Původní staroindický kvantitativní rozdíl mezi krátkými a dlouhými vysokými a nízkými vokály se v hindštině přehodnotil na rozdíl v otevřenosti. Proto např. při kontaktu koncového i s počátečním i se tyto vokály nemění v odpovídající vokál dlouhý, ale mění se v odpovídající zavřenější vysoký vokál. 3. Konečně se staroindický rozdíl mezi středovými vokály ē a ō, které původně vznikly z diftogů *ai a *au, a diftongy āi a āu v hindštině rovněž přehodnotil v rozdíl v otevřenosti. Segmenty āi a āu se zde totiž realizují jako středové otevřenější vokály, zatímco ē a ō jsou středové zavřenější vokály. Tomu odpovídají i příslušná sandhiová pravidla. Nelze proto jako v sanskrtu tvrdit, že při kontaktu koncového nízkého vokálu ā s počátečními středovými vokály ē a ō vznikají diftongy āi a āu, nýbrž že nízký vokál splývá se středovým zavřenějším vokálem v jeho otevřenější variantu.

110

3. Kapitola KELTSKÉ JAZYKY

V této kapitole představíme mutace ve vybraných živých keltských jazycích. Vymřelý- mi kontinentálními jazyky se zde nebudeme zabývat, protože nedisponují takovým ja- zykovým materiálem, na kterém bychom mohli analýzu provést, a (počáteční konso- nantické) mutace pro ně navíc nejsou příznačné.1 Budeme se věnovat pouze keltským jazykům mladším ostrovním (goidelským i brytonským), tzn. jazykům pocházejícím z keltštiny Britských ostrovů, doloženým až po r. 500/600 n. l. (do tohoto období se datuje rozpad pragoidelštiny, resp. prabrytonštiny). Právě tyto jazyky prodělaly dlouhý vývoj, mají moderní pokračovatele i v dnešní době a s využitím diachronního přístupu lze dobře vystopovat sandhiový původ keltských mutací. V úvodu této kapitoly nejprve představíme klasifikaci keltských jazyků a následně stručný historický vývoj zvolených kandidátů (irštiny, skotské gaelštiny, velštiny, breton- štiny), na něž se v rozboru zaměříme. Keltské jazyky řadíme stejně jako jazyky indoírán- ské, resp. indoárijské, jimž jsme věnovali předcházející kapitolu, do indoevropské jazy- kové rodiny. Ve všech námi zvolených jazycích dochází velkou měrou ke kontaktnímu působení segmentů, a to jak ve větném kontextu, tak uvnitř slov. Na následujících stránkách podro- bíme každý z vybraných moderních keltských jazyků synchronní analýze, a to z hlediska uplatnění mutací a sandhi. Závěrečná vzájemná komparace zjištěných jevů prokáže z hlediska mutací shody a odlišnosti mezi jednotlivými jazyky, resp. mezi oběma větvemi ostrovních keltských jazyků, tedy goidelskou a brytonskou. Faktory, které ve vývoji zmí- něných keltských jazyků měly vliv na vznik počátečních konsonantických mutací, byly společné oběma těmto větvím. Šlo především o ztrátu koncových slabik – viz Apendix 1.

1 Náslovné konsonantické mutace nejsou v těchto jazycích doložené (vzhledem k nedostatku pramenů). Lenizace okluzív (znělé okluzívy > znělé konstriktivy, neznělé okluzívy > znělé okluzívy) proběhla prav- děpodobně snad pouze v galštině.

111

3.1 Klasifikace keltských jazyků

Klasifikace keltských jazyků připouští dva modely. Tradiční model reprezentují např. Pedersen (1909–1913) či Schmidt (2002). Oba s ohledem na vývoj prakeltské labiovelá- ry *kw dělí keltské jazyky na p-keltské a q-keltské. Jazyky bližší inovačnímu centru (pomyslné centrum bylo pravděpodobně na pomezí Německa, Itálie a Francie) provedly změnu *kw > p, zatímco jazyky na periferii zachovaly *kw > k(w). Mezi p-keltské jazyky počítáme jazyk galský, lepontštinu, noričtinu a galatštinu a jazyky brytonské (kum- brijštinu, piktštinu, kornštinu, velštinu, bretonštinu), mezi q-keltské jazyky patří jazyk keltiberský a jazyky goidelské (irština, skotská gaelština, manština). Naproti tomu druhý model, zastoupený např. Schrijverem (1995) nebo McConem (1996), dělí keltské jazyky na jazyky pevninské/kontinentální (galština, lepontština a keltiberština) a jazyky ostrovní (jazyky goidelské a brytonské), a to s uplatněním nejen hlediska genetické příbuznosti, ale i hlediska geografického a časového. Pro naši práci se nám zdá výhodnější pracovat právě s tímto druhým modelem, neboť se budeme zabývat živými ostrovními jazyky. Kontinentální jazyky kolem r. 500 n. l. zanikly, ne- mají tudíž moderní pokračovatele, a proto je v této práci zohledňovat nebudeme. Zdů- razněme, že dělení na „kontinentální“ vs. „ostrovní“ keltské jazyky tak, jak bylo nazna- čeno, vychází ze stavu do 5. století n. l. Ačkoli je bretonština zástupcem ostrovních ja- zyků, dnes se užívá výlučně na evropském kontinentě, tj. na Bretaňském poloostrově na západě Francie, kam se dostala migrací brytonských mluvčích z Cornwallu a jihozápadu Anglie. Námi užitou klasifikaci keltských jazyků znázorňují tabulky 3.1 a 3.2:

brytonské jazyky p-keltské jazyky galský jazyk lepontský jazyk

goidelské jazyky q-keltské jazyky keltiberský jazyk

Tab. 3.1 p-/q-keltské jazyky (Pedersen, Schmidt)

112

galský jazyk Kontinentální/pevninské keltské jazyky lepontský jazyk keltiberský jazyk

goidelské jazyky Ostrovní keltské jazyky brytonské jazyky Tab. 3.2 Ostrovní/kontinentální keltské jazyky (Schrijver, McCone)

Za prajazyk goidelské větve považujeme (pra)goidelštinu, jež fakticky splývá s pra- irštinou, resp. archaickou irštinou, ze které se všechny moderní jazyky této větve vyvinuly a oddělily se od ní až relativně nedávno (např. společný literární jazyk spojoval skotskou gaelštinu s irštinou až do 17. století). Nadále budeme pracovat s živými jazyky goidelské větve, tj. irštinou a skotskou gaelštinou. Prajazykem brytonské větve byla (pra)brytonština. Jazyky brytonské se od sebe začaly oddělovat mnohem dříve než jazyky goidelské (např. bretonština a kornština si byly bez obtíží srozumitelné asi do 12. století) a výsledkem je dnešní stav: mezi živými jazyky této větve jsou poměrně velké rozdíly (Bičovský 2005: 13–15). Do brytonské větve náleží dosud živé jazyky, velština, bretonština a znovu restituovaná kornština (jíž se v této práci podrobně zabývat nebudeme), a dále jazyky vymřelé, iverština a kumbrij- ština, které zde nebudeme brát v potaz z důvodů uvedených výše.

3.2 Historický vývoj keltských jazyků

Charakterizujme si nyní stručně keltské jazyky obecně. Poté se zaměříme podrobněji na zvolené představitele obou větví ostrovních jazyků. Dále budou zmíněny pouze ty dě- jinné události, které zásadním způsobem ovlivnily vývoj konkrétního jazyka a které nám mohou usnadnit pochopení některých jazykových změn v jednotlivých jazycích. Rozhodně zde není naším cílem vypsání celé historie vývoje příslušných jazyků. Pro více informací viz např. Gregor (1980), MacAulay (1992a), Russel (1995), Ball – Fife (2002), Bičovský (2005: 7–13) aj. Od předpokládaného indoevropského prajazyka se keltské jazyky oddělily asi kolem r. 1000 př. n. l. Pravlastí Keltů byla pravděpodobně oblast střední Evropy, a to až

113 po severní Itálii. Postupně se však usadili také v Galii, na Iberském poloostrově a v po- vodí Dyje, přičemž kolonizace probíhala ve dvou vlnách: 1. v 7.–6. století byla obsaze- na většina západní Evropy, v 5.–4. století Keltové dorazili na Britské ostrovy; 2. kolem r. 400 př. n. l. vnikli Keltové do Itálie a ohrozili Řím. R. 280 př. n. l. vtrhli do Řecka a přes Héllespont pronikli až do Malé Asie, kde se usadili (oblast nazývaná Galatie) a kde podle dostupných pramenů hovořili keltsky. V 1. století př. n. l. začal sílit tlak Germá- nů, kteří Kelty vytlačovali přes Rýn směrem na západ. V období římské okupace (50 př. n. l. – 486 n. l.) se keltské obyvatelstvo Galie romanizovalo a svůj původní jazyk přestalo téměř užívat. Obdobný vývoj lze zaznamenat i na Iberském poloostrově. Tam se až na výjimky už kolem přelomu letopočtu mlu- vilo lidovou latinou. V 5. století najdeme keltské obyvatelstvo už prakticky jen na úze- mí severozápadní Francie. Od tohoto okamžiku se také datuje vymření keltštiny na ev- ropském kontinentě. Po r. 400 n. l. na Britské ostrovy pronikly germánské kmeny. Pod jejich nátlakem se v 5.–6. století část keltského obyvatelstva vystěhovala do Armoriky (Bretaň). Od 10. století se keltskými jazyky hovořilo v oblastech, které jsou téměř totožné s dnešními. Jsou to Skotsko, Wales, Irsko, Ostrov Man, Cornwall, Bretaň.

Kontinentální keltské jazyky není jako skupinu jednoduché definovat. Nevyznačují se totiž žádným rysem, který by pro ně byl v rámci keltských jazyků výjimečný. Kromě toho nemáme k dispozici ani dostatek materiálu, z něhož bychom mohli určit, zda pro ně byly příznačné tendence, které mohly vést k takovým jazykovým změnám jako v případě ostrovních jazyků. S jistotou tedy nelze ani tvrdit, že se jednalo o jazyky ge- neticky odlišné. Mezi staré, vymřelé, kontinentální jazyky, tj. jazyky bez moderních pokračovatelů, patří: keltiberština – jazyk centrální části Španělska; lepontština – jazyk obyvatel severní Itálie ovlivněný patrně jazyky italickými a galštinou; galština – jazyk obyvatel římské Galie a dalších přilehlých oblastí; galatština – jazyk Keltů, kteří se usadili ve střední oblasti Malé Asie; noričtina – jazyk římské provincie Noricum (dnešní Štýrsko a Kraňsko), dialekt galštiny.

114

Ostrovní keltské jazyky se utvořily až po r. 500 n. l. a od té doby jsou soustavně za- znamenávány. Jazyky této větve bývají označovány jako moderní, neboť většina z nich je dodnes živá (nebo alespoň donedávna byla). Mezi ostrovní jazyky patří dnes již vymřelé jazyky: piktština (jazyk severního Skotska), kumbrijština (jazyk jižního Skotska a severní Anglie) a ivernština (jazyk malé enklávy britských obyvatel v jihovýchodní části Irska). Britština je rekonstruovaný prajazyk brytonské větve, kterým hovořili původní obyvatelé římské provincie Britannia2; s pádem římského impéria se jazyk rozštěpil na jednotlivé brytonské jazyky (odtud označení brytonština). Podrobnější charakteristiku živých ostrovních keltských jazyků (goidelských i brytonských) uvádíme v následujících dvou samostatných podkapitolách.

Goidelské a brytonské jazyky se od sebe odlišují již zmíněným vývojem indoevropské labioveláry *kw. Také poloha přízvuku je odlišná. Zatímco v jazycích goidelských spa- dá přízvuk na první slabiku slova, v jazycích brytonských je na penultimě. Z mor- fologických diferenciací zmiňme alespoň relativní zachování systému deklinací v goi- delských jazycích, i když tendence k eliminaci deklinace, a to především postupným nahrazováním jednotlivých pádů předložkovými spojeními, je stále silnější. Naproti tomu jazyky brytonské ztratily deklinaci ještě před vydělením z protobrytonského prajazyka. Shod i odlišností mezi oběma větvemi jazyků lze jmenovat více, v této práci se jimi však nebudeme detailněji zabývat.

3.2.1 Goidelské jazyky3

3.2.1.1 Irština

Irština je jazyk, který je nejtěsněji spjat se skotskou gaelštinou a s jazykem manx. Jak skotská gaelština, tak manština byly původně irskými dialekty, jejichž spisovná forma

2 Britannia bylo středověké latinské označení pro Velkou Británii, jež bylo patrně i ženskou personifikací ostrova. Název je derivován z řeckého Prettanike či Brettaniai, kolektivního označení pro ostrovy s indi- viduálními jmény – Albion nebo Velká Británie. 3 Označení goidelské (jazyky) pochází ze slova Goídil (v sg. Goídel) představující vlastní označení Irů ve staroirském jazyce. Staroirské slovo Goídelg označovalo irský jazyk samotný.

115 se teprve ve 13. století odlišila od irštiny. Psanou irštinu poprvé dokládají tzv. ogamové nápisy4 ze 4. století n. l., které jsou zároveň svědectvím nejstarší formy goidelských jazyků. Toto období bývá nejčastěji označováno jako období primitivní či archaické irštiny (jednotlivé fáze vývoje jazyka viz tab. 3.3). Transkripce ogamových nápisů poukazuje na podobnosti (zvláště v oblasti morfologie) tohoto primitivního jazyka s gal- štinou, latinou, klasickou řečtinou a sanskrtem. Formulkovitý charakter nápisů přináší jisté svědectví pouze o fonologii a morfologii jmen, avšak nevypovídá téměř nic o morfologii sloves či o syntaxi. Jazykové změny, příznačné pro střední a moderní irštinu (např. apokopa, synkopa, vokalické změny), nejsou v tomto období ještě zjevné. Zhruba v 5. století můžeme mluvit o přechodu stadia primitivní irštiny do staré irštiny. Spolu s křesťanstvím proniklo do Irska i latinské písmo. Stará irština je primár- ně doložena kratšími či delšími glosami v latinských rukopisech dochovanými až z konce 7. století. Jazyk staré irštiny vypovídá o nespočtu změn, které nastaly od období nápisů v písmu ogam, přičemž většina změn byla (pouze) fonologické povahy, např. silný počáteční přízvuk slova, rozdíl mezi velarizovanými a palatalizovanými konsonanty (podobně jako v moderní irštině), krácení dlouhých vokálů v nepřízvučných sla- bikách, ztráta koncových slabik slov či synkopa. Příznačné jsou také výpůjčky z latiny5 a řečtiny. V jazyce staré irštiny už můžeme zaznamenat náslovné konsonantické mutace, které však písmo zachycuje nepravidelně. Stará irština je předchůdcem moderní irštiny, skotské gaelštiny a jazyka manx.

4 Ogam je irské hláskové písmo používané pro zápis irštiny ještě před příchodem křesťanství. Jedná se o krátké záznamy v pragoidelštině, převážně vlastní jména zesnulých (v počtu asi kolem 400), přičemž většina z nich jsou náhrobní nápisy či nápisy na hraničních sloupech. Písmo ogam má charakteristickou podobu zářezů rytých do hran kamenných kvádrů nebo do dřeva. Uspořádání písmen napovídá, že jejich vynálezci museli být patrně již obeznámeni s latinou a jejím písmem (přistoupíme-li na hypotézu, podle které bylo toto písmo vynalezeno až po r. 200 n. l.). Ogamové nápisy byly nalezeny na celém území Irska a na západním pobřeží Velké Británie. O ogamových nápisech viz např. Lewis – Pedersen (1937), Maca- lister (1945), Thurneysen (1909, 1946), Pokorny (1969), McManus (1997), Swift (1997) aj. 5 Už v období římské okupace se do jazyků v Británii dostalo velké množství latinských výpůjček, které postupně pronikly i do irštiny. Jedná se o nejstarší vrstvu latinských výpůjček, které mj. poskytují výbor- ný materiál pro zjištění chronologie zvukových změn (nejstarší latinské výpůjčky pronikly na Britské ostrovy ještě dříve, než se uskutečnily všechny hlavní fonologické změny, viz Apendix 1). Další dvě skupiny latinských výpůjček byly goidelskými a brytonskými jazyky přijaty až později – byly to: 1. „vědecké výpůjčky“, které můžeme nalézt ve spisovném jazyce, a 2. latinská slova, která sem pronikla přes fran- couzštinu a angličtinu (Lewis – Pedersen 1937: 56–63).

116

Do doby mezi 10.–13. stoletím se klade fáze střední irštiny, jíž se užívalo v Irsku, Skotsku a na Ostrově Man. Středoirský jazyk lze charakterizovat tendencí k zjedno- dušení slovesné flexe a pronikáním skandinávských výpůjček do slovní zásoby (v této době totiž Britské ostrovy čelily nájezdům a dočasné nadvládě skandinávských Vikin- gů). Rozvíjí se poezie i próza. Od konce 13. století můžeme hovořit o nové irštině, neboť vzrůstající rozdíl mezi hovorovým a literárním jazykem si vynutil novou literární normu. Během 16. a 17. sto- letí ztratila irsky mluvící aristokracie veškerý vliv a irština zmizela z vyšších stupňů vzdělání a ze státní správy. Irsko se ocitlo v rukou anglicky hovořící šlechty a angličtina se dostala do úřadů. Užívání irštiny se tak zúžilo na venkovskou chudinu. Do irštiny pronikly slovní výpůjčky z angličtiny a také z francouzštiny. Začala se tvořit rukopisná tradice tří hlavních dialektických oblastí moderního Irska: Munster, Connacht a Ulster. Klasická fáze nové irštiny trvala do 18. století, poté nastoupila irština moderní. V r. 1922 byla vyhlášena samostatnost Irské republiky. Irština opět nabyla statusu národního a úředního jazyka a navrátila se do škol. Dnes se irštinou mluví v Irské re- publice a jako menšinovým jazykem také v Severním Irsku (Blažek rkp.2: 2–3). K vývoji irštiny viz také např. Ó Rahilly (1946, 1972), Thurneysen (1946),6

Ó Dochartaigh (1992), Eoin (2002), Blažek (rkp.2).

Fáze irského jazyka Periodizace (n. l.)

primitivní (archaická) irština 4.–5. století stará irština 6.–10. století střední irština 10.–13. století nová/moderní irština 13. století – dodnes

7 Tab. 3.3 Periodizace vývoje irského jazyka (podle Blažek rkp.2)

6 První vydání vyšlo roku 1909 pod názvem Handbuch des Alt-Irischen. My budeme pracovat s anglic- kým překladem knihy A Grammar of Old Irish z roku 1946. 7 Periodizace jednotlivých fází jazyků (goidelských i brytonských) může být u dalších autorů odlišná.

117

3.2.1.2 Skotská gaelština8

Gaelštinu přinesli na severozápad Skotska okolo r. 500 n. l. osadníci z Irska. Není příliš jasné, kdy nejranější emigrace gaelsky mluvících obyvatel začala, ale pravděpodobně proběhla už ve 4. století a osídlování pokračovalo i po oslabení moci Římské říše. Poli- ticky nejdůležitějším centrem Skotska se v 2. polovině 5. století stala osada Dál Ríata v Argyllu. Odtud se Gaelové šířili na západ Skotska, poté expandovali na sever. Při pronikání na východ narazili na odpor původních obyvatel, Piktů. K sjednocení celého severního Skotska došlo až v polovině 9. století, přičemž jazykovou, kulturní a politic- kou převahu získali Gaelové. Brytonská území na jihu, tj. Strathclyde a území v Rhe- gedu, připadla v 10.–11. století též gaelským králům. Normanský vliv na skotskou šlechtu vyvolal ústup gaelštiny obzvláště v jižním Skotsku, odkud se šířil dále na sever. V 15. století se převážná část gaelsky mluvící populace soustředila na skotské vysočině. Jazyková politika ve školství a také průmyslová revoluce vytlačily gaelštinu na severo- západní periferii Skotska. Vlivem angličtiny jakožto jazyka státní správy a médií přesta- la být gaelština ve 20. století úředním jazykem, i přestože se dnes používá v místních novinách a televizi. Všechny výše uvedené historické události měly na jazyk Gaelů značný dopad. Vzdalování skotské gaelštiny od irštiny uspíšil zejména kontakt s piktským a kumbrij- ským substrátem a anglosaským superstrátem ve 2. polovině 1. tisíciletí a dále pak střet se starou severštinou (tj. jazykem Vikingů) na přelomu 1. a 2. tisíciletí. Přímé svědectví o fázi staré a moderní skotské gaelštiny chybí. Obecně přijímaná teorie o vzniku skotské gaelštiny vypovídá o tom, že charakteristické rysy oddělující skotskou gaelštinu od ostatních goidelských jazyků lze najít už v období střední irštiny. Společný literární jazyk spojoval gaelštinu s irštinou až do 17. století, i když charakteristicky gaelské rysy se v literárním jazyce objevily již ve 12. století; vlastní gaelské písemnictví má svůj počátek však až v 15. století (k jednotlivým fázím vývoje jazyka viz tab. 3.4). V tomto období proniklo do jazyka také množství slovních výpůjček ze staré severštiny a z ang-

8 Slovo Skot lze odvodit ze slova Scoti/Scotti, jímž Římané označovali lid, který cestoval z Irska do Skot- ska. Původ slova je dále nejasný. Lze jej spojovat s gaelským slovem Scuit označujícím skupinu nájezd- níků vyloučených ze společnosti. Jiné z hypotéz navrhují gaelský původ ze Sgaothaich či řecký původ ze Skotos „temnota, tma“. Slovo Scoti je synonymem ke slovu Gaelové. Jakmile v 5. století nájezdníci z Ir- ska založili království Dál Ríata, a poté co se jeho vliv rozšířil, bylo jméno Scotti vztaženo i na další sub- jekty; vzniklo tedy označení skotský, Skot, Skotsko.

118 ličtiny. V 19. století se na základě jihovýchodních dialektů utvořil současný literární jazyk, avšak zachoval si mnoho archaických rysů, které v jiných dialektech zmizely už v předešlém století. V současné době probíhají pokusy přiblížit literární normu živým dialektům. Skotská gaelština existuje ve dvou dialektických variantách, severní a jižní. Jižní dialekt je oproti severnímu bližší irštině a má bohatší flexi. Skotskou gaelštinou se dnes hovoří na skotské vysočině a v oblasti skotských ostrovů (Blažek rkp.2: 3).

Fáze skotské gaelštiny Periodizace (n. l.)

vlastní gaelské písemnictví 15. století zformování literárního jazyka 19. století

Tab. 3.4 Periodizace vývoje skotské gaelštiny (podle Blažek rkp.2)

K vývoji skotské gaelštiny viz např. MacAulay (1992b), Gillies (2002), Blažek (rkp.2).

3.2.1.3 Manština

Manština neboli jazyk manx je jedním z potomků staré irštiny (přes střední irštinu a ranou skotskou gaelštinu), kterým se hovořilo a dnes opět hovoří na Ostrově Man na- cházejícím se v severní části Irského moře mezi Anglií, Skotskem, Irskem a Walesem. Jazyk existuje ve dvou dialektických variantách: severní manx a jižní manx.9 Jak s ir- štinou, tak se skotskou gaelštinou, příp. s jejich dialekty, má manština mnoho společné- ho v oblasti zvukové stavby, lexika i morfologie. Původní obyvatelstvo Ostrova Man bylo pravděpodobně brytonského původu. Osídlování ostrova obyvatelstvem irského původu začalo patrně už ve 4. století n. l. Přistěhovalci z Irska s sebou přinesli goidelský jazyk, jenž se postupně stal jazykem většiny obyvatel ostrova a rozvinul se v manštinu. Podobně jako pobřežní oblasti Skot- ska a Irska byl i Ostrov Man v průběhu 9.–13. století kolonizován Vikingy, kteří svou stopu zanechali ve slovních výpůjčkách a v osobních a místních jménech. Manština se odchýlila od rané moderní irštiny až ve 13. století a od skotské gaelštiny až v 15. století. V 15. století se ostrov dostal pod nadvládu Anglie a angličtina stále více ovlivňovala

9 Severní dialekt manštiny pokrývá území zhruba od Maughold na severovýchodě ostrova až po Peel na západním pobřeží, zatímco jižní dialekt manštiny užívají mluvčí v oblasti správního okresu Rushen.

119 charakter jazyka. Jako mateřský jazyk začala manština prudce upadat, takže do 19. sto- letí jej postupně ve školství a státní správě nahradila angličtina. Z veřejného života tak byla manština prakticky vytlačena. Vznik manského písemnictví se datuje na počátek 16. století, první tištěné knihy v manštině začaly vycházet až začátkem 18. století. Úpadek jazyka v 19. století způsobil to, že v polovině 20. století bylo zaznamenáno pouze několik rodilých mluvčích vyššího věku (poslední rodilý mluvčí zemřel v r. 1974). V této době však bylo vyvinuto úsilí jazyk oživit a manština se postupně opět navracela do škol a mnoho lidí si ji zvolilo jako svůj druhý jazyk. Na záchraně jazyka, který prakticky zanikl přirozeným vývojem, měla velký podíl i tzv. Irská folklorní komise (z angl. Irish Folklore Commission), která v první polovině 20. století zachytila určité množství textů ve fonetickém přepisu. K periodizaci jednotlivých fází vývoje jazyka viz tab. 3.5. Dodejme, že přibližně tisíc let byla manština v kontaktu s románskými a germán- skými jazyky a také pravděpodobně nebyla jazykem užívaným výhradně na Ostrově Man. Ačkoli slovosled a většina slovní zásoby jsou specifické pro manštinu, resp. ostat- ní keltské jazyky, lze zaznamenat velký přesah mezi manštinou a dalšími evropskými jazyky, a to v syntaxi, sémantice, frazeologii a idiomatice. V manštině navíc existuje i celá řada výpůjček z latiny, francouzštiny, staré severštiny a angličtiny. Pokud jde o gramatiku, ta za poslední čtyři století zaznamenala dosti dramatický vývoj. Došlo ke ztrátě gramatické kategorie pádu a rodu, inovační opisný slovesný systém existuje vedle zděděného flektivního systému nejranější fáze manštiny, a to ještě před tím, než byla v 15. století vystavena značnému vlivu angličtiny. Rozmanitost slovníku a syntaxe byla redukována až v pozdějších stadiích vývoje jazyka (Blažek rkp.2: 3–4). Pokud jde o náslovné mutace, v pozdní manštině už nejsou tak časté. V období klasické manštiny podstupovala lenizaci substantiva, adjektiva, slovesná substantiva i slovesa, nazalizaci však pouze substantiva, slovesná substantiva a slovesa. Ortografie zaznamenávala mutace velmi inkonzistentně.

Fáze jazyka manx Periodizace (n. l.)

raná manština 17. století klasická manština 18. století pozdní manština 19. století – dodnes

Tab. 3.5 Periodizace vývoje jazyka manx (podle Broderick 2002)

120

K vývoji manštiny viz např. Thomson (1992), Broderick (2002), Phillips (2004), Blažek

(rkp.2).

3.2.2 Brytonské jazyky

3.2.2.1 Velština

Velštiny se jako oficiálního jazyka dnes užívá už pouze ve Walesu, ale nebylo tomu tak vždy. V době pádu Římské říše byla v podstatě na celém území Britannie v živém úzu keltská nářečí, a to i navzdory tomu, že vzdělané vrstvy obyvatelstva užívaly v pí- semném styku latinu. Po r. 410 se však situace začala měnit, neboť z Británie odtáhla římská vojska a země tak byla vystavena nájezdníkům z okolních národů. Na počátku 7. století lze uvažovat o brytonském území pouze v případě Cornwallu, Walesu a Cum- brie. V této době začali také Germáni rychle zabírat větší a větší část Anglie; germani- zace pak trvala několik staletí. Příchod Germánů vyvolal také izolaci jednotlivých brit- ských nářečí. Wales si udržel samostatnost až do středověku a teprve v polovině 13. sto- letí se oficiálně stal součástí Anglie (Bičovský 2005: 99). Vývoj velšského jazyka lze rozdělit do čtyř období (viz tab. 3.6). Perioda ar- chaické velštiny trvala zhruba v rozmezí od 6. do 9. století. Z tohoto období se dochovala místní a osobní jména v latinských rukopisech. Předpokládá se, že velština byla zapisována od 7. nebo dokonce už od 6. století. Stará velština (9.–13. století) už disponuje souvislými domácími texty. Znělé okluzívy b, d a g se v mediální a koncové pozici označovaly grafémy p, t a c. Podobně i znělé konstriktivy v, ð, ɣ a ṽ byly zapisovány grafémy b, d, g a m. Základ moderního keltského pravopisu můžeme spatřovat právě ve staré velštině (stejně jako ve staré iršti- ně, bretonštině a kornštině). Na počátku 12. století se však starovelšský pravopisný systém začal pomalu hrou- tit, a to v důsledku některých zvukových změn, které v této době v jazyce probíhaly, např. denazalizace ṽ > v, zvýšil se počet grafémů o y a w. Toto období označujeme tra- dičně jako období střední velštiny (13.–15. století). Od konce 15. století nastupuje tzv. moderní velština. Jako počátek moderního jazyka lze považovat probíhající náslovné mutace konsonantů, které se objevovaly už

121 i v pravopise. Grafémy dd a f reprezentují konsonanty ð a v. R. 1588 byl vydán první velšský překlad Bible vycházející z jazyka tradiční velšské poezie; považuje se za hra- niční bod mezi ranou a pozdní moderní velštinou. Na rozdíl od irštiny byla velština ve všech obdobích vývoje zapisována latinkou. Na území Walesu se nacházejí čtyři hlavní dialektické oblasti – v závorkách uvá- díme název dominujícího hrabství: 1. severozápadní – venedotský (Gwynedd), 2. severo- a středovýchodní – ordovický (Clwyd a Powys), 3. jihozápadní – demetský (Dyfed) a 4. jihovýchodní – silurský (západní, střední a jižní Glamorgan a Gwent), viz Blažek

(rkp.2: 13–14). Někteří lingvisté rozdělují velšské dialekty pouze na dvě skupiny: 1. severní a 2. jižní, přičemž odlišnosti nacházejí především ve výslovnosti a ve slovní zásobě. Rozdíly v gramatice jsou minimální.

Fáze velštiny Periodizace (n. l.)

archaická velština 6.–9. století stará velština 9.–13. století střední velština 13.–15. století moderní velština konec 15. století – dodnes

Tab. 3.6 Periodizace vývoje velštiny (podle Blažek rkp.2)

K vývoji velštiny viz např. Thomas (1992), Watkins (2002) a Blažek (rkp.2).

3.2.2.2 Bretonština

Předpokládá se, že bretonština je potomkem jazyka britských osadníků, kteří v 5.–7. století emigrovali pod tlakem anglosaské invaze z jihu a jihozápadu Británie na poloostrov Armorika.10 Bretonština se pak dále vyvíjela v poměrné izolaci od jazyků Brit-

10 Názor, že bretonština je potomkem přistěhovalců z Británie, převládal až do 60. let 20. století. Podle Falcʼhuna (1962, 1963) je však bretonština moderním potomkem galštiny a jen do jisté míry je modifiko- vána jazykem britských nájezdníků. Pro některé keltology (viz např. Jackson 1961, 1967 a Fleuriot 1982) se však tato hypotéza zdá být nepravděpodobná, a to zejména z historických a lingvistických důvodů.

122 ských ostrovů, což dokazuje i bezpočet typologických ukazatelů, které bretonštinu odli- šují od ostatních ostrovních jazyků. O jazyku z období po osídlení území britskými kolonisty toho příliš nevíme. Loth (1907) se pokusil na základě místních jmen vyznačit hranice rozšíření bretonštiny v 9. století (od Mont-St-Michel na severu až po ústí řeky Loiry na jihu), pro které se předpokládá největší geografické rozšíření jazyka. Mezi 10.–13. stoletím přestala být bretonština jazykem aristokracie a začala prudce ustupovat francouzštině (na počátku 16. století byla Bretaň definitivně připojena k Francii). Mezi keltskými jazyky bretonština zaujímá poněkud zvláštní místo. Z živých kelt- ských jazyků je v podstatě jediným jazykem, který takřka nemá klasickou literaturu, neboť literární produkce ryze bretonská začala vznikat až od 19. století. Ze všech mo- derních keltských jazyků je to právě bretonština, která disponuje největším množstvím slovních výpůjček. Nacházela se totiž pod silným vlivem francouzštiny, zatímco ostatní keltské jazyky byly vystaveny vlivu angličtiny. Ve všech obdobích svého vývoje tedy přijala značné množství slov z francouzštiny. Ve vývoji bretonštiny lze rozlišit tři fáze: starou, střední a moderní (viz tab. 3.7). Stará bretonština je známá pouze z glos v latinských textech a ze jmen v pozemkových knihách. Avšak i navzdory malému počtu dokladů můžeme tvrdit, že stará bretonština má mnoho podobností se starou kornštinou a starou velštinou. V období střední bretonštiny sílil vliv francouzštiny. Z její první rané fáze (1100– 1450) se dochovaly pouze glosy a vlastní jména, v pozdní fázi (15. století – 1659) se už objevují první souvislé texty. Důležitým mezníkem se stal rok 1659 (počátek moderní bretonštiny), kdy vyšla první gramatika bretonského jazyka (Sacré Collège de Jésus) a francouzsko-bretonský slovník. V uvedené gramatice autor Julien Maunoir jednak přizpůsobil pravopis mluve- nému jazyku v diecézi Léon, a jednak systematicky popsal náslovné mutace, které se do moderního jazyka dochovaly v téměř nezměněné podobě. Nutno poznamenat, že v období staré a střední bretonštiny pravopis odrážel konsonantické mutace jen velmi vzácně a pokud už byly zapisovány, tak většinou nekonzistentně. Ze všech moderních keltských jazyků se právě bretonština pyšní největší dialektickou rozmanitostí. Tradiční rozdělení bretonských dialektů sleduje hranice starově- kých diecézí Bretaně. Můžeme rozlišit čtyři hlavní dialektické oblasti: 1. Léonais, 2. Trégorrois, 3. Cornouaillais, 4. Vannetais. Nejarchaičtější dialektickou podobu za-

123 chovává léonský dialekt, a proto se také stal základem standardního jazyka. Dialekty Trégorrois jsou v podstatě homogenní a příliš se neodlišují od léonského dialektu. Nej- větší území připadá dialektu Cornouaillais, jenž je směsicí navzájem velmi odlišných dialektů. Vannetais je od ostatních třech tak odlišný, že jej někteří badatelé považují za samostatný jazyk (Ternes 1992: 378–381). Bretonština není v současné době ve Francii uznána jako úřední jazyk, ačkoli existují hnutí, která usilují o její uznání jako úředního jazyka.

Fáze bretonštiny Periodizace (n. l.)

stará bretonština 6./7. století – 1100 střední bretonština 1100–1659 moderní bretonština 1659–dodnes

Tab. 3.7 Periodizace vývoje bretonštiny (podle Ternes 1992)

K vývoji bretonštiny viz např. Jackson (1961), Falcʼhun (1963), Ternes (1992),

Stephens (2002), Blažek (rkp.2).

3.2.2.3 Kornština

Kornština má svůj původ v brytonském dialektu, jehož se užívalo na jihozápadním polo- ostrově Británie – Cornwall. Následkem anglosaské expanze hledalo v těchto místech útočiště obyvatelstvo někdejší římské provincie Britannia, přičemž v 5. a 6. století se vý- znamná část obyvatel odtud přesunula do Armoriky. Bretonština a kornština tudíž zůstaly velmi blízkými jazyky a až do 12. století si byly navzájem bez obtíží srozumitelné. Korn- ština postupně podléhala angličtině a již na konci 18. století byla považována za mrtvý jazyk. O silném vlivu angličtiny svědčí jak množství výpůjček, tak některé provedené jazykové změny, a nakonec i to, že angličtina kornštinu zcela vytlačila. Od 20. století probíhaly pokusy kornštinu obnovit. Moderní kornština má tak vlastní gramatiku, slovní- ky a literaturu (Bičovský 2005: 111). Postupně vznikly tři verze obnovené kornštiny: 1. sjednocená kornština oživená na základě textů středokornských dramat, 2. obnovená kornština, jež se vrací k r. 1500, 3. moderní kornština opírající se o pozdní kornštinu,

124 kterou popsal E. Lhuyd v kompendiu Archaeologia Britannica (1707), jež mj. obsahuje jediný fonetický popis kornštiny jakožto živého jazyka (Blažek rkp.2: 14). Ve vývoji kornštiny vyčleňujeme čtyři fáze (viz tab. 3.8). Z periody primitivní kornštiny (7.–9. století) se nezachovaly žádné písemné památky. Období staré kornšti- ny trvalo asi 400 let a na jeho konci byl vydán starokornský vokabulář Vocabularium Cornicum (slovník starokornských slov s latinskými ekvivalenty). Z první třetiny střed- ní kornštiny se dochovala pouze vlastní jména osobní a místní, zatímco ve zbylých dvou třetinách období se už rozvíjela tradiční krásná literatura. To, že literatura začala ve větší míře vznikat až od 15. století, je patrně důsledkem nejednotného a značně pro- měnlivého pravopisu, v němž se zrcadlila tradice anglo-normanská, vlastní anglická i latinsko-britská. Pro obnovenou kornštinu 20. století musel být nutně vytvořen nový pravopis vycházející z výslovnosti. Poslední fázi kornštiny nelze označovat jako moderní (analogicky k ostatním uve- deným jazykům) vzhledem k tomu, že kornština v současném (tj. moderním) stavu je jazyk uměle oživený, nikoli jazyk v takovém stavu, jenž by byl výsledkem přirozeného vývoje. Kdy přesně k zániku kornštiny došlo, nelze určit. Jako nástroj komunikace přestal jazyk sloužit pravděpodobně nejpozději k r. 1800 (George 2002: 410).

Fáze kornštiny Periodizace (n. l.)

primitivní kornština 7.–9. století stará kornština 9.–13. století střední kornština 1200–1575 pozdní kornština 1575–1800

Tab. 3.8 Periodizace vývoje kornštiny (podle George 2002)

K vývoji kornštiny viz např. George (2002) a Blažek (rkp.2).

125

3.3 Irština11

V tomto a následujícím oddíle se budeme zabývat foneticko-fonologickými změnami na úrovni slova v goidelských jazycích, z nichž jsme jako zástupce vybrali irštinu a skotskou gaelštinu. Pro tyto jazyky jsou příznačné tři mutace: pro konsonanty lenizace a nazalizace, pro vokály prevokalická aspirace. Setkáme se v nich i se sandhiovými jevy, tj. změnami podmíněnými čistě foneticko-fonologicky.

3.3.1 Inventář segmentů

Než přistoupíme k popisu jednotlivých změn, představme si vokalický a konsonantický inventář irštiny (viz tab. 3.9 a 3.10). Jelikož irštině chybí standardizovaná výslovnost, prezentované zvukové systémy odrážejí inventář segmentů napříč dialekty. Ne všechny dialekty musí nutně rozlišovat mezi uvedenými segmenty. Pro detailnější popis fonolo- gických systémů jednotlivých dialektů viz jejich monografie.

3.3.1.1 Vokály

Přední Střední Zadní Vysoké ī, i u, ū Středové ē, e ǝ o, ō Nízké ā, a Tab. 3.9 Vokály moderní irštiny

Irština rozlišuje šest krátkých (i, e, a, o, u, ǝ12) a pět dlouhých (ī, ē, ā, ō, ū) vokálů. Rozdíl mezi nimi se neprojevuje pouze v kvantitě, ale také v kvalitě jednotlivých voká-

11 Irštinou se detailněji zabývali např. Ó Cuív (1944), Thurneysen (1946), Strachan (1949), Pokorny (1969), Ó Rahily (1946, 1972), Ó Siadhail (1989), Hickey (2014) aj. 12 V některých dialektech se můžeme setkat i s dlouhým středovým vokálem ǝ̄ . Krátká varianta je přitom citlivější na konsonantické okolí, ve kterém se vyskytuje, tzn. v okolí palatalizovaných segmentů je vyšší a přednější. Dlouhá varianta se v jednotlivých dialektech realizuje různě (např. jako ī, ē, �̄ ).

126 lů, např. ī je vokál vyšší a přednější než i, stejně tak ū je vyšší a zadnější než u (viz Ó Dochartaigh 1992: 88–89, Ní Chasaide 1999: 114–115). V nepřízvučných slabikách a před h se dlouhé vokály realizují krátce. Středový vokál ǝ se vyskytuje pouze v ne- přízvučných slabikách. Kvalita vokálů také závisí na kvalitě konsonantů, v jejichž okolí se vokály objevují (k jednotlivým realizacím viz např. Ó Siadhail 1989). V munsterském a connachtském dialektu se a v některých kombinacích realizuje jako æ. V sousedství nazálních konsonantů se mohou vyskytovat nazalizované vokály, které však najdeme jen v některých dialektech (např. v oblasti západní Muskerry) a ob- jevují se pouze v řeči starších mluvčích.

3.3.1.2 Konsonanty

Labiály Dentály Veláry Glotály neznělé p pʹ t t′ k k′ Okluzívy znělé b b′ d d′ g g′ neznělé f f′ s s′ x x′ h h′ Konstriktivy znělé v v′ γ γ′ dlouhé m m′ N N′ ŋ ŋ′ Nazály krátké ṽ ṽ′ n n′ dlouhé R Vibranty krátké r r′ dlouhé L L′ Laterály krátké l l′ Tab. 3.10 Konsonanty moderní irštiny (Ó Dochartaigh 1992: 83)

Z fonologického hlediska dělíme konsonanty podle místa artikulace na labiály, dentály, veláry a glotály. Do třídy labiál řadíme bilabiální a labiodentální konsonanty. Segmenty k, k′ a g, g′ řadíme s x, x′ a γ, γ′ do jedné třídy velár. Dentály zahrnují jak pravé dentá- ly, tak alveoláry. Z hlediska způsobu artikulace vymezujeme těchto pět tříd: okluzívy, konstriktivy, nazály, vibranty a laterály.

127

Celý konsonantický systém je postaven na základní opozici mezi prostými/ve- larizovanými (v angl. tradičně označované jako broad) a palatalizovanými (v angl. slender) segmenty. Prosté konsonanty jsou realizovány s doprovodnou velarizací, kdež- to pro palatalizované konsonanty je typická palatalizovanost nebo palatálnost. Napří- klad v dentální řadě se může jednat o palatalizované alveoláry, resp. alveodentály, nebo pravé palatály. U okluzív a u labiálních a velárních konstriktiv můžeme dále rozlišovat mezi znělými a neznělými členy. U dentálních nazál, vibrant a laterál se uplatňuje rozdíl, který někteří autoři ozna- čují jako délku (např. Ó Dochartaigh 1992), jiní mluví o rozdílu v napjatosti (např. So- mmerfelt 1965). Tyto segmenty bývají tradičně označovány velkými písmeny (N, N′, R, L, L′). Jejich počet se v jednotlivých dialektech liší.13 Zatímco krátké, resp. nenapjaté nazály, vibranta a laterály jsou výsledkem lenizace a vyskytují se proto jen na začátku slov, s jejich dlouhými, resp. napjatými protějšky se můžeme setkat ve všech ostatních pozicích (Russel 1995: 76). Z hlediska fonetické realizace je rozdíl mezi krátkými a dlouhými variantami komplexní a projevuje se v trvání artikulace a v míře a místě kontaktu jazyka s patrem (Ní Chasaide 1999, Hickey 2014: 93). V souladu se Sommer- feltem (1965) mezi dlouhé, resp. napjaté nazály řadíme i m, m′; jejich krátkými, resp. nenapjatými protějšky jsou nazalizované konstriktivy ṽ, ṽ′. U velárních nazál se zmíně- ný rozdíl neuplatňuje.

3.3.2 Mutace14

V irštině se velkou měrou lze setkat: 1. s mutacemi (konsonantickými i vokalickými, externími i interními), 2. se sandhiovými jevy (nejčastěji se jedná o změnu kvality kon- cových konsonantů týkající se změn prostých a palatalizovaných segmentů). Náslovné mutace konsonantů mají svůj původ v sandhiových jevech. Původ lenizace se hledá již v pragoidelském období. Všechna slova, která končila vokálem, by měla teoreticky způsobovat lenizaci náslovného konsonantu následujícího slova. V mnoha

13 Většina dialektů si udržuje čtyři laterály; v connachtském a ulsterském dialektu byly laterály reduková- ny na tři (L, L′, l′), v munsterském dialektu dokonce na dvě (L, l′). 14 Pro více příkladů viz např. Thurneysen (1946), Pokorny (1969), Dillon – Ó Cróinín (1971), Ó Cuív (1986), Ó Dochartaigh (1992), Grijzenhout (1995), Braesicke (1999/2003), Eoin (2002), Hickey (2014).

128 případech však docházelo k vyrovnávání, a to tak, aby v jedné gramatické kategorii nebo v jedné syntaktické pozici proběhla lenizace vždy, nebo nikdy. Podobně probíhala nazalizace, kterou způsobovala slova, jež v pragoidelštině končila nazálou n. Tedy na- příklad číslovky *sexten, *nowen, *deken působily nazalizaci vždy (Bičovský 2005: 63–64). V důsledku ztráty koncových slabik v průběhu 6. století byly zmíněné sandhio- vé jevy povýšeny na morfonologické změny (viz Apendix 1).

3.3.2.1 Externí mutace

3.3.2.1.1 Konsonantické mutace

A. Lenizace15 Radikální Lenizace Grafém forma p, p′ f, f′ p > ph t, t′ h, h t > th k, k′ x, x′ c > ch b, b′ v, v′ b > bh d, d′ γ, γ′ d > dh g, g′ γ, γ′ g > gh f, f′ Ø16 f > fh s, s′ h, x′ s > sh m, m′ ṽ, v′ m > mh L, L′ l, l′ ll > l N, N′ n, n′ nn > n R r, r′ rr > r

Tab. 3.11 Lenizace konsonantů moderní irštiny

Lenizace v irštině zasahovala původně (tj. v období staré irštiny) všechny konsonanty, které se nacházely v intervokalické pozici nebo v pozici mezi vokálem a w (> moderní

15 V goidelských jazycích někdy též označovaná jako aspirace. 16 Symbolem Ø značíme, že příslušné segmenty při mutacích mizí.

129 ir. f) nebo v. Zasáhla rovněž sonantu r v pozici po vokálu, dále všechny okluzívy a také m, s a w (> moderní ir. f) v pozici mezi vokálem a sonantami l, r a n. Sonanty l, r a n obvykle nepodstupovaly lenizaci před konsonanty t, d, s, l, r a n, a naopak k jejich lenizaci došlo v pozici před ostatními konsonanty a po nich. Byly-li sonanty l, r a n gemi- nované ještě před provedením synkopy (viz Apendix 1), lenizaci podstoupily vždy po konsonantu jiném než s, l, r a n. Pokud však zůstaly geminované i v období staré iršti- ny, k jejich lenizaci nedocházelo. Lenizaci nepodstupovaly: 1. všechny geminované konsonanty; 2. konsonantické skupiny ng, nd, mb, sk, st (a sp ve výpůjčkách); 3. okluzívy v pozici po r a l, dentála t po k′, znělé okluzívy b a g po dentále d, na- zála m po sonantách l, r, n a dentále d, nazála n po sonantě r (Thurneysen 1946: 74–76).

Tabulka 3.11 zobrazuje lenizaci konsonantů v moderní irštině. Jak patrno, v případě okluzív se týká jednoho hlavního fonologického procesu, a to konstriktivizace, při níž se okluzívy mění v konstriktivy, a to buď stejné řady (labiály a veláry), nebo zároveň dochází i ke změně místa (neznělé dentální okluzívy se mění v glotální konstriktivy, znělé dentální okluzívy ve znělé velární konstriktivy). Lenizace dále zasahuje neznělé konstriktivy f, f′, které zcela mizí, a znělou nazálu m, která se mění v nazalizovanou labiálu ṽ, resp. m′ > v′. Neznělá konstriktiva s se mění v glotální konstriktivu h, resp. s′ > x′. Stejné výsledky můžeme zaznamenat i v manštině. Ortografie reflektuje mutaci přidáním písmena h za ten konsonant, který lenizaci podléhá (podobnou situaci můžeme pozorovat i ve skotské gaelštině). V severních dialektech, ale obvykle jen u starší generace, se můžeme setkat i s le- nizací dlouhých laterál, dentálních nazál a vibranty – ty se mění ve své krátké protějšky (Ó Dochartaigh 1992: 94, 96). Okluzívy t a d a konstriktiva s na počátku substantiv většinou nepodstupují lenizaci po předcházejících okluzívách t, d, nazále n, likvidě l a konstriktivě s (tzv. dentální pravidlo), např. an teanga „jazyk“. Výjimkou jsou však atributivní adjektiva, jejichž počáteční konsonanty lenizaci podstupují i navzdory konsonantům t, d a s. Labiály b, p a m zčásti nepodstupují lenizaci po bilabiální nazále m, např. um bosca „okolo krabice“.

130

Spouštěče a cíle lenizace17 V irštině je lenizace vyvolaná jak gramaticky, tak lexikálně. V následujícím přehledu proto rozlišujeme mezi gramatickými a lexikálními spouštěči a v obou případech pak vymezujeme třídy slov, které příslušnou mutaci podstupují (tj. cíle mutace). Naším cí- lem však není podat vyčerpávající přehled, nýbrž zmiňujeme pouze nejmarkantnější pří- pady. Podobně dělíme spouštěče a cíle u ostatních mutací a v popisech dalších jazyků.

1. Gramatické spouštěče Cílem gramaticky spuštěné externí lenizace jsou v irštině substantiva, adjektiva a slovesa. a) Substantiva Gramaticky podmíněnou lenizaci podstupují substantiva v následujících případech: 1. Vlastní jména v pozici genitivního atributu bez členu (bez ohledu na to, zda před- chází maskulinum či femininum), např. muintir Cháit (< Cáit [vlastní jméno]) „rodiče Kate“ (k > x). 2. Jelikož není možné, aby v irštině následovala dvě substantiva v genitivu bez- prostředně po sobě, první substantivum zůstává v nominativu (bez ohledu na rod) a podstupuje lenizaci a až druhé substantivum je v genitivu (tzv. funkční genitiv), např. obair bhean an tí (< bean tí [f.]) „práce hospodyňky“ (b > v). První substantivum je obvykle femininum singuláru nebo druhé substantivum je vlastní jméno, např. bó [f. sg.] bhain- ne (< bainne) „dojná kráva“ (b > v), muintir Chiarraí (< Ciarraí [vlastní jméno]) „lidé z Kerry“ (k > x). b) Adjektiva Lenizace adjektiv probíhá za stejných podmínek jako u substantiv, a navíc i v násle- dujících případech: 1. Adjektivum v pozici po femininu singuláru (kromě genitivu) a po maskulinu v genitivu singuláru, např. bean mhaith (< maith) „dobrá žena“ (m > ṽ), an fhir mhaith „dobrého muže“ (m > ṽ).

17 Pro zjednodušení uvádíme pravidla lenizace na příkladech prostých segmentů; stejná pravidla však platí i pro segmenty palatalizované. Podobně postupujeme i v případě popisu nazalizace. Pro pravidla lenizace ve staré irštině viz Thurneysen (1946: 142–146).

131

2. Adjektivum v pozici po femininu/maskulinu v dativu singuláru, pakliže substantivum samotné má lenizovanou podobu, např. do bhuachaill bhocht (< bocht) „k chu- dému chlapci“ (b > v). 3. Adjektivum v pozici po substantivu ve vokativu singuláru, např. a chréatúir bhoicht (< boicht) „moje ubožátko!“ (b > v). 4. Adjektivum v pozici po substantivu v duálu, např. dhá lachain bhána (< bána) „dvě bílé kachny“ (b > v). c) Slovesa Slovesa podstupují lenizaci v následujícím případě: 1. Sloveso v pozici po dativu slovesných jmen, např. ag cur phrátaí (< prátaí) „sázení brambor“ (p > f).

2. Lexikální spouštěče Cílem lexikálně spuštěné externí lenizace jsou v irštině substantiva, adjektiva, slovesa a zájmena. a) Substantiva Lexikálně podmíněnou lenizaci podstupují substantiva v následujících případech: 1. Nominativ-akuzativ singuláru feminin v pozici po určitém členu an (výjimkou jsou však okluzívy t a d, které lenizaci po členu určitém nepodstupují, viz výše s. 130), např. an chearc (< cearc) „slepice“ (k > x). Výjimkou jsou dále slova začínající konstriktivou s, která lenizaci v pozici po členu an nepodstupují – s se zde mění v t za předpokladu, že po s následuje vokál nebo sonanty l, r a n; v pravopise je tento jev zna- čen předsunutím t před s, přičemž se zde s nevyslovuje, např. an tsúil (< súil [f.]) „oko“. 2. Genitiv singuláru maskulin v pozici po určitém členu an (opět s výjimkou oklu- zív d a t), např. gairm an choiligh (< coiligh) „kuropění“ (k > x). Konstriktiva s se opět mění v t za stejných podmínek jako v bodě 1, k lenizaci tedy nedochází. 3. Substantivum v pozici po přivlastňovacích zájmenech mo „můj“, do „tvůj“, a „jeho“18, např. mo mháthair (< máthair) „moje matka“ (m > ṽ). V některých dialektech k lenizaci po přivlastňovacím zájmenu mo nedochází, pokud je toto zájmeno spoje-

18 Přivlastňovací zájmeno a „její“, jež má stejnou formu jako a „jeho“, lenizaci nespouští.

132 no s předložkou (např. im „v mém“, féʼm „k mému“) a pokud následující slovo začíná na labiálu, např. im bholg /ǝm bolǝg/ „v mém břiše“ (Ó Cuív 1986: 410–411). 4. Substantiva v singuláru po číslovkách 1–6, např. trí charr (< carr) „tři auta“ (k > x), ceithre mhí (< mí) „čtyři měsíce“ (m > ṽ), avšak nikoli substantiva v plurálu po číslovkách 3–6. Po číslovce aon „jeden“ nedochází u slov s počátečním s k lenizaci, ale opět ke změně s > t (viz bod 1). 5. Substantivum po číslovce beirt „dva/dvě“, např. beirt theach (< teach) „dva domy“ (t > h) atd. 6. Substantivum v pozici po číslovce an chéad „první“, např. an chéad bhliain (< bliain) „první rok“ (b > v). K lenizaci nedochází po dalších řadových číslovkách an dara „druhý“, an tríú „třetí“ atd. 7. Substantivum, které postrádá člen, po předložkách, např. ar19 „na“, ó „z“, do „k“, de „z“, faoi/idir „mezi“, mar „jako“, roimh „před“, trí „přes/skrz“, thar „přes/za“, gan „bez“, um „o“, např. do Sheán (< Seán) „k Janovi“ (s > h), faoi ghlas (< glas) „pod zámkem“ (g > γ), ó mhaidin (< maidin) „od rána“ (m > ṽ). 8. Substantivum v dativu po předložkách don „k“, den20 „z/bez“ a sa(n) „v“, např. don fhear (< fear) „k muži“ (f > Ø), den bhóthar (< bóthar) „z cesty“ (b > v), sa chrann (< crann) „na/ve stromě“ (k > x). Ve slovech s počátečním s dochází opět ke změně s > t (v connachtském dialektu pouze u feminin), a to opět bez lenizace. Jak již bylo zmíněno výše (viz A. Lenizace, 2. Lexikální spouštěče, a) Substantiva, bod 1), tato změna je v pravopise zaznamenána předsunutím grafému t před s. 9. Singulár a plurál maskulin/feminin v pozici po vokativní částici a, např. a Cháit! (k > x), a Phádraig! (p > f). b) Adjektiva Adjektiva podstupují lenizaci v následujících případech: 1. Adjektivum v pozici bezprostředně po číslovkách 2–6, např. is trí mheasa é (< measa „horší“) „je to třikrát tak špatné“ (m > ṽ).

19 Předložka ar nezpůsobuje lenizaci počátečního konsonantu následujícího jména, pakliže: 1. spojení je v obecném významu, např. ar bord „na palubě (lodi)“ oproti ar bhord „na stole“, 2. ve frázích se sloves- ným jménem vyjadřujícím stav nebo podmínku, např. ar siúl „dějící se“. 20 Ve skutečnosti jde o spojení předložek do a de a určitého členu an.

133

2. Adjektivum po číslovkách 2–19, jestliže se takové adjektivum pojí se substantivem v singuláru, např. seacht mbád mhóra (< móra „velký“ [pl.]) „sedm velkých lo- dí“ (m > ṽ). 3. Adjektivum po substantivu beirt „dvojice, pár“ a dalším substantivu, např. beirt mhac bheaga (< beaga) „dvojice malých synů“ (b > v). 4. Adjektivum po předložkách don „k“, den „z/bez“, sa21 „v“ a ve spojení se substantivem (nikoli však po maskulinu, pokud substantivum zůstává v podobě nezasažené lenizací), např. sa chrann mhór (< mór „velký“ [sg.]) „na velkém stromě“ (m > ṽ). 5. Adjektivum po tvarech minulého času a kondicionálu slovesa is „být“, tj. ba, níor, ar, nár, gur, např. ba mhór an trua é (< mór) „byla to velká škoda“ (m > ṽ), níor mhaith liom é (< maith) „neměl bych ho rád“ (m > ṽ). c) Slovesa Slovesa podstupují lenizaci v následujících případech: 1. Sloveso (nejčastěji v préteritu, imperfektu, kondicionálu) v pozici po negativní částici ní, např. ní mholaim (< molaim) „nechválím“ (m > ṽ). 2. Některé tvary spon způsobují lenizaci svých jmenných nebo adjektivních pre- dikátů, např. ba mhaith liom (< maith) „rád bych“ (m > ṽ). 3. Sloveso (nejčastěji v préteritu, imperfektu, kondicionálu) po spojkách zakonče- ných vibrantou r (< ro), např. ar, gur, nár, níor, murar, sular, ach ar, např. níor mholas (< molas) „nechválil jsem“ (m > ṽ) – zde je lenizace částečně závislá na fonologickém okolí, neboť ji sice způsobují spojky, ale pouze ty, které jsou zakončeny na r. 4. Sloveso po spojce má „jestliže“, např. má bhuaileann tú (< buaileann) „jestliže udeříš“ (b > v). 5. Slovesná jména po předložce a „k“, např. tú a phósadh (< pósadh) „vzít si tě“ (p > f). 6. Sloveso v pozici po vztažné částici a, např. an teach a thógfaidh sé (< tógfaidh) „dům, který (on) chce vybudovat“ (t > h). d) Zájmena Zájmena podstupují lenizaci v následujícím případě:

21 Slovo sa je redukovaným tvarem slova insan; nezpůsobuje lenizaci okluzív t a d.

134

1. Počáteční znělá dentála d tzv. prepozičních zájmen22 dom, duit, díom, díot atd. obvykle podléhá lenizaci po vokálech, např. thug sé dhom é „dal mi to“ (d > γ). Všim- něme si, že v tomto případě lenizaci spouštějí vokály, mutace je tedy fonologicky pod- míněná, ale týká se pouze určité gramatické třídy (v opozici k předchozím mutacím, jež byly spuštěny gramaticky).

B. Nazalizace (eclipsis) Radikální Nazalizace Grafém forma p, p′ b, b′ p > bp t, t′ d, d′ t > dt k, k′ g, g′ c > gc b, b′ m, m′ b > mb d, d′ N, N′ d > nd g, g′ ŋ, ŋ′ g > ng f, f′ v, v′ f > bhf s z s > s

Tab. 3.12 Nazalizace konsonantů moderní irštiny

V moderní irštině zasahuje nazalizace všechny okluzívy a neznělé konstriktivy f, f′ (viz tab. 3.12). Příslušné změny bychom mohli popsat jako sonorizaci a změnu orálnos- ti/nazálnosti. Neznělé okluzívy se mění v okluzívy znělé (sonorizace), zatímco znělé okluzívy ve znělé nazály stejného místa (změna orálnosti/nazálnosti). Neznělé konstriktivy f, f′ se mění ve v a v′, což bychom také mohli pokládat za změnu znělosti. Ke stej- ným výsledkům dochází i v manštině, resp. jediným rozdílem je změna d, d′ > n, n′. V některých dialektech (zejm. v munsterském) podstupuje nazalizaci i konstriktiva s, která se zde mění v z (pravopis však tento jev neodráží). V období staré irštiny písmo zachycovalo pouze nazalizaci vokálů a znělých oklu- zív. Nazalizace konsonantů k, t, p a f byla zaznamenávána sporadicky.

22 Prepoziční zájmena jsou slova, která vznikla kontrakcí předložky a osobního zájmena, v tomto případě předložky do „pro, k“ a tvarů osobního zájmena mé „já“.

135

Spouštěče a cíle nazalizace 1. Gramatické spouštěče Cílem gramaticky spuštěné externí nazalizace jsou v irštině adjektiva. a) Adjektiva Gramaticky podmíněnou nazalizaci podstupují adjektiva v následujícím případě: 1. Adjektivum v pozici po jménech v genitivu plurálu, např. Mainistir Ó dTorna (Abbeydorney) „opatství Dorneyů“ (t > d).

2. Lexikální spouštěče Cílem lexikálně spuštěné externí nazalizace jsou v irštině substantiva a slovesa. a) Substantiva Substantiva podstupují nazalizaci v následujících případech: 1. Substantivum v genitivu plurálu po určitém členu na [pl. m./f.], např. na mbád [gen. pl.] „lodí“ (< bád) (b > m). 2. Substantivum po plurálových tvarech přivlastňovacích zájmen ár „náš“, bhur „váš“ a a „jejich“ (od původu staré genitivní plurálové tvary osobních zájmen zakonče- né nazálou), např. ár dteach (< teach) „náš dům“ (t > d), bhur dtír (< tír) „vaše země“ (t > d), a gcarr (< carr) „jejich auto“ (k > g). 3. Substantivum po číslovkách trí „tři“, ceathair „čtyři“, cúig „pět“, sé „šest“, pokud jsou ve tvaru genitivu, např. fé cheann cúig mblian (< blian) „po pěti letech“ (b > m). 4. Substantivum po číslovkách 7–10 (podobně i 17–19, 27–29 atd.), např. deich dteach (< teach) „deset domů“ (t > d). 5. Substantivum v dativu singuláru po předložce (vyjma předložek de a do) ve spojení s určitým členem, např. ag an dtigh „v domě“ (t > d). 6. Substantivum po předložkách ag „v“, ar „pro, na“, as „z“, mar „kvůli“, ó „z“, faoi „pod“, roimh „před“, thar „nad, před“ aj. ve spojení s určitým členem an, např. ar an mboard (< board) „na stole“ (b > m). V munsterském dialektu toto pravidlo platí ve všech případech, v connachtském dialektu nazalizaci nepodstupují okluzívy t a d, např. ar an teach „na účet podniku“ namísto předpokládaného dteach (t > d). Obecně platí, že nazalizace je obvyklá v západních a jižních dialektech, přičemž u severních dialektů je v těchto pozicích typičtější lenizace.

136

7. Substantivum po předložce i „v“, vyskytuje-li se bez členu, např. i dteach (< teach) „v domě“ (t > d), i bPáras (< Páras) „v Paříži“ (p > b), a podobně i po archaic- kých předložkách go „s“ a iar „do“. 8. Substantivum po předložce sa „v“, např. sa bhfarraige (< farraige) „v moři“ (f > v). b) Slovesa Slovesa podstupují nazalizaci v následujících případech: 1. Sloveso po tázacím zájmenu cá ve významu „kam“, např. cá dtéann tú? (< téigh) „kam jdeš?“ (t > d). 2. Sloveso po slovesných částicích či spojkách: an (tázací částice), go „až, dokud ne, než“ (nebo vztažná částice), nach/mara „jestliže ne“, dá „jestliže/kdyby“, sara „před/aby ne“, např. dá dtéitheá (< téigh) „kdybys byl šel“ (t > d), an mbeidh? (< bí) „bude zde?“ (b > m). 3. Sloveso po nepřímé vztažné částici a „všechno, co“ a po výrazu diabhal a „ďá- bel“, např. sin a bhfuil agam (< fuil) „to je vše, co mám“ (f > v).

3.3.2.1.2 Vokalické mutace

Jak již bylo vysvětleno v první kapitole, mezi mutace řadíme i ty změny, které zasahují vokály. Začíná-li irské slovo vokálem, může tento vokál podstoupit buď nazalizaci, nebo prevokalickou aspiraci. V případě nazalizace je před vokál předsunuta dentální nazá- la n, a to za stejných podmínek jako u nazalizace konsonantů (viz výše), např. ár na- thair (< athair „otec“) „náš otec“, i nifreann (< ifreann „peklo“) „v pekle“. Oproti tomu se prevokalická aspirace vyznačuje specifickými spouštěči, které ji odlišují od ostatních mutací. Například přivlastňovací zájmeno a „její“ způsobuje prevokalickou aspiraci, zatímco konsonanty po ní zůstávají nezměněny, např. a hathair „její otec“, ale a cat „její kočka“. Prevokalickou aspiraci však nezpůsobuje přivlastňovací zájmeno a „jeho“, které způsobuje lenizaci konsonantů, např. a athair „jeho otec“ oproti a chat „jeho koč- ka“ (Ball – Müller 2002: 49).

A. Prevokalická aspirace Tzv. prevokalická aspirace (angl. prevocalic aspiration) zasahuje počáteční vokály slov. Stejně jako mutace konsonantů je omezena lexikálně a morfologicky a dochází

137 k ní v určitém syntaktickém okolí. Prevokalická aspirace přidává před počáteční vokál slova glotálu h za předpokladu, že předchozí slovo původně končilo konstriktivou s, která se pravidelně ztrácela a mezi vokály se měnila v h (Bičovský 2005: 64). Prevoka- lická aspirace se objevuje se ztrátou koncových slabik (viz Apendix 1).

Spouštěče a cíle prevokalické aspirace 1. Lexikální spouštěče Prevokalická aspirace je v irštině vyvolaná jen lexikálně. Jejími cíli jsou substantiva, adjektiva, zájmena, číslovky a slovesa. a) Substantiva Lexikálně podmíněnou prevokalickou aspiraci podstupují substantiva v následujích pří- padech: 1. Substantivum po tvaru členu určitého v genitivu singuláru feminin a v nominativu plurálu, např. na habhann (< abhainn „řeka“) „(z) řeky“, na huain (< uan) „jehňata“. 2. Substantivum po přivlastňovacím zájmenu a „její“, např. a hathair „její otec“. 3. Substantivum po základních číslovkách trí „tři“, ceithre „čtyři“, cúig „pět“, sé „šest“, tarna „druhý“ a po řadových číslovkách končících na ú, např. trí huaire „tři- krát“, an tarna huair „dvakrát“. 4. Substantivum po předložkách go „až, dokud ne, do“ a le „s“, např. go hÉirinn (< Éirinn) „do Irska“. 5. Vlastní jména po Ó, např. Ó hEidhin (< Eidhin). 6. Dny v týdnu v adverbiální funkci, tj. substantivum (= název dne) po substantivu Dé „den“, např. Dé hAoine (< Aoine „pátek“) „v pátek“. b) Adjektiva Adjektiva podstupují prevokalickou aspiraci v následujícím případě: 1. Adjektivum po adverbiu chomh „jak/tak“, po slově go (tvořící adverbia), po negativní sponě ní, např. chomh hálainn (< álainn „krásný“) „tak krásný“, go holc (< olc „špatný“) „špatně“, ní hamhlaidh (< amhlaidh „tak“) „tak to není“. c) Slovesa Slovesa podstupují prevokalickou aspiraci v následujícím případě:

138

1. Sloveso v pasivním tvaru po všech částicích zakončených vokálem a sloveso v imperativu po negativní částici ná, např. ní hitear (< ith „jíst“) „není jezen“, ná hól! (< ól „pít“) „nepij!“. Tato mutace je opět částečně fonologicky podmíněna. d) Zájmena Zájmena podstupují prevokalickou aspiraci v následujícím případě: 1. Zájmeno po tázací částici cé „kdo“ a po negativní sponě ní, např. cé hé? (< é „on“) „kdo je on?“, ní hé „on (to) není“. e) Číslovky Číslovky podstupují prevokalickou aspiraci v následujícím případě: 1. Číslovky aon „jeden“ a ocht „osm“ po numerální částici a, např. a haon „jeden“, a hocht „osm“.

Více viz také Dillon – Ó. Cróinín (1971: 20), Lewis – Pedersen (1937: 120–121). Do- dejme, že pravopis staré irštiny prevokalickou aspiraci nezachycoval, zatímco v pravopise střední irštiny už bylo její zaznamenávání téměř pravidelné. Jak je patrno z příkladů, v moderní irštině se značí předsunutím grafému h.

3.3.2.2 Interní mutace

V moderní irštině dochází také k interním mutacím (lenizaci i nazalizaci), a to přede- vším na morfémové hranici uvnitř kompozit a na hranici prefixu a základu slova. Gramaticky spuštěné lenizaci podléhá počáteční konsonant druhého členu kompozita za předpokladu, že tento druhý člen není v genitivu, např. Sean-Ghaeilge (< Gae- ilge) „stará irština“ (g > γ); a dále substantivum v pozici druhého členu kompozita, je-li prvním členem adjektivum, např. seanbhean (< bean „žena“) „stará žena“ (b > v). Le- xikálně spuštěné lenizaci podléhají adjektiva ve spojení s různými prefixy, např. ró- mhór (mór „velký“) „příliš velký“ (m > ṽ). Lexikálně spuštěnou nazalizaci podstupují adjektiva po prefixu éa- „ne-/bez“, při- čemž v tomto případě je konsonant, jenž podstupuje mutaci, v pravopise vynechán, např. éa+cóir (< cóir „spravedlnost“) > éagóir „nespravedlnost“, tedy oproti očekáva- nému c > gc, tj. k > g, éa+trom (< trom „těžký“) > éadrom „lehký“ oproti očekávanému t > dt, tj. t > d.

139

3.3.2.3 Další gramaticky podmíněné změny konsonantů

V irštině můžeme zaznamenat některé další změny počátečních konsonantů, které nebý- vají řazeny mezi výše popsané mutace. Tyto změny bývají popisovány jako sandhiové jevy (viz Ó Cuív 1986). Vzhledem k tomu, že však probíhají jen v určitých slovech, je vhodnější je s ohledem na naše vymezení termínů mutace a sandhi řadit mezi mutace. V podmětových zájmenech sé /s′ē/ „on“ a sí /s′ī/ „ona“ se počáteční palatalizova- né konstriktivy mění ve své velarizované protějšky, pokud před zájmeny stojí aktivní sloveso končící na ǝx, např. thugadh sé /hugǝx se:/ „dávával“ (op. cit.: 404). Ve tvarech předložkových zájmen dhom a dhíom dochází ke ztrátě počáteční velární konstriktivy γ, pokud jim předchází slovo končící vibrantou r a výjimečně také jiným konsonantem, např. is fíor dhuit /is f′i:r ot′/ „to platí i pro vás“. Ztrátu počáteční konstriktivy γ můžeme zaznamenat i v některých dalších slovech, např. dhá „dva“, srov. idir dhá leic /d′ir′ ā l′ik′/ „mezi dvěma dlažebními kameny“. Ztráta koncových velár g′ nebo γ′ se objevuje také ve finitních slovesných tvarech v pozici před osobními zájme- ny, např. mhínigh sé /v′īn′ǝ s′ǝ/ „vysvětlil“ (op. cit.: 409). Všechny uvedené případy řadíme mezi externí mutace.

3.3.3 Sandhi23

Mimo mutace se v irštině také setkáme se sandhi, tedy čistě foneticky podmíněnými změ- nami. Na tomto místě uvedeme pouze hlavní typy externích sandhiových změn.24 Regre- sivní asimilace ve všech uváděných případech převažuje nad asimilací progresivní.

3.3.3.1 Konsonantické sandhi

3.3.3.1.1 Změna kvality konsonantů

Jak již bylo zmíněno, konsonantický systém irštiny je založen na rozdílu mezi velarizova- nými a palatalizovanými segmenty. Setkají-li se tyto konsonanty na rozhraní slov, dochá-

23 Viz např. Ó Cuív (1986). K sandhi vokálů též Skerrett (1975/1976). 24 Jelikož se nám dostupné zdroje, až na výjimky, o interním sandhi nezmiňují, věnujeme se v této práci ve všech keltských jazycích pouze sandhi externímu.

140 zí k asimilaci, kdy se palatalizované konsonanty mění ve velarizované a naopak. Tyto změny zasahují zejména laterály, nazály a dentální konstriktivy a méně často i okluzívy. Velarizovaná laterála, dentální nazála nebo konstriktiva může být palatalizována před dentálami. Dochází také k palatalizaci dentální nazály nebo konstriktivy před pala- talizovanými velárami. Např. ag ól deoch /gōL′ d′ox/ „napít se“, líon tí /l′īn′ t′ī/ „do- mácnost“, is deocair /is′ d′okir′/ „je to obtížné“, tinneas cinn /t′iN′is′ k′iN′/ „bolest hlavy“. Velarizovaná dentální okluzíva může být palatalizována před palatalizovanými dentálami, např. fód tirim /fōd′ t′er′im′/ „suchý drn“. Palatalizovaná laterála, dentální nazála nebo konstriktiva se může velarizovat před velarizovanými dentálami, např. buachaill láidir /boxǝL Lād′ir′/ „silný chlapec“, feama- inn dubh /f′ǣmǝN du/ „černá chaluha“, anois tú /ǝ′nis tu/ „nyní ty (jsi)“. Palatalizovaná vibranta r′ může být velarizována před dentálami nebo další vibrantou, ať už je velari- zovaná či palatalizovaná, např. deir tú /d′er tū/ „ty říkáš“, fir rua /f′ir ruǝ/ „ryšaví muži“. Znělá palatalizovaná labiální nazála se může velarizovat před velarizovanou labiální nazálou, navíc s následnou geminací, např. greim muinge /g′r′ī(m) miŋ′g′ǝ/ „sevře- ní/uchopení hřívy“. Palatalizovaná dentální okluzíva nebo konsonantická skupina tvoře- ná homorganickou laterálou či nazálou a dentální okluzíva může být velarizována před velarizovanými dentálami, např. is mithid doit /is m′ihǝd dot′/ „je to vhodné pro tebe“, ag cangailt tobac /ǝ kāŋgǝL tǝbāk/ „žvýkání tabáku“.

3.3.3.1.2 Změna primárního místa artikulace konsonantů

Další sandhiovou změnou je změna primárního místa artikulace, přičemž tato změna nepostihuje změnu velarizovanosti vs. palatalizovanosti. Dlouhá laterála nebo dentální nazála se může měnit ve svůj krátký protějšek (nebo naopak) před dentálami nebo vibrantou r, např. na puill sin /Nǝ pail′ s′in′/ „ty díry“, sheinn sí /hin′ s′ī/ „hrála“. Dentální nazála se může měnit ve velární nazálu před velárou nebo v palatalizovanou velární nazálu před palatalizovanou velárou, např. casán comhgar /kǝsāŋ kūŋgǝr/ „zkrácená cesta“. Dentální nazála se může měnit v labiální na- zálu před labiálou, např. ceann bacach /k′am bakǝx/ „chromý jedinec“. Výjimečně se může dentální okluzíva měnit v odpovídající velární okluzívu, např. sórt Gaeilge /sōrk gēl′g′ǝ/ „druh gaelštiny“.

141

3.3.3.1.3 Kombinace změny primárního místa artikulace a kvality konsonantů

Ke změně místa artikulace může také dojít společně se změnou palatalizovanosti a velarizovanosti. Velarizovaná dlouhá laterála nebo dentální nazála se může měnit ve svůj pala- talizovaný krátký protějšek a naopak, a to v pozici před některými dentálami, např. scall sé /skal′ s′ē/ „zářil“, ʼna cheann sin /Nǝ x′an′ s′in′/ „kromě toho“. Ve stejném okolí se může palatalizovaná dlouhá laterála nebo dentální nazála měnit ve svůj velarizovaný pro- tějšek, např. pinginn rua /p′īn ruǝ/ „červený peníz“. Velarizovaná dentální nazála se může měnit v palatalizovanou velární nazálu před palatalizovanou velárou, např. céʼn cheird? /k′ēŋ′ x′ārd′/ „jaké je řemeslo?“. Palatalizovaná dentální nazála se může měnit ve velární nazálu před velárou, např. na cinn dhubha /Nǝ k′īŋ γuvǝ/ „černí“. Velarizovaná dentální nazála se může měnit v palatalizovanou labiální nazálu před palatalizovanou labiálou, např. Gleann Beag /g′l′am′ b′eg/ [místní jméno].

3.3.3.1.4 Ztráta nebo přidání znělosti konsonantů

Setkají-li se na rozhraní slov znělé a neznělé konsonanty, probíhá asimilace znělosti. Znělé konsonanty mohou ztratit znělost před konsonanty neznělými, a to buď zcela, nebo částečně. Částečná ztráta znělosti nebývá ve fonologických transkripcích zazna- menávána, např. sciob tú /s′g′ub tū/ „ty jsi chňapnul“. Pokud jsou konsonanty na roz- hraní slov rozlišeny jen znělostí, popř. znělostí + velarizovaností/palatalizovaností, mů- že dojít k jejich splynutí, jehož výsledkem je neznělý konsonant, např. cat tá? /ka tā/ „co je?“. Ve skupinách xt, xt′, st a s′t′ může koncová okluzíva před vokálem nabýt znělost, a to buď zcela, nebo částečně, např. teacht amach /t′axd ǝmax/ „vycházející“. Zajímavou situaci lze sledovat v případě glotální konstriktivy h v hovorové iršti- ně. Glotální konstriktiva je totiž v absolutní koncové pozici slova sotva znatelná, avšak v pozici před počátečním vokálem je již zcela zřetelná, např. gaoth adtuaidh /gēh ǝduǝg′/ „vítr ze severu“. Konstriktiva se objevuje i na slovní hranici mezi vokály, např. tá ba agam /tā bah ǝgum/ „mám krávy“ (zde se jedná o h nepůvodní). V pozici před počátečním konsonantem konstriktiva h na konci předchozího slova mizí, např. gaoth láidir /gē lād′ir′/ „silný vítr“. Zaznamenány jsou však i případy, kdy koncová glotální

142 konstriktiva v kontaktu s následujícím znělým konsonantem splyne v neznělý konsonant, např. dath bán /da pān/ „bílá barva“. Podobné splynutí pozorujeme i v situacích, kdy h stojí na začátku slova, kterému předchází slovo zakončené znělým konsonantem. Výsledkem je opět konsonant neznělý, např. cúig sheachtaine /kūk′ axdin′ǝ/ „pět týd- nů“.

3.3.3.1.5 Geminace, splynutí nebo elize konsonantů

Na rozhraní slov může také docházet ke vzniku geminát nebo ke splynutí či ztrátě kon- sonantů. Geminace, popř. splynutí probíhá tehdy, setkají-li se dva stejné konsonanty, např. cad dúirt sé? /ka dūrt′ s′ē/ „co říkal?“. Při kontaktu dvou krátkých likvid vzniká likvida dlouhá, např. ag gabháil linn /ǝ gō(l′) l′iN′/ nebo /ǝ gō(L′) L′iN′/ „souhlasí s námi“. Jsou-li konsonanty rozlišeny pouze rysem palatalizovanosti vs. velarizovanosti, koncový konsonant prvního slova přebírá kvalitu počátečního konsonantu slova násle- dujícího a splývá s ním (viz 3.3.3.1.1 Změna kvality konsonantů); existují však i výjim- ky z tohoto pravidla, kdy se kvalita konsonantů nemění, např. ó thuaidh go /ō huǝg′ gǝ/ „na sever“. Znělá labiální konstriktiva, palatalizovaná nebo velarizovaná, může být zcela asi- milována k následující labiální nazále, jež nese rys palatalizovanosti nebo velarizovanosti, např. go raibh maith agat /gurǝ mah ǝgut/ „děkuji“. Koncové dentály t nebo t′ mohou v některých konsonantických skupinách v pozici před jiným konsonantem odpadnout, např. ést leis /ēs′ l′es′/ „poslouchej ho“. Před labiálními okluzívami často dochází ke ztrátě labiální konstriktivy, příp. la- biální konstriktiva se může měnit v labiální okluzívu, např. naomh Brandán /nē brau- ndān/ „svatý Brendan“, ag deilbh píosa /ǝ d′el′ib′ p′īsǝ/ „pokřivení kusu“.

3.3.3.2 Vokalické sandhi

3.3.3.2.1 Změny vokálů

Na rozhraní slov se také mění vokály, a to velmi často ve spojitosti se změnami palatalizovanosti nebo velarizovanosti konsonantů. Vokály se mění v následujících případech: a) vokál na začátku slova v pozici po koncovém konsonantu nebo vokál na konci slova

143 před počátečním konsonantem slova následujícího, b) vokál v nepřízvučném slově mezi dvěma přízvučnými slovy, c) nekoncový vokál ve slabice ovlivněný změnou palatalizovanosti vs. velarizovanosti. Velmi často se tyto změny týkají jen konkrétní realizace vokálů, přičemž se zadní a středové vokály realizují pod vlivem palatalizace více vpře- du a přední a střední vokály se vlivem velarizace realizují více vzadu. V sousedství na- zál může docházet k nazalizování vokálu, např. v san oíche „v noci“ se počáteční vokál druhého slova vlivem koncové nazály prvního slova nazalizuje (/sǝn ī͂ h′ǝ/).

3.3.3.2.2 Elize vokálů

Setkají-li se dva vokály na rozhraní slov, často se jeden z nich eliduje. Elizi vokálů mů- žeme zaznamenat v následujících pozicích: a) koncový krátký nepřízvučný vokál před přízvučným vokálem, např. is dócha é /is dōx ē/ „je pravděpodobné, že“; b) koncový dlouhý vokál před přízvučným vokálem, např. ní ceart dó é /ni k′art d ē/ „pro něho to není dobré“; c) počáteční krátký nepřízvučný vokál po koncovém přízvučném vokálu, např. bhí se ag imeacht /v′ī s′ē g′im′ǝxt/ „šel“; d) koncový krátký nepřízvučný vokál před počátečním nepřízvučným vokálem, např. i dteanta a chéile /ǝ d′aunt ǝ x′ēl′ǝ/ „v jiném podniku“. Ó Cuív (1986: 412) uvádí jako další typ elize ztrátu vokativní části- ce a nebo přivlastňovacího zájmena 3. os. m. a před vokálem, např. a Éamoinn /ēmiN′/ „Éamonne [vok.]“, thug a athair dhó é /hug ah′ir′ γō ē/ „jeho otec mu to dal“, avšak tuto změnu bychom měli spíše než za sandhi pokládat za mutaci, jelikož se týká jen konkrét- ních slov.

144

3.4 Skotská gaelština

3.4.1 Inventář segmentů

3.4.1.1 Vokály

Zadní Zadní P řední nezaokr. zaokr. Vysoké ī, i ɯ, ɯ̄ u, ū Středově zavřenější ē, e ǝ, ǝ̄ o, ō Středově otevřenější ɛ̄ , ɛ ɔ, ɔ̄ Nízké ā, a Tab. 3.13 Vokály moderní skotské gaelštiny

Skotská gaelština nemá standardizovanou podobu výslovnosti. S vokalickým systémem prezentovaným v tab. 3.13 se setkáme například v dialektu na ostrově Lewis (Oftedal 1956) nebo v applecrosském dialektu (Ternes 1973). V jiných dialektech mohou některé vokalické opozice chybět (např. ɯ̄ : ǝ̄ ). Jak je patrno z tabulky 3.13, skotská gaelština má devět krátkých vokálů (i, e, ɛ, a, ɔ, o, u, ɯ, ǝ) a devět dlouhých vokálů (ī, ē, ɛ̄ , ā, ɔ̄ , ō, ū, ɯ̄ , ǝ̄ ).25 Všechny vokály se vy- skytují v přízvučných slabikách. V slabikách nepřízvučných se obvykle vyskytují jen krátké vokály, nejčastěji ǝ. Pro skotskou gaelštinu je tedy typický trojúhelníkový model se čtyřmi stupni otevřenosti. U středových vokálů rozlišujeme mezi zavřenějšími e, ē, o, ō a otevřenějšími ɛ, ɛ̄ , ɔ, ɔ̄ . Z hlediska vertikálního členění skotská gaelština rozlišuje mezi předními a zadními vokály, u zadních pak mezi nezaokrouhlenými a zaokrouhle- nými vokály.26 Každý přízvučný vokál, krátký i dlouhý, může být i nazalizovaný, avšak přesný počet nazalizovaných vokálů se liší dialekt od dialektu. V některých nejsou nazalizová- ny např. vokály ɔ̄ a ɯ̄ (Oftedal 1956: 40), v jiných nejsou nazalizovány středově zavře- nější vokály (Ternes 1973: 146). Jak uvádí Oftedal (1956: 40–42), vokály jsou nazali-

25 Některé dialekty mohou rozlišovat mezi třemi stupni vokalické délky (Ternes 1973: 102). 26 Vokály ɯ, ɯ̄ bývají někdy přepisovány jako ɨ, �̄ .

145 zované v sousedství nazálních konsonantů, avšak v mnoha situacích se nosovost u voká- lů objevuje zcela nezávisle na kontextu (je tedy distinktivní vlastností vokálů). K naza- lizovaným vokálům a podrobněji k jejich fonologické analýze viz např. Ternes (1973: 123–142). Realizace nízkého vokálu a se může v jednotlivých dialektech lišit; v některých se realizuje jako æ, v jiných jako ɑ. Segment æ však také může být realizací středového předního vokálu ɛ. Podobně se v jednotlivých dialektech liší i realizace dalších vokálů, tedy vysoký přední vokál i se realizuje jako i ~ ɩ ~ ɨ, vysoký zadní vokál u jako u ~ ʉ, ū jako ʉ̄ ~ y. Více viz Oftedal (1956: 37–43), Ternes (1973: 142–147), MacAulay (1992b: 232–233) a Gillies (2002: 147–153).

3.4.1.2 Konsonanty

Labiály Dentály Palatály Veláry Glotály p pʹ t t′ k k′ neznělé ph pʹh th t′h kh k′h

kluzívy b b′ d d′ g g′ O znělé (bh) (b′h) (dh) (d′h) (gh) (g′h)

Kons- neznělé f f′ s s′ x x′ h h′ triktivy znělé v v′ (z) (z′) γ γ′ m m′ N N′ dlouhé (mh) (m′h) (Nh) (N′h) Nazály ŋ ŋ′ krátké ṽ ṽ′ n n′ (ŋh) (ŋ′h)

Vibran- dlouhé R ty krátké r r′ dlouhé L L′ Laterály krátké l l′ Aproximanty j

Tab. 3.14 Konsonanty moderní skotské gaelštiny (MacAulay 1992b: 227)

146

Jak už bylo řečeno výše, skotské gaelštině chybí standardizovaná podoba výslovnosti, a proto konsonantický systém v tab. 3.14 uvádí inventář segmentů napříč dialekty. To znamená, že žádný dialekt pravděpodobně nemá přesně tento soubor konsonantů. Na- příklad čtyřčlenný systém okluzív jako p : ph : b : bh (a obdobně u ostatních okluzív) je vzácný. Nejčastěji se setkáme se systémem trojčlenným (p : ph : b) či dokonce i dvoj- členným (p : ph). V jednotlivých dialektech se také liší počty vibrant (v některých chybí palatalizované r′), nazál (chybí aspirované nazály) a dentálních konstriktiv (chybí znělé z a z′). Konkrétní realizace konsonantů se také mohou značně lišit. Podrobnosti viz Oft- edal (1956), Ternes (1973), MacAulay (1992b) a Gillies (2002). Z fonologického hlediska můžeme rozlišovat mezi pěti místy artikulace: labiály, dentály, palatály, veláry a glotály, a mezi šesti způsoby artikulace: okluzívy, konstriktivy, nazály, vibranty, laterály a aproximanta. Podobně jako v irštině je gaelský konso- nantický systém založen na základní opozici mezi prostými/velarizovanými a palatali- zovanými konsonanty. Pro prosté konsonanty je typická doprovodná velarizace, zatímco pro palatalizované je typická palatalizovanost nebo palatálnost. Např. palatalizovaná dentální řada zahrnuje jednak palatalizované alveoláry, resp. alveodentály, a jednak postalveoláry či pravé palatály. Poznamenejme, že status a interpretace palatalizova- ných labiál jsou sporné – viz podrobnou diskuzi v Ternes (1973: 32–52). Oproti irštině skotská gaelština disponuje aspirovanými okluzívami a nazálami (vyjma krátkých den- tálních nazál n, n′). Okluzívy a konstriktivy se rozlišují co do znělosti. Stejně jako v případě irštiny se u dentálních nazál, laterál a vibrant uplatňuje rozdíl, který lze popsat jako konsonantic- ká délka, resp. napjatost. To, co bývá tradičně v odborné literatuře označováno velkými písmeny, jsou dlouhé, resp. napjaté nazály (N, N′), laterály (L, L′) a vibranta (R). Nazá- la N se realizuje jako velarizovaná dentální nazála, N′ jako palatální nazála. Laterála L se realizuje jako velarizovaná dentální laterála, v některých dialektech jako velarizovaná alveolární laterála, laterála L′ jako prepalatální nebo palatalizovaná alveolární laterála. Vibranta R27 bývá realizována jako retroflexní vibranta. Koncové a mediální neznělé okluzívy ph, pʹh, th, t′h a kh, k′h se mohou realizovat buď jako neznělé okluzívy s aspirací, nebo mohou být preaspirovány. Stejně tak i Nh,

27 Palatalizovaná vibranta R′ se nenachází v žádném dnešním gaelském dialektu, neboť splynula s velarizovanou vibrantou R.

147

N′h, mh, m′h, ŋh, ŋ′h, které se vyskytují na začátku slov, se realizují jako neznělé nazály s aspirací a mohou být také preaspirovány (viz Ternes 1973: 53–79). Aproximanta j se neúčastní ani opozice znělosti, ani opozice délky. Všechny konsonanty (kromě konsonantů v závorkách) uvedené v tab. 3.14 se mohou vyskytovat v počáteční, mediální i koncové pozici slov. Konsonanty uvedené v závorkách se vyskytují pouze v počátečních pozicích slov (nazály ŋ a ŋ′ se v některých dialektech objevují v mediální i koncové pozici).

3.4.2 Mutace28

Ve skotské gaelštině dochází k mutacím konsonantů, a to jak na začátku slova, tak v mediální pozici, a dále k mutacím vokálů na začátku slova. Kromě toho se zde může- me setkat i se sandhiovými jevy.

3.4.2.1 Externí mutace

3.4.2.1.1 Konsonantické mutace

A. Lenizace Jak patrno z tab. 3.15, lenizace je ve skotské gaelštině téměř totožná s lenizací v irštině. Jako hlavní fonologický proces se zde uplatňuje konstriktivizace okluzív, tj. změny okluzív v konstriktivy, a to buď stejného místa artikulace (u labiál, velár), nebo zároveň dochází ke změně místa artikulace (u dentál). Neznělé konstriktivy f, f′ mizí podobně jako v irštině. Znělé nazály m, m′ se mění v nazalizované konstriktivy stejného místa, což můžeme popsat jako denazalizaci a konstriktivizaci. Neznělé konstriktivy s, s′ se mění v glotální konstriktivy h, h′. Dlouhé laterály, nazály a vibranta se mění ve své krátké protějšky. Všimněme si, že ortografie nereflektuje lenizaci dlouhých nazál, late- rál, ani vibranty (příznačné především pro gaelské dialekty). Lenizaci nepodléhají počá- teční konsonantické trsy sk, sm, sp a st. Tam, kde byly díky ztrátě koncových slabik sloučeny homorganické konsonanty, byla výsledkem delenizace nebo došlo k blokování lenizace. Absence lenizace za tako-

28 Více viz např. Rogers (1972), MacAulay (1992b: 238–247) a Gillies (2002: 167–170).

148 vých okolností přežila v mnoha frázích a výrazech i v moderním jazyce, avšak nyní postupně dochází k obnovení lenizace, např. Clann Dòmhnaill „Clan Donald“ [vlastní jméno] > clann Dhòmhnaill „Donaldovy děti“ (d > γ).

Radikální Lenizace Grafém forma p, p′ f, f′ p > ph t, t′ h, h′ t > th k, k′ x, x′ c > ch b, b′ v, v′ b > bh d, d′ γ, γ′ d > dh g, g′ γ, γ′ g > gh f, f′ Ø f > fh s, s′ h, h′ s > sh m, m′ ṽ, ṽ′ m > mh L′ l l > l N, N′ n, n n > n R r29 r > r

Tab. 3.15 Lenizace konsonantů moderní skotské gaelštiny

Spouštěče a cíle lenizace 1. Gramatické spouštěče Cílem gramaticky spuštěné externí lenizace jsou ve skotské gaelštině substantiva a adjektiva. a) Substantiva Substantiva podstupují gramaticky podmíněnou lenizaci v následujícím případě: 1. Maskulinum/femininum v genitivu plurálu v pozici po jiném substantivu, např. biadh chon (< cù „pes“) „jídlo pro psy“ (k > x).

29 V některých dialektech i r′.

149 b) Adjektiva Adjektiva podstupují lenizaci v tomto případě: 1. Adjektivum v pozici po substantivu v singuláru (nom. sg. f., dat. sg. m., před- chází-li před substantivem určitý člen, v případě f. bez omezení, gen. sg. m.), např. a ̕ bhreac mhòr (< mòr) [dat. sg. m.] „velkému pstruhovi“ (m > ṽ). Po substantivu v plurálu adjektiva podstupují lenizaci, jen pokud je substantivum zakončené palatali- zovaným konsonantem – v tomto případě je lenizace závislá i na fonologickém okolí.

2. Lexikální spouštěče Cílem lexikálně spuštěné externí lenizace jsou ve skotské gaelštině substantiva, adjektiva a slovesa. a) Substantiva Lexikálně podmíněnou lenizaci substantiva podstupují v následujících případech: 1. Substantivum v pozici po určitém členu an/a,̕ 30 avšak jen v některých tvarech, a to v nom. sg. f., dat. sg. m./f., gen. sg. m. (viz tab. 3.16), např. a ̕ chat (< cat) [dat. sg. m.] „kočce“ (k > x).

Singulár Plurál

m. f. m./f.

Nom. an+N an+L na Dat. an+L Gen. an+L na nan+N

Tab. 3.16 Deklinace určitého členu (+L naznačuje probíhající lenizaci po členu určitém; +N naznačuje probíhající nazalizaci po členu určitém; v ostatních případech k mutaci nedochází)

Pozn.: Konkrétní realizace členu (z tab. 3.16) závisejí na počátečním segmentu následu- jícího slova, jak dokládají následující tabulky (3.17 a 3.18):

30 Viz MacAulay (1992b). V pozici po členu určitém mutacím (lenizaci a nazalizaci) nepodléhají dlouhé nazály, laterály a vibranta R.

150

Nom. sg. m.

an t- před vokály an am před b, f, m, p an jinde

Tab. 3.17 Realizace určitého členu v pozici před nom. sg. m.

Nom./dat. sg. f., gen./dat. sg. m.

a ̕ +L před b, k, g, m, p an+L před f an+L an t- před s + vokál, sl, sn, sr an jinde

Tab 3.18 Realizace určitého členu v pozici před nom./dat. sg. f., gen./dat. sg. m.

2. Substantivum po přivlastňovacích zájmenech mo „můj“, do „tvůj“, a „jeho“31, např. do shuipear (< suipear) „tvoje večeře“ (s > h). 3. Substantivum po číslovkách aon „jeden/jedna“, dà „dva/dvě“, trí „tři“, např. dà thaigh (< taigh) „dva domy“ (t > h). 4. Substantivum v pozici po některých kvalitativních adjektivech, např. deagh „dobrý“, droch „špatný“, sean(n) „starý“ aj., např. seann chù (< cù) „starý pes“ (k > x). 5. Substantivum po některých předložkách, např. do „pro, do“, fo „pod“, bho „od, před“, roimh „před“, de „z“, mu „přes, proti“, gun „bez“ aj., např. fo bhròn (< bòrd) „pod stolem“ (b > v). 6. Substantivum po vokativní částici a, např. a sheòladair (< seòladair) „námoř- níku!“ (s > h). b) Adjektiva Adjektiva podstupují lenizaci v tomto případě: 1. Adjektivum v pozici po některých intenzifikátorech, např. glé „velmi“, ro „pří- liš“, sàr „velmi“, fior „opravdu“ aj., např. gu ro mhòr (< mòr) „příliš velký“ (m > v).

31 Přivlastňovací zájmeno a „její“, jež má stejnou formu jako tvar maskulinní, lenizaci nespouští.

151 c) Slovesa Slovesa podstupují lenizaci v těchto případech: 1. Sloveso v pozici po negativní částici cha(n) a po slově do, jímž se tvoří minulý čas, např. cha do thog (< tog) „nezvedl“ (t > h). 2. Sloveso v pozici po vztažných zájmenech a „kdo, co, který“ a na „ten, který; všechno, co“, např. a chionn gu (< cionn „důvod, příčina“) „protože to“ (k > x). 3. Sloveso v pozici po spojce ma „jestli(že)“, např. ma thogras tu (< togras) „jestli chceš“ (t > h).

B. Nazalizace Radikální Nazalizace Grafém forma p, p′ mp, mp′ p > -m p- t, t′ Nt, Nt′ t > -n t- k, k′ ŋk, ŋk′ c > -n c- b, b′ mb, mb′ b > -m b- d, d′ Nd, Nd′ d > -n d- g, g′ ŋg, ŋg′ g > -n g- f, f′ mf, mf′ f > -m f-

Tab. 3.19 Nazalizace konsonantů moderní skotské gaelštiny

Nazalizace v moderní skotské gaelštině není srovnatelná s nazalizací v moderní irštině a její výsledky se liší dialekt od dialektu. Hlavní rozdíl mezi nazalizací ve skotské gael- štině a nazalizací v irštině spatřujeme v následujícím: Aby k nazalizaci v moderní skot- ské gaelštině došlo, musí být přítomna nazála v koncovce předchozího slova. V moderní irštině nazála přítomna být nemusí, avšak ve staré irštině se v této pozici původně vy- skytovala. V irštině totiž tato nazála splynula s následující okluzívou, zatímco ve skot- ské gaelštině toto splynutí nenastalo, což se odráží i v pravopise. Jak uvádí Gillies (2002: 168–169) v dialektech moderní skotské gaelštiny se se- tkáme se třemi reflexy původní nazalizace. Základní stav, který je uveden v tabulce 3.19 a který se zcela nebo jen částečně vyskytuje v některých dialektech, lze vysvětlit jako prenazalizaci orálních konsonantů (okluzíva > nazála + okluzíva, resp. konstriktiva >

152 nazála + konstriktiva), přičemž předcházející nazála má stejné místo artikulace. V něk- terých dialektech (např. oblast Lewis) došlo k dalšímu vývoji, při kterém tato nazála splynula s následující okluzívou, resp. konstriktivou. Pokud následovala neznělá oklu- zíva nebo f, vznikly neznělé nazály (mp > m̥ , nt > n̥ , nk > ŋ̊ , mf > m̥ ), v případě zně- lých okluzív pak nazály znělé (mb > m, nd > n, ng > ŋ). Třetí variantou, která se v dialektech objevuje, je zrušení rozdílu mezi neznělými a znělými okluzívami, kdy se jak neznělé, tak znělé okluzívy mění v mb, nd, ŋg. S podobnou situací se můžeme setkat i ve velštině (viz 3.5.2.1.1, B. Nazalizace). Viz také Rogers (1972) a Gillies (2002).

Spouštěče a cíle nazalizace 1. Lexikální spouštěče Cílem lexikálně spuštěné externí nazalizace jsou ve skotské gaelštině substantiva a slovesa. a) Substantiva Lexikálně podmíněnou nazalizaci substantiva podstupují v následujících případech: 1. Substantivum (nom. sg. m., gen. pl. m./f.) v pozici po určitém členu, např. an taigh „dům“ (t > Nt). 2. Substantivum v pozici po přivlastňovacím zájmenu an/am „jejich“, např. am bàta san „jejich loď“ (b > mb). 3. Substantivum v pozici po předložkách (ann) an/am „v“, gun „bez“, např. an cù „v psovi“ (k > ŋk). b) Slovesa Slovesa nazalizaci podstupují v následujících případech: 1. Sloveso v pozici po vztažném zájmenu an/am „komu, jenž“, které se užívá po předložkách, např. (an seòmar) anns am bi e „(pokoj), v němž bude“ (b > mb). 2. Sloveso v pozici po spojkách mun/mum „před; v případě, že“, gun „že, aby, když“, např. an t-amadan sin gun do thagh thu „hlupák, pro kterého jsi hlasoval“ (d > Nd). 3. Sloveso v pozici po tázací částici an/am „zda“, např. an till thu „Vrátíš se?“ (t > Nt).

153

3.4.2.1.2 Vokalické mutace

Skotská gaelština se podobně jako irština vyznačuje dvěma změnami, nazalizací a prevokalickou aspirací, které se týkají počátečních vokálů. V prvém případě se před počá- teční vokály prefiguje N za stejných okolností jako u nazalizace konsonantů. U prevo- kalické aspirace se prefiguje h, avšak některé její spouštěče se stejně jako v irštině liší od ostatních mutací.

A. Prevokalická aspirace Podobně jako v irštině dochází i ve skotské gaelštině k prevokalické aspiraci, kdy je před počáteční vokál slova prefigována glotální konstriktiva h, např. a hathair (< athair) „její otec“, na heòin (< eòin) „ptáci“.

Spouštěče prevokalické aspirace 1. Lexikální spouštěče Cílem lexikálně spuštěné prevokalické aspirace jsou substantiva a adjektiva. a) Substantiva Lexikálně podmíněnou prevokalickou aspiraci substantiva podstupují v těchto případech: 1. Substantivum po členu určitém v nominativu/dativu plurálu, tj. na, např. na heach (< each) „koně“. 2. Substantivum po přivlastňovacích zájmenech a „její“ a ar „náš“, např. a hathair (< athair) „její otec“, ar hathair „náš otec“. b) Adjektiva Adjektiva prevokalickou aspiraci podstupují v následujícím případě: 1. Adjektivum v pozici po adverbiální částici ga, např. ga hàraidh (< àraid „urči- tý“) „určitě“.

3.4.2.2 Interní mutace

Ve skotské gaelštině dochází k interním mutacím především uvnitř kompozit. Je-li dru- hým členem kompozita substantivum a prvním členem je samostatná lexikální jednotka,

154 počáteční konsonant druhého substantiva se lenizuje, např. gealchas (< geal „bílý“ + cas „noha, chodidlo“) „bílá noha“ (k > x). Prefix zakončený vokálem způsobuje lenizaci, zatímco prefixy končící nazálou způsobují nazalizaci počátečního konsonantu následujícího členu kompozita, např. mì- cheartas (< ceartas) „spravedlnost“ (lenizace: k′ > x′), anduine (< duine) „žádný člo- věk“ (nazalizace: d > Nd).

3.4.3 Sandhi32

3.4.3.1 Konsonantické sandhi

3.4.3.1.1 Změna kvality konsonantů

Ve skotské gaelštině jsou konsonanty v kombinacích zpravidla buď palatalizované, nebo velarizované. Pokud vznikne nová kombinace přidáním morfému nebo následkem synkopy při derivačních či paradigmatických procesech, dochází k regresivní asimilaci palatalizovanosti, např. abhainn „řeka“ > aibhne [gen. sg.] (bh > bh′), tj. následkem přidání sufixu -e a synkopy ai se palatalizuje konsonant bh – jedná se o interní sandhi. Ortografie palatalizaci značí přidáním vokálu i za zadní vokály (a, o, u).

O vokalickém sandhi ve skotské gaelštině nám dostupné zdroje nehovoří.

32 Viz např. Gillies (2002: 162) a Lamb (2003: 20).

155

3.5 Velština

Pro brytonské jazyky jsou příznačné tři náslovné konsonantické externí a interní mutace, tj. lenizace, nazalizace a spirantizace. V bretonštině a kornštině navíc existuje tzv. provekce, se kterou se setkáme i ve velštině, ale jen v rámci interních mutací. Vokály v brytonských jazycích podstupují prevokalickou aspiraci. Některé změny na úrovni slova lze dále popsat jako sandhi. V tomto oddíle se budeme zabývat velštinou, následu- jící oddíl je věnován bretonštině.

3.5.1 Inventář segmentů

Představme si nejprve vokalické a konsonantické segmenty moderní velštiny pro sever- ní a jižní dialekty (viz tab. 3.20 a 3.21). K jejich fonetickým realizacím viz podrobněji např. Jones (1984: 53–57), Ball – Williams (2001: 29–40).

3.5.1.1 Vokály

Přední Střední Zadní

i �̄ , ɨ u: Vysoké ɪ ʊ e ǝ o Středové ɛ ɔ Nízké a, ɑ Tab. 3.20 Vokály moderní velštiny

Vysoké střední vokály ɨ, �̄ se objevují pouze v severních dialektech. V popisech velštiny nepanuje shoda v tom, zda rozdíl mezi páry i – ɪ, e – ɛ, u – ʊ, o – ɔ je v kvantitě nebo kvalitě či v obou. Někteří lingvisté proto hovoří o zavřených a otevřených vokálech, jiní o dlouhých a krátkých vokálech. Odlišnost může být také v severních a jižních dialektech; podle Ball – Williams (2001) se v jižních dialektech jedná o rozdíl v kvalitě, za-

156 tímco v severních dialektech jde o rozdíl v kvantitě. Rozdíl mezi a – ɑ je v horizontální poloze jazyka – ɑ je zadnější. V jižních dialektech se rozdíl mezi dlouhými/zavřenými a krátkými/otevřenými vokály uplatňuje pouze v přízvučných slabikách, zatímco v severních dialektech pouze v přízvučných koncových slabikách (včetně jednoslabičných slov). Středový vokál ǝ nikdy nestojí v koncových slabikách slov kromě několika jednoslabičných proklitik a cizojazyčných výpůjček. Z dalších distribučních omezení můžeme zmínit následující: Vokály ɪ, ɛ, a, ɔ, ʊ se nevyskytují v jednoslabičných slovech, která nekončí na konsonant. Přední vokál ɪ se neobjevuje v otevřených koncových nepřízvučných slabikách, zadní vokály ɔ a ʊ jsou v těchto slabikách doloženy jen sporadicky. Dlouhé/zavřené vokály mohou stát ve všech pozicích uvnitř slova, kromě následujících výjimek: přední středový vokál ē se nevyskytuje v koncových nepřízvučných slabikách, nízký vokál ɑ se vyskytuje pouze v přízvučných slabikách, vysoký přední vokál ī se objevuje pouze v zavřených konco- vých slabikách, avšak zřídka. V sousedství nazál bývají vokály nazalizovány. Nejsilnější je nazálnost vokálů mezi dvěma nazálami, srov. např. ɑ se ve slově mân „malý“ realizuje jako ɑ̃.

3.5.1.2 Konsonanty

Ve velštině rozlišujeme mezi pěti fonologicky relevantními místy artikulace. Stejně jako u goidelských jazyků řadíme i v případě jazyků brytonských bilabiály a labiodentály do jedné třídy labiál, jak činí i další autoři (viz např. Jones 1984, Watkins 2002). Z fonologického hlediska není nutné rozlišovat ani mezi dentálami a alveolárami, ačkoli se realizace těchto segmentů může rozprostírat v dentálním i alveolárním regionu. Proto segmenty t, d a θ, ð slučujeme do třídy dentál. Ze stejného důvodu spojujeme konsonanty k a g s χ do jedné třídy velár, byť se χ realizuje jako uvulární konstriktiva.33 Ne- znělé okluzívy bývají na začátku a uprostřed slova realizovány jako aspirované. Z hlediska způsobu artikulace rozlišujeme mezi okluzívami, konstriktivami, nazálami, vibrantami, laterálami, sykavkami a aproximantami.

33 V jižních dialektech je namísto uvulární konstriktivy χ velární konstriktiva x.

157

Labiály Dentály Palatály Veláry Glotály neznělé p t k Okluzívy znělé b d g neznělé f θ χ h Konstriktivy znělé v ð neznělé m̥ n̥ ŋ̊ Nazály znělé m n ŋ neznělé r̥ Vibranty znělé r neznělé ɬ Laterály znělé l neznělé t͡ ʃ Afrikáty znělé d͡ ʒ Sykavky s ʃ Aproximanty w j

Tab. 3.21 Konsonanty moderní velštiny (Ball – Müller 2002: 287–288)

Vibranty r a r̥ tvoří jeden znělostní pár; r̥ se realizuje jako neznělá a silně aspirovaná vibranta (Jones 1984: 50) a objevuje se v počátečních pozicích (psáno rh), a to pouze v radikálních formách, např. rhid „volný“. Podobně můžeme říci, že i laterály l a ɬ tvoří znělostní pár, byť se l realizuje jako sonanta a ɬ jako frikativa. Sykavku s řadíme mezi dentály a postalveolární ʃ do palatál. Interpretace aproximant j a w není jednotná. Ně- kteří lingvisté je vymezují jako samostatné konsonanty, jiní je však pokládají za nesla- bičné varianty vokálů u a i, jelikož se vyskytují jen na začátku slabiky a s uvedenými vo- kály se nikdy nekombinují (Jones 1984: 52–53, Watkins 2002). Neznělé nazály se vy- skytují jen na začátku slov jako výsledek nazalizace (viz dále, 3.5.2.1.1., B. Nazalizace). Postalveolární afrikáty t͡ ʃ a d͡ ʒ, které řadíme spolu se sykavkou ʃ do palatál, se ob- jevují především ve výpůjčkách (např. siocled /t͡ ʃɔklad/ z angl. chocolate „čokoláda“, jam /d͡ ʒam/ z angl. jam „džem“) nebo jako výsledek palatalizace t, d + i/j v rámci inter- ního sandhi (srov. dále, 3.5.3.1.2 Splynutí konsonantů). Tyto segmenty se v některých dialektech zapojují i do mutací, především do lenizace (t͡ ʃ > d͡ ʒ, d͡ ʒ > ð) a nazalizace (t͡ ʃ

158

> n̥ ʃ, d͡ ʒ > nʒ). V některých severních dialektech t͡ ʃ podstupuje i spirantizaci (t͡ ʃ > θj). Podrobnosti viz Thorne (1993: 75–76), Hannahs (2013: 15–16, 144). Systém konsonantů uvedený v tab. 3.21 je příznačný především pro severní dialekty. V jižních dialektech se nevyskytují neznělé nazály, neznělá vibranta a glotála h.

3.5.2 Mutace34

3.5.2.1 Externí mutace

3.5.2.1.1 Konsonantické mutace

A. Lenizace Radikální Lenizace Grafém forma p b p > b t d t > d k g c > g b v b > f d ð d > dd g Ø g > Ø m v m > f ɬ l ll > l35 r̥ r rh > r

Tab. 3.22 Lenizace konsonantů moderní velštiny

Velšské lenizace, jež se vyvinuly ještě v období před periodou střední velštiny, jsou původně důsledkem fonetických změn, kterými byly konsonanty zasaženy už v období prabrytonštiny a v období archaické velštiny (viz Apendix 1). Konsonanty se musely

34 Viz např. Awbery (1973), Thomas (1992), Kibre (1997), Ball – Müller (2002), Watkins (2002). 35 V pozici po koncové sykavce s byly likvidy l a r neznělé, a proto se protokeltské *sl- změnilo ve velš- ské ll- (ɬ) a protokeltské *sr- se změnilo ve velšské rh- (r̥ ). V pozici mezi vokály nepodstoupily likvidy l a r žádnou změnu.

159 nacházet buď v pozici intervokalické, nebo v pozici mezi vokálem a sonantou. Změny, které z takového postavení konsonantů vyplývaly, se neobjevovaly pouze interně, ale také na počátku slov, pokud před počátečním konsonantem předcházel vokál v zákon- čení předchozího slova. V pozdním brytonském jazyce lenizaci spouštěly pouze před- ložky s koncovým vokálem, např. i „k“, trwy/drwy „přes“, o „z“ a prefixy s koncovým vokálem, např. di- aj. Lze usuzovat na to, že celkem proběhly pravděpodobně dvě brytonské lenizace (viz Apendix 1). Jako tzv. první brytonskou lenizaci označujeme proces, při němž vznikly dvě řady konstriktiv. Znělé okluzívy b, d, g a m se změnily ve znělé konstriktivy v, ð, ɣ a ṽ v pozici intervokalické nebo v pozici mezi vokálem a sonantou r, l, n, m, y a w, a patrně také na konci slova po vokálu (kromě změny m > n). Ve stejném okolí se neznělé okluzívy p, t a k změnily ve znělé b, d a g. Lenizace znělých okluzív je při- tom pravděpodobně starší než lenizace okluzív neznělých. K těmto procesům došlo už zřejmě ve 2. pol. 5. století. Můžeme předpokládat, že uvedené alofonické varianty ovlivnily i brytonskou slovní zásobu přejatou z latiny, a to jak její nářeční podoby (uží- vané během římské okupace i po ní), tak administrativní jazyk. Latinský pravopis tyto změny nezachycoval, a to ani když došlo k jejich fonologizaci díky ztrátě koncových slabik na konci 5. století (viz Apendix 1). Stejná situace pak panovala i v 7., resp. v 8. století, tedy v době, kdy brytonská nářečí začala být zachycována písemně. Starovelšský (a také starobretonský a starokornský) pravopisný systém ještě výsledky lenizace oklu- zív nezachycoval (podobně tomu bylo i ve staré a střední irštině). Nástupem střední velštiny (po r. 1200) podstoupil zmíněný systém dvě základní úpravy. Na začátku i uvnitř slov došlo ke ztrátě znělé konstriktivy ɣ (> j po likvidách), např. stvelš. goruc > středovelš. a oruc [lenizace po vztažném zájmenu] „ten, který (to) udělal“, stvelš. argant > středovelš. ariant „stříbro“ (Jones 1955: 162–165, Ball 1989/1990). Lenizovanou podobou nazály m byla původně nazalizovaná konstriktiva ṽ, avšak na přelomu staré a střední velštiny (pravděpodobně v období od 9. do 12. stol.) došlo k její denazalizaci na v36. Více o této změně viz např. Jones (1955: 163–164). Na počátku slova také sílila tendence zachycovat lenizované konsonanty b (< p), d (< t), g (< k) pomocí grafémů b, d a g. Oproti tomu ve starovelštině stály b b, d d, g g

36 Celý proces mohl vypadat asi takto: m → *ṽ → v.

160 pouze v nemutované počáteční pozici slova, zatímco p p, t t, c k se vyskytovaly v pozici po vokálech a v lenizované počáteční pozici slova. Tzv. druhá brytonská lenizace známá jako spirantizace (od poloviny do konce 6. stol.) vytvořila neznělé konstriktivy f, θ, χ k neznělým okluzívám p, t, k, jež nebyly zasaženy první brytonskou lenizací, a to buď v pozici intervokalické (protože byly buď geminované, nebo před nimi stálo x, které se následně stalo druhou složkou i-ového diftongu), nebo v pozici po likvidě. V raném pravopise nejsou výsledky spirantizace často odlišeny od odpovídajících okluzív, obzvláště po r a l (McCone 1996: 17–20). O spirantizaci viz dále.

Jak ukazuje tab. 3.22, moderní velšská lenizace zahrnuje dva hlavní fonologické procesy: 1. Konstriktivizace, při které se znělé okluzívy b, d mění ve znělé konstriktivy stej- ného místa, tj. v a ð. Okluzíva g zaniká, protože nemá odpovídající znělou konstriktivu. 2. Sonorizace, při které se neznělé okluzívy p, t, k mění ve znělé okluzívy stejného místa, tj. b, d, g. Lenizace dále zasahuje znělou nazálu m, která se mění ve znělou konstriktivu stejného místa, tj. v, došlo tedy ke konstriktivizaci s doprovodnou denazalizací. Neznělé likvidy ɬ a r̥ se mění v likvidy znělé, tedy l a r. K mutaci r̥ v r dochází jen v severních dialektech.

Spouštěče a cíle lenizace 1. Gramatické spouštěče Cílem gramaticky spuštěné externí lenizace jsou ve velštině substantiva a adjektiva. a) Substantiva Gramaticky podmíněnou lenizaci substantiva podstupují v následujících případech: 1. Spojení dvou substantiv – základem jmenné fráze je femininum, které je blíže určeno dalším substantivem, např. cot law (< glaw „déšť“) „pláštěnka“ (elize veláry g). 2. Substantivum v apozici k jinému substantivu, např. Duw Dad (< tad) „Bůh otec“ (t > d). 3. Substantivum po apozičním zájmenu (ve funkci přivlastňovací nebo předměto- vé), např. dy [gen. sg.] gath (< cat) „tvoje kočka“; ei [dat. sg. m.] gath „jeho kočka“ (k > g).

161

4. Femininum po všech řadových číslovkách, např. y drydedd ferch (< merch „dív- ka) „třetí dívka“ (m > v); řadová číslovka ail „druhý“ způsobuje mutaci všech substantiv (tedy i maskulin). 5. Substantivum v objektové pozici po flektivním slovesu v aktivu, např. canodd gân (< cân „píseň“) „(on) zpívá píseň“ (k > g). 6. Substantiva ve funkci subjektu nebo objektu podléhají lenizaci pouze tehdy, jsou-li oddělena od příslušného slovesného tvaru vsuvkou, např. oedd yna ddyn (< dyn „muž“) „tam byl muž“ (d > ð), tj. adverbium yna „tam“ odděluje substantivum od slovesa. 7. Substantivum v adverbiální funkci, např. arhosodd fis (< mis „měsíc“) „zůstal měsíc“ (m > v). b) Adjektiva Adjektiva lenizaci podstupují v následujícím případě: 1. Adjektivum v pozici po singuláru feminina, např. merch fach (< bach „malý“) „malá dívka“ (b > v).

2. Lexikální spouštěče Cílem lexikálně spuštěné externí lenizace jsou ve velštině substantiva, adjektiva, slovesa a číslovky. a) Substantiva Lexikálně podmíněnou lenizaci substantiva podstupují v těchto případech: 1. Femininum (v sg. a du.) v pozici po určitém členu y, např. y gat (< cat) „kočka“ (k > g). 2. Substantivum po přivlastňovacích zájmenech dy „tvůj“ a ei „jeho“, např. ei bont (< pont) „jeho most“ (p > b). 3. Substantivum po zájmenech rhyw „nějaký, některý“, unrhyw „každý/žádný“, amryw „několik, různý“, cyfryw „takový“, unrhyw „žádný“, např. rhyw ddyn (< dyn) „nějaký muž“ (d > ð). 4. Femininum po číslovce un „jeden“, např. un ferch „jedna dívka“ (m > v). 5. Substantivum v pozici po číslovkách dau [m.] / dwy [f.] „dva/dvě“, např. dau ddyn (< dyn) „dva muži“ (d > ð), dwy ferch (< merch) „dvě dívky“ (m > v).

162

6. Substantivum po číslovce naill „jeden“ – užito idiomaticky ve frázi y naill…aʼr llall „jeden… a druhý“, např. y naill ddyn aʼr llall „jeden muž i druhý“ (d > ð). 7. Substantivum po adverbiích dyma „zde“ a dyna „tam“, např. dyma/dyna ddyn „zde/tam je muž“ (d > ð). 8. Lenizaci objektu způsobuje většina předložek (např. am „o“, ar „na“, at „k“, gan „s“, heb „bez“, i „pro, na“), např. ar ben (< pen „hlava, vrchol“) „na vrcholu“ (p > b). 9. Substantivum po tázací částici pa „co, jaký“, např. pa ferch? (< merch) „jaká dívka?“ (m > v). 10. Substantivum po predikativní částici yn,37 např. mai X yn ganwr (< canwr) „X je zpěvák“ (k > g). b) Adjektiva Adjektiva lenizaci podstupují v těchto případech: 1. Adjektivum po predikativní částici yn, např. maeʼr dyn yn dal (< tal „vysoký“) „ten muž je vysoký“ (t > d). 2. Adjektivum v superlativu po komparativní částici po „tolik“, např. gorau po gyntaf (< cyntaf „první“) „čím dříve, tím lépe“ (k > g). 3. Adjektivum po adverbiální částici yn, v adverbiální frázi rhedeg yn gyflym (< cyflym „rychlý“ > yn gyflym „rychle“) „běhání rychle“ (k > g). c) Slovesa Slovesa lenizaci podstupují v těchto případech: 1. Sloveso po negativní částici ni (ve vedlejší větě na), např. ni ddaw neb (< daw) „nikdo nepřijde“ (d > ð). 2. Sloveso po tázacích částicích a „což(pak)“ [afirmativní] a oni „jestliže ne“ [ne- gativní], např. A ddaw rhywun? „Přijde někdo?“ (d > ð). 3. Sloveso po zájmenech mi „mně/mě“ a fe „jemu/jeho“, např. mi weli di (< gweli) „ty mě budeš vidět“ (elize veláry g).

37 Velština rozlišuje: 1. predikativní částici yn, která spouští lenizaci počátečního konsonantu následující- ho substantiva nebo adjektiva, 2. slovesnou částici yn (nespouští mutaci) označující děj, který právě pro- bíhá, 3. předložku yn, jež se pojí jen s určitými jmény a rovněž spouští lenizaci počátečního konsonantu.

163

4. Sloveso po apozičních zájmenech dy [2. os. sg.] a ei [3. os. sg. m.] ve funkci předmětové, např. dy weld ti (< gweld) „vidět tebe“ (elize veláry g). Zájmeno ei [3. os. sg. f. ] však nespouští lenizaci, nýbrž spirantizaci. 5. Sloveso po vztažné částici a „kdo, který“, např. y run a ddaeth (< daeth) „jeden, který přišel“ (d > ð). d) Číslovky Číslovky lenizaci podstupují v tomto případě: 1. Číslovka dau [m.] / dwy [f.] „dva/dvě“ po určitém členu y, např. y ddau fachgen „dva chlapci“ (d > ð).

Výjimky z pravidel lenizace Lenizace nezasahuje všechny konsonanty ve všech kontextech. Po číslovkách saith „sedm“ a wyth „osm“ podstupují lenizaci pouze okluzívy p, t a k. V případě likvid ɬ a r̥ je lenizace obecně omezená. Týká se některých spouštěcích morfémů končících sonantami r a n. Příkladem může být určitý člen y(r): y llaw „ruka“ (navzdory tomu, že jde o femininum singuláru). Dalším příkladem je adverbiální a predikativní částice yn, jež spouští lenizaci následujícího substantiva nebo adjektiva, pokud nezačínají na ɬ nebo r̥ , např. yn llawn < llawn „plný“. Ve stejných situacích je lenizace omezená po přirovná- vací částici cyn, např. cyn llawned „tak plný“ a přirovnávací a zesilovací částici mor, např. mor llawn „tak plný“ (Watkins 2002: 306).

Role syntaxe u lenizace Z hlediska syntaktického je v moderní velštině obvykle pravidlem slovosled VSO, avšak ve vytýkacích vazbách typu „Je to on, kdo přišel.“ je to slovosled SVO. Lenizo- vaná podoba konsonantu na začátku slov tedy slouží především k rozlišení mezi subjektem a objektem. Lenizace subjektu a objektu po konkrétním slovese je dokladem analo- gického rozšíření. Už ve střední velštině totiž pozvolna zmizela omezená lenizace subjektu, avšak původně omezená lenizace prvního objektu se stala pevným pravidlem. Jak patrno, pozice slova v celkové struktuře věty je tedy velmi důležitá. Přímý objekt slovesa podléhá lenizaci za předpokladu, že je prvním výrazem ve jmenné frázi, např. Gwelodd Wyn gi (< ci „pes“). „Wyn viděl psa.“ (k > g) ~ Gwelodd Wyn y ci. „Wyn viděl toho psa.“ (zde určitý člen předchází přímý objekt a zabraňuje tak mutaci).

164

Subjekt pak lze s určitými typy spon přesunout do koncové pozice věty a v ta- kovýchto případech podléhá též lenizaci za předpokladu, že před ním nepředchází např. určitý člen, např. Mai ci gan Wyn. „Wyn má psa.“ (dosl. „Je pes s Wynem.“), Mai gan Wyn gi. „Wyn má psa.“ (dosl. „Je s Wynem pes.“), tj. k > g. Adjektiva ve velštině obyčejně následují za řídícím substantivem. V několika zvláštních případech však může adjektivum stát před substantivem a spouštět tak lenizaci příslušného substantiva, srov. dyn ifanc „mladý muž“, hen ddyn „starý muž“ (radi- kální forma je dyn „muž“), tj. d > ð. Jakékoli přerušení nebo inverze pořadí jednotlivých větných členů rovněž ve vel- štině spouští lenizaci, avšak za předpokladu, že je příslušný člen přemístěn vpravo. Vlo- žení adverbia mezi predikát a subjekt spouští lenizaci subjektu, např. Yr oedd merch yno. „Tam byla dívka.“ > Yr oedd yno ferch., tj. m > v v pozici mezi vokály o a e. In- verze v případě subjektu a adjektiva spouští lenizaci subjektu, např. llu nefol > nefol lu „nebeský hostitel“, tj. ɬ > l v pozici mezi sonantou a vokálem. Subjekt běžně také před- cházejí číslovky, některá zájmena a neurčitý člen, např. tri dyn „tři muži“, llawer dyn „leckterý muž“. V případě inverze opět dochází k lenizaci u vpravo přesunuté číslovky nebo zájmena, tedy dynion dri, dynion lawer, tj. t > d v pozici mezi sonantami a ɬ > l v pozici mezi sonantou a vokálem. Inverzní pravidlo postihuje také kompozita. Viz také Awbery (1986), Kibre (1997: 77–90).

B. Nazalizace Radikální Nazalizace Grafém forma p m̥ p > mh t n̥ t > nh k ŋ̊ c > ngh b m b > m d n d > n g ŋ g > ng

Tab. 3.23 Nazalizace konsonantů moderní velštiny

Z fonologického hlediska zasahuje nazalizace v moderní velštině všech šest okluzív (tab. 3.23): 1. neznělé okluzívy se mění v neznělé nazály stejného místa, 2. znělé okluzívy se

165 mění ve znělé nazály stejného místa. Tyto změny tedy můžeme z fonologického hlediska popsat jako změny orálních okluzív v okluzívy nazální (nazály). Ostatní konsonanty tuto mutaci nepodstupují. Symboly m̥ , n̥ , ŋ̊ označujeme neznělé nazály, ačkoli interpretace těchto segmentů není jednotná. Podle některých lingvistů se jedná o samostatné segmenty, jiní je interpretují jako kombinace nazály + h (srov. např. Jones 1984: 51, Pilch 1986: 110, Watkins 2002: 300). Vzhledem k celkovému charakteru nazalizace poklá- dáme první řešení za vhodnější (Ball – Williams 2001: 14–15, 96–98). Jak již bylo zmí- něno výše, v jižních dialektech neznělé nazály chybí. Tam jsou potom výsledkem nazalizace p, t, k znělé nazály m, n, ŋ (Ball – Müller 2002). Celkově je ovšem nazalizace v jižních dialektech na ústupu. Ze všech brytonských jazyků je nazalizace nejlépe zachována pouze ve velštině (přičemž ve střední velštině nebyla ještě pravidelně označována v písmu). V kornštině ani v bretonštině se s nazalizací v pravém slova smyslu nesetkáme, ačkoli neznělé oklu- zívy se zde v některých případech mění v konstriktivy. Ze všech tří mutací disponuje právě nazalizace nejmenším počtem spouštěčů.

Spouštěče a cíle nazalizace Nazalizace v moderní velštině zasahuje pouze substantiva a je podmíněna jen lexikálně.

1. Lexikální spouštěče a) Substantiva Lexikálně podmíněnou nazalizaci substantiva podstupují v těchto případech: 1. Substantivum po předložce yn „v“ a po zájmenu fy „můj“, např. yn Nhywyn (< Tywyn město na severu Walesu) „v Tywynu“ (t > n̥ ), fy ngwely (< gwely „postel“) „moje postel“ (g > ŋ). Předložka yn nezpůsobuje nazalizaci počátečního konsonantu sloves- ných jmen, např. yn canu „zpívání“ (k oproti očekávané nazále ŋ̊ ), a koncová nazála předložky je asimilována podle místa artikulace k následující okluzívě (příp. nazále, např. yn Machynlleth /ǝm ma' χǝnɬeθ/ „v Machynlleth“). 2. Substantiva blwydd „rok (věku)“, blynedd „rok (času)“ a diwrnod „den“ v pozici po číslovkách pum „pět“, saith „sedm“, wyth „osm“38, naw „devět“, deg „deset“ a jejich derivátech: deuddeg „dvanáct“, pymtheg „patnáct“, deunaw „osmnáct“,

38 Nazalizace po číslovkách saith a wyth je vzácná (Thomas 1992: 338–339).

166 ugain „dvacet“ a can „sto“, např. pum mlynedd „pět let“ (b > m). Nazalizaci také podstupuje substantivum s počáteční nazálou v pozici po číslovce deg a jejích derivátech, přičemž koncový konsonant těchto číslovek podstupuje asimilaci místa artikulace,39 např. deng (g > ŋ) mlwydd „deset let starý“ (b > m).

Původ velšské nazalizace musíme hledat v těch případech, ve kterých se příslušné oklu- zívy objevovaly na počátku slov po proklitických slovech zakončených nazálou -n. Z toho důvodu je také rozsah této mutace do jisté míry omezen, neboť mutaci vyvolává kromě číslovek (viz dále) pouze předložka yn „v“, např. ym mhlas (< plas „palác“) „v paláci“ (p > m̥ ) a přivlastňovací zájmeno fy „můj“, např. fy mhen (< pen „hlava“) „moje hlava“ (p > m̥ ). S omezenou interní nazalizací se setkáme také po negativním prefixu an-, přičemž ji podléhají pouze okluzívy p, t, k a d, např. annheg (< teg) „trh“ (t > n̥ ). V případě znělých okluzív b a g nazalizaci nahradila produktivnější lenizace, např. anfodlon (< bodlon) „ochotný, spokojený“ (b > v). Na nazalizaci po číslovkách saith „sedm“, naw „devět“, deg „deset“, deuddeg „dvanáct“, pymtheg „patnáct“ a can(t) „sto“ lze původně narazit ve spojení se jmé- ny blynedd „rok“, blwydd „rok (věku)“, diwrnod „den“, ale také dyn „muž“ a buwch „kráva“, např. naw mlynedd „devět let“ (srov. též výše 1. Lexikální spouštěče, a) Sub- stantiva, bod 2). K tomuto omezenému výskytu došlo až v období střední velštiny. Poté se nazalizace analogií rozšířila i na některé další číslovky, zejm. např. pum(p) „pět“, wyth „osm“, ugain „dvacet“, deugain „čtyřicet“, vzácně také na číslovky tri „tři“ a chwe(ch) „šest“. Ostatní jména pak zůstávají v radikální formě, např. naw mlynedd „devět let“ ~ naw bachgen „devět chlapců“.

C. Spirantizace Radikální Spirantizace Grafém forma p f p > ph t θ t > th k χ c > ch

Tab. 3.24 Spirantizace konsonantů moderní velštiny

39 V pozici před náslovným vokálem dochází rovněž k nazální asimilaci koncového konsonantu číslovky, např. deng awr „deset hodin“.

167

Spirantizace se týká pouze brytonských jazyků, pro jazyky goidelské není příznačná. V rámci velšských mutací je poněkud omezena rozsahem (tab. 3.24), zasahuje totiž vý- hradně neznělé okluzívy p, t, k, které se mění v neznělé konstriktivy f, θ, χ (podobně i v kornštině: p, t, k > f, θ, x). Můžeme ji tedy popsat jako konstriktivizaci. V jižních dialektech je na ústupu.

Spouštěče a cíle spirantizace Spirantizace je v moderní velštině vyvolána jen lexikálně. Jejím cílem jsou substantiva, adjektiva a slovesa.

1. Lexikální spouštěče a) Substantiva Lexikálně podmíněnou spirantizaci substantiva podstupují v těchto případech: 1. Substantivum po zájmenu třetí osoby ei [sg. f.] v přivlastňovací funkci, např. ei chath hi (< cath „kočka“) „její kočka“ (k > χ). 2. Substantivum po číslovkách tri „tři“ a chwe „šest“, např. tri chi (< ci) „tři psi“ (k > χ). 3. Substantivum po některých předložkách: efo „spolu s“, gyda „s“, tua „k“ aj., např. gyda chyfaill (< cyfaill) „s přítelem“ (k > χ). 4. Substantivum po spojce a „a“, např. bara a chaws (< caws „sýr“) „chléb a sýr“ (k > χ). 5. Substantivum po spojkách na „než, ani“ a a „jak, protože“, např. gwell na chy- foeth (< cyfoeth) „lepší než bohatství“ (k > χ). b) Adjektiva Adjektiva spirantizaci podstupují v tomto případě: 1. Adjektivum po adverbiálním intenzifikátoru tra „velmi“, např. tra chryf (< cryf) „velmi silný“ (k > χ). c) Slovesa Slovesa spirantizaci podstupují v těchto případech:

168

1. Sloveso po negativních částicích ni, na „ne“, např. y sawl na all… (< gall „moci“) „člověk, který nemůže“ (elize veláry g) → negativní částice ni a na mohou spouštět i lenizaci znělých okluzív (viz A. Lenizace, 2. Lexikální spouštěče, c) Slovesa, bod 1). 2. Sloveso po negativní tázací částici oni „dokud/jestliže ne/pokud ne“, např. oni chlywsoch chwi? (< clywsoch „slyšel“) „Cožpak jsi neslyšel?“ (k > χ), oni chlywaf ryw- beth (< clywaf „slyším“) „pokud nic neslyším“ (k > χ). 3. Sloveso po zájmenu třetí osoby ei [sg. f.] v objektové funkci, např. ei charu hi (< cari) „milovat ji“ (k > χ).

Slova tri „tři“, chwech „šest“, a „a“, â „s/jako“, gyda „s“, tua „směrem k“, tra „zatím- co/přes/velmi“ spouštějí spirantizaci a zasahují pouze neznělé okluzívy p, t, k. Negativ- ní částice ni a na, tázací částice oni a podřadicí částice oni „dokud/jestliže ne“ spouštějí jak spirantizaci, např. ni chanaf (< canaf) „nebudu zpívat“ (k > χ), tak lenizaci znělých okluzív b, d, g, nazály m, neznělé laterály ɬ a vibranty r̥ , např. ni lefais (< llefais) „ne- plakal jsem“ (ɬ > l). Jak patrno, brytonskou spirantizaci nespouštějí žádná substantiva. Uvedený stav je pozůstatkem situace ve velmi raných údobích velšského jazyka, kdy složená slovesa reflektovala spirantizaci v hlavních jednoduchých oznamovacích větách a lenizaci ve vedlejších větách vztažných.

3.5.2.1.2 Vokalické mutace

Na rozdíl od goidelských jazyků počáteční vokály v brytonských jazycích podstupují jen prevokalickou aspiraci.

A. Prevokalická aspirace

Radikální forma Aspirace

vokál h + vokál aproximanta h + aproximanta

Tab. 3.25 Prevokalická aspirace v moderní velštině (Awbery 1986: 422)

Podobně jako v goidelských jazycích se můžeme i ve velštině setkat s prevokalickou aspirací, která nezasahuje počáteční konsonanty slov, nýbrž jejich vokály, resp. aproximanty w a j. Někteří autoři (Ball – Müller 2002: 24–27) nepokládají tuto změnu za pra-

169 vou mutaci, jelikož se nejedná o změnu počátečního segmentu, ale o přidání konstriktivy h na začátek slova (viz tabulka 3.25). Protože je daná změna gramaticky podmíněná, řadíme ji mezi mutace. Kromě toho má jako jiné mutace sandhiový původ, např. středo- velš. y henw > moderní velš. ei henw „její jméno“ (enw „jméno“). Prevokalická aspirace je lexikálně spuštěná a má některé spouštěče společné se spirantizací (viz výše), resp. stejně jako náslovné konsonantické mutace probíhá v ur- čitém syntaktickém okolí. Pouze na prevokalickou aspiraci narazíme po genitivu zájmen ʼm [1. os. sg.], ein/ʼn [1. os. pl.], eu/ʼu [3. os. pl.] a akuzativu zájmen ym/ʼm [1. os. sg.], ei/ʼi/s [3. os. sg.], yn/ʼn [1. os. pl.], eu/ʼu/s [3. os. pl.], např. aʼm hafal (< afal) „a moje jablko“, nis hatebais (< atebais) „neodpověděl jsem mu/jí/jemu“. S úplnou řadou se jak v případě spirantizace, tak v případě aspirace setkáme pouze po genitivu zájmena ei/ʼi/ʼw [3. os. sg. f.], např. ei chi (< ci) „její pes“ (k > χ → spirantizace), iʼw hewythr (< ewythr) „k jejímu strýci“ (h + e → aspirace). Z historického hlediska odpovídá konstriktiva h v pozici po zájmenu i, ei „její“ indoevropskému *s. V ostatních případech se jedná o analogické rozšíření: 1. po infigo- vaném zájmenu ʼi „jemu, jí“ (středovelš. e) a ʼu „jim“, např. středovelš. mi ae harhoaf „budu čekat na něho/ní“, 2. po infigovaném zájmenu ʼm „můj“, např. om hanuod „proti mé vůli“ nebo ʼm „mě“, např. am hymlityassant „kdo mě přesvědčil“, 3. po zájmenu ein „náš“, 4. po zájmenu eu „jejich“, např. eu harglwydd „jejich pán“, 5. v číslovkách nad „dvacet“, např. un ar hugain „dvacet jedna“, dau ar hugain „dvacet dva“. Prevokalická aspirace se s takovou pravidelností jako ve velštině neobjevuje ani v kornštině, ani v bretonštině (Lewis – Pedersen 1937: 121).

3.5.2.2 Interní mutace

Ve velštině se se všemi třemi typy mutací (lenizace, nazalizace a spirantizace) lze setkat i v pozici mediální (kompozita) a koncové.40 Dále se zde objevuje tzv. provekce, která nemá paralelu v externích mutacích, proto se jí budeme věnovat v samostatném podod- díle. Lenizace je příznačná pro počáteční konsonant druhého členu kompozita, např. gweith „práce“ + ty „dům“ > gweithdy „dílna“ (t > d). Probíhá i po některých prefixech, např. di- [negativní prefix] + gwerth „cenný, hodnotný“ > diwerth „bezcenný“ (g > Ø).

40 K interním mutacím konsonantů dochází i v kornštině.

170

K lenizaci nejčastěji dochází ve slovesných nebo jmenných kompozitech sestáva- jících z prefixu a slovesa nebo jména. Aby mohla nastat, musel prefix nebo jmenný kmen prvního členu kompozita původně končit vokálem, např. středovelš. dy-gwydaw „pád“ > moderní velš. di-gwydd „přihodit se“, cwyddo „padat“ (k > g). Stopy „neleniza- ce“ pak najdeme v tzv. volných kompozitech, např. dy- + canu „zpívat“ > dychanu „zpívat, zesměšňovat“ (< chanu „zpívání) ~ dyganu „zpívat“ (k > g). V mnoha případech velšská kompozita sestávají ze dvou samostatných slov, např. go „spíše“ + da „dobrý“ > go dda „spíše dobrý“ (d > ð), rhy „také“ + drwg „špatný“ > rhy ddrwg „příliš špatný“ (d > ð) aj. Při kompozici dvou jmen, kdy první z nich je v genitivu, se počáteční konsonant druhého jména lenizuje, např. gorddyfnaid pechawd > pechawt ordyfneit „být zvyklý hřešit“ (g > Ø). Viz Lewis – Pedersen (1937: 146–7). K nazalizaci může dojít na morfémové hranici uprostřed slov ve tvarech, které vznikly flexí nebo derivací, a to za předpokladu, že kmen končí konsonantickým trsem skládajícím se z nazály a neznělé okluzívy stejného místa artikulace, např. dant „zub“ + -ed [sufix pl.] > dannedd „zuby“ (d > n). Nazalizace probíhá i tam, kde se koncová na- zála prefixu přizpůsobuje místu artikulace počáteční neznělé okluzívě slovního kmene, např. an- [negativní prefix] + gof „paměť“ > angof „zapomenutí“ (g > ŋ). Spirantizace se může objevit v kompozitech, která jsou složena z číslovky a jmé- na, např. tri „tři“ + pwys „libra“ > triphwys „tři libry“ (p > f). Viz Thomas (1992: 335).

A. Provekce41 Radikální Provekce Grafém forma b p b > p d t d > t g k g > c ð θ dd > th v f f > ff

Tab. 3.26 Provekce v moderní velštině

41 Viz Ball – Müller (2002), Hannahs (2013: 150–154).

171

Ve velštině je provekce typem interní mutace, se kterou se setkáme po určitých derivač- ních či flektivních sufixech nebo v určitých typech kompozit. Z fonologického hlediska tato změna znamená desonorizaci všech znělých okluzív a méně často též znělých konstriktiv (tab. 3.26). Je příznačná pro následující kontexty: 1. setkají-li se na morfémové hranici dva znělé obstruenty, 2. setká-li se znělý obstruent s h, 3. setká-li se znělý obstruent s neznělým obstruentem. Ve všech případech dojde ke splynutí sousedících ob- struentů za vzniku jednoho obstruentu, který má stejné místo a způsob artikulace jako vlevo stojící obstruent. Provekce byla charakteristická zejména pro střední velštinu, moderní jazyk však zachovává její stopy. Obecně se s provekcí setkáme zejména na jihovýchodě Walesu (např. ve Vale of Glamorgan), zasažena je také oblast sahající až ke Brecknockshire na severu a k Carmarthenshire na západě. Provekci způsobuje ekvativní sufix -hed, superlativní sufix -haf a analogií též komparativní sufix -ach, např. teg „krásný“ + -hed > teced „stejně krásný jako“, teg + -haf > tecaf „nejkrásnější“, teg + -ach > tecach „krásnější“ (g+h > k). V kompozitech k provekci dochází, pokud první člen blíže určuje druhý člen, např. abbad „opat“ + tŷ „dům“ > abaty „opatství“ (d+t > t), wyneb „tvář“ + pryd „aspekt, výraz“ > wynepryd „výraz obličeje, vzezření“ (b+p > p). Jak poznamenává Hannahs (2013: 153), provekce u tohoto typu kompozit nemusí vždy nastat. Například brag „slad“ + tŷ „dům“ by mělo dát tvar bracty, avšak v moderním jazyce se spíše se- tkáme s lenizovanou podobou bragdy „pivovar“.

3.5.2.3 Další gramaticky podmíněné změny konsonantů

Mezi okrajové změny lze počítat i změnu dentální nazály n v předložce yn ve velární nazálu ŋ, a to v pozici před okluzívou nebo nazálou – asimilace regresivní (viz B. Naza- lizace, 1. Lexikální spouštěče, a) Substantiva, bod 1). A dále také změnu d v t v případě zájmena di „ty“ v pozici po dentále t v koncovce předchozího slova, např. atat di /atat ti/ „k tobě“ – asimilace progresivní. Popsané změny bývají někdy interpretovány jako sandhi, avšak vzhledem k tomu, že jsou omezeny jen na určitá slova, musíme je poklá- dat za nefonologicky, tj. lexikálně motivované a tudíž za mutace v našem smyslu.

172

3.5.3 Sandhi42

3.5.3.1 Konsonantické sandhi

Ve velštině může v rychlé mluvě docházet také k asimilaci na hranici sousedních slov nebo morfémů, tedy k sandhiovým změnám. Na tomto místě uvádíme nejčastější typy. Ve většině případů jsou uvedené změny volitelné a nemusí vůbec nastat, především při zdůraznění.

3.5.3.1.1 Změna primárního místa artikulace konsonantů

Sandhiové změny se týkají nejčastěji dentál, a to především t, d a n. Asimilace je v sandhi nejčastěji regresivní a zasahuje místo artikulace. Nejběžnějším typem sandhi je změna koncové alveoláry v labiálu nebo veláru, a to v pozici před počáteční labiálou nebo velárou, např. at Bontypridd /at bɔntǝprið/ → /ap bɔntǝprið/ „k Pontypriddu“ (t > p), hyd ganol dydd /hid ganol dið/ → /hig ganol dið/ „do poledne“ (d > g), ugain munud /igɛn mɪnɪd/ → /igɛm mɪnɪd/ „dvacet minut“ (n > m). V koncovém konsonantickém trsu dvou alveolár se mohou měnit obě, např. plant bach /plant bɑχ/ → /plamp bɑχ/ „malé děti“ (nt > mp).

3.5.3.1.2 Splynutí konsonantů

Spojením dentál t a d s j vznikají afrikáty t͡ ʃ a d͡ ʒ, a to pouze v rámci interního sandhi (nikoli přes slovní hranice), např. betio /bɛtjo/ → /bɛt͡ ʃo/ „vsadit (se)“ (tj > t͡ ʃ), ffindio /fɪndjo/ → /fɪnd͡ ʒo/ „najít“ (dj > d͡ ʒ). Podobnou situaci můžeme zaznamenat i u sykavky s, která se pouze v rámci interního sandhi mění na ʃ v okolí i nebo j, především v jižních dialektech, např. pasio /pasjo/ → /paʃo/ „přejít“ (sj > ʃ), isel /isɛl/ → /iʃɛl/ „nízký“ (s > ʃ).

3.5.3.1.3 Ztráta nebo přidání znělosti konsonantů

V kompozitech se kromě místa artikulace mění i znělost konsonantů, např. nodcochi /nɔkkoχi/ „vypálit, opatřit značkou“ (d > k).

42 Viz Thomas (1972), Ball – Williams (2001: 51–57), Hannahs (2013: 81–84).

173

3.5.3.1.4 Elize konsonantů

Kromě asimilace se můžeme také setkat s elizí koncových konsonantů, ke které dochází v určitých konsonantických trsech, např. maent/maen /maɪnt/ → /maɪn/ „oni jsou“, ffenestr /fɛnɛstr/ → /fɛnɛst/ „okno“, anadl /anadl/ → /anal/ „dech“. Častá je i elize kon- cových konstriktiv v a ð nebo elize interní vibranty r, např. cartre /kartrɛ/ → /katrɛ/ „domov“.

3.5.3.1.5 Další změny konsonantů

K poslednímu typu sandhi dochází jak přes slovní hranice, tak uvnitř kompozit a zasahuje koncové nazály n a m v pozici před počátečními konstriktivami f a v. Koncové nazály se v tomto případě realizují jako znělá labiální nazalizovaná konstriktiva ṽ, např. cam-farnu /kamvarni/ → /kaṽvarni/ „špatně posoudit“ (m > ṽ).

3.5.3.2 Vokalické sandhi

Na počátku slov může dojít k elizi neutrálního vokálu ǝ, např. ysgrifennu /ǝsgrɪvɛni/ → /sgrɪvɛni/ „psát“, ačkoli někteří autoři (Ball – Williams 2001: 54) se na tento jev dívají spíše jako na redukci vokálu než jako na elizi.

174

3.6 Bretonština

3.6.1 Inventář segmentů

V tabulkách 3.27 a 3.28 uvádíme inventáře vokálů a konsonantů standardní bretonštiny. Podrobněji k realizacím viz např. Stephens (2002: 353–356), Ternes (1992: 428–434).

3.6.1.1 Vokály

Přední Střední Zadní Vysoké ī, i y , ȳ u, ū

ē, e ø , ø̄ o, ō Středové ɛ̄ œ̄ ɔ̄ Nízké ā, a Tab. 3.27 Vokály moderní bretonštiny

Tabulka 3.27 zachycuje vokalický systém standardní bretonštiny, která je založena na léonském dialektu. U vokálů je však nutné rozlišovat mezi východní a západní částí oblasti Léon. Obě části mají stejné krátké vokály, ale liší se ve vokálech dlouhých. Ve východní oblasti se nevyskytují vokály œ̄ , ɔ̄ a vokál ɛ̄ má jen velmi omezený výskyt. Všechny krátké vokály mají své nazalizované protějšky. Z dlouhých vokálů má nazalizovaného partnera jen ā. Ve všech případech je nazalizovanost distinktivní, ačkoli vokály také mohou být mírně nazalizované v sousedství nazálních konsonantů. Distink- tivní je i vokalická délka, avšak jen v přízvučných slabikách, a to ještě jen před n, l, r. V ostatních případech je predikovatelná z kvality následujícího konsonantu nebo kon- sonantického trsu. U předních vokálů je rozdíl v zaokrouhlenosti; vokály y, ȳ, ø, ø̄ , œ̄ jsou zaokrouh- lené. Zaokrouhlené jsou rovněž všechny zadní vokály. Otevřený vokál a, resp. ā se realizuje jako přechodový segment mezi předním vokálem a a zadním vokálem ɑ. Krátké vokály e, ø, o se v přízvučných slabikách realizují jako vokály polootevřené kvality, tj. ɛ, œ, ɔ, zatímco ve slabikách nepřízvučných jejich realizace kolísá mezi polozavřenými vokály e, ø, o a polootevřenými vokály ɛ, œ, ɔ.

175

3.6.1.2 Konsonanty

Stejně jako u ostatních keltských jazyků i u bretonštiny nerozlišujeme v našem přehledu mezi bilabiálními a labiodentálními konsonanty, nýbrž příslušné segmenty sdružujeme do jedné třídy labiál. Také palatální a palatoalveolární konsonanty řadíme do jedné třídy palatál. U velárních konsonantů bretonština rozlišuje mezi prostými velárními okluzí- vami k a g a labializovanými kw a gw. Pod veláry řadíme i vibrantu r, která se však realizuje jako uvulární vibranta nebo konstriktiva. V některých dialektech nebo u starší generace je tato vibranta spíše dentální. Bez ohledu na konkrétní místo artikulace, vibranta r a stejně tak i laterála l ztrácejí znělost na konci slov po neznělých konsonantech. Neznělé okluzívy p, t, k se realizují s aspirací. Velární nazála ŋ se objevuje jen před velárními konsonanty. Jak je patrno, oproti velštině má bretonština jen nazály zně- lé. Standardní bretonština dále disponuje třemi aproximantami. Rozdíl mezi j a ɥ je především v zaokrouhlenosti (labializovanosti) a mezi ɥ a w je pak rozdíl v poloze jazyka: j je palatální nezaokrouhlená, ɥ je palatální zaokrouhlená a w je velární zaokrouh- lená aproximanta.

Labiály Dentály Palatály Veláry Glotály neznělé p t k kw Okluzívy znělé b d g gw neznělé f s ʃ x h Konstriktivy znělé v z ʒ Nazály m n ɲ ŋ Vibranty r Laterály l ʎ Aproximanty j, ɥ w Tab. 3.28 Konsonanty moderní bretonštiny (Ternes 1992: 431, 434)43

43 Podobný fonologický systém má i kornština. Oproti bretonštině však nerozlišuje labializované veláry kw a gw, znělou laterálu ʎ a aproximantu ɥ. Navíc má neznělou konstriktivu θ a znělou konstriktivu ð.

176

3.6.2 Mutace44

3.6.2.1 Externí mutace

3.6.2.1.1 Konsonantické mutace

A. Lenizace Radikální Lenizace Grafém forma p b p > b t d t > d k g k > g b v b > v d z d > z g h g > cʼh45 gw w gw > w46 m v m > v

Tab. 3.29 Lenizace konsonantů moderní bretonštiny

Moderní bretonská lenizace (tab. 3.29) zahrnuje dva hlavní fonologické procesy: 1. konstriktivizaci, při které se znělé okluzívy b, d mění ve znělé konstriktivy stejného místa, tj. v a z, 2. sonorizaci, při které se neznělé okluzívy p, t, k mění ve znělé okluzí- vy stejného místa, tj. b, d, g. Lenizace dále zasahuje znělou nazálu m, která se mění ve znělou konstriktivu stejného místa (v), dochází tedy ke konstriktivizaci s doprovodnou denazalizací. Znělá labializovaná velára gw se mění v aproximantu w, znělá okluzíva g v neznělou glotální konstriktivu h. Poslední uvedené změny lze také popsat jako konstriktivizaci v užším smyslu, přičemž u g > h se mění i místo artikulace.

44 Viz např. Press (1986), Ternes (1992) a Stephens (2002). 45 Grafémem cʼh se v lenizaci zaznamenává glotální konstriktiva h, kdežto u spirantizace označuje velární konstriktivu x. 46 Slova začínající na gou plus vokál řadíme rovněž ke změně gw > w, např. gouelañ „plakat“ → o ouelañ „pláč“. Toto pravidlo však neplatí bezvýjimečně, srov. gouarn „řídit“ → o cʼhouarn „řízení“.

177

Spouštěče a cíle lenizace 1. Gramatické spouštěče Cílem gramaticky spuštěné externí lenizace jsou v bretonštině substantiva a adjektiva. a) Substantiva Gramaticky podmíněnou lenizaci substantiva podstupují v následujícím případě: 1. Substantivum po jakémkoli atributu (vyjádřeném substantivem nebo adjektivem), např. izel „nízký“ + mor „moře“ → izel vor „nízké moře (příliv a odliv)“ (m > v). b) Adjektiva Adjektiva lenizaci podstupují v těchto případech: 1. Adjektivum po femininu v singuláru a po maskulinu v plurálu (označuje-li lidskou bytost), např. stal [f.] „obchod“ + bihan „malý“ → stal vihan „malý obchod“ (b > v), breudeur „bratři“ + mat „dobrý“ → breudeur vat „dobří bratři“ (m > v). Jestliže je posledním segmentem předchozího slova vokál nebo sonanta m, n, l nebo r (Stephens 2002: 361), toto lenizační pravidlo se u adjektiv uplatňuje plně. Jestli- že je posledním segmentem předchozího slova jiný konsonant, dochází k lenizaci první- ho konsonantu následujícího adjektiva, avšak pouze za předpokladu, že tímto konsonantem je g, gw, b nebo m, např. glas „modrý“ → ur voest cʼhlas „modrá krabice“ (g > h). Toto pravidlo platí i v případě, že je pořadí členů opačné, tedy nejprve adjektivum a potom substantivum, např. berr „krátký“ + komzoù „slova“ → e berr gomzoù „několi- ka slovy“ (k > g), brizh „špatný“ + brezhoneg „bretonština“ → brizh vrezhoneg „špatná bretonština“ (b > v). Je-li adjektivum nedílnou součástí substantiva, může rovněž podstoupit lenizaci, a to v pozici po členu, např. amzer [f.] „počasí“ + gwall „špatný“ → ar wall amzer „špatné počasí“ (gw > w) – viz Hemon (1995: 12). 2. Substantivum bezprostředně následující po jiném substantivu v atributivní funkci – chová se stejně jako adjektivum a podstupuje lenizaci za stejných podmínek, např. loa [f.] „lžíce“ + koad „dřevo“ → loa goad „dřevěná lžíce“ (k > g).

2. Lexikální spouštěče Cílem lexikálně spuštěné externí lenizace jsou v bretonštině substantiva, adjektiva a slovesa.

178 a) Substantiva Lexikálně podmíněnou lenizaci substantiva podstupují v těchto případech: 1. Femininum v singuláru v pozici po členu určitém i neurčitém (kromě substantiv s počátečním d-), např. ar, an [určitý člen] daol (< taol) „stůl“ (t > d), ur, un [neurčitý člen] cʼhavr (< gavr) „koza“ (g > h). Femininum placʼh „dívka“ nepodstupuje lenizaci po členu (určitém i neurčitém), tedy ur placʼh. Ve spojení s adjektivem, jež následuje po tomto femininu, je však lenizací zasaženo právě adjektivum, např. ur placʼh vat „dobrá dívka“ (< mat „dobrý“), tj. m > v. 2. Maskulinum v plurálu označující lidskou bytost podstupuje lenizaci po členu určitém (kromě substantiv s počátečním d-), např. ar baotred (< paotred) „chlapci (p > b). Z tohoto pravidla existují výjimky, kdy k mutaci nedochází, např. tadoù „otec“ – an tadoù „otcové“; podobně i v případě testoù „svědkové“, tudoù „lidé“, priedoù „manže- lé“. Pokud by za těmito substantivy následovalo adjektivum, mutaci nepodstoupí ani toto adjektivum (srov. 1). Naopak k mutaci dochází u maskulin neživotných, např. maen „kámen“ – ar vein „kameny“ (m > v) – viz Stephens (2002: 361). Substantiva v pozici po komparativu nebo superlativu adjektiva nikdy lenizaci ne- podstupují. Pokud by však před tímto adjektivem stál člen, lenizaci podstoupí první konsonant adjektiva, stojí-li v pozici před femininem, např. gwellañ „lepší“ + paotr „chlapec“ / maouez „žena“ → ar gwellañ paotr „lepší chlapec“, srov. ar wellañ maouez „lepší žena“ (gw > w) – viz Hemon (1995: 13). 3. Substantivum po přivlastňovacích zájmenech da „tvůj“ a e „jeho“ (přivlastňo- vací zájmeno he „její“ lenizaci nespouští), např. da di (< ti) „tvůj dům“ (t > d), e di „jeho dům“ (t > d). 4. Substantivum po číslovkách daou [m.], div [f.] „dva/dvě“, např. daou varcʼh (< marcʼh) „dva koně“ (m > v); div vercʼh (< mercʼh) „dvě dívky“ (m > v).47 5. Substantivum bloaz „rok“ podstupuje lenizaci po jakékoli číslovce (kromě 1, 3, 4, 5 a 9) a po tázacím pet „kolik?“, např. dek vloaz „deset let“ (b > v), pet vloaz? „kolik let?“ (b > v). 6. Substantivum po předložkách a „z(e)“, da „do, k“, dindan „pod“, dre „přes“, war „na“, diwar „z“ aj. nebo po spojkách, např. pe „nebo“ aj., např. a galon (< kalon) „ze srdce“ (k > g).

47 Stejné pravidlo platí i pro duálové prefixy daou- [m.], div-/di- [f.], které však patří do gramatických spouštěčů u interní lenizace.

179 b) Adjektiva Adjektiva lenizaci podstupují v následujících případech: 1. Adjektivum po adverbiích gwall „velmi“, hanter „napůl“, holl „zcela“, nevez „nedávno“, seul „více“, re „také“, např. re domm (< tomm) „příliš horký“ (t > d). 2. Adjektivum po tzv. prázdných slovech hini [f. sg.] a re [m./f. pl.], např. an hini gozh [f.] (< kozh „starý“) „stará (žena)“, re gozh [m./f. pl.] „staří (lidé)“ (k > g). c) Slovesa Slovesa lenizaci podstupují v následujících případech: 1. Sloveso po negativních částicích ne a na „ne“, např. ne gouskan ket (< kouskan „spím“) „nespím“ (k > g). 2. Sloveso po částicích da a ra (kterými se tvoří přání), např. ra vevo! (< bevo „on/ona bude žít“) „ať žije!“ (b > v). 3. Sloveso po slovesné částici a,48 např. me a gerzh (< kerzh- „jít“) „já chodím“ (k > g). 4. Sloveso po zvratném zájmenu en em „se, sebe“, např. en em walcʼhin͂ (< gwalcʼhin͂ „mýt“) „mýt se“ (gw > w). 5. Sloveso po spojkách endra „zatímco“, pa „když“ aj., např. pa gouezh glav (< kouezh- „padat“) „když prší“ (k > g). 6. Sloveso po en ur (které tvoří participium prézentu), např. en ur zont (< dont „přijít“) „přicházející“ (d > z).

B. Nazalizace Radikální Nazalizace Grafém forma d n d > n

Tab. 3.30 Nazalizace konsonantů moderní bretonštiny

V moderní bretonštině nazalizaci podstupuje jen znělá okluzíva d, která se mění ve zně- lou nazálu n (viz tab. 3.30). Ve standardním jazyce se lze setkat s pouze jediným přípa-

48 Slovesná částice a se užívá v případě, že subjekt (nominální nebo pronominální) předchází sloveso, nebo předchází-li přímý objekt sloveso (Ternes 1992: 386).

180 dem nazalizace,49 a to v singuláru substantiva dor „dveře“, které podstupuje nazalizaci po členu určitém (tzn. je lexikálně spuštěná): an nor [sg.] (d > n) vs. an dorioù [pl.] „dveře“ (Ternes 1992: 446). Jak patrno, bretonskou nazalizaci nelze směšovat s velš- skou nazalizací, neboť gramatické okolí, které ve velštině spouští nazalizaci, v breton- štině a také v kornštině spouští mnohem častěji spirantizaci. Ve střední bretonštině (a podobně i ve střední kornštině) byla nazalizace běžná i u slov dou „dva/dvě“ a douar „Země“. Hemon (1984: 24–25) uvádí některé další příklady nazalizace v moderní breton- štině. K nazalizaci viz také např. Jackson (1967: 356–360). V revitalizované moderní kornštině se nazalizace neobjevuje.

C. Spirantizace Radikální Spirantizace Grafém forma p f p > f t z t > z k x k > cʼh50

Tab. 3.31 Spirantizace konsonantů moderní bretonštiny

V bretonštině se neznělé okluzívy p, t, k mění v konstriktivy stejného místa artikulace. U konsonantů p a k to jsou konstriktivy neznělé, avšak t se mění ve znělou konstriktivu z (viz tab. 3.31). Ze zvukového hlediska se tedy opět jedná o konstriktivizaci, v pří- padě změny t > z o konstriktivizaci s doprovodnou sonorizací.51 Jak uvádí Willis (1986: 2, 12), z je výsledkem nekompletně fungujícího fonologického pravidla, které sonorizuje konstriktivy po sonantách (z historického hlediska všechny spouštěče spirantizace končily na sonantu). Místo f, z, x jsou v některých dialektech výsledkem spirantizace f, s, x, zatímco jiné mohou mít v, z, h.

49 Situace v bretonských dialektech je však odlišná, viz např. Jackson (1967: 359–360). 50 Grafém cʼh ve spirantizaci označuje velární konstriktivu x. 51 Jelikož bretonština nemá dentální konstriktivy θ a ð, funkci dentálních konstriktiv vlastně plní sykavky s a z.

181

Spouštěče a cíle spirantizace 1. Lexikální spouštěče Cílem lexikálně spuštěné externí spirantizace jsou v bretonštině substantiva. a) Substantiva Lexikálně podmíněnou spirantizaci substantiva podstupují v těchto případech: 1. Substantivum po členu určitém i neurčitém – mutaci podstupuje pouze okluzíva k, a to ve spojení s maskuliny v singuláru a se všemi substantivy v plurálu (kromě maskulin označujících lidskou bytost), např. ar cʼhambroù (< kambr „pokoj“) „pokoje“ (k > x). 2. Substantivum po přivlastňovacích zájmenech ma/va „můj“, he „její“ a o „jejich“, např. va zi (< ti) „můj dům“, he zi „její dům“, o zi „jejich dům“ (t > z). Po při- vlastňovacím zájmenu hor „náš“ mutaci podstupují pouze substantiva s počáteční oklu- zívou k, např. hor cʼhambr (< kambr) „náš pokoj“ (k > x). 3. Substantivum po číslovkách tri [m.] / teir [f.] „tři“, pevar [m.] / peder [f.] „čty- ři“ a nav „devět“, např. tri fenn (< penn [m.]) „tři hlavy“ (p > f), peder cʼhador (< ka- dor [f.]) „čtyři židle“ (k > x), nav cʼhador „devět židlí“ (k > x). Mladší generace mluv- čích často po číslovkách „tři, čtyři, devět“ nahrazuje spirantizaci lenizací (Ternes 1992: 445–446).

D. Provekce52 Bretonská provekce znamená změnu znělých okluzív b, d, g, gw v neznělé okluzívy p, t, k, kw, a to za určitých gramatických podmínek v určitém syntaktickém okolí (tab. 3.32).53 Z fonologického hlediska se tedy jedná o desonorizaci. Provekce v psané bre- tonštině zasahuje jen okluzívy, avšak v mluveném jazyce postihuje i znělé konstriktivy v a z, které se mění ve své neznělé protějšky f a s (Willis 1986: 72, pozn. 11, Stephens 2002: 368). K provekci muselo nutně dojít až po ztrátě koncových slabik, po lenizaci, nazalizaci a spirantizaci, neboť provekce je schopná rušit výsledky všech tří zmiňovaných mutací (viz Apendix 1). Provekci způsobovaly konsonanty, které se v brytonštině na-

52 K provekci v bretonštině viz např. Lewis – Pedersen (1937: 123–127), Jackson (1953: 561–565, 1967: 325–356), Jones (1955: 181–188), Ternes (1992: 443, 446), Hemon (1995: 7–8). 53 Změna gw > kw vznikla analogií podle g > k (Jackson 1967: 331).

182 cházely v mediální pozici a nenacházely se v koncové pozici do té doby, než došlo ke ztrátě koncových slabik. Nejpříznačnějším obdobím pro provedení provekce je 2. polovina 6. století nebo pravděpodobněji počátek 7. století. Ve všech moderních brytonských jazycích neprobíhá provekce stejně; nejdůklad- nější systém má právě bretonština. Provekce je v bretonštině spuštěna pouze lexikálně a jejím cílem jsou substantiva a slovesa v následujících kontextech: 1. Substantivum po přivlastňovacím zájmenu ho „váš“ a dále po zájmenech azʼ, ezʼ, ʼzʼ „tobě“, ez „ve tvém“, daʼzʼ „k tobě/k tvému“, např. ho pro (< bro) „vaše země“ (b > p). 2. Sloveso po přivlastňovacím zájmenu ho „váš“ užitém jako pronominální objekt ve slovesné frázi, např. ho kwelet en deus (< gwelet „vidět“) „viděl vás“ (gw > kw).

Radikální Provekce Grafém forma b p b > p d t d > t g k g > k gw kw gw > kw

v f jen v mluvené z s bretonštině

Tab. 3.32 Provekce konsonantů moderní bretonštiny

E. Smíšené mutace Se smíšenými mutacemi (tab. 3.33) se v moderní bretonštině setkáme pouze u sloves. Smíšenými mutacemi rozumíme jakousi „směs“ lenizace (srov. b > v, g > h, gw > w, m > v) a provekce (srov. d > t). Jsou lexikálně spuštěné a podstupují je slovesa v nás- ledujících kontextech: 1. Po slovesné částici e,54 např. bremañ e tebrez (< debr- „jíst“) „nyní jíš [sg.]“ (d > t).

54 Slovesná částice e se užívá v případě, že před slovesem předchází jiný element než subjekt nebo přímý objekt (Ternes 1992: 386).

183

2. Po slovesné částici o (tvořící přítomné participium), např. o tont (< dont „při- jít“) „přicházející“ (d > t). 3. Po spojce ma „že“ a jejích kompozitech: a-raok ma „před“, evit ma „aby“ aj., např. a-raok ma varvas (< marv- „zemřít“) „předtím než zemřel(a)“ (m > v).

Radikální Mutace Grafém forma b v b > v d t d > t g h g > cʼh55 gw w gw > w m v m > v Tab. 3.33 Smíšené mutace moderní bretonštiny

3.6.2.1.2 Vokalické mutace

Stejně jako v jiných ostrovních keltských jazycích vokály v bretonštině podstupují prevokalickou aspiraci, avšak bretonština se od ostatních jazyků liší tím, že před vokály předsouvá jiné konsonanty. Podobně jako ve velštině vokály nepodstupují nazalizaci.

A. Prevokalická aspirace V bretonštině prevokalickou aspirací rozumíme vložení neznělé velární konstriktivy x nebo znělé dentální konstriktivy z před náslovný vokál. Nejedná se tedy o změnu počá- tečního segmentu, nýbrž o vložení segmentu na začátek slova. Neznělá velární konstriktiva x je vložena před náslovný vokál: 1. Po přivlastňovacím zájmenu 3. os. sg. f. he „její“ a po přivlastňovacím zájmenu 2. os. pl. ho „váš“, např. hecʼh anv (< anv) „její jméno“, hocʼh anv „vaše jméno“.56 2. Po slovesné částici o tvořící přítomné participium, např. ocʼh evan͂ (< evan͂ „pít“) „pijící“. Znělá dentální konstriktiva z je vložena před náslovný vokál:

55 Grafém cʼh ve smíšených mutacích označuje glotální konstriktivu h. 56 Bretonský pravopis je poněkud nekonzistentní, někdy je totiž vložený konsonant přidán na začátek slova před vokál, jindy na konec slova předchozího.

184

1. Po slovesné částici e, např. neuze ez eas kuit „když on/ona odešel/odešla“. 2. Po spojkách pa „když“, ma „jestliže“, pokud jsou použity po tvarech sloves be- zan͂ „být“ a mont „jít“, např. paʼz on „když jsem“, maʼz an „jestliže jdu“. Viz Ternes (1992: 441–442). Z historického hlediska je prevokalická aspirace přímým důsledkem počátečních mutací konsonantů (srov. Jackson 1967: 340). Slova, která spouštějí prevokalickou aspiraci, způsobují i mutace počátečních konsonantů, např. po zájmenu he „její“ dochází ke spirantizaci, po zájmenu ho „váš“ k provekci, po částicích o a e a spojce ma ke smíše- ným mutacím (viz výše).

3.6.2.2 Interní mutace

Kromě externích mutací se bretonština vyznačuje také interními mutacemi, ačkoli tra- diční gramatiky takové změny pod mutace neřadí (srov. Ternes 1992: 440). Na hranicích kmene a sufixů se setkáme se změnou znělých okluzív nebo konstriktiv v jejich neznělé protějšky. Jedná se vlastně o stejný proces jako u provekce (viz výše). Dané změny způsobuje přidání následujících sufixů: 1. -ocʼh (komparativní sufix), -añ (superlativní sufix), např. gleb „mokrý“ → gle- pocʼh „mokřejší“ → glepañ „nejmokřejší“ (b > p). 2. -añ [3. os. sg. m.], -i [3. os. sg. f.], -o [3. os. pl.] v jednom paradigmatu flektiv- ních předložek, např. evit57 „pro“ → evidon „pro mě“, evitañ „pro něho“, eviti „pro ni“, evito „pro ně“ (d > t). 3. -a (sufix pro tvoření sloves ze substantiv), např. logod „myši“ → logota „chytat myši“ (d > t). 4. -aat (sufix pro tvoření sloves z adjektiv), např. kozh „starý“ → koshaat „stár- nout“ (z > s). 5. -ad (sufix označující míru), např. troad „chodidlo“ → troadad „bolest chodi- dla/nohy“ → troatad „stopa (jednotka délky)“ (d > t). Viz Ternes (1992: 440–441). Na morfémové hranici prefixu a základu slova rovněž dochází k lexikálně spuště- né lenizaci, kterou způsobují například následující prefixy:58

57 Podle Orthographe Universitaire (tj. uzákonění oficiálního bretonského pravopisu ve francouzském školství v r. 1955) by mělo být ortograficky evid. 58 Vyčerpávající seznam prefixů viz Hemon (1995: 13–15).

185

1. Negativní prefix di- ve spojení se substantivy, např. divleuñv [adj.] (< bleuñv [subst.] „květy“) „bez květů“ (b > v). 2. Duálové prefixy daou- [m.], div-/di- [f.] ve spojení se substantivy, např. gar [f.] „noha“ → divhar „(dvě) nohy“ (g > h). 3. Negativní prefix di- a perfektivní prefix peur- ve spojení s adjektivy a se slove- sy, např. digempenn (< kempenn „pořádný“) „nepořádný“ (k > g), peurzalcʼhus (< dalcʼhus „trvalý“) „vytrvání až do konce“ (d > z), diwiskan͂ (< gwiskan͂ „obléknout se“) „svléknout se“ (gw > w), peurvoulan͂ (< moulan͂ „tisknout“) „dokončit tisknutí“ (m > v). Lenizací jsou zasaženy všechny segmenty (srov. tab. 3.29), jestliže prefix končí na vokál, l, r, m nebo n. Končí-li prefix na jiný konsonant, pak je lenizace omezena pouze na segmenty g, gw, b a m. Číslovky tri, teir „tři“, pevar, peder „čtyři“ a nav „devět“ užité ve funkci prefixů způsobují spirantizaci počátečního konsonantu druhého členu kompozita.

3.6.3 Sandhi

Pro standardní bretonštinu i pro všechny bretonské dialekty jsou příznačné sandhiové jevy, a to v takovém rozsahu, že bez jejich znalosti bychom běžné promluvě jen těžko rozuměli. V bretonštině totiž nejsou hranice slov foneticky signalizované. Následující výklad vychází především z Le Dû (1986: 444–447),59 který uvádí sandhiové změny pro různé bretonské dialekty. Přehled je doplněn příklady z Ternesova pojednání (1970: 67– 110) o sandhi v dialektu ostrova Croix (patřící do dialektické oblasti Vannetais). Ternesův popis je vůbec nejpodrobnějším přehledem sandhiových modifikací v keltských jazy- cích. Kvůli komplexnosti zde uvádíme jen ty nejdůležitější případy bretonského sandhi.

3.6.3.1 Konsonantické sandhi

3.6.3.1.1 Ztráta nebo přidání znělosti

Stejně jako například v češtině ztrácejí znělé konsonanty v bretonštině v absolutní kon- cové pozici před pauzou znělost, srov. /noēdǝnn/ „kousek vlákna“ s /noet/ „vlákno“ (t >

59 Viz též Jackson (1967: 51–53, 64–65, 75), Ternes (1992: 435–436, 449).

186 d). Následuje-li slovo začínající vokálem, koncové neznělé konsonanty získávají zně- lost, např. chouk ar hil /ʃug ǝ hīl/ „zátylek“ (k > g). Tato změna se týká i koncových kombinací nazála plus okluzíva, např. Pemp eur /pemb ør/ „pět hodin“ (p > b). Výjim- kou z uvedeného pravidla jsou koncové konstriktivy v přízvučných slabikách; ty změnu znělosti nepodstupují, např. eur vech all /oer veʃ all/ „jindy“. K sonorizaci koncových neznělých konsonantů dochází i před slovy začínajícími likvidami, nazálami a aproximantami, a to včetně konstriktiv, např. plas a-walh /plez wax/ „dostatek místa“ (s > z). Je-li počáteční konsonant slova neznělý, mění se i koncový konsonant slova před- cházejícího v neznělý, např. debr per /drep pēr/ „jíst hrušky“ (b > p). V případě, že je počáteční konsonant slova znělý, je i koncový konsonant slova předcházejícího znělý, např. kaz bihan /kaz bīn/ „malá kočka“. V ustálených frázích se můžeme setkat s tendencí k desonorizaci vzniklé konsonantické kombinace, takže zmí- něné kaz bihan bývá též vyslovováno /kas pīn/ (-z b- > -s p-).

3.6.3.1.2 Elize nebo splynutí konsonantů

Vlivem francouzštiny odpadají v některých dialektech (např. východní Vannetais) všechny koncové konsonanty, především dentály, např. goud /gu/ „vědět“ (viz též Ter- nes 1970: 72–78, 85–87). K elizi koncových dentál, a to v nepřízvučné slabice, dochází i v jiných dialektech před slovy začínajícími na konsonant, např. gweleʼ meus (< -ed, tj. koncovka minulého participia) „viděl jsem“. V jiných oblastech (např. Sarzeau) mohou ve stejné pozici odpadnout i jiné konsonanty, např. peb droug /pǝ drug/ „všechno zlé“. V některých oblastech (např. Plougrescant) může být koncová nepřízvučná kombinace st před slovem s počátečním vokálem zjednodušena na s, přičemž toto koncové s se může dokonce asimilovat v z, např. kabestr ar gazeg /kabez ǝ gāzǝg/ „kobylí oh- lávka“ (st > s > z). K podobnému zjednodušování, popřípadě k sonorizaci dochází i před slovy začínajícími na likvidu, nazálu nebo aproximantu, např. chistr nevez /ʒizd newe/ nebo /ʒiz newe/ „nový jablečný mošt“ (st > zd/z). Neznělá glotální konstriktiva h na začátku slova po jakémkoli koncovém konsonantu slova předchozího mizí (obzvláště v oblasti Léon). Koncové znělé okluzívy, konstriktivy ztrácejí znělost, např. leaz hir /les īr/ „dlouho dojený“ (-z h- > -s Ø-).

187

Jak uvádí Ternes (1970: 70),60 setkají-li se na rozhraní slov dva identické konsonanty, splynou v jeden, např. /mil + līw/ > /mi līw/ „milion franků“ (-l l- > l). K podobnému zjednodušení dochází, i pokud se na hranicích slov setkají konsonanty (okluzívy a konstriktivy), které se liší jen znělostí. Výsledkem je jednoduchý zně- lý nebo jednoduchý neznělý konsonant; druhá situace se zdá být častější (srov. Ternes 1992: 436), např. /urbajat + deōr/ > /urbaja deōr/ „džber vody“ (-t d- > d), /pep + blaj/ > /pe plaj/ „každý rok“ (-p b- > p).

3.6.3.1.3 Změna primárního místa artikulace

V dialektu ostrova Croix se setkáme s asimilací místa artikulace u koncových dentál- ních konstriktiv. Ty se před palatálními okluzívami61 mohou změnit na palatální konstriktivy ʃ nebo ʒ, tj. s + c > ʃc (ve stejné situaci však uvedené konsonanty mohou splynout v ʃ) a s + ɟ > ʒɟ (výsledkem také může být ʒ nebo ʃc nebo ʃ). Detaily a příklady viz Ternes (1970: 86). Před slovy začínajícími na palatální konstriktivy koncové dentální konstriktivy odpadají (srov. výše 3.6.3.1.2 – elize dentál).

3.6.3.2 Vokalické sandhi

Ke změně vokálů, alespoň v dialektu ostrova Croix, na rozhraní slov nedochází a ostatní nám dostupné zdroje se k vokalickému sandhi nevyjadřují. Jedinou změnou, kterou Ternes (1970: 100) uvádí, je elize ə na začátku slov, pokud před nimi stojí slovo končící na vokál, např. /e-koʃte + ənti/ > /e-koʃte + nti/ „na rohu ulice“. Tato změna je však fa- kultativní a navíc je nejspíše specifická jen pro uvedený dialekt, jelikož standardní bre- tonština vokálem ə nedisponuje.

60 Ternes (ibid.) všechny příklady uvádí jen ve fonologické transkripci. 61 Oproti standardní bretonštině (založené na léonském dialektu) bretonština na ostrově Croix disponuje neznělou palatální okluzívou transkribovanou jako c a znělou palatální okluzívou ɟ.

188

3.7 Shrnutí

Mutacemi rozumíme přizpůsobování konsonantů nebo vokálů jejich okolí, a to za urči- tých podmínek; jsou společným rysem ostrovních keltských jazyků – goidelských i bry- tonských. Původ mají v řadě foneticky podmíněných sandhiových změn probíhajících v 5. – 6. století. K jednotlivým změnám došlo až v brytonštině a goidelštině, a nikoli ve společném keltském období, proto jsou i výsledky v obou větvích různé. Jak jsme se mohli přesvědčit, nejedná se o stejný typ mutací, ale spíše o jednotnou tendenci. Mezi oběma větvemi jsou patrné rozdíly ve zvukové realizaci mutací, avšak panuje mezi nimi poměrná jednotnost, pokud jde o spouštěče mutací. Mutace v mo- derních keltských jazycích považujeme za proces, který leží na hranici fonologie a gramatiky. Změny konsonantů, resp. vokálů se týkají fonologie, zatímco podmínky, za kterých k nim dochází, jsou gramatické, jelikož změnu spouští určité syntaktické okolí nebo juxtapozice s určitým slovem. Na tomto místě shrneme naše dosavadní poznatky týkající se mutací a sandhi v moderních keltských jazycích. Zvolenými kandidáty reprezentujícími goidelské jazyky byly irština a skotská gaelština, z brytonských jazyků pak velština a bretonština. Všechny zkoumané jazyky disponují jak externími, tak interními mutacemi. Ex- terní mutace zasahují konsonanty i vokály, zatímco interní mutace pouze konsonanty. Pro goidelské jazyky jsou příznačné dvě konsonantické mutace – lenizace a nazalizace. V jazycích brytonských probíhají tři konsonantické mutace – lenizace, nazalizace a spirantizace. V brytonských jazycích se dále setkáme i s provekcí (ve velštině jen interně) a se smíšenými mutacemi (ve velštině však jen v některých dialektech). V obou větvích jazyků dochází k prevokalické aspiraci, která na začátek slova přidává konsonant – ne- jedná se tedy o změnu počátečního konsonantu jako u ostatních mutací. I prevokalickou aspiraci počítáme mezi mutace, resp. vokalické mutace, a to především z toho důvodu, že je omezena lexikálně a morfologicky a probíhá v určitém syntaktickém okolí, což jsou rysy příznačné i pro ostatní mutace. V goidelských jazycích vokály také podstupují nazalizaci. Nyní se zaměříme na jednotlivé mutace, a to z hlediska zasažených segmentů, fo- nologických procesů, spouštěčů a cílů. V tab. 3.34 nabízíme srovnání změn, které jednotlivé konsonanty při mutacích podstupují. Při vokalické aspiraci se ve všech jazycích před vokál předsunuje h kromě

189 bretonštiny, v níž se předsunuje x nebo z. V goidelských jazycích se dále u nazalizace před vokály předsunuje n (v irštině) nebo N (ve skotské gaelštině).

Goidelské jazyky Brytonské jazyky Radik. irština skotská gaelština velština bretonština forma L N L N L N S P L N S P SM

p, p′ f, f′ b, b′ f, f′ mp, mp′ b m̥ f - b - f - -

t, t′ h, h d, d′ h, h′ Nt, Nt′ d n̥ θ - d - z - -

k, k′ x, x′ g, g′ x, x′ ŋk, ŋk′ g ŋ̊ χ - g - x - -

b, b′ v, v′ m, m′ v, v′ mb, mb′ v m - p v - - p v

d, d′ γ, γ′ N, N′ γ, γ′ Nd, Nd′ ð n - t z n - t t

g, g′ γ, γ′ ŋ, ŋ′ γ, γ′ ŋg, ŋg′ Ø ŋ - k h - - k h

gw ------w - - kw w

m, m′ ṽ, v′ - ṽ, ṽ′ - v - - - v - - - v

f, f′ Ø v, v′ Ø mf, mf′ ------

v ------f - - - f -

s, s′ h, x′ z62, - h, h′ ------

z ------s -

ð ------θ - - - - -

ɬ - - - - l ------

r̥ - - - - r ------

L, L′ l, l′ - -, l ------

N, N′ n, n′ - n, n ------

R, R′ r, r′ - -, r ------

Tab. 3.34 Náslovné konsonantické mutace keltských jazyků 63

62 Jen v některých irských dialektech. 63 L, N, S, P, SM v záhlaví tabulky označuje lenizaci, nazalizaci, spirantizaci, provekci a smíšené mutace. Palatalizované konsonanty mají jen goidelské jazyky, a proto v případě brytonských jazyků výsledky mutací odkazují jen na nepalatalizované konsonanty.

190

Nejdominantnější mutací ve všech keltských jazycích, především z hlediska distribuce, spouštěcího okolí i frekvence výskytu, je lenizace. Historicky zasahovala konsonanty v intervokalické pozici, příp. v pozici mezi vokálem a sonantou. Jak v jazycích goidel- ských, tak v jazycích brytonských proběhla pravděpodobně ve druhé polovině 5. století, tedy ještě před ztrátou koncových slabik, kterou datujeme na přelom 5. a 6. století. Ve všech zmiňovaných keltských jazycích podstupují lenizaci znělé i neznělé okluzívy a nazála m. V goidelských jazycích podstupují lenizaci i konstriktivy f a s a likvidy. Likvidy se účastní lenizace i ve velštině. Z hlediska zvukových změn se při lenizaci setkáme s následujícími procesy: 1. Konstriktivizace: V goidelských jazycích se okluzívy mění v konstriktivy, a to buď stejné řady (labiály a veláry), nebo zároveň dochází ke změně místa artikulace (ne- znělé dentální okluzívy se mění v glotální konstriktivy, tedy p, t, k64 > f, h, x, znělé dentální okluzívy se mění ve znělé velární konstriktivy, tedy b, d, g > v, γ, γ). V brytonských jazycích se znělé okluzívy b, d mění ve znělé konstriktivy stejného mís- ta – ve velštině ve v a ð, v bretonštině ve v a z. Znělá okluzíva g ve velštině zaniká (viz dále, bod 4), v bretonštině se mění v neznělou glotální konstriktivu h (mění se tedy i místo artikulace). V bretonštině se dále znělá labializovaná velára gw mění v aproximantu w. S konstriktivizací se také můžeme setkat ve všech keltských jazycích u nazály m, která se v goidelských jazycích mění v nazalizovanou znělou konstriktivu stejného mís- ta, tj. ṽ, zatímco v brytonských jazycích se navíc denazalizuje ve v. Denazalizaci pozorujeme také u ir. m′ > v′. 2. Sonorizace: V brytonských jazycích se mění neznělé okluzívy p, t, k ve znělé okluzívy stejného místa, b, d, g. Ve velštině se navíc neznělé likvidy ɬ a r̥ mění v likvidy znělé (ostatní jazyky nedisponují neznělými likvidami, a tudíž v nich k této změně nedochází). 3. Změna místa artikulace: V goidelských jazycích je lenizací dále zasažena ne- znělá dentální konstriktiva s měnící se v glotální konstriktivu h, resp. ir. s′ > x′. Ke změně místa artikulace dochází i při konstriktivizaci (viz bod 1). 4. Elize: Při lenizaci dochází i k zániku segmentů, a to neznělé konstriktivy f v goidelských jazycích a znělé okluzívy g ve velštině.

64 Zde pro zjednodušení uvádíme pouze prosté segmenty; výsledky palatalizovaných segmentů jsou ana- logické, příp. rozdíly uvádíme.

191

5. Změna napjatosti: V goidelských jazycích se mění dlouhé/napjaté likvidy L a R a také nazála N v jejich krátké/nenapjaté protějšky.65

Nazalizace je další mutací, která je společná oběma větvím keltských jazyků. Původně jí podléhaly počáteční segmenty slov, před nimiž stála slova končící nazálou n. Nazali- zace probíhala pravděpodobně na konci 5. a na počátku 6. století, tedy ještě před ztrátou koncových slabik. V moderních keltských jazycích nazalizace zasahuje okluzívy znělé (b, d, g) i ne- znělé (p, t, k), a to vyjma bretonštiny, kde nazalizaci podstupuje pouze znělá okluzíva d. V goidelských jazycích je zasažena navíc ještě neznělá konstriktiva f, v některých dialektech irštiny též s. V goidelských jazycích zasahuje i vokály. Fonologické procesy, ke kterým při nazalizaci dochází, můžeme popsat takto: 1. Změna orálnosti/nazálnosti: V irštině se znělé okluzívy mění ve znělé nazály stejného místa artikulace, tedy b, d, g > m, N, ŋ. Ve velštině se všechny okluzívy mění v nazály se zachováním místa artikulace a znělosti (tj. neznělé v neznělé, znělé ve zně- lé).66 Se stejnými změnami se setkáme i v některých dialektech skotské gaelštiny, jako variantou ke změnám popsaným dále pod bodem 2. V moderní bretonštině narazíme pouze na jediný případ nazalizace. Je jím změna znělé okluzívy d ve znělou dentální nazálu n. 2. Prenazalizace: V některých dialektech skotské gaelštiny se před okluzívy a konstriktivu f předsouvá znělá nazála stejného místa artikulace, tj. p > mp, t > Nt, k > ŋk, b > mb, d > Nd, g > ŋg, f > mf. 3. Sonorizace: V irštině se neznělé okluzívy (p, t, k) mění v okluzívy znělé (b, d, g) a stejnou změnu podstupuje i neznělá konstriktiva f, která se mění v konstriktivu stejného místa, tj. v. V některých dialektech irštiny se též s mění v z. 4. Proteze: V irštině se před slova začínající vokálem předsunuje nazála n a ve skotské gaelštině nazála N, a to za stejných okolností jako u nazalizace konsonantů.

Spirantizace je příznačná pouze pro brytonské jazyky. Z fonologického hlediska lze změny, ke kterým při ní dochází, charakterizovat jako konstriktivizaci, tj. změnu okluzív

65 Jak bylo uvedeno výše u příslušných jazyků, fonetická povaha zmíněných segmentů je v jednotlivých dialektech různá. 66 V jižních dialektech, které nemají neznělé nazály, jsou výsledkem nazalizace vždy nazály znělé.

192 v konstriktivy. Spirantizací jsou zasaženy jen neznělé okluzívy p, t, k. Ve velštině se mění v neznělé konstriktivy stejného místa artikulace, tedy f, θ, χ.67 V bretonštině se neznělé okluzívy p a k mění v konstriktivy neznělé stejného místa artikulace, tedy f a x, zatímco v případě neznělé okluzívy t dochází ke konstriktivizaci s doprovodnou sonori- zací, kdy se t mění ve znělou konstriktivu z (v některých dialektech je však výsledkem s, v jiných dochází ke konstriktivizaci s doprovodnou sonorizací u všech neznělých okluzív).

V brytonských jazycích se můžeme setkat ještě s provekcí a smíšenými mutacemi. Ve velštině se provekce týká znělých okluzív b, d, g a znělých konstriktiv ð a v,68 v bretonštině pak znělých okluzív b, d, g včetně znělé labializované veláry gw a v mlu- veném jazyce též znělých konstriktiv v a z. Ve velštině je provekce interní záležitostí, zatímco v bretonštině se s provekcí setkáme i na rozhraní slov. Z fonologického hlediska provekce znamená v obou jazycích desonorizaci, kdy se výše uvedené konsonanty mění ve své neznělé protějšky se zachováním místa artikulace.

Smíšené mutace jsou typické pro bretonštinu a jsou kombinací provekce a lenizace a zahrnují následující změny: b > v, d > t, g > h, gw > w, m > v.

Všem jazykům je konečně společný poslední typ gramaticky a lexikálně podmíněné fonologické změny, a to prevokalická aspirace. Jak již bylo několikrát poznamenáno, tato změna nebývá zpravidla řazena mezi mutace, protože nezasahuje konsonanty nýbrž vokály, ale je nepochybné, že se stejně jako u jiných mutací jedná o fonologickou změ- nu způsobenou nefonologickým prostředím. Změnu, kterou podstupují všechny vokály (a ve velštině i aproximanty j a w), můžeme charakterizovat jako protezi, kdy je před počáteční vokál přidán konsonant. V irštině, skotské gaelštině a velštině je to shodně glotální konstriktiva h, v bretonštině je to velární konstriktiva x a v některých případech také dentální konstriktiva z.

67 Ve velštině řadíme χ, jež je vlastně uvulární konstriktiva, mezi veláry. V jižních dialektech je místo ní pravá velární konstriktiva x. Připomeňme též, že ve všech keltských jazycích bilabiály a labiodentály sdružujeme do jedné třídy labiál. 68 Jelikož velština nemá znělou velární konstriktivu, provekce zasahuje jen konstriktivy labiální a dentál- ní.

193

Aby došlo k výše popsaným změnám, musí být splněny určité podmínky. Slovo, jehož fonologická podoba změnu podstupuje (= cíl mutace), se musí nacházet v juxtapozici s jiným slovem nebo musí být v určité syntaktické pozici. Spouštěče prvního typu jsme nazvali lexikální, spouštěče druhého typu gramatické. Ačkoli hranice mezi nimi nemusí být zcela jednoznačná, hlavní rozdíl je v tom, že lexikálními spouštěči jsou jednotlivá slova, zatímco mezi gramatické spouštěče počítáme kromě syntaktické pozice také syntakticky či morfologicky jasně definovanou třídu slov. Dodejme ještě, že v některých případech (např. nazalizace ve skotské gaelštině) jsou mutace částečně závislé na foneticko-fonologickém prostředí, jelikož je sice spouštějí jen určitá slova, ale jen ta, která se vyznačují specifickou zvukovou podobou. Ve zkoumaných keltských jazycích jsou produktivnější lexikální spouštěče, které ve všech jazycích podmiňují všechny popsané mutace. Gramaticky podmíněná je jen lenizace, a to ve všech jazycích, a nazalizace v irštině. Cíli mutací jsou nejčastěji substantiva, dále adjektiva (včetně adjektiv v adverbiální funkci), slovesa a v několika pří- padech také zájmena a číslovky. Je tedy zřejmé, že mutace podstupují jen ohebná slova, nikoli slova nesklonná jako předložky, spojky nebo částice. Naopak tyto slovní druhy mutace často spouštějí.

Nyní se zaměřme na některé produktivní lexikální spouštěče společné všem keltským jazykům. Ve všech jazycích dochází k lenizaci náslovného konsonantu substantiva po členu určitém (ir. an, gael. an/a,̕ velš. y, bret. ar/an), avšak s jistým omezením v jed- notlivých jazycích. V irštině musí být substantivem v pozici po členu femininum v nominativu nebo akuzativu či maskulinum v genitivu singuláru, přičemž lenizaci ne- podstupují okluzívy t, d a konstriktiva s (viz 3.3.2.1.1, A. Lenizace, 2. Lexikální spouš- těče, a) Substantiva, bod 1 a 2). Ve skotské gaelštině je to nominativ singuláru feminin, dativ singuláru feminin i maskulin a genitiv singuláru maskulin. Ve velštině je to femininum v singuláru a duálu, zatímco v bretonštině pouze femininum v singuláru a rovněž maskulinum v plurálu označující lidskou bytost (výjimky viz 3.6.2.1.1, A. Lenizace, 2. Lexikální spouštěče, a) Substantiva, bod 1 a 2). Začíná-li slovo v pozici po členu ur- čitém vokálem, dochází v goidelských jazycích k prevokalické aspiraci. V irštině musí stát substantivum po členu určitém v nominativu plurálu, nebo jím musí být femininum v genitivu singuláru; ve skotské gaelštině je to substantivum v nominativu a dativu plu- rálu.

194

Určitý člen však spouští i nazalizaci náslovného konsonantu. V irštině k ní dochá- zí u substantiv v genitivu plurálu a také v dativu singuláru (v tomto případě musí před členem předcházet ještě předložka). Ve skotské gaelštině nazalizaci podstupuje náslov- ný konsonant tehdy, stojí-li po členu maskulinum v nominativu singuláru nebo maskulinum či femininum v genitivu plurálu. V brytonských jazycích nazalizace po určitém členu nenastává (vyjma jediného případu v bretonštině, tj. an + dor > an nor „dveře“). Po členu určitém dochází v bretonštině ještě ke spirantizaci u maskulin v singuláru a u všech substantiv v plurálu (kromě maskulin označujících lidskou bytost) začínajících okluzívou k. V obou větvích jazyků spouštějí mutace konsonantů v hojné míře také přivlastňo- vací zájmena. V goidelských jazycích způsobují lenizaci náslovného konsonantu zá- jmena „můj“ (ir., gael. mo), „tvůj“ (ir., gael. do), a „jeho“ (ir., gael. a), v brytonských jazycích pouze zájmena „tvůj“ (velš. dy, bret. da) a „jeho“ (velš. ei, bret. e). Po zájmenu „její“ (ir., gael. a, velš. ei, i/y/hy, bret. he) zůstává v jazycích goidelských zachována radikální forma, zatímco v jazycích brytonských se náslovný konsonant substantiva spi- rantizuje. Začíná-li slovo po zájmenu „její“ vokálem, dochází ve všech jazycích k pre- vokalické aspiraci. Spirantizaci způsobuje i přivlastňovací zájmeno ma/va „můj“ v bre- tonštině, kdežto velšské zájmeno fy „můj“ způsobuje nazalizaci náslovného konsonantu. Přivlastňovací zájmena „náš“ (ir. ár, gael. ar, velš. ein, bret. hor), „váš“ (ir. bhur, gael. ur, velš., eich, bret. ho), „jejich“ (ir. a, gael. an/am, velš. eu, bret. o) způsobují v irštině nazalizaci náslovného konsonantu. Ve skotské gaelštině dochází po zájmenu „jejich“ rovněž k nazalizaci, zatímco po zájmenech „náš“ a „váš“ je zachována radikální forma konsonantu; zájmeno „náš“ spouští i prevokalickou aspiraci, následuje-li substantivum s počátečním vokálem. Ve velštině si konsonant po těchto zájmenech rovněž za- chovává svou radikální formu stejně jako v bretonštině. Zájmena „náš“ a „jejich“ způ- sobují ve velštině rovněž prevokalickou aspiraci substantiv začínajících vokálem. Po zájmenu „náš“ dochází v bretonštině ke spirantizaci substantiv s počáteční okluzívou k; po zájmenu „váš“ probíhá provekce u substantiv. Zájmeno „jejich“ způsobuje v breton- štině spirantizaci. Také číslovky jsou v obou větvích produktivními spouštěči mutací náslovných konsonantů, a to jak u substantiv, tak u adjektiv, které po nich následují. Po číslovce „jeden“ (ir., gael. aon) se lenizuje náslovný konsonant substantiva pouze v goidelských jazycích. Lenizaci po číslovce un „jeden“ pozorujeme pouze ve velštině, a to u následu-

195 jícího feminina. Číslovka „dva/dvě“ (ir. beirt, gael. dà, velš. dau [m.] / dwy [f.], bret. daou [m.] / div [f.]) způsobuje lenizaci náslovného konsonantu substantiv (a adjektiv v irštině) jak v goidelských, tak v brytonských jazycích. Číslovka „tři“ (ir., gael. trí) způsobuje lenizaci náslovného konsonantu substantiv v goidelských jazycích a prevokalickou aspiraci u substantiv v irštině, avšak spirantizaci v brytonských jazycích (v někte- rých bretonských dialektech však také lenizaci). V obou větvích jazyků mutace probíhají velkou měrou v pozici po předložkách, negativních částicích a negativních prefixech. Negativní částice způsobují lenizaci ná- slovného konsonantu slovesa v irštině, skotské gaelštině a bretonštině. Situace ve velšti- ně je složitější. Znělé konsonanty jsou lenizovány, zatímco neznělé konsonanty podstu- pují spirantizaci. Lenizace, nazalizace i spirantizace může ve všech jazycích probíhat i interně, a to především na morfémové hranici uvnitř kompozit a na hranici prefixu/sufixu a základu slova, kdy první člen způsobuje mutaci počátečního konsonantu druhého členu kompozita. Interní mutace jsou rovněž spouštěny gramaticky či lexikálně. V moderních kelt- ských jazycích není už kompozice produktivním slovotvorným prostředkem. Její úlohu dnes plní výpůjčky z jiných jazyků, přičemž tyto výpůjčky interním mutacím nepodlé- hají, např. angl. pocket „kapsa“ > velš. poced [pokɛd] místo očekávaného *poged, avšak jejich počáteční segmenty mutacím podléhají, např. ei boced „jeho kapsa“, ei phoced „její kapsa“, fy mhoced „moje kapsa“ (Willis 1986: 6).

Přistupme nyní k porovnání sandhiových změn v námi zvolených jazycích. Jak v goidelských, tak v brytonských jazycích dochází větší, či menší měrou69 k sandhi, a to jak k sandhi externímu, tak k sandhi internímu. V této práci jsme se zaměřili především na sandhi externí. Toto rozhodnutí bylo vynuceno nedostatkem popisů zaměřených na interní sandhi. S nedostatkem informací jsme se museli potýkat i v případě externího sandhi. Jen málo popisů a gramatik, které jsme měli k dispozici, se fonologicky podmí- něným změnám na rozhraní slov věnuje. V keltologii jsou totiž ve středu zájmu hlavně mutace a v pojednáních o sandhi (např. v monografii Sandhi Phenomena in Languages of Europe) se pod termínem sandhi často zahrnují mutace (viz diskuze v Andersen 1986a: 1–8, jež je úvodní statí zmíněné monografie). K čistě fonologicky podmíněným

69 Například v bretonštině dochází k sandhi v takovém rozsahu, že bez znalosti sandhiových pravidel bychom jazyku jen těžko porozuměli.

196 změnám se popisy vyjadřují jen zřídka a v poznámkách. Výjimkou je Ternesův (1970) popis sandhiových změn v bretonském dialektu ostrova Croix, který patrně patří mezi nejpodrobnější popisy sandhiových změn vůbec (s výjimkou sanskrtu). Naopak pro skotskou gaelštinu či velštinu jsou dostupné informace velmi kusé. V následujícím pře- hledu proto shrnujeme jen nejdůležitější fakta, aniž bychom tvrdili, že je náš popis vy- čerpávající. Se sandhiovými jevy se můžeme setkat v goidelských i brytonských jazycích. Ve všech jazycích se sandhiové změny týkají především konsonantů, v menším rozsahu i vokálů (pouze pro skotskou gaelštinu se nám nepodařilo v nám dostupných zdrojích získat informace o vokalickém sandhi). Společným sandhiovým jevem goidelských jazyků je především změna kvality konsonantů a sonorizace nebo desonorizace konsonantů, zatímco společným rysem bry- tonských jazyků je elize konsonantů a sonorizace nebo desonorizace konsonantů. V irštině a velštině se elidují nejen konsonanty, ale i vokály. Ve velštině se elize týká vokálu ǝ na počátku slov. V irštině jde zejména o elizi koncových krátkých nepřízvuč- ných vokálů před vokály přízvučnými, dále koncových dlouhých vokálů před přízvuč- nými vokály, počátečních krátkých nepřízvučných vokálů po koncových přízvučných vokálech a koncových krátkých nepřízvučných vokálů před počátečními nepřízvučnými vokály. V externím sandhi goidelských jazyků převažuje nad progresivní asimilací asimilace regresivní, při které se palatalizované konsonanty mění ve velarizované a naopak. Často se také mění primární místo artikulace, aniž by proběhla změna velarizovanosti vs. palatalizovanosti, nebo k ní dochází zároveň s touto změnou. Setkají-li se na rozhra- ní slov znělé a neznělé konsonanty, může dojít k asimilaci znělosti; v irštině v této pozici nastává i geminace, splynutí nebo elize konsonantů. V externím sandhi brytonských jazyků převažuje rovněž regresivní asimilace, kte- rá ve velštině zasahuje i primární místo artikulace konsonantů. V rámci velšského inter- ního sandhi se kromě primárního místa artikulace mění i znělost konsonantů. Jak ve velštině, tak v bretonštině je častá také elize koncových konsonantů slov, a to především v absolutním vyznění.

197

4. Kapitola TYPOLOGIE FONETICKO- -FONOLOGICKÝCH ZMĚN

V této kapitole nabídneme jednu z možných typologií foneticko-fonologických změn forem jazykových znaků (dále jen znaků). Typologii následně aplikujeme na indické a keltské jazyky, jimiž jsme se v naší práci zabývali. Doposud jsme totiž změny probíra- li izolovaně v daných jazycích, avšak typologické hledisko nám umožní vzájemnou komparaci.

199

4.1 Typy foneticko-fonologických změn

Foneticko-fonologické změny forem znaků můžeme dělit podle rozličných kritérií. Ná- sledující přehled je jen jeden z možných a netvrdíme proto, že je vyčerpávající. Podle místa, kde ke změnám forem znaků dochází, rozlišujeme změny externí a interní. Exter- ní změny zpravidla povstávají z juxtapozice dvou slov uvnitř souvislých vyjádření. In- terní změny se odehrávají uvnitř formy jednoho slova. Každá forma znaku se skládá nejen z posloupnosti konsonantů a vokálů, ale též ze suprasegmentálních prostředků, a proto z hlediska úrovně popisu rozlišujeme změny segmentální a suprasegmentální. První z nich se týkají segmentů (vokálů a konsonantů), na něž lze formy znaků analyzovat, druhé se pak týkají suprasegmentálních prostředků, jako jsou tóny, přízvuk a intonace. V námi zkoumaných jazycích k suprasegmentálním změnám nepochybně dochází, v této práci jsme se však omezili pouze na změny seg- mentální. Zaměříme-li se jen na segmentální úroveň, lze změny rozlišovat 1. podle jejich povahy, 2. podle směru změny a 3. podle komplexnosti změny. V prvém případě rozli- šujeme mezi foneticko-fonologickými změnami transformačními (asimilačními a suple- tivními), redukčními, vznikovými a fúzními. V případě druhém rozeznáváme změny progresivní, regresivní a reciproční. Konečně podle komplexnosti lze změny popsat jako jednoduché a komplexní. Kombinací těchto hledisek získáme jednu z možných typologií foneticko-fonologických změn forem znaků.

4.1.1 Typy změn podle povahy

Podle povahy rozlišujeme změny transformační, redukční, vznikové a fúzní. Transfor- mační změny dělíme na změny asimilační a supletivní. Asimilační změny jsou takové foneticko-fonologické změny forem znaků, kdy se jeden segment změní v segment jiný, přičemž daná změna je popsatelná jako syn- chronně foneticky motivovaná nebo mezi segmenty je určitý fonetický vztah, který mů- žeme popsat na základě jejich artikulačních či akustických vlastností. V případě konso- nantů pak lze hovořit o asimilačních změnách místa a způsobu artikulace, změnách orálnosti/nazálnosti, změnách znělosti, popř. i o změnách sekundární artikulace atd.

200

Příkladem konsonantické asimilační změny je sonorizace neznělých okluzív před voká- ly ve staroindickém sandhi, např. tādr̥ k+annam > tādr̥ gannam „takové jedno jídlo“. Lze ji chápat jako asimilaci znělosti způsobenou znělostí vokálů. Podobně můžeme klasifikovat vokalické asimilační změny. Takové změny se budou týkat nejen výšky a přednosti/zadnosti vokálů, ale také zaokrouhlení rtů, délky artikulace, nazalizovanosti apod. Mezi asimilační změny řadíme i ty změny, při nichž se konsonanty mění ve vokály (resp. neslabičné segmenty ve slabičné) a naopak. Příkla- dem je staroindická změna koncového i v y před slovem začínajícím vokálem, např. iti+adya > ityadya „(tak) dnes“. Není-li možné změnu popsat podle artikulačních/akustických vlastností zasaže- ných segmentů, tj. chybí-li ze synchronního hlediska mezi výchozím a zasaženým segmentem zjevný fonetický vztah nebo není-li zjevná synchronní motivace dané změny, můžeme takové změny nazvat supletivními. Příkladem je změna ḥ > r ve staroindic- kém sandhi, např. agniḥ+iva > aniriva „jako Agni“. Zde se tzv. visarg (ḥ), jež se prav- děpodobně realizoval jako neznělá velární konstriktiva, v pozici po vokálu i mění před jakýmkoli vokálem v sonantu r. Ta se pravděpodobně realizovala jako cerebrální vibranta, tedy mění se nejen místo a způsob artikulace, ale i znělost. Ze synchronního hlediska nelze tvrdit, že by danou změnu způsobily sousední vokály. Z hlediska diachron- ního je však tato změna vysvětlitelná a tedy i motivovaná – viz s. 46–47. Mezi supletiv- ní řadíme i ty změny, které zasahují více zvukových vlastností a které jsou v kontextu podobných změn výjimečné. Patří sem např. změna dentální okluzívy t v glotální konstriktivu h u irské lenizace, např. ir. beirt theach (< teach) „dva domy“. Jak je patrno, změnil se nejen způsob artikulace, ale i místo artikulace. Ostatní okluzívy však při lenizaci mění jen způsob artikulace (např. p > f). Jak asimilační, tak supletivní změny se týkají rozdílu mezi dvěma segmenty (popř. komplexy segmentů). Foneticko-fonologické změny mohou ale také zahrnovat rozdíly mezi segmentem (resp. komplexem segmentů) a nulou. Lze rozlišovat redukč- ní, popř. zánikové, a vznikové změny, a to podle úhlu pohledu, ze kterého se na ně dí- váme. Ztrácí-li základní forma znaku nějaký segment, hovoříme o redukční změně. Zís- kává-li naopak nějaký segment, hovoříme o změně vznikové. Příkladem redukční změ- ny je změna f > Ø v případě irské lenizace, např. don fhear (< fear) „k muži“.1 Příkla-

1 Kombinace grafémů fh se v irštině nevyslovuje.

201 dem vznikové změny je prevokalická aspirace ve velštině, kdy se před počáteční vokály vkládá h, např. ei henw „její jméno“. Posledním typem změn jsou změny fúzní. Při nich dochází k tomu, že počáteční a koncový segment dvou znaků splynou v segment jeden. Jako příklad lze uvést staroindickou kontrakci vokálů, např. i + i > ī, např. tiṣṭhāmi+iha > tiṣṭhāmīha „stojím zde“. Foneticko-fonologické změny, které formy znaků podstupují, nemusí být nutně jen jednoho typu, ale mohou se vyskytovat i změny smíšené zahrnující více typů. Např. ve staroindičtině se při kontaktu koncového aḥ s počátečním a koncové aḥ změní v ō, zatímco počáteční a mizí, např. hantavyaḥ+asmi > hantavyō ʼsmi „zabíjel bych“. Jedná se tedy o kombinaci transformační změny se změnou redukční.

4.1.2 Typy změn podle směru

Vyjdeme-li z faktu, že řeč je lineárně uspořádaná, můžeme rozlišovat změny podle smě- ru, kterým daná změna proběhla, a to změny progresivní, regresivní a reciproční. Za progresivní změnu považujeme takovou změnu, kdy se ve spojení znaků AB mění forma znaku B. U regresivní změny se naopak mění forma znaku A. Při reciproční změně se mění forma obou znaků, tedy A i B. Dělení změn podle jejich směru je možné aplikovat jen na změny transformační a změny redukční. U fúzních změn segmenty splývají a u vznikových změn se mezi segmenty vkládá další segment. Bylo by sice teoreticky možné rozlišit mezi vkládáním segmentu na začátek a na konec formy znaku, avšak hranice mezi formami bývají často nejisté a formy dvou znaků v juxtapozici splývají ve formu jednu bez zjevné hranice (srov. situaci ve staroindičtině).

4.1.3 Typy změn podle komplexnosti

Změny lze rozlišovat i podle toho, zda se týkají jednotek stejného rozsahu, či nikoli. První typ nazvěme změnami jednoduchými. Při nich se v případě transformačních změn segment x mění v segment y, v případě redukčních a vznikových změn zaniká či vzniká jednoduchý segment. U fúzních změn splývají sousední segmenty v jednoduchý segment. Příkladem jednoduché asimilační změny je např. změna k v x v případě lenizace v goidelských jazycích, např. ir. an chearc (< cearc) „slepice“. Jestliže změny bu-

202 dou zahrnovat více segmentů, budeme hovořit o změnách komplexních. U asimilačních změn půjde o změnu jednoduchého segmentu x v komplex segmentů yz, popř. naopak. Příkladem je staroindická změna koncového aḥ v ō před slovy začínajícími znělým obstruentem, např. naraḥ+gacchati > narō gacchati „muž jde“. U redukčních a vzniko- vých změn bude zanikat nebo vznikat komplex segmentů. Konečně u fúzních změn splynou sousední segmenty v komplex segmentů.

Pokud spojíme klasifikaci změn podle povahy a podle směru, dostaneme jednu z mož- ných typologií foneticko-fonologických změn (viz tab. 4.1). U všech typů lze dále rozli- šovat mezi jednoduchými a komplexními změnami. V následujícím oddíle popíšeme indické a keltské jazyky z hlediska výše uvede- ných typů změn. Uvádět budeme pouze nejzákladnější změny. V případě keltských ja- zyků se zaměříme jen na změny doložené u jednotlivých mutací (sandhiové změny, které jsme v nich též pozorovali, do našeho přehledu zahrnovat nebudeme). Vycházíme z informací, které poskytuje sekundární literatura o indických a keltských jazycích, a proto nevylučujeme, že dále uvedené foneticko-fonologické změny jsou vyčerpávající.

Podle směru progresivní regresivní reciproční

(→) (←) (↔) transformační (T) T→ T← T↔

redukční (R) R→ R← R↔

Podle vznikové (V) V pov a hy fúzní (F) F Tab. 4.1 Typologie foneticko-fonologických změn

203

4.2 Typologie foneticko-fonologických změn v indických jazycích

Charakterizujme si nyní námi zkoumané indické jazyky z hlediska jednotlivých typů změn, které v nich probíhají. V tomto popisu uvádíme pouze nejdůležitější a nejproduk- tivnější změny, a to se zaměřením převážně na externí sandhi, které je lépe popsané a týká se rozmanitějších změn než sandhi interní.

4.2.1 Transformační změny

Jak bylo vymezeno výše, mezi transformační změny patří změny asimilační a změny supletivní. Ve zkoumaných indických jazycích převažují změny asimilační nad změna- mi supletivními, a to jak v externím, tak v interním sandhi.

4.2.1.1 Progresivní asimilační změny

Tento typ změn není pro indické jazyky typický a setkáme se s ním jen omezeně. V ex- terním sandhi védštiny se konstriktiva ś v pozici po cerebrále ṭ mění v ch (mění se mís- to a způsob artikulace), např. vipāṭ+śutudrī > vipāṭ chutudrī „řeka Vipáš a Šutudrí“. V interním staroindickém sandhi se mění místo artikulace dentál t a dh, a to po cerebrální konstriktivě ṣ, např. dviṣ+tum > dvēṣṭum „nenávidět“, viṣ+dhi > viḍḍhi „pracuj, dělej“. Změnu místa artikulace pozorujeme též v interním sandhi, kdy se konstriktiva s a dentála n cerebralizují v ṣ a ṇ, např. ni+sēvatē > niṣēvatē „ctít“, putra+ēna > pu- trēṇa „(se) synem“. V pálijštině je doložena smíšená progresivní asimilační změna kvantity vokálů v otevřené slabice, jež nastává po elizi koncových ē a ō, např. yō+ahaṃ > y’ āham „kdo (jsem) já“. V hindštině stejně jako ve staroindičtině pozorujeme interní progresivní cerebralizaci n, např. rāma+ayan > rāmāyaṇ „Rámájana“, a cerebralizaci s v pozici po jakémko- li vokálu vyjma a, ā, např. vi+sam > viṣam „nestejný, hrubý“. Dále v hindštině nastává

204 progresivní změna otevřenosti vokálů u vokalického sandhi. V pozici po koncovém němém a se ē a ō, jež se realizují jako zavřenější středové vokály [e] a [o], mění ve své otevřenější protějšky [ɛ] a [ɔ] (zapisované āi a āu), např. ēka+ēk > ēkāik „jeden na jednoho / jedna ku jedné“.2

4.2.1.2 Regresivní asimilační změny

Regresivní asimilační změny jsou naopak pro indické jazyky pravidlem. Lze zaznamenat několik typů takových asimilačních změn. U konsonantů pozorujeme změny místa a způsobu artikulace a dále změny orálnosti/nazálnosti a změny znělosti (viz změny 1–4). U vokálů se mění vertikální poloha jazyka, kvantita a slabičnost (změny 5–7).

1. Změny místa artikulace konsonantů Ve staroindičtině koncové t před počátečními koronálními neznělými okluzívami mění místo artikulace podle následující okluzívy, např. ētat+chattram > ētacchattram „tento slunečník“. Před koronálními znělými okluzívami koncové t rovněž mění místo artikulace, ale zároveň se sonorizuje, např. tat+ḍhāukatē > taḍḍhāukatē „přibližuje se to“. Podobnou změnu pozorujeme i v hindštině, kde před palatálami a cerebrálami mění dentály t a d místo artikulace (popř. se t i sonorizuje), např. ut+cāraṇ > uccāraṇ „vý- slovnost“. Ve staroindičtině změnu místa artikulace podstupuje i nazála n před koronálními znělými okluzívami, např. tān+janān > tāňjanān [akuz. pl. m.] „ty lidi“. Labiální nazála m se před znělými3 i neznělými segmenty mění v příslušnou nazálu, a to zejména ve védštině, např. uktam+ca > uktaňca „a (tak) řečený“; v klasickém sanskrtu se m mění v anusvár, např. uktam+ca > uktaṃ ca. Podobně i v hindštině se labiální nazála m před jakoukoli okluzívou mění v nazálu příslušného místa artikulace, např. sam+kalp > saṅkalp i saṃkalp „rozhodnutí“. V interním staroindickém sandhi se dentální n mění v palatální ň v pozici po pala- tálách c nebo j, např. rāj+nā > rājňā „(s) králem“, v externím sandhi k této změně do- chází ojediněle ve védštině, např. devān+ca > devāňca „a bohy“. Do skupiny změn mís-

2 Jak jsme vysvětlili na s. 93, hindská sandhiová pravidla počítají s koncovým a jako samostatným segmentem, avšak tento segment se na konci slov zvukově nerealizuje. 3 Mezi znělé segmenty patří znělé okluzívy, nazály, sonanty, konstriktiva h a vokály.

205 ta artikulace řadíme i interní změnu palatály c v k před konsonanty a vokály, např. śuc+a- > śukaḥ „papoušek“, změnu palatály j v g před znělými konsonanty a vokály, např. tyaj+a- > tyāgaḥ „odcházející, opuštění“, ale v k před neznělými konsonanty, např. a+yuj+ta- > ayuktaḥ „zapřažený“. V pálijštině konsonant na morfémové hranici uvnitř kompozit mění místo artikulace podle konsonantu druhého členu (týká se i hranice prefixu a slovního kořene a hranice slova a následující enklitiky), např. jarad+gava- > jaraggava „stará kráva“. Na slovních hranicích se mění anusvár podle místa artikulace následující neznělé okluzívy či nazály, např. bhēriṃ+carāpētvā > bhēriň carāpētvā „mít buben zhotovený k nošení po okolí“. Mezi změny místa artikulace můžeme zařadit i staroindickou změnu koncového visargu ḥ, který se nejspíše realizoval jako neznělá velární konstriktiva [x]. V násle- dujících případech se visarg mění v konstriktivu s: Ve védštině, pokud mezi slovy existuje úzký gramatický, sémantický nebo akcentologický vztah (jedná se zejména o kompozita), např. paraḥ+pāḥ > paraspāḥ „dlouho ochraňující“. Tato stará kompozita přeží- vají i v klasickém sanskrtu. Před koronálními neznělými okluzívami dochází ve védšti- ně i v klasickém sanskrtu ke změně visargu v konstriktivu stejného místa artikulace jako následující okluzíva, tataḥ+tē > tatastē „z toho tě, proto tě“. V hindštině se před dentá- lami t, th, s, cerebrálami ṭ, ṭh, ṣ a palatálami c, ch, ś visarg také mění v konstriktivu příslušného místa artikulace, např. manaḥ+tāp > manastāp „zápal/vášeň (v) mysli“.

2. Změny způsobu artikulace konsonantů V indických jazycích nejsou změny způsobu artikulace příliš časté. Ke změně okluzív v konstriktivy dochází jen ojediněle v interním sandhi ve staroindičtině, kdy se např. neznělá aspirovaná palatální okluzíva ch kořene prach- „ptát se“ před t, th mění v ne- znělou cerebrální konstriktivu ṣ (mění se tedy i místo artikulace), např. prach+ta- > pr̥ ṣṭaḥ „tázaný“. Opačné změny konstriktiv v okluzívy jsou doloženy častěji, ale setká- me se s nimi opět jen v interním staroindickém sandhi, např. konstriktiva ṣ se mění před znělými konsonanty v ḍ a před neznělými v ṭ, např. dviṣ+bhiḥ > dviḍbhiḥ „(s) nepřáte- li“, dviṣ+tum > dvēṣṭum „nenávidět“ (v prvním případě tedy nastává i změna znělosti). Pod změny způsobu artikulace řadíme v indických jazycích lateralizaci, tedy změnu orálních konsonantů v laterální (opačný typ doložen není). V klasickém sanskrtu a hindštině dochází k lateralizaci konsonantů t a n před l, např. sti. tat+labhatē > tallab-

206 hatē „touží“, sti. trīn+lōkān > trīllōkāñ „tři světy“, hind. ut+lās > ullās „záře, nádhera“. Dentála t se navíc sonorizuje. V pálijštině se s lateralizací setkáme jen v interních pozi- cích, kdy se anusvár před l zcela asimiluje k l, např. saṃ+lapati > sallapati „mluví s“. Mezi změny způsobu artikulace lze řadit i geminaci. Ve staroindičtině se geminují koncové nazály n a ṅ v pozici po vokálu a před počátečním vokálem, např. abharan+iha > abharanniha „přinesli sem“, pratyaṅ+asi > pratyaṅṅasi „jsi západní“. Dále se v sandhi pravidelně geminuje neznělá aspirovaná palatální okluzíva ch v pozici na počátku slova po krátkém koncovém vokálu (a ve védštině i po dlouhém přízvučném vokálu ā), např. na+chidyatē > nacchidyatē „není useknut“. Obdobnou změnu pozorujeme i v hindštině, srov. pari+chēd > paricchēd „rozdělení, odstavec“. V pálijštině se v rámci interního sandhi geminují konsonanty po vokálu, např. a+saddhō > assaddhō „nevěřící“.

3. Změny orálnosti/nazálnosti konsonantů Jako zvláštní typ změn způsobu artikulace vymezujeme změny orálních konsonantů v konsonanty nazální. V klasickém sanskrtu tuto změnu podstupují okluzívy před nazá- lami, např. vāk+mē > vāṅmē „moje slovo“. Se stejnými změnami se setkáme i v hindštině, např. ut+nati > unnati „vzestup“. V jazyce páli jsou tyto změny doloženy u prvního členu kompozit a dále na hranici prefixu a slovního kořene a na hranici slova a následující enklitiky, např. tad+nissita > tannissita „vydán z toho“. Opačné změny, tedy změny na- zálních konsonantů v orální konsonanty, v indických jazycích doloženy nejsou.

4. Změny znělosti konsonantů Ve staroindičtině se neznělé okluzívy k, ṭ, t, p sonorizují před znělými segmenty, např. ruk+bhavati > rugbhavati „nemoc je“, marut+bhavati > marudbhavati „marut je“, triṣṭup+api > triṣṭubapi „i trištubh“. Před nazálami k uvedené změně dochází pouze ve védštině, např. vāk+mē > vāgmē „moje slovo“. Sonorizaci neznělých okluzív před zně- lými segmenty (včetně vokálů) pozorujeme i v hindštině, např. ṣaṭ+darśan > ṣaḍdarśan „šest systémů (filozofie)“, dik+vijay > digvijay „dobytí světa“, dik+amvar > digamvar „nahý“. V pálijštině se se změnami znělosti nesetkáme, jelikož na konci pálijských slov nestojí neznělé segmenty, které by se sonorizovaly. Opačný typ změny, tedy změny znělých konsonantů v neznělé, je v indických ja- zycích doložen jen výjimečně v staroindickém interním sandhi, např. vid+tum > vēttum „vědět“.

207

5. Změny vertikální polohy jazyka vokálů Ve staroindičtině se koncové středové vokály ē a ō před jiným vokálem než a mění v nízký krátký vokál a, např. tē+āgatāḥ > ta āgatāḥ „oni přišli“ (zároveň se mění i kvantita). V pálijštině se někdy vokál ō před konsonanty mění v a, např. ēsō+dhammō > ēsa dhammō „tato doktrína“.

6. Změny kvantity vokálů Tyto změny jsou příznačné pro pálijštinu, v níž se dlouhé koncové vokály před konsonanty někdy krátí, např. vā+lōkē > va lōkē „nebo na světě“, a podobně se i krátké vokály před konsonanty dlouží. Ve staroindičtině a hindštině regresivní změny kvantity vokálů nepozorujeme.

7. Změny slabičnosti Ve staroindičtině jsou vysoké vokály, ať již dlouhé či krátké, v pozici před vokálem nebo před r̥ nahrazovány neslabičnými sonantami y, v, např. mr̥ du+asti > mr̥ dvasti „je měkký/slabý“, agnī+ēva > agnyēva „(právě dva) ohně“. Stejně tak je slabičná sonanta r̥ před vokálem nahrazována neslabičným r, např. kartr̥ +asti > kartrasti „činitel je“. V pá- lijštině i v hindštině k této změně dochází pouze u krátkých vysokých vokálů i, u, např. pá. manussēsv (< manussēsi) ētam na vijjati „v lidech to není“, hind. abhi+uday > abhyuday „vzestup“.

4.2.1.3 Reciproční asimilační změny

V indických jazycích jsou tyto změny ojedinělou záležitostí. Zařadit sem můžeme staroindickou změnu místa artikulace koncové dentální nazály n před počáteční konstriktivou ś, přičemž se tato konstriktiva navíc mění v aspirátu ch, např. svapan+śētē > svapaňchētē „spící odpočívá“. V uvedeném spojení se však může změnit jen koncová nazála, tzn. svapaňśētē je rovněž možným výsledkem. Jinou reciproční změnou je změ- na koncového anusváru před sonantou y v pálijštině, kdy se anusvár mění v palatální nazálu ň a y v ň, např. saṃ+yōjana- > saňňōjana- „pouto“. V případě vokalických změn mezi reciproční asimilační změny řadíme změnu kvantity a změnu slabičnosti ve staroindičtině při spojení koncových dlouhých vokálů ā, ī, ū a slabičné sonanty r̥ , kdy se dlouhé vokály krátí a sonanta mění slabičnost, např.

208 sā+r̥ ddhiḥ > sarddhiḥ „ten blahobyt“. U kontaktu nízkého ā s r̥ je uvedená změna vždy reciproční, ale u kontaktu vysokých vokálů s r̥ se může jako varianta měnit jen slabič- nost vysokých vokálů, např. iti+r̥ ṣiḥ > ityr̥ ṣiḥ „tak zřec/světec“. Obdobnou reciproční asimilační změnu u vokálů pozorujeme i v hindštině, např. mahā+r̥ ṣi > maharṣi „vel- ký/vznešený rši“.

4.2.1.4 Supletivní změny

Supletivní transformační změny jsou v indických jazycích málo zastoupeny. Progresivní ani reciproční změny nejsou v námi zkoumaných jazycích doloženy. Z regresivních supletivních změn vyskytujících se ve staroindičtině sem můžeme zařadit pouze změny koncového visargu ḥ v r. Tuto změnu nelze popsat jako synchronně foneticky motivovanou a navíc je nutné rozlišovat mezi situací, kdy je koncový visarg pokračováním původního *s a kdy je pokračováním původního *r. V prvém případě se mění v r po vokálech ī̆ , ū̆ před všemi vokály a znělými konsonanty mimo r, např. agniḥ+iva > aniriva „jako Agni“, sarvāiḥ+guṇāiḥ > sarvāirguṇāiḥ „všemi ctnostmi“. Pochází-li visarg z pův. *r, mění se v r před vokály a znělými konsonanty, avšak jen pokud před ním stojí vokály ā̆ , např. punaḥ+ēti > punarēti „opět jde“, dvāḥ+iha > dvāriha „dveře zde“, dvāḥ+dr̥ śyatē > dvār dr̥ śyatē „dveře jsou vidět“. V mnoha védských kompozitech je původní *r zachováno i před koronálními neznělými okluzívami, např. svaḥ+cakṣaḥ > svarcakṣaḥ „oslnivý jako záře“. V hindštině dochází k podobným změnám, visarg se po jakémkoli vokálu mimo ā̆ mění v r, a to v pozici před znělými segmenty, např. niḥ+āś > nirāś „zoufalý, zklamaný“. Mezi supletivní změny patří i změna koncového aḥ v ō před znělými konsonanty. Setkáme se s ní ve staroindičtině a hindštině, srov. sti. vipraḥ+dadāti > viprō dadāti „bráhman dává“ a hind. manaḥ+har > manōhar „okouzlující, nádherný“.

4.2.2 Redukční změny

4.2.2.1 Progresivní redukční změny

Mezi tyto změny počítáme staroindickou elizi počátečního vokálu a, předcházejí-li mu středové vokály ē, ō, např. gr̥ hē+agaccham > gr̥ hē ʼgaccham „šel jsem domů“. V pá-

209 lijštině dochází rovněž k elizi počátečního vokálu druhého slova, přičemž počáteční vokál bývá různé kvality, např. suttō ʼsmi (< asmi) „spím“. Ve staroindičtině i v hind- štině je redukční změna součástí smíšené změny, při které se koncové aḥ před počáteč- ním vokálem a mění v ō a počáteční vokál a odpadá, např. sti. hantavyaḥ+asmi > han- tavyō ʼsmi „zabíjel bych“, hind. triṃśaḥ+adhyāyaḥ > triṃśō ʼdhyāyaḥ „třicátá kapitola“.

4.2.2.2 Regresivní redukční změny

Ve staroindičtině tyto změny převládají. Řadíme sem elizi koncového visargu před zně- lými segmenty včetně vokálů,4 např. dēvaḥ+āgataḥ > dēva āgataḥ „bůh přišel“. V hind- štině jsme zaznamenali stejné změny jako ve staroindičtině; visarg se i zde v pozici před jakýmkoli vokálem kromě a eliduje, např. ataḥ+ēva > ataēva „právě tak“. Ve staroindickém interním sandhi dochází k elizi koncového n v sufixu před konsonanty, např. balin+bhiḥ > balibhiḥ „(se) silnými“. Odpadají i vysoké vokály i a u před sonantami y a v, a to především ve védštině, např. pari+yan- > paryāṇaḥ „obvod“. V pálijštině bývá elidován koncový anusvár před počátečními konsonanty, např. buddhānaṃ sāsanaṃ > buddhānasāsanaṃ [akuz. sg.] „doktrínu buddhů“, nebo koncový vysoký vokál před počátečním vysokým vokálem, např. kēci+imē > kēcʼ imē „tito (lidé) zde“, či některý z vokálů různé kvality, např. manasā+icchasi > manasʼ icchasi „toužíš myslí“; k elizi dochází i interně. Mezi redukční regresivní změny bychom mohli řadit i staroindické splynutí níz- kých vokálů ā̆ s diftongy āi, āu, např. mama+āiśvaryam > mamāiśvaryam „moje síla“. Tradičně se sice změna popisuje jako splynutí, ale dochází vlastně k tomu, že koncové nízké vokály mizí. V hindštině se stejná změna týká koncového dlouhého ā (koncové krátké a je němé), které před āi, āu realizovanými jako [ɛ], [ɔ] mizí, např. ma- hā+āuṣadhi > mahāuṣadhi „univerzální lék“.

4.2.2.3 Reciproční redukční změny

V námi zkoumaných indických jazycích takové změny nepozorujeme.

4 V případě koncového aḥ k elizi dochází jen před jiným vokálem než a.

210

4.2.3 Vznikové změny

U vznikových změn nerozlišujeme změny podle směru. V indických jazycích jsou vzni- kové změny poměrně vzácné a jsou nejčastější v pálijštině, která se vyznačuje epentezí různých konsonantů mezi vokály na rozhraní slov, zejména na slovní hranici před enklitikou, např. giri-m-iva „jako hora“. Zahrnout sem můžeme staroindickou epentezi konstriktivy (stejného místa artikulace jako následující okluzíva), která se vkládá mezi koncovou nazálu n a počáteční okluzívu, např. mahān+cakravartī > mahāṃścakravartī „velký císař“. V hindštině lze o vznikových změnách hovořit jen v rámci smíšených změn, a to dostanou-li se středové vokály ē, ō, āi, āu do kontaktu s jakýmkoli vokálem či slabičným r̥ . Vokály ē a āi, jež se v hindštině realizují jako [e] a [ɛ], se mění ve skupiny ay [əj] a āy [aj], což bychom mohli popsat jako změnu vertikální polohy a epentezi y, např. nē+an > nayan „oko“. Podobně se vokály ō [o], āu [ɔ] mění ve skupiny av [əʋ], āv [aʋ], tzn. mění se vertikální poloha a dochází k epentezi v, např. pō+an > pavan „ví- tr, vzduch“.

4.2.4 Fúzní změny

U fúzních změn rovněž nerozlišujeme změny podle směru. V indických jazycích, pře- devším ve staroindičtině, jsou fúzní změny poměrně časté. Řadíme mezi ně splynutí koncových neznělých okluzív k, ṭ, t, p s počáteční konstriktivou h v aspirátu s její ná- slednou geminací, např. vāk+hutaḥ > vāg hutaḥ > vāgghutaḥ „slovo jako oběť“. Stejná změna je doložena i v hindštině, např. vāk+hī > vāgghī „(právě) řeč“. Dále sem patří staroindické splynutí koncového t s počáteční konstriktivou ś v geminovanou aspirátu cch, např. vēdavit+śūraḥ > vēdavicchūraḥ „statečný muž znající védy“, a podobně i v hindštině, např. tat+śiva > tacchiva „ten Šiva“. Pro indické jazyky je typickou fúzní změnou kontrakce vokálů stejné kvality, např. sti. atra+adya > atrādya „nyní zde“, adhi+īśvaraḥ > adhīśvaraḥ „navíc/mimoto pán“, juhū+upabhr̥ t > juhūpabhr̥ t „obětní lžíce“. Kontrakce vokálů stejné kvality probí- há i interně a v této pozici se navíc týká i spojení dvou krátkých slabičných sonant r̥ + r̥ v klasickém sanskrtu, např. kartr̥ +r̥ ju- > kartr̥ ̄juḥ „ten, kdo je čestný“. Kontrakce vokálů stejné kvality jsou doloženy i v pálijštině, např. gavaṃpati+idha > gavaṃpatīdha

211

„vlastník krav zde“, a dále v hindštině, na kterou se vztahují stejná pravidla jako ve sta- roindičtině, např. muni+indra > munīndra „světec Indra“, pāpa+ātmā > pāpātmā „hříš- ník“, bhū+ūrdhvabindu > bhūrdhvabindu „zenit země“. Dále do skupiny fúzních změn řadíme vznik středových vokálů ze spojení nízkých vokálů s vokály vysokými. Tato změna je doložena ve všech námi zkoumaných indic- kých jazycích, srov. sti. atra+īśvaraḥ > atrēśvaraḥ „pán zde“, rājā+ūrjaḥ > rājōrjaḥ „silný král“, pá. na+upalippati > nōpalippati „neposkvrní se, nelpí“, hind. mahā+indra > mahēndra „velký/vznešený Indra“. Ve staroindičtině rovněž spojením nízkých vokálů s počátečními středovými vo- kály vznikají diftongy, srov. sti. tava+ēva > tavāiva „právě (bez) tebe“, na+ōjaḥ > nāujaḥ „slabý, bez síly“. Podobné sandhiové pravidlo se aplikuje i v hindštině, avšak tam má jinou zvukovou realizaci a týká se jen koncového dlouhého ā (koncové krátké a je němé), např. mā+ēvam > māivam „matka tak“. Segmenty āi a āu, jež jsou výsledky těchto změn, se v hindštině realizují nikoli jako diftongy, ale jako otevřenější středové vokály [ɛ] a [ɔ].

212

4.3 Typologie foneticko-fonologických změn v keltských jazycích

4.3.1 Transformační změny

Pro zkoumané ostrovní keltské jazyky jsou, na rozdíl od jazyků indických, příznačné transformační změny progresivní. Regresivní změny doložené nejsou a reciproční se objevují jen sporadicky. Asimilační změny převládají nad supletivními. Všechny změny podstupují jen konsonanty.

4.3.1.1 Progresivní asimilační změny

Tento typ změn je pro ostrovní keltské jazyky typický. Setkáme se s několika druhy asimilačních změn konsonantů, a to se změnami místa a způsobu artikulace, změnami orálnosti/nazálnosti a změnami znělosti.

1. Změny místa artikulace konsonantů Změny místa artikulace jsou v keltských jazycích vzácné. Objevují se v goidelských jazy- cích při lenizaci, kdy se dentální konstriktiva s mění v glotální h, např. ir. do Sheán (< Seán) „k Janovi“. V brytonských jazycích nejsou v našem materiálu takové změny dolo- ženy.

2. Změny způsobu artikulace konsonantů Změny způsobu artikulace jsou daleko častější. V goidelských jazycích se při lenizaci mění neznělé a znělé labiální a velární okluzívy v konstriktivy stejné řady, např. ir. ag cur phrátaí (< prátaí) „sázení brambor“ (p > f),5 gael. seann chù (< cù) „starý pes“ (k > x). I v brytonských jazycích se u lenizace okluzívy mění v konstriktivy stejného místa artikulace, avšak jsou to jen znělé labiální a dentální okluzívy. Ve velštině se mění ve v,

5 Bilabiály a labiodentály sdružujeme do jedné třídy labiál. Důvodem je nejen zjednodušení popisu, ale i fakt, že v keltských jazycích není distinktivní rozdíl mezi bilabiálními a labiodentálními konsonanty. Labiální okluzívy jsou vždy bilabiální a labiální konstriktivy jsou vždy labiodentální.

213

ð, zatímco v bretonštině ve v, z, např. velš. merch fach (< bach) „malá dívka“ (b > v), bret. en ur zont (< dont) „přicházející“ (d > z). V bretonštině se navíc znělá labializova- ná velára gw mění v aproximantu w, např. en em walcʼhin͂ (< gwalcʼhin͂ ) „mýt se“. Ne- znělé okluzívy p, t, k se v brytonských jazycích konstriktivizují ve f, θ, χ u spirantizace, např. velšké ei chath hi (< cath) „její kočka“ (k > χ).6 V bretonštině se u spirantizace okluzíva t zároveň i sonorizuje v konstriktivu z (viz také oddíl 4.3.1.4). Změnu způsobu artikulace podstupuje ve všech keltských jazycích u lenizace i na- zála m, která se v goidelských jazycích mění ve ṽ, např. ir. mo mháthair (< máthair) „moje matka“, zatímco v brytonských ve v, např. y drydedd ferch (< merch) „třetí dívka“. Dosud uvedené příklady se týkaly změny okluzív v konstriktivy. Opačný druh změn, tj. konstriktivy v okluzívy, je v keltských jazycích doložen jen výjimečně a mů- žeme sem zařadit změnu dentální konstriktivy s v okluzívu t, která se objevuje v irštině. Po členu an, který jinak způsobuje lenizaci, se počáteční s u substantiv takto začínají- cích mění v t, ačkoli pravidelným výsledkem lenizace by mělo být h, např. an tsúil (< súil) „oko“.7

3. Změny orálnosti/nazálnosti konsonantů V keltských jazycích se dále vyskytují změny orálnosti či nazálnosti konsonantů, kdy se orální konsonanty mění v konsonanty nazální či nazální konsonanty v konsonanty orální. Druhý typ změn je doložen jen v brytonských jazycích a řadíme je pod suple- tivní změny (viz dále). Naopak změny orálních konsonantů v nazální jsou doloženy jak v goidelských, tak v brytonských jazycích a vyskytují se u nazalizace. V irštině se znělé okluzívy b, d, g mění ve znělé nazály stejného místa artikulace, m, N, ŋ, např. ar an mboard (< board) „na stole“ (b > m). Neznělé okluzívy se v irštině sonorizují (viz dá- le). Ve velštině se v nazály mění jak neznělé, tak znělé okluzívy, přičemž se zachovává znělost (tj. p, t, k > m̥ , n̥ , ŋ̊ ; b, d, g > m, n, ŋ), např. fy ngwely (< gwely) „moje postel“ (g > ŋ). V bretonštině se setkáme jen s jedním případem změny okluzívy v nazálu, a to se změnou znělé okluzívy d ve znělou dentální nazálu n, např. an nor (< dor) „dveře“. Ve skotské gaelštině je situace u nazalizace složitější. V některých dialektech se okluzívy mění stejně jako ve velštině v neznělé a znělé nazály, zatímco v jiných dialek-

6 Ze stejných důvodů jako u labiál (viz předchozí poznámka), do třídy velár řadíme i uvulární konstriktivy. 7 To, co se v pravopise píše jako ts, se vyslovuje jako s.

214 tech narazíme na prenazalizaci, při níž se před okluzívy a konstriktivu f předsouvá znělá nazála stejného místa artikulace, např. am bàta san „jejich loď“ (b > mb).

4. Změny znělosti konsonantů Velmi časté jsou i změny znělosti. V goidelských jazycích je pozorujeme v irštině při nazalizaci, kdy se neznělé okluzívy mění ve své znělé protějšky, např. a gcarr (< carr) „jejich auto“ (k > g). Podobně se i neznělá konstriktiva f mění v konstriktivu stejného místa artikulace, v, např. sa bhfarraige (< farraige) „v moři“. V brytonských jazycích se stejné změny znělosti objevují u lenizace: neznělé okluzívy p, t, k (ve velštině navíc i neznělé likvidy ɬ a r̥ ) se mění ve své znělé protějšky, např. velš. ei bont (< pont) „jeho most“ (p > b), bret. a galon (< kalon) „ze srdce“ (k > g). Opačný směr změn znělosti, kdy se znělé konsonanty desonorizují, je také v keltských jazycích doložen, ale jen pro bretonštinu. Při provekci se znělé okluzívy b, d, g, gw mění ve své neznělé protějšky p, t, k, kw, např. ho kwelet en deus (< gwelet) „viděl vás“ (gw > kw). Desonorizace zasahuje v mluvené bretonštině i znělé konstriktivy v a z, které se mění ve f a s.

4.3.1.2 Regresivní asimilační změny

Tento typ změn není v keltských jazycích doložen.

4.3.1.3 Reciproční asimilační změny

Pro tento typ změn jsme našli jen ojedinělé doklady, např. ve velštině. Při nazalizaci zde číslovka deg a její deriváty nejen způsobují změnu následujících počátečních orálních okluzív v nazály, ale zároveň jejich koncový konsonant g podstupuje asimilaci místa artikulace, např. deng (g > ŋ) mlwydd „deset let starý“ (b > m).

4.3.1.4 Supletivní změny

Některé transformační změny, k nimž v keltských jazycích při mutacích dochází, je vhodnější řadit mezi supletivní změny, protože zahrnují změny více fonetických rysů.

215

Ve všech případech se jedná o progresivní změny. Regresivní ani reciproční supletivní změny doložené nejsou. V goidelských jazycích se u lenizace mění dentální okluzíva t v glotální konstriktivu h, např. ir. beirt theach (< teach) „dva domy“, gael. cha do thog (< tog) „nezvedl“. Mění se tedy místo a způsob artikulace, zatímco u jiných neznělých okluzív se mění jen způsob artikulace (tj. p > f, k > x, viz 4.3.1.1). Změnu místa a způsobu artikulace a zá- roveň i znělosti pozorujeme i v bretonštině, kde se při lenizaci znělá okluzíva g mění v neznělou glotální konstriktivu h, např. ur voest cʼhlas (< glas) „modrá krabice“. U la- biálních a dentálních okluzív se v bretonštině při lenizaci mění jen způsob artikulace (tj. b > v, d > z, viz 3.6.2.1.1). V bretonštině se u spirantizace neznělé okluzíva t mění ve znělou konstriktivu z, např. o zi (< ti) „jejich dům“. Jedná se tedy o změnu způsobu artikulace a znělosti. Os- tatní okluzívy mění jen způsob artikulace (viz 4.3.1.1). Konečně v brytonských jazycích je u lenizace doložena změna nazální okluzívy m v konstriktivu v, např. y drydedd ferch (< merch) „třetí dívka“. Zde tedy dochází nejen ke ztrátě nazálnosti, ale i ke změně způsobu artikulace. V goidelských jazycích je u lenizace nazálnost zachována (tj. m > ṽ, viz výše).

4.3.2 Redukční změny

I redukční změny jsou v námi zkoumaných ostrovních keltských jazycích změnami pro- gresivními a opět se týkají jen konsonantů. Příklady regresivních a recipročních redukč- ních změn se v našem materiálu nevyskytují. Ojedinělou výjimkou regresivní redukční změny je ztráta koncových velár g′ a γ′ v irských finitních slovesných tvarech před osobními zájmeny (viz oddíl 3.3.2.3) V goidelských jazycích zaniká při lenizaci neznělá konstriktiva f, např. ir. don fhear8 (< fear) „k muži“. V brytonských jazycích je redukční změna doložena jen ve velštině u lenizace, kdy zaniká znělá okluzíva g, např. dy weld ti (< gweld) „vidět tebe“.

8 Kombinace grafémů fh se nevyslovuje.

216

4.3.3 Vznikové změny

Mezi vznikové změny se řadí proteze v irštině, při které se před slova začínající voká- lem předsouvá nazála n (za stejných podmínek jako při nazalizaci konsonantů), např. i nifreann (< ifreann) „v pekle“. Ve skotské gaelštině se při nazalizaci předsouvá N. Goidelským i brytonským jazykům je společná proteze konsonantu h před počá- tečními vokály slov (tzv. prevokalická aspirace), např. ir. na huain (< uan) „jehňata“, gael. na heach (< each) „koně“, velš. aʼm hafal (< afal) „a moje jablko“, bret. hecʼh anv (< anv) „její jméno“. V bretonštině se u prevokalické aspirace předsouvá x nebo z.

4.3.4 Fúzní změny

V rámci externích mutací jsme fúzní změny v ostrovních keltských jazycích nezazna- menali. Jako fúzní změnu lze však chápat splynutí dvou sousedních znělých obstruentů či znělého obstruentu s h v případě velšské provekce, která je interní mutací. V obou případech jsou výsledkem příslušné neznělé obstruenty, např. wyneb „tvář“ + pryd „aspekt, výraz“ > wynepryd „výraz obličeje, vzezření“ (b + p > p), teg „krásný“ + -hed > teced (g + h > k).

217

4.4 Shrnutí

Tabulka 4.2 shrnuje výše popsanou situaci v indických a keltských jazycích. Typy a směry foneticko-fonologických změn odkazují na typy definované v oddíle 4.1 (viz tab. 4.1). Symbolem + označujeme fakt, že je daná změna hojně a pravidelně doložena v konkrétním jazyce, zatímco symbol – znamená, že změny doložené nejsou. Konečně symbolem o značíme to, že změna sice doložena je, ale jen v omezeném množství.

Jazyk Typ a indické jazyky keltské jazyky směr změny sti. pá. hind. ir. gael. velš. bret. T→ o o o + + + + T← + + + – – – – T↔ o o – – – o – R→ o o o o o o – R← + + + – – – – R↔ – – – – – – – V o + o + + + + F + + + – – + –

Tab. 4.2 Foneticko-fonologické změny v indických a keltských jazycích

Jak je z tabulky patrno, pro zkoumané indické jazyky jsou typické transformační regre- sivní změny, při kterých dochází ke změně konce formy znaku A, zatímco v námi zkoumaných ostrovních jazycích keltských převažují změny transformační progresivní, při nichž se mění počátek formy znaku B. V indických jazycích se sice progresivní a v menší míře i reciproční změny objevují, ale je to zanedbatelné množství. V kelt- ských jazycích se naopak změny regresivní nevyskytují. Reciproční transformační změ- ny jsou ojediněle doloženy ve velštině. Keltské jazyky se od indických liší také v tom, že v nich transformační změny za- sahují jen konsonanty. V indických jazycích je tento druh změn doložen pro konsonanty

218 i vokály. U vokálů dochází ke změnám vertikální polohy jazyka, změnám kvantity a změnám slabičnosti. V obou skupinách jazyků jsou transformační změny především asimilační povahy, což znamená, že příslušné změny můžeme popsat jako změnu určité fonetické vlastnosti. Doloženy jsou opět i supletivní změny, které však nelze jednoznačně či jednoduše popsat jako změny určitých fonetických rysů. U konsonantů se setkáme s asimilačními změnami místa a způsobu artikulace, změnami orálnosti/nazálnosti a změnami znělosti. V indických jazycích jsou změny místa artikulace omezené a týkají se jednotlivých konsonantů (okluzív, konstriktiv a nazál), nikoli tříd konsonantů. V keltských jazycích se změny místa artikulace objevu- jí ještě méně a týkají se jen konstriktiv v goidelských jazycích. Změny způsobu artikulace nejsou v indických jazycích také časté. Změny okluzív v konstriktivy a změny konstriktiv v okluzívy jsou doloženy ojediněle v interním sandhi. Naopak pro keltské jazyky jsou změny způsobu artikulace, především změny okluzív v konstriktivy, typické a objevují se jak v goidelských, tak v brytonských jazycích. Opačné změny jsou vzácné. V indických jazycích, avšak nikoli v keltských jazycích, jsou dále doloženy změny orálních konsonantů v laterální a dále změny jednoduchých konsonantů v gemináty. Jak v jazycích indických, tak v jazycích keltských se vyskytují změny orálních konsonantů (okluzív) v nazální konsonanty (nazály) zasahující celé třídy konsonantů. Opačné změny nazálních konsonantů v orální se v indických jazycích nevyskytují, ale jsou ojediněle doloženy v jazycích keltských jako změny supletivní. Konečně v obou skupinách jazyků jsou hojně doloženy změny znělosti, především změny neznělých konsonantů v konsonanty znělé. Týkají se celých tříd konsonantů. Indické jazyky se však od jazyků keltských liší tím, že se v nich, až na několik případů v rámci interního sandhi, nevyskytují opačné změny znělosti, tedy desonorizace znělých konsonantů. V keltských jazycích jsou tyto změny doloženy v brytonských jazycích. Jak v jazycích indických, tak v jazycích keltských dochází k redukčním změnám, při nichž základní forma znaku ztrácí nějaký segment. V indických jazycích se vyskytu- jí jak progresivní, tak regresivní redukční změny, zatímco v keltských jazycích jsme pozorovali jen progresivní redukční změny. V indických jazycích redukční změny zasa- hují vokály, ojediněle i konsonanty, v keltských jazycích jen konsonanty. Reciproční redukční změny nejsou doloženy ani v jednom z popisovaných jazyků.

219

Vznikové změny, při nichž se dané formě přidává nějaký segment, jsou více zastoupeny v keltských jazycích, kde u mutací vokálů dochází k přidání konsonantů před vokály. V indických jazycích je přidání konsonantů před vokály spíše ojedinělé a ve větším množství se objevuje jen v pálijštině. Jak v indických, tak v keltských jazycích jsme nepozorovali epentezi vokálů, ale jen epentezi konsonantů. Pro indické jazyky jsou dále příznačné změny fúzní, při kterých splývají koncové segmenty slov se segmenty počátečními. Tyto změny se týkají celých tříd segmentů, a to jak konsonantů, tak vokálů. Oproti tomu se v keltských jazycích tento typ změn objevuje jen v brytonských jazycích u provekce.

Typologie foneticko-fonologických změn, kterou jsme nabídli v této kapitole, není jistě jedinou možnou typologií, jež lze na indické a keltské jazyky (a jazyky vůbec) aplikovat. Dané jazyky by bylo možné typologicky porovnat i z jiných hledisek nebo vzít v úvahu i jinou úroveň popisu než foneticko-fonologickou.

220

SHRNUTÍ A ZÁVĚR

Cílem této disertační práce bylo představit a popsat některé změny na úrovni slova z hlediska foneticko-fonologického. Zaměřili jsme se na ty změny, které jsou typické pro vybrané indoevropské jazyky, konkrétně pro indické árijské jazyky a pro jazyky keltské. Indické jazyky se vyznačují změnami podmíněnými převážně fonologicky (sandhi), zatímco jazyky keltské změnami podmíněnými převážně gramaticky (mutace). Jak jsme se však mohli přesvědčit, fonologicky podmíněné změny se objevují i v kelt- ských jazycích a naopak s gramaticky podmíněnými změnami se setkáme také v ja- zycích indických. V této kapitole shrnujeme výsledky našeho zkoumání. Jelikož původním impulzem pro vznik předkládané disertační práce byl popis sandhiových změn, jako nejvhodnější kandidát pro takový popis se ukázaly jazyky in- dické, především staroindický jazyk – sanskrt. Sanskrt se vyznačuje bohatostí foneticko-fonologických změn na úrovni slova, a to do takové míry, že indičtí gramatikové po- kládali za nutné tento jev označovat zvláštním termínem, sandhi. Ten se později rozšířil i na jiné jazyky a stal se pevnou součástí lingvistické terminologie. Nicméně s největší pravděpodobností bude existovat jen málo jazyků, v nichž se tvary slov ve větném kontextu mění v takovém rozsahu jako v sanskrtu. Nelze však tvrdit, že by podobné jevy byly jen výsadou indických jazyků. Zvuková modifikace slova v sousedství slov jiných je pravděpodobně jev, se kterým se ve větší, či menší míře setkáme v každém jazyce. Jak ukazujeme v Apendixu 2, slovanské jazyky se také vyznačují sandhiovými jevy, jež jsou pevnou součástí jejich zvukových podob, a jejich pravidla bývají obvykle popisována v gramatikách těchto jazyků. Tyto změny se na- víc uplatňují nejen v současných podobách slovanských jazyků, ale hrály důležitou roli i v jejich vývoji. Například vysvětlení tvarů českých zájmen jako něm, ní oproti jemu, jí se obvykle hledá v sandhiovém původu těchto slov: Tvary s počátečním ň se pravděpo- dobně vyvinuly ze spojení praslovanských předložek *vъn „v“, *sъn „s“ se zájmennými tvary (sъn + jimь → sъňimь; viz Lamprecht – Šlosar – Bauer 1977: 166). Ze synchron- ního hlediska je však výskyt tvarů typu v něm, s ní apod. gramaticky podmíněn.

221

Sandhiového původu jsou i foneticko-fonologické změny slov v jiných indoev- ropských jazycích, a to v jazycích keltských. Tyto změny známé jako mutace jsou rov- něž nedílnou součástí keltských jazyků a svou bohatostí a rozsahem jsou srovnatelné s foneticko-fonologickými změnami ve staroindičtině. Právě bohatost a původ mutací nás vedly ke zvolení keltských jazyků jako dalších objektů našeho zkoumání spíše než jazyky slovanské či jazyky jiné. Netvrdíme tím ovšem, že jiné jazyky se nevyznačují sandhiovými změnami nebo mutacemi. Na sandhiové jevy a mutace v indických a keltských jazycích jsme pohlíželi pře- vážně z hlediska foneticko-fonologického, komparačně, synchronně i diachronně. Sna- žili jsme se podat podrobný popis jednotlivých změn a okolností, za kterých k nim do- chází. Tam, kde to bylo možné, jsme ze synchronního hlediska popsali fonetickou motivaci konkrétních změn, popř. nabídli jejich diachronní vysvětlení. Primární pro nás ovšem byl synchronní popis. Vycházeli jsme převážně z realizačních vzorců kodifiko- vané, resp. kulturní podoby jazyka nebo z reprezentativního dialektu daného jazyka. Náš výklad byl také limitován stavem a dostupností popisů zvolených jazyků. Naším cílem bylo nejen popsat foneticko-fonologické změny slov ve zvolených jazycích, ale též je navzájem porovnat a ukázat, v čem se liší a shodují. První kapitola vysvětluje základní terminologii užitou v této práci a vymezuje rozdíl mezi termíny sandhi a mutace. Druhá kapitola se podrobně věnuje indickým ja- zykům. Protože sandhiová pravidla sanskrtu našla pokračování i v indických jazycích mladších vývojových fází, pohlíželi jsme na indické jazyky ve třech vývojových fázích (staré, střední a nové), přičemž nejvíce sandhiových jevů najdeme v nejstarší fázi, kterou reprezentují védský a klasický sanskrt. Představili jsme také situaci v pálijštině ja- kožto významném středoindickém jazyce, v němž je sepsán pálijský kánon buddhismu Tipitaka, a v hindštině, která je nejznámějším a nejvíce užívaným novoindickým jazykem. Pálijská sandhiová pravidla se od stavu staroindického podstatně liší, zatímco sandhiová pravidla hindštiny jsou do značné míry jeho kopií. V případě keltských jazyků, jimž se detailně věnuje třetí kapitola, jsme zvolili jiný postup. Ačkoli by bylo zajímavé podrobně zkoumat foneticko-fonologické změny slov v jejich historickém vývoji, daleko zajímavější je popsat jejich dopad na současné živé keltské jazyky. Mutace, které původně byly jen foneticky podmíněnou modifikací slov jako v sanskrtu, ztratily během svého vývoje fonetickou motivaci a staly se plně grama- tikalizovanými změnami. V současných keltských jazycích tyto změny totiž plní stejnou

222 funkci jako např. flexe nebo vůbec slouží k odlišení gramatických tvarů. Je-li např. ve slovanských jazycích rozdíl mezi přivlastňovacími zájmeny 3. osoby maskulin a feminin singuláru a plurálu vyjádřen různými slovy (např. české jeho, její, jejich), v kelt- ských jazycích je tento rozdíl vyjádřen tím, jaké fonetické změny zájmenem modifiko- vané substantivum podstupuje. Změní-li se v irštině po zájmenu a okluzíva následující- ho slova v konstriktivu, vyjadřuje se význam „jeho“ (např. a chat „jeho kočka“, ch = x), nedojde-li k žádné změně, vyjadřuje se význam „její“ (a cat „její kočka“, c = k), a změní-li se neznělá okluzíva ve znělou, vyjadřuje se význam „jejich“ (a gcat „jejich kočka“, gc = g). Zvuková podoba zájmena a je neměnná, mění se jen zvuková podoba slova cat „kočka“. Dané změny nemají v jiných indoevropských jazycích v takové míře obdobu, a proto naše práce přináší podrobný popis konsonantických a vokalických mutací ve vybraných živých ostrovních keltských jazycích, tj. irštině, skotské gaelštině, velštině a bretonštině. Vycházeli jsme především z popisu změn na hranicích slov, ačkoli se s mutacemi setkáme i uvnitř slov. Zmiňujeme i některé sandhiové jevy, ke kterým v keltských jazycích rovněž dochází. V celé práci nás zajímaly změny formy jednoho jazykového znaku (dále jen znaku) ve formu jinou. V této práci za znak považujeme takovou jazykovou jednotku, jež má formální a významovou stránku. Znak má zpravidla více forem a jejich výskyt je závislý na určitých okolnostech. Pokládáme-li však jednu formu znaku za základní, a obvykle to bývá ta podoba nejméně závislá na okolí, lze pak rozdíl mezi základní a modifikovanou podobou znaku popsat jako foneticko-fonologickou změnu. Souhrnně mluvíme o foneticko-fonologických změnách, jelikož se některé mohou týkat alofonic- kých variant a jiné jednotek se statusem fonému. V naší práci však fonologický status zasažených jednotek není primární, nýbrž nás zajímaly důvody, proč ke změnám dochá- zí. Proto jsme také místo termínů foném, alofon, hláska používali termín segment, který chápeme jako základní jazykovou jednotku získanou segmentací, jež sama o sobě vý- znam nemá, ale má schopnost význam rozlišovat. Spíše než status jednotek nás zajímal především typ změn, k nimž dochází, a okolnosti, za kterých ke změnám mezi formami znaků dochází. Důsledně jsme rozli- šovali mezi změnami podmíněnými foneticko-fonologicky a změnami podmíněnými gramaticky. Omezili jsme se na typy změn, jež pozorujeme na okrajích forem znaků.

223

Základním kritériem pro popis foneticko-fonologických změn znaků je okolnost, zda jsou změny podmíněny foneticko-fonologicky (sandhi) či gramaticky (mutace). Principiálně se může jednat o změny stejného druhu, rozdíl je jen v motivaci. Obecně se jedná o změny, které vznikají při souvýskytu (juxtapozici) dvou znaků (nejčastěji slov). Za změnu zde považujeme rozdíl mezi základní podobou znaku, kterou je nejčastěji znak v izolaci (tzv. radikální forma), a podobou znaku v juxtapozici se znakem jiným. V případě sandhi musíme důvod tohoto rozdílu hledat ve fonologické podobě daných znaků, zatímco v případě mutací je rozdílnost podmíněna samotnými slovy v juxtapozici, a to jejich konkrétním významem nebo jejich morfologickou kategorií či syntak- tickou funkcí. Jinak řečeno, pokud změny podoby znaku podmiňuje formální stránka znaků bez ohledu na jejich význam, morfologické a syntaktické vlastnosti, jedná se o sandhi. Pokud se však podoba znaku změní nezávisle na formální stránce, ale naopak je závislá na významu nebo na morfologických či syntaktických vlastnostech, hovoříme o mutacích. Je však třeba poznamenat, že v keltských jazycích jsou mutace částečně podmíněny fonologicky. V určitých případech je sice změna omezena jen na některá slova či jejich třídy, ale zároveň musí být splněna podmínka, že tato slova mají určitou formální podobu. Např. ve skotské gaelštině počáteční konsonanty určitých substantiv a sloves podstupují nazalizaci, ale jen pokud před nimi stojí slovo zakončené nazálou. Termín mutace jsme si vypůjčili z keltologie, ale v naší práci jej chápeme šířeji. Zahrnuli jsme pod něj jak změny krajních konsonantů jednotlivých forem (lenizace, nazalizace, spirantizace, provekce, smíšené mutace), tak změny krajních vokálů (prevoka- lická aspirace). V keltologii se za mutace považují obvykle jen změny náslovných kon- sonantů. Stejnými pravidly se však řídí i změny vokálů. V našem pojetí mutace označu- je jakoukoli lexikálně či gramaticky podmíněnou změnu formy znaku. Konkrétní lexi- kální jednotka si buď může udržet svou radikální formou, což je základní podoba slova, jež je uvedena ve slovnících, popř. vyskytující se izolovaně, nebo může podstoupit jednu z mutací podle daných okolností, přičemž se mění počáteční segment zasažené lexi- kální jednotky. Jak jsme již poznamenali, tvary slov zasažené mutacemi mohou vyja- dřovat různé gramatické kategorie nebo významové odlišnosti, které jsou v jiných jazy- cích vyjádřeny afixy či slovosledem.1

1 Srov. výše uvedené příklady irských přivlastňovacích zájmen. Jiným příkladem je vyjádření předmětu ve větě. Např. v angličtině je předmět vyjádřen slovosledem, v keltských jazycích může být vyjádřen mutace-

224

V celé práci jsme důsledně rozlišovali dva typy sandhiových změn a mutací, a to externí a interní. Za externí sandhi/mutace považujeme změny segmentů na švu slov, které povstávají z juxtapozice slov uvnitř vět. Jako interní sandhi/mutace jsme označili změny segmentů, které se odehrávají na morfémových hranicích afixů a kořene nebo kmene jakožto důsledek spojení morfémů uvnitř jednoho slova.

Jelikož změny forem znaků jsou v indických jazycích podmíněny převážně foneticko- fonologickým okolím, lze rozlišit mezi čtyřmi typy sandhiových změn podle typů seg- mentů, které se dostanou do kontaktu. V našem výkladu jsme proto rozlišili sandhi kon- sonantické, vokalické a smíšené (dvojího typu: konsonant + vokál a vokál + konsonant). Poněvadž jsou pravidla externího a interního sandhi v mnoha případech stejná, popis interního sandhi jsme uvedli jen jako doplněk a zmiňovali jsme převážně pouze ta pravidla, která se od sandhi externího liší. Konsonantické sandhi se týká spojení dvou konsonantů na hranici slov. Ve staro- indičtině se jedná o nejkomplikovanější typ sandhiového spojení, a to především díky různorodosti kombinací koncového a počátečního konsonantu z hlediska místa a způso- bu artikulace. Jelikož se sandhiové změny týkaly především koncových konsonantů slov, rozdělili jsme tyto konsonanty do sedmi tříd podle změn, které podstupují, a to na A. nedentální okluzívy k, ṭ, p, B. dentální okluzívu t, C. dentální nazálu n, D. labiální nazálu m, E. visarg po vokálu a, F. visarg po vokálu ā a G. visarg po ostatních voká- lech. Podobným způsobem jsme dělili i počáteční konsonanty druhého slova, a to na 1. neznělé okluzívy (jak aspirované, tak neaspirované), 2. znělé okluzívy (opět jak aspi- rované, tak neaspirované), 3. nazály, 4. sonanty, 5. nevelární konstriktivy ś, ṣ, s a 6. velární konstriktivu h. Třídy 1. a 5. jsou neznělé konsonanty, zatímco zbývající třídy jsou konsonanty znělé. Kombinací všech logicky možných spojení koncových (A–G) a počátečních (1–6) konsonantů jsme získali podrobný a vyčerpávající přehled sandhiových změn ve staro- indičtině. Je však nutné poznamenat, že ne všechna spojení vyvolávají sandhiové změ- ny. V některých případech si koncové konsonanty zachovávají svou základní podobu.

mi, srov. velšské slovo ci „pes“, které se mění v gi, pokud je předmětem věty (Gwelodd Wyn gi. „Wyn viděl psa.“).

225

Tabulka 2.3 na s. 47–48 shrnuje změny v konsonantickém sandhi, přičemž šedě jsou označeny případy, kdy k žádné změně nedochází.2 Druhý a třetí typ sandhiového spojení označujeme jako sandhi smíšené a jedná se o spojení koncového konsonantu s počátečním vokálem a o spojení koncového vokálu s počátečním konsonantem. Spojení konsonantu a vokálu vykazuje sandhiové změny, které jsou z velké části obdobou změn způsobených počátečním znělým konsonantem, poněvadž staroindické vokály jsou vždy znělé. I zde lze dělit koncové konsonanty do stejných tříd jako u konsonantického sandhi. Avšak jestliže bylo u konsonantického sandhi nutné vymezit dentální okluzívu t jako zvláštní třídu pro její specifické změny, u smíšeného sandhi se t neliší od jiných neznělých okluzív. Tabulka 2.4 na s. 62 opět shrnuje změny, k nimž u tohoto typu sandhi dochází. Vzájemný kontakt koncového vokálu s počátečním konsonantem následujícího slova se vyznačuje velmi málo sandhiovými změnami. Nejvýznamnější je geminace po- čátečního ch, což je jeden z mála případů, kdy se ve staroindických jazycích mění počá- tek následujícího slova. Poslední, čtvrtý typ sandhi se týká spojení dvou vokálů, přesněji těch segmentů, které jsou schopny tvořit jádro slabiky. Podobně jako u konsonantického sandhi jsme dělili koncové vokály do několika tříd, a to na A. nízké, B. vysoké, C. středové, D. diftongy a E. slabičné sonanty (tato třída zahrnuje jen r̥ , jelikož l̥ se sandhiových procesů neúčastní). U vokalického sandhi jsme zůstali jen u dělení koncových segmentů, jelikož různé druhy počátečních vokálů nemají na sandhiové změny vliv a takové dělení by bylo nutné pouze pro koncová ā̆ . Při výkladu jsme však důsledně rozlišovali mezi kontaktem vokálů stejné kvality a kontaktem vokálů různé kvality, neboť výsledky těchto spo- jení se zásadně liší. Tabulka 2.5 na s. 68 přináší shrnutí sandhiových změn u vokalické- ho sandhi. Podobným způsobem lze popsat sandhiové změny v jazyce páli a v hindštině, ale také i v jiných jazycích. Jak v pálijštině, tak v hindštině však není sandhi takového rozsahu jako ve staroindičtině. V pálijštině je vždy fakultativní a podléhají mu pouze slova, která jsou syntakticky těsně spjata. V hindštině zasahuje především kompozita přejatá ze sanskrtu nebo nově utvořená kompozita ze sanskrtských slov, ačkoli probíhá i na švu

2 Každý typ sandhiového spojení jsme doplnili příkladem (příklady), poukázali jsme i na některé výjimky, převážně védské. Bylo-li to nutné pro pochopení výkladu, uváděli jsme na příslušných místech i krátké historické vysvětlení patřičného jevu nebo konkrétní změny.

226 prefixu a kořene/kmene a kořene/kmene a sufixu. Dá se tedy říci, že v těchto jazycích sandhi nabylo jistého stupně gramatikalizace. Pálijské sandhi se od staroindického liší také tím, že v něm daleko více pozorujeme elizi vokálů a epentezi konsonantů mezi vo- kály. Protože slova v pálijštině (až na několik výjimek) nekončí konsonantem, je v tom- to jazyce sandhi zasahující konsonanty omezeno rozsahem. Hindská sandhiová pravidla jsou stejná jako v sanskrtu, ale na rozdíl od něj doznala jistého zjednodušení. Důležitým poznatkem je to, že pravidla vokalického sandhi v hindštině jsou sice formulována po vzoru sanskrtu, avšak realizace jednotlivých seg- mentů se v obou jazycích liší, a proto jde z fonologického hlediska o jiné procesy. Další podstatný rozdíl tkví v tom, že součástí pravidel hindského vokalického sandhi je tzv. inherentní vokál a, který se však na konci slov nevyslovuje, nebo má oslabenou výslov- nost (v příkladech jsme ho však pro přehlednost zapisovali). Následně se od sanskrtu liší i změny, které slova s němým a podstupují. Jistý stupeň gramatické podmíněnosti foneticko-fonologických změn není záleži- tostí jen středoindických a novoindických jazyků, ale pozorujeme jej již ve staroindičti- ně. Máme zde na mysli případ koncového visargu (ḥ). Stojí-li totiž např. skupina aḥ před slovem s počátečním r, koncový visarg odpadá a vokál a se dlouží, nebo se skupina aḥ před r změní v ō. Zda proběhne jedna nebo druhá změna, není podmíněno fonologickou formou slov v juxtapozici, nýbrž tím, v jakém slově se visarg nachází. Některá slova (např. punaḥ „opět“) nebo gramatické kategorie (tzv. r̥ -kmeny) podstupují první typ změn, zatímco slova ostatní podstupují druhý typ změn. Je tedy zřejmé, že popsané změny týkající se visargu jsou stejně jako v keltských jazycích gramaticky, a nikoli fonologicky podmíněny. Jeden z důležitých poznatků plynoucí z naší práce je tedy to, že termínem sandhi bývají často označovány i jevy, které nejsou vždy zcela čistým sandhi, nýbrž mutacemi, neboť jsou podmíněny gramaticky. Sandhi také vždy nezasahuje všechna slova, která by mu měla podléhat, některá slova se dokonce mění různě bez ohledu na svou fonologickou podobu.

Pokud bylo možné v indických jazycích foneticko-fonologické změny forem znaků po- pisovat jako výsledek různých typů spojení konsonantů a vokálů, keltské jazyky takový postup u mutací nedovolují. Tyto změny totiž nejsou podmíněny fonologickým okolím. Naopak jsou závislé na morfologických nebo syntaktických vlastnostech slov (popř.

227 morfémů), v nichž ke změnám dochází, nebo se omezují jen na konkrétní slova. Při popisu konsonantických a vokalických mutací ve vybraných živých ostrovních keltských jazycích, tj. irštině, skotské gaelštině, velštině a bretonštině, kterými se podrobně zabý- vala třetí kapitola, jsme proto museli zohlednit především okolnosti, za kterých ke změ- nám dochází, a slova, jichž se změna týká. U každé mutace jsme nabídli podrobný, avšak vzhledem k jejich bohatosti nikoli vyčerpávající přehled spouštěčů mutací a cílů mutací. Goidelské jazyky (irština a skotská gaelština) se vyznačují dvěma konsonantic- kými mutacemi (lenizace a nazalizace) a jednou mutací vokalickou (prevokalická aspirace). Brytonské jazyky (velština a bretonština) mají čtyři mutace konsonantů (lenizace, nazalizace, spirantizace, provekce)3 a rovněž v nich vokály podstupují prevokalickou aspiraci. Ve všech jazycích jsou mutace jak externí (zasahují slova), tak interní (zasahu- jí morfémy uvnitř slov), avšak stejně jako v případě indických jazyků jsme se u inter- ních mutací, které jsou méně produktivní, omezili jen na několik relevantních pozná- mek. Kromě mutací jakožto gramaticky podmíněných změn slov můžeme ve všech zmíněných keltských jazycích pozorovat i změny, které jsou podmíněny čistě fonologickou formou sousedních slov, tedy sandhi. Podrobné popisy sandhi pro jednotlivé keltské jazyky však chybí, a proto jejich výklad, který je součástí kapitoly o keltských jazycích, slouží spíše jako ukázka toho, že keltské jazyky se neomezují jen na mutace. Při popisu mutací jsme rozeznali dva základní typy spouštěčů: 1. gramatické spouštěče (příčinou mutace je určitá syntaktická pozice nebo morfologicky definovaná třída slov, resp. morfémů), 2. lexikální spouštěče (mutaci spouští konkrétní lexikální jednotka). Lexikální spouštěče v námi popisovaných keltských jazycích převažují. Zna- mená to, že k mutacím dochází častěji po konkrétních slovech než jejich třídách. Všechny mutace ve všech jazycích takové spouštěče mají. Velmi často to bývají některá přivlastňovací zájmena, některé číslovky, předložky či částice. Jedinou mutací, která je gramaticky podmíněna ve všech jazycích, je lenizace. Převaha lexikálních spouštěčů je pochopitelná vzhledem k sandhiovému původu mutací. Dané změny náslovných konso- nantů a vokálů byly totiž v minulosti vyvolány přítomností určitého typu koncových segmentů předcházejícího slova. Je tedy zřejmé, že mutace budou spouštět například jen některé předložky, nikoli předložky jako takové, jelikož v minulosti mohly všechny předložky těžko končit na segment vyvolávající danou změnu. A pokud už je v kelt-

3 Bretonština má navíc tzv. smíšenou mutaci konsonantů, která je směsí lenizace a provekce.

228 ských jazycích mutace gramaticky podmíněna, zpravidla to bývá po slovech v určitém morfologickém tvaru. Termínem cíl jsme označili slova, jejichž fonologická podoba mutace podstupuje. Ta jsme dělili podle tradičních slovních druhů. Cíli mutací jsou ve všech jazycích jen slova ohebná; nenašli jsme žádný doklad toho, že by je podstupovala slova nesklonná jako předložky, spojky a částice. Tato slova naopak mutace často spouštěla. Substantiva jsou ve všech jazycích cíli všech mutací kromě velšské provekce, která je jen interní záležitostí, a bretonské smíšené mutace, která se týká pouze sloves. Slovesa vůbec velmi často mutace také podstupují a stejně tak se setkáme i s mutací adjektiv. Oproti tomu jsou mutace zájmen či číslovek omezené. Kromě faktu, že je možné jednotlivé mutace vymezit na základě spouštěcích pravidel a slov, jichž se mutace týká, lze tyto foneticko-fonologické změny forem znaků opět postihnout jako rozdíl mezi radikální formou a formou, která změnu podstoupila. Ačkoli mutace nejsou synchronně fonologicky motivované, je možné zmíněný rozdíl popsat jako změny fonetických vlastností zasažených segmentů. Mezi změny, které v keltských jazycích převládají, patří konstriktivizace okluzív (tj. změna okluzív v konstriktivy stejného místa artikulace), sonorizace (tj. změny neznělých konsonantů v jejich znělé protějšky), změny orálnosti/nazálnosti (tj. změny orálních konsonantů v nazální konsonanty stejného místa) a proteze konsonantů u vokalických mutací. Jednotlivé kelt- ské jazyky se liší v různosti uplatňování těchto a dalších změn, i přesto že se mohou vy- značovat stejně nazývanými mutacemi. Proto se například irská lenizace liší od lenizace velšské, poněvadž se při ní neznělé okluzívy konstriktivizují, zatímco ve velštině se so- norizují. Ke konstriktivizaci neznělých okluzív dochází ve velštině u spirantizace, která však zasahuje jen okluzívy neznělé a kterou irština nemá. Naopak k sonorizaci nezně- lých okluzív v irštině dochází u nazalizace, u které se však v případě velštiny mění ne- znělé okluzívy v nazály. Konfrontační přehled změn, jež u jednotlivých mutací pozorujeme, nabízíme v tabulce 3.34 na s. 190.

Změny forem znaků, které v naší práci popisujeme, tedy sandhi v indických jazycích a mutace v keltských jazycích, se sice zásadním způsobem liší v motivovanosti, ale ve své podstatě jsou to stále změny, které můžeme navzájem porovnat. Za tímto účelem jsme vypracovali typologii foneticko-fonologických změn, kterou prezentujeme ve čtvr- té kapitole. Protože jsme se v námi zkoumaných jazycích zabývali segmentálními změ-

229 nami, omezili jsme se v naší typologii pouze na segmentální úroveň, přičemž jsme změ- ny rozlišili podle dvou základních kritérií, a to podle jejich povahy a podle směru změ- ny. Podle povahy foneticko-fonologické změny dělíme na změny transformační (jeden nebo více segmentů se ve formách slov mění v segmenty jiné), redukční (segmenty ve formách slov zanikají), vznikové (segmenty se naopak do forem přidávají) a fúzní (sou- sední segmenty splývají v segmenty jiné). Podle směru změny jsme rozlišili mezi změ- nami progresivními, mění-li se druhý ze dvou sousedních segmentů, regresivními, mě- ní-li se první ze dvou sousedních segmentů, a recipročními, mění-li se oba sousední segmenty. Kombinací těchto dvou hledisek jsme získali různé typy změn a jednotlivé jazyky jsme pak porovnali podle toho, kterými typy se vykazují, které typy preferují či které jim chybí. Z hlediska povahy změn se indické jazyky vyznačují všemi typy, tj. transformač- ními, redukčními, vznikovými a fúzními změnami. Oproti tomu keltským jazykům v případě externích mutací chybí změny fúzní4 a redukční změny se objevují jen v ome- zeném množství. Naopak vznikové změny jsou v nich rozšířenější (proteze u vokálů) než v indických jazycích, kde jsou větší měrou zastoupeny jen v pálijštině. Z hlediska směru indické jazyky preferují regresivní změny, zatímco keltské jazyky změny progre- sivní. V keltských jazycích nejsou u mutací regresivní změny zastoupeny vůbec, ale v indických jazycích se opačný směr změn, tj. změny progresivní, v omezené míře vyskytuje. Ani v jednom ze zkoumaných jazyků však nejsou doloženy reciproční redukční změny, tedy změny, kdy by v obou sousedících formách slov zanikal nějaký segment. Jak v indických, tak v keltských jazycích jsou největší měrou zastoupeny změny transformační. Ty můžeme dělit do dvou skupin na změny asimilační, pokud je lze charakterizovat na základě změn určitých fonetických vlastností (např. místa artikulace či znělosti), a změny supletivní, pokud taková charakteristika není ze synchronního hlediska možná nebo pokud se jedná o složitější změnu. V obou skupinách jazyků lze vět- šinu změn označit za asimilační. V indických jazycích se tyto změny týkají jak konso- nantů, tak vokálů, v keltských jazycích jen konsonantů. V obou větvích jazyků se u konsonantů můžeme setkat se změnami místa a způsobu artikulace, změnou orálnos- ti/nazálnosti a změnou znělosti. Konsonanty se v indických jazycích navíc geminují a dentály se mění v laterální konsonanty. Z asimilačních změn jsou nejméně rozšířené změny místa artikulace, které se jak v indických, tak v keltských jazycích objevují jen

4 S fúzní změnou u interních mutací jsme se setkali u velšské provekce.

230 v omezeném množství. Naopak nejrozšířenější jsou změny znělosti, konkrétně změny neznělých konsonantů v konsonanty znělé. Opačná změna je spíše záležitostí keltských jazyků a v indických jazycích se objevuje pouze v rámci interního sandhi. Jen v inter- ním sandhi se dále v indických jazycích omezeně setkáme se změnami způsobu artikulace, kdežto pro keltské jazyky jsou takové změny typické, především změny okluzív v konstriktivy. Indickým a keltským jazykům jsou konečně společné změny orálních konsonantů v konsonanty nazální.

Zvolené téma „Sandhi jako jev fonologický“ je příliš široké na to, aby bylo možné veš- keré jeho aspekty postihnout v jedné práci. Problematikou sandhi a jemu podobnými jevy jsme se zabývali v několika vybraných indoevropských jazycích, ale podobné jevy existují i jinde. V budoucnu by bylo jistě přínosné popsat a porovnat i situaci v jazycích jiných (ať už indoevropských či neindoevropských).

231

Apendix 1 CHRONOLOGIE VÝVOJE MUTACÍ V KELTSKÝCH JAZYCÍCH

2. polovina 5. století I. brytonská lenizace 2. polovina 5. století začátek procesu ztráty koncových slabik konec 5. století / počátek 6. století začátek procesu nazalizace ve velštině polovina 6. století dokončení procesu ztráty koncových slabik nazalizace v bretonštině a kornštině polovina a konec 6. století synkopa polovina nebo konec 6. století II. brytonská lenizace: spirantizace konec 8. a počátek 9. století dokončení procesu nazalizace ve velštině1

I. brytonská lenizace

Domníváme se, že lenizace (obecně v goidelských i brytonských jazycích) musí být starší než ztráta koncových slabik, neboť konsonanty, které se objevily na konci slov po ztrátě koncových slabik, už nebyly v intervokalické pozici, a tudíž už k lenizaci nemoh- lo dojít. Lenizace musela také proběhnout dříve, než došlo k rozpadu goidelštiny a bry-

1 Chronologii změn v brytonských jazycích přejímáme, byť s drobnými úpravami, podle široce přijímané Jacksonovy teorie (1953, 1967).

233 tonštiny na jednotlivé jazyky. Neexistuje však důkaz, že lenizace probíhala již v období římské okupace. Mezi důkazy, které je třeba zohlednit, zabýváme-li se otázkou datace lenizace, patří zejména tyto: 1. První nápisy: Existenci lenizace nedokládají, ačkoli byla patrně přítomna v jazyce mluvčích. 2. Rané psané zdroje: Dopis bretonských biskupů pojednávající o bretonských ka- cířských kněžích (zapsaný pravděpodobně mezi lety 509–521) již lenizaci konsonantů dokládá, a to zejména v místních jménech, např. Catihernus < *Catutigernos. Lenizace však ještě nebyla kompletní. 3. Pravopisný systém ve staré fázi jednotlivých jazyků (stará velština, kornština, bretonština) nevykazoval existenci lenizace o nic více než první nápisy, ačkoli lenizace už tehdy velmi pravděpodobně probíhala. Někteří, např. Loth (1892), se zpočátku dokonce domnívali, že lenizace v tomto období vůbec neexistovala. K lenizaci v brytonských jazycích tedy pravděpodobně došlo v období mezi polovinou 5. století a začátkem 6. století, o čemž svědčí i britské latinské výpůjčky v irštině (viz McCone 1996: 91). K dataci lenizace viz např. Jackson (1953: 548–561). Pedersen (1909–1913) se domnívá, že lenizace začala kolem roku 400 a Rhys (1877) klade její počátek dokonce až k roku 600.

Lenizace v irštině patrně nastala také před ztrátou koncových slabik. Jackson datuje irskou lenizaci do druhé poloviny 5. století, a to z toho důvodu, že lenizace zasáhla i latinské výpůjčky, které se do irštiny dostaly přes brytonštinu asi v polovině 5. století. Kortlandt (1979) se domnívá, že i v irštině proběhly dvě lenizace, první a druhá, podob- ně jako v brytonštině, a datuje lenizaci už do 4. století. McCone (1996) naopak klade počátek lenizace na začátek 5. století. Thurneysen (1946), podobně jako Jackson, řadí lenizaci do období před ztrátou vokálů v koncových slabikách.

234

Ztráta koncových slabik2

Náslovné konsonanty slov se v rámci věty mohly nacházet v různém fonetickém okolí a v závislosti na něm se měnit. Před náslovnými konsonanty stály původně koncové slabiky předchozích slov, které nenesly přízvuk, a tudíž byly náchylnější k redukci. Do- šlo k odpadnutí koncových slabik, přičemž tato změna měla velký vliv na náslovné konsonanty následujících slov (Bičovský 2005: 47–48). Původní indoevropský pohyblivý přízvuk se v goidelštině ustálil na první slabice slova, zatímco v brytonštině se slovní přízvuk ustálil na předposlední slabice slova.3 Tento stav se však přímo nevyvinul z pohyblivého indoevropského přízvuku tak, jak tomu bylo u goidelských jazyků. I v brytonských jazycích se přízvuk nejprve ustálil na první slabice slova, pro kterýžto předpoklad můžeme za důkaz považovat právě odpad- nutí všech koncových slabik. Jak přízvuk v goidelštině, tak přízvuk v brytonštině byl patrně dynamický a dosti důrazný a právě následkem této vlastnosti se nepřízvučné slabiky redukovaly. V obou větvích jazyků odpadaly nejprve koncové konsonanty slov více než jednoslabičných, např. bryton. *ṷindos, f. *ṷindā > velš. gwynn, f. gwenn „bílý“. V jazycích goidelských navíc odpadaly i koncové skupiny konsonantů se sykavkou s, avšak zůstaly zachovány konsonanty nebo konsonantické skupiny: *r, *ll, *rt, *lt, *xt a *d. Pokud (v obou větvích jazyků) stál před koncovým konsonantem krátký vokál, odpadl zároveň s tímto konsonantem; dlouhé vokály se po odpadnutí konsonantů krátily a následně také mizely. Končilo-li slovo původně na krátký/dlouhý vokál nebo diftong (tj. nekončilo konsonantem) nebo na vokál/diftong před nazálou, došlo také k jejich apokopě, např. ir. tauth „lidé“ < *teutā. V irštině se dlouhé vokály a diftongy však zachovaly před s a t nebo před konsonantickou skupinou se s (před koncovou skupinou ns se udržel i krátký vokál), např. firu [vok. pl.] „muži!“ < *-ōs; im-bethu [dat. sg.] „v ži- votě“ < *-ūt. Krátký vokál se zachoval v pozici po i. Než však vokály zmizely docela, způsobily mutace náslovných konsonantů.

2 K této problematice viz např. Lewis – Pedersen (1937: 64–68), Thurneysen (1946: 59–61), Jackson (1953: 618–633), Jones (1955: 188–191) aj. 3 Přízvuk na předposlední slabice slova je v moderní velštině, kornštině a bretonštině (kromě dialektu Vannetais – zde spadá přízvuk na poslední slabiku slova). V moderní irštině a skotské gaelštině je přízvuk na první slabice slova.

235

Zůstala-li po proběhnutí apokopy ještě slova troj- a víceslabičná, došlo v goidel- ských jazycích k synkopě sudých slabik směrem od přízvuku, v jazycích brytonských došlo k synkopě předposlední slabiky. V důsledku synkopy pak spolu mohly v irštině sousedit prosté a palatalizované konsonanty. Fonetická stavba jazyka však tyto kombinace nepřipouštěla, tudíž se konsonanty připodobňovaly co do měkkosti (tzv. asimilace měkkosti). Zjednodušeně řeče- no, druhý (náslovný) konsonant se vždy kvalitou připodobňoval konsonantu prvému (koncovému předchozího slova) (Bičovský 2005: 52, 62–63).

Některé slabiky ztrátě nepodléhaly (k jejich odpadnutí nedocházelo, resp. odpadl pouze koncový konsonant slabiky, kdežto vokál se udržel; krátké vokály byly dlouženy v přízvučných slovech), a to: 1. v původních jednoslabičných slovech, např. velš. ci, korn. a bret. ki, ir. cú „pes“; 2. ve slovech zredukovaných na slova jednoslabičná díky kontrakci, a dále v těch, která v koncové slabice obsahovala diftong v důsledku kontrakce stejného typu (v brytonských jazycích); 3. ve slovech s brytonskými koncovými konsonanty či konsonantickými skupinami, jež byly získány v protobrytonštině; 4. v ně- kolika biblických latinských jménech, např. Daniel (> velš. Deinioel), Samuel (> velš. Sawyl); 5. koncový vokál byl zachován v pozici po vokálu: a) po ztrátě w v irštině, např. bói „byl“ [préteritum] < *bhowe/bhōwe, b) po ztrátě j v irštině, např. bíu „(já) jsem“ < *bhwijō, c) po ztrátě s v irštině a brytonštině, např. ir. fíu, velš. gwiw „hodnotný“ < *wēsu-, d) po spojení diftongu + s zmizel koncový vokál v irštině, ale udržel se v bry- tonštině, např. ir. gae, velš. gwayw „kopí“ < *g'haiso-; 6. koncový vokál splynul s před- chozím nepřízvučným vokálem v krátký vokál, např. ir. ro-cuala [1. os. sg.] „slyšel“ < *-owa aj. (Jackson 1953: 618, Lewis – Pedersen 1937: 66–68). Dalšími výjimkami byly také koncové sonanty r a n (< m), k jejichž ztrátě v bry- tonštině nedocházelo. Za předpokladu, že slabika končila na vokál a jednu z uvedených sonant, změnily se sonanty nejprve pravděpodobně ve slabičné r̥ a n̥ a poté opět v ne- slabičné r a n. Sonanta r se pak udržela v pozici po vokálu, např. bryton.*sṷesor > *sṷesīr > velš. chwaer „sestra“, zatímco v pozici po konsonantu zmizela, např. bryton. *brāter > *brawdr > velš. brawd „bratr“, avšak bret. breur, stkorn. broder, podobně i v ir. bráthair „bratr“. Sonanta n způsobila v brytonštině nazalizaci počáteční znělé ok- luzívy následujícího slova. Před ostatními konsonanty mizela. Tento stav je nejlépe za- chován ve velštině (v bretonštině a kornštině nazalizaci v pravém slova smyslu nena-

236 jdeme). V irštině zmizela koncová sonanta n i předchozí vokál, např. ir. fer [akuz. sg.] „muž“ < *wirom. Beze stopy sonanta n mizela před l, r, n, m a s, avšak způsobovala nazalizaci následujících okluzív a konstriktivy f. Podobné změny probíhaly i na morfémových hranicích uvnitř slov. V brytonských jazycích zmizely vokalické koncovky prvních členů kompozit (podobně i v irštině), např. lat. bene-dictio > velš. bendith „požehnání“, dále vokály před sufixy -tāt-, -tūt-, -tero- atd., nebo vokál i v sufixu -isamos-. Vokály mizely i na konci dvojslabičných a složených prefixů, např. kelt. *ari- > bryton. *are- > velš. ar-. V irštině zůstaly zacho- vány koncové konsonanty slovesných prefixů, např. stir. as-biur „říkám“ < *eks-bherō. V dvojslabičných proklitikách mizely koncové krátké vokály už v brytonském období a způsobily nazalizaci ve velštině. V proklitikách jednoslabičných zmizel kon- cový vokál až ve velštině, a to až po provedení nazalizace znělých okluzív (Jones 1955: 188–191). Také některé mladší ogamové nápisy už zachycují ztrátu koncových vokálů dvojslabičných proklitik. Ztrátu koncových slabik podnítil, jak už bylo řečeno, silný přízvuk na předposled- ní slabice slova. Po této ztrátě změnily konsonanty podléhající mutaci status z pouze alofonických variant na status fonémů. Proces započal na konci 5. století a lze říci, že byl kompletní asi v polovině 6. století. To je zároveň mezník, od kterého můžeme datovat zánik brytonštiny a zrod jednotlivých keltských jazyků (velština, bretonština, korn- ština). Ztráta koncových slabik způsobila rozpad brytonského systému pádových koncovek, ale také další velké změny v morfologii a syntaxi brytonských jazyků (Jones 1955: 188–191). Ztráta koncových slabik probíhala v irštině a v brytonských jazycích v podstatě současně. Většinou se datuje na přelom 5.–6. století, viz např. Matasović (2007:100), McManus (1997: 88).

Nazalizace

Brytonské dvojslabičné číslovky jsou příkladem slov, která způsobovala nazalizaci ve velštině. Na konci slova totiž původně obsahovaly nazálu n: *sextan „sedm“, *naṷan „devět“, *decan „deset“, *canton „sto“. Tuto nazálu si podržely až do ztráty koncových slabik. Z historického hlediska tedy způsobila koncová nazála n prvního slova nazaliza-

237 ci znělých okluzív b, d, g slova následujícího, a to pravděpodobně na konci 5. nebo na začátku 6. století. O této změně vypovídají doložená místní a osobní jména. V daném období však ještě nebyly zasaženy neznělé okluzívy p, t, k. K jejich nazalizaci došlo až na konci 8. století. Podobnou situaci nacházíme i v irštině. Nazalizace (podobně jako prevokalická aspirace prefixu n) je zde typická v pozicích, ve kterých byla slova od původu zakonče- na nazálami. Například číslovky seacht „sedm“, naoi „devět“ a deich „deset“ byly pů- vodně pravděpodobně také zakončeny nazálou, tedy *sexten, *nowen, *deken (srov. lat. septem, novem, decem), která zanikla, ale na její stopu poukazují výsledky mutace, např. seacht mbád (< bád) „sedm lodí“ (b > m). Výjimkou je číslovka ocht „osm“, která nikdy nazálou nekončila. Z historického hlediska byla nazalizace spouštěna koncovými nazálami pravděpodobně z důvodu jistého zjednodušování řeči (Bičovský 2005: 64). Nazalizace je mutace poněkud výjimečná, a to především v tom smyslu, že např. v dalších brytonských jazycích (bretonština, kornština) nemá systematické paralely. Nazální okolí je nutnou podmínkou k tomu, aby se okluzívy přeměnily v nazály stejné- ho místa (před vokálem nebo likvidou). Podle Jacksona (1953) se nazální asimilace skupiny nazála + znělá okluzíva v intervokalické pozici musela odehrát dříve (pravděpo- dobně v období římské okupace) než asimilace skupiny nazála + neznělá okluzíva ve stejném okolí. Doklady místních a vlastních jmen vedou k úvaze, že nazalizace byla zdlouhavým procesem, který začal na konci 5. století a byl víceméně kompletní nejdříve až na konci 6. století. Velšská nazalizace byla závislá na koncových nazálách slov, které přežily z brytonštiny. Datuje se do období před ztrátou koncových slabik. Naproti tomu nazalizaci v bretonštině (a také v kornštině) datujeme do období po ztrátě koncových slabik. Je způsobena koncovým -n, které bylo v brytonštině původně v interní pozici (tj. před ztrátou koncových slabik), tedy např. bryton. *sindos damatos „ovce“ > moderní bret. an dan͂ vad vs. an nan͂ vad (s nazalizací).

Synkopa

Jak už bylo uvedeno výše, po ztrátě koncových slabik ve slovech troj- a víceslabičných došlo k odpadnutí sudých slabik směrem od přízvuku v jazycích goidelských a k od-

238 padnutí předposlední slabiky v jazycích brytonských. Došlo-li díky synkopě v jazycích goidelských ke sloučení konsonantů různé kvality, zvítězila kvalita prvního konsonantu, např. stir. aimseo [gen.] < ammus „pokus“ < ie. *ad-med-tous; v kompozitech pozorujeme tento typ synkopy jen velice sporadicky. V irštině se vokál zachoval pouze před skupinou cht, např. cumachte „mohl by“. Synkopa se v jazycích brytonských týkala také interních nepřízvučných vokálů ve všech kompozitech: 1. bez ohledu na jejich pozici vzhledem k přízvučné slabice a 2. bez ohledu k dalším nepřízvučným slabikám stojícím bezprostředně před přízvukem. K prv- nímu typu došlo pravděpodobně současně se ztrátou koncových slabik, k typu druhému o něco později. Synkopa v jazycích goidelských i brytonských probíhala víceméně sou- časně. Viz např. Pokorny (1914: 18–20), Jackson (1953: 643–656), Thurneysen (1946: 67–69) aj.

II. brytonská lenizace: spirantizace

Souhlasíme s Jacksonem (1953: 569), že spirantizace proběhla pravděpodobně v po- lovině nebo ve 2. polovině 6. století. Muselo to být ještě před rozpadem brytonštiny na jednotlivé jazyky a před vznikem nového systému kvantity, který datujeme k r. 600.

239

Apendix 2 SANDHI VE SLOVANSKÝCH JAZYCÍCH

Se sandhiovými jevy se kromě již zmíněných jazyků indických a keltských můžeme setkat i jinde; pravděpodobně však nebudou dosahovat takového rozsahu a pestrosti jako ve staroindičtině. Zde bychom chtěli jako doplněk našeho výkladu představit sandhi ve slovanských jazycích obecně a poté nabídnout podrobnější popis sandhiových jevů v češtině. Nepokládáme za nutné detailně popsat stav v ostatních slovanských jazycích, jelikož v poslední době to bylo předmětem zkoumání slavistů v polské Toruńi, přede- vším Ireny Sawické a její bývalé doktorandky Anny Korytowské. Sawická slovanskému sandhi věnovala kapitolu ve své knize An Outline of the Phonetic Typology of the Slavic Languages (2001) a několik statí (např. Sawicka 2008), Korytowská je autorkou rozsáh- lé monografie o sandhi v makedonštině (Sandhi v standardzie języka macedońskiego, 2012) a editorkou sborníku Sandhi w językach słowiańskich (viz Cychnerska 2013), jež se zabývá sandhi v jednotlivých slovanských jazycích a v jejich dialektech. Z těchto stěžejních děl je odvozen následující přehled, který však doplňujeme některými dalšími poznámkami. Stejně jako v případě indických a keltských jazyků se i zde zaměříme na výklad změn v rámci externího sandhi. Externí sandhi sice zahrnuje změny na hranicích slov, avšak v případě slovanských jazyků je nutné rozlišit mezi slovními hranicemi mezi pří- zvukovými takty a slovními hranicemi uvnitř přízvukového taktu. V těchto jazycích totiž tzv. primární předložky (např. pod v češtině, ot „od“ v ruštině) zpravidla tvoří jeden přízvukový celek s následujícím slovem. Koncové obstruenty takových předložek (obecně předklonek) nepodstupují stejné změny jako koncové obstruenty na rozhraní přízvukových taktů. Předklonky se chovají jako prefixy, tj. jako by byly součástí násle- dujícího slova. Taková hranice se potom vyznačuje rysy typickými pro interní sandhi.

241

Hlavní rozdíl je v tom, že zatímco v rámci externího sandhi obstruenty podstupují změ- ny znělosti před sonantami (viz dále), v interním sandhi se znělost obstruentů před sonantami nemění (srov. české pod nosem [ˈpod nosem] oproti rád nosí [ra:t ˈnosi:]). Pro- to hranici mezi primární předložkou a následujícím slovem stejně jako hranici mezi prefixem a základem slova ve slovanských jazycích řadíme mezi interní sandhi, zatímco externí sandhi bude zahrnovat jen slovní hranice mezi přízvukovými takty (viz Pianka – Tokarz 2000: 104–109). Pro slovanské jazyky, přesněji řečeno pro jejich spisovné, ev. kulturní podoby, jsou u externího sandhi typické vlastně jen změny znělosti koncových obstruentů (tj. okluzív, konstriktiv a afrikát) před následujícími slovy. Počáteční segmenty následují- cích slov můžeme dělit do dvou základních skupin, a to 1. na neznělé a znělé obstruenty a 2. na sonanty a vokály. Slovanské jazyky se liší změnami, které koncové obstruenty podstupují před těmito typy segmentů, a dále tím, jak se koncové obstruenty chovají před segmenty, které jsou vývojovým pokračováním praslovanského *w. V některých slovanských jazycích se reflexy psl. *w totiž chovají jako sonanty, jinde mají charakter obstruentu.1 Konečně se slovanské jazyky liší i tím, zda koncové znělé obstruenty ztrá- cejí svou znělost na konci slov před pauzou.

Sandhi ve slovanských jazycích

Současné spisovné slovanské jazyky se dělí do tří skupin, a to na západoslovanské, vý- chodoslovanské a jihoslovanské jazyky. Stranou necháváme mrtvé jazyky (např. polab- štinu nebo staroslověnštinu) a malé slovanské jazyky (např. rusínštinu nebo kašubštinu). Do západoslovanských jazyků patří horní a dolní lužická srbština, polština, čeština a slo- venština. Východoslovanskými jazyky jsou běloruština, ukrajinština a ruština. Konečně do jihoslovanské skupiny náleží slovinština, chorvatština, srbština, bosenština, černo- horština, makedonština a bulharština. Jelikož z hlediska sandhi jsou chorvatština, srbšti- na, bosenština a černohorština jako jazyky bývalé Jugoslávie totožné, budeme je sou- borně označovat tradičním termínem srbochorvatština.

1 K vývoji psl. *w viz Frinta (1916), Sawicka (2001: 89–96) a Sussex – Cubberley (2006: 144–145).

242

Jak již bylo řečeno, ve slovanských jazycích se sandhi týká především změn zně- losti konsonantů. Z hlediska sandhiových jevů lze jazyky dělit do tří základních skupin (jako doplnění uvádíme i poznámky o ztrátě znělosti před pauzou): 1. Jazyky bez sandhiových jevů, tj. beze změn znělosti obstruentů na konci slov. Sem patří srbochorvatština, v níž se koncové obstruenty neasimilují co do znělosti ani před jinými obstruenty, ani před sonantami či vokály, ani před v, např. mesec decembar [meset͜ s decembar] „měsíc prosinec“. Stejně tak znělé obstruenty neztrácejí svou znělost na konci slov, srov. Sȑb [srb] „Srb“ a sr̂ p [sr:p] „srp“ oproti českému Srb [srb] a srp [srp]. 2. Jazyky, v nichž dochází k sandhi jen v omezené míře. Do této skupiny se řa- dí ukrajinština a makedonština. Ukrajinština je jazykem, ve kterém sice pravidelně pozorujeme asimilaci znělosti koncových obstruentů před počátečními znělými obstruenty, např. naš bat’ko [naʒ batjko] „náš otec“, avšak nikoli před počátečními neznělými obstruenty, např. hryb takyj [ɦrɪb takɪj] „takový hřib“, či před počátečními sonantami a vokály, např. brat mamy [brat mami] „matčin bratr“ a d’id mamy [djid mamɪ] „matčin dědeček“, tzn. před těmito segmenty je znělost koncových obstruentů zachována. Zachována je rovněž znělost na konci slov před pauzou, např. serb [sɛrb] „Srb“ a serp [sɛrp] „srp“. Podrobněji k ukraji- nskému sandhi viz Andersen (1986c) a Korytowska (2012: 15–19).2 Makedonština je rovněž jazykem s omezeným sandhi. Dochází v ní k asimilaci zně- losti obstruentů v pozici před počátečními obstruenty, např. jas bev [jaz bɛf] „byl jsem“. Před počátečními sonantami a vokály a stejně tak i před v zůstává znělost koncových ob- struentů zachována, např. David ne pokani [david nɛ pokani] „David nepozval“, David ve baraše [david vɛ baraʃɛ] „David vás hledá“. Tímto se makedonština podobá srbochorvat- štině, ale na rozdíl od ní ztrácejí koncové znělé obstruenty svou znělost na konci slov, např. narod [narot] „národ“. Makedonština je navíc jazykem, v němž sandhiové změny závisejí na tempu řeči. Ačkoli si v rychlé mluvě koncové znělé obstruenty zachovávají před sonantami a vokály znělost, při pomalejším tempu řeči může mít i sebemenší krát- ká pauza za následek jejich desonorizaci, např. David ne pokani [davit nɛ pokani] místo [davit nɛ pokani]. Podrobněji k makedonskému sandhi viz Korytowska (2012). 3. Jazyky s regulérním sandhi. Sem náležejí ostatní slovanské jazyky, u nichž probíhá asimilace znělosti koncových obstruentů, a to jak před počátečními obstruenty, tak před počátečními sonantami a vokály. Dále se zde setkáme s desonorizací znělých

2 Korytowska vyjasňuje některé nepřesnosti v Andersenově výkladu.

243 obstruentů na konci slov. Ve všech těchto jazycích se koncové neznělé obstruenty sono- rizují před počátečními znělými obstruenty, např. polské las brzozowy [laz bʒɔzɔvɨ] „březový les“, a koncové znělé obstruenty se desonorizují před neznělými obstruenty, např. ruské ded stendy [djɛt stɛndi] „děd stojí“. Podle změn, které nastávají před počá- tečními sonantami a vokály můžeme jazyky této skupiny dělit do dvou podskupin: 1. na sonorizující jazyky a 2. na desonorizující jazyky. V obou podskupinách pak můžeme vyčlenit jazyky, ve kterých je reflex psl. *w sonanta, a jazyky, ve kterých se chová jako obstruent. Mezi sonorizující jazyky patří slovenština a jihozápadní polština.3 V obou jazy- cích se koncové obstruenty před počátečními sonantami a vokály sonorizují, např. slo- venské vlak mešká [vlag mɛʃka:] „vlak má zpoždění“. Dochází zde rovněž k sonorizaci před v. V polštině má v povahu obstruentu, kdežto ve slovenštině povahu sonanty, např. polské pić wodę [pid͜ ʑ vɔdɛ]̃ „pít vodu“. Desonorizujícími jazyky jsou na jedné straně obě lužické srbštiny,4 čeština, bělo- ruština, bulharština, slovinština a na straně druhé severovýchodní polština a ruština. V obou skupinách jazyků pozorujeme desonorizaci koncových znělých obstruentů před počátečními sonantami a vokály, např. polské sad ojca [sat ɔjt͜ sa] „otcova zahrada“. Severovýchodní polština a ruština se však od ostatních liší tím, že segment v má povahu obstruentu a tudíž před ním dochází k asimilaci znělosti koncových obstruentů jako před jinými obstruenty, např. ruské pjat’ volos [pjadj vʌlos] „pět vlasů“. Naopak v obou lužických srbštinách, češtině, běloruštině, slovinštině a bulharštině se počáteční v chová jako sonanta, tj. koncové znělé obstruenty se před ní desonorizují, např. bulharské grád Várna [grat varnǝ] „město Varna“. Shrnutí sandhiových změn v jednotlivých slovanských jazycích uvádíme v tab. 1. Písmeno N označuje neznělé obstruenty, Z znělé obstruenty, R sonanty a vokály, v reflexy psl. *w a symbol # označuje konec slova. Tabulka nabízí typologické rozděle- ní slovanských jazyků podle typu sandhiových změn v jednotlivých kontextech. Podle

3 Polština má dvě spisovné výslovnostní varianty (viz např. Sawicka 2001). 4 V dolní lužičtině však může být i znělost obstruentů před sonantami zachována, např. až jo [aʒ jo] místo [aʃ jo] „že je“ (Janaš 1976: 46). Celkově je situace v lužických dialektech složitá (viz Faßke 1990: 238– 246, Jocz 2013). V některých je dokonce znělost obstruentů na konci slov před pauzou zachována. Sawic- ka (2001) řadí dolní lužičtinu mezi sonorizující jazyky s plným sandhi, v pozdější publikaci (Sawicka 2013) ji však řadí mezi jazyky s částečným sandhi.

244 pozice před obstruenty můžeme rozeznat tři skupiny jazyků: 1. ty, v nichž nedochází k asimilaci znělosti (srbochorvatština), 2. ty, v nichž dochází k asimilaci znělosti jen před znělými obstruenty (ukrajinština), a 3. ty, v nichž probíhá asimilace znělosti před všemi obstruenty (ostatní jazyky).5 Podle pozice před sonantami rozlišujeme také mezi třemi, ale jinými skupinami jazyků: 1. ty, v nichž k asimilaci znělosti nedochází (srbochorvatština, ukrajinština a ma- kedonština), 2. ty, v nichž se koncové obstruenty sonorizují (slovenština a jihozápadní polština), a 3. ty, v nichž se tyto obstruenty desonorizují (ostatní jazyky). Podle pozice před v rozlišujeme tyto tři skupiny jazyků: 1. ty, v nichž nenastává asimilace znělosti (srbochorvatština, ukrajinština a makedonština), 2. ty, v nichž se obstruenty sonorizují (slovenština, obě polštiny a ruština), a 3. ty, v nichž se obstruenty desonorizují (ostatní jazyky). Konečně podle chování obstruentů na konci slov rozlišujeme dvě skupiny jazyků: 1. ty, v nichž je znělost obstruentů zachována (srbochorvatština a ukrajinština), a 2. ty, v nichž se koncové znělé obstruenty desonorizují (ostatní jazyky).

Před so- Před Před Konec nantami Typ Jazyk obstruenty v slova a vokály Z#N N#Z N#R Z#R N#v Z#v N# Z# Bez sandhi srbochorvatština ZN NZ NR ZR Nv Zv N Z Částečné ukrajinština ZN ZZ NR ZR Nv Zv N Z sandhi makedonština NN ZZ NR ZR Nv Zv N N slovenština NN ZZ ZR ZR Zv Zv N N

son. JZ polština NN ZZ ZR ZR Zv Zv N N SV polština NN ZZ NR NR Zv Zv N N ruština NN ZZ NR NR Zv Zv N N horní lužičtina NN ZZ NR NR Nv Nv N N dolní lužičtina NN ZZ NR NR Nv Nv N N

Plné sandhi čeština NN ZZ NR NR Nv Nv N N běloruština NN ZZ NR NR Nv Nv N N desonorizující bulharština NN ZZ NR NR Nv Nv N N slovinština NN ZZ NR NR Nv Nv N N Tab. 1. Sandhi a koncová ztráta znělosti ve slovanských jazycích

5 V tabulce neuvádíme výsledky kontaktu dvou neznělých a dvou znělých obstruentů (tj. N#N a Z#Z), poněvadž ve všech uvedených jazycích žádná změna nenastává.

245

Vraťme se ještě k reflexům psl. *w. Pro zjednodušení jej označme v, i přesto že se ne- musí jednat o stejně realizovaný segment. Jak již bylo řečeno, ve slovanských jazycích se v chová buď jako obstruent, nebo jako sonanta. V mnoha z nich však má smíšenou povahu. Obecně lze říci, že v jazycích, v nichž je v obstruentem, se tento segment chová jako obstruent i v sandhi. Např. v polštině spouští počáteční v sonorizaci, zatímco kon- cové v podstupuje desonorizaci za stejných podmínek (a bezvýjimečně) jako ostatní obstruenty. V ruštině je v také obstruentem a v sandhi se proto řídí stejnými pravidly, ale na rozdíl od polštiny jsou zde charakteristické výjimky z těchto pravidel. Ve spisov- né bulharštině by koncové obstruenty měly být neznělé před počátečním v, avšak v praxi často podstupují sonorizaci, a tudíž se lze setkat i s dubletami, např. bărzijat vlak [bərzijəd vłak] ~ [bərzijət vłak] „rychlík“. Podobné dublety najdeme i v češtině, kde se počáteční v chová jako sonanta. Spisovná norma nicméně povoluje jen neznělé obstruenty před počátečním v (viz dále). Na konci slov však v češtině v ztrácí znělost jako ostatní znělé obstruenty. Dubletní výslovnost před v pozorovala též Korytowska (2012) pro makedonštinu.

Čeština

V tomto oddíle nabízíme přehled změn, k nimž dochází v češtině v rámci externího a interního sandhi. Vycházíme z Palkové (2013), ale její výklad doplňujeme o některé detaily.6 Primární je pro nás situace ve spisovné (standardní) češtině, uvádíme však ně- které důležité odchylky mimo standard. Sandhiové jevy v češtině zahrnují používání rázu a dále změny v asimilačních procesech konsonantů, zejména v různém uplatnění asimilace znělosti. V nespisovných variantách se též uplatňuje výskyt protetického v. Z hlediska sandhiových změn je nutné pro češtinu rozlišit tři typy hranic:7 1. hranici mezi přízvukovými takty, 2. hranici mezi primární předložkou a následujícím slovem v rámci přízvukového taktu, 3. hranici mezi prefixem a kmenem slova, resp. hranici mezi členy kompozit.

6 Palková se nevěnuje sandhi před počátečním ř. Srov. též výklad v Krčmová (2008). 7 Přiřadit bychom mohli i hranici mezi slovním základem a imperativním sufixem -me, avšak tato hranice se vyznačuje specifiky, které ji odlišují od ostatních typů. Viz dále.

246

Typ 1 pokládáme za externí sandhi, zatímco ostatní typy za sandhi interní. V nespisovné češtině má však druhý typ některé společné rysy s prvním typem. Specifickým podty- pem typu 2 je hranice mezi neslabičnými předložkami k, s, z, v a následujícím slovem. Jednotlivé typy se liší především chováním koncových neznělých a znělých obstruentů jednak před sonantami a před v, jednak před ř a jednak před vokály. V následujícím přehledu zachováváme již zavedené dělení sandhiových jevů na konsonantické sandhi, smíšené sandhi a vokalické sandhi. Smíšené sandhi je v češtině jen typu konsonant + vokál. Podle sandhiových změn dělíme koncové segmenty na A. neznělé obstruenty, B. znělé obstruenty (včetně v),8 C. ř, D. sonanty a E. vokály. Jako výchozí (radikální) formu ve shodě s předchozím výkladem slovanského sandhi poklá- dáme tu formu, která odpovídá etymologické či morfologické podobě slova. Proto např. radikální forma slova dub je dub podle tvaru dubu, ačkoli se dub následkem ztráty zně- losti před pauzou a na konci vět realizuje jako [dup]. Počáteční segmenty dělíme na 1. neznělé obstruenty, 2. znělé obstruenty (mimo v), 3. v, 4. ř, 5. sonanty a 6. vokály. Konsonanty ř a v vydělujeme jako samostatné třídy, jelikož se vyznačují specifickými vlastnostmi. Externí a interní sandhi v tomto oddíle popisujeme dohromady.

I. Konsonantické sandhi

A. Koncové neznělé obstruenty Před neznělými obstruenty zůstávají na všech typech hranic koncové obstruenty nezně- lé, např. tak skončil [tak skont͜ ʃil], s kolem [s kolem], pětset [pjetset]. Před znělými obstruenty se koncové neznělé obstruenty sonorizují, např. tak daleko [tag daleko], s Bá- rou [z baːrou̯ ], postdoktorský [pozddoktorskiː]. Před počátečním v si koncové neznělé obstruenty uchovávají svou neznělost na všech typech hranic (v má zde charakter sonanty, srov. dále), avšak v substandardních podobách češtiny se neznělé obstruenty na hranicích mezi slovy často sonorizují, např. konec Vánoc [koned͜ z vaːnot͜ s] místo [konet͜ s vaːnot͜ s], k Václavovi [gva:t͜ slavovi] místo [kvaː͜tslavovi]. Jak poznamenává Palková (2013: 93), k této změně docházelo původně jen na Moravě a v jihozápadních Čechách, ale dnes se sonorizace před v objevuje téměř na celém území a s největší pravděpodobností přestává být příznakem regionálním. Na

8 Na konci slov se v chová jako jiné obstruenty, tj. ztrácí znělost před pauzou, před neznělými obstruenty, sonantami a vokály, např. kov [kof] (ale kovu [kovu]), lev leží [lef leʒiː].

247 hranici slov závisejí rozdíly v četnosti výskytu znělých obstruentů před v na tom, jaký segment po v následuje (v + obstruent, v + sonanta, v + vokál). K tomu podrobněji Skarnitzl (2011: 124–135). Před počátečním ř se na hranicích přízvukových taktů a na hranicích předložky a následujícího slova koncové neznělé obstruenty sonorizují, např. Vít říkal [viːd řiːkal], k řece [gřet͜ se]. Na hranicích prefixu či prvního členu kompozita a kmene slova by však asimilaci znělosti mělo naopak podstupovat ř, tj. koncové neznělé obstruenty by si měly uchovávat svou neznělost a počáteční ř desonorizovat, např. exředitel [ʔeksř̥ eɟitel]. Toto pravidlo vyplývá z chování ř uprostřed slov, kde ř podstupuje progresivní asimilaci znělosti (srov. keře [keře] → křoví [kř̥ oviː]). Před počátečními sonantami si koncové neznělé obstruenty uchovávají svou ne- znělost na všech typech hranic, např. pět let [pjet let], k lesu [k lesu], čtvrtletí [t͜ ʃtvr̩ tleciː]. Mimo standardní jazyk však velmi často na hranicích slov dochází k sonorizaci obstruentů, např. pět let [pjed let], k lesu [g lesu]. Taková výslovnost je typická pro Moravu a jihozápadní Čechy, ale je rozšířená i jinde.

B. Koncové znělé obstruenty Koncové znělé obstruenty se na všech typech hranic před počátečními neznělými obstruenty desonorizují, např. rád sedí [raːt seɟiː], od pátku [ʔot paːtku], předpotopní [př̥ etpotopɲiː], kdežto před znělými obstruenty si svou znělost uchovávají, např. hrad byl [ɦrad bil], nad Bečvou [nad bet͜ ʃvou̯ ], poddůstojník [podduːstojɲiːk]. Před počátečním v se koncové znělé obstruenty v externím sandhi desonorizují, např. než vešel [neʃ veʃel]. V nespisovných variantách češtiny však bývá znělost ob- struentů často zachována, tj. [neʒ veʃel], což opět souvisí s tím, že se v tomto kontextu v chová jako sonanta (viz dále). V interním sandhi je před v znělost obstruentů ve spi- sovném projevu zachována, např. pod vodou [pod vodou̯ ], předvolební [př̥ edvolebɲiː]. Znělost koncových obstruentů je rovněž zachována na všech typech hranic před počátečním ř, např. jez řepu [jez řepu], ob řádek [ʔob řaːdek], nadřazený [nadřazeniː]. Před počátečními sonantami se koncové znělé obstruenty v externím sandhi deso- norizují, např. lov jelenů [lof jelenuː]. V nespisovných variantách češtiny se znělost ob- struentů často zachovává, tj. [lov jelenuː]. V interním sandhi se jejich znělost také za- chovává, např. nad ránem [nad raːnem], předjarní [př̥ edjarɲiː]. Nicméně jak pozname- nává Palková (2013: 95), na hranici předložky a následujícího slova se někdy násled-

248 kem hyperkorektní snahy dodržet mezislovní hranici mohou koncové znělé obstruenty desonorizovat, např. nad ránem [nat raːnem]. Tato výslovnost bývá připisována střed- ním Čechám.

C. Koncové ř Koncové ř se na všech typech hranic desonorizuje před neznělými obstruenty, např. zvěř 9 cítí [zvjeř̥ ͜tsiːciː], čtyřslabičný [t͜ ʃtiř̥ slabit͜ ʃni:]. Před znělými obstruenty je jeho znělost zachována, např. rytíř dobyl [riciːř dobil], čtyřhodinový [t͜ ʃtiřɦoɟinoviː]. Znělost je rov- něž zachována před počátečním ř, např. Řehoř řekl [řeɦoř řekl̩ ], čtyřřadý [͜ʃtiřřadiː]. Pro situace, kdy koncové ř stojí na hranicích přízvukových taktů před sonantami nebo před v, které se také chová jako sonanta, musíme chování ř odvodit z jiných situa- cí. Dostupné ortoepické příručky (Hála 1967, Hůrková 1995, Krčmová 2008, Zeman 2008) ani pojednání o českém sandhi (Palková 2013) se tomuto spojení konsonantů specificky nevěnují. Jelikož se koncové ř chová jako obstruent (ztrácí svou znělost na absolutním konci slov a před neznělými obstruenty), můžeme usuzovat, že se bude i před sonantami a před v chovat jako obstruenty a tedy desonorizovat (viz výše), např. miř někam [miř̥ ɲekam], miř výše [miř̥ viːʃe]. V nespisovných variantách češtiny lze opět očekávat zachování znělosti, tj. [miř ɲekam] a [miř viːʃe]. V interním sandhi se znělost koncového ř před sonantami a před v také zachovává, např. čtyřměsíční [t͜ ʃtiřmɲesiː͜tʃɲiː], čtyřválcový [t͜ ʃtiřvaːlt͜ soviː].

D. Koncové sonanty Koncové sonanty nepodstupují na ani jednom typu hranic žádné změny ani je nezpůso- bují.

II. Smíšené sandhi: konsonant + vokál

Jak již bylo řečeno, čeština se vyznačuje pouze jedním typem smíšeného sandhi, a to konsonant + vokál. V externím sandhi nastávají ve spisovné češtině jen dvě možnosti: buď se koncové obstruenty a ř desonorizují a počáteční vokál je vysloven s rázem ʔ (např. už odešel [ʔuʃ ʔodeʃel], rytíř Osvald [riciːř̥ ʔosvalt]), nebo se koncové obstruenty

9 Zde nelze mluvit o hranici mezi předložkou a následujícím slovem, jelikož žádná primární předložka v češtině nekončí na ř.

249 a ř jen desonorizují, přičemž je mezi konsonantem a následujícím vokálem zachována slabičná hranice (tj. [ʔuʃ odeʃel], nikoli [ʔu ʃodeʃel]). Ve všech případech výslovnost rázu závisí na konkrétním stylu (je častější v pečlivější mluvě), ale ortoepie češtiny ji nevyžaduje. Pokud není ráz realizován, pak se v nespisovných variantách češtiny velmi často setkáme se sonorizací koncových obstruentů včetně zachování znělosti ř, např. chlap uviděl [xlab uviɟel], keř uvadl [keř uvadl̩ ]. V nespisovných projevech se velmi často před počáteční o vkládá protetické v, přičemž se koncový obstruent může i sonorizovat, např. pět oken [pjet voken] nebo [pjed voken]. V případě interního sandhi je situace složitější. Na hranici mezi předložkou a násle- dujícím slovem musíme pro spisovný jazyk rozlišovat mezi spojením s předložkou sla- bičnou a předložkou neslabičnou. Stojí-li totiž neslabičné předložky k, s, z a v před slovem s počátečním vokálem, ortoepie češtiny vyžaduje, aby mezi předložkou a následují- cím slovem byl vysloven ráz, např. k obědu [kʔobjedu]. Je to jediné místo, kde je výs- lovnost rázu vždy vyžadována, ačkoli v nespisovných variantách češtiny se objevuje vý- slovnost bez rázu, popř. sonorizace koncových obstruentů, tj. [kobjedu] nebo [gobjedu]. Stojí-li naopak slabičná předložka před slovem s počátečním vokálem, je také možné ráz vyslovit, ale ortoepie češtiny jeho výskyt nevyžaduje; koncové obstruenty se opět desono- rizují, např. skrz oves [skr̩ s ʔoves]. Pokud není ráz vysloven, musí podle pravidel spisovné výslovnosti být znělost koncových obstruentů předložek zachována, např. pod okem [pod okem].10 Před o se může opět v nespisovných variantách češtiny objevit protetické v, např. [pod vokem]. Pro interní sandhi platí stejná pravidla jako pro spojení slabičné předložky a ná- sledujícího slova, např. bezodkladný [besʔotkladniː] nebo [bezotkladniː], nespisovně [besotkladniː]. Výslovnost protetického v před o je nicméně málo pravděpodobná. Koncové sonanty se před vokálem nemění na žádném typu hranic, ale počáteční vokál může být opět vysloven s rázem, např. tam oře [tam ʔoře], kromobyčejný [kromʔobit͜ ʃejniː]. Není-li ráz vysloven, je zachována alespoň slabičná hranice, tj. [tam oře], nikoli [ta moře], [krom.obit͜ ʃejniː], nikoli [kro.mobit͜ ʃejniː]. V nespisovných útva- rech se opět vyskytuje protetické v před o, např. [tam voře].

10 Čeština nemá žádnou primární slabičnou předložku končící na neznělý obstruent. Předložka přes i přes psané s končí fonologicky na z (srov. přese [př̥ eze]).

250

III. Vokalické sandhi

Ve standardním (spisovném) jazyce může být posloupnost vokálů na všech typech hranic oddělena rázem. Ráz se zejména doporučuje při spojení vokálů stejné kvality, např. čer- 11 nooký [t͜ ʃernoʔokiː], nebo v posloupnosti vokálů o + u, kdy by mohl vzniknout diftong, např. po ulici [po ʔulit͜ si]. Obecně je ráz doporučen všude tam, kde by jeho absence mohla vést z nedorozumění. Z toho vyplývá, že výskyt rázu je v češtině částečně podmíněn lexi- kálně či gramaticky, nikoli jen foneticky či fonologicky. Kodifikace češtiny dovoluje ve vokalickém sandhi i výslovnost bez rázu, např. Lada odešla [lada odeʃla], naordinovat [naordinovat]. V nespisovné češtině je opět možné vyslovit protetické v před o. V obecné češtině se používá nepravidelně a s různou frekvencí, např. otevřu okno [ʔotevřu ʔokno] nebo [votevřu vokno] nebo [ʔotevřu vokno] nebo [votevřuʔokno]. Protetické [v] se nej- častěji vyskytuje v oblasti středních Čech a Prahy a také v západních částech Moravy.

V tab. 2 shrnujeme předchozí výklad. Písmeno N opět označuje neznělé obstruenty, Z znělé obstruenty (na začátku slov, popř. morfémů mimo v), S sonanty a V vokály. Dvojitý křížek vyjadřuje hranici, pomlčka označuje fakt, že se dané sandhiové spojení nerealizuje. V hranatých závorkách jsou uvedeny nejdůležitější odchylky od spisovné češtiny. Jak je patrno, externí a interní sandhi se v češtině liší především v těchto ohledech: Zatímco u externího sandhi se koncové znělé obstruenty před sonantami a před v desonorizují, u sandhi interního si zachovávají svou znělost. V nespisovných podobách češtiny se mohou při kontaktu koncových neznělých obstruentů se sonantami, v a voká- ly obstruenty sonorizovat, čímž se tento typ interního sandhi blíží sandhi externímu. Externí sandhi se dále liší od interního tím, že se v externím sandhi koncové ř před sonantami, v a vokály desonorizuje, zatímco v interním sandhi si svou znělost zachovává.

11 A analogicky i při spojení vokálů a + u, e + u, např. naučit [naʔut͜ ʃit], neuměl [neʔumɲel].

251

Externí Interní Typ sandhi mezi mezi mezi přízvukovými předložkou prefixem takty a slovem a kmenem slova N#N NN NN NN N#Z ZZ ZZ ZZ N#v Nv [Zv] Nv [Zv] Nv N#ř Zř Zř NŘ N#S NS [ZS] NS [ZS] NS Z#N NN NN NN Z#Z ZZ ZZ ZZ Konsonantické Z#v Nv [Zv] Zv Zv Z#ř Zř Zř Zř Z#S NS [ZS] ZS [NS] ZS ř#N ř̥ N – ř̥ N ř#Z řZ – řZ ř#v ř̥ v – řv ř#ř řř – řř ř#S ř̥ S – řS N#V N(ʔ)V [ZV] NʔV [ZV, NV] N(ʔ)V Z#V N(ʔ)V [ZV] ZV, NʔV [NV] ZV, NʔV [NV] Smíšené ř#V ř̥ (ʔ)V [řV] – ř̥ (ʔ)V, řV S#V S(ʔ)V S(ʔ)V S(ʔ)V Vokalické V#V V(ʔ)V V(ʔ)V V(ʔ)V Tab. 2. Sandhi v češtině

Závěrem připojme ještě dvě poznámky. První se týká spojení dvou foneticky stejných konsonantů, druhá spojení slovesného kmene a imperativního sufixu -me.

Foneticky stejné konsonanty Ve spisovném jazyce je na všech typech hranic předepsaná zdvojená výslovnost, oba konsonanty jsou vysloveny plně, např. byl líný [bil li:ni:], nad tebe [nat tebe]. Na hranici prefixu a slovního kmene je možná také výslovnost zjednodušená, a to tehdy, nedochá- zí-li k záměně významu, např. oddálit [odda:lit] nebo [oda:lit], rozzářit [rozza:řit] nebo [roza:řit]. Je tedy zřejmé, že výskyt zdvojené oproti nezdvojené výslovnosti je částečně podmíněn ještě jinými faktory než fonologickými (tj. záleží na typu hranice a možnosti nedorozumění). Mimo standardní jazyk dochází na hranici dvou slov v rychlé mluvě

252 k zjednodušení konsonantické skupiny, přičemž zachován zůstává konsonant na začátku druhého slova, zatímco konsonant na konci prvního slova zaniká, např. byl líný [bi li:ni:]. Při těchto změnách můžeme pozorovat záměny významu, např. nad tebe [na tebe] zní stejně jako na tebe.

Slovesný kmen + imperativní sufix -me V češtině se hranice mezi kmenem slova a sufixem nevyznačuje v sandhi zvláštními změ- nami kromě regresivní asimilace znělosti, která prostupuje celým zvukovým systémem češtiny, srov. prosit [prosit] → prosba [prozba]. Jedinou výjimkou je spojení slovesného kmene a imperativního sufixu 1. osoby plurálu -me. Toto spojení se do určité míry podobá externímu sandhi, a to v tom smyslu, že zde dochází k desonorizaci koncových znělých obstruentů a ř, např. hrab+me [ɦrapme], nekuř+me [nekuř̥ me]. Neznělé obstruenty se ve spisovné češtině nemění, např. kup+me [kupme]. V nespisovných variantách češtiny se však mohou sonorizovat, tj. [kubme]; tato výslovnost je opět typická pro Moravu. V případě, že slovesný kmen končí na znělý obstruent nebo ř, ortoepie češtiny povoluje i znělou výslovnost tj. [ɦrabme] vedle [ɦrapme], [nekuř̥ me] vedle [nekuřme] (Hála 1967: 55, Zeman 2008: 98). Je tedy zřejmé, že výskyt desonorizace je podmíněn lexikálně, nikoli foneticky či fonologicky. Před jinými koncovkami s počáteční sonantou totiž ke změnám znělosti obstruentů nedochází, srov. choť+mi [xocmi], svateb+ní [svatebɲiː]. V našem pojetí se tedy jedná spíše o mutaci než o sandhi.12

12 K situaci v jiných slovanských jazycích viz Pianka – Tokarz (2000: 108).

253

LITERATURA

ABDUVALIEVA, Rahima. 2003. Sandhi-Phänomene im Sanskrit. Frankfurt am Main: Peter Lang. ALLEN, Sidney W. 1962. Sandhi. The Hague: Mouton & Co. ––––. 1965. Phonetics in Ancient India. London: Oxford University Press. ALMEIDA, Mathew. 1989. A Description of Konkani. Miramar: Thomas Stephens Konkani Center. ANDERSEN, Henning. 1969. „Indo-European Voicing Sandhi in Ukrainian“. Scando- Slavica XV, 157–169. ANDERSEN, Henning (ed.). 1986a. Sandhi Phenomena in the Languages of Europe. Berlin – New York – Amsterdam: Mouton de Gruyter. ANDERSEN, Henning. 1986b. „Introduction: Sandhi“. In Andersen, Henning (ed.), Sandhi Phenomena in the Languages of Europe. Berlin – New York – Amsterdam: Mouton de Gruyter, 1–8. ANDERSEN, Hennig. 1986c. „Sandhi and Prosody: Reconstruction and Typology“. In Andersen, Hennig (ed.), Sandhi Phenomena in the Languages of Europe. Berlin: Mouton de Gruyter, 231–248. AWBERY, Gwenllian M. 1973. „Initial Mutation in a Generative Grammar of Welsh“. Phonetics Department Report 4, 28–46. ––––. 1986. „Moves towards a Simpler, Binary Mutation System in Welsh“. In Ander- sen, Henning (ed.), Sandhi Phenomena in the Languages of Europe. Berlin – New York – Amsterdam: Mouton de Gruyter, 161–165. BALL, Martin J. – FIFE, James (eds.). 2002. The Celtic Languages. London – New York: Routledge. BALL, Martin J. – JONES, Glyn E. (eds.) 1984. Welsh Phonology: Selected Readings. Cardiff: University of Wales. BALL, Martin J. – MÜLLER, Nicole. 2002. Mutation in Welsh. Taylor & Francis e- Library.

255

BALL, Martin J. – WILLIAMS, Briony. 2001. Welsh Phonetics. Lewiston – Queenston – Lampeter: The Edwin Mellen Press. BALL, Martin J. 1989/1990. „The Soft Mutation of /g/ and its Implications for Phono- logical Rule-Ordering in Welsh“. Studia celtica 24/25, 130–134. BARUA, Birinchi K. 1964. History of Assamese Literature. Delhi: Sahitya Akademi. BEAMES, John. 1970. A Comparative Grammar of the Modern Aryan Languages of India. New Delhi: Munshiram Manoharlal. BHATIA, Tej K. 1993. Punjabi: a Cognitive-Descriptive Grammar. London – New York: Routledge. BHAYANI, Harivallabh C. 1988. Gujarati Bhāṣānuṃ Aitihāsika Vyākaraṇa. Gand- hinagar: Gujarāt Sāhitya Akādamī. BIČOVSKÝ, Jan. 2005. Úvod do vývoje keltských jazyků. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze.

BLAŽEK, Václav. (rkp.1) Indo-íránské jazyky. [online]. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/jazyk/files/indirjaz_klas.pdf [cit. 2013-06-22].

––––. (rkp.2). Keltské jazyky. [online] Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/jazyk/files/keltjaz.pdf [cit. 2012-06-22]. BLOCH, Jules. 1965. Indo-Aryan. From the Vedas to Modern Times. Paris: Librairie Adrien Maisonneuve. ––––. 1970. The Formation of the Marathi Language. Delhi: Motilal Banarsidass. BLOOMFIELD, Leonard. 1935. Language. London: Allen & Unwin. BORA, Mahendra. 1981. The Evolution of Assamese Script. Jorhat: Asam Sahitya Sabha. BRAESICKE, Lars. 1999/2003. Irish Grammar. [online] Dostupné z: http://www.nualeargais.ie/gnag/gram.htm [cit. 2013-02-11]. BRODERICK, George. 2002. „Manx“. In Ball, Martin J. – Fife, James (eds.), The Cel- tic Languages. London – New York: Routledge, 228–285. BUBENIK, Vit. 1996. The Structure and Development of Middle Indo-Aryan Dialects. Delhi: Motilal Banarsidass Publishers. ––––. 2003. „Prākrits and Apabhraṃśa“. In Cardona, George – Jain, Dhanesh (eds.), Indo-Aryan Languages. London – New York: Routledge, 204–249. BURROW, Thomas. 2001. The Sanskrit Language. Delhi: Motilal Banarsidass Pu- blishers.

256

CARDONA, George – JAIN, Dhanesh. 2003a. „General Introduction“. In Cardona, George – Jain, Dhanesh (eds.), Indo-Aryan Languages. London – New York: Rout- ledge, 1–45. CARDONA, George. 2003b. „Sanskrit“. In Cardona, George – Jain, Dhanesh (eds.), Indo-Aryan Languages. London – New York: Routledge, 104–160. CRYSTAL, David. 1980. A First Dictionary of Linguistics and Phonetics. London: Deutsch. CYCHNERSKA [roz. Korytowska], Anna (ed.). 2013. Sandhi v językach słowiańskich. Toruń: Wydawnictwo Naukowe Uniwersytetu Mikołaja Kopernika. DHALL, Golok B. 1957. „The Languages and Dialects Spoken in Orissa“. Indian Lin- guistics 17, 39–43. DILLON, Myles – Ó CRÓINÍN, Donncha. 1971. Irish. London: The English Universi- ties Press, Ltd. DISANAYAKE, J. B. 1986. „Maldvian and Sinhala: Some Phonological Observations“. Journal of the Royal Asiatic Society (Sri Lanka) 30, 81–100. DISANAYAKE, J. B. 1991. The Structure of Spoken Sinhala, 1: Sounds and Their Pat- terns. Maharagama – Sri Lanka: National Institute of Education. DUBĚDA, Tomáš. 2005. Jazyky a jejich zvuky. Praha: Karolinum. DUBOIS, Jean et al. 1973. Dictionnaire de linguistique. Paris: Larousse. DWIVEDI, Ram A. 1966. A Critical Survey of Hindi Literature. Delhi: Motilal Banarsi- dass. EDGERTON, Franklin. 1953. Buddhist Hybrid Sanskrit, I. Grammar. New Haven – London: Yale University Press – Oxford University Press. ELIASSON, Stig. 1986. „Sandhi in Peninsular Scandinavian“. In Andersen, Henning (ed.), Sandhi Phenomena in the Languages of Europe. Berlin – New York – Amster- dam: Mouton de Gruyter, 271–300. EMENEAU, Murray B. – VAN NOOTEN, Barend A. 1968. Sanskrit Sandhi and Exer- cises. Berkeley – Los Angeles: University of California. EOIN, Gearóid Mac. 2002. „Irish“. In Ball, Martin J. – Fife, James (eds.), The Celtic Languages. London – New York: Routledge, 101–144. ERHART, Adolf. 1980. Struktura indoíránských jazyků. Brno: Universita J. E. Purkyně. ––––. 1982. Indoevropské jazyky. Praha: Academia. ––––. 1990. Základy jazykovědy. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

257

FALCʼHUN, François. 1962. „Le Breton, forme moderne du gaulois“. Annales de Bre- tagne 69, 412–428. ––––. 1963. Histoire de la langue bretonne d’a près la géographie linguistique 2. Paris: Presses Universitaires de France. FAßKE, Helmut. 1990. Sorbischer Sprachatlas 13. Bautzen: Domowina. FLEURIOT, Léon. 1982. Les Origines de la Bretagne. Paris: Payot. FORTSON, Benjamin W. 2010. Indo-European Language and Culture. An Introducti- on. Wiley-Blackwell. FRANKE, Rudolf Otto. 1902. Pāli und Sanskrit in ihrem historischen und geographi- schen Verhältnis. Strassburg: K. j. Trübner. FRINTA, Antonín. 1916. Fonetická povaha a historický vývoj souhlásky „v“ ve slovan- štině. Praha: Nákladem České akademie císaře Františka Josefa. FRIŠ, Oldřich. 2000. „O védské literatuře“. In Ondračka, Lubomír (ed.), Védské hymny I. Praha: DharmaGaia, 11–20. FUSSMAN, Gérard. 1972. Atlas linguistique des parlers dardes et kafirs. Paris: École Française dʼEstrême-Orientʼ. GAIR, James W. 1998. Studies in South Asian Linguistics: Sinhala and Other South Asian Languages. Oxford: Oxford University Press. GAIR, James W. – PAOLILLO, John C. 1997. Sinhala. München: Lincom. GEIGER, Wilhelm. 1919. Maldvian Linguistic Studies, Journal of the Ceylon Branch of the Royal Asiatic Society 27 (extra number). GEIGER, Wilhelm. 1935. „Sinhalese Language and Literature“. In Jaytilaka, D. B. et al. (eds.), Dictionary of the Sinhalese Language, Volume 1. Colombo: Royal Asiatic Society, xvii–xxxviii. ––––. 1937. „The Linguistic Character of Sinhalese“. Journal of the Royal Asiatic Soci- ety, Ceylon Branch 34:90, 16–43. ––––. 1938. A Grammar of the Sinhalese Language. Colombo: Royal Asiatic Society. ––––. 1994. A Pāli Grammar. Oxford: The Pali Text Society. GEORGE, Ken. 2002. „Cornish“. In Ball, Martin J. – Fife, James (eds.), The Celtic Languages. London – New York: Routledge, 410–468. GHATAGE, A. M. 1963. A Survey of Marathi Dialects. Bombay: Maharashtra State Literature and Culture Board.

258

GILL, Harjeet S. – GLEASON, Henry A. 1969. A Reference Grammar of Panjabi. Pa- tiala: Punjabi University. GILLIES, William. 2002. „Scottish Gaelic“. In Ball, M. J. – Fife, J. (eds.), The Celtic Languages. London – New York: Routledge, 145–227. GOSWAMI, U. 1970. A Study on Kāmarūpī: A Dialect of Assamese. Guwahati: Depar- tment of Historical and Antiquarian Studies. GREAVES, Edwin. 1921. Hindi Grammar. Allahabad: Indian Press, Ltd. GREGOR, Douglas Bartlett. 1980. Celtic. A Comparative Study of the six Celtic Lan- guages: Irish, Gaelic, Manx, Welsh, Cornish, Breton Seen Against the Background of their History, Literature and Destiny. Cambridge: The Oleander Press. GRIERSON, George Abraham. 1903. „Specimens of the Bengali and Assamese Lan- guages“. Linguistic Survey of India. Vol. V. Part I. Calcutta: Office of the Superin- tendent, Government Printing. ––––. 1903. „Specimens of the Bihari and Oriya Languages“. Linguistic Survey of In- dia. Vol. V. Part II. Calcutta: Office of the Superintendent, Government Printing. ––––. 1905. „Specimens of the Marāṭhī Language“. Linguistic Survey of India. Vol. VII. Calcutta: Office of the Superintendent, Government Printing. ––––. 1908. „Specimens of the Rājasthānī and Gujarātī“. Linguistic Survey of India. Vol. IX. Part II. Calcutta: Superintendent Government Printing. ––––. 1916. „Specimens of Western Hindī and Paňjābī“. Linguistic Survey of India. Vol. IX. Part I. Calcutta: Superintendent Government Printing. ––––. 1919a. „Specimens of the Dardic and Piśācha Languages (Including Kāshmīrī)“. Linguistic Survey of India. Vol. VIII. Part II. Calcutta: Superintendent Government Printing. ––––. 1919b. „Specimens of Sindhī and Lahndā“. Linguistic Survey of India. Vol. VIII. Part I. Calcutta: Superintendent Government Printing. GRIJZENHOUT, Janet. 1995. Irish Consonant Mutation and Phonological Theory. Ut- recht: Utrecht University. [Dissertation Thesis] ––––. 2011. „Consonant Mutation“. In van Oostendorp, Marc et al. (eds.), The Black- well Companion to Phonology, Vol. III. Wiley-Blackwell, 1536–1558. GUREVICH, Naomi. 2004. Lenition and Contrast: The Functional Consequences of Certain Phonetically Conditioned Sound Changes. New York – London: Garland.

259

––––. 2011. „Lenition“. In van Oostendorp, Marc et al. (eds.), The Blackwell Compani- on to Phonology, Vol. III. Wiley-Blackwell, 1559–1575 GURU, K. P. 1920. Hindī Vyākaraṇ. Vārāṇāsī: Nāgarīpracāriṇī Sabhā. HÁLA, Bohumil (red.). 1967. Výslovnost spisovné češtiny I. Praha: Academia. HALL, T. Alan. 1997. The Phonology of Coronals. Amsterdam: John Benjamins Publi- shing Company. HAMP, Eric P. 1951. „Morphophonemes of the Keltic Mutations“. Language 27, 230– 247. HANDA, Rajendra L. 1978. A History of Hindi Language and Literature. Bombay: Bharatiya Vidya Bhavan. HANNAHS, S. J. 2011. „Celtic Mutations“. In Oostendorp, Marc van et al. (eds.), The Blackwell Companion to Phonology, Vol. V. Wiley-Blackwell, 2807–2830. ––––. 2013. The Phonology of Welsh. Oxford: Oxford University Press. HASKEL, Charles W. 1942. A Grammar of Sindhi Language. Karachi. HAZARIKA, Bisweswar. 1985. Assamese Language: Origin and Development. Guwa- hati: Joya Publication. HAZRA, Kanai Lal. 1998. Pāli Language and Literature. A Systematic Survey and His- torical Study. Vol. 1. New Delhi: D.K. Printworld (P) Ltd. HEMON, Roparz. 1984. A Historical Morphology and Syntax of Breton. Dublin: The Dublin Institute for Advanced Studies. HEMON, Roparz. 1995. Breton Grammar. Dublin: Everson Gunn Teoranta. HICKEY, Raymond. 2014. The Sound Structure of Modern Irish. Berlin – Boston: De Gruyter Mouton. HIGASHIMOTO, Paňňānanda Keiki. 1965. An Elementary Grammar of the Pāli Lan- guage. Tokyo: Komazawa University. HOERNLÉ, August Friedrich Rudolf. 1904. A History of India. Cuttack: Orissa Mission Press. HŮRKOVÁ, Jiřina. 1995. Česká výslovnostní norma. Praha: Scientia. CHAKI, Jyotibhushan. 1996. Bāŋlābhāṣābyākaraṇ. Culcutta: Ananda. CHATTERJI, Suniti-Kumar. 1926. The Origin and Development of the Bengali Lan- guage. Culcutta: Culcutta University Press. CHEN, Matthew Y. 2000. Tone Sandhi: Patterns across Chinese Dialects. Cambridge: Cambridge University Press.

260

JACKSON, Kenneth. 1953. Language and History in Early Britain. Edinburgh: The Edinburgh University Press. ––––. 1955. Contributions to the Study of Manx Phonology. Edinburgh: Thomas Nelson and Sons Limited. ––––. 1961. „Linguistic Geography and the History of the Breton Language“. Zeitschrift für celtische Philologie 28, 272–293. ––––. 1967. A Historical Phonology of Breton. Dublin: Dublin Institute for Advanced Studies. JANAŠ, Pětr. 1976. Niedersorbische Grammatik. Bautzen: Domowina. JOCZ, Lechosław. 2013. „Sandhi w językach łużyckich“. In Cychnerska, Anna (ed.), Sandhi w językach słowiańskich. Toruń: Wydawnictwo Naukowe Uniwersytetu Mi- kołaja Kopernika, 53–83. JONES, Glyn E. 1984. „The Distinctive Vowels and Consonants of Welsh“. In Ball, Martin J. – Jones, Glyn E. (eds.), Welsh Phonology: Selected Readings. Cardiff: Uni- versity of Wales, 40–64. JONES, Morris J. 1955. A Welsh Grammar. Historical and Comparative. Oxford: Cla- rendon Press. KACHRU, Braj B. 1969a. A Reference Grammar of Kashmiri. Urbana: University of Illinois. ––––. 1969b. „Kashmiri and Other Dardic Languages“. In Sebeok, Thomas A. (ed.), Current Trends in Linguistics. Vol. 5: Linguistics in South Asia. The Hague: Mouton, 284–306. ––––. 1973. An Introduction to Spoken Kashmiri. Urbana: University of Illinois. KACHRU, Yamuna. 2006. Hindi. Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins Publi- shing Company. KAKATI, Banikanta. 1972. Assamese, Its Formation and Development. Guwahati: La- wyer’s Book Stall. KELLOGG, Samuel H. 1876. A Grammar of the Hindi Language. London: Routledge & Kegan Paul. KHUBCHANDANI, Lachman M. 1969. „Sindhi“. In Sebeok, Thomas A. (ed.), Current Trends in Linguistics. Vol. 5: Linguistics in South Asia. The Hague: Mouton, 201– 234.

261

KIBRE, Nicholas J. 1997. A Model of Mutation in Welsh. Bloomington: Indiana Uni- versity Linguistics Club Publications. KIELHORN, Franz L. 1880. A Grammar of the Sanskrti Language. Bombay: Govern- ment Central Book Depot. KING, Christopher R. 1994. One Language, Two Scripts: the Hindi Movement in Nine- teenth Century North India. Bombay: Oxford University Press. KORTLANDT, Frederik. 1979. „The Old Irish Absolute and Conjunct Endings and Questions of Relative Chronology“. Ériu 30, 35–53. KORYTOWSKA, Anna. 2012. Sandhi w standardzie języka macedońskiego. Toruń: Wydawnictwo Naukowe Uniwersytetu Mikołaja Kopernika. KOSTIĆ, Djordje – MITTER, Alokananda – RASTOGI, K. G. 1975. A Short Outline of Hindi Phonetics. Calcutta: Indian Statistical Institute. KRČMOVÁ, Marie. 2008. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty. Ostrava: Os- travská univerzita v Ostravě. LAMB, William. 2003. Scottish Gaelic. München: Lincom. LAMPRECHT, Arnošt – ŠLOSAR, Dušan – BAUER, Jaroslav. 1977. Historický vývoj češtiny. Praha: SPN. LAVOIE, Lisa. 2001. Consonant Strength. New York – London: Garland. LE DÛ, Jean. 1986. „A sandhi survey of the Breton language“. In Andersen, Henning (ed.), Sandhi Phenomena in the Languages of Europe. Berlin – New York – Amster- dam: Mouton de Gruyter, 435–450. LEWANDOWSKI, Theodor. 1976. Linguistisches Wörterbuch 2. Heidelberg: Quelle & Meyer. LEWIS, Henry – PEDERSEN, Holger. 1937. A Concise Comparative Celtic Grammar. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht. LOTH, Joseph. 1892. Les mots latins dans les langues brittoniques. Paris: Émile Bouillon. ––––. 1907. „Les langues romane et bretonne en Armorique“. Revue Celtique 28, 374– 403. MACALISTER, Robert Alexander. 1945. Corpus Inscriptionem Insularum Celticarum I. Dublin: Stationery Office. MacAULAY, Donald. 1992a. The Celtic Languages. Cambridge: Cambridge University Press.

262

MacAULAY, Donald. 1992b. „The Scottish Gaelic Language“. In MacAulay, Donald (ed.), The Celtic Languages. Cambridge: Cambridge University Press, 137–248. MacDONELL, Arthur Anthony. 1910. Vedic Grammar. Strassburg: Karl J. Trübner. ––––. 1916. A Vedic Grammar For Students. Oxford: The Clarendon Press. MAFFEI, Angelus Francis Xavier. (1882). A Konkani Grammar. Mangalore: Basel Mission Press. MAJUMDAR, Paresh Ch. 1970. A Historical Phonology of Oriya. Culcutta: Sanskrit College. MAROUZEAU, Jules. 1961. Lexique de la terminologie linguistique. Paris: Geuthner. MASICA, Colin. 1991. The Indo-Aryan Languages. Cambridge: Cambridge University Press. MASTER, Alfred. 1967. A Grammar of Old Marathi. Oxford: Clarendon Press. MATASOVIĆ, Ranko. 2007. „Insular Celtic as a Language Area“. In Hildegard, L. C. Tristram (ed.), The Celtic Languages in Contact. Postdam: Postdam University Press, 93–112. MATHEWS, W. K. 1964. „Phonetics and Phonology in Hindi“. Le Maître Phonétique 102, 18–22. MATTHEWS, Peter H. 1974. „Sandhi“. In Matthews, Peter H., Morphology. An Intro- duction to the Theory of Word-Structure. Cambridge: Cambridge University Press, 97–115. McCONE, Kim. 1996. Towards a Relative Chronology of Ancient and Medieval Celtic Sound Change. Maynooth: The Cardinal Press. McGREGOR, Ronald S. 1987. Outline of Hindi Grammar. Oxford: Oxford University Press. McMANUS, Damian. 1997. A Guide to Ogam. Maynooth: An Sagart. MEDHI, Kaliram. 1936. Assamese Grammar and Origin of the Assamese Language. Guwahati: Kaliram Medhi, Panbazar, Guwahati. MEHROTRA, Ramesh Ch. 1980. Hindi Phonology: A Synchronic Description of the Contemporary Standard. Raipur: Bhashika Prakashan. MILTNER, Vladimír. 1978. Indie má jméno Bhárat. Praha: Panorama. MISRA, Satya Swarup. 1987. Sound Synthesis in Indo-European, Indo-Iranian and Sanskrit. History of Sanskrit Sandhi. Varanasi: Ashutosh-Prakashan Sansthan. MIZOKAMI, Tomio. 1981. Panjabi. Tokyo: University of Foreign Studies.

263

MONIER, Monier Williams. 2002. A Sanskrit-English Dictionary. The Bhaktivedanta Book Trust. MORGENSTIERNE, George. 1961. „Dardic and Kafir Languages“. In The Encyclope- dia of Islam. Vol. 2, Fasc. 25. Leiden: E. J. Brill, 138–139. NARANG, G. C. – BECKER, Donald A. 1971. „Aspiration and Nasalization in the Ge- neral Phonology of Hindi“. Language 47, 646–667. NÍ CHASAIDE, Ailbhe. 1999. „Irish“. In Handbook of the International Phonetic As- sociation. Cambridge: Cambridge University Press, 111–116. NORMAN, Kenneth R. 1994. „External Sandhi in Pāli“. In Norman, K. R., Collected Papers, Volume V. Oxford: The Pali Text Society, 169–177. Ó CUÍV, Brian. 1944. The Irish of West Muskerry. Dublin: DIAS. ––––. 1986. „Sandhi Phenomena in Irish“. In Andersen, Henning (ed.), Sandhi Pheno- mena in the Languages of Europe. Berlin – New York – Amsterdam: Mouton de Gruyter, 395–413. Ó DOCHARTAIGH, Cathair. 1992. „The Irish Language“. In MacAulay, Donald (ed.), The Celtic Languages. Cambridge: Cambridge University Press, 11–99 . Ó RAHILLY, Thomas Francis. 1946. Early Irish History and Mythology. Dublin: DIAS. ––––. 1972. Irish Dialects Past and Present. Dublin: DIAS. Ó SIADHAIL, Micheal. 1989. Modern Irish: Grammatical Structure and Dialect Va- riation. Cambridge: Cambridge University Press. OBERLIES, Thomas. 2001. Pāli. A Grammar of the Language of the Theravāda Ti- piṭaka. Berlin – New York: Walter de Gruyter. ––––. 2003. „Aśokan Prakrit and Pāli“. In Cardona, George – Jain, Dhanesh (eds.), In- do-Aryan Languages. Routledge: London – New York,161–203. OFTEDAL, Magne. 1956. A Linguistic Survey of the Gaelic Dialects of Scotland. Vol. III. The Gaelic of Leurbost, Isle of Lewis. (= Norsk Tidsskrift for Sprogvidenskap, Suppl. Bind IV). Oslo: H. Aschehoug & Co. (W. Nygaard). OHALA, Manjari. 1983. Aspects of Hindi Phonology. Delhi: Motilal Banarsidass. ––––. 1999. „Hindi“. In Handbook of the International Phonetic Association. Cambrid- ge: Cambridge University Press, 100–103. ONDRAČKA, Lubomír. 2000. Védské hymny I. Praha: DharmaGaia. OSTLER, Nicholas. 2007. Říše slova. Jazykovědné dějiny světa. Praha: Jiří Buchal – BB/art.

264

OttSl. 2000. Ottův slovník naučný. 22. díl. Rozkošný – Schloppe. Olomouc: Pase- ka/Agro. PALKOVÁ, Zdena. 2013. „Sandhiové modifikace v současné češtině“. In Cychnerska, Anna (ed.), Sandhi v językach słowiańskich. Toruń: Wydawnictwo Naukowe Uni- wersytetu Mikołaja Kopernika, 85–102. PATTANAYAK, Debi P. 1969. „Oriya and Assamese“. In Sebeok, Thomas A. (ed.), Current Trends in Linguistics. Vol. 5: Linguistics in South Asia. The Hague: Mouton, 122–152. PEDERSEN, Holger. 1909–1913. Vergleichende Grammatik der keltischen Sprachen I- II. Göttingen: Vandenhoeck and Ruprecht. PEI, Mario. 1966. Glossary of Linguistic Terminology. Garden City, New York: Doubleday Anchor. PEREIRA, José. 1971. Konkani, a Language. Dharwar: Karnataka University. ––––. 1973. Literary Konkani: A Brief History. Dharwar: Konkani Sahitya Prakashan. PHILLIPS, John D. 2004. Manx. München: Lincom. PIANKA, Włodzimierz – TOKARZ, Emil. 2000. Gramatyka konfrontatywna języków słowiańskich 1. Katowice: Śląsk. PILCH, Herbert. 1986. „Typology of the Celtic Mutations“. In Andersen, Henning (ed.), Sandhi Phenomena in the Languages of Europe. Berlin – New York – Amster- dam: Mouton de Gruyter, 105–113. PISCHEL, Richard. 1981. A Grammar of the Prākrit Language. Delhi: Motilal Banar- sidas. PLATTS, John T. 1920. A Grammar of the Hindūstānī or Urdū Language. London: Crosby Lockwood and Son. POKORNY, Julius. 1914. A Concise Old Irish Grammar and Reader. Dublin: Hodges, Figgis & Co., Ltd. ––––. 1969. Altirische Grammatik. Berlin: Walter de Gruyter. POŘÍZKA, Vincenc. 1972. Hindština I. – Hindī Language Course. Part I. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. PRESS, Ian. 1986. A Grammar of Modern Breton. Berlin – New York – Amsterdam: Mouton de Gruyter. RENOU, Louis. 1952. Grammaire de la langue védique. Lyon: Rue Victor – Lagrange. RHYS, John. 1877. Lectures on Welsh Philology. London: Trübner &Co.

265

––––. 1892. „The Inscriptions and Language of the Northern Picts“. Proceedings of the Society of Antiquaries of Scotland 26, 263–351. ––––. 1898. „A Revised Account of the Inscriptions of the Northern Picts“. Proceedings of the Society of Antiquaries of Scotland 32, 324–398. ROGERS, Henry. 1972. „The Initial Mutations in Modern Scots Gaelic“. Studia celtica 7, 63–85. ROSSI, A. V. 1974. „La posizione del ʻLahndiʼ e la situazione linguistica nel Panjab Pakistano“. Annali dellʼ Instituto Orientale di Napoli, N. S. 24, 347–365. RUSSEL, Paul. 1995. An Introduction to the Celtic Languages. London – New York: Longman. SAWICKA, Irena. 2001. An Outline of the Phonetic Typology of the Slavic Languages. Toruń: Wydawnictwo Naukowe Uniwersytetu Mikołaja Kopernika. ––––. 2008. „A Typology of the Slavic Sandhi“. Rocznik Sławistyczny LVII, 81–88. ––––. 2013. „Sandhi między jednostkami prozodycznymi. Wprowadzenie“. In Cychner- ska, Anna (ed.), Sandhi w językach słowiańskich. Toruń: Wydawnictwo Naukowe Uniwersytetu Mikołaja Kopernika, 47–49. SEN, Sukumar. 1960. A Comparative Grammar of Middle Indo-Aryan. Poona: Linguis- tic Society of India, Deccan College. ––––. 1975. Bhāṣār itibṛtta. Calcutta: Eastern. SHACKLE, Christopher – SNELL, Rupert. 1990. Hindi and Urdu since 1800. A Com- mon Reader. London: School of Oriental and African Studies. SHAPIRO, Michael C. 2003. „Hindi“. In Cardona, George – Jain, Dhanesh (eds.), Indo- Aryan Languages. London – New York: Routledge, 250–285. SHARMA, Aryendra. 1958. A Basic Grammar of Modern Hindi. New Delhi: Govern- ment of India, Ministry of Education and Scientific Research. SCHMIDT, Karl Horst. 2002. „Insular Celtic P- and Q-Celtic“. In Ball, Martin – Fife, James (eds.), The Celtic Languages. London – New York: Routledge, 64–98. SCHMIDT, Ruth. 1981. Dakhini Urdu: History and Structure. New Delhi: Bahri Publi- cations. SCHOLBERG, Henry C. 1962. Concise Grammar of the Hindi Language. London: Ox- ford University Press. SCHRIJVER, Peter. 1995. Studies in British Celtic Historical Phonology. Amsterdam: Rodopi.

266

SKARNITZL, Radek. 2011. Znělostní kontrast nejen v češtině. Praha: Epocha. SKERRETT, R. A. Q. 1975/1976. „Some Cases of Vowel Sandhi in the Irish of Erris“. Studia Celtica 10/11, 388–392. SMIRNOV, Yuri A. 1975. The Lahndi Language. Moscow: Nauka. SOMMERFELT, Alf. 1965. „The Phonemic Structure of the Dialect of Torr, Co. Done- gal“. Lochlann III, 237–277. STACK, Capt. George. 1853. A Grammar of the Sindhi Language. Bombay: American Mission Press. STEPHENS, Janig. 2002. „Breton“. In Ball, M. J. – Fife, J. (eds.), The Celtic Lan- guages. London – New York: Routledge, 349–409. STIEHL, Ulrich. 2011. Sanskrit-Kompendium. Heidelberg: Forkel-Verlag. STRACHAN, John. 1949. Old-Irish Paradigms and Selections form the Old-Irish Glos- ses. Dublin: Royal Irish Academy. SUSSEX, Roland – CUBBERLEY, Paul. 2006. The Slavic Languages. Cambridge: Cambridge University Press. SVOBODOVÁ, Renata. 2005. Moderní hindská literatura. [online] Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/18093/moderni-hindska-literatura [cit. 2014-09-21]. SWIFT, Catherine. 1997. Ogam Stones and the Earliest Irish Christians. Maynooth: St. Patrick´s College. ŠEFČÍK, Ondřej. 2005. „Klasifikace okluzívních konsonantů staroindičtiny“. Linguisti-

ca ONLINE. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/linguistica/art/sefcik/sef-006.pdf [cit. 2014-09-21]. TERNES, Elmar. 1970. Grammaire structurale du Breton de l’ile de Groix. Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag. ––––. 1973. The Phonemic Analysis of Scottish Gaelic. Hamburg: Helmut Buske Ver- lag. ––––. 1986. „A Grammatical Hierarchy of Joining“. In Andersen, Henning (ed.), Sandhi Phenomena in the Languages of Europe. Berlin – New York – Amsterdam: Mouton de Gruyter, 11–21. ––––. 1992. „The Breton language“. In MacAulay, Donald. (ed.), The Celtic Languages. Cambridge: Cambridge University Press, 371–452. –––– (ed.). 2001. Brythonic Celtic – Britannisches Keltisch. From Medieval British to Moderen Breton. Bremen: Hempen Verlag.

267

THOMAS, Alan R. 1972. „Derivational Complexity in Varieties of Contemporary Spo- ken Welsh“. Word 28:1–2, 166–186. ––––. 1992. „The Welsh Language“. In MacAulay, Donald (ed.), The Celtic Languages. Cambridge: Cambridge University Press, 251–345. THOMSON, Robert L. 1992. „The Manx language“. In MacAulay, Donald (ed.), The Celtic Languages. Cambridge: Cambridge University Press, 100–136 . THORNE, David A. 1993. A Comprehensive Welsh Grammar. Oxford: Blackwell. THURNEYSEN, Rudolf. 1909. Handbuch des Alt-Irischen. Heidelberg: Carl Winter’s Universitätsbuchhandlung. ––––. 1946. A Grammar of Old Irish. Dublin: The Dublin Institute for Advanced Stu- dies. TRUMPP, E. 1872. Grammar of the Sindhi Language Compared with the Sanskrit, Prakrit, and the Cognate Indian Vernaculars. London – Leipzig: Trubner & Co. VACEK, Jaroslav. 1971. Úvod do studia indických jazyků I. Praha: Universita Karlova v Praze. VAVROUŠEK, Petr. 2000. „K védské literatuře, mytologii a kultu“. In Ondračka, Lu- bomír (ed.), Védské hymny I. Praha: DharmaGaia, 111–177. VIDYABHUSHAN, NILMANI CH. – GHOSE, MOHENDRA K. 1983. A Pali Gram- mar. Delhi – Varanasi: Gajandra Singh. WACKERNAGEL, Jacob. 1896. Altindische Grammatik I. Lautlehre. Göttingen: Van- denhoeck und Ruprecht. WADHWANI, Yashodhara. 1997. Sindhi and Sanskrit: Linguistic and Literary Con- nection. Delhi: Sindhi Academy. WALI, Kashi – KOUL, Omkar N. 1971. Kashmiri: A Cognitive-descriptive Grammar. London: Routledge. WATKINS, Arwyn T. 2002. „Welsh“. In Ball, M. J. – Fife, J. (eds.), The Celtic Lan- guages. London – New York: Routledge, 289–348. WHITNEY, William Dwight. 2005. Sanskrit Grammar. Delhi: Motilal Banarsidass. (reprint druhého vydání z r. 1889) WIJESUNDERA, S. et al. 1988. Historical and Linguistic Survey of Dhivehi: Final Report. Colombo: University of Colombo. WILLIS, Penny. 1986. The Initial Consonant Mutations in Breton and Welsh. Bloo- mington: Indiana University Linguistics Club.

268

WITZEL, Michael. 1999. „Early Sources for South Asian Substrate Languages“. Mo- ther Tongue, Special Issue, October 1999, 1–76. WOOLNER, Alfred C. 1917. Introduction to Prakrit. Calcutta: Baptist Mission Press. ZBAVITEL, Dušan. 1985. Starověká Indie. Praha: Panorama. ZBAVITEL, Dušan – VACEK Jaroslav. 1996. Průvodce dějinami staroindické literatury. Třebíč: Arca JiMfa. ZEMAN, Jiří. 2008. Základy české ortoepie. Praha: Gaudeamus. ZIEBA – STIEHL, Ulrich. 2002. „The Original Pronunciation of Sanskrit“. [online]. Dostupné z: http://www.sanskritweb.net/deutsch/ipa_sans.pdf [cit. 2014-06-22]. ZIMMER, Heinrich. 1898. „Matriarchy among the Picts“. In Henderson, George (ed.), 2010. Leabhar nan Gleann. Edinburgh: Norman Macleod.

269

270

Anotace Disertační práce přináší synchronní a komparativní popis některých změn na úrovni slova z hlediska foneticko-fonologického. Předmětem zkoumání se staly jazyky indo- árijské (védský a klasický sanskrt, jazyk páli, hindština) a jazyky keltské (irština, skot- ská gaelština, velština, bretonština), neboť se vyznačují bohatostí a rozmanitostí hlásko- vých změn na úrovni slova. V indoárijských jazycích jsou dané změny podmíněny pře- vážně fonologicky a tradičně jsou označovány termínem sandhi. V keltských jazycích jsou tyto změny naopak podmíněny převážně gramaticky a jsou označovány termínem mutace (lenizace, nazalizace, spirantizace, provekce, prevokalická aspirace). Jak sandhi, tak mutace mohou probíhat externě (na hranicích slov) i interně (na morfémové hranici uvnitř slov); práce se zaměřuje především na změny externí. Závěrečná vzájemná typo- logická komparace výsledků zkoumání přináší shody a odlišnosti mezi oběma větvemi jazyků, resp. mezi jednotlivými jazyky. Krátce je pojednáno také o sandhi ve slovan- ských jazycích s cílem ukázat, že se se sandhi lze setkat i na domácí půdě.

Abstract The dissertation thesis presents a synchronic and comparative description of some changes at the word level from a phonological perspective. Two language branches were subjects of our investigation, namely Indo-Aryan languages (Vedic and Classical Sanskrit, Pāli, Hindi) and Celtic languages (Irish, Scottish Gaelic, Welsh, Breton), hav- ing been chosen for the richness of sound changes at the word level. In the Indo-Aryan languages these changes are for a large part conditioned phonologically, and they are traditionally called sandhi. On the other hand, in the Celtic languages they are conditioned grammatically and/or lexically, being known by the name mutation (lenition, nasalization, spirantization, provection, prevocalic aspiration). Both sandhi and mutation may take place externally (at word boundaries) and internally (at morpheme boundaries); the work focused mostly on the external changes. A mutual typological comparison of the changes in these two language branches show agreements and differ- ences between them, that is, between the mentioned languages. As a supplement the thesis contains an appendix dealing with sandhi changes in Slavic languages in order to demonstrate that the phenomena under consideration are not a feature of the Indo-Aryan and Celtic languages only.

271