Západo česká univerzita v Plzni Fakulta filozofická

Diplomová práce

2016 Nela Všeti čková

Západo česká univerzita v Plzni Fakulta filozofická

Diplomová práce

Československo-německé vztahy mezi lety 1945 až 1997 s ohledem na Svazy vyhnanc ů a jejich roli Nela Všeti čková

Plze ň 2016

Západo česká univerzita v Plzni Fakulta filozofická Katedra historických v ěd

Studijní program Historické v ědy

Studijní obor Moderní d ějiny

Diplomová práce Československo-německé vztahy mezi lety 1945 až 1997 s ohledem na Svazy vyhnanc ů a jejich roli Nela Všeti čková

Vedoucí práce: PhDr. Dipl.-Pol. Martin Je řábek, Ph.D. Katedra historických v ěd Fakulta filozofická Západo české univerzity v Plzni

Plze ň 2016

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatn ě a použila jen uvedených pramen ů a literatury.

Plze ň, duben 2016 ......

Na tomto míst ě bych ráda pod ěkovala vedoucímu mé diplomové práce PhDr. Dipl.-Pol. Martinu Je řábkovi, Ph.D. za cenné rady a p řipomínky, které byly nápomocny p ři jejím zpracování. Velké pod ěkování pat ří také Raimundu Paleczkovi, členu p ředstavenstva Sudeton ěmeckého Landsmannschaftu, za jeho neocenitelnou pomoc p ři mé cest ě do v Mnichova, ale také cenné post řehy a materiály, které mi poskytl. Nelze opomenout pod ěkovat také Mathiasovi Dörrovi z Ackermann Gemeinde za zprost ředkování materiál ů z archivu AG a p řínosné post řehy týkající se Ackermann Gemeinde.

Obsah 1 ÚVOD ...... 1

2 ODSUN NEBO VYHNÁNÍ? ...... 6

2.1 Divoký odsun ...... 7 2.2 Organizovaný odsun ...... 10 2.3 Souhrn ...... 13 3 VZNIK VYHNANECKÝCH SVAZ Ů V SRN ...... 14

3.1 Ackermann Gemeinde ...... 15 3.2 Witikobund ...... 18 3.3 Seliger Gemeinde ...... 20 3.4 Sudeton ěmecká rada jako zahrani čně-politický orgán ...... 22 3.5 Sudeton ěmecký Landsmannschaft jako mluv čí „Volksgruppe“ ...... 24 3.6 Rekapitulace ...... 28 4 SUDETON ĚMECKÝ LANDSMANNSCHAFT A ČESKOSLOVENSKO V LETECH 1945–1989 ...... 30

4.1 Wiesbadenská dohoda ...... 31 4.2 Šedesátá léta ve stínu Mnichova ...... 35 4.3 Pražská smlouva 1973 ...... 39 4.4 Manifest 79...... 47 4.5 Bilance let 1945–1989 ...... 48 5 NOVÁ ETAPA VÝVOJE ČESKO-NĚMECKÝCH VZTAH Ů ...... 50

5.1 Rok 1989: Nový za čátek? ...... 50 5.2 SL a smlouva mezi ČSFR a SRN 1992 ...... 54 5.3 Českon ěmecká deklarace: úsp ěch či porážka? ...... 59 5.4 Sumarizace porevolu čního období ...... 68 6 ZÁV ĚR ...... 71

7 SEZNAM ZKRATEK ...... 74

8 SEZNAM LITERATURY A PRAMEN Ů ...... 75

8.1 Nevydané prameny ...... 75 8.2 Vydané prameny a právní dokumenty ...... 75

8.3 Periodika ...... 76 8.4 Literatura ...... 76 8.5 Internetové zdroje ...... 79 9 RESUME ...... 80

10 PŘÍLOHY ...... 82

1 ÚVOD Druhá sv ětová válka a povále čný odsun N ěmc ů zanechal ve vzájemných vztazích mezi Československem a N ěmeckem hluboké jizvy. Vlivem nacistické okupace a s tím spojených perzekucí se rozpoutala vlna vyhán ění a odsunu N ěmc ů z českých zemí na základ ě uplat ňování kolektivní viny. Sudetští N ěmci p řesídlení z českých zemí byli nuceni se se svou těžkou rolí v nové, válkou zni čené zemi vypo řádat. Proto za čaly v Německu vznikat vyhnanecké svazy. Úst ředním cílem se jim stala pot řeba hájit a podporovat zájmy sudeton ěmeckých obyvatel. Diplomová práce analyzuje česko- německé vztahy s ohledem na vyhnanecké spolky p ůsobící v Spolkové republice Německo.

Hlavním cílem diplomové práce je zhodnotit roli svaz ů vyhnanc ů v rámci formování československo-německých vztah ů. S přihlédnutím k povále čnému odsunu Němc ů jsou analyzovány základní požadavky vyhnaneckých sdružení v ůč i Československu. Dalším cílem je vyzdvihnout základní mezníky ve vývoji československo-německých vztah ů. S ohledem na jednotlivé smlouvy a deklarace uzav řených b ěhem let 1945–1997 je zde snaha podchytit vývoj československo- německých vztah ů a zárove ň je zmapována role svaz ů vyhnanc ů p ři jednáních, a to zda byly v ůbec p řítomny či ne. Diplomová práce se tak snaží prohloubit studium česko-německých vztah ů p ředevším z pozice jejich reflexe sudeton ěmeckými organizacemi.

Diplomová práce sestává ze čty ř tematických blok ů. Pro kontextuální zasazení je v prvním bloku rozebrán odsun N ěmc ů z Československa. Kapitola shrnuje události jak divokého, tak organizovaného odsunu. Pozornost je věnována akcím, které jsou spojeny s jednotlivými fázemi vysídlení. Tato kapitola se též stru čně zaobírá dekrety prezidenta republiky, které právn ě ukotvily samotný odsun a v následných diskuzích hrály důležitou roli.

Druhá část se v ěnuje vzniku vyhnaneckých svaz ů, jejich hlavní myšlenky a cíle. Do vyhnaneckých spolk ů jsou zahrnuta tzv. názorová uskupení (Gesinnungsgemeinschaften ), z nichž vzešel jeden z nejvýrazn ějších mluv čích sudeton ěmecké skupiny, a to Sudeton ěmecký Landsmannschaft. První podkapitola

1

zahrnuje vznik Ackermann Gemeinde, katolického vyhnaneckého uskupení. Nejradikáln ější spolek zt ěles ňuje Witikobund, jenž svou tradici vystav ěl na bývalých nacistických strukturách. T řetí, nejpozd ěji vzniknuvší spolek, p ředstavuje Seliger Gemeinde, který získal inspiraci v prvorepublikové n ěmecké sociální demokracii. Práv ě tato uskupení se podílela na vzniku Sudeton ěmeckého krajanského sdružení s jeho zahrani čně politickým orgánem Sudeton ěmeckou radou. V diplomové práci jsou rozebrány události s ohledem na Sudeton ěmecký Landsmannschaft jako zast řešující orgán jednotlivých sdružení. Pokud byly dostupné dokumenty týkající se jednotlivých názorových uskupení, byly do této diplomové práce zahrnuty.

Druhá kapitola se zam ěř uje na rozbor díl čích moment ů česko-německých vztah ů po druhé sv ětové válce do roku 1989. Zde je zahrnuta Wiesbadenská dohoda jako první akt vzájemných rozhovor ů. Šedesátá léta reprezentuje diskuze o platnosti Mnichovské dohody, která se stala klí čovým problémem v urovnání vztahu mezi Čechy a N ěmci. St ředem pozornosti analýzy byla programová prohlášení, která b ěhem n ěkolika desetiletí po válce formovala základní postoje Sudeton ěmeckého krajanského sdružení, a to p ředevším Stanovisko sudeton ěmecké rady k sudetské otázce (tzv. 20 bod ů) z roku 1961 a klí čový programový dokument Manifest 79, jenž postupn ě vykrystalizoval z diskuzí vedených kolem Pražské smlouvy z roku 1973. Ta rovn ěž nez ůstala v diplomové práci opomenuta. I p řesto, že hraničním rokem mezi jednotlivými kapitolami se stal rok 1989, osmdesátá léta nejsou na stránkách této práce reflektována, vzhledem k tomu, že mezi českou stranou a sudeton ěmeckými sdruženími neprobíhala zásadní jednání.

Poslední oddíl diplomové práce mapuje klí čové aspekty vzájemné spolupráce po roce 1989, kdy ob ě strany p ředpokládaly jisté uvoln ění nap ětí v oboustranném dialogu. Hlavní osobnost na cest ě k urovnání česko-německých vztah ů p ředstavoval Václav Havel. Jeho vst řícné kroky v ůč i p ředstavitel ům n ěmecké strany jsou p ředm ětem jedné podkapitoly tohoto tematického bloku. Zlepšení vzájemných vztah ů se promítlo do jednáních o nové vzájemné smlouv ě. Ta vyústila do smlouvy mezi ČSFR a SRN, která je zde také reflektována s ohledem na zapojení vyhnaneckých organizací s jejich podn ěty a reflexí daných událostí. I p řesto, že pro mnohé vysoké činitele obou zemí a sudeton ěmeckých spolk ů p ředstavovala smlouva z roku 1992 zásadní zlom, byl efekt opa čný a vzájemné rozhovory posléze utichly. Po krátkém intermezzu se oboustranné 2

dialogy op ět otev řely. V diplomové práci je rozebrán projev Václava Havla v Karolinu, jenž vedl k op ětovné snaze obou stran se definitivn ě dohodnout. Tyto snahy vyústily do Česko-německé deklarace uzav řené v roce 1997. Práce zahrnuje snahy sudeton ěmeckých spolk ů o prosazení svých požadavk ů do této nové smlouvy v četn ě jejich stanovisek. Tato poslední významná smlouva je neustále p ředm ětem diskuze ze strany sudeton ěmeckých organizací, proto získala zna čný prostor i v této práci.

Pro zpracování diplomové práce bylo využito množství více či mén ě d ůležitých zdroj ů, které jsou uvedeny v seznamu literatury. Cílem následujících řádk ů bude zhodnotit p řínos úst ředních pramen ů. P ředem je vhodné uvést, že pro získání důležitých zdroj ů a informací týkajících se tématu této diplomové práce absolvovala autorka studijní cestu do Mnichova. Zde se setkala v Sudetendeutsches Haus s představitelem sudeton ěmeckého sdružení Raimundem Paleczkem. Na základ ě rozhovoru se autorka dozv ěděla úst řední témata, která považují vyhnanecké organizace za d ůležité v jejich historii. Rozhovor pomohl primárn ě s utvá řením struktury diplomové práce. P ři své cest ě navštívila autorka také rozsáhlou knihovnu Colegia Carolina, kde ji bylo umožn ěno získat reprodukce zdroj ů, které jsou v České republice nedostupné. Dále autorka navštívila archiv Ackermann-Gemeinde, z něhož autorka získala prohlášení spolku p ředevším k Pražské smlouv ě a Česko-německé deklaraci. Zde autorka nahlédla také do Mitteilungsblatt der Ackerman Gemeinde, úst ředního spolkového periodika.

Základním stavebním kamenem celé diplomové práce se staly dobové dokumenty, a ť se jednalo o programová prohlášení jednotlivých vyhnaneckých svaz ů, oficiální stanoviska t ěchto sudeton ěmeckých zástupc ů či oficiální zn ění jednotlivých smluv. Pro zpracování diplomové práce posloužily dokumenty již sesbírané v publikacích Ernsta Nittnera, 1 Fritze Petera Habela 2 či Ericha Maiera. 3 Přínos jednotlivých autor ů k danému tématu spo číval především v jejich perspektiv ě či v časovém rozp ětí jejich publikací. Ernst Nittner sesbíral dokumenty týkající se sudeton ěmecké otázky p ředevším v období první poloviny dvacátého století s kone čným rokem 1967. Fritz Peter Habel rozší řil sbírku dokument ů až do roku 2002.

1 NITTNER, Ernst, Dokumente zur Sudetendeutschen Frage 1916–1967 , München 1967. 2 HABEL, Fritz, Peter , Dokumente zur Sudetenfrage. Unerledigte Geschichte , München 2003. 3 MAIER, Erich, 40 Jahre Sudetendeutscher Rechtskampf. Die Arbeit des Sudetendeutschen Rates seit 1947 , München 1987. 3

Oproti Nittnerovi využívá pouze díl čí části dokument ů. Erich Maier nashromáždil dokumenty mapující činnost Sudeton ěmecké rady.

Pro pot řeby diplomové práce bylo využito množství sekundární literatury, a to především p řísp ěvky v českém a n ěmeckém jazyce. Publikace byly zap ůjčeny z fond ů knihovny Collegia Carolina, Národní knihovny České republiky či Studijní a v ědecké knihovny Plze ňského kraje.

Odsun N ěmc ů p ředstavuje v tuzemské i zahrani ční v ědecké produkci hojn ě zastoupené téma. Díl čí zdroj pro danou problematiku p ředstavovala monografie Tomáše Sta ňka Odsun N ěmc ů z Československa 1945–1947 .4 Autor se zde v ěnuje podrobné analýze povále čných událostí. Krom ě toho neopomn ěl zahrnout postavení jednotlivých německých skupin.

Problematikou vzniku sudeton ěmeckých vyhnaneckých sdružení se v německém prost ředí zabývalo velké množství autor ů, v českém prost ředí se nachází již mén ě přísp ěvk ů. Úst ředním dílem zpracovávajícím tematiku spolk ů se stala monografie Tobiase Wegera „Volkstumkampf“ ohne Ende? ,5 jejíž hlavní motiv zahrnoval vznik a vývoj sudeton ěmeckých organizací v letech 1945–1955. Weger zde zpracovává problematiku po čáte čního vývoje vyhnaneckých spolk ů. Díl čím zdrojem pro zpracování vzniku Sudeton ěmeckého Landsmannschaftu se stala publikace autor ů Georga Herde a Alexy Stolze, 6 v té však autorka objevila n ěkteré nejasnosti ve výkladu tématu. 7 Tato kniha analyzuje vznik Sudeton ěmeckého Landsmannschaftu s ohledem na jeho jednotlivé podskupiny, které jej formovaly. Z českých autor ů se tématu sudeton ěmeckých uskupení v ěnoval nap říklad Václav Kural ve své studii Hlavní

4 STAN ĚK, Tomáš, Odsun N ěmc ů z Československa 1945–1947 , Praha 1991. 5 WEGER, Tobias, „Volkstumkampf ohne Ende? Sudetendeutsche Organisationen 1945–1955 , Frankfurt am Main 2008. 6 HERDE Georg, STOLZE, Alexa, Die Sudetendeutsche Landsmannschaft. Geschichte, Personen, Hintergründe - eine kritische Bestandsaufnahme , Köln 1987. 7 Nap ř. P řijetí sudeton ěmeckých zástupc ů u Konrada Adenauera po podepsání Eichstättské adventní deklarace. Herde a Stolze zde uvád ějí, že p ředstavitelé byly u kanclé ře p řijati 14. února 1950, avšak auto ři zde citují úryvek rozhovoru z Volksbote z 20. 12. 1949. Oficiální p řijetí t ěchto p ředstavitel ů se uskute čnilo 14. prosince 1949, čtrnáct dní po podpisu prohlášení. Tento bod však nebyl problematický pouze u této monografie, Václav Kural ve své studii uvádí datum 14. února 1950. Rovn ěž zde nelze souhlasit, vzhledem k tomu, že v lednu 1950 byla podepsána mnohem úsp ěšn ější Detmoldská deklarace. 4

organizace sudeton ěmeckých vysídlenc ů v SRN 1945–1989 ,8 který zde stru čně nastínil vývoj Sudeton ěmeckého Landsmannschaftu.

Vzájemnými vztahy mezi Československem a SRN b ěhem povále čných let se zabývá velmi malé množství autor ů. Situace sudeton ěmeckých spolk ů je částe čně analyzována v přísp ěvcích týkajících se vývoje spolk ů, avšak chybí zde kontextuální uchopení této problematiky do vzájemných česko-německých styk ů.

Česko-německé vztahy po roce 1989 na mezistátní úrovni jsou jak v českém, tak v německém prost ředí reflektovány mnohem více než p ředrevolu ční období. Významnými pro zpracování diplomové práce byly sborníky v ěnované zahrani čním politikám obou stát ů. Vztahy SRN ke stát ům st řední Evropy 9 reflektují zahrani ční politiku SRN jak na bilaterální, tak na multilaterální rovin ě. Pro pot řeby diplomové práce posloužila zejména studie Miroslava Kunštáta Německo a Česká republika .10 Postavení sudeton ěmeckých sdružení ve vzájemných vztazích je v české i n ěmecké literatu ře reflektováno okrajov ě.

Na tomto míst ě je nutné objasnit terminologii, která je v diplomové práci užívána. V prost ředí česko-německých vztah ů s ohledem na svazy vyhnanc ů představuje zna čně problematický aspekt samotný akt vysídlení n ěmeckého obyvatelstva z pohrani čních oblastí. Pro povále čný transfer se v českém prost ředí využívá termín ů odsun či vysídlení, vzhledem k tomu že zde nenabývá negativních konotací. Z pohledu n ěmeckých vyhnaneckých spolk ů jsou povále čné události ozna čovány za vyhnání. Tento pojem sebou nese b řemeno spojené s křivdami a činy spojenými se samotným aktem vyhnání. Pro pot řeby diplomové práce jsou zde využívány oba tyto pojmy, vzhledem k tomu, že jsou zde jednotlivé aspekty vývoje analyzovány ve vzájemném vztahu.

8 KURAL, Václav, Hlavní organizace sudeton ěmeckých vysídlenc ů v SRN 1945–1989 . In: KURAL, Václav (ed.), Studie o sudeton ěmecké otázce, Praha 1996, s. 23–53. 9 HANDL, Vladimír, HON, Jan, PICK, Otto (eds.), Vztahy SRN ke stát ům st řední Evropy , Praha 1998. 10 KUNŠTÁT, Miroslav, Německo a Česká republika . In: HANDL, Vladimír, HON, Jan, PICK, Otto (eds.), Vztahy SRN ke stát ům st řední Evropy, Praha 1998, s. 197–214. 5

2 ODSUN NEBO VYHNÁNÍ? Na sklonku války, když se již schylovalo k definitivní porážce nacistické T řetí říše, výrazn ě stoupl odpor československého lidu v ůč i n ěmecké okupaci. Vále čné zlo činy a praktikování kolektivní viny nacistickým N ěmeckem vedlo v záv ěru války a v povále čném období k oplácení stejnou mincí na n ěmeckém obyvatelstvu v Československu. Negativní postoj Čech ů sm ěř oval práv ě proti sudeton ěmeckému obyvatelstvu a vyvrcholil n ěkolika excesy spojenými p ředevším s jejich odsunem. Idea odsunu N ěmc ů z území Československa se objevila již v roce 1939, když postupn ě stoupala n ěmecká agrese. Mezi lety 1942–1943 ji akceptovali p ředstavitelé československého exilu spolu se zástupci protihitlerovské koalice. Mocnosti postavené proti Hitlerovi sledovaly v povále čném odsunu N ěmc ů možnost urovnání integrity a nastolení rovnováhy sil v Evrop ě.

Budoucí odsun N ěmc ů za čal Edvard Beneš projednávat s vůdčími osobnostmi komunistické strany b ěhem návšt ěvy v Moskv ě koncem roku 1943. Myšlenka odsunu zprvu nezískala mezi moskevskými komunisty na popularit ě. Avšak s projednáváním plánu v něm shledala vysoký politický potenciál, jehož cht ěla náležit ě využít. A tak byl SSSR první mocností, která do své okupa ční zóny vysídlence p řijímala. 11

Německá otázka se stala také jedním z bod ů vládního jednání v roce 1945. Nakonec se 11. kv ětna představitelé shodli na tom, že „N ěmce a Ma ďary, kte ří se tak těžce proh řešili proti našim národ ům v republice, budeme považovat za zbavené státního občanství a p řísn ě je potrestáme“.12 Prohlášení vlády již nebránilo ni čemu v cest ě za čít s vysídlením N ěmc ů. Vzhledem k tomu, že dosud neexistoval jediný dokument, který by tuto problematiku právn ě ošet řil, zvedla se vlna živelných a svévolných akcí.

Výrazný nedostatek spojený s transferem n ěmeckých obyvatel do N ěmecka představovaly ú řady státní samosprávy, které se v prvních povále čných letech teprve postupn ě konsolidovaly. Mnohdy se tak stávalo, že do ú řad ů nastoupili lidé bez adekvátního vzd ělání. Tyto problémy se projevily na nedostate čné informovanosti o

11 STAN ĚK, s. 88. 12 KU ČERA, Jaroslav, Odsun nebo vyhnání? , Praha 1992, s. 11. 6

stávající situaci a chyb ějícími či špatn ě vydávanými pokyny. Do n ěkterých míst se aktuální na řízení v ůbec nedostalo.

Národní výbory nebo správní komise vydávaly b ěhem prvních týdn ů po válce sm ěrnice, které řešily otázku n ěmeckého obyvatelstva. Prvním na řízením, které se Němc ů dotklo, bylo ur čení zásad pro jejich pohyb na ve řejnosti. Náplní tohoto na řízení se stal zákaz pohybu obyvatel n ěmecké národnosti mimo domovské obce, zákaz vycházení v no čních hodinách a zákaz pohybovat se po ve řejných za řízeních, zejména po parcích a lesích a využívat prostředk ů hromadné dopravy. Každý N ěmec musel být ozna čen páskou s písmenem N, jako N ěmec. 13

Němci, kte ří m ěli být odsunuti, byli internováni do shromaž ďovacích tábor ů. Základním ú čelem t ěchto tábor ů bylo p ředevším získat p řehled o n ěmeckém obyvatelstvu, a zárove ň jej využít jako snadnou levnou pracovní sílu. Tato za řízení sloužila jako hlavní p říprava a výchozí bod k odsunu. Ve v ětšin ě interna čních tábor ů panovaly neuspokojivé podmínky. Chyb ěl zde základní zdravotnický materiál, potraviny, oble čení či vyškolený personál. Mnohé p řipomínaly lágry z dob nacistické okupace a v lec čem se podobaly. N ěmci zde museli vykonávat r ůzné p ředevším pod řadné práce, které často neodpovídaly jejich zdravotnímu stavu. Informace o situaci v interna čních táborech vyvstávaly postupn ě na povrch, avšak česká ve řejnost, ovšem ovlivn ěná událostmi druhé sv ětové války, p řistupovala k těmto zprávám apaticky. 14

2.1 Divoký odsun Divokým odsunem je ozna čováno období od konce kv ětna do za čátku srpna 1945. 15 Tato etapa je charakteristická nedostate čnou p řípravou všech zainteresovaných skupin. Odsun n ěmeckých obyvatel probíhal bez jednotného vedení či sm ěrnic, a tak se ve většin ě p řípad ů jednalo o velmi tvrdé a nelidské postupy. Informace o odsunu dostali Němci v zásad ě n ěkolik hodin p ředem bez jakékoliv možnosti p řípravy. Postižení akté ři tak nem ěli dostatek času získat alespo ň p řim ěř enou zásobu potravin či dostatek množství náhradního oble čení. Hlavním problémem p ři opoušt ění českých oblastí pro Němce byla nízká váha zavazadel, která si mohli vzít sebou do shromaž ďovacích

13 BRANDES, Detlef, Der Weg zur Vertreibung 1938–1945. Pläne und Entscheidungen zum „Transfer“ der Deutschen aus der Tschechoslowakei und aus Polen , München 2001, s. 378. 14 STAN ĚK, s. 66–68. 15 KU ČERA, s. 13. 7

tábor ů. Akceptovatelná váha zavazadel se pohybovala od 30 do 60 kilogram ů. Omezeny byly také finan ční rezervy. Povoleno bylo maximáln ě 1000 n ěkde však jen 100 marek, cennosti v ůbec. 16 Němci tak odcházeli pouze se základními v ěcmi, které sta čili b ěhem krátké doby nashromáždit. B ěhem jejich transportu do tábor ů a následn ě do N ěmecka se museli n ěkolikrát podrobit kontrole, p ři kterých jim v ětšinou byly cílen ě odebrány také osobní v ěci se snahou je poškodit a doty čné ponížit. N ěmci tak p řicházeli do své nové vlasti v zásad ě bez ni čeho a vyvstával zde velký problém s novým za čátkem ve vztahu k integraci do b ěžné spole čnosti.

Významné postavení m ěla v rámci divokého odsunu československá armáda. V polovin ě kv ětna 1945 vydal generál Zden ěk Novák, velitel pražského velitelství Alex, který m ěl na starost koordinaci obsazení sudeton ěmeckých území, rozkaz „vykázat všechny N ěmce z území historických hranic“ . 17 Jednání voják ů upravovala sm ěrnice s názvem Desatero československého vojáka v pohrani čním území , která poukazovala na vinu n ěmeckého obyvatelstva, které neslo na bedrech veškeré nacistické zlo činy. Tomuto rozkazu se nevyhnuly ani ženy a d ěti. 18

Samotné události divokého odsunu byly doprovázeny četnými protiprávními jednáními. B ěžn ě se praktikovaly hromadné domovní prohlídky, rozsáhlá zatýkání a zabavování n ěmeckého majetku. Na území osvobozeném Rudou armádou probíhalo nes četné množství krádeží, znásil ňování žen, lyn čování n ěmeckých obyvatel. Na druhé stran ě v oblastech osvobozených americkou armádou se vojáci snažili události spojené s odsunem mnohem více korigovat, i p řesto ani zde N ěmci neunikli velkému množství represí.

Divoký odsun p ředstavoval pro československou stranu na mezinárodním poli velký problém. Okupa ční mocnosti nebyly ochotny přijímat transporty s odsunutými Němci. Jediným, kdo povolil p řijímání transport ů do své oblasti, byl SSSR. Ostatní velmoci trvaly na jasném plánu odsunu n ěmeckého obyvatelstva. 19

Příkladem za všechny události tzv. divokého odsunu N ěmc ů z Československa lze uvést dva klí čové momenty, a to Brn ěnský pochod smrti a d ění v Ústí nad Labem

16 BENEŠ, Zden ěk, PEŠEK, Ji ří, Die Durchführung der Zwangsaussiedlung . In: BENEŠ, Zden ěk, KURAL, Václav (eds.), Geschichte verstehen, s. 223. 17 Tamtéž, s. 220. 18 Tamtéž. 19 KU ČERA, s. 14. 8

spojené s požárem muni čního skladu. Pro dokreslení situace v této diplomové práci bude rozebrán p říklad z Ústí nad Labem.

Celá situace se odehrála 31. července 1945, kde vybuchl muni ční sklad v ústecké části Krásné B řezno. Výbuchy a následný požár si vyžádal 27 ob ětí a desítky zran ěných. 20 Exploze skladu byla dávána za vinu zdejším N ěmc ům. Bezprost ředn ě po událostech v muni čním sklad ě se rozpoutaly rozsáhlé masakry n ěmeckých obyvatel na předm ěstí Ústí nad Labem. N ěmci byli lyn čováni, st říleni, n ěkte ří z nich shozeni do Labe, kam po nich p říslušníci československé armády pálili. Historici odhadují po čet ob ětí od 30 do 50, n ěmecká historiografie uvád ěla od 200 do 2000 mrtvých. 21 Rudé právo tuto událost reflektovalo se slovy: „Záke řný útok nacistických žhá řů v Ústí a zprávy o řád ění sprostých n ěmeckých Werwolf ů 22 došly odpov ědi v jednomyslném hn ěvivém výk řiku celého našeho lidu: ‚Pry č s N ěmci z naší zem ě. Pohrani čí vy čistíme železnou rukou.‘”23

Od poloviny června se objevovaly první snahy systematického a koordinovaného uchopení celého odsunu. Českoslovenští zástupci podílející se na odsunu N ěmc ů se tak snažili odsun urychlit a zna čně zefektivnit. Byly ur čeny železni ční trat ě, po kterých N ěmci m ěli být odváženi. Zárove ň s tím se vládnoucí garnitura snažila konsolidovat jednotlivé zainteresované správní orgány a p řesn ě vymezit jejich pravomoci.

Výrazný vliv na pr ůběh odsunu m ěla Postupimská konference konaná na přelomu července a srpna 1945. Mocnosti apelovaly na Československo, aby zastavilo akce spojené s odsunem. I p řes po čáte ční skepsi Velké trojky k událostem spojených s vysídlením německých obyvatel, nakonec na požadavek odsunu N ěmc ů p řistoupily. Základní podmínku pro povolení odsunu reprezentovala organizovanost a správní uchopitelnost celé vysidlovací akce. Posv ěcením odsunu protihitlerovskou koalicí odstartovalo fázi organizovaného odsunu. 24

20 BENEŠ, PEŠEK, s. 225. 21 STAN ĚK, s. 77. 22 Jako Werwolfové byli ozna čování n ěmecké záškodnické jednotky. V souvislosti s odsunem se snažili československé armád ě znesnadnit obsazování pohrani čních oblastí. Členové této organizace rovn ěž protestovali proti vysídlení N ěmc ů z Československa. Práv ě Werwolfové byli považováni jako str ůjci výbuchu v Ústí nad Labem, pravá p říčina se však dosud nepoda řila objasnit. 23 Rudé právo 2. 8. 1945, 25/73, s. 1. 24 STAN ĚK, s. 90–93. 9

2.2 Organizovaný odsun Po postupimské konferenci se čelní představitelé ČSR ihned soust ředili na p řípravy organizovaného odsunu. Československá vláda si vyty čila dva základní úkoly. První z nich zahrnoval právní ukotvení veškerých událostí a čin ů spojených s odsunem. Zejména se jednalo o právní postavení vysídlených Němc ů, avšak sm ěrnice m ěla zahrnovat také otázky spojené s majetkem, firmami, hospodá řstvími a veškerými poz ůstalostmi, které po sob ě vyhnaní N ěmci zanechali.

Na základ ě požadavk ů mocností podepsal tehdejší prezident ČSR Edvard Beneš dekrety, které upravovaly otázky spojené s odsunem. Dne 21. června 1945 signoval prezident dekret číslo 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychlení rozd ělení zem ědělského majetku. Podle na řízení byla p ůda konfiskována všem osobám n ěmecké národnosti bez ohledu na státní p říslušnost. Výjimku získali pouze ti, kte ří se podíleli na boji p ři osvobození Československa. 25

Dekret číslo 33/1945Sb. vydaný 2. srpna 1945 upravoval otázku státního ob čanství týkajícího se p ředevším N ěmc ů a Ma ďar ů. Na základ ě tohoto ustanovení ti, kte ří podle p ředpis ů cizí okupa ční moci „nabyli státní p říslušnosti n ěmecké nebo ma ďarské, pozbyli dnem nabytí takové státní p říslušnosti československého státního ob čanství“. 26 Ostatní obyvatelé n ěmecké národnosti p řišli o československé ob čanství v den vydání tohoto ustanovení. V ětšina z nich byla zbavena československého ob čanství a podle dekretu číslo 71/1945 Sb. z 19. zá ří 1945 platila pro toto obyvatelstvo pracovní povinnost. Tu m ěli muži ve v ěku 14 až 60 let a ženy ve v ěku 15 až 50 let. Výjimku tvo řily t ěhotné ženy, matky starající se o dít ě mladší šesti let či osoby t ělesn ě nebo duševn ě postižené. 27

Následoval dekret o konfiskaci nep řátelského majetku a fondech národní obnovy číslo 108/1945 Sb. podepsaný 25. října 1945. Tento dekret upravoval zabavování německého majetku, z něhož mohli být osvobozeni ti N ěmci, kte ří mohli prokázat, že

25 Dekret presidenta republiky č. 12/1945 Sb. ze dne 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozd ělení zem ědělského majetku N ěmc ů, Ma ďar ů, jakož i zrádc ů a nep řátel českého a slovenského národa. 26 Ústavní dekret presidenta č. 33/1945 Sb. republiky ze dne 2. srpna 1945 o úprav ě československého státního ob čanství osob národnosti n ěmecké a ma ďarské. 27 Dekret presidenta republiky č. 71/1945 Sb. ze dne 19. zá ří 1945 o pracovní povinnosti osob, které pozbyly československého státního ob čanství. 10

„z ůstali v ěrni Československé republice a nikdy se neprovinili proti národu českému a slovenskému“ .28

Dekrety prezidenta republiky provázely zna čné problémy spojené p ředevším s otázkou československého ob čanství. Vzhledem k tomu, že mohli N ěmci, kterým bylo ob čanství odebráno, požádat o jeho navrácení, situace se zna čně komplikovala. Hlavním kritériem, podle n ěhož se žádosti posuzovaly, bylo s čítání lidu v roce 1930, podle toho, jakou národnost zde doty čný uvedl. Krom ě toho zjiš ťovaly p říslušné orgány, jaké školy žadatel navšt ěvoval či v jakých spolcích nebo politických stranách se sdružoval. Jednotlivé t ěžkosti svázané s jednotlivými dekrety nejsou p ředm ětem této diplomové práce, proto zde nebudou dále rozvedeny. Jaroslav Ku čera ve své publikaci velmi dob ře reflektoval, že spole čným jmenovatelem všech dekret ů prezidenta republiky se stal princip presumpce neviny, který všechny dekrety popíraly. 29

Od června 1945 projednávala československá vláda p řijetí prezidentského dekretu týkajícího se odsunu n ěmeckého obyvatelstva a následného osídlení opušt ěných oblastí. Toto usnesení m ělo vytvo řit Nejvyšší radu pro odsun, do jejíhož čela by se dostal p ředseda vlády. Členská základna by byla vystav ěna z ministr ů zahrani čí, národní obrany a vnitra. Toto usnesení však nebylo p řijato a vláda vydala svou vlastní sm ěrnici. Na základ ě tohoto usnesení se ustanovilo, že nejd říve bude realizováno vysídlení Němc ů z vnitrozemských jazykových ostrov ů a od nich postupn ě sm ěrem k hranicím. Odsunuti m ěli být všichni, s výjimkami t ěch, u nichž byl prokazatelný podíl na osvobození Československa od nacistické okupace.

Zásadním na řízením, podle n ěhož se m ěl organizovaný odsun řídit, byla sm ěrnice ze 14. prosince 1945. Toto vládní na řízení zahrnovalo odpov ědi na otázky týkající se realizace samotného odsunu. Řídící pozici celého odsunu získalo ministerstvo vnitra, které m ěly doplnit samosprávné oblastní ú řady, a to p ředevším národní výbory. 30 Toto ustanovení ur čilo, že odsunu podléhají osoby n ěmecké národnosti a dále lidé, kte ří se v dob ě nacistické okupace p řihlásili k německé národnosti. Podle tohoto výnosu byl odsun N ěmc ů strukturován do t ří fází. První etapa

28 Dekret presidenta republiky 108/1945 Sb. ze dne 25. října 1945 o konfiskaci nep řátelského majetku a Fondech národní obnovy. 29 KU ČERA, s. 17. 30 STAN ĚK, s. 112. 11

měla trvat do poloviny roku 1946. Zahrnovala p ředevším N ěmce p ůsobící v pr ůmyslových podnicích v pohrani čí, dále pak nap říklad v zem ědělství nebo lesnictví. Druhá fáze m ěla vysídlit všechny zbývající N ěmce. Výjimku tvo řili antifašisté, specializovaní odborníci s rodinami či N ěmci ze smíšených rodin. Poslední fáze odsunu již m ěla zahrnout kvalifikované síly v pr ůmyslu a zem ědělství. 31

Aby mohl odsun hladce prob ěhnout, bylo nutné ujednat s okupa čními mocnostmi zp ůsob transferu sudeton ěmeckého obyvatelstva do jednotlivých částí Německa. Západní mocnosti zprvu zaujaly váhavý postoj. Naproti tomu SSSR s plánem odsunu souhlasil. B ěhem letních m ěsíc ů probíhala jednání mezi jednotlivými členy protihitlerovské koalice. Britská vláda o čekávala, že prezident Beneš p ředloží konkrétní návrhy řešení N ěmecké otázky, v opa čném p řípad ě by váhala transfer podpo řit. Na základ ě postupimského setkání západní mocnosti nakonec vysídlení N ěmc ů podpo řily.

Samotný organizovaný odsun zapo čal 25. ledna 1946, když se americký důstojník v Domažlicích ujal prvního transportu. Pro snadn ější realizaci odsunu prob ěhlo roz člen ění české zem ě na 13 okrsk ů. V čele okrsk ů byli ustanoveni jednotlivý zmocn ěnci pro odsun. Rozd ělení zem ě na oblasti hrálo d ůležitou roli p ředevším v uleh čení administrativního procesu mezi jednotlivými stranami konfliktu. Na území Československa z řídilo ministerstvo sb ěrná st řediska, kde se odsunutí N ěmci shromaž ďovali. 32

Předání transport ů do rukou amerických a sov ětských voják ů m ělo na starosti ministerstvo národní obrany. Na hranicích byly vytvo řeny dv ě p řejímací stanice pro každé okupa ční pásmo. Transporty do americké okupa ční zóny p řekra čovaly hranice v Domažlicích a v Chebu, na druhou stranu do sov ětského pásma se transporty dostávaly p řes Bad Brambach a Pirnu. Symbolicky poslední transport odjel z Karlových Var ů 29. října 1946. 33

Vysídlení N ěmci v N ěmecku měli zpo čátku velmi bídné podmínky. Vzhledem k tomu, že se na n ě v jejich nové vlasti nahlíželo jako na cizince, byl p řístup

31 KU ČERA, s. 22. 32 Sb ěrných st ředisek bylo v českých zemích z řízeno celkem 104, z nich 75 v Čechách a 29 na Morav ě a ve Slezsku. Kapacita jednotlivých st ředisek byla 1200 pro vytvo ření jednoho transportu. 33 BENEŠ, PEŠEK, s. 231. 12

k základním životn ě d ůležitým v ěcem velmi omezený. Na podporu N ěmc ů tak vznikaly vyhnanecké svazy, které jsou p ředm ětem další části této diplomové práce.

2.3 Souhrn Odsun N ěmc ů z Československa p ředstavuje od konce druhé sv ětové války do sou časnosti velmi ožehavé téma ve vzájemných česko-německých diskuzích. Sudetští Němci se po dlouhou dobu, ovšem n ěkte ří až do sou časnosti, nemohli smí řit se zlo činy zp ůsobenými b ěhem samotného vyhán ění z Československa.

První fáze odsunu byla poznamenána neorganizovaným živelných vyhán ěním Němc ů z jejich domov ů. Československé obyvatelstvo v sob ě neslo k řivdy napáchané nacistickým režimem, a tak s Němci, v rámci ideje kolektivní viny, také tak jednalo. Příkladem za všechny byly události v Ústí nad Labem spojené s následným pronásledováním n ěmeckého obyvatelstva.

Druhá fáze odsunu již byla zaštít ěna prezidentskými dekrety a r ůznými sm ěrnicemi. I p řes to, že již byl odsun organizovan ější a p řehledn ější, i v této fázi docházelo k protiprávnímu jednání proti N ěmc ům. Poslední transporty odjely z Československa v říjnu 1946 a tím tak ukon čily neslavnou etapu v dějinách českých zemí.

Pro vysídlené N ěmce p ředstavoval odsun zna čně problematickou situaci v nové zemi. I p řes to, že národnostn ě byli N ěmci, v Německu je považovali za cizince a z po čátku jim v zásad ě nebyla umožn ěna jakákoliv integrace či p řístup k základním pot řebám. Z tohoto d ůvody za čaly vznikat vyhnanecké svazy a pomocná st řediska. Cílem t ěchto institucí bylo pomoci N ěmc ům s jejich postupnou integrací, psychologickým vyrovnáním se s odsunem a získáním základních životních pot řeb.

13

3 VZNIK VYHNANECKÝCH SVAZŮ V SRN Odsun N ěmc ů z Československa po druhé sv ětové válce p ředstavoval pro jeho hlavní aktéry velmi složitou situaci jak v českých zemích, tak i v Německu. Integrace odsunutých N ěmc ů se ukázala jako problémová. Vyhnanci m ěli výrazné psychické problémy. Získat domov, práci či identitu bylo v nové zemi zna čně složité. I p řesto, že představovali nositele n ěmecké národnosti, rovn ěž v Německu na n ě bylo nahlíženo jako na n ěkoho pod řadného a za člen ění do spole čnosti jim p ůvodní N ěmci nikterak nepomohli. V souvislosti s těmito událostmi za čaly vznikat vyhnanecké spolky na ochranu sudeton ěmeckých zájm ů.

V červnu 1945 vzniklo jako jedno z prvních Pomocné st ředisko pro uprchlíky ze sudeton ěmeckých zemí (Hilfstelle für Flüchtlinge aus den Sudetengebieten) .34 St ředisko se soust ředilo na pomoc vyhnaným N ěmc ů, s ohledem na jejich možnost za člen ění se do hospodá řského a spole čenského života v Bavorsku. 35 Toto uskupení však nem ělo dlouhého trvání, vzhledem k tomu, že odporovalo spojeneckému zákonu, který neumož ňoval politickou činnost p řesídleneckých organizací. Sdružení tak bylo 1. července 1946 rozpušt ěno. 36 Velký podíl na zakázání spolku m ěla také československá vláda, která upozornila na vznik této organizace a volala po jejím zrušení. Situace se obrátila koncem srpna 1948, kdy se americké okupa ční ú řady vrátily k někdejšímu spol čovacímu zákonu a spolkové shromaž ďování tak bylo již povoleno. 37

V pr ůběhu čty řicátých let a po čátkem padesátých let se postupn ě formovala tzv. názorová spole čenství (Gesinnungsgemeinshaften) , mezi které se řadí Ackermann Gemeinde, Witikobund a Seliger Gemeinde. Tato t ři hlavní sdružení iniciovala vznik zast řešující organizace Sudeton ěmeckého Landsmannschaftu jako hlavního mluv čího vyhnaných N ěmc ů.

Cílem následující kapitoly je poukázat na nejvýznamn ější p ředstavitele t ěchto zájmových skupin, které se významn ě podílely na prosazování sudeton ěmeckých zájm ů,

34 V tomto st ředisku již p ůsobil budoucí čelný p ředstavitel Sudeton ěmeckého Landsmannschaftu Walter Becher. Blíže: HRUŠKA, Emil, Poho ří divo čák ů aneb Sudeton ěmecké kapitoly , Praha 2002, s. 90. 35 KU ČERA, Ond řej, Sudeton ěmecký landsmanšaft - historie, struktura, cíle [online], [cit. 2016–01– 20]. Dostupné z: http://glosy.info/texty/sudetonemecky-landsmansaft-historie-struktura-cile. 36 WEGER, Tobias, Die „Volksgruppe im Exil“? Sudetendeutsche Politik nach 1945 . In: HAHN, Hans Henning (ed.), Hundert Jahre sudetendeutsche Geschichte. Eine völkische Bewegung in drei Staaten, Frankfurt am Main 2007, s. 287. 37 BÖHM, Franz, Weg und Ziel, Chronik der heimatvertriebenen Sudetendeutschen , München 1974, s. 12. 14

jak v kontextu česko-německých vztah ů, tak v kontextu mezinárodním. Následující podkapitoly p ředstavují vznik jednotlivých názorových sdružení, jejich hlavní cíle a organiza ční strukturu.

3.1 Ackermann Gemeinde „Wir Vertriebenen werden nie das Recht auf unsere Heimat abgeben.“ 38

Církev p ředstavovala v život ě odsunutých N ěmc ů po druhé sv ětové válce, jeden z nejvýznamn ějších faktor ů p ři sociálním a psychologickém vyrovnání se s pr ůběhem a důsledky jejich transferu do N ěmecka. Již v lét ě 1945 i p řes spojenecký zákon, který neumož ňoval vznik spolkových organizací, se ustavilo ve Frankfurtu nad Mohanem Církevní pomocné st ředisko (Kirchliche Hilfstelle) . Napomohl tomu fakt, že církevní struktury v Německu byly druhou sv ětovou válkou výrazn ě mén ě poznamenány. 39

Na činnost této organizace samovoln ě navázala Ackermann Gemeinde (dále jen AG) neboli Orá čova či Ackermannova obec. Sdružení, jež se rozhodlo hájit zájmy katolík ů, se zrodilo 13. ledna 1946, kdy se v Mnichov ě sešli Franz Haibach, 40 Hans Schütz a Paulus Sladek. Primárním cílem tohoto setkání bylo shodnout se na postupu pomoci vyhnaným sudetským N ěmc ům. 41 V tento den byla v kapli katolického dív čího domova Adelgundenanstalt v Mnichov ě sloužena slavnostní mše za p řítomnosti asi šedesáti sudeton ěmeckých krajan ů. Samotný název Ackermann Gemeinde či Orá čova obec byl odvozen z díla Jana z Žatce Der Ackermann aus Böhmen , které je po staletí

38 Leitsätze der Ackermann Gemeinde zur Meisterungdes Flüchtlingsschicksals . In: OHLBAUM, Rudolf (ed), Paulus Sladek. Not ist Anruf Gottes. Aus Veröffentlichungen, Rundschreiben, Predigten und Briefen, München 1991, s. 209; Besinnung und Neubeginn nach der Vertreibung: Leitsätze der Ackermann Gemeinde . In: NITTNER, Ernst, Dokumente zur Sudetenfrage 1916–1967, München 1967, s. 317. 39 SEIBT, Ferdinand, Deutsche, Tschechen, Sudetendeutsche , München 2002, s. 91. 40 Franz Haibach byl sudeton ěmecký katolický duchovní, jenž pat řil mezi p ředstavitele tzv. Haibachovy obce, která se zformovala b ěhem prvních povále čných m ěsíc ů. V tomto sdružení se scházeli bývalí členové skupin katolických student ů, sudeton ěmeckého k řes ťanského odborového hnutí a N ěmecké křes ťansko-sociální lidové strany. Práv ě z jejich pravidelných setkání vzešla myšlenka zrodu katolického uskupení. Více viz: KRAHULCOVÁ Zuzana, Pr ůkopníci smí ření. Vznik Ackermann- Gemeinde a po čátky její činnosti v povále čném N ěmecku . In: Soudobé d ějiny 13, 2006, 3–4, s. 381– 382. 41 OLBERT, Franz, Cesta ke smí ření. Sdružení sudeton ěmeckých katolík ů Ackermann Gemeinde. Dokumenty 1948–1991 , Praha 1992, s. 6. 15

symbolem n ěmecké k řes ťanské víry a nad ěje. 42 Za zakladatele Ackermannovy obce lze považovat Pauluse Sládeka a Hans Schütze. 43

Toto ideové spole čenství navázalo na odkaz K řes ťansko-sociální n ěmecké strany působící v Československu p řed druhou sv ětovou válkou. AG se postupn ě formovala jako zájmové hnutí, nikoliv však jako politická strana. Postupn ě spolek dosp ěl do fáze, v níž se prohlásil za „vedoucí skupinu sudeton ěmectví, která je svým krajan ům k službám“ .44

V roce 1947 vydala AG základní teze, které se další rok p řetransformovaly v Základní zákon obce. 45 V tomto spise sdružení deklarovalo své primární poslání a cíle. V zákon ě odsoudilo myšlenky na odplatu, stejn ě jako usilování o co nejrychlejší návrat do vlasti, i p řes to, že se tak od po čátku formovalo. Odsun N ěmc ů z východní a st řední Evropy byl v základním zákon ě reflektován jako akt nejhoršího bezpráví neslu čitelného s lidskostí, morálkou a právem na vlast. Ve svých zásadách se Ackermannovci zavázali, že se vlasti nikdy nevzdají, avšak jim bylo jasné, že nemohou spoléhat na brzký návrat dom ů. Členové AG p ředpokládali, že se budou moci vrátit do vlasti až se „vy řeší všechny národnostní a sociální protiklady“ národ ů Evropy. 46

Na základ ě t ěchto skute čností se potom hlavním posláním obce stala pomoc odsunutým N ěmc ům p ři integraci do n ěmecké spole čnosti. AG usilovalo o co nejrychlejší a nejlepší integraci do spole čnosti. Čelný p ředstavitel spolku, Paulus Sládek, prohlásil jako jednu z povinností, podporovat p ředevším kulturní v ědomí sudeton ěmeckých katolík ů, což by podle n ěj m ělo napomoci k vyrovnání se s frustrací z odsunu z Československa. 47

42 Geschichte und Ziele [online], [cit. 2016–01–21]. Dostupné z: www.ackermann-gemeinde.de/ueber- uns/zur-geschichte.html. 43 Paulus Sladek pocházel z českon ěmecké rodiny. Vystudoval augustiniánské gymnázium, p řičemž do augustiniánského řádu následn ě také vstoupil. P ři studiích p ůsobil v mládežnické organizaci Staffelstein, pro čež zkušenosti z této organizace p řenesl do formování Ackermann-Gemeinde. Hans Schütz byl p ředstavitelem N ěmecké k řes ťansko-sociální strany lidové, za níž p ůsobil v mezivále čném období v Národním shromážd ění. Do roku 1970 zastával funkci p ředsedy Ackermann-Gemeinde. Více k osobnostem Pauluse Sladeka a Hanse Schütze na www.ackermann-gemeinde.de. 44 KUZMANN, Adolf, Die Ackermann Gemeinde . In: GLASSL, Horst, PUSTEJOVSKY, Otfrid (eds.), Ein Leben. Drei Epochen, München 1971, s. 521. 45 Leitsätze der Ackermann Gemeinde zur Meisterungdes Flüchtlingsschicksals , s. 209. 46 Tamtéž. 47 OLBERT, s. 24. 16

V souvislosti s otázkou za člen ění vyhnanc ů do n ěmecké spole čnosti se naskytla Ackermannov ě sdružení p říležitost, jak se spojit s politickou reprezentací státu. Ve snaze prosadit své požadavky se za čala orientovat p ředevším na politické strany CSU a CDU. 48 Přední zástupci Ackermannovy obce se zasadili o to, že v rámci CSU se zformovala Union der Vertriebenen , jež zastávala politické požadavky odsunutých katolík ů. Vzhledem k tomu, že AG, díky svým člen ům, p řinesla CSU 40–50 % hlas ů, snažila se strana prosazovat zákony na podporu vysídlenc ů. Jednalo se p ředevším o zákony o bezprost řední pomoci vysídlenc ům hospodá řskou radou, o vyhnancích, o vyrovnání náklad ů vyhnanc ů nebo o usidlování uprchlík ů. Zárove ň s tím získala AG poslanecké mandáty, v nichž usedli nap říklad Hans Schütz, Hermann Götz, Ernst Kuntscher, Edmund Leukert, Herbert Czaja, Roland Stindl a Fritz Baier. 49 I p řesto, že spolupracovali s politickou reprezentací státu, zd ůraznili ve svém spolkovém zákon ě, že „je v politicko-stranickém smyslu AG absolutn ě nezávislá“.50

Hlavním výkonným orgánem AG byl Spolkový svaz vedený v dob ě založení Hansem Schützem a Paulusem Sladekem ve spolupráci s Franzem Gatschem či Hermannem Götzem. Strukturáln ě se AG skládala z jednotlivých diecézí. Do osmdesátých let vzniklo za sebou celkem 14 diecézních svazk ů.51 Tím získala podporu více než 100 000 farník ů i p řes to, že samotná základna čítala kolem 8 000 člen ů.52 Centrem AG se stal Mnichov, kde se konaly také spolková setkání a sjezdy, na kterých byly probírány hlavní cíle a úkoly sdružení. 53

Poté co byl v roce 1948 zrušen zákon o zákazu sdružování n ěmeckých vyhnanc ů, za čalo AG usilovat o jednotnou zast řešující organizaci pro všechny vysídlenecké svazy. P řičemž t ěmito kroky se výrazn ě podílela na vzniku Eichstättské adventní deklarace či založení Sudeton ěmeckého Landsmannschaftu. 54 Velký podíl měla AG také na vzniku Pracovního spole čenství k obhajob ě sudeton ěmeckých zájm ů

48 KURAL, Václav, Hlavní organizace , s. 25. 49 VOSSKAMP, Sabine, Katholische Kirche und Vertriebene in Westdeutschland. Integration, Identität und ostpolitischer Diskurs 1945 bis 1972 , Stuttgart 2007, s. 173. 50 Besinnung und Neubeginn nach der Vertreibung: Leitsätze der Ackermann-Gemeinde , s. 321. 51 Mezi první diecézní svazky se řadily: Augsburg, Bamberg, Berlín, Eichstätt, Freiburg, Fulda, Limburg, Mainz, München, Passau, Regensburg, Rottenburg, Würzburg, Nordwestdeutschland. 52 KURAL, Hlavní organizace , s. 25. 53 KRAHULCOVÁ, s. 385. 54 Problematika Eichstättské deklarace a vzniku Sudeton ěmeckého landsmannschaftu je rozebrána v podkapitole 3.5 této diplomové práce. 17

(Arbeitsgemeinschaft zur Wahrung der sudetendeutschen Intersen) , pozd ější Sudeton ěmecké rad ě.

V šedesátých letech AG upustilo od prosazování vícemén ě nereálného návratu do vlasti. Hlavním úkolem si stanovila pé či o kulturní d ědictví. AG se, tak jako jiná sdružení, snažila o rozvoj česko-německého dialogu, ale v porovnání s ostatními vyhnaneckými sdruženími byla ve své rétorice a požadavcích nejumírn ěnější.

3.2 Witikobund „Er beansprucht in keiner Weise irgendein Meinungsmonopol“ 55

Nejradikáln ějším a nejnacionáln ějším spolkem založeným na podporu vyhnaných Němc ů byl Witikobund (dále jen WB) neboli tzv. Vítk ův svaz. Rovn ěž u tohoto sdružení lze nalézt inspiraci v literárním díle, jelikož jméno dostal po hlavním hrdinovi románu Adalberta Stiftera Witiko . Hlavní hrdina tohoto románu je považován za německého zakladatele rodu Vítkovc ů, který se do Čech dostal z německého Pasova. Witikoni, jak se samotní členové nazývali (a dále nazývají), se odvolávali na Henleinovu Sudeton ěmeckou stranu (Sudetendeutsche Partei) a její spannistické k řídlo Kameradschaftsbund a nacistické k řídlo Aufbruchkrei β, od čehož se pak nadále odvíjely jeho cíle a poslání. 56 Oficiáln ě byl spolek založen 1. října 1950 ve Stuttgartu po více než tříletém jednání. Hlavním mluv čím Witikobundu se stal Walter Brand, který na setkání vystoupil s referátem Naše duchovní a politická pozice , kde nastínil svou vizi nov ě vznikajícího spolku. 57

Založení WB však p ředcházela rozli čná jednání mezi p ředstaviteli nacistických uskupení. První setkání prob ěhlo 9. listopadu 1947 v dnešním m ěst ě vysídlenc ů Waldkreiburgu. 58 Zde se u jednacího stolu sešli p ředstavitelé Kameradschaftsbundu Walter Becher a Walter Band spolu s představiteli nacistických složek Ruppertem Glassem, Konstantinem Hössem, Hugem Liehmem a Emilem Lodem.

55 Grundsätze des Witikobundes . In: NITTNER, Ernst, Dokumente zur Sudetenfrage 1916–1967, München 1967, s. 325. 56 Odkaz na nacistické struktury m ůžeme hledat u jednotlivých p ředstavitel ů spolku. Walter Brand byl od roku 1931 členem NSDAP a blízký spolupracovník Konrada Henleina, p ůsobil také jako šéfredaktor deníku Die Zeit pod vedením SdP. Walter Becher rovněž pracoval jako redaktor Die Zeit. Konstantin Höss zastával funkci p ředsedy NSDAP v Praze. Více viz: HERDE, STOLZE, s. 144–120. 57 WEGER, „Volkstumkampf“ , s. 194. 58 BRAND, Walter, HANS, Erich, Der Witikobund. Weg, Wesen, Wirken . München 1969, s. 31. 18

Emil Hruška ve své knize velmi dob ře reflektoval datum setkání p ředstavitel ů Witikobundu, když se ptal, zda byla volba tohoto data náhodná či nikoliv, s odkazem na 9. listopad 1923, kdy došlo v Mnichov ě k neúsp ěšnému pokusu nacist ů o pu č a každoro čně pak byl tento den nacisty oslavován. A práv ě 9. listopadu 1938 proběhla v celém N ěmecku, včetn ě sudetské župy, tzv. k řiš ťálová noc, při které došlo k rozsáhlým protižidovským pogrom ům. 59

Poté se uskute čnila další sch ůzka v dubnu 1948, z níž již vzešly rozhovory pokra čující do léta 1948, které mohou být považovány za po čátek sjednocení nacistického tábora a postupné formování Witikobundu, jak sám nastínil Walter Brand ve svém projevu: „Zdá se mi, že na tomto d ůležitém setkání leží hodina založení našeho dnešního spolku.“ 60

Úst řední program a cíle vtiskl WB do svých zásad. Hned v prvním odstavci nasti ňuje své poslání jako „sdružení lidí, kte ří v duchu všech p ředcházejících boj ů za svou identitu v sudeton ěmecké vlasti cítí niterný závazek i v budoucnu ve všech oblastech života spoluutvá řet osud národnostní skupiny dnes ze své staré vlasti vyhnané“ .61 Jinými slovy lze říci, že se WB zavázal skrze svoje základní principy a metody uchovávat v rámci národního boje svou sudeton ěmeckou kulturu a identitu.

Ve svém základním zákon ě si Witikoni vymezili své „pole p ůsobnosti především v rámci sudeton ěmecké národnostní skupiny, avšak usilují o spolupráci s ostatními lidovými uskupeními“ zárove ň se považovali za „osudové spole čenství všech vyhnanc ů z domoviny“ .62

Z jednotlivých programových prohlášení jsou patrné hlavní ideologické rysy: proti český šovinismus a rasismus, antisemitismus, historický revizionismus orientovaný na výsledky druhé sv ětové války a na bagatelizování nacistických zlo čin ů. V souvislosti s tím prosazoval (a dál prosazuje) WB znovuzískání českých pohrani čních území a navrácení majetku zkonfiskovaného po druhé sv ětové válce. 63

59 HRUŠKA, s. 109. 60 HERDE, STOLZE, s. 116. 61 Grundsätze des Witikobundes , s. 324 62 Tamtéž, s. 325. 63 Požadavek navrácení majetku prosadili Witikoni také do zásad SL. Až v roce 2015 ustoupili představitelé SL a tento odstavec vymazali ze svých stanov. 19

Witikobund p ředstavoval jedno z nejvýznamn ějších sdružení, které se také podílelo na formování Sudeton ěmeckého Landsmannschaftu. Jeho základní požadavky se odrazily již do Eichstättské deklarace. Walter Brand uvedl, že tyto požadavky se konstituovaly již na zasedání Pracovního kruhu jihovýchod v zá ří 1949. 64 Witikoni se stali nejvlivn ějšími články v SL. Po jeho vzniku sehráli p ředstavitelé Vítkova svazu důležitou roli, jelikož z jejich řad vyvstávali mluv čí SL, kte ří tak udávali sm ěr celému sudeton ěmeckému sdružení. 65 V porovnání se Seliger Gemeinde a Ackermann Gemeinde necht ěl být Witikobund masovou organizací, nýbrž „spolehlivým kruhem z jeho p řívrženc ů“.66

3.3 Seliger Gemeinde „Das Gedankengut des sudetenländischen Sozialismus soll in den Dienst einer föderalistischen Neugestaltung Gesamteuropas gestell werden.“ 67

Seligerova obec pat ří mezi ty, které vznikly o n ěco déle než výše zmín ěné spolky. Sdružení bylo založeno 4. června 1951 v Mnichov ě.68 Fakticky se však konstituovalo až 10. listopadu 1951 v Brandenburgu. Jméno dostala po Josefu Seligerovi, 69 jenž zastával funkci prvního p ředsedy N ěmecké sociáln ě demokratické strany v Československé republice. Prvním p ředsedou se stal Wenzel Jaksch. 70

Příčinu pozd ějšího založení tohoto spolku lze hledat práv ě v Londýn ě a to kv ůli působení n ěkolika p ředstavitel ů sudeton ěmeckých sociálních demokrat ů v exilu. 71 Zde se po vypuknutí druhé sv ětové války v roce 1939 zformovalo Spole čenství sudeton ěmeckých sociálních demokrat ů. Část z tohoto sdružení se snažila navázat

64 BRAND, HANS, s. 34. 65 Nejvýznamn ějšího zástupce SL, jehož mate řskou organizací byl Witikobund, p ředstavoval Walter Becher, který stanul v čele SL v letech 1968–1982 ve funkci p ředsedy a od 1972 se stal zárove ň jejím mluv čím. 66 HERDE, STOLZE, s. 113. 67 Thesen der Seliger Gemeinde . In: NITTNER, Ernst, Dokumente zur Sudetenfrage 1916–1967, München 1967, s. 322. 68 Tobias Weger ve své knize hodnotí založení SG jako odpov ěď sociálních demokrat ů na zakládání ostatních názorových spole čenství. Blíže: WEGER, „Volkstumkampf“ , s. 216. 69 Josef Seliger do roku 1918 zastával funkci poslance Říšské rady, po vzniku ČSR p ůsobil také jako poslanec Národního shromážd ění ČSR. V roce 1919 byl zvolen prvním p ředsedou N ěmecké sociáln ě demokratické strany dělnické v ČSR, v jejímž čele setrval pouze krátce, když v říjnu 1920 zem řel. 70 MÜLLER Mathias, Die SPD und die Vertriebenenverbände 1949–1977. Eintracht, Entfremdung, Zwietracht , Berlin 2012, s. 56. 71 POHL, Karin, Zwischen Integration und Isolation. Zur kulturellen Dimension der Vertriebenenpolitik in Bayern (1945–1975), München 2009, s. 214. 20

spolupráci také s českou exilovou vládou a jejími p ředstaviteli. T ěmto politik ům poslal Wenzel Jaksch memorandum s názvem Co p řijde po Hitlerovi? , p řičemž jako cíle spole čenství deklaroval snahy o následnou federalizaci Evropy. 72 Ve st ředu zájm ů těchto jednání nestála otázka vyhnaných sudetských N ěmc ů, nýbrž osvobození Evropy ze spár ů nacistické diktatury a její následná obnova p ři cest ě k federalizaci.

V srpnu 1944 vznikl v Londýn ě pod vlivem Wenzela Jaksche, Willi Wanky, Ernsta Paula, Richarda Reitznera Demokratický sudetský komitét. Politickým cílem tohoto uskupení se stala autonomie oblasti Sudetenland. Po roce 1945 byli zástupci komitétu posláni do n ěkolika evropských zemí a Kanady, aby zde mohli ovliv ňovat sudeton ěmecké emigranty ve smyslu Jakschových tezí.

S koncem roku 1945, s nímž již získala otázka vyhnanc ů na aktuálnosti, vyslal Jaksch Richarda Reitznera se svými spolupracovníky do západního N ěmecka, aby zjistili organiza ční a politickou činnost vysídlených sociálních demokrat ů, na níž by v případ ě návratu mohli navázat. Následn ě se 12.–13. dubna 1947 konalo velké zasedání sociálních demokrat ů odsunutých z ČSR. Na tomto setkání bylo vysídlení Němc ů ozna čeno jako bezpráví, které musí být napraveno. 73 Na výsledek tohoto zasedání navázali její členové v roce 1951, když se zformovala Seliger Gemeinde (dále jen SG).

Celá organiza ční struktura se utvá řela velmi pomalu. V roce 1951 postupn ě vznikly odnože na území Bavorska. Dalšího rozmachu se sdružení do čkalo až v roce 1956 po spolkové sch ůzi, kde byly p ředstaveny programové teze, které p řednesli Richard Reitzner a Volkmar Gabert. Teze se velmi podobaly t ěm, které již p ředstavil Witikobund či Ackermann Gemeinde. 74

Ve svém programovém prohlášení, považovalo SG „právo národ ů na sebeur čení jako jediný p řijatelný demokratický princip, p ři utvá ření nadnárodních spole čenství“ a považovala za sv ůj hlavní úkol „poskytnout myšlenky veškerého rakouského a sudeton ěmeckého nacionalismu do služeb nového utvo ření federalistické Evropy“ .75 Tyto myšlenky se p řetransformovaly do hlavních cíl ů celého sdružení, které

72 HERDE, STOLZE, s. 96. 73 Tamtéž, 96–98. 74 KURAL, Hlavní organizace , s. 33. 75 Thesen der Seliger Gemeinde , s. 322. 21

usilovalo o to „ podporovat zachování jazyka a historie v jihovýchodním evropském prostoru a zachování také osobních vztah ů s evropsky smýšlejícími lidmi z tohoto prostoru“ .76 Těmito myšlenkami se ztotožnilo se zbývajícími sdruženími.

SG se tak, jako ostatní sdružení, soust ředilo na návrat N ěmc ů zp ět do vlasti. Avšak pod podmínkou, že nesmí nést stopy nacionalismu a odplaty, zárove ň však proklamovala právo vyhnanc ů na sebeur čení. I zde lze sledovat podobnost s ostatními názorovými spole čenstvími.

I p řesto, že v roce 1949 SG formáln ě neexistovala, její členové jako zástupci SPD se rovn ěž aktivn ě podíleli na vzniku Eichstättské deklarace a Sudeton ěmeckého Landsmannschaftu. Politický vliv Seligerovy obce z ůstával v podstat ě omezen na politiku SPD v padesátých a šedesátých letech. Svými hodnotami a cíly byla SG jediná sudeton ěmecká organizace založená bezprost ředn ě po druhé sv ětové válce, která vznikla proti Henleinovské a nacionáln ě-socialistické tradici.

3.4 Sudetoněmecká rada jako zahraničně-politický orgán „Gestaltung dieses Zieles zu einer gesamtdeutschen und europäischen Aufgabe.“ 77

Po čátky organizace lze nalézt 14. července 1947 v Mnichov ě, kde se zformoval Pracovní výbor k obhajob ě sudeton ěmeckých zájm ů. Mezi zakladatele pat řili Emil Franzel, Richard Reitzner, Walter Becher a Franz Ziegler. 78 Ve své tiskové zpráv ě z 16. července 1947 deklaroval výbor své hlavní cíle. Prvním bodem si stanovili: „Shromaž ďovat veškerý autentický materiál pro p řípravu nadcházející mírové konference.“ 79 S tím souvisel i druhý závazek a to „poskytnout pr ůvodce ve všech politických, hospodá řských a kulturních otázkách na cest ě spole čného sudeton ěmeckého sm ěř ování všech jednotlivých akcí“ .80

Otázka mírové konference byla pro spole čenství více než aktuální, pon ěvadž v dob ě jeho postupného konstituování ve dnech 10. až 24. dubna 1947 v Moskv ě zasedala rada ministr ů zahrani čí okupa čních mocností. Další konference mocností byla

76 Tamtéž. 77 Der Sudetendeutsche Rat . In: HABEL, Fritz, Peter , Dokumente zur Sudetenfrage. Unerledigte Geschichte, München 2003, s. 743. 78 POHL, s. 242. 79 Gründung eines Arbeitsausschusses zur Wahrung sudetendeutscher Interessen . In: HABEL, Fritz, Peter , Dokumente zur Sudetenfrage. Unerledigte Geschichte, München 2003, s. 701. 80 Tamtéž. 22

naplánována do Londýna na podzimní m ěsíce. Maier ve své knize uvedl, že výbor zaslal na konferenci memorandum, které p ředal Robertu Murphymu. Avšak dodal, že samotný text memoranda se nedochoval. 81

Hlavní poslání tohoto spole čenství p ředstavovalo zastupování sudeton ěmecké skupiny v zahrani čně-politických záležitostech. D ůležitou roli sehrálo p ři podepsání Wiesbadenské dohody. 82 K dalším úkol ům SR pat řilo p ředevším také publikovat manifesty, dokumentace 83 a rozli čná vyjád ření týkající se sudeton ěmecké problematiky s důrazem na zahrani ční oblasti, a to p řevážn ě USA, Velké Británie a skandinávských zemí. 84

Na po čátku roku 1948 se Pracovní výbor p řetransformoval v Pracovní spole čenství na ochranu sudeton ěmeckých zájm ů. Předsednictvo tvo řili Richard Reitzner, Hans Schütz, Rudolf Lodgman von Auen, Emil Franzel, Franz Ziegler, Robert Stöhr, Peter Stark, Roman Herlinger, Edmund Leukert, Toni Köhler a Walter Becher.

Samotná SR vznikla 3. dubna 1955 v Mnichov ě, když se zformovala ze základ ů Pracovního spole čenství. 85 Tentýž den vydala SR programové prohlášení, ve kterém si stanovila hlavní cíl: „Zasazovat se o probojování právního nároku na vlast, na základ ě práva národ ů na sebeur čení a o prosazení tohoto cíle jako celon ěmeckého a evropského úkolu.“ 86

SR se skládala ze 30 člen ů. Prvních 10 z nich vyvstalo ze Spolkového svazu SL, dalších 10 ze Spolkového sn ěmu a posledních 10 bylo voleno kuriáln ě. 87 Tímto zp ůsobem tak byla SR personáln ě a institucionáln ě propojena nejen s německým spolkovým sn ěmem, ale také se sudeton ěmeckým exilovým parlamentem. Na vrcholu

81 MAIER, s. 42. 82 Více k Wiesbadenské dohod ě najdete v kapitole 4.1 této diplomové práce. 83 Za zmínku stojí v roce 1950 vydaný svazek Die Deutschen in Böhmen und Mähren , ve kterém je z historického hlediska posouzen vliv „n ěmecké“ kultury na rozvoj t ěchto zemí s tím, že je zde snaha skrze tento vývoj reflektovat právo na vlast. V tomtéž roce vyšla také pod jménem Výboru (pozd ější rady) Dokumentation zu Austreibung der Deutschen , která byla financována z členských p řísp ěvk ů SL. 84 HERDE, STOLZE, s. 32. 85 POHL, s. 242. 86 ZIMMERMANN, Volker, Sudetští N ěmci a nacionální socialismus . In: KURAL, Václav (ed.), Studie o sudeton ěmecké otázce, Praha 1996, s. 57. 87 MAIER, s. 199. 23

rady stanulo čty řč lenné prezidium, z nichž jeden člen pocházel z úřadu mluv čího SL. Zbývající členové byli voleni ze spolkového pléna. 88

Během svého p ůsobení byla Sudeton ěmecká rada slou čena se Sudeton ěmeckým Landsmannschaftem. Hlavním rozdílem však bylo teritoriální zam ěř ení obou spolk ů, kdy se SR zam ěř ovala na prosazování sudeton ěmeckých zájm ů v zahrani čí. Naopak SL se orientoval spíše na uplatn ění svých cíl ů na vnitropolitické scén ě a snažil se tak zajistit dobrou integraci vyhnaných N ěmc ů.

3.5 Sudetoněmecký Landsmannschaft jako mluvčí „Volksgruppe“ „Die Sudetendeutsche Landsmannschaft betrachtet sich als die au βerhalb der Heimat gegebene Gestaltung der sudetendeutschen Volksgruppe.“ 89

Z rozvíjejících se programových proud ů za čala postupn ě vyvstávat pot řeba zašti ťujícího sudeton ěmeckého orgánu. Po zrušení spojeneckého zákazu o spol čování sudetských Němc ů v roce 1948 postupn ě vznikala možnost tuto zast řešující organizaci zformovat. 90 Představitelé jednotlivých tzv. názorových skupin (Gesinnunggemeinschaften), Ackerman Gemeinde, Witikobund a v tehdejší dob ě pomalu se formující sociální demokraté tak za čali p řemýšlet nad eventualitou spole čného sdružení.

Celému jednání o vzniku Sudeton ěmeckého Landsmannschaftu p ředcházelo setkání v ědc ů, um ělc ů a p ředstavitel ů spolk ů ve m ěst ě Eichstätte, kde nakonec byla 30. listopadu 1949 p řijata Eichstättská adventní deklarace. 91 Zmín ěný text podepsalo celkem 17 zástupc ů jak z politických, tak z vědeckých kruh ů.92

Základy Eichstättské deklarace byly vystav ěny na podkladu 3 názorových spolk ů zahrnujících katolické AG, sociáln ě demokratické SG a lidový WB. I p řesto, že v některých částech se jejich názorová pole rozcházela, st ředobodem jejich společného zájmu se stalo právo a boj o vlast či návrat do vlasti, což se promítlo do samotného

88 POHL, s. 243. 89 Erklärung der Sudetendeutschen Landsmannschaft . In: NITTNER, Ernst, Dokumente zur Sudetenfrage 1916–1967, München 1967, s. 349. 90 KURAL, Hlavní organizace , s. 36. 91 Eistättská adventní deklarace má v německém originále n ěkolik názv ů: Eichstätter Erklärung, Grundsätze einer sudetendeutschen Europa-politik nebo také Entschlie βung sudetendeutcher Politiker und Wissenschaftler . 92 Mezi signatá ře Eichstättské deklarace pat řili Walter Becher, Walter Brand, Friedrich Brehm, Emil Franzel, Hermann Götz, Walter Hergl, Hermann Hönig, Wenzel Jaksch, Eugen Lemberg, Gottfried Preissler, Richard Reitzner, Reinhold Riedel, Rudolf Schreiber, Hans Schütz, Paulus Sladek, Wilhelm Turnwald a Walter Zawadil. Více též: WEGER, „Volkstumkampf“ , s. 433. 24

textu. Do zn ění deklarace se odrazila tehdejší situace rozd ěleného N ěmecka na jednotlivé okupa ční zóny. Sudetští N ěmci v prohlášení deklarovali, že „sou časné rozd ělení N ěmecka je neudržitelné“ 93 a požadovali řešení této situace, v nejlepším případ ě znovusjednocením N ěmecka.

Tak jako v jednotlivých prohlášeních názorových spole čenství, rezignovali signatá ři deklarace na shazování kolektivní viny na český nebo polský národ. P řestože se sudetští N ěmci v deklaraci z řekli pomsty a odplaty, požadovali však potrestání zlo čin ů proti lidskosti spojených s odsunem. Doslova v deklaraci stálo: „My sudetští Němci nechceme odplatu, ale spravedlnost.“ 94

Představitelé vyhnaneckých svaz ů také vznesli požadavek týkající se vymezení hranic a práva na majetek. Bezpodmíne čným bodem se tak stal „návrat vlasti v jazykových a prostorových hranicích p řed rokem 1937“ .95 Základním p ředpokladem se sudetským N ěmc ům stal po řádek v podunajském prostoru s ohledem na situaci v roce 1937.

Eichstättská deklarace byla jedna z prvních spole čných prohlášení, kde se sudeton ěmecká skupina vzdala odplaty a usilovala o urovnání vztah ů mezi n ěmci a západními Slovany. Významným prvkem, který hrál po další léta d ůležitou roli, byl požadavek na navrácení vlasti. V prohlášení se odrazila rovn ěž dobová politická atmosféra, když spolky zd ůraznily hrozbu východní totality, která byla podle nich zako řen ěná ve spojení imperialistického panslavismu a bolševismu. 96

V návaznosti na Eichstättské setkání p řijal 14. prosince 1949 spolkový kanclé ř Konrád Adenauer ve své pracovn ě sudeton ěmecké členy spolkového sn ěmu Hanze Schütze, Richarda Reitznera a Waltera Zawadila. P řítomní p ředali kanclé ři text Eichstättské deklarace. P ři následné debat ě o základech sudeton ěmecké evropské politiky, pop řál jim Adenauer za jejich formulace, které považoval za „správné a velmi dobré“ .97

93 Erklärung der Sudetendeutschen Landsmannschaft , s. 349. 94 Tamtéž. 95 Tamtéž. 96 Tamtéž. 97 WEGER, „Volkstumkampf“ , s. 434. 25

Deset dní poté završilo formování SL podepsání Detmoldské deklarace 98 ze dne 24. a 25. ledna 1950. 99 Mluv čím celého spolku byl zvolen Rudolf Lodgman von Auen. 100 V Detmoldu byl již SL zakotven na celostátní úrovni zejména také tím, že se ihned pasoval do role „mluv čího celé sudeton ěmecké skupiny“ .101

Na rozdíl od p ředchozího setkání a prohlášení v Eichstättu, kde hlavní úlohu sehráli zástupci Ackermann Gemeinde, iniciovali vznik Detmoldské deklarace především p ředstavitelé Witikobundu, zvlášt ě skupina kolem Waltera Branda. Witikobund tím dokázal, že necht ěl z ůstat pozadu. Detmoldská deklarace navázala na předchozí prohlášení, kdy se v ní odrazily jak jednotlivá prohlášení názorových spolk ů, tak Eichstättská deklarace. V prohlášení zazn ělo: „Sudeton ěmecká národnostní skupina pokládá za sv ůj úkol zachovat sama sebe n ěmeckému národu, udržovat živé své vlastenecké v ědomí a právní nárok na vlast a zprost ředkovat n ěmectví své zkušenosti pohrani čních N ěmc ů. Jejich cílem je znovu získání vlasti.“ 102

V Eichstättské a v Detmoldské deklaraci p řijatých v letech 1949 a 1950 lze sledovat, jak se do jejího zn ění odrazila nacistická propaganda, jejíž odkaz nesli n ěkte ří představitelé spolku. Což se p ředevším ukázalo na tom, že se zde zrcadlila myšlenka nového po řádku v Podunajském prostoru. Detmoldská deklarace byla zakládajícím dokumentem spolkového svazu SL a v padesátých letech se stala spolu s Chartou německých vyhnanc ů jeho programovým dokumentem.

Co se tý če struktury celého SL, hlavní postavu p ředstavoval mluv čí, jenž ur čoval hlavní politický sm ěr. Dalším orgánem bylo p ředsednictvo, v dob ě založení složené z 10 člen ů WB, 4 člen ů AG a 1 ze SG. Úst ředním orgánem sdružení se stal Spolkový svaz s 86 členy z Německa a Rakouska. Členové svazu byli voleni na 4 roky. Tuto strukturu dopl ňovaly zemské svazy, z nichž nejvýše stálo Bavorsko. Tyto svazy se dále

98 Viz p říloha č. 6. 99 SALZBORN, Samuel, Grenzenlose Heimat , Berlin 2000, s. 104. 100 Rudolf Lodgman von Auen se narodil 21. prosince 1877. Již za Rakouska-Uherska p ůsobil v politice jako poslanec Říšské rady. V mezivále čném Československu byl členem Národního shromážd ění za Německou národní stranu (Deutsche Nationalpartei). V letech 1918–19 stanul v čele sudeton ěmecké provincie Deutschböhmen. Po druhé sv ětové válce se stal mluv čím sudetských N ěmc ů. 101 Gründung der Sudetendeutschen Landsmannschaft. Detmolder Erklärung der SL . In: NITTNER, Ernst, Dokumente zur Sudetenfrage 1916–1967, München 1967, s. 352. 102 BÖHM, 173–174. 26

dělily na jednotlivé okresy. Druhou část t ěchto struktur tvo řily krajanstva nebo obce mimo SRN, p ředevším z předmnichovského Československa a Rakouska. 103

Velmi d ůležitou roli v rámci SL sehrály tiskové orgány sdružení. Do tvorby politiky SL se zapojily týdeník Sudetendeutsche Zeitung a m ěsí čník Mitteilungsblatt der Sudetendeutscher Landsmannschaft. Krom ě toho nedílnou sou částí SL byly postupn ě vznikající kulturní a v ědecké instituce, které v život ě vyhnanc ů získaly významný podíl na utvá ření jejich kulturní identity a napomáhaly jim p ři vyrovnávání se s frustrací odsunu. Mezi n ě pat řily (dosud pat ří), Sudeton ěmecký archiv v Mnichov ě (Sudetendeutsches Archiv) , muzea, galerie a knihovny, Kruh sudeton ěmeckých student ů (Die Sudetendeutschen Studenten) , Spolek Adalberta Stiftera (Adalbert Stifter Verein) , Sudeton ěmecká akademie v ěd a um ění (Sudetendeutsche Akademie der Wissenschaften und Künste) , Sudeton ěmecká mládež (Sudetendeutsche Jugend) .104

Vzhledem k tomu, že se SL skládal z několika názorových uskupení a členská základna se postupn ě stále více rozr ůstala, krom ě toho se na území západního N ěmecka zformovalo velké množství lokálních organizací. Postupn ě se také formovalo jednotné programové zam ěř ení. Po čáte čním bodem se stala Charta n ěmeckých vyhnanc ů z 5. srpna 1950, jejíž zn ění podepsaly v Bad Cannstadt veškeré vyhnanecké organizace, včetn ě SL, který ješt ě v této dob ě nebyl považován za nadstavbovou organizaci všech sdružení. 105

V Chart ě se objevily dv ě skupiny základních tezí. Do první z nich za řadili sudetští N ěmci t ři základní povinnosti, které si stanovili. P ředstavitelé sudeton ěmecké skupiny se tak v prvním bod ě zavázali, že se vzdají pomsty a p ředevším odplaty. Ve svém prohlášení deklarovali, že se budou podílet na utvá ření sjednocené Evropy a aktivn ě se zapojí do výstavby N ěmecka. 106 V druhé skupin ě tvrzení, která obsahovala základní spis vyhnaných N ěmc ů, se odrazily požadavky, které jejich p ředstavitelé prosazovali, zejména právo na sebeur čení a na domov.

V druhé části požadovali vyhnanci čty ři základní práva. Jedním z nich bylo postupné a promyšlené za člen ění vyhnanc ů do všech povolání n ěmeckého národa,

103 KURAL, Hlavní organizace , s. 36. 104 Více informací o jednotlivých uskupeních viz: HERDE, STOLZE, s. 156–199. 105 SALZBORN, s. 57. 106 Charta der deutschen Heimatvertriebenen . In: NITTNER, Ernst, Dokumente zur Sudetenfrage 1916– 1967, München 1967, s. 358. 27

s čímž úzce souvisel i další požadavek na „ stejné právo jako ob čané státu, nejen p řed zákonem, nýbrž i v každodenní skute čnosti“.107 Včlen ění do struktur b ěžného života požadovali sudetští N ěmci také na úrovni Evropy, když o čekávali činné zapojení německých vyhnanc ů do výstavby Evropy. Dalším z významných právních požadavk ů bylo: „Spravedlivé a rozumné rozd ělení b řemen poslední války na celý n ěmecký národ a poctivé provedení této zásady.“ 108

Spole čným prohlášením se tak sudeton ěmecká skupina sjednotila na celostátní úrovni. Zn ění Charty se vtisklo do politiky vyhnaneckých organizací. Až v roce 1961 ji nahradil Sudeton ěmecký program, tzv. 20 bod ů. Hlavními požadavky sudetských Němc ů, které byly ve vzájemných jednáních zna čně problematické, se staly právo na vlast a na sebeur čení.

3.6 Rekapitulace Po druhé sv ětové válce vznikaly na území pozd ější Spolkové republiky N ěmecka r ůzná uskupení hájící zájmy sudetských N ěmc ů odsunutých z pohrani čních území Československa. Centrem zájmu této kapitoly se staly názorové spolky, které se postupn ě slou čily do Sudeton ěmeckého Landsmannshaftu.

Prvním názorovým sdružením vzniknuvším v roce 1946 po druhé sv ětové válce se stala Ackermann Gemeinde v čele s Paulusem Sladekem, jehož hlavní poslání představovalo hájit zájmy sudeton ěmeckých katolík ů. O čty ři roky pozd ěji vznikl Witikobund, p ředstavující nejradikáln ější organizaci ze t řech zmín ěných spolk ů. Jako poslední, p ředevším kv ůli p ůsobení p ředních p ředstavitel ů v exilu, vznikla Seliger Gemeinde, zast řešující sudeton ěmecké sociální demokraty. Tato t ři uskupení se poté sdružila do Sudeton ěmeckého Landsmannschaftu, který se tak stal hlavním zástupcem sudeton ěmecké národnostní skupiny. SL zastupoval zájmy odsunutých N ěmc ů především na domácí politické scén ě, zahrani ční vztahy reprezentovala Sudeton ěmecká rada, která se zformovala roku 1955.

SL by nevznikl bez dvou zásadních dokument ů. Eichstättská adventní deklarace vzešla z jednání sudeton ěmeckých politik ů, v ědc ů a um ělc ů v roce 1949, kde si stanovili základní úkoly a poslání v rámci sudeton ěmeckých zájm ů. Detmoldská

107 Tamtéž. 108 Tamtéž. 28

deklarace p ředstavovala programový dokument, jehož p řijetím se konstituoval SL. Základem obou dokument ů byl požadavek navrácení vlasti a majetku na základě práva na sebeur čení. Zárove ň se p ředstavitelé sdružení zavázali, že odmítají odplatu jako zp ůsob řešení vzájemných vztah ů, avšak požadovali spravedlnost p ři hodnocení zlo čin ů spojených s odsunem Němc ů z Československa.

Vzhledem k velkému množství vzniklých organizací, které se v pr ůběhu prvních let na území N ěmecka zformovaly, p řijala sudeton ěmecká skupina Chartu n ěmeckých vyhnanc ů. Zn ění Charty navazovalo na dva již zmín ěné dokumenty, jejichž hlavním cílem bylo právo na vlast a odsouzení odplaty jako řešení p ři získávání majetku zp ět. Jednotlivé prvky se odrážely do jednání s československou stranou. Následující kapitoly analyzují, jak se p ředevším Sudeton ěmecký Landsmannschaft a jeho názorová sdružení zasadily o prosazování sudeton ěmeckých zájm ů do oficiálních rozhovor ů.

29

4 SUDETONĚMECKÝ LANDSMANNSCHAFT A ČESKOSLOVENSKO V LETECH 1945–1989 Události b ěhem druhé sv ětové války a krátce po ní p ředstavovaly pro československo- německé vztahy významný mezník. Pod tíhou nacistických zlo čin ů bylo sudeton ěmecké obyvatelstvo přesídleno z pohrani čních oblastí Československa na území budoucí Spolkové republiky N ěmecko. Události spojené jak s nacistickou diktaturou, tak povále čným odsunem N ěmc ů p ředstavovaly ústřední témata dialogu mezi Čechy a Němci na cest ě ke sblížení a narovnání vztah ů.

Následující kapitola analyzuje zásadní mezníky v „život ě“ Sudeton ěmeckého Landsmannschaftu mezi lety 1945 a 1989, který se významn ě podílel na výstavb ě československo-německých vztah ů z pohledu vysídlenc ů. Na dalších stranách jsou rozebrány programové dokumenty z roku 1961 a 1979, které se odrazily do politické rétoriky SL.

Prvním významným krokem ke zlepšení československo-sudeton ěmeckých vztah ů p ředstavovala Wiesbadenská dohoda mezi Československým národním výborem a Pracovním spole čenstvím pro ochranu sudeton ěmeckých zájm ů z roku 1950. Dohoda je zde reflektována jako po čáte ční akt vzájemných snah o porozum ění.

Koncem šedesátých a za čátkem sedmdesátých let se do vztah ů mezi ČSSR a SRN otiskla tzv. východní politika Willyho Brandta ( Ostpolitik ). V rámci oteplování vztah ů západního N ěmecka a sov ětského bloku byla podepsána v roce 1973 Pražská smlouva, která je p ředm ětem jedné z podkapitol. Cílem této podkapitoly je zhodnotit vliv spolk ů na oboustranná jednání. Krom ě toho je zde rozebrán oficiální postoj vyhnaneckých sdružení k textu smlouvy. Kapitola je ukon čena práv ě Pražskou smlouvou, jelikož v osmdesátých letech se na poli česko-německých vztah ů neodehrály významné události, které by se odrazily do politiky sudeton ěmeckých sdružení. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let s postupným pádem komunistického režimu v Československu a sjednocením N ěmecka vid ěly ob ě strany možnost znovu zahájit vzájemné dialogy. Období po roce 1989 již není p ředm ětem této kapitoly.

30

4.1 Wiesbadenská dohoda „Beide Teile betrachten die Rückkehr der vertriebenen Sudetendeutschen in ihre Heimat als gerecht und daher selbstverständlich.“ 109

Wiesbadenská dohoda 110 představovala první významn ější jednání vedené mezi českou a n ěmeckou stranou po druhé sv ětové válce a po následném odsunu N ěmc ů. Samotnému vzniku úmluvy však p ředcházela r ůzná jednání, p ředevším mezi exilovými politiky.

Setkání ovlivnila Pražská smlouva uzav řená mezi prozatímní vládou NDR a vládou ČSR dne 23. června 1950. 111 Za československou vládu smlouvu podepsal Antonín Zápotocký, n ěmeckou prozatímní vládu reprezentoval Walter Ulbricht. V této smlouv ě ob ě strany deklarovaly, že se z říkají požadavku na území či hranice, a to především ty z německého pohledu. Odsun N ěmc ů zde byl reflektován jako spravedlivý a nem ěnný akt. 112 Proti zn ění Pražské deklarace se ohradil n ěmecký spolkový sn ěm, který ve svém prohlášení z 14. července 1951 113 uvedl: „Pražská smlouva není slu čitelná s nezcizitelným právem lidí na svou vlast.“ 114 Spolkový sn ěm nakonec Pražskou smlouvu prohlásil za neplatnou.

Této konstelace využili sudetští N ěmci, kte ří situaci velmi dob ře sledovali a za čali jednat. Poprvé se p ředstavitelé československého exilu 115 setkali s mluv čím vyhnanc ů Rudolfem Lodgmanem 23. července 1950. 116 Rudolf Storch popisuje první setkání mezi Lodgmanem a Prchalou následovn ě: „byl to akt osobní zdvo řilosti, a politického významu, když Čech Prchala pozdravil Lodgmana plynulou n ěmčinou a ten

109 Abkommen zwischen dem Tschechischen Nationalausschuβ, London und der Arbeitsgemeinschaft zur Wahrung sudetendeutscher Interessen . In: HABEL, Fritz, Peter, Dokumente zur Sudetenfrage. Unerledigte Geschichte, München 2003 Dokumente, s. 724. 110 Blíže k textu Wiesbadenské dohody v příloze č. 5. 111 ZIMMERMANN, Volker, Prom ěnlivá spojenectví. NDR a její vztahy k Československu a Polsku v padesátých a šedesátých letech 20. století . In: BUCHHEIM, Christoph a kol.(eds) Československo a dva n ěmecké státy, Ústí nad Labem 2011, s. 85. 112 Prager Erklärung zwischen ČSR und DDR . In: NITTNER, Ernst, Dokumente zur Sudetendeutschen Frage 1916–1967, München 1967, s. 355. 113 Samotné prohlášení bylo schváleno 350 členy Spolkového sn ěmu proti 15 člen ům Komunistické strany N ěmecka (KPD). 114 Erklärung des Deutschen Bundestages . In: HABEL, Fritz, Peter , Dokumente zur Sudetenfrage. Unerledigte Geschichte, München 2003, s. 723. 115 Lev Prchala založil spolu s Petrem Prídavkem v roce 1940 v Londýn ě Český národní výbor. 116 WEGER, „Volkstumkampf“ , s. 446. 31

mu na to odpov ěděl výbornou češtinou.“ 117 Na této sch ůzce projednali zástupci obou stran zn ění vzájemné dohody.

Následn ě 1. srpna p ředložil Lodgman Schützovi a Reitznerovi návrh smlouvy, kterou ujednal s generálem Prchalou, oba zmín ění ji p řijali. Dne 4. srpna 1950 byla podepsána Wiesbadenská úmluva mezi Českým národním výborem v Londýn ě a Pracovním spole čenstvím pro ochranu sudeton ěmeckých zájm ů. Za Český národní výbor dohodu podepsali generál Lev Prchala 118 a Vladimír Pekelský. 119 Na sudeton ěmecké stran ě stáli Rudolf Lodgman von Auen, Hans Schütz a Richard Reitzner. Ratifikována byla o den pozd ěji. 120

Na tiskové konferenci 16. srpna v Londýn ě nastínil Karel Locher cíle dohody s ohledem na nové uspo řádání Evropy. Ve stejný den prob ěhla tisková konference také v Mnichov ě, kde Rudolf Lodgman ozna čil úmluvu za „p řínos k výstavb ě Evropy, která by mohla vzniknout jen na základ ě volného rozhodování jejích národ ů“. 121 Ve Wiesbadenské smlouv ě se vyskytovaly požadavky sudetských N ěmc ů, které se objevovaly v prohlášení formujících se názorových spole čenství.

Hned v prvním odstavci ob ě smluvní strany deklarovaly demokratické základy jejich přesv ědčení a odmítly totalitní systémy, a to p ředevším s ohledem na formující se východní blok pod vlivem Stalina. Demokratické urovnání pom ěrů „považují za sou část boje o sjednocenou Evropu“ , čehož m ělo být dosaženo pouze na základ ě práva národ ů na sebeur čení. 122

117 STORCH, Rudolf, Wiesbadener Abkommen . In: Sudetenland 12, 1970, 3, s. 281. 118 Za první sv ětové války p ůsobil Lev Prchala na východní front ě. V roce 1936 byl povýšen na armádního generála. B ěhem druhé sv ětové války emigroval nejd říve do Francie poté do Velké Británie. V exilu byl jeden z těch, kte ří se stav ěli proti politice Edvarda Beneše. V roce 1940 se stal zakládajícím členem Českého národního výboru, který zastupoval tu část emigrace, které se nejprve nelíbil Beneš ův p říklon k SSSR a po skon čení války odsoudil i postup Benešovy ČSR proti Slovák ům a sudetským N ěmc ům. Za spolupráci se sudetskými N ěmci obdržel L. Prchala v roce 1958 Evropskou cenu Karla IV. ud ělovanou Sudeton ěmeckým Landsmannschaftem. 119 Vladimír Pekelský byl členem Vlajky, v roce 1945 byl zat čený za kolaboraci s Němci. Další rok se mu poda řilo utéct z vězení a dostat se do západního N ěmecka . 120 V den ratifikace smlouvy byla uve řejn ěna také Charta n ěmeckých vyhnanc ů, jež je reflektována v kapitole 3.5 o vzniku Sudeton ěmeckého Landsmannschaftu. 121 WEGER, „Volkstumkampf“ , s. 451. 122 Abkommen zwischen dem Tschechischen Nationalausschuβ, London und der Arbeitsgemeinschaft zur Wahrung sudetendeutscher Interessen , s. 724. 32

Do smlouvy se odrazil požadavek sudetských N ěmc ů o návrat do vlasti, na kterém se s exilovými politiky shodli. Smluvní strany konstatovaly, že „považují návrat sudeton ěmeckých vyhnanc ů do jejich vlasti za spravedlivý a tudíž samoz řejmý“ .123

Dobová politická konstelace se odrazila do zn ění úmluvy, když se signatá ři shodli: „Ob ě strany jsou za jedno, že o kone čném státn ě-politickém uspo řádání rozhodnou oba národy ve smyslu ustanovení bodu 2, a to jakmile bude osvobozen český národ a jakmile se vrátí sudetští N ěmci do svých domov ů.“ 124 Osvobozením chápali signatá ři oprošt ění od vládnoucí politické ideologie, která tak český národ svazovala a nedovolovala mu řešit problémy s německou stranou.

Lodgman s Prchalou se shodli, „aby mohly býti vytvo řeny p ředpoklady nového soužití obou národ ů, které v pr ůběhu tisíciletí žily v nejužším svazku a také v něm v budoucnu žíti budou, dohodly se ob ě strany, že se k tomuto ú čelu ustaví Federální výbor. Ob ě strany budou v tomto výboru zastoupeny rovným dílem.“ 125 Na základ ě tohoto prohlášení vznikl v Bonnu 15. prosince 1950 Sudeton ěmecko-český federativní výbor, který m ěl za úkol pracovat na transformaci vztah ů mezi Čechy a N ěmci. 126 Předsednictvo výboru se skládalo ze signatá řů Wiesbadenské dohody vyjma Vladimíra Pekelského, místo n ěhož zastupovali českou stranu Karel Locher a Vladimír Ležák- Borin spolu se Lvem Prchalou. Hlavním centrem výboru se stal Bonn, mimo hlavní město poté Mnichov a Londýn. 127 Ve st ředu 20. prosince se konalo první zasedání Federativního výboru. Tento hlavní orgán sudeton ěmecko-českého sblížení existoval dále jako grémium, ale od po čátku byl považován za „mrtv ě narozené dít ě“.128

Wiesbadenská úmluva nebyla nikdy oficiálními p ředstaviteli komunistického ČSR ani zástupci českého exilu p řijata. 129 Sudeton ěmeckou stranou byla však považována za klí čový dokument s ohledem na vnímání česko-německých vztah ů, a to především v otázce práva na vlast a sebeur čení. Reprezentanti SL vnímali dohodu jako důležitý akt p ří p řípadném budoucím česko-sudeton ěmeckém vyrovnání.

123 Tamtéž. 124 Tamtéž. 125 Tamtéž. 126 MAIER, s. 54. 127 Gründung des sudetendeutsch-tschechisch Föderausschusses . In: NITTNER, Ernst, Dokumente zur Sudetendeutschen Frage 1916–1967, München 1967, s. 363. 128 WEGER, „Volkstumkampf“ , s. 458. 129 KURAL, Hlavní organizace , s. 40. 33

Lev Prchala reflektoval postoje jednotlivých stran pro Sudetendeutsche Zeitung. Jedna strana ve řejnosti p řijala smlouvu s úlevou, druhá – komunistická – smlouvu přijala velmi odmítav ě. Ve svém prohlášení uvedl, že v ČSR byl ozna čen za fašistu a zlo čince, ovlivn ěného americkým imperialismem. Komunistická nomenklatura prohlásila Wiesbadenskou dohodu jako nástroj p ředstavitel ů SS s cílem zni čit Československo. Prchala zde uvedl, že za tento akt mu bylo vyhrožováno trestem odn ětí svobody či trestem smrti. Na druhou stranu, západní mocnosti p řijaly text dohody zpo čátku velmi opatrn ě s ohledem na mírové vztahy se SSSR, avšak v mnoha jiných zemích byla vítána jako jeden z prvních krok ů k demokratické reorganizaci Evropy. 130

Wiesbadenská dohoda se stala trnem v oku Rad ě svobodného Československa, jakožto jediného oficiálního p ředstavitele československého exilu. Členové Rady poukazovali na to, že Lev Prchala nemá v československém exilu výsadní postavení,131 a tak nem ůže být úmluva považována za oficiální dokument v rámci českon ěmeckých vztah ů. Vzhledem k těmto událostem cílilo Sudeton ěmecké sdružení své vyjednávání také na členy Rady svobodného Československa. 132 Práv ě z toho d ůvodu p ředseda Lodgman von Auen vyslal Simona za SL k vyjednávání s Ferdinandem Peroutkou.

Na konci listopadu 1950 vystoupili Lev Prchala a sudeton ěmecká delegace pod vedením Wilhelma Turnwalda na sv ětové konferenci v Caux. P řed 1600 p ředstaviteli 21 stát ů mluvil Lev Prchala o své v ůli dosáhnout lepšího porozum ění mezi ob ěma národnostmi. Ve svém projevu uvedl: „Cítím se zavázán h říchy, kterými se m ůj národ provinil proti svému sousedovi, cht ěl bych se nejen p řiznat, ale cht ěl bych se mým sudeton ěmeckým p řátel ům omluvit za všechno bezpráví, které na nich Češi napáchali“ .133 Wilhelm Thurnwald na to odpov ěděl, že úmluva s Českým národním výborem by byla revolu čním aktem pro nové uspo řádání vztah ů mezi národy st řední Evropy. Se svým projevem vystoupil také Rudolf Storch, p ředseda Anglo-sudetského klubu, který p ředstavil p řehled česko-německých vztah ů v historickém kontextu. Jeho přísp ěvek p řijalo publikum v Caux také velmi pozitivn ě.

130 Weg zu Frieden , Sudetendeutsche Zeitung 4. 8. 1951, 1/18, s. 1. 131 Na to uvedl publicista Jind řich Skalický v časopise Skute čnost, že Prchala „není mluv čím československého exilu“, cit. dle WEGER, „Volkstumkampf“ , s. 453. 132 Rada svobodného Československa formáln ě vznikla 25. února 1949 ve Washingtonu. Tato exilová organizace se stala hlavním p ředstavitelem československé emigrace. Mezi hlavní osobnosti pat řili Petr Zenkl, Ferdinand Peroutka, Hubert Ripka a další. 133 Die Sudeten deutsche Frage auf der Weltkonferenz für moralische Aufrüstung in Caux , In: NITTNER, Ernst, Dokumente zur Sudetendeutschen Frage 1916–1967, München 1967, s. 360. 34

Uvedení Wiesbadenské dohody na mezinárodním poli představovalo významný bod pro získání pov ědomí o sudeton ěmeckém problému. Samotná dohoda zde však nijak reflektována nebyla, vzhledem k tomu, že rovněž na mezinárodní scén ě si představitelé všimli nejednotnosti uvnit ř jednotlivých stran. Jak uvedl Tobias Weger, byla Wiesbadenská dohoda v tomto ohledu pouze ztrátou času. 134

4.2 Šedesátá léta ve stínu Mnichova „Münchner Abkommen – gültig oder ungültig?“

Hlavní orgán vysídlenc ů p ředstavil programový dokument s názvem Stanovisko sudeton ěmecké rady k sudetské otázce, který prošel schválením SR 15. ledna 1961. Čty ři m ěsíce poté bylo stanovisko p řijato také spolkovým shromážd ěním Sudeton ěmeckého Landsmannschaftu jako jeho hlavní programový dokument. Vypracovaný sudeton ěmecký program se skládal ze dvou částí. První část zahrnovala body týkající se sudetské krize, jejích p říčin a d ůsledk ů. Druhá část obsahovala teze, které m ěly ur čovat budoucí vývoj sdružení.

Ihned v prvním bod ě se vyhnanci vrátili k formování Československa po první sv ětové válce a to výrokem, že „sudetské otázce – a tím také sudetské krizi na podzim 1938 – lze správn ě porozum ět jen na pozadí vzniku Československa v letech 1918/1919“. 135 Vyhnaní n ěmci se odvolávali na vznik československého státu a přičlen ění území s německou menšinou do nov ě vzniklé republiky, které podle nich prob ěhlo proti lidským práv ům, a p ředevším zde vytýkali porušení práva národ ů na sebeur čení deklarované W. Wilsonem.

V bodech šest a sedm sudeton ěmeckého programu odsoudili vyhnanci Hitlerovu politiku v ůč i ČSR. P ředevším upozor ňovali na obsazení Československa, následné vytvo ření Protektorátu a jeho loutkové vlády. Neopomn ěli však zd ůraznit, že Hitler „hrál s osudem sudetských N ěmc ů nesv ědomitou hru a vynutil si vývoj vedoucí k Mnichovské dohod ě“. 136 Vysídlenci se tak cítili podvedeni a distancovali se od prosazování kolektivní viny na celý n ěmecký národ.

134 WEGER, „Volkstumkampf“ , s. 455. 135 HOUŽVI ČKA, Václav, Czechs and Germans 1848–2004. The Sudeten Question and the Transformation of Central Europe , Praha 2015, s. 351. 136 Stellungnahme des Sudetendeutsches Rates zur Sudetenfrage . In: HABEL, Fritz, Peter , Dokumente zur Sudetenfrage. Unerledigte Geschichte, München 2003, s. 767. 35

Pro další budoucí vývoj česko-německých vztah ů hrály d ůležit ější roli body 11 až 20 v části Pohled do budoucna. Jedenáctý bod programu deklaroval :„Nejen sudetští Němci, nýbrž i n ěmecký národ vcelku se nikdy nesmí ří s vyhnáním sudetských N ěmc ů z jejich staletí trvající vlasti.“ 137 S ohledem na stávající politickou situaci uvedli vyhnanci, že se nesmí ří ani s tím, že českému národu byla odep řena svoboda a nezávislost, týkající se nastoupivší komunistické ideologie v únoru 1948.

Tak jako d říve v Eichstättské adventní deklaraci či Delmoldské deklaraci, odmítli vyhnanci jakoukoliv formu odplaty. Sudetští N ěmci se zavázali, že neuznávají kolektivní vinu českého národa a posuzují všechny osoby podle toho, co si o vyhnání myslí. I přes to se však nez řekli obnovení porušeného práva a zadostiu čin ění za škody zp ůsobené vyhnáním. 138

Tak jako v Chart ě n ěmeckých vyhnanc ů a programových prohlášeních SL i do 20 bod ů se promítlo politické úsilí, ve kterém si zakládali na právu na domov a na právu národ ů na sebeur čení v rámci evropské integrace, a sice nezávisle na sporné mnichovské dohod ě z roku 1938. Vyhnanci však poukázali na to, že p ředpokladem pro mírové soužití v jednom stát ě na základ ě národ ů na sebeur čení, bylo odstran ění jednotného konceptu čechoslovakismu a prosazování ur čitých národ ů.

Dvacátý bod stanoviska zahrnoval budoucí postavení československo- německého vztahu v rámci evropské integrace. Sudeton ěmecká rada stanovila, že „budoucí vztah mezi sudetskými N ěmci, Čechy a Slováky m ůže uspokojiv ě vzniknout v rámci spole čné evropské integrace. To p ředpokládá v dlouhé dob ě smí ření mezi německým národem a jeho východními sousedy“.139

Sudeton ěmecký program se stal významným dokumentem, ze kterého vyhnanecké svazy vycházely. Na tento dokument navázal také Manifest 79, který je analyzován v další kapitole této diplomové práce. Jejich požadavky stanovené v tomto programu se promítly do vzájemných česko-německých jednání p ředevším v šedesátých letech. Jeho Problematický bod p ředstavoval požadavek národ ů na sebeur čení a břemeno, které sebou nesla Mnichovská dohoda. Diskuze o platnosti Mnichovské dohody se vedly celá šedesátá léta.

137 Tamtéž. 138 Tamtéž. 139 Tamtéž. 36

K neplatnosti Mnichovské dohody se vyjad řovaly vlády jak ČSSR, tak i SRN. Pro účely této diplomové práce byla diskuze rozebrána z pohledu sudeton ěmeckých organizací. K Mnichovské dohod ě se vyjád řili jak jednotlivý p ředstavitelé názorových spolk ů, tak samotný SL jako zástupce sudeton ěmecké národnostní skupiny.

Vst řícným krokem Spolkové vlády SRN spojené s německou politikou představovala mírová nóta z 25. b řezna 1966 zaslaná stát ům západní Evropy, východního bloku, ale také arabským zemím. 140 Základem této nóty se stalo z řeknutí se násilí. Spolkový kanclé ř Erhard zde mimo jiné uvedl: „Spolková vláda se domnívá, že Mnichovská dohoda z roku 1938 byla Hitlerem zni čena a nemá tak žádné územní nároky.“ 141

Československá vláda odpov ěděla na toto prohlášení 5. kv ětna 1966. ČSSR ocenila snahu n ěmecké vlády o zlepšení vztah ů mezi ob ěma zem ěmi. Zárove ň však podotkla, že pokud by cht ěl kanclé ř Erhard a jeho spolupracovníci zlepšit vzájemné vztahy, museli by odsoudit Mnichovskou dohodu a uznat její neplatnost od samého za čátku. 142

Na československé prohlášení z kv ětna navázala 13. prosince 1966 velká koalice v čele s kanclé řem prohlášením týkajícího se soužití Čech ů a N ěmc ů s ohledem na Mnichovskou dohodu. Spolková vláda prohlásila, že rozumí požadavk ům jak sudetských N ěmc ů, tak české stran ě, avšak co se tý če Mnichovské dohody, postavila se na stranu Čech ů. Ve svém vyjád ření politici v čele s Brandtem a Kiesingerem uvedli: „Spolková vláda odsuzuje politiku Hitlera, která byla zam ěř ena na zni čení československého státu. Jsme toho názoru, že hrozba násilí uzav řená skrze Mnichovskou dohodu již není platná.“ 143 SRN však p ředpokládala, že neplatnost m ůže přinést do vzájemných vztah ů jisté nesnáze. Podmínkou pro neplatnost dohody m ělo být vy řešení práva na státní p říslušnost. Spolková vláda tím cht ěla vy řešit problematiku

140 KNAPP, Manfred, Zusammenhänge zwischen der Ostpolitik der BRD und den deutsch-amerikanischen Beziehungen . In: JAHN, Egbert, RITTBERGER, Volker (eds.), Die Ostpolitik der BRD Triebkräfte, Widerstände, Konsequenzen, Opladen 1974, s. 161. 141 Note der Bundesregierung Erhard an zahlreiche andere Regierungen über die deutsche Friedenspolitik. In: HABEL, Fritz, Peter, Dokumente zur Sudetenfrage. Unerledigte Geschichte, München 2003, s. 782. 142 Note der ČSSR Regierung . In HABEL, Fritz, Peter , Dokumente zur Sudetenfrage. Unerledigte Geschichte, München 2003, s. 783. 143 Regierungserklärung der Bundesregierung Kiesinger/Brandt . In: HABEL, Fritz, Peter , Dokumente zur Sudetenfrage. Unerledigte Geschichte, München 2003, s. 786. 37

sudetských n ěmc ů, nad kterými držela patronát. Zárove ň kanclé ř uznal, že ob ě zainteresované strany, jak sudetští N ěmci, tak československý národ, si prošli obdobím křivd a bezpráví. Tuto dobu považovali za kapitolu z dějin, která by m ěla být uzav řena a mělo by tak být docíleno zlepšení vzájemného sousedství. 144

Během této diskuze p řišel SL 19. února 1967 s kritikou tehdejších česko- německých vztah ů. Svou argumentaci stav ěl na následujícím tvrzení: „Budoucí řešení sudeton ěmecké otázky je založeno primárn ě na právu na vlast a právu národ ů na sebeurčení sudetských N ěmc ů v jejich d ědi čných oblastech a jen sekundárn ě na Mnichovské dohod ě z roku 1938.“ 145 Podle SL bylo anulování dohody ze strany spolkové vlády v SRN zásahem do svobody rozhodování p ředevším s ohledem na budoucí spolkové vlády. Sudetští N ěmci o čekávali, že neupustí ze své snahy, aby od činili bezpráví spojené s odsunem. Vyhnanci p ředpokládali, že spolková vláda SRN se na základ ě patronátu nad touto skupinou, postaví na stranu vyhnanc ů a bude hájit jejich zájmy. Z výše uvedeného lze usuzovat, že spolkový kanclé ř se na stranu sudetských N ěmc ů nepostavil.

Předsednictvo Seliger Gemeinde se do diskuze p řipojilo 5. zá ří 1970. Sudeton ěme čtí sociální demokraté prohlásili, že Mnichovská dohoda nem ůže být považována za neplatnou. Nelze ji opomíjet p ředevším kv ůli čin ům, které následovaly po jejím podepsání, jejichž ob ěť mi se stali také zástupci n ěmecké sociální demokracie. Proto se zavázali, že „nikdy nedají souhlas k falšování d ějin“.146

Ackermann Gemeinde zastávala ve srovnání s ostatními mírn ější postoj. I p řesto, že považovala prohlášení o neplatnosti Mnichovské dohody za zám ěrnou manipulaci s dějinami, p řipoušt ěla možnost nové smlouvy, která by vzájemné česko-německé vztahy upravovala. Podle AG by smlouva musela obsahovat prohlášení Spolkové vlády SRN, že v ůč i československé stran ě si nebude nárokovat žádné územní požadavky spojené s Mnichovskou dohodou. Totéž m ělo platit také pro Československo. Zástupci tohoto katolického sdružení však dodali, že „všechny záležitosti, které souvisejí

144 Tamtéž. 145 Entschlie βung der Bundesversammlung der SL . In: HABEL, Fritz, Peter , Dokumente zur Sudetenfrage. Unerledigte Geschichte, München 2003, s. 786. 146 Entschlie βung des Bundesvorstandes der Seliger-Gemeinde . In: HABEL, Fritz, Peter , Dokumente zur Sudetenfrage. Unerledigte Geschichte, München 2003, s. 806. 38

s protiprávním odsunem sudetských N ěmc ů, musejí z ůstat otev řené, aby bylo možné smírného řešení v duchu spravedlnosti a porozum ění“.147

I p řesto, že se b ěhem šedesátých let vedly dalekosáhlé diskuze o Mnichovské dohod ě, nebyly ob ě strany schopné se shodnout. Do jednání zasahovala také sudeton ěmecká sdružení, jejichž požadavky nakonec nebyly vyslyšeny. Vzájemné rozhovory mezi Čechy a N ěmci nakonec vyústily do Pražské smlouvy podepsané v prosinci 1973.

4.3 Pražská smlouva 1973 „Považujeme Mnichovskou dohodu za nulitní.“ 148

Diskuze o neplatnosti Mnichovské dohody, které probíhaly bezmála celá padesátá a šedesátá léta nakonec vyústily do Pražské smlouvy neboli Smlouvy o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německo, která p ředstavovala další ze smluv mezi SRN a zem ěmi východního bloku v rámci tzv. východní politiky Willyho Brandta. 149

Smlouva byla podepsána 11. prosince 1973 mezi ČSSR a SRN. 150 Za československou stranu ji podepsal p ředseda vlády Lubomír Štrougal a ministr zahrani čí Bohuslav Ch ňoupek, n ěmeckou stranu zastupovali Willy Brandt a Walter Scheel. Pražská smlouva se skládala z preambule a šesti článk ů.

První článek smlouvy se dotkl jednoho z nejproblemati čtějších bod ů česko- německých vztah ů, a to Mnichovské dohody. Signatá ři obou zemí ozna čili dohodu za nulitní. 151 Článek dva se odvolával na právní ú činnosti vyplývající z doby Protektorátu. Zárove ň zde zástupci ukotvili nedot čenou právní p říslušnost žijících a zem řelých osob.

147 Entschlie βung von Führungskräften der Ackermann Gemeinde . In: HABEL, Fritz, Peter , Dokumente zur Sudetenfrage. Unerledigte Geschichte, München 2003, s. 809. 148 Smlouva o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou N ěmecka , Sbírka zákon ů č. 94/1974, s. 318. 149 V rámci Ostpolitik Willyho Brandta p ředcházely Pražskému ujednání Smlouva mezi Svazem sov ětských socialistických republik a Spolkovou republikou N ěmecko ( Vertrag zwischen der Bundesrepublik Deutschland und der Union der Sozialistischen Sowjetrepubliken ) z 12. srpna 1970 a Smlouva mezi Spolkovou republikou N ěmecko a Polskou lidovou republikou o základech normalizace vzájemných vztah ů ( Vertrag zwischen der Bundesrepublik Deutschland und der Volksrepublik Polen über die Grundlagen der Normalisierung ihreh gegenseitigen Beziehungen) ze 7. prosince 1970. 150 BŘACH, Radko, Smlouva o vzájemných vztazích mezi ČSSR a SRN z roku 1973 , Praha 1994, s. 9. 151 Smlouva o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou N ěmecka , s. 318. 39

V ustanovení číslo t ři p ředstavily ob ě smluvní strany to, že vycházejí ve svých vzájemných vztazích ze zásad stanovených Chartou OSN. Doslova ve smlouv ě uvedli následující: „V souladu s tím budou podle článku 1 a 2 Charty OSN řešit všechny své spory výlu čně mírovými prost ředky a vyst říhávají se hrozby silou nebo použití síly v otázkách, které se týkají evropské a sv ětové bezpe čnosti, jakož i ve vzájemných vztazích.“ 152

Další část smlouvy ukotvila nedotknutelnost svých spole čných hranic a uznali, že budou respektovat svou vzájemnou celistvost. Ob ě zem ě se shodly, že „nemají v ůč i sob ě žádné územní nároky a nebudou takové nároky vznášet ani v budoucnu“.153

V předposledním oddílu se ob ě strany zavázaly k rozvoji vzájemných vztah ů. Rovn ěž panovala shoda v tom, že „rozší ření jejich sousedské spolupráce v oblasti hospodá řství, v ědy, v ědecko-technických styk ů, kultury, ochrany prost ředí, sportu, dopravy a jiných styk ů je v zájmu obou stran“.154

Poslední článek smlouvy zaznamenal nutnost ratifikace. Ta následn ě prob ěhla 19. července 1974 v Bonnu. 155 Německý ministr zahrani čí p ři tomto aktu prohlásil: „Proto jsme p řisuzovali v celkovém kontextu našich vztah ů váhu také otázkám, které jsme projednali formou humanitárních dopis ů, že na Vás chceme obrátit svou pozornost.“156

Samotnému aktu podpisu a ratifikace smlouvy p ředcházela rozsáhlá jednání mezi p ředstaviteli obou zainteresovaných stran. Již v roce 1971 prob ěhly tzv. sondážní rozhovory. Za ČSSR se jich ú častnil nám ěstek ministra zahrani čí Milan Klusák, na německé stran ě stál státní tajemník ministerstva zahrani čních v ěcí Paul Frank. 157 Již během t ěchto rozhovor ů byla řeč p řesunuta k Mnichovské dohod ě a její platnosti. Již v rámci tohoto vyjednávání bylo jasné, že pro ob ě strany nebude lehké se dohodnout. Československá delegace trvala na tom, aby Mnichovská dohoda byla uznána za neplatnou již od jejího po čátku, naopak n ěme čtí p ředstavitelé usilovali o to, aby se ob ě

152 Tamtéž. 153 Tamtéž. 154 Tamtéž. 155 BŘACH, s. 66. 156 DIETZ, Hans, Der Prager Vertrag und Sudetendeutschen , Stuttgart 1974, s. 11. 157 BŘACH, s. 17. 40

strany soust ředily na budoucnost vzájemných vztah ů a odmítali uznat neplatnost Mnichovské dohody již od po čátku. 158

Rok 1971 nep řinesl ve vzájemných stycích žádný posun, pon ěvadž ani jedna strana nebyla ochotna ze svých požadavk ů ustoupit. Zlomovým okamžikem p ři jednáních o smlouv ě se staly dopisy mezi spolkovým kanclé řem Willy Brandtem a předsedou vlády ČSSR Lubomírem Štrougalem na podzim 1972. Na n ě navázali svými projevy již zmín ěný kanclé ř Willy Brand a první tajemník KS Č Gustav Husák, v nichž se zavázali k vzájemné ochot ě jednat a dojít k jednotnému stanovisku. 159

První oficiální rozhovory o Pražské smlouv ě prob ěhly na po čátku kv ětna 1973 v Praze. Zde se sešli zástupci ČSSR vedeni znovu Ji řím Götzem. Na t ěchto jednáních se představitelé ČSSR snažili prosadit do preambule formulace charakterizující Mnichovskou dohodu jako akt bezpráví a diktátu.

Na pražském setkání se ob ě strany dohodly na zn ění p ředevším článk ů t ři a čty ři. Tyto články v zásad ě kopírovaly smlouvy, které podepsali p ředstavitelé SRN spolu se SSSR nebo Polskem. Problémy nastaly u článku číslo V, který zahrnoval rozvoj vzájemných vztah ů. P ředstavitelé n ěmecké strany p řednesli návrh na rozší ření tohoto odstavce ješt ě o humanitární otázky. Tato část byla cílena p ředevším na vyhnané rodiny, které m ěly částe čně stále problém s integrací, a č se jednalo o tém ěř t řicet let staré záležitosti. Z pohledu n ěmecké strany se jednalo spíše o morální či politický akt. Německý požadavek vyvolal na oficiálních jednáních vlnu konfrontace, p řičemž československá strana považovala tento požadavek za scestný, jelikož se netýkal vzájemných vztah ů, nýbrž vnitropolitické situace SRN. Problematickým bodem vyjednávání z po čátku kv ětna se stal rovn ěž návrh n ěmecké delegace týkající se otázek západního Berlína. Německá strana požadovala ú činnost smlouvy rozší řit také na Berlín, ale s tím však SSSR nepo čítal, vzhledem k tomu, že v ani jedné smlouv ě z předcházejících let nebyla otázka západního Berlína zahrnuta. 160

Jednání pokra čovala na konci kv ětna, kdy se p ředstavitelé obou zemí sešli v Bonnu. Na po čátku t ěchto rozhovor ů stál znovu problém s textem preambule, která byla již na první sch ůzce schválena. Další nesrovnalosti se rovn ěž týkaly článku jedna,

158 PLŠKOVÁ, Jaroslava, Východní politika Brandtovy vlády v letech 1969–1974 , Praha 1999, s. 126. 159 Tamtéž, s. 127. 160 BŘACH, s. 27–28. 41

který ozna čoval Mnichovskou dohodu za nulitní. Zástupci obou stran se neshodli v čase dané v ěty, zda bude v budoucím nebo p řítomném čase. Kompromisem z této patové situace se stalo využití infinitivu, který vypadal nejschůdn ěji. B ěhem dalších jednání následovaly diskuze ohledn ě zn ění jednotlivých článk ů. I p řes to však druhé oficiální rozhovory vedly již k ur čité podob ě textu. P ři setkání na konci května se p ředstavitelé dohodli o projednání humanitárních otázek, které se snažila n ěmecká delegace prosadit formou humanitárního dopisu. Pokud by se ú častníci diskuze neshodli na zn ění humanitárních dopis ů, nebylo by možné podepsat samotnou smlouvu.

A tak se v srpnu 1973 sešli zástupci ministerstva zahrani čí ČSSR a AA. Ob ě strany se shodly na celkem šesti bodech. První odstavec zahrnoval závazek, že se ob ě podepsané zem ě budou v ěnovat humanitárním otázkám. Druhý odstavec spravoval vým ěnu obyvatel. Pokud by obyvatelé n ěmecké národnosti požádali o vyst ěhování do SRN, bylo by jim to umožn ěno. To platilo také naopak, pokud by obyvatel SRN českého p ůvodu požádal o vyst ěhování, mohl se vyst ěhovat. T řetí odstavec pat řil červenému k říži, který se m ěl podílet na výše zmín ěných dvou bodech. V dalších dvou částech si ČSSR a SRN kladly za úkol rozvíjet cestovní ruch mezi ob ěma zem ěmi, a to včetn ě návšt ěv p říbuzných, ale také po technické stránce, kdy deklarovaly snahu o plynulost hrani čních p řechod ů.161

Poté, co se ob ě strany shodly na všech pot řebných detailech, nebránilo nic tomu, aby se p řešlo k podepsání smlouvy. Dnem podpisu ob ě strany deklarovaly navázání diplomatických vztah ů mezi ob ěma zem ěmi, které stvrdili v komuniké: „Vlády Československé socialistické republiky a Spolkové republiky N ěmecka se dohodly navázat dnešním dnem diplomatické styky a z řídit velvyslanectví v Bonnu a v Praze. Oba státy jmenují v blízké dob ě své zástupce v hodnosti velvyslanc ů.“ 162

Ješt ě p řed tím, než mohlo dojít k podepsání smlouvy, bylo nutné smlouvu parafovat. K tomu došlo 20. června 1973 v Bonnu, kde se shromáždily delegace obou smluvních stran v čele s ministry zahrani čí, kte ří p ředstoupili se svými projevy. 163 Aktu

161 Tamtéž, s. 81. 162 Tamtéž, s. 83. 163 Více k aktu parafování viz HOPP, Gerhard, Machtfaktor auch ohne Machtbasis? Die Sudetendeutsche Landsmannschaft und die CSU , Wiesbaden 2010, s. 238–245. 42

parafování Pražské smlouvy v ěnovali pozornost také p ředstavitelé vyhnaneckých svaz ů a netrvalo dlouho a vydali svá stanoviska ke smlouvě.

Pracovní spole čenství katolických organizací na základ ě jednání, které se uskute čnilo mezi 7. a 9. prosincem 1973, vydalo své stanovisko týkající se Pražské smlouvy. Ihned v prvním odstavci se spole čenství ohradilo proti jedinému aspektu česko-německých d ějin, který je ve smlouv ě zmín ěn, a to Mnichovské dohod ě. Podle představitel ů katolických organizací bylo ve smlouv ě s Mnichovskou dohodou zacházeno pouze ve smyslu českého obrazu d ějin, a tím se tak stala výrazn ě jednostrannou. 164

Také v souvislosti s tím poukázali, že by nem ělo být opomíjeno, že sudetští Němci byli v roce 1918 v člen ěni proti své v ůli do nov ě vzniklého československého státu. 165 Třetí bod stanoviska poukazoval na to, že ve smlouv ě ob ě strany zcela opomn ěly vyhnání sudetských N ěmc ů a N ěmc ů ze Slovenska po druhé sv ětové válce, což považovali za zastírání pravdy. 166

Katolické spole čenství zárove ň zd ůraznilo, že smlouva by m ěla být základem pro rozvoj vzájemných vztah ů, ale rovn ěž namítlo, že ji nelze v tomto zn ění považovat za základ rovných a trvalých vztah ů mezi Čechy N ěmci. 167 V posledním bod ě svého stanoviska se katolické spole čenství ohradilo proti vým ěně dopis ů týkajících se humanitární otázky, které do doby vydání stanoviska stále nebyly zve řejn ěny. Katolíci zd ůraznili, že „Spolková vláda má mimo řádnou odpov ědnost, pokud by skrze n ě (humanitární dopisy-pozn. autorky), nebyla uspokojiv ě vy řešena lidská práva N ěmc ů v Československu.“ 168

Po parafování Pražské smlouvy vydala své prohlášení také Sudeton ěmecká rada. Ihned v prvním bod ě svého ujednání se SR vymezila proti jednání Spolkové vlády. Ta prý jednala pouze jménem SRN, ne však jako celon ěmecký suverén. Jinak by podle SR nemohla p řijmout stanovisko v článku čty ři, který podle nich nebral ohledy na právo na vlast či domov a právo na sebeur čení p ředevším sudeton ěmeckých obyvatel. I p řes

164 Stellungnahme der Arbeitgemeinschaft katolisher Vertriebenenorganisationen zu den Prinzipien der Präambel des Bonn-Prager Vertrag , Archiv Ackermann Gemeinde, München. 165 Tamtéž. 166 Tamtéž. 167 Tamtéž. 168 Tamtéž. 43

Mnichovskou dohodu považovala SR tyto dva aspekty jako základní práva každého člov ěka. 169

SR zd ůraznila, že by Mnichovská dohoda je platná a sudeton ěmecká území jsou sou částí n ěmecké říše. Podle SR obsahovala preambule smlouvy „p řekroucení historického vývoje sudeton ěmecké otázky“.170 Zástupci SR ve svém prohlášení tvrdili, že Mnichovská dohoda nevzešla pouze z nacistického režimu, nýbrž také z anglického a francouzského prost ředí, kte ří si byli v ědomi bezpráví na Sudetských N ěmcích v letech 1918 až 19, když prob ěhlo jejich za člen ění do Československa.

SR požádala Spolkovou vládu, aby objasnila, že smlouva ani nelegitimizuje ani nelegalizuje vyhnání sudetských n ěmc ů. SR zárove ň vyzvala spolkovou vládu, aby v očekávané vým ěně dopis ů týkajících se humanitárních otázek nezahrnovali pouze slou čení rodin postižených událostmi, nýbrž také možnost kulturní a sociální pomoci Němc ům, kte ří z ůstali v Československu.

SR p ředložila spolkové vlád ě memorandum k českon ěmecké smlouv ě. S tím žádala spolkovou vládu, aby zaujala n ějaké stanovisko a ješt ě p řed podepsáním smlouvy se k SR vyjád řila. Z dostupných dokument ů není patrné, zda SR zp ětnou vazbu získala.

Z vyjád ření SR voln ě vycházelo spolkové shromážd ění Sudeton ěmeckého Landsmannschaftu, které 14. července vydalo prohlášení k parafované česko-německé smlouv ě. Proklamace SL obsahovala články týkající se sporných rok ů 1918 a 1938, které zahrnoval stejné myšlenky jako SR.

Mluv čí SL však p ředstavili otázku, na kterou hledali odpov ěď : „Lze rozhodovat o osudu českého národa a sudetských N ěmc ů bez jejich spoluú časti?“ 171

Odpov ěď byla jasná: „Sudeton ěmecká národní skupina a český národ se budou muset p řenést p řes smlouvu mezi Bonnem a Prahou, nikoliv však zavázat se ani oprav ňovat se. Oba jsou partne ři jak v Čechách, na Morav ě, tak ve Slezsku a jimi i

169 Erklärung des Sudetendeutschen Rates zu dem paraphierten Vertrag über die gegenseitigen Beziehungen zwischen den Bundesrepublik Deutschland und der Tschechoslowakischen Sozialistischen Republik , Archiv Ackermann Gemeinde, München. 170 Tamtéž. 171 Erklärung der Bundesversammlung der SL . In: HABEL, Fritz, Peter , Dokumente zur Sudetenfrage. Unerledigte Geschichte, München 2003, s. 816. 44

zůstanou v jejich rozhodnutí pro klidné provád ění práva na vlast a práva na sebeur čení a to bez ohledu na obsah uzav řené smlouvy.“ 172

Jak SL zd ůraznila ve svém prohlášení, stala se organizací národní skupiny, která zastupuje zájmy krajan ů s cílem zajistit spravedlnost a vyrovnat se s českým národem na základ ě práva. A proto o čekávali, že „všichni svobodn ě smýšlející lidé budou i nadále zastupovat právo sudetských N ěmc ů na vlast a na sebeur čení, stejn ě tak jako se sudetští N ěmci zaru čí za svobodu a právo všech národ ů.“ 173

V souvislosti s negativním postojem nez ůstal SL pouze u prohlášení a inicioval 17. ledna 1975 petici adresovanou Spole čnosti národ ů.174 Mluv čí SL Walter Becher prezentoval petici na Sudeton ěmeckém dni s názvem „OSN naslouchej také nám!“ . 175 Touto peticí reagoval SL na situaci v Palestin ě a rezoluci Valného shromážd ění OSN, která deklarovala Palestinc ům právo na sebeur čení, národní nezávislost, navrácení majetku a p ředevším návrat do vlasti. 176 V prosinci tohoto roku přijela delegace SL a SR 177 do New Yorku, kde se setkali s Bradfordem Morsem, jemuž prezentovali svou petici s celkovým po čtem kolem 250 000 podpis ů. 178 Po návratu z New Yorku uspo řádali p ředstavitel SR a SL v Bonnu tiskovou konferenci, na které představili sv ůj zám ěr rozší řit pov ědomí o sudeton ěmeckém problému také na mezinárodní úrovni. V petici reprezentanti SR a SL upozornili p ředevším na to, že „vysídlení a vyvlastn ění N ěmc ů není slu čitelné s (1) právem na život, svobodu, rovnost, respekt k důstojnosti a bezpe čnost všech lidí bez ohledu na jazyk nebo národnostní původ; (2) právem na upušt ění od rozdílného zacházení a ochranu proti diskriminaci a opat ření, která porušují lidská práva; (3) právo na ochranu proti svévolnému zasahování do jejich rodiny a jejich domova; (4) právo svobodně si zvolit své bydlišt ě, možnost opustit svou zemi nebo naopak možnost vrátit se do své vlasti.“ 179

172 Tamtéž. 173 Tamtéž. 174 BLUMENWITZ, Dieter, Der Prager Vertrag , Bonn 1985, s. 143. 175 MAIER, s. 158. 176 KU ČERA, Ond řej, Sudeton ěmecký landsmanšaft - historie, struktura, cíle [online], [cit. 2016–03– 25]. Dostupné z: http://glosy.info/texty/sudetonemecky-landsmansaft-historie-struktura-cile. 177 Mezi členy delegace pat řili Walter Becher, Fritz Wittmann a Almar Reitzner. 178 MAIER, s. 126. 179 Petition vonSudetendeutschen an die Vereinten Nationen . In: HABEL, Fritz, Peter , Dokumente zur Sudetenfrage. Unerledigte Geschichte, München 2003, 828–829. 45

Zástupci SR a SL se sešli s činiteli z OSN ješt ě dvakrát, a to 8. července 1976 a 4. dubna 1979 v Ženev ě. V roce 1976 byla delegace v čele s Walterem Becherem p řijata vedoucím komise pro lidská práva Marcem Schreiberem, který byl ihned obeznámen s textem petice. Ze vzájemných rozhovor ů vzešly t ři problematické okruhy týkající se sudeton ěmecké otázky: Proces denacionalizace N ěmc ů, kte ří z ůstali v Československu; přání bezproblémového vysídlení t ěchto N ěmc ů do SRN na základ ě dopis ů mezi ministry zahrani čí obou zemí z 11. prosince 1973 a nakonec slou čení d ětí, které z ůstaly v ČSSR s rodi či, kte ří již žijí v SRN. Na konci t ěchto rozhovor ů p řislíbil Schreiber, že se pro danou problematiku bude snažit ud ělat, co mu jeho kompetence dovolí. 180

V roce 1979 se p ředstavitelé SR a SL setkali s novým p ředsedou komise pro lidská práva Theodorem van Bovenem, kterého seznámili jak s textem petice zaslané představitel ům OSN, tak s dokumentací uspo řádané SR týkající se lidských práv a situace N ěmc ů v Československu. P ři této návšt ěvě OSN se zástupci SR a SL dostali až k úřadu nejvyššího komisa ře pro uprchlíky Mousaliho, se kterým vedli dlouhé rozhovory na téma sudeton ěmecké otázky. Tato jednání lze považovat za úsp ěšná, vzhledem k tomu, že se o problémy týkající se sudeton ěmecké skupiny za čala zajímat také mezinárodní organizace a dostaly se do pov ědomí širší sv ětové ve řejnosti.

V obecné rovin ě česko-německých vztah ů znamenala Pražská smlouva výrazný posun zejména v ohledu ochoty jednat. Avšak z hlediska SL neznamenala ve vývoji sudeton ěmecké otázky nic nového. I p řesto, že jednotlivá uskupení vznášela požadavky a apelovala na spolkovou vládu, nedostal se do smlouvy žádný z požadavk ů, které prosazovala jednotlivá sdružení. Za jediný pozitivní bod lze považovat dopisy o humanitárních otázkách, které se problematice sudeton ěmeckých t ěžkostí částe čně dotýkaly. Celkov ě však je možné konstatovat, že Pražská smlouva p ředstavovala neúsp ěch v rámci vlivu SL na n ěmeckou zahrani ční politiku.

180 MAIER, s. 125. 46

4.4 Manifest 79 „Das Recht auf Selbstbestimmung aller Völker und Volksgruppen.“181

Ješt ě b ěhem jednání s OSN se ve dnech 1. až 3. června 1979 konal jubilejní t řicátý sudeton ěmecký den v Mnichov ě. Akce s názvem „Freie Heimat – Freies Europa“ 182 si připomínala t řicáté výro čí vzniku Sudeton ěmeckého Landsmannschaftu a p ětadvacáté výro čí patronátu Bavorska nad sudeton ěmeckou skupinou, ale také šedesát let od odep ření práva na sebeur čení na základ ě smlouvy ze St. Germain. V rámci Sudeton ěmeckého dne byl p ředstaven tzv. Manifest 79 183 zahrnujících čtrnáct bod ů. Tento dokument se stal programových spisem SL. Jeho hlavní teze vycházely částe čně z 20 bod ů Sudeton ěmecké otázky z roku 1961.

Manifest je založen na základní myšlence partnerství svobodných národ ů a národních skupin. Každá takováto skupina by podle SL m ěla mít právo na sebeur čení a na možnost výb ěru své vlasti. Pokud by tato práva byla lidem odepírána, nebylo by možné soužití jednotlivých národ ů a lidstvo by tak nebylo schopné se bránit atomovému věku. 184

Ve článku čty ři se objevila již zmín ěná nóta OSN, týkající se problematiky Palestiny, na níž se SL odvolával p ři své petici adresované p ředstavitel ům OSN po neúsp ěšném prosazení požadavk ů do Pražské smlouvy z roku 1973. Také v Manifestu poukázali vysídlenci na právo národ ů na sebeur čení, které by m ělo p řipadnout každému národu.

Sudetští N ěmci neopomn ěli ani zd ůraznit, p ředevším v článku p ět, že pokud nebudou dodržována práva a nároky SL, p ředevším právo na sebeur čení, není možné považovat vztahy za normalizované. 185 Konkrétn ě pak uvedli, že „pom ěr mezi Německem a Československem m ůže být normalizován pouze tehdy, až bude dodrženo právo a požadavky sudetských N ěmc ů“, což podle SL je jediná možnost, jak dosáhnout

181 Manifest 79 der SL und des Sudetendeutschen Rates . In: HABEL, Fritz, Peter , Dokumente zur Sudetenfrage. Unerledigte Geschichte, München 2003, s. 845. 182 Název Sudeton ěmeckých dn ů byl odvozen od článku 12 Manifestu 79, který se dotýká volné Evropy. Obsah Manifestu je rozebrán níže. 183 Oficiáln ě prezentováno na Sudeton ěmeckém dni jako Erklärung der Bundesversammlung der Sudetendeutschen Landsmannschaft und des Sudetendeutschen Rates zum 30. Sudetendeutschen Tag in München . 184 Manifest 79 der SL und des Sudetendeutschen Rates , s. 845. 185 Tamtéž, s. 846. 47

„n ěmecko-českého vztahu založeného na dobrých sousedských vztazích a pravém partnerství.“ 186 Jak uvád ěli i v článku šest, práv ě právo na vlast implementuje právo na ochranu identity.

V programovém prohlášení se odrazilo také stále nevyrovnání se sudetských Němc ů s odsunem z Československa. SL v odstavci dev ět uvádí: „Vyhnání je ve 20. století považováno za zkázu národ ů. Jsme proto pro jeho mezinárodní zákaz.“ 187 Požadavek na mezinárodní řešení konfliktu vyhnání vznesli zástupci SL již na setkání s předními činiteli OSN v pr ůběhu sedmdesátých let.

Se svými požadavky postoupili p ředstavitelé SL dále, když krátce po sudeton ěmeckých dnech informoval Walter Becher, tehdejší mluv čí SL, prezidenta ČSSR Gustava Husáka, že k tomu, aby mohlo být obnoveno právo sudetských N ěmc ů, pat ří také úhrada jim zp ůsobených škod. 188

Sudeton ěmecké dny roku 1979 byly v širším okruhu p říznivc ů SL oslavovány jako velmi úsp ěšné, vzhledem k vydání Manifestu a získání tak nového sm ěru politiky SL.

4.5 Bilance let 1945–1989 Povále ční léta se nesla v duchu postupné konsolidace vyhnaneckých spolk ů. Ješt ě p řed tím, než se sdružení pln ě etablovala, podepsali p ředstavitelé československého exilu a zástupci Pracovního spole čenství Wiesbadenskou dohodu, která p ředstavovala první akt spojení sudetských N ěmc ů a Čech ů. Hlavní myšlenku p ředstavoval návrat sudetských Němc ů do vlasti a jejich právo na sebeur čení. Smlouva se projevila v politice SL jako zásadní pr ůlom ve vztazích s Československem. Tato úmluva p ředstavovala pro SL základ pro p řípad budoucího česko-sudetského vyrovnání. Smlouva se pro SL stala garantem rovného vypo řádání se se spole čnou historií, vzhledem k tomu, že zahrnovala formulace umož ňující návrat vyhnanc ů do vlasti. P řínos tohoto ujednání je v krajanských organizacích dodnes p řijímán velmi kladn ě.189 V českém prost ředí, tak

186 Tamtéž. 187 Tamtéž. 188 MAIER, s. 113. 189 Sou časný mluv čí SL Bernd Posselt uvedl ve svém projevu z roku 2010, že Wiesbadenská dohoda „má podma ňující vizioná řskou sílu, týkající se budoucích vztah ů mezi Čechy a sudetskými N ěmci“. Viz: Sudeton ěmectví jako „budoucí celosv ětový problém“ [online], [cit. 2016–03–10]. Dostupné z: http://blisty.cz/art/53372.html. 48

jako na poli mezinárodním, se Wiesbadenská dohoda nesetkala s výrazným úsp ěchem, nebyla p řijata ani exilovými politiky ani vládnoucí politickou garniturou v Československu.

Díl čí událostí, b ěhem politického konstituování SL, se stal patronát Svobodného státu Bavorska a vznik sudeton ěmecké národní skupiny jako čtvrtého kmene vedle Starobavor ů, Frank ů a Šváb ů. Krajanská skupina tak získala pevnou základnu pro své sebeuv ědom ění a sebeur čení. Sdružení tak získalo p římou politickou podporu, od které očekávalo prosazení sudeton ěmeckých požadavk ů.

V šedesátých letech dominovalo diskuzím téma Mnichovské dohody. Práv ě její platnost či zneplatn ění se hlavním problémem vzájemných vztah ů. Tyto debaty se nakonec promítly do Pražské smlouvy podepsané na konci roku 1973, která Mnichovskou dohodu ozna čila za nulitní. K Pražské smlouv ě se SL postavil negativn ě, s ohledem na to, že Spolková vláda nebrala v potaz sudeton ěmecké požadavky. A tak SL inicioval vznik petice, kterou jeho zástupci doru čili na zasedání OSN, kde p řednesli své požadavky. Jednotlivé referáty sice byly vyslyšeny, avšak na zlepšení vztah ů vliv nem ěly. Reprezentanti OSN se vyhnaným N ěmc ům zavázali, že ud ělají pro vy řešení problému vše, co bude v jejich silách. I p řesto však jednání nevedla k vzájemnému porozum ění.

Na konci sedmdesátých let, ješt ě b ěhem jednání s OSN, vydal SL sv ůj Manifest 79, který programov ě vycházel z analyzovaných dokument ů Eichstättské adventní deklarace a Sudeton ěmeckého programu v roce 1961. Základem tohoto dokumentu dodržování práv sudetských N ěmc ů jako p ředpoklad pro další vzájemné partnerství založené na dobrých sousedských vztazích. Manifest 79 se stal hlavním programovým prohlášením v rámci prosazování politiky Sudeton ěmeckého Landsmannschaftu.

Cesta k roku 1989 a s ním spojené události p ředstavovaly v rámci československo-německých vztah ů novou p říležitost na jejich urovnání, čehož si byly vědomy ob ě zainteresované strany. Problematika československo-německých vztah ů s ohledem na prosazování zájm ů SL je analyzována v další kapitole této diplomové práce.

49

5 NOVÁ ETAPA VÝVOJE ČESKO-NĚMECKÝCH VZTAHŮ Postupné uvol ňování pom ěrů p ředevším ve východní Evrop ě v roce 1989 p řivedlo SL do jistého o čekávání. P ředstavitelé sudeton ěmeckého sdružení cítili novou p říležitost k narovnání česko-německých vztah ů, p ři které by se jim mohlo poda řit prosadit své požadavky.

Následující kapitola analyzuje díl čí aspekty vývoje českon ěmeckých vztah ů po roce 1989. Na jednotlivé smlouvy je nahlíženo z pohledu sudeton ěmeckých vyhnaneckých sdružení a jejich vlivu na jednotlivá jednání sousedských zemí.

První část kapitoly rozebírá vliv osobnosti Václava Havla a jeho politiky na zlepšení česko-německých vztah ů. Václav Havel p ředstavoval jednu z mála osobností, se kterou byla sdružení ochotna jednat. Havlovy snahy vykrystalizovaly do smlouvy mezi ČSFR a SRN, která je p ředm ětem další části.

Milník v česko-německém soužití představovala Českon ěmecká deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. Předm ětem této části jsou samotná jednání o česko-německé smlouv ě. D ůraz je kladen na snahu vyvíjenou sudetskými Němci prosadit svá stanoviska. Problematika je zakon čena reflexí diskuze, kterou deklarace vyvolala u sudeton ěmeckých sdružení.

5.1 Rok 1989: Nový začátek? „Slova prezidenta Václava Havla vytvo řila základ pro dobré sousedství národ ů a národních skupin ve st řední Evrop ě.“190

První pokus o sblížení s německou stranou p ředstavil Václav Havel v prosinci 1989, když vystoupil v roli tehdejšího prezidentského kandidáta v Československé televizi. Ve svém projevu mimo jiné nastínil: „Myslím si, že by se sem nikdo z odsunutých nem ěl vracet, ale myslím si, že jsme povinni se N ěmc ům, kte ří byli odsunuti po druhé sv ětové válce, omluvit. Protože to byl akt velmi tvrdého zbavení n ěkolika milion ů lidí jejich domov ů a bylo to vlastn ě zlo, které bylo odplatou za p ředchozí zlo. A já myslím, že budeme-li odpovídat zlem, budeme to zlo jenom dál a dál prodlužovat.“ 191

190 Erklärung des Sudetendeutschen Rates , Mitteilungsblatt der Sudetendeutschen Landsmannschaft 1/1990, s. 16. 191 Äu βerung des tschechoslowakischen Politikers Václav Havel im Fernsehen der ČSFR . In: HABEL, Fritz, Peter , Dokumente zur Sudetenfrage. Unerledigte Geschichte, München 2003, s. 877. 50

O sympatiích sudetských N ěmc ů k osob ě Václava Havla sv ědčil také dopis zaslaný p ředsedou SL Franzem Neubauerem s gratulacemi ke zvolení československým prezidentem. Podle spolkového mluv čího se díky Havlovi dostal do čela československého státu muž „se smyslem pro spravedlnost, který je vhodný pro dialog mezi sudetskými N ěmci a Čechy s cílem dokon čení minulosti, porozum ění, spravedlivé a rozumné odškodn ění, stejn ě jako do budoucna orientované p řátelství.“ 192 Fritz Habel dodal ve svých dokumentech, že na tento telegram p ředstavitelé SL nikdy nedostali odpov ěď .

Na projev Václava Havla navázala také Sudeton ěmecká rada, která ve svém prohlášení uvedla: „Slova prezidenta Václava Havla vytvo řila základ pro dobré sousedství národ ů a národních skupin ve st řední Evrop ě.“ 193 Uskupení zárove ň předpokládalo, že se sudeton ěmecká národní skupina a československá vláda shodnou na dvou základních bodech. Prvním m ělo být uznání sudeton ěmeckého problému jako otev řeného s pot řebou n ějakého řešení. Druhým bodem nazna čili, že řešení tohoto problému spo čívá ve vyjednávání mezi československou vládou a sudeton ěmeckou skupinou, eventueln ě jejím vedením, p řičemž rozhodnutí by se stalo platné pouze, pokud se ob ě strany rozhodnou podlé své svobodné v ůle. 194

Důležitou roli n ěkdejšího prezidenta v rámci česko-německých vztah ů potvrdila také jeho první zahrani ční cesta, která vedla do Mnichova a Berlína. Prezident SRN Richard von Weizsäcker komentoval Havlovu návšt ěvu slovy: „Havel dal znamení k překování minulosti v duchu dobrého sousedství.“ 195 Tyto vst řícné kroky vzbudily v představitelích sudeton ěmeckých sdružení nad ěji na nové sblížení.

Odpov ědí na Havlovo po čínání se stala návšt ěva Richarda Weizsäckera, který se při své pobytu v Praze jménem celého n ěmeckého národa omluvil za nacistické činy páchané na českém obyvatelstvu. 196 Setkání s Václavem Havlem považoval prezident SRN za symbolický akt vzájemného sblížení. Weizsäcker ve svém projevu uvítal

192 Tamtéž. 193 Erklärung des Sudetendeutschen Rates , s. 16. 194 Tamtéž. 195 ČELOVSKÝ, Bo řivoj, Mnichovský syndrom , Šenov u Ostravy 2000, s. 20. 196 KURAL, Václav, Sudeton ěmecké krajanské sdružení v SRN 1989–1996 . In: KURAL, Václav (ed.), Krajanské organizace sudetských N ěmc ů v SRN, Praha 1998, s. 8. 51

ochotu české strany vykro čit na cestu ke sblížení. Hlavní p řekážku vid ěl ve vzájemné ned ůvěř e zako řen ěné v jizvách minulosti. 197

Sudeton ěmecký Landsmannschaft jednání mezi československými a n ěmeckými představiteli pln ě sledoval, nicmén ě vst řícných gest nijak nevyužil. O čekávalo by se, že zástupci SL za čnou jednat, či p řehodnotí svá dosavadní stanoviska, to se však ned ělo. SL stále prosazoval myšlenku české viny na v ětšin ě konflikt ů mezi ob ěma národy. Jediným otev řen ějším krokem se stala pouze omluva za činy „imaginárního národního socialismu “. 198 Ješt ě na setkání v Praze v dubnu 1990 hájili vyhnanci své právo na návrat do vlasti a s tím spojené navrácení majetku.199

Jisté uvoln ění nap ětí mezi ob ěma stranami m ěla p řinést návšt ěva tehdejšího premiéra Mariána Čalfy v Mnichov ě na konci listopadu 1990. 200 Zde se p ředseda vlády setkal s Franzem Neubazerem, mluv čím SL. Sudeton ěmecký Landsmannschaft v souvislosti s návšt ěvou Čalfy vydal Memorandum, ve kterém sice ocenil projevy představitel ů ČSFR (p ředevším pak Václava Havla), avšak neopomn ěl dodat, že tyto samotné projevy zdaleka nic nevy řeší. 201 Krom ě toho zástupci SL deklarovali, že jsou otev ření jakémukoliv jednání, které nebude zatíženo p říliš jednostrann ě a bude zahrnovat otázku práva na sebeur čení a na vlast. Své memorandum ukon čili takto: „Proto apelujeme na všechny zú častn ěné, kte ří te ď dostali šanci zhodnotit řešení orientované na budoucnost na základ ě práva a morálky.“ 202 I p řesto, že SL byl otev řen vzájemnému s československými zástupci jednání a premiérova cesta byla zamýšlena s kladnými úmysly, samotný efekt byl opa čný. Trnem v oku se reprezentant ům vyhnanc ů stal výrok, jímž premiér navrhl ud ělat za minulostí tlustou čáru a odd ělit tak minulost od budoucnosti. 203 To se ovšem nelíbilo reprezentant ům n ěmeckého postoje, kte ří stále prosazovali svou koncepci česko-německých vztah ů, p ředevším z mezivále čných let.

197 Projev Richarda Weizsäckera , Svobodné slovo 16. 3. 1990, 44/64, s. 2. 198 KURAL, Sudeton ěmecké krajanské sdružení , s. 9. 199 HANDL, Vladimír, Českon ěmecké vztahy mezi minulostí a budoucností . In: Politologická revue 1, 1995, 2, s. 39. 200 Setkání Mariána Čalfy s představiteli SL m ěla být na výslovné p řání spolkového kanclé ře Helmuta Kohla, zda by česká strana neu činila p řátelské gesto v ůč i sudetským N ěmc ům. 201 Die SL Memorandum zur sudetendeutschen Frage . In: HABEL, Fritz, Peter , Dokumente zur Sudetenfrage. Unerledigte Geschichte, München 2003, s. 901. 202 Tamtéž, s. 5. 203 KURAL, Sudeton ěmecké krajanské sdružení , s. 9. 52

Konfrontace mezi premiérem Čalfou a SL sice nevedla k úsp ěšnému sblížení, avšak rozpoutala vlnu diskuzí a jednání. Rovn ěž situace v Německu po podepsání smlouvy „2+4“ 204 přinesla nutnost jednat s okolními státy. To nakonec vyústilo do rozhovor ů ukon čených smlouvou mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a p řátelské spolupráci.

Oteplení vztah ů mezi ČSFR a SRN nejprve z povzdálí sledoval SL, avšak jeho představitelé byli p řipraveni nové situace náležit ě využít. Vzhledem k tomu, že československá strana již provedla n ěkteré vst řícné kroky, p ředpokládalo vedení SL, že v ústupcích bude pokra čovat. Úst ředním tématem se tak pro vyhnané N ěmce stal jimi několikrát zmi ňovaný návrat zkonfiskovaného majetku. V kv ětnu 1991 se v Norimberku konaly 42. Sudeton ěmecké dny s Mottem „Odvahou k pravd ě a právu“ ,205 na kterých Franz Neubauer, tehdejší mluv čí SL p řednesl své požadavky v ůč i ČSFR. Jedním z nich p ředstavovala ú čast na oficiálních jednáních o československo- německé smlouv ě na pozici konzultanta. Další čty ři základní nároky shrnul Neubauer do čty ř bod ů:

„1. Dekrety o odsunu a vyvlastn ění podepsané československým prezidentem Edvardem Benešem [...] a jejich následky musí být zrušeny.

2. [...] Umožnit už první návrat t ěch sudetských N ěmc ů, kte ří si to p řejí.

3. [...] Pro č by nem ělo být pro Československo možné ... za člen ění odsunutých N ěmc ů do úpravy o odškodn ění? Náprava by se v zásad ě m ěla uskute čnit navrácením majetku. Tam kde je to nemožné, p řenecháním náhradních pozemk ů.

4. N ěmci, kte ří žijí v zemi a kte ří se do ní vrátí, musí mít samoz řejmé právo národní skupiny na evropském standardu.“ 206

V roce 1991 uve řejnilo p ředsednictvo SL dokument týkající se majetkoprávní problematiky. Tiskopis,207 který ve řejnosti ukázalo, p ředstavoval návod, jak by Sudetští

204 Smlouva „2+4“ (Zwei plus Vier Vertrag) představovala díl čí smlouvu v procesu sjednocení N ěmecka. Podepsána byla p ředstaviteli obou n ěmeckých stát ů a čty ř mocností 12. prosince 1990. Ke zn ění smlouvy více viz: Vertrag zwischen zwei Staaten in Deutschland und vier Hauptallierten des 2. Weltkrieges „über die abschlie βende Regelung in bezug auf Deutschland . In: HABEL, Fritz, Peter , Dokumente zur Sudetenfrage. Unerledigte Geschichte, München 2003, s. 893–894. 205 Něm. originál „Mut zu Wahrheit und Recht!“ . 206 Kol. autor ů, Komu sluší omluva. Češi a sudetští N ěmci (Dokumenty, fakta, sv ědectví) , Praha 1992, s. 142. 53

Němci mohli uplat ňovat sv ůj nárok na majetek v Československu. Podle SL m ěly být nároky uplat ňovány u restitu čních ú řad ů v Německu nebo u okresních ú řad ů v ČSFR. 208

Postupné uvoln ění československo-německých vztah ů a vzájemná ochota jednat vedla následn ě k cest ě k oficiálním jednáním o vzájemné dohod ě. P řední politici obou zemí zasedli k jednacímu stolu a z jejich rozhovor ů vzešla smlouva mezi ČSFR a SRN z roku 1992, která je tématem další kapitoly.

5.2 SL a smlouva mezi ČSFR a SRN 1992 „Smluvní strany budou utvá řet své vztahy v duchu dobrého sousedství a p řátelství.“ 209

Sjednocení N ěmecka a postupný rozpad Varšavské smlouvy p ředstavovalo šanci pro ČSFR otev řít novou kapitolu vzájemných vztah ů se svým západním sousedem. B ěhem jednání o vzniku sjednoceného n ěmeckého státu se již ukázalo, že ob ě strany budou muset p řehodnotit formu spole čné kooperace. O to se velkou m ěrou postarali hlavní představitelé republiky v čele s Václavem Havlem, díky nimž byla n ěmecká strana ochotna jednat o nové smlouv ě, která by soužití obou zemí zast řešila.

Ihned od po čátku však bylo jasné, že vzájemná jednání nebudou jednoduchá. Především z kontextu nep říliš dobrých vzájemných vztah ů mezi válkami a za druhé sv ětové války. P řesto je obdivuhodné, že se ob ě zainteresované strany shodly na smlouv ě, která se distancovala od minulých akt ů bezpráví a v ěnovala se p řevážn ě vztah ům budoucím a podob ě vzájemné spolupráce. 210

V preambuli smlouvy uzav řené v roce 1992, která pomohla ke sblížení soused ů a ujasn ění si událostí v minulosti, krom ě obecných ustanovení formy spolupráce, která se m ěla zam ěř it na budoucnost v rámci Evropy, uznaly ob ě strany existenci československého státu od roku 1918. Diskutabilním bodem (p ředevším pro N ěmeckou stranu) p ředstavoval odstavec, který potvrzoval Smlouvu z 11. prosince 1973 a zárove ň také formulace týkající se nulity Mnichovské dohody z roku 1938. 211

207 Zn ění tiskopisu viz příloha č. 10. 208 Kol. autor ů , Komu sluší omluva , s. 143. 209 Smlouva mezi Českou a Slovenskou Federativní republikou a Spolkovou republikou N ěmecko o dobrém sousedství a p řátelské spolupráci , Sbírka zákon ů, č. 521/1992, s. 3098. 210 Nutnost pohlížet na vzájemné vztahy sm ěrem do budoucnosti si ob ě strany ujasnily již v prvním odstavci preambule smlouvy. 211 KOPECKÝ, Bed řich, K čs.-německé Smlouv ě o dobrém sousedství a p řátelské spolupráci . In: Mezinárodní vztahy 27, 1992, 2, s. 13. 54

První oddíl smlouvy byl zam ěř en na podobu vzájemné spolupráce. Ob ě strany se zavázaly, že se zasadí o prosazování mírového soužití, p ředevším na cest ě k utvo ření jednotné Evropy, kde budou respektována lidská práva a základní svobody, což by nebylo možné bez prosazování zásad demokracie a právního státu. Ob ě strany p řislíbily, že budou tyto hodnoty prosazovat a respektovat v souladu s Chartou OSN, helsinským záv ěre čným aktem a Pa řížskou Chartou pro novou Evropu. Krom ě toho se shodly, že budou respektovat územní celistvost a neporušitelnost svých hranic a že nemají v ůč i sob ě žádné územní nároky. 212 Nedílnou sou částí prvního bloku byly články týkající se bezpe čnosti jak mezi smluvními aktéry, tak na rovin ě evropské. Základem pro řešení konflikt ů se m ěly stát mírové rozhovory, nikoliv ozbrojené síly. V případ ě, že by bylo nutné zasáhnout ozbrojenými silami, zaru čily se zástupci obou stran, že vše budou řešit v rámci KBSE a OSN. 213

Další část se v ěnovala otázkám hospodá řské spolupráce. V článku mimo jiné stálo : „Spolková republika N ěmecko je p řipravena p ůsobit jak bilateráln ě, tak i multilaterárn ě ve prosp ěch podpory hospodá řského rozvoje v České a Slovenské Federativní Republice v rámci pln ě rozvinutého sociálního tržního hospodá řství.“ 214 Základní povinností, stanovenou článkem deset, týkající se hospodá řských otázek, se stalo utvo ření vyhovujících základ ů pro za člen ění ČSFR do hospodá řských struktur Evropského spole čenství.

Články jedenáct až t řináct upravovaly záležitosti týkající se fungování vzájemné spolupráce. Zde se p ředstavitelé obou zemí shodli na principu pravidelných konzultací na všech úrovních, v četn ě předsed ů vlád 215 či ministr ů zahrani čí. Za ú čelem jednání mezi regiony si signatá ři ve smlouv ě dali za cíl vznik vzájemné Smíšené komise. Otázku této komise smlouva dále nerozvád ěla a m ěla se stát p ředm ětem vedlejších dohod. 216

Od článku patnáct jsou projednávány obecné otázky spolupráce na bilaterální úrovni mezi ob ěma státy. Podrobn ěji byla ukotvena interakce v hospodá řské oblasti,

212 Otázka česko-německých hranic byla také p ředm ětem smlouvy 2+4, v níž článek č.1 stanovil vn ější hranice sjednoceného N ěmecka. 213 Smlouva mezi ČSFR a SRN , s. 3098. 214 Tamtéž, s. 3099. 215 Vzájemné konzultace mezi p ředsedy vlád obou zainteresovaných celk ů se m ěly konat v případ ě pot řeby, nicmén ě alespo ň jednou ro čně. 216 Smlouva mezi ČSFR a SRN , s. 3099. 55

přičemž zde k tomu byla p řičlen ěna také otázka v ědecko-technické spolupráce. Ob ě strany se dotkly také oblastí týkajících se rozvoje dopravy a spoj ů, ochrany životního prost ředí či územního plánování. V problematice ochrany životního prost ředí se zástupci zemí zavázali v ěnovat zvýšenou pozornost p říhrani čním a p řeshrani čním oblastem. Opomenuty nez ůstaly ani otázky týkající se rozmachu kultury, školství a vědy. Velmi okrajov ě smlouva podchytila spolupráci ve sférách zdravotnictví, sociálního zabezpe čení či sportu. 217

Pozornosti nesmí uniknout články dvacet a jednadvacet, které upravovaly postavení menšin v jednotlivých zemích. Československo a N ěmecko se zavázaly, že budou dodržovat politické závazky vycházející z Koda ňské konference KBSE z června 1990. Výrazn ěji bylo ve smlouv ě postihnuto právo n ěmecké menšiny v ČSFR. Ti, kte ří se p řihlásili k německé menšin ě v ČSFR, m ěli získat lidská práva a základní práva bez jakékoliv diskriminace a v plné rovnosti p řed zákonem. Zárove ň však smlouva ukotvila povinnost dodržovat zákony, jimiž se řídí právní řád zem ě. Češi a Slováci získali v zásad ě stejná práva, avšak pozornost ve smlouv ě jim byla v ěnována mnohem menší. 218 Odlišnost zakotvení jednotlivých etnických skupin m ůže být reflexí vztahu, kde se československá diaspora nekonstituovala za národnostní menšinu. 219

Významný prostor v ěnovali zástupci ČSFR a SRN aktivitám v ěnovaným spole čným snahám o pochopení československo-německých d ějin. V rámci spolupráce měla být vytvo řena komise historik ů, která by se podílela na vzd ělávací činnosti především s ohledem na konference a školní u čebnice. Reprezentanti sp řátelených zemí kladli d ůraz na spolupráci s mládežnickými organizacemi, které p ředstavují d ůležitý prvek ve vzájemném porozum ění. 220

Signatá ři obou zemí p ředpokládali problémy s výkladem jednotlivých článk ů. Proto do článku 34 uvedli, že „p ři odlišnostech výkladu Smlouvy budou Smluvní strany, bez újmy na ustanovení článku 11, uplat ňovat postup popsaný ve Zpráv ě o sch ůzce expert ů KBSE v La Vallet ě o mírovém řešení spor ů ze dne 8. února 1991.“ 221

217 Tamtéž. 218 Tamtéž, s. 3101. 219 KOPECKÝ, s. 12. 220 Smlouva mezi ČSFR a SRN , s. 3101–3102. 221 Tamtéž, s. 3102. 56

Poslední článek smlouvy se v ěnoval ratifikaci, která m ěla prob ěhnout v Bonnu. Platnost smlouvy byla stanovena na deset let s následným prodlužováním o p ět let, pokud by ovšem jedna ze stran smlouvu nevypov ěděla minimáln ě rok p řed ukon čením její platnosti. Smlouva byla nakonec podepsána hlavními p ředstaviteli obou zemí. Za ČSFR ji signoval Václav Havel a ministr zahrani čí Ji ří Dienstbier, za n ěmeckou stranu sv ůj podpis p řipojil Helmut Kohl s ministrem zahrani čím Hansem-Dietrichem Genscherem.

Dne 7. října 1991 v Praze smlouvu parafovali Ji ří Dientsbier a Hans Dietrich Genscher. 222 Aktu p řihlíželi také prezidenti obou zemí. V dob ě mezi parafováním smlouvy a jejím podpisem vyvstaly problémy s jednotlivými formulacemi. Proti zn ění Smlouvy se ohradili zástupci SL, kte ří zde postrádali p ředevším zakotvení práva na vlast sudetských N ěmc ů. Sudeton ěmecká rada, jako zahrani čně-politický zástupce sudetských n ěmc ů vydala 7. prosince 1991 své oficiální stanovisko. 223

V první části svého prohlášení uvedla SR pozitivní kroky, které byly ve smlouv ě zakotveny. SR považovala za pokrok, že se vyhnání Němc ů dostalo do oficiálního dokumentu. Dalším bodem, který považovala za kladný, bylo ukotvení práv N ěmc ů žijících v Česku, kte ří jako národnostní menšina získali výraznou legislativní oporu. Předsednictvo SR ocenilo, že za sudeton ěmeckou otázkou neud ělala smlouva tlustou čáru, nýbrž z ůstala pln ě otev řená. 224

Hlavním problémem se pro SR stalo majetkoprávní vyrovnání vysídlených Němc ů. Jak Sudeton ěmecký Landsmannschaft, tak Sudeton ěmecká rada se b ěhem desetiletí po válce stále snažili o navrácení majetku zkonfiskovaného p ři odsunu zp ět do rukou N ěmc ů. Otázce majetkového vyrovnání se nevyhnuli p ředstavitelé N ěmecka a Československa ani b ěhem rozhovor ů o nové československo-německé smlouv ě. SR požadovala, aby do oficiálních jednání byly zahrnuty také záležitosti týkající se práva na vlast a majetku. Sudetští N ěmci požadovali zastavení aukcí zkonfiskovaného

222 Akt parafování uvádí Fritz Habel spolu s otišt ěnou smlouvou také otázky její parafování a p řijetí ob ěma státy. Ve Federálním shromážd ění se vyslovilo pro smlouvu 144 proti 80 hlas ů. Blíže: HABEL, s. 93. 223 Erklärung des Sudetendeutschen Rates zum Vertrag zwischen Deutschland und der ČSFR . In: HABEL, Fritz, Peter , Dokumente zur Sudetenfrage. Unerledigte Geschichte, München 2003, s. 928. 224 Tamtéž. 57

majetku a otev ření diskuze o jeho navrácení. Krom ě toho žádala SR spolkovou vládu, aby zahrnula sudetské N ěmce do komisí, které m ěli jednat o vzájemné spolupráci. 225

Do jednání o spole čné smlouv ě zasáhli také p ředstavitelé SL, s nimiž hovo řil Dieter Castrup, n ěkdejší státní tajemník bonnského ministerstva zahrani čí. P ředáci SL zde tlumo čili své požadavky, které by si p řáli prosadit p ři jednání s Československem. Castrup p řetlumo čil československé stran ě, že by bylo dobré, kdyby podnikla vst řícné gesto v ůč i vyhnaným N ěmc ům, avšak zd ůraznil, aby se do vzájemných rozhovor ů mezi SL a ČSFR nedostaly majetkoprávní otázky. 226

Neoficiální sch ůzka o p řípadné smlouv ě se konala v únoru 1991 v Bonnu, kde se setkali minist ři zahrani čí obou zemí. První oficiální jednání o p řípadné smlouv ě se konalo 27. února 1991 v Praze. SRN reprezentoval velvyslanec Wilhelm Höynk, v čele československé delegace stanul nám ěstek ministra zahrani čí Zden ěk Mat ějka. P ři jednání představili zástupci n ěmecké strany podrobn ě požadavky odsunutých N ěmc ů. Zasedání se okrajov ě dotklo také neplatnosti Mnichovské dohody, avšak ob ě strany se shodly na tom, že tato otázka byla dostate čně vy řešena ve smlouv ě z roku 1973, proto nebylo nutné ji znovu otevírat. Československá strana p ředložila návrh na náhradu vále čných škod, tento požadavek se však nesetkal s pozitivní odezvou. Den na to, 28. března 1991, si již p ředstavitelé vym ěnili návrhy vzájemné smlouvy.

V ned ěli 1. zá ří se sešli na tajné sch ůzce v Bavorsku minist ři zahrani čí obou zainteresovaných zemí, aby projednali zatím otev řené body smlouvy. Jednání se účastnili také bavorský premiér Max Streibl a kanclé ř Karl Schwarzenberg. Na tomto setkání p řítomní domluvili na popud n ěmecké strany na spojení nulity Mnichovské dohody spolu s prohlášením, že československý stát od roku 1918 nikdy nep řestal existovat. Krom ě toho zástupci prosadili do preambule slovní spojení s „vyhnáním“.

Smlouva mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a p řátelské spolupráci představovala významný posun ve vzájemných vztazích. Postupný rozpad sov ětského bloku a podpora N ěmecka na cest ě ke sjednocení dopomohla ob ěma stranám k ochot ě jednat. K jednání domohl také vst řícný postup p ředstavitel ů československého státu, kte ří ve svých projevech reflektovali sudeton ěmeckou otázku. To neuniklo zástupc ům

225 Tamtéž, s. 928–929. 226 Kol. autor ů, Komu sluší omluva , s. 168. 58

SL, kte ří v těchto krocích vid ěli možnost prosadit své, p ředevším majetkoprávní, požadavky v ůč i ČSFR. K bilaterální smlouv ě se však odsunutí N ěmci postavili rozpa čit ě a v zásad ě ji neuznali.

5.3 Českoněmecká deklarace: úspěch či porážka? „Ob ě strany se shodují v tom, že spáchané k řivdy náležejí minulosti, a že tudíž zam ěř í své vztahy do budoucnosti.“ 227

Československo-německá smlouva z roku 1992 p ředstavovala v mnoha ohledech významný krok k zlepšení vzájemných vztah ů. Avšak, jak dob ře reflektoval Vladimír Handl, vyzn ěla celkem na prázdno. Styky na bilaterální rovin ě nebyly tak vst řícné, jak se po podepsání smlouvy o čekávalo. 228 Přes jakousi nejistotu a zvláštní nap ětí, které ve vzájemném vztahu nadále panovalo, pomalu sm ěř ovalo k znovuotev ření jednání mezi ob ěma zainteresovanými stranami.

Jedním z prvních podn ětů pro obnovení rozhovor ů mezi ob ěma státy se stal dopis Edmunda Stoibera ministru zahrani čí Josefu Zieleniecovi zaslaný v letech 1994–1995, který poukázal na pot řebu otev řít nová jednání, která by sm ěř ovala k dohod ě.229 Na tento návrh reagovali nám ěstek ministra zahrani čí Alexandr Vondra a Václav Havel, kte ří považovali za d ůležité, aby česko-německé vztahy získaly nový „osvobozující“ impulz, který by je oprostil od vzájemné ned ůvěry a nap ětí. 230

Významnou roli na cest ě k nové deklaraci p ředstavoval projev Václava Havla v pražském Karolinu. Zde vystoupil na p ůdě Univerzity Karlovy 17. února 1995 s přísp ěvkem Češi a N ěmci na cest ě k dobrému sousedství. 231 Ve svém projevu se zam ěř il na roli česko-německých vztah ů v pr ůběhu historie. Poukázal na to, že by ob čané nem ěli zapomínat na toto historické soužití, které by se m ělo p ředstavitel ům ČR

227 Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z 21. ledna 1997 [online], [cit. 2016–02–25]. Dostupné z: www.senat.cz/xqw/webdav/pssenat/original/25735/22125. 228 Jako p říklad lze uvést vzájemné kontakty mezi spolkovým kanclé řem Helmutem Kohlem a premiérem ČR Václavem Klausem v letech 1993–1996. Český p ředseda vlády odcestoval do N ěmecka celkem osmkrát, spolkový kanclé ř do Česka ani jednou. Více: HANDL, Vladimír, Od akceptace k jinakosti . In: LOUŽEK, Marek (ed.), Česko-německá deklarace. Deset let poté, Praha 2007, s. 73. 229 HANDL, Od akceptace k jinakosti , s. 78. 230 Tamtéž. 231 HANDL, Vladimír, Česká politika v ůč i N ěmecku , In: PICK, Otto, HANDL, Vladimír(eds.), Zahrani ční politika České republiky 1993–2004. Úsp ěchy, problémy a perspektivy, Praha 2004, s. 75; KUNŠTÁT, s. 205. 59

stát inspirací p ři tvorb ě česko-německých vztah ů.232 Další část své řeči rozd ělil Havel na čty ři základní segmenty. V prvním z nich demonstroval kontinuitu České republiky s československým státem vzešlým po první sv ětové válce. Poukazoval na to, že Československá republika vznikla na demokratickém základ ě, na n ějž se v sou časnosti odvolává celá Evropa a i p řesto, že nap říklad otázky národnostních menšin nebyly vy řešeny nejlépe, m ěla by se ČR hrd ě na tento odkaz odolávat a nezpochyb ňovat kontinuitu československého státu.

Ve druhé části Havel reflektoval kone čný bod soužití Čech ů a N ěmc ů. P ři své řeči bezesporu p řijal fakt, že odsun N ěmc ů pat řilo ke kone čnému rozchodu ve vzájemných českon ěmeckých vztazích, nicmén ě poukázal na to, že nic nebylo bez příčiny. Tuto pasáž ukon čil slovy: „O tom, kdo první vypustil z lahve džina skute čné nacionální nenávisti, nem ůže být sporu. A máme-li se - jako Češi – hlásit ke svému dílu odpov ědnosti za konec česko-německého soužití v českých zemích, pak musíme v zájmu pravdy říct, že jsme se sice nechali nakazit záke řným virem etnického pojetí viny a trestu, že jsme však tento virus – aspo ň v jeho moderní ni čivé podob ě – do naší zem ě nep řinesli.“ 233

Třetí pasáž se nesla v duchu Mnichova. Mnichov ozna čil za „konfrontaci demokracie s nacistickou diktaturou, v níž demokracie p řed diktaturou kapitulovala, a tím jí otev řela cestu k onomu neuv ěř itelnému a snad v ůbec nejv ětšímu útoku na všechny základní civiliza ční hodnoty a na samotnou podstatu lidského soužití, jaký byl kdy v dějinách podniknut.“ 234 Václav Havel rozvinul zajímavou tezi, že nelze Mnichov snižovat pouze na pokus hájit menšinová práva (s čímž se v ětšina vyhnaneckých svaz ů ztotož ňuje), nýbrž na akt, který m ěl ukázat Hitlerovi schopnost západních demokracií bránit se jeho diktátu.

Ve čtvrtém bod ě v ěnoval prezident svou pozornost nacismu, jakožto hr ůzného činu druhé sv ětové války, zakotveného p ředevším na ideji nacionalismu. Základním rysem česko-německých vztah ů se m ělo stát oprošt ění se od nacionalismu jako ideologie, která nakonec vede ke konfrontaci, jež následn ě dolehne na velké množství

232 Rede des ČR Präsidenten Václav Havel . In: HABEL, Fritz, Peter , Dokumente zur Sudetenfrage. Unerledigte Geschichte, München 2003, s. 989. 233 Tamtéž, s. 990. 234 Tamtéž. 60

ob ětí. Čtvrtou část svého projevu uzav řel Havel otázkou: „Z čeho je t řeba p ři tvorb ě nového vztahu mezi našimi národy vycházet? Kudy vede cesta?“ 235

Ve své odpov ědi se v ěnoval pojetí historie ve vzájemných vztazích. Základní předpoklad pro budoucí jednání spat řoval v tom, že by se ob ě strany m ěly dohodnout na tom, co všechno pat ří do historie a s tím vším by se m ělo jako s historií nakládat. Zárove ň zde konfrontoval dv ě stále omílané události nacistické okupace a poválečného odsunu. Havel uznal, že ob ě epizody českon ěmeckých vztah ů v sob ě nesou ho řkost z čin ů, které je provázely. Avšak není možné tyto činy nijak omluvit či dokonce vrátit a je nemožné, aby čeští ob čané požadovali kompenzace za nacistickou okupaci, nýbrž také vyhnaní N ěmci požadovali majetkové vyrovnání spojené s odsunem. Na základ ě ujasn ění t ěchto problematických bod ů vid ěl Havel možnost p řistoupit k vzájemným dialog ům.

Sv ůj projev ukon čil slovy: „V ěř ím, že spole čné sdílení základních civiliza čních hodnot, na nichž je budována dnešní Evropa, nám usnadní tuto práci a že v sob ě nalezneme dost odvahy čelit všem, kte ří by svou politickou orientaci na neblahou minulost cht ěli ud ělat tlustou čáru p řed naší dobrou budoucností. V ěř ím v sílu pravdy a dobré v ůle jako hlavních zdroj ů našeho vzájemného porozum ění.“ 236

Václav Havel ve svém projevu poukázal na zájem českých p ředstavitel ů na urovnání česko-německých vztah ů. Na n ěmecké stran ě byl p řijat nejednozna čně. Opozi ční strany jej p řivítaly pozitivn ě, trnem v oku se projev stal vládnoucí garnitu ře, která jej považovala za upevn ění pozice českého státu a samotné osobnosti Václava Havla ve vzájemných jednáních. 237

Oficiální rozpravy zapo čaly v červnu 1995. Českou stranu reprezentoval první nám ěstek ministra zahrani čí Alexandr Vondra, na n ěmecké stran ě stanul státní tajemník ministerstva zahrani čí Peter Hartmann. Jednání pokra čovala 12. února 1996, kde se představitelé dohodli na zn ění v ětšiny textu smlouvy. Snaha co nejrychleji jednat byla ovlivn ěna stanoviskem francouzské a americké politiky, která ob ěma stranám deklarovala, že podmínkou pro p řijetí České republiky do NATO je vypo řádání se s její sousedskou zemí. Na tomto setkání n ěme čtí zástupci poprvé souhlasili s tím, že se

235 Tamtéž. 236 Tamtéž, s. 992. 237 HANDL, Od akceptace k jinakosti , s. 79. 61

smlouva nebude zaobírat minulými událostmi, že bude vzhlížet do budoucnosti vzájemných vztah ů.

Samotný text deklarace byl podepsán 21. ledna 1997 v Praze premiérem Václavem Klausem a spolkovým kanclé řem Helmutem Kohlem.238 V polovin ě února vyslovil souhlas s deklarací také Spolkový sn ěm SRN a Poslanecká sn ěmovna ČR. Po čátkem b řezna se kladn ě vyjád řil také Senát. Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji se skládala z osmi článk ů.

V prvním bod ě smlouvy se ob ě zainteresované strany zavázaly, že budou přispívat k rozvoji vzájemných vztah ů, čímž by p řispívaly dobrému sousedství a zárove ň utvá ření nové Evropy. Rovn ěž podotkly, že vzájemné vztahy budou založené na sdílených demokratických hodnotách, budou respektovat lidská práva, základní svobody a normy mezinárodního práva. 239

Článek dva upravoval otázku N ěmecka. N ěme čtí zástupci zde v rámci své historické a morální sebereflexe deklarovali, že N ěmecko p řiznává odpov ědnost za historický vývoj, který vedl k Mnichovské dohod ě, jež dále zap říčila vyhán ění lidí z pohrani čí a obsazení Československé republiky. N ěmecká strana zde litovala vzniklých k řivd a vzdala hold všem, kte ří proti bezpráví bojovali. Reprezentanti SRN zde uznali, že tato národn ě-socialistická politika vedla k povále čnému vyhán ění německého obyvatelstva z českých zemí. 240 Na to navázala česká strana, která se ve článku t ři omluvila za excesy spojené s odsunem N ěmc ů a za konfiskaci majetku. Čeští reprezentanti litovali veškerých čin ů spojených s odsunem, zejména pak toho, že na veškeré činy povále čného odsunu provedeného na základ ě zákona č. 115 z 8. kv ětna 1946, se nem ělo pohlížet jako na bezprávné a nem ěly být potrestány. 241

Ve čtvrtém oddíle ob ě strany ujednaly, že „spáchané k řivdy náležejí minulosti, a že tudíž zam ěř í své vztahy do budoucnosti a že nebudou zat ěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.“ 242 Podle D ůvodové zprávy

238 HANDL, Vladimír, Česko-německá deklarace 1997. Mezi minulostí a zít řkem? . In: Mezinárodní vztahy 33, 1998, 3, s. 9. 239 Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z 21. ledna 1997 [online], [cit. 2016–02–25]. Dostupné z: www.senat.cz/xqw/webdav/pssenat/original/25735/22125. 240 Tamtéž. 241 Tamtéž. 242 Tamtéž. 62

pro parlament České republiky p ředstavoval bod čty ři z české strany st ěžejní část, vzhledem k tomu, že se již na vládní úrovni nebudou představitelé N ěmecka a České republiky zaobírat otázkami minulosti. 243 Z českého pohledu se jednalo o úsp ěch zejména uznáním Benešových dekret ů a majetkoprávních otázek, které prosazovali svazy vyhnaných N ěmc ů. Pátá část deklarace potvrdila závazky ze článk ů 20 a 21 Smlouvy o dobrém sousedství a p řátelské spolupráci z 27. února 1992, kde byla ukotvena práva p říslušník ů n ěmecké menšiny v České republice a osob českého p ůvodu ve Spolkové republice N ěmecko. 244

Článek šest upravoval možnost vstupu České republiky do Evropské unie. Ob ě strany se shodly na to, že práv ě vstup ČR do EU usnadní vzájemné soužití Čech ů a Němc ů a zárove ň zlepší hospodá řskou spolupráci nap říč evropským spektrem. Hlavním úmyslem české vlády bylo zlepšení p řístupu ob čan ů ČR na trh práce v SRN a navýšení kvót pro jejich pracovní povolení. N ěmecká strana usilovala o lepší získávání povolení k trvalému pobytu na území ČR pro n ěmecké ob čany, kte ří mají úzké vazby k ČR. 245

Podle pojednání číslo sedm m ěl vzniknout česko-německý fond budoucnosti. 246 Německá delegace se zavázala, že je p řipravena do tohoto fondu vložit 140 milion ů německých marek, česká strana byla p řipravena podílet se na fondu 440 miliony korun. 247 Cílem fondu m ělo být financování a podpora vzájemných projekt ů, do nichž měla pat řit setkání mládeže, pé če o staré lidi, výstavba a provoz lé čebných ústav ů, pé če o stavební památky a hroby, podpora menšin či diskusního fóra.248

Česko-německá deklarace zpe četila úsilí nezat ěžovat vzájemné vztahy stálým odvoláváním se na minulost, nýbrž nastolila nový směr vzájemné politiky orientované na budoucnost. I přesto, že v minulosti již existovaly dohody mezi n ěmeckou a českou stranou, p ředstavovala deklarace jedine čný prostor pro aktivní prosazování vzájemných vztah ů.

243 Důvodová zpráva pro Parlament České republiky k Česko-německé deklaraci , [online], [cit. 2016–02– 25]. Dostupné z: www.senat.cz/xqw/webdav/pssenat/original/25735/22125 . 244 Česko-německá deklarace. 245 Důvodová zpráva. 246 Myšlenka vytvo řit spole čné uskupení se stala reálnou 29. prosince 1997, kdy se v Praze zrodil Česko- německý fond budoucnosti, jehož cílem bylo (a stále je) „pomáhat stav ět mosty mezi Čechy a Němci.“ V rámci fondu vzniklo také česko-německé diskusní fórum, jehož cílem je poskytnout prostor pro vzájemný dialog mezi Čechy a N ěmci. Více o činnosti Česko-německého fondu budoucnosti viz: www.fondbudoucnosti.cz [cit. 2016–03–13]. 247 Důvodová zpráva . 248 Česko-německá deklarace. 63

Přední zástupci zájm ů sudetských N ěmc ů, Sudeton ěmecká rada a Sudeton ěmecký Landsmannschaft, reagovali na Česko-německou deklaraci rozporupln ě. Na základ ě hlasování ve spolkovém sn ěmu SL p řijali 12. prosince 1996 prohlášení, které následn ě p ředali Spolkové vlád ě SRN. P ředstavitelé tohoto sdružení neuznávali pln ě celou deklaraci, vzhledem k tomu, že text byl projednáván bez jejich účasti. Sudetští N ěmci dostali pouze již hotový text k nahlédnutí. Od n ěmecké vlády to chápali jako akt ned ůvěry mezi ob ěma stranami.

Sporný bod p ředstavoval náhled na historii. Zástupci SR a SL vyzdvihovali, že v deklaraci je zna čně problematický pohled na vyrovnání se s minulostí. V deklaraci podle nich úpln ě chybí nástin vývoje vztahu sudetských N ěmc ů s Čechy b ěhem v dob ě předvále čného Československa a vyrovnání se s tím, na čež období po roce 1938 je zde reflektováno pouze omezen ě. Tím, že se v deklaraci odrážela tato problematika pouze částe čně, reflektoval to SL tím, že n ěmecká vláda p řebírá odpov ědnost za vyhnání Němc ů z Československa. V souvislosti s odsunem Němc ů z ůstal trnem v oku Edvard Beneš a jeho podíl na vyhnání, který v deklaraci nebyl v ůbec zahrnut. Sudeton ěmecká skupina to považovala za akt jakési jednostrannosti celého jednání. 249

Podle SL nem ěla Česko-německá smlouva žádný mezinárodn ě právní ú činek a svým zn ěním v mnohých otázkách z ůstala za smlouvou z roku 1992. Zástupci SL a SR se ohradili proti Spolkové vlád ě a Bavorské vlád ě, od nichž o čekávali vysv ětlení, pro č do deklarace nebyly zahrnuty požadavky sudetských Němc ů. Vzhledem k tomu, že se ob ě vlády zavázaly, že nebudou do spole čných vztah ů v budoucnosti dále vnášet problematiku minulosti, postavil se SL do opozice, protože tím nebyla vy řešena otázka vzájemných „dluh ů“. 250 Sudetští N ěmci konstatovali, že Česká republika by nem ěla být ušet řena vzájemných rozhovor ů týkajících se sudeton ěmeckých otázek, pokud by cht ěla přistoupit k EU a respektovat tak její zákony a na řízení. 251

Kladn ě se SL vyslovil ke konkrétním opat řením, na kterých se ob ě vlády v deklaraci shodly. S ohledem na vznik Českon ěmeckého fondu budoucnosti požadovali po Spolkové vlád ě, aby se zástupci Sudetských N ěmc ů vedl rozhovor týkající se

249 Erklärung der SL und des Sudetendeutschen rates zur veröffentlichen Deutsch-Tschechischen Erklärung , Mitteilungsblatt der Sudetendeutschen Landsmannschaft 12/1996, s. 374. 250 Tamtéž. 251 Tamtéž. 64

fungování samotného fondu. Vyhnanci pozitivn ě kvitovali bod týkající se pe čování o (sudeto)n ěmecké hroby a památky, což považovali za úsp ěch své politiky, když již několikrát tento požadavek Spolkové vlád ě p ředkládali. Zárove ň se však ohradili proti vzniku česko-německého diskusního fóra, který podle nich není adekvátní náhradou ve vzájemném sudeton ěmecko-českém dialogu. 252

V záv ěre čném hodnocení dosp ěli vrchní p ředstavitelé SL a SR ke stanovisku, že Česko-německá deklarace neodpovídá požadavk ům sudetských N ěmc ů, ani skute čnému usmí ření mezi českým a n ěmeckým národem. Proto se rozhodli, že Deklaraci nepodpo ří. Landsmannschaft považoval Deklaraci za další kontroverzní bod zdlouhavého procesu vzájemného porozum ění. 253

O čty ři dny pozd ěji vydala oficiální stanovisko také Ackermannova obec. AG uznala česko-německou deklaraci jako pozitivní snahu ve vzájemném sblížení mezi českou a n ěmeckou stranou. Toto sblížení by však nemohlo být úsp ěšné, pokud by se nebraly v potaz požadavky sudetských N ěmc ů. S body týkající se této problematiky AG bez výhrad souhlasila. Avšak byly zde také body, proti kterým se ohradila. AG vyjád řila politování nad tím, že Spolková vláda jednala o zn ění Deklarace bez jakéhokoliv zapojení sudeton ěmeckých zástupc ů, ani bez zapojení n ěkoho z jejich p ředstavitel ů. 254

Katolíci poukázali na skute čnost, že a č má deklarace vysoký politicko-morální význam, nem ůže být mezinárodn ěprávní závaznost, vzhledem k tomu, že obsahuje jednostranná prohlášení obou vlád.

AG uvítala, že se ob ě strany částe čně vypo řádaly s minulostí. Tak jako představitelé SL se ovšem ohradila v ůč i interpretaci s tím spojenou. Podle ní byla historie prezentována až od roku 1938, který vedl k dalším událostem, z nichž vykrystalizoval odsun N ěmc ů z Československa. AG nesouhlasila s tím, aby n ěmecká strana tím p řevzala odpov ědnost za povále čné události. Katolická organizace poukazovala na sporné formulace, kdy česká strana litovala povále čného vyhán ění obyvatel na základ ě p řisuzování kolektivní viny a zárove ň vzniklého zákona, který

252 Tamtéž, s. 375. 253 Tamtéž. 254 Versöhnungsproze β voranbringen. Rechte und Gefühle von Sudetendeutschen und Tschechen müssen Berücksichtigung finden. Erklärung des Vorstandes der Ackermann Gemeinde , Ackermann Gemeinde Mitteilungsblatt 1/1997, s. 1. 65

excesy legalizoval. AG považovala tuto formulaci za pokus, kterým se česká strana neodvažovala p řevzít zodpov ědnost za vyhnání sudetských N ěmc ů. 255

S odstavcem čty ři respektovaly jak Česká republika, tak N ěmecko odlišné právní názory a prohlásily, že nebudou zat ěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti. Toto prohlášení se jevilo jako zna čně problematické, vzhledem k tomu, že nevy řešilo mezistátní ani vnitrostátní otázky, které z ůstaly otev řené ve smlouv ě z roku 1992, na kterou se Deklarace odvolávala. P ředstavitelé AG požadovali vysv ětlení od Spolkové vlády SRN v rámci jejich povinnosti pé če o sudetské N ěmce. 256

Podle článku šest v souvislosti se vstupem České republiky do NATO signatá ři předpokládali zlepšení vztah ů mezi Čechy a N ěmci a usnadn ění pobytu v jedné či druhé zemi. Tuto skute čnost reflektovali p ředstavitelé AG jako kroky správným sm ěrem. Ale uvedli, že „zde chybí napln ění práva na vlast a návrat do vlasti, které AG prosazuje“.257

AG uvítala vznik česko-německého diskusního fóra pro všechny zainteresované strany, do n ěhož zástupci AG byli ochotni p řisp ět. Avšak, tak jako zástupci SL, jej nepovažovali za způsob náhrady, který by vy řešil problematiku pomocí dialogu prozatím otev řené otázky vzájemného soužití mezi Čechy a sudetskými N ěmci. 258

Pozitivn ě se AG vyjád řila k založení spole čného fondu budoucnosti, jehož cílem byla podpora vzájemných projekt ů, zejména pak podpora mládeže a projekt ů týkajících ob ětí nacistických čin ů. AG požadovala, aby do této podpory byly zahrnuty také ob ěti násilí spojeného s vyhnáním. Avšak AG byla p řipravena s tímto fondem aktivn ě spolupracovat.

Na záv ěr svého stanoviska AG uvádí: „Je nám líto, že Deklarace nespl ňuje požadavky sudetských N ěmc ů...“ To však AG neodradilo. „Dál bude pokra čovat ve své práci na usmí ření mezi Čechy a sudetskými N ěmci. Je p řesv ědčena, že existuje mnoho cest a úrovní tzv. lidové diplomacie, díky které je porozum ění a smí ření dosažitelné.“ 259

255 Tamtéž. 256 Tamtéž. 257 Tamtéž. 258 Tamtéž. 259 Tamtéž. 66

Rovn ěž sociáln ě demokratické sudeton ěmecké sdružení neopomn ělo vydat své stanovisko v ůč i Česko-německé deklaraci. P ředsednictvo Seliger Gemeinde se na svém zasedání 19. prosince 1996 zabývalo aktuálním zn ěním této smlouvy. Vedoucí představitelé tohoto sdružení považovali Deklaraci jako malý krok vp řed. I p řes to však dokument obsahoval n ěkteré body, které pro n ě p ředstavoval pokrok ve vztahu mezi českým a n ěmeckým lidem. SG považovala deklaraci jako výsledek kompromisu, u kterého musely ob ě strany ustoupit ze svých požadavk ů. Sociální demokraté předpokládali, že n ěkteré body by byly vy řešeny lépe, kdyby Spolková vláda SRN vedla dialog také se zástupci sudetských N ěmc ů. Zejména by se poda řilo prosadit „vyhnání“ jako akt bezpráví. 260

Tak jako výše zmín ěná prohlášení, reflektovala také Seligerova obec pohled obou zainteresovaných stran do minulosti. SG považovala za politování hodné, že se ob ě strany zabývaly p říčinami bezpráví jen od roku 1938 a ani nereflektují rok 1918. SG litovala, že smlouva nezahrnovala distancování se od prezidentských dekret ů, které legalizovaly akt vyhnání a s ním spojené činy. SG považovala za bezp ředm ětné prohlášení, ve kterém se hovo ří o nacistických zlo činech sm ěř ujících sm ěrem k českému lidu, vzhledem k tomu, že byly nasm ěrovány i ke všem ostatním menšinám žijícím v Československu, zahrnující také n ěmecké sociální demokraty a židy. 261

V deklaraci se nacházely ovšem i formulace, které výrazn ě p řispívaly ke zlepšení vzájemných vztah ů. SG pozitivn ě reflektovala prohlášení, které umož ňovalo návrat N ěmc ů, kte ří byli spojeni s Českou republikou a cht ěli zde žít. SG uvítala, že česká strana lituje vyhnání N ěmc ů. Spolu s tím pozitivn ě p řijala také vznik Fondu budoucnosti a česko-německého diskusního fóra, v němž by se řešila problematika vzájemných vztah ů. SG ocenila uznání n ěmecké menšiny, jako svébytného prvku a uznání kulturního d ědictví, které spojuje Čechy a N ěmce. 262 Seliger Gemeinde vid ěla v Deklaraci výchozí bod pro další jednání. V ěř ila, že sudeton ěmecké instituce se budou zapojovat do činností Fondu budoucnosti a česko-německého diskusního fóra. Na

260 Entschlie βung des Präsidiums der Seliger Gemeinde zur Deutsch-Tschechischen Erklärung . In: HABEL, Fritz, Peter , Dokumente zur Sudetenfrage. Unerledigte Geschichte, München 2003, s. 1072. 261 Tamtéž. 262 Tamtéž, s. 1073. 67

úplném záv ěru apelovala na českou strany, aby se snažila o p římé rozhovory se zástupci sudetských N ěmc ů. 263

I p řes všechna prohlášení, která zástupci vyhnaneckých spolk ů vydali, text Česko-německé deklarace se nem ěnil. Sudeton ěmecký Landsmannschaft, i p řes vydání svého stanoviska v prosinci 1996, se nedokázal vyrovnat se zn ěním n ěkterých bod ů deklarace a vydal na protest 8. února 1997 Manifestaci, ve které shrnul dosavadní prohlášení. 264 Odsoudil pohled na vnímání historie v celé deklaraci a postavení sudetských N ěmc ů, jak v historii tak p ři jednání o textu smlouvy. V textu SL vyty čil dva základní body, které by mohly vést k usmí ření mezi ob ěma národy. První představovalo právo na vlast a svobodný návrat vyhnaných n ěmc ů dom ů, čímž by se zrealizovalo právo na sebeur čení. Druhým bodem se staly majetkoprávní otázky, které byly otev řeny ve smlouv ě v roce 1992. SL požadoval, aby byly do česko-německé deklarace vloženy. I p řes to, že SL uznal rozdílné právní p ředpisy, majetkoprávní otázky pro n ěj byly stále aktuální. 265

SL byl zna čně znepokojený jednáním Spolkové vlády SRN. Vzhledem k tomu, že nad sudeton ěmeckou národnostní skupinou uzav řela spolková vláda a svobodný stát Bavorsko opatrovnictví, prosadit sudeton ěmecké zájmy se jim nepoda řilo. Sudeton ěmecké krajanské sdružení neuznalo mezinárodn ě právní legitimitu Česko-německé deklarace. Na konci svého prohlášení uvádí: „Sudeton ěmecké otázky zůstávají otev řené a čekají na d ůvěryhodné řešení s aktivní ú častí volených zástupc ů sudeton ěmecké národnostní skupiny.“ 266

5.4 Sumarizace porevolučního období Rok 1989 hrál v českon ěmeckých vztazích velmi d ůležitou roli. Postupné sjednocení německého státu spolu s rozpadem sov ětského bloku uvolnilo nap ětí mezi jednotlivými stranami. Již v revolu čním roce vystoupil Václav Havel, tehdy ješt ě jako soukromá osoba s projevem v České televizi, který SL kvitoval velmi kladn ě. Již v pozici nového prezidenta se Havel vydal na svou zahrani ční cestu do N ěmecka.

263 Tamtéž. 264 Die SL: Manifestation zur Deutsch-Tschechischen Erklärung . In: HABEL, Fritz, Peter , Dokumente zur Sudetenfrage. Unerledigte Geschichte, München 2003, s. 1081. 265 Tamtéž. 266 Tamtéž, s. 1083. 68

Vst řícné kroky a ochota jednat vedla k rozhovor ům o nové dohod ě. Smlouva mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a p řátelské spolupráci podepsána na konci února 1992 p ředstavovala v česko-německých vztazích zásadní mezník z pohledu obou zainteresovaných stran. Do jednání zasáhla i sudeton ěmecká sdružení, kterým se však své požadavky prosadit nepoda řilo. Problematickým bodem rozhovor ů se staly majetkoprávní požadavky krajanských sdružení, na n ěž necht ěla česká strana p řistoupit. Sudeton ěmecká sdružení v zásad ě se smlouvou problém nem ěla, avšak právo na vlast a navrácení majetku sehrálo v jejich politice d ůležitou roli a dohodu tak neuznali. Na státní úrovni vyvolala vlnu nadšení a o čekávání, která však nakonec vyzn ěla na prázdno, což lze pozorovat na vzájemných stycích obou vlád, kterých po následující období nebylo mnoho.

Vzhledem k tomu, že n ěkteré aspekty týkající se vzájemných vztah ů nebyly ve smlouv ě ukotveny, stále visela ve vzduchu neviditelná otázka, co s nimi. Jakási nejistota a zvláštní nap ětí, které zde nadále panovalo, pomalu sm ěř ovalo k znovuotev řeným jednáním mezi ob ěma zainteresovanými stranami. Rozhovory mezi ob ěma zem ěmi byly obnoveny na p řelomu let 1994 a 1995. Zásadní krok znamenal projev Václava Havla v pražském Klementinu 17. února 1995, v němž p ředstavil sv ůj postoj k bilaterální českon ěmecké rovin ě. Ve svém projevu nazna čil n ěmeckému prot ějšku, že Česká republika je ochotna obnovit diplomatické styky. Od června téhož roku byla jednání o vzájemných vztazích op ět obnovena. V ětšina sch ůzek mezi p ředstaviteli obou stát ů však byla p řísn ě tajná, na ve řejnost se tak dostal až hotový parafovaný text smlouvy.

Sudeton ěmecká krajanská sdružení ihned po uve řejn ění textu deklarace za čala v prosinci vydávat svá oficiální stanoviska k nové smlouv ě. Již od za čátku však vyhnanecké svazy smlouvu neuznávaly, vzhledem k tomu, že vznikla bez jejich p římé účasti. P ředstavitelé spolk ů na ni reagovali dokumenty jak jménem Sudeton ěmeckého Landsmannschaftu, tak jménem názorových spole čenství. Všechny skupiny se však shodly na stejných problematických bodech. Hlavním potíž p ředstavovala interpretace dějiny českon ěmeckých vztah ů, které byly ve smlouv ě reflektovány pouze od roku 1938, SL však usiloval o rozší ření problematiky až do roku 1918. Zna čně problematickou z ůstala majetkoprávní otázka, která ve smlouv ě nebyla v ůbec zahrnuta, čímž SL p řišel o pilí ř svých požadavk ů. V záv ěre čném hodnocení dosp ěli reprezentanti

69

sudeton ěmeckých zájm ů, že Česko-německá deklarace neodpovídá požadavk ům sudetských N ěmc ů, ani skute čnému usmí ření mezi českým a n ěmeckým národem.

Na mezistátní úrovni p ředstavovala deklarace zásadní mezník ve vzájemných vztazích, když se ob ě strany zavázaly oprostit se od minulosti a pohlížet na vzájemné vztahy sm ěrem do budoucna. Výstupem této smlouvy se stalo založení Česko-německého diskusního fóra a Fondu budoucnosti, které i v sou časné dob ě napomáhají dialogu mezi Čechy a N ěmci.

70

6 ZÁVĚR Události odsunu N ěmc ů z Československa po n ěkolik desetiletí p ředstavují hlavní téma česko-německého dialogu a tím determinují vzájemné vztahy obou stát ů. Poválečný transfer sudetských N ěmc ům z Československa znamenal pro česko-německé vztahy zna čné ochlazení. Na podporu vysídlenc ů a pomoc p ři jejich integraci do n ěmecké spole čnosti vznikaly vyhnanecké svazy. Spole čným zast řešujícím orgánem se jim stal Sudeton ěmecký Landsmannschaft vzniknuvší v roce 1950, jehož hlavním cílem bylo hájit zájmy odsunem poznamenané skupiny. Úst ředními tématy rétoriky vyhnaných Němc ů se stalo p ředevším právo na vlast a na sebeur čení. Po celé analyzované období se vyhnanci snažili získat zp ět svou vlast a zkonfiskovaný majetek. Své požadavky vtiskl Sudeton ěmecký Landsmannschaft a Sudeton ěmecká rada do programových prohlášení z let 1961 a 1979.

Již v po čátku padesátých let projevili zástupci sudetských Němc ů snahy o dialog s československou politickou reprezentací. Ze vzájemných jednání vzešla Wiesbadenská dohoda, která se pro SL stala zásadním krokem ke zlepšení česko- německých vztah ů. Smlouva přisoudila sudetským N ěmc ům právo na jejich domovinu a považovala jejich návrat za spravedlivý. Československá strana ji však nep řikládala větší význam a proto nebyla nikdy uznána.

V šedesátých letech vy čnívala diskuze o platnosti Mnichovské dohody. Práv ě Mnichovská dohoda hrála ve vzájemných rozhovorech zásadní roli. Vzhledem k tomu, že ob ě strany nebyly schopny se na její platnosti či neplatnosti dohodnout, veškerá jednání ztroskotala. Po zm ěně vládnoucích struktur v Německu, kdy nastoupil do funkce kanclé ř Willy Brandt, nastalo ve vzájemných vztazích částe čné oteplení pod vlivem Brandtovy východní politiky. Východisko p ředstavovala Pražská smlouva z roku 1973. Sudeton ěmecké krajanské sdružení se snažilo své požadavky práva na sebeur čení a vlast prosadit do textu smlouvy, avšak Spolková vláda, jako zástupce německé strany, jejich požadavky neakceptovala a do smlouvy je nezahrnula. SL tak prohlásil smlouvu za neplatnou a inicioval petici k OSN, od níž o čekávala, že do problémových jednání zasáhne. Z po čátku vypadalo, že se p ředstavitelé OSN budou sudeton ěmeckou otázkou více zabývat. I p řesto, že petice m ěla nakonec nulový efekt,

71

lze z pohledu SL považovat petici za úsp ěšnou, jelikož se sudeton ěmecká otázka dostala až na mezinárodní úrove ň.

Osmdesátá léta nep řinesla v sudeton ěmecko-českém vztahu nic zásadního. Důležitým mezníkem se stal rok 1989 a pád východního bloku a následné postupné sjednocení N ěmecka. Sudeton ěmecký Landsmannschaft tyto události sledoval s ur čitým nap ětím, pon ěvadž v nové politické situaci vid ěl p říležitost prosadit dosud neúsp ěšné požadavky. Jisté potvrzení získal od Václava Havla, který svými vst řícnými kroky nazna čil ochotu narovnat vzájemné vztahy. K právu na sebeur čení a na vlast p řidal SL rovn ěž majetkoprávní otázky, které dosud z ůstaly částe čně upozad ěny. I p řes to, že z po čátku vypadala situace pro SL nad ějn ě, smlouva, kterou uzav řela ČSFR a SRN, nereflektovala žádné z jejich požadavk ů. Jistým zadostiu čin ěním byl článek smlouvy, který umož ňoval t ěm, kte ří budou n ějak svázáni s československým územím, aby mohli přijít a požádat o pobyt. Z pozice SL však byl vnímán negativn ě. I p řes to, že umož ňoval N ěmc ům pobyt v Československu, nezahrnoval právo na vlast a na sebeur čení. Na mezistátní úrovni, s ohledem na po čáte ční nadšení, vyzn ěla smlouva z roku 1992 na prázdno. Vzájemný dialog se sice posunul k lepšímu, avšak spolupráce, na kterou se zástupci obou zemí dohodli, nebyla zdaleka dodržována.

Pot řeby vzájemného sblížení cítily ob ě zainteresované strany. Oboustranné rozhovory vykrystalizovaly do Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. Ta dosud p ředstavuje klí čový dokument týkající se česko- německých vztah ů. Deklarace byla z pohledu Sudeton ěmeckého krajanského sdružení již od po čátku problematická. I p řes to, že se SL prosazení požadavk ů nepoda řilo, vždy se na vzájemném česko-německém dialogu alespo ň částe čně podílel a usiloval o zahrnutí svých postulát ů do jednotlivých ujednání. Rozhovory o česko-německé deklaraci však byly omezeny pouze na státní úrove ň, čímž SL ztratil možnost vznést své požadavky. Tak jako s ostatními smlouvami, SL deklaraci odmítl. Smlouva znamenala zásadní obrat v obecné rovin ě, když se orientovala na budoucnost a již se nezaobírala zna čně problematickou minulostí. Z popudu česko-německé deklarace vznikl Fond budoucnosti a Česko-německé diskusní fórum, které jsou dosud činné a pomáhají rozvíjet česko-německý dialog. Sudeton ěmecký Landsmannschaft ocenil vznik spole čných institucí, avšak byl ochoten je uznat pouze v případ ě, že se jeho zástupci budou podílet na chodu t ěchto organizací. 72

Z výše zmín ěných záv ěrů je patrné, že se po celou dobu své existence nepovedlo Sudeton ěmeckému Landsmannschaftu prosadit své nároky. Ani do jedné ze smluv se nepoda řilo zahrnout právo na sebeur čení či vlast ani snahu o navrácení zkonfiskovaného majetku. V sou časné dob ě se jednalo v Sudeton ěmeckém krajanském sdružení o vý ňatku odstavce ze stanov, který upravuje majetkoprávní vztahy mezi Čechy a N ěmci. Tyto kroky by mohly vést ke zlepšení rozhovor ů mezi reprezentanty sudetských N ěmc ů a České republiky. Aktuálnost snahy sudeton ěmecko-české vyrovnání podtrhuje z české strany ocen ění Olgy Sipplové, sudeton ěmecké politi čky, českým premiérem Bohuslavem Sobotkou v březnu roku 2016.

Na záv ěr si lze položit otázku k zamyšlení: Bylo by v ůbec možné vyhov ět požadavk ům sudetských N ěmc ů, které po celou dobu prosazovali?

73

7 SEZNAM ZKRATEK

AA Ministerstvo zahrani čních v ěcí SRN

AG Ackermann Gemeinde

CDU Křes ťanskodemokratická unie N ěmecka

ČSFR Česká a Slovenská federativní republika

ČSR Československá republika

ČSSR Československá socialistická republika

CSU Křes ťanskosociální unie Bavorska

KBSE Konference o bezpe čnosti a spolupráci

OSN Organizace spojených národ ů

WB Witikobund

SG Seliger Gemeinde

SL Sudeton ěmecký Landsmannschaft

SPD Sociáln ědemokratická strana N ěmecka

SR Sudeton ěmecká rada

SRN Spolková republika N ěmecko

SSSR Svaz sov ětských socialistických republik

74

8 SEZNAM LITERATURY A PRAMENŮ

8.1 Nevydané prameny

Archiv Ackermann Gemeinde, München

Stellungnahme der Arbeitgemeinschaft katolisher Vertriebenenorganisationen zu den Prinzipien der Präambel des Bonn-Prager Vertrag.

Erklärung des Sudetendeutschen Rates zu dem paraphierten Vertrag über die gegenseitigen Beziehungen zwischen den Bundesrepublik Deutschland und der Tschechoslowakischen Sozialistischen Republik.

8.2 Vydané prameny a právní dokumenty

Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z 21. ledna 1997 [online], [cit. 2016–02–25]. Dostupné z: www.senat.cz/xqw/webdav/pssenat/original/25735/22125.

Dekret presidenta republiky č. 12/1945 Sb. ze dne 21. června 1945 o konfiskaci a urychleném rozd ělení zem ědělského majetku N ěmc ů, Ma ďar ů, jakož i zrádc ů a nep řátel českého a slovenského národa.

Dekret presidenta republiky č. 71/1945 Sb. ze dne 19. zá ří 1945 o pracovní povinnosti osob, které pozbyly československého státního ob čanství.

Dekret presidenta republiky 108/1945 Sb. ze dne 25. října 1945 o konfiskaci nep řátelského majetku a Fondech národní obnovy.

Důvodová zpráva pro Parlament České republiky k Česko-německé deklaraci. [online], [cit. 2016–02–25]. Dostupné z: www.senat.cz/xqw/webdav/pssenat/original/25735/22125.

HABEL, Fritz, Peter , Dokumente zur Sudetenfrage. Unerledigte Geschichte , München 2003.

NITTNER, Ernst, Dokumente zur Sudetendeutschen Frage 1916–1967 , München 1967.

MAIER, Erich, 40 Jahre Sudetendeutscher Rechtskampf. Die Arbeit des Sudetendeutschen Rates seit 1947 , München 1987.

75

OHLBAUM, Rudolf (ed.), Paulus Sladek. Not ist Anruf Gottes. Aus Veröffentlichungen, Rundschreiben, Predigten und Briefen , München 1991.

Smlouva mezi Českou a Slovenskou Federativní republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a p řátelské spolupráci , Sbírka zákon ů, č. 521/1992.

Smlouva o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou N ěmecka , Sbírka zákon ů č. 94/1974.

Ústavní dekret presidenta č. 33/1945 Sb. republiky ze dne 2. srpna 1945 o úprav ě československého státního ob čanství osob národnosti n ěmecké a ma ďarské.

8.3 Periodika

Ackermann Gemeinde Mitteilungsblatt 1/1997.

Rudé právo 2. 8. 1945, 25/73.

Mitteilungsblatt der Sudetendeutschen Landsmannschaft 1/1990.

Mitteilungsblatt der Sudetendeutschen Landsmannschaft 12/1996.

Sudetendeutsche Zeitung 4. 8. 1951, 1/18.

Svobodné slovo 16. 3. 1990, 44/64.

8.4 Literatura

BENEŠ, Zden ěk, PEŠEK, Ji ří, Die Durchführung der Zwangsaussiedlung . In: BENEŠ, Zden ěk, KURAL, Václav (eds.), Geschichte verstehen, Praha 2002. s. 212–235.

BENEŠ, Zden ěk, KURAL, Václav (eds.), Geschichte verstehen , Praha 2002.

BÖHM, Franz, Weg und Ziel. Chronik der heimatvertriebenen Sudetendeutschen , München 1974.

BLUMENWITZ, Dieter, Der Prager Vertrag , Bonn 1985.

BRAND, Walter, HANS, Erich, Der Witikobund. Weg, Wesen, Wirken . München 1969.

BRANDES, Detlef, Der Weg zur Vertreibung 1938–1945. Pläne und Entscheidungen zum „Transfer“ der Deutschen aus der Tschechoslowakei und aus Polen , München 2001.

76

BŘACH, Radko, Smlouva o vzájemných vztazích mezi ČSSR a SRN z roku 1973 , Praha 1994.

BUCHHEIM, Christoph a kol. (eds.), Československo a dva n ěmecké státy , Ústí nad Labem 2011.

ČELOVSKÝ, Bo řivoj, Mnichovský syndrom , Šenov u Ostravy 2000.

GLASSL, Horst, PUSTEJOVSKY, Otfrid (eds.), Ein Leben. Drei Epochen , München 1971.

DIETZ, Hans, Der Prager Vertrag und Sudetendeutschen , Stuttgart 1974.

HAHN, Hans Henning (ed.), Hundert Jahre sudetendeutsche Geschichte. Eine völkische Bewegung in drei Staaten , Frankfurt am Main 2007.

HANDL, Vladimír, Českon ěmecké vztahy mezi minulostí a budoucností . In: Politologická revue 1, 1995, 2, s. 38–50.

HANDL, Vladimír, Česko-německá deklarace 1997. Mezi minulostí a zít řkem? . In: Mezinárodní vztahy 33, 1998, 3, s. 5–17.

HANDL, Vladimír, Od akceptace jinakosti k porozum ění . In: LOUŽEK, Marek (ed.), Česko-německá deklarace. Deset let poté, Praha 2007, s. 73–96.

HANDL, Vladimír, HON, Jan, PICK, Otto (eds.), Vztahy SRN ke stát ům st řední Evropy , Praha 1998.

HERDE Georg, STOLZE, Alexa, Die Sudetendeutsche Landsmannschaft. Geschichte, Personen, Hintergründe - eine kritische Bestandsaufnahme , Köln 1987.

HOPP, Gerhard, Machtfaktor auch ohne Machtbasis? Die Sudetendeutsche Landsmannschaft und die CSU , Wiesbaden 2010.

HOUŽVI ČKA, Václav, Czechs and Germans 1848–2004. The Sudeten Question and the Transformation of Central Europe , Praha 2015.

HRUŠKA, Emil, Poho ří divo čák ů aneb Sudeton ěmecké kapitoly , Praha 2002.

JAHN, Egbert, RITTBERGER, Volker (eds.), Die Ostpolitik der BRD Triebkräfte, Widerstände, Konsequenzen , Opladen 1974.

77

KNAPP, Manfred, Zusammenhänge zwischen der Ostpolitik der BRD und den deutsch- amerikanischen Beziehungen . In: JAHN, Egbert, RITTBERGER, Volker (eds.), Die Ostpolitik der BRD Triebkräfte, Widerstände, Konsequenzen, Opladen 1974, s. 157– 180.

Kol. autor ů, Komu sluší omluva. Češi a sudetští N ěmci (Dokumenty, fakta, sv ědectví) , Praha 1992.

KOPECKÝ, Bed řich, K čs.-německé Smlouv ě o dobrém sousedství a p řátelské spolupráci . In: Mezinárodní vztahy 27, 1992, 2, s. 10–16.

KRAHULCOVÁ Zuzana, Pr ůkopníci smí ření. Vznik Ackermann-Gemeinde a po čátky její činnosti v povále čném N ěmecku . In: Soudobé d ějiny 13, 2006, 3–4, s. 377–405.

KU ČERA, Jaroslav, Odsun nebo vyhnání? , Praha 1992.

KUNŠTÁT, Miroslav, Německo a Česká republika . In: HANDL, Vladimír, HON, Jan, PICK, Otto (eds.), Vztahy SRN ke stát ům st řední Evropy, Praha 1998, s. 197–214.

KURAL, Václav, Hlavní organizace sudeton ěmeckých vysídlenc ů v SRN 1945–1989 . In: KURAL, Václav (ed.), Studie o sudeton ěmecké otázce, Praha 1996, s. 23–53.

KURAL, Václav (ed.), Krajanské organizace sudetských N ěmc ů v SRN , Praha 1998.

KURAL, Václav (ed.), Studie o sudeton ěmecké otázce , Praha 1996.

KURAL, Václav, Sudeton ěmecké krajanské sdružení v SRN 1989–1996 . In: KURAL, Václav (ed.), Krajanské organizace sudetských N ěmc ů v SRN, Praha 1998, s. 7–26.

KUZMANN, Adolf, Die Ackermann Gemeinde . In: GLASSL, Horst, PUSTEJOVSKY, Otfrid (eds.), Ein Leben. Drei Epochen, München 1971 .

LOUŽEK, Marek (ed.), Česko-německá deklarace. Deset let poté , Praha 2007.

MÜLLER Mathias, Die SPD und die Vertriebenenverbände 1949–1977. Eintracht, Entfremdung, Zwietracht , Berlin 2012.

OLBERT, Franz, Cesta ke smí ření. Sdružení sudeton ěmeckých katolík ů Ackermann Gemeinde. Dokumenty 1948–1991 , Praha 1992.

PLŠKOVÁ, Jaroslava, Východní politika Brandtovy vlády v letech 1969–1974 , Praha 1999.

78

POHL, Karin, Zwischen Integration und Isolation. Zur kulturellen Dimension der Vertriebenenpolitik in Bayern (1945–1975) , München 2009.

SALZBORN, Samuel, Grenzenlose Heimat , Berlin 2000.

SEIBT, Ferdinand, Deutsche, Tschechen, Sudetendeutsche , München 2002.

STAN ĚK, Tomáš, Odsun N ěmc ů z Československa 1945–1947 , Praha 1991.

STORCH, Rudolf, Wiesbadener Abkommen , In: Sudetenland 12, 1970, 3, s. 271–288.

VOSSKAMP, Sabine, Katholische Kirche und Vertriebene in Westdeutschland. Integration, Identität und ostpolitischer Diskurs 1945 bis 1972 , Stuttgart 2007.

WEGER, Tobias, „Volkstumkampf“ ohne Ende? Sudetendeutsche Organisationen 1945–1955 , Frankfurt am Main 2008.

WEGER, Tobias, Die „Volksgruppe im Exil“? Sudetendeutsche Politik nach 1945 . In: HAHN, Hans Henning (ed.), Hundert Jahre sudetendeutsche Geschichte. Eine völkische Bewegung in drei Staaten, Frankfurt am Main 2007, s. 277–301.

ZIMMERMANN, Volker, Sudetští N ěmci a nacionální socialismus . In: KURAL, Václav (ed.), Studie o sudeton ěmecké otázce, Praha 1996.

ZIMMERMANN, Volker, Prom ěnlivá spojenectví. NDR a její vztahy k Československu a Polsku v padesátých a šedesátých letech 20. století . In: BUCHHEIM, Christoph a kol.(eds) Československo a dva n ěmecké státy, Ústí nad Labem 2011.

8.5 Internetové zdroje

KU ČERA, Ond řej, Sudeton ěmecký landsmanšaft - historie, struktura, cíle [online], [cit. 2016–01–20]. Dostupné z: http://glosy.info/texty/sudetonemecky-landsmansaft- historie-struktura-cile.

Geschichte und Ziele [online], [cit. 2016–01–21]. Dostupné z: www.ackermann- gemeinde.de/ueber-uns/zur-geschichte.html. www.fondbudoucnosti.cz [cit. 2016–03–13].

Sudeton ěmectví jako „budoucí celosv ětový problém“ [online], [cit. 2016–03–10]. Dostupné z: http://blisty.cz/art/53372.html.

79

9 RESUME The Second World War and the postwar evacuation of the Germans left an underlying turning point on the relationships between Czechoslovakia and Germany. Sudeten Germans relocated from the Czech countries were forced to deal with their new and difficult role in a new land destroyed by war. That is the reason why expelees associations whose goal was to defend and support the interests of the residents of the Sudetenland started to emerge in Germany. The Master's thesis engages with the analysis of the Czech-German relations with the consideration on the expelees associations acting in Germany.

The main aim of the Master's thesis is to evaluate the role of the expelees associations within the frame of the formation of Czech-German relationships. The basic requirements of the exilic associations on the Czechoslovakia while taking the postwar evacuation of the Germans into account are analyzed. The next goal of the thesis is to highlight the basic milestones in the development of Czech-German relationships. The Master's thesis therefore attempts to deepen the studies of Czech- German relationships especially from the position of their reflection of Sudeten German organisations.

The postwar transfer of the Sudeten Germans out of the Czechoslovakia resulted in a significant cooling of the Czech-German relationships. Expelees associations were founded to support them and help them integrate into the German society. Sudeten German Homeland Association became the common all-encompassing organ whose main aim was to defend the interests of the group affected by the evacuation. The core topics of the rhetoric of the evacuated Germans were the right to homeland and the right to self-determination. The Sudeten German Homeland Association and the Sudeten German council imprinted their demands into the policy statements from the years 1961 to 1979.

Already in the 50s the repersentatives of the Sudeten Germany demonstrated attempts at a dialogue with the political representation of Czechoslovakia. The Wiesbaden Agreement that happened to be the major step towards the improvement of Czech-German relations was the result of the mutual negotiations.

80

In 60s, the discussion about the validity of the Munich Agreement stood out. It was directly the Munich Agreement that played a major part in the mutual conversations. Considering that both parties were unable to decide whether the agreement was valid or not, all the negotiations failed. The Treaty of Prague (1973) meant the recourse of the situation. The Sudeten German Homeland Association attempted to include their requirements - meaning the right to homeland and the right to self-determination - into the treaty, however the federal government as the representative of the German party did not accept the requirements and they ended up not being included in the treaty.

The year 1989 was a turning point because of the fall of the Eastern Bloc that was followed by the unification of Germany. The two-sided dialogue resulted in the Czech–German Declaration on the Mutual Relations and their Future Development that even to this day represents the key document revolving around the Czech-German relations. In the eyes of Sudeten German Homeland Association the declaration was problematic right from the get-go. Even though the association did not manage to push their requirements through, they always participated in the mutual dialogue in some way and tried to push the requirements through into individual treaties.

81

10 PŘÍLOHY

Příloha 1: Logo Sudeton ěmeckého Landsmannschaftu Zdroj: https://www.historisches-lexikon bayerns.de/Lexikon/Sudetendeutsche_Landsmannschaft[2016–03–25].

Příloha 2: Rudolf Lodgman von Auen Zdroj: http://www.usti-nad-labem.cz/dejiny/1918-38/ul-6-1.htm[2016–03–25].

82

Příloha 3: Walter Becher Zdroj: https://www.historisches-lexikon bayerns.de/Lexikon/Sudetendeutsche_Landsmannschaft[2016 –03–25].

Příloha 4: „Freie Heimat – Freies Europa“-XXX. Sudeton ěmecký den v Mnichov ě Zdroj: Sudetenpost, 7. 6. 1979.

83

Příloha 5: Wiesbadener Abkommen – 4. 8. 1950

„[...] Beide Teile anerkennen den Grundsatz, daß in der Emigration niemand berechtigt ist, ein Volk zu verpflichten. Es ist der berufene Herr seines Schicksals und soll frei entscheiden können, welchen Weg es gehen will. Nur ein Volksentscheid kann endgültig bestimmen.

Beide Teile betrachten die Rückkehr der vertriebenen Sudetendeutschen in ihre Heimat als gerecht und daher selbstverständlich. Sie sind sich dessen bewußt, daß diese Rückkehr nur dann erfolgen kann, wenn auch das tschechische Volk befreit ist. Deshalb wollen sie alles tun, um seine Befreiung zu verwirklichen.

Beide Teile lehnen die Anerkennung einer Kollektivschuld und des aus ihr fließenden Rachegedankens ab, Sie verlangen aber die Wiedergutmachung der Schäden, die das tschechische Volk und das sudetendeutsche Volk erlitten haben und die Bestrafung der geistigen Urheber und der ausführenden Organe der begangenen Verbrechen.

[...]

Beide Teile sind sich darin einig, daß über die endgültigen staatspolitischen Verhältnisse gemäß Punkt 2 beide Völker entscheiden sollen, sobald die Befreiung des tschechischen Volkes und die Rückkehr der Sudetendeutschen erfolgt sein werden. Da die Voraussetzungen heute nicht überblickt werden können, beide Völker durch ein Jahrtausend im böhmisch-mährisch-schlesischen Raum in engster Nachbarschaft gelebt haben und auch in Zukunft leben werden, so haben beide Teile beschlossen, einen Föderativausschuß einzusetzen, der die Voraussetzungen hierfür schaffen soll. Beide Teile nehmen an diesem Ausschuß gleichberechtigt teil.

[...]

Dieses Übereinkommen ist in der deutschen und der tschechischen Sprache abgefaßt worden, beide Ausfertigungen werden vom Präsidium der Arbeitsgemeinschaft zur Wahrung sudetendeutscher Interessen, München, einerseits und von General Prchala in Vertretung des Tschechischen Nationalausschusses, London, andererseits unterschrieben. Beide Ausfertigungen gelten als authentisch.“267

267 Wiesbadener Abkommen zwischen dem Tschechischen Nationalausschu β(General Prchala) und der Arbeitsgemeinschaft zur Wahrung sudetendeutscher Interessen . In: NITTNER, Ernst, Dokumente zur Sudetendeutschen Frage 1916–1967, s. 357. 84

Příloha 6: Detmolder Erklärung – 25. 1. 1950

„Die Sudetendeutsche Landsmannschaftbetrachtet sich als die au βerhalb der Heimat gegebene Gestaltung der sudetendeutschen Volksgruppe und diese als Glied des deutschen Volkes. Sie ist sich, erst recht in der Notzeit, der Schicksalsverbundenheit mit Deutschland bewu βt. Sie ist bereit, mit allen übrigen aus der Heimat vertriebenen Deutschen zur Vertretung gemeinsamer Interessen zusammenzuarbeiten.

[...]

In der Erkenntnis, da β Deutschland und die sudetendeutsche Volksgruppe in erhöhtem Ma βe nicht mehr Subjekt, sondern Objekt der internationalen Politik sind, sieht die sudetendeutsche Volksgruppe in der Arbeit an ihrem inneren Aufbau und in der Aufklärungsarbeit in aller Welt ihre derzeit beste Au βenpolitik. Sie will zum Zeitpunkt einer Gestaltungsmöglichkeit, die ihr die Wiedergewinnung ihrer Heimat verspricht, geschlossen bereitstehen, um dann ihr künftiges Schicksal aus eigener Verantwortung selbst entscheiden zu können. Sie lehnt daher einen Streit um au βenpolitische Wunschbilder, Theorien und Doktrinen ab, zumal durch ihn die erforderliche Einheit der Volksgruppe gefährdet und ihre Aufspaltung unvermeidlich wäre. Die sudetendeutsche Volksgruppe ist gewillt, mit allen geistigen, wirtschaftlichen und sittlichen Kräften an einer Neugestaltung Europas zu einem einheitlichen Wirtschaftsgebiet auf der Grundlage der Selbstbestimmung seiner Völker mitzuarbeiten. Da die Anerkennung einer Kollektivschuld allen gesitteten Auffassungen widerstreitet, betont die Volksgruppe trotz aller furchtbaren Erfahrungen seit 1945, da β sie Europa nicht auf Vergeltung und Rache, Ha β und Ressentiments, sondern auf Rechtsgrundsätzen und der Wahrung der Menschenwürde unter allen beteiligten Völkern aufgebaut wissen will.“268

Příloha 7: Manifest 79

„[...] Alle Völker und Volksgruppen haben das Recht auf Selbstbestimmung. Es erhält besondere Bedeutung dann, wenn sie ihre Heimat selbst kultiviert und durch friedliche Arbeit in Jahrhunderten geschaffen haben. Für die Sudetendeutschen trifft dies zu: Nicht mit dem Schwert des Soldaten, sondern mit dem Pflug des Bauern, als friedliche Bergleute und Bürger, Handwerker und Kaufleute haben ihre Vorfahren das Land geprägt und gestaltet. [...]“269

268 Gründung der Sudetendeutschen Landsmannschaft. Detmolder Erklärung der SL . In: NITTNER, Ernst, Dokumente zur Sudetendeutschen Frage 1916–1967, München 1967 s. 352. 269 Manifest 79 der SL und der SR . In: HABEL, Fritz Peter, Dokumente zur Sudetenfrage. Unerledigte Geschichte, s. 845. 85

Příloha 8: Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji – 27. 1. 1997

[...]

II

Německá strana p řiznává odpov ědnost N ěmecka za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k Mnichovské dohod ě z roku 1938, k út ěku a vyhán ění lidí z československého pohrani čí, jakož i k rozbití a obsazení Československé republiky.

Lituje utrpení a k řivd, které N ěmci zp ůsobili českému lidu nacionáln ěsocialistickými zlo činy. N ěmecká strana vzdává čest ob ětem nacionáln ě socialistické vlády násilí a t ěm, kte ří této vlád ě násilí kladli odpor.

Německá strana si je rovn ěž v ědoma, že nacionáln ěsocialistická politika násilí vůč i českému lidu p řisp ěla k vytvo ření p ůdy pro povále čný út ěk, vyhán ění a nucené vysídlení.

III

Česká strana lituje, že povále čným vyhán ěním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němc ů z tehdejšího Československa, vyvlast ňováním a odnímáním ob čanství bylo zp ůsobeno mnoho utrpení a k řivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter p řisuzování viny. Zejména lituje exces ů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základ ě zákona č. 115 z 8. kv ětna 1946 umožn ěno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány.

IV

Ob ě strany se shodují v tom, že spáchané k řivdy náležejí minulosti, a že tudíž zam ěř í své vztahy do budoucnosti. Práv ě proto, že si z ůstávají v ědomy tragických kapitol svých d ějin, jsou rozhodnuty nadále dávat p ři utvá ření svých vztah ů p řednost dorozum ění a vzájemné shod ě, přičemž každá strana z ůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Ob ě strany proto prohlašují, že nebudou zat ěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti. [...] 270

270 Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z 21. ledna 1997 [online], [cit. 2016–02–25]. Dostupné z: www.senat.cz/xqw/webdav/pssenat/original/25735/22125. 86

Příloha 9: Präambel des Prager Vertrags 11. 12. 1973

Die Bundesrepublik Deutschland und die Tschechoslowakische Sozialistische Republik

IN DER HISTORISCHEN ERKENNTNIS, daß das harmonische Zusammenleben der Völker in Europa ein Erfordernis des Friedens bildet,

IN DEM FESTEN WILLEN, ein für allemal mit der unheilvollen Vergangenheit in ihren Beziehungen ein Ende zu machen, vor allem im Zusammenhang mit dem Zweiten Weltkrieg, der den europäischen Völkern unermeßliche Leiden zugefügt hat,

ANERKENNEND, daß das Münchener Abkommen vom 29. September 1938 der Tschechoslowakischen Republik durch das nationalsozialistische Regime unter Androhung von Gewalt aufgezwungen wurde,

ANGESICHTS DER TATSACHE, daß in beiden Ländern eine neue Generation herangewachsen ist, die ein Recht auf eine gesicherte friedliche Zukunft hat,

IN DER ABSICHT, dauerhafte Grundlagen für die Entwicklung gutnachbarlicher Beziehungen zu schaffen,

IN DEM BESTREBEN, den Frieden und die Sicherheit in Europa zu festigen,

IN DER ÜBERZEUGUNG, daß die friedliche Zusammenarbeit auf der Grundlage der Ziele und Grundsätze der Charta der Vereinten Nationen dem Wunsche der Völker sowie dem Interesse des Friedens in der Welt entspricht – sind wie folgt übereingekommen: [...] 271

271 Vertrag über die gegenseitigen Beziehungen zwischen der Bundesrepublik Deutschland und der Tschechoslowakischen Sozialistischen Republik . In: HABEL, Fritz Peter, Dokumente zur Sudetenfrage. Unerledigte Geschichte 810–812.; Smlouva o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou N ěmecka , Sbírka zákon ů, č. 94/1974.

87

Příloha 10: Vzorový tiskopis pro vyhnance p ři řešení majetkoprávních otázek

„Vážený pane minist ře!

Jsem vlastníkem následujícího majetku, nacházejícího se v rozsahu územní platnosti ČSFR, který byl v souvislosti s vyhnáním sudeton ěmecké národnostní skupiny z jejího domova konfiskován, a jehož vrácení si tímto nárokuji p říp. – pokud b ěhem uplynulé doby došlo k zániku tohoto majetku – si nárokuji p řim ěř enou náhradu či odškodné:

Zde byl prostor pro dopln ění adresy a soupisu majetku

Moje vlastnické právo, ohledn ě zde vyjmenovaného majetku, nezaniklo vyhnáním a konfiskací majetku, které odporují mezinárodnímu právu i lidským práv ům

Protestuji tudíž proti tomu, aby m ůj majetek byl v rámci „malé“ či „velké privatizace“ proti mé v ůli prodán nebo licitován. Rozhodn ě také protestuji proti tomu, aby m ůj majetek, nacházející se v ČSFR, byl z ůč tován s odškodným , které si ČSFR nárokuje či mini právem nárokovat v ůč i Spolkové republice N ěmecko, jelikož je právn ě nep řípustné, abych ru čil mým soukromým majetkem za p řípadné požadavky ČSFR, nebo aby Spolková republika N ěmecko platila své dlužní obligace vůč i ČSFR pomocí mého soukromého majetku.

Výslovn ě tímto prohlašuji, že s uplat ňováním mého vlastnického práva není spojen úmysl nebo p řání „vyhnat“ české a slovenské obyvatele, žijící dnes v bývalých sudeton ěmeckých oblastech či up řít jim právo na živobytí a sídlení v těchto oblastech, protože i oni tam mezitím nabyli domovského práva.

Jsem však rovn ěž p řesv ědčen, že není a nikdy nebylo p řáním spravedliv ě, poctiv ě a čestn ěsmýšlející části českého a slovenského národa, aby vyhnaní sudetští Němci byli připraveni o právo na sv ůj p ůvodní domov a o majetek, který tam zanechali a který jim byl uloupen.

Zůstávám s přátelskými pozdravy“272

272 Kol. autor ů, Komu sluší omluva. Češi a sudetští N ěmci (Dokumenty, fakta, sv ědectví) , Praha 1992, s. 143–144. 88