(1787–1857) Vídeňský Komik V Praze

Wenzel Scholz (1787–1857) vídeňský komik v Praze

Vlasta Reittererová

Institut umění – Divadelní ústav Předložená monografie vznikla za finanční podpory Ministerstva kultury v rámci institucionálního financování dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace Institut umění – Divadelní ústav (DKRVO 2015, MK000023205).

Recenzent: PhDr. Adolf Scherl, CSc.

Na titulní straně výjev z grafického listu Antona Johanna Gareise staršího Herrn Schauspieler Scholz achtungsvoll gewidmet – Chrysostomus Staberl, Parapluiemacher.

Děkujeme Národní galerii v Praze a Národnímu muzeu za svolení k použití obrazových dokumentů z jejich sbírek.

ISBN 978-80-7008-355-0 Obsah

Úvodem 5 Wenzel Scholz jako člověk a komik 6 Vídeňská fraška a její herci 6 Scholzův život a herecký typ 10 Ohlasy a repertoár pražských hostování 16 Další Scholzovi současníci a nástupci 20 Fraška, jak ji viděla kritika 23 Pražská kritika 29 Exkurz: Johann Nestroy jako herec a autor v očích pražské kritiky 30 Česká scéna 40 Epilog 42 Přehled Scholzových pražských vystoupení 46 Vybrané kritiky Scholzových pražských vystoupení 61 Dokumenty 108 Scholzovy paměti 108 Wenzel Scholz: Události a pozoruhodnosti 110 Jak byl objeven komik Scholz 130 Měšťané ve Vídni a pražský pamětní list 131 Resumé 144 Vlasta Reittererová Wenzel Scholz Úvodem

Na začátku této práce stál dosud neznámý grafický list s patnácti výjevy nazvaný Herrn Schauspieler Scholz achtungsvoll gewidmet, ulo- žený ve fondu Národní galerie v Praze. Vznikl v pražské dílně litografa a karikaturisty Antona Johanna Gareise staršího a jeho detaily svědčí o tom, že je věnován pražskému hostování vídeňského komika Wenzela Scholze v roce 1831 a jeho vystoupení v představe- ní Bäuerleho frašky Die Bürger in Wien. Původním záměrem textu bylo shromáždit informace o tomto Scholzově hostování a v drob- né studii přiblížit českému čtenáři vídeňského komika i jeho vztah k Praze. Během práce se ale ukázalo, že téma bude podstatně šir- ší, než jak se původně jevilo, protože Scholzovy pražské stopy byly mimořádně četné a měly velmi významné kontexty. Skromný záměr se rozrostl na studii o vídeňské frašce v jejím autentickém rakous- kém prostředí a o jejím životě na pražské scéně; studie dokumentu- je Scholzovým prostředictvím, jakou roli hrál tento žánr v dobovém pražském divadle, jak jeho hlavní představitele vidělo pražské publikum a co o nich soudila kritika. Věnujeme se především textům a hereckým výkonům. Přestože se ve frašce významně uplatňovala i hudba – její role časem rostla a mnoho oblíbených kupletů vyšlo tiskem – nevytvořila se dosud pro toto téma dostatečná badatelská základna. Podrobné studium hudební složky frašek je stále v začát- cích a zůstává úkolem budoucnosti.

5 Wenzel Scholz jako člověk a komik

Vídeňská fraška a její herci Vztah divadla a jeho doby je dvojsměrný. Divadlo reaguje na aktu- ální dění a slovo z jeviště vstupuje do společenství, shromážděného v hledišti. Publikum formuje své divadlo a divadlo si vytváří svoje publikum. S tím souvisí vznik a obliba určitého žánru a jeho promě- ny: romantické kouzelné hry byly reakcí na racionalismus osvícen- ství, lokální fraška reagovala na didaktičnost velkých dramat obdo- bí „Sturm und Drang“ jako žánr přístupný prostým divadelním ná- vštěvníkům. V divadle v českých zemích fungovala až do zániku monarchie spojnice mezi Vídní a Prahou (přes Brno, Olomouc a s vy- zařováním na další regionální scény), charakterizovaná oboustran- ným pohybem divadelních ředitelů. Bezpočet byl kapelníků, her- ců a hereček, zpěváků a zpěvaček a dalších divadelníků, pohybují- cích se mezi oběma městy. Touž cestou putoval i repertoár. Vídeň- ský singspiel v českých překladech získal na přelomu 18. a 19. stole- tí převahu v repertoáru dvojjazyčného Vlastenského divadla, počá- teční nedostatek původního českého repertoáru nahrazovaly úpra- vy vídeňských frašek. Česká scéna přijala frašky Ferdinanda Kaisera Der Zigeuner in der Steinmetzwerkstatt (Cikán v kamenické dílně) či Hut‑ macher und Strumpfwirker (Kloboučník a punčochář) Friedricha Hop- pa, obě v překladu Jana Nepomuka Štěpánka, Nestroyova Eulenspie‑ gela (Enšpígl) v překladu Josefa Kajetána Tyla a další jako vítané obohacení. Z vídeňské frašky vycházely původní české práce, počí- naje Václavem Thámem přes Štěpánka, Tyla a Klicperu až do poloviny 19. století. Spolu s francouzským vaudevillem1 měla vídeňská fraška podstatný vliv na vývoj původní české veselohry. Z německé části dvojjazyčného pražského jeviště první poloviny 19. století přicházela však řada impulsů nejen pro tvorbu, nýbrž i pro oblast herectví. Vedle tragédů a charakterních herců dvorního divadla hostovali v Praze především v letních měsících vídeňští ko- mikové, a to v rozsahu, který svědčil o všeobecné oblibě osobností i žánru samotného. Počet repríz je dokladem očekávání publika, jež příslušné hry někdy už znalo z představení domácího divadla (ně- meckého i českého), a přivezl‑li vídeňský host novinku, v pražském repertoáru se zpravidla vzápětí uchytila. Jedním ze stálých hostů pražských letních divadelních sezón byl téměř po třicet let vídeňský komik Wenzel Scholz. Lze doložit celkem 119 jeho pohostinských vystoupení ve 48 titulech. Poprvé přijel

1 Značná část produkce vídeňské frašky první poloviny 19. století vznikala překlady a úprava- mi francouzských předloh. Francouzskou předlohu má i řada her Johanna Nestroye a dalších. Toto obsáhlé téma není v české literatuře ještě dostatečně zpracováno.

6 v roce 1831, naposledy Prahu navštívil ještě několik týdnů před svou smrtí v roce 1857. Přehled repertoáru, který v Praze uváděl, a kri- tické ohlasy jeho vystoupení vypovídají o postavení lokální frašky v dobovém repertoáru, o tehdejším hodnocení hereckého projevu, a poskytují informace o vazbě mezi divadelním životem obou sou- částí monarchie i mezi českým a německým jazykovým prostředím. Vídeňská lidová komedie či lokální fraška (Volksstück, Lokalpos- se) navázala na tradici hanswurstiád či kasperliád 18. století. Vel- kou konjunkturní vlnu zaznamenala v období od vídeňského kon- gresu (1814/1815) do revoluce 1848, další vzestup její obliby pak nastal zásluhou nové generace autorských a hereckých osobností, které žánr udržely do šedesátých let 19. století. Vídeňská fraška se etablovala ve třech předměstských divadlech: Theater an der Wien, Theater in der Josefstadt a Theater in der Leopoldstadt. S Theater an der Wien a Theater in der Leopoldstadt (od roku 1847 Carltheater) je spojeno působení ředitele Carla Carla2 a výrazných herců tohoto žánru – Wenzela Scholze, Johanna Nestroye, Aloise Groise a Karla Treumanna, nejmladšího ze jmenovaných, kterého Carl angažoval roku 1850. Všichni navázali na starší tradici lidového divadla. Ignaz Franz Castelli (1781–1862), svědek a aktér této doby, přičítal úspěch této jeho inovované podoby vrozenému smyslu pro humor u Raku- šanů, především Vídeňanů. K oblibě žánru přispíval i vídeňský dialekt: z jeviště promlouvala „nedivadelní řeč“ obyčejných lidí. Castelli, v letech 1811–1814 dvor- ní básník Kärntnertortheater, z vlastní zkušenosti vypozoroval, že uznávaní komikové z jiných německojazyčných oblastí byli ve Víd- ni úspěšní jen zřídka, „zatímco rakouští komikové, kteří se předved- li v cizině, vyvolávali smích v plných divadlech už svým komickým vzezřením a dialektem“. Dokonce i za napoleonských válek, kdy byla vídeňská divadla plná Francouzů, „smáli se cizí hosté z plna hrdla, ač nemohli rozumět jedinému slovu“.3 Předchůdci Scholzovy generace vytvořili a pojmenovali stálé typy, které pak procházely volný- mi cykly či sériemi frašek (východisko typizovaných figur z commedia dell’arte je zřejmé). Tuto praxi známe u Emanuela Schikanedera v příbězích jeho „hloupého Antona“, nalezneme ji u Nestroye. Josef Kilian Schickh, autor často uváděné frašky Die Entführung vom Mas‑ kenball [Únos z maškarního bálu], na ni navázal kusem nazvaným Entführung vom Entführung oder Onkel Emil in Amerika [Únos z únosu aneb strýček Emil v Americe],4 postava Staberla z Bäuerleho frašky

2 Carl Carl (vl. jm. Karl Andreas von Bernbrunn, 1787–1854), herec a divadelní ředitel (viz s. 33). 3 Ignaz Franz Castelli: Memoiren meines Lebens (1861), sv. 1–2, Wien 1861, nově Wien 1968, s. 74–90. 4 Podobná pokračování a „odnože“ však málokdy obstály ve srovnání s výchozím textem. Tak tomu bylo i v případě frašky Entführung vom Entführung oder Onkel Emil in Amerika. Premié ra 2. 9. 1835 v Theater an der Wien byla beneficí Wenzela Scholze a dočkala se komentá- ře: „Benefice pana Scholze a fiasko mají už léta téměř totožný význam a dnes uvedený kus není v této zkušenosti výjimkou. […] Primo amoroso je obvyklý zhýralec, který vězí hluboko v dlu- zích a chce si polepšit bohatým sňatkem, jeho sluha je komická figura, a schází jen podvodný agent nebo něco podobného, aby byl trojlístek běžných postav tohoto autora úplný.“ Wiener Zeitschrift für Kunst, Literatur, Theater und Mode, 5. 9. 1835. – Kvalitativní pokles navazující- ho kusu se týkal i Nestroyových her: premiéra kouzelné frašky Lumbacivagabundus dosáhla

7 Die Bürger in Wien [Měšťané ve Vídni], kterou zpopularizoval Wen- zel Scholz, pronikla i do loutkového divadla, např. do parodie Sta‑ berl als Freischütz [Staberl jako čarostřelec].5 Ignaz Franz Castelli charakterizuje ve svých vzpomínkách komiky z Theater in der Leopoldstadt v době před příchodem Wenzela Scholze.6 Jedním z nejoblíbenějších byl rodák z Prešpurku [Brati- slavy] Laroche (vl. jm. Johann Joseph La Roche, 1745–1806) a jeho postava Kasperla. Laroche, který rovněž hostoval v Praze, byl „za- valitý muž střední postavy s živýma očima a výraznými rysy, směš- ně působil neohrabanými pohyby“, píše Castelli. „Mluvil nejoby- čejnějším, širokým vídeňským dialektem, opakoval některá slova a tím vyvolával smích.“ Dalším vyhledávaným komikem byl Anton Hasenhut (1766–1841). Ani on nepocházel z Vídně, nýbrž z tehdej- šího Peterwardeinu (Petrovaradin, dnes součást Novi Sadu v Srb- sku). Jeho Thaddädl (Tadeášek) byl obvykle přihlouplý, drzý učeň nebo tovaryš. Hasenhutovou specialitou byl hlasový projev připo- mínající „vřeštění dětské trumpetky“, píše Castelli. V pozdějších letech, kdy už nemohl hrát mladistvé typy a působil v Theater an der Wien, dokázal Hasenhut své herectví proměnit a přízeň publika si zachoval. Dalším oblíbeným komikem Theater in der Leopoldstadt byl Friedrich Baumann (1763–1841), později člen Burgtheater. Podle Castelliho byl v letech 1787–1795 v Theater in der Leopoldstadt „jed- ním z nejvýtečnějších herců komického oboru, jaké kdy Vídeň měla. Tvářil se vždycky vážně a právě to účinkovalo, především v paro diích. Vlastnil to, čemu se právem říká neodolatelně působící suchá komika. Komik, na němž je vidět, že chce být směšný nebo se o to dokonce snaží, komický není“, podotýká Castelli. „Nejkomičtějším ze všech však byl Josef Korntheuer, […] zosob- něná směs směšného, bizarního, barokního a groteskního,“ kte- rý podle Castelliho dokázal tvořit z ničeho a nikdo mu neodolal. Korntheuer7 začínal v Burgtheater a svým impozantním zjevem byl předurčen pro role zlosynů a tyranů – „sobě se v nich líbil, ale publiku nikoli“. Dlouhá hubená postava vynikala především v kari- katurách. Castelli dále jmenuje Ferdinanda Raimunda, představi- tele charakterních komických rolí Ignaze Schustera (1779–1835), a také dvě ženy – uznávanou komickou herečku své doby Johan- nu (Nanette) Huber (1795–1831?), která se pravděpodobně narodi- la v Brně, a Theresu Krones (1801–1830), dceru divadelního ředitele Franze Josefa Kronese pocházejícího z Bruntálu, členku Theater in der Leopoldstadt od roku 1821. Do tohoto divadla s tradicí v komic- kém žánru přišel Wenzel Scholz a zde si vypěstoval charakteristic- ký osobní projev. Jeho jednotlivé rysy můžeme nalézt v Castelliho

259 repríz, o rok mladší Die Familie Zwirn, Knieriem und Leim oder Der Weltuntergangstag pouze 64 repríz. 5 Theaterwissenschaftliche Sammlung der Universität zu Köln / Schloss Wahn, sign. 1007. Edi- ce textu viz http://lithes.uni‑graz.at/zw_anonym_staberl_freischuetz.html, kde je loutková parodie uváděna jako anonymní. Jedná se o jednu z parafrází na „staberliádu“ Carla Carla, z níž zařadil Wenzel Scholz výstup do quodlibetu uvedeného v Praze 13. 7. 1931. 6 Castelli: Memoiren, s. 74–90. 7 Josef Korntheuer (1779–1829), v letech 1808–1811 člen souboru Emanuela Schikanedera v Brně, 1813–1815 brněnské divadlo vedl.

8 charakteristice Larocheho, Baumanna i Hasenhuta. Řadu let byl Scholz jevištním partnerem Johanna Nestroye a vedle tohoto pohyb- livého, rtuťovitého herce (který fyzicky částečně odpovídal Korn- theuerovi) působil jako příkrý kontrast svou statičností a téměř ne- postřehnutelnou mimikou. Roku 1834, kdy už patřil k nejobsazova- nějším hercům Carlova souboru, se psalo: „Pan Scholz nepředsta- vuje podle našeho názoru h u m o r v železné masce, on je a b s e n c í h u m o r u […], ale právě tato a b s e n c e h u m o r u vyvolává u po- sluchače homeopaticky – i m p e t u ó z n í h u m o r. “8 Tento soud zů- stal po léta stejně neproměnný jako Scholzův herecký projev. S Ne- stroyem, který pro Scholze napsal řadu rolí, tvořil Wenzel Scholz ty- pově nesourodou, a právě tím se výtečně doplňující dvojici, jakou z doby němé grotesky 20. století známe například v podobě Laurela a Hardyho, jakou v českém divadle mezi dvěma válkami tvořila dvojice Voskovec a Werich, později koneckonců i Jiří Suchý a Jiří Šlitr či svým způsobem Miroslav Horníček a Miloš Kopecký. Tak znělo jedno ze shrnutí z doby, kdy už se Scholzova kariéra uzavřela. „Zatímco Nestroy s duchaplnou ironií a pregnantní břitkostí doká- zal kárat pošetilosti, reprezentoval Scholz dobromyslnou, rádoby mazanou, ale vždy mile působící omezenost. Nestroy byl pohled- ný mladý muž, na jehož zevnějšku mohla působit komicky pouze maska blížící se vždycky karikatuře, ale Scholz vypadal komicky už jako fyzická individualita. Konečně, zatímco Nestroy brzy vystupoval také jako lidový básník onoho zrna, jaké zasel do lidového kusu Raimund – ale vyhnal z něj chorobnou sentimentalitu, postavy svých kusů bral ze skutečného života a přivedl je na jeviště v jejich nahé, někdy až příliš drsné pravdivosti – byl Scholz nejlepším představitelem charakterů právě opačných, neboť nádechem dobromyslnosti a prosté pohodlnosti zaoblil ostré hrany a z jeho úst nemohlo nic znít urážlivě.“9 Recenzenti se shodovali v úsudku, že Scholzově komice nikdo neodolá, ač ve skutečnosti hercem není: „Pan Scholz není herec, neboť jeho postavám chybí individuální život a pravda; je však ne- obyčejně bohatě nadán osobitostí, a tu uplatňuje místo charakteru, jaký by měl představovat. Tím jeho role získává na účinku.“10 Podobně zní o desetiletí později úsudek nepodepsaného referen- ta, který Scholze přirovnává ke „Spitzwegovi jeviště“: „Stále táž postava podle téže šablony, vymalovaná týmiž barvami, a přece se jí smějeme stále znovu. Komika pana Scholze může mít principiálně odpůrce, ale přesto budou tito protivníci muset vždy uznat trvalou svěžest a drastickou živost oné komiky, která, i když není schopna vytvářet charaktery, je už charakteristická sama o sobě a tvoří zvlášt- ní žánr, byť jakkoli omezený.“11

8 Der Sammler, 18. 9. 1834, č. 112, s. 449–450. Proloženo v originále. 9 Morgen‑Post, 19. 3. 1858. Viz také Johann Nestroy jako herec a autor…, s. 30. 10 Bohemia, 1. 10. 1844 (Bernhard Gutt). 11 Bohemia, 11. 8. 1853. „Spitzweg jeviště“ je narážka na Carla Spitzwega (1808–1885), malí- ře a kreslíře biedermeieru, známého ironizujícím pojetím vyobrazených výjevů a postav.

9 Suchá a klidná komika Scholze nejvíce proslavila v roli radního sluhy Klapperla12 ve frašce Karla Meisla Die schwarze Frau [Černá paní]. Scholz byl ovšem schopen i jiných výkonů. Po uvedení Ne- stroyova Eulenspiegela 12. června 1837 se Scholzem v titulní roli mů- žeme číst: „Očividně musel tedy pan Scholz dvanáctého řešit obtížnější úlo- hu […], tím spíš, že Enšpígl musí být hrán zcela jiným stylem fraš- ky než Klapperl a podobné role, ve kterých působí suchá, klidná komika víc než temperamentní němohra. Avšak pan Scholz se pohyboval ve scénách, kde musí Enšpígl opět napravit nějaký ten hlou- pý šprým, tak hbitě a obratně, že jeho tělnatost nejen nerušila, ný- brž ještě posílila směšný účinek. Ani v klidnějších úsecích a scénách nepřipomínal typ své oblíbené role, v patetických výstupech s Kor- dulou stupňoval svou řeč a mimickou hru až na samu hranici travestie a diváky téměř nenechal od smíchu a halasného potlesku odpo- činout.“13

Scholzův život a herecký typ Mládí a herecké začátky Wenzela Scholze nelze rekonstruovat v úpl- nosti.14 Poslední práce se shodují na tom, že se narodil 28. března 1787 v Innsbrucku do herecké rodiny. Některé starší prameny uvádějí Brixen a rok narození se v nich pohybuje mezi roky 1785– 1787. Ne- přesný údaj o Scholzově věku panoval už za jeho života, odkud se vloudil do biografií, neboť dokonce svá jubilea slavil „pohyblivě“. Bohemia například přináší 30. března 1856 zprávu: „Předevčírem, o svých sedmdesátých [!] narozeninách, měl Scholz benefici. Publi- kum ho pozdravilo velmi živě, a když ve hře, která se dávala (Wenzel Scholz und die Chinesische Prinzessin), stále čilému komikovi gratulo- vali Nestroy, Grois, Treumann a divadelní profous, dopadl na scénu vavřínový věnec. Kus byl ostatně špatný, Scholz sám k tomu vtip- koval, že si ‚ke své benefici nikdy nezvolil dobrý kus a ani tentokrát neudělá výjimku‘.“15

12 Pražské cedule uvádějí roli jako Klapperle. Koncovka -e byla ve vídeňštině ambivalentní, další scholzovská postava se např. občas objevuje i v podobě Staberle. Meislovu originálu však odpovídá tvar Klapperl. V dalším textu se přidržujeme této varianty. 13 Bohemia, 16. 6. 1837. 14 Sám psal své jméno většinou Wenzl, viz jeho podpisy na dochovaných vyobrazeních a dal- ších pramenech, také Walter Obermeier: Ein unbekannter Brief von Wenzel Scholz an Jo‑ hann Nestroy, in: Nestroyana (Blätter der Internationalen Nestroy‑Gesellschaft) 30 (2010), se- šit 3–4, s. 173–175. K Scholzovu životu např.: Constantin von Wurzbach, heslo Scholz, Wenzel, in: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich, sv. 31, Wien 1876, s. 212–230, do- stupné také z http://www.literature.at/viewer.alo?objid=12540&page=1&viewmode=fullscre‑ en. Wurzbachovo heslo poskytuje nejúplnější lexikografickou informaci o Scholzově životě a působení. Z memoárové literatury pak Carl Franz Weidmann: Wenzel Scholz: Erinnerun‑ gen, Wien 1857, dostupné též z https://books.google.at/books?id=6scyAQAAMAAJ&print‑ sec=frontcover&hl=de&source=gbs_ge_summary_r&cad=0#v=onepage&q&f=false, nebo Karl Haffner: Scholz und Nestroy. Roman aus einem Künstlerleben, Wien 1866. Z novější literatury Ursula Deck: Wenzel Scholz und das Alt‑Wiener Volkstheater. Ein Beitrag zur Geschichte der Wiener Volkskomik, dis., Universität Wien, 1968. 15 Autorství frašky Wenzel Scholz oder Die chinesische Prinzessin (Wenzel Scholz aneb Čín- ská princezna, premiéra 28. 3. 1856 Carltheater, hudba Carl Binder) bylo do nedávné doby předmětem dohadů. Jürgen Hein ji roku 2003 přiřkl (nebo alespoň její části) Nestroyovi. Brzy

10 Scholzův otec Leopold Scholz (1748?–1826)16 byl rovněž hercem; po roce 1801 působil (také jako režisér) v Theater an der Wien. Rodiče se roku 1792 rozešli a Scholzova matka Josefa, roze- ná Haller (1765?–1832),17 vedla divadelní společnost, pohybující se mezi Klagenfurtem a Lublaní s novým partnerem Wilhelmem Fra- selem (?–1807). Wenzel Scholz u ní vyrůstal. Sám uvádí, že v její společnosti roku 1819 také debutoval rolí Truffaldina v Schillerově hře Turandot.18 Po Scholzově smrti byla zveřejněna zpráva, která líčí jeho jevištní začátky jinak. Bude nepochybně anekdotického půvo- du, snad ji dal do oběhu některý ze Scholzových kolegů, ne‑li dokonce on sám, a roku 1858 ji otiskla pražská Bohemia.19 Scholzova ctižádost, či spíše ctižádost jeho otce, však zpočátku směřovala jinam. V březnu 1815 získal Wenzel Scholz angažmá ve vídeňském Burgtheater, kde debutoval v Kotzebuově dramatu Bru‑ derzwist im Hause Habsburg [Svár v domě Habsburků]. S charakterem a rozsahem přidělovaných rolí však nebyl spokojen a už po ně- kolika měsících dvorní divadlo opustil, aby se definitivně vydal na dráhu komika. Nejprve hostoval v Theater in der Leopoldstadt, pro- tože však zde nezískal pevnou smlouvu, vrátil se k matce do Kla- genfurtu. Tehdy se měl Scholz údajně poprvé objevit v Praze, a sice 12. a 17. března 1822 v parodii Adolfa Bäuerleho Azors Zauber‑ schloss [Azorův kouzelný zámek]; zaznamenal ho tzv. Martincův soupis,20 a Wiener Theater‑Zeitung z 23. března 1822 ve zprávách z Prahy dokonce píše: „Pan Scholz, nově angažovaný člen, poprvé vystoupil v roli zakletého prince. Je mladý, příznivého zevnějšku, jeho řeč je zřetelná, projevil značnou rutinu v komickém projevu, čímž si zís- kal spokojenost publika.“ Vzhledem k tomu, že v roli Sandelholze v téže hře účinkoval Franz Feistmantel, s nímž se Scholz (jak dále uvidíme) znal od dětství, nabízí se vysvětlení, že Scholzovo pražské vystoupení zprostředkoval. Feistmantel byl členem pražské scény se objevily protiargumenty, které paradoxně poukazovaly ke staré práci, totiž k výše zmíněné- mu životopisnému románu Karla HaffneraScholz und Nestroy. Roman aus dem Künstlerleben, kde je jako autor frašky uveden Karl Juin (vl. jm. Karl Giugno). Viz Jürgen Hein: Wenzel Scholz und die chinesische Princessin (1856) und sein(e) Verfasser, in: Nestroyana (Blätter der Inter- nationalen Nestroy‑Gesellschaft), 30 (2010), sešit 1–2. s. 95–98. 16 Ještě za Scholzova života a krátce po smrti se uvádělo, že příjmení Scholzova otce znělo původně Plümecke nebo Blümecke, což vyvrací už Wurzbach, podle kterého došlo k záměně hercova děda s jeho otcem. Wenzelův děd se po jakémsi souboji uchýlil do Prahy a přijal jmé- no Scholz, jeho potomci už nosili toto příjmení. (Wurzbach, Biographisches Lexikon). Chybné údaje uvádí i Scholzův nekrolog v Bohemii z 8. 10. 1857. 17 V některých pracích vystupuje Scholzova matka pod jménem Tilly, což je pokračování výše uvedené záměny generací. Tilly bylo příjmení Scholzovy babičky. 18 Wenzel Scholz. Ereignisse und Denkwürdigkeiten aus seinem Leben […], zusammengestellt von Friedrich Kaiser, in: Morgen‑Post, 14. 3.–14. 4. 1858 (výňatky z tohoto textu viz zde na s. 108). 19 Viz zde s. 108. 20 František Martinec: Journal aller auf der k. ständischen Bühne zu Prag aufgeführten Trauer‑, Schau‑, Lustspiele, Opern, Possen, Ballets, Concerte und sonstigen Productionen vom 16ten Juli 1815 bis 30ten April 1834, rkp. Archiv hl. města Prahy, sign. 7996. – Azors Zauberschloss byl v Praze poprvé uveden roku 1821. Viz Der Sammler [Wien] 30. 1. 1821 a 6. 2. 1821, kde se v rubrice „Correspondenz‑Nachrichten aus Prag“ uvádí: „Dne 22. Bäuerleho Azorův kouzel‑ ný zámek (devětkrát, velmi obveselil).“ Parodie se uváděla v Praze opět v lednu 1840, kdy pro četná onemocnění v souboru musely být nasazeny frašky, viz Bohemia, 2. 2. 1840.

11 od roku 1817 a jistou pozici už zde měl. Záznam téhož hostování najdeme i v Lembertově almanachu pro rok 1823,21 kde je uvedeno v položce „Ständisches Theater in Prag“, že „pan Scholz, milov- ník v lokálních kusech a představitel komického oboru [vystoupil] v opeře jako Azor v Azorově kouzelném zámku a jako Lieders v Eli‑ sene,“ tj. v opeře Johanna Josefa Röslera Elisene, Prinzessin von Bul‑ garien, opět bez křestního jména. Posluha Lieders je menší role, pě- vecky se podílí na ansámblech a má jednu sólovou ariettu (v níž mj. oznamuje, že je „stár 26 let“). Doklad, že by tímto hostem byl skutečně Wenzel Scholz, ani k jeho údajnému angažování – které by muselo vzápětí skončit –, nemáme. Spíše je možné, že se jednalo o jiného Scholze; roku 1822 byl Wenzel Scholz v angažmá ve Štýr- ském Hradci a jeho pokus o únik by jistě přinejmenším místní tisk zaznamenal.22 Ve Štýrském Hradci, kde působil v letech 1818–1826, už Scholz dostával své typické role. Na prahu čtyřicítky se vrátil do Vídně. Jeho druhým vídeňským debutem byl Truffaldino, tentokrát ovšem v Goldoniho Der Diener zweier Herren [Il servitore di due padroni / Sluha dvou pánů] v Theater in der Josefstadt.23 Definitivní průlom mu pak přinesla hra, v jejíž premiéře- nevy stoupil a v níž svou slavnou roli převzal až později. Dne 1. prosince 1826 byla v Theater in der Josefstadt uvedena Die schwarze Frau Karla Meisla, parodie na operu La dame blanche Adriena Boiel- dieua.24 Autor parodie měl – podle kritiky – šťastnou ruku v tom, že se v řazení scén držel původní opery a pouze zvýraznil komické jednání postav s využitím obvyklých zápletek, jako jsou inkogni- to, převleky, existence nezvěstné a znovu nalezené osoby, tajemství ukrytého pokladu, to vše s přídechem strašidelné atmosféry, převza- té z romantických „románů hrůzy“. Velmi úspěšná parodie dosáhla 23. dubna 1834 ve Vídni již 100. reprízy. Podstatou parodie je myšlenková analogie s parodovaným dí- lem: Boieldieuova opéra comique zapadla svým námětem a roman- ticky tajemným příběhem do atmosféry restaurace po napoleonských

21 Viz Johann Wenzel Lembert (ed.): Taschenbuch für Schauspieler und Schauspielfreunde auf das Jahr 1823, Wien, s. 305. 22 Klagenfurter Zeitung oznamuje 3. 3. 1822 Scholzovo hostování v místním divadle (Josef Alois Gleich: Der alte Geist in der modernen Welt [Starý duch v moderním světě]) a uvádí ho jako člena Městského divadla ve Štýrském Hradci. 23 Podle vzpomínek uveřejněných F. Kaiserem (zde s. 109) debutoval Scholz v Theater in der Josefstadt 5. 4. 1826. Podle listu Der Wanderer se 5. 4. 1826 Goldoniho komedie Der Diener zweier Herren skutečně hrála, výkon nového herce zůstal podle všeho bez povšimnutí. 24 Boieldieuova opera měla ve Vídni premiéru 6. 7. 1826 v Kärntnertortheater, v Praze již 1. 7. 1826 ve Stavovském divadle v německém znění. Česky se hrála až 25. 10. 1863 v Proza- tímním divadle v nastudování Jana Nepomuka Maýra. První informaci o Meislově parodii poslal do Čech pražský zpravodaj výmarského listu Journal für Literatur, Kunst und geselliges Leben 10. 5. 1827, s rozkošnou chybou v údaji o autorovi: „Černá paní, nepodařená parodie Boieldieuovy opery od Carla Frau [!] prošla bez povšimnutí.“ Parodii zpopularizovaly ně- mecké kočovné společnosti a provinční scény, například Josef Lutz ji uvedl 17. 6. 1832 v Karlo- vých Varech. – Opera Bílá paní byla parodována vícekrát. Rok po vídeňské premiéře originálu, 30. 3. 1827, uvedlo Theater in der Leopoldstadt parodii s názvem Die schwarzen Frauen [Čer- né ženy], „nach La dame blanche von Scribe“. Autorem textu byl Josef Alois Gleich, hudbu slo- žil Wenzel Müller, který rovněž použil motivy Boieldieuovy opery. Wiener Theater‑Zeitung, 7. 4. 1827.

12 válkách a do prostředí francouzského petit‑bourgeois, jež odpovída- lo rakouskému biedermeieru. Příběh ze zámku ve Skotsku, v němž falešný dědic usiluje o majetek, který se ale díky lsti důvtipné Anny (vydávající se za „bílou paní“) dostane do rukou tomu pravé- mu, přesadil Meisl do fiktivního rakouského maloměsta Gänsewit- zu;25 je to obdoba příslovečného německého Krähwinkelu, prosla- veného veselohrou Deutsche Kleinstädter (Němečtí maloměšťáci) Au- gusta von Kotzebua, českého Kocourkova.26 Mravy městečka Gän- sewitz určují námět frašky. Základní „gag“ parodie naznačuje při- daný podtitul, který se zachoval na ceduli uvedení v Düsseldorfu z 5. 2. 1842: Die schwarze Frau oder Die weiße Dame nach der Reise durch den Kamin [Černá paní aneb Bílá paní po cestě komínem].27 Novinka měla význam i pro skladatele scénické hudby Adolfa Müllera, který se stal v následujících letech téměř exkluzivním do- davatelem hudebního doprovodu představení vídeňského lidového divadla.28 Müller v hudbě k Meislově Die schwarze Frau „s pochope- ním použil některé motivy oblíbeného originálu a šťastně je smí- sil s vlastními příspěvky“.29 Jeho podíl na celé parodii byl značný a v soupisech jeho tvorby se často Černá paní neobjevuje jako hudba k Meislově frašce, nýbrž jako opereta Adolfa Müllera.30 V premiérovém představení Černé paní 1. prosince 1826 Scholz ješ- tě nevystoupil, radního sluhu Klapperla hrál Anton Platzer.31 Dne 12. prosince se pak dávala Černá paní „na nejvyšší příkaz“ v Thea- ter an der Wien. Zde „pan Scholz pro zaneprázdnění pana Platzera převzal roli Klapperla, jejím provedením vyvolal všeobecný zájem

25 Přeložitelné přibližně jako „Husošpásy“. 26 Z Kotzebuových Německých maloměšťáků vyšel Johann Nestroy v jedné ze svých nejost- řejších politických satir Freiheit im Krähwinkel [Svoboda v Kocourkově] z roku 1848. K tomu- to putovnímu motivu také Vlasta Reittererová – Hubert Reitterer: Theodor Veidl a jeho operní dílo, Národní divadlo Praha 2005. 27 Cedule viz http://digital.ub.uni‑duesseldorf.de/theaterzettel/periodical/titleinfo/3141334. 28 Pro představu o podílu Adolfa Müllera na hudební stránce vídeňské frašky v první polovině 19. století viz C. F. Whistling’s Handbuch der musikalischen Literatur, ed. Adolf Hoffmeister, sv. 3, Leipzig 1845. – Österreichische Nationalbibliothek ve Vídni vlastní část Müllerovy provi- zorně zpracované pozůstalosti, čítající přes 700 jednotek, další část je uložena ve Wienbiblio- thek a počet rukopisných jednotek přesahuje dva tisíce. 29 Wiener Zeitschrift für Kunst, Theater, Literatur und Mode, 16. 12. 1826. 30 Hra měla dlouhý život. Podle Alice Christine Waginger: „Die schwarze Frau“ von Carl Meisl und Adolf Müller senior als Beispiel für eine Wiener Parodieoper (dipl. práce Univerzita Vídeň, filologicko‑kulturněhistorická fak. 2011) se konalo poslední představení Černé paní ve Vídni roku 1851 ve zkrácené jednoaktové verzi. Der Humorist 23. 12. 1851 píše, že fraška „nedoká- zala pochopitelně dosáhnout dřívějšího účinku“. Alice Waginger se v údaji o posledním vídeň- ském uvedení mýlí, neboť Černá paní se hrála ještě roku 1853 v Theater in der Josefstadt (ohla- šuje Der Humorist, 17. 3. 1853), a jak píše Der Humorist 21. 9. 1854, byla také uvedena jako zahajovací představení nového ředitele téhož divadla, pražského rodáka Josefa Viléma Svobo- dy. Účinkující „se všichni dobře drželi a přijetí i návštěva byly dobré“. – V Praze hostoval Wen- zel Scholz v Černé paní naposled roku 1853. 31 Značka Fr. von Es: Allgemeine Theaterzeitung, 9. 12. 1826. Podle kritiky ve Wiener Zeit‑ schrift für Kunst, Literatur, Theater und Mode ze 16. 12. 1826 „hrál pan Platzer roli radní- ho sluhy Klapperla ve švábském dialektu“, poskytl tedy vídeňskému publiku oblíbený stereotyp utahovat si „z těch druhých“. Když převzal roli Wenzel Scholz, vstoupila do ní s vídeňským dialektem i sebeironie. Anton Platzer (vl. jm. Anton Freiherr von Klesheim, 1812–1884), byl synem c. k. důstojníka, začínal jako herec, ovšem vzhledem k tomu, že byl hrbatý a nevzhledný, měl značně omezené možnosti uplatnění. Po krátkém angažmá v Theater in der Josefstadt se věnoval spisovatelství, jeho příležitostné hry se uváděly ve Vídni, Preßburgu (Bratislavě) a Ofe- nu (část dnešní Budapešti), oblíbené byly jeho básně v dialektu.

13 a je rozhodně třeba se mu poklonit, neboť není možné charakter tohoto hlupáka zahrát s větší suchostí, přirozeností a humorem“.32 Brzy nato už se lze v hodnocení premiér nových frašek setkávat se Scholzem – podobně jako s Nestroyem – jako se „zachráncem“ tri- viálního kusu. Postava Klapperla se posléze přiřadila k putovním postavám frašek, vystupuje například v singspielu Friedricha Hop- pa Das schwarze Kind [Černé dítě] z roku 1829. V následujících letech se Scholz stal jedním z nejčastěji využívaných herců Theater an der Wien pod vedením ředitele a herce Carla Carla33 a rolí Klap- perla vešel do historie jako poslední stabilizovaný jevištní typ staro- vídeňského lidového divadla.34 Tento typ ale, jak by se mohlo zdát, nevznikl pouze jako „produkt“ fyzických předpokladů herců, sou- visel také s vývojem veseloherního divadla své doby, jemuž cenzura poskytovala stále užší prostor a snažila se stanovit pravidla nejen pro obsah textu, ale i „pro hlasový projev, gestiku a mimiku, a komika musela být čím dál subtilnější. Namísto hanswurstiád, založe- ných na groteskní fyzické komičnosti a sociálním kontrastu, nastoupila výstřední slovní kultura Thaddädla, Kasperla a Staberla, typic- kých pro rakouské země. […] To už nebyly typy, nýbrž charaktery. […] Jejich publikum nebylo publikem v klasickém slova smyslu, nýbrž spoluhráčem.“35 Lze říci, že nejslavnější éru vídeňské frašky, která utrpěla ztrátu úmrtím Carla Carla (1854) a Wenzela Scholze o tři roky později, pak uzavřela smrt Nestroyova (1862). Hostování v Praze absolvoval Scholz vždy v letních měsících; v letech, kdy v Praze nevystoupil, ho pravděpodobně angažova- ly jiné scény, například v létě 1834 hrál v Mnichově a na zpáteční cestě v Linci jej postihla nehoda, když se s ním převrhl povoz (té- hož roku 28. srpna zemřela v Karlových Varech Scholzova jedna- dvacetiletá dcera). Jeho první pražské hostování, doložené kritic- kým hodnocením v tisku, se uskutečnilo od 25. června do 20. čer- vence 1831 a zahrnovalo čtrnáct německých představení, v nichž vystoupil v deseti rolích. Už v zahajovacím představení se objevil na jevišti jako později často opakovaný Klapperl v Meislově Čer‑ né paní a zahrál si i další pro něj charakteristickou roli, paraplíč- káře Staberla v Bäuerleho Měšťanech ve Vídni. V Praze se pak objevil znovu roku v roce 1837, kdy od 9. června do 5. července odehrál

32 Allgemeine Theaterzeitung, 23. 12. 1826. 33 Carl Carl si pronajal Theater an der Wien 1827 a vedl je do 1845. Roku 1838 koupil Thea ter in der Leopoldstadt a po přestavbě znovu otevřel 1847 jako Carltheater; po Carlově smrti (1854) se stal nájemcem divadla Nestroy. Na počátku 20. století byla tato scéna spojena např. s premiérami operet Oskara Nedbala, především s jeho Polenblut (Polská krev). Budova byla 1944 poškozena náletem a 1951 stržena. 34 Scholz se snažil z úspěchu frašky Die schwarze Frau těžit i autorsky. Wiener Zeitschrift für Kunst, Literatur, Theater und Mode 22. 1. 1828, ohlašuje, že „během tohoto měsíce bude dá- vat oblíbený komik pan Scholz druhý díl frašky Die schwarze Frau pod názvem Der schwarze Mann [Černý muž] v Theater an der Wien jako svou benefici. Autorem kusu je on sám, hudbu napsal kapelník Gläser“. Stopu po Scholzově dramatickém pokusu poskytuje ve Wiener Zei‑ tung téhož roku anoncované vydání písně Die Träume (Sny) nakladatelstvím Diabelli: „Bald tramt mir was Guts, bald tramt mir was Schlechts“ [Jednou se mi zdá sen dobrý, jindy zlý] aus der Posse Der schwarze Mann, gesungen von Hr. Scholz. 35 Julius Lottes: Die Subversivität des Textes. Zwei Possen Adolf Bäuerles vor dem Hinter‑ grund der vormärzlichen Öffentlichkeit, in: Nestroyana. Blätter der Internationalen Nestroy ‑Gesellschaft 33 (2013), sešit 3–4, s. 119.

14 šestnáct představení.36 Kromě Černé paní zařadil tentokrát i několik Nestroyových kusů. Roku 1840 uskutečnil čtyři představení v Brně; jak uvádějí jeho vzpomínky, víc mu ředitel Carl nepovolil. V deseti představeních v Praze v červnu 1842 se v repertoáru opět objevují Meisl a Nestroy, úspěšný Bäuerle, Friedrich Hopp a Friedrich Kai- ser, jehož kusy v následujících letech získaly převahu. Po dvouleté pauze Scholz navštívil Prahu v září 1844, kdy byla původně ohlá- šena jen tři představení, Scholz nakonec jedno přidal. O údělu komika, jehož povinností je bavit za každých okolností, vypovídá, že krátce předtím, 27. srpna 1844, zemřela Scholzova žena37 a dva dny před pražským vystoupením jeho syn Eduard, herec a malíř. V dub- nu roku 1846 ztratil dalšího syna. Toho roku podnikl velké letní tur- né spolu s Aloisem Groisem do Německa, pět vystoupení uskuteč- nil v září také v Praze a hrál rovněž v Teplicích. Od roku 1852 byla pro Scholzovo hostování využívána též nová Aréna ve Pštrosce, otevřená roku 1849, která mohla pojmout až 3 000 diváků.38 Dohodu o proporčním obsazení Arény českými a německými představeními neznáme, nejméně jednou však k ja- kési kolizi zřejmě došlo: Scholzovo první pohostinské představení 9. července 1854 se uskutečnilo ve Stavovském divadle. Tisk zdůvod- ňoval volbu scény deštěm předchozího dne, který představení v aré- ně znemožnil. Téhož 9. července se ale ve Pštrosce konalo předsta- vení hry D’Enneryho a Lemoina Krásná Savojanka v překladu Jose- fa Kajetána Tyla a kritika dokonce hovoří o „příznivé povětrnosti“.39 Naposledy hostoval Scholz v Praze ještě v posledním roce živo- ta a od 6. do 21. června 1857 uskutečnil jedenáct představení. Za- čátkem září 1857 onemocněl. Bezprostředně po jeho skonu (zemřel 5. října 1857) se objevila jedna z prvních drobných anekdot, kterou Bohemia převzala z listu Wiener Courier: „Po dlouhém mlčení se ob- rátil Scholz ke svému lékaři a řekl: ‚Pane doktore, kdybych si jen ješ- tě jednou mohl zahrát! To je přece hrozně mrzuté, odejít takhle od publika bez rozloučení.‘“40 Po Scholzově smrti se vyrojila řada dalších detailů z jeho života, jejichž autentičnost nelze samozřejmě ověřit. Zvláštním zvykem ze- snulého komika prý například bylo, že v každém městě navštíveném na cestách koupil stříbrnou lžíci, do jejíhož držadla nechal vyrýt svoje jméno a věnoval ji jako upomínku své ženě. Podobné historky dokreslují hercovu oblibu a pozadí jeho úspěšnosti stejně, jako sám fakt, že se již za života stal předmětem napodobování a imitová- ní. Tak například žurnalista a humorista Franz Wiest zařadil Schol- ze mezi parodované postavy do svých vlastních skečů, které přive- zl i do Prahy.41 Po Scholzově hostování v roce 1854 následovala ve

36 Bohemia 7. 7. 1937 uvádí počet 17 představení, na základě novinových zpráv a divadelních cedulí se jich však podařilo potvrdit pouze šestnáct. 37 Scholzovou první manželkou byla Antonia Rupp, roku 1850 se oženil s Therese Miller. 38 O stavbě blíže viz Alfred Javorin: Pražské arény. Lidová divadla pražská v minulém století, Praha 1958, s. 31–51. Javorin uvádí pouze soupis českých představení. 39 Lumír, 13. 7. 1854, s. 670. 40 Bohemia, 6. 10. 1857. 41 Bohemia, 18. 6. 1844: „V sobotu 15. dával pan dr. F. Wiest […] svou první humoristicko ‑hudební akademii. […] Der Thal der guten Leute [Údolí dobrých lidí] přináší vzpomínku ze

15 Stavovském divadle vystoupení dvojice liliputánů Piccola a Petita, kteří mimo jiné rovněž karikovali Nestroye a Scholze.42 Z významných autorských postav vídeňské frašky zůstali v trva- lém povědomí Ferdinand Raimund a Johann Nestroy, kteří se o ví- deňské lidové divadlo zasloužili nejen jako herci, ale především jako autoři. Jejich herectví ustoupilo do pozadí v průběhu let, kdy už se vytratil přímý zážitek současníků, a žili dál ve svých hrách. Wenzel Scholz tvořil po dlouhá léta s Nestroyem herecký pár, jeho autorský podíl však byl minimální a nebyl fixován písemně, proto byl po své smrti téměř zapomenut. Ohlasy a repertoár pražských hostování Scholzovým vrcholným hereckým obdobím byla dvacetiletá spolu- práce s Johannem Nestroyem. Nestroy měl pro něj význam nejen jako jevištní partner, ale především jako autor. Jemu vděčil Scholz za roli Zwirna ve frašce Lumpacivagabundus, Damiána ve hře Zur ebe‑ ner Erde und im ersten Stock (Při zemi a v prvním poschodí), Melchiora v Einen Jux will er sich machen (… si pořádně zařádit), Gluthammera v Der Zerrissene (Rozervanec) a za další vděčné role, jež odpovídaly jeho typu i hereckému projevu.43 Těsná vzájemná vazba s Nestroy- em, ale i s Carlem či Groisem, s nimiž se Scholz objevoval na jevišti, je patrná z přehledu rolí, které spolu hráli v desítkách repríz:

Nagerl und Handschuh (Nestroy: Rampsamperl, dědic nesčet- ných magických panství; Carl: Kappenstiefel, jeho podkoní; Scholz: Poverinus Maxenpfutsch, vlastník spousty dluhů); Lumpacivagabundus (Scholz: Zwirn, krejčík; Nestroy: Knieriem, švec; Carl: Leim, truhlář); Robert der Teuxel (Carl: Robert; Nestroy: Bertram; Scholz: Reim- boderl); Eulenspiegel (Nestroy: Natzi; Schloz: Eulenspiegel);

života komika a dramatika Raimunda, přičemž se napodobuje Raimundův osobitý způsob řeči; představení proto nese název dramaticko‑komická daguerrotypie.“ Wiest dále uvedl „komické ohlasy Raimunda, Carla, Scholze a Nestroye“. – Bohemia, 23. 6. 1844: „Napodobování způso- bu řeči oblíbených čtyř vídeňských komiků může udělat štěstí jen tam, kde je veškeré publikum s těmito lidovými herci důvěrně obeznámeno.“ – Franz Wiest realizoval perzifláže se svým bra- trem Ludwigem. Přispíval jako kritik do listu Der Sammler, kde se stal neustálým terčem jeho kritických útoků zejména Nestroy, který ovšem pohotově reagoval z jeviště ve svých extempore. Viz Otto Basil: Johann Nestroy in Selbstzeugnissen und Dokumenten, Rowohlt 1967, s. 91, také http://nestroy.at/biographisches/biogr_lebenslauf.html. 42 Bohemia 7. 8. 1854 píše o jejich představení v Aréně ve Pštrosce 6. 8. 1854, kdy uvedli fraš- ku Johanna Schönaua Der daumlange Hansl [Paleček]: „Paleček je příležitostný švank, napsa- ný pešťským komikem Schönauem pro trpaslíky Piccola a Petita, řada otřepaných, většinou ne- slaných nemastných pantomimických šprýmů, kterou by mohl udržet pouze zájem o oba sku- tečně talentované miniaturní hosty.“ Měli v repertoáru také Nestroyova Eulenspiegela, v němž hráli Enšpígla a Náciho aj.: „Pánové Piccolo‑Nestroy a Petit‑Scholz byli tentokrát zvláště spon- tánní a hlavně první obdržel za svůj pěkný přednes kupletu velký potlesk. Pro výjimečnou pre- ciznost pokud jde o paměťové zvládnutí rolí, by mohli tito pygmejové sloužit mnohému našemu herci právem za vzor. Aréna byla tentokrát v pravém slova smyslu ‚narvaná k prasknutí‘.“ (Ve druhém aktu se prohnula dvě prkna na poslední galerii a sedící sjeli z lavic, vznikla panika, ale brzy se uklidnila.) Liliputi Jean Piccolo a Jean Petit sklízeli s Palečkem úspěch ještě roku 1867 např. ve Würzburgu, viz http://theaterzettel.franconica.uni‑wuerzburg.de/h/vn/vt1663.html. 43 Viz údaje v soupisu Scholzových hostování.

16 Zu ebener Erde und erster Stock (Nestroy: Johann, sluha; Scholz: Da- mian Stutzel, vetešník); Die beiden Nachtwandler (Nestroy: Sebastian Faden, provazník; Scholz: Fabian Strick, jeho tovaryš); Die verhängnisvolle Faschingsnacht (Scholz: Tatelhuber, pachtýř; Nestroy: Lorenz, drvoštěp; Grois: Jakob, drvoštěp); Einen Jux will er sich machen (Grois: Zangler, kořenář; Nestroy: Weinberl, posluha v obchodě; Scholz: Melchior, potulný če- ledín); Der Zerrissene (Nestroy: von Lips, kapitalista; Scholz: Glutham- mer, zámečník); Mein Freund (Nestroy: Schlicht, faktor; Scholz: Schippel, knihov- nický pomocník); Der gemütliche Teufel (Nestroy: Satanas; Scholz: Belzebub); Kampl (Scholz: Gabriel Brunner, bývalý kancelářský sluha; Ne- stroy: Kampl, chirurg); Theaterg’schichten (Grois: Sebastian Stössl, lékárník a radní; Treu- mann: Konrad, jeho syn; Nestroy: Sebastian Damish, jeho po- ručenec; Scholz: Schofel, koncesovaný divadelní ředitel).

Během více než třicetileté herecké kariéry vystoupil Scholz v Ne- stroyových hrách pohostinsky mnohokrát i mimo Vídeň a napomo- hl tím jejich šíření. Praha patřila mezi stabilní místa jeho návštěv. Jednou se zde objevil také jako (nepříliš úspěšný) autor, když byla 28. září 1839 uvedena jeho fraška s hudbou Adolfa Müllera Drei Jahre oder Der Wucherer und sein Erbe [Tři roky aneb Lichvář a jeho dědic]. Jako partnera si Scholz v pozdějších letech přivážel kolegu Aloise Groise, v posledním roce života se s ním na pražském jevišti objevil mladší kolega z Theater in der Josefstadt Josef Rie- ner.44 Ke společnému pražskému vystoupení Scholze s Nestroyem nedošlo nikdy,45 což bylo jistě záměrné. Oddělené účinkování ví- deňských hvězd posilovalo zájem publika a lépe umožňovalo srov- nání s domácími herci. Pro členy pražského souboru byla možnost zahrát si se slavným hostem vyznamenáním a inspirací. Ve Stavov- ském divadle se Scholz na jevišti setkával v Nestroyových kusech především s Franzem Feistmantelem (1786–1857) pocházejícím rov- něž z Innsbrucku, s nímž ostatně u divadla začínal (Feistmantel ze- mřel pouhých šest týdnů po Scholzovi). Recenzní ohlasy Scholzových výkonů byly v naprosté většině po- zitivní. Výběr kusů, v nichž vystupoval, byl určen tituly vídeňské

44 Riener přišel do Vídně roku 1843 z Městského divadla ve Štýrském Hradci, viz Der Humo‑ rist 5. 3. 1843. Téhož roku několikrát hostoval v Pressburgu, kam se často vracel. Grazer Zei‑ tung informovaly o jeho tamních úspěších např. 28. 12. 1843. Při posuzování Rienerových vý- konů můžeme pozorovat posun postoje kritiky od dřívější chvály drsné komiky směrem ke kul- tivovanému projevu: „Pan Riener je komik comme il faut, ve hře nepřehání, orgán má zvučný a vždy umí rozveselit; jeho dialog jen zurčí, v přednesu písní je výrazný, příjemný a dobře se po- slouchá, a přece je ve všem solidní, decentní, v mezích mravů a slušnosti, že si nemůžeme přát víc!“ Der Humorist, 9. 3. 1844. 45 Nestroy vystupoval v Praze v letech 1840–1852 s výjimkou let 1843, 1850 a 1851 každoroč- ně. – Srovnání Johanna Nestroye a Wenzela Scholze z pera Bernharda Gutta, otiskované v Bo‑ hemia 14. 7. až 4. 8. 1844, je uchováno v konvolutu Johann Nestroy und Wenzel Scholz im Ur‑ teil der Zeitgenossen 1844–1860, Wienblibiothek, sign. L‑137789.

17 lokální frašky, které měla pražská německá scéna k dispozici, Scholz ale také přivezl do Prahy některé novinky. Jeho popularita v Če- chách se neomezovala pouze na Prahu; byl znám například v Čes- kých Budějovicích nebo v Teplicích, jak zjistíme z hodnocení se- zón různých ředitelů. Např. v Českých Budějovicích: „Včera 10. říj- na 1842 bylo otevřeno divadlo Nestroyovou fraškou …si pořádně za‑ řádit. Herecká společnost pana Lutze si zde už v dřívějších letech udělala dobré jméno a potvrdila je i tentokrát. […] Přece si ale ne- můžeme odpustit, abychom pana Lutze neodrazovali od příliš vi- ditelné snahy kopírovat vídeňského komika Scholze, neboť to obvykle vede ke srovnání, v němž vždy musí zvítězit originál.“46 Ředi- tel Joseph Lutz (1789 nebo 1791–1872) působil převážně v západních Čechách, krátkodobě najímal také divadla v Klagenfurtu a Maribo- ru. Roku 1844 jej Johann August Stöger pozval k hostování do No- vého divadla v Růžové ulici, kde sice nezaznamenal zvláštní ohlas, ale přivezl do Prahy frašku Friedricha Kaisera Stadt und Land oder Der Viehhändler aus Oberösterreich [Město a venkov aneb Obchodník s dobytkem z Horních Rakous], v níž hrál roli sluhy Faustina. Také v této souvislosti se psalo, že „pan Lutz hrál zcela prostředky Schol- zovy komiky“, ovšem v pozitivnějším smyslu: „Ačkoliv byl chlad- ný a neměl právě den, dobře jeho [Scholzův] způsob vystihl.“47 Scholz sám přitom předvedl v Praze Faustina až po Lutzovi, popr- vé 17. září 1845. Se Scholzovým jménem se setkáme i při obhajobě lehkého repertoáru na provinčních scénách: „Vážná opera nebo či- nohra nemůže uspokojit obyvatele z hlavního a rezidenčního měs- ta, z nichž sestává největší díl lázeňských hostů, a to ani při nejlep- ším obsazení, jaké je venkovská scéna schopna nabídnout. Veselo- hra naopak může večer příjemně naplnit, aniž by musel hrát zrovna Beckmann, Nestroy nebo Scholz; podřadný talent tu ruší méně a zvláště svěží vídeňský vtip se při několika vynikajících hrách zříd- ka mine účinkem na bránici.“48 O Scholzových pražských vystoupeních se občas dočteme i ve Vídni. Např. Der Humorist převzal v roce 1842 hodnocení jeho vý- konu v Bäuerleho hře Die Bürger in Wien [Měšťané ve Vídni] z praž- ského listu Ost und West: „Scholz hostuje s vynikajícím úspěchem v Praze. Dvanáctého t.m. vystoupil v Bäuerleho frašce Die Bürger in Wien. V Ost und West se o tom píše: ‚Humorný Scholz, který vyvolá- vá v divadle srdečný smích už svým zjevem, prokázal věrným podá- ním Staberla v tomto nepřekonatelném lidovém kuse, jediném své- ho druhu, že umí i charakterizovat. Postavu, autorem tak ostře vy- kreslenou, hrál pan Scholz ve skvělém komickém rozmaru, životně, suše a prostě, tak, jak se vytváří skutečná pravda a přirozenost. Host i dobře inscenovaní a skutečně con amore zahraní Die Bürger in Wien se těšili skvělému přijetí.‘“49 Jindy Der Humorist z Prahy: „Nezniči- telný Scholz otřásá bránicí a potvrdil svými výkony svou pověst.“50

46 Bohemia, 16. 10. 1842, Correspondenz aus Böhmen (L. L. B.), zpráva z Českých Budějovic. 47 Bohemia, 13. 12. 1844, Bernhard Gutt. 48 Bohemia, 4. 10. 1844, Berichte aus Böhmen. Teplitz (-l). K Beckmannovi viz ref. 78. 49 Der Humorist, 18. 6. 1842. 50 Der Humorist, 29. 6. 1842.

18 Objevuje se však také ironický hlas (opět zpráva z Prahy): „Scholz se nechává bavit publikem. Když předevčírem při představení fraš- ky Die verhängnisvolle Faschingsnacht [Osudná masopustní noc] žáda- lo publikum pokračování známé písně ‚Mám to risknout – a zrovna ne!‘, kterou herec zkrátil, nakonec se přece objevil. Zeptal se z jeviště: ‚Mám zpívat? Mám? – Ne, a zrovna ne!‘ – A tyhle hlouposti opakoval dvakrát, jako by bylo publikum od toho, aby bavilo pana Scholze!“51 Publikum ovšem na podobné nevinné vtípky čeka- lo. Pražská kritika například zmiňuje jeden ze způsobů Scholzova loučení: „Na závěr pronesl pan Scholz s humornou vážností přibliž- ně toto: ‚Jste připraveni vyslechnout něco strašného?‘ (Pauza) ‚Příš- tí rok přijedu zase!‘ Slib byl přijat s živým souhlasem.“52 Ještě v posledním roce života, ač už mu ubývaly síly, dokázal publikum zaujmout: „Scholz, vždy komický a už pouhým zjevem vzbuzující chuť se smát, včera při zahájení svého letošního hostová- ní opět osvědčil, že stále táhne. Dával starého mysliveckého prakti- kanta Baltazara, jedinou postavu dobré originální kresby v Kaisero- vě charakteristickém obrázku Zwei Testamente [Dvě závěti]. Role mu poskytla mnohou příležitost nechat vládnout svou drastickou hru. V Scholzově komice je cosi osobitého. Často se omezuje pouze na grimasu, pouhé vyvalení očí, prostý pohyb ruky, a přece člověka ne- odolatelně strhne ke smíchu.“53 Téměř neměnným pravidlem všech hostování byla Scholzova volba velmi slabého kusu k benefičnímu představení, a to nejen v Pra- ze, nýbrž i ve Vídni. V Scholzových pamětech to vysvětluje jejich editor Friedrich Kaiser takto:54 „Dovolte mi nyní, abych se pokusil objasnit, jak došlo k tomu, že Scholzova benefice byla vždycky předem považována za fiasko, a tento osud také téměř všechna představení v jeho prospěch skuteč- ně postihl. – Scholz měl ve své smlouvě zakotvenu povinnost sám si obstarat kusy, které měly být dávány jako jeho benefice. To byl ovšem těžký úkol, neboť autoři, kteří mohli vytvořit něco zdařilého, měli většinou uzavřenu nějakou smlouvu, jež je zavazovala dodávat hry divadelnímu ředitelství, nikoli je poskytnout herci, angažované- mu u téže scény. Tak byl tedy Scholz nucen akceptovat kusy začá- tečníků, a také v těchto případech je musel ředitel nejprve schválit. Carl ovšem nebyl při přijímání takových kusů příliš kritický, nikdy za ně nezaplatil víc než 20 zlatých, a z toho ještě polovinu, tedy 10 zlatých, musel zaplatit beneficiant.“55 Vnucuje se také domněnka, že Scholz volil slabé kusy pro své benefice záměrně, aby mohl vyniknout jako jediný svorník celého představení. Obecenstvo přišlo na oblíbeného herce, a přestože se „už tradičně dal čekat hořký propadák, bylo divadlo vždycky zcela plné,“ shrnula po Scholzově smrti pražská Bohemia.56

51 Der Humorist, 21. 3. 1850. 52 Bohemia, 16. 7. 1846. 53 Bohemia, 7. 6. 1857 (Wr.) 54 Viz výňatky s. 108nn. 55 Morgen‑Post, 25. 3. 1858. 56 Bohemia, 18. 6. 1858

19 Další Scholzovi současníci a nástupci Již za Scholzova života a zejména po jeho smrti se v tisku obje- vovala srovnání nástupců v oboru s jeho autentickým herectvím; snahu po napodobování Scholze někteří kritikové hercům vytýkali, jiní ji přijímali s pochvalou. Srovnávali se například Scholz a Rai mund. K vídeňskému uvedení Albiniho frašky Verwirrung über Ver‑ wirrung [Zmatek nad zmatek] čteme: „[Scholz] v interpretaci pijác- ké scény zůstává za Raimundem, snad proto, že se nesnadno zto- tožňujeme s jeho nepatetickým afektem, zatímco Raimund svým humorem překoná každého uznávaného komika.“57 Friedrich Kai- ser v Scholzových vzpomínkách píše: „Ferdinand Raimund se vzdor skvělým úspěchům, které zažil jako komik, stále domníval, že je vlastně tragickým hercem. Na rozdíl od Raimunda rozpoznal Scholz již v prvním období svého jevištního působení, že ve váž- ných rolích nikdy významu nedosáhne.“58 Komik Stavovského divadla Anton Spiro (původem pravděpo- dobně z Vídně) se srovnání se Scholzem dočkal brzy poté, co se s ním Pražané seznámili: „Pan Spiro, o němž při uvádění frašek ho- vořím málokdy, mi připomínal v roli Cypriána Scheermause tak ná- padně výtečnou komiku pana Scholze, že jeho hru v tomto kusu počítám k jeho nejlepším výkonům v nižším komickém oboru, aniž bych jej proto prohlašoval za pouhého napodobitele.“59 Šlo o Spi- rův výkon ve frašce Der Wettlauf zu Kronäugelstadt oder Das Wahrzei‑ chen [Závody ke Kronäugelstadtu aneb Znamení], parodii na drama Franze von Holbeina Die drei Wahrzeichen oder Das Turnier zu Kron‑ stein [Tři Znamení anebo Turnaj u Kronsteinu] z roku 1824. Jako autor dialogů a hudby k parodii byl uveden K. Schneidaker, tj. Karl Schikaneder. K Nestroyově frašce Glück, Mißbrauch und Rück‑ kehr oder Das Geheimnis des grauen Hauses [Štěstí, zpronevěra a ná- vrat aneb Tajemství šedého domu] ve Stavovském divadle 8. květ- na 1838, v níž hrál Spiro roli písaře Blasia Rohra, se psalo, že „skvě- lým způsobem osvědčil svůj uznávaný talent v oboru nižší komiky (zvláště v okruhu rolí pana Scholze, kterého si zřejmě zvolil za vzor)“.60 Spiro převzal v pražských inscenacích i některé Scholzovy role, například sluhu Augustina ve frašce Josefa Kiliana Schickha Entführung vom Maskenball [Únos z maškarního bálu]: „Nahradil nám v této roli dobrou část toho, o co jsme přišli zmařeným hosto- váním pana Scholze.“61 Podobně při uvedení frašky Friedricha Hop- pa Das Gut Waldegg, die Husaren und der Kinderstrumpf [Statek Wal- degg, husaři a dětská punčoška]: „Rozcuchaným knírkem a brad- kou, směšným kostýmem, grafománií, ješitností a neohrabanou ga- lantností připomínal pan Spiro velmi působivě a s nutným vědo- mím jednoty celku pana Scholze, aniž by ho kopíroval.“62 Nebo

57 Der Sammler, 18. 9. 1834. 58 Morgen‑Post, 14. 3. 1858. 59 Bohemia, 15. 1. 1832. 60 Bohemia, 13. 5. 1838. 61 Bohemia, 7. 8. 1835. 62 Bohemia, 21. 8. 1838. – V češtině byla hra uvedena poprvé v překladu J. N. Štěpánka jako Statek Záhvozd, husaři a dětská punčoška 6. 1. 1839.

20 jindy: „Publikum pobavil pan Spiro ve scéně z Černého dítěte jako čtvrtníkův substitut Klapperl.63 Kopíroval pana Scholze velmi šťast- ně, aniž by byl jeho otrockým napodobovatelem, a vyvolal svými ry- tířskými rozhodnutími a směšnou hádankou hlasitý smích.“64 Rov- něž při uvedení nové frašky Verhängnisvolle Brautschau oder Der neue Menschenfresser [Osudné námluvy aneb Nový lidožrout] 23. břez- na 1841 lze číst: „Sluhu Kryšpína Plutzera hrál pan Spiro v manýře pana Scholze (která se nám pro podobné role zdá být nejlepší) velmi dobře a byl vícekrát vyznamenán dlouhotrvajícím potleskem.“65 Při pražském hostování herce Franze Wallnera66 v Raimundově hře Alpenkönig und Menschenfeind (Krakonoš a Nevlídník) se naopak psalo: „Panu Wallnerovi bychom radili, aby nechtěl být Raimun- dem, nýbrž komikem, a vytvořil si jako Scholz, Nestroy a ostatní komikové vlastní obor. Kdyby chtěl tragéd hrát Nathana stejně jako Eßlair, Leara stejně jako Anschütz a Wellenbergera přesně jako Sey- delmann,67 nenazvali bychom jejich projev jinak než manýrou. Týž princip posuzování platí i ve frašce.“68 Po Scholzově smrti uvítala Vídeň jako jeho nástupce herce ze Lvova Holma. Pověst, že je Scholzovi „podle zevnějšku až nápad- ně podobný“, dorazila i do Prahy.69 Pražská Bohemia věnovala nové akvizici vídeňského veseloherního divadla hned pozornost: „V Carl theater se podařil šťastný lov. Komik Holm ze Lvova, který dosud vystoupil jako Enšpígl ve stejnojmenném švanku Nestroyově a jako čeledín Melchior v jeho frašce … si pořádně zařádit, se projevil obecně jako velmi dobrý herec a dobrý zástupce takzvaného scholzovského oboru, přičemž mu nemálo slouží k dobru, že si je se Scholzem opravdu až směšně podobný. Když se Holm jako En- špígl objeví na scéně s rancem na zádech, na hlavě zmačkaný klobouk a pod ním paruku, jejíž kštice spadá do poloviny čela, k tomu má na sobě rozdrbaný kabát a vestu a konečně kalhoty, které jsou odshora dolů samý fald a jako by se z vrozeného odporu snažily na půl lokte uniknout kotníkům, máme skutečně dojem, že před sebou živě vidíme nezapomenutelného Scholze. Totéž ohromné břicho, posazené jako u pavouka křižáka na tenkých nohách, spodní po- lovina obličeje se stejnou dvojitou bradou, která starému Scholzo- vi dodávala tak jedinečný, humorný výraz. Stejný přiškrcený hlas. V Enšpíglovi měl Holm okamžiky, kdy Scholze překonal, naopak

63 Viertelsmeister – „čtvrtník“ nebo také Gassenmeister – „uliční dozorce“, představitel občan- stva vůči obecní radě. Role Johanna Nestroye v Die schwarze Frau Karla Meisla. 64 Anton Müller, Bohemia, 10. 4. 1838, kritika frašky Friedricha Hoppa Das schwarze Kind. 65 Verhängnisvolle Brautschau oder Der neue Menschenfresser, přepracovali K. Haffner a F. Sacher, Bohemia, 26. 3.1841. 66 Franz Wallner (1810–1876) začínal v Theater in der Josefstadt, později založil vlastní Wallner‑Theater v Berlíně, kde úspěšně pěstoval berlínskou frašku. 67 Herec Ferdinand Eßlair (1772–1840) působil kolem roku 1798 krátce také v Praze, poz- ději proslul především v Mnichově (míněna je titulní role Lessingova Moudrého Nathana). Král Lear patřil k obdivovaným rolím repertoáru Heinricha Johanna Immanuela Anschüt- ze (1785– 1865). Karl Seydelmann (1793–1843) se objevil 1820 v Olomouci a 1821 v Pra- ze (Wellenberger je role v IfflandovýchAdvokátech ). Všichni patřili k předním hercům němec- kého jazyka. 68 Bohemia, 17. 5. 1839. 69 Bohemia, 31. 5. 1858.

21 v prostořekém Melchiorovi za svým předchůdcem zaostával. Pub- likum bylo dostatečně nepředpojaté, aby mu dalo pocítit, že hraje Scholzovy role jako on, a po oba večery nechyběly známky pobave- ní a uznání.“70 Holmova vídeňská kariéra však byla krátká a skonči- la tragicky.71 Za Scholzova života bylo ve Vídni téměř nemožné, aby měl kte- rýkoli herec úspěch v některé jeho roli. Například Eduard Euling z vévodského divadla v Oldenburgu, hostující jako Agamemnon Pünktlich v Albiniho frašce Kunst und Natur [Umění a příroda], byl kritikou zařazen mezi hosty, jejichž pozvání postrádá smysl. Takové síly „mohou být použitelné na scénách, kde jsou angažovány, a mohou působit jako členové hodní ocenění, mohou tam možná i zářit jako hvězdy první velikosti a stát se takzvanými ‚miláčky‘ publika; nás však jejich zamrzlé, vyumělkované herectví nemůže nijak zvlášť potěšit“.72 Přes veškerou chválu neměl ale ani Scholz jen obdivovatele; vý- hrady nalezneme ve vídeňských i v pražských kritikách. Nejpříkřeji se pravděpodobně vyjádřil Karl Gutzkow: „Vedle blasfemického Nestroye působí na scéně Scholz. Vídeňané se budou divit, když přiznám, že mě tento herec nudí. Bezduchá kupa masa se stereotyp- ním, neměnným obličejem, krátké nohy a pohyblivost korkové zát- ky na mě neudělaly žádný dojem.“ A pokračuje: „Cit, který bohužel u všech tří [herců Theater in der Leopoldstadt] – Nestroye, Scholze i Carla – postrádám, nacházím u druhořadého herce, který se jmenuje Grois.“73 Jak už uvedeno, byl Alois Grois partnerem některých Scholzových pražských hostování a z kritik vyplývá, že byl oceňo- ván jako charakterní herec, zatímco jako komik zřejmě působil kře- čovitě a přehrával. Jak dalece ovlivnilo Scholzovo herectví projev českých herců lze jen spekulovat. Současníci ho porovnávali s Josefem Vilémem Gra- bingerem, podle dobových charakteristik a podobizen se mu typo- vě blížil František Ferdinand Šamberk, který ovšem Scholze nikdy neviděl. Šamberkovy improvizační schopnosti, extempore, aktuál- ní narážky a pokládání hádanek publiku však poukazují ke vzoru, který utvořil jakousi tradici. Fyzické předpoklady ostatně podobná srovnávání nabízejí: naše představa o herectví Jindřicha Mošny od- povídá zprávám o projevu Johanna Nestroye. Trojice Mošna, Šam- berk a Josef Frankovský spolu zřejmě ladila podobně jako trojice Nestroy, Scholz a Grois. Oblíbenost korpulentních typů v komic- kých rolích je patrná i v trvalé vzpomínce na herectví již zmíněného Jana Wericha, také Saši Rašilova, Theodora Pištěka, z novější doby Franty Černého, Čestmíra Řandy či Jana Libíčka, v rakouském di- vadelním prostředí např. Helmuta Qualtingera.

70 Bohemia, 4. 6. 1858. 71 „Komik Holm, bývalý herec v Carltheater, který svůj herecký talent pohřbil v Bakchových službách, vzal před několika dny bídný konec. Když přišel z hospody v Leopoldstadtu do svého bytu a manipuloval se světlem, dostal se plamen do těsné blízkosti jeho ošacení, takže vzplálo. Byl nalezen s četnými popáleninami a krátce nato zemřel.“ Das Vaterland, 4. 10. 1863. 72 Der Humorist, 18. 5. 1839. 73 Karl Gutzkow, Wiener Eindrücke. Gutzkows Werke sv. III, s.l., 1845, s. 295–296.

22 Fraška, jak ji viděla kritika Vídeňské a pražské kritiky dokládají, jak působila lokální vídeňská fraška ve své domovině a jak byl vnímán její transfer do jiného pro- středí. Je zřejmé, že Scholz byl i jinde akceptován ve své autentické podobě a svůj projev nemusel nijak přizpůsobovat. Nestroy půso- bil naproti tomu příliš vídeňsky; jeho rychlou mluvu a pohyblivost cítilo pražské prostředí jako cizí prvek. „Ve Vídni musí [Nestroyova] komika vyvolávat dvojnásobný účinek, protože ve svém milieu […] nalezá plnou podporu a ty podněty, které ji inspirují.“74 Pražská kritika si dobře všímala Nestroyova autorského vývoje, například v souvislosti s jeho hrou Der Zerrissene (Rozervanec): „Postavy nejsou, jako tomu dříve u Nestroye často bývalo, až nesnesitelné šar- že, ale jsou vypracovány pravdivě a s veseloherním půvabem, pouze v poněkud sytějších barvách. Ve svých novějších pracích nalezl Nestroy jistou uměřenost, aniž by ztratil na působivosti, smysl pro formu, kterou jsme dříve tak často postrádali.“75 Nestroy ovšem psal hry „především s ohledem na vlastní uplatnění v rolích a přirozeně své postavy hrál tak, jak je koncipoval. Často slyšíme, že v nových hrách obdařil druhého komika vděčnějšími rolemi než sám sebe. To platí potud, že někomu jinému přenechává drsnou komiku, těžiště však spočívá vždy v jeho vlastní roli, která je životadárným prvkem hry,“ píše se v jednom z pražských hodnocení Nestroyova herectví.76 Oním ideálním partnerem v oboru drsné komiky byl pro Nestroye právě Scholz, který svou statičností dal vyniknout vitalitě Nestroyo- va herectví. Setkáváme se s názorem, že možnosti vídeňských komiků při hostování omezoval jejich výrazný dialekt; na druhé straně však vi- díme, že mnohem nesrozumitelnější dialekt užitý např. v „alpských scénách“, v nichž se v Praze prezentoval Alois Grois, zřejmě na pře- kážku nebyl.77 Ještě názornější příklad poskytuje recenze pražské- ho uvedení berlínské frašky Friedricha Beckmanna Der Eckensteher Nante im Verhör [Veřejný posluha Nante u výslechu]: „Tato v Berlí- ně tolik populární fraška zde přece udělala méně štěstí, a to ze dvou důvodů. Autentické dějiště je nám příliš vzdáleno a žerty uplatňo- vané při komickém výslechu i hádanky už známe z lepších, nebo alespoň úspěšnějších frašek. Kdo by si nevzpomněl na Staberla na cestách, představovaného panem ředitelem Carlem, a na Klapper- la pana Scholze a na jeho četné hádanky? To málo nového ve Veřej‑ ném posluhovi je nám příliš cizí a to dobré staré jsme viděli provede- no lépe a s větším komickým účinkem.“78 74 Bohemia, 10. 7. 1840. 75 Bohemia, 21. 7. 1844 (Bernhard Gutt). 76 Bohemia, 4. 8. 1844 (Bernhard Gutt). 77 Viz s. 93–94. 78 Bohemia 31. 12. 1833. – Předlohou postavy Nanteho byl údajně berlínský veřejný posluha počátku 19. století Ferdinand Strumpf, který se pro své vtipné komentáře pouličního dění stal oblíbenou městskou figurkou. Beckmannova scénka, původně zamýšlená jako předsilves- trovský žert, měla premiéru 26. 12. 1832 v berlínském Königstadter‑Theater s autorem v titul- ní roli. Beckmannovi byla modelem Bäuerleho fraška Die Bürger in Wien s postavou Staber- la. Scénka dosáhla jen během prvního půl roku 50 repríz a navázaly na ni další početné scé- ny komických policejních výslechů; jejím ohlasem je ještě třetí dějství operety Johanna Strausse

23 Přímá vazba na autentické prostředí se v podobných případech ukázala jako nezbytná podmínka účinku, přehnanou karikaturu však kritika odmítala. Takto soudil vídeňský recenzent po premiéře Nestroyovy hry Die Gleichheit der Jahre [Rovnost věku]: „Běda nám, pokud obrazy ze života, jaké se obvykle uplatňují v takzvaných lo- kálních kusech, nenabízejí nic jiného než zneužívání nevinných ru- kojmí, žertovné persifláže hlouposti a zábavné líčení módních po- šetilostí. Jak by mohlo divadlo poučně a užitečně působit na mravy, na ducha, na celý charakter lidu, když musí lidový kus vyhrabávat náměty z odpadu nedůstojné, opovrženíhodné zhýralosti a uchylo- vat se ke krádežím, k ohavnostem všeho druhu a dalším prostřed- kům, před nimiž by se mělo všechno poctivé a mravné rdít!“79 Nebo k témuž představení jinde: „Lokální fraška má být obrazem ze ži- vota. […] Parodie života nepatří do frašky, ta nemá předvádět nic přehnaného, žádné fingované charaktery, nýbrž život, jaký je, sice v jeho nahotě, ne však v nestoudnosti.“80 Oba názory z roku 1834 se podivuhodně shodují s posouzením Tylovy Fidlovačky, jež měla premiéru téhož roku: „Hrubost a sprostota nejsou komické samy o sobě, ale jen v tako- vých situacích, ze kterých můžeme usuzovat, že je za nimi něco sku- tečně lepšího. Pokud chce někdo nabídnut obraz národního života, musí si jako jednající postavy zvolit vyhraněné charaktery. V Tylově frašce je však zápletka uvedena nudnou spletí ubohostí a rozuzlí se v opileckém opojení. Navíc se vše točí kolem myšlenky, která hro- zí stát se fixní ideou mladých českých spisovatelů, totiž, že je hanba nemluvit v Čechách česky. […] V této volně pospojované kukátko- vé komedii najdeme zajisté i mlékařky, pradleny, putnářky, drvoště- py, pouliční písničkářky, nějakého dohazovače a další; slyšíme vyvo- lávání ‚písek, písek!‘, ‚rohlíčky!‘, ‚hadry, staré sklo!‘, ale po výstiž- ném veseloherním pohledu na nižší stavy není nikde ani stopy. Zdá se, že pan Tyl napsal takřka satiru na ty, kdo očekávali, že z Fidlovač‑ ky bude zábavná národní fraška. […] Pan Tyl ztvárnil život pražské- ho lidu z té nejodpudivější stránky a zasloužil by si pokárání, kdyby to se svými obrazy myslel vážně. Ale ani v žertu by se stinné stránky neměly tak přehánět.“81 S podobnými stesky se setkáváme v tehdejších kritikách průběž- ně, například po frašce Der melancholische Schuster oder Die Englän‑ der in Wien [Melancholický švec aneb Angličané ve Vídni] s hudbou Adolfa Müllera v Theater an den Wien 21. 5. 1835: „Publikum se zdá už být z duše unaveno těmi ubohostmi, vzdálenými jakékoli

Die Fledermaus (Netopýr) s postavou Frosche. Viz Olaf Briese: Vom Wiener Staberl zum Ber‑ liner Eckensteher. Intertextueller und kultureller Transfer, in: Nestroyana. Blätter der Internati- onalen Nestroy‑Gesellschaft, roč. 33 (2013), seš. 3–4, s. 130–142. Friedrich Beckmann, autor a představitel Nanteho, hostoval s touto rolí v Praze 1843, kromě toho zde vystoupil v Ne- stroyových rolích – jako Rochus v Eulenspiegelovi, Titus Feuerfuchs v Talismanu a Weinberl v …einen Jux will er sich machen. 79 Wiener Zeitschrift für Kunst, Literatur, Theater und Mode, 14. 10. 1834. 80 Der Sammler, 21. 10. 1834 (Franz Wiest). 81 Bohemia, 23. 12. 1834 [Anton Müller]. – Ke vzniku a recepci Tylovy a Škroupovy Fidlovač‑ ky viz Jitka Ludvová a kolektiv: Fidlovačka aneb cokoli chcete, Institut umění – Divadelní ústav Praha 2014. Citovaná kritika na s. 187–190, překlad Stanislava Kuklová.

24 umělecké tendenci. To měla být vídeňská fraška? Snad proto, že se mluvilo po vídeňsku, nebo že z textu vyplývá, že se děj odehrá- vá v Purkersdorfu a ve Vídni? – Ach, milostivé nebe! Bývaly doby, kdy se od takzvaných lokálních komedií žádalo víc než k smrti nud- né slovní narážky, rvačky, opilci, rozpustilí ševcovští učedníci atd. – Tehdy měly produkty tohoto druhu ovšem ještě za cíl předvést ná- zornou fresku mravů, polepšovat, tepat zlořády, jedním slovem, lo- kální frašky měly didaktický základ.“82 A k téže premiéře v listu Der Sammler: „Dne 21. tohoto měsíce byla dávána nová lokální fraška ve prospěch oblíbeného komika Scholze a v neprospěch publika, kte- ré se během představení nesmírně nudilo. Kus má dva názvy, tři jed- nání, čtyřiadvacet osob a skoro jeden a půl vtipu.“83 Fraška žila z improvizace a aktualizace, z pohotových reakcí na denní události: „Každý přítel zábavy jistě schválí, že se začaly v lokálních fraškách jednotlivé scény obměňovat podle místních vztahů a individualit herců a bude to považovat za pokrok, proti němuž by se ani autoři originálu neměli ohrazovat, neboť jejich kusy tím mohou jen získat. Pan Scholz si roli Klapperla při zachování zásadních formulí vlast- ně napsal sám84 a vzpomínáme si, že Černá paní v této obměně opa- kovaně plnila divadlo. Fraška nové a nejnovější doby není a nemůže být nic jiného než jepice, která svůj život musí prodlužovat komic- kými vložkami a obměnami.“85 Ovšem i úspěšná Černá paní ztrácela během doby na přitažlivosti. Když ji Scholz hrál v Praze naposledy, poslal pražský dopisovatel do Vídně zprávu: „Včerejší ‚čertoviny‘86 a Černá paní se vzdor Groi- sovi a Scholzovi velmi nelíbily, a tyto mouřenínské frašky nezbělají, ani když namítneme, že v aréně se to přece s uměním nedá brát tak vážně. Nedávno jsme slyšeli jakéhosi cizího režiséra říkat, že žalu- dek arény hodně snese; který žaludek však nezačne při takové stra- vě trpět poruchou trávení? Hlavně by se hned u pokladny měly dá- vat léky proti poruše ducha. Ředitelství se snaží, zaslouží si živý zá- jem, neboť přináší velké oběti, – proč tedy nevolit taháky, u nichž se nemusíme starat o dramatickou látku?“87 Týž názor vyslovil o míst- ním uvedení této frašky dopisovatel z Prešpurku: „Parodie Černá paní možná mohla pobavit před několika desetiletími, dnes se však

82 Wiener Zeitschrift für Kunst, Literatur, Theater und Mode, 26. 5. 1835. Frašku (benefici Wenzela Scholze) zachránila jedině „výtečná hra Nestroyova v hlavní roli, [bez níž] by trpěli- vost publika stěží vydržela do konce.“ Scholz z nevděčné role „přes veškerou snahu nebyl schopen nic udělat“. Jednalo se o další (záměrně?) špatnou volbu Scholzova benefičního předsta- vení. Autora textu frašky (snad z ohleduplnosti?) kritiky nezmiňují: „Říká se, že autorem je ja- kýsi herec! Od té doby, co se objevil jeden, jemuž byla seslána do duše nebeská jiskra shů- ry [Raimund], a jiný, jehož k tomu oprávnilo vzdělání a studium [Nestroy], si troufá tolik herců na kluzkou dráhu divadelního básnictví, jen aby klopýtli nebo si přímo natloukli!“ Der Wande‑ rer, 23. 5. 1835. Není vyloučeno, že autorem textu frašky byl sám Scholz. 83 Der Sammler, 30. 5. 1835 (G. Brennert). 84 Názor o autorském podílu Scholze na roli se vžil. Osobitý komik je ostatně vždy spolutvůr- cem. 85 Bohemia, 30. 10. 1840. 86 Míněna Nestroyova fraška Der gemütliche Teufel oder die Geschichte vom Bauer und von der Bäuerin [Přátelský čert aneb Příběh o sedlákovi a selce], uvedená spolu s Meislovou paro- dií Die schwarze Frau v Aréně ve Pštrosce 6. 8. 1853. 87 Der Humorist, 19. 8. 1853 (zprávy „Aus Prag“ vycházely na pokračování se zpožděním).

25 divákům líbila jen málo.“88 Dlouhotrvající oblibu si zachovaly ně- které kuplety z Černé paní, vydané jako samostatná čísla s doprovodem klavíru nebo kytary, a „zábavný magazín“ Was ist das?, který ví- deňské Mauersbergerovo nakladatelství a knihkupectví nabízelo po dlouhou dobu i se sbírkou „hádanek à la Klapperl, jak je radní sluha nabízí v oblíbené frašce Černá paní“. Snaha po zpestření námětů a oživení frašky neobvyklými prvky ji přivedla do blízkosti cirkusových a pouťových atrakcí. Zvlášť ob- líbené byly „opičí“ frašky jako Affe und Frosch, oder Hudriwudri’s Zau‑ berfluch [Opice a žába aneb Hudrivudriho kouzelné zaklínadlo] od Franze Xavera Tolda s hudbou Georga Otta (Theater an der Wien 15. 9. 1836). Kritika však takové kusy většinou odmítala. V Toldo- vě případě měla kritika za to, že kurióznost nedokáže nahradit nedostatek invence: „Autor vtipem značně skrblil a se zapojením komických motivů, charakteristikou atd. si to velmi usnadnil.“89 Nebo: „Kdyby kus obsahoval více dnes nezbytně žádaného koře- ní, byl vybaven větším vtipem a motivující náladou, pak by získal onen často bizarní, erudovaný a přesto geniální nátěr, který umí dodat svým skrz naskrz ostrou parodií nasyceným obrázkům Nestroy, a také přijetí by jistě dopadlo lépe.“90 Stručný děj Toldovy frašky byl zhruba následující: Jakýsi pan von Zitteral nechce dát svou scho- vanku Heinrichovi, kterého děvče miluje. Zitteral má raději zvířata než lidi, lesní duch ho proto promění v opici, a musí ho vysvobodit děvče, které nikdy nezalhalo.91 „Wenzel Scholz hrál drobnou roli, kterou může počítat ke svým lepším, když se ubrání přehánění“.92 Další „opičí“ fraška, Der Mensch als Affe, oder der Affe als Mensch [Člo- věk jako opice aneb Opice jako člověk], byla uvedena o dva měsíce později, 10. listopadu 1836, opět v Theater an der Wien. Autor textu není uveden, hudbu složil opět Georg Ott: Dvě dcery chtěly vi- dět slavného představitele opice, ale jejich milenci na cestě úmyslně způsobili nehodu vozu. Herec – „Opičák“ mezitím opustil Vídeň, milenci, aby si děvčata udobřili, opatřili náhradního opičáka v jaké- si menažerii, ten ale bohužel pošel atd. „Scholz exceloval, ale kusu pomoci nemohl.“93 Obě hry se (marně) snažily využít úspěchu Nestroyovy frašky Der Affe und der Bräutigam [Opice a ženich], která měla v Theater an der Wien premiéru 23. července 1836 a v níž bylo poprvé využi- to akrobatických schopností představitele opičáka, artisty Edwar- da Klitschniga, zvaného také „gumový muž“ (Kautschukmann). Klitschnig (také Klitschnigg nebo Klischnig, 1813?–1877) snad po- cházel z Londýna a mnohé z jeho života je opředeno legendami, k nimž sám dodával látku. Do Vídně přišel roku 1836, ředitel Carl Carl ho angažoval a Nestroy pro něj napsal frašku. Její zápletka

88 Der Humorist, 23. 9. 1853. 89 Wiener Zeitschrift für Kunst, Literatur, Theater und Mode, 20. 9. 1836. 90 Wiener Theater‑Zeitung, 17. 9. 1836. 91 Východiskem hry byla povídka Wilhelma Hauffa Der junge Engländer oder Der Affe als Mensch [Mladý Angličan anebo Opice jako člověk] z roku 1827. Přirovnání opice a člověka se objevovalo dávno před popularizací Darwinovy teorie. 92 Wiener Zeitschrift für Kunst, Literatur, Theater und Mode, 20. 9. 1836. 93 Wiener Zeitschrift für Kunst, Literatur, Theater und Mode, 17. 11. 1836.

26 je založena na záměně opičáka Mamoka (Klitschnig) s ženichem v opičím převleku, který sklidí výprask určený opičákovi, a na po- dobných „žertech“. Nestroyova fraška dosáhla 92 repríz, Klitschnig v ní vystoupil 49krát.94 Wenzel Scholz v této frašce nehrál, tou dobou zahájil své hostování v Pešti.95 Je třeba zdůraznit, že Scholz s „opičími“ kusy nikdy v Praze nevystoupil, Praha je však rovněž poznala.96 Už ve třicátých letech 19. století byla fraška často hodnocena jako bezcenný produkt, jehož účelem je pouze jednorázově pobavit. Po polovině století pak byla vesměs vnímána jako vyčerpaný a opo- třebovaný druh, jehož jednotlivé kusy omílají stále stejná schéma- ta. Stesky na úpadek žánru se množily, kladně byly hodnoceny na- nejvýš ojedinělé výkony. Cenzura metternichovského období také omezila slovo pronášené z jeviště, na druhé straně právě tehdy uči- nil Johann Nestroy z frašky nástroj společenské kritiky prostřednic- tvím aktuálních, skrytých i zjevných narážek a pověstných impro- vizovaných extempore, jež byla ovšem úzce vázána na vídeňsko ‑rakouské milieu. Z roku 1845, z těsně předrevolučního období, pochází nelichoti- vý postřeh dramatika Karla Gutzkowa o úrovni vídeňské frašky a je- jích představitelích: „Dvojsmyslnost a sebeironie především Nestroyových her ovlivnily ostatní obory. […] Je strašné, jak se Nestroy, tento vlastně velmi ta- lentovaný herec, svým hereckým projevem skoro ještě víc než svý- mi výtvory vysmívá základnímu mravnímu pocitu a důvěrné naivi- tě lidu. […] Jde po mně mráz při představě, že takhle se řehtá celý národ, ženské se smějí, děti tleskají. […] Nic už tu není pevné, lás- ka, přátelství, velkorysá oddanost. […] Z každé poněkud zahaleněj- ší věty tohoto komika nechť si divák něco vydoluje. […] Část tisku takové zdivočení oceňuje, jiní je potírají.“97 Kritika vnímala charakteristiky divadelních žánrů, jak je expli- citně i implicitně formulovali autoři, a komentovala jejich posta- vení v hodnotové hierarchii dobové tvorby. V komickém oboru se 94 K němu viz http://www.oeaw.ac.at/fileadmin/Institute/INZ/Bio_Archiv/bio_2013_10.htm. 95 Wiener Theater‑Zeitung přináší zprávu 23. 7. 1836. O dva dny později píše: „Pan Scholz zahájil svůj pohostinský cyklus na pešťském jevišti se skvělým úspěchem. Při jeho prvním vy- stoupení byly projevy přízně tak hlasité, že se komik několik minut nedostal ke slovu.“ 96 Na pražské hostování Edwarda Klitschniga v roce 1837 s Nestroyovou fraškou Der Affe und der Bräutigam a s Toldovou Der Affe und der Frosch reagoval referent Bohemie: „Mohl bych zvolat O tempora! O mores!, kdyby se hodilo mluvit latinsky tam, kde se má mluvit ně- mecky. Tedy po německu řečeno, je Toldova fraška Opice a žába to nejnudnější a nejpošeti- lejší, co našemu publiku v oboru nízké komiky kdy kdo nabídl.“ Referent odkazuje k řeckému dramatu, kde ovšem nesla podobenství ze zvířecí říše hluboký smysl. „Rovněž v Aristofano- vých komediích nalezneme zvířecí masky (žáby, ptáky, vosy), avšak z prázdných otvorů škra- bošky vždycky vykukuje člověk. Zvířecí mimika, založená na tom, aby se zapomnělo na člově- ka […], je prohřeškem proti vkusu a mravům; zvláště, je‑li napodobované zvíře opice. Neboť opice je při vší směšnosti nejošklivější zvíře ze všech, protože vypadá jako člověk, a přece sto- jí mnohem níže pod lidským bytím a lidským životem než kůň, pes nebo dokonce král zvířat. A nadto žádná opice na světě nenapodobuje umělecké kousky, které přinesly 3. února takový úspěch panu Klitschnigovi.“ Bohemia, 5. 2. 1837. S odstupem se pak zdůrazňoval rozdíl mezi Nestroyovým kusem („ukázal, kolik zábavného se dnes dá z frašky tohoto druhu vytěžit“), za- tímco „jediné představení Opice a žáby stačilo kouzlo zlomit a publikum ochladlo i vůči Ženi‑ chovi“. Bohemia, 25. 8. 1837. 97 Karl Gutzkow: Wiener Eindrücke, s. 289–290.

27 nejčastěji objevuje fraška (Posse), lokální fraška (Lokalposse) či pří- ležitostná fraška (Gelegenheitsposse), dále obrázek (Bild, Gemäl- de), freska (Fresco‑Gemälde). (Jak už řečeno, k řadě z nich po- sloužily jako předlohy francouzské vaudevilly.) Frašky stály na nej- nižší hodnotové příčce, avšak plnily významnou roli ze sociálně ‑politického hlediska vzhledem k prostoru pro aktualizace, který nabízely. Zvláštním žánrem byly parodie a parodistické frašky, které reagovaly na aktuálně uvedená díla vyšších žánrů, na činohru a operu. Vyšší postavení z hlediska kritiky měla veselohra (Lustspiel), či- nohra (Schauspiel) a truchlohra (Trauerspiel). Může překvapit, že opera stála v očích některých žurnalistů na nejnižším stupni spolu s fraškou.98 Hojné operní parodie naznačují, že staré formy ital- ské a francouzské opery (opera buffa, opéra comique, grand opéra) byly už vnímány jako neaktuální, ale způsob revitalizace hudebně ‑dramatického žánru, a to jeho struktury, vztahu slova a hudby, ná- mětové oblasti i jevištní prezentace, dosud nebyl ujasněn. Hierar- chie žánrů s fraškou na nejnižším stupni se ostatně neobjevuje jen v kritice. Podle ní jsou členěny záznamy repertoáru v různých biblio- grafiích, biografiích, soupisech, divadelních almanaších (opera [ko- mická], vaudeville a fraška se zpěvy; truchlohra; činohra; drama; veselohra a fraška; opera [vážná]) a v dalších dobových dokumentech. Požadavek na kvalitativní proměnu žánru frašky vyslovil pražský kritik Bernhard Gutt v komentáři k uvedení hry Friedricha Kaise- ra Doktor und Friseur oder Die Sucht nach Abenteuer [Doktor a lazeb- ník aneb Touha po dobrodružství] ve Stavovském divadle 7. červ- na 1845: „Co jsme zvyklí vídat ve vídeňských fraškách, totiž drastické, karikatuře se blížící charaktery, velké přehánění situací, jimž je pod- řízen roztrhaný příběh na pevném lokálním základě, to v Doktorovi a lazebníkovi v žádném případě nenajdeme. Je to spíš […] fraška podle staršího vzoru, s hutným a zamotaným dějem, v němž je řada zá- měn a nedorozumění, tak říkajíc veselohra na druhou, obor, jaký pro vídeňskou frašku svými posledními pracemi znovu otevřel Nestroy. K takové frašce patří víc než jen komická, bohatě prýštící žíla, patří k ní i dar dramatického tvarování. Zatímco dříve tvořil děj frašky spíš jen rámec, v němž humorné detaily byly pouze vnějškové, je nyní děj to hlavní a musí držet pohromadě, rovnoměrně se rozvíjet a být odů- vodněný, tak jako ve veselohře.“99 Právě toto Gutt v Kaiserově frašce postrádá: konkrétně zmiňuje neproporčnost celku, vytýká, že nejsou dějová nedorozumění vysvětlena a převleky postrádají účel. Vzor vídeňské frašky jako divadelního žánru však nabízel pozi- tivní možnost k prezentaci rozmanitých národností monarchie s bo- hatstvím jejích lidových typů a charakteristik.100 V této souvislosti zní přesvědčivě hlas Bernharda Gutta, který žádal, aby se auto- ři chopili „rozmanitých národních odstínů, které najdeme v centru monarchie“, zbavili lidovou scénu „otřepaného moralizování“ a vrátili se k „jadrným lidovým typům“.101 Gutt mluví o rakouském

98 Bohemia, 3. 1. 1843 (Bernhard Gutt). 99 Bohemia, 10. 6. 1845. 100 Bohemia, 3. 8. 1847. 101 Bohemia, 7. 7. 1846.

28 lidovém divadle, jeho názor je však možné chápat v širším kontextu celé monarchie, a to i v souvislosti se snahami prvních autorů pů- vodní české frašky, jíž sloužila vídeňská lidová scéna za vzor.102 Pražská kritika V letech, která nás zajímají (tedy mezi roky 1831–1857), přinášel pra- videlnou kritiku německých divadelních představení v Praze list Bohemia. Podepsané příspěvky pocházejí z pera Antona Müllera a Bernharda Gutta, řada referátů či zpráv je nepodepsaných či ozna- čených šifrou. Na rozdíl od Vídně nemáme možnost srovnat soudy publikované v Bohemii s úsudky jiných pražských kritiků, ne- boť v takové soustavnosti a v tak dlouhém časovém rozmezí se žád- ný pražský list divadlu nevěnoval. Almanach Camellien, vycházející v letech 1840–1842 v Praze, v Berlíně a v Lipsku, může tvořit pouze doplněk a potvrzení názorů referentů z Bohemie. Také referent Ca‑ mellien si stěžuje na úroveň divadelního repertoáru a též žehrá na frašky a rutinní operní představení: „Na nejmenších i na těch největ- ších scénách se už bez frašky (frašce podobné komedie) a bez opery neobejdeme. Jedině horlivost několika velkodušných potentátů poskytuje azyl dramatickému umění (v nejužším smyslu) a dvorní divadla ve Vídni, Berlíně a v několika dalších rezidencích nám ješ- tě připomínají, že je záslužné hrát dobře tragédii. Je tohle dospě- lý svět, když už nepotřebuje povzbudivý živel poezie, když je spokojen sám se sebou, vyrovnaný a morálně svobodný? A má ho tě- šit Hanswurst (lhostejno zda v pestré kazajce nebo v černém fraku) a bezvýznamné operní klinkání? Ne, svět předčasně dozrál, ztratil dětskou mysl, pietu pro vše svaté v poezii a vyměnil to za dětin- skost, jako se chatrný stařec stává podruhé dítětem.“103 Podobný názor na úkol lehčího veseloherního žánru sdíleli i oba referenti divadelních představení v Bohemii. Rodák z Osečné u Mi- moně, univerzitní profesor, klasický filolog a estetik Anton Mül- ler (1792–1843) přispíval do Bohemie v letech 1828–43 se železnou pravidelností a šíře jeho zájmu byla obdivuhodná. Kriticky sledoval činoherní divadlo i operu, koncerty, výstavy i literaturu. Své soudy formuloval podle požadavků klasické estetiky, jakékoli narušení čistoty formy pro něj znamenalo neprominutelný prohřešek. Z tohoto hlediska posuzoval i frašku, v níž odmítal vulgarity, hrubosti a přehnanou karikaturu. Müllerově negativní kritice se přičítalo propadnutí Tylovy a Škroupovy Fidlovačky,104 s odstupem let a po zahrnutí celého dobového kontextu však jeho názor nelze považo- vat za nespravedlivý a neobjektivní, a už vůbec ne za protičeský útok, jak byl později označován.105

102 Tématu se věnoval např. Dalibor Tureček: Německojazyčné texty obrozenského drama‑ tu, Praha 2001. 103 Leopold Raudnitz: Betrachtungen über das Theaterwesen der Gegenwart, in: Camellien, 1842, 3. sv., s. XLVII. K Raudnitzovým postřehům také Meike Wagner: Theater und Öffentlichkeit im Vor‑ märz: Berlin, München und Wien als Schauplätze bürgerlicher Medienpraxis, Berlin 2013. 104 Müllerova kritika v Bohemii, 23. 12. 1834. 105 K Antonu Müllerovi viz heslo Müller, Anton, in: Jitka Ludvová a kol.: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, Divadelní ústav – Academia Praha 2006, s. 345–346,

29 Müllerovým nástupcem v Bohemii se stal Bernhard Gutt (1812– 1849). Narodil se v Postupimi a pro přijetí do česko ‑německého pražského kulturního prostředí mohl mít tedy ješ- tě menší předpoklady nežli český Němec Müller. Navíc pocházel z protestantského prostředí, ale do Prahy byl vyslán rodiči, aby se stal katolickým knězem. Z teologické dráhy však sešel, v Praze nalezl podporu Josefa Jungmanna, získal i existenční pomoc v rodině Antona Müllera, jehož prostřednictvím se dostal do pražských kul- turních kruhů, a jako kritik se pak stal Müllerovým názorovým po- kračovatelem. Pro Bohemii psal v letech 1843–1849, kdy jeho referát převzal Franz (František) Ulm.106 Exkurz: Johann Nestroy jako herec a autor v očích pražské kritiky Na tomto místě je případné zařadit exkurz věnovaný Johannu Ne- stroyovi. Nestroy vytvořil pro dobová hodnocení dvojí měřítko, jako autor a jako herec, a v textech věnovaných frašce se proto jeho jméno vynořuje soustavně. Dobové názory na Nestroyovo umění tak zprostředkovávají i pochopení pražských ohlasů Scholzova hos- tování. Už bylo řečeno, že Nestroy a Scholz tvořili řadu let na jeviš- ti dvojici, která se výtečně doplňovala, ale pražské publikum nemě- lo příležitost jejich společné vystoupení zažít. Také Nestroy v Praze často hostoval, a vzhledem k tomu, že vystupoval převážně ve vlast- ních fraškách, byl sledován i jako autor. Kritika se dokonce někdy více soustředila na posouzení hry než na Nestroyův jevištní výkon. Posudky jeho vystoupení, většinou rovněž z pera Antona Müllera a Bernharda Gutta, jsou tak dalším svědectvím o vnímání frašky a o názorech na její podstatu, a to z hlediska tvorby i interpretace. K úvahám o hodnotě Nestroyových her pochopitelně vyzývala i jejich provedení pražskými herci, např. při pražské premiéře frašky Lumpacivagabundus v říjnu 1833 (Nestroyovu roli ševcovského tova- ryše Knieriema hrál Franz Feistmantel). Hra byla označena za jednu z nejlepších, které Nestroy dosud napsal, a nepodepsaný kritik (An- ton Müller) radil, že autor by měl vyhledávat náměty komické samy o sobě a nepromarňovat talent na „nevděčném poli parodie a travestie“. Zároveň je ale zřejmé, že kouzelné hry s jevištními efekty už byly na ústupu, resp. potřebovaly novou invenci, neboť recenzent by uví- tal, kdyby se „talenty, které se cítí být povolány k frašce, pokud mož- no zbavily mašinerie, nebo [původní] autoři alespoň nepovažova- li za zásadní součást frašky démonično. Pár dobrých a zlých duchů, dekorace mraků, nějaké to hřmění a propadla jsou v naší frašce už opotřebovanými stereotypy, takže mohou jen nudit a rozptylovat.“107 a sborník Fidlovačka aneb Cokoli chcete, Institut umění – Divadelní ústav Praha 2014, zde ze- jména studii Václava Petrboka: Anton Müller a jeho pražský svět, a připojenou edici Müllero- vých kritik, s. 136–212. 106 Viz heslo Gutt, Bernhard, in: Jitka Ludvová a kol.: Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, Divadelní ústav – Academia Praha 2006, s. 180–181, a Ulm, František, tamtéž, s. 591–592. 107 Bohemia, 26. 11. 1833.

30 O dva roky později, při Feistmantelově benefici 9. ledna 1835, byl Lumpacivagabundus hodnocen poněkud jinak. I tentokrát vadilo „sedm nudných duchů“, kteří do děje nijak účinně nezasahují, ale všechny postavy se jevily jako fádní, na vedlejších rolích neshledá- val kritik nic komického, zápletky nepřinesly nic nového. „A jak vul- gární a otřepaná je většina vtipů! Téměř se zdá, že vídeňské frašce udeřila poslední hodinka.“ Recenzent vzpomíná na Adolfa Bäuer- leho a Ferdinanda Raimunda, kteří se bohužel příliš brzy odmlčeli. „Pan Nestroy se v Lumpacivagabundus pravděpodobně vyčerpal. Dobře vím, že fraška nemůže být žádným mazlíčkem vážné kritiky a že se mnozí z jejího nápadného chřadnutí těší, ale jak to pak s či- nohrou dopadne, když už nechtějí táhnout a působit tragické ani komické extrémy, ba ani vlažná lázeň konverzačního kusu? Staří ří- kají, že se vytratila radost ze života. Možná je to pravda, ale věta je přesto v zásadě falešná, neboť i život v omezených podmínkách zná sluneční záblesky a svobodné, radostné vyhlídky.“108 Autor apeluje na pozorování běžného života nižších stavů, v němž lze najít radostné životní stránky i komické situace.109 Zdá se tedy, že nepovažuje za vhodné utahovat si z vyšších společenských vrstev. Rozpaky nad fraškou vyvolávala už její doplňující označení. Pů- sobení na diváka se v ní zakládalo na kontrastu, a byl to zejména Ne- stroy, kdo vedle sebe dokázal účinně stavět „vysoké“ a „nízké“, rafi- novaně zapojovat vážné prvky k zamyšlení a vzápětí je kompenzovat bezstarostným žertem. Při prvním pražském uvedení hry Der Treu‑ lose oder Saat und Ernte [Nevěrník aneb Setba a sklizeň, 14. 9. 1839] se Bernhard Gutt podivoval, proč Nestroy hru z roku 1836 nazval „dramatický obraz“ (dramatisches Gemälde). „Proč obraz? Co je to? Všechno a nic, divadelní hra s nějakým dějem; které drama (špa- nělskou intrikánskou hru nevyjímaje) není obraz? […] Děj se pohybuje mezi vážností a žertem. Vážná nota sice prorazí až na konci, ale zato je tak chmurná, že si Nestroy netroufl kus nazvat fraškou, a ko- mická šarže je na druhé straně v takové převaze, že na název drama, činohra ap. teprve nebylo pomyšlení.“110 Aby bylo zřejmé, co kritikovi tolik vadilo, je třeba uvést stručný děj: Hlavní postava hry, pan von Falsch, je „nové vydání Dona Jua- na“ (Nestroyova role), sluha Treuhold je jeho pravým opakem a miluje pouze Nanettu, která svého milého trápí neodůvodněnou žár- livostí. Pana von Falsch se marně snaží přivést k morálce jeho přítel Solming, ale notorický nevěrník se nezmění ani v manželství. Žena ho dva měsíce po svatbě opouští. Další děj se odehrává po 25 letech. Falsch je pořád stejně přelétavý. Ale i solidní Solming má slabou stránku, své dceři znepříjemňuje život, protože se mu nezamlouvá její nápadník Fritz, syn hajného. Objeví se Falschův synovec, který šilhá po strýcově majetku a nemůže se dočkat, až strýc zemře. Když

108 Bohemia, 11. 1. 1835. 109 Nepodepsaným kritikem byl jistě opět Anton Müller, srv. týž názor v jeho kritice Fidlovač‑ ky, Bohemia 23. 12. 1834. 110 Značka B. [Bernhard Gutt], Bohemia, 20. 9. 1839.

31 se to Falsch dozví, konečně pochopí, jak nesmyslný život vedl a taj- ně odjíždí. V dopise na rozloučenou určuje za svou dědičku Solmin- govu dceru a vysloví přání, aby si vzala Fritze. Pokud Solming nebude se sňatkem souhlasit, pak připadne dědictví Fritzovi. Solming samozřejmě za těchto okolností se sňatkem souhlasí. Největším problémem hry je čtyřicítka postav; v množství epizod se hlavní linie děje ztrácí. Výhradami k Nestroyovi jako autorovi i herci nešetřil nepodepsaný recenzent (zřejmě Müller) při uvedení jeho frašky Glück, Mißbrauch und Rückkehr [Štěstí, zpronevěra a návrat]. Po- sudek popisuje Nestroyův fyzický zjev ve srovnání s Feistmantelem: „Na komika je pan Nestroy neobvykle vysoký, pan Feistmantel se nám zdál být aspoň o půl hlavy menší. Tak jako kdysi komik Schus- ter dokázal využít vady vzrůstu ke komickému účelu,111 zdá se, že i pan Nestroy chce ze své postavy vytěžit všechny výhody karikatury, až překračuje obvyklou míru. Nechává viset jedno rameno, chodí toporně, a kostýmem a držením těla sází na směšnou neohrabanost, jako by nevěděl, co s dlouhými pažemi a ještě delšíma nohama. Také jeho maska je karikatura v souladu s postavou. Na čele zářila zrádná červeň a líčení naznačovalo i v ostatních částech tváře zvláštní záli- bu v lihových nápojích. Představíme‑li si ještě hlasitý projev v próze i ve zpěvu, máme před sebou skicu k celému obrazu. Žádnému komikovi nemůžeme mít za zlé, spoléhá‑li na to, že rozesměje už zjevem, ještě než poprvé promluví. Také nepopíráme, že nízké a od- pudivé v neobvyklých, a to i nepříjemně působících formách, pře- chází do oblasti komična. Ale otevřeně přiznávám, že mě přehánění pana Nestroye, už jen pokud jde o pouhý zjev, spíš zarazilo, než ro- zesmálo. Jak v tragickém, tak i v komickém oboru existuje tzv. kolo- sální styl a pan Nestroy mu zřejmě holduje. Jeho komice se můžeme smát teprve tehdy, zbavíme‑li se údivu, ten se nám však musí pro- minout. Pak teprve vidíme, že se v předstírané neohrabanosti a ne- japnosti skrývá satirický talent, tu dobromyslný, tu posměšný, jindy rozverný. […] Pan Nestroy, který bystrým zrakem nahlíží do nižších sfér, aby tu vytěžil nějaká ta komická zlatá zrnka, k nim přidává pří- měs mědi špatné kvality a myslí si, že nízkou hodnotu mince okla- me třpytem nevědomé dobromyslnosti a reliéfem přehánění. Od cíle frašky to podle našeho názoru odvádí právě tak, jako nesnesitelné a pošetilé alegorizování a moralizování. […] Že se panu Nestroyovi přesto podařilo vyvolat smích a aplaus, který scénu za scénou rostl, je spíše zásluha jeho herectví než spisovatelského umění.“112 Soustavně se v kritikách, a především v kritikách Antona Müllera, objevuje mínění, že má‑li vzniknout dobrá fraška, nesmí její autor ani interpreti spoléhat na účinek karikatury. V souvislosti s Nestroy- em to Müller snad nejpregnantněji formuloval v posudku jeho kou- zelné hry se zpěvy Die Verbannung aus dem Zauberreiche oder Dreißig Jahre aus dem Leben eines Lumpen [Vyhnání z kouzelné říše aneb Tři- cet let ze života darebáka]:113 „Viděl jsem tuto frašku poprvé a jen

111 Ignaz Schuster byl „malý a hrbatý, zmrzačená postava však působila ve spojení s vážností jeho projevu ještě komičtěji.“ Ignaz Franz Castelli: Memoiren meines Lebens, s. 88. 112 Bohemia, 9. 6. 1840. 113 Jedná se o Nestroyovu ranou hru z roku 1828, v níž se objevuje kouzelnický syn Longinus,

32 z individuální komiky pana Nestroye a z podpory, jaké se mu dostá- vá ve Vídni dovedu pochopit, že se dosud udržela. V žádné jiné žer- tovné hře nesousedí komické tak těsně s odporným a ohavným jako zde, zvláště druhé dějství si musí ošklivit všichni, kdo už se přesy- tili i trivialitami v Lumpacivagabundus.” Nestroy použil masku Ná- cíčka (Natziho) právě z této frašky, ale „podobal se spíše přízraku než karikatuře a nashromáždil tolik hlouposti, neřestnosti a neváza- nosti, že publikum sice aplaudovalo komickému quodlibetu, jinak se ale chovalo zdrženlivě nebo tleskalo jen málo. Možná si časem postupně na takovou nehoráznou komiku zvykneme, ale já bych si přál, aby takový okamžik nastal co nejpozději. Jak truchlohra do- platila na přepínání tragična, tak o svou oblibu nakonec přijde vinou přehánění komiky i fraška. Publiku se neustále předhazuje, že se rádo baví fraškami a různými špektákly. Dejme mu tedy něco lep- šího, v přiměřeném obsazení a hereckém provedení, a posměch i bě- dování umlknou.“114 Hra byla napsána ve stylu takzvaných her o po- lepšení (Besserungsstück). Syn kouzelníka Longinus (Nestroyova role) se z cesty na zkušenou vrátil jako zkažený hejsek a je proto od- souzen na třicet dalších let pobytu mezi lidmi. Protlouká se všeli- jak a v závěru hry se živí jako metař. Polepšený se smí vrátit domů a pronáší moralitu: „Na světě by bylo méně darebáků, kdyby vědě- li, jak to s nimi za třicet let dopadne.“ Podle Müllera není polepše- ní lumpa propracováno, a kromě toho, že na konci Longinus zame- tá ulici, ani žádnou změnu v jeho chování nevidíme. Pro srovnání uveďme hlas vídeňské kritiky po prvním provedení hry (už přepracované verze) v Theater an der Wien 27. dubna 1832 – už proto, že se týká Nestroyových autorských začátků. Také zde se setkáme s názorem, že na Nestroyův typ komiky je třeba si zvyknout. Franz Carl Weidmann označil hru ve Wiener Theater‑Zeitung za „jeden z nejlepších produktů, které dosud od pana Nestroye zná- me“ a poznamenal, že patrný vliv francouzské předlohy115 i Ferdi- nanda Raimunda mu nelze mít za zlé. Recenzent se soustřeďuje na Nestroyův výkon v roli Longina, kterou „provedl s dokonalým účin- kem. Je sice občas poněkud drastické povahy, ale na to už jsme si zvykli, a nadto zaslouží oprávněnou pochvalu způsob, jakým pan Nestroy svou úlohu řeší“.116 Naprosto negativní postoj zaujal Anton Müller (stejně reagovalo pražské publikum) na Nestroyovu parodii opery Giacoma Meyer- beera Robert ďábel, kterou Praha viděla poprvé při Scholzově hosto- vání 4. července 1837 a Nestroy ji zařadil do programu své pražské zřetelná odvozenina Longimana ze hry Der Diamant des Geisterkönigs (Diamant krále du‑ chů) Ferdinanda Raimunda, jejíž premiéra se uskutečnila o čtyři roky dříve. Fraška měla pre- miéru 20. 12. 1828 na tehdejší Nestroyově domovské scéně ve Štýrském Hradci, kde se hrá- la také pod názvem Des Wüstlings Radicalkur oder Die dreißig Jahre… [Zhýralcova radikál- ní kúra aneb Třicet let…]. Ještě téhož roku byla uvedena v Pešti, odkud zase rychle „beze stopy zmizela. Že by se herci chtěli stát dramatickými autory?“ ptal se Wiener Theater‑Zeitung 18. 6. 1829. Následujícího roku se v přepracování hrála v Theater in der Josefstadt (premiéra 2. 5. 1829) a 27. 4. 1832 byla poprvé uvedena na scéně Theater an der Wien. 114 Bohemia, 11. 6. 1841. 115 Victor Ducange: Trente années d‘ un jour [Třicet let ze života hráče] z roku 1827. 116 Wiener Theater‑Zeitung, 2. 5. 1832.

33 pohostinské série 16. června 1841. Parodistická fraška Robert der Teu‑ xel se, „pokud si správně vzpomínám, v Praze nedožila ani druhého představení“, píše Müller.117 „Nynější reprízu této nepodařené kouzelné frašky si dokážu vysvět- lit jen tím, že si naše publikum na její pád už nevzpomíná a doufa- lo, že pan Nestroy učiní nemožné možným. To se ovšem, jak se samo sebou rozumí, nestalo, a Robert der Teuxel propadl ještě ostudněji než při prvním pokusu zajistit mu v našem repertoáru skromné mís- tečko. Už v prvním dějství se ozývalo povážlivé syčení, ve druhém už byl i přes snahu některých diváků, kteří zatleskali, osud předsta- vení rozhodnut. Ani jsme se nemohli dočkat, až začne třetí dějství, abychom se konečně před devátou hodinou té nudy zbavili, a kdyby pan Feistmantel ve scéně s pekelným kabátem nesklidil zaslouže- ný potlesk, jako by se to ani nehrálo – publikum pískalo a mručelo ve všech tóninách. Rozladilo ho už Třicet let ze života darebáka,118 ale na Longina [kouzelnického synka z této hry] zapomnělo kvůli Pe- terovi Zapflovi a Eliasovi Regenwurmovi119 a tak bylo o to nepříjem- nější, když se volbou Roberta Teuxela přešlo od krajnosti k tomu nej- krajnějšímu, totiž až k dětinskému žertování jako při šarádách ve veselých společnostech, a vše se pohybovalo jen mezi ohavnostmi a pošetilostmi. Nestroyovu masku Náciho jsem nazval přízrakem,120 ale připravil jsem se tak o ten pravý výraz pro pojmenování masky Bertramovy. Představme si lidský obličej znetvořený rudou, černou a bílou šminkou tak, že je v mimice vidět jen koulení očima a ceně- ní zubů; nebo si představme lebku s pohyblivýma očima a třírohým kloboukem; představme si tu hlavu mezi zvednutými rameny svěše- nými dopředu, ohnutá záda a trup na dlouhých, podlamujících se nohách […]; konečně si představme dlouhé paže s křečovitě rozta- ženými prsty a po každé větě neurčité zakašlání nebo zachrchlání, zvuky jako když dráždíme psa nebo kočku anebo ohrožujeme děcko lechtáním – a máme obraz postavy a základní charakter gest pana Nestroye jako Bertrama. Nejhorší na celé věci je, že ani Bertram, ani žádná z dalších hlavních rolí se nemohou předvést ve víc než v jed- né scéně (a to jen v její části) a tak na konci člověk neví, zda se má zlobit a být znuděný víc chybami originálu, nebo parodií. Klasic- ké dílo se nedá parodovat ani travestovat. Pokud satirikovi odpustí- me, že znetvořil známou látku (i když není vynikající) a vysmívá se jí, pak ale musí být karikatura duchaplnější než originál, a to krás- né a vážné, co v něm zničí, musí nahradit komicky krásným. Když však vůči něčemu nazdobenému, ale špatnému, postavíme špatnou nahotu a obojí necháme běžet paralelně, abychom nevkus homeopaticky uzdravili (totiž opět nevkusem), parodované dílo nejen že nic neztratí, nýbrž vysloveným nesouladem se svým satirickým pro- tikladem ještě nutně získá. […] Pan Nestroy to zřejmě se svým Ro‑ 117 Míněno představení se Scholzem 4. 7. 1837. 118 Johann Nestroy: Dreißig Jahre aus dem Leben eines Lumpen, viz. s. 32–33. 119 Ponocný Peter Zapfel z frašky Karla HaffneraDer wilde Jäger oder Das rote Häuschen [Di- voký lovec aneb Červený domeček]. Elias Regenwurm je titulní postava frašky Friedricha Hop- pa s hudbou Julia Hoppa, v Praze poprvé uvedena 30. 12. 1839. Eliase Regenwurma hrál Franz Feistmantel. 120 Postava z Lumpacivagabundus, viz Bohemia, 11. 6. 1841.

34 bertem Teuxelem myslel dobře, neboť upozorňuje na nedostatky lib- reta i hudby, avšak bystře výstižná a komická v detailech jeho parodie není, jinak by publikum nesyčelo, ale smálo se. A že se naše publikum, je‑li čemu, srdečně smát umí, neví pravděpodobně z vlastní zkušenosti nikdo lépe, než pan Nestroy,“121 psal Anton Müller. Představení parodie Robert der Teuxel se konalo 16. června 1841, předchozího dne byla uvedena Meyerbeerova opera Robert der Teu‑ fel zřejmě proto – píše Müller –, „aby publikum lépe pochopilo sa- tirické vztahy parodie“.122 Reputaci si Nestroy napravil hned následujícího dne 17. června ve vlastní frašce Die verhängnisvolle Faschingsnacht [Osudná masopust- ní noc], která „patří k jeho nejlepším hrám. […] Líbil se, vzdor ne- milému případu ze šestnáctého [června], a ukázalo se, že nelibost publika toho dne patřila kusu, ne osobě hostujícího herce“.123 K parodii na Meyerbeera se Anton Müller vracel vícekrát a zdůrazňoval, že „porážka, jakou utrpěl Robert Teuxel, neublížila oblibě Nestroye jako autora ani herce“.124 O Nestroyově herectví v Praze rovněž nezazněly jednoznačné soudy. Rozmrzelost cítíme z posudku Antona Müllera po jeho vy- stoupení ve hře Das Gut Waldegg [Statek Waldegg]125 od Friedricha Hoppa: „Zase měl těsnou kazajku a páskem vysoko vytažené kalhoty; opět vidíme svěšené paže a chůzi s obvyklým prolamováním kolen, jako by jedna noha zakopávala o druhou. Z tváře bylo kvůli vousu a líče- ní vidět jen málo, a protože měl hlavu zakloněnou, divákům v parteru leccos uniklo. Téměř se zdá, jako by pan Nestroy přizpůsobo- val postavu masce, ne masku postavě. […] Jeho komika je velice pře- hnaná karikatura a co ho odlišuje od ostatních herců, je neobyčejná živost a tempo, jímž efekty střídá.”126 Při Nestroyově hostování o dva roky později v téže hře Müller názor poněkud změnil: „Jiný komik by možná v tomto kuse propadl, protože jde doslova a do písmene až na hranici dětinské fraškovitosti, ale Nestroy si může leccos dovolit. Jeho neobvyklá, a přesto srozumitelná rych- lá mluva, dlouhé skoky […] musí vyvolat všeobecný smích, ať už se chceme smát nebo ne. Obdivuji sílu plic pana Nestroye, proto- že i při prudkých pohybech zpívá hlasitě a srozumitelně a poslední strofy obvykle opakuje, aniž by na hlase byla znát únava.“127 Müller karikaturu paušálně nezavrhoval, vyžadoval však její účel- nost a uměřenost v provedení. U příležitosti hostování roku 1840, kdy Nestroy 6. července vystoupil ve své frašce Die verhängnisvolle Faschingsnacht (Osudná masopustní noc) a dva dny nato v aktovkách Der Tritschtratsch (Treperendy) a Dreizehn Mädchen in Uniform (Třiná‑

121 Bohemia, 18. 6. 1841. 122 Opera byla uvedena s hostem petrohradské opery Hermannem Breitingem (1804–1860), „což však nebyl hlavní účel tohoto představení“. 123 Bohemia, 20. 6. 1841. 124 Bohemia, 25. 6. 1841. 125 Viz také s. 20. 126 Bohemia, 14. 6. 1840. 127 Bohemia, 5. 8. 1842.

35 ctero děvčat ve vojenských šatech),128 čteme také srovnání Nestroyova herectví se Scholzovou komikou: „Na každého komika je třeba si zvyknout a já otevřeně přiznávám, že pro mne nebylo po prvních představeních snadné najít pevné sta- novisko pro úsudek, i kdyby jen proto, že pan Nestroy je lokální komik v nejpřísnějším smyslu slova. Ve Vídni musí jeho komika vyvo- lávat dvojnásobný účinek, protože i když se nijak nekrotí, ve svém prostředí nachází plnou podporu a podněty, které ji inspirují. Vidět společně hrát jeho, pana Scholze a všechny spoluúčinkující ve stej- ném dialektu a stylu musí být pro veselého Vídeňana pravý svátek. U nás je vídeňský lokální komik už s ohledem na nářečí příliš izo- lován, tudíž se na něj nehledí v nejpříznivějším světle. Naši komici také nejsou používáni pouze ve frašce, nýbrž i ve veselohře a v čino- hře, což má přirozeně za následek, že se v interpretaci nízkých ko- mických postav, aniž by si to uvědomovali nebo tomu chtěli, mírní více než pan Nestroy. Naše publikum (jakkoli se také rádo zasmě- je) je přece o mnoho stupňů vážnější než po smíchu dychtící Víde- ňan. Přehnaná karikatura je nám stejně cizí jako přehánění v tragic- kém oboru. Vše vnějškové je tím nápadnější, čím uměřenější je oko- lí. V tom možná spočívá skutečnost, že se část našeho publika (k ně- muž náležím i já) nemohla s komikou pana Nestroye hned ztotož- nit; avšak při třetí a čtvrté pohostinské roli se dokonce tato část při- pojila k většině. Karikatura je obor, v němž se pan Nestroy osvědču- je jako jeden z nejvýtečnějších komiků.“129 Jednoznačnou chválou Nestroyova herectví je Müllerův posudek jeho výkonu v roli Petera Zapfla v charakteristické skice Karla Haff- nera Der wilde Jäger oder Das rote Häuschen [Divoký lovec aneb Čer- vený domeček]:130 „Abych nevyvolával předem dojem nepříznivého soudu o textu hry, nehodlám se tentokrát zabývat námětem, nýbrž začnu zaslouženou chválou, jaké se dostalo panu Nestroyovi v postavě ponocného Pe- tera Zapfla. Možná si tuto roli, tak jako Scholz Klapperla, napsal sám, neboť obě další komické postavy ve vystižení a vypracování za ponocným příliš zaostávají, a v žertech, které k ději nezbytně nepa- tří, je příliš znát nestroyovský ráz. Pro mě představoval Peter Zapfel při představení 12. června jako celek i v detailech mistrovský výkon, podobně jako Klapperl pana Scholze a Johann Hasel pana ředite- le Carla.131 Kostým sice předváděl karikaturu, ale ne přehnaně, a jak oblečení, tak i slovo, tón a gesta odpovídaly postavě. Přiznám se, že jsem nepřišel do divadla v nejlepší náladě, ale už v první scéně mě pan Nestroy naladil ke smíchu, anebo lépe řečeno, přinutil mě se

128 Výchozí vaudeville Louise Angelyho z roku 1825 se v německém překladu jmenoval Sie‑ ben Mädchen in Uniform, Nestroyova o dva roky mladší verze Zwölf Mädchen in Uniform. Po- čet dívek se i dále měnil, v Praze jich tentokrát bylo třináct. V překladu Jana Nepomuka Štěpán- ka byla hra uvedena jako Sedmero děvčat ve vojenských šatech 6. 4. 1834 ve Stavovském divadle, 20. 5. 1838 jako Třináctero děvčat ve vojenských šatech a později v dalších úpravách. 129 Bohemia, 10. 7. 1840. 130 Premiéra 5. 3. 1841 v Theater in der Leopoldstadt. 131 Titulní role ve hře Ignaze Vincenze Franze Castelliho Johann Hasel oder Umwandlung durch Liebe [… aneb Proměna skrze lásku], podle francouzské předlohy Théaulonovy (1831). Marie‑Emmanuele Théaulon de Lambert (1787–1841) byl autorem nesčetných vaudevillů.

36 smát… Postava Petera Zapfla je velice humorná a nimbem filozofic- kého příšeří zaujme dvojnásob.“132 Následujícího roku Müller zalitoval, že Peter Zapfel vystupuje v tak nudném kuse, jakým je Der wilde Jäger, což není fraška, veselohra ani činohra, a jestliže do ní Nestroy vnesl trochu života, je to nejlepší důkaz jeho komického talentu.133 Srovnání se Scholzem nalezneme u Antona Müllera v souvislosti s Nestroyovým hostováním také v posudku hry Haus der Tempera‑ mente [Dům temperamentů] 26. června 1841: „Pětadvacátého uzavřel pan Nestroy cyklus svých pohostinských představení Domem temperamentů.134 Pokud se host dva roky po sobě ve více než dvanácti představeních líbí, je to zde v Praze skutečný dů- kaz jeho výtečnosti, neboť naše publikum se tak snadno nemění jako v lidnatém a blahobytném rezidenčním městě, v němž se hovoří jen jedním jazykem a ne jako u nás dvěma. Pomyslíme‑li dále, že návštěvy cizinců u nás nejsou ani četné, ani stálé jako v rezidenčních městech s velkým počtem obyvatel, a že i v oněch má jeden a týž host zřídka štěstí, když se objeví ve dvou bezprostředně po sobě jdoucích letech, pak musíme přízeň a úspěch, jimž se hostování pana Nestroye letos tě- šilo, považovat za pověstnou výjimku z pravidla. Ve srovnání s komikou pana Scholze je projev pana Nestroye téměř v neustálém kontrastu svou nepokojnou živostí a spěchem. Hovoří nahlas a rychle a v kupletech tíhne spíše ke zrychlování než k zadržování tempa. Zatímco pan Scholz rád své vtipy a žerty předkládá nepozorovaně a když se šprým podaří, zachová klid jako by se nic nedělo, pan Nestroy nese- trvá dlouho na místě. Na zábavychtivé publikum bouřlivě útočí a sotva se začneme nějakému žertu smát, už nás překvapí dalším. Ostatně svým Peterem Zapflem pan Nestroy ukázal, že i on by dovedl vytvořit komický charakter a provést ho v duchu a manýře svého uměleckého druha Scholze. Avšak přece jen se více líbil v takových rolích, v nichž mohl plně projevit hereckou osobitost, a pokud kdy tento list někdy právě proti ní vznesl zdůvodněné rozpaky, nedálo se tak proto, aby se hosta dotkl, nýbrž aby proti subjektivnímu názoru postavil názor jiný a ukázal, podle čeho a jak se oba dají či nedají srovnávat. Nikdo, ani sám pan Nestroy, nenalezne v několika pokáráních tohoto listu osobní nesympatie, a u námitek také nebude postrádat jejich zdůvodnění.“135 Největší přízeň získalo Nestroyovi jeho provedení kupletů a quodlibetů. Bernhard Gutt označil jejich účinek za neodolatelný, „pokaždé přidává nové strofy, quodlibety výstižně karikují někte- ré nectnosti operních zpěváků“,136 v každé strofě kupletu „poskytuje obraz života, často v dialogické formě (neobyčejně komicky nu- ancované) a často s ostrou epigramatickou pointou“.137 Rovněž už Anton Müller ocenil, že „kuplety a quodlibety zpívá pan Nestroy jako nikdo jiný z komiků“.138

132 Bohemia, 15. 6. 1841. 133 Bohemia, 17. 7. 1842. 134 Nestroy hrál „čističe oděvů“ Hutzibutze. 135 Bohemia, 29. 6. 1841. 136 Bohemia, 15. 7. 1842. 137 Bohemia, 30. 7. 1844. 138 Bohemia, 18. 6. 1841.

37 Bernhard Gutt projevoval vůči Nestroyovým hrám i herectví vět- ší toleranci než Anton Müller; Guttovy recenze pocházejí ale z vy- zrálejšího Nestroyova období a zastihují ho jako herce i autora ve šťastné etapě. Hostování roku 1844 zahájil Nestroy 11. července fraš- kou Liebesgeschichten und Heiratsachen [Historky o lásce a sňatcích]. „Poslední dobou jsme v našem divadle nezaznamenali četné publikum, všeobecné vřelé přijetí, nezažili pobavení co srdce ráčí. Ne- stroy zahajuje novou epochu a každý měl důvod se připojit k ova- cím. […] Pan Nestroy vládne téměř neodolatelnou komickou silou, v kupletech, v nichž kopíruje nejsměšnější zamilované páry, jde až na hranici svévole, ale je to zdravá svévole, nikdy se nedá říct, že tohle už je příliš. Pouhým pohledem, němou mimikou docílí pan Ne- stroy efektů, jakých ostatní při vší snaze nemohou dosáhnout. Ne- stroyův zjev je, chceme‑li to tak nazvat, přehnaný, ale linie, jakou si stanovil, se drží přísně a důsledně, kvůli žádnému afektu ji nepře- kročí, je v ní čisté vnitřní přesvědčení, které snadno můžeme pova- žovat za objektivní pravdu.“139 K Nestroyovu výkonu v roli Weinberla v Einen Jux will er sich ma‑ chen (…si pořádně zařádit) Gutt píše: „Jeho komika nespočívá v ne- bezpečné, na bránici násilím útočící hře gest, nýbrž vychází z vědo- mí situace a jejích požadavků. Z toho vyplývá tón pravdy, dalo by se říci přirozené nutnosti, [vládne] energie a jistota, jakou se sotva vyznačuje kdokoli jiný.“140 Guttova kritika pražské premiéry hry Der Zerrissene (Rozervanec) s Nestroyem v roli von Lipse je doslova nadšená: „Tak květnatý, skvělý, vtipný dialog nenapsal Nestroy v žádné ze svých předchozích frašek a troufám si říci, že v současné dramatic- ké literatuře nemá sobě rovného. Aktuální vtipy, zdařilé slovní hříč- ky, tisíce překvapivých narážek a obratů jsou jako blyštivé fazety dialogu, který se zalíbí a upoutá bez dvojsmyslů i nedvojsmyslností. Taková čistota je přednost, jaké se vídeňská fraška nemůže těšit čas- to. Rozervance považuji za výtečnou frašku a z Nestroyových za jednu z nejlepších.“141 Největší prostor věnuje Gutt Nestroyovi v souvislosti s hostová- ním v roce 1844, kdy ve třech pokračováních rozebírá jeho autorský přínos i herectví, ale také schopnost „dramaturga“ při výběru her. Poznamenává, že pokud Nestroy hraje v jednom večeru v několika menších kusech, dbá na to, aby pokud možno hodně kontrastovaly. Jako příklad uvádí role Tratschmiedla ve frašce Tritschtratsch (Trepe‑ rendy) a Sansquartiera v Dreizehn Mädchen in Uniform (Třináctero děv‑ čat ve vojenských šatech). V Tratschmiedlovi uplatňuje Nestroy přede- vším svou „neuvěřitelnou výřečnost, v nepřetržitém přívalu tryskají věty, jako by se ani nenadechoval. Ucho je skoro nestačí v tom spě- chu sledovat a hon za významem a smyslem slov způsobuje zmatek, dokud si na jeho způsob mluvy poněkud nezvykneme.“ Nestroy žon- gluje se slovy, ale i z nejmenších hlasových nuancí promlouvá urči- tý charakter, v tomto případě zvědavého, zlovolného, škodolibého

139 Bohemia, 14. 7. 1844. 140 Bohemia, 23. 7. 1844. 141 Bohemia, 21. 7. 1844.

38 žvanila. K hlasovému projevu patří i jeho držení těla – předkloně- ný trup, číhavý pohled, pomalá plíživá chůze. Nestroyův virtuózní výkon obměkčil kritikův odsudek jinak nepodařené a bezvýznamné první frašky večera. Zatímco Tratschmiedl je věčně v pohybu, Sans- quartier zaujme impozantním klidem, je schoulený do sebe a hovo- ří přidušeným chraptivým hlasem. Následuje ovšem opět výtka na adresu hry, kterou znehodnocují „dvojsmysly, jaké nemají v umě- lecké instituci co dělat. Groteskní komik se chopí každého prostřed- ku, aby vyvolal smích, nezahalený dvojsmysl je urážlivým podceňo- váním divákova vzdělání.“142 Dne 28. června hrál Nestroy Knieriema v Lumpacivagabundus. „V této roli se nejzřetelněji projevil vývoj, jakým Nestroyův výtečný talent prošel. Dříve kolosální komika, energie až na hranicích mož- ností, ale scházel jí lidský základ, byla to abstraktní zhýralost, kte- rá neměla sílu, aby se vymanila z hlubokého bahna špatnosti. Nyní Nestroy tu a tam ztlumil barvy, ale roli přitom nepřetvořil. Co jí však dává novou podobu je od začátku do konce tón jakési bodros- ti, která nezanikne ani v nejzpustlejším životě. Tím postavu zachrá- nil pro skutečnost a dospěl k bodu, z nějž později vzejde její polep- šení, které divák může sdílet. Komická síla tímto zlidštěním netrati- la, nýbrž získala.“143 V pokračování kritiky 2. srpna se Gutt zamýšlí nad Nestroyovou hereckou kariérou, v níž rozeznává tři období. První období charakterizovala neobyčejná energie, s níž vždy sázel na bezprostřední účinek. Sloužila mu k tomu maska na hranici šarže až grimasy, ro- lím většinou scházelo morální i estetické východisko, hlavním zna- kem byla neustálá negace a dialog se vyznačoval řadou skvělých, ale necitlivých a hořkých sarkasmů. Do tohoto období patří Knie- riem z Lumpacivagabundus; pokračovat tímto směrem nebylo mož- né. V druhém období volil Nestroy namísto zchátralých typů hrdiny z lidu. Krutý sarkasmus se proměnil v satiru, postavy zlidštěly, vnější energie se obrátila do jejich nitra, autor nedociloval úspěchu vynaložením „hmoty, nýbrž ducha“. I když Nestroyovy postavy stá- le charakterizovala negace, „nacházím velký pokrok v tom, že jindy jen dějem postrkované a vnitřně strnulé charaktery začínají pul- zovat, o něco usilovat, vyvíjet se“. V posledním období dospěl Ne- stroy na pozitivní půdu, místo sžíravosti nastoupil etický moment, místo grimasy zákony estetiky. „Neúčelnou ošklivost, odpudivost a ďábelskou nicotnost opustil a dosáhl výšin básnické tvorby. Nega- tivní stránku stále ještě pozoruje ostrým zrakem, ale už nestojí v ní, nýbrž je nad ní, srovnal ji se skutečností; jedním slovem, životním principem tohoto třetího stupně je humor.“144 V dokončení své úvahy Gutt shrnuje: Dosud řečené se vztahuje spíše k Nestroyovi herci než autorovi, role psal Nestroy ovšem s ohledem na své herectví. „Často se říká, že psal pro druhého komika vděčnější role než pro sebe – to je pravda do té míry, že hru- bokomickou stránku kusu přenechal někomu jinému, těžiště je však

142 Bohemia, 30. 7. 1844. 143 Tamtéž. 144 Bohemia, 2. 8. 1844.

39 vždy v jeho vlastní roli, on je životadárným prvkem hry a je dokladem jeho zdravého uvažování, že účinek odlišuje od účelu, a pro- to vše podřizuje právě účelu.“145 Nestroyovy postavy se staly pravdi- vějšími, jadrnějšími, protože lidštějšími. „Pan Nestroy je mezi dneš- ními komiky přírodou nejbohatěji obdařen. Za dobu, co ho známe, se nyní dostal na vrchol a dá se očekávat, že jako dramatik vystou- pí ještě výš.“146 Česká scéna Vraťme se však k druhému komikovi, k Wenzelu Scholzovi. Nemá- me bohužel žádné svědectví o tom, jak byl viděn očima českého diváka. O pražských německých provedeních vídeňských frašek se z českých listů dovídáme jen málo. Pokud vůbec vycházely, o ně- meckých představeních téměř nepsaly. Ač se řada zmiňovaných her hrála v českých překladech, jejich německá provedení česká kritika nereflektovala (zatímco německý list Bohemia v první polovině 19. století přinášel posudky českých představení poměrně pravidel- ně). Může to překvapovat právě proto, že vídeňské frašky slouži- ly v počátcích samostatného českého divadla českým autorům jako tvůrčí model. Absence reflexe německých veseloherních představe- ní v českém tisku je však pochopitelná; tak jako samostatné české divadlo stálo na začátku svého vývoje, i česká žurnalistika se teprve postupně formovala. Přesto si lze všimnout českých kritických stanovisek. Úpadek lehkého veseloherního žánru byl pozorován i v české Praze. Kritika sice přiznávala frašce právo na život, vyslovovala však silnou nespo- kojenost s úrovní kusů. Varovný hlas zazněl už roku 1842 v souvislosti s českým uvedením Kaiserovy hry Cikán v kamenické dílně: „Ně- kolik takových her po sobě, a – milé naše divadlo uběhne v nebez- pečenství, spadnouti z oné vzácné výsosti, na nižto se odvážlivým provozováním tolika frašek a proklepáváním mnoholetých veteší pracně povzneslo.“147 Postupně se „vídeňská fraška“ stávala územím, na něž by české divadlo nemělo vůbec vstupovat. Roku 1864 napsal Jan Neruda, že „ti ‚jemnospánové‘ a ‚baroni‘ jsou v české frašce i na frašku příliš ošumělí, […] každé extempore má býti alespoň sluš- né a nikoli sprostě osobní. Stará pravda, že není ještě všechno vtip, čemu se třeba aplauduje!“148 K dispozici jsou také zprávy dopisovatelů z Prahy posílané ví- deňským listům, takže i Vídeň mohla číst apely na tvůrce českého divadla, aby si nebrali špatné vzory. Psalo se o tom například v úva- ze zveřejněné v souvislosti se Scholzovým hostováním v roce 1853: „Uvedená takzvaná česká původní veselohra je konglomerát nej- hloupějších nesmyslů, nás jen udivila námaha, jakou vynaložila kritika, aby proti tomu ubohému braku a bláznivině protestovala. Ten pivní opus se jmenuje Muka žárlivých! Ba, muka to přináší zdravému

145 Bohemia, 4. 8. 1844. 146 Tamtéž. 147 Květy, 16. 4. 1842 (značka K.). 148 Hlas, 9. 2. 1864.

40 rozumu. Vinen není autor, neboť ten dělá, co může, ale nejpřísnější pokárání zaslouží režie, že českou scénu, se kterou se už tak zachá- zí macešsky, zesměšňuje uváděním takových hloupostí, a herce nutí, aby mrhali pílí na podobné sprostoty a pošetilosti. Jak má vzhledem k těmto nepopiratelným skutečnostem národní divadlo vzkvé- tat a jak má české publikum, když se krmí takovými ubohostmi, zís- kat zájem o podnik, který má před sebou tolik úkolů – už teď má vy- chovávat herce, umělce pro české jeviště. Toto má být cesta? Nebo se nemyslí na talent manželů Kolárových a dalších cenných sil české- ho divadla, to nestojí za pozornost, aby konečně získali plné vzdělá- ní? – Až se národní scéna stane skutkem, bude pak možno vydupat ze země takové umělce, kteří budou schopni aspoň trochu upoutat zájem publika o takový podnik?“149 Zde se jednalo o původní veselohru Josefa Vlacha Muka žárlivých. Později se vyjádřil Josef Jiří Stankovský ve shrnující stati Příspěvek k historii repertoiru českého divadla: „V řadě spisovatelů dramatických děl objevili se téhož roku [1853] dva nováčkové, kteří by však lépe byli učinili, kdyby byli zůstali při svém druhém řemesle. Byl to jakýsi Josef Vlach se svou skrz na skrz plačtivou veselohrou Muka žárlivých a jakýsi Josef Valouch se svým skrz na skrz směšným obrazem z časů patriarchalních Alajka a Na‑ thanael. […] Největší kontingent měla ovšem literatura německá, z níž ale vybírány věci co možná nejhorší. […] České divadlo musilo se živiti odpadky divadla německého, a co tam již s dostatek otřepá- no, musilo i českému obecenstvu býti předloženo, a k tomu ještě ve velmi špatné domácí omáčce.“150 Posuzovatel však má na mysli také kvalitu překladů, neboť v se- znamu odstrašujících příkladů uvádí mimo jiné i Schillerova Dona Carlose (v překladu pražského lékaře Václava Klemense Püne- ra): „Netřeba znovu tvrditi, že páchány tenkráte nemilosrdné vraž- dy na českém jazyku a české gramatice.“ Během čtvrtstoletí Scholzových hostování v Praze se ve vedení zdejšího profesionálního divadla vystřídalo čtyřikrát vedení. První doložená Scholzova návštěva spadá ještě do období triumvirátu Jo- sefa Kainze, Ferdinanda Polawského a Jana Nepomuka Štěpánka, následovalo ředitelství Johanna Augusta Stögera (1834–1846), vy- střídané Johannem Hoffmannem (1846–1852) a návratem Stögero- vým (1852–1858). Osvědčení hosté však byli zváni za všech ředite- lů, bez ohledu na jejich dramaturgické cíle. Zejména v letní sezo- ně šlo publikum za jménem a pověstí herce a kus, v němž vystupoval, sám o sobě návštěvnost nezajistil. Divák dokonce čekal, že opět uslyší tutéž „hloupost“, jakou znal z minulého roku. Kritika samo- zřejmě viděla opakování obehraných frašek jinak. V tom byla ostat- ně její úloha – podněcovat, vyzývat a dráždit, nikoli jen s uspokoje- ním konstatovat.

149 Der Humorist, 19. 8. 1853 („Aus Prag“). Josef Vlach: Muka žárlivých (v článku jako Qual der Eifersüchtigen), k představení 4. 8. 1853 v Aréně ve Pštrosce. 150 J. J. Stankovský, Květy, 1871, č. 32, s. 254.

41 Epilog Ač Wenzel Scholz stárl a stále výrazněji se projevovaly jeho zdravot- ní potíže, jeho smrt 5. října 1857 překvapila; Friedrich Kaiser v edici Scholzových pamětí říká, že byl proslulým „simulantem“, a dokonce i jeho vážné onemocnění se obecně považovalo za obvyklou pře- chodnou záležitost. Pohřeb vzbudil ve Vídni obrovskou účast, o níž psaly noviny: „Sedmého [října] odpoledne ve 3 hodiny se konal Scholzův pohřeb. Účast veřejnosti byla taková, jakou jsme neviděli od pohřbu Lanne- ra ani staršího Strauße. Ulice Jägerzeile151 byla po celé délce plná. Průvod šel za doprovodu hudebního sboru z domu smutku (Wein traube v Praterstraße) kolem Carlova divadla. Po obou stranách pohřebních nosítek kráčelo s hořícími svícemi šest mladých herců Carlova divadla (mezi nimi pan Knaak);152 bezprostředně za rakví truchlící příbuzní, v jejich čele zeť zesnulého, pan armádní major Alfred rytíř von Frank, pak členové Carlova divadla, dále někteří ře- ditelé (Laube, Hoffmann153 atd.) a mnoho herců ostatních divadel, následovaných dlouho řadou spisovatelů, umělců a ctitelů zemřelé- ho. Za průvodem mužů se v bezprostředním sledu za chotí a oběma dcerami zesnulého připojil dámský personál Carlova divadla a velký počet žen různých stavů. Ve farním kostele sv. Jana se konala smu- teční slavnost, při níž personál Carlova divadla provedl za řízení ře- ditele orchestru Krottenthalera154 k tomu určenou skladbu (do níž byl zakomponován vážný motiv z Únosu z maškarního bálu). V chrá- mu samém byla po skončení obřadu zejména u východů taková tla- čenice, že bylo slyšet několikeré volání dam o pomoc, neboť byly přitlačeny ke zdi a jen s námahou se mohly bránit vzbouřenému va- lícímu se davu. O čtvrté hodině opustil pohřební vůz chrám a do- provázen 40 dalšími vozy (podle jiných zpráv jich bylo 60, dokonce 100) odjel do Dornbachu, kde byl nebožtík pochován na tamním hřbitově.“155 Pochybnou posmrtnou poctu připravil Scholzovi dramatik Karl Haffner, který na motivy hercova života sepsal divadelní kus Wen‑ zel Scholz. Skizzen aus dem Künstlerleben [Skici z uměleckého života] se zpěvem a tanci ve třech dějstvích, s hudbou Adolfa Müllera. Hra byla uvedena 22. února 1859 v Theater an der Wien, v Praze ve Sta- vovském divadle 16. prosince 1860; v pražském představení hrál roli Wenzela Scholze herec Senta. „Životopisná“ hra zůstala bez kritické odezvy, protože Bohemia věnovala pozornost českému představení Rozina Ruthardová aneb Kutná Hora roku 1309 od Emanuela Schulze 151 V Jägerzeile bylo Scholzovo bydliště. 152 Wilhelm Knaack (1829–1894) působil krátce v Praze, roku 1857 byl angažován do Carl theater, kde převzal postupně role Johanna Nestroye. Viz heslo http://encyklopedie.idu.cz/. 153 Heinrich Laube (18063–1884), v letech 1849–1867 ředitel Burgtheater; Johann Hoff- mann (1802–1865), 1846–1852 ředitel Stavovského divadla v Praze a od 1855 až do své smrti ředitel Theater in der Josefstadt. 154 Karl Krottenthaler (1818–1864) byl 27 let kapelníkem Carltheater a autorem scénické hudby. 155 Bohemia, 9. 10. 1857 (příloha). Koncem 19. století byly Scholzovy ostatky na přání po- tomků přeneseny do Traunkirchen. Zpráva je totožná se zprávou zveřejněnou in: Die Presse, 8. 10. 1857.

42 podle románu Josefa Kajetána Tyla. Vídeňské provedení se kritiky dočkalo, a do značné míry vysvětluje mlčení pražských recenzentů: „[Theater an der Wien] Sotva uplynula dvě jara od skonu komika Scholze, sotva dozněly poslední nekrology a byly napsány závěrečné řádky biografií, přichází již dramatický zaříkávač mrtvol a odkrývá víko rakve, aby sotva pohřbeného probudil z věčného spánku. Haff- ner se jmenuje ten muž s papírovými hráběmi, který své pero smáčí ve hřbitovní půdě, zapomíná na mortuos plango156 a vystavuje mrtvé- ho Wenzela jako divadelní podívanou. Tak vznikl tříaktový žánro- vý obrázek, který nemá ani poutavý děj, ani jej nekoření zdařilé pro- vedení. Život našeho Scholze plynul během jeho ‚umělecké plavby‘ poklidně, jednotvárně, byl chudý na epizody a nenabízí ani nejmen- ší záchytné body pro dramatické zpracování. Jediný konflikt jeho života, dluhy a opozice jeho šlechtické rodiny vůči jevišti, jsou lát- kou příliš chatrnou, aby mohla zaplnit nekonečná tři dějství. A prá- vě chatrnost materiálu svedla autora k neoprávněným a časově neo- podstatněným odbočkám. Aby náležitě a zajímavě předvedl Schol- ze kolem roku 1830, kdy byl jen obyčejným, málo známým hercem, musel si Haffner vypůjčit Scholze z roku 1850. Vkládá mu do úst ci- táty, bonmoty a přisuzuje mu události, které se staly o třicet, dvacet let později, a takové anachronismy ruší. Jako současníci s ním vystu- pují Therese Kronesová, Kneiselová a Carl Bernbrunn, a Scholz se objevuje jako stařec, zatímco byl tou dobou v rozkvětu let. Haffner skáče svévolně v čase a událostech, jež mu slouží, jak se mu to hodí. Ostatní přísady, jako coeur d‘ange157 z Jeruzaléma či ona Židovka, kte- rá za kdysi prokázané dobrodiní tajně zaplatila Scholzovy dluhy, a její zamilovaný syn z ghetta, jakož celý ten rozvleklý a načechraný děj jsou nedotknutelným vlastnictvím pana Haffnera. Účinkující se snažili, seč mohli: Rott158 jako Scholz usiloval dosáhnout podobnos- ti s jeho portrétem posledních let, ale aby ulehl do jeho Prokrusto- va lože, se od něj nemohlo chtít. O nic zdařilejší nebyla maska ředi- tele Carla, v němž bylo každopádně víc ohně než v panu Grimmovi, který ho hrál ospale. Nejvíc přeháněli pánové Svoboda a Fielitz,159

156 Mrtvé oplakávám. 157 Symbol okřídleného srdce. 158 Karl Mathias Rott (1807–1876), člen Theater an der Wien od roku 1847, proslul přede- vším ve hrách Ferdinanda Raimunda, v lidových komediích Ludwiga Anzengrubera a jako zpí- vající komik. 159 Herec, zpěvák a divadelní ředitel Josef Vilém Svoboda (Josef Wilhelm Swobo- da, 1806–1882) byl 1855–1862 členem souboru Theater an der Wien. Svobodovo přehánění mělo pro vedení divadla někdy i nepříjemné dozvuky, například v červenci 1861 dostal tehdej- ší ředitel Theater an der Wien Alois Pokorny prostřednictvím divadelního sekretáře po uvedení hry Ottokara Franze Berga (vl. jm. Ebersberg) Wiener und Franzos [Vídeňan a Francouz] va- rování od cenzora: „Mladý Svoboda hraje Vídeňana příliš ordinérně, a pak vypadá Zuáv, kte- rého představuje Rott, vůči obyčejnému rakouskému vojákovi jako maršál! To žádám odstra- nit. Takže doufáme!!!“ (podtrženo v originále). Svoboda podle téhož dokumentu údajně sdě- lil, že pojal roli přesně tak, jak si autor přál, ačkoliv se s ním neztotožňoval. Publikoval Oskar Pausch: Die Pokornys. Ein Beitrag zur mitteleuropäischen Theatergeschichte des 19. Jahrhun‑ derts, Wien 2011, s. 347. – Johann Otto Fielitz (1834–1876) později působil v Hamburku, Lip- sku a Petrohradě, kde zemřel. – Reinhold Grimm se objevuje v obsazení Theater an der Wien od roku 1850 v drobných fraškách (Karla Elmara, svého kolegy Karla M. Rotta, Johanna Fried- richa Jüngera aj.), hrál zde také např. v dramatické básni podle lidové ságy Heinricha von Le- vitschnigg Tannenhäuser s hudbou Franze von Suppé (1852).

43 a nezůstala za nimi ani paní Raabová,160 která maušlovala v žargonu z Lerchenfeldu.161 Hudba pana Müllera hýřila vzpomínkami na za- šlé časy a držela krok s autorem, kvůli němuž si nemůžeme odpustit zvolání: „Nechme mrtvé spát“.162

160 Josefa Raab (1829–?), snad dcera tanečníka a baletního mistra Theater an der Wien a Theater in der Josefstadt Johanna Raaba, který v letech 1834–1848 působil ve Stavovském divadle. Se jménem herečky Raabové se setkáváme v obsazení Theater an der Wien poprvé roku 1852, v následující sezóně v Hermannstadtu (Sibiu) a od roku 1854 opět ve Vídni, v Thea ter an der Wien a Theater in der Josefstadt. Později byla angažována v Burgtheater. 161 Lerchenfeld ve Štýrsku. 162 Blätter für Musik, Theater und Kunst, 22. 2. 1859.

44 Die Bürger in Wien. Lokal‑Posse in 3 Akten, von Ad[olf] Bäuerle. Divadelní cedule představení ve Stavovském divadle 11. července 1831. – Sbírka Národního muzea, H6C‑17524. Přehled Scholzových pražských vystoupení

Přehled pražských vystoupení Wenzela Scholze je redigován podle dobových pramenů a teatrologické literatury. Názvy her, v nichž Scholz v Praze vystupoval, a jména figur, jež se v jednotlivých insce- nacích mohou lišit, byly upraveny podle údajů na pražských cedu- lích německého divadla, uložených v Divadelním oddělení Národ- ního muzea, případně podle divadelních almanachů (Almanach für Freunde der Schauspielkunst auf das Jahr… resp. Wolff’s Almanach… pro roky 1837–1857). – Uváděná data pražských představení byla kon- frontována s tzv. Martincovým soupisem (Journal aller auf der k. stän‑ dischen Bühne zu Prag aufgeführten Trauer-, Schau-, Lustspiele, Opern, Possen, Ballets, Concerte und sonstigen Productionen vom 16ten Juli 1815 bis 30ten April 1834. – Journal der aufgeführten Schauspiele Opern, Pos‑ sen, Balletts und Concerte auf dem Ständischen Theater zu Prag und seit dem 11. August 1849 auch die in dem Sommertheater/Arena gegebenen Vors‑ tellungen. II. Theil von 1. Mai 1834 bis letzten Dezember 1856, 2 svazky, od roku 1975 rkp. uložen v Archivu hl. města Prahy, sign. 7996 a 7997). Použitá literatura k pražským představením: O. Teuber: Geschich‑ te des Prager Theaters, Sv. III, Praha 1888; A. Javorin: Pražské arény. Li‑ dová divadla pražská v minulém století, Praha 1958; F. Černý a kol.: Dě‑ jiny českého divadla, sv. 2, Národní obrození, Praha 1969; M. Lais- ke: Pražská dramaturgie. Česká divadelní představení do otevření Pro‑ zatímního divadla, Sv. 1–2, Praha 1974; Národní divadlo a jeho před‑ chůdci, Slovník umělců divadel Vlastenského, Stavovského, Prozatímního a Národního, ed. V. Procházka, Praha 1988; J. Ludvová a kol.: Hu‑ dební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, Praha 2006. Údaje k vídeňským a dalším premiérám poskytly tyto publikace: F. Hada- mowsky: Das Theater in der Wiener Leopoldstadt 1781–1860, Wien 1934; O. Rommel: Die großen Figuren der Alt‑Wiener Volkskomödie. Hanswurst, Kasperl, Thaddädl, Staberl, Raimund und Nestroy, Wien 1946; O. Rom- mel: Die Alt‑Wiener Volkskomödie, Wien 1952; Jürgen Hein: Das Wie ner Volkstheater, Darmstadt 1997; Atilla E. Láng: 200 Jahre Thea‑ ter an der Wien. Mit einem Vorwort von Marcel Prawy, Wien 2001; J. Hein – C. Meyer: Theaterg’schichten. Ein Führer durch Nestroys Stücke, Wien 2001; Kotzebues Dramen. Ein Lexikon, hrsg. J. Birgfeld, J. Bophnengel, A. Košenina, Hannover 2011. Premiéry her, v nichž Scholz v Praze hostoval, se téměř všechny uskutečnily ve Víd- ni (u jednotlivých titulů je proto uvedena pouze scéna). Scholzo- va pražská vystoupení se v letech 1831–1850 odehrávala ve Stavov- ském divadle, v dalších letech v Aréně ve Pštrosce, s výjimkou před- stavení 8. 8. 1853 a 9. 7. 1854. V letech 1845–1854 hostoval Scholz v Praze spolu s hercem Aloisem Groisem, v roce 1857 v některých představeních s Josefem Rienerem. V srpnu 1853 bylo hostování

46 prodlouženo (Bohemia, 26, 11. 8. 1853, č. 188, s. 4: „Protože pánové Scholz a Grois získali prodloužení své dovolené, budou mít tu čest ještě třikrát pohostinsky vystoupit.“). V záznamech pražských představení jsou tučně tištěna první Scholzova pražská vystoupení v příslušném titulu. České překlady názvů v hranatých závorkách jsou pouze informativní u her, které nebyly česky provedeny.

Počet pražských hostování Wenzela Scholze: 1831 – 16; 1837 – 16; 1842 – 10; 1844 – 4; 1845 – 6; 1846 – 7; 1847 – 3; 1850 – 4; 1852 – 7; 1853 – 9; 1854 – 17; 1855 – 9; 1857 – 11. Celkem 119.

Autoři podle uvedených kusů: 16 Nestroy; 11 Kaiser; 3 Friedrich Hopp, Meisl; 2 Bittner, Schickh; 1 Albini, Bäuerle, Dreger, Fidy, Hell, Kotzebue, Lembert, Morländer, Raimund, Schikaneder, Wiesberg.

Počet repríz: Nestroy: Eulenspiegel (9). – Meisl: Die schwarze Frau, Kaiser: Stadt und Land (8). – Hopp: Hutmacher und Strumpfwirker, Kaiser: Der Zigeuner in der Steinmetzwerkstatt (7). – Kaiser: Eine Posse als Medizin, Kaiser: Mönch und Soldat, Nestroy: Der böse Geist Lumpacivagabundus, Schickh: Die Entführung vom Mas- kenball (5). – Nestroy: Der Zerrissene (4). – Albini: Kunst und Na- tur, Bäuerle: Die Bürger in Wien, Nestroy: Theaterg’schichten, Kai- ser: Alm Friedl (3). – Ostatní hry byly hrány dvakrát nebo jednou.

25. 6. 1831 Karl Meisl: Die schwarze Frau [Černá paní], fraška – parodie, 3 jedn., hudba Adolf Müller. Role: Radní sluha Klapperl. – Prem. 1. 12. 1826 Theater in der Josefstadt. V Praze poprvé německy 31. 3. 1827. Česky ukázka v Quodlibetu 10. 3. 1844. Celý text česky nehrán. – Předloha: A. Boieldieu: La dame blanche, opera.

26. 6. 1831 Ferdinand Raimund: Der Diamant des Geisterkönigs, kouzelná hra se zpěvy, 2 jedn., hudba Josef Drechsler. Role: Lon- gimanus, král duchů. – Prem. 17. 12. 1824 Theater in der Leopold- stadt. V Praze německy 10. 5. 1825. Česky 30. 12. 1827 jako Diamant krále duchů, přel. Simeon Karel Macháček. – Předloha: pohádka ze sbírky Tisíc a jedna noc.

28. 6. 1831 Karl Meisl: Othellerl, der Mohr von Wien oder Die geheilte Eifersucht [Othellko, mouřenín z Vídně aneb uzdravená žárlivost], fraška – parodie se zpěvy, 3 jedn., hudba Adolf Müller. Role: Cas- sio, venkovský lazebnický tovaryš. – Prem. 6. 6. 1829 Theater an der Wien. V Praze německy 18. 6. 1831, Česky nehráno. – Předlo- ha: Shakespeare: Othello, s použitím aktovky I. Schustera Othello, der Mohr von Wien, prem. 28. 5. 1806 Theater in der Leopoldstadt. – Theodor Hell: Der Weiberfeind in der Klemme [Nepřítel žen v bryn- dě], veselohra, 1 jedn. Role: Lassenius. – Prem. 27. 4. 1824 Theater in der Leopoldstadt. V Praze německy 23. 1. 1828. – Blíže neznámá francouzská předloha.163

163 Kritik v Bohemii 5. 7. 1831 uvádí ve výčtu programu hru Hofmeister in der Klemme [Hof- mistr v bryndě]. Názvy frašek se v mnoha případech volně přenášely na jiné hry s podobnými

47 2. 7. 1831 Gottfried von Dreger:164 Tivoli, původní fraška se zpě- vy, 3 jedn., hudba Adolf Müller. Role: Quergel, hraběcí hofmistr. – Prem. 31. 12. 1830 Theater an der Wien (fraška propadla). V Pra- ze hráno německy poprvé při Scholzově hostování, bez repríz. Čes- ky nehráno.

3. 7. 1831 Karl Meisl: Die schwarze Frau. Role: Klapperl.

5. 7. 1831 Friedrich Hopp: Das schwarze Kind [Černé dítě], fraš- ka se zpěvy, 3 jedn., hudba Franz Gläser. Role: Klapperl. – Prem. 22. 4. 1829 Theater an der Wien. V Praze německy poprvé 22. 2. 1831. Česky nehráno.

8. 7. 1831 Johann Wilhelm Lembert: Fortunatus Abenteuer zu Wasser und zu Lande [Fortunatovo dobrodružství na vodě a na zemi], kou- zelná fraška, 3 jedn., hudba Adolf Müller. Role: Peter. – V Praze ně- mecky 17. 8. 1830. Česky 27. 4. 1834 v úpravě Josefa Kajetána Tyla jako Václav Outrata a podivné příhody jeho po zemi a pod vodou (jiný název Hejsek a provazník aneb cesta pro perlu a obrázek, 29. 11. 1840).165

9. 7. 1831 Carl Schikaneder: Die Brieftaube [Poštovní holub], veselohra, 1 jedn. Role: Hanns, pacholek. – V Praze německy 22. 2. 1823. Česky nehráno.

10. 7. 1831 Albini (vl. jm. Johann Albin Medelhammer, též pseud. Flett): Verwirrung über Verwirrung oder Kunst und Natur [Zmatek nad zmatek aneb Umění a příroda], veselohra, 4 jedn. Role: Zámecký správce Agamemnon Pünktlich. – V Praze německy 2. 8. 1826. Čes- ky nehráno.

11. 7. 1831 Adolf Bäuerle: Die Bürger in Wien [Měšťané ve Vídni], lo- kální fraška, 3 jedn., hudba Adolf Müller. Role: Chrysostomus Sta- berl, paraplíčkář. – Premiéra 23. 10. 1813, Theater in der Leopold- stadt.166 V Praze německy 26. 9. 1816. Česky nehráno.

13. 7. 1831 Johann Nestroy: Der unzusammenhängende Zusammen hang [Nesouvisející souvislost], quodlibet, 2 části, hudba různých skladatelů. Rolle: Trüffel, Cassio, Disputierhansel, Peter. Scholzova benefice. – Prem. 25. 1. 1830 ve Štýrském Hradci, původní text (sled motivy. Pod názvem Hofmeister in der Klemme se uváděla fraška podle italské komedie L’ajo nell‘ imbarzzo Giovanniho Girauda, kterou zhudebnil Gaetano Donizetti (1824, pozděj- ší název Don Gregorio), viz Iris, Unterhaltungsblatt für Freunde des Schönen u. Nützlichen, 12. 11. 1826. Giraudova fraška byla populární i v Anglii (jako Scape‑goat), viz deníky Franze Grillparzera, květen 15. 5. 1836: „Vzpomínám si, že jeden z herců byl Mc. Farren, který hrál ve Scape‑goat, nebo jak se ta věc jmenovala (náš Hofmeister in der Klemme) nenapodobitelně starého preceptora.“ Viz http://gutenberg.spiegel.de/buch/1520/2. Wiener Theater‑Zeitung, 4. 5. 1824 ohlašuje na 27. 4. jako benefici ve prospěch pana Rainoldiho a jeho ženy. „V mnoha divadlech se hraje pod názvem Der Hofmeister und tausend Aengsten,“ sujet původně z fran- couzštiny, v hlavní roli Ignaz Schuster. 164 Gottfried von Dreger (1770–1833): Tivoli (1831), vyd. Haslinger‑Wien pod jménem Drä- ger. O vídeňské premiéře viz Wiener Theater‑Zeitung 8. 1. 1831, č. 4, s. 16. 165 Blíže k uvádění hry na české scéně Jitka Ludvová: Cesta k Fidlovačce, in: Jitka Ludvová a kol.: Fidlovačka, aneb cokoli chcete. 166 Pro uvedení této frašky v Brně 15. 11. 1813 vytvořil hudbu Carl Schikaneder.

48 výstupů) je nezvěstný, pro různá provedení byl sestavován výběr ad libitum.

14. 7. 1831 Albini: Verwirrung über Verwirrung. Role: Agamemnon Pünktlich.

17. 7. 1831 Karl Meisl: Die schwarze Frau. Role: Klapperl.

19. 7. 1831 Josef Kilian Schickh: Die elegante Bräumeisterin [Ele- gantní paní sládková], fraška se zpěvy a tanci, 2 jedn., hudba Adolf Müller. Role: Peter, sluha u paní Pimsové. – Prem. 3. 2. 1830 Thea- ter an der Wien. V Praze hráno německy poprvé při Scholzově hos- tování. Česky 26. 12. 1840 v překladu a lokalizaci Jana Nepomuka Štěpánka jako Zpanštělá sládková z Kačerova aneb Skoč oko nebo zub.

20. 7. 1831 Carl Schikaneder: Die Brieftaube. Role: Hanns, pacholek. – August von Kotzebue: Der Rehbock oder die Schuldlosen Schul dbewussten, veselohra, 3 jedn. Role: Grauschimmel, hraběnčin ná- jemce. – Prem. 1. 4. 1814 Berlín. V Praze německy 18. 9. 1815. Čes- ky jako Srnec aneb Nevinní viníci v překladu Josefa Hýbla 17. 2. 1833.

9. 6. 1837 Karl Meisl: Die schwarze Frau. Role: Klapperl.

11. 6. 1837 Karl Meisl: Die schwarze Frau. Role: Klapperl.

12. 6. 1837 Johann Nestroy: Eulenspiegel oder Schabernack über Scha bernack, fraška se zpěvy, 4 jedn., hudba Adolf Müller. Role: Eulen- spiegel, vagabund. – Prem. 22. 4. 1835 Theater an der Wien. V Praze německy 15. 8. 1835. Česky 21. 1. 1838 v překladu J. K. Tyla jako En‑ špígl aneb Každou chvilku nějaké čtveráctví.

14. 6. 1837 Johann Nestroy: Zu ebener Erde und erster Stock oder die Launen des Glückes, fraška se zpěvy, 3 jedn., hudba Adolf Mül- ler. Role: Damian Stutzel, bratr paní Sepherl, zkrachovalý veteš- ník a nyní pomocník svého švagra. – Prem. 24. 9. 1835 Theater an der Wien. V Praze německy 14. 11. 1835. Česky 16. 5. 1838 v překla- du J. N. Štěpánka jako Při zemi a v prvním poschodí aneb Rozmary štěstí.

15. 6. 1837 Johann Nestroy: Der böse Geist Lumpacivagabundus oder das liederliche Kleeblatt, kouzelná fraška se zpěvy, 3 jedn., hudba Adolf Müller. Role: Zwirn, krejčovský tovaryš (s Franzem Feistman- telem v roli Knieriema). – Prem. 11. 4. 1833 Theater an der Wien. V Praze německy 6. 10. 1833. Česky 1. 2. 1835 jako Zlý duch Lumpaci‑ vagabunuds aneb ludařský trojlist v překladu J. N. Štěpánka.

17. 6. 1837 Friedrich Hopp: Hutmacher und Strumpfwirker oder Die Ahnfrau im Gemeindestadl, lokální fraška se zpěvy, 2 jedn., hudba Adolf Müller. Role: Kloboučník Cyprian Deckel. – Prem. 7. 3. 1837 Theater an der Wien. V Praze poprvé německy při Scholzově hos- tování. Česky 27. 5. 1838 jako Kloboučník a punčochář aneb Pramáti v obecní stodole v překladu J. N. Štěpánka.

49 18. 6. 1837 Friedrich Hopp: Hutmacher und Strumpfwirker. Role: Klo- boučník Cyprian Deckel.

20. 6. 1837 Friedrich Hopp: Die Bekanntschaft im Paradiesgartl, die Entführung auf dem Himmel und die Verlobung im Elysium [Zná- most v Rajské zahradě, únos v Nebi a zasnoubení v Elysiu], lokál- ní fraška se zpěvy, 3 jedn., hudba Julius Hopp. Role: Fabian Laub- frosch. – Prem. 25. 11. 1836 Theater an der Wien; v Praze německy 28. 4. 1837 (v roli Fabiana Laubfrosche Franz Feistmantel). Česky nehráno.

22. 6. 1837 Josef Kilian Schickh: Die Entführung vom Maskenball oder Die ungleichen Brautwerber [Únos z maškarního bálu aneb Nerovní dohazovači], lokální fraška, 3 jedn., hudba Adolf Mül- ler. Role: Sluha Augustin. – Prem. 5. 1. 1835 Theater in der Josef- stadt. V Praze německy 3. 8. 1835. Česky 2. 2. 1839 jako Únos z maš‑ karního bálu v masopustní neděli aneb Jen žádnou špinavost v překladu J. N. Štěpánka.

23. 6. 1837 Johann Nestroy: Eulenspiegel. Role: Eulenspiegel.

27. 6. 1837 Karl Meisl: Peter Stieglitz, kouzelná fraška se zpěvy, 3 jedn., hudba Franz Gläser. Role: Lazebník Peter Stieglitz. – Pre- miéra v květnu 1827, Theater in der Josefstadt. V Praze německy po- prvé při Scholzově hostování. Česky nehráno.

29. 6. 1837 Johann Nestroy: Nagerl und Handschuh oder die Schicksa le der Familie Maxenpfutsch [Karafiát a rukavice aneb Osudy rodiny Maxenpfutschových], „zcela nová parodie často parodované látky“, 3 jedn., hudba Adolf Müller. Role: Poverinus Maxenpfutsch, kapitalista. – Prem. 23. 3. 1832 Theater an der Wien. V Praze německy 22. 3. 1834. Česky nehráno. – Předloha: F. Raimund: Finette Aschen‑ brödel oder Rose und Schuh [Finetta Popelková aneb Růže a střeví- ček], kouzelná hra, hudba Adolf Müller, 1830. Nestroyova hra patří do širší skupiny parodií pohádkových oper o Popelce (Isouard: Cen‑ drillon, ve Vídni 1812, Rossini: La Cenerentola, ve Vídni 1817).

2. 7. 1837 Johann Nestroy: Die beiden Nachtwandler oder Das Notwendige und Überflüssige [Dva náměsíčníci aneb Nutnos- ti a zbytečnosti], fraška se zpěvy, 2 jedn., hudba Adolf Müller. Role: Provazník Sebastian Faden. – Prem: 6. 5. 1836 Theater an der Wien. V Praze německy 2. 7. 1836. Česky nehráno. – Předloha: J. A. Gleich: Maler Klex oder das Notwendige [Malíř Klex aneb Co je nutné], kouzelná hra se zpěvy podle C. A. de Sarazzina Le Néces saire et le Superflu, 1819. 3. 7. 1837 Friedrich Hopp: Hutmacher und Strumpfwirker. Role: Cyprian Deckel.

4. 7. 1837 Johann Nestroy: Robert der Teuxel, parodická kouzel- ná fraška,167 2 (jindy 3) jedn., hudba Adolf Müller. Role: Reimbo- derl, kdysi venkovan, dnes sluha. – Prem. 9. 10. 1833 Theater an der

167 Teuxel, Teixel – čert, ďábel ve vídeňském dialektu, přešlo do citoslovce „fujtajksl“.

50 Wien. V Praze německy poprvé při Scholzově hostování. Česky ne- hráno. – Nestroyova fraška patřila do skupiny her a parodií inspi- rovaných operou G. Meyerbeera a E. Scriba Robert le diable (1831). Další parodii této skupiny vytvořil Nestroy 1834 po premiéře Rau- pachovy činohry Robert der Teufel (1833) a nazval ji Der Zauberer Su‑ phurelectrimagneticophosphoratus und die Fee Walburgiblocksbergisep‑ temtrionalis. Pořadí vzniku těchto her bylo někdy zaměňováno.168 Do téže skupiny patří např. parodie J. K. Schickha Robert der Wau Wau (1833), dále dramatická legenda Karla von Holtei na toto téma a „romantická původní hra“ Charlotty Birch‑Pfeifferové. Raupacho- vo drama přeložil a upravil J. K. Tyl a s hudbou F. Škroupa uvedl 8. 11. 1840.

5. 7. 1837 Albini: Kunst und Natur. Role: Agamemnon Pünktlich.

28. 9. 1839 Wenzel Scholz: Drei Jahre oder Der Wucherer und sein Erbe [Tři roky aneb Lichvář a jeho dědic], lokální komická skica charakterů se zpěvy, 3 jedn., hudba Adolf Müller. Role: Pětačtyřice- tiletý cukrářský učeň Andreas Calmus. – Prem. 15. 5. 1839 Theater an der Wien.169 V pražském představení své hry Scholz nevystoupil, jeho roli hrál Franz Feistmantel.

5. 6. 1842 Karl Meisl: Die schwarze Frau. Role: Klapperl.

7. 6. 1842 Johann Kilian Schickh: Entführung vom Maskenball. Role: Augustin.

8. 6. 1842 Johann Nestroy: Eulenspiegel. Role: Eulenspiegel.

10. 6. 1842 Friedrich Kaiser: Die reiche Bäckerfamilie oder Liebes brief und Wechselbrief [Bohatá pekařská rodina aneb Milostný dopis a směnka], lokální charakteristický obrázek, 2 jedn., hudba Michael Hebenstreit. Role: Faustin. – Prem. 24. 2. 1842 Theater an der Wien. V Praze německy poprvé při Scholzově hostování. Česky nehráno.

12. 6. 1842 Adolf Bäuerle: Die Bürger in Wien. Role: Staberl.

17. 6. 1842 Johann Nestroy: Die verhängnisvolle Faschingsnacht, lo- kální fraška se zpěvy, 3 jedn., hudba Adolf Müller. Role: Tatelhu- ber, pachtýř z venkova. – Prem. 13. 4. 1839 Theater an der Wien. V Praze německy 21. 5. 1839. Česky 21. 2. 1841 jako Osudná masopust‑ ní noc v překladu Václava Filípka Veselovského. – Předloha: Karl von Holtei: Ein Trauerspiel in Berlin, 1837.

19. 6. 1842 Friedrich Hopp: Hutmacher und Strumpfwirker. Role: Cy- prian Deckel.

168 Zaměnil je i recenzent premiéry Nestroyovy frašky ve Wiener Zeitschrift für Kunst, Litera‑ tur, Theater und Mode č. 13, 30. 1. 1834, s. 103–104. 169 Pravděpodobně jediný (nezdařený) Scholzův autorský pokus. Viz recenze Der Humo‑ rist 3, 18. 5. 1839, č. 99, s. 395. O pražském představení píše B [Bernhard Gutt] v Bohemii 12, 1. 10. 1839, č. 118, s. 4.

51 21. 6. 1842 Potpourri ve prospěch Josefa Viléma Grabingera, Scholz jako Disputierhansel (komická scéna Wilhelma Wiesberga), Aga- memnon Pünktlich (Albini: Kunst und Natur) a tanečník parodující Fanny Elsslerovou (cachucha).

22. 6. 1842 Johann Kilian Schickh: Die Entführung vom Maskenball. Role: Augustin.

24. 6. 1842 Ereignisse im Gasthofe zum schwarzen Rosse oder Die selt same Entführung [Události v hostinci U Černého koně aneb Podiv- ný únos], podle Johanna Friedricha Jüngera přepracovala Marie Fi- dy.170 Role: Conrad, číšník. – 20. 1. 1842 Theater an der Wien jako Das Gasthaus zum Weissen Ross oder Die seltsame Entführung. – Předlo- ha: J. F. Jünger: Die Entführung (1792). V jiné verzi hráno také jako Die Launen des Zufalls [Rozmary náhody].171

25. 9. 1844 Karl Meisl: Die schwarze Frau. Role: Klapperl.

26. 9. 1844 Johann Nestroy: Der Zerrissene, fraška se zpěvy, 3 jedn., hudba Adolf Müller. Role: Gluthammer, zámečník. – Prem. 9. 4. 1844 Theater an der Wien. V Praze německy 16. 7. 1844, v rámci Nestroyova hostování. Role: Kapitalista von Lips.172 Česky 9. 2. 1845 jako Rozervanec aneb Živí utopení, Nové divadlo v Růžové ulici, pře- klad Josef Pečírka. Česká včela, 18. 2. 1845: Josef Jiří Kolár měl v roli Lipovského (von Lips) „těžkou úlohu, jelikož Nestroy tento charakter zouplna na své individualnosti založil. P. K. [pan Kolár] hrál ji v charakteru – totiž rozervaně, padaje z jedné manýry do druhé“. V roli Perlíka (Gluthammer) podal Josef Vilém Grabinger „šťast- nou kopii drastického obrazu páně Scholzova v tomto úkolu“.173 –

170 Marie Fidy byla herečka Theater in der Leopoldstadt a Theater an der Wien. Její dramatic- ký pokus ohlašoval Der Adler, 20. 1. 1842: Marie Fidy „má dnes benefici v Theater an der Wien ve frašce, kterou sama sepsala.“ – Der Humorist 6, 22. 1. 1842, č. 16, s. 67 psal: „Nové v této frašce není dobré, dobré není nové. […] Doufáme, že to, co odpadlo z Jüngerova půvabného a lehkého vtipu a bylo nahrazeno hrubostmi, sprostotami a frivolními vtípky, není dílem ženy!“ K Scholzovu výkonu v roli nešťastně zamilovaného sluhy: „Jakou nevyčerpatelnou vis comica musí ten člověk vlastnit!“ 171 Wiener Zeitschrift für Kunst, Literatur, Theater und Mode, 24. 1. 1842, s. 7 píše, že k Jün- gerově hře byl pouze vytvořen jiný závěr prvního dějství, do dialogů propašováno několik sla- boduchých slovních hříček a přidáno několik kupletů. „Pokud takové přepracování poskytuje právo na vlastnictví díla váženého mrtvého, pak nemám co dodat k nonšalanci, s níž se kus na ceduli objevil jako ‚fraška od Marie Fidy‘.“ – V této souvislosti je možné zaznamenat další okolnosti, které naznačují, jakým způsobem příležitostné hry vznikaly. Vídeňský časopis Der Humo‑ rist přinesl ve dvou pokračováních 24. a 25. 2. 1842 novelettu B. Dörfera Die Entführung aus dem „schwarzen Rosse“, odehrávající se v proslulém pražském hostinci U černého koně. V ná- sledujících měsících uvedla scéna Theater an der Wien několikrát dobročinný večer, jehož sou- částí byla mj. komická řada scén a živých obrazů Die Ereignisse im Gasthofe, sestavená Johan- nem Nestroyem, v níž Wenzel Scholz hrál roli vrchního číšníka Konráda. Role číšníka je i ve vý- chozí Jüngerově veselohře Die Entführung. 172 Bohemia ohlašovala už 23. 2. 1844 nový Nestroyův kus, který „má být zcela výtečný“. Po premiéře konstatovala, že v době, kdy je dobrá fraška vzácností, tento nárok Nestroyova novinka nejen splňuje, nýbrž dokonce slibuje, že se udrží v repertoáru (Bohemia 21. 7. 1844). Fraš- ku uváděly brzy s úspěchem kočovné společnosti, jak lze soudit např. z oznámení z Jindřichova Hradce, v němž se „ředitel Knispel žádá, aby před svým odjezdem do Budějovic dával Lortzin- govu operu Zar und Zimmermann [Car a tesař] a rovněž Nestroyova fraška Der Zerissene by byla s vděčností přijata“, Neuhauser allgemeiner Anzeiger, 6. 10. 1844. 173 Bohemia převzala až po tomto provedení, ve vydání z 25. 2. 1845, zprávu vídeňského listu Der Sammler, že „Nestroyova fraška Der Zerrissene je přeložena do češtiny pod názvem 52 Předloha: Félix‑Auguste Duvert a Augustin Théodore de Lauzan- ne: L’homme blasé, vaudeville, 1843.

27. 9. 1844 Johann Nestroy: Einen Jux will er sich machen, fraška se zpěvy, 3 jedn., hudba Adolf Müller. Role: Čeledín Melchior. – Prem. 10. 3. 1842 Theater an der Wien. V Praze německy 20. 7. 1842 při Nestroyově hostování. Česky poprvé 29. 12. 1844 jako Chce mít švandu v překladu Klementa P. Pünera, později jako … si pořádně zařádit / Kroutílek si zařádí / Pan společník řádí / Chce mít svou švan‑ du aneb Kupečtí mládenci v hlavním městě. – Předloha: John Oxen- ford: A Day Well spent, 1835. Nepřímou souvislost s touto Nestroyo- vou fraškou má povídka Wolfganga Adolfa Gerleho s názvem Ei‑ nen Jux will er sich machen oder Frühstück und Liebe, vydávaná na po- kračování v Bohemii 1843. – Řada adaptací Nestroyova textu pochá- zí z nové doby: Thorton Wilder: The Merchant of Yonkers (1938), pře- pracováno jako The Matchmaker (1955); tato verze posloužila Jerry Hermanovi jako východisko muzikálu Hallo Dolly (1964). Česká tra- dice pokračovala v adaptaci Voskovce a Wericha … si pořádně zařá‑ dit (17. 10. 1928, divadlo Adria).

28. 9. 1844 Josef Kilian Schickh: Die Entführung vom Maskenball. Role: Augustin.

13. 9. 1845 Karl Meisl: Die schwarze Frau Role: Klapperl.

14. 9. 1845 Friedrich Kaiser: Der Zigeuner in der Steinmetzwerkstatt, obraz ze života, 2 jedn., hudba Adolf Müller. Role: Statkář Mol- lich (Scholz), kaprál husarů Horgosz (Grois). – Prem. 23. 10. 1841 Theater an der Wien (Der Zigeuner in der Steinmetzwerkstätte). V Pra- ze německy 26. 12. 1841. Česky 10. 4. 1842 jako Cikán v kamenické díl‑ ně v překladu J. N. Štěpánka.

15. 9. 1845 Johann Nestroy: Lumpacivagabundus. Role: Zwirn (Scholz), Knieriem (Grois).

17. 9. 1845 Friedrich Kaiser: Stadt und Land, oder der Viehhändler aus Oberösterreich [Město a venkov aneb Obchodník s dobytkem z Horních Rakous], obraz ze života, 2 jedn. Role: Faustin (Scholz), Sebastian (Grois). – Prem. 10. 8. 1844 Theater in der Leopoldstadt. V Praze německy poprvé při Scholzově hostování. Česky 26. 4. 1846 jako Bratr honák aneb Venkované v hlavním městě v překladu Jana Kaš- ky Zbraslavského. – Předloha: Émile Souvestre: Le Riche et le Pau‑ vre, 1836.

19. 9. 1845 Friedrich Kaiser: Stadt und Land. Role: Faustin (Scholz), Sebastian (Grois).

Rozervanec aneb Živí utopení“. V téže době sliboval ředitel Joseph Lutz uvedení tohoto kusu se svou společností v Litoměřicích, viz Bohemia 28. 2. 1845. – Fraška nemá nic společného s po- vídkou Rozervanec Josefa Kajetána Tyla (1840), jejíž hlavní postavou je Karel Hynek Mácha.

53 20. 9. 1845 Friedrich Kaiser: Der Zigeuner in der Steinmetzwerkstatt. Role: Mollich (Scholz), Horgosz (Grois).

29. 6. 1846 Friedrich Kaiser: Der Zigeuner in der Steinmetzwerkstatt. Role: Mollich (Scholz), Horgosz (Grois).

30. 6. 1846 Johann Nestroy: Der Zerrissene. Role: Glutham- mer (Scholz), Krautkopf (Grois). – [Johann Gabriel Seidl]: Alpen szene „‘s letzte Fensterln“174. Scéna se zpěvy. Role: Mattheis (Grois).

1. 7. 1846 [Johann Gabriel Seidl]: Alpenszene „‘s letzte Fensterln“. Role: Mattheis (Grois). – Friedrich Kaiser: Stadt und Land. Role: Faustin (Scholz), Sebastian (Grois).

3. 7. 1846 Johann Gabriel Seidl: Drei Jahren nach‘m letzten Fen sterln. Role: Mattheis (Grois). –Nestroy: Eulenspiegel. Role: Eulen- spiegel (Scholz), Nazi (Grois).

5. 7. 1846 Friedrich Kaiser: Stadt und Land. Role: Faustin (Scholz), Sebastian (Grois).

11. 7. 1846 Johann Nestroy: Eulenspiegel. Role: Eulenspiegel (Scholz), Nazi (Grois). – Alpenszene Drei Jahren nach’m letzten Fensterln. Role: Mattheis (Grois).

12. 7. 1846: Johann Nestroy: Lumpacivagabundus. Role: Zwirn (Scholz), Knieriem (Grois).

29. 7. 1847 [Johann Gabriel Seidl]: Alpenszene „‘s letzte Fensterln“. Role: Mattheis (Grois). – Friedrich Kaiser: Stadt und Land. Role: Faustin (Scholz), Sebastian (Grois).

30. 7. 1847 [Johann Gabriel Seidl]: Alpenszene „‘s letzte Fensterln“. Role: Mattheis (Grois). – Johann Nestroy: Eulenspiegel. Role: Eu- lenspiegel (Scholz), Nazi (Grois).

31. 7. 1847 Friedrich Kaiser: Der Zigeuner in der Steinmetzwerkstatt. Role: Mollich (Scholz), Horgosz (Grois).

174 Lokální scény vznikaly a šířily se rozmanitě. U scénky „‘s letzte Fensterln“ se v dobovém tisku (mylně) objevuje jako autor také Karl Meisl. (V Praze autor nebyl uveden.) Navazovalo po- kračování Drei Jahren nach’m letzten Fensterln (v Praze 11. 7. 1846), už s uvedením Seidlova autorství. Autor hudby (úprav) Ferdinand Lachner v Praze rovněž nebyl zmiňován. Scénky tohoto typu tvořil také Alexander Baumann, např. Das Versprechen hinterm Herd [Slib za pecí], výstup opatřený „ národními zpěvy“, viz Wochen‑Bulletin der Linzer‑Bühnen, 13. 10. 1849, či s‘Lorle im Schwarzwald, kde se jako autor uvádí Baumann nebo August Wilhelm Wages (k zá- měnám autorů scének docházelo často). Zmíněný linecký divadelní list označil Baumanna za Seidlova napodobitele. Podobné výstupy s lokálním koloritem měly svou popularitu, např. 10. 11. 1833 ve Stavovském divadle zpívala hostující drážďanská zpěvačka scény Appencell‑ ská pastýřka (Le ranz‑des‑vâches d‘Appenzell, 1828) a Švejcarský pacholík (pravděpodobně Romance suisse) Giacoma Meyerbeera a Eugèna Scribe. Výstupy našly místo i na české scéně, Roku 1833 pak zpívala Jenny Lutzer podobnou (či totožnou?) skladbu (Bohemia 3. 12. 1833 ji uvádí jako Appenzeller Kuhreigen) poprvé česky. Recenzent chválí „dokonalý projev, odpoví- dající švýcarskému charakteru“. Ve Wienbibliothek je zachována pod týmž názvem Appenzel‑ ler Kuhreigen instrumentace Adolfa Müllera z roku 1834.

54 4. 9. 1850 Friedrich Kaiser: Stadt und Land. Role: Faustin (Scholz), Sebastian (Grois).

5. 9. 1850 Friedrich Kaiser: Junker und Knecht [Mladý šlechtic a pacholek], původní charakteristický obraz se zpěvy, 2 jedn., hudba C. F. Stenzel. Role: Zámecký inspektor Grimmig (Scholz), drvo- štěp Michel (Grois). – Prem. 3. 6. 1850 Theater in der Leopoldstadt. V Praze německy 29. 6. 1850.

6. 9. 1850 Friedrich Kaiser: Mönch und Soldat, charakteristický obraz se zpěvy, 3 jedn., hudba Michael Hebenstreit. Role: Nájemce Frohberger (Scholz), Drvoštěp Hauer (Grois). – Prem. 6. 10. 1849 Theater in der Leopoldstadt. V Praze německy 11. 11. 1849. Česky 27. 1. 1850 jako Kněz a voják aneb Bitva u kláštera skalického v překla- du J. K. Tyla.175

7. 9. 1850 Friedrich Kaiser: Der Zigeuner in der Steinmetzwerkstatt. Role: Mollich (Scholz), Horgosz (Grois).

24. 7. 1852 Johann Nestroy: Mein Freund [Můj přítel], fraška se zpě- vy, předehra a 3 jedn., hudba Carl Franz Stenzel. Role: Schippl, po- mocník ve veřejné knihovně (Scholz), Hochinger, zedník (Grois). – Prem. 4. 4. 1851 Carltheater Wien. V Praze německy 14. 6. 1851. Čes- ky nehráno. – Předlohy: Michael Masson: Albertine (franc. ro- mán, 1838, německy 1846); Boulé – Rimbaut – Dupré: Émery le né‑ gociant, drama, 1842).

25. 7. 1852 Johann Nestroy: Lumpacivagabundus. Role: Zwirn (Scholz), Knieriem (Grois).

26. 7. 1852 Friedrich Kaiser: Verrechnet! Oder Der Bettler und sein Erbe [Zúčtováno! Aneb Žebrák a jeho dědic], charakteristický obraz, 3 jedn., hudba Carl Binder. Role: Brickmann, inspektor na statku (Scholz), Lois (Grois). – Prem. 5. 6. 1851 Carltheater, V Praze po- prvé 20. 6. 1852.

175 Nové nastudování Mnicha a vojáka v Theater in der Leopoldstadt roku 1859 bylo zaká- záno. Fremden‑Blatt připomněl kauzu o dva roky později. Hned následujícího dne po premié- ře, která se konala 21. června a byla „ve vyprodaném divadle provázena demonstrativními ova- cemi“, se u kardinála arcibiskupa Rauschera „ohlásila deputace, která protestovala proti další- mu uvádění hry a žádala, aby kardinál zakročil“. Kardinál přislíbil, že „zesměšňování nábožen- ství a kněží v žádném případě nestrpí“. K reprízám nedošlo, „aniž se sdělily skutečné důvody“ a listy, které chtěly informaci zveřejnit, „obdržely dle tehdejších zvyklostí pokyn, aby sdělení ‚vy- pustily‘“. S dvouletým zpožděním bylo zdůvodnění stažení inscenace zveřejněno. Viz Fremden ‑Blatt, 18. 2. 1861. Recenze českého uvedení v Praze roku 1863 označila hru za „tak křikla- vě nepravdivý obraz ze života, že Kaiser jistě neviděl nikde v životě originálu. Sprostá komika uprostřed scén smutných […] a nyní již úplně překonaná tendence [činí podobné kusy] nezá- živnými.“ (Značka -ř‑, Národní listy, 27.5.1863) Hra přitom měla zřetelnou politickou tendenci, která se dočkala komentáře i v Praze: „Šlechta česká (?) odbývá schůze, v nichž se radí, jak by zařídila agitaci pro udržení konkordátu, […] béře si lóže v německém divadle, do nichž ale nejde, aby svou nepřítomností demonstrovala při provozování svobodomyslného kusu Mnich a voják. V českém divadle mimo rodinu hraběte Schönborna českého šlechtice a ještě méně českou šlechtičnu sotva kdy uzříš.“ Svoboda 1, 10. 11. 1867, č. 14, s. 426. – Roku 1872 byla hra uvedena v Zimním divadle na Smíchově v Eggenbergu pod titulem Mnich a voják aneb Bitva u Skalice (anonce Národní listy 21. 12. 1872).

55 27. 7. 1852 Friedrich Kaiser: Der Zigeuner in der Steinmetzwerkstatt. Role: Mollich (Scholz), Horgosz (Grois).

28. 7. 1852 Johann Nestroy: Kampl, fraška se zpěvy, 3 jedn., hudba Carl Binder. Role: Gabriel Brunner, kancelářský sluha na penzi (Scholz), Bernhard Brunner, zámečník, jeho bratr (Grois). – Prem. 29. 3. 1852, Carltheater. V Praze německy 9. 7. 1852 v rámci Ne- stroyova hostování. Česky nehráno. – Předloha: Eugène Sue: L’Or‑ gueil, román, 1848.

29. 7. 1852 Friedrich Kaiser: Stadt und Land. Role: Faustin (Scholz), Sebastian (Grois).

30. 7. 1852 Johann Nestroy: Kampl. Role: Gabriel Brunner, kancelář- ský sluha na penzi (Scholz), Bernhard Brunner, zámečník (Grois).

3. 8. 1853 Friedrich Kaiser: Eine Posse als Medizin [Fraška jako lék], původní fraška, 3 jedn. Role: Sebastian Weißmann, obchod- ník s obilím a moukou (Scholz), Michael Weißmann (Grois). – Prem. 6. 12. 1849 Theater in der Leopoldstadt. V Praze německy 4. 5. 1850. Česky nehráno.

5. 8. 1853 Friedrich Kaiser: Eine Posse als Medizin. Role: Sebastian Weißmann (Scholz), Michael Weißmann (Grois).

6. 8. 1853 Johann Nestroy: Der gemütliche Teufel oder die Geschichte vom Bauer und von der Bäuerin [Přátelský čert aneb Příběh o sedlá- kovi a selce], kouzelná hra se zpěvy a tanci, 1 jedn., hudba Carl Bin- der. Role: Belzebub (Scholz), Sedlák (Grois). – Prem. 20. 12. 1851 Carltheater. V Praze poprvé německy při Scholzově hostování. Čes- ky nehráno. – Předloha: Lidová pohádka. – Karl Meisl: Die schwar‑ ze Frau. Role: Klapperle.

8. 8. 1853 Friedrich Kaiser: Erschossen und lebendig [Zastřelený a živý], fraška se zpěvy, 2 jedn., hudba Franz von Suppé. Role: To- bias, sluha (Scholz), Hitzberg (Grois). – Prem. 10. 6. 1850 Carlthea ter.176 V Praze poprvé německy při Scholzově hostování. Česky ne- hráno. – Podle neuvedené franc. předlohy.

9. 8. 1853 Friedrich Kaiser: Die zwei Pistolen oder Erschossen und leben‑ dig. Role: Tobias, sluha (Scholz), Hitzberg (Grois).

10. 8. 1853 Josef Kilian Schickh: Entführung vom Maskenball. Role: Augustin (Scholz). – Alois Grois: Da Aug‘schmiadi, landliga G‘spas [Napálený, venkovský špás], scéna. (Grois).

11. 8. 1853 Johann Nestroy: Lumpacivagabundus. Role: Zwirn (Scholz), Knieriem (Grois).

176 Fremden‑Blatt 11. 6. 1850: „V Kaiserově přepracování může být za zdařilou označena je- dině role pana Scholze, který měl opět jednou příležitost uplatnit pro pobavení publika svou naivně barokní komiku.“

56 12. 8. 1853 Friedrich Kaiser: Eine Posse als Medizin. Role: Sebastian Weißmann (Scholz), Michael Weißmann (Grois).

13. 8. 1853 Friedrich Hopp: Hutmacher und Strumpfwirker. Role: Cy- prian Deckel (Scholz), Igelsisch (Grois).

9. 7. 1854 Johann Nestroy: Theaterg’schichten durch Liebe, Intri gue, Geld und Dummheit [Divadelní historky o lásce, intrikách, penězích a hlouposti], fraška se zpěvy, 2 jedn., hudba Carl Binder. Role: Sebastian Stößl, lékárník a vrchní radní v malém provinčním městě (Grois), Schofel, koncesovaný divadelní ředitel (Scholz). – Prem. 1. 2. 1854 Carltheater. V Praze poprvé německy při Scholzo- vě hostování. – Předloha: Alexandre Dumas: Olympe de Clèves, ro- mán, 1852.

10. 7. 1854 Johann Nestroy: Theaterg’schichten. Role: Sebastian Stößl (Grois), Schofel (Scholz).

11. 7. 1854 Johann Nestroy: Theaterg’schichten. Role: Sebastian Stößl (Grois), Schofel (Scholz).

12. 7. 1854 Friedrich Kaiser: Eine Posse als Medizin. Role: Sebastian Weißmann (Scholz), Michael Weißmann (Grois).

14. 7. 1854 Friedrich Kaiser: Eine Posse als Medizin. Role: Sebastian Weißmann (Scholz), Michael Weißmann (Grois).

15. 7. 1854 Friedrich Kaiser: Mönch und Soldat. Role: Simon Frohber- ger (Scholz), Hauer (Grois).

16. 7. 1854 Friedrich Kaiser: Mönch und Soldat. Role: Simon Frohber- ger (Scholz), Hauer (Grois).

17. 7. 1854 Johann: Nestroy: Mein Freund. Role: Schipper, pomocník v knihovně (Scholz), Hochinger, zedník (Grois).

18. 7. 1854 Friedrich Kaiser: Mönch und Soldat. Role: Simon Frohber- ger (Scholz), Hauer (Grois).

19. 7. 1854 Friedrich Kaiser: Der Zigeuner in der Steinmetzwerkstatt. Role: Mollich (Scholz), Horgosz (Grois).

21. 7. 1854 Friedrich Kaiser: Mönch und Soldat. Role: Simon Frohber- ger (Scholz), Hauer (Grois).

22. 7. 1854 Friedrich Kaiser: Alm‑Friedl [Béďa z pastviny], cha- rakteristický obraz, 2 jedn., hudba Carl Binder. Role: Pomer, soudce (Scholz), Alm‑Friedl, nevlastní syn v rodině (Grois). – Prem. 22. 1. 1852 Carltheater (dáváno pouze 3×). V Praze poprvé ně- mecky při Scholzově hostování.

23. 7. 1854 Friedrich Kaiser: Alm‑Friedl. Role: Pomer (Scholz), Alm ‑Friedl (Grois).

57 24. 7. 1854 Friedrich Kaiser: Alm‑Friedl. Role: Pomer (Scholz), Alm ‑Friedl (Grois).

25. 7. 1854 Friedrich Kaiser: Stadt und Land. Role: Faustin (Scholz), Sebastian Hochfeld (Grois).

26. 7. 1854 Josef Kilian Schickh: Hutmacher und Strumpfwirker. S ohňostrojem k svátku sv. Anny.)

27. 7. 1854 Friedrich Hopp: Hutmacher und Strumpfwirker. Role: Cy- prian Deckel (Scholz), Igelsisch (Grois). S ohňostrojem.

23. 6. 1855 Johann Nestroy: Einen Jux will er sich machen. Role: Mel- chior (Scholz).

24. 6. 1855 Johann Nestroy: Eulenspiegel. Role: Eulenspie- gel (Scholz).

25. 6. 1855 Johann Nestroy: Der Zerrissene. Role: Glutham- mer (Scholz).

26. 6. 1855 Johann Nestroy: Eulenspiegel. Role: Eulenspie- gel (Scholz).

27. 6. 1855 Friedrich Kaiser: Verrechnet! Oder Der Bettler und sein Erbe. Role: Brickmann (Scholz).

28. 6. 1855 Friedrich Kaiser: Ein Lump [Darebák], původní fraška se zpěvy, 3 jedn., hudba Carl Binder. Role: Klöps, obecní radní. – Prem. 17. 6. 1852 Carltheater. V Praze německy 20. 11. 1851.

29. 6. 1855 Friedrich Kaiser: Junker und Knecht. Role: Zámecký inspektor Grimmig (Scholz).

30. 6. 1855 Josef Kilian Schickh: Entführung vom Maskenball. Role: Augustin (Scholz).

2. 7. 1855 Johann Nestroy: Eulenspiegel. Role: Eulenspiegel (Scholz).

6. 6. 1857 Friedrich Kaiser: Zwei Testamente [Dvě závěti], charakte- ristický obraz se zpěvy, 3 jedn., hudba Carl Binder. Role: Baltha- sar (Scholz). – Prem. 13. 9. 1855 Carltheater. V Praze poprvé němec- ky patrně při Scholzově hostování.

7. 6. 1857 Friedrich Kaiser: Eine Posse als Medizin – Role: Sebastian Weißmann (Scholz).

9. 6. 1857 Anton Bittner: Tostl, komická scéna se zpěvy. Role: Se- bastian Tostl, chudý tkadlec.177 – Prem. 25[?]. 10. 1855 Carltheater. –

177 „Poslední dvě jednoaktové novinky Carlova divadla vlastně žádné novinky nebyly. Tostl je do Rakouska přeložený Nante Strumpf [viz komentář k Beckmannovi a Eckensteher Nan‑ te], táž šablona jen s jinak umístěnými slabými vtipy.“ Autorem druhé aktovky Wem gehört die Frau [Komu patří ta žena], jejíž hodnocení nedopadlo lépe, byl Theodor Flamm. Blätter für

58 Anton Bittner: Eulenspiegel als Schnipfer [Enšpígl podvodníček],178 fraška, 1 jedn., hudba Carl Binder. Role: Eulenspiegel (Scholz). – Prem. 21. 1. 1857 Carltheater. V Praze poprvé německy při Scholzo- vě hostování.

10. 6. 1857 Anton Bittner: Tostl. Role: Sebastian Tostl (Scholz). – An- ton Bittner: Eulenspiegel als Schnipfer. Role: Eulenspiegel (Scholz).

13. 6. 1857 Moritz Morländer: Der Ecksitz im Parterre [Krajní sedadlo v parteru], fraška se zpěvy, 3 jedn., hudba Carl Binder. Role: Schneckenberger, ohňostrůjce (Scholz). – Prem. 28. 3. 1857 Carltheater. V Praze poprvé při Scholzově hostování.

14. 6. 1857 Johann Nestroy: Tritschtratsch, lokání fraška se zpěvy, 2 jedn., hudba Adolf Müller. Role: Tratschmiedel (Josef Riener). – Prem. 20. 11. 1833 Theater an der Wien [bez Scholze]. V Praze ně- mecky 9. 8. 1842 v rámci hostování Johanna Nestroye. Česky v úpra- vě Emanuela Züngela Treperendy, 3. 5. 1874 v Aréně Na Hradbách.179 – Předloha Louis Angely: Klatschereien. – Moritz Morländer: Der Ecksitz im Parterre. Role: Schneckenberger.

16. 6. 1857 Johann Nestroy: Lumpacivagabundus. Role: Zwirn (Scholz), Knieriem (Josef Riener).

17. 6. 1857 Johann Nestroy: Der Zerrissene. Role: Gluthammer (Scholz).

19. 6. 1857 Friedrich Hopp: Hutmacher und Strumpfwirker. Role: Cy- prian Deckel (Scholz), Baldrian Zwickel (Riener).

20. 6. 1857 Johann Nestroy: Unverhofft [Nepředvídaně], fraška se zpěvy, 3 jedn., hudba Adolf Müller. Role: Walzl, továrník (Scholz), Rienerova role není uvedena, pravděpodobně převzal Nestroyova von Lediga, soukromníka. – Prem. 23. 4. 1845 Theater an der Wien. V Praze 15. 8. 1845 při hostování Johanna Nestroye. – Předloha: Ba- yart a Dumanoir: Boquillon à la recherche d’un père, vaudeville, 1845.

21. 6. 1857 Johann Nestroy: Die verhängnisvolle Faschingsnacht. Role: Tatelhuber.

Musik, Theater und Kunst, 26. 10. 1855. „Tostl má být komická scéna, ale ve skutečnosti je to plytkost ze starých ‚špásů‘ a otřepaných hádanek, která však díky drastické hře pana Scholze dobře pobavila.“ Der Humorist, 28. 10. 1855. 178 Schnipfer – mazaný chlapík, ale také „syn, který tahá z otce peníze“, žebrák (vídeňský dialekt). 179 Doplňujeme údaj ve sborníku Fidlovačka aneb Cokoli chcete (viz ref. 81), kde je na s. 210 uvedeno, že se česky tato fraška nehrála.

59 Die schwarze Frau. Parodierende Posse mit Gesang in 3 Akten, von Karl Meisl, Musik Adolph Müller. Divadelní cedule představení ve Stavovském divadle 25. června 1831. Sbírka Národního muzea, H6C‑17523. Vybrané kritiky Scholzových pražských vystoupení

Během let 1831–1857, v nichž dokumentujeme Scholzova pražská hostování, změnil list Bohemia třikrát svůj název. 1830–1832 vy- cházel jako Bohemia, oder Unterhaltungsblätter für gebildete Stän‑ de, 1832– 1846 jako Bohemia, ein Unterhaltungsblatt, od roku 1846 byl název zjednodušen na pouhé označení Bohemia. V bibliografických odkazech tedy uvádíme pouze název Bohemia s příslušným roční- kem, datem a číslem. Další listy jsou uváděny datem, včetně vídeň- ských tiskovin, s výjimkou těch, u nichž by pouhé datum k identi- fikaci nestačilo. V obsazení her ponecháváme v originálním znění obtížně přeložitelná jména, jež představují většinou slovní hříčku, případně doplňujeme vysvětlivku. Jména osob, pro něž existuje čes- ký ekvivalent, uvádíme česky. Názvy her jsou citovány v originále, v přeloženém textu je používán běžný český název nebo nově vytvo- řený překlad. Místa textů, kde je doslovná citace shrnuta do struč- né informace o obsahu sdělení, jsou vyznačena hranatými závorka- mi, všeobecná informace je odlišena velikostí písma a odsazením. Do výběru jsou zahrnuty kritiky her uváděných v Praze jako novinky, a to ty, jež vzbudily mimořádnou pozornost (ať už v pozitiv- ním nebo negativním smyslu), případně takové, které vyvolaly úva- hy o problému frašky jako žánru a o komickém herectví. Pokud není součástí recenze shrnutí děje hry, jež je nutné pro po- rozumění kritickému názoru, doplňujeme menším písmem stručný obsah. V několika případech považujeme za nutné umístit vysvětlu- jící informace menším písmem přímo k textu příslušné kritiky, nikoli do obvyklé poznámky pod čarou.

25. 6. 1831 Karl Meisl: Die schwarze Frau. – 26. 6. 1831 Ferdinand Ra- imund: Der Diamant des Geisterkönigs. Stavovské divadlo. – Bohemia 4, 28. 6. 1831, č. 76 (nepodepsáno).

[Obsah děje Schwarze Frau, pozn. aut.]: Hra je dvojnásobnou paro- dií, na Belliniho operu Bílá paní a na maloměstské poměry. Odehrá- vá se ve fiktivním provinčním městečku Gänsewitz. Hlavní hrdin- kou je Nanetta, která v městečku straší v podobě Černé paní se zá- měrem překazit plány svého pěstouna, čtvrtníka Haberstroha, kte- rý chce získat její rodný dům. Díky bezděčné „reklamě“, kterou stra- šidlu dělá přihlouplý radní sluha Klapperl, stoupá její popularita. Náhodný příchozí dobrodruh Georgel je jediný, kdo je ochoten se ujmout kmotrovství synka hostinského Sperbera (z obyvatel města

61 nikdo převzít kmotrovství nechce, protože znamená výdaje, zato na hostinu při křtinách přijdou všichni). Černá paní vyzve Sperbera k noční schůzce, místo něj se však dostaví Georgel, zvědavý na stra- šidlo. Černá paní ho žádá, aby se zúčastnil dražby Nanettina rodné- ho domu, která se má konat následujícího dne, a aby dům vydražil; slíbuje mu za to bohatství a dívku, na niž nemůže zapomenout. Ge- orgel skutečně vyfoukne při licitaci dům před nosem Haberstroho- vi. Jenže – kde má teď vzít peníze? Znovu se objeví Černá paní, za- platí za Georgela dům, a dá se poznat. Peníze jsou z pokladu, kte- rý Nanettin otec v domě ukryl. Její lest zároveň vmanévruje světáka Georgela do manželského přístavu. Poté, co v Allgemeine Theaterzeitung bylo už 23. června180 možno číst, že pan Scholz zahájil cyklus svých pohostinských rolí Klapper- lem v Černé paní, učinil to tento renomovaný komik 25. června sku- tečností. Dům byl ve všech prostorách naplněn diváky, kteří touži- li se smát, a pan Scholz tak dokonale potvrdil očekávání, jaké mezi námi vyvolala jeho příznivá pověst, že nikdy ze scény neodešel bez hlučného potlesku. Každý z jeho výroků a žertů měl za následek všeobecný halasný smích, ba část diváků vůbec nedovolila ostatním se sdostatek vysmát, jen aby nepřišli ani o slabiku z anekdot a nápa- dů, které pan Scholz pronášel, aniž by se hnul z místa nebo pohnul svaly v obličeji. Po druhé scéně vydráždil pan Scholz bránice tak, že už stačil jeho pouhý pohled stranou, aby vyvolal smích. Vzpomí- nám si jedině na hostování pana Carla s podobným účinkem komic- ké síly; a protože se nezdá, že by role Klapperla v původní podobě slibovala příliš efektů a pan Scholz používá ve své neodolatelné komice jen málo prostředků, musíme jej, co se týče fantazie a herectví, považovat za pravého umělce. Pokud si někdo myslí, že pro jeho velice zábavný výkon je charakteristický klid, suchopárnost a vážnost, s nimiž vyslovuje nejúdernější myšlenky jako nejobyčejnější slovní obraty, pak označil pouze negativní stránku hodnoty jeho komič- na. Pan Scholz se má ostatně na pozoru, aby jádro žertu servíroval na přehnaně pestré míse nějaké grimasy nebo zkreslenou artikula- cí. Jenže ten, kdo by chtěl napodobit jeho rozkročený postoj, visí- cí paže, neměnný výraz tváře a jeho suchou, monotónní deklamaci, by byl efektem velmi zklamán. Pan Scholz vidí ve jmenovaných prostředcích jen základní znak komického charakteru, jak ho na- črtl básník, a k dokonalému obrazu ho dovede sám. A může zved- nout ruku nebo ji nechat klesnout, mluvit pod vousy nebo přidat na hlase, každý detail se objevuje v nezbytné souvislosti s individu- ální náladou či duševním hnutím radního sluhy Klapperla. Hádan- ky, které dává čtvrtníkovi,181 anekdoty z vojenské dráhy a z domácí- ho života, hloupé otázky a vykutálené nebo drsné repliky, jimiž pan Scholz nutí ke smíchu, jsou v každém případě vymyšleny a podány tak, jak mohou napadnout jen takového Klapperla, a jen k němu se

180 „Oblíbený komik c.k. privilegovaného Theater an der Wien pan Scholz dorazil do Prahy a zahájil své hostování Klapperlem v Černé paní.“ Allgemeine Theaterzeitung und Original‑ blatt für Kunst, Literatur, Mode und geselliges Leben, 23. 6. 1831. V téže rubrice je oznámení, že pražský herec Franz Feistmantel bude hostovat ve Vídni. 181 Viz ref. 63.

62 hodí. Pan Scholz nepřekročí žádným vtipem linii pevně vykreslené- ho obrazu charakteru, a v sebeovládání je tak vynikající, jako by stál modelem k portrétu, takže hned v první scéně propadneme dojmu, že jsme se už v životě nějakému podobnému subjektu museli smát. Protože celá postava, jak ji pan Scholz podává, je směšná od hlavy k patě, nepotřebuje se vůbec starat o pomocné prostředky těch vtipálků, kteří chtějí dělat komické ještě komičtějším. Upřímnost a sebeuspokojení, založené na Klapperlově hlouposti a indolen- ci, prosvítají v podání pana Scholze každou jednotlivostí jako folií, a hněv, který ho popadá, když je ze svého klidu vyveden, se zhrou- tí pod vlastním břemenem, sotva se zdvihl. Při tom všem dokáže pan Scholz Klapperla vykreslit jako z gruntu poctivého chlapíka a je to v tomto případě scéna s Georgesem,182 když ho chce z pověře- ní starosty odvrátit od koupě, a pak rozmrzelost nad spády čtvrtní- ka a rezignace na místo, které jsou pravými vrcholy celkově výtečné- ho výkonu. K velkému obveselení publika zazpíval pan Scholz dvě velice komické árie hlasem, jakého bychom se nenadáli u žádného srovnatelného tenora. První byla pro svůj malý tónový rozsah sku- tečně bravurní kousek a vzor komicko‑dramatického přednesu. Po obou těchto výstupech, jakož i po prvním a posledním dějství byl pan Scholz bouřlivě vyvoláván. Vskutku skvěle ho podpořili slečny Nina Gnedová a Schikanederová a pánové Schikaneder a Spiro; jen škoda, že posledně jmenovaný v posledním dějství zpíval falešně. Dalšího dne, tedy 26. června, ohlašovala cedule, že bude uveden Diamant krále duchů. Množství repríz, které tato kouzelná hra zde i všude jinde zažila, a možná také okolnost, že role Longima- na už sama o sobě slibovala málo zábavy, zapůsobily ne právě pří- znivě na návštěvu. Představení však patřilo stále ještě k těm lep- ším a pro většinu přítomného publika mohlo být jen zajímavé vidět pana Feistmantela [Eduard] spolu s cenným hostem. Pan Scholz dával sice Longimana po svém stejně výtečně jako Klapperla, také dokázal opatřit zábavný obrázek několika originálními rysy, jenže povaha role mu neposkytla tak široký hrací prostor, v jakém se za bouřlivého aplausu pohyboval předchozího večera. Nadto i výkon pana Feistmantela postrádal dobrý díl obvyklé svěžesti a pohyblivosti, snad také proto, že mu nestála po boku dřívější představitelka Mariandl [Nina Gned]. Pokud vynechám pány Scholze a Feistman- tela – a také proto, že pódium bylo sice výtečně postaveno, ale ma- šinérie až příliš často selhávala – bylo představení samo, včetně orchestru, tak vlažné a nudné, že takové provedení Diamantu krále du‑ chů nepamatuji. Protože pan Scholz našemu publiku tolik slibuje, chceme doufat, že právě vyslovená výtka bude v průběhu jeho hos- tování nejen první, ale také poslední.

28. 6. 1831 Karl Meisl: Othellerl, der Mohr von Wien oder Die geheilte Eifersucht, hudba Ignaz Schuster. Theodor Hell: Der Weiberfeind in der Klemme. – 2. 7. 1831 Gottfried von Dreger: Tivoli, hudba Adolf

182 Role v Maislově frašce je označena vídeňskou koncovkou Georgel (také Görgel), v recenzi stojí Georges.

63 Müller. – 3. 7. 1831 Karl Meisl: Die schwarze Frau. Stavovské divadlo. – Bohemia 4, 5. 7. 1831, č. 80 (nepodepsáno).

Poté co pan Scholz 28. předchozího měsíce [června] bavil publikum jako Cassio v Mouřenínu z Vídně a jako Lassenius v Hofmistro‑ vi v bryndě,183 zabránila mu churavost dodržet cyklus pohostinských vystoupení tak, jak to oznamoval týdenní repertoár pražských novin. Konečně se 2. července objevil v novince. V jeho prospěch se dávala původní fraška se zpěvy o třech dějstvích Tivoli od G. B. Dre- gera184 s hudbou Adolfa Müllera. Když pan divadelní ředitel Carl před dvěma lety hostoval v Pra- ze185 a (pokud se nemýlím) v deseti večerech vyvolával pozdviže- ní, zvolil narychlo ke svému příjmu Tanečního mistra Pauxela186 a divadlo nacpané k prasknutí tak málo rozlišilo výtečné podání titul- ní role od nesnesitelné nudy zvolené frašky, že na konci předsta- vení velmi sporý potlesk umlčelo energické syčení. Že se tato scé- na 2. července neopakovala, si dokážu vysvětlit jen tím, že byl ješ- tě stále v čerstvé paměti Klapperl pana Scholze, svého druhu jedi- nečný výkon, a také jsme od jisté doby uvykli považovat nové frašky a ubíjení času za výrazy s týmž významem. Neboť Tivoli je a zůstane i s nejskvělejší výpravou neodpustitelným rizikem a zkouškou trpě- livosti publika. A když pominu pana Scholze, bylo provedení v kaž- dém ohledu tak hluboko pod vší kritiku, že se nemohu upamatovat na nic horšího. „V meziaktích a na konci“, stálo na ceduli, „budou provedeny německé tance, valčíky a ländlery pana Strauße.“ Do- mnívám se, že orchestr nabídl víc, než oznámení slibovalo, neboť si matně vzpomínám, že jsem slyšel také polonézu a kvapík; jenže čím je taneční hudba bez tance, jídelního lístku, bez toboganu, šarivari a (což je hlavní) bez veselých obličejů? – A když tohle všechno schá- zí, čím je taneční hudba provedená orchestrem, který se cítí ura- žen troufalostí platícího diváka, žádajícího zahrát ländler bez chyb? Při nudě, s každým dějstvím nesnesitelnější, rušila taneční hudba ohlášená velkými písmeny jedině konverzaci, kterou se publikum v meziaktích a dokonce i během kusu odškodňovalo. Přesto byl pan Scholz na konci vyvolán, a myslím, že prostá zmínka této okolnosti platí tolik, co nejlichotivější pochvala. Přehmaty ostatních před- stavitelů a básníka samého by se daly stěží přehlédnout, kdyby pan Scholz nehrál správce Quergela tak zábavně. Nechť laskavý čtenář neočekává obsah této Dregerovy původ- ní frašky [Tivoli]; neboť jak málo se vyskytovalo v celém domě

183 Recenzent zaměnil titul frašky Der Weiberfeind in der Klemme za hru Hofmeister in der Klemme od Filippa Celliho. Viz soupis hostování, s. 47. 184 Gottfried von Dreger (1770–1833): Tivoli (1831). 185 Carl Carl hostoval v Praze roku na přelomu května a června 1829. Uvedl mj. svou frašku Staberls Reisenabentheuer [Staberlova dobrodružství na cestách], vlastní verzi Goldoniho hry Diener zweier Herren [Sluha dvou pánů] pod názvem Staberl als Physikus, a dále frašku Jose- fa Kringsteinera Tanzmeister Pauxel jako svou benefici: „Tato fraška jak známo udělala v Thea- ter an der Wien velké štěstí, a také bylo všude známo, že ji pan Carl přepracoval. Proto se divadlo naplnilo, přestože v českém [böhmisch] přepracování u nás jednoznačně propadla. Bohu- žel se však Němcům nevedlo lépe.“ Viz Unterhaltungsblätter, 2. 6. 1829. 186 Johann Wenzel Zinke: Der Tanzmeister Pauxel, oder Die Faschings‑Streiche [Taneční mistr Pauxel aneb Masopustní žerty], fraška ve 3 dějstvích.

64 pozorných diváků, tak málo se dá ten zmatek nesmyslů a pošetilos- tí vyprávět. Celý kus je založen na jakési záměně římského Tivo- li a známého zábavního parku téhož jména v blízkosti Vídně, a do tohoto quid pro quo jsou naskládány tři další záměny, aniž by bás- ník ráčil je motivovat a těm, kteří se nechají zmást, je učinil uvěřitel- nými. Jakýsi domácí správce [Haushofmeister], který by zrovna tak dobře mohl být domovníkem [Hausmeister], musí být nějakou pro- hnanou Italkou partout považován za hraběte, slečna, která by prá- vě tak dobře žádnou být nemusela, za správcovu dceru, a jakýsi mar- kýz za jejího otce, protože vězí v pěkných šatech a drží si před obli- čejem kapesník. Poté co se provádí zoufalá hra s penězi, schůzkami a sliby manželství, končí kus tanečkem jako předehrou ke třem svat- bám, aniž by se dalo rozhodnout, zda jsou hloupější ti, co se chtě- jí ženit a vdávat, nebo ti, kdo ke sňatku svolí; a přece chtějí být ma- zaní všichni. Quergel, kterého autor hned na začátku představuje jako ideál zabedněnce, kdesi říká, že jedině on je nejchytřejší; lze si představit, jak musejí být hloupí ti ostatní. Když jsme se po tři nud- ná dějství těšili na závěrečnou dekoraci, oznámil nám pan Grabin- ger, co už jsme beztak viděli, že se totiž tobogan nedostavil. Tako- vá fraška buď neměla být vůbec zvolena, nebo se měla lépe vypra- vit a zahrát. S výjimkou slečny Allramové (která ovšem mluvila po- někud nezřetelně), Niny Gnedové a pánů Allrama a Grabingera nikdo na svou roli nestačil. Italsko‑německému žargonu slečny Be- ránkové nebylo rozumět; pan Woller sotva vstal z lůžka nemocného a do šatů správce se ani nenechal vycpat; pan Grau a pan Spiro se role špatně naučili, a prvnímu bychom vážně radili, aby si v nějaké dobré mluvnici otevřel kapitolu o správné výslovnosti. Čím nenuce- něji si pan Grau vede, tím hůře klade přízvuk, a jeho „ich“ [já] znějí téměř vždycky jako „iš“. Protože pan Spiro je na cestě k získání pří- zně publika, působila na nás jeho ledabylá nesoustředěnost dvojná- sob nepříjemně. Jedním slovem, kus i provedení byly jako celek natolik pod vší kritiku, že publikum mohla uchlácholit pouze komika pana Scholze. Hned dalšího dne se dávala podle sdělení divadelní cedule na všeobecnou žádost Černá paní. Přestože dokážu dobře ocenit histo- rickou hodnotu lákavých nápisů jako „na všeobecnou“ nebo „vše- strannou žádost“, přece si myslím, že cedule tentokrát publikum ne- mystifikovala. Neboť Klapperla po panu Scholzovi stěží takto za- hraje někdo jiný a plný dům 3. července jasně dokázal, že je publikum s referentem zajedno. Šprýmy, v nichž pan Scholz ani to nejmenší neobměnil, měly za následek halasný smích také 25. mi- nulého měsíce, a prospěšné změny, které provedl, jako by svědčily o nevyčerpatelném rozmaru. Pan Scholz dal čtvrtníkovi kromě dal- ších nových hádanek také následující: Jakási matka měla dvanáct dcer a každá z těchto dcer měla jednoho bratra, kolik dětí měla matka celkem? Čtvrtník hádal čtyřiadvacet. Klapperl mu však vysvětlil, že stačí dvanáct děvčat a jeden chlapec, neboť všech dvanáct sester mělo toho jednoho jediného bratra. Je však třeba pana Scholze vi- dět a slyšet, jak hádanku pokládá a řeší, aby jeho komiku uznal za neodolatelnou. Klapperl smazal 3. července všechny reminiscence

65 na předchozí večer a srdečně se těšíme, až vynikajícího hosta uvidí- me v jeho dalších rolích.

9. 7. 1831 Karl Schikaneder: Die Brieftaube. – 10. 7. 1831 Albini: Kunst und Natur oder Verwirrung über Verwirrung. Stavovské divadlo. – Bo‑ hemia 4, 12. 7. 1831, č. 83 (nepodepsáno).

Desátého [července] se objevil pan Scholz ve hře Zmatek nad zma‑ tek, aneb Umění a příroda. Nevzpomínám si, že bych kus předtím už viděl, a mnohému mému čtenáři se nepovede lépe, proto chci svým poznámkám předeslat stručné shrnutí obsahu. Rytmistr von Blum byl jistou služebnou děvečkou zachráněn před smrtí a chce se s krásnou zachránkyní z vděčnosti oženit. Přestože se jeho plán rozplyne, zůstane v něm přece jen z té doby zvláštní záliba v pokoj- ských a komorných, nicméně se rozhodne v duchu závěti svého otce oženit s mladou hraběnkou Aurorou von Lilienpferd. Aurora, in- formovaná svým přítelem baronem Bergenem o rytmistrově zvlášt- ním rozmaru, vymyslí s vědomím své matky plán, že zaútočí na srdce mladého hrdiny v masce komorné. Polixena, naivní dcera zámec- kého inspektora Pünktlicha,187 musí hrát komtesu. Rytmistr dorazí spolu s dragounem Fliederem do hraběcího zámku. Aurora přiro- zeně přitahuje jeho zraky mnohem víc než Polixena, která ve svém přestrojení trpí. Protože však Aurora zahrne rytmistra celým prou- dem nastudovaného žvanění a on dokáže díky své hluboce zako- řeněné inklinaci rozpoznat komornou dokonce i v masce komtesy, plány vdavekchtivé učenosti ztroskotají. Rytmistr je nadšen, když postupně zjišťuje, že Polixena umí nejen šít, plést a vařit, nýbrž miluje také holuby a květiny a cítí účinný soucit s chudobou. Abych to zkrátil, rytmistr se s ní na místě ožení, a komtesa, která nadarmo od- hazuje svou masku, se musí – aby nesklidila ostudu – uchýlit ke lži, že intriku zosnovala jen proto, aby se zbavila nežádoucího nápadní- ka a mohla se vdát za barona von Bergen. Fraškovitou součást kusu, jehož zdlouhavost a vnitřní rozpory se dají snést jedině díky živým a uceleným hereckým výkonům, tvoří dragoun Flieder se svou ku- riózní něžností vůči domnělé komorné a zámecký správce Pünkt- lich se zmatenou akuratesou. Rytmistr je mladý muž, tvářící se, že je vůči touze po ženění odolný, baron je pokorný nápadník, který ohledy k vlastním hodnotám nebere doslova; Polixena musí nabíd- nout veškerou přívětivost, aby zaplašila první dojem hloupé husič- ky; bystrá Aurora splétá sítě a mlátí do nich pak palicí; a základem toho všeho je nepravděpodobný příběh. Tím větší čest pro účinku- jící personál, že publikum bylo představení živě účastno. Ač slečna Schikanederová a Friederika Herbstová a také páno- vé Ernst, Dietrich a Grabinger zahráli své role dokonale, zaslou- žili se o efekty přijaté s nejhlučnějším aplausem svým dílem vlast- ně jen paní Binderová (Polixena) a pan Scholz. Paní Binderová od svého návratu z Vídně vystupovala vzácněji, než by si, jak se zdá,

187 Jedno z takzvaných „mluvících příjmení“, kdy nese osoba jméno podle své hlavní vlastnos- ti. Pünktlich – přesný, dochvilný („akurátník“).

66 publikum přálo, neboť sotva se objevila, byla přivítána téměř jako host. Když však ve dvou scénách s rytmistrem rozvinula s půva- bem vpravdě dívčím sobě vlastní umění (totiž umění skrýt, že dělá umění) a spolu se svým lahodným hlasem nechala působit také pohledy očí a dobrácké, a přece šibalské klopení hlavy a pokyvová- ní, aplaus se neustále stupňoval. Protože ji chvályhodně podporo- val pan Ernst, mohli jsme díky její mistrovské hře zapomenout na oba dialogy, vystavěné tak, jako by jeden herec druhého zkoušeli. Ve scéně, v níž má podle rytmistrova diktátu zanést jeho svolení do nezbytného zápisníku, jí pan Scholz hleděl s komickým úžasem do očí. Dlouho jeho pohled snesla, aniž hnula brvou, když však začal pan Scholz mluvit, propukl stěží zadržovaný smích s takovou silou, že už paní Binderová nevydržela sedět. Týž účinek měl výtečný komik i na publikum. Několika větami se mu daří rozesmát celé divadlo, a když už se člověk jednou smát začne, nemůže přestat, dokud pan Scholz scénu neopustí. Když pomyslím na náklad historek, há- danek a replik, jimiž vybavuje svého Klapperla, a srovnám s touto rolí jeho Pünktlicha, v jehož ztvárnění se obešel bez jakýchkoli ci- zorodých pomůcek, pak musím věřit, že se vzácný host teprve v po- sledních dnech na naší scéně opravdu zabydlel. Jeho Pünktlich je od prvního do posledního slova tak vynikající jako jeho Klapperl, a přitom jedna role ničím nepřipomíná druhou. Vystupňované opo- jení ve scéně s Fliederem vyznělo tak pravdivě a zábavně, že byl vy- volán ještě před koncem dějství. Téže cti se mu dostalo po shora zmíněné scéně s rytmistrem a jeho dcerou. Pan Scholz a paní Bin- derová byli na konci bouřlivě vyvoláváni (před závěrem by se ovšem měla vynechat rušivá, až v násilnosti se zvrhající mrzutost dragou- nova). Těšíme se, že pana Scholze po zajímavém repertoáru tohoto týdne ještě několikrát uvidíme.

11. 7. 1831 Adolf Bäuerle: Die Bürger in Wien, hudba Adolf Müller. – 13. 7. 1831 [Johann Nestroy]: Quodlibet Der unzusammenhängen‑ de Zusammenhang. Výstupy: Staberl (Carl Carl: Staberl als Freischütz); Trüffel (Carl Carl: Diener zweier Herren); Cassio (Karl Meisl: Othel‑ lerl); Wilhelm Wiesberg: Der Disputierhansel. Peter Johann Wilhelm Lembert: Fortunatus Abenteuer. Stavovské divadlo. – Bohemia 4, 15. 7. 1831, č. 84 (nepodepsáno).

Už vícekrát doporučoval tento list při nedostatku nových vyzkouše- ných frašek reprízu původních „štaberliád“ Adolfa Bäuerleho; tím příjemněji nás překvapilo, když jsme v repertoáru pohostinských rolí pana Scholze četli také Měšťany ve Vídni.188 Publikum lačné smí- chu se zdálo být s touto volbou neméně spokojeno, neboť divadlo se večer jedenáctého [července], kdy pan Scholz vystoupil jako Sta- berl, naplnilo jako při novince, od níž si slibujeme hodně poba- vení; a smáli jsme se tak srdečně, jako kdyby žertovné stereotypy tak mnohých často viděných frašek pro nás představovaly napros- to nové charaktery. Staberl projevil po něžných prohlášeních vůči

188 Obsah hry viz s. 131–132.

67 Karlu Bergovi hrdost, že si s básníkem tyká. Tím pan Scholz složil poklonu sám sobě, a já s ním skutečně rád souhlasil.189 Myslím, že by pan Bäuerle byl s výkonem vzácného hosta spokojen a smál by se Staberlovým nehodám v domě Redlichových, na hlídce a ve strážni- ci tako jako my. Nejneodolatelněji působila jeho komika, když roz- zuřenému veliteli hlídky tlumeně a s deklamátorským patosem při- znává, že se mu zdá, že by si zasloužil smrt. Avšak téměř každá scé- na znamenala pro pana Scholze čestný úspěch všeobecného vyvolá- vání. Spoluúčinkující podporovali jeho hru s chvályhodnou pečli- vostí a pokud vím, nedošlo k nejmenšímu narušení. […] Na 13. čer- vence ohlašovala cedule quodlibet ve prospěch pana Scholze pod názvem Nesouvisející souvislost, hudebně‑deklamatorní quodlibet jako smutný, hrůzný, dojemný, veselý, směšný a ovíněný obraz pro ty, kdož touží po smutku, hrůze, dojetí, veselí, smíchu a víně (tedy také pro ty, kdo touží po rozkoši) ve dvou hlavních odděleních, z nichž je každé opět rozděleno do několika pododdělení.190 Jména skladatelů, z jejichž děl byla vybrána jednotlivá čísla, cedule uváděla; o textu však tam stálo, že je od ví- cera známých i neznámých básníků. Kromě toho figurovala ve třech sloupcích jména neméně než 39 postav, takže oznámení můžeme v každém ohledu považovat za skvělé a efektní. Skutečně se také divadlo v sedm hodin naplnilo ve všech prostorách s výjimkou něko- lika lóží a jistě nejsem jediný, kdo od ohlášeného potpourri očeká- val alespoň vnější obal dobře zpívaného quodlibetu, například souvislost jednotlivých úseků duetu Staberla a Agerl.191 Podle tohoto předpokladu bych si myslel, že titul vytištěný velkými písmeny má vlastně znamenat související nesouvislost; jenže nebylo to ani jedno, ani druhé. V sestavě quodlibetu nebylo nic nového, jen to návěš- tí. Nesouvisející souvislost nebyla o nic lepší nebo horší než který- koli z quodlibetů, které jsme už v německém i českém divadle mož- ná slyšeli příliš často, jakási „všeličehochuť“, či podle navrhované- ho zkrácení „všelicos“.192 Každý můj čtenář ví, že nejsem estetický ri- gorozista, který při frašce nanejvýš zkřiví ústa ke zdvořilému úsmě- vu. Ale co nedokáže prohlásit za přijatelné ani nejshovívavější kritika, nemůže se nadlouho obhájit. Dramatický quodlibet je přípust- ný a přitažlivý jen za dvou podmínek: když se z frašek, zapomenu- tých proto, že jako celek neoslovily, vyjmou komické momenty jako malé srozumitelné celky, a oddělí se intermezzy, a když tato intermezza, jež komikům dopřejí nutné pauzy, nebudou mít vážný, hlav- ně ne tragický nebo hrdinský obsah. Také pro intermezza platí, že mají být v souhrnu pokud možno srozumitelná. Pokud posuzujeme „nesouvislou souvislost“ ze 13. července z hlediska zde vysloveného názoru (který jsem kdykoli připraven obhá- jit), pak tato mélange nepatří k nejlepším quodlibetům, jaké jsme

189 Karl Berg je postava básníka z Měšťanů ve Vídni. Zde je však míněn subtilní žert vztahu Wenzela Scholze a autora hry Adolfa Bäuerleho; na ceduli pražského představení byl Karl Berg označen jako „Zeichenmeister“ – mistr kreslíř, což naznačuje starší verzi hry. Viz také dále v Do- kumentech. 190 Nestroyovo autorství není zaznamenáno ani v kritice. 191 Agerl = Agathe z parodie Carla Carla Staberl als Freischütz [Staberl jako čarostřelec]. 8. května z ní uvedl jednu scénu pražský komik Franz Feistmantel, viz Bohemia, 10. 5. 1831. 192 Obojí napsáno v německém textu kritiky česky.

68 viděli a slyšeli, a zdá se mi také, že obvyklé návěští s vyjmenováním pořadí kusů, z nichž byly jednotlivé fragmenty voleny, by bylo daleko účelnější než brilantní oznámení ze 13. července. Odvolávám se na pocit každého jednotlivce a nevěřím, že by ho střídání rozmani- tých prvků, z nichž jen málokteré byly srozumitelné samy o sobě, táhnoucí se do tři čtvrtě na deset, nakonec neunavilo. Tím jsem však nechtěl říci, že by se snad pan Scholz ve čtyřech postavách Trüffe- la, Cassia, Disputierhansela a Petera nelíbil; komické scény, v nichž vystupoval spolu s panem Feistmantelem, působily spíše jako oázy v písečné poušti, a přestože mohou být i zvolené vážné scény v rámci celku přitažlivé, tím méně dokázaly vyniknout takto z něj vytržené. V prvním oddělení pobavil pan Scholz přednesem dvou komic- kých básní a byl v obou případech vyvolán. Po deklamaci druhé z nich, Disputierhansel, poděkoval vlastní, této postavě odpovídají- cí strofou. Ostatně bylo první oddělení zahájeno předehrou k Čaro‑ střelci a uzavřeno finálem prvního dějství Oberona. Pan Feistmantel se v něm objevil jako hladový Benjamin, byl přijat dlouhotrvajícím potleskem a po komickém žalozpěvu vyvolán. Vážná čísla, scéna z Paërovy Camilly a další z Raupachovy hry Mlynář a jeho dítě, byla dobře zahrána, ale špatně zvolena. Druhé oddělení otevřela přede- hra k Rossiniho opeře Otello a uzavřelo je finále druhého dějství téže opery. Scéna z [Ifflandovy] hryElise von Valberg nebyla tak dobře zvolena jako scéna z Bílé paní,193 byla však skutečně chvályhodně zahrá- na. Kromě pana Scholze se v druhém oddělení líbili pan Feistmantel jako Tarokkerl194 a pan Schikaneder jako kapelník. Pan Scholz byl po Cassiově výstupu o manželském stavu‑ABC195 dvakrát vyvolán a obměnil svůj text tak komicky, že ho publikum vyvolalo potřetí, načež se sice ukázal, ale rychle zase utekl jako by ho honili. Jeho ko- mický strach před třetí variací vyvolal v celém domě halasný smích.

17. 7. 1831 Karl Meisl: Die schwarze Frau, hudba Adolf Müller. – 19. 7. 1831 Josef Kilian Schickh: Die elegante Bräumeisterin, hudba Adolf Müller. – 20. 7. 1831 Carl Schikaneder: Die Brieftaube, hudba Carl Schikaneder; August von Kotzebue: Der Rehbock. Stavovské divadlo. – Bohemia 4, 22. 7. 1831, č. 87 (nepodepsáno).

Pan Scholz vystoupil 17. července potřetí jako Klapperl v Černé paní. Ač byl toho dne svátek svaté Markéty a velká část obyvatel Prahy

193 Není zcela jasné, o jaký titul se jednalo, pravděpodobně však o scénu z opery Adriena Boi- eldieua La dame blanche (Weiße Dame / Bílá paní), kterou mělo Stavovské divadlo v repertoá- ru. Mohla to však být případně už scéna z parodie Nicolo Zaganini, ein großer Virtuose, vaude- villu H. Campa [= Heinrich Laube], v němž vystupují travestované postavy z oper a frašek, např. princezna Harmonika („jakási Turandot“), rytíř Agatho, dvorní šašek Leporio, Krásná sládková, Bílá paní atd. (ve Stavovském divadle 2. 9. 1831), Bohemia, 4. 9. 1831. 194 Správně Tarokerl. Ferdinand Rosenau: Scus, Mond und Pagat, komická kouzelná hra jako hudební quodlibet ve dvou dějstvích se zpěvem, tancem a živými obrazy (1821). 195 Cassio má dva samostatné výstupy, 8. výstup s árií „Bey der Zeit gilt, das weiß man schon, / am meisten die Prodecktion…“, a 12. výstup s árií „Ja, wenn ich nur ein Doktor wär…“. Není zřejmé, o kterou scénu se jedná, je možný i přidaný výstup. Scénky s „abecedou“ se vyskytova- ly v komickém žánru často, nalezneme ji i v Tylově a Škroupově Fidlovačce, viz k tomu V. Reit- tererová – H. Reitterer: Společnost a jazyk ve Fidlovačce, in: Fidlovačka anebo cokoli chcete, s. 111–127.

69 trávila večerní hodiny ve Hvězdě, divadlo se zaplnilo tak, jako kdyby se uváděla nějaká nová fraška. Osmnáctého [července] dával pan Löwe196 jako své druhé pohostinské vystoupení titulní roli v Dein- hardsteinově Hansi Sachsovi. Nato se objevil pan Scholz devatenác- tého při svém předposledním představení jako Petr v Elegantní paní sládkové, dvacátého naposled jako Hanns v Poštovním holubovi a jako Grauschimmel v Srnci. Abych neupřel právo vážnému žánru, přesu- nu své poznámky k Hannsu Sachsovi pana Löweho do příštího čísla, v němž budu mít zároveň příležitost posoudit jiný výtečný výkon tohoto umělce, totiž jeho Fiesca. Pro dnešek se omezím na poslední pohostinské role pana Scholze. Devatenáctého [července] nám přinesl novinku nejmenovaného autora, totiž Elegantní paní sládkovou, frašku se zpěvem ve dvou děj- stvích s hudbou Adolfa Müllera.197 Paní Pimsová, bohatá vdova po pivovarnickém mistrovi, si vzala do hlavy, že bude žít ve velkém stylu, a prostřednictvím novinového inzerátu si chce opatřit nového manžela. Oba plány ztroskotají vinou jejího prostopášného bratra, kterého věřitelé stíhají tak tvrdě, že nemá jinou volbu, než se buď nechat zavřít, nebo se ucházet o ženu, která se nabízí inzerátem, a za každou cenu se s ní oženit. Zatímco věřitelé čekají před domem, ve- jde Müller (tak se jmenuje ten hrdina frašky) do předsíně elegantní Pimsové, kde se nečekaně srazí se svou matkou, a po komické scé- ně, kdy se oba poznají, se rozhodne, že sestru přivede k rozumu, přičemž nezapomene ani na sebe, neboť mimo jiné má v úmyslu vy- lákat ze sestry slušnou sumu, na niž jeho věřitelé netrpělivě čeka- jí. Protože ho paní Pimsová od dětských let neviděla a je jen prostě oblečen, snadno se mu podaří ji přesvědčit, že je cizinec vysokého původu, ale má dluhy, jež musí okamžitě umořit. Vtom vstoupí bez okolků netrpěliví věřitelé. Paní Pimsová je nadmíru rozrušená li- chotkami neznámého ctitele a jeho předstíraným zoufalstvím (když vytáhne hned dvě pistole a chce se před ní zastřelit), peníze mu dá, a Müller, zatímco ji za tuto velkorysost objímá, ukradne ještě z ote- vřené schránky balíček bankovek. Poté jí pošle lístek s vylhaným tvrzením, že to celé byla jenom zkouška; že je opravdu bohatý lord, a jako takový se jí přijde znovu představit. Müller se přestrojí a věři- tele, nyní už bývalé, vydává za své sluhy. Takto vyšňořený ve vypůj- čených šatech získá dokonale srdce své sestry, která, když se Müller dá konečně poznat, přijde hanbou a zlostí k rozumu. Paní Pimsová, její sluha Peter a Müller jsou komické postavy, a situace, jež pro ně autor vytvořil, jsou až na několik výjimek sku- tečně zábavné. Obzvláště se publiku líbila scéna, v níž se paní Pim- sová s pomocí sluhy Petra strojí, pak Müllerovo zoufalé vyznání lásky, a konečně vstup lorda a „pas de quatre“ madam Pimsové,

196 Ludwig Löwe (1816–1890), od 1841 herec Dvorního divadla ve Stuttgartu. Proslul přede- vším v rolích Hamleta, Fausta, Karla Moora v Schillerových Loupežnících aj. V Praze vystoupil toho roku jako Beaumarchais (Goethe: Clavigo), Perin (Agustín Moreto: Donna Diana), Karl Moor (Schiller: Loupežníci), Waldauer (Johanna von Weißenthurn: Des Malers Meisterstück), Hans Sachs (Johann Ludwig Deinhardstein: Hanns Sachs), v titulní roli Schillerova Fiesca, jako Boso (Ernst Raupach: Schuld und Büße) a jako gesto vůči pořadateli v roli Břetislava ve hře Carla Egona Eberta Bretislaw und Jutta. Bohemia, 19. 7.–2. 8. 1831. 197 V Praze hráno německy poprvé při Scholzově hostování.

70 dvou jejích dětí a Müllera. Role Petra je v podstatě velmi podřadná; tím spíše čest panu Scholzovi, že ani vynikající hra paní Allramo- vé (Pimsová) a pana Feistmantela (Müller) neodsunula jeho komiku do stínu. Elegantní sládková je tedy jednou z nemnoha nových fra- šek, které na našem jevišti hned napoprvé nepropadly; také se ten- tokrát potvrdila často opakovaná poznámka, že pan Feistmantel se může naplno projevit jen tehdy, je‑li podporován skutečně komickou hrou paní Allramové. [Pozn. aut.: Geneze frašky Elegantní paní sládková je jedním z pří- kladů obtížné identifikace autorů a titulů a dokládá, jak volně se v 19. století nakládalo s již existujícími hrami. Pod mírně pozmě- něným názvem Die elegante Bräumeisterswitwe [Elegantní vdova po sládkovi] vydalo vídeňské nakladatelství Johann Baptist Wallishau- ser už 1808 veselohru, jejíž autor není jmenován, pouze je uvedeno, že napsal také frašku Der Zwirnhändler aus Oberösterreich [Níťař z Horních Rakous]. Ta byla (rovněž anonymně) uvedena 10. 3. 1801 v Theater in der Leopoldstadt a dosáhla 47 repríz. Jejím autorem byl Joseph Ferdinand Kringsteiner (1775–1810), který vzhledem k svému postavení v císařské komoře musel zůstat v anonymitě. Šlo o jeho prvotinu. Zachovalo se deset jeho textů, o dalších dvanácti informu- jí pouze dobové recenze; některé byly velmi úspěšné, jiné se dočka- ly jen premiéry.198 Ve hře Elegantní vdova po sládkovi vystupuje paní Pimsová, vdova po sládkovi z Regensburgu, její tři dcery Therese, Netti a Mimi, její matka Susanna, paní Klippová a paní Klappo- vá, sluha a příbuzný paní Pimsové Peterl a řada dalších postav, pod jménem Müller hostinský z Prátru. Postavy i základní dějové motivy se shodují s Elegantní paní sládkovou. Ani divadelní cedule jejího prvního uvedení v Theater an der Wien 3. 2. 1830 ale autora neuvá- dí, jmenovitě je uveden pouze Adolf Müller jako autor hudby (pre- miéra se konala v rámci hostování Therese Kronesové, která vystou- pila v roli Pimsové). Text Schickhovy úpravy je nezvěstný; jeho au- torství bylo zamlčeno i při dalších inscenacích včetně Prahy, recenze v Bohemii 22. 7. 1831 autora Elegantní paní sládkové rovněž neuvádí. Lze předpokládat, že šlo především o krácení (původní fraška má tři dějství, Schickhova úprava dvě) a o zásahy související se zařaze- ním hudebních čísel. Ve Wienbibliothek se nachází rukopisná parti- tura Müllerovy hudby (sign. MH‑589), v ÖsterreichischeNational- bibliothek pozdější opis partitury čtyř hudebních čísel (sign. Mus. Hs.8337). V Schickhových životopisech a soupisech frašek figuruje Elegantní paní sládková jako jeho samostatná práce.]

9. 6. 1837 Karl Meisl: Die schwarze Frau, hudba Adolf Müller. Sta- vovské divadlo. – Bohemia 10, 11. 6. 1837, č. 70 (nepodepsáno).

Dne 9. června vystoupil před naprosto plným divadlem oblíbený vídeňský komik pan Scholz jako Klapperl v Černé paní. Velká část publika zná velice žertovné a charakteristické podání Klapperla už

198 Andrea Brandner‑Kapfer: Joseph Ferdinand Kalasanz Kringsteiner, http://lithes.uni ‑graz.at/kasperls_erben/pdfs_erben/brandner‑kapfer_kringsteiner.pdf.

71 z dřívějšího hostování; tehdy tuto roli opakoval se stupňujícím se úspěchem a komické hádanky, písně a vyprávění, jimiž pan Scholz svou roli nejméně z poloviny neustále dotvářel, zůstaly všem přáte- lům humoru v čerstvé paměti. Těm mohlo přirozeně představení de- vátého [června] nabídnout málo nového. Přesto se srdečně připojili k všeobecnému smíchu, jaký tento výtečný komik vyvolává už maskou a chováním. Pan Scholz je ve svých gestech tak úsporný a ho- voří tak monotónně a úsečně, že stěží pochopíme, jak je možné, že vždy s bezpečným úspěchem a neodolatelně zapůsobí na bránici. Je skutečně komické, že jeho vyprávění naslouchá publikum v tak hlu- bokém tichu jako by deklamoval nějaký herec hrdinného oboru vr- cholné místo své role; zato ho však sotva nechá pro smích a potlesk vyslovit pointu. Jeho hlas je těžko ohodnotit, on sám se nazývá ne- kultivovaným Lablachem;199 ale sotvakdo dokáže přednášet komic- ké kuplety tak šprýmovně a působivě jako pan Scholz. Po obou pě- veckých číslech byl několikrát vyvolán. Jeho hádanky znalo – s jedinou výjimkou – publikum alespoň z doslechu. Ale způsob, jakým je přednáší, je tak nepřekonatelný, že působí pokaždé nově. Dokonce při licitaci, kdy sotva promluví několik slov, jako kdyby diváci upí- rali oči jen na něj. Obrovský potlesk, jaký pan Scholz sklidil, náh- le ustal, když na konci představení předstoupil před publikum, kte- ré čekalo na jeho slova. Mlčky se uklonil a když byl vyvolán znovu, děkoval téměř pateticky a velebil Pražany, že jsou vždy připra- veni povzbudit potleskem mladé talenty. Celé divadlo při těchto slovech propuklo v hlučný smích. Pana Scholze je třeba si předsta- vit v masce Klapperla, aby bylo možno ocenit komický účinek těch- to panensky nesmělých závěrečných slov jeho poděkování. V pěkně zbásněné písničce si Klapperl stěžuje, že ho má celý svět za hlupá- ka, a v refrénu se kvůli tomu velmi vzteká a trápí. „Ale,“ míní na zá- věr, „když ho považuje za hloupého publikum, neurazí se; protože publikum ví, proč si to myslí.“

11. 6. 1837 Karl Meisl: Die schwarze Frau, hudba Adolf Müller. – 12. 6. 1837 Johann Nestroy: Eulenspiegel oder Schabernack über Scha‑ bernack, hudba Adolf Müller. – 14. 7. 1837 Johann Nestroy: Zu ebener Erde und erster Stock oder die Launen des Glückes, hudba Adolf Müller. Stavovské divadlo. – Bohemia 10, 16. 6. 1837, č. 72 (nepodepsáno).

Poté, co pan Scholz jedenáctého [června] opakoval Klapperla v Čer‑ né paní, vystoupil dvanáctého před plným divadlem jako Enšpígl ve stejnojmenném Nestroyově kuse. O komický účinek této dobře se- stavené frašky200 se starají čtyři osoby: Till Enšpígl, Müller, jeho sestra Kordula a její syn Nácíček. Tři posledně jmenované postavy představují na našem jevišti pan Preisinger, paní Allramová a pan 199 Luigi Lablache (1794–1858), tehdy proslulý italský herec a zpěvák (bas). 200 Naproti tomu vídeňská kritika po premiéře 22. 4. 1835 psala: „Je nepochopitelné, jak pan Nestroy, který má pro svůj žánr opravdový talent, mohl tak znetvořit vděčnou látku šprýmaře Enšpígla. – Hra beneficianta [Nestroye v roli Natziho, Nácíčka] a pana Scholze byla dobrá, po- sledně jmenovaný se musel se svou rolí ve vlastním slova smyslu trápit, což publikum po záslu- ze ocenilo. Přijetí novinky bylo rozpačité a jen při velmi dobrém quodlibetu byl aplaus živější.“ Wiener Zeitschrift für Kunst, Literatur, Theater und Mode, 28. 4. 1835.

72 Spiro tak dobře, že si ti, kdo touží po pobavení, nemohou přát víc, a také miláček našeho publika pan Feistmantel se v titulní roli osvědčil. Očividně musel tedy pan Scholz dvanáctého [června] řešit obtížnější úlohu než devátého a jedenáctého, tím spíš, že Enšpígl se musí hrát zcela jiným stylem frašky než Klapperl a podobné role, ve kterých působí suchá, klidná komika silněji než temperamentní němohra. Ale pan Scholz se pohyboval tak hbitě a obratně i ve scé- nách, v nichž musí Enšpígl nějaký ten hloupý šprým opět napravit, že jeho tělnatost nejen nerušila, nýbrž ještě posílila směšný účinek. Ani v klidnějších úsecích a scénách nepřipomínal typ své oblíbené role, v patetických výstupech s Kordulou stupňoval svou řeč a mimickou hru až na samu hranici travestie a diváky téměř nenechal od smíchu a halasného potlesku odpočinout. Zvláště komický byl postoj, který zaujal s odvrácenou tváří; to když vypadal po zparodo- vaném pořekadle téměř jako by chtěl omdlít. Epizoda milostného dobrodružství s Kordulou se velmi hodí jako vložka do komického quodlibetu, jaké jsme vídali v aranžmá a za spoluúčinkování neza- pomenutelného Raimunda. Pan Scholz byl během představení i na konci vícekrát jednohlasně vyvolán. S nemenším úspěchem dával 14. června Damiána ve frašce Při zemi a v prvním poschodí. Přestože se dlouho zatažená obloha rozjas- ňuje a krásné večery lákají k procházkám za brány Prahy, je hlediš- tě našeho divadla nyní obsazeno víc než za mnohých večerů v zimě. Pro přátele zábavy bude velmi zajímavé vidět ještě tento týden pány Scholze a Feistmantela pohromadě. Jsou spřízněni svou vlastí i obo- rem, v němž získali přízeň publika. Proto můžeme od jejich laska- vého spoluúčinkování očekávat to nejlepší, co tito zdatní komikové jsou schopni v lokální frašce předvést.

15. 6. 1837 Johann Nestroy: Der böse Geist Lumpacivagabundus oder Das liederliche Kleeblatt, hudba Adolf Müller. Stavovské divadlo. – Bohemia 10, 18. 6. 1837, č. 73 (nepodepsáno).

Patnáctého tohoto měsíce vystoupili komici pan Scholz a pan Feist- mantel ve známé Nestroyově frašce Lumpacivagabundus. Scholz hrál Zwirna, Feistmantel Knieriema a pan Spiro je podpořil v roli Lei- ma. Protože spoluúčinkoval také zasloužilý veterán pan Schika- neder jako host, bylo se v této frašce čemu smát a publikum si to v žádné scéně nenechalo ujít. Pan Scholz zvláště obveselil zábav- nou scénou v prvním dějství, když se nutil do noblesního chová- ní a z nejmenší příčiny opět z role vypadl. Ve druhém dějství půso- bil jako komický protiklad zvláště ve scéně se zpěvačkami a v quodlibetu, který scénu uzavírá. Nelze vymyslet pádnější kontrast, než jakým byl vznešený styl, jímž Zwirn předvádí sebe a své bohatství, a maska a manýra pana Scholze. Avšak nejsměšnější scénou před- stavení 15. června byl přednes dopisu ve formě básně, jímž měla být dobrá srdce obou vagabundů podrobena zkoušce. Pan Scholz pře- rušoval předčitatele tak dobrými vtipy, že halasný smích publika s každou (většinou improvizovanou) promluvou sílil, a nikdo mu nemohl mít za zlé zdržování děje, tím spíš, že pana Scholze výtečně

73 podporovali pánové Feistmantel a Schikaneder (von Hobelmann). Pan Feistmantel hrál melancholického hvězdopravce a zpěváka ba- lad Knieriema svědomitěji než jindy a dokázal tím, že jej zdatný ri- val nemůže vyvést z míry ani připravit o přízeň publika. Ač obecenstvo hostovi projevovalo obzvláštní přízeň, obdařilo plně zaslouže- nými důkazy spokojenosti i svého věrného oblíbence. Zvláště publikum potěšilo, že nám tento komik, právě tak pilný jako obrat- ný, přinesl nové a aktuální kuplety. Za všeobecného potlesku v nich narážel na čerstvý odchod slečny Lutzerové201 a na naše Tivoli, to- tiž Barvířský ostrov.202 Na konci frašky byli za nepřetržitého aplausu pan Scholz a pan Feistmantel vyvoláváni. Děkovali formou rozhovoru, v němž se (aniž by vypadli ze hry) těšili z toho, že jako kra- jané a přátelé ze školy mohli k obveselení vděčného publika přispět společně. Kéž by autor kupletu, který zpíval pan Feistmantel k po- těšení přátel zábavy, dále přispíval svými svěžími a aktuálními ná- pady, zvláště když je tento zpěvák přednáší s tak dobře vypočteným komickým účinkem.203

17. a 18. 6. 1837 Friedrich Hopp: Der Hutmacher und Strumpfwirker oder Die Ahnfrau im Gemeindestadl, hudba Adolf Müller. Stavovské divadlo. – Bohemia 10, 20. 6. 1837, č. 74 (nepodepsáno).

První část názvu hry se vztahuje k oběma hrdinům kusu,204 kteří ja- kožto prostopášní, ale veselí braši musí přestát mnohé příhody, než jim jejich dobrá nálada a dobré srdce, především však jakýsi kmo- tr a jeden velkorysý statkář, pomohou na nohy a opatří jim nevěs- ty. Celý děj se točí kolem dvojnásobného únosu, při němž kočov- ný divadelní ředitel získá punčocháře v masce selského děvčete, aby ztvárnil „pramáti“.205 Okolnost, že se divadlo rozložilo v obecní sto-

201 Pražská rodačka, sopranistka Jenny Lutzer (1816–1877), odešla roku 1837 do vídeňské Dvorní opery. 202 Tj. Žofín. K přejmenování Barvířského ostrova došlo 1841 po návštěvě arcivévody Fran- tiška Karla Habsburského podle jeho manželky Žofie, matky příštího císaře FrantiškaJosefa I. – Jméno italského města Tivoli se stalo synonymem pro zábavní parky. Ve Vídni‑Meidlingu byl 1830 otevřen park Tivoli, který inspiroval Ferdinanda Raimunda k oblíbenému kupletu, Jo- hanna Strauße k několika skladbám aj. (Byl provozován do 1967). Scholz také hostoval v Pra- ze 2. 7. 1831 ve frašce Tivoli Gottfrieda von Dregera, která je do vídeňského Tivoli umístě- na (viz s. 64–65). Později byly nazvány Tivoli zábavní parky v Kodani, Oslu, Kolíně n. R. ap. 203 Po premiéře v češtině 1. 2. 1835 ve Stavovském divadle komentovala Česká včela 10. 2. 1835 uvedení této „každému Pražanu dosti známé“ frašky, kterou Jan Nepomuk Štěpá- nek „plynně a čistě česky přeložil, [a] tím ještě zlepšil, že mnohé věci, které čerstvému rozvi- nování hry překáží, uměle zkrátil“. Česká včela zmiňuje také Nestroyův zdroj v povídce Kar- la Weisfloga Das große Los, „jižto i my z přeložení pana Josefa Vlasáka (v. Jitřenka) známe“. Trojlístek ztělesnili blíže neznámý herec Svobodný (Leim – Klíh), dále Grabinger „představoval Jehličku (Zwirna) tak výborně, že jsme toho posaváde v německém divadle neviděli“, a v roli Knieriema (Potěha), kterou na německé scéně hrál Franz Feistmantel, „jehož každý v této hře z německého divadla zná“, vystoupil beneficiant Brinke a vyrovnal se s obtížným úkolem se ctí: „On jen pije a pije, k vytvoření tak jednoduchého a nezajímavého charakteru tou mírou, aby se jen poněkud líbil, jest mnoho třeba“. Německý soubor Stavovského divadla uvedl fraš- ku Lumpacivagabundus poprvé 6. 10. 1833 v obsazení Feismantel (Knieriem), Spiro (Zwirn) a Dolt (Leim) jako „bezpochyby to nejlepší, co po dlouhé době jako vídeňská novinka přišlo na naše jeviště“. Bohemia, 8. 10. 1833. 204 Cyprian Deckel – kloboučník, Bandrian Zwickel – punčochář. 205 Franz Grillparzer: Die Ahnfrau, prem. 31. 1. 1817, Theater an der Wien, v Praze ve Sta- vovském divadle německy 22. 6. 1817. Česky jako Pramáti 1. 1. 1825 v překladu J. V. Špota.

74 dole, vykládá druhou část názvu. Komické situace nejsou původ- ní, ale autor pan Hopp je účelově modifikoval a sestavil. Se zvlášt- ní láskou pojednal charakter a nesnáze kloboučníka. Rovněž dru- hému hrdinovi poskytl ve scéně, kde ho angažuje kočovná společ- nost, dostatek příležitostí, aby rozvinul fraškovitou komiku. Zvláště zábavné je spolupůsobení obou hrdinů ve scéně výslechu prvního dějství. Kloboučníka hrál pan Scholz, pan Feistmantel punčocháře; a protože byly i ostatní role velmi dobře obsazeny a zahrány, odpo- činulo si plné divadlo jen krátce od všeobecného smíchu, který vypukl, jakmile se oba komikové objevili. Nová fraška pana Hoppa se tedy 17. června setkala s rozhodným úspěchem. Kromě uvedených scén byla zvláště skvělým místem kusu píseň, jejíž humorné strofy končily refrénem „Jo, to se nedá nic dělat, tak už to zkrátka je.“ Pan Scholz přednášel tuto píseň s neodolatelným komickým účinkem a několikrát vyvolán, musel se omluvit, že by rád zpíval sedmnáct slok, kdyby to básník chtěl, a dodal: „Jo, to se nedá nic dělat atd.“, načež byl vyvolán znovu. On i pan Feistmantel museli na konci za všeobecného a soustavného potlesku znovu vystoupit před publikum. Místo poděkování zapředli rozhovor přibližně ná- sledujícího obsahu: F. My jsme krajani – chodili jsme spolu do školy. S. To už jsi říkal předvčírem. F. A víš něco nového? S. Ne! F. Takže se divákům představíme jako mladé talenty? S. To už nás ale nebudou chtít znovu vidět. Načež se pan Feistmantel zeptal publika, zda jim zůstane naklo- něno a bude k nim shovívavé. A když publikum odpovědělo bouř- livým aplausem, uzavřel pan Scholz slovy: „Ale my se na to spoleh- neme.“ Dalšího dne [18. června] fraška pobavila neméně, ač nebylo divadlo kvůli sužujícímu dusnu obsazeno tak jako sedmnáctého. Přesto byli na konci pánové Scholz a Feistmantel vyvoláváni stejně živými důkazy nadšení. Když pan Feistmantel přesunul povinnost poděko- vání na svého kolegu s tím, že je tak dojat, až ho nic chytrého nena- padá, a pan Scholz ujišťoval, že je dojat právě tak, poskočil a pomohl si kloboučníkovou sentencí: „Ale jen když je veselo!“ Jen tak, poznamenal, může být publikum s fraškou spokojeno, neboť ta nemá vyšší cíl, než vyvolat smích.

20. 6. 1837 Friedrich Hopp: Die Bekanntschaft im Paradiesgartl, hudba Julius Hopp. Stavovské divadlo. – Bohemia 10, 23. 6. 1837, č. 75 (ne- podepsáno).

[Pozn. aut.: Paradiesgartl, Rajská zahrada, je vídeňský místní název. V letech 1817/18 si na tzv. Löwelově baště (zbořené spolu s odstra- něním zbytku vídeňských hradeb roku 1873) na základě privilegia uděleného Františkem I. otevřel Ital Peter Corti kavárnu a později

75 vlastnil několik dalších podobných podniků. Před Cortiho kavár- nou (Cortisches Kaffeehaus), která stála zhruba na pozemku dneš- ního Burgtheater v sousedství Volksgarten, hrával Josef Lanner se svou kapelou a scházela se tu měšťanská i šlechtická vídeňská spo- lečnost. Sborovým holdem Lannerovi také začíná první dějství hry. V obvyklém příběhu o známosti dvou mladých lidí, kteří překoná- vají řadu překážek, než se smějí vzít, pobíhá řada vídeňských figu- rek a jiných „známostí“ („známosti z Rajské zahrady jsou nebezpeč- né“, říká Fabián Rosnička). Himmel (Nebe) byl hostinec na vrchu Pfaffenberg ve Vídni‑Döblingu, a Elysium lokál, vedený vídeňským dvorním cukrářem Josefem Georgem Dammem. Lokál se nachá- zel v letech 1833–38 zhruba na místě tzv. Seitzerhofu ve Steindlgas- se (Wien 1). Hra obratně využívá principu divadla na divadle ve scé- ně slavnosti s alegorickými postavami, nymfami a génii (i tak se iro- nizovaly z módy vycházející kouzelné hry). Návody k fraškám po- skytovali sami autoři zařazením kupletů, jimiž svým způsobem pře- dem ulamovali hrot nabroušenému kritickému peru. Fabián Rosnič- ka například zpívá, že měl v úmyslu angažovat hereckou společnost a vypočítává požadavky na její složení a repertoár: Jeho herci musí být krásní a nepříliš staří, hrát se budou především parodie na Vídeň a její obyvatele, první milovnice musí mít hlas hebký jako máslo, naopak matka musí vypadat jako sud, aby se k sobě dobře hodily. „Mi- lovník je usměvavý a zdvořilý, / otec se velmi snadno rozčílí, / hrdina, který řve a dělá grimasy, / velmi dobře zapůsobí na masy. Intri- kán zná ze všech citů jenom zlost / a když je dopaden a má už dost, / aspoň se musí kroutit jako had, / dobře se na to kouká a nesmí to moc stát.“ A komik musí stále obměňovat žerty a nenudit publikum těmi, které už vyvanuly.] 20. června dával výtečný komik pan Scholz Fabiána Rosničku ve shora uvedené frašce za projevů nadšení, které jsou pro něj o to čest- nější, že miláček našeho zábavychtivého publika pan Feistmantel tuto postavu krátce před hostováním pana Scholze výtečně sehrál v řadě repríz206 a paní Allramová (Bonifácia), pan Preisinger (Be- senstiel [násada od smetáku]) a pan Walter (Krummschnabel [kři- vý zobák]) měli na komických efektech této dobře sestavené frašky nemenší podíl než představitel Fabiána. Zvláště se líbil pan Scholz ve scéně, v níž se Fabián objeví v masce prodavačky cibule a ve scé- ně výslechu ve druhém dějství.

22. 6. 1837 Josef Kilian Schickh: Die Entführung vom Maskenball oder Die ungleichen Brautwerber, hudba Adolf Müller. Stavovské divadlo. – Bohemia 10, 25. 6. 1837, č. 76 (nepodepsáno).

Dne 22. června pokračovalo hostování pana Scholze rolí Augustina ve Schickhově frašce Únos z maškarního bálu.207 Dosud jsme za nej-

206 Fabian Laubfrosch. V Praze poprvé 28. 4. 1837, viz oznámení Bohemia 28. 4. 1837: „Náš velezasloužilý, neúnavně činný, vždy vítaný komik pan Feistmantel vystoupí dnes v nové, k jeho prospěchu dávané Hoppově frašce Známost v Rajské zahradě jako Fabián Rosnička […].“ 207 Tato původně masopustní fraška uplatňuje obvyklá schémata: optické působení na di- váka, moment překvapení (a to i očekávaného), záměny a převleky. Pokud hra obsahovala

76 lepší roli pana Scholze považovali jeho Klapperla; od dvaadvacáté- ho [června] musíme dát přednost roli sluhy Augustina. Od prvního okamžiku, kdy se objevil, až do posledního slova kupletu, v němž on i pan Feistmantel děkovali publiku, zněl ze všech prostor plné- ho domu jen zřídka umlkající smích. Diváci se vzájemně nabádali k tichu, aby slyšeli veselé nápady tohoto jedinečného komika své- ho druhu. Avšak čím hlubší nastalo ticho, tím hlasitěji pak pokaždé smích znovu vybuchl. Zobrazení zvláštní směsi hlouposti a prohna- nosti, arogance a servilnosti se panu Scholzovi v postavě Augustina dařilo tak dokonale, že je těžké dát nějaké scéně přednost. Ovšem ta, v níž při maškarním bále vznikne spor, je pozoruhodná tím, že pan Scholz udržuje smích publika po několik minut a ještě ho stup- ňuje, aniž by řekl i jen slabiku. Podle domluvy má totiž prvnímu plesovému hostu, který se mu namane, dát úderem dvanácté hodiny facku, a nastalým zmatkem, který to způsobí, umožnit únos. Pan Scholz si k tomuto manévru chladnokrevně vyhledal masku nápad- né výšky; už to působilo směšně. Když si vyhrnul pravý rukáv a blí- žil se drobnými krůčky k oběti, nedokázali se smíchu zdržet ani spo- luhráči. Všeobecný smích se však znásobil, když už se blízko u masky a připraven k činu najednou se slovy „ne, já si netroufám“ mrzu- tě dal na předstíraný ústup. Nikdo v celém divadle (včetně osob na jevišti) v tom okamžiku jistě nevypadal tak vážně jako pan Scholz, který zdánlivě nemyslel na nic jiného, než jak chytře vyvolat spor a dobře mířeným políčkem se zbavit závazku. Během „cvikšpílu“,208 k níž zvolenou masku angažoval, bije tři čtvrtě na dvanáct. Když při druhém úderu povstal a po třetím si opět sedl ke hře a jen suše pronesl: „Však je teprve tři čtvrtě“, opět vypukl smích. Jak známo, ptá se Augustin předtím masky, kolik je hodin a na otázku protějš- ku, proč ho to zajímá, odpoví, že musí ve dvanáct cosi předat. Před- nes špatně napsaného a pozpátku čteného jídelního lístku ještě zís- kal na komickém účinku Augustinovou zlostí nad nečitelným pís- mem. Nedokážu si vzpomenout, že by někdy v nějaké frašce bylo tolik smíchu jako dvaadvacátého [června].

27. 6. 1837 Karl Meisl: Peter Stieglitz, hudba Franz Gläser. Stavovské divadlo. – Bohemia 10, 30. 6. 1837, č. 78 (nepodepsáno).

Dne 27. [června] vystoupil pan Scholz v titulní roli zde ještě neuve- dené Meislovy frašky. Jmenuje se Petr Stieglitz a má podle autorova záměru v řadě komicky působících nesnází hrdiny (vesnický lazeb- ník) potvrdit vážný výrok, že pýcha předchází pád. Dvě scény po- sledního dějství, kdy se Petr Stieglitz stane čeledínem na Hoře sv. Gottharda a složí slib před jedním ze špitálních bratří, zachránily navíc zdravý vtip, byl úspěch jistý a rychle se rozšířil za hranice Vídně a mimo hranice Rakous- ka. Taková fraška „se líbí stále víc, slouží k tomu nejen obvyklé pomůcky, jakými jsou zvědavost na dekorace, zvířata, létající stroje a proměny, nýbrž také vtip, humor, charakteristika a situace.“ Neue Flora. Konverstations‑ und Modeblatt für Bayerns Männer und Frauen, 7. 2. 1835, s. 100. Recenzenti u frašek jen zřídka uváděli obsah děje, jak bylo zvykem u vážných kusů; pří- běh sám nebyl u komického žánru podstatný. 208 Zwickspiel, jiný výraz Kaufzwick, název karetní hry, jako „kaufcvik“ viz např. Jaroslav Ha- šek: Osudy dobrého vojáka Švejka.

77 frašku před naprostým propadem, jemuž jsme v druhém dějství hleděli se vší pravděpodobností vstříc. Dokonce vynikající komika pana Scholze vyvolala před zmíněnými scénami pouze mírný smích, který zase brzy umlkl. Jak děj pokračoval, rozladění publika narůstalo, a když například ta část diváků, kteří se chtěli smát, vy- jádřila spokojenost, ozvaly se tím hlasitější známky nelibosti. Pub- likum ostatně jako obvykle spravedlivě rozlišovalo mezi hrou pana Scholze a fraškou samotnou, a tu toho večera držel a zachraňoval jen on. Scénou, v níž Petr Stieglitz každou chvíli poruší slib roč- ní mlčenlivosti, odškodnil za všechnu nudu a otřepané vtipy před- chozích výstupů. Na konci byl pan Scholz jako pokaždé vyvoláván za soustavného potlesku a prohlásil, že „existují choroby, od nichž žádný doktor nepomůže“. Publikum tento dobrý vtip přijalo bouř- livým aplausem, a to platí víc než hanlivá kritika.

30. 6. 1837 Johann Nestroy: Nagerl und Handschuh oder die Schick‑ sale der Familie Maxenpfutsch, hudba Adolf Müller. – 2. 7. 1837 Jo- hann Nestroy: Die beiden Nachtwandler oder Das Notwendige und das Überflüssige, hudba Adolf Müller. Stavovské divadlo. – Bohemia 10, 4. 7. 1837, č. 80 (nepodepsáno).

Dne 30. června byla dávána pod titulem Karafiát a rukavice209 známá parodie opery Popelka. Seznam osob na divadelní ceduli je skoro ko- mičtější než parodie sama. Čteme na ní: Ramsamperl, dědic nesčet- ných magických panství; Semmelschmarrn, kouzelník; Ramsamper- lův vychovatel, vzácný muž, ale nudný; Kappenstiefel, Ramsamper- lův koňák, vynálezce koňských žíní, skleněné čabraky atd., Poveri- nus Maxenpfutsch, majitel spousty dluhů, v úpadku se nacházející kapitalista a otec.210 Popelčin protějšek je zde uveden jako Róza, zva- ná Markétka z kuchyně, dcera, se kterou se špatně zachází a nesmír- ně trýzněná sestra. Podobné cedule naladí až příliš toho, kdo je čte, a navíc jsou zcela zbytečné jako návod k onomu druhu komiky, v níž se pohybuje parodující autor, neboť ta je srozumitelná sama o sobě. Jak známo, neudělal Karafiát a rukavice na našem jevišti žádné štěs- tí.211 S výjimkou dvou scén se u ostatních šprýmů publikum zasmá- lo jen chabě. Avšak pan Scholz, který hrál Maxenpfutsche, byl v tak dobrém rozpoložení, že se ve scéně, v níž vystupuje jako sklepmis- tr, zvláště však v baletní scéně nikdo neubránil hlasitému smíchu. I pouhou maličkostí dokáže znásobit směšný účinek, ať už to má předem promyšleno nebo využije okamžiku. Stěží se dá popsat ha- lasný smích, který se zvedl po první piruetě pana Scholze a nechtěl skončit. Pan Scholz byl dvakrát bouřlivě vyvolán. Když odcházel poprvé a schválně klopýtl, otočil se a s rozmrzelým pohledem zvedl

209 Nagerl je vídeňský výraz pro Nelke (karafiát). 210 Jména osob opět vznikla jako slovní hříčky: Ramsamperl komolí jméno Don Ramiro z Ros- siniho opery La Cenerentola, Semmelschmarrn znamená „žemlový nákyp“, ale také „blonďa- té nic“, Kappenstiefl „useknutá holínka“, Maxenpfutsch je zkomolenina jména Dona Magnifica, barona von Montefiascone z Rossiniho opery. 211 „Co je možno na postavách Montefiascona, podkoního a dcer parodovat, když jsou ka- rikaturami už v originále? Nestroy je pouze stáhl o několik stupňů níž ke sprostotě a vložil jim do úst slovní hříčky, žerty a hrubosti, přiměřené podobné degradaci.“ Bohemia, 25. 3. 1834.

78 ze země smítko. Načež se musel znovu ukázat. Tančil s laškovnými gesty a posílal hubičky po jevišti a jistě by byl vyvolán potřetí, kdyby už publikum nebylo neustálým smíchem unaveno. […] 2. července vystoupil pan Scholz opět v parodii, kterou ovšem pan Nestroy pojal volněji a zejména v druhém dějství komičtěji. Dá- vali se Dva náměsíčníci aneb Nutnosti a zbytečnosti. To nezbytné, co žádá chudý a náměsíčný provaznický mistr [Sebastian Faden] od domnělého ducha [Lord Wathfield], se stupňuje pozvolna od dvou stříbrných dvacetníků až k mramorovému paláci pro nevěstu. Zby- tečný je cop, který chce domýšlivý chráněnec dát odstřihnout své- mu dárci, protože se za něj při slavnostní tabuli stydí. Komickou vedlejší postavou frašky je provaznický tovaryš [Fabian Strick], kte- rý pak svému učiteli a pánovi slouží v livreji. Pan Scholz hrál pro- vazníka, pan Spiro tovaryše za opakovaného aplausu. Zvláště pobavil pan Scholz publikum něžností a patosem v zamilovaných scé- nách, jeho komicko‑deklamatorní tón až vyvolával slzy. Tím drs- nější byl k všeobecnému pobavení publika vůči domnělému duchu v posledních prosbách o „nezbytné“.212

3. 7. 1837 Friedrich Hopp: Hutmacher und Strumpfwirker. – 4. 7. 1837 Johann Nestroy: Robert der Teuxel, hudba Adolf Müller. – 5. 7. 1837 Albini: Kunst und Natur. Stavovské divadlo. – Bohemia 10, 7. 7. 1837, č. 81 (nepodepsáno).

O Scholzově podání „převeselého Huterera“213 jsme přinesli po- drobnou zprávu po první produkci dotyčné frašky. Třetího červen- ce byla dávána potřetí a nepobavila publikum o nic méně než při prvním představení. Ovšem hlediště nebylo tak plně obsazeno jako při jiných pohostinských vystoupeních pana Scholze, protože prav- děpodobně velký díl publika toužícího se zasmát přesunul návště- vu divadla na následující den, kdy se ve prospěch pana Scholze dá- vala zde ještě neuvedená parodie Robert Teuxel. Opera, která pana Nestroye přiměla k této parodistické kouzelné frašce, byla v Praze uvedena mnohem později než ve Vídni214 a objevuje se teď na repertoáru stále vzácněji. Při všem lesku, v jakém nám ji ředitelství předvedlo, nemá štěstí Němé z Portici.215 Kdyby se Nestroyova parodie dostala na repertoár dříve, byl by se její komic- ký protiklad pravděpodobně líbil víc, než tomu bylo 4. července.

212 Byla ohlášena také fraška Adolfa Bäuerleho Der Leopoldstag, oder kein Menschenhaß und keine Reue [Den svatého Leopolda, aneb Žádná misantropie a žádné pokání], parodie na Kotzebuovo drama Menschenhaß und Reue, která se nehrála. 213 Huterer – totéž co Hutmacher; kloboučník, výrobce klobouků. 214 Opera Giacoma Meyerbeera Robert le diable na libreto Eugèna Scriba (premiéra 21. 11. 1831 v Paříži), byla ve Vídni uvedena poprvé 20. 6. 1833 v Theater in der Josefstadt (ve čtyřech dějstvích), 31. 8. pak i s pátým aktem ve dvorní opeře (Kärntnertortheater). V Praze se Meyerbeerova opera hrála německy poprvé 24. 7. 1835 ve Stavovském divadle, viz Bohemia, 26. 7. 1835 a recenze v dalších číslech listu. 215 Daniel François Esprit Auber: La muette de Portici, poprvé v Paříži 29. 2. 1828, v Praze ně- mecky jako Die Stumme von Portici ve Stavovském divadle 30. 7. 1829: „Nedokážu si vzpomenout, že by nějaký kus naše publikum tak rozohnil a rozplamenil […], předehra se třikrát opakovala, téměř každé číslo vyvolalo aplaus a dokonce i sbory se vyvolávaly.“ Unterhaltungsblät‑ ter, 4. 8. 1829.

79 Když ve 3. dějství spadla opona, bylo možno pozorovat po krátké nerozhodné pauze známky nelibosti, které však platily pouze kusu, neboť pan Scholz byl ihned nato vyvoláván za trvalého potlesku, ačkoliv je Reimboderl216 pouze malá, pro komický talent ne právě vděčná role. Nejzábavnější postavou celku je zjevně Bertram, komi- sionář zlého kouzelníka, který v humorných narážkách a protikla- dech zesměšňuje směr novofrancouzské romantiky extrémní nechá- pavostí a rafinovanou zlomyslností. Jeho volebním heslem je: „Jen něco hodně zlého!“ Nastaví nohu stavěči kuželek, pod jakýmsi vese- lým brachem nechá rozpadnout židli, ukradne krejcary, které skupi- na kuželkářů hodila stavěči na podlahu, a při každé takové podaře- né lumpárně vyráží triumfální smích. Místo kouzelné hůlky, kterou v opeře Robert láme na hřbitově, se v parodii vytahuje pípa ze sudu, který hlídá černá kočka s ohnivýma očima. Místo vábících démo- nů vidíme ve frašce tančit duchy vína, kteří, jak Bertram říká, pách- nou po síře. Když je Robert Teuxel na konci vláčen dobrými a zlý- mi principy sem a tam, musí Reimboderl posloužit jako příspřeží, a Bertramovi zůstanou v rukách jen šosy Robertova kabátu. Táhne vší silou, a když se utrhnou, padá na záda, propadne se, – a zhýra- lý Robert je zachráněn. Bertram obrací rudou podšívku své ďábel- ské livreje a pečlivě se upraví, než na volání duchů sestoupí do jejich světa a v dobré náladě se zamíchá mezi tančící. Když má Bertram hrozit, lekat nebo nahánět strach, skokem zaujme postavení zlomy- slníka, který chce dráždit. Snad proto, že všechny ty žerty mohou publiku připadat chtěné a dětinské, nebo že opadnutí zájmu o operu se přeneslo také na její parodii, zaujala dokonce hlavní postava Bertrama jen málo, ač ji hrál náš talentovaný a pilný komik pan Preisinger. Svého času výstižný vtip pana Scholze, že „roli Reimbo- derla převzal jen ze zvláštní laskavosti“ zapůsobil na bránici jen tím, že ho pan Scholz vyslovil ve chvíli, kdy má být Reimboderl kvůli urážlivým kupletům pověšen. Ve Vídni měl tento vtip v první produkci frašky vlastní satirický význam, neboť tenorista, který zpíval také Roberta, převzal roli Raimbauda jen pod podmínkou, že bude v anonci uvedeno, „že tuto roli převzal ze zvláštní laskavosti“.217 Referent už se obával, že se Nestroyově parodii povede tak, jako kdysi Tanečnímu mistru Pauxelovi během hostování ředitele Carla.218 Jenže publikum, které panu Scholzovi vděčí za tolik zábavných ve- čerů, se zachovalo k výtečnému komikovi spravedlivě, zvláště po scéně, kdy si Reimboderl oblékne Bertramův plášť a proměněn najednou ve zloducha, napadne jako lupič žebráka, a když pak plášť zase sundá, prosí ubožáka za prominutí a daruje mu tři dukáty.

216 Zkomolenina jména Raimbauda, postavy z Meyerbeerovy opery. 217 Prvním vídeňským Raimbaudem byl Josef Emminger (1804–1872), od roku 1834 do své- ho penzionování člen pražské německé scény; v Praze také zemřel. Recenze vídeňské premiéry Meyerbeerova Roberta ďábla in: Der Wanderer, 22. 6. 1833, také Wiener Zeitschrift für Kunst, Literatur, Theater und Mode, 9. 7. 1833. 218 Carl Carl hostoval v Praze jako Pauxel 25. 5. 1829. Viz ref. 185.

80 28. 9. 1839 Wenzel Scholz: Drei Jahre oder Der Wucherer und sein Erbe, hudba Adolf Müller. Stavovské divadlo. – Bohemia 12, 1. 10. 1839, č. 118 (značka B.).

Kdo se hodně smál, toho bolí sanice a dělá směšně rozpačité obliče- je. Tak to teď chodí ve vídeňské frašce. Fraška, která se kdysi zdála být nevyčerpatelná, pokud jde o žoviálně výstižný vtip, se tak dlouho pokoušela dráždit k smíchu přeháněním, až je teď s její vese- lostí konec. Překvapena sama sebou, dospěla k rozpačité vážnosti. Scholz, ten nezničitelný komik Scholz, udělal z otřepané myšlenky veselohru, jejíž prázdnota má mít etický obsah. Jsem v rozpacích, jak mám obsah tohoto nového produktu sdělit. Bohatý starý lichvář Goldangel má bezcitného synovce Augusta, který toužebně čeká na velké dědictví. Pětačtyřicetiletý cukrářský učedník Ondřej Kalmus má ženu, tchána a čtyři děti. Bohatý kupec Biederfeld má jedinou dceru Serafínu. Tolik předem. V prvním jed- nání dojde jen ke třem pamětihodným událostem. Učedníkův nej- starší syn Leopold nalezne dopis, který napsal starý lichvář a ze kte- rého vyplývá, že zamýšlí Biederfeldův obchod mazanými machina- cemi zničit. Leopold donese dopis panu Biederfeldovi, který se teď ze smyčky lehce vyvleče a z vděčnosti přijme Leopolda a celou Kal- musovu rodinu do svého domu. Za druhé: Lichvář má mnoho pe- něz; aby nemohly padnout do rozhazovačných rukou jeho synovce, nechá poklad zlaťáků zazdít zednickým tovaryšem Mauriciem Kalkgruberem do staré studny. Předtím zedníka se zavázanýma oči- ma půl hodiny vodí sem a tam. Za třetí: Starého lichváře trefí šlak a jeho synovec se ujme dědictví. V druhém jednání miluje Leopold, který je nyní Biederfeldovým účetním, krásnou Serafínu, a ona ho miluje také. Odehrává se souboj mezi povinností a láskou, dokud otec nepochopí a ty dva lidičky nespojí. Biederfeldův sekretář Fuhr- mann miluje rozkvétající poupě Sabinu Kalmusovou a vede s ní za otcovými zády korespondenci tak novým a duchaplným způsobem, že i z nich je nakonec pár. Goldangelovu synovci zatrhnou jeho roz- hazování a stavebnímu mistrovi Giebelovi nesmyslné projekty. Ve třetím jednání je už Leopold Biederfeldovým zetěm a společ- níkem. August Goldangel a stavební mistr Giebel vystupují jako žebráci. Ale autor je sdostatek velkorysý, aby je z jejich zaslouže- né bídy vytrhl. Kalkgruber je teď zednickým mistrem a nalezne poklad, který sám před třemi lety zazdil do staré studně – v domě, kte- rý Leopold koupil, aby ho nechal strhnout a zřídil si na stejném mís- tě obchůdek. Zhýralý synovec totiž věnoval domeček jedné zpěvač- ce a ta ho Leopoldovi prodala. Leopold je přirozeně tak laskav, že poklad daruje Augustovi, jehož – doufejme – škola života polepši- la. Pochybnému patronu Giebelovi nabídne Kalkgruber práci a pomoc. Na konci se Biederfeld vrací z cest. Čtenář ať mi promine, že se nebudu blíže zabývat tímto zcela podřadným škvárem, který osmadvacátého [září] dokonale propadl a který nemohla zachránit ani veškerá snaha herců. V nejsilněj- ší roli starého učedníka probleskují sem tam ne úplně špatné nápa- dy jen jako vzdálené záblesky. Protože však tato postava s únavnou

81 nečinností kusem nekráčí, nýbrž je postrkována, ani panu Feist- mantelovi se nepodařilo s ní prorazit. Publikum sice uznalo snahu výtečných účinkujících herců, ale tleskalo se málo a na konci dokonce došlo k opaku.

5. 6. 1842 Karl Meisl: Die schwarze Frau. Stavovské divadlo. – Bohe‑ mia 15, 7. 6. 1842, č. 68 (Anton Müller).

Pan Scholz vystoupil 5. června ve známé parodující frašce Černá paní a jako sluha Klapperl vyvolal v celém domě furore, ač znač- ná část přítomného publika vzácného hosta v této velice komické roli už viděla ve Vídni i v Praze. Způsob, jakým pan Scholz přís- ným dodržením dramatického charakteru a skromnými prostředky umí prodat i němou mezihru tak, že se chtě nechtě musíme smát – tato suchá, prostá, a přece nanejvýš účinná komika měla týž úči- nek, jako kdyby pan Scholz v zemském Stavovském divadle hostoval poprvé. Šířil v plném domě veselou náladu, jež se s každou scé- nou stupňovala a o přestávkách pokračovala v živé a veselé konverzaci. Na konci byl pan Scholz za jednohlasých projevů nadšení více- krát vyvolán. Děkoval přibližně následujícími slovy: „Jak krásná je Praha, tak přátelští jsou také její obyvatelé.“ Tuto parabázi219 vyslovil navzdory směšné masce tak poctivě, že byl ještě jednou vyvolán. Nyní obrátil tón formální promluvy v komiku a přednesl v rych- lém tempu řadu dvojverší, jež zapůsobila na bránici tak silně, že byl host vyvolán potřetí. V komickém kupletu s opakovaným závěrem „a proč by mě to nemělo zlobit“ atd. zazpíval několik nových strof, v nichž vyprávěl dva zlé sny, v nichž ho jeho milá nutí do ženění. Po pozměněném refrénu „a proč“ atd. uzavřel se slovy „a nechci se zlobit“. Právě tak komická byla poslední slova jiného snového pří- běhu, v němž si hloupě opovážlivý, ale přece čestný Klapperl mys- lí, že už je ženatý. Refrén pozměnil takto: „A proč bych měl mlčet“, a skončil slovy „pes to taky nedělá“. Je třeba vidět postavu pana Scholze, abychom pochopili komický účinek Klapperlových mdlob a jeho hrdinského rozhodnutí, že dá jako radní sluha výpověď. [Viz obsah hry na s. 131–132.] Ve scéně s licitací je čtvrtník220 po nabídce sta fundů a dvou rýnských kvintelů bez sebe vzteky, když však Ge- orgel nabídne zaokrouhlenou sumu půl milionu, padne Scholz do náruče licitantům a soudním sluhům jako dáma koketující s bezvě- domím, aby hned nato nastavil klobouk na spropitné. A směšná dů- stojnost, s jakou hodí čtvrtníkovi pod nohy hůl, šavli a pásek a pro- hlásí, že už nemůže sloužit se ctí, povzbudí k smíchu tím spíše, že je divákům z dřívějších výstupů známo, jaké má Klapperl o čtvrtníko- vi mínění. Dokonce spoluúčinkující herci se museli jeho humorné, a přece charakterní hře bezděčně smát. Pan Scholz i pan Nestroy jsou vzdělaní muži, avšak oba dokáží, i když rozdílným způsobem, přímo mistrovsky a přirozeně předvést směšné stránky charakteru a života obyčejných stavů. Scholz nekřičí, prohání se po jevišti jen kvůli kontrastu, a všeobecný srdečný smích vyvolává pokud možno co nejstřídmějšími uměleckými prostředky, zatímco Nestroy, pravý

219 Parabasis – ve starořecké komedii promluva chóru směrem k divákům. 220 Ke čtvrtníkovi viz ref. 63. 82 opak Scholzovy flegmatické komiky, jen zřídka zůstane klidně se- dět nebo stát. Podle doslechu bude pan Nestroy s panem Scholzem spoluúčinkovat ve frašce …si pořádně zařádit.221 I kdyby se tato po- věst neměla potvrdit, mohou přátelé humoru při hostování pana Scholze hned v příštích dnech očekávat velmi zábavné večery. Pan Scholz zopakuje také v letošním cyklu role, v nichž při posledním hostování dosáhl nejčestnějšího úspěchu. Na scénu, ve které Scholz jako postava z frašky Únos z maškarního bálu komusi slibuje nemilý dárek, jaký není přijímán s radostí (totiž políček), si jistě velká část našeho publika ráda vzpomene. V provedení pana Scholze je nové i to, co už jsme viděli, neboť už to původní bylo těžko překonatelné, a při opakování se pan Scholz nedrží pevných forem.

7. 6. 1842 Johann Kilian Schickh: Die Entführung vom Maskenball. – 8. 6. 1842 Johann Nestroy: Eulenspiegel oder Schabernack über Scha‑ bernack. Stavovské divadlo. – Bohemia 15, 10. 6. 1842, č. 69 (Anton Müller).

7. června vystoupil pan Scholz v roli, kterou po něm stěží nějaký komik bude hrát s týmž úspěchem, totiž jako Augustin v Schickhově Únosu z maškarního bálu. V předchozím čísle jsem upozornil na scé- nu s políčkem; stejně jako při dřívějších hostováních pana Schol- ze měla snadno předvídatelný účinek na bránici. Někteří se snaži- li mírnit smích, který umlkal jen zřídka, aby pana Scholze lépe sly- šeli, ale tomuto originálnímu komikovi se musí člověk smát i když nemluví, když jakoby pevně vrostlý do jeviště jen nehnutě pozoruje publikum. Scéna, v níž Augustin panu von Stieglitz ukradne z kap- sy vstupenky na maškarní ples, působila stejně drasticky jako minu- le a sotva si vzpomínám, že by se v nějaké nové frašce publikum tak často a srdečně smálo jako 7. června při Únosu z maškarního bálu. Že mohou dobrý žert i vážné věci stát vedle sebe, se projevilo ve zda- řilé souhře pánů Scholze a Feistmantela, který hrál Musjö222 Ha- xerla. Feistmantel a Scholz jsou přátelé, nikoli soupeři, neboť kaž- dý je vynikající svým způsobem. Rovněž se publikum těšilo z hos- tující paní Allramové* a z toho, že mohlo vidět starého zdatného Schikanedera, navzdory šedinám ještě dost čilého, aby mohl hrát Maxelhubera. Osmého [června] měl pan Pöck vystoupit podruhé v Neznámé,223 ale předchozího dne ochořel, a proto muselo být jedno hostování nahrazeno jiným. Pan Scholz hrál Enšpígla ve frašce Každou chví‑ li jiné čtveráctví. Přestože se publikum dovědělo poněkud pozdě, že se místo opery bude dávat fraška se zpěvy, naplnilo se hlediště víc, než bývá při takových náhradních představeních obvyklé. Čím déle se hrálo a čím více měl pan Scholz příležitostí k rozvinutí svých 221 Společné pražské hostování Scholze s Nestroyem se nikdy neuskutečnilo. 222 Z francouzského Messieurs. Také Staberl v Bäuerleho Měšťanech ve Vídni oslovuje „Musjö Redlich“. 223 Vincenzo Bellini: La straniera, v roli Waldeburga (v ital. originále Valdeburgo). Baryto- nista Karl Josef Pöck (Pok, 1812–1869), začínal jako člen orchestru Theater in der Josefstadt, od 1834 byl sólistou německé opery v Praze. 1837 porušil smlouvu uzavřenou do roku 1840 a odešel do Braunschweigu.

83 šprýmů, tím víc se stupňovalo nadšení publika. Nelze vidět a sly- šet pana Scholze a nezasmát se. Hněvivá scéna mezi ním a Kordu- lou byla do nejmenšího detailu vzorem parodující komiky a jistě nebylo žádného přítele žertovné múzy, který by přes změnu předsta- vení opouštěl divadlo nespokojen. Také tentokrát spoluúčinkova- la paní Allramová s chvályhodnou svědomitostí a komickým účin- kem. O Nácíčkovi pana Spira a o ostatních rolích zábavné frašky se již v tomto listu hovořilo a pozorného čtenáře bychom opakováním těchže slov chvály jen unavovali. * Jak známo zažádala tato výtečná představitelka komických žen- ských rolí o penzionování a může nyní, kdy obdržela penzi, být uvá- děna pouze jako host.

17. 6. 1842 Johann Nestroy: Die verhängnisvolle Faschingsnacht, hudba Adolf Müller. Stavovské divadlo. – Bohemia 15, 19. 6. 1842, č. 73 (Anton Müller).

Sedmnáctého [června] nás pan Scholz potěšil velice humorným po- dáním Tatlhubera v Nestroyově hře Neblahá masopustní noc. Tatlhu- ber, tato dobromyslně drsná postava, jak ji pojal pan Scholz, vytvořil už v převleku za dřevěnou pannu a Harlekýna velmi zábavnou a vý- stižnou karikaturu, zvláště když chtěl předvést, jak se naučil Har- lekýnovy skoky a otočky a při jedné nepodařené piruetě vinou své těžkopádné tělnatosti ztratil rovnováhu. Ale pan Scholz nám také předvedl Tatlhubera jako dobráckou a uzavřenou povahu slovem i mimikou bez masky. Scéna, kde své chráněnce pod falešným jmé- nem vyznává lásku a když dostane košem, skromně se stáhne a za- chová si charakter otcovského ochránce, znamenala v jeho projevu skvělý obrat. Pan Feistmantel (Lorenc) a pan Spiro (Jakub) podporovali hosta neméně chvályhodně, rovněž slečna Freyová, paní Schwanfelderová a slečna Zöllnerová. Škoda, že byl Spiro ochrap- tělý. Pan Feistmantel byl vícekrát za opakovaných projevů nadšení vyvolán. Že se téhož vyznamenání dostalo i panu Scholzovi se ro- zumí samo sebou.

19. 6. 1842 Friedrich Hopp: Hutmacher und Strumpfwirker. Stavovské divadlo. – Bohemia 15, 21. 6. 1842, č. 74 (Anton Müller).

Devatenáctého [června] vystoupil pan Scholz po osmé, a sice jako Cyprián Deckel v Hoppově lokální frašce Kloboučník a punčochář. Protože pan Feistmantel hrál Baldriána Zwickela, pan Preisinger Mauskopfa, pan Schikaneder jako host Eliáše Ohrlöffela a pan Wal- ter Igolfische, dopadla produkce zábavného dramatického žertu vý- tečně. Také ženské role byly slečnami Manetínskou, Wimmerovou a Zöllnerovou dobře obsazeny. Tleskalo se, vyvolávalo, ale nejčest- nějším výrazem spokojenosti byl zřídka umlkající smích, který ná- sledoval po každém komickém zvratu dialogu a děje. Možná nebyl pan Scholz v žádné dřívější roli v tak dobrém rozpoložení a tak po- hyblivý jako v roli Cypriána Deckela. Jeho „jen když je veselo“, do- provázené jakýmisi kozlími skoky, i komická důstojnost, kterou při

84 všech nesnázích zachovával, konečně osobitá směs dobromyslno sti, frajerství a mazanosti, pokud šlo o to, provést nějaký žert, pa- třily v jeho hře tak harmonicky k sobě, že jeho Cypriána Deckela musíme počítat k nejzábavnějším postavám divadelní komiky. Smí- chu bylo hodně a byl hlasitý, takže slovům bylo někdy jen s náma- hou rozumět, pročež se také mezi smíchem syčelo, nikoli jako projev nelibosti, nýbrž aby se publikum utišilo. Když pak pan Scholz v roli Tatlhubera za opakovaného bouřlivého aplausu opakoval ne- vím kolik strof kupletu s reférenem „A zrovna ne“, a nakonec byl ještě znovu vyvolán, řekl: „Teď přijde to nejlepší!“ A když se publikum smálo už předem, zatvářil se pan Scholz uraženě, jako by se mu publikum vysmívalo, nasadil zamračený výraz a odešel s hněvi- vým „A zrovna ne!“ Devatenáctého [června] se jako Cyprián Dec- kel ocitl v podobných nesnázích, neboť musel zase jednu komickou píseň několikrát opakovat, až pak se zcela s vážnou tváří spisovnou němčinou ujistil: „Na mou duši, já už víc neumím.“ Naděje, že uvi- díme hrát společně s panem Scholzem pana Nestroye, bohužel pad- la, zato však 19. června spoluúčinkoval pan Feistmantel tak výtečně, že sklidil nemenší aplaus než vážený host sám. Pan Schikaneder při- pomněl publiku velmi milým způsobem své zásluhy, které si kdysi (neboť je nyní na odpočinku) ve veselohře, operetě a frašce vydobyl. Fraška, je‑li dobře napsaná, obsazená a secvičená, má také svou uměleckou hodnotu, i kdyby to bylo jen proto, že se z ní naučíme znát život z jeho komické stránky, aniž bychom se společně smá- li škodolibě nebo s opovržením. Kdo se neumí nebo nechce smát, musí být buď velmi nešťastný, nebo nelidsky přísný. Ale vracím se k představení a mohu bez přehánění říci, že se publikum v posled- ních jednáních smálo téměř do úpadu. Přesto byli četní diváci zau- jati dějem až do samého konce. Souhra byla ve všech směrech chvá- lyhodná.

24. 6. 1842 Johann Friedrich Jünger – Marie Fidy: Die Ereignisse im Gasthofe Zum schwarzen Rosse oder Die seltsame Entführung. Stavovské divadlo. – Bohemia 15, 26. 6. 1842, č. 76 (Anton Müller).

Dne 24. června byla ve prospěch pana Scholze uvedena fraška (?) ve třech dějstvích Události v hostinci U černého koně aneb Podivný únos podle Jüngera v přepracování Marie (?) Fidy (?).224 Není nic vzác- ného, že se komikové při volbě benefičního představení zmýlí, k ta- kovým přehmatům už došlo, ani nemuselo přísnou cenzuru vykonat publikum; je však čím dál těžší nalákat diváky na titul, který pak nedodrží, co sliboval. To byl také tento případ. K prasknutí plný dům očekával frašku, nebo spíše rázné, k frašce tíhnoucí pře- pracování Jüngerova Únosu;225 také jsme se podle první části názvu těšili na nějaké žertovné lokální narážky; ze všeho toho se však ve skutečnosti nedostavilo nic. Marie Fidy pouze upravila pro osobitou komiku pana Scholze roli číšníka, ostatní z Jüngerovy veselohry

224 K recenzentovým pochybnostem viz poznámka v soupisu hostování, s. 52 a ref. 171. 225 Pražské publikum mohlo hru poznat ve Stavovském divadle 13. 9. 1836 s hosty Caroline Bauerovou a Emilem Devrientem, viz Bohemia, 16. 9. 1836.

85 zůstalo téměř beze změny. To mělo za následek, že pan Scholz se od ostatních příliš odlišoval, či spíše vypadával z celku, a přesto nebyl ani v této izolaci dost zábavný. Z lokálních vtipů jsme v celém kuse neslyšeli jedinou slabiku. V prvním jednání se publikum hod- ně smálo přerušovanému a opět navazovanému milostnému vyzná- ní pana Scholze. Avšak už ve druhém dějství se projevovala nuda diváků polohlasou konverzací, dokonce syčením a klepáním. Při- tom se vzpomínalo na mnoho radostných večerů, které nám pan Scholz během svého hostování připravil. Tleskalo se mu, i když ne bez opozice, a on sám poprosil publikum, aby si část své přízně schovalo až na závěr. Také po třetím dějství ho shovívavě smýšlejí- cí část publika odměnila potleskem, který gradoval zároveň se stup- ňujícím se odmítáním. Pan Scholz řekl, že mu rozloučení s Praža- ny připadá dvojnásob těžké, protože nyní příliš pozdě vidí, že zvolil špatně; doufá však, že s ohledem na jeho předchozí výkony budou diváci milostiví a spravedliví. Po těchto slovech následoval bouřlivý souhlasný potlesk, načež se pan Scholz objevil podruhé. „Ještě jednu otázku,“ řekl, „si dovoluji vznést. Smím ještě někdy přijet?“ Na- čež některé hlasy volaly „Brzy! Brzy!“ a pan Scholz byl vyvolán po- třetí. Ostří se tím otupilo. V podobných případech hlasitě vyjadřo- vané nespokojenosti (jejíž návrat si nikdo nepřeje méně než já) by bylo velmi radno se zachovat podobně, neboť dobré slovo dobře za- působí – zvláště na publikum nakloněné spíše ke chvále než k vý- tkám. Jakmile dole v hledišti povstane neklid, je porušena také na- hoře na jevišti nutná rovnováha a duchapřítomnost. Někdo pak hraje vlažně, jiný ze zoufalství přehání a u třetího se opět projeví od- suzované a už odnaučené návyky. Kéž by představitelka Charlotty jednou provždy opustila tázavou až plačtivou intonaci v nepřiroze- ně vysoké poloze, kvapné zakončování vět či frází, a konečně se od- naučila širokou výslovnost slabiky „er“ („dar“ místo „der“)! Dialekt patří na jeviště jen tehdy, je‑li výslovně vyžadován.

11. 10. 1842 Johann Nestroy: Die verhängnisvolle Faschingsnacht. Sta- vovské divadlo. – Bohemia 15, 14. 10. 1842, č. 123 (Anton Müller).

Neblahá masopustní noc (parodie Holteiovy truchlochry) uděla- la v Praze štěstí ještě dříve, než v této frašce vystoupili vynikají- cí hosté. Později jsme v ní viděli autora pana Nestroye jako Loren- ze a pana Scholze jako Tatlhubera. V těchto představeních účinko- val pan Spiro v roli drvoštěpa Jakuba. Protože však pan Spiro z na- šeho divadla odchází, byl angažován pro obor komických milovní- ků a mladé charakterní role pan Dolt226 z divadla v Linci. Vystoupil poprvé 11. října nikoli v roli pana Spira, nýbrž jako Lorenz. Tak měl debutant těžkou pozici a gratulujeme mu k projevům spokojenosti, které si přesto vydobyl – jako příslib pro budoucnost. Kdo by chtěl frašku vypudit z naší scény, byl by misantrop a ignorant v jedné oso- bě. Krásno chceme vychutnávat i v humorném, směšném zkreslení.

226 Linecký rodák Karl Dolt (vl. jm. Pizzala, 1808–1882) studoval původně medicínu, ve Sta- vovském divadle v Praze se poprvé objevil 1832, v roce 1842 byl v Praze angažován natrvalo.

86 Dosud nepřekonaný dramatický básník Shakespeare vplétal do nej- tragičtějšího, vážného děje komické scény a do veseloher momenty, které dojímají až k slzám. Směšné leží uprostřed mezi ošklivým a krásným a křivka, kterou opisuje sem a tam se pohybující kyvadlo fantazie, se zjevuje i mizí v obou oblastech. Osvícená kritika musí tedy do svých úvah zařadit i frašku. Z dobrých důvodů může mít na provinční scéně výhrady pouze vůči jejímu upřednostňování. Tí- živého a smutného máme v prozaickém životě tolik, že smích, ač je podle Jeana Paula výrazem nekonečného nerozumu,227 musíme po- važovat za dobrodiní –, nikoli kvůli otřásání bránice, nýbrž jako ob- veselení zachmuřené mysli. Je podivuhodné, že nejrozpustilejší žert může vyvolat slzy stejně tak jako věci trpké a vážné. Už proto ne- smíme nad fraškou vyslovovat klatbu. Kdo se umí smát, až mu te- čou slzy, dokáže je v pravé chvíli také potlačit. Předchozí všeobecné poznámky nechť mne pro všechny případy omluví za to, že jsem se cítil povinen poskytnout zasloužené místo i frašce.

26. 9. 1844 Johann Nestroy: Der Zerrissene. – 27. 9. 1844 Johann Ne- stroy: Einen Jux will er sich machen. Stavovské divadlo. – Bohemia 17, 29. 9. 1844, č. 117 (nepodepsáno).

Skvělým úspěchem pokračuje pan Scholz den za dnem ve svém krátkém hostování. Při jeho druhém vystoupení ve čtvrtek šesta- dvacátého [září] bylo divadlo opět ve všech prostorách přeplněné. O výkonu pana Scholze toho večera – v roli Gluthammera v Ne- stroyově Rozervanci – přináší zprávu jiný referent. V pátek sedma- dvacátého jsme ho viděli jako čeledína v Nestroyově frašce …si po‑ řádně zařádit, v roli, která má pověst frašky „klasické“. Hloupost, spokojená sama se sebou, přehnaně nemotorná troufalost, navzte- kaná ješitnost této postavy jsou pro osobitou komiku pana Schol- ze jako stvořeny, či spíše skutečně stvořeny, neboť Nestroy tuto roli psal přímo pro něj. Hned při prvním vstupu pana Scholze nevychá- zeli diváci dlouho ze smíchu, už jen kvůli jeho pouhé masce. Malá, podsaditá postava téměř bez krku, nemotorné chování, jako ze dře- va vyřezaný, směšný výraz, podezřelá červeň, která se v kruzích ší- řila od špičky nosu po tváři, až téměř do očí padající vlasový po- rost, především však důvěryhodně působící, přihlouple drzý výraz tváře tvořily komický celek, který neodolatelně dráždil ke smíchu. Už ve vyjednávání s Zanglerem [kořenář v jednom malém městě] o podmínkách, za nichž chce vstoupit do služby, nasadil [Scholz] výrazný groteskně‑komický tón, který ve druhém dějství ve scéně v zahradním salonu a ve scéně třetího dějství před švagrovou svého pána ještě vystupňoval. Pan Scholz se také v této pro nás nové roli neobyčejně líbil. Srdečný smích a hlasitý potlesk na otevřené scéně

227 Jean Paul Richter: Vorschule der Ästhetik, kap. 16, § 28, Untersuchung des Lächerli‑ chen: „Budiž mi ve stručnosti dovoleno, abych v následujícím zkoumání pojmenoval tři sou- části směšnosti jakožto smyslově nahlíženého nekonečného nerozumu následovně: rozpor, v němž se nachází úsilí nebo bytí směšné bytosti se stavem, nahlíženým smysly, nazývám ob- jektivní kontrast; jejich vztah samotný je smyslový kontrast; a rozpor obou […] nazývám sub- jektivní kontrast.“

87 ho nesčetněkrát přerušily a po koncích dějství byl dvakrát s panem Doltem a několikrát sám vyvolán. Protože pan Scholz včera vystoupil ještě jednou jako sluha Augustin ve frašce Únos z maškarního bálu, považuji za nutné přesunout závěrečnou zprávu, v níž podle svého zvyku promluvím o celkové činnosti výtečného komika, do příštího čísla. Představení …si pořádně zařádit bylo velmi zdařilé. Nejčestněj- ší úspěch měl pan Dolt, který byl jako Weinberl [obchodní příručí] po celý kus sledován s živější účastí než jindy a byl opakovaně vyvo- lán spolu s panem Scholzem, a dokonce i sám. Šestadvacátého září se dával Nestroyův Rozervanec, v němž hrál pan Scholz zámečníka Gluthammera jako svou druhou, a jak ozná- mila cedule, předposlední pohostinskou roli. Výkon pana Schol- ze byl velmi kompaktní, ve všech okamžicích výtečný. Vyprávění o zmizení Mathildy (paní Raabová), pak jeho hněv, když zjistí její nevěru v prvním dějství, jeho strach před pronásledováním justice ve druhém a před domnělým duchem pana von Lipse ve třetím děj- ství byly přímo drastické. Klid a nehybnost, v níž vlastní pan Scholz jednu z nejúčinnějších pák své komiky, jsou naprosto nenapodobi- telné a zároveň nevýslovně zábavné zvláště tam, kde rychlým pře- chodem do divoké vášně vytvoří protiklad. Pan Dolt hrál pana von Lipse poprvé, nalezl však vždy příležitost uplatnit svůj bohatý talent a skvělé okamžité nápady, a dodal „rozervanci“ soustavnost a pevný tvar, jaký mu přísluší. [Pozn. aut.: Nestroyův Rozervanec je příběh nudícího se boháče von Lipse a jeho tří kumpánů, zámečníka Gluthammera, děvčete Kathi a zdánlivě ztracené Gluthammerovy milé Mathildy, v němž jde jako obvykle o lásku a o peníze, ale také o hledání životní náplně. V zá- pletce hraje roli domnělá vražda, která pomůže „rozervanci“ von Lipsovi poznat, kde hledat štěstí a spokojenost. Ve svém vstupním kupletu se von Lips charakterizuje: „Meiner Seel‘,‘s is a fürchterli- ches G’fühl, / Wenn man selber nicht weiß, was man will!“ (Na mou duši, je to hrozný pocit, / když člověk sám neví, co chce!) Lačnost po penězích je potrestána, falešní kamarádi dostanou za vyučenou a skutečná láska zvítězí.]

28. 9. 1844 Johann Kilian Schickh: Entführung vom Maskenball. Sta- vovské divadlo. – Bohemia 17, 1. 10. 1844 č. 118 (Bernhard Gutt).

V sobotu 28. září dával pan Scholz na všeobecnou žádost ještě jedno, poslední pohostinské představení, když vystoupil jako sluha Au- gustin v Schickhově frašce Únos z maškarního bálu aneb Různí dohazo‑ vači. Také tato role je jednou z těch, které zde pan Scholz hraje opa- kovaně, je tedy větší části publika až do detailu známa. Scéna s po- líčkem, který má být při maškarním plese uštědřen prvnímu, kdo se namane, výstup s koňskou houní a čtení jídelního lístku pozpátku, tyto – chtělo by se říci – slavné scény jsou ve vzpomínce ještě zcela zřetelné. Čekali jsme na známý tón, spád řeči, na určitý pohyb, na povstání ze židle, na roztržení košile. A vše toto známé a očeká- vané přece vždy znovu vyvolalo hlasitý smích. Pan Scholz usvědču- je ze lži všechny definice směšnosti založené na tom, že udeří do očí

88 jako náhlé překvapení. Neochvějná komická působivost jeho zjevu a způsobu řeči se za léta málo proměnila, jeho suchý způsob hry nezaznamenal změnu. Pan Scholz není herec, neboť jeho postavám chybí individuální život a pravda; je však neobyčejně bohatě nadán osobitostí, kterou uplatňuje místo charakteru, jaký by měl předsta- vovat, a jeho role tím získává na účinnosti. V představení pana Schol- ze na rozloučenou byl tento účinek nejskvělejší. Přítomnost milova- ného hosta na jevišti provázel obrovský, téměř neustávající smích, hlasitý aplaus a vícenásobné vyvolávání; důkazy, že se publikum vý- tečně bavilo. Co pak zmůže pokulhávající kritické „ale“, které pře- ce jen nejsem schopen potlačit. Představení bylo v oboru frašky jedno z nejlepších, už dlouho jsme takové neviděli. Především musíme zmínit zasloužilého a neúnavného pana Feistmantela, kterého publikum kromě hosta vyznamenalo nejvíce. […]

13. 9. 1845 Karl Meisl: Die schwarze Frau. – 14. 9. 1845 Friedrich Kai- ser: Der Zigeuner in der Steinmetzwerkstatt. Stavovské divadlo. – Bohe‑ mia 18, 16. 9. 1845, č. 112 (značka B[ernhard] G[utt]).

V neděli čtrnáctého [září] pokračoval pan Scholz v hostování rolí stat- káře pana von Mollicha v lokálním obrázku Friedricha Kaisera Cikán v kamenické dílně. Zároveň vystoupil druhý host, pan Grois, právě tak z Theater in der Leopoldstadt, jako kaprál husarů Horgosz.228 Tato fraška se nehrála od sklonku roku 1841.229 Je to příběh kameníka Ro- berta, kterého jako dítě odložili cikáni, vyrostl v jakési vesnici, a miluje Marii, dceru kamenického mistra Klopfa. S touž dcerou se chce oženit bývalý kupec, nyní statkář Mollich, a nechá soka, který nemá žádné doklady, vykázat za hranice obce. Robert bloudí zoufale lesem a narazí na kaprála husarů Horgosze, pronásledujícího pašeráky. Je to onen cikán, jenž Roberta jako dítě nalezl u matky, která nešťast- nou náhodou přišla o život, a položil ho před uhlířskou chatu. Hor- gosz Roberta pozná, vezme ho do vsi, vydává ho za rekruta a ubytuje ho u kameníka. Líza, dcera uhlíře, který Roberta vychoval, si má vzít Mollichova komorníka Pankráce. V jejím zásnubním prstenu je vyry- to jméno Mollich, neboť tento prsten a všechny věci, které kdysi Hor- gosz u nešťastné matky nalezl, zavěsil chlapci Robertovi kolem krku. Z toho plyne, že je Robert Mollichův syn. Statkář, ač by se raději ože- nil s Marií sám, dá souhlas k jejímu sňatku se svým synem.

228 Společné hostování s Aloisem Groisem. Alois (Lois) Grois (1809–1874) pocházel z Uher. Původně basista ve Lvově, kde debutoval jako Sarastro, v dalších letech vystřídal několik oper- ních scén. 1836 změnil obor, jako komik byl angažován ředitelem Carlem Carlem a v následují- cích letech spolu s Nestroyem a Scholzem patřil k oporám Theater in der Leopoldstadt. 229 Značka A. M. [Anton Müller], Bohemia, 28. 12. 1841: „Při současné nouzi o – nechceme říkat dobré, nýbrž – přijatelné frašky (neboť trváme na názvu fraška, ač pan Friedrich Kaiser, bůhví proč, své děcko pokřtil ‚obraz ze života‘) přijmeme takovou novinku jako je Cikán v ka‑ menické dílně s povděkem. Pokud jde o hledanost vtipů a mnoho slabých míst, je sice podobná svým starším kolegyním, ale přece má přednost alespoň v částečně zajímavém ději, myšlence, a v jedné v jádru zdravé postavě.“ Roli kaprála Horgosze recenzent přirovnává k postavě Natty- ho Bumpa z dobrodružných románů Fenimora Coopera. V pražské premiéře 27. 12. 1841 hrál Horgosze Josef Preisinger, svůj text ovšem neovládal, takže „publikum nejlepší místa jeho role slyšelo dvakrát“, a také „uherskoněmecký žargon se mu dařil jen místy“. Feistmantel hrál von Mollicha s velkým úspěchem.

89 Děj frašky je vcelku obyčejný a zdlouhavý a její komično tkví spí- še v postavách než v situacích. Hlavní postavy, statkáře Mollicha a husara Horgosze, na nichž spočívá celá váha děje, vytvořili oba hosté tak, že jsme si nemohli přát lepší obsazení. Hrubého statká- ře hrajícího si na nóbl pána zosobnil pan Scholz s neodolatelným účinkem. Jak známo, používá tento výtečný komik nenápadné pro- středky a je si vědom, že úspěchu dosahuje právě jimi. Jeho humor- né masce stačí úsměv, mrknutí oka, svraštění obočí, aby ponoukl k nezadržitelnému smíchu. Při klidném zachovávání falešné důstoj- nosti byl snad ještě komičtější než v překotném spěchu a žárlivos- ti. Zatímco pan Scholz sáhl ke groteskní komice dokonce hned, jak se objevil, držel se pan Grois velmi v mezích přirozené pravdivosti a líbil se, aniž by někdy působil neušlechtile nebo obyčejně. Jeho ci- kán, původní dítě přírody, se vyznačoval energií a plným, vzdorným životem, jakousi divokou poezií. Kontury byly zřetelné, nikde však přehnané, a to, co je vyplňovalo, mělo jistotu a působivost. Element laskavosti se nezvrhl do sentimentality. Zkrátka, husar Horgosz pa- tří k výtečným zjevům, které se mi v této oblasti vybavují. Úspěch obou hostů byl přímo skvělý. Byli opakovaně vyvoláni.

15. 9. 1845 Johann Nestroy: Der böse Geist Lumpazivagabundus. – 17. 9. 1845 Friedrich Kaiser: Stadt und Land, oder der Viehhändler aus Oberösterreich, Stavovské divadlo. – Bohemia 18, 19. 9. 1845, č. 113 (značka B[ernhard] G[utt]).

V pondělí patnáctého [září] přišel na řadu Nestroyův Lumpaci‑ vagabundus. Vystoupili oba vídeňští hosté, pan Scholz jako krejčí Zwirn, pan Grois jako švec Knieriem. V roli veselého krejčovské- ho tovaryše, který tři štace utíká a pak ještě zatouží si zatančit, si pan Scholz při své korpulenci počínal obdivuhodně. Komické efekty čerpal právě z protikladu zevnějšku s představovanou postavou. Jeho výkony jsou známy. Této naivní domýšlivosti a neobratné no- blese jsme se srdečně smáli už dříve a tentokrát jsme se museli smát znovu. Jakkoli pan Scholz nenápadně zdůrazňoval jednotlivé ko- mické momenty, přece procházela celou rolí jako červená nit naivní prostoduchost, která ji držela pohromadě. Zcela výtečně provedený přechod do druhého dějství naznačil pan Scholz už na konci první- ho. Celý výkon se setkal s živým ohlasem, zvláště historka s tolarem a zcela přirozená scéna spánku, celé druhé jednání a předčítání dopisu ve třetím, kde však přerušování bylo přece jen příliš. Méně šťastný byl pan Grois v roli ševce Knieriema. Hrál tuto výrazně založenou postavu Nestroyovým způsobem z jeho první- ho období, ale bez jeho zpupnosti, bez jeho temperamentu, kte- rý nás přece jen dokázal povznést nad pocit nevole, neboť se pod- vědomě podílíme na všem silném, i když to neschvalujeme. Už dří- ve jsem rozebíral, že sám Nestroy dokázal poslední dobou krotit svou nesmírně energickou povahu a nahé ošklivosti dodat strán- ky, jež mohou zaujmout. Pan Grois nám však předvedl obyčejného pijáka ohavné sorty, jeho tvář hrála všemi odstíny rudé, vlasy měl rozcuchané, hlas poněkud ochraptělý a přidušený. Vše to odpovídá

90 skutečnosti, a přesto je to ohavné. A nad ubohou banální skuteč- nost se pan Grois nikde nedostal. Jeho švec by byl možný v oby- čejném životě spíš než krejčík pana Scholze, ale na scéně byl zcela nepřípustný, protože mu naprosto scházelo svobodné veselí, kte- ré předvedl pan Scholz. Pan Grois nestál nad svým výkonem, ný- brž byl zajat v poutech nechutného a neuměleckého názoru. Jeho výstup ve třetím dějství byl proviněním proti záměru a textu fraš- ky, neboť v něm vypadal reprezentativněji než v prvním jednání, ač měl od té doby ještě více zpustnout. Bylo by ovšem obtížné takovou zhýralost vykreslit ještě křiklavěji. Pan Grois si svým Horgos- zem získal přízeň publika, za Knieriema se mu mnoho potlesku ne- dostalo. Myslím, že byl dvakrát vyvolán s panem Scholzem a musel přidat jednu sloku písně o hvězdě, vcelku však nechal jeho výkon publikum chladným. Z ostatních účinkujících ještě jmenujme ales- poň pana Preisingera jako Hobelmanna. Divadlo nebylo příliš čet- ně navštíveno. […] Ve středu 17. září vystoupili pánové Scholz a Grois ve frašce Frie dricha Kaisera Město a venkov aneb Obchodník dobytkem z Horních Ra‑ kous, Scholz po čtvrté (sluha Faustin), Grois potřetí (obchodník s dobytkem Hochfeld). Fraška není původní, jak by se mohlo zdát podle názvu, jde o lokalizovaný kus od Souvestra, od kterého jsme už ve Stavovském divadle před několika lety viděli jiné přepracová- ní pod titulem Strýček Majorán.230 Vídeňská [Kaiserova] úprava má před berlínskou určité přednosti, dílem šťastnější charakteristiku a vhodnější a laskavější závěr (držící se francouzského originálu). Přesto není Město a venkov nic víc než fraška bez skutečně přitažlivé- ho děje, tu a tam zdlouhavá, až nudí. Navíc jde vlastně o smutnou záležitost, o zapřeného bratra a bankrot. Je nepochopitelné, proč Kaiser, který si jinak velmi libuje v názvech „obrázek“, „obraz“ ap., právě tento kus nazval fraškou. […] Pan Scholz hrál dobromyslného sluhu Faustina svým známým šťastným způsobem. Když mluvil přehnaně pateticky, se vzneše- ným výrazem a přehnanou spisovnou němčinou, když svému pá- novi předhazoval prostý původ, aby imponoval obchodníkovi s dobytkem a chtěl ho ohromit, měla jeho výtečná hra neodolatelný úči- nek. Zapomněli jsme, že je scholzovská komika statická a zároveň jen konvenčně opravdová. Tato jediná role, a jedině takto zahraná, poněkud ospravedlňuje titul fraška.

20. 9. 1845 Friedrich Kaiser: Der Zigeuner in der Steinmetzwerkstatt. Stavovské divadlo. – Bohemia 18, 23. 9. 1845, č. 115 (značka B[ernhard] G[utt]).

V sobotu dvacátého se s námi oba výborní vídeňští komici pánové Scholz a Grois rozloučili. Vystoupili podruhé v Kaiserově Cikánovi v kamenické dílně, pan Scholz jako pan von Mollich, pan Grois jako husarský kaprál Horgosz. Pokud spojujeme s označením komik

230 Onkel Majoran. Uvedeno jako Bruder Majoran 27. 5. 1843. Viz Bohemia, 30. 5. 1843; kritika uvádí jako autora úpravy A. Heinricha.

91 způsob hry, jakým rozumíme projev takzvaného lokálního komika, nemůžeme pana Groise vlastně ani komikem zvát. Jediný jeho pokus spadající do tohoto oboru, totiž Knieriem ve frašce Lumpaciva‑ gabundus, se nepodařil. Panu Groisovi scházel onen z nitra pramení- cí proud subjektivní komiky, který takové role nevyhnutelně vyža- dují, a který nadto mimo formu, ve volné hře, vytváří svévolné vlny. Stejně jako vznešenost, nemůže být ani komično nahrazeno pouhou činností rozumu, ani tou nejbystřejší a nejduchaplnější. Pokud není původní, pokud nevychází (ač nám může připadat takové vyjá- dření směšné) z bezprostředního výlevu nadšení, je to nedochůdče, jemuž chybí síla k životu. V čem je pro mne pan Grois výtečný, dokonce vynikající, je charakterní herectví –, prozatím v žánru frašky, neboť ani ve Vídni, kde jsem ho několikrát viděl, jsem zatím neměl příležitost ho sledovat ve veselohře. Každý charakter pojímá pevně a rozhodně, vycházeje z jasně vnímaného středobodu k individuál- ně vykresleným rysům. Nemyslím, že by měla vídeňská předměst- ská divadla jiného herce, který by uměl tak šťastně individualizovat jako Grois. Touto silnou pravdivostí a energií při vytváření postavy získávají jeho výkony až výtvarnou pevnost, která se těžko dá spo- jit s vývojem, s vnitřně postupným vystavěním postavy, pročež mys- lím, že pan Grois může hrát první role jen ve frašce, která nepro- měněný charakter provází proměnlivými situacemi (jako ve Městě a venkově). Může však také velmi dobře hrát ve vyšších žánrech tak- zvané epizodní role, pokud jsou ostře vykresleny. Přitom má pan Grois mnoho citu a kromě shora uvedené výjimky prvních lokál- ně komických rolí, jakkoli jadrně a křepce je uchopuje, také jemný smysl pro pravou míru, který je nejlepším vůdcem objektivní komiky. S potěšením jsme v něm poznali herce, který ve sféře frašky roz- víjí velmi zdatný h e r e c k ý talent. Pan Scholz je z opakovaných hostování publiku tak známý, že k němu postačí několik všeobecných poznámek. Prvkem jeho he- rectví je směšnost, prozaická vlečka komična. V rozporu podstaty a jevu, účelu a prostředků, stojí směšnost – obklíčená a nesvobod- ná – uprostřed, neschopná snášet vlastní rozpor bez hořkosti a defi- nitivně jej překonat. Čím ostřeji vyzdvihne herec nenáležitost onoho kontrastu, tím silněji bude dráždit ke smíchu. Ač z uměleckého hlediska stojí pošetilá směšnost nekonečně daleko za svobodně jarým komičnem, přece se nemůže projevit bez bohatého ústrojenství hercova osobitého talentu. Pan Scholz je původní typ lokálního komika, nástupce neměnné veselé osoby, bez níž se, jak se zdá – ať už se jmenuje Gerolamo, Brighella,231 klaun, Hanswurst nebo Kašpárek – žádné lidové divadlo nemůže obejít. Pan Scholz předvádí, jako sluha nebo majitel panství, žebrák nebo milionář, stále touž přihlouplou, nemotornou, zbabělou a přitom rozkacenou, dychtivou osobnost, nanejvýš s pozměněným, stavu přiměřeným zevnějškem, ba i samot- ný zevnějšek téměř vždy převádí do grotesky. Právě to, co je na jeho zjevu trvalé, ho činí na jevišti lidovým a uvádí ho do souladu s oko-

231 Gerolamo byla komická postava, kterou koncem 18. století přenesli loutkoherci Sales a Bellone v Janově do loutkového divadla, Brighella je figura z commedia dell’arte.

92 lím, tím spíš, čím méně mu to vlastně jako herci přísluší. Uvnitř své- ho pole působnosti se pan Scholz pohybuje s jistotou a s vědomím své síly, s rozhodností, sebejistotou, kterou bychom mnoha hercům přáli, k tomu s poměrnou rozmanitostí detailů pokud jde o různé role, neboť v opakování jinak zůstává podivuhodně neměnný. Kdo v Scholzovi neočekává herce, nýbrž právě pouze „veselou osobu“, pak budou jeho očekávání spíše překonána než zklamána, a bylo by nemístné klást na Scholze požadavky, s nimiž se celou svou povahou neshodne. Gutzkow zdatného Scholze v nejnovějším svazku svého souborného díla hrubě očernil,232 velmi neprávem, neboť to, co mu vytýká, totiž využití stále téže postavy a setrvalou netvárnost pohybu, právě to vyvolává scholzovsky osobitý účinek. A je to účinek vel- ký a trvalý; chtít jej popřít v jeho příčině a spolu s ní znamená uvažo- vat právě tak schematicky, jak působí Scholz na jevišti.

29. 6. 1846 Friedrich Kaiser: Der Zigeuner in der Steinmetzwerkstatt. – 30. 6. 1846 Johann Nestroy: Der Zerrissene; [Johann Gabriel Seidl]: Alpenszene „‘s letzte Fensterln“. Stavovské divadlo. – Bohemia 19, 1. 7. 1846, č. 92 (značka B[ernhard] G[utt]).

Poté, co se v neděli dával při slabé návštěvě Schillerův Fiesco, zaháji- li pánové Scholz a Grois z vídeňského Theater in der Leopoldstadt opožděné, zato však o tři role rozšířené hostování lokálním obrazem Friedricha Kaisera Cikán v kamenické dílně, v němž pan Scholz hrál statkáře von Mollicha a pan Grois cikána a kaprála husarů Hor- gosze. Oba výtečné výkony zůstaly ještě publiku v paměti z minulé- ho roku a divadlo bylo – v těchto horkých dnech vzácný úkaz – hoj- ně navštíveno. O představení samém, jež se v hlavních rysech sho- dovalo s loňským, jsme tehdy podrobně informovali. Jadrný přiro- zený tón, jímž se tak působivě vyznačují Horgosz pana Groise i zná- má komika pana Scholze, se ani tentokrát neminul účinkem. Oba hosté byli často vyvoláni za živého potlesku. Na konci proslovil pan Scholz krátkou děkovnou řeč v podobě onoho nabubřelého gali- matyáše, s nímž má štěstí vždycky, kdykoli tento žert opakuje. Pan Nißl hrál Roberta, slečna Friesová uhlířovu dceru Lízu. Následujícího dne jsme viděli oba hosty v Nestroyově Rozervan‑ ci a poprvé půvabnou maličkost, alpskou scénu v dolnorakouském nářečí Poslední okénko. Statný mladík v horách, lovec Matouš233 (pan Grois) je povolán na vojnu a přichází ke své milé (slečna Schützová, „salašnice Róza“) k poslednímu okénku [dostaveníčku], což zname- ná důvěrné laskání a rozmlouvání v příjemném jevištním provede- ní. Oba mladí lidičkové se snaží navzájem utěšit před nevyhnutel- ným rozloučením, slibují si věrnost a vytrvalost a chlácholí se slovem i zpěvem. Tato drobná novinka je skutečně pěkný obrázek. Sy- rová alpská příroda je sice poněkud vyšňořená, ale nikoli přehnaně; obě osůbky jsou vpravdě zdravé a zdatné, a přestože vztah, kolem

232 Karl Gutzkow: Wiener Eindrücke, 1845. Jednalo se o svazek, v němž Gutzkow ostře napa- dá metternichovský režim, což vedlo k zákazu Gutzkowových spisů a uvádění jeho her ve Dvor- ním divadle. Gutzkowovu charakteristiku viz zde na s. 22. 233 Role je v nářečí označena jako „da Jaga [der Jäger] Mathies“.

93 kterého se scénka točí, stěží může být prostší, vyvolává výjev roz- víjejících se čistých citů tolik pohnutí, kolik takové zátiší vyžadu- je. Z pěkné idyly hovoří vřelá láska k vlasti, žádný nechvalně známý patriotismus, jehož nadšení spíše prozrazuje chladnou nucenost, než aby ji skrylo. Alpská scéna je psána v krátkých, rýmovaných, ryt- micky volných verších, které stavbou i náladou připomínají lidovou píseň, jakož je vůbec lidový tón dobře vystižen a lidové písně jsou ve scéně roztroušeny. Lovce Matouše hrál pan Grois; zdá se být po- volán k tomu, aby zdravě uchopil postavy z lidu a jadrně je podal. Také jeho alpský lovec byl pronikavou, přirozeně pravdivou postavou, v níž se výtečně spojily a prostupovaly síla a cit. Rózu hrála slečna Schützová velmi pěkně, nehledaně a čistě ve výrazu, a pokud mohu posuzovat dialekt, vystihla i lidovost. Alpská scéna musela přirozeně velmi zapůsobit. Dekorace, skutečně výtečná, je táž, kterou jsme viděli ve Vilému Tellovi: ranní rozbřesk se zářivými le- dovci, jež jsou díky dioramatickému osvětlení velmi efektní. Roze‑ rvanec byl zajímavý pouze účinkováním hostů, jinak šlo představe- ní poměrně ztuha. Pan Scholz pobavil Gluthammerem publikum už dříve. Hrál tuto zábavnou postavu úspěšně s komickým účinkem jako vždy. Nový pro nás byl pachtýř Krautkopf pana Groise. Hypo- chondrický sedlák se příliš vymyká z pravidla, než aby nám na jeviš- ti, které smí sotva překročit normální základ směrem k čemusi ná- hodnému a zvláštnímu, nepřipadal podivný. Pan Grois hrál Kraut- kopfa nadto ještě jako osobu nervózní a podrážděnou, jako by měl ujímání, což vyšlo dávno z módy dokonce už i v dámském světě. Ve Vídni hraje pan Grois tuto roli za dohledu autora, který se zřejmě proti takovému pojetí postavy vážně nebránil. Kontrast mezi spole- čenským stavem a osobou pachtýře podaný takovým způsobem se ale zdá být příliš záměrný a hledaný, než aby mohl působit komicky. Pan Grois sice pachtýře zosobnil věrně, s logikou a obratností zdatného herce; přece však pravděpodobně publikum spíš zasko- čil, než aby je oslovil. Výkon, sám o sobě velmi záslužný, stál na pří- liš nezvyklé základně, a jinak chvályhodná logičnost měla až příliš vzhled jakési sofistiky, pokud se tak smím vyjádřit, než aby mohla vydobýt úspěch.

3. 7. 1846 Johann Gabriel Seidl: Drei Jahrl’n nach’m letzten Fensterl’n; Johann Nestroy: Eulenspiegel oder Schabernack über Schabernack. Sta- vovské divadlo. – Bohemia 19, 5. 7. 1846, č. 94 (značka B[ernhard] G[utt]).

Dne 3. července pokračovalo hostování pánů Scholze a Groise; tře- tího byla dávána Nestroyova fraška Enšpígl (pan Scholz – Enšpígl; pan Grois – Nácíček); předtím se dávala Alpská scéna J. G. Seidla Tři roky po posledním okénku, vojáka Matouše hrál pan Grois. Scéna na- vazuje na nedávno viděné Poslední okénko. Sotva lovec Matouš naru- koval, šlo se do války do vlašské země, kde zdatní alpští chlapci zís- kali slávu a utržili rány, Matouš tolik jako nikdo jiný. Nyní se vra- cí ozdoben medailí za statečnost, vstoupí do osamělé salaše, oddá se radostným pocitům a laškovně se schová v blízkém křoví, když

94 se Rózička vrací se stádem z hor. Jak tyto děti přírody zpívaly při loučení, za zpěvu se zase shledávají. Je co vyprávět. Matouš mluví o svých zážitcích z války, Rózička o milostném toužení v osamění. Když se při hovoru oba vrátí ke své bývalé důvěrnosti, dojde Ma- touš k názoru, že už k armádě zpátky nechce. Rózička mu vřele při- pomíná jeho povinnosti, ale šprýmař Matouš jí vysvětlí, že není žád- ný dezertér a může u ní zůstat. Má střelu v noze, zraněnou paži, bude bez okolků prohlášen za invalidu, na lovce je ale ještě zdatný dost. Tak se Alpská scéna uzavírá vyhlídkou na brzkou svatbu. Vidí- me, že je obsah tohoto přírodního obrázku právě tak prostý jako Po‑ slední okénko, jemuž se podobá i náladou. […] V Nestroyově frašce Enšpígl slavil pan Scholz skutečný triumf a musím přiznat, že ač jsem ho v této roli viděl často, tak ostře vy- kreslená a s větším komickým účinkem v detailech se mi ještě nikdy nejevila. U Enšpígla z Nestroyovy frašky nesmíme myslet na onoho z dolnoněmecké pověsti, který předstírá pošetilost a před- vádí lidem jejich vlastní bláznovství ab absurdum, a Enšpígl Schol- zův strpí srovnání s oním arcišprýmařem z Möllnu ještě méně. Co osobnost pana Scholze nemůže přijmout, kam jej nedokáže dovést jeho osobitá, specificky neproměnná komika, to je pro něj zcela ne- přístupné. V Enšpíglovi však nemusel postavu podrobovat velkému násilí, aby jí byl svým hereckým pojetím zcela práv. Směs prohna- né pošetilosti, mazané hlouposti a sebezalíbení, pohyblivosti i fleg- matismu, což při komikově korpulenci účinek ještě znásobuje, do- daly Enšpíglovi zcela ráz Scholzovy komiky, jejímuž subjektivnímu kouzlu podlehneme. Nevíme, zda se víc smát neohrabané důvěři- vosti vůči statkáři, či nadřazenosti, s jakou si utahuje z Müllera, pa- rodované důstojnosti vůči paní Kordule, nebo roztržitému počíná- ní, když se zaplete do potíží a snaží se z nich dostat. – Daleko menší štěstí měl druhý host, pan Grois s Nácíčkem, dokonce musíme říci, že se mu tato karikatura vůbec nepovedla.

5. 7. 1846 Alpenszene „‘s letzte Fensterln“; Friedrich Kaiser: Stadt und Land. Stavovské divadlo. – Bohemia 19, 7. 7. 1846, č. 95 (značka B[ernhard] G[utt]).

V neděli pátého [července] se s námi vídeňští hosté, pánové Scholz a Grois, rozloučili. Na žádost se opakovala Kaiserova fraška Měs‑ to a venkov, v níž už vážení hosté vystoupili minulou středu, a před ní alpská scéna Poslední okénko. Hojně navštívený dům a živý aplaus svědčily o účasti, s jakou publikum toto hostování provázelo. O Městě a venkově jsme hovořili u příležitosti hostování vídeňských komiků předchozího roku. Srdečný, působivě přirozený způsob, ja- kým pan Grois hraje prostého a bodrého obchodníka s dobytkem z Horních Rakous, humorné, zesměšňující vychloubačství, s jakým pan Scholz podává sluhu Faustina, jsou dávno známé. Při zmíně- né příležitosti jsem se také vyjádřil o herectví obou hostů. Neroze- známe celou Scholzovu osobitost, pokud ho posuzujeme jako herce a žádáme od něj ztvárnění zaokrouhlených, individuálně založe- ných osob: Scholz je veselý člověk, absolutní komik, stabilní figura,

95 jakou má každá pravá lidová fraška. Podstatou jeho komického pů- sobení je parodie; jejím rouchem je rozpor mezi groteskním zjevem a humornou vážností chování, stále se pohybuje mezi želez- ným klidem a komicky křečovitou prudkostí. Že při tomto poměr- ně úzkém vymezení komiky není pan Scholz jednotvárný a neomr- zí už při jednom hostování, nýbrž oslovuje nyní právě tak živě jako před osmi nebo deseti roky, svědčí o jeho nezničitelných komických schopnostech. Pan Grois projevil blahodárný milý humor výkony, které rozhod- ně zaujaly, ne však vždy je to, co předvádí, bujně prýštící veselí. Jestliže musíme u Scholze zapomenout na lokálního komika a herce, je Grois pravý opak. Všechny role, které vyžadují komika v pra- vém slova smyslu, jako byla v minulém roce role Knieriema a tento- krát Nácíčka, se mu vůbec nevydařily. Grois má především jasné oko a šťastnou ruku pro lidové postavy, pro postavy národního rázu, – což je talent sám o sobě velmi potěšitelný a může tedy působit ještě uspokojivěji, až tyto postavy vídeňští dramatičtí spisovatelé (jediní, z nichž může rakouská lidová scéna čerpat) nutně zbaví otřepané- ho moralizování – ať už se nyní šíří v bezkrevných alegoriích nebo ve střízlivých a vší poezie prostých takzvaných „obrázcích ze živo- ta“ –, a vrátí se ke skutečným jadrným lidovým typům. Kdyby exis- tovalo více takových talentů jako je Grois, pak by se brzy z rozma- nitých národních odstínů, jaké v centru monarchie najdeme, mohla vyvinout skutečná lidová scéna, neboť způsobilá látka ještě nikdy nemusela čekat na poetický talent, který by se jí zmocnil.

29. 7. 1847 Friedrich Kaiser: Stadt und Land; [J. G. Seidl]: ‘s letzte Fn‑ sterlein. – 30. 7. 1847 Johann Nestroy: Eulenspiegel. Stavovské divadlo. – Bohemia 20, 1. 8. 1847, č. 122 (značka B[ernhard] G[ut].).

Známí členové Theater in der Leopoldstadt, pánové Scholz a Grois, vystoupili 29. a 30. července ve frašce Město a venkov aneb Obchodník s dobytkem z Horních Rakous, v Posledním okénku a v Enšpíglovi. V těch- to lokálních kusech sice vážení hostí předvádějí s jedinou výjimkou výtečné výkony, ty jsme však už opakovaně viděli při posledních pří- liš rychle po sobě následujících návštěvách – jinak nenabídli o mnoho víc. Ačkoli uznáváme snahy ředitelství předvést nám vítané zje- vy, přece jen shledáváme neustálé obehrávání (abychom neřekli pří- mo omílání) všeobecně známých rolí ze strany hostů za příliš zřejmé obchodničení. Dalo se předpokládat, že se takové hostování nyní, v době pro divadlo nejhorší, setká jen se skromným ohlasem. Prv- ní den bylo divadlo ještě poměrně slušně navštíveno, 30. července prázdné a včera, kdy se dával Cikán v kamenické dílně, nemohl být úspěch o mnoho větší. O rolích, které nám hosté přivezli, a o jejich herectví se v tomto listu často hovořilo, takže se dá dodat jen málo, či spíše vůbec nic, kdyby si hostování dvou tak známých komiků, jakkoli kvapně odbyté, nečinilo nároky na detailní zprávu. V Obchodníku s dobytkem z Horních Rakous to byl především pan Grois, výtečně vřelý a opravdový představitel lidových typů, kdo svým Sebastianem Hochfeldem udělal hluboký, srdečný a příjemný

96 dojem a vyvolal bouřlivý aplaus, nejživější dvěma písněmi, ač právě ty svou vyumělkovanou citovostí vypadávají z prosté, syrové upřím- nosti role. Menší hrací prostor, avšak na omezeném poli velice pů- sobivý, měl pan Scholz v roli přihlouplého sluhy Faustina. Statická, ale vždy vítězící komika výtečného Scholze láká lehkou modifika- cí hlasu a napůl naznačeným humorným posunkem často k nemalé- mu smíchu, stejně jako barokní mimikou a burleskním přechodem od vážné netečnosti k živelnému pohybu. Zde by, abychom zmíni- li alespoň jeden rys, ani katonská vážnost234 neodolala při změnách Faustinova vzezření, když slyší v Sebastianově dlani cinkat tolary, nebo když se mění jeho drsná služebnická domýšlivost v upřenou pozornost, úsměvnou účast a konečně v upřímný, blažený úsměv očekávání. Vůbec je celá tato scéna kvintesencí Scholzovy komiky. Poslední okénko dalo panu Groisovi následujícího dne příležitost zopakovat předchozí úspěch, když naplnil půvabnou mužnost lovce Matouše hlasem přírody. Zato proti jeho Nácíčkovi v následují- cím Enšpíglovi musíme rozhodně protestovat. Už loni se hovořilo o tom, proč tento výkon vyvolává spíše nepříjemný než obveselují- cí dojem. Místo aby byl založen na groteskním rozporu a předvedl podobu, kterou jsme jednou přijali, s naprosto nespoutaným vese- lím a nezbedností, rozvinul pan Grois podle své povahy charakter- ního herce obraz odporného odrostlého kluka, který se znemožní, kdykoli se jen objeví. Kdo chce motivovat Náciho chování, roli zni- čí. Pan Grois, který chtěl všechno dětinské dovést do krajnosti, upa- dl do drsné naturálnosti, jež při vší živosti zůstává ledově studená, zrušil svobodnou hru komična a jen se nám často až protiví, třeba když v kleku škemrá o milost, dlouho se zalyká pláčem atd. Důsled- nost a silný herecký prvek se Nácimu pana Groise nedá upřít, tím spíše ale považuji jeho pojetí za zcela pomýlené a nezapůsobilo nijak dobře ani na publikum. Co mám ještě dodat o vynikajícím Enšpíglovi pana Scholze, o tomto dojemném, velmi propracovaném, stále svěžím výkonu? Publikum držel v nejradostnější náladě, v ustavičném napětí, což při tak skrovné návštěvě říká mnoho. Spoluúčinkující v obou veče- rech hosty chvályhodně podpořili.

31. 7. 1847 Friedrich Kaiser: Der Zigeuner in der Steinmetzwerkstatt. Stavovské divadlo. Bohemia 20, 3. 8. 1847, č. 123 (značka B[ernhard] G[utt]).

V sobotu 31. července vystoupili pánové Scholz a Grois potřetí a naposledy, a sice v Kaiserově lokálním kusu Cikán v kamenické dílně. Tento sentimentem přespříliš obdařený kus sice stojí svou hodno- tou za Městem a venkovem, dokonce i za lehkým, nezávazným En‑ špíglem, pokud ho chceme srovnávat s posledním švankem;235 avšak oba hosté zde mají tak vyvážené role, že úspěch byl mnohem pří- znivější než v předchozích dvou večerech. Pan Grois hrál cikána

234 Marcus Porcius Cato Censorius (Cato starší, 234 př. Kr. – 149 při Kr.). Spojení „katon- ská“, tj. cenzorská přísnost nalezneme např. v Elegii na smrt císaře Karla Bohuslava Hasištejn- ského z Lobkovic. 235 Švank (z něm.) – šprým, žert (zlomyslný). 97 a kaprála husarů Horgosze. Kdo z nás by neznal tento produkt svo- bodné, silné přirozenosti, který k poetickému nádechu připojuje prostou sílu a působivý výraz. Na podobnou postavu, naplněnou tak zcela svěžím, bohatým životem, si v celé oblasti lokálního kusu nevzpomínám. F. Kaiser, ať už se o jeho hrách říká cokoli, má nepo- chybně zásluhu především v tom, že s velmi uváženým záměrem při- vedl na scénu nejrůznější lidové projevy obyvatel císařství – Horno- rakušana, Slováka, Uhra, Cikána atd. Leccos z toho se objevilo už dříve, avšak vždy jen letmo a náhodně. V rozmanité osobitosti ná- rodů, která nikde jinde není vyvinuta tak jako u nás, nachází vídeň- ský lokální kus (jenž tvoří centrum) neobyčejně bohatou zásobár- nu, a je to Kaiser, kdo ji systematicky využil. Sice zůstává často jen věcí kostýmu, ale v Sebastianu Hochfeldovi či Horgoszovi vystihl Kaiser jádro národnosti a ani v jedné z těchto pravdivých postav ne- ponechal prostor k okrasnému řečnění či neúčelné divadelní zdob- nosti. V panu Groisovi našel Kaiser pro své záměry toho nejlepší- ho interpreta, a přestože pan Grois jako Knieriem, Náci a v podob- ných rolích vyšší komiky překračuje vlastní sféru a nemůže v nich rozhodně mít úspěch, je naopak v laskavém a prostě působivém lí- čení rozmanitých lidových postav nesrovnatelný. Také 31. července dosáhl svým Horgoszem obrovského úspěchu. Přestože už nám pan Scholz svého Mollicha předvedl často, nepodal tuto roli jednatřicá- tého [července] s o nic menší svěžestí a živostí. Při prvním pohostin- ském večeru připadl potlesk převážně panu Groisovi, při druhém panu Scholzovi, o třetí večer se rozdělili oba rovnoměrně.

4.–7. 9. 1850: Friedrich Kaiser: Junker und Knecht; Friedrich Kai- ser: Der Zigeuner in der Steinmetzwerkstatt; Friedrich Kaiser: Mönch und Soldat, hudba Michael Hebenstreit; Friedrich Kaiser: Stadt und Land. Stavovské divadlo. – Bohemia 23, 10. 9. 1850, č. 142 (znač- ka B.).

V krátké poznámce posledního čísla byla všeobecně zmíněna čty- ři po sobě následující pohostinská vystoupení obou jmenovaných hostů a jejich úspěch. Nechtěli jsme se jejich výkony blíže zabývat, neboť pánové Scholz a Grois jsou pražskému publiku dostatečně známi, takže kritika nemá povinnost s nimi seznamovat ještě důvěr- něji. Pokud zde referent přesto dodatečně přináší několik všeobec- ných přehledných poznámek, děje se tak pouze pro uklidnění vlast- ního svědomí. Panu Scholzovi se, jak známo, ve hře daří především charakteris- tický výraz domýšlivé omezenosti, drzé a samolibé pošetilosti; ne- zobrazuje je ale v jejich bezprostřednosti a přirozené formě projevu, nýbrž parodujícím způsobem, jako velice žertovnou karikaturu. To, co pak před sebou vidíme, je méně obraz představované ko- mické postavy v její objektivní pravdě, nýbrž spíše komik sám, kte- rý si z této postavy se subjektivní libovůlí svého humoru svévolně dělá legraci. V tom také spočívá vydatný účinek a zároveň i estetic- ký nedostatek komiky pana Scholze. Čím na jedné straně žert sám získává na intenzivní síle, tím ztrácí na druhé straně na rozmanitosti

98 tvořivého herectví. Pan Scholz se nepodřizuje postavě, kterou vy- tváří, nýbrž se nad ni jejím parodováním vyvyšuje, zůstává v kaž- dé masce vždy týž. Nepředkládá nám k nazírání rozdílné individu- ální výtvory komického světa, ale prezentuje se publiku v této jen zdánlivé rozmanitosti stále jako ten jediný, dobře známý šprýmař, který před nás předstupuje tu v onom, tu v jiném převleku. Zámec- ký inspektor Grimmig z frašky Mladý šlechtic a pacholek zosobňuje očividně zjevnou formu omezenosti, která se ve skutečnosti nevyskytuje nijak zřídka, a je‑li uchopena bezprostředně pravdivě, vyvo- lává už jen tím dostatečně komický účinek. Pan Feistmantel, který roli hrál právě takto, do ní uměl vlít velmi mnoho komického živo- ta. Pan Scholz oproti tomu nepředstavoval samotného zámeckého správce, nýbrž počínal si téměř jako kdosi jiný, kdo kráčí za tímto veselým podivínem jako šprýmař a všechny jeho směšné zvyky pa- rodujícím přeháněním napodobuje. S větším oprávněním uplatnil humornou nadsázku při ztvárnění statkáře Mollicha ve frašce Cikán v kamenické dílně, neboť tato postava je ve své monstrózní hlouposti nadsázkou sama o sobě, bájnou bytostí, která přesahuje veškeré skutečné proporce. Na pachtýři Frohbergerovi v Mnichu a vojákovi se pan Scholz svým pojetím dopustil ještě většího bezpráví než na zámeckém in- spektoru Grimmigovi. Frohberger je jistě omezený člověk a sám se dostatečně často komicky blamuje, ale do čeho se ve hře pouští, není rozhodně nesmyslné, a musíme to uznat, i když si počíná ne- obratně. Jak se hašteří se svou ženou kvůli její bigoterii, kolidující s rodinnou morálkou, jak hrozí vyhodit zakukleného jezuitu atd., tady můžeme v dětinské naivitě jeho horlivosti jistě najít dost pod- nětů ke smíchu, ale herec nemá právo sám komicky zničit vážnost situace a snížit k fraškovitosti postavu, jež má přece uchopitelný základ. Pan Scholz se tomuto extrému dost přiblížil. Proti hrubé- mu, parodujícímu způsobu pojetí Faustina ve Městě a venkovu se naopak nedá nic namítat, neboť tento drzý sluha je čistě parodická postava. Je komickým svědomím velkoobchodníka Hochfelda, kte- ré na sebe vzalo lidskou podobu, a jako Mefisto vedle Fausta krá- čí po velkoobchodníkově boku, aby jeho vypínavost dovedl ad absurdum a imanentní směšnost jeho chování ve zkreslení ukázal jako karikaturu. Pana Groise známe jako velmi nadaného, zdatného charakterní- ho herce podle požadavků, jaké klade na herce charakteristika ví- deňské lidové hry. Rozhodně se dobře vyzná v nejrůznějších jadr- ných, původních lidových charakterech ulitých jako z jednoho kusu a nenechá se vychýlit žádnými reflexemi a pochybami z jejich jedno- stranné určenosti. Pan Grois vlastní v bohaté míře schopnost tvoři- vého herectví, jež do jisté míry schází panu Scholzovi. Naopak jeho humor není tak troufalý, smělý a kypící jako páně Scholzův, a ani to nepotřebuje, neboť postavy, jaké znázorňuje pan Grois, mají vět- šinou vážný, pravdivý obsah, a komika zde není základem, nýbrž smí být jen fermentem projevu. Zatímco pan Scholz téměř všude ruší objektivitu komického obrazu subjektivností svého parodující- ho humoru, snaží se pan Grois vystoupit ze sebe a zároveň se vnořit

99 do cizího života, aby zachoval předváděnému charakteru jeho celou objektivní jedinečnost a pravdivost. Také u něj se však tato přednost občas zvrtne v chybu. Jako se pan Scholz, aby povýšil komický úči- nek, často zaplétá do karikujícího přehrávání, pan Grois zase, aby charakteristice neubral nic na dřeni a názornosti, dodává často celé postavě v jejím založení nebo i v jednotlivých situacích příliš křikla- vý kolorit. Tentokrát nám představil čtyři velmi rozdílné primitivní charaktery, totiž hornorakouského obchodníka s dobytkem Sebas- tiana Hochfelda, drvoštěpa Michela, strážmistra Hauera a kaprála husarů Horgosze, z nichž každý měl svůj vlastní, výstižně charak- terizovaný individuální život. Zvláště živě a pravdivě představoval však posledně jmenovanou postavu. Také se zdržel přehánění onoho druhu, jemuž v předchozích výkonech ne vždy zabránil.

30. 7. 1852 Johann Nestroy: Kampl, hudba Carl Binder. Aréna ve Pštrosce. – Bohemia 25, 31. 7. 1852 (značka B.), č. 130, a 1. 8. 1852, č. 131 (značka B.).

Včera [30. 7.] se pánové Scholz a Grois rozloučili Nestroyovým Kamplem s naším publikem,236 jež jim bylo zpočátku přátelsky na- kloněno a jistě by při tom zůstalo, kdyby se hosté nepohybova- li v tak otřepaném okruhu rolí. Této okolnosti je třeba přičíst, že bylo i při závěrečném představení divadlo slabě navštíveno. Více zí- tra. [1. 8.] […] Sotva se rozloučil Nestroy, prezentují se oba jeho ko- legové od téže Thespisovy káry, humorný Scholz a jadrný Grois, stále společně jako Orestes a Pylades, aby manipulací s přízní publika získali příslušnou minci. Této staré gardě se věší na paty mladý Treumann,237 aby nám žádná specialita vis comicae neutekla. Z pře- míry komiky ovšem čerpáme přesvědčení, že to vedení divadla mys- lí upřímně a dobře s našimi svaly pro smích a za žádnou cenu je nechce nechat ochabnout, protože dobře ví, že v touze těchto svalů po podráždění je zahrabaná Austrálie pro divadelní kasu.238 Byli bychom nicméně ředitelství velmi vděčni, kdyby se při správném vy- hodnocení věty, že člověk nežije jen smíchem, nýbrž také duchem, postaralo i o jiné hostování, vážnější, náročnému umění se více blí- žící, k němuž prázdninový měsíc [vídeňského] Dvorního divadla nabízí tolik příležitostí. Minulou letní sezonu nám sice rovněž vnu- tilo pány Scholze a Groise, ale přivedlo také Dawisona a Devrien- ta,239 a jak se domníváme, nikoli v neprospěch nejvyšší rozhodčí

236 „Kampl je příběh otce, který hledá dceru a najde dvě…“, Bohemia 11. 7. 1852 k pražské premiéře. 237 K němu viz ref. 304 a 305. 238 Přirovnání souvisí s historií kolonizace tohoto světadílu. V padesátých letech 19. století vy- pukla v Austrálii zlatá horečka. 239 Hostování Friedricha Devrienta (1854–1867), člena rozvětvené divadelnické rodiny, se uskutečnilo 9.–12. 7. 1851. Vystoupil jako Rudolph ve hře princezny Amalie von Sa- chsen Der Landwirt [Hospodář], v Die Wahnsinnige [Šílená] Louise Angelyho, ve veselohře Ein Arzt [Lékař] a jako Ferdinand v Schillerově Kabale und Liebe [Úklady a láska]. Bogumil Dawison (1818–1872) působil ve vídeňském Dvorním divadle a v Drážďanech a podnikal vel- ké umělecké cesty. Proslul jako Goethův Mefisto či Shakespearův Shylock. Zmíněné hostová- ní se uskutečnilo od 22. 7. 1851, vystoupil v titulní roli Hamleta, jako Harleigh v Šílené, Kar- los v Goetheho truchlohře Clavigo a jako básník Heinrich v Holteiově hře Lorbeerbaum und

100 instance, totiž pokladny. Tolik jen mimovolné povzdechnutí poté, co jsme celý červenec marně doufali v osvěžení z Dvorního divadla, jakého se nám dosud každého roku dostalo. Abychom se vrátili k našim hostům, vyznačovala se jejich návště- va touž nepříznivou monotonií, jaká pokazila úspěch Nestroyovi. Tak jako on balí do svého cestovního zavazadla skoro jako běžné zboží Třináct děvčat ve vojenských šatech, nosí Scholz a Grois neustá- le ve své umělecké brašně nezbytné kusy Město a venkov a Cikán v ka‑ menické dílně. Je sice správné, že pan Grois právě v nich nachází pří- ležitost vytvářet z niterného pocitu své jadrné lidové charaktery, ale na druhé straně jsou přece jen obehrané kusy schopny ochromit zá- jem o hostování, jak se tentokrát i při krátkém cyklu pánů Scholze a Groise potvrdilo, když poslední dvě představení vinou nevhodné- ho repertoáru zůstala jen stínem dvou předchozích, konaných při plně obsazeném hledišti. Pokud jde o nově uvedené kusy Zúčtová‑ no240 a Kampl, byl pan Scholz nucen bojovat s feistmantelovskými reminiscencemi v postavě správce Brikmanna v prvním a penziono- vaného státního služebníka Brunnera ve druhém kuse; zejména pokud jde o Kampla musí každý, kdo viděl úžasnou postavu soudního sluhy na odpočinku v provedení pana Feistmantela uznat, že není horší. A pojmeme‑li roli jako celek, bez ohledu na vedlejší prostřed- ky jen pro efekt, neváháme ani na chvíli dát Feistmantelovu kance- lářskému sluhovi přednost. Co na Scholzově Brunnerovi často neo- dolatelně svádělo k smíchu, byl pouhý komický zevnějšek, cosi, co nevycházelo z představované osoby, ba co dokonce svým křiklavě parodujícím tónem stálo s jejím charakterem v rozporu. K tomu je třeba ještě vzít v úvahu, že se tato „parádní manýra“, jejíž provede- ní přivedl host ke vzácné virtuozitě, opakuje téměř v každé roli, kterou hraje, což zvláště z figur Brunnera a sluhy ve veřejné knihovně ze hry Můj přítel241 udělalo téměř jednu postavu. Ve srovnání s tím nám ale nabídl Scholzův cyklus postavu se znamenitým humorem, kterou po něm stěží někdo napodobí: myslíme krejčíka Zwirna ve frašce Lumpacivagabundus.242

6. 8. 1853 Johann Nestroy: Der gemütliche Teufel oder Die Geschichte vom Bauer und von der Bäuerin, hudba Carl Binder; Karl Meisl: Die schwarze Frau. Aréna ve Pštrosce. – Bohemia 26, 7. 8. 1853, č. 185 (ne- podepsáno).

„Ano, na mou čest, já nevím, co je na tom dobrého,“ zpíval včera pan Scutta v poprvé uváděné kouzelné frašce Přátelský čert, a k tomuto refrénu jistě nemůže existovat vhodnější sloka, než je kus sám. Skutečně nevíme, co na tom není špatné. Vždycky se říká, že na aré- nu se nemá brát přísné měřítko: – budiž! ale má proto být králov- ské stavovské letní divadlo líhní nesmyslu a nevkusu? Když už má

Bettelstab [Vavřín a žebrácká hůl]. Holteiovo drama parodoval Johann Nestroy jako Weder Lorbeerbaum noch Bettelstab [Ani vavřín, ani žebrácká hůl]. 240 Friedrich Kaiser: Verrechnet, uvedeno 26. 7. 1852. 241 Johann Nestroy: Mein Freund, uvedeno 24. 7. 1852. 242 Hra dávána 25. 7. 1852.

101 mermomocí v Aréně zdomácnět tak odporná, nesmyslná hloupost, jako je zmíněná včerejší novinka a mnoho ostatního, co se nám už letos předvedlo, tak ať se aspoň na dřevěné lešení napíše velkými písmeny: „Zde je vyloučeno všechno, co se nějak řídí lidským rozu- mem,“ a budeme skromnější. Věnovat se blíže „přátelskému čertu“, jehož otec byl aspoň tak skromný, že zatajil své jméno,243 na to ne- máme čas ani náladu. Jen k poctě váženého baletu chceme dodat, že zmatené poskakování, označené na ceduli jako „tanec fúrií“, sku- tečně nepomohlo změnit dojem z celého braku. – Předtím se dáva- la Černá paní, stará parodie na Boieldieuovu operu, a pan Scholz jako Klapperl hodně rozesmál. V Přátelském čertu ale ani on, ani pan Grois, a vůbec nikdo z účinkujících nemohl dosáhnout úspěchu.

8. 8. 1853 Friedrich Kaiser: Erschossen und lebendig. Stavovské divadlo. – Bohemia 26, 9. 8. 1853, č. 186 (nepodepsáno).

Právě když včera odpoledne mělo začít představení v Aréně, ote- vřelo nebe stavidla a uvedlo v platnost závěrečnou poznámku na návěští, podle níž se při nepříznivém počasí představení překládá do Stavovského divadla. Tam oznámení Dva Klingsbergové244 museli ustoupit a udělat místo nové Kaiserově frašce Zastřelený a živý. No- vinka vůbec není způsobilá posílit naše naděje na konečný obrat k lepšímu v oboru frašky. Jako by naši noví autoři frašek – a to ješ- tě máme na zřeteli ty lepší a vůbec nebereme v úvahu velký zástup výrobců nesmyslů – úplně ztratili představu, jak má fraška vypadat. Tak máme v Zastřeleném a živém zase jednou před sebou práci, v níž se jeví jen nepatrné stopy zdravé charakteristiky, v níž jsou nit- ky děje spojeny ledabyle, gradace situací je už předem paralyzová- na tím, že pozorujeme svévolné posunování postavami sem a tam, a ve které najdeme všechno možné, jen ne kus pravého, skutečné- ho, hmatatelného života. Pokud téměř plné divadlo přesto znělo ve- selím a ozýval se častý potlesk, byla to jedině a pouze zásluha pana Scholze, jehož stereotypní komika neodolatelným způsobem dráž- dila bránici.

9. 7. 1854 Johann Nestroy: Theaterg’schichten durch Liebe, Intrige, Geld und Dummheit. Hudba Carl Binder. Stavovské divadlo. – Bohemia 27, 10. 7. 1854, č. 160 (příloha, nepodepsáno).

Včera vystoupili v Královském stavovském divadle pánové Scholz a Grois a přivezli nám jako novinku vídeňskou frašku Divadelní his‑ torky o lásce, intrikách, penězích a hlouposti. Ze všech těchto ingredi- encí převládá v kusu posledně jmenovaná nejvyšší měrou, a kdyby to neříkala cedule, nebyli bychom věřili, že tento nudný divadelní produkt je dítětem – ovšem velmi zneužívané – dramatické múzy Nestroyovy. Kus byl původně určen pro arénu a pouze předvče- rejší liják, který jeho uvedení na divadelně tak významném písku

243 V novinovém oznámení není autorovo jméno uvedeno. 244 August von Kotzebue: Die beiden Klingsberg.

102 Pštrossovy zahrady zabránil, ho přivalil jako bahno k naší královské stavovské scéně. Pravděpodobně z úcty k hostům si také publikum přineslo arénovou chuť se smát a vděčně přijalo všechno, co se jen vzdáleně podobalo vtipu. Přesto si nemohlo při několika příleži- tostech nechat ujít možnost dát najevo poměrně výraznou nelibost nad fádností a trivialitami. Doufejme, že zůstane novinka vypuze- na tam, kde se snáze snese, tedy do arény, a že velmi vzácní hosté, kdyby jim snad mělo počasí zabránit, aby zahájené hostování v aré- ně skutečně pokračovalo, raději vstoupí na naše jeviště v několika svých oblíbených starších – i když často dávaných – rolích, než aby importovali takovéto novinky. Hostům samým Divadelní historky ne- nabídly nijak přehojnou příležitost k rozvinutí komického talentu; hlavní věcí byla působivá maska. Divadlo bylo hojně navštíveno.245

Zasláno. Otiskla Bohemia 27, 12. 7. 1854, č. 172 jako komentář k fraš- ce Theaterg’schichten durch Liebe, Intrige, Geld und Dummheit.

Při prvním uvedení Nestroyových Divadelních historek ve zdejším Stavovském divadle bych očekával něco zcela jiného. Zdá se totiž, že ředitelství přijalo oprávněnou nelibost publika, která se v závěru tohoto nepodařence projevovala syčením v unisonu, jako důkaz las- kavého uznání tohoto cynického braku, protože se nezaleklo reprí- zy na letní scéně. Nezaleklo!… Ať mi ředitelství promine tento před- poklad: jak by se vůbec mohlo zaleknout toho, přesadit Divadelní historky do zeleně, kde mají pořádat cyklus pohostinských vystou- pení i Bornovi renomovaní buldoci, možná pro angažmá…246 Pro- čež, cuique suum!247 – Ale k věci. – O vlastní stavbě tohoto kusu se nedá nic říci, materiál tvoří vepřovice, takže se nedá počítat s trvan livostí. Podle mého názoru se měla tato hliněná bouda strhnout hned po představení a že se na písčitém podloží nezřítila sama od sebe, je třeba připsat pouze mocnému sloupu Scholzovi. – Tomu- to klasickému komikovi z kaučuku248 tedy může pan Nestroy podě- kovat, že byl bezduchý výtvor při prvním uvedení dohrán do konce, protože byl velice zábavný i v bláznivé scéně.249 – Může toto od- škodnit za dvě a půl hodiny nudy? Pokud shovívavé publikum ne- soudilo přísněji, pak nevěřme, že je příčinou úpadek jeho vkusu – – byl to pouze ústupek vůči zábavnému, k veselí svádějícímu star- ci. – Přece však nemohu tendenci této žalostné, zcela zavrženíhod- né komedie jen tak nechat projít a mám při svých úvahách dojem, jako by stál pan Nestroy na prahu k divadelnímu ředitelování, jinak

245 Představení v Aréně ve Pštrosce se 9. července ovšem konalo. 29. 6. a 9. 7. se zde hrála Krásná Savojanka v Paříži d’Enneryho a Lemoina v překladu J. K. Tyla, s hudbou Jindřicha Pro- cha (tj. kapelníka vídeňské Dvorní opery Heinricha Procha). 246 K narážce se podařilo zjistit pouze tolik, že v srpnu do Prahy zavítala známá Kreuzbergo- va menažerie, která na Senovážném náměstí předváděla mnoho druhů exotických zvířat. Viz např. Bohemia, 15. 8. 1854. 247 „Každému, co jeho jest.“ 248 Kautschuk‑Komiker se nazývali takoví, kteří zařazovali akrobatické prvky. Označení by se rozhodně víc hodilo na Nestroye než na Scholze, autor Zaslána je jistě míní ironicky. 249 K hlavním motivům hry patří útěk k divadlu proti vůli rodičů, propletenec milostných vzta- hů a snaha dostat se k bohatství. Do blázince se uchýlí ředitel Schofel (Scholz), aby ho herci nemohli zažalovat pro insolvenci.

103 by určitě tak hloupým způsobem nezatahoval do bláta stav, ke kte- rému přece dosud patří.250 – První kvalifikací divadelního ředitele je nesporně dostatečná schopnost k pohrdání herci a pan Nestroy si určitě svých nynějších kolegů velmi neváží, když je posílá v tako- vých scénách před publikum, jako by snad chtěl říct: Podívejte se také někdy za kulisy! Prostě nevěřím, že by v té nejzpustlejší kočov- né bandě existovaly tak nestydaté běhny, jaké pan Nestroy předvá- dí publiku v postavách Lisi a Mali:251 jedině že by byly odpozoro- vány? Ó ne! Tyhle potulné charaktery jsou nevypočitatelné. Tahle střela patřila Letnímu divadlu Pokorného – zda právem, ať rozhodne ten, komu je známo to Sanssouci en miniature.252 Já jsem přesvěd- čen, že se tam bude Maria Stuart vyjímat lépe, než v Carlově divadle 12 děvčat ve vojenských šatech. Ale dost lkaní, končím známým úslovím: Nos numerus sumus et fru‑ ges consumere nati.253 Starý antagonista

22. 7. 1854 Friedrich Kaiser: Alm‑Friedl. Aréna ve Pštrosce. – Bohe‑ mia 27, 23. 7. 1854, č. 172 (příloha, nepodepsáno).

Pánové Scholz a Grois nám uvedli při své včerejší benefici novou fraš- ku Friedricha Kaisera Béďa z pastviny. Novinka jistě nijak zvlášť nepře- vyšuje úroveň obvyklého průmyslového zboží tohoto žánru, má však přece jen tu přednost, že její myšlenka je rozvedená od začátku do konce a obsahuje přitom řadu skutečně působivých situací. U dnešní frašky je už velkou předností, když není skrz naskrz nevkusná. Tře- tí dějství má docela pěknou stavbu a je opravdu svěže propracováno. Humorná hra pana Scholze, která se přes svou stereotypnost (dokonce by se dalo říci: kvůli ní) nikdy nemine účinkem, neodolatelně str- hává publikum po celý akt k hlasitému smíchu. Jen škoda, že po tom- to dějství následuje velice nudné čtvrté, které celý radostný dojem utlumí. […] Návštěva představení byla dobrá, ač zdaleka ne tak čet- ná, jak bychom s ohledem na novinku, benefici a den mohli očekávat.

27. 7. 1854 Josef Kilian Schickh: Hutmacher und Strumpfwirker. Aré- na ve Pštrosce. – Bohemia 27, 28. 7. 1854, č. 176 (nepodepsáno).

Včera se s námi pánové Scholz a Grois po delším hostování rozlou- čili. Dům nebyl nejlépe navštíven, na čemž mohla nést vinu volba kusu Kloboučník a punčochář, dávaného už předchozího dne. Pan Scholz strhl jako obvykle svou neodolatelnou komikou ke smíchu. Jakkoli je jeho obor a způsob hry celkem omezený, její ojedinělý a drastický účinek se nikdy nemine úspěchem. Mnoho komiků se už

250 Tj. ještě patří k hereckému stavu. Na podzim roku 1854 se Nestroy stal ředitelem Carlo- va divadla. 251 Lisi a Mali, průměrně nadané dcery divadelního truhláře Maxnera. 252 Franz Pokorny (1797–1850) otevřel roku 1849 v 15. vídeňském okrsku letní divadlo (Braunhirschentheater / Divadlo U hnědého jelena) s 2000 místy. Zpočátku hojně navště- vovaná scéna zaznamenala brzy úpadek, Pokorného syn Alois roku 1861 provoz zastavil a krát- ce poté byl areál stržen. 253 „Jsme obyčejní lidé, zrození, abychom jedli ovoce.“ Horatius, Epistulae liber I/2, 27–31.

104 snažilo přisvojit si Scholzovu manýru a možná se jim částečně po- dařilo připomenout originál, ale Scholzem se přece nestali. – Zatím máme v příštích dnech příležitost vidět miniaturní kopii oblíbeného vídeňského komika, totiž malého herce Jeana Piccolo, který se svým rovněž na loket vysokým kolegou vystoupí v několika fraškách. Jin- de měli oba liliputáni mnoho štěstí.254

2. 7. 1855 Johann Nestroy: Eulenspiegel oder Schabernack über Scha‑ bernack. Aréna ve Pštrosce. – Bohemia 28, 3. 7. 1855, č. 155 (nepode- psáno).

Včera uzavřel pan Scholz své hostování rolí Enšpígla, která si za- slouží být počítána k jeho nejlepším, a divadlo vyprodal. Vůbec bylo celé letošní hostování pana Scholze velmi příjemné pro publikum i divadelní kasu, ač se počasí zpočátku utvářelo nepřízni- vě a náš host byl tentokrát ve volbě rolí málo vybíravý. Čeledín ve hře …si pořádně zařádit, Gluthammer v Rozervanci, správce ve Zúčto‑ váno!, to byly výkony, v nichž je naším věčně mladým Feistmante- lem bezesporu dávno překonán. Jako Enšpígl je Scholz rovněž jen důstojným rivalem Feistmantelovým. Zato v Únosu z maškarního bálu a ve Dvou náměsíčnících je Scholz stále nesrovnatelný a nepřekona- telný; údernějšího účinku, než dosáhl v obou rolích on, neumí do- cílit nikdo jiný. Na konci včerejšího představení byl Scholz bouřlivě vyvoláván, rozloučil se „dobře posazenou“ řečí a slíbil následujícího roku opět přijet: Jistě bude vítán! Prosbu o prodloužení tohoto vý- nosného hostování pan Scholz odmítl, protože se rozhodl v násle- dujících dnech cestou do lázní v Celje a v Lublani odehrát dvě před- stavení ve prospěch chudých.

13. 6. 1857 Moritz Morländer: Der Ecksitz im Parterre. Aréna ve Pštrosce. – Bohemia 30, 15. 6. 1857, č. 139 (značka *).

Když už v pražském letním divadle velmi často propadnou kusy, které na vídeňském předměstí poměrně udělaly štěstí, co se dalo čekat od frašky Krajní sedadlo v parteru, která se včera hrála po- prvé, jestliže nad ní i ve Vídni byl jednohlasně vynesen rozsudek smrti! Pochází od pana Morländera,255 jehož prvotina Divadelní nesmysl256 měla ve Vídni neobyčejný úspěch (u nás přede dvěma roky skvěle propadla), neboť se na ní výtečně podílely vzácný parodis- tický talent pánů Nestroye, Scholze a Treumanna a naše nynější lo-

254 Viz k nim ref. 42. 255 Morländer (vl.jm. Moritz Engländer, 1819–1898), novinář a spisovatel. 1859 převzal po Adolfu Bäuerlovi redakci Wiener Allgemeine Theater‑Zeitung, vyšel však už jen jeden ročník. Později působil v Pešti. Psal frašky spolu s Carlem Binderem. V recenzi psán Moorländer. 256 Theatralischer Unsinn. „[Carltheater bude dávat] ke konci týdne jako benefici komika pana Wenzela Scholze Morländerovu novou frašku Divadelní nesmysl, přičemž je třeba zvláště po- znamenat, že tato fraška, ač si ji Scholz zvolil k benefici, má být skutečně dobrá.“Der Humorist, 6. 4. 1855. Premiéra byla 14. 4. 1855, ohlasy parodie na čtyři divadelní žánry (truchlohru, operu, činohru a balet) byly pozitivní. Pokud jde o obvykle špatnou Scholzovu volbu benefičních kusů, recenzenti tentokrát označili hru za výjimku z pravidla. Wiener Zeitung 17. 4. 1855. (V Praze byl Divadelní nesmysl uveden v Aréně ve Pštrosce 31. 7. 1855, v tisku bez odezvy). 105 kální zpěvačka.257 Poté, co jsme viděli Krajní sedadlo v parteru, může- me dát Morländerovi dobrou radu, aby si s volbou názvů nelámal hlavu, nýbrž je pokaždé nazval rovnou Divadelní nesmysl opus 2, 3, 4 atd. Jako Divadelní nesmysl opus 1 je i Krajní sedadlo v parteru zalo- ženo na francouzské bluette,258 v titulu pečlivě zamlčené a s obdi- vuhodnou neobratností a bezútěšnou nudou roztažené a naředě- né do tří dějství. Hlavní žert a možná jediný Morländerův původ- ní nápad je, že pan Scholz ještě se dvěma spoluúčinkujícími v me- ziaktí sejde do parteru a dožaduje se krajního sedadla; políček, kte- rý se z toho vyvine, tvoří červenou nit kusu. Vstup nalíčených her- ců mezi publikum považujeme za přímo nemístný, také příliš nepo- bavil. Role pana Scholze nebyla ani natolik významná, aby udrže- la kus nad vodou. Ostatní herci měli úlohy k politování nevděčné. Velice vítaným přídavkem byla jednoaktová fraška Treperendy s panem Rienerem259 z Theater in der Josefstadt. Na cizí komiky si mu- síme nejprve zvykat jako na cizí vodu. Rienerovi se podařilo zalíbit hned s první rolí. Pro karikaturu Tratschmiedla260 je vybaven jako Nestroy mrštným jazykem. Jeho šňupavý kuplet velmi zapůsobil, v duetu ho výborně podpořila slečna Müllerová, která svou malou roli zahrála půvabně.261

16. 6. 1857 Johann Nestroy: Der böse Geist Lumbacivagabundus. Aréna ve Pštrosce. – Bohemia 30, 17. 6. 1857, č. 141 (značka Wr.).

Zlý duch Lumpacivagabundus oplývá nevyčerpatelnou životní silou. Nejen ten, který se v různých podobách potuluje mezi lidmi v běž- ném životě, nýbrž také onen, jehož přivedl na jeviště Nestroy ve své nesmrtelné frašce. Dnešní vídeňské frašky jsou ve srovnání s tím- to už skoro jeden lidský věk starým lidovým kusem něco jako říd- ký odvar kdysi silného zdravého pokrmu. Ani včera nebylo pochyb, že Lumpacivagabundus opět přivede publikum do veselé nálady, ze- jména když krejčího Zwirna hrál Scholz. Ač se v některých okamži- cích už ohlašuje jeho pokročilý věk, což dělá své, je jeho výkon stá- le ještě tak zábavný, že jakmile je Scholz na scéně, ze smíchu téměř nevyjdeme. Bývali bychom si přáli, aby také dva další dva z „ludrác- kého trojlístku“ stáli na téže výši. Avšak pan Riener (Knieriem) ani

257 Therese Müller (1833–1903). V Praze debutovala 1856 jako Marie v Lortzingově Caru a tesaři. 258 Drobné, duchaplně zábavné jevištní dílko. 259 V Almanach für Freunde der Schauspielkunst pro rok 1857 (vyd. 1858) je Riener uveden jako host pozvaný na letní sezónu z Preßburgu (Bratislavy), v rejstříku je u jeho jména uvedeno Troppau (Opava). Riener se pohyboval po různých divadlech monarchie. Der Humo‑ rist (26. 7. 1851) zaznamenává komika Rienera v Brně, koncem téhož měsíce v Aréně na vídeň- ském předměstí Hernalsu (Fremden‑Blatt, 30. a 31. 7. 1851), Der Humorist 29. 4. 1852 ohla- šuje „hostování pana Rienera z brněnského divadla“ v Prešpurku, kde v květnu téhož roku vystoupil v titulní roli Nestroyova Kampla (Der Humorist, 29. 5. 1852), a 18. 6. téhož roku hovoří Der Humorist ve zprávě z Prešpurku o Rienerovi jako „nově angažovaném členu“. Jako v řadě jiných případů schází k jistotě údajů soupisy repertoárů u příslušných souborů. 260 Sebastian Tratschmiedl, trafikant. 261 Pro srovnání hlas Jana Nerudy po jednom z českých uvedení téže frašky roku 1865: „Kus ten může, jednou do roka provozován, dobře na okamžiky pobavit.“ Hlas, 2. 4. 1865.

106 pan Gutenthal262 (Leim) nedodali svým rolím dostatečnou tvůrčí energii. Pan Riener hraje ševce příliš mdle; zato má hodně odrbaný kostým. Píseň o kometě, která se touto dobou zase objeví,263 se pro- to setkala se skutečně živým ohlasem.

20. 6. 1857 Johann Nestroy: Unverhofft, hudba Adolf Müller. Aréna ve Pštrosce. – Bohemia 30, 21. 6. 1857, č. 145 (značka Wr.).

Poté, co pánové Scholz Riener předvčírem hostovali v Hoppově frašce Kloboučník a punčochář, vystoupili včera v Nestroyově fraš- ce Nepředvídaně, kterou jsme kdysi rádi vídávali. Jak Cyprián Dec- kel tak továrník Walzl jsou tu už známé role originálního komika Scholze a nemusíme vůbec poznamenávat, že i tentokrát doprová- zel obě představení jasný smích publika. Čím častěji vidíme pana Rienera, tím víc se přesvědčujeme, že při vší píli a snaze, které jis- tě má, přece jen nedisponuje původním tvořivým nadáním ani svě- že tryskajícím humorem. Je tím, čemu říkáme použitelný herec, kte- rý může být velmi dobře upotřeben v druhé garnituře. Dům byl v obou dnech poměrně navštíven, rozhodně však ne přeplněný.

262 Oscar Teuber: Geschichte des Prager Theaters, sv. III, Prag 1888, s. 480 ho uvádí v sezna- mu členů činoherního souboru v období ředitele Stögera. 263 Jednalo se o kometu (5D/Brorsen) objevenou roku 1846. Výpočet její oběžné dráhy byl nespolehlivý, roku 1857 se přiblížila k zemi už v polovině března. Obavy z ní se odrazily například v dobové lidové poezii: „Nowá pjseň o kometu, která w roku 1857 k spatřenj býti má“ byla publikovaná téhož roku v Novém Jičíně (Moravská zemská knihovna Brno). Kome- tou se zabývalo také zasedání Rakouské akademie věd, Sitzunggsbericht der mathematisch ‑naturwissenschaftlichen Classe der kaiserlichen Akademie der Wissenschaften, sv. XXXV (1859).

107 Dokumenty

Scholzovy paměti

Vídeňský list Morgen‑Post doporučoval 13. března 1858 na titulní stra- ně svým čtenářům, aby věnovali pozornost zítřejšímu vydání s po- čátkem nové četby na pokračování.

Morgen‑Post , roč. 8, 13. 3. 1858, č. 70, titulní strana.

108 Našim čtenářům! Zítra začínáme se zveřejňováním pamětihodností, jež zanechal herec a komik naší doby. Paměti Wenzela Scholze Ano! Scholz, ten prostý, poklidný člověk zanechal paměti jako ně- jaký francouzský maršál nebo anglický státník. Jsou stejně pikant- ní jako jedinečné. Děkujeme za zprostředkování těchto zanecha- ných listů laskavé přízni jeho vdovy a panu Friedrichu Kaiserovi, který se ujal redakce této jistě zajímavé pozůstalosti.

Mezi 14. březnem a 14. dubnem 1858 vyšly ve dvaceti sedmi pokra- čováních v tomto vídeňském deníku vždy na první straně Schol- zovy vzpomínky, uvedené dlouhým titulem: Wenzel Scholz. Ereig‑ nisse und Denkwürdigkeiten aus seinem Leben, nach seinen hinterlasse‑ nen Schriften und den Mittheilungen seiner Witwe, zusammengestellt von Friedrich Kaiser.264 Byly publikovány denně, s výjimkou 27. března, a 4, 5., 8. a 13. dubna. Pomineme‑li spisek Carla Ferdinanda Weid- manna, který vyšel ve Vídni bezprostředně po Scholzově smrti,265 jsou Scholzovy vzpomínky v redakci Friedricha Kaisera nejstarším shrnujícím pramenem k hercovu životu a působení. Dramatik Fer- dinand Kaiser vděčil Scholzovi za svou proslulost a za hojné uvádě- ní některých svých her, už proto vzbudilo jeho vydání Scholzových pamětí ve veřejnosti zájem. Kaiserova redakce však vyvolala i nepří- znivé komentáře, týkající se míry jeho zásahů do textu. Zůstává ote- vřenou otázkou, nakolik je otištěný text ovlivněn osobním pohledem Friedricha Kaisera na poměry v tehdejších vídeňských před- městských divadlech a na vztahy mezi jejich řediteli (resp. nájemci a personálem), a samozřejmě také – pokud jde o epizody ze Schol- zova života získané od herce samotného – jak dalece jde o typickou hereckou sebestylizaci. Na základě ohlasu prvních pokračování byl Kaiser sám nucen uvést, že ne všechno se v těchto vyprávěních za- kládá na pravdě; dokonce došlo i ke sporu s pozůstalými. K šíření názoru, že Friedrich Kaiser si prostřednictvím Scholzo- vých pamětí vyřizuje vlastní účty s ředitelem Carlem Carlem, Schol- zovým zaměstnavatelem, přispěla – zprvu bezděčně – i pražská Bo‑ hemia, když 24. srpna 1854 informovala o ředitelově závěti. Ke Car- lovu majetku podle této zprávy náleželo 17 domů ve vídeňské čtvr- ti Hietzing v hodnotě 300 000 zl. a cenné papíry v ceně 900 000 zl. Celé dědictví bylo odhadnuto na 2 miliony zl. Budova divadla byla oceněna na 500 000 zl., přičemž „nenajde‑li se kupec nebo nájem- ce, bude muset být přeměněno v činžovní dům“. Scholzovi podle této informace připadla renta 600 zl. ročně a jeho vdově 300 zl.

264 Wenzel Scholz. Události a pozoruhodnosti z jeho života, podle spisů z jeho pozůstalosti a podle sdělení jeho vdovy sestavil Friedrich Kaiser. 265 Carl Ferdinand Weidmann: Wenzel Scholz. Erinnerungen, Wien 1857. Publikace uvá- dí stručně údaje o dějinách vídeňské lidové komedie, základní informace o Scholzově životě a otiskuje text některých jeho výstupů, především však má charakter nekrologu.

109 O čtyři roky později, už po Scholzově smrti, 31. března 1858, otiskla Bohemia příspěvek svého vídeňského dopisovatele, který Kaiserovu redakční úpravu hodnotí nelichotivě: „Jeden ze zdejších listů zveřejní vbrzku266 paměti našeho nezapomenutelného komika Scholze. Okolnost, že je redigoval Friedrich Kaiser, který se zesnu- lým po léta spolupracoval, slibovala zajímavé čtení. Bohužel, touha zamíchat do pamětí další osobnosti a vztahy podvedla čtenářo- vo očekávání a vzpomínku na zdatného umělce znehodnotila zkres- lením. Scholzovi příbuzní již proti způsobu zveřejnění vznesli ná- mitky, a ač pro tuto chvíli došlo k dohodě, je už publikum vůči pa- mětem poněkud zaujato. Kaiser v nich především dává urážlivým způsobem průchod své dlouho živené osobní nenávisti vůči ředite- li Carlovi, a přitom je známo, že to byl právě Carl, který Scholzo- vi (ač mu dost často dával pocítit i své nálady a tvrdost) roku 1852 daroval 4 800 zl., dobrovolně mu k jeho gáži přidal 1 000 zl. a při- dělil mu doživotní rentu 600 zl., jakož i částkou 300 zl. zajistil jeho paní; to vše Scholze přimělo, aby se svému řediteli a jeho divadlu upsal na doživotí doslova jako otrok.“267 Navzdory všem výhradám nejsou Scholzovy vzpomínky v redakci Friedricha Kaisera jen chro- nologicky řazeným vyprávěním o hercově životě, kariéře a epizo- dách anekdotického rázu, jež o něm vznikaly (případně je šířil on sám), ale také svědectvím o poměrech v tehdejších vídeňských před- městských divadlech, k jejichž aktérům patřil i sám Kaiser. Paměti publikované v Morgen‑Post jsou rozsáhlejší než naše edice. Pro naše účely vybíráme pasáže, jež charakterizují Scholzovu hereckou dráhu, jeho lidské slabosti, a úseky, jež popisují zaniklou vídeň- skou divadelní epochu. Vynechané části textu nahrazujeme stručný- mi shrnutími, uvedenými menším písmen v hranatých závorkách, přímo v textu jsou připojeny některé drobné vysvětlující poznámky. Wenzel Scholz: Události a pozoruhodnosti Wenzel Scholz byl roku 1811 angažován k našemu [vídeňskému] dvornímu divadlu, kde mu byly přidělovány malé role, a přáním jeho otce bylo, aby na této scéně zůstal. Scholz však náležel k oněm několika málo hercům, kteří už ve svých začátcích mají jasno, v ja- kém oboru mohou vrozené vlohy nejlépe uplatnit. Zatímco – abychom uvedli opačný případ – Ferdinand Raimund, vzdor skvělým úspěchům, které zažil jako komik, se stále domníval, že je tragic- kým hercem, rozpoznal Scholz již v prvním období svého jevištní- ho působení, že ve vážných rolích nikdy významu nedosáhne, vy- pověděl s odvahou hodnou uznání smlouvu s dvorním divadlem, a nechal se angažovat na provinční scéně v podřadném komickém oboru. Když se autor [Friedrich Kaiser] někdy roku 1840 se Scholzem vydal na procházku po glacis, zastavil se náhle Scholz v aleji, která vedla od takzvaného Mondscheinbrücke směrem k vodoléčebnému

266 Tou dobou už text v Morgen‑Post vycházel. 267 Bohemia 31, 31. 3. 1858, č. 90, „Aus Wien 29. 3.“, značka: Δ.

110 ústavu,268 a řekl: Tady – právě tady je to místo, kde jsem asi před 25 lety potkal svého otce. Podíval se na mě velmi smutně a řekl: „Je to pravda, co jsem slyšel – že jsi dal ve dvorním divadle výpověď?“ – „Ano – je to tak,“ odpověděl jsem. –„A jdeš k takové šmíře, jaké jsou v Klagenfurtu a Lublani?“ – „Ano, otče!“ – „Takže ty chceš prostě být Kasperlem – šaškem?“ – „Ano, otče, už je to tak.“ – „No, tak jen pospěš do neštěstí! Uvidíš, kam tě to povede – komu není rady, tomu není pomoci!“ [Scholzovou mocnou vášní byla hra, s oblibou hrál biliár. Většinou prohrával, což jeho vášeň jen dráždilo. Při návštěvě Vídně dokonce promarnil ve hře dědictví po strýci (10 000 zl.) a vrátil se do Kla- genfurtu stejně chudý, jako byl dříve. Jen jeden den si zvlášť zaznamenal do deníku,269 20. červenec 1818, kdy měl štěstí v házení šipek i v biliáru. Kaiser uvádí, že v roce 1819 se Scholzovi konečně poda- řilo dosáhnout lepšího postavení ve Štýrském Hradci, finanční zlep- šení mu to ale nepřineslo, protože divadlu se nedařilo. 23. října 1822 absolvoval Scholz souboj a byl raněn.] Jedinou příčinou té hloupé historie byl pudl. Víte, vypráví Scholz, že jsem byl vždycky přítelem těchto zvířat, a proto jsem nikdy nebyl bez psa. Ale tehdy – roku 1822 jsem byl ještě také velkým příte- lem krásného pohlaví – nesmějte se mi, roku 1822 jsem byl ještě docela přijatelný muž a leccos bych mohl vyprávět, kdybych se chtěl chlubit svými hříchy! – Takže k věci: měl jsem tehdy pudla, který mi byl velmi věrný, a milou, o níž jsem to tvrdit nemohl. Moje kráska byla vychovatelkou v jednom vznešeném domě, mohl jsem ji tedy navštěvovat jen tehdy, když mi dala vědět, že je sama – bylo to pro ni velmi pohodlné, protože bych do domu pochopitelně nikdy ne- vešel, kdyby tam byl někdo jiný. A tak měla ještě jednoho, a ten byl navíc rytmistr, který musel mít o mé osobě nějaké povědomí, pro- tože kdykoli mě viděl, vždycky po mě házel hněvivé pohledy, ale neměl jistotu, dokud mu nepomohl můj pudl. To bylo tak: Sedím v kavárně, můj pudl se mnou, a dostanu psaníčko – od ní –, kde mi píše, že mě ještě toto odpoledne čeká. Já dohraju svou partii – jako vždycky prohraju –, popadnu rychle klobouk a hůl – a rychle za ní; nevšimnu si ale, že za mnou běží můj pudl. Vejdu do domu, po schodech nahoru, a můj pudl zůstane, tak jak se naučil, klidně se- dět před domem. A jako na potvoru musel zrovna v tu chvíli jet kolem ten rytmistr! – Vidí mého psa, kterého velmi dobře znal, a hla- vou mu bleskne myšlenka: „Ha! Pes dole – Scholz nahoře!“ Zůsta- ne tam stát, počká si, až sejdu dolů a vztekle se do mě pustí. Slovo dá slovo, já přitvrdím – on je uražený, myslí si, že pro nás dva není

268 Jako glacis se označoval pruh navršené země mezi hradebním příkopem a hradbami měs- ta. Už koncem 18. století se tento prostor stal místem oblíbených promenád. Alej nechal vysázet Josef II. roku 1781. Na základě císařského výnosu se roku 1858 přikročilo k bourání hradeb, posledním krokem jejich odstranění bylo vybudování Ringstraße (Okružní třídy) roku 1865. – Dřevěný most Mondscheinbrücke dostal jméno podle domu Zum Mondschein, nazvaného podle své majitelky. Most byl stržen 1864 a nahrazen kamenným Schwarzenbergským mostem, který po regulaci Dunaje ztratil na významu. Vodoléčebným ústavem (Wasserkur‑Anstalt) je myšlena budova, kde se podávala minerální voda k pitným kúrám (Mineralwasser‑ und Trink- kuranstalt). 269 Scholzův deník je dnes nezvěstný.

111 na světě místo a chce si je udělat, což znamená, že mě musí odstra- nit. Jedním slovem, vyzve mě na souboj! Přišlo mi to hodně hlou- pé, protože jsem něco takového dosud nezažil, nanejvýš mi vyhro- žovali mí věřitelé, ale přesto bych se styděl výzvu nepřijmout. Tak jsme si řekli kdy a kde – já se tam objevím, bijeme se na kordy –, já se ale moc nebil, než jsem se totiž rozkoukal, už mi prýštila z pr- sou krev! – S tím se můj sok spokojil a já byl spokojen taky, protože špička kordu zajela jen do masa a nezranila žádný ušlechtilejší or- gán. Rána se brzy zahojila a taky jsem se vykurýroval ze své lásky, guvernantku jsem přenechal vítězi, ale kdybych měl příště vykonat podobnou návštěvu, zavřel bych nejdřív pudla doma! [V únoru 1823 převzal divadlo ve Štýrském Hradci, kde byl Scholz angažován, bývalý pražský zpěvák Johann August Stöger s vdovou po pražském řediteli Liebichovi, ale v listopadu budova vyhořela a hrálo se provizorně. Dne 16. února 1826 zemřel hercův otec Leo- pold Scholz. V říjnu 1826 převzal ředitel Carl Carl Theater in der Jo- sefstadt a 5. dubna 1826 tam Scholz debutoval v Goldoniho komedii Sluha dvou pánů.] Carl měl bystrý úsudek a jistý instinkt jako málokterý ředitel, od- hadl v herci pravé vlohy i tehdy, když ho viděl v rolích, které jeho individualitě neodpovídaly. Tak také u Scholze okamžitě rozpoznal osobitou, původní komickou sílu a chopil se nejbližší příležitosti, aby ho publiku předvedl v roli vhodné pro jeho herecký typ. To se podařilo, když autor lidových kusů Meisl zadal k provedení svou parodii Černá paní.270 Jakmile Carl hru přečetl, hned poznal důležitost role Klapper- la, neboť je v ní obsaženo téměř veškeré komično parodie. Carlovi bylo jasné, že úspěch hry závisí pouze na zdařilém provedení této role, a mnohý ředitel by váhal svěřit ji Scholzovi – při dosud neroz- hodném postavení, jaké tehdy v mínění publika zaujímal. Carl však našel svého muže. Byl přesvědčen, že se v Scholzovi skrývají vlohy právě pro takové lidové postavy, v nichž je spojena hloupost s vyku- táleností, a úlohu mu dal. Všichni jsme se mohli přesvědčit, že obsazení role Scholzem bylo správné, a už po prvním představení Černé paní 3. července 1827271 bylo skvěle rozhodnuto nejen o osudu hry, ale také Scholz si získal přímo bouřlivě vyjádřenou přízeň publika. Všichni ho chtěli vidět, jeho portréty se objevovaly v uměleckých obchodech, přijížděli cizí ředitelé a vyjednávali hostování a dokonce bylo teď vidět v lóžích denně vyprodaného Theater in der Josefstadt i vyšší panstvo, které toto divadlo jinak navštěvovalo málo. Jak jen by dokázal jiný herec na takovém úspěchu vydělat! Scholz však nebyl mužem mazaných spekulací, byly mu cizí intriky a lsti, jimiž si jiní na svých ředitelích dokonce během trvání smlouvy do- kázali vynutit zvýšení gáží. Na druhé straně mu Carl, rafinovaností tolik nadřazený, dal okamžitě pocítit, že to byl o n , kdo mu rolí tak

270 Karl Meisl: Die schwarze Frau. 271 Kaiserovo datum je zavádějící, snad myslí den, kdy Scholz roli definitivně převzal. Poprvé v ní však vystoupil už 12. 12. 1826, viz Allgemeine Theaterzeitung 23. 12. 1926, údaje v hlav- ním textu (s. 12–14) a v soupisu Scholzových hostování (s. 46nn.).

112 dobře zalichotil, a že Scholz, místo aby se domáhal Carlovy vděč- nosti, je spíše povinován díky jemu. Naděje, že se po vypršení první smlouvy jeho postavení zlepší, se také brzy vytratila, neboť Scholzovy existenční poměry byly rozhá- rané, plat mu krátily značné srážky a byl nucen neustále žádat ředi- telství o nové zálohy, které mu spekulant Carl poskytoval ve spoje- ní se stálým prodlužováním smlouvy. Scholz, kterého publikum vždy vítalo s jásotem, který na jeviště přinášel veselí a v divácích vyvolával srdečný smích, byl v soukro- mí chudý a starostmi a všemožným trápením soužený muž, z jehož skromných příjmů ještě odčerpávali lichváři. Ale žádné útrapy sou- kromého života nebyly schopny mu zkazit náladu nebo otupit jeho herectví. Když získal Carl opět právo hrát v Theater an der Wien, hrál Scholz střídavě zde a v Theater in der Josefstadt, dokud josefov- ské divadlo nenajal 21. června 1828 Mathias Fischer;272 potom hrál Scholz v Theater an der Wien. Ale ani to netrvalo dlouho. S Thea- ter an der Wien, jež si tehdy stálo výtečně, Fischer přirozeně nemohl soupeřit, zkrachoval, a Carl se cítil schopen vést opět obě divadla. Začala nanovo honička, kdy se hrálo tu i tam, a herec neměl ani jeden volný večer. Do tohoto období spadá drobná příhoda, která, ač nesouvisela se Scholzovým uměleckým postavením ani se nevztahovala k jeho soukromému životu, přece zaslouží být zde zmíněna, neboť charakterizuje našeho Scholze jako občana a ukazuje, s jakou vřelou úctou visel na nejvznešenějším císařském domě a na jeho nejjasnějších pří- slušnících. [Kaiser vypráví příhodu z roku 1832, kdy Scholz viděl při procházce za branami Vídně odjíždět císařskou ekvipáž a spatřil, že děcko, kte- ré v ní jelo, ztratilo botičku. Scholz střevíček sebral, a protože měl mít v příštích dnech v Theater an der Wien svou benefici, k níž vždy osobně zval svého příznivce arcivévodu Františka Karla, přinesl spolu s pozváním botičku ke dvoru a předal ji služebnictvu. Tam se do- zvěděl, že patří tehdy dvouletému Františku Josefovi. Poprosil, zda si ji může ponechat jako talisman a dostal císařské svolení.] Scholzova vdova vyprávěla vydavateli těchto sdělení, že tuto upo- mínku měl herec s sebou ještě při své poslední vycházce, než smr- telně onemocněl, a ukázala mu tu drobnou botičku, která nyní jako dědictví přešla na ni a kterou uchovává se stejnou starostlivostí. Na téměř nové podrážce stálo Scholzovou rukou napsáno: „Majetek Jeho Veličenstva císaře Františka Josefa, nalezeno mnou roku 1832, když malý princ nastupoval do kočáru.“ Do této doby také spadá angažování Johanna Nestroye, s nímž byl pak Scholz dlouhou řadu let nerozlučně spjat a tvořil spolu s ním zářivé dvojhvězdí na veselém nebi humoru. Zřídka existovaly dvě osobnosti, které by svými přirozenými, a přitom tak odlišnými vlohami ke komickému herectví byly jako stvořeny k tomu, aby se

272 Mathias (Matthäus) Fischer vedl Theater in der Josefstadt pouhé dva roky, 1828–1830.

113 navzájem doplňovaly. Zatímco Nestroy s duchaplnou ironií a břit- kostí dokázal kárat pošetilosti, reprezentoval Scholz dobromyslnou, rádoby mazanou, ale vždy mile působící omezenost. Nestroy byl pohledný mladý muž, jehož zevnějšek mohl působit komicky pouze maskou, vždycky se lehce blížící karikatuře, a Scholz vypadal komicky už jako fyzická individualita. Zatímco Nestroy brzy vystupoval také jako lidový básník onoho zrna, jaké zasel do lidové- ho kusu Raimund – ale vyhnal z něj chorobnou sentimentalitu, postavy svých kusů bral ze skutečného života a přivedl je na jeviště v jejich nahé, někdy až příliš drsné pravdivosti –, byl Scholz nejlep- ším představitelem charakterů právě opačných, neboť nádech dobromyslnosti a prosté pohodlnosti zaoblil ostré hrany a z jeho úst nemohlo nic zaznít urážlivě. A přesto – musím však předeslat, že následující sdělení nemám z ústního ani písemného sdělení Scholzova, nýbrž jen předávám, co mi vyprávěl zesnulý ředitel Carl –, přesto byl Scholz Nestroyovým angažmá zpočátku rozhořčen, měl obavy, že nový herec bude do- stávat přednost, a dokonce, jak aspoň tvrdil Carl, na začátku něko- likrát ztrestal ředitelství za angažování rivala tím, že předstíral indispozici a zabránil uvedení už ohlášených kusů. Velmi dobře vím, jak často ředitelé, tak jako tak neustále předráždění, v každé sku- tečné nemoci některého člena vidí jen simulantství, a nechce se mi s Carlovým dojmem souhlasit, ačkoli jedno místo v Scholzově dopisu Carlovi, k němuž se později dostanu, jako by naznačovalo, že Scholze Nestroyovo angažování skutečně mrzelo. Rozmrzení však netrvalo dlouho, neboť sám musel brzy uznat, že role v Nestroyových hrách dávají jeho komickému talentu, a to i vedle Nestroye, mnohem větší hrací prostor a dovolují mu, aby se projevil v daleko jasnějším světle, než když musel sám táhnout bez- duché a bezobsažné frašky, jaké tehdy autoři lidových kusů dodá- vali. […] Přicházíme nyní k úseku Scholzova života, v němž by – kdyby všechny prosby, ba dokonce výslovné přání monarchovo ne- ztroskotaly na Carlově železné vůli – byla lidová divadla okrade- na o svou první sílu a Scholzův talent a herectví by nabraly zcela jiný směr. […] Už jsem zmínil, že mezi Carlem a Scholzem nevlád- lo příliš přátelské porozumění. Scholz si uvědomoval svou důleži- tost, vadila mu nízká gáže ve srovnání s enormními sumami, jaké přinášel do divadelní pokladny, a proto už nebyl dále ochoten jen tak přijímat kdejaký urážlivý výrok toho divadelního tyrana. Ode- hrávaly se mezi nimi prudké výměny názorů a touha zbavit se tohoto spojení byla v komikovi stále živější, posilována také skvělými nabídkami jiných ředitelství. I tehdejší nájemce Kärntnertorthea- ter pan Duport273 ho k sobě zval a navrhl mu angažmá na role v ma- lých komických singspielech, kterých tehdy přibývalo, za roční plat 3 000 zlatých, tedy víc než dvojnásobek toho, co měl v Theater an der Wien. Jenže Scholz nemohl nabídku přijmout, neboť dostal od

273 Tanečník Louis‑Antoine Duport (1781–1853) byl nájemcem Kärntnertortheater v letech 1830–1836.

114 Carla vyplacenu řadu záloh, a proto s ním prodloužil smlouvu ješ- tě na několik let. [1833 hostoval Scholz v Badenu u Vídně, kde se setkal s císařem Františkem, který ho chtěl mít ve Dvorním divadle, ale Carl na cí- sařské přání nedal. Tehdy Scholz napsal Carlovi dopis, v němž apeluje na soucit s ubohou rodinou a zdůrazňuje bezvýchodnost své situace.]274

Vaše blahorodí! Kéž byste, pane řediteli, nebral tento dopis jako výtvor ruky škem- rající o peníze, ale dal se přesvědčit, že ho diktovalo sklíčené srdce starostlivého otce. Kéž byste mi, Vaše blahorodí, nebral víru, že dva muži, které možná svedl mylný odhad a postavil jednoho proti druhému, mohou na okamžik zapomenout na to, co bylo, a dovolil mi, abych si s Vámi promluvil. Slyšíte‑li hovořit člověka k člově- ku, otce k otci, pak musíte uznat, že Vaše kroky vůči mé osobě jsou tvrdé, když jste mne – při mé srážkami zmenšené gáži a s povinnos- tí uživit ženu a pět nezaopatřených dětí275 – postavil na roveň chu- dého nádeníka, jemuž, když onemocní, není ani dopřáno vydělat si na nezbytný chléb pro své nejbližší. To je věrný obraz mé nejnověj- ší nezaviněné situace! A tato situace mi dává sílu, pane řediteli, po- ručit štěstí své a celého mého domu Vaší vůli. Jistě se Vám doneslo, že mi bylo dopřáno štěstí zprostředkovat Veličenstvům našeho nejmilostivnějšího dvora během jejich pobytu v Badenu svým skromným talentem zábavné večery takového druhu, že podle ujištění Jeho Excelence pana hraběte Czernina mohu být bezprostředně z vůle našeho nejmilostivějšího císaře jakož i cí- sařovny přijat do Burgtheater, jakmile mě Vaše blahorodí zprostí povinností. Stejného ujištění se mi dostalo při dvojí audienci z úst nejjasnějšího arcivévody Františka s novým podotknutím, že by mě Jeho Veličenstvo rádo vidělo v Burgtheater, a s výslovným přísli- bem, jaký jsem nedávno od Jeho císařského Veličenstva obdržel, že se ve věci mého uvolnění na Vaše blahorodí sám obrátí. Pokud byste mi chtěl namítnout, že 1) jsem pro Vás se svým skrom- ným talentem nepostradatelný, že 2) beze mne nemůže Vaše divadlo existovat a že 3) jsou můj talent a humor nenahraditelné, že bych na jakémkoli jiném jevišti Vašemu divadlu škodil a Vám bych mohl, opět zcela zdráv, přinést další výhody, tu mi dovolte, Vaše blahorodí – neboť ve Vás vidím jediného původce svého štěstí –, abych s Vámi všechny shora uvedené námitky, pokud byste je vznesl, podrobně probral a abych Vás, pane řediteli, po získání správného náhledu na věc a na mé smýšlení vůči Vám mohl žádat o co nejrychlejší pevné rozhodnutí o mém budoucím osudu. – Měl bych se snad pokoušet 274 Originál Scholzova dopisu je nezvěstný. 275 Podle dostupných údajů měl Scholz dva syny a tři dcery. Scholzovu synu Eduardovi bylo v době napsání dopisu 23 let (zemřel 1844), rovněž syn Anton musel být téměř dospělý (1846 spáchal sebevraždu). Dcery se v mládí neúspěšně věnovaly divadlu. Dvě z nich se posléze pro- vdaly za důstojníky, třetí, narozená 1813, zemřela roku 1834 v Karlových Varech. Scholzovo druhé manželství zůstalo bezdětné, nekrolog však uvádí mezi pozůstalými kromě dvou dcer ještě dalšího syna, pravděpodobně nemanželského.

115 dokazovat, že byste se beze mě obešel? – Ne! – V každé situaci, při každé příležitosti jsem neskrývaně uznával Vaše vzácné před- nosti jako ředitele významného divadla, nikdy jsem nepochyboval, že i kdyby mé osoby, ba ani nějakého dokonce důležitějšího uměl- ce nebylo, bude Vaše scéna existovat dál. To budiž pádnou odpově- dí na druhou námitku, jež se tak nezvratně objevila za ničivého ob- dobí cholery, neboť ani úmrtí Arthura či Kneiselové276 nezpůsobilo – díky Vašemu vedení – divadlu žádnou újmu. Jsem příliš skromný, než abych považoval svůj talent za výjimečný. Měl bych – s ohledem na třetí námitku – vídeňskému publiku lhát a nepřiznat, že už je tu jiný oblíbenec Komův, jehož mi teď rád staví po bok?277 Řek- něme, že bych skutečně tomu či onomu řediteli svou osobou přiná- šel škodu či užitek; bylo by tomu tak při mém uplatnění ve dvorním divadle? Stálo by mé občasné využití a vystupování v jeho takzva- ných veselohrách v cestě uvádění lidových kusů? Ve svém věku jsem koneckonců stižen potížemi, v jejichž důsledku už nemohu očeká- vat, že by se mi navrátilo neotřesitelné zdraví. Neukázalo se již více- krát, že při nejlepší vůli a neúnavné horlivosti nemohu už vykoná- vat to, co jsem se Vám roky snažil odvádět a za co si, jak si myslím, zasloužím uznání? Jaký bude můj osud, až mě síly zcela opustí, jaký bude osud mé ubohé rodiny, pokud mne smrt zastihne v okamžiku, kdy jsem ještě vinou dřívějších tísnivých poměrů nemohl zhojit sta- ré rány? Neměla by mě v této mé prosbě k Vám zcela omluvit myš- lenka, že chci zajistit své bezmocné rodině dostatečnou penzi, a ne- měla by tak zamezit jakémukoli podezření, že hledám cosi jiného, než je v mém stáří již tak nutné šetření sil, větší klid a vystříhání se zpěvu, kvůli němuž existuje podle výroku vícera zkušených lékařů nebezpečí, že se moje krční choroba stane chronickou? – Se svou ženou a dětmi předstupuji před Vás, pane řediteli, a pravím: Pane! Ve Tvých rukou je štěstí této rodiny, žádej cokoli a já se vynasna- žím, – pro útěchu, že budou mí pozůstalí po mé smrti zabezpeče- ni a že jim, budu‑li moci šetřit síly, možná zůstanu déle zachován –, vlož na druhou misku své velkorysosti důstojnou odměnu zruše- ním mých dosavadních povinností. Jakákoli suma a okamžité sma- zání mých dluhů, ať jsou jakkoli veliké, nevyváží blahodárný klid mého otcovského srdce, že má žena a děti budou po mé smrti za- bezpečeni! – Vám jako původci mého štěstí i mně samotnému bude v naší poslední hodině velkou útěchou, že jsem mohl učinit šťastný- mi sedm lidí, kteří budou Vašemu blahorodí po celý život zavázáni díkem, jenž nebude nikdy zapomenut. Vašemu blahorodí nejoddanější Wenzel Scholz

S obavami očekával Scholz odpověď na tento list, vědom si zná- mé zištnosti a neústupnosti ředitele Carla, ale také svého práva. Na

276 Arthur – správně Artour, pseudonym herce Friedricha Wilhelma Schenkelberta (1802– 1833). Herečka a zpěvačka Thekla Kneisel, roz. Demmer (1802–1832) působila od roku 1817 ve dvorních divadlech a 1826 ji angažoval Carl Carl. 277 Komus (z řečtiny) – personifikace veseloherního herectví (od toho komedie, komika). Ko- mem je míněn ředitel Carl, jeho novým oblíbencem Nestroy.

116 druhé straně se utěšoval nadějí, že se snad přece jen v onom muži projeví lidský cit (vždyť byl sám otcem), vědomí, že na jeho rozhod- nutí závisí životní štěstí, a že konečně vysocí a mocní přímluvci, kte- ré Scholz získal, dokáží prosadit, co by stěží zmohla prosba sama. S napětím očekávaná odpověď přišla,278 bohužel však naplnila Scholzova špatná očekávání, nikoli naděje. Carl vyslovil k žádosti rozhodné „Ne“. Důvody, jimiž motivoval neotřesitelné rozhodnutí, že herce nepropustí, pochopí čtenář ze Scholzovy odpovědi, kterou dole opět přinášíme v celém rozsahu a která činí zbytečným zveřej- ňovat také Carlův dopis. Scholz byl velmi rozezlen odmítnutím své prosby, formulova- né tak pokorným tónem! V jejím vyplnění viděl celé životní štěs- tí – a co pro něj bylo hlavní –, zabezpečení rodiny. Zpráva ho uvrh- la znovu na lože a nejhlubší rozhořčení, téměř by bylo možné říci hněv nemilosrdně pokořeného otroka, mu diktovaly následující list adresovaný Carlovi.279

Vaše Blahorodí! Že na mou žádost odpovíte odmítavě, jsem, pane řediteli, u muže Vašeho smýšlení předpokládal. Suché odmítnutí na začátku Vaše- ho dopisu mi stačilo, neb jsem je znal předem. Musel jsem Vás však přece jako svého ředitele vyrozumět o návrzích, jimiž mě poctil náš nejmilostivější císař, sdělit je tomu, na jehož zprošťujících slovech závisí mé příští životní štěstí, na němž jedině záleží klid a jistota mých příjmů. – Ale vůči muži, který Vám svým úsilím a neúnavnou horlivostí už po léta vydělává tisíce, jste si mohl ušetřit Vámi formu- lované znevažující protidůvody, neboť ředitelství dvorních divadel má snad také tolik rozumu jako Vy, aby dokázalo posoudit, jací čle- nové mohou zvelebit skvělost této scény, a považujete‑li ředitelství dvorních divadel za krátkozraké a slabé proto, že si mě vybralo, pak se tato Vaše námitka, hraničící s domýšlivostí, vztahuje vlastně na nejvyšší dobrodince, kteří se laskavě snížili a přiznali mi, že od smrti Weidmannovy280 se mu ve veselohrách žádný nevyrovnal, až já. Jsem příliš skromný, než abych se na tento nejvyšší výrok odvolá- val, a mohu si Vaši výtku (že objevím‑li se na dvorním divadle, bude muset přejít k lidovým fraškám), totiž že by mé herectví divadlo de- gradovalo nebo že bych jeho veselohry kazil, tuto Vaši výtku, pra- vím, si mohu vysvětlit jen tak, že můj talent měříte svým uměním, které skutečně každý kus poškodí. Vaším vystoupením není umění poníženo na lidovou, nýbrž na staberlovskou fraškovitost. Já bych výtečně vypravený celek v jeho jednotě jistě nekazil, starejte se spí- še, můj milý pane řediteli, víc o to, abyste svým herectvím nenaru- šoval jednotu Vy! A pokud nechcete uznat tuto nezvratnou pravdu, pak se ptám, čeho se v takovém případě obáváte: i kdyby dvorní divadlo kvůli mně dávalo frašky, jak by mohla nějaká fraška ve dvor- ním divadle, kde tak vadí ten ubohý Scholz, škodit fraškovitosti Na

278 Odpověď Carla Carla z 15. 9. 1833 je zachována, Wienblibliothek, Handschriften, H.I.N.-40626. 279 Wienbibliothek, Handschriften, H.I.N.-1362. 280 Josef Weidmann (1742–1810) pocházel z Brna, hercem dvorních divadel se stal roku 1773.

117 Vídeňce, kde spolek mnohostranných komiků opuncuje jako sku- tečnou frašku všecko? – Musíte přece uživit 300 rodin!!!281 Úřady po Vás přece nemohou požadovat, abyste kvůli prospě- chu těchto 300 rodin jednu z nich (totiž mou) obral o všechno štěs- tí a klid za to, že jsem se jako utlačovaný otec rodiny nechal Vaši- mi bohužel nerozpoznanými lstivými návrhy dovést až sem, proto- že jsem neměl jiné východisko. [Dopis je datován 19. září 1833. V dalším textu Scholz řediteli Carlo- vi vytýká, že ho v době jeho nemoci podezíral ze simulantství a poslal k němu lékaře s policejním doprovodem na kontrolu, porovná- vá svou ubohou gáži se zisky, kterými pomohl divadelní kase, vyčí- tá řediteli srážky z benefičních příjmů a stržený plat za dny, ve kte- rých nehrál atd.] A přece – co mohl Carl dělat? Scholz byl skutečně jednou z hlav- ních opor divadla, bylo na něm postaveno mnoho představení, v nichž držel celek pohromadě jen on. Poslední dobou byl nepo- stradatelný také ve všech Nestroyových hrách, které publikum nej- více přitahovaly. Scholz byl obsazován i do dalších důležitých rolí a všechny tyto kusy by se nyní rozpadly, ať už by byl skutečně ne- mocný, nebo nemoc jen předstíral. [Když Scholz nehrál, příjmy divadelní pokladny se výrazně sníži- ly. Obsazení náhradníky se neosvědčilo, divákům stačilo, že nevidě- li na ceduli Scholzovo jméno a do divadla nešli. Proto Carl vymys- lel lest. Vytrhl z kontextu některé úseky z citovaného Scholzova dopisu z 19. září 1833 a podal žalobu, že se cítí Scholzem ohrožován na životě. Výsledkem smírčího jednání bylo, že Scholz dostal přípla- tek 1000 zlatých a v divadle zůstal.] Roku 1834 podnikl Scholz cestu k pohostinským vystoupením do Mnichova. Při té příležitosti mu prokázala Její císařská Výsost ar- civévodkyně Žofie neobyčejnou přízeň, když mu vystavila doporu- čující dopis pro Její Veličenstvo královnu Bavorskou. Ta Scholzovi také okamžitě udělila audienci a velmi laskavě ho přijala. Jeho hos- tování vyvolalo v Mnichově pozdvižení. Po skončení měl to štěstí, že ho 14. června přijalo Jeho Veličenstvo král Ludvík, který se vyslovil: „Jak je možné, milý pane Scholzi, že vám jsem vždy rozuměl, za- tímco na svém dvorním divadle komikům, kteří jsou tu angažovaní už léta, nerozumím?“ […] Autor těchto sdělení poznal Scholze osobně v roce 1835. Tehdy se totiž dával jeho p r v n í vlastní kus, a sice jako Scholzova benefice. […] Naštěstí mi Carl poradil tuto prvotinu uvést anonymně, což se také stalo, a tak měla konečně pod názvem Hans Hasenkopf udaného dne premiéru.282 Nyní musím zmínit, že Scholz, který nebyl zvláštním přítelem memorování, zvláště při beneficích svou pa- měť nijak nenamáhal. Jak se Carl vyjádřil, byl při takových příleži- tostech vždy zaujat jen potřebou si vydělat, omluvou byla jeho sví- zelná finanční situace. Hlavní výnos jeho beneficí byl obvykle už

281 Pozn. F. Kaisera: „Carl se stále chlubil, že musí živit tolik lidí, zatímco tomu bylo obráceně; působení právě těchto lidí z něj udělalo milionáře.“ 282 Recenze viz Wiener Zeitschrift für Kunst, Literatur, Theater und Mode, 22. 12. 1835. – Kaiserovo vysvětlení o praxi benefičních představení viz zde ref. 55.

118 předem zkonfiskován ředitelstvím za vyplacené zálohy nebo- jiný mi věřiteli, jemu zůstaly takzvané p ř e p l a t k y, to znamená díl, tvo- řený rozdílem mezi zvýšenou a obvyklou cenou vstupného, a dále dary od vznešených příznivců, které obvykle osobně zval. Měl plnou hlavu přemítání, koho pozvat a jinak v ní bylo pusto – nevěděl kam dřív, komu doručit zvláštní pozvání, kterého věřitele by možná mohl obměkčit několika vyhrazenými sedadly. Zkoušek se účastnil nepravidelně a při představení se zcela spoléhal na nápovědu a na to, co ho napadne při pohledu na plné hlediště. Přes to všechno můj první kus, ač příliš neoslovil, ani nepropadl. Ale navždy mi zůsta- nou v paměti Scholzova slova směrem k publiku na konci: „Přijmě- te můj nevřelejší dík, že jste dnešní kus alespoň trochu příznivě při- jali. Věřte, že nic rozumnějšího není k mání, i kdyby to člověk chtěl dobře zaplatit!“ […] Že Scholz tehdy naléhavě potřeboval dokonce jen pár zlatek, vy- plývá i z toho, jak odmítl Carlovo pozvání na ples. Carl totiž pořá- dal každoročně o postním období velký ples, k němuž kromě své početné rodiny a hostů často z nejvznešenějších vrstev zval také přední členy svého souboru. Z těch každý považoval za zvláštní čest, když dostal ředitelovo písemné pozvání, nikoli však Scholz. Den před plesem se vydal za Carlem a řekl: „Pane řediteli! Pozval jste mě na váš ples…“ „Ano, a doufám, že mi prokážete to potěšení a ukážete se.“ „Poslyšte,“ odpověděl Scholz, „já mám pro vás jiný návrh…“ „Návrh? A co by to mělo být?“ „Když půjdu na ten váš ples, vypiju šampaňské aspoň za deset zlatek. Jenže můj stav mi nedovolí, abych tolik pil, takže mi dejte těch deset zlatek a já nikam nepůjdu!“ Carl se cítil dotčen, ale těch deset zlatých mu dal vyplatit, a také v dalších letech dostal Scholz místo pozvánky na ples dopis s při- loženými deseti zlatými, což herce vůbec neuráželo! Právě tato ne- zbytnost chopit se každé příležitosti k vydělání peněz ho nutila při- jímat i pozvání, aby se předváděl v panských domech. Pokud při takových příležitostech zahrál nějakou scénku, byl obvykle velmi slušně honorován. Tehdy se hrál v Theater an der Wien kus Loi- se Groise Chachuca, kde měl Scholz scénu, v níž v kostýmu osla- vované tanečnice Fanny Elsslerové neobyčejně komicky parodoval její tanec. Tehdy ho pozval sekretář jednoho velice bohatého ka- valíra, aby tuto kostýmovanou scénku předvedl 24. prosince 1837 při vánoční oslavě v jeho domě. V očekávání vydatného honoráře Scholz pozvání přijal, z vlastního musel zaplatit dovoz tam i zpět, také vlastního garderobiéra, který mu musel při oblékání taneční- ho kostýmu pomoci, hudebníka, který tanec doprovázel, a když vy- čerpávající scénu k velkému obveselení vznešených hostů předvedl, obdržel od téhož úředníka za svou námahu a výlohy celkem čtyři- cet zlatých! […] Roku 1838 podnikl během své dovolené velkou cestu po Němec- ku, kde pohostinsky vystupoval v hlavních městech. Cestoval přes Salcburk, Mnichov, Augsburg, Ulm, Stuttgart, Wiesbaden, Mo- huč, Hamburk, Hanau, Mannheim a Karlsruhe a měl všude skvělý

119 úspěch. Také by hodně vydělal, kdyby se právě ve městech, kde vlá- da trpí herny, opět neprobudila jeho vášeň ke hře, a čeho rychle nabyl, zase rychle nepozbyl. [Scholzově hráčské vášni je věnována další pasáž; popisuje, jak se na něj přece jen usmálo štěstí a on se vrátil do Vídně se slušným obno- sem. Kaiser se osobně mohl přesvědčit, že pověsti o Scholzovi a dokonce to, co o sobě sděloval on sám, se ne vždy zakládá na pravdě. Scholzova fantazie vytvářela i příběhy, které na jeho charakter nevr- hají nejlepší světlo, a také historky o jeho finančních poměrech jsou v mnohém přehnané.] Pro Scholze, který už ve svých padesáti až fanaticky toužil po klidu, a slavil jako svátek dny, kdy neměl zkoušku ani představení, bylo velmi nepříjemné, když Carl koupil Theater in der Leopold- stadt. […] Ačkoli byl nyní členem dvou divadel, nemohl si za zdvoj- násobené využívání nic nárokovat, neboť paragraf, totožný ve všech smlouvách členů souboru, zavazoval ú č i n k o v a t n a v š e c h j e - v i š t í c h p o d C a r l o v ý m v e d e n í m . Jediná přednost, kterou ně- kteří z předních členů, a mezi nimi Scholz, měli před ostatním per- sonálem, spočívala v tom, že nemuseli pro přejezdy používat omni- bus, který Carl pořídil, nýbrž dostávali úhradu za fiakr. Kromě únavného každodenního účinkování mělo Carlovo vlast- nictví dvou divadel pro jeho herce ještě tu nevýhodu, že vzhledem k repertoáru obou scén musely být některé často hrané role přeob- sazeny, takže si nikdo nebyl jist, že je obsazen stabilně, nýbrž mohl kdykoli čekat, že o roli přijde a bude se muset rychle naučit jinou. Carl také viděl velmi nerad, když jeho přední členové využívali mě- síce dovolené k hostování, a raději je měl k tomu, aby na toto právo za finanční odškodnění rezignovali. Scholz měl v roce 1840 v úmyslu opět hostovat na několika scé- nách severního Německa, Carl mu však povolil pouze čtyři předsta- vení v Brně, z nichž mu po odečtení výloh za cestu a pobyt zbylo ještě 160 zlatých, další dovolené se však za odškodnění 675 zlatými vzdal. Za Scholzovu zvláštnost musíme považovat, že dokázal málokdy předem ocenit účinek role, jež mu byla přidělena, a často byl nespokojen právě s takovou, která mu – jak se později ukázalo – nabídla obrovskou příležitost k rozvinutí jeho hereckého talentu a daru komiky. Zmiňuji to teprve zde, neboť jsem měl roku 1840 příležitost být přímým účastníkem a dokonce jsem se octl v nebezpečí, že za- čnu sám pochybovat. V době, kdy byl Scholz několik týdnů v Paří- ži, jsem napsal hru Kdo se stane správním úředníkem? a předal ji Carlo- vi prostřednictvím výboru, který divadlo řídil v době jeho nepřítom- nosti. Byla to moje první hra, která přesto, že v ní hrály první komic- ké síly jako Scholz a Nestroy, měla rozhodně vážné zaměření. Výbor hru příznivě přijal, ale na obsazení jednotlivých rolí jsem se s ním nemohl dohodnout. Premiéra se tedy odložila do Carlova návratu. [Než se však Carl dostal k tomu, aby si hru přečetl, zhodnotil ji po- zitivně cenzor, a toho Kaiser využil, aby Carla rovnou požádal o ob- sazení podle svého vlastního uvážení a o svolení vést režii.] Scholz byl z přidělené role nešťastný! Tvrdil, že to není žádná ko- mická role, nýbrž role intrikána, kterou on nemůže hrát, po první

120 zkoušce dokonce šel za Carlem a zapřísahal ho, aby přišel na zkouš- ku, sám se přesvědčil o nevhodném obsazení a role ho zbavil. Ale Carl dodržel slib, který mi dal, Scholz si musel proti své vůli roli ponechat a při premiéře měla skvělý úspěch nejen hra, ale Scholz se lí- bil tak, že ji později s oblibou hrál při svých hostováních.283 Naopak platilo, že pokud se Scholz po zkoušce o nějaké hře nebo roli vyjádřil příznivě, téměř s jistotou se dalo říci, že kus propadne a on se svým výkonem příliš neuspěje. [Carl Carl ve snaze po obměně repertoáru vypsal soutěž na lidové hry: 1. cena obnášela 100, 2. cena 50 a 3. cena 20 zlatých dukátů. Při- hlášeno bylo 24 her (Nestroy a Kaiser se neúčastnili). 1. cenu získa- la fraška Die neue Krankheit und die neue Kur [Nová nemoc a nová léč- ba], 2. cenu pohádka Das Marmorherz [Mramorové srdce, autor Karl Haffner], a 3. cenu fraška Der grüne Hadrian [Zelený Hadrián, autor Friedrich Hopp]. Autor vítězné hry, o níž Scholz předem pro- hlašoval, že je výkvětem veseloherního umění a která při premiéře 15. října 1841 naprosto propadla, nebyl prozrazen. Podle Kaisera se proslýchalo, že kus napsala nějaká žena, příbuzná ředitele Carla.284 Roku 1842 angažoval ředitel Carl herečku Brüningovou, jejíž nové pojetí herectví vyvolalo v Theater an der Wien senzaci. Carl uváděl řadu adaptací francouzských her se zpěvy a sám se stal hereckým partnerem Brüningové. Oba se osvědčili v novém žánru, i když to podle Kaiserových slov nebyly pravé vaudevilly.]285 Carl zcela veřejně vyjadřoval názor, že se lidová fraška přežila. Nevěnoval jí už žádnou pozornost a Nestroy a Scholz hráli téměř výlučně v tehdy málo navštěvovaném Theater in der Leopoldstadt. Dokonce i hry, v nichž se s nimi původně počítalo, musely být na Carlovo přání zbaveny lokálního charakteru a proměněny ve veselohry se zpěvy. […] Když jednou kdosi poznamenal, že Carl už nehraje v lidových hrách, poznamenal Scholz: „Ach, pan ředitel už hraje jen tam, kde chce ona,“ [wo die will – vaudevill] a významně se podíval na paní Brüningovou.

283 Friedrich Kaiser: Wer wird Amtmann? oder Des Vaters Grab [Kdo se stane správním úředníkem? aneb Otcův hrob], lokální obrázek ze života se zpěvy ve dvou dějstvích, hudba Adolf Müller, premiéra 22. 9. 1840 v Theater an der Wien. Kritik v Der Humorist 24. 9. posou- dil novinku veršovanou ironií jako „Něco z Ifflanda, něco ze Schikanedera, dojetí a chabý vtip, zamíchat to nejde líp, k tomu hudba halasná, tympány, ty každý zná“. Ocenil však výkony Ne- stroye a Scholze. 284 Der Humorist, 18. 10. 1841: „Myšlenka, jak se někdo, kdo věčně běduje, protože má pe- níze, vyléčí tím, že upadne do bídy, není sice nová, ale je provedená alespoň jako živý děj.“ Pu- blikum reagovalo při premiéře rozporuplně a „přestože nechceme rozebírat, jakou roli sehrá- lo stranění, do jaké míry se zapojily intriky a spolupůsobily nepřátelské a osobní vztahy, sdělu- jeme fakt totálního a zřejmého neúspěchu představení“. O čtyři dny později, 22. 10., píše Der Humorist, že autorem frašky byl údajně jakýsi pan Adolph Schmidtbach. Der Österreichische Zuschauer píše 22. 10. 1841, že ve frašce byli obsazeni „Carl, Scholz a Nestroy, tři nejlepší ko- mikové Vídně i Německa a miláčkové publika“, a konstatuje, že ceremoniál udělování cen byl mnohem zajímavější a napínavější než celá hra. „Jméno autora, jehož je třeba nazvat obětním beránkem, bylo ostatně neznámé.“ Podle Wiener Zeitung (22. a 23. 10.) byl obnos za první cenu věnován na dobročinné účely. Ke Carlově nešťastné soutěži se vrátil po mnoha letech Illustrirtes Wiener Extrablatt a i zde je uveden jako autor „vítězného“ kusu Adolph Schmidt bach, jehož pravá identita zůstala nadále utajena. Viz -mm‑: Die Preisstücke unter Direktor Carl (Ein Beitrag zu Wiener Theatergeschichte II.), in Illustrirtes Wiener Extrablatt, 29. 9. 1875. 285 Neurčitá charakteristika naznačuje přechodné období od veselohry s vloženými kuplety k příští operetě, která jako pařížský import pronikla do Vídně na začátku šedesátých let.

121 [27. srpna 1844 zemřela Scholzova žena a 23. září téhož roku starší syn Eduard.]286 Rok 1845 byl pro Carla a jeho soubor velmi důležitý. 23. dubna bylo totiž Theater an der Wien nabídnuto ke koupi. Carl byl pevně přesvědčen, že se žádný kupec nepřihlásí a že divadlo později bude moci dostat pod cenou, ale proti očekávání ho získal za levný pe- níz tehdejší ředitel Theater in der Josefstadt Franz Pokorny.287 Carl a jeho herci právě zkoušeli, když ta zpráva přišla, a všech se zmoc- nila špatná nálada. Nyní museli opustit krásné divadlo, kde si vydo- byli lásku publika a slavili tolik triumfů, a přesunout se do malého, zchátralého Theater in der Leopoldstadt. Téhož dne se dávala po- prvé Nestroyova fraška Nepředvídaně288 a divadlo zcela nepředvída- ně přešlo do cizích rukou! Ač Carl v důsledku prodeje divadla už nebyl jeho nájemcem, vy- mohl si přece téhož dne od nového majitele svolení, aby ještě tý- den mohl na této scéně hrát. Dávala se tedy tato nová hra a 30. dubna 1845 pak bylo formálně uspořádáno představení na rozlouče- nou. K tomu účelu byl sestaven quodlibet, v němž všichni členo- vé vystoupili ve scénách z her, v nichž se nejvíc líbili. Na závěr promluvil Carl k publiku a oznámil, že celý výnos věnuje ve prospěch těch herců, které nyní – protože už má k dispozici jen jedno divadlo – musí propustit. Všichni herci byli velmi dojati, ať už skutečně, nebo tak jen vy- padali. Byli smutní, že musí opustit milované divadlo, a publikum, jež, přestože ve své většině Carlovi příliš nakloněno nebylo, vzpo- mínalo na mnoho zážitků, jaké jim poskytl ředitel, který dokázal se- stavit a zachovat tak výtečný soubor, a chovalo se ke svým oblíben- cům tak mile, jako by neopouštěli jen Theater an der Wien, nýbrž Vídeň vůbec! Zejména Scholze zahrnulo přeplněné hlediště projevy nadšení a Scholz, zřetelně pod dojmem upřímného smutku, pronesl ke svým příznivcům několik slov a nakonec je vyzval, aby za ním přišli i do Leopoldstadtu. [V průběhu let většina herců včetně Scholze přesunula svá bydliš- tě do blízkosti Theater an der Wien a předměstí Laimgrube289 a oko- lí divadla nyní zpustlo. Odešli herci, kteří se s řadou obyvatel znali osobně, osiřely kavárny, navštěvované především proto, že zde bylo možno herce potkávat.] Scholz podnikl ještě v létě téhož roku ve společnosti Groise uměleckou cestu do Prahy,290 Drážďan, Magdeburku, Hamburku a Braunschweigu a ve všech městech měli oba skvělý úspěch, pokud jde o aplaus i o výdělek. Za jejich nepřítomnosti nechal Carl

286 Od 25. 9. 1844 hostoval Scholz v Praze. 287 Franz Pokorny (1797–1850), rodák ze Lstiboře v Čechách, se stal koupí Theater an der Wien vůdčí osobností vídeňského divadla. Angažoval Alberta Lortzinga a Franze von Suppé jako kapelníky a v premiérách uvedl některá jejich díla. K němu a jeho synovi a pokračovateli Aloisi Pokornemu z poslední doby viz především Oskar Pausch: Die Pokornys, Ein Beitrag zur mitteleuropäischen Theatergeschichte des 19. Jahrhunderts. Mit einem Katalog des Nachlas‑ ses im Österreichischen Theatermuseum, Wien 2011. 288 Unverhofft, premiéra 23. 4. 1845 Theater an der Wien. 289 Laimgrube je nejstarší vídeňské předměstí podél říčky Vídeňka. Kulturní vzestup zazna- menalo na začátku 19. století s vybudováním Theater an der Wien, které roku 1801 otevřel Emanuel Schikaneder. 290 V Praze hostoval od 13. 9. 1845. 122 hlediště Theater in der Leopoldstadt vkusně upravit ve stylu roko- ka. Protože se nyní Carlova činnost soustředila jen na toto divadlo, návštěvnost se opět zvedla, avšak ředitelstvím pěstovaný vaudeville už tolik nelákal jako v Theater an der Wien. Brzy se ukázalo, že lido- vá fraška přece jen není mrtvá, jak si Carl myslel, nýbrž že vídeňské- mu publiku cizí strava zachutnala jen na chvíli a vrací se s někdejší oblibou k výtvorům pravého humoru a výkonům domácích umělců. [26. dubna 1846 se zastřelil Scholzův mladší syn Anton, kadet. Carl udělil zdrcenému herci dovolenou, ten odjel do Štýrského Hradce, brzy však zjistil, že se duševně zotaví jedině na jevišti a několikrát vystoupil v tamním divadle. Nepožádal však Carla o svolení a ten mu to měl velmi za zlé.] Jako už dříve, i tentokrát Carl proplatil Scholzovi část smluvně zaručené dovolené (od 16. do 27. června) částkou 200 zlatých. S be- neficemi na tom byl Scholz v posledních letech špatně. Jak už řeče- no, musel si sám opatřit hry určené k svému příjmu a ředitel je musel schválit jako vhodné k uvedení. Scholz nějaké hry sehnal, ale Carl žádnou nepřijal. Žádal tedy pro svou benefici kusy, které už se hrály, ale Carl nepovolil ani jeden z těch, o které byl zájem a ještě byly na repertoáru. Scholz musel nakonec přistoupit na to, že se be- nefičních představení, na které měl podle smlouvy nárok a dosud je nečerpal (celkem čtyř) za paušální částku 200 zlatých vzdal. Pozna- menal k tomu: „Dobrej kšeft, co?“ Roku 1847 se Carl rozhodl uskutečnit dávno zamýšlený plán. Sta- ré divadlo v Leopoldstadtu, které v mnohém nevyhovovalo, chtěl strhnout a na jeho místě vybudovat nové, velkolepější. S demolicí starého divadla se začalo 8. května. Scholz, opět v doprovodu Groi se, odjel do Štýrského Hradce, kde spolu odehráli šestnáct před- stavení. Na příkaz shora bylo k oslavě přítomnosti Její carské Vý- sosti ruské velkokněžny Heleny291 uspořádáno slavnostní představe- ní v Gleichenbergu, při němž Scholz účinkoval bez honoráře. Od- tamtud se oba umělci vydali nejprve do Ofenu,292 poté do Brna, Pra- hy,293 Teplic, Vratislavi a Hamburku, a všude měli velký ohlas. Mezitím Carl otevřel divadlo v tehdy ještě existujícím sále Odeo- nu,294 aby během stavby nového divadla své herce zaměstnal. Scholz hrál na této prozatímní scéně, která byla ostatně velmi málo navště- vovaná, od 22. září do 7. prosince 1847, kdy se konalo poslední před- stavení, neboť tři dny nato, 10. prosince, bylo slavnostně otevřeno

291 Friederike Charlotte Marie von Württemberg (1807–1873), manželka velkoknížete Michai- la Pavloviče z rodu Romanovců. Der Humorist, 22. 5. 1857: „Severní drahou přijela 19. t. m. její carská Výsost velkokněžna Helena do Vídně, aby pak nastoupila lázeňskou sezonu“. 25. května oznamuje Der Humorist, že velkokněžna stráví léto v Gleichenbergu, její příjezd (26. května) potvrzuje Wiener Zeitschrift 29. 5. a Österreichischer Beobachter 31. 5. O Scholzově a Groi- sově vystoupení pro velkokněžnu informoval Wiener Zeitschrift 14. 6. 1847. Grois se slečnou Remmark, dcerou ředitele divadla ve Štýrském Hradci Karla Remmarka, zahráli Alpské scény, Scholz „dal mezi nimi k dobru několik komických básní“. Všichni tři herci měli tu čest, že je hra- bě Wickenburg [který dal velkokněžně k dispozici svou vilu] vzácnému hostu představil a „vel- kokněžna každému darovala na památku cennost“. 292 Buda, část dnešní Budapešti. 293 Scholzovo hostování 29. až 31. 7. 1847. 294 Taneční sál Odeon byl otevřen 6. 1. 1845, během pouličních bojů 18. 10. 1848 vyhořel. Na místo, kde stával, upomíná Odeongasse, Wien 2.

123 nové divadlo v Leopoldstadtu, které bylo pojmenováno po svém budovateli Carltheater. Nové divadlo však na publikum neudělalo žádoucí dojem. Hle- diště, ač krásně dekorované, bylo shledáno příliš vysokým v pomě- ru k šířce,295 přišly stížnosti, že z některých míst není na jeviště vidět nebo je vidět jen jeho část, že hlasy herců doprovází nepříjemný do- zvuk atd. Carl také při prvním představení zavedl obtěžující kontrolu publika a rozladil ho i tím, že prvního večera nedával, jak se čeka- lo, novou větší hru, nýbrž tři jednoaktovky, mezi nimi Nestroyovu frašku Zlobiví hoši ve škole.296 Představení bylo přijato chladně, a když opona spadla naposled, zavládlo v hledišti významuplné mlčení. Carl očekával, že nové divadlo bude přitahovat už svou novotou, a v tom se přepočítal! Už následující dny po otevření zůstalo divadlo prázdné. Scholz navíc často churavěl a mohl tedy být jen málo obsazován, 18. prosince se dokonce stalo vůbec poprvé, že se kvůli jeho náhlému onemocnění představení nemohlo uskutečnit a divadlo zůstalo zavřené. Carl připisoval opakovanou indispozici svého komika jeho zná- mé pohodlnosti a doufal, že ho přiměje, aby tak často nestonal, když mu slíbí zvýšení honorářů. Scholz měl tehdy podle smlouvy kromě pevného platu ještě za každé představení zvláštní příplatek dvou zlatých, od 1. února 1848 mu pak ředitel v každém měsíci, kdy odehrál více než dvanáct představení, zaručil od třináctého předsta- vení dvojnásobek. Přišel neblahý rok 1848 – s jakými pocity přijal Scholz, naplně- ný pravým vlastenectvím a jako věrný poddaný láskou k císařské- mu domu, zprávu o vypuknutí povstání 13. března, si lze snadno do- myslet! Přesto se Scholz, jakmile bylo povoleno ozbrojování lidu – a Carl, který se té myšlenky živě chopil, z vlastního personálu postavil malou jednotku vybavenou zbraněmi z vlastního fundusu – nechal přimět, aby spolu s Nestroyem držel hlídku na Ferdinandově mostě.297 Jen si představme Scholze a Nestroye – Klapperla a Sans- quartiera298 se starými šavlemi, jak stojí na stráži, a pochopíme, že ani ten nejstarostlivější obyvatel Vídně nemohl v těchto vážných okamži- cích při jejich spatření zadržet smích. Taková myšlenka se mohla zro- dit jen v hlavě toho, kdo všechno převrátil v burlesku – „Staberla“.299 Rozumí se, že v následujících vzrušených měsících mělo divadlo špatné obchody, tím spíš, že se Carl více věnoval činnosti okrskové- ho velitele národní gardy v Leopoldstadtu než svému jevišti. Přes- to jediná hra, a sice Svoboda v Kocourkově,300 v níž Nestroy duchapl- ně parodoval úsilí tehdejších agitátorů a chování zaslepených davů, dosáhla dobrého přijetí a byla mnohokrát reprízována.

295 Architekty byli August Sicard von Sicardsburg a Eduard van der Nüll, kteří později projek- tovali budovu vídeňské Dvorní opery. 296 Die schlimmen Buben in der Schule, premiéra 10. 12. 1847 Carltheater. 297 Ferdinandbrücke přes kanál Dunaje spojoval 1. a 2. vídeňský okrsek; od roku 1920 Schwe- denbrücke. 298 Sansquartier je postava z Nestroyovy hry podle Louise Angelyho Zwölf (případně Drei‑ zehn aj.) Mädchen in Uniform z roku 1827. 299 Scholzova role z frašky Adolfa Bäuerleho Die Bürger in Wien, viz s. 130–131. 300 Johann Nestroy: Freiheit im Krähwinkel, premiéra 1. 8. 1848 Carltheater. Nestroy v ní jako novinář Eberhard Ultra vystoupil 35krát. 124 Když v říjnu téhož roku táhla na město armáda a od Prátru byl ostřelován Leopoldstadt, utekl Scholz, který bydlel v Jägerzeile, do vnitřního města a ubytoval se v hotelu „U divého muže“,301 kde zů- stal od 25. října do 5. listopadu. A přece se mu i tam málem přiho- dilo neštěstí, když jednoho dne šel přes domovní dvůr a těsně před něj spadl granát, naštěstí ho nezranil. Granát si uchoval jako památ- ku nebezpečné chvíle a nyní ho má jeho vdova. […] Carl, který onoho bouřlivého roku špatně vydělával a stále se bál, že by mohly zase přijít chvíle, kdy nebude moci hrát, oznámil 1. listopadu 1848 všem členům, že ve dnech, kdy se nebude moci konat představení, vyplatí jen poloviční gáže. Podle toho, co vím od členů jeho souboru, to také již v lednu 1849 učinil, když musel kvůli zá- plavám v Leopoldstadtu mezi 16. a 26. lednem divadlo zavřít302 a za těch deset dní všem polovinu gáže strhl! Scholz se za tyto ztráty odškodnil hostováním v Berlíně, Magde- burgu, Drážďanech a Hamburku a po odečtení cestovních výloh mu zbylo ještě 1992 zlatých. [Naléhání vymahatelů dávných dluhů se však Scholz nezbavil. Teh- dy pojal úmysl se znovu oženit a dospěl také k rozhodnutí spořit a na své finance lépe dbát. Přesto neodolal staré vášni, vsadil do lo- terie a vyhrál 2 400 zlatých. Téhož roku vyjel opět s Groisem na společné hostování do Lince, Norimberka, Erlangenu, Frankfurtu nad Mohanem a Wiesbadenu. Také na této cestě lákala Scholze hra. Grois ve funkci strážce mravů nakonec převzal dohled nad Scholzo- vou hotovostí.] Tak pokračovali do Berlína a Prahy303 a po uhrazení všech nákla- dů zbylo Scholzovi ještě 1776 zlatých čistého. [23. září 1850 se Scholz podruhé oženil s Theresou Millerovou. Té- hož roku vyhrál v loterii 2 000 zlatých. S penězi nyní zacházel s vět- ším rozmyslem a především se hleděl zbavit věřitelů. To se pozitivně projevilo nejen na jeho zdraví, ale také na výkonech na jevišti, méně často byl indisponován.] To pohnulo ředitele Carla, že v roce 1852, kdy Scholz z četných repríz Nestroyovy frašky Kampl žádnou neodřekl, mu kromě zvýše- ného honoráře ještě poskytl zvláštní odměnu 100 zlatých. […] Toho roku získal komický obor Theater in der Leopoldstadt posi- lu angažováním Carla Treumanna, který si v posledních letech rychle získal oblibu spoluúčinkováním s Carlem Rottem. Někteří se cí- tili Treumannovým angažováním uraženi a mstili se ředitelství tím, že simulovali nemoc, aby nemuseli hrát, ale Scholz, přesvědčený, že žádný nově angažovaný člen nemůže jeho oblibu u publika ani jeho obor ohrozit, zůstal zcela lhostejný, choval se k novému kole- govi přátelsky a byl ochoten s Treumannem společně hrát, i kdyby dostal vděčnější roli a Scholz pouhou epizodu.

301 „Zum wilden Mann“. Hotel, původně hostinec, se nacházel v Kärntnerstraße 17, v prv- ní polovině 19. století patřil k nejluxusnějším ve Vídni. Zde se roku 1825 seznámil Sir George Thomas Smart s Beethovenem. Roku 1878 byl na témže pozemku postaven obchodní dům porcelánky Wahliss, i dnes slouží budova obchodu. 302 Záplavy z neregulovaného Dunaje postihly většinu předměstí, zaplaveny byly Rossau, Lichtental, Leopoldstadt, Jägerzeile, Weissgräber. „Voda přišla s tak nečekanou rychlostí, že nebylo možno učinit obvyklá opatření.“ Die Presse, 17. 1. 1849. 303 Ve dnech 4.–7. 9. 1850 vystoupil Scholz v Praze ve čtyřech Kaiserových hrách. 125 Carl však zpočátku vůbec nezamýšlel nově získaného komika ze severního Německa304 nechat hrát se svými lokálními komiky, nýbrž doufal, že spolu s ním bude moci vybudovat nový žánr, totiž (jak se Carl vyjádřil) jemnější frašku v čisté němčině, která by se střída- la s vlastními lokálními fraškami.305 Brzy se však ukázalo, že Treu- mann sám není pro publikum dost přitažlivý. Zdráhal jsem se svou hru Nepřítelka a přítel,306 původně určenou pro Nestroye, pro Treu- manna přepracovat, jak mě chtěl Carl v důsledku své tehdejší roz- tržky s Nestroyem přemluvit. Teprve když mi slíbil, že bude druhou komickou roli hrát Scholz (který ji původně hrát neměl), svolil jsem a díky spoluúčinkování těch dvou jsem i já sklidil úspěch. Teprve koncem roku 1853 se Carlovi podařilo Nestroye usmířit a přimět ho, aby vystoupil s Treumannem. Došlo k tomu 12. listopadu ve hře Stín,307 kdy publikum poprvé spatřilo společně Nestroye, Scholze a Treumanna; oběma prvně jmenovaným dali hlasitě najevo, že nově angažovaný herec jejich oblibu rozhodně nesníží. 14. srpna 1854 byl pro Theater in der Leopoldstadt i jeho perso- nál důležitý svými důsledky. Toho dne zemřel v Ischlu po několika- měsíční nemoci ředitel Carl Carl. Zpráva o jeho smrti vyvolala mezi členy souboru rozličné reakce a bohužel musíme přiznat, že jen má- lokdo po něm opravdu truchlil, neboť víceméně každý trpěl Car- lovou svéhlavostí, tvrdostí a přehnanou spořivostí.308 Většina si netroufla projevit skutečné city, protože nejprve čekali na uveřejnění jeho závěti. Podle náznaků, které Carl za života trousil, si leccos sli- bovali a teprve ze závěti měli zjistit, jaké pokyny zanechal zesnulý pro divadlo a jeho další vedení. Zvláštní byla tato situace právě pro Scholze, který, jak už řečeno, pod Carlem trpěl nejvíc a kterého Carl tak krátil na příjmech a utla- čoval. Přesto teď Scholz upřímně litoval odchodu muže, jehož energii a zdatné vedení nikdy nepopíral, a to ještě dříve, než zjistil, že se ho závěť týká. Konečně byl její obsah oznámen. Carl zřejmě v po- sledním roce svého života seznal, že se k tomu, jemuž mohl vděčit za velký díl svého bohatství a přitom ho tak skrovně platil, choval nespravedlivě a chtěl to aspoň částečně napravit; Scholz byl j e d i - n ý ze všech herců Carltheater, koho v testamentu jmenovitě uvedl. Nařídil totiž, aby mu byla vyplácena doživotní renta 600 zlatých ročně, a pro případ, že by Scholz zemřel dřív než jeho žena, určil pro ni vdovský důchod 300 zlatých ročně. […]

304 Carl (Karl) Treumann (1823–1877) pocházel z Hamburku. 305 Treumann se stal ve Vídni průkopníkem operety. Roku 1860 otevřel provizorní dřevěné divadlo na nábřeží Františka Josefa (Theater am Franz‑Josefs‑Kai, zvané také Treumann‑Theater), kde jako první ve Vídni uváděl Offenbacha a 24. 11. 1860 uvedl aktovku Pensionát Franze von Suppé, považovanou za první vídeňskou resp. rakouskou operetu. Treumannovo divadlo bylo v provozu pouze tři roky (v červnu 1863 vyhořelo), pro vývoj rakouské operety však mělo ne- zastupitelný význam. Treumann se po této osobní tragédii vrátil do Carlova souboru. 306 Eine Feindin und ein Freund, premiéra 4. 4. 1853 Carltheater. 307 Ein Schatten, vážná i veselá lidová hra se zpěvy ve 3 dějstvích s předehrou podle Adal- berta Chamissa, hudba Carl Binder; předlohou byla Chamissova povídka Podivuhodné dobro‑ družství Petera Schlemihla, upravovatel není uveden. Fremden‑Blatt 13. 11. 1853 lakonicky poznamenal: „Přehnal se kolem nás stín.“ 308 Wenzel Scholz nebyl jediný, kdo s Carlem nevycházel vždy po dobrém. Kvůli sporům s ře- ditelem opustil jeho soubor roku 1846 např. brněnský rodák, divadelní autor a herec Friedrich Hopp (1789–1869), člen Theater in der Josefstadt resp. Theater an der Wien od roku 1822. 126 Po Carlově smrti vedli Carltheater určitou dobu dědici, mezitím se s nimi Nestroy dohodl o podmínkách nájmu, a 1. listopadu se konalo první představení za nového vedení. Jméno všeobecně oblíbe- ného autora a komika bylo ostatně tou nejlepší firmou, pod níž se divadlu dala předpovídat šťastná budoucnost. Všichni členové také uvítali bývalého kolegu radostně jako svého šéfa a byli plni naděje. Scholz získal výměnou ředitele po finanční stránce nejvíc. Ve smlouvě uzavřené s Nestroyem měl stanovenu roční mzdu 4 000 zla- tých, dvě poloviční benefice, zaručený příplatek 12 zlatých za kaž- dé představení z dvanácti do měsíce (tedy 144 zlatých), a to i kdyby tohoto počtu představení nedosáhl, a dále měsíc dovolené při plné gáži a honorářích za představení. [Scholz, zbavený dluhů, mohl nyní příjemně strávit zbytek života.] V létě 1855 podnikl v doprovodu své ženy cestu do Štýrské- ho Hradce, Celje a Lublaně. Všude mělo jeho hostování skvělý úspěch.309 […] Vrátil se z prázdninové cesty posílen a osvěžen. Já toho léta dokončil novou hru, která pro Scholze obsahovala důle- žitou a náročnou roli. Kus se jmenoval Dvě závěti,310 a je zvláštní, že právě této hře nepředpovídal úspěch ředitel ani režisér, a byl to ten- tokrát Scholz, kdo ve své roli nalezl zalíbení a neúspěch považo- val za nemožný! To mě znepokojilo, neboť, jak už jsem dříve zmí- nil, zkušenost mě poučila, že všechny hry, které Scholz před premi- érou chválil, byly přijaty nepříznivě nebo přinejmenším rozporu- plně. Tentokrát se však nemýlil! Sám hrál zvlášť humorně. Nestroy měl sice vážnější roli, ale osvědčil v ní svůj výjimečný herecký talent a hra se velmi líbila. Mezitím už ředitelství pomýšlelo na to, že Scholze v nových hrách s ohledem na jeho pokročilý věk pokud možno obsazovat nebude, přece jen už nebyl tak spolehlivý. Pro případ jeho onemocně- ní bylo třeba mít k dispozici repertoár, který by se bez něj obešel. [Scholz přijal opatření nového ředitelství nelibě, a přestože Nestroye respektoval, vzpomínal na ředitele Carla – nikoli jako na člově- ka, nýbrž jako na herce a vedoucího souboru, který byl sice mnoh- dy tvrdý, ale nikomu nestranil, nikoho neprotežoval na úkor ostat- ních a dokázal odhadnout herecké schopnosti. U nynějšího vedení Scholz možná tuto přednost postrádal, a proto se necítil dobře, ač se mu finančně vedlo lépe. V březnu 1856 se u příležitosti Scholzo- vých sedmdesátých narozenin311 konala premiéra hry s prostým ná- zvem Wenzel Scholz. Hosty zval herec sám a nechal se ohlásit i u dvora. Vzal s sebou botičku, kterou onehdy ztratil dvouletý chlapec, ny- nější císař, aby mu ji ukázal. V rozrušení na to však zapomněl. Císař poslal Scholzovi následujícího dne 50 dukátů. Benefici navštívil ar- civévoda František Karel a další členové císařské rodiny. Scholz byl zahrnut květinami a vavřínovými věnci.] Tehdy už si častěji stěžoval na únavu, náročnější role ho zmáha- ly, a přestože působil zázračně svěže a aktivně pokud stál na jevišti, byl k politování, když po odehrané scéně klesl vyčerpán v zákulisí

309 O Scholzově hostování v Praze 23. 6.–2. 7. 1855 se Kaiser nezmiňuje. 310 Friedrich Kaiser: Zwei Testamente, premiéra 13. 9. 1855 Carltheater. 311 Bylo mu ovšem teprve 69.

127 na židli a namáhavě lapal po dechu. Tehdy opakoval: „Už to nejde – už to vážně nepůjde.“ Úbytek sil ho také přiměl k rozhodnutí vynechat toho roku o prázdninách veškerá hostování a dopřát si jen cestu pro potěše- ní a na zotavenou. Nejdřív chtěl do Karlových Varů a doufal, že mu tamní pitná kúra prospěje, ale nakonec se rozhodl jinak a vydal se za svou sestrou, která žila ve Stuttgartu. Cesta vedla přes Linec, Sal- cburk, Mnichov, Augsburg a Ulm, pak jel do Terstu a do Benátek, a teprve když se na zpáteční cestě zastavil ve Štýrském Hradci, dal se přemluvit k několika vystoupením, jejichž výnos mu pokryl vý- daje cesty. 13. listopadu 1856 obnovil nyní jednasedmdesátiletý [!] stařec smlouvu s ředitelem Nestroyem na dobu trvání jeho divadelního ná- jmu. Smlouva zaručovala Scholzovi všechny dosavadní příjmy a vý- hody, a to i v případě, že by pro nemoc nemohl hrát, a nadto 1 000 zlatých zálohy, jež mu měla být po částech odpočítávána z gáže. Scholz byl ostatně v situaci, kdy žádnou zálohu nepotřeboval, ale naopak už měl naspořenou slušnou sumičku. […] Nestroy koncem roku onemocněl a delší dobu nemohl hrát,312 což značně narušilo repertoár. Scholz byl nucen hrát téměř denně a čas- to i náročné role, přestože často trpěl bolestí v krku a stále více po- ciťoval úbytek sil. Jinak se ale cítil dobře, neboť v situaci, kdy Ne- stroy nevystupoval, zůstal jedinou tažnou silou divadla a nechtěl poškodit ředitelství, které se k němu vždy chovalo velkoryse. Čas- to, když jsem ho večer navštívil v šatně, mi ukazoval svůj zapálený krk, který měl celý den zavázaný, a povzdechl si: „A takhle musím hrát! Ale nechci jim působit potíže! Dokud to jen trochu půjde, nemoc neohlásím.“ Nestroyovo onemocnění trvalo déle, než se čekalo a to znamenalo, že se starý Scholz stal opět nepostradatelným pro nové hry, do nichž už ho ředitelství, jak řečeno, nechtělo obsazovat. [Hry, v nichž obvykle hrál roli lokálního komika Nestroy, byly nyní z tohoto důvodu upravovány pro Scholze.] 7. března 1857 hrál Scholz v poslední nové Nestroyově hře nazva- né Marně.313 Byl zaměstnán až v druhém dějství, jehož děj byl poně- kud zmatený, takže se ani sami herci v zamotaných situacích nevy- znali. Scholzova role byla vlastně jen epizodní, hlavní břemeno le- želo na bedrech Treumannových. Pokud nalezla poslední dvě děj- ství malou odezvu, rozhodně za to nemohl Scholz, jak se z určitých stran ozvalo. 28. téhož měsíce se uskutečnila p o s l e d n í Scholzova benefice, adaptace francouzské frašky Krajní sedadlo v parteru,314 v níž měl

312 K situaci v divadle se vyjádřil i satirický časopis Hans Jörgel von Gumpoldskirchen, 29. 12. 1856: „Protože je ředitel Nestroy nemocen, musí [divadlo] pracovat se starým reper- toárem. Kdepak je opěvovaný soubor tohoto divadla, když kvůli onemocnění jednoho člena vznikají takové přestávky. Ach ano, Scholz je starý pán, Grois je jen představitel lokálních otců, který si hraje na komika, a Treumann – žvanil, který jen něco vytrubuje, ale nehraje. Publikum je zklamáno! […] Posledním tahákem tohoto divadla je Friedrich Kaiser, a ten trpí pod terorem exkluzivních rolí určité strany.“ 313 Umsonst, premiéra 7. 3. 1857 Carltheater. 314 Moritz Morländer: Ein Ecksitz im Parterre.

128 herec na začátku zaujmout místo v publiku. Už tato okolnost stači- la, aby byl nával ještě větší než bylo při Scholzových beneficích ob- vyklé. Hra měla ovšem stejný „úspěch“ jako tolik jiných benefičních představení komika, který při podobné příležitosti už před lety pronesl z jeviště slova: „Ach – neexistuje lepší publikum, než to, které jsem vždycky měl, a vždycky jsem se lidem líbil. Jenže, když mi celý rok tleskalo, dvakrát v roce mě přece jen vypískalo – při mých bene- ficích. No a co, změna musí být!“ […] Scholz, jemuž byla cizí jakákoli povýšenost a falešná umělecká pýcha, se cítil přece jen dotčen, když ředitel Nestroy, se skromnos- tí sobě vlastní, označil za p r v n í s í l u svého divadla Treumanna, a řekl mu: „Pokud ty sám sebe odsouváš – já sebe ne! Nestavím se před Treumanna, ale rozhodně ne za něj! Já s á m nejsem nic, ty s á m také nejsi nic, a samotný pan Treumann také není nic, ale m y tři dohromady jsme strašně moc!“ 30. května minulého roku [1857] podnikl Scholz opět uměleckou cestu, ale byl pevně odhodlán hrát málo představení a vystupovat jen ve starých hrách, aby se už nemusel vystavovat obtížím zkoušek. Se svou ženou jel do Prahy,315 kde ho režisér tamního divadla316 při- vítal už na nádraží a dohodl se s ním na deseti rolích. Během jeho hostování tam byl také mnichovský učitel Bacherl, který si vydobyl pochybnou pověst odvážným nárokem na autorská práva k Šermí‑ ři z Ravenny317 a týral publikum předčítáním svých básní. Scholz se- děl při jedné takové přednášce v kulisách, a když se Bacherl, který se hlasitými projevy nelibosti publika a jeho posměchem nenechal odradit a četl dál, vstoupil Scholz náhle na jeviště, vzal deklamátora pod paží a odvedl ho za bouřlivého potlesku ze scény. Už to, že se Scholz objevil, odškodnilo publikum za vytrpěnou nudu a jako by zahrál nějakou ze svých komických scének, byl nadšeně vyvoláván.318 Z Prahy jel Scholz do Hamburku, při cestě zpátky natrefil v Ber- líně svého kolegu Groise hostujícího v Königstädter Theater, a dal se jím a ředitelem Wallnerem319 přemluvit, aby i zde pětkrát vystoupil. 21. května [!] se vrátil do Prahy,320 kde už se projevily příznaky jeho nemoci, která pak vedla ke smutnému konci. Pociťoval prud- kou bolest v kyčlích a byli přivoláni dva lékaři, jimž se pro tentokrát podařilo zlo zažehnat.

315 V Praze hostoval Scholz od 6. do 21. 6. 316 Režiséry německého divadla v Praze byli Josef Chauer a Josef Preisinger. 317 Friedrich Halm: Der Fechter von Ravenna. Hru uvedla vídeňská dvorní činohra 18. 4. 1854 anonymně, což vyvolalo spekulace o jejím autorství. Vesnický učitel Franz Bacherl z Oberpfaf- fenhofenu (nikoli z Mnichova) v Horním Bavorsku tvrdil, že hru pod jiným názvem zadal ředi- teli Burgtheater Heinrichu Laubemu on. Nakonec se přihlásil k autorství Halm. Osočení z plagi- átu se po déletrvajícím sporu ukázalo jako bezpředmětné, oba autoři pouze použili týž námět. 318 K Bacherlovu vystoupení v Praze viz Bohemia, 26. 6. 1857 (Příloha). Kritik (značka Wr.) se věnuje popisu jeho poněkud exoticky působícího zjevu. Pokud jde o deklamaci, píše: „Poro- zumění přednášené ‚poezii‘ není snadné, deklamátorova výslovnost je tak špatná, že zejména ve volném prostoru [Aréna ve Pštrosce] dokážeme slova sledovat jen stěží. Básně jsou – a to nemusíme zvlášť zmiňovat – nemožně zhudlařené; ale pan Bacherl by svou ubohou deklama- cí zabil i tu nejkrásnější poezii.“ 319 Franz Wallner (1810–1876). 320 Kaiser se zde v dataci mýlí. Pokud Scholz po pražském hostování absolvoval cestu do Hamburku a Berlína, musel se vracet až koncem července.

129 27. [7.?] odjel zpět do Vídně. Na jeho zevnějšku nebyla stopa utr- pení, naopak, zdálo se, že nabyl nových sil, vesele vyprávěl, co bě- hem cesty zažil, a slíbil své ženě, že s ní příští rok navštíví její do- movinu. […] Několik dní po návratu do Vídně si mě dal zavolat a ptal se, zda v mé příští hře pro něj bude role. Když jsem přitakal, řekl: „Jen se zase nenech přemluvit, aby se ta role obsadila jinak – však já ti to nezkazím! – A jestli tu roli opravdu dostanu, tak chci taky zpívat kuplet!“ To přání mě překvapilo, protože už se řadu let jen velmi nerad učil pěvecká čísla, ale řekl mi, že v Berlíně dostal od jednoho tamního autora kuplet, od kterého si, pokud se přizpůsobí našim poměrům, slibuje velký úspěch. Ukázal mi tu píseň, byla to ta, kterou později přepracovanou zpíval Treumann, a její komická poin- ta spočívala v tom, že místo očekávaného rýmu vždycky zazněl jiný v opačném významu. Slíbil jsem mu, že tu píseň pro něj upravím; k tomu už bohužel nedošlo. Když jsem Scholzovi blahopřál, jak svěže vypadá, řekl: „Ano, myslím, že to zase půjde,“ a s pohledem vzhůru dodal: „Jen ještě dva roky ať mě Pán Bůh zachová při zdraví a životě, pak budu mít, doufám, tolik, aby byla má žena do budoucnosti zajištěna!“ [Koncem léta se Scholz cítil dobře, ale bolesti se dostavily znovu, několik představení musel odříci. Naposled hrál 6. září 1857.] Toho večera ještě vystoupil ve frašce Přátelský čert321 a poslední slova, která nezapomenutelný komik z jeviště pronesl, zněla: „A teď se těš, starej! Poctím tě státní návštěvou!“ […] V jak přátelském vztahu byl Scholz se svým ředitelem, vyplývá z Nestroyova dopisu zaslaného spolu se smlouvou 16. října 1854, když Nestroy převzal po zesnulém Carlu Carlovi Carlstheater: „Milý příteli Scholzi! Jelikož Ti přiloženě posílám novou smlouvu, dou- fám, že uznáš jako nový důkaz mého přátelství, že jsem podstoupil riziko, angažovat nového člena bez zkušebního vystoupení a bez dovětku ‚pokud se osvědčí‘. Také naše ‚tykání‘ bude smluvně stvr- zeno, k tomu si přeju zvláštní smlouvu s klauzulí, že za každé zane- dbání přijdeš za trest o měsíční gáži. Tvůj starý přítel a mladý ředi- tel J. Nestroy.“322 Jak byl objeven komik Scholz [V Praze se na Wenzela Scholze po jeho smrti vzpomínalo s laska- vým porozuměním, například v převzaté anekdotě o tom, jak zís- kal angažmá ve Štýrském Hradci. Nelze samozřejmě ověřit, do jaké míry se vyprávění zakládá na pravdě, výtečně však charakterizuje Scholzovu osobnost a mínění, jaké o něm svého času panovalo:] Na podzim roku 1819 se ředitelství divadla ve Štýrském Hradci, ve- dené dvěma kavalíry, nacházelo ve velké nouzi a hledalo komika. Pánové bědovali v jakési hospodě nad svým údělem, když k nim přistoupil poblíž sedící student a slíbil pomoc. „Vím o skvělém

321 Johann Nestroy: Der gemütliche Teufel, prem. 20. 12. 1851 Carltheater. 322 Originál dopisu je ztracen, cituje též Wurzbach: Biographisches Lexikon, s. 217.

130 komikovi“, řekl, „jaký se sotva najde za generaci!“ „V jaké roli jste ho viděl?“ zeptali se. „Jako radního v Panně Orleánské“, zněla odpo- věď. Pánové už si mysleli, že se jim vysmívá a chtěli si hledět svého, ale student pokračoval: „V Mariboru323 jsem před časem viděl Pannu Orleánskou. Ředitel hrál krále Karla. Ve scéně, v níž vystupují rad- ní, když chce král město Orléans předat burgundskému vévodovi, má třetí radní padnout na kolena a za Orléans prosit, ale z předsta- vitele této role nevyšlo jediné slovo. ‚Tak přece něco řekněte‘, šep- tal nahněvaný ředitel (Karel VII.) k němému radnímu. Ten náhle skutečně padl na kolena a se zoufalým výrazem ze sebe dostal slova: ‚No tak ale plaťte pořádné gáže‘! Celé divadlo propuklo v tak hlasitý smích, že musela jít opona dolů. Zkroušený radní byl třikrát vyvolán.“ Ředitelé se rovněž mocně rozesmáli a několik hodin nato už seděli s veselým brachem studentem na voze, který měl všechny tři odvézt do Mariboru. Jenže společnost už odsud odjela do Cel- je, takže museli ještě urazit další dlouhou a svízelnou cestu. Do Cel- je dorazili v noci a po velkém hledání našli komika a jeho ženu na jednom seníku, vedle nich spali na lůžku ze zelného listí jejich děti. Komik přirozeně nabídnuté angažmá okamžitě přijal.324 Měšťané ve Vídni a pražský pamětní list Bäuerleho fraška Die Bürger in Wien byla poprvé uvedena ve Vídni 23. října 1813 v Theater in der Leopoldstadt. Ač patří k nejčastěji při- pomínaným jevištním textům své doby, dosud nemá kritické vydání a většinou se cituje podle šestidílné edice Adolf Bäuerle – Komisches Theater, vydané v Pešti v letech 1820–1826.325 Obsah hry je prostý [re- sumé autorka]: I. dějství: Mladý básník Karl Burg miluje Katušku, dceru bednář- ského mistra Redlicha,326 její matka Tereza si však přeje, aby se dcera provdala za kupce Müllera. Otec Redlich myslí, že je dcera na vdav- ky ještě příliš mladá a manželčinu naléhání nevěnuje pozornost. Hra začíná rozhovorem Karla a Katušky v Redlichově domě. Karl právě sbírá odvahu k rozhovoru s Katuščiným otcem, když Redlich vstoupí. Mladí lidé se mu svěří a získají v něm spojence proti matce. Přichází Staberl, který jde „náhodou kolem“ (a „náhodou“ kolem poledne, aby se u Redlichů naobědval) a zahájí jednu ze svých úvah o všeobecné situaci. Jeho ustálený obrat „jen kdybych z toho něco měl“ patří k charakteristice jeho postavy. Do debaty vstupuje matka Tereza. Po Staberlově odchodu stočí řeč na Müllera, ale Redlich o něm nechce ani slyšet. Müllerovi, který se přijde zeptat na stav své věci, nemůže Tereza dát pozitivní odpověď a s Katuškou rovněž není kloudná řeč. Tyrolák Hans (epizodní postava) přináší dopis od Terezina bratra. Ten vymáhá na Redlichovi vrácení dávné půjčky, kterou mu poskytl Terezin otec, v jehož závěti však stojí, že

323 V textu Marburg (Steiermark). Marburg je dnešní Maribor, který do roku 1918 patřil k vé- vodství Steiermark (Štýrsko). 324 Bohemia, 4. 11. 1858, č. 287 (Mosaik). 325 Podle www.zeno.org/Literatur/Bauerle Adolf/Dramen/ Die Bürger in Wien. 326 Redlich (= poctivý); jako často, je jméno postavy v souladu s její charakteristikou.

131 se půjčky dětem mají považovat za dar, a Redlich švagrovo vydírání odmítá. K obědu přicházejí i další „potřební“, o jejichž pozvání se postaral Staberl: mečíř Toloysky, a vrací se Hans (Staberl: „toho ty- rolskýho jódlera jsem taky pozval – ať máme nějakou muziku“). Se- tkáváme se se synem Redlichových Ferdinandem, který se přichází rozloučit před odchodem do armády. Samozřejmě zůstává i Müller, jehož přítomnost je vhod jedině paní Tereze. Kvůli Müllerovi dojde k hádce a s Redlichovým souhlasem ho Hans, Toloysky a Ferdinand vyhodí (Staberl se schová za židli, ale hlasitě povzbuzuje). Vzduch je čistý a kvartetem Hansových přátel jodlerů končí první dějství. II. dějství: Staberl přináší Redlichovi novinku: měšťané mají vy- konávat službu městských hlídek. Redlich má nové starosti kvů- li švagrovi, který ho chce žalovat kvůli údajnému starému dluhu. Hans a Staberl se téměř nepohodnou v otázce, kdo z nich stojí spo- lečensky výš, ale spor vyřeší smírem. Tereza žádá Staberla, aby do- ručil Müllerovi její dopis; za slíbenou odměnu (máz vína) je Staberl svolný. Zatímco Tereza píše dopis, vypráví Staberl o návštěvě bra- tránka v Klosterneuburgu a jak tam dopadl.327 Katuška prosí Staber- la o pomoc. Staberl si dokonce chvíli myslí, že objektem její náklon- nosti je on sám, dokud děvče neprozradí jméno Karla Berga. Tereza dohodne s Müllerem, aby vyvezl Katušku na výlet člunem po Duna- ji. Pojedou kolem místa, kde hlídkuje otec Redlich a v tamní kavár- ně pořádá Müller oslavu – Redlich se alespoň přesvědčí o Müllero- vých dobrých úmyslech. Katuška k výletu svolí. Přichází Karl a ve vážném hovoru s paní Terezou prozrazuje pravý charakter podvod- níka Müllera. Tereza se vyleká a prohlásí, že Müller Katušku unesl. Toloysky jsou se Staberlem na hlídce, když kolem pluje Katuška ve člunu. Děvče spatří Staberla, vytrhne se Müllerovi a skočí do Duna- je. Přibíhající Karl se vrhne za ní. Staberl volá: „Do zbraně!“ III. dějství, scéna ve strážnici: Všichni utěšují zachráněnou Ka- tušku. Redlich děkuje Karlovi. Je předveden dopadený Müller, To- loysky se Staberlem ho hlídají a čekají na další rozkazy. Müller se marně pokouší je podplatit, aby ho pustili. Příchozí komisař nařídí Staberlovi odvést zatčeného na komisariát. Po návratu vypráví Sta- berl shromážděnému davu patřičně barvitě celou událost. Její účast- níci se, pochopitelně s výjimkou uvězněného Müllera, sejdou doma u Redlichů. Katuška a Karl získají rodičovské požehnání a hra kon- čí velkým finále se sborem.328 Recenze premiéry vyšla v Bäuerlově časopise Wiener Theater ‑Zeitung 29. října 1813 a velmi pravděpodobně poskytla prostor k další smluvené „frašce“. Napsal ji „C. M.“, téměř jistě dramatik Carl Meisl, jako otevřený dopis Bäuerlemu. Bäuerle nabídl nespo- kojeným kritikům v jednom z dřívějších čísel svého listu (v č. 128), že otiskne jakoukoli kritiku své práce „zvenčí“. Teď tedy Bäuerle nejen otiskl Meislovu kritiku, ale připojil k ní i vlastní komentáře:

327 Viz s. 139. 328 V dnes známém textu hry vyzve v závěru Staberl básníka Berga, aby slova závěrečného sboru zbásnil. V pozdější verzi hry došlo zřejmě ke změně Bergova zaměstnání z původního Zeichenmeister (mistr kreslíř).

132 Redaktorovi Theaterzeitung.* Můj pane! […] Vašemu kusu se dostalo od publika pochvaly, pro- to se Vám nemůže mnoho vytýkat, ale chyby se přece najdou a na ty je třeba upozornit. Za prvé je děj příliš rozvláčný, mohl by být koncentrovanější a celek by tím získal.** Za druhé, pravděpodob- nost není právě hlavní součástí Vaší veselohry. Dovolíte počestné- mu měšťanskému děvčeti, aby nerozvážně následovalo muže, které- ho zná jako špatného člověka; tenhle Müller je prohnaný darebák, chce s ní utéct a zvolí si k tomu vyjížďku po Dunaji, za bílého dne, takříkajíc na očích dívčinu otci, který stojí na dunajském břehu na stráži. Kdo uvěří takové neopatrnosti a zlosynovi přisoudí tolik dr- zosti? *** Za třetí uráží náš cit pro morálku, že matka takto obchoduje se svým dítětem, marně očekáváme, že zavolá Katušku zpátky, pospí- ší za ní atd. Jestli chcete být upřímný, pane autore, jistě uznáte, že jste to všecko spustil jen proto, abychom my uviděli pěknou dekoraci a vy jste mohl nechat bláznivého Staberla se producírovat na strá- ži.**** Jinak jsou postavy velmi podařené. Staberl je docela nová postava. Scény na strážnici a v hospodě jsou původní a nikde se ne- minou účinkem. Také dialog je velmi čistý a závěrečný sbor dojem- ný. Rovněž scéna s podobiznami, jakkoli není nová, působí impo- zantně.329 Celkově řečeno, můj pane, lze Vám k tomu kusu skutečně blahopřát, málo spisovatelů bude slavit takový večer jako Vy. Byly to právě doručené zprávy od našich vítězných armád, které z Va- šeho kusu vytvořily analogii; skoro bychom věřili, že jste svou hru psal právě pro příchod kurýra, o šťastném postupu našich válečníků dostal zprávu dříve než kdo jiný a teprve pak své dílko přizpůsobil. Hercům nabídlo vše, aby vytvořili dobré představení, madam Amb- lingová, pan Satory, pan Lippert a madam Blumenfeldová hráli ne- překonatelně – pan Ignaz Schuster byl v plném lesku, vždycky hraje mistrovsky, ale dnes nezůstal nic dlužen. Müllerova hudba k zá- věrečnému sboru je mistrovský kousek – a Vy jste byl vyvolán a to stačí!***** Doufám, že necháte tyto poznámky otisknout v někte- rém z příštích čísel a s potěšením zůstávám****** Váš C. M.

*Jakýsi neznámý si dal tu práci, že zrecenzoval mou hru, děkuju mu za to a otiskuju zde kritiku doslova. Tu a tam však bych k tomu něco po- dotkl a čtenář Theaterzeitung ani pan zasilatel mi nemohou mít za zlé, když pod jeho recenzi přičiním pár poznámek. Dosud jsem každému hanobenému dovolil odpověď, proč bych si měl sám podobnou výho- du odepřít. ** Druhé a další představení byla značně zkrácena poté, co jsem sám tuto nutnost pocítil. *** Proti tomu nemohu mnoho namítat, ale přece. Müller děvčeti před- stírá, že je doveze k otci; ona se zdráhá, avšak matka si to přeje, a je to

329 Ve známém textu se taková scéna nevyskytuje. Je možné, že to souvisí s postavou Karla Berga jako kreslíře, jak byl ještě označen i na ceduli k pražskému uvedení.

133 její rozkaz. Do kočáru by si dívka s Müllerem nikdy netroufla, neboť vůz dobře vychovanou dívku víc odstrašuje, podobně jako osamělá ko- můrka. Müller říká: „Když nás lodička zaveze o kousek dál, než jsme chtěli, je to příjemný večer, a času máme dost!“330 – Pokud jde o Mül- lerovu drzost, tak velká zase není. Proti jakémukoli obvinění je přece obrněn matčiným souhlasem a po svém zatčení se s ním také hned vy- tasí. **** Cit pro morálku může být uražen pouze tehdy, pokud je popře- na ctnost. Můj kus je obrázek ze života, a kdekdo zná rodiče nebo sly- šel o takových, kteří obětovali své děti daleko zavrženíhodnějším způ- sobem, nebo se o to aspoň pokusili. Zasilatel by neměl zapomínat, že matka, kterou jsem zde vylíčil, žádá bohatého zetě, aby její dcera, jak si myslí, byla š ť a s t n á . Posléze za své jednání těžce pyká. – Na další ná- mitku nemohu odpovědět. Nezapírám, že jsem velmi myslel na Staber- la a na divadelní efekt. Pokud je to výtka, pak je pokárání ze strany za- silatele oprávněné. ***** Postavu Staberla, ze kterého pan Ignaz Schuster získal něco víc než „bláznivost“, i já osobně považuji za skutečně dobrou. Co říká pan zasilatel dále, jsou poklony, které si nezasloužím. Náhoda, že právě do- razilo zvláštní vydání novin, mi ovšem přišla vhod; ostatní učinili herci. Já dobře vím, kam patřím. Mám jen výhradu vůči výtce, že scéna s podobiznami není nová, neboť se mohu odvolat na svědectví pana ředite- le Henslera, že byla moje hra hotová už tehdy, než se v Theater an der Wien dávala hra Německá mysl,331 v níž se rovněž objeví podobizny. Ko- nečně nemohu pominout, abych se jasně a určitě nevyjádřil k tomu, že závěrečný sbor – ať už je hodnotný nebo ne – je ode mě, a prosím o od- puštění všechny pány, jichž se tímto prohlášením dotknu. ****** Spěchám tuto recenzi otisknout. Bůh ví, že je shovívavější, než jsem čekal. Kdoví, co na to n e s t ra n i c k y řeknou jiné listy. Mně je ví- tána každá kritika, neboť nikdo neví lépe než já, jak velmi je zásadní kritika potřebná a užitečná. Adolf Bäuerle

Náhoda tomu chtěla, že se na jeviště Theater in der Leopoldstadt fraška dostala téměř současně se zprávou o Napoleonově porážce v bitvě u Lipska, o čemž se dozvídáme z recenze.332 Za jednoduchou dějovou konstrukcí Bäuerleho frašky byl aktuální kontext a divá- ci ho dobře vnímali. Staberl má ve hře dlouhé monology, při kte- rých filozofuje na téma svého řemesla, jehož smyslem je chránit lidi před deštěm, přeneseně tedy chránit je před nepřízní doby napo- leonských válek, v níž Vídeňané žili. Staberl využívá metaforicky představu deštníku i slunečníku a nakonec prohlašuje, že „člověk musí nad slabostma svejch bližních roztáhnout paraple křesťanský lásky“. V celé hře vystupuje jediný voják, Redlichův syn Ferdinand, který se na jevišti sotva objeví, zato jsou zde vydatně zesměšněny

330 Tato replika ve známém textu není. 331 Johann Ludwig Ferdinand Deinhardstein: Deutscher Sinn, hudba Friedrich August Kanne. 332 V Praze reagoval na tuto aktuální událost Jan Nepomuk Štěpánek původní „veselou hrou z časů přítomných“ Vlastenci aneb Zpráva o vítězství, uvedenou ve Stavovském divadle 31. 10. 1813.

134 ozbrojené občanské hlídky. A především Müller, cizinec, zbohatlík, který ke svému majetku přišel nepoctivým způsobem, aniž se podstatu jeho šejdířství potřebujeme dozvědět. Z výše uvedené fingované diskuse mezi Carlem Meislem a Adol- fem Bäuerlem bylo patrné, jak dokázal pohotový autor a novinář své dramatické dítko hájit. Postavy (a významu) Staberla se Bäuer- le vehementně zastal také dva roky před prvním uvedením Měšťanů ve Vídni v rámci Scholzova pražského hostování. Podnětem byla pa- sáž v kritice nastudování singspielu Johanna Baptisty Schenka Ves‑ nický lazebník (Der Dorfbarbier) v Kärntnerthortheater, s Antonem Hasenhutem v roli tovaryše Adama, kritika vyšla v listu Der Sammler 17. května 1829. Anton Hasenhut (1766–1841), ve svých nejlepších letech oblíbený představitel komické postavy starovídeňské frašky Thaddädla, byl tehdy dávno za zenitem a kritik skrytý pod pseudo- nymem „Manuel“ se očividně snažil starého herce podpořit. Diva- delní cedule uvádí, že „pan Hasenhut bude mít čest vystoupit v této roli jako host“ a recenzent jeho výkon ohodnotil: „Také letošní uve- dení tohoto často hraného singspielu vcelku oslovilo, i když ne ve všem. Pan Hasenhut se projevil jako vynikající starý komik, přesto- že jeho pokročilý věk je už na překážku. Co zpíval, bylo shledáno výtečným, pokud nemusel zpívat plným hlasem, a okolnost, že více než sedmdesátiletý stařec333 byl po árii vyvolán, svědčí o jeho výko- nu, jaký bychom – při vší úctě k němu – neočekávali.“ Bäuerleho se mohla dotknout už následující věta: „Komika pana Hasenhuta je tak opravdově lidová, že by dala úplně zapomenout na všechny ty Staberly a vice‑Staberly, kdyby čas, který nedokázal přemoci nezničitelného ducha, už nepokořil síly pomíjivého těla.“ To hlavní pro Bäuerleho teprve přišlo: „Leckomu asi nebude jas- né, proč zde tak nápadně dáváme přednost tomu, co bylo dříve, před tím, co máme teď. Abychom si porozuměli, budiž nám nyní dovoleno říci, že lidovou hru a komiku, jaká se dnes rozmáhá, shle- dáváme až na několik výjimek – mezi nimiž musí být na prvním místě jmenovány Raimundovy fantazijně bohaté, i když občas ješ- tě ne zcela harmonicky vypracované výtvory –, jako zcela zavržení- hodnou, našemu národu nepřiměřenou a odporující morální povaze divadla. Bezelstný žert a umělecká nevinnost skončily se svými stereotypy, a tak se většinou smějeme lidem, kteří nejsou komičtí, nýbrž směšní, nejsou pouze slabí, nýbrž z velké části špatní. Veřej- nost se nebaví rozporem mezi slušností a tou osobou na jevišti, ale nevědomky tleská nepřístojnostem, a většinou, pokud se nespokojí pouhými narážkami a jednotlivostmi, to v ní zanechává hořkou pa- chuť pohoršení a nelibosti. Což se ovšem často děje právě vzdělané části publika, a také naprosto právem. Na našem lidovém jevišti jsme vídali charakteristické obrazy úpl- ně jiného druhu, dokud se nestaly nejzajímavější freskou veřejné- ho života Staberlovy hrdinské činy v Měšťanech ve Vídni. Vždycky se nám zdálo, že tenhle Staberl je takový tlučhuba, že musel být udělán spíš podle přivandrovalého řemeslnického tovaryše než vídeňského

333 Roku 1829 bylo Hasenhutovi teprve 63 let.

135 měšťana. V každém případě je však charakter Staberla jako stereotyp lidové komedie příliš špatný. Mohlo by se nám namítnout: Proč tedy nepobuřuje Pulcinella? Na to se dá jednoduše odpovědět, že postava Pulcinelly je čistou, obecnou parodií všeho lidského, a pro- to jako jediná je skutečně a vždycky komická, morálně zcela nedo- tknutelná. A do toho má Staberl daleko.“334 Dá se předpokládat, že Bäuerlemu byla totožnost „Manuela“ zná- má a tak se jako vtipný ironik a v rámci reklamního triku i s trochou přehánění zastal své postavy v časopise, jehož byl vydavatelem:335

Dopis paraplíčkáře Staberla recenzentovi jménem Manuel o úto- ku na jeho charakter v č. 67 Sammlera tohoto roku. (Vzhledem k nedostatku prostoru se zpožděním.)

Nejmilejší pane Manueli! Promiňte, že Vám budu odporovat, jenže Vy mi v č. 67 letošního Sammlera nemilosrdně upíráte jakoukoli čest. Nazýváte mě tlučhu- bou, přivandrovalým řemeslnickým učedníkem horšího charakteru než jsou obvyklé stereotypy* v lidových komediích. Ve svém roz- hořčení zacházíte tak daleko, že prohlašujete můj zjev na jevišti za naprosto zavrženíhodný, nepřiměřený našemu národu a odporující morální povaze divadla! Prosím Vás, nejmilejší pane Manueli, za co mě máte?! Já jsem přece dobrotisko, sice jen bezvýznamný chlap, ale když spustím, tak jsem – ale ne, tohle nejsem; naopak, teď na tu debatu musím chytře, protože jde o celou mou staberlovskou existenci**. Povězte mi, nejmilejší pane Manueli, viděl jste mě někdy? Viděl jste mě v Měšťanech ve Vídni, a pokud jste mě v nich viděl, jak jsem Vám připadal? Jako ubožák, že ano, kterého neustále trápí finanč- ní problémy, který sice pobíhá pořád ve stejném ošoupaném kabá- tě, ale přesto je ten nejpoctivější dobrák – smířlivý vůči svým nepřá- telům, mírumilovný a dobrého srdce, o nic se ostatně příliš nezají- má (to ale souvisí s jeho chudobou) a taky je poměrně hloupý, ale přece jen ne tak raněný slepotou, aby se opovážil poctivým lidem vydávat X za B. A co že je tak pobuřujícího a nemorálního na jeho charakteru? Ano, kdyby byl příživník a v nejhorším počasí si vybral tu nejdelší cestu, aby svého přítele zastihl u oběda! A pak by toho přítele, co ho pohostil, za zády pomlouval atd. atd. To by pochopi- telně mohlo budit pohoršení. Ale Staberl umí být vděčný. Kdykoli navštíví bednáře Redlicha, prokáže mu laskavou službu; jídlo koře- ní svými žerty a při scéně na strážnici by svou povinnost za žádnou cenu nezanedbal. – To je také jeho štěstí; myslíte si, nejmilejší pane Manueli, že kdyby pohoršoval, že by se na něj vídeňské publikum třistakrát s takovým nadšením přišlo podívat do tří divadel? A do- dejme, že se poprvé objevil docela obyčejně, bez nákladných deko- rací, bez létacích a jiných strojů, bez kupletů a quodlibetů, bez dra- hých kostýmů a flitrových ozdob, bez tanečnic a rudých plamenů!

334 Der Sammler, roč. 21, č. 67, 17. 5. 1829, s. 268. 335 Allgemeine Theaterzeitung und Originalblatt für Kunst, Literatur und geselliges Leben, roč. 22, č. 73, 18. června 1829, s. 295–296.

136 Nejmilejší pane Manueli, naprosto neprávem jste chtěl nad ubo- hým Staberlem zlomit hůl. A už vůbec jste ho neměl snižovat na úroveň italského Pulcinelly, o tom já si totiž něco zjistil. Mnozí nad Vaším výrokem zkřivili ústa a jeden dobrý přítel měl za to, že si z Vás asi někdo vystřelil. Líčit Pulcinellu jako jedinou skutečně vždycky komickou, morálně zcela nedotknutelnou postavu, říká přítel, toho šprýmaře z Acerry, jehož nos se podobá slepičímu zobáku zavěšené- mu mezi dva ošklivé hrby336 a který často mluví sprostě a většinou ho mají za hlupáka nebo podvodníka***, takto ho líčit, říká přítel (já ne, já tomu nerozumím, já jsem jen paraplíčkář), jedním slovem podvodníka a špinavého šprýmaře líčit jako jediného komického a morálně čistého – nejmilejší pane Manueli, říká přítel, tohle byste neobhájil. Přitom jste asi docela zapomněl, jak ten ubohý Staberl vznikl. Už jste jistě byl tenkrát na světě, bylo to teprve před šestnác- ti roky. Ale Vy říkáte: „Na našem lidovém jevišti jsme vídali charak- teristické obrazy úplně jiného druhu, dokud se nestaly nejzajíma- vější freskou veřejného života Staberlovy hrdinské činy v Měšťanech ve Vídni!“ Zase se mýlíte, nejmilejší pane Manueli. Když jsem začal se svým paraplíčkářstvím (což bylo 23. října 1813), byli hlavními oso- bami vídeňského lidového divadla ještě Kasperl a Thaddädl****, jeden svému pánovi uštědřoval pohlavky, druhý se posmíval svým ro- dičům; jeden byl falešný hráč, druhý ukradl pár stříbrných lžiček; jeden cestoval vzduchem na oslu, druhý ze sebe sám udělal vola. To tedy skutečně nemohou být charakteristické obrazy přiměřené našemu národu a takové, aby odpovídaly morální podstatě divadla! Kdyby mí předchůdci stály jako komické postavy výše, pak bych nad nimi nemohl zvítězit. A kde všude jsem vyhrál? Nejen ve Vídni a ve všech provinčních městech, také v jižním i severním Ně- mecku a za kmotry mi byli dvorní herec Costenoble, divadelní ředi- tel Carl, Koch v Lipsku, Stawinsky ve Vratislavi, Schmelka, Walter, Artour, Raimund, Korntheuer, Scholz, Neubruck, Nestroy, Zöllner, Meister337 a další, dílem v Hamburku, Brémách, Berlíně, Vratislavi, Královci, Gdaňsku, Mnichově, Stuttgartu, Karlsruhe, Mannheimu, Frankfurtu, Praze, Pešti, Štýrském Hradci atd. atd. atd.

336 Acerra v provincii Neapol je jedním z uváděných rodišť postavy Pulcinelly a na počátku 19. století byl tento názor rozšířený. Morgenblatt für gebildete Leser 36, 18. 2. 1842, č. 196 (pří- loha Literaturblatt) vypráví v nepodepsané stati Länder‑ und Völkerkunde (s. 75–76), že jmé- no postavy je odvozeno od jména místního sedláka Puccio d’Anielle, který byl odpůrcem hos- tujících potulných herců, ale nakonec se k nim připojil a jeho výstupy získaly všeobecnou oblibu. Puccio d’Anielle měl údajně znetvořený hrudník. 337 Karl Ludwig Costenoble (1769–1837), herec, režisér a spisovatel, od 1818 herec dvorních divadel ve Vídni. Zemřel v Praze při návratu ze svého hostování v Hamburku. – Siegfried Gott helf Koch (vl. jm. Eckardt, 1754–1831), režisér, od roku 1798 až do smrti herec vídeňského Burgtheater. – Karl Stawinsky (1794–1866), herec a režisér, později v Berlíně. – Heinrich Lud- wig Schmelka (1777–1837), komický herec, režisér, zpěvák, 1800–1813 byl angažován ve Stavovském divadle v Praze. – Walter, snad Joseph Walter, herec Theater an der Wien. – Ar- tour (vl. jm. Friedrich Wilhelm Schenkelbert, 1802–1833), herec Theater an der Wien. – Ke Korntheuerovi viz s. 8 a ref. 7. – Neubruck (vl. jm. Karl Ritter von Zahlhas, 1793–1872), v letech 1818–1824 oblíbený vídeňský lokální komik, jeho herectví bylo někdy připodobňováno k Scholzovu; v repertoáru měl rovněž Staberla. – Herec Philipp Zöllner (1785–1852) pochá- zel z Pešti. Proslulost získala hlavně jeho dcera Elise Zöllner (1810–1862), herecká partnerka Ferdinanda Raimunda a Johanna Nestroye. – Meister, zřejmě Georg Meister (zemř. 1815), herec a dramatický autor.

137 A Vy, nejmilejší pane Manueli mě teď, po šestnácti letech, chcete najednou z divadla vyhnat? Chcete jen tak škrtnutím pera zničit, co publikum všech významných měst zachovává s láskou a poctami při svěžím životě? Vy?! – Ale jděte, to přece nemyslíte vážně, to jen žertujete à la Staberl. Pokud jde o toho přivandrovalého řemeslnického učedníka, jak také ubohého Staberla označujete, musím Vám koneckonců říci, že každý stav má různé zástupce. V Měšťanech ve Vídni je měšťanů víc a všichni jsou vylíčeni jako dobří lidé, Staberl ale jako komický pa- tron. Je to obraz ze života, v jeho stavu je to jako v ostatním umění, všichni nemohou být Goethe, Lessing, Schink338 ap. – mnozí jsou také jen Staberlové, a tak také existují Staberlové mezi recenzenty a kritiky. Ani trochu se netrápím Vaším pisálkovstvím, nejmilejší pane Ma- nueli; spíš doufám, že komické divadlo, pro které jsem se narodil, mě ještě nějakou tu chvilku zachová při životě; a zda budu stereo- typní nebo ne – to rozhodně nezáleží na nás dvou, a nejméně na Vás. Děj se vůle boží, žijte blaze, milý pane Manueli; brzy mi zase napište, budete‑li mít čas. Já Vám už psát nebudu, musím totiž dělat paraplata, teď už prší i v recenzích. Vidíte, že mám napilno. Poklá- dám pero. „Jo, kdybych z toho aspoň něco měl!“339 S veškerou úctou, nejmilejší pane Manueli, Váš upřímný, dobrosrdečný Chrysostomus Staberl, t. č. paraplíčkář zde. Vídeň, 4. června 1829

* Tohle slovo jsem si nejdřív musel nechat vyložit. Bylo mi řečeno, že znamená cosi jako pevně usazený charakter, stálá komická postava v li- dové veselohře. Děkuji za vysvětlení a doufám, že bude trvalejší a stá- lejší než nactiutrhačná kritika, která kde se vzala, tu se vzala. Hlavní- ho kmotra, Ignaze Schustera ve Vídni, který tuto roli bude zanedlouho znovu hrát v Berlíně, ani nezmiňuji. ** O svou existenci se Staberl bát nemusí. O tom rozhodují úplně jiní lidé. (Poznámka sazeče.) *** Viz Reichhardův Allgemeiner Theater‑Almanach, Gotha 1762, a Schütz: Ästhetisches Hand‑ und Taschenwörterbuch, Hamburg 1800. **** Viz Neuestes Konversations‑Lexikon, 2. sv., s. 275: „Bäuerle, Adolf, ve Vídni oblíbený autor komických a lidových her. Velmi mnoho vykonal pro lidové divadlo, když se mu podařilo vytlačit karikatury jako Kas- perl, Thaddädl a spol. Komickou postavou Staberla v Měšťanech ve Víd‑ ni vytvořil nový druh veseloherního divadla“ atd. – Viz také Geschich‑ te der Leopoldstadt od pana dvorního válečného koncipisty Weschela,340 s. 561: „Staberlem vznikla nová stabilní charakteristická maska, která se dočkala velkého ohlasu na všech německých scénách. Kasperl, Thad-

338 Johann Friedrich Schink (1755–1835), libretista, dramatický autor, kritik. 339 Staberlova vícekrát opakovaná replika z Měšťanů ve Vídni. 340 Leopold Matthias Weschel (1786–1844) byl také básník a malíř. Zmíněná kniha se jmenuje Die Leopoldstadt bey Wien. Nach Quellen und Quellschriftstellern, in Verbindung mit einer Skizze der Landesgeschichte, historisch dargestellt, Wien 1824.

138 dädl a jejich druhové tak byli jednou provždy odsunuti. Žádný autor už se neodvážil pro tyto karikatury psát“ atd. atd. „Staberl“, slovo z vídeňského dialektu (menší klacek, hůlka), se po zlidovění Bäuerleho postavy stalo synonymem pro „tlustého dobráka“.341 Etymologicky poukazuje volba jména ke Staberlovu ře- meslu, „hůlkou“ je míněna „nejdůležitější součást deštníku, bez níž si nepodrží pevnost ani charakter“.342 Staberl se stal putovní postavou tzv. „staberliád“, v nichž se ve vděčné roli paraplíčkáře vystří- dala řada komiků.343 Klíčovými scénami Měšťanů ve Vídni jsou dva Staberlovy výstupy. V prvním dějství naráží na cenzurní síť a odposlouchávání hovorů, když vypráví Redlichovi: „[…] Tak teda zůstanu skromně stát stranou a slyšim, jak ten pán povídá, že se propojí Varšava a Postupim přes Vídeňský Nový Město nějakým kanálem, Cařihrad se spojí Por- tou a Moskva má bejt přeložená do Ruska. – Já ty novinky hltám jako pravej patriot a ani se nehnu. A von povídá, že se Alžířani ko- nečně zbavili pirátů a Středozemní moře vyteklo do Dardanel. […] Staberl ví všecko. Ty vaše punčochy, co už se vám už dvakrát ztra- tily, neznamenají nic jinýho než dvě tajný depeše. Pradlena zname- ná vyhlášení války – nepřátelé se vykoupou, levice se vymění s pra- vicí, a máme to…“ V druhém monologu Staberl líčí, jak přišel u svého bratrance v Klosterneuburgu k důkladné kocovině. Hovoří o ročnících vína, které vypil; jejich letopočty jsou zašifrovanými narážkami na udá- losti jednoho století rakouských dějin: Na konec válek o španělské dědictví, konec sedmileté války, „ročník sedmadevadesát“ je připo- mínkou míru v Campo Formio a „jedenáctka s juchtovejma holínka- ma a železnejma vostruhama“ znamená státní bankrot z roku 1811.344 Pražská premiéra Bäuerlovy frašky se konala 26. září 1816 a hra nebyla na pražském jevišti ani v dalších letech běžná. Nejprve se dostávala na scénu prostřednictvím hostujících vídeňských komi- ků: 30. a 31. května 1818 v ní jako Staberl vystoupil Carl Carl, v srpnu 1819 třikrát a 20. července 1820 znovu Ignaz Schuster, a 13. 9. 1821 se hrálo první domácí představení bez hostující klíčové postavy. Hra se ale udržela na repertoáru jen do 4. září 1822. Před 11. červen- cem 1831, kdy ji Pražané opět viděli, tentokrát s hostujícím Schol- zem, se tedy hrála jen desetkrát. Okolnosti vídeňské premiéry byly

341 Josef Sterzinger – Václav Emanuel Mourek: Německočeský slovník / Deutschböhmisches Wörterbuch, II. díl, Prag 1895. 342 Eduard Maria Schranka: Wiener Dialekt‑Lexikon, Wien 1905. 343 Viz zmíněné hostování Carla Carla v Praze roku 1829 v jeho vlastní frašce Staberls Reisen abentheuer [Staberlova dobrodružství na cestách], ref. 185. V této souvislosti formuloval ne- podepsaný kritik Bohemie, jímž byl bezpochyby Anton Müller, jednu ze svých úvah: „Staberl téměř nesejde ze scény, a přesto se divák v příběhu neztratí. […] Bylo by žádoucí, aby touto předností potěšily i jiné výtvory komickodramatického žánru. S fraškou jdou nejméně dohromady dlouhé řeči o morálních poučkách a podobné alegorie, které, mají‑li být pochopeny, ve- dou nutně k vážným úvahám. Fraška odporuje důstojnosti základního kamene věd, a naopak to vážné v ní nutí publikum, aby se půlkou tváře smálo a druhou hledělo vážně. Pokud je alegorie nesnadno srozumitelná, nemá ve frašce co dělat, protože když je zaměstnána bránice, není nikdo schopen namáhavé mozkové činnosti.“ Unterhaltungsblätter, 2. 6. 1829, č. 44. 344 Julius Lottes: Die Subversitität des Textes, in: Nestroyana, Blätter der Internationalen Nestroy‑Gesellschaft, roč. 33, 2013, seš. 3–4, s. 117–129.

139 už nyní zapomenuty, aktuality napoleonských válek vyvanuly, svět se však neuklidnil. Aktuální bylo polské povstání. 26. května 1831 porazily ruské oddíly polskou armádu v bitvě u Ostrolenky a v září kapitulovala Varšava, napětí ve střední Evropě tedy nepolevilo, i když se tentokrát Prahy ani Vídně bezprostředně netýkalo. Uvedení Měšťanů ve Vídni v rámci Scholzova pražského hosto- vání kritika uvítala. „Už vícekrát doporučoval tento list při nedostatku nových vyzkoušených frašek reprízu původních ‚štaberliád‘ A. Bäuerleho,“ psala Bohemia. „Tím příjemněji nás překvapilo, když jsme v repertoáru pohostinských rolí pana Scholze četli také Měšťa‑ ny ve Vídni.“345

345 Celý text kritiky viz s. 67–68. Anton Johann Gareis: Herrn Schauspieler Scholz achtungsvoll gewidmet. 1831. Fotografie © Národní galerie 2015

Grafický list Herrn Schauspieler Scholz achtungsvoll gewidmet není da- tován, ale vznikl s největší pravděpodobností v souvislosti s Schol- zovým pražským hostováním v létě 1831. Jde o litografii o rozměrech 390 × 474 mm, katalogizovanou v Národní galerii jako „Staberl, Pa- rapluiemacher“.346 Většinu vyobrazených scén lze jednoznačně při- řadit k Bäuerleho frašce Měšťané ve Vídni. Toto datování odpoví- dá i životním okolnostem tvůrců grafického listu, pražského litografa a karikaturisty Antona Johanna Gareise staršího (1793–1863) a Karla Henniga (1791 nebo 1794–1862), litografa z Berlína, který kolem roku 1821 přesídlil do Prahy, kde se vypracoval na přední mís- to ve svém oboru. Nejprve pracoval v litografické dílně G. Hasseho

346 Národní galerie Praha, sign. R 123920.

141 a od roku 1833 měl vlastní podnik, působící v Praze i Berlíně.347 Po- dobnou sérii scén na jednom listu, zachovanou též ve sbírkách Ná- rodní galerie, vytiskl Hennig k pražskému hostování herce Lud- wiga Löweho z dvorního divadla ve Stuttgartu, jež se v roce 1831 prolínalo se Scholzovými pohostinskými vystoupeními. Dá se tedy předpokládat, že oba pamětní listy byly vytvořeny současně; patři- ly do kategorie spotřebních tisků, prodávaných jako málo trvanli- vé suvenýry. Uprostřed dolní řady výjevů se k majiteli listu obrací Wenzel Scholz zachycený v jednom ze svých typických postojů a nad sebou má hlavní bonmot z Bäuerleho frašky, Staberlův leitmotiv „Jen kdybych z toho něco měl!“ („Wenn ich nur was davon hätt‘!“). Výjev uprostřed horní řady není zcela jednoznačný, patrně nahlížíme do bytu Redlichových, vlevo se snad krčí dotěrný Müller; vyobrazené notové pulty ale nabízejí i možnost výkladu jako pohled do divadel- ního orchestru – postava uprostřed by v tom případě byl kapelník. Osm dalších výjevů ukazuje Staberla v typických pozicích (s dešt- níkem či lahví) nebo ve scénách, jež lze odvodit z textu. Vlevo stojí Staberl s Katuškou, která ho prosí o pomoc. Ke dvěma scénám Sta- berla s Tyrolákem Hansem nalezneme poznámku v textu hry: Sta- berl se má schovat za židli, doslova: „Při scéně s Tyrolákem posta- ví Staberl židli, za kterou se chce schovat, na stůl…“; odtamtud při společném vyhazovu dotěrného Müllera Staberl povzbuzuje ostat- ní. Ve třetí řadě výjevů pluje člun s unesenou Katuškou a Mülle- rem, vedle je pochodující Staberl na hlídce. Následuje Staberl s Ka- tuškou v jedné z nejdojemnějších scén, kdy se Staberl domnívá, že se do něj dívka zamilovala. Výstřel z pušky zobrazuje Staberlův „zásah“ v okamžiku, kdy Katuška chce utéci svému únosci a sko- čí do Dunaje. Režijní poznámka ve hře praví, že Staberl „odloží pušku a bubnuje jako o život; pokud chce herec způsobit hlasitý efekt, může i vystřelit, ale je to nepravděpodobné, protože měšťané ve Vídni nikdy nedrželi hlídky s nabitými puškami.“ Podle obrázku se však zdá, že Staberl – alespoň v Praze – skutečně vystřelil. V poslední řadě výjevů se dvakrát objevuje (patrně) štíhlá postava Redlichova, na druhé kresbě zprava je vyobrazen také Toloyski, jemuž je Staberl na hlídce podřízen. Nikde zřejmě není vypodob- něn mladý básník; zachránil sice Katušku, ale jeho role jinak není příliš rozsáhlá. Také Müllerova postava je potlačena. Ani po roce 1831, kdy grafický list zvěčnil Scholzovu přítomnost v Praze, nebyla Bäuerleho fraška na pražském jevišti běžným titulem. Svědčí o tom kritika Scholzova hostování z roku 1842, která při- pomíná, že doba, v níž tento „obrázek mravů“ vznikl, je dávno pryč.

12. 6. 1842 Adolf Bäuerle: Die Bürger in Wien, Stavovské divadlo. – Bohemia 15, 14. 6. 1842, č. 70 (Anton Müller). Dvanáctého vystoupil pan Scholz, i když byla neděle a velmi krás- ný jarní večer lákal jinam než do divadla, před plným hledištěm po

347 Zpráva o jeho úmrtí in: Bohemia, 4. 3. 1862 (Local‑ und Provinzialchronik). Policejní při- hlášky Antona J. Gareise a Karla Henniga viz: Národní archiv, Policejní ředitelství I, Konskripce, karton 137, obr. 513 (Gareis); karton 173, obr. 244, 247 (Hennig).

142 páté. Hrál Staberla v Bäuerleho lokální frašce Měšťané ve Vídni. Ač jsou už dávno pryč doby, k nimž měl tento vpravdě komický, jadr- nou, dobromyslnou náladou oživený obrázek mravů a života úzký vztah, nejevili se nám poctivý Redlich a přes nějaké ty slabůstky las- kavý paraplíčkář Staberl rozhodně jako zastaralé postavy. Ve Víd- ni a v Praze a ve všech velkých městech rakouské monarchie vládne stále ještě týž čilý a věrný občanský smysl, který se tak skvěle osvěd- čil v letech nevyhnutelných válek, plných nebezpečí. V tomto ohledu se doba nezměnila. Pokud se však má Bäuerleho fraška opět dá- vat, přáli bychom si, aby alespoň na některých místech byly nazna- čeny vazby k tehdejší době, neboť jinak zůstává velké části publika příběh nejasný. Nemáme před sebou původní text čilého, neúnavně tvořícího Bäuerleho, myslíme si však, že Scholz v titulní roli mnohé, a sice velmi účelně pozměnil. Lokální fraška je vázána na svou dobu a forma i obsah vtipu se časem mění. Staberleho výrok: „Jen kdybych z toho něco měl“ se neopakoval příliš často, a také v jeho ža- lobě o úpadku řemesla a v přiznání k pijáctví vládl humor. Když se Staberl zbaví bludu, že je do něj Katuška zamilovaná, zůstane dlouho zamyšleně stát a konečně řekne: „Je velké štěstí, že nikdo nevi- děl, jaký jsem byl celou čtvrthodinu arcihlupák,“ a když pak uráž- ku, že je hlupák, uslyší, vytáhne Scholz šavli, jako by v jeho oso- bě bylo uráženo veškeré měšťanstvo. Když musí Staberl zatknout obchodníka Müllera, zvolá Scholz v humorném převrácení pojmů triumfálně: „Konečně se jednou nějaký militarista pomstil civilisto- vi!“ Ostatní spoluúčinkovali s viditelnou radostí a chutí a předsta- vení bylo korunováno skvělým úspěchem.

143 Resumé

Wenzel Scholz (1787—1857), Viennese Comedian in Prague Wenzel Scholz was born into the Austrian family of actors. In 1815, he became a member of Viennese Burgtheater ensemble, but soon after left the theater to embark on the career of comedian of smaller stages. Between 1818—1826, he worked in Graz and then returned to Vienna, where he was hired in 1827 by Carl Carl, the director of Theater an der Wien. Until his death, Scholz’s career was connected with this director hereafter. Scholz brought forth an individual type of comedian in the specific genre of Viennese farce. Characteristic for his massive physique, numb facial expression, unexpected gestures, and verbal humor, Scholz attracted a wide and regular audience. A majority of Viennese reviewers, however, considered his humor stereotypical and primitive. — According to extant resources, Scholz’s Prague debut took place in 1831, and until 1857 he completed a total of 119 guest performances. The analysis examines Scholz’s life and the development of his acting type, as well as his position in the context of Viennese theater. Moreover, it compares the position of the genre of farce on Viennese and Prague stages; it explores the role of Viennese dialect and discusses the rise and decline of farce in Vienna and Prague respectively. It also brings forward a list of Scholz’s Prague performances and translations of selected reviews, published in the Prague-German newspapers. — Section Documents includes an abridged text of Scholz’s memoires which were published in instalments by Friedrich Kaiser in the Viennese newspaper Morgen-Post in 1858. A special chapter is dedicated to Adolf Bäuerle’s play Die Bürger in Wien, presenting the character of Staberl, an umbrella manufacturer, whom Scholz made famous. Fifteen scenes of the play are portrayed on the graphic sheet Herrn Schauspieler Scholz achtungsvoll gewidmet from Prague lithographer and caricaturist Anton Johann Gareis, Sr (National Gallery in Prague, around 1831, sign. R 123920). Wenzel Scholz (1787–1857) vídeňský komik v Praze

Pro Kabinet pro studium českého divadla zpracovala Vlasta Reittererová Odborná redakce a výběr obrazového materiálu Jitka Ludvová Texty z němčiny přeložila Vlasta Reittererová Grafická úprava a sazba Honza Petružela Vydal Institut umění – Divadelní ústav jako svou 691. publikaci Vydání první, Praha 2015

ISBN 978-80-7008-355-0