WENZEL SCHOLZ (1787–1857) vídeňský komik v Praze Vlasta Reittererová Institut umění – Divadelní ústav Předložená monografie vznikla za finanční podpory Ministerstva kultury v rámci institucionálního financování dlouhodobého koncepčního rozvoje výzkumné organizace Institut umění – Divadelní ústav (DKRVO 2015, MK000023205). Recenzent: PhDr. Adolf Scherl, CSc. Na titulní straně výjev z grafického listu Antona Johanna Gareise staršího Herrn Schauspieler Scholz achtungsvoll gewidmet – Chrysostomus Staberl, Parapluiemacher. Děkujeme Národní galerii v Praze a Národnímu muzeu za svolení k použití obrazových dokumentů z jejich sbírek. © Vlasta Reittererová, 2015 Fotografie © Národní galerie, 2015 Typografie © Honza Petružela, 2015 © Institut umění – Divadelní ústav, 2015 ISBN 978-80-7008-355-0 Obsah Úvodem 5 Wenzel Scholz jako člověk a komik 6 Vídeňská fraška a její herci 6 Scholzův život a herecký typ 10 Ohlasy a repertoár pražských hostování 16 Další Scholzovi současníci a nástupci 20 Fraška, jak ji viděla kritika 23 Pražská kritika 29 Exkurz: Johann Nestroy jako herec a autor v očích pražské kritiky 30 Česká scéna 40 Epilog 42 Přehled Scholzových pražských vystoupení 46 Vybrané kritiky Scholzových pražských vystoupení 61 Dokumenty 108 Scholzovy paměti 108 Wenzel Scholz: Události a pozoruhodnosti 110 Jak byl objeven komik Scholz 130 Měšťané ve Vídni a pražský pamětní list 131 Resumé 144 Vlasta Reittererová WENZEL SCHOLZ Úvodem Na začátku této práce stál dosud neznámý grafický list s patnácti výjevy nazvaný Herrn Schauspieler Scholz achtungsvoll gewidmet, ulo- žený ve fondu Národní galerie v Praze. Vznikl v pražské dílně lito- grafa a karikaturisty Antona Johanna Gareise staršího a jeho detai- ly svědčí o tom, že je věnován pražskému hostování vídeňského ko- mika Wenzela Scholze v roce 1831 a jeho vystoupení v představe- ní Bäuerleho frašky Die Bürger in Wien. Původním záměrem textu bylo shromáždit informace o tomto Scholzově hostování a v drob- né studii přiblížit českému čtenáři vídeňského komika i jeho vztah k Praze. Během práce se ale ukázalo, že téma bude podstatně šir- ší, než jak se původně jevilo, protože Scholzovy pražské stopy byly mimořádně četné a měly velmi významné kontexty. Skromný záměr se rozrostl na studii o vídeňské frašce v jejím autentickém rakous- kém prostředí a o jejím životě na pražské scéně; studie dokumentu- je Scholzovým prostředictvím, jakou roli hrál tento žánr v dobovém pražském divadle, jak jeho hlavní představitele vidělo pražské pu- blikum a co o nich soudila kritika. Věnujeme se především textům a hereckým výkonům. Přestože se ve frašce významně uplatňovala i hudba – její role časem rostla a mnoho oblíbených kupletů vyšlo tiskem – nevytvořila se dosud pro toto téma dostatečná badatelská základna. Podrobné studium hudební složky frašek je stále v začát- cích a zůstává úkolem budoucnosti. 5 Wenzel Scholz jako člověk a komik Vídeňská fraška a její herci Vztah divadla a jeho doby je dvojsměrný. Divadlo reaguje na aktu- ální dění a slovo z jeviště vstupuje do společenství, shromážděného v hledišti. Publikum formuje své divadlo a divadlo si vytváří svoje publikum. S tím souvisí vznik a obliba určitého žánru a jeho promě- ny: romantické kouzelné hry byly reakcí na racionalismus osvícen- ství, lokální fraška reagovala na didaktičnost velkých dramat obdo- bí „Sturm und Drang“ jako žánr přístupný prostým divadelním ná- vštěvníkům. V divadle v českých zemích fungovala až do zániku mo- narchie spojnice mezi Vídní a Prahou (přes Brno, Olomouc a s vy- zařováním na další regionální scény), charakterizovaná oboustran- ným pohybem divadelních ředitelů. Bezpočet byl kapelníků, her- ců a hereček, zpěváků a zpěvaček a dalších divadelníků, pohybují- cích se mezi oběma městy. Touž cestou putoval i repertoár. Vídeň- ský singspiel v českých překladech získal na přelomu 18. a 19. stole- tí převahu v repertoáru dvojjazyčného Vlastenského divadla, počá- teční nedostatek původního českého repertoáru nahrazovaly úpra- vy vídeňských frašek. Česká scéna přijala frašky Ferdinanda Kaisera Der Zigeuner in der Steinmetzwerkstatt (Cikán v kamenické dílně) či Hut‑ macher und Strumpfwirker (Kloboučník a punčochář) Friedricha Hop- pa, obě v překladu Jana Nepomuka Štěpánka, Nestroyova Eulenspie‑ gela (Enšpígl) v překladu Josefa Kajetána Tyla a další jako vítané obohacení. Z vídeňské frašky vycházely původní české práce, počí- naje Václavem Thámem přes Štěpánka, Tyla a Klicperu až do polo- viny 19. století. Spolu s francouzským vaudevillem1 měla vídeňská fraška podstatný vliv na vývoj původní české veselohry. Z německé části dvojjazyčného pražského jeviště první polovi- ny 19. století přicházela však řada impulsů nejen pro tvorbu, nýbrž i pro oblast herectví. Vedle tragédů a charakterních herců dvorního divadla hostovali v Praze především v letních měsících vídeňští ko- mikové, a to v rozsahu, který svědčil o všeobecné oblibě osobností i žánru samotného. Počet repríz je dokladem očekávání publika, jež příslušné hry někdy už znalo z představení domácího divadla (ně- meckého i českého), a přivezl­‑li vídeňský host novinku, v pražském repertoáru se zpravidla vzápětí uchytila. Jedním ze stálých hostů pražských letních divadelních sezón byl téměř po třicet let vídeňský komik Wenzel Scholz. Lze doložit cel- kem 119 jeho pohostinských vystoupení ve 48 titulech. Poprvé přijel 1 Značná část produkce vídeňské frašky první poloviny 19. století vznikala překlady a úprava- mi francouzských předloh. Francouzskou předlohu má i řada her Johanna Nestroye a dalších. Toto obsáhlé téma není v české literatuře ještě dostatečně zpracováno. 6 v roce 1831, naposledy Prahu navštívil ještě několik týdnů před svou smrtí v roce 1857. Přehled repertoáru, který v Praze uváděl, a kri- tické ohlasy jeho vystoupení vypovídají o postavení lokální frašky v dobovém repertoáru, o tehdejším hodnocení hereckého projevu, a poskytují informace o vazbě mezi divadelním životem obou sou- částí monarchie i mezi českým a německým jazykovým prostředím. Vídeňská lidová komedie či lokální fraška (Volksstück, Lokalpos- se) navázala na tradici hanswurstiád či kasperliád 18. století. Vel- kou konjunkturní vlnu zaznamenala v období od vídeňského kon- gresu (1814/1815) do revoluce 1848, další vzestup její obliby pak na- stal zásluhou nové generace autorských a hereckých osobností, které žánr udržely do šedesátých let 19. století. Vídeňská fraška se etablovala ve třech předměstských divadlech: Theater an der Wien, Thea ter in der Josefstadt a Theater in der Leopoldstadt. S Theater an der Wien a Theater in der Leopoldstadt (od roku 1847 Carltheater) je spojeno působení ředitele Carla Carla2 a výrazných herců tohoto žánru – Wenzela Scholze, Johanna Nestroye, Aloise Groise a Karla Treumanna, nejmladšího ze jmenovaných, kterého Carl angažoval roku 1850. Všichni navázali na starší tradici lidového divadla. Ignaz Franz Castelli (1781–1862), svědek a aktér této doby, přičítal úspěch této jeho inovované podoby vrozenému smyslu pro humor u Raku- šanů, především Vídeňanů. K oblibě žánru přispíval i vídeňský dialekt: z jeviště promlouvala „nedivadelní řeč“ obyčejných lidí. Castelli, v letech 1811–1814 dvor- ní básník Kärntnertortheater, z vlastní zkušenosti vypozoroval, že uznávaní komikové z jiných německojazyčných oblastí byli ve Víd- ni úspěšní jen zřídka, „zatímco rakouští komikové, kteří se předved- li v cizině, vyvolávali smích v plných divadlech už svým komickým vzezřením a dialektem“. Dokonce i za napoleonských válek, kdy byla vídeňská divadla plná Francouzů, „smáli se cizí hosté z plna hrdla, ač nemohli rozumět jedinému slovu“.3 Předchůdci Scholzovy gene- race vytvořili a pojmenovali stálé typy, které pak procházely volný- mi cykly či sériemi frašek (východisko typizovaných figur z comme- dia dell’arte je zřejmé). Tuto praxi známe u Emanue la Schikanedera v příbězích jeho „hloupého Antona“, nalezneme ji u Nestroye. Josef Kilian Schickh, autor často uváděné frašky Die Entführung vom Mas‑ kenball [Únos z maškarního bálu], na ni navázal kusem nazvaným Entführung vom Entführung oder Onkel Emil in Amerika [Únos z únosu aneb strýček Emil v Americe],4 postava Staberla z Bäuerleho frašky 2 Carl Carl (vl. jm. Karl Andreas von Bernbrunn, 1787–1854), herec a divadelní ředitel (viz s. 33). 3 Ignaz Franz Castelli: Memoiren meines Lebens (1861), sv. 1–2, Wien 1861, nově Wien 1968, s. 74–90. 4 Podobná pokračování a „odnože“ však málokdy obstály ve srovnání s výchozím textem. Tak tomu bylo i v případě frašky Entführung vom Entführung oder Onkel Emil in Amerika. Premié­ ra 2. 9. 1835 v Theater an der Wien byla beneficí Wenzela Scholze a dočkala se komentá- ře: „Benefice pana Scholze a fiasko mají už léta téměř totožný význam a dnes uvedený kus není v této zkušenosti výjimkou. […] Primo amoroso je obvyklý zhýralec, který vězí hluboko v dlu- zích a chce si polepšit bohatým sňatkem, jeho sluha je komická figura, a schází jen podvodný agent nebo něco podobného, aby byl trojlístek běžných postav tohoto autora úplný.“ Wiener Zeitschrift für Kunst, Literatur, Theater und Mode, 5. 9. 1835. – Kvalitativní pokles navazující- ho kusu se týkal i Nestroyových her: premiéra kouzelné frašky Lumbacivagabundus dosáhla 7 Die Bürger in Wien [Měšťané ve Vídni], kterou zpopularizoval Wen- zel Scholz, pronikla i do loutkového divadla, např. do parodie Sta‑ berl als Freischütz [Staberl jako čarostřelec].5 Ignaz Franz Castelli charakterizuje ve svých vzpomínkách komi- ky z Theater in der Leopoldstadt v době před příchodem Wenzela Scholze.6 Jedním z nejoblíbenějších byl rodák z Prešpurku [Brati- slavy] Laroche (vl. jm. Johann Joseph