MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta Sociálních Studií Katedra Politologie

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra politologie

DISERTAČNÍ PRÁCE

Brno 2009 Tomáš Foltýn MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra politologie

Tomáš Foltýn

Utváření stranického systému v podmínkách transformace politického systému.

Italský stranický systém v letech 1994 - 2008.

Disertační práce

Školitel: prof. PhDr. Maxmilián Strmiska, Ph.D.

Brno 2009

Prohlašuji tímto, že jsem předkládanou práci vypracoval samostatně toliko na základě pramenů uvedených v seznamu literatury.

Tomáš Foltýn

Je mou milou povinností poděkovat na tomto místě svému školiteli, prof. Strmiskovi, nejen za řadu inspirativních a cenných poznámek, kterých mi k popisované materii během studia poskytl, ale v prvé řadě za jedinečný a neokázalý způsob, kterým se dělí o své hluboké znalosti (nejen ve vztahu ke zkoumanému tématu), díky čemuž je člověk nucen předkládat danou práci s nejvyšší možnou pokorou.

Současně bych rád poděkoval svému nejbližšímu okolí, bez jehož tolerantního, chápavého, vstřícného a často i nápomocného přístupu by nebylo možné následující text vůbec dokončit.

Rekapitulace namísto úvodu ...... 7 2. Konceptualizace pojmu „druhá republika“ I. – perspektiva druhé poloviny devadesátých let ...... 12 2.1 Tranzice sui generis ...... 13 2.2 Hlavní rysy „první republiky“ (teze) ...... 17 2.3 Hlavní rysy druhé republiky (antiteze) I. – předpoklady ...... 27 3. Institucionální rámec stranického systému druhé republiky (polity) ...... 29 3.1 Symetrický bikameralismus ...... 29 3.1.1 Volební systémy do dolní komory parlamentu ...... 30 3.1.1.1 Mattarellum ...... 32 3.1.1.2 Proporzionellum ...... 34 3.1.2 Volební systém do Senátu ...... 36 3.1.3 Symetrický bikameralismus - shrnutí ...... 38 3.2 Federalizace Itálie ...... 39 3.2.1 Decentralizace v Itálii ...... 40 3.2.2 Devoluce – slepá ulička? ...... 42 3.3 Volební systémy mimo centrální úroveň ...... 43 3.4. Reakce dimenze polity na „novinky“ v dimenzi politics ...... 44 3.5 Dimenze polity – shrnutí ...... 45 4. Stranický systém druhé republiky (dimenze politics) ...... 47 4.1 Volební chování Italů aneb konfliktní linie italské politiky ...... 47 4.1.1 Apeninský poloostrov očima Steina Rokkana ...... 48 4.1.2 Rokkanovské konfliktní linie v italském kontextu ...... 49 4.1.3 Stranický systém „druhé republiky“ prizmatem konfliktních linií ...... 52 4.1.4 Volební chování Italů (vysvětlení vně konceptu cleavages) ...... 54 4.2 Teorie koalic v podmínkách „druhé republiky“ ...... 55 4.2.1 Koaliční vládnutí v poválečné Itálii ...... 55 4.2.2 Koaliční vládnutí po roce 1993 ...... 57 4.2.2.1 Koalice jako principielní aktér stranického systému ...... 57 4.2.3 Koaliční vládnutí po roce 2006 ...... 59 4.2.4 Stabilita dvou hlavních koalic ...... 60 4.2.5 Koaliční vládnutí v Itálii – závěr ...... 60 4.3 Personalizace (presidencializace) stranickopolitické soutěže ...... 61 4.4 Tzv. druhořadé volby – teoretický exkurs ...... 63 4.5 Analýza volebních výsledků ...... 66 4.5.1 Prvopočátky druhorepublikového systému před volbami 1994 ...... 66 4.5.2 Parlamentní volby 1994 ...... 69 4.5.3 Volby do Evropského parlamentu 1994 ...... 73 4.5.4 Regionální volby 1995 ...... 74 4.5.4.1 Události předcházející regionálním volbám 1995 ...... 74 4.5.4.2 Výsledky regionálních voleb 1995 ...... 76 4.5.5 Parlamentní volby 1996 ...... 81 4.5.5.1 Vnitřní dynamika stranického systému před parlamentními volbami 1996 ...... 81 4.5.5.2 Výsledky parlamentních voleb 1996 ...... 83 4.5.5.3 Vývoj stranického systému mezi lety 1996 a 1999 ...... 87 4.5.6 Volby do Evropského parlamentu 1999 ...... 91

5 4.5.7 Regionální volby 2000 ...... 93 4.5.8 Parlamentní volby 2001 ...... 97 4.5.8.1 Od regionálních voleb 2000 k parlamentním volbám 2001 ...... 98 4.5.8.2 Výsledky parlamentních voleb 2001 ...... 100 4.5.8.3 Vývoj stranického systému mezi lety 2001 a 2004 ...... 103 4.5.9 Volby do Evropského parlamentu 2004 ...... 105 4.5.10 Regionální volby 2005 ...... 107 4.5.11 Události vyvolané výsledkem regionálních voleb 2005 ...... 112 4.5.12 Parlamentní volby 2006 ...... 115 4.5.13 Od parlamentních voleb 2006 k předčasným volbám 2008 ...... 120 4.5.14 Parlamentní volby 2008 ...... 122 4.6 Stranický systém „druhé republiky“ ...... 128 4.6.1 Utváření jednotné strany pravého středu (partito unico dei moderati) ...... 128 4.6.1.1 Lid Svobody (Il Popolo della Libertà) ...... 130 4.6.1.1.1 Forza Italia ...... 131 4.6.1.1.2 Národní Aliance ...... 132 4.6.1.1.2 Lid Svobody jako catch-all party pravého středu ...... 134 4.6.1.1 Liga Severu ...... 135 4.6.2 Politický střed (jeho „vzlety a pády“) ...... 136 4.6.2.1 Unie Středu ...... 138 4.6.3 Krajní pravice ...... 140 4.6.4 Utváření jednotné strany levého středu ...... 142 4.6.4.1 Demokratická Strana ...... 143 4.6.4.1.1 Levicoví Demokraté ...... 146 4.6.4.1.2 Kopretina ...... 148 4.6.4.2 Itálie Hodnot ...... 149 4.6.5 Krajní levice ...... 151 4.6.5.1 Duhová Levice ...... 151 4.6.6 Politická mapa Itálie ...... 152 4.6.6.1 Volební podpora politických entit v jednotlivých regionech ...... 154 4.6.7 Stranický systém tzv. druhé republiky – konkluze ...... 171 5. Konceptualizace pojmu „druhá republika“ II. – perspektiva roku 2008 ...... 174 5.1 „Druhá republika“ tranzitologickou perspektivou roku 2008 ...... 176 5.2 Konceptualizace „Druhé republiky“ jakožto antiteze ...... 178 5.3 Nástup „třetí republiky“ (jakožto negace negace)? ...... 180 Závěr ...... 184 Literatura: ...... 189

6 Rekapitulace namísto úvodu

Úvodem práce, jež by měla završit a hmatatelným způsobem zachytit více než čtyřleté úsilí o hlubší a komplexnější pochopení a následné popsání soudobého italského stranického systému, sluší se podělit se nejprve s čtenáři o pozadí jejího vzniku, s časovým a věcným vymezením a v neposlední řadě s metodologickým ukotvením výzkumu zkoumané materie, na němž důvěryhodnost nabízených závěrů – vycházejících z předtím verifikovaných (a případně i falzifikovaných) teoretických očekávání – existenčně závisí. Současně je třeba čtenáře – nikoli pouze z důvodů čistě alibistických – seznámit i s (předem známými) slabinami a omezeními textu, se kterými je úvodem nutno počítat, aby nedošlo mezi autorem a jeho čtenářem k nedorozumění, jež by mohlo vzejít z (nedůvodných) očekávání, která jednoduše není daná práce s to naplnit.

Předkládanou práci je možno vnímat jako pomyslný třetí stupeň autorova zkoumání soudobého italského stranického systému, započatého analýzou vztahu mezi změnou volebního systému (v daném případě zavedení smíšeného volebního systému v roce 1993) a podobou příslušného systému politických stran. Uvedená korelace zasazená do širšího kontextu politických událostí v Itálii devadesátých let se poté stala výchozím bodem, o nějž bylo možno se opřít v rámci výzkumu, v němž hlavní badatelský zájem představoval – v té době již těžko zpochybnitelný – proces bipolarizace stranické soutěže. V případě obou těchto (přípravných) prací se nicméně jednalo toliko o zkoumání v rámci „jednorozměrného zjednodušení“, kdy hlavní výzkumné pole ztělesňoval v podstatě pouze stranický systém dolní komory parlamentu. Podružnou roli tak hrála otázka složení ústavně rovnocenné komory horní; zcela abstrahováno potom bylo od nižších úrovní vládnutí reprezentovaných v prvé řadě dvaceti (kvazi)autonomními regiony. Následující text by měl proto v pomyslném třetím stupni mimo jiné odstranit dosavadní deficit vícerozměrnosti (či přesněji komplexnosti) bádání, jenž mohl validitu dosavadních závěrů relativizovat a tím i značně oslabovat. Za základní (nejnižší) jednotkou výzkumu byl navzdory určitým nevýhodám (srov. Dalimonte 2003) nevýhodám takového přístupu zvolen region. Jako alternativa se nabízela provincie; v případě výzkumu na úrovni provincií by však hrozilo podstatné vychýlení proporcionality jednotlivých výzkumných částí textu, přičemž daný přístup by potenciálně nepřinesl natolik výrazné zisky (detailnější analýza ve smyslu volebně geografickém), jež by mohly neproporcionalitu textu dostatečně vyvážit. Vedle rozšíření „prostorového“ ve smyslu konceptu multi-level governance dochází v rámci třetího stupně bádání taktéž k rozšíření časovému, a to k rozšíření z kvalitativního hlediska velmi významnému, jelikož v mezidobí proběhly v Itálii dvoje parlamentní volby. V souvislosti s časovým rozšířením výzkumu se však dostáváme k prvnímu metodologickému úskalí,

7 spočívajícím ve skutečnosti, že právě tato dvojice voleb proběhla na základě jiného volebního systému, než předchozí trojice parlamentních voleb. Zkoumané období, vymezené parlamentními volbami v roce 1994 a 2008, proto minimálně z tohoto úhlu pohledu představuje nehomogenní období, v němž dva ne zcela souměřitelné úseky odděluje volební reforma ze závěru roku 2005. Časové rozšíření výzkumu tak paradoxně znehodnocuje potenciální přínos rozšíření „prostorového“, neboť metodologicky čistá komparace volebních výsledků na úrovni jednotlivých volebních obvodů je z povahy věci předem vyloučena. Není navíc možno zastírat ani fakt, že navzdory databázi pocházející z pěti parlamentních voleb, je v současné době – na rozdíl od stavu po volbách v roce 2001 – k dispozici pouze dvojice výsledků parlamentních voleb proběhnuvších na základě aktuálního volebního systému. Dílčí závěry (spojené přinejmenším s nevyslovenými prediktivními ambicemi), vztahující se ke korelaci mezi platným volebním systémem a podobou stávajícího systému politických stran, jsou tak a priori oslabeny absencí relevantního vzorku tří po sobě následujících parlamentních voleb konaných dle stejných volebních pravidel. Tato skutečnost by sice neměla samotný výzkum bez dalšího jakkoli diskreditovat, je nicméně nutné na tuto skutečnost v úvodu upozornit a brát ji dostatečným způsobem v potaz. Novinkou třetího stádia je zasazení výzkumu jako celku do rámce (quasi)tranzitologické perspektivy. Z hlediska této perspektivy je tak zkoumán reálný posun politického systému jako celku, jenž je možno odvodit od posunu na některé ze zkoumaných os, v prvé řadě na ose oddělující soutěživé a konsensuální demokracie. Tranzitologická perspektiva, vycházející však primárně stále z hlediska podoby a fungování stranického systému, je potom důležitá nejen z hlediska opodstatnění konceptu italské tranzice započaté na začátku devadesátých let minulého století, ale taktéž prizmatem správnosti používání termínu „druhá republika“, respektive opodstatněností celkového konceptu druhé republiky. Nejen v souvislosti se zvoleným tranzitologickým zastřešujícím rámcem práce došlo konečně k rozšíření ve smyslu věnování větší pozornosti širšímu institucionálnímu kontextu, v jehož rámci zkoumaná stranickopolitická soutěž probíhá. Větší prostor než v prvních dvou stádiích bude proto dán vedle dimenze politics dimenzi polity, přičemž výzkumnému zájmu neujde ani otázka souladu těchto dvou dimenzí, respektive otázka jejich vzájemného vyvažování, či přesněji řečeno otázka jejich vzájemného přizpůsobování (jež se nabízí zvláště v souvislosti se srovnáním zavedení volebních systémů z roku 1953 a 2005, viz kapitola 3.1.3). Nejpodstatnějším novem, jež má předkládaná práce ve srovnání s prací diplomovou přinést, je konečně zcela odlišná strukturace textu. Zatímco v pomyslném druhém stadiu bylo postupováno primárně chronologicky dle logiky pořadí proběhnuvších parlamentních voleb, přičemž byl analyzován stranický systém jako celek (byť ve své značně zjednodušené podobě), následující text by měl být „metodologicky ovládán“ mj. výše naznačenou tranzitologickou

8 perspektivou, projevem čehož by v konkrétní rovině měla být „roztříštěnost“ deskripce stranického systému, a to nejen na základě uvedeného víceúrovňového přístupu, ale v prvá řadě na základě diverzifikovaného, (ve své podstatě) autonomního popisu integračních procesů v pravé a levé části politického spektra, kdy by samostatná pozornost měla být věnována pěti hlavním a vedlejším pólům stranickopolitické soutěže. Jinými slovy řečeno, na rozdíl od předchozího výzkumu by disertační práce měla částečně upozadit převážně chronologický charakter textu a dát větší prostor dílčím výzkumným otázkám, jež by měly najít svůj výraz právě v jednotlivých tematických okruzích, jejichž zařazení nemůže chronologickou strukturu práce nenarušit.

Třetí stádium výzkumu, vedle výše uvedených metodologických problémů, vystavuje badatele (dalo by se říci imanentní) hrozbě spojené s rozšířením zkoumané materii, kdy dříve verifikovaná teoretická očekávání a metodologicky „neprůstřelné“ závěry procházejí v podmínkách širšího kontextu zkouškou výrazně početnějších a komplexnějších testů, které mohou dříve transparentní koncepty zamlžit, zrelativizovat, případně i zcela vyvrátit. Kritický scénář potom musí počítat s potencialitou vyvrácení čistě negativního charakteru, kdy by se již nenabízela žádná konstruktivní alternativa a kdy by bylo nutno zcela rezignovat na teoretický koncept vystihující fungování stranického systému jako celku, respektive by se naopak muselo přistoupit ke konceptu, jehož dílčí teoretická očekávání by v kontextu celého systému sice obstála, jenž by byl ale natolik obecný, že by v podstatě ztrácel jakékoli opodstatnění a smysl. Analyzované období čítá (pouhých) čtrnáct let zahrnujících toliko čtyři (navíc pouze dvě plná) volební období. Přesto je, zvláště v souvislosti s víceúrovňovým charakterem výzkumu, třeba počítat s nebezpečím „heuristického přesycení“ na vstupu, které by mohlo mít za následek množství dílčích konfuzních výstupů ovlivňujících kvalitu finálních závěrů (jak již bylo jinými slovy naznačeno v předchozím odstavci). Uvedeným nástrahám je nicméně možno obecně čelit s pomocí standardních metodologických postupů, odpovídajících danému typu práce a kvantitě pro analýzu použitých dat. Specifický problém ovšem představuje skutečnost, že se zkoumané období jako celek – navzdory relativně dlouhému časovému úseku – vyznačuje „permanentní proměnlivostí“, kdy Itálie během celého zkoumaného období prochází tranzicí svého druhu. To vše je navíc umocněno faktem, že právě období posledních dvou zkoumaných let je možno označit z hlediska množství a významu relevantních systémových (respektive systémotvorných) změn přímo za turbulentní, kdy dynamika změn v rámci stranické soustavy snese – svým způsobem – srovnání jen s počátečním obdobím poloviny devadesátých let. Klíčová perioda let 2006 až 2008 proto vyžaduje velmi citlivé posouzení, aby čistě konjunkturální trendy tohoto období nebyly zaměněny za trendy strukturální, čímž by konsekventně mohly být zásadním

9 způsobem kontaminovány závěry odrážející se ve finální deskripci systému i v predikci jeho budoucího vývoje.

Cílem, účelem a smyslem předkládaného textu je v prvé řadě komplexně, a přitom nikoliv vyčerpávajícím, zahlcujícím a nepřehledným způsobem popsat základní rysy současného italského stranického systému. Komplexnost je myšlena ve významu výše uvedeného časového i věcného rozšíření, nemá však znamenat celkový přehled nejdůležitějších událostí a osobností jednotlivých relevantních politických subjektů ani deskripci či dokonce analýzu politického systému jako celku (abstrahováno tak musí být v prvé řadě od zkoumání komplikovaného, svým způsobem pravděpodobně inherentního a v každém případě těžko uchopitelného, neřku-li kvantifikovatelného, fenoménem korupce a klientelismu; adekvátní pozornost nemůže být dále věnována ani např. detailní analýze jednotlivých vnitrostranických frakcí apod.). Následující presentace současné stranickopolitické soustavy tak sice opouští perspektivu „jednorozměrného zjednodušení“ předchozích stádií výzkumu, i nadále se ale pohybuje v prostoru celé řady schematizací, simplifikací a abstrakcí, které na jedné straně umožňují relativní přehlednost zpracování zkoumané materie, na straně druhé však vystavují nabízené závěry „v šanc“ kritickým postřehům poukazujícím na jejich odtrženost od reality a tím pádem i minimální praktickou aplikovatelnost. Další slabinou práce – přesněji řečeno výzkumu, na jehož výsledcích stojí – spočívá v jeho derivativním charakteru, kdy prakticky veškeré faktografické a statistické údaje, z nichž je vycházeno, jsou čerpány z výzkumů provedených předními italskými badateli. Text tak – z evidentních důvodů – neobsahuje výsledek žádného původního průzkumu (zvláště v souvislosti s otázkou volebního chování), a musí se proto spolehnout na validitu dříve (a někým jiným) provedených analýz. Autor práce tedy – spíše než výzkumníka, pracujícího s daty získanými na základě vlastních zvolených kritérií a postupů – představuje pomyslného „gatekeepera“, jenž musí náležitě uvážit, která data, informace, hypotézy a konstatování použít, a která naopak „nechat ležet“ (s možností případného odkazu), přičemž musí dávat velký pozor, aby mu určitá zásadní fakta neunikla, případně je nedůvodně nenechal stranou zájmu, stejně jako aby nevěnoval pozornost tématům a událostem, jejichž význam je pro zkoumanou materii v lepším případě toliko marginální.

Vedle celkového popisu stranického systému ve zkoumaném období má práce potvrdit, nebo i vyvrátit následující teoretická očekávání. Nejprve bude nutno v podmínkách víceúrovňového kontextu, tedy jinými slovy ve specifickém kontextu tzv. druhořadých voleb, ověřit dvě komplementární teoretická očekávání, verifikovaná již během druhého stádia výzkumu, tedy že italský stranických systém funguje čistě na bipolární logice a že politický střed, respektive

10 jakýkoli politický subjekt vně dvou hlavních pólů, ztratil veškerou relevanci. Třetí – jediné originální – teoretické očekávání potom představuje tvrzení, odvozené z dynamiky událostí let 2005 – 2007, že v rámci dvou hlavních bloků dochází k zásadním integračním procesům, které mohou za splnění řady podmínek ve střednědobém horizontu vyústit v institucionální základ (a současně předpoklad) fungujícího bipartismu. Posledně uvedené tvrzení se přitom skládá z řady dílčích očekávání, presumujících podstatné snížení fragmentace stranického systému a dále posilující personalizaci stranickopolitické soutěže. Souhrnné teoretické očekávání by potom mohlo být formulována takto: Italský stranický systém se ve vymezeném období na všech zkoumaných úrovních vyznačuje čistě bipolárním uspořádáním, v němž na základě logiky stávajícího volebního systému a současně v důsledku integračních procesů uvnitř obou hlavních bloků dochází ke snižování fragmentace systému, přičemž takto definovaný systém může perspektivně vyústit v bipartismus.

Závěrem několik slov (vedle již řečeného) ke struktuře následujícího textu. V úvodních pasážích textu je nejprve třeba se věnovat teoretickému vymezení zkoumané materie, tedy ve výše naznačeném tranzitologickém smyslu definovat podmínky existence reálné tranzice sui generis, což v prvé řadě znamená na nejvyšší možné rovině generalizace diferencovat systémy první a druhé republiky. Identifikovány tak musí být – pro práci významné – charakteristické rysy prvorepublikového systému, jeho hlavní aktéři, dále hlavní aktéři událostí let 1991-93 a taktéž vlastnosti systému druhorepublikového, které mu měly být jeho „konstruktéry dány do vínku“. Poté bude popsán současný institucionální rámec (dimenze polity), v němž zkoumaný stranický systém existuje, následován samotnou analýzou výsledků všech parlamentních, regionálních a evropských voleb, jež proběhly mezi lety 1994 a 2008. Tato analýza bude zasazena do kontextu voličského chování (vycházejícího primárně z konceptu cleaveges), volební geografie či odlišnosti tzv. druhořadých voleb. Zvláštní pozornost potom bude věnována integračním procesům uvnitř středopravého i středolevého bloku. Závěrem bude rekonceptualizován pojem druhé republiky, respektive budou konfrontovány předpoklady druhorepublikového systému z poloviny devadesátých let s perspektivou stávajícího systému v roce 2008, kdy by měla být rovněž řešena otázka, zda v mezidobí druhou republiku nevystřídala republika třetí.

Na tomto místě je tak možno (lakonicky) konstatovat, že předmětem zájmu předkládané práce, reprezentující výsledky bádání v pomyslném třetím stupni, přestává být toliko stranický systém per se, neboť zkoumaný systém politických stran, přesněji řečeno jeho analýza, má posloužit i dílčím závěrům vztahujícím se k politickému systému, jenž prodělává určitou transformaci, jako celku.

11 2. Konceptualizace pojmu „druhá republika“ I. – perspektiva druhé poloviny devadesátých let

Předmětem výzkumu a analýzy, jejichž výsledky obsahuje následující text, je italský stranický systém ohraničený lety 1994 a 2008. Rok 2008, respektive dubnové parlamentní volby, představují nejaktuálnější časový bod, do kterého bylo možno výzkum (efektivně) provést, rok 1994 byl na druhé straně zvolen jakožto termín první aplikace o rok dříve zavedeného smíšeného volebního systému a – současně – jakožto datum, od nějž je italský politický systém označován jako „druhá republika“. Parlamentní volby v roce 1994 završují období turbulentních událostí počátku devadesátých let a představují tak klíčový mezník italské tranzice sui generis, který definitivně uzavírá více než pětačtyřicetileté období první republiky. Parlamentní volby v roce 1994 byly považovány za nový počátek, renesanci politického systému, jehož elity byly ve své většině v letech 1992 a 1993 zcela zdiskreditovány spolu se systémovými relevantními stranami, které reprezentovaly. Před parlamentními volbami v roce 1994 proto došlo – bez nadsázky řečeno – ke zhroucení stávajícího stranického systému a do volebního klání tak vstupovaly politické subjekty dosud antisystémové, respektive nedisponující v období první republiky koaličním potenciálem, politické strany vzniklé „na troskách“ dřívějších gigantů, případně politické entity prozatím irelevantní či zcela nové. Jak již řečeno, parlamentní volby konané v březnu 1994 měly potvrdit veřejností požadovaný odklon od praxe „první republiky“ a umožnit tím nástup republiky „druhé“. Nastupující politický systém, představovaný v prvním stádiu zcela novým systémem politických stran, byl přitom – více či méně explicitně – projektován jako kompletní (a pokud možno komplexní) negace (či antiteze) desetiletí kolabujícího, zdiskreditovaného a na začátku devadesátých let zhroutivšího se prvorepublikového systému. Aby bylo možno pochopit a docenit význam událostí a procesů probíhajících v rámci italského stranického systému během prvních let druhé republiky, a současně aby bylo možno tuto druhou republiku dostatečně zřetelně definovat a konceptualizovat, je nutno nejdříve – co možná nejstručněji, v podstatě pouze selektivně (a ve smyslu dané práce čistě utilitaristicky), bez jakýchkoli ambicí na vyčerpávající deskripci – charakterizovat systém prvorepublikový, neboť právě na vymezení se vůči předchozímu systému druhá republika – alespoň v rovině akademických debat – existenčně závisí. Ještě předtím se však budeme krátce věnovat převážně teoretickému vymezení přechodu mezi těmito dvěma systémy, tedy tranzitologické perspektivě distinkce prvorepublikového a druhorepublikového stranickopolitického systému.

2.1 Tranzice sui generis

Tranzice1, případně její český kvazi-ekvivalent „přechod“, představuje určitý proces, jenž by měl být – pokud možno – jasně ohraničen svým (aproximativně-exaktním) počátkem i koncem. Zmíněnou neopominutelnou podmínku vymezení tranzice musí přitom doplňovat definice (případně subsumpce) politického režimu, od kterého tranzice proběhla na straně jedné, stejně jako definice politického režimu, jenž se stal výslednicí ukončených tranzitivních procesů, na straně druhé.2 Termín tranzice má vyjadřovat určitý posun politického systému od typu A k typu B. Typ B přitom musí představovat odlišnou kvalitu v porovnání s typem A, případná zaměnitelnost obou typů z hlediska hlavních charakteristik by proto měla být z povahy věci vyloučena. V případě tranzice pracovně označené jako tranzice sui generis, tedy přechodu od demokratického režimu k demokratickému režimu nestejné kvality, se nicméně určité pochybnosti o reálnosti procesu tranzice mohou objevit. Daný typ přechodu totiž nereprezentuje posun od typu B k typu C, nýbrž k typu B´, přičemž – byť pouze z teoretického a čistě akademického hlediska – je třeba věnovat zvýšenou pozornost kritériím, které oba typy B odlišují, respektive se zabývat otázkou, jaké množství kritérií a jaká intenzita jejich odlišných výstupů ospravedlňuje vytvoření dvou subtypů demokratických režimů a tím pádem opodstatňuje samotnou existenci kategorie tranzice sui generis.

1 Během 90. let 20. století došlo v rámci množiny „demokratické režimy“ k několika případům institucionálních reforem (v prvé řadě reforem volebních systémů), které měly řešit problém nevyhovující efektivnosti daného politického systému a jež měly vyústit v určitou redefinici stávajícího demokratického režimu. V souvislosti s deskripcí těchto procesů začali někteří politologové používat zavedený pojem „tranzice“, často však bez náležitého odlišení od „klasické“ tranzice, týkající se původně nedemokratických režimů. Oba typy tranzic probíhají ale v nesrovnatelných kontextech a jejich označení vyvolává u čtenáře, respektive by mělo vyvolávat, bez dalšího odlišné konotace. Aby nedocházelo k stírání (případně naopak zamlžování) podstatných nuancí, měly by se – alespoň v úvodu – tyto dva typy tranzic sémanticky oddělit a pro přechody „od demokracie k demokracii“ by bylo záhodno uvažovat o tranzicii sui generis, případně používat zcela odlišující pojem jako „rekonstrukce“ politického systému (srov. Kunc 2000: 13, 38). 2 Z povahy věci se přitom předpokládá, že tranzitivní období je pouze obdobím přechodným, neukotveným, obdobím v němž existující režim ztělesňuje určitý mezistupeň mezi režimem, jenž se, v důsledku dosud bezprecedentního projevu intenzivní nespokojenosti s absencí jakékoli legitimity, definitivně zhroutil a režimem založeným sice na – alespoň v té době – legitimních základech, režimem, jenž nicméně představuje prozatím toliko přislíbený „model“, případně režim obdařený již sice formou, která však ještě nestačila získat potřebný obsah. Podmínku charakteru přechodného období – má-li mít tranzitologické zkoumání vůbec smysl – doplňuje implicitní požadavek, aby během tranzice došlo k přechodu od jednoho typu režimu k druhému, přičemž ovšem není zcela vyloučen ani případ návratu k pre-tranzitivnímu typu režimu (srov. Kopeček 2003: 134). Požadavek metodologické čistoty (nebo alespoň odůvodněnost zvoleného přístupu) proto velí, aby byly splněny obě podmínky uvedené výše – tedy aby se na konci tranzitivního období (které musí vykazovat bezpodmínečně a zamýšleně přechodný charakter) objevil nový politický režim, který představuje jistou negaci režimu předchozího.

13 Předně je nutno zdůraznit, že jakákoli změna kvality demokracie nemůže být sama o sobě dostatečnou podmínkou pro identifikaci změny povahy demokratického režimu. V opačném případě by většina zavedených demokracií prodělávala nekonečnou sérii drobných tranzic, jejichž četnost by z povahy věci vyloučila praktičnost jejich zkoumání a následné (obecnější) konceptualizace. Z toho důvodu je třeba v rámci zkoumání tranzice sui generis akceptovat pouze takové kvalifikované změny, které ztělesňují – alespoň potenciálně – zřetelný a, pro fungování politického systému jako celku, podstatný mezník. Přesněji řečeno, v případě přechodu od demokracie k demokracii by měla být bez výjimky dodržena podmínka nezaměnitelnosti, tedy že kvalifikovaná změna by měla zřetelně odlišovat systém A´ od reformovaného systému A. Požadavkem zřetelné distinkce mezi oběma systémy však výčet otázek vztahujících se k vymezení reálné tranzice sui generis nemůže být vyčerpán. Současně je třeba položit a zodpovědět otázku, zda pro popsané odlišení dostačuje změna toliko institucionální (teda změna bez dalšího čistě nominální), či zda se změna musí nutně projevit v souvislosti s každodenními politickými procesy. S využitím tzv. trojdimenzionálního pojetí politiky (srov. Fiala, Schubert 2000: 17-19) se proto musíme ptát, zda plně dostačuje kvalifikovaná změna v dimenzi polity, či zda tuto musí nutně následovat i kvalifikované změny v dimenzích politics a policy. Prizmatem italské tranzice sui generis můžeme identifikovat (minimálně) tři páry dichotomií subtypů spadajících do rámce demokratických režimů. Na prvním místě můžeme jmenovat Lijphartovo rozlišování většinových (konkurenčních) a konsociačních (konsensuálních demokracií). Druhé dělení představuje odlišnost parlamentních a prezidentských systému, respektive jejich subtypů. Třetí dvojici ideálních typů ztělesňují centralizované unitární státy na straně jedné a federace na druhé straně pomyslného kontinua.3 Uvedené dvojice nám potom umožňují – z (quasi)tranzitologické perspektivy rozlišit tři zkoumané oblasti: 1. přechod od konsensuálního k většinovému modelu demokracie, související s bipolarizací stranicko politické soutěže, 2. perspektivu posilování role předsedy vlády a možná „prezidencializace“ institucionálně (dimenze polity) čistě parlamentního systému, 3. otázka postupné federalizace Itálie. Každá tato dvojice vyžaduje samostatný přístup, neboť kvalifikovaná změna v rámci i jediné zkoumané pomyslné osy by sice mohla zavdávat příčinu k úvahám o možné tranzici, avšak míra

3 Z tohoto výčtu by mělo být patrno, že uvedené páry nepředstavují homogenní skupinu a že je proto třeba k nim přistupovat diferencovaně až individuálně. Zatímco poslední jmenovaná dvojice vzniká na základě kritéria vertikální dělby moci a z tranzitologického hlediska by svým charakterem změna provedená na této ose náležela do skupiny čistě institucionálních přechodů, v případě posunu na ose parlamentní – prezidentský systém by se taktéž jednalo o institucionální přechod, přesto již nestejného typu a to nejenom kvůli skutečnosti, že tentokrát dochází k redefinici horizontální dělby moci. Zcela jinou povahu má potom Lijphartova dvojice modelů demokracie, jejíž jednotlivé typy jsou sice nepochybně silně determinovány daným institucionálním rámcem, primárně se v jejich případě ovšem jedná o celkový efekt synergickýho působení celého konglomerátu vnitrosystémových faktorů, jež ovlivňují výslednou podobu praktikovaného demokratického uspořádání.

14 intenzity změny (jinak řečeno hodnota posunu na konkrétní ose) není v žádném případě přenosná v rámci jednotlivých os. Rozhodující totiž není „absolutní“ hodnota vzdálenosti mezi body před začátkem tranzice a po ní, ale potencialita systémového dopadu, tedy schopnost kvalifikované změny v rámci sledované osy vyvolat taktéž kvalifikovanou změnu v rámci politického systému jako celku. Lapidárně řečeno, malá změna na jedné z os může být „systémově“ výrazně významnější, než případný pohyb od jednoho pólu k druhému na ose jiné. Z hlediska tranzitologického je proto rozhodující, zda došlo ke kvalifikovanému posunu na hlavní – systémové ose; samotný kvalifikovaný posun na některé (nebo dokonce na každé) vedlejší ose nemusí pro identifikaci tranzice postačovat. Další problém se pojí ke skutečnosti, že italští politologové považují zkoumanou tranzici sui generis ve své většině za dosud neukončený proces (srov. Ceccanti a Vassallo 2004, Pasquino 2000, Calise 2006: 3). Budeme-li považovat období tranzice za interval mezi jedním a druhým politickým režimem (Dvořáková a Kunc 1994: 77), musíme v daném případě nutně narazit na problém, že tranzici chybí jeden z krajních intervalů, což značně oslabuje popisovaný teoretický koncept. Navíc si musíme uvědomit, že v průběhu tranzice neexistují trvale definovaná a všeobecně přijímaná pravidla hry (Dvořáková a Kunc 1994: 77), což ex definitio vylučuje perspektivu zkoumání ex ante, neboť v období neuzavřené tranzice nemůže být postaveno najisto, jakým směrem se budou příští politické kroky ubírat a tedy v co tranzice nakonec vyústí. Opuštění „klasické“ ex post perspektivy se proto jeví nanejvýš konceptuálně problematickým. Pracovně (a čistě schematicky) můžeme italskou tranzici sui generis rozdělit na tři etapy. První „revoluční“ etapa (přípravná fáze) se vyznačovala projevem „poptávky“ po změně a byla ukončena dubnovým referendem roku 1993. Druhá – etapa institucionální reformy (rozhodující fáze) – skončila schválením nového volebního systému pro obě komory parlamentu na závěr téhož roku, čímž byla de facto dokončena tranzice v rámci dimenze polity. Zásadní však zůstává otázka k jakému datu stanovit závěr třetí – etapy zavedení nových „pravidel hry“ do praxe (uvykací fáze). Jako první se sice nabízí datum prvních parlamentních voleb podle nového volebního systému. takový přístup by však v sobě skrýval nejedno úskalí. V prvé řadě se nabízí otázka, zda by tímto datem měly být parlamentní volby v roce 1994, nebo až parlamentní volby o dvanáct let později. Při řešení naznačených otázek musíme vycházet z předpokladu, že nejdůležitější aspekt přechodu k většinové demokracii představuje (relativně symetrická) bipolarizace stranického systému; že tedy nový volební systém, respektive nové volební systémy, ztělesňují toliko jeden z nutných předpokladů. Termín ukončení tranzice proto musíme posuzovat nikoli prizmatem aplikace nového volebního systému, nýbrž optikou přechodu stranického systému k bipolárním mechanismům. S akceptací takového pohledu musíme automaticky vyloučit termín parlamentních voleb v roce 1994. Stranický systém, vzešlý z těchto voleb, můžeme označit

15 maximálně za proto-bipolární, po brzkém pádu první druhorepublikové vlády nebylo navíc jisté, kam se bude politický systém dále ubírat. Parlamentní volby 1996 naproti tomu konsolidovaly rozdělení politických stran do dvou srovnatelně silných bloků, jejichž podoba (s dále popsanými modifikacemi) přetrvala až do roku 2008. Rok 1996 proto pod uvedeným úhlem pohledu splňuje podmínky pro termín ukončení závěrečné etapy tranzice; touto optikou by bylo možno konstatovat, že od roku 1996 proběhlo období konsolidace, které bylo ukončeno parlamentními volbami v roce 2001, případně mělo být definitivně potvrzeno parlamentními volbami na jaře roku 2006. Parlamentní volby v roce 2006, přesněji zavedení nového volebního systému na sklonku roku 2005, tak tranzitologickou perspektivou představují zjevný metodologický problém. Svým způsobem však pouze zdánlivý. Zavedení a aplikace nového volebního systému totiž sice představovalo podstatnou změnu v rámci dimenze polity, v dimenzi politics však v daném období k žádné podstatné změně nedošlo. Změnu v dimenzi polity je tak možno považovat toliko za reakci na (konsolidovanou) změnu, k níž během let 1994-2001 došlo v rovině dimenze politics, pročež zavedení a aplikaci nového volebního systému z roku 2005 můžeme vnímat i jako prostou harmonizaci obou uvedených dimenzí soudobé italské politiky. Tím se dostáváme ke klíčové otázce, respektive metodologickému problému. Vzhledem k asymetrickému (neparalelnímu) vývoji obou zkoumaných dimenzí, je otázkou, zda pro datum ukončení tranzice zvolit okamžik ukončení přechodu v dimenzi polity, v dimenzi politics, nebo případně upřednostnit parciální – ad hoc – přístup. Za nejlepší (přesněji řečeno nejméně špatný) by přitom mělo být upřednostnění dimenze politics. V případě – metodologicky čistější – akcentace dimenze polity by totiž došlo k falzifikaci teoretického předpokladu o uzavřenosti tranzice, což by byl ovšem závěr zcela odtržený od reality. Samostatný problém potom představuje nový volební systém z roku 2005, s jehož aplikací je spojena celá řada zcela nových tranzitologických problémů, počínaje znovu nastolenou otázkou uzavřenosti tranzice a konče teoretickým předpokladem o novém tranzitivním období (viz kapitola 5.3). Následující text z výše uvedených důvodů bude z tranzitologické perspektivy vycházet jednak z předpokladu, že pro závěr o tranzici sui generis nemusí stačit identifikace kvalifikované změny toliko na jedné ze zkoumaných os (bipolarizace, prezidencializace, federalizace), ale že by systém jako celek měl taktéž vykazovat zřetelnou kvalifikovanou změnu kvality, a jednak že ke stejnému závěru sice nepostačí identifikace kvalifikované změny pouze v dimenzi polity, že ale současně kvalifikovaná změna ve zbývajících dvou dimenzích může za stanovených podmínek závěr o tranzici sui generis sama o sobě opodstatňovat.

16 2.2 Hlavní rysy „první republiky“ (teze)

Dříve, než se dostaneme k identifikaci hlavních charakteristik stranického systému „první republiky“, je na místě uvést dvě zásadní determinanty, jež podobu prvorepublikového systému politických stran zásadně ovlivnily. První z nich byla s novou republikou téměř současně propuknuvší studená válka, během níž byla Itálie zařazena do mocenské sféry vlivu Spojených států a v zájmu udržení nastolené rovnováhy tak byla v Itálii nejen vyloučena možnost nastolení komunistického režimu, ale navíc byl a priori vyloučen koaliční potenciál italské komunistické strany, což se konsekventně odráželo ve fungování stranického i politického systému jako celku. Druhou, systémově přeci jen o řád méně významnou determinantou, byla tabuizaci pravicového stranictví 4 , jež souvisela s atmosférou poválečné konsolidace demokratického systému, nastoleného po přechodu od fašistického režimu po roce 1945. Hlavní systémové strany (křesťanští demokraté, socialisté, komunisté, republikáni a liberálové) ostatně představovaly hlavní politické aktéry úspěšné tranzice a svoji počáteční legitimitu odvozovaly v podstatné části ze svých antifašistických aktivit (srov. Strmiska 1995: 5-6, Ignazi 2002: V). Stranický systém determinovaný studenou válkou a antisystémovým charakterem pravice, můžeme potom charakterizovat jako polarizovaný pluralismus s dominantní středovou stranou, existující v podmínkách čistého poměrného volebního systému a tzv. zablokované demokracie, vyznačující se současně statičností a nestabilitou, systém označovaný souhrnně jako partitocrazia. Jednotlivým těmto charakteristikám je třeba věnovat alespoň minimální prostor v rámci následujících podkapitol.

2.2.1 Polarizovaný pluralismus

Jedním, ne-li hlavním, empirickým předobrazem Sartoriho konceptu polarizovaného pluralismu byl prvorepublikový stranický systém (respektive poválečný systém do poloviny sedmdesátých let). Subsumpce prvorepublikového systému mezi polarizované pluralismy, jež z povahy věci automaticky spadají mezi formát (resp. třídu)5 extrémního pluralismu, se proto nabízí sama od sebe; pouze pro připomenutí je proto možno uvést klíčová kritéria tohoto typu stranického systému. Polarizovaný pluralismus se mimo jiné vyznačuje tím, že: a) v systému operují relevantní antisystémové strany, b) existuje zde bilaterální opozice, c) prostor středu je obsazen jednou či

4 Jiří Kunc (2000: 91) mluví o „vysídlenosti pravice“. V legislativní oblasti se tato tabuizace odrazila již v textu ústavy z roku 1947 (zákaz fašistických stran) a posléze i v zákoně z roku 1951, který zakazoval jakoukoli propagaci fašismu (srov. Strmiska 1995: 48). 5 Český překlad stěžejní Sartoriho práci používá termín „třída“, zde se však přidržíme dříve používaného označení „formát“.

17 více relevantními stranami, d) relevantní strany jsou od sebe značně ideologicky vzdálené, e) centrifugální tendence stranicko-politické soutěže převažuje nad tendencemi centripetálními, f) přítomnost nezodpovědné opozice, jejíž charakter je důsledkem absence alternativních koalic a výskytu tzv. periferních obměn (periferního přesahování) vládních koalic, g) ideologie determinuje silně mentalitu občanů, kteří vnímají politiku dogmaticky a h) kompetitivní politika je nahrazována politikou licitace a stupňovaných slibů, které nereflektují realitu (srov. Sartori 2005a: 136-146, Strmiska 1997a: 215, Fiala, Strmiska 1998: 147, 149 – 150, Cotta, Della Porta, Morlino 2001: 250). Navzdory uvedené spojitosti mezi teoretickým konceptem polarizovaného pluralismus a empirického předobrazu v podobě „první republiky“ je třeba se pozastavit u některých znaků a jejich přiléhavost poněkud relativizovat. Nejednoznačný je v prvé řadě antisystémový charakter Italské Komunistické Strany6 (Partito Comunista Italiano, PCI7) a částečně i Italského Sociálního Hnutí (Movimento Sociale Italiano, MSI). Někteří autoři (Pizzorno či Cazzola) upozorňují, že PCI nebylo možno považovat za antisystémovou stranu, a to ani z pohledu její ideologie, tím méně z pohledu její praktické politiky. 8 Komunisté totiž (podle těchto autorů) nenaplnili kritérium antisystémovosti, neboť neútočili na republikánské zřízení (Cotta, Della Porta, Morlino 2001: 250). Antisystémový charakter MSI není sice vzhledem k neofašistickému charakteru tohoto hnutí natolik diskutabilní, nicméně i ono minimálně ve dvou obdobích podporovalo stávající vládu9 (srov. Strmiska 1995: 49, Ignazi 2002: 24, 43, 61). Zpochybňována byla taktéž odstředivost italského stranického systému10, když Farneti tvrdil, že nejpozději od 60. let je možno italskou politickou soutěž naopak charakterizovat jako centripetální pluralismus 11 , protože extrémní strany se tlakem systému postupně umírňovaly, přičemž za dovršení tohoto procesu v devadesátých letech je možno označit transformace PCI i MSI (Cotta, Della Porta, Morlino 2001: 250, 251). Zbývající Sartorim identifikované rysy polarizovaného pluralismu jsou současně charakteristickými rysy prvorepublikového stranického systému, kterým bude věnována pozornost v dalších podkapitolách.

6 V následujícím textu budou v rámci označení stran psána velká písmena po vzoru italských originálních názvů. 7 Italskou uzancí je psát ve zkratkách pouze počáteční písmeno zkratky velkým písmenem (tedy Pci), vzhledem k české zvyklosti budou nicméně v tomto textu používány zkratky klasickou formou místní provenience. 8Pro příkladnost je možno jmenovat nejvýraznější důkaz loajality PCI stávajícímu systému v sedmdesátých letech v době teroru Rudých brigád. 9 Zvláště v první polovině 70. let se MSI prezentovalo jako „strana pořádku“. 10 Sám Sartori připouštěl modifikaci centrifugálního trendu v případě Itálii (alespoň v období 1948 – 1975), neboť poukázal na to, že italská stranicko-politická soustava vykazuje malý, i když trvalý centrifugální trend, a to při nízké míře voličské fluktuace (Fiala, Strmiska 1998: 161). 11 Toto je ovšem v rozporu s tvrzením Piera Ignaziho (2002: 39), že po rozkolu v Italské Socialistické Straně v srpnu 1969 se „znovu posílila stranická fragmentace, která zaručila prostor pro malé strany a zahájila proces centrifugální soutěže, která upřednostňovala radikálnější pozice.“ V souvislosti s počátkem 70. let hovoří Ignazi (2002: 45) dokonce o „akcentované polarizaci“ systému.

2.2.2 Dominance Křesťanská demokracie

Ze všech prvorepublikových voleb vychází Křesťanská Demokracie (Democrazia Cristiana, DC) vítězně a její představitelé jsou přítomni ve všech vládních kabinetech (až do začátku 80. let je navíc premiérem vždy křesťanský demokrat, srov. Verzichelli, Cotta 2003: 454-455). Pozice Křesťanské Demokracie naplňovala definici dominantní strany podle Klause von Beymeho12, přestože sám von Beyme hovořil v případě DC raději o „hegemonní straně v systému polarizovaného pluralismu“ (srov. Fiala, Strmiska 1998: 224-225). Ať už se jednalo o stranu dominantní či hegemonní, role Křesťanské Demokracie byla každopádně natolik výlučná, že je možno – s přijatelnou mírou zjednodušení - označit ji za „stranu-režim“ (Strmiska 1995: 23, srov. Ignazi 2002: 8 – partito dello stato) a Itálii „první republiky“ za „Křesťanskodemokratický stát“ (Donovan 2003: 96). Nabízí se otázka, čemu vděčila Křesťanská Demokracie za toto bezprecedentní postavení, respektive o co opírala svou tak širokou podporu napříč italským elektorátem. Na prvním místě je nutno uvést její antikomunistickou identitu, jež postupem času představovala základní legitimační bázi Křesťanské Demokracie a odůvodnění jejích volebních výsledků (srov. Ignazi 2002: 69), která se však stala současně latentní příčinou, respektive jednou z příčin, jejího pozdějšího úpadku. Ze ztělesňování role „hráze proti komunismu“13 dokázala Křesťanská Demokracie sice těžit více než 40 let, k jistotě udržení exkluzivní pozice potřebovala ale ještě něco navíc. Její tradiční závislost na podpoře katolické církve a kolaterálních katolických zájmových skupin začala být za Fanfaniho předsednictví během druhé poloviny 50. let považována za slabinu bránící dalšímu rozvoji strany. Křesťanská Demokracie se nehodlala nadále spokojit toliko s pozicí strany katolíků, ale měla v úmyslu aspirovat na pozici strany ztělesňující stávající politický systém jako celek, respektive vládnoucí režim (Ignazi 2002: 8, srov. ITANES 2001: 81). Dosud aplikovaný osobní klientelismus, praktikovaný čelnými křesťanskodemokratickými politiky, měl být proto do budoucna nahrazen klientelismem státním (tedy fakticky „stranickým klientelismem DC“). 14

12 Přesto není možno souhlasit s Miroslavem Novákem (1997: 142), který tvrdí, že ve třech volbách po sobě (1948, 1953 a 1958) měla DC většinu parlamentních křesel. Absolutní většinou mandátů disponovala DC pouze po volbách 1948. 13 Křesťanská Demokracie této identity využívala při všech možných příležitostech. Slogan DC ve volbách 1972 například zněl: „Ne komunismu, ne fašismu: kupředu středem s DC“ (Ignazi 2002: 43). 14 La Palombara rozlišoval vztahy klientely a parentely. Přitom zdůrazňoval, že „vztah klientely je ustaven a prosperuje, protože obě strany vztahu z něj mohou získávat a získávají určité nesporné výhody.“ Termín parentela potom používá La Palombara v souvislosti s konkrétní politickou stranou – DC: „Parentela vyjadřuje relativně důvěrné a integrální vazby mezi jistými asociačními zájmovými skupinami na jedné straně a politicky dominantní DC na straně druhé.“ Vztahy klientské jsou dlouhodobé a institucionalizované, naopak vztah parentely je více založen na osobních vazbách (Lylová 2002: 37, 38). Toto konkretizuje Pasquino (1999: 269): Vztahy klientely se

19 Naznačený „volebně-klienterální“ mechanismus byl nejprve praktikován v oblastech jižní Itálie (Mezzogiorno), ale následkem upadající katolické sebeidentifikace voličů v severní Itálii byl posléze aplikován i v severních částech země (Ignazi 2002: 9). Postupující sekularizaci a s ní upadající podporu ze strany katolíků se Křesťanská Demokracie snažila řešit stále intenzivnějším státním klientelismem, kterým se presentovala jako „strana-stát-dárce“. Křesťanští demokraté přitom zvyšovali kontrolu veřejného sektoru i podnikatelské sféry praxí tzv. sektorové mikro- legislativy, tedy legislativním procesem, ve kterém se odměňovaly požadavky zájmových skupin přímo navázaných na nejsilnější politickou stranu (Ignazi 2002: 34). Popsaný mechanismus státního klientelismu je založen na kontrole nejrůznějších zájmových skupin15 tedy kontrole oblasti, která je souhrnně označována jako tzv. sottogoverno.16 Kontrola klíčové části sottogoverna, praktikovaná na základě klientských vztahů, se tak na dlouhá léta stala podstatným rezervoárem politické moci Křesťanské Demokracie. Během sedmdesátých let minulého století začala nicméně moc Křesťanské Demokracie pozvolna erodovat. Křesťanští demokraté jednak ztráceli pokračující sekularizací voliče oddané křesťanským idejím, což se symbolicky projevilo zvláště v rámci dvou zásadních referend – nejprve o rozvodech a poté o potratech (srov. Ignazi 2002: 49, 57, 88, Donovan 2003: 103). Hrozbu navíc pro Křesťanskou Demokracii představovala postupná ztráta exkluzivity, jak ve ztělesňování role „hráze proti komunismu“, tak v kontrole sottogoverna. V obou případech se jí snažila konkurovat, či přesněji řečeno z těchto zdrojů také alespoň částečně těžit, Italská Socialistická Strana (Partito Socialista Italiano, PSI), která pozvolna pod vedením Bettina Craxiho dokázala využívat klientelistický potenciál sottogoverna daleko efektivněji, než do té doby křesťanští demokraté (srov. Ignazi 2002: 119). Do devadesátých let vstupovala Křesťanská Demokracie přesto s velkými nadějemi, opodstatněnými nárůstem členské základny, na povrch však právě v této době začaly pronikat dlouhá léta neřešené problémy. Vnitrostranické pokusy o podstatnou reformu Křesťanské Demokracie narážely během osmdesátých let na odpor stranických špiček, a osobnosti, jež se ve prospěch reforem neúspěšně angažovaly, většinou řady křesťanských demokratů opustily (z nejznámějších Leoluca Orlando a Mario Segni). Jeden ze zastánců reforem Mino Martinazzoli se sice v roce 1991 stal předsedou Křesťanské Demokracie, na záchranu výlučné pozice tohoto subjektu v italském stranickém systému však bylo již příliš pozdě (srov. Ignazi: 121, 126, 135, Strmiska 1995: 26, Strmiska 1997b: 107). utvářejí mezi byrokracií nějakého ministerstva a jejich zájmových skupin. Vztahy parentely se naopak utvářejí mezi ministerskými úředníky a jejich konkrétním ministrem. 15 Tvz. kolonizace zájmových skupin a collateralismo politico (Lylová 2002: 38, 51). 16 Do češtiny někdy překládáno jako „paralelní vláda“ (Lylová 2002: 24) či „nižší vládní moc“ (Strmiska 1995: 11). Tento termín je nicméně používán např. i v anglicky psaných textech v originální podobě. Sottogoverno představuje veškeré oblasti mimo centrální sféru, spadají sem například i pozice v rámci zdravotnických, kulturních a školských zařízení.

2.2.3 Nedokonalý bipartismus a zablokovaná demokracie

Již v roce 1966 vydal Giorgio Galli publikaci s názvem Il bipartitismo imperfetto, v níž popsal italský stranický systém jako nedokonalý systém dvou stran (srov. Galli 2004: 78-99, Ignazi 2002: 69, 85, Scoppola 1997: 231, Magone 1998: 223, Strmiska 1995: 10, ITANES 2001: 29). Galli vycházel z (prostého) faktu, že součet hlasů pro dvě nejsilnější strany (DC a PCI) se pohyboval ve sledovaném období v rozmezí 70 – 80% a prizmatem tohoto jediného kritéria se zařazení stranické soustavy mezi bipartismy bez dalšího samo nabízelo; adjektivum nedokonalý však eufemisticky nejen označení bipartismus relativizovalo, nýbrž jej učinilo prakticky irelevantním. Nedokonalost ovšem – jak by se mohlo letmým pohledem na volební výsledky zdát – nespočívala v existenci desítky dalších relevantních stran – které by za určitých okolností nemusely logiku dvoustranického systému ohrožovat – ale v množině neblahých symptomů, podmíněných jedinou společnou determinantou, jejíž veškeré zhoubné konsekvence se posléze zrcadlily v souhrnném termínu zablokovaná demokracie. Zablokovaná demokracie představuje nicméně pojem mnohem širší než nedokonalý bipartismus, a proto není možno tato dvě označení zaměňovat. Zatímco nedokonalý bipartismus akcentuje příčinu – tedy nulový koaliční potenciál druhé nejsilnější strany, který má za následek nemožnost vládní alternace – zablokovaná demokracie popisuje hlavně ony negativní konsekvence, z nichž vyloučení reálné změny vlády ztělesňuje toliko určitý primární následek, který s sebou nese celou řadu dalších – svou povahou odvozených – degenerativních symptomů politického systému jako celku. Jinak řečeno, nedokonalý bipartismus se zaměřuje pouze na primární následek, zablokovaná demokracie k tomu přidává i následky sekundární, které jsou existencí primárního následku – nemožností vládní alternace – výlučně „geneticky“ podmíněny. V empirické rovině je nutno za jedinou společnou determinantu považovat nepsanou conventio ad excludendum, která vylučovala Komunistickou Stranu Itálie17 (v podstatě i s jejím souhlasem) z možnosti (aktivně)18 se účastnit na vládě (srov. Scoppola 1997: 231, Bělohradský

17 Toto vyloučení se týkala i MSI a vztahovalo se nejen na exekutivu, ale i na sottogoverno (Pasquino 1999: 257). 18 K částečnému překonání zablokované demokracie mohlo dojít v 70. letech - v době kdy byla Itálie sužována terorem Rudých brigád a kdy předseda PCI Enrico Berlinguer připravil projekt tzv. historického kompromisu (compromesso storico), po němž došlo ke zmenšení ideologické vzdálenosti mezi PCI a DC, PSI (Fiala, Strmiska 1998: 164). Z událostí v Chile vyvodil Berlinguer, že PCI nemůže na politickém trhu soutěžit s DC s cílem vystřídat ji ve výkonu moci, protože USA by tuto změnu nepřipustily a vyvolaly by pravděpodobně vojenský převrat. Může ale s ní udělat „historický kompromis“, jehož jádrem bude definitivní přijetí parlamentní demokracie a emancipace od sovětského vlivu, výměnou za velké sociální reformy. PCI pomáhala účinně terorismus porazit, tím získala důvěru svých partnerů v systému, a tak se italská politika definitivně proměňuje v „democrazia consociativa“ (tedy jakousi obdobu Lijphartovy konsociační, konsensuální, konkordantní demokracie). V této době se conventio ad excludendum mění na faktické conventio ad includendum, protože se vládnoucí strany dělí s největší opoziční stranou o výhody kontroly sottogoverna (srov. Bělohradský 1999: 49, Ignazi 2002: 46, 47). Takto popsaná změna byla ovšem faktická, formálně totiž pokračovala „zablokovaná demokracie“ včetně všech jejích negativních

21 1999: 49). Ostrakizováno bylo navíc i postfašistické Italské Sociální Hnutí, takže nepoužitelnost 30-40% hlasů (resp. mandátů) umocňovala význam a nepostradatelnost samotné Křesťanské Demokracie. Zablokovaný systém neumožňoval vytvoření věrohodné demokratické alternativy vůči vládě křesťanských demokratů a jejich malých koaličních partnerů 19 a zajišťoval tak Křesťanské Demokracii „exkluzivní vládní definitivu“20 (srov. Strmiska 1995: 8, Sommer 2002: 115).

2.2.4 Poměrný volební systém, nestabilita vlád a „partitocrazia“

Za hlavní prapříčinu veškerých negativních jevů, spojovaných (přímo či nepřímo) s politickou praxí „první republiky“, byl na začátku devadesátých let (téměř konsensuálně) označen de facto čistý poměrný volební systém, jenž umožňoval parlamentní zastoupení i zcela marginálním (a za jiných okolností irelevantním) politickým entitám. Popisu tohoto volebního systému se nicméně na tomto místě věnovat nebudeme, neboť problematice volebních systémů bude dán výrazně větší prostor dále (viz kapitola 3.1.1), a budeme se přímo zabývat v názvu této podkapitoly uvedenými průvodními jevy, tedy nestabilitou prvorepublikových vlád a fenoménu označovaném jako partitocrazia. Během „první republiky“ se vystřídalo celkem 40 vlád, z nichž nejdelší vládla 3 roky (Craxiho kabinet vládnoucí v letech 1983-6 je možno považovat za „výjimku potvrzující pravidlo“) a nejkratší rovných 9 dní (srov. Verzichelli, Cotta 2003: 454-455). Všeobecně známá chronická nestabilita italských vlád na první pohled ostře kontrastuje nejen s faktem, že většina těchto vlád byla konstruována na principu velké koalice21, ale i se skutečností, že tyto kabinety vznikaly v podmínkách tzv. zablokované demokracie, kdy spektrum možných partnerů bylo značně omezené. Z letmého pohledu na stranické složení italských vlád v tomto období je navíc

důsledků (ústících v znechucení voličů). Tyto rysy ostatně velmi přiléhavě popisuje Václav Bělohradský (1999: 49): „Zablokovaná proporční demokracie má mnoho systémových důsledků, prvním z nich je ´collusione místo competizione´ tedy strategické spolčování místo soutěže na politickém trhu, jejímž výsledkem je nezodpovědnost a beztrestnost politické třídy. Collusione souvisí s tím, že polarizovaný pluralismus funguje jen díky tomu, že střed byl pevně obsazen DC, která nekonkuruje ostatním stranám, ale snaží se posílit své středové postavení spolčováním se s ostatními stranami, později i se stranou komunistickou. V systému není žádná opozice a funguje neefektivně, protože bez kontroly.“ 19 Křesťanská Demokracie, prezentující se jako „strana-stát-dárce“ nechala postupem času na houstnoucí síti klientelistických vazeb participovat i zbývající relevantní strany s koaličním potenciálem. Řada z těchto stran by přitom za normálních okolností hrála v systému pouze marginální roli; v kontextu zablokované demokracie ale těžily tyto strany ze své nepostradatelnosti mimo jiné i vzrůstajícími nároky na podíly ze zdrojů sottogoverna (srov. Ignazi 2002: 19, Magone 1998: 224). Socialistická strana si časem dokonce zajistila takovou pozici, že Ignazi (1994: 94) označuje systém 80. let za diarchii. 20 Optikou této skutečnosti je proto degradováno, ne-li de facto zpochybněno, naplnění jednoho ze základních kritérií demokracie, a sice vláda na čas. 21 Alcide De Gasperim založená tradice velkých koalicí ve smyslu surplus majority coalition, oversized kabine či oversizing government (srov. Laver, Schofield 1992: 81, Blondel, Cotta 2000: 121, Říchová 2000: 133).

22 jasně patrno, že po pádu vlády většinou následovala exekutiva ve stejném stranickém složení (zvláště v období tzv. pentapartita a posléze quadripartita). Proč tedy nastal pád předchozí vlády, když nedošlo ke změně koaličních partnerů? Většinovou příčinu pádů italských poválečných vlád představoval vnitrostranický boj v rámci nejsilnější vládní strany – Křesťanské Demokracie. Důvod zhroucení většiny koaličních vlád je proto třeba hledat primárně ve změně poměru sil mezi jednotlivými frakcemi (correnti) Křesťanské Demokracie, a nikoli ve vnitrokoaličních sporech (srov. Pasquino 1999: 263, Kunc 2000: 102). Druhou možnou příčinou byla ztráta určité skupiny koaličních zákonodárců, jež opouštěly řady dosavadních poslaneckých (respektive senátorských) klubů a přecházely do klubů jiných, případně vytvářely kluby zcela nové. Proces „přebíhání poslanců“ (ribaltone) má v Itálii ostatně dlouhou tradici sahající do druhé poloviny devatenáctého století a v širším kontextu je označován termínem trasformismo (viz Sabbatucci 2003: 21). Vedle existence jednotlivých frakcí operujících v podmínkách trasformisma je třeba mít na paměti i skutečnost, že ke všem důležitým politickým rozhodnutím se v období „první republiky“ dospělo zásadně vně obou parlamentních komor a že všechny vládní krize tak měly čistě mimoparlamentní charakter (Pasquino 1999: 263). Praktický význam parlamentu byl postupně umenšován a podstatná rozhodnutí se udála zásadně ve stranických sekretariátech po vnitrostranických „měření sil“ příslušných frakcí. Určující a „omnipresentní“ roli hrály v politickém systému politické strany (a straničky), pročež začal být systém jako celek označován termínem partitocrazia, tedy vláda (respektive režim) stran 22 . Tento termín dokonale charakterizuje hlavně období od poloviny sedmdesátých let, kdy je veškeré dění ve společnosti nějakým způsobem propojeno s výše zmíněnou sítí klientelistických relevantních stran. Amoretti (2002: 133) proto hovoří v souvislosti se stranami, které ztělesňovaly partitokracii o tzv. insider parties. 23 Vůči partitokracii se začal v 80. letech vytvářet odpor Italů, který se projevil postupným ústupem „nedokonalého bipartismu“ (Ignazi 2002: 90) 24 a současně – symptomaticky – úspěchem tzv. ligistického hnutí v severní Itálii, které je nutno považovat (spíše než za lokální protest) za protest proti „režimu stran“ (srov. Ignaziho 2002: 133).

2.2.5 Hlavní rysy „první republiky“ (teze) – shrnutí

Na počátku devadesátých let bylo možno italský poválečný stranický a politický systém stručně charakterizovat následovně. Poměrný volební systém aplikovaný při volbách do obou komor Parlamentu sice produkoval velmi reprezentativní, tím pádem však současně značně

22 Nutno chápat skutečně jako vládu stran – tedy v plurálu, přestože „partito“ je singulár. 23 Naproti tomu strany, jež těchto sítí účastny nebylo, je možno označit za outsider parties. 24 Ignazi píše: „Občanská společnost začala vyjadřovat určitou „alergii“ vůči velkým stranám a jejich všude pronikající přítomnosti.“

23 fragmentovaný stranický systém (v němž operovalo minimálně sedm 25 relevantních stran). Fragmentace však nepředstavovala jedinou – a dokonce ani ne hlavní – slabinu prvorepublikového politického systému. Klíčový problém ztělesňovala permanentní (infinitní) zablokovanost systému, jenž v důsledku praktické neodpovědnosti vlády (ve smyslu principu accountabilty) vykazoval minimální akceschopnost (efficiency) a účinnost (effectiveness). Velmi problematická tím pádem byla tzv. governabilita, tedy schopnost politické elity efektivně naplňovat vládní politiku. V posledních měsících své existence byla „první republika“ všeobecně vnímána jako neefektivní, zkorumpovaný systém všudypřítomných klientelistických politických stran, v němž nemá občan reálnou šanci ovlivnit v parlamentních volbách složení budoucí vlády, neboť zablokovaný systém zcela vylučuje jakoukoli faktickou obměnu vládních stran, tím méně potom plnou (reálnou) alternaci pravice a levice.

2.2.6 Zhrocení první republiky. Události let 1991 - 1993

Itálie vstoupila do posledního desetiletí dvacátého století za situace, kdy Křesťanská Demokracie po „pádu Berlínské zdi“ ztratila v důsledku transformace PCI na Demokratickou Stranu Levice (Partito Democratico della Sinistra, PDS) podstatnou část své systémové legitimity26, a kdy eskalace nespokojenosti voličů s partitokracií a konsekvence zhoubných rysů systému, akcentovaných přetrvávající neochotou politické elity na ně jakýmkoli způsobem reagovat, pronikaly do všech segmentů společnosti, která pouze vyčkávala na rozhodný impuls pro artikulaci svého postoje. Navzdory očekávání však se prostředkem artikulace nestaly parlamentní volby v roce 1992, byť již v jejich výsledcích možnost zásadní změny preferencí veřejnosti svým způsobem naznačena byla (srov. Strmiska 2002: 388-390). Období posledních let „první republiky“ popsal Massimo Salvadori (2001: 111) velmi přiléhavě: „od zablokovaného systému k zablokování systému“. Zablokovaný systém fungující na principu nemožnosti mocenské alternace, se přitom paradoxně zablokoval ve chvíli, kdy byly odstraněny hlavní příčiny jeho původního zablokování. Transformace antisystémové PCI ve stranu „sociálně demokratického typu“ dávala naději na budoucí střídání vlád, které by definitivně ukončilo conventio ad excludendo. Klíčová změna, primárně ovlivněná exogenními faktory, byla ale záhy „neutralizována“ dvojicí endogenních faktorů27, vycházejících ze stejného podhoubí, které představovala zmíněná vzrůstající nespokojenost stále širší části občanské společnosti (srov. Cotta 2002: 23). Finální zablokování prvorepublikového systému tak nastalo

25 Strany petnapartita plus PCI a MSI. 26 Podle Wellhofera (2001: 3) ztrácela DC dokonce raison d´être. 27 V této souvislosti jsou termíny endogenní a exogenní myšleny v kontextu geografického určení v/mimo Itálii.

24 z důvodů čistě vnitrostátních. Přesto nesmíme podceňovat význam změněné mezinárodní konstelace, kterážto pád partitokracie minimálně nepřímo podmiňovala. Útok na „režim stran“ byl veden na dvou pomyslných frontách, na nichž probíhaly téměř paralelně samostatné „operace“, které měly stávající politický systém zcela paralyzovat. Chronologicky první z nich se označuje jako reformní hnutí, prosazující své cíle prostřednictvím institutu referenda 28 , doplněné později procesem pod známým (a odbornou literaturou používaným) termínem revoluce soudců (srov. Salvadori 2001: 124), jež zasáhla partitokracii, a tím i celý politický systém, v jejích základech. Reformní hnutí připravilo na rok 1991 tři referenda, z nichž italský ústavní soud – pod silnými politickými tlaky29 – povolil jediné, týkající se odstranění tzv. preferenza multipla30, na základě kterého by volič disponoval nadále pouze jediným preferenčním hlasem (Kunc 2000: 108, Bělohradský 1999: 53, Katz 2003: 97). Úspěšný výsledek referenda (dvoutřetinová účast, 95% hlasů pro změnu) měl silný – byť zatím pouze symbolický – systémový dopad.31 Nejdůležitější referendum se nicméně uskutečnilo až v dubnu 1993. Toto referendum se týkalo dvou klíčových otázek – reformy volebního systému pro Senát a financování politických stran státem. Zatímco reforma volebního systému získala nečekanou podporu 83% hlasujících, pro zrušení státního financování politických stran se vyslovilo drtivých 90% italských voličů (srov. Katz 2003: 96). Výsledek dubnového referenda je proto možno považovat za ukončení první fáze tranzice sui generis. Spontánně komplementární doplněk reformního hnutí představovala potom tzv. akce Čisté ruce (Mani pulite), vedená justičními orgány, jež vyvrcholila během roku 1993.32 Mani pulite

28 Ironií dějin stál na pomyslném počátku reformního hnutí Bettino Craxi, když po svém nástupu do premiérského křesla hovořil o „velké reformě“, jejímž klíčovým aspektem se mělo stát větší využívání referend (Kunc 2000: 106, 107). V ústavě zakotvený, derogačně koncipovaný, institut referenda se začal v praxi používat od roku 1970. Využít k realizaci dílčích kroků institucionální reformy se jej rozhodla skupina politiků, právníků a politologů, jejímž nejviditelnějším členem se stal křesťanskodemokratický politik (a syn někdejšího prezidenta) Mario Segni. 29 Toto tvrzení sice odporuje základním principům (nejen ústavního) soudnictví, přesto jej není možno považovat pouze za žurnalistickou percepci daných událostí. 30 Italský volič disponoval do referenda 1991 pěti preferenčními hlasy. Tento zdánlivě demokratický mechanismu byl ale často zneužíván stranickými frakcemi při vzájemném vnitrostranickém boji, a to hlavně v jižní Itálii. Konané referendum mělo proto tento negativní jev omezit (Ignazi 2002: 133). 31 Hlavním poraženým se stal předák PSI Craxi. Jeho nešťastné prohlášení k voličům, které před referendem vyzval, aby šli raději k moři než k urnám, z něj učinilo „nepřítele číslo jedna“ reformních snah (Ignazi 2002: 134, srov. Pasquino 1999: 277). Ignazi zdůrazňuje, že „neposlušnost“ voličů při referendech se sice od „rozvodového“ referenda v roce 1974 stala prakticky konstantou italské politiky, přesto bylo třeba přikládat výsledku referenda z 9. června 1991 značnou váhu, protože se odehrálo ve změněném celospolečenském kontextu. V době konání referenda totiž téměř 55% Italů považovalo korupci a úplatky za nejpalčivější politický problém. Důvěra v politické strany navíc stále klesala (Ignazi 2002: 134). Hlavní význam tohoto referenda spočíval v symbolické rovině, kdy voliči při realizaci institutu přímé demokracie poslali svým hlasováním - do té doby nezpochybnitelnému - Craximu důrazné varování. Ignazi (2002: 136) dokonce přirovnává výsledek referenda z roku 1991 k facce PSI a k výroku: „král je nahý“. 32 Vše začalo 17. února 1992 běžným zatčením ředitele milánského domova důchodců. Obviněný Mario Chiesa byl přistižen při braní „běžného“ úplatku, nicméně vyšetřování postupně odhalilo tajné švýcarské konto PSI. Klíčový

25 pronikly do struktur všech stávajících relevantních stran (s výjimkou MSI). Pro komplex akcí33odhalování širokých úplatkářských sítí se posléze vžilo označení Tangentopoli.34 Na konci roku 1993, tedy v době, když se již projevilo působení reformního hnutí i revoluce soudců, byly všechny strany bývalého pentapartita kompletně zdiskreditovány a v čele exekutivy stanula úřednická vláda vedená bývalým guvernérem národní banky Carlem Azegliem Ciampim. Opce technického kabinetu byla zvolena následkem demisi „přechodové“ vlády socialisty Giulia Amata (srov. Kunc 2000: 109), jež byla ustanovena bezprostředně po výsledcích dubnového referendu. Po dlouhých debatách byl potom schválen nový (smíšený) volební systém pro obě komory parlamentu (viz kapitola 3.1.1). Zmínit musíme i skutečnost, že v tzv. administrativních volbách35 konaných během roku 1993 zaznamenaly výrazný úspěch právě ty politické strany, které se během „první republiky“ nezdiskreditovaly – tedy Italské Sociální Hnutí, nástupce komunistické strany (PDS) a Liga Severu (srov. Ignazi 2002: 159, 165). Zhroucení politického systému „první republiky“ je možno vnímat jako důsledek dvou paralelních procesů pocházejících i z nitra stávajícího establishmentu. Proto je na místě položit si otázku, proč došlo k pádu režimu právě až na začátku devadesátých let, když prvorepublikový systém přestál bez úhony například i protestní bouře sociálního hnutí let 1968/69 (Ignazi 2002: 32). Nejčastěji jsou uváděny dva faktory36, které umožnily, že agregovaná nespokojenost byla tentokrát natolik efektivně využita, že posléze vedla k pádu celého stranického systému. Prvním z nich je již zmíněná minimalizace „komunistického nebezpečí“. Za druhý – čistě symbolický – můžeme potom označit zavraždění soudce Giovanniho Falcona mafií, které zřejmě představovalo pomyslným spouštěcím mechanismem zahájení revoluce soudců (Ignazi 2002: 144, Cento Bull, Gilbert 2001: 29). Starý systém se zhroutil, přičemž první etapa tranzitivního období měla být definitivně ukončena parlamentními volbami v březnu 1994. Již na konci roku 1993 však bylo zřejmé, že politickou scénu může výrazně ovlivnit vstup nového hráče, neboť jako následek volebních

svědek přitom uvedl čísla kont obhospodařovaných Craxim a jeho zástupcem Claudiem Martellim (srov. Ignazi 2002: 142, Katz 2003: 98). 33Prvním spektakulárním úderem justice politickému establishmentu bylo soudní předvolání Craxiho a Martelliho 15. prosince 1992 (Ignazi 2002: 155). Celková bilance akce, která je personifikována jménem milánského soudce Antonia Di Pietra, čítá přibližně 900 vyšetřovaných předních politiků, z nichž téměř dvě třetiny byly obviněny z braní úplatků či spojení s mafií (Kunc 2000: 109). Jako zajímavost je možno uvést, že skutkovou podstatou trestného činu těchto obviněných se nestala defraudace veřejného majetku, nýbrž porušení zákona z roku 1974 o financování politických stran (Kašpar 1993a). A ještě trocha symboliky: triumvirát Forlani – Craxi - Andreotti, který - jak se zdálo - ještě na počátku roku 1992 držel pevně v rukou osud země, byl kompletně předvolán během roku 1993 před soud (Salvadori 2001: 129). 34 Tangente je něco jako úplatek či „všimné“. Toto označení bylo potom přiléhavě překládáno: česky Úplatkov, anglicky Bribeville. 35 Administrativní volby je souhrnné označení pro volby komunální a volby do volených orgánů provincií. 36 Marcello Pera (2002: 6) hovoří o dvou klíčových faktorech: „faktor K“ – jako komunismus a „faktor M“ – jako Maastrichtská smlouva.

26 úspěchů PDS v administrativních volbách37 – alespoň dle vlastního odůvodnění – se veleúspěšný podnikatel Silvio Berlusconi rozhodl založit nový politický subjekt, jenž by úspěšně čelil potencialitě vítězství levice (srov. Poli 2001: 27-29, Ignazi 2002: 169).

2.3 Hlavní rysy druhé republiky (antiteze) I. – předpoklady

Od zavedení nového volebního systému v roce 1993 si jeho tvůrci, široká i odborná veřejnost slibovali, že odstraní neduhy spojené s dosavadní praxí aplikace (čistého) poměrného volebního systému. V prvé řadě se tak měla podstatným způsobem snížit pověstná vysoká fragmentace stranického systému, jinými slovy měly být (pokud možno zcela) ze systému eliminovány veškeré menší parlamentní strany (vyjádřeno řečí zákona parlamentní zastoupení měly získat pouze subjekty s celostátní volební podporou přesahující 4% odevzdaných platných hlasů), případně měla být zásadním způsobem umenšena jejich dosud neproporcionálně významná role nepostradatelných koaličních partnerů. Následkem toho mělo potom dojít i k vymícení všudypřítomných klientelistických sítí. Stejně tak se očekávalo, že smíšený volební systém (díky své tzv. většinové komponentě, viz kapitola 3.1.1.1) bude favorizovat dva nejsilnější politické subjekty ze dvou protilehlých politických táborů, v důsledku čehož by výsledky voleb mohly umožnit sestavování většinových koaličních vlád s minimem členů (ve smyslu minimální vítězné koalice), přičemž by mohlo docházet ke střídání levicových a pravicových vlád, v ideálním případě v podobě tzv. plné alternace, kdy by se u vlády střídaly pouze dvě velké strany, případně společně se svými víceméně konstantními koaličními partnery.38

37 Tyto volby můžeme považovat za „průzkum veřejného mínění“ prováděný na reprezentativním vzorku zhruba 11 milionů voličů, pročež jejich výsledek mohl hodně napovědět o výsledku následujících parlamentních voleb. 38 Prioritou nového volebního systému se stalo nastolení bipolarismu. Úspěch v této oblasti měl umožnit realizaci zbývajících požadavků. Před jeho schválením se zastánci britského modelu jednokolových voleb v jednomandátových obvodech odvolávali na tzv. Duvergerův zákon, který říká, že „jednokolové většinové volební systémy směřují k dualismu stran“ („le scrutin majoritaire à un seul tour tend au dualisme des partis“; Duverger 1981: 306, srov. Sartori 2001a: 40, Fisichella 2003: 258). Možná současně odkazovali na fakt, že již v roce 1951 Maurice Duverger upozorňoval, že zavedení většinového volebního systému by v Itálii vedlo (podle německého vzoru) k bipartismu (Novák 1997: 100). Na začátku 90. let se ale Itálie nacházela již v odlišné situaci. V situaci, na kterou se dokonale hodí tvrzení Miroslava Nováka (1997: 100, 101): „Brutální zavedení většinového volebního systému v zemích, kde zapustil multipartismus hluboké kořeny, povede k bipartismu jen z dlouhodobého hlediska. Volební systém tlačí k bipartismu, ale nevede k němu vždy a za všech okolností. Jiné faktory mohou tuto tendenci oslabit, brzdit nebo vůbec zastavit.” Celou polemiku pomyslně shrnuje Giovanni Sartori (2001a: 53) svým pravidlem č. 2, které uvádí dvě nutné podmínky, aby relativně většinový jednokolový systém vytvořil v dlouhodobém horizontu dvoustranický formát: 1. stranický systém musí být strukturovaný, 2. ta část voličů, která odolává každému tlaku volebního systému, musí být rozptýlena po všech volebních obvodech v počtech, které nemohou dosáhnout relativní většinu.

27 Jinými slovy, prizmatem Galliho nedokonalého bipartismu a zablokované demokracie, měl nový volební systém přispět k potencialitě první skutečné vládní alternace v poválečných italských dějinách. Možnost reálné, plné obměny vládní koalice v případě jejího volebního neúspěchu přitom úzce souvisí s principem odpovědnosti vládnoucí politické elity (accountabilty), jehož faktické naplňování může a má samo o sobě zvýšit akceschopnost (efficiency) i účinnost (effectiveness) vládnoucí exekutivy. Akceschopnost a efektivita vlády nicméně úzce souvisí s otázkou governability, jež je více než s existencí plná alternace spojena s mírou fragmentace stranického systému, přičemž je touto fragmentací přímo determinována, respektive je její nízkou mírou z povahy věci podmíněna. Tranzitologickou perspektivou potom můžeme kontovat, že se měl přechod ke druhé republice nést primárně v rovině přechodu od nesoutěživého konsensuálního systému k systému soutěživému, ve kterém by měl mít volič možnost před parlamentními volbami rozlišovat (ve smyslu identifiability) na jedné straně mezi vládou, jež svůj mandát obhajuje, a na straně druhé vyzývající opozicí, jež představuje alternativu ke stávající vládní sestavě. Současně je třeba zdůraznit, že změna volebního systému (respektive změna volebních systémů na nejrůznějších úrovních vládnutí) představovala jedinou podstatnou institucionální změnu, jež odlišuje druhorepublikový systém od systému prvorepublikového. Druhá republika tak spočívá na stejných ústavních základech jako republika první, kdy druhorepublikové instituce zcela kontinuálně navazují na instituce prvorepublikové, ať už je to bikamerální parlament, postavení presidenta republiky či regionální členění státu. Prizmatem čistě konstitucionalistickým je tak konceptualizace italské druhé republiky – na rozdíl od klasického případu francouzské páté republiky – metodologicky více než problematická, a termín druhá republika proto z tohoto úhlu pohledu stále zůstává konceptem víceméně pouze politologickým. Vrátíme-li se tedy zpět čistě do rámce diskursu politické vědy, můžeme říci, že v době konání parlamentních voleb v březnu roku 1994 bylo očekáváno, že nastupuje nový politický systém druhé republiky, jenž bude představovat negaci (antitezi) dosavadního politického systému. Od nového volebního systému se tak očekávalo, že přinese výrazné snížení počtu parlamentních stran, následkem čehož bude možno sestavovat stabilní většinové kabinety, které se v ideálním případě budou skládat ze zástupců dvou alternativních seskupení, jež budou před volbami voliči dostatečně odlišitelná.

28 3. Institucionální rámec stranického systému druhé republiky (polity)

Systém politických stran italské druhé republiky, jenž je hlavním předmětem našeho zájmu, vznikl a existuje v určitém institucionálním rámci, na němž je více či méně závislý a kterým je přímo či nepřímo podmíněn, a který – současně – přímo či nepřímo sám ovlivňuje. Pro potřeby zkoumání stranického systému je třeba se stručně věnovat dimenzi polity v následujících aspektech. Nejprve je nutno se zabývat ústavněprávním zakotvením bikamerálního parlamentu, včetně volebních systémů do obou jeho komor. Pozornost musíme taktéž věnovat regionálnímu členění Itálie a volebním systémům na této úrovni vládnutí. V neposlední řadě je na místě zmínit i dílčí reakce dimenze polity na aktuální potřeby politického systému, jež v mezidobí vznikly v dimenzi politics, a to nejen v podobě dvou reforem volebního systému, ale také například v legislativní úpravě předvolební kampaně, kdy je ad hoc reagováno na parciální symptom vyskytnuvší se v dimenzi politics, jenž nemá v jiné demokratické zemi obdobu.

3.1 Symetrický bikameralismus

Ústava z roku 1948 zavedla v Itálii dvoukomorový parlament (Parlamento della Repubblica Italiana)39, jenž se skládá ze dvou zcela rovnoprávných komor. Dolní komoru (Camera dei Deputati) tvoří 630 přímo volených poslanců, Senát (Senato della Repubblica) potom představuje soubor 315 senátorů zvolených v parlamentních volbách, které doplňují na základě článku 59 Ústavy presidentem republiky doživotně jmenovaní senátoři. Doživotními senátory jsou bývalí presidenti republiky a osobnosti mimořádného významu, kterých však může být maximálně pět. Symetričnost italského bikamerálního systému se projevuje ve dvou významných aspektech. Jak již bylo řečeno, obě komory mají de iure totožné kompetence, což se neprojevuje pouze v rámci legislativního procesu, ale – což je pro zkoumání stranického systému naprosto určující – již na samotném počátku existence každé nové legislatury, tedy v době, kdy nově utvořená a jmenovaná vláda získává důvěru parlamentu. Na rozdíl od praxe existující v ústavních systémech asymetrických bikameralismů, je italská vláda existenčně závislá na vyslovení důvěry v obou parlamentních komorách. Druhým neméně významným projevem italského symetrického bikameralismu je skutečnost, že obě komory parlamentu mají stejně dlouhé volební období, jsou

39 Sídlem poslanecké sněmovny je Palazzo Montecitorio, Senát sídlí v Palazzo Madama. Znalost uvedených názvů budov není nedůležitá, neboť italská publicistika často používá označení těchto budov na místo označení komor, které v nich sídlí.

29 voleny (a případně i rozpouštěny) současně a jejich volební systémy (s dále popsanou výjimkou posledního volebního systému) vykazují pouze dílčí, v podstatě toliko parametrické, odlišnosti. V podmínkách takto definovaného symetrického bikameralismu (bicameralismo perfetto) je proto ve vztahu k závěrům o podobě stranického systému – právě na rozdíl od bikameralismů asymetrických – stranické složení horní komory parlamentu stejně důležité jako složení komory dolní. Vzhledem k existenční závislosti vlády taktéž na důvěře Senátu je navíc zásadní i personální obsazení doživotních senátorů, jejichž hlasy mohou být v podmínkách vyrovnaných volebních výsledků horní parlamentní komory rozhodující a stabilitu politického systému jako celku ovlivňující. Symetricky koncipovaný bikameralismus, který je nutno vnímat jako poválečnou institucionální reakci na předchozí ústavněprávní vývoj, tak představuje primární rámec dimenze polity, jenž potenciálně ovlivňuje otázky spojené s problematikou stranického systému (v prvé řadě otázku stability vlády) obdobným způsobem jako konkrétní typ volebního systému a jeho parametrické nastavení. V následujících podkapitolách se budeme věnovat volebním systémům do obou parlamentních komor, přičemž nesmíme zapomínat na fakt, že změny volebních systémů představují dosud jedinou zásadní institucionální změnu, jež odlišuje druhou republiku od první. Z tohoto pohledu je samozřejmě problematická nejen výše naznačená opodstatněnost termínu druhá republika, ale nadto se stává diskutabilní otázka, jak metodologicky uchopit změnu volebního systému z roku 2005, kterou je možno chápat na jedná straně pouze jako dílčí úpravu volebního systému v rámci totožného politického režimu, na straně druhé je však možno parlamentními volbami v roce 2006 – tranzitologickou perspektivou – oddělit jeden politický systém od druhého, podobně jako tak činíme v případě parlamentních voleb konaných na jaře roku 1994. Této problematice se nicméně budeme věnovat až později.

3.1.1 Volební systémy do dolní komory parlamentu

S výjimkou parlamentních voleb v roce 1953, k níž se vrátíme o několik stran dále, je první republika spjata s aplikací poměrného volebního systému, v němž neexistovala žádná omezovací klausule (ve smyslu legal threshold) a jedinou překážku parlamentního zastoupení nejmarginálnějších možných politických subjektů představoval přirozený práh (natural threshold) na úrovni některého ze sedmadvaceti volebních regionů. Působením, respektive nepůsobením (srov. Sartori 2001a: 44) tohoto čistého poměrného volebního systému se utvořil vysoce fragmentovaný a ostře polarizovaný stranický systém, obsahující velké množství malých – současně ale relevantních – politických stran. Následkem aktivity reformního hnutí byl

30 referendem v roce 1993 zrušen volební systém do Senátu, což znamenalo nejen imperativ určený stávající politické representaci schválit nový volební systém do horní komory parlamentu, ale taktéž současně reformovat volební systém do komory dolní. Zatímco nezbytnost derogace dosavadního poměrného volebního systému byla proklamována, byť místy vynuceně, víceméně konsensuálně, otázka podoby nového volebního systému se v podmínkách naléhavosti nahrazení referendem zrušeného volebního systému systémem novým ukázala být značně kontroverzní. V momentě zahájení debaty o podobě nových volebních systémů se střetly zájmy zástupců tradičních (většinou zkompromitovaných) stran se zájmy zástupců zbývajících politických entit. Na jedné straně tak stál zájem zástupců zdiskreditovaných subjektů zajistit přežití svých stran, na straně druhé zástupci zbývajících stran kalkulovali s aktuální silnou volební podporou, kterou měl umocnit odpovídající volební systém. Tradiční strany – v čele s Křesťanskou Demokracií – dlouho navrhovaly volební systémy (Katz 2003: 105), které pouze „kosmeticky“ modifikovaly dosavadní systém, pod tlakem okolností byly nicméně ochotny podpořit i zavedení tzv. dvoukolového hlasování aplikovaného ve Francii pro volby do Národního shromáždění. Zbývající politická representace prosazovala tzv. většinový systém prvního v cíli. Uvedené rozdělení je ale pouze orientační a značně zjednodušené40, neboť kupříkladu Strana Demokratické Levice, kterou můžeme zařadit někam mezi tyto dvě skupiny, podporovala dvoukolové hlasování (srov. Kunc 2000: 110). Vyústění složitých diskusí představovalo předložení kompromisního návrhu smíšeného volebního systému, kombinujícího systém relativní většiny s poměrným systémem s klausulí. Ve stavu legislativní nouze se Ciampiho vládě podařilo během pouhých tří a půl měsíce prosadit nové volební systémy do obou komor parlamentu (Kunc 2000: 109). V srpnu 1993 tak Ciampiho vláda (v nesmírně krátkém čase) nahradila volební systém, který byl považován za „konzervátora“ fragmentace, neschopnosti, nestability a nezodpovědnosti italské politiky (Katz 2003: 96), systémem, který měl všechny tyto rysy první republiky pokud ne zcela eliminovat, tak alespoň znatelně potlačit.

40 Richard S. Katz (2003: 106, 107) uvádí přehled 15 relevantních návrhů volebního zákona z této doby. Z tohoto přehledu je možno vyčíst zajímavý vývoj názorů i v rámci jednotlivých stran. PDS zpočátku přišla se složitým smíšeným systémem, který byl navíc doplněn určitým bonusem pro nejsilnější stranu. V té době ještě DC a PSI trvaly na poměrném systému. Republikáni (PRI) a liberálové (PLI) navrhovali naopak dvoukolové hlasování. Později přišly DC, PSI a MSI s vlastními návrhy smíšeného systému, přičemž nakonec přijatý systém byl nejblíže návrhům LN a Segniho Paktu.

31 3.1.1.1 Mattarellum

Nový volební zákon do dolní komory parlamentu byl schválen 4. srpna 1993 jako zákon č. 277/93.41 Pro zákon hlasovala pouze drtivá většina poslanců Křesťanské Demokracie a Ligy Severu a větší část socialistů. Kompletně proti naopak hlasovaly poslanci Italského Sociálního Hnutí a liberálové. Drtivá většina členů Strany Demokratické Levice, Strany Komunistické Obnovy a republikánů se hlasování zdržela (Katz 2003: 114). Vzhledem k síle tehdejšího parlamentního zastoupení křesťanských demokratů by zákon prošel i v případě, že by všichni poslanci, jež se hlasování zdrželi, hlasovali proti. Je proto třeba mít na paměti, že nový volební zákon – symbol přerodu a jediná institucionální změny tranzice sui generis – představuje výsledek politického kompromisu vzniklého na jedné straně v atmosféře společenské poptávky po výrazné změně, ale reflektující na straně druhé stále ještě existující sílu křesťanských demokratů, kteří si žádnou výraznou změnu ve skutečnosti příliš nepřáli. Pro schválený volební zákon se brzy vžil – jménem předkladatele inspirovaný – název Mattarellum42. Tento volební systém byl zařazován do skupiny smíšených systémů ve formě korekce (Farrell 2001: 118, Klíma 1998b: 220), pro které se v anglicky psané literatuře používá označení mixed member majoritarian (Farrell 2001: 113, D´Alimonte 2003: 323). Giovanni Sartori (2001a: 39) nazýval tento systém relativně většinovým a Leonardo Morlino (1996: 9) zvolil označení kvazi-většinový volební systém. Michal Kubát (2002: 285) jej potom klasifikoval jako navrstvující smíšený volební systém. Matarellum počítá s rozdělením poslanců dolní komory parlamentu, kdy 475 z nich (tedy 75%) je voleno v jednomandátových obvodech (collegio) systémem relativní většiny a zbývajících 155 získává své mandáty na základě poměrného volebního systému. Volební systém se tak skládal z tzv. většinové komponenty založené na soutěži kandidátů v jednomandátových obvodech při použití systému prvního v cíli a z tzv. poměrné komponenty, ve které se poslanecké mandáty rozdělovaly na základě stranických kandidátek. Volič přitom disponoval při volbách do dolní komory dvěma hlasy – jedním pro většinovou a druhým pro poměrnou část. Itálie byla při volbách do dolní komory parlamentu rozdělena do 27 volebních oblastí (circoscrizione), které

41 Ve stejný den byl schválen volební zákon pro Senát – č. 276/93. Křesťanskodemokratický poslanec Sergio Mattarella, zpravodaj ústavněprávního výboru, předložil 28. května společný návrh (testo unificato) nového volebního zákona. Tento návrh se lišil pouze v drobnostech od později přijatého zákona. Zástupci PDS, PSI a republikánů ve výboru nejprve podporovali nejrůznější verze dvoukolového hlasování, ale nakonec se smířili s podobou předloženého návrhu, který kombinoval většinový a proporční systém v poměru 70:30. Takto stanovený poměr vyvolal řadu nespokojených reakcí, které se pohybovaly od zdůrazňování, že jednoznačný výsledek referenda nutí parlament přijmout smíšený systém v poměru tři čtvrtiny k jedné čtvrtině ve prospěch jednomandátových obvodů (Nicola Mancino) až po požadavek redukce proporční kvóty na pouhých 10% (Mario Segni – přestože jeho oficiální návrh počítal s poměrem 75:25; srov. Katz 2003: 105 – 109). 42 Mnozí autoři (např. Giovanni Sartori) pro označení tohoto volebního systému používají pouze tento název, a proto bude toto pojmenování používáno i v následujícím textu.

32 nesou názvy regionů, přičemž lidnatější regiony jsou rozděleny na dvě (Piemont, Benátsko, Lazio, Kampánie a Sicílie) nebo tři (Lombardie) volební oblasti. Při zjišťování výsledků voleb byly nejprve známa jména 475 poslanců zvolených v jednomandátových obvodech. Až poté začala fungovat korekční část systému, kdy 155 mandátů rozdělovalo ve 27 vícemandátových volebních obvodech na základě poměrného systému s celostátní 4% klausulí. Vedle (tzv. uzavírací) klausule zkreslovalo poměrnost výsledků v této části volebního systému i velikost volebních obvodů (oblastí), jejichž průměrná velikost (magnitude) dosahovala hodnoty 5,7 mandátů (přičemž se pohybovala od 1 do 11; srov. Katz 1996: 34). Nejdříve se sečetly hlasy pro jednotlivé kandidátky a poté následoval proces označovaný jako scorporo (odejmutí), kdy se odečítala část hlasů, určená pro vítěze v jednomandátových obvodech, přičemž se neodečítal skutečný počet hlasů, nýbrž byl odejmut pouze počet hlasů potřebný k vítězství (tedy o jeden více než obdržel druhý v pořadí) v daném jednomandátovém obvodu. Významnou skutečností bylo, že se při tomto oddělování odečítaly hlasy všem stranám, které zvoleného kandidáta nominovaly (tedy všem členům konkrétní koalice43, srov. Klíma 1998b: 220, 221). Zmínit musíme i volební formuli, kterou byla zvolena d´Hondtova metoda (Katz 1996: 33) jemně favorizující větší strany. Souhrnně můžeme konstatovat, že kompromisní varianta Mattarella kombinovala relativně většinový systém s poměrným, přičemž proporcionální komponenta byla do zákona prosazena kvůli politické průchodnosti návrhu. Podstatným ale zůstává fakt, že tři čtvrtiny mandátů se rozdělovalo podle volebního systému, který měl (nejen dle Duvergera) vést k bipolárnímu uspořádání stranického systému. Zanedbatelnou není ani skutečnost, že proporční část systému byla nastavena způsobem, aby favorizovala silné strany, respektive ty strany, které skončily v daném volebním obvodu na druhém místě; Richard S. Katz (2003: 121) proto hovoří o systému nejlepších poražených (best losers). Mattarellum tak disponovalo jistými mechanismy, jež mohly přenést kvalitativní změnu provedenou v dimenzi polity taktéž do dimenze politics, tedy do podoby nově se utvářejícího stranického systému.44

43 Jak uvidíme dále, byl tento postup obcházen. 44 Nový volební systém měl nicméně od počátku mezi odbornou veřejností mnoho kritiků. Nejhlasitějším odpůrcem tohoto volebního systému se stal Giovanni Sartori, který názvem své stati „Volební systém zůstává špatný“ nenechal ohledně svého postoje nikoho na pochybách. Sartori (2001b: 472) nazývá Mattarellum „převážně většinovým systémem“ (prevalentemente maggioritario), který byl podle něj „smíšeným systémem smíšených systémů“ (misto- misto). Takový systém podle Sartoriho ztrácel výhody francouzského dvoukolového hlasování a současně obsahoval zhoubné mechanismy jednokolového většinového systému. Sartori (2001b: 473) rozděluje tzv. většinové volební systémy na jednokolové a dvoukolové, přičemž tvrdí, že jednokolové neredukují stranickou fragmentaci, pouze zabraňují jejímu vzniku, respektive tento vznik brzdí. Jestliže se tedy stranický systém již nachází ve fragmentované podobě, je potřeba aplikovat dvoukolové hlasování, které má schopnost redukovat počet relevantních stran i tam, kde jednokolový většinový systém předtím zklamal. Sartori (2001b: 474, 477) vyčítal Mattarellu, že nedokázalo snížit počet relevantních stran a že za jeho fungování byla zpochybňována i otázka governability. Vinu na přetrvávající fragmentaci systému – vedle skutečnosti, že je Itálii pravděpodobně „geneticky zakódována“, kterou Sartori odmítal – nese hlavně proporční komponenta tohoto

3.1.1.2 Proporzionellum

Smíšený volební systém byl postupně aplikován ve třech parlamentních volbách, v letech 1994, 1996 a 2001. Po prohraných regionálních volbách na jaře roku 2005 se Berlusconiho pravo- středová koalice rozhodla pro změnu volebního systému, což vyústilo schválením nového volebního systému v prosinci 2005. Berlusconi sice dlouhodobě proklamoval neochotu vrátit Itálii zpět k proporčnímu systému, jenž by dle jeho slov nebyl v jejím zájmu45, nicméně pod tlakem koaličních partnerů, na něž neplatily jeho předchozí hrozby (viz kapitola 4.5.11) se tehdejší předseda vlády a leader pravo- středového bloku rozhodl pro zavedení poměrného volebního systému s podmíněnou většinovou prémií. Přestože Berlusconi v oficiálních vyjádřeních dlouhodobě podporoval zavedení čistého většinového systému prvního v cíli 46 , pro odbornou veřejnost nebylo finální upřednostnění poměrného systému nikterak překvapivé, neboť pravo-středová koalice zaznamenávala konstantně lepších výsledků v proporční části systému než v rámci jednomandátových obvodů. Mnoho politologů současně předpokládalo, že poměrný volební systém bude doplněn o nějakou formu většinové prémie. K tomuto závěru je vedla skutečnost, že Berlusconi byl vždy velkým zastáncem bipolárního stranickopolitického uspořádání, a neměl žádný zájem negovat systém, který určujícím způsobem spoluzakládal. Vedle z taktických důvodů upřednostněné varianty poměrného volebního systému se proto Berlusconi postaral zavedením většinové prémie o to, aby dosavadní bipolarizace stranického systému byla nejen zachována, ale aby byl návrat zpět prakticky vyloučen (srov. Chiaramonte, D´Alimonte 2004: 118).

smíšeného volebního systému. Většinová komponenta potom nemá a nemůže mít schopnost počet stran redukovat. Hlavně z toho důvodu podle Sartoriho (2001b: 476) Mattarellum nevytvořilo a ani nemohlo vytvořit systém stabilní vlády jako takový. Toto tvrzení dokládal faktem, že v prvních dvou parlamentních volbách nedokázalo Mattarellum zajistit pro vítězné seskupení většinu mandátů současně v obou komorách parlamentu (Sartori 2001b: 471). Giovanni Sartori ovšem nebyl jediným kritikem Mattarella. Gianfranco Pasquino jej popsal jako: „horší než irský a řecký systém, a to jsem zmínil dva nejkomplikovanější systémy, které znám“ (Katz 2003: 120). Mezi odpůrce Mattarella můžeme zařadit i Václava Bělohradského (1999: 53), který připomínal, že Sartori kritizuje tento systém, protože „prezervuje bipolarismus tam, kde bipolarismus již je konsolidován, ale zesiluje fragmentaci tam, kde fragmentace už je historicky zakořeněna”. Mattarellum mělo od počátku nicméně i své zastánce. Optimismus vyjadřovali v době schválení nového volebního systéme např. D´Alimonte a Chiaramonte, když předpokládali, že „nový volební systém může brzdit vzrůstající fragmentaci“. Současně ale vyjadřovali pochybnosti nad tím, že by tento systém mohl dát „rozhodný podnět k politicky koherentní stranické agregaci, která by vedla k bipolárnímu uspořádání na celostátní úrovni“. O několik měsíců později ale D´Alimonte sám napsal, že dojde k poklesu fragmentace a že v systému bude operovat méně – pravděpodobně dokonce mnohem méně – relevantních politických stran (Katz 2003: 119). 45 Srov. Andreotti si è detto contrario al partito unico, in: Corriere della Sera, 28. 4. 2005 nebo Castelli contrario e Cossiga: „Silvio, lascia stare“, in: Corriere della Sera, 29. 4. 2005. 46 Srov. Disonestà intellettuale di molti, i dati sono incontrovertibili, in: Corriere della Sera, 18. 1. 2005.

34 Nový volební systém byl schválen jako zákon č. 270/2005. Na jeho základě je 617 z celkového počtu 630 poslanců voleno ve 26 vícemandátových obvodech na základě proporčního systému kombinujícího Haareho kvótu a metodu nejvyšších zbytků, stejně jako v proporční komponentě předchozího smíšeného volebního systému. Na rozdíl od původního návrhu se jedná o uzavřený listinný systém, který neumožňuje realizaci voličských preferencí některým kandidátům. Novinkou tohoto volebního systému, jenž bývá díky Sartorimu mimo jiné označován jako Proporzionellum47, je zavedení celého komplexu klausulí (legal thresholds), jejichž účelem je jednak snaha o snížení fragmentace stranického systému a jednak zachování bipolarity volební soutěže: 1. Politická strana, která není součástí žádné koalice tak musí získat alespoň 4% všech odevzdaných hlasů. Případně je-li strana součástí koalice, která nepřekročila klausuli stanovenou pro koalice, dostane se do skrutinia, získá-li alespoň 4% odevzdaných hlasů. 2. Koalice stran musí získat alespoň 10% všech odevzdaných hlasů, přičemž tuto klausuli doplňuje kumulativní klausule, která stanoví, že alespoň jedna ze stran takové koalice musí získat více než 2% všech odevzdaných hlasů. 3. V rámci koalice získávají parlamentní zastoupení pouze ty politické strany, které překročily hranici 2% všech odevzdaných hlasů. Poslanecké mandáty se ale rozdělí i mezi nejsilnější politickou stranu v dané koalici, která získala méně než 2% hlasů. 4. Politická strana reprezentující etnické či jazykové menšiny musí překonat 20% hranici hlasů odevzdaných v příslušném regionu (srov. Alvaréz-Rivera 2006, Čaloud, Foltýn 2006). Zvláštní pozornost si zaslouží otázka tzv. většinové prémie. Tato prémie je určena pro vítěznou politickou stranu či vítěznou koalici. Většinová prémie se aktivuje v okamžiku, kdy žádná strana nebo koalice nezíská na základě poměrného rozdělení poslaneckých křesel alespoň 340 z výše uvedených 617 mandátů (tedy 55%). Je-li proto většinová prémie aktivována, rozdělí se 340 mandátů poměrným způsobem mezi vítěznou koalici (respektive by je mohla získat vítězná politická strana) a zbývajících 277 křesel je distribuováno poměrně mezi strany a koalice, jež překonaly příslušné klausule. Současně je tedy třeba připomenout, že získá-li vítězná koalice (či případně vítězná strana) 340 a více mandátů z 617 rozdělovaných pouze na základě

47 Srov. Sartori, Giovanni: Il proporzionellum aumenterà i partiti, in: Corriere della Sera, 15. 10. 2005, Sartori, Giovanni: Proporzionellum, il caos delle idee, in: Corriere della Sera, 20. 10. 2005. Sartori si nicméně oblíbil i politicky méně korektní označení porcellum (do češtiny ztěží přeložitelný termín, jehož základem je substantivum „svině“; viz Sartori, Giovanni: Il „porcellum“ da eliminare, in: Corriere della Sera, 1. 11. 2006).

35 poměrného převodu hlasů na mandáty, většinová prémie se neaktivuje a volební systém se chová jako standardní poměrný volební systém s klausulí. Dosud jsme popsali jakým způsobem je rozdělováno 617 mandátů. Zbývá tedy ještě rozdělit 13 poslaneckých křesel. Jedno z nich je přiděleno vítěznému subjektu (kandidátovi) ve volebním regionu Valle d´Aosta, kde dochází k distribuci mandátů poměrným způsobem, z povahy věci je ale jasné, že v jednomandátovém volební regionu Valle d´Aosta se systém chová jako klasický systém prvního v cíli. Chybějících 12 poslaneckých míst konečně představuje další novinku volební reformy ze závěru roku 2005, neboť o těchto mandátech rozhodují výhradně italští voliči registrovaní v zahraničí, kdy je svět rozdělen na čtyři volební obvody. Pokud se jedná o klasifikaci samotného volebního systému, zavedeného před parlamentními volbami v roce 2006, můžeme konstatovat, že navzdory častému tvrzení, že v Itálii byl (znovu)zaveden poměrný volební systém, přičemž pouze někdy se dodává, že je to poměrný systém s většinovou prémií, bude nejlepší subsumovat tento volební systém pod tzv. podmíněné smíšené volební systémy (mixed conditional; srov. Massicotte, Blais 1999: 341 – 366). Podřazení pod tuto klasifikaci by nemělo způsobovat žádné kontroverze, neboť jako mixed conditional jsou Massicottem a Blaisem označeny takové smíšené volební systém, v nichž je jedna složka (ať již většinová nebo proporční) akcesorickým způsobem závislá na výsledku vzešlém z druhé komponenty daného smíšeného volebního systému. Jak již bylo řečeno, současný volební systém je konstruován tak, že se většinová prémie aktivuje pouze v případě, že vítězná strana či koalice nezíská zákonem předvídaný počet mandátů již na základě poměrného rozdělení mandátů. Podmíněnost smíšeného charakteru tohoto volebního systému je tak očividná a nemůže ji vyvrátit ani skutečnost, že se při dosavadním dvojím použití většinová prémie vždy aktivovala. V žádném případě však nemůžeme Proporzionellum klasifikovat jako poměrný volební systém. Poměrný volební systém je totiž zcela normativně „slepý“ v otázce, zda se mu podaří vytvořit parlamentní většinu, zatímco v případě Proporzionella je vytvoření většiny vítěznou koalicí či stranou v dolní komoře parlamentu základním charakterovým rysem, přičemž není nikterak rozhodující, zda tak docílí přirozenou cestou poměrného rozdělování mandátů, nebo za pomoci většinové prémie.

3.1.2 Volební systém do Senátu

V podmínkách symetrického bikameralismu jsou členové italské horní komory parlamentu vždy voleni obdobným volebním systémem jako poslanci do jeho dolní komory. Existují však drobné odlišnosti, které mohou být pro výsledky voleb do Senátu ve vztahu k výsledkům voleb do dolní komory více než určující.

36 Na prvním místě musíme akcentovat odlišně definované aktivní volební právo do horní komory parlamentu, kdy na (rozdíl od 18 let v případě dolní komory) může do Senátu volit pouze občan starší 25 let. Vyloučení voličů mezi 18 a 25 lety vede k mírně odlišným, v případě těsných volebních výsledků však potenciálně i opačným výsledkům, než v dolní komoře, přičemž z této skutečnosti převážně těží strany pravo-středová koalice (srov. např. kapitoly 4.5.5.2 a 4.5.12). Za účinnosti Mattarella existovala další důležitá odlišnost ve skutečnosti, že se hlasy v rámci poměrné komponenty rozdělovaly sice v 19 volebních oblastech (na rozdíl od 27 v případě dolní komory), ale vzhledem k polovičnímu počtu členů horní komory (315) dosahovala poměrná velikost volebního obvodu hodnoty 4,2 mandátu (Klíma 1998b: 221), čímž byly v Senátu ještě více než v dolní komoře při distribuci mandátů v poměrné komponentě zvýhodňovány druhé nejsilnější strany (best losers).48 Zavedením Proporzionella se přidala další zásadní odlišnost senátní úpravy volebního systému, která má v kontextu symetrického bikameralismu potenciálně výrazný systémový dopad. Od roku 2005 je totiž většinová prémie aplikována i při volbách do Senátu, ale na rozdíl od volebního systému do dolní komory není používána na úrovni celostátní, nýbrž na úrovni každého jednotlivého volebního regionu. Volební zákon je tak u voleb do Senátu de facto „normativně slepý“, neboť garantuje nadpoloviční většinu mandátů pro vítěznou stranu nebo koalici pouze na úrovni volebního regionu, ale na celostátní úrovni tuto nadpoloviční většinu mandátů v žádném případě nezaručuje. Součet jednotlivých sedmnácti49 regionálních většinových prémií totiž nemusí vyústit v součet rovnající se většinové prémii na celostátní úrovni. Současně platí, tak jako již za účinnosti Mattarella, že většinu mandátů v Senátu nemusí – v podmínkách ideálního bipolarismu – nutně získat koalice, jež uspěla při volbách do dolní komory parlamentu. K této nepředvídatelnosti volebních výsledků v Senátu musíme připočítat – alespoň hypotetickou – nevypočitatelnost (ve smyslu politické příslušnosti) doživotních senátorů. Všechny tyto uvedené odlišnosti činí z volebního systému do horní komory parlamentu v kontextu symetrického bikameralismu potenciálně „smrtící hrozbu“ ve vztahu k podstatným druhorepublikovým kritériím, jako je stabilita vlády a možnost reálné vládní alternace. Vraťme se nicméně ještě k další, nikoli nepodstatné, odlišnosti volebního systému do Senátu po zavedení Proporzionella. Tuto odlišnost představuje nastavení komplexu zabraňovacích klausulí: 1. Předvolební koalice musí překonat hranici 20% odevzdaných hlasů a v rámci této koalice musí alespoň jedna ze stran získat více než 3% hlasů voličů.

48 Podle Katze (2003: 116) tomu ale bylo právě naopak, neboť tvrdí, že scorporo bylo pro malé strany výhodnější v Senátu než v dolní komoře. 49 Tento volební systém není aplikován v regionech Trentino-Alto Adige a Valle d´Aosta. Navíc v regionu Molise jsou rozdělovány pouze dva mandáty, takže ani zde není většinová prémie přidělována.

37 2. Politická strana, jež se neúčastní žádné koalice, případně strana účastnící se koalice, jež nepřekročila 20% klausuli, musí pro zařazení do skrutinia získat alespoň 8% platných odevzdaných hlasů. 3. Uvedené klausule se kalkulují vždy pouze na úrovni jednotlivých regionů, takže zastoupení v Senátu může získat i regionálně ukotvená, celostátně však velmi slabá politická strana. Souhrnně vzato můžeme konstatovat, že zavedením Proporzionella byly posíleny odlišnosti mezi volebními systémy do obou parlamentních komor, což v podmínkách symetrického bikameralismu může – pro systém fatálním způsobem – ohrožovat governabilitu a tím pádem definiční znaky politického systému druhé republiky jako celku.

3.1.3 Symetrický bikameralismus - shrnutí

Popsané nastavení volebních systémů do obou komor parlamentu naznačuje, že symetričnost italského bikameralismu se projevuje nejen rovnoprávností a shodným funkčním obdobím obou komor, ale taktéž aplikací obdobných volebních systému, jež se liší víceméně pouze v detailech. Jak jsme si nicméně ukázali, „ďábel se skrývá v detailu“, a lehce rozdílné nastavení parametrů volebního systému do Senátu může zásadním způsobem ovlivnit fungování celého druhorepublikového systému. Zůstává proto otázkou, zda je ústavou zakotvený symetrický bikameralismus vhodným institucionálním rámcem systému druhé republiky. Požadavek nutnosti vyslovení důvěry vládě oběma komorami parlamentu je nejen výjimečný, ale (co je důležitější) v situaci, kdy jsou obě komory parlamentu voleny na stejné funkční období, téměř totožným elektorátem a obdobnými volebními systémy, je třeba takovou ústavněprávní podmínku kreace vlády považovat za nadbytečnou, nesystémovou, historicky podmíněnou a tím pádem v kontextu druhé republiky za přežitou a nefunkční. Přetrvávání diskutovaného anachronismus v ústavním systému zaráží i z toho důvodu, že za existence druhé republiky nedošlo v daném aspektu k žádné změně v dimenzi polity, jež by reagovala na problémy vznikající kvůli stávajícímu institucionálnímu nastavení v dimenzi politics, přestože v jiných oblastech je interakce obou uvedených dimenzí relativně velmi pružná. V této souvislosti je třeba zmínit novinku Proporzionella, o níž nebyla dosud řeč, a sice faktická institucionalizace již dříve v dimenzi politics ustálené praxe přímé volby premiéra ((srov. Melchionda 2002: 23, Sartori 2001: 115, Cotta 2002: 32). Institut individualizace leadera předvolební koalice (fakticky kandidáta na premiéra) můžeme vnímat jako zjevný příklad situace, kdy je v dimenzi polity provedena změna vyrovnávající dosavadní vývoj v dimenzi politics. Za podobně souladný proces institucionální změny, reagující na

38 dosavadní vývoj ve stranickém systému, je možno považovat zavedení většinové prémie volebním systémem z roku 2005. V této souvislosti je totiž třeba připomenout (zdánlivou) analogičnost většinové prémie zavedené tzv. podvodným zákonem (legge truffa) z roku 1953 a většinové prémie zavedené Proporzionellem. Zatímco institucionální experiment provedený křesťanskými demokraty byl odsouzen k nezdaru, neboť představoval toliko snahu o posílení konkrétního již tak výjimečně silného politického subjektu, zavedení většinové prémie současným volebním systémem je možno (alespoň z určitého úhlu pohledu) považovat za snahu institucionálně – v rovině volebního systému – posílit governabilitu italských vlády, přičemž zvolený institut je – na rozdíl od volebního systému z roku 1953 – ve vztahu k aktuálním politickým hráčům hodnotově neutrální. Závěrem tohoto zamyšlení je vhodné připomenout i fakt, že Proporzionellum mohlo být zavedeno až v době, kdy „svůj díl práce“ vykonalo Mattarellum, neboť proporční volební systém s podmíněnou většinovou prémií může vykazovat zamýšlené výsledky pouze v podmínkách již předtím bipolárně strukturovaného stranického systému. Největší institucionální slabinou druhé republiky perspektivou roku 2008 je proto dle názoru autora přetrvávající čistý symetrický bikameralismus, projevující se v prvé řadě v institutu vyslovování důvěry vládě. I toto nastavení politického systému však může v nejbližší době projít podstatnými změnami (viz kapitola 3.2.1).

3.2 Federalizace Itálie

Jedním z možných kritérií tranzice sui generis může být i významný posun politického systému na kontinuu unitární-federální stát. Z hlediska identifikace opuštění unitárního pólu je nutná indikace decentralizovaných (sub-státních) jednotek. K jejich definici nám mohou posloužit čtyři kritéria, která ve své práci uvedl Luigi Bobbio (2002: 8): 1. Musí se jednat o teritoriálně vymezenou instituci (entitu), která musí být determinována svou sub-státní či infra-státní50 povahou. 2. Popisovaná entita musí být reprezentována pravidelně a přímo volenými zástupci. 3. Zkoumané entitě musí být svěřeny všeobecné pravomoci, respektive – dle negativního vymezení – nesmí se jednat dle funkční definice o čistě specializovanou instituci. 4. Vymezená instituce musí disponovat jistou autonomií, jinak řečeno musí mít možnost v rámci delegovaných politik uplatnit určitou míru nezávislé diskrece. Proces, který můžeme pracovně označit za federalizaci Itálie řadíme do skupiny (kvazi)federalizačních procesů probíhajících ve světě po druhé světové válce. Tyto procesy jsou

50 Bobbio upřednostňuje termín infra-státní, jelikož tyto jednotky operují v rámci dané celostátní entity, nikoli nutně vůči státu v subalterní pozici.

39 označovány za druhou generaci federalizací, jež na rozdíl od první vlny, představující vyústění místních centripetálních procesů (v duchu principu e plurimis unum), byla iniciována centrifugálními procesy, jejichž cílem je decentralizace daného státního útvaru a vytvoření sub- státních semi-suverénních politických entit (dle principu ex uno plures). V rámci této skupiny federalizačních procesů je možno identifikovat dvě generace decentralizačních požadavků. První na řadu přišly regiony, které odvozují svou odlišnou identitu primárně etnicky (např. frankofonní Valle d´Aosta a německy mluvící Jižní Tyrolsko). Chronologicky mladší jsou poté autonomní požadavky regionů argumentujících svou nadprůměrnou ekonomickou úrovní, a od ní odvozených nároků v prvé řadě na fiskální samosprávu, jež se bude vyznačovat nulovou, případně minimální redistribuční solidaritou. (v prvé řadě Lombardie a Benátsko, respektive celý Sever označovaný jako Padánie). Druhá generace moderních federalizačních požadavků se navíc odrazila v reakci ekonomicky slabších regionů, které v důsledku autonomních nároků hospodářsky nejvyspělejších regionů dané země začaly požadovat paternalistickou ochranu ze strany centrální vlády (srov. Bobbio 2002: 41-44, 54-57). Decentralizační procesy probíhající od 70. let 20. století můžeme označit za kombinaci regionalizace a regionalismu, kdy v důsledku autonomních požadavků (regionalismus) pocházejících nejprve z historicky a jazykově divergentních regionů a posléze z regionů odlišujících se svou ekonomicky silou, přistoupila celostátní moc k (dobrovolnému) sebeomezení ve prospěch sub-státních celků – byla tak zahájena regionalizace dosud unitárních států. Regionalizace byla poté doprovázena procesem tzv. devoluce, během kterého dochází k přenosu určitých (v určitých oblastech dokonce výlučných) legislativních kompetencí ve prospěch sub- státních entit.51

3.2.1 Decentralizace v Itálii

Ústava Italské republiky z roku 1948 zakotvila vytvoření „regionálního státu“, koncipovaného jako volná federace autonomních regionů. 52 Již původní znění ústavy svěřilo regionům legislativní kompetence, byť zatím pouze ve výslovně uvedených oblastech, uvedených v taxativním výčtu článku 117. Regiony tak na základě původního znění ústavy mohly přijímat vlastní legislativu v otázkách sociálních věcí (v prvé řadě v oblasti zdravotnictví), školství a

51 Prvek devoluce přitom významným způsobem odlišuje Itálii například od Francie, jelikož zde vytvořeným regionům (podobně jako českým vyšším územně samosprávným celkům – krajům) legislativní pravomoc svěřena nebyla. 52 Itálie se územně člení na 20 regionů, 110 provincí a více než 8 tisíc obcí.

40 kultury. Dále byla regionům svěřena možnost regulace profesních skupin, územního plánování, cestovního ruchu, živnostenského práva, zemědělství a rybolovu (více viz della Porta 1999: 244). Ústavní zakotvení regionů však dlouhá léta nebylo v souladu s politickou realitou. Bezprostředně po přijetí republikové ústavy vzniklo de facto i de iure pouze pět regionů. Jednalo se o tzv. regiony se speciálním statutem. Skupinu pěti privilegovaných regionů tvořily tři regiony lišící se od zbytku Itálie etnickým (jazykově determinovaným) složením svých obyvatel (frankofonní Valle d´Aosta, Trentino-Alto Adige/Jižní Tyrolsko s německy mluvící menšinou a Friuli-Venezia Giulia/Jutské Benátsko se slovinskou menšinou), doplněné dvojicí ostrovních regionů Sicílie a Sardinie, u kterých existovalo zvýšené nebezpečí iredentistických procesů. Okamžité vytvoření pěti regionů se speciálním statutem je tak možno vnímat spíše než jako první krok decentralizace (či regionalizace) Itálie, jako snahu o udržení značně heterogenních částí země.53 Zbývajících patnáct italských regionů (Piemont, Lombardie, Benátsko, Ligurie, Toskánsko, Emilia-Romagna, Umbria, Marche, Lazio, Abruzzo, Molise, Apulie, Kampánie, Kalábrie a Basilicata) muselo čekat na vznik až do roku 1970. Za zpoždění nesla přímou i nepřímou vinu Komunistická Strana Itálie. Nejsilnější opoziční strana nejprve v závěru čtyřicátých let nebyla procesu decentralizace příliš nakloněna, a když posléze změnila názor, zalekla se následně vládnoucí Křesťanská Demokracie, že by komunisté, silně etablovaní zvláště v oblasti střední Itálie, mohli nepřiměřeným způsobem participovat na moci. Nesoulad mezi ústavním zakotvením regionů a unitárním charakterem Itálie však časem přestal být únosný, a od roku 1970 je proto země reálně rozdělena na dvacet samosprávných regionů. Nikoli však se stejnými pravomocemi, respektive mírou autonomie. Nově vytvořené regiony disponovaly ve srovnání s původní „pětkou“ značně okleštěnými pravomocemi. Hlavní důvod omezenosti pravomocí nových regionů je možno spatřovat v nadužívání čl. 127 Ústavy, jenž umožňoval centrální vládě aplikací tzv. klausule národního zájmu, aby si zpětně „usurpovala“ pravomoci ústavně svěřené regionům. S přibývajícím časem se tak stále více projevovala zřejmá neefektivita (pouze zdánlivě) decentralizovaných samosprávných celků (srov. della Porta 1999: 245-247). K prvním pokusům o reformování stávajícího nastavení decentralizovaného systému došlo nicméně až v průběhu devadesátých letech. V souvislosti se vznikem nového bipolárně konstruovaného stranického systému na celostátní úrovni, byl přijat taktéž na regionální úrovni volební systém, jenž měl motivovat voliče k bipolárně definované volbě. Nejprve byl proto v roce 1995 přijat volební systém s dvacetiprocentní prémií pro vítěznou stranu, respektive vítěznou koalici. Následnou novelizací volebního zákona v roce 1999 byla zavedena přímá volba

53 Zvláště problematické bylo z tohoto pohledu Jižní Tyrolsko, kde došlo dokonce ke krveprolití nesoucí rysy občanské války.

41 presidenta regionu, jež měla dále posílit legitimitu a atraktivitu decentralizovaných celků v očích italských voličů. Oba uvedené kroky je přitom možno považovat za důležitou „prerekvizitu“ k zásadní ústavní reformě z roku 2001, na základě které došlo k enormnímu rozšíření pravomocí regionů. Podle novelizovaného znění článku 117 může parlament nadále přijímat legislativu pouze v oblastech, v tomto článku explicitně uvedených; ve všech ostatních oblastech je legislativní pravomoc svěřena regionálním legislativním sborům. 54 Ústavodárce tak změnil podstatným způsobem základní logiku rozdělení legislativních kompetencí mezi centrem a (nyní již reálně) decentralizovanými celky, kdy normotvorná pravomoc již nadále neexistuje pouze v taxativně uvedených oblastech, ale je naopak definována negativně, kdy regionální legislativní tělesa nemohou přijímat pouze takové právní normy, jež patří do výlučné pravomoci italského parlamentu. Na základě této logiky tak existuje relativně široká oblast tzv. sdílené legislativy, v níž mohou regiony vykonávat legislativní pravomoc společně s celostátním zákonodárným sborem. V souvislosti s ústavní reformou z roku 2001 je konečně třeba zmínit i fakt, že od této novely výsledek normotvorné činnosti italských regionů může být nadále, na rozdíl od dosavadní praxe, negovaná pouze ex post derogačním rozhodnutím ústavního soudu. Celkově je možno ústavní reformu z počátku tisíciletí z hlediska procesu decentralizace (regionalizace) charakterizovat jako zavedení principu subsidiarity, podle nějž by měl stát realizovat svou právotvornou pravomoc pouze v případě, že regiony (z důvodů legislativních, technických či administrativních) nejsou schopny se této kompetence zhostit, případně že realizace takové kompetence na regionální úrovni nepředstavuje natolik efektivní řešení problému, jako na úrovni celostátní (srov. Scalfaro 2005: 174-177, Groppi a Scattone 2006: 131-134).

3.2.2 Devoluce – slepá ulička?

Ústavní reforma z roku 2001 byla exekutivou55 Silvia Berlusconiho, v níž zazněl silný (i když v danou chvíli slábnoucí) hlas Ligy Severu Umberta Bossiho, chápána pouze jako určitý mezikrok na cestě k federalizaci Itálie. Tomuto projektu se dostalo označení devoluce (devoluzione) a měl se z něj stát chef d´oeuvre realizačních snah politického projektu z původních požadavků ustoupivší Ligy Severu. Itálie měla na základě této ústavní reformy opustit dosavadní model symetrického bikameralismu, značně posílit pozici premiéra a, což je z hlediska zkoumané problematiky nejdůležitější, patnáct regionů se standardním statutem mělo získat totéž postavení a pravomoci jako privilegovaných pět regionů se statutem speciálním. Jelikož ústavní novela byla

54 Stejná legislativní kompetence je svěřena i provinciím Trento a Bolzano. 55 Projekt však neměl podporu celé vládní koalice.

42 v roce 2005 přijata pouze prostou většinou poslanců a senátorů a nedisponovala tak kvalifikovanou většinou v obou komorách parlamentu, musel být návrh novely následně schválen v referendu; referendum konané v roce 2006 však ústavní reformu neaprobovalo (Gritti 2007: 67). Proces federalizace (regionalizace) Itálie se tak vrátil do výše popsaného stavu po ústavní novele v roce 2001. Vítězství pravo-středového bloku a současně výrazný volební úspěch Ligy Severu nicméně dává tušit, že exekutiva vzešlá z parlamentních voleb v roce 2008 bude mít zájem se k tomuto projektu v budoucnu nějakým způsobem vrátit.56

3.3 Volební systémy mimo centrální úroveň

Vedle popsaných volebních systémů do obou komor parlamentu je třeba se na tomto místě stručně zmínit i o dalších volebních systémech používaných pro volbu zastupitelských orgánů na nejrůznější sub- i supra- státních úrovních. Pozornost již byla částečně věnována volebnímu systému aplikovanému při regionálních volbách. V současnosti používaný volební systém, zavedený v roce 1995 (s novelizací v roce 1999), představuje jeden z inspiračních zdrojů Proporzionella, neboť pracuje jednak s dvacetiprocentní prémií, určenou pro vítěznou koalici (předobraz většinové prémie), čímž byla na regionální úrovni již v prvopočátcích druhé republiky v dimenzi polity výrazně podporována bipolarizace stranické soutěže, a jednak (od roku 1999) přímou volbu presidenta57 regionu. Tato volba presidenta regionu je přitom koncipována nezávisle na volbě regionálních zastupitelů, kdy volič disponuje dvěma (potenciálně) nezávislými hlasy, takže tento volební systém může teoreticky vést ke kohabitaci presidenta a zastupitelů regionu z opačných politických táborů. Stejně jako volební systém používaný při regionálních volbách, představoval pro Proporzionellum bezesporu inspirační zdroj i volební systém do zastupitelstev provincií, zavedený v roce 1993 (s jistými korekcemi z roku 2000).58 Tento volební systém je (dosti bizarní) kombinací proporcionálního volebního systému s většinovou prémií, v němž nicméně jednotliví kandidáti (z hlediska výsledků voleb ovšem toliko zdánlivě) soutěží v rámci jednotlivých jednomandátových obvodů. 59 Inspirativním se pro současnou úpravu volebního systému aplikovaného při parlamentních volbách stala především garance (nejméně) 60% mandátů pro

56 Srov. Il trionfo «popolare» dei lumbard. Bossi: «E adesso federalismo fiscale», in: Corriere della Serra, 15. 4. 2008. 57 Funkce odpovídající českým hejtmanům se oficiálně nazývá „presidente“, v tisku se však používá i označení „governatore“. 58 V provinciích Aosta, Bolzano a Trento existují nicméně odlišné úpravy volebních systémů. 59 Zisk relativní většiny mandátů v daném volebním obvodu nepomůže „vítěznému kandidátovi“ k zisku mandátu, pokud strana, na jejíž kandidátce kandidoval, není úspěšná; naopak kandidát, jenž skončí v daném volebním obvodu řekněme na třetím místě, může mandát získat, umístí-li se v rámci vlastní kandidátky na volitelném místě.

43 vítěznou koalici, stejně jako přímá volba presidenta provincie (zavedená dříve než přímá volba presidenta regionu), aplikovaná na základě absolutní většiny hlasů, kdy při nezvolení v prvním kole postupují do druhého kola (ballottaggio) dva nejúspěšnější kandidáti. Systém aplikovaný při přímé volbě presidentů provincií je používán i při přímé volbě starostů jednotlivých měst a obcí. Tento volební systém (ballottaggio) byl poprvé použit při komunálních volbách v roce 1993 a představoval spolu s volebním systémem do zastupitelstev provincií první zjevný institucionální impuls pro bipolarizaci stranickopolitické soutěže, v tomto případě na úrovni jednotlivých obcí (nad 15.000 obyvatel). Konečně se musíme krátce zmínit i o volebním systému, podle kterého je voleno přidělené množství (ve zkoumaném období 99, 87 a 78) italských zástupců v Evropském parlamentu. Tento volební systém je v současnosti (z důvodů uvedených v pasáži o Proporzionellu) jediným proporcionálním volebním systémem italské politické scény. Jedná se o poměrný volební systém s (čtyřprocentní) klausulí, v němž se mandáty rozdělují ve pěti volebních obvodech.60

3.4. Reakce dimenze polity na „novinky“ v dimenzi politics

Politická praxe, personifikovaná osobou Silvia Berlusconiho, přinesla během sledovaného období několik významných inovací, respektive dosud nepoznaných aspektů, na něž bylo třeba, případně by bylo třeba, adekvátně reagovat změnami v institucionální dimenzi. Jednou z těchto inovací byla jistě praxe utváření dvou srovnatelně silných předvolebních koalic, na niž mohl reagovat nově přijatý volební systém, jenž by v podmínkách jinak strukturovaného stranického systému představoval ztěží legitimizovatelný invazivní institucionální zásah. Vedle modifikace volebního systému musíme zmínit minimálně dva další důležité aspekty spojené se jménem Silvia Berlusconiho. Trojnásobný italský premiér není jen nejbohatším Italem, ale taktéž člověkem, jenž ve své osobě – je-li v té době současně i členem exekutivy – spojuje významný soukromý i veřejný zájem. Legislativním jazykem je Silvio Berlusconi (potenciálním) subjektem zákonné úpravy tzv. střetu zájmů. Zákon o střetu zájmů je nicméně důkazem, že dimenze polity není vždy schopna žádoucím způsobem vyvažovat aktuální nerovnosti vzniklé v dimenzi politics, neexistuje-li v parlamentu potřebný konsensus na přijetí potřebné legislativní úpravy. Ani 14 let po vstupu nejdůležitějšího tamního podnikatele tak v Itálii není tato skutečnost odpovídajícím způsobem reflektována v podobě přísnějšího zákona o střetu zájmu.61

60 Srov. http://elezioni.interno.it/europee/ET0.htm. 61 V Itálii je v současnosti účinný zákon z roku 2004, jenž měl být nahrazen zákonem v roce 2007, ale pro nejednotnost tehdejší levo-středové koaliční vlády přijat nebyl (srov. např. Buzzanca, Silvio: Al Senato via al

44 Opačným, byť ne zcela ideálním, případem se stala otázka předvolební kampaně, konkrétně otázka předvolebních televizních spotů. Berlusconi jakožto vlastník čtyř komerčních televizních stanic, pokrývajících většinu relevantního trhu, je samozřejmě v předvolební kampani zvýhodněn oproti svým oponentům. Na tuto skutečnost bylo v dimenzi polity zareagováno přijetím zákona označovaného jako par condicio, jenž má – pokud možno proporcionálně – regulovat množství předvolebních televizních spotů přidělované jednotlivým politickým entitám (srov. Pasquino 2000: 127-129). Naopak jako zhoubný, či možná lépe řečeno obskurní, příklad reakce dimenze polity na potřeby vytvořené v dimenzi politics poslouží tzv. lodo Alfano, tedy zákon, na jehož základě byla pěti nejdůležitějším ústavním činitelům garantována doživotní imunita. 62 Tento účelový a Berlusconimu „na míru šitý“ zákon, byl nicméně ústavním soudem v roce 2009 zrušen.63

3.5 Dimenze polity – shrnutí

Obecně můžeme konstatovat, že v určitých oblastech došlo ve sledovaném období k legislativním úpravám, jež nejen ex ante předjímaly (žádoucí) změny v dimenzi politics, ale taktéž úpravy, které ex post reagovaly na praxi, jež se již v politické realitě dostatečně ustálila a stala se v podstatě materiální, a tím pádem v kontextu dané politické kultury vynutitelnou normou. Typickými příklady jsou Mattarellum (ex ante) na jedné straně a Proporzionellum (ex post, ale současně i ex ante) na straně druhé. Mezi příklady zpětné reakce dimenze polity na politickou praxi, personifikovanou v Itálii převážně osobností Silvia Berlusconiho, můžeme uvést zákonnou úpravu předvolební kampaně (par condicio), jako – ve své podstatě – negativní příklad potom zákon o střetu zájmů (jenž adekvátní odezvu v dimenzi polity na dění v dimenzi politics rozhodně nepředstavuje). Existuje nicméně i významná oblast (ústavního a) politického systému, jež vykazuje zřejmou disharmonii obou zkoumaných dimenzí politiky. Itálie během prvního desetiletí existence druhé republiky zaznamenala (ztěží zpochybnitelné) posílení postavení předsedy vlády (srov. kapitola 5.1), jež by mohlo znamenat potenciálně tranzitologicky relevantní posunutí Itálie směrem k semiprezidencialismu (resp. neoparlamentarismu). Tento významný posun nebyl nicméně v institucionální rovině – s výjimkou individualizace kandidáta na premiéra Proporzionellem – dosud nijak pozitivněprávně reflektován. Posílení postavení předsedy vlády či dokonce zavedení

conflitto d' interessi ma l' Ulivo accusa: una legge truffa, in: La Repubblica, 11. 4. 2004; Buzzanca, Silvio: Conflitto di interessi, primo ok, in: La Repubblica, 12. 5. 2007). 62 Předchůdcem lodo Alfani byl lodo Schifani (viz kapitola 4.5.8.3). Srov. Liella, Liana: Lodo Alfano, via libera alla Camera, in: La Repubblica, 11. 7. 2008, s. 6. 63 Viz La Consulta boccia il Lodo Alfano, in: La Repubblica, 8. 10. 2009.

45 přímé volby presidenta republiky zůstalo v obou případech pouze ve stádiu neschválených legislativních návrhů. Z hlediska formy vlády, respektive postavení předsedy vlády, tak v rovině dimenze polity k žádnému významnému posunu (s uvedenou výjimkou) nedošlo; o jistém posunu v dimenzi politics bude pojednáno dále.

46 4. Stranický systém druhé republiky (dimenze politics)

Systém politických stran představuje – například ve srovnání s čistě institucionální podobou daného politického systému – nejen složitý konstrukt tzv. převažujících mechanismů interakcí konkrétních relevantních politických entit v tomto systému se nacházejících a tento systém spoluvytvářejících, ale taktéž závisle proměnnou výslednici více či méně významných institucionálních a „extra-institucionálních“ determinant. V předcházející kapitole byly velmi stručně popsány nejdůležitější institucionální elementy, jež zásadním způsobem podobu stranického systému ať již např. v podobě míry fragmentace tohoto systému (volební systém, konkrétně v podmínkách poměrného systému výše klausule) či v otázce stability vládních kabinetů (symetrický bikameralismus působí v tomto ohledu značně kontraproduktivně). Mimo institucionální nastavení politického systému ovlivňují podobu stranickopolitické soustavy nicméně taktéž další determinanty, jejichž kořeny sahají primárně spíše než do oblasti politické vědy například do oblasti psychologie, historie či všeobecné teorie her. Dříve než dostane prostor presentace analýzy výsledků vybraných „prvořadých“ i „druhořadých“ voleb (viz kapitola 4.5), měly by se následující podkapitoly věnovat těm ne-institucionálním (případně toliko kvazi- institucionálním) determinantám, jejichž vliv na výslednou podobu analyzovaného stranického systému je jen ztěží zpochybnitelný. Stručně se tak budeme nyní věnovat otázkám tzv. chování voličů, respektive identifikaci hlavních konfliktních linií (cleavages) druhorepublikového stranického systému, italské podobě teorie koalic, personalizaci (presidencializaci) stranickopolitické soutěže a specifikům tzv. druhořadých voleb. Až poté se budeme moci zaměřit na analýzu výsledků jednotlivých voleb, jejich teritoriálnímu rozměru, jakož i identifikaci hlavních strukturálních trendů stranického systému – v prvé řadě popisem klíčových integračních i desintegračních procesů a indikací celkového charakteru (ve smyslu principielních mechanismů a vzorců interakcí) zkoumaného stranického systému.

4.1 Volební chování Italů aneb konfliktní linie italské politiky

Teoretické politologické koncepty, popisující historickou strukturaci soudobých stranických systémů, vycházejí – ať přímo či nepřímo – z proslulého konceptu cleavages norského politologa Steina Rokkana. Termín cleavage je přitom v pracích místní provenience – po boku originálního pojmu – překládán jako „štěpení“, „rozpor“ či „konfliktní linie“ (srov. Hloušek, Kopeček 2004: 34). V následujícím textu bude sice tento termín používán promiscue, do titulu této podkapitoly byl ale zvolen termín „konfliktní linie“ nikoli pouze proto, že je převážně používán brněnskou politologií, nýbrž především kvůli skutečnosti, že tato

47 podkapitola pomyslně navazuje na publikaci „Konfliktní demokracie“ a znalost teorie v ní obsažené od čtenáře implicitně předpokládá. Následující řádky se budou snažit dát odpověď na otázku, nakolik je koncept konfliktních linií nosný pro vysvětlení podoby stranického systému (stranických systémů) v moderních dějinách Itálie (od poloviny 19. století) a zvláště nakolik je tento koncept nosný na začátku 21. století. Vedle původní rokkanovské perspektivy budou přitom zmiňovány i přístupy jiné, které však většinou – byť i nevědomky – z přístupu norského politologa nějakým způsobem vycházejí.

4.1.1 Apeninský poloostrov očima Steina Rokkana

Centrální území Římské říše, které se po rozpadu impéria vyznačovalo značnou rozdrobeností (srovnatelnou v Evropě pouze s územím dnešního Německa), kterou ukončila až problematická (viz níže) unifikace v 60. letech 19. století, zařadil Stein Rokkan ve své konceptuální mapě Evropy mezi Evropu městských států, charakterizovanou silnou sítí měst a slabým územním centrem. Dále toto území typologizoval jako teritorium s městskou sítí vykazující polycefalickou strukturu a jako území jazykově integrovaná, ale pozdně unifikovaná (srov. Hloušek, Kopeček 2004: 23, 25). Zmíněné determinanty měly mít neopominutelný vliv na podobu utvářených konfliktních linií, respektive na podobu rozporu mezi centrem a periferií. Rokkan rozeznává tři různé druhy územních center: ekonomická, kulturní a vojensko-administrativní (Hloušek, Kopeček 2004: 13). V Itálii se tyto tři druhy nikdy nenalézaly v jednom centru a proto hovoříme o polycefalické struktuře center. Administrativním centrem se stal Řím (v počáteční fázi možno považovat Turín), který s určitými výhradami můžeme považovat taktéž za kulturní centrum. Řím však v žádném případě nemůžeme považovat za ekonomické centrum Itálie, které se nalézá v severní Itálii, konkrétně v oblasti takzvaného trojúhelníku, jehož dva nejvýznamnější vrcholy tvoří Turín a Milán. Naopak „absolutní“ periferii Itálie představuje Jih (Mezzogiorno), který vykazuje všechny tři formy periferializace: vojenské dobytí a administrativní podřízení, ekonomickou závislost a kulturní podřízení (srov. Hloušek Kopeček 2004: 14, 15, Macry 2003: 65, 66, 70, 71, 76). Vedle flagrantní diskrepance mezi severní a jižní Itálií (o níž bude ještě řeč), je třeba zmínit i rozpory mezi centrem a regionálními periferiemi. Lokální identity, ne zcela koherentní s identitou celoitalskou64, můžeme identifikovat nejen v oblastech, které definují svoji odlišnost na základě jiného jazyka (Valle d´Aosta, Jižní Tyrolsko), ale taktéž v regionech, jež jsou jazykově kompatibilní (např. Sicílie). Za výsledek rozporu mezi centrem a periferií (v tomto případě regionů) je možno považovat výše popsané přiznání zvláštního statusu pěti

64 Otázkou zůstává, zda něco takového vůbec existuje. Případné hledání odpovědi by však značně překročilo možnosti nejen této podkapitoly, ale i předkládané práce jako celku.

48 italským regionům. Zda hlavní rozpor mezi centrem a periferií (severem a jihem) vyústí někdy v určitou podobu federalizace Itálie není po neúspěšném referendu mj. o tzv. devoluci (jak již výše naznačeno) možno v současné době seriózně ani toliko odhadovat. Když opustíme teritoriální rozměr rokkanovského pojetí, musíme konstatovat, že stejně jako ve všech státech (nejen) západní Evropy, představovalo klíčový faktor pro přenos konfliktních linií do podoby systému politických stran i v Itálii rozšiřování volebního práva, rokkanovskou terminologií překonávání prahů demokratizace (srov. Hloušek, Kopeček 2004: 28, Rokkan 1999b: 295). První významný mezník můžeme identifikovat v zavedení všeobecného práva pro muže (práh inkorporace) v roce 1912 (srov. Procacci 1997: 320), další – ve stínu následujících událostí stojící – významný mezník představují první italské volby konané na základě poměrného sytému (práh reprezentace) v roce 1919 (srov. Procacci 1997: 331, Strmiska, Chytilek 2005: 394) a konečně třetí mezník – disponující nečekaně silnou potencí systémového dopadu (viz níže) – musíme spatřovat v zavedení volebního práva pro ženy (práh exekutivní moci) v roce 1946 (srov. Klíma 1998: 188, Pansella 1995: 193).

4.1.2 Rokkanovské konfliktní linie v italském kontextu

Z dosud řečeného již víme, že vytvářející štěpící linie ovlivnila nejen podoba rozporu mezi centrem a periferií, existující v podmínkách polycefalické struktury, ale taktéž skutečnost, že poslední práh demokratizace byl definitivně (a bez jakýchkoli pochybností) překonán až po druhé světové válce. Ještě než přikročíme k analýze jednotlivých konfliktních linií, musíme nejprve odlišit jejich dvojí pojetí: sociologické (sociální) a politologické (politické). Z hlediska sociologického pojetí představuje nejdůležitější determinantu konfliktních linií stratifikace společnosti, v případě politologického pojetí je otázka sociální stratifikace ponechána stranou a rozhodující kritérium představují čistě politické postoje a chování voličů (srov. Hloušek, Kopeček 2004: 45). Následující analýza přitom oba zmíněné přístupy kombinuje. Chronologicky primární štěpící linii, vytvořenou v procesu vzniku národního státu, ztělesňuje rozpor mezi centrem a periferií. Tomuto cleavage jsme se již sice částečně věnovali, přesto – zvláště z důvodu italských specifik - zaslouží další pozornost. Sjednocení Itálie v 19. století proběhlo nejen násilně, ale (podobně jako evropská integrace) takříkajíc „z hora“ – jednalo se o politický proces, jenž nereflektoval sociální realitu, respektive proces, při kterém se existující reálie měly přizpůsobit nově vzniklým institucím. Navíc velmi problematickou se ukazovala skutečnost, že italský národní stát byl vybudován, ale italský národ se měl teprve vytvořit (srov. Balardelli 2003: 55, 57, Cafagna 2003: 40). Diskrepance mezi severní a jižní Itálií se začala projevovat již od 70. let 19. století, kdy jižní oblasti kompaktně volily levici, zatímco severní části se profilovaly pravicově – antijižansky (Macry 2003: 89). Důvod tohoto rozporu je nicméně možno spatřovat ve faktu,

49 že neapolský stát první poloviny 19.století se profiloval značně paternalisticky a občané bourbonské monarchie tak byli zcela nepřipraveni na liberální instituce sjednocené Itálie (Macry 2003: 85), nikoli tedy primárně v konfliktu centra a periferie (v ekonomickém smyslu). Cleavage Sever-Jih se nicméně po dlouhá desetiletí nepřeneslo do štěpící linie, jež by měla vliv na vznik relevantního politického subjektu, naopak Jih byl politickými stranami vždy chápán jako celonárodní problém (Macry 2003: 90). Ke změně došlo až na přelomu 60. a 70. let 20. století, kdy bylo nejprve „znovuobjeveno“ cleavage centrum – periferie na Sardinii, německou menšinou v Jižním Tyrolsku a slovinskou menšinou v okolí Terstu (srov. della Porta 1999: 179) a v 80. letech potom vznikem severoitalských Lig nastala „renesance“ konfliktní linie mezi centrem a periferií (Severem a Jihem), která se následně poprvé promítla do vytvoření relevantní politické strany.65 Ze stejné generace jako rozpor mezi centrem a periferií pochází i cleavage církev – stát. Tato konfliktní linie se sice v italské politice 20. století bezesporu projevovala, otázkou zůstává, nakolik je možno tento rozpor považovat za primární. V roce 1919 zformovanou Lidovou stranu (Partito popolare) a její nástupkyni Křesťanskou Demokracii můžeme považovat za konfesní; chápat tyto strany pouze konfesně (zvláště potom DC) by však bylo hrubou chybou. Křesťanská Demokracie jako strana katolíků těžila nejen z podpory církve, ale byla mimo jiné chápána jako záruka zachování stávajícího demokratického republikánského režimu (viz kapitola 2.2.2). Volič křesťanských demokratů proto často nehlasoval pro DC z důvodů religiosních, nýbrž z důvodů pro-režimních, respektive s čistě antikomunistickou motivací. Navíc je třeba zdůraznit, že s postupující sekularizací význam této konfliktní linie pozvolna upadal, což se prokázalo již v 70. letech během referend o rozvodu, kdy část elektorátu křesťanských demokratů hlasovala proti názorové linii strany (srov. Parisella 1995: 200, Corbetta, Segatti 2003: 6, Bellucci 2004: 3). K projevům této konfliktní linie se navzdory snižování její relevance ještě vrátíme. Druhá generace konfliktních linií vzešla podle Rokkana z průmyslové revoluce a nalézáme ji v rozporu mezi městem a venkovem a dále mezi vlastníky a pracujícími. Štěpící linie mezi městem a venkovem nedosahuje v Itálii v žádném případě srovnatelného významu jako např. ve Skandinávii, či v první československé republice, neboť v Itálii nevznikla relevantní strana, jejímž primárním důvodem vzniku by bylo zastupování zájmů venkova. Navíc ani ze sociologických průzkumů voličského chování není možno jednoznačně vyvodit, že by některá strana byla výrazně úspěšnější na venkově na úkor měst a opačně. Podpora Křesťanské Demokracie se sice v menších městech a na venkově pohybovala lehce nad celostátním průměrem (a v největších městech logicky lehce pod ním), podobný trend ale vykazovala také komunistická strana (srov. Dogan 1967: 146). Důvody těchto odlišností přitom musíme hledat jinde, než v rozporu mezi městem a venkovem.

65 Dosavadní politické strany, vzniklé na základě této štěpící linie, požívaly relevance pouze lokální.

50 Jednoznačně průkazná není ani čtvrtá (poslední) Rokkanova konfliktní linie mezi vlastníky a pracujícími, přestože ji můžeme považovat (alespoň v určitém období) za nejnosnější a nejlépe vystihující realitu. Od této konfliktní linie můžeme odvozovat vznik socialistické a posléze komunistické strany, již méně však lze na základě této konfliktní linie vysvětlit volební podporu levicových stran v období první republiky, byť i z tohoto pohledu se výběr konfliktní linie vlastníci – pracující z arsenálu rokkanovských cleavages jeví jako nejuspokojivější. Sociologické průzkumy jasně prokázaly, že nikdy neexistovala věrohodná korelace mezi procentem závisle pracujících a procentem odevzdaných hlasů pro komunistickou a socialistickou stranu (Dogan 1967: 135, 151). Přesto význam této konfliktní linie dosvědčuje např. průzkum, který zjistil, že tři čtvrtiny farmářů (vlastníků půdy) představovaly voliče Křesťanské Demokracie, zatímco většina farmářů-nájemců volila komunistickou nebo socialistickou stranu (Dogan 1967: 146). Poměrně silné působení konfliktní linie mezi vlastníky a pracujícími modifikovalo (a dalo by se říci kontaminovalo) působení konfliktní linie církev – stát. Řada příslušníků nejnižších společenských vrstev, převážně na venkově (a s přibývající nadmořskou výškou) nevolila třídně, ale konfesně – tedy nehlasovala pro komunistickou ani socialistickou stranu, ale pro Křesťanskou Demokracii. V převážné většině se přitom jednalo o ženy (dvě třetiny žen volily DC 66 , tři pětiny mužů PCI nebo PSI) a tak můžeme trochu v nadsázce konstatovat, že zavedení volebního práva pro ženy zachránilo italskou demokracii (v poválečné podobě, jak ji známe); v opačném případě by totiž vítězství komunistické strany nebylo nereálné, což by v kontextu přináležitosti Itálie do americké sféry vlivu mohlo způsobit ztěží představitelné konsekvence (srov. Dogan 1967: 159-162, Parisella 1995: 193). Limity konceptu konfliktní linie vlastníci – pracující dále ilustrativně dokumentuje fakt, že dvě divergentně hlasující voličské oblasti – tzv. bílé a rudé zóny (podrobněji viz kapitola 4.6.6) – vykazují obdobnou socio-ekonomickou strukturu, založenou převážně na drobném zemědělství a malém a středním podnikání (Parisella 1995: 192). I zde se však možné vysvětlení skrývá v silnějším působení rozporu mezi církví a státem. Tři ze čtyř „nejrudějších“ regionů (Emilia-Romagna, Marche a Umbrie) byly součástí papežského státu a místní rolníci se cítili církví (vlastníkem pozemků) vykořisťováni. Čtvrtý „rudý“ region – Toskánsko – pak vykazuje silné antiklerikální charakteristiky, jejichž kořeny sahají do šestnáctého století. Anomálii ve voličském chování Toskánska – provincii Lucca – je potom možno vysvětlit opět na základě konfliktní linie vlastnící – pracující, neboť právě v této provincii převažují malí vlastnící půdy, zatímco ve zbytku regionů „rudé“ zóny většinu zemědělského obyvatelstva tvoří nájemníci (Dogan 1967: 184, srov. Balardelli 2003: 50). Z dosavadního textu by mělo být patrno, že rokkanovský koncept konfliktních linií sice můžeme použít pro vysvětlení vzniku politických stran a celkovou podobu stranického systému, stejně jako pro vysvětlení některých trendů voličského chování, že se ale v žádném

66 Tato skutečnost je vysvětlována tím, že ženy navštěvují častěji bohoslužby a jsou tím pádem náchylnější k uposlechnutí „rad“ církve.

51 případě nejedná o koncept aplikovatelný za všech okolností na všechny historické a teritoriální případy. Zajímavým, i když nikoliv samospásným, je proto v této souvislosti postřeh Luciana Cafagna (2003: 37), že politický proces v Itálii není výsledkem cleavages, ale výsledkem permanentních procesů legitimace a delegitimace. Fašismus nebyl podle něj pouze reakcí na válku a problémy s ní spojenými, ale v prvé řadě negací (dostatečně zralou, motivovanou a zakořeněnou v čase) předchozího liberálního režimu a zabráněním jeho případného vývoje v režim liberálně-demokratický. Na principu legitimace/delegitimace je taktéž možné vysvětlit poválečnou strukturaci stranického systému, kdy antifašismus nejprve legitimoval komunistickou stranu, aby ji posléze delegitimoval vzrůstající antikomunismus, který se postupem času stal hlavním legitimačním faktorem pro křesťanské demokraty (srov. Galli della Loggia 2003: 230, 241). Koneckonců i současné střídání pravého a levého středu je možno vysvětlovat primárně na základě konceptu legitimace/delegitimace, neboť první Berlusconiho vítězství je možno interpretovat jako legitimaci nového na úkor diskreditovaného (delegitimovaného) starého systému. Stejně tak vítězství levého středu v parlamentních volbách 2006 je třeba chápat spíše než jako triumf pozitivního programu, jako negaci delegitimovaného systému – tzv. berlusconismu. Vraťme se však ke konceptu konfliktních linií a s ním spojeným pojetím politických táborů či sloupů (viz Hloušek, Kopeček 2004: 60). Proslulý koncept verzuiling (srov. Rokkan 1999a: 285, 286) může být (s určitými výhradami) aplikovatelný i na poválečnou italskou realitu, kdy obě velké politické strany (DC i PCI) čerpaly podstatnou část své podpory z kolaterálních zájmových skupin67 (včetně segmentované odborové struktury). Katolická a socialistická (komunistická) subkultura tak představovaly rezervoár jistých hlasů z daného politického tábora (sloupu). Od 70. let 20. století však zmíněné rezervoáry zaznamenaly postoupnou erozi, přičemž dosavadní hlasování podle příslušnosti k sociální skupině (voto di appartenenza) začalo ztrácet na relevanci ve prospěch hlasování podle nezávislého názoru (voto di opinione). Mannheimer a Sani v roce 1987 publikovali studii, ve které zjistili, že v polovině 80. let pro asi 40% italských voličů nehrála při rozhodování hlavní roli příslušnost k určité politické subkultuře (Bellucci 2004: 3). V osmdesátých letech tak sekularizací společnosti a postupným obrušováním anti-systémových hran komunistické strany dále erodovalo původní hlasování podle příslušnosti, aby tento typ hlasování ztratil zhroucením dosavadního stranického systému zcela na relevanci.

4.1.3 Stranický systém „druhé republiky“ prizmatem konfliktních linií

Současný stranický systém, konstituovaný po volbách 1994 a konsolidovaný po volbách 2001, respektive po volbách 2008, se vyznačuje soupeřením dvou (před)volebních koalic,

67 Tradice početných kolaterálních zájmových skupin se prosadila již v dobách fašistického režimu (srov. Di Nucci 2003: 176).

52 respektive dvou hlavních politických (kvazi)stran. Odhlédneme-li přitom prozatím od personální otázky, můžeme říci, že rozpor mezi těmito koalicemi (resp. stranami) spočívá v socio-ekonomické oblasti, kdy pravo-středové uskupení na jedné straně akcentuje svobodu jednotlivce a liberalizaci podnikání, levo-středové na straně druhé upřednostňuje sociální rovnost a jistoty (srov. Corbetta 2006, Sani 2006). Piergiorgio Corbetta a Paolo Segatti se snažili zjistit, které faktory – v době, kdy tradiční hlasování podle příslušnosti bylo překonáno – hrají rozhodující roli při hlasování voličů. Vycházeli přitom z předpokladu, že klasický rejstřík rokkanovských cleavages je v současné době nedostatečný, a proto se nechali volně inspirovat jeho rozšířenou verzí, pocházející od Arenda Lijpharta (srov. Hloušek, Kopeček 2004: 45-47, Strmiska et al. 2005: 27, 28) a vedle ekonomické a religiosní sféry zkoumali také váhu post-materiálních hodnot, otázku politické kultury a váhu hodnot spojených s potřebou identity a jistoty na rozhodování voličů. Došli přitom k následujícím závěrům: 1. Význam hodnot spojených s ekonomickou a religiosní sférou vykazuje v posledních letech zjevný regres, přičemž nejsilnější ztrátu relevance ukazují hodnoty religiosní. Ztrátu významu nicméně prodělávají i hodnoty z oblasti ekonomické včetně významných aktuálních témat politických debat jako otázky spojené se svobodou podnikání či se státními zásahy do ekonomiky. 2. Relevance tzv. post-materiálních hodnot není příliš vysoká a navíc je v současné době menší než před dvaceti lety. 3. Otázky spojené s politickou kulturou vykazují setrvalou míru relevance, přičemž se ukazuje vzrůstající poptávka po silné, rozhodné osobnosti u voličů pravého středu. 4. Hodnoty spojené s potřebou identity a jistoty vykazují určitou relevanci při rozhodování voličů, kvůli nedostatku dat z minulosti však u této kategorie není možno určit dlouhodobý trend (Corbetta, Segatti 2003: 13). Na základě presentovaných výsledků proto italští politologové dospěli ke konstatování, že hlas současného italského voliče postrádá hlubší zakořenění, a proto snadno podléhá vlivům spojeným s personalizací politiky – „prezidencializaci“ volební kampaně a všem projevům spojeným s všudypřítomností televize (Corbetta, Segatti 2003: 14). Přestože vliv původních rokkanovských cleavages na rozhodování voliče, zda dát hlas raději pravému, nebo levému středu, značně erodoval (nebyl-li zcela eliminován), v rámci heterogenní koalic (resp. velkých stran) můžeme význam tradičních konfliktních linií stále identifikovat. V obou koalicích je například i nadále dosti silné štěpení mezi církví a státem: v rámci pravého středu tato konfliktní linie oddělovala křesťanskodemokratickou UDC od zbytku pravé části politického spektra (byť se například Forza Italia v řadě regionů uchází o pozici dědičky Křesťanské Demokracie), v levo-středové koalici přinejmenším tento rozpor odděloval Kopretinu od Levicových Demokratů a tento rozpor nadále rozděluje představitele těchto stran v současné Demokratické straně (viz kapitola 4.6.4.1). V rámci pravého středu potom nezanedbatelnou roli hrálo i štěpení mezi centrem a periferií, které oddělovalo centralistickou Národní Alianci od federalistické Ligy Severu.

53 Analýza konfliktních linií italské politiky se snažila ukázat jisté limity aplikace tohoto konceptu, současně ale poukázala i na skutečnost, že pro vysvětlení některých jevů je tento teoretický přístup stále nosný a nenahraditelný. Jeho používání je však potřeba podrobit jisté „obezřetnosti“ a například u překrývajících se cleavages je záhodno ad hoc určovat, která konfliktní linie hraje při rozhodování voličů na daném teritoriu primární roli. V případech, kdy tradiční rokkanovské koncepty selhávají, je pak třeba teorii cleavages doplňovat novými přístupy, které lépe reflektují současnou realitu. Ilustrativním příkladem je snaha vysvětlit chování voličů v tzv. bílých a rudých zónách, přičemž vysvětlení čistě na základě rokkanovských cleavages nemůže být uspokojivé (srov. Corbetta 2006), ovšem při kombinaci s jinými teoretickými postupy je naděje na věrohodné vysvětlení mnohem vyšší. Na druhé straně případné zavržení rokkanovských cleavages by představovalo jednoznačně slepou uličku, neboť například vnitřní fragmentace současných koalic, respektive heterogenita dvou velkých stran, je stále nejlépe vysvětlitelná právě na základě tradičního pojetí konfliktních linií.

4.1.4 Volební chování Italů (vysvětlení vně konceptu cleavages)

Při hledání odpovědi na otázku, na základě jaké logiky si Italové utvářejí své voličské preference, se nabízí řešení, které sice v kontextu vědeckého diskursu nesnese prima facie srovnání s rokkanovským konceptem konfliktních linií, jež však – dosti cynicky – realitu počátku jednadvacátého století reflektuje mnohem výstižněji, než koncept cleavages a v současné době se ve srovnání s rokkanovskou perspektivou taktéž opírá o mnohem přesvědčivější empirickou základnu. Možné vysvětlení se totiž skrývá „v televizi“. Eskalující a privilegovaný vliv televize vedl Giovanni Sartoriho k zavedení pojmu videodemokracie (videocrazia). Z voliče se podle Sartoriho stává hommo videns, kdy pro ně televize představuje prakticky monopolní zdroj nezpochybnitelných informací (srov. Sartori 2001a: 154, Venturino 2000: 298). Na rozdíl od minulosti již není určující rozdělení voličů podle toho, které noviny čtou, ale které televizní zpravodajství sledují. Byla jasně prokázána korelace mezi preferencí televizního zpravodajství a stranickou preferencí daného voliče, kdy voliči pravo-středového bloku převážně sledují zpravodajství Berlusconiho společnosti Mediaset, zatímco voliči levo-středového bloku dávají přednost zpravodajství veřejnoprávní RAI (srov. např. ITANES 2001: 120, Legnante, Sani 2002: 59, Sani, Legnante 2002: 127, Legnante 2006: 442). Nezanedbatelný vliv televize potvrzuje i ta skutečnost, že Berlusconiho formace prokazatelně spoléhá na ty sektory elektorátu, jejichž „závislost“ na televizním vysílání je vyšší než průměrná, tedy v prvé řadě na ženy v domácnosti a důchodce (srov. ITANES 2001: 49, 51). Není ostatně nezajímavé, že někteří italští politologové sledují míru výskytu

54 jednotlivých politiků na televizních obrazovkách a snaží se dát tuto skutečnost do souvislostí s volebními výsledky (viz např. Legnante, Sani 2002: 59, Sani, Legnante 2002: 127). Zabýváme-li se proto otázkou volebního chování, musíme brát do úvahy nejen existenci erodovaných – ale stále přítomných, a v určitých ohledech „renesancí“ procházejících – konfliktních linií, nýbrž také řadu dalších (zdánlivě podružných) faktorů; oslabující vliv hlasování dle příslušnosti k určité sociální skupině (appartenenza) či dle (světo)názoru (opinione) zastiňuje v období druhé republiky výrazně např. tzv. efekt leadera, jenž je projevem sílící personalizace politické soutěže (viz kapitola 4.3), kterou umocňují všechna média v čele s televizí; naopak marginální úlohu při rozhodování voličů hraje tzv. issue voting, tedy hlasování podle konkrétních předvolebních témat (Venturino 2000: 295, 318, 323).

4.2 Teorie koalic v podmínkách „druhé republiky“

Období od parlamentních voleb v roce 1994 do parlamentních voleb v roce 2006 se vyznačuje dominancí předvolebních koalic, jakožto principielních aktérů stranickopolitické soutěže, jejichž existence byla na jedné straně výsledkem působení stávajících volebních systémů, na straně druhé jejich přítomnost podmiňovala – relativně – zamýšlené fungování stranického systému, když však současně jejich výskyt imanentně (a z logiky věci komplementárně) zvyšoval fragmentaci stranického systému, a tím pádem oslaboval governabilitu zkoumaného systému. Institut (předvolební) koalice můžeme považovat za klíčové novum druhorepublikového systému a svým způsobe za novum, na jehož existenci stávající stranický i politický systém stojí. Následující vývoj (bude-li pokračovat trend započatý před předčasnými parlamentními volbami v roce 2008) by sice mohl význam koalic znatelně upozadit, případně zcela eliminovat, ani v takovém případě není nicméně možné přehlížet jejich dosavadní význam. Proto tomuto fenoménu budeme nyní věnovat určitý prostor.

4.2.1 Koaliční vládnutí v poválečné Itálii

Strukturu a složení většiny poválečných italských exekutiv ovlivnily dva základní faktory. První faktor představuje rozhodnutí tehdejšího premiéra Alcida De Gasperiho, vytvořit po vítězných volbách 1948 vládu širší koalice, přestože se po triumfálním zisku 48,5% hlasů nabízela Křesťanské Demokracii možnost vytvoření většinové jednobarevné vlády (srov. Strmiska 1995: 9). Tím byl zaveden precedens utváření velkých koalic68 (surplus majority

68 Nezaměňovat s velkou koalicí v českém či německém kontextu, kdy se tak označuje koalice dvou nejsilnějších stran. Koalice těchto stran však může (zvláště dle kritéria počtu členů) představovat minimální vítěznou koalici (srov. Říchová 2000: 130-132), a nikoli koalici velkou.

55 coalition, oversized kabinet, oversizing government – srov. Laver, Schofield 1992: 81, Blondel, Cotta 2000: 121, Říchová 2000: 133), který byl mnohokrát zopakován a stal se doslova učebnicovým příkladem tohoto typu koalic (srov. Laver, Schofield 1992: 83, 84). Druhý faktor, jenž minimálně nepřímo ovlivnil i faktor první, se pojí s praxí již výše popsané zablokované demokracie, založené na nepsaná „dohodě o vyloučení“. Řádově 30% hlasů tak bylo nepoužitelných pro jakékoli koaliční počty; ke komunistickým hlasům bylo navíc třeba připočíst i hlasy pro další relevantní antisystémový politický subjekt – postfašistické Italské Sociální Hnutí. K dispozici byl tedy pouze omezený počet hlasů (procent mandátů) pro politické strany s koaličním potenciálem. V kontextu téměř čistého poměrného volebního systému a minimální volatility tedy nezbývalo (postupně lehce slábnoucí) Křesťanské Demokracii než uzavírat koalice pouze se stále stejnými (lehce posilujícími nebo oslabujícími) politickými partnery. V období let 1948 – 1992 se objevovaly všechny tři základní typy vládních kabinetů, tedy menšinová vláda, minimální vítězná koalice (minimal winning coalition) i velká koalice. Zhruba čtvrtinu z nich představovaly menšinové kabinety (převážně jednobarevné vlády DC), drtivá většina zbývajících vlád pak ale byla vytvořena právě na logice výše zmíněných velkých (oversizing) koalic. Z hlediska složení můžeme identifikovat (opět pouze základní a často schematicky zjednodušující) čtyři typy vlád: 1. do začátku 60. let 13 centristických vlád (centrismo), následovalo 17 kabinetů levého středu (centro-sinistra) do roku 1975, od roku 1976 do roku 1979 potom přišly 3 vlády národní solidarity69 (solidarieta nazionale), které se opíraly i o externí oporu PCI a v období 1980-92 uzavřelo prvorepublikovou éru 14 kabinetů složených z pěti (pentapartito) a po odchodu republikánů ze čtyř (quadripartito) stále stejných stran (srov. Verzichelli, Cotta 2003: 455). O chronické nestabilitě italských poválečných vlád bylo již pojednáno (viz kapitola 2.2.4), a na tomto místě proto stačí připomenout, že příčinu pádu většiny italských poválečných kabinetů představoval vnitrostranický boj v rámci nejsilnější vládní strany – Křesťanské Demokracie.70 Nadto by nemělo být od věci připomenout, že častý výskyt (a v závěrečném období téměř „monopol“) většinových vlád představuje jednu z hlavních příčin vzniku a konsolidace klientelistického systému (viz např. Kunc 2000: 106-109). Z dosud (stručně a zjednodušeně) řečeného by mělo být zřejmé, že navzdory četnosti poválečných koaličních vlád se teorie koalic v tomto období jen málokdy „dostala ke slovu“. Zlom však měl nastat s kolapsem prvorepublikového stranického systému a společně se vznikem systému nového, založeného na nově přijatém smíšeném volebním systému. Teorie koalic tak mohla být konečně opět aplikována i na případ Itálie, tentokrát však poněkud jiným způsobem, než ve většině jiných zemí s praxí koaličních vlád.

69 Jednalo se víceméně o celonárodní kabinety v období kulminace teroristických akcí extrémní levice. 70 Zde je možno odkázat na analogičnost situace v České republice, kde pády vlád Václava Klause i Vladimíra Špidly způsobily vnitrostranické spory uvnitř nejsilnější koaliční strany.

56 4.2.2 Koaliční vládnutí po roce 1993

Zavedení jednomandátových volebních obvodů nutilo politické strany, zvláště v podmínkách neznalosti skutečné síly jednotlivých politických subjektů po politickém „zemětřesení“ let 1992 a 1993, uzavírat nejrůznější předvolební aliance, které měly jejich členům zajistit úspěch právě v těchto jednomandátových obvodech, v nichž se rozdělovalo 75% všech poslaneckých křesel. Leonardo Morlino (1996: 9) proto hovoří o tzv. efektu anticipativní reakce, neboť politické strany se musely přizpůsobit pravidlům hry nového volebního systému ještě před jeho prvním praktickým použitím. Výsledkům parlamentních voleb v roce 1994, jakožto událostem je předcházejícím, se budeme věnovat v rámci kapitoly, jež bude analyzovat výsledky jednotlivých voleb, na tomto místě můžeme zatím konstatovat, že vlivem působení anticipativní reakce stranického systému byly před parlamentními volbami 1994 vytvořeny tři velké předvolební koalice, z nichž si vlivem bipolarizace stranickopolitické soutěže systémotvorný význam zachovaly koalice soustředěné na jedné straně kolem osoby Silvia Berlusconiho, na straně druhé kolem postkomunistické PDS71. Tyto dvě koalice procházející zkoumaným obdobím s měnícími se názvy i v obměňujícím se složení přetrvaly až do současnosti a staly se základem dvou nesilnějších aktérů současného stranického systému. Vlivem Mattarella se uvnitř dvou velkých koalic začala institucionalizovat určitá interní pravidla pro nasazování kandidátů do jednotlivých jednomandátových obvodů. Zavedení nového volebního systému v roce 2005 sice tato (před parlamentními volbami v roce 2001 již značně) sofistikovaná pravidla ztratila praktický význam, v období 1995 – 2001 však tyto principy ovládaly zákulisí italské koaliční politiky, a tím pádem podstatným způsobem ovlivňovaly podobu stranického systému jako celku. „Technikám“ utváření koalic v letech 1996 – 2001 proto budeme věnovat následující podkapitolu.

4.2.2.1 Koalice jako principielní aktér stranického systému

Při zkoumání italského stranického systému se proto od parlamentních voleb 2001 začal stále častěji objevovat otázka – „do parties matter?“ (srov. Fiala, Strmiska 1998: 124-126, D´Alimonte 2003: 336). Ve volbách byly totiž jednotlivé politické strany zatlačeny do pozadí a ústřední roli začaly hrát dvě velké předvolební koalice, které postupně nabývaly některé rysy „politické strany sui generis“. Tyto koalice disponovaly společným znakem, společným volebním leaderem a postupem času – v obecnější rovině – začaly sledovat i společné politické cíle.

71 Později (po integraci s několika menšími levicovými subjekty) přejmenovaná na Levicové Demokraty (Democratici di Sinistra, DS).

57 Od roku 1996 se praxe předvolebních koalic postupně „institucionalizovala“ a centralizovala. Jednotlivé jednomandátové obvody si strany v rámci dané koalice začaly rozdělovat na základě tzv. ratingu (srov. Di Virgilio 2002: 97, 98). Každé koaliční straně byla přidělena určitá kvóta obvodů, ve kterých stavěla vlastní kandidáty. Docházelo přitom k tzv. proporcionalizaci většinové části voleb, protože se rating stanovoval převážně podle percentuálního zisku hlasů konkrétní strany v poměrné části předešlých parlamentních, ale také evropských a regionálních voleb (srov. DÁlimonte, Bartolini 2002: 9, DÁlimonte 2003: 343). Úspěch určité strany byl proto částečně determinován výsledky z předchozích voleb. Na základě této logiky můžeme konstatovat, že na pozici nejsilnější strany koalice mohla aspirovat pouze ta strana, která získala významný podíl hlasů již v řadě voleb minulého volebního období. Politické strany uvnitř koalice tak vytvářely určité mechanismy, které měly zajistit „spravedlivou“ alokaci mandátů mezi jednotlivé členy uskupení. Tento mechanismus se označoval jako colitional return (srov. DÁlimonte 2003: 337). Takto popsaný proces nesmíme ovšem zaměňovat s praxí tzv. stand-down dohod 72 , přestože princip byl totožný, neboť centralizovaný proces přidělování kvót se vyvinul ze stand-down dohod a nadále používal základní logiku jejich fungování. Rozdíl spočíval v tom, že stand-down dohody byly uzavírány ad hoc (pro jednotlivé volby, někdy i jen pro jednotlivé obvody či oblasti) a vně (relativně) konsolidovaných koalic (srov. DÁlimonte 2003: 327). V rámci velkých bloků se stand-down dohoda stala „konkludentně akceptovanou samozřejmostí“, kterou nebylo třeba dojednávat. Při centralizovaných jednáních se tím pádem řešil již pouze poměr a „kvalita“ přidělovaných volebních obvodů.

Výše ratingu tedy měla vliv na určení celkové relativní síly strany uvnitř předvolební koalice. Pro dokreslení můžeme uvést stanovené hodnoty ratingů před volbami 2001, které potvrzují výše popsané mechanismy. V rámci levo-středové koalice Olivovník (L´Ulivo) bylo přiděleno Levicovým Demokratům 199, Kopretině 73 190, Slunečnici 74 56 a Straně Italských Komunistů 75 14 jednomandátových obvodů. Z tohoto pohledu proto nemohl pozdější volební úspěch Kopretiny představovat velké překvapení, neboť tato formace si již před volbami dokázala v levo-středovém bloku vydobýt příděl 40% volebních obvodů. Naopak v pravo-středovém Domě Svobod (Casa delle libertà, CdL) byla polovina obvodů přidělena Forza Italia (236).76 Národní Aliance dostala čtvrtinu (119), koalice CCD-CDU77 66 a Liga Severu se musela spokojit s pouhými 44 volebními obvody (v roce 1994 jí byl přitom přidělen trojnásobek – 232 obvodů, srov. Di Virgilio 2002: 106, 107).78

Po stanovení počtu přidělovaných volebních obvodů bylo dále třeba přidělit konkrétní obvody jednotlivým stranám. Významnou roli přitom hrála výše zmíněná „kvalita“. Volební obvody se totiž dělily do tří skupin: „jisté“ (sicuri), „vyrovnané – kompetitivní“ (marginali) a

72 Politické strany se dohodly, že proti sobě nebudou ve volbách stavět vlastní kandidáty a rozdělily si mezi sebe jednomandátové obvody. 73 Koalice (a později strana) složená ze čtyř (tří) centristických subjektů. 74 Koalice zelených a sociálních demokratů. 75 Strana odštěpená od PRC po pádu Prodiho vlády v roce 1998. 76 Di Virgilio (2002: 106) hovoří o „kanibalismu“ FI. 77 Koalice nástupnických formací Křesťanské Demokracie, dnešní UDC. 78 Pro volby 1996 možno srovnat: D´Alimonte (2003: 339). Tam uvedená tabulka je ovšem nepřesná.

58 „předem ztracené“ (perduti in partenza), či „pevnosti“ (fortezze, srov. Di Virgilio 2002: 97, Melchionda 2002: 45). Předvolební vyjednávání se stalo natolik sofistikovaným, že při určování kvality byly volební obvody rozděleny dokonce do sedmi skupin: jisté se dělily na „opancéřované“ (blindati) a „dobré“ (buoni), v rámci kompetitivních se rozlišovaly „pozitivní“ (positivi), „neutrální“ (puri) a „negativní“ (negativi), předem ztracené se potom dělily na „ztracené“ (persi) a „ty, za něž lze očekávat náhradu“ (a rimborso, srov. Di Virgilio 2002: 102). Stranám byly potom přidělovány volební obvody tím způsobem, aby poměr těchto sedmi typů byl u každé strany přibližně stejný. Složitá koaliční vyjednávání představovala jakousi druhou fázi „primárních voleb“. Po ukončení tohoto procesu již velké bloky vystupovaly – alespoň ve většinové části voleb – de facto jako dvě velké strany. Kandidát jedné velké koalici přitom mohl důvodně předpokládat, že se o poslanecký mandát bude muset v jednomandátovém obvodu vážně utkat pouze se společným kandidátem druhého velkého bloku.

4.2.3 Koaliční vládnutí po roce 2006

Do parlamentních voleb v roce 2006 šly pravo-středový Dům Svobod a levo-středová koalice (s novým názvem Unie - L´Unione79) s vědomím, že po změně volebního systému v prosinci 2005, se již tyto volby budou konat na základě nového poměrného volebního systému s (podmíněnou) většinovou prémií a že koaliční praxe, naznačená v předchozí subkapitole, tak již nadále bude patřit toliko minulosti. Prizmatem koaličního vládnutí ve smyslu anticipativní reakce stranického systému můžeme konstatovat, že Proporzionellum zjevně navazuje na „výdobytky“ Mattarella, v prvé řadě předpokládá bipolarizaci stranické soutěže a s ní spojenou praxi plné vládní alternace. Zavedením poměrného volebního systému s (podmíněnou) většinovou prémií se navíc jednoznačně zvýšil tlak na utváření, respektive zachování (předvolebních) koalic. Jestliže totiž v podmínkách jednomandátových obvodů musely dvě velké koalice bojovat o hlasy příznivců každé i sebemenší a zdánlivě sebebezvýznamnější politické straničky, a součástí dvou velkých bloků se tak postupně staly i dříve samostatně stojící politické subjekty ze středu i z obou krajních (nikoli nutně extrémních) pólů pravolevého kontinua, situace se z tohoto hlediska nezměnila; pouze „v sázce“ je mnohem více, neboť zatímco dříve několik málo hlasů mohlo znamenat ztrátu volebního obvodu, obdobná ztráta (teoreticky i jednoho jediného hlasu) dnes může mít za následek celkovou volební prohru. Základní logika, která nutí nejsilnější strany na obou stranách k partnerství s nesrovnatelně slabšími (a často programově ztěží kompatibilními) politickými subjekty, tak zůstává v platnosti a s ní i dosavadní koaliční praxe. Pouze výše uvedený model rozdělování jednomandátových obvodů

79 Překládá se též jako „Jednota“, což je sice překlad správný, ale nevhodný.

59 včetně ratingu ztratil jakýkoli smysl, neboť v poměrném volebním systému získávají jednotlivé strany koalice hlasy přímo od svých voličů. Tito voliči tak odevzdáním hlasu pro konkrétní stranu dávají automaticky hlas koalici, jejíž je ona strana součástí a taktéž kandidátovi na premiéra, kterého tato koalice voličům (od roku 2005 již oficiálně) nabízí.

4.2.4 Stabilita dvou hlavních koalic

Složení dvou velkých koalic se v průběhu zkoumaného období víceméně stabilizovalo, určité subjekty však i přesto vykazují jakési „kolísavé“ členství: v pravo-středové koalici do této kategorie spadá Liga Severu a po posledních volbách i do té doby „věrná“ křesťanskodemokratická UDC; obdobnou pozici sehrává v rámci levo-středového seskupení Strana Komunistické Obnovy. Zvláštní kategorii potom tvoří „transferově zajímavé“ centristické subjekty, většinou původně křesťanskodemokratické provenience, které již změnily „stáj“, či o tom minimálně veřejně uvažovaly. Celkově je nicméně třeba zdůraznit a rozvést již výše uvedenou informaci, že v současné době obě velké koalice prakticky hegemonizovaly celý italský stranický systém (a to i v kontextu víceúrovňového přístupu). Součástí velkých bloků se tak (byť někdy pouze načas) stalo i léta odolávající krajně pravicové postfašistické Movimento Sociale – Fiamma tricolore (MS-FT, Sociální hnutí – Trojbarevný plamen) v pravé části či Itálie hodnot (Italia dei Valori) pod vedením téměř legendárního bývalého soudce Antonia Di Pietra v levé části politického spektra. Zvláštní otázku představuje nejen stabilita členství stran v rámci velkých bloků z hlediska časového, ale taktéž z hlediska teritoriálního. V souvislosti s např. regionálními volbami tak vystupuje na povrch, že některé – povětšinou menší a celostátně téměř irelevantní – politické subjekty ve stejných volbách v některých regionech tvoří součást jedné a v jiných regionech druhé velké předvolební koalice (srov. www.interno.it). Do budoucna se tak dá očekávat spíše „přebíhání“ stran – v úvahu připadají pouze centristické formace – z jedné koalice do druhé, nežli že by se měla vytvořit třetí velká koalice – opět v úvahu připadá pouze vytvoření koalice centristických stran.

4.2.5 Koaliční vládnutí v Itálii – závěr

Měli-li bychom závěrem této podkapitoly charakterizovat zvláštnosti italské koaliční praxe z hlediska obecné teorie koalic, museli bychom v prvé řadě zmínit zásadní rozdíl mezi koaliční praxí v Itálii oproti praxi většiny systémů s koaličním vládnutím, který spočívá v tom, že zatímco koalice se převážně uzavírají ex post na základě výsledků voleb, v Itálii se naopak po roce 1994 uzavírají zásadně ex ante. Další italskou zvláštnost, která je pouze

60 odvozena od výše uvedené, představuje předem nezodpovězená (nejen teoretická) otázka, jaký typ koalice se před volbami utváří. V kontextu dvou přibližně stejně silných bloků by bylo lze hovořit v podstatě o minimálních vítězných koalicích, současně je však třeba vnímat skutečnost, že primárně jsou tyto koalice vytvářeny spíše v duchu velkých koalic (tedy v duchu upřednostnění možné kvantitativní podpory před kritériem vnitřní koaliční soudržnosti). Heterogenita italských koalic (jakožto průvodní znak – stále minimálně materiální – stranické fragmentace) představuje bezesporu největší problém současného stranického systému, tato heterogenita však postupem času – zvláště z důvodu centripetálního směřování systému – klesá.

4.3 Personalizace (presidencializace) stranickopolitické soutěže

Berlusconi svým „vstupem do hry“ (viz kapitola 4.5.1) vnesl do italské politiky do té doby nepřítomný element – akcentaci role osobností, respektive role stranických, potažmo koaličních leaderů. Dosavadní praxe první republiky personalizaci politiky víceméně neznala, důraz na osobnost předsedy strany, či obecně kandidáta na některou vrcholovou politickou funkci, představuje jednu z charakteristik odlišujících druhorepublikový systému od systému prvorepublikového. Berlusconiho „lví podíl“ na personalizaci druhorepublikového politického systému je nezpochybnitelný, a bude o něm ještě řeč, současně však nesmíme ztrácet ze zřetele ani skutečnost, že důraz na personalizaci předcházel již v institucionální rovině Berslusconiho politické entrée. Zavedení přímé volby starostů v obcích nad 15.000 obyvatel v roce 1993 zvýraznilo význam řady zvolených starostů větších měst, z nichž nemálo představuje dodnes italskou politickou elitu (z nejznámějších Francesco Rutelli v Římě a Antonio Bassolino v Neapoli, srov. Pasquino 2000: 133).80 V dimenzi polity byla personalizace politické soutěže dále posílena současným zavedením přímé volby presidentů provincií, následovaná později autonomní přímou volbou presidentů regionů. Obdobně jako úspěšní starostové větších měst, populární presidenti regionů představují významné politické aktéry s potenciálně celostátním „akčním rádiem“ (na tomto místě je možno jmenovat např. presidenta Lombardie Roberta Formigoniho, bývalého presidenta Lazia Francesca Storaceho, či již uvedeného Antonia Bassolina z Kampánie). „Sázku“ učiněnou v dimenzi polity v počátcích druhé republiky na personalizaci politiky (ve smyslu posílení prvků participativní demokracie) je možno chápat jako jeden z projevů negace předchozího režimu, jelikož posílení personalizace představuje evidentní antitezi (v dané době čistě negativními konotacemi zatíženého) stranictví (srov. Pasquino 2000: 134).

80 Popularita a potencialita celostátního politického úspěchu iniciovala dokonce založení tzv. strany starostů (více viz Pasquino 2000: 133-137).

61 Vraťme se nicméně k Berlusconimu. Personalizace druhorepublikového systému se v prvé řadě projevuje v tom, že veškeré parlamentní volby od roku 1996 spíše než parlamentní volby, jež mají rozhodnout o složení obou komor parlamentu, představují pomyslné referendum o Berlusconim, kdy volič (ať přímo či nepřímo) de facto primárně odpovídá na otázku, zda si přeje, aby se Silvio Berlusconi stal (opět) italským premiérem (srov. srov. Mannheimer 2001: 555, Barisione 2002: 183, Melchionda 2002: 83, Legnante, Sani 2002: 63).81 Personifikací parlamentních voleb skrze (ať již pozitivní, nebo negativní) volbu Silvia Berlusconiho byl z premiérského úřadu učiněn „středobod“ italského politického systému, což ovšem neodpovídá – jak již bylo pojednáno výše – ústavněprávnímu nastavení systému. Se zavedením nového volebního systému v roce 2005 proto byla původně neoficiální volba premiéra nahrazena volbou oficiální, byť byla (na rozdíl od volby předsedů regionů) zavedena – čistě z praktických důvodů ve smyslu principu governabilty – v toliko neautonomní podobě.82 Důraz na přímou volbu vrcholných politiků (předsedů vlád, presidentů regionů a provincií, starostů) představuje zjevný rys druhorepublikového systému, který můžeme označit za presidencialisaci. Presidencializace stranického systému se ovšem neprojevuje pouze v uvedené rovině dimenze polity, neboť presidencializace – zcela nezávisle na této dimenzi, respektive pouze nepřímo – se přenesla i na půdu jednotlivých politických stran, kdy se leader politického subjektu stává důležitějším, než strana, kterou representuje (srov. Calise 2004: 128). Posledně uvedené tvrzení může být podrobeno určité kritice 83 , nezpochybnitelnou skutečností ale zůstává, že většina čelných představitelů relevantních politických stran druhé republiky setrvává ve svých pozicích (ať již přímo v pozici předsedy strany, případně v jejím nejužším vedení) po celé zkoumané období. Nejedná se přitom v žádném případě pouze o Silvia Berlusconiho, jehož Forza Italia (resp. Lid Svobody) je se svým zakladatelem existenčně spjata a zůstává (akademickou) otázkou, zda bude schopna „přežít“ jeho odchod; předsedou Ligy Severu je již od 80. let (a to i navzdory zdravotnímu handicapu posledních let) Umberto Bossi, v čele Národní Aliance stál po celé zkoumané období Gianfraco Fini84, leaderem (ať již formálním, nebo neformálním) pravo-středové křesťanskodemokratické formace byl po celou dobu Pierferdinand Casini, totéž platí i o Faustu Bertionottim v případě Strany Komunistické Obnovy a konečně první předseda Demokratické Strany Walter Veltroni (podobně jako před ním v rámci Levicových Demokratů Piero Fassino a Massimo D´Alema) se po celé dosavadní období druhé republiky nacházel v nejužším předsednictvu Strany

81 Toto tvrzení bezezbytku odpovídá parlamentním volbách 1996, 2001 a 2006. Předčasné parlamentní volby v roce 2008 byly v tomto ohledu specifické a označení „referendum o Bersluconim“ by v jejich případě nebylo tak přiléhavé jako v případě tří předešlých parlamentních voleb. 82 Přímá volba premiéra zavedená v „čisté variantě“ by mohla (nejen teoreticky) vyústit v kohabitaci premiéra a vládní většiny z opačných politických táborů. V kombinaci se symetrickým bikameralismem by se jednalo o další potenciální překážku naplňování vize akceschopných vlád. 83 Presidencializací stranického systému Mauro Calise opodstatňuje svůj koncept třetí republiky, kterému se budeme kriticky věnovat v samotném závěru této práce. 84 Na této skutečnosti nic nemění ani formální změna z roku 2008, kdy se „přechodovým“ předsedou (viz kapitola 4.6.1.1.2) stal Ignazio La Russa.

62 Demokratické Levice, respektive Levicových Demokratů. Taková personální statičnost stranického systému je pozoruhodná a v západoevropském kontextu zcela výjimečná. Postupující presidencializace stranického systému se projevila i v kvaziinstitucionální podobě zavedením tzv. primárních voleb v rámci levo-středového bloku, které nejprve v roce 2005 za Berlusconiho vyzyvatele určily Romana Prodiho, a posléze v roce 2007 přiřkly předsednictví v nově vznikající Demokratické Straně Waltru Veltronimu (více viz Allegri 2006, Antenore 2006). 85 Primární volby, jež nejsou v pravo-středovém bloku analogicky aplikovatelné, neboť Berlusconiho postavení „permanentního pretendenta premiérského postu“ je prakticky nezpochybnitelné 86, je sice presentováno (resp. presentovatelné) jako posílení demokratických, participativních prvků, přehlížet však nemůžeme, že současně se tím dále posiluje personalizace stranického systému. Výsledkem personalizace politiky je bezesporu i skutečnost, že např. ve volbách do Evropského parlamentu figurují v čele kandidátek představitelé politických stran, kteří očividně nemají zájem mandát poslance Evropského parlamentu skutečně získat. Na prvním místě kandidátních listin v evropských volbách tak běžně můžeme najít nejen Silvia Berlusconiho, ale i představitele dalších politických stran, jež již měli za sebou výkon nejvyšších státních funkcí, a neměli rozhodně v úmyslu na znovuzískání těchto pozic rezignovat vlastním „odklizením do Bruselu“. Projevem presidencialisace jsou konečně i „etablovaná“ neoficiální označení klíčových politických aktérů, z nichž nejznámější jsou Il Cavaliere87 (Berlusconi), Il Professore88 (Prodi) a Il Senatur89 (Bossi). Tato označení svědčí o tom, že političtí leadeři se stali institucemi sui generis, jejichž prostřednictvím vnímá většina Italů personifikovaně politické entity, v jejichž čele tyto „instituce“ stojí. Tato skutečnost se potom „institucionalizovala“ před předčasnými volbami v roce 2008 přímo do znaků jednotlivých politických stran, na kterých se objevují jména stranických leaderů, a to nejen v případě dvou největších stran, u kterých by tato praktika měla jistou – institucionální – logiku (viz kapitola 4.5.14), nýbrž i u subjektů jako je Itálie Hodnot či Liga Severu.

4.4 Tzv. druhořadé volby – teoretický exkurs

V úvodu bylo řečeno, že by tato práce měla presentovat stranický systém italské druhé republiky ve své komplexnosti, tedy že vedle parlamentních voleb by měly být analyzovány i výsledky voleb regionálních a voleb do Evropského parlamentu. V případě regionálních a

85 Srov. Vitale, Giovanna: Primarie Pd, Veltroni vola all´ 80%, in: La Repubblica, 16. 10. 2007, s. 2. 86 K možnému zpochybnění Barlusconiho pozice došlo po prohraných regionálních volbách (viz kapitola 4.5.11), Berlusconi však tuto „debatu“ přestál bez úhony. 87 Jedná se o šlechtický titul, nejlepší „překlad“ by byl proto „Sir“. 88 Prodi byl označován jako „Profesor“, což mělo jedním slovem charakterizovat nezvykle plachého politika. 89 Umberto Bossi se stal prvním senátorem za Ligu Severu, což se odrazilo v označení, které je nicméně uváděno v lombardštině.

63 evropských voleb by však čistě kvantitativní vyjádření percentuální podpory jednotlivých politických subjektů nezasazené do širšího kontextu vedlo nejen ke zjednodušení a zploštění závěrů, ale velmi pravděpodobně i k dezinterpretaci samotných rezultátů. Kvantitativní analýza (založená převážně na komparaci s výsledky předchozích voleb stejného typu, případě na porovnání regionálních výsledů těchto voleb s regionálními výsledky voleb parlamentních) proto musí být doplněna o analýzu kvalitativní, jež zohledňuje jak dobu konání voleb, tak v první řadě samotný jejich charakter (typ). Pro reálnější (ve smyslu střízlivější) vnímání výsledků některých (neparlamentních) voleb je proto třeba využít poznatků teorie tzv. druhořadých voleb. I tato teorie však musí být aplikována na výsledky jednotlivých voleb s vědomím určitých odlišností a specifik daného typu voleb, který nemusí do kategorie druhořadých voleb přesně zapadat. Pro identifikaci „rušivých vlivů“ u neparlamentních voleb tedy můžeme aplikovat ucelenou teorii druhořadých voleb, která sice vznikla primárně z důvodu vysvětlení výsledků voleb do Evropského parlamentu, využívána však bývá rovněž (byť v nesrovnatelně menší míře) i pro další typy druhořadých voleb. Za druhořadé volby jsou přitom považovány všechny s výjimkou voleb parlamentních. Etiketu druhořadosti tak nosí společně volby evropské, regionální i komunální. Otázkou zůstává, zda právem. Podle K. Reifa a H. Schmitta charakterizuje druhořadé volby následující trojice „pravidel“: 1. volební účast je nižší než při parlamentních volbách, 2. vládní strany oproti parlamentním volbám ztrácejí a 3. menší strany jsou ve srovnání s parlamentními volbami zvýhodněny na úkor stran větších (srov. Marsh 1998: 592-593). Hlavní důvod těchto „anomálií“ má čistě psychologické základy: volič při druhořadých volbách není motivován stejně jako při volbách parlamentních, protože (alespoň podvědomě) pociťuje, že „není tolik v sázce“ (srov. Marsh 1998: 592, Heath et al. 1997: 5), a proto k volbám vůbec nejde, a jestliže ano, není příliš nucen volit strategicky. Kategorii druhořadých voleb musíme nicméně vnitřně diversifikovat, neboť např. v regionálních volbách hraje (na rozdíl od veleb evropských) určitou roli i lokální incumbent- efekt90 (Heath et al. 1997: 2), takže zde může být uplatněna tzv. retrospektivní volba (zatímco u evropských voleb se tato možnost jeví jako prakticky iluzorní; srov. Heath et al. 1997: 13); na rozdíl od voleb do Evropského parlamentu se navíc v případě regionálních voleb strategické hlasování uplatňuje v přeci jen vyšší míře (Heath et al. 1997: 16). V italském kontextu navíc konsolidovaná bipolarizace stranické soutěže eroduje při regionálních volbách určitá specifika druhořadých voleb více než v případě voleb evropských (Freire 2003: 29). Důležitou determinantou „míry zkreslení“ výsledků druhořadých voleb představují dále i tzv. volební cykly. Časová vzdálenost od termínu parlamentních voleb prokazatelně koreluje s percentuelní odchylkou od výsledků prvořadých voleb. Řada autorů rozděluje volební cyklus na tři etapy: 1. období „líbánek“ (1. rok vlády), 2. střední období (2. 3. rok) a 3. závěr

90 President regionu a jeho politické seskupení vstupuje do voleb s určitou bilancí odvedené práce. Tato skutečnost může presidenty (a jejich strany) mírně preferovat, stejně tak tím ale mohou být poškozeni.

64 volebního období (srov. Freire 2003: 24). Zatímco ve středním období vládní strany ztrácejí největší procento hlasů (surge and decline Theory; Caramani 2005: 5), v závěru volebního období vládní strany podle Reifa a Schmitta znovu získávají hlasy (respektive ztrácejí méně hlasů než ve středním období); jiní autoři (van der Eijk, Franklin, Oppenhuis) naopak tvrdí, že v tomto období (čím blíže termínu prvořadých voleb, tím více) voliči nejhojněji využívají „protestní hlasy“ proti vládě (srov. Freire 2003: 25).

Při následující analýze regionálních a evropských voleb musíme tedy brát v potaz odlišný charakter těchto voleb (jejich všeobecně vnímanou nižší důležitost), stejně jako datum jejich konání ve vztahu k tzv. volebnímu cyklu. Do úvahy musíme vzít pochopitelně i odlišnost aplikovaného volebního systému, byť v tomto ohledu toto konstatování platí pouze pro volby evropské, neboť volební systém používaný při regionálních volbách sdílí s volebním systémem aplikovaným při parlamentních volbách (ať již s Mattarellem nebo Proporzionellem) stejné elementární principy. Čistě kvantitativní analýzu výsledků zkoumaných druhořadých voleb (regionální volby 1995, 2000 a 2005 a evropské volby 1994, 1999 a 2004) budou z výše uvedených důvodů muset být modifikovány analýzou kvantitativní, jež bude reflektovat poznatky uvedené v této podkapitole. Na závěr krátkého exkurzu o tzv. druhořadých volbách je na místě uvést ještě následující poznámku. Itálie patří mezi země, v nichž dochází nejen k horizontální dělbě moci (mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní), ale taktéž k dělbě moci vertikální či teritoriální mezi mocí centrální a regionální, resp. lokální (Bobbio 2002: 3); k nim je navíc v kontextu evropské integrace nutno přiřadit i moc supranárodní. Vztah mezi úrovněmi vertikální dělby moci není z povahy věci rovnocenný, protože ovlivňování probíhá pouze směrem od centra k periferii (případně potom směrem k suprastátní entitě) a nižší (resp. nadstátní) složka vertikální dělby nemůže požívat více moci, než na ni (dobrovolně) deleguje centrální složka moci. Správně-právní chápání zmíněné dělby jde ruku v ruce s jednou z (byť pouze implicitně přítomnou) tezí konceptu druhořadých voleb, jež spočívá v přesvědčení, že vztah mezi arénou prvořadých a druhořadých voleb není reciproční. Dle této logiky tedy prvořadá aréna ovlivňuje arény druhořadé, druhořadé však touto potencí nedisponují; níže popsané politické události následující po některých volbách druhého řádu nicméně tuto tezi jasně vyvracejí.

65 4.5 Analýza volebních výsledků

V předchozí podkapitole byly presentovány hlavní ne-institucionální faktory, které mohou podstatným způsobem ovlivňovat výsledky voleb, respektive na jejichž základě je možno na jedné straně retrospektivně vysvětlit volební výsledky, na straně druhé je možno volební výsledky i ex ante s určitou mírou pravděpodobnosti predikovat, respektive u tzv. druhořadých voleb předem počítat s jistou odchylkou od výsledků, jež by ve stejnou dobu přinesly volby parlamentní. Následující pasáže budou analyzovat výsledky celkem jedenácti parlamentních, regionálních a evropských voleb, přičemž na jejich podkladu by měly být v podmínkách vícerozměrného kontextu verifikovány (respektive falsifikovány) teoretická očekávání verifikovaná v kontextu „jednorozměrného zjednodušení“ a poté i teoretické očekávání stanovené v úvodu této práce. Konkrétní analýze volebních výsledků bude vždy předcházet přehled nejdůležitějších událostí, jež mohly mít na zkoumané výsledky, případně na celkovou podobu stranického systému, nezanedbatelný vliv.

4.5.1 Prvopočátky druhorepublikového systému před volbami 1994

Druhorepublikový systém politických stran se začal utvářet počínaje parlamentními volbami z března roku 1994. Před toto datum není možno jít ani v rámci nižších úrovní vládnutí, neboť tzv. administrativní volby z roku 1993 se konaly ještě bez účasti klíčového aktéra následujícího období – Berlusconiho Forza Italia (FI). Přesto výsledky těchto administrativních voleb hodně naznačovaly, které politické subjekty budou hrát určující roli v právě vznikajícím stranickém systému, a které se naopak budou muset se svým dosavadním výsadním postavením definitivně rozloučit. Jak již bylo výše uvedeno, komunální a provincionální volby v roce 1993 se nesly ve znamení úspěchu postkomunistické PDS 91 , postfašistického MSI 92 a separatistické LN. 93

91 PDS jako jediná vedle MSI vyšla z krize bez úhony a dokonce i posílena (Ignazi 2002: 164, 166). V počtu zastupitelů se stala PDS nejsilnější stranou na komunální úrovni (Kunc 2000: 113). PDS nejenže triumfovala v tradičně levicové střední Itálii, ale podařilo se jí ovlivnit výběr starostů také například v Turíně, Benátkách a v sicilské Catanii. Antonio Bassolino byl zvolen starostou Neapole. K tomu je třeba ještě připočítat vítězství dalších levicově zaměřených kandidátů – Francesca Rutelliho v Římě a zakladatele hnutí La Rete (Síť), bývalého křesťanskodemokratického starosty Leoluca Orlanda v Palermu (Ignazi 2002: 165). 92 MSI se v komunálních volbách podařilo získat 17 starostů (z 99 možných) a postoupilo do druhého kola voleb v mnoha dalších městech. Největší pozornost přitom byla upřena k volbám starostů Říma a Neapole, kde za MSI kandidovali předseda hnutí Gianfranco Fini a „Duceho“ vnučka Alessandra Mussolini. V obou těchto městech se kandidáti MSI dostali do druhého kola, přičemž první kolo vyhráli se zisky 46,9 a 44,4% (Ignazi 2002: 164, 165, Ignazi 1994: 94). 93 Například v Miláně získal úřad starosty představitel LN Marco Formentini (Cento Bull, Gilbert 2001: 30, srov. Ignazi 2002: 148). V roce 1993 se dokonce spekulovalo, že by se tzv. Carroccio mohlo stát celonárodní catch- all stranou, která by nahradila ustupující DC, neboť se LN v té době vyznačovala tzv. ubikvitou, jelikož byla

66 Naopak představitelé křesťanských demokratů v těchto volbách žádný čelný post (starosta, president provincie) nezískali (srov. Kunc 2000: 113, 114); socialisté, republikáni, demokratičtí socialisté a liberálové (tedy subjekty donedávna vládnoucího quadripartita) byli potom v těchto volbách prakticky vymazáni z politické mapy Itálie. Klíčovým pro další vývoj stranického systému byl již výše naznačený mobilizační efekt vítězství PDS pro chystaný vstup Silvia Berlusconiho do politiky, stejně jako jeho prohlášení před druhým kolem přímé volby starosty Říma, kdy prohlásil, že on by raději volil Gianfranca Finiho než (později vítězného představitele zelených) Francesca Rutelliho; touto proklamací totiž pomohl Berlusconi legitimovat Italské Sociální Hnutí v očích široké skupiny Italů (srov. Ignazi 1994: 95, 106, Galli 2004: 394) a současně získával (v té době možná neintencionálně) na svoji stranu nikoli nevýznamného koaličního partnera. Vedle zmíněných PDS, MSI a LN se po výsledcích administrativních voleb v druhé polovině roku 1993 pro následující parlamentní volby reálně počítalo již pouze s Demokratickou Aliancí (Alleanza democratica, AN) vedenou reformátorem Mariem Segnim. Segniho popularita dosahovala v této době svého vrcholu a hlavní představitel AN byl považován za nejžhavějšího kandidáta na post premiéra (srov. Kašpar 1993b).94 Všechno však mělo být jinak, když jako pomyslný deus ex machina (srov. Griffin 1996) vstoupil do hry majitel čtyř televizních kanálů Silvio Berlusconi. V italštině je tato událost popisována jako „vstup do pole“ (sceso in campo; srov. např. Salvadori 2001: 130, Ignazi 2002: 168, 171). Ve chvíli, kdy všeobecně očekávanému, historickému volebnímu vítězství italské levice v následujících parlamentních volbách již nemohlo zdánlivě nic zabránit, založil Berlusconi na podzim roku 1993 v Miláně „mozkový trust“ (Kunc 2000: 114, Kunc 2001: 35) pod názvem Sdružení pro dobrou vládu, jenž v listopadu doplnilo Národní sdružení klubů Forza Italia (ANFI). 26. ledna 1994 potom Berlusconi oznámil z obrazovky svého Rete 4 registraci nové politické strany Forza Italia, jejímž základním cílem je zabránit vítězství levice v nadcházejících volbách (srov. Ignazi 2002: 169, Poli 2001: 62).95 Berlusconi chtěl vytvořit velkou koalici „umírněných“ (moderati), což v italském kontextu znamená koalici proti (post)komunistické levici. Za partnery si zvolil Italské Sociální Hnutí, které se v danou dobu mělo přetvořit do Národní Aliance (Alleanza Nazionale, těžko zařaditelná na pravo-levé ose; její elektorát navíc pocházel ze všech částí politického spektra (Cento Bull, Gilbert 2001: 29). 94 Pro zajímavost můžeme uvést analýzy, které byly prezentovány během roku 1993 ohledně pravděpodobných výsledků následujících parlamentních voleb. Počítalo se s několika možnými koalicemi, jejichž složení by ovlivnilo konečné výsledky. První varianta předvídala vítězství koalice PDS s AD, která by získala 251 mandátů, LN 90 a DC 77 mandátů. V případě varianty koalice PDS s PRC a La Rete by potom získala nejvíce mandátů (162) DC. I ve zbývajících variantách by největší počet mandátů vždy získala Křesťanská Demokracie (Katz 2003: 120). Tyto průzkumy byly prováděny v říjnu, takže vůbec nepočítaly s MSI, které na sebe upozornilo až v komunálních volbách o měsíc později, a stejně tak nikdo nemohl v té době předpokládat, že do systému vstoupí nový významný aktér, který tento systém v podstatě redefinuje. 95 Mezi únorem a březnem 1994 vzniklo po celé Itálii asi 13–14.000 klubů FI, které měly průměrně 80 členů. Tato nová strana se vyznačovala podivnou „binární strukturou“, kdy současně vedle sebe existovalo členství v těchto klubech a členství ve straně (srov. Ignazi 2002: 181). Členů strany bylo přitom pouze asi 5.000 v celé Itálii.

67 AN), a Ligu Severu. Objevil se však problém. Prakticky nekoalovatelná Liga Severu (Kunc 2000: 114) se svými federalistickými požadavky stála ve zřejmé kontrapozici k unitaristickým postfašistům z Národní Aliance, což vůdce Ligy Severu Umberto Bossi vyjádřil jednoznačným „nikdy s fašisty ani s jejich vnuky“96 (srov. Ignazi 1994: 95). Berlusconi ovšem potřeboval Ligu Severu (srov. Strmiska 2003) i Národní Alinaci jako „nepostradatelné součásti bariéry vůči hrozící expanzi postkomunistické levice“ (hodlal navíc využít i jejich propracovanou organizační soustavu97; srov. Cento Bull, Gilbert 2001: 32), a musel proto nutně najít nějaké řešení vzájemných animozit mezi Ligou Severu a Národní Aliancí. Silvio Berlusconi vyřešil popsanou situaci elegantně (srov. Poli 2001: 61) a vytvořil dvě (samostatné) předvolební koalice98; v severní části země uzavřel pro jednomandátové obvody dohody s Ligou Severu a ostatními partnery s výjimkou MSI-AN s názvem Polo delle libertà (Pól svobod), v jižní části potom dohody s Italským Sociálním Hnutím bez účasti LN s názvem Polo del buon governo (Pól dobré vlády). Kromě Forza Italia byly součástí těchto koalic i následující politické subjekty: Křesťanskodemokratický Střed (Centro Cristiano Democratico, CCD)99 a Svaz Středu (Unione del Centro, UdC)100 a na jihu ještě Liberálně Demokratický Pól (Polo Liberal Democratico, PLD).101 Další zlomový okamžik pro výsledky prvních druhorepublikových parlamentních voleb nastal v lednu 1994, kdy došlo k definitivnímu rozpadu Křesťanské Demokracie. 102 Její oficiální nástupnickou organizací se stala Italská Lidová Strana (Partito Popolare Italiano,

96 Narážka jak na členství Alessandry Mussolini, tak na nově vzniklou Národní Alianci (Galli 2004: 395). 97 V rámci Pólu svobod bylo LN přiděleno více kandidátů v jednomandátových obvodech než FI. Výměnou za to LN poskytla FI svou širokou síť aktivit (Cento Bull, Gilbert 2001: 32). 98 Tyto koalice je třeba považovat spíše za „pakt o neútočení“, než za úzce spolupracující předvolební koalice. Berlusconi vedl v roce 1994 samostatnou kampaň, ve které silně polemizoval i se svými koaličními partnery (srov. Galli 2004: 395). 99 Předvolební koalice se netýkala Molise, kde CCD kandidoval samostatně. 100 UdC byl jedním z nástupnických formací Italské Liberální Strany (PLI; Ignazi 2002: 163, Strmiska 1995: 45). 101 Tato situace byla značně nepřehledná, o čemž svědčí i skutečnost, že schémata renomovaných politologů obsahují v této souvislosti neúplné a někdy i zavádějící informace. Zatímco Roberto D´Alimonte (2003: 329) uvádí z menších partnerů jenom CCD, Aldo Di Virgilio (2002: 82) nejen že jmenuje pouze dva hlavní partnery FI, ale dokonce matoucím způsobem uvádí za součást Pólu svobod i kandidátku Lista Pannella. Pohled do výsledků jednotlivých jednomandátových obvodů přitom jasně prokazuje, že Lista Pannella stavěla své kandidáty proti kandidátům Pólu svobod (předvolební koalice byla totiž uzavřena pouze pro volby do Senátu). Při zkoumání těchto výsledků zjistí navíc pozorovatel další zajímavou informaci: všemi citovaná předvolební koalice FI s MSI-AN se netýkala všech obvodů v jižní Itálii! FI a MSI-AN stavěly proti sobě své kandidáty v oblasti Abruzzi (která by nemusela být ještě považována za Jih) a Campania 2 (u níž je ovšem příslušnost k Jihu nepopiratelná; srov. www.interno.it). 102 Již v roce 1991 odešla část členů DC do hnutí Síť, v září 1992 se další část DC přidala k hnutí Maria Segniho Popolari per la riforma (Lidovci za reformu), v roce 1993 ustavili levicoví křesťanskodemokratičtí odboráři Křesťansko-sociální hnutí (Movimento Cristiano Sociale, MCS) a na přelomu let 1993/94 odešel nezanedbatelný segment členstva DC do nového subjektu – Forza Italia (srov. Morlino 1996: 10, Donovan 2003: 105, Strmiska 1997b: 108, Ignazi 2002: 167). Křesťanská Demokracie (jež již v létě 1993 změnila název na Partito popolare; Ignazi 2002: 161) ale přestala existovat až po „transformačním“ kongresu, který se stal vyústěním tlaků na Martinazzoliho vedení z pravé i levé části strany z podzimu 1993. V té době se navíc začaly projevovat i rozpory mezi levým (R. Bindi, Ermanno Gorrieri) a pravým proudem (Clemente Mastella, Pierferdinando Casini), které vyústily založením CCD Casinim a MCS Gorrierim ještě před lednovým sjezdem (srov. Ignazi 2002: 162, Strmiska 1997b: 107, Morlino 1996: 10).

68 PPI), v jejímž čele setrval poslední předseda Křesťanské Demokracie Mino Martinazzoli.103 V lednu roku 1994 tak byl dovršen proces desintegrace v té době již podstatným způsobem oslabené hlavní středové strany, tedy proces jenž měl taktéž nezanedbatelně determinovat výsledky následujících parlamentních voleb.

4.5.2 Parlamentní volby 1994

Gianfranco Pasquino (1994: 107) označil výsledek prvních voleb podle nového volebního systému za „překvapivý“. Překvapivost však přichází do úvahy pouze perspektivou roku 1993, neboť poslední předvolební průzkumy odhadly (alespoň co se proporcionální části týče) skutečné volební výsledky téměř přesně. Součet hlasů pro oba Póly činil 46,4%, pro Pokrokáře 34,3% a pro Pakt pro Itálii 15,7%. Překvapením mohlo být ovšem pro mnohé pozorovatele působení Mattarella, jež okamžitě prokázalo efektivní schopnost napomáhat bipolarizaci stranickopolitické soutěže. Mandáty v dolní komoře byly totiž rozděleny v počtu 366 pro Póly, 213 pro Pokrokáře a pouhých 46 poslaneckých křesel zbylo Paktu pro Itálii (srov. Katz 1996: 42, 43). Obdobné, nikoliv však stejné, výsledky „hlásil“ Senát, ve kterém Póly získaly 42,7% hlasů (156 mandátů), Pokrokáři 32,9% hlasů (122 mandátů) a Pakt pro Itálii se musel spokojit s 16,7% hlasů (31 mandáty). Střet tří předvolebních koalic tak skončil jasným debaklem – ještě několik měsíců před volbami velmi nadějné – středové formace. Signifikantní je hlavně skutečnost, že Segniho Paktu se nepodařilo získat jediné křeslo v jednomandátových obvodech. 104 Druhá část koalice – PPI – sice zaznamenala relativní úspěch v podobě 29 (a v Senátu dokonce 28) proporčních mandátů, ale zisk pouhých čtyř (v Senátu tří) křesel ve většinové části byl pro nástupnickou organizaci Křesťanské Demokracie velkým zklamáním. Za poražené se považovali i Pokrokáři, kteří získávali hlasy převážně od voličů postkomunistických formací PDS a PRC. Kandidáti zbývajících členů této koalice získávali mandáty pouze (díky předvolební koalici) v jednomandátových obvodech; v proporční části vyšly všechny tyto menší subjekty naprázdno. Neúspěch značně heterogenní koalice je spatřován jak ve vnitřní nejednotnosti mezi liberálně středovými subjekty na jedné straně a čistě levicovými stranami na straně druhé (Salvadori 2001: 136), tak v selhání neoficiálního leadera tohoto seskupení, za kterého byl považován předseda Strany Demokratické Levice Achille Occhetto (Pasquino 1994: 109).

103 Lidovcům zůstal i znak DC – červený kříž na bílém poli. Na tomto místě stojí za zmínku i skutečnost, že „pravou rukou“ Martinazzoliho byl Rocco Buttiglione (viz dále). Politické subjekty jako Casiniho CCD a Gorrieriho MCS musíme proto považovat za „odštěpy“ Křesťanské demokracie, nikoli za její nástupnické organizace. 104 Nepodařilo se to ani Mariu Segnimu, který prohrál na Sicílii s kandidátem Forza Italia v poměru 31,6 ku 36,1% (www.interno.it).

69 Výsledky seskupení Pokrokářů můžeme považovat ovšem pouze za relativní porážku. Součet hlasů pro Stranu Demokratické Levice a Komunistickou Obnovu105 totiž převyšoval zisky z předešlých parlamentních voleb a rovnal se výsledku PCI z roku 1987; z hlediska počtu mandátů byla Komunistická Strana Itálie úspěšnější pouze při volbách v roce 1976. Za očekáváními naopak zůstaly zbývající politické subjekty levo-středové koalice. Vítězem prvních druhorepublikových voleb se stalo (ve srovnání s levo-středovým blokem) neméně heterogenní uskupení, jehož společný jmenovatel představovala osoba Silvia Berlusconiho. Jeho Forza Italia získala nejvíce proporčních hlasů (nikoli však mandátů!); za neoficiálního vítěze můžeme považovat Ligu Severu, která v obou komorách parlamentu obdržela nejvíce mandátů (117 a 60). Více křesel než Forza Italia získala v obou parlamentních komorách i Národní Aliance, pročež vedoucí síla pravo-středové koalice prizmatem počtu poslanců a senátorů následovala až za svými hlavními koaličními partnery (srov. Katz 1996: 42, 43). Uvedená fakta by ovšem nebylo správné přičítat relativnímu neúspěchu Berlsuconiho nově utvořené entity, neboť volební zisk Forza Italia v prvé řadě reflektuje Berlusconiho „velkorysost“ při vyjednávání s koaličními partnery o přidělování jednomandátových volebních obvodů jednotlivým kandidátům (viz kapitola 4.2.2.1). Na druhou stranu není možno zastírat, že volební výsledek Forza Italia mohl oslaboval pozici Berlusconiho jako „pretendenta“ premiérského křesla, a mohl stejně tak konsekventně problematizovat vztahy uvnitř budoucí vládní koalice.

Tabulka č. 1 – Výsledky voleb do dolní komory v roce 1994 podle jednotlivých stran

Strana Počet Procento Procento Počet Celkový Procento většinových většinových proporčních proporčních počet mandátů mandátů mandátů hlasů mandátů mandátů PRC 29 6,1 6,0 11 40 6,3 PDS 77 16,2 20,4 38 115 18,2 Siť 9 1,9 1,9 0 9 1,4 Zelení 11 2,3 2,7 0 11 1,7 PSI 15 3,1 2,2 0 15 2,4 Lista Pannella 6 1,3 3,5 0 6 0,9 MCS 6 1,3 0 0 6 0,9 AD 17 3,6 1,2 0 17 2,7 PPI 4 0,8 11,1 29 33 5,2 Segniho Pakt 0 0 4,6 13 13 2,1 CCD 32 6,7 0 0 32 5,1

105 Oficiální název je Strana Komunistické Obnovy, v odborné literatuře se ale objevuje i název Komunistická Obnovu, v následujícím textu proto budou tato označení používána promiskue.

70 FI 67 14,1 21,0 30 97 15,4 LN 111 23,4 8,4 11 122 19,4 AN 86 18,1 13,5 23 109 17,3 Jiné 5 1,0 3,5 0 5 0,8

Tabulka č. 2 – Výsledky voleb do dolní komory v roce 1994 podle jednotlivých uskupení

Uskupení Počet Procento Procento Počet Celkový počet Procento většinových většinových proporčních proporčních mandátů mandátů mandátů mandátů hlasů mandátů Pokrokáři 164 34,5 34,4 49 213 33,8 Pakt pro Itálii 4 0,8 15,7 42 46 7,3 Póly 296 62,3 42,9 64 360 57,1

Tabulka č. 3 – Výsledky voleb do Senátu v roce 1994 podle jednotlivých uskupení106

Uskupení Počet Procento Procento Počet Celkový počet Procento většinových většinových proporčních proporčních mandátů mandátů mandátů mandátů hlasů mandátů Pokrokáři 96 41,4 32,9 26 122 38,7 Pakt pro Itálii 3 1,3 16,7 28 31 9,8 Póly 128 55,2 42,7 28 156 49,5

Zdroj tabulek č. 1-3: vlastní výpočty na základě údajů z: www.interno.it

První volební klání podle smíšeného volebního systému chápali italští občané – alespoň tak se dají interpretovat výsledky voleb – jednak jako střet postkomunistické levice s antikomunistickou pravicí, a co je mnohem důležitější – a pro výsledky těchto voleb pravděpodobně rozhodující – jako střet zkušených (a částečně poskvrněných) politických matadorů (mezi něž se počítali i postkomunisté, protože navzdory nulovému koaličnímu potenciálu se od poloviny 70. let také podíleli na výnosech klientelistický sítí) a nových (minulostí nezatížených) politiků v čele s majitelem čtyř celoplošných televizních stanic

106 Jsou uváděny pouze výsledky předvolebních koalic, neboť výsledky jednotlivých stran nejsou v případě voleb do Senátu dohledatelné, srov. http://elezionistorico.interno.it/liste.php?tp=S&dt=27/03/1994&cta=I&tpEnte=A&tpSeg=C&numEnte=0&sut1= &sut2=&sut3=&descEnte=&descArea=ITALIA&codTipoSegLeader= .

71 Silviem Berlusconim spolu s mediálně obratným107 předsedou Národní Aliance Gianfrankem Finim. Nově vzniklé entitě Forza Italia se podařilo vyplnit „vakuum v rámci širokého ´umírněného´ elektorátu“ vzniklé následkem diskreditaci křesťanských demokratů a socialistů (Morlino 1996: 12). Berlusconiho formaci se navíc podařilo polarizovat stranickopolitickou soutěž ideologickou radikalizací ve vztahu k Pokrokářům, což mělo silný systémový dopad (Ignazi 2002: 170, 171).108 Tradiční polarizace pravice-levice byla navíc (jak předestřeno v předchozím odstavci) posílena důrazem na novost (rozumějme Berlusconi a jeho uskupení) distancující se od předchozích politických praktik (mj. i PDS a Pokrokáři obecně). Nečekaný neúspěch Paktu pro Itálii je přitom vysvětlitelný právě jako důsledek akcentované polarizace (Ignazi 2002: 171, srov. Gilbert 1994), kdy v – primárně – bipolárně definované soutěži pro středové uskupení zůstalo jen velmi málo prostoru. V rámci pravo- středového bloku potom stojí za zmínku, že zdůrazňováním „novosti“ odňal Berlusconi dosavadní výhodu Lize Severu (srov. Kunc 2000: 115). Liga Severu sice vytvořila nejpočetnější poslanecký (a spolu s PDS i senátorský) klub, současně ale ztratila dosavadní primát v mnoha městech severní Itálie. Téměř jedna třetina (31%) voličů Forza Italia volila v parlamentních volbách 1992 Ligu Severu; bývalí voliči Ligy Severu tak tvořily největší skupinu v rámci nového elektorátu Forza Italia. „Punc novosti“ (v nezanedbatelné míře ve smyslu „antistranictví“) tedy uvnitř pravo-středového bloku přešel z původně protestní Ligy Severu na nově utvořenou (alespoň rétoricky proti establishmentu zaměřenou) Berlusconiho (kvazi)stranu (Ignazi 2002: 173, srov. Poli 2001: 65). O vítězství Berlusconiho koalice – jak ukázaly povolební analýzy – se zasloužila v prvé řadě skupina nejmladších voličů (Salvadori 2001: 136). Tento závěr podporuje i srovnání s výsledky voleb do Senátu (kde volí pouze občané starší 25 let), neboť v horní komoře parlamentu obdržel pravo-středový blok o téměř 4% hlasů méně a hlavně se zde nepodařilo získat absolutní většinu mandátů (viz tabulka č. 4, srov. Katz 1996: 43). Výsledky prvních druhorepublikových voleb dále ukázaly potřebu zavedení nového politologického kritéria. Skutečnost, že fluktuace voličů oproti předešlým volbám vzrostla ze 14,2% na 36,2% a efektivní mobilita voličů dokonce na 58% (čímž se zdvojnásobila - mezi lety 1992 a 1994 tedy každý druhý volič změnil své preference), v kontextu přechodu od jednoho systému k druhému měla tato kritéria jen minimální vypovídací hodnotu (srov. Ignazi 2002: 172, Katz 1996: 47). Adriano Pappalardo (2001: 575) proto začal pracovat s kritériem fluktuace voličů mezi bloky, u kterého dospívá k hodnotě 16,4% (respektive 30,3%). I tyto hodnoty nicméně musíme považovat za toliko orientační, neboť neřeší problém komparace

107 Fini je charakterizován do češtiny těžko přeložitelným termínem telegenetico. 108 Berlusconi zdůvodňoval svůj vstup do politiky nutným bojem „proti novému konsociativismu mezi centrem a levicí“ a přitom mj. řekl: „Jestliže se debata o konfliktu programů idejí a zájmů nezradikalizuje, tak nevznikne žádný nový politický systém, žádná alternativa proti pustošení několika desetiletí.“ „Oni říkají, že se stali liberálními demokraty. Ale není to pravda. Jejich lidé jsou stále stejní, jejich mentalita, jejich kultura, jejich nejhlubší představy… jsou stále stejné. Nevěří v trh, nevěří v soukromou iniciativu, nevěří v zisk, nevěří v jednotlivce. Nezmění se …“ (Kunc 2000: 115).

72 volebních výsledků konaných na základě zcela odlišných volebních systémů, a současně v podmínkách nesouměřitelně definovaných systémů stranických. Co ovšem porovnávat můžeme – byť musíme mít vždy na paměti odlišné kontexty výsledných hodnot – je fragmentace stranického systému. První parlamentní volby konané podle Mattarella redukci fragmentace nepřinesly; počet politických stran, jež překročily 4% práh, vzrostl na 7 (FI, PDS, AN, LN, PPI, Segniho Pakt a PRC). Třináct politických entit obdrželo alespoň jeden mandát ve většinové části a počet politických stran, které se ex post zformovaly v dolní komoře, se zastavil na čísle dvacet. Prizmatem fragmentace systému tak byla jedinou dobrou zprávou skutečnost, že se tyto subjekty sdružily do „pouhých“ osmi poslaneckých klubů (srov. Kunc 2000: 120). Zajímavým postřehem přispívá konečně Roberto D´Alimonte (2003: 325), když zdůrazňuje, že součet hlasů dvou nejsilnějších stran nedosáhl ani 42%, a co je ještě důležitější, že zatímco ještě v roce 1987 byl poměr mezi první a čtvrtou stranou 1:6, ve volbách 1994 klesl tento poměr na 1:2.

4.5.3 Volby do Evropského parlamentu 1994

První evropské volby v období druhé republiky se konaly 12. června 1994, tedy dva a půl měsíce po (právě analyzovaných) volbách parlamentních. S využitím konceptu tzv. druhořadých voleb proto musíme brát do úvahy, že tyto volby do Evropského parlamentu proběhly v období tzv. líbánek (viz kapitola 4.4), kdy se nová Berslusconiho vláda ještě stále těšila podpoře svého původního elektorátu. Nepřekvapí nás proto ani, že ve srovnání s nedávnými parlamentními volbami vzrostl počet nevoličů (tedy těch kdo k volbám buď vůbec nepřišli, nebo vhodily tzv. bílý lístek) z devíti na patnáct milionů (srov. Galli 2004: 401). Za poznámku stojí v souvislosti s evropskými volbami 1994 taktéž fakt, že Forza Italia v nich zaznamenala svůj nejlepší volební výsledek přesahující 30% odevzdaných hlasů. Rekordní volební výsledek Berlusconiho strany šel nicméně na úkor všech jejích koaličních partnerů (na druhou stranu srovnání s výsledky parlamentních voleb poněkud „kulhá“, neboť v případě evropských voleb výsledky nebyly v rámci pravo-středového bloku kontaminovány vnitrokoaličními předvolebními dohodami). Vedle Forza Italia posílily ve srovnání s předchozími parlamentními volbami již pouze zelení; všechny ostatní strany ztrácely voliče ve prospěch marginálních subjektů, které v tzv. druhořadých volbách získávají hlasy těch voličů, jež nejsou v tomto typu voleb nuceni uplatňovat strategickou volbu. V důsledku redukce strategického hlasování získaly v roce 1994 zastoupení v Evropském parlamentu i některé politické subjekty s celostátní podporou pod jedno procento odevzdaných hlasů. Tato skutečnost sice neměla dopad na fragmentaci stranického systému jako celku, konvenovalo to nicméně trendu daného období, v němž docházelo ke zvýšení stranické fragmentace.

Tabulka č. 4 – Výsledky evropských voleb 1994

Strana Počet hlasů (v tisíci) Procento hlasů Počet mandátů

FI 10.089 30,6 27 PDS 6.281 19,1 16 AN 4.109 12,5 11 PPI 3.295 10,0 8 LN 2.163 6,6 6 PRC 2.005 6,1 5 Segniho Pakt 1.073 3,3 3 Zelení 1.056 3,2 3 Lista Panella 703 2,1 2 PSI-AD 607 1,8 2 Síť 366 1,1 1 Jiné 3

Zdroj: vlastní výpočty na základě údajů z: www.interno.it

4.5.4 Regionální volby 1995

Pro potřeby této práce jsou regionální volby konané v dubnu roku 1995 zajímavé v prvé řadě tím, že při nich byl poprvé v rámci zkoumaných voleb aplikován volební systém s většinovou prémií. 109 Dříve než přistoupíme k deskripci a analýze těchto regionálních voleb, měli bychom se stručně seznámit s nejdůležitějšími událostmi, které nastaly mezi evropskými volbami v létě roku 1994 a regionálními volbami v dubnu 1995, neboť se jednalo o události, jež přímo či nepřímo mohly ovlivnit nejen výsledky zkoumaných regionálních voleb, ale taktéž samy základy analyzovaného stranického systému druhé republiky.

4.5.4.1 Události předcházející regionálním volbám 1995

Dne 22. prosince 1994 musel Silvio Berlusconi předložit presidentu republiky Scalfarovi demisi svojí první (druhorepublikové) vlády (jež byla sestavena 11. května téhož roku).

109 V případě regionálních voleb by byl přiléhavější asi termín „bonus pro vítěze“, neboť tzv. většinová prémie nemusí – na rozdíl od většinové prémie Proporzionella a většinové prémie v případě provincionálních voleb – teoreticky vítězi zajišťovat potřebnou většinu mandátů.

74 Můžeme spekulovat, zda hlavním důvodem pádu soudní mocí současně atakovaného Berlusconiho byly nenaplněné ambice Umberta Bossiho110 a jeho Ligy Severu (srov. např. Bělohradský 1999: 54), nebo spíše absolutní ideová inkompatibilita Ligy Severu a Národní Aliance (viz např. Sommer 2002: 119)111. Jisté je, že původně nejvíce problematizovaná přítomnost postfašistické Národní Aliance (srov. Ignazi 1994: 92)112 sama o sobě pád vlády v žádném případě nezapříčinila.113 Podle řady pozorovatelů Bossi po propadu v evropských volbách pochopil, že Liga Severu může v budoucnu znovu dobýt ztracené pozice jen tehdy, podaří-li se jí oslabit Berlusconiho (srov. Katz 1996: 50).114 Na závěr podzimu roku 1994 se proto Bossi rozhodl odepřít Berlusconiho vládě důvěru a tím pádem rozbít 115 nedávno ještě úspěšnou „aritmeticko-účelovou“ koalici stran pravého středu. Jelikož president republiky Oscar Luigi Scalfaro odmítl poté Berlusconiho návrh, aby vypsal nové parlamentní volby, byla 13. ledna 1995 jmenována technická vláda pod vedením bývalého guvernéra národní banky a ministra financí 116 v Berlusconiho vládě Lamberta Diniho. K (potenciálně systémotvorné) události došlo v lednu 1995, kdy na kongresu ve Fiuggi došlo k oficiální transformaci Italského Sociálního Hnutí na Národní Alianci. Finiho další významný krok ve snaze přeměnit stranu, v jejímž čele stál, z postfašistického na (standardní) konzervativní subjekt, měl za následek secesi radikální skupiny okolo (bývalého předsedy MSI) Pina Rautiho, jež si založila Sociální Hnutí – Trojbarevný Plamen (Movimento Sociale – Fiamma tricolore, MS-FT; srov. Ignazi 2002: 182). Na konci července 1994 na prvním kongresu Italské Lidové Strany v Římě rezignoval na post předsedy Martinazzoli; za nástupce byl zvolen jeho nejbližší spolupracovník Rocco

110 První kontroverze mezi Bossim a Berlusconim vznikly hned při sestavování vlády, kdy vůdce LN nepovažoval Berlusconiho požadavek na post předsedy vlády za nezpochybnitelný, neboť právě Liga Severu představovala nejsilnější parlamentní stranu (Katz 1996: 49). 111 Podle Sommera byla hlavní příčinou pádu Berlusconiho první vlády „hluboká ideologická propast mezi federalisticky a liberálně orientovanou Ligou Severu a silně etatistickou a centralistickou Národní Aliancí“. 112 Berlusconi musel navíc čelit tlaku mezinárodního mínění, které bylo konsternováno, že v italské vládě zasedlo pět členů politického subjektu, jenž ještě před dvěma lety slavil 70. výročí pochodu na Řím. 113 Postfašistická Národní Aliance se ale nestala zdrojem největších problémů Berlusconiho exekutivy, protože pragmatický Gianfranco Fini relativně úzkostlivě dbal na transformační strategii politického subjektu, v jehož čele stál. To se projevilo již při výběru kandidátů do jednomandátových obvodů, kde AN nekandidovala žádného krajně pravicového představitele. Politický cit předvedl Fini i při sestavování vlády, kdy se rozhodl, že místo vlastní osoby nominuje na post vicepremiéra svého místopředsedu Giuseppeho Tatarellu (Ignazi 1994: 108). 114 Po evropských volbách dával Bossi ostentativně najevo, že účast Ligy Severu v pravo-středové koalici je nutno považovat toliko za dočasnou (srov. např. Marroni, Stefano, Passalacqua, Guido: ´Silvio il traditore sei tu´, in: La Repubblica, 15. 11. 1994, s. 5). 115 Bossiho „zradu“ (tradimento) není samu o sobě možno považovat za projev trasformisma (ve smyslu ribaltone; za typické ribaltone naopak můžeme vnímat odchod čtyř senátorů zvolených za Pakt pro Itálii před hlasováním, ve kterém získal Berlusconi důvěru horní komory parlamentu, kde postrádal vládní většinu. Není bez zajímavosti, že ze Segniho Paktu pochází i pozdější „muž číslo dvě“ ve Forza Italia – Giulio Tremonti; srov. Galli 2004: 401). Projevem trasformisma byly ovšem již další Bossiho kroky směřující ke spolupráci s představiteli levého středu (srov. Galli 2004: 404). 116 V Itálii plní pravomoci ministra financí někdy i více ministrů, Dini byl ministro del tesoro.

75 Buttiglione.117 Pozice předsedy byla ale od počátku značně nejistá, přičemž vnitrostranická krize začala kulminovat od počátku roku 1995, kdy levicové křídlo (s podporou většiny členské základny) mělo v úmyslu podpořit projekt budoucí levo-středové koalice v čele s Romanem Prodim, zatímco Buttiglione upřednostňoval spolupráci se stranami pravého středu (srov. Galli 2004: 402, 405). Konsekvence této vnitrostranické konstelace budou pojednány v další podkapitole. K personálnímu posunu došlo i v levé části politického spektra, když po neúspěchu ve volbách do Evropského parlamentu resignoval předseda 118 Strany Demokratické Levice Achille Occhetto a o jeho post se utkali Walter Veltroni a Massimo D´Alema. Přes počáteční podporu prvně jmenovaného byl nakonec zvolen D´Alema 119 ; jeho zvolení ovšem představovalo čistě personální změnu, respektive generační výměnu, v žádném případě však „zlom“120 v dosavadním vývoji strany (srov. Ignazi 2002: 186, 187).

4.5.4.2 Výsledky regionálních voleb 1995

Favoritem regionálních voleb konaných dne 23. dubna 1995 byla dle průzkumů veřejného mínění Berlusconiho pravo-středová koalice, byť již oslabená odchodem „zrádné“ Bossiho Ligy Severu. Vítězství levo-středové koalice proto bylo nečekané, a pro Berlusconiho i těžko stravitelné.121 Regionální volby z roku 1995 pokračovaly v trendu zvyšujícího se počtu „nevoličů“ (a to i ve srovnání s předchozími evropskými volbami). Z těch, kdo k volbám přišli, dal každý čtvrtý volič svůj hlas Straně Demokratické Levice; na druhém místě se umístila Forza Italia (tvořící koalici s Casiniho CCD), jež ve srovnání s evropskými volbami ztratila téměř třetinu elektorátu. Největší neúspěch ale zaznamenala osamocená Liga Severu, jež nejen (byť nepatrně) dále ztratila oproti evropským volbám, ale jež nebyla úspěšná ani ve svých největších baštách (Lombardie a Benátsko), kde nedokázala překročit hranici 20% odevzdaných hlasů (což bylo pro regionálně ukotvený subjekt více než varovné). Zajímavostí těchto regionálních voleb – z hlediska teorie „druhořadých voleb“ – je jejich zařazení do kontextu volebního cyklu. Regionální volby z jara 1995 se totiž odehrály v období „interregna“, kdy první Berlusconiho kabinet již čtvrt roku nevládl a zemi řídila tzv. technická vláda premiéra Diniho, podporovaná částečně subjekty donedávna vládními (Liga Severu) a

117 Buttiglione vděčil za zvolení především frakci vedené Robertem Formigonim. Proti Buttiglionovi stál Giovanni Bianchi, reprezentující proud „staré DC“ (Galli 2004: 402). 118 V italských politických stranách existuje povětšinou „dvojvládí“, kdy v čele strany stojí sekretář, resp. tajemník (segretario) a předseda (presidente); v následujícím textu budou z praktických důvodů obě tyto funkce překládány jako „předseda“; reálným leaderem stran jsou totiž ve většině případů „sekretáři“ (resp. „tajemníci“), což v českém kontextu vyvolává neadekvátní konotace. 119 D´Alemovi pomohla podpora místních organizací v tzv. rudé zóně. 120 Přelomovým byl ovšem způsob volby, neboť poprvé v dějinách strany předsedu nevolil kongres, nýbrž širší stranická základna (srov. Galli 2004: 402). 121 Berlusconi (nikoli naposledy) reklamoval po porážce neregulérnost voleb (srov. Galli 2004: 407).

76 částečně subjekty – pracovně označeno – opozičními. Tím pádem je problematické i přiřazení předvolebních koalic, respektive jednotlivých politických subjektů je tvořících, do kolonek „vláda“ a „opozice“. Obecně kalkulovaná kontaminace „druhořadých voleb“ protestními hlasy proti vládě je tak v případě regionálních voleb 1995 dále zamlžena skutečností, že přináležitost jednotlivých aktérů k vládě a opozici byla temporálně nejednoznačná. Zmatečnost pojmů „vláda“ a „opozice“ v době konání regionálních voleb 1995 však není možno chápat jako ztrátu vlivu těchto aspektů na výsledky voleb (ve smyslu indikace protestních hlasů), nýbrž jako nutnou resignaci na metodologicky řádně podepřené vysvětlení výsledků analyzovaných regionálních voleb. Jak již bylo výše uvedeno, dubnové regionální volby 1995 představovaly první aplikaci volebního systému s prémií, díky níž byl na regionální úrovni de facto již etablován bipolární trend stranické soutěže, započatý parlamentními volbami z jara 1994. Politické subjekty tak byly institutem dvacetiprocentní prémie pro vítěze tlačeny k zachování (a na regionální úrovní ke konstituci, přesněji řečeno k přenesení vzorců z celostátní úrovně na jednotlivé úrovně regionální) dvou velkých a – prizmatem výsledků parlamentních voleb 1994 – úspěšných předvolebních koalic, jež byly pouze částečně redefinovány. Chronologicky vzato se potom jednalo o znovuobnovení koaličních vzorců přerušených evropskými volbami, takové pojetí by však bylo příliš schematické, neboť volební systém do Evropského parlamentu polické subjekty v počáteční fázi bipolarizace nikterak nemotivoval k – v dané stádiu čistě volebními pravidly vynucené – koaliční spolupráci. Roli samostatného středového pólu (pouze spolu s překvapivě „volebně zcela impotentním“ Segniho Paktem) opustili vnitřně nejednotní lidovci, kteří se stali před popisovanými regionálními volbami součástí levo-středového bloku. Bipolárnímu trendu se naopak snažila čelit Liga Severu, jež svým (jednoznačným) neúspěchem v těchto volbách toliko „kradla“ hlasy pravému středu, jenž hlasy jejího elektorátu postrádal pro potenciální úspěch v Piemontu a Ligurii. Současně musíme ale konstatovat, že v obou těchto regionech „koaliční absenci“ Ligy Severu vyvažovala Strana Komunistické Obnovy, jež v daných regionech nebyla součástí levo-středového bloku. Neúčast Ligy Severu v pravo-středové koalici proto nemůžeme považovat za zcela destabilizující v tom smyslu, že by v daný časový okamžik způsobovala per se nerovnováhu v poměru sil mezi pravým a levým středem. Na rozdíl od Ligy Severu právě Strana Komunistické Obnovy, jež ve většině regionů (s výjimkou Lazia, Marche, Umbrie, Kampánie a Molise) vstupovala do voleb samostatně, ovlivnila výsledek voleb v Laziu, kdy díky její účasti v koalici zvítězil levo-středový blok (v Laziu rozhodlo ve prospěch levého středu necelých 30 tisíc hlasů). Podobnou roli sehráli také lidovci, kteří samostatně kandidovali v Marche a v Kampánii, a zatímco jejich neúčast v koalici v Marche výsledky tamních voleb neovlivnila, absence lidovců (kteří zde získali 8,3% hlasů) v levo-středové koalici přinesla v Kampánii vítězství pravému středu.

77 Závěrem této podkapitoly musíme poukázat na případ Molise, kde se již v regionálních volbách 1995 projevil (respektive prosadil) čistý bipolarismus, neboť žádný politický subjekt zde nekandidoval vně dvou velkých koalic.

Tabulka č. 5 – Celkové výsledky regionálních voleb 1995 dle koalic

Koalice Celkové procento Celkový počet Počet regionálních platných získaných mandátů vítězství odevzdaných hlasů Levý střed (PDS, PPI, Zelení) 34 353 9 Pravý střed (FI, CCD, AN) 40,2 341 6

Tabulka č. 6 – Výsledky regionálních voleb 1995 dle koalic v jednotlivých regionech

Piemont Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 60) Levý střed 36,1 18 Pravý střed 40,9 33

Lombardie Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 90) Levý střed 29,6 19 Pravý střed 41,7 54

Benátsko Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 65) Levý střed 36,0 18 Pravý střed 38,3 36

78 Ligurie Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 45) Levý střed 44,0 27 Pravý střed 38,3 14

Emilia Romagna Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 50) Levý střed 56,9 34 Pravý střed 30,8 12

Toskánsko Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 50) Levý střed 52,8 33 Pravý střed 34,8 13

Lazio Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 60) Levý střed 48,7 35 Pravý střed 47,7 25

Abruzzo Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 40) Levý střed 51,6 25 Pravý střed 45,0 15

Marche Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 40) Levý střed 54,0 26 Pravý střed 38,1 12

79 Umbrie Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 30) Levý střed 62,7 18 Pravý střed 36,5 12

Molise Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 30) Levý střed 48,9 12 Pravý střed 51,1 18

Kampánie Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 60) Levý střed 41,0 20 Pravý střed 46,9 36

Kalábrie Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 42) Levý střed 37,8 13 Pravý střed 45,0 25

Basilicata Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 30) Levý střed 59,1 18 Pravý střed 34,4 10

Apulie Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 63) Levý střed 49,0 37 Pravý střed 47,5 26

Zdroj tabulek č. 5 a 6: vlastní výpočty na základě údajů z: www.interno.it

Výsledky regionálních voleb z dubna roku 1995 můžeme vnímat nejen jako první volební úspěch stran levého středu v období druhé republiky, ale v prvé řadě jako první volební klání, ve kterém se zásadním způsobem projevila bipolarizace nově vznikajícího stranického systému, přičemž je nutno zdůraznit, že – na regionální úrovni – představovala tato bipolarizace důsledek dvou komplementárně působících faktorů: na jedné straně existence dvacetiprocentního bonusu pro vítězné politické seskupení (dimenze polity) a na straně druhé přítomnosti dvou velkých, v parlamentních volbách 1994 úspěšných, předvolebních koalic (dimenze politics).

4.5.5 Parlamentní volby 1996

Nepolitickou vládu Lamberta Diniho podpořili poslanci Strany Demokratické Levice, Italské Lidové Strany a Ligy Severu (Ignazi 2002: 178), během roku 1995 se ale i představitelé PDS začali přiklánět k požadavku Forza Italia a Národní Aliance, aby byly co nejdříve vypsány předčasné parlamentní volby. 122 Proti byla víceméně pouze Liga Severu, která po dvou volebních porážkách (evropské a regionální volby) nemohla v předčasných parlamentních volbách nic získat. Předčasné volby byly naplánovány na jaro roku 1996, před datem jejich konání došlo nicméně k několika podstatným posunům v rámci zkoumaného stranického systému.

4.5.5.1 Vnitřní dynamika stranického systému před parlamentními volbami 1996

V červenci roku 1995 vyústily výše popsané rozpory uvnitř lidové stany v její rozkol, kdy pravo-centristická buttiglionovská frakce opustila PPI a přijala označení Spojení Křesťanští Demokraté (Cristiani Democratici Uniti, CDU). Zbývající část lidové strany, tedy původní levo-centristický proud, si ponechala původní název PPI a za předsedu zvolila Gerarda Bianca (srov. Strmiska 1997b: 108, Donovan 2003: 106, Sommer 2002: 119, Ignazi 178, 184, Strmiska 2000: 113, 114). PPI začala spolupracovat s tvořící se levo-středovou formací, zatímco CDU se přidali k Berlusconiho uskupení, přičemž vytvořili neformální koalici s Casiniho CCD pod názvem Unione Democratico Cristiana123 (UDC; viz Morlino 1996: 12).

122 Diniho vládu Berslusconi permanentně kritizoval jako produkt „ribaltone“, nicméně i v jejich řadách se mu podařilo získat spolupracovníky pro příští léta – například Francesca Frattiniho. 123 Tento název není překládán do češtiny, protože žádná česky psaná literatura tento subjekt nepopisuje. Je navíc velmi těžko uchopitelné, jakou formu tato entita postupem času měla.

81 Většina politických subjektů tvořících v parlamentních volbách 1994 koalice Pokrokářů a a Paktu pro Itálii vstoupila do nově utvářeného levo-středového bloku, jenž byl pojmenován jako Olivovník (L´Ulivo), neboť – dle Romana Prodiho – Olivovník je odolná středomořská rostlina s hlubokými kořeny (Galli 2004: 413). Součástí Olivovníku se staly tři koalice stran a Zelení (Verdi). První koalice nesla název PDS-Sinistra europea (PDS-Evropská levice) a tvořila ji PDS a její menší partneři, mezi kterými se nacházelo i MCS a hnutí Síť. Druhá koalice měla oficiální zkratku „Pop-SVP-PRI-UD-Prodi“ a představovala v prvé řadě politický subjekt na podporu zvolení Romana Prodiho; vedle lidovců jej tvořila dále Demokratické Unie (Unione Democratica), která zahrnovala i republikány, a jihotyrolská SVP. Třetí koalice se skládala ze Segniho Paktu, Boselliho Italských Socialistů124 a hlavně z nově vytvořené entity formované kolem osoby úřadujícího premiéra - Diniho kandidátka - Italská obnova (Lista Dini - Rinnovamento italiano, RI). Oficiální součástí Olivovníku se ovšem nestala Strana Komunistické Obnovy, která vstoupila do koalice s menšími partnery pod názvem Pokrokáři 1996. Toto uskupení nicméně uzavřelo s Olivovníkem předvolební stand-down dohody, zaručující, že dvě koalice z levé části politického spektra proti sobě nebudou stavět kandidáty v jednotlivých jednomandátových obvodech. Z toho důvodu můžeme blok kolem PRC považovat za součást levo-středové předvolební koalice (srov. www.interno.it, Di Virgilio 2002: 82). O pravdivosti takového tvrzení ostatně svědčí fakt, že přehledy výsledků voleb 1996 vždy obsahují kolonku „Olivovník + PRC“.125 Podstatným způsobem byla redefinována i pravo-středová koalice, jež byla výrazným způsobem oslabena neúčastí Ligy Severu, problémy mohla pravému středu ovšem přinést i absence odštěpené frakce Národní Aliance. Předvolební ambice pravého středu dále snižovala i skutečnost, že v rámci tohoto uskupení, které neslo název Pól pro svobody (Polo per le libertà126) – na rozdíl od situace před parlamentními volbami v roce 1994 – nebyla zdaleka jednoznačně vyřešena otázka volebního leadera. Uvnitř koalice se ozývala řada hlasů, která nesouhlasila s Berlusconiho kandidaturou, a to jak z důvodu střetu zájmů a problémů s justicí, tak pouze kvůli jeho osobitému politickému stylu (srov. Salvadori 2001: 143). Po neúspěchu pravého středu, a Forza Italia zvlášť, v regionálních volbách 1995 začal být exponenty pravo- středové formace upřednostňován jako leader Gianfranco Fini (srov. Salvadori 2001: 148, Ignazi 2002: 187). Silvio Berlusconi ale nakonec svou vůdčí pozici v rámci Pólu pro svobody ustál a získal (neoficielní) kandidaturu za toto uskupení na funkci premiéra. Na rozdíl od levého středu bylo složení pravo-středové koalice v roce 1996 zcela transparentní. Pól pro svobody se skládal pouze ze tří (resp. čtyř) velkých subjektů, kdy „základní kameny“ Pólu dobré vlády – tedy Forza Italia, Národní Alianci a CCD – doplňovali

124 Tento přehled může působit nepřehledně. Přesto musíme konstatovat, že se jedná o velmi zjednodušený popis! 125 Pro přesnost je nutno zdůraznit, že v praxi neprobíhaly volby zcela podle popsaného koaličního vzorce, neboť v některých obvodech tvořila koalice Pokrokáři 1996 i některé členy Olivovníku. 126 Nikoliv Polo delle libertà, jak uvádí D´Alimonte (2003: 329).

82 v koalici s CCD Buttiglionovi Spojení Křesťanští Demokraté (srov. D´Alimonte 2003: 329, Di Virgilio 2002: 82). Významnou změnou oproti roku 1994, související s odchodem Ligy Severu, bylo rozšíření působnosti koalice na celé území Itálie, kdy se předvolební spolupráce Národní Aliance s Forza Italia a pravo-středovými křesťanskými demokraty přenesla i na území severní Itálie, kde nebyla po boku Bossiho ligistů v roce 1994 vítána. Navzdory volebnímu debaklu středových subjektů v parlamentních volbách 1994, se o „resiscutaci“ středu tentokrát hodlala pokusit poněkud izolovaná Liga Severu, která přes neúspěch v regionálních volbách 1995 spoléhala na svůj ukotvený a teritoriálně koncentrovaný elektorát (v prvé řadě v Lombardii a Benátsku), jenž měl přinést nejen oživení volební podpory poněkud skomírající Bossiho politické strany, ale v podmínkách jednomandátových volebních obvodů i úspěšně čelit postupné bipolarizaci druhorepublikového stranického systému.127

4.5.5.2 Výsledky parlamentních voleb 1996

Vítězem předčasných voleb, konaných dne 21. dubna 1996, se stala levo-středová koalice Olivovník v čele s Romanem Prodim, jako neoficiálním kandidátem tohoto uskupení na post premiéra. Výsledky Olivovníku ovšem nezaručovaly levo-středové koalici nadpoloviční většinu mandátů v obou komorách parlamentu; Olivovník zaznamenal (očekávatelně, srov. kapitola 3.1.2) lepší volební výsledek v Senátu, ale i v horní komoře mu chyběly k absolutní většině dva mandáty. K parlamentní většině potřeboval tedy Olivovník mandáty svého kvazikoaličního partnera – Strany Komunistické Obnovy; I v součtu mandátů Olivovníku a PRC se však jednalo – alespoň v případě dolní komory – o většinu velmi těsnou, a jak se mělo ukázat záhy i více než křehkou. Nejsilnější stranou uskupení (i celkově) se stala Strana Demokratické Levice, jež získala v dolní komoře 29% většinových mandátů (v Senátu dokonce přes 36% většinových mandátů) a v proporční části obdržela 21% hlasů, což dávalo ve výsledku 26% poslaneckých a 31% senátorských mandátů pro PDS. Koalice Pop-SVP- PRI-UD-Prodi v dolní komoře sice zvítězila ve 13% jednomandátových obvodech; zisk 7% hlasů v proporční části systému jí však přiřkl pouhé 4 další poslanecké mandáty; obdobně si tato koalice vedla v horní komoře parlamentu, kde taktéž zaznamenala v proporční části výrazně horší výsledek než v rámci jednomandátových obvodů. Z tohoto pohledu vyrovnanější výsledky vykazovala Diniho formace, která obdržela v obou komponentách volebního systému i v obou komorách parlamentu kolem 4% mandátů. Nejmarkantnější rozdíl mezi poměrnou a většinovou částí zaznamenala potom Komunistická obnova, jež získala v dolní komoře parlamentu jen 3% většinových mandátů, současně ale téměř 9% hlasů v poměrné části, které jí přinesly téměř 13% proporčních poslaneckých mandátů; naopak

127 Ve středové pozici, vně dvou velkých bloků, se nacházela i kandidátka radikálů Lista Pannella-Sgarbi.

83 v Senátu získala tato strana téměř 5% většinových mandátů, ale žádný mandát proporční (srov. např. ITANES 2001: 17, 21). Poražené pravo-středové uskupení získalo v dolní komoře 39% a v Senátu 37% mandátů. V dolní komoře polovina těchto mandátů byla přidělena nejsilnější části koalice – Forza Italia; v Senátu byl však Bersluconiho politický projekt výrazně slabší, když zde získal jen necelých 15% mandátů. Opačné výsledky zaznamenala Národní Aliance, jež byla o něco úspěšnější v Senátu, grosso modo však můžeme konstatovat, že Finiho strana vykazovala v obou komorách parlamentu srovnatelnou voličskou podporu pohybující se mezi čtrnácti a patnácti procenty hlasů. Nejvýraznější nepoměr mezi zisky v obou komorách zaznamenala v rámci pravého středu koalice CCD-CDU, jež jako nejslabší část seskupení získala v Senátu téměř dvojnásobný počet (téměř osm procent) mandátů ve srovnání s dolní komoru parlamentu, kde obdržela necelých pět procent přidělovaných mandátů. Celkově můžeme konstatovat, že rozdíly ve volebních ziscích mezi většinovou a proporční komponentou nebyly v případě pravého středu tak významné, jako výše popsané diference v rámci levo-středového uskupení. Zřejmě nejzajímavější aspekt předčasných parlamentních voleb v roce 1996 můžeme spatřovat ve sledování ambicí Ligy Severu stát se (samostatným) třetím (hlavním, pivotálním) pólem stranickopolitické soutěže. Můžeme přitom konstatovat, že tato ambice přitom byla naplněna jen částečně, přesněji řečeno že se (bezezbytku) naplnila ve své negativní podobě (viz dále). Bossiho strana získala celkem 59 poslaneckých a 18 senátorských mandátů (tedy méně než polovinu ve srovnání s parlamentními volbami v roce 1994), což můžeme u strany bez koaličních spojenců považovat za relativní úspěch 128 ; v proporční části získala Liga Severu dokonce více hlasů než v předešlých parlamentních volbách.129 Lize Severu se ale nepodařilo získat takový počet hlasů, aby se stala „nepostradatelnou“ pro jakoukoli většinovou vládu. To ovšem nemění nic na skutečnosti, že její pozice mezi dvěma velkými bloky sehrála klíčovou roli z hlediska výsledku voleb. V severní polovině země musel totiž Pól pro svobody čelit nejen Olivovníku, ale také kandidátům Ligy Severu. V mnoha jednomandátových obvodech tak došlo k situaci, že Berslusconiho pravo-středová koalice nezískala mandát pouze proto, že se hlasy pravicových voličů rozptýlily mezi Pól pro svobody a Ligu Severu. Z této situace tak profitoval Olivovník i v obvodech, kde je levý střed tradičně slabý. Optikou tříštění pravicových hlasů sehrálo obdobnou roli jako Liga Severu i MS-FT Pina Rautiho. Trojbarevný plamen získal sice pouze 1,7% hlasů (respektive 2,3% v Senátu), přesto dokázal ovlivnit výsledek v řadě jednomandátových obvodech. Například ve volebním obvodě Roma centro sehrálo pro vítězství místopředsedy PDS Veltroniho jistě nemalou roli, že kandidátka MS-FT Isabella Rauti sebrala kandidátovi Pólu 4% hlasů (srov. www.interno.it, Ignazi 2002: 191, D´Alimonte, Bartolini 2002: 9).

128 Ignazi (2002: 209) Ligu Severu dokonce považuje za vítězku voleb. 129 V oblastech Lombardie 2 a Benátsko 2, tedy ve svých největších baštách, překročily hlasy pro Ligu Severu v proporční části třicetiprocentní hranici (srov. Caramani 2000: 674).

84 Komplexně vzato je na místě tvrzení, že pravý střed vyšel z předčasných parlamentních voleb v roce 1996 zcela poražen; Liga Severu nesehrála pivotální úlohu (srov. Strmiska 2003, D´Alimonte 2003: 334, Cotta 2002: 30, 31, Pappalardo 2001: 561, Salvadori 2001: 149), o níž snila, její vliv na výsledek voleb byl nicméně více než určující. Nesmíme totiž zapomínat, že pravo-středová koalice – bez účasti Ligy Severu – obdržela při nižší volební účasti130 více hlasů než v roce 1994. Vítězná levo-středová koalice naopak ve srovnání s rokem 1994 prizmatem počtu odevzdaných hlasů ztrácela. Samostatná pozice Ligy Severu, doplněná podobně destruktivní činností Tříbarevného plamene na pravém kraji politického spektra, tak ovlivnily výsledky parlamentních voleb 1996 více než celkový počet odevzdaných hlasů pro obě velké koalice, respektive více než přesun voličských preferencí mezi lety 1994 a 1996. Nemůžeme totiž ztrácet ze zřetele, že se levý střed dočkal prvního poválečného vítězství v parlamentních volbách v situaci, kdy ve vztahu k předcházejícím volbám ztratil (nikoli nepatrnou) část svého elektorátu. Pro „poraženého vítěze“ tak mohlo být satisfakcí pouze to, že v přímém souboji se „zrádcem“ Bossim ve volebním obvodě Milano 1 zvítězil leader pravo-středové koalice drtivým poměrem 51:11 (srov. www.interno.it).

Tabulka č. 7 – Výsledky voleb do dolní komory v roce 1996 podle jednotlivých stran

Strana Počet Procento Procento Počet Celkový Procento většinových většinových proporčních proporčních počet mandátů mandátů mandátů hlasů mandátů mandátů PDS 138 29,0 21,0 26 164 26,0 Pop-SVP- 62 13,0 6,8 4 66 10,5 PRI-UD- Prodi Lista Dini 18 3,8 4,3 8 26 4,1 Zelení 16 3,4 2,5 0 16 2,5 PRC 15 3,2 8,6 20 35 5,6 FI 86 18,1 20,6 37 123 19,5 AN 65 13,7 15,7 28 93 14,8 CCD-CDU 18 3,8 5,8 12 30 4,7 LN 39 8,2 10,0 20 59 9,4

130 V roce 1996 hlasovalo zhruba o 1.200.000 Italů méně než v roce 1994.

85 Tabulka č. 8 – Výsledky voleb do dolní komory v roce 1996 podle jednotlivých uskupení

Uskupení Počet Procento Procento Počet Celkový počet Procento většinových většinových proporčních proporčních mandátů mandátů mandátů mandátů hlasů mandátů Olivovník 250 52,6 34,7 38 288 45,7 Olivovník + 265 55,8 43,3 58 323 51,3 PRC Pól pro 169 35,6 42,1 77 246 39,0 svobody Pól pro 208 43,8 52,2 97 246 48,4 svobody + LN

Tabulka č. 9 – Výsledky voleb do Senátu v roce 1996 podle jednotlivých stran

Strana Počet Procento Procento Počet Celkový Procento většinových většinových proporčních proporčních počet mandátů mandátů mandátů hlasů mandátů mandátů PDS 84 36,2 - 14 98 31,1 Pop-SVP- 25 10,7 - 7 32 10,1 PRI-UD- Prodi Lista Dini 9 3,9 - 2 11 3,5 Zelení 14 6,0 - 0 14 4,4 PRC 11 4,7 - 0 11 3,5 FI 24 10,3 - 23 47 14,9 AN 28 12,1 - 16 44 14,0 CCD-CDU 15 6,5 - 10 25 7,9 LN 18 7,8 - 9 27 8,6

Tabulka č. 10 – Výsledky voleb do Senátu v roce 1996 podle jednotlivých uskupení

Uskupení Počet Procento Procento Počet Celkový počet Procento většinových většinových proporčních proporčních mandátů mandátů mandátů mandátů hlasů mandátů Olivovník 133 57,2 39,9 23 156 49,5 Olivovník + 144 62,1 42,8 23 167 53,0

86 PRC Pól pro 67 28,9 37,4 50 117 37,1 svobody Pól pro 85 36,7 144 45,7 svobody + 47,8 59 LN

Zdroj tabulek č. 7 - 10: vlastní výpočty na základě údajů z: www.interno.it

Jestliže jsme výše uvedli, že Olivovník zvítězil v parlamentních volbách navzdory skutečnosti, že ve srovnávání s parlamentními volbami 1994 levý střed část svých voličů ztratil, je zřejmé, že vedle samotného elektorátu (a jím podporovaných politických subjektů – primárně v otázce složení jednotlivých koalic) sehrál v těchto volbách klíčovou úlohu další „aktér“ – volební systém. V důsledku existence jednomandátových obvodů dokázalo tentokrát Mattarellum přeměnit – budeme-li počítat se součtem hlasů pro Olivovník a Stranu Komunistické Obnovy – relativní menšinu hlasů na absolutní většinu mandátů, přičemž se tentokrát jednalo – na rozdíl od parlamentních voleb 1994 – o absolutní většinu dosaženou v obou komorách parlamentu. Tento pozitivní trend ovšem v očích většiny autorů zastiňovala přetrvávající (a dokonce vzrůstající) fragmentace stranického systému. Ignazi (2002: 1991, 192) neradostně konstatuje, že 11 kandidátek dokázalo vyhrát v nějakém volebním obvodě, 8 stran přitom překonalo práh 4% hlasů (PDS, FI, LN, PRC, PPI, Lista Dini a CCD-CDU), ale celkový počet stran, které získaly parlamentní zastoupení, vzrostl na alarmujících 24, pročež Gianfranco Pasquino začal hovořit o partitinocrazii.131 Efektivní počet stran nicméně dle Laakso-Taageperova indexu oproti volbám 1994 klesl ze 7,7 na 7,1 (Zohlnhöfer 2002: 281). Voličská mobilita dosáhla v těchto volbách 40%, pozitivní ale bylo, že voliči „přebíhali“ většinou pouze mezi jednotlivými subjekty jednoho ze dvou velkých bloků. V těchto volbách tak můžeme poprvé pozorovat fenomén fluktuace voličů uvnitř bloků (volatilità interblocco), jejíž výše dosahuje podle Pappalarda (2001: 575) ve volbách 1996 hodnoty 8,1%. Naproti tomu celková fluktuace voličů činila 14,2%.

4.5.5.3 Vývoj stranického systému mezi lety 1996 a 1999

Po předčasných volbách 1996 byla vytvořena menšinová vláda (s externí podporou PRC) pod vedením Romano Prodiho, která představovala první italský poválečný kabinet, v němž

131 Tedy o vládě „straniček“. Číslo 24 vzrostlo v průběhu volebního období až na 35! (srov. Galli 2004: 426).

87 zasedli zástupci čistě levicových strany.132 Až s výsledkem parlamentních voleb z dubna 1996 tak přestala i fakticky platit conventio ad excludendum. V polovině devadesátých let sice již v případě postkomunistické Strany Demokratické Levice nemohlo být v žádné případě hovořeno o anti-systémovosti133, přesto tento politický subjekt – jakožto téměř dominantní komponenta vítězné koalice – nepovažoval za vhodné nabídnout voličům kandidáta na premiéra z vlastních řad; převážně postkomunistický kabinet tak měl vést bývalý křesťanský demokrat, což mělo do budoucna přinést nejeden zásadní problém.134 Romano Prodi v čele menšinové vlády musel od počátku počítat se dvěma inherentními vnitřními oponenty svého vládnutí. První z nich byla krajně levicová PRC, které se úřadující předseda vlády zdál až příliš liberální, a proto Bertinottiho strana vystupovala v koalici od počátku jako „ostřelovač“ (Kunc 2001: 37, srov. Salvadori 2001: 152). Neméně nebezpečný byl ovšem pro vládnoucího premiéra ambiciózní předseda PDS Massimo D´Alema, který z pozice předsedy nejsilnější koaliční strany dával Prodimu často najevo, že má zájem více ovlivňovat stávající vládní politiku. Vztah předsedy vlády s předsedou Strany Demokratické levice tak byl od počátku této kohabitace135 napjatý a značně problematický (srov. Cotta 2002: 32, 33). První vládní krize nastala již na podzim roku 1997 v souvislosti se schvalováním státního rozpočtu na rok 1998. Strana Komunistické Obnovy jej odmítala podpořit, v důsledku čehož Prodi podal demisi. V té době se D´Alema začal přiklánět k možnosti vypsání předčasných voleb, nakonec ale vládní krize trvala pouze několik dní, neboť Prodi Bertionottimu ustoupil v některých jeho požadavcích, pročež Prodiho vládě byla v nezměněné sestavě opětovně vyslovena parlamentní důvěra (srov. Galli 2004: 419). Analogická krize se opakovala přesně o rok později v souvislosti se schvalováním státního rozpočtu na rok 1999. Prodi se rozhodl spojit tento zákon s hlasováním o důvěře vládě. Přestože se v souvislosti s tímto hlasováním rozštěpila Strana Komunistické Obnovy, Prodiho vláda padla, když jí chyběl jediný hlas (Ignazi 2002: 213, srov. Zohlnhöfer 2002: 180). Premiér Prodi a jeho zástupce Veltroni tak nedokázali dodržet slib, že vláda vydrží celé pětileté období (Salvadori 2001: 157).

132 Nezaměňovat s prvorepublikovými vládami levého středu. 133 PDS navíc – jistě nechtěně – částečně legitimoval i Berlusconi, když byl určitou dobu ochoten uvažovat o velké koalici FI-PDS (srov. Salvadori 2001: 147). 134 Jiří Pelikán (1996: 17) těsně po volbách optimisticky tlumočil názor většiny italských politiků a komentátorů, kteří se domnívali, že „Itálie má konečně vládu, která může vládnout po celou dobu pěti let“. Jestli tím mysleli, že Itálii nehrozí další předčasné volby, měli pravdu. Jestli se ale domnívali, že Prodiho kabinet vydrží celé funkční období, musíme tyto názory označit za přehnaně optimistické. V budoucnu se mělo ukázat, že vítězné levo-středové uskupení budou sužovat dva handicapy. První představuje skutečnost, že premiér Prodi neměl za sebou žádnou vlastní stranu. Mnohem závažnější problém se ale skrýval v heterogenitě tohoto bloku. Názorové rozdíly mezi středovými komponentami (hlavně Diniho formace) a PRC Fausta Bertinottiho se musely dříve či později negativně projevit. 135 Použitý termín je samozřejmě potřeba chápat pouze přeneseně. Popsaná situace ale skutečně částečně odpovídá analogii se vztahem mezi dvěma vůdci exekutivy z různé části politického spektra, jak jej známe z Francie.

88 Levo-středová koalice byla nicméně záhy schopna vytvořit novou vládu. Obratný stratég DÁlema v té době usoudil, že již nastal čas pro „postkomunistického“ premiéra (srov. Strmiska 2002b: 56) a získal podporu dvou (v parlamentu) nově vzniklých politických subjektů. Prvním se stala odštěpená formace Komunistické Obnovy okolo Armanda Cossutty, jež se pojmenovala Strana Italských Komunistů (Partito dei comunisti italiani, PdCI, srov. Ignazi 2002: 207, Strmiska 2002b: 61). Podporu našel bývalý komunista DÁlema překvapivě i mezi poslanci, kteří se připojili ke „gaullistickému“ projektu bývalého křesťanskodemokratického presidenta republiky Francesca Cossigy s názvem Demokratický svaz pro republiku (Unione dei Democratici per la Repubblica, UDR, srov. Zohlnhöfer 2002: 283, Strmiska 2000: 116). K projektu UDR se přidala zhruba polovina poslanců zvolených za CCD (mezi nimi i často fluktuující Rocco Buttiglione a Clemente Mastella, srov. Zohlnhöfer 2002: 278), a proto Ignazi (2002: 213) hovoří v souvislosti se vstupem představitelů UDR do vlády o „zradě projektu Olivovníku a odplatě partitokracie“; politická realita podzimu roku 1998 byla dokonce konceptualizována termínem neotrasformismo136 (srov. Strmiska 2000: 121, Salvadori 2001: 156). Projekt UDR ovšem neměl dlouhého trvání, když došlo k roztržce mezi Cossigou a Mastellou, načež Mastella založil projekt Demokratického Svazu pro Evropu (Unione democratica per lÉuropa, UDEUR, srov. Galli 2004: 427)137 a Buttiglione se s CDU vrátil zpět do Berlusconiho koalice (viz dále).

Opustíme-li „vládní perspektivu“, došlo ve sledovaném období mezi předčasnými parlamentními volbami v roce 1996 a evropskými volbami v roce 1999 k několika zásadním posunům (jak ostatně naznačuje výše uvedený přehled) v rámci samotného stranického systému. V prvé řadě začaly probíhat integrační procesy uvnitř stále velmi heterogenního levo- středového bloku. První integrační krok iniciovalo D´Alemovo vedení PDS na kongresu „strany Dubu“ 138 v únoru 1997. Poté se začal připravovat transformační projekt, jenž prosadilo vedení Strany Demokratické Levice na shromáždění reprezentantů italské levice ve Florencii v březnu 1998. Projekt dostal jméno „Věc číslo dvě“ („Cosa 2“). Jeho podstatou bylo vytvoření souborné levicově centristické formace - federace ztělesňující obdobu velkých západoevropských sociálnědemokratických stran. Za tím účelem byla schválena změna názvu PDS, a dosavadní srp a kladivo 139 v dolní části znaku byly nahrazeny růží, symbolem Evropské socialistické strany, čímž byly položeny základy pro ustavení formace s názvem

136 Jak již naznačeno výše, na obnovování fenoménu trasformisma začal upozorňovat Berlusconi v souvislosti s variabilní většinou podporující technickou vládu Lamberta Diniho. Faktem zůstává, že fenomén ribaltone se v roce 1998 výrazně projevoval, když například k Prodiho vládní většině nejprve přešla (do Diniho RI) bývalá předsedkyně dolní komory parlamentu za Ligu Severu Irene Pivetti, aby v den hlasování o důvěře vládě zůstala doma v Miláně (viz Galli 2004: 424). 137 Součástí projektu se stala i výše uvedená Irene Pivetti. 138 PDS měla ve znaku dub a italské označení Quercia se běžně používá namísto názvu strany (srov. např. Ignazi 2002: 200). 139 Srp a kladivo je pro zajímavost hlavní částí znaku PdCI dodnes.

89 Levicoví Demokraté (Democratici di Sinistra, DS, srov. Strmiska 2002b: 57, Ignazi 2002: 201 – 203, Kunc 2001: 37, dále viz kapitola 4.6.4.1.1). Za poznámku stojí vznik nového subjektu v rámci levého středu. V únoru roku 1998 byli na sjezdu ve Fiuggi založeni Italští Demokratičtí Socialisté (Socialisti Democratici Italiani, SDI), kteří navazovali na prvorepublikové PSI a PSDI. Předsedou tohoto nového subjektu byl zvolen Enrico Boselli. V únoru 1999 se domluvil (v té době již ex-premiér) Romano Prodi s bývalým hlavním exponentem „revoluce soudců“ Antoniem Di Pietrem na participaci jeho hnutí Itálie Hodnot (Italia dei Valori, IdV) v Prodiho projektu nazvaném Demokraté (Democratici), na kterém se měli zúčastnit i představitelé hnutí starostů. Tak se Prodimu podařilo získat populární starosty – Rutelliho z Říma, Cacciariho z Benátek, Orlanda z Palerma či Bianca z Catanie.140 Pravo-středové uskupení netrpělo ve srovnání s levým středem takovou mírou heterogenity, problémem pravého středu v dané době byla ovšem (mimo jiné) podoba nejsilnější koaliční strany – Forza Italia, jež byla často přezdívána za „umělohmotnou stranu“ (il partito di plastica, srov. Melchionda 2002: 94) a to hlavně z důvodu nepřehledné organizační struktury (ale také kvůli politické reprezentaci, která zahrnovala jak politické nováčky, tak bývalé členy rozpadlých „historických stran“). Berlusconi proto inicioval institucionalizaci Forza Italia, zahájenou v lednu 1997 schválením nových stanov. Tyto stanovy změnily částečně rozhodovací proces ve prospěch lokální úrovně, nicméně princip top-down při rozhodování zůstal zachován. Stejně tak byl potvrzen „vůdcovský“ charakter strany, když byl v dubnu 1998 v Miláně na prvním kongresu Forza Italia Berlusconi potvrzen aklamací za předsedu (srov. Poli 2001: 135, Ignazi 2002: 195). V politickém středu stojí potom za největší pozornost změna oficiálního názvu Ligy Severu na Ligu Severu za nezávislost Padánie (Lega Nord per l´Indipendenza della Padania), stejně jako skutečnost, že Umberto Bossi v tomto období začal chápat, že samostatná, izolovaná pozice Ligy Severu je do budoucna neudržitelná, a proto začal postupně hledat „cestu zpět“; případný návrat do řad pravého středu měl být přitom ospravedlněn potřebou realizovat projekt federalizace Itálie (srov. Strmiska 2003). Kongres Forza Italia v Miláně byl přelomový ještě z jednoho důvodu. Liberálně- libertariánská stran se na něm rozhodla aspirovat na roli dědičky Křesťanské Demokracie (Ignazi 2002: 196). Proto začal Berlusconi usilovat o členství FI v Evropské lidové straně, které mělo jeho straně zajistit mezinárodní uznání a legitimitu standardního politického aktéra (srov. Ignazi 2002: 220, Donovan 2003: 110, Pera 2002: 12). Za snahou získat členství v Evropské lidové straně je možno spatřovat i důvodu, proč Berlusconi později přijal zpět do

140 Přetažení Bassoliniho z Neapole zabránil D´Alema v polovině roku 1999 tím, že jej povolal do funkce ministra práce (srov. Galli 2004: 428).

90 své koalice odpadlíky z CDU okolo Buttigliona141 (jež participovali na Cossigovu projektu UDR142).

4.5.6 Volby do Evropského parlamentu 1999

Volby konané do Evropského parlamentu dne 13. června 1999 se odehrály v období končícího kosovského konfliktu, vnitropoliticky je třeba nicméně tyto volby vnímat v prvé řadě opět jako referendum o osobě Silvia Berlusconiho, neboť celou anabázi kolem Cossigova projektu UDR musíme primárně chápat jako snahu o substituci volebními porážkami i soudními spory oslabeného Berlusconiho, respektive o převzetí jeho pravo-středového elektorátního rezervoáru (srov. Galli 2004: 426). Berlusconi naopak presentoval – což je třeba považovat za druhou stranu téže mince – evropské volby jako referendum o vládě v tom smyslu, že ji rétorikou neotrasformisma označoval za nelegitimní, neboť se opírající o celou řadu poslanců a senátorů zvolených na kandidátce Pólu pro svobody.143 Vítězkou evropských voleb se stala Forza Italia, takže můžeme konstatovat, že obě pomyslná referenda vyzněla příznivě pro Berlusconiho. Na druhou stranu nesmíme ztrácet ze zřetele, že z hlediska teorie volebních cyklů se tyto volby konaly v pro vládu nejméně vhodném okamžiku, což bylo dále umocňováno vnitřní nejednotou levo-středové koalice. Volební výsledek Forza Italia musíme dát dále do souvislostí s volebním výsledkem dosaženým touto stranou v evropských volbách v roce 1994. Z tohoto pohledu je volební vítězství Forza Italia nutno vnímat současně i jako jistý regres. Premiér D´Alema, jehož Levicoví Demokraté získali pouze 17% hlasů, interpretoval nicméně výsledky voleb jako vítězství levého středu, jenž obdržel přes 41% hlasů, zatímco součet Berlusconiho uskupení činil pouze 38% odevzdaných hlasů. Taková interpretace je ovšem více než problematická již proto, že D´Alema do svého součtu zakalkuloval i výsledek Buttiglioneho CDU, tedy subjektu, jenž v danou chvíli opouštěl vládní koalici a přecházel do Berlusconim zastřešované opozice (srov. Galli 2004: 431). Jisté je, že relativní volební úspěch zaznamenali jednak Demokraté144 v čele kandidátky s Di Pietrem145 a také kandidátka Emmy Bonino, jíž se vyplatila dlouhá předvolební kampaň. Naopak za poražené musíme považovat Bossiho Ligu Severu, Finiho Národní Alianci146 i

141 Jak již bylo uvedeno výše, Buttiglione vlastnil práva na „historický“ kříž Křesťanské Demokracie. 142 Nastal zde nejprve rozkol mezi předsedou (presidentem) strany CCD Mastellou a většinou strany pod vedením tajemníka Casiniho – Mastella vplynul se svou skupinou do UDR, stejně jako Buttiglione (na čas) se svou CDU. Formigioneho CL (Cristiana per la libertà) naopak splynula s FI (srov. Galli 2004: 423). 143 Zvláště potom Berlusconi zdůrazňoval nelegitimitu předsedy vlády D´Alemy, jenž neprošel testem neoficiální přímé volby premiéra. 144 Demokraté si zvolili po vzoru amerických Demokratů do znaku oslíka. 145 Di Pietro obdržel přes půl milionu preferenčních hlasů. 146 Národní Aliance kandidovala spolu se Segniho paktem se znakem slůněte (inspirace americkými Republikány).

91 lidovce vedené v té době Frankem Marinim147. Leadeři neúspěšných politických subjektů ostatně okamžitě po volbách nabídli své resignace, demisi nakonec skutečně ale podal pouze předseda Zelených Luigi Manconi. Z pohledu vlivu výsledků evropských voleb na vnitrostranické události je poněkud narušena teze o druhořadosti tohoto typu voleb, úspěch kandidátky Emmy Bonino i dalších menších (a prakticky irelevantních) politických subjektů, stejně jako údaj o volební účasti, jenž v těchto volbách nedosáhl ani 70%, nicméně nosnost tohoto konceptu jednoznačně ospravedlňují.

Tabulka č. 11 – Výsledky evropských voleb 1999

Strana Počet hlasů v tisících Procento hlasů Počet mandátů

Forza Italia 7.814 25,2 22 DS 5.388 17,3 15 AN – P.S. 3.195 10,3 9 Emma Bonino 2.626 8,5 7 Demokraté 2.402 7,7 7 LN 1.392 4,5 4 PRC 1.327 4,3 4 PPI 1.317 4,2 4 CCD 805 2,6 2 SDI 671 2,3 2 CDU 670 2,3 2 PdCI 622 2,0 2 Zeleni 549 1,8 2 UDEUR 499 1,6 1 MS-FI 496 1,6 1 RI 354 1,1 1 Jiné 2

Zdroj: vlastní výpočty na základě údajů z: www.interno.it

147 Franco Marini vystřídal v čele PPI v roce 1997 Bianca, na kongresu PPI v roce 1999 po evropských volbách jej vystřídal Pierluigi Castagnetti, jenž porazil Daria Franceschiniho (který byl považován za Mariniho nástupce) i Ortensia Zacchenina (jenž měl významnou podporu ex-premiéra De Mity, srov. Galli 2004: 435).

4.5.7 Regionální volby 2000

Po „prohraných neprohraných“ evropských volbách, představovaly regionální volby v dubnu 2000 pro předvolební koalice pravého i levého středu, respektive pro stávající vládu i opozici, „generální zkoušku“ před blížícími se parlamentními volbami naplánovanými na jaro roku 2001. Před volbami, konanými dne 16. dubna 2000, začaly předvolební koalice (na regionální úrovni) nabírat kontur předvolebních koalic, jež se měly o rok později utkat i na celostátní úrovni. Nejzásadnější změnou tak byl – výše naznačený a určitou dobu připravovaný – návrat Ligy Severu do Berlusconiho pravo-středové koalice, jež získala nové označení: Dům svobod (Casa delle libertà, CdL). Berlusconi si totiž dobře uvědomoval, že parlamentní volby v roce 1996 prohrál v prvé řadě kvůli absenci Ligy Severu, a tak byl nucen zapomenout na „neodpustitelnou“ Bossiho zradu; Bossi současně pochopil, že bez podpory silnějšího politického partnera nebudou ligisté nikdy schopni realizovat svůj politický program. Pro celkový výsledek voleb mohl být taktéž významný návrat odštěpené části Národní Aliance – MS-FT, jež v regionálních volbách v roce 2000 tvořila součást pravo-středové koalice. K významnému posunu došlo i v rámci levého středu, kde se součástí předvolebních koalic stala Komunistická Obnovy, která se tak v koalici sešla se svým odštěpem – Stranou Italských Komunistů. Začlenění PRC do předvolebních koalic má ovšem čistě regionální význam, neboť prizmatem parlamentních voleb není v důsledku existence stand-down dohod při volbách v roce 1996 nikterak systémově významný. Z výše popsaných koaličních vzorců existovaly určité regionální výjimky, když se v Toskánsku Strana Komunistické Obnovy neúčastnila levo-středové koalice, podobně jako MS-FT neparticipovalo na pravo-středové koalici v Umbrii. Absence uvedených subjektů neměla ovšem ani v jednom případě žádný vliv na celkový výsledek voleb, neboť v obou regionech je levice tradičně natolik silná, že daná vybočení z celostátních koaličních vzorců nemohla mít vliv na dané regionální výsledky. Zajímavostí těchto voleb byla změna přidělování většinové prémie, kdy v souvislosti s možností autonomního hlasu kandidátovi na presidenta regionu byla tato prémie přidělena kandidátce s vítězným kandidátem na presidenta, nikoliv vítězné koalici. K divergentnímu výsledku došlo v Molise, kde pravý střed uspěl prizmatem počtu hlasů určených koalici, kde ale její kandidát na presidenta regionu získal v souhrnu méně hlasů než jeho protikandidát z řad levého středu, pročež bonus pro vítěze byl (v poměru 6:1) přidělen zástupcům levo- středové koalice.

93 Ve srovnání s výsledky regionálních voleb 1995 ztratil levý střed v celkové bilanci pouze dva regiony (když přišel o regionální většiny v Ligurii, Laziu, Abruzzu a Apulii148; naopak ji získal v Molise a Kampánii), což vzhledem k – prizmatem teorie volebních cyklů – pro vládní koalici nevýhodnému datu konání voleb, je možno považovat za relativní úspěch. Současně je třeba ale zdůraznit, že téměř desetiprocentní ztrátu z hlediska celkového počtu odevzdaných hlasů není možno než považovat za (velký) volební neúspěch levo-středového uskupení. Pokud jde o srovnání s výsledky evropských voleb 1999, je možno konstatovat že co do součtu posílily obě velké koalice, výrazněji ovšem koalice prav-středová. V rámci pravého středu přitom ztratila Forza Italia, naopak posílila Národní Aliance (již bez Segniho Paktu) i obě křesťanskodemokratické strany (CCD a vrátivší se CDU). Uvnitř levo-středové koalice nejvíce posílili Levicoví Demokraté, ztratili naopak např. Demokraté a Diniho Italská Obnova.

Tabulka č. 12 – Celkové výsledky regionálních voleb 2000 dle koalic

Koalice Celkové procento Celkový počet Počet regionálních platných získaných mandátů vítězství odevzdaných hlasů Levý střed (DS, Demokraté, PRC, PPI, Zelení, 41,3 347 7 UDEUR, RI, PdCI, SDI) Pravý střed (FI, AN, LN, CDU, 50,7 381 8 CCD)

Tabulka č. 13 – Výsledky regionálních voleb 2000 dle koalic v jednotlivých regionech

Piemont Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 60) Levý střed 37,9 17 Pravý střed 56,0 40

148 Jedná se o tradiční soutěživé regiony.

94 Lombardie Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 80) Levý střed 28,4 26 Pravý střed 65,8 51

Benátsko Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 60) Levý střed 33,6 23 Pravý střed 60,3 37

Ligurie Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 40) Levý střed 46,1 16 Pravý střed 51,1 24

Emilia Romagna Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 50) Levý střed 56,4 33 Pravý střed 40,6 17

Toskánsko Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 50) Levý střed 50,3 32 Pravý střed 40,6 16

Lazio Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 60) Levý střed 44,4 22 Pravý střed 53,2 38

95 Abruzzo Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 43) Levý střed 49,1 17 Pravý střed 49,3 26

Marche Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 40) Levý střed 50,2 25 Pravý střed 45,4 15

Umbrie Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 30) Levý střed 57,9 20 Pravý střed 39,0 10

Molise Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 30) Levý střed 47,9 18 Pravý střed 40,4 12

Kampánie Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 60) Levý střed 53,6 38 Pravý střed 45,2 22

Kalábrie Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 43) Levý střed 49,0 17 Pravý střed 50,0 26

96 Basilicata Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 30) Levý střed 69,7 21 Pravý střed 29,2 9

Apulie Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 60) Levý střed 43,7 22 Pravý střed 54,3 38

Zdroj tabulek č. 12 a 13: vlastní výpočty na základě údajů z: www.interno.it

Výsledky regionálních voleb v roce 2000 opět potvrdily konsolidaci bipolárního uspořádání stranickopolitické soutěže rovněž na substátní úrovni, když (s výjimkou Molise) obdržely dvě velké koalice v součtu vždy alespoň 90% hlasů, přičemž např. v Kalábrii či Basilikátě se počet hlasů určených třetím subjektům pohyboval kolem 1%.149 Z hlediska přidělovaných mandátů potom můžeme konstatovat, že zastoupení v regionálních parlamentech získaly strany organizované vně dvou velkých koalic pouze v Piemontu, Lombardii a Toskánsku, přičemž v případě posledně jmenovaného regionu se jedná toliko o důsledek výše uvedeného „koaličního excesu“ Strany Komunistické Obnovy. Prizmatem teorie druhořadých voleb stojí konečně za zmínku skutečnost, že v souvislosti s regionálními volbami 2000 byla poněkud zpochybněna dílčí premisa tohoto konceptu, vztahující se ke snížené relevanci těchto voleb, neboť v přímé příčinné souvislosti s výsledkem analyzovaných regionálních voleb resignoval leader Levicových Demokratů Massimo D´Alema na funkci předsedy vlády.150 Poprvé v italských dějinách tak došlo k pádu vlády zapříčiněném výsledkem tzv. druhořadých voleb.

4.5.8 Parlamentní volby 2001

Na jaře roku 2001 se měly uskutečnit třetí parlamentní volby konané podle smíšeného volebního systému zavedeného volební reformou v roce 1993. Mělo tak dojít k třetí – z hlediska možných politologických závěrů klíčové – aplikaci volebních pravidel, na základě

149 Výrazný posun k bipolarismu ve srovnání s regionálními volbami 1995 je samozřejmě zapříčiněn v prvé řadě návratem Ligy Severu do řad pravo-středové koalice. 150 V důsledku prohraných regionálních voleb padla vláda označovaná jako D´Alema II. Massimo D´Alema byl totiž nucen již v roce 1999 reorganizovat svůj kabinet, kdy po odchodu UDR z vlády, vstoupili do ní Demokraté (Ignazi 2002: 216, Salvadori 2001: 159, srov. Sommer 2002: 125, Sani, Legnante 2002: 41, Strmiska 2000: 116).

97 které je již možno vysledovat relevantní trendy objevující se v daném stranickém systému; stejně tak je na základě dat pocházejících z databáze tří (po sobě jdoucích) parlamentních voleb již možné provádět seriózní analýzu stranického systému, na jejímž konci je možno dospět k identifikaci prvních teoretických očekávání s relativně stabilní verifikovatelností, nepodléhající nahodilým konjunkturálním vlivům. Dříve než se dostaneme k samotným parlamentním volbám z roku 2001, měli bychom se krátce věnovat vnitřní dynamice stranického systému, tedy stručně rekapitulovat nejdůležitější stranickopolitické události, k nimž došlo v mezidobí let 2000 a 2001.

4.5.8.1 Od regionálních voleb 2000 k parlamentním volbám 2001

V důsledku porážky v regionálních volbách tak byla levo-středová koalice rok před klíčovými parlamentními volbami nucena již podruhé provést personální změnu na pozici předsedy vlády, když nepříliš populárního D´Alemu vystřídal z počátku 90.let v této roli již osvědčený technokrat Giulio Amato. Vedle otázky aktuálního premiérství, bylo ovšem nutné vyřešit i otázku, kdo se z představitelů levého středu postaví Berlusconimu v nacházejících volbách jakožto (neoficiální) koaliční kandidát na funkci předsedy vlády. Jelikož D´Alema byl v danou chvíli „mimo hru“, a Amato nepředstavoval jako potenciální Berlusconiho protikandidát přijatelnou alternativu, rozhodla se levo-středová koalice vsadit na „marketingové“ přednosti stávajícího starosty Říma Francesca Rutelliho.151 Efektivita výběru budoucího kandidáta na premiéra v řadách vládnoucí koalice se nejen ex post jeví značně nejistou, neboť toto řešení s sebou přineslo personální dvojvládí současného premiéra a jeho případného nástupce (srov. Cotta 2002: 34). Nelehké hledání „frontmana“ levého středu můžeme chápat jako toliko dílčí symptom hlavního problému levo-středové koalice, který se skrýval v její přetrvávající heterogenitě. Již výše byla řeč o integračních procesech, jež vyústily ve vytvoření formace Levicových Demokratů. V říjnu 2000 následoval v rámci levého středu další významný integrační (mezi)krok, když čtyři centrické strany – Diniho Italská Obnova, Castagnettiho lidovci, Prodiho152 Demokraté a Mastellou vedený UDEUR – uzavřely předvolební koalici s názvem Kopretina (Margherita). 153 Posléze tuto „integrační vlnu“, předcházející parlamentním volbám 2001, završilo spojení Zelených 154 s Boselliho demokratickými socialisty,

151 Rutelliho kandidaturu prosadili v prvé řadě představitelé Kopretiny (viz dále). Současně je nutno dodat, že od Rutelliho se taktéž očekávalo, že bude – lépe než Amato – schopen domluvit se s Di Pietrem a Bertinottim, což se ovšem de facto nepodařilo (srov. Galli 2004: 445, 448). 152 Romano Prodi se mezitím stal v roce 1999 předsedou Evropské komise, a musel tak italskou politiku na čas opustit. 153 Tento krok je možno vnímat i jako reakci na neúspěch těchto jednotlivých centristických stran v regionálních volbách 2000. 154 Oslabených odchodem Francesca Rutelliho.

98 pojmenované Slunečnice (Girasole). 155 Před parlamentními volbami 2001 tak začala být situace uvnitř Olivovníku přeci jen o něco průhlednější, když zde bylo možno identifikovat „pouze“ čtyři hlavní proudy: centristickou Kopretinu, Levicové Demokraty, Slunečnici a subjekty spjaté přímo či nepřímo se Stranou Komunistické Obnovy. V pravé části politické spektra došlo sice k mírnému zvýšení heterogenity návratem Ligy Severu156, upevněním Berlusconiho pozice157 se ovšem pravo-středová koalice semkla kolem osoby svého leadera, čímž získala značnou komparativní výhodu ve srovnání s levo- středovým uskupením. Berlusconiho koalici Dům svobod můžeme považovat za renesanci a souhrn pravo-středových koalic z roku 1994, když vedle Forza Italia tvořily kostru tohoto uskupení Finiho Národní Aliance, Bossiho Liga Severu a nedlouho před volbami (znovu)vytvořená koalice CCD-CDU předsedů Casiniho a Buttigliona s názvem Biancofiore (srov. Di Virgilio 2002: 85).158 Po neúspěchu Cossigova projektu UDR 159 chtěl bipolárnímu charakteru stranického systému čelit subjekt s názvem Evropská Demokracie (Democrazia europea, DE), založený bývalým generální tajemník katolických odborů CISL Sergim D´Antonim a „žijící ikonou první republiky“ Giuliem Andreottim (srov. Donovan 2003: 110, Sommer 2002: 121, 125). Vedle Evropské Demokracie aspirovala na středovou pozici i Di Pietrova Itálie Hodnot, jejíž odchod od Demokratů160, a tím pádem i z řad Olivovníku, mohl mít nemalý vliv na výsledek následujících voleb (srov. Di Virgilio 2002: 83). Samostatně šla do voleb i kandidátka radikálů, která nesla tentokrát název Lista Pannella-Bonino. Na pravo-středové koalici opětovně (na rozdíl od regionálních voleb 2000) neparticipoval Trojbarevný Plamen. Zvláštní – ale pochopitelnou (srov. Natale 2002: 289) – taktiku zvolila Bertinottiho Komunistická Obnova, která neuzavřela předvolební dohody s Olivovníkem, ale v jednomandátových obvodech při volbách do dolní komory parlamentu své kandidáty vůbec nestavěla a zúčastnila se pouze proporční části voleb a voleb do Senátu. V jednomandátových

155 Více k integračním procesům uvnitř Olivovníku viz např. Ignazi 2002: 209, 218. 156 Aby Berlusconi neopakoval chybu z voleb 1996, byl ochoten zapomenout nejen Bossiho „zradu“, ale i jeho urážlivé výroky (např. „mafián Berlusconi“– srov. Ignazi 2002: 211). 157 Berlusconiho pozice se upevňovala v důsledku trojího úspěchu – 1. volebního (viz výše), 2. strategického (dařilo se mu oslabovat D´Alemu svým účinkováním v tzv. „Bikamerální komisi“, která měla připravit institucionální reformu) a 3. organizačního, kdy transformoval FI do podoby „standardní“ politické strany (srov. Ignazi 2002: 219, Stille 2001: 23). V této době nebyl navíc pro Berlusconiho nebezpečný ani Gianfranco Fini, jenž musel řešit vnitřní nejednotnost Národní Aliance, kdy proti jeho liberálně-konzervativnímu pojetí vystoupil „sociální proud“ vedený Franceskem Storacem. 158 Kromě těchto klíčových subjektů se na kandidátku Domu svobod zařadila i „rezidua pentapartita“: PRI, Nová-PSI a Nová-DC. Nová PSI byla založena v den prvního výročí smrti Bettina Craxiho v Miláně De Michelisem, Martellim a Craxiho synem Bobem. Srov. De Gregorio, Concita: Rinasce il Psi di Craxi. Due nemici: Amate e Ds, in: La Repubblica, 15. 7. 2000, s. 21. Zařazení La Malfových republikánů k Berlusconiho koalici zapříčinilo odštěpení proudu, jenž se přidal k Olivovníku (srov. La Malfa: Il Pri andrà con il Polo, in: La Repubblica, 13. 1. 2001, s. 23). 159 Klíčový byl pravděpodobně postoj Pierferdinanda Casiniho, jenž odmítl participovat na vytvoření „Velkého středu“ (Strmiska 2000: 116). 160 Členy Amatova kabinetu se stali i dva představitelé socialistů, kterážto skutečnost vyprovokovala Di Pietra k odchodu z řad levo-středové koalice (srov. Galli 2004: 442).

99 obvodech voleb do dolní komory tak bylo voličům Strany Komunistické Obnovy umožněno, aby podpořili kandidáty Olivovníku (srov. Pasquino 2002: 17).

4.5.8.2 Výsledky parlamentních voleb 2001

Výsledky parlamentních voleb, konaných dne 13. května 2001, můžeme chápat nejen jako triumf pravo-středového Domu svobod, ale taktéž jako první reálný volební úspěch vítězného uskupení v období druhé republiky, neboť poprvé ve sledovaném období získala vítězná koalice absolutní většinu mandátů v obou komorách parlamentu. K bezprecedentnímu zisku 368 mandátů v dolní komoře stačil Domu svobodu 45,4% hlasů odevzdaných ve většinové části volebního systému. Navíc je třeba zdůraznit, že v absolutních (i relativních) číslech získal Dům svobod méně hlasů ve většinové části než Pól pro svobody spolu s Ligou Severu v roce 1996. Mattarellum tak poprvé bezezbytku splnilo svůj úkol, když relativní většinu hlasů přeměnilo na bezpečnou absolutní většinu rozdělovaných mandátů (srov. ITANES 2001: 17, 21). Zisky jednotlivých stran koalic můžeme na rozdíl od předchozích parlamentních voleb sledovat pouze v poměrné části volebního systému, neboť do parlamentních voleb v roce 2001 zasáhl fenomén liste civetta. 161 Aby se totiž členové dvou velkých koalic vyhnuli negativním důsledkům odečtu (scorporo) při přepočítávání poměrných mandátů, umisťovali své kandidáty v jednomandátových obvodech na „virtuální“ kandidátky, v důsledku čehož nebyla většina úspěšných kandidátů Olivovníku zvolena na kandidátce své vlastní strany, nýbrž na kandidátce s názvem Nová země (Paese Nuovo). Totéž platilo o nových zákonodárcích Domu svobod, pro které byly vytvořeny dokonce tři fiktivní kandidátky162, pro které se později začal používat společný název: Za zrušení odpočtu a proti přebíhání poslanců (Per l´abolizione dello scorporo e contro i ribaltoni, srov. www.camera.it). Z toho důvodu není z oficiálních výsledků voleb zjistitelné, kolik většinových mandátů ta která strana získala (srov. Pasquino 2002: 16). Vítězkou v proporční části voleb do dolní komory parlamentu se stala Forza Italia, která získala 29,4% hlasů163 a nechala daleko za sebou druhé v pořadí Levicové Demokraty, pro které hlasovalo pouze 16,6% voličů. Relativně velmi dobrého výsledku dosáhla Kopretina, která získala 14,5% hlasů. 164 Naopak oproti předchozím parlamentním volbám značně oslabila celkově čtvrtá Národní Aliance se ziskem 12% hlasů. Pátá – a poslední strana, která překročila 4% práh – skončila Komunistická Obnovy se ziskem 5% hlasů. Těžkou porážku

161 Přeloženo do češtiny „soví kandidátky“, významu ale odpovídá něco ve smyslu „vějiček“. 162 „Per l´abolizione dello scorporo“, „Per la stabilità di governo“ a „No ai ribaltoni“ (ITANES 2001: 16). 163 A „díky“ liste civetta získala Forza Italia i mandáty v poměrné části, na které by jinak nárok neměla. Tato situace měla nicméně dohru u ústavního soudu (ITANES 2001: 17). 164 Úspěch Kopretiny je vysvětlován skutečností, že získala většinu hlasů voličů, kteří v předchozích volbách nehlasovali (Barisione 2001: 186).

100 zaznamenala Liga Severu, jež se ziskem 3,9% nezískala žádný proporční mandát. To stejné se přihodilo se shodným výsledkem i Itálii Hodnot. Ještě hůře dopadl druhý subjekt aspirující na roli středového pólu - Evropská Demokracie, která se ziskem 2,2% hlasů zcela propadla. Zklamáním dopadly výsledky v proporční části i pro nově ustavené koalice CCD-CDU (3,2%) a Slunečnici (2,2%). Pro zajímavost můžeme dodat, že ne všichni italští voliči pochopili (nebo chtěli pochopit) existenci a význam liste civetta, neboť pro dvě fiktivní kandidátky hlasovalo v proporční části 27 respektive 34 tisíc voličů (ITANES 2001: 15). Parlamentní volby 2001 představují analogii parlamentních voleb 1996 „v opačném gardu“; zatímco v roce 1996 vděčil levý střed za své vítězství v prvé řadě Lize Severu, v roce 2001 sehrála podobnou roli „páté kolony“ Di Pietrova Itálie Hodnot (srov. ITANES 2001: 17). Analogii můžeme spatřovat i v tom, že levý střed (v roce 1996 pravý střed) nedokázal obhájit vítězství z předcházejících parlamentních voleb, přestože prizmatem počtu odevzdaných hlasů (mírně) posílil. Uvedená skutečnost představuje důsledek (a současně dílčí předpoklad) – parlamentními volbami 2001 již definitivně konsolidované – bipolarizace stranickopolitické soutěže. Pouze jediný politický subjekt stojící mimo dvě velká uskupení dokázal získat nějaký mandát. 165 Zanedbatelných 11 křesel v dolní komoře a 4 mandáty v Senátu přidělené Komunistické obnově představuje nepodstatnou odchylku pro určení podoby systému politických stran. Systémově nejzásadnější výsledek parlamentních voleb 2001 představovalo kompletní „vyhoření“ samostatně stojících středových stran, jež nezískaly žádný parlamentní mandát (srov. Cotta 2002: 36, Ignazi 2002: 223). V danou chvíli tak byla pohřbena chiméra středu (Strmiska 2000: 116). Poprvé v období druhé republiky doplnila posilující bipolarizaci stranického systému i jeho klesající fragmentace. Počet politických subjektů, jež překročily 4% práh, klesl z osmi na pět (FI, DS, Kopretina, AN a PRC; srov. ITANES 2001: 15), přičemž v systému operovalo po parlamentních volbách 2001 šest velkých stran (pět výše uvedených plus Liga Severu; Ignazi 2002: 223). Nižší hodnotu tak vykazoval i Laakso-Taageperův index efektivního počtu stran, jež se ustálil na hodnotě 6,1. Naopak fluktuace voličů vzrostla na hodnotu 20,4. I v případě parlamentních voleb 2001 ovšem klesla hodnota indexu fluktuace voličů uvnitř bloků, jejíž průměrná hodnota byla stanovena na 5,4 (srov. Zohlnhöfer 2002: 281, Pappalardo 2001: 575, Bartolini, Chiaramonte, D´Alimonte 2002: 374).

165 Pro přesnost je třeba upřesnit, že byly celkem dva, protože mandát získalo i seskupení „Vallée D’Aoste Autonomie-Progrès Fédéralisme“. Volební obvod Valle d´Aosta je ale natolik specifický, že pro potřeby této práce je možné od jeho volebních výsledků zcela odhlédnout.

101 Tabulka č. 14 – Výsledky voleb do dolní komory 2001 podle jednotlivých stran

Strana Procento odevzdaných hlasů v proporční komponentě volebního systému DS 16,6 Kopretina 14,5 Slunečnice 2,2 PdCI 2,5 PRC 5,0 FI 29,4 AN 12,0 CCD-CDU 3,2 LN 3,9 Lista Pannella-Bonino 2,2 IdV 3,9 Evropská Demokracie 2,4

Tabulka č. 15 - Výsledky voleb do dolní komory 2001 podle uskupení

Uskupení Počet Procento Procento Počet Celkový počet Procento většinových hlasů ve proporčních proporčních mandátů mandátů mandátů většinové hlasů mandátů části Olivovník 192 43,8 35,6 58 250 39,7 Olivovník + 192 43,8 40,6 69 261 41,4 PRC Dům svobod 282 45,4 49,6 86 368 58,4

Tabulka č. 16 - Výsledky voleb do Senátu 2001 podle uskupení

Uskupení Procento odevzdaných hlasů Celkový počet mandátů

Olivovník 38,7 125 Olivovník + PRC 43,7 129 Dům svobod 42,5 176

Zdroj tabulek č. 14-16: vlastní výpočty na základě údajů z: www.interno.it

102

Jak již bylo akcentováno výše, Dům svobod získal absolutní většinu mandátů v obou komorách parlamentu. Výchozí pozice Silvia Berlusconiho tak byla po volbách výrazně příznivější, než v roce 1994, zvláště když se jeho Forza Italia stala téměř hegemonní silou166 vítězného uskupení. Manévrovací prostor nevyzpytatelné Ligy Severu, ale i ambiciózní Národní Aliance, byl tentokrát natolik zúžen, že Berlusconimu mělo být umožněno stanout na druhý pokus v čele nejdéle vládnoucí poválečné italské exekutivy (srov. Cotta 2002: 37, Pasquino 2002: 7, 21, ITANES 2001: 25).

4.5.8.3 Vývoj stranického systému mezi lety 2001 a 2004

Optikou vnitřní dynamiky stranického systému můžeme označit období mezi parlamentními volbami 2001 a evropskými volbami 2004 za relativně velmi klidnou periodu, ve které ovšem byla učiněna celá řada dílčích kroků, jež podmínily dále popsané události let 2006 – 2008. Z hlediska sledovaného cíle práce musíme v prvé řadě věnovat pozornost pokračujícím integračním procesům uvnitř obou velkých koalic, jež měly čelit přetrvávající fragmentaci stranického systému; zmínku si nicméně zaslouží i některé další události.167 Již měsíc po parlamentních volbách 2001 zaznamenal poražený levý střed v komunálních volbách vítězství v řadě velkých měst (v Římě byl zvolen starostou Walter Veltroni, v Neapoli Rosa Russo Jervolino168 a v Turíně Sergio Chiamparino169; srov. Galli 2004: 450). Nikoli poprvé, ani naposledy, tak došlo na poli tzv. druhořadých voleb k zjevné kompenzaci, respektive „ekvilibraci“ recentních volebních výsledků pocházejících z voleb prvořadých. Z hlediska integračních procesů uvnitř velkých koalic se nesl rok 2002 ve znamení institucionalizace dvou dosud neformálních koalic. Nejprve došlo v dubnu k založení strany Kopretina 170 , jejíž součástí se staly strany předvolební formace Kopretina s výjimkou Mastellova UDEUR. V prosinci byl potom „na půdorysu“ koalice Biancofiore (CCD-CDU),

166 Ignazi (2002: 223) napsal, že FI „vysála“ (vampirizzare) své volební spojence. 167 Kromě dále uvedených je vhodné uvést následující. V listopadu roku 2001 se konal kongres Levicových Demokratů v Pesaru, kde byl tajemníkem zvolen Piero Fassino s podporou dvou třetin delegátů, přičemž byl na postu předsedy potvrzen Massimo D´Alema. Porážku tak zaznamenal Mussiho levicový proud, podporovaný Bassolinim a předsedou odborové organizace CGIL a pozdějším starostou Boloně Cofferatim, jenž kandidoval na sekretáře Giovanniho Berlinguera, mladšího bratra Enrica (srov. Galli 2004: 452). K důležitému vnitrostranickému měření sil došlo i v Národní Alianci, když v roce 2002 na kongresu v Boloni zvítězil proud Destra protagonista (La Russa, Gasparri) nad proudem Destra sociale (Storace, Alemanno) a nad proudem Aleanza Nuova (Urso, Matteoli a Nania). Za zmínku stojí skutečnost, že předseda Fini zde znovu presentoval projekt presidentského systému, modifikovaný Bossiho projektem federalizace167 (Galli 2004: 454). Po volbách 2001 došlo k semknutí pravo-středového bloku, když byl Bossimu svěřen úkol koordinovat připravovanou ústavní reformu (srov. Sartori 2003), jež měla vyústit v transformaci Itálie do „presidentské federace“, čímž by byla realizována kombinace programu Ligy Severu (federace) a programu Národní Aliance. 168 Rosa Jervolino je starostkou Neapole dodnes. 169 Taktéž Chiamparino stojí v čele turínské radnice dodnes. 170 Toto uskupení získalo název Demokracie je Svoboda (Democrazia è Liberta, DL), používanější byl nicméně zavedený termín Kopretina.

103 doplněné o zdecimovanou Evropskou Demokracii Sergia DÁntoniho, založen Svaz Křesťanských Demokratů a Středových Demokratů (Unione dei democratici cristiani e dei democratici di centro, UDC), jehož předsedou se stal Marco Follini (srov. Donovan 2003: 110). Během roku 2003171 zintenzívněly integrační snahy v levo-středovém uskupení, kdy se nejprve při květnových a červnových administrativních volbách na kandidátní listiny Olivovníku téměř ve všech provinciích a obcích zařadili i představitelé Komunistické Obnovy a Itálie Hodnot (Galli 2004: 461). Jednotnou kandidátku levého středu v následujících evropských volbách podporovali Prodi, DÁlema i Fassino; na společné kandidátce se naopak odmítli podílet Zelení, komunisté i UDEUR, jenž vytvořil s Martinazzolim Lidovou Alianci (Alleanza Popolare, AP). Společnou kandidátku (resp. společnou stranu „reformátorů“) podporoval i Rutelli, křesťanskodemokratická komponenta Kopretiny byla ale proti (De Mita, Marini, Mancino). Levicoví Demokraté vyhlásili o otázce společné kandidátky vnitrostranické referendum, v němž se většina hlasujících vyslovila pozitivně. Komplikace se objevila v souvislosti s postojem SDI uzavřít přístup ke společné kandidátce Itálii Hodnot, s odůvodněním, že „dipietristé“ nesdílí reformistické ideje. V důsledku pozice Boselliho demokratických socialistů uzavřel Di Pietro spolupráci s Occhettem; na lednové schůzce – za účasti Fassina, Rutteliho, Di Pietra a Occhetta – bylo nicméně dohodnuto, že se Itálie Hodnot stane součástí Olivovníku, byť se v evropských volbách měla presentovat ještě v rámci vlastní kandidátky, společně s Occhettem. Jednání představitelů levého středu vyústila v únoru 2004 ve vytvoření kandidátky Sjednoceni v Olivovníku (Uniti nellÚlivo), ke které se přidal i Sergio DÁntoni, jenž opustil projekt s křesťanskými demokraty v rámci UDC (viz kapitola 4.6.2.1). Společnou kandidátku pravého středu měl v úmyslu prosadit taktéž Silvio Berlusconi, ale narazil na odpor Gianfranca Finiho, když následkem jeho – z kontextu vytrženého – výroku 172 o fašismu jako „absolutním zlu“ opustila řady Národní Aliance Alessandra Mussolini173 a další Finiho vnitrostranický oponent Francesco Storace využil této skutečnosti k opětovné kritice vedení strany. Po uklidnění vnitřních poměrů Národní Aliance sice Fini na kongresu strany v lednu 2004 nevyloučil společnou kandidátku s Berlusconim a křesťanskými

171 I když tato událost nesouvisí přímo se zkoumanou materií, neměla by čtenáři uniknout skutečnost, že v druhé polovině roku 2003 měla stát Itálie v čele Evropské rady, a proto byla přijata kontroverzní právní úprava, jež pozastavovala (případná) trestní řízení pěti vrcholných představitelů státní moci (premiér, předsedové komor, president republiky a předseda ústavního soudu) po dobu jejich mandátů (tzv. lodo Schifani, srov. Galli 2004: 463). 172 Gianfranco Fini v pozici ministra zahraničí využil při cestě do Izraele příležitost distancovat se od fašistické minulosti své strany. 173 Alessandra Mussolini posléze založila Sociální Alternativu, jež se zařadila mezi subjekty (neo)fašistické provenience vedle Tříbarevného Plamene (jenž po kongresu v únoru 2004 po přímé konfrontaci s bývalým „korunním princem“ Lucou Romagnolim opustil Pino Rauti) a subjektu s názvem Nová Síla (Forza Nuova; srov. Galli 2004: 470, dále viz kapitola 4.6.3).

104 demokraty, UDC se však k takovému projektu vyjadřovala značně reservovaně.174 Počítat nemohl Berlusconi ani s Ligou Severu, ve které se po Bossiho mozkové příhodě utvořil triumvirát Roberto Maroni, Roberto Calderoli a Giancarlo Giorgetti (srov. Galli 2004: 464 - 467). Jednotlivé strany pravého středu tak šly do evropských voleb – na rozdíl od některých levicových stran – samostatně.

4.5.9 Volby do Evropského parlamentu 2004

Volby do Evropského parlamentu ze dne 12. června 2004 představovaly první „ostrý test“ v mezidobí dvou parlamentních voleb. Evropské volby současně potvrdily – a to i v kontextu poměrného volebního systému – definitivní přenesení bipolarizačního schématu stranické soutěže i do orbitu tzv. druhořadých voleb, když v personifikové rovině proti sobě stáli Silvio Berlusconi, kandidující ve všech pěti volebních oblastech, jenž však v žádném případě neměl ambici skutečně v Evropském parlamentu zasednout, a na straně druhé Romano Prodi jako znovuobjevený leader levého středu, jenž však v pozici předsedy Evropské komise v těchto volbách kandidovat nemohl (srov. Galli 2004: 471). Výsledek voleb je možno interpretovat jako porážku Forza Italia, jež ztratila ve srovnání s předchozími evropskými volbami zhruba milion hlasů (při srovnatelné volební účasti175), její leader navíc přišel o čtvrtinu obdržených preferenčních hlasů a v celkovém počtu preferencí byl předskočen dvěma kandidáty levého středu. Za očekáváními ovšem zůstala i vítězná sjednocená kandidátka levého středu; součet hlasů odevzdaných pro politické subjekty nalevo od středu včetně Komunistické Obnovy nicméně o jedno a půl procenta převyšoval součet pro strany vládní většiny, jež ve srovnání s výsledky posledních parlamentních voleb v poměrné komponentě ztratily pět procent hlasů.176 Těsnou porážku pravého středu v evropských volbách musíme nutně zasadit do kontextu druhořadých voleb a vnímat tak současně skutečnost, že se konaly zhruba v polovině volebního období, tedy v termínu značně nevýhodném pro vládní strany. Těsná prohra pravo- středového bloku je proto interpretovatelná spíše jako relativní úspěch Berlusconiho seskupení a nepřímé potvrzení legitimity stávajícího vládního mandátu (srov. Galli 2004: 472). Vedle stran přiřaditelných ke dvěma velkým seskupením získal (jeden) mandát v evropských volbách i Tříbarevný Plamen Luky Romagnoliho, Sociální Alternativa (Alternativa Sociale) Alessandry Mussolini a jedno z uskupení penzistů (Pensionisti).

174 Jako nepřímou reakci na postoj menšího koaličního partnera je možno chápat Berlusconiho výzvu voličům, aby nehlasovali pro strany, které získávají „jednoho, dvě, tři poslance v EP, což nic neznamená“ (Galli 2004: 471). 175 Volební účast vzrostla oproti roku 1999 zhruba o dvě procenta na 71,7%. 176 Přes čtyři miliony voličů, jež hlasovali v roce 2001 pro Forza Italia, dali tentokrát přednost jinému politickému subjektu; v případě Olivovníku to bylo jen přes 1,8 milionu hlasujících (Galli 2004: 473).

105

Tabulka č. 17 – Výsledky evropských voleb 2004

Strana Počet hlasů v tisících Procento hlasů Počet mandátů

Sjednoceni v Olivovníku 10.106 31,1 25 FI 6.806 20,9 16 AN 3.737 11,5 9 PRC 1.970 6,1 5 UDC 1.915 5,9 5 LN 1.614 5,0 4 Zelení 803 2,5 2 PCdI 788 2,4 2 Lista Bonino 732 2,3 2 Di Pietro – Ochetto 695 2,1 2 Sjednocení Socialisté177 664 2,0 2 AP – UDEUR 419 1,3 1 Sociální Alternativa 401 1,2 1 Penzisté 374 1,2 1 Tříbarevný Plamen 237 0,7 1 PŘI - Liberal Sgarbi178 233 0,7 0 Jiné 0

Zdroj: vlastní výpočty na základě údajů z: www.interno.it

Na závěr této podkapitoly se sluší poznamenat, že relativní úspěch kandidátky Sjednoceni v Olivovníku v evropských volbách potvrdily výsledky současně konaných voleb do zastupitel provincí, v nichž zvítězili zástupci společné kandidátky Olivovníku v 70 ze 103 provincií, mezi nimi i ve významné baště pravého středu – provincii Milán (Galli 2004: 473). Prizmatem teorie tzv. druhořadých voleb – zvláště ve smyslu teorie volebních cyklů – sice výsledky obou druhořadých voleb z roku 2004 nepředstavovaly překvapení, jež by bylo pro pravý střed alarmující, uštědřená porážka – v prvé řadě výsledky voleb v provinciích – vyjadřovala aktuální poměr volebních preferencí a mohla naznačovat také jejich budoucí trend necelé dva roky před následujícími parlamentními volbami.

177 Celým názvem Sjednocení Socialisté pro Evropu (Socialisti Uniti per l´Europa); jednalo se o (jednorázovou) společnou kandidátku několika socialistických skupin v čele s Giannim De Michelisem. 178 Společná kandidátka republikánů a liberální formace kolem Vittoria Sgarbiho.

106

4.5.10 Regionální volby 2005

Dubnové regionální volby, konané ve 14 italských regionech 179 se standardním statutem, stejně jako již pět let předtím, měly – vedle svého hlavního účelu – sehrát i úlohu posledního „relevantního průzkumu volebních preferencí“ před řádným termínem parlamentních voleb. Analogicky k roku 2000 vstupovalo do regionálních voleb v roli favorita opoziční uskupení posilované soustavně (byť mírně) klesající oblibou vládního bloku. Čtyři roky vládnoucí bezprecedentně stabilní Berlusconiho vláda musela čelit obdobnému testu voličské podpory jako před pěti lety Olivovník taktéž po čtyřech letech (značně nestabilního) vládnutí. Na základě vědomí analogičnosti s předešlými regionálními volbami a při znalosti výsledů tzv. druhořadých voleb v roce 2004 se všeobecně očekávalo vítězství levo-středové koalice, jež se před těmito volbami přejmenovala na Unii180 (L´Unione), oficiální výsledky hlasování však předčily očekávání většiny zúčastněných aktérů. Překvapivost míry volební porážky ostatně (minimálně nepřímo) dosvědčuje „lavina“ událostí, kterou výsledky regionálních voleb vyvolaly v řadách pravo-středového Domu Svobod. Zveřejněné výsledky regionálních voleb komentoval bezprostředně italský tisk výmluvným skóre 11:2, které doprovázelo zvolání některých představitelů Domu Svobod: „volební jatka!“. Političtí komentátoři se posléze začali předhánět, kdo jako první (anebo alespoň zcela nekompromisně) začne hovořit o konci berlusconismu181 a i vlastní emoce kontrolující politologové vkládali do názvů svých článků soudy o nové volební mapě Itálie (srov. Natale 2005, Diamanti 2005b). Důvod takto silných provolání se skrývá nejen v politology akcentovaném faktu, že poprvé v novodobých dějinách získaly strany levého středu absolutní většinu odevzdaných hlasů (Mannheimer 2005a), ale i ve skutečnosti, že se levo-středová koalice dokázala prosadit i v těch částech země, které pro ni byly do té doby považovány za doslova zapovězené. Vládnoucí koalici se přitom podařilo uhájit pouhé dva regiony, které dlouhodobě představují podstatný rezervoár pravicových hlasů a i v těchto oblastech zaznamenal Dům Svobod nemalý úbytek přívrženců. Pravo-středovým blokem podporovaný Formigoni sice (relativně

179 Region Molise volí (od roku 2001) v jiném cyklu než zbývajících 14 regionů se standardním statutem. V Basilikátě se volilo (z technických důvodů) jen o 14 dní později, takže je možno zahrnout toto hlasování pod pojem dubnové regionální volby. 180 Nabízí se i český překlad „Jednota“, jenž má nicméně v češtině lehce zprofanované konotace. Levo-středová koalice, označovaná i jako Federazione, zvolením názvu Unie nahradila svou dočasnou značku GAD (Grande alleanza democratica). Viz např. Gianni, Massimo: Gad, trovato il nuovo nome: „Unione per la democrazia“, In: La Repubblica, 20. 1. 2005, Prodi lancia lÚnione: „Simbolo di forza“ , In: Corriere della Sera, 10. 2. 2005. 181 Např. Maltese, Curzio: La corsa del professore che trascina la sinistra, In: La Repubblica, 5. 4. 2005, Maltese, Curzio: Il Cavaliere nel bunker, In: La Repubblica, 7. 4. 2005, Franchi, Paolo: Il vecchio centrodestra non c´è più, resta un elettorato che vuole normalità, In: Corriere della Sera, 12. 4. 2005, Meli, Maria Teresa: Fassino è seriamente preoccupato per látteggiamento di Rutelli, In: Corriere della Sera, 20. 4. 2005, Panebianco, Angelo: Gli errori del premier e quelli dellÚnione. Il coraggio delle scelte, In: Corriere della Sera, 24. 4. 2005.

107 s velkým odstupem) uhájil post presidenta Lombardie, současně však pravo-středová koalice ztratila v tomto regionu ve srovnání s předešlými regionálními volbami největší počet hlasů, a to nejen v absolutních číslech (přes 750 tisíc hlasů), ale i percentuelně (-22,5%).182 Největší pozornost analytiků se upínala ke třem regionům (Lazio, Piemonte, Puglia), ve kterých se oba bloky v předvolebních průzkumech těšily přibližně stejné podpoře dotazovaných a predikce výsledků voleb v těchto regionech proto počítaly s tím, že o vítězné kandidátce rozhodne relativně malé množství hlasů (Diamonti 2005a). Úřadující presidenti všech tří nejvíce sledovaných regionů patřili k pravému středu, další atributy již ale společného jmenovatele postrádají. Zatímco se Piemont a Apulie považují za pravicové bašty, Lazio se kvůli převážně levicovému Římu do této kategorie sice nepočítá, (minimálně symbolický) význam tohoto regionu pro pravo-středový blok nicméně spočívá v tom, že Národní Aliance považuje Lazio za svoji „vlajkovou loď“. Storaceho ztráta presidentského úřadu v Laziu proto vyvolala v pravicovém táboře srovnatelné pozdvižení jako pád dvou tradičních bašt. Podobně jako v Laziu, zvítězili kandidáti Unie i ve dvou zbývajících zkoumaných regionech jen s nepatrným náskokem před svými politickými soky, kteří své presidentské posty obhajovali, v Apulii a Laziu navíc o vítězství kandidáta Unie rozhodl až větší počet hlasů odevzdaných pro kandidáta levého středu v autonomní volbě presidenta. Marrazzo i Vendola tak vděčili za své funkce v prvé řadě tzv. personální volbě (srov. D´Alimonte 2005a). Do předchozí kategorie vyrovnaných regionů můžeme přiřadit i Lugurii (jež se ovšem netěšila takové pozornosti jako předešlé tři oblasti). Tento region se dělí na pravicový západ a početnější převážně levicovou východní část; vítězství vyzyvatele z řad levého středu proto nemohlo být považováno za neočekávatelné překvapení. Toho se nedočkali ani v oblasti střední Itálie, kde se v žádném z regionů neodchýlili od zavedených zvyků „rudé zóny“ a kandidáti Unie zde proto tradičně s velkým přehledem poráželi představitele pravého středu. Komentář si v této souvislosti vyžaduje údaj zisku levého středu v Toskánsku, ke kterému je třeba připočítat zisk Strany Komunistické Obnovy, která zde opět kandidovala samostatně. Pozornost si konečně zaslouží podstatné úbytky hlasů pro Dům Svobod v regionech jižní Itálie. V Abruzzu, Umbrii a Kalábrii ztratil pravý střed kolem 15% hlasů, v Kampánii dokonce musel Dům Svobod čelit úbytku necelých 300 tisíc hlasů, což odpovídá dvaadvaceti procentům. 183 Nejmenší ztráty v jižních oblastech zaznamenala pravo-středová koalice paradoxně v Laziu a Apulii, kde výsledky voleb ovlivnily zisky Unie na úkor politických subjektů vně dvou velkých bloků. Pozoruhodného výsledku dosáhla Unie nejen v Kampánii, kde opětovně kandidoval nesmírně populární ex-starosta Neapole Antonio Bassolino, ale i v regionu Basilicata, kde si představitelé levého středu museli dva týdny počkat na nejvýraznější vítězství těchto regionálních voleb. Optikou výsledků regionálních voleb v roce

182 Výpočty: Istituto Cattaneo (www.istcattaneo.org). 183 Výpočty: Istituto Cattaneo (www.istcattaneo.org).

108 2005 se tak zmíněné regiony mohly směle přiřadit k tradičním oblastem „rudé zóny“ jako Emilia-Romagna či Toskánsko.

Tabulka č. 18 – Celkové výsledky regionálních voleb 2005 dle koalic

Koalice Celkové procento Celkový počet Počet regionálních platných získaných mandátů vítězství odevzdaných hlasů Unie (DS, Kopretina, PRC, Zelení, 49,3 422 12 UDEUR, IdV, PdCI, SDI) Dům Svobod (FI, LN, AN, UDC, Nová 41,5 315 2 PSI)

Tabulka č. 19 – Výsledky regionálních voleb 2005 dle koalic v jednotlivých regionech

Piemont Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 63) Levý střed 49,9 38 Pravý střed 47,1 25

Lombardie Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 80) Levý střed 42,1 28 Pravý střed 55,3 52

Benátsko Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 60) Levý střed 40,4 19 Pravý střed 53,3 39

109

Ligurie Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 40) Levý střed 53,4 26 Pravý střed 46,0 14

Emilia Romagna Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 50) Levý střed 62,0 32 Pravý střed 36,6 18

Toskánsko Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 63) Levý střed 56,7 38 Pravý střed 33,0 20

Lazio Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 70) Levý střed 48,5 42 Pravý střed 50,3 28

Abruzzo Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 40) Levý střed 57,9 27 Pravý střed 41,2 13

Marche Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 40) Levý střed 57,6 24 Pravý střed 39,1 16

110

Umbrie Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 30) Levý střed 63,2 19 Pravý střed 34,4 11

Kampánie Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 60) Levý střed 63,3 38 Pravý střed 33,6 22

Kalábrie Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 50) Levý střed 60,7 30 Pravý střed 38,6 20

Basilicata Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 30) Levý střed 68,8 20 Pravý střed 28,0 10

Apulie Koalice Procento platných Počet získaných mandátů (z odevzdaných hlasů počtu 68) Levý střed 49,7 41 Pravý střed 49,6 27

Zdroj tabulek č. 18 a 19: vlastní výpočty na základě údajů z: www.interno.it

Prizmatem jednotlivých stran se dvě nejsilnější součásti Unie – Kopretina a Levicoví Demokraté – podělily o volební vítězství víceméně paritně, přičemž oba subjekty oproti minulým volbách znatelně posílily. Naopak v druhé části politického spektra se skupina poražených vnitřně značně diferencovala. Zatímco Národní Aliance se musela vyrovnat

111 s největším volebním debaklem od svého založení184 a Forza Italia premiéra Berlusconiho ztrácela nepřeberné množství hlasů 185 v „modrých zónách“186 italského jihu, Liga Severu oproti předešlým regionálním volbám nepatrně posílila (pravděpodobně na úkor svých koaličních partnerů). 187 Ligisté tak představovali relativně spokojenou část jinak znatelně šokované vládní koalice. Aspekt přesunu určitého procenta hlasů od silnějších stran ke stranám slabším v tomto světle nabývá mnohem větší důležitosti, než by se v bipolárně strukturovaném stranickém systému dalo předpokládat. Dosavadní voličská fluktuace probíhá převážně v rámci obou velkých předvolebních koalic a analyzované regionální volby toto pravidlo víceméně znovu potvrdily (Mannheimer 2005a), přestože někteří autoři (Diamanti 2005b) i tuto skutečnost částečně relativizují. V systému dvou téměř uzavřených voličských rezervoárů tak volební neúčast větší skupiny jedné politické strany předznamenává volební prohru celého bloku. Z hlediska teorie druhořadých voleb tedy můžeme konstatovat, že při regionálních volbách v roce 2005 byl účinek druhého pravidla upozaděn účinkem pravidla prvního, které mělo tentokrát pro vládní koalici fatální důsledky.

4.5.11 Události vyvolané výsledkem regionálních voleb 2005

Samotný fakt porážky nemohl nikoho z představitelů Domu Svobod překvapit, zděšení však musel vyvolal rozsah tohoto volebního debaklu. 188 Otřesený premiér se při komentování výsledků omezil na nepřímé osočování svých koaličních partnerů z příčiny neúspěchu a snažil se odvést pozornost „siláckými“ výroky o budoucím vítězství v parlamentních volbách. Čelní představitelé stran vládní koalice se po počátečních proklamacích, že „žádná krize

184 Myšleno od roku 1993, respektive 1994. 185 Zvýšená volební neúčast (ve srovnání s posledními parlamentními volbami) postihla největším dílem Berlusconiho FI. Strany pravého středu ztratily oproti parlamentním volbám 2001 asi 20% hlasů, převážná část z nich však patří voličům, kteří k těmto regionálním volbám vůbec nepřišli (Mannheimer 2005e). Klíčovou se v tomto směru jeví neúčast voličů FI. Strana úřadujícího premiéra ztratila 7% hlasů oproti minulým regionálním volbám a plných 10% voličů oproti posledním parlamentním volbám (Mannheimer 2005b). Výsledky FI přitom zásadním způsobem determinují volební úspěch Domu Svobod. Aby pravo-středová koalice zvítězila, musí FI dosáhnout výrazného úspěchu, dobré výsledky zbývajících subjektů koalice nestačí. Na úzkou korelaci mezi výsledky FI a CdL upozorňuje Ilvo Diamanti (2005b): v severní části Itálie ztratil CdL 7%, FI 8%, ve střední části CdL 6%, FI 3% a konečně na Jihu CdL 7% a FI 8%. 186 Volební bašty Forza Italia. 187 Polo, perdono tutti. La festa di Bossi è pericolo, In: l´Unità, 5. 4. 2005. 188 Prvotní hysterii na jedné straně a nekritické nadšení na straně druhé se snažil zmírnit Paolo Natale, když akcentoval fakt, že v severních regionech by si Olivovník polepšil pouze o několik málo parlamentních křesel, protože získával hlasy na místech, kde již silný je a zůstal slabým v oblastech, kde převažuje obliba Domu Svobod. Analýzy zahrnující i zbývající regiony však zdaleka tak optimisticky pro vládnoucí seskupení nevyzněly. Naopak. Nejen že by levý střed posílil v oblasti střední Itálie, kde zastává téměř hegemonní postavení, ale – a to je nejdůležitější – zcela by zvrátil poměr zisku mandátů v jižní Itálii z původních 42:67 na 78:31 (De Sio 2005). Olivovník by tak oproti parlamentním volbám 2001 získal 86 volebních obvodů a ztratil pouze 8, přičemž by pravý střed přišel i o volební obvody, kde byli zvoleni např. Follini, Buttiglione či Alemanno; zcela vyrovnané výsledky by se potom dostavily dokonce i z volebního obvodu Gianfranca Finiho (Zappitelli 2005).

112 neexistuje“189, rozdělili do dvou skupin. První z nich tvořila Berlusconiho FI, doplněná (od svého návratu do pravo-středového uskupení) servilní190 Ligou Severu, a zastávala názor, že výsledky regionálních voleb nemohou mít žádný vliv na chod exekutivy, protože mandát od voličů, získaný parlamentními volbami v roce 2001, nemůže být zpochybněn aktuální volební porážkou. Druhá skupina, vedená předsedou Unie Křesťanských Demokratů a Středu Markem Follinim, a posléze doplněná o Finiho Národní Alianci191, naopak vycházela z teze, že volební prohrou došlo k oslabení legitimity stávající vlády, která ji musí obnovit novým hlasováním o důvěře v parlamentu. Po marných výzvách premiérovi ze strany koaličních partnerů, aby dobrovolně odstoupil (a oddělil tak funkci premiéra od pozice leadera pravého středu pro následující volby)192, podali ministři za UDC 193 (a fakticky i ministři za AN) 194 demisi, čímž se (nyní již i ústavněprávně)195 otevřela vládní krize.196 Berlusconimu se v tu chvíli nabízely tři varianty řešení: 1. zůstat premiérem a opírat se o (deklarovanou, čili vratkou) externí podporu UDC, 2. přistoupit na požadavek předčasných voleb197, 3. podat demisi a moci vytvořit novou vládu.198 První varianta znamenala nejen hrozbu nestability, ale současně zpochybňovala Berlusconiho pozici leadera pro příští volby. Zbývající dvě varianty potom pro ješitného premiéra znamenaly překažení snu – zapsat se nesmazatelně do dějin jako první předseda vlády, který stál v čele jediné exekutivy celé volební období.199 Berlusconi nakonec200 zvolil variantu demise a sestavil téměř identickou vládu201, ve které chyběl iniciátor vládní krize Marco Follini a do vlády byl naopak inkorporován

189 Např. I due leader: „Non è alle viste nessuna crisi“, In: Corriere della Sera, 7. 4. 2005, Pezzini, Renato: Bossi sfida An e Udc: non è vera crisi, In: Il Messaggero, 8. 4. 2005. 190 Bossi vyjadřuje velkou vděčnost Berlusconimu za možnost realizovat federalismus (Pezzini, Renato: Bossi sfida An e Udc: non è vera crisi, In: Il Messaggero, 8. 4. 2005). I v situaci, kdy ostatní strany zpochybňují neotřesitelnost Berlusconiho v pozici leadera, stojí Bossi pevně za premiérem (Cdl, l´Udc scopre le carte „Casini premier, Berlusconi leader“, In: Corriere della Sera, 2. 8. 2005). 191 Pro úplnost je třeba dodat, že tuto skupinu tvořila také Nová Socialistická Strana Itálie (Nová PSI), která ovšem nemá ve vládě zastoupení na úrovni ministra, ale pouze jeho náměstka. 192 Berlusconi byl i v této době považován za nezpochybnitelného leadera pro příští volby, UDC a zvláště AN však považovaly za vhodné, aby do voleb vedl vládu jiný premiér. 193 A členové vlády za Novou PSI. 194 Podepsané demise ministrů za AN se již do rukou prezidenta republiky nedostaly. 195 Berlusconi chtěl původně situaci vyřešit přestavbou stávající vlády, ale tato snaha narážela na odpor presidenta republiky, který požadoval oficiální vyhlášení vládní krize a posléze i formální pád vlády (srov. Cacace, Paolo: Ciampi chiederà la crisi formale, In: Il Messaggero, 18. 4. 2005). 196 Prezident republiky Ciampi několik dní marně požadoval, aby byla deklarována vládní krize, což Berlusconi dlouho odmítal. V této souvislosti se zažil nový termín „řízená krize“ (Di Caro, Paola: Il duello nella maggioranza, In: Corriere della Sera, 14. 4. 2005, Cassese, Sabino: Il Cavaliere a scuola di Costituzione, In: Corriere della Sera, 17. 4. 2005), čímž mělo být vyjádřeno, že krize není příliš hluboká. 197 Možnosti předčasných voleb se nakonec kategoricky nebránil ani Berlusconi, přestože dlouho zdůrazňoval, že by se jednalo o „kolektivní sebevraždu“ (Berlusconi: „Niente elezioni anticipate“, In: Corriere della Sera 7. 4. 2005). V určité fázi vládní krize se již dokonce vedla jednání pouze o datu předčasných voleb (např. No a un „bis“ senza rimessione del mandato, è contrario all Carta, In: Corriere della Sera, 18. 4. 2005). 198 Srov. Fini ci ripensa: il governo non è in crisi, In: l´Unità, 8. 4. 2005. 199 Stella, Gian Antonio: Il Cavaliere e i primati. Dagli scudetti del Milan alla legislatura, In: Corriere della Sera, 15. 4. 2005. 200 Berusconi předal Ciampimu demisi až „na druhý pokus“, na poprvé si to ještě rozmyslel (Berlusconi si dimette: „Ora governo bis“, In: Corriere della Sera, 21. 4. 2005).

113 poražený president Lazia Francesco Storace. Z hlediska vládního programu byl oproti předešlému více akcentován rozvoj jižních oblastí, podpora rodin a podnikání. Nová vláda se měla, lapidárně řečeno, zaměřit na voličské sektory, u kterých vládní strany v regionálních volbách ztratily značnou část hlasů. Okamžikem jmenování nové vlády přestal Berlusconi zastávat roli (nedobrovolně pasivního) objektu událostí a vrátil se zpět do pozice velmi aktivního subjektu. Podrážděný premiér začal vinit stávající volební systém za příkoří, které mu způsobil jeho „šestiprocentní“ 202 koaliční partner a stejný Berlusconi, který ještě v lednu připravoval zavedení systému prvního v cíli203, začal (svým partnerům, primárně UDC) hrozit přijetím poměrného systému. 204 Proporcionální volební systém nicméně premiér v této době ještě používal (a sám to ani nezastíral) 205 toliko jako „vyjednávací argument“, který mu měl umožnit dosažení cíle, jež od května letošního roku začal považovat za svoji největší politickou prioritu. „Věřím, že jestliže dospějeme ke společné straně a k dokonalému bipartismu, budu moci považovat svoji politickou dráhu za ukončenou s velkým historickým úspěchem“ 206 prohlašoval Berlusconi opakovaně v tomto období v souvislosti s mediální presentací nutnosti ustanovení jediné společné pravo-středové strany (partito unico, casa comune). Premiér přitom zdůrazňoval výhody demokratických mechanismů, které by byly s tímto novým politickým subjektem spojeny a současně upozorňoval, že se nesmí jednat o pouhou federaci současných stran. 207 Projekt se sice nejprve nesetkal s velkým pochopením Berlusconiho koaličních partnerů, jejich a priori odmítavé postoje nicméně měly postupem doby ztrácet původní nekompromisní charakter.

Pozornosti čtenáře zřejmě neušla skutečnost, že regionálním volbám 2005, respektive událostem je následujícím, byl věnován nesrovnatelně větší prostor, než dříve popsaným volbám takzvaně druhého řádu. Důvodem je to, že – dle mínění autora – právě výsledky těchto regionálních voleb zcela zásadním způsobem determinovaly (ať přímo či nepřímo) všechny podstatné politické události do konce zkoumaného období, tedy do parlamentních voleb na jaře roku 2008.

201 Někteří komentátoři hovořili o „fotokopii“ předchozí vlády (Le dimissioni di Berlusconi: subito un governo fotocopia, In: l´Unità, 20. 4. 2005). 202 Berlusconi často zdůrazňoval, že „síla veta malých stran, které představují 6-7 procent koalice, blokují v současném systému volbu zbývajících 94 procent“ – Mario Stanganelli: Partito unico, non ricandido chi rifiuta, In: Il Messaggero, 29. 4. 2005. 203 Srov. Disonestà intellettuale di molti, i dati sono incontrovertibili, In: Corriere della Sera, 18. 1. 2005. 204 Andreotti si è detto contrario al partito unico, In: Corriere della Sera, 28. 4. 2005. 205 Berlusconi dokonce prohlásil, že „proporcionální volební systém by nebyl ku dobru Itálie“ – Castelli contrario e Cossiga: „Silvio, lascia stare“, In: Corriere della Sera, 29. 4. 2005. 206 Berlusconi: „Con il partito unico potrei lasciare“, In: l´Unità, 29. 4. 2005, Berlusconi: „Con il partito unico potrei anche cedere leaderschip“, In: La Repubblica, 30. 4. 2005. 207 Castelli contrario e Cossiga: „Silvio, lascia stare“, In: Corriere della Sera, 29. 4. 2005.

114 Prvním „hmatatelným“ důsledkem bezprecedentní porážky 208 pravého středu v regionálních volbách 2005 se stal v prosinci 2005 schválený (výše popsaný; viz kapitola 3.1.1.2) nový poměrný volební systém s podmíněnou většinovou prémií, označovaný jako Proporzionellum, jenž měl zásadním způsobem ovlivnit výsledky příštích parlamentních voleb. Za přímý (respektive – z určitého úhlu pohledu – nepřímý) následek popsaných regionálních voleb je potom třeba považovat i pokračující integrační procesy, směřující v kontextu stranického systému k vizi klasického bipartismu. O těchto procesech bude ovšem pojednáno až v rámci samostatných kapitol (viz kapitola 4.5.13, detailněji potom kapitoly 4.6.1 a 4.6.4).

4.5.12 Parlamentní volby 2006

Dubnové parlamentní volby v roce 2006, přesněji řečeno jejich výsledky a následující události, opět potvrdily již delší dobu známá fakta, tedy že stranický systém vytvářený po roce 1994 je bipolárně strukturován a o přízeň voličů soutěží dvě přibližně stejně silná politická uskupení, současně však že se jedná o vnitřně značně heterogenní bloky, jejichž hypotetická vládní stabilita je buď prakticky vyloučena (v případě levého středu), nebo je doprovázena (a současně garantována) na hraně demokracie209 se nacházejícími autokratickými atributy na straně jedné a nepříliš legitimními (ve smyslu volební soutěže) motivacemi na straně druhé210 (v případě pravo-středové koalice). Parlamentní volby v roce 2006 taktéž potvrdily – minimálně klinickou – smrt tzv. třetího pólu, kterážto nastala během parlamentních voleb v roce 2001. Drtivá většina menších politických stran, jež v předcházejících volbách kandidovaly samostatně, se totiž tentokrát připojily k jednomu ze dvou velkých bloků. I z toho důvodu propadlo v těchto volbách pouze půl procenta odevzdaných hlasů. Parlamentní volby, konané 9. a 10. dubna 2006, budou ovšem vždy v prvé řadě pamětihodné proto, že v nich o vítězi (vítězích) rozhodla méně než jedna desetina procenta odevzdaných hlasů. Jedno z nejtěsnějších volebních vítězství v historii tak přiřklo premiérský úřad – na základě Proporzionella nyní již institucionalizovanému – kandidátovi levého středu Romanovi Prodimu, neboť jej podporující koalice získala zhruba o 25.000 více platných hlasů, než koalice nabízející na premiérský post dosavadního předsedu vlády Silvia Berlusconiho. Význam takto těsného rozdílu je samozřejmě umocněn tím, že v podmínkách existence

208 Myšleno primárně ve smyslu zkoumaného období druhé republiky. 209 Vedle přetrvávajících pochybností, týkajících se kumulace ekonomické a politické moci v rukou jediné osoby, vyvstávají i otázky – též velmi aktuální v České republice v době psaní této práce – související s legitimitou změn pravidel – v tomto případě zásadní změny volebního systému – těsně před parlamentními volbami. 210 Již popsané události po regionálních volbách 2005 jasně ukázaly limity vnitrodemokratických procesů v pravo-středovém bloku, v němž by řadě jeho exponentů dozajista příliš nepostrádala osobu (a osobnost) Silvia Berlusconiho, citelně by však tito politikové pocítili absenci jeho finančních a mediálních rezervoárů.

115 většinové prémie zajistil tento minimální rozdíl – v dolní komoře parlamentu – vítězné Unii přehlednou většinu mandátů, kterou v opačném případě mohl získat Dům Svobod. Právě nejtěsnější představitelný počet hlasů, jež dělily úspěch a neúspěch, nutil Berlusconiho, aby začal zpochybňovat volební výsledky. Po mnoho dní nebyl Il Cavaliere schopen uznat vítězství svého oponenta a požadoval verifikaci a přepočítání sporného zhruba milionu hlasů. Navzdory jednoznačnému rozhodnutí nejvyššího soudu (Corte di cassazione) Berlusconi řadu následujících měsíců nezapomněl ve svých vyjádřeních zmínit, že Prodiho vítězství bylo nezákonné nebo alespoň nelegitimní. Berlusconiho subjektivní vnímání volebního výsledku nám nicméně nemůže zabránit v analýze těchto parlamentních voleb.

Tabulka č. 20 – Výsledky voleb do dolní komory 2006 podle jednotlivých stran

Strana Počet hlasů Procento Počet mandátů (v tisících) hlasů Olivovník 12.351 31,6 226 FI 9.248 23,6 140 AN 4.707 12,0 71 UDC 2.646 6,7 39 PRC 2.230 5,7 41 LN 1.768 4,5 26 Růže v pěsti211 991 2,5 18 IdV 902 2,3 17 PdCI 885 2,3 16 Zelení 784 2,0 15 Popolari-UDEUR 544 1,4 10 DC-PSI 285 0,7 4 Südtiroler Volkspartei 183 0,5 4 Pro Itálii ve světě 73 0,2 1 Ostatní 1.537 3,9 2

Tabulka č. 21 - Výsledky voleb do dolní komory 2006 podle uskupení

Koalice Počet hlasů Procento Počet mandátů hlasů Unie 19.461.138 49,7 348 Dům Svobod 19.356.412 49,5 281 Ostatní 319.271 0,8 1

211 Společný volební projekt Boselliho SDI a radikálů Emmy Bonino a Marca Panelly.

116

Tabulka č. 22 - Výsledky voleb do Senátu 2006 podle jednotlivých stran

Strana Počet hlasů Procento Počet mandátů (v tisících) hlasů FI 8.387 23,9 81 DS 5.977 17,1 62 AN 4.235 12,1 41 Kopretina 3.665 10,5 39 PRC 2.519 7,2 27 UDC 2.366 6,8 21 LN 1.549 4,4 13 Společně s Olivovníkem 1.423 4,1 11 Olivovník + Unie 447 1,3 5 Südtiroler Volkspartei 152 0,4 5 IdV 1.012 2,9 4 Popolari-UDEUR 490 1,4 3 Kandidátka Spotřebitelů 72 0,2 1 Ostatní 2.748 7,9 2

Tabulka č. 23 - Výsledky voleb do Senátu 2006 podle uskupení

Koalice Počet hlasů Procento Počet mandátů hlasů Unie 17.151.621 48,9 158 Dům Svobod 17.486.556 49,9 156 Ostatní 403.660 1,2 1

Zdroj tabulek č. 20 - 23: vlastní výpočty na základě údajů z: www.interno.it

Při analýze uvedených volebních výsledků si musíme nejprve položit otázku, díky kterým politickým stranám Unie ve volbách uspěla, a současně které strany primárně odpovídají za porážku Domu Svobod. Ve srovnání s výsledky parlamentních voleb 2001 (přestože takové srovnání – v kontextu rozdílných volebních systémů – skýtá nejedno metodologické úskalí a je tím pádem značně zranitelné) je možno poznamenat následující. Úspěch Unie není možno přičítat – z dynamického pohledu – některé konkrétní politické straně v rámci levého středu; diskutabilní může být v tomto ohledu taktéž přeceňování významu leadera tohoto bloku v osobě Romana Prodiho. Naopak identifikace hlavního viníka

117 poraženého Domu Svobod je zcela zjevné: Berlusconiho Forza Italia ztratila ve srovnání s parlamentními volbami 2001 zhruba dva miliony hlasů; prizmatem počtu procent Forza Italia klesla z 29,5% na 23,7% (srov. např. Sesto 2006). Současně ale není možno zapomínat, že konečný výsledek voleb byl pro pravý střed výrazně lepší, než předpovídala většina předvolebních průzkumů, přičemž k tomuto relativnímu úspěchu přispěl bezpochyby podstatným způsobem právě Silvio Berlusconi. To ovšem nic nemění na faktu, že právě stávající premiér byl hlavním poraženým dubnových parlamentních voleb. Následující analýza volebního chování některých segmentů elektorátu by měla ukázat, proč Berlusconiho formace neuspěla, a z jakého důvodu nebylo vítězství levého středu v horní komoře parlamentu vůbec jisté až do spočítání posledních hlasů. Parlamentní volby 2006 v tomto ohledu na jedné straně potvrdily některé dlouhodobé trendy, současně ale odhalily i nové aspekty ve volebním chování a taktéž naznačily budoucí směřování stranického systému na straně druhé. Parlamentní volby 2006 opět ukázaly teritoriální podmíněnost volebních výsledků a v tímto prizmatem navázaly na (nedávné) regionální volby; v některých regionech však došlo ve srovnání volbami z předešlého roku ke změně trendu, respektive k jisté „normalizaci“.212 Ve srovnání s parlamentními volbami 2001 tak pravý střed ve svých baštách (Lombardie, Benátsko, Sicílie, Piemont a Apulie) s výjimkou Piemontu zaznamenal zvýšení volební podpory. Ke zlepšení došlo i v – pro Národní Alianci213 emblematicky významném – Laziu. Kde je tedy možno hledat kořeny volební porážky pravo-středové koalice? Odpověď je velmi jednoduchá. Zatímco Dům Svobod nepatrně posiloval ve svých baštách (a méně již v ostatních regionech), Unie zvýšila podstatným způsobem svoje volební zisky ve všech regionech s výjimkou regionu Trentino - Alto Adige, přičemž tento progres byl nejznatelnější v jižních oblastech včetně Sardinie i Sicílie. Stará poučka (viz kapitola 4.6.6) přitom říká, že volby se vyhrávají (a logicky prohrávají) právě na Jihu. Levý střed ovšem neposílil jen v Kalábrii, Kampánii, Apulii či Sicílii, ale rovněž i v samém „srdci Berlusconiho impéria“ – tedy v Lombardii (srov. Istituto Cattaneo 2006a). Je třeba nicméně zdůraznit, že většina těchto zisků mohla být cenná – ve smyslu volebního vítězství – pouze v podmínkách poměrného volebního systému, respektive v podmínkách Proporzionella. Obecně vzato je možno konstatovat, že volební výsledky do dolní komory parlamentu vykazují lehký úbytek podpory pro Dům Svobod, jenž jej stál volební vítězství. V porovnání s parlamentními volbami 2001, kdy Berlusconi triumfoval v 15 volebních regionech z 27, pravý blok ztratil tři volební regiony – Lombardii 1, Kampánii 1 a Kalábrii. Nejhorší výsledky zaznamenal Dům Svobod v Trentinu - Alto Adige (35,3%), Toskánsku (38,3%) a v Basilikátě (39,5%). Naopak největší nejlepšího volebního výsledku dosáhl pravý blok ve

212 Příkladem může být Liga Severu, jež získal nejvíce hlasů v následujících volebních regionech: Lombardia 2 (16,1%), Veneto 1 (11,6%), Veneto 2 (10,4%) or Lombardia 3 (9,8%). Překvapivě ovšem v těchto volbách získala Liga Severu celkem tři mandáty na Sicílii! 213 Národní Aliance získává nejvíce hlasů v obou volebních regionech Lazia a v Umbrii.

118 volebním regionu Lombardie 2 (61,1%). Levý střed byl logicky – zrcadlově – nejúspěšnější v regionech, kde pravo-středová koalice selhávala, tedy v Trentinu – Alto Adige (62%)214, Toskánsku (61,7%) a v Basilikátě (60,1%); nejslabší byl potom Prodiho blok ve volebních regionech Lombardie 2 a Lombardie 3. Nyní je třeba začít analyzovat i výsledky voleb do horní komory parlamentu, neboť Senát vykazoval lehce odlišné volební výsledky než dolní komora.215 Důvod k těmto odlišnostem je možno spatřovat ve dvou aspektech – v jednom přetrvávajícím z minulosti a v jednom zcela novém. Novinkou, kterou přinesla reforma volebního systému, je skutečnost, že většinová prémie není v Senátu přidělena celkovému vítězi voleb (na celostátní úrovni), nýbrž je distribuována v rámci jednotlivých regionů – v horní komoře se tedy soutěží o 17 samostatných většinových prémií, jejichž součet nemusí nutně představovat většinovou prémii pro vítěze voleb do Senátu (jak se ostatně stalo hned při první aplikaci tohoto volebního systému v roce 2006), respektive nezajišťuje žádné straně (koalici) – na rozdíl od dolní komory – většinu mandátů v Senátu (srov. D´Alimonte 2006a). Druhá odlišnost (ona přetrvávající a stále ona důležitější) spočívá v aktivním volebním právu, jehož spodní hranice je při volbách do Senátu stanovena na 25 let; vyloučení nejmladších voličů přitom představuje klíčovou determinantu výsledků voleb do horní komory italského parlamentu. Nejmladší voliči, zvláště potom tzv. prvovoliči) totiž v průměru preferují strany levého středu před stranami pravo-středovými (Polchi 2006, D´Alimonte 2006b). Starší občané (nad 64 let) navíc upřednostňují středo-pravicovou koalici, v prvé řadě Forza Italia (srov. Orbach 2006b), kterýžto předpoklad má v kontextu vyloučení nejmladších voličů zjevně multiplikační (synergický) potenciál, napomáhající pravému středu v senátních volbách. Unie ovšem v parlamentních volbách 2006 neztrácela v Senátu pouze kvůli vyloučení jejích nejmladších voličů. Díky následné analýze volebního chování bylo zjištěno, že pro levo-středovou koalici nehlasovala v senátních volbách celá řada voličů, jež pro ni hlasovala ve volbách do dolní komory parlamentu. Mnoho voličů společné kandidátky nazvané Olivovník (zahrnující hlavně kandidáty Levicových Demokratů a Kopretiny) marně hledali tuto kandidátní listinu i na volebním lístku do Senátu, a jelikož jej nemohli najít, hlasovali pro jinou stranu (než pro Levicové Demokraty nebo Kopretinu), nezřídka i z opačného politického bloku (sic!). Mnoho politologů právě v tomto spatřovalo hlavní důvod horšího výsledku Unie v Senátu, když někteří z nich současně polemizovali s tezemi o znevýhodnění levého středu vyšší věkovou hranicí aktivního volební práva, neboť tvrdili, že nejmladší voliči naopak většinou preferují pravicové politické subjekty (srov. Istituto Catanneo 2006b). Ať již má pravdu jedna, nebo druhá skupina badatelů, je možno uzavřít, že voliči rozdílného věku a povolání vyznávají ve svém průměru zhruba stejné politické preference se dvěma podstatnými

214 Toto je samozřejmě v prvé řadě zásluha přináležitosti Jihotyrolské lidové strany, jež v tomto regionu získává pravidelně minimálně třetinu hlasů, k Unii. Úspěch levého středu v regionu Trentino – Alto Adige by proto neměl být desinterpretován. 215 Stranou je navíc ponechána otázka doživotních senátorů; je ovšem vhodné připomenout, že většiny mandátů v horní komoře parlamentu dosáhl levý střed až díky zisku čtyř z pěti mandátů rozdělovaných voliči v zahraničí.

119 výjimkami: ženy a voliči starší 64 let ve své většině podporují Berlusconiho Forza Italia (Fonda 2006, Orbach 2006b), a tak tomu bylo i během parlamentních voleb 2006. Ať budeme parlamentní volby 2006 vnímat jako důsledek důsledné opoziční politiky vedené Romanem Prodim, nebo spíše jako penalizaci dosavadního kabinetu Silvia Berlusconiho, je třeba na závěr této podkapitoly zmínit dva následující postřehy. Zaprvé, úspěch Unie může být vnímán jako konsekvence tzv. lehké věrnosti (Natale 2006c) italských voličů, kteří byli tentokrát věrnější levo-středovému bloku, když pouze 3% bývalých voličů levého středu volila tentokrát kandidátky Domu Svobod, zatímco opačným směrem se vydalo více než 8% bývalých voličů pravého středu, jež nyní preferovali kandidáty Unie (srov. Natale 2006a, Mannheimer 2006). Druhý postřeh se týká otázky, jaké výsledky by vzešly z parlamentních voleb 2006, pokud by byl aplikován původní smíšený volební systém? Paolo Natale (2006b) se pokusil tuto otázku zodpovědět a zjistil, že – ačkoli je jakýkoliv podobný závěr čistě hypotetický – i v podmínkách Matarella by levo-středová koalice zvítězila, přestože by oproti reálnému stavu ztratila 15 poslanců. Z tohoto úhlu pohledu tak můžeme konstatovat, že vítězství koalice pod vedením Romana Prodiho bylo nevyhnutelné.

4.5.13 Od parlamentních voleb 2006 k předčasným volbám 2008

Vítězná levo-středová koalice s názvem Unie, získala díky benefitiu nového volebního systému v dolní komoře parlamentu pohodlnou většinu, v horní komoře však Prodiho blok disponoval většinou, závisející toliko na dvou senátorech, respektive na vůli několika senátorů s doživotním mandátem. Od počátku vládnutí druhé (stricto sensu třetí) Prodiho vlády tak bylo zřejmé, že navzdory reformě volebního systému, jež – v legitimní rovině – směřovala k posílení stability vládnutí, se nový kabinet – v kontextu symetrického bikameralismu – bude opírat o nejmenší možnou – a v podmínkách přetrvávající heterogenity vítězné koalice – od počátku značně křehkou vládní většinu v horní komoře parlamentu. Prodimu vládnutí (opírající se o většinu pouhých dvou senátorů + čtyř poněkud nevyzpytatelných senátorů s doživotním mandátem) od samého počátku komplikovaly dvě skutečnosti. V prvé řadě to byly negativní reminiscence na problematické vládnutí v letech 1996 až 1998, jež bylo ukončeno ztrátou podpory ze strany Komunistické obnovy (nemluvě o permanentní vnitřní opozici personifikované Massimem D´Alemou). Druhý aspekt, ovlivňující Prodiho návrat do premiérského křesla, představovala snaha o dokončení historického projektu integrace všech tzv. reformistických stran, zahrnující spektrum od levicových křesťanských demokratů až po krajně levicové politické entity (srov. Tranfaglia 2009: 161). Tomuto kroku byly ostatně podřízeny i první kroky v personální oblasti: předsedou dolní komory parlamentu byl zvolen leader krajně-levicové Komunistické obnovy (a Prodiho „memento“ z roku 1998) Fausto Bertinotti, do čela Senátu byl naopak zvolen křesťanskodemokratický exponent z řad Kopretiny Franco Marini; Levicoví Demokraté jako

120 nejsilnější článek koalice získali potom svého (nepřímého) zástupce na pozici presidenta republiky v osobě bývalého člena Komunistické Strany Itálie a dosavadního doživotního senátora Giorgia Napolitana (jehož kandidatura přišla na řadu v okamžiku, kdy se možnost zvolení jeho bývalého spolustraníka Massima D´Alemy ukázala zjevně nereálnou).216 Poté, co Prodiho kabinet – po určitých peripetiích – „přežil“ schvalování rozpočtu na rok 2008, nastala první vládní krize již 20. února 2007 po neúspěšném hlasování o zahraniční politice, kdy Prodiho vládu – byť zřejmě neintencionálně – „torpédovali“ formou zdržení se hlasování dva komunističtí senátoři (jeden z Komunistické Obnovy, druhý bývalý člen Strany Italských Komunistů). Následkem tohoto hlasování (a v souladu s prohlášením ministra zahraničních věcí D´Alemy, že neschválení jeho koncepce znamená předčasné volby) premiér Prodi resignoval.217 Po jednání špiček politických stran u presidenta republiky, kde Berlusconi, podporovaný Bossim, požadoval vypsání předčasných voleb, Napolitano pověřil Prodiho sestavením nové vlády. Kabinet staronového premiéra získal 28. února klíčovou důvěru v Senátu, ještě předtím ovšem Romano Prodi při vnitrokoaličních jednáních podmínil své setrvání v čele vlády akceptací programu Dvanácti bezpodmínečných priorit (prioritari e non negoziabili). První vládní (kvazi)krizi tak přestál Prodi relativně bez ztrát, když po pouhých sedmi dnech po demisi byla konstituována jeho další vláda (Prodi IV).218 Ani poslednímu Prodiho kabinetu však nebylo souzeno těšit se důvěře obou komor parlamentu příliš dlouho. Zatímco se premiér – intuitivně – snažil mít pod kontrolou hlavně „levý bok“, tedy představitele Komunistické Obnovy, smrtelnou ránu jeho vládě zasadil – ovšem nikoliv zcela překvapivě – politik, jenž byl (či přesněji řečeno by měl být) premiérovi ze všech jeho vnitrokoaličních spolupracovníků názorově nejblíže – bývalý křesťanský demokrat, současný leader UDEUR a ministr spravedlnosti Clemente Mastella. Paradoxně přesně v den, kdy se podařilo de facto dokončit úkol v podobě integrace levo- středových stran, neboť se konaly primární volby na post předsedovy vznikající Demokratické Strany (Partito Democratico), se začal bortit druhý Prodiho velký úkol – pokusit se dovést vládu levého středu k parlamentním volbám v roce 2011. V den primárních voleb byl totiž Prodimu doručen seznam vyšetřovaných v kauze označované jako Why not, v němž figuroval právě i Prodiho ministr spravedlnosti. Když byla potom 16. ledna 2008 zatčena presidentka Kampánie a Mastellova manželka Sandra Lonardo, a spolu s ní dalších 30 členů UDEUR219, neměl již stávající ministr spravedlnosti, jenž téhož dne na svoji funkci resignoval 220 , důvod vládu – od níž dle svých slov „necítil dostatek podpory“ – nadále

216 Srov. Tranfaglia 2009: 278. 217 Srov. La caduta del governo Prodi riaccende lo scontro a sinistra, in: La Repubblica, 22. 2. 2007, s. 4. 218 Marozzi, Marco: Il governo, Prodi ottiene la fiducia del Senato. Siamo autosufficienti, si riparte, in: La Repubblica, 1. 3. 2007, s. 2. 219 Srov. Giannini, Massimo: Istituzioni avvelenate, in: La Repubblica, 17. 1. 2008, s. 1. 220 Srov. Caporale, Antonello: Non sono il demonio, fanno tutti così, in: La Repubblica, 18. 1. 2008, s. 4.

121 podporovat, pročež 21. ledna vystoupil UDEUR z vládní koalice221, následkem čehož při hlasování v Senátu 24. ledna nezískal Prodiho kabinet důvěru222 (o kterou požádal v den odchodu UDEUR), neboť proti němu hlasovali nejen dva senátoři UDEUR, ale i další tři senátoři zvolení na kandidátních listinách levo-středové koalice.223 Po bezprostřední Prodiho demisi pověřil president republiky Napolitano předsedu Senátu Franca Mariniho vyjednáváními o sestavení potenciální vlády, kterýžto úkol označil sám pověřený jako „missione impossibile“. 224 Jelikož Marini dle očekávání neuspěl, rozpustil Napolitano 6. únoru obě komory parlamentu a vyhlásil předčasné volby na 13. a 14. dubna 2008. Ještě před jejich konáním, již dva dny po rozpuštění parlamentu, došlo k integraci (faktickému sloučení) Berlusconiho Forza Italia a Finiho Národní Aliance (podrobněji viz kapitola 4.6.1). Během pouhých dvou dní tak byla realizovány (či alespoň částečně naplněny) dva velké a dlouhodobé politické cíle Silvia Berlusconiho – vytvoření velké pravo-středové politické strany (partito unico - lato sensu) a konání předčasných voleb.

4.5.14 Parlamentní volby 2008

Optikou roku 2008, tedy bez možnosti (potřebného) časového odstupu, je třeba konstatovat, že výsledek předčasných parlamentních voleb v dubnu 2008 představuje milník druhé republiky, jehož systémový dopad je srovnatelný – dle mínění autora – toliko s výsledkem parlamentních voleb v roce 1994, přičemž je možno se domnívat (z níže uvedených důvodů), že z hlediska vlivu na podobu stranického systému – alespoň pokud jde o otázku formátu stranického systému – předčasné parlamentní volby v roce 2008 předčasné volby v roce 1994 jednoznačně předčí. I tentokrát se proti sobě postavily dvě velké koalice: Berlusconiho (a Finiho) nedávno utvořený Lid Svobody (Il Popolo della Libertà, PdL), doplněný o Bossiho Ligu Severu a Lombardovo Hnutí za Autonomie (Movimento per le Autonomie, MpA), se postavil proti Veltroniho koalici Demokratické Strany a Itálie Hodnot. Podoba (předvolebních) koalic byla avšak prima impressionis zcela jiná než v předchozích letech. Zatímco koalice vyzyvatele Berlusconiho, oslabená odchodem Casiniho křesťanských demokratů, čítala pouze tři členy (de facto se potom tento počet pohyboval v intervalu dva až čtyři – viz níže), koalice vedená Waltrem Veltronim, jenž měl obhajovat nepříliš úspěšnou politiku dosavadní vlády, a současně měl tuto politiku „loajálně kritizovat“ nabídkou nové levo-středové alternativy, se

221 Srov. Marozzi, Marco: Il Professore all' ultima sfida Vado in aula, mi votino contro, in: La Repubblica, 22. 1. 2008, s. 2. 222 Srov. Marozzi, Marco: La sconfitta di Prodi, in: La Repubblica, 25. 1. 2008, s. 1. 223 Vedle Mastelly a jeho spolustraníka Barbata i nezařazení senátoři Dini a Fisichella a člen Komunistické Obnovy Turigliatto. 224 Srov. Zappitelli, Paolo: Missione impossibile, in: Il Tempo, 31. 1. 2008.

122 skládala toliko ze dvou politických subjektů. Předseda Demokratické Strany totiž – navzdory nepříznivým předvolebním výzkumům – odmítl spolupracovat na bázi (předvolební) koalice s krajní levicí, jež se sdružila (podrobněji viz kapitola 4.6.5.1) v entitě označené jako Duhová Levice (La Sinistra Arcobaleno); analogicky na krajní pravici se potom utvořil sjednocený subjekt, nazvaný příznačně Pravice – Tříbarevný Plamen (La Destra – La Fiamma Tricolore) a tvořený v první řadě disidentskými skupinami bývalé Národní Aliance, respektive Italského Sociálního Hnutí. Ve srovnání s předchozími volbami nenesly dvě velké předvolební koalice žádné označení, nýbrž byly identifikovány toliko společným kandidátem na funkci premiéra. Personalizace (či možná přesněji personifikace) politiky tak dosáhla další pomyslné mety, neboť principielním aktérem politické soutěže již nebyl Dům Svobod, respektive Unie, nýbrž Berlusconiho koalice, respektive koalice vedená Waltrem Veltronim.225 Z hlediska teorie volebních cyklů se předčasné parlamentní volby, konané zhruba dva roky po předchozích parlamentních volbách, uskutečnily v nejméně příznivém termínu pro levo-středovou koalici. Berlusconiho přesvědčivé volební vítězství tak nebylo nikterak překvapivé, naopak: většina předvolebních průzkumů předvídala větší odstup mezi výsledky dvou hlavních koalic. Spíše než další – nyní již standardní – alternace vlády z levého křídla (zpět) na křídlo pravé, zaujmou výsledky parlamentních voleb 2008 na první pohled – ve srovnání s předešlými parlamentními volbami – radikálním snížením počtu politických stran zastoupených v parlamentu. Převyšoval-li jejich počet v uplynulých letech vždy číslo deset, je možno – budeme-li indikovat jen a pouze strany skutečně relevantní – „vejít se“ – poprvé v republikánských dějinách Itálie – do Sartoriho „kritické hranice“ pěti až šesti relevantních stran. Důležité je navíc i to, že se nejedná pouze o „účetní operaci“, kdy Forza Italia a Národní Aliance splynuly ve vítězný Lid Svobody, respektive založením Demokratické Strany na straně poražené koalice levého středu, nýbrž že parlamentní zastoupení nezískaly dosud zastoupené subjekty, reprezentující proudy z obou krajních pólů politického spektra, jinými slovy, že snížení počtu relevantních stran představuje reálné – nikoli pouze iluzorní – snížení fragmentace stranického systému. Nejvyšší počet odevzdaných hlasů směřoval (jak již naznačeno výše) ke kandidátce Lidu Svobody, jejíž zisk se blížil („magickým“) čtyřiceti procentům odevzdaných hlasů. Prizmatem výsledků pro (předvolební) koalice jednoznačně triumfovala Berlusconiho formace, jež si v průměru výsledků v obou komorách udržela desetiprocentní odstup od rivalské koalice pod vedením předsedy Demokratické Strany. Míru tohoto odstupu navíc umocňuje skutečnost, že nebýt secese Casiniho křesťanskodemokratické Unie Středu, překročila by pravo-středová koalice – v obou komorách parlamentu – pohodlně padesátiprocentní hranici odevzdaných hlasů. Uvedený desetiprocentní odstup by se navíc dozajista zvýšil i v případě přináležitosti krajní levice k Veltroniho koalici, neboť Unie Středu získala více hlasů než bývalá součást levo-středové koalice – Duhová Levice. Je tedy možno

225 Na druhou stranu je třeba připustit, že roli Domu Svobod převzal de facto Lid Svobody a roli Unie Demokratická strana.

123 konstatovat, že dynamika stranického systému nabrala mezi lety 2006 a 2008 jednoznačně pravicový směr, současně je nicméně nutné znovu připomenout, že termín konání voleb byl pro Veltroniho uskupení značně nevýhodný, dalo by se říci přímo „smrtící“. Z hlediska dynamiky jednotlivých politických aktérů stojí za zmínku postřeh Ilva Diamantiho (2008b: 2, 3), že Demokratická Strana získala větší procento hlasů, než kandidátka Sjednoceni v Olivovníku v roce 2006, že však současně Veltroniho strana postrádala kolem dvou a půl milionu voličů, jež hlasovali před dvěma roky pro Unii. Tímto závěrem se však renomovaný politolog dopouští jistého – zjevně vědomě provokativního – metodologického faux pas, neboť dostatečně nereflektuje ztráty koaličních partnerů nejen v podobě emancipované krajní levice, ale například v odchodu Mastellova UDEUR či Boselliho socialistů. Odhlédneme-li od naznačených metodologických komplikací, nemůžeme přehlížet, že jedním z rozhodujících faktorů pro výsledky parlamentních voleb 2008 bylo Veltroniho „odříznutí se“ od (minimálně části) hlasů voličů podporujících krajně levicové proudy, které však nebylo simultánně suplováno adekvátním počet hlasů středové provenience (moderati), čímž nastal zjevný deficit v celkové volební podpoře levého středu (srov. Franco 2008). Na druhou stranu je potřebné připomenout, že každý druhý hlas bývalých voličů stran zahrnutých do Duhové Levice směřoval ke stranám Veltroniho koalice (Demokratická Strana získala 40% bývalých hlasů Komunistické Obnovy, 48% Strany Italských Komunistů a 45% hlasů Zelených, Itálie Hodnot „zdědila“ 6% příznivců obou komunistických stran a 11% voličů Zelených), současně musíme ale uvést i to, že 5-8% bývalých voličů krajní levice přešlo do Berlusconiho tábora (srov. Buzzanca 2008a). Z hlediska fluktuace voličů stojí dále za zmínku nárůst volební podpory Ligy Severu, jenž šel na úkor Lidu Svobody, neboť 30% Bossiho elektorátu (tedy kvóta odpovídající zhruba onomu navýšení počtu voličů) hlasovalo v předcházejících parlamentních volbách pro Forza Italia nebo Národní Alianci. Podobně v případě Itále Hodnot představoval pro Antonia Di Pietra hlavní rezervoár nových voličů orbit bývalého Olivovníku (srov. Buzzanca 2008a). Právě relativní volební úspěch – minimálně z hlediska dynamiky volební podpory – Ligy Severu a Itálie Hodnot je interpretovatelný, jako důsledek volby určité části elektorátu, jež intencionálně nehlasovala pro krajně levicové či krajně pravicové strany, současně ale chtěla vyjádřit podporu radikálnímu křídlu, ať již levo-středové nebo pravo-středové koalice (srov. Mannheimer 2008). Budeme-li se nyní krátce věnovat geografickému rozměru volební soutěže, musíme konstatovat, že předpokladem vítězství Berlusconiho koalice – jenž má, a to je na místě zvláště zdůraznit, zjevně strukturální potenciál – je celostátní volební podpora. Zatímco je Demokratická Strana v zásadě „uvězněna“ v limitech volebních bašt Italské Komunistické Strany226 (srov. Diamanti 2008b: 4), kdežto na zbytku území zaznamenává výrazně slabší výsledky, Lid Svobod disponuje rozprostřenější, geograficky – samozřejmě pouze v kontextu

226 Marc Lazar proto Demokratickou Stranu s nadsázkou označil za Ligu Středu (Diamanti 2008a).

124 srovnání s levým středem – téměř indiferentní, volební podporou (srov. Diamanti 2008c: 2). Na druhou stranu je třeba zmínit i skutečnost, že Demokratická Strana posílila oproti roku 2006 o 295 tisíc hlasů v Lombardii a o více než 70 tisíc v Piemontu a dominovala ve všech větších městech severovýchodu, tedy včetně všech dílčích centrech Benátska, ve Vicenze, Veroně a v Trevisu.227 Právě vítězství ve Vicenze přitom považuje Diamanti (2008b: 4) za pozoruhodnější, než ztrátu dvaceti procentních bodů levého středu v Římě (!). Co se týče volebního chování, tedy otázky, které segmenty společnosti preferovaly vítěze a poražené, můžeme konstatovat následující. Pravý střed triumfoval u podnikatelů a živnostníků (65% těchto voličů hlasovalo pro Lid Svobod nebo pro Ligu Severu, zatímco pro Demokratickou stranu jen 19%), velmi úspěšný – jmenovitě Berlusconiho Lid Svobod – by tradičně i u žen v domácnosti (48% z nich hlasovalo pro Berlusconiho kandidátku). Zarážející naopak může být, že Demokratická Strana nebyla příliš úspěšná mezi dělníky (volilo ji pouze necelých 30% manuálně pracujících), taktéž poměrně překvapivě selhávala Veltroniho koalice u vysokoškoláků (34,3% voličů disponujících vysokoškolským diplomem hlasovalo pro Demokratickou stranu a 4,7% pro Itálii Hodnot, naproti tomu 44,2% vysokoškoláků preferovalo buď Lid Svobody nebo Ligu Severu). Mírnou převahu tak měla Demokratická Strana ve vztahu k Lidu Svobody pouze mezi státními zaměstnanci (38% úředníků podporovalo Veltroniho stranu, 31% upřednostňovalo Berlusconiho Lid Svobody; srov. Buzzanca 2008b). Dá se tedy říci, že Berlusconiho vítězný tým získal podporu nejen téměř indiferentně v závislosti na teritoriu, ale taktéž doslova napříč všemi segmenty společnosti, tedy od podnikatelů a vysokopříjmových skupin obyvatel až po dělníky a nejchudší členy společnosti. Struktura elektorátu pravého středu ve volbách 2008 tak představuje další určitý milník ve vývoji stranického systému druhé republiky.

Tabulka č. 24 – Výsledky voleb do dolní komory 2008 podle jednotlivých stran

Strana Počet hlasů Procento Počet mandátů (v tisících)228 hlasů Lid Svobody 13.943 37,2 276 Demokratická Strana 12.425 33,2 217 Liga Severu 3.025 8,1 60 Unie Středu 2.131 5,7 36 Itálie Hodnot 1.636 4,4 29 Duhová Levice 1.152 3,1 0 Pravice – Tříbarevný Plamen 900 2,4 0 MpA 410 1,1 8

227 Il Nord e il Pd, in: La Repubblica, 18. 4. 2008 228 Uvedené údaje nezahrnují výsledky z regionu Valle d´Aosta.

125

Tabulka č. 25 - Výsledky voleb do dolní komory 2008 podle uskupení

Koalice (uskupení) Počet hlasů Procento Počet mandátů hlasů Berlusconiho koalice (PdL + LN + MpA) 17.378 46,4 344 Veltroniho koalice (PD + IdV) 14.061 37,6 246 Unie Středu 2.131 5,7 36 Duhová Levice 1.152 3,1 0 Pravice – Tříbarevný Plamen 900 2,4 0 Ostatní 1.843 4,9 3

Tabulka č. 26 - Výsledky voleb do Senátu 2008 podle jednotlivých stran

Strana Počet hlasů Procento Počet mandátů (v tisících)229 hlasů Lid Svobody 12.826 38,1 147 Demokratická Strana 11.350 33,7 118 Liga Severu 2.642 7,8 25 Unie Středu 1.911 5,7 3 Itálie Hodnot 1.452 4,3 14 Duhová Levice 1.078 3,2 0 Pravice – Tříbarevný Plamen 700 2,1 0 MpA 355 1,1 2

Tabulka č. 27 - Výsledky voleb do Senátu 2008 podle uskupení

Koalice (uskupení) Počet hlasů Procento Počet mandátů hlasů Berlusconiho koalice (PdL + LN + MPA) 15.823 47,0 174 Veltroniho koalice (PD + IdV) 12.802 38,0 132 Unie Středu 1.911 5,7 3 Duhová Levice 1.078 3,2 0 Pravice – Tříbarevný Plamen 700 2,1 0 Ostatní 1.374 4,1 6

Zdroj tabulek č. 24 - 27: vlastní výpočty na základě údajů z: www.interno.it

229 Uvedené údaje nezahrnují výsledky z regionů Valle d´Aosta a Trentino – Alto Adige.

126

Hlavním důvodem, proč jsou ovšem výsledky parlamentních voleb 2008 pozoruhodné, přesněji řečeno potenciálně přelomové ve smyslu systémových konsekvencí, je simultánní – a optikou časového vymezení této práce i definitivní – eliminace krajní pravice i levice, tedy ukončení jejich parlamentního zastoupení. Parlamentní zastoupení tak ztratila nejen Strana Komunistické Obnovy, nýbrž i Strana Italských Komunistů a Zelení; celkově se tak do parlamentu nedostaly politické subjekty reprezentující po předcházejících parlamentních volbách celkem 10,2% elektorátu. Tím došlo k dalšímu „zpřehlednění“ stranického systému a taktéž byl učiněn – možná rozhodující – krok na cestě od fragmentovaného bipolarismu ke (kvazi)bipartistickému systému. Přitom musíme mít na paměti, že z šesti politických stran, jež získaly více než dva poslanecké mandáty, můžeme pouze o čtyř z nich hovořit jako o stranách relevantních. Za systémově (prozatím) irelevantní je totiž určitě třeba označit tzv. Ligu Jihu (MpA), kteroužto Berlusconi k volebnímu vítězství vůbec nepotřeboval a z dlouhodobého hlediska ani nutně potřebovat nemusí. Za současných podmínek potom nemůžeme za relevantní stranu (subjekt) označit ani Casiniho Unii Středu, jelikož ani ona nedisponuje ve stávající konstelaci potřebným potenciálem, ať již koaličním nebo vyděračským. Ostatně marginalizace (ve smyslu relevance) křesťanskodemokratické UDC vyvolala v řadách katolické církve představu o konci druhé republiky (víc viz kapitola 5.2), neboť poprvé v poválečných dějinách země neměl politický subjekt hájící – explicitně – zájmy katolíků šanci na zastoupení ve vládě.230 Měli-li bychom tedy sumarizovat, respektive co nejstručněji okomentovat výsledky předčasných parlamentních voleb 2008, musíme zopakovat již jednou řečené. Další vládní alternace v řadě pouze potvrzuje konsolidovaný „výdobytek“ druhé republiky, systémové konsekvence – a nikoli nutně jenom pozitivní – může ovšem mít ztráta parlamentního zastoupení krajně levicových proudů v čele s Komunistickou Obnovou (a analogicky parlamentní nezastoupení krajně pravicových entit). Podobně silný systémový dopad by mohla mít i faktická defragmentace stranického systému, v němž v současnosti operují de facto pouze čtyři relevantní strany. Výsledky parlamentních voleb přitom naznačují, že by se v Itálii – alespoň po určitou dobu – mohl etablovat systém označovaný po francouzské praxi 70. let jako quadrille bipolaire. O těchto otázkách bude nicméně pojednáno až v následující kapitole.

230 Srov. Politi, Marco: Il Vaticano colto di sorpresa. „È finita la Sekonda Repubblica“. In: La Repubblica, 15. 4. 2008, s. 16.

127 4.6 Stranický systém „druhé republiky“

Poté, co jsme si přiblížili nejdůležitější událostí spojené s konáním parlamentních, regionálních a evropských voleb od roku 1994 do roku 2008, měli bychom se věnovat analýze stranického systému druhé republiky jako celku, tedy analýze volebního systému, jež by měla identifikovat hlavní rysy tohoto systému, jež by nicméně byla současně s to alespoň naznačit predikci nejbližšího směřování tohoto systému, doplněnou o výčet možných „hrozeb“, respektive „příležitostí“231 zkoumaného stranického systému. Dříve než se dostaneme k této analýze, budeme se nejprve stručně věnovat vývoji pěti hlavních proudů stranického systému (tedy krajní pravici, pravému středu, středu, levému středu a krajní levici) a krátkému pojednání o volební mapě Itálie (jež bude představovat hlavně presentaci grafů volební podpory nejdůležitějších subjektů v jednotlivých italských regionech po celé zkoumané období).

4.6.1 Utváření jednotné strany pravého středu (partito unico dei moderati)

Optikou roku 2008 představuje pravý střed italského stranického systému Lid Svobod spolu s Ligou Severu (a spíše toliko konjunkturálně i Hnutím za Autonomie). Na tomto místě bude pozornost věnována pouze Lidu Svobod, jenž ztělesňuje nejvyšší dosažené stadium Berlusconiho snah, započatých de facto po prohraných regionálních volbách v roce 2005, vytvořit jednotnou stranu tzv. umírněných (partito unico dei moderati). Geneze vzniku tohoto politického subjektu přitom není nezajímavá; částečně jsme se jí již věnovali, nyní tak budeme rekapitulovat některé informace, které budeme doplňovat o skutečnosti dosud nezmíněné. Po slavném Berlusconiho vstupu do hry (sceso in campo) před parlamentními volbami v roce 1994 se – do té doby pouze velmi úspěšnému podnikateli a majiteli čtyř televizních stanic – obratnou negociací dvou paralelních předvolebních koalic podařilo nejen (jako prvnímu) anticipovat logiku a důsledky nového volebního systému, ale taktéž vnutit „pravidla hry“ ostatním politickým aktérům. Berlusconiho projekt spojující tzv. umírněné – prozatím na úrovni předvolební koalice – však záhy ztroskotal s odchodem Bossiho Ligy Severu, jež se k projektu koalice pravého středu připojila až v roce 2000. Po zbytek devadesátých let zůstala naopak Berlusconimu věrna Finiho Národní Aliance a – zjednodušeně řečeno – Casiniho část bývalé Křesťanské Demokracie. S návratem Bossiho ligistů přišlo opětovné vítězství pravého středu v parlamentních volbách 2001, po nichž mohl Berlusconi znovu – tentokrát již poučen, stejně jako někteří jeho

231 Víceméně ve smyslu tzv. SWOT analýzy.

128 političtí partneři, z předchozích chyb – usednou do premiérského křesla. Navzdory existenci nejstabilnější poválečné vlády, došlo po prohraných regionálních volbách 2005 k vnitrokoaličnímu „měření sil“, jež vyústilo v – de facto ultimativní – požadavek premiéra a leadera pravého středu na vytvoření společné strany umírněných. Tento projekt v té době ovšem jednak ztroskotal na neochotě všech koaličních partnerů, jednak byla částečně upozaděna jeho nezbytnost v okamžiku, kdy byl Il Cavaliere na konci roku svým způsobem saturován reformou volebního systému. Vítězství Prodiho Unie nicméně otázku vytvoření jednotné strany znovu nastolilo, navíc se zvýšenou naléhavostí, současně však již bez ultimativních konotací. Na demonstraci pravo- středových stran (s výjimkou UDC) proti Prodiho vládě konané 2. prosince 2006 Berlusconi oznámil vůli dát vzniknout politickému subjektu zahrnujícímu všechny nelevicové síly, jenž by představoval velkou „Stranu Svobody“ (Partito della Libertà)232 reprezentující veškerý „lid svobody“ (popolo della libertà), tedy kompletní pravo-středový elektorát. První měsíce po této Berlusconiho anonci jej v jeho úsilí podporovala Národní Aliance, zvláště když expremiér naznačoval, že by se leaderem nové entity mohl stát právě Fini; Liga Severu i Unie Křesťanských Demokratů se však i nadále stavěly k projektu vlažně až kategoricky odmítavě. Necelý rok po oznámení svého prvotního úmyslu již Il Cavaliere nehodlal být nadále bržděn některými koaličními partnery a 18. listopadu 2007 na milánském náměstí San Babila v rámci prezentace iniciativy „Okamžitě k volbám“ (Subito al voto) oznámil rozpuštění Forza Italia a založení všeobjímající strany pravého středu, kteroužto v tu chvíli označoval jako Stranu Lidu Svobod (Partito del Popolo delle Libertà).233 Na společném projektu nicméně po oznámení, označovaném též jako Berlusconiho „druhý vstup do hry“ (sceso in campo), neměl zájem s leaderem pravého středu (téměř) nikdo participovat. Nejenže jej konzistentně odmítali ligisté a křesťanští demokraté, i Národní Aliance, podporující dosud Berlusconiho vizi, po expremiérově jednostranném prohlášení svůj dosavadní postoj – byť jen dočasně – přehodnotila a ústy Gianfranca Finiho Berlusconiho chování kategoricky odsoudila a označila jej za „ničitele“ Domu Svobod. Z počátku se tak k Berlusconimu připojily pouze marginální liberální a centristické subjekty. Situace se však změnila s pádem Prodiho vlády. Dne 8. února 2008 tak Berlusconi mohl v televizi oznámit, že se součástí subjektu, jenž mezitím získal definitivní označení Lid Svobody, stává i Národní Aliance, a současně že v severní části země bude s tímto subjektem na koaliční úrovni spolupracovat Bossiho Liga Severu. 234 O motivacích opětovné změny postoje Finiho Národní Aliance – tentokrát již s doslova fatálními důsledky – přitom můžeme toliko spekulovat, veškeré hypotézy však zůstanou pouze v rovině spekulace; je nicméně jisté,

232 Srov. např. Luzi, Gianluca: La Cdl invide San Giovani. Berlusconi: Prodi vada via, in: La Repubblica, 3. 12. 2006, s. 2, Bei, Francesco: L´ex premiér: un solo grupo Fi-An, in: La Repubblica, 4. 12. 2006, s. 4, Luzi, Gianluca: Berlusconi, Faremo il Partito della Libertà, in: La Repubblica, 17. 5. 2006, s. 9. 233 Srov. Berlusconi lancia una nuova sfida „Nasce il Partito del popolo delle libertà, in: La Repubblica, 18. 11. 2007, Il nuovo partito si chiamerà „Il Popolo della Libertà“, in: La Repubblica, 12. 12. 2007. 234 Srov. Luzi, Gianluca: L´Udc apre a Berlusconi. La Lega corre solo al Nord, in: La Repubblica, 10. 2. 2008, s. 6.

129 že rozhodující roli v tomto zásadním obratu (svolta) budou hrát osobní ambice Gianfranca Finiho. Naopak zcela mimo původní Dům Svobod zůstaly dvě její bývalé součásti – Storaceho Pravice (viz kapitola 4.6.3) a Casiniho Unie Středu (viz kapitola 4.6.2.1). Před předčasnými parlamentními volbami v dubnu 2008 tak pravý střed představoval nově vytvořený společný projekt Silvia Berlusconiho a Gianfranca Finiho (se zjevně paternalistickou převahou prvně jmenovaného), doplněný partnerskou Ligou Severu a nově též tzv. Ligou Jihu, tedy Hnutím za Autonomie Raffaela Lombarda.

Optikou roku 2008 došlo ke zjevnému zprůhlednění (či simplifikaci) pravo-středové části politického spektra, které tvoří de facto pouze dvě relevantní strany – Lid Svobody a Liga Severu. Hnutí za Autonomii není – prozatím – nutno (možno) považovat za relevantní stranu, neboť sice zjevně disponuje koaličním potenciálem, ten však nemusí mít nezbytně strukturální charakter, pročež mezi relevantní strany pravého středu budeme počítat pouze ony dva subjekty, jež ve stranickém systému druhé republiky operují (byť v pozměněné formě) od jejího počátku v roce 1994. Stručně si proto tyto dva, respektive tři subjekty představme.

4.6.1.1 Lid Svobody (Il Popolo della Libertà)

Přehled vzniku tzv. jednotné strany pravého středu jsme presentovali v předchozí kapitole. Nyní bychom se měli stručně věnovat jednak vymezení jejích programových priorit, respektive ideovému zaměření, jednak identifikaci politických subjektů, jež se rozhodly na projektu participovat společně s Forza Italia a Národní Aliancí. Jistou pozornost bychom měli věnovat i (nově se utvářející) organizační struktuře. Lid Svobody je možno charakterizovat jako liberálně-konzervativní stranu s určitými křesťanskodemokratickými konotacemi, se zvláštním akcentem na význam (klasické) rodiny. Mezi programové priority patří liberalizace obchodních vztahů, privatizace, podpora malých a středně velkých podnikatelů a postupná přeměna Itálie ve federativní presidentskou republiku. Akcentovány jsou taktéž otázky bezpečnosti a fungující justice.235 Vedle bývalých členů Forza Italia a Národní Aliance najdeme v Lidu Svobody taktéž některé bývalé členy křesťanskodemokratické UDC, jež po opuštění centristické strany založili buď stranu Křesťanská Demokracie pro Autonomie (Democrazia Cristiana per le Autonomie) nebo se sdružili kolem Carla Giovanardiho ve straně označené jako Lidoví Liberálové (Popolari Liberali). K Berlusconimu se přidala i disidentská skupina bývalých členů Kopretiny kolem Lamberta Diniho nazvaná Liberální Demokraté (Liberal Democratici), bývalí radikálové nazvaní Liberální Reformátoři (Reformatori Liberali) a dřívější odštěp

235 Srov. http://www.ilpopolodellaliberta.it/notizie/arc_15346.htm, http://download.alleanzanazionale.it/Elezioni2008/Programma_PdL_testo.pdf.

130 Národní Aliance – Sociální Akce (Azione Sociale) Alessandry Mussolini. Členem Lidu Svobody se stala i Nová Italská Socialistická Strana (Nuovo Partito Socialista Italiano) a její odštěpená formace nazvaná Reformní Socialiste (Socialisti Riformisti). Součástí Lidu Svobod se konečně staly i dva původní subjekty: Strana Důchodců (Partito Pensionati) a Italové ve Světě (Italiani nel Mondo).236 Pokud jde o organizační strukturu (dalo by se říci za pochodu vznikající) nové strany, je třeba předeslat, že se v době konání dubnových parlamentních voleb 2008 jednalo o přechodné období, ve kterém musely nejprve oficiálně zaniknout dosavadní strany (jako například Národní Aliance – viz níže). V době konání předčasných parlamentních voleb 2008 tak z hlediska organizační struktury – na rozdíl od analogicky existující Demokratické Strany – bylo jisté pouze to, že leaderem tohoto politického subjektu byl jeho zakladatel a nový premiér Silvio Berlusconi. V rámci stručné presentace politických subjektů pravého středu budeme v následujících subkapitolách stručně charakterizovat dvě – svým významem – rozhodující komponenty Lidu Svobody, tedy Forza Italia a Národní Alianci.

4.6.1.1.1 Forza Italia

Původně jakési politické hnutí sui generis založil Silvio Berlusconi před parlamentními volbami v roce 1994, aby zabránil – potenciálnímu – vítězství postkomunistické Demokratické Strany Levice. Berlusconi, majoritní vlastník podnikatelského konglomerátu Finivest, vtiskl svému hnutí nejprve organizační strukturu obchodní společnosti, přičemž velkou část jeho politických spolupracovníků na nejvyšší úrovni hnutí představovali jeho nejbližší spolupracovníci ve Finivestu, na prvním místě Marcello Dell'Utri, Antonio Martino, Mario Valducci, Antonio Tajani, Cesare Previti či Gianni Letta (srov. Poli 2001: 77-81). Po prohraných parlamentních volbách 1996 se však Berlusconi rozhodl pro stranickou reorganizaci, jež vyústila na kongresu v Miláně v dubnu 1998, po němž – budeme-li abstrahovat od zjevně vůdcovských atributů237 – se Forza Italia přeměnila – z organizačního hlediska – ve standardní politickou stranu (srov. Poli 2001: 132-138, Ignazi 2002: 220, Donovan 2003: 110, Pera 2002: 12), tedy nikoli politický subjekt označovaný dříve pejorativně jako „umělohmotná strana“ (il partito di plastica), firemní strana či business-party (srov. Melchionda 2002: 94, Morlino 1996: 16, Magone 1998: 226). Na tomto kongresu definoval programové (ideové) zakotvení Forza Italia sám Berlusconi následovně: liberální (ne však elitářská), katolická (ovšem nikoliv v konfesním

236 Viz http://www.ilpopolodellaliberta.it/. 237 Stojí za připomenutí, že Berlusconimu byla funkce předsedy strany přisouzena aklamací (Ignazi 2002: 195, Poli 2001: 135).

131 slova smyslu) a laická (avšak v žádném případě netolerantní). 238 Forza Italia byla sice víceméně homogenním monolitem ve smyslu neexistence menšinového proudu vymezujícího se přímo proti osobě leadera, z hlediska jednotlivých témat však bylo možno identifikovat celou řadu partikulárních názorových proudů.239 Loajalita vrcholných představitelů strany jejímu předsedovy se mj. odvíjí od skutečnosti, že organizační struktura Forza Italia fungovala na převážně vertikálním principu (srov. Poli 2001: 124, Tranfaglia 2009: 74), kdy členy celostátního vedení nominoval přímo předseda strany, zatímco členská základna měla vliv toliko na nominace místních a provinčních vedení (coordinatori). Měli-li bychom tedy krátce charakterizovat politický subjekt Forza Italia, můžeme konstatovat, že se jedná o liberální (až s určitými prvky libertarianismu) a křesťanskodemokratickou (ve smyslu hodnotovém, nikoliv však konfesním) stranu (Ignazi 2002: 196), jež – doposud – „stojí a padá“ s osobou svého zakladatele, na kteroužto je silně zaměřena, a to nejen v kontextu politického marketingu, nýbrž i ve smyslu vnitrostranické organizační struktury.

4.6.1.1.2 Národní Aliance

Na rozdíl od Berlusconiho Forza Italia, vstupovala Národní Aliance do stranického systému druhé republiky jako etablovaná – byť antisystémově vnímaná – politická entita, jež pod označením Italské Sociální Hnutí reprezentovalo neofašistické skupiny vyznačující se silným resentimentem k meziválečnému politickému systému. Současně je však možno tvrdit – jakkoli to může působit ve vztahu k dříve řečenému kontradiktorně – že Národní Aliance (podobně jako Forza Italia) vznikla současně se vznikem druhé republiky a (opět obdobně jako Forza Italia) se zásadním způsobem podílí na vytváření základních – distinktivních – charakteristik tohoto stranického systému, jež jej odlišují od stranického systému předešlého. Národní Aliance totiž sice vstupovala do systému jako zavedená strana, se vznikem stranického systému druhé republiky (respektive s počátkem jeho utváření) započala nicméně tato strana natolik podstatný (a dalo by se říci téměř „radikální“) posun na pravolevé ose směrem do středu (nesrovnatelný v takové míře s žádnou jinou politickou stranou operující v systému), popírající – nebo alespoň relativizující – částečně svou dosavadní politiku, že

238 http://www.ilpopolodellaliberta.it/notizie/mov_2802.htm, http://www.ilpopolodellaliberta.it/speciali/statutoforzaitalia04.pdf - čl. 1 Statutu Forza Italia, srov. http://www.ilpopolodellaliberta.it/forzaitalia/cartadeivalori.pdf. 239 V otázce organizační struktury strany tak proti sobě stáli scajoliani a dellutriani (tedy postoje Claudia Scajoli proti postojům Marcella Dell´Utriho; srov. např. Jerkov, Barbara: Forza Italia partito lacerato alla svolta presidenziale, in: La Repubblica, 29. 6. 2002); v otázkách federalizace a v ekonomických otázkách vystupovali proti dominantním tremontiánům tzv. liberisti doc, kdy proti názorovému proudu kolem ministra financí Tremontiho vystupovala skupina kolem Antonia Martina a Raffaela Costy (srov. Testa, Vittorio: E Berlusconi perde la pazienza. Contro di loro attaco totale, in: La Repubblica, 28. 2. 2000, s. 4, Bei, Francesco: E Martino accusa Tremonit statalista. Sembriamo più fascisti che liberali, in: La Repubblica, 15. 4. 2009, s. 9).

132 změna názvu tohoto subjektu nebyla toliko nominální záležitostí, nýbrž představovala skutečný zlom ve vývoji jejího směřování. Když tedy na kongresu ve Fiuggi v lednu 1995 došlo k oficiálnímu dokončení transformace Italského Sociálního Hnutí v Národní Alianci, jednalo se o reálnou změnu politiky strany, jež – v osobě Gianfranca Finiho 240 – upustila od dřívější neofašistické rétoriky a usilovala o presentaci sebe sama jako (tradiční) konservativní strany. O reálnosti této přeměny ostatně svědčí nejen bezprostřední odchod části bývalých členů koncentrujících se kolem osoby Pina Rautiho (srov. Ignazi 2002: 182), ale i secese dalších krajně pravicových skupin v následujících letech (viz kapitola 4.6.3). Prizmatem počátku roku 2008 (tedy před jejím „vplynutím“ do řad Lidu Svobody) je možno Národní Alianci charakterizovat jako nacionálně-konservativní stranu, přičemž adjektivum „nacionální“ (či národní) je nutno vnímat ve smyslu centralistickém, respektive „celoitalském“, nikoliv ve smyslu ideologického zaměření krajně pravicových politických subjektů. Z programového hlediska Národní Aliance akcentuje význam rodiny, fungující justici a otázky bezpečnosti.241 Pokud jde o organizační strukturu, prvním a jediným (přesněji řečeno jediným řádným) předsedou strany byl kongresem ve Fiuggi zvolen Gianfranco Fini. Finiho můžeme charakterizovat jako člověka, který spojil svoji politickou kariéru – tedy tu její část, jež započala s parlamentními volbami v roce 1994 – se spojenectvím242 se Silviem Berlusconim, přičemž ponechme stranou, jednalo-li se (a jedná-li se) o čistě oportunistické spojenectví (myšleno ve smyslu Finiho oportunismu reflektujícího jeho osobní ambice), nebo o spojenectví primárně ideové, založené na sdílení významné výseče společných hodnot243. Ať platí jedno, či druhé, nebo se jedno o symbiózní kombinaci obou předestřených možností, jisté je, že Fini setrval v čele strany po celé sledované období a byl nahrazen až po úspěšných parlamentních volbách Ignaziem La Russou, jenž jakožto „předseda-likvidátor“ měl dokončit projekt sloučení Národní Aliance s Berlusconiho Forza Italia a dalšími subjekty pod emblémem Lidu Svobody. Fini tak za čtrnáct let v čele Národní Aliance nenašel skutečného vyzyvatele, ať již z řad krajně pravicového křídla244, tak ani z řad představitelů tří hlavních

240 Na posunu strany směrem k pravo-středové konservativní straně měla vliv i řada osobností, jež nebyly členy původního hnutí, v prvé řadě politolog Domenico Fisichella. Fisichella nicméně opustil řady Národní Aliance poté, co byla v roce 2005 schválena novela ústavy zakotvující devoluci. 241 Srov. http://www.alleanzanazionale.it/public/Partito/Documenti/080101BozzaDocConfProg2008.pdf. 242 Výjimkou z tohoto pravidla byla Finiho podpora tzv. bikamerální komisi, ve které setrval i po Berlusconiho rozhodnutí ji zrušit. Za konsekvenci této události je potom možno považovat koalici Národní Aliance se Segniho Paktem v evropských volbách 1999, která byla namířena i proti Berlusconiho Forza Italia. 243 I Alemannův proud (viz poznámka č. 246) podporoval splynutí s Forza Italia, neboť tyto dvě strany sdílejí společné hodnoty. 244 V souvislosti s ambicemi Národní Aliance stát se součástí Evropské lidové strany, se vytvořila ve straně vnitřní opozice vedená Franceskem Storacem a Carmelem Brigugliem. V důsledku toho Storace opustil v létě 2007 Národní Alianci a založil stranu Pravice.

133 vnitrostranických proudů, personalizovaných v prvé řadě Giannim Alemannem245, Ignaziem La Russou a Alterem Matteolim.246

4.6.1.1.2 Lid Svobody jako catch-all party pravého středu

Budeme-li vycházet z programových priorit Lidu Svobody, zjistíme, že nejen konvenují s programovým zakotvením dvou hlavních zakladatelek (tedy Berlusconiho Forza Italia a Finiho Národní Aliance), ale že jsou takříkajíc „šity na míru“ i třetímu významnému hráči pravého středu, tedy Bossiho Lize Severu. Jinými slovy, Lid svobody vychází z výčtu programových tezí, který představuje průsečík společných hodnot stran sdružených v koalici Dům Svobod, bez ohledu na to, zda určité programové priority nevycházejí primárně z programových bodů subjektu, jenž na společném projektu nazvaném Lid Svobody (prozatím) neparticipuje. Typicky se tato skutečnost zrcadlí v programové prioritě směřující k pokračující federalizaci Itálie, ústící v tzv. fiskální federalismus. V tomto ohledu Berlusconiho projekt anticipuje možný příchod dalšího významného partnera v podobě Ligy Severu, jehož spojenectví (viz následující podkapitola) je jednak strategicky doslova rozhodující a jednak není nutně definitivní. K potenciálnímu návratu (přesněji řečeno institucionálnímu splynutí) Unii Středu potom mohou přispět i křesťanskodemokratické atributy programového zakotvení Lidu Svobody, jež nechávají otevřená „dvířka“ pro dlouhodobě Berlusconimu věrnému Pierferdinandovi Casinimu. Krátce řečeno, Lid Svobody představuje politický projekt, z nějž je – a to je třeba zdůraznit – v jeho počátcích patrná snaha hlavního hybatele událostí vedoucích k jeho vzniku, tedy Silvia Berlusconiho, vytvořit stranu konvenující všem politickým subjektům vyskytujícím se napravo od nástupnických organizací bývalé Komunistické Strany Itálie. Programové zakotvení – reflektující priority potenciálního (velmi širokého) elektorátu – tak

245 Gianni Alemann byl v komunálních volbách, konaných zhruba měsíc po parlamentních volbách, v roce 2008 zvolen starostou Říma, když v druhém kole porazil Francesca Rutelliho, jenž tento úřad zastával již ve druhé polovině devadesátých let. 246 Uvnitř Národní Aliance je možno identifikovat tři hlavní proudy: a) Protagonistickou pravici (Destra Protagonista), založenou Pinucciem Tatarellou a vedenou v současnosti Ignaziem La Russou a Mauriziem Gasparrim; jedná se o liberálně-konzervativní proud, jenž je v rámci Národní Aliance nejbližší Berlusconimu; (srov. např. Lorusso, Raffaele: Trionfa la destra di Tatarella. „Noi, moderati e un po´ dorotei“, in: La Repubblica, 20. 4. 2002, s. 9); b) Sociální pravice (Destra Sociale), vedená Giannim Alemannem, akcentuje sociální aspekt volného trhu; (citace); pravicovou platformu tohoto proud reprezentoval před svým odchodem ze strany Francesco Storace; (srov. např. Chiarini, Andrea: La destra sociale di An, in: La Repubblica, 2. 8. 2000, s. 2). c) Nová Aliance (Nuova Allenza), vedená senátory Alterem Matteolim a Domenikem Naniou, představuje potom nejliberálnější (z ekonomického hlediska) proud v rámci Národní Aliance (srov. Scontro in An. Nuova corrente, in: La Repubblica, 28. 1. 2002, s. 10, Resa dei conti tra le anime di Alleanza nazionale, in: La Repubblica, 21. 3. 2002, s. 3). Pokud jde o personalizaci organizační struktury, mají vedle Finiho největší slovo tzv. tři plukovníci: Altero Matteoli, Ignazio La Russa a Maurizio Gasparri (srov. např. An, appello ai colonnelli per superare le correnti, in: La Repubblica, 8. 6. 2004).

134 na jedné straně umožňuje hypotetickou koexistenci původně natolik antagonistických politických subjektů jako jsou Liga Severu a Národní Aliance, na straně druhé – i právě proto – působí v konkrétní rovině poněkud vyprázdněným dojmem. Jelikož popisujeme politický subjekt doslova v prvopočátcích jeho existence, je těžké optikou roku 2008 činit nějaké obecně platné závěry. Je však dozajista možno konstatovat, že Lid Svobody má přinejmenším solidní potenciál stát se zastřešující stranou pravého středu, jejíž největší budoucí výzvou – s doslova existenčními konsekvencemi – bude vyřešení otázky nástupnictví po svém zakladateli. Lid Svobody totiž může být existenčně závislý na osobě Siliva Berlusconiho, podobně jako jeho hlavní komponenta – Forza Italia.

4.6.1.1 Liga Severu

Liga Severu, jež se od roku 1997 oficiálně jmenuje Liga Severu za nezávislost Padánie (Lega Nord per l'indipendenza della Padania), též nazývaná Carroccio, představuje jediný z relevantních politických subjektů druhé republiky, jenž existoval ve stejné podobě již za republiky první; současně je ovšem třeba zdůraznit, že existenci ligistického hnutí bývá přičítán primárně nesouhlasu s prvorepublikovou politickou praxí. Liga Severu představuje federaci autonomistických hnutí vznikajících v osmdesátých letech v severní Itálii. Založena byla v roce 1989, o dva roky později došlo ke splynutí řady těchto hnutí 247 pod společné označení Liga Severu. Do jejího čela se postavil leader lombardské Ligy Umberto Bossi a – podobně jako Berlusconi a Fini – setrval v něm po celé sledované období, a to i ve fázích, kdy byl zdravotně značně indisponován. Přes jisté programové posuny představuje Liga Severu od samého počátku ztěží zařaditelný subjekt na pravolevé ose politického kontinua. V souvislosti s Ligou Severu se totiž používá termín „ubikvita“, vyjadřující skutečnost, že Bossiho formace je programově „rozkročena“, kdy se vedle priorit řekněme středových hojně vyskytují taktéž priority zastávané většinou stranami krajně pravicovými i krajně levicovými. Toto je ostatně patrné nejen při identifikaci vnitrostranických proudů 248 , nýbrž to často vyplývá i z politické

247 Liga Veneta, Lega Lombarda, Piemont Autonomista, Uniun Ligure, Alleanza Toscana - Lega Toscana - Movimento per la Toscana a Lega Emiliano-Romagnola (srov. http://www.leganord.org/ilmovimento/storia/02_lega_nord_storia88_95.pdf). 248 V rámci Ligy Severu je možno identifikovat pět hlavních proudů: a) sociálnědemokratický až levicově populistický, jenž má základnu v Lombardii a reprezentují jej v prvé řadě Umberto Bossi a Roberto Maroni; b) liberálně-centristický, který je silný hlavně v Benátsku a z osobností je možno sem zařadit současného presidenta LN Angela Alessandriho; c) liberální a libertariánský proud reprezentovaný exministrem spravedlnosti Robertem Castellim; d) křesťanskodemokratický proud navazující na sociální učení a sociální pohled katolické církve na trh; e) konzervativní proud, v jehož čele stojí Roberto Calderoli a jenž je programově nejbližší Národní Alianci (srov. Passalacqua, Guido: Le ´correnti´del Carroccio, in: La Repubblica, 4. 6. 1993, s. 12, Passalacqua, Guido: Lega, il congresso della resa dei conti, in: La Repubblica, 8. 2. 1995, s. 4, http://it.wikipedia.org/wiki/Lega_nord).

135 minulosti jejích čelných představitelů 249 . V programu, respektive v reálné politice Ligy Severu se tak mísí liberální až libertariánské přístupy se sociálním učením katolické církve spolu s rétorikou populistické levice. Ideová divergence jednotlivých proudů a představitelů Ligy Severu však ustupuje jedinému společnému cíli, kterým je snaha o autonomizaci severní části Itálie (nazývanou Padánie), v realistické rovině ústící ve vizi tzv. fiskálního federalismu. Vedle federalismu se xenofobní Liga Severu dále vyznačuje bojem proti ilegální imigraci a od roku 1999 i euroskeptismem (jenž nahradil dosavadní vstřícný postoj k projektu evropské integrace), projevujícím se v současnosti v prvé řadě odmítavým postojem k přijetí Turecka za člena Evropské Unie.250 Liga Severu na úrovni parlamentních voleb stála vždy s výjimkou roku 1996 po boku Silvia Berlusconiho. Bossiho formace je tak považována za „přirozenou“ součást pravo- středového bloku, tento závěr je však spíše „pocitový“ a odhlíží od některých fakt. Jednak je třeba připomenout, že Liga Severu představuje značně nesourodý konglomerát, u kterého pravo-středové atributy jednoznačně nepřevažují. Nadto je nutné uvést, že Bossiho „zrada“ z roku 1994 představuje pouze pomyslnou „špičku ledovce“ latentního lavírování Ligy Severu, neboť například před volbami do Evropského parlamentu v roce 1999 vyjednával Roberto Maroni (jenž v roce 1994 usiloval o spolupráci se Segniho Paktem) partnerství s D´Alemovými Levicovými Demokraty. Ze zřetele není možno ztrácet ani skutečnost, že po prohraných volbách v roce 2006 uvažovala část strany o spolupráci s Prodiho levým středem. Přináležitost Ligy Severu k táboru pravého středu je tak nutno primárně chápat jako pragmatickou volbu, odůvodněnou po roce 2000 Berlusconiho vstřícností k programové prioritě Ligy Severu, kterou se stala federalizace Itálie (srov. Strmiska 2003).

4.6.2 Politický střed (jeho „vzlety a pády“)

Liga Severu se v roce 1996 pokusila vytěžit ze své (potenciálně) pivotální středové pozice a kandidovala samostatně. Následovala tak před dvěma roky neúspěšný Pakt pro Itálii a ani její špatná zkušenost neodradila v následujících parlamentních volbách v roce 2001 nově utvořené politické subjekty – Di Pietrovu Itálii Hodnot a D´Antoniho a Andreottiho Evropskou Demokracii od opakování stejné chyby. Přestože se po parlamentních volbách konaných v roce 2006 zdálo, že „chiméra středu“ (Strmiska 2000: 116) je definitivně zapomenuta, před předčasnými volbami 2008 se chystali ji opět začít hledat Casiniho křesťanští demokraté.

249 Umberto Bossi býval komunistou (viz Bossi e il Pci, in: La Stampa, 29. 9. 1993, s. 4), muž č. 2 Ligy Severu Roberto Maroni členem krajně levicového hnutí (viz Ma il ministro sa l´inglese?, in: La Stampa, 15. 9. 2005, s. 60). 250 Srov. např. Ansaldo, Marco: Turchia nella Eu, governo diviso. La Lega insiste: referendum, in: La Repubblica, 4. 12. 2004, s. 20.

136 Autonomní pozici ve středu politického spektra, tedy středové postavení nezaštítěné přináležitostí k jednomu ze dvou velkých bloků, je přitom charakterizovatelná jako místo, kde „fouká a prší“ a kde není možno nic získat, kde je možno v lepším případě toliko škodit jiným – a tím potenciálně přispět k vítězství jejich oponentů. Přes vědomí nehostinnosti místa nacházejícího se mezi dvěma velkými koalicemi, vycházející ze zkušeností celé řady poražených, jež se na toto místo již znovu nevrátili, rozhodla se Unie středu opustit před volbami 2008 komfortně zařízený Dům Svobod a pustit se do lehkomyslného dobrodružství na místo, kde nikdo před ní zatím neuspěl. Vně diskursu politické vědy se zdánlivě nacházející předchozí řádky, vystihují dle autora skutečnosti týkající se politického středu ve stranickém systému druhé republiky výstižněji, než sáhodlouhý výčet jednotlivých událostí, jež nějakým způsobem souvisejí s děním v politických subjektech zaujímajících postavení mezi dvěma velkými bloky. Připomeňme si nicméně základní fakta. Před parlamentními volbami v roce 1994 patřil mezi favority Pakt pro Itálii Maria Segniho, z důvodu anticipativní reakce politických aktérů na působení nově zavedeného smíšeného volebního systému zaznamenal „černý kůň“ voleb jednoznačný debakl. Obdobnou zkušenost s nevýhodným postavením mezi dvěma velkými předvolebními koalicemi získala v roce 1996 Liga Severu, disponující po volbách 1994 nejpočetnějším poslaneckým klubem. Při předčasných volbách 1996 nejenže zaznamenala ztrátu, ale rovněž započala setrvalý pokles volební podpory, odůvodnitelný taktéž skutečností, že se právě Liga Severu stala rozhodující determinantou (dalo by se přímo říci conditio sina qua non) vítězství Prodiho Olivovníku. Po dobrovolném vyklizení autonomní středové pozice Ligou Severu před parlamentními volbami 2001 (a po neúspěchu Cossigova projektu Demokratické Unie pro Republiku), začal na pozici „nového středu“ aspirovat společný projekt dvou bývalých exponentů Křesťanské Demokracii: Sergio D´Antoni a žijící ikona první republiky Giulio Andreotti v projektu Evropská Demokracie. Jestliže v případě Paktu pro Itálii byla řeč o volebním debaklu a anabázi Ligy Severu v roce 1996 lze označit za relativní neúspěch (přičemž oba tyto subjekty získaly výrazně méně mandátů, než očekávaly), v případě volebního výsledku Evropské Demokracie je na místě označení „volební krach“, neboť celkem ambiciózní politická strana nezískala jeden jediný mandát. Ještě hůř přitom dopadla Di Pietrova Itálie Hodnot, jež sice získala mnohem více hlasů než Evropská Demokracie, při rozdělování parlamentních mandátů však vyšla taktéž naprázdno. Zkušenost Evropské Demokracie a Itálie Hodnot nejen „zahnala“ oba tyto subjekty „pod křídla“ jedné ze dvou velkých koalic, ale navíc odradila při následujících parlamentních volbách další subjekty od podobných „dobrodružství“. Casiniho emancipace od Berlusconiho uskupení před parlamentními volbami 2008 však přinutila některé členy Unie Středu „vkročit podruhé do stejné řeky“. Přestože Casiniho formace v autonomní středové pozici pouze lehce ztratila, z hlediska konceptu office-seeking či policy-seeking představují parlamentní volby 2008 pro Unii Středu jednoznačně krok zpět.

137

4.6.2.1 Unie Středu

Přestože jsme v podkapitole zabývající se výsledky voleb 2008 konstatovali, že Unii Středu (Unione di Centro, UdC) není třeba počítat mezi relevantní strany, je namístě věnovat se krátce v rámci pojednání o politickém středu i Casiniho uskupení, neboť právě tento subjekt hrál významnou roli po velkou většinu sledovaného období. Uskupení nazvané Unie Středu vzniklo před parlamentními volbami 2008 a představuje federaci dvou křesťanskodemokratických stran – Unie Křesťanských Demokratů a Středu (UDC) a formace, jež vznikla odtržením části její členské základny, nazvaná Federativní Občanské Lidové Hnutí (Movimento Federativo Civico Popolare), označované častěji jako Bílá Růže (Rosa Bianca) či Růže pro Itálii (Rosa per l´Italia).251 Zjednodušeně řečeno tedy Unie Středu odpovídá Unii Křesťanských Demokratů a Středu před odchodem skupiny kolem Maria Bacciniho a Bruna Tabacciho v únoru 2008, když hlavním důvodem secese byl nesouhlas s přináležitostí UDC k Berlusconiho koalici. Členové Bílé Růže totiž chtěli čelit stávajícímu bipolarismu vytvořením silné a autonomní středové strany252. Unie Křesťanských Demokratů a Středu vznikla v roce 2002 sloučením tří stran: Křesťanskodemokratického Středu (CCD), založeného Pierferdinandem Casinim, Spojených Křesťanských Demokratů (CDU), pod vedením Rocca Buttiglioneho a Evropské Demokracie Sergia D´Antoniho. 253 V nové straně se utvořila tříprvková vedoucí struktura, kdy vedle předsedy (sekretáře), kterým byl zvolen Marco Follini (a jenž byl v roce 2005 nahrazen Lorenzem Cesou254), existoval president Rocco Buttiglione a leader v osobě Pierferdinanda Casiniho. Unii Křesťanských Demokratů a Středu, jakožto hlavní následovnici prvorepublikové Křesťanské Demokracie, musíme považovat za politickou entitu nejnáchylnější nejrůznějším secesím, změnám aliancí a podobným jevům podřaditelným pod termín trasformiso (podrobněji viz kapitola 4.6.7). V druhé polovině devadesátých let na sebe v tomto ohledu největší pozornost soustředila skupina kolem Rocca Buttigliona, jenž nejen vyzkoušel angažmá v obou protilehlých táborech, ale zaznamenal i poněkud „konfusní“ epizodu v Cossigově projektu Demokratické Unie pro Republiku. S přelomem tisíciletí sice „permanentní fluktuace“ politických představitelů v rámci křesťanskodemokratického tábora prakticky ustala, po roce 2005, zvláště potom před parlamentními volbami 2008, se však znovu ozvala, tentokrát snad s ještě větší intenzitou.

251 Srov. Casadio, Giovanna: Rosa bianca di Baccini e Tabacci. Arriva Pezzota, Clemente ci pensa, in: La Repubblica, 1. 2. 2008, s. 10, http://blog.brunotabacci.it/documenti/Mod1-ATTO_COSTITUTIVO.pdf. 252 Paradoxně to byl právě Mario Baccini, jenž po (relativním) neúspěchu UdC v parlamentních volbách opustil Bílou Růži (a tedy i projekt Unie Středu) a začal usilovat o vstup do Berlusconiho Lidu Svobody (viz dále). 253 Udc, oggi il congresso del riscatto, in: La Repubblica, 6. 12. 2002, s. 11. 254 Bei, Francesco: Udc, Cesa è il nuovo segretario, in: La Repubblica, 28. 10. 2005, s 12.

138 V rámci UDC jsou vedle hlavního proudu reprezentovaného Casinim a Cesou, jehož alternativu představují proud označovaný jako pontieri, v němž je možno nalézt Francesca D´Onofria a Rocca Buttigliona, patrné dva krajní proudy, z nichž se rekrutovaly skupiny, které postupně Unii Křesťanských Demokratů a Středu opustily.255 Levici ve straně představovali tzv. folliniani a po odchodu jejich části, soustředěné kolem Marca Folliniho 256 , ji ztělesňovala skupina označovaná jako tabaccini. Po pádu Prodiho vlády v lednu 2008 potom tato skupina kolem Bacciniho a Tabacciho založila Bílou Růži 257 . V čele pravicového křídla UDC potom stál Carlo Giovanardi, jenž na třetím kongresu strany neúspěšně kandidoval proti Cesovi, když usiloval o znovuotevření dialogu s Domem Svobod 258 . Po pádu Prodiho vlády skupina kolem Giovanardiho a Barbieriho odešla k Berlusconiho Lidu Svobody259. Již předchozí odstavec naznačil, že vnitřní štěpení v UDC po roce 2006 představovala otázka, jakým způsobem se postavit k budoucí koaliční spolupráci. Schematicky je možno konstatovat, že zatímco skupina kolem Giovanardiho měla v úmyslu spolupracovat co nejúžeji (a to i za cenu institucionální splynutí) s Berlusconim, hlavní proud (casiniani) usiloval o jakési autonomní postavení Unie Křesťanských Demokratů a Středu uvnitř pravo- středové koalice260. Levicové křídlo potom směřovalo k vizi samostatné centristické formace čelící bipolarizaci stranického systému. Rozchod UDC, tedy jejího hlavního proudu, s Berlusconim, probíhal postupně, přičemž rozhodující pro následnou autonomizaci křesťanských demokratů byly následující události. K první roztržce došlo, když se představitelé Unie Křesťanských Demokratů a Středu jako jediní z koalice odmítli podílet na demonstracích v prosinci 2006 proti rozpočtu vlády Romana Prodiho, při kterých bylo proklamováno založení Strany Svobody. Casini se v této situaci vyjádřil v tom smyslu, že politické „rituály“ Domu Svobod jsou reziduem minulosti a nepatří do současné politiky; navíc vyjádřil přesvědčení, že bez účasti UDC se Dům Svobod ocitne na dvacet let v opozici261. Druhý významný milník na cestě osamostatnění UDC byl položen v dubnu 2007, kdy Casiniho legislativci jako jediní z koalice hlasovali pro financování zahraničních misí, čímž nepřímo podpořily Prodiho vládu, a co je důležitější, nedodrželi „stranickou linii“ prosazovanou Berlusconim262. Po lednovém pádu Prodiho vlády potom dne 16. února 2008 odmítla Unie Křesťanských Demokratů a Středu stát se součástí Lidu Svobody, indikovala Casiniho jako svého kandidáta na premiéra a ukončila spolupráci

255 Srov. např. Bei, Francesco: Follini lascia la guida del Udc, in: La Repubblica, 15. 10. 2005, s. 8. 256 Marco Follini resignoval na předsedu strany v souvislosti se schválením nového volebního systému v dolní komoře parlamentu v říjnu 2005. 257 Tabacci e Baccini lasciano l´Udc, in: Corriere della Sera, 31. 1. 2008. 258 Srov. Casini: „Siamo alternativi alla sinistra“, in: Corriere della Sera, 15. 4. 2007. 259 Giovanardi lascia l´Udc per il Pdl, in: Corriere della Sera, 5. 2. 2008. 260 UDC měla představovat jakýsi „morální korektiv“ Berlusconiho politiky. 261 Casini: „La Casa delle libertà non esiste più“, in: Corriere della Sera, 4. 12. 2006. 262 Marco, Galluzzo: Afghanistan, l' Udc contro Berlusconi e Fini, in: Corriere della Sera, 25. 3. 2007.

139 se všemi původními koaličními partnery. Již 28. února byla uzavřena dohoda s Růží pro Itálii a vznikla Unie Středu, jež měla představovat alternativu dvěma stávajícím pólům.263

Jako určitý epilog této podkapitoly je možno uvést aktuální výčet nejvýznamnějších obětí chiméry středu. Pomineme-li tu nejvýraznější, o níž bude ještě řeč, tedy Clementa Mastellu, můžeme uvést například Sergia D´Antoniho, který po neúspěšné snaze „resuscitovat“ politický střed a poté, co dospěl k závěru, že Berlusconiho administrativa není schopna efektivně řešit problémy Jihy, přešel těsně před evropskými volbami v roce 2004 do Kopretiny a posléze se tak stal představitelem Demokratické strany.264 Podobný osud sdílel i expředseda UDC Follini, který po odchodu ze stran (z důvodu nesouhlasu s vizí vytvoření jediné strany umírněných) založil hnutí Itálie Středu (Italia di Mezzo), které mělo oslovit tu část elektorátu, jež se necítí reprezentovaná v podmínkách stávajícího bipolarismu265; brzy poté však skončil Follini i se svým hnutím v Demokratické Straně. 266 Podobně symptomatická je i historie projektu Bílá Růže, jež nejprve během jednoho měsíce de facto zamířila zpět do lůna strany, ze kterého vzešla, aby brzy poté jeden z jeho dvou hlavních představitelů – Mario Baccini po (relativním) neúspěchu Unie Středu v parlamentních volbách opustil Bílou Růži, založil Federaci Křesťanských Lidovců (Federazione dei Cristiano Popolari), se kterou začal usilovat o vstup do Berlusconiho Lidu Svobody.

4.6.3 Krajní pravice

Ve stranickém systému první republiky představovalo relevantní krajně pravicový subjekt Italské Sociální Hnutí, jež po většinu času hrálo roli antisystémové entity, vyznačující se svým neofašistickým charakterem. S příchodem druhé republiky se toto hnutí začalo přetransformovávat v konservativně-liberální Národní Alianci, pročež část členské základny, hlásící se stále ke krajní pravici, z Národní Aliance vystoupila a založila Sociální Hnutí – Tříbarevný Plamen, kterému předsedal bývalý předseda Italského Sociálního Hnutí Pino Rauti. Rautiho však v budoucnu čekala ještě jedna secese, když byl v roce 2003 ze Sociálního Hnutí – Tříbarevného Plamene v souvislosti se zvolením Luky Romagnoliho vypuzen a v roce 2004 založil Hnutím Sociální Ideje (Movimento Idea Sociale; srov. Galli 2004: 470).267 V souvislosti s pozvolným přesunem Národní Aliance směrem k politickému středu, jenž v symbolické rovině kulminoval Finiho výrokem, proneseným v rámci návštěvy Jeruzaléma,

263 Viz např. Luzi, Gianluca, Lopapa, Carmelo: Berlusconi: no allÚdc. Casini: Basta con la telenovela, in: La Repubblica, 16. 2. 2008, s. 6, Bei, Francesco: Accordo Rosa Bianca – Udc. Casini candidato premier, in: La Repubblica, 29. 2. 2008, s. 10). 264 Viz DÁntoni verso il centrosinistra, in: La Repubblica, 27. 4. 2004, s. 3. 265 Srov. De Marchis, Goffredo: Follini e Casini hanno ragione questo bipolarismo è sterile, in: La Repubblica, 7. 9. 2005, s. 7. 266 Viz např. Marco Follini: Ćon il Pd per libera scelta´, in: La Repubblica, 26. 5. 2007, s. 5. 267 Srov. http://www.pinorauti.it/.

140 že „fašismus byl absolutním zlem“, opouštěly postupně Národní Alianci jednotlivé pravicové skupiny, jejichž členové nesouhlasili s aktuálním směřováním strany. Tyto disidentské skupiny totiž jednoznačně upřednostňovaly ideovou kontinuitu s původním hnutím Giorgia Almiranteho, navazující na tradiční italskou pravice, kterou je možno charakterizovat čtveřicí adjektiv – identitární, sociální, lidová a národní, respektive na pravicové hodnoty, jež je možno shrnout pod trojici: Bůh, vlast, rodina (srov. Ignazi 1994). Finiho citovaný výrok vzbudil vlnu nevole u části členské základny, po níž došlo k druhé významné secesi, když Národní Alianci opustila skupina kolem Duceho vnučky Alessandry Mussolini, jež založila Sociální Akci 268 . Tento odštěp Národní Aliance byl ze začátku relativně úspěšný, když v evropských volbách 2004 získal jeden mandát pro svoji předsedkyni. Stejně úspěšná již však Sociální Akce nebyla při regionálních volbách 2005 a poté doslova propadla při parlamentních volbách 2006, kdy vystupovala pod názvem Sociální Alternativa (Alternativa Sociale) ve spolupráci s neofašistickou Národně Sociální Frontou (Fronte Sociale Nazionale) Adriana Tilghera a Novou Sílou (Forza Nouva) Roberta Fioreho pod hlavičkou Domu Svobod (srov. Galli 2004: 470). V roce 2007 proto před tzv. administrativními volbami uzavřela spolupráci s Novou Sílou a s Rautiho Hnutím Sociální Ideje.269 Jelikož ani tato spolupráce nepřinesla očekávané plody, navázala Mussolini opět vztahy s Gianfrankem Finim (aniž by usilovala o opětovný vstup do Národní Aliance) a po pádu Prodiho vlády vstoupila se svojí stranou do projektu Lidu Svobody.270 K třetí secesní vlně disidentské skupiny Národní Aliance došlo v létě roku 2007, kdy stranická frakce nazvaná P-Pravice (D-Destra), vedená Franceskem Storacem, opustila řady Národní Aliance kvůli nesouhlasu s Berusconiho projektem jednotné strany umírněných a založila stranu Pravice (Destra). Presidentem nové strany se stal bývalý exponent Národní Aliance Teodoro Buontempo, který měl být pravou rukou předsedy Storaceho. 271 Z personálního hlediska dále Pravice posílila zejména v poslankyni za Národní Alianci Daniele Santanchè a bývalém ministrovi za Ligu Severu Giancarlu Pagliarinim.272 Před parlamentními volbami 2008 byla vytvořena koalice nazvaná Pravice – Tříbarevný Plamen (La Destra – Fiamma Tricolore) která představovala aktuální společnou platformu tzv. sociální pravice (jinými slovy krajní pravice), kterou tvořila v prvé řadě Storaceho Pravice, Romagnoliho Sociální Hnutí – Tříbarevný Plamen273 a Tilgherova Národně Sociální Fronta.274 Kandidátkou na úřad premiéra této koalice se stala Daniela Santanchè, která nicméně po neúspěchu v parlamentních volbách založila Hnutí pro Itálii (Movimento per l´Italia), se

268 Původně se jmenovala Svoboda Akce (Libertà di Azione). 269 Srov. http://www.forzanuova.org/, http://www.pinorauti.it/. 270 Viz http://orgoglioas.blogspot.com/. 271 Srov. http://www.partitoladestra.com/. 272 Pagliarini aderisce alla Destra e impone il patto federale, in: La Repubblica, 19. 1. 2008, s. 5. 273 http://www.ladestranews.it/notizie-dal-mondo/15022008la-destra-e-fiamma-tricolore-corrono-insieme.html. 274 Viz http://www.frontenazionale.it/Nel-Territorio/133.html.

141 kterým by ráda vstoupila – podobně jako před ní Alessandra Mussolini se Sociální Akcí – do Berlusconiho Lidu Svobody.275 Pokud jde o krajní pravici prizmatem roku 2008, můžeme konstatovat, že ji – pomineme- li zcela marginální politické subjekty – tvoří bývalé disidentské skupiny z Národní Aliance, které utvořily před parlamentními volbami 2008 společnou kandidátku nazvanou Pravice – Tříbarevný Plamen. Současně musíme dodat, že – s výjimkou Tříbarevného Plamene, neboť v případě Pravice je na hodnocení ještě příliš brzy – se jedná o skupiny značně nestabilní, jež po odchodu z mateřské Národní Aliance dále fluktuují, přičemž se via facti často vracejí zpět do řad pravo-středové koalice, jak je možno demonstrovat například na recentních anabázích Alessandry Mussolini a Daniely Santanchè. Jinými slovy, perspektivou roku 2008 se krajní pravice buď integrovala do zastřešující entity označené jako Pravice – Tříbarevný plamen (přičemž z této zásady existuje výjimka v podobě Rautiho Hnutí Sociální Ideje a Fioreho Nové Síly), nebo splynuly s Lidem Svobody, jako například Sociální Akce Alessandry Mussolini.

4.6.4 Utváření jednotné strany levého středu

Prvopočátek integračních snah v rámci levého středu spadá do roku 1995, kdy byla založena předvolební koalice Olivovník, která měla zahrnovat všechny subjekty hlásící se k levému středu. Vedle postkomunistické Strany Demokratické Levice (a později Levicových Demokratů), Zelených a dalších levicových entit, tak zde figurovali i bývalí křesťanští demokraté z Italské Lidové Strany, v podstatě ad hoc agregovaná centristická skupina kolem Romana Prodiho či liberálové v Italské Obnově stávajícího premiéra Lamberta Diniho. Díky „kouzlu nechtěného“ v podání Ligy Severu sice dokázal nesourodý „slepenec“ pod Prodiho vedením předčasné parlamentní volby v roce 1996 vyhrát, vnitřní nejednotnost však stála nejen za Prodiho pádem v roce 1998, nýbrž provázela prima facie heterogenní vládní koalici až do konce funkčního období a představovala bezesporu jednu z nejvýznamnějších determinant nejen porážek v evropských volbách 1999 a regionálních volbách 2000, ale hlavně neúspěchu v parlamentních volbách 2001. Poučeni volebním debaklem, pokračovali představitelé levého středu v dříve započatých integračních procesech uvnitř Olivovníku. Nejprve došlo k transformaci centristické koalice Kopretina na stejnojmennou stranu, čehož se však již neúčastnila Mastellova UDEUR. Další významný mezník mělo představovat vytvoření společné kandidátky Olivovníku, na které se začalo pracovat od roku 2003 v souvislosti s evropskými volbami 2004, ve kterých společná kandidátka nazvaná Sjednoceni v Olivovníku (Uniti nell'Ulivo) získala největší počet hlasů. Na tomto projektu participovali vedle Kopretiny a Levicových Demokratů i Italští

275 Srov. http://www.mpli.it/wp/.

142 Demokratičtí Socialisté a Evropští Republikáni (Repubblicani Europei) 276 . Společná kandidátka Olivovníku (které se také po určitou dobu přezdívalo „Fed“277) nazvaná Unie se potom objevila při regionálních volbách 2005 (nicméně pouze v devíti ze čtrnácti regionů) a zaznamenala dosud největší vítězství levého středu v poválečných dějinách Itálie. Na podzim 2005 následovaly v rámci Unie primární volby, ve kterých byl vybrán Romano Prodi jako společný kandidát levého středu na premiéra. Současně bylo rozhodnuto, že Unie bude vystupovat společně při volbách do dolní komory, ale její členové budou kandidovat samostatně při volbách do Senátu (srov. Gritti 2007: 64). Přibližně ve stejnou dobu odmítli na společném projektu levého středu participovat Boselliho demokratičtí socialisté, kteří uzavřeli koalici s radikáli pod názvem Růže v Pěsti (Rosa nel Pugno). Parlamentní volby 2006 skončily – očekávaným – vítězství Unie s Romanem Prodim v čele, vzhledem k předvolebním průzkumům představoval ale reálný volební výsledek určité zklamání, neboť navzdory přehledné většině v dolní komoře (zajištěné novým volebním zákonem) se vláda levého středu mohla v Senátu opírat toliko o nejtěsnější možnou většinu. Navzdory této skutečnost nebyl přerušen integrační proces směřující k vytvoření jednotné levo-středové strany, který byl dokončen založením Demokratické Strany v říjnu 2007.278 Romanu Prodimu tak sice nebylo dopřáno ani na druhý pokus dokončit funkční období v premiérském křesle, realizaci dlouhodobých snah v podobě Demokratické Strany (tedy rovnocenného protihráče později vzniklého Lidu Svobody) je personifikovanou perspektivou třeba přičítat právě jemu.

4.6.4.1 Demokratická Strana

Primárními volbami kreujícími předsednictvo nově vznikající strany byla 14. října 2007 založena Demokratická Strana, jejímž prvním předsedou byl zvolen jeden z předáků Levicových Demokratů a starosta Říma Walter Veltroni. Jednotná strana levého středu měla sdružovat nositele sociálnědemokratické, křesťanskodemokratické, liberální, environmentální e evropské tradice. 279 Vedle hlavních hybatelů integrace, tedy Kopretiny a Levicových Demokratů, vstoupili do Demokratické Strany také liberálně-sociální hnutí Evropských Republikánů, Folliniho centristická Itálie Středu (Italia di mezzo), sociálně demokratická Reformní Aliance (Alleanza Reformista) Ottavia Del Turca 280 , Demokratičtí Republikáni (Repubblicani Democratici) 281 a

276 Srov. http://www.repubblicanieuropei.org/storia.tab.aspx. 277 „Fed“ jako zkratka „Federazione dell´Ulivo“, současně byla předtím používána i zkratka GAD (Grande alleanza democratica); srov. např. Gianni, Massimo: Gad, trovato il nuovo nome: „Unione per la democrazia“, in: La Repubblica, 20. 1. 2005, Prodi lancia l´Unione: „Simbolo di forza“ , in: Corriere della Sera, 10. 2. 2005. 278 Viz např. Mauro, Ezio: Non sprecare questa forza, in: La Repubblica, 15. 10. 2007, s. 1. 279 Srov. http://www.partitodemocratico.it/allegatidef/Manifestodeivalori44883.pdf. 280 Srov. Sdi, Giani annuncia l' addio 'La nostra strada è col Pd', in: La Repubblica, 16. 5. 2007, s. 5. 281 http://www.giuseppeossorio.it/public/?page_id=2

143 regionalistické strany jako kalábrijská křesťanskodemokratická Jihoitalská Demokratická Strana (Partito Democratico Meridionale) a sociálnědemokratický Sardinský Projekt (Progetto Sardegna).282 Součástí Demokratické strany se naopak nestali nejen výše uvedení demokratičtí socialisté Enrica Boselliho, ale ani Itálie Hodnot, přestože Di Pietro původně projevil přání na společném projektu levého středu participovat; po prohraných volbách 2008 však od tohoto záměru ustoupil. Projektu Demokratické Strany se taktéž neúčastnily dva menšinové proudy Levicových Demokratů, kdy jeden z nich splynul v projektu nové Italské Socialistické Strany 283 a druhý – vedený Fabiem Mussim – založil Demokratickou Levici (Sinistra Democratica).284 Do Demokratické Strany nevstoupily ani některé frakce Kopretiny, jako Diniho Demokratičtí Liberálové (kteří nakonec zamířili do Berlusconiho Lidu Svobody), ani skupina kolem Willera Bordona (přestože to byl paradoxně právě on, kdo již od roku 1992 podporoval myšlenku společné strany levého středu 285 ), jež založila Demokratickou Unii (později přejmenovanou na Demokratickou Unii pro Spotřebitele (Unione Democratica per i consumatori). 286 Na projektu Demokratické Strany dále neparticipovalo ani ke Kopretině přidružené hnutí Lidová Itálie (Italia Popolare), ve kterém se angažoval i bývalý předseda PPI Gerardo Bianco (tento subjekt posléze „zakotvil“ v Bílé Růži, potažmo v Unii Středu); „vale“ konečně dala Demokratické Straně i Italská Demokratická Socialistická Strana (Partito Socialista Democratico Italiano)287. Zvláštní (a zmínění hodnou) epizodu v počátečním vývoji Demokratické Strany představovalo „vypuzení“ bývalého křesťanskodemokratického premiéra Ciriaca De Mity, jehož kandidatura do parlamentu nebyla vedením strany podporována – neboť Demokratická Strana měla zájem presentovat se jako „nová“ strana, s čímž kandidatura „zasloužilého exponenta“ Křesťanské Demokracie příliš nekonvenovala – a De Mita proto přešel spolu s Gerardem Biankem do Unie Středu.288 Hlavním problémem levo-středových koalic byla po celé zkoumané období jejich – a to i oproti analogické Berlusconiho koalici – vysoká heterogenita. O tom, že zvýšenou heterogenitu „dostala do vínku“ i Demokratická Strana svědčí existence bezpočtu frakcí, jež pokrývají názorové spektrum od centristických liberálů až po socialisty a environmentalisty

282 Srov. Vecchio, Concetto: Partito democratico nel 2007, in: La Repubblica, 24. 9. 2006, s. 21, 283 Viz níže. 284 Srov. např. Casadio, Giovanna: Sinistra radicale contro D´Alema, in: La Repubblica, 12. 6. 2007, s. 14., http://www.sinistra-democratica.it/. 285 Bordonovi vadila účelovost celého projektu, jenž není primárně založen na programové shodě (srov. Longo, Alessandra: L´arma segreta, in: La Repubblica, 27. 9. 2007, s. 14). 286 Srov. Milella, Liana: Niente raccolta firme per chi ha due parlamentari, in: La Repubblica, 16. 2. 2008, s. 10. 287 Canone, Pietro: Ma l' unità socialista non è un sogno perduto, in: La Repubblica, 31. 5. 2007, s. 10. 288 Srov. např. Fuccillo, Roberto: La vendetta di De Mita 'Voglio rifare la Dc', in: La Repubblica, 23. 2. 2008, s. 4.

144 nacházející se nalevo do sociálních demokratů. 289 Jednou z otázek, při níž se projevila inherentní názorová heterogenita Demokratické Strany, byla otázka, ke které evropské straně se mají přidat poslanci Evropského parlamentu zvolení za Demokratickou Stranu. Zatímco levá část strany podporovala vstup strany do Strany evropských socialistů, centristické (křesťanskodemokratické) proudy se tomuto vstupu – logicky – bránily a usilovaly o vstup do Evropské demokratické strany.290

289 a) Veltroniho proud (veltroniani) – frakce, která vychází z nejsilnějšího proudu Levicových Demokratů, mezi nejvýraznější osobnosti tohoto proudu patří bývalý předseda Levicových Demokratů Piero Fassino, dále např. Goffredo Bettini a Giovanna Melandri. Tato frakce podporuje většinový volební systém a nebrání se realizaci semipresidentského systému. Důležité je, že představitelé tohoto proudu nepodporují nejširší možnou koalici levého středu, jehož jediným cílem je vítězství, ale nejširší možnou koalic založenou na společném programu. Této frakci je blízko i Dario Franceschini, jenž stojí v čele dalšího proudu. b) Lidovci (popolari) - křesťansko-sociální proud odpovídající původní PPI, tvořil nejsilnější částí Kopretiny, vedle Franceschiniho zde najdeme např. Franca Mariniho, Giuseppeho Fioroniho či bývalého předsedu PPI Pierluigiho Castagnettiho (dříve sem navíc patřil i Ciriaco De Mita). c) DÁlemova frakce (dalemiani) - sociálnědemokratický proud kolem Massima DÁlemy, který oponoval Veltroniho aliančním a organizačním preferencím, hlavními představiteli tohoto proudu jsou: Pier Luigi Bersani, Nicola Latorre, Marco Minniti, Barbara Pollastrini či Michele Ventura (srov. např. De Marchis, Goffredo: Nel PD si riarmano le correnti dalemiani e ulivisti all' offensiva, in: La Repubblica, 9. 1. 2008, s. 10). d) Rutelliho frakce (rutelliani) - centristický (převážně laický a liberální) proud, který vedl do svého odchodu ze stran Francesco Rutelli, kam patří např. Paolo Gentiloni a Linda Lanzillotta. K tomuto proudu se přidalo i několik bývalých Diniho následovníků, kteří se nepřidali k jeho liberálním demokratům. e) Liberálové – zbývající skupina bývalých členů Diniho frakce, najít zde můžeme i mnoho bývalých socialistů, v prvé řadě Giulia Amata. f) Ekologové – frakce bývalých členů Zelených. g) Frakce Olivovníku (ulivisti) - proud blízký původní Prodiho ideji Demokratické Strany, postupně se tento proud rozdělil na pravicovou a levicovou část, viz dále. Pravicovou část representoval Enrico Letta, levicovou Rosy Bindi. Zbývající členové této frakce se soustředili kolem Artura Parisino (dále např. Mario Barbi, Gad Lerner, Sandra Zampa, Franco Monaco, Sandro Gozi či Giulio Santagata). h) Skuteční demokraté (democratici davvero) – levicová část frakce Olivovníku soustředěná kolem Rosy Bindi (dále sem patří např. Giovanni Bachelet, Gianfranco Morgando, Roberto Zaccaria, Marina Magistrelli či Nando Dalla Chiesa). Tato frakce narozdíl od frakce kolem Enrica Letty byla více loajální k Veltroniho vedení strany. i) Lettův proud (lettiani) - katolicko-liberální bývalý proud Frakce Olivovníku kolem Enrica Letty (dále do tohoto proudu patří např. Paolo De Castro, Renato Soru, Umberto Ranieri, Gianni Pittella, Vito De Filippo, Gian Mario Spacca, Lorenzo Dellai a Marco Stradiotto). j) K Levici (a sinistra) - proud směřující k demokratickému socialismu, v čele stojí Livia Turco a najdeme zde i některé bývalé členy Mussiho Demokratické Levice (např. Famiano Crucianelli). k) Sociální Křesťané (Cristiano Sociali) – pozůstatek strany vzniklé v roce 1993 (jež v roce 1998 splynula v Levicových Demokratech). l) Demokracie a Socialismus (Democrazia e Socialismo) - proud bývalých Levicových Demokratů kolem Gavina Angiuse (jeho část přešla na čas do Mussiho Demokratické Levice, ale později se vrátila zpět do Demokratické Strany). m) Toedem - křesťanskodemokratický a křesťanskosociální proud reprezentující pravou část Demokratické Strany. Jedná se o proud skupiny poslanců a senátorů, jenž byl blízký Rutellimu. K uvedeným proudům srov. např. Rissa su Prodi tra veltroniani e ulivisti, in: La Repubblica, 29. 9. 2008, s. 8, Ruffolo, Giorgio: I nodi cruciali del partito democratico, in: La Repubblica, 13. 12. 2008, s. 33, De Marchis, Goffredo: Nel Pd si riarmano le correnti dalemiani e ulivisti allóffensiva, in: La Repubblica, 9. 1. 2008, s. 10, Pd, assemblea dei circoli rutelliani contro Morassut, in: La Repubblica, 20. 2. 2009, s. 7, Pd, Bindi attacca Rutelli Strumentalizzi i cattolici, in: La Repubblica, 28. 9. 2008, s. 13, Lorello, Massimo: Liste Pd, rissa sulle scelte di Veltroni, in: La Repubblica, 5. 3. 2008, s. 2, Valli, Wanda: Pd, in campo l' esercito di Rosy 'Fuori lista chi ha subito condanne', in: La Repubblica, 30. 9. 2007, s. 9, http://it.wikipedia.org/wiki/Partito_Democratico_(Italia). 290 Srov. např. De Marchis, Goffredo: Accordo sulla casa europea del Pd nuovo gruppo con gli eletti Pse, in: La Repubblica, 8. 5. 2009, s. 14.

145 Odstoupení Waltra Veltroniho z postu předsedy strany po prohraných volbách na Sardinii je tak třeba považovat nejen za reakci na další (poněkud nečekanou) volební prohru, ale taktéž za určitou reflexi vnitřních poměrů v Demokratické Straně. Po Veltroniho resignaci jej totiž prozatímně ve vedení strany nahradil Dario Franceschini, reprezentující jinou (byť afilovanou frakci), a jeho posléze v primárních volbách konaných v říjnu 2009 porazil Pier Luigi Bersani, jenž spadá do frakce okolo Massima D´Alemy, kterážto prosazuje jednak jinou koaliční politiku Demokratické Strany (kdy je na prvním místě třeba připomenout Veltroniho rozhodnutí nespolupracovat s krajní levicí) a jednak preferuje odlišnou vnitrostranickou organizaci.291 V kontextu výše řečeného je potom nutno vnímat i bezprostřední Rutelliho odchod (následovaný např. bývalým starostou Benátek Massimem Cacciarim) ze strany po zvolení Bersaniho novým předsedou, odůvodněný tvrzením, že se ze strany stává „Demokratická Strana Levice“. 292 Počáteční období existence Demokratické Strany tedy vyniká permanentním latentním vyvažováním sil mezi centristickou, křesťanskodemokratickou a liberální komponentou na straně jedné a sociálnědemokratickou až socialistickou složkou na straně druhé. Stejně jako v případě Berlusconiho Lidu Svobody je proto při charakteristice Demokratické Strany příliš brzy na jakékoliv obecné závěry, neboť se jedná o subjekt zcela nový, jenž neměl dosud možnost v plné síle ukázat, nakolik významné konsekvence bude mít jeho existence na podobu a fungování stávajícího stranického systému a nepřímo tak i na legitimitu a efektivitu italského politického systému jako celku.

4.6.4.1.1 Levicoví Demokraté

Pouze ve stručnosti je třeba se zmínit i o dvou klíčových komponentách Demokratické Strany, jež již nejsou samostatnými stranami (s vlastními symboly), jež nicméně (podobně jako Forza Italia a Národní Aliance) podstatným způsobem spoluovlivňovaly stranický systém ve zkoumaném období. Levicoví Demokraté (Democratici di Sinistra), nazývaní často též jako strana dubu (Quercia)293, představují výsledek integračních procesů probíhajících v letech 1998 – 2001, označovaných jako „Věc číslo dvě“ (Cosa 2) a završených institucionalizací strany, ve které se vedle bývalé Strany Demokratické Levice (jakožto transformovanou část Italské Komunistické Strany) sešla řada dalších malých levicových entit, majících kořeny v Italské

291 Srov. Rosso, Umberto: Bersani conquista la segreteria primarie, tre milioni alle urne, in: La Repubblica, 26. 9. 2009, s. 2, Cianca, Marco: Rutelli: sì, lascio il Pd. Questo non è il mio partito, in: Corriere della Sera, 31. 10. 2009. 292 Srov. Statera, Alberto: Rutelli-Pd, è strappo Scelgo altre strade, in: La Repubblica, 28. 9. 2009, s. 1. 293 Při transformaci PDS v DS zmizel ze znaku srp a kladivo.

146 Socialistické Straně294, Straně Komunistické Obnovy295, Italské Republikánské Straně296 i Křesťanské Demokracii297 (srov. Strmiska 2002b: 57, Ignazi 2002: 201 – 203, Kunc 2001: 37). Z výčtu proveniencí, z nichž do Levicových Demokratů – tedy do původně čistě sociálnědemokratické strany – přistoupily další politické subjekty, je zřejmé, že i tato politická entita nebyla názorově homogenním uskupením. Vedle hlavního proudu tzv. reformistů (riformisti)298, ze kterého pocházeli i všichni předsedové strany, tedy Massimo D´Alema, Walter Veltroni a od roku 2001 Piero Fasssino, bylo možno v Levicových Demokratech identifikovat několik minoritních proudů, sahajících od liberálů až po frakce sympatizující s krajně levicovými subjekty.299 V historii Levicových Demokratů se konaly čtyři kongresy, které měly podstatný vliv na další směřování strany. Na I. kongresu, konaném v Turíně v lednu 2000, se střetla (posléze vítězná) koncepce posilování koaličních vztahů uvnitř Olivovníku, zastávaná předsedou Veltronim a podporovaná presidentem (a současným premiérem) D´Alemou, proti níž se postavila koncepce, jež odmítala další integraci v rámci levo-středové koalice, reprezentovaná

294 Ze socialistické strany pocházela Labouristická Federace (Federazione Laburista), vedená Valdem Spinim a Giorgem Ruffolou (srov. např. Cosa 2, nasce a Natale il forum della sinistra, in: La Reppublica, 5. 12. 1996, s. 21) . 295 Sjednocení Komunisté (Comunisti Unitari), vedení Famianem Crucianellim (srov. Rosso, Umberto: Amato diserta il congreso Pds, in: La Repubblica, 17. 2. 1997, s. 8. 296 Křesťanští Sociálové (Cristiano Sociali), původní odštěp Křesťanské Demokracie z roku 1993, který reprezentovali např. Pierre Carniti a Ermanno Gorrieri (srov. např. DÁlema rilancia La Cosa 2, in: La Repubblica, 15. 6. 1997, s. 18). 297 Republikánská Levice (Sinistra Repubblicana) Giorgia Bogiho (srov. Tante famiglie per la nuova formazione, in: La Repubblica, 23. 6. 1997, s. 13). 298 V rámci tohoto hlavního proudu vystupovaly i dva proudy: jeden, vedený Antoniem Bassolinem a reprezentující zájmy Jihu, nazvaný Levice a Jih (Sinistra e Mezzogiorno, srov. Centorrino, Mario: Lásenza del partito meridionale, in: La Repubblica, 7. 6. 2004, s. 1, http://www.antoniobassolino.it/, http://it.wikipedia.org/wiki/Democratici_di_Sinistra#Correnti_DS), druhý, označovaný jako Republikánská Levice (Sinistra Repubblicana), ztělesňoval republikánskou komponentu Levicových Demokratů v čele s Giorgem Bogim. 299 Vedle hlavního proudu existovaly v rámci Levicových Demokratů tyto vedlejší frakce: a) Liberálové (liberali), představující pravicovou část strany, vedení Enrikem Morandem (srov. Fassino stasera all' Auditorium. Mussi, Bersani e Morando a Sesto, in: La Repubblica, 1. 10. 2001, s. 3). b) Reformátoři pro Evropu (Riformisti per lÉuropa) – navazují na tradici Italské Socialistické Strany, odštěpili se v roce 1997 od Demokratické Unie (srov. Buzzanca, Silvio: Benvenuto guida verso il Pds i socialisti della diaspora, in: La Repubblica, 7. 11. 1993, s. 12), v čele stál Giorgio Benvenuto (Felice, Saulino: Larizza: siamo cofondatori, avrei potuto portarne quarantamila, in: Corriere della Sera, 9. 1. 2000, s. 5). c) Křesťanští Sociálové (Cristiano Sociali), do jejichž vedení se postavil Mimmo Lucà (Politi, Marco: Dal Vaticano nessun veto su Massimo, in: La Repubblica, 7. 5. 2006, s. 6). d) Liberální Levice (Sinistra Liberale) – hnutí vedené Gianfrankem Passalaquem splynulo s Levicovými Demokraty s vidinou vytvoření Demokratické Strany v roce 2006 (http://www.sinistraliberale.org). e) Labouristi – Liberální Socialisté (Laburisti – Socialisti Liberali) – bývalí socialisté s inspirací v britských labouristech, vedení Valdem Spinim (srov. Botteghe oscure. Oggi il nuovo vertice, in: La Repubblica, 31. 1. 2000, s. 9). f) Levice (Dí Sinistra) – levicová část Levicových Demokratů, která podporovala Mussiho (viz dále; srov. Ds, il Correntone si divide, in: La Repubblica, 31. 3. 2007, s. 1), ale zůstala v Levicových Demokratech; mluvčím této skupiny se stal Vicenzo Vita (http://www.dsonline.it/gw/producer/dettaglio.aspx?ID_DOC=42598). g) Levice Levicových Demokratů (Sinistra DS: il „Correntone“) – Mussiho frakce, která představovala opoziční skupinu nesouhlasící s vytvořením Demokratické Strany. Vedle Fabia Mussiho stál v čele tohoto proudu, jenž po IV. kongresu Levicových Demokratů stranu opustil a založil Demokratickou Levici, i Giovanni Berlinguer (srov. např. De Marchis, Goffredo: Fassino: Potrei guidare il Pd e Mussi annuncia ládio ai Ds, in: La Repubblica, 30. 3. 2007).

147 např. bývalou ministryní Annou Finocchiaro.300 II. (mimořádný) kongres, konaný v Pesaru v listopadu 2001, měl za úkol toliko zvolit nástupce odcházejícího předsedy Veltroniho.301 O předsednický post se s vítězným Fassinem, podporovaným mj. expremiérem D´Alemou, Pierem Luigim Bersanim či Giorgem Napolitanem, utkal Giovanni Berlinguer, podporovaný např. odborářským leaderem Sergiem Cofferatim, Fabiem Mussim, Antoniem Bassolinem či expředsedou Strany Demokratické Levice Achillem Occhettem302(srov. Galli 2004: 452). III. kongres Levicových Demokratů se konal v únoru 2005 a hlavní bod programu představovala otázka, zda se připojit k Prodiho projektu označovaném jako Federace Olivovníku. Fassinův většinový proud (doplněný oproti minulému kongresu o Antonia Bassolina a Morandovu liberální frakci) Prodiho návrh podporoval, naopak Mussiho a Berlinguerova frakce se postavily proti němu. 303 Klíčový IV. kongres, konaný v dubnu 2007 ve Florencii, potom navázal na rozhodnutí učiněná na I. a III. kongresu, když potvrdil záměr vedení strany, aby Levicoví Demokraté vstoupili do připravované Demokratické Strany. Proti Fassinově koncepci304 vystupovaly dvě frakce, vedené Fabiem Mussim a Gavinem Angiusem305, které po kongresu Levicové Demokraty opustily a založily Demokratickou Levici.306

4.6.4.1.2 Kopretina

Před parlamentními volbami 2001 vznikla v rámci Olivovníku koalice čtyř centristických stran (Prodiho Demokratů, Diniho Italské Obnovy, Castagnettiho Italské Lidové Strany a Mastellovy UDEUR), nazvaná Demokracie je Svoboda – Kopretina (Democrazia è Libertà - La Margherita). Předsedou této strany se na jejím prvním kongresu, konaném v březnu 2002 v Parmě, stal její dosavadní leader a bývalý společný kandidát levého středu na premiéra – Francesco Rutelli, který měl hlavní podíl na institucionalizaci původně toliko předvolební koalice. Vznikla tak strana, jež v sobě spojovala hodnoty levo-středových křesťanských demokratů spolu s hodnotami sociálnědemokratickými a tzv. liberálně-demokratickými.307

300 Srov. Del Mercato, Enrico: Quercia, la rivolta dei ragusani, in: La Repubblica, 25. 1. 2000, s. 4. 301 Veltroni reagoval ne volební porážku, v mezidobí byl přitom zvolen starostou Říma (srov. Ora basta con gli indugi correrò per la leadership, in: La Repubblica, 16. 5. 2001, s. 10). 302 Occhetto poté Levicové Demokraty opustil. 303 Nadto zde existovaly i minoritní levicové proudy, jež naopak preferovaly koalici s krajně-levicovými a ekologickými stranami. Srov. Casadio, Giovanna: Ds, via libera alla Federazione, in: La Repubblica, 6. 2. 2005, s. 6. 304 Předsedu podporovali např. Massimo D'Alema, Antonio Bassolino, Pier Luigi Bersani, Vannino Chiti, Cesare Damiano, Giovanna Melandri, Luigi Nicolais, Barbara Pollastrini či Livia Turco; (srov. http://it.wikipedia.org/wiki/Democratici_di_sinistra). 305 Angius posléze opustil i Demokratickou Levici a účastnil se zakládání Socialistické Strany (srov. Angius: 'Il voto utile è socialista', in: La Repubblica, 18. 3. 2008, s. 2). 306 Srov. Ds, Angius lascia la Quercia. "Caro Fassino non condivido nulla", in: La Repubblica, 24. 4. 2007, Luzi, Gianluca: Pd, anche Angius rinuncia Serve una forza socialista, in: La Repubblica, 25. 4. 2007, s. 12. 307 Jelikož i Kopretina byla inherentně názorově pluralitním uskupením, vyskytovalo se i zde několik vnitřních proudů. Kopretina se jednak vnitřně členila dle pohledu na potřebu intenzivní spolupráce v rámci levo-středové koalice, jednak zde bylo možno identifikovat následující ideologické frakce:

148 Podobně jako u Levicových Demokratů, probíhala taktéž v Kopretině (prakticky od počátku) vnitřní debata o tom, zda se dále integrovat s dalšími politickými subjekty v rámci Olivovníku, nebo naopak usilovat o určitou autonomii. Zpočátku vítězilo přesvědčení, utužené dobrým výsledkem v regionálních volbách 2005, že je třeba „sbírat hlasy“ v rámci pravicového orbitu, a proto většina členů strany v čele s předsedou Rutellim (proud označovaný jako centristé - centristi) podporovali toliko koaliční spolupráci. 308 Hlavnímu proudu oponovala frakce kolem Artura Parisiho, označovaná jako ulivisti309, která usilovala o těsnější spolupráci v rámci Olivovníku.310 Ke změně postoje v rámci většinového proudu došlo v souvislosti s říjnovými primárními volbami, kterých se zúčastnilo velké množství hlasujících, což Rutelliho přesvědčilo o výhodnosti společné kandidátky Sjednoceni v Olivovníku (srov. Gritti 2007: 49). Hlavním tématem druhého (a zároveň posledního) kongresu Kopretiny tak byl budoucí vznik Demokratické Strany; na tomto cíli panovala v době kongresu víceméně všeobecná shoda a na kongresu se tak řešily drobné nuance spočívající v otázce rychlosti vzniku nového subjektu, respektive rychlosti rozpuštění stávající strany, když křídlo kolem Artura Parisiho a Willera Bordona preferovalo co nejrychlejší transformaci, zatímco většinový Rutelliho proud upřednostňoval poněkud pomalejší přístup, jehož cílem byl vznik Demokratické Strany do roku 2008.311 Nakonec se proces konstituování Demokratické Strany poněkud urychlil, pročež s říjnovým vznikem této nové zastřešující strany přestala v roce 2007 Kopretina jakožto samostatný politický hráč existovat.

4.6.4.2 Itálie Hodnot

Jedinou relevantní stranou – po roce 2008 – v rámci levého středu, jež se nestala součástí Demokratické strany, je Itálie Hodnot (Italia dei Valori). Jedná se o politický subjekt, založený původně jako politické hnutí protagonistou revoluce soudců Antoniem Di Pietrem. S tímto hnutím vstoupil Di Pietro nejprve do Prodiho Demokratů, v roce 2000 však své hnutí a) Lidovci (popolari), v jejichž čele stál Franco Marini, dále: Pierluigi Castagnetti, Dario Franceschini, Giuseppe Fioroni, Enrico Letta, Rosy Bindi a Ciriaco De Mita. Tento proud se dále vnitřně členil podle jednotlivých osobností na: Demitiani, Franceschiniani, Lettiani a Fioroniani (srov. např. Griseri, Paolo: La Margherita dei cattolici è un' anima divisa in due, in: La Repubblica, 26. 6. 2005, s. 7). b) Liberální Demokraté (liberaldemocratici), kteří se rozdělovali mezi rutelliani a diniani, podle toho, zda preferovali spíše Rutelliho reformistický přístup (např. Paolo Gentiloni), nebo spíše Diniho liberalismus (srov. Zanone: Non possiamo permetterci di perdere Dini, in: La Repubblica, 12. 10. 2007, s. 9). c) Budoucí Itálie (Italia futura) nebo Teo-dem – křesťanskodemokratický proud, představující pravicouvou část Kopretiny, mezi členy této frakce patřila např. Paola Binetti (srov. Casadio, Giovanna: Al Senato i Teodem preparano gli emendamenti ai Dico, in: La Repubblica, 16. 3. 2007, s. 20) 308 Srov. např. Nella nuova forza i valori cristiani, in: La Repubblica, 2. 9. 2006, s. 14. 309 Podrobněji viz poznámka pod čarou č. 289. 310 Mezi těmito dvěma proudy existoval třetí označovaná jako „Mediátoři“ (pontieri), který se snažil o konsensus v rámci strany, v čele tohoto proudu stáli Pierluigi Castagnetti, Rosy Bindi a Enrico Letta (srov. např. Casadio, Giovanna: Margherita, parisiani contro Rutelli, in: La Repubblica, 27. 9. 2006, s. 30). 311 Srov. Rutelli-Bordon, due date per la stessa assemblea, in: La Repubblica, 9. 5. 2007, s. 10).

149 emancipoval v souvislosti s výsledkem regionálních voleb, po kterých následovala demise druhé D´Alemovy vlády; Di Pietro totiž odmítl podpořit nový kabinet v čele s ex-socialistou Amatem, pročež opustil Demokraty a založil samostatnou stranu Itálie Hodnot.312 Logicky (a konsistentně) tak Di Pietrova Itálie Hodnot poté během parlamentních voleb 2001 nespolupracovala s Olivovníkem, nýbrž kandidovala samostatně. K symbolickému zlomu v Di Pietrově postoji došlo v souvislosti s desetiletým výročím akce Čisté ruce, při jehož příležitosti se v únoru 2002 konala v Miláně demonstrace proti Berlusconiho vládě, které se zúčastnil i Di Pietro. 313 Itálie Hodnot poté byla připravena participovat na společné kandidátce levého středu Sjednoceni v Olivovníku během evropských voleb 2004, jejich účast však ztroskotala kvůli nesouhlasu Boselliho demokratických socialistů314, a Itálie Hodnot proto během těchto voleb kandidovala společně pouze s hnutím Achilla Occhetta, jenž mezitím opustil Levicové Demokraty. Součástí levo-středové koalice se tak Itálie Hodnot stala až před parlamentními volbami 2006, během kterých figurovala na kandidátních listinách Unie. Di Pietro se v říjnu 2005 zúčastnil primárních voleb levého středu, ve kterých nicméně zaznamenal pouze necelá čtyři procenta odevzdaných hlasů.315 Před parlamentními volbami 2006, ve kterých byla součástí Prodiho koalice, vstoupilo do Itálie Hodnot několik politických hnutí a osobností. Mezi nejvýznamnějšími je možno jmenovat hnutí Italové ve Světě (Italiani nel Mondo)316, vedené bývalým členem Forza Italia Sergiem De Gregoriem, Demokratické Republikány (Repubblicani Democratici)317, vedené Giuseppem Ossoriem, několik disidentů z UDEUR a po nedohodě s Kopretinou i populárního bývalého starostu Palerma Leolucu Orlanda. Po pádu Prodiho vlády uzavřela Itálie Hodnot předvolební koalici s Demokratickou Stranou, přičemž zaznamenala historický výsledek v podobě 4,3% odevzdaných hlasů znamenajících celkem 43 zákonodárců. Itálie Hodnot, akcentující v prvé řadě občanská práva a morální otázky, představuje – po odchodu hnutí Italové ve Světě a Demokratických Republikánů – ve své podstatě velmi homogenní politickou stranu, jejíž členská základna názorově konvenuje se směřováním vedení strany. Itálii Hodnot perspektivou roku 2008 můžeme považovat za potenciálně autonomní součást Demokratické Strany, analogicky k postavení Ligy Severu a Lidu Svobody.

312 Srov. Fontanarosa, Aldo: Di Pietro lanscia l´Asinello, in: La Repubblica, 28. 4. 2000, s. 6. 313 Srov. Al Palavobis sfida sulla giustizia Vogliamo che i partiti si sveglino, in: La Repubblica, 23. 2. 2002, s. 7). 314 Srov. např. Tito, Claudio: Boselli: il partito riformista meta finale della lista Prodi, in: La Repubblica, 3. 4. 2004, s. 20). 315 Viz např. Piano, Giuseppina: Prodi e Fassino: fate le primarie, in La Repubblica, 18. 10. 2005, s. 3. 316 Toto hnutí však po volbách z Itálie Hodnot vystoupilo a později vstoupilo do Lidu Svobody. 317 Demokratičtí Republikáni posléze opustili Itálii Hodnot a vstoupili do Demokratické Strany (viz výše).

150

4.6.5 Krajní levice

Krajní levici – v italské terminologii označovaná jako radikální levice – reprezentovala během první republiky Italská Komunistická Strana, která se během své transformace v roce 1991 rozštěpila na většinovou Stranu Demokratické Levice, směřující k vizi tradiční sociálnědemokratické strany, zatímco její menšinová část, vedená Armandem Cossuttou, neměla v úmyslu resignovat na původní komunistické ideje, a proto založila Stranu Komunistické Obnovy. Strana Komunistické Obnovy se poté v souvislosti s pádem Prodiho vlády v roce 1998 rozštěpila, když provládní frakce založila Stranu Italských Komunistů, do jejíhož čela se postavili Oliviero Diliberto a Antonino Cuffaro. Zatímco Komunistická Obnova s Olivovníkem při parlamentních volbách 2001 nespolupracovala, Strana Italských Komunistů na kandidátkách Olivovníku figurovala. Obě strany se poté sešly společně v projektu nazvaném Unie a – opět společně – poté před parlamentními volbami 2008 (po boku s dalšími krajně levicovými subjekty) participovali na projektu nazvaném Duhová Levice.

4.6.5.1 Duhová Levice

Takzvaná Duhová Levice, oficiálně Levice – Duha (la Sinistra – l´Arcobaleno), ztělesňovala předvolební koalici (s ambicí stát se později jednotnou politickou stranou) Komunistické Obnovy318, Strany Italských Komunistů, Federace Zelených a nově vytvořené Demokratické Levice; k dohodě uvedených čtyř stran došlo v prosinci 2007 v Římě.319 Idea sjednocení postkomunistických subjektů vzešla poprvé z řad Strany Italských Komunistů v roce 2000, v té době se jim však dostalo pouze velmi chladné reakce ze strany Bertinottiho Komunistické obnovy. K realizaci podobného projektu tak došlo až v souvislosti s odchodem dvou frakcí z Levicových Demokratů po jejich IV. kongresu, konaném v roce 2007. Právě Fabio Mussi se totiž stal po založení Demokratické Levice hlavním hybatelem integračních snah v rámci krajní levice. Do předčasných parlamentních voleb 2008 šla Duhová Levice, nabízející Fausta Bertinottiho jako svého kandidáta na premiéra, samostatně, neboť Veltroniho Demokratická Strana neměla zájem spolupracovat na koaliční úrovni s krajní levicí. Výsledek parlamentních voleb znamenal nicméně pro představitele Duhové Levice – bez přehánění – šok, neboť jejich

318 Na projektu ovšem odmítla participovat její levicová frakce nazvaná Kritická Levice (Sinistra Critica). Srov. Sinistra critica, scissione dal Prc, in: La Repubblica, 10. 12. 2007, s. 6). 319 Srov. Rosso, Umberto: Via falce e martello, nuova scissione in vista, in: La Repubblica, 6. 12. 2007, s. 2.

151 předvolební koalice získala pouze něco málo přes tři procenta odevzdaných hlasů. Neúspěšný projekt brzy po volbách zanikl, když jej bezprostředně opustila Strana Italských Komunistů.320 Navzdory volebnímu debaklu se o integraci v rámci krajní levice později pokusila Mussiho Demokratická Levice, která spolu s Federací Zelených321, (novou) Socialistickou Stranou322 a odštěpenými frakcemi Strany Italských Komunistů 323 a Strany Komunistické Obnovy 324 založila uskupení, které mělo v evropských volbách 2009 figurovat na kandidátních listinách pod názvem Levice a Svoboda (Sinistra e Libertà).325

4.6.6 Politická mapa Itálie

Jedním z faktorů, jež podstatným způsobem ovlivňují podobu zkoumaného stranického systému (a o němž nebyla řeč v rámci kapitoly 4.1 – 4.4), je takzvaná volební geografie, tedy teritoriální podmíněnost volebního chování, kterážto může často rozhodovat o vítězích a poražených. V rámci volební geografie tak byly během první republiky identifikovány „bílé“ a „rudé“ zóny, tedy oblasti zvýšené volební podpory (jinými slovy bašty) Křesťanské Demokracie a Komunistické Strany Itálie. Uvedené zóny posléze doplnily i „zelené“ a „modré“ zóny, představujíc volební bašty Ligy Severu a Forza Italia. Pokud jde o interdisciplinární volební geografii, dá se říci, že téměř exkluzivitu má v tomto podoboru politické vědy v Itálii Ilvo Diamanti, jenž jejím prizmatem rozeznává tři etapy ve vývoji poválečného stranického systému. První etapu, spojenou s obdobím první republiky, charakterizuje politika spjatá s konkrétním územím (politica nel territorium), kdy právě dvě nejsilnější prvorepublikové strany těžily podstatnou část svého volebního reservoáru ve svých – často značně klienterálně fungujících – baštách. Druhou etapu spojuje Diamanti s nástupem Ligy Severu v závěrečném prvorepublikovém období a charakterizuje ji jako reakci území proti politice (territorio contro la politica), neboť severoitalské ligistické hnutí vystupovalo jako odpůrce stávající partitocracie. Konečně třetí – prozatím závěrečné – období se pojí s nástupem Berlusconiho Forza Italia a je charakteristické odpoutáním se

320 Srov. Golognini, Luigi: Arcobaleno, avventura già finita, in: La Repubblica, 15. 4. 2008. 321 Zelní později tento projekt opustili. 322 V roce 2007 založená Italská Socialistická Strana (Partito Socialista Italiano), později jen Socialistická Strana (Partito Socialista), představovala reakci Boselliho demokratických socialistů na založení Demokratické Strany. Na obnoveném projektu italských socialistů vedle členů SDI participovali Italští Socialisté (Socialisti Italiani) Boba Craxiho a část Nové Italské Socialistické Strany (Nuovo Partito Socialista Italiano) v čele s Giannim De Michelisem a disidentské skupiny Levicových Demokratů kolem Gavina Angiuse a Valda Spiniho. Srov. http://www.partitosocialista.it. 323 Touto frakcí byla založena strana Sjednotit Levici (Unire la Sinistra), jejímž předsedou se stal Umberto Guidoni (srov. Uniti alle europee Vendola, Sd e Ps. Englaro testimonial, in: La Repubblica, 14. 3. 2009, s. 7). 324 Nový subjekt dostal název Hnutí za Levici (Movimento per la Sinistra) v čele s Nichim Vendolou (viz Vendola presenta il suo movimento, in: La Repubblica, 19. 2. 2009, s. 2). 325 Viz Sinistra e Libertà alle Europee. Vendola capolista, in: La Repubblica, 17. 3. 2009, s. 11.

152 politických stran od dosavadního teritoriálního zakotvení (politica senza territorio) a jejich úsilím o celostátní působnost (srov. Diamanti 2003: 18 – 23). Třetí etapu, spočívající v Diamantim tvrzeném odpoutání se politických stran od své teritoriální determinace, však není možno chápat jako eliminaci původních území volební podpory. Právě naopak. Pro strany levého středu zůstávají i nadále životně důležité oblasti „rudého pásu“ (Sommer 2002: 133), pokrývajícího oblast střední Itálie (zahrnující v prvé řadě regiony Emilia-Romagna a Toskánsko), kde ve všech poválečných volbách zvítězili představitelé levice, respektive levého středu. Jedná se o bývalou oblast volební podpory Italské Komunistické Strany, kterou převzala v devadesátých letech Strana Demokratické Levice (a později Levicoví Demokraté) a která představuje stabilní volební reservoár i pro novou Demokratickou Stranu. Stejně důležité jsou nicméně oblasti volební podpory i pro Berlusconiho uskupení, jež „zdědilo“ bývalé bílé zóny (srov. Ignazi 2002: 221), mezi které počítáme mj. Lombardii, Benátsko a Sicílii. Bez apriorního úspěchu v těchto důležitých regionech by pravému středu nemusela Diamanitim akcentovaná celostátní volební podpora pro celkové volební vítězství dostačovat. Po parlamentních volbách 2001 politologové (srov. Pappalardo 2001: 566. Di Virgilio 2002: 103, 104, Sommer 2002: 136, Legnante, Sani 2002: 45, Kunc 2000: 122) konstatovali, že Itálie je rozdělena na tři části: pravicový Sever, levicový Střed a kompetitivní Jih. Jinými slovy, prizmatem parlamentních voleb 2001 se o vítězích a poražených rozhodovalo pouze v poněkud nevyhraněných jižních regionech (hlavně Lazio, Kalábrie, Kampánie a Apulie), neboť ve zbývajících regionech jeden ze dvou bloků natolik dominuje (přičemž - a to je to nejpodstatnější – jedná se o dominanci permanentní, historicky strukturovanou a sociálně determinovanou), že představitelé protilehlého bloku nemají de facto možnost tento trend v dlouhodobém horizontu jakkoli zvrátit. Následující vývoj na jedné straně tyto závěry potvrdil, na straně druhé ovšem došlo k několika podstatným posunům. Již zmiňované parlamentní volby 2001 ukázaly, že levo- středová koalice je schopna získávat zvýšené procento hlasů i ve volebních baštách Berlusconiho formace (např. i v Lombardii). V kontextu smíšeného volebního systému, kdy se ¾ mandátů distribuovaly v jednomandátových volebních obvodech, nebyla ovšem této skutečnosti věnována velká pozornost, respektive tato skutečnost byla interpretována jako signifikantní nevýhoda levého středu (srov. Rossi 2002: 35, Bartolini, D´Alimonte 2002: 210). Naznačený trend se potvrdil v rámci regionálních voleb 2005, kdy nově utvořená Unie triumfovala i ve spíše pravicových regionech (Piemont, Lazio a Apulie) a úspěšně dokázaly vzdorovat pouze největší bašty pravého středu, tedy Lombardie a Benátsko. Potenciálně relevantní konsekvence získal tento trend nicméně až v souvislosti se změnou volebního systém, provedenou v závěru roku 2005. Se zavedením poměrného volebního systému s podmíněnou většinovou prémií totiž hlasy, získávané levým středem v oblastech volební podpory jeho oponentů, přestaly být apriorně „promarněné“, naopak mohly

153 rozhodujícím způsobem (jak se ostatně stalo již v roce 2006) přispět k celkovému volebnímu vítězství. Po parlamentních volbách 2008 interpretoval Ilvo Diamanti jejich výsledek prizmatem volební geografie a dospěl k závěru, že důvod flagrantního volebního neúspěchu nové Demokratické Strany (potažmo levého středu jako celu) spočívá v její přetrvávající „ohraničenosti“ bývalými oblastmi volební podpory Komunistické Strany Itálie a Italské Socialistické Strany. Hlavní předností Lidu Svobody je naproti tomu – v kontextu výše uvedené třetí etapy – schopnost získávat volební hlasy (téměř) nezávisle na konkrétním území. Jakkoli je možno s tímto tvrzením v podstatě souhlasit, není současně možné přehlížet dvě následující skutečnosti. Zaprvé, Diamanti – zjevně – opírá (s výhradou dále řečeného) tento svůj kategorický soud o výsledky předčasných parlamentních voleb 2008, jež se konaly pro pravý střed v nejméně vhodném okamžiku (a logicky proto v naprosto ideální časové konstelaci pro Berlusconiho uskupení); a zadruhé, přičemž nyní se dostáváme k oné výhradě, sám Diamanti (2008b: 10) zdůrazňuje fakt, že během období druhé republiky ve všech parlamentních volbách (s výjimkou roku 2006) získaly strany pravého středu více hlasů, než jejich protivníci ze středu levého (viz dále). Diamantim vytýkaná neschopnost levo- středových uskupení opustit hranice vymezené v minulosti volebními baštami komunistů a socialistů, tak nemusí nutně tkvít pouze v „politicko-marketingových“ selháních představitelů levého středu, nýbrž může mít, přesněji řečeno, velmi pravděpodobně má svou primární příčinu nejen v inherentní strukturaci volebního chování konkrétních regionů, ale i v dlouhodobě stabilních (primárně sociálně, ekonomicky a kulturně determinovaných) preferencích převažující části italského elektorátu jako celku.

4.6.6.1 Volební podpora politických entit v jednotlivých regionech

V dosažní části práce byly presentovány volební výsledky jednotlivých stran a předvolebních koalic na celostátní úrovni, pouze v případě trojice regionálních voleb jsme měli možnost sledovat úspěšnost daných stran (a uskupení) i na úrovni jednotlivých regionů (s tzv. standardním statutem). Následující podkapitola by měla převážně formou grafů presentovat vývoj volební podpory jednotlivých stran ve všech sledovaných volbách po celé zkoumané období let 1994 až 2008. Grafy budou řazeny geograficky od severu k jihu (podobně jako tabulky při regionálních volbách) a budou doprovozeny toliko krátkým komentářem identifikujícím nejdůležitější trendy, jež lze na regionální úrovni ve zkoumaném období zaznamenat. Na základě těchto grafů můžeme identifikovat tři skupiny regionů: a) volební bašty (v nichž se křivka levého středu protne s křivkou pravého středu maximálně dvakrát), b) oblasti volební podpory jednoho z bloků (v nichž se tyto dvě osy protnou maximálně čtyřikrát) a c) kompetitivní regiony (v nichž se křivky protnou více než čtyřikrát).

154 Za volební bašty je tak možno na základě uvedeného kritéria označit regiony z tzv. rudého pásu - Emilii-Romagnu, Toskánsko, Marche a Umbrii, jižanskou Basilikátu a pravicovou Lombardii a Benátsko. Mezi oblasti volební podpory patří převážně pravicový Piemont a převážně levicová Ligurie. Za kompetitivní potom musíme označit zbývající zkoumané regiony, tedy: Lazio, Abruzzi, Molise, Kampánii, Kalábrii a Apulii; potvrdilo se tak, že všechny takzvaně kompetitivní regiony se nacházejí na jih od Říma. Ze sledovaný politických stran se – ve sledovaných regionech – Forza Italia těší největší podpoře v Lombardii, Národní Aliance v Laziu a Abruzzi, Liga Severu v Benátsku, UDC v Molise, Levicoví Demokraté v Emilii-Romagni a Toskánsku, Kopretina v Basilikátě a v Molise, Komunistická Obnova v Toskánsku a v Umbrii a Itálie Hodnot – zcela jednoznačně – v Molise326. Pokud jde o presentované grafy, jsou na místě následující poznámky. Zaprvé, jejich ilustrativní schopnost snižuje skutečnost, že v daném období docházelo k integračním procesům (kterým předcházely společné kandidátky), pročež mezi lety 2004 – 2006 sdílí Levicoví Demokraté s Kopretinou 327 volební výsledek v podobě kandidátky Spojeni v Olivovníku a posléze jim je společná hodnota přiřazována i v rámci Demokratické Strany; obdobné platí v případě Lidu Svobody pro Forza Italia a Národní Alianci v roce 2008. A zadruhé, pokud jde o přehled volební podpory pro tři sledované póly, v tomto případě je nutno vnímat jejich výsledy jako toliko orientační, neboť vzhledem k velké dynamice aliančních změn by precizní analýza přináležitosti jednotlivých (často efemérních) straniček přesahovala možnosti tohoto textu.

326 Zde zafungoval tzv. sousedský efekt, neboť Di Pietro pochází z Molise. 327 S Kopretinou je spojen určitý metodologický problém, kdy jsou do jejích výsledů počítány i výsledky Diniho Italské Obnovy a Mastellova UDEUR v evropských volbách 1999, což může být problematické.

155 Piemont

40 35 AN 30 FI LN 25 UDC 20 PDS/DS 15 PPI/Kopretina 10 PRC IdV 5 0

1994 E1995 R 1999 E2000 R 2004 E2005 R 1994 P - C 1996 P - C 2001 P - C 2006 P 2006- C P 2008- S P 2008- C P - S

Graf č. 1 – Piemont – jednotlivé strany

Piemont

60 50

40 Pravý střed 30 Levý střed Střed 20 10 0

1995 R 1999 E2000 R 2004 E2005 R 1994 - E 1994 P1994 - C P - S 1996 P1996 - C P - S 2001 P2001 - C P - S 2006 P2006 - C P2008 - S P2008 - C P - S

Graf č. 2 – Piemont – hlavní póly

156 Lombardie

40 35 AN 30 FI LN 25 UDC 20 PDS/DS 15 PPI/Kopretina 10 PRC IdV 5 0

1994 E1995 R 1999 E2000 R 2004 E2005 R 1994 P - C 1996 P - C 2001 P - C 2006 P 2006- C P 2008- S P 2008- C P - S

Graf č. 3 – Lombardie – jednotlivé strany

Lombardie

70 60 50 Pravý střed 40 Levý střed 30 Střed 20 10 0

1995 R 1999 E2000 R 2004 E2005 R 1994 - E 1994 P1994 - C P - S 1996 P1996 - C P - S 2001 P2001 - C P - S 2006 P2006 - C P2008 - S P2008 - C P - S

Graf č. 4 – Lombardie – hlavní póly

157 Benátsko

30 AN 25 FI LN 20 UDC PDS/DS 15 PPI/Kopretina 10 PRC IdV 5 0

1994 E1995 R 1999 E2000 R 2004 E2005 R 1994 P - C 1996 P - C 2001 P - C 2006 P 2006- C P 2008- S P 2008- C P - S

Graf č. 5 – Benátsko – jednotlivé strany

Benátsko

70 60 50 Pravý střed 40 Levý střed 30 Střed 20 10 0

1995 R 1999 E2000 R 2004 E2005 R 1994 - E 1994 P1994 - C P - S 1996 P1996 - C P - S 2001 P2001 - C P - S 2006 P2006 - C P2008 - S P2008 - C P - S

Graf č. 6– Benátsko – hlavní póly

158 Ligurie

45 40 AN 35 FI 30 LN 25 UDC 20 PDS/DS PPI/Kopretina 15 PRC 10 IdV 5 0

1994 E1995 R 1999 E2000 R 2004 E2005 R 1994 P - C 1996 P - C 2001 P - C 2006 P 2006- C P 2008- S P 2008- C P - S

Graf č. 7 – Ligurie – jednotlivé strany

Ligurie

60 50

40 Pravý střed 30 Levý střed Střed 20 10 0

1995 R 1999 E2000 R 2004 E2005 R 1994 - E 1994 P1994 - C P - S 1996 P1996 - C P - S 2001 P2001 - C P - S 2006 P2006 - C P2008 - S P2008 - C P - S

Graf č. 8 – Ligurie – hlavní póly

159 Emilia-Romagna

60 50 AN FI 40 LN UDC 30 PDS/DS PPI/Kopretina 20 PRC 10 IdV 0

1994 E1995 R 1999 E2000 R 2004 E2005 R 1994 P - C 1996 P - C 2001 P - C 2006 P 2006- C P 2008- S P 2008- C P - S

Graf č. 9 – Emilia-Romagna – jednotlivé strany

Emilia-Romagna

70 60 50 Pravý střed 40 Levý střed 30 Střed 20 10 0

1995 R 1999 E2000 R 2004 E2005 R 1994 - E 1994 P1994 - C P - S 1996 P1996 - C P - S 2001 P2001 - C P - S 2006 P2006 - C P2008 - S P2008 - C P - S

Graf č. 10 – Emilia-Romagna – hlavní póly

160 Toskánsko

60 50 AN FI 40 LN UDC 30 PDS/DS PPI/Kopretina 20 PRC 10 IdV 0

1994 E1995 R 1999 E2000 R 2004 E2005 R 1994 P - C 1996 P - C 2001 P - C 2006 P 2006- C P 2008- S P 2008- C P - S

Graf č. 11 – Toskánsko – jednotlivé strany

Toskánsko

70 60 50 Pravý střed 40 Levý střed 30 Střed 20 10 0

1995 R 1999 E2000 R 2004 E2005 R 1994 - E 1994 P1994 - C P - S 1996 P1996 - C P - S 2001 P2001 - C P - S 2006 P2006 - C P2008 - S P2008 - C P - S

Graf č. 12 – Toskánsko – hlavní póly

161 Lazio

40 AN FI 30 UDC PDS/DS 20 PPI/Kopretina PRC 10 IdV

1994 E1995 R 1999 E2000 R 2004 E2005 R 1994 P - C 1996 P - C 2001 P - C 2006 P 2006- C P 2008- S P 2008- C P - S

Graf č. 13 – Lazio – jednotlivé strany

Lazio

60 50

40 Pravý střed 30 Levý střed Střed 20 10 0

1995 R 1999 E2000 R 2004 E2005 R 1994 - E 1994 P1994 - C P - S 1996 P1996 - C P - S 2001 P2001 - C P - S 2006 P2006 - C P2008 - S P2008 - C P - S

Graf č. 14 – Lazio – hlavní póly

162 Abruzzi

45 40 35 AN FI 30 UDC 25 PDS/DS 20 PPI/Kopretina 15 PRC 10 IdV 5 0

1994 E2005 R 1999 E2000 R 2004 E2005 R 1994 P - C 1996 P - C 2001 P - C 2006 P 2006- C P 2008- S P 2008- C P - S

Graf č. 15 – Abruzzi – jednotlivé strany

Abruzzi

70 60 50 Pravý střed 40 Levý střed 30 Střed 20 10 0

1995 R 1999 E2000 R 2004 E2005 R 1994 - E 1994 P1994 - C P - S 1996 P1996 - C P - S 2001 P2001 - C P - S 2006 P2006 - C P2008 - S P2008 - C P - S

Graf č. 16 – Abruzzi – hlavní póly

163 Marche

45 40 35 AN FI 30 UDC 25 PDS/DS 20 PPI/Kopretina 15 PRC 10 IdV 5 0

1994 E1995 R 1999 E2000 R 2004 E2005 R 1994 P - C 1996 P - C 2001 P - C 2006 P 2006- C P 2008- S P 2008- C P - S

Graf č. 17 – Marche – jednotlivé strany

Marche

70 60 50 Pravý střed 40 Levý střed 30 Střed 20 10 0

1995 R 1999 E2000 R 2004 E2005 R 1994 - E 1994 P1994 - C P - S 1996 P1996 - C P - S 2001 P2001 - C P - S 2006 P2006 - C P2008 - S P2008 - C P - S

Graf č. 18 – Marche – hlavní póly

164 Umbrie

40 AN FI 30 UDC PDS/DS 20 PPI/Kopretina PRC IdV 10

1994 E1995 R 1999 E2000 R 2004 E2005 R 1994 P - C 1996 P - C 2001 P - C 2006 P 2006- C P 2008- S P 2008- C P - S

Graf č. 19 – Umbrie – jednotlivé strany

Umbrie

70 60 50 Pravý střed 40 Levý střed 30 Střed 20 10 0

1995 R 1999 E2000 R 2004 E2005 R 1994 - E 1994 P1994 - C P - S 1996 P1996 - C P - S 2001 P2001 - C P - S 2006 P2006 - C P2008 - S P2008 - C P - S

Graf č. 20 – Umbrie – hlavní póly

165 Molise

40 35 AN 30 FI 25 UDC 20 PDS/DS PPI/Kopretina 15 PRC 10 IdV 5 0

1994 E 1995 R 1999 E 2001 R 2004 E 1994 P - C 1996 P - C 2001 P - C 2006 P -2006 C P 2008- S P -2008 C P - S

Graf č. 21 – Molise – jednotlivé strany

Molise

70 60 50 40 Pravý střed Levý střed 30 Střed 20 10 0

1995 R 1999 E 2001 R2004 E 1994 - E 1994 P1994 - C P - S 1996 P1996 - C P - S 2001 P2001 - C P - S 2006 P2006 - C P2008 - S P2008 - C P - S

Graf č. 22 – Molise – hlavní póly

166 Kampánie

50 AN 40 FI UDC 30 PDS/DS PPI/Kopretina 20 PRC IdV 10 0

1994 E1995 R 1999 E2000 R 2004 E2005 R 1994 P - C 1996 P - C 2001 P - C 2006 P 2006- C P 2008- S P 2008- C P - S

Graf č. 23 – Kampánie – jednotlivé strany

Kampánie

70 60 50 Pravý střed 40 Levý střed 30 Střed 20 10 0

1995 R 1999 E2000 R 2004 E2005 R 1994 - E 1994 P1994 - C P - S 1996 P1996 - C P - S 2001 P2001 - C P - S 2006 P2006 - C P2008 - S P2008 - C P - S

Graf č. 24 – Kampánie – hlavní póly

167 Kalábrie

45 40 35 AN 30 FI UDC 25 PDS/DS 20 PPI/Kopretina 15 PRC 10 IdV 5 0

1994 E1995 R 1999 E2000 R 2004 E2005 R 1994 P - C 1996 P - C 2001 P - C 2006 P 2006- C P 2008- S P 2008- C P - S

Graf č. 25 – Kalábrie – jednotlivé strany

Kalábrie

70 60 50 Pravý střed 40 Levý střed 30 Střed 20 10 0

1995 R 1999 E2000 R 2004 E2005 R 1994 - E 1994 P1994 - C P - S 1996 P1996 - C P - S 2001 P2001 - C P - S 2006 P2006 - C P2008 - S P2008 - C P - S

Graf č. 26 – Kalábrie – hlavní póly

168 Basilikáta

45 40 35 AN 30 FI UDC 25 PDS/DS 20 PPI/Kopretina 15 PRC 10 IdV 5 0

1994 E1995 R 1999 E2000 R 2004 E2005 R 1994 P - C 1996 P - C 2001 P - C 2006 P 2006- C P 2008- S P 2008- C P - S

Graf č. 27 – Basilikáta – jednotlivé strany

Basilikáta

80 70 60 50 Pravý střed 40 Levý střed 30 Střed 20 10 0

1995 R 1999 E2000 R 2004 E2005 R 1994 - E 1994 P1994 - C P - S 1996 P1996 - C P - S 2001 P2001 - C P - S 2006 P2006 - C P2008 - S P2008 - C P - S

Graf č. 28 – Basilikáta – hlavní póly

169 Apulie

40 AN FI 30 UDC PDS/DS 20 PPI/Kopretina PRC 10 IdV

1994 E1995 R 1999 E2000 R 2004 E2005 R 1994 P - C 1996 P - C 2001 P - C 2006 P 2006- C P 2008- S P 2008- C P - S

Graf č. 29 – Apulie – jednotlivé strany

Apulie

60 50

40 Pravý střed 30 Levý střed Střed 20 10 0

1995 R 1999 E2000 R 2004 E2005 R 1994 - E 1994 P1994 - C P - S 1996 P1996 - C P - S 2001 P2001 - C P - S 2006 P2006 - C P2008 - S P2008 - C P - S

Graf č. 30 – Apulie – hlavní póly

170

4.6.7 Stranický systém tzv. druhé republiky – konkluze

Systém politických stran druhé republiky vznikl „na troskách“ zhroutivšího se prvorepublikového systému s parlamentními volbami 1994 a – pro potřeby této práce – skončil s předčasnými parlamentními volbami 2008. Přestože – nominálně – nemají druhorepublikové politické entity s těmi prvorepublikovými (pomineme-li politické subjekty, jež vznikly v její závěrečné etapě) nic společného, pouze Berlusconiho Forza Italia a Di Pietrovu Itálii Hodnot můžeme považovat za zcela nové systémové prvky, jež nemají (a to u Forza Italia navíc s jistou výhradou) žádnou spojitost s předchozím stranickým systémem. Diskontinuita328 stranického systému druhé republiky s předchozím systémem je proto svým způsobem pouze zdánlivá, a co je podstatné, charakteristické rysy prvorepublikového systému se přenesly (byť často jen v latentní formě) do systému nově vznikajícího. V této souvislosti je třeba se zmínit o dvou rysech, jež jsou si navzájem zcela komplementární, neboť první má svou příčinu v druhém, kterýžto je právě existenčně závislý právě na tom prvém. Těmito rysy jsou zvýšená fragmentace stranického systému a jev označovaný v italštině jako trasformismo, tedy jev, jenž je do češtiny uspokojivě přeložitelný pouze v žurnalistické podobě jako „převlékání kabátů“. Hovoříme-li o fragmentaci, měli bychom pracovně rozeznávat fragmentaci institucionální, funkční a ideovou. Pokud jde o fragmentaci institucionální, tedy zkoumáme-li toliko, kolik relevantních politických stran ve zkoumaném systému operuje, můžeme lapidárně konstatovat, že zatímco v první části zkoumaného období (schematicky zakončeném parlamentními volbami 2001) fragmentace stranického systému – prizmatem čistě mechanického součtu relevantních stran – neklesala, dokonce se oproti předchozímu stranickému systému dočasně i zvýšila, v druhé části (zvláště v samotném konci) zkoumaného období došlo k podstatnému poklesu fragmentace, jež (viz níže) je interpretovatelná jako potenciální počátek bipartistického uspořádání. V případě fragmentace pracovně označované jako funkční naopak můžeme tvrdit, že nejpozději od parlamentních voleb 2001 (ale de facto od samého počátku v roce 1994) funguje italský stranický systém na bipolárním principu, kdy se u voličů o vládní křesla ucházejí pouze dvě alternující velké koalice, kdy je proto o tomto stranickém systému možno mluvit jako o fragmentovaném bipolarismu (Zohlnhöfer 2002: 273), respektive – byť evidentně vnitřně kontradiktorně – o fragmentované kvazi-bipartismu.

328 Konkrétní důkaz převahy prvků diskontinuity podává Piero Ignazi (2002: 172, 173) výčtem následujících čísel: 71% kandidátů v parlamentních volbách 1994 bylo do parlamentních křesel nominováno úplně poprvé a pouze 12% kandidátů strávilo v parlamentu alespoň tři funkční období. Největší úspěch zaznamenaly strany, které přišly s „novými lidmi“: Forza Italia disponovala 90,4% poprvé zvolených kandidátů, Národní Aliance 77,5% a Liga Severu 69,5% poslanců, kteří byli do nově nabytých mandátů nominováni vůbec poprvé. I v případě stran v levé části politického spektra neměla více než polovina poslanců žádnou dřívější legislativní zkušenost.

171 9 8 7,7 7 7,1 6 6,1 5 4,8 4 3 3,1 2 1 0 1994 1996 2001 2006 2008

Graf č. 31 - Laakso-Taageperův index efektivního počtu stran (vlastní výpočty)

Institucionální a funkční fragmentace tedy postupně nastoupily ve zkoumaném období zjevně degresivní trajektorii, tento trend se ovšem nepřenesl do oblasti zbývajícího typu fragmentace, jenž jsme označili jako fragmentaci ideovou. Zatímco tedy společným působením volebního systému a řekněme spontánních integračních procesů uvnitř obou koalic došlo k podstatnému snížení fragmentace a k etablaci bipolárního fungování stranického systému, inherentní, strukturovaná a značně rezistentní fragmentace ideová potenciální benefity snížené stranické fragmentace, respektive fungujícího (na vizi plné vládní alternace založeného) bipolarismu, poněkud relativizuje, přesněji řečeno, klade otázku, zda tento trend není pouze dočasnou, z dlouhodobého hlediska pouze nahodilou singularitou. Není totiž možno přehlížet, že všechny (sic!) relevantní strany, operující v prvorepublikovém stranickém systému, našly dříve či později cestu – ať již přímo institucionálně nebo toliko personálně – do některé stávající relevantní poltické strany. Snížená institucionální fragmentace tak může zastírat přetrvávající velmi vysokou (ne-li zvyšující se) fragmentaci ideovou, jež perspektivně může vyústiv v recidivující zvýšenou fragmentaci institucionální. Současně je ale třeba zdůraznit, že případné zvyšování institucionální fragmentace se nemusí nutně dotknout fragmentace funkční, tedy že stávající bipolarita politiky může být i v takovém případě zachována. To ovšem pouze za předpokladu, že skupiny, usilující o vytvoření silného středového subjektu, budou i nadále stejně neúspěšné jako dosud. Úspěch, respektive neúspěch těchto skupin bude přitom silně korelovat s otázkou, zda se podaří udržet volební podporu dvou nejsilnějších stran v řádu výsledku parlamentních voleb 2008, a to i po – nevyhnutelném – odchodu Silvia Berlusconiho z politiky. S otázkou ideové fragmentace úzce souvisí tzv. neotrasformismo, tedy jev, jenž – a to není možné vyloučit – je možná zcela imanentní italské politické kultuře a jenž se tak přenesl i do politické praxe druhé republiky. V rámci neotrasformisma je taktéž třeba rozlišovat jednak mezi „transformací“ institucionální nebo personální a jednak od sebe odlišovat procesy, podřaditelné sice pod tento souhrnný pojem, jež však buď vedou toliko k secesi určité skupiny v rámci stávajícího bloku, nebo naopak znamenají přímo změnu aliancí, kdy politický subjekt

172 přechází z jedné velké koalice do její antagonistické protihráčky.329 Za systémově defektní je přitom nutno označit přinejmenším posledně definovaný případ, který ve sledovaném období není ojedinělý a jenž s postupujícím časem spíše nabírá na intenzitě, než že by pozvolna ustupoval do pozadí.330 Jev označovaný jako neotrasformismo je potom v převážné většině případů úzce spjat s chimérou středu, tedy se stále se opakujícími snahami vytvořit a etablovat silnou centristickou stranu (křesťanskodemokratické provenience), jež by představovala reálnou alternativu pro tu skupinu voličů, jež odmítá stávající bipolární praxi. Na tomto místě je totiž přiléhavé připomenout, že – převážnou částí politických elit sledovaná a většinou badatelů oceňovaná – bipolarizace stranického systému druhé republiky nebyla nemalou částí politiků (zvláště bývalými křesťanskými demokraty), ale i značným počtem voličů nikdy bezvýhradně akceptována, či lépe řečeno „zvnitřněna“. Bipolární uspořádání současného stranického systému je proto nutno vnímat spíše jako rezultát společného působení obou volebních systémů (v dimenzi polity) a kauzality spojené s faktorem Berlusconi (v dimenzi politics), než jako výsledek spontánních preferencí italských voličů.

329 Samostatný dílčí jev neotrasformisma se skrývá za neologismem inciucio, jenž popisuje ujednání dvou politických subjektů z protilehlých táborů, jež je učiněno bez podpory zbývajících částí obou bloků (citace). 330 Buttiglione, Follini, D´Antoni, Baccini, Fisichella (v listopadu 2005 odešel z AN na protest proti federalizaci, v lednu 2006 přešel do Kopretiny), Mastella, Dini (nejprve se podepsal pod zakládací listinu Demokratické Strany, ale do ní později nevstoupil a se svými Demokratickými Liberály přešel do Lidu Svobody, čímž podruhé změnil alianci), Tremonti, Sgarbi. Tito všichni, máme-li jmenovat pouze ty nejznámější, změnili ve sledovanému období příslušnost k politické straně, respektive předvolební koalici.

173 5. Konceptualizace pojmu „druhá republika“ II. – perspektiva roku 2008

V kapitole 2.3 jsem indikovali základní očekávání, jež byla v roce 1994 spjata s nově se utvářejícím politickým systémem, jehož základem se stal „od základů“ transformovaný stranický systém. Uvedli jsem si, že od zavedení smíšeného volebního systému si většina pozorovatelů slibovala podstatné snížení fragmentace stranického systému, kteréžto mělo mít za následek, pokud ne přímo eliminaci malých politických stran, tak alespoň podstatné snížení jejich relevance. Současně se očekávalo, že nová konfigurace stranického systému umožní (plnou a reálnou) vládní alternaci, čímž se současně podaří vymýtit původní klienelistické sítě spojené s partitokratickou praxí první republiky. Jinými slovy, nový smíšený volební systém měl v dimenzi polity garantovat možnost vytváření většinových, stabilních vlád dvou velkých, navzájem se alternujících koalic. Pokud jde o otázku fragmentace, bylo o ní dostatečně pojednáno v rámci minulé podkapitoly a na tomto místě tak můžeme toliko konstatovat, že prokazatelný trend snižující se fragmentace, kulminující při parlamentních volbách 2008, není možno považovat za nutně definitivní, neboť institucionální a funkční fragmentaci potenciálně ohrožuje přetrvávající fragmentace ideová, tedy místy eruptivní vnitřní heterogenita (částečně uměle se integrujících) politických subjektů. Dosud jsme se ovšem nevěnovali otázce eliminace, respektive snížení relevance malých stran (a straniček). V tomto ohledu musíme konstatovat, že se jejich význam – byť i v tomto ohledu nabídly výsledky parlamentních voleb 2008 potenciálně pozitivní perspektivu – ve srovnání s prvorepublikovou praxí příliš neumenšil. Při plnění kreačních i destrukčních funkcí (tedy při vytváření předvolebních koalic, jež měly tvořit budoucí většinovou vládu, i při jejich opouštění) hrály malé politické strany ve sledovaném období stejně důležitou roli (ne-li důležitější) jako prvorepublikové centristické strany, ztělesňující neopominutelné koaliční partnery Křesťanské Demokracie. Většina vlád v období druhé republiky se opírala o velmi křehkou většinu, kdy ztráta podpory nejmenšího z koaličních partnerů mohla vést automaticky k pádu vlády. Přesněji řečeno, ztráta jednoho z koaličních partnerů (signifikantně potom v parlamentních volbách 2006 absence i toho nejmenšího, těšícího se – zdánlivě zanedbatelné – podpoře toliko několika desítek tisíc voličů) by mohla – s výjimkou parlamentních voleb 2008 – pozdějšího vítěze voleb odsoudit do role poraženého. Pád první Berlusconiho vlády ještě malé straně přičítat nemůžeme, protože Liga Severu v tu dobu disponovala nejpočetnějším poslaneckým klubem, následující Prodiho resignaci v roce 1998 však již jde na vrub menšího politického subjektu, tedy většinové části Komunistické Obnovy. O víceméně formální Berlusconiho demisi v roce 2005 se sice rovným dílem postarali Casiniho křesťanští demokraté s Finiho Národní Aliancí, od této události se

174 nicméně datuje jistá animozita mezi Berlusconim a Unií Křesťanských Demokratů a Středu, jež ze strany premiéra pramenila z přesvědčení, že nejmenší koaliční partner požívá vlivu, jenž neodpovídá jeho volební podpoře. Naprosto flagrantní důkaz přetrvávající moci nejmenších politických stran přinesl začátek roku 2008, kdy dva – z hlediska volební podpory zcela marginální – centristické subjekty daly vyniknout svým – v daném kontextu – vyděračským potenciálům. Svým způsobem tak není od věci tvrdit, že relevance malých politických stran ve zkoumaném období – při pro ně příhodné konstelaci – ve srovnání s předchozí érou ještě vzrostla. Současně je ale třeba připomenout, že jakkoli se zavedením volebního systému s většinovou prémií tlak na vytváření co nejširších předvolebních koalic ještě zesílil, Veltroniho Demokratická Strana (snad s vědomím předem ztraceného boje, nebo v důsledku recentní zkušenosti s malým koaličním partnerem) preferovala na úkor šířky předvolební koalice její (i tak velmi problematickou) programovou koherenci. Význam malých politických stran tak bude primárně záviset na chování dvou největších stran, tedy na tom, zda upřednostní krátkodobou taktiku podřízenou momentálnímu oportunismu, nebo se naopak budou řídit dlouhodobou strategií, které budou ochotny obětovat výsledek nejbližších (parlamentních) voleb. Pokračujme nicméně v „inventarizaci“ naplňování dalších kritérií spojených se systémem utvářeným po roce 1994. V případě požadované implementace prvku reálné odpovědnosti vlády (ve smyslu nejen principu accountabilty, ale rovněž při naplňování požadavku identifiability) je namístě tvrzení, že v tomto ohledu vykazuje stranický systém – opět s určitou dále rozvedenou výhradou – vlastnosti, které s ním byly od počátku pro futuro spojovány. Každé parlamentní volby po roce 1994 znamenaly výměnu dosavadní – zřejmě neúspěšné – vlády (accountabilty) a její nahrazení vládou novou, představující plnou a reálnou alternativu vlády odcházející (identifiability). V tomto ohledu tedy systém fungoval podle představ „zadavatelů“, selhával však již při naplňování dalších uložených úkolů, tedy při garanci akceschopnost (efficiency) i účinnost (effectiveness) vládnoucí exekutivy. Tzv. governability tak byla v plné míře dosaženo pouze v legislatuře vymezené lety 2001 a 2006, kdy stál po celé funkční období v čele (de facto jediné) vlády jediný premiér. S uvedenou výjimkou vládly ve sledovaném období velmi nestabilní kabinety (což šlo v převážné míře na vrub vnitřně nejednotným vládám levého středu), které byly na konci svého funkčního období natolik nepopulární, že vládní alternace představovala nevyhnutelný důsledek daných parlamentních voleb. Neschopnost jakékoliv druhorepublikové vlády obhájit v parlamentních volbách svůj mandát, tak představuje určitou relativizaci závěru o úspěšném naplňování principu accountabilty. Jedním dechem je však nutné zdůraznit, že předestřenou skutečnost není možno přičítat primárně špatně fungujícímu stranickému (resp. politickému) systému, nýbrž faktu, že je prakticky po celé zkoumané období italská společnost frustrována ekonomickou stagnací (přecházející místy až do recese).

175 Budeme-li tedy sumarizovat, můžeme mezi „splněné úkoly“ zařadit snížení fragmentace stranického systému, respektive té její složky, kterou jsme pracovně označili jako fragmentaci funkční. Perspektivně – nebude-li systém inklinovat k určité formě recidivy – se k ní přidává i fragmentace institucionální, neboť (viz výše) efektivní počet stran ve zkoumaném období prokazatelně klesl. Za sukces je potom třeba jednoznačně označit realizaci plné vládní alternace, byť i tento rys stávajícího politického systému není prost v předešlém odstavci naznačených slabin. Do kolonky nenaplněných očekávání musíme naopak zařadit tzv. governabilitu, neboť po relativně velmi stabilní legislatuře mezi lety 2001 a 2006 přišlo opět období velmi nestabilních vlád levého středu pod vedením Romana Prodiho.

5.1 „Druhá republika“ tranzitologickou perspektivou roku 2008

Označení druhá republika se používá pro italský politický systém po roce 1994. Jelikož funguje tento politický systém stále na základě prvorepublikové ústavy z roku 1948, není možno hledat opodstatnění tohoto termínu přímo v konstitucionalistice, nýbrž je třeba se opírat o nástroje čistě politologické provenience. V kapitole 2.1 byly identifikovány tři aspekty politického systému, které je třeba sledovat a (quasi)tranzitologicky analyzovat, zda v nich nedošlo k tak závažnému posunu od jednoho ideálního typu k druhém, že by bylo namístě hovořit o – byť parciální – transformaci politického systému, tedy k určité tranzici sui generis. Pozornost tak měla být věnována typu demokratického režimu (většinový, nebo konsensuální), typu republikánského režimu (parlamentní, nebo presidentský) a územnímu členění státu (centralizovaný, nebo decentralizovaný, respektive federalizovaný). Takzvaná první republika vykazovala mnohé rysy konsensuální demokracie, mezi které je vedle existence de facto čistého poměrného volebního systému možno zařadit i existenci řady nadměrných vládních koalic. Naproti tomu systém utvářený po roce 1994 charakterizuje v prvé řadě existence smíšených většinových systémů 331 se zjevně tzv. většinotvornou 332 funkcí a – jakkoli je toto konstatování problematické 333 – s praxí minimálních (ideově propojených) vítězných koalic. K těmto nezanedbatelným posunům na ose většinová-konsensuální demokracie je potom třeba přidat podstatnou změnu fungování stranického systému, kdy sartoriánský polarizovaný pluralismus postupně nahradil etablující se bipolární systém, jenž je po parlamentních volbách 2006 možno zařadit mezi umírněné pluralismy, přičemž perspektivně může dojít i

331 Volební systém z roku 1993 je „čistý“ smíšený systém, volební systém z roku 2005 řadíme mezi „podmíněně“ smíšené volební systémy (viz výše). 332 Mattarellum preferovalo relativní většinu hlasů v rámci jednomandátových volebních obvodů, Proporzionellum přímo – institucionálně – usiluje o absolutní většinu v rámci voleného legislativního tělesa (byť pouze v rámci jedné jeho komory). 333 Zjednodušeně je nutno konstatovat, že v podmínkách vytváření „vládního půdorysu“ na základě předvolebních koalic je klasická kategorizace zcela nepoužitelná.

176 k další redukci počtu relevantních stran a k dalšímu kroku na cestě k dvoustranickému systému. Právě díky bipolarizaci stranického systému zaznamenal zkoumaný politický systém během devadesátých let nejpodstatnější ze zkoumaných posunů, neboť došlo k první reálné vládní alternaci v poválečných dějinách, pročež Itálie přestala být pouze jakousi nominální demokracií334, jelikož začal být – prakticky – aplikován princip vlády na čas. Zatímco tedy indikace přechodu od konsensuálního modelu demokracie k modelu většinovému naráží na nejednu metodologickou komplikaci, přechod od zdánlivé demokracii (u které v není reálně naplňován jeden z podstatných atributů demokratického režimu) k demokracii skutečné (ve které je tento chybějící atribut doplněn i v praktické rovině) je v souvislosti s opakovanými vládními alternacemi jen těžko zpochybnitelný. Pokud jde o typ republikánského režimu, první republiku musíme označit za parlamentní systém, kterému nicméně nedominoval parlament, ale stranické sekretariáty. Vedle slabého presidenta republiky tak v tomto systému fungoval i nepříliš silný premiér, který se o své výsadní postavení musel v praxi dělit přinejmenším s předsedy koaličních stran 335 , vůči kterým mohl vystupovat toliko jako primus inter pares. Ústavněprávně zůstává i druhá republika systémem parlamentním, ve kterém ovšem ústavně slabého presidenta republiky doplňuje – od roku 2006 již i v institucionální rovině – postupně posilňovaný předseda vlády. Od samého počátku sledovaného období totiž voliči současně s hlasem určeným konkrétní politické straně (nepřímo) hlasují i pro kandidáta na premiéra, jehož předvolební koalice, jíž se daná strana účastní, voličům nabízí jako svého kandidáta na tento post (srov. Melchionda 2002: 23, Sartori 2001: 115, Cotta 2002: 32). Od roku 2006 se přitom tato dosavadní uzance včlenila přímo do volebního zákona, pročež od této doby je italský premiér de facto volen na základě – byť neautonomní – přímé volby. Současně ovšem musíme zdůraznit, že institucionalizaci výběru předsedy vlády přímo lidem nedoplnily žádné další kroky, jež by vedly směrem k tzv. presidencializaci parlamentního systému (srov. Pasquino 2000: 182-188), respektive k tzv. neoparlamentarismu (srov. Hloušek 2003: 198), tedy k posilňování pozice předsedy vlády, jenž je i nadále – například při absenci institutu tzv. konstruktivního vyslovení nedůvěr – v kontextu přetrvávající heterogenity v rámci obou velkých bloků vystaven hrozbě vnitrokoaličních (resp. vnitrostranických) konfliktů, jejichž se právě osoba premiéra může stát (nedobrovolným) objektem (srov. Barbera 2004: 382, Ignazi 2004: 371). Pokud jde potom o hypotetické zavedení presidentské formy (respektive určité její modifikace), pohybuje se vše pouze v rovině spekulací, přičemž se jedná o případný posun, jenž podléhá čistě oportunistickým cílům aktuálních protagonistů politické scény, v prvé řadě Silvia Berlusconiho a jeho ambicí, respektive jeho „imunologických“ potřeb. Navzdory zjevnému posílení postavení premiéra ve smyslu legitimizace jeho jmenování, jako přímého důsledku volby, a nikoliv toliko jako výsledku povolebních politických jednání,

334 Nejedná se o nominální demokracii kategorizovanou v rámci subdisciplíny zkoumající nedemokratické režimy. 335 Na jejich roveň je navíc možno postavit i leadery významných frakcí.

177 nedošlo na ose parlamentní-presidentská republika ke kvalifikovanému posunu, jenž odůvodňoval jakoukoli (byť parciální) tranzitologickou indikaci. Relevantní tranzici (zatím) není možno identifikovat ani na poslední zkoumané ose, neboť federalizace Itálie formou devoluce nebyla následným referendem aprobována, a proto se tento proces dostal do stavu ex ante, tedy do stavu po ústavní reformě z roku 2001, kdy došlo k podstatné decentralizaci v podobě výrazného posílení pravomocí jednotlivých regionů. Jelikož však dosud nebylo de iure v decentralizačním procesu pokračováno (nejspíše směrem k tzv. fiskálnímu federalismu), zůstává Itálie v „šedé zóně“ na pomezí mezi unitárním a federativním státem (blíže ovšem stále k unitárnímu pólu). Proto není možno ani v případě této sledované osy konstatovat, že by na ní došlo k tranizitologicky významnému kvalifikovanému posunu. Na rozdíl od ostatních výše identifikovaných změn v rámci zkoumaných os, nepředstavuje navíc federalizace všeobecně sdílený cíl směřování politického systému, nýbrž toliko výsledek programového kompromisu v rámci jednoho ze dvou velkých bloků.

5.2 Konceptualizace „Druhé republiky“ jakožto antiteze

Máme-li považovat druhorepublikový systém za negaci, antitezi systému prvorepublikového, musíme identifikovat dostatečné množství (dílčích) jevů (atributů), jež se v novém systému vyskytují (resp. nevyskytují), zatímco v předchozím systému absentovaly (resp. zde nebyly přítomny). Jak vyplývá z předchozích částí této kapitoly, mezi nové charakteristické znaky systému druhé republiky patří bipolarizace stranické soutěže, snížení (funkční a institucionální) fragmentace stranického systému, existence reálné a plné vládní alternace, zavedení de facto a později i de iure přímé (byť neautonomní) volby premiéra a decentralizace veřejné moci. Naopak mezi inherentní rysy, jež dosud negaci vzdorují, můžeme zařadit přetrvávající (ideovou) fragmentaci stranického systému a jejich velikosti neodpovídající vliv (odvozený od vyděračského potenciálu) malých parlamentních stran. Kromě již výše identifikovaných rysů druhorepublikového systému, jež se liší od rysů systému prvorepublikového, stojí za zmínku ještě další tři jevy, jež můžeme ve zkoumaném systému indikovat, a jež jsou si všechny navzájem komplementární a všechny jsou odvozeny z termínu personalizace politické soutěže. Jako první je možno zmínit presidencializaci stranické soutěž, kdy předseda (leader) strany představuje jakousi její personalizovanou identitu, skrze níž politická strana komunikuje se svým (potenciálním) elektorátem, a vice versa skrze kterou tento elektorát danou stranu vnímá a hodnotí. Předseda (leader) politické strany (resp. koalice) tak vedle klasických funkcí plní ve sledovaném období i funkci komunikační (ve vztahu ven do systému) a současně funkce percepční a evaluační (ve vztahu ze systému dovnitř). Ne náhodou tak

178 v čele většiny relevantních stran po celé zkoumané období stojí tatáž osoba336, jejíž post byl v předestřeném smyslu institucionalizován. S presidencializací stranické soutěže úzce souvisí i její (již naznačená) personifikace, kdy volič vnímá a hodnotí politickou stranu primárně podle sympatií k jejímu předsedovi (leaderovi), případně jejímu nejužšímu vedení. S prvorepublikovým stranickým systémem spojená praxe hlasování podle příslušnosti (voto di appartenenza), jež se posléze přeměnila v hlasování podle názoru (voto di opinione), se s příchodem systému utvářeného od roku 1994 mění v jakési personalizované hlasování, konvenující ostatně s praxí tzv. videokracie (Sartori 2001a: 154). Konečně třetí, z postupné personalizace politiky nově vyvěrající (a tedy originální), rys druhorepublikového systému můžeme spatřovat v jevu, jenž na jedné straně představuje primární distinktivní, dalo by se říci zcela signifikantní a současně symptomatický rys politického systému druhé republiky, současně ale není na straně druhé – bez potřebného časového odstupu – možné ani vyloučit, že tento rys hraje roli (z dlouhodobé perspektivy toliko podružné) singularity, jež nebudu mít na další vývoj systému podstatný vliv a jejíž dosavadní systémové konsekvence byly přeceňovány až démonizovány. Řeč je přitom o tzv. berlusconismu, tedy jevu (režimu), jenž (převážně na půdě italské žurnalistiky a politického komentátorství) charakterizuje politický systém po roce 1994. Prizmatem hledání distinktivních charakteristik druhorepublikového systému nemůžeme přehlížet skutečnost, že ve zkoumaném období, zahrnujícím téměř patnáct let, měla jediná osoba natolik fenomenální vliv na vývoj stranického i politického systému, v němž operovala, že tento vliv (ve smyslu kumulativního posuzování kritéria času a intenzity) je nejen těžko srovnatelný s vlivem politických protagonistů v jiných demokratických režimech, ale i ve srovnání s italskými protagonisty systému první republiky. De Gasperi, Fanfano, Forlani, Berlinguer, Moro, Andreotti či Craxi, ti všichni po dlouhé období ovlivňovali zásadním způsobem politické dění, ale – dle názoru autora této práce – nikdo z nich (primárně ve smyslu personalizace politiky) s takovou intenzitou, jako Silvio Berlusconi.337

Budeme-li tedy sumarizovat, můžeme konstatovat, že v politickém systému druhé republiky převažují – ve srovnání se systémem prvorepublikovým – odlišnosti nad inherentními charakteristikami. Distinktivními momenty jsou: plná vládní alternace, umožněná bipolarizací stranického systému, snížení dvou ze tří složek fragmentace, jisté posílení postavení předsedy vlády, decentralizace státu, presidencializace politických stran, personifikace hlasování a konečně existence tzv. berlusconismu. Kontinuitu naopak vykazuje přítomnost desítek

336 Jak již bylo uvedeno, po celé sledované období byli předsedy (leadery) svých stran Silvio Berlusconi, Gianfranco Fini, Umberto Bossi, Pierferdinand Casini a (i když po kratší dobu) i Antonio Di Pietro. Do nejužšího vedení svých stran potom po celé období druhé republiky patřili zbývající členové svých stran, tedy: Walter Veltroni, Fausto Bertinotti (a v podstatě i Dario Franceschini a Pier Luigi Bersani). 337 O Berlusconiho postavení svědčí v symbolické rovině i předvolební píseň presentovaná v roce 2008 s názvem „Meno male che Silvio c´è“ (velmi volně přeložitelná jako „Díky Bohu, že máme Silvia“), jež ve středoevropském kontextu působí jako zjevná parodie, v současných italských reáliích však nikoliv.

179 názorových proudů, jež činí systém i nadále – potenciálně – nestabilním, a s tím související existence malých stran a straniček, které mají často rozhodující (neproporcionálně velký) vliv na možnost vytvoření většinové vlády, respektive na udržení vládní koalice u moci.

Přestože se tedy nejedná o zcela úplnou negaci předchozího systému, je namístě závěr, že popisovaný politický systém prošel ve sledovaném období jistou tranzicí sui generis, zbývá již proto vyřešit otázku, kdy byla toto tranzice ukončena, respektive zda ji nenásledovala tranzice další, a případně potom identifikovat, které oblasti či kterých atributů politického systému by se tato další tranzice dotýkala.

5.3 Nástup „třetí republiky“ (jakožto negace negace)?

V předchozí podkapitole jsme tedy dospěli k závěru, že termín druhá republika může mít své opodstatnění, neboť politický systém utvářený po roce 1994 vykazuje řadu podstatných odlišností ve vztahu k systému předchozímu. Současně je nicméně nutno znovu připomenout, že toto označení může obstát toliko v rámci diskursu politické vědy, jelikož prizmatem konstitucionalistickým došlo toliko k jediné změně, kterážto je pro distinkci dvou ústavních systémů zjevně nedostatečná. Vyřešit tak již musíme pouze otázku, k jakému časovému okamžiku došlo k etablaci podstatných distinktivních znaků druhorepublikového systému, tedy kdy došlo k dokončení tranzice od původního systému k systému novému; současně se ovšem musíme soustředit i na otázku, zda nedošlo ve sledovaném období mezitím – jak tvrdí někteří pozorovatelé – k další tranzici sui generis, tedy k přechodu k systému tzv. třetí republiky. Tranzitivní období mezi dvěma politickými systémy (ovšem na pozadí stejného systému ústavního) je třeba vymezit lety 1994 a 1996. Předčasnými parlamentními volbami 1996 totiž došlo k první reálné vládní alternaci338, vítězná koalice předem identifikovala svého kandidáta na premiéra a v důsledku potvrzení bipolárního směřování systému došlo ke snížení (funkční) fragmentace; již v roce 1996 jsou zde i jasné zárodky presidencializace a personifikace stranického systému a v neposlední řadě prvopočátky tzv. berlusconismu339. Etablaci všech těchto znaků potom přinesly parlamentní volby v roce 2001, s jejichž výsledky je možno spojovat okamžik konsolidace systému druhé republiky. Potenciální metodologický problém nicméně přináší reforma volebního systému z roku 2005, utvoření dvou velkých stran (Demokratické Strany a Lidu Svobody) a výsledky předčasných parlamentních voleb 2008. Zavedení nového volebního systému nepředstavuje žádný milník, od kterého by se měl začít utvářet nový politický systém, neboť Proporzionellum toliko navázalo na předchozí

338 Plná alternace ve vztahu k první Berlusconiho vládě, nikoli ve vztahu k přechodové vládě Lamberta Diniho. 339 Každé parlamentní volby ve sledovaném období je možno vnímat jako referendum o Berlusconim.

180 Mattarellum, když – byť pouze v rámci dolní komory parlamentu – mělo garantovat přehlednou většinu mandátů pro vítěznou koalici (či stranu), tedy mělo splnit úkol, při jehož řešení předchozí systém poněkud selhával. Na výše uvedené atributy, které jsme identifikovali jako distinktivní znaky druhorepublikového systému, neměla přitom volební reforma žádný – potenciálně distinktivní – vliv. K podobnému závěru musíme dospět i v případě integračních procesů v rámci obou protilehlých táborů, jež vedly k založení Demokratické Strany a Lidu Svobody. Vytvoření dvou velkých stran v žádném případě nepředstavuje skutečnost, se kterou by měl být spojován nějaký „zlom“ ve vývoji politického systému, neboť kreaci těchto dvou velkých stran je naopak třeba chápat jako (přirozené) vyústění dlouhodobých trendů v podobě završení předchozích integračních procesů. Značné metodologické obtíže – byť z níže uvedených důvodů pouze zdánlivé – způsobují ovšem výsledky parlamentních voleb 2008. Nejenže tyto výsledky přinesly podstatnou redukci počtu relevantních stran, současně došlo i k eliminaci parlamentního zastoupení obou extrémních pólů. Součet hlasů směřujících ke dvěma nejsilnějším stranám navíc odůvodňuje předpoklad, že by se v Itálii mohl pro futuro ustanovit bipartismus, přičemž by se již nejednalo o Galliho bipartitismo imperfetto, nýbrž by mohl být etablován „klasický“ systém dvou stran „westminsterského střihu“. Tento scénář ovšem primárně předpokládá konsolidaci Demokratické Strany a Lidu Svobody jako dvou velkých stran levého a pravého středu. Právě v souvislosti s výsledky parlamentních voleb 2008 byl několikrát zmíněn již dříve Maurem Calisem publikovaný (viz níže) termín třetí republika; výsledek těchto parlamentních voleb totiž přivedl řadu komentátorů k tezi o vzniku třetí republiky. Některé k tomu vedla první absence explicitně křesťanskodemokratické strany ve vládní koalici (srov. Politi 2008), jiní vycházeli nejen z eliminace extrémní pravice i levice, nýbrž i z eliminace všech symbolů340 politických stran, jež vznikly během druhé republiky (srov. Ceccarelli 2008). Eliminace krajních pólů i naplnění elementárního kritéria bipartismu (součet hlasů pro dvě nejsilnější strany převyšuje 70%) představují významné milníky ve vývoji stranického systému, jež však prozatím nemají žádný přímý dopad na fungování politického systém jako celku – na rozdíl právě od výše uvedených distinktivních charakteristik druhorepublikového systému, jež jej oddělují od systému předešlého. Považovat výsledky parlamentních voleb 2008 za počátek nového politického systému třetí republiky tak – prozatím – postrádá potřebné opodstatnění. Potvrdilo-li by se však v budoucnu směřování systému k (funkčnímu) bipartismu341, jak Ceccarelli implicitně předpokládá, bylo by nutné tento (prozatímní) závěr rekonceptualizovat, neboť v takovém případě by – zpětně – skutečně bylo možné považovat parlamentní volby 2008 za stejně klíčové pro další směřování systému jako parlamentní volby 1994.

340 Zmizely např. symboly Forza Italia i Národní Aliance, „Dub“ Levicových Demokratů či Kopretina. 341 Zatímco první republice dominoval režim stran (partitocrazia), druhá republika se opírala o systém heterogenních koalic, republika třetí by měla fungovat na základech „nového dvoustranického systému“.

181 Jak již bylo naznačeno výše, s termínem třetí republika přišel jako první Mauro Calise, jenž takto označený politický systém konceptualizoval na základě indikace prvků personalizace a presidencializace stranického systému (srov. Calise 2004: 43-77). Uvedené charakteristiky však spojujeme již se systémem druhorepublikovým, pročež pro nás jsou tyto distinkční znaky pro hypotetickou indikaci prvků třetí republiky zcela nepoužitelné. Z hlediska nosnosti samotného Caliseho konceptu je nadto třeba připomenout, že tento poněkud postrádá jednak určení – byť i grosso modo – časového okamžiku, jenž odděluje třetí republiku od té druhé, a jednak odůvodněnou distinkci druhorepublikového a třetirepublikového systému. Zapomínat totiž nemůžeme ani na to, že Caliseho druhou i třetí republiku by doprovázel tzv. berlusconismus; tento fenomén je ovšem natolik „výjimečný“, že by měl být – „exkluzivně“ – spojován pouze s jediným politickým systémem. V této souvislosti se nabízí teoretická možnost, že (zcela determinující) přítomnost Silvia Berlusconiho představuje jakousi „historickou anomálii“, neboť tento protagonista jako pomyslný deus ex machina vstoupil do systému, jejž zásadním způsobem ovlivnil, a s jeho perspektivním ochodem z politiky je tak namístě se ptát, jak bude tento systém poté fungovat. Nemůžeme totiž přehlížet skutečnost, že z množiny čelných politických představitelů druhé republiky nebyl Il Cavaliere jako jediný (s výjimkou Antonia Di Pietra) politicky činný již před rokem 1994.342 V institucionální rovině je totéž možno konstatovat (logicky s výjimkou Itálie Hodnot) ve vztahu k Forza Italia; všechny ostatní současné politické strany (resp. frakce) mají své kořeny v politických stranách (resp. frakcích) první republiky.343 Budeme-li tedy (pracovně) vycházet z předpokladu, že nebýt „ingerence“ exogenního faktoru (Berlusconi), navázal by politický systém druhé republiky víceméně kontinuálně tam, kde se prvorepublikový systém zhroutil a pravděpodobně by nedošlo k tak podstatné změně, kterou s sebou přinesl právě Silvio Berlusconi. S perspektivním ochodem (prozatím) trojnásobného vítěze parlamentních voleb tak do úvahy přicházejí přinejmenším následující dva (schematické) scénáře. V případě „varianty A“ by politický systém fungoval na (pozitivních) základech vytvořených během druhé republiky, tedy v prvé řadě na bipolarismu (resp. bipartitismu) stranického systému s limitovaný počtem relevantních stran a praxi reálných vládních alternací, přičemž by nebyl zatížen – nejen anomálním, ale svým způsobem i defektním344 – fenoménem Berlusconi.

342 Gianfranco Fini, Umberto Bossi, Pierferdinando Casini, Romano Prodi, Massimo D´Alema, Francesco Rutelli, Walter Veltroni, Dario Franceschini, Pier Luigi Bersani – ti všichni figurovali v politice dávno před rokem 1994. 343 Budeme-li jmenovat jen ty nejvýznamnější: Italské Sociální Hnutí se transformovalo do Národní Aliance, Komunistická Strana Itálie se přetvořila na Stranu Demokratické Levice (později Levicové Demokraty), odštěpená část vytvořila Stranu Komunistické Obnovy (a její odštěp později Stranu Italských komunistů, jež se posléze setkala s mateřskou PRC v rámci Duhové Levice) a bývalé členovy Křesťanské Demokracie nalezneme nejen v Unii Křesťanských Demokratů a Středu, ale i v Lidu Svobody (Forza Italia) a Demokratické Straně (část Kopretiny i Levicových Demokratů). 344 Za primárně defektní musíme považovat bezprecedentní kumulaci politické, ekonomické a mediální moc v rukou jediného člověka.

182 V takovém případě by Berlusconi definitivní odchod z veřejných funkcí mohl znamenat skutečný počátek nového systému, jenž by mohl získat označení třetí republika. Zvítězila-li by naopak „varianta B“, může se politický systém – pozvolna – začít vracet do stavu ex ante, kdy se v důsledku série desintegračních procesů stranický systém vrátí (minimálně) do stavu extrémního multipartismu, což by mohla podporovat i hypotetická změna volebního systému (při které by mohlo stačit odstranění většinové prémie). I v takovém případě by Berlusconiho ochod mohl znamenat počátek třetí republiky, tentokrát by se však potenciálně jednalo o negaci negace (tedy o politický systém podobný spíše první než druhé republice), a nikoliv o antitezi prvorepublikového systému, oproštěného již od „nánosu“ tzv. berlusconismu.

183 Závěr

Předložená práce dospěla na tomto místě do stádia, kdy její autor (alespoň dle svého mínění) již čtenáři vše podstatné sdělil, a kdy toliko zbývá učiněné závěry patřičným způsobem sumarizovat, aby byly dostatečně přehledné a srozumitelné, současně ale i konsekventní a vnitřně koherentní; vyvarovat se je naopak třeba v prvé řadě závěrům vágním. Současně je na místě závěru možno uvést i některé skutečnosti či teze, jež v dosavadním textu z nejrůznějších důvodů dosud nezazněly, jež ovšem mají úzký vztah k presentovaným závěrům. V úvodní části práce bylo konstatováno, že její raison d´être by měl být primárně spatřován v komplexní, nikoliv však zahlcující a nepřehledné deskripci italského stranického systému v letech 1994 – 2008, tedy v období, během kterého procházel politický systém Itálie určitou transformací. Je pochopitelně pouze na čtenáři, aby sám posoudil, zda se tento cíl podařilo (aproximativně) naplnit, či zda naopak autor v této své snaze jednoznačně selhal; ať již případný respondent dospěje k jakýmkoliv hodnocením, je ve vztahu ke kritériu komplexnosti a přehlednosti vhodné učinit několik následujících poznámek. Pokud se jedná o kritérium přehlednosti, je třeba jej posuzovat striktně v poměru ke kritériu komplexnosti. Totéž ostatně platí i pro kritérium komplexnosti, jež je naopak nutno dát do referenčního rámce kritéria přehlednosti. Jinými slovy, přehlednost a komplexnost předložené práce je nutné vnímat v kontextu jakési „hry s nulovým součtem“, neboť akcentace komplexnosti – ve smyslu kvantitativním – má většinou za následek snížení celkové přehlednosti textu; snížení komplexnosti – opět ve smyslu kvantitativním – má potom sice za následek přímo úměrné zvýšení přehlednosti, cenou za vyšší transparentnost je ovšem zjevná povrchnost dílčích zjištění, jež automaticky vede ke snížení legitimity (validity) finálních závěrů. Jediným – snad dostatečně uspokojivým – řešením tohoto „algoritmu“ je tak posílení komplexnosti toliko ve smyslu kvalitativním, doprovázené resignací na tomu odpovídající komplexnost kvantitativní (jež by mohla vést k datovému přesycení nejen na vstupu, ale i na – pro čtenáře rozhodujících – výstupech, obsažených v dané vědecké práci). Komplexnost závěrů vztahujících se ke zkoumané materii (stranický systém v období let 1994 – 2008) tak mělo zajistit nejen rozšíření zkoumaného systému o substátní (regionální) i supranárodní úroveň (ve smyslu konceptu multi-level governance), nýbrž i o jistý tranzitologický aspekt, jenž zasazuje zkoumaný stranický systém do kontextu – dlouhodobé – transformace italského politického systému, a v jehož důsledku si adekvátní pozornost vyžádala i otázka institucionálního rámce, ve kterém se daný stranický systém odehrává. Komplexnost předkládané práce tak můžeme chápat jako výslednici prostorové (multi-level governance), funkční (současné zkoumání dimeze polity a politics) a časové (tranzice sui generis) kontextualizace zkoumaného tématu. Ve světle takto definované komplexnosti by se proto závěry – v prvé řadě ve smyslu verifikace, nebo falzifikace zvolených teoretických očekávání – neměly jevit jako arbitrární,

184 neopodstatněné či (již na první pohled) povrchní. Bylo-li tedy v úvodu zformulováno obecné teoretické očekávání, že se italský stranických systém ve vymezeném období na všech zkoumaných úrovních vyznačuje čistě bipolárním uspořádáním, v němž na základě logiky stávajícího volebního systému a současně v důsledku integračních procesů uvnitř obou hlavních bloků dochází ke snižování fragmentace systému, přičemž takto definovaný systém může perspektivně vyústit v bipartismus, můžeme na tomto místě konstatovat, že se toto očekávání – ve vymezeném období a čistě v obecné rovině (s níže uvedenými výjimkami) – podařilo verifikovat. Stranický systém druhé republiky se totiž jednoznačně vyznačuje konzistentním bipolárním směřováním (byť na úrovni voleb do Evropského parlamentu není tato skutečnosti natolik patrná jako u zbývajících sledovaných voleb), o což se na celostátní úrovni v dimenzi polity „postaral“ smíšený volební systém označovaný jako Mattarellum a po něm i jeho nástupce Proporzionellum; podobnou úlohu sehrály na regionální úrovni i volební zákony z let 1995 a 1999. Pokud jde pouze o otázku bipolarismu, je přiléhavé konstatovat, že – s výjimkou určitých regionálních anomálií v regionech s tzv. speciálním statutem (jimž nebyla v této práci z výše předestřených důvodů věnována pozornost) je možno pozorovat bipolární strukturaci stranického systému na všech zkoumaných úrovních, a to včetně voleb do Evropského parlamentu, kdy proporční volební systém aktéry k bipolarizaci netlačí, systém však funguje z tohoto pohledu dostatečně setrvačně i na této úrovni. Druhým v teoretickém očekávání uvedeným kritériem je otázka fragmentace stranického systému. V této souvislosti byla v kapitole 4.6.7 fragmentace pracovně rozdělena na tři subtypy, přičemž jsme konstatovali, že ve sledovaném období institucionální i funkční fragmentace stranického systému bezesporu (v případě institucionální fragmentace potom zvláště v závěru sledovaného období) výrazně klesla. Podceňovat však nemůžeme skutečnost, že – svým způsobem – logicky je vůči tomuto směřování prozatím imunní z předchozího období inherentní fragmentace ideová, kdy zvláště u větších stran existuje množství vnitřních názorových proudů, jejichž vzájemná kompatibilita je do budoucna značně diskutabilní. Budeme-li proto posuzovat izolovaně naplnění kritéria snížení fragmentace stranického systému, můžeme konstatovat, že ve dvou ze tří pracovně určených aspektech bylo sice toto dílčí kritérium úspěšně naplněno, že ovšem v důsledku dosud resistentního třetího aspektu může být pro futuro naplňování tohoto kritéria en bloc ohroženo. Nejproblematičtější otázka nicméně souvisí s teoretickým očekáváním, že systém inklinuje – perspektivně – k („dokonalému“) bipartismu. Integrační procesy uvnitř dvou velkých bloků v letech 2007 a 2008, stejně jako výsledky parlamentních voleb 2008, takovému závěru nasvědčují. Jinými slovy, prizmatem roku 2008 byla i tato část teoretického očekávání – a to je třeba zdůraznit – toliko jednorázově verifikována. V rámci obou velkých předvolebních koalic došlo v mezidobí parlamentních voleb 2006 a 2008 ke sloučení (mj.) dvou nejsilnějších stran, přičemž součet hlasů směřujících na podporu těchto dvou nově vytvořených stran odůvodňuje závěr o italském bipartismu. Současně však nemůžeme

185 zapomínat na skutečnost, že se indikace dvoustranického systému opírá toliko o jediný volební výsledek, a – což je možná ještě důležitější – že tyto dvě nejsilnější strany existovaly před těmito volbami po dobu kratší jednoho roku. Výsledky parlamentních voleb 2008 proto prizmatem tvrzeného bipartismu nesmíme v žádném případě přeceňovat a – jakkoli je to z hlediska požadavku jednoznačných závěrů této práce nevítané – musíme nutně čekat na výsledky dalších parlamentních voleb, jež mohou dvoustranické směřování (definitivně) potvrdit, jež ale mohou naopak postavit výsledky parlamentních voleb 2008 do postavení systémové anomálie, vybočující z dlouhodobých trendů. Pokud jde o podobu (formát) stranického systému, není od věci na tomto místě připomenout, že po parlamentních volbách 2001 se jako jedna z teoretických možností nabízela Duvergerova „bipolární čtverylka“ (quadrille bipolaire), byla to ovšem možnost z palety nabízených opcí nejméně pravděpodobná. Po parlamentních volbách 2008 – s vědomím, že stranický systém vzešlý z těchto voleb mohl být čistě nahodilý – se tento teoretický konstrukt naopak, byť ve značně odlišné konstelaci než v roce 2001, jeví jako velmi nosný. Na tomto příkladu je možno demonstrovat značnou dynamiku stranického systému, jež v podstatě – alespoň tak se to prozatím jeví – víceméně vylučuje možnost indikace dlouhodobě platných (a už vůbec ne definitivních) závěrů, opírajících se o (mnohokrát) verifikovaná teoretická očekávání. Sumarizací řečeného můžeme tedy konstatovat, že se podařilo v úvodu formulované teoretické očekávání empiricky ověřit, že ovšem nesmíme ztrácet ze zřetele – prozatím – toliko jednorázový charakter této verifikace. V podmínkách přetrvávající silné dynamiky interakcí uvnitř stranického systému je proto nutné považovat tyto závěry za čistě prozatímní, přičemž je vhodné mít stále na paměti, že pokračování v práci identifikovaných (dlouhodobých) trendů může být stejně pravděpodobné, jako „náhlý zlom“, jenž – zcela nekonsekventně – by měl za následek zásadní redefinici zkoumaného stranického a potažmo i politického systému. V této souvislosti se tak sluší uvést, že parlamentní volby 2008 mohou být považovány za „zlomové“, a to jak v případě, že by se v následujících parlamentních volbách etabloval bipartismu (resp. jeho „čtverylková“ modifikace), a kdyby se proto s datem jejich konáním spojovalo ukončení tranzice sui generis (sensu lato), tak i v případě, že by jejich výsledky byly v budoucnu považovány za zcela ojedinělé a v dlouhodobém horizontu za jednoznačně neopakovatelné.

Na místě pomyslného epilogu si autor práce dovolí ještě několik poznámek, jež považuje ve vztahu ke zkoumanému tématu za nanejvýš potřebné, neboť popisované skutečnosti jistým způsobem dokreslují a učiněné závěry poněkud relativizují, a to ve smyslu jejich nezbytné (a dosud neučiněné) kontextualizace. První poznámka souvisí s již dříve naznačenou skutečností, že s výjimkou roku 2006 získaly politické subjekty přiřaditelné k pravé části politického spektra (výrazně) větší počet hlasů, než politické strany nalevo od středu. Velmi přiléhavý se tak jeví výrok Massima

186 D´Alemy z roku 1998, kdy tehdejší leader Levicových Demokratů prohlásil, že Olivovník sice vyhrál parlamentní volby, že je ale ještě třeba získat na svou stranu i většinu italské společnosti. 345 Při srovnání volebních „vyhlídek“ dvou velkých bloků tak jednoznačně triumfuje pravý střed, jehož vítězství představuje „přirozený“ důsledek většinových preferencí italských voličů, pročež levý střed může – prozatím – uspět toliko v případě (pro něj) výjimečně příznivé konstelace, tedy kupříkladu když Liga Severu sehrála úlohu „páté kolony“ v roce 1996, anebo když byla pravo-středová koalice před volbami 2006 vnitřně nejednotná. Levý střed navíc oslabuje jev – jehož absence v rámci pravého středu představuje dle mínění autora jeho značnou komparativní výhodu – jenž je možno shrnout pod termín diarchie, kdy se levo-středové koalice vyznačují určitým dvojvládím 346 , postrádajícím pravděpodobně potřebné vymezení hranic vzájemně se překračujících kompetencí. Druhá poznámka má za cíl identifikovat tři jevy, jež činí současný stranický systém stále málo efektivním a potenciálně velmi křehkým. Zaprvé, Itálie ve zkoumaném období dlouhodobě ekonomicky stagnuje, a to nezávisle na přítomnosti té které vlády; vládní alternace tak představuje logický následek každých parlamentních voleb, neboť ekonomická situace plní většinou roli „lakmusového papírku“ spokojenosti voličů s dosluhující exekutivou. Za druhé, klíčoví aktéři stranického systému postupně prokázali schopnost vytvářet co nejširší koalice (resp. integrující se strany), jež sice na jedné straně umožňují vítězství, jež však současně via facti znemožňují (efektivní) vládnutí (Diamanti 2008b: 3). A konečně zatřetí, není možno přehlížet, že roli externí determinanty stranicko-politického systému sehrává (jednou za čas) italská justice 347 , což činí systém nejen – v kontextu západoevropských demokracií – poněkud nestandardním, ale i potenciálně nestabilním. Závěrečná poznámka potom navazuje na postřeh jednoho z badatelů (Diamanti 2008: 4), že ve sledované období – s výjimkou Romana Prodiho348 - nikdo z politických protagonistů nevyvozuje z volební prohry politickou odpovědnost 349 v tom smyslu, že by z politicky definitivně odešel. Volební prohra tak představitele neúspěšných stran nevede k reflexi, spočívající v odchodu z politiky, politická prohra je naopak vnímána jako „předzvěst“ příštího vítězství. V důsledku této skutečnosti jsou výhody spojené s nejdůležitějším „výdobytkem“ sledovaného období, tedy s existencí reálné vládní alternace, relativizovány, neboť volič je i nadále postaven před značně limitovanou škálu alternativ, kdy má na výběr

345 Doslova řekl: „LÚlivo ha vinto, ma nella società italiana non è ancora maggioritario.“ Převzato z: Tranfaglia 2009: 78. 346 Dochází k jistým „kohabitacím“, kdy premiér Prodi musel v letech 1996 – 1998 koexistovat s leaderem nejsilnější koaliční strany DÁlemou, premiér Amato musel v letech 2000 – 2001 „strpět“ Rutelliho jako kandidáta na premiéra a konečně Prodi v letech 2006 – 2008 měl vedle sebe Veltroniho jako předsedu Demokratické Strany. 347 Justice sehrála klíčovou roli nejen v letech 1992, 1993; nepřímo přispěla i k pádu Berlusconiho první a Prodiho poslední vlády. 348 Prodi opustil politiku (srov. Prodi annuncia: addio alla politica, in: La Repubblica, 10. 3. 2008, s. 1). 349 Jistou politickou odpovědnost projevil Massimo DÁlema po prohraných regionálních volbách 2000 a Walter Veltroni po prohraných sardských regionálních volbách na jaře 2009.

187 toliko z množiny v minulosti již (několikrát) většinovou částí elektorátu odmítnutých přestavitelů politických stran.

188 Literatura:

[1] Alvaréz-Rivera, M. (2006): Election resources on the Internet: Elections to the Italian Parliament, on-line text (http://www.electionresources.net/it/). [2] Amoretti, Ugo M. (2002): Italy decentralizes, in: Journal of Democracy, Volume 13, Number 2, Aprole 2002, s. 126 – 140. [3] Balardelli, Giovanni (2003): Una nazione „senza anima“: la critica democratica del Risorgimento. In: Di Nucci, Loreto a Galli della Loggia, Ernesto (eds.): Due nazioni. Legittimazione e delegittimazione nella storia dellÍtalia contemporanea, Il Mulino, Bologna. [4] Baldini, Gianfranco – Vassallo, Salvatore (2001): Le regioni alla ricerca di una nuova identità istituzionale. In: Politica in Italia (Edizione 2001). Ed. Caciagli, Mario a Zuckerman, Alan. Bologna: Il Mulino, 127-145. [5] Barbara, Augusto (2004): Postfazione. In: Come chiudera la transizione. Cambiamento, apprendimento e adattamento nel sistema politico italiano. Ed. Ceccanti, Stefano a Vassallo Salvatore. Bologna: Il Mulino, 373-386. [6] Barisione, Mauro (2002): Interesse per la politica, appartenenza di coalizione e giudizio sui leader: Gli effetti della campagna elettorale, in: Pasquino, Gianfranco (ed.)(2002): DallÚlivo al governo Berlusconi. Le elezioni del 13 maggio 2001 e il sistema politico italiano, Bologna 2002. [7] Bartolini, Stefano – DÁlimonte, Roberto (2002): La maggioranza ritrovata. La competizione nei collegi uninominale, in: DÁlimonte, Roberto - Bartolini, Stefano: Maggioritario finalmente? La transizione elettorale 1994 – 2001, Bologna 2002, s. 199 – 248. [8] Bartolini, Stefana - Chiaramonte, Alessandro - DÁlimonte, Roberto (2002): Maggioritario finalmente? Il bilancio di tre prove, in: DÁlimonte, Roberto - Bartolini, Stefano: Maggioritario finalmente? La transizione elettorale 1994 – 2001, Bologna 2002. [9] Bellucci, Poalo (2004): Changing models of electoral choice in Italy. In: Association for the Study of Modern Italy´ annual conference (London, Novemeber 26-27, 2004). [10] Bellucci, Paolo (2006): Allórigine della popolarità del governo in Italia, 1994-2006, in: La Rivista italiana della scienze politica 3/2006, s. 479-503. [11] Bělohradský, Václav (1999): Italská cesta k většinovému systému, in: Klíma, Michal (ed.): Možnosti úpravy či reformy volebního systému v ČR, str. 40 – 57, Praha 1999. [12] Blondel, Jean - Cotta, Maurizio (eds.): The Nature of Party Government. A Comparative European Perspective, New York 2000. [13] Bobbio, Luigi. 2002. I governi locali nelle democrazie contemporanee. Roma-Bari: Editori Laterza. [14] Buzzanca, Silvio (2008a): Sinistra Arcobaleno un voto su due al Pd, in: La Repubblica, 17. 4. 2008. [15] Buzzanca, Silvio (2008b): Ecco il voto per professione. Pdl, boom da operai e casalinghe, in: La Repubblica, 19. 4. 2008. [16] Caciagli, Mario – Zuckerman, Alan, ed. 2001. Politica in Italia (Edizione 2001). Bologna: Il Mulino. [17] Cafagna, Luciano (2003): Legittimazione e delegittimazione nella stroia politica italiana. In: Di Nucci, Loreto - Galli della Loggia, Ernesto (eds.): Due nazioni. Legittimazione e delegittimazione nella storia dellÍtalia contemporanea, Il Mulino, Bologna. [18] Calise, Mauro. 2006. La Terza Repubblica. Partiti contro presidenti. Laterza, Roma. [19] Caramani, Daniele (2000): Elections in Western Europe since 1815, New York – London. [20] Caramani, Daniele. 2005. Electoral Challenge in a Multi-Level Arena. (http://www.umich.edu/~iinet/euc/PDFs/2005%20Papers/Caramani.pdf) [21] Cento Bull, Anna – Gilbert, Mark (2002): The Lega Nord and the Northern Question in Italian Politics, London. [22] Chiaramonte, Alessandro – Vassallo, Salvatore (2001): Consolidare il bipolarismo limitando la frammentazione. Sobri suggerimenti sul sistema elettorale. In: Le Istituzioni del Federalismo 1/2001, 57-84.

189 [23] Chiaramonte, Alessandro – DÁlimonte, Roberto (2004): Dieci anni di (quasi) maggioritario una riforma (quasi) riuscita. In: Come chiudera la transizione. Cambiamento, apprendimento e adattamento nel sistema politico italiano. Ed. Ceccanti, Stefano a Vassallo Salvatore. Bologna: Il Mulino, 105-123. [24] Chiaramonte, Alessandro – DÁlimonte, Roberto (2007): Da una reforma elettorale alláltra: partiti, coalizioni e processi di apprendimento, in: La Rivista italiana della scienza politica 3/2007, s. 363-390. [25] Clementi, Francesco (2004): Il governo del primo ministro: Da londra (via Parigi) a Roma, possibilmente sezna passare per Tel Aviv. In: Come chiudera la transizione. Cambiamento, apprendimento e adattamento nel sistema politico italiano. Ed. Ceccanti, Stefano a Vassallo Salvatore. Bologna: Il Mulino, 287-300. [26] Colarizi, Simona. (2007): Gli Fredi della Dc e del Pci nel sistema politico della seconda Repubblica (1994-2006). In: Gritti, Roberto a Morcellini, Mario (eds).: Elezioni senza precedenti. Dalle Primarie dellÚnione alle Politiche e al Referendum costituzionale del 2006: voto, sistemi elettorali e comunicazione. Milano, s. 21-41. [27] Conti, Nicolò (2004): The European Parliament election in Italy. (http://www.sussex.ac.uk/sei/1- 4-2.html) [28] Corbetta, Piergiorgio - Segatti, Paolo (2003): Il voto degli italiani: una pianta senza radici. In: Working Papers del Dipartimento di studi sociali e politici, n. 14/2003, Universita degli studi di Milano. [29] Corbetta, Piergiorgio – Segatti, Paolo (2004): Un bipolarismo senza radici? In: Come chiudera la transizione. Cambiamento, apprendimento e adattamento nel sistema politico italiano. Ed. Ceccanti, Stefano a Vassallo Salvatore. Bologna: Il Mulino, 125-149. [30] Corbetta, Piergiorgio (2006): Variabili sociali e scelta elettorale. Il tramonto dei “cleavages” tradizionali, in: La Rivista italiana della scienze politica 3/2006, s. 415-430. [31] Cotta, Maurizio (2002): Dopo tre elezioni: Il sistema politico italiano a dieci anni dalla crisi, in: DÁlimonte - Roberto, Bartolini, Stefano: Maggioritario finalmente? La transizione elettorale 1994 – 2001, Bologna 2002., s. 17 – 40. [32] Cotta, Maurizio - Della Porta, Donatella – Morlino, Leonardo (2001): Scienza politica, Bologna 2001. [33] Čaloud, Dalibor (2004): Smíšené volební systémy. In: Chytilek, R., Šedo, J. (eds.): Volební systémy, MPÚ MU, Brno, 143-157. [34] Čaloud, Dalibor - Foltýn, Tomáš (2006): Electoral Engineering In Use: The Case of Italy. In: Evropská volební studia/European Electoral Studies, Vol.1, No.2, 185-195. [35] DÁlimonte, Roberto - Bartolini, Stefano (2002): Maggioritario finalmente? La transizione elettorale 1994 – 2001, Bologna 2002. [36] DÁlimonte, Roberto (2003): Mixed Electoral Rules, Partisan Realignment, and Party System Change in Italy, in: Shugart, Matthew S. - Wattenberg, Martin P.(ed.): Mixed-Memeber Electoral Systems. The Best of Both Worlds?, Oxford – New York 2003, s. 323 - 346. [37] DÁlimonte, Roberto (2005a): Dentro le urne. Unione premiata dal voto personale. In: Il Sole 24 Ore, 8. 4. 2005. [38] DÁlimonte, Roberto (2005b): È al sud il crollo del Polo. In: Il Sole 24 Ore, 6. 5. 2005. [39] DÁlimonte, Roberto (2006a): Per il Senato voto a chi ha 18 anni. In: Il Sole 24 Ore, 26. 4. 2006. [40] DÁlimonte, Roberto (2006b): LÚlivo “conquista” giovani e Sud (http://brunik.altervista.org/20060423090947.html). [41] Della Porta, Donatella (1999): La politica locale, Il Mulino, Bologna. [42] De Sio, Lorezno (2005): Le cause della sconfitta. Le previsioni dei sondaggi: Decisivi léconomia e léfetto-premier. In: Il Sole 24 Ore, 6. 4. 2005. [43] De Sio, Lorenzo (2006): Dove stanno davvero gli elettori fluctuanti? In: La Rivista italiana della scienze politica 3/2006, s. 393-414. [44] Diamanti, Ilvo (2003): Bianco, rosso, verde … e azzuro. Il Mulino, Milano. [45] Diamanti, Ilvo (2005a.): Ma il premier rischia molto. In: La Repubblica, 3. 4. 2005. [46] Diamanti, Ilvo (2005b): Il terremoto in casa azzura. In: La Repubblica, 6. 4. 2005. [47] Diamanti, Ilvo (2005c): La democrazia fluida. In: La Repubblica, 24. 4. 2005. [48] Diamanti, Ilvo (2006a): Il falso mito del Nord. In: La Repubblica, 16. 4. 2006.

190 [49] Diamanti, Ilvo (2006b): La favola del Paese diviso. In: La Repubblica, 23. 4. 2006. [50] Diamanti, Ilvo (2008a): Bipolarismo Milano-Roma in bilico. L'onda Pdl non ricompatta il Paese. In: La Reppublica, 27. 4. 2008. [51] Diamanti, Ilvo (2008b): Radici forti e rami sacchi: è lo strano albero del PD. In: La Repubblica, 4. 5. 2008. [52] Diamanti, Ilvo (2008c): La geografia politica di Berlusconi. In: La Repubblica, 19. 5. 2008. [53] Di Nucci, Loreto (2003): Lo stato fascista e gli italiani „antinazionali“. In: Di Nucci, Loreto a Galli della Loggia, Ernesto (eds.): Due nazioni. Legittimazione e delegittimazione nella storia dellÍtalia contemporanea, Il Mulino, Bologna. [54] Di Virgilio, Aldo (2002): Lófferta elettorale: La politica delle alleanze si istituzionalizza, in: DÁlimonte, Roberto - Bartolini, Stefano: Maggioritario finalmente? La transizione elettorale 1994 – 2001, Bologna 2002. [55] Di Virgilio, Aldo (2004): La politica delle alleanze: stabilizzazione senza coesione. In: Come chiudera la transizione. Cambiamento, apprendimento e adattamento nel sistema politico italiano. Ed. Ceccanti, Stefano a Vassallo Salvatore. Bologna: Il Mulino. 187-204. [56] Dogan, Mattei (1967): Political Cleavage and Social Stratification in France and Italy. In: Lipsek, Seymour Martin a Rokkan, Stein (eds.): Party systeme and Voter Alignments: Gross-National Perspective, The Free Press and Collier-MacMillan Limited, New York – London. [57] Donovan, Mark (2003): The Italian State: No Longer Catholic, no Longer Christian. In: West European Politics, Volume 26, Number 1, January 2003, s. 95 – 116. [58] Duverger, Maurice (1981): Les partis politique, Paris. [59] Dvořáková, Vladimíra – Kunc, Jiří. 1994. O přechodech k demokracii. Praha: SLON. [60] Ferrara, F. (2006): Fear and Loathing on the (Italian) Campaign Trail: Episode One (http://www.iq.harvard.edu/blog/pb/2006/03/fear_and_loathing_on_the_itali.html). [61] Farrell, David M. (2001): Electoral systemes. A comparative Introduction, London 2001. [62] Fisichella, Domenico (2003): Elezione e democrazia. Unánalisi comparata, Bologna 2003. [63] Fiala, Petr - Strmiska, Maxmilián (1998): Teorie politických stran, Brno 1998. [64] Flora, Peter (1999): Introdution and Interpretation. In: Flora, Peter et al. (eds.): State Formation, Nation-Building and Mass Politics in Europe. The Theory of Stein Rokkan. Oxford University Press, Oxford, 1-91. [65] Fonda, R. (2006): Il voto delle donne: le giovani con l'Ulivo, le casalinghe con il Polo (http://brunik.altervista.org/20060525220753.html). [66] Franco, Massimo (2008): La grande occasione. In: Corriere della Sera, 15. 4. 2008. [67] Freire, André (2003): Second Order Elections and Electoral Cycles in Democratic Portugal, 1975-2002. (http://www.ics.ul.pt/publicacoes/workingpapers/wp2003/WP3-2003.pdf) [68] Fusaro, Carlo – Stroppiana, Luca (2001): Perfezionare la ´forma di governo della transizione´. Composizione e collegialità della Giunta. In: Le Istituzioni del Federalismo 1/2001, 29-56. [69] Guimbard, Catherine (1994): Où va lÍtalie?, Paris 1994. [70] Guzzetta, Giovanni (2004): La fine della centralità parlamentare e lo statuto dellópposizione. In: Come chiudera la transizione. Cambiamento, apprendimento e adattamento nel sistema politico italiano. Ed. Ceccanti, Stefano a Vassallo Salvatore. Bologna: Il Mulino, 301-319. [71] Galli, Giorgio. 2004. I partiti politici italiani (1943-2004). Rizzoli, Milano. [72] Galli della Loggia, Ernesto (2003): La perpetuazione del fascismo e della sua minaccia come elemento strutturale della lotta politica nellÍtalia repubblicana. In: Di Nucci, Loreto - Galli della Loggia, Ernesto (eds.): Due nazioni. Legittimazione e delegittimazione nella storia dellÍtalia contemporanea, Il Mulino, Bologna. [73] Gilbert, Mark (1994): Italy turns rightwards. In: Contemporary Review, Jul94, Vol. 265 Issue 1542, s. 4 – 11. [74] Griffin, Roger (1996): The post-fascism of the Alleanza Nazionale: A case study in ideological morphology. In: Journal of Political Ideologies, Jun96, Vol. 1, Issue 2. [74] Gritti, Robert (2007): Da Prodi a Prodi. Analisti del ciclo elettorale 2005-2006: primarie, politiche, referendum. In: Gritti, Roberto a Morcellini, Mario (eds).: Elezioni senza precedenti. Dalle Primarie dellÚnione alle Politiche e al Referendum costituzionale del 2006: voto, sistemi elettorali e comunicazione. Milano, 43-78.

191 [75] Heath, Anthony - McLean, Ian a Taylor, Bridget. 1997. How much is at stake? Electoral behaviour in second-order Elections. In: CREST, Working Paper, Number 59, September 1997. (http://www.crest.ox.ac.uk/papers/p59.pdf) [76] Hloušek, Vít. 2003. „Parlamentní a prezidentské demokracie.“ In: Demokracie. Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. Ed. Hloušek, Vít a Kopeček, Lubomír. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy university v Brně, 193-202. [77] Hloušek, Vít - Kopeček Lubomír. 2003. „Konsensuální a konkurenční demokracie.“ In: Demokracie. Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. Ed. Hloušek, Vít a Kopeček, Lubomír. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy university v Brně, 203- 231. [78] Hloušek, Vít - Kopeček, Lubomír (2004): Konfliktní demokracie. Moderní masová politika ve střední Evropě, Mezinárodní politologický ústav, Brno. [79] Ignazi, Piero (1994): Postfascisti? Dal Movimento sociale italiano ad Alleanza nazionale, Bologna 1994. [80] Ignazi, Piero (2002): Il potere dei partiti, Bari - Roma 2002. [81] Ignazi, Piero (2004): Perchè una riforma in senso primo-ministeriale è inutile. In: Come chiudera la transizione. Cambiamento, apprendimento e adattamento nel sistema politico italiano. Ed. Ceccanti, Stefano a Vassallo Salvatore. Bologna: Il Mulino, 363-371. [82] ISPO (2006): I giovani decisive per lÚnione. Polo rilanciato delléffetto tasse (http://brunik.altervista.org/20060415105051.html). [83] Istituto Cattaneo (2006a): Chi ha vinto, chi ha perso e dove (http://brunik.altervista.org/20060423094445.html). [84] Istituto Cattaneo (2006b) Elezioni 2006 – I risultati difformi del voto alla Camera e al Senato: il voto giovanile c’entra poco (http://brunik.altervista.org/20060602090031.html). [85] ITANES (2001): Perché ha vinto il centro-destra, Bologna 2001. [86] Katz, Richard S. (1996): Electoral reform and the transformation of party politics in Italy, in: Party Politics, 1996, Vol 2. No. 1. s. 31 – 53. [87] Katz, Richar S. (2003): Reforming the Italian Electoral Law, in: Shugart - Matthew S., Wattenberg, Martin P.(ed.): Mixed-Memeber Electoral Systems. The Best of Both Worlds?, Oxford – New York 2003, 96 - 121. [88] Klíma, Michal (1998a): Volby a politické strany v moderních demokraciích, Praha 1998. [89] Klíma, Michal (1998b): Smíšený volební systém. In: Politologický časopis 3/1998. [90] Klokočka, Vladimír (1996): Ústavní systémy evropských států, Praha 1996. [91] Kopeček, Lubomír (2003): Sociálně politické podmínky demokracie. In: Demokracie. Teorie, modely, osobnosti, podmínky, nepřátelé a perspektivy demokracie. Ed. Hloušek, Vít a Kopeček, Lubomír. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy university v Brně, 109-148. [92] Kubát, Michal (2002): Volby a volební systémy, in: Cabada, Ladislav, Kubát, Michal a kol.: Úvod do politické vědy, Praha 2002, s. 268 – 323. [93] Kašpar, Josef (1993a): Revoluce soudců, in: Respekt 11/1993, s. 10. [94] Kašpar, Josef (1993b): Změna za každou cenu, in: Respekt 50/1993, s. 13. [95] Kunc, Jiří (2000): Stranické systémy v re/konstrukci, Praha 2000. [96] Kunc, Jiří (2001): Politika v Itálii aneb Nejhezčí proti nejbohatšímu, in: Listy 4/2001, s. 35-40. [97] Laver, M. – Schofield, N. (1992): Multiparty Government. The politics of Coalition in Europe, Oxford 1992. [98] Legnante, Guido - Sani, Giacomo (2002): La campagna più lunga, in: DÁlimonte, Roberto - Bartolini, Stefano: Maggioritario finalmente? La transizione elettorale 1994 – 2001, Bologna 2002, s. 41 – 78. [99] Legnante, Guido (2006): Comunicazione, elettori allineati e una campagna di mobilitazione, in: La Rivista italiana della scienze politica 3/2006, s. 431-453. [100] Lylová, Hana (2002): Zájmové skupiny v politickém systému Itálie, Brno 2002, katedra politologie FSS MU (nepublikovaná diplomová práce). [101] Magone, José (1998): Party System Change in Southern Europe, in: Pennigs, Paul – Lane, Jan- Erik (ed.): Comparing Party System Change, London – New York 1998. [102] Mannheimer, Renato (2001): Le elezioni del 2001 e la “mobilitazione drammatizzante”. in: Rivista italiana di scienza politica, a. XXXI, n. 3, dicembre 2001, s. 543 – 560.

192 [103] Mannheimer, Renato (2005a): Se fossero le politiche: al centrosinistra il 52% e dal 50 a 100 seggi in più. In: Corriere della Sera, 5. 4. 2005. [104] Mannheimer, Renato (2005b): Ipotesi sorpasso alle politiche allÚnione 60 seggi più del Polo. In: Corriere della Sera, 6. 4. 2005. [105] Mannheimer, Renato (2005c): Margherita, gli elettori per il listone cresce la voglia di un partito di centro. In: Corriere della Sera, 23. 5. 2005. [106] Mannheimer, Renato (2005d): Il listone funziona la nord, al sud meglio i pratiti divisi. In: Corriere della Sera, 30. 5. 2005. [107] Mannheimer, Renato (2005e): Lánalisi dei flussi. Regionali, allÚnione il 10% dei voti del polo. In: Corriere della Sera, 9. 7. 2005. [108] Mannheimer, Renato (2006): LÚnione conquista I consensi dellÍtalia che non si schiera. In: Corriere della Sera, 27. 6. 2006. [109] Mannheimer, Renato (2008): Vince il bipolarismo, aumenta l'astensione. Carroccio e Di Pietro nuove “ali radicali”. In: Corriere della Sera, 15. 4. 2008. [110] Macry, Paolo (2003): Se lúnità crea divisione. Immagini del Mezzogiorno nel discorso politico nazionale. In: Di Nucci, Loreto - Galli della Loggia, Ernesto (eds.): Due nazioni. Legittimazione e delegittimazione nella storia dellÍtalia contemporanea, Il Mulino, Bologna. [111] Marsh, Michael (1998): Testing the Second-Order elections Model after Four European Elections. British Journal of Political Science, 591-607. (http://www.tcd.ie/Political_Science/elections/Marsh_SOE.pdf) [112] Massicotte, L., Blais, A. (1999): Mixed electoral systems: a conceptual and empirical survey. In: Electoral Studies XVIII, pp. 341-366. [113] Melchionda, Enrico (2002): Lálternanza prevista. La competizione nei collegi uninominali, in: Pasquino, Gianfranco (ed.): DallÚlivo al governo Berlusconi. Le elezioni del 13 maggio 2001 e il sistema politico italiano, Bologna, s. 23 – 105. [114] Morlino, Leonardo (1996): Crisis of parties and change of party systém in Italy, in: Party politics, Volume 2, 1996, Number 1, s. 5 – 30. [115] Morrone, Andrea (2004): Lo Stato regionale nella transizione. In: Come chiudera la transizione. Cambiamento, apprendimento e adattamento nel sistema politico italiano. Ed. Ceccanti, Stefano a Vassallo Salvatore. Bologna: Il Mulino, 247-265. [116] Motta, Riccardo (1992): Partiti e coalizioni. Teoria e problemi di ricerca, Bologna 1992. [117] Muller, Wolfgang C. – Strøm, Kaare (eds.)(2003): Coalition Governments in Western Europe, Oxford - New York 2003. [118] Natale, Paolo (2002): Una fedeltà leggera: I movimenti di voto nella „seconca repubblica“, in: DÁlimonte, Roberto - Bartolini, Stefano: Maggioritario finalmente? La transizione elettorale 1994 – 2001, Bologna 2002, s. 283 – 317. [119] Natale, Paolo (2005): La nuova Italia elettorale. Cara Unione, al nord devi lavorare. In: Europa, 12. 4. 2005. [120] Natale, Paolo (2006a): Un milione e mezzo dalla Cdl allÚnione. In: La Stampa, 12. 4. 2006. [121] Natale, Paolo (2006b): Col Mattarellum andava meglio. In: Europa, 20. 4. 2006. [122] Natale, Paolo (2006c): Lélettore infido. Europa, 27. 4. 2006. [123] Novák, Miroslav (1997): Systémy politických stran, Praha 1997. [124] Novák, Miroslav (2001): Jakou demokracii pro nové demokracie?, Brno 2001. [125] Orbach, M (2006°): Il voto dei govani (http://brunik.altervista.org/20060525221113.html). [126] Orbach, M. (2006b): Il voto degli over 64 (http://brunik.altervista.org/20060604183704.html). [127] Ortona, G., Ottone, S., Porzano, F. (2005) A Simulative Assessment of The Italian Electoral System, Working paper n. 60, pp. 1-21. [128] Panebianco, Angelo (2006): Perchè la riforma della legge elettorale. In: La Repubblica, 6. 11. 2006. [129] Pappalardo, Adriano (2002): Il sistema partitico italiano fra bipolarismo e destrutturazione, in: Rivista italiana di scienza politica, a. XXXI, n. 3, dicembre 2001, s. 561 – 597. [130] Parisella, Antonio (1995): La Base Sociale della Democrazia cristiana italiana. Elettorato, iscritti e organzizzazione. In: Lamerts, Emiel (ed.): Christian Democracy in the European Union (1945/1995). Proceedings of the Leuven Colloquium, 15-18 November 1995.

193 [131] Pasquino, Gianfranco (1994): The birth of the „second republic“, in: Journal of democracy, 1994, Vol. 5, No. 3, s. 107 – 113. [132] Pasquino, Gianfranco (1999): Italia: Un regime democratico in trasformazione, in: Colomer, Josep M. (ed.): La politica in Europa, Laterza, Roma - Bari 1999. [133] Pasquino, Gianfranco (2000): La transizione a parole. Il Mulino, Milano. [134] Pasquino, Gianfranco (2001): Premiership e leadership da DÁlema a Amato e oltre. In: Politica in Italia (Edizione 2001). Ed. Caciagli, Mario a Zuckerman, Alan. Bologna: Il Mulino, 53-70. [135] Pasquino, Gianfranco (ed.)(2002): DallÚlivo al governo Berlusconi. Le elezioni del 13 maggio 2001 e il sistema politico italiano, Bologna 2002. [136] Pasquino, Gianfranco (2002): Unélezione non come le altre, in: Pasquino, Gianfranco (ed.): DallÚlivo al governo Berlusconi. Le elezioni del 13 maggio 2001 e il sistema politico italiano, Bologna 2002, s. 11 – 21. [137] Pelikán, Jiří (1996): Itálie pod vládou levého střdu, in: Mezinárodní politika 6/1996, s. 17 – 20. [138] Pera, Marcello (2002): La „seconda Repubblica“ in Italia: dove sta andando?, in: www.parlamento.it/funz/pres/discorsi/SecondaRepubblica.pdf. [139] Polchi, V. (2006): La Swg analizza i flussi. Fedeltà più forte a sinistra. In: La Repubblica, 13. 4. 2006. [140] Poli, Emanuela (2001): Forza Italia. Strutture, leaderschip e radicameto territoriale. Il Mulino, Milano. [141] Procacci, Giuliano (1997): Dějiny Itálie, Praha. [142] Reed, Steven R. (2001): Duverger´s law is working in Italy, in: Comparative political studies 3/2001, s. 312 – 327. [143] Rokkan, Stein (1999a): State Formation and Nation-Building. In: Flora, Peter et al. (eds.): State Formation, Nation-Building and Mass Politics in Europe. The Theory of Stein Rokkan. Oxford University Press, Oxford, 93-224. [144] Rokkan, Stein (1999b): Mass Politics. In: Flora, Peter et al. (eds.): State Formation, Nation- Building and Mass Politics in Europe. The Theory of Stein Rokkan. Oxford University Press, Oxford, 225-340. [145] Rossi, Nicola (2002): Riformisti per forza. La sinistra italiana tra 1996 e 2006. Bologna. [146] Říchová, Blanka (2000): Přehled moderních politologických teorií. Empiricko-analytický přístup v soudobé politické vědě, Portál, Praha. [147] Rumi, Giorgio (2003): I poteri del re. La Corona, lo Statuto e la contestazione cattolica, 1878- 1903. In: Di Nucci, Loreto - Galli della Loggia, Ernesto (eds.): Due nazioni. Legittimazione e delegittimazione nella storia dellÍtalia contemporanea, Il Mulino, Bologna. [148] Salvadori, Massimo L.(2001): Storia dÍtalia e crisi di regime, Bologna. [149] Sani, Giacomo – Legnante, Guido (2002): Quanto ha contato la comunicazione politica?, in: Pasquino, Gianfranco (ed.)(2002): DallÚlivo al governo Berlusconi. Le elezioni del 13 maggio 2001 e il sistema politico italiano, Bologna. [150] Sani, Giacomo (2007): Il Mercato elettorale rivisitato. In La Rivista italiana della scienze politica 3/2006, s. 451- 362. [151] Sabbatucci, Giovanni (2003): Il trasformismo come sistema. Editori Laterza, Roma. [152] Sartori, Giovanni (2001a): Srovnávací ústavní inženýrství, Praha 2001. [153] Sartori, Giovanni (2001b): Il sistema elettorale resta cattivo. In: Rivista italiana di scienza politica, a. XXXI, n. 3, dicembre 2001, s. 471 – 479. [154] Sartori, Giovanni (2003): “Quella roba lì” non è migliorabile. In: Corriere della Sera, 28. 8. 2003, s. 1. [155] Sartori, Giovanni (2005a): Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu, CDK, Brno. [156] Sartori, Giovanni (2005b): Il contenzioso tra Prodi e Rutelli. Le unioni che non pagano. In: Corriere della Sera, 24. 5. 2005. [157] Sartori, Govanni (2006a): Il bipolarismo frainteso. In: La Repubblica, 20. 4. 2006. [158] Sartori, Govanni (2006b): Se cambiare è peggiorare. In: La Repubblica, 21. 5. 2006. [159] Sartori, Govanni (2006c): La legge elettorale e i due referendum. Il „porcellum“ da eliminare. In: La Repubblica, 1. 11. 2006. [160] Sartori, Govanni (2006d): Pronta la legge c´è già línganno. In: La Repubblica, 17. 11. 2006.

194 [161] Sartori, Govanni (2007a): Le ipotesi di riforma elettorale non convincono. In: La Repubblica, 22. 1. 2007. [162] Sartori, Govanni (2007b): Le ipotesi sulla riforma del sistema elettorale. In: La Repubblica, 9. 2. 2007. [163] Scoppola, Pietro (1997): La repubblica dei partiti. Evoluzione e crisi di un sistema politico 1945-1996. Il Mulino, Milano. [164] Sesto, M (2006): Fi resta ancorata a Nord e Isole, Ds arroccati al centro. Il Sole 24 Ore, 13. 4. 2006. [165] Shugart, M. S. (2006) Italy: The crazy electoral system explained (http://fruitsandvotes.com/?p=675). [166] Sommer, Michael (2002): Im Süden nichts Neues: Zur aktuellen Entwicklung des italienischen Parteiensystems, in: Politische Vierteljahresschrift, XLIII/1/2002, s. 112 – 141. [167] Strmiska, Maxmilián (1995): Italské politické strany (1945 – 1994), Brno 1995. [168] Strmiska, Maxmilián (1997a): Polarizovaný pluralismus anebo polarizovaný multipartismus? In: Politologický časopis 3/1997. [169] Strmiska, Maxmilián (1997b): Křesťanská demokracie a její alternativy, in: Fiala, Petr (ed.) Křesťanské alternativy v politice, Brno 1997, s. 93-117. [170] Strmiska, Maxmilián (1998): Multipartismy a multipolarita. In: Politologický časopis 2/1998, s. 137 – 152. [171] Strmiska, Maxmilián (2000): Studie k utváření italského multipartismu (1994 – 1999): Enigma “středu” a bipolarita. In: Politologický časopis 2/2000, s. 109 – 130. [172] Strmiska, Maxmilián (2002a): Transformace stranicko-polických systémů (Studie k proměně soustav politických stran v soudobých demokraciích). In: Politologický časopis 4/2002, s. 383 – 397. [173] Strmiska, Maxmilián (2002b): Transformace italských (post)komunistů: Od Italské komunistické strany k Demokratické straně levice a Levicovým demokratům. In: Rudí a Růžoví, Brno 2002, s. 40 – 64. [174] Strmiska, Maxmilián (2003): Liga Severu: její postavení a role v italské stranicko-politické soustavě (1993-2002). In: Středoevropské politické studie, číslo 1, ročník V, zima 2003. [175] Strmiska, Maxmilián - Chytilek, Roman (2005): Itálie. In: Strmiska, Maxmilián et al.: Politické strany moderní Evropy. Analýza stranicko-politických systémů, Portál, Praha, s. 391-411. [176] Šustková, Markéta (2003): Itálie: Ústavní reforma 2001 a Bossiho projekt devoluce. In: II. kongres český politologů: Praha – Suchdol, 5. – 6. 9. 2003. Ed. Dvořáková, Vladimíra a Herautová, Andrea. Praha: Česká společnost pro politické vědy. [177] Tranfaglia, Nicola. 2009. Venti´anni con Berlusconi (1993-2013). Garzanti, Milano. [178] Venturino, Fluvio (2000): La personalizzazione della politica italiana. Il ruolo dei leader nelle elezioni del 1996. In: Rivista italiana di scienza politica, a. XXX, n. 2, agosto 2000, s. 295 – 327. [179] Verzichelli, Luca - Cotta, Maurizio (2003): From „Constrainde“ Coalitions to Alternating Governments?, in: Muller, Wolfgang C. – Strøm, Kaare (eds.): Coalition Governments in Western Europe, Oxford - New York, s. 433–497. [180] Verzichelli, Luca (2006): La classe politica italiana, dalla crisi all´adattamento: Accesso, circolazione i carriera dal 1994 al 2006. In: La Rivista italiana della scienze politica 3/2006, s. 455- 478. [181] Weber, R. (2006): L’Italia uscita dalle urne: un paese a fluidità variabile (http://brunik.altervista.org/20060525221730.html). [182] Wellhofer, Spencer E.(2001): Party realignment and voter transition in Italy, 1987 – 1996. In: Comparative political studies 2/2001, s. 156 – 186. [183] Zappitelli, Paolo (2005): Allarme collegi, la Cdl ne ha quasi cento in meno. In: Il Tempo domenica, 17. 7. 2005. [184] Zohlnhöfer, Reimut (2002): Das italienische Parteiensystem nach den Wahlen. In: Zeitschrift für Parlamentsfragen, Heft 2/2002, s. 271 – 290.

195