Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně Ústav klasických studií

Gaius Iulius Hyginus Fabulae

Diplomová práce

Autorka: Hana Koudelková

Vedoucí diplomové práce: Doc. PhDr. Dagmar Bartoňková, CSc.

Brno 2006

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala zcela samostatně a použila pouze uvedené prameny.

2

Děkuji paní doc. PhDr. Dagmar Bartoňkové, CSc. za cenné rady a připomínky při odborném vedení mé diplomové práce.

3

1. Úvod

Jako téma své diplomové práce jsem si vybrala po konzultaci s Doc. Bartoňkovou postavu Gaia Iulia Hygina a jeho sbírku nazvanou Fabulae. Již při bližším seznámení se s tématem jsem zjistila, že se budu muset vyrovnat jednak s nedostatkem či nedostupností pramenů, jednak s naprosto rozdílnými názory a přístupy na daný problém u jednotlivých badatelů. Každý filolog, jenž chtěl jakkoliv komentovat Hyginovo dílo, byl do značné míry ovlivněn tím, kterou edici zvolil jako základ pro své bádání. Zcela zásadní překážkou při pátrání po podobě původního Hyginova díla je totiž skutečnost, že originál Hyginova rukopisu se nedochoval, a tudíž nejstarší ucelenou prací zabývající se dílem Fabulae je tzv. editio princeps z pera autora Mycilla. Každá další edice pak do jisté míry měnila náhled na díla předešlá, polemizovala s výsledky bádání či upravovala závěry jejich autorů. Tyto nové „objevy“ pak často přežily pouze do doby, kdy byla zpracována další edice přicházející se závěry novými a ty byly často až v úplném rozporu se závěry předešlých badatelů. Na základě výše uvedených skutečností je tudíž zcela evidentní, že se jednotlivé dosažené výsledky od sebe mohou velmi výrazně lišit, a to jak v závislosti na době, v níž konkrétní autoři a editoři působili, tak i na množství materiálů a počtu edicí, které měli k dispozici. Rovněž nezanedbatelným ukazatelem je i samotný přístup badatele, jeho vlastní snaha a ochota postupovat při svém bádání do největší možné hloubky. Cílem naší práce tedy není, a ani nemůže být snaha o rozřešení všech nejasností, jež se naskytly kolem autora jménem Hyginus a jemu přisuzovaného díla s názvem Fabulae. Nic takového se ostatně nepodařilo doposud žádnému z odborníků, kteří se na toto téma zaměřili. Proto se tato práce spíše pokouší shrnout dosažené badatelské výsledky. 1 Ve své práci jsem pracovala s různými edicemi Hyginova díla Fabulae a snažila se uvést informace, které souvisejí ať s postavou Hygina nebo s jeho dílem.

1 Hyginus, G. I ., Fabulae . Ed. Peter K. Marshall, B. G. Teubner, Lipsiae 1993. Hyginus, G. I., Fabulae . Ed. H. I. Rose, Lugduni Batavorum, 1933. Hyginus, G. I., Fabulae. Ed. Mauricius Schmidt, Jenae apud Hermannum Dufft (in Libraria Maukiana), 1872. 4 Nejdříve uvádím dostupné informace o postavě Hygina, které získáváme buď z tehdejších nebo nových pramenů. Následující kapitoly jsou věnovány dílu, jeho originalitě, původnímu názvu a otázkám s ním spojeným. Počínaje čtvrtou kapitolou hodlám se podrobněji věnovat různým vydáním díla s důkladnějším zaměřením se na edici vydavatele Rose, abych v následující kapitole mohla navázat ukázkami bájí a později důkladnějším rozborem některých z nich. Na těchto konkrétních bájích se budu snažit dokázat poznatky, které v obecnější rovině uvádím v předchozích kapitolách. Práci uzavřu závěrečným shrnutím v češtině a latině.

5 2. Postava G. I. Hygina

Hyginus patří k postavám antického světa, o kterých toho bohužel moc nevíme. Tento fakt je dán tím, že se o tomto spisovateli nedochovalo mnoho pramenů, ze kterých by se dalo čerpat. V následující části práce bude naším cílem pokusit se objasnit všechny nejasnosti spojené se samotnou osobností Gaia Iulia Hygina. Nalézáme totiž mnoho rozdílných teorií pojednávajících o tomto autorovi a jemu připisovaném díle Fabulae. Z různých pramenů se můžeme dovědět, že se v historii vyskytovalo hned několik nositelů tohoto jména.

2. 1. Slovníky a encyklopedie

Při pátrání po pramenech, ve kterých se nachází jméno Hyginus, jsme vybrali několik příkladů zahraničních encyklopedií a slovníků, kde jsme se o autorovi jménem Hyginus dozvěděli následující informace. Každý z těchto pramenů uvádí odlišné údaje, rozdíly panují dokonce i v počtu osob s tímto jménem. Nejrozsáhlejší pojednání jsme u jména Hyginus našli v anglickém slovníku 2 The Oxford Classical Dictionary , kde se pod tímto heslem objevuje Gaius Iulius Hyginus, o jehož původu existují tři verze, podle nichž pocházel buď z Alexandrie, nebo byl propuštěncem Augustovým. V každém případě byl polyhistorem a přítelem Ovidia, který mu adresoval pasáž 3.14 ve svých Žalozpěvech. Co se týče Hyginových děl, žádné se nám bohužel nedochovalo. Přisuzována mu je mimo jiné práce De agricultura (O zemědělství) , která zřejmě obsahovala stať De apibus (O včelách) , dále komentář k Vergiliovi a větší počet historických a archeologických prací, jako například De origine et situ urbium Italicarum (O původu a poloze italských měst), De familiis Troianis (O trójských rodech), De vita rebusque inlustrium virorum (O životě a osudech slavných mužů) nebo Exempla (Příklady) . Psal rovněž práce s náboženskou tematikou, například De proprietatibus deorum (O vlastnostech bohů) nebo De dis Penatibus (O penátech).

2 Hornblower, S., Spawforth, A., The Oxford Dictionary . Oxford University Press, Oxford 1996, 3. vydání. 6 Jako druhou poznámku v pořadí nalézáme pod heslem Hyginus autora, který žil v období kolem roku 100 n. l. Pracoval na dílech o složení a typech půdy, včetně jejich znázorňování na mapách. Dále se autor hesla zmiňuje o jeho sbírce imperiálních rozhodnutí o držení půdy. Tato pojednání bývají pravděpodobně zcela mylně přisuzována Hyginovi Gromaticovi, o němž se zmíníme v následujícím odstavci. Dalším římským autorem, jemuž jsou neprávem přisuzována díla pojednávající o metodách stavění válečných táborů, o měření jejich vnitřních 3 prostor a o zřizování opevnění, byl Hyginus Gromaticus . Datace tohoto díla není přesně určena, ale nejčastěji se uvádí 2. až 3. století n. l. nebo bývá datum vzniku 4 díla vymezováno vládou císaře Traiana . Posledním nositelem stejného jména, o němž tento slovník pojednává, je Gaius Iulius Hyginus, jenž nemůže být ztotožňován s žádným z výše uvedených autorů. Jemu je připisováno autorství mytologického díla Genealogiae , které bylo sesbíráno z řeckých děl přibližně ve 2. století n. l. Dílo bylo následně zkráceno, zřejmě pro školní potřeby, a rovněž doznalo změn kvůli nepozornosti opisovatelů či jejich nedostatečné znalosti řeckého jazyka. Dnes používaný název Fabulae má 5 kořeny v prvním vydání ( editio princeps ) vydavatele Micylla . Nyní toto dílo slouží jako jediný věrohodný pramen pro text, neboť originální rukopis, sloužící Micyllovi jako podklad pro jeho práci, byl ztracen. 6 Zmínku o více autorech téhož jména nacházíme i v dalším slovníku , který se zabývá latinskou literaturou z období republiky a za vlády císaře Augusta. Na rozdíl od předcházejícího pramene se však tento podrobněji zabývá pouze jedním z nich, a to Gaiem Iuliem Hyginem, který je v oxfordském slovníku uveden jako první. Paratoreho slovník také uvádí nejasnosti ohledně Hyginova původu, ale dozvídáme se zde i další informace z Hyginova života. Kromě Ovidia je jako jeho přítel uveden také politik a historiograf Claudius Licinus, který jej v posledních letech života finančně podporoval. Hyginus totiž zřejmě upadl v nemilost císaře Augusta, přestože jej dříve jmenoval správcem knihovny na Palatinu.

3 Gromaticus – zeměměřič; z lat. groma – úhelník, jednoduchý měřicí přístroj římských zeměměřičů, kteří vytyčovali hranice pozemků, dělili půdu na čtverce a přidělovali veřejnou půdu. Rovněž označení středu tábora, kde bylo groma zaraženo a odkud se tábor rozměřoval na čtyři

4části. 5 Marcus Ulpius Traianus – adoptovaný syn a nástupce císaře Nervy, vládl v letech 98 – 117 n. l. Iacobus Micyllus vydal v roce 1535 v Basileji dílo s tímto názvem: C. Iulii Hygini Augusti liberti

Fabularum6 liber, ad omnium poetarum lectionem mire necessarius et antehac nunquam excusus. Paratore, E., La letteratura latina dell`eta repubblicana e Augustea . Sansoni/Accademia, Firenze 1976. 7 Dále tento slovník uvádí podrobnosti týkající se Hyginových prací. Kromě již zmiňovaného komentáře k Vergiliovi (k němuž Macrobius přidal pátou knihu) je zároveň autorem komentáře k dílu Propempticon Pollionis od C. Elvia Cinny. Macrobius později sjednotil vybrané Hyginovy práce do dvou knih s názvem De viris claris . Taktéž názvy ostatních Hyginových děl, která jsou uvedena výše v textu, naznačují autorův záměr soupeřit s Markem Terentiem Varronem. Ve stejném slovníku se dále dozvídáme, že pod Hyginovým jménem se nám dochovalo dílo De Astronomia (4 knihy) a Fabulae (277 mytologických pověstí), avšak slovník uvádí, že podle jejich stylu je pravděpodobné, že byly napsány až v pozdější době. Na závěr slovník uvádí, že existuje hypotéza, podle níž autor díla Fabulae musel žít alespoň o jedno století později. Pouze okrajově se ze slovníku dozvídáme o možné existenci dalšího autora jménem Hyginus, který byl spisovatelem a zeměměřičem v době vlády císaře Traiana.

2. 2. Antické prameny

Kromě pramenů novodobých, které jsme uvedli v předcházející kapitole, existují i prameny antické. Bohužel ani v těchto pramenech nenacházíme mnoho zmínek o autorovi jménem Hyginus. Jedním z mála spisovatelů, u něhož 7 podobnou zmínku nalézáme, je životopisec Suetonius : „C. Iulius Hyginus, Augusti libertus, natione Hispanus, (nonnulli Alexandrinum putant et a Caesare puerum Romam adductum Alexandria capta) studiose et audiit et imitatus est Cornelium Alexandrum grammaticum Graecum, quem propter antiquitatis notitiam Polyhistorem multi, quidam Historiam vocabant. Praefuit Palatinae bibliothecae, nec eo secius plurimos docuit; fuitque familirarissimus Ovidio poetae et Clodio Licino consulari, historico, qui eum admodum pauperem decessisse tradit et liberalitate sua, quoad vixerit, sustentatum. Huius libertus fuit Iulius Modestus, in 8 studiis atque doctrina vestigia patroni secutus. “

7 Gaius Suetonius Tranquillus, De grammaticis et rhetoribus . Lipsiae, B. G. Teubner 1960, str.

822–23. Gaius Iulius Hyginus, propuštěnec Augustův, byl hispánské národnosti; podle některých však pocházel z Alexandrie a po dobytí tohoto města byl jako chlapec přiveden do Říma Caesarem. Pilně poslouchal a napodobil řeckého gramatika Cornelia Alexandra, jejž pro jeho znalost starých dějin mnozí nazývali Polyhistor, jiní Historia. Hyginus byl představeným Palatinské knihovny, 8 V této pasáži však Suetonius nepojednává o Hyginovi, autorovi díla Fabulae, jak nám ukáže podrobný rozbor Hyginova díla od Herberta I. Rose 9 v jedné z dalších částí této práce .

nicméně měl i mnoho žáků. Velmi důvěrně se stýkal s básníkem Ovidiem a s historikem Clodiem Licinem, někdejším konsulem, který o něm podává svědectví, že zemřel velmi chudý a že byl za života podporován jeho, Clodiovou, štědrostí. Hyginovým propuštěncem byl Julius Modestus, který svou vědeckou prací kráčel ve stopách bývalého pána. Český překlad citován dle: Gaius Suetonius Tranquillus, Životopisy dvanácti císařů , přel. Bohumil

Ryba,9 Svoboda, Praha, 1974, str. 418 . Str. 17. 9 3. Hyginovo dílo

V předchozí kapitole jsme uvedli informace o samotném autorovi a v této bychom se rádi podrobněji zaměřili na problematiku chronologie a autorství jednotlivých děl přisuzovaných Hyginovi a poté se budeme zabývat jeho jednotlivými vydáními, kritikami apod. Nejprve se musíme pokusit zodpovědět otázku, zda je Hyginus skutečně autorem jak díla De Astronomia, tak i díla nám známého pod názvem Fabulae. Dále je třeba odlišit od sebe jednotlivé knihy, jež postupem času měnily názvy, a také je chronologicky seřadit.

3. 1. Hyginovo autorství děl De Astronomia a Genealogiae

Hlavní otázkou, kterou se v této části práce budeme zabývat, je, zda existuje nějaká souvislost mezi díly De Astronomia a sbírkou s názvem 10 Genealogiae vydanou pod jménem stejného autora. J. Dietze nachází odpověď 11 v odkazu ve spisu De Astronomia II,12. Tento odkaz, který zní: „Graeae fuerunt 12 Gorgonum custodes, de quibus in primo libro genealogiarum scripsimus ,“ je 13 v každém případě z genealogické části Hyginova díla. Dietze dále poukazuje na to, že ve druhé knize spisu De Astronomia se občas objevují krátké vložené mytologické poznámky nemající žádný vztah k samotným zdrojům tohoto díla. Poukazují však na verze, které byly podrobně zpracovány v díle Fabulae podle řecké předlohy. Není důvod pochybovat o identitě autorů obou prací, protože autor De Astronomia činí narážky nejen na řecké předlohy využité v knize Fabulae, ale také na jejich samotné zpracování v tomto díle.

10 Dietze, J., Zur Schriftstellerei des Mythographen Hyginus . Rheinisches Museum 49, 1894, str.

1121. Tři Graie byly dcery Forkýna a Kéty. Jmenovaly se Enýó, Pemfrédó a Deinó. Jejich sestrami byly Gorgony. Graie hned po svém zplození vypadaly jako staré ženy, a proto je lidé takto nazývali. Všechny dohromady měly jediné oko a jediný zub, které si půjčovaly. Hrdina Perseus toho využil, oko a zub jim uloupil a nevydal jim je dřív, dokud mu neprozradily cestu k nymfám, od nichž pak získal12 pomoc proti Gorgonám. Čerpáno: Slovník antické kultury , Svoboda, Praha 1974, str. 236. 13 Graie byly ochránkyně Gorgon, o kterých jsme psali v první knize Genealogií . Dietze, J. Ibidem, str. 22. 10 3. 2. Chronologie Hyginových děl

Když se nám nyní podařilo prokázat, že soubor bájí pochází od autora astronomického díla, vyvstává další otázka, co má tento soubor společného s genealogickým dílem zmíněným ve spise De Astronomia, které později utvoří s druhou mytografickou částí dílo nám známé jako Fabulae. V dřívějších dobách existoval názor, že genealogická část byla Hyginem sepsána před vydáním jeho díla De Astronomia, soubor bájí až po něm. Pravdivost této hypotézy však byla pozdějším zkoumáním jednotlivých děl a jejich vzájemných souvislostí částečně vyvrácena. Jediný údaj z této teorie, o němž můžeme s jistotou prohlásit, že se zakládá na pravdě, je to, že Hyginus vydal svou genealogickou práci ještě před vydáním svého díla De Astronomia, ale názor na dataci vydání souboru bájí se postupem času měnil. Je tedy zřejmé, že zdroje mytografické části jsou autorovi díla o astronomii známy a jejich zpracování ve sbírce bájí se odráží i ve spisu De Astronomia. I v astronomickém díle se objevuje množství verzí pověstí vycházejících jednak z astronomických pramenů, jednak z pramenů jiných, které nebyly známy autorovi sbírky bájí, přestože se pro jejich použití v díle nabízela spousta příležitostí. 14 Dietze rovněž v úrovni vypravěčského umění rozeznává v díle de Astronomia pokrok oproti mytografické sbírce. Zároveň se vyskytují pověsti, které jsou podrobně probrány ve sbírce bájí, ale v díle De Astronomia autor počítá s tím, že čtenáři jsou již s jejich obsahem dostatečně seznámeni. Průběh našeho zkoumání nás přivádí k závěru, že sepsání mytografického i genealogického díla spadá do doby před vydáním spisu De Astronomia.

3. 3. Genealogická a mytografická část díla

Hyginus často opomíjí autorství své prvotiny s genealogickou tematikou. Zdá se, že mu v pozdější době nebyla dostatečnou inspirací pro jeho další díla. Zůstává tedy otázkou, v jakém vztahu je samotná sbírka bájí ke zmiňovanému genealogickému dílu. Někteří zpochybňují Hyginovo autorství tohoto díla jako celku, jiní přinejmenším odlišují mytografickou část a považují ji za

14 Dietze, J. Ibidem, str. 28. 11 dílo mytografů, které bylo teprve dodatečně spojeno s částí nazvanou Genealogiae, a ta je nám známá pouze ze zlomků. Spojením těchto dvou částí vzniklo dílo, jež se nám dochovalo pod názvem Fabulae, ale takto nazývá toto dílo až Micyllus. V této kapitole se tudíž budeme snažit zjistit, jaká je souvislost mezi mytografickou částí a v De Astronomia zmiňovanou genealogickou částí, jestli se od sebe liší nebo jestli byly původně spojeny v jedno dílo. 15 16 Dietze uvádí , že antický gramatik Dositheus , zabývající se Hyginovým dílem, významně přispěl k zodpovězení naší otázky. Nalezl totiž v části spisu Genealogiae, jak toto dílo sám nazývá, sbírku bájí. Můžeme se tudíž domnívat, že již Dositheus předpokládal, že jde o kompilaci genealogické a mytografické části, které byly souhrnně vydány pod názvem části první. Dositheus nám jasně říká, že Hyginova Genealogiae spadá nejpozději do druhé poloviny druhého století. Otázkou zůstává, v jakém vztahu jsou nám dochovaná sbírka bájí a původní sbírka Genealogiae? Byla vytvořena při pozdějším přepracování vycházejícím z genealogických souvislostí originálního díla, nebo s ním byla 17 pouze volně propojena? Ve své předmluvě se pokouší odhalit genealogické souvislosti Hyginova díla a uspořádat báje tak, jak asi vypadaly v Apollodórově knihovně. Často je možné k sobě jednotlivé příběhy přiřazovat podle podobnosti jejich obsahu nebo podle etymologických nebo místních ukazatelů. Celé oddíly naší sbírky jsou vystavěny tímto způsobem. Je třeba poukázat na místa, na nichž je tato genealogická souvislost založena. K domněnce o existenci dvou odlišných částí, které později utvořily dílo nám známé pod názvem Fabulae, se přiklánějí ve svých pracích i někteří 18 19 odborníci, jako například J. Dietze nebo M. Schmidt. Podle nich druhá část obsahuje báje zpracovávající témata spojená s bohy a hrdiny, jejichž původ a vzájemné souvislosti jsou podrobně vysvětleny v první, genealogické části. Shrňme si tedy nyní krátce náš pohled na problematiku. První díl Hyginovy Genealogie obsahoval témata bohů a hrdinů, v druhém se Hyginus zabýval bájemi

15 16 Dietze, J. Ibidem, str. 32 Dositheus žil ve 4. st. n. l. a je autorem díla Ars Grammatica , což je latinská učebnice gramatiky sepsaná pro řecké studenty. V tomto díle se nám dochovalo mnoho zlomků z jinak nedochovaných

17latinských spisů. Čerpáno: G. B. Conte. Dějiny římské literatury , str. 555. 18 In Dietze, J. Ibidem, str. 32 19 Dietze, J. Ibidem, str. 24. Hyginus, G. I ., Fabulae . Ed. Mauricius Schmidt, Jenae apud Hermannum Dufft (in Libraria Maukiana), 1872.

12 s nimi souvisejícími. Je přirozené, že první díl, který je poněkud nudný a suchopárný, byl brzy zapomenut. Již Dositheův výběr z genealogie poukazuje na počátek tohoto procesu. Postupně jsou jednotlivé části prvního dílu zkracovány, zapracovány do bájí nebo zcela vynechány. S tímto procesem změn byla spojena ztráta spisu, který již v Dositheově době byl pokládán za nepříliš významný, a došlo tak k zániku původního rozvržení díla, jež se nám dochovalo pouze ve zlomcích.

3. 4. Hyginovo neznámé dílo

Ve druhé knize sbírky De Astronomia staví Hyginus na odiv svoje znalosti z oblasti mytologie, které však nejsou ústředním tématem této knihy. Dá se tudíž usuzovat, že tak činil pouze v rámci přípravy na sepsání dalšího mytologického spisu. Dozvídáme se tedy, že Hyginus již během sepisování této práce o astronomii plánoval napsat další mytografické dílo, jež mělo překonat všechny jeho předchozí práce. O tomto dalším díle, které nemá nic společného ani s genealogickou, ani s mytografickou částí, přestože rovněž zpracovává mytologická témata, se nám nedochovaly žádné další informace kromě faktu, že 20 Hyginus o jeho vytvoření uvažoval. Dokonce ani nevíme, zda bylo vůbec vydáno .

20 Dietze, J. Ibidem, str. 34. 13 4. Edice Hyginova díla

Na tomto místě považujeme za důležité zmínit se o různých edicích Hyginova díla a zdůraznit ty, které přispěly k pochopení Hyginových slov.

4. 1. Editio Princeps

První vydání, ze kterého později vychází i další editoři, pochází z roku 1535, kdy jej v Basileji vydal již zmíněný Iacobus Micyllus vycházející při své práci 21 z jediného rukopisu s názvem Codex Frisingensis . Tento rukopis se bohužel později ztratil. Některé části byly znovu nalezeny v roce 1870 v Mnichově, avšak šlo pouze o zlomek původního celku, přibližně sto veršů. S těmito fragmenty 22 následně pracoval například George D. Kellog , který se soustředil na čtení z těchto zlomků původního rukopisu. Podle některých vědců však tento rukopis, jenž použil Micyllus pro svoji editio princeps, není jediným rukopisem Hyginovým. 23 Zastáncem tohoto názoru je i A. M. Dale rozeznávající v dílech jiných autorů pasáže pravděpodobně vypůjčené od Hygina, které však zřejmě vycházejí z jiného a lepšího rukopisu než je ten, jenž měl k dispozici Micyllus. Rovněž existují důkazy o odlišných recenzích, které podporují teorii o existenci dalších rukopisů.

4. 2. Chronologický výčet edicí díla Fabulae

Jak už jsme zmínili v předchozí kapitole, na Micyllovu edici později navázali další editoři, kteří různými způsoby zpracovávali Hyginovo dílo. Rozhodli jsme se soustředit pouze na ta vydání, jež podle našeho názoru výrazněji ovlivnila náhled na práci Gaia Iulia Hygina, nebo která podněcovala debaty o tomto autorovi a přispěla k hlubšímu zkoumání dané problematiky. V následující části práce uvedeme stručný přehled všech dostupných vydání Fabulae a poté se zaměříme především na práci H. I. Rose.

21 22 Ukázka nalezených fragmentů uvedených v edici Mauricia Schmidta – Příloha 1. Kellog, G. D., New readings from the Freising fragment of the Fables of Hyginus , American

23journal of Philology 20, 1899, str. 406-411. Dale, A. M., Censura ed. Rose . Classical Review 48, 1934, str. 196. 14 Vydání uvádíme v chronologickém pořadí tak, jak je uvádí i P. K. Marshall 24 v předmluvě k nejnovějšímu vydání Fabulae . Po již zmiňované edici Iacoba Micylla následovalo vydání od Hieronyma 25 26 Commelina z roku 1599 . Další edice z pera Johanna Scheffera je vysoce 27 ceněna do dnešních dní. V roce 1681 vydal Thomas Muncker další edici poté, co poznámkami opatřil předchozí vydání Schefferovo. Další poznatky přineslo vydání 28 Augusta van Staverena z roku 1742 . V devatenáctém století vychází edice 29 Bernarda Bunteho , v níž autor opravuje některá doposud nejasná slova 30 v Hyginově díle Fabulae. V roce 1872 vydal Mauricius Schmidt vlastní edici , která bývá jako první označována přívlastkem „moderní“ a ve své době výrazně přispěla ke zvýšení zájmu badatelů o postavu Gaia Iulia Hygina a jeho práci. S odstupem času, a zejména potom ve srovnání s následující edicí od H. I. 31 Rose , však Schmidtovo dílo působí značně chaoticky a neuceleně. K tomuto náhledu přispívá i fakt, že Schmidt změnil ustanovený pořádek jednotlivých pověstí ve sbírce Fabulae v souladu se zásadami, které však od doby vydání Schmidtovy edice doznaly podstatných změn. V roce 1993 vydal P. K. Marshall v Teubnerově edici další a zatím nejnovější vydání shrnující práci všech předešlých editorů. V této edici se objevují komentáře k předcházejícím vydáním a velmi úspěšně jsou zde opraveny nedostatky děl dřívějších, ale také edice od H. I. Rose. Ta byla do doby vydání tohoto díla upravována z větší části pouze články v odborných časopisech. Na některé z těchto komentářů upozorníme v dalších kapitolách této práce. Sám autor o své nové edici píše: „ Illud enim maximi momenti putabam, ut lectiones editionis Micylli e codice haustas omni erroris nebula remota lectoris oculis subicerem. Praeterea id enisus sum ut verba Hygini quam emendatissima repraesentarem, nomina ad formam solitam redigerem, coniecturas virorum 32 doctorum (praesertim Micylli, Scheffer, Muncker) maxima cum cura pensitarem .“

24 25 G. I.Hyginus, Fabulae . Ed. Peter K. Marshall, Stutgardiae; Lipsiae, B. G. Teubner, 1993. Mythologici latini. In quibus C. I. Hygini…Fabularum liber I …Omnes recensuit Hieronymus

26 Commelinus…(Heidelberg) 1599. Hygini quae hodie extant adcurante Joanne Scheffero…Adcedunt Thomae Munckeri in fabulas

27 Hygini annotationes… Hamburgi…et Amsterodami, 1674. 28 Thomas Muncker, Mythographi latini. Amsterodami, 1681. 29 Augustinus van Staveren, Auctores mythographi latini . Lugd. Batav., Amstelaed, 1742. 30 Bernhardus Bunte, Hygini Fabulae . Lipsiae, 1856. Hygini Fabulae. Ed. Mauricius Schmidt, Jenae apud Hermannum Dufft (in Libraria Maukiana),

31 1872. 32 Hyginus, G. I., Fabulae. Ed. H. I. Rose, Lugduni Batavorum, 1933. Hyginus, G. I., Fabulae . Ed. Peter K. Marshall, Lipsiae, B. G. Teubner, 1993, str. XIV. 15 5. Edice H. I. Rose

Význam první edice Hyginova díla Fabulae vydané ve dvacátém století filologem a odborníkem v oboru mytologie H. I. Rosem můžeme stručně vyjádřit slovy A. Tacconeho: „Ora possiamo dire finalmente di possedere un´edizione critica di Igino, di gran lunga superiore a qualle che prima eravamo costretti ad usare, quando almeno si aveva la fortuna di metter la mano sopra uno dei pochi 33 esemplari reperibili, la ienense di Maurizio Schmidt.“

Tato edice byla považována za průlomovou, co se týče autorova přístupu k dané problematice. Hlavní přínos Roseovy práce spočívá v pečlivosti, s jakou se 34 věnoval přípravě tohoto díla.

5. 1. Struktura díla

Kromě běžných kritických poznámek přidává Rose k textu i poznámky, ve kterých pojednává o pramenech jistých, pravděpodobných nebo předpokládaných, o souhlasech či nesouhlasech s dalšími spisovateli, interpretacemi apod. Poznámky jsou věnovány mytologickému významu materiálu a velký význam je opětovně přisuzován otázce Hyginových zdrojů, které jsou pro vědce hlavním centrem zájmu. Rose nabízí několik důmyslných rekonstrukcí řeckého originálu skrývajících se za mnohými neobratnými překlady Hyginovými, a odmítá pokusy rekonstruovat jednotlivé tragédie z jediné báje řeckého autora, který vycházel především z epických zdrojů a prózy. Je pravda, že v případě některých dochovaných tragédií rozdíly v detailech u Hygina vyžadují opatrnost, ale je zřejmě jednodušší (jak předpokládá Rose) rozlišovat mezi bájí, která vychází z jediného tragického námětu, a tou, jež je kombinací více verzí.

Český překlad: Za nejdůležitější jsem považoval, abych co nejpřesněji zachytil čtení nalezených kodexů, aby edice Micyllova, která čerpala z Freisingenského kodexu, byla pro čtenáře zbavena všech chyb. Především jsem se snažil o to, abych Hyginova slova představil pokud možno bezchybná, abych jména vrátil do běžných podob a abych výklady vzdělaných mužů (především

33Micylla, Scheffera, Munckera) bral pečlivě v úvahu . Taconne, A.,Censura ed. Rose, Il mondo classico 6, 1936, str. 247. Teď můžeme konečně říct, že máme kritické vydání Hygina na mnohem vyšší úrovni než to, které jsme byli nuceni užívat, pokud se nám vůbec dostal do rukou jeden z mála exemplářů Mauricia

34Schmidta. V této části budeme vycházet z díla Hyginus, G. I., Fabulae . Ed. H. I. Rose. Lugduni Batavorum, 1933. 16 Edici předchází stručná předmluva (prolegomena), v níž Rose ve zkratce naznačuje důvody, které ho vedly k tak neúnavné a podrobné studii Hygina. Význam předmluvy spočívá dále v tom, že v ní autor nejen odhaluje kritéria, kterými se řídil ve své nové edici, ale že zde vypracoval dosud nejpřesnější a nejkomplexnější přehled o životě Hygina a jeho díle. Rose se v ní s chvályhodnou pečlivostí zaobírá zásadními problémy, jako jsou osoba Hygina, doba, v níž bylo dílo napsáno, řecký pramen, dodatky přidané Hyginem, jestli text zachovává formu a posloupnost původních příběhů nebo jazyk Hygina. Rose si však uvědomuje obtížnost svého úkolu, nepouští se do spekulací a zakládá svou práci čistě jen na faktech. Ke každému bodu přistupuje obezřetně a často připouští, že jeho závěr může být jen jednou z možností. Roseovy výsledky jsou celkově pokládány za 35 hodnověrné a ve většině případů odpovídají výsledkům dosaženým kritiky . Roseova edice je rozvržena následovně: V předmluvě (str. I-XXXI) Rose navozuje obecnou diskusi. Na stranách 1 – 171 nalézáme samotný text s hojným poznámkovým aparátem. Strany 172 – 194 obsahují dodatek, v němž vydavatel uvádí Hyginovy předpokádané zdroje a vše, co má podle Rose spojitost s Hyginem. V závěru knihy (str. 195 – 217) je nám k dispozici odpovídající index.

5. 2. Otázky probírané v předmluvě

Předmětem následující kapitoly bude rozbor nejdůležitějších otázek, které Rose nastoluje v předmluvě svého díla. První z nich zní: „Kdo byl Hyginus?“. Rose jej velice uspokojivě odlišuje od dalších dvou spisovatelů téhož jména. Podle něj Hyginus, autor díla Fabulae, nemůže být v žádném případě ztotožňován s Gaiem 36 Iuliem Hyginem, propuštěncem Augusta, o kterém se Suetonius zmiňuje jako o hlavním knihovníkovi na Palatinu. Tato identifikace Hygina je odmítnuta bez váhání, protože tak špatný „odborník“ na latinu i řečtinu by těžko mohl zastávat tak významnou funkci, neboť Rose dospěl k závěru, že Hyginus, autor spisu Fabulae, byl zřejmě velmi mladý a neznal důkladně ani řecký, ani svůj mateřský jazyk, tedy latinu. Žil s největší pravděpodobností ve 2. století n. l. a psal jistě před rokem 200

35 36 Keith, A., Censura ed. Rose . Classical Journal 31, 1935, str. 52. Gaius Suetonius Tranquillus, De grammaticis et rhetoribus . Lipsiae, B. G. Teubner 1960, str. 22–23. 17 37 n. l. pod vlivem Frontonovy školy . Skoro jistě šlo o téhož autora, jenž napsal dílo zabývající se astronomií. V souvislosti s problematikou přesného určení autorství díla Fabulae vyvstává další zásadní otázka související s tímto dílem - přesná datace jeho 38 vzniku. Rose se rozhodl určit jako nejpravděpodobnější období vzniku díla dobu 39 Antoninovců . Významným tématem, které probírají nejen jednotliví editoři, ale následně i kritici, je otázka zdroje, případně zdrojů, z nichž Hyginus čerpal při psaní svého díla Fabulae. Tato otázka je pro vědce hlavním centrem zájmu. Při řešení této problematiky vychází Rose z editio princeps Iacoba Micylla. Tato práce se k nám dostala již obohacena o elementy, které nejsou řecké, ale latinské. Rose v předmluvě přisuzuje původ některých těchto latinských prvků předpokládanému originálu. Jako příklad uvádí sérii čtyř příběhů (258-261) převzatých ze Serviova 40 komentáře k Vergiliovi . Hlavní zájem spojený s Hyginovým spisem Fabulae se týká řeckého zdroje, o kterém se předpokládá, že se stal základem pro dřívější verzi latinské verze Hyginova díla. Jedním z předpokládaných řeckých zdrojů je 41 Apollodórova Bibliothéké , v níž se nevyskytují žádné římské, tedy latinské prvky. Na otázku, zda Hyginus přidal k původnímu zdroji vlastní části, se nabízí odpověď, že mnoho odkazů na Římany by v řeckých zdrojích nenašel, ale už není tak jednoznačné, zda tyto dodatky přidal Hyginus, nebo jiný, pozdější spisovatel. Rose 42 předpokládá , že jeho řecký zdroj je z velké části založen nepřímo na básnických pramenech. Podle něj Hyginus vycházel ze zdroje, který vznikl činností mytografů a gramatiků pracujících na shromažďování a zaznamenávání různých dřívějších

37 Marcus Cornelius Fronto se narodil v Cirtě kolem roku 100 n. l. a zemřel kolem roku 170 n. l. Byl vychovatelem obou adoptivních synů císaře Antonina Pia, Marka Aurelia a Lucia Vera. Byl považován za velmi úspěšného literáta, hlavně výborného učitele rétoriky. Fronto vyhledával styl, který by zněl nově a originálně, ale bez modernismu. Inspiroval se literaturou předaugustovské doby, měl rád jazykovou hru, ale nikoliv neologismy. Čerpáno: G. B Conte., Dějiny římské

38literatury, str. 515. 39 Hyginus, G. I., Fabulae . Ed. H. I. Rose. Ibidem, str. XIX. Jde o období kolem vlády Antonina Pia, vlastně Tita Aurelia Antonina, římského císaře z gallské

40senátorské rodiny (138-161), který byl adoptovaný Hadrianem. Jde o velmi bohatý a složitý komentář, který vznikl přibližně na počátku 5. stol. n. l. Servius byl pravděpodobně žákem Aelia Donata, později měl sám školu v Římě. Dnes máme dvě jeho různé redakce: kratší, která je označována jen Serviovým jménem, a rozsáhlejší, která je nazývána podle objevitele Pierra Daniela Servius Danielinus nebo Servius auctus. Dnes se soudí, že rozšířená edice je dílem kompilátora z doby mezi 7. a 8. stoletím. Čerpáno: G. B. Conte, Dějiny římské

41literatury , str. 557. Apollodóros z Athén – žil ve 2. století př. n. l. v Alexandrii, Pergamu a Athénách. Byl gramatikem a žákem Aristarchovým. Napsal Komentář ke Katalogu lodí (Περι’ του νεων καταλόγου ), Letopisy (Χρονική σύvταξις), jež byly přepracováním Eratosthenova díla Chronografiai, a spis O bozích (Περι’ Θεων). Práce z oblasti mytologie Bibliothéké (Βιβλιοθήκη) a zeměpisu O Zemi ( Περι’ γής )

42jsou mu mylně přisuzovány – Čerpáno: L. Canfora, Dějiny řecké literatury, str. 804. Hyginus, G. I., Fabulae . Ed. H. I. Rose. Ibidem, str. XX. 18 děl. Na toto řecké pozadí poukazuje Rose tím, že převádí do řečtiny některé neznámé nebo nesprávné latinské výrazy, které vznikly tím, že jejich překladatel nesprávně porozuměl řeckému textu. Rose uvádí pádný důvod, proč věřit, že dochovaná verze nepochází přímo od Hygina, ale od dvou či více excerptorů. Tomu by odpovídaly některé nedostatky, jako například občasná nesmyslná 43 opakování či nepřirozený pořádek kapitol. V další části této práce budeme uvádět konkrétní příklad báje, jejíž dochovaný pořádek slov neodpovídá zcela předpokládanému původnímu uspořádání v originále Hyginova díla. Rose tedy věří, že došlo k pomíchání slov i jednotlivých bájí. 44 Ve dvou závěrečných částech předmluvy se Rose zabývá restaurováním textu a Hyginovým jazykem. Roseův přístup byl ve své době zcela ojedinělý, co se podrobnosti a důkladnosti týče. Jako příklad může posloužit komentář Onorata Tescariho: „Il capitolo ch´egli ha scritto De sermone Hyginiano, dimonstra luminosamente l´imperizia dello scrittore, spesso stupefacente: tanto stupefacente, ch´io sarei piu‘ d´una volta tentato a vedervi dei veri e propri errori di scritturazione o delle lacune. Il Rose, invece, s´è astenuto, di regola, dal “45 modificare il testo. Jak jsme již naznačili, Roseova edice byla ve své době pokládána za nejvhodnější pramen pro zkoumání dané problematiky, přinejmenším ve srovnání se staršími edicemi. L. Castiglioni uvádí o Roseově edici: „ Un´edizione d´Igino giunge attesa e desiderata, poichè gli unici testi leggibili erano per noi ancora quelli delle raccolte mitografiche di T. Muncker (1681) e A. Van Staveren (1742), la rarità degli esemplari rendeva persino preziosa l’edizione, diciam così, moderna 46 di M. Schmidt, con la quale non si poteva lavorare decentemente .“ Dále se Castiglioni zmiňuje o velkém kladu tohoto vydání, a to o velmi bohatém a propracovaném mytografickém aparátu. Snaha Rose, který se zabývá mytologickými a náboženskými problémy starých kultur, je nejvíce ceněna po

43 44 Str. 41. 45 Hyginus, G. I., Fabulae . Ed. H. I. Rose, str. XXI. Tescari, O ., Cenzura ed. Rose , Rivista di filologia e d`istruzione classica 62, 1934, str. 562-564. V kapitole, kterou Rose nazval De sermone Hyginiano, ukazuje nezkušenost autora, často až šokující. Tak překvapující, že já jsem v nich často viděl chyby v přepisu, zatímco Rose se zcela

46správně zdržel jejich opravování. Castiglioni, L., Cenzura ed. Rose , Athenaeum 12, 1934, str. 174-181. Toto vydání je velmi vytoužené, protože jediné dostupné texty byly pro nás mytografické sbírky Munckera a Steverena. Vzácnější edicí byla pro nás edice Schmidtova, se kterou se však, vzhledem k omezenému počtu exemplářů a její chaotičnosti, nedalo na odpovídající úrovni pracovat. 19 47 stránce filologické a mytografické. Podle A. L. Keitha je pro většinu čtenářů nejpodstatnějším přínosem této edice snaha o vypátrání původu jednotlivých mýtů až k jejich nejpůvodnějšímu řeckému zdroji. Přes vřelé přijetí u odborné veřejnosti se přesto vyskytly i případy recenzí, které Roseovi vytýkaly některé nedostatky v jeho díle. Například již výše citovaný 48 Castiglioni navrhuje, že by bylo vhodné přidat hlubší rozbor jazyka astronomického i mytografického díla s odůvodněním, že detaily jsou lépe patrné ve srovnání než samostatně. Castiglioni dále uvádí, že Rose neměl pravděpodobně přímo před očima Munckerovo vydání, protože na několika místech tvrdí, že některé poznatky nikoho před ním nenapadly, a přitom jsou již dávno popsány u Munckera.

47 48 Keith, A. L., Cenzura ed. Rose , The Classical Journal 31, 1935-36, str. 52-53. Castiglioni, L., Cenzura ed. Rose , Athenaeum 12, 1934, str. 174-181. 20 6. Ukázky bájí

Jak bylo již dříve v této práci uvedeno, kniha Fabulae, s níž dnešní odborníci pracují, není s největší pravděpodobností zcela původním Hyginovým dílem, ale vznikla sloučením dvou odlišných částí, které Hyginus napsal a které byly v pozdějších dobách s největší pravděpodobností spojeny dohromady neznámým autorem nebo autory. Dílo, jež máme my k dispozici, obsahuje 277 kratších bájí. V následující části práce jsme se rozhodli uvést několik příkladů bájí z tohoto díla tak, jak se nám dochovaly. Na tomto místě se nehodláme pouštět do spekulací, do jaké míry se tyto verze shodují s verzemi původními, obsaženými v mytografické části originálního Hyginova díla. Poslouží nám k tomu, abychom si mohli utvořit alespoň základní představu o tom, z jakých úseků se Hyginovy Fabulae skládají. Záměrně jsme vybrali ty báje, jejichž obsah je obecně známý, abychom na nich ukázali, jak je zpracovává Hyginus. Všechny následující ukázky jsou tematicky věnovány trójské válce. Báje jsou uváděny nejprve v originálním (latinském) znění, a to v pořadí, ve kterém se vyskytují v samotném díle, a poté následuje jejich český překlad.

49 6. 1. Báje o Kassandře (báje číslo 93)

Cassandra Priami et Hecubae filia in Apollinis fano ludendo lassa obdormisse dicitur; quam Apollo cum vellet comprimere, corporis copiam non fecit. Ob quam rem Apollo fecit, ut, cum vera vaticinaretur, fidem non haberet. Říká se, že Kassandra, dcera Priama a Hekaby, usnula unavená hrami v Apollónově svatyni. Když ji chtěl Apollón obejmout, nedovolila mu zmocnit se jejího těla. Kvůli tomu Apollón rozhodl, že kdykoliv bude Kassandra pravdivě věštit, nikdo jí nebude věřit.

50 6. 2. Báje o Anchísovi (báje číslo 94)

49 50 Hyginus, G. I., Fabulae . Ed. Peter K. Marshall. B. G. Teubner, Lipsiae 1993, str. 86. Hyginus, G. I., Fabulae . Ed. Peter K. Marshall, B. G. Teubner, Lipsiae 1993, str. 87. 21 Venus Anchisam Assaraci filium amasse et cum eo concubuisse dicitur, ex quo procreavit Aeneam eique praecepit, ne id apud homines enuntiaret. Quod Anchises inter sodales per vinum est elocutus. Ob id a Iove fulmine est ictus. Quidam dicunt eum sua morte obisse. Říká se, že Venuše se zamilovala do Anchísa, Assarakova syna, a strávila s ním noc. Z této noci porodila Aeneaa a přikázala mu, aby to nikdy nikomu nesvěřil. Nicméně Anchísés to prozradil svým druhům, když byl omámený vínem. Proto byl uhozen Iuppiterovým bleskem. Někteří říkají, že takto zemřel.

51 6. 3. Báje o Achilleovi (báje číslo 96)

Thetis Nereis cum sciret Achillem filium suum, quem ex Peleo habebat, si ad Troiam expugnandam isset, periturum, commendavit eum in insulam Scyron ad Lycomedem regem, quem ille inter virgines filias habitu femineo servabat nomine mutato; nam virgines Pyrrham nominarunt, quoniam capillis flavis fuit et Graece rufum pyrrhon dicitur. Achivi autem cum rescissent ibi eum occultari, ad regem Lycomeden oratores miserunt qui rogarent ut eum adiutorium Danais mitteret. Rex cum negaret apud se esse, potestatem eis fecit, ut in regia quaererent. Qui cum intellegere non possent, quis esset eorum, Ulixes in regio vestibulo munera feminea posuit, in quibus clipeum et hastam, et subito tubicinem iussit canere armorumque crepitum et clamorem fieri iussit. Achilles hostem arbitrans adesse vestem muliebrem dilaniavit atque clipeum et hastam arripuit. Ex hoc est cognitus suasque operas Argivis promisit et milites Myrmidones.

Když Thetis, Néreova dcera, zjistila, že kdyby její syn Achilleus, kterého měla s Péleem, šel bojovat do Tróje, zahynul by, svěřila ho Lykomédovi, královi na ostrově Skýru. Ten jej chránil tak, že jej oblečeného do ženských šatů ukryl mezi mladé panny a změnil mu jméno. Dívky ho nazývali Pyrrham, protože měl rusé vlasy a v Řecku se ryšavým vlasům říká „pyrrhon“. Řekové však, jakmile zjistili, kde on byl ukrytý, poslali jednatele ke králi Lykomédovi. Ti žádali o to, aby Achilleus byl poslán na pomoc Řekům. Král popřel, že by Achilleus byl u něj, ale dal jim možnost, aby prohledali palác. Když ti pochopili, že nemohou poznat, která z dívek je Achilleus, Odysseus položil na nádvoří ženské dary a mezi ně také štít a kopí. Hned pak trubači přikázal zatroubit a svým mužům přikázal dělat rachot

51 Hyginus, G. I., Fabulae . Ed. Peter K. Marshall, B. G. Teubner, Lipsiae 1993, str. 87. 22 zbraněmi a křičet. Achilleus se domníval, že přišel nepřítel a strhl ze sebe ženský šat a chopil se kopí a štítu. Tím byl poznán a přislíbil Řekům svoji pomoc i Myrmidonské vojáky.

52 6. 4. Báje o trójském koni (báje číslo 108)

Achivi cum per decem annos Troiam capere non possent, Epeus monitu Minervae equum mirae magnitudinis ligneum fecit eoque sunt collecti Menelaus Ulixes Diomedes Thessander Sthenelus Acamas Thoas Machaon Neoptolemus; et in equo scripserunt DANAI MINERVAE DONO DANT, castraque transtulerunt Tenedo. Id Troiani cum viderunt arbitrati sunt hostes abisse, Priamus equum in arcem Minervae duci imperavit, feriatique magno opere ut essent, edixit, id vates Cassandra cum vociferaretur inesse hostes, fides ei habita non est. Quem in arcem cum statuissent et ipsi noctu lusu atque vino lassi obdormissent, Achivi ex equo aperto a Sinone exierunt et portarum custodes occiderunt sociosque signo dato receperunt et Troia sunt potiti. Když uplynulo deset let a Řekové stále nebyli schopni dobýt Tróju, Epeios, z podnětu Minervy, vytvořil dřevěného koně ohromujících rozměrů a uvnitř byli shromážděni Meneláos, Odysseus, Diomédés, Thessander, Sthenelos, Acamas, Thoás, Macháón a Neoptolemos; na koně napsali DANAOVÉ PŘINÁŠEJÍ MINERVĚ DAR a přenesli svůj tábor do Tenedu. Když to spatřili Trójané, domnívali se, že nepřátelé odešli; Priamus rozkázal, aby kůň byl přivezen do chrámu zasvěceného Minervě, a vyhlásil začátek velkolepých oslav. Když věštkyně Kassandra prohlašovala, že nepřátelé jsou uvnitř, nikdo jí nevěřil. Když koně umístili do chrámu a všichni unaveni noční zábavou a vínem usnuli, Řekové vyšli z koně, kterého jim otevřel Sinón, a zabili strážce bran. Poté dali znamení svým druhům, kteří se vrátili, a zmocnili se Tróje.

52 Hyginus, G. I., Fabulae . Ed. Peter K. Marshall, B. G. Teubner, Lipsiae 1993, str. 97.

23 53 6. 5. Báje o Polyxeně (báje číslo 110)

Danai victores cum ab Ilio classem conscenderent et vellent in patriam suam quisque reverti et praedam quisque sibi duceret, ex sepulcro vox Achillis dicitur praedae partem expostulasse. Itaque Danai Polyxenam Priami filiam, quae virgo fuit formosissima, propter quam Achilles cum eam peteret et ad colloquium venisset ab Alexandro et Deiphobo est occisus, ad sepulcrum eius eam immolaverunt. Když vítězní Řekové u Tróje nasedali na lodě, každý z nich se chtěl vrátit do své vlasti a přivést si svoji kořist, říká se, že siAchilleus ze svého hrobu žádal část kořisti. Tak Řekové na jeho hrobě obětovali překrásnou pannu Polyxenu, dceru Priama, protože když se o ní Achilleus ucházel a přišel na schůzku, byl zabit Alexandrem a Déifobem.

54 6. 6. Báje o Láokoóntovi (báje číslo 135)

Laocoon Capyos filius Anchisae frater Apollinis sacerdos contra voluntatem Apollinis cum uxorem duxisset atque liberos procreasset, sorte ductus, ut sacrum faceret Neptuno ad litus. Apollo occasione data a Tenedo per fluctus maris dracones misit duos qui filios eius Antiphantem et Thymbraeum necarent, quibus Laocoon cum auxilium ferre vellet, ipsum quoque nexum necaverunt. Quod Phryges idcirco factum putarunt, quod Laocoon hastam in equum Troianum miserit. Láokoón, syn Cappy a bratr Anchísa, se oženil a vychoval děti proti vůli Apollóna a byl vybrán losem, aby na pobřeží učinil oběť Poseidónovi. Apollón využil příležitosti a z Tenedu poslal po mořských vlnách dva hady, kteří zabili Láokoóntovy dva syny, Antifanta a Thymbraia. Když jim chtěl Láokoón pomoci, hadi se kolem něj ovinuli a rovněž jej zabili. Trójané se domnívali, že se toto stalo, protože Láokoón vrhl kopí proti trójskému koni.

53 54 Hyginus, G. I., Fabulae . Ed. Peter K. Marshall, B. G. Teubner, Lipsiae 1993, str.99. Hyginus, G. I., Fabulae . Ed. Peter K. Marshall, B. G. Teubner, Lipsiae 1993, str. 119.

24 7. Odlišnosti v jednotlivých edicích

Jak jsme se již zmínili, pátrání po původním znění a původních zdrojích Hyginova díla komplikuje celá řada okolností. Do jisté míry nedbalá práce prvního editora Hyginova spisu Fabulae, spolu se zmizením jedinečného rukopisu krátce po publikování prvního vydání, zanechaly v textu mnohé nepřesnosti, z nichž 55 některé čekaly na opravu až do vydání P. K. Marshalla.

7. 1. Nepřesná interpretace v různých edicích

V následující části naší práce hodláme uvést jak chyby již opravené díky Roseově edici, tak i ty, které i v této edici byly ponechány a jejichž správná podoba se objevila buď u kritiků v odborných článcích nebo později v edici P. K. Marshalla.

56 7. 1. 1. Láomedón (báje číslo 89)

Jako příklad nejasnosti v textu, kterou teprve Rose dokázal definitivně a uspokojivě vysvětlit (do té doby se v různých edicích objevovala rozdílná, avšak nikdy ne dokonalá vysvětlení), uvedeme problematickou pasáž v textu báje č. 89, která se u Hygina nazývá Laomedon . Příběh o tom, že Neptun a Apollón společně postavili hradby Tróje pro 57 58 Láomedonta, je dobře známý nejen z Homéra , ale i z Ovidových Proměn . Na konci roční služby bohů proradný král odmítne zaplatit smluvenou odměnu. 59 Jak uvádí A. H. F. Griffin , nejasnosti panovaly ohledně toho, co konkrétně bylo předmětem této odměny. U Mycilla se setkáváme s výrazem parum : „ Neptunus et Apollo dicuntur Troiam muro cinxisse, his rex Laomedon vovit quod regno suo pecoris eo anno

55 56 Hyginus, G. I., Fabulae . Ed. Peter K. Marshall, B. G. Teubner, Lipsiae 1993. 57 Hyginus, G. I., Fabulae . Ed. Peter K. Marshall, B. G. Teubner, Lipsiae 1993, str. 83. Homér, Ílias . Přel. O. Vaňorný, Jan Laichter, Praha 1934, str. 168, v. 451-3. Její se rozšíří sláva, kam paprskem dosvítí Zora, ta však v nepaměť padne, již já kdys a Apollem Foibem

58knížeti Láomedontu jsme zřídili s námahou mnohou. Ovidius, Ovidius Naso, Metamorphoses . Ed. W. S. Anderson, B. G. Teubner Lipsiae 1993, str.

59259, v. 199–210. Griffin, A. H. F., Hyginus, Fabula 89 . Classical Quarterly 36/1986, str. 541. 25 natum esset immolaturum. Id votum avaritia fefellit. Alii dicunt parum eum promisisse.“ Až do Roseovy edice se slovo parum vysvětlovalo a nahrazovalo spojením 60 partum equarum. Toto tvrzení Rose vyvrací nejen kvůli zvláštnosti takové náhrady, ale zároveň zmiňuje, že v žádném jiném prameni se neuvádí, že by 61 dobře známý slib Láomedonta o Diově koni daný Herkulovi byl převeden na odměnu pro Neptuna a Apollóna. K objasnění přispěla následující Ovidiova pasáž v Proměnách, a to konkrétně z knihy 11: Inde novae primum moliri moenia Troiae Laomedonta videt susceptaque magna labore Crescere difficili nec opes exposcere parvas Cumque tridentigero tumidi genitore profundi Mortalem induitur formam Phrygiaeque tyranno Aedificat muros pactus pro moenibus aurum . Stabat opus: pretium rex infitiatur et addit, Perfidiae cumulum, falsis periuria verbis. „non inpune feres“ rector maris inquit, et omnes Inclinavit aquas ad avarae litora Troiae Inque freti formam terras convertit opesque 62 Abstulit agricolis et fluctibus obruit agros .

60 61 Hyginus, G. I., Fabulae . Ed. H. I. Rose, Lugduni Batavorum, 1933, str. 66. Homér, Ílias . Přel. O. Vaňorný, Jan Laichter, Praha 1934, str.122, v. 649-651. Pro drzost Láomedonta jsa rozhněván, statného muže, který za dobrý čin jej hanlivým urazil slovem,

62aniž mu vydal koně, ač přišel zdaleka pro ně. Ovidius, Publius Naso , Metamorphoses. Ed. W. S. Anderson. B. G. Teubner Lipsiae 1993, str. 259, v. 199–210. Tam zří Láomedonta, jak s námahou velikou staví nové hradby kol Tróje a kterak ten obtížný podnik jenom pomalu roste a nemalé pomoci žádá. Proto s vladařem moří, jenž trojzubec v pravici třímá, Apollón pomáhá stavět zdi trójské fryžskému králi, zlato si vymíniv za mzdu. Však jakmile stály ty hradby, král jim upírá mzdu a slib svůj dodržet nechce, křivé přísahy hřích dál zvětšuje lživými slovy Český překlad citován dle: Publius Ovidius Naso, Proměny . Přeložil I. Bureš, Svoboda, Praha 1974, str. 300. 26 63 Na základě tohoto úryvku je jasné , že stačí zaměnit Micyllem nepozorně opsané slovo parum za aurum , tak jak jej používá Ovidius, a celý problém je vyřešen. Tím, že nás přiměl k opravení slova aurum v textu báje 89, udělal 64 Ovidius, jak říká Mary A. Grantová „... a service across the centuries to its author the tenuous ghost, about whose life, even about whose full name, nothing is known.“

65 7. 1. 2. Qui ad Troiam et quot navibus ierunt (báje číslo 97)

Jak jsme již uvedli, i v Roseově edici přetrvaly některé chyby či nedostatky v přepisu z původních verzí Hyginova díla. 66 Jedna z chyb, která je tedy nesprávně opravena i v edici od H. I. Rose , je 67 jméno Eurychus v katalogu lodí v báji 97. V následující pasáži chceme ukázat, kolik odlišných teorií týkajících se tohoto jména, jeho nositele a jeho postavení mezi členy posádky se objevuje u jednotlivých autorů, kteří se touto problematikou zabývají. Zatímco Micyllus v prvním vydání mluví o jednom z velitelů jako o Eurychovi : „Eurychus Pallantis et Diomedae filius Argis“, Rose uvádí „Euryalus 68 … “. Přezkoumáním této otázky zjistíme, že „ Eurychus “ je chybné jméno, správně však není ani Euryalus , ale Eurytus . Z této správné identifikace jména konkrétního velitele můžeme odvodit informace o verzi Homérského katalogu, jenž použil řecký autor sloužící jako zdroj pro Hygina. Žádný z ostatních existujících katalogů lodí neobsahuje velitele jménem 69 Eurychus , toto jméno je tudíž pravděpodobně chybné. Johann Scheffer ve své edici z roku 1872 nabízí možnost Euryalus , která byla poté přejata Rosem. Tato domněnka je opodstatněná, neboť zřejmě znovu uvádí do katalogu lodí jednoho ze skutečných velitelů lodě, který by v něm neměl chybět. Žádný z editorů po 70 Schefferovi nenabídl jinou domněnku .

63 64 Griffin, A. H. F., Hyginus, Fabula 89 . Ibidem, str. 541 Mary A. Grant, The Myths of Hyginus , University of Kansas Press, Lawrence 1960, str.11. Tím, že nás přiměl k opravení slova aurum v textu báje 89, udělal Ovidius obrovskou službu tomuto65 autorovi, nevýraznému zjevu, o jehož životě, dokonce o jeho celém jméně, nic není známo. 66 Hyginus, G. I., Fabulae . Ed. Peter K. Marshall, B. G. Teubner, Lipsiae 1993, str. 88. 67 Hyginus, G. I., Fabulae . Ed. H. I. Rose, Ibidem, str. 72. Combellack, C.R.B., The identity and origin of Eurychus in the ship´s Cataloque of Hyginus. . 68 American Journal of Philology 69/1948, str. 190-196 69 Hyginus, G. I., Fabulae . Ed. H. I. Rose, Ibidem, str. 72. 70 Hyginus, G. I., Fabulae. Ed. Johann Scheffer, Hamburg et Amsterodami, 1674. Od doby Scheffera byly Fabulae vydány těmito autory: Muncker (1681), Van Staveren (1742), Bunte (1856), Schmidt (1872), Rose (1933) a Marshall (1993). První dva se zmiňují o domněnce o 27 Ale ať už je Eurychus kdokoliv, téměř jistě není Euryalus . Přestože Hyginus nenaznačuje rozdělení velitelů do skupin tak, jak podle Homéra vykonávali společné velení, nikdy tyto Homérovy skupiny nerozbíjí ani nerozděluje. Homér například zahajuje svůj katalog lodí jmény pěti velitelů z Boiotie. Hyginus je neuvádí na začátku, ani se nezmiňuje o tom, že by veleli společně, ale jmenuje je postupně jako 24. až 28. velitele ve svém katalogu. Tím pádem Euryalus , dle Homéra spoluvelitel se Sthenelem pod velením Dioméda, by měl být uveden společně s těmito dvěma veliteli. Proto se nedá obhájit jeho spojení s Eurychem , jenž je uveden na jiném místě. Důkaz, že Eurychus je skutečně Eurytus , je v nejbližším kontextu tohoto jména a jeho identita je zřejmá po srovnání Hyginova katalogu s katalogem Homérovým. 71 Autor článku C. R. B. Combellack na důkaz své teorie seřadil tyto velitele do sloupců v pořadí, v němž se objevují v obou katalozích, spolu se jmény, které jsou v obou katalozích před a za touto skupinou:

Homér Hyginus

Άγαπήνορ Agapenor Άµφίµαχοσ Amphimachus Θάλπιος (syn Euryta ) Eurychus ∆ιώρης (syn Amaryncea ) Amarunceus Πολύξεινοσ Polysenes Μέγησ Meges

72 Ztotožnění Eurycha s Eurytem je pravděpodobnější než Schefferova domněnka o Euryalovi , navíc proto, že záměna Euryta za jeho syna Thalpida je vysvětlením záhadné absence Thalpidova jména v katalogu lodí.

Euryalovi a souhlasí s ní. Bunte se jí nezabývá; pouze srovnává Hyginův text s textem Homérovým v přesvědčení, že Hyginovy informace by se měly shodovat s Homérovými. Schmidt víceméně přepsal Hyginův katalog. Bunte a Schmidt (a samozřejmě Rose) dobře věděli, které velitele jmenuje Homér v části, v níž Hyginus jmenuje Eurycha, ale tato znalost nepřivedla žádného z nich

71k uvědomění o skutečné identitě Eurycha. Marshall pak uvádí variantu Eurytus. Combellack, C. R. B., The identity and origin of Eurychus in the ship´s Cataloque of Hyginus . American Journal of Philology 69/1948, str. 190-196 .

72 Hyginus, G. I., Fabulae . Ed. Johann Scheffer, Hamburg et Amsterodami, 1674. 28 Na Combellackovu identifikaci Eurycha je možné namítnout, že Hyginus uvádí jako Eurychovy rodiče neznámého Pallanta a Diomédu, zatímco Homér nazývá Euryta synem Aktora nebo Poseidóna a Moliony. Ale protože Hyginovi jsou často vlastní rozsáhlé genealogické údaje, a tudíž jeho postoj k tomuto veliteli není v tomto ohledu výjimečný, jména rodičů by neměla být příčinou zpochybnění jeho identifikace. 73 Další možnou námitkou, kterou Combellack uvádí, je to, že Hyginův Eurychus , na rozdíl od Homérova Euryta , není Epeian. Ale Hyginovy geografické údaje nejsou natolik přesné, aby mohly být považovány za dostatečný základ námitky. Jeho Eurychus je jedním z tuctu velitelů pocházejících z Argu, kteří jsou rozptýleni po celém katalogu. Z velitelů zmíněných v této části, kteří by měli být všichni z Elidy, Amfimachus je z Elidy, Eurychus z Argu, Amarunceus z Mykén a Polyxenos z Aetolie. Pokud budeme považovat za jisté, že správná oprava obtížného jména Eurychus není Euryalus , ale Eurytus, zůstává nám otázka, jak mohlo v katalogu dojít k záměně Euryta za jeho syna Thalpida, který byl skutečným velitelem z Homérova katalogu. 74 Combellack tedy předpokládá následující : 1) k této záměně došlo nezávisle na zdrojích katalogu; 75 2) byla převzata z Eurípidova katalogu v Ífigenii v Aulidě , jenž je jediným katalogem lodí, v němž je Eurytus uváděn coby velitel: Ainianští dvanáct korábů vypravili, jejichž vůdcem byl kníže Guneus, poblíž těch velmožové élidští - Epeji pak nazýval je všechen lid- 76 Eurytus byl vůdcem těchto . 3) byla převzata z nějakého ještě dřívějšího materiálu. Zkoumáním možností můžeme zjistit, že třetí možnost se jeví jako nejvíce pravděpodobná. První možné vysvětlení, že záměna je nezávislá na zdrojích katalogu, nemůže být zcela opomenuto. Protože dílo Fabulae čerpá z řeckého autora a

73 Combellack, C. R. B., The identity and origin of Eurychus in the ship´s Cataloque of Hyginus .

74Ibidem, str. 192. 75 Combellack, C. R. B., Ibidem, str. 193. 76 Euripides, Tragoedie. Ed. A. Naucki, B. G. Teubner, Lipsiae 1866, v. 277-282. Český překlad citován dle: Euripides, Devět dramat Euripidových . Přeložil J. Sedláček, Třebíč 1923, s. 30, v. 277-282. 29 nezachovalo se v původním latinském znění, možnost chyby v překladu, adaptace a revize musí být brána v potaz spolu s dalšími riziky při převádění rukopisů. Některé omyly ve sbírce Fabulae mohou vysvětlit záměnu Amaruncea za jeho 77 syna Diora ve stejné části. Ale pro tyto dva případy Combellackovi nepostačí jediné vysvětlení, protože Hyginův katalog je prvním (a jediným), v němž došlo k záměně Amaruncea, ale nikoliv prvním se záměnou Euryta . Nelze vyloučit, že autoři katalogu v Ífigenii a v Bájích mohli nezávisle na sobě uvést stejnou obměnu Homéra, ale zdá se to být velice nepravděpodobné; taková shoda náhod se musí jevit podezřelou. Avšak také druhá možnost, že Hyginův Eurytus je odvozen od Eurípidova Euryta , se zdá být nepravděpodobná. Nehledě na odchylku od Homéra, kterou mají tyto dva katalogy společnou, Hyginův katalog je jednoznačně odvozen od Homéra a ne od Eurípida, ať už co se týče této části nebo celkově. Hyginův katalog se v podstatě shoduje s Homérovým; Eurípidův katalog je zkráceným výběrem z Homérova katalogu. Homér jmenuje čtyři velitele a ukázali jsme si, že Hyginus uvádí čtyři odpovídající velitele; Eurípidés však jmenuje Euryta jako jediného velitele Epeianů, z čehož vyplývá, že Hyginův katalog lodí nevychází z Eurípida, ale z Homéra. Rovněž není pravděpodobné, že by Hyginův katalog lodí vycházel z Eurípida i z Homéra. Hyginus, nebo jeho zdroj, neodvozuje Euryta od Eurípida a nepřidává jej k Homérovi, neboť Eurytus už v Homérovi je uveden. A je velice nepravděpodobné, že by autor tohoto katalogu napodoboval Eurípida zařazením Euryta na úkor Thalpida (nebo kohokoliv jiného). Tento autor byl eklektik a možná pouze přidal Euryta od Eurípida, pokud Eurípida znal, neboť jde o nejlepší dochovaný lodní katalog lodí, v němž je uvedeno více velitelů než kdekoliv jinde. Ale Eurytus není přidán. Je zaměněn a záměna vždy zároveň znamená vymazání. Je však rovněž možné, že autor Eurípida neznal, kromě souborů se zápletkami a tématy jeho her, a tudíž možná vůbec nevěděl, že existuje nějaký Eurípidův katalog. Naštěstí existuje mnohem lepší vysvětlení pro Hyginova Euryta, než je 78 ovlivnění Eurípidem. Combellack jako třetí a nejpravděpodobnější vysvětlení navrhuje možnost, že Hyginův Eurytus je odvozen, spolu s Eurytem Eurípidovým, od záměny Euryta za jeho syna Thalpida v nějakém dřívějším katalogu lodí.

77 78 Combellack, C. R. B., Ibidem, str. 193. Combellack, C. R. B., Ibidem, str. 194. 30 Zdrojem však samozřejmě bude Homér. Tento případ se dá nejlépe vysvětlit tak, 79 jak to navrhuje Thomas W. Allen ve své práci o Homérském katalogu lodí, a to tak, že jde o odvození od Homéra, ale od jiné verze, než je náš obecně uznávaný Homérův text, v němž je Eurytus uveden jako jeden z velitelů Epeianů. Allen se zabýval Eurípidovým katalogem v článku z roku 1901 a ve své knize „Homérský 80 katalog lodí “ vydané v roce 1921 . Hyginův Eurytus poté, co je odhalen ve špatném výkladu Eurychus a v chybné interpretaci tohoto jména jako Euryalus, slouží pravděpodobně jako důkaz, že skutečně existovala verze Homérského katalogu, v níž je Eurytus uveden jakožto velitel. Tato verze byla zřejmě použita autorem Eurípidovského katalogu z počátku 4. stol. př. n. l. a poté přibližně o čtyři století později autorem katalogu Hyginova. Tři nejstarší dochované katalogy pocházejí od Homéra, Eurípida a Hygina: Eurytus je velitelem lodi u Eurípida, a pokud je jím i u Homéra (alespoň u Homéra, jak jej zná náš autor), bylo by velice překvapivé, kdyby se Eurytus neobjevil jakožto velitel lodi také ve třetím zmiňovaném katalogu. Historie lodního katalogu je vzhledem k jeho převodům z díla do díla a různých jazyků během mnoha staletí velice komplikovaná. Žádný z uvedených katalogů lodí nelze dostatečně pochopit bez detailní srovnávací studie katalogů předchozích. Taková studie navíc se zdá být příliš rozsáhlou, než aby ji některý editor připojil k edici konkrétního autora nebo katalogu.

7. 2. Společný pramen pro Ovidia a Hygina

Další zásadní otázkou je, co nebo kdo byl hlavním Hyginovým zdrojem. Po dlouhou dobu se různí badatelé zaobírající se Hyginem a jeho dílem domnívali, že tímto zdrojem byl mimo jiné Ovidius. V další části naší práce bychom se chtěli pokusit dokázat, že tomu tak nebylo a že pravděpodobnějším se jeví, že Hyginus a Ovidius měli společný zdroj, z něhož, nezávisle na sobě, vycházeli.

79 80 Allen, W. T. The Euripidean cataloque of Ships . Class. Rev. XV 1901, str. 346-350. Allen, W. Thomas, The Homeric cataloque of Ships, Oxford Univ. Press, 1921, str. 25.

31 81 7. 2. 1. Diana et canum nomina (báje číslo 97)

Tento fakt bychom chtěli konkrétně ukázat na příkladu Hyginovy báje 181 ve srovnání s částí Ovidiových Proměn (třetí kniha): Dum dubitat, videre canes, primusque Melampus Ichnobatesque sagax latratu signa dedere, Cnosius Ichnobates, Spartana gente Melampus. inde ruunt alii rapida velocius aura, Pamphagos et Dorceus et Oribasos, Arcades omnes, Nebrophonosque valens et trux cum Laelape Theron et pedibus Pterelas et naribus utilis Agre Hylaeusque ferox nuper percussus ab apro deque lupo concepta Nape pecudesque secuta Poemenis et natis comitata Harpyia duobus et substricta gerens Sicyonius ilia Ladon et Dromas et Canache Sticteque et Tigris et Alce et niveis Leucon et villis Asbolos atris praevalidusque Lacon et cursu fortis Aello et Thoos et Cyprio velox cum fratre Lycisce et nigram medio frontem distinctus ab albo Harpalos et Melaneus hirsutaque corpore Lachne et patre Dictaeo, sed matre Laconide nati Labros et Argiodus et acutae vocis Hylactor quosque referre mora est: ea turba cupidine praedae per rupes scopulosque adituque carentia saxa, quaque est difficilis quaque est via nulla, sequuntur. ille fugit per quae fuerat loca saepe secutus, heu! famulos fugit ipse suos. clamare libebat: 'Actaeon ego sum: dominum cognoscite vestrum! verba animo desunt; resonat latratibus aether. prima Melanchaetes in tergo vulnera fecit, proxima Therodamas, Oresitrophos haesit in armo: tardius exierant, sed per conpendia montis

81 Hyginus, G. I., Fabulae . Ed. Peter K. Marshall, B. G. Teubner, Lipsiae 1993, str. 150.

32 anticipata via est; dominum retinentibus illis, cetera turba coit confertque in corpore dentes. iam loca vulneribus desunt; gemit ille sonumque, etsi non hominis, quem non tamen edere possit cervus, habet maestisque replet iuga nota querellis et genibus pronis supplex similisque roganti circumfert tacitos tamquam sua bracchia vultus. at comites rabidum solitis hortatibus agmen ignari instigant oculisque Actaeona quaerunt et velut absentem certatim Actaeona clamant (ad nomen caput ille refert) et abesse queruntur nec capere oblatae segnem spectacula praedae. vellet abesse quidem, sed adest; velletque videre, non etiam sentire canum fera facta suorum. undique circumstant, mersisque in corpore rostris dilacerant falsi dominum sub imagine cervi, nec nisi finita per plurima vulnera vita 82 ira pharetratae fertur satiata Dianae . Prakticky shodný seznam jmen psů a fen lze najít i v Hyginově báji 181 (Diana). Mezi těmito dvěma verzemi však existují mnohé nesrovnalosti, na něž se snaží poukázat Carlo Gallavotti ve svém článku I cani di Atteone in Ovidio e Igino 83 e nell´epica greca. Základem jeho rozboru je následující verš: prima Melanchaetes in tergo vulnera fecit, proxima Theridamas, Oresitrophos haesit in armo . Pouze Oresitrofos z těchto tří jmén, podle morfologie slov, by mohlo být ženské jméno, ale Theridamas a Melanchetes jsou beze sporu mužského rodu. 84 Na základě těchto informací Gallavotti poukazuje na to, že je jasné, že prima a proxima nejsou tvary jednotného čísla ženského rodu, ale neutra množného čísla 85 86 vztahující se ke slovu vulnera . Je však zajímavé, jak uvádí Gallavotti, že

82 Ovidius, Publius Naso, Metamorphoses . Ed. W. S. Anderson, B. G. Teubner Lipsiae 1993, str.

8360–62, v. 206 – 252. Gallavotti, C., I cani di Atteone in Ovidio e Igino e nell´epica greca . Bollettino del comitato per la

84preparazione della Edizione nazionale dei classici Greci e Latini, 17/1969, str. 81-91. 85 Gallavotti, C., I cani di Atteone in Ovidio e Igino e nell´epica greca. Ibidem, str. 81. Pro porovnání hodláme uvést rovněž překlad výše citované Ovidiovy báje do češtiny. Hlavním důvodem je skutečnost, že v českém překladu lze snadno rozlišit, které jméno náleží psovi a které feně, a zároveň je na tomto překladu zajímavé to, že autor se nespokojil pouze s přepsáním 33 všechna tři jména zmíněná u Ovidia se společně se jménem Agre objevují jako jména Atteonových fen v Hyginově báji Diana (181): Diana cum in valle opacissima cui nome est Garaphia, aetivo tempore fatigata ex assidua venatione se ad fontem, cui nomen est Parthenius, perlueret, Actaeon Cadmi nepos Aristaei et Autonoes filius, eundem locum petens ad původních, latinských jmen psů a fen, ale naopak se je snažil převést do češtiny, a to velmi zdařilým způsobem: Zatímco váhá, jej uvidí psi: z nich Melampús první, Potom slídivý Stopař a štěkotem znamení dají, Stopař z krétského rodu a Melampús lakedaimonský. Za nimi o závod jiní se řítí jak vichřice prudká: Horolez, Všehožrout, Bystrouš, z hor arkadských pocházejíce, Srnomor silný a ukrutný Divous a Bouřlivák lítý, Perutník, nohama rychlý a čichu jemného Lapač, Statečný Štěkoun, jenž nedávno kančím byl poraněn zubem, Vlkem zplozený Lesař a Ovčák, jenž hlídal dřív stáda, Dračice, rychlá jak vichr, s níž běžela dvojice štěňat. Za nimi v slabinách štíhlý se řítil korintský Chňapač, Běhna a Třeskna a Straka a srdnatý Tygr a Silák, Bělák předlouhé srsti a Černouš, huňatý velmi, Lakón ze Sparty statný a Vichřice výborná v běhu, Rychloun a kyperský Vlčák, s nímž rodný utíkal bratr, Hltoun s bělostnou skvrnou, jež na černé skvěla se hlavě, Potom Černavec statný a Chlupáč, zježený celý, Za nimi z krétského otce a ze spartské zrozený matky Nezkrotník pádil a Zuboun a hlasu ostrého Štěkáč, S nimi též jiní, jež vypočíst nelze. A tato psí smečka žene se po strmých útesech skal a přes hory doly Cestou necestou dál, a po své kořisti dychtí. Aktaión utíká místy, kde častokrát lovil a honil, Běda! On utíká před sluhy svými! Jak rád by byl zvolal: „Já jsem Aktaión přece, což svého již neznáte pána?“ Vůle však nemá slov. Psí štěkot se rozléhá vzduchem. První jej Černochlup chytil a do zad mu zahryzl zuby, Šelmožrout potom a Horák mu divoce ramena rvali, Později vyběhli sice, však přímo přes vršek cestou Předběhli všechny své druhy, a zatímco drželi pána, Celá smečka se seběhne a v kořist se zahryzne zuby. Celý je ranami poset a sténá a vydává zvuky, Třebaže nikoliv lidské, ni ony však, jimiž lká jelen. Jeho tesklivý nářek se ozývá po známých horách, Klesne pokorně na zem a podoben prosebníkovi Namísto vztažených rukou jen otáčel němou svou tváří. Druhové netuší nic: jak obvykle pokřikem dráždí Dravou smečku těch psů a očima hledají pána. Jako by přítomen nebyl, jej jménem volají všichni (na jméno zvedá on hlavu) a želejí nepřítomného, Že se tak o podívanou zde připravil na náhlou kořist. Chtěl by daleko být, je tady však, chtěl by se dívat, Nikoliv též i cítit ty účinky oharů vlastních, Kteří jej obstupují a noříce v tělo své tlamy, Rozsápou svého pána v té jelení podobě klamné. Teprv když v bolestech nesčetných ran se skončil mu život, Tenkrát prý upokojen byl hněv Diany, lovkyně s toulcem Český překlad citován dle: Publius Ovidius Naso, Proměny. Přeložil I. Bureš, Svoboda, Praha 1974. str. 90.

86 Gallavotti, C., I cani di Atteone in Ovidio e Igino e nell´epica greca . Ibidem, str. 81. 34 refrigerandum se et canes quos exercuerat feras persequens, in conspectum deae incidit, qui ne loqui posset, habitus eius in cervum ab ea conversus est. Ita pro cervo laceratus est a suis canibus. Quorum nomina, masculi Melampus Ichnobates Pamphagos Dorceus Oribasus Nebrophonus Laelaps Theron Pterelas Hylaeus Nape Ladon Poemenis Therodanapis Aura Lacon Harpyia Aello Dromas Thous Canache Cyprius Sticte Labros Arcas Agriodus Tigris Hyletor Alce Harpalus Lycisce Melaneus Lachne Leucon. Item tres qui eum consumpserunt feminae Melanchaetes Agre Theridamas Oresitrophos. Item alii auctores tradunt haec nomina: Acamas Syrum Aeon Stilbon Agrius Charops Aethon Corus Boreas Draco Eudromus Dromius Zephyrus Lampus Haemon Cyllopodes Harpalicus Machimus Ichneumo Melampus Ocydromus Borax Ocythous Pachitos Obrimus, feminae Argo Arethusa Urania Theriope Dinomache Dioxippe Echione Gorgo Cyllo Harpyia Lynceste Leaene Lycaena Ocypode Ocydrome Oxyboe Orias 87 Sainon Theriphone Hylaeos Chedietros. Ať je doba vzniku Bájí připisována jakémukoliv období, neexistoval žádný průměrně vzdělaný Říman, který by mohl k ženskému jménu Agre přidružovat i jména Melanchaetes a Theridamas. Jako důvod nestačí ani špatný žákovský 88 návyk Hygina (tak tento fakt vysvětluje Rose ). Chyba bude muset být přisouzena špatnému přepisu spíše než nerozvážnému zacházení již při psaní originálního textu. Je také jednoduché si představit, že v textu došlo k přemístění slov. Nejjednodušší je představa, že jména Agre a Melanchaetes byla zaměněna tak, že matka Agre byla promíchána s mužskými potomky. Text tedy uvádí tres qui , tedy mužský rod, zatímco jména jsou čtyři a z nich tři ženská. Carlo Gallavotti 89 uvádí pro snadné pochopení následující verzi: Item tres qui eum consumpserunt, gnati e femina Agre, Melanchaetes, Theridamas, Oresitrophos. Jako rozřešení poskytuje teorii, že Hyginus zkombinoval variantu objevující se u Ovidia s řeckou předlohou, kde Atteona stíhají tři psi společně se svou matkou. Ve stejné báji 181 na konci je druhý seznam, který se skládá z jiné řady jmen a v němž jsou řádně rozlišena jména ženská od mužských: ... item alii auctores tradunt haec nomina: Acamas, Syrum, Aeon, etc., feminae Argo, Arethusa, Urania, etc . První seznam odpovídá téměř úplně seznamu u Ovidia, ale Hyginův text i zde, na rozdíl od seznamu Ovidiova, rozlišuje jména ženská od

87 88 Hyginus, G. I., Fabulae. Ed. Peter K. Marshall, B. G. Teubner, Lipsiae 1993, str. 150. 89 Hyginus, G. I., Fabulae . Ed. H. I. Rose, Ibidem, str. VIII. Gallavotti, C., I cani di Atteone in Ovidio e Igino e nell´epica greca . Ibidem, str. 82. 35 mužských. Pořádek jmen je stejný pro prvních devět, zatímco pořadí těch 90 následujících, po Pterelovi, již neodpovídá pořadí u Ovidia . U Ovidia se před 91 Hylaem a Napem objevuje jméno Agre, které je u Hygina na konci. Gallavotti předpokládá po jménu Hylaeus oddělení, protože až do konce jsou smíchána dohromady mužská i ženská jména, takže se nehodí uvést na úvod termín masculi. Je tedy možné, že celý odstavec od Hylaa po jméno Leucon se dá považovat za přidaný, tedy odvozený přímo od Ovidiova textu v práci pozdějšího opisovače. Důkaz, že mezi seznamem Ovidiovým a Hyginovým je úzký vztah, nespočívá pouze ve shodě jmen, ale především v Ovidiově pasáži věnované posledním třem psům (Melanchaetes, Theridamas a Oresitrophos). Jde o stejná jména, kterým Hyginus dává větší váhu tím, že je umístil na konec prvního seznamu. Dá se tedy uvažovat o společném prameni pro oba autory a ne o přímé závislosti původního Hyginova textu na díle Ovidia. Je však velmi pravděpodobné, že původní Hyginův text, inspirovaný stejným pramenem, byl pozdějším 92 opisovačem přizpůsoben pasáži v Ovidiovi. Gallavotti zmiňuje jméno Arcas, které se neobjevuje u Ovidia, ale je možné, že bylo zahrnuto do spojení Arcades omnes ve verši 210. Další jméno, které není v Ovidiovi, je Aura, ale je možné, že verš 209 mohl toto jméno napovídat. Další otázkou je, zda tato dvě Hyginova jména nemohou nahrazovat dva anonymy ve verši 215: ... natis comitata Harpyia duobus . Ovidiův seznam obsahuje 36 jmen a dva anonymy, první seznam u Hygina má 37 jmen. Součet se vyrovná, pokud přídáme Ovidiova Asbolba, který chybí v textu Hygina.

90 Ovidius, Publius Naso, Metamorphoses . Ed. W. S. Anderson, B. G. Teubner Lipsiae 1993, str.

9160 – 62, v. 206–252. 92 Gallavotti, C., I cani di Atteone in Ovidio e Igino e nell´epica greca . Ibidem, str. 82. Gallavotti, C., I cani di Atteone in Ovidio e Igino e nell´epica greca . Ibidem, str. 83. 36 93 7. 2. 2. Triptolemus (báje číslo 97)

Rádi bychom uvedli ještě jeden příklad, který ukazuje, že i když se totéž téma objevuje u Hygina i u Ovidia zároveň, neznamená to, že by Hyginus z Ovidia čerpal při tvorbě svých Fabulae. Jedná se o báji 147 Triptolemus. 94 Nejznámější pasáž , ve které se objevuje postava Triptolema, je v Homérově hymnu na bohyni Démétér, kde postava Triptolema nepatří mezi hlavní a není přímo spojena s dějem. On se ve skutečnosti v díle objevuje pouze dvakrát, a to když je společně s ostatními obyvateli Eleusíny volán bohyní Démétér. Dále v athénském prostředí je na tuto postavu kladen stále větší důraz a 95 nejjednoznačnější svědectví se objevuje u Apollodóra , kde Triptolemos je starší bratr Démofónta, syn krále Kelea a Metaneiry . Právě jemu po bratrově smrti Déméter uloží úkol zasít semena s použitím vozu taženého okřídlenými draky. Zásadní rozdíl v těchto dvou pojetích je, že v Apollodórově textu je Triptolemos zachycen jako člen rodiny, do jejíhož domu se uchýlila bohyně Démétér, což odpovídá potřebě přímo propojit hrdinu s bohyní, která jako jediná uloží Triptolemovi velký úkol, poházet semena na obývanou zem a naučit lidi rolnickým pracím. Výměna Triptolema a Démofónta, dítětě vychovávaného bohyní, uzavírá proces přeměny příběhu, a Triptolemos se tak stává hlavní postavou. Nejvýznamnější 96 důkazy nacházíme, jak uvádí R. Rapetti , ve čtvrté knize Ovidiova díla Fasti: limen ut intravit, luctus videt omnia plena; iam spes in puero nulla salutis erat. matre salutata (mater Metanira vocatur) iungere dignata est os puerile suo. pallor abit, subitasque vident in corpore vires: tantus caelesti venit ab ore vigor. tota domus laeta est, hoc est, materque paterque nataque: tres illi tota fuere domus. mox epulas ponunt, liquefacta coagula lacte pomaque et in ceris aurea mella suis.

93 94 Hyginus, G. I., Fabulae . Ed. Peter K. Marshall, B. G. Teubner, Lipsiae 1993, str. 128. Rapetti, R., Paniassi ed Eracle iniziato ai Misteri Eleusini . La Parola del Passato, 21/1966, str.

95132. 96 Apollodóros, Bibliotheca. Ed. Immanuleis Bekker, B. G. Teubner, Lipsiae 1854, str. 8. Rapetti, R., Paniassi ed Eracle iniziato ai Misteri Eleusini . Ibidem, str. 132. 37 abstinet alma Ceres, somnique papavera causas dat tibi cum tepido lacte bibenda, puer. noctis erat medium placidique silentia somni: Triptolemum gremio sustulit illa suo, terque manu permulsit eum, tria carmina dixit, carmina mortali non referenda sono, inque foco corpus pueri vivente favilla obruit, humanum purget ut ignis onus. excutitur somno stulte pia mater, et amens 'quid facis?' exclamat, membraque ab igne rapit. cui dea 'dum non es', dixit 'scelerata fuisti: inrita materno sunt mea dona metu. iste quidem mortalis erit: sed primus arabit 97 et seret et culta praemia tollet humo.'

Nyní uvedeme znění Hyginovy báje Triptolemus, v níž vystupuje stejná titulní postava jako u Ovidia, avšak námět je zpracován poněkud odlišně:

97 Ovidius, Publius , Naso, Fasti IV. Ed. Alton, E. H. – Courtney, E. – Wormell, D. E. W., B. G. Teubner, Lipsiae 1978, v. 549 – 572. Sotva vkročila na práh, vše vidí, jak plné je žalu, a že už naděje není, aby ten chlapec byl živ. Pozdraví matku – ta matka Metaneira se zvala – a již neváhá ústy dotknout se chlapeckých úst odchází bledost a vidí, jak najednou sílí i tělo. Taková z božských úst svěžest se přenesla naň. Chaloupka celá má radost: i matka, i otec, i dcera neboť chaloupku celou tvořili jenom ti tři. V zápětí hostinu strojí: hned snášejí kyselé mléko, jablka též a v plástvích dozlata zbarvený med. Netkne se laskavá Ceres a tobě, chlapče, dá vypít s ohřátým mlékem mák, účinek spánku jenž má.

A již nadešla půlnoc a poklid libého spánku, hošíka Triptolema na klín si dala, jak spal třikrát ho pohladí rukou a trojí pronese kouzlo, kouzlo, jež smrtelný člověk nemůže vypustit z úst, na krbu žhavý popel již sypat chce na tělo chlapce, aby očistil oheň všechno, co lidského v něm, v tom se však probere ze sna až bláhově pečlivá matka, šílí a volá: „Co děláš?“ synáčka z ohně jí rvouc. Bohyně na to: „ Tys hřísně jednala, hříšná ač nejsi. Ten tvůj mateřský strach obrátil v niveč můj dar. Zůstane smrtelným sic, však první z lidí on bude orat i sít a z půdy pěstěné odměnu brát. Český překlad citován dle: Publius Ovidius Naso, Verše z vyhnanství - Kalendář, přeložil I. Bureš, Svoboda, Praha 1985, str. 390. 38 Cum Ceres Proserpinam filiam suam quaereret, devenit ad Eleusinum regem, cuius uxor Cothonea puerum Triptolemum pepererat, seque nutricem lactantem simulavit. Hanc regina libens nutricem filio suo recepit. Ceres cum vellet alumnum suum immortalem reddere, interdiu lacte divino alebat, noctu clam in igne obruebat. Itaque praeterquam solebant mortales crescebat; et sic fieri cum mirarentur parentes, eam observaverunt. Cum Ceres eum vellet in ignem mittere, pater expavit. Illa irata Eleusinum exanimavit, at Triptolemo alumno suo aeternum beneficium tribuit. Nam fruges propagatum currum draconibus iunctum tradidit, quibus vehens orbem terrarum frugibus obsevit. Postquam domum rediit, Celeus eum pro benefacto interfici iussit. Sed re cognita iussu Cereris Triptolemo regnum dedit, quod ex patris nomine Eleusinum nominavit, Cererique sacrum instituit, 98 quae Thesmophoria Graece dicuntur. I zde, jako u Ovidia, je Triptolemos dítě, o které se stará Démétér. Hyginova verze však není zcelá závislá na té Ovidiově, protože je zde neshoda ve jménech rodičů, ale především u Ovidia není ani zmínka o uloženém úkolu, ani o 99 eleusínských mystériích, tak jak se objevuje v báji u Hygina.

7. 3. Hyginus jako pramen

Jak jsme již v této práci zmiňovali, hlavní síla Hyginových textů spočívá především v jeho znalosti antické mytologie, která je z jeho díla patrná. Otázkou možných pramenů, které Hyginus pro svá díla využíval, jsme se zabývali v předchozí části. Nyní se zaměříme naopak na Hygina jako zdroj pro další autory.

98 Hyginus, G. I., Fabulae . Ed. Peter K. Marshall, B. G. Teubner, Lipsiae 1993, str. 128. Když Ceres hledala svoji dceru Proserpinu, dorazila až k eleusínskému králi, jehož manželka Kothonea porodila chlapce Triptolema. Tam ona předstírala, že je kojná chůva. Královna s radostí chůvu pro svého syna přijala. Když Ceres chtěla svého chovance učiniti nesmrtelným, za dne ho mlékem živila, v noci tajně do ohně přitápěla. A tak rostl jinak, než jak tomu bývalo u smrtelníků. Když se tak dělo, divili se rodiče a dali si na ni pozor. Když ho chtěla Ceres dát do ohně, otec se ulekl. Ona rozhněvaná zabila Eleusina ( Eleusinus byl otcem Kelea. Pravděpodobně oba i s Keleem zemřeli v době, kdy Démétér navštívila město) a Triptolemovi, svému chovanci, uložila věčnou službu. Neboť semena obilí mu dala a vůz, ve kterém byli zapřaženi draci a ze kterého do země semena zasíval. Poté, co se vrátila domů, Keleus ji za dobré služby rozkázal zabít. Ale jakmile vše zjistil, na rozkaz Cerery dal království Triptolemovi, které nazval podle otce Eleusina, na počest Cerery ustanovil posvátný obřad, který se nazývá řecky Thesmoforia.

99 Rapetti, R., Paniassi ed Eracle iniziato ai Misteri Eleusini . La Parola del Passato, 21/1966, str. 131-135. 39 100 7. 3. 1. Odyssea (báje číslo 125)

101 Jako ukázku jsme se rozhodli použít komentáře od Arnulfa Rufa k 102 Ovidiovu dílu Fasti. Jean Holzworth uvádí, že právě Arnulfus při sepisování těchto komentářů používal Hyginovy texty zabývající se antickou mytologií. Dílo 103 Fabulae tak posloužilo Rufovi, jak uvádí Holzworth , čas od času jako pramen pro jeho poznámky k mytologickým částem v Ovidiově díle Fasti. Příkladem takového komentáře, který byl s největší pravděpodobností sepsán na základě Hyginova díla, je i ten následující týkající se Odysseova přijetí u Laistrygonů: Hospes Aventinis armentum pavit in herbis Claviger, et tanto est Albula pota deo, Dux quoque Neritius, testes Laestrygones exstant 104 Et quod adhuc Circes nomna litus habet.

Odpovídající pasáž v Hyginově díle je poškozena, na což upozorňuje Micyllus mezerou, ale komentátoři poskytují chybějící slovo. Jde o báji 125 nazývající se v Hyginově díle Odyssea: … ad Laestrygones, quorum rex fuit Antiphates < … > devoravit navesque eius 105 undecim confregit, excepta nave qua sociis eius consumptis evasit. Z této části se dozvídáme příběh o tom, jak loďstvo Odysseovo připlulo na ostrov Laistrygonů, kde vládl král Antifatés, a jak všechny lodě, kromě té, na které se plavil Odysseus, byly zničeny a všichni Odysseovi druzi zahynuli. Pro srovnání uvádíme i patřičnou část Arnulfova díla v původním znění:

100 101 Hyginus, G. I., Fabulae. Ed. Peter K. Marshall, B. G. Teubner, Lipsiae 1993, str. 108. Arnulphus Aurelianensis byl ve druhé polovině 12. století učitelem v Orleánsu, kterého pod jménem Rufus zesměšňovali Matthaeus Vindocinensi (znalec antického básnictví a metriky) a Hugo Aurelianensis (iniciátor a vrcholný tvůrce žákovské poezie, výborný znalec rétoriky a latinských básníků). Napsal obsáhlý komentář k Pharsáliím od Lucana, k většině Ovidiových děl a snad i k Ódám Horatiovým. Bývá považován za autora komedií Lidia a Miles gloriosus . Čerpáno: Kuťáková E., Vidmanová, A., Slovník latinských spisovatelů . Leda, Praha 2004, str. 105.

102 Holzworth, J. Light from a Medieval Commentary on the Text of the Fabulae and Astronomica of

103Hyginus . Classical Philology, 38/1943, str. 126-127. Holzworth, J. Light from a Medieval Commentary on the Text of the Fabulae and Astronomica of

104Hyginus . Ibidem, str. 127. Naso, Publius Ovidius, Fasti. Ed. Alton, E. H. – Courtney, E. – Wormell, D. E. W., B. G. Teubner, Lipsiae 1978, str. 85, v. 67–70. V trávě na Aventinu jak host pás hrdina s kyjem Stáda a z Albuly pil tento tak velký bůh. Přišel též ithacký vládce, což dosvědčí Laistrygonové, Jakož i břeh, jenž dodnes Kirčiným jménem se zve Český překlad citován dle: Publius Ovidius Naso, Kalendář . Přeložil I. Bureš, Svoboda, Praha

1051985, str. 372. Hyginus, G. I., Fabulae. Ed. Peter K. Marshall, B. G. Teubner, Lipsiae 1993, str. 108. 40 … Laestrigones populi sunt, quorum rex fuit Antiphates, qui socios Ulixis 106 devoravit. 107 Jak uvádí Holzworth , je zcela zřejmé, že slovní podoba dvou citovaných pasáží může být jen stěží shodou náhod. Je tedy velmi pravděpodobné, že Arnulfus použil Hyginovo dílo jako pramen pro své komentáře.

7. 4. Původnost uspořádání díla

108 Následující báje číslo 120 a 121 uvádíme proto, že bychom na nich chtěli ukázat to, co již bylo řečeno dříve, a to, že pořadí a celkové uspořádání v dochovaném Hyginově díle neodpovídá, podle komentátorů, jejich původnímu rozložení. Rovněž bude na tomto příkladě patrné, že přístup jednotlivých editorů může být zcela odlišný a že každý editor s předchozí edicí nakládá podle svého a v některých případech může, na základě vlastního uvážení spojeného s odlišným přístupem k věci, třeba i zcela ignorovat úpravy provedené dřívějším editorem. Báje 120 končí v momentě, kdy Orestés a Pyladés přicházejí s Ífigenií k Chrýsovi. Následující 121. báje vypráví, obohacena o homérské prvky, o Chrýsovi a Chrýseovně a pokračuje vyprávěním, jak Chrýseovna porodila syna, 109 kterého měla s Agamemnonem, ale tvrdila, že jde o syna Apollónova . Následující věta v druhé báji postea, Chryses Thoanti eos cum reddere velle t již nemá nic společného s prvními dvěma odstavci této báje. Jak již správně definoval 110 M. Schmidt ve své edici, v tomto místě opět začíná příběh báje 120 a eos se tudíž vztahuje k Orestovi, Pyladovi a Ífigenii, kteří v druhé bájí (121) nefigurují. Tato věta je tudíž jasným příkladem toho, že v novějších edicích docházelo k nejasnostem, co se týče pořádku slov a vět, a že některé takové případy zůstávaly v některých edicích bez povšimnutí či bez patřičného komentáře. 111 112 Schmidt se dále pokusil, dle Alberta Grilliho velmi zdařile, rozřešit tuto nepřehlednou část upravením první verze. Tuto verzi nechal posléze Rose ve své

106 107 Laistrygonové jsou národ, jehož král byl Antifatés, který pozřel Odysseovy druhy. Holzworth, J . Light from a Medieval Commentary on the Text of the Fabulae and Astronomica of

108Hyginus . Ibidem, str. 127. 109 Hyginus, G. I., Fabulae . Ed. Peter K. Marshall, B. G. Teubner, Lipsiae 1993, str. 104-105. 110 Stejná tematika se objevuje u Homéra, Illias 1.8-474. Hyginus, G. I., Fabulae. Ed. Mauricius Schmidt. Jenae apud Hermannum Dufft (in Libraria

111Maukiana),1872, str. XXXIX. 112 Hyginus, G. I., Fabulae. Ed. Mauricius Schmidt, Ibidem, str. XXXIX. Grilli, A., La vicenda di Oreste e Ifigenia in Igino . Rivista di filologia e d´istruzione classica, 103/1975, str.154-156. 41 113 edici neupravenou, což mu je ze strany A. Grilliho vytýkáno. Pasáž, jak ji uvádí Rose, zní: … postea Chryses Thoanti eos cum reddere vellet, Chryses audiit senior Agamemnois Iphigeniam et Orestem filios esse, qui Chrysi filio suo quid veri esset patefacit, eos fratres esse et Chrysen Agamemnonis filium esse. 114 Schmidtův upravený text zněl : Postea Chryses Thoanti eos cum reddere vellet, Chrysses audiit (senior) Agamemnonis Iphigeniam et Orestem filios esse, (qui) Chrysi filio suo quid veri esset patefacit, eos fratres esse et Chrysen Agamemnonis filium esse. V tomto znění by se dal text interpretovat následovně: Chrýseovna, která slyšela, že Ífigenie a Orestés jsou potomci Agamemnona, svěřila svému synovi pravdu a to, že jsou bratři a že on je Agamemnonův syn.

Tato verze se zdá být mnohem srozumitelnější, protože Chrýseovna znala jako jediná pravdu a Chrýses mladší byl její syn, a ne syn Chrýsa staršího. Jen těžko se dá tento zmatek přisuzovat samotnému Hyginovi. Pokud 115 Schmidt správně přiřazuje báji 121,3 ke konci 120., je potřeba pátrat dál. Zatímco je jasné, že proniknutí báje o Chrýsovi přináší zmizení velmi významného prvku, jak je patrné ze závěru, kdy potkáváme i Thoanta: Chryses re cognita cum Oreste fratre Thoantem interfecit . Takže mezi koncem báje 120 a 121 zemřela nejméně jedna postava. Pokud chceme shrnout uspořádání celé této pasáže, je jasné, že základní vyprávění o Orestovi a Ífigenii pokračovalo ve 121. báji a že tam také skončilo. Část o Chrýseovně a obou Chrýsech byla jen krajní a doplňkovou částí k hlavnímu ději. Na závěr této kapitoly uvádíme konkrétní příklady, jak s totožným tématem, v tomto případě s příběhem o Ífigenii, nakládali různí autoři v období antiky. Nejprve uvádíme příběh tak, jak se objevuje u Hygina, a poté zmíníme další příklady děl antických autorů a uvedeme konkrétní pasáže, ve kterých se o tomto příběhu pojednává.

113 114 Grilli, A., La vicenda di Oreste e Ifigenia in Igino . Ibidem, str. 155. 115 Hyginus, G. I., Fabulae. Ed. Mauricius Schmidt. Ibidem, str. XXXIX. Hyginus, G. I., Fabulae. Ed. Mauricius Schmidt. Ibidem, str. XXXIX. 42 116 7. 4. 1. Báje o Ífigenii (báje číslo 48)

Agamemnon cum Menelao fratre Achaiae delectis ducibus Helenam uxorem Menelai, quam Alexander Paris avexerat, repetitum ad Troiam cum irent, in Aulide tempestas eos ira Dianae retinebat, quod Agamemnon in venando cervam eius violavit superbiusque in Dianam est locutus. Is cum haruspices convocasset et Calchas se respondisset aliter expiare non posse, nisi Iphigeniam filiam Agamemnonis immolasset, re audita Agamemnon recusare coepit. Tunc Ulixes eum consiliis ad rem pulchram transtulit; idem Ulixes cum Diomede ad Iphigeniam missus est adducendam, qui cum ad Clytaemnestram matrem eius venisset, ementitur Ulixes eam Achilli in coniugium dari. Quam cum in Aulidem adduxisset et parens eam immolare vellet, Diana virginem miserata est et caliginem eis obiecit cervamque pro ea supposuit Iphigeniamque per nubes in terram Tauricam detulit ibique templi sui sacerdotem fecit. Agamemnón s bratrem Meneláem byli vybráni jako vůdcové Achájů, poté co Alexander Paris odvezl Helenu, Meneláovu manželku. Když se vraceli zpět do Tróje, v Aulidě je zadržela bouře způsobená hněvem Diany, protože Agamemnón na lovu zranil její laň a pyšně k ní promluvil. Když si Agamemnón svolal věštce, Kalchás mu odpověděl, že se nemůže očistit jinak, než že obětuje dceru Ífigenii. Když to Agamenón uslyšel, začal se vzpírat. Tehdy ho Odysseus přesvědčil, aby změnil názor. Odysseus byl s Diomédem poslán, aby Ífigenii přivedli. Když přišli k její matce, Odysseus předstíral, že bude dána za manželku Achilleovi. Když ji přivedli do Aulidy a připravený otec ji chtěl obětovat, slitovala se Diana nad pannou, zahalila ji do mlhy a místo ní položila laň. Donesla Ífigenii k Taurům a tam ji utvořila kněžkou svého chrámu.

117 Příběh o Ífigenii zmiňuje i Pausanias ve svém díle Cesta po Řecku . Z téhož díla se dozvídáme i to, co o Ífigenii uvádí Hérodotos a Hésiodos: Megarští dále prohlašují, že mají také svatyňku Ífigeneie. I tato totiž prý v Megarách zemřela. Já jsem však slyšel ještě jinou pověst o Ífigenei vyprávěnou

116 117 Hyginus, G. I., Fabulae . Ed. Peter K. Marshall, B. G. Teubner, Lipsiae 1993, str. 91. Český překlad citován dle: Pausanias, Cesta po Řecku I. Přel. H. Businská, Svoboda, Praha 1973, str. 113. 43 Arkaďany a vím, co veršem řekl v Katalogu žen Hésiodos, že totiž Ífigeneia nezemřela, ale z vůle Artemidiny se stala Hekatou. Hérodotos pak ve shodě s tím napsal, že skythští Taurové obětují Panně trosečníky a že sami říkali, že panna je Ífigeneia, dcera Agamemnona.

Asi obecně nejznámější je příběh v Ovidiově díle Proměny. Permanet Aoniis Nereus violentus in undis Bellaque non transfert, et sunt, qui parcere Troiae Neptunum credant, quia moenia fecerat urbi, At non Thestorides, nec enim nescitve tacetve Sanguine virgineo placandam virginis iram Esse deae. Postquam pietatem publica causa Rexque patrem vicit castumque datura cruorem Flentibus ante aram stetit Iphigenia ministris, Victa dea est numbemque oculis obiecit et inter Officium turbamque sacri vocesque precantum 118 Subposita fertur mutasse Mycenida cerva .

118 Ovidius, Publius Naso, Metamorphoses . Ed. W. S. Anderson, B. G. Teubner Lipsiae 1993, str. 279, v. 24–34. Stále vál východní vítr a moře bouřlivé bylo, Řekové nemohli odplout. Kdos říkal, že šetří prý Tróje vladař moří, sám Neptun jenž hradby stavěl kdys její. Jinak myslí však Kalchás, ten ví a říká, že je to panenské Diany hněv, jejž usmíří pouze krev panny. Když pak obecné blaho cit otcovský přemohlo přece, Agamemnón, král králů, když v sobě potlačil otce, krví svou pokropit oltář má dcera Ífigeneia. Diana dojata byla, mrak seslala před oči kněží, v obětním hluku a shonu jim podstrčí namísto dívky k zabití laň a Ífigeneiu si odnese živou. Když tedy příslušnou žertvou se usmířit Diana dala, současně s jejím hněvem též ustala na moři bouře, příznivé zaduly větry a tisíce korábů řeckých doplulo po mnoha strastech až před brány vysoké Tróje. Český překlad citován dle: Publius Ovidius Naso, Proměny . Přeložil I. Bureš, Svoboda, Praha 1974, str. 322.

44 8. Závěr

Náplní této práce je popsat dilo Fabulae od autora Gaia Iulia Hygina, rozebrat je a zároveň se pokusit odpovědět na otázky spojené se samotnou postavou autora. V rozboru vycházíme ze tří Hyginových vydání, která měla největší podíl na objasnění nejasností s dílem spojených.

Ve druhé kapitole, která následuje po krátkém úvodu, se zabýváme osobností Gaia Iulia Hygina, a to nejdříve s použitím novodobých slovníků a encyklopedií. Důvod, proč nám jako hlavní zdroje slouží spíše novodobé prameny je ten, že nenacházíme mnoho poznámek o osobě Hygina psaných antickými spisovateli.

Následující kapitola pojednává o Hyginově díle. Gaiu Iuliu Hyginovi, autoru díla Fabulae, je připisováno i autorství díla De Astronomia. Toto tvrzení dokazujeme v této části práce na konkrétních případech. Druhá část kapitoly je věnována chronologickému zařazení obou děl. Zde s pomocí odborných prací docházíme k závěru, že dílo Fabulae bylo sepsáno před vydáním díla De Astronomia. Při rozboru Hyginova díla však badatelé přišli ještě na jedno dílo, které Hyginus jako by opomíjel. Jde o dílo Genealogiae. Toto dílo se pravděpodobně skládalo ze dvou části, časti genealogické a mytografické, přičemž ta genealogická upadla nejspíše v zapomnění. Co se týče časového zařazení tohoto díla, v průběhu našeho zkoumání přicházíme k závěru, že sepsání mytografického i genealogického díla spadá do doby před vydáním spisu De Astronomia. Název díla Fabulae bývá připisován až Micyllovi, který toto dílo jako první vydal. Ve třetí části této kapitoly se pak velmi krátce zmiňujeme o neznámém díle, které je rovněž přisuzováno Hyginovi.

Čtvrtá kapitola je věnována různým edicím díla Fabulae se zaměřením na ty, jež výrazně přispěly k objasnění Hyginova díla. Po uvedení prvního vydání jmenujeme ve druhé části kapitoly všechny významné editory Hyginova díla.

Další kapitola se pak podrobněji věnuje edici H. I. Rose. Je zde rozebrána struktura tohoto vydání a větší důraz je kladen na Roseovu předmluvu, ve které se Rose snaží odpovědět na zásadní otázky spojené s Hyginem a s jeho dílem 45 Fabulae. Tato kapitola je doplněna citacemi částí článků reagujících na toto průlomové vydání.

V šesté kapitole jsme se pokusili na několika uvedených bájích ukázat, z jakých částí je Hyginovo dílo složené a jakým způsobem asi Hyginus k tématům přistupuje.

V pořadí sedmá kapitola, jež je vzhledem k předchozím částem rozsáhlejší, je věnována odlišnostem a nepřesnostem v jednotlivých edicích. V této části práce jsme se snažili ukázat jednak to, s jakými potížemi se museli potýkat badatelé rozebírající Hyginovo dílo, jednak rozdílnost přístupu jednotlivých odborníků k témuž tématu. Editoři jsou při své práci omezeni jak dostupností, či spíše nedostupností původních materiálů, tak i individuálními schopnostmi orientovat se v souvislostech, které mohou pomoci osvětlit zdánlivě neřešitelné problémy. Už samotný fakt, že se nám původní rukopis díla nedochoval celý, způsoboval nepřekonatelné problémy při pokusech o zachycení originálního textu. V první části této kapitoly se snažíme na konkrétních příkladech ukázat nepřesné výklady v dřívějších edicích. Dále se pokoušíme o vyvrácení některých mylných teoriií o pramenu, který používal Hyginus, a ukazujeme, že Hyginus a Ovidius pravděpodobně při psaní svých děl čerpali ze stejného pramene. Třetí část je věnována krátké ukázce toho, že i Hyginus sloužil následujícím autorům jako zdroj. Následující stránky se zabývají uspořádáním Hyginova díla. Kritici a badatelé upozorňují na fakt, že uspořádání díla, tak jak se nám dochovalo, zcela neodpovídá pravděpodobnému originálnímu pořádku bájí. Jako nejčastější důvod bývá uváděna nepozornost některého z opisovačů, který špatně zapsal číslo báje. Závěrečná část práce je věnována tomu, jak různí antičtí autoři zpracovávají stejné téma. Uvádíme zde příběh o Ífigenii tak, jak o ní píše Hyginus, Ovidius a Pausanias, jenž nám rovněž zprostředkovává pohled Hésioda a Hérodota.

46 9. Summarium

Scriptorem Gaium Iulium Hyginum et opus suum quod Fabulae dicitur tractare et illustrare, hoc opus nobis propositum erat. Hygini Fabularum liber et diversae editiones, quae sub eius nomine circumibant, expositionis nostrae fons principalis fuit.

Antequam ad operam Fabulae accedimus, paginis paucis omnes sententias notas de Hygino describere opportunum esse putabamus. In prima parte fontibus recentibus sed etiam fontibus anticis adiuvantibus respondemus, quis Hyginus sit. Multi auctores antici enim Hygini operis non meminerunt. Non multa nota sunt de Hygino imprimis quod suum opus originale amissum est. Tota sua vita incerta est et obscura. Dicere possumus tempore incerto congeriem rerum mythicarum factam esse ab auctore incognito, fortasse Hygino nomine.

Paginae sequentes operi Hygini dedicatae sunt. Si quis quaerit quo tempore vel a quo vel qua forma haec fabularum congeries conscripta sit, confitendum est nihil certi posse dicere. Pauca tamen, quae rem minus obscuram reddant, nobis obvia sunt. Una res fere certa est, ut aliqua cognatio videri potest inter fabularum auctorem et illum qui opus De Astronomia scripsit. Una certa similitudo inter haec duo opera iam discerni potest ut vix de diversis auctoribus putare possimus.

In capite quarto ad diversas editiones operis Hygini accedimus. Anno 1535 Iacobus Micyllus primus opus adhuc incognitum edidit ubi enuntiatum est codicem Frisigensem e tenebris elatum esse. Opus nunc titulum habet C. Iulii Hygini Augusti liberti Fabularum liber, ad omnium poetarum lectionem mire necessarius et antehac numquam excusus. Haec Micylli editio per maximam Fabularum partem sola fere nobis testimonium praebet, codex enim manu scriptus statim e luce evanuit. Ob eam rem maxime gaudendum est quod anno 1870 duae series fragmentorum in lucem protractae sunt. De posteris editionibus Fabularum igitur, ut puto, dicendum est, vel potius iis, quae aliquid bonum verbis Hyginianis adtulerunt. 47 Optime de Fabulis meritus est vir sagacissimus J. Scheffer. Praeterea Muncker paulo post suam editionem protulit. Hic illic aliquid boni adtulit editio ab Aug. Van Staveren confecta. Saeculo demum nono decimo prodiit editio quam B. Bunte curavit. Maius opus demum edidit M. Schmidt et anno 1933 H. J. Rose, qui praesertim in Commentario suo multa ad hanc diem obscura explicavit. Sed notandum est multas mendas etiam in eius editione inventa esse. Praesertim quod in multis locis verba editionis Micylli prave citat. Multos errores ultima editio P. K. Marshallis notat et veras codicis lectiones adponit, ut verba Hygini quam emendatissima repraesentaret.

In capite quinto editionem quam H. J. Rose curavit diligentissime exponebamus et pagines sequentes structurae Rosii editionis dedicatae sunt. Praeterea censurae multae commemoratae sunt.

Paginae posterae fabulis dedicatae sunt et formam genusque scribendi suum exemplis mostramus.

In capite septimo, quod precedentibus amplius est, explorare conamur, ut omnes editiones multa simillima sed etiam multa diversa contineant. Proposuimus varietatem lectionum et demonstravimus ut difficile sit reperiri similitudinem in locis qui aliquo modo tam similes ut videtur non sunt. Magna pars operis ostendit, ut viri in re critica peritissimi probant varias editiones et multa de fabulis Hyginiansis describunt et emendant. Eorum gratia possumus videre Hyginum imprimis a Greco fonte materiam suam mutuatum esse. Ex eodem autem fonte nonnumquam Vergilium aut Ovidium hausisse ut multi loci ostendunt. Ob eam rem demonstravimus certa exempla ubi Hyginus aut Ovidius de eodem fonte sumebant. Pars sequens ostendebat, ut auctores medii aevi fabulas Hygini retractaverunt velut Arnulfus Aurelianus qui in commentis suis ad Ovidii Metamorphoses Hyginum adhibebat. Etiam comprobatur ordo quem vetera exemplaria Fabularum tenuerint et qua re hic ordo mutatus sit. Fieri potest ut aliquis scriptor in sua editione falso numero fabulam adsignaret. Ultima pars capitis hanc rem ostendit Omnia haec verba in variis exemplis fabularum demonstrare utile esse cogitavimus et ad inquisitionem textus subtiliorem accedimus.

48

Pars ultima narrat, quo modo varii scriptores tractent unum argumentum aequum et quo modo a Hygino differant. Hac re caput et etiam opus concluditur.

49 10. Příloha

Ukázka nalezených fragmentů uvedených v edici Mauricia Schmidta, 119 vydané v roce 1872

119 Hyginus, G. I., Fabulae . Ed. Mauricius Schmidt. Jenae apud Hermannum Dufft (in Libraria Maukiana), 1872. 50

11. Použitá literatura

Hyginovy edice • Hyginus, G. I ., Fabulae. Ed. Mauricius Schmidt, Jenae apud Hermannum Dufft (in Libraria Maukiana), 1872. • Hyginus, G. I., Fabulae . Ed. H. I. Rose, Lugduni Batavorum, 1933. • Hyginus, G. I., Fabulae . Ed. Peter K. Marshall, B. G. Teubner, Lipsiae 1993.

Prameny • Allen, W. T. The Euripidean cataloque of Ships . In. Class. Rev. XV 1901, str. 346-350. • Allen, W. T., The Homeric cataloque of Ships, Oxford Univ. Press, 1921, str. 25. • Apollodóros, Bibliotheca . Ed. Immanuleis Bekker, B. G. Teubner, Lypsiae 1854. • Castiglioni, L ., Censura ed. Rose . In. Athenaeum 12, 1934, str. 174-181. • Combellack, C. R. B., The identity and origin of Eurychus in the ship´s Cataloque of Hyginus. In. American Journal of Philology 69/1948, str. 190- 196. • Dale, A. M., Censura ed. Ros e. In. Classical Review 48, 1934, str. 196. • Dietze, J., Zur Schriftstellerei des Mythographen Hyginus. In. Rheinisches Museum 49, 1894, str. 21 – 36. • Euripides, Tragoedie, Ed. A. Naucki, B. G. Teubner,. Lipsiae 1866. • Fitch, E., Censura ed. Rose . In. American Journal of Philology 56, 1935, str. 420-422. • Gallavotti, C ., I cani di Atteone in Ovidio e Igino e nell´epica greca. In. Bollettino del comitato per la preparazione della Edizione nazionale dei Classici Greci e Latini, 17/1969, str. 81-91. • Grant, M. A., The Myths of Hyginus , University of Kansas Press, Lawrence 1960. • Griffin, A. H. F., Hyginus, Fabula 89 . In. Classical Quarterly 36/1986, str. 541.

51 • Grilli, A., La vicenda di Oreste e Ifigenia in Igino. In. Rivista di filologia e d´istruzione classica, 103/1975, str. 154-156. • Herodotos, Historiae IV . Ed. H. B. Rosén, B. G: Teubner, Leipzig 1987. • Holzworth, J . Light from a Medieval Commentary on the Text of the Fabulae and Astronomica of Hyginus. In. Classical Philology, 38/1943, str. 126-127. • Hosius, C., Censura ed. Rose . In. Philologische Wochenschrift 54, 1934, str. 858-863. • Keith, A ., Censura ed. Rose . In. Classical Journal 31, 1935, str. 52-53. • Kellogg, G., New Readings from the Freising Fragment of the Fables of Hyginus. In. American Journal of Philology 20, 1899, str. 406 – 411. • Major, W. E., P. K. reviewed P.K. Marshall, Hyginus: Fabulae . Editio altera, In. Bryan Mawr Classical Review, 2003.06.37, Louisiana State University. • Ovidius, Publius Naso, Metamorphoses. Ed. W. S. Anderson, B. G: Teubner, Lipsiae 1993. • Ovidius, Publius, Naso , Fasti . Ed. Alton, E. H. – Courtney, E. – Wormell, D. E. W., B. G. Teubner, Lipsiae 1978. • Rapetti, R., Paniassi ed Eracle iniziato ai Misteri Eleusini. In. La Parola del Passato, 21/1966, str.131-135. • Suetonius, Gaius Tranquillus, De grammaticis et rhetoribus . Lipsiae, B. G. Teubner 1960. • Taccone, A., Censura ed. Rose . In. Il mondo classico 6, 1936, str. 247. • Tescari, O. Censura ed. Rose . In. Rivista di filologia e d´istruzione classica 62, 1934, str. 562-564.

Sekundární literatura • Canfora, L. Dějiny řecké literatury . Přel. kolektiv autorů pod vedením D. Bartoňkové. KLP, Praha 2001. • Conte G. B., Dějiny římské literatury . Přel. kolektiv autorů pod vedením D. Bartoňkové. KLP, Praha 2003. • Hornblower, S. - Spawforth, A., The Oxford Classical Dictionary . Oxford Univ press, 1966, 3. vydání. • Kuťáková E., Vidmanová, A. Slovník latinských spisovatelů . Leda, Praha 2004. • Montanari, F., La prosa latina . Roma 1991.

52 • Paladini, V. - Castorina, E ., Letteratura latina-schemi e problemi . Adriatica editrice, Bari 1966. • Paratore, E., La letteratura latina dell´eta repubblicana e Augustea. Accademia, Sansoni 1970. • Paratore, E., Storia della letteratura latina . Sansoni, Firenze 1976. • Pražák J. M., Novotný F., Sedláček J ., Latinsko-český slovník . KLP, Praha 1999, reprint 16. vydání z roku 1948. • Slovník antické kultury, sestavili spolupracovníci Antické knihovny. Svoboda, Praha 1974.

Překlady • Eurípidés, Devět dramat Eurípidových . Přeložil J. Sedláček, Třebíč 1923. • Homér , Ílias. Přel. O. Vaňorný, Jan Laichter, Praha 1934. • Ovidius, Publius Naso, Proměny. Přeložil I. Bureš. Svoboda, Praha 1974. • Ovidius, Publius Naso, Verše z vyhnanství – Kalendář . Přeložil I. Bureš, Svoboda, Praha 1985. • Pausanias, Cesta po Řecku I. Přel. H. Businská, Svoboda, Praha 1973. • Suetonius, Gaius Tranquillus, Životopisy dvanácti císařů , přel. Bohumil Ryba, Svoboda, Praha, 1974.

53

12. Obsah

1. Úvod...... 4 2. Postava G. I. Hygina ...... 6 2. 1. Slovníky a encyklopedie...... 6 2. 2. Antické prameny ...... 8 3. Hyginovo dílo ...... 10 3. 1. Hyginovo autorství děl De Astronomia a Genealogiae...... 10 3. 2. Chronologie Hyginových děl ...... 11 3. 3. Genealogická a mytografická část díla ...... 11 3. 4. Hyginovo neznámé dílo...... 13 4. Edice Hyginova díla...... 14 4. 1. Editio Princeps...... 14 4. 2. Chronologický výčet edicí díla Fabulae...... 14 5. Edice H. I. Rose...... 16 5. 1. Struktura díla...... 16 5. 2. Otázky probírané v předmluvě...... 17 6. Ukázky bájí ...... 21 6. 1. Báje o Kassandře (báje číslo 93) ...... 21 6. 2. Báje o Anchísovi (báje číslo 94) ...... 21 6. 3. Báje o Achilleovi (báje číslo 96)...... 22 6. 4. Báje o trójském koni (báje číslo 108) ...... 23 6. 5. Báje o Polyxeně (báje číslo 110)...... 24 6. 6. Báje o Láokoóntovi (báje číslo 135) ...... 24 7. Odlišnosti v jednotlivých edicích ...... 25 7. 1. Nepřesná interpretace v různých edicích ...... 25 7. 1. 1. Láomedón (báje číslo 89)...... 25 7. 1. 2. Qui ad Troiam et quot navibus ierunt (báje číslo 97) ...... 27 7. 2. Společný pramen pro Ovidia a Hygina...... 31 7. 2. 1. Diana et canum nomina (báje číslo 97)...... 32 7. 2. 2. Triptolemus (báje číslo 97) ...... 37 7. 3. Hyginus jako pramen...... 39 7. 3. 1. Odyssea (báje číslo 125)...... 40 7. 4. Původnost uspořádání díla...... 41

54 7. 4. 1. Báje o Ífigenii (báje číslo 48) 43 8. Závěr ...... 45 9. Summarium ...... 47 10. Příloha...... 50 11. Použitá literatura...... 51 12. Obsah...... 54

55