Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity
Katedra hudební výchovy
Studijní obor: Hudební výchova, Anglický jazyk
Tradiční indické hudební nástroje a jejich využití v současné hudbě
Bakalářská práce
Vypracoval: Petr Smékal
Vedoucí práce: PhDr. Marek Sedláček, Ph.D.
Brno 2007
Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně a že jsem řádně uvedl všechny použité prameny a literaturu.
V Brně 16. 4. 2007 …………………..
1
Za připomínky a konzultace děkuji vedoucímu práce PhDr. Markovi Sedláčkovi Ph.D. Děkuji také všem, kteří mi zapůjčili cenné materiály a poskytli informace. Petr Smékal
2 Obsah:
1. Úvod 5
2. Specifika klasické indické hudby 5
2.1 Indický tonální systém 6
2.2 Geografické rozdělení 6
2.3 Základní pojmy 7
3. Hudební nástroje Indie 8
4. Rozdělení indických hudebních nástrojů 8
5. Bicí nástroje 9
5.1. Membránofony 10
5.1.1 Tabla 10
5.1.2 Dhol 11
5.1.3 Mridangam 12
5.1.4 Dholki 12
5.1.5 Pakhawaj 13
5.1.6 Kanjira 13
5.2 Idiofony 13
5.2.1 Ghatam 13
6. Strunné nástroje 14
6.1 Drnkací 14
6.1.1 Sitár 14
6.1.2 Vína 15
6.1.3 Ektara (iktar) 16
6.1.4 Tanpura (tambura) 16
6.1.5 Sarod 16
6.2 Smyčcové nástroje 17
3 6.2.1 Housle 17
6.2.2 Sarangi 17
7. Dechové nástroje 18
7.1 Bansuri 18
7.2 Šáhnáí 18
7.3 Nadaswaram 19
7.4 Harmonium 20
8. Střetávání indické a euroamerické kulury 21
8.1 Průkopníci 21
8.2 Sitár v západní hudbě 21
8.3 Indické nástroje a jazz 24
8.4 Indičtí virtuosové 26
8.5 Koncept melharmonie 28
8.6 Asijský underground 28
9. Závěr 33
10. Resumé 34
11. Seznam použité literatury a pramenů 35
4
1. Úvod
Ve vývoji hudby je v dnešní době stále běžnější střetávání kulturních tradic národů a jejich vzájemné ovlivnění. Dlouhou dobu se jednalo především o interkulturní setkávání hudby euro americké. Exotické hudební vlivy byly spíše výjimkou. Díky vzrůstající globalizaci však dochází k čím dál větší kosmopolitě, a společnost se stává multikulturní. Etnická hudba proniká do hudební tvorby po celém světě a prožívá nebývalý rozmach. Mění se náhled na evropskou kulturu jako na nejvyspělejší a postupně jsou akceptovány odlišnosti mimoevropských kultur.
Roste zájem o geograficky vzdálené hudební tradice. Exotičtí hudebníci jsou často zváni ke spolupráci na nahrávkách, čímž také proniká exotický instrumentář do hudby západního světa. O exotické nástroje roste také zájem ze strany evropských, popř. amerických hudebníků. Zhruba od poloviny 20. století, začala do evropské a americké hudby postupně pronikat indická lidová hudba a docházelo k mnoha hudebním fúzím. Indičtí hudebníci s sebou samozřejmě přinesli i indický instrumentář. Některé nástroje rychle zdomácněly a vzrostl o ně zájem i mezi západními hudebníky.
A právě toto téma bude předmětem bádání této práce. Zaměříme se na tradiční indické nástroje – jejich původ, konstrukce, techniku hry ne ně a jejich zvláštnosti. Další část studie zkoumá, jak indická hudba a nástroje ovlivňují vývoj moderní hudby, a kteří hráči se o takové kulturní střety nejvíce zasloužili.
2. Specifika klasické indické hudby
Indická civilizace, která se začala formovat někdy v období mezi třetím a druhým tisíciletím př. n.l. na území Hindustánu, patří k nejstarším na světě. „Jako v každé vysoké kultuře, tak i v indické se od nejstarších dob vypracovávala vlastní hudební soustava, utvářely se vlastní národní formy písní a tanců, vlastní hudební nástroje a vznikalo pozoruhodné umění indických hudebníků, kteří vytvořili svůj vlastní sloh vokálního i instrumentálního projevu.“ [Buchner,1969: s.55]
5 Tento osobitý hudební sloh s sebou nese určité odlišnosti, které pro lepší pochopení textu vysvětluje následující kapitola.
2.1 Indický tonální systém
Tonální systém se poněkud liší od evropského, a to především rozlišováním mikrointervalů. „Indický tonální systém je založen na sedmistupňové diatonické tónové řadě, která se dělí na 7 hlavních tónů zvaných svara. Tóny hlavní indické stupnice se opět rozpadají na 2,3 nebo 4 čtvrttóny zvané šruty (od sanskrtského slova šru=slyšet, rozlišovat) tak, že oktáva obsahuje 21 šrutů .“ [Buchner,1969: s.55]
Základní tónová řada má 8 tónů Sa Re Ga Ma Pa Dha Ni Sa. (Místo našich do re mi fa sol la si do)
Dalším specifikem je, že indická hudba je čistě melodická. Indická hudba nepracuje s harmonií ani polyfonií, má však vysoce rozvinutý modální systém, který je plný subtilních detailů.
2.2 Geografické rozdělení
Z geografického hlediska dělíme indickou klasickou hudbu na dva základní typy:
• Karnatický systém na jihu Indie. Karnatický systém bývá považován za více formální, klade důraz na důkladně vypracovaná pravidla a předpisy. Karnatická hudba je hudbou převážně vokální, přesto má i instrumentální tradici, která využívá nástroje jako vína nebo housle.
• Hindustánský systém na severu Indie. Hindustánský systém je více svobodný a dovoluje odchylky od daných pravidel a v minulosti byl velmi ovlivněn hudebními vlivy perskými a arabskými. Hudba je více tvůrčí a je vytvářena z větší části v okamžiku hraní. Nejedná se však o žádnou volnou improvizaci. „Například notový zápis se používá jen v
6 nepatrné míře ke schematickému zachycení krátkých kompozic, s nimiž se v určité fázi hudebního provedení pracuje. Ve skutečnosti žádný typ notového zápisu není schopen přesně zachytit všechny ty velmi jemné detaily a nuance, které této hudbě vdechují její skutečnou duši .“ [Ivo Sedláček, www.baraka.cz] Oba tyto systémy jsou monodické a staví na rágách a tálách.
2.3 Základní pojmy
Základními stavebními prvky v indické hudbě jsou tzv. rága a tála .
Rága
Při zkoumání indické hudby nemůžeme vynechat pojem rága, který je základem všech indických skladeb. Indická hudba je vlastně hudba rág.
„Z praktického hlediska je rága ve svém základním obrysu přesně danou tonální strukturou tvořenou určitou vzestupnou a sestupnou tónovou řadou. Indická klasická hudba je jinými slovy "hudba rág" a prakticky spočívá vždy v provedení některé rágy. Každá rága náleží určité části dne či noci a každá rága by se proto měla hrát pouze ve chvíli, která jí patří. Rág existuje veliké množství, i když těch nejhranějších je v severoindické hudbě takových sto nebo dvě stě.“ [Ivo Sedláček, www.baraka.cz] Rága bývá pentatonická až septatonická a každá rága je spojena s nějakou vlastností (např. energií, silou). U rág se rozlišuje stoupající řada ( Rohana ) a klesající ( Avarohana ). Tyto řady nejsou u některých rág identické. Některé indické řady jsou shodné s církevními mody, jiné řady jsou kombinací chromatiky, diatoniky a enharmoniky. V rágách je také důležité užívání ozdob – přírazy, obaly, glisanda… V Indii jsou rágy dokonce vyobrazovány. Rágy obsahují velmi nepatrné nuance, které se těžko dají zapsat, proto se umění rágy předává ústně z gurua (učitele) na žáka.
7 Tála
„Tála je rytmický cyklus o určitém počtu dob, něco jako v evropské hudbě takt, počet dob však může dosahovat daleko větších hodnot (nejběžnější je 16, 12, 10 nebo 7 dob, existuje však i tála o 108 dobách!.“ [Tomáš Reindl, Muzikus 2007/02]
V tále se střídají hlavní přízvuky ( sam ), přízvuky vedlejší ( tálí ) a prázdné ( khálí ) v různých vzorcích.
V Hindustánské hudbě zajišťují tály bicí nástroje, převážně tabla.
3. Hudební nástroje Indie
„Původ hudebních nástrojů, tak jako ostatně původ všeho, přisuzují Indové bohům. Bohové je vynalezli, bohové na ně hráli, bohové se těšili zpěvem nebeských zpěváků a hudebníků – kinnarů a gandhvarů .“ [Buchner,1969: s.56]
Některé nástroje se nebyly schopné vypořádat se změnami, které se během vývoje indické hudby objevily, některé nástroje se stále zdokonalují, ale najdeme i takové nástroje, které se zachovaly ve stejné podobě po staletí (vína ).
V indické hudbě je velmi prominentní skupina bicích a strunných nástrojů, na které indičtí hudebníci dosahují mimořádné virtuozity. Své postavení zde mají i nástroje dechové, které však byly až donedávna určeny spíše pro provozování hudby pod širým nebem. Zajímavé je, že se v indické hudbě velmi málo používají nástroje žesťové, proto se jimi v této studii nebudeme zabývat.
4. Rozdělení indických hudebních nástrojů
a) BICÍ membránofony – tabla, dhol, mridangam, dholki, pakhavaj, kanjira
idiofony ghatam
8 b) STRUNNÉ drnkací – sitár, vína, ektara, tambura, sarod
smyčcové – housle, sarangi, esraj
c) DECHOVÉ šáhnaí, bansuri, nádaswaram, pungi, harmonium
5. Bicí nástroje
Indický instrumentář je velmi bohatý na nejrůznější druhy bubnů. Na ty se hraje většinou rukama , a to speciální prstovou technikou. „Technika hry na bubny je obzvlášť náročná a indičtí hudebníci v ní dosahují udivující dokonalosti. Různé údery prováděné na okraji a uprostřed blány prsty nebo dlaněmi poskytují velké bohatství odstínů rytmů, které činí bubnování „hlasem“ a bubeníka rovnoprávným partnerem při dosahování zvukového účinku.“ [Buchner,1969: s.57]
Indický rytmický systém je jedním z nejsložitějších na světě, tedy mluvíme li o lineárním rytmu. „Jsou zde prakticky všechny možnosti různě dlouhých (lichých, sudých) "taktů", k dokonalosti dotažená technika off beatů (různě dlouhé rytmické fráze hrané "přes doby"), všechny možnosti rozdělení dob (kvintoly, septoly, nonoly), virtuozní technika hry na bicí nástroje a v neposlední řadě i jejich zajímavý a neuvěřitelně harmonický zvuk.“ [Reindl, 2007]
Valná většina bubnů používaných v indické hudbě, je přesně vyladěna. Bicí nástroje jsou v indické hudbě nepostradatelné a hojně používané, proto jim zde budeme věnovat mimořádnou pozornost.
9
5.1. Membránofony
5.1.1 Tabla
Tabla jsou bezesporu nejpopulárnějším nástrojem severní Indie, ale postupně pronikají i do hudby západní. Doba vzniku nástroje je udávána před dvěma až třemi stoletími. Tento nástroj je jakousi fúzí tří nástrojů: dholaku (klasický buben), pakhawaje (viz.5.1.5) a kovových kotlíků naqara . Název pochází z arabštiny a znamená jednoduše “buben“. Tabla je dvojice bubnů, skládající se z jednoho menšího bubnu pro pravou ruku, který se nazývá d ayan, a většího plechového bubnu pro ruku levou, bayan nebo duggi . Menší dayan má kónický tvar a bývá vyroben převážně z týkového nebo palisandrového dřeva. Dayan slouží k udržování rytmu. Průměr membrány je obvykle od 12,5cm do 15cm. Bayan bývá vyroben z mosazi, hliníku, mědi, hlíny, ale nejčastějším materiálem je poniklovaný nebo pochromovaný bronz. Výška tónu bayanu je modulována tlakem ruky na blánu. Blány, které jsou z kozí kůže, mají speciální konstrukci, která způsobuje neuvěřitelně koncentrovaný a harmonický zvuk. Zajímavostí je černý kruh uprostřed obou membrán ( shiyahi ), který je vyroben ze směsi rýžové mouky, sazí a železných pilin. Ten vytváří zajímavý témbr, podobný zvuku gongu, který je pro tabla charakteristický. Někdy se k dvojici tabel přidává malý kotlíkový buben bahya .
Technika hry na tabla je poměrně náročná. Hráč u nástroje sedí v tureckém sedu. Hraje se na ně výhradně dlaněmi, konečky prstů nebo i zápěstím. Prstová technika je pro každý buben odlišná. Díky tomu že je při hře využíváno všech deseti prstů, je na tabla možno hrát velmi rychlé a složité rytmy. Ovládnutí tohoto nástroje vyžaduje několikaleté studium.
Pokud se hraje zároveň na více bubnů, jsou naladěny tak, aby bylo možno na ně zahrát melodie. Zajímavostí je, že se nepoužívá not, nýbrž slabik ( bol ). Základem je hindustánská onomatopoická rytmická slabiková abeceda. Pro Evropana je to těžko
10 pochopitelný systém. Každému úderu přísluší jedna slabika, které se hráči učí nazpaměť, a učí se hrát velmi komplikované rytmy. V hudebním časopise Muzikus 2007/04 vysvětluje tento systém český hráč na tabla Tomáš Reindl: „ Na jihu se pro tuto abecedu užívá termín konokol. V severní Indii je tento způsob práce s rytmy poněkud odlišný. Jde o to, že noty v nějakém rytmickém úseku, většinou osmi čtvrťovém taktu, jsou děleny do skupin, přičemž každá skupina má svoji „básničku“ – co nota, to jedna slabika. Jednotlivé struktury se různě kombinují, vždy však podle předem daného vzorce.“ [Reindl, 2007]
Na dayan se používá šest základních úderů: NA, TIN, TAK, TET, TE a TE RE.
Na bayan se rozlišují čtyři hlavní údery: GE a GA (podle tlaku na blánu se mění výška tónu), KA a KAT (tlumené údery).
5.1.2 Dhol
Dhol je tradiční severoindický nástroj. Je to typ bubnu, který používají indické soubory při provozování tzv. Pandžábské hudby. Ta se hraje převážně při slavnostech, jako jsou svatba, sklizeň, pouliční muzicírování nebo i jiné slavnosti. Tanečníci během těchto slavností tančí za doprovodu nástrojů dhol a tamburi tanec zvaný Bhangra.
Buben má válcovitý tvar a jeho tělo je vyřezáno z kmene stromu. Buben je na obou stranách pokryt kozí kůží. Obě blány jsou, podobně jako u mridangamu, navzájem svázány lanem. Pomocí lana se mění pnutí obou blán. Jedna strana produkuje basový, druhá výškový zvuk. V dnešní době se někdy na výškovou stranu bubnu používá umělá blána. Dhol je při hře pověšen na krku a je rozezníván dvěma paličkami. Zvuk dholu je velmi silný.
Využití dholu mimo tradiční indickou hudbu je velmi široké.
11
5.1.3 Mridangam
(také mridanga, mrudangam nebo mrithangam)
Mridangam je nástroj pocházející z jižní Indie a je jakýmsi protějškem tabel. Spolu se strunným nástrojem vína patří vůbec k nejstarším indickým nástrojům. Je to oboustranný buben, vyrobený ze dřeva. Blány bubnu jsou vyrobeny z kozí kůže, které jsou utažené koženými popruhy. Membrány se liší v tloušťce, čímž je zajištěn basový i výškový zvuk. Basová strana, která má větší poloměr se nazývá “thoppi “ nebo “ eda bhaaga “, a výšková strana s poloměrem menším bývá označována “valanthalai “ nebo také “bala bhaaga “. Menší membrána je vprostřed pomazaná speciální pastou ( směs rýžové moučky, železných pilin a dalších ingrediencí.
Nástroj se ladí tak, že se pod kožené pásy, které napínají blány, vloží dřevěný špalíček, jehož posunováním se docílí buď vyššího, nebo hlubšího zvuku. Zajímavostí je, že před vystoupením hráči aplikují na pravou stranu mridangamu směs mouky a vody, která se nazývá soru . Ta ještě zvýší rezonanci. Tuto vrstvu po každém vystoupení zase odstraní. Hráč u nástroje obvykle sedí s pravou nohou přes levou a mridangam má položený na pravém chodidle a kotníku. Protože je nástroj poměrně těžký, hráči si jej často podkládají kusem hadru. Pravá ruka hraje na straně s menším průměrem a levá na straně, která je natřená moučkou.
5.1.4 Dholki
Jedná se o velmi populární nástroj v hindustánské hudbě. Někdy je také nazýván nal . Konstrukcí se podobá bayanu (viz. 5.1.1), ale je o něco větší (50cm) a je potažen kozí kůží na obou stranách. Uprostřed membrán je shiyahi, stejně jako u tabel, ale poněkud tenčí. Na dholki se hraje buď ve stoje nebo vsedě, a to rukama.
12
5.1.5 Pakhawaj
Pakhawaj je příbuzný mridangamu a pochází ze severní Indie. Dříve se používal velmi často, v dnešní době ho však vytlačují tabla. Levá strana bubnu je podobná bayanu. Podobně jako u tabel, probíhá výuka na pakhwaj pomocí slabik ( bol ). Tato slabiková abeceda je však odlišná od tablové, což je matoucí pro hudebníky, kteří chtějí hrát skladby pro pakhwaj na tabla a naopak. Styl hraní je následující: hráč u bubnu obvykle sedí, praváci hrají pravou rukou na menší stranu a levou na stranu s větším průměrem
Dalšími lidovými nástroji severní Indie, které jsou příbuzné mridangamu a pakhwaji, jsou khol a pung . Využívají se ale velmi zřídka, proto se jimi nebudeme detailně zabývat.
5.1.6 Kanjira
Je obdobou tamburíny skládající se z kůže natažené na dřevěnou obruč, která má asi 20cm v průměru. V dřevěné obruči jsou tři nebo čtyři zářezy s kovovými kroužky, jež vydávají řinčivý zvuk. K ladění blány se používá voda.
5.2 Idiofony
5.2.1 Ghatam
Ghatam není nic jiného než hliněný džbán s úzkým hrdlem. Je to jihoindický nástroj pro provozování karnatické hudby.
13 Nástroj je rozezněn úderem prstů, dlaně, palců, nebo i nehtů. Zvuk se liší podle toho, kterou částí ruky a které místo hráč udeří. Také záleží na tom, jaký tlak hráč svým tělem vyvíjí na tělo nástroje. Speciálním úderem je tzv. „ gumki “, kdy hráč udeří celou dlaní do otvoru ghatamu. Ghatam je při hře umístěn na hráčově klíně, přičemž hrdlo směřuje k břichu. Ghatam se většinou vyskytuje společně s mridangamem, který doprovází. Rozlišujeme dva typy ghatamů: madras – je lehčí a má tenčí stěny; manamadurai – je mohutnější a má silnější kovový zvuk.
.
6. Strunné nástroje
6.1 Drnkací
6.1.1 Sitár
Sitár je nástroj pocházející ze severní Indie. Je starý přibližně 600 let, ale o původu sitáru jsou vedeny spekulace. Některé zdroje připisují vznik Peršanovi Amiru Khursruovi, který ho pojmenoval Seha Tara Tala, což znamená nejlepší mezi strunnými nástroji. Jiné zdroje tvrdí, že vznikl ze středověkého nástroje zvaného vína . Tělo sitáru se vyrábí z dýně. Přední deska je zhotovena ze dřeva tunu. Sitár má obyčejně sedmnáct strun, rozdělených do dvou vrstev. Horní vrstva má sedm strun a dolní jedenáct až třináct. Dolní struny mají pouze rezonanční funkci, tzn. jsou rozeznívány strunami horními a obohacují tak zvuk nástroje. Dolní struny jsou laděny do určité stupnice rágy . Krk je vybaven přibližně dvaceti pražci, kterými je možno pohybovat nahoru a dolů. Struny se rozeznívají takzvaným mizrabem , což je jakýsi prstýnek překrývající prst. Někteří hráči však preferují hraní nehty, které si naschvál nechávají narůst. Sitár má poměrně slabý zvuk, proto by posluchač měl vždy být v blízkosti hráče.
14
6.1.2 Vína
Vína (veena, veene) je strunný drnkací nástroj. Podle legendy byla ztvárněna bohem Šivou. V jihoindické hudbě mluvíme o tzv. Sarswati víně, která vznikla okolo roku 1600. Tělo je asi 120cm dlouhé a skládá se z dřevěného rezonátoru ( kudam ) a zužujícího se krku opatřeného 24 kovovými pražci. Ladící kolíky jsou připevněny na hlavě ve tvaru draka ( yali). Na konci krku je vína opatřena druhým rezonátorem, který ale slouží spíše k usnadnění nastavení polohy nástroje při hraní, proto je vyroben z akusticky neutrálního materiálu, jako je např. papír, rákos…
Strun je sedm a jsou vyrobeny z mosazi, stříbra nebo oceli. Z toho čtyři jsou nataženy přes pražce a zbytek jsou postranní struny. Na vínu se hraje podobně jako na sitár, a to v sedě, s překříženýma nohama. Vrchní rezonátor leží na levém stehně, hlavní rezonátor leží na zemi vedle hráče. Na struny se hraje prostředníkem a ukazovákem. Rezonanční struny se rozeznívají malíkem. Používají se také kovová trsátka.
V hindustánské hudbě se používá rudra vina nebo bin, jehož původ sahá až do starověku. „ U ní je dolní tykev nahrazena dřevěným rezonátorem hruškovitého tvaru a horní tykev je menší. K nim je připevněn hmatník se zahnutým vyřezávaným krkem. Ze sedmi strun jsou čtyři hmatníkové (sarami, panchami, mandarama anumandaram) a tři běží po levém boku krku (nazývají se palba sarani).“ [Buchner,1969: s.60]
V severní Indii se vyskytuje bezpražcový typ víny – vičitra vína. Způsob hraní na ni se podobá hře na havajskou kytaru, neboť se používá kovový, skleněný nebo dřevěný váleček, kterým se klouže po strunách.
15 6.1.3 Ektara (iktar)
Ektara je velmi jednoduchý lidový nástroj. Je pravděpodobně nejstarším nástrojem indického subkontinentu. Tělo ektary je postaveno z tykve. Ta je provrtána bambusovou tyčí, která vytváří jakýsi primitivní krk. Na těle je připevněna kobylka, přes kterou je natažena jediná struna. Ektara se vyskytuje ve třech různých velikostech – sopránová, tenorová a basová (opatřena dvěma strunami). Ektara se poměrně často využívá v tradiční i moderní bhangře (viz. 8.6), kde doprovází zpěv a dhol.
6.1.4 Tanpura (tambura)
Tanpura je strunný nástroj podobný sitáru. Na rozdíl od sitáru je však bezpražcová. Nástroj má 4 struny. Tanpura produkuje velmi táhlé znělé tóny (tzv. drón ), které vytváří jakési „kontinuo“ při doprovodu rág. Vyskytuje se ve třech formách: moran (severní Indie), tanjore (jižní Indie) a tamburi .
6.1.5 Sarod
Je strunný nástroj Hindustánské hudby, který zaujímá pozici hned za sitárem. Konstrukčně se velmi podobá loutně. Vyvinul se v 18. stol. ze starověkého afghánsko perského nástroje rebab . Sarod má celkem 20 strun, z čehož je 7 hlavních, 3 postranní a 7 rezonančních. Od sitáru se liší hlavně tím, že nemá pražce, proto vydává jemnější a zastřenější zvuk. Jelikož sarod nemá pražce a napětí strun je velké, struny je potřeba mačkat velmi silně. Co se týče techniky hry, tak se vyvinuly dva styly hraní na sarod: První používá k mačkání strun nehty (hráči si je kvůli tomu nechávají narůst), druhý využívá kombinaci nehtů a konečků prstů. První systém produkuje poněkud řinčivý, druhý spíše jemný zvuk.
16
6.2 Smyčcové nástroje
6.2.1 Housle
I když housle nejsou původní indický hudební nástroj, staly se v Indii velice populární a zdomácněly natolik, že je v této práci nemůžeme opomenout. Konstrukce houslí se nijak neliší od evropských (italských) houslí. Co je však diametrálně rozdílné, je technika hraní na ně. Indický houslista s nástrojem sedí s překříženýma nohama a opírá šnek houslí o kotník pravé nohy. Tato technika osvobozuje levou ruku, která může lehčeji zahrát všechny nuance daných rág.
6.2.2 Sarangi
Sarangi je druh smyčcového nástroje, čili jakýsi protipól houslí. Sarangi je nejdůležitějším smyčcovým nástrojem Hindustánské klasické hudby, kde slouží k doprovodu zpěvu. Jeho zvuk má velmi blízko k lidskému hlasu, především možností vibrata a glisand. Tělo je vyřezáno z jednoho kusu dřeva. Má tři hlavní střevové struny, na které se hraje melodie, a okolo dvaceti kovových strun rezonančních. Na střevové struny se hraje nehty a kůží okolo nich. Rezonanční struny jsou rozděleny do dvou řad – diatonické a chromatické. Hráč při hře u nástroje stojí.
17 7. Dechové nástroje
Dechové nástroje se během mnohatisíceletého vývoje změnily jen velice málo. Některé nástroje byly původně určeny jen k provozování venkovské hudby a hrálo se na ně hlavně pod širým nebem (šáhnaí, nagasvaram). Postupně se však dostávaly i na koncertní pódia.
7.1 Bansuri
Je také nazývána bansi nebo murali . Je to indická altová flétna. Tělo, které je asi 35cm dlouhé, je vyrobeno z bambusu a opatřeno šesti, nebo sedmi dírami pro prsty. V případě bansuri se šesti otvory se na ni hraje ukazovákem, prostředníkem a prsteníkem. V případě druhém se přidává levý malík. Původně se bansuri používala pouze pro interpretaci jednoduchých skladeb malého rozsahu, ale v šedesátých letech 20. století se bansuri dostala do hindustánské hudby, a to především díky Pannalal Ghoshovi (1911 1960). Bansuri se objevuje ve dvou variantách, a sice bansuri příčná a zobcová. Zobcová má využití zejména v lidové hudbě, příčná potom v hudbě klasické. Pro hru na bansuri je typické užívání speciálních efektů, jako jsou glissando, mikrotóny (částečným zakrytím otvorů) nebo ozdoby.
7.2 Šáhnáí
(sanskrtsky sanaci –tj.šalmaj)
Šahnáí je dřevěný dechový nástroj. Jedná se o druh hoboje pocházející ze severní Indie. Často bývá řazen mezi nástroje dvouplátkové, ale ve skutečnosti se jedná o nástroj čtyřplátkový – je vybaven dvojicí spodních a vrchních plátků. Tělo nástroje je kónické, dřevěné, ukončené plechovým ozvučníkem. Plátek je
18 nasazen na kovovou trubičku, která se vsunuje do nástroje (podobně jako u hoboje) a omotává provazem nebo drátem. Třtinový plátek je opatřen piruetou, o kterou hráč opírá rty. Šahnáí je opatřen osmi otvory pro prsty. Jeho zvuk je poměrně intenzivní a hlasitý. V tradiční indické hudbě je šahnáí využíván převážně při svatbách a v chrámech.
7.3 Nadaswaram
Protějškem šahnáí v karnatické hudbě indického jihu je nástroj nadaswaram (také nadaswaram nebo nagaswaram). Ten je poněkud delší než šahnáí a na rozdíl od něj je to nástroj dvou plátkový. Nádaswaram má dvanáct otvorů, z čehož pouze sedm horních jsou otvory tónové, zbytek otvorů se zacpává voskem, čímž se reguluje ladění. „ Tónové otvory jsou vyvrtány ve vzdálenosti odpovídajících přibližně některé indické stupnici, avšak lidoví umělci předvádějí i jiné intervaly tím, že otvory kryjí prsty jen částečně. Zvládnutí tohoto nástroje je velmi obtížné, vyžaduje dlouhý cvik a umělec, který jej dokonale ovládá, bývá po právu bohatě odměňován .“ [Buchner,1969: s.60] Jakousi menší verzí nadaswaramu je mukhavina .
Zajímavým efektem při hře na tyto šalmaje je použití tzv. cyklického dechu, kdy je hráč schopen hrát nekonečně dlouhé fráze bez přerušení. Nádech je prováděn nosem, při současném výdechu vzduchu z úst, čímž je dosažena kontinuita tónu.
Šáhnaí i nadaswaram vznikly zdokonalením nástroje pungi, což je nástroj, který používají tzv. „zaklínači hadů“. Pungi se skládá ze dvou bambusových píšťal. Jedna má tónové otvory pro hraní melodie, druhá je pouze rezonanční. Píšťaly jsou vybaveny nárazným jazýčkem, jehož vibrací vzniká zvuk. Obě píšťaly jsou vsunuty do společné vzdušnice, která bývá vyrobena z tykve nebo kokosu.
19
7.4 Harmonium
Harmonium je také známé pod jmény peti nebo baja . Harmonium není původní indický nástroj, ale byl do Indie importován v 19. století. Přesto se však harmonium stalo velmi populárním a je v indické hudbě nepostradatelné (kromě karnatické hudby). I když původní podoba harmonia pochází z Francie, v Indii prodělal nástroj jistých změn, a proto ho zde zmiňuji. Hlavními změnami jsou: přidání tlumičů strun a mechanismu měnícího ladění.
Z Evropy přišly do Indie dva modely harmonia: šlapací a ruční. První systém měl tu výhodu, že umožňoval hrát oběma rukama. Hráč tak mohl hrát zároveň akordy a melodii. Tento systém se ale neujal, protože indická hudba nepoužívá akordů, ale pouze melodií a rytmu. Větší využití má pro indickou hudbu druhý systém šlapací. Tento druh harmonia je menší, lehčí, a tedy mobilnější. Na harmoniu nelze měnit ani dynamika, ani vytvářet tónové nuance.
Z konstrukčního hlediska je harmonium skříňka obsahující sadu kovových jazýčků, které se při průchodu vzduchu rozvibrují. Dále obsahuje dmýchací aparát, již zmíněné tlumiče a klaviaturu.
Harmonium je velmi všestranný nástroj a slouží zejména k doprovodu zpěvu. Hra na něj je však natolik jednoduchá a omezená, že je některými muzikology často opovrhován. Muzikoterapeut a houslista Ivo Sedláček, zaměřující se na indickou lidovou hudbu, o harmoniu tvrdí: „N ení to vlastně ani opravdový hudební nástroj, patří to spíše do kategorie hraček nebo automobilových klaksonů. Ale přesto dnes kvedlání tohoto panástroje neodmyslitelně zkrášluje zpěv většiny severoindických zpěváků a zpěvaček (bohužel i těch opravdu dobrých). Je to jen velmi málo pochopitelné i hudebně přijatelné, ale je to bohužel tak .“ [Ivo Sedláček, www.savita.cz]
20
8. Střetávání indické a euroamerické kulury
8.1 Průkopníci
První zájmy o indickou kulturu přišly v 50. letech 20. století z řad amerických hudebníků, a to převážně v oblasti jazzu, rocku a klasické hudby.
V roce 1955 přicestoval do Spojených Států na pozvání houslisty Yehudi Menuhina Ali Akhbara Khan (1922), indický virtuos na sarod. Z jejich společné dílny vzniklo vůbec první album indické hudby, kterou vydaly evropské a americké labely: Music of India, Morning and Evening Ragas .
8.2 Sitár v západní hudbě
Na popud Ali Akhbara Khana přijel hned rok nato jeho švagr, Ravi Shankar (1920).
Jméno Ravi Shankar je světový fenomén. Je právem uznáván jako nejlepší světový hráč na sitár, který jako jeden z prvních dokázal přenést indickou hudbu na západ, a zasloužil se tak o šíření indické kultury po celém světě. Proto se jeho jméno stalo jakýmsi synonymem indické hudby. Je také uznáván jako praotec world music. Studoval u jednoho z nejlepších indických učitelů Allaudina Khana. Po studiích začal psát filmovou hudbu a hudbu k baletu. V roce 1965 se setkal s Georgem Harrisonem, kytaristou z Beatles, který se v té době začal zabývat východní kulturou a začal hrát na sitár. Shankar se stal jeho učitelem. Spolupráce s Harrisonem zajistila Shankarovi velkou popularitu, a začal hrávat na místech, která byla do té doby pro klasického indického hudebníka nezvyklá. V roce 1967 byl pozván na Monterey Pop Festival a vystupoval také na legendárním festivalu Woodstock 1969.
Ravi Shankar zkomponoval dva klasické koncerty pro sitár a orchestr, koncert pro sitár a housle, který provedl sám s houslovým virtuosem Yehudi Menuhinem, a také různé koncerty pro tradiční japonské nástroje. V jeho nástrojových koncertech se mísí monodická indická hudba, která je založena na rágách a tálách, s instrumentálním
21 vybavením symfonického orchestru. V jeho albu Tana Mana (1987) dokonce mísil tradiční indické nástroje s elektronikou, čímž pronikl do žánru New Age.
K velmi významným hudebním počinům patří zajisté jeho spolupráce se skladatelem Philem Glassem . Z jejich autorské spolupráce vzešlo roku 1990 album Passages , které je jakousi fúzí Hindustánské hudby indických hudebníků a Glassovy minimal music.
Z dalších Shankarových kolaborací zmíníme ještě spolupráci s Paulem Hornem a Budem Shankem. Společně s hráčem na tabla Ally Rakhou se skladatelsky podílel na vzniku alba jazzové bubenické legendy Buda Riche. Ravi Shankar je otcem známe písničkářky a držitelky několika Grammy, Norah Jones. Druhá z jeho dcer, Anoushka Shankar, je po otci významnou hráčkou na sitár (viz str.23).
Obrovskou měrou na zpopularizování sitáru přispěl nejmladší člen The Beatles, kytarista a zpěvák George Harrison (1943 2001). Když roku 1965 během jednoho amerického turné David Crosby zasvětil Harrisona do indické hudby a do díla Raviho Shankara, začal být Harrison sitárem fascinován. Ponořil se do indické klasické hudby a byl klíčovou postavou v popularizaci sitáru a indické hudby na západě vůbec. Byl prvním západním populárním hudebníkem, který použil sitár na nahrávkách "Norwegian Wood” (This Bird Has Flown)” (prvních šest not z motivu je vzato z rágy Bageshree ), „Within You Without You“ a „The Inner Light“. Harrison dokonce započal studia u samotného Raviho Shankara, takže se mu dostalo formálního hudebního vzdělání. O své učiteli tehdy prohlásil: „Šankar mě ovlivnil nejvíc, je mým přítelem a duchovním vůdcem." [Reflex 52/00] Harrison zase zařídil Shankarovi účinkování na Pop Festivalu v Monterey roku 1967 a v roce 1976 produkoval Ravimu Shankarovi album Ravi Shankar´s Music festival of India, kde se objevila spousta exotických nástrojů, které byly pro Evropana do té doby skoro neznámé. Mezi lety 1966 1968 sáhnul Harrison jen zřídka po kytaře. Harrison byl indickou kulturou natolik fascinován, že se přiklonil k hinduismu a později k Hare Krišna.. Se svou ženou podnikl pouť do Indie, kde studoval sitár u mnohých guru.
Sitár se stal jakýmsi symbolem indické hudby a po Georgi Harrisonovi ho začlenila do svého instrumentáře řada populárních muzikantů. The Rolling Stones použili sitár na nahrávce „Paint It Black“, zvuk sitáru můžeme také slyšet v písni "This Just Doesn't Seem To Be My Day" od kapely The Monkees.
22 V letech 1967 1969 začala kytarová firma Danelectro stavět kytary, které imitovaly zvuk sitáru – Danelectro Sitar.
Již zmíněný skladatel Phil Glass (1931) se setkal s indickou hudbou již někdy v 50. letech, kdy měl jako student zapsat nahrávku filmové hudby Raviho Shankara a Ally Rakhi do evropské notace. „Při práci na tomto úkolu Glass „objevil” aditivní rytmickou stavbu indické hudby, která vytváří rytmický řetězec z elementárních jednotek o dvou či třech dobách. V Glassově kariéře to znamenalo jednoznačný zlom – zavrhl tehdy všechny své skladby a odjel studovat do Indie a Tibetu. Kolem roku 1967 nastoupil zcela novou kompoziční cestu, pro niž se později vžil název minimalismus.“ [Helena Chaloupková, www.opusmusicum.cz]
Z nastupující generace hráčů na sitár musíme vyzdvihnout dceru Raviho Shankara, Anoushku Shankar (1981). Ta pod vedením svého otce studovala hru na sitár od devíti let a již ve třinácti letech koncertně debutovala v Dillí. A. Shankar hudebně spolupracovala s takovými muzikanty jako jsou Georgie Harrison (na albu Chants of India ), Sting (album Sacred Love ), Madonna, Nina Simone, Herbie Hancock, Elton John, Peter Gabriel nebo James Taylor. Má za sebou ale i velmi úspěšné sólové projekty, ze kterých vznikla alba jako Anoushka, Anourag nebo Live at Carnegie Hall – nominace na Grammy v kategorii Best World Music Album.
Anoushka v roce 2005 navštívila Českou Republiku, kde koncertovala na festivalu Pražské Jaro. Tam za doprovodu Symfonického orchestru českého rozhlasu provedla Koncert pro sitár a orchestr č.1, zkomponovaný Ravi Shankarem již v roce 1976. Tento koncert je v hudbě velkou vzácností, protože kombinuje klasickou hudbu indickou (opírající se o systém rág) a evropskou..V koncertu pro sitár a orchestr jsou rágy do velké míry zjednodušeny, aby mohly být doprovázeny orchestrem. Shankar vyřešil spojení indického jednohlasého hudebního systému s evropským symfonickým orchestrem na bázi džugalbandí , formy, v níž se o přednes rágy dělí dva hudebníci a střídají se. „Také v Shankarově skladbě, jejíž čtyři věty jsou komponovány v modech čtyř rág, se sitár střídá s orchestrem, různými nástrojovými sekcemi nebo jednotlivými nástroji. Je to tedy jakýsi
23 orchestrální komentář k motivům hraným na sitár. Zvukově je to jistě hudba bohatší, nicméně prostor pro spontánní projev je značně zúžen.“ [časopis Harmonie 2005/05]
8.3 Indické nástroje a jazz
Byli to právě jazzoví hudebníci, kteří se od 50. let 20. století často nechávali inspirovat indickou klasickou hudbou. Pro některé z nich byla indická hudba inspirací pro komponování (např. John Coltrane složil skladbu India ), někteří začali spolupracovat s indickými hudebníky, a našli se i tací, které indická hudba a její nástroje zaujali natolik, že na ně dokonce začali hrát.
Pionýrem takové fůze byla kapela Shakti. Tuto kapelu založil roku 1975 hráč na tabla Zakir Hussain (viz 8.4), společně s anglickým kytaristou Johnem McLaughlinem. Shakti kombinovala prvky tradiční indické hudby s jazzem. Byla to 5 ti členná formace, kde hráli již zmíněný John McLaughlin a Zakir Hussain, dále pak indický houslista L. Shankar, hráč na mridangam R. Raghavan a T.H. Vinayakaram na ghatam . Tito hráči dokázali zkombinovat zdánlivě neslučitelné hudební kořeny. Jednak mísili tradiční indickou hudbu s hudbou západu jazzem, ale také překlenuli rozdíly mezi indickou hudbou severu a jihu. Ačkoliv hudba indického severu a jihu má stejné kořeny, jejich hudební filosofie a metody se liší a hudebníci z těchto dvou proudů se navzájem nestýkají.
Původní sestava Shakti se rozpadla roku 1978, avšak v roce 1997 Hussain s McLaughlinem kapelu obnovili a dali jí název Remember Shakti.
Dnešní sestava Remember Shakti se nepatrně změnila oproti sestavě původní. Zůstali pouze John Mclaughlin a Zakir Hussain. Na ghatam a kanjiru nyní vystupuje perkusista V. Selvaganesh, housle nahradila mandolína v podání U. Shrinavase, a v poslední řadě byla kapela doplněna o vokalistu Shankara Mahadevana.
Dalším významným hudebníkem, který mísí indickou hudbu a jazz, je americký černošský saxofonista John Handy (1933). Ten od začátku sedmdesátých let vedl multi kulturní band nazvaný Rainbow. Tuto kapelu založil s jedním z nejvýznamnějších hráčů na sarod Ali Akbarem Khanem a indickým houslovým virtuózem L. Subramaniamem. V roce 1981 si kapela Rainbow přizvala hudebníky z kapely Music Ensemble of Benares:
24 Pandit Prakash Maharaj (tabla), Shivanath Mishra (sitar) a Gunther Paust (tanpura). Tito hudebníci později zformovali John Handy`s Musical Dreamland, který vystupuje dodnes.
L. Subramaniam spolupracoval s Larrym Coryellem, Herbie Hancockem, nebo Maynardem Fergusonem.
Jedním z prvních jazzových muzikantů, kteří se věnovali hře na sitár, byl Colin Walcot (1945 1984). Walcotův zájem o etnickou hudbu vedl k tomu, že začal hrát na sitár, tabla a další perkuse. Na sitár a tabla se učil u Raviho Shankara a Alla Rakhy. Jeho nejvýznamnějším hudebním počinem bylo založení jazzově folkové kapely Oregon. Kromě Oregonu nahrával Walcott s Milesem Davisem a kombem pojmenovaném Codona, což bylo trio s Donem Cherrym a Nanou Vasconcelos.
Velmi pevnou pozici v jazzové hudbě zaujala tabla.
Tabla v západní hudbě poprvé použil John McLaughlin na albu My Goal`s Beyond (1970). Jako další je ve své hudbě začal využívat jazzový mág Miles Davis a to na albech: On The Corner (1973) Big Fun (1974), Get UP With It (1974), , Panthalassa (1998).
Ve všech zmíněných případech na tabla hrál vynikající indický perkusionista a tabelista Badal Roy (1945). Ten se narodil ve východním Bengálsku (dnešní Bangladéš). V roce 1968 emigroval s párem tabel a osmi dolary v kapse do Spojených Států. Tam zpočátku pracoval jako pomocník a číšník v indických restauracích. Brzy však začal „jamovat“ se Stevem Gornem v restauraci pojmenované Rag, což upoutalo Milese Davise, který ho pozval ke spolupráci. Kromě Milese Davise účinkoval Badal Roy s takovými hvězdami jako jsou například Dave Liebman, Pharaoh Sanders, John McLaughlin, Airto Moreira, Charlie Haden, Yoko Ono nebo Ornette Coleman. Od roku 1990 vystupuje s brazilským kytarovým duem Duofel. Na rozdíl od mnohých hráčů na tabla nemá Badal Roy hudební vzdělání, ale je samouk. Asi právě proto je jeho styl hry svobodnější a není tak vázán na systém tál. Badal často hraje na soupravu pěti tabel, které má různě naladěny, takže je schopen hrát současně melodicky i rytmicky.
25
8.4 Indičtí virtuosové
V této kapitole bych chtěl vyzdvihnout nejslavnější indické hudebníky. Již byla zmíněna slavná jména jako jsou Ravi Shankar, Ali Akhbar Khan nebo Badal Roy. Musíme však zdůraznit i další prominentní hráče.
Pravděpodobně nejvýznamnější osobností ve hře na tabla je indický tabelista žijící v USA, Zakir Hussain (1951). Zakir Hussain pochází ze Severní Indie a spolupracuje se západoindickými muzikanty, ale i s muzikanty západního světa. Jeho hra je technicky dokonalá a jeho improvizační schopnosti jsou ohromující, často až nadpozemské. To z něj dělá nejen indický, ale i celosvětový fenomén. Zakir Hussain velmi přispěl k vývoji world music. Jeho asi nejvýznamnějším projektem, kterým značně přispěl k vývoji world music, bylo Shakti .
V roce 1987 vydal své první sólové album Making Music , společně s kytaristou Johnem McLaughlinem a saxofonistou J. Garbarekem. Zakir Hussain hrál a nahrával s nejrůznějšími světově známými muzikanti jako např. George Harrison, Ali Akhbar Khan, Ravi Shankar, Joe Henderson, Van Morrison, Jack Bruce, Tito Puente, Phaorah Sanders, nebo Billy Cobham.
Dlouhou dobu nejuznávanější hráč na tabla Ustad Alla Rakha (1931 2000), byl otec Zakira Hussaina. Alla Rakha získal v Americe renomé jako doprovodný hráč Raviho Shankara. Jejich strhující výkony na festivalech Monterey Pop Festival (1967) a Woodstock (1969) představily klasickou indickou hudbu západnímu publiku. Hrával také se sitáristou Vilayat Khanem a kromě indické klasické hudby pronikl i do jazzu, a to svou spoluprácí s bubeníkem Buddy Richem (East meets West album Rich A La Rakha ). Rakha byl významným popularizátorem tabel po celém světě a právě díky němu získala tabla vysoký status. Jeho významným počinem je také to, že překlenul most mezi hudbou hindustánskou a karnatickou. V dnešní době je Ustad Alla Rakha poněkud zastíněn svým synem Z. Hussainem.
26 Dalším světově známým tabelistou je Trilok Gurtu (1951), indický perkusista, který začal vystupovat již v útlém věku – v šesti letech. Později se Trilok přestěhoval do Evropy, kde dva roky spolupracoval s trumpetistou Donem Cherrym, účinkoval s uznávanou kapelou Oregon, Johnem McLauglinem, a také v kvartetu L. Shankara, společně s Janem Garbarkem a Zakirem Hussainem. Jeho hudba má značný vliv na asijské muzikanty působící v Londýně, jako jsou Talvin Singh, Asian Dub Foundation nebo Nitin Sawhney.
K popularitě nástroje ghatam a k posunu ve virtuózní hře na něj, značnou měrou přispěl již zmíněný Thetakudi Harihara Vinayakram (Vikku) , hráč pocházející z jižní Indie, který se proslavil koncertováním se skupinou Shakti a J. G. Laya. Nezapomenutelná jsou jeho rytmická dueta se Zakirem Hussainem, nebo jeho oblíbený trik, kdy uprostřed hry vyhodil ghatam do vzduchu a zase ho chytil a pokračoval ve hře, aniž by ztratil rytmus. Vinayakramovi byla roku 1991, jako vůbec prvnímu hráči z jižní Indie, udělena cena Grammy, za účast na projektu „Planet Drum“ Mickey Harta. Roku 2000 získal ocenění Hatit Ali Khana, za hudební přínos. Takových úspěchů žádný jiný hráč na ghatam nedosáhl.
Velmi úspěšní jsou také jeho mladší bratr T. H. Subhash Chandran a syn V. Umashankar.
K dalším významným hráčům na ghatam, kteří daleko překročily hranice karnatické hudby a spolupracovali nebo spolupracují s muzikanty ze západu patří zejména: Giridhar Udupa – mladý a uznávaný hráč, který kromě tradiční indické hudby zasáhl do nejrůznějších žánrů, jako jsou jazz, flamengo, blues, keltská hudba, symfonická hudba nebo world music
Největším virtuosem na vínu je bezpochyvy Chitravina N. Ravikiran (1967). Ravikiran je nazýván „indický Mozart“, díky jeho zázračnému hudebnímu nadání, které se projevovalo již v útlém věku. Když mu byly necelé dva roky, začal hrát na čitravinu bezpražcový typ víny (také nazývaný gotuvadyam ). Ravikiran udivoval hudební svět, když ve dvou letech byl schopen identifikovat 325 rág a 175 tál. Již ve dvou letech začal veřejně vystupovat a postupně se vypracoval v největšího virtuóza na vínu. Spolupracoval s mnohými světovými hudebníky z U.S.A, Velké Británie, Francie, Brazílie, Číny a
27 Ghany, čímž se zapříčinil o expanzi hudební tradice Indie. Po několika letech hraní s muzikanty z různých koutů světa, se Ravikiran seznámil s fundamentálními rozdíly mezi melodickým a harmonickým přístupem. To ho povzbudilo k vytvoření konceptu nazvaným „Melharmony“ (melharmonie).
8.5 Koncept melharmonie
Tento systém slučuje indické melodické principy se západními principy harmonickými. Melharmonie je jednoduše řečeno melodie s harmonickým podkladem, který je přizpůsoben modálním a sekvenčním principům vysoce vyvinutého melodického systému indické hudby (hudby rág). Podle tohoto principu skladba, která je založená na přesně definovaném modu (ráze), obsahuje akordy složené z not obsažených v ráze, ale navíc zdůrazňuje postupy a typické ozdoby, které dávají ragám jejich individualitu a výjimečnost. Ravikiran vytváří soubor pravidel pro akordy, respektující jednotlivé rágy. Poprvé tento koncept aplikoval v roce 2000 na festivalu Millenium v Británii, kde spolupracoval BBC Philharmonic Orchestra. Melharmonii se dostalo ohromného uznání. Na základě konceptu Melharmonie zkomponoval Ravikiran několik koncertů pro komorní orchestr, které provedli umělci velkého formátu. Jeho kompozice začali razit novou cestu world music
8.6 Asijský underground
Asijský Underground (Asian Underground) je termín spojený s asijskými muzikanty (převážně z Indie, Pákistánu, Srí Lanky a Bangladéše), kteří žijí ve Velké Británii. Tito hudebníci mísí prvky taneční hudby s tradiční hudbou států, ze kterých pocházejí. Hudba asijského undergroundu využívá jak tradičních, tak relativně moderních nástrojů. Primárně zastoupený bývá sitár a tabla, méně často potom dholki, sarangi a
28 bansuri. Zajímavostí je, že v hudbě asijského undergroundu vznikají nové hudební styly, vycházející z indické nástrojové hudby, např. dhol`n` bass nebo tabla hop (tabla hip hop).
Hudebníci asijského undergroundu se často věnují hudbě zvané bhangra . Bhangra je původně druh tance z oblasti Pundžábu. Tyto tance byly doprovázeny hráči na dhol, dholak a dalšími nástroji. Hudba bhangry nabyla v poslední době na popularitě, a to jak v původní formě, tak i ve fůzích s žánry jako jsou hip hop, house nebo reggae.
Nitin Sawhney je uznávaný jako jeden z nejvšestrannějších a nejvíce tvůrčích talentů na současné hudební scéně. Sawhney je multiinstrumentalista, skladatel, DJ, písničkář a hlavně průkopník asijského undergroundu. Spoluprácí s muzikanty z různých koutů světa přesahuje ve své hudbě kulturní bariéry.
Pionýrem moderní bhangry ve velké Británii je Talvin Singh (1970). Ten kombinuje hudbu bhangry s drum`n`bassovými podklady. Singh má vzdělání ve hře na tabla, na která začal hrát už v pěti letech. V 16 ti letech odjel do Indie, aby tam studoval tabla. V osmdesátých letech se vrátil do Británie, kde spolupracoval s nejrůznějšími muzikanty jako jsou např. Sun Ra, Bjork, Future Sound of London, LTJ Bukem a mnoho dalšími. Na svých albech někdy spolupracuje s indickými hudebníky, čímž se vrací k tradici, ze které vzešel. V roce 1995 založil klub Anokha, jenž se stal centrem dění asijského undergroundu.
Jedním z nejpopulárnějších představitelů bhangry je britská skupina Asian Dub Foundation . Kapela vznikla v roce 1993, kdy se basista Aniruddha Das (Dr Das) spojil se čtrnáctiletým bengálským raperem – Deeder Zaman (Master D) a bojovníkem za lidská práva – John Pandit (Pandit G). Později se kapela rozrostla ještě o kytaristu Chandrasonica, tanečníka Bubble E a Dje, který si říká Sun J. V roce 2000 ze sestavy odešel zakládající člen Deeder Zaman a roku 2006 ho následoval Dr. Das. ADF hrají hudbu založenou na kombinaci ragga – jungle rytmů, dubových basových linek, punku a zvuku tradičních indických nástrojů – dholu, tabel a sitáru. ADF dávají ve svých textech otevřeně najevo odpor proti rasismu a americké zahraniční politice.
29 Shrikanth Sriram (Shri ) je od devadesátých let jednou z ústředních postav asijské hudby ve Velké Británii. Shri má klasické vzdělání ve hře na tabla. Používáním techniky, kterou si osvojil na tabla, vyvinul ojedinělý způsob hraní na jiné hudební nástroje, a to především na basovou kytaru. Jeho hudba má silný drum`n`basový základ, plný funkových groovů s nádechem indické hudby. Shri hudebně spolupracuje s dalším významným hudebníkem bhangry Badmarshem. Dohromady jsou známí jako duo Badmarsh & Shri. V roce 1998 duo vydalo vydařené album Dancing Drums, které se pohybuje někde na pomezí drum`n`bass, hip hopu, jazzu a klasické indické hudby.
Transglobal Underground je seskupení pocházející z Londýna. Jejich styl bývá nazýván jako „world fusion“ nebo také „Etno techno“. Jejich zvuk je postaven na silném elektronickém rytmu, který je ještě podpořen zvukem dholu (Johny Kalsi). Zvuk kytar a klávesových nástrojů zpestřuje zvuk sitáru, který zde mistrně ovládá Sheema Mukherjee. Kapela byla dlouhou dobu spojována se zpěvačkou Natachou Atlasa. Zajímavým hudebním spojením byla také jejich spolupráce s Robertem Plantem a Jimi Pagem z Led Zeppelin.
Dalším takovým průkopníkem v hudbě asijského undergroundu je Dj a vydavatel vystupující pod pseudonymem State of Bengal . State of Bengal hraje od roku 1987 a jeho hudba je silně ovlivněna hudbou indickou, i když k tradiční indické hudbě má velmi daleko. State of Bengal spolupracuje s rappery, Dj, tanečníky a samozřejmě indickými a bangladéšskými hudebníky. V jeho hudbě, která je založena na elektronickém podkladě, tak dochází k zajímavému prolínání dvou odlišných kultur. State of Bengal má od svého počátku pověst nejvíce inovačního a průkopnického umělce. Jeho styl bývá popsán jako směs elektra, indické klasické hudby, breakbeatu, hip hopu, doplněným rytmy tabel a zpěvem. State of Bengal byl pozván zpěvačkou Bjork a absolvoval s ní světové turné. V září roku 1998 byl State of Bengal pozván do indické Bombaje, kde proběhla spolupráce s indickými hudebníky Ranjit Barotem a perkusistou Tourfique Qureshim. Během několika dalších let odehrál State of Bengal velkou řadu koncertů v indických městech Kalkata, Dhaka a Chittagong, což byl velký přínos pro vývoj asijského undergroundu.
V hudbě asijského undergroundu nesmíme samozřejmě opomenout kapelu s radikálními politickými postoji – Fun da Mental . Počátky Fun.da mental sahají do roku 1991, kdy byla kapela založena pouze za účelem jediného koncertu na karnevalu v Notting Hill. Všichni členové jsou rodilí Pákistánci nebo Indové, kteří však vyrůstali v Anglii.
30 V jejich hudbě jsou jasně rozpoznatelné tradiční asijské hudební styly. Jedná se o fůzi taneční elektronické hudby, worldbeat, indické a africké tradiční hudby. Z jejich textů je patrné, jak těžko se asijští přistěhovalci asimilují v západním světě. Fun da Mental jsou známí svou otevřenou kritikou války v Iráku a v jejich kontroverzních textech se objevují i taková témata jako sebevražedné útoky nebo Usáma Bin Ládin.
V hudbě asijského undergroundu se objevuje řada seskupení, skládajících se ze souboru hráčů na dhol. Jedním z takových je skupina britských hráčů nesoucí název Ministry Of Dhol . Toto seskupení účinkuje na nejrůznějších slavnostech, ale i na koncertních pódiích. Ministry of Dhol často spolupracuje se skupinami DJů a různými dalšími umělci jako např. Ambassadors of Sound, Asian Dub Foundation, Knights of the Turntables, Obsession Crew, LSD, Lion Sounds a mnoho dalších. Jejich tvorba je ovlivněná paňdžábskou hudbou a jejich vystoupení patří k nezapomenutelným zážitkům, a to hlavně díky dokonale sehraným rytmickým unisonům.
Bollywood Brass Band je desetičlenná kapela z Velké Británie. Sestavu tvoří trumpety, trombony, saxofony, suzafony a hlavně skupina hráčů na dhol. Kapela existuje od roku 1992 a v její hudbě se mísí prvky bhangra rytmů, jazzu a dance music. BBB také spolupracuje s brazilskými perkusisty, čímž vzniká zajímavá kombinace rytmů bhangry (chaal ) a samby.
Dholblasters je světově uznávaný soubor hráčů a hráček na dhol (nebo dholak). Dholblasters vznikli v roce 1985, aby rozvíjeli tradici pandžábské hudby – bhangry. Většina členů je indického původu, ale domovem kapely je Birmingham. Klíčovou postavou souboru je Gurcharan Mall, jedna z nejvýznamnějších postav bhangry od roku 1968. Gurcharan Mall stál u zrodu hnutí bhangry v západním světě a je také průkopníkem používání dholu v západní hudbě, proto jméno Gurcharan Mall je jakýmsi synonymem bhangry. Svým unikátním stylem hraní si získává srdce posluchačů po celém světě. Je také prvním hráčem na dhol, který při hraní na pódiu zároveň tančí. G. Mall je živoucí legendou a je nazýván King of Dhol (Král dholu).
Někde na pomezí hudby asijského undergroundu, jazzu a indické hudby se nachází tvorba seskupení Tabla Beat Science . Na tomto projektu spolupracují již zmíněný Zakir Hussain, Trilok Gurtu, Talvin Singh. Společně s nimi se na tomto projektu podílejí ještě –
31 tabelista, bubeník a skladatel Karsh Kale, vokalista a hráč na sarangi Ustad Sultan Khan, producent a basista Bill Laswell a Dj Disk na gramofony. Jedná se o velmi experimentální hudbu na pomezí hindustánské hudby, asijského undergroundu, ambient, dub, drum and bass a elektroniky.
Bally Sagoo je Britský hudebník, původem z Dillí. Je považován za pionýra moderní indické hudby a stál u zrodu moderní bhangry.
Z dalších představitelů asijského undergroundu pouze zmíníme jména muzikantů a kapel: Habib Wahid, Joi, Loop Guru, Muslimgauze, Niraj Chag, Punjabi MC, Shiva Soundsystem, ...
32
9. Závěr
Indická hudba významně zasahuje do dění v současné populární hudbě, jazzu, rocku a částečně i do klasické hudby. První významná střetávání indické hudby s hudbou západu, začala v 50. letech 20. století. Dělo se tak převážně v oblasti jazzu, klasické hudby a od 60. let i rocku. V těchto hudebních syntézách se nejvíce uplatnily nástroje sitár a tabla. V osmdesátých letech 20. stol. přišla vlna tzv. asijského undergroundu, která výrazně ovlivňuje vývoj populární hudby dodnes. V hudbě asijského undergroundu je nepostradatelným nástrojem dhol, ale hojně se využívají i tabla, sitár, dholak, sarangi a bansuri.
Hra na indické nástroje už není výhradou indických hudebníků, ale roste o ně zájem i z řad evropských a amerických muzikantů.
33
10. Resumé
Tato bakalářská práce se zabývá pronikáním indických hudebních nástrojů do západní hudby. Pokouší se vystihnout a vysvětlit specifika indické hudby jako takové. Popisuje jednotlivé hudební nástroje – jejich rozdělení, konstrukci, zvukové vlastnosti a zvláštní techniky hry. Druhá část studie zkoumá, jaký mají tyto nástroje přínos pro vývoj moderní hudby a vyzdvihuje nejvýznamnější hudebníky, kteří se o to zasloužili. Žánrově tato práce zasahuje do oblasti jazzu, rocku, klasické, popové a elektronické hudby.
The final thesis deals with the amalgamation of Indian musical instruments into western music. It attempts to describe and explain exceptionality of Indian music as such. It describes particular instruments – their division, construction, sound quality and unique playing techniques. The second part of this thesis investigates how these instruments contribute to the development of modern music and emphasizes the most prominent musicians who have taken part in it. This work looks into the field of jazz, rock, classical, pop and electronic music.
34
11. Seznam použité literatury a pramenů
I. Literatura:
1) Buchner, A. Hudební nástroje národů. Praha: Artia, 1969 2) Day, Ch.R. The Music and Musical Instruments of Southern India and the Deccan. London:1891
3) Přibylová, I. &Uhlíková L. Od folkloru k world music . Náměš’ť nad Oslavou: Městské kulturní středisko, 2003
4) Žoch, J. Musical life and musical instruments of north west Afghanistan. Praha: Náprstek Museum, 1965
II. Časopisy:
1) Reindl, T. Rytmy Indie Muzikus 2007/04,05 2) Reflex 52/00 3) Harmonie 2005/05 III. Webové stránky:
1) CHALOUPKOVÁ, Helena (2006) : Populární hudba: rozšiřování euroamerického obzoru
35 4) Sedláček, Ivo: Indická hudba dnes aneb malý (demýtizující) kaleidoskop
Webové stránky vybraných kapel:
http://www.anokha.co.uk/ http://www.asiandubfoundation.com/adf_home_fs.htm http://www.ministryofdhol.com/ http://www.musicalnirvana.com/instruments/sarod.html http://www.nitinsawhney.com/ http://www.ravikiranmusic.com/Melharmony.htm http://www.shri.co.uk/ http://www.stateofbengal.com/
36