PAUL GAUGUIN 7. 6. 1848 – 8. 5. 1903

„Vše, čemu jsem se nau čil od jiných, mi jen stálo v cest ě. Mohu tak říci: nikdo m ě nic nenau čil. Na druhé stran ě je pravda, že toho znám tak málo. Ale dávám p řednost tomuto málu, které je mým vlastním výtvorem. A kdoví, zda se toto málo, až bude dáno k dispozici ostatním, nestane n ěč ím velkým?“ ()

Eugène Henri Paul Gauguin se narodil 7. června 1848 v rue Notre-Dame de Lorette č. 52 (dnes č. 56) v Pa říži. Jeho matka, Aline Marie Chazalová, byla dcerou rytce André-Françoise Chazala (odsouzeného na dvacet let za pokus o vraždu své ženy) a Flory Tristanové, francouzské spisovatelky a bojovnice za práva d ělník ů a žen, jež byla nemanželskou dcerou špan ělského šlechtice. Gauguin ův otec Clovis p ůsobil jako redaktor republikánského deníku Le National. Po zvolení Ludvíka Napoleonského prezidentem se obával pronásledování kv ůli politickým názor ům, proto se v srpnu roku 1849 celá rodina vydala do Peru. B ěhem plavby Clovis Gauguin v dnešním Punta Arenas v Patagonii podlehl srde čnímu záchvatu, Aline Gauguinová s dětmi (Paulem a jeho o rok starší sestrou Fernande-Marcelline Marií) našla úto čišt ě u bratra svého d ěde čka v Lim ě. Rodina de Tristan y Moscoso byla nejen velmi bohatá, ale i politicky významná, ze ť d ěde čkova bratra dona Pia, don José Rufino Echenique, se roku 1851 stal prezidentem Peru. Malý Paul Gauguin v Lim ě vyr ůstal v přepychu, v exotickém sv ětě plném barev, na který nemohl po celý svůj život zapomenout. Pohádku ukon čila ob čanská válka v Peru, v níž byl prezident Echenique poražen. Aline Gauguinová se s dětmi v srpnu 1855 vrátila do Francie, usadili se v Orléansu u strýce Isidora, otcova mladšího bratra. Paul si na život ve Francii zvykal velmi t ěžko. Za čal navšt ěvovat školu, nejprve jako externista v penzionátu. Na vyu čování však nesta čil, nerozum ěl u čitel ům (jako malý mluvil špan ělsky a navždy mu z ůstal cizí p řízvuk), nepadl si do oka ani se spolužáky. Roku 1859 matka odešla do Pa říže, kde si z řídila módní salón, a Paul nastoupil do internátu. O t ři roky pozd ěji ho matka zapsala do pa řížského penzionátu, roku 1864 se vrátil zp ět do Orléansu studovat st řední školu. Kv ůli nevalným studijním výsledk ům (a p řekro čení stanoveného maximálního možného v ěku pro p řijímací zkoušky) musel Gauguin zapomenout na vysn ěnou námo řní akademii, v prosinci 1865 ale nastoupil d ůstojnickou stáž na obchodní lodi Luzitano, která plula do Ria de Janeira. V říjnu 1866 vyrazil, již jako poru čík, na t řináctim ěsí ční plavbu kolem sv ěta na palub ě Chili (cestou dostal zprávu, že jeho matka zem řela). V dob ě od 3. b řezna 1868 do 10. dubna 1871 ješt ě absolvoval vojenskou službu na palub ě korvety Jerôme-Napoléon, po p ěti letech na mo ři už ho ale kariéra námo řního důstojníka dále nelákala. Jeho poru čník, finan čník Gustave Arosa, velký milovník a sb ěratel um ění, mu pomohl najít zam ěstnání u Paula Bertina, burzovního maklé ře v ulici Laffitte. Gauguinovi se v práci da řilo, brzy m ěl i své vlastní klienty. V prosinci 1872 potkal dvaadvacetiletou dánskou 1 vychovatelku Mette Sophii Gadovou, dceru okresního soudce. Gauguina uchvátila její sebejistota, živost a vitalita, pro Mette byl úsp ěšný burzovní likvidátor dobrou partií. Svatba byla 22. listopadu 1873 a b ěhem následujících deseti let se manžel ům Gauguinovým narodilo p ět d ětí (synové Emil, Clovis, Jean-René, Paul-Rollon, zvaný Pola, a dcera Aline). V roce 1874 se konala první výstava impresionist ů. Gauguina nový malí řský styl velice zaujal, založil i vlastní sbírku obraz ů (díky svým úsp ěch ům na burze si to mohl dovolit), v níž nechyb ěli Pissarro, Renoir, Monet, Degas, Cézanne či Manet. Za čal sám malovat, snad pod vedením Arosovy dcery Marguerite, a u Bertina se sp řátelil s malí řem Claudem-Emilem Schuffeneckerem, s nímž pak pracoval (mj. po ve čerech navšt ěvovali Akademii Colarossi). Roku 1876 vystavil Gauguin sv ůj první obraz na Salonu, Lesík ve Viroflay . O rok pozd ěji poznal Camilla Pissarra, jenž ho zasv ětil do zákon ů impresionistického zp ůsobu malby a seznámil ho s dalšími impresionisty. Gauguin se zpo čátku přiklonil k jeho škole, studoval ale i díla dalších malí řů (Corot, Courbet, Delacroix, Cézanne, Degas) a zkoušel r ůzné techniky, také modelování a socha řství (od roku 1886, kdy se u čil u Ernesta Chapeleta, se v ěnoval i keramice). V roce 1879 vystavil jednu ze svých plastik na čtvrté výstav ě impresionist ů. S impresionisty se Gauguin scházel n ěkolik let v Café de la Nouvelle-Athénes na nám ěstí Pigalle, své práce vystavil na páté, šesté a sedmé výstav ě impresionist ů (1880, 1881 a 1882). V roce 1879 poprvé strávil léto v Pontoise u Pissarra, který ho vedl k tvorb ě v úzkém kontaktu s přírodou, malovali spolu krajiny. Gauguin se snažil Pissarra, v té dob ě nep říliš úsp ěšného, podporovat a koupil si od n ěj n ěkolik obraz ů. Strávil u n ěj i další dvoje prázdniny. Roku 1881 tu poznal Cézanna, s nímž si výborn ě rozum ěl. V témž roce se dostalo Gauguinovi také prvního velkého uznání: kritik a spisovatel Joris-Karl Huysmans ocenil v časopise L’Art Moderne jeho dílo Studie aktu aneb Zuzana p ři šití (1880). V roce 1883 pak nastává v malí řov ě život ě nová etapa. Využil krachu na burze, po n ěmž ztratil své postavení, a rozhodl se nadále se pln ě v ěnovat um ění. Léto strávil op ět u Pissarra, v Osny nedaleko Pa říže, potom odjel za svým p řítelem a mistrem do Rouenu v Normandii. P řivezl sem i svou rodinu, doufal, že život bude na venkov ě levn ější; brzy však nem ěli z čeho žít. Mette s Aline a malým Paulem odjela dom ů do Dánska, v říjnu 1884 ji následoval Gauguin s ostatními d ětmi, Mette se rozhodla Francii nadobro opustit. V Kodani se Paul pokoušel prosadit jako zástupce spole čnosti Dillies et Cie, francouzského producenta nepromokavého plátna a plachtoviny, ovšem neúsp ěšn ě. Neslavn ě skon čila i výstava jeho obraz ů v roce 1885, ve které vid ěl nad ěji pro své další uplatn ění v Dánsku – byla Spole čností p řátel um ění uzav řena jen n ěkolik dní po zahájení. Se zhoršující se finan ční situací se horšil i vztah mezi Paulem a Mette (nap ětí zna čně přiživovala Mettina rodina). Nakonec Gauguin zanechal manželku i se čty řmi d ětmi v Dánsku, sám odjel do Francie se synem Clovisem (pozd ěji ho ale rad ěji poslal do Kodan ě za matkou). V ěř il, že se svou tvorbou usp ěje a rodinu pak získá zp ět. Po krátkém pobytu v Dieppe a cest ě do Londýna, kde

2 studoval anglické malí řství, se vrátil do Paříže. A čkoli prodal mnoho obraz ů ze své sbírky, stále mu chyb ěly peníze. N ějaký čas pracoval dokonce jako lepi č plakát ů za pět frank ů na den. Kolem roku 1885 se Gauguin za čal vzdalovat od impresionismu v té podob ě, jaké ho u čil Pissarro, snažil se nalézt vlastní výtvarný názor (tehdy už si však sv ůj vlastní sm ěr hledal každý z impresionist ů). Seznamoval se s teoretickými studiemi o barv ě, distancoval se od pointilist ů, od Cézanna p řejal zp ůsob výstavby obrazu prost řednictvím barvy a zálibu v solidních, geometrických a vyrovnaných kompozicích, p řiblížil se Degasovi. Skute čný odstup ve vztahu k impresionist ům získal Gauguin po jejich poslední (osmé) výstav ě, uspo řádané na ja ře 1886. V lét ě se poprvé vypravil do Bretan ě, kde v Pont-Avenu žila skupina nezávislých malí řů , kte ří p řijeli hlavn ě z Ameriky a Anglie, Gauguin se seznámil s Émilem Bernardem a Charlesem Lavalem. Atmosféra, krajina i lidé byli v Bretani drsní a bezprost řední práv ě tak, jak si p ředstavoval. Navíc tu svou tvorbou p ůsobil dojmem revolu čního um ělce, což mu dodávalo sebed ůvěru. Kone čně se odpoutal od pa řížských vliv ů a našel svou vlastní malí řskou cestu: postupn ě opustil impresionistickou hru sv ětel, jež rozpoušt ěla obrysy a vytvá řela jednobarevnou atmosféru, tóny pro čiš ťoval, až dosp ěl k čisté barv ě, za čal prosazovat zřetelnost v kompozici a kresb ě svých pláten. Napsal Notes Synthétiques . Na ja ře roku 1887 se Gauguin vydal s Charlesem Lavalem do Panamy. Vedl ho sen o rajském tropickém sv ětě i touha po nezávislosti a snaha vy řešit své materiální problémy. Doufal, že si rychle vyd ělá dost pen ěz, aby mohl n ěkolik m ěsíc ů bez jakýchkoliv starostí jen malovat. Pracoval jako d ělník na stavb ě pr ůplavu, po dvou m ěsících byl však propušt ěn. Vyd ělané peníze sta čily sotva na cestu – odjel i s Lavalem do Saint-Pierre na Martiniku, kde z ůstal do listopadu (místní klima mu nesv ědčilo, prod ělal úplavici a malárii). Stále byl bez pen ěz, aby se dostal zp ět dom ů, nechal se najmout na lo ď jako námo řník. A čkoliv byl Gauguin ův pobyt na Martiniku krátký a vzniklo zde jen n ěkolik obraz ů, získal tu d ůležité zkušenosti. Maloval velká plátna idealizované krajiny, které lze chápat jako první skici pozd ějších obraz ů z Tahiti. Zm ěnil svou techniku, obraz za čal skládat z velkých barevných ploch, jež p ředcházejí pozd ějším plochým povrch ům jednolité barvy obklopené konturou. Jeho paleta se díky kontaktu s nádherou barev tropické p řírody rozjasnila. Mo řský b řeh I (1887) p ředstavuje pohled na turínskou zátoku na Martiniku. Rytmus kompozice tvoří kombinace horizontálních (b řeh, horizont, bárka) a vertikálních linií (kmeny strom ů), hra barev vyza řuje klid a pohodu. Gauguin se inspiroval mj. sérií rytin Třicet t ři pohledy na horu Fuji japonského um ělce Hokusai. Přelomovým se stal v Gauguinov ě tvorb ě rok 1888. V listopadu odjel op ět do Pont-Avenu, kde se kolem n ěj postupn ě utvá řela um ělecká skupina (Charles Laval, Henri Moret, Paul Sérusier a Émile Bernard). Gauguin kone čně našel výtvarné prost ředky, jež mu umožnily pln ě vyjád řit vlastní individualitu, vypracoval si sv ůj osobní styl, dotvo řený spole čně s Emilem Bernardem a ozna čovaný jako cloisonnismus, syntetismus nebo syntetický symbolismus (p řátelství obou um ělc ů pozd ěji ztroskotalo na sporu, kdo z nich byl hlavním tv ůrcem nového stylu). Jsou pro n ěj charakteristické

3 velké dekorativní skvrny čistých barev orámované silnou černou linií; perspektiva je potla čena, motivy se zjednodušují. Linie a plocha stále odrážejí skute čnost, zd ůraz ňují figuru, p ředm ět v jeho poznatelnosti, sou časn ě ale vytvá řejí abstraktní vzor na povrchu plátna. Obraz se stává syntézou materiálu a barvy, linie a plochy, figur a ornamentů. Jedním z prvních doklad ů nového stylu je Vid ění po kázání aneb boj Jakuba s and ělem (1888). Gauguin spojil v obraze skute čnosti na dvou úrovních: modlící se Bretonky a zjevení, které prožívají (rozmíst ění žen, nachýlený strom a skupinka Jakuba s and ělem jsou op ět vyp ůjčeny z rytin japonského malí ře Hokusai). Symbolisté byli obrazem nadšení, hodlali jej ozna čit za manifest svého stylu. Na výstav ě dvaceti um ělc ů „XX“ v Bruselu roku 1889 však obraz zcela propadl, ztrhal ho i Pissarro. V roce 1888 pa řížská galerie Boussod a Valadon uspo řádala první samostatnou Gauguinovu výstavu. 22. října 1888 odjel Gauguin do Arles k Vincentu van Goghovi (s bratry van Goghovými se seznámil v roce 1886), Theo van Gogh se zavázal tento pobyt financovat vým ěnou za dodání jednoho obrazu m ěsí čně. Vincent si vysnil jakousi um ěleckou komunitu, vedenou Gauguinem, pro toho šlo však hlavn ě o p říležitost n ěkde žít a tvo řit bez jakýchkoliv výdaj ů. P řesto odjezd do Provence dlouho odkládal, v Arles se mu pak skute čně nelíbilo a nijak se tím netajil. Malí ři spolu prožili dva m ěsíce neustálých spor ů a hádek, konfrontací vlastních názor ů na um ění a žárlivého sledování, čí malí řství je lepší. Volili si motivy a p ři jejich zpracování soupe řili, vzájemn ě kritizovali svá díla (a také se, by ť nev ědomky, vzájemn ě ovlivnili). Následovalo dramatické finále: 23. prosince si po hádce u řízl ucho a zbytek života pak strávil v ústavu pro choromyslné. Gauguin se vrátil do Pa říže. Neusp ěl ovšem ani na jedné z výstav, do kterých vkládal své nad ěje, jeho obrazy se neprodávaly, zase mu citeln ě chyb ěly peníze. V dubnu 1889 se proto vydal op ět do Bretan ě. Nakonec tu z ůstal až do listopadu, podnikl jen n ěkolik krátkých výjezd ů do Pa říže (mj. pomáhal organizovat výstavu impresionist ů a syntetist ů v Café des Arts M. Volpiniho, uspo řádanou na protest proti odmítnutí porotou Sv ětové výstavy – Gauguin zde p ředstavil své obrazy i sérii jedenácti litografií na zinku). Tentokrát se usadil v Le Pouldu, malém rybářském p řístavu nedaleko Pont-Avenu. Byl si jist, že kone čně našel svoji cestu, pracoval proto na zdokonalování vlastní techniky. Žlutý Kristus (1889) se bezprost ředn ě inspiruje polychromovanou d řev ěnou sochou, typickým dílem řemeslník ů 17. století (d řev ěný Kristus se nachází v kapli v Trémalo). Gauguin v této dob ě za čal otev řen ě sahat k již existujícím vzor ům. P ůjčoval si um ělecké formy a témata ve vzdálených epochách evropské kultury (st ředov ěk, italští primitivisté) nebo v kulturách vzdálených nejen v čase, ale i prostoru (Egypt, japonské rytiny, maurské um ění), dával je do nového kontextu. Jeho nejzralejší díla se zrodila práv ě z těchto zvláštních spojení navzájem si cizích forem a inspirací. Formální nápady však Gauguin často čerpal i ze svých vlastních obraz ů a budoval tak často variace jednoho tématu. Krásná Angela (1889) znamená další etapu v procesu vzniku syntetismu. V portrétu se Gauguin ješt ě více vzdálil popisnému realismu, vládnoucímu evropskému um ění od dob renesance.

4 Inspirovaly ho japonské rytiny: zp ůsob odd ělení portrétu od pozadí dekorovaného kv ětinovými motivy, stejn ě jako napsaný titul „La belle Angele“, pocházejí z um ění Hiroschigé i Hokusai. Patetická póza modelky, naprostá nep řítomnost mimiky, tém ěř karikaturní zjednodušení postavy a rys ů tvá ře i slavnostní od ěv p řipomínají byzantské malí řství či jakéhosi pohanského b ůžka. I toto dílo, které autor v dob ě jeho vzniku považoval za sv ůj nejlepší obraz, bylo sou časníky zcela zavrženo. Obraz Bonjour, Monsieur Gauguin (1889) souvisí s Courbetovým plátnem Bonjour, Monsieur Courbet (1854). Gauguin ho znal z Musée Fabre v Montpellier, které navštívil spole čně s van Goghem. Souvislost obou d ěl je v prvním plánu založena na kompozi čním a tematickém paralelismu: st ředem kompozice je celofigurální portrét, postoje úst ředních postav jsou shodné, stejný je i motiv psa. Hlubší vazba obou d ěl je dána také tématem putujícího um ělce ( často diskutovaným Gauguinem a van Goghem b ěhem jejich pobytu v Arles a zárove ň napln ěným celým Gauguinovým životem). Celkové lad ění obou obraz ů je však na první pohled odlišné: proti Courbetov ě vznešenosti vyniká prozai čnost, civilnost a ur čitá ironi čnost Gauguinova plátna. Ačkoli výprava na Martinik nebyla p říliš úsp ěšná, rozhodl se Gauguin odjet do n ějaké daleké zem ě a usadit se tam. Toužil uniknout ze sv ěta, jenž ho nedokázal ocenit. Snil o vybudování Tropického ateliéru, kam by evropští malí ři p řijížd ěli pracovat: p řemýšlel o Madagaskaru, ale nakonec zvolil Tahiti. Aby mohl financovat cestu, uspo řádal v únoru 1891 aukci svých obraz ů a prodal 29 d ěl za 9 860 frank ů (Edgar Degas koupil za 450 frank ů Krásnou Angelu ). Albert Aurier otiskl v březnovém čísle Mercure de France studii Symbolismus v malí řství Paula Gauguina . Malí ř navštívil ženu a d ěti v Kodani (tehdy vid ěl svou rodinu naposledy), v Pa říži se rozlou čil s přáteli v Café Voltaire a po čátkem dubna roku 1891 nastoupil na lo ď, jež mí řila na Noumei. S sebou si vezl fotografie parthenonského vlysu v Athénách, Trajánova sloupu v Řím ě, indicko-javánské svatyn ě Borobudur, d ěl malí řů francouzských (Maneta a Puvise de Chavannes) i italských (Botticelliho a Rafaela) – na Tahiti jich pak využíval jako motiv ů a inspirace. Po p říjezdu do Papeete se usadil s Anglo-Tahi ťankou Titi ve vesni čce Mataiea. Jeho první kontakty s domorodci byly obtížné, protože neznal jejich jazyk, nakonec si však získal jejich sympatie a d ůvěru. V listopadu se setkal s Tehurou, která se stala jeho novou milenkou a modelkou. B ěhem svého pobytu na ostrov ě udržoval Gauguin písemné kontakty se svými přáteli a svou ženou v Evrop ě, tato korespondence vypovídá nejen o jeho život ě na Tahiti, ale i o jeho tvorb ě zde a jeho názorech na um ění (velmi častým nám ětem jsou však také peníze, které mu stále chyb ěly). Za čal pracovat na autobiografickém vypráv ění Noa Noa (kniha je koncipována jako ilustrovaný deník um ělce pozorujícího tropy a opovrhujícího skute čností, ze které pochází; tiskem vyšla poprvé roku 1897 v Revue Blanche, ve verzi dopln ěné a p řepracované Charlesem Moricem). V tomto prvním období na Tahiti se v Gauguinových dílech harmonicky mísí realita a fikce; styl, který si vytvo řil v Bretani, se snažil p řevést do sv ěta, jenž mu nabízel nové motivy a barvy. Po čátek Gauguinova mistrovského tahitského období vymezuje obraz ( Zdrávas

5 Maria , 1891–1892). Tahi ťanky (Na pláži , 1891) jsou variací slavného Manetova obrazu Na pláži , výchozí zdroj je však jen podn ětem, spojení r ůžové, žluté, fialové a červené barvy, které se stane koloristickým základem prvního pobytu na Tahiti, na Manetov ě obraze nenajdeme. Neobvyklé je umíst ění t ěl obou žen, efekt je umocn ěný tím, že k ob ěma postavám pózovala tatáž modelka. Na ja ře 1892 poslal Gauguin do Pa říže sedm d ěl, mj. obraz Vahine no te Tiare (Žena s kv ětinou , 1891), který byl vystaven v galerii Boussod a Valadon. Manaò tupapaú ( Duch mrtvých bdí , 1892) je plátnem, k němuž se Gauguin nej čast ěji vracel. Je zárove ň další variací na Manetovu Olympii (její kopii Gaugin namaloval p řed odjezdem na Tahiti) a lze v něm rozpoznat jakýsi p ředobraz pozd ějšího slavného díla ( Nikdy víc , 1897). P řestože Gauguin op ět nem ěl z čeho žít a byl ve špatném zdravotním stavu (prod ělal vážné srde ční selhání), rok 1892 byl jedním z nejplodn ějších v jeho karié ře. V příštím roce byl však už zcela bez pen ěz, sužovalo ho o ční onemocn ění i samota, proto se vrátil do Francie. Do Pa říže p řijel 1. zá ří 1893, p řivezl šedesát obraz ů. Krátce pracoval v ateliéru Alfonse Muchy, žil i u p řítele Schuffeneckera. Nakonec si pronajal vlastní ateliér v Rue Vercingétorix, kde žil se svou novou milenkou, tane čnicí Annah (zpodobnil ji na obraze Javánka Annah , 1893–1894). V ateliéru se odehrávaly slavné Gauguinovy čtvrtky – ve čer se tu setkávali um ělci a Gauguin jim mj. četl úryvky knihy Noa Noa . Vznikly první Gauguinovy d řevo řezy a d řevoryty. Po smrti strýce Isidora svitla Gauguinovi nad ěje na získání v ětší sumy pen ěz. Vy řízení d ědictví se ale protahovalo, Mette se po celou dobu neústupn ě a tvrd ě dožadovala poloviny o čekávané sumy (ze zd ěděných 13 000 frank ů nakonec získala jen 1 500; malou částku dostala i malí řova bývalá milenka Juliette Huetová, matka jeho dcery Germaine). V listopadu uspo řádal Gauguin s pomocí Degase svou retrospektivu v galerii Durand-Ruel, vystavil 41 pláten z Tahiti, t ři obrazy vzniklé v Bretani a dv ě skulptury, uznání se ale nedo čkal. Po krátké cest ě do Belgie a šestim ěsí čním pobytu v Pont-Avenu se rozhodl k dalšímu výjezdu na Tahiti. Po čátkem roku 1895 op ět zorganizoval prodej svých obraz ů v auk čním dom ě Hôtel Drouot. A čkoli Degas koupil Vahine no te Vi ( Žena s mangem , 1892) a Kopii Olympie (1891), aukce byla finan čním fiaskem. Gauguin p řesto odjel (se slibem, že dlužníci mu peníze pošlou na Tahiti). Francii opustil 29. června 1895 a už se nevrátil. Tentokrát se usadil na západním pob řeží, postavil si ateliér a d ům v Punaauii, jeho vahiné se stala čtrnáctiletá Pahura. Gauguin m ěl trvalé zdravotní problémy (v poty čce s námo řníky ješt ě v Concarneu v Bretani si zlomil nohu v kotníku, potíží už se nezbavil), trp ěl depresemi, byl bez pen ěz. V listopadu 1896 se jeho zdravotní a finan ční situace trochu zlepšila (kone čně dostal z Francie peníze za prodané obrazy), což mu umožnilo v ěnovat se práci. Za čátkem roku 1897 namaloval obraz Nevermore ( Nikdy víc ), nejkrásn ější a nejklasi čtější akt ve své tvorb ě. Tématem je na boku ležící zlatavé t ělo ženy; d ěsivý Poe ův havran, ke kterému se dílo svým titulem odvolává, je zredukován na pouhý dekora ční motiv (plátno bylo vystaveno na retrospektivní výstav ě zorganizované b ěhem Podzimního salónu v roce 1906, kdy výrazn ě zap ůsobilo na dva mladé malí ře: Picassa a Matisse). V kv ětnu se Gauguin dozv ěděl o smrti milované dcery Aliny

6 (v lednu zem řela na zápal plic), a pomalu se propadal do hluboké beznad ěje, definitivn ě se rozešel s Mette. Trápila ho nezhojená noha a zanícené o či, prod ělal řadu srde čních záchvat ů; alkohol a syfilis (nakazil se od jedné z pa řížských prostitutek) mu zcela zni čily zdraví. Op ět se vrátily finan ční problémy (musel si postavit i nový d ům). Nakonec p řestal malovat. Postupn ě v něm rostla myšlenka na sebevraždu, v té dob ě však vytvo řil obraz, jenž je považován za jeho malí řskou záv ěť : Odkud p řicházíme? Kdo jsme? Kam jdeme? (1897). Gauguin namaloval obrovské plátno (4,5 m široké, 1,7 m vysoké) naráz b ěhem dvou týdn ů, bez p řípravných kreseb a bez oprav. Zobrazil tu historii lidských život ů od narození až k smrti – jednu hranici představuje novorozen ě prožívající první den vleže na louce, druhou pak utrápená sta řena s mrzutým pohledem. Kompozicí tato malba p řipomíná vlys, Gauguin tu využil v ětšinu forem ze svého malí řského repertoáru – toto dílo je více než kterékoli p ředchozí plné výp ůjček i hravých odkaz ů na jiná díla, zvlášt ě jeho vlastní. Tém ěř všechny postavy a v ětšinu detail ů bychom našli na starších obrazech, objevují se tu malí řovy oblíbené motivy: ne činn ě ležící nahá postava, sluncem ozá řená sedící postava, kultovní figura. Jednotlivé prvky obrazu nazna čují více význam ů, a p řestože si zachovávají svou nezávislost, p ůsobí jako nepochybný celek. Ze stejné doby pochází i studie Katolická církev a moderní doba . V lednu 1898 se malí ř pokusil spáchat sebevraždu pomocí arzenu, vzal si však patrn ě tak velké množství jedu, že ho vyzvracel. P řivodil si tak jen další zdravotní potíže. S Pahurou se usadil v Papeete, kde pracoval jako písa ř na správ ě ve řejných prací za šest frank ů denn ě. V únoru 1898 se prezentace obrazu Odkud p řicházíme? Kdo jsme? Kam jdeme? zaslaného z Tahiti stala v galerii Vollard v Pa říži událostí sezóny, získané peníze pomohly k zaplacení dluh ů. V pr ůběhu p říštího roku se Gauguin v ěnoval redigování úvodníků do satirických novin Les Guêpes (Vosy), vydávaných v Papeete. Založil také vlastní satirický plátek o rozsahu čty ř stran (Úsm ěv), v němž bránil domorodce a ost ře napadal ú řady (do dubna 1900 vyšlo celkem dev ět čísel). Brzy se mu však op ět nedostávalo pen ěz (zam ěstnání v úřadu opustil po necelém roce), vrátily se deprese, nebyl schopen malovat. Jeho milenka Pahura p řivedla na sv ět druhého syna. Roku 1900 pa řížský obchodník s um ěním Ambroise Vollard uzav řel s Gauguinem smlouvu a koupil jeho obrazy: zavázal se mu platit ro ční rentu 3 600 frank ů, hradit náklady na materiál a uhradit 200 frank ů za každý obraz. Malí řova finan ční situace se zlepšila, jeho špatný zdravotní stav (infekce do hnisavých ran na nohou) si však vyžádal další pobyt v nemocnici. V Dánsku zem řel po operaci zran ěné nohy Clovis, o tom se však Gauguin nikdy nedozv ěděl. V zá ří roku 1901 se Gauguin p řest ěhoval na Markézy, na ostrov Hiva-Oa. Ve vesnici Atuona postavil na pozemku koupeném od katolické misie sv ůj slavný D ům rozkoše (La Maison du Jouir), v němž žil s novou milenkou. I p řes vážné zdravotní potíže a bídu se snažil pracovat. Zárove ň pokra čoval ve svém boji s úřady a s církví. V roce 1902 namaloval obraz Barbarské pohádky , kde

7 motiv pokojn ě odpo čívajících domorodc ů doprovází p řemýšlející postava Evropana, Gauguinova přítele Meyera de Haana. V té dob ě také hodn ě psal. Znovu navázal na své studie náboženských otázek, jejichž název zm ěnil na Moderní doba a k řes ťanství , vzpomínky z ateliéru smísil s estetickými úvahami v textu Tlachy jednoho mazala . Ve svých pam ětech Před a po ( Avant et après , 1902-1903) p řevypráv ěl hlavní epizody svého života. Napsal i jednu obžalobu proti Dánsku, úvahy o šermu či vzpomínky na osobnosti, jež poznal (Degas, Bernard, van Gogh). V březnu 1903 byl odsouzen pro urážku na cti k pokut ě 500 frank ů a t řem m ěsíc ům v ězení, soud prob ěhl nezvykle rychle. Následovalo období odvolání, žádostí a stížností, Gauguin nezapomínal ve svých protestech ani na domorodé Markézany, ubývalo mu však energie i pen ěz. Op ět se zhoršil jeho zdravotní stav. Zem řel 8. kv ětna 1903 po srde čním záchvatu, o den pozd ěji byl poh řben na katolickém h řbitov ě nad Atuonou. Na hrob byl pozd ěji umíst ěn bronzový odlitek jeho plastiky (Divoch , 1894–1895). Galerie Vollard uspo řádala Gauguinovi ješt ě roku 1903 výstavu padesáti obraz ů a dvaceti sedmi kreseb a na Podzimním salónu byl jeho pracím v ěnován celý sál. V Praze byly Gauguinovy obrazy poprvé vystaveny v roce 1907 Spolkem výtvarných um ělc ů Mánes spolu s obrazy Vincenta van Gogha a dalších impresionist ů a postimpresionist ů; svým stylem tento malí ř ovlivnil i český symbolismus, nap říklad Josefa Váchala. V roce 1923 získal Československý stát pro Moderní galerii obrazy Út ěk (1902) a Parid ův soud (1902) a tzv. Volpini soubor (jedenáct litografií na zinku z roku 1889), roku 1937 byl zakoupen slavný obraz Bonjour, Monsieur Gauguin (1889). Od roku 1951 uchovává Národní galerie také sbírku Gauguinových dřevo řez ů p řivezených z Tahiti Milanem Rastislavem Štefánikem. Francouzský malí ř, socha ř a grafik Paul Gauguin rozvíjel své um ění necelých t řicet let. Znám je p ředevším jako krajiná ř a portrétista, namaloval však i n ěkolik zátiší ( Mandolína a kv ětiny , 1885; Zátiší s vějí řem , 1889). Malí řství a p ředevším barvu se snažil osvobodit od všech p řekážek a omezení; za sv ůj um ělecký názor a jeho uznání bojoval po celý sv ůj život. Dnes pat ří k nejznám ějším a nejvýznamn ějším sv ětovým malí řů m, právem je považován za jednoho ze zakladatel ů moderního um ění. P ůsobil na hnutí Nabis, je p ředch ůdcem fauvist ů, podnítil zájem o primitivy a naivní um ělce, dovolávali se ho i p říznivci fantastického a abstraktního um ění. Jako jeden z prvních um ělc ů žil Gauguin sv ůj život podle hodnot, které vyznával ve svém díle. Jeho osud nep řestává zajímat romanopisce ani filma ře, ve svých dílech se mu v ěnovali t řeba Henri Perruchot ( Gauguin ův život ), Lawrence a Elisabeth Hansonovi ( Urozený divoch ), William Somerset Maugham ( Poslední p ůlšilink ), Mario Vargas Llosa ( Ráj je až za rohem ) či Vladimír Drnák (vl. jm. Jan Václav Ros ůlek, Stín p řes paletu ). Televizní a filmoví diváci se mohli s postavou tohoto um ělce seznámit nap říklad ve snímcích Paul Gauguin (televizní seriál; Francie, 1975), Divoch Gauguin (USA, 1980), Nalezený ráj (Austrálie/Francie/N ěmecko/Velká Británie, 2003) nebo v epizod ě dokumentárního seriálu Soukromí mistrovského díla nazvané Paul Gauguin – Dít ě boží (Velká Británie, 2006). (Zpracovala: Zdenka Andree) 8