MASARYKOVA UNIVERZITA

FILOZOFICKÁ FAKULTA

Ústav slavistiky

Slovinský jazyk a literatura

Jazykové, kulturní a historické okolnosti spjaté s tzv. sporem o abecedu

Bakalářská práce

Tran Tien Thanh

Vedoucí práce: Mgr. Mateja Kosi 2019 v Cestné prohlášení

Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu.

V Brně dne 29. listopadu 2019 podpis Obsah

Seznam zkratek a znaků, které nahrazující grafémy metel či ce 5

1 Úvod 6

2 Jazykové a kulturní okolnosti pravopisné války 8

2.1 Počátky slovinské národní identity 10

3 Reforma spisovného jazyka 12

4 Reforma abecedy 14

4.1 Kopitarova inspirace pro vytvoření nové abecedy 16

4.2 Kopitarův názor na vzhled nové abecedy 19

4.3 Konkrétní návrhy nových abeced 21

5 Pravopisná válka 23

5.1 Šest zásad pro reformu abecedy podle M. Copa 25

5.1.1 Piš tak, jak mluvíš 25

5.1.1.1 Grafémy pro dvojí E a 0 28

5.1.1.2 Grafém pro šva 29

5.1.1.3 Grafém V 31

5.1.2 Každá elementární hláska by měla mít svůj vlastní znak 34

5.1.2.1 Grafémy pro LJ a NJ 34

5.1.3 Každá nesložená hláska by měla mít pouze jeden nesložený znak 35

5.1.4 Znaménka prízvuku nesmí označovat kvalitu hlásek 35

5.1.5 Písmena by měla mít stejnou hodnotu jako v latině; pro ty, které v ní chybí, je třeba vytvořit znak nový, který by pasoval k latinským písmenům 37

5.1.6 Nová abeceda by měla být použitelná/být základem pro všechna slovanská „nářečí" 37

5.1.6.1 Grafém H 38

5.1.6.2 Grafém L 39

6 Konec pravopisné války a jej i následky 41

7 Závěr 43

8 Resumé 45 9 Bibliografie Seznam zkratek a znaků, které nahrazující grafémy metelčice

apod. - a podobně atd. - a tak dále např. - například sl. - slovinsky tzv. - takzvaný

Některé grafémy nebylo možné najít v sadách znaků, proto byly nahrazeny jim podobnými znaky. Opačná hodnota e byla zvolena záměrně, aby odpovídala metelčici. Místo 0 a e by bylo pro větší podobnost možná lepší psát

0 - vždy o hodnotě lol

5 1 Úvod

Tématem této bakalářské práce se stala tzv. pravopisná válka, která proběhla na území Slovinska skoro před 200 lety. Nejedná se o válku v pravém slova smyslu, ale o polemiku, která řešila grafickou podobu tehdejší abecedy. Aktuálnost tohoto sporu nespočívá v nějakých nových poznatcích objevených v nedávné době či nové snahy o reformu slovinského pravopisu na úrovni liter, spíše by se dalo říct, že „následky" pravopisné války pociťuje každý, kdo chce napsat nějaké slovo nebo větu ve slovinštině. Stejně jako v mnoha jiných jazycích se totiž také tady výslovnost některých slov časem změnila, zatímco jejich grafická podoba zůstala nezměněná.

S tím souvisí i důvod vybrání tématu. Inspirace pro něj pochází z jednoho semináře, na kterém nám byla položena otázka: „Proč se v češtině graficky rozlišuje i/y, přestože už v mnoha případech nemá vliv na výslovnost?" Po chvilce ticha nám přednášející vysvětlil, že je tak činěno kvůli velkému množství starých knih, které jsou v tomto pravopise napsané. Po důkladnějším rozjímání nad tímto tvrzením, které je ovšem opodstatněné, se nabízela otázka, jestli je to doopravdy nejlepší řešení vzhledem k potížím, které dokáže většině lidí český pravopis způsobit. Jestli by nebylo lepší přizpůsobit pravopis současnému stavu jazyka, usnadnit mluvčím pravopis a urychlit proces učení, který by ale přišel na úkor čitelnosti starých knih. Proto se ústředním tématem stala otázka pravopisu na úrovni grafémů, avšak ve slovinském prostředí na příkladu pravopisné války.

Co se týče použité literatury, tvoří jádro práce především 2 knihy, které výrazně zasáhly do tehdejšího dění: Grammatik der Slavischen Sprache in Krain, Kárnten und Steyermark a Nuovo discacciamento di lettere inutili, das ist: Slowenischer ABC-Krieg: eine Beilage zum Illyr. Blatt, což je v podstatě sbírka článků novin Illyrisches Blatt týkající se pravopisné války. Kromě nich byly v práci použity další publikace, které však pravopisnou válku popisují spíše z pohledu literatury, historie a jazykovědy. Grafémy se ve většině případů nezabývají, a pokud ano, tak velmi okrajově a stručně.

6 Obsahově by se práce dala rozdělit na dvě části: okolnosti pravopisné války a „válka" samotná. Kapitoly 2 a 3 stručně nastiňují situaci na tehdejším území dnešního Slovinska, poté se přes obecné návrhy reforem v kapitole 3 přejde do konkrétních návrhů v kapitole 4, až se nakonec zbylé kapitoly zabývají pravopisnou válkou samotnou a jejími následky.

Cílem práce je kompilovat názory jednotlivých účastníků na problematiku abecedy a najít odůvodnění toho, proč dnes slovinský pravopis na úrovni grafémů vypadá tak, jak vypadá.

7 2 Jazykové a kulturní okolnosti pravopisné války

Přestože existují i starší texty ve slovinském jazyce1, bývá za zakladatele slovinského písemnictví považován Primož Trubar2, který žil v 16. století. Na jeho práci navázali další autoři z okruhu protestantů. Jurij Dalmatin3 svým překladem Bible (1584) položil základy slovinského spisovného jazyka a Adam Bohorič4 svojí gramatikou Arcticae horulae succisivae (1584), která byla zároveň první gramatikou slovinštiny, vtiskl slovinskému pravopisu pevně daný řád. V této gramatice se objevuje písemný systém zvaný bohoričice, pojmenovaný po autorovi gramatiky, ve které byla vytištěna, ačkoliv ji z větší části vymyslel Sebastian Krelj5 (Toporišič, 1966: 25), což bude vysvětleno v kapitole 4. Jedná se o abecedu na bázi latinky, která byla v použití nepřetržitě téměř od počátků slovinské literatury. Pod označením bohoričice si ovšem nemůžeme představit jednotný písemný systém, kterého by se všichni drželi. Každý autor nebo v některých případech i kraj měli svou vlastní variantou, která se lišila od Bohoričových pravidel. To bylo opodstatněno dvěma příčinami. První byly razantní změny, které nastaly jedno století po vzniku prvních slovinských knih. Mezi ně patří především změna výslovnosti koncového /// na lul a tzv. moderní vokální redukce (sl. moderna vokálna redukcija) (Bajec, 1959: 161). Druhým důvodem byl nedostatek písmen v latince pro zapsání všech potřebných fonémů slovinského jazyka.

Kromě toho bylo slovinské etnikum roztříštěno v různých historických zemích, které byly pod různými cizími nadvládami (rakouská, italská, uherská). Mnoho Slovinců se považovalo za Korutance, Stýrce nebo Kraňce (Dějiny Slovinska, 2011: 101), nikoliv za Slovince. Stejně tak se i v rovině jazyka mluvilo pouze o jazycích jednotlivých krajů: „kraňském, štýrském, korutanském jazyce" apod. (Orožen, 2003: 418), proto mohlo například v 18. století dojít k vydání tří jazykových

1 Více v knize Dějiny Slovinska na straně 288.

2 Primož Trubar (1508-1586) - slovinský protestantský reformátor, autor první slovinsky psané tištěné knihy

3 Jurij Dalmatin (1547-1589) - slovinský protestanský teolog, autor překladu Bible do slovinštiny

4 Adam Bohorič (1520-1598) - slovinský protestant a jazykovědec

5 Sebastian Krelj (1538-1567) - slovinský protestanský duchovní

8 variant Parchamerova Katechizmu: v Lublani - lublaňská, v Štýrském Hradci - kaj kavsko-štýrská a v Cel ovci - korutánska. V Mariboru dokonce vyšlo první vydání v kajkavštině, s kterou měl jejich jazyk pravděpodobně více společného. (Pogorelec, 2011: 28)

Také v rámci jednoho města mohly různé společenské vrstvy mluvit různými jazyky. J. V. Valvasor6 (17. století) například rozlišuje tři druhy dorozumívání v Kraňsku: pouze slovinsky, pouze německy a slovinsky s německými výrazy. Přesto nemuseli všichni příslušníci vyšších vrstev umět německy, a to především ženy. (Pogorelec, 2011: 64) V době Kopitarova7 života byla situace v Lublani podobná. Nejvyšší vrstvu tvořila vládnoucí německá šlechta. Poté byli v městě úředníci, řemeslníci a obchodníci německého původu, vrstva slovinských duchovních a nakonec slovinská pracovní síla, která do města přicházela. (Orožen, 1996: 54) M. Orožen8 (1996: 51) předpokládá, že „situace byla podobná také v dalších městech, i když se o tom moc neví".

Kopitar se o úloze němčiny v slovinské společnosti vyjádřil následovně: „Představme si kraňského spisovatele. V 8 nebo 10 letech opustí svojí domovinu, aby z něj Němci v německém městě, v německém jazyce vychovali německého úředníka. Musí zapomenout na svůj slovanský mateřský jazyk, který ve svém věku stejně plně neovládá, aby mu byla nakloněná královna Teutona. Ať mi nikdo nenamítá, že se ve městech také mluví kraňsky! To je to, na co si stěžujeme... (vyjmenovává Trubarovy germanismy a jiné chyby)... Tato městská halmatilka je to, co budoucí autor slyší v mládí během svého vzdělávání. "9 (Kopitar, 1808: 54) Je tedy zřejmé, že slovinština tehdy neměla rovnoprávné postavení s ostatními jazyky.

6 Janez Vajkard Valvasor (1641-1693) - slovinský přírodopisec, autor německy psaných dějin Kraňska jménem Die Ehre deß Hertzogthums Crain

7 Jernej Kopitar (1780-1844) - slovinský jazykovědec

8 Martina Orožen (1931) - slovinská jazykovědkyně

9 V originále: ,,(...) setze man sich an die Stelle eines Urämischen Scribenten. Im 8ten oder lOten Altersjahre hat er den väterlich-Slavischen Herd verlassen, um in der Deutschen Stadt von Deutschen in Deutscher Sprache zum Deutschen Staatsdiener erzogen zu werden. Nun muß er seine Slavische Muttersprache, die er ohnehin in diesem Alter noch nich in ihrer ganzen Fülle besitzen kann, mit Fleiß vergessen lernen, damit ihm hold werde die Herrscherinn Teutona. Man wende nicht ein, dass ja in den Städten auch Krainisch gesprochen werde! Dies ist' eben, worüber wir klagen... dieses städtische Kauderwelsch ist's, was der künftige Autor in den Jahren seiner Jugendbildung hört..."

9 V druhé polovině 18. století probíhalo základní vzdělávání na školách většinou v německém jazyce, což bylo způsobeno složením obyvatelstva v jednotlivých krajích. Zatímco v Kraňsku tvořilo slovinské etnikum většinu, v Štýrsku a Korutanech bylo v menšině (Kudělka, 1974: 64). Proto probíhala výuka slovinštiny na triviálkách v Kraňsku ve slovinštině, v Korutanech a Štýrsku spíše v němčině. I v těchto oblastech, kde Slovinci tvořili menšinu, mohla probíhat část povinné výuky ve slovinštině, ovšem z německých učebnic. (Dějiny Slovinska, 2011: 303)

2.1 Počátky slovinské národní identity

I když se pojmy Slovinec, Slovan, slovinský jazyk a slovanská jazyková příbuznost objevily už v dílech slovinských protestantů10 (Šesták, 2009: 163-164), přetrvávalo mezi Slovinci silné zemské vědomí a s výše zmíněnými pojmy se tehdejší Slovinci neztotožňovali (tamtéž: 167). Příčinou bylo období protireformace na začátku 17. století, během kterého byla drtivá většina protestantských knih spálena, a zbytek zabavených knih shořel při požáru roku 1774. V době Kopitarova života byly například v celém Kraňsku známy pouze 2 exempláře Bohoričovy gramatiky. (Kopitar, 1808: XLII) Další příčinou pak byly germanizační tendence osvíceneckého absolutismu (Šesták, 2009: 167).

Slovinská identita začala opět pomalu vznikat díky dílům některých autorů z konce 18. století. Zatímco je Pohlinova11 gramatika Kraynska grammatika (1768) omezena spíše na kraňský prostor, díla Ožbalta Gutsmana12 se už snaží být srozumitelná i slovinským mluvčím z jiných oblastí. Názor o jednotě slovinského etnika a jejich jazyka vyjádřil také Anton Tomaž Linhart13 ve svém dvousvazkovém díle Versuch einer Geschichte von Krain

10 Podle slovinského jazykovědce Ivana Tomince (1958: 349) se snažili o vytvoření jazyka, kterému by rozuměli všichni Slovinci, je jedno odkud pocházeli. Zprvu měl být srozumitelný dokonce kajkavských Charvátům (Kudělka, 1974: 18).

II Marko Pohlin (1735-1801) - katolický duchovní

12 Ožbalt Gutsman (1727-1790) - autor gramatiky Windische Sprachlehre a slovníku Deutsch-windisches Wörterbuch pocházející z Korutan

13 Anton Tomaž Linhart (1756-1795) - slovinský dramatik a historik

10 und der übrigen Länder der südlichen Slaven Österreichs (1788 a 1791). Finálním katalyzátorem této myšlenky se poté stala Kopitarova gramatika jménem Grammatik der slavischen Sprache in Krain, Kärnten und Steyermark z roku 1808. (Dějiny Slovinska, 2011: 306)

li 3 Reforma spisovného jazyka

Kopitarova gramatika, v které byla otisknuta také citace z kapitoly 2 na straně 8, se stala impulzem pro reformu spisovného jazyka. Při porovnaní tohoto dosavadního jazyka se svým goreňským dialektem a následným zamyslením nad jeho úlohou ve společnosti se Kopitar zděsil (Orožen, 1996: 54). Vyzýval k jeho očištění ve slovní zásobě a syntaxi od germanismů. Tato etapa bývá v slovinské historii označována jako purismus (sl. purizem).

Základem pro reformovaný spisovný jazyk se měl stát jazyk lidový, do kterého se vzhledem k možné izolovanosti některých mluvčích (Čermák, 2002: 103-104) nemuselo dostat tolik cizích prvků. Byl ovšem tvořen z mnoha do té doby neprozkoumaných nářečí, (Orožen, 1996: 58) proto je nemohl znát ani Kopitar14. Oproti tomu Gutsman a Pohlin, který pro svůj spisovný jazyk zvolil jazyk Lublaně, považovali prostý lidový jazyk za „Pôbelsprache", jazyk lůzy. (Orožen, 1996: 45) Kopitar sám za lidový jazyk nepovažoval všední hrubou a neotesanou mluvu rolníka. Kopitarovu kraňštinu nemůžeme považovat za „přirozený" dialekt, (Orožen, 2003: 403) protože mu chybí vokální redukce a další jazykové prvky kraňského prostoru. Slovinský systém samohlásek (už po vokální redukci) považoval za příliš složitý pro ostatní Evropany, kteří by se nad ním zděsili. Uznával však, že absencí těchto jazykových prvků ztrácí slovinština na libozvučnosti a melodičnosti. Proto podle současné slovinské j azykovědkyně Martiny Orožen nebyl Kopitar pouze věrným zapisovatelem jazyka, tak jak si on sám představoval roli gramatika. (Orožen, 2003: 404).

Jeho gramatika mezi Slovinci vzbudila zájem o zkoumání dosud neprozkoumaných nářečí a neznámých slovinských variant slov. Rovněž se ukázalo, že tehdejší „spisovná goreňština" se výrazně liší od jazyka slovinského etnika z periferních oblastí. (Orožen, 1996: 46) Sem můžeme zařadit případ J. N. Primice15, který se rovněž pod vlivem Kopitarovy gramatiky nadchnul pro myšlenku jednotného

14 Podle M. Orožen (1996: 46) „znal jazyk svého kraje (Repnje v Goreňsku), místní jazyk Lublaně, který nazýval „ kaudervelš " kvůli prolínání cizojazyčných prvků a vícejazyčného obyvatelstva, a zajisté znal i doleňštinu jižního okolí Lublaně. Zasvětil se ale zkoumání kraňského jazyka především z písemných textů od období protestantismu do svojí současnosti (později i Frizinské zlomky). "

15 Janez Nepomuk Primic (1785-1823) - profesor slovinského jazyka na lyceu v Štýrském Hradci

12 slovinského jazyka. Jeho působnost v Štýrském Hradci mu navíc dávala nej lepší podmínky, aby se jako mluvčí nářečí středního Slovinska bavil s mluvčími z ostatních slovinských krajů. Díky těmto stykům pochopil, jak moc se kraňsky jazyk a „štýrská slovinština" od sebe liší. Skrze písemnou korespondenci s korutánskym duchovním Urbanem Jarníkem16- 17 si udělal ještě přehled o charakteristikách „korutánske slovinštiny". Nakonec dospěl Primic k existenci 3 různých slovinských krajských jazyků (dnes bychom mluvili o regionálních variantách). Jelikož byl ale společný spisovný jazyk založený pouze na kraňském jazyce, chtěl do spisovného jazyka dostat některé prvky ze zbylých dvou slovinských zemských jazyků. Tato myšlenka se zprvu nesetkala s pochopením především v Kraňsku a u Kopitara (Orožen, 1996: 71), v půlce 19. století však byly jeho názory přijaty. (Kosi, 2013: 173)

Nové výrazy byly v období osvícenství získávány ze starých slovníků, sbíraly se mezi lidmi nebo si je tvůrci slovníků sami vymýšleli (Pogorelec, 2011: 29). V. Vodnik18 se podle současné slovinské j azykovědkyně M. Orožen snažil používat domácí slovinská slova. Pokud nebyla k dispozici, ohlédl se u nejbližších slovanských sousedů (Ilyrů - Chorvatů). V nejzazším případě vybral mezi německou a románskou výpůjčkou. (Orožen, 1996: 65)

Do formování nového spisovného jazyka zasáhlo ještě období Ilyrských provincií (1809-1816), během kterého zaznamenalo pokrok především slovinské školství (Dějiny Slovinska, 2011: 94). Myšlenky ilyrismu19 zase přispěly k některým snahám o přiblížení slovinského jazyka Srbům a Chorvatům. Jednalo se především o přijetí některých korutansko-štýrských tvarů slov. Dále pak o pokus S. Vraže20 o zavedení štýrského lei namísto kraňského šva a M. M. Ziljského21 návrh psát pouze tvary

16 Jarnik si stěžoval, že se Kopitar při vytváření své gramatiky na nic neptal. Ale v rámci společného spisovného jazyka ustoupil od odlišností svého nářečí ve prospěch společné slovinštiny. (Orožen, 1996: 69)

17 Urban Jarnik (1784-1844) - korutánsky duchovní

18 Valentin Vodnik (1758-1819) - slovinský básník, autor gramatiky Pismenost ali Gramatika za perve sole

19 Politicko-kulturní hnutí hlásající národnostní jednotnost všech jižních Slovanů (zpravidla sem nebyli zařazování Bulhaři), kteří mluví v podstatě jedním jazykem s několika dialekty (Dějiny Slovinska, 2011: 101).

20 Stanko Vraz (1810-1851) - slovinsko-chorvatský básník, účastník ilyrského hnutí

21 Matija Majar Ziljski (1809-1892) - slovinský duchovní a jazykovědec

13 společné všem slovinským nářečím. V druhé polovině 19. století se do spisovného jazyka dostalo ještě několik štýrských tvarů (například vrt místo verí) a také mnoho slov ze srbochorvatštiny, ruštiny a češtiny. (Pogorelec, 2011: 30)

4 Reforma abecedy

Slovinský jazyk bylo třeba sjednotit také na úrovni grafémů, která v Kopitarově gramatice nese název „Elementar-Orthographie". I když většina textů z doby před Kopitarem bývá v učebnicích pro zjednodušení považována za text psaný v bohoričici, můžeme si při porovnávání všimnout jistých odlišností. Nejedná se pouze o vývoj slovinského pravopisu skrze staletí k lepším formám, protože i během života jednoho autora můžeme narazit na změny v jeho ortografii. Následující odstavce popisují Kopitarův pohled na její nejednotnost.

První slovinsky psané knihy pochází od P. Trubara, jak už bylo řečeno. Bohužel měla jeho ortografie své chyby, jako je například psaní Ikl a /ji/,22 což mu bylo vytknuto Kopitarem23 (Kopitar, 1808: XXXV). V Kopitarově gramatice ale najdeme zmínku o jisté knize nebo spíše překladu Spangenbergovy Postilly. Kopitar si ze začátku myslel, že se jedná o knihu J. Dalmatina24, protože její ortografie údajně byla podobná té Dalmatinově z knihy Pentateuchus z roku 1578.25 Překlad se od Trubarovy ortografie lišil především rozlišením Isl a Izl využitím dvojí formy grafému s, který má v majuskuli pouze tvar S, zatímco v minuskuli má tvary dva: r pro /s/ a s pro Izl. Stále však nedošlo k odlišení Isl od Ifl a /zl od Ijl, což bylo pro Kopitara dalším logickým krokem, (tamtéž: 20)

22 Až do Kopitara můžeme zaznamenat značnou nejednotnost v psaní / a Ij, méně pak mezi n a nj, kde se dokonce objevila varianta s ni místo typické varianty nj (Kopitar, 1808: 125). Podle I. Tomince záleželo rozlišení nj a // na autorovi a jeho nářečí (Tominec, 1959: 63).

23 Kopitar byl názoru, že označují dvě značně odlišné hlásky, přestože nemění význam slova, proto by měly být i jinak zapsány. (Kopitar, 1808: 37)

24 Jurij Dalmatin (1547-1589) - slovinský protestanský teolog, autor překladu Bible do slovinštiny

25 Pozdější výtisk Dalmatinova překladu Bible je již psán v bohoričici. Najdeme v něm již rozlišené r a s, rh a sh. Také jednoslabičné předložky jsou v ní psány s apostrofem. Ačkoliv se podle současného slovinského historika Jerneje Kosího (2013: 138) jedná o Kreljův pravopis, který Dalmatin převzal, býval v době Prešernova života volně označován jako bohoričice, přestože Bohoričova gramatika Kreljův pravopis pouze uzákonila.

14 Trubarova ortografie byla poněkud volnější, chyběl pevně daný řád, který jí vtiskl až A. Bohorič. Kopitar Bohoričovi připisuje zásluhu za rozlišení r a s (tamtéž: 187),26 rh a sh, i a j, u a v, e a é, které začal Bohorič používat podle určitých pravidel. Na druhou stranu si myslel, že Bohorič ji tímto krokem místo přiblížení k ostatním slovanským jazykům obohatil „německy", (tamtéž: 53) Podle Kopitarovy původní hypotézy (tamtéž: XL) převzala Dalmatinovu „Elementar-Orthographie". To je zajímavé především proto, že jak Dalmatinův překlad Bible, tak i Bohoričova gramatika Arcticae horulae succisivae vyšly ve stejnou dobu, což ve své gramatice zmiňuje také Kopitar (tamtéž: LVI). Konkrétně roku 1584.

Později se ovšem dostal Kopitarovi do ruky výtisk Postilly z roku 1567, za jejíhož autora označil Krelja a jeho bratry. Negoval svůj výrok o Dalmatinově autorství překladu Postilly z roku 1578, protože se mu až na rozlišení ras zdála Dalmatinova ortografie Pentateuchusu spíše „Trubarovská".27 (tamtéž: 424) O Postille z roku 1567 říká, že je dobře, že se její autoři nedrželi Trubarovy ortografie, protože Trubar některým grafémům dával 2 výslovnosti (u pro lul a lvi, s pro Izl a r pro Isl, sh pro IJI a Ijl), což bylo napraveno následovně: u pro lul, v pro lvi, sh pro Ijl a rh pro IJI. Dále psali s pro Izl, r pro Isl; rozlišili e a „jat" pomocí grafémů eaé. (tamtéž: 425) Jako zbytečné označil inovaci c ach místo Trubarova z a zh.2% (tamtéž: 426) Kombinace cyrilice jako jsou ja, je psali pomocí i jako ia, ie nebo jako ä, e (například kruliav a kruljav; iagnie a iagně; s 'ogniom a s 'ognóm), avšak psali i ogän ipganj) a nan (nanj). (tamtéž: 425-426) Inovace, které Kopitar původně připisoval Bohoričovi, jsou tedy Kreljovy. V Bohoričově ortografii je nové pouze rozlišení j a /'. (tamtéž: 427)

Zmiňuje se také o Popovitchi, Linhartovi, Vodníkovi, Castellezovi, P. Joannesu, Hypolitovi, Japeljovi a Kumerdejovi, v jejichž pravopise můžeme najít nějakou

26 Stále však nedošlo k jejich rozlišení v majuskuli. To udělal až Gutsman roku 1770: S = Z, § = S (Enciklopedija Slovenija, 2003: 304). Podle slovinské jazykovědkyně Bredy Pogorelec (2011: 61) rozlišil i velká písmena pro IJI a Izl. Gutsman ale ve své gramatice Windische Sprachlehre z roku 1777 stále používá S, raS, s (Gutsman, 1777:3). Ani ve vydání z roku 1829 není rozlišeno (Gutsman, 1829: 7-8).

27 Podobnost Dalmatinovy ortografie nejprve s Trubarovou a posléze s „Bohoročovou" je způsobena tím, že Dalmatinova literární činnost byla ze začátku pod přímým vlivem Trubara (Kudělka, 1974: 19) a během tvorby překladu Bible pod vlivem Bohoriče (tamtéž: 20).

28 Podle J. Toporišiče používal Krelj grafémy trochu jinak (levá strana Krelj, pravá dnešní zápis): r = s, rh = š, z = c, zh = č, s = z, sh = ž, ch = č. (Toporišič, 1966: 24-25)

15 odchylku od bohoričice. Nebudou tu ale podrobněji rozebrány, protože jejich úpravy bohoričice nejsou až tak drastické. Ovšem na koho je třeba se kouknout, je M. Pohlin29. Kopitarovi se nelíbilo jeho zaměňování grafémů v a u, což bude probráno podrobněji v kapitole o grafému v, a také záměna grafémů ras,30 které měly oproti bohoričici opačnou hodnotu; r označovalo Izl a s Isl. Podobně si počínal i u spřežek. (Kopitar, 1808: 133) Kopitar sice nepíše, proč Pohlin dospěl ke svému rozhodnutí, avšak Kopitarův názor na něj nebyl nijak pozitivní. Měl pocit, že Pohlin ignoroval vše, co bylo dosud uděláno správně a jeho změny spíše přispívají ke zhoršení.31 (tamtéž: XLIV) Byl by radši, kdyby žádnou gramatiku, které se mimochodem dostalo dvěma výtiskům (tamtéž: XLIV), nenapsal (tamtéž: 130).

4.1 Kopitarova inspirace pro vytvoření nové abecedy

Jako znalec klasických jazyků si byl Kopitar samozřejmě vědom nedostatku grafémů v latince a alfabetě k zapsání všech fonémů, které by slovanské jazyky potřebovaly. Nepovažoval to ovšem za chybu ze strany Reků či Římanů, protože měli ve svých abecedách pouze tolik znaků, kolik jich jejich jazyk potřeboval (tamtéž: XXII).

Pokud převezmeme cizí sadu znaků, která byla vytvořena pro konkrétní jazyk a jeho potřeby, narazíme v drtivé většině případů na nedostatek nebo přebytek grafémů. Jako příklad může posloužit Kopitarův názor na proces vzniku alfabety. Píše (tamtéž: XXIII), že si Rekové nějakou dobu vystačili se zápisem svého jazyka pomocí fénické abecedy, avšak později se v někom probudil myslitel a vytvořil nové grafémy pro své fonémy.32 Mezi ně řadí Kopitar také dvojí e (s, rj) a o (o, co). Podíváme-li se

29 V Kopitarově gramatice bývá většinou označován jako P. Marcus. Nejedná se o další osobu odlišnou od M. Pohlina, protože na straně 43 v úvodu se píše Pater Marcus (Pohlin).

30 Ostatní pisatelé bohoričici nedodržovali důsledně a nerozlišovali mezi s, f, sh, Jh. Situace se začala zlepšovat v polovině 18. století. Pohlin byl jedním z těch, kteří se snažili situaci pravopisu zlepšit. Bohužel jim přiřadil opačnou hodnotu. (Enciklopedija Slovenija, 2003: 304)

31 Podle současné slovinské jazykovědkyně Martiny Orožen (2003: 402) byl „Pohlin jediným, kdo si doopravdy přál psát tak, jak mluví. Částečně zavedl vokální redukci, rozlišoval kvalitu hlásek u e a o {žena - cesta, vôda - vôľa). Byl dokonce tak důkladný, že zavedl do pravopisu q jako poziční variantu k, protože slyšel žáby kvákat (quak, quak)." Kopitar vycházel především z psaných textů, Pohlin spíše z mluvené řeči (Orožen, 2003: 407).

32 Podle českého jazykovědce Radka Čermáka (2002: 106) se jednalo o „pravopis vyhovující všem fonetickým zvláštnostem starořeckých dialektů". Právě to vedlo Kopitara k myšlence sjednocení

16 na latinku, která byla vyvinuta z řecké alfabety, zjistíme, že nerozlišuje mezi lei, lei a lol, hl, protože k jejich aplikaci neměli Římané žádný důvod (Kopitar, 1808: 166).33 I řecká abeceda se časem začala vyslovovat jinak, ale její ortografie zůstala stejná. Na otázku, proč se jeden foném zapisuje více různými grafémy, Kopitar odpovídá (tamtéž: 3), že tak z jistých důvodů psali předci. Jedná se tedy o snahu zachovat jejich jazyk alespoň v písemné podobě, o jakousi písemnou tradici, kterou nelze zachovat ústně.

Dále se Kopitar pozastavil nad svatým Cyrilem a nad vznikem jeho cyrilice. Zatímco ve svém mateřském jazyce se Cyril řídil pravidly a ortografií svých předků, v abecedě, kterou vynalezl, tomu tak nebylo. Slované měli s tehdejšími Reky společných 19 fonémů, jejichž grafémy použil Cyril i pro cyrilici. (Kopitar, 1808: 3) Pro 3 souhlásky, které se nenacházely v alfabetě, vytvořil grafémy nové. Jedná se o 6", m a wc. (Kopitar, 1808: 4) Poté Kopitar (tamtéž: 6) zmiňuje dvě kombinace, které v řečtině nebyly, ale v staroslověnštině ano. Pro ně vytvořil grafémy H a TO. Dvojí e bylo podle Kopitara (tamtéž: 6) rozlišeno pomocí grafémů e a n>, ale pro dvojí o měla cyrilice pouze jeden grafém, což považoval Kopitar (tamtéž: 166) za jedinou kaňku na Cyrilově práci. Zároveň to byla jediná věc, která mu chyběla v cyrilici k zapisování kraňského jazyka34 (tamtéž: 7). Nicméně si nebyl jist příčinou, zda se jedná o Cyrilovu chybu nebo se tenkrát v Cyrilově dialektu nerozlišovalo (tamtéž, 1808: 166).

Z těchto názorů si můžeme vyvodit tři myšlenky. Za prvé byly z alfabety použity pouze grafémy označující oběma jazykům společné fonémy. Za druhé chybějící fonémy neoznačoval pomocí spřežek složených z řeckých písmen. Místo nich vytvořil nové grafémy pro fonémy, které v jeho mateřském jazyce chyběly. Za třetí v rámci jedné abecedy, ve které už existovala nějaká písemná tradice, zachovával pravopis předků, který dříve odpovídal pravidlu „za každý foném jeden grafém", i přes to, slovinské (vzhledem k panslavismu možná slovanské) ortografie, díky jejímuž vlivu by se časem sjednotila slovinská nářečí, popřípadě „slovanská nářečí" (Kosi, 2013: 169).

33 K této myšlence je třeba zmínit názor F. L. Celakovského (Illyrisches Blatt č. 6, 1833: 23), který padl v souvislosti s Dajnkovou novou ortografií. Sice ji pochválil za to, že se snažila vyřešit problémy spojené právě s nedostatkem grafémů, ale zdálo se mu, že je latinka až moc celosvětově zavedená, a proto je těžké do ní zavést nové znaky. Kopitar (1808: XXV) oproti tomu zmiňuje, že i další národy, jako jsou Němci, si přidali některé grafémy pro své fonémy.

34 Kopitar si z cyrilice vyvodil pravidlo: jeden foném = jeden grafém, z čehož vznikla myšlenka „piš tak, jak mluvíš" (Orožen, 2003: 399).

17 že se časem začala slova vyslovovat jinak. Když ale vytvářel novou abecedu, ve které neexistovala žádná písemná tradice, neřídil se pravidly ortografie svého mateřského jazyka, nýbrž vytvořil ortografii novou, která lépe odpovídala danému jazyku.

Kopitar byl evidentně nadšen z Cyrilovy práce. Pochválil ji, jelikož se mu zdála bez nedostatků. To bohužel neplatí o práci autora prvních slovinských knih P. Trubaru, která podle něj mohla být lepší. (Kopitar, 1808: 1) Stejně jako kritizoval Trubara a ostatní, že myslí německy (tamtéž: XXXV, 109), i Trubarova ortografie, na kterou navazovali další, se mu zdála vycházet z německé předlohy (tamtéž: 16). Kupříkladu grafémem pro Itsl bylo z, což odpovídá jeho německé výslovnosti. Stejně tak se Izl zapisovalo pomocí s, které má rovněž hodnotu jako v němčině. Spřežkám od nich odvozených (zh a sh) také přisuzuje německý původ. Chválí ale Trubara za zvolení jednodušších variant zh, sh, rh místo německých tsch a sch. (tamtéž: 17) Bohužel sebou tyto spřežky nesly malý problém. Pokud bychom chtěli přečíst dnešní slovo izhod (v bohoričici ishod), museli bychom sami vědět, jestli máme vyslovit kombinaci sh (popřípadě zh) jako Izxl nebo jako /j/. Bylo tudíž na čtenáři, aby se rozhodl, jak má slovo správně vyslovovat. Dále nerozlišoval Trubar mezi / a Ij, n a nj (tamtéž: XXXIV). Ačkoliv se nejedná o fonémy, znějí podle Kopitara natolik odlišně, aby byly rozlišeny také písemně (tamtéž: 37). Můžeme si všimnout i rozdílnosti sady znaků mezi latinkou a řeckou alfabetou. Proto nemusel Trubar vymýšlet nějaký nový grafém pro Ibl, které už v latince bylo, kdežto Cyril musel vytvořit znak nový, protože žádný v alfabetě neměl (tamtéž: 16).

Přestože nebyl Kopitar s Trubarovou prací spokojen, dodává, že na rozdíl od Cyrila, jehož žáci předtím neměli z čeho vycházet, se Trubar musel řídit již zavedenými znaky. Jednak se mohly ostatním nové znaky zdát barbarské, dále pak kvůli tisku, jelikož nepředpokládal, že by existovala tiskárna, která by měla nově vymyšlené znaky k dispozici, (tamtéž: 14) Na druhou stranu dodává, že v ostatních evropských abecedách existují grafémy, které nejdřív pravděpodobně nikdo neměl připravené k tisku, ale časem se staly běžnými (tamtéž: 15). Mezi ně můžeme zařadit například Němce, kteří svojí variantu latinky doplnili o některé znaky (tamtéž: 25)

18 4.2 Kopitarův názor na vzhled nové abecedy

Předtím než se podíváme na některé Kopitarovy návrhy, je třeba si vysvětlit dva termíny, které se v jeho gramatice vyskytují. Rozlišuje dva termíny, jimiž jsou „Elementar-Orthographie" a „Grammatikal-Orthographie". První jmenovaný požaduje pouze pro každý foném vlastní grafém, zatímco druhý se zabývá otázkou správného tvaru slova jako celku. (Kopitar, 1808: 194) Pro ilustraci vezměme slovo kruh, které mělo podle M. Copa35 (AuBerordentl. Beilage zum Illyr. Blatte č. 17,1833: 15) v nominativu dvě výslovnosti v závislosti na nářečí: kruh a krzh (u redukováno na šva). V genitivu ale obě nářečí vyslovují kruha, tudíž by správný tvar nominativu podle „Grammatikal-Orthographie" byl pouze tvar kruh, zatímco podle „Elementar-Orthographie" oba dva. Jak kruh, tak kruh. Kopitar se zabýval grafémy spíše na úrovni „Elementar-Orthographie".

Co se týče jeho vize pro novou abecedu, měla by se držet pravidla, že jedno slovo nebude zapsáno více ani méně znaky než bude mít hlásek (Kopitar, 1808: 162). Příkladem může být slovo smrt Ismdrtl nebo spřežky. Dále by se měl každý grafém vyslovovat vždy stejně, ať už je jeho hláskové okolí jakékoliv (tamtéž: 163). Psaní dvou hlásek jedním grafémem považoval za nedostatek, (tamtéž: 200-201) Je třeba dodat, že sám od svých zásad občas zčásti ustoupil kvůli již zavedeným písemným tradicím (grafém v) nebo ve prospěch společné abecedy a tradic slovanských (grafém

Rovněž si přál nové grafémy pro zápis do té doby latince chybějících samohlásek, která jich nabízí 5: a, e, i, o, u. Pro slovinštinu požaduje minimálně další 2, pokud ne 3,37 a to pro lei a hl (tamtéž: 164). Dodává (tamtéž: 166), že i kdyby Slovinci v písemné formě nerozlišovali mezi lei, lei a lol, hl, nebyli by o nic horší než některé další slovanské národy nebo jiné národy38, které mezi nimi také nedělají rozdíl. Poté by preferoval dalších 6 změn pro Izl, Ijl, Ifl, Ixl, Itsl a Itfl, které by měly doplnit

35 Matija Čop (1797-1835) - slovinský jazykovědec a literární historik, účastník pravopisné války

36 Více v kapitolách o grafémech.

37 O tom, který foném považoval za třetí, se nezmiňuje, avšak lze předpokládat, že se jedná o grafém pro šva. Na druhou stranu Toporišič píše, že Kopitar dal Čopovi za pravdu, když Čop nechtěl zapisovat šva jako výsledek moderní vokální redukce ve Slovinsku (Toporišič, 1991: 460).

38 Sem řadí například Italy, kteří je ale rozlišovat nepotřebují.

19 písmena latinky A, B, K, D, E, F, G, H, I, J, L, M, N, O, P, R, S, T, U, V. Nutno dodat, že se Ihl i podle Kopitara vyslovovalo pouze v pár citoslovcích (ha,ha!, hi!, hot). (Kopitar, 1808: 199-202) O grafické podobě grafémů si myslel, že by měly být pospojité a napsatelné jedním tahem (tamtéž: 192). Abecedy by k tomu měly být lehce naučitelné, aby se nemusel brát ohled na další pravidla (tamtéž: 62).

Podle všeho, co bylo doteď o Kopitarovi zmíněno, by se mohlo zdát, že se Kopitar snažil zbořit již zavedené tradice, což je zčásti pravda. Na druhou stranu by se o něm dalo říct, že se držel tradic psaní ještě mnohem důsledněji nežli ostatní. Stačí se podívat na některé jeho názory. Například o spřežce zh Itfl píše (Kopitar, 1808: 202), že by se správně měla psát jako trh podle německého vzoru tsch. Přesto by raději zůstal u analogie sh, rh, zh, ačkoliv sám uznává, že se z historického pohledu nejedná o správnou variantu. Také jeho názor na azbuku a možnost jejího převzetí Slovinci vypovídá totéž. Říká (tamtéž: 205-206), že sice Rusům závidí, že mají pro každý foném vlastní grafém, ale vyslovují je jinak, než se vyslovovala původní řecká. Označuje azbuku za barbarskou. Dodává, že pokud bude vytvořena vylepšená latinská abeceda, možná pak budou Rusové ti, kteří přestoupí na novou abecedu. K tomu je možné přidat jeho reakci na J. Dobrovského39, který napsal, že Slovinci chtějí přiblížit svou abecedu Chorvatům (Kopitar, 1808: 207). Dobrovského názor Kopitar zavrhl a při porovnání chorvatské a slovinské abecedy říká, že lepší bude ta, která půjde méně proti původní výslovnosti latinských písmen (Kopitar, 1808: 208).

I přes kritiku Trubara nemůžeme říct, že by Kopitar jeho práci zavrhl. Spíše ji považoval za nedokončenou. Ve stejném duchu mluvil rovněž o vlastní práci40. Píše (Kopitar, 1808: 20), že práci, kterou začal, po něm dokončí někdo jiný, ale i těmi prvními, byť to hned ze začátku neudělají správně, by se nemělo opovrhovat. Ve své gramatice (Kopitar, 1808: 159-160) nepřímo hledá a vyzývá nového Cyrila, aby vymyslel novou abecedu, která by byla na takové úrovni jako tenkrát řeckého Cyrila. Do té doby navrhoval zůstat u staré bohoričice, protože se mu zdála

39 Josef Dobrovský (1753-1829) - zakladatel vědecké bohemistiky a slavistiky, autor klasifikace slovanských jazyků (Kopitar, 1808: XX)

40 Myslí svou gramatiku, ve které nepodává žádné konkrétní řešení problémů. Spíše se jedná o obecné postupy.

20 nej přijatelnější41 a rovněž kvůli ohledu na písemnou tradici dosavadní literatury. (Kopitar, 1808: 160)

4.3 Konkrétní návrhy nových abeced

Vznik nových abeced se pravděpodobně odvíjel od schůzky ve Vídni, kterou svolal Kopitar a na níž byli přítomni i Dobrovský a Metelko42 (Kosi, 2013: 178). Podle autora jednoho z článků v novinách Illyrisches Blatt (Außserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 22, 1833: 3) na ní tehdy vymysleli 11 nových tvarů pro nová písmena. Podle J. Kosího (2013: 178) se ale na konkrétní abecedě nedohodli a F. S. Metelko později svoji metelčici sestavil z vlastní iniciativy. Část znaků převzal z cyrilice, část si vymyslel sám (Orožen, 2003: 412). Shodné se schůzkou ve Vídni byly například i, e, o; zatímco ui nahradilo navrhnuté 8, které měla například dajnčica (Außserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 22, 1833: 3). Tato nová abeceda je označována po svém autoru jako metelčice a poprvé byla zveřejněna v Metelkově gramatice Lehrgebäude der slowenischen Sprache im Königreiche Illyrien und in den benachbarten Provinzen roku 1825. Od bohoričice se metelčice lišila grafémy pro Itsl, /z/, Isl. Spřežky pro Itß, Ijl, Iß, Ikl, lpi byly nahrazeny novými písmeny. Dále graficky rozlišovala dvojí e a o, které byly na rozdíl od bohoričice zaznamenávány bez diakritických znamének. Byl přidán vlastní znak pro šva a Ihl, který se ovšem zdál být z pohledu slovinštiny nepotřebný. Zaveden byl také vlastní grafém pro šč, který Metelko odůvodňuje tím, že někteří lidé z Goreňska vyslovují dvojí š, na jehož místě lidé z Doleňska vyslovují šč. Protože lidé z Goreňska toto dvojí š rozlišují a nejedná se o složenou hlásku, musí mít svůj vlastní znak (Metelko, 1825: 8).

Ve stejné době vznikla ještě jedna abeceda, která stejně jako metelčice fungovala na principu „za každý foném jeden grafém", dajnčice. Byla vytvořena P. Dajnkem43 a publikována v jeho gramatice Lehrbuch der Windischen Sprache roku 1824.

41 Pravděpodobně tím myslel v porovnání s jinými písemnými systémy a inovacemi ostatních autorů, které navazují na dílo Trubara a Bohoriče.

42 Franc Serafin Metelko (1789-1860) - jazykovědec a profesor slovinštiny na lublaňském liceu

43 Peter Dajnko (1787-1873) - slovinský kněz, autor gramatiky Lehrbuch der windischen Sprache a v ní uvedené nové abecedy

21 Oproti bohoričici používala dnešní grafémy c, s, z; Itf/ psala jako H, Ifl jako 8, /j/ jako x; y pro u z Dajnkova nářečí; místo spřežky nj grafém rj.

Důvodem jejího vzniku bylo, že se tehdy ještě nedalo mluvit o společném slovinském jazyce, který teprve vznikal, jak už bylo zmíněno dříve. Mluvilo se pouze o jazycích jednotlivých krajů: „kraňském, štýrském, korutanském jazyce" atd. (Orožen, 2003: 418) Slovinské etnikum z oblasti mezi Můrou a Dravou bylo navíc od ostatních Slovinců odděleno přírodními hranicemi, což dalo prostor ke vzniku specifického jazyka, který nebyl pod vlivem literární tradice středního Slovinska. (Kosi, 2013: 181) Měl tři centra vlivu: živý jazyk Štýrska, knihy s prvky kraňštiny přicházející z Štýrského Hradce a kajkavštinu (tamtéž: 182), která tehdy byla těmto Slovincům bližší (Orožen, 1996: 71). Dajnko tomuto jazyku pouze vtiskl vizuální podobu (Kosi, 2013: 181).

Příkladem pro zachování vlastního jazyka jim mohli být Slovinci žijící na území pod správou tehdejšího Uherska, jejichž literární tradice nebyla závislá na kraňské.44 Navíc i jazyk štýrských Slovinců nebyl jednotný. Od Mariboru na západ navazoval spíše na kraňskou literární tradici, od Mariboru na východ zase především na prekmurskou a kajkavskou. (Orožen, 2003: 419)

Dajnkův pravopis byl mnohem lépe přijat Dobrovským, který ho označil za „dobře udělaný", a Kopitarem, pro kterého byl až na znak pro Ifl „bezchybný" a považoval ho za „triumf slovinské ortografie". (Kosi, 2013: 184)

44 Tito Slovinci zapisovali pomocí maďarského pravopisu svůj „prekmurský jazyk" (Kudělka, 1974: 39).

22 5 Pravopisná válka

Mezi jedince, kteří projevili nespokojenost s vzhledem nových grafémů metelčice, patřili i Kopitar (AuBserordentliche Beilage zum Illýrischen Blatte č. 30, 1833: 2) a Dobrovský. Proto proti ní začali vystupovat i další, mezi nimiž byl první Jakob Župan45 se svým článkem. Impulsem pro pravopisnou válku se ovšem staly až Prešernovi básně otištěné v almanachu Krajnska čbelica, (Kosi, 2013: 178) které obdržely pozitivní kritiku od Celakovského. Na Prešernovu iniciativu ji Cop přeložil do němčiny a přidal k nim svůj komentář, čímž začal jeho útok na metel či ci (Kudělka, 1974: 57). Vše bylo poté otištěno v novinách Illyrirschess Blatt. (Kosi, 2013:179)

Polemika, která následně na stránkách těchto novin proběhla, je pojmenována jako tzv. pravopisná válka (sl. abecedná vojna nebo črkarska pravda). Jednalo se o spor mezi dvěma písemnými systémy (bohoričicí a metelčicí) a jejich zastánci, který se odehrál mezi lety 1831-1833. Na jedné straně stáli obhájci nových abeced jako například J. Burgler46 nebo J. Kopitar (Kosi, 2013: 179), na straně druhé M. Cop, který se sporu účastnil na popud Prešerna. Za hlavní téma ovšem nemůžeme označit bohoričici a metelčici (okrajově i dajnčice) jako konkrétní abecedy, byť se to na první pohled zdá. Otázkou byla spíše potřeba doplnění stávající abecedy o nové grafémy pro fonémy, pro které do té doby Slovinci žádné neměli, jejímž zástupcem byla právě metel čice. Grafický vzhled liter byl řešen spíše okrajově.

Jistý vliv na dění pravopisné války a jejího konečného výsledku měly ještě další dva faktory. Prvním byl panslavismus, který považoval všechny Slovany za součást jednoho velkého národa. S ním souvisí jemu podobná „menší varianta", již zmíněný ilyrismus, který se uchytil kvůli vlivu germanizace a domnění, že se před ní málo početní Slovinci nedokáží ubránit (Kudělka, 1974: 64). Druhým faktorem byla

45 Jakob Župan (1785-1852) - slovinský katolický duchovní

46 Jožef Burger (1800-1870) - slovinský farář a překladatel

23 tzv. panónska teorie47, která považovala starou slovinštinu za totožnou se staroslověnštinou (Čermák, 2002: 107).

Kromě nových abeced přesahovalo rozdělení Kopitar se svými stoupenci proti Prešernovi a jeho spolupracovníky také do literární tvorby.48 Spisovný jazyk, tak jak si ho představoval Kopitar, vycházel především z lidového jazyka a pokud možno se snažil, aby si vystačil bez jazykových výpůjček. To ovšem nemohlo stačit k popisu všeho potřebného (Čermák, 2002: 106). Čop (Illyrisches Blatt č. 7, 1833: 25) například píše, že „člověk ani nemusí psát vědecké dílo, stačí pouze, aby si zkusit napsat dopis ve slovinštině v kultivované podobě". Prešernův okruh se snažil o literaturu, která by byla schopna konkurovat ostatním světovým literaturám49 (Kudělka, 1974: 51), proto český jazykovědec Radek Čermák (2002: 106) velmi zjednodušeně říká, že „Prešeren spolu s Copem chtěli pracovat s materiálem, který byl právě k dispozici". Zatímco M. Čop je v kontextu pravopisné války znám především svým zapojením do polemiky na stránkách novin Illyrisches Blatt, Prešeren na tehdejší dění reagoval svou literární tvorbou. Proti purismu a omezenosti jazyka na rolnický svět napsal satirický literární manifest Nova Pisarija (1931). Proti novým abecedám napsal sonet AI prav se piše kauia ali kafha, ve kterém předkládá otázku, zdali je tvar kauia lepší než kafha. (Čermák, 2002: 107)

47 Podle českého jazykovědce Radoslava Večerky (1928-2017) byla podle panónske teorie „staroslověnština založena na dialektech panónskych Slovanů" (Večerka, 1989-90: 62). Ve slovinském prostředí byla některými jedinci právě slovinština považována za nejpodobnější k staroslověnštině ze všech slovanských jazyků (Illyrisches Blatt, 1833: 40).

48 Pravděpodobně by se dalo mluvit dokonce o vzájemném vyřizování účtů. Na konci pravopisné války začala polemika částečně přecházet do osobních útoků. Ve stejnou dobu bylo připravováno vydání IV. Svazku Kraňské čbelice, jejíž vydání bylo konzervativním cenzorem označeno za nemravné a následně Kopitarem zamítnuto. Na to reagoval Prešeren vydáním několika děl, z nichž je nejznámější sonet Apel in čevljar, v kterém si dělá legraci z Kopitarovy cenzury. (Čermák, 2002: 108)

49 Matija Čop si v jednom dopise Čelakovskému stěžuje na omezenost literární tvorby, která se vztahovala pouze na náboženské knihy a gramatiky (Kudělka, 1974: 52). Přešernova tvorba z tohoto měřítka vybočovala jak básnickými formami, tak i svým obsahem (tamtéž: 56).

24 5.1 Šest zásad pro reformu abecedy podle M. Čopa

Vraťme se ale zpět k pravopisné válce z pohledu grafémů. Reformátoři nikdy nevydali konkrétní program, podle kterého by měla být provedena reforma abecedy. M. Cop ovšem jejich požadavky rozdělil do šesti bodů (Außerordentliche Beilage zum Illyr. Blatte č. 13, 1833: 3), ke kterým dospěl čtením Kopitarových, Metelkových a Burgerových publikací. S posledními dvěma jmenovanými poté během pravopisné války polemizoval. (Toporišič, 1991: 456) Toto rozdělení bylo oběma stranami použito k obhajobě vlastního postoje k novým abecedám. Zásadami jsou:

1) Piš tak, j ak mluví š

2) Každá elementární hláska by měla mít svůj vlastní znak

3) Každá nesložená hláska by měla mít pouze jeden nesložený znak

4) Znaménka prízvuku nesmí označovat modifikace hlásek

5) Písmena by měla mít stejnou hodnotu jako v latině; pro ty, které v ní chybí, je třeba vytvořit znak nový, který by pasoval k latinským písmenům

6) Nová abeceda by měla být použitelná/být základem pro všechny slovanská „nářečí"

5.1.1 Piš tak, jak mluvíš

Zásadu „piš tak, jak mluvíš" si můžeme vyložit dvěma způsoby: fonémy a alofony. Zatímco reformátoři požadovali především zápis všech fonémů50, Cop si pod touto zásadou představoval zápis všech jeho variant (Außserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 23, 1833: 3). To bylo problematické především kvůli nejednotné výslovnosti tehdejších Slovinců. Cop se například zmiňuje (Außserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 14, 1833: 5), že se v Korutanech vyslovuje pět a pěst místo kraňského pět a pěst. Stejně tak v Murkově gramatice najdeme zmínku

50 Metelko se například zmiňuje, že v některé oblasti Goreňska vyslovují na konci slova [x] místo \g], například Isnexl namísto Isnegl. Takovou výslovnost ale řadí do kategorie jménem „Volkscorruptionen", zkomoleniny lidu. (Metelko, 1825: 5)

25 o nejednotné výslovnosti. Píše (Můrko, 1832: 2), že v některých oblastech Štýrska se nerozlišuje mezi ô hl a ó /o/; mají pouze jedno o.

V tomto ohleduje důležitá i otázka Metelkova zpracování reforem a Copův názor na ně. Cop se odvolává na citaci Dobrovského51, která říká (Außserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 17, 1833: 13): „Piš tak, jak mluvíš by mělo být prvním a hlavním pravidlem každé fonetické abecedy, kterému v případě kolize musí všechno ostatní ustoupit, nebo si má 50 milionů lidí nad každou slabikou lámat hlavu, aby pár etymologům nezměnil původ slova? Nebylo by miliónkrát lepší, aby se spíš těch pár etymologů, kteří jsou v menšině, vzdalo svých kořenů v jazyce a písmu? K čemu by jinak byli etymology?"51 Pokračuje: „Písmo bylo vymyšleno, aby reprezentovalo mluvené slovo; nemůže a nemělo by sloužit pár pánům; stačí, když bude věrně reprezentovat mluvené slovo, etymologie patří do historie jazyka. "53-

Podle výše zmíněné citace by jazyk mělo být možné zapsat s minimálními znalostmi. Bohužel se v Metelkově gramatice často objevovaly „chyby"54, kvůli nimž grafický tvar slova často neodpovídal skutečné výslovnosti, což časem přispělo k jejímu zhoršení (Toporišič, 1966: 61). Cop nebyl spokojen s Metelkovým zpracováním. Říká, že by bylo příliš náročné zjistit a naučit se jaké e nebo o Metelko píše v jednotlivých slovech. (Außserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 17, 1833: 15) Dodává (Außserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 17, 1833: 13), že pokud by se člověk nejdřív musel naučit z gramatiky správně mluvit, muselo by pravidlo znít spíše „Piš tak, jak mluvíš; nauč se ale nejdřív mluvit podle toho, co jsem napsal".

Pravidlo „piš tak, jak mluvíš" samozřejmě nešlo realizovat doslovně, čehož si reformátoři byli sami vědomi (Illyrisches Blatt č. 27, 1833: 3). Spíše je důležité

51 Podle článku je citace z jeho recenze gramatiky staroslověnštiny (v originále Recension der altslawischen Grammatik, Wiener Jahrb. d. Lit. 1822, Bd. 17, s. 85).

52 V originále (poupraveno): „Schreib wie du sprichst, ist jeder Buchstabenschrift erstes und hauptgesetz, dem in Collisionsfällen alles andere weichen muss. Oder sollen fünfzig Millionen sich bei jeder Silbe den Kopf zerbrechen, um einem Paar Etymologen ihre Wurzeln nicht zu verschieben? Ist es nicht millionenmal billiger, dass vielmehr die Paar Etymologen selbst aus dem Organismus der Sprache und Schrift sich ihre Wurzeln herausschneiden? Wozu wären sie sonst Etymologen? "

53 V originále (poupraveno): „Die Schrift ist erfunden, um das Gesprochene darzustellen; sie kann und soll nich zweien herren dienen, es ist genug, wenn sie das Gesprochene treu darstellt, die Etymologie gehört in die Geschichte der Sprache. "

54 Otázkou je, jestli se z Metelkovy strany doopravdy jednalo o chyby, protože vycházel ze svého nářečí, které se značně lišilo od interdialektu. (Pogorelec, 2011: 29)

26 pochopit, co by taková reforma dokázala v tehdejších očích přinést nebo sebrat. Copovým hlavním protiargumentem v tomto ohledu byla proto otázka starých knih napsaných v bohoričici. V případě, že by byla nová abeceda zavedena, vyskytovaly by se vedle sebe po nějakou dobu dva písemné systémy: bohoričice a metelčice (vynecháme-li Dajnkův systém upravený pro svou regionální variantu). Podle Copa (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 13, 1833: 2) by se v dané situaci museli Slovinci naučit číst obě varianty, protože by se v případě znalosti pouze jedné abecedy mohly některé knihy stát nečitelnými (například Bible).

S jeho názorem nesouhlasili zastánci nové abecedy, protože by podle nich čtenář čtení starých knih určitě zvládl (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 15, 1833: 12). Také Kopitar byl pravděpodobně názoru, že ve slovinštině není ještě tolik děl, aby byla snaha o zachování ortografie. Ve své gramatice - napsané před pravopisnou válkou - píše (Kopitar, 1808: XXVIII), že lidé moc nečtou a kánon tehdejší literatury Slovinců, Dalmatinců a Chorvatů by šlo přetisknout do nové ortografie.

Dalším důvodem pro novou ortografii mohlo být také přání, aby si čtenář mohl z písma velmi jednoduše odvodit výslovnost. Jeden z obhájců metel čice napsal (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 22, 1833: 4), že pokud se nebudou rozlišovat všechny fonémy i písemně, tak „se zastaralým pravopisem bude Slovinec mít problémy a cizinec už nebude tušit vůbec ". Příkladem může být slovo snažen Isnadni, které se v bohoričici píše jako fnashin, zatímco metel čice nabízí tvar snaxdn odpovídající správné výslovnosti (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 22, 1833: 5). V případě tvaru slova v bohoričici by člověk musel nejdřív vědět, že se šva někdy zapisovalo pomocí grafému /' a poté se rozhodnout, jestli se slovo má správně vyslovovat s //'/ nebo s hl.

V jiném článkuje citován výrok55 Thomase Sheridana56:,, Umění čtení je prací na mnoho let. "51 Oproti tomu si autor článku o novém slovinském pravopise myslí, že „se ho průměrně inteligentní člověk dokáže naučit do 8 dnů. I když má více grafémů než anglická abeceda, nemusel by se čtenář učit žádná pravidla čtení,

55 V článku není uvedena kniha, z které pochází citace.

56 Thomas Sheridan (1719-1788) - irský pedagog a divadelní herec

57 'The art of reading, requieres the labour of many years.'

27 jejich výjimky a výjimky výjimek". (Illyrisches Blatt č. 27, 1833: 4) Tomu by nasvědčoval i výrok jiného zastánce metelčice, který píše, že se děti bez složitých pravidel naučily číst za 3x kratší dobu. Dodává, že je lepší „psát tak, jak to člověk cítí, než podle složitých pravidel". (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 22, 1833: 5) Z těchto názorů je vidět, že by zavedení nové abecedy mělo i své výhody.

Reformátoři se tedy pokoušeli odstranit složitá pravidla čtení zavedením nových grafémů. Pět grafémů, které nabízela latinka pro zápis samohlásek, považovali pro zápis slovinského jazyka za nedostatečné, protože podle nich by jich slovinština potřebovala 8. Konkrétně pro /a/, lei, lil, lol, lul, lei, hl a hl. Dosavadním řešením byla u některých autorů diakritika (více později), avšak podle reformátorů představovala pouze nedokonalou pomoc. Tento nedostatek považovali za důvod, proč si tolik lidí stěžovalo na nepochopitelnost knih, jelikož některá slova mohla být dvojznačná nebo zcela nepochopitelná. Například slovo fveť8 o jedné formě mohlo nabýt tří významů (svět, rada, svatý), ačkoliv autor článku mluví dokonce o čtyřech různých možnostech výslovnosti, což se z tehdejší ortografie vyčíst nedalo (Illyrisches Blatt č. 10, 1833: 40). Ovšem i v případě 8 grafémů pro samohlásky by se nedalo rozlišit vše. Například synonyma, mezi něž patří slovo drug, které v češtině znamená druhý nebo jiný (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 15, 1833: 11).

5.1.1.1 Grafémy pro dvojí E a O

Rozlišení dvojího e a o zkoušeli zavést už někteří pisatelé z dřívějších období. Dvojí e rozlišovali například Jurij Japelj (1744 -1807) a Blaž Kumerdej59, kteří psali e60 (Toporišič, 1966: 38), Sebastijan Krelj (Kopitar, 1808: 425) s e, é nebo také Valentin Vodnik (1758-1819) se svojí diakritikou (Vodnik, 1811: 2-3). Rozdíl tudíž

58 Jazykovědec France Tomšič (1905-1975) se ve svém příspěvku do časopisu Jezik in Slovstvo ročníku 1955/56 zmiňuje, že se v běžném životě můžeme setkat se slovem svět (česky rada), které se však nevyslovuje jako /svatí, ačkoliv grafém ě může označovat jak tel, tak i bl. V genitivu by se mělo vyslovovat jako světa, ale mnoho lidí ho vyslovuje špatně jako svetá, což je tvar genitivu slova svět (česky svět). (Tomšič, 1955/1956: 125)

59 Blaž Kumerdej (1738-1805) - slovinský pedagog a národní obrozenec

60 Grafém q se udržel až do Kopitara. Označuje dlouhé, úzké e. Dnes psané jako é. (Enciklopedija Slovenija, 2003: 304)

28 tvoří pouze Kopitarův požadavek, aby diakritika nesloužila pro označení kvality. Proto bylo potřeba vymyslet nové grafémy.

Jelikož se v slovinštině nejedná o alofony, požadoval Kopitar v rámci myšlenky „za každý foném jeden grafém" a později i další jedinci, aby se mezi nimi začalo rozlišovat a předešlo se možnému zmatku. Kopitarovi se později zdálo dostačující je rozlišovat alespoň v gramatikách, o čemž se krátce zmiňuje v té své (Kopitar, 1808: 164), zatímco obhájci nové abecedy stále preferovali jejich rozlišení i v každodenním životě, protože se dosavadní ortografie někomu mohla zdát matoucí (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 22, 1833: 4) a v některých případech nešlo ani z kontextu poznat, o které slovo se jedná, což uznal i Cop, který by ovšem v případě změny preferoval místo nových grafémů použití diakritických znamének (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 14, 1833: 5). Na to jeden z obhájců nové abecedy reagoval, že Němci píší tři různá e, proč by tedy Slovinci nemohli zavést nové znaky, aby se předešlo nedorozuměním. (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 22, 1833: 4) Cop však nepovažoval písmena s diakritikou za nové, nýbrž za modifikace latinských písmen (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 23, 1833: 2).

Mezi konkrétní příklady patří například slovo svet, které bylo již vysvětleno na předchozí stránce. Dalším může být třetí osoba sloves jesti (jíst) a biti (být), kde v obou případech dostaneme v jednotném čísle tvar je (je pro býtjé pro jíst).

U metelčice spočíval problém kromě grafické podoby ještě v chybějící analogii mezi grafémy. E označovalo lei, o lol a naopak e lei, 0 hl. Dajnčice dvojí e a o nerozlišovala.

5.1.1.2 Grafém pro šva

Před pravopisnou válkou bylo šva zapisováno nejčastěji pomocí písmen e a /'. Některým lidem se ale zdálo, že šva zní úplně jinak než samohlásky e a /', (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 22, 1833: 5) proto by mělo mít svůj vlastní znak. Šva se sice objevovalo ve slovech jako dež nebo megla, (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 22, 1833: 5) jenomže ne všichni Slovinci ho vyslovovali. (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 23,

29 1833: 5) Podle Copová výroku z novin Illyrisches Blatt ho nevyslovovali v Štýrsku a v některých oblastech Kraňska. Jeho zavedením do ortografie by byla tato menšina obyvatel nucena vyslovovat hl stejně jako ostatní. (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 30, 1833: 6) Zároveň by se museli nejdřív naučit, kde se má psát. Copovým řešením bylo psát /' nebo e na místech, kde šva při skloňování mizelo (v Metelkově gramatice je označována jako „beweglicher Halbvokal"); v místech, kde bylo součástí kořene slova zápis ě. (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 17, 1833: 15)

Dalším z důvodů, proč nakonec spor o psaní šva vyhrál Cop, je, že by jejím zápisem šli zastánci nových abeced sami proti jednomu z Kopitarových požadavků, aby nová abeceda mohla být základem i pro ostatní slovanská nářečí. I když pravidlo říká, že by každý národ použil v rámci společné sady pouze grafémy, které by potřeboval, šva mohlo částečně fungovat jako jakási bariéra. Především kvůli absenci v jiných slovanských jazycích, ve kterých už dávno přešlo v nějakou ze samohlásek ave slovech, kde se vyskytovalo, se nezapisovalo.

Například slovo smrt by se podle Metelka mělo zapisovat ve tvaru srrnrt (genitiv: smzrtz) (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 17, 1833: 15). Jednalo se tedy o doslovný zápis podle zásady „piš tak, jak mluvíš", zatímco Češi či Srbové psali smrt, rusové smert, přičemž e v tomto slově se Copovi zdálo velmi podobné šva (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 14, 1833: 6).

Dále se mu zdálo nereálné, aby i ostatní Slované v případě společné abecedy začali zapisovat šva, a proto se obával, že pokud by se Slovinci jako malý slovanský národ připojili k ostatním Slovanům na Balkáně, museli by se vzdát své řeči ve prospěch většiny a naučit se chorvatsky nebo srbsky, čímž by obhájci nové abecedy ztratili tolik ceněnou šva, (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 30, 1833: 3) které někteří považovali za odkaz na staroslověnštinu a brali jako povinnost ho zachovat (Illyrisches Blatt č. 27, 1833: 5).

Nakonec je třeba zmínit ještě dvě věci, které se sice nedají označit jako „vědecky podložené", ale určitě mohli hrát svou roli v postoji k zapisování šva. Za prvé se jedná o experiment Copa, během něhož dal „polským dámám" (myslí tím slovanským dámám) poslechnout slovinštinu a těm se nelíbila právě šva (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 30, 1833: 6). V kombinaci

30 s dalšími vlivy se Cop rozhodl vyhýbat jeho výslovnosti jak ve vyšším mluveném projevu, tak i ve zpěvu (Toporišič, 1991: 471). Tím by však někteří Slovinci šli proti své přirozené výslovnosti, stejně jako tomu bylo u grafému / v etapě během a především po pravopisné válce.

Za druhé se jedná o Metelkovým zpracování gramatiky, ve které podle Copa (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 14, 1833: 6) používá šva v nadměrném množství61. Nad tímto problémem se pozastavovali nejen odpůrci nového pravopisu v čele s Copem, ale i ti, kteří byli názoru, že by se abeceda měla nějakým způsobem doplnit o nové znaky, aby odpovídala potřebám jazyka. Mezi nimi najdeme kromě Kopitara (Toporišič, 1991: 460) například i Josefa Dobrovského, který se v jednom ze svých dopisů, který je z části citován v novinách Illyrisches Blatt, ptá Metelka, jestli se doopravdy držel výslovnosti svého kraje (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 22, 1833: 3). Konkrétně má na mysli tvary infinitivu, které jsou v Metelkově gramatice zapsány se šva po -t- jako například neste, pite, znáte, (Metelko, 1825: 102) místo nesti, piti, znati. Je však možné, že se doopravdy tehdy takto v některém nářečí vyslovovaly. Podle A. Bajce62 vývoj infinitivu v Goreňsku, kde Metelko pracoval, probíhal následovně: nosíti, nosítd', nosit. (Bajec, 1955/56: 163)

I přesto, že vyhrála varianta psaní šva jako e, jak tomu bylo dříve, nedá se mluvit o tom, že by její indikace neměla žádná pozitiva. Ty najdeme kromě „správné výslovnosti" především při skloňování. Pro ilustraci pár příkladů z Metelkovy gramatiky: posil - posla, pětek - pstka, bóbm - bóbna, dobiwk - dobinka (Metelko, 1825: 175).

5.1.1.3 Grafém V

Důvodem, proč je zmíněn grafém v, ačkoliv nebyl jedním z témat řešených během pravopisné války, je, že diftongy s lul byly psány v předešlých obdobích třemi

61 To mohlo být způsobeno odlišnostmi mezi interdialektem používaným v centru a Metelkovým doleňským dialektem, který si zvolil za základ své gramatiky (Pogorelec, 2011:29). S tím může souviset ještě fakt, že spisovný jazyk neuznává tzv. moderní vokální redukci (Bajec, 1955/56: 161), čímž by se teoreticky dalo vysvětlit Metelkovo nadměrné používání šva.

62 Anton Bajec (1897-1985) - slovinský jazykovědec

31 způsoby jako -/, -v, -u a na rozdíl od -/, u kterého se občas aspoň někdo pozastavil, nepadla o koncovém -v žádná zmínka.

Možné vysvětlení můžeme najít v Kopitarově gramatice, ze které si lze vyvodit dva důvody takového zápisu. Za prvé, klasická latinka také nerozlišovala mezi u a v. Obě zapisovala jako v (Kopitar, 1808: 174). Za druhé, Rusové také píší ae, ee, ne, oe, ye a ne ay, ey, iy, oy, yy (tamtéž: 175).

Poté se ještě se pozastavil u M. Pohlina, který používal zápis u na začátku slova místo v, což Kopitar označil za chybu. Podle něho písmeno v samo o sobě jakožto souhláska žádnou slabiku tvořit nemůže. Z dvouslabičných slov jako jsou vřeme nebo vreden by vznikla tříslabičná slova ureme a ureden, což také Pohlinovi vytýkal (Kopitar, 1808: 138-139).

Poslední odůvodnění zachování zápisu v, který se během psaní bakalářské práce podařilo najít, se nachází v článku F. Jakopina63 z roku 1955-1956. Popisuje ale situaci z doby Jakopinova života. Píše v něm (Jakopin, 1955-1956: 183), že lidé z východního Slovinska a z některých oblastí na srbochorvátske jazykové hranici vyslovují slova, jako jsou razpravlja, prijavlja, ponavlja, postavlja, zabavlja, pravljice s lvi.

K problému grafému v spadá i předložka v, která se vyslovovala jako lul již v době, kdy žil Kopitar, o čemž svědčí úryvek z jeho gramatiky (Kopitar, 1808: 195-197). Při práci s některými staršími slovinskými texty z období před a během Kopitarova života si můžeme všimnout zápisu v', k', s' nebo s Metelkovou variantou vz, kg, sz. Vysvětlení je opět možné najít u Kopitara, podle kterého se jednopísmenné předložky vyslovují vždy spolu s následujícím slovem; jinak řečeno, tvoří spolu první souhlásku následující slabiky. Proto nepovažuje psaní u za správné, protože u samo o sobě vytváří slabiku. (Kopitar, 1808: 196-197) Přestože se jednopísmenné předložky vyslovují dohromady s následujícím slovem, jsou psány odděleně, protože se nejedná o jedno slovo, ale o dvě, která patří mezi rozdílné slovní druhy. Jednoduše řečeno, zatímco v písemné formě můžeme najít dvě slova rozdělená mezerou, v ústním projevu budeme vnímat jen jedno slovo. Podíváme4i se na starší

Franc Jakopin (1921-2002) - slovinský jazykovědec

32 původní texty64, můžeme si všimnout jistého vývoje postoje k této problematice. Nejdříve se tyto předložky psaly dohromady s následujícím slovem bez apostrofu, časem mezi ně přibyl apostrof, následně se začaly psát zvlášť, až se nakonec dostaly do dnešní podoby bez apostrofu. (Kopitar, 1808: 197)

Zbývá už jen vysvětlit funkci apostrofu. Jelikož se některým lidem podle Kopitara mohlo zdát, že v, k, s samo o sobě nemůže tvořit slabiku a na rozdíl od ostatních slovanských národu si Slovinci, až na výjimky jako je třeba vanj (složenina ze slov v njega), nepomáhají přidáním nějaké samohlásky k předložce (jako například v češtině v dveřích a ve dveřích), bylo nutné přidat k těmto předložkám apostrof, aby se vyslovovaly jako slabika. (Kopitar, 1808: 196)

Svoji myšlenku obhajuje Kopitar ještě dalším argumentem. Apostrof podle něj nahrazuje (redukovanou) samohlásku. V případě, že bychom zvolili zápis u\ znamenalo by to, že původní tvar by musel být jednou z těchto variant: ua, ue, ui, uo nebo uu. Proto zápis u místo v považoval za odpustitelnou chybu, kdežto u' ne. (Kopitar, 1808: 111) Apostrof používal podobným způsobem i Dajnko. Ve své gramatice píše k'rt, p'rst, ťrs (Dajnko, 1824: 3). I dnes můžeme mimo spisovnou slovinštinu najít apostrof využitý pro stejný účel a to ve slovech, kde se samohláska redukuje na šva (Greenberg, 2008: 19).

Zastánci nové abecedy se opírali ještě o panónskou teorii, protože staroslověnština používala stejný zápis (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 14, 1833: 7). Podle Copa (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 15, 1833: 11) ale bylo těžké dokázat, že šije staroslověnština se slovinštinou nejvíce podobná ze všech slovanských jazyků, a proto byl proti názoru, že by slovinština měla mít staroslověnštině podobnou ortografii.

64 Pozor! V novějších verzích bývají mnohdy „chyby Elementar-Orthographie" opraveny, aby odpovídaly novějším standardům.

33 5.1.2 Každá elementární hláska by měla mít svůj vlastní znak

Jinak řečeno: za každý foném jeden grafém. V době abecední války šlo především o grafémy pro lei, lei, hl, lol, hl, IXI, lpi. Grafémy / a v, které mají oba dvě výslovnosti, sem zařadit nelze, protože z různých důvodů nebyly vnímány jako problematické.

5.1.2.1 Grafémy pro LJ a NJ

Během pravopisné války došlo krátce i na otázku nových grafému pro 1X1 a lpi, které měly nahradit digrafy Ij a nj. Metelčice nabízela náhradu za Ij i nj, zatímco dajnčice pouze za nj, což mohlo být způsobeno absencí 1X1 v Dajnkově východoštýrském jazyce (dnešní panónska nářeční skupina).65 Místo tvaru polje66 píše pole (Dajnko, 1811: 110), ale na místě, kde je Ij složeno ze dvou hlásek, zapisuje oba grafémy; například veselje67 (Dajnko, 1811: lil).68 Na druhou stranu se Kopitar ve své gramatice zmiňuje pouze o výslovnosti Ij a nj jako 1X1 a lpi, když je porovnává s italskými paralelami gli, gn. (Kopitar, 1808: 176) Ani Metelkova gramatika neobsahuje žádnou zmínku o situaci, kdy bychom tyto spřežky četli odděleně jako l+j a n+j, na čemž postavil i své grafémy. M. Cop však z grafického hlediska preferoval místo nich starou variantu spřežek Ij a nj, protože se mu novotvary zdály špatně viditelné (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 23, 1833: 5).

65 Podle I. Tomince (1959: 63) záleželo rozlišení nj alj na autorovi a jeho nářečí.

66 V praslovanštině *pol'e (Snoj, el. zdroj).

67 Odvozené od slovinského slova vesel, které mělo v praslovanštině tvar veseh (Snoj, el. zdroj).

68 Přestože mají Ij a nj v dnešní slovinštině stejný tvar a výslovnost, starší gramatiky včetně 4. vydání Breznikovy z roku 1934 rozlišují Ij 1X1 od l+j a nj Ijil od n+j. Například Ij ve slovech Celje nebo kljun od l+j v povel-je nebo z žival-jo. Podle jazykovědce Ivana Tomince došlo ke změně právě pod vlivem pravopisu, který nemá pro 1X1 ani Ijil vlastní grafémy. Změnu připisuje vlivu Kopitara a jeho požadavků, které způsobily, že vzdělaní lidé začali vyslovovat každý grafém zvlášť. (Tominec, 1959: 63) Dnešní spisovná výslovnost zachovává 1X1 a Ijil pouze na konci slov. I tady se výslovnost nářečí může lišit, kupříkladu v goreňských dialektech se obvykle na konci slov vyslovuje tvrdě. (Kolarič, 1955/56: 43-44) Dále například místo spisovného konja tvary: kona, konja, kojná, koja. (Bajec, 1955/56: 165)

34 5.1.3 Každá nesložená hláska by měla mít pouze jeden nesložený znak

Sem patří spřežky zh, rh, sh, Ij, n\ a také c, přestože Itsl a Itfl jsou složeniny. Důvodem požadavku byla slova, ve kterých se vyskytovala některá z výše uvedených kombinací, která se ale nečetla jako spřežky. Například slovo irhod se čte jako lizxodl, nejako */ijod/.

I přes výše zmíněné malé nejasnosti, které mohli nastat, nepovažoval Cop za nutné, aby se kvůli nim vytvořily nové grafémy. Podle jeho názoru (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 17, 1833: 15) je lepší psát spřežky jako zbytek Evropanů než jeden znak, který je nepohodlný a pro oko barbarský. V případě zh, rh, sh viděl řešení v tvarech f-hod pro shod Isxodl a Jhala pro šala Ifalal (Toporišič, 1991: 461). Nakonec dodal, že kdyby přesto mělo dojít ke změně (k níž později i došlo), byla by mnohem přijatelnější česká varianta s háčky. Nemyslel si ale, že by se musela hned zavádět. (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 14, 1833: 5)

5.1.4 Znaménka prízvuku nesmí označovat kvalitu hlásek

Kopitar se touto myšlenkou částečně inspiroval u B. Kumerdeje69, který napsal, že diakritika byla vymyšlena, aby zaznamenávala intonaci, nikoliv k označení kvality hlásek (Kopitar, 1808: 151). Kopitar mu dal zapravdu a ještě dodal, že by diakritika měla být pouze na prízvučných slabikách (tamtéž: 153), protože v slabikách neprízvučných není slyšet rozdíl. Ve slovinštině ale přízvuk není stálý, proto se kromě tvarů kmet - kmeta, dekle - dekléta můžeme setkat i s ôče - očéta, jelen - jelena. Pokud bychom se řídili Metelkovou ortografií, museli bychom během skloňování měnit i patřičné grafémy pro samohlásky, což by mohlo být pro některé jedince velmi namáhavé. Na stejném principu by fungovaly i některé souhlásky. Tady je třeba zmínit jeden z Copových argumentů, že pokud by se psalo na principu „piš tak, jak mluvíš", musela by se při skloňování měnit písmena (například téxdk, temna, teuiKo) (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 15, 1833: 12). Eventuální řešení tohoto problému je možné najít u Kumerdeje, i když byl Kopitar

Blaž Kumerdej (1738-1805) - slovinský pedagog a národní obrozenec

35 proti používání e (Kopitar, 1808: 160). Po vzoru genitivu M. Pohlina (ozhéta, jeléna) píše Kumerdej na úkor správné výslovnosti i v nominativu ozhe - ozhéta, jelen -jelena (místo ôče, jélen) (tamtéž: 155).

Obhájci nové abecedy se k problému diakritiky vyjadřovali podobně jako Kopitar. Její dvojí použití se jim zdálo matoucí. (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 22, 1833, 4) Příkladem pro nás může být Pleteršnikův slovník z pozdější doby (až roku 1894), kde ve slově jélen - jelépa označuje e kvalitu a ' intonaci (Pleteršnik, el. zdroj), zatímco v jiných textech mohlo ě, é označovat kvalitu hlásky.

Důležitou otázkou je, zda je nutné diakritiku vůbec zapisovat. Kopitar ve své gramatice zmiňuje jednu anekdotu o Japeljově Novém testamentu, v němž mu korektor vytkl jedinou věc. Zdála se mu zbytečná diakritika, protože ji jako rodilý Kraněc nepotřeboval, aby mohl správně přečíst text. (Kopitar, 1808: 155) Kopitar si naopak myslel, že slova jako dobím, letím budou lidé bez označení prízvuku číst jako dóbim, létim, proto by bylo lehčí psát brát, tát atd. (tamtéž: 123) O něco později svůj názor změnil. Říká, že by ve slovinštině nemusela být diakritika, stačila by pouze ve slovnících a učebnicích pro mladým a cizincům. Vynechání by zároveň pomohlo v rámci různých nářečí.70 (tamtéž: 210)

Cop si rovněž myslel, že by se slovinština bez diakritiky obešla. Jedinou výjimku viděl v případech, kdy by nešlo z kontextu rozpoznat význam slova, což chtěl vyřešit pomocí diakritických znamének, mezi které patří například cirkumflex. Diakritika se mu zdála být méně rušivou nežli nové grafémy. (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 14, 1833, 5)

Ovšem i u Kopitara se můžeme setkat s použitím diakritiky pro jiný účel než je označení intonace (například shěna, roka), což mu bylo Copem vytýkáno (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 30, 1833: 4). Nejedná se však o protiřečení v názorech Kopitara, jelikož měl k dispozici pouze prostředky, které mu nabízela tehdejší abeceda. Ve své gramatice píše (Kopitar, 1808: 211), že kdyby měl k dispozici potřebné grafémy, nemusel by označovat kvalitu hlásek pomocí diakritiky.

70 Tehdy se jednalo především o jednotný pravopis, v rámci něhož by každé nářečí mělo jistou volnost, jak zmiňuje například Kopitar ve své gramatice na straně 6.

36 5.1.5 Písmena by měla mít stejnou hodnotu jako v latině; pro ty, které v ní chybí, je třeba vytvořit znak nový, který by pasoval k latinským písmenům

Většina informací k tomuto požadavku byla již zmíněna v kapitole 4.1. Co je třeba ještě dodat, je, že podle jednoho ze zastánců nových abeced je sice v zájmu kulturním, aby nová písmena nekolidovala se znaky řeckými a římskými, ale není to nezbytné (Illyrisches Blatt č. 27, 1833: 5). Například řecké písmeno k bylo použito pro Ikl, čímž zůstalo latinské c Ikl bez využití, a proto mu mohla být přidělena jiná hodnota, kterou je Itsl (Toporišič, 1991: 466).

5.1.6 Nová abeceda by měla být použitelná/být základem pro všechna slovanská

„nářečí"

Nová slovinská abeceda se měla stát také základem pro ostatní slovanská „nářečí". Kopitar se pro tuto myšlenku inspiroval především v Řecku a v cyrilici (Kopitar, 1808: 204), což už nepřímo vyplývá z podkapitoly 4.1.

O Řecku říká, že každý dialekt sice psal svým jazykem, ale všichni Řekové používali stejnou abecedu. Totéž si přál pro Slovany. Mluví jednak o nejednotě mezi cyrilicí a latinkou, o které říká, že má tu výhodu, že je používána v západní Evropě, (tamtéž: 21) Ale i mezi latinkou píšícími Slovany viděl jakousi nejednotnost, která vytvářela bariéru (tamtéž: 204). Proto jsou slova, která se vyslovují stejně, nečitelná pro ostatní slovanské jazyky. Jako příklad uvádí slovo srna, které se píše jako cepna (rusky), rerna (kraňsky), rerna (dalmatinsky), rzerna (chorvatsky), trna (česky), rarna (polsky). (Kopitar, 1808: 26) Píše (tamtéž: 27), že tato nejednota v abecedách neštve jenom jeho, ale i ostatní slavisty. Jelikož Kopitarova gramatika byla jakýmsi hlášením pro Dobrovského (tamtéž: 28-29), zabýval se Kopitar pouze řešením problémů svého jazyka stejně jako Metelko, který v rámci šesté zásady rozlišil pouze [h] a [x]. Proto se nikdo nezabýval například českými ť a ď, jak podotknul Cop (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 15, 1833, 11). Na konci se tedy mělo jednat o jednu velkou společnou abecedu, v rámci níž by každý jazyk používal pouze grafémy, které potřebuje.

37 Samozřejmě, že v mnoha slovanských jazycích bylo v té době napsáno již mnoho hodnotných děl, tudíž nemůžeme mluvit o vnucování abecedy ostatním (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 22, 1833: 7), jak se mohlo na první pohled někomu zdát (např. Můrko71). Jednalo se spíše o to, aby nová slovinská abeceda byla ostatním Slovanům přístupnější (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 22, 1833: 7), ačkoliv je mohla od ostatních Slovanů také oddělit, na což upozorňoval Cop (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 17, 1833: 15). Podle Kopitara by však ostatní Slované na novou abecedu přistoupili, pokud by oproti jejich písemnému systému nabízela nějaké výhody (Kopitar, 1808: 204).

5.1.6.1 Grafém H

Problém rozlišení [h] a [x] by se dal teoreticky zařadit pod šestou zásadu (nová abeceda by měla být použitelná/být základem pro všechny slovanská „nářečí"), protože se z pohledu slovinštiny jednalo o celkem zbytečnou záležitost. Ani Kopitar ve své gramatice nepožadoval grafém pro [h], které se vyskytovalo pouze v pár citoslovcích: ha, ha!, hií, hot! (Kopitar, 1808: 199) hopsasa (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 17, 1833: 15). M. Cop (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 23, 1833: 5) se sice zmínil o tom, že někteří Slovinci z Goreňska vyslovují /h/, ale byl názoru, že i pro Slovince z této oblasti by byl nový grafém zbytečný, protože by grafém g stejně četli jako Ihl. Například slovo glava by vyslovili stejně jako Češi jako /hlava/ místo Iglaval.

Metelko nicméně přiřadil tehdejšímu grafému bohoričice h [x] hodnotu [h], aby jeho výslovnost a zápis odpovídaly ostatním jazykům. Jejich rozlišením se pravděpodobně mělo také předejít špatné výslovnosti h (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 22, 1833: 6), které M. Cop sám vyslovoval špatně. Například tvar heute by přečetl jako /xeute/ místo /heute/. (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 22, 1833: 5) I kdyby se zavedly nové grafémy pro [h] a [x], podle Copa (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 23, 1833: 5) by ho

Více v Außserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 17, s. 17 (Nachtrag)

38 lidé z Kraňska, kteří neznají [h], stále vyslovovali jako [x] i ve slovech, kde by se mělo vyslovovat [h].

Nakonec se Cop zaměřil na grafickou stránku Metelkova nového grafému. Rozdíl viděl především v jeho viditelnosti v porovnání s češtinou, polštinou a dalšími. Zatímco je řešení těchto jazyků lehce viditelné pouhým okem, Metelkova varianta se Copovi pod stejným kritériem zdála trochu hůř rozpoznatelná. (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 23, 1833: 5)

5.1.6.2 Grafém L

Z dnešního pohledu patří pod 6. zásadu i koncové -/, které se v dnešní slovinštině vyslovuje jako lul nebo ///, což by neodpovídalo pravidlu „každá elementární hláska by měla mít svůj vlastní znak". Tehdy se ale nejednalo o problém, a to i přes změnu výslovnosti /// na lul, která ve většině oblastí dnešního Slovinska nastala někdy na pomezí 16. a 17. století. (Toporišič, 1966: 9)

Na tomto grafému je možné si ukázat, že Kopitar nestavěl pravidlo „piš tak, jak mluvíš" nadevše, tak jak by se na první pohled mohlo zdát. Ve své gramatice se totiž zmiňuje o Dalmatínci ch, kteří píší je/am vidio, je/am imao v rodě mužském a je/am vidila, imalla v rodě ženském. Uznává také, že psaní -v lul by bylo přirozenější (např.fim vidiv místofim vidil lvidiul) zejména pro Slovince z Goreňska. Nicméně se nechtěl vzdálit ostatním Slovanům a jejich abecedám. (Kopitar, 1808: 180)

I Metelko se ve své gramatice vyjadřuje v podobném duchu. Radí cizincům72, aby zvolili výslovnost ///, tak jak je / vyslovováno nejen ostatními Slovany na severu, ale i některých oblastech dolního Kraňska73. Dále píše, že se občas grafém / pouze zapisuje tímto způsobem kvůli ohledu na gramatiku, respektive jejím pravidlům. (Metelko, 1825: 7)

Otázkou je, jak slovo cizinec vnímat (například případ Primice a jeho žáků).

Podle M. Orožen se tak vyslovovalo v Cerknici. (Orožen, 2003: 406)

39 Nakonec ještě Dajnkův pohled na grafém /. Podle jeho gramatiky se čte vždy jako ///, i když na konci slov (především sloves) ho někteří vyslovují jako a nebo o. Například slovo rekeljako /reka/ nebo Irekol. (Dajnko, 1824: 5)

Hlavním důvodem, proč také zastánci zásady „piš tak, jak mluvíš" ponechali psaní a výslovnost / i po přechodu na /u/, byla tedy snaha se přiblížit ostatním, početnějším Slovanům a s tím související vize společné abecedy (šestá zásada). I v případě, že by společná abeceda nevznikla, byla by forma na -/ alespoň přístupnější, a to jak v písemném, tak i ústním projevu.

Dnešní situace tudíž není problémem tehdejší doby, ale problémem z období po pravopisné válce, které bývá v slovinské historii označováno jako tzv. elkanje74. Ve většině případů se koncové -1 vyslovuje jako lul, ale u slov přejatých nebo vzniklých v době, kdy byla díky vlivu Kopitara a všeslovanské vzájemnosti preferována výslovnost ///. Mezi slova přejatá patří například intelektualka či vokál. Z období „elkanja" například hladilnik, gorilnik nebo samostalnik. Často se jedná o slova s koncovkou odvozenou od -lec: -lni, -Inik, -Inica atd. (Vodoušek, 1959: 196) Zjednodušeně řečeno jde o slova s kombinací -In-.

74 Období, ve kterém bylo koncového -/ uměle vyslovováno jako /// místo /«/, které je dnes spisovným jazykem považováno za jedinou správnou a přirozenou výslovnost. První jmenovanou výslovnost ovšem také nelze považovat za umělou, protože i po přechodu výslovnosti koncového -/ lil na /u/ ji bylo možné najít v některých oblastech dolního Kraňska (Metelko, 1825: 7). V tomto období dokonce koncové -Ij sloužilo v některých případech pouze jako grafická podoba pro záznam lil. O tom více v příspěvku Jakoba Šolara jménem O izgovoru Ij in nj do pátého čísla 5. ročníku časopisu Jezik in slovstvo.

40 6 Konec pravopisné války a její následky

Přestože metelčice nabízela řešení některých problémů bohoričice, nebyla zrovna vnímána v pozitivním světle kvůli nehezké vizuální podobě nových grafémů a také kvůli Metelkově nadměrnému používání šva (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 17, 1833: 15), což mohlo být způsobeno odlišnostmi mezi interdialektem používaným v centru a Metelkovým doleňským dialektem, který si zvolil za základ své gramatiky (Pogorelec, 2011:29).

Dajnčici se postavil M. Můrko. V úvodu své gramatiky se pozastavuje nad jednotným slovinským jazykem, který však začali rozdělovat75 nové abecedy; dajnčice v Štýrsku a metelčice v Kraňsku (Kosi, 2013: 187). Svým úvodem přesvědčil k návratu k bohoričici některé obhájce nových pravopisů, mezi které můžeme zařadit například A. M. Slomška76. Navíc by podle Můrka mohla dajnčice přispět k odtržení štýrských Slovinců od zbytku slovinského etnika. Z tohoto důvodu chtěl zůstat u bohoričice, která do té doby sjednocovala Slovince v písmu, anebo přejít na českou abecedu, kterou začali používat i Chorvati. Tisknutí knih v dajnčici pro školní účely, kde se používala od roku 1831 (Enciklopedia Slovenija, 2003: 168), bylo zakázáno v roce 1838. (Kosi, 2013: 188-189)

Nakonec Slovinci převzali chorvatskou gajici, která je inspirována českou abecedou, čímž by se dalo hovořit o sjednocení abeced všech latinsky píšících Slovanů, jak požadoval Kopitar. Jedinou výjimku tvoří Poláci, kteří zůstali u své ortografie, která je ale rovněž inspirována českou abecedou. (Toporišič, 1991: 466) Gajice sice nezasáhla přímo do pravopisné války, ale můžeme během ní najít první úvahy o jejím převzetí. I když si pod gajicí představíme především abecedu převzatou od Chorvatů, někteří Slovinci se s ní seznámili přímo u Cechů. Mezi ně patří také Stanko Vraz, zástupce Ilyrismu, který v ní začal psát po přečtení Celakovského recenze otisknuté v novinách Illyrisches Blatt. Konkrétně v roce 1833,

75 Matija Čop byl stejného názoru jako Můrko. Myslel si, že nová abeceda Slovince spíše dělí (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 17, 1833: 14). Kromě toho říká, že si doteď Slovinci vystačili s bohoričici, proto nevidí důvod něco měnit (AuBserordentliche Beilage zum Illyrischen Blatte č. 23, 1833: 2).

76 Anton Martin Slomšek (1800-1862) - slovinský biskup, spisovatel a básník

41 kdy se v jeho druhém dopise Čelakovskému objevují znaky c,z,s a č, ž, š. Důsledněji pak začal používat až S. Kočevar77, který se s ní seznámil během svého studia ve Vídni díky svým českým a slovenským spolužákům. (Kosi, 2013: 189) Kromě toho získávala gajice rychle na popularitě i mezi studenty v Štýrském Hradci, kteří byli ovlivněny panslavismem (tamtéž: 190).

Její přijetí ve slovinském prostředí je především zásluhou Bleiweisových novin jménem Kmetijske in rokodelske novice. V poznámkách k jednomu článku nabádal ostatní, aby na gajici přešli. Napsal, že „bratři v ostatních zemích píší jazykem, kterému rozumí každý Kraněc, akorát při něm používají písmena, která používají Češi, Moravané, Poláci, Slováci, sousední Chorvati, Dalmatínci, Slavoňané a která se od bohoričice liší pouze v 6 písmenech (c, z, s, č, ž, š)". Pod vlivem tohoto sdělení se gajice začala rychle šířit mezi ostatní pisatele novin, až se roku 1847 Bleiweis rozhodl, že se bude v novinách používat jako jediný písemný systém. (Kosi, 2013: 191) Uzákoněna byla roku 1848 (Enciklopedija Slovenija, 2003: 304).

Štefan Kočevar (1808-1829) - slovinský politik

42 7 Závěr

Tato bakalářská práce se zabývala otázkou tzv. pravopisné války, ve slovinštině známé jako abecedná vojna nebo črkarska pravda, která proběhla mezi lety 1831-1833. Tribunou sporu se stal především německý list Illyrisches Blatt.

V první kapitole (nepočítá se úvod) byla stručně popsána jazyková a kulturní situace na území dnešního Slovinska před začátkem pravopisné války, přičemž se došlo k závěru, že slovinské etnikum nebylo jednotné ani v jazyce, ani v svojí národnostní příslušnosti. Převládalo u nich totiž silné zemské vědomí, a jejich slovinská národní identita byla teprve v počátcích.

Druhá kapitola se zabývala reformou spisovného jazyka, který měl sloužit jako dorozumívací prostředek všem Slovinců. Problémem však bylo, že vycházel především z tehdejšího „kraňského jazyka", proto nebyl dobře přijat v ostatních krajích Slovinska.

Třetí kapitola se věnovala reformě pravopisu, který souvisel s nedostatky bohoričice pro zápis slovinského jazyka. Z tohoto důvodu mělo mnoho autorů svojí vlastní variantu pravopisu, což mělo být vyřešeno vznikem nové abecedy, která by dokázala vyřešit všechny problémy bohoričice.

Vznikly dva návrhy (metelčice a dajnčice), které byly řešeny tehdejší slovinskou společností, čímž se zabývala kapitola čtvrtá. Oba se řídily pravidly pro reformu abecedy převzaté z Kopitarovy gramatiky jménem Grammatik der slavischen Sprache in Krain, Kärnten und Steyermark z roku 1808, které Matija Cop rozdělil do 6 bodů: piš tak, jak mluvíš; každá elementární hlásky by měla mít svůj vlastní znak; každá nesložená hláska by měla mít pouze jeden nesložený znak; znaménka prízvuku nesmí označovat kvalitu hlásek; písmena by měla mít stejnou hodnotu jako v latině; nová abeceda by měla být použitelná/být základem pro všechna slovanská „nářečí". Následovaly polemiky, mezi které se řadí pravopisná válka. V ní proti sobě stály dvě strany s odlišnými názory. Zatímco odpůrce nové abecedy reprezentoval na stránkách novin Illyrisches Blatt zejména Matija Cop, autory příspěvků přívrženců nebylo možné jednoznačně identifikovat (patří sem například Jernej Kopitar nebo Jožef Burgler), proto o nich bylo mluveno jako o „zastáncich/obhájcích nových abeced".

43 Osudy abeced jsou shrnuly v poslední kapitole. Bohoričice v nich vyhrála nad metelčicí a dajnčicí, avšak ani ona se nestala konečným vítězem. Pod vlivem ilyrismu totiž získávala na popularitě chorvatská gajica, jejímž přijetím v slovinském prostředí bylo vyřešeno mnoho nedostatků bohoričice. Zároveň došlo ke spojení všech latinsky píšících Slovanů v rámci abecedy (až na Poláky).

I přes krátké nastínění vnějších činitelů zasahujících do pravopisné války se tato bakalářská práce zabývala především otázkou grafémů a důvody rozdílu mezi výslovností a psaním slov. Z tohoto hlediska by se dal stanovený cíl práce považovat za splněný a zároveň přínosný, protože se na jednotlivé otázky našly odpovědi z pohledu „elementární ortografie". Bohužel pochází většina názorů účastníků pravopisné války, které měly vliv na konečný výsledek sporu, spíše z roviny teoretické bez ověření z praxe, a proto je nelze považovat za stoprocentně pravdivé a jediné správné. Za jiných okolností se mohla slovinská abeceda pravděpodobně ubírat i jiným směrem.

44 8 Resumé

Črkarsko pravdo ali abecedno vojno lahko dojemamo kot polemiko, ki je potěkala med letoma 1831-1833 na straneh nemškega časopisa Illyrisches Blatt. Ceprav so se spora udeležili predvsem Matija Cop in zagovorniki metelčice, ne smemo videti vsega tega dogajanja samo kot boj za novo pisavo. Sloje predvsem za dve ideologiji. Na eni stráni so bili Jernej Kopitar in njegovi sodelavci, ki so hoteli - mogoče pretirano - reformirati jezik in pisavo, da bi bila enostavna za kmečki svet. Jezik je bil po njihovem mnenju poln tujih besed in jezikovnih prvin, in to predvsem germanizmov. Puristično so jih preganjali. Reformirani jezik - prost od vseh tujih značilnosti - bi moral izhajati iz ljudskega jezika. Tudi literatura je bila namenjena kmetom in omejena na njihov besedni zaklad. Na drugi stráni, so bili pesnik France Prešeren in njegov krog prijateljev, ki so hoteli pisati literaturo na nivoju drugih evropskih literatur. Zaradi tega jim ni bil dovolj besedni zaklad, omejen samo na to, kar lahko opise kmet, in so za zahtevnejšo literaturo hoteli uporabljati tudi tuje izraze. Prešeren je Kopitarjevi ideologiji nasprotoval zlasti skozi svojo literaturo. Proti purističnim tendencam je napisal svojo dialoško satiro Nova pisarija, proti metelčici svoj sonet AI prav se piše kauia ali kafha.

Z vidika novih pisav je tudi obstajala razdelitev Jernej Kopitar in sodelavci proti Francetu Prešernu in Matiji Copu. Zagovorniki metelčice so bránili metelčico z nekaj argumenti. Med naj porn embnejšimi in najbolj zanimivimi sta hitrost učenja nove pisave in da omogoča pisanje brez zapletenih pravil. Cop je te argumente zavrnil zaradi Metelkove slabo izdelane gramatike, ki bi po njegovem mnenju naredila več slabega kot dobrega. Poleg tega pa tudi zaradi starih knjig, ki so bile natisnjene v bohoričici. Ce bi se zares začela uporabljati metelčica, potem bi obstajale druga ob drugi knjige, pisane v metelčici in bohoričici (mogoče še v dajnčici). Posamezni govorci bi se morali naučiti obe varianti, če bi jih hoteli vse prebratí.

Tudi na črkah lahko vidimo vpliv političnega dogajanja na Slovenskem, literarnih tradicij in Kopitarjeve ideologije. Panslavizem je vplival na grafem /, panónska teorija na polglasnik, literárna tradicij a na grafem v, Kopitarjeva načela potem na graféme Ij, nj, e in o. Poleg vsega tega je imela metelčica še nove črke za Iftfl in Ixl.

45 Splošno pa Metelkovi grafemi, ki so deloma izhajali iz cirilice, deloma si jih je Metelko izmislil sam, niso bili dobro sprejeti. Večini ljudi so se zdele nove oblike čudne in črki za Iftfl in Ixl nepotrebni. V voj ni je zmagala bohoričica. Metel čica in dajnčica sta bili uradno prepovedani, s čimer so se zaključile polemike proti novim pisavam.

Bohoričica pa tudi ni postala končna zmagovalka. To sta povzročili dve stvari. Prvič, bohoričica kot pisava za slovenski jezik zares ni zadostovala, o čemer pričajo poskusi avtorjev različnih gramatik že iz obdobij pred Kopitarjem, ki so hoteli skozi drugačno uporabo črk in diakritike zabeleževati nekatere pomanjkljivosti bohoričice. Drugič se je pod vplivom ilirizma in lahko bi řekli tudi pod vplivom ideje enotnosti z latinico pišočih Slovanov začela raba hrvaške gajice na slovenskem območju. Ta se je pojavila najprej leta 1833 pri Stanko Vrazu, sčasoma pri drugih piscih in leta 1848 je končno nadomestila bohoričico. Ceprav gajica Kopitarju ni bila všeč (Kosi, 2013: 191), lahko govorimo o uresničitvi nekaterih načel reforme črkopisa. Predvsem gre za šesto načelo zaradi današnje povezave abeced v latinici pišočih Slovanov. Delno pa za tretje načelo, ker grafemi č, ž, š niso več sestavljeni iz dveh črk, četudi vsebujejo diakritiko, ki jo je za takšno uporabo Kopitarjev krog prepovedal.

46 9 Bibliografie

BAJEC, Anton: O pogovornem jeziku. Jezik in slovsŕvo. Ljubljana: Slavistično društvo Slovenije, 1959; roč. 1, č. 6-7, s. 161-165.

CVIRN, Janez: Ilustrirana zgodovina Slovencev. Ljubljana: Mladinska knjiga, 2000. ISBN 86-1115664-1.

ČERMÁK, Radek: Kopitar versus Prešeren. In: Studia Balcanica Bohemo-Slovaca. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 102-111. ISBN 80-210-2771-1.

COP, Matija: Nuovo discacciamento di lettere inutili, das ist: Slowenischer ABC-Krieg: eine Beilage zum Illyr. Blatt. Laibach: I.A. Kleinmayr, 1833.

DAJNKO, Peter: Lehrbuch der Windischen Sprache: ein Versuch zur gründlichen Erlernung derselben für Deutsche, zur vollkommeneren Kenntniss für Slowenen. Grätz: Johann Andreas Kienreich, 1824.

Enciklopedija Slovenija. Maribor: Mladinska knjiga Založba, 2003. ISBN 86-11-14123-7.

GUTSMAN, Ožbalt; Windische Sprachlehre. Klagenfurt: Ignaz Alons Kleinmayr, 1777.

GUTSMAN, Ožbalt; Windische Sprachlehre. Klagenfurt: Ferd. Edlen v. Kleinmayr, 1829.

GREENBERG, Marc L.: A short reference grammar of Slovene. München: Lincom Europa, 2008. ISBN 978-3-89586-965-5.

HLADKÝ, Ladislav. Slovinsko. Praha: Libri, 2010. Stručná historie států. ISBN 978-80-7277-463-0.

47 JAKOPIN, Franc: O v in u v slovenski knjižni izreki. Jezik in slovstvo. Ljubljana: Slavistično društvo Slovenije, 1955/1956; roč. 1, č. 6-7, s. 82-84.

KOLARIC, Rudolf: Premik zlogovne meje pri ŕ, ľ, ň. Jezik in slovstvo. Ljubljana: Slavistično društvo Slovenije, 1955/1956; roč. 1, č. 2, s. 43-44.

KOPIŤ AR, Jernej: Grammatik der Slavischen Sprache in Krain, Kärnten und Steyermark. Laibach: Wilhelm Heinrich Korn, 1808 [i. e. 1809],

KOSI, Jernej: Kako je nastal slovenski národ: začetki slovenskega nacionalnega gibanja v prvi polovici 19. stoletja. Ljubljana: Sophia, 2013. ISBN 978-961-6768-53-5.

KUDĚLKA, Viktor. Slovinská literatura. 1., Od počátků literární kultury až do r. 1918. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1974.

Maks Pleteršnik, Slovensko-nemški slovar: tiskaná izdaja 1894-1985, 2006, elektronska izdaja 2006, spletni izdaji 2010, 2014.

Marko Snoj, Slovenski etimološki slovar: tiskane izdaje 1997, 2003, 2009, spletna izdaja 2015.

METELKO, Franc Serafin: Lehrgebäude der slowenischen Sprache im Königreiche Illyrien und in den benachbarten Provinzen: nach dem Lehrgebäude der böhm. Sprache des Hrn. Abbé Dobrowsky. Laibach: Leopold Eger, 1825.

MURKO, Anton: Theoretisch-praktische Slowenische Sprachlehre für Deutsche, nach den Volkssprecharten der Slowenen in Steiermark, Kärnten, Krain und Ungarns westlichen Distrikten: nebst einem Anhange der zum Sprechen nothwendigsten Wörter, einer Auswahl deutsch-slowenischer Gespräche für das gesellschaftliche Leben, und kurzer slowenischer Aufsätze zum Uebersetzen ins Deutsche. Grätz: Verlag der Franz Ferstľschen Buchhandlung: Johann Lorenz Greiner, 1832.

OROZEN, Martina: Oblikovanje enotnega slovenskega knjižnega jezika v 19. stoletju. Ljubljana: Filozofska fakulteta: Znanstveni inštitút Filozofske fakultete, 1996. ISBN 961-6200-16-X.

48 OROŽEN, Martina: Razvoj slovenské jezikoslovne misii. Maribor: Slavistično društvo Maribor, 2003. ISBN 961-6320-19-X.

POGORELEC, Breda: Zgodovina slovenskega knjižnega jezika: jezikoslovni spiši I. Ljubljana: Založba ZRC, ZRC SAZU: Znanstvena založba Filozofske fakultete, 2011. ISBN 978-961-254-279-5.

RYCHLÍK, Jan, TONKOVÁ, Mária, HLADKÝ, Ladislav, KOZÁR, Aleš. Dějiny Slovinska. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2011. Dějiny států. ISBN 978-80-7422-131-6.

ŠESTÁK, Miroslav, TEJCHMAN, Miroslav, HAVLÍKOVÁ, Lubomíra, HLADKÝ, Ladislav, PELIKÁN Jan: Dějiny jihoslovanských zemí. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7106-375-9.

TOPORISIC, Jože: Jezikoslovna teorija Matije Copa v slovenskí abecední vojni. Ljubljana: Slavistično društvo Slovenije, 1991.

TOPORISIC, Jože: Slovenskí knjižni jezik 2. Maribor: Obzorja, 1966.

VEČERKA, Radoslav: Lingvistická skica k Velké Moravě a raně středověkým Čechám. In: Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity. E, Rada archeologicko-klasická. 1989-1990, roč. 38-39, č. E34-35, s. 61-76. ISBN 80-210-0167-4.

VODNÍK, Valentin: Pismenost ali Gramatika saperve shole. Lubljana: Leopold Eger, 1811.

ŠOLAR, Jakob: O izgovoru lj in nj. Jezik in slovstvo. Ljubljana: Slavistično društvo Slovenije, 1960; roč. 5, č. 5, s. 158-160

TOMINEC, Ivan: Palatalna lj in nj. Jezik in slovstvo. Ljubljana: Slavistično društvo Slovenije, 1959; roč. 5, č. 2, s. 62-63.

TOMINEC, Ivan: Približajmo knjižni jezik ljudskemu. Jezik in slovstvo. Ljubljana: Slavistično društvo Slovenije, 1958; roč. 3, č. 8, s. 346-354.

49 TOMSIC, France: Sveta ali sveta. Jezik in slovstvo. Ljubljana: Slavisticno drustvo Slovenije, 1955/1956; roc. 1, c. 4-5, s. 125.

VODOUSEK, Bozo: Historicna pisava in historicna izreka. Jezik in slovstvo. Ljubljana: Slavisticno drustvo Slovenije, 1959; roc. 4, c. 7, s. 193-200.

50