Autorská Póza Michela Houellebecqa (Author’S Posture of Michel Houellebecq)

Univerzita Karlova v Praze

Filosoﬁcká fakulta

Ústav románských studií

Diplomová práce

Eva Fernández de Jesús

Autorská póza Michela Houellebecqa (Author’s Posture of Michel Houellebecq)

Vedoucí diplomové práce: PhDr. Eva Voldřichová Beránková, Ph.D.

Praha 2012

PODĚKOVÁNÍ

Děkuji vedoucí diplomové práce PhDr. Evě Voldřichové Beránkové, Ph.D. za účinnou metodickou, pedagogickou a odbornou pomoc, veškeré cen- né rady a trpělivost a vstřícnost, které zpracovávání mé diplomové práce provázely.

Poděkování patří rovněž Gustávovi a celé mé rodině, bez jejíž morální pod- pory a povzbuzování by tato práce jen stěží byla dokončena.

Speciální poděkování bych chtěla vyjádřit svému tátovi, který se postaral o typograﬁckou úpravu práce systémem LATEX a sazbu písmem Baskerville Original ze Střešovické písmolijny.

PROHLÁŠENÍ

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, že jsem řád- ně citovala všechny použité prameny a literaturu a že práce nebyla využita v rámci jiného vysokoškolského studia či k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne 10. června 2012 ...... (podpis autorky)

ABSTRAKT

Název práce: Autorská póza Michela Houellebecqa Autor: Eva Fernández de Jesús Katedra: Ústav románských studií FF UK Vedoucí diplomové práce: PhDr. Eva Voldřichová Beránková, Ph.D. Počet znaků: 324 000 (180 NS) Klíčová slova: Houellebecq, autoﬁkce, autorská image, diskurzivní éthos, autorská póza Diplomová práce se zabývá charakteristikou autorské pózy současného fran- couzského spisovatele Michela Houellebecqa. V teoretické části je nastíněn vývoj konceptu autora v průběhu 20. století a charakterizována autorská pó- za podle švýcarského literárního teoretika Jérôma Meizoze, z jehož studií práce vychází. Další část práce je věnována životu Michela Houellebecqa a jeho dosavadní literární kariéře. Postupně jsou představena jeho jednotli- vá díla spolu s ohlasy, které vyvolala na veřejnosti. Následuje popis spisovatelovy autorské image. Závěrečnou část tvoří rozbor diskurzivního éthosu Houellebecqova díla, který spočívá v analýze spisovatelovy poetiky a stylu psaní. Současně je kladen důraz na vliv osobností, které spisovatelův rukopis a celkově i jeho uměleckou pózu nejvíce ovlivnily. Práce je doplněna kompletním soupisem díla Michela Houellebecqa a ilustrativní fotograﬁc- kou přílohou.

Title: Author’s Posture of Michel Houellebecq Author: Eva Fernández de Jesús Department: Institute of Romance Studies Supervisor: PhDr. Eva Voldřichová Beránková, Ph.D. Number of characters: 324 000 Keywords: Houellebecq, self-fiction, author’s image, discursive ethos, author’s posture is thesis focuses on the characteristic of the author’s posture of Michel Houllebecq, a contemporary French author. e theoretical part of the thesis outlines the development of the author’s concept during the 20 century and characterizes the author’s posture in views of the Swiss literature cri- tic Jérôme Meizoz, whose studies the thesis is based on. e second part of the thesis is dedicated to Michel Houllebecq’s life and his present literature career. It gradually introduces his works together with receptions they received by the public. e description of the author’s image follows. e final part comprises of the analysis of Houllebecq’s work discursive ethos, which is the analysis of the author’s poetics and style. e influence of those personalities who most affected author’s style and his artistic pose as a who- le is also emphasized. e thesis is complemented with a complete list of works by Michel Houllebecq and an illustrative photographic annex.

Titre: Posture d’auteur de Michel Houellebecq Auteur: Eva Fernández de Jesús Chaire: Institut des études romaines Directeur: PhDr. Eva Voldřichová Beránková, Ph.D. Nombre des caractères: 324 000 Mots-clés: Houellebecq, autofiction, image d’auteur, ethos discursif, posture d’auteur Ce mémoire porte sur la caractérisation de la posture d’auteur de l’écrivain contemporain français Michel Houellebecq. La partie théorique ébauche l’évolution de la notion d’auteur pendant le 20 siècle et caractérise le concept de posture d’auteur d’après un théoricien suisse de la littérature, Jérôme Meizoz, dont les études ont été prises ici en tant que point de départ. La de- uxième partie est consacrée à la vie de Michel Houellebecq et à sa carrière littéraire. Ses œuvres y sont présentées successivement avec tous les reten- tissements qu’elles ont provoqués auprès du public. Ce qui suit, c’est la description de l’image d’auteur. La partie finale présente une étude de l’éthos discursif de l’œuvre de Michel Houellebecq, sous la forme d’une analyse de la poétique et du style de l’écriture de l‘auteur. L’accent est mis sur l’influence des personnages qui ont marqué le plus l’écriture et la posture artistique de l’auteur. Le travail contient également une liste complète des œuvres de Mi- chel Houellebecq et un supplément illustré. O

Úvod – Fenomén Houellebecq ...... 9

1 Proměny konceptu autora v průběhu 20. století...... 11 1.1 Předzvěst abstraktních složek literární komunikace u Jana Mukařovského...... 12 1.2 Izolace autora americké Nové kritiky ...... 14 1.3 Roland Barthes a vyhlášení smrti autora ...... 15 1.4 Abstraktní implikovaný autor Wayena Boothe...... 16 1.5 Autor jako funkce diskurzu u Michela Foucaulta ...... 18 1.6 Návrat autora v současné literární vědě ...... 20

2 Východisko naší práce, koncept konstruovaného autora a autorská póza...... 23 2.1 Koncept konstruovaného autora...... 23 2.2 Autorský postoj a autorská póza (posture d’auteur) ...... 24 2.2.1 Pre-éthos (éthos préalable ou prédiscursif) a diskurzivní éthos (éthos discursif), diskurzivní obraz autora (image discursive) ...... 26 2.2.2 Autorská image (image d’auteur), obraz autora na veřejnosti ...... 27 2.3 Pseudonym jako znak pózy ...... 28

3 Michel Houellebecq, vlastním jménem Michel omas...... 31 3.1 Mystiﬁkátor Houellebecq ...... 31 3.2 Michel omas ...... 36 3.2.1 Dítě vychovávané babičkami ...... 36 3.2.2 Student přezdívaný Einstein, inženýr agronom...... 37 3.2.3 Období nezaměstnanosti, depresí a alkoholu, práce informatika ...... 38 3.2.4 Básník a začínající literát ...... 40 3.3 Spisovatel Michel Houellebecq ...... 41 3.3.1 Úředník toužící psát, aby mohl zanechat své nudné práce...... 41 3.3.2 Profesionální skandalista a provokatér...... 44 3.3.3 Spisovatel, který podněcuje k náboženské a rasové nenávisti ...... 51 3.3.4 Vizionář konce světa a budoucích pokolení klonovaných neolidí ...... 59 3.3.5 Laureát Goncourtovy ceny a uznávaný spisovatel ...... 64

4 Autorská image Michela Houellebecqa ...... 73 4.1 Obnošená bunda, cigareta a káva ...... 73 4.2 Nerudný kontroverzní „diskutér“ ...... 74 4.3 Notoricky známý neznámý a živá legenda ...... 75 4.4 Nejhouellebecqovštější Houellebecq...... 77 4.5 Póza „Houellebecq“...... 78

5 Diskurzivní éthos Houellebecqových románů ...... 81 5.1 Póza a biograﬁe ...... 81 5.2 Životopisec H. P. Lovecrafta ...... 82 5.3 Baudelaire supermarketů ...... 89 5.4 Dědic Schopenhauerův ...... 95 5.5 Rádce mladých literátů ...... 99 5.5.1 Trpící člověk, pro něhož se umění stává útěchou ...... 101 5.5.2 Ironik a nemilosrdný satirik ...... 102 5.5.3 Románový hrdina Michel...... 105 5.6 Stylista ...... 109 5.6.1 Nepřítel krásného stylu a hravosti „nového románu“ . . . . 109 5.6.2 Balzac současnosti ...... 111 5.6.3 Spisovatel, jenž píše plochým stylem ...... 113

Závěr – Moderní prokletý básník ...... 117

Prameny ...... 119 Použitá díla Michela Houellebecqa ...... 119 Rozhovory se spisovatelem ...... 120 Problematika vývoje konceptu autora...... 121 Problematika autorské pózy ...... 123 O Michelovi Houellebecqovi ...... 125 Další prameny...... 135

Příloha A – Raëliáni (raëliánská církev) ...... 139

Příloha B – Soupis prací Michela Houellebecqa ...... 141

Příloha C – Obrazová dokumentace ...... 147 F H

Autor, jemuž je tato práce věnována, je jednou z nejvýraznějších postav současné francouzské literatury. Mluví se o něm jako o společenském fe- noménu. V souladu s takovým statusem je i osob- ností, na niž jedni pějí ódy a druzí ji naopak ne- návidí. Na jedné straně je tedy Houellebecq ozna- čován za nové francouzské „enfant terrible“¹ a ne- zřídka i za největšího spisovatele konce 20. století, na druhé straně jeho odpůrci mluví o „nestylu“ a tvrdí, že za jeho popularitou stojí, spíše než kva- lita psaní, řada skandálů a celková kontroverznost jeho díla. Polemiky, které vyvolává jeho dílo, tak symbolicky rozdělují fran- couzskou společnost. Jednou z nejdiskutovanějších otázek týkajících se Houellebecqovy ro- mánové tvorby a stále otevíraným tématem rozhovorů je míra autobiogra- fičnosti. Houellebecqovo dílo odpovídá žánru autofikce. Můžeme však po- važovat románové anti-hrdiny za alter-ega samotného autora a hovořit o jeho díle jako o Houellebecqově autostylizaci? Právě „laciné“ ztotožňování hlavních hrdinů s postavou autora stojí za těmi největšími skandály, jimiž se knihy proslavily. Přesto však podvědomě tušíme, že Houellebecqem po- pírané i přiznávané autobiografické prvky hrají v jeho díle významnou roli. Neboť právě autobiografičnost je jedním z aspektů díla, který velkou měrou přispívá k ostrým polemikám. Vzniku této práce předcházel problém, jakým způsobem je možné tento charakteristický rys Houellebecqových románů studovat, aniž bychom se uchýlili k prosté komparaci protagonistů děl a autorova života.

¹ V lichotivém slova smyslu, jakožto poklona jeho originalitě, odvaze a upřímnosti (srov. Enfant terrible, 3. 12. 2011).

9 Autorská póza Michela Houellebecqa

Naším cílem se proto stala charakteristika autorské pózy Michela Houellebecqa, která umožňuje uchopit problém v celé komplexnosti. Vy- cházet při tom budeme zejména ze studií švýcarského literárního teoretika, historika a spisovatele Jérôma Meizoze. Rozchází se obraz Houellebecqovy osobnosti, který si čtenář vytváří na základě četby jeho díla a dostupných informací o autorovi, s obrazem sku- tečného spisovatele při veřejném vystupování? Co je charakteristické pro Houellebecqův styl psaní? Jak znalost života autora ovlivňuje interpretaci jeho díla? Jakým způsobem se utváří Houellebecqovo postavení na literární scéně a jak polemiky, které svým dílem i vystupováním Houellebecq vytvá- ří, ovlivňují recepci spisovatelova díla? Na všechny tyto otázky se pokusíme odpovědět prostřednictvím této práce. V prvních kapitolách si nastíníme vývoj problematického konceptu autora ve 20. století a deﬁnujeme si pojmy důležité pro náš rozbor. Další dvě kapitoly budou věnovány Houellebecqově životu a spisovatel- ské dráze spolu se skandály a reakcemi, které jeho dílo od samého počátku provázely. Budeme se snažit zdůraznit, jakým způsobem se postupně formoval „obraz spisovatele“, který dnes koluje veřejností. Poslední kapitola bude rozborem Houellebecqovy poetiky a stylu psaní, při čemž se pokusíme poukázat na osobnosti, které spisovatelův rukopis a celkově i jeho uměleckou pózu nejvíce ovlivnily.

10 1 P .

Skutečnou úlohou kritika je zachránit příběh před umělcem, který příběh vytvořil. (D. H. Lawrence)

Vnímání umělecké osobnosti se v průběhu 20. století výrazně měnilo. Sainte- -Beuvova biograﬁcká metoda a pozitivistické postupy byly prohlášeny za nevědecké a staly se nelegitimními. Autor, jakožto tvůrce textu a hlavní klíč k jeho interpretaci, byl zpochybněn. Nové nastupující teorie se postupně za- čaly přiklánět spíše k anti-intencionalistické pozici a od autora se odvracely.¹ K rozboru díla ho už nepotřebovaly, protože text se pro ně stal autonomní entitou. Pozornost se od osoby autora přesunula ke čtenáři, který se stal nositelem možností utvářet význam textu. Dnes se však o autorovi opět mluví. Na konci 20. století se autor vrací na scénu a dostává se mu nové pozornosti. Na několika následujících stránkách se pokusíme nastínit hlavní promě- ny konceptu autora 20. století a směr, kterým se jeho vývoj ubírá v současné literární kritice. Tento současný pohled potom bude stěžejní pro náš rozbor díla Michela Houellebecqa.

¹ Debata ohledně důležitosti autorské intence v interpretaci prostupuje celé 20. století. Na jedné straně stojí tzv. intencionalisté, kteří přisuzují autorovi plnou moc nad textem a zají- mají se o původní autorský záměr, protipólem jim pak jsou tzv. anti-intencionalisté, kteří odmítají důležitost autorské intence (někdy i přímo hovoří o absenci autora) a trvají na důsledném rozlišování mezi tím, co míní slova (text), a tím, co míní lidé (co měl autor na mysli).

11 Autorská póza Michela Houellebecqa

1.1 P - J M

Náš krátký přehled započneme připomínkou Jana Mukařovského, význam- ného strukturalisty Pražského lingvistického kroužku, neboť právě o něm můžeme říci, že byl „jedním z prvních teoretiků v celosvětovém kontextu, kdo promýšlel abstraktní složky literární komunikace“ (Mráz 2007: 54). Usuzujeme tak z jeho studií o osobnosti a individuu z 30. a 40. let, kde při- chází s pojmem abstraktního subjektu.² Jeho koncept se sice v průběhu let výrazně měnil a byl poněkud nekonzistentní, to však nic nemění na jeho významu.³ Mukařovského subjekt je svým pojetím velmi blízký daleko pozdějšímu slavnému konceptu implikovaného autora Wayena Boothe.⁴ V počáteční fázi popisuje Mukařovský abstraktní subjekt jako pomyslný bod, kde spolu komunikují tvůrce a vnímatel.⁵ Je obsažený v samé struk- tuře díla a umožňuje „celou tuto strukturu obsáhnout jediným pohledem“ (Mukařovský 1937; 2000: 258). Jeho příznaky jsou i v nejneosobnějším díle. Subjekt nemůžeme ztotožňovat s žádnou konkrétní osobností, ani s autorem, ani s vnímatelem daného díla, pouze umožňuje jejich promítnutí do jeho vnitřní struktury.⁶

² Máme na mysli: „Individuum v umění“ (1937), „Individuum a literární vývoj“ (1943), „Osobnost v umění“ (1944), „Problémy individua v umění“ (1946). ³ Práce Mukařovského se staly inspirací pro několik dalších generací literárních teoretiků, jmenujme například Felixe Vodičku, Milana Jankoviče a Miroslava Červenku. ⁴ Viz odd. 1.4 „Abstraktní implikovaný autor Wayena Boothe“, s. 16. ⁵ Mukařovský chápe umělecké dílo jako znak, který zprostředkovává a vytváří dialog mezi tvůrcem a vnímatelem. Při svém dialogu se obě strany střídají v roli aktivního mluvčího a posluchače, „kterýkoli subjekt je potenciálně tvůrcem i vnímatelem“ (Mukařovský 1937; 2000: 255). Subjekt je tedy pouze jeden jediný a jednou je jeho nositelem vnímatel, podru- hé autor. Oba jsou si rovnocenní díky textu, se kterým pracují ze stejné pozice: „Ve chvíli totiž, kdy umělec při tvoření svého díla posuzuje dílo s ohledem na to, jak toto dílo bude na vnímatele působit, kdy dílo skutečně vnímá jako umělecký znak [ … ] v těch chvílích zaujímá k němu právě postavení vnímatele“ (Mukařovský 1944; 2000: 286). ⁶ Nutno podotknout, že Mukařovského pojem subjektu ještě ale není ryze abstraktní, jako bude Boothův implikovaný autor (viz s. 16), protože ten nemůže být antropomorﬁzován. Naproti tomu Mukařovský považuje osoby v uměleckém díle za ztělesnění subjektu či zo- sobnění jeho vnitřních konﬂiktů, je-li osob více. V pozdější studii „Problémy individua v umění“ (1946) upřesňuje, že „subjekt však je koneckonců vždy jediný, i tehdy, jeví-li se rozdvojeným nebo dokonce mnohonásobným“ (Mukařovský 1946; 2000: 308). Zde se právě ukazuje určitá nejednotnost a proměnlivost konceptu.

12 Proměny konceptu autora v průběhu 20. století

V pozdějších studiích je pak subjekt popisován už jako vlastní princip umělecké jednoty díla.⁷ Následně Mukařovský přichází ještě s představou tvůrčího subjektu, jež chápe jako „hypostazovanou osobnost“, která se nekryje se skutečnou psy- chofyzickou osobností umělcovou.⁸ Tato „osobnost autorova je pouhý stín, odraz struktury díla do mysli vnímatelovy” (Mukařovský 1943a; 2000: 338). Je to tedy představa (obraz), kterou si vnímatel o autorovi vytváří prostřed- nictvím literárního díla.⁹ Rovněž ostatní Mukařovského úvahy týkající se umělecké osobnosti jsou nadčasové a dnešní literární kritika, jež se snaží o propojení textů s jejich kontextem, se staví k problematice podobně. Mukařovský připomíná nutnost zkoumat nejen dílo autora, ale i „všech- ny životní projevy autorovy, jeho slova napsaná i promluvená i jeho činy“ (Mukařovský 1943a; 2000: 339), neboť umělcova osobnost je často širší než osobnost autorova. Zkoumání osobnosti autorovy samy o sobě není pro- to zajímavé, „neboť neobsahuje nic, co by nemohlo být přesněji vyjádře- no objektivním popisem a rozborem díla samotného“ (Mukařovský 1943a; 2000: 338). Tak jak se proměňuje struktura díla s plynutím času, tak se proměňují i obrazy autorovy osobnosti v mysli vnímatelů.¹⁰ Ke studiu celkové osobnosti umělce, osobnosti, jak se projevuje v určitém díle, i skutečné osobnosti autora, je proto nutné přistupovat z hlediska jejího vývoje, pojímat ji jako fakt historický a dynamický. Mukařovský ve svých studiích zároveň zdůrazňuje, že umělecké dílo ne- působí na člověka proto, „že by mu podávalo otisk osobnosti autorovy, jeho zážitků, ale proto, že vykonává vliv na osobnost vnímatelovu, na jeho zážit- ky“ (Mukařovský 1943b; 2000: 369). V souladu s pozdější recepční estetikou (a pojetím čtenáře u Rolanda Barthese, které se formovalo ve stejné době,

⁷ Může-li se však promítnout psychofyzická osobnost do subjektu, je zvláštní, že by byl tento subjekt současně i významovým sjednocením (srov. Mráz 2007: 56). ⁸ Reálný autor, „psychofyzická osobnost umělcova je svazek dispozic, jednak vrozených, jednak získaných (výchovou, prostředím, sociálním zařazením, atd.)“ (Mukařovský 1943a; 2000: 339). ⁹ Znovu upozorněme na podobnost mezi Boothovým implikovaným autorem (viz s. 16) a subjektem Mukařovského. ¹⁰ Booth v tomto případě hovoří o tzv. povolání autora (viz s. 16).

13 Autorská póza Michela Houellebecqa

tj. na konci 60. let), pro Mukařovského je čtenář tím, kdo chápe umělecké určení a rozpoznává smysl díla. Jak tedy vidíme, Mukařovský ve svých studiích předjímá řadu teoretic- kých konceptů druhé poloviny 20. století. Bohužel však jeho přínos byl ve světovém kontextu opomíjen a koncept subjektu byl zastíněn právě Bootho- vým implikovaným autorem, který je dnes považován za první svého druhu.

1.2 I N

Zhruba ve stejné době, kdy Mukařovský pracuje na svých studiích, se v Ame- rice představitelé Nové kritiky vypořádávají s autorem docela jinak. Vzhle- dem k tomu, že jde o formalistickou školu, objektem zkoumání novokritické teorie se stává text. Jeho forma a obsah jsou neoddělitelné. Na rozdíl však od ruského formalismu, kde je význam podřízen formě, u Nové kritiky je to naopak. Ústřední postavení zde má pochopení významu a nalezení jednot- né interpretace, zahrnující co nejvíce rozdílných prvků a aspektů díla. Toho docílíme pozorným a problémovým čtením textu.¹¹ Vnětextová fakta Novou kritiku nezajímají.¹² Biograﬁcké údaje o autorovi (historické osobnosti), ani historický kontext díla nejsou nikterak důleži- té, protože „nepřináší z hlediska četby žádnou přidanou hodnotu“ (Jacko 2011: 58). Záměr autora, který byl dříve považován za vodítko k interpretaci dí- la a klíčem k jeho významu (ne-li jeho ekvivalentem), kritizují ve své eseji William Wimsatt a Monroe Beardsley. Hledání autorského záměru je pro ně irelevantní, neboť autorský záměr nepovažují za objektivně poznatelný. Hovoří o tzv. intencionálním klamu.¹³ Čtenář se nemá jak dobrat skutečné- ho autorova záměru, a to ani v případě, že by se ho autor pokusil vyložit sám. Neboť i autor postupem času může změnit názor na své dílo, rovněž v různých situacích bude hovořit o díle odlišně, ostatně konečné dílo ne-

¹¹ Tzv. close reading, „čtením oproštěným od veškerých vnějších vlivů“ (Jacko 2011: 58). ¹² Poznamenejme, že za opomíjení sociálně historického kontextu a redukování literatury na jazyk byla kritizována jak Nová kritika, tak o 30 let dříve ruský formalismus, z něhož Nová kritika vzešla. ¹³ Takto se jmenuje i samotná esej – Intencionální klam (e Intentional Fallacy, 1946).

14 Proměny konceptu autora v průběhu 20. století

musí vždy jeho záměru odpovídat.¹⁴ Záměr autora tedy neobstojí jako zdroj významu textu. Nejjistějším zdrojem informací k interpretaci díla je proto samotný text, který „zahrnuje své významové směřování už sám v sobě“ (Bí- lek 2003: 38).¹⁵ Takto se podařilo Nové kritice autora od textu izolovat. Nová kritika se tedy jako první snažila autora od literárního díla systema- ticky a programově oddělit, ještě jej však plně nezavrhla, jako to udělají poz- ději poststrukturalisté v čele s Rolandem Barthesem. Naopak v návaznosti na četné připomínky ohledně příliš textualisticky zaměřeného přístupu No- vá kritika postupně „zaujala smířlivější postoj k autorskému záměru i histo- rickému kontextu“ (Newton 2008: 50). Text pro ni zůstal ústředním objektem bádání, ale současně „bylo dovoleno použít autorský nebo historický materiál, jestliže mohl přispět k pochopení struktury díla“ (tamtéž: 51).

1.3 R B

Slavná esej Rolanda Barthesa Smrt autora (1968) vznikla na základě analýzy Balzakovy povídky „Sarrasine“. Barthes svoji úvahu započíná otázkou po hlase, který v povídce mluví. Vysvětluje, že „psaní je destrukcí každého hlasu i počátku“ a ztrácí se veškerá identita, „počínaje tou, jež náleží tělu, které píše. [ … ] Autor vstupuje do své vlastní smrti“ (Barthes 2006: 75). Tradiční představu autora coby privilegované osoby, jež kontroluje text, který sama vytvořila, odsuzuje Barthes jakožto umělou moderní postavu, která je typickým produktem naší společnosti. Navzdory dosavadním sna- hám otřást autorovým postavením¹⁶ je však dosud „říše Autora stále velmi mocná“ a obraz literatury v běžné kultuře je na něj „tyransky zaměřen“ (tam- též: 75). Výpověď sama o sobě nepotřebuje ke svému fungování osobu mluvčího, kdo mluví, je řeč, nikoli autor. „Lingvisticky tedy není Autor ničím víc než

¹⁴ Jinak hovoří autor o své knize s kritiky, jinak při reklamní kampani apod. Mohli bychom tak každé autorovo vyjádření k textu podrobit nové interpretaci. Jak tedy Jacko (2011) připomíná ve své studii, měli bychom vlastně přistupovat ke každému dalšímu autorovu výkladu díla jako k metatextu, který může být opět podroben studiu a tázání se, co nám říká nového o původním hledaném významu díla. Nacházíme se tedy v bezvýchodné situaci. ¹⁵ Jak říkal jeden z předních teoretiků Nové kritiky Cleanth Books: „Forma je význam“ (cit. podle Newtona 2008: 44). ¹⁶ Barthes v eseji odkazuje na Mallarmého, Valéryho, Prousta. O Nové kritice naopak tvrdí, že postavení autora ještě upevnila.

15 Autorská póza Michela Houellebecqa

tím, kdo píše“ (tamtéž: 76). Na jeho místo potom Barthes dosazuje skripto- ra, který „se rodí ve stejné chvíli jako jeho text [a] není žádným způsobem opatřen bytím, které by předcházelo či přesahovalo jeho psaní“ (tamtéž: 76). Text je tedy soběstačná entita, není zprávou Autora-Boha. Rovněž není tvo- řen řadou slov, nýbrž je multidimenzionálním prostorem, „který se jeví jako síť znaků a citátů různého kulturního původu“ (Nünning 2006: 716). Garan- tem jednoty textu se stává po smrti autora čtenář, kterému je text určen. Čte- nář je „prostor, do kterého se zapisují – aniž by se některá ztratila – všechny citace, z nichž je psaní¹⁷ vytvořeno“ (Barthes 2006: 77). Autor tedy musel zemřít, aby se mohl zrodit čtenář. Vyhlášením smrti fyzického autora v podstatě Barthes reagoval na Boo- thův koncept implikovaného autora, k němuž se francouzský poststruktu- ralismus stavěl odmítavě, otázku autora považují za zcela irelevantní.

1.4 A W B

Implikovaný autor¹⁸ je „nový“ abstraktní pojem, jež v roce 1961 zavedl Wa- yen Booth ve své knize Rétorika ﬁkce (e rhetoric of ﬁction). Booth zde vysvětluje, že ve snaze zůstat neutrální (bez náklonností) a zachovat zdání objektivity, reálný autor při psaní vytváří své druhé „Já“, jakousi lepší verzi „sebe sama“. Ta se „vždy liší od ‚skutečného člověka‘ – ať už si ho představujeme jakkoliv“ (Booth 2007: 43). I přes jeho snahu zůstat neo- sobní, si však čtenář tvoří obraz autora, který píše tímto stylem. Tento obraz, jenž nazývá implikovaným autorem, je odlišný nejen u různých spisovatelů, ale i v jednotlivých dílech téhož spisovatele (srov. Booth 1961: 71). Pojmem „povolání autora“ Booth označuje „stálou postavu“,¹⁹ která je „jakýmsi sou- hrnem vymyšlených stvoření implikovaných celým spisovatelovým dílem“ (cit. podle Chatman 2000: 88).²⁰

¹⁷ Psaný text. ¹⁸ V originále „implied author“, česky překládán jako implicitní nebo implikovaný autor. ¹⁹ Booth sice říká postava, ale my bychom spíše preferovali termín „celkový obraz autora“. ²⁰ Pojem „povolání autora“ odkazuje k problému, zda je naše pochopení textové inven- ce a záměru ovlivněné znalostí jména reálného autora. Do jisté míry ano. Autorovo jméno podle Boothe čtenáři dává předem informaci o možném narativním stylu a obsahu díla, kte- ré jsou typické pro tvorbu daného reálného autora. Poněkud odlišně chápe problematiku jména autora Michel Foucault (viz s. 18).

16 Proměny konceptu autora v průběhu 20. století

Obraz implikovaného autora můžeme nalézt v každém románu. Booth ale upozorňuje, že bychom jej neměli zaměňovat s vypravěčem, označova- ným často jako „Já díla“.²¹ V některém případě mohou být oba identičtí, jde-li o tzv. spolehlivého vypravěče, který jedná v souladu s normami impli- kovaného autora. Většinou tomu tak ale nebývá a tzv. nespolehlivý vypravěč je od implikovaného autora oddělený, např. velkou ironií. Je to právě mož- nost vysvětlit zvláštní strategii některých vyprávění, kde se jejich účinek zdá být v rozporu s „celkovou rétorickou výstavbou realizovanou vypravěčem“ (Kubíček 2007: 39), která vedla Boothe k zavedení tohoto pojmu. Vypravěč jakoby říká něco jiného, než nám „sděluje“ implikovaný autor textu. Z odstupu mezi nimi posuzujeme vypravěčovu důvěryhodnost, a proto nemůže- me oba vzájemně zaměňovat (srov. Booth 2007: 47). Boothův novátorský pojem je jedním z nejdiskutovanějších vůbec. Řa- dou teoretiků (Genette, Rimmon-Kenanová aj.) byl zpochybňován pro svůj neukotvený status, terminologickou vágnost nebo malou praktickou pou- žitelnost. Jak jsme již poznamenali, nejkritičtěji se k němu stavěli ti, kteří pohlížejí na dílo jako na autonomní entitu, která se vztahuje jen sama k so- bě. Pro ně autor neexistuje a tudíž také jeho otisk, autor implikovaný, je nepřijatelný. Na druhou stranu si koncept získal i řadu příznivců a pokračovatelů, kteří jej dále rozvíjeli a hledali jeho alternativní termíny. Chatman hovoří o „textové implikaci“ či centru „textového záměru“, Eco přichází se svým slavným konceptem modelového autora (textové strategie), dalším pojmem je Kindtova a Müllerova „intence textu a strategie vyprávění“ či Schmid- tův „abstraktní autor“ aj. Později se abstraktním protějškem implikovaného autora na straně příjemce stal implikovaný čtenář. Jeho koncept teoreticky popsal ve své knize Akt čtení (1976) Wolfgang Iser. Zastánci považují koncept přínosný zejména pro interpretaci. Impliko- vaný autor je pro ně čtenářskou projekcí textové intence, tj. zamýšleného účinku vyprávění (srov. Kubíček 2007: 39).

²¹ Postava vypravěče souvisí s naratologickým zkoumáním vyprávěcího aktu ve vztahu k vy- právěnému příběhu. Zavedení vypravěče napomohlo vyřešit problém týkající se narativní- ho hlasu, který vypráví příběh. Tím již není ﬁgura autora (ztotožnitelná s tvůrcem), ale vypravěč z ﬁkčního světa. Pozice implikovaného autora se nalézá někde mezi autorem a vy- pravěčem.

17 Autorská póza Michela Houellebecqa

Seymour Chatman ve své „Obraně implikovaného autora“ zdůrazňuje, že největším přínosem pojmu je především „odmítání zjednodušujícího tvr- zení, že čtenář je jaksi v přímé komunikaci s reálným autorem“ (Chatman 2000: 78). Prostřednictvím textu si nemůžeme dělat úsudky o reálných au- torových intencích a ideologii. My však zdůrazníme jinou stránku tohoto abstraktního pojmu. Implikovaný autor umožnil literární kritice, orientova- né od novokritické teorie primárně na text, opětovně mluvit o autorovi (byť implicitním) a o záměru textu. A to aniž by jí hrozilo nařčení z biograﬁsmu. Toto Boothovo řešení se ukázalo natolik vlivným, že veškeré následující teorie se už neobešly bez abstraktních vnitřně textových konstruktů. Základní komunikační schéma autor – text – čtenář bylo jednou provždy rozšířeno (srov. Mráz 2007: 6).

1.5 A M F

Odlišné řešení, jak se vyrovnat s konceptem autora, nabízí Michel Foucault ve své přednášce na téma „Co je to autor?“, kterou přednesl na zasedání Francouzské ﬁlologické společnosti v roce 1969. Stejně jako pro Rolanda Barthese je mu předpokladem „smrt autora“. Při psaní ustupuje píšící subjekt do pozadí a mizí. „Znakem spisovatele je [tak] jen jedinečnost jeho ne- přítomnosti“ (Foucault 1994: 45). Podle Foucaulta je však třeba zaplnit prostor, který vznikl jeho zmizením. Přestože je tedy tradiční pojetí autora již překonané, koncept autora nemůžeme zcela ignorovat, neboť je jako pojem v odborných i laických diskurzech stále používán.²² Foucault se proto ptá po funkci, kterou v těchto diskurzech plní. Vytvořil tak „novou, historizují- cí, ideologicko-kritickou deﬁnici konceptu autora jakožto funkci diskurzu, která se v průběhu dějin mění“ (Nünning 2006: 717). Ve své úvaze přitom vychází z problematiky jména autora. Mezi „oby- čejným vlastním jménem“ a „jménem autora“ spatřuje rozdíl na rovině refe- renční. Vlastní jméno je jen odkazem k určité osobě a žádná nová informace o dané osobě na tomto faktu nic nemění. Zjistíme-li tedy např. o Pierru Du- pontovi, že nemá modré oči a nepracuje jako lékař, jak jsme se domnívali,

²² Za diskurz považuje M. Foucault soubor jakýchkoliv akceptovatelných ústních či písem- ných výpovědí (existujících i hypotetických) v rámci určitého oboru, instituce nebo v určité konkrétní sociální situaci (srov. Jacko 2011: 65).

18 Proměny konceptu autora v průběhu 20. století

bude to stále týž Pierre Dupont. Naproti tomu jméno autora je kategorií, jež má klasiﬁkační funkci. Pokud se tedy dozvíme, že dílem Shakespeara nejsou Sonety, nebo že napsal dílo, které bylo do teď přisuzováno někomu jinému, působení jeho jména už nebude stejné. „Jméno autora [ … ] vyko- nává ve vztahu k diskurzům určitou roli, zajišťuje nějakou klasiﬁkační funkci“ (Foucault 1994: 49). Díky němu můžeme texty uskupovat, delimitovat, některé vyloučit, porovnávat je a dávat je do vztahu mezi sebou i do pro- tikladu vůči ostatním textům. Určuje tedy mezi texty vztah homogennosti. „Konečně jméno autora působí jako charakteristika určitého způsobu by- tí diskurzu“ (tamtéž: 49). Diskurz označením jména autora získává v dané kultuře určitý statut a podle toho je přijímán.

Jméno autora není uvedeno v matrice lidí, ani není uvedeno ve ﬁkci díla, nachází se ve zlomu, který uvádí určitou množinu diskursů a její způsob zvláštního bytí. Mohli bychom tedy říci, že v civilizaci, jako je naše, se nachází určitý počet diskursů, které jsou nadány funkcí autora, zatímco jiné ji nemají. [ … ] Funkce autora tedy představuje charakteristický způsob existence, oběhu a působení diskurzů v nitru nějaké společnosti (Foucault 1994: 50).

Zdá se však, že tento Foucaultův koncept autora se neujal natolik, aby v jeho rozpracovávání a prohlubování pokračovali další literární teoretici. V dnešní době se studie ubírají jiným směrem a téma autora se vrací zpět do literárních rozborů.

19 Autorská póza Michela Houellebecqa

1.6 N

Současný návrat k autorovi souvisí s „kultem celebrit“, který je jedním z ty- pických znaků postmoderní spektakulární společnosti. Celebritám všeho druhu se dnes dostává v mediích nebývalé pozornosti a jsou nám prezen- továny jako jedinečné bytosti, ikony naší doby.²³ Paradoxem ovšem zůstá- vá, že středem zájmu u těchto „neobyčejných“ lidí není to, čím se proslavili, ale naopak jsou nám předkládány veškeré banality z jejich každodenního života. Tedy ty nejobyčejnější věci, které je nikterak neodlišují od ostatních.

Jako by v okamžiku, kdy je člověk z nějakého důvodu považován za výjimečného (například je to tedy spisovatel nebo celebrita – nebo obojí současně), bylo náhle relevantní zabývat se těmi aspekty živo- ta, jež s prvotním důvodem jeho výjimečnosti nesouvisejí. Jako by v okamžiku, kdy člověk napíše knihu, která se prodává a čte, měla veřejnost i kritika nárok nejen na onu knihu, nýbrž i na jejího autora – a ještě navíc nikoli jen na jakousi „autorskou složku“ dotyčného člověka, nýbrž na každou, i tu nejsyrovější, nejbanálnější a nejintim- nější vrstvu lidství (Jacko 2011: 72).

V současné době se tedy laická veřejnost, ale i literární teorie a kritika, vrací k autorovi coby mediálně známé osobnosti a středem zájmu se opět a především stává jeho život. Jak ale zdůrazňuje Al Alvarez ve své knize Hlas spisovatele (e Writer’s Voice, 2005), je to na úkor jeho vlastního díla. Neboť „když se člověk soustředí na [autory] a jejich neuvěřitelné životy, činí úkrok stranou, jímž se pohodlně vyhýbá účinkům jejich umění. [ … ] Na textech záleží méně, než na jejich kontextech“ (cit. podle Jacko 2011: 72–73). Kvůli tomu se stírá i rozdíl mezi předními spisovateli a spisovateli druhořadými. Slávu si snadněji získávají ti, jejichž život je nějakým způsobem skandál- ní a tudíž budí zájem široké veřejnosti. Jejich veřejný obraz už často nemá s původním dílem nic společného. A zdá se, že je čteno spíše díky autorově osobnosti, než pro své literární kvality. Poznamenejme, že právě toto velice často vyčítají odpůrci Michelu Houellebecqovi. Americký teoretik a ﬁlozof Seán Burke považuje obnovený zájem o au- torův život za „nevyhnutelný důsledek toho, že nové proudy kontextuali- zujícího myšlení závisely a závisejí na biograﬁckých východiscích, jež se ne- podařilo na metodické rovině integrovat“ (cit. podle Jacko 2011: 75). Při- pomíná, že myšlenka autora jako původce textu byla i přes veškerou snahu

²³ Ponechme stranou, zda oprávněně.

20 Proměny konceptu autora v průběhu 20. století

vyvrátit existenci autora implicitním předpokladem veškerých teoretických pojednání o daném problému. Autor je tedy stále přítomen. Burke odmítá omezování kritického výkladu na samotný text a naopak se snaží rozšířit význam textu „nacházením jeho vazeb s širšími jevy: psychologickými, so- ciologickými, kulturními“ (Newton 2008: 54).

2 V , -

2.1 K

O současný směr literární kritiky, který se ve svých studiích zabývá složitými vztahy mezi textem a jeho kontextem, se opírá i naše práce. Jde o sociolo- gický pohled na literaturu jako diskurz.¹ Dílo je považováno za „stylově jedinečný a zároveň sociální a historický předmět, který nelze studovat odděleně od jeho kontextu“ (Crausaz-Veselá 2005). Úhel pohledu, který takto zdůrazňuje vztah mezi autorem, textem a spo- lečností, dává vzniknout novému konceptu konstruovaného autora.² Jedná se o koncept, který navazuje na Boothův pojem implikovaného autora a roz- šiřuje jej. Zatímco implikovaný autor byl vyvozován pouze ze samotného textu, na tvorbě konstruovaného autora se nepodílí jen vnímatelova četba díla, ale i znalosti, které jsou mu zprostředkovány uměleckou kritikou a autorovým veřejným vystupováním (Holý 2003: 42). Pro správné pochopení díla a jeho analýzu je tedy potřeba znát i veškeré vnější souvislosti, které se k němu váží.

¹ Tj. lokalizovanou nebo sociální promluvu, která „představuje jistou konfrontaci jednot- livce se skupinou, společenskými kódy a normami“ (Crausaz-Veselá 2005). ² Termín je používán ve ﬁlmové teorii.

23 Autorská póza Michela Houellebecqa

2.2 A

Beyle n’est pas légitimement pour nous qu’un personnage de Stendhal.³ (Genette)

Jako první konceptualizoval termín „posture d’auteur“ Alain Viala. Vycházel při tom ze sociologických studií literárního pole Pierra Bourdieuho a o „au- torském postoji“ mluví jako o specifickém způsobu, jímž určitý spisovatel zaujímá pozici na literárním poli. Jako takový tvoří jednu ze součástí au- torského éthosu, tj. celkového způsobu spisovatelova bytí (srov. Meizoz 2007: 16). Na Vialovy úvahy následně navázal svými pracemi Jérôme Meizoz, který koncept autorské pózy⁴ rozšířil (označuje jím v podstatě Vialův éthos) a zavedl jej jako nástroj pro studium postavení autora a jeho díla na literární scéně v celé své komplexnosti. Ve svých studiích využívá nejen teoretických poznatků z oblasti poetiky, ale rozšiřuje je i o historickou sociologii a réto- riku. Zpočátku se Meizoz zabýval studiem autorské pózy zejména v autobio- grafických textech, kde je dána jejich charakterem. V autobiografii se autor vždy snaží konstruovat svůj obraz, jeho póza je zde proto daleko výraznější, než u textů fikčních. Jak Meizoz zdůrazňuje, u fikce je prvotně nejdůležitější vypořádat se s problémem vágnosti pojmu autora. V autorovi je proto třeba důsledně rozlišovat tři překrývající se instance (tak jak navrhuje Maingue- neau): civilní osobu, spisovatele coby funkčního autora na literárním poli⁵ a konečně inskriptora (inscripteur) coby mluvčího v textu (énonciateur tex- tuel). Studium pózy pak znamená propojení všeho dohromady jako celku (vystupování spisovatele, éthosu inskriptora a činů reálné osoby).

³ Beyle pro nás není legitimně než jednou ze Stendhalových postav (cit. podle Meizoz 2009: 3). ⁴ Úmyslně tentokrát překládáme „posture“ jako pózu. ⁵ Nebo podle José-Luis Diaze tzv. smyšleného spisovatele (écrivain imaginaire).

24 Východisko naší práce, koncept konstruovaného autora a autorská póza

V Houellebecqově případě tedy půjde o pochopení komplexního vztahu mezi spisovatelem Michelem Houellebecqem, civilní osobou Michelem omasem a „vypravěči“ jeho románů. Právě Houellebecqova hra s autobiograﬁčností (autoﬁkce), která je jed- ním z charakteristických rysů jeho díla, podpořila výběr Meizozova pojetí jako metody rozboru a teoretického základu pro naši studii.⁶ Meizoz upozorňuje, že koncept autorské pózy by neměl být chápán v ne- gativním slova smyslu se zápornou konotací. Nejedná se o vědomě vykon- struovanou umělou přetvářku spisovatele, ale o strategii vyplývající z jeho statusu. Publikováním svých děl a vystupováním na veřejnosti o sobě totiž nutně podává určitý obraz, který ostatní vnímají jako jeho uměleckou pózu.⁷ Existence spisovatele je tedy dána právě jeho pózou. S její pomocí si buduje své výsledné postavení na literárním poli a vymezuje svoji pozici vůči jeho ostatním aktérům.⁸ Ačkoli jsme právě řekli, že (autorská) póza vyplývá ze samotné role autora, a tudíž každý spisovatel je nucen, ať už vědomě či nevědomě, určitou pózu zaujímat, výsledná umělecká póza autora, tak jak ji ostatní vnímají, nezávisí jen na spisovateli, ale vyplývá z interakce mezi spisovatelem a jeho okolím. Je tedy spoluutvářena také paratexty⁹ a veškerými reakcemi, sou- dy a názory, které svým dílem a vystupováním spisovatel vyvolal v médiích, u novinářů, literární kritiky, životopisců, čtenářů atd. Pózu bychom proto měli studovat jako dynamicky se proměňující obraz a pozici autora v průběhu celé spisovatelské dráhy, obraz vznikající na zákla- dě jeho díla – Meizoz pro jeho rozbor zavádí pojem diskurzivního éthosu, image – a vnímáním jeho osobnosti ostatní společností. Přičemž je hlavně

⁶ Mezi další literární vědce, kteří se danou problematikou rovněž zabývají, patří např. již zmiňovaný Alain Viala, Paul Aron, Ruth Amossy, Dominique Maingueneau, Sylvie Ducas, Michèle Bokobza Kahan, Melliandro Mendes Gallinari, Østenstad, José-Luis Diaz aj. ⁷ Pro větší ilustraci Meizoz metaforicky přirovnává pózu k divadelní masce (lat. persona), skrze níž mluví civilní osoba umělce a rodí se spisovatel, který pak hraje svoji roli při ve- řejném vystupování a prezentaci sebe i svého díla na literární scéně. Můžeme tedy mluvit o autorské póze či masce – veřejné tváři autora. ⁸ Viala v tomto případě hovoří o umísťování autora (positionnement). Maingueneau a José- Luis Diaz pózu charakterizují jako výsledek celkové autorské scénograﬁe (scénographie auctoriale). ⁹ Paratext – každý text (autorský, vydavatelský, veřejný, soukromý…) vzniklý v souvislosti s dílem (srov. Paratext, 7. 11. 2011).

25 Autorská póza Michela Houellebecqa

důležité postihnout vzájemné propojení a simultánnost působení jednoho na druhé.

2.2.1 P- ,

Imago animi sermo est.¹⁰ (Seneca)

Na rozdíl od literárního konceptu implikovaného autora¹¹ je pojem éthosu převzatý z klasické rétoriky. Éthos je jednou z dovedností umění verbální- ho přesvědčování, kterou musel řečník ovládat, aby potvrdil svoji autoritu a zapůsobil na své posluchače.¹² Spočívá v tom, že řečník si svým projevem a jeho stylem nasazuje různé podoby a vytváří o sobě určitý obraz, kterým se snaží získat posluchačskou důvěru a uznání. Na éthosu tedy závisí, zda řeč bude přesvědčivá a zda si mluvčí získá u svých posluchačů dobrou pověst a postavení uznávaného a věrohodného řečníka. Studium diskurzivního éthosu zahrnuje rozbor poetiky a stylu díla. Čte- náři vnímají narativní styl a tón jako charakteristický pro autora knih, na jeho základě si vytvářejí obraz autora a přiřazují jej k některému literárnímu proudu. Pojmem pre-éthos je označována představa o autorovi, kterou si čtená- ři tvoří na základě znalostí (biograﬁcké údaje, recenze, rozhovory o knize, reklamní kampaně…), které nabyli ještě dříve, než jeho knihu začali číst. I tato prvotní představa do určité míry následně ovlivňuje celkové vnímání čteného díla, někdy je dokonce tím prvotním impulzem k jeho četbě.

¹⁰ Řeč jest obrazem ducha. ¹¹ Tj. textem implikovaného obrazu autora. ¹² V antice musel dobrý řečník disponovat třemi základními dovednostmi přesvědčování: logosem – dobrými věcnými argumenty, pathosem – uměním emotivně zapůsobit na poslu- chače a právě zmiňovaným éthosem – schopností získat si osobní přesvědčivost, která je ze všeho nejdůležitější.

26 Východisko naší práce, koncept konstruovaného autora a autorská póza

Právě zdůrazňování úzké provázanosti a nemožnosti oddělit veškeré mi- motextové obrazy autora¹³ (pre-éthos, autorské image aj.) od diskurzivního éthosu, odlišuje Meizoze od jeho předchůdců (srov. Kahan 2009: 13). S mimotextovými obrazy autora je však spojena jistá slabina studia pózy, kterou představuje výběr vhodného materiálu ke studiu. Tento problema- tický aspekt rozboru pózy zdůrazňují Saint-Amant a Vrydaghs (2011) ve své studii věnované póze. Jako příklad uvádějí legendu o Nervalově humrovi, nebo právě veselé historky o Houellebecqově psovi, který jezdí na sedadle spolujezdce namísto jeho manželky a spisovatele doprovází při rozhovorech s novináři. Mají takovéto informace nějakou důležitost? Badatel by měl být při své práci na pozoru a postupovat při výběru informací velmi obezřetně. Bulvární zprávy ovšem ovlivňují následný obraz umělcovy osobnosti a to nemalým způsobem. Navíc některé legendy často spisovatelé sami přiživují. Houellebecq není v tomto případě výjimkou.

2.2.2 A ,

Image je to, co člověk potřebuje, aby si druzí mysleli, že je tím, čím by rád byl. (F.M. Barwasser)

Termínem image se označuje celková představa osoby daná jeho vzezřením a vystupováním na veřejnosti. Pěstování image představuje pro spisovatele jeden ze způsobů (strategií), jak ovlivňovat přijetí a interpretaci svých děl laickou a odbornou veřejnos- tí. A to zejména prostřednictvím médií. V podstatě bychom mohli říci, že v dnešní době spektáklu a marketingové nadvlády nad uměleckou tvorbou je spisovatel přímo nucen vytvořit si svou image (obraz) a přispět tak k re- klamě svého díla.¹⁴

¹³ Tj. kontext díla. ¹⁴ Pro společnost spektáklu, jak hlásal ve své slavné stejnojmenné práci (1967) Guy Debord, je typické, že „veškerý život společností, v nichž vládnou moderní podmínky produkce, se jeví jako obrovská akumulace spektáklů [a] vše, co bylo dříve prožíváno přímo, se vzdá- lilo v reprezentaci“ (Debord 2007: 3). Tedy i dílo autora je spíše vnímáno prostřednictvím

27 Autorská póza Michela Houellebecqa

V souladu s moderním uměním se tak u řady současných spisovatelů stalo i jejich veřejné vystupování uměleckou součástí díla a je plně v jejich režii.¹⁵ Podle Meizoze by charakteristika image měla spočívat ve zkoumání vztahu mezi prezentací a vystupováním autorů a „historickými autorskými postoji a pózami“. V literární historii dnes již můžeme rozlišit celý repertoár společenských póz spisovatelů (čestný člověk, romantický génius, dandy, prokletý básník…), jež znovu a znovu inspirují mnohé autory, kteří je přijí- mají za své. Každý autor se svojí pózou stává součástí literární historie, která je opět tvořena autorskými pózami. Póza je tedy vždy individuální a zároveň kolektivní.

2.3 P

Užívání pseudonymu má v literatuře dlouhou tradici a není nikterak neob- vyklou spisovatelskou praxí. Někteří spisovatelé dokonce používají několik pseudonymů současně. Ne vždy se ale musí jednat o autorovu snahu z růz- ných důvodů skrýt svoji pravou totožnost nebo vyvolat mystifikaci okolo autorství díla. Podle Meizoze můžeme pseudonym také chápat jako znak i součást pózy. Pseudonym autorovi umožňuje vytvořit si novou identitu, vzít na sebe podobu fiktivního mluvčího (énonciateur fictif) a stát se jednou z „postav“ (srov. Meizoz 2007: 18). V našem případě se proto nabízí otázka, zda „spisovatel“ Michel Houelle- becq není vlastně jen další postavou Houellebecqovského literárního svě- ta Michela omase? Jaký postoj zaujímá spisovatel vůči románovým anti- hrdinům při svém veřejném vystupování? Vymezuje se nějak vůči jejich politicky nekorektním a často i pochybným názorům, nebo se naopak prezentuje jako jeden z nich a jeho vystupování se tak stává do jisté míry pokračová- ním románové fikce mísící se s realitou? Neodpovídá toto vše jeho autorské póze, nejedná v souladu se svým uměleckým záměrem? Leckdy se zdá, že román představuje pro spisovatele jen jakési alibi, aby mohl sdělit světu, co si o něm myslí. Měli bychom však zdůraznit, že za prezentací na veřejnosti. Viz také odd. 1.6 „Návrat autora v současné literární vědě“ o kultu celebrit, s. 20. ¹⁵ Meizoz uvádí jako představitele takového proudu např. Christine Angotovou, Frédérica Beigbedera, Amélii Nothombovou, Virginii Despentesovou a rovněž Michela Houellebecqa (srov. Meizoz 2007: 19).

28 Východisko naší práce, koncept konstruovaného autora a autorská póza

nahlížením na Houellebecqa jako na jednu z románových postav není jen autorovo veřejné sympatizování a v některých případech i sdílení kontro- verzních názorů postav, ale nemálo tomu přispívá také jeho životní příběh a celková image, kterou si pěstuje. Michel Houellebecq se dnes již natolik proslavil, že se prakticky zapo- mnělo na jeho vlastní jméno Michel omas. Málokdo z těch, kteří jej znali ještě v dobách, kdy nebyl spisovatelem, si je oba dá do souvislostí. Jaký byl život civilního občana omase a co víme o jeho životě od chvíle, kdy vstou- pil na literární scénu coby spisovatel Houellebecq? V následující kapitole se pokusíme vykreslit obraz osobnosti Michela omase a spisovatele Houellebecqa právě na základě informací o jeho ži- votě a dosavadní spisovatelské dráze. Budeme se snažit zachytit, jak se po- stupně formoval obraz úspěšného kontroverzního spisovatele, který rád provokuje a svými díly i vystupováním vyvolává celou řadu polemik a dohadů o tom, jak se k němu stavět a jakým způsobem ho interpretovat.

3 M H , M T

Une biographie, ça s’invente.¹ (Céline)

3.1 M H

Ač by se mohlo zdát, že sepsat krátký Houellebecqův životopis je zdánli- vě jednoduchý úkol, opak je pravdou. Kromě nejzákladnějších biograﬁc- kých údajů, které jsou uveřejněny na internetu, v časopisech, na obalech knih apod., je poměrně obtížné s jistotou cokoliv o Houellebecqovi tvrdit. Houellebecq totiž okolo své biograﬁe mlží a často hovoří jen v náznacích. Například i jen jeho pravé datum narození se liší od data, které s oblibou udává a které se již natolik vžilo, že jej mnozí považují za pravdivé. Dosud vyšly tři knihy, které se určitým způsobem dotýkají spisovatelova života. Dvě od jeho blízkých přátel, spisovatele Dominiqua Nogueze (Houellebecq, en fait, 2003) a Fernanda Arrabala² (Houellebecq, 2005), třetí „neautorizovaný“ životopis sepsal novinář Denis Demonpion (Houellebecq non autorisé. Enquête sur un phénomène, 2005).³

¹ Životopis, ten se vymýšlí (cit. podle Demonpion 2005: 28). ² Oba tito spisovatelé se postavili za Houellebecqa při soudních procesech po vydání Ele- mentárních částic a Platformy, kterým se budeme věnovat později. Zejména Dominique No- guez, velký Houellebeckův obdivovatel a zastánce, sepsal řadu článků na Houellebecquovu obranu a za obecnou svobodu psaní, neboť autor by neměl být souzen za obsah svých knih. ³ Proč se jedná o životopis „neautorizovaný“ vysvětluje Demonpion hned v úvodu. Pod- le jeho slov se s ním na začátku projektu Houellebecq (a rovněž jeho přátelé Dominique Noguez a Raphaël Sorin) pokusili několikrát navázat kontakt a přesvědčit ho o možné spolupráci na autobiograﬁi formou poznámek pod textem, kterou by potom vydali oba společně. V dopisech, které jsou v knize ocitovány, Houellebecq vysvětluje, že stejně jako většina autorů i on již delší dobu uvažoval o sepsání své autobiograﬁe, spíše ale až později, jako závěr románové tvorby. Tudíž ho Demonpionův projekt zajímá. Na závěr Houelle-

31 Autorská póza Michela Houellebecqa

Jestliže první dvě knížky jsou spíše oslavného rázu a o Houellebecqovi mluví jako o geniálním spisovateli a představiteli nové literární generace, který je neprávem „pronásledován“, Demonpion se naopak se svými ne- sympatiemi k osobě Houellebecqa netají. Z celého tónu knihy je to zřejmé. Do nejmenších podrobností popisuje propast, která panuje mezi Houelle- becqem a jeho rodiči, zejména matkou, kterou podle něj spisovatel přímo bytostně nenávidí. Na vydání životopisu odpověděl Houellebecq na svém blogu uveřejně- ním textu s názvem Zemřít (Mourir, 2005). Poměrně krátký text, jehož vy- znění podtrhují sugestivní fotografie,⁴ si bere za cíl uvést na pravou míru některé detaily z Demonpionova životopisu, který prý ale Houellebecq ne- četl. Houellebecq se představuje jako neblahá bytost, která je zmatena sama sebou a jejíž existence není nikterak důležitá. Je člověkem, který celý život trpěl. Nepoznal nic pěkného: opravdovou lásku (vyjma své babičky), ně- hu, ani radost…Od jeho matky se mu dostalo jen inteligence, jíž přikládala velikou váhu. Nikdy se však nevzpamatoval z psychické újmy, kterou mu způsobila. Vztah s otcem, velmi jednoduchým člověkem, nebyl o nic hlubší. Chybějící láska ve všech svých formách, zejména ale prvotní mateřská (ta, kterou Houellebecq sám nepoznal), je počátkem krize, kterou nám spisovatel ve svém díle předkládá. Huoellebecq si myslí, že „ láska může vyřešit všechny problémy“.⁵ Dnešní lidé však již nejsou schopni milovat, neboť v in- dividualistické společnosti vymizel veškerý altruismus a schopnost daru.⁶ Nakolik přisuzuje Houellebecq důležitost problematickému vztahu mezi rodiči a dětmi, se nám potvrzuje nejen ve všech jeho románech, ale i v pa- sáži textu Zůstat naživu, kde se autor ztotožňuje se spisovatelem Patrickem Modianem. Popisuje zde své hluboké osobní zaujetí, které v něm vyvolal becq připomíná, že romány, ač někdy využívající „materiály více méně reálné“, jsou vždy jen transpozicí; tím zřejmě naráží na autobiografičnost svého díla. Spolupráce ve formě poznámek se mu zdá jako zajímavý způsob zpracování životopisu. Demonpion tuto na- bídku odmítl. Houellebecqovou odpovědí bylo následné zamítnutí jakéhokoli osobního setkání s novinářem, neboť podmínkou k takovému rozhovoru byla právě spolupráce na textu. Rozhovor s novináři obecně považuje jen za „cvičení přinášející zklamání“. Od biografie se tedy distancoval. Navíc se prý podle Demonpiona snažil i jeho práci mařit (srov. Demonpion 2005: 19–23). ⁴ Viz např. autoportrét ze srpna 2005 v příloze práce, s. 148. ⁵ Je pense que l’amour peut résoudre tous les problèmes. (z rozhovoru, Eersel 1999). ⁶ Více viz odd. 5.4 „Dědic Schopenhauerův“, od s. 97.

32 Michel Houellebecq, vlastním jménem Michel omas

Modianův autobiograﬁcký román Rodokmen (Un Pedigree, 2005), při jehož čtení zažíval pocit, že román vlastně vypráví o něm samotném. V závěru textu Houellebecq vyslovuje své rozhořčení nad tzv. přáteli, kteří už jimi nejsou, protože zradili a hovořili o něm s Demonpionem. Bez svolení vynesli na světlo fakta z jeho soukromého života, fakta, o kterých on sám doposud nechtěl ani psát, ani mluvit. Nabízí se otázka, komu ze všech zúčastněných bychom měli spíše věřit. Kdo říká pravdivé a nezkreslené informace, z nichž bychom mohli vytvořit ucelený Houellebecqův portrét? Jsou to texty Houellebecqových opravdo- vých přátel, nebo negativně vyznívající a údajně nepravdivý Demonpionův životopis? Ten se viditelně staví na stranu Houellebecqovy matky. Současně je ale také patrné, že v životopise silně vychází z Houellebecqových romá- nů; možná také snadno podléhá tvrzením jeho matky, která vždy překrucuje pravdu ve svůj prospěch, jak podotýká Houellebecq na svém blogu v odpo- vědi Demonpionovi. Jak již bylo naznačeno, Houellebecq si často protiřečí a z řady jeho roz- hovorů je zřejmé, že si rád vymýšlí. Jako názorný příklad za všechny může posloužit již zmiňovaná mystiﬁkace kolem data narození:

Narodil jsem se v roce 1956, nebo v roce 1958, nevím. Pravděpodob- něji v roce 1958 (vl. překlad).⁷

Demonpion se domnívá, že se jedná o snahu vytvořit si novou identitu a oprostit se tak od minulosti, což by do určité míry potvrzovala i volba pseudonymu. Možná bylo Houellebecqovo datum narození původně zfal- šováno matkou, aby se ho mohla zbavit co nejdříve, jak v textu Zemřít vy- světluje Houellebecq, ale současně dodává, že jeho matka falšování data hájí zájmem dostat svého velmi intelektuálně nadaného syna o dva roky dříve do školy. Ať už je tedy důvod jakýkoliv, Houellebecqa baví klamat. Autobiograﬁčnost nesporně dílům přidává na atraktivitě, obzvláště v dnešní době, kdy je život a soukromí známých osobností ve středu zájmu, jak jsme již popisovali při vývoji konceptu autora.⁸ Houellebecqovi čtenáři jsou neustále sváděni k tomu, aby jeho romány dešifrovali jako autobiogra- ﬁcké. Hlavní hrdina se mu vždy velmi podobá, často se jmenuje stejně –

⁷ Je suis né en 1956 ou en 1958, je ne sais pas. Plus probablement en 1958 (Houellebecq 2005c). ⁸ Viz odd. 1.6 „Návrat autora v současné literární vědě“, s. 20.

33 Autorská póza Michela Houellebecqa

Michel, a některé romány jsou psány ich-formou. Zároveň ale spisovatel okolo autobiograﬁčnosti svých románů Houellebecqovsky mlží, jak je pa- trné i z této odpovědi v jednom z rozhovorů:

[ … ] Jaký je, podle vás, vztah mezi fikcí a realitou, románem a životem autora? V literatuře může dobré výsledky přinést všechno. Můžete dělat fikci, autobiografii, nebo obojí promíchat, s různým dávkováním.⁹ Máte prostě svrchovanou svobodu. Autobiografie je spojena s pamě- tí. Připadá mi obtížné pustit se do autobiografie dříve, než člověk dosáhne určitého věku, toho, kdy se začínají vracet vzpomínky. Le- daže byste si psal deník, což já nedělám. Přitěžující okolnost pro mne je, že jakmile vyprávím nějaký příběh z vlastního života, často lžu, abych historku vylepšil. Rychle pak ztrácím pojem o výchozí úpravě, a jak pokračuji, přidávám jednu lež za druhou. Všechno to popsal už Rousseau. Ale takhle já prostě vyrábím své knihy. Těžko tomu věřit, ale já skutečně nakonec pořádně nevím, co v mých románech je au- tobiografického. Naproti tomu je mi jasné, že to vůbec není důležité (překlad Šotolová).¹⁰

My však na rozdíl od Houellebecqa budeme trvat na tom, že autobio- graﬁčnost je pro jeho dílo nejen typická, ale také velmi důležitá pro jeho celkovou interpretaci a uchopení.

⁹ Promíchání fikce a autobiografie odpovídá žánru dnes označovanému jako tzv. autofikce. Tento neologismus se i přes svoji vágnost stal velmi populární, protože jím je možné ozna- čit celou řadu různých románů (od Milence M. Durasové až po Božskou komedii Danteho). Zastánci pojmu se odvolávají na prohlášení Serge Doubrovského „můj román je můj ži- vot“ (cit. podle Viart a Vercier 2008: 35), který s termínem přišel poprvé. Jako „autofiction“ označil svůj román Nitě (Fils, 1977). Na snahu literární vědy teoretizovat autobiografický žánr (Lejeunův autobiografický pakt aj.) reagovali spisovatelé naopak postupným odklo- nem od autobiografie a začali zpochybňovat její oddělování od fikce. Z řady vznikajících nových termínů (např. automytobiografie, egoliteratura, cirkonfese…) se ujala právě autofikce. V anglosaském prostředí je obdobou tzv. faction, vzniklá spojením z výrazů fact (skutečnost) a fiction (fikce). Žánr autofikce ale není všemi přijímán pouze kladně; kritici autorům autofikce vyčítají, že tam kde není dostatek látky k psaní, nastupuje psaní o sobě. ¹⁰ [ … ] Quels sont, selon vous, les rapports que doit entretenir la fiction avec le réel, le roman avec la vie de l’auteur ? Tout peut, en littérature, donner de bons résultats. On peut faire de la fiction, de l’autobiographie, un mélange des deux avec des dosages variables ; on est en fait souverainement libre. Le problème de l’autobiographie ne peut être separé de celui de la mémoire ; il me paraît difficile de se lancer dans une entreprise autobiographieque avant d’avoir atteint un certain âge : celui auquel, peu à peu, les souvenirs reviennent. À moins de tenir un journal, ce que ne fais pas. Circonstance aggravante, lorque je raconte une anecdote tirée de ma propre vie, il m’arrive souvent de mentir pour améliorer l’histoire ; je perds rapidement conscience de la modification initiale, et, au fur et à mesure que je reprends la narration, je rajoute mensonge sur mensonge. Tout cela est déjà bien décrit dans Rousseau ; mais c’est difficile à croire, mais à l’heure actuelle je ne sais plus très bien ce qui, dans mes romans, relève de l’autobiographie ; je suis par contre très conscient que cela n’a aucune importance (z rozhovoru, Martel 1999: 197–198)

34 Michel Houellebecq, vlastním jménem Michel omas

Při deﬁnování pózy jsme si řekli, že ve ﬁkci je prvotně důležité v autorovi rozlišovat autora jako civilní osobu, autora coby spisovatele a inskriptora v textu. Proto jsou následující podkapitoly o Houellebecqově životě rozdě- leny na část o Michelu omasovi, kdy ještě nebyl spisovatelem, a na část věnovanou jeho spisovatelské dráze a částečně i recepci díla, kdy se z něj pro veřejnost stal Michel Houellebecq.

35 Autorská póza Michela Houellebecqa

3.2 M T 3.2.1 D

J’ai besoin qu’on m’aime. Toutes les critiques violentes que je subis représentent un réel danger intime, celui de me pousser dans une tendance que j’ai : un retranchement dans la misanthropie à l’image de mon père.¹¹ (Houellebecq)

Michel omas se narodil 26. února 1956 na ostrově Réunion René Georgesi omasovi a Janine Ceccaldi. Jeho otec pocházel z proletářské rodiny z normandského města Cher- bourgu. Dříve než se stal horským vůdcem, prošel různorodými zaměstná- ními. Ve třinácti letech začínal jako cukrářský učeň, následně se živil jako prodavač potravin, montér, elektrikář, zahradník, šofér, skladník… omasova matka vyrůstala v rodině francouzských přistěhovalců v Alží- ru. Byla velmi intelektuálně nadaná a zaznamenávala mnohé studijní úspě- chy. V době vysokoškolských studií se začala politicky angažovat, dokonce se zapojila do protikoloniálního odboje. Ve 40. letech spolupracovala s ile- gální alžírskou komunistickou mládeží a psala různé manifesty. Později se také zúčastňovala politických sjezdů v Evropě. Jakožto antifašistka a anti- pétainistka silně vystupovala zejména proti rasismu namířenému vůči alžír- ským Židům. V době, kdy se schylovalo k válce za nezávislost Alžírska, se rozhodla zůstat ve Francii, kde se později seznámila s Michelovým otcem. Po svatbě (1953) žili nejdříve dva roky v Prolognan-la-Valoise a poté se pře- stěhovali na ostrov Réuninon, kde se jim narodil syn Michel a kde Janine pracovala jako anestezioložka.¹² Manželství Michelových rodičů netrvalo dlouho. Krátce po narození syna se vydali na dlouhou cestu po Africe, chlapec v té době pobýval u babič- ky z otcovy strany, Henrietty Houellebecqové.¹³ Po návratu rodiče začali žít

¹¹ Potřebuji být milován. Všechny ostré kritiky, kterým jsem vystaven, představují skutečné niterné nebezpečí: podporují mě v jistém sklonu, a to uzavírat se do mizantropie stejně jako můj otec (z rozhovoru, Kaprièlian 8. 11. 2010). ¹² Na ostrově Réunion žije dodnes. ¹³ Houellebecqova babička Henrietta je vždy charakterizována jako členka Francouzské komunistické strany, pravověrná stalinistka a excentrická rázná žena, která Houellebecqa milovala a měla na něj velký vliv.

36 Michel Houellebecq, vlastním jménem Michel omas

v odloučení.¹⁴ Michel nezůstal s matkou, ale přestěhoval se do domu jejích rodičů v Alžíru. Když se pak Michelovi rodiče deﬁnitivně rozvedli, znovu se ho ujala babička Henrietta. Od svých šesti let tak žil v Yonne a později v Crécy-en-Brie u Paříže. Se svými rodiči se Michel vídal jen velmi zřídka.

3.2.2 S E,

Už jako malý chlapec byl Michel obdivován pro svoji inteligenci a vníma- vost, stejně jako před tím jeho matka. Oproti svým vrstevníkům působil do- spěleji a profesoři jej dávali za vzor ostatním, Ti ho přezdívali Einstein.¹⁵ Po ukončení lycea Henri Moissan v Meaux navštěvoval Michel na lyceu Chaptal de Paris přípravné třídy pro studia biologie zvířat.¹⁶ I přes úspěch u přijímacího řízení na École normale supérieure ale nakonec dráhu biologa opustil a nastoupil na jinou vysokou školu, kterou byl Institut national agronomique Paris-Grignon. Zde získal v roce 1980 titul inženýra. Současně

¹⁴ Michelova matka v té době porodila dceru Catherine, Michelovu o čtyři roky mladší nevlastní sestru, která byla později vychována adoptivní rodinou. ¹⁵ Na této informaci se shodují jak Michel Houellebecq, tak i jeho matka a životopisec Denis Demonpion, proto si ji dovolujeme takto prezentovat. ¹⁶ Biologie zvířat nezahrnuje pouze zoologii, ale i zvířecí fyziologii, zootechniku, etologii, neurovědu. Člověka chápe také jako zvířecí druh, tudíž i biologie člověka může spadat pod studia biologie zvířat (srov. Biologie animale, 22 septembre 2011). Zaujetí touto vě- dou se promítá do Houellebecqových románů. Najdeme zde mnoho didaktických pasáží věnovaných detailním popisům živočichů (larva sametky v Elementárních částicích, sumci v Paltformě, moucha domácí v Mapě a území aj.) a přirovnání lidí k různým zvířecím dru- hům (vzhled, chování, typ života, srovnatelný vývoj… ). Toto vyplývá z Houellebecqova popisu společnosti, na niž uplatňuje biologismus. Velmi jej prý ovlivnil povídkový román Město (City, 1952) od Clifforda Simaka a vzal si z toho lekci, „že na lidi je třeba se dívat v určitém smyslu jako na neznámá zvířata“ (Haan 2003: 14). Spíše než jako sociolog pozo- ruje Houellebecq lidi jako etnolog. Viz následující příklad z Elementárních částic: „Brutalita a nadvláda, ve zvířecích společen- stvích obecně rozšířené, jsou už u šimpanze (Pan troglodytes) doprovázeny svévolně krutými činy namířenými proti nejslabšímu zvířeti. Tato tendence dosahuje vrcholu u primitivních lidských společenství a v rozvinutých společenstvích u dítěte a ranného pubescenta. Později se objevuje lítost, nebo-li ztotožnění se s utrpením druhého; tato lítost je rychle systemati- zována ve formě morálního zákona.” (překlad Alan Beguivin) « La brutalité et la domination, générales dans les sociétés animales, s’accompagnent dé- jà chezle chimpanzé (Pan troglodytes) d’actes de cruauté gratuite accomplis à l’encontre de l’animal le plus faible. Cette tendance atteint son comble chez les sociétés humaines primi- tives, et dans les sociétés développées chez l’enfant et l’adolescent jeune. Plus tard apparaît la pitié, ou identification aux souffrances d’autrui ; cette pitié est rapidement systématisée sous forme de loi morale » (Houellebecq 1998a: 59).

37 Autorská póza Michela Houellebecqa

ještě také navštěvoval obor kamery na École nationale supérieure Louis Lu- mière, studia však nedokončil. Zúročil je ale při natáčeních několika svých ﬁlmů.¹⁷

3.2.3 O , ,

Počátek osmdesátých let nebyl pro Michela příliš šťastným obdobím. Po do- končení studií se ještě téhož roku (1980) oženil se sestřenicí¹⁸ svého nejlep- šího přítele Jacinthou, manželství se však rozpadlo již následující rok. Nic na tom nezměnilo ani narození Michelova prvního a jediného syna Étiennea (1981). Přestože Houellebecq zdůrazňuje, jak moc jej frustroval nedostatek zájmu ze strany jeho rodičů, nemůžeme říci, že právě on by byl ukázkovým otcem. Naopak. Z jeho syna, o kterého se nikdy moc nestaral a se kterým se příliš nestýká, stal se téměř bezdomovec a žije prakticky na ulici (srov. rozhovor se Sorinem, Malnuit 2011). Jisté vysvětlení nacházíme v Houellebecqových románech. Jako potomek generace osmašedesátníků poznamenaný nedostatkem citů, není ani on sám schopen vychovávat své dítě s láskou. Nese si v sobě jednou pro vždy cito- vý hendikep – nedokáže navazovat lidské vztahy. Nesnaží se však spisovatel sám pro sebe najít omluvu, že není dobrým otcem? Se svojí druhou ženou, literární agentkou Marie-Pierre Gauthier z La Diﬀérence, s níž se oženil v roce 1998, už na dalšího potomka Houellebecq nikdy nepomýšlel. Prohlásil, že by „měl radši psa, toho je jednodušší uspo- kojit“ (cit. podle Šafránek 6. 10. 2011). Vztah mezi rodiči a dětmi je pro Houellebecqa citlivým tématem. V jeho románech téměř všechny postavy přiznávají, že ve své rodičovské roli selha- ly. Největší obžalobu rodičů představuje román Elementární částice.¹⁹ Je ale nutno řící, že ani o dětech spisovatel vždy nehovoří příliš pozitivně: Jsou to

¹⁷ Soupis Houellebecqova díla, včetně ﬁlmů a hudebních nahrávek uvádíme v příloze práce, společně s literárními oceněními, která získal během své kariéry. ¹⁸ Někde také najdeme údaj, že se jednalo o sestru nejlepšího přítele, častěji se však uvádí sestřenice. ¹⁹ O románu Elementární částice viz více od s. 44.

38 Michel Houellebecq, vlastním jménem Michel omas

tvorové nevděční, kteří své rodiče již od samého narození trápí. Viz např. následující ukázka z románu Možnosti ostrova:²⁰

Co jsme mohli dělat? [ … ] Žít? Přesně v těchto situacích se lidé zdr- cení vlastní nevýznamností rozhodnou pořídit si děti; tak je zabez- pečena reprodukce druhu, nicméně je pravda, že čím dál méně často. [ … ] dítě je druh zvráceného pidižvíka s vrozenou krutostí, u něhož se ihned projeví ty nejhorší druhové rysy a od kterého se domácí zví- řata moudře a obezřetně odvracejí. [ … ] Lidský kojenec totiž jako jediný z celé živočišné říše projevuje svůj příchod na svět neuticha- jícím útrpným řevem, proto tedy určitě trpí, a nesnesitelně. Možná je důvodem ztráta srsti, jež činí kůži tolik citlivou na změny teploty a nedokáže doopravdy ochránit před útokem parazitů; možná abnor- mální nervová dráždivost, nějaký nedostatek ve stavbě těla. Každému nestrannému pozorovateli rozhodně dojde, že lidský jedinec nemů- že být šťastný, že není vůbec uzpůsoben pro štěstí, že jeho jediným předurčením je šířit kolem sebe neštěstí, čímž činí existenci ostatních stejně nesnesitelnou, jako je ta jeho – a obyčejně mu za oběť jako prv- ní padnou rodiče (překlad Šotolová).²¹

Houellebecq tak lituje obě strany. Vzájemný vztah mezi rodiči a dětmi se- lhává a pro obě strany je utrpením. Proto si někteří hrdinové románů (v souladu s autorovým vyjádřením) raději pořizují domácí zvířata, zejména psy. Po rozvodu Michel, který v té době měl navíc problém najít zaměstnání, začal pít a podléhat silným depresím. Několikrát byl hospitalizován v psy- chiatrické léčebně, a právě toto období je počátkem Houellebecqovy pověsti alkoholika a depresivního člověka.

²⁰ O románu Možnosti ostrova viz více od s. 59. ²¹ Que pouvions-nous faire, donc ? [ … ] Vivre ? C’est exactement dans ce genre de situation qu’écrasés par le sentiment de leur propre insignifiance les gens se décident à faire des en- fants ; ainsi se reproduit l’espèce, de moins en moins il est vrai. [ … ] l’enfant est une sorte de nain vicieux, d’une cruauté innée, chez qui se retrouvent immédiatement les pires traits de l’espèce, et dont les animaux domestiques se détournent avec une sage prudence. [ … ] Si le nourrisson humain, seul de tout le règne animal, manifeste immédiatement sa présence au monde par des hurlements de souffrance incessants, c’est bien entendu qu’il souffre, et qu’il souffre de manière intolérable. C’est peut-être la perte du pelage, qui rend la peau si sensible aux variations thermiques sans réellement prévenir de l’attaque des parasites ; c’est peut-être une sensibilité nerveuse anormale, un défaut de construction quelconque. À tout observateur impartial en tout cas il apparaît que l’individu humain ne peut pas être heureux, qu’il n’est en aucune manière conçu pour le bonheur, et que sa seule destinée possible est de propager le malheur autour de lui en rendant l’existence des autres aussi intolérable que l’est la sienne propre – ses premières victimes étant généralement ses parents (Houellebecq 2005b: 67–68).

39 Autorská póza Michela Houellebecqa

Situace se obrátila k lepšímu v roce 1983, když Michel získal místo informatika ve ﬁrmě Unilog. Později pracoval jako informatik také na Mi- nisterstvu zemědělství a od roku 1991 jako počítačový technik ve francouz- ském parlamentu (v Národním shromáždění). Toto zaměstnání opustil v roce 1996, kdy se začal plně věnovat psaní.

3.2.4 B

V literárních kruzích se Michel začal pohybovat zhruba ve svých dvaceti letech. Navštěvoval básnické kroužky, zúčastňoval se různých čtení a literár- ních setkání, která následně i organizoval. V době vysokoškolských studií založil se dvěma kamarády časopis Karamazov,²² do kterého přispíval svými básněmi. S psaním básní pokračoval i v osmdesátých letech během svého období depresí. A právě tehdy (roku 1985) se pro něj stalo rozhodující setkání s Mi- chelem Bulteauem, který byl v té době ředitelem časopisu Nouvelle Revue de Paris. Bulteau jejich setkání popisuje následovně:

Představil se jako člověk z okraje společnosti. Mluvil málo. Vypadal, že přišel odnikud, ze zlomeného světa, nevystižitelný. Líbilo se mi to. Přijímal jsem všechny, všechny lidi světa z okraje společnosti. Neptal jsem se ho na věk, ani zda měl zaměstnání [ … ] (vl. překlad).²³

²² Dostojevskij, společně s Baudelairem, Pascalem, Schopenhauerem a později i Balzakem, ﬁguruje mezi osobnostmi, které Houellebecq jmenuje jako ty, které na něj nejvíce zapůsobi- ly. Ovlivnili jej také romantičtí básníci (Hugo, Vigny, Musset, Nerval, Verlaine, Mallarmé) jak pro krásu jejich díla, tak pro emociální intenzitu. Ostatně Houellebecq sám sebe také považuje za „člena velké romantické rodiny“. V roce 2010 vyšla studie Houellebecq, romantic- ký spisovatel (Houellebecq, écrivain romantique) od Auréliena Bellangera, která se tomuto tématu věnuje. Romantik je podle Houellebecqa člověk, který věří ve věčné a dosažitelné štěstí, v lásku a v duši (ta prý v něm podivně přežívá, i když říká opak). Podle svých slov čer- pal veškerou inspiraci pro své dílo z 19. století. Velmi jej také poznamenala četba v dětství. Jako chlapec hojně četl Lovecraftovy vědecko-fantastické příběhy. Silně na něj zapůsobila jeho povídka Volání Cthulhu (e Call of Cthulhu, 1928) a to tím, jak v ní autor využívá při vyprávění různých úhlů pohledu: deník, zápisky vědce, svědectví místního šílence… Právě tím se prý inspiroval při psaní románu Elementární částice, kde přechází od diskusí o zvířecí biologii k realismu a sociologii. [Lovecraft však ovlivnil Houellebecqa daleko více, než při- znává. Podrobněji se vztahem Lovecraft – Houellebecq budeme věnovat v odd. 5.2, s. 82.] Z klasických francouzských autorů oblíbených dětmi Houellebecq obdivoval Julesa Ver- nea, protože ho fascinovala jeho ucelená vize světa a zájem snad úplně o všechno na světě. Konečně rád četl komiksový seriál Pif le chien (srov. rozhovor s Houellebecqem, Hunnewell 2010). ²³ Il s’est présenté comme un marginal. Il parlait très peu. Il avait l’air de sortir de nulle part, d’un univers fracturé, indéﬁnissable. C’est ce qui m’a plu. Je recevais tout le monde,

40 Michel Houellebecq, vlastním jménem Michel omas

Je to tedy Bulteau, kdo uvedl na literární scénu „Michela Houellebecqa“. Michel omas si totiž přál, aby jeho díla začala vycházet pod jménem Houellebecq. Za pseudonym si zvolil dívčí jméno své babičky, která je podle jeho slov „jediná trochu důstojná osoba z jeho rodiny“ (cit. podle Demon- pion 2005: 122) a o které se ví, že ji měl velmi rád. Z Bulteaua se později stal Houellebecqův mentor a přítel na celý život. Houellebecq o něm mluví jako o muži, „který z něj učinil člověka“.

3.3 S M H

Un roman – ou plus généralement un livre – est le théâtre des tensions qui existent entre un monde et un auteur.²⁴ (Paolo Ippolito)

3.3.1 Ú ,

Bulteau Houellebecqa objevil pro literaturu. Nejprve v Nouvelle Revue uve- řejnil několik jeho básní a později mu také nabídl, aby napsal knihu pro jeho sérii Infréquentables vycházející v edici Rocher. V roce 1991 tak Houelle- becq vydává biograﬁckou esej o americkém autorovi hororů s názvem H. P.Lovecraft: Proti světu, proti životu (H. P.Lovecraft : Contre le monde, contre la vie).²⁵ Prvotní sbírka básní Honba za štěstím (La Poursuite du bonheur, 1992), kterou vydal rok poté, stejně jako esej o Lovecraftovi vešly do veřejného povědomí až později, když Houellebecq začal vydávat své romány. Jsou to romány, kterými se Houellebecq proslavil nejvíce, jeho esejistická i básnic- ká tvorba jimi byla zastíněna. Zdá se to být trochu paradoxní, spisovatel má totiž raději poezii. Podle jeho vlastních slov dokáže „poezie dosáhnout tous les marginaux de la terre. Je ne lui ai pas demandé son âge, ni s’il avait un emploi [ … ] (cit. podle Demonpion 2005: 121–122). ²⁴ Román – nebo obecněji kniha – je divadlem napětí, jež existuje mezi světem a autorem. (Ippolito 2002: 20). ²⁵ Viz podrobněji o knize odd. 5.2, s. 82.

41 Autorská póza Michela Houellebecqa

čistšího výrazu“. Navíc věří, že pouze poezií může spisovatel své čtenáře opravdu ovlivnit. Opakovaným čtením jakékoli básně, čtenáři utkví v pamě- ti. Navzdory tomu, že Houellebecq vydal několik básnických sbírek a často jsou básně i součástí jeho románů, sám sebe za básníka příliš nepovažuje.

Je smutné to říkat, ale když píšete romány, které mají určitý vliv, zač- nete mít pocit, že editoři vydávají vaši poezii pouze coby charitu. Což je trapné (vl. překlad).²⁶

Dosud tedy poměrně neznámý básník a esejista hledal pro svoji romá- novou prvotinu Rozšíření bitevního pole (Extension du domaine de la lutte, 1994) poměrně obtížně vydavatele. Po několikerém odmítnutí (Gallimard, Rocher, Flammarion) projevil o jeho knihu zájem až Maurice Nadeau. Přestože se románu nedostalo od literární kritiky pozitivního přijetí, kniha pro ni byla nudná a špatně napsaná, navíc se zvrhlými a pornograﬁcký- mi pasážemi, a rovněž média mu nevěnovala prakticky žádnou pozornost, prodalo se i tak na dvacet tisíc výtisků.²⁷ A to bez velkých reklamních akcí, pouze na základě osobních doporučení.²⁸ Prvotina tak Houellebecqovi i přes relativní neúspěch zajistila dostateč- ný ﬁnanční příjem, aby mohl v roce 1996 zanechat pro něj nudné práce informatika. Houellebecq se nikterak netají, že prvotním důvodem k psaní pro něj nebyla ani tak literární sláva, ale že jej psaní zachránilo ekonomicky. V rozhovorech dnes proto říká, že není přílišný rozdíl v tom, jak píše teď, když je známý, a dříve, když ještě známý nebyl, protože úspěch v jeho psaní nehraje roli, jen mu zajišťuje existenci. Dřív by ho vyhodili z práce, kdyby přes den psal. Peníze jej osvobodily a může si dělat, co chce. Téhož roku 1996 také zahájil spolupráci s editorem Raphaëlem Sorinem ve Flammarionu. Vydal u něj básnickou sbírku Smysl boje (Le Sens du combat, 1996), za kterou získal cenu Flore.²⁹

²⁶ It’s sad to say, but when you write novels that have a certain impact, you start to sense that editors are publishing your poems out of charity. And it becomes embarrassing (z rozhovoru, Hunnewell 2010). ²⁷ Což není mnoho v porovnání s úspěchem jeho dalších románů. ²⁸ Velké popularity (o níž svědčí i označení typu generační román, bestseller apod.) se „za- pomenutému“ románu dostalo až zpětně v době, kdy na sebe ještě téměř neznámý Houelle- becq upozornil svým druhým románem. ²⁹ Cenu založil v roce 1994 Frédéric Beigbeder, který patří k Houellebecqovým zastáncům a věrným přátelům.

42 Michel Houellebecq, vlastním jménem Michel omas

Houellebecqův první román oslovil generaci „single“ a levicové intelek- tuály. Skupina autorů (Nicolas Bourriard, Christophe Duchatelet, Jean-Yves Jouannais, Laurent Quintreau…), kteří se pravidelně scházeli v pařížské ka- várně Les Maronniers, kde diskutovali nejen o literatuře, ale také o mnoha dalších tématech, jakými jsou např. současné umění, hudba, masová kultura, politika, ekonomie;³⁰ společně začala roku 1995 vydávat levicově oriento- vanou revue Perpendiculaire. Do časopisu přispívala řada současných autorů a rovněž i Michel Houellebecq, který se brzy stal jejím vůdčím hlasem.³¹ Kýžená literární sláva a úspěch (byť skandální) na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 1998 se totiž o senzaci postaral Houellebecqův druhý román Elementární částice (Les Particules élémentaires). Jeho vydání předcházela obrovská reklamní kampaň a ještě než se objevil na pultech knihkupců, už kolovaly zvěsti o velké události začátku literární sezóny („roman-événement de la rentrée littéraire“). O Houellebecqovi se mluvilo úplně všude. Právě tímto románem začalo Houellebecqovo pověstné „cynické využí- vání – zneužívání“ médií k propagaci vlastních knih. Pečlivě promyšlenou strategii vydávání románů kritici Houellebecqovi často vyčítají a hovoří o jeho úspěchu jako o šikovném marketingovém tahu. Houellebecq připouští, že se dříve s médii snažil maximálně spolupracovat, protože považoval jejich pozornost za nutnou, aby mohl své knihy prodávat. Nutno podotknout, že jeho prvotinu provázela z hlediska médií naprostá ignorace. S odstupem ča- su si dnes Houellebecq myslí, že to nejsou ani tak média, která knihy prodá- vají, ale spíše síla slova (srov. rozhovor s Houellebecqem, Hunnewell 2010).

³⁰ Tito prozaici, řazení kritikou do nepřesně vymezené skupiny „postnaturalistů‘ či ‚hy- perrealistů ze supermarketů“, nezahrnovali do literatury jen literární texty, nýbrž všechny texty, které člověka dnešní doby obklopují, vedle vysoké literatury i kýčovité love stories, thrillery, pornograﬁi či reklamní upoutávky (Kapoun 14. 8. 2004). ³¹ Perpendiculaire není jediný časopis, ve kterém Houellebecq působil. Své články vydával také v L’Atelier du roman (1996–97), dlouhou dobu spolupracoval také s Les Inrockuptibles a působil také v redakčním výboru časopisu NRV, jehož jedním z tvůrců je také Frédéric Beigbeder. Proto se o spisovateli hovoří i jako o publicistovi.

43 Autorská póza Michela Houellebecqa

3.3.2 P

Mám talent k urážení a k provokaci. Často neodolám a použiji jej. Dobře mířená invektiva je jednou z mých největších slastí.³² (Michel Houellebecq)

Elementární částice (Les Particules élémentaires, 1998) vyvolaly vskutku bou- ři, která překvapila i samotného spisovatele. Zájem tisku prý očekával, ale nikoliv tak veliký úspěch při prodeji.³³ Román byl brzy přeložen do více než 25 jazyků a Houellebecq si získal mezinárodní věhlas.³⁴ Kniha, dnes již označovaná jako „kultovní román“ či „totální román“ konce století, vzbudila svým nebývale ostrým, vzteklým a posměšným tó- nem uprostřed nevýrazné literatury konce 20. století velký poprask. Někteří v románu viděli „průkopnické dílo ukazující nový směr ve francouzské lite- ratuře“ (Šotolová 23. 6. 2003), druzí byli šokováni (rasistické výroky, nostalgie po autoritářských režimech, potřebnost eugeniky, pornograﬁcké pasá- že, sérioví vrazi představeni jako pokračovatelé hnutí hippies…).³⁵ Noviny

³² Citováno podle Bauerová 22. 10. 2005. ³³ Téměř 270 000 výtisků – udávaný počet se liší. ³⁴ Velké popularitě se Houellebecq těší zejména v Německu, jeho román Elementární částice zde byl dokonce zﬁlmován (Elementarteilchen, 2006); režie se ujal Oskar Roehler. Filmová adaptace však není považovaná za příliš vydařenou, chybí jí Houellebecqova přesvědči- vost. Jeho otrlý a agresivní literární styl se do ﬁlmu nepodařilo přenést (srov. Procházka 31. 12. 2009). V Čechách se román stal předlohou stejnojmenné divadelní inscenace Jana Mikuláška a Dory Viceníkové, která je hrána na scéně brněnského Národního divadla Re- duta. ³⁵ Mezi spisovatele, kteří ovlivnili Houellebecqa a ke kterým se autor hlásí, patří i ame- rický představitel Generace X Bret Easton Ellis. Jako jednu ze svých oblíbených knih Houellebecq uvádí právě Ellisův román Americké psycho (American Psycho, 1991). V Ele- mentárních částicích jej připomíná například poměrně často rozebíraná pasáž (Houellebecq 1998: 254–262) o atraktivním ne příliš úspěšném muzikantovi di Meolovi, který se spojil se satanisty a společně pořádali rituální sexuální origie a sériové vraždy. Mučení svých obětí si zaznamenávali na videa. Drastické pasáže byly popsány velmi naturalisticky a detailně. Více však šokovalo závěrečné zobecnění a analýza, kdy di Meola nepředstavoval než lo- gický vývoj, kam spěje individualistická a volnomyšlenkářská společnost. Volnomyšlenkáři (vídenští akční umělci, beatnici, hippies i masoví vrazi), kteří uplatňují individuální práva navzdory všem společenským normám a morálka, cit a milosrdenství je pro ně jen pokrytec- tvím, hledají nové a bohatší rozkoše (stejně jako dříve Sade). Rozkoš krutosti a brutality. Společným znakem Houellebecqa s Ellisem jsou kromě jiného také skandály a veliká ko- merční úspěšnost.

44 Michel Houellebecq, vlastním jménem Michel omas

Ouest-France dokonce vyzývaly k bojkotu knihy. Elementární částice ale ne- provázely jen protichůdné ohlasy, nýbrž rovněž řada afér i soudní proces.³⁶ Za velké pozornosti médií byl nejprve Houellebecq vyloučen z redakční rady časopisu Perpendiculaire pro ideové neshody s jeho zakladateli. Flam- marion, který v té době vydával nejen díla Houellebecqa ale i časopis, využil jejich rozporu a přestal časopis ﬁnancovat. Druhá aféra však byla závažnější, neboť se jednalo o soudní proces. Ma- jitel kempu „Espace du possible“ (Místo možného), který je v románu dů- kladně popisován, obvinil Houellebecqa z nactiutrhání a z pomluv, které poškozují jeho rekreační středisko. Požadoval zastavení prodeje knih a zni- čení jejich zásob.³⁷

Advokát nakladatelství Flammarion uvedl, že stěžovatel „není osoba, která na vlastní kůži” utrpěla jakousi urážku na cti, nýbrž „je to camping”. Poprvé v análech justice tedy žaluje literární dílo ne fyzická, ale právnická osoba. Advokátka Espace zas tvrdila, že žalujícící stranu pobouřila „konstrukce románu, která mísí reálno s imaginárnem”, zveličující věci „děsivým způsobem” a přidávající místu „zabarvení přinejmenším směšné, ponižující, nactiutrhačné”. „Vadí nám prople- tení pravdy a ﬁkce,” stěžovala si. „Vyčítáme autorovi, že si vypůjčil prvky ze skutečnosti” (Šotolová 16. 6. 1999).

³⁶ Jak už to bývá, velký úspěch s sebou nese i řadu negativních reakcí a kritik. Tisk potom přináší celé série přibarvených, pozměněných či přímo nepravdivých informací a soudů, které mají vyvolat senzaci. V souvislosti s Elementárními částicemi a s bouřlivou aférou, kterou vyvolal i Houellebecqův další román Platforma, se proto hovoří o pomlouvačné kampani, jíž byl autor obětí. ³⁷ Alternativní kemp, „místo osobního rozvoje“ v Meschers-sur-Gironde nedaleko Roya- nu vznikl jako komunitní projekt v roce 1977. Yves Donnars, student psychosociologie si přivezl inspiraci ze svého pobytu v Kalifornii. Na rodinném pozemku na břehu Atlantiku rozmístil stany, vybudoval bazén a chtěl vyzkoušet různé společné psychoterapie v praxi. Ve své době byl kemp opravdu místem, které přálo volné lásce, a do určité míry duch 70. let v rekreačním středisku přebývá dodnes. Návštěvníci zde mohou totiž vyzkoušet nejen řadu různých aktivit v ateliérech (např. malbu, zpěv, tance, divadlo, jógu, speciální meditace, masáže, relaxační techniky, řadu tzv. „new age aktivit“) a navázat nová přátelství, ale řada z nich zde také hledá partnery, nebo si zkrátka přijede vyzkoušet společný pobyt v otevře- né komunitě se všemi jeho možnostmi… Některé aktivity jsou dnes řádem kempu zakázané (srov. Senk 2000). Michel Houellebecq kemp dobře zná, protože jej sám často navštěvoval a dokonce tam prý pobýval i týden před vydáním svého románu Elementární částice. Zají- mavostí je, že v době, kdy probíhal soud ohledně pošpinění pověsti kempu, místní starosta Dominique Decourt se snažil o zavření jeho několika ateliérů, údajně z důvodu bezpečnosti (srov. Cécile 1998).

45 Autorská póza Michela Houellebecqa

Za spisovatele se postavila celá řada osobností i spolků.³⁸ Proces tak na- byl symbolického rozměru, před soudem už nestál jen Houellebecq, ale jeden ze spisovatelů, jejichž svoboda a právo byly nyní ohroženy. Philippe Sollers (mimo jiné také zmiňovaný v románu) ve svém dopise na Houelle- becqovu obhajobu napsal:

Románová transpozice reality, člověku je téměř hanba to připomínat, je jednou z podmínek literárního umění. [ … ] Literatura je prostor možného, všeho možného. I nemožné tu je možné (cit. podle Šoto- lová 16. 6. 1999).

Pozměňování skutečnosti je naprosto běžnou věcí. Dominique Noguez, Houellebecqův přítel a věrný zastánce, pak dovedl vše ad absurdum. Připo- mněl, že za chvíli by se mohlo stát nemožné napsat byť jen to, že „ta Cola je hnusná“ (Noguez 2003: 64). Dokonce se vyjádřil ve smyslu, že celý tento proces naopak na spojitost mezi kempem skutečným a vyobrazeným v knize spíše upozorňuje. Naznačil tím, že se kemp snaží o zviditelnění. Takto o něm všichni mluví, jinak by vše prošlo bez povšimnutí. Soudní tribunál nakonec rozhodl v Houellebecqův prospěch. Nicméně spisovatel musel ve druhém vydání románu pozměnit název i zeměpisnou polohu kempu. Stalo se tak z něj „Lieu du changement” (Místo změny), které není situované na pobřeží Atlantiku poblíž Royanu, ale nachází se v Cholet. Houellebecq se nechal slyšet, že tyto změny jsou „skutečně mr- zuté. Topograﬁe je v této knize důležitá. Cholet dokonce ani neleží u moře, cestování postav pak se stává nepochopitelným. Uvidíte, že za rok polemiky utichnou, o procesu se ale bude mluvit ještě za padesát let“ (překlad Šoto- lová).³⁹ Pravdou zůstává, že celý proces byl vlastně Houellebecqovi prospěšný, protože se právě i díky tomuto skandálu stal ještě slavnější. Byla to dobrá reklama. Tím ale veškeré dění neutichá. Poklidně totiž neproběhlo ani udílení prestižní francouzské literární Goncourtovy ceny. Houellebecq měl velké předpoklady ji získat, dokonce dvacet kritiků jeho román zvolilo v anketě

³⁸ Společnost literátů, Mezinárodní parlament spisovatelů aj. ³⁹ Tout cela est réellement ennuyeux. La topographie est importante dans ce livre. Cho- let n’est même pas situé au bord de la mer ; les déplacements des personnages deviennent incompréhensibles. Vous verrez qu’on aura oublié les polémiques dans un an, alors qu’on parlera encore du procès dans cinquante ans (z rozhovoru, Martel 1999: 203).

46 Michel Houellebecq, vlastním jménem Michel omas

literárního časopisu Lire za nejlepší knihu roku. Kolovaly zvěsti, že oceně- ným letos bude právě on. V závěru byl ale odstraněn z listiny možných ucha- zečů.⁴⁰ Goncourtovu cenu získala 9. listopadu spisovatelka Paule Constan- tová za svůj román Důvěra za důvěru (Conﬁdence pour conﬁdence, 1998). A Houellebecq svou reakcí znovu popudil nejen své odpůrce, ale navíc se mu podařilo svým prohlášením urazit i samotnou autorku, když její knihu označil o pár dní později v rozhovoru pro Libération za průměrnou a nepo- vedenou.⁴¹ Prostořeký spisovatel tak získal nálepku člověka, který neumí prohrávat. Aby toho nebylo málo, v rozhovorech zpochybnil i celkové udí- lení ceny, když se o porotcích vyjádřil jako o podplacených. Jeho editor prý neměl dostatek peněz, aby si je koupil. Reakce, které tím vyvolal, si jistě umí každý představit. Když se k tomuto tématu vrátil o dva roky později (2000) na televizním kanálu France 2 ierry Ardisson ve své populární talk-show Tout le monde en parle, k velkému překvapení Houellebecq na svoji obhajobu řekl, že neměl pocit, že by řekl něco tak šokujícího. Všichni to říkají, editoři… Zkrátka si myslel, že se jedná o věc všem známou (srov. rozhovor s Houellebecqem, Le Goncourt s’achète, 8. 11. 2010). Určitou kompenzací Houellebecqovi bylo v roce 1998 udělení Velké ná- rodní ceny pro mladé talenty a Listopadové ceny, označované někdy jako anti-Goncourt.⁴² Cenu mu udělila porota, v níž zasedl i Philippe Sollers. Tento Houellebecqův zastánce jej i tentokrát několikrát podpořil. Nejedna- lo se tedy jen o jakousi cenu útěchy zhrzenému spisovateli? Následující dění by tomu nasvědčovalo. Michel Dennery, zakladatel a sponzor ceny, po jejím udělení Houellebecqovi na protest vystoupil z poroty. Novým mecenášem se stal Pierre Bergé, ale název ocenění musel být změněn. Z Listopadové ceny (Prix Novembre) se tak stala cena Prosincová (Prix Décembre).

⁴⁰ Porotci přiznávají, že byli velmi zmatení. Houellebecq se objevil jako blesk z čistého nebe. Do té doby byl prakticky neznámý, a najednou ho bylo všude plno, všude se o něm psalo a bylo nemožné jej nenavrhnout na Goncourtovu cenu . Porotkyně Françoise Chandernago- rová, která je členkou komise Goncourta od roku 1995 a vždy se vyslovuje v Houellebecqův prospěch, přiznává, že zpočátku ani nevěřila, že je Houellebecq teprve začínajícím spisovatelem. Jeho prvotinu v té době vůbec neznala a Elementární částice se jí zdály knihou natolik vyzrálou, že dokonce Houellebecqa podezírala, že dříve psal pod jinými pseudonymy, že je novým Romainem Garym. Přesto si myslí, že je dobře, že tentokrát Houellebecq ještě cenu nezískal. ⁴¹ Nutno dodat, že ani média nepsala o knize příliš pozitivně. Houellebecq se spisovatelce o několik měsíců později omluvil. ⁴² Anglický překlad románu (Atomised, 2002) Franka Wynna získal Mezinárodní dublinskou literární cenu IMPAC pro překladatele i autora románu.

47 Autorská póza Michela Houellebecqa

Houellebecq se stal mediálně známým a veřejnost se začala postupně do- vídat i důvěrnější informace o jeho životě. Při znovuobjevení prvotiny Roz- šíření bitevního pole tak bylo jasné, že se jedná o dílo autobiograﬁcké. Hlav- ní hrdina a vypravěč románu, nepříliš vzhledově atraktivní počítačový pro- gramátor zaměstnaný na Ministerstvu zemědělství, jeho služební cesta do Rouenu, deprese a znechucení i pobyt na psychiatrické klinice, to vše by souhlasilo. Navíc hned zkraje knihy vypravěč říká:

Stránky, které následují, tvoří román; rozumí se sled anekdot, jejichž hrdinou jsem já. Volba autobiograﬁe vlastně volbou není: neměl jsem na vybranou. Nebudu-li psát o tom, co jsem prožil, budu trpět stej- ně – a možná trochu víc. Zdůrazňuji trochu. Psaní nepřináší úlevu. Připomíná, vymezuje. Zavádí zrnko soudržnosti, myšlenku realismu (překlad Alan Beguivin).⁴³

Existencionalisticky laděný román tak můžeme vidět jako částečnou autorovu terapii. A to i přesto, že spisovatel popírá, že by román psal o sobě, nebo proto, aby se vypsal ze svých depresí (srov. rozhovor s Houellebecqem, Procházka 9. 6. 2005). Ve skutečnosti to byly až Elementární částice, které způsobily, že se kritici začali věnovat Houellebecqovu životu a rozebírat vzájemnou podobnost i spojitosti mezi ním a hlavními hrdiny románů.

[ … ] postavy s vámi mají mnoho společného. Ale musí vás rozčilovat, že je teď vše redukováno na autobigraﬁcké prvky. Ano, je to otravné. Popírá to základní podstatu psaní ﬁkce. Postavy se vyvíjejí samy. Jinak řečeno: začnete s několika skutečnými fakty a pak necháte vše plynout vlastním tempem. Čím dále se dostane- te, tím spíše se vzdálíte realitě. Vlastně ani nemůžete vyprávět svůj osobní příběh. Můžete z něj použít určité prvky, ale nemyslete si, že můžete ovlivnit, co postava udělá o sto stránek později. Jedině mů- žete postavě vnutit svůj literární vkus. Není nic jednoduššího. Jen ho nechte, ať otevře knihu (vl. překlad).⁴⁴

⁴³ Les pages qui vont suivre constituent un roman; j’entends, une succession d’anecdotes dont je suis le héros. Ce choix autobiographique n’en est pas réellement un : de toute façon, je n’ai pas d’autre issue. Si je n’écris pas de que j’ai vu je souffrirai autant – et peut-être un peu plus. Un peu seulement, j’y insiste. L’écriture ne soulage guère. Elle retrace, elle délimite. Elle introduit un soupçon de cohérence, l’idée d’un réalisme (Houellebecq 1994: 8). ⁴⁴ [ … ] the characters seem to have many points in common with you. But it seems you find it irrita- ting, that people reduce everything to biography. Yes, it’s annoying because it denies what is the essential trait of fiction writing, namely, that the characters develop by themselves. In other words, you start with a few real facts and then you let the thing roll with its own momentum.

48 Michel Houellebecq, vlastním jménem Michel omas

S každou novou Houellebecqovou knihou se skutečně tento rys jeho díla zkoumá a hledají se styčné body mezi autorovým životem a postavami jeho románů. Elementární částice byly z tohoto pohledu vnímány jako Houelle- becqova odplata matce, která se o něj nikdy nestarala a dala přednost nevá- zanému životu. Od roku 1991 (uvádí se též 1992) se spisovatel se svojí matkou nevídá. Přerušili veškerý kontakt. Údajně jejich poslední setkání bylo poznamenané ostrou hádkou na téma války v Perském zálivu. Novináři to rádi připomínají a rozebírají průběh incidentu. Jak už to u spisovatele bý- vá, on i jeho matka se o události vyjadřují rozdílně. Jediné, co Houellebecq nikterak nezastírá, je to, že ho rozchod vůbec nemrzel:

Věděl jsem, že svoji matku nikdy znovu neuvidím; třásl jsem se rados- tí. [ … ] Opravdu jsem pocítil, že právě zažívám obrovský okamžik – prosvětlený, osvobozující, pokojný (vl. překlad).⁴⁵

„Nenávist“ mezi oběma vyvrcholila po publikování Elementárních částic, neboť v nich Houellebecq jednu velmi negativní postavu pojmenoval po své matce a dokonce zde vylíčil pod skutečnými jmény i její rodinu.⁴⁶ Nejedná se však o jediné autobiografické prvky v románu, mohli bychom nalézt i řadu dalších. Oba dva nevlastní bratři Michel a Bruno, kteří jsou hlavními postavami románu, se v něčem autorovi podobají. Novináři se například Houellebecqa mnohokrát dotazovali, zda stejně jako Bruno i on byl obětí šikany během svých studií a pobytu na interná- tě lycea v Meaux. Zřejmě podle nálady Houellebecq někdy odpovídá ano, jindy zase že ne. Dojem autobiografičnosti díla ještě zesílila prezentace románu v časo- pise Inrockuptibles, jehož součástí byla fotografie Houellebecqa jako vědce Michela Djerzinského – oblečen v bílém plášti v chemické laboratoři experi-

And the further along you get, the more likely you are to leave reality behind altogether. You can’t tell your own story in fact. You can use elements of it – but don’t imagine that you can control what a character is going to do a hundred pages later. e only thing you can do is, for example, give the character your literary tastes. ere’s nothing easier. Just have him open a book (z rozhovoru, Hunnewell 2010). ⁴⁵ ”Je savais que je ne reverrais jamais ma mère ; et j’en tressaillais de joie. [ … ] J’ai vraiment senti que j’étais en train de vivre un grand moment – lumineux, libératoire, paisible“(cit. podle Noiville 2008). ⁴⁶ Houellebecqovy matky se tehdy v dopise adresovaném Houellebecqovi (zaslaném na adresu jeho vydavatele R. Sorina) zastala i její přítelkyně, anestezioložka a evropská poli- tička Margie Sudreová. Žádala, aby jména byla v knize změněna a nepošpiňovala tak čest Houellebecqovy matky.

49 Autorská póza Michela Houellebecqa

mentuje s myší. V rozhovoru pro Nouvelle Revue Française na všetečný dotaz ohledně tohoto obrázku, jak může zároveň popírat, že by mezi ním a postavou Djerzinskeho byl nějaký vztah, když se nechal takto fotografovat, Houellebecq vysvětlil, že to sice nepovažoval za dobrý nápad, ale „akcep- toval jej, aby udělal Inrockuptibles radost“ (srov. rozhovor s Houellebecqem, Martel 1999: 198).⁴⁷ Zajímavé je, že o dva roky později zdobí desky druhého vydání románu (2000, edice J‘ai lu) opět fotografie Houellebecqa. U díla, které nemá být autobiografické, je to poměrně zvláštní. Zdá se, že autobiografičnost Houellebecqových děl není jen náhodná. Na jedné straně jsou čtenáři vybízeni ke ztotožnění autora s anti-hrdiny,⁴⁸ na druhé straně se jeho romány tváří a mají ambice být objektivní a „vědecké“.⁴⁹ Hádka mezi synem a matkou vyústila ve vzájemné veřejné účtování za pomoci médií. Houellebecqova matka ale nezemřela, jak spisovatel prohlásil v rozhovoru pro časopis Inrockuptible. Naopak. Janine Ceccaldiová na své „veřejné zostuzení“, jak s oblibou říká, odpověděla formou autobiografické knihy Nevinná (Innocente, 2008).⁵⁰ Tato odpověď a celkový rozruch okolo jejího vydání, včetně řady pi- kantních rozhovorů s novináři (lhář a parazit, hloupý bastard, stará děvka apod.), však někdy působí natolik okatě, že se i zde spekuluje, zda se ne- jedná pouze o promyšlenou reklamu a propagaci Houellebecqových knih (srov. Kahan 2009: 11). Ostatně za mistra reklamy je Houellebecq považo- ván nejen svými odpůrci. Dodejme ale, že Janine Ceccaldiová by svoji knihu zřejmě nikdy nesepsa- la ani nevydala, nebýt tohoto dění kolem Houellebecqa. Ačkoli ve své knize hovoří o Michelovi minimálně, podle svých slov proto, že se o něj příliš nestarala, kniha je všude prezentována (na svém přebalu, v recenzích atd.) jako „autobiografie matky slavného spisovatele Michela Houellebecqa“, „odpo-

⁴⁷ Vzdáleně tato situace připomíná vystupování spisovatele Célina v doktorském plášti při rozhovorech s novináři (s rozdílem, že Céline byl opravdu skutečným povoláním doktor), kdy tak zesiloval autobiograﬁcké vyznění svých děl a vystupoval v souladu se svou pózou „doktora, který píše“ (srov. Meizoz 2007: 101–121). ⁴⁸ Známe-li spisovatelův život, zájmy aj., vždy můžeme najít řadu shodných detailů; Denis Demonpion je pečlivě vyjmenovává ve své knize jeden po druhém. ⁴⁹ Viz odst. 5.6.3, od s. 113. ⁵⁰ Knihu vydala se změněným křestním jménem jako Lucie Ceccaldiová, protože se prý již nechce jmenovat Janine.

50 Michel Houellebecq, vlastním jménem Michel omas

věď Houellebecqovi“ apod. A její autorka Janine Ceccaldiová připouští, že se takto prodává snadněji. Zajímavostí je také spolupráce a pomoc Houelle- becqova neoﬁciálního životopisce – Deniho Demonpiona – na jejím vydání a možná i při samotném psaní, což Janine Ceccaldiová popírá a označuje za pomluvy. Demonpion ji prý pouze pobízel při práci a postaral se o knižní vydání, do textu prý nijak nezasahoval. Elementárními částicemi na sebe vzal Houellebecq jednou provždy roli provokatéra a skandalisty, kterou každým svým dalším románem potvrzuje. A tak titulní stránky tisku dále plní nové a nové šokující zprávy ohledně spisovatele. O největší pobouření a aféru se ale zasloužil až Houellebecqův další ro- mán Platforma (Plateforme, 2001).

3.3.3 S,

Na svém třetím románu pracoval Houellebecq již z velké části v Irsku, kam se v roce 2000 přestěhoval do „Bílého domu“ na Bear Island. Houellebecq na toto téma s oblibou vtipkuje, má prý Ameriku velmi „rád“ a proto se mu zdálo legrační a roztomilé pojmenovat své sídlo Bílý dům. Dokonce prý má v sobě možná i něco amerického, neboť jeho milovaný pes je v Americe velmi oblíbená rasa Welsh Corgi. Nepopírá, že částečně odešel do Irska z prag- matických důvodů, tedy kvůli nižším daním a zvládnutí jazyka, na druhé straně je pověstný svou zálibou v cestování a Irsko prý bylo jeho snem.⁵¹ Houellebecq říká, že „anglofonní svět, jinak celkem uzavřený, jej pohltil“.

⁵¹ Během svých cest Houellebecq provádí, stejně jako realisté 19. století, pečlivou přípra- vu pro psaní svých románů. Dokumentuje si a fotografuje prostředí, poznamenává si různé detaily a nápady. Na místa se někdy vrací i několikrát. Nejinak tomu bylo i při psaní Platfor- my, kterou začal připravovat během návštěvy ajska v roce 2000, které poprvé navštívil již v roce 1992 a kam se později znovu vrátil při psaní románu. Tehdy už prý jen seděl v hotelu a nikam nevycházel, být na místě mu ale při psaní pomáhalo. Pattaya prý Houellebecqa fascinovala svojí schopností naprosto se adaptovat na zahraniční klientelu, která se sem sjíždí ze všech koutů světa. ajské prostitutky zde např. nosí závoje kvůli arabským turistům. Houellebecq se tam vydal po přečtění průvodce po ajsku. Čtení průvodců (zejména Mi- chelina, nikoli však Guide du routard, toho skutečně nemá rád) a čtení popisů restaurantů je další Houellebecqovou vášní (v jeho románech je to mimochodem velmi patrné). Líbí se mu slovník, který používají, způsob, jakým mluví o světě, štěstí a objevování. Reálný svět je přeměnený na lehce konzumovatelnou zkušenost (srov. rozhovor s Houellebecqem, Hunnewell 2010).

51 Autorská póza Michela Houellebecqa

Svůj odchod nepovažuje za útěk. Ve Francii, podle svých slov, „opustil ne- pochybnou slávu, aniž by si nadělal nepřátele“ (srov. rozhovor s Houelle- becqem, Hunnewell 2010).⁵² Nicméně po vydání Platformy již takto mluvit nebude. Platforma je bezesporu dílo, které vyvolalo nejvíce pobouření a nenávisti. Skandál byl v ovzduší již před vydáním knihy, kdy se ozývaly první dotče- né hlasy. Jako by se znovu opakovala situace po vydání Elementárních částic. Řada protichůdných ohlasů, mnoho nepřátel i obdivovatelů, při podpiso- vé akci byl Houellebecq dokonce hlídán ostrahou, pronásledovan novináři, hrozba žaloby a nakonec i soud. Hned zpočátku Philippe Gloaguen, zakladatel a ředitel série proslulých turistických průvodců Guide du routard, pohrozil Houellebecqovi žalobou za urážku. Byl pohoršen invektivami a sarkastickými poznámkami na adresu svých proslulých příruček pro cestovatele. Hlavní hrdina románu jimi opravdu nešetří. Tvůrci jsou v něm označováni za mrzouty, batůžkáře, dokonce protestantské humanitářské kretény, kteří pranýřují sexuální turistiku jako nechutné otroctví, a přitom slibují čtenáře dobře připravit na cesty. Jde o záměr upozornit na pokrytectví spojené s masovou turistikou, nebo jsou urážlivé poznámky skutečně namířeny proti vydavateli cestopisů? Gloaguen je hrdý na svůj boj proti prostituci ve třetím světě a neskrýval své opovržení. Žalobu však nakonec nepodal. Byl to ale jen začátek velké mediální bouře, kterou vydání románu roz- poutalo. Kontroverzní román se brzy stal nejprodávanější knihou, články o Houellebecqovi znovu zaplnily stránky tisku. Až na zapřisáhlé odpůrce Houellebecqova stylu se kritika shodovala, že po literární stránce jde o dílo zdařilé. Vyzdvihovala zejména spisovatelův smysl pro černý humor. A tak se i tentokrát někteří domnívali, že by Houellebecqova kniha mohla získat Goncourtovu cenu. Nestalo se tak. Z nominační listiny byla opět odstraně- na.⁵³

⁵² Skutečnost, že úspěšný spisovatel odešel žít mimo Francii, mnohé nejen překvapila, ale i pohoršila, přestože v jeho románech je Francie častým terčem kritiky. V publikované ko- respondenci s B. H. Lévym Veřejní nepřátelé (Ennemis publics, 2008) Houellebecq deﬁnuje svůj vztah k Francii následovně: „Ve vztahu k Francii, nebo kterékoliv jiné zemi kde bych se třeba rozhodl žít, se necítím jako občan, nýbrž mnohem prostěji jako uživatel (Houellebecq a Lévy 2008: 26). ⁵³ Když později (8. 11. 2002) prezident Jacques Chirac pozval k sobě na oběd Goncourtovu akademii, vyjádřil se o Houellebecqovi jako o velmi nezodpovědném. Intelektuálům jeho

52 Michel Houellebecq, vlastním jménem Michel omas

Ať už šlo o apologii sexuální turistiky, jak se mnozí pohoršovali, nebo o román o lásce, jak oponovali druzí, přesto to nebylo toto ústřední téma, které nejvíce pobouřilo.⁵⁴ A ani s ním spojený všudypřítomný a do detailů popisovaný sex. Tyto Houellebecqovy libůstky už nikoho příliš nepřekvapí, patří neodmyslitelně k obrazu, který si o něm čtenáři vytvořili. Nebylo ale možné přehlédnout řadu provokativních poznámek, z nichž některé vyzní- vají značně rasisticky. Komentáři namířenými proti Arabům, muslimské ví- ře, jejím vyznavačům i islámským radikálům se Houellebecq dotkl ve Francii zvláště citlivého tématu. Jeho román si tak vysloužil označení protiislámské- ho pamﬂetu.⁵⁵ V románu opravdu najdeme čtyři pasáže, které jsou tak ostrou kritikou namířenou proti islámu a muslimům, že vyznívají značně pamﬂetář- sky. Tři z nich jsou prohlášeními samotných příslušníků arabské kultury (Aiša – dívka severoafrického typu, egyptský biochemik, jordánský bankéř). Houellebecqův záměr je zde jasný – z jejich úst se kritika zdá být objektiv- nější a zní věrohodněji, muslimskou kulturu by měli dobře znát a mohou si tak dovolit hodnotit ji (srov. Beránková 2004: 128–129). Největší polemiky ale vzbudila poslední pasáž. Román je završen masakrem při útoku islámských radikálů na turistické letovisko v ajsku plné zahraničních se- xuálních turistů, jehož obětí se stala i dívka Valérie, láska hlavního hrdiny románu Michela. Právě Michel celý příběh vypráví a jeho nenávistný výrok

typu by prý bylo potřeba někdy dát výprask na holý zadek na veřejném náměstí (srov. Garcia 2010). ⁵⁴ Otázkou zůstává, zda vůbec, či do jaké míry je apologie myšlena ironicky. Houellebecq totiž na dotazy novinářů ohledně prostituce několikrát prohlásil, že se jej sice netýká, ale neodsuzuje ji, protože dělá obě strany šťastné. Ženy si vydělají poměrně veliké peníze a muži dojdou svého uspokojení. Nevidí ji jako špatnou věc. „V ajsku je to úctyhodné povolá- ní“ (z rozhovoru, Sénécal 1. 9. 2001). O Houellebecqovi se už od Elementárních částic také mluvilo jako o sexuálním maniakovi, Platforma tento jeho obraz ještě zesílila. A opět tomu napomáhá sám spisovatel, neboť se netají, že o swingers klubech a jim podobných nejen píše, ale je v nich se svojí ženou občas i návštěvníkem (srov. Arrabal 2005: 66). Je ale pravda, co říká? Na druhou stranu Houellebecq totiž tvrdí, že i ve svém věku stále o sexu jako prospěšné věci pochybuje. Je přesvědčen, že sexuální scény (ve kterých opravdu vyniká a jsou považovány za velmi zdařilé, a autor si je toho dobře vědom, sám se jimi také chlubí) v jeho knihách čtenáře pobuřují proto, že v nich sex popisuje bez přikrášlení, surově, nijak sexualitu neoslavuje, a to se příliš nelíbí. Lidé naopak chtějí slyšet o sexu jen to pozitivní, nenaplněná touha je pro ně obscénní (srov. rozhovor s Houellebecqem, Hunnewell 2010). ⁵⁵ Houellebecq byl opět srovnáván s L.-F.Célinem, nechvalně proslulým svým rasismem a antisemitismem. Toto srovnání si vysloužil již dříve za své zpochybňování Goncourtovy komise i za provokativní, pohrdavý způsob, jakým podává skutečnost ve svých románech.

53 Autorská póza Michela Houellebecqa

v závěru knihy se stal terčem kritiky. Inkriminovaná pasáž z úst hlavního hrdiny vyvolala polemiky:

Určitě lze zůstat naživu kvůli touze po pomstě; žilo tak mnoho lidí. Islám mi zničil život a byl nepochybně něčím, co jsem mohl nená- vidět; v následujících dnech jsem se cvičil v nenávisti k muslimům. Celkem se mi to dařilo a opět jsem začal sledovat zahraniční zpra- vodajství. Pokaždé, když jsem se dověděl, že v pásmu Gaza zastřelili palestinského teroristu, palestinské dítě nebo palestinskou těhotnou ženu, třásl jsem se nadšením při pomyšlení, že je na světě o muslima míň. Ano, dalo se tak žít (překlad Alan Beguivin).⁵⁶

Jde skutečně jen o názor zlomeného Michela, kterému „islám zničil ži- vot“, nebo si to samé myslí i samotný autor románu? V románu se píše, že při svém pobytu v nemocnici a následně na psychiatrii se Michel vy- značoval naprostou apatií a později trpěl poruchami vnímání reality. Po právě prožitém osobním dramatu by jeho nenávist byla snad i pochopitel- ná. Houellebecqova však nikoli, veřejné proklamování nenávisti vůči musli- mům – muslimský rasismus – je ve Francii trestným činem. Je jisté, že v dnešní době je již přežitkem ztotožňovat autora díla s jeho postavami. Přesto i pro některé odborníky bylo téměř samozřejmostí, že ro- mánový Michel je Michel Houellebecq. Napomohla tomu nejen ich-forma díla, ale i určitá podobnost obou Michelů – rys typický pro Houellebecqovo dílo. Ano, opět najdeme v románu autobiograﬁcké prvky, byť méně, než v předešlých dvou.⁵⁷ Za drobnými narážkami na otce hlavního hrdiny mů- žeme tušit Houellebecqova vlastního otce, který stejně jako hrdinův byl vy-

⁵⁶ On peut certainement rester en vie en étant simplement animé par un sentiment de venge- ance; beaucoup de gens ont vécu de cette manière. L’islam avait brisé ma vie, et l’islam était certainement quelque chose que je pouvais haïr; les jours suivants, je m’appliquai à éprou- ver de la haine pour les musulmans. J’y réussissais assez bien, et je recommençai à suivre les informations internationales. Chaque fois que j’apprenais qu’un terroriste palestinien, ou un enfant palestinien, ou une femme enceinte palestinienne, avait été abattu par balles dans la bande de Gaza, j’éprouvais un tressaillement d’enthousiasme à la pensée qu’il y avait un musulman de moins. Oui, on pouvait vivre de cette manière (Houellebecq 2005a: 338). ⁵⁷ Houellebecq přiznává, že zpočátku váhal, zda vyprávět román v první, nebo třetí osobě. Pro první osobu se rozhodl, protože je ﬂexibilnější a člověk s ní může lépe vyjádřit i to, co by nechtěl sám být. Od prvních řádek, kde popisoval hlavního hrdinu, který se neo- ženil, ani si nepořídil domácí zvíře (což Houellebecq obojí udělal), věděl, že román chtěl mít v první osobě (srov. Savigneau, 31. 8. 2001). Houellebecq si tedy byl vědom rizika, které z toho plynulo. Existuje ale i poněkud odlišná odpověď na podobnost Houellebecqa a pro- tagonistů jeho děl. V rozhovoru pro časopis Lire, který sehraje důležitou roli v celé „aféře Houellebecq“, spisovatel říká, že je to zábavné, může to sloužit k protikladným věcem: člo- věk tak o sobě může vytvořit negativní obázek, to, čím by mohl být, ale není, nebo může

54 Michel Houellebecq, vlastním jménem Michel omas

sokohorským vůdcem a možná také vozil Toytou minerálku z hypermarke- tu v Cherbourgu, odkud pocházel. Že by si tentokrát Houellebecq vzal na paškál svého otce, jak někteří neopomněli připomenout? Nemělo by to být důležité, protože román skutečně není o Michelu Houellebecqovi, ale přesto to působí jako přitěžující okolnost. Každý chtěl slyšet alespoň formální vyjádření autora, ve kterém by vyvrá- til spekulace, že se jedná o jeho osobní názor. Houellebecq se stal středem zájmu všetečných novinářů dychtících po senzaci. Tentokrát si však svými vyhýbavými odpověďmi zahrával s ohněm. A skutečně, aféra na sebe nene- chala dlouho čekat. Již po Elementárních částicích se Houellebecq vyjádřil, že by byl opravdu rád, kdyby nebyla přikládána důležitost tomu, co si on sám osobně myslí, že si při svém psaní udržuje odstup a zůstává v povzdálí, že není nikdo, koho by nenáviděl, neodsuzuje žádné jednání, ani žádného člověka, v nejhorším případě je soucitný (srov. Savigneau 31. 8. 2001). I přesto teď všechny za- jímal právě jeho názor. A dostalo se jim ho v dnes již slavném rozhovoru s novinářem Didierem Sénécalem z Lire. Otevřenost Houellebecqových od- povědí na ožehavá témata skutečně šokovala.⁵⁸ Pierre Assouline, šéfredak- tor časopisu Lire, neváhal s otištěním rozhovoru i bez autorizace, o niž se Houellebecq následně snažil.⁵⁹ Houellebecq však již nemohl svá slova vzít zpět, a tak měla druhý den veřejnost možnost číst:

K islámu to už není opovržení, co cítíte, ale přímo nenávist? Ano, ano, dá se mluvit o nenávisti. A je to spojené s tím, že vaše matka konvertovala k islámu? ⁶⁰ [ … ] Ne, na Sinaji jsem měl jistý druh zjevení, naprosté odmítnutí monoteistických náboženství. V té minerální krajině, velmi inspirují- popsat věci, které se mu nestaly, ale býval by byl rád, kdyby tomu tak bylo (srov. rozhovor s Houellebecqem, Sénécal 1. 9. 2001). ⁵⁸ Výmluvná jsou Noguezova slova, že spisovatel snad musel být opilý. ⁵⁹ Pierre Assouline, spisovatel a novinář marockého původu sice nešetří chválou na Houelle- becqův literární talent, jeho názory ale nesdílí a odsuzuje je. ⁶⁰ Houellebecqova „nenávist k islámu“ byla také zdůvodňována konverzí jeho matky k tomuto náboženství. Přestože tato informace koluje, je zřejmě nepravdivá. Nejen že Noguez ve své knize cituje Houellebecqovu odpověď na toto téma (Noguez 2003: 194), ale dokonce to i sám Houellebecq potvrzuje v jiném rozhovoru (rozhovor, Machado da Silva 2003). Historku si prý vymyslel pro pobavení novinářů – vlastně nedělá nic jiného, než že sám píše biograﬁi. Jedná se však o věrohodnou ﬁkci, jak dodal. Znovu se potvrzuje, že si Houelle- becq s novináři skutečně rád pohrává, zvláště když jde o informace o jeho životě. Poprvé se zmínil o matce a islámu v rozhovoru s Catherine Argand pro Lire (1998).

55 Autorská póza Michela Houellebecqa

cí, jsem si řekl, že víra v jednoho Boha je kreténská, nenacházel jsem jiné slovo. A tím nejpitomějším náboženstvím je přece jen islám. Člo- věk když čte Korán je zdrcený… zdrcený! [ … ] Islám je nebezpečné náboženství a to od svého vzniku (vlastní překlad).⁶¹

Čtyři islámské organizace,⁶² které neskrývaly své pobouření a odsouzení spisovatele od samého počátku, tentokrát již neváhaly na Houellebecqa podat trestní oznámení. Jménem šesti milionů muslimů žijících ve Francii jej obvinily z urážek a z podněcování k náboženské a rasové nenávisti. Později se k nim přidala i Liga lidských práv, která Houellebecqa vinila z islamofo- bie.⁶³ I tentokrát se konala protestní kampaň a petice, za Houellebecqa se postavila při sledovaném procesu (17. 9. 2002) řada nejen francouzských osob- ností.⁶⁴ Není překvapením, že mezi nimi byl i Salman Rushdie, který sám v minulosti čelil za svoji knihu Satanské verše útokům islámských organizací a dokonce na něj iránský nejvyšší vůdce Chomejní vyhlásil fatwu a odsou- dil jej k trestu smrti. Překvapením je spíše to, že tentokrát se od procesu distancoval Houellebecqův vydavatel Raphaël Sorin, který jej do té doby vždy podpořil.

⁶¹ Pour l’Islam, ce n’est plus du mépris que vous exprimez, mais de la haine ? Oui, oui, on peut parler de haine. Est-ce lié au fait que votre mère s’est convertie à l’islam ? [ … ] Non, j’ai eu une espèce de révélation négative dans le Sinaï, là où Moïse a reçu les Dix Commande- ments… subitement j’ai éprouvé un rejet total pour les monothéismes. Dans ce paysage très minéral, très inspirant, je me suis dit que le fait de croire à un seul Dieu était le fait d’un crétin, je ne trouvais pas d’autre mot. Et la religion la plus con, c’est quand même l’islam. Quand on lit le Coran, on est eﬀondré… eﬀondré ! [ … ] L’islam est une religion dangereuse, et ce depuis son apparition (z rozhovoru, Sénécal 1. 9. 2001). ⁶² Société des habous et des lieux saints de l’islam (v čele s rektorem Pařížské mešity Dalilem Boubakeurem), Association rituelle de la grande mosquée de Lyon, Fédération nationale des musulmans de France, Ligue islamique mondiale. ⁶³ Asistentka Flammarionu, Juliette Joste, přiznává, že se dokonce obávali, aby nebylo ter- čem nějakého bombového útoku i samotné nakladatelství Flammarion. Režisér BBC, který natáčel o Houellebecqovi reportáž, zase vyprávěl o tom, jak v hotelovém pokoji našel psychicky zlomeného spisovatele, který měl obavu o svoji zmizelou ženu. (O Houellebecqově druhé ženě se tvrdí, že stejně jako on trpí depresemi a občasnými maniakálními záchvaty, kdy je v nepříčetnosti schopná rozbíjet věci a její chování je až nebezpečné. Často se také stává, že na čas někam odjede a nikomu neřekne kam.) Nebyla unesena, jak se Houellebecq obával, a když se to dozvěděl, tak se prý rozplakal „a sliboval, že už nebude vydávat žádné knihy“ (Šafránek 2011: 60). ⁶⁴ Abychom měli o Houellebeqově osobnosti obraz úplný, měli bychom zřejmě připome- nout jeho provokativní poznámku, která rozesmála soudní síň. Houellebecq tehdy prohlá- sil, že nikdy trestní zákoník nečetl: „Je příliš rozsáhlý a podezřívám, že obsahuje mnoho nudných pasáží“ (cit. podle Britské listy 2002-10-02). Spisovatel nezklamal a potvrdil tak všemi přisuzovanou roli provokatéra.

56 Michel Houellebecq, vlastním jménem Michel omas

Houellebecq svůj soudní spor nakonec vyhrál a byl zproštěn viny (22. 10. 2002). Svým provokativním tvrzením o islámu prý „nechtěl nijak na- padnout muslimské věřící, ani Araby, a tudíž se v žádném případě nemohlo jednat o nabádání k rasismu, ale pouze jím chtěl vyjádřit svůj svobodný ná- zor na muslimské náboženství, na nějž má každý člověk právo a může ho stejně tak vyjádřit konvertováním k jiné víře“ (Koryntová 8. 9. 2007). Román ve Francii znovu otevřel společenskou debatu o svobodě slova, etice literárního díla a morální odpovědnosti autorů s ní spojené. Téma, kte- ré bylo příčinou řady slavných literárních procesů i novodobých skandálů (jmenujme například spisovatele Christine Angotovou, Virginii Despenteso- vou či Nicolase Jones-Gorlina), se ukázalo stále jako velmi aktuální. Editoři dnes dokonce před publikováním nechávají knihy posoudit advokátům, aby se vyhnuli případným nepříjemnostem (srov. Beránková 2004: 123–127). Na závěr bychom měli říci, že tentokrát se Houellebecq ukázal být nejen provokatérem a skandalistou, který ví, jak zaujmout a prodat své knihy, ale do jisté míry i smutným prorokem. Jeho román vyšel dva týdny před útokem 11. září na Světové obchodní centrum v New Yorku.⁶⁵ 12. října 2002 usku- tečnila na indonéském ostrově Bali regionální islámská organizace atentát v zábavní čtvrti na pláži Kuta. Jedna z obzvlášť ničivých náloží byla tehdy umístěna před turisticky vyhledávaným nočním klubem Sari. Podobnost se smyšleným románovým útokem je v tomto případě až zarážející. Téma Houellebecqova románu se tak ukázalo být, i přes veškerá pobouření, sku- tečně aktuálním. Po mediálním poprasku okolo Platformy se Houellebecq stáhl do ústraní a přerušil veškerou komunikaci s veřejností i médii.⁶⁶ Krátce na to (2002) přesídlil do Španělska. Znovu o sobě dal vědět o dva roky později a mohli bychom mluvit o ná- vratu ve velkém stylu. Noviny jej byly opět plné. Zidan francouzské literatury – psal tisk v roce 2004. Houellebecq tehdy odešel z nakladatelství Flam-

⁶⁵ Ponechme stranou dnešní pochybnosti a výklady celé této události. ⁶⁶ O novinářích dnes říká, že ho nenávidí víc, než on je. Nevadí mu prý špatné kritiky, ale vadí mu, že se hovoří o věcech, které nemají s jeho knihami nic společného, o jeho matce, o daňovém exilu apod. Také si stěžuje, že jej novináři zesměšňují a stal se díky nim symbolem nemilých věcí, jako jsou cynismus, nihilismus a nenávist k ženám. Kvůli takovému obrázku prý lidé přestali jeho knížky číst (srov. rozhovor s Houellebecqem, Hunnewell 2010).

57 Autorská póza Michela Houellebecqa

marion ke konkurenčnímu Fayardovi.⁶⁷ Finanční podmínky této transakce ve francouzském vydavatelství neměly obdoby. „Údajně si spisovatele nový nakladatel ocenil na půl druhého milionu euro“ (Šotolová 10. 4. 2006). Právě proto byl Houellebecqův přechod k jinému nakladateli přirovnáván k pře- stupům slavných fotbalových hráčů mezi jednotlivými kluby.⁶⁸ I podmínky Houellebecqovy smlouvy u nového nakladatelství byly netradiční, spisova- telovi bylo přislíbeno nejen publikování jeho budoucího románu, který měl v té době rozpracovaný, ale rovnou i jeho zﬁlmování. Právě tímto umělec- kým zájmem hájil Houellebecq své rozhodnutí odejít z Flammarionu.⁶⁹ S novým vydavatelem se také výrazně změnila strategie před vydáním ro- mánu. Houellebecq, ani jeho vydavatel tentokrát nedávali žádné rozhovory

⁶⁷ Zřejmě spíš jen následoval svého legendárního editora Raphaëla Sorina, který opustil nakladatelství Flammarion v den svých 60. narozenin. Nebylo to prý ale z důvodu neshod, jen chutí po změně. Ve Flammarionu převzala po Sorinovi jeho úlohu Teresa Cremisi. ⁶⁸ Je jisté, že si i tentokrát pozér Houellebecq vysloužil mnoho kritiky: kritik kapitalis- tické (a) konzumní společnosti, který nejen že pořádá masové reklamní kampaně, které nemají v literárním světě obdoby, navíc však neváhá zradit svého vydavatele odchodem ke konkurentovi. Celá situace byla o to pikantnější, že veškerá jednání o Houellebecqově přestupu probíhala utajeně. Flammarion se údajně o odchodu svého „koně“ dozvěděl až z tisku a nehodlal se s tím jen tak smířit. Měli smlouvu na vydání dalších dvou románů. O odchodu Houellebecqa prý netušil ani jeho přítel Frédéric Beigbeder, mimo jiné lite- rární ředitel Flammarionu. Tuto pozici získal právě díky přátelství s Houellebecqem a měl jej hlídat. Po jeho odchodu podal výpověď, která však Flammarionem nebyla přijata (srov. Procházka 18. 1. 2008). Je možné, že Houellebecq přestupem k Fayardovi částečně následo- val svého legendárního vydavatele Raphaëla Sorina, který opustil Flammarion přesně v den svých 60. narozenin) a přešel právě k Fayardovi. Nebyly za tím ale žádné neshody, měl prý jen chuť na změnu. Ve Flammarionu Sorinovu funkci převzala Teresa Cremisi. Někteří se také domnívali, že v Houellebecqově odchodu od Flammarionu hrála roli malá podpora vydavatele během Houellebecqova procesu s islámskými organizacemi v roce 2002, od kte- rého se tehdy vydavatel distancoval. ⁶⁹ Multimediální koncern Lagardere, pod který patří i Fayard, je totiž rovněž filmovým pro- ducentem. Film Možnost ostrova (2008), jehož režie se zhostil sám autor a o který se média od počátku velmi zajímala, i přes reklamu a účast známých herců (hlavního hrdinu ztělesnil Be- noît Magimel) propadl. Ukázalo se, že Houellebecq nemá dostatečné znalosti režijní techniky. Nejednalo se o úplně první adaptaci Houellebecqova románového díla. V roce 1999 Houellebecq ve spolupráci s Philippem Harelem natočil stejnojmenný film podle jeho prvotiny Rozšíření bitevního pole. Harel film nejen režíroval, ale také si v něm zahrál hlavní roli. Na tomto filmu hned zpočátku zaujme podobnost hlavního hrdiny s Houellebecqem, vzhledem, namaskováním, odpozorovanými gesty a zejména jeho typickým Houellebecqovským způsobem držení cigarety, které je nepřehlédnutelné. Jako by tak Houellebecq svým filmem lidem potvrzoval, že jeho prvotina byla skutečně o něm, ačkoliv to v rozhovorech popíral. Rovněž je zajímavé, že se o Harelovi v souvislosti s jeho rolí psalo, že ve filmu působí „ještě více Houellebecqovsky, než samotný Houellebecq“. Zdá se, že Houellebecq začal být sku- tečně vnímán jako určitý typ postavy. Rozšíření bitevního pole se o tři roky později dočkalo ještě dalšího filmového zpracování v Dánsku Jensem Albinusem.

58 Michel Houellebecq, vlastním jménem Michel omas

ohledně napjatě očekávané novinky literární sezóny. Nový román tak obe- střelo tajemství. Podnítili tím velikou zvědavost a řadu dohadů ještě před samotným vydáním knihy. Očekávala se další Houellebecqova „časovaná bomba“.⁷⁰

3.3.4 V

Po takovéto přípravě na publikování nového románu Možnost ostrova (La Possibilité dúne île, 2005) a doprovodné masové reklamní kampani, se oče- kával rekordní počet prodaných výtisků. Z tohoto pohledu byl Houelle- becqův čtvrtý román trochu zklamáním.⁷¹ Kniha jako taková si ale získala veliký úspěch a byla označena za vrchol dosavadní Houellebecqovy tvorby. Téměř simultánně byly vydány překlady románu v Itálii, Německu, Nizo- zemsku a Velké Británii a plánoval se překlad ještě do více než třiceti dalších jazyků. Možnost ostrova zaujala. Houellebecqův příklon k žánru sci-fi byl něčím novým, co z jeho dosavadní tvorby poněkud vybočovalo a téma bylo zpra- cováno rovněž neobvykle, byť se na první pohled pozná, že jde o Houelle- becqův román. Příběh zapůsobil zejména svojí originální kompozicí a formou. Je vyprávěn střídavě ve dvou liniích tvořených číslovanými fragmenty, které připomínají biblický text. Na něj odkazují mimo jiné i jména postav (Daniel, Esther, Marie). První linii tvoří autobiografické vyprávění Daniela 1 ze současné lidské generace, která se nachází na vrcholu úpadku a je odsou- zena k zániku při nukleární katastrofě. Druhá je potom složena z komentářů Danielova příběhu jeho budoucími reinkarnacemi, klony Danielem 24 a Da- nielem 25, kteří si v zápiscích čtou a podivují se jim. Tito neolidé, Elohimové, vznikli jako vyvrcholení pokusů fanatické sekty, která měla zajistit svým pří- vržencům věčný život nekonečným sledem klonování. Budoucí neolidé žijí izolováni uprostřed zpustlého a rozbořeného post-apokalyptického světa,

⁷⁰ Louise Moor ve své studii Posture polémique ou polémisation de la posture ? (8. 4. 2012) poukazuje na fakt, že polemiky, které od samého počátku Houellebecqovy kariéry jeho ro- mány provázejí, se později staly již součástí Houellebecqova pre-éthosu. Proto kolovala v novinách ještě před samotným vydáním románu řada článků plných dohadů, procházely se znovu spory týkající se předešlých děl a spekulovalo se o novém skandálu, aniž by se o ro- mánu autor či jeho vydavatel jakkoli vyjádřili. Z jejich strany tentokrát panovalo absolutní mlčení. Z Houellebecqa se stal spisovatel, který nedává rozhovory, tak jak jej známe dnes. ⁷¹ Oproti očekáváným 400 000 výtisků se prodalo „jen“ 300 000.

59 Autorská póza Michela Houellebecqa

kde již nezbývá než hrstka přeživších nebezpečných „divochů“ z původní lidské rasy. Jsou zbaveni veškerých citů a závisejí už jen na virtuálním kontaktu, takže nerozumějí řadě lidských strastí. Již dříve jsme zdůrazňovali, že Houellebecq si cení daleko více poezie, než prózy. V Možnosti ostrova tentokrát hrají básně důležitou úlohu. „Před- stavují zřejmou spojnici mezi životem lidí a neolidí. Jsou prostorem pro vy- jádření duchovních prožitků, které jsou příznačně lidské a svědčí o lidské podstatě neolidí. V závěru mají verše dokonce určující vliv na dějovou linii a překvapivě objasňují název románu“ (Čmejrková 2007: 41). Ke vzniku románu se pojí zajímavá historka o německé novinářce Harriet Wolﬀové, která se údajně chovala při setkání s Houellebecqem v Berlíně velmi podivně. Neměla diktafon, ani si nepsala žádné poznámky, kladla zvlášt- ní otázky a své setkání se spisovatelem započala vylíčením svého snu. Ten měl podle ní symbolizovat postavení spisovatele (Houellebecqa), „který si v současném světě jen těžko vynucuje nějaký ohlas“ (Čmejrková 2007: 38). Houellebecq podobenství ze snu připomíná v úvodu svého románu. Sta- lo se mu inspirací pro románový obraz věčného života neolidí, věčný život v telefonní budce:⁷²

Stojím v telefonní budce, je po konci světa. Mohu telefonovat, jak chci, žádný limit už neplatí. Těžko říct, zda někdo další přežil anebo jestli mé telefonáty jsou jen monologem šílence. Některý hovor je stručný, jako by mi ten druhý položil sluchátko před nosem; jiný se protahuje, jako by mi na druhé straně naslouchali s provinilou zvěda- vostí. Není ani den, ani noc; situace nemůže skončit (překlad Jovanka Šotolová).⁷³

⁷² Scénu mu zřejmě také připomněl pobyt na mysu Cabo de Gata v Andaluzii, kde má svoji rezidenci. Právě tam po svém příjezdu do Španělska začal na knize pracovat. Říká, že na pusté pláži zažil podivný pocit jak z nějakého sci-fi – být naprosto osamocený na konci lidstva. Jakoby byl odříznut od světa lidí. A tehdy napsal první stránku románu. V dalším psaní pokračoval až mnohem později po dlouhé odmlce a na celé knize pracoval nepřetržitě dva roky (srov. rozhovor s Houellebecqem, Hunnewell 2010, Garcin 2005). ⁷³ Je suis dans une cabine téléphonique, après la fin du monde. Je peux passer autant de coups de téléphone que je veux, il n’y a aucune limite. On ignore si d’autres personnes ont survécu, ou si mes appels ne sont que le monologue d’un désaxé. Parfois l’appel est bref, comme si l’on m’avait raccroché au nez ; parfois il se prolonge, comme si l’on m’écoutait avec une curiosité coupable. Il n’y a ni jour ; ni nuit ; la situation ne peut pas avoir de fin (Houellebecq 2005b: 9).

60 Michel Houellebecq, vlastním jménem Michel omas

Pozornost byla věnována také popisu triumfující sekty elohimitů⁷⁴ uctí- vajících Elohimy, která se nápadně podobala Raëliánům.⁷⁵ A skutečně nešlo o podobnost náhodnou. Houellebecq se zůčastnil několika seancí této sekty a nechal se jimi v románu inspirovat. Nepojmenoval prý sektu Raëliáni nikoli ze strachu z dalšího procesu, ale protože podle něj slovo „elohimité“ zdůrazňuje „božstvo“, které očekávají. Oproti tomu Raël je příliš spjatý s postavou proroka (srov. rozhovor s Houellebecqem, Garcin 2005: 16–17).⁷⁶ Že se jedná o jejich sektu rozpoznali i samotní Raëliáni, kterým to zalichotilo a na svém mezinárodním kongresu ve Švýcarsku jmenovali Houellebecqa „čestným knězem“ (prêtre honoraire) za zájem, který svým románem o jejich hnutí vyvolal.⁷⁷ Houellebecq se tak stal jedním z devatenácti ne-členů hnutí, kteří za své symptie a podporu Raëliánům (mnohými pronásledova- nými), získali tuto hodnost.⁷⁸ Tato údalost opět vzbudila velký zájem novinářů, neboť jak je z popisu patrné, jedná se vskutku o prazvláštní a nebezpečnou sektu. Houellebecq

⁷⁴ Není to poprvé, co Houellebecq psal o této sektě. Už v jeho novele Lanzarote (Lanzarote, 2000), která vyšla doplněna fotograﬁemi z pobytu na ostrově, se objevila sekta pojmenována „azraéliani“. Houellebecq se v této novele opět vrátil k tématu sexu spojeného s turistikou a spolu s Platformou tvoří sérii Uprostřed světa (Au milieu du monde). Novela byla jakousi přípravou na Možnost ostrova, kde sekta rovněž pobývá na tomto ostrově. Navíc se zde to- čila i Houellebecqova adaptace románu. Návštěva bájného kanárského ostrova Lanzarote byla pro Houellebecqa viditelně velmi inspirativní. Černý vulkanický ostrov, který připomí- ná krajinu na Marsu, je nepochybně místem, kde by jednoho dne mimozemští Elohimové mohli přistát. ⁷⁵ Raëliánská církev, ateistické náboženství nebo také náboženství UFO; založil v roce 1974 Francouz Claude Vorilhon, viz „Příloha A“, s. 139. ⁷⁶ I přes kritiku tradičních náboženství (křesťanství, islámu, judaismu) považuje Houelle- becq náboženství za nezbytné pro dobré fungování společnosti, neboť je jejím sjednocu- jícím pilířem. Společnost, která by se řídila morálními principy, by podle Houellebecqa vydržela do konce světa. Houellebecq říká, že by však byla potřeba „náboženství sluči- telného s vědeckým poznáním“ (srov. Arrabal 2005: 68–72), což je do určité míry paradox. Navíc náboženství podle Houellebecqa nejsou schopna adaptace na současnou (zkaženou) konzumní požitkářskou společnost. Raëliánům se taková adaptace do určité míry podaři- la. Neukládá žádná morální omezení, navíc svým přívržencům slibuje nesmrtelnost (srov. rozhovor s Houellebecqem, Garcin 2005: 16–17). ⁷⁷ Dalo by se pochybovat, zda Raël skutečně Houellebecqův román pochopil, protože je v něm vyjádřen nikoli obdiv k sektě elohimitů, ale k důmyslné manipulaci jejího charisma- tického vůdce, který využívá bezmezné oddanosti a hlouposti zfanatizovaných přívrženců sekty, kteří jí odkázali svůj veškerý majetek, zatímco jejich guru si užívá největšího přepy- chu a řady sexuálních privilegií. Je však pravda, že za smíchem hlavního hrdiny, který se k sektě nakonec sám přidává, můžeme cítit určité pochybnosti, zda to, co hlásá sekta, přece jen není pravda. ⁷⁸ Mezi ně patří např. Madonna, Sinead O’Connor, Bill Gates, Michael Moore, Hugh Hef- ner či Hugo Chavez.

61 Autorská póza Michela Houellebecqa

o sobě prohlašuje, že je pouze sympatizantem sekty, nikoliv členem. Nemá prý rád pohrdavé a podezíravé teorie o sektách, protože je přesvědčen, že běžná náboženství jsou sektami, kterým se podařilo zvítězit. Velkému příz- nivci sci-ﬁ je sympatická zejména schopnost sekty adaptovat se na dnešní moderní civilizaci, na vědecký a technologický pokrok a zkoumání možnos- ti získat nesmrtelnost za pomoci klonování (srov. Garcin 2005). Houelle- becq se totiž o klonování sám již delší dobu zajímá (což bylo naznačeno už v Elementárních částicích) a sleduje veškeré nové výzkumy týkající se této problematiky. Když svět obletěla zpráva, že se zrodilo první klonované dítě (což vědci později vyvrátili jako fámu), Houellebecq se netajil svým nadše- ním nad touto velikou událostí. I když byl tentokrát Houellebecq spolu s Jeanem-Philippem Toussain- tem velkými favority na získání Goncourtovy ceny, k všeobecnému překva- pení si ji nakonec odnesl úplně jiný spisovatel. Tím vyvoleným byl François Weyergans. Novináři škodolibě připomínali, že na dopsání jeho románu Tři dny u mé matky (Trois jours chez ma mère, 2005), který byl nečekaně vy- dán jen těsně před udílením Goncourta, prý nakladatel musel čekat celých osm let. Tak proč tolik spěchu? V souvislosti s udělením Goncourtovy ceny za rok 2005 se tak dnes někdy mluví jako o úmyslném záměru poroty ji v žádném případě nedat Houellebecqovi. Houellebecq, který se v minulosti tolikrát vyslovil o ceně jako o zaplacené, si byl tentokrát natolik jist, že ji získá, že by její udělení právě jemu cenu údajně zdiskreditovalo. Na- víc veškeré dění okolo nového románu působilo jako přesně naplánované, ostatně jako vždy. Prostořeký spisovatel se stal před udílením ceny skoupým na slovo.⁷⁹ Jediným rozhovorem, který poskytl, bylo opětovné účinkování v Ardissonově talk-show (10. 9. 2005) a i zde se vyjadřoval jako jasný vítěz. V předvečer vyhlášení laureáta člen poroty François Nourissier, známý jako „Houellebecqův porotce“,⁸⁰ neprofesionálně prozradil magazínu Figaro, že s jeho hlasem může Houellebecq počítat. Ke všemu se pak ještě přidal do-

⁷⁹ Ani po vydání románu ale už Houellebecq nerozdával hojně rozhovory, jako tomu býva- lo dřív. Spisovatel se poučil z předchozích negativních zkušeností a začal si určovat, s kým udělá rozhovor, což mu samozřejmě u odmítaných novinářů na popularitě rozhodně nepři- dalo. Ještě negativněji se však hodnotil jeho pečlivý výběr kritiků, kteří dostanou prvotní recenzní výtisky románů a od kterých se tak viditelně očekávalo spíše kladné hodnocení. Takováto strategie a dirigování ze strany Houellebecqa a jeho vydavatelů mnohé pobouřila, a i proto si spisovatel vysloužil nálepku vysoce komerčního autora. ⁸⁰ Nourissier, stejně jako porotkyně François Chandernagorová, o které již byla řeč, při každé Houellebecqově nominaci na Goncourta hlasuje pro něj.

62 Michel Houellebecq, vlastním jménem Michel omas

jem z nedávného nečekaného Houellebecqova odchodu k Fayardovi. Že by Flammarion neměl dostatek ﬁnancí, aby mu cenu koupil? A proč byli předem vybraní jen někteří recenzenti, kteří dostanou první výtisky knihy? Na Goncourta si musel Houellebecq ještě počkat! Jeho románu se nicmé- ně i tak dostalo nemalého ocenění v podobě ceny Interallié. Sebevědomý Houellebecq se poté nechal slyšet, že kdyby nebyl tentokrát za svůj román oceněný, „bylo by to šokující“.⁸¹ Z úst autora, o kterém se téměř při každé příležitosti píše, že šokoval, toto prohlášení znělo až komicky. Houellebecq si je zřejmě dobře vědom, jaký obraz o sobě dnes vytvořil. Sci-ﬁ projekce dějin lidstva oslovila mimo jiné i zpěváka Iggyho Popa, který se o Možnosti ostrova vyjádřil jako o jediné knize, která se mu líbila za posledních deset let a stala se mu inspirací k napsání několika písní z alba Préliminaires (2009). Zpěvačka a francouzská první dáma Carla Bruniová si zase z knihy vypůjčila poslední báseň La possibilité d’une île a nazpívala ji na svém albu Comme si de rien n’était (2008). Drobná událost se také váže k českému vydání v nakladatelství Odeon. Spisovatel si údajně nechal přeložit do francouzštiny plánovaný doslov Pet- ra Dytrta a následně zamítl jeho zařazení do knihy. Jeho knihy prý nepotře- bují žádný výklad. Možnost ostrova označil Houellebecq za své nejlepší dosavadní dílo. Má ho rád. Je napsaný dobrým stylem, což se pozná při opakovaném čtení strá- nek nahlas – je s nimi spokojený. A také se mu tentokrát povedlo vkomponovat do svého románu i poezii (srov. rozhovor s Houellebecqem, Garcin 2005: 17). O tom, že je dílo jistým posunem v jeho tvorbě, svědčí i přijetí románu, které se tentokrát obešlo bez velkých skandálů. Houellebecq nešo- kuje, nebo alespoň nikoliv ty, kteří jej již znají. Protože i Možnost ostrova je napsána typickým Houellebecqovským rukopisem. Zdá se ale, že spisovatel dozrává a obrušuje se, román Možnost ostrova je přece jen jiný a má hlubší rozměr. A tuto změnu a vývoj potvrzuje i Houellebecqův zatím poslední román Mapa a území (La Carte et le Territoire, 2010). Novináři psali již tendenčně, že Houellebecq „šokoval“. Jak jinak – dnes již mezinárodně vžitého obra-

⁸¹ Ani tentokrát však neopomenul připomenout spornost udělování literárních cen, když řekl: „Systém literárních cen je tak neprůhledný, že je lepší od něj nic neočekávat“ (cit. podle Molčanov 4. 11. 2010). Generální tajemník Goncourtovy ceny, Didier Decoin, však později jeho slova částečně potvrdil, když prohlásil, že porota musela „prokázat svoji nezávislost“.

63 Autorská póza Michela Houellebecqa

zu skandalisty a provokatéra, který šokuje každým svým novým dílem, se Houellebecq jen tak nezbaví. Šok se stal téměř jeho marketingovou znač- kou – patří tedy rovněž k jeho pre-éthosu. Tentokrát však nešlo o hodnocení v negativním slova smyslu, ale právě naopak.

3.3.5 L G

Le monde est ennuyé de moy, Et moy pareillement de luy.⁸² (Charles d‘Orléans)

Houellebecqův román byl skutečně překvapením a dočkal se velmi kladné- ho ohlasu, a to i od kritiky, která tentokrát mluvila v superlativech. Psalo se o mistrovském díle; tradičním balzakovském románu, který dělá čest litera- tuře; mluvilo se dokonce o novém Houellebecqovi, který dozrál a zmoudřel a nechce už jen prvoplánově provokovat; o Houellebecqovi, který ukázal, že dokáže psát a získat si čtenáře i jinak, než bylo doposud typické pro jeho tvorbu. Jedná se o klasicky konstruovaný román, jehož dějovou osu tvoří chro- nologicky rozvíjené vyprávění (er-formou) o postupném kariérním vzestupu výtvarníka Jeda Martina, který se stal slavným a bohatým umělcem. Příběh je ukotven „v duchu sociálně kritického realismu“ 19. století „nejen v dět- ství a studiích, ale i v linii otce a děda, s trochou psychologie i dějinných kontextů“ (Klíčová 2012: 23). Postava Jeda Martina je sledována od mlá- dí až po jeho stáří a smrt, ale čím dál méně podrobně. „Stále menší prostor věnovaný Martinovým životním peripetiím však není ani tak důsledkem kle- sající pozornosti autora, jako spíš odrazem (v románu tak patřičně zdůraz- něným) odeznívání jakýchkoli poutavých prvků hrdinova bytí“ (Šotolová 6. 12. 2010). Nejmarkantnější je tentokrát absence naturalistických popisů sexu a Houellebecqovské surovosti a cynismu. Poslední Houellebecqův román se vyznačuje umírněnějším a klidnějším tónem, větší poetičností. Setkáváme se zde s nezaujatým vypravěčem, který si udržuje odstup a tentokrát „upřed-

⁸² Lidé už mne mají dost. Nu, a já mám stejně tak dost jich (překlad Alan Beguivin). Jedná se o motto v románu Mapa a území.

64 Michel Houellebecq, vlastním jménem Michel omas

nostňuje popisnost před zlobou. Houellebecq je dál vyznavačem negativ- ní vize světa, jen ji předkládá s jistým druhem smíření“ (Vlasák 25. 8. 2011) a smutnou rezignaci. Ve výsledku kniha působí ještě depresivněji a bezvý- chodněji, než předešlé romány. Benjamin Slavík vyslovuje dva možné důvody proměny Houellebecqova posledního románu:

Nejprve důvod logický: ve svém předešlém románu Možnost ostrova tvůrce dovedl lidstvo na okraj propasti, z něhož je bez skrupulí a sen- timentu shodil; planetu ovládli neolidé, kteří pojmy jako láska a touha znají pouze z pozůstalého lidského svědectví jako odborná hesla. Pokud Houellebecq mínil pokračovat ve svém pesimismu a neopa- kovat se – dále už totiž zajít nešlo – musel si začít více hrát, schovávat se; možnosti tvrdého frontálního útoku již vyčerpal. A důvod spe- kulativní: společností je už tak zhnusený a znuděný, že už nic nikomu nechce servírovat přímo. Vyžaduje čtenářskou spoluúčast (Slavík 22. 10. 2011).

Je zajímavé rovněž sledovat postupný vývoj protagonistů Houelle- becqových románů. Hlavní hrdinové spolu se spisovatelem nejen stárnou, ale i mění své postavení. Byť stále bohatší, nejsou však o nic šťastnější. V pr- votině Rozšíření bitevního pole jsme se setkali s prvním Houellebecqovským hrdinou, nepříliš ekonomicky úspěšným mladým informatikem. O něco později nás čtyřicátník Michel a Valérie z Platformy zavedli do prostředí ministerstva kultury a průmyslu cestovního ruchu. V Možnosti ostrova je hlav- ním hrdinou již stárnoucí muž. Padesátník Daniel 1 je představitelem člově- ka velmi bohatého a profestně úspěšného. Živí se předváděním a psaním ske- čů o nešvarech dnešní společnosti. Rovněž malíř a fotograf Jed Martin z po- sledního Houellebecqova románu je nesmírně slavným a bohatým umělcem, jež vydělává přímo závratné sumy.⁸³ Zdá se, že „od chvíle, kdy se Houelle- becq stal bohatým člověkem, referuje o tom, že být bohatý neznamená být

⁸³ Houellebecqovi byla nevěrohodnost přehnaně rychlého a neskutečného vzestupu ke slá- vě Jeda Martina vyčítána. Z neznámého umělce se stal hned po první výstavě uměleckých zvětšenin fotograﬁí michelinských map francouzských departmentů rázem umělec světové velikosti, což je v dnešním světě umění prakticky nemožné. „Románová nadsázka je posuzo- vateli knihy brána jako natolik přehnaná, že shazuje dílo i v případě, že má být myšlena spíš jako karikatura poměrů ve světě kultury“ (Šotolová 6. 12. 2010). Zamyslíme-li se však nad kariérou samotného spisovatele Houellebecqa, jeho cesta ke slávě a bohatství byla vlastně poměrně podobná. Také se psalo o „raketovém vzestupu spisovatele, který se stal přes noc slavným“, o spisovateli, kterého jeho román Elementární částice „vynesl rázem na výsluní literatury“ apod. „Nakonec to, že portrét Billa Gatese se Stevem Jobsem prodá [Jed] za půl druhého milionu eur, nemusíme vnímat jako neschopnost autora orientovat se v cenových

65 Autorská póza Michela Houellebecqa

šťastný“ (Slavík 22. 10. 2011). Houellebecqova „honba za štěstím“, jak se vý- mluvně jmenuje jeho první básnická sbírka, nedošla svého naplnění. Celý román Mapu a území je možné číst jako alegorický příběh o samot- ném autorovi. Román je zajímavý svojí hrou s žánrem autoﬁkce, která je zde dovedena k vrcholu. Tentokrát v románu nevystupuje jen jeden hrdina, který se spisovateli nápadně podobá a mluví mu z duše, ale hned několik. Předně je to hlavní postava samotářského umělce Jeda Martina, který je hlavním spisovatelovým alter-egem. Úvahy o Jedově tvůrčí cestě, které nám autor románu předkládá, jsou nepřímo úvahy o jeho vlastní tvorbě. Oba dva se svým dílem snaží zachytit realitu, popsat svět:⁸⁴

Jed se tak vrhl na uměleckou dráhu s jediným projektem, jehož ilu- zorní charakter si uvědomoval jen vzácně, a sice objektivně popsat svět (překlad Alan Beguivin).⁸⁵

Čtenářovu pozornost od Jeda Martina, ke kterému má autor nejblíže, záměrně odvádí jiná románová postava. Tou je samotný spisovatel Michel Houellebecq. Z popudu svého galeristy Jed Martin požádá světoznámého spisovatele, aby napsal text do doprovodného katalogu k jeho chystané vý- stavě. Vstupem autora do díla román plynule přechází ze žánru autofikce k fikční autobiografii a z autora-vypravěče se stává románová postava. Rea- lita se mísí s románovou fikcí. „Postavu Houellebecqa si Houellebecq dokonale vychutnává. Houelle- becq ironizuje Houellebecqův sklon k alkoholu, jeho vnějškovou zpustlost, všechno, co se o něm po léta vyprávělo v magazínech a novinách“ (Fischer 4. 12. 2010). S velkou dávkou sebeironie spisovatel předkládá čtenářům svůj karikovaný mediální obraz.⁸⁶ Vše vyvrcholí brutální vraždou, jíž se Houellebecq stane obětí. Vyšetřová- ním otřesného činu je pověřen policejní komisař Jasselin. A tak se setkáváme se třetí postavou, která je propojena s Houellebecqem. Všechny tři (výtvar- níka Jeda Martina, spisovatele Houellebecqa, komisaře Jasselina) „spojuje relacích umění, [ale] spíše jako paradox, že lidé jsou skutečně ochotni za určité, občas zcela nepochopitelné věci, dát celé jmění“ (tamtéž). ⁸⁴ Více viz kap. 5 „Diskurzivní éthos Houellebecqových románů“, od s. 81. ⁸⁵ Ainsi, Jed se lança dans une carrière artistique sans autre projet que celui – dont il n’appréhendait que rarement le caractère illusoire – de donner une description objective du monde (Houellebecq 2010: 51). ⁸⁶ Viz dále kap. 4 „Autorská image Michela Houellebecqa“, od s. 73.

66 Michel Houellebecq, vlastním jménem Michel omas

absence ‚spřízněnosti se životem‘. Jejich introvertní životy, postupně zba- vované jakékoli vitality či vášně, upadají do čím dál hlubší pasivity, izolace a smutku“ (Kavalír 2011). Román si v sobě nese melancholickou atmosféru konce. Vrátíme-li se k Houellebecqovým slovům, kdy novináře Demonpiona zrazoval od sepsá- ní své autobiograﬁe, protože ji chtěl jednou napsat sám, můžeme vidět Ma- pu a území jako jeho poslední román, který Houellebecqovo dílo dovršuje a uzavírá.⁸⁷ Mnoho kritiků zdůrazňovalo, že v tomto románu spisovatel vy- kresluje svůj vlastní portrét a bilancuje život a kariéru. Jed Martin je postavou, která je ze všech Houellebecqových hrdinů spisovateli nejbližší. Podle Veroniky Havlové je jeho vyrovnaným dvojníkem – osobou, kterou by chtěl anebo se cítí být:

Jed je v podstatě Houellebecqova vyrovnaná a se sebou smířená ver- ze. Kromě dočasných tvůrčích „záseků“ ho nic netrápí, žádné nena- plněné touhy ani propady do deprese. Dokáže přijmout odtrženost od lidstva i od lidí, protože mu umožňuje zachytit co nejobjektivněji realitu. Druhou část Mapy a území tak můžeme vnímat jako Houelle- becqův dialog mezi svým mediálním obrazem a mezi osobou, kterou by chtěl být (nebo se cítí být). Jako snahu spřátelit a smířit tyto dvě části jedné osobnosti. Brutální odchod Houellebecqa / postavy na po- čátku třetí části pak můžeme vnímat jako projev autorovy touhy zbavit se otravné přítěže mediálního obrazu a žít život podle vlastních představ (Havlová 16. 10. 2011).

Je možné, že bude Mapa a území skutečně Houellebecqovou poslední knihou. Spisovatel se tak i sám vyjádřil:

Jsem teď starý a cítím, že už tu dlouho nebudu. Tahle kniha bude možná moje poslední. O tom je také román Mapa a území, o stáří, o konci (vl. překlad).⁸⁸

O spisovateli se ve spojitosti s Mapou a územím říkalo i to, že se poučil, že napsal román záměrně kritice na míru, aby tak mohl konečně dostat ký- ženou Goncourtovu cenu, která mu v minulosti tolikrát unikla. Nakolik je toto tvrzení hloupostí, by se dalo diskutovat, ale je pravdou, že se jedná o dílo viditelně odlišné od zbylých čtyř (byť jsme již upozorňovali

⁸⁷ Viz poznámka 3, s. 31. ⁸⁸ Je suis vieux maintenant et je sens que je n’en ai plus pour très longtemps. Ce livre sera peut-être mon dernier. La Carte et le Territoire, c’est aussi un roman sur ça, la vieillesse, la ﬁn (z rozhovoru, Kaprièlian 8. 11. 2010).

67 Autorská póza Michela Houellebecqa

na netradiční pojetí románu Možnosti ostrova) a jeho přijetí tomu odpovídá. Goncourta za něj Houellebecq skutečně 8. listopadu 2010 získal. Počtvrté mu cenu již nikdo nemohl vzít, nikdo by nechtěl dobrovolně podstoupit svou smrt, jak se vyjádřil Raphaël Sorin s jemnou narážkou na události roku 1998. Porota se vskutku pro Houellebecqův román (nikoli celé dílo, jak se spekulovalo) rozhodla téměř jednomyslně. Do ﬁnále udílení ceny se spolu s Houellebecqem dostala také spisovatelka Virginie Despentesová, která bývá shodou okolností řazena ke stejnému proudu depresivní literatury.⁸⁹ Získala ale pouze dva hlasy,⁹⁰ oproti sedmi vysloveným pro Houellebecqa. Za svůj román Apocalypse Bébé nakonec získala spřízněnou cenu Renaudot. Tento rok se zdál být ve znamení literárních „vyděděnců“, spisovatelů ko- merčně velmi úspěšných, dosud však literárně nedoceněných, jejichž díla „provokují, ale nemají hloubku“. A jak se cítil spisovatel obklopený obrovským davem až hysterických no- vinářů, kteří napjatě čekali na jeho první vyjádření jakožto laureáta? Typicky Houellebecqovská věta obletěla svět: „Je to zvláštní pocit, ale jsem hluboce šťastný.“ ⁹¹ Román se ukázal být opravdu Houellebecqovým dílem – nutně muselo dojít alespoň k nějakému menšímu rozruchu. I tentokrát si k románu někdo našel své osobní výhrady. Byl to novinář Vincent Glad, který nařkl Houelle- becqa na stránkách magazínu Slate z plagiátorství. V románu najdeme mi- nimálně tři pasáže, které jsou téměř doslovně zkopírované ze stránek Wi- kipedie (o mouše domácí, o městě Beauvais a o francouzském aktivistovi

⁸⁹ Spisovatelé, kteří jsou řazeni k této nové vlně francouzských depresivních autorů (někdy označovaných též jako post-naturalisté a post-realisté, případně hyperrealisté) se vyznačují naprostou ztrátou iluzí a anti-konformismem spojeným s výběrem citlivých a často tabuizo- vaných témat, která podávají s přeháněním a provokativní surovostí (pornograﬁcké pasáže, vulgarita atd.). Kromě Michela Houellebecqa a zmiňované Virginie Despentesové k nim patří také Marie Darrieussecqová, Iegor Gran, Vincent Ravalec, Jean-Claude Izzo, Lorette Nobécourtová, Chimo, Catherine Cussetová, Régis Jauﬀret, Régis Clinquart, Nelly Arcan, Frédéric Beigbeder aj. (srov. Ippolito 2002: 13–27). Houellebecq je postavou nejvýrazněj- ší, dnes se dokonce hovoří o „houellebecqomanii“, neboť spisovatel má již mnoho svých epigonů. Jsou jimi např. Fabrice Pliskin, Yann Moix, Simon Liberati, Florian Zeller, Xabi Molia, Eric Reinhardt, Benoît Duteurtre, Martin Millet. Za jednoho z nejlepších považu- je Houellebecq Michku Assayase a jeho román Exhibice (Exhibition, 2004). Ze současných autorů je mu potom také blízký Maurice G. Dantec (srov. Šotolová 6. 6. 2005 a rozhovor s Houellebecqem, Garcin 2005: 16). ⁹⁰ Jedním z nich byl Tahar Ben Jelloun, zarytý Houellebecqův odpůrce, který dokonce hrozil vystoupením z poroty. ⁹¹ C’est une sensation bizarre mais je suis profondément heureux.

68 Michel Houellebecq, vlastním jménem Michel omas

Frédériku Nihousovi), a to aniž by autor citoval zdroj. Absurdní? V romá- nu, jehož hlavním tématem je zobrazování skutečnosti a je celý vystavěný na hře s mizením hranic mezi realitou a fikcí, to skutečně není ničím pře- kvapivým. Navíc jde o metodu v literatuře používanou a Houellebecq takto pracuje poměrně často. Jeho romány jsou jako tkaniny složeny z přiznaných i nepřiznaných citací. To potvrdil i Houellebecqův bývalý editor Sorin, když byl dotazován v souvislosti se spisovatelovým plagiátorstvím.⁹² Houellebecq se po tomto nařčení zdál být skutečně unaven věčnými ob- viněními, kterým musí nepřetržitě čelit. „Jestli si někdo myslí, že tohle je plagiátorství, vůbec neví, o čem je literatura. Je to součást mé metody. Mno- ho autorů používalo mix reálných dokumentů a fikce. Mne ovlivnili zejména Georges Perec a Jorge Luis Borges. Doufám, že použití takového materiá- lu přispívá ke kráse mých knih“, hájil se Houellebecq (cit. podle Šafránek 2011: 61). Nicméně dodává, že se mu stále nedaří texty vkomponovat do díla bez sebemenší úpravy, tak jak by chtěl a jak to dělá právě jeho vzor Georges Perec. Upravuje si je, aby je připodobnil svému vlastnímu stylu. Aféra s plagiátorstvím měla však ještě odezvu. Právník Florent Gallaire na svém blogu zareagoval na Houellebecqův „román-kompozici“, který tak podle něj ztrácí práva autorského díla a odpovídá licenci Creative Commons pro články z Wikipedie. Je proto legální jeho volné a bezplatné šíření. Ná- sledně Gallaire poskytl Houellebecqův román zdarma online ke stažení. Flammarion se ohradil proti takovému jednání a hrozil podáním žaloby. Na jeho výzvu byl nakonec román z blogu odstraněn. Wikipedie se oficiálně od Gallairovy iniciativy distancovala. Nicméně existence pirátských kopií Mapy a území, které se dál rychle šířily po internetu, donutila vydavatele vytvořit také elektronickou podobu románu, dostupnou za nižší cenu, než román v papírovém vydání. Snad i proto v dalším vydání románu Houellebecq své závěrečné podě- kování (pro spisovatele netradiční) rozšířil i o jemně ironickou doušku – poděkování Wikipedii a jejím tvůrcům, jejichž texty mu posloužily jako inspirace. Na závěr ještě připomeňme jednu z příhod, která se k románu pojí. Po Houellebecqovi, který se měl zúčastnit promo akce v Haagu, Amsterodamu

⁹² Poslední Houellebecqův román vyšel nikoli u Fayarda (kde teď působil Sorin), ale opět ve Flammarionu, tentokrát v čele s bývalou ředitelkou Gallimardu Teresou Cremisiovou, přezdívanou „výrobkyně cen“.

69 Autorská póza Michela Houellebecqa

a Bruselu u příležitosti překladu Mapy a území do nizozemštiny, se z niče- ho nic slehla zem. Pořadatelé se po spisovateli začali shánět, nikdo nevěděl, kde by mohl být, nebo co se mu stalo. Nejedná se třeba o únos, nepřátel má Houellebecq dost? Nepředpověděl v románu svoji smrt? Reklamní akci by přeci Houellebecq nezmeškal, neušetřili si někteří ani tentokrát rýpnutí. Situace se však záhy vyřešila. Houellebecq, o jehož ztracení referoval i za- hraniční tisk, na tuto akci jednoduše zapomněl. Život Michela omase a spisovatele Michela Houellebecqa již známe, i s celou řadou afér, které jeho kariéru od počátku provázejí. Je s tímto obrazem, dnes již slavného a doma i v zahraničí uznávaného autora, v souladu i Houellebecqova image při vystupování na veřejnosti? Jakým dojmem pů- sobí tento nejprodávanější a nejpřekládanější francouzský spisovatel, který je snad právem označován za celebritu a který si svým posledním románem vydobyl i nejvyšší spisovatelské uznání od literárních institucí? Do jaké role se stylizuje spisovatel Houellebecq během svého veřejného vystupování? Jaká je jeho „veřejná tvář“? Je v souladu s obrazem, který nám podávají mé- dia? Připomeňme, že se jedná skutečně o jednoho z nejvíce medializovaných autorů současnosti.⁹³ Dříve odbornou veřejností opomíjený autor, je dnes již spisovatelem, o němž existuje celá řada různých studií, monograﬁí i vysoko- školských kvaliﬁkačních prací.⁹⁴ Na téma Houellebecq byla již také pořádá- na tři mezinárodní kolokvia. První Svět Houellebecqa (Le Monde de Houelle- becq) se konalo v říjnu 2005 v Edinburgu a jeho pokračováním bylo stejno- jmenné kolokvium o dva roky později v říjnu 2007 v Amsterodamu. Posled- ní kolokvium, první svého druhu ve Francii věnující se celému dílu autora, s názvem Jednota díla Michela Houellebecqa (L’unité de l’œuvre de Michel Houellebecq) proběhlo letos v květnu 2012 v Marseille. Svolal jej profesor

⁹³ O spisovatelově popularitě svědčí i řada internetových stránek a diskusí. I na nich je po- měrně dobře vidět, byť se jedná o jakousi hru, jak je Houellebecq oboustranně vnímán. Spisovatel provozuje svůj blog a má svoji oficiální stránku Site officiel de l‘écrivain Michel Houellebecq, kterou mu spravuje Sdružení přátel Michela Houellebecqa (L’association des Amis de Michel Houellebecq). Dále potom existuje stránka a fórum Nepřátelé přátel Miche- la Houellebecqa (Ennemis des Amis de Michel Houellebecq), jež spravuje naopak Sdružení nepřátel přátel Michela Houellebecqa (L’Amicaledes Ennemis des Amis de Michel Houelle- becq). Jak ale sdělují na svých stránkách novinářům, nejedná se o „Houellebecqovy nepřá- tele“, ale o „nepřátele přátel“, Houellebecqa si podle svých slov váží. ⁹⁴ Průběžně jsou zveřejňovány stále nové práce a studie, stejně jako další články, recenze či portréty a hodnocení spisovatele… Materiálu ke studiu tak každým okamžikem přibývá a je obtížné udržovat naši práci aktuální a finalizovat ji (povzdech autorky).

70 Michel Houellebecq, vlastním jménem Michel omas

a literární kritik Bruno Viard. Podle něj prý Houellebecq nebyl doposud správně čten a pochopen. Poslední kolokvium (s účastí čtrnácti národnos- tí) to jen potvrdilo. Paradoxně je prý Houellebecq více ceněný v zahrani- čí, než ve Francii samotné, kde se zájem uspořádat mezinárodní kolokvium o Houellebecqovi setkal jen s vlažnou odezvou. Přičítá to částečně právě ve- likému mediálnímu zájmu o Houellebecqovu osobu, který tak překryl „au- tentického spisovatele“ (srov. rozhovor s Viardem, Caviglioli 11. 5. 2012). Skutečně se tak potvrzuje, že přílišný zájem o spisovatele-celebritu zastiňu- je jeho vlastní dílo.⁹⁵

⁹⁵ Viz odd. 1.6 „Návrat autora v současné literární vědě“, s. 20.

4 A M H

Houellebecq était un solitaire à fortes tendances misanthropiques, c’est à peine s’il adressait la parole à son chien.¹ (Mapa a území)

4.1 O ,

Houellebecq navenek nepůsobí jako úspěšný spisovatel-fenomén, který ne- únavně plní stránky tisku a jehož výroky i texty tolik šokují odbornou i laickou veřejnost. Je tomu právě naopak. Hubený malý neduživý muž s voskovou pletí, oděný v bleděmodré či kostkované košili a v obnošené zelené bundě (parce), kterou nosí nepřetržitě už od studentských let a neodkládá ji ani při přebírání těch nejprestižnějších cen,² na první pohled budí dojem znaveného a poněkud otráveného člověka. Ani dnes nevypadá šťastněji než Michel omas v minulosti, kdy zažíval svá těžká období a osobní krize. Karton cigaret, alkohol a káva jsou dalšími spisovatelovými atributy. Známý svými trojitými espresy, stejně jako řada velikánů francouzské literatury, k práci potřebuje litry kávy. Vstává okolo jedné ráno, začíná psát v polospánku a káva jeho mysl postupně přivádí k bdělosti. Během polo- mrákot a probouzení se, které může trvat i celé hodiny, se odehrává něco zajímavého (srov. rozhovor s Houellebecqem, Hunnewell 2010). Houelle- becq říká, že v jeho „životě neexistuje něco jako poslední cigareta“, protože je „systematický kuřák“ (cit. podle Bernhard 2007: 25). Alkohol má podle něj

¹ Houellebecq byl všeobecně znám jako starý samotářský misantrop, jenž sotvaže mluví se svým psem (překlad Alan Beguivin). ² Jak je toto vykládáno, si jistě každý domyslí.

73 Autorská póza Michela Houellebecqa

rovněž mnoho předností. „Když jste duševně rozrušení, uklidní vás. Když se stydíte, pomůže, abyste byli společenští. A ničí úzkost. Taky si pak můžete připadat geniální a stateční“ (cit. podle Šafránek 2001: 60).

4.2 N

Aucun d’entre eux n’ait jamais réalisé que si je buvais beaucoup en leur présence, c’était uniquement pour parvenir à les supporter.³ (Mapa a území)

Novináři, kteří z velké většiny tohoto spisovatele nemají příliš v lásce, jej často popisují jako nerudného a nesnesitelného sebestředného alkoholika, samotářského misantropa, symbol a „profesora beznaděje“ současné doby, introvertního muže, který nemusí ani nic říkat a pouhá jeho přítomnost způ- sobuje společenské vření, nebo také jako hulváta a autora ostrých výroků. Všechna tato přízviska si Houellebecq vysloužil nejen řadou podrážděných reakcí v dobách, kdy byl novináři pronásledován (dnes je jeho projev o po- znání vlídnější a klidnější), ale rovněž svými kontroverzními a někdy i vul- gárními výpady, v nichž se, často mírně opojený, nerozpakoval na plná ústa říci, kdo všechno jej štve. Mezi známé a nejčastěji vzpomínané průpovídky patří věty: „Je to pravda, mám rád Stalina, protože zabil mnoho anarchistů“, „Myslím si, že historie dá Georgesi Marchaisovi za pravdu“, vyjádření o zvo- lení Jacquesa Chiraca francouzským prezidentem, které je „jako nachcat do volební urny“, nebo třeba Houellebecqova čtverácká poznámka po získání Goncourtovy ceny, že „za mlada si je [Goncourty] kupovával všechny“ aj. Houellebecq tyto své proslovy hájí nemožností odpovídat na nepřeberné množství dotazů, které mu novináři neustále kladou. Zároveň ale zdůrazňu- je, že ne vždy bychom měli věřit všemu, co řekne:

Dostal jsem tolik otázek, často jsem už zapomněl své odpovědi. [ … ] Znám jednoduché odpovědi, takové, za které vás všichni budou mít rádi, neužívám-li je, není to proto, že bych chtěl provokovat, ale protože chci být čestný. Snažím se neříkat jen tak ledacos, může se

³ Žádnému [z novinářů] nikdy nedošlo, že v jejich přítomnosti hodně piju jenom proto, abych je snesl (překlad Alan Beguivin).

74 Autorská image Michela Houellebecqa

mi ovšem stát, že má reakce je politováníhodně podrážděná. Když se vám prostě nějaká otázka nelíbí, připadá vám nevhodná, pak je legi- timní lhát, protiřečit si, pokusit se vyvést tazatele z míry atd.⁴ Nejsem stroj na odpovědi (Šotolová 30. 4. 2002).⁵

Zadumaný Houellebecq při svých pověstných, nekonečně dlouhých ml- čeních,⁶ během nichž si za celé škály „hm… ehm… oui-oui“ s pohledem upřeným do dáli chystá svou monotónní rozvláčnou tichou odpověď, budí dojem plachého a neprůbojného člověka. V obláčku kouře z nepřetržitě ho- řící cigarety sevřené mezi prsteníčkem a prostředníčkem, se sklenkou vína či bourbonu u ruky, nám Houellebecq sděluje, že je to těžké, že vlastně vážně neví… nebo ano, dalo by se to tak říci… „Houellebecq dokáže dramatizovat proces přemýšlení jako málokterý jiný spisovatel“ (Bernhard 2007: 22).

4.3 N

A tak se při pohledu na ošuntěného muže s igelitkou v ruce ptáme, zda je to opravdu on, o kom se takto píše a mluví? Je to ten opěvovaný i nenávidě- ný spisovatel, který si připsal na vrub již tolik skandálů a provokací? Před očima máme spíše depresivního, byť občas arogantně působícího člověka, jehož „život je plný bolesti a zklamání“⁷ a nejvěrnějším druhem je mu líně ležící pes pod židlí. O všudypřítomné účasti Houellebecqova psa Clémenta se dnes už i vtipkuje.

⁴ Houellebecq je jednou obviňován z extrémního levičáctví, podruhé nazýván nacistou. Sám sebe označuje za „pravicového komunistu“. Podle Raphaëla Sorina jako extrémní pra- vičák mluví, jen když ho rozhovor opravdu rozčiluje a baví se pak bezradnými reakcemi, které tím u svých tazatelů vyvolá. Nu, není tajemstvím, že Houellebecq si rád pohrává s no- vináři. Již nesčetněkrát se mu to ale vymstilo. ⁵ [ … ] on m’a posé tellement de questions, j’ai souvent oublié mes réponses. [ … ] Je connais les réponses simples, celles qui vous font aimer de tous ; si je ne les emploie pas ce n’est pas par provocation, mais par honnêteté. J’essaie de ne pas dire n’importe quoi ; il peut m’arriver, cependant, d’avoir de regrettables réactions d’agacement. De toute façòn, quand une question vous déplaît, ou vous paraît indiscrète, il est toujous légitime de mentir, de se contredire, d’essayer de déstabiliser l’interlocuteur, etc. Je ne suis pas une machine à donner des réponses (z rozhovoru Martel 1999: 203–204). ⁶ Noguez ve své knize vtipně glosoval Houellebecqovy dlouhé pauzy a hledání slov, když říkal, že při telefonních rozhovorech se spisovatelem často nevěděl, jestli už hovor skončil a má tedy položit sluchátko, nebo zda autor stále pokračuje. Tak dlouhé bylo ticho na druhém konci. ⁷ Takto zní první věta Houellebecqovy knihy H. P.Lovecraft: Proti světu, proti životu; podrob- něji viz kap. 5, s. 82.

75 Autorská póza Michela Houellebecqa

Editor Raphaël Sorin o svém bývalém svěřenci mluví jako o psychicky labilním člověku a zároveň o nesmírně inteligentním a poutavém vědátoro- vi, který jen o málo unikl šílenství. Dnes si nevychutnává ani tak svoji slávu, jako spíš odplatu životu za traumatizující dětství, kdy ho opustili rodiče, kdy byl týraný pro svůj vzhled, za všechna ta období, kdy býval skutečně zakomplexovaný a na dně, připadal si odporný a bál se dívat lidem do očí. Zoufalec uvádějící druhé v zoufalství, takového jej prý Sorin poznal. I když prodělal skutečnou proměnu, podle Sorinových slov dodnes neumí žít tak, jak by si mohl dovolit při své slávě a velikých výdělcích. Zámožný spisovatel žije téměř bez útrat.⁸ A možná opět skončí špatně. Současně Sorin o Houellebecqovi ale také říká, že je překvapivé, až ma- gické, jak umí neskutečně využívat lidi. Dělá vlastně druhým to, co sám za- žil, opouští je. Ve chvíli, kdy Houellebecq druhého už nepotřebuje, přestává pro něj existovat. Z pohledu vztahu k lidem je tedy monstrum. Svou lhostej- ností si zachovává svobodu a nezávislost (srov. rozhovor se Sorinem, Mal- nuit 2011).⁹ Dodejme však, že na mnohé Houellebecq působí naopak jako velmi citli- vý člověk, zraněná duše, která velmi trpí nepochopením druhých.¹⁰ Zdá se, že stejně jako Houellebecqovo dílo, které je velmi protikladně přijímáno, i vnímání Houellebecqovy osobnosti je velmi odlišné. Pro jedny je antipa- tický hulvát, pro druhé plachý člověk vyvolávající dojetí. O Houellebecqovi už dnes kolují opravdové legendy: jediný spisovatel, který dokázal usnout při televizním interview, protože otázky byly příliš dlouhé; spisovatel, který vyzývá sličné reportérky ke strávení společné noci; skrblík, který nikdy nedá žádné spropitné a neplatí za druhého útratu; megaloman, který svého velkého editora Raphaëla Sorina, jenž mu zajistil

⁸ Nakladatelství Flammarion bylo prý nadšeno, když mu platilo různé cesty. Slavný Houelle- becq coby věrný návštěvník „levných“ hotelů Campanile a Les Citadines a obdivovatel Buf- falo Grillu pro ně nebyl prakticky žádným výdajem (srov. Malnuit 2011). ⁹ Sorin není jediný, kdo se zmiňuje o spisovatelově odtažitosti a neschopnosti ocenit přá- telství a pomoc druhých. Například tolikrát zmiňovaný Dominique Noguez by také mohl říci své. Rozzlobená Houellebecqova matka svému synovi přes média dokonce vzkazova- la, že by se spíše než svého psa měl naučit mít rád kočku, protože to je složitější. Často mluvila o Houellebecqovi jako o výjimečně nadaném člověku, kterému se nedostává citů, o „parazitovi, který ze všeho nejraději druhým škodí“. ¹⁰ Houellebecq to také často sám zdůrazňuje, jak v rozhovorech, tak v textu Zemřít, o kterém hovoříme na s. 32.

76 Autorská image Michela Houellebecqa

slávu a miliony, obdaroval k jeho 60. narozeninám typickým turistickým su- venýrem, lodí zazátkovanou v láhvi… I přes všudypřítomnost na mediální scéně (zejména v tisku) však tento notoricky známý umělec zůstává „známým neznámým“. Tím neznámým je Michel omas, který zmizel pod nánosem pózy a objevuje se už jen jako Michel Houellebecq. Záměrně stojí opodál privilegovaných vod. Žije v ústraní ve svém domě ve Španělsku a do Francie se vrací pouze na ná- vštěvu. „Looser“, jak o sobě občas s nadsázkou Houellebecq říká, stojí stranou. Chce se odlišovat, jak svým dílem, tak prezentací své osoby.¹¹ Nechce psát líbivé romány, nechce být řazen k žádnému literárnímu proudu nebo škole, ostře se vymezuje vůči 20. století, jehož je spisovatelem. „Proklatec dnešní doby“ úmyslně kráčí ve stínu a zůstává poněkud ta- jemným, do sebe uzavřeným umělcem. O to větší potom budí rozruch jeho jednotlivá literární díla.

4.4 N H

Tvář francouzského prozaika Michela Houellebecqa: kruhy pod oči- ma, mdlý pohled, semknuté rty, vlasy jako by mu vypadávaly i na fotograﬁích. Celkový dojem: letargie, únava, zklamání, omrzelost ži- votem. Při pohledu do této tváře není těžké pochopit, proč jsou jeho díla označována nejprve za skandální, a poté za nihilistická. [ … ] Čím vlastně Houellebecq tolik provokuje? Část lidí snad stále doufá, že génius bude vypadat a chovat se jako Goethe. Avšak Houellebecqova tvář jako by stvrzovala, že seismografem pozdní doby je spíše ten, kdo ztroskotal (Němec 2011).

Takto začíná Jan Němec svoji recenzi na brněnské divadelní představe- ní Houellebecqova románu Elementární částice. Potvrzuje tak hypotézu, že Houellebecq je skutečně vnímán jako postava charakterizující své dílo. Při pohledu do jeho veřejné tváře vidíme rovněž obraz samotného díla. Jinými slovy – diskurzivní éthos Houellebecqova díla odpovídá autorově image.

¹¹ Stačí se podívat na některé velmi nelichotivé fotograﬁe, kterými se spisovatel prezentuje na svém blogu i webu. Houellebecq se na nich stylizuje spíše do člověka z okraje společnosti než do role úspěšného a uznávaného spisovatele intelektuála.

77 Autorská póza Michela Houellebecqa

Němcova slova jako by potvrzoval i Houellebecqův přítel Frédéric Bei- gbeder, který říká, že „v životě jsou umělci někdy odlišní od svého díla, on [však] nikoliv. On je tou nejhouellebecqovštější ze svých postav“ (vlastní překlad).¹² A to je prý důvod, proč se někdy jmenují jeho hrdinové Michel a v posledním románu dokonce Michel Houellebecq.

4.5 P H

Umění je život, každá vteřina, každý vdech a výdech je umělecké dílo. (Marcel Duchamp)

Podle Jérôma Meizoze se Houellebecqovo veřejné vystupování stalo součás- tí jeho díla, tak jako tomu je v současném umění performance. Celá „postava Houellebecq“ je pózou, jež spočívá v „mechanickém přehrávání postavy anti-hrdinů z fikce“ na veřejnosti.¹³ Houellebecqovo vystupování, v němž se spisovatel nijak nedistancuje od politicky nekorektních názorů svých ro- mánových hrdinů, se tak stává pokračováním románové fikce (srov. Meizoz 2004: 201–202) a Houellebecq její další „postavou“. Jinými slovy fikce (cho- vání a promluvy anti-hrdinů v románech) předchází následnému vystupo- vání „spisovatele“ na veřejnosti a určuje je. Houellebecq tak přispívá k polemičnosti a dvojznačnosti díla. Znejasňu- je hranici mezi fikcí a realitou, která je oslabena již v díle samotném, neboť je charakterizuje právě úzká propojenost a nejasný vztah mezi spisovatelem, inskriptorem (vnitřní fokalizace, neutrální postoj) a postavami románů (hlavní hrdinové „Michelové“, autobiografické prvky v díle). Pro mnohé čtenáře (kritiky), nejen z laické veřejnosti (připomeňme jména Pierre Assouline, Abdel Illah Salhi, Jean-François Patricola, Eric Naulleau),¹⁴ existuje Houellebecq pouze jeden a jeho provokativní veřejná

¹² Dans la vie, les artistes sont parfois diﬀérents de leur travail ; pas lui. Le plus houellebécquien de ses personnages, c’est lui (Beigbeder 13. 11. 2010). ¹³ [ … ] la posture « Houellebecq » consiste à rejouer machinalement dans l’espace publique, le pesonnage d’antihéros [ … ] (Meizoz 2004: 202). ¹⁴ O Assoulinovi jsme již hovořili v souvislosti s Platformou (viz odst. 3.3.3, s. 52). Spiso- vatel a novinář Salhi je autorem článku odsuzujícího Houellebecqův rasismus s názvem Rasismus módní a tendenční (Un racisme chic et tendance, Libération 4. 9. 2001), Patricola je autor knihy Houellebecq aneb permanentní provokace (Houellebecq ou la provocation perma-

78 Autorská image Michela Houellebecqa

vystupování a následné skandály považují za strategii jak zaujmout a zvýšit komerční úspěch jinak bezvýznamných děl. Takovéto kategorické závěry však Meizoz odmítá, a to i přesto, že pova- žuje Houellebecqa za jednoho z charakteristických představitelů nastupují- cí nové éry spisovatelů. Ti se podle něj adaptovali na dnešní dobu masové kultury a spektáklu a veřejné vystupování mají plně ve své režii (srov. rozhovor s Meizozem, Baroni 2004 a Meizoz 2004: 202).¹⁵ Pečlivým budováním své image a s ní spojenou prezentací své osoby na veřejnosti (její mediali- zací) odpovídají na nutnost mediální propagace sebe i svého díla. Jedná se o symptom ztráty autonomie literárního pole, které je čím dál více ovládá- no polem ekonomickým (trh proniká do sféry kulturní), o čemž mimo jiné svědčí i nové vydavatelské politiky. Meizoz považuje za nesprávné a zjednodušené takové interpretace Houellebecqových románů, které se zaměřují na dílo zejména z pohledu ideologického a etického. Nezřídka totiž vedou k odsouzení spisovatele jako reakcionáře nebo provokatéra chtivého pouze šokovat skandálními tématy. Moderní románová interpretace by podle Meizoze dnes již neměla posu- zovat dílo stejným způsobem jako prokurátor Pinard Flaubertovu Madame Bovary (srov. Meizoz 2004: 200).¹⁶ Právě proto Meizoz důsledně trvá na oddělování civilní osoby autora (jeho vlastních názorů) od spisovatele coby funkčního autora na literárním poli, neboť spisovatelovo vystupování může být ovlivněno celkovým umě- leckým záměrem. Může být součástí autorské pózy. Obrazně řečeno, Michel omas zmizel jednou provždy pod „maskou Houellebecqa“ ¹⁷ (pseudonymem) a není možné spatřit jeho „pravou tvář“, neboť svoji masku na veřej- nosti nikdy neodkládá. Nakolik krásná je tedy jeho tvář, nemůžeme soudit. My jsme však přesvědčeni, že za maskou Houellebecqa přece jen mís- ty prosvítá omasova prává tvář a těmi místy jsou autobiograﬁcké prvky v jeho díle. Houellebecqova díla bychom neměli číst jako autobiograﬁi, ani

nente, 2005) a konečně Eric Naulleau vydal o Houellebecqovi velmi kritickou knihu Pomoc, Houellebecq se vrací (Au secours, Houellebecq revient, 2005). ¹⁵ Viz odd. 1.6 „Návrat autora v současné literární vědě“, s. 20 a kap. 4 „Autorská image“, s. 73, kde jsme o tomto problému již hovořili. ¹⁶ Nutno podotknout, že Flaubert se od poklesků hlavní hrdinky Emmy distancoval, což není Houellebecqův případ. ¹⁷ Viz pozn. 7, s. 25 – charakteristika pózy jako divadelní masky (odd. 2.2).

79 Autorská póza Michela Houellebecqa

ztotožňovat autora s postavami (anti-hrdiny) jeho románů,¹⁸ neboť ti mají jen zdůraznit beznaděj a úpadek dnešní doby. Přesto jsme však přesvědče- ni, že tolik popíraná a zároveň přiznávaná částečná autobiografičnost díla je důležitá pro jeho celkové uchopení a je vodítkem k odhalení omasovy autorské pózy, ke které daly podnět autorovy vlastní prožitky. Nepovažujeme vystupování spisovatele na veřejnosti Meizozovými slovy za „mechanické přehrávání postavy anti-hrdinů“¹⁹ s cílem znejasňovat už tak dvojznačné vyznění románů, ale naopak jej považujeme za důsledek roz- polcenosti samotné osoby Michela omase, který tak dal vzniknout zase jen rozpolcené postavě – spisovateli Houellebecqovi. Ten se na jedné straně snaží, aby jeho romány nebyly spojovány s jeho osobou a byly považovány za sociologickou a vědeckou analýzu, která podává „objektivní a pravdivý pohled“ na dnešní společnost. Na druhé straně se však od samého počátku stylizuje do postavy člověka trpícího, kterému se stalo umění útěchou v živo- tě a způsobem, jak „zůstat naživu“. Prostřednictvím anti-hrdinů svých knih potom podává velmi subjektivní a osobní výpověď o dnešní době, v níž na- chází příčinu a odůvodnění svého utrpení. Pro „pózu Houellebecq“ je tedy charakteristická rozkolísanost mezi po- stojem vědce a sociologa a stylizací do postavy člověka trpícího. Vyplývá to především z velkého vlivu, jež na jeho dílo měli Charles Baudelaire, pe- simistický filosof Arthur Schopenhauer, Honoré de Balzac a pozitivistická filosofie Augusta Comta. Takovému autorskému postoji odpovídá i poetika Houellebecqova díla a styl jeho psaní, kterému se budeme věnovat v následující kapitole o dis- kurzivním éthosu.

¹⁸ Vyjma umělce Jeda Martina z posledního románu Mapa a území. ¹⁹ Meizoz v době, kdy psal svoji studii (Meizoz 2004: 181–209), vycházel zejména z aféry okolo Houellebecqovy Platformy a tehdy se zdálo, že spisovatel opravdu předvádí postavu románového Michela navzdory nebezpečí, které mu tím hrozilo (viz odst. 3.3.3, s. 51–59).

80 5 D H

Je suis du genre expressionniste : ce que j’ai vécu, je le relate en accentuant les contrastes et en grossissant les traits.¹ (Houellebecq)

5.1 P

Hovořili jsme již o pseudonymu jako o znaku pózy.² Měli bychom připo- menout ještě jeden vztah, nad kterým se Meizoz zamýšlí ve své studii. Tím je vzájemný vztah mezi spisovatelovou pózou a biografií. Spisovatel, kte- rý se rozhodne psát biografii („stát se biografem“), „vkládá nejčastěji část své vlastní literární identity do vztahu k objektu“, o kterém píše, říká Me- izoz (Meizoz 2007: 109). V souvislosti s tím také připomíná slova Boyer- -Weinmannové, která biografii označuje přímo za vyprávění pouta (recit d’un lien) mezi biografem a tím, o kom píše. Biografie tedy může být urči- tým vodítkem k vlastní póze spisovatele, který ji sepsal. Meizoz jako příklad uvádí rozbor biografie od spisovatele Louise-Ferdinanda Célina. Ten svá studia medicíny zakončil prací o životě a díle vídeňského lékaře Filipa Ignáce Semmelweise (La vie et l’œuvre de Philippe Ignace Semmelweis, 1924). Podle Meizoze se Céline potom sám vžil do osudu osamoceného, zneuznaného lékaře-génia, proklatce, který si za nepříjemné pravdy, jež sděluje,³ vyslou-

¹ Jsem něco jako expresionista: popisuji to, co jsem zažil a při tom to zveličuji a zdůrazňuji kontrasty (z rozhovoru, Garcin 2005: 17). ² Viz odd. 2.3 „Pseudonym jako znak pózy“, s. 28. ³ Semmelweis (1818–1865), přezdívaný „Zachránce žen“, byl lékař, který pracoval v porod- nictví a zasloužil se o objevení příčiny epidemií horečky omladnic na klinikách. V době jeho působení (v pol. 19. st.) byla horečka omladnic (lat. febris puerperalis) jedním z nejne- bezpečnějších smrtelných onemocnění mladých rodiček. Po dvou letech pátrání nakonec zjistil, že příčinou je přenos „jedovatých látek“ do rodidel žen z nedostatečně dezinﬁkova-

81 Autorská póza Michela Houellebecqa

žil od druhých jen posměch a nepochopení (srov. Meizoz 2007: 109–121).⁴ Práce o Semmelweisovi tak měla vliv na utvoření Célinovy autorské pózy.

5.2 Ž H. P. L

Toute grande passion, qu’elle soit amour ou haine, ﬁnit par produire une œuvre authentique.⁵ (H. P. Lovecraft: Proti světu, proti životu)

V Houellebecqově díle také figuruje biografie. Jedná se dokonce o jeho první prozaické dílo vůbec a je jím „biografická esej“ o americkém autorovi hororů H. P.Lovecraft: Proti světu, proti životu. Tato poměrně útlá knížka vyšla poprvé v roce 1991 v edici Rocher téměř bez povšimnutí. Teprve po vydání Elemen- tárních částic, kdy se Houellebecq stal „přes noc slavným“ a čtenáři se začali vracet k jeho předešlým dílům a objevovat spisovatelovu minulost, obrátila se pozornost i k této eseji. Již o rok později (1999) bylo realizováno druhé vydání v edici J’ai lu, tentokrát i s předmluvou samotného autora. Houelle- becq v ní popisuje, jak objevil Lovecrafta ve svých sedmi letech⁶ a jak v něm tento autor probudil velikou zvědavost. K jeho dílu se potom častokrát znovu vracel: ných rukou studentů medicíny, kteří pracovali během praxe i na pitevně a odtud nákazu přenášeli. Semmelweis proto zavedl povinné mytí rukou v chlórové vodě před vstupem na porodní sál a později před jakýmkoli zákrokem. Ačkoli se tak skutečně výrazně snížil počet úmrtí, jeho kolegové neveřili, že je to díky tomuto jednoduchému opatření. Semmelweis byl proto terčem posměchu a nepřátelství, což jej dohnalo až k šílenství. Zemřel ve 47 letech a ironií osudu byla příčinou jeho smrti infekce ze zaníceného prstu, který si poranil během operace. O svém objevu sepsal vědecké pojednání Příčiny, pojem a ochrana před horeč- kou omladnic (1860). Za života se mu nedostalo uznání, pravdivost jeho objevu (bakteriální infekci) potvrdil až o něco později Louis Pasteur. ⁴ Původně odborná práce L.-F. Destouche (Céline ještě nevystupoval pod svým literárním pseudonymem), určená jen pro akademický kruh (přesto však podána velmi umělecky, dokonce s několika fiktivními epizodami), byla později vydána už nikoli jako dílo odborné, ale literární. Právě reedic si Meizoz všímá nejvíce a hodnotí, v jaké době byly vydány a jak zapadají do postupného vývoje Célinovy pózy. ⁵ Každá velká vášeň, ať už je to láska, nebo nenávist, končí stvořením autentického díla (vlastní překlad). ⁶ Nutno říci, že ve vydavatelově recenzi je údaj jiný. Píše se, že Lovecrafta objevil Houelle- becq ve svých šestnácti letech, tedy přesně v době, kdy také započala Houellebecqova fas- cinace Baudelairem.

82 Diskurzivní éthos Houellebecqových románů

Čas od času, docela často, jsem se vracel k Lovecraftovým „hlavním dílům“; stále mě zvláštním způsobem přitahovala, v rozporu s celým mým ostatním vkusem v literatuře; neznal jsem vůbec nic o jeho ži- votě. Zpětně mi připadá, že jsem napsal tuto knihu jako jakýsi první román. Román s jednou postavou (samotným H. P. Lovecraftem); ro- mán se závazkem, že všechna uvedená fakta, všechny citované texty musejí být přesné; a přesto by se jednalo o román (vl. překlad).⁷

Text tedy není přesně žánrově ukotvený. A je zajímavé sledovat, jak i v tomto Houellebecqově „románu“ často vstupuje do textu „Já“, masko- vané autorským plurálem nebo obecnými úvahami. V mnoha pasážích tak najdeme obecné vývody, z nichž je patrné, že se ani tolik neváží k Lovecraf- tovi, ale spíše vyjadřují určité postoje a názory jeho životopisce:

Svět není než shluk elementárních částic. Přechodná podoba mířící k chaosu, který ji pohltí. Lidská rasa vymizí. [ … ] Lidské činy jsou stejně nahodilé a zbavené smyslu jako volné pohyby elementárních částic. Dobro, zlo, morálka, city. Pouze „viktoriánské výmysly“. Jen egoismus existuje. Chladný, absolutní a oslnivý (vl. překlad).⁸

Citovaná ukázka je po přečtení Elementárních částic daleko pochopitel- nější, než ve spojení s Lovecraftovým dílem. Tento aspekt textu samozřejmě nezůstal bez povšimnutí a již krátce po vydání Elementárních částic a rozruchu, který román vyvolal, mnozí připo- mínali, že by pro ně Houellebecqovo dílo nebylo až takovým překvapením, kdyby si pozorně přečetli biograﬁckou esej věnovanou Lovecraftovi.⁹ Na první pohled se jedná o dva velmi odlišné spisovatele. Houellebecq, budoucí neorealista, v jehož díle sexualita a peníze hrají zásadní roli, a naproti němu mistr fantastické literatury a hororu Lovecraft, v jehož díle na-

⁷ De temps en temps, assez souvent, je revenais aux « grands textes » de Lovecraft ; ils con- tinuaient à exercer sur moi une attraction étrange, contradictoire avec le reste de mes goûts littéraires ; je ne savais absolument rien de sa vie. Avec le recul, il me semble que j’ai écrit ce livre comme une sorte de premier roman. Un roman à un seul personnage (H. P. Lovecraft lui-même) ; un roman avec cette contrainte que tous les faits relatés, tous les textes cités devaient être exacts ; mais, tout de même, une sorte de roman (Houellebecq 1999: 10–11). ⁸ L’univers n’est qu’un furtif arrangement de particules élémentaires. Une figure de transiti- on vers le chaos. Qui finira par l’emporter. La race humaine disparaîtra. [ … ] Et les actions humaines sont aussi libres et dénuées de sens que les libres mouvements des particules élé- mentaires. Le bien, le mal, la morale, les sentiments. Pures « fictions victoriennes ». Seul l’égoïsme existe. Froid, inentamé et rayonnant (Houellebecq 1999: 18). ⁹ Zejména zakladatelé časopisu Perpendiculaire, kteří Houellebecqa vyloučili z redakční rady z důvodu ideových neshod, tvrdili, že mohli tušit, jaké jsou jeho skutečné názory.

83 Autorská póza Michela Houellebecqa

opak realismus, sex¹⁰ a peníze úplně absentují. Tématy Houellebecqových románů a stylem, jakým jsou psány, by Lovecraft jistě opovrhoval. Co tedy oba tyto autory spojuje? Po obviňování Houellebecqa z rasismu, viděli někteří právě v tomto ry- su jeho spojitost s Lovecraftem. Lovecraftovu rasismu je skutečně věnována podstatná část celé eseje. Hned v předmluvě Houellebecq píše o tom, jak jej překvapilo zjištění, že za kreaturami z nočních můr v Lovecraftových po- vídkách můžeme tušit reálné předlohy (lidské bytosti). Ačkoli se prý celé půlstoletí zabývalo analýzami rasismu u Célina, Lovecraft je podle Houelle- becqa příkladem rasisty daleko typičtějšího a rasismus hraje v jeho díle velmi významnou roli. A tedy i v Houellebecqově analýze. Lovecraftův rasismus má kořeny hlavně ve strachu.¹¹ Celý jeho život (jehož odraz v díle vlast-

¹⁰ Lovecraft k sexualitě cítil nepřekonatelný odpor. Právě proto ztroskotalo jeho nenaplně- né manželství se Soniu Greenovou. ¹¹ Oproti tomu rasismus v Houellebecqově díle pramení ze sexuálního neuspokojení anti- hrdinů, kteří nejsou fyzicky atraktivní a u svých poloviček nemají příliš úspěch. Cítí tak hluboký odpor ke všem „samcům“, kteří jsou žádoucí a, na rozdíl od nich, dívkami ob- letovaní. Takto například mluví v Elementárních částicích sexuálně frustrovaný profesor literatury Bruno: „Okamžitě jsem si uvědomil, že nejhorší bude ta první sexta: byli tam tři kluci a třicet holek. Třicet šestnáctiletých holek. Blondýnky, brunetky, zrzky. Franouzsky, Severoafričanky, Asiatky… A šoustaly, to bylo vidět, šoustaly, střídaly kluky, těžily ze své- ho mládí; každý den jsem procházel kolem automatu na kondomy, nezdráhaly se je přede mnou kupovat. Všechno začalo, když jsem si řekl, že bych mohl mít šanci. [ … ] Objevil se ale nový problém, a to můj úd. Dnes se to může stát nemyslitelné, ale v sedmdesátých letech se nikdo moc nezabýval velikostí penisu; během dospívání jsem měl kvůli vzhledu všemožné komplexy, až na tenhle. [ … ] Objevil se nový zdroj utrpení; a s tímhle už nešlo nic dělat, byl to radikální, definitivní handicap. Od té chvíle jsem začal nenávidět negry. [ … ] Ke mně chodil jenom jeden, do humanitní sexty, udělanej čahoun, co si říkal Ben. Nosil pořád kšiltovku a najky a jsem si jistý, že měl obrovský péro. Všechny holky z něho byly samozřejmě hotový; a já se jim tam snažil vykládat o Mallarméovi, to nemělo žádný smysl. Tak jednou skončí západní civilizace, říkal jsem si hořce: zase se bude padat na tvář před velikými péry jako u paviánů pláštíkových“ (překlad Alan Beguivin). Orig.: Le pire, je m’en suis rendu comte tout de suite, ça serait la première A : il y avait trois mecs et une trentaine de filles. Une trentaine de filles de seize ans. Blondes, brunes, rousses. Françaises, beurettes, asiatiques… toutes délicieuses, toutes désirables. Et elles couchaient, ça se voyait, elles couchaient, elles changeaient de garçons, elles profitaient de leur jeunesse ; tous les jours je passais devant le distributeur de préservatifs, elles ne se gênaient pas pour en prendre devant moi. Ce qui a tout déclenché, c’est que j’ai commencé à me dire que j’avais peut-être une chance. [ … ] Le problème, le problème nouveau, c’était mon sexe. Ça peut paraître fou maintenant, mais dans les années 70 on ne s’occupait réellement pas de la taille du sexe masculin ; pendant mon adolescence j’ai eu tous les complexes physiques possibles, sauf celui-là. [ … ] J’avais découvert une novelle source de souffrance ; et là il n’y avait rien à faire, c’était un handicap radical, définitif. C’est à partir de ce moment que j’ai commencé à haïr les nègres. [ … ] Il y avait juste un dans mes classes, en première A, un grand costaud qui se faisait appeler Ben. Il était toujours avec une casquette et des Nike, je

84 Diskurzivní éthos Houellebecqových románů

ně Houellebecq zkoumá) je toho důkazem. Zlomovým okamžikem se pro Lovecrafta stalo jeho přestěhování z Providence do newyorské čtvrti Brook- lynu. Jeho žena Sonia (majitelka obchodu s klobouky) tehdy zkrachova- la, zhoršil se její zdravotní stav a musela pobývat v lázních. Čtyřiatřicetile- tý Lovecraft, do té doby nezaměstnaný, si byl nucen najít práci, ale nebyl toho schopen. Jak zdůrazňuje Houellebecq, byl naprosto neadaptovatelný na tržní ekonomiku. Bez práce a na hranici chudoby začal Lovecraft poci- ťovat silnou nenávist ke všemu, co jej v moderním, agresivním velkoměstě obklopovalo. Podle Houellebecqa byl již od samého počátku reakcionářem a „rasistou“, což bylo přirozené a odpovídalo jeho postavení příslušníka sta- ré protestanstké a puritánské buržoazie Nové Anglie. Byl to ale právě New York, kde Lovecraft pocítil nenávist, strach a odpor, a to zejména k jiným ra- sám, cizím přistěhovalcům, kteří se nechovali nijak aristokraticky a vytříbe- ně (jako on), přesto byli na rozdíl od něj schopni nalézt práci a byli v životě úspěšnější. Ponížený Lovecraft v sobě vypěstoval hluboký rasismus, krutou nenávist, jako „lapené zvíře v pasti, které je nucené sdílet ji s ostatními zví- řaty, strašlivými a nebezpečnými druhy“. Takto tedy Houellebecq popisuje Lovecraftův rasismus, nikterak jej však neodsuzuje ani nehodnotí negativ- ně, možná můžeme místy cítit z jeho strany spíše jisté pochopení. A právě proto mnozí tvrdili, že jej schvaluje a „vidí se v něm“. Houellebecq se domnívá, že význam Lovecraftovy rasové nenávisti byl příliš podceňován, neboť je to právě jeho obrovská nenávist a xenofóbie,¹² již se mu sice v životě podařilo úspěšně skrývat, která se však naplno pro- jevila v jeho pozoruhodném díle a dala vzniknout ﬁkčnímu světu plnému krutosti. Vrátíme-li se tedy k naší původní otázce, nejvýstižnější odpověď nalezneme v samotném závěru textu, pomineme-li podtitul knihy, který již sám o lecčems vypovídá – Proti světu, proti životu:

Jak říkají životopisci: „Lovecraft zemřel, jeho dílo se zrodilo“. [ … ] Muži, kterému se nepodařilo žít, se podařilo nakonec psát. Měl potí- že. Obětoval tomu roky. New York mu pomohl. On, který byl tak milý suis sûr qu’il avait une bite énorme. Évidement, toutes les ﬁlles étaient à genoux devant ce babouin ; et moi qui essayais de leur faire étudier Mallarmé, ça n’avait aucun sens. C’est comme ça que devait ﬁnir la civilisation occidentale, me disais-je avec amertume : se prosterner à nouveau devant les grosses bites, tel le babouin hamadryas (Houellebecq 1998: 237–238). ¹² … ke které se přidává ještě Lovecraftova celková churavost převážně psychického půvo- du, noční děsy a melancholická, depresivní povaha.

85 Autorská póza Michela Houellebecqa

a dvorný, tam objevil nenávist. [ … ] Každá velká vášeň, ať už je to lás- ka, nebo nenávist, končí stvořením autentického díla. Můžeme nad tím plakat, ale je třeba to uznat: Lovecraft je spíše na straně nenávisti; nenávisti a strachu. Svět, který vnímá jako lhostejný, se esteticky stá- vá nepřátelským. Jeho vlastní existence, která mohla být jen sledem banálních zklamání, se stala chirurgickou operací a slavností naruby. Jeho zralé dílo zůstalo věrné jeho fyzické skleslosti z mládí tím, že ji přetváří. V tom tkví veliké tajemství Lovecraftova génia a čistý zdroj jeho poetiky: podařilo se mu proměnit svůj odpor k životu v aktivní nepřátelství. Nabídnout alternativu životu ve všech jeho podobách, vytvořit mu trvalou opozici, trvalé východisko života: takové je hlav- ní poslání básníka na zemi. Howardu Phillipsovi Lovecraftovi se to podařilo (vl. překlad).¹³

„Život je bolestí a zklamáním.“¹⁴ Těm, kdož jsou citliví a odkryjí „oprav- dový svět“, který je odporným, násilným chaosem, nezbývá než najít útočiště v umění. Abychom mohli být dobrými umělci, nemůžeme mít rádi život, říká Houellebecq. Houellebecqa s Lovecraftem tedy sbližuje nenávist a odpor ke světu a k životu, který oba dva, každý svým způsobem, přetvořili v literární dílo. Houellebecq přiznal jistou inspiraci Lovecraftem při psaní Elementárních částic (viz pozn. 22 k časopisu Karamazov, s. 40), v předmluvě eseje potom zdůraňuje, že od něj převzal hlavně „systematické používání vědeckých kon-

¹³ Comme disent les biographes, « Lovecraft mort, son œuvre naquit ». [ … ] Cet homme qui n’a pas réussi à vivre a réussi, finalement, à écrire. Il a eu du mal. Il a mis des années. New-York l’a aidé. Lui qui était si gentil, si courtois, y a découvert la haine. [ … ] Toute grande passion, qu’elle soit amour ou haine, finit par produire une œuvre authentique. On peut le déplorer, mais il faut le reconnaître : Lovecraft est plutôt du côté de la haine ; de la haine et de la peur. L’univers, qu’il conçoit intellectuellement comme indifférent, devient esthétiquement hostile. Sa propre existence, qui aurait pu n’être qu’une succession de dé- ceptions banales, devient une opération chirurgicale, et une célébration inversée. L’œuvre de sa maturité est restée fidèle à la prostration physique de sa jeunesse, en la transfigurant. Là est le profond secret du génie de Lovecraft, et la source pure de sa poésie : il a réussi à transformer son dégoût de la vie en une hostilité agissante. Offrir une alternative à la vie sous toutes ses formes, constituer une opposition permanente, un recours permanent à la vie : telle est la plus haute mission du poète sur cette terre. Howard Phillips Lovecraft a rempli cette mission (Houellebecq 1999: 150). ¹⁴ La vie est douloureuse et décevante (Houellebecq 1999: 13).

86 Diskurzivní éthos Houellebecqových románů

ceptů a termínů“.¹⁵ Spíše v něm však našel druha, pro kterého byl život rov- něž utrpením. Houellebecqův životopis Lovecrafta je tedy opravdu možné číst jako „vy- právění pouta“, v němž Houellebecq prostřednictvím analýzy Lovecraftova života a díla podává obraz poetiky svého vlastního budoucího díla. V bio- graﬁi se již také objevují Houellebecqovy úvahy o smrti, životě, společnosti, liberalismu a kapitalismu, které známe z jeho pozdějších románů:

Liberální kapitalismus rozšířil svoji nadvládu nad třídní uvědomění; s ním ruku v ruce přišla ziskuchtivost, reklama, absurdní a posměšný kult ekonomické výkonnosti, výlučná a přemrštěná touha po mate- riálních bohatstvích. Ještě hůře, liberalismus se rozšířil z ekonomické oblasti do oblasti sexuální. Všechny sentimentální výmysly se rozbi- ly. Čistota, nevinnost, věrnost, slušnost se staly známkami směšnosti. Hodnota člověka se dnes měří jeho ekonomickou výkonností a jeho erotickým potenciálem (vl. překlad).¹⁶

O něco později v románu Rozšíření bitevního pole zazní naplno výchozí Houellebecqova teze, prostupující celé jeho následující dílo:

Nedá se nic dělat, sex v naší společnosti skutečně představuje druhý systém dělení, zcela nezávislý na penězích; a jako systém dělení půso- bí přinejmenším stejně neúprosně. Účinky obou těchto systémů jsou

¹⁵ O Lovecraftovi se říká (stejně jako o Houellebecqovi), že byl předčasně vyspělým a mi- mořádně nadaným dítětem a poměrně brzy se jeho velikou zálibou staly přírodní vědy, zejména chemie, fyzika a astronomie. „Od dvanácti let se jeho intenzivní zájem o astronomii přerodil ve skutečnou vášeň a přestože se vzdělával sám, vyznal se v astronomii natolik, že publikoval články v městském deníku Providence Journal“ (Howard Phillips Lovecraft, 10. 5. 2012). Krátce před dokončením střední školy se Lovecraft zhroutil. „Nejvýznamnější příčinou jeho zhroucení byl pravděpodobně zánik jeho snu o dráze astronoma. Zjistil, že pro tuto vědu dostatečně neovládá tolik potřebnou matematiku, která mu vždy činila vel- ké obtíže. Nikdy tedy nedokončil středoškolské vzdělání, i když si velice přál studovat na Brownově univerzitě. V tomto duševním rozpoložení strávil několik let, z domu vycházel pouze v noci a dokonce zvažoval i sebevraždu“ (tamtéž). V Houellebecqově díle je také patrný veliký zájem o vědu a v rozhovorech se často prezentuje jako člověk, který měl být vědcem, ale minul se povoláním. Pro poetizaci vědeckého diskurzu ve svém díle je Houelle- becq někdy také srovnáván s Lautréamontem, jehož sám autor v eseji připomíná. Lovecraft o něm podle jeho slov téměř jistě nikdy neslyšel, ale byl to vlastně jeho předchůdce (srov. Houellebecq 1999: 71). ¹⁶ Le capitalisme libéral a étendu son emprise sur les consciences ; marchant de pair avec lui sont advenus le mercantilisme, la publicité, le culte absurde et ricanant de l’efficacité économique, l’appétit exclusif et immodéré pour les richesses matérielles. Pire encore, le libéralisme s’est étendu du domaine économique au domaine sexuel. Toutes les fictions sentimentales ont volé en éclat. La pureté, la chasteté, la fidélité, la décence sont devenues des stigmates ridicules. La valeur d’un être humain se mesure aujourd’hui par son efficacité économique et son potentiel érotique (Houellebecq 1999: 144).

87 Autorská póza Michela Houellebecqa

přitom naprosto rovnocenné. Stejně jako neomezený ekonomický liberalismus má z analogických důvodů i liberalismus sexuální za dů- sledek projevy absolutní pauperizace. Někteří mají sexuální styk každý den, jiní pětkrát nebo šestkrát za život nebo nikdy. Někteří poznají desítky žen; jiní žádnou. Závisí to na tom, co nazýváme „zákonem tr- hu“. V ekonomickém systému, kde je zakázáno propouštění, může ví- ceméně každý najít své místo. V sexuálním systému, kde je zakázáno cizoložství, může víceméně každý najít partnera do postele. V napros- to liberálním ekonomickém systému někteří hromadí obrovská jmění a na jiné čeká nezaměstnanost a bída. V naprosto liberálním sexuál- ním systému vedou někteří pestrý vzrušující sexuální život, kdežto jiným nezbývá než masturbace a samota. Ekonomický liberalismus znamená rozšíření bitevního pole na všechny věkové kategorie a spo- lečenské vrstvy. Stejně tak sexuální liberalismus znamená rozšíření bitevního pole na všechny věkové kategorie a společenské vrstvy (pře- klad Alan Beguivin).¹⁷

Houellebecqovy další románu jsou v podstatě jen rozvíjením této myš- lenky a postupným rozšiřováním „bitevního pole“. Spisovatel říká, že „má rád opakování“. „Opakování je součástí poezie. Proto neváhám s opakováním sebe sama. Vlastně myslím, že jsem součas- ným romanopiscem, který se nejvíce opakuje.“ ¹⁸

¹⁷ Décidément, me dis-je, dans nos sociétés, le sexe représente bel et bien un second système de différenciation, tout à fait indépendant de l’argent ; et il se comporte comme un système de différenciation au moins aussi impitoyable. Les effets de ces deux systèmes sont d’ailleurs strictement équivalents. Tout comme le libéralisme économique sans frein, et pour des rai- sons analogues, le libéralisme sexuel produit des phénomènes de paupérisation absolue. Certains font l’amour tous les jours ; d’autres cinq ou six fois dans leur vie, ou jamais. Cer- tains font l’amour avec des dizaines de femmes ; d’autres avec aucune. C’est ce qu’on appelle la « loi du marché ». Dans un système économique ou le licenciement est prohibé, chacun réussit plus ou moins à trouver sa place. Dans un système sexuel où l’adultère est prohi- bé, chacun réussit plus ou moins à trouver son compagnon de lit. En système économique parfaitement libéral, certains accumulent des fortunes considérables ; d’autres croupissent dans le chômage et la misère. En système sexuel parfaitement libéral, certains ont une vie érotique variée et excitante ; d’autres sont réduits à la masturbation et à la solitude. Le libé- ralisme économique, c’est l’extension du domaine de la lutte, son extension à tous les âges de la vie et à toutes les classes de la société. De même, le libéralisme sexuel, c’est l’extension du domaine de la lutte, son extension à tous les âges de la vie et à toutes les classes de la société (Houellebecq 1994: 114–115). ¹⁸ I like repetitions. Repetition is part of poetry. So I don’t hesitate to repeat myself. In fact, I think I am the most repetitive novelist writing today (z rozhovoru, Hunnewell 2010).

88 Diskurzivní éthos Houellebecqových románů

5.3 B

Elisabetta Sibiliová ve své studii¹⁹ nabízí zajímavý pohled na Houelle- becqovu esej ještě z jiného úhlu. Lovecraft podle ní není tím pravým Houellebecqovým modelem a inspirací. Má jí být naopak Baudelaire. Houellebecqovu biografii potom Sibiliová považuje za „moderní parale- lu Baudelairovy eseje o Edgaru Allanovi Poeovi“²⁰ (Wesemael 2007: 81). Houellebecq se podle ní snaží imitovat biografický vztah („relation biogra- fique“), který Baudelaire ustanovil ve své kritické stati mezi sebou samým a „svým bratrem“, jak Poea nazýval. Stejně tak Dominique Noguez říká: „Jestliže mu chceme najít model v 19. století, nebyl by to nikdo jiný, než koho obdivuje, byl by to Baude- laire²¹ (Noguez 2003: 9). Houellebecqa dokonce přezdívá „Baudelaire su- permarketů“ (Noguez 2003: 30). Proč supermarketů? Jedná se v podstatě o dvojí narážku. Za prvé je Houellebecq známý svojí fascinací konzumním světem a velkou oblibou na- kupování v supermarketech (zejména Monoprix). Pro zajímavost uvádíme i zážitek Brendana Bernharda ze spisovatelovy několikadenní návštěvy Los Angeles:

Když byl dotázán na nejzajímavější okamžiky svého kalifornského pobytu, zmínil návštěvu v obchodě pro domácí mazlíčky PetCo (kde zakoupil dárek pro svého psa) a v zaprášeném obchodě s vyživova- cími doplňky na Lincolnově Boulevardu. Houellebecq, který se do- mnívá, že nakupování je opomíjeným literárním tématem, strávil mezi regály dobře půl hodiny a prohlížel si lahvičky s chaluhami a tuby proteinového prášku jako antropolog studující umělecké výtvory vy- hynulého kmene. „Fascinující,“ zašeptal (Bernhard 2007: 25).

Na druhé straně Dominique Noguez svým označením „Baudelaire super- marketů“ jistě poukazuje ještě na jiný fakt, na Houellebecqovo pojetí „světa jako supermarketu“, které popisuje ve své slavné eseji Přiblížení zmatku (Ap- proches du désarroi, 1997).

¹⁹ « Je ne savais absolument rien de sa vie » : Écrire l’autre : Houellebecq, Lovecraft et… (Clément a Wesemael 2007: 81–91). ²⁰ Edgar Allan Poe, jeho život a dílo (Edgar Allan Poe, sa vie et ses œuvres, 1852). ²¹ [ … ] si on veut lui chercher un modèle au XIX siècle, ne serait-ce qu’au sens de quelqu’un qu’on admire, ce serait Baudelaire.

89 Autorská póza Michela Houellebecqa

Houellebecq vychází ze Schopenhauerova pojetí „světa jako vůle (touhy)“, která je hnací silou všeho na světě (viz následující odd. 5.4, s. 95). Lid- skou společnost však podle Houellebecqa dnes již neovládá jediná vůle:

Logika supermarketů zavedla nutně roztříštění tužeb, člověk ze supermarketu nemůže být vnitřně člověkem jedné jediné vůle, jedné touhy (vl. překlad).²²

Dnešní lidé touží daleko víc. Svět funguje jako jeden veliký supermarket, kde vládne reklama, která se stala synonymem tužby, a snaží se v lidech vyvolat a podněcovat všemožná přání a touhy.

Reklama ve skutečnosti zavádí hrůzné a tvrdé Nadjá,²³ daleko nemi- losrdnější než jakýkoli požadavek, který kdy existoval, lepí se na kůži jedince a neustále mu opakuje: „Musíš toužit. Musíš být žádoucí. Mu- síš se podílet na soutěži, boji, na životě světa. Jestliže se zastavíš, pře- staneš existovat. Pokud zůstaneš pozadu, jsi mrtvý“ (vl. překlad).²⁴

Dnešní člověk trpí depresí z „neustálého chtění“ (dépression de vouloir) a tlaku, jenž je na něj vyvíjen. Ti, kteří jsou neatraktivní (nejsou žádoucí), nebo staří (dnes se pěstuje kult mládí), nemají šanci uspět (jsou odsouze- ni k masturbaci a samotě). Podléhají proto frustraci. Houellebecq tak není dalek tomu, co říká francouzský sociolog Alain Ehrenberg.²⁵ Zmatek a deprese vládnou dnešnímu světu. Člověk v sobě však přece jen může učinit jistou revoluci, může se „postavit do estetické pozice vůči

²² La logique du supermarché induit nécessairement un éparpillement des désirs ; l’homme du supermarché ne peut organiquement être l’homme d’une seule volonté, d’un seul désir (Houellebecq 1998b: 72). ²³ Viz dále vztah Houellebecqa k Nietzschemu, s. 95. ²⁴ Elle met en eﬀet en place un Surmoi terriﬁant et dur, beaucoup plus impitoyable qu’aucun impératif ayant jamais existé, qui se colle à la peau de l’individu et lui répète sans cesse : « Tu dois désirer. Tu dois être désirable. Tu dois participer à la compétition, à la lutte, à la vie du monde. Si tu t’arrêtes, tu n’existes plus. Si tu restes en arrière, tu es mort » (Houellebecq 1998b: 76). ²⁵ Ehrenberg mluví o dvou symptomech normativního ustanovení společensky vyžadované formy identity. Prvním je strach ze sebe samého vznikající jako reakce na nárok společnosti, aby měl jednotlivec racionálně založený sebevztah, byl zodpovědným základem veškerého svého chování a jednoduše plnil sociální roli. [ … ] Na druhé straně je tady fenomén, kte- rý Ehrenberg označuje jako „únavu ze sebe samého“, příznačný pro člověka dnešní doby. Reklamní slogany navádějící neustále překračovat své hranice, být spontánní, originální a především sám sebou, prosazují ideál normativity a zdraví založený na dynamickém sebevztahu. Lpění na jednom nebo druhém modelu sebevztahu vede člověka do stavu krize, ať už je jím úzkost a strach nebo chronická únava. Tato krize vrcholí v rozpadu sebe sama, ve [ … ] ztrátě schopnosti vztahovat se k sobě samému – vyčerpání sebevztahu v úplné bezmoci (Kliková 2008: 121).

90 Diskurzivní éthos Houellebecqových románů

světu“, „udělat krok stranou“. Ten krok je nezbytný. Člověk se může za- stavit, vypnout televizi, rádio, nenakupovat, po ničem netoužit, neúčastnit se… znehybnět (srov. Houellebecq 1998b: 80).²⁶ Vraťme se k Baudelairovi, který měl vliv především na Houellebecqa- básníka. Spisovatel o něm říká:

Občas mám pocit, že Baudelaire byl první, kdo viděl před sebou po- ložený svět. Každopádně první v poezii. Zároveň značně rozvinul poetickou oblast. Pro něj poezie musela mít nohy na zemi, mluvit o všedních věcech a současně mít nekonečné touhy po ideálu. To- to napětí mezi dvěma extrémy z něj dělá podle mého názoru nej- většího básníka. To skutečně přineslo nové požadavky, být zároveň pozemský i nadpozemský a neopustit ani jeden z těchto dvou bodů (vl. překlad).²⁷

Prokletý básník je zmiňován i v Houellebecqových románech. Takto na- příklad mluví o Baudelairovi profesor literatury Bruno z Elementárních částic:

Nicméně to začalo být všechno trochu skličující, a tak jsem se nakonec zaměřil na Baudelaira. Úzkost, smrt, hanba, opojení, nostalgie, ztracené dětství… samá nepopiratelná témata, závažné věci. [ … ] Na- jednou se ze zadních lavic ozval Benův hlas: „Ty vole, hustý, máš v hlavě princip smrti, kámo!… “ [ … ] Nikdy jsem úplně nepochopil, jestli myslel Baudelaira, nebo mě (překlad Alan Beguivin).²⁸

Kdo je tím „Já“, románový Bruno, Baudelaire, nebo samotný Houelle- becq? I pro Houellebecqa jsou „nepopiratelná témata“ závažná. Houellebecq stejně jako Baudelaire melancholicky touží „po úniku z tohoto světa, po návratu do ztraceného ráje“ (Kavalír 2008: 80). Ztracený ráj

²⁶ Tuto myšlenku, jak uvidíme v následujícím odd. 5.4, Houellebecq převzal rovněž od Schopenhauera. ²⁷ J’ai parfois le sentiment que Baudelaire a été le premier à voir le monde posé devant lui. En tout cas, le premier dans la poésie. En même temps, il a considérablement accru l’étandue du champ poétique. Pour lui, la poésie devait avoir les pieds sur la terre, parler des choses quotidiennes, tout en ayant des aspirations illimités vers l’idéal. Cette tension entre deux extrêmes fait de lui, à mon sens, le poète le plus important. Ça a vraiment apportés de nouvelles exigences, le fait d’être à la fois terrestre et céléste et de ne lâcher sur deux aucun de deux points (cit. podle Pröll 2007: 53). ²⁸ Il n’empêche que tout cela devenait un peu déprimant, et j’ai ﬁni par me tourner vers Baudelaire. L’angoisse, la mort, la honte, l’ivresse, la nostalgie, l’enfance perdu… rien que des sujets indiscutables, des thèmes solides. [ … ] Tout à coup, venant du fond de la salle, j’ai entendu la voix de Ben : “T’as le principe de la mort dans ta tête, ho, vieux!… ” [ … ] Je n’ai jamais tout à fait compris s’il s’adressait à Baudelaire ou à moi. (Houellebecq 1998: 240–241)

91 Autorská póza Michela Houellebecqa

představuje čas dětství. Pro šestiletého Houellebecqa šťastné dětství s jeho milovanou babičkou, která jej rozmazlovala. Pro šestiletého Baudelaira vzpomínky na krátkou dobu, kdy měl (po otcově smrti) svoji zbožňovanou matku jen pro sebe. Jedno léto strávené v Neuilly u Paříže, které později ne- návratně zničil příchod otčíma Aupicka. Zůstaly jen vzpomínky a nostalgie. „Čas dospělosti je peklo“ (Houellebecq 1999: 12), opakuje Houellebecq výrok z Lovecraftovy korespondence, kde vzpomíná na své dětství a jeho ne- návratnou proměnu v peklo dospělosti. Lovecraft podle Houellebecqa ne- chtěl dospět. Dospělost představuje utrpení, v dospělosti „vstupujeme na bitevní pole“. A kdo ví, zda Houellebecq nemluvil také sám o sobě. Záblesky šťastného dětství se v Houellebecqových románech objevují jen velmi zřídka. V Elementárních částicích Michelovi například dětství připo- mněla fotograﬁe a rozplakala jej.

Téhož večera narazil na fotku, pořízenou na základní škole v Char- ny – a rozplakal se. Klučík, který seděl v lavici, držel v ruce otevřenou učebnici. Hleděl na diváka s úsměvem, plný radosti a odvahy; a co bylo nepochopitelné, ten klučík byl on. Dítě psalo úkoly, učilo se látku s důvěřivou vážností. Vstupovalo do světa, objevovalo svět a svět mu nenaháněl strach; bylo připraveno zaujmout své místo ve společnosti lidí. To vše bylo čitelné v jeho pohledu (překlad Alan Beguivin).²⁹

Hlavní pojítko mezi Houellebecqem a Baudelairem však představuje zlo. Zlo je součástí světa. Zatímco však Baudelaire je zlem fascinován a hledá v něm krásu, Houellebecq se snaží zlo popsat a pochopit, soucítí s bolestí, jež způsobuje, a chce se dobrat pravdivosti utrpení.

V jádru své estetiky však Houellebecq zůstává překvapivě blízko kla- sickému ideálu krásy a dobra: „Věřte v totožnost Pravdivého, Krás- ného a Dobrého“ ³⁰ [říká Houellebecq v textu Zůstat naživu]. Bau- delairova estetická ambivalence mu zůstává cizí, společný je pouze zájem o podoby a dosah zla v tomto světě, jeho temnou stranu, kterou se snaží zakrývat všechny ideologie laciného optimismu, a přede- vším o poezii / literaturu jako bezprostřední způsob poznání, rozliše-

²⁹ Ce même soir il retrouva une photo, prise à son école primaire de Charny ; et il se mit à pleurer. Assis à son pupitre, l’enfant tenait un livre de classe ouvert à la main. Il ﬁxait le spectateur en souriant, plein de joie et de courage ; et cet enfant, chose incompréhensible, c’était lui. L’enfant faisait ses devoirs, apprenait ses leçons avec un sérieux conﬁant. Il entrait dans le monde, il découvrait le monde, et le monde ne lui faisait pas peur ; il se tenait prêt à prendre sa place dans la société des hommes. Tout cela, on pouvait le lire dans le regard de l’enfant (Houellebecq 1998: 30–31). ³⁰ Croyez à l’identité entre le Vrai ; le Beau et le Bien (Houellebecq 2005c: 26).

92 Diskurzivní éthos Houellebecqových románů

ní dobra a zla, které se ovšem vůbec nemusí krýt s tradičními morál- ními náhledy (Kavalír 2008: 78–79).

Houellebecq je tedy přesvědčen, že je třeba za pomoci literatury (v jeho případě zejména románu) lidem otevřít oči, vyvést je z jejich optimismu a s ním spojené mylné představě o světě. K tomu je však potřeba zasáhnout jejich city, vyvolat v nich emoce (viz dále rozbor textu Zůstat naživu), jak autor vysvětluje v rozhovoru s Eerselem:

Logickým důsledkem individualismu je vražda a neštěstí; je tedy oprávněné začít odstraňováním zdrojů planého optimismu. Návra- tem k filosofičtější analýze věcí si člověk uvědomí, že situace je ještě podivnější, než jsme si mysleli. Vedeni klamnou představou o světě kráčíme směrem ke zkáze; je to zlý sen, s nímž skoncujeme naším pro- buzením.³¹ Neunikneme nové definici podmínek znalostí, samotného pojmu reality; od tohoto okamžiku je nutno si to uvědomit v rovině citové. Pokud zůstaneme v naší mechanické a individualistické vizi světa, zemřeme. Je tomu už pět století co myšlenka na sebe okupuje půdu; je čas dát se jiným směrem (vl. překlad).³²

³¹ Sloužit k uvědomění si dnešního světa a podat o něm zprávu by podle Houellebecqa měl dokázat právě román. Román by měl obsahovat „vše“, celý dnešní svět, poznání. Houelle- becqa v tomto pojetí románu ovlivnili představitelé raného německého romantismu (zejmé- na básník a prozaik Novalis), kteří se orientovali na filosofii a romantismus byl pro ně nikoli reakcí na klasicismus, ale jeho pokračováním a doplněním.„Pro romantiky byl ro- mán nejkomplexnější nástroj umění, dílo v pravém slova smyslu, všechny žánry zde musely být zastoupeny“, říká Houellebecq (vl. překlad). („Pour les romantiques, le roman était l’instrument le plus complet de l’art, l’œvre par excellence, tous les genres devaient y in- tervenir“ – z rozhovoru Argand 1998.) Houellebecq se snaží na tuto tradici navázat, proto v jeho románech najdeme definice, vědecké komentáře, výklad historie, mechanické popisy, dialogy, básně… Nejlépe se mu tohoto záměru podařilo dosáhnout v Elementárních části- cích. Román dokonce někteří klasifikovali jako „totální román“ konce století. Houellebecq se v něm snaží o „obecné zhodnocení celého dějinného úseku od šedesátých let 20. století“ (Jamek 2004: 387). „Společnost, v níž žijeme, se zrodila roku 1945 a generace, jíž tehdy bylo dvacet, se vyznačovala chvályhodnou, i když naivní vírou v pokrok, rodinu, budoucnost. Od počátku šedesátých let to vše zničila různá anarchistická hnutí. Beatnici, hippies, fe- ministky a další zvrhlíci propagující uvolnění mravů přivedli divoký anarchismus do pole libidinálního, a tak přetvořili lásku v trh, do té míry, že sexuální selekce se stala stejně nelí- tostnou jako ekonomická válka“ (Šotolová 30. 4. 2002). Negativem tohoto románu však je, že Houellebecqův výklad novodobých dějin je příliš jednostranný a podřízený spisovatelo- vě teorii o paralelnosti sexuálního a ekonomického liberalismu. ³² La conséquence logique de l’individualisme c’est le meurtre, et le malheur ; il est donc légitime de commencer par déblayer les sources d’optimisme creux. En revenant à une analyse plus philosophique des choses, on se rend compte que la situation est encore plus étrange qu’on le croyait. Nous avançons vers le désastre, guidés par une image fausse du monde ; c’est un cauchemar dont nous finirons par nous réveiller. Nous n’échapperons pas à une redéfinition des conditions de la connaissance, de la notion même de réalité ; il faudrait

93 Autorská póza Michela Houellebecqa

Podle Ondřeje Kavalíra je Baudelairova charakteristika , kterou podává T. S. Eliot ve své eseji věnované básníkovi (Baudelaire, 1920), velmi výstižná pro oba tvůrce, tedy i pro Houellebecqa:

Patřil k lidem majícím velkou sílu, ale byla to pouze síla trpět, síla k utrpení. Nemohl utrpení uniknout, ani je překonat, a tak k sobě bolest přímo přitahoval. Zato ale uměl, s onou obrovskou pasívní silou a senzibilitou, kterou nemůže umenšit žádná bolest, své utrpení studovat (cit. podle Kavalír 2008: 80).

Postavy Houellebecqových románů jsou také „studiemi utrpení“ a stej- ně jako v Baudelairově případě se zdá, že mají pouze onu „velikou pasivní sílu trpět“. Nejsou schopny překonat své zoufalství,³³ končí proto tragicky: sebevraždou (Michel z Elementárních částic, Tisserand z Rozšíření bitevního pole), pobytem na psychiatrii (hlavní hrdina z Rozšíření bitevního pole), nebo úplnou rezignací a stažením se ze světa (Bruno z Elementárních částic, Jed Martin z Mapy a území). Vyhasnutím. Právě na tuto nevěrohodnost Houellebecqovy argumentace v románech, kde autor předkládá anti-hrdiny zbabělé a slabé, kteří jsou „oběti, které pros- tě oběťmi být chtějí“ a na základě jejich osudu autor dělá obecné závěry, poukazuje Václav Jamek:

Sartre by fenomén Houellebecq vyřídil dvěma slovy: „mauvaise foi“ – záměrná falešnost argumentace, pro niž nás chce autor získat a která zejména dovozuje obecné závěry o výsledcích určitého historického vývoje ze zvláštních osudů velmi zvláštních postav, jejichž základ- ní a nevyslovenou charakteristikou je to, že jsou zbabělci a slaboši („oběti“, které prostě oběťmi být chtějí), a to nikoli v nějakém smyslu relativně společenském, ale nejobecněji existenčním, a právě jejich slabost jim maluje bezvýchodné perspektivy, které dokonce možná platí a vždy platily pro celé lidstvo, neospravedlňují však nutné zá- věry, které nám zase jen slabost napovídá. Houellebecqovo dílo se tak vážně prohřešuje proti základní existenciální etice [ … ] (Jamek 2004: 387–388).

dès maintenant en prendre conscience sur un plan aﬀectif. Tant que nous demeurons dans une vision mécaniste et individualiste du monde, nous mourrons. Cela fait cinq siècles que l’idée du moi occupe le terrain ; il est temps de bifurquer (z rozhovoru, Eersel 1999). ³³ Pokud se přece jen pokusí něco udělat, přesto nedojdou svého štěstí. Ostatně Houelle- becq v Zůstat naživu říká: „Nebojte se štěstí, neexistuje“ (Houellebecq 2005c: 21). Michel z Platformy plánoval s Valérii založit rodinu a mít děti, jejich lásce však nebylo dáno a navždy ji zničil atentát na turistické středisko…

94 Diskurzivní éthos Houellebecqových románů

5.4 D S

Je veux penser à toi, Arthur Schopenhauer.³⁴ (z básnické sbírky Honba za štěstím)

Tato charakteristika Houellebecqových postav je však odrazem pesimistické ﬁlozoﬁe Arthura Schopenhauera, o kterém často Houellebecq mluví jako o osobnosti, jež na něj měla zásadní vliv. Houellebecq stejně jako Schopen- hauer (a i Lovecraft, o kterém jsme hovořili výše) zaujímá silně negativistický postoj vůči společnosti a cítí hlubokou averzi ke světu a životu. Hned v prvním románu nám vypravěč oznamuje:

„Nemám tenhle svět rád. Nic naplat, nemám ho rád. Společnost, v níž žiji, se mi hnusí; z reklamy se mi zvedá žaludek; z informatiky je mi na blití.“ (překlad Alan Beguivin)³⁵

A nejinak vnímají svět i ostatní hrdinové Houellebecqových románů. I přes svoji anti-hrdinnost a bídný život, jsou však tito anti-hrdinové, trpící nedostatkem lásky ve všech formách, do jisté míry hodni soucitu. Na životě, jak Houellebecq často zdůrazňuje, nevidí nic pozitivního a pěkného, staví se tak logicky na stranu těch, kteří smýšlejí podobně a svůj boj s utrpením prohrávají. Houellebecq se vymezuje proti Nietzschemu, ne- boť podle něj právě jeho myšlení ovládá dnešní společnost, která nutí člově- ka k neustálému překonávání se a boji.³⁶ Říká:

Konﬂikt mezi Schopenhauerem a Nietzschem byl nesporně faktorem tvořícím můj intelektuální život. Myslím, že v současné době myšle- ní Nietzscheho zvítězilo, domnívám se, že žijeme v nietzscheovském světě nízké hodnoty. A lituji toho (vl. překlad).³⁷

Nietzsche, který navázal na Schopenhauerovu pesimistickou ﬁlosoﬁi, byl přesvědčen, že „překonat utrpení, bojovat se skutečností, ať je jakkoli nepří-

³⁴ Chci myslet na tebe, Arthure Schopenhauere (cit. podle Wesemael 2007: 123). ³⁵ Je n’aime ce monde. Décidément je ne l’aime pas. La société dans laquelle je vis me dé- goûte ; la publicité m’écœure ; l’informatique me fait vomir (Houellebecq 1994: 95). ³⁶ Viz též s. 90. ³⁷ Le conﬂit Schopenhauer-Nietzsche a indiscutablement été un facteur structurant de ma vie intellectuelle. Je pense qu’à l’heure actuelle, la pensée de Nietzsche a gagné, je pense que nous vivons dans un monde nietzschéen bas de gamme. Et je le regrette (cit. podle Carlson 2011: 40).

95 Autorská póza Michela Houellebecqa

znivá, vítězit v tvrdém zápolení – to je [ … ] úděl a povinnost heroického člo- věka“ (Macků 2001). Nietzsche tedy přichází s ideálem „nadčlověka“, jenž ve svém boji vítězí.³⁸ Podle Schopenhauerovy iracionalistické a voluntaristické ﬁlosoﬁe, „ne- ní podstatou člověka rozum, vědomí, myšlení, ale neosobní vůle, která jej psychicky i fyzicky formuje“ (Schopenhauer: Láska je iluze, … 21. 9. 2010). Rozumem nepochopitelná vůle, mimoprostorová a mimočasová, je hnací silou všeho na světě. „Svět a vůle je tedy jedno a totéž“ (Macků 2001). Za nejsilnější projev vůle považuje Schopenhauer rozmnožovací pud. Ozvěnu této Schopenhauerovy myšlenky máme možnost číst v románu Možnost ostrova:

Sexuální touha nejen že je pro svou vytříbenost a prudkost nadřaze- ná nad veškerá ostatní potěšení, která život přináší; nejen že ji jako jediné ze všech možných potěšení neprovází žádné poškození orga- nismu, ona naopak přispívá k jeho udržení na nejvyšším stupni ži- votaschopnosti a síly; je jediným potěšením, vlastně jediným cílem lidské existence (překlad Šotolová).³⁹

Hrdinové Houellebecqových románů neustále touží po sexuálním uspo- kojení, což je přirozené jako projev vůle, životní síly. Vzhledem k tomu, že se jim ho však nedaří dosáhnout, podléhají frustraci. Ne všem se totiž v dnešní společnosti dostává sexu, někteří v „sexuální soutěži“ prohrávají. Sexualita je novým systémem společenské hierarchie. Vedle individualismu, předsta- vuje v Houellebecqových románech hlavní zdroj utrpení. Láska podle Schopenhauera není než iluzí, pomocí níž se příroda snaží o zachování rodu. To, co k sobě dva jedince přitahuje, je tedy ve skutečnosti jen projevující se vůle k životu, pudy, jež jej ovládají. Čím větším intelektem člověk oplývá, tím je pro něj větším utrpením pud, který jej ovládá a jemuž je nucen se podrobovat.

³⁸ Na druhé straně Houellebecq kritizuje Nietzscheho nerespektování vědeckých poznatků: „Stál na počátku tradice uvolněného přístupu k vědeckým údajům, kterýžto postoj dovedl filozofii k její zkáze“ (překlad Alan Beguivin). „Inaugurant une tradition de désinvolture par rapport aux données scientifiques qui devait conduire la philosophie à sa perte“ (Houellebecq 2005b: 413). ³⁹ Le plaisir sexuel n’était pas seulement supérieur, en raffinement et en violence, à tous les autres plaisirs que pouvait comporter la vie ; il n’était pas seulement l’unique plaisir qui ne s’accompagne d’aucun dommage pour l’organisme, mais qui contribue au contraire à le maintenir à son plus haut niveau de vitalité et de force ; il était l’unique plaisir, l’unique objectif en vérité de l’existence humaine (Houellebecq 2005b: 392).

96 Diskurzivní éthos Houellebecqových románů

Vůle je nekonečná, její naplnění je proto omezené. Každá naše touha, přání, cíl jsou vnímány jako nedostatek a tedy utrpení. Dojde-li k jejich na- plnění (a tím tedy zaniknou), jsou vystřídány touhou novou a s ní přichází i nové zlo a bolest. Člověk, zmítán pudy a touhami, tak nikdy nemůže dojít štěstí a klidu. Podstatou jeho života je proto jen bolest a utrpení. „Vůle k životu [ … ] u jednotlivců vyúsťuje v egoismus, který končí zápa- sem, válkou a děsivým ničením“ (Macků 2001). Údělem člověka je samota. Za nejvyšší morální hodnotu považuje Schopenhauer soucit, který je popře- ním egoismu a zlomyslnosti. I tuto myšlenku Houellebecq od Schopenhauera přebírá. Mohli bychom říci, že ačkoli je spisovatel mnohými osočován z misogynství, jsou to zejmé- na ženy, jež považuje za schopné soucitu a obětování se pro druhé. Ženy, pro něž byla rodina i druzí tím nejdůležitějším. Ženy, které nemyslí egoisticky jen na sebe. (Za takovou ženu považoval Houellebecq svoji babičku, jíž vzdal hold v Elementárních částicích.) Podle Houellebecqa „člověk v západní společnosti je zmanipulován ideá- lem individuality, který ho nutí egoisticky uspokojovat své potřeby a touhy a který způsobil, že člověk přestal myslet na uspokojení druhého, a tedy ztratil schopnost dávat. [Člověk ztratil „schopnost daru“, jak ji popisuje ve své slavné Eseji o daru (Essai sur le don, 1921) francouzský sociolog a antropolog Marcel Mauss.] Proto v západní společnosti nefunguje sex, a tudíž jsou všichni nešťastní. Jedinou alternativou se zdá být sexuální turismus, který kvete v zemích, kde dívky tuto schopnost ještě neztratily“ (Koryntová 8. 9. 2007). Takovou zemí je např. ajsko, ve kterém se odehrává děj románu Plat- forma. Vedle thajských prostitutek je ženou, jež neztratila schopnost daru (spíše nekonečného uspokojování Michela), hrdinka Valérie.⁴⁰ Podobnou postavou je Christiane z Elementárních částic. Houellebecq se jeví oproti Schopenhauerovi v závěru přece jen o něco optimističtější. Walter Wagner o něm říká, že „se dívá na současnost krajně pesimisticky, aniž by však rozbil poslední výspu civilizace, totiž lásku a dob- rotu. Na rozdíl od Schopenhauera, který věří pouze v soucit, citová výchova Houellebecqovských hrdinů se neomezuje jen na něj. Stále jsou poháněni

⁴⁰ O Valérii Houellebecq říká, že je příliš lidská a příliš si získala jeho srdce na úkor ostatních postav. Román díky tomu považuje za nepodařený.

97 Autorská póza Michela Houellebecqa

vytrvalou touhou po opravdových a hlubokých vzájemných lidských vzta- zích, i když vědí, že láska nemá budoucnost“ (vl. překlad).⁴¹ Jako určitou formu úniku ze světa utrpení nabízí Schopenhauer dvě vý- chodiska. „První [tzv. estetická] cesta vykoupení je přechodná a člověk ji prožívá při uměleckém nazírání, když je jeho mysl zbavena všech účelů a cí- lů a noří se do objektů. [ … ] Cesta trvalého vykoupení [tzv. etická cesta] je shodná s cestou Buddhovou. Je to cesta askeze, odříkání, překonání vůle“ (Macků 2001).⁴² V závěru Elementárních částic a zejména v pozdějším románu Možnost ostrova Houellebecq promýšlí ještě jinou možnost úniku ze světa utrpení – klonování.⁴³ Houellebecq tak částečně opouští Schopenhauerovu metafy- ziku a pod vlivem pozitivismu Augusta Comta se obrací k vědě, jež by mohla jednou řídit lidskou společnost a pomoci ji vyvést z krize. Dochází však k závěru, že ani budoucí klonovaní neolidé, již jsou výsledkem nejradikál- nější „třetí metafyzické mutace, která zahájí nové období v dějinách světa“, ač osvobozeni od své touhy (zdroje zla), nedojdou štěstí.

Tito neolidé, nesmrtelní, ale izolovaní, navzdory svému stabilnějšímu psychickému založení, cítí trýznivou nedostatečnost života, absenci vzájemného kontaktu. Proto se Daniel 25 v závěru románu [Možnost ostrova] vydává do divočiny, opouští materiální zázemí, bezpečí i nesmrtelnost výměnou za pocit neurčitého hledání, za pohyb, za „mož- nost ostrova“. [ … ] Život bez touhy, a tedy bez strádání, nemůže být nikdy plným životem. [ … ] Odhmotněné, nefyzické životy trpí právě svou odhmotněností (Kavalír 2008: 76).

Ani etická cesta shodná s cestou Buddhovou tak nenabízí vykoupení. Poslední Houellebecqův román Mapa a území zpochybňuje i možnost hle- dání útěchy v umění. Po prozkoumání „různých polí lidského boje o přežití“ (Fischer 4. 12. 2010) dochází Houellebecq k závěru, že ani umění, jehož je

⁴¹ Houellebecq [ … ] porte un regard extrêmement pessimiste sur le présent sans pour autant détruire les derniers bastions de l’humanité, à savoir l’amour et la bonté. À la diﬀérence de Schopenhauer, qui ne croit plus qu’à la pitié, l’éducation sentimentale des héros Houelle- becquiens ne se limite pas à cela. Ils continuent à être mus par ce désir obstiné d’échanges humains vrais et profonds avec autrui tout en sachant que l’amour n’a pas d’avenir (Wese- mael 2007: 122). ⁴² Zde je tedy dílčí vysvětlení Houellebecqova „kroku stranou“, „estetické pozice vůči světu“ a „nezúčastnění se“, které popisuje jako možnou revoltu dnešního člověka vůči světu v eseji Přiblížení zmatku (viz též s. 89). ⁴³ Viz odst. 3.3.4 „Vizionář konce světa a budoucích pokolení klonovaných neolidí“, s. 59–62.

98 Diskurzivní éthos Houellebecqových románů

sám součástí, nepřináší útěchu. Na příběhu výtvarníka Jeda Martina ukazuje, že rovněž „umění nakonec podlehne všudypřítomnému lidskému kosti- žeru, který ze všeho udělá předmět průmyslu a peněz“ (tamtéž). Ze Schopenhauerova pojetí lidské existence jako utrpení vychází Houellebecq i ve své metodě Zůstat naživu (Rester vivant, méthode 1991), kterou vydal ve stejném roce jako esej o Lovecraftovi. V tomto textu je sou- časně ale také patrná Houellebecqova inspirace Baudelairem a jeho krátkou statí Rady mladým literátům (Conseils aux jeunes littérateurs, 1846).⁴⁴

5.5 R

Être abject est un bon moyen d’être vrai pour un auteur débutant.⁴⁵ (Houellebecq)

Zůstat naživu se obrací k těm, jež se chtějí stát básníky. Shrnout poučení, které z textu vyplývá, by se dalo následovně: „Prvním poetickým krokem je vrátit se k původu. Tedy k utrpení.“⁴⁶ Lid- ská existence je utrpením. Básník se musí naučit toto utrpení v sobě roz- vinout a učinit jej plodným. Udělat z něj svůj odrazový můstek. Musí se „naučit vnímat bolest všemi póry“ a „vypěstovat si k životu hluboké rozhoř- čení“, bez nějž se žádná opravdová umělecká tvorba neobejde. Musí v sobě vypěstovat pohrdání a nenávist ke své osobě i k ostatním.⁴⁷ Musí do sebe pojmout veškerou brutalitu, záludnost i rány, které mu život uštědřuje, a na- učit se s nimi zacházet. Neboť tím jeho slova získají na síle. Štěstí neexistuje.

⁴⁴ Baudelairovo jméno v samotném textu i zazní. V pozn. 6 na s. 82 jsme připomínali, že Houellebecq údajně objevil Baudelaira poprvé v šestnácti letech, stejně jako Lovecrafta, alespoň podle textu editora na obalu knihy. Houellebecq však v předmluvě říká, že jej Lovecraft zaujal v sedmi letech. V době kdy se rozhodl napsat jeho biograﬁi, jak ale sám přiznává, nevěděl o jeho životě nic, a tak vlastně napsal „jakýsi román“. V tomto kontextu se teorie Elisabetty Sibiliové o Houellebecqově snaze najít si svůj vlastní vzor a napodobit tak Baudelairovu esej o Poeovi, zdá být poměrně věrohodná. ⁴⁵ Být odporný je pro začátečníka dobrý způsob, jak být pravdivý (z rozhovoru, Argand 1998). ⁴⁶ Všechny části textu, které jsou uváděny v uvozovkách, jsou doslovně převzaty z českého překladu Zůstat naživu od Alana Beguivina, který vyšel v časipisu A2 (viz bibliograﬁe na konci práce). Při citaci delších vět nebo úryvků uvádíme originální znění textu v poznám- kách pod čarou. ⁴⁷ Hlavní myšlenka eseje o Lovecraftově nenávisti, jež stojí u zrodu velikého díla.

99 Autorská póza Michela Houellebecqa

Z lásky zbyl jen ideál, neboť v moderní době se láska již nemůže projevit a je tedy třeba „jít až na dno propasti, kde chybí“. Harmonický sexuální život, sňatek, rodičovství jsou téměř nedosažitelné. Zůstává jen frustrace, hořkost, úzkost, zatrpklost a apatie. „Naučit se, jak se stát básníkem, znamená odnaučit se žít.“⁴⁸ Ve chvíli, kdy ostatní budou pociťovat „zděšený soucit a pohrdání“, teprve tehdy může básník začít psát. Trpící básník v psaní nalezne způsob, jak „zůstat naživu“. Hrdinové Houellebecqových románů se proto často uchylují k psaní, ale ani to nepřináší úlevu, jak říká hned zpočátku hlavní hrdina Rozšíření bitev- ního pole: „Nebudu-li psát o tom, co jsem prožil, budu trpět stejně – a možná trochu víc. Zdůrazňuji trochu. Psaní nepřináší úlevu“ (překlad Alan Begui- vin).⁴⁹ Pokud se mu nepodaří „artikulovat utrpení v jasně deﬁnované struktu- ře“, nezbývá než sebevražda. Hra s jazykem a forma není důležitá, důležitý je obsah. Je třeba „udeřit tam, kde to má význam“.⁵⁰ Vše musí vycházet z emocí. Básník si musí stanovit nevinnost a vinu, dobro a zlo a potom nikoho nešet- řit, včetně sebe. Básníkovým posláním je říkat pravdu, jedině ta jej dovede k podstatě utrpení. „Pravda je skandální. Bez ní však nemá nic cenu. Už jen čestný a nevinný pohled na svět je mistrovským dílem“.⁵¹ Není možné milovat svět a pravdu zároveň. Vybere-li si básník pravdu, zůstane osamělý. Společnost se jej bude snažit zničit svojí lhostejností. Básník však musí přejít do útoku:

Každá společnost má méně odolná místa, rány. Přiložte na ránu prst, a stiskněte. Otevírejte témata, o nichž nikdo nechce slyšet. Ukazuj- te zákulisí. Klaďte důraz na nemoc, agonii, ošklivost. Mluvte o smrti, o zapomnění. O žárlivosti, lhostejnosti, frustraci, o absenci lásky. Buďte hnusní, budete pravdiví.⁵²

⁴⁸ Apprendre à devenir poète, c’est désapprendre à vivre (Houellebecq 2005c: 11). ⁴⁹ Si je n’écris pas de que j’ai vu je souﬀrirai autant – et peut-être un peu plus. Un peu seulement, j’y insiste. L’écriture ne soulage guère (Houellebecq 1994: 8). ⁵⁰ Frapper là où ça compte (Houellebecq 2005c:q,24). ⁵¹ La vérité est scandaleuse. Mais, sans elle, il n’y a rien qui vaille. Une vision honnête et naïve du monde est déjà un chef d’œuvre (Houellebecq 2005c: 27). ⁵² Toute société a ses points de moindre résistence, ses plaies. Mettez le doigt sur la plaie, et appuyer bien fort. Creusez les sujets dont personne ne veut entendre parler. L’envers du

100 Diskurzivní éthos Houellebecqových románů

„Život vás samozřejmě bude rvát i dál; vy s ním už ale nemáte moc spo- lečného,“ takto zakončuje Houellebecq své poučení.⁵³

5.5.1 T ,

Je suis l’écrivain de la souﬀrance ordinaire.⁵⁴ (Houellebecq)

Jak vyplývá z označení „metoda“, text Zůstat naživu Houellebecq koncipoval jako svůj poetický manifest. Potvrzují to i spisovatelova slova z rozhovoru se Sabine Auderiovou, která se jej ptala na nové upravené vydání textu,⁵⁵ ve kterém však původní znění metody zůstalo téměř beze změny:

Velmi málo jste pozměnil text Zůstat naživu, vaši „metodu“. Jedná se o prvotní text, těžko jej měnit. A je pravda, že deﬁnuje metodu, které jsem zůstal dodnes věrný (vl. překlad).⁵⁶

Ohlédneme-li se dnes za Houellebeqcovým dílem (romány, esejemi i poe- zií), můžeme říci, že svůj poetický manifest skutečně naplnil. Podařilo se mu přiložit prst na rány, kde to bolí, reakce plné emocí, které svým dílem vyvolal, jsou toho jen důkazem. Podle jeho slov by lidé byli méně překvapení tím, o čem ve svých románech hovoří, kdyby si bývali předem přečetli jeho metodu Zůstat naživu. Ve stejném duchu se hovořilo i o eseji o Lovecraftovi, obě díla ostatně vyšla ve stejném roce. Směr, jímž se ubírá Houellebecqovo dílo, tak byl dán od samého počát- ku. Z jakých důvodů Zůstat naživu předznamenává Houellebecqovo budoucí dílo, se pokusíme shrnout v několika následujících odstavcích. décors. Insistez sur la maladie, l’agonie, la laideur. Parlez de la mort, et de l’oubli. De la jalousie, de l’indifférence, de la frustration, de l’absence d’amour. Soyez abjects, vous serez vrais (Houellebecq 2005c: 26). ⁵³ Bien sûr, la vie vous déchirera encore ; mais, de votre côté, vous n’avez plus tellement à faire avec elle (Houellebecq 2005c: 27). ⁵⁴ Jsem spisovatel všedního utrpení (z rozhovou, Guiou 4. 9. 2001). ⁵⁵ Ve společné upravené edici vyšly v roce 1997 u Flammarionu metoda Zůstat naživu a bás- nická sbírka Honba za štěstím. ⁵⁶ Vous avez très peu modifié le texte Rester vivant, votre « méthode ». C’est un texte très « premier jet », difficile à modifier. Et c’est vrai qu’il définit une méthode à laquelle, jusqu’à présent, je suis resté fidèle (z rozhovoru, Houellebecq 1998: 111).

101 Autorská póza Michela Houellebecqa

Předně se zde objevuje hlavní motiv Houellebecqova psaní, jímž je utr- pení. Aby básník mohl přežít, musí své utrpení artikulovat a přeměnit jej v umění. Jen tak se utrpení stane snesitelným.⁵⁷ Můžeme zde také najít to, co stálo u zrodu Houellebecqova pověstně vzteklého a posměšného sarkastického tónu, jehož ostrost a krutost v někte- rých pasážích románů někdy až udivuje. Opravdové umělecké dílo se však podle Houellebecqa bez hlubokého rozhořčení, pohrdání a nenávisti neobejde, neboť jedině tak získají slova sílu. Konečně zde Houellebecq rovněž zdůrazňuje, že básník by si měl oblé- ci éthos upřímného svědka reality, který neříká než „odpornou a hnusnou“ pravdu, neboť takový svět je. Tento objektivní postoj však poněkud zpo- chybňuje přítomnost jiného charakteristického prvku Houellebecqova psa- ní, který je přítomen již v tomto textu, i když zdaleka ne v takové míře, jako tomu bude u jeho budoucích románů. Je jím humor a ironie (srov. Carlson 2011: 50–51). Wayen Booth by Houellebecqovy vypravěče charakterizoval jako velmi nespolehlivé.⁵⁸

5.5.2 I

Ah oui, c’était au second degré! On respire… ⁵⁹ (Rozšíření bitevního pole)

Čteme-li dnes například již slavný Houellebecqův výrok „buďte hnusní, budete pravdiví“ v kontextu s tím, co napsal spisovatel o své upřímnosti v kore- spondenci B.-H. Lévymu, jeví se již jeho „upřímnost“ v trochu jiném světle (srov. Carlson 2011: 20):

[ … ] je ve mně jistá forma perverzní upřímnosti: zatvrzele a urputně vyhledávám to, co může být ve mně nejhorší, abych to celý neposedný

⁵⁷ Ozvěna Schopenhauerova estetického východiska z utrpení, jež nabízí umění. Nejedná se však o odstranění utrpení, pouze o jeho zmírnění. ⁵⁸ Viz odd. 1.4 „Abstraktní implikovaný autor Wayena Boothe“, s. 16. ⁵⁹ Jo, takže to nebylo vážně! To jsme si oddechli… (překlad Alan Beguivin, Houellebecq 1994: 143).

102 Diskurzivní éthos Houellebecqových románů

složil k nohám veřejnosti, přesně jako teriér, který pokládá králíka nebo papuči k nohám svého pána (vl. překlad).⁶⁰

Houellebecq nám tedy neříká celou pravdu, ale skládá nám k nohám neposedně jen to nejhorší. Nastavuje naší společnosti záměrně zrcadlo křivé a popraskané, protože jedině tak v nás vyvolá emoce a naruší vševládnoucí společenský optimismus. Ironie (v románech často vizuálně zvýrazněna kurzívou) a všudypřítom- ný černý humor dodávají Houellebecqovu dílu značně satirické vyznění a podílejí se na jeho charakteristické dvojznačnosti, která znesnadňuje interpretaci. Satirickému aspektu Houellebecqova díla se věnovala řada literárních kritiků (např. Pierre Jourde, Sabine Wesemaelová, německy píšící Wolf- gang Lang aj.). Také Jacob Carlson, přesvědčený, že doposud byla satira v Houellebecqově díle studována příliš okrajově, se snaží ve svých studiích poukázat na podobnost Houellebecqovy románové satiry s tzv. satirou Me- nippskou (tak jak ji deﬁnovali Northrop Frye a Michail Bachtin). Carlson si v Houellebecqově díle všímá zejména velmi charakteristické- ho mísení žánrů a diskurzů,⁶¹ tónu komického s vážným, parodie a pastiše, neustálé provokace, výsměchu, cynismu, ironie,⁶² což vše ale v závěru slouží spisovateli především ke kritice společnosti. Takto je například podána smrt Brunova dědečka v Elementárních části- cích, což představuje typický Houellebecqův rukopis. Čtenář si závěr může udělat sám:

V roce 1961 mu zemřel dědeček. V našem podnebí mrtvola savce nebo ptáka přitahuje nejprve některé mouchy (Musca, Curtonevra); jakmile

⁶⁰ [ … ] il y a en moi une forme de sincérité perverse : je recherche avec obstination, avec acharnement, ce qu’il peut y avoir en moi de pire afin de le déposer, tout frétillant, aux pieds du public exactement comme un terrier dépose un lapin ou une pantoufle aux pieds de son maître (Houellebecq 2008: 14). ⁶¹ Houellebecqovy romány obsahují pasáže esejistické (filosofické a sociologické), vědecké, didaktické, poetické, pasáže psané jazykem reklamy a žurnalistiky. Jsou zároveň (auto)fikcí, utopií, sci-fi literaturou, romány o lásce i pornografií. V posledním románu Mapa a území najdeme zastoupený také žánr detektivní, což je Houellebecqova pocta Agathě Christieové. ⁶² S nenávistí, krutostí, cynismem a obscenitou je v Houellebecqových románech kariková- na sexualita a idealismus (patřící k dnešní době „západní sebezáhuby“), naopak minulost (tj. období před rokem 1968) je prezentována s vážností, něhou a lyrismem, neboť tato do- ba měla ještě lidskou tvář (srov. Viard 2008: 55) – viz např. poznámka 31 na s. 93. Nostalgie spojena s touto dobou se proměňuje v nenávist a zlobu ke všemu současnému.

103 Autorská póza Michela Houellebecqa

se začne rozkládat, přijdou na řadu další druhy, zejména Calliphora a Lucilia. Bakterie v kombinaci s trávícími šťávami vylučovanými larvami mrtvolu více či méně zkapalňují a připravují v ní terén pro máselné a amonné kvašení. Po třech měsících mouchy dílo dokončují a uvolní místo četě brouků druhu Dermestes a motýlů Anglossa pingualis, kteří se živí hlavně tuky. Fermentující proteinové látky jsou vstřebávány larvami Piophila petasionis a brouky druhu Corynetes. Rozložená a ješ- tě částečně vlhká mrtvola se poté stává útočištěm roztočů, kteří z ní vysávají hnis a krev. A i po vysušení a mumiﬁkaci slouží za kořist: larvám členovců Attagenus a Anthrenus a housenkám Aglossa cuprealis a Tineola bisellelia. Právě ony cyklus uzavírají. Bruno si občas vybavo- val pronikavě černou dědečkovu rakev se stříbrným křížem. Byla to uklidňující a dokonce šťastná vzpomínka; v tak krásné rakvi muselo být dědečkovi dobře. Později se dozvěděl o existenci roztočů a všech těch larev, jejichž jména připomínají italské ﬁlmové hvězdičky. Přes- to pro něj i dnes zůstávala vzpomínka na dědečkovu rakev šťastná (překlad Alan Beguivin).⁶³

Při čtení Houellebecqových románů si čtenář nutně občas musí klást otázku, co mu to vypravěč vlastně říká? Myslí vše vážně, nebo jde o parodii a satiru? Máme plakat, nebo se smát, táže se ve svých studiích Bruno Viard. Podle Viarda je pro některé Houellebecq odporný a cynický, ale na druhé straně jej můžeme vidět jako moralistu a sentimentalistu. Ideová dvojznač- nost Houellebecqových románů je úzce spjata s autorovým stylem psaní. Hlavní stylistickou ﬁgurou, kterou používá, je totiž antifráze.

⁶³ En 1961, son grand-père mourut. Sous nos climats, un cadavre de mammifère ou d’oiseau attire d’abord certaines mouches (Musca, Curtonevra) ; dès que la décomposition le touche un tant soit peu, de nouvelles espèces entrent en jeu, notamment les Calliphora et les Lu- cilia. Le cadavre, sous l’action combinée des bactéries et des sucs digestifs rejetés par les larves, se liquéfie plus ou moins et devient le siège de fermentations butyriques et ammoni- acales. Au bout de trois mois, les mouches ont terminé leur œuvre et sont remplacées par l’escouade des coléoptères du genre Dermestes et par le lépidoptère Aglossa pinguinalis, qui se nourrissent surtout des graisses. Les matières protéiques en voie de fermentation sont exploitées par les larves de Piophila petasionis et par les coléoptères du genre Corynetes. Le cadavre, décomposé et contenant encore quelque humidité, devient ensuite le fief des acariens, qui en absorbent les dernières sanies. Une fois désseché et momifié, il héberge encore des exploitants : les larves des attagènes et des anthrènes, les chenilles d’Aglossa cuprealis et de Tineola bisellelia. Ce sont elles qui terminent le cycle. Bruno revoyait le cercueil de son grand-père, d’un beau noir profond, avec une croix d’argent. C’était une image apaisante, et même heureuse ; son grand-père devait être bien, dans un cercueil si magnifique. Plus tard, il devait apprendre l’existence des acariens et de toutes ces larves aux noms de starlettes italiennes. Pourtant, aujourd’hui encore, l’image du cercueil de son grand-père restait une image heureuse (Houellebecq 1998: 51–52).

104 Diskurzivní éthos Houellebecqových románů

Houellebecqovy romány se proto vyznačují velkou polyfoničností. Nelze brát vše doslova. Záleží jen na čtenáři, zda v ironikovi vyznačujícím se čer- ným humorem bude vidět spíše nemilosrdného satirika a moralistu s cynic- kou maskou, nebo jej odsoudí naopak jako nemorálního cynika a jízlivce, který nám prostřednictvím svých hrdinů vypráví o naší i své zkaženosti. Především moralistu vidí v Houellebecqovi také jeho věrný přítel Domi- nique Noguez. Jeho dílo charakterizuje jako jedno velké „en fait“. Houelle- becq toto příslovečné spojení používá opravdu velmi často.⁶⁴ Výrazem, který bychom mohli přeložit do češtiny jako „vlastně“ nebo „ve skutečnosti“, No- guez naznačuje, že je Houellebecqovo dílo vlastně odkrýváním pravé reality. Stejně jako o tři století dříve Rochefoucauld ve svých maximách demaskoval lidskou povahu a její slabosti, i Houellebecq nám odkrývá, že ve společnosti vládne přetvářka a falešný optimismus. (srov. Noguez 2003: 148–150 a Be- ránková 2006: 107). A nutno dodat, že Houellebecqa přesnost Noguezova úsudku překvapi- la, jak je patrné z této citace ze závěru Noguezovy knihy:

Můj drahý Noguezi [ … ] Poznámka, že moje dílo není než obrovské „vlastně“ je natolik přesná, že by mě měla za jiných okolností ochro- mit [ … ].⁶⁵

Mnozí kritici jsou tedy přesvědčeni (jmenujme např. Bruno Viarda, Mar- tina de Haana, Rokuse Hofsteda aj.), že za hlavní příčinou neporozumnění Houellebecqovu dílu je doslovné čtení jeho románů a nepochopení autorovy nadsázky.

5.5.3 R M

J’écris pour ceux qu’on n’a jamais aimés. ⁶⁶ (Houellebecq)

Poslední charakteristika Houellebecqova poetického manifestu, kterou bychom chtěli zmínit, je žánrová neukotvenost. Stejně jako celé Houelle-

⁶⁴ « J’écris pour ceux qu’on n’a jamais aimés » (cit. podle Caviglioli 11. 5. 2012). ⁶⁵ Mon cher Noguez [ … ] La remarque selon laquelle mon œuvre n’est qu’un gigantesque « en fait » est si juste qu’elle devrait normalement me paralyser [ … ] (Noguez 2003: 259). ⁶⁶ Píšu pro ty, jež nikdy nebyli milováni (cit. podle Caviglioli 11. 5. 2012).

105 Autorská póza Michela Houellebecqa

becqovo dílo i jeho metoda je textem, kde se mísí hned několik žánrů. Text na pomezí básně v próze a eseje je obvykle řazen právě k Houellebecqovým esejím. Současně už zde však nalezneme několik pasáží s typickou Houelle- becqovou autobiograﬁckou dvojznačností a s náznakem budoucí hry s au- toﬁkcí. Vedle různých narážek na dlouhodobý pobyt na psychiatrické léčebně jako příliš destruktivní a tedy pro básníky nedoporučený nebo na nemož- nost vyhnout se v těžkých chvílích pomoci alkoholu,⁶⁷ se zde hlavně poprvé objevuje Houellebecqův jmenovec, patnáctiletý Michel. Postava Michela je jednou ze tří konkrétních ilustrací (mini-příběhů) růz- ných druhů utrpení, jež nám Houellebecq předkládá v úvodu textu. Doposud nepolíbený mladík Michel touží tancovat s dívkou Sylvií, ta však dává přednost Patrikovi. A Michel tak zakouší poprvé v životě utrpení:

Je ztuhlý; hudba proniká až na dno jeho nitra. Je to nádherný, nad- přirozeně krásný slowfox. Nevěděl, že je možné tolik trpět. Až do té chvíle bylo jeho dětství šťastné. Michal nikdy nezapomene na kon- trast mezi utrpením, které mu svíralo srdce, a zdrcující krásou hudby. Jeho citlivost se právě utváří (překlad Alan Beguivin).

Velmi podobná, jen nepatrně obměněná a rozvedená scéna se pozdě- ji objevuje v Houellebecqově románu Rozšíření bitevního pole (viz Houelle- becq 1994: 133–134). Tentokrát však netrpí hlavní hrdina (vypravěč, který byl srovnáván s Houellebecqem), ale jeho neatraktivní kolega Tisserand. Tisserand zakouší opravdové utrpení na diskotéce. Touží tancovat s Vero- nikou, která však má oči jen pro svého krásného tanečníka, míšence. Vše podmalovává hudba slowfoxu. Tisserandovo utrpení je natolik veliké, že se, nabádán vypravěčem, rozhodne mladíka zabít a pronásleduje dvojici na pláž. Na rozdíl od Camusova Mersaulta však míšence nezabíjí. Naopak se „sám zabíjí“ v autě. Houellebecqův první román je existencialisticky laděný a bývá srovná- ván se Sartrovým Hnusem. Svým pojetím je také nejblíže Houellebecqovu poetickému manifestu. V této Houellebecqově prvotině se setkáváme s jeho nejpatetičtějším vypravěčem.

⁶⁷ Známe-li Houellebecqův životopis, nemůžeme tyto poznámky nepovažovat za narážky na vlastní zkušenosti.

106 Diskurzivní éthos Houellebecqových románů

Houellebecq v podobě autorského hlasu vstupuje do vyprávění, oslo- vuje, ujišťuje, nabádá („Jsem tu s vámi. Nenechám vás v tom. Pokra- čujte v četbě.“), komentuje a vysvětluje samotný proces psaní (Kava- lír 2008: 31).

Na Camuse odkazuje Houellebecq také v románu Platforma, kde hned v úvodu mluví hlavní hrdina Michel cynicky o smrti svého otce:

Před rokem mi umřel otec. Nevěřím teorii, podle níž se stáváme doopravdy dospělými po smrti rodičů; doopravdy dospělými se nestáváme nikdy. Nad starcovou rakví mě přepadly nepříjemné myšlenky. Užil si života, prevít jeden; uměl si to královsky zařídit. „Měls haranty, holenku…,“ řekl jsem si energicky; „strkals svý tlustý péro mámě do mindy.“ Prostě je jasné, že jsem byl trochu napjatý; člověku neumírá někdo z rodiny každý den. Mrtvolu jsem vidět nechtěl (překlad Alan Beguivin).⁶⁸

Zda je patnáctiletý Michel skutečně Michel omas (Houellebecq), ne- ní jisté, ale vše naznačuje tomu, že se jedná o spisovatelův vlastní prožitek. Demonpion v knize o Houellebecqovi cituje slova jeho přítele Beigbede- ra, který mu měl vyprávět zážitek o „romantickém Houellebecqovi“, jenž se rozplakal, když spolu poslouchali píseň Nights In ite Satin od Jeana Ferrâta. Na Beigbederův dotaz, proč pláče, mu prý tehdy spisovatel odpo- věděl následovně: „Všichni tancovali slowfox a já, já zůstal úplně sám.“ ⁶⁹ Symbolicky prvotní⁷⁰ utrpení – utrpení malého Henriho, zapříčinila matka, jež opustila své dítě.⁷¹ I zde můžeme zřejmě vidět Houellebecqovu jemnou aluzi na vlastní osud opuštěného dítěte:

Henrimu je rok. Leží na zemi v podělaných plenách; ječí. Jeho matka přechází sem a tam po místnosti, její podpatky klapou na dlažbě;

⁶⁸ Mon père est mort il y a un an. Je ne crois pas à cette théorie selon laquelle on devient réellement adulte à la mort de ses parents ; on ne devient jamais réellement adulte. Devant le cercueil du vieillard, des pensées déplaisantes me sont venues. Il avait proﬁté de la vie, le vieux salaud ; il s’était démerdé comme un chef. « T’as eu de gosses, mon con… me dis-je avec entrain ; t’as fourré ta grosse bite dans la chatte à ma mère. » Enﬁn j’étais un peu tendu, c’est certain ; ce n’est pas tous les jours qu’on a des morts dans sa famille. J’avais refusé de voir le cadavre (Houellebecq 2005a: 9). ⁶⁹ « Ils dansaient tous le slow et moi j’étais tout seul » (Demonpion 2005: 301). ⁷⁰ Tj. první popisované v textu Zůstat naživu a první, jež malé dítě může pocítit. ⁷¹ Scéna je opět velmi podobná pasáži v Elementárních částicích (viz Houellebecq 1998: 39–40), kde otec najde malého Bruna opuštěného na dlažbě domu, sténajícího a le- zoucího ve vlastní moči a výkalech, zatímco jeho matka si užívá sexu se svými přáteli a celý dům je naruby.

107 Autorská póza Michela Houellebecqa

hledá podprsenku a sukni. Spěchá, aby stihla večerní schůzku. Ta malá věc pokrytá výkaly, co se zmítá na dlaždičkách, ji vytáčí. I ona začíná křičet. Henri řve ostošest. Matka odchází. Henri má výborně nakročeno ke kariéře básníka.⁷²

Rovněž v této krátké pasáži můžeme vidět pro Houellebecqa příznačnou mechaničnost popisu, používání hyperbol („il hurle“) a juxtapozici slov vy- jadřující odpornost („souillée“, „merde“) se slovy idealistickými a vznešený- mi („poète“, „il gît“, „il hurle de plus belle“). Juxtapozice využívá Houelle- becq hojně i na úrovni celých vět. Jak sám říká, vyplývá to z jeho duševních stavů, které se tak promítají do psaní:

Některé duševní stavy jsou u mne asi speciﬁcké, zejména ten, který se projevuje výpovědí z nic neříkajících, bezvýznamných vět, jejichž juxtapozice má absurdní účinek. Například? V Elementárních částicích najdeme: „Nedokázal si vzpomenout na svou první erekci; čekal na bouřku.“ [ … ] Všímám si, že za těchto okolností často používám středník (překlad Šotolová).⁷³

Středníků najdeme v Houellebecqových textech opravdu velmi mnoho, stejně jako slov či celých vět a pasáží psaných kurzívou. Kurzíva buď zesiluje význam slov a ironii, nebo je používána stejně jako v odborných článcích k označení názvů, termínů, vložených citací apod. Poněkud satiricky vyznívá pointa o Henriho budoucí možné kariéře bás- níka – jako by se poezie rodila z výkalů. Rovněž je zde patrná na jedné straně odtažitost a zobecnění, na straně druhé identiﬁkace s postavou a subjektivní podávání skutečnosti vypravěčem⁷⁴ (srov. Carlson 2011: 49–50).

⁷² Henri a un an. Il gît à terre, ses couches sont souillées ; il hurle. Sa mère passe et repasse en claquant des talons dans la pièce dallée, cherchant son soutient-gorge et sa jupe. Elle est pressée d’aller à son rendez-vous du soir. Cette petite chose couverte de merde, qui s’agite sur le carrelage, l’exaspère. Elle se met à crier, elle aussi. Henri hurle de plus belle. Puis elle sort. Henri est bien parti dans sa carrière de poète (Houellebecq 2005c: 9). ⁷³ Il reste que certains états mentaux semblent m’être assez spéciﬁques ; en particulier celui qui se traduit par l’énoncé de propositions anodines, dont la juxtasposition produit un eﬀet absurde. Par exemple? Dans Les Particules élémentaires, on trouve : « Il n’arrivait plus à se souvenir de sa dernière érection ; il attendait l’orage » [ … ] Dans ces circonstences, j’observe que j’utilise souvent le point-virgule (z rozhovoru, Martel 1999: 199). ⁷⁴ Viz polopřímá řeč vypravěče se subjektivním zabarvením: „Ta malá věc pokrytá výkaly, co se zmítá na dlaždičkách, ji vytáčí.“

108 Diskurzivní éthos Houellebecqových románů

Toto je charakteristické pro celé Houellebecqovo dílo, v němž autor ze subjektivního líčení osudů a vášní jednotlivých hrdinů neúprosně a s chlad- ným nadhledem vyvozuje obecné závěry o celé společnosti.

5.6 S

J’essaie de ne pas avoir de style.⁷⁵ (Houellebecq)

Jestliže obsah Houellebecqova díla rozděluje kritiky pomyslně na dvě části, nejinak je tomu i u jeho speciﬁckého stylu psaní. Ti nejnesmiřitelnější spiso- vatelovi odpůrci nejenže odsuzují ideologii Houellebecqova díla, ale rovněž zpochybňují jeho literární hodnotu. Houellebecqa považují za spisovatele, který neumí psát, případně za spisovatele, jehož psaní nemá žádný styl nebo píše „ne-stylem“.⁷⁶

5.6.1 N

Je však poněkud paradoxní říkat o natolik rukopisem výrazném spisovateli, že jeho psaní postrádá styl. V zemi, jež si velmi potrpí na jazykový projev, jde ale spíše o narážky na poněkud jiný aspekt Houellebecqova psaní; spisovatelovo programové odmítání „psaní pro psaní“, odmítání formálních hříček a snahy psát krásným jazykem. Jak Houellebecq provokativně říká, nechce psát vytříbeným stylem o plastové židli, aby se z ní stalo téma hod- né literatury (srov. rozhovor s Houellebecqem, Haan 2003). Nejdůležitější jsou myšlenky v díle obsažené, literatura by neměla být prací s jazykem, ale sdělením. Houellebecq tak zůstává věrný svému mistru Schopenhauerovi:

Často jsem si opakoval tuto Schopenhauerovu větu: „První – a prakticky jedinou – podmínkou dobrého stylu, je mít co říci“ (vl. překlad).⁷⁷

⁷⁵ Snažím se nemít žádný styl (z rozhovoru, Martel 1999: 199). ⁷⁶ Mezi velké kritiky Houellebecqova „ne-stylu“ patří např. Éric Naulleau, nebo Jean- -François Patricola. ⁷⁷ Je me suis souvent répété cette phrase de Schopenhauer : « La première – et pratique- ment la seule – condition d’un bon style, c’est d’avoir quelque chose à dire » (Houellebecq 1998b: 53)

109 Autorská póza Michela Houellebecqa

Proto se také spisovatel ostře vymezuje vůči avantgardnímu „novému ro- mánu“, jenž podle něj nepřináší nic objevného. Nikdy nezapomíná zdůraz- ňovat svoji nechuť a odpor ke kroužku formalistů z nakladatelství Minu- it a zejména k vůdčí osobnosti „nového románu“ Alainu Robbe-Grilletovi. Antipatie těchto dvou „spisovatelů-agronomů“,⁷⁸ je vzájemná. Jak moc se nemají rádi, je zjevné například z tohoto Robbe-Grilletova komentáře na Houellebecqovu adresu:

Podívejte se na našeho velkého Houellebecqa – je absolventem Ná- rodního agronomického institutu, prodává stovky tisíc exemplářů, je miláčkem médií, chystá se pro něj Goncourtova cena a místo ve Francouzské akademii a vypadá pořád víc a víc zoufale. Rád se tvá- ří jako průměrný chlápek, průměrný produkt průměrné společnosti, který tráví svou průměrnou dovolenou v ajsku, protože tam najde trochu víc sexu, průměrného samozřejmě.⁷⁹ Mělo by se pro toho mi- lého hocha něco udělat… (z rozhovoru s Robbe-Grilletem, Simkanič 17. 11. 2002)

Robbe-Grillet Houellebecqovo dílo považuje jen za obsahovou literaturu. Taková literatura má podle něj odezvu, protože kritika může o obsahu dobře hovořit, ale jinak literárně není ničím zajímavá. Současná literatura je podle Robbe-Grilleta v období útlumu, stejně jako tomu bylo například v Balzakově době, srovnáme-li ji s Diderotem (srov. rozhovor s Robbe-Grilletem, Simkanič 17. 1. 2002).

Evženie Grandetová je opravdu intelektuálská pohoda z roku 1830, tedy z doby, kdy se říkalo, že by spisovatel neměl provokovat, ale vzdě- lávat. Balzac si myslel, že pochopil, jak se svět točí, a že to lidem vy- světlí, ale byl to grandiózní a totalitární projekt… všechny profese, všechna období života, venkov i města, všechny charaktery… (z rozhovoru s Robbe-Grilletem, Simkanič 17. 11. 2002)

Literární avantgarda považuje klasický (balzakovský) román za přežitý. Pro své nové literární postupy, jež jsou pravým opakem tradičního romá- nu,⁸⁰ bývá „nový román“ označován dokonce za „anti-román“.

⁷⁸ Oba rádi zdůrazňují, že jediné, co je spojuje, je titul inženýr agronom, neboť vystudovali stejnou vysokou školu. ⁷⁹ Houellebecqovo dílo bývá charakterizováno jako epopej o průměrném člověku 21. století, odtud tedy Robbe-Grilletovy narážky na průměrnost. ⁸⁰ Odmítání tradičního románového děje a psychologie postav, zbavení příběhu chrono- logie, odmítání snahy zachycovat realitu v její celistvosti (neboť je to pouze vyvolávání

110 Diskurzivní éthos Houellebecqových románů

5.6.2 B

Není tedy překvapením, že Houellebecqovi je snaha avantgardistů cizí, ne- boť právě Balzaka, kterého exemplárně zavrhují, považuje za spisovatele spřízněného:

Vždycky mi byl blízký provokativní Balzacův výrok, podle něhož je jediným posláním románu popisovat kataklyzmata způsobená změ- nami hodnot (překlad Tereza Spencerová).⁸¹

Podle Houellebecqa byl Balzac na rozdíl od něj ale spisovatelem ideál- ním, všestranným. Dokázal popsat společnost v její celistvosti. Houellebecq se zajímá hlavně o střední vrstvu, která je mu nejbližší; popisuje postavy a situace, do kterých může promítnout něco ze sebe sama. Není tak zcela schopen oproštění se od své osoby (srov. rozhovor s Houellebecqem, Séné- cal 1. 9. 2001 a Kaprièlian 8. 11. 2010). Houellebecqa bývá někdy nazýván přímo „Balzakem současnosti“,⁸² jindy je zase literární kritikou srovnáván s realistickým románem a Zolovým naturalismem 19. století pro svoje realistické popisy a dobové reálie, přesné iluze skutečnosti), naopak důraz na detailní popis věcí… Snaha o detailní popis je jediné, co je Houellebecqovi na „novém románu“ sympatické. Detail považuje za věc přínosnou. Zejména je zajímavý, co se týče popisu chování zvířat (srov. Martel 1991: 200). A jak zná- mo, Houellebecq se dívá na lidskou společnost jako na zvířecí (viz pozn. 16, s. 37). Zájem o detail jako takový je ve spisovatelových románech velmi patrný. Vypravěči (postavy) čas- to neúprosně komentují vše do nejmenších podrobností. Říkají vše, co si myslí, a ignorují jakoukoli slušnost (srov. Viard 2008: 58–59). Paradoxně však často sami touží po tom, co společnosti tolik vyčítají. Kritizují konzum, zároveň jej uctívají, kritizují egoismus a sami jsou neméně egoističtí než ostatní. I přes její ostrou kritiku společnosti sami podléhají a uvě- domují si, že jsou rovněž jejím produktem. Jako například ambivalentní postava Michela z Platformy. „Ač si bere na paškál celou společnost a nejde přitom pro ostré slovo daleko, nepovažuje sám sebe za spasitele světa. Otevřeně o sobě prohlašuje, že je člověk, který nic neumí a přežívá jen díky tomu, že mu to systém umožňuje, a že kdyby na to přišlo, nebyl by schopen zajistit přežití společnosti. V závěru románu sám sebe charakterizuje jako ‚un enfant de l’Europe, du souci et de la honte‘ [dítě Evropy, starostlivosti a hanby]“ (Koryntová 8. 9. 2007). Zaujetí detailem je také velmi výrazné v Houellebecqově posledním románu Ma- pa a území, kde najdeme např. „technické popisy přístrojů a aut, parametry fotograﬁckých i jiných dokumentů, vybavení bytu, podrobnosti jídelního lístku“ (Šotolová 6. 12. 2010). ⁸¹ I’ve always liked Balzac’s very insulting statement that the only purpose of the novel is to show the disasters produced by the changing of values (z rozhovoru, Hunnewell 2010). ⁸² Je zajímavé, že s Balzakem Houellebecqa spojuje nejen literární ambice a neúprosná kritika kapitalismu, ale také částečně životní osud. Hluboké zranění a křivda, kterou pociťují oba spisovatelé, jejichž matky se o ně nezajímaly a odložily je – Houellebecqa k babičce, Balzaca do penzionátu – ovlivnilo jejich pohled na celou jejich generaci (srov. Clément a Wesemael 2007: 38–42).

111 Autorská póza Michela Houellebecqa

faktografické údaje (konkrétní jména, určení místa, děje, času), sociobiolo- gický a antropologický diskurz.⁸³ Z pohledu realismu je zajímavý Houellebecqův poslední román Mapa a území. Jak Houellebeq sám přiznal, inspirací k tomuto románu mu byl ci- tát amerického filozofa a lingvisty (zakladatele obecné sémantiky) Korzyb- ského: „Mapa není území.“ Tedy zjednodušeně řečeno, jakékoli zobrazení reality je jen jejím symbolem a reprezentací. Nemůže s ní být zaměňováno. Hlavní hrdina románu, výtvarník Jed Martin, se stal slavným umělcem po výstavě fotografických výřezů michelinských map zobrazujících francouz- ské departmenty.⁸⁴ V románu se mapa proměňuje v metaforu umění. Stejně jako ona ani umění nemůže být nikdy úplným a přesným zobrazením reality, ale jen jejím symbolem. V hlavní postavě, výtvarníkovi Jedu Martinovi, spatřovali mnozí kritici poprvé skutečného spisovatelova dvojníka. Co nám tedy Houellebecq tímto románem sděluje o svém díle?

Lze [ … ] Houellebecqa chápat jako realistického či hyperrealistické- ho autora, který se snaží o co nejvěrnější uchopení reality a vylíčení pravdy, byť nepříjemné, kvůli čemuž ve své otevřenosti může být pů- vodcem skandálu? Snad, ale jen v omezené míře. Mapa ve své mno- hovrstevnatosti jako by odkazovala právě spíš na nemožnost realismu u Houellebecqa. Jeho romány budí zdání realismu tím, jak hromadí detaily ohledně skutečných osobností, trousí konkrétní značky a ná- zvy ﬁrem,⁸⁵ detailně až cynicky nezaujatě popisují lásku, sex i smrt v odosobněném a citově vyprahlém světě. Jde však opravdu o sku- tečný svět? Zdá se, že čím více detailů je čtenáři sneseno na důkaz skutečnosti, tím více se realitě paradoxně vzdaluje. Jako by se po- hyboval v paralelním světě plném rekvizit, jaké zná, ale zároveň tak nějak neskutečně virtuálním (Vurm 1. 2. 2012).

Houellebecqovo dílo je tedy také uměleckými mapami světa, jež si stej- ně jako Jed Martin „pojmenovává, obarvuje a celkově přizpůsobuje svému

⁸³ Viz s. 68, pozn. 89 o novém proudu tzv. depresivní literatury, jejíž představitelé jsou ozna- čováni také jako post-naturalisté a hyperrealisté. ⁸⁴ Viz rozbor románu odst. 3.3.5 „Laureát Goncourtovy ceny a uznávaný spisovatel“, s. 64–67. ⁸⁵ Tj. stylistickou ﬁgurou označovanou name dropping, jež je pro Houellebecqa velmi cha- rakteristická. „Pasáže, v nichž vystupují Houellebecqovi kolegové [a jiné známé osobnosti] pod svými pravými jmény, lze brát jako způsob, jak text ukotvit ‚dnes a tady‘, opatřit ho dnes tolik žádanými atributy, tedy mediálně lákavým pozadím. Reálná přítomnost mu do- dává na věrohodnosti, vyjímá ho z umělého světa literatury“ (Šotolová 6. 12. 2010).

112 Diskurzivní éthos Houellebecqových románů

obrazu“ (tamtéž). Vybírá si jen některé části území, ty drsné a nehostinné, je- jichž výřezy a zvětšeniny chce ostatním odkrýt prostřednictvým uměleckého díla. V závěru je mapa zajímavější než území.⁸⁶

5.6.3 S,

Psát jako v Balzakově době se však dnes již nedá. Jak nám sděluje vypravěč v Houellebecqově prvotině Rozšíření bitevního pole:

[ … ] postupný zánik mezilidských vztahů staví před řadu problémů i román. Jak bychom se dnes mohli pouštět do líčení všech těch váš- nivých vzplanutí, trvajících řadu let a ovlivňujících někdy celé generace? Už nejsme na Větrné hůrce, to je jisté. Románová forma není uzpůsobena k popisu lhostejnosti ani nicoty; chtělo by to nalézt bez- výraznější, zhuštěnější a jednotvárnější postup (překlad Alan Begui- vin).⁸⁷

Houellebecq tedy hledá nový způsob psaní, který by nejlépe odpovídal tomu, co nám sdělují jeho romány o dnešním světě, který „se uniformizu- je“, o mezilidských vztazích, které „se stávají pomalu nemožnými“ (srov. Houellebecq 1994: 21). Lidé jsou čím dál více osamělí a vše lidské se postup- ně rozpadá. A proto volí tzv. „plochou formu“.⁸⁸ Plochost stylu v Houellebecqově díle můžeme vidět na dvojí úrovni. Na jedné straně se označení plochá forma může vztahovat k populár- ně vědeckému diskurzu,⁸⁹ který je v Houellebecqově díle velmi používa- ný. To by odpovídalo tzv. nulovému stupni rukopisu, tak jak jej klasiﬁko- val Houellebecqův oblíbený literární teoretik Jean Cohen (srov. Beránková 2006: 125).

⁸⁶ Mapa je zajímavější než území – takto se v románu jmenovala Jedova výstava uměleckých zvětšenin map, jež z něj udělala nesmírně slavného umělce. ⁸⁷ [Cet] effacement progressif des relations humaines n’est pas sans poser certains problè- mes au roman. Comment en effet entreprendrait-on la narration de ces passions fougueuses, s’étalant sur plusieurs années, faisant parfois sentir leurs effets sur plusieurs générations ? Nous sommes loin des Hauts de Hurlevent, c’est le moins qu’on puisse dire. La forme romanesque n’est pas encore conçue pour peindre l’indifférence, ni le néant ; il faudrait inventer une articulation plus plate, plus concise et plus morne. (Houellebecq 1994: 48–49) ⁸⁸ K plochému stylu psaní odkazuje název třetího Houellebecqova románu Platforma, fran- couzsky „plate-forme“, tedy „plochá forma“. ⁸⁹ Někteří jej však hodnotí jako pseudo-vědecký.

113 Autorská póza Michela Houellebecqa

V Houellebecqových románech najdeme četné „analyticko-didaktické pasáže, v nichž s chladným odstupem komentuje sociologické souvislosti dnešního světa a občas své úvahy dokládá demonstrativními výklady ana- logií či přesahů z nedávné historie, případně vizionářskými pohledy do budoucnosti“ (Šotolová 7. 11. 2010). Spisovatel tak na sebe chvílemi bere podobu sociologa, ekonoma, biologa, kvantového fyzika, genetika apod. Chladný pohled a odstup,⁹⁰ s jakým je komentováno veškeré dění a tragické osudy postav, které jsou pozorovány „okem vědce“ (tedy jen jako zkouma- né objekty – pokusná zvířata, elementární částice, atomy…) vytváří dojem nemilosrdného cynického vypravěče (srov. Beránková 2006: 125). Tyto náhlé přechody (efekt zoom⁹¹) z románové narace k naučným a vě- deckým pasážím a k následným zobecněným hodnocením a soudům, jsou jedním z nejvýraznějších znaků Houellebecqova stylu psaní.⁹² Do kontrastu s „vědeckostí“ vstupuje v Houellebecqových románech ho- vorový a familiární jazyk plný expresivních vulgarismů (viz např. výše cito- vaná ukázka z Platformy na s. 107) a řada do detailu popisovaných sexuálních scén, jež jsou často otevřeně pornograﬁcké.

Expresivní výrazy a vulgarismy u Houellebecqa [ … ] vždy vyjadřu- jí jistou hloubku zásahu či životní intimitu, ale zároveň i cynismus a zoufalství (Fischer 8. 6. 2007).

Plochost Houellebecqova stylu tedy můžeme vidět na druhé straně ta- ké ve volbě jednoduchého, čtivého jazyka, bez příliš dlouhých a složitých souvětí a bez květnatých metafor.⁹³

⁹⁰ Odstupu je nezřídka dosáhováno pohledem z budoucnosti, kdy Houellebecq „resumuje dnešní situaci v minulém čase – nadhled vypravěče je tak markantnější [ … ] je už schopný adekvátně reﬂektovat důležitost určitých fenoménů“ (Šotolová 6. 12. 2010). ⁹¹ Pojem převzatý od Bruno Viarda (Viard 2008: 51). ⁹² Kategoričnost určitých závěrů a hodnocení je podpořena navíc lexikálně. Houellebecq používá řadu různých zesilujících adjektiv a adverbií. Např.: cosi zřetelně zlověstného (quelque chose de nettement sinistre, Houellebecq 1994: 123), pondělí výjimečně ponuré (le lundi particulièrement morne, Houellebecq 1994: 125), opravdová rasistická neuróza (une authentique névrose raciale, Houellebecq 1999: 111). Naléhavost zdůrazňují také repetice: To vše uběhne velmi rychle. Všichni vám to potvrdí: uběhne to velmi rychle (Ça passe très vite. Tout le monde vous le conﬁrmera : ça se passe très vite, Houellebecq 1994: 20). Ko- nečně charakteristické je pro Houellebecqa také používání jednoduchých adjektiv (často s negativní konotací) v neotřelých spojeních: Tapety byly skličující (Le papier peint était décourageant, Houellebecq 1994: 84). Příklady jsou cit. podle Nogueze 2003: 112–115, český překlad Alan Beguivin. ⁹³ Odstavce jsou často zakončeny krátkou, někdy až banální větou (srov. Noguez 2003: 110). Např.: Moc praktická věc. (Très pratique, Houellebecq 1994: 153.) Tak už to je. (C’est ainsi,

114 Diskurzivní éthos Houellebecqových románů

To však neznamená, že v románech nenajdeme věty, které jsou naopak psány vytříbeným slohem a velmi spisovnou francouzštinou. Viz následující příklad:

Mais eût-elle même suivi pendant vingt-cinq ans un régime amai- grissant de la plus terriﬁante sévérité que son sort n’en eût pas été notablement adouci (Houellebecq 1994: 100–101). I kdyby však pětadvacet let držela tu nejpřísnější dietu, nebyl by její osud o nic lehčí (překlad Alan Beguivin).

Hodnotit tedy Houellebecqa jako spisovatele, který píše „plochým stylem“, protože neumí psát jinak, je poněkud absurdní. Obecně však platí, že speciﬁčnost Houellebecqova psaní nespočívá ve větách samotných, ale jeho styl je založen na kontrastech a na prolínání růz- ných typů diskurzů a jazykových rejstříků, jež vytvářejí charakteristickou polyfoničnost jeho románů.

Houellebecq 1998: 105.) Tak je to: jen o trochu víc. (Oui, c’est cela : un peu plus seulement, Houellebecq 2005a: 175.)

115

Houellebecqovo románové dílo vychází z osobního autorského prožitku. Aby ospravedlnil svůj nepřátelský postoj ke světu a k životu, dokládá jeho pravdivost poukázáním na zla dnešní společnosti. Je přesvědčen, že lidstvo podléhá sebeklamu a je obětí falešného optimismu, který je třeba rozbít prá- vě za pomoci literatury. Autor nám nepředkládá objektivní pohled na svět, ačkoli se všemožně snaží, abychom jej tak vnímali. Skládá nám k nohám jen to nejhorší. Jedině tak lidé, reklamou a médii otupělí, mohou dojít prozření a uvědomit si odpornost dnešního světa. V opačném případě spějeme nenávratně ke svému zániku. Houellebecq si zoufá, pláče, ironizuje a vysmívá se, dští na nás svoji pře- hnanou zlobu a beznaděj. Z lásky zbyl v dnešní době jen ideál. Ve společ- nosti, která již nezná altruismus a ztratila schopnost daru, dnes vládne egoismus. A přesto Houellebecq stále romanticky věří v nekonečné štěstí i lásku… Záleží jen na nás. Můžeme plakat, nebo se smát, můžeme spisovatele ne- návidět, nebo milovat. Záleží jen na nás, zda jeho romány odsoudíme anebo se s nimi ztotožníme. Teprve čas ukáže, zda se z Michela Houellebecqa jednou stane oprav- dová legenda. Již dnes je však jisté, že se tomuto modernímu prokletému básníkovi podařilo „přiložit prst na ránu, kde to bolí“.

117

P M H

Houellebecq, Michel. Extension du domaine de la lutte. Paris : Éditions Maurice Nadeau, 1994. ISBN 978-2-290-34952-6. Český překlad Rozšíření bitevního pole (Mladá ronta, 2004) od Alana Beguivina.

Houellebecq, Michel. Les particules élémentaires. Paris : Flammarion, 1998a. ISBN 978-2-080-67472-2. Český překlad Elementární částice (Garamond, 2007) od Alana Beguivina.

Houellebecq, Michel. Plateorme. Paris : J’ai lu, 2005a. ISBN 2-290-32123-0. Český překlad Platforma (Garamond, 2007) od Alana Beguivina.

Houellebecq, Michel. La Possibilité d’une île. Paris : Fayard, 2005b. ISBN 978-2-253-11552-6. Český překlad Možnost ostrova (Odeon, 2007) od Jovanky Šotolové.

Houellebecq, Michel. La Carte et le Territoire. Paris : Flammarion, 2010. ISBN 978-20-8124-633-1. Český překlad Mapa a území (Euromedia Group-Odeon, 2011) od Alana Beguivina. O

Blog de Michel Houellebecq [online], 2005 [cit. 2012-02-14]. Dostupné z: http://homepage.mac.com/michelHouelle\-becq/textes/Menu37.html

Houellebecq, Michel. Interventions. Paris : Flammarion, 1998b. ISBN 2-08-067631-8.

Houellebecq, Michel. H. P.Lovecraft : Contre le monde, contre la vie. Paris : Éditions J’ai lu, 1999, ISBN 2-290-05386-4.

Houellebecq, Michel. Lanzarote. Paris : Flammarion, 2000. ISBN 2-08-067927-9.

119 Autorská póza Michela Houellebecqa

Houellebecq, Michel. Mourir. In: Blog de Michel Houellebecq [online]. 2005c [cit. 2012-02-16]. Dostupné z: http://homepage.mac.com/michelHouelle\-becq/textes/mourir.html

Houellebecq, Michel a LÉVY, Bernard-Henri. Ennemis publics. Paris : Flammarion/Grasset, 2008. ISBN 978-2-08-121834-5. Český krátký výběr Ondřeje Kavalíra Veřejní nepřátelé (Labyrint Revue, 23-24/2008) přeložila Alexandra Pﬂimpﬂová.

Houellebecq, Michel. Rester vivant et autres textes. Paris : Éditions J’ai lu, 2005d. ISBN 2-29-033448-0. Český překlad první eseje Zůstat naživu (Časopis A2, 46/2006) od Alana Beguivina.

ARGAND, Catherine. Entretien Michel Houellebecq (Lire). L’Express. 1 septembre 1998, ISSN 0014-5270.

EERSEL, Patrice van. Où est le vrai visage de Michel Houellebecq ? Nouvelles Clés. Décembre 1999, № 20, ISSN 1762-2859. Dostupné též: http://www.cles.com/entretiens/article/ou-est-le-vrai-visage-de-michel

GARCIN, Jérôme. « Je suis un prophète amateur ». Le Nouvel Observateur. 25-31 août 2005, № 2129, s. 16–18. ISSN 0029-4713.

GAUDEMAR, Antoine de. Houellebecq : « Tout cela a été très atigant ». Libération. 19 novembre 1998, ISSN 0335-1793.

GUIOU, Dominique. Houellebecq : « Je suis l’écrivain de la souﬀrance ordinaire ». Le Figaro. 4 septembre 2001, ISSN 0182-5852.

HAAN, Martin. Entretien avec Michel Houellebecq. In: Michel Houellebecq [online]. 2003 [cit. 2012-03-28]. Dostupné z: http://www.Houelle\-becq.info/newsfile/113_EntretienMartinHan.pdf

HUNNEWELL, Susannah. Michel Houellebecq. e Paris Review – e Art of Fiction. New York: Fall, 2010, № 206. ISSN 0031-2037. Dostupné též: http://www.theparisreview.org/interviews/6040/ the-art-of-fiction-no-206-michel-Houelle\-becq. Zkrácený překlad Pokládám se za člena velké romantické rodiny od Terezy Spencerové (Literární noviny, 9. 12. 2010, s. 14–15)

KAPRIÈLIAN, Nelly. Houellebecq : « Ce livre sera peut-être mon dernier ». Les Inrocks [online]. 8 novembre 2010 [cit. 2012-06-18]. ISSN 0298-3788. Dostupné z: http://www.lesinrocks.com/2010/11/08/actualite/Houelle\ -becq-ce-livre-sera-peut-etre-mon-dernier-1126089/

120 Prameny

Le Goncourt s’achète. In: Youtube [online]. 8. 11. 2010 [cit. 2012-03-30]. Dostupné z: http://www.youtube.com/watch?v=RPXet7PrQrw

LE FOL, Sébastien. Michel Houellebecq : « je suis plus rêveur que triste ». Le Figaro. 8 novembre 2010, ISSN 0182-5852.

MACHADO da SILVA, Juremir. Le roman comme art de la provocation. Sociétés : Revue des sciences humaines et sociales. De Boeck Université , Mars 2003, № 81, s. 85–89. ISSN 0765-3697.

MARTEL, Frédéric. C’est ainsi que je abrique mes livres. La Nouvelle Revue Française. Janvier 1999, № 548, s. 197–209. ISSN 0029-4802. Výběr Z rozhovorů (iLiteratura, 30. 4. 2002) přeložila Jovanka Šotolová.

PROCHÁZKA, Michal. Michel Houellebecq: Nejsem hlásná trouba. Právo. 9. 6. 2005, ISSN 1211-2119.

SAVIGNEAU, Josyane. Michel Houellebecq: « Tout ce que la science permet sera réalisé ». Le Monde. 20 août 2005, ISSN 0395-2037.

SÉNÉCAL, Didier. Entretien Michel Houellebecq (Lire). L’Express. 1 septembre 2001, ISSN 0014-5270.

SONNA, Birgit. Conversation avec Michel Houellebecq sur le bonheur, l’échec de l’amour et la petite diﬀérence. In: Michel Houellebecq [online]. [cit. 2012-03-20]. Dostupné z: http://www.Houelle\-becq.info/revuefile/33_Epart.pdf

VIRY, Martin de. Entretien avec Michel Houellebecq : « Apologie de l’action lente ». Ring [online]. 14 avril 2010 [cit. 2012-05-11]. Dostupné z: http: //www.surlering.com/article/article.php/article/entretien-Houelle\-becq

P K

BÍLEK, Petr A. Hledání jazyka interpretace k modernímu prozaickému textu. Brno: Host, 2003. ISBN 80-7294-080-5.

BOOTH, Wayne C. e rhetoric of ﬁction. 2ⁿ ed. Chicago: e University o Chicago Press, 1983, s. 67–77. ISBN 0-226-06558-8.

FOUCAULT, Michel. Co je to autor?. In: Diskurz, autor, genealogie. Praha: Svoboda, 1994, s. 41–73. ISBN 80-205-0406-0.

121 Autorská póza Michela Houellebecqa

CHATMAN, Seymour. Obrana implikovaného autora. In: Dohodnuté termíny: Rétorika narativu ve ﬁkci a ﬁlmu. Olomouc: Univerzita Palackého, 2000, s. 76–90. ISBN 80-244-0175-4. Č

BARTHES, Roland. Smrt autora. Aluze. 2006, roč. 10, č. 3, s. 75–77. ISSN 1212-5547.

BÍLEK, Petr A. Texty a kontexty. Svět literatury. 2006, roč. 16, č. 34, s. 7–14. ISSN 0862-8440.

BOOTH, Wayne C. Typy vyprávění. Aluze [online]. 2007, č. 2, s. 42–51 [cit. 2011-10-20]. ISSN 1803-3784. Dostupné z: http://aluze.cz/2007_02/08_Studie_Booth.pdf

HOLÝ, Zdeněk. Autor. Cinepur. 2003, roč. 12, č. 26, s. 42. ISSN 1213-516X.

JACKO, Tomáš. Tažení proti autorovi: Koncept autora v teoretickém myšlení 20. století, s přihlédnutím k významovému aspektu literárního díla. Filosoﬁe dnes [online]. 2011, roč. 3, č. 1, s. 55-77 [cit. 2011-11-22]. ISSN 1804-0969. Dostupné z: http://filosofiednes.ff.uhk.cz/index.php?journal=hen

KUBÍČEK, Tomáš. Danajské dary pana Bootha. Aluze [online]. 2007, č. 2, s. 38–41 [cit. 2011-10-20]. ISSN 1803-3784. Dostupné z: http://aluze.cz/2007_02/07_Komentar_ke_studii_Booth_Kubicek.pdf

NEWTON, M. Kenneth. Nová kritika a vzestup interpretace. Aluze [online]. 2008, č. 2, s. 41–59 [cit. 2011-10-15]. ISSN 1803-3784. Dostupné z: http://aluze.cz/2008_02/05_studie_newton.pdf

RASZKOVÁ, Taťána. Diskurz diskurzu. Konstrukt [online]. 10. 10. 2010, č. 1 [cit. 2011-11-14]. ISSN 1804-6355. Dostupné z: http://www.konstruktmag.cz/diskurz-diskurzu

WALSH, Richard. Kdo je vypravěč?. Aluze [online]. 2007, č. 1, s. 48–60 [cit. 2011-10-10]. ISSN 1803-3784. Dostupné z: http://aluze.cz/2007_01/06_Studie_-_Walsh.pdf O , .

MALÁ, Zuzana. Autor díla jako objev a jako omyl: Proměna pojmu umělecká osobnost v českém myšlení o literatuře. In: Studia Moravica VI. Symposiana. Sborník příspěvků přednesených na třetím mezioborovém sympoziu: Česká kultura a umění ve 20. století. Olomouc: FFUP, 2008, s. 71–76. ISBN 978-80-244-1904-6.

122 Prameny

MRÁZ, Michal. Modelový čtenář a sémantické gesto a jejich vztah k interpretaci textu. Brno, 2007. Diplomová práce. Masarykova Univerzita v Brně, Filozoﬁcká akulta, Ústav české literatury a knihovnictví.

MUKAŘOVSKÝ, Jan. Individuum v umění [1937]. In: Studie I. Brno: Host, 2000, s. 255–258. ISBN 80-7249-000-7.

MUKAŘOVSKÝ, Jan. Individuum a literární vývoj [1943a]. In: Studie I. Brno: Host, 2000, s. 336–352. ISBN 80-7249-000-7.

MUKAŘOVSKÝ, Jan. Záměrnost a nezáměrnost v umění [1943b]. In: Studie I. Brno: Host, 2000, s. 353–388. ISBN 80-7249-000-7.

MUKAŘOVSKÝ, Jan. Osobnost v umění [1944]. In: Studie I. Brno: Host, 2000, s. 275-290. ISBN 80-7249-000-7.

MUKAŘOVSKÝ, Jan. Problémy individua v umění [1946]. In: Studie I. Brno: Host, 2000, s. 303–335. ISBN 80-7249-000-7.

SIEGLOVÁ, Lucie. Role čtenáře v pojetí Umberta Eca a Rolanda Barthese. Brno, 2011. Diplomová práce. Masarykova Univerzita v Brně, Filozoﬁcká akulta, Seminář estetiky.

P K

MEIZOZ, Jérôme. L’oeil sociologue et la littérature. Genève : Éditions Slatkine, 2004. ISBN 2-05-101942-8.

MEIZOZ, Jérôme. Postures littéraires : Mises en scène modernes de l’auteur. Genève : Éditions Slatkine, 2007. ISBN 2-05-102041-8.

AMOSSY, Ruth. La double nature de l’image d’auteur. Argumentation et Analyse du Discours [online]. 15 octobre 2009, № 3 [cit. 2011-11-10]. ISSN 1565-8961. Dostupné z: http://aad.revues.org/662

AMOSSY, Ruth a MAINGUENEAU, Dominique. Autour des « scénographies auctoriales » : entretien avec José-Luis Diaz, auteur de L’écrivain imaginaire (2007). Argumentation et Analyse du Discours [online]. 15 octobre 2009, № 3 [cit. 2011-11-15]. ISSN 1565-8961. Dostupné z: http://aad.revues.org/678

123 Autorská póza Michela Houellebecqa

BARONI, Raphaël. L’œil sociologue : un point de vue sur la valeur littéraire ?. In: vox-poetica [online]. [2004] [cit. 2012-02-06]. Dostupné z: http://www.vox-poetica.org/entretiens/intMeizoz.html. Rozhovor s Jérômem Meizozem.

BENNETT, Nathan. La posture littéraire : un carreour disciplinaire. Acta Fabula [online]. Octobre 2011, vol. 12, № 8 [cit. 2012-01-26]. ISSN 1496-9610. Dostupné z: http://www.fabula.org/revue/document6557.php

CRAUSAZ-VESELÁ, Hana. Jerôme Meizoz. iLiteratura [online]. 23. 1. 2005 [cit. 2011-11-05]. ISSN 1214-309X. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/16837

DUCAS, Sylvie. Ethos et able auctoriale dans les autoﬁctions contemporaines ou comment s’inventer écrivain. Argumentation et Analyse du Discours [online]. 15 octobre 2009, № 3 [cit. 2011-11-15]. ISSN 1565-8961. Dostupné z: http://aad.revues.org/669

GALLINARI, Melliandro Mendes. La « clause auteur » : l’écrivain, l’ethos et le discours littéraire. Argumentation et Analyse du Discours [online]. 15 octobre 2009, № 3 [cit. 2011-11-15]. ISSN 1565-8961. Dostupné z: http://aad.revues.org/663

KAHAN, Michèle Bokobza. Introduction. Argumentation et Analyse du Discours [online]. 15 octobre 2009, № 3 [cit. 2011-09-20]. ISSN 1565-8961. Dostupné z: http://aad.revues.org/658

MAINGUENEAU, Dominique. Auteur et image d’auteur en analyse du discours. Argumentation et Analyse du Discours [online]. 15 octobre 2009, № 3 [cit. 2011-09-20]. ISSN 1565-8961. Dostupné z: http://aad.revues.org/660

MARTENS, David. La abrique d’une notion. Entretien avec Jérôme Meizoz au sujet du concept de « posture ». Interférences littéraires/Literaire interferenties : Postures journalistiques et littéraires [online]. Mai 2011, № 6, s. 199–212 [cit. 2011-06-12]. ISSN 2031-2790. Dostupné z: http://interferenceslitteraires.be/sites/drupal.arts.kuleuven.be. interferences/files/illi6entretienjeromemeizoz.pdf

MEIZOZ, Jérôme. Ce que l’on ait dire au silence : posture, ethos, image d’auteur. Argumentation et Analyse du Discours [online]. 15 octobre 2009, № 3 [cit. 2011-10-15]. ISSN 1565-8961. Dostupné z: http://aad.revues.org/667

ØSTENSTAD, Inger. Quelle importance a le nom de l’auteur ?. Argumentation et Analyse du Discours [online]. 15 octobre 2009, № 3 [cit. 2011-09-14]. ISSN 1565-8961. Dostupné z: http://aad.revues.org/665

124 Prameny

SAINT-AMAND, Denis a VRYDAGHS, David. Retours sur la posture. COnTEXTES. Revue de sociologie de la littérature [online]. Janvier 2011, № 8 [cit. 2012-01-26]. ISSN: 1783-094X. Dostupné z: http://contextes.revues.org/index4712.html W

Étos/Ethos. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida): Wikipedia Foundation, 2001–, 29. 12. 2011 [cit. 2012-01-26]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Etos,http://fr.wikipedia.org/wiki/Ethos

Image. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida): Wikipedia Foundation, 2001–, 11. 1. 2012 [cit. 2012-01-26]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Image

O M H

K , , …

ARRABAL, Fernando. Houellebecq. Paris : Le cherche midi, 2005. ISBN 2-74910-421-1.

BARDOLLE, Olivier. La littérature à vif (le cas Houellebecq). Paris : L’esprit des Péninsules, 2004. ISBN 978-2-84636-055-5.

CARLSON, Jacob. La Poétique de Houellebecq : réalisme, satire, mythe. Göteborgs : Université de Göteborg, Faculté des Lettres et des Sciences humaines, 2011, Teze pro získání titulu Docteur ès lettres. ISBN 978-91-978545-1-1.

CLÉMENT, Murielle Lucie a WESEMAEL, Sabine van. Michel Houellebecq sous la loupe. Amsterdam : Rodopi, 2007. ISBN 978-90-420-2302-4.

DEMONPION, Denis. Houellebecq non Autorisé : enquête sur un phénomène. Paris : Maren Sell Éditeurs, 2005. ISBN 978-2-35004-022-6.

IPPOLITO, Paolo. « Génération Houellebecq » : Exhibition outrancière de l’abîme intime [online]. 2002 [cit. 2012-05-31]. Dostupné z: http://www.Houelle\-becq.info/revuefile/54_GHEOAI.pdf Travail de candidature au proessorat au Lycée Technique d’Esch-sur-Alzette.

KAVALÍR, Ondřej. Negativní humanismus Michela Houellebecqa. Praha, 2008. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Filozoﬁcká akulta, Ústav české literatury a literární vědy.

125 Autorská póza Michela Houellebecqa

NOGUEZ, Dominique. Houellebecq, en fait. Paris : Fayard, 2003. ISBN 2-213-61561-6.

VIARD, Bruno. Houellebecq au scanner : La faute à Mai 68. Nice : Les Éditions Ovadia, 2008. ISBN 978-2-915741-33-9. S

AZRA, Jean-Luc. Le roman prémonitoire. Revue japonaise Stella. Décembre 2002, № 21.

BEGUIVIN, Alan. Michel Houellebecq, zajíc a žáby. In: Houellebecq, Michel. Rozšíření bitevního pole. Praha: Mladá ronta, 2004, s. 147–154. ISBN 80-204-1072-4. Doslov českého překladu Houellebecqova románu.

BERÁNKOVÁ, Eva. Auteur/narrateur/personnage : Distinction obsolète à l’èpoque de la « perormance ». In: Studia Romanistica. Sborník prací FFOU. Ostrava: Filozoﬁcká akulta Ostravské univerzity, 2004, roč. 217, č. 4, s. 123–134. ISBN 80-7042-674-8.

BERÁNKOVÁ, Eva. Les ureurs d’un physicien quantique : Quelques remarques sur le style de Michel Houellebecq. In: Verbum: Analecta neolatina. Studia ad philologiam neolatinam pertinentia quae in aedibus universitatis catholicae de Petro Pázmány nominatae rediguntur. Budapest: Akadémiai Kiadó, 2006, vol. 8, № 1, s. 101–108. ISBN 1585-079X.

BIRON, Michel. L’Eﬀacement du personnage contemporain : L’exemple de Michel Houellebecq. Etudes Françaises. 2005, vol. 41, № 1, s. 27–41. ISSN 0014-2085.

DYTRT, Petr. Permanentní provokace versus apokalyptické vize zániku západní civilizace. Respekt. 2007, č. 24, ISSN 0862-6545. Doslov v českém překladu románu Možnost ostrova, který si autor nepřál do knihy zařadit.

HAAN, Martin de a HOFSTEDE, Rokus. Le second degré : Michel Houellebecq expliqué aux sceptiques. In: Hof/Haan [online]. 15. 1. 2002 [cit. 2012-05-04]. Dostupné z: http://www.hofhaan.nl/2002/rokus-hofstede-en-martin-de-haan/ le-second-degre-michel-Houelle\-becq-explique-aux-sceptiques/

HILLEN, Sabine. « L’univers de Houellebecq : la dépression du vouloir ». In: Écarts de la modernité : le roman français de Sartre à Houellebecq. Caen : Lettres modernes Minard, 2007, s. 117–132. ISBN 978-2-256-90484-9.

MONNIN, Christian. Extinction du domaine de la lutte : L’œuvre romanesque de Michel Houellebecq. In: Michel Houellebecq [online]. [cit. 2012-05-04]. Dostupné z: http://www.Houelle\-becq.info/revuefile/37_Monnin.pdf

126 Prameny

MONNIN, Christian. Le roman comme accélérateur de particules. L’Atelier du roman. Juin 2001, № 22, s. 134-143. ISSN 1249-2744.

MOOR, Louise. Posture polémique ou polémisation de la posture ? : Le cas de Michel Houellebecq. COnTEXTES. Revue de sociologie de la littérature [online]. 8 avril 2012, № 10 [cit. 2012-05-13]. ISSN 1783-094X. Dostupné z: http://contextes.revues.org/4921?&id=4921

RAPHAËL, Célis. « De quelques grands enjeux éthiques et anthropologiques de l’œuvre romanesque de Michel Houellebecq ». In: Quelle éthique pour la littérature ? : pratiques et déontologies. Genève : Labor et Fides, 2007, s. 95–124. ISBN 978-2-8309-1225-8.

ROBITAILLE, Martin. Houellebecq, ou l’extension d’un monde étrange. Tangence. Automne 2004, № 76, s. 87–103. ISSN 1189-4563.

SAENEN, Frédéric. Sur l’escriture de Michel Houellebecq. Anales de Filología Francesa [Universidad de Murcia] [online]. Año 2001-2002, № 10, s. 157–168 [cit. 2012-05-04]. ISSN 0213-2958. Dostupné z: http://dialnet.unirioja.es/servlet/articulo?codigo=2011670

SOARES, Da Rocha Corina. Michel Houellebecq, Amélie Nothomb et Jacques Chessex : performances sous contexte médiatisé. Carnets. Revista electronica de estudos ranceses [online]. Automne/hiver 2009, № spécial, s. 207–220 [cit. 2012-05-04]. ISSN 1646-7698. Dostupné z: http://portal.doc.ua.pt/journals/index.php/Carnets/article/view/438/399

SOARES, Da Rocha Corina. L’équivoque chez Michel Houellebecq. Subtilités d’un personnage ambigu. Carnets. Revista electronica de estudos ranceses [online]. Janvier 2010, № 2, s. 123–149 [cit. 2012-05-04]. ISSN 1646-7698. Dostupné z: http://portal.doc.ua.pt/journals/index.php/Carnets/article/view/550/499

ŠOTOLOVÁ, Jovanka. Možnosti Michela Houellebecqa. iLiteratura [online]. 18. 6. 2007 [cit. 2012-03-13]. ISSN 1214-309X. Dostupné z: http: //www.iliteratura.cz/Clanek/21189/Houelle\-becq-michel-moznost-ostrova-1

ŠOTOLOVÁ, Jovanka. Jak zmapovat své teritorium. In: Houellebecq, Michel. Mapa a území. Praha: Euromedia Group-Odeon, 2011, s. 278–284. ISBN 978-80-207-1379-7. Doslov českého překladu Houellebecqova románu.

VINCENT, Max. Houellebecq raconté aux ignorants. In: L’Herbe entre les pavés [online]. 2001 et 2011 [cit. 2012-05-04]. Dostupné z: http://www.lherbentrelespaves.fr/

127 Autorská póza Michela Houellebecqa

WESEMAEL, Sabine van. L’Ere du vide. RiLUnE : Revue des Littératures de l’Union Européenne/Review of Literatures of the European Union [online]. Septembre 2005, № 1, s. 85-97 [cit. 2012-05-04]. ISSN 1827-7047. Dostupné z: http://www.rilune.org/mono1/10_Wesemael.pdf

WEITZMANN, Marc. Michel Houellebecq, aspects de la France. In: Oﬃcial web page of Marc Weitzmann [online]. 7 septembre 2001 [cit. 2012-05-04]. Dostupné z: http://marcweitzmann.com/gestion/index.php?post/2010/11/11/ Michel-Houelle\-becq%2C-aspects-de-la-France N

ANTHEAUME, Alice. Lucie Ceccaldi: La mère de Houellebecq écrit. 20 minuttes. 28 avril 2008, ISSN 1632-1022.

ANTHEAUME, Alice. Lucie Ceccaldi: « Si je ne parle pas tant que ça de Houellebecq, c’est parce je ne m’en suis pas beaucoup occupé ». 20 minuttes. 5 mai 2008, ISSN 1632-1022.

AUTHIER, Christian. Houellebecq, la solitude et la célébrité. Le spectacle du monde. Septembre 2010, № 570, ISSN 0038-6944.

BADDOURA, Rita. Houellebecq, ou l’art de l’esquive loyale. L’Orient littéraire. Mars 2012, № 69, ISSN 1564-0280.

BAUEROVÁ, Laďka. Michel Houellebecq. Lidové noviny. 22. 10 2005, ISSN 1213-1385.

BEIGBEDER, Frédéric. Moi, Frédéric B., personnage de roman. Le Monde. 13 septembre 2010, ISSN 0395-2037.

BEIGBEDER, Frédéric. Houellebecq, portrait d’un iconoclaste. Le Figaro. 13 novembre 2010, ISSN 0182-5852.

BERNHARD, Brendan. Cizinec v cizí zemi: Houellebecqův víkend v Los Angeles. Labyrint. 2007, č. 21-22, s. 22–25. ISSN 1210-6887.

BUSNEL, François. Le abuleux destin de Michel H. L’Express. 30 août 2001, ISSN 0014-5270.

CAVIGLIOLI, David. « Houellebecq est mal lu ! ». Le Nouvel Observateur. 11 mai 2012, ISSN 0029-4713. Rozhovor s Bruno Viardem o průběhu 3. mezinárodního kolokvia o Houellebecqovi.

CEBALLOSOVÁ, Sylva. Nejsem stroj na odpovědi: Portrét težkotonážního prozaika Michela Houellebecqa. A2. 2006, č. 46, ISSN 1803-6635.

128 Prameny

CÉCILE, ibaud. Le camping new age, le maire et l’écrivain. L’Express. 10 septembre 1998, ISSN 0014-5270.

CLERC, omas. « Les Particules élémentaires » ont ait scandale. Libération. 14 septembre 1999, ISSN 0335-1793.

CROM, Nathalie. La Carte et le Territoire. Télérama. 8 novembre 2010, № 3164, ISSN 0040-2699.

ČMEJRKOVÁ, Anna. Michel Houellebecq: Možnost ostrova. Plav. Září 2007, č. 9, s. 38–41. ISSN 1802-4734.

FÍNKOVÁ, Eva. Houellebecq se z bitevního pole stěhuje na území klidu. iLiteratura [online]. 5. 12. 2010 [cit. 2012-03-29]. ISSN 1214-309X. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/27499/Houelle\ -becq-michel-la-carte-et-le-territoire-2

FISCHER, Petr. Psaní o touze mezi nadějí a sebevraždou. Hospodářské noviny. 8. 6. 2007, ISSN 1213-7693.

FISCHER, Petr. Únava z lidskosti. Lidové noviny. 4. 12. 2010, ISSN 1213-1385.

GARCIA, Daniel. Comment Michel Houellebecq a mis 12 ans pour décrocher le Goncourt. L’Express. 3 décembre 2010, ISSN 0014-5270.

GLAD, Vincent. Houellebecq, la possibilité d’un plagiat. In: Slate [online]. 2. 9. 2010 [cit. 2012-03-29]. ISSN 2110-5553. Dostupné z: http://www.slate.fr/ story/26745/wikipedia-plagiat-michel-Houelle\-becq-carte-territoire

GUIOU, Dominique. Michel Houellebecq attaqué par sa mère. Le Figaro. 30 avril 2008, ISSN 0182-5852.

HARANG, Jean-Baptiste. Le guide du biroutard. Libération. 23 août 2001, ISSN 0335-1793.

HARANG, Jean-Baptiste. Une île ﬂottante. Libération. 1 septembre 2005, ISSN 0335-1793.

Houellebecq, prêtre honoraire du mouvement raëlien. Le Nouvel Observateur. 19 octobre 2005, ISSN 0029-4713.

Houellebecq ve své nejlepší knize překvapí bublající vášní. In: Mladá fronta E15 [online]. 29. 9. 2011 [cit. 2012-03-29]. Dostupné z: http://magazin.e15.cz/kultura/Houelle\ -becq-ve-sve-nejlepsi-knize-prekvapi-bublajici-vasni-704293

129 Autorská póza Michela Houellebecqa

CHATEAU, Ladislava. Michel Houellebecq: Goncourt si konečně uvědomil, že moje knížky stojí za pozornost. Tvar. 2010, č. 20, s. 11, ISSN 0862-657X.

KAPOUN, Jan. Buďte odporní a hnusní. Lidové noviny. 14. 8 2004, ISSN 1213-1385.

KAPRIÈLIAN, Nelly. « La Carte et le Territoire », ormidable autoportrait de Houellebecq. Les Inrocks [online]. 29 août 2010 [cit. 2012-06-19]. ISSN 0298-3788. Dostupné z: http://www.lesinrocks.com/2010/08/29/livres/ la-carte-et-le-territoire-formidable-autoportrait-de-Houelle\ -becq-1126446/

KAPRIÈLIAN, Nelly. J’ai êté le Goncourt avec Michel Houellebecq. Les Inrocks [online]. 9 novembre 2010 [cit. 2012-06-19]. ISSN 0298-3788. Dostupné z: http://www.lesinrocks.com/2010/11/09/livres/ jai-fete-le-goncourt-avec-michel-Houelle\-becq-1123640/

KAVALÍR, Ondřej. Zatím ještě lidé. A2. 2007, č. 51-52, ISSN 1803-6635.

KAVALÍR, Ondřej. Nástrahy exotismu: Ztracený ráj Houellebecqovy Platormy. A2. 2008, č. 48, ISSN 1803-6635.

KAVALÍR, Ondřej. Kdo z vás si zaslouží adaptaci. A2. 2008, č. 49, ISSN 1803-6635.

KAVALÍR, Ondřej. Trium vegetace nad kulturou. A2. 2011, č. 24, ISSN 1803-6635.

KLÍČOVÁ, Eva. Malý velký postmodernista. Tvar. 2012, č. 7, s. 23, ISSN 0862-657X.

KNAPP, Aleš. Provokatér. Útok na bytost zvanou člověk. Mladá fronta DNES. 23. 6 2007, ISSN 1210-1168.

KOPÁČ, Radim. Odporný a hnusný je svět, říká Houellebecq. iLiteratura [online]. 16. 10. 2004 [cit. 2012-03-15]. ISSN 1214-309X. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/16371. Rozhovor s českým překladatelem Houellebecqa, Alanem Beguivinem.

KORYNTOVÁ, Lucie. Houellebecqův provokativní román Paltorma. iLiteratura [online]. 8. 9 2007 [cit. 2012-03-17]. ISSN 1214-309X. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/21493/Houelle\-becq-michel-plateforme-2

KREJČÍ, Jiří. Procházka zrcadlovým sálem. Host. 2011, č. 10, ISSN 1211-9938.

LE FOL, Sébastien a PALOU, Anthony. La tempête Houellebecq. Le Figaro. 31 août 2001, s. 8. ISSN 0182-5852.

130 Prameny

MALNUIT, Olivier. « Houellebecq, ce pingre ». Grand Seigneur. Paris : Technikart, 2011, № 1. Dostupné též: http://www.grand-seigneur.com/2011/03/04/Houelle\-becq-ce-pingre/ . Rozhovor s editorem Raphaëlem Sorinem.

MARTIN, Cyriel. Michel Houellebecq « assassiné » par sa mère dans un livre. Le Point. 29 avril 2008, ISSN 0242-6005.

Michel Houellebecq: postaven ve Francii před soud, že označil islám za stupidní náboženství. Britské listy [online]. 2. 10. 2002 [cit. 2012-03-17]. ISSN 1213-1792. Dostupné z: http://blisty.cz/art/11733.html

NAGY, Ladislav. Houellebecq o novém rozdělení světa. Hospodářské noviny. 19. 8. 2004, ISSN 1213-7693.

NAGY, Ladislav. Michel Houellebecq – provokatér a trouble-maker. iLiteratura [online]. 19. 8. 2004 [cit. 2012-03-12]. ISSN 1214-309X. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/16153

NAGY, Ladislav. Napůl moralista a napůl cynik. Respekt. 2007, č. 41, ISSN 0862-6545.

NĚMEC, Jan. Jak rozcupovat autora po celém pokoji. Respekt. 2011, č. 40, ISSN 0862-6545.

NOIVILLE, Florence. Houellebecq et le retour de la mère indigne. Le Monde. 2 mai 2008, ISSN 0395-2037.

ORTHOFER, Michael. « Michel Houellebecq se replie complètement sur lui-même ». Le Monde. 13 septembre 2010, ISSN 0395-2037.

PONCET, Emmanuel. Houellebecq acteur, la vidéo exclusive. GQ Magazine [online]. 26 avril 2012. Dostupné z: http://www.gqmagazine.fr/pop-culture/gq-regarde-la-tele/articles/ Houelle\-becq-acteur-la-video-exclusive/13909

RUSHDIE, Salman. Houellebecq a le droit d’écrire. Libération. 3 octobre 2002, ISSN 0335-1793.

SALHI, Abdel-Illah. Un racisme chic et tendance . Libération. 4 septembre 2001, ISSN 0335-1793.

SAVIGNEAU, Josyane. Houellebecq et l’Occident. Le Monde. 31 août 2001, ISSN 0395-2037.

SLAVÍK, Benjamin. Skvělý člověk Michel Houellebecq. Magazín víkend DNES. 22. 10. 2011, s. 35-37, ISSN 1210-1168.

131 Autorská póza Michela Houellebecqa

ŠAFRÁNEK, Šimon. Michel Houellebecq – Západem pohrdám. Instinkt. 2011, č. 40, s. 58-61. ISSN 1213-774X.

ŠOTOLOVÁ, Jovanka. Poprask kolem Houellebecqa. Literární noviny. 16. 6. 1999, č. 24, ISSN 1210-0021.

ŠOTOLOVÁ, Jovanka. Houellebecqova Platorma. iLiteratura [online]. 30. 4. 2002 [cit. 2012-03-17]. ISSN 1214-309X. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/13279/Houelle\-becq-michel-plateforme-1

ŠOTOLOVÁ, Jovanka. Michel Houellebecq: Rozšíření bojového území. iLiteratura [online]. 23. 6. 2003 [cit. 2012-06-23]. ISSN 1214-309X. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/13729/Houelle\ -becq-michel-extension-du-domaine-de-la-lutte

ŠOTOLOVÁ, Jovanka. Michel Houellebecq na Festivalu spisovatelů. iLiteratura [online]. 6. 6. 2005 [cit. 2012-06-20]. ISSN 1214-309X. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/17469/Houelle\ -becq-michel-festival-spisovatelu-2005

ŠOTOLOVÁ, Jovanka. Skutečně je tu tahle možnost?. iLiteratura [online]. 10. 4. 2006 [cit. 2012-03-13]. ISSN 1214-309X. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/18965/Houelle\ -becq-michel-la-possibilite-dune-ile-anotace

ŠOTOLOVÁ, Jovanka. Hledání nejschůdnější cesty zániku. iLiteratura [online]. 6. 12. 2010 [cit. 2012-03-29]. ISSN 1214-309X. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/27495/Houelle\ -becq-michel-la-carte-et-le-territoire-3-in-hn

VELY, Yannick. Wikipedia: Michel Houellebecq s’explique. Paris Match. 6 septembre 2010, ISSN 0031-2029.

VURM, Petr. Mapy zajímavější než území. iLiteratura [online]. 1. 2. 2012 [cit. 2012-05-15]. ISSN 1214-309X. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/29481/Houelle\-becq-michel-mapa-a-uzemi

WEISS, Martin. Měla to být vášeň… a nic. Lidové noviny. 18. 9. 2011, ISSN 1213-1385. W

ASSOULINE, Pierre. Michel Houellebecq ou la France du télé-achat. In: La république des livres : Le blog de Pierre Assouline [online]. 30 août 2010 [cit. 2012-05-14]. Dostupné z: http://passouline.blog.lemonde.fr/2010/08/30/ michel-Houelle\-becq-ou-la-france-du-tele-achat/

132 Prameny

BERTON, Benjamin. Houellebecq abat ses cartes. In: Fluctuat [online]. 13 septembre 2010 [cit. 2012-06-19]. Dostupné z: http: //fluctuat.premiere.fr/Livres/News/Houelle\-becq-abat-ses-cartes-3174130

GALLAIRE, Florent. Houellebecq sous licence Creative Commons !. In: Florent Gallaire‘s blog [online]. 21 septembre 2010 [cit. 2012-05-14]. Dostupné z: http://fgallaire.flext.net/Houelle\-becq-creative-commons

GENON, Arnaud. Houellebecq héritier romantique. In: Parutions [online]. [cit. 2012-06-22]. Dostupné z: http://www.parutions.com/index.php?pid=1&rid=1&srid=123&ida=12683

GIRARDEAU, Florence. Michel Houellebecq : Phénomène de la société occidentale. In: L’Internaute [online]. Novembre 2005 [cit. 2012-02-26]. Dostupné z: http: //www.linternaute.com/sortir/auteurs/michel-Houelle\-becq/index.shtml

GUMM, Raggle. H. P.Lovecrat. Contre le monde, contre la vie. In: Psychovision : Littérature fantastique [online]. [cit. 2012-05-19]. Dostupné z: http://www.psychovision.net/livres/critiques/fiche/ 523-hp-lovecraft-contre-le-monde-contre-la-vie

HAVLOVÁ, Veronika. Nevěřte tomu, jaký je Houellebecq. I když to říká on. In: Aktuálně [online]. 16. 10. 2011 [cit. 2012-03-29]. Dostupné z: http://aktualne.centrum.cz/kultura/umeni/clanek.phtml?id=717496

CHARDENON, Aude. « Je n’éprouve pour lui aucun mépris. C’est humainement un vrai sale type ». In: L’Internaute [online]. Septembre 2005 [cit. 2012-03-11]. Dostupné z: http://www.linternaute.com/sortir/livre/interview-auteurs/ denis-demonpion/chat-denis-demonpion2.shtml. Rozhovor s Denis Demonpionem.

LAUREAU, Benoît. Michel Houellebecq La carte et le territoire. In: Le blog de La Quinzaine littéraire [online]. 8 novembre 2010 [cit. 2012-05-14]. Dostupné z: http://laquinzaine.wordpress.com/2010/11/08/michel-Houelle\ -becq-la-carte-et-le%C2%A0territoire/

LESUEUR, Daniel. Michel Houellebecq, écrivain rançais injustement détesté. In: Suite101 [online]. 18 août 2010 [cit. 2012-03-09]. Dostupné z: http://daniel-lesueur.suite101.fr/michel-Houelle\ -becq-auteur-franais-le-plus-injustement-deteste-a16762

133 Autorská póza Michela Houellebecqa

Kritický klub. Zánik západní civilizace. O zajímavých událostech ve světě kultury hovoří známé osobnosti, ČRo3-Vltava 1. 6. 2007. Online záznam radiového vysílání: http://hledani.rozhlas.cz/iradion

KROULÍK, Pavel. Goncourta dostal nenapravitelný humanista Houellebecq. In: Aktuálně [online]. 8. 11. 2010 [cit. 2012-03-29]. Dostupné z: http://aktualne.centrum.cz/kultura/umeni/clanek.phtml?id=682325

La Carte et le Territoire. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida): Wikipedia Foundation, 2001–, 9 avril 2012 [cit. 2012-04-14]. Dostupné z: http://fr.wikipedia.org/wiki/La_Carte_et_le_Territoire

Michel Houellebecq. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida): Wikipedia Foundation, 2001–, 9 évrier 2012 [cit. 2012-02-18]. Dostupné z: http://fr.wikipedia.org/wiki/Michel_Houelle\-becq

MOLČANOV, Denis. Vyhne se Houellebecqovi Gouncourtova cena potřetí?. In: literární.cz: Světová literatura živě [online]. 4. 11. 2010 [cit. 2012-03-09]. Dostupné z: http://www.literarni.cz/rubriky/aktualni/clanky/vyhne-se-Houelle\ -becqovi-gouncourtova-cena-potreti_8012.html

NGI, Céline. Disparition de Michel Houellebecq : qui s’inquiète vraiment ?. In: Fluctuat [online]. 15 septembre 2011 [cit. 2012-04-09]. Dostupné z: http://fluctuat.premiere.fr/Livres/News/Disparition-de-Michel-Houelle\ -becq-qui-s-inquiete-vraiment-3244668

NGI, Céline. Houellebecq retrouvé, même pas mort. In: Fluctuat [online]. 16 septembre 2011 [cit. 2012-04-09]. Dostupné z: http://fluctuat.premiere.fr/ Livres/News/Houelle\-becq-retrouve-meme-pas-mort-3244694

PIRKL, Radek. Houellebecq vydal další svůj bič. In: Deník Referendum [online]. 17. 9. 2010 [cit. 2012-03-29]. Dostupné z: http://denikreferendum.cz/clanek/6044-Houelle\-becq-vydal-dalsi-svuj-bic

PROCHÁZKA, Miro. Michel Houellebecq: Platorma. In: Festival spisovatelů Praha [online]. 1. 2. 2008 [cit. 2012-03-17]. Dostupné z: http://www.pwf.cz/ archivy/texty/clanky/michel-Houelle\-becq-platforma_446.html

PROCHÁZKA, Miro. Přestup spisovatele ve otbalovém stylu. In: Festival spisovatelů Praha [online]. 18. 1. 2008 [cit. 2012-04-09]. Dostupné z: http://www.pwf.cz/archivy/texty/clanky/ prestup-spisovatele-ve-fotbalovem-stylu_307.html

PROCHÁZKA, Miro. Skandalista Michel Houellebecq. In: Festival spisovatelů Praha [online]. 24. 1. 2008 [cit. 2012-03-12]. Dostupné z: http://www.pwf.cz/ archivy/texty/clanky/skandalista-michel-Houelle\-becq_341.html

134 Prameny

VALENTIN, Emilie. Portrait de Michel Houellebecq : L’impassible nihiliste. In: Evene [online]. 7 septembre 2005 [cit. 2012-03-10]. Dostupné z: http: //www.evene.fr/livres/actualite/portrait-de-michel-Houelle\-becq-179.php

VLASÁK, Zbyněk. Nad knihou: Proti pozitivní vizi světa. In: Novinky [online]. 25. 8. 2011 [cit. 2012-06-16]. Dostupné z: http://www.novinky.cz/kultura/salon/ 241519-nad-knihou-proti-pozitivni-vizi-sveta.html

D K

BAUDELAIRE, Charles. Conseils aux jeunes littérateurs. Praha: Éditions du Boucher, 2002. ISBN 2-84824-046-6.

BOURDIEU, Pierre. Teorie jednání. Praha: Karolinum, 1998, s. 41–68. ISBN 80-7184-5183.

DEBORD, Guy. Společnost spektáklu. Praha: Intu, 2007. ISBN 978-80-903355-5-4.

NŰNNING, Ansgar, ed. Lexikon teorie literatury a kultury. Brno: Host, 2006. ISBN 80-7294-170-4.

LOUETTE, Jean-François a ROCHE, Roger-Yves. Portraits de l’écrivain contemporain. Seyssel : Champ Vallon, 2003, s. 59-66. ISBN 2-87673-378-1.

ŠRÁMEK, Jiří. Dějiny francozské literatury v kostce. Olomouc: Votobia, 1997. ISBN 80-7198-240-7.

VIART, Dominique a VERCIER, Bruno. Současná francouzská literatura. Praha: Garamond, 2008. ISBN 978-80-7407-034-1. W

Arthur Schopenhauer. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida): Wikipedia Foundation, 2001–, 12. 5. 2012 [cit. 2012-06-02]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Arthur_Schopenhauer

BIERNÁTOVÁ, Olga a SKŮPA, Jan. Bibliograﬁcké odkazy a citace dokumentů dle ČSN ISO 690 (01 0197) platné od 1. dubna 2011 [online]. 2. 9. 2011 [cit. 2012-02-06]. Dostupné z: http://www.citace.com/soubory/csniso690-interpretace.pdf

Biologie animale. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida): Wikipedia Foundation, 2001–, 22 septembre 2011 [cit. 2012-02-18]. Dostupné z: http://fr.wikipedia.org/wiki/Biologie_animale

135 Autorská póza Michela Houellebecqa

Claude Vorilhon – Rael („raeliánci“). In: Klub psychotroniky a UFO [online]. [cit. 2012-03-27]. Dostupné z: http://www.kpufo.cz/oblasti/ufo/kont.k/a_rae.htm

Enant terrible. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida): Wikipedia Foundation, 2001–, 3. 12. 2011 [cit. 2012-01-26]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Enfant_terrible

Howard Phillips Lovecrat. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida): Wikipedia Foundation, 2001–, 10. 5. 2012 [cit. 2012-05-19]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Howard_Phillips_Lovecraft

KRULCOVÁ, Jitka. Raëliáni: Nebezpečná sekta anatiků, nebo poslové pravdy?. In: Knihy-A [online]. 28. 9. 2010 [cit. 2012-03-27]. Dostupné z: http://www. knihy-a.cz/7617/raeliani-nebezpecna-sekta-fanatiku-nebo-poslove-pravdy

MACKŮ, Monika. Schopenhauer a Nietzsche srovnání. In: Pegagogická fakulta Masarykovy univerzity [online]. 2001 [cit. 2012-06-02]. Dostupné z: http://www.ped.muni.cz/wphil/studenti/macku/vule.htm

Name dropping. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida): Wikipedia Foundation, 2001–, 7 janvier 2012 [cit. 2012-06-20]. Dostupné z: http://fr.wikipedia.org/wiki/Name_dropping

Němec, Jan. 10 % něhy. In: Národní divadlo Brno [online]. 15. 3. 2010 [cit. 2012-03-19]. Dostupné z: http://www.ndbrno.cz/reduta/respekt.RecenzezčasopisuRespekt.

Německá literatura. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida): Wikimedia Foundation, 2001–, 31. 3. 2012 [cit. 2012-06-06]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/N%C4%9Bmeck%C3%A1_literatura

Paratext. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida): Wikimedia Foundation, 2001–, 7. 11. 2011 [cit. 2012-02-09]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Paratext

Prix Décembre. In: Prix-littéraires [online]. [cit. 2012-03-21]. Dostupné z: http://www.prix-litteraires.net/prix/10,prix-decembre.html

136 Prameny

Pseudonym. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida): Wikipedia Foundation, 2001–, 18 February 2012 [cit. 2012-02-18]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/Pseudonym

Pumové útoky na Bali si vyžádaly 202 mrtvých. In: Antinovinky [online]. 12. 10. 2011 [cit. 2012-03-24]. Dostupné z: http://www.antinovinky.cz/ cerna-kronika/pumove-utoky-na-bali-si-vyzadaly-202-mrtvych.html

Revue perpendiculaire. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida): Wikipedia Foundation, 2001–, 28 novembre 2011 [cit. 2012-03-13]. Dostupné z: http://fr.wikipedia.org/wiki/Revue_perpendiculaire

Schopenhauer: Láska je iluze, to jen příroda chce zachovat rod. In: Česká televize [online]. 21. 9. 2010 [cit. 2012-06-02]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/ 101987-schopenhauer-laska-je-iluze-to-jen-priroda-chce-zachovat-rod/

SENK, Pascale. A l’Espace du possible : vacances en groupe avec soi- même. In: Psychologies [online]. Juin 2000 [cit. 2012-03-15]. Dostupné z: http://www.psychologies.com/Therapies/Developpement-personnel/ Epanouissement/Articles-et-Dossiers/ A-l-Espace-du-possible-vacances-en-groupe-avec-soi-meme

TRČA, Stanislav. Ignác Filip Semmelweis (1818–1865) – Smrtící nákaza. In: Avicenna [online]. 15. 11. 2004 [cit. 2012-05-17]. Dostupné z: http: //www.avicenna.cz/item/ignac-filip-semmelweis-1818-1865-smrtici-nakaza/ category/lekar-dejiny-a-my

ZELINKA, Ladislav. UFO skupiny a náboženství 2: Raeliánské hnutí. In: Expolitika [online]. 16. 3. 2012 [cit. 2012-03-27]. Dostupné z: http: //www.exopolitika.cz/news/ufo-skupiny-a-nabozenstvi-2-raelianske-hnuti/ O , , .

HOUDKOVÁ, Kateřina. Charles Baudelaire: Mezi splínem a ideálem. Plzeň, 2011. Bakalářská práce. Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta pedagogická, Katedra ruského a rancouzského jazyka.

JAMEK, Václav. Když literatura sbírá síly. In: Šotolová, Jovanka (ed.). Francouzská čítanka. Praha: Gutenberg/Labyrint revue, 2004, s. 383–389. ISBN 80-86349-14-4. Doslov knihy.

KLIKOVÁ, Alice. Mimo princip identity. Reflexe: Časopis pro filosofii a teologii. 2008, č. 35, s. 116–124. ISSN 0862-6901.

137 Autorská póza Michela Houellebecqa

PROCHÁZKA, Michal. Elementární částice Houellebecqova ﬁlmového přepisu. iLiteratura [online]. 31. 12. 2009 [cit. 2012-03-18]. ISSN 1214-309X. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/25551/Houelle\ -becq-michel-roehler-oskar-elementarteilchen

SIMKANIČ, Ján. Dinosaurus, který stojí na vlastních nohou. iLiteratura [online]. 17. 11. 2002 [cit. 2012-06-09]. ISSN 1214-309X. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/13523/Robbe\spojGrillet-alain-1. Rozhovor s Alainem Robbe-Grilletem.

SOCHA, Vladimír. Nedoceněný otec pesimistické ﬁlozoﬁe. Svět. Prosinec 2010, č. 51-52, s. 43–45. ISSN 1802-2278.

STACHOVÁ, Jana. August Comte (1798-1857), rancouzský sociolog, zakladatel pozitivizmu. Sociologický webzin [online]. [cit. 2012-06-07]. ISSN 1214-1720. Dostupné z: http://www.socioweb.cz/index.php?disp=teorie&shw=116&lst=108

STAŠKOVÁ, Alice. Podstatné je položit otázku [článek o L.-F.Célinovi]. A2. 2006, č. 35, s. 8-9. ISSN 1803-6635.

138 P A R

Raëliáni (raëliánská církev, ateistické náboženství nebo také náboženství UFO) založil v roce 1974 Francouz Claude Vorilhon. Tento původním povo- láním novinář, vydavatel motoristického časopisu Auto-Pop a automobilový závodník, založil sektu po svém údajném setkání 13. prosince 1973 s mimo- zemskou vysoce inteligentní humanoidní rasou Elohím.

Elohím je chybně z hebrejštiny překládané jako Bůh, ale ve skutečnosti jsou to „ti, kteří přišli z nebe“. Bůh neexistuje. Starý zákon je svatou knihou a sdělením Elohímů. Lidem se v ní snažili vysvětlit řadu věcí, dokonce na naši planetu vyslali již několik proroků, mezi nimi např. Mojžíše, Buddhu, Ježíše, Mohameda. Nebyli jsme však připraveni a tak jsme si vše vyložili ne- správně (Eden nebyl než laboratoří, Babylonská věž raketou, Noemova ar- cha vesmírnou lodí atd.). Náboženská a evoluční představa o původu lidské rasy je mylná. Stvořili ji Elohímové před 25 000 lety klonováním a genetic- kou manipulací v laboratořích. Poté odletěli.

Vorilhon, řečený Raël (Posel) byl při svém setkání s vyslancem Jahwem po- věřen přípravou oﬁciálního setkání s našimi stvořiteli, kteří se chystají vrátit v roce 2035. Lidstvo ale musí být na jejich příchod připraveno. Má být vy- stavěna speciální Ambasáda Elohím podle přesných kritérií (dům se 7 míst- nostmi, koupelnou a rovnou střechou pro přistání talíře, obehnaný zdmi a bezletovou zónou), která se má nacházet na nezávislém území uznaném okolními státy, nejlépe v blízkosti Jeruzaléma. Ve světě je již dnes na 40 po- dobných ambasád, první vznikla ve Francii v Clermond-Ferrandu. Na hlavní vyslanectví v Izraeli se však stále ještě čeká a jeho cena se odhaduje na 37 mi- lionů dolarů.

Raël je politicky činný a disponuje velkým množstvím peněz z darů a příspěvků [stoupenci sekty musejí odevzdávat 10 % ze svého výděl- ku, ti nejvěrnější se dokonce vzdávají celého svého majetku]. Vyslo-

139 Autorská póza Michela Houellebecqa

vuje se k celosvětovým problémům a šíří myšlenky o zavedení mi- mozemského politického a ekonomického systému na Zemi. Nový politický systém nazývá geniokracie, tedy vláda géniů. Podle tohoto konceptu mají vládnout ti nejpovolanější, to jsou ti nejgeniálnější. [ … ] Základním pilířem [raëliánů] je zaměření se na vědu, tech- nologie, bioinženýrství a nanotechnologie. Společnost má být, tak jak je to na planetě mimozemšťanů, řízena superpočítačem (Zelinka 16. 3. 2012).

Znakem raëliánů je šesticípá hvězda se svastikou (Raël je původem Žid), po vzoru svého guru nosí členové sekty plnovous, který slouží jako „anté- ny přitahující kosmickou sílu“. Sekta vydává časopis Apokalypsa. O svých opakovaných setkáních s Elohímy napsal Raël řadu knih. V roce 1999 byla založena společnost Clonaid, která se zabývá klonováním, a údajně se zde v roce 2002 utajeně narodilo první naklonované dítě. Sekta si údajně našla své obdivovatele ve více než 80 zemích, na veřejnost ale již prosákly i různé alarmující zprávy o „nebezpečných fanaticích“. Bývalí členové sekty vydáva- jí svědectví o mnoha podvodech, propagaci prostituce a nevázaného sexu, sexuálních zneužívání dětí při senzuálních meditacích, nabádání k pálení křesťanských křížů aj. Mnozí jsou navíc přesvědčeni, že Raël svému učení vůbec nevěří a jen se baví manipulací s lidmi.

140 P B S M H

Extension du domaine de la lutte (Éditions Maurice Nadeau, 1994), česky Rozšíření bitevního pole (Mladá ronta, 2004) – přeložil Alan Beguivin

Les Particules élémentaires (Flammarion, 1998) – nominace na Goncourtovu cenu, zisk Listopadové ceny za „nejlepší knihu roku“. Téhož roku byl autor také oceněn za své dosavadní dílo Velkou národní literární cenou pro mladé talenty, česky Elementární částice (Garamond, 2007) – přeložil Alan Beguivin

Plateforme (Flammarion, 2001) – oceněno mezinárodní dublinskou cenou Impac, česky Platforma (Garamond, 2008) – přeložil Alan Beguivin

La Possibilité d’une île (Fayard, 2005) – získalo cenu Interallié, česky Možnost ostrova (Odeon, 2007) – přeložila Jovanka Šotolová

La Carte et le Territoire (Flammarion, 2010) – získalo Goncourtovu cenu 2010, česky Mapa a území (Euromedia Group-Odeon, 2011) – přeložil Alan Beguivin E

H. P Lovecraft. Contre le monde, contre la vie (Rocher, 1991) – analýza života a díla

Rester vivant : méthode (La Diﬀérence, 1991)

Interventions (Flammarion, 1998)

Interventions 2 : la révolution froide (Flammarion, 2009) B

Quelque chose en moi – soubor pěti básní, které vyšly pod tímto názvem v časopisu La Nouvelle Revue de Paris (Rocher, 1988)

141 Autorská póza Michela Houellebecqa

La Poursuite du bonheur (La Diﬀérence, 1992) – získalo cenu Tristana Tzary

Le Sens du combat (Flammarion, 1996) – oceněno Prix de Flore

Rester vivant a La Poursuite du bonheur v jednom vydání (Flammarion, 1997)

Renaissance (Flammarion, 1999)

Poésies (J’ai lu, 2000)

Poésie (Flammarion, 2010) O

Renoncer à l’intelligence – předmluva (a výběr básní) antologie poezie Remyho de Gourmonta s názvem L’Odeur des Jacinthes (La Diﬀérence, 1991)

Le haut langage – článek v časopise La Quinzaine littéraire, № 670 (1995)

Un monde sans direction – článek v časopise La Quinzaine littéraire, № 700 (1996)

La Question pédophile : Réponse – článek v časopise L’Inﬁni, № 59 (Gallimard, 1997)

L’Humanité, second stade – doslov k SCUM Manifesto Valérie Solanas (Mille et une nuits, 1998)

Je crois peu en la liberté – rozhovor v Revue Perpendiculaire, № 11 (Flammarion, 1998)

Michel Houellebecq répond à Perpendiculaire – článek v Le Monde (18. 9. 1998)

Wilde Flucht – článek v novinách Tageszeitung Berlin (30. 10. 2000)

Rudi : Une nouvelle inédite – zkrácená podoba novely Lanzarote, která vyšla v časopise Elle, № 1648 (Hachette, 2000)

Lanzarote (Flammarion, 2000) – krátká novela doplněná otograﬁemi z „černého ostrova“ Lanzarote

La Privatisation du monde : Sur 99 francs de Beigbeder – recenze knihy 99 franků od Frédérica Beigbedera v časopisu L’Atelier du Roman, № 23 (Flammarion, 2000)

Lanzarote et autres textes (Librio, 2002)

Europe Endless (2002) – text (politická reﬂexe) publikovaný na Houellebecqových oﬁciálních stránkách

142 Příloha B – Soupis prací Michela Houellebecqa

Approches du désarroi : L’humanité, second stade – esej nejdříve publikovaná jako sou- část kolektivního díla Genius loci (La Diﬀérence, 1993), později znovu v časopise Objet perdu, № 1 (Parc et Lachenal & Ritter, 1995), sbírce deseti novel od součas- ných autorů Dix (Grasset/Les Inrockuptibles, 1997) a nakonec v Houellebecqových sbírkách esejí Interventions a Rester vivant et autres textes

Préliminaires au positivisme – předmluva knihy Auguste Comte aujourd’hui (Éditions Kimé, 2003)

L’homme de gauche est mal parti – článek ve Figaru (6. 1. 2003)

J’ai un rêve – článek v časopisu Bordel, № 3 (Flammarion, 2003)

Předmluva k Érotoscopu (Taschen, 2003) od Tomiho Ungerera

Rester vivant et autres textes (Librio, 2005)

En présence de Schopenhauer (2005) – komentáře k několika pasážím Schopenhaue- rovy ﬁlosoﬁcké knihy Svět jako vůle a představa (Die Welt als Wille und Vorstellung, 1984), které najdeme zveřejněné na Mediapart.fr

Mourir (2005) – krátký text jako odpověď Demonpionovi na jeho „neautorizovaný“ životopis

Předmluva k éorie générale de la religion ou théorie positive de l’unité humaine Augusta Comta (Mille et une nuits, 2005)

Úvodní text katalogu výstavy Jeﬀ Koons : Versailles (Éditions Xavier Barral, 2008)

Ennemis publics (Flammarion/Grasset, 2008) – soubor elektronické korespondence Houellebecqa s Bernardem-Henri Lévym

Předmluva k Un roman français (Le Livre de Poche, 2010) Frédérica Beigbedera P …

La Peau (Céphéides, 1995) – „livre d’artiste“, Houellebecqovy básně a obrazový doprovod Sarah Wiame

La Ville (Céphéides, 1996) – „livre d’artiste“, Houellebecqovy básně a obrazový doprovod Sarah Wiame

Le livre du plaisir (Éditions 1, 1999) – sbírka erotických textů

Kapitalismus und Depression II: Glück ohne Ende (Alexander Verlag, 2000)

143 Autorská póza Michela Houellebecqa

Neil Young – prezentace Neila Younga ve Slovníku rocku (Dictionnaire du Rock, Ro- bert Laﬀont, 2000)

Balade en Seine et Marne. Sur les pas des écrivains (Éditions Alexandrines, 2002) – antologie dvaceti dvou spisovatelů, kteří se narodili nebo žili v Seine et Marne

Nudes (Walther König, 2002) – textový doprovod Houellebecqa k obrazům o- mase Ruﬀa

Des nouvelles du Prix de Flore (Flammarion, 2004) – sbírka deseti textů laureátů lite- rární ceny Prix de Flor

H, É L-L R

Cristal de souﬀrance (1978) – krátkometrážní ﬁlm

Déséquilibres (1982) – krátkometrážní ﬁlm

La Rivière (2001) – erotický krátkometrážní ﬁlm, součást série L’érotisme vu par les écrivains sponzorované Canal +

La Possibilité d’une île (2008) – ﬁlmová adaptace románu Možnost ostrova S

Extension du domaine de la lutte (1999) – ve spolupráci s režisérem Philippem Hare- lem – ﬁlmová adaptace románu Rozšíření bitevního pole

Monde extérieur (2004) – scénář společně s Loo Hui Phangem, režie David Rault a David Warren H

L’Aﬀaire Gordji – v novém televizním ﬁlmu Guillauma Niclouxa (v červnu 2012 na Canal +) Houellebecq představuje Bernarda Gillarda, ředitele inormační služby DST rancouzského ministerstva vnitra, který je pověřen vyšetřováním série aten- tátů, které se udály v Paříži v roce 1986 P …

L’Érotisme vu par Christine Angot (2001) – krátkometrážní ﬁlm od Laetitie Masson (ze série ﬁlmů L’Érotisme vu par…)

144 Příloha B – Soupis prací Michela Houellebecqa

Plateforme (2002) – čtení románu Platorma realizované Michelem Meyerem

Houellebecq (2005) – rozhovor se spisovatelem pod vedením Christiana Fevreta

Ačkoliv je Michel Houellebecq především spisovatel a literát, je potřeba jej zmínit i jako rockového hudebníka a otograa, abychom o něm měli ucelený obraz. Od roku 2002 příležitostně vystupuje na rokových koncertech; tři vydaná alba však nejsou zpívaná, jedná se o recitaci vlastních básní za doprovodu hudby.

Le Sens du combat (Radio-France, 1996) – recitace básní za doprovodu hudby Jeana- Jacquesa Birgého a vokální imrpovizace Martine Viard

Présence humaine (Tricatel, 2000) – recitace básní za doprovodu hudby Bertranda Burgalata

Établissement d’un ciel d’alternance (GRRR, dist. Orkhêstra, 2007) – recitace básní za doprovodu hudby Jeana-Jacquesa Birgého

Kromě útlé kolekce otografií z ostrova Lanzarote, která tvoří doprovod a ilustraci novely Lanzarote, zatím nevydal žádné album otografií. Několik „otoalb“ nalezneme na jeho blogu: Clément, Existence, Formes, Tourisme, Assimilé urbain. Zájem o otografii je znát i v románech (zejména v posledním Mapa a území).

145

P C O

Michel omas ve věku 23 let

147 Autorská póza Michela Houellebecqa

Houellebecqova matka Janine Jedna z mála fotograﬁí spisovatele Ceccaldiová v obleku (udílení ceny IMPAC v Dublinu, 2002)

Depresivní člověk, Ošuntělý, znavený a poněkud otrávený muž autoportrét ze srpna 2005

148 Příloha C – Obrazová dokumentace

Muž s pověstnou zelenou „parkou“, kterou zřídkakdy odloží

Vášnivý kuřák, typické držení cigarety, zadumaný nepřítomný pohled…

149 Autorská póza Michela Houellebecqa

Milovaný pes Clément, který Spisovatel, přítel i nepřítel mnoha francouzských svého pána vždy věrně intelektálů, vpravo Bernard-Henri Lévy doprovází

Šťastný laureát Goncourtovy ceny Na 15. ročníku Festivalu spisovatelů v Praze

150 Příloha C – Obrazová dokumentace

Spisovatel „legenda“

151 Práci svázalo Knihařství Rak v Praze.

Vytištěno písmem Baskerville Original ze Střešovické písmolijny.

V Praze 2012