Ohn ě o p ůlnoci - se vrací

Hudebník ů, kte ří by byli tak poctiví a p řirození jako je Ritchie Blackmore, aby ve sv ětě rocku pohledal. Bez ohledu na to, na jakém projektu se za své více než třicetileté hudební dráhy zrovna podílel, vždy p řekypoval hudební autenticitou. Jinými slovy, hudba u n ěj - na rozdíl od mnoha jeho koleg ů - stále vždy na prvním míst ě. Ritchie Blackmore ned ělal hudbu pro peníze, ale proto, že je um ělcem par excellence. V pr ůběhu své hv ězdné dráhy Blackmore nikdy nep řistupoval na kompromisy, ani na um ělecké, ani v osobní rovin ě. Tento zásadový postoj mu vynesl velký respekt ze strany poslucha čů , zárove ň si tím vysloužil i ob časné výpady ze strany ublížených koleg ů. Nicmén ě ani ti nejzaryt ější kritici mu však nemohou up řít jeho mimo řádnou pozici excelentního komponisty a instrumentalisty - každý, kdo by si dal ten čas a probral se celou jeho dlouhou a plodnou hudební dráhou by nemohl p řehlédnout, že se tento mimo řádný hudebník stále vyvíjel. Důkazem toho je i projekt Blackmore´s Night, který vznikl v roce 1997 a v němž se britský kytarista spojil se svou životní partnerkou, americkou zp ěva čkou . Podle všeho se zdá, že v sou časné dob ě p ředstavuje to nejd ůležit ější, čím se Blackmore zaobírá. N ěkde v hloubi svého muzikantského srdce m ěl Blackmore vždy silnou slabost pro starou hudbu z dob st ředov ěku a renesance. Před časem, ješt ě v dobách, kdy p ůsobil ve skupinách a Rainbow, tuto lásku chyt ře vsazoval do celkového pojetí energického rocku, až se z ní v jeho sou časném projektu Blackmore’s Night stal pevný a velice z řetelný prvek. Podobn ě je tomu i na t řetím albu tohoto souboru. Album tak lze považovat za další logické rozvinutí princip ů, které se projevily již na dvou předchozích albech. Blackmore i Candice Night p řicházejí na albu Fires At Midnight s fascinující a okouzlující sm ěsí rocku a lidové hudby s melodiemi z 16. století - jedná se o poctu, již oba um ělci vzdávají hudb ě renesance. Blackmore je přitom vybíravý: „M ě nebere veškerá renesan ční hudba. N ěkte ří lidé mi tvrdí, že jsem ur čit ě ovlivn ěn loutnou, zrovna ta m ě ale ur čit ě neinspiruje. M ě berou d řeva a dechy. Slavnostní, okázalá hudba, tehdy hráli na krumhorny, kornety - to ješt ě neexistovala trumpeta -, a všechna tahle muzika se mnou po řádn ě cvi čí. Snažím se zahrát dechové party na kyta ře, nebo mi je hraje n ěkdo na klávesy. Nás tak spíš bere bombastická renesan ční muzika a ne hodn ě tiché skladby pro loutnu.“ Za pomoci akustických i elektrických kytar, smy čců a řady rozmanitých renesan čních hudebních nástroj ů se Blackmoreovi da ří, za výrazné pomoci sv ůdného hlasu Candice Night, p řevést všechny zdánliv ě nesourodé prvky hudby st ředov ěku, v níž splývají romantismus s mysticismem, do vlastního, naprosto jedine čného stylu. Jako v případ ě obou p ředcházejících alb a Under A Violet Moon , i Fires At Midnight překypuje okouzlujícími texty a melodiemi, jež jsou ješt ě umocn ěny virtuozními kytarovými party. „My spíš vezmeme renesan ční muziku a pokoušíme se interpretovat pocit on ěch čas ů,“ vysv ětluje Blackmore, „ne historická fakta. Je p řeci hodn ě soubor ů, které hrají zcela historicky a m ě se to líbí, ale já rád otevírám i ty druhé dve ře. Protože t řeba to, co se hraje v rádiích, zvlášt ě v Americe, to je jednorozm ěrná západní hudba, která je neskute čně nudná.“ Hrát takovou hudbu však není zdaleka tak snadné, jak by se čekalo. Co na to Blackmore sám? „Pro m ě to p ředstavuje velkou výzvu, je to jako jít na pódium ve spodním prádle. Když totiž hraju, nemám Marshally vyto čené nadoraz, neposkakuju tam a nehraju v ěci, které jsou hodn ě jisté. Hraju písn ě, které jsou nové, hodn ě experimentální a vše je hodn ě, hodn ě tiché. Jsme hodn ě tichá kapela. Možná nejtišší kapela na sv ětě. Takže jsem p řešel od té nejhlasit ější k nejtišší. Pro m ě to ale představuje obrovskou výzvu. Vyžaduje to zna čnou disciplínu, to se mi ale hodí, protože tu já ve svém život ě pot řebuji. Ur čit ě bych ješt ě n ějakou dobu mohl hrát nahlas, pro m ě by to ale nic neznamenalo. P řipadal jsem si na pódiu jako zombie, sta čilo tam jen p řijít, zapnout zesilova č a odehrát písni čky. To ale po m ě moc nevyžaduje, není v tom žádná výzva. Hudba, kterou te ď hraji, mě také t ěší tím, že je hodn ě sv ěží. Když to funguje, je to skv ělý pocit. A parádní zvuk. Když to klapne... Vyžaduje to ale hodn ě koumání, aby vše vyzn ělo správn ě. Je to ale v pohod ě, protože hraji renesan ční hudbu. Poslouchám ji už od takového jednasedmdesátého a nikdy m ě nenapadlo, že bych ji n ěkdy hrál. Pouze jsem si ji poušt ěl a vždycky m ě úžasn ě emo čně nabila. Tak to bylo možná až do roku '85, kdy jsem ji za čal hrát. Tehdy jsem se skamarádil s n ěkolika N ěmci, kte ří ji hrají a to m ě tak nadchlo, že jsem ji cht ěl také hrát.“ Aby to nebylo tak jednoduché, ješt ě dodává: „Hrát renesan ční hudbu je náro čné, protože je hodn ě strukturovaná a daná. Jedna z mých slabin spo čívá v tom, že lpím na melodii. Pro m ě to tak p ředstavuje obzvláštní problém. Neumím zase tak moc dob ře hrát z not, hraju hlavn ě podle sluchu. V rock'n'rollu je v ětšina toho, co se hraje improvisovaná. Když se ale improvizuje v renesan ční hudb ě, musí se hrát v rámci melodií, které jsou striktn ě dané. A zapamatovat si je, to jsou pro m ě docela honi čky. P řesn ě, notu po not ě. Pro n ěkoho by to bylo strašn ě jednoduché, ale pro m ě to p ředstavuje docela problém, se kterým se musím popasovat.“ Debutové album Shadow Of The Moon z roku 1997 z ůstalo v n ěmeckých žeb říčcích dlouhých sedmnáct týdn ů a v Japonsku bylo zlaté. Po vydání druhé desky Under A Violet Moon (jaro 1999), která se umístila na dvacátém míst ě n ěmeckých žeb říck ů a v Jponsku byla dvanáctá, se kapela vydala na turné, v jehož rámci tentokráte vystupovala v kostelech, zámcích a hradech, divadlech a operách. „Nepat řím k těm,“ p řiznává Blackmore, „co tvrdí, že každé jejich další album je nejlepší, co kdy ud ělali,“ a za řazuje tak Fires At Midnight do celkového pojetí Blackmore’s Night. „Nikdy p ředem nep řemýšlíme o n ějakém vývoji, nic není vykalkulované. Prost ě hrajeme písni čky. Jak na prvním, tak na druhém albu byly báje čné momenty, a proto je nehodlám srovnávat s albem Fires At Midnight . Nedržíme se n ějakého celkového plánu, hudba se prost ě vyno ří v procesu hraní. Jde o to, aby nám z ní bylo fajn.“ A Candice Night k tomu dodává: „To, co slyšíte na novém albu, op ět vzniklo vícemén ě náhodou. Hudbu tvo říme prakticky každý den, zkoušíme nové v ěci, experimentujeme a studujeme p ůvodní prameny. V ur čitém bod ě pak dosáhneme stupn ě, kdy je čas nato čit ty skladby, které nás baví nejvíc.“ Jedna v ěc však musí být pozornému poslucha či jasná - Blackmore z řeteln ě dává p řednost st ředov ěké hudb ě st řední a jihovýchodní Evropy p řed hudbou, vycházející z keltské tradice. Podobn ě jako na albu Under A Violet Moon , jehož skladba ‘Durch den Wald zum Bachaus’ nemohla pop řít své n ěmecké ko řeny, i album Fires At Midnight čerpá svou inspiraci p ředevším z německé hudby. „Nevím, čím to je, ale cítím, že N ěmecko je mým druhým domovem,“ nabízí vysv ětlení Blackmore. „N ěkdy mám dokonce pocit, že je mým prvním domovem. Tém ěř všichni skladatelé, z nichž čerpáme, byli N ěmci: Johann Sebastian Bach vždy pat řil k mým nejv ětším vliv ům, stejn ě jako Mozart, a pochopiteln ě i Beethoven. Evropská hudba k našim b řeh ům dorazila p řes Špan ělsko, Itálii, Ma ďarsko a N ěmecko. Hudba Kelt ů se naopak dostala do Skotska a Irska z Asie p řes Norsko. Jedná se o stále stejné melodie a motivy, které se mi, up římn ě řečeno, moc nelíbí. Dávám p řednost německým skladatel ům. Prost ě cítím, že zvlášt ě v Německu existuje cosi tajemného, co skladatele z řejm ě inspiruje. Sta čí si vzpomenout na Beatles - i ti u činili své první důležité kroky práv ě v Německu.“ Blackmore’s Night se však neomezuje na oživování tradi čního materiálu. Všechny jejich nahrávky (a to v četn ě jejich adaptace Dylanovy klasiky The Times They Are A Changin’) obsahují onu typickou ‘Blackmoreovu eleganci’ - to vše díky jeho um ěleckým inovacím a pot řeb ě nov ě interpretovat historicky dané sledy not. Jeho hudba se tak stává ješt ě p řístupn ější řadovým poslucha čů m. Jakoby své poslucha če p řenášela ze sou časných spole čenských a obchodních tlak ů do prostších a poklidn ějších čas ů. Hudba Blackmore’s Night se p římo nabízí k relexaci, nacházení vnit řního míru a k duchovnímu kontaktu s p řírodou. Tato dokonalá hudební harmonie vzniká spole čným p ůsobením Blackmoreovy brilatní hry na kytaru, celkové jedine čné stylizace a h řejivého okouzlujícího zp ěvu Candice Night. Blackmore’s Night vdechuje nový život do dávno zapomenutých čas ů, aniž by je otrocky citovala. Nejen na novém albu Fires At Midnight , ale brzy i na vystoupeních, která Blackmore’s Night plánuje v historických prost ředích a která jsou vždy prodchnuta zvláštbní atmosférou. P řesn ě jako napsal v zá ří 1999 renomovaný časopis New Rock & Metal Hammer po koncert ě na zámku v Osnabrücku: „Blackmore má styl, je to prost ě citlivý a vnímavý kytarista. Styl, vkus a instinkt na místa, kde jeho minnäsangy, z nichž v ětšina je hrána bez pomoci zesilova čů , padnou na obzvlášt ě úrodnou p ůdu. Vloni jsme ho vid ěli v řad ě německých kostel ů, a letos v lét ě se sir Ritchie a panna Candice objeví v zámcích, na hradech, v kostelech a dalších místech prodchnutých specifickou atmosférou, a půjdou tak ve šlép ějích Goetha, Brahmse a Johanna Sebastiana Bacha.“ Ritchie Blackmore skute čně není v rocku žádným nová čkem, jeho vliv jak kytaristy a komponisty, tak coby neúnavného novátora a patrona hudebník ů, jejichž hudební hv ězda teprve stoupala, byl zjevný po v ětšinu posledních t řiceti let. Ritchieho razantní, nekompromisní a sou časn ě virtuózní styl hry ovlivnily nespo četné řady rockových kytarist ů. Sám Blackmore vysv ětluje tajemství hry takto: „Už jako malého kluka, když mi bylo tak t řináct, čtrnáct m ě p řitahovala rychlost. Ovliv ňovali m ě hrá či, kte ří hráli hodn ě rychle. A tehdy jsem si všiml, že čím víc hraju zlehka, tím rychleji m ůžu hrát. Když hraju rychle, hraju zlehka a hlasitost nechám na zesilova čích a mikrofonech. N ěkte ří kytaristé hrají p říliš zt ěžka a pak se diví, že nemají tak rychlé prsty. Tuhle chybu jsem ale také n ěkdy d ělal, a když jsem si to pak zp ětn ě probíral, musel jsem si říct: hrej víc zlehka. To je tajemství rychlé hry.“ Práv ě po jeho boku vyrostli takoví mist ři jako je hrá č na klávesy , bubeník (zem řel v dubnu 1998) and zp ěvák mocného hlasu . Od roku 1975, kdy se Blackmore poprvé obrátil zády ke skupin ě Deep Purple, z níž se mezitím stala dob ře zajetá hard rocková instituce, vydal řadu desek, které se p řinejmenším ve Velké Británii umístily v Top Ten. Napsal špi čkové hity, jakými byly nap říklad písn ě Since You’ve Been Gone, All Night Long nebo I Surrender, a pravideln ě se mu da řilo vyprodávat i ty nejv ětší stadióny. Vysv ětlení je přitom zcela prosté: Ritchie je sám sob ě nesmi řitelným kritikem a spíš než by riskoval, že uvízne v libovolné rutin ě, co nejrychleji hledá nové cesty, jež by pro n ěj představovaly um ěleckou výzvu. Blackmore vždy kladl na vlastní tvorbu velice přísná m ěř ítka, jeho talent a úžasná ctižádost mu však zabránily upadnout do n ějaké stagnace. To platilo jak pro Deep Purple, tak pro Rainbow, a lze to prohlásit i o jeho projektu Blackmore’s Night. Postavení Ritchie Blackmorea jakožto v ěrohodné, sev řené v ůdčí osobnosti rocku je nezpochybnitelné. Cesta, jež k němu vedla, nebyla snadná, a Blackmore sám p řiznává, že zdaleka nedosáhl jejího kone čného bodu. Ritchie Blackmore se narodil 14. dubna 1945 v anglickém m ěst ě Weston-Super- Mare. Ješt ě na základní škole založil skupinu 2 I’s Coffee Bar Skiffle Group, v patnácti dal vale školnímu vzd ělání a nastoupil jako opravá ř vysíla ček na londýnském letišti. Zárove ň s bývalým spolužákem Mickem Underwoodem založil skupinu Dominators. Pozd ěji se jako doprovodný kytarista p řidal ke kapele Satellites. V roce 1961 hrával Ritchie na třeš ňový Gibson ES 335, který m ěl v oblib ě také Chuck Berry. Jeho dalším projektem byli The Outlaws, kte ří byli považováni za nejlepší instrumentální skupinu své doby. The Outlaws se proto objevovali na nahrávkách hv ězd jako byli nap říklad Tom Jones nebo Freddie Starr a Mike Berry. V roce 1964 Ritchie hrál s The Wild Ones, kte ří si pozd ěji zm ěnili jméno na The Wild Boys. Poté se p řidal k doprovodné kapele legendárního Screaming Lorda Sutche. V roce 1967 ho varhaník Jon Lord (z Flowerpot Men) a bubeník Chris Curtis (ex Searchers) naláakli do nové kapely, kterou v únoru 1968 nazvali The Roundabout. Ti se brzy rozrostli na kvintet, a poté, co až na Lorda a Blackmorea všichni postupn ě odešli a byli nahrazeni jinými hrá či, se v dubnu téhož roku p řejmenovali na Deep Purple. Jak tomu často bývá, nikdo nebývá doma prorokem. Deep Purple musli nejd říve usp ět v USA, aby dokázali zbytku sv ěta, že jsou schopni p řicházet s rockem, plným do té doby neslýchaných podn ětů. S hity Hush (p ůvodn ě jej zpíval Billy Joe Royal), skladbou Neila Diamonda Kentucky Woman, p řed ěláním písn ě z repertoáru Ikea & Tiny Turnerových River Deep Moutain High, a t řemi nápaditými, klasikou ovlivn ěnými alby položili Deep Purple základy pro svou jedine čnou hudební dráhu. Vše se ale náležit ě rozjelo až v roce 1970 - ješt ě p ředtím kapela dokázala svou kuráž nato čením alba Concerto For Group And Orchestra za doprovodu Royal Philharmonic Orchestra. Do chvíle, kdy se Deep Purple poda řilo prorazit, to byl hlavn ě Jon Lord, kdo ur čoval um ělecké sm ěř ování kapely. Nicmén ě po vydání hard rockového monumentu, alba Deep Purple In Rock , ustoupil umu nového zp ěváka Iana Gillana, a p ředevším Ritchie Blackmora. Blackmoreovy ideje se staly manifestem rozvoje hard rocku. Riffy v Black Night, které p římo braly dech, mocné zvukové st ěny, které uvád ěly Smoke On The Water a vít ězoslavné kaskády tón ů v Highway Star jsou prost ě nezapomenutelné a daly zabrat každému po řádnému stereu. Pro každého fanouška kytary Fender Stratocaster, kterou m ěl Ritchie tehdy v oblib ě, jsou zcela povinné. Až do roku 1975 hrál Ritchie Blackmore významnou roli p ři nahrávání tak výjime čných alb jakými byly Fireball , Machine Head , Made in Japan a Who Do You Think We Are . Nicmén ě když v roce 1973 odešli Gillan s basistou Rogerem Gloverem, Blackmore za čal ztrácet po čátkem roku 1975 zájem pokra čovat v hraní s „rockovými dinosaury“. V dubnu kolem sebe shromáždil jádro americké skupiny Elf - tvo řili je Ronnie James Dio (zp ěv), Mickey Lee Soule (klávesy), Craig Gruber (basa), (bicí) a zformoval tak první obsazení skupiny Rainbow. Debutové album bylo nicmén ě poznamenáno jistou nevyzrálostí kapely a notorický nespokojenec Blackmore také záhy všechny až na Dia vyhodil. K nahrávání klasického alba Rainbow Rising si pozval amerického hrá če na klávesy Tonyho Careye, všemi chváleného bubeníka Cozyho Powella a bývalého basistu skupiny Hariot Jima Baina. Následovala turné po severní Americe, Evrop ě a Japonsku, provázená nekon čící chválou rockových médií. P řišla další skv ělá alba, jako Long Live Rock’n Roll , Live , Down To Earth , nebo Straight Between The Eyes . V roce 1984 v ěč ně nespokojený Blackmore na čas odložil Rainbow k ledu a dal se zlákat do znovuobnovených Deep Purple. A op ět to byl on, kdo výrazn ě ovlivnil podobu alb Perfect Strangers (1985), The House Of The Blue Light (1987), Slaves & Masters (1990) a živou nahrávku Nobody Is Perfect (1988). V roce 1993 uzav řel své druhé období s Deep Purple po evropské části sv ětového turné a p řenechal sv ůj post americkému kytaristovi Joe Satrianovi. Blackmore se vrátil do Spojených stát ů, aby oživil odpo čívající Rainbow. Zbytek kapely tvo řili zp ěvák Doogle White, hrá č na klávesy , bývalý basista Alice Coopera a Blue Oyster Cult Greg Smith a bubeník John O’ Reilly. Na doprovodné vokály angažoval zp ěva čku Candice Night. Comebackového alba se jen b ěhem prvního týdne prodeje prodalo v Japonsku 100.000 kopií. Blackmore byl čtená ři časopisu Burrn! zvolen „nejlepším kytaristou“ a jeho skladba Black Mascerade „nejlepší písní roku“. Klip k písni Ariel se často objevoval ve vysílání evropské MTV. Kapela hrála po celém sv ětě, vždy s obrovským úsp ěchem. Blackmore krom ě toho nato čil klasickou skladbu Apache na album skladeb The Shadows, a p ředevším, spole čně s Candice Night se p řipravoval na nový projekt, jímž je Blackmore’s Night, a jehož t řetí album Fires At Midnight práv ě vychází. A jak vlastn ě p řišel Ritchie Blackmore na jméno svého projektu? „Necht ěl jsem, aby v tom n ějak figurovalo mé jméno. Vím, že je dobré, aby lidi v ěděli, že se na tom projektu podílím. Takže jsem ud ělal kompromis. P ůvodn ě jsme cht ěli mít v názvu m ěsíc, ‘m ěsí čních’ kapel už ale pár existuje a tak jsem sáhl po spojení našich jmen, které má ale i další konotace.“ A jak je to s „no čními“ názvy alb? „Noc je pro nás velice d ůležitá,“ dodává Blackmore. „Jsme m ěsí ční lidé. Za dne získáváme energii a v noci ji vydáváme zp ět.“

Více informací: http://www.blackmoresnight.com