Ohn ě o p ůlnoci - Ritchie Blackmore se vrací Hudebník ů, kte ří by byli tak poctiví a p řirození jako je Ritchie Blackmore, aby ve sv ětě rocku pohledal. Bez ohledu na to, na jakém projektu se za své více než třicetileté hudební dráhy zrovna podílel, vždy p řekypoval hudební autenticitou. Jinými slovy, hudba u n ěj - na rozdíl od mnoha jeho koleg ů - stále vždy na prvním míst ě. Ritchie Blackmore ned ělal hudbu pro peníze, ale proto, že je um ělcem par excellence. V pr ůběhu své hv ězdné dráhy Blackmore nikdy nep řistupoval na kompromisy, ani na um ělecké, ani v osobní rovin ě. Tento zásadový postoj mu vynesl velký respekt ze strany poslucha čů , zárove ň si tím vysloužil i ob časné výpady ze strany ublížených koleg ů. Nicmén ě ani ti nejzaryt ější kritici mu však nemohou up řít jeho mimo řádnou pozici excelentního komponisty a instrumentalisty - každý, kdo by si dal ten čas a probral se celou jeho dlouhou a plodnou hudební dráhou by nemohl p řehlédnout, že se tento mimo řádný hudebník stále vyvíjel. Důkazem toho je i projekt Blackmore´s Night, který vznikl v roce 1997 a v němž se britský kytarista spojil se svou životní partnerkou, americkou zp ěva čkou Candice Night. Podle všeho se zdá, že v sou časné dob ě p ředstavuje to nejd ůležit ější, čím se Blackmore zaobírá. N ěkde v hloubi svého muzikantského srdce m ěl Blackmore vždy silnou slabost pro starou hudbu z dob st ředov ěku a renesance. Před časem, ješt ě v dobách, kdy p ůsobil ve skupinách Deep Purple a Rainbow, tuto lásku chyt ře vsazoval do celkového pojetí energického rocku, až se z ní v jeho sou časném projektu Blackmore’s Night stal pevný a velice z řetelný prvek. Podobn ě je tomu i na t řetím albu tohoto souboru. Album Fires At Midnight tak lze považovat za další logické rozvinutí princip ů, které se projevily již na dvou předchozích albech. Blackmore i Candice Night p řicházejí na albu Fires At Midnight s fascinující a okouzlující sm ěsí rocku a lidové hudby s melodiemi z 16. století - jedná se o poctu, již oba um ělci vzdávají hudb ě renesance. Blackmore je přitom vybíravý: „M ě nebere veškerá renesan ční hudba. N ěkte ří lidé mi tvrdí, že jsem ur čit ě ovlivn ěn loutnou, zrovna ta m ě ale ur čit ě neinspiruje. M ě berou d řeva a dechy. Slavnostní, okázalá hudba, tehdy hráli na krumhorny, kornety - to ješt ě neexistovala trumpeta -, a všechna tahle muzika se mnou po řádn ě cvi čí. Snažím se zahrát dechové party na kyta ře, nebo mi je hraje n ěkdo na klávesy. Nás tak spíš bere bombastická renesan ční muzika a ne hodn ě tiché skladby pro loutnu.“ Za pomoci akustických i elektrických kytar, smy čců a řady rozmanitých renesan čních hudebních nástroj ů se Blackmoreovi da ří, za výrazné pomoci sv ůdného hlasu Candice Night, p řevést všechny zdánliv ě nesourodé prvky hudby st ředov ěku, v níž splývají romantismus s mysticismem, do vlastního, naprosto jedine čného stylu. Jako v případ ě obou p ředcházejících alb Shadow Of The Moon a Under A Violet Moon , i Fires At Midnight překypuje okouzlujícími texty a melodiemi, jež jsou ješt ě umocn ěny virtuozními kytarovými party. „My spíš vezmeme renesan ční muziku a pokoušíme se interpretovat pocit on ěch čas ů,“ vysv ětluje Blackmore, „ne historická fakta. Je p řeci hodn ě soubor ů, které hrají zcela historicky a m ě se to líbí, ale já rád otevírám i ty druhé dve ře. Protože t řeba to, co se hraje v rádiích, zvlášt ě v Americe, to je jednorozm ěrná západní hudba, která je neskute čně nudná.“ Hrát takovou hudbu však není zdaleka tak snadné, jak by se čekalo. Co na to Blackmore sám? „Pro m ě to p ředstavuje velkou výzvu, je to jako jít na pódium ve spodním prádle. Když totiž hraju, nemám Marshally vyto čené nadoraz, neposkakuju tam a nehraju v ěci, které jsou hodn ě jisté. Hraju písn ě, které jsou nové, hodn ě experimentální a vše je hodn ě, hodn ě tiché. Jsme hodn ě tichá kapela. Možná nejtišší kapela na sv ětě. Takže jsem p řešel od té nejhlasit ější k nejtišší. Pro m ě to ale představuje obrovskou výzvu. Vyžaduje to zna čnou disciplínu, to se mi ale hodí, protože tu já ve svém život ě pot řebuji. Ur čit ě bych ješt ě n ějakou dobu mohl hrát nahlas, pro m ě by to ale nic neznamenalo. P řipadal jsem si na pódiu jako zombie, sta čilo tam jen p řijít, zapnout zesilova č a odehrát písni čky. To ale po m ě moc nevyžaduje, není v tom žádná výzva. Hudba, kterou te ď hraji, mě také t ěší tím, že je hodn ě sv ěží. Když to funguje, je to skv ělý pocit. A parádní zvuk. Když to klapne... Vyžaduje to ale hodn ě koumání, aby vše vyzn ělo správn ě. Je to ale v pohod ě, protože hraji renesan ční hudbu. Poslouchám ji už od takového jednasedmdesátého a nikdy m ě nenapadlo, že bych ji n ěkdy hrál. Pouze jsem si ji poušt ěl a vždycky m ě úžasn ě emo čně nabila. Tak to bylo možná až do roku '85, kdy jsem ji za čal hrát. Tehdy jsem se skamarádil s n ěkolika N ěmci, kte ří ji hrají a to m ě tak nadchlo, že jsem ji cht ěl také hrát.“ Aby to nebylo tak jednoduché, ješt ě dodává: „Hrát renesan ční hudbu je náro čné, protože je hodn ě strukturovaná a daná. Jedna z mých slabin spo čívá v tom, že lpím na melodii. Pro m ě to tak p ředstavuje obzvláštní problém. Neumím zase tak moc dob ře hrát z not, hraju hlavn ě podle sluchu. V rock'n'rollu je v ětšina toho, co se hraje improvisovaná. Když se ale improvizuje v renesan ční hudb ě, musí se hrát v rámci melodií, které jsou striktn ě dané. A zapamatovat si je, to jsou pro m ě docela honi čky. P řesn ě, notu po not ě. Pro n ěkoho by to bylo strašn ě jednoduché, ale pro m ě to p ředstavuje docela problém, se kterým se musím popasovat.“ Debutové album Shadow Of The Moon z roku 1997 z ůstalo v n ěmeckých žeb říčcích dlouhých sedmnáct týdn ů a v Japonsku bylo zlaté. Po vydání druhé desky Under A Violet Moon (jaro 1999), která se umístila na dvacátém míst ě n ěmeckých žeb říck ů a v Jponsku byla dvanáctá, se kapela vydala na turné, v jehož rámci tentokráte vystupovala v kostelech, zámcích a hradech, divadlech a operách. „Nepat řím k těm,“ p řiznává Blackmore, „co tvrdí, že každé jejich další album je nejlepší, co kdy ud ělali,“ a za řazuje tak Fires At Midnight do celkového pojetí Blackmore’s Night. „Nikdy p ředem nep řemýšlíme o n ějakém vývoji, nic není vykalkulované. Prost ě hrajeme písni čky. Jak na prvním, tak na druhém albu byly báje čné momenty, a proto je nehodlám srovnávat s albem Fires At Midnight . Nedržíme se n ějakého celkového plánu, hudba se prost ě vyno ří v procesu hraní. Jde o to, aby nám z ní bylo fajn.“ A Candice Night k tomu dodává: „To, co slyšíte na novém albu, op ět vzniklo vícemén ě náhodou. Hudbu tvo říme prakticky každý den, zkoušíme nové v ěci, experimentujeme a studujeme p ůvodní prameny. V ur čitém bod ě pak dosáhneme stupn ě, kdy je čas nato čit ty skladby, které nás baví nejvíc.“ Jedna v ěc však musí být pozornému poslucha či jasná - Blackmore z řeteln ě dává p řednost st ředov ěké hudb ě st řední a jihovýchodní Evropy p řed hudbou, vycházející z keltské tradice. Podobn ě jako na albu Under A Violet Moon , jehož skladba ‘Durch den Wald zum Bachaus’ nemohla pop řít své n ěmecké ko řeny, i album Fires At Midnight čerpá svou inspiraci p ředevším z německé hudby. „Nevím, čím to je, ale cítím, že N ěmecko je mým druhým domovem,“ nabízí vysv ětlení Blackmore. „N ěkdy mám dokonce pocit, že je mým prvním domovem. Tém ěř všichni skladatelé, z nichž čerpáme, byli N ěmci: Johann Sebastian Bach vždy pat řil k mým nejv ětším vliv ům, stejn ě jako Mozart, a pochopiteln ě i Beethoven. Evropská hudba k našim b řeh ům dorazila p řes Špan ělsko, Itálii, Ma ďarsko a N ěmecko. Hudba Kelt ů se naopak dostala do Skotska a Irska z Asie p řes Norsko. Jedná se o stále stejné melodie a motivy, které se mi, up římn ě řečeno, moc nelíbí. Dávám p řednost německým skladatel ům. Prost ě cítím, že zvlášt ě v Německu existuje cosi tajemného, co skladatele z řejm ě inspiruje. Sta čí si vzpomenout na Beatles - i ti u činili své první důležité kroky práv ě v Německu.“ Blackmore’s Night se však neomezuje na oživování tradi čního materiálu. Všechny jejich nahrávky (a to v četn ě jejich adaptace Dylanovy klasiky The Times They Are A Changin’) obsahují onu typickou ‘Blackmoreovu eleganci’ - to vše díky jeho um ěleckým inovacím a pot řeb ě nov ě interpretovat historicky dané sledy not. Jeho hudba se tak stává ješt ě p řístupn ější řadovým poslucha čů m. Jakoby své poslucha če p řenášela ze sou časných spole čenských a obchodních tlak ů do prostších a poklidn ějších čas ů. Hudba Blackmore’s Night se p římo nabízí k relexaci, nacházení vnit řního míru a k duchovnímu kontaktu s p řírodou. Tato dokonalá hudební harmonie vzniká spole čným p ůsobením Blackmoreovy brilatní hry na kytaru, celkové jedine čné stylizace a h řejivého okouzlujícího zp ěvu Candice Night.