MASARYKOVA UNIVERZITA

Fakulta sociálních studií

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií

Mezinárodní vztahy

ECOWAS a jeho role při managementu konfliktů v západní Africe

Bakalářská práce

Adéla Zmeškalová

Vedoucí práce: PhDr. Tomáš Černohous UČO: 402559 Obor: MV-EVS Imatrikulační ročník: 2011 Brno, 2015

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma ECOWAS a jeho role při managementu konfliktů v západní Africe vypracovala samostatně s vyuţitím pouze uvedených zdrojů.

V Brně dne 7. 5. 2015 Adéla Zmeškalová

1

Poděkování

Ráda bych na tomto místě poděkovala vedoucímu své bakalářské práce PhDr. Tomáši Černohousovi za její odborné vedení, cenné rady a připomínky. Také bych chtěla poděkovat Ivetě Vojáčkové, jelikoţ většina textu vznikla s vyuţitím jejího notebooku.

2

Obsah Seznam zkratek ...... 6

1. Úvod ...... 8

2. Metodologie ...... 10

2.1. Konflikt, ozbrojený konflikt a management konfliktů ...... 11

2.2. Výbĕr případů ...... 12

2.3. Limity práce ...... 13

3. ECOWAS ...... 14

3.1. Historie a vývoj v oblasti bezpečnosti ...... 14

3.2. Organizační struktura ...... 17

3.2.1. Úřad hlav států a vlád ...... 17

3.2.2. Komise ...... 18

3.2.3. Parlament společenství ...... 19

3.2.4. Orgány mechanismu pro řešení konfliktů ...... 19

3.3. ECOWAS jako součást Africké struktury pro mír a bezpečnost ...... 20

4. Nástroje pouţitelné při managementu konfliktů ...... 22

4.1. Prevence ...... 22

4.1.1. Systém včasného varování ...... 22

4.1.2. Preventivní diplomacie a vyjednávání ...... 23

4.2. Sankce ...... 24

4.2.1. Podle Protokolu o demokracii ...... 24

4.2.2. Podle revidované Smlouvy ...... 24

4.3. Pohotovostní síly ECOWAS ...... 25

4.4. Nástroje v humanitární oblasti ...... 26

5. Jednotlivé konflikty a reakce ECOWAS na ně ...... 28

5.1. Pobřeţí slonoviny (2002 - 2007)...... 28

5.1.1. Okolnosti konfliktu ...... 28

3

5.1.2. Reakce ECOWAS ...... 28

5.1.3. Zhodnocení role ECOWAS ...... 30

5.2. Pobřeţí slonoviny (2010 - 2011)...... 31

5.2.1. Okolnosti konfliktu ...... 31

5.2.2. Reakce ECOWAS ...... 32

5.2.3. Zhodnocení role ECOWAS ...... 33

5.3. Guinea-Bissau (2012 - 2013) ...... 35

5.3.1. Okolnosti konfliktu ...... 35

5.3.2. Reakce ECOWAS ...... 36

5.3.3. Zhodnocení role ECOWAS ...... 37

5.4. Mali (2012-2015) ...... 38

5.4.1. Okolnosti konfliktu ...... 38

5.4.2. Reakce ECOWAS ...... 38

5.4.3. Zhodnocení role ECOWAS ...... 41

6. ECOWAS a management konfliktů ...... 43

6.1. Slabé stránky ...... 43

6.1.1. Implementace ...... 43

6.1.2. Absence jasného vymezení vztahu s AU ...... 44

6.1.3. Finanční nesoběstačnost ...... 44

6.1.4. Prevence ...... 45

6.1.5. Tolerance převzetí vlády neústavní cestou ...... 46

6.1.6. Loajalita členských států ...... 47

6.2. Silné stránky ...... 48

6.2.1. Diplomacie ...... 48

6.2.2. Rychlé zaujetí postoje ...... 49

6.2.3. Sebereflexe ...... 49

6.2.4. Zapojení občanské společnosti ...... 50

4

7. Závěr ...... 51

8. Zdroje ...... 55

8.1. Primární zdroje...... 55

8.2. Sekundární zdroje ...... 61

5

Seznam zkratek

AFISMA Afrikou vedená mezinárodní podpora do Mali AMU Unie arabského Maghrebu APSA Africká struktura pro mír a bezpečnost AU Africká unie CEWS Kontinentální systém včasného varování CNRDRE Národní komise pro nápravu demokracie a obnovení státu ECCAS Hospodářské společenství středoafrických států ECOMIB Mise ECOWAS v Guinee-Bissau ECOMICI Mise ECOWAS v Pobřeţí slonoviny ECOMIL Mise ECOWAS v Libérii ECOMOG Monitorovací skupina ECOWAS ECOWARN Struktury včasného varování a odpovědi ECOWAS Hospodářské společenství západoafrických států ECPF Struktura pro prevenci konfliktů ERT Tým krizové reakce ESF Pohotovostní síly ECOWAS FN Nové síly FPI Lidová fronta Pobřeţí slonoviny FRCI Republikánské síly Pobřeţí slonoviny GRN Vláda národního usmíření IGAD Mezivládní úřad pro rozvoj JAR Jihoafrická republika MF Hlavní síla Pohotovostních jednotek ECOWAS MICEMA Mise ECOWAS v Mali MINUCI Mise OSN v Pobřeţí slonoviny MINUSMA Multidimenzionální integrovaná stabilizační mise OSN v Mali MISSANG Angolská technická a vojenská asistenční mise v Guinee-Bissau MNLA Hnutí za národní osvobození Azawadu MSC Rada bezpečnosti a mediace OSN Organizace spojených národů

6

RDR Shromáţdĕní republikánů REC Regionální ekonomické společenství SADC Společenství pro rozboj jiţní Afriky SDR Zvláštní práva čerpání TF Bojová jednotka Pohotovostních jednotek ECOWAS UA Účetní jednotka USD Americký dolar UNAMSIL Mise OSN v Sierra Leone UNMIL Mise OSN v Libérii UNOCI Operace OSN v Pobřeţí slonoviny

7

1. Úvod

Hospodářské společenství západoafrických států (dále jako ECOWAS nebo společenství) bylo zaloţeno v roce 1975 za účelem posílení ekonomického rozvoje svých členů. Postupně si však členské státy uvědomily, ţe ekonomický rozvoj jde ruku v ruce s bezpečnostními otázkami, a proto se členové ECOWAS rozhodli zaměřit svoji pozornost také na tuto oblast. Od vypuknutí občanské války v Libérii v roce 1989 si tato organizace postupně vyvinula řadu nástrojů pro management konfliktů, které aktivně vyuţívá dodnes. A právě těmto nástrojům, jejich vyuţití a roli ECOWAS v managementu konfliktů obecně se bude tato práce věnovat. Předkládaná bakalářská práce spadá do oblasti řešení konfliktů, a konkrétně se tedy zaměřuje na nástroje ECOWAS pouţitelné při managementu konfliktů v regionu západní Afriky, jejich vývoj, aplikaci a zhodnocení jejich vyuţívání. Dané téma jsem si vybrala zejména proto, ţe je aktuální, jelikoţ je předmětný region na konflikty relativně bohatou oblastí, na které společenství reaguje a své nástroje jim postupně přizpůsobuje. A vzhledem k novým hrozbám, které se poslední dobou v západní Africe objevily, půjde o téma aktuální i v budoucnu. Dalším důvodem výběru tohoto tématu je skutečnost, ţe se v České republice česky psaná literatura věnující se samostatně této organizaci a jejímu jednání v oblasti managementu konfliktů nevyskytuje. V neposlední řadě se také domnívám, ţe jde o téma zajímavé, které umoţňuje zmapovat vývoj nástrojů managementu konfliktů této významné regionální organizace, a celkově zhodnotit, jak si ECOWAS v managementu konfliktů stojí. Cílem této práce je představit a na jednotlivých konfliktech a v nich vyuţitých nástrojích analyzovat roli Hospodářského společenství západoafrických států v oblasti managementu konfliktů. Hlavními výzkumnými otázkami tedy budou tyto: „Disponuje ECOWAS dostatečnými nástroji pro management konfliktů?― a ―Využívá ECOWAS tyto nástroje plně?―. K jejich zodpovězení pomůţe několik dílčích výzkumných otázek, které znějí takto: „Jaké jsou nástroje ECOWAS v oblasti managementu konfliktů?“ „Které z těchto nástrojů využilo ECOWAS v jednotlivých konfliktech?“ „Jaké se u jednotlivých konfliktů projevily slabiny jednotlivých nástrojů či postupu ECOWAS? Co lze naopak považovat za silné stránky?“ Co se týče struktury práce, text bude vedle úvodu, části věnující se metodologii a

8 závěru rozdělen do pěti hlavních kapitol, z nichţ první bude pokrývat vznik ECOWAS a jeho následný vývoj v oblasti bezpečnosti, jeho organizační strukturu a fungování. Další kapitola představí jednotlivé nástroje společenství pouţitelné při managementu konfliktů, aby bylo moţné se hned v kapitole následující zaměřit podrobněji jiţ na analýzu vybraných konfliktů, které na území západní Afriky za dobu existence společenství proběhly. Vzhledem k tomu, ţe předmětem této práce je management konfliktů a nikoli jednotlivé konflikty jako takové, budou vţdy na začátek jen krátce představeny okolnosti, které k vypuknutí konfliktu vedly, a následně se práce jiţ zaměří na reakci společenství na něj a její zhodnocení. V kapitole navazující pak dojde k analýze jednání společenství v managementu konfliktů, jeho slabin a naopak silných stránek. V závěru pak budou zodpovězeny výzkumné otázky vytyčené výše.

Obrázek č. 1: Mapa znázorňující členské státy ECOWAS1

1 Vytvořeno autorkou z originálního obrázku na https://panorg.wordpress.com/2012/11/15/ecowas/. 9

2. Metodologie

Z metodologického hlediska práce představuje případovou studii, která je charakteristická podrobnějším studiem jednoho či několika případů, coţ umoţňuje zachycení většího mnoţství informací a popis vzájemných vztahů v jejich celistvosti (Hendl 2005, 105). Předmětem případové studie bude jak studium organizace, tedy ECOWAS, tak zkoumání událostí, tedy jednotlivých konfliktů. Jejím cílem pak bude zkoumání procesů změn a adaptace nástrojů ECOWAS pro management konfliktů a následná evaluace jejich vyuţití. Při zpracovávání práce bude vyuţita kvalitativní výzkumná strategie, která je pro oblast společenských věd většinou povaţována za vhodnější neţ strategie kvantitativní. Její výhodou je zejména získání podrobného popisu případu, kdy detailně sledujeme jeho vývoj a zkoumáme příslušné procesy, přičemţ můţeme brát do úvahy také širší kontext případu (Hendl 2005, 53). Datovým podkladem práce budou výhradně dokumenty, a to primární i sekundární a současné i retrospektivní. Vzhledem ke vzdálenosti zkoumaného regionu se pak bude jednat z velké části o virtuální data. A jelikoţ dané téma, ani jeho dílčí části, nejsou v česky psané literatuře téměř zpracované, nejčastěji půjde o data v anglickém jazyce. Cenným zdrojem zejména pro analytickou část práce budou oficiální stánky ECOWAS, především tiskové zprávy k jednotlivým událostem na nich zveřejněné. Kvůli zachování objektivity však nelze spoléhat jen na ně. Vhodným doplněním tak budou například také zprávy generálního tajemníka OSN, které se od předchozích zpráv liší tím, ţe pokrývají delší časové období a konfliktu se věnují obecněji, nestranně a v širším kontextu. Dále budou informace získávány také z různých odborných článků či monografií. Mezi pouţité metody bude patřit analýza, která spočívá v rozdělení celku na části a jejich samostatném zkoumání. V tomto případě pak půjde o analýzu orientovanou na případ, která bere v potaz případ jako celek a hledá konfigurace, asociace, příčiny a následky uvnitř případu, případně několik málo případů komparuje (Hendl 2005, 226). Další pouţitou metodou bude indukce, která spočívá postupu od konkrétního k obecnému za účelem nalézt v jednotlivých pozorováních určité společné schéma (Babbie 2010, 23). V závěrečných kapitolách pak dojde i k vyuţití syntézy, která spočívá ve sloţení částí do celku a popisu hlavních organizačních principů, jimiţ se tento celek řídí.

10

2.1. Konflikt, ozbrojený konflikt a management konfliktů Na začátek je také nutné vymezit základní pojmy, které budou v této práci vyuţívané, a to především pojmy konflikt a management konfliktů. Lze nalézt mnoho různých pojetí konfliktu, z nichţ se některé velmi podobají a jiné naopak podstatně liší. Wallensteen například za konflikt označuje „sociální situaci, v níž minimálně dva aktéři (strany), usilují ve stejném okamžiku o získání dostupných, avšak nedostačujících zdrojů― (Wallensteen 2002, 16). Lehce odlišně konflikt chápou Bartos a Wehr, podle nichţ je to „situace, kdy proti sobě užívají aktéři konfliktní chování, aby dosáhli nekompatibilních cílů a/nebo vyjádřili své nepřátelství― (Bartos a Wehr 2002, 13). Takovýchto konfliktů denně vzniká celá řada, avšak předmětem této práce budou jen ty politické, které se od předchozích pojetí liší v tom, ţe minimálnĕ jedním z jeho aktérů je stát (Waissová 2005, 137). V potaz budou dále brány zejména konflikty násilné či ozbrojené, jejichţ definičním kritériem je uţití násilí. V této práci bude pojem ozbrojený konflikt pouţíván ve významu uváděném Uppsala Conflict Data Project, který nejlépe shrnuje a konkretizuje předchozí definice, a který jej vymezuje jako „nekompatibilitu týkající se vlády a/nebo území, při níž má použití ozbrojené síly2 mezi dvěma stranami, z nichž alespoň jedna je vládou, za následek smrt alespoň 25 osob v jednom kalendářním roce― (UCDP 2015). Dalším stěţejním pojmem celého textu je management konfliktů (conflict management), který je sice v literatuře poměrně často uţíván, avšak minimálně definován, a jeho obsah tak často zůstává poněkud nejasný. Například Ramsbotham, Miall a Woodhouse tento termín uţívají pro „urovnání konfliktu a zamezení jeho šíření―, avšak co všechno ono urovnání zahrnuje, uţ nezmiňují. Přiblíţit tento pojem nám však můţe pomoci jeho vymezení vůči pojmu řešení konfliktů (conflict resolution), který stejní autoři charakterizují jako „komplexnĕjší činnost, která zahrnuje i určení hluboko zakořenĕných příčin konfliktu a jejich následnou přeměnu― (Ramsbotham, Miall a Woodhouse 2011, 30- 31). Wallensteen management konfliktů popisuje jako činnost, která můţe „pomoci při snižování nebezpečí krize, při vytváření důvĕry mezi stranami a zmírnĕní utrpení― (Wallensteen 2002, 5). Ucelenější definici pak nabízí Slovník humanitární činnosti a rozvojové spolupráce (Diccionario de Acción Humanitaria y Cooperación al Desarrollo), kdyţ za management konfliktů (gestión de conflictos), označuje „aktivitu směřující

2Za zbraně jsou v tomto smyslu povaţovány i například kameny, cihly, voda či oheň. 11 k předejití či zastavení eskalace konfliktu nebo ke snížení jeho ničivé povahy s cílem dosáhnout situace, v níž bude možné dosáhnout dohody nebo dokonce vyřešení konfliktu― (Pérez de Armiño 2000). Vezmeme-li v úvahu všechny zmíněné definice, lze negativně vymezit pojem management konfliktů tak, ţe nezahrnuje ani strukturální prevenci, ani postkonfliktní rekonstrukci nebo peace-building. Ze zahrnutí „snižování nebezpečí krize― nebo „aktivity směřující k předejití eskalace konfliktu― pod tento pojem pak lze usuzovat, ţe management konfliktů nalezne své vyuţití aţ po vzniku konfliktu jako takového, coţ však často můţe být i předtím, neţ daný konflikt přeroste v konflikt ozbrojený. V některých uvedených definicích se mluví i o „snížení ničivé povahy― konfliktu či o „zmírnění utrpení―, z čehoţ lze dále usuzovat, ţe do oblasti managementu konfliktů spadají i humanitární aktivity. Pro účely této práce tak bude management konfliktů zahrnovat aktivity směřující k předejití přesunu konfliktu do roviny ozbrojeného konfliktu, k zastavení eskalace ozbrojeného konfliktu a ke sníţení jeho ničivé povahy s cílem dosáhnout urovnání konfliktu.

2.2. Výbĕr případů Vzhledem k mnoţství konfliktů, do nichţ se jiţ ECOWAS od svého vzniku zapojilo, a omezenému rozsahu práce, bude nutné vybrat pro bliţší zkoumání jen některé z nich. Pro výběr případů bude pouţita metoda maximální variace, která spočívá ve výběru různorodých typů případů, za účelem nalezení společných schémat a trendů, které se v nich, navzdory jejich různé povaze, vyskytují (Patton 1990, 172). Podle této metody tedy budou případy vybrány tak, aby zastupovaly pokud moţno různé druhy konfliktů. A jelikoţ management konfliktů tak, jak byl definován v předchozí kapitole, zahrnuje i aktivity směřující k předejití přesunu konfliktu do roviny ozbrojeného konfliktu, bude pro větší heterogenitu mezi jinak ozbrojené konflikty zařazen i případ, jehoţ eskalaci v ozbrojený konflikt se podařilo úspěšně předejít. Tato metoda bude dále kombinovaná s metodou kriteriálního vzorkování, která spočívá ve výběru těch případů, které splňují předem určená kritéria (Patton 1990, 176). Pro tuto práci tak bude kritériem, ţe budou vybrány pouze konflikty 1) aktuální (a to v tom smyslu, ţe proběhly aţ po přijetí základního právního rámce, 3 jímţ se nejen management

3 Za ten bude povaţován Protokol o zaloţení mechanismu pro prevenci, management a řešení konfliktů, mír a bezpečnost z roku 1999 a Doplňkový protokol o demokracii a dobrém vládnutí z roku 2001. 12 konfliktů v rámci společenství řídí, a bude se tedy jednat o konflikty, které probíhaly po roce 1999) a 2) jiţ skončené (ve smyslu ukončení účasti ECOWAS na řešení konfliktu). Za předmĕt analýzy tak byl podle těchto kritérií vybrán ozbrojený konflikt v Pobřeţí slonoviny v letech 2002 aţ 2007, který byl občanskou válkou s etnickým podtextem, dále ozbrojený konflikt ve stejném státĕ v letech 2010 aţ 2011, který představuje konflikt volební, následovat bude státní převrat v Guinee-Bissau v roce 2012, který však, jako jediný z vybraných konfliktů, nakonec nepřešel do roviny ozbrojeného konfliktu, ale zůstalo pouze u jeho hrozby, a posledním pak bude ozbrojený konflikt v Mali, který je zajímavý svou dvojí povahou, kdy se na jedné stranĕ jednalo o vojenské povstání a na stranĕ druhé pak o snahu o secesi části území, navíc zhoršenou zapojením radikálních islamistických a teroristických skupin. Zároveň se v případĕ Mali jedná také o nejaktuálnĕjší skončený konflikt, jelikoţ mírová smlouva byla podepsána v březnu 2015.

2.3. Limity práce Nejvĕtším limitem práce můţe být zejména skutečnost, ţe ţádný z vybraných konfliktů neprobíhal pouze za účasti ECOWAS, takţe v jeho průběhu a při jeho řešení hráli větší či menší roli i další aktéři mezinárodního společenství (příkladem můţe být OSN, Africká unie, ale někdy i jednotlivé státy). Efekt jednotlivých nástrojů vyuţitých společenstvím tak nelze od nástrojů těchto dalších aktérů izolovat, avšak vzhledem k omezenému rozsahu práce nebude moţné vzít všechny aktivity těchto dalších aktérů dostatečně v potaz. Další limit můţe představovat dostupnost aktuálních zdrojů, jelikoţ k nĕkterým otázkám takovéto zdroje mohou chybět, respektive nemusejí být přístupné veřejnosti. Co se dále zdrojů týče, nĕkteré z nich se rozcházejí v určitých konkrétních informacích, jako je například počet vojenských jednotek vyslaných v rámci misí. Z tohoto důvodu bude práce co nejvíce čerpat z primárních zdrojů, avšak ne všude to bude moţné. Tam, kde budou tyto zdroje chybĕt, tak bude informace povaţována za pravdivou tak, jak je uváděna nejčastěji, a případně bude na rozpory upozorněno. Dalším limitem pak můţe být omezený počet případů, které práce bere v potaz. To se můţe promítnout do zjištění, k nimţ bude dospěno v analytické části práce, a která tak nemusejí být platná pro všechny proběhnuté konflikty a zapojení ECOWAS v nich, coţ však ani vzhledem k neustále se vyvíjející struktuře společenství není moţné. Problém se zobecňováním výsledků je, stejně jako jejich snadnější ovlivnění osobou provádějící

13 výzkum a jejími preferencemi, jednou z nevýhod případové studie a kvalitativního výzkumu obecně (Hendl 2002, 52-53). Jak však poznamenává Yin, je třeba na případové studie hledět tak, ţe „jejich cílem je rozvinout a zobecnit teorie (analytická generalizace) a nikoli vyčíslit četnost (statistická generalizace).― (Yin 2003, 10).

3. ECOWAS

3.1. Historie a vývoj v oblasti bezpečnosti Hospodářské společenství západoafrických států vzniklo v květnu 1975, kdyţ státy Benin, Burkina Faso (ještě jako Upper Volta), Gambie, Ghana, Guinea, Guinea-Bissau, Libérie, Mali, Mauritánie, Niger, Nigérie, Pobřeţí slonoviny, Senegal, Sierra Leone a Togo podepsaly v Lagosu zakladatelskou smlouvu (jinak také Smlouva z Lagosu či Květnová smlouva). Dnes jsou členem i Kapverdy, které se ke společenství přidaly hned v roce 1977, a naopak Mauritánie z něj v roce 2000 z vlastní vůle vystoupila. Účelem zaloţení této organizace byla spolupráce výhradně v ekonomických a sociálních otázkách s cílem zlepšit ţivotní standard obyvatelstva v participujících státech (Michigan State University 2015).4 Jiţ zanedlouho se však spolupráce mezi státy začala prohlubovat i na oblast míru a bezpečnosti, jelikoţ si státy uvědomily, ţe pokrok v ekonomické oblasti je s těmito tématy do značné míry provázaný (ECOWAS 1978, preambule). Hned v roce 1976 se začalo pracovat na dokumentu, který byl o dva roky později přijat pod názvem Protokol o neagresi (Protocol on Non-Agression). V této krátké dohodě se státy zavázaly zdrţet se mezi sebou jakýchkoli aktů agrese, pouţití síly i její hrozby a jakkoli porušovat či podporovat porušování teritoriální integrity nebo politické nezávislosti ostatních členů. Dále bylo dohodnuto, ţe na všechny případné budoucí spory mezi státy bude reagováno mírovými prostředky a budou řešeny v rámci urovnávání sporů (ECOWAS 1978). V roce 1981 došlo k dalšímu rozvoji spolupráce v bezpečnostní oblasti přijetím Protokolu o vzájemné spolupráci při obraně (Protocol Relating to Mutual Assistance in Defence). Státy, jak prohlašují v preambuli tohoto dokumentu, dospěly k názoru, ţe dosaţení pokroku v ekonomické dimenzi je do značné míry odvislé od bezpečnostní situace v členských státech. Z tohoto důvodu se shodly na tom, ţe jakákoli ozbrojená

4Jednalo se například o odstranění cel a dávek s obdobným účinkem mezi členskými státy, zrušení kvantitativních a administrativních omezení na dovoz mezi státy, zrušení překáţek volnému pohybu osob, sluţeb a kapitálu, rozvoj společné infrastruktury v oblasti komunikace, dopravy, energií a podobně (ECOWAS 1975). 14 hrozba či agrese proti jednomu členskému státu bude povaţována za hrozbu či agresi proti celému společenství, a zavázaly se ke vzájemné pomoci a asistenci při obraně v takovéto situaci. V případě intervence měl kaţdý stát vyčlenit část svých vojáků, aby dohromady utvořili Spojenecké ozbrojené síly společenství, přičemţ bylo zároveň stanoveno, ţe tyto síly se nesmějí vměšovat do čistě interních konfliktů. Pro potřebnou spolupráci v oblasti bezpečnosti byly zaloţeny také dvě nové instituce (Rada obrany a Komise obrany), které byly spolu s Úřadem hlav států a vlád zodpovědné za provádění daného protokolu (ECOWAS 1981). Ani jeden z protokolů však nebyl implementován, zejména z důvodu nedostatku politické vůle členských států, a zůstaly tak pouhými ambicemi (Elowson a MacDermott 2010, 23-24). V roce 1993 byla podepsána nová verze Smlouvy z Lagosu (dále jen Smlouva), která měla dva hlavní cíle, a to zrychlit ekonomickou integraci5 společenství a zlepšit jeho politickou kooperaci (Michigan State University 2015). Tato smlouva však měla důleţitý přesah i do bezpečnostní oblasti. Významným krokem bylo, ţe ve svém článku 58 s názvem „Regionální bezpečnost― státy zavazuje udrţovat vztahy vedoucí k udrţení míru, stability a bezpečnosti v regionu, čehoţ má být dosaţeno pomocí spolupráce v rámci společenství při zřizování a posilování bezpečnostních mechanismů pro včasnou prevenci a řešení vnitrostátních a mezistátních konfliktů. Takováto spolupráce pak má spočívat zejména v pravidelných konzultacích, zakládání vyšetřovacích komisí pro konkrétní problémy, uplatnění dobrých sluţeb, mediace, přímého diplomatického jednání, sledování demokratického průběhu voleb a podobně. Konkrétnější formy spolupráce pak měly být vymezeny pomocí protokolů (ECOWAS 1993, čl. 58). Prvním a bezesporu nejdůleţitějším z nich je Protokol o zaloţení mechanismu pro prevenci, management a řešení konfliktů, mír a bezpečnost (Protocol Relating to the Mechanism for Conflict Prevention, Management, Resolution, Peace-Keeping and Security) přijatý v roce 1999 (dále jen Protokol o mechanismu). Dokument podrobně vymezuje rozsah a formu spolupráce společenství a členských států v oblasti bezpečnosti a zabývá se také rolí jednotlivých institucí a orgánů společenství v takto vytvořené bezpečnostní struktuře. Zároveň také pro dosaţení cílů tohoto protokolu zakládá několik nových institucí. Více pozornosti mu však bude, stejně jako dále jmenovaným dokumentům, věnováno v kapitolách zaměřujících se orgány a nástroje, jelikoţ se mnohých z nich podstatně dotýká (ECOWAS 1999).

5Zejména mělo být dosaţeno zaloţení společného trhu a ekonomické a měnové unie a dále mělo dojít k harmonizaci a koordinaci příslušných politik (ECOWAS 1993). 15

V roce 2001 následovalo přijetí Doplňkového protokolu o demokracii a dobrém vládnutí (dále jen Protokol o demokracii), v němţ se signatáři přihlásili k několika základním ústavním principům. Dokument formuluje poţadavky týkající se vlády práva, rozdělení moci, zaručení parlamentní imunity, nezávislosti soudní moci, způsobu získání moci, sekularizace států, dodrţování mezinárodních lidskoprávních závazků a zaloţení institucí k jejich podpoře, a volné politické soutěţe. Následují pravidla týkající se voleb, konkrétně volebních zákonů a jejich změn, zastoupení politických aktérů, ale také chování vítězů a poraţených.6 Co se týče ozbrojených sil, policie a jiných bezpečnostních sborů, mají tyto být apolitické a pod kontrolou legálně ustavené civilní autority, na demonstrace mají reagovat proporcionálně a celkově mají dodrţovat obecné lidskoprávní principy (ECOWAS 2001). Důleţitým dokumentem zejména v oblasti prevence je nařízení z roku 2008, které zřídilo Strukturu pro prevenci konfliktů (ECOWAS Conflict Prevention Framework, ECPF). Spolu s Protokolem o demokracii podrobněji rozvádí určitá ustanovení Protokolu o mechanismu, přičemţ se zaměřuje především na prevenci konfliktů. Skládá se ze čtrnácti částí, z nichţ kaţdá se zabývá určitou oblastí, která je pro prevenci konfliktů ve větší či menší míře důleţitá. Jedná se například o včasné varování, preventivní diplomacii, demokracii a politické řízení, lidská práva a vládu práva, média, správu přírodních zdrojů, přeshraniční iniciativy, odzbrojení, humanitární asistenci, vzdělávání v oblasti míru či Pohotovostních jednotek ECOWAS. U všech oblastí jsou pak stanoveny cíle a postupy, které je nutné sledovat k jejich dosaţení. Některými z těchto prvků se bude práce v dalších částech zabývat podrobněji (ECOWAS 2008). V roce 2012 pak Komise vydala dokument nazvaný Humanitární politika, který představil cíle společenství v této oblasti. Jejím hlavním cílem má být předpověď, prevence a celkový management katastrof a konfliktů za účelem sníţení či omezení jejich následků. Účelem je zabránit tak smrti a lidskému utrpení, zlepšit ochranu a sociální situaci všech obyvatel západní Afriky a dalších tam ţijících osob, coţ je chápáno jako základní podmínka pro regionální integraci, mír, bezpečnost a rozvoj (Komise ECOWAS 2012, 17). Tato politika má být prováděna ve čtyřech fázích, jimiţ jsou prevence, připravenost, odpověď a rekonstrukce (Komise ECOWAS 2012, 27). Organizačně má být hlavním nástrojem této politiky Tým krizové reakce (Emergency Response Team, ERT) jenţ bude

6Článek 9 například stanoví, ţe „strana a/nebo kandidát, který prohraje volby, má přiznat porážku (…)―. Článek následující pak ukládá vítězi a celkově všem drţitelům moci na všech úrovních „zdržet se zastrašování a obtěžování poražených kandidátů a jejich stoupenců― (ECOWAS 2001, čl. 9). 16 přiblíţen v kapitole věnující se nástrojům. K financování této politiky byl také zaloţen Fond humanitární podpory (Humanitarian Relief Fund) (Komise ECOWAS 2012, 32). Nejnovější dokument byl přijat v červenci 2014 a jeho obsahem je posílení mechanismu včasného varování a rychlé reakce tím, ţe má nově dojít k jeho rozšíření i do jednotlivých členských států (ECOWAS 2014a). Včasnému varování celkově se však bude opět více věnovat kapitola zaměřená na nástroje. Z výše uvedeného je patrné, ţe společenství od svého zaloţení prošlo značným vývojem, kdy postupně upravovalo svoji strukturu tak, aby co nejadekvátněji dokázalo odpovídat na nové výzvy a nedostatky, se kterými se při svém jednání setkalo. V důsledku toho byla přizpůsobována i organizační struktura, která je obsahem následující kapitoly.

3.2. Organizační struktura Hlavními orgány společenství jsou Úřad hlav států a vlád (dále jen Úřad), Komise, Parlament společenství, Rada ministrů (dále jen Rada), Soudní dvůr společenství, specializované technické komise a Banka pro investice a rozvoj společenství. Pro účely této práce však bude postačující přiblíţit první tři a následně další orgány, které hrají v managementu konfliktů nějakou roli.

3.2.1. Úřad hlav států a vlád Úřad je „zodpovědný za obecné směřování a kontrolu společenství― a má podniknout „veškerá opatření k zajištění progresivního rozvoje a realizace jeho cílů― (ECOWAS 1993, čl. 7 odst. 2). Zejména pak určuje obecnou politiku společenství, dohlíţí na ostatní instituce, jmenuje některé osoby do funkce a má právo obrátit se na Soudní dvůr ECOWAS, dospěje-li k závěru, ţe některý z členských států nebo institucí společenství neplní své povinnosti, nebo ţe některý z orgánů překročil či zneuţil své pravomoci (ECOWAS 1993). Ačkoli je Úřad, který je tvořen hlavami států a/nebo vlád, nejvyšším orgánem společenství a nejvyšším rozhodujícím tělesem v rámci mechanismu pro prevenci, management a řešení konfliktů, mír a bezpečnost (dále jen mechanismus pro řešení konfliktů), nemá v záleţitostech týkajících se míru a bezpečnosti mnoho pravomocí, jelikoţ jednáním v této oblasti pověřil a své pravomoci delegoval na Radu bezpečnosti a mediace (Mediation and security council, MSC) (ECOWAS 1999, čl. 6, 7).

17

3.2.2. Komise Komise, dříve označovaná jako Výkonný sekretariát,7 je výkonným orgánem společenství, a vedena je prezidentem jmenovaným Úřadem na čtyři roky. Aktuálním je bývalý předseda vlády Burkiny Faso Kadré Desire Ouédraogo. Mezi její hlavní pravomoci patří vykonávání rozhodnutí Úřadu a nařízení Rady, příprava setkání Úřadu, Rady a technických komisí, příprava textů k přijetí Úřadem a Radou, příprava rozpočtů a programů aktivit společenství, dohlíţení na jejich výkon a podobně (ECOWAS 1993, čl. 19). Otázkami bezpečnosti se v rámci Komise zabývá Úřad komisaře pro politické záleţitosti, mír a bezpečnost (Office of the Commissioner for Political Affairs, Peace and Security), v jehoţ čele stojí komisařka Salamatu Hussaini Suleiman, bývalá nigerijská ministryně pro záleţitosti ţen a sociální rozvoj. Dané oddělení je dále vnitřně členěno na ředitelství pro politické záleţitosti, pozorovací a monitorovací centrum a ředitelství pro udrţování míru a regionální bezpečnosti (Opoku 2007, 10). V rámci posledního zmíněného pak fungují útvary jako buňka plánování a řízení misí (Mission Planning Management Cell), bezpečnostní divize nebo divize malých zbraní (Elowson a MacDermott 2010, 31). Komisařka má za úkol přispívat k dosahování cílů stanovených v protokolech, zejména se podílí na zjišťování potřebných skutečností, mediaci, vyjednávání, usmiřování stran a podobně (Opoku 2007, 10; ECOWAS 1999, čl. 15).

Obrázek č. 2: Struktura Komise ECOWAS8

Komise

Úřad komisaře pro politické záležitosti, mír a bezpečnost

Ředitelství pro Pozorovací a Ředitelství pro udržování míru a politické záležitosti monitorovací centrum regionální bezpečnosti

Buňka plánování a Bezpečnostní Divize malých řízení misí divize zbraní

7V roce 2007 došlo k vnitřní reformě společenství, v rámci které byl Výkonný sekretariát přejmenován na Komisi a vnitřně rozdělen na sedm nových komisí, v jejichţ čele je vţdy jeden komisař. V čele celé Komise pak namísto Výkonného tajemníka stojí prezident a viceprezident (Opoku 2007, 10). 8Vytvořeno autorkou; obrázek nezachycuje všechny orgány Komise, ale pouze ty, které jsou pro oblast managementu konfliktů relevantní. 18

3.2.3. Parlament společenství V parlamentu se schází 115 zástupců členských států. Křesla jsou rozdělena podle lidnatosti zemí, kdy minimální zaručený počet křesel je pět. Nejvíce křesly disponuje Nigérie, které jich náleţí 35.9 Členové se scházejí minimálně dvakrát ročně, aby projednali jakékoli otázky týkající se společenství. Výstupem pak mohou být doporučení jiným orgánům. Také můţe být parlament poţádán o vyslovení názoru k určité otázce, přičemţ pokud jde například o revizi Smlouvy, lidská práva či další vymezené oblasti, je vyţádání si jeho názoru povinné (ECOWAS Parliament 2014). Orgánem majícím na starost otázky bezpečnosti v rámci Parlamentu je Komise obrany, bezpečnosti a integrace, jejíţ činnost se zaměřuje spíše na prevenci, financování a dohled v dané oblasti. Role parlamentu je v bezpečnostních otázkách celkově však spíše jen poradní, bez jakékoli legislativní pravomoci (Elowson a MacDermott 2010, 32).

3.2.4. Orgány mechanismu pro řešení konfliktů Co se týče dalších orgánů, tím nejvýznamnějším se v rámci mechanismu pro řešení konfliktů a v oblasti bezpečnosti vůbec stala Rada bezpečnosti a mediace (MSC), která je tvořena devíti členy10 volenými vţdy na dva roky. Je zodpovědná za implementaci Protokolu o mechanismu a do její pravomoci tak náleţí rozhodování ve všech záleţitostech týkajících se míru a bezpečnosti, kam spadá například i povolování intervencí, rozhodování o vyslání vojenských a politických misí, schvalování jejich rozsahu a podmínek a jejich pravidelné přezkoumávání. K přijetí rozhodnutí postačí souhlas dvoutřetinové většiny přítomných členů.11 Setkávání probíhají na třech úrovních, a sice na úrovni hlav států, ministrů nebo stálých vyslanců při ECOWAS.12 Konečná rozhodnutí však tvoří vţdy jen hlavy států (ECOWAS 1999, čl. 8 -10). Jako pomocné orgány tohoto mechanismu vytvořil Protokol o mechanismu tři další, které spadají pod MSC, a sice Komisi obrany a bezpečnosti (Defence and Security Commission), Radu moudrých (Council of Wise) a Pohotovostní síly ECOWAS (ECOWAS Standby force, ESF). Komise obrany a bezpečnosti je tvořena šéfy bezpečnostních štábů,

9Druhý nejlidnatější stát západní Afriky, Ghana, jich má osm a následuje Pobřeţí slonoviny se sedmi hlasy. 10Sedm členů volí Úřad a zbylými dvěma jsou současný a předchozí předseda Úřadu. 11K usnášeníschopnosti MSC je vyţadována přítomnost alespoň dvou třetin jejích členů, coţ znamená, ţe konečné rozhodnutí tak můţe být ve výsledku přijato, souhlasí-li s ním i jen čtyři její členové. 12Hlavy států či vlád se mají dle Protokolu o mechanismu scházet alespoň dvakrát ročně, nebo kdykoli na ţádost předsedy či většiny členů. Na ministerské úrovni mají schůzky probíhat alespoň jednou za tři měsíce nebo kdykoli je potřeba. Na úrovni vyslanců se pak setkávání předpokládá jednou měsíčně. 19 důstojníky zodpovědnými za vnitřní záleţitosti a bezpečnost a experty z ministerstev zahraničí. Přizvaní mohou být taktéţ odborníci z jiných oblastí, je-li to potřeba. Její role spočívá především v posuzování administrativně-technické a logistické stránky peace- keepingových misí a v asistenci MSC ve stanovených záleţitostech (ECOWAS 1999, čl. 18, 19). Vnitřně se ještě dělí na dvě části, z nichţ jedna se zabývá záleţitostmi vojenskými a druhá civilními (Elowson a MacDermott 2010, 30). Rada moudrých, pro kterou se v dřívějších dokumentech uţíval název Rada starších, je nestálý orgán, jenţ je ustaven vţdy v případě potřeby. Kaţdoročně je sestaven a MSC potvrzen seznam patnácti významných osobností13 k tomu, aby s vyuţitím svých zkušeností slouţili jako mediátoři a aby stranám sporu jinak napomáhaly a snaţily se o jejich usmíření. Z tohoto seznamu se pak sestavuje konkrétní Rada moudrých pro konkrétní případ (Kabia 2011, 6; ECOWAS 1999, čl. 20). Pod MSC patří také ESF, coţ jsou víceúčelové jednotky sloţené z vojenských, policejních a civilních útvarů, připravené ve státě svého původu k okamţitému nasazení. Větší pozornost jim bude věnována v podkapitole 4.3.

Obrázek č. 3: Struktura Rady bezpečnosti a mediace (MSC)14

Rada bezpečnosti a mediace (MSC)

Komise obrany a Pohotovostní síly Rada moudrých bezpečnosti ECOWAS (ESF)

Komise šéfů Komise náčelníků bezpečnostních složek štábů

3.3. ECOWAS jako součást Africké struktury pro mír a bezpečnost

13Jedná se o politické, náboţenské a jiné tradiční představitele, přičemţ zahrnuti mají být zástupci obou pohlaví. Při plnění svých povinností mají být neutrální, nestranní a objektivní. 14Vytvořeno autorkou 20

Africká struktura pro mír a bezpečnost (African Security and Peace Architecture, APSA) je projektem Africké unie (AU), jehoţ cílem je zajišťovat mír a bezpečnost v celé Africe. Skládá se z pěti hlavních částí, kterými jsou Rada bezpečnosti a míru (Peace and Security Council), Kontinentální systém včasného varování (CEWS), Mírový fond AU, Panel moudrých a Africké pohotovostní síly (ASF). Jelikoţ je Afrika velmi rozlehlým regionem, významnou úlohu hrají v rámci její bezpečnostní architektury také regionální ekonomická společenství (označovaná jako REC),15 mezi která ECOWAS patří. Značnou roli hrají tyto organizace zejména v Afrických pohotovostních sílách a v kontinentálním systému včasného varování. Pokud jde o ASF, ty jsou sloţeny z pohotovostních sil poskytnutých jednotlivými REC, a vedle Pohotovostních sil ECOWAS je tvoří Brigáda SADC (SADC Brigade), Pohotovostní síly východní Afriky (Eastern Africa Standby Force), Pohotovostní síly ECCAS (ECCAS Standby Force) a Severoafrické regionální jednotky (North African Regional Capability) (AU 2010, 40-51). Dohromady by jednotky měly čítat přibliţně 40 000 osob, zahrnujících jak vojenské, tak policejní i civilní útvary. Podíl ECOWAS na ASF tvoří 6 500 osob. Operativní by měly ASF podle plánu být v roce 2015.16 Vytvořeny byly za účelem vedení mírových operací a intervence v případech stanovených Zakládajícím aktem AU (Bah a kol. 2014, 50-53). Účelem CEWS je předvídat konflikty, aby na ně bylo moţné reagovat co nejdříve. To však na kontinentální úrovni není dost dobře moţné, a proto je i v této oblasti velmi významná spolupráce AU s REC. Systém se tak skládá z pozorovacího a monitorovacího centra nazývaného „situation room― a z pozorovacích a monitorovacích jednotek jednotlivých REC, které jsou na něj přímo napojené. Spolupráce mezi AU a REC probíhá na základě tzv. Memorand o porozumění. Systém včasného varování ECOWAS tvoří významnou a jednu z nejpokročilejší součástí této struktury, a bude mu opět věnována samostatná podkapitola v rámci jednotlivých nástrojů (Bah a kol. 2014, 45-47).

15 Vedle ECOWAS jde o Společenství pro rozvoj jiţní Afriky (Southern African Development Community, SADC), the Mezivládní úřad pro rozvoj (Intergovernmental Authority on Development, IGAD), Hospodářské společenství středoafrických států (Economic Community of Central African States, ECCAS) a Unie arabského Maghrebu (Arab Maghreb Union, AMU). 16 Podle původního plánu mělo dojít k vytvoření těchto jednotek ve dvou fázích, které měly vést k připravenosti ASF k roku 2010. K tomuto datu však byla dokončena pouze první fáze, a termín tak byl posunut o pět let. 21

4. Nástroje použitelné při managementu konfliktů

4.1. Prevence Základním dokumentem v oblasti prevence je jiţ zmíněná ECPF, podle níţ je prevencí konfliktů chápána nenásilná přeměna konfliktu zahrnující aktivity směřující k zabránění jeho vypuknutí, eskalaci, šíření nebo znovuobjevení a ke zmírnění napětí. Rozděluje strategie prevence na operační a strukturální. Strategie strukturální jsou projevem snahy, aby ke krizím či konfliktům nedocházelo vůbec, a v případě, ţe se tak přesto stane, mají slouţit k zamezení jejich znovuobjevení. Tyto nástroje však nenáleţí do managementu konfliktů tak, jak byl definován na začátku práce, a proto jim dále nebude věnována pozornost. Nástroje operační jsou pak ty, které lze uţít při hrozící krizi, aby se zabránilo jejímu vypuknutí či následné eskalaci. ECPF do této kategorie zahrnuje včasné varování, preventivní diplomacii, preventivní odzbrojení a preventivní nasazení interaktivních prostředků, jakými jsou například dobré sluţby či ESF (ECOWAS 2008, odst. 18, 19). Preventivní odzbrojení se však svojí povahou hodí spíše mezi strukturální prevenci, jelikoţ jeho aplikace nezávisí na hrozbě vzniku konkrétního konfliktu, ale má předcházet ozbrojení k tomu neautorizovaných osob obecně. Z tohoto důvodu také nevyhovuje definici managementu konfliktů tak, jak je uţíván v této práci, a proto se jím dále práce nebude zabývat.

4.1.1. Systém včasného varování Včasné varování je zajišťováno pomocí Struktury včasného varování a odpovědi (ECOWARN), která slouţí jako nástroj pro pozorování a analýzu, zda sociální, ekonomická či politická situace v regionu mající potenciál vyvolat konflikt, nepředstavuje hrozbu. Následně, formou pravidelných zpráv, tato struktura poskytuje získané informace orgánům v rámci ECPF, ale i hlavám států, aby všichni tito mohli lépe předvídat a adekvátněji reagovat na hrozící krize (Kabia 2011, 5). ECOWARN se skládá z pozorovacího a monitorovacího centra a čtyř pozorovacích a monitorovacích oblastí, tzv. zón. V zóně 1 jsou Kapverdy, Gambie, Guinea-Bissau, Mauritánie a Senegal, do zóny 2 patří Burkina Faso, Pobřeţí slonoviny, Mali a Niger, v zóně 3 nalezneme Ghanu, Guineu, Libérii a Sierru Leone a zóna 4 je pak tvořena Beninem, Nigérií a Togem. Centra se nacházejí vţdy v prvním z jmenovaných států (ECOWAS 1993, čl. 24). Tato střediska pak

22 dále spolupracují se zástupci vlád a občanské společnosti, kterého ve většině zemí tvoří člen Západoafrické sítě pro budování míru (West African Network for Peacebuilding), která v systému ECOWARN hraje velmi důleţitou úlohu. Tito zástupci střediskům pak pravidelně na týdenní bázi zasílají zprávy o aktuální situaci v dané zemi (SWAC 2009). V roce 2014 bylo rozhodnuto o posílení této struktury tím, ţe byla stanovena povinnost členským státům vytvořit systém včasného varování také na národní úrovni, a to do tří let. Účelem tohoto rozšíření má být zvýšení schopnosti společenství a členských států reagovat i na konflikty niţší intenzity (ECOWAS 2014a).

Obrázek č. 4: Schéma znázorňující strukturu CEWS a ECOWARN17

CEWS

Shromažďování a interpretace OSN a další mezinárodní Modul indikátorů organizace, výzkumná centra, Situation room akademické instituce, nevládní organizace

IGAD SADC ECCAS Další REC ECOWAS

ECOWARN Komise Zóna 1: Zóna 3: Kapverdy, Gambie, Ghana, Guinea, Guinea-Bissau, Libérie, Sierra Senegal Politické záležitosti, Leone mír a bezpečnost

Zóna 2: Zóna 4: Burkina Faso, Pozorovací a Benin, Nigérie, Pobřeží slonoviny, monitorovací Togo Mali, Niger centrum

4.1.2. Preventivní diplomacie a vyjednávání Preventivní diplomacie a vyjednávání jsou velice důleţitým prvkem managementu konfliktů. Jde o nástroje s velmi bohatým vyuţitím, které je moţné uplatnit jak při hrozbě vzniku konfliktu, tak i během jeho trvání. Dá se říci, ţe kaţdá snaha o ukončení konfliktu ze strany ECOWAS je vţdy po celou dobu doprovázena některou formou diplomatického

17 Vytvořeno autorkou na základě schémat nacházejících se na http://www.issafrica.org/pubs/papers/102/Paper102.htm 23

úsilí. Jejím účelem je odstranit napětí mezi stranami konfliktu a zajistit pokojné řešení sporů za pouţití dobrých sluţeb, zprostředkování a dalších metod urovnávání sporů. Dobré sluţby (good offices) i zprostředkování či mediace (mediation) vyuţívají osoby tzv. mediátora, kterým je třetí osoba nezúčastněná na sporu. Mediátor pomáhá stranám zahájit a vést jednání ve sporné záleţitosti. Rozdíl mezi oběma činnostmi spočívá v odlišné míře jeho zapojení, kdy u dobrých sluţeb se jednání sám neúčastní, ale technicky, personálně a jinak stranám ulehčuje dosaţení dohody. U zprostředkování naopak dochází k většímu zapojení mediátora, který se účastní jednání a zasahuje do něj, například předkládá návrhy vhodných řešení sporu (David a kol. 2011, 361). Teprve po neúspěchu těchto nástrojů přicházejí na řadu sankce či intervence. Hlavními aktéry jsou zde Rada moudrých, speciální mediátoři či zvláštní zástupce prezidenta Komise, který funguje jako vedoucí mise, a kterého na návrh Komise jmenuje MSC.

4.2. Sankce

4.2.1. Podle Protokolu o demokracii Jednotlivé principy, které jsou obsahem Protokolu o demokracii, nejsou pouhým nezávazným prohlášením a jejich dodrţování tak můţe být vynuceno pomocí sankcí. Konkrétními sankcemi v případě porušování jednotlivých ustanovení se zabývá článek 45 Protokolu o demokracii, který společenství umoţňuje uloţit sankce státu, na jehoţ území, respektive, v jehoţ jurisdikci „je demokracie náhle ukončena jakýmikoli prostředky nebo kde dochází k vážnému porušování lidských práv―. Tyto sankce mohou mít formu odmítnutí kandidátů na obsazení volených míst v mezinárodních organizacích navrţených za daný stát, odmítnutí konání zasedání ECOWAS v daném státě nebo pozastavení účasti státu ve všech orgánech, v nichţ dochází k rozhodování o záleţitostech společenství,18 přičemţ má být ze strany společenství dále monitorována a podporována snaha státu navrátit věci do ústavně konformního stavu (ECOWAS 2001, čl. 45).

4.2.2. Podle revidované Smlouvy Ačkoli se jedná o obecné ustanovení, lze i u článku 77 Smlouvy, který stanovuje sankce uplatnitelné vůči státu neplnícímu své povinnosti, uvaţovat o jeho pouţití v rámci

18Přitom není dotčena povinnost sankcionovaného státu platit členské příspěvky (Protokol o demokracii, čl. 45). 24 managementu konfliktů. O uplatnění tohoto postupu, na rozdíl od většiny předchozích, rozhoduje Úřad hlav vlád a států. Tento článek konkrétně stanoví, ţe takovéto „sankce mohou zahrnovat: a) Pozastavení nových úvěrů nebo pomoci od společenství, b) pozastavení čerpání z probíhajících projektů společenství nebo jeho asistenčních programů; c) vyloučení z navrhování kandidátů na statutární a profesionální posty; d) pozastavení hlasovacích práv; a e) pozastavení účasti na činnosti společenství.“ (ECOWAS 1993, čl. 77).

4.3. Pohotovostní síly ECOWAS Pohotovostní síly ECOWAS jsou víceúčelové jednotky sloţené z vojenských, policejních a civilních útvarů, připravené ve státě svého původu k okamţitému nasazení. Velitelství se nachází v Abuji, hlavním městě Nigérie. Úkolem těchto jednotek není jen intervence, ale mohou být pouţity také jak v rámci prevence, tak budování míru. O jejich nasazení a rozsahu mandátu rozhoduje MSC. Moţnosti konkrétního nasazení přibliţuje článek 22 Protokolu o mechanismu, který stanoví, ţe ESF mohou být mimo jiné nasazeny za účelem pozorování a monitoringu, udrţování a znovunastolení míru, humanitárních intervencí jako podpora při humanitárních katastrofách, vynucení sankcí včetně embarga, preventivního rozmístění, budování míru, odzbrojení a demobilizace, policejních aktivit, včetně kontroly podvodů a organizovaného zločinu a jakýchkoli dalších operací (ECOWAS 1999, čl. 22). Nasazeny mohou ESF, stejně jako další nástroje managementu konfliktů, být v případě agrese či konfliktu v členském státě a jejich hrozby, v případě konfliktu mezi členskými státy, v případě vnitřních konfliktů, u nichţ hrozí, ţe přerostou v humanitární katastrofu nebo váţně ohroţují mír a bezpečnost v regionu, v případě závaţného a masivního porušování lidských práv nebo zásad právního státu, v situaci, kdy dojde ke svrhnutí nebo pokusu o svrhnutí demokraticky zvolené vlády a v dalších situacích (ECOWAS 1999, čl. 25). ESF mohou být nasazeny samostatně nebo jako součást ASF. Vnitřně se ESF dělí na dvě části – bojovou jednotku (Task Force, TF) a hlavní sílu (Main Force, MF). První zmíněná část je sloţena z 2 773 vojáků a druhá pak z 3 727, coţ dohromady poskytuje 6 500 vojáků připravených k rozmístění. Bojová jednotka má být schopná rychlého rozmístění a případně následně doplněna hlavní silou. Operační plán

25 počítá s čtyřmi fázemi rozmístění. První fáze pokrývá prvních 25 dní a je určena k přesunu jednotek do operačního prostoru. Následuje druhá fáze, která pokrývá prvních 90 dní (překrývá se tak s fází první) a je vedle přesunu jednotek zaměřena především na stabilizaci situace. K započetí třetí fáze má dojít po uplynutí 90 dní, trvat má aţ dalších 90 dní a jejím cílem je upevnění situace. Nastane-li potřeba, právě v této fázi má být mise doplněna o zbytek ESF, tedy MF. Čtvrtá fáze nastane po 180 dnech, kdy má dojít k převedení jednotek pod jinou misi nebo k jejich úplnému staţení. ESF tak mají samostatně fungovat maximálně půl roku (Elowson a MacDermot 2010, 50-54). TF mají být připraveny na rozmístění během 30 dní a mají být soběstačné po dobu 90 dní. Sloţeny jsou ze tří praporů – západního, pod vedením Senegalu, východního, pod vedením Nigérie, a logistického. MF se skládá ze čtyř praporů – západního, východní a dalších dvou pod vedením Beninu a Nigeru. Dohromady tak ESF v plné síle fungují v pěti praporech. Policejní sloţka ESF má být tvořena z deseti jednotek čítajících dohromady 1 400 osob a vedle toho ještě z 1 575 jednotlivých policistů. Dohromady se má tedy tato část ESF skládat z 2 975 příslušníků. Civilní sloţka má být sloţena z 60 osob (Elowson a MacDermot 2010, 56-58). Pokud jde o aktuální připravenost ESF, z posledních zapojení ECOWAS do konfliktů v regionu vyplývá, ţe by mělo být všech 6 500 příslušníků vojenského personálu připraveno na rozmístění. Stále však nefungují zcela podle plánu. Sice probíhají společná cvičení a podobně, ale stále nevešla v platnost tzv. memoranda o porozumění mezi členskými státy a ECOWAS, v nichţ se státy zavazují vyčlenit určitý počet jednotek pro jejich případné nasazení v rámci ESF. Zatím tak pohotovostní síly stále fungují na bázi přislíbených jednotek, které však nebývají vţdy poskytnuty. Také zatím jednotky nezískaly schopnost soběstačně fungovat prvních 90 dní, jelikoţ ke svému fungování stále potřebují finanční a další pomoc (ECOWAS 2014b).

4.4. Nástroje v humanitární oblasti Jelikoţ je cílem managementu konfliktů mimo jiné i snaha co nejvíce omezit jejich ničivou povahu, patří do jeho nástrojů také nástroje humanitární politiky. Zde mohou být vyuţity i některé předchozí nástroje, zejména ESF, které mají být „adekvátně vybaveny, aby mohly v rámci své mise podnikat i humanitární aktivity― (ECOWAS 1999, čl. 41).

26

Důleţitým nástrojem, který však dosud nebyl příliš vyuţíván, je Tým krizové reakce (Emergency Response Team, ERT). Ten byl vytvořen jiţ v roce 2005 Komisí jako reakce na chybějící nástroje v humanitární oblasti v dosavadních konfliktech. Jedná se o civilní nástroj pro boj s následky humanitárních katastrof, k jejichţ vzniku dochází jak v případě konfliktů, tak přírodních katastrof, jenţ má být doplňkem k mírovým operacím. Je sloţen z členů nevládních organizací, ministerstev a podobně, kteří se účastní společných cvičení, aby byli v případně potřeby schopni odpovědět na nejrůznější humanitární výzvy. Nasazen můţe být ERT samostatně nebo v součinnosti s dalšími humanitárními aktéry (Komise ECOWAS 2012, 28). Dalším nástrojem humanitární politiky je i Fond humanitární podpory, který byl zaloţen v roce 2012 a jeho cílem je přispět k včasnějšímu a předvídatelnějšímu financování v oblasti humanitární politiky, umoţnit pohotovou reakci na následky nové nebo rychle se zhoršující krize a posílit vedoucí úlohu ECOWAS při reakci na takového nouzové situace (Komise ECOWAS 2012, 32).

27

5. Jednotlivé konflikty a reakce ECOWAS na ně

5.1. Pobřeží slonoviny (2002 - 2007)

5.1.1. Okolnosti konfliktu Za bezprostřední příčinu vzniku konfliktu v roce 2002 se povaţují prezidentské volby konané v roce 2000, navazující na vojenský převrat z předchozího roku. Tehdy se generál Guei, ještě před sečtením volebních výsledků, prohlásil za vítěze voleb, ačkoli by většinu získal jeho soupeř, Laurent Gbagbo. Na to reagovali příznivci Gbagbyho strany FPI (Front populaire ivoirien) napadáním vládních budov a ozbrojenými střety s Gueiho stoupenci. Poté, co se na stranu FPI přidala i policie, uprchl Guei ze země a vítězem voleb se prohlásil Gbagbo. S nastalou situací však nesouhlasila další strana, RDR (Rassemblement des Républicains), jejímuţ kandidátovi nebylo z důvodů rasových zákonů povoleno kandidovat, a proto nyní ţádala nové volby s Allasanem Quattarou jako dalším kandidátem. Gbagbo to neakceptoval, coţ vyvolalo nepokoje ze strany zejména muslimských voličů RDR. Tyto události rozdělily stát na převáţně muslimský sever, který prezidenta neuznával, a křesťanský jih, který byl zastáncem dané rasové politiky a zvoleného prezidenta. Nespokojenost rostla a naplno vypukla 19. září 2002, kdy muslimští členové armády s podporou obyvatel severu zahájili ozbrojené povstání za účelem konání nových voleb a zastavení diskriminace muslimů a dalších etnik ze strany státu. Zformovaly se tři rebelské skupiny označované hromadně jako Nové síly (Forces Nouvelles, FN), které postupně získaly kontrolu nad severní částí země. Konflikt v Pobřeţí slonoviny trval celých pět let, během nichţ bylo více neţ 700 000 osob donuceno opustit své domovy (UNHRC 2008, 68).

5.1.2. Reakce ECOWAS První summit ECOWAS týkající se této krize proběhl v Ghaně 29. září 2002 za účasti mnoha pozorovatelů i z AU či OSN. Rozhovory s rebely však začaly ještě před summitem, kdy byl do Pobřeţí slonoviny vyslán ministr zahraničních věcí Senegalu (Hara a Yabi 2013, 151). Summit rozhodl o vytvoření kontaktní skupiny sloţené z hlav států Ghany, Guiney-Bissau, Mali, Nigeru, Nigérie a Toga a o jmenování prezidenta poslední zmíněné země Eyadema koordinátorem mediačních aktivit. Jejich úkolem bylo zprostředkovat dialog mezi znepřátelenými stranami, přimět je k zanechání bojů a vyjednat obecný rámec pro řešení krize (Gberie a Addo 2004, 20-21). Kdyţ prezident Gbagbo stále

28 odmítal sjednávanou dohodu, k jednání se připojili i výkonný tajemník ECOWAS a zvláštní zástupce generálního tajemníka OSN pro západní Afriku. Hned v říjnu došlo k podepsání dohody o příměří. Během jednání, jeţ se konala v Lomé, strany dospěly k několika dalším dohodám. Ačkoli tyto dohody vedly k dočasnému klidu zbraní, jednání se zasekla na poţadavku rebelů na změnu ústavy19 a konání nových prezidentských voleb. Po značném úsilí ECOWAS se však nakonec v rozhovorech podařilo posunout a jednání pokračovala v Lomé aţ do ledna 2003, kdy byla podepsaná další dohoda. Zároveň bylo ještě v prosinci rozhodnuto o rozmístění jednotek ECOMICI (ECOWAS Mission in Côte d’Ivorie) k poslednímu prosinci 2002 (Addo 2004, 50-51). Mandát mise ECOMICI o síle 1 300 a později téměř 1 500 vojáků z Beninu, Ghany, Nigeru, Senegalu a Toga zahrnoval monitorování příměří v oblastech, které měla na starost, podporu vzájemné důvěry stran konfliktu a usnadňování volného pohybu humanitárních pracovníků, avšak opět se potýkal s finančními a technickými nedostatky (UN Security Council 2003, odst. 40-43). Počet potřebných vojáků k efektivnímu vykonávání mise byl odhadován na 3 200, avšak ECOWAS nebylo schopné finančně takovéto navýšení zajistit, coţ byl jeden z důvodů, proč nakonec poţádalo o zahrnutí mise ECOMICI pod MINUCI, k čemuţ oficiálně došlo v dubnu 2004 (UN Security Council 2004, odst. 26). Do řešení konfliktu se jak vojensky, tak diplomaticky značně zapojila i Francie, která ve spolupráci s ECOWAS, AU a OSN zaštiťovala jednání vedoucí k podepsání dohody Linas-Marcoussis v lednu 2003. Tato dohoda počítala s ustavením Vlády národního usmíření (Gouvernement de réconciliation nationale, GRN) a její dodatek dokonce obsahoval program GRN, který ji například zavazoval ke změně ústavy.20 Pro dohled nad implementací byla zaloţena monitorovací komise, sloţená ze zástupců EU, ECOWAS, AU, Francie, OSN, G8, a dalších (Addo 2004, 53). Po převzetí ECOMICI pokračovaly snahy ECOWAS uţ jen v oblasti mediace. Po Francouzi vyjednané dohodě Linas-Marcoussis následovalo několik dalších dohod sjednaných společenstvím (Accra I-III) a následně AU v čele s JAR (Pretoria I, II), avšak bez významnějších výsledků pokud šlo o jejich implementaci. Poslední mírovou dohodou

19Zejména šlo o poţadavek na změnu článku 35, dle kterého musel mít kandidát na prezidenta oba rodiče původem z Pobřeţí slonoviny. 20Jednalo se opět o článek 35, který měl být změněn tak, aby k moţnosti kandidovat v prezidentských volbách bylo postačující mít pouze jednoho rodiče, jeţ je původem z Pobřeţí slonoviny. To bylo jednohlasně přijato Národním shromáţděním v roce 2004 (IRIN 2004). 29 pak byla dohoda z Ouagadougou, která byla vyjednána pouze mezi Gbagbou a zástupcem FN, Guillaumem Sorem, při čemţ byli nápomocni představitelé Burkiny Faso v čele s jejím prezidentem Blaisem Compaoré. Dohoda byla nakonec podepsána 4. března 2007. V souladu s ní tak došlo k vytvoření sdílené vlády, kdy prezidentem zůstal aţ do dalších voleb Gbagbo a premiérem hlavní představitel rebelů Soro. Zároveň byl vytvořen Stálý konzultativní mechanismus (Standing Consultative Mechanism) a Komise evaluace a podpory (Evaluation and Support Committee) pro zajištění implementace a dohled nad ní. Také bylo stanoveno, ţe v případě sporu ohledně interpretace dohody bude za účelem jeho vyřešení jmenován jako rozhodce Compaoré (Crisis group 2007, 5). Dohodnuto bylo i postupné stáhnutí jednotek z tzv. zóny důvěry, která byla vytvořena mezi severní a jiţní část státu, a jejich nahrazení společnými kontrolami FN a vládních sil.

5.1.3. Zhodnocení role ECOWAS Rozhodnutí o rozmístění jednotek bylo přijato jiţ v prosinci 2002, tedy tři měsíce po vyhrocení konfliktu a mandát mise byl jasně stanoven. Mise se přesto opět potýkala s finančními a logistickými problémy a s nedostatkem osob, čemuţ nepomohlo ani následné vyslání mise ECOMIL o síle přibliţně 3 600 osob do Libérie v červenci 2003. Je tedy zřetelná absence Nigérie, která bývá největším přispěvatelem misí ECOWAS jak finančně, tak personálně. Misi tak musela podpořit Francie, která zajistila uniformy, jídlo i plat, a Spojené státy zajistily komunikační vybavení a vozidla. Díky této pomoci tak mise dokázala úspěšně fungovat celých 15 měsíců, neţ byla na ţádost společenství převedena pod MINUCI. Spolupráce mise s francouzskou operací Lincorne pak nepřinesla ţádné problémy a naopak bývá označována jako úspěšná (Boyer 2009, 115). O schopnostech mise a jejího velení vypovídá i fakt, ţe její velitel byl následně jmenován velitelem MINUCI (Olonisakin 2008, 23). I přes jednotné jednání ECOWAS navenek co se hodnocení konfliktu týče, podporovala Burkina Faso, přestoţe je jeho členem, jak finančně, tak dodávkami zbraní rebely, a otevřeně stála proti Gbagbovi (Crisis Group 2007, 5). Přesto však jednání, jeţ vedla k dohodě stran a ustavení nové vlády, paradoxně organizovala právě Burkina Faso. Vyjednávání se od počátku táhla a ţádná z mnoha vyjednaných dohod nebyla řádně implementována. Zřejmě i kvůli těmto neúspěchům docházelo ke změnám aktérů, kteří vyjednávání vedli, kdy počáteční úsilí ECOWAS vystřídala snaha Francie a následně AU, aby se organizace rozhovorů opět chopilo ECOWAS, které bylo nakonec úspěšné. Ačkoli byl Compaoré otevřeně zaujatý proti Gbagbovi, ten si jej, respektive vládu Burkiny Faso 30 vybral do role mediátora, který měl dohlíţet na přímé jednání mezi ním a Sorem. Dobrý vztah mezi Compoarém a FN tak mohl napomoci k vytvoření většího tlaku na tuto stranu, jelikoţ měl jako mediátor jejich důvěru. Bezesporu měla na ukončení konfliktu vliv zejména změna strategie vyjednávání, s jejímţ návrhem přišel Gbagbo, a která zahrnovala přímé rozhovory mezi ním a zástupci FN v čele se Sorem. Jednání sice probíhalo bez účasti dalších politických stran, avšak ty byly následně zahrnuty do implementace vytvořeného dokumentu a dohledu nad ní. To umoţnilo soustředit se na klíčové rozpory a odhlédnout od méně podstatných poţadavků ostatních aktérů. Role mediátora se také oproti předchozím snahám posunula z roviny zprostředkování na pouhé poskytnutí dobrých sluţeb, coţ se po dosavadních neúspěších mohlo jevit jako jediná moţnost, jak úspěchu dosáhnout. Mediační tým však většinu času jen sledoval dohadování stran, nechal je předloţit a prodiskutovat vlastní návrhy, z nichţ pak byla vytvořena konečná dohoda (MSP 2008,37). K výsledné dohodě tak strany vlastně dospěly samy, coţ byl velký rozdíl oproti dohodám předchozím, v nichţ se jim vţdy třetí strana snaţila vnutit své řešení. Takto uzavřená dohoda by pak měla být v očích obou stran více legitimní a dá se předpokládat, ţe se ji strany budou snaţit dodrţet daleko více neţ nějaký třetí stranou předloţený dokument, na jehoţ obsah mají samy vliv jen v omezené míře. Pokud jde o obsah dohody, došlo zde k částečnému porušení zásady ECOWAS nulové tolerance pro násilné převzetí moci. V čele sice zůstala původní hlava státu, avšak premiérem se stal hlavní představitel rebelů, coţ do budoucna dává špatný příklad, který můţe motivovat další skupiny snaţit se svrhnout dosavadní vládu s tím, ţe nakonec mají šanci podíl na vládě získat. Na druhou stranu však toto řešení reprezentuje svobodnou vůli obou stran konfliktu, a proti takové se ECOWAS postavit nemůţe, jelikoţ by pouze bránil stranám v jejich snaze o ukončení sporu a vedlo by to k dalšímu prodlouţení konfliktu. Z tohoto důvodu si myslím, ţe v tomto případě v dohodě nemělo smysl na dodrţení této zásady trvat.

5.2. Pobřeží slonoviny (2010 - 2011)

5.2.1. Okolnosti konfliktu Dne 31. října 2010 se v Pobřeţí slonoviny konaly dlouho očekávané volby. Dle monitorování, na němţ se významně podílelo ECOWAS, ale i jiní aktéři, proběhly volby

31 spravedlivě a bez významnějších konfliktů. 26. listopadu 2010 následovalo druhé kolo, v němţ se proti sobě postavili Laurent Gbagbo a Allasan Quattara. Druhá část konfliktu začala po tomto druhém kole voleb, kdy lídr Gbagbovy FPI prohlásil za neplatné hlasování v regionech Denguélé, Savanes a Worodougou, kde byl volen převáţně Quattara, a to z důvodů váţného porušování volebního práva ze strany FN. Opozice naopak toto tvrzení prohlásila za váţnou manipulaci s volebními výsledky ze strany prezidenta Gbagby. Dne 30. listopadu bylo mluvčímu volební komise fyzicky zabráněno oznámit výsledky voleb a k předběţnému vyhlášení došlo aţ 2. prosince, kdy předseda volební komise prohlásil za vítěze Quattaru s volebním ziskem 54,1 % hlasů. Prezident ústavního soudu však toto oznámení prohlásil za neplatné z důvodu, ţe nebyla dodrţena třídenní lhůta pro vyhlášení výsledků (Human Rights Watch 2011, 23), a následující den sám vyhlásil konečné výsledky, podle nichţ byl se ziskem 51,54 % hlasů vítězem Gbagbo, a to proto, ţe kvůli tvrzeným nesrovnalostem v průběhu voleb zrušil výsledky obdrţené ze sedmi departamentů, v nichţ byl vítězem Quattara. Zvláštní zástupce generálního tajemníka OSN však trval, stejně jako pozorovací mise ECOWAS a ostatní vyslaní pozorovatelé, na řádném a spravedlivém průběhu voleb i ve zpochybněných oblastech. Navíc prohlásil, ţe i kdyby byla tvrzení pravdivá, stále by byl vítězem Quattara. Gbagbo přesto nastoupil do úřadu a 7. prosince jmenoval vládu, a stejně tak učinil i Quattara (UN Security Council 2011a, odst. 11-21). Gbagbo se s mezinárodně uznanými výsledky voleb však nehodlal smířit a s pomocí svých bezpečnostních sil se snaţil zastrašit opozici napadáním jejich demonstrací, při nichţ bylo několik demonstrantů dokonce zabito, nebo přímo vraţděním Quattarových sympatizantů. Samotného Quattaru pak v hotelu Golf v Abudji střeţili příslušníci mise UNOCI (United Nations Operation in Côte d'Ivoire), jejíţ mandát byl vzhledem k povolebním událostem prodlouţen. Hotel Golf se tak stal prozatímním sídlem jeho vlády (Human Rights Watch 2011, 26). Od druhého kola voleb do půlky května 2011, kdy boje fakticky skončily, tedy v období trvajícím přibliţně pět měsíců, bylo v Pobřeţí slonoviny zabito 3 000 civilistů. Po skončení konfliktu stále zůstávalo na území sousední Ghany a Libérie více neţ 150 000 uprchlíků (Human Rights Watch 2011, 121).

5.2.2. Reakce ECOWAS ECOWAS ihned uznalo za legitimního prezidenta Quattaru a vyzvalo Gbagbu, aby mu neprodleně předal úřad. Zároveň byly schváleny sankce, mimo jiné pozastavení účasti Pobřeţí slonoviny ve všech rozhodovacích orgánech společenství (ECOWAS 2010a). 32

Následovala řada jednání s oběma kandidáty a 24. prosince bylo rozhodnuto o vyslání delegace na vysoké úrovni sloţené z prezidenta Beninu, Sierry Leone a Kapverd, aby přesvědčila Gbagbu vzdát se úřadu a upozornila jej, ţe v opačném případě bude muset společenství sáhnout po dalších opatřeních, která mohou zahrnovat i uţití síly (ECOWAS 2010b). Dokonce mu nabídla ozbrojený doprovod na hranice země. V lednu byla vyslána společná delegace ECOWAS a AU, která Gbagbu opět vyzvala k předání moci, přislíbila mu amnestii a zdůraznila, ţe v ţádném případě nedojde k vytvoření vlády, spočívající ve sdílení moci (Cook 2011a, 17). Gbagbo sice několikrát přislíbil, ţe bude dále jednat o mírovém ukončení krize bez vznesení podmínek a ţe přestane obléhat hotel Golf, avšak ani jednou slib nedodrţel. Zároveň ECOWAS ještě v prosinci začalo připravovat případné vyslání ESF do Pobřeţí slonoviny, přičemţ se počítalo s nasazením všech 6 500 vojáků, pokud se předání moci nepodaří zajistit mírovými prostředky. Mise se však odmítla účastnit Ghana s odkazem na nedostatek volných jednotek. Pochyby panovaly i o účasti Nigérie, která měla dost vlastních problémů (Cook 2011b, 39). K uţití síly ze strany ECOWAS však nakonec nedošlo a implementaci svých prosincových rozhodnutí se tak společenství rozhodlo zajistit pomocí ţádosti směřované na OSN o navýšení mise UNOCI a posílení jejího mandátu tak, aby zahrnoval i moţnost pouţít všechny nezbytné prostředky za účelem ochrany ţivota a majetku a usnadnění okamţitého předání moci Quattarovi. Dále společenství poţádalo OSN o zpřísnění některých sankcí vůči Gbagbovi a některým jeho společníkům (ECOWAS 2011a). Tlak mezinárodního společenství však nepřinesl ţádný výsledek, a proto se Quattara rozhodl odstranit Gbagbu silou. Koncem února 2011 zahájily Republikánské síly Pobřeţí slonoviny (Forces républicaines de Côte d’Ivoire, FRCI), vedené Quattarovým předsedou vlády a sloţené zejména z vojáků bývalých Nových sil, ofenzivu. Za necelé dva měsíce získaly pod kontrolu jiţ téměř celé území a 11. dubna 2011 se jim za pomoci jednotek UNOCI a Francie podařilo Gbagbu zadrţet (Human Right Watch 2011, 25; UN Security Council 2011b, 2). Úřadu se tedy konečně mohl plně chopit Quattarra, který začal s přípravou prosincových parlamentních voleb.

5.2.3. Zhodnocení role ECOWAS ECOWAS se do konfliktu zapojilo, ještě neţ přerostl v konflikt ozbrojený, a to nakonec pouze diplomaticky. Na první pohled je jasné, ţe vyjednávání postrádala 33 neutralitu, avšak vzhledem ke specifické povaze konfliktu, jenţ spočíval „pouze― v neuznání nově zvoleného prezidenta za vítěze voleb bývalým prezidentem a jeho odmítnutí předat mu úřad, není moţné neutralitu zachovat. Naopak ECOWAS i zbytek mezinárodního společenství dali jiţ od počátku zcela jasně najevo, ţe stojí za nově zvoleným prezidentem Quattarou. Přesto, ţe státy jako Ghana, Togo a Benin projevovaly „nejednoznačnou neutralitu― (Obi 2011, 14), vystupovalo společenství navenek jednotně. Vyjednávání probíhala, na rozdíl od ostatních analyzovaných konfliktů, především na úrovni donucovací diplomacie. Ačkoli lze pozitivně hodnotit téměř okamţitou a jasně formulovanou reakci společenství,21 ani sankce společenství uvalené na Gbagbu a jeho okolí, ani opakovaná hrozba silou však nestačily ke splnění jediného cíle, který společenství v daném případě sledovalo, a sice k předání vlády legitimně zvolenému prezidentovi. Dá se tedy říci, ţe na této úrovni společenství nebylo úspěšné. V souvislosti s vyjednáváním došlo také k neobvykle aktivnímu zapojení AU, která jmenovala tzv. Panel pěti, v němţ byla zastoupena například Jihoafrická republika (JAR), která však byla spolu s Angolou podezírána, ţe Gbagbovi vytváří naději na dosáhnutí dohody spočívající ve sdílení moci. To, spolu s rozpory mezi ECOWAS a AU, vyústilo dokonce v obvinění JAR z podkopávání úsilí ECOWAS o předání vlády Quattarovi. Prezident Komise ECOWAS James Victor Gbeho se také ohradil vůči veřejné kritice společenství a snahám o marginalizaci jeho role ze strany AU, coţ označil za porušení dosud dobře fungující tradice regionální odpovědnosti. Dále prohlásil, ţe ECOWAS s další reakcí počká, jak se vyvinou jednání vedená Panelem, ale vyhradil si pro společenství právo jednat v této věci nezávisle na AU (VOA 2011). Právě tyto neshody mezi oběma vyjednávacími týmy i uvnitř nich samotných mohly oslabit vyjednávací pozice obou organizací. Na druhou stranu však v tomto konkrétním případě nelze důsledky těchto rozporů přeceňovat, protoţe pokud se Gbagbo rozhodl u moci za kaţdou cenu zůstat i za situace, kdy bylo celé město, v němţ se zrovna nacházel, obklíčeno FRCI, které zde svůj postup zastavily, aby mu daly poslední šanci vzdát se úřadu dobrovolně, a on tak přesto neučinil, lze si těţko představit, ţe by jednohlasně hovořící a perfektně koordinovaní zástupci ECOWAS a AU měli na Gbagbu větší vliv. Za jiných okolností by to však vliv mít mohlo a bylo by proto vhodné pravomoci jednotlivých organizací vůči sobě jednoznačněji vymezit.

21AU například vydala své stanovisko aţ 10. března 2011, tedy celé tři měsíce po tom, co tak učinilo ECOWAS. 34

Zajímavým aspektem je také počáteční opakovaná hrozba silou, která však následně nebyla naplněna. Důvody nebyly sděleny oficiálně, avšak bývá uváděno, ţe vliv mohl mít nedostatek participujících států, zejména nemoţnost Ghany a Nigérie poskytnout jednotky, jelikoţ první zmíněný stát neměl potřebné jednotky k dispozici z důvodu jejich nasazení jinde a Nigérie potřebovala své jednotky kvůli vlastní bezpečnostní situaci. Důvodem nezapojení ESF do konfliktu mohla být také mnohá doporučení tak nečinit, a to z důvodu moţného vzniku humanitární katastrofy či vzniku nebezpečného precedentu (Aning a Atuobi 2011, 1-2). Ať uţ byl skutečný důvod jakýkoli, vzhledem k přítomnosti jednotek OSN i Francie na území Pobřeţí slonoviny by se dle mého názoru stejně jako vhodnější jevilo další oddělenou misi nevysílat, ale maximálně podpořit jiţ misi existující, případně, jak bylo nakonec učiněno, nechat na ní tento úkol úplně. Otázkou však je, jak se toto můţe podepsat na příští hrozbě silou. Mám za to, ţe důvěryhodnost příští výhruţky uţití síly narušena nebude, jelikoţ ECOWAS od svého cíle sesadit Gbagbu silou neupustilo, pouze zvolilo praktičtější a levnější variantu, jak toho dosáhnout. Přesto by se však společenství mělo takovýchto silných slov napříště vyvarovat, pokud si nebude svojí schopností jednat v souladu se svým prohlášením jisté.

5.3. Guinea-Bissau (2012 - 2013)

5.3.1. Okolnosti konfliktu Konflikt v Guinee-Bissau sice nebyl ozbrojeným konfliktem, ale i v rámci jeho řešení ECOWAS vyuţilo několik nástrojů náleţících do managementu konfliktů, s cílem zabránit jeho případné eskalaci. Za příčinu konfliktu je povaţováno jednak dlouhodobé napětí mezi politickými a armádními představiteli v daném státě, ale především pak odmítnutí výsledků prvního kola prezidentských voleb konaných dne 18. března 2012 pěti z devíti kandidátů na prezidenta, kteří volby označily za podvodné, ačkoli se mezinárodní pozorovatelé, mezi nimiţ bylo i ECOWAS, shodli, ţe volby proběhly spravedlivě. Napětí se zvýšilo po oznámení termínu druhého kola voleb, po němţ kandidát na prezidenta Koumba Yalá oznámil, ţe se druhého kola nezúčastní, jelikoţ nesouhlasí s výsledky kola prvního. Následující den, 12. dubna 2012, byl armádou zadrţen Carlos Gomes Júnior, předseda vlády a druhý z kandidátů na prezidenta, jenţ postoupil do druhého kola, stejně jako prozatímní prezident Pereira a armádní náčelník štábu Injai. O den později byl „armádním velením―, jak si organizátoři puče říkali, jako důvod tohoto jednání uvedena

35 tajná dohoda vlády s Angolou o rozmístění angolských jednotek na území Guiney-Bissau. Zároveň prohlásili, ţe jim nejde o podíl na moci, ale ţe byli k jednání přinuceni snahou státu zničit vlastní armádu (UN Security Council 2012a, odst. 2-5).

5.3.2. Reakce ECOWAS Pokus o převrat přišel pouze několik dní poté, co společná mise ECOWAS, AU a OSN navštívila zástupce armády Guiney-Bissau, aby je varovala před pokušením narušit volby (ECOWAS 2012a). Dne 16. dubna pak byla vyslána delegace vedená prezidentem Komise ECOWAS, aby vyjádřila postoj společenství k daným událostem a přesvědčila „armádní velení―, aby okamţitě navrátilo věci do ústavně konformního stavu a propustilo zadrţované osoby, k čemuţ se zástupci armády zavázali. Hned následující den však došlo k podepsání dohody o stabilizaci a zachování ústavního a demokratického řádu mezi zástupci armády a politickými stranami, coţ byla neústavní dohoda předpokládající rozpuštění národního shromáţdění a vytvoření přechodného národního shromáţdění. Přechodným prezidentem pak byl vybrán Serifo Nhamadjo, jeden z neúspěšných prezidentských kandidátů z prvního kola voleb. Jiţ 26. dubna se státy ECOWAS dohodly na okamţitém rozmístění ESF pod názvem ECOMIB (ECOWAS Mission in Guinea-Bissau) o síle 629 osob z Burkiny Faso, Pobřeţí slonoviny, Nigérie, Toga a Senegalu na území Guiney-Bissau, jejichţ mandát zahrnoval usnadnění staţení angolských jednotek MISSANG (Angolan Technical and Military Assistance Mission in Guinea Bissau) a asistenci při reformě obranného a bezpečnostního sektoru. Toto však bylo v plánu ještě před těmito událostmi, takţe se nejedná o bezprostřední reakci na hrozící ozbrojený konflikt. Úřad také pohrozil přijetím sankcí vůči juntě, pokud do 72 hodin nedojde ke znovunastolení demokratických pravidel a k propuštění zadrţovaných osob. Zároveň byla zaloţena kontaktní skupina sloţená ze zástupců Nigérie, Beninu, Kapverd, Gambie, Guiney, Senegalu a Toga, aby implementovala rozhodnutí přijatá ohledně Guiney-Bissau (ECOWAS 2012b). Následující den byla vyslána další delegace, aby s armádou prodiskutovala přijatá rozhodnutí, a v reakci na to pak byl propuštěn Gomes (UN Security Council 2012b, odst. 24). Po neplodném jednání s „armádním velením―, politickými stranami a zástupci občanské společnosti, které se konalo 29. dubna v Banjulu, byly k půlnoci toho dne uvaleny avizované sankce. Ty však byly záhy zrušeny, kdyţ junta souhlasila s předáním moci bývalému mluvčímu parlamentu jako prozatímnímu

36 prezidentovi, neţ budou v rámci slíbené dvanácti měsíční tranzice uspořádány nové volby (ECOWAS 2012c). Sankcemi reagovala i AU, která pozastavila zemi členství. Ke znatelnému posunu došlo aţ na konci dubna 2013, kdy se signatáři původní dohody o prozatímní vládě dohodli na jmenování nové, všeobecné prozatímní vlády, na ukončení politické přeměny k poslednímu prosinci daného roku a na uskutečnění voleb v listopadu 2013. Nová vláda byla vytvořena v červnu. Ačkoli se ECOWAS v těchto jednáních jiţ neangaţovalo, tento posun přivítalo a jiţ poněkolikáté vyzvalo AU, aby zrušila sankce vůči Guinee-Bissau a započala se zemí vést dialog (UN Security Council 2013a, odst. 3 a 23).

5.3.3. Zhodnocení role ECOWAS Oproti ostatním konfliktům se nejednalo o konflikt ozbrojený, ale pouze o hrozbu jeho eskalace, která byla následně úspěšně odvrácena. Společenství se do konfliktu zapojilo ještě před jeho vznikem, kdy v rámci spojené mise s AU a OSN přijeli jeho zástupci varovat představitele armády, aby do průběhu voleb nezasahovali. Takovéto opatření se však následně projevilo jako nedostatečné, jelikoţ k překaţení voleb přesto nakonec došlo. Následoval pokus společenství řešit konflikt dohodou s armádou, avšak ani ten se nesetkal s úspěchem. K dílčímu úspěchu v podobě propuštění některých zadrţovaných osob došlo díky kombinaci přímého jednání se zástupci armády a hrozby sankcemi, které pak nakonec, kvůli nevyhovění všem poţadavkům, byly uvaleny. Na to armáda reagovala ústupkem, kdy pouze vyměnila osobu přechodného prezidenta za neutrální osobu a slíbila konání nových voleb ve lhůtě jednoho roku. To společenství povaţovalo za dostatečné. Takovéto řešení však moc nekoresponduje se zásadou nulové tolerance pro převzetí moci neústavní cestou, jejímţ účelem má být spíše zachování vůle občanů vyjádřené ve volbách, neţ pouhé nahrazení dosazeného prezidenta jinou, podobně nelegitimní osobou. Podle mého názoru tedy společenství v tomto případě váţně pochybilo, kdyţ nebylo schopné zajistit konání druhého kola prezidentských voleb. Případně by bylo moţné přemýšlet i o opakování prvního kola se stejnými kandidáty, a to co nejdříve, ovšem touto variantou by společenství poněkud podkopalo důvěryhodnost svého dohledu nad prvním kolem voleb. V tomto případě se tedy dá souhlasit spíše s postupem AU, která sankce, i přes výzvu ECOWAS, odvolat odmítla. Jelikoţ mise ECOMIB byla dohodnuta jiţ před daným konfliktem a její mandát aktuální situaci nebyl nijak přizpůsoben ani na ni nereagoval, nemá smysl ji zde rozebírat. 37

Naopak podle mého názoru vyslána být spíše neměla, protoţe tímto opět jen společenství potvrdilo legalitu dosazené přechodné vlády.

5.4. Mali (2012-2015)

5.4.1. Okolnosti konfliktu Severní část Mali je domovem kmene Tuaregů, kteří se jiţ od vyhlášení nezávislosti Mali v roce 1960 několikrát vzbouřili. K nepokojům z jara 2012 však přispěl pád Kaddáfího reţimu v Libyi, po němţ se několik stovek kvalitně vyzbrojených Tuaregů, kteří tam na straně Kaddáfího bojovali, vrátilo do Mali. Rebelové, zformovaní do Hnutí za národní osvobození Azawadu (Movement for the National Liberation of Azawad, MNLA) (Bøås and Mats Utas 2013), tak značně posílili. V lednu rebelové zaútočili na základny armády v severní části země a v březnu 2012 pak armáda, nespokojena s nedostatečnou podporou vlády v této krizi, provedla převrat, v němţ byl prezident Amadou Toumani Touré sesazen. Toho rebelové vyuţili a spolu s islamistickým uskupením Ansar Dine převzali kontrolu nad severním Mali a vyhlásili nezávislost Azawadu22. Cílem Ansar Dine však bylo vytvořit islamistický stát pod právem Šaría, s čímţ MNLA nesouhlasilo. Postupně tak MNLA začalo ztrácet vliv a velká část severu země se dostala do rukou extremistických a teroristických skupin (Haysom 2014, 3).

5.4.2. Reakce ECOWAS ECOWAS do Mali ještě v březnu vyslalo vyšetřovací misi, na jejímţ základě pak 19. března 2012 vydalo prohlášení, v němţ kroky MNLA odsoudilo a vyzvalo jeho členy k okamţitému sloţení zbraní a vzdání se okupovaného území (ECOWAS 2012d). O dva dny později pak společenství odsoudilo vzpouru v hlavním městě a připomenulo svou politiku nulové tolerance pro převzetí moci neústavní cestou (ECOWAS 2012e), přesto však následující den došlo k sesazení Tourého a převzetí moci Národní komisí pro nápravu demokracie a obnovení státu (Comité National du Redressement pour la Démocratie et la Restauration de l’Etat, CNRDRE), v jejímţ čele stál kapitán Sanogo, a k přijetí nové ústavy (ECOWAS 2012f). Dne 27. března se konal summit států ECOWAS, na kterém bylo dohodnuto vyslání delegace do Mali, aby se setkala se zástupci junty, bylo dohodnuto pozastavení účasti Mali

22Ve svém nejširším pojetí zahrnuje Azawad území nejen Mali, ale také Nigeru, Alţírska, Libye a Čadu (Haysom 2014, 5) 38 ve všech rozhodovacích orgánech společenství, Komise obdrţela pokyn, aby preventivně připravila k pohotovosti ESF a mediátorem byl jmenován prezident Burkiny Faso Blaise Compaoré (ECOWAS 2012g). Ještě do konce měsíce pak byly na Mali uvaleny diplomatické, ekonomické, finanční a další sankce, zejména bylo pozastaveno jeho členství v ECOWAS, sousedící členské státy s Mali uzavřely hranice, byl zakázán přístup Mali k přístavům členů ECOWAS, byly zmraţeny účty Mali a západoafrická rozvojová finanční pomoc, a bylo rozhodnuto o pozastavení účasti Mali na všech kulturních a sportovních akcích v prostoru ECOWAS.23 Zároveň byly nabídnuty mediační sluţby pro uklidnění situace v severní části země a potvrzen závazek zasáhnout na obranu teritoriální integrity Mali ihned po znovunastolení ústavního řádu (ECOWAS 2012h). Prvním výstupem snah mediátora Compaorého bylo podepsání rámcové dohody z 6. dubna 2012 o znovunastolení ústavního řádu v Mali, v důsledku čehoţ došlo ke zrušení všech sankcí (ECOWAS 2012i). Dohoda obsahovala závazek uspořádat nové volby, a to dokonce bez účasti CNRDRE v nich, a došlo také k obnovení původní ústavy. Členům CNRDRE však byla slíbena amnestie vztahující se na jejich účast v povstání. V květnu byly obnoveny boje mezi juntou a vládou a státy ECOWAS pohrozily opětovným uvalením sankcí (ECOWAS 2012c). V červnu ECOWAS vyslovilo poţadavek na utvoření prozatímní vlády národní jednoty, k čemuţ došlo 20. srpna 2012 (ECOWAS 2012j). Ta však byla sloţena z několika osob blízkých Sanogovi a z některých členů předchozí přechodné vlády, avšak z původní demokraticky zvolené vlády nebyl zastoupen jediný člen (Reuters 2012). Společenství, opět pod pohrůţkou nasazení vojenské síly, vyzvalo rebely, aby opustili okupované území a následně 26. dubna rozhodlo o vyslání jednotek za účelem zachování teritoriální integrity Mali (ECOWAS 2012b). Do Mali byla také vyslána kontaktní skupina a následně technická komise, aby prověřila situaci. Diplomatické úsilí ECOWAS zaznamenalo další úspěch, kdyţ se Ansar Dine rozhodlo zanechat bojů a zahájit rozhovory s přechodnou vládou. Zároveň se státy společenství shodly na praktikování tzv. dvojího postupu, kdy bylo na straně jedné jednáno s rebely ochotnými k dialogu, a na straně druhé byl připravován vojenský zásah proti teroristickým skupinám operujícím na severu země. Dne 14. srpna se setkala Komise náčelníků štábů, aby prodiskutovala plán na rozmístění mise MICEMA (Mission de la CEDAO au Mali). V první fázi měla MICEMA

23K účinnosti sankcí mělo dojít v případě nerespektování poţadavků formulovaných Úřadem, a to do 72 hodin, nejpozději pak do 2. dubna. 39 zajistit ochranu představitelů a institucí přechodné vlády a druhá a třetí fáze pak měla zahrnovat pomoc při budování kapacit obranných a bezpečnostních sloţek Mali zejména jejich reorganizací a tréninkem a jejich následnou podporu při znovuzískávání okupovaných oblastí na severu (ECOWAS 2012k). Vzhledem k tomu, ţe ECOWAS by opět nebylo schopné misi finančně samo zajistit, a také z důvodu, ţe se konflikt dotýkal podstatně i států jako Alţírsko či Mauritánie,24 které nejsou členy ECOWAS, a ţe Mali s přítomností cizích vojáků projevovalo nesouhlas, bylo nakonec rozhodnuto o vytvoření celoafrické mise AFISMA (African-led International Support Mission on Mali) pod AU (Cilliars a Handy 2013, 40). Po několikaměsíčním urgování OSN byla mise konečně 20. prosince povolena (ECOWAS 2012k) a mělo v rámci ní dojít k nasazení 9 500 vojáků (UN Security Council 2013b). Nakonec jich bylo poskytnuto pouze okolo 6 000, na nichţ se v rámci společenství podílel Benin, Pobřeţí slonoviny, Ghana, Guinea, Libérie, Nigérie, Senegal a Togo. Dne 1. července 2013 pak byla AFISMA převelena pod vedení OSN do mise MINUSMA (Multidimensional Integrated Stabilization Mission in Mali) (ECOWAS 2013a). Jednání v obou rovinách konfliktu vyústila v přijetí dohody o prezidentských volbách a vedení mírového dialogu 18. června 2013, uzavřené mezi prozatímní vládou a některými skupinami operujícími na severu Mali, mezi nimiţ bylo i MNLA. Obsahem dohody bylo rozhodnutí o uskutečnění prezidentských voleb na celém území státu, a to 28. července 2013. Dále bylo stanoveno, ţe nově vytvořená vláda následně začne s diskuzí o konečném mírovém uspořádání a byly zaloţeny dvě komise - jedna zodpovědná za monitorování příměří a zanechání bojů, druhá pak pro sledování a hodnocení implementace dohody (UN Security Council 2013b). Následovala další jednání pod vedením Alţírska, v nichţ role ECOWAS byla spíše druhotná. K podpisu finální mírové dohody mezi secesisty a vládou Mali pak došlo 1. března 2015 (ECOWAS 2015), avšak některé frakce na severu poţadují částečnou revizi dohody, a proto tak moţná dojde k přijetí dohody další. Vedle všech těchto snah o dosaţení mírového ukončení konfliktu poskytlo ECOWAS jiţ v roce 2012 v rámci své humanitární politiky zemi i peněţní podporu ve výši tří milionů USD, a jeden a půl milion USD pak obdrţel Niger a Burkina Faso, kvůli přívalu uprchlíků z Mali do těchto zemí. V listopadu 2013 pak bylo rozhodnuto o tříměsíčním

24Ve všech těchto státech existovalo riziko, ţe pokud se Tuaregům podaří vytvořit nezávislý stát v rámci Mali, pokusí se toho samého dosáhnout i na jejich území. Zároveň se však tyto státy obávaly, ţe při vojenském zásahu proti extremistům se tito vrátí domů, tedy zpět do Alţírska nebo Mauritánie (Haysom 2014, 5). 40 vyslání dvaceti členů ERT, jejichţ mise spočívala v poskytování sociální a humanitární asistence, a zároveň došlo k poskytnutí další humanitární pomoci, tentokrát ve formě jídla v hodnotě půl miliardy USD (ECOWAS 2013b).

5.4.3. Zhodnocení role ECOWAS Roli ECOWAS je v případě Mali vhodné hodnotit odděleně jako snahu o znovunastolení demokracie a jako snahu o obnovení územní celistvosti Mali. V prvním případě konflikt trval přibliţně pět měsíců, neţ došlo v srpnu 2012 k vytvoření přechodné vlády. Společenství správně předvídalo pokus o svrţení vlády, a kdyţ k němu skutečně došlo, velmi rychle za pomocí uvalení sankcí a vyjednávání došlo k dojednání dohody o prozatímní vládě a následně o konání voleb. Velmi pozitivním aspektem této dohody bylo ustanovení, ţe CNRDRE v předpokládaných volbách nebude kandidovat, coţ se pak skutečně nestalo. V tomto ohledu by se měla stát tato dohoda vzorem pro všechna budoucí urovnání v obdobných případech, jelikoţ se dá předpokládat, ţe, byla-li by tato ustanovení vţdy dodrţována, značně by klesla chuť snaţit se o získání moci násilnou cestou. A ačkoli v květnu došlo k dalšímu pokusu junty o zasahování do vlády, ECOWAS opět dokázalo hrozbou sankcemi a diplomatickým jednáním přesvědčit strany, aby byla vytvořena prozatímní vláda. Společenství tak splnilo svůj cíl, který v tomto případě spočíval ve znovunastolení demokracie v Mali. Přesto však nová přechodná vláda nebyla tak úplně demokratická, jelikoţ byla tvořena i zástupci vybranými armádou a členy předchozí přechodné vlády. Podstatným důvodem, proč se strany byly ochotny na prozatímní vládě dohodnout a ukončit tak povstání však nejspíš byla nutnost tak učinit, aby bylo moţné podniknout potřebné kroky vedoucí k zachování územní celistvosti země. Pokud jde o situaci na severu Mali, tam bylo úsilí ECOWAS zastíněno Francií a do jisté míry omezeno zapojením se AU do konfliktu. Lze se setkat s názorem, ţe reakce ECOWAS byla opoţděná. Je pravda, ţe byly jednotky vyslány aţ v lednu 2013, ačkoli za počátek krize je povaţován březen 2012, avšak toto zpoţdění nebylo způsobeno důkladným studováním okolností, ani přílišnou byrokracií či nezájmem některých členských států, jak tvrdí například Brobbey (Brobbey 2014, 10). Z důkladnějšího prostudování reakce ECOWAS je naopak zjevné, ţe vyšetřovací mise byla do Mali vyslána jiţ v březnu 2012 a ještě téhoţ měsíce z ní byly vyvozeny závěry. Samotné vyslání jednotek pak bylo nejprve odkládáno z důvodů vnitřních nepokojů, jelikoţ společenství jasně podmínilo vyslání jednotek vytvořením 41 přechodné vlády (coţ lze hodnotit jedině pozitivně), k čemuţ nakonec došlo aţ 20. srpna 2012. Dalšími faktory pak bylo čekání na schválení plánu na rozmístění mise malijskou vládou, následná koordinace plánů s AU a pozdní souhlas OSN s rozmístěním mise AFISMA, který byl obdrţen aţ po několika měsících od jeho vyţádání, konkrétně 20. prosince 2012. Po jeho obdrţení však hned v lednu 2013 došlo k rozmístění mise. Navíc bylo ECOWAS vůbec první mezinárodní organizací, která do Mali vyslání jednotek navrhla. Do konfliktu se opět silně angaţovala i AU, která nakonec plány ECOWAS na rozmístění mise převzala a MICEMA byla podřazena pod AFISMA. Tuto spolupráci opět provázela rivalita, nedostatek koordinace a napětí (Hayson 2014, 10). Z důvodu převedení MICEMA pod AFISMA ještě před jejím zahájením je tak nemoţné zhodnotit, čeho konkrétně bylo pouze ze strany ECOWAS dosaţeno a zda byla úspěšná. Společenství ji však za úspěch povaţuje (ECOWAS 2013a). Společenství vyvinulo velké úsilí i ve vyjednávání, zejména se značně zaslouţilo o dosaţení předběţné dohody o dalším vyjednávání s rebely a prezidentských volbách. Další jednání však byla vedena v Alţírsku a ECOWAS v nich jiţ neměl výraznou úlohu. Pokud jde o snahy zmírnit humanitární následky konfliktu, v jehoţ důsledku bylo nuceno téměř půl milionu lidí opustit své domovy (IPPF 2013), společenství sice přispělo finančně, avšak například mandát plánovaný pro MICEMA vůbec nepočítal s jakoukoli formou humanitární asistence. K vyslání ERT pak došlo aţ koncem roku 2013, tedy aţ rok a půl po vypuknutí konfliktu.

42

6. ECOWAS a management konfliktů

Na základě předchozí analýzy jednotlivých konfliktů lze provést syntézu zjištěných poznatků a identifikovat následující přetrvávající slabé a silné stránky společenství v managementu konfliktů.

6.1. Slabé stránky

6.1.1. Implementace Ačkoli ECOWAS disponuje bohatým teoretickým rámcem pro management konfliktů, ne vše ještě funguje tak, jak je předpokládáno v dokumentech. Největším nedostatkem je zejména pomalá transformace ESF na jednotky sloţené z pevně stanoveného počtu vojenských, civilních a policejních komponentů přislíbených kaţdým členským státem, které mají podstupovat společná cvičení a v případě potřeby být k dispozici. Stále nejsou podepsána tzv. memoranda o porozumění mezi členskými státy a ECOWAS, v nichţ by se státy měly zavázat vyčlenit pevně stanovený počet jednotek pro případné nasazení v rámci ESF. Ani v jednom z analyzovaných konfliktů nebyly jednotky všech států plně k dispozici, a ačkoli jiţ podstupují společná cvičení, všechny vyslané či plánované mise, jimiţ se práce zabývala, byly tedy stále ještě závislé na tom, zda státy mohou či chtějí jednotky poskytnout, coţ značně omezuje prostor společenství pro jejich vyuţití. Problematické to bylo například v případě Pobřeţí slonoviny v roce 2010, kdy jedním z moţných důvodů nevyslání mise mohla být právě absence příspěvku Nigérie a Ghany. Přitom kdyby byly ESF jiţ plně funkční, dává to společenství daleko větší prostor a svobodu při reakci na jednotlivé konflikty. Implementace je nedostatečná i v humanitární oblasti. ECOWAS opět jasně formuluje principy a postupy v rámci humanitární politiky, avšak jeho zapojení se v Mali v této oblasti bylo pouze minimální, kdyţ poskytlo jednorázovou finanční podporu následovanou podporou materiální a vysláním ERT. Zcela však chybělo jakékoli zapojení

43

ESF do humanitární činnosti, a moţnost takovéhoto zapojení nebyla ani předmětem mandátu původní MICEMA. V ostatních konfliktech také nebyly pro mise předpokládané ţádné vedlejší humanitární úkoly.

6.1.2. Absence jasného vymezení vztahu s AU Jak se projevilo zejména v druhé občanské válce v Pobřeţí slonoviny a v Mali, problém způsobuje také nevyjasněný vztah mezi ECOWAS a Africkou unií při udrţování bezpečnosti v regionu západní Afriky. Předpokládá se, ţe budou tyto organizace v potřebné míře spolupracovat, avšak chybí jakékoli bliţší vymezení této spolupráce. V případě Pobřeţí slonoviny tento nedostatek vedl nejen ke zdvojování činnosti obou organizací, ale dokonce k poměrně nediplomatickému ohrazení se proti aktivitám AU ze strany ECOWAS a prohlášení o případném postupu nezávislém na AU. Nedostatečná koordinace aktivit obou organizací, jejich překrývání se, nevyjasněný vztah mezi jejich orgány a případný odlišný přístup k určitému konfliktu tak dává prostor pro vznik nejrůznějších konfliktů a rozporů mezi oběma aktéry, ačkoli by jinak mohla být jejich spolupráce relativně harmonická a daleko více efektivní. Důsledkem nedostatečné koordinace pak mohou být i vzájemně se podrývající snahy obou organizací o vyřešení konfliktu, jako se to částečně dělo právě v případě Pobřeţí slonoviny, coţ můţe vést spíše k prodlouţení konfliktu neţ uspíšení jeho vyřešení. V případě Mali pak byla spolupráce s AU méně problematická, avšak k určitým sporům opět docházelo, a to opět z důvodu nevyjasněného vztahu mezi oběma organizacemi a zejména jejich jednotlivými institucemi. Přestoţe v daném případě tento nedostatek nezpůsobil ţádné větší rozepře, obě organizace by se mohly soustředěněji věnovat svým úkolům, kdyby nemusely takovéto problémy řešit. Proto by bylo vhodné vztah těchto dvou aktérů, jejich institucí a postupů blíţe a jasněji specifikovat, aby se v budoucnu předešlo případným dalším zbytečným sporům mezi nimi.

6.1.3. Finanční nesoběstačnost Financování především misí ECOWAS se potýká s problémy jiţ od počátku, a jak bylo na jednotlivých případech patrné, stále tyto problémy přetrvávají. Ţádná z misí by nemohla efektivně fungovat, nebýt podpory jiných států či organizací. Po misích, které byly spuštěny i déle neţ rok, jako tomu bylo v případě Pobřeţí slonoviny, se tak

44 společenství rozhodlo upravit účel ESF na krátkodobé operace trvající maximálně půl roku, kdy následně dojde k jejich převedení pod jinou misi nebo úplnému staţení.25 Zkrácení délky misí by teoreticky mohlo usnadnit jejich financování, jelikoţ kratší mise je finančně méně náročná, a je-li stanoveno její maximální trvání, lépe se s případnou potřebou jejího vyslání pracuje i v rozpočtu. Rozpočet ECOWAS pro rok 2014 měl objem přibliţně 600,34 milionů USD26, z něhoţ bylo na oblast bezpečnosti určeno 257 milionů USD, a v rámci toho 189 milionů na intervence a 68 milionů na regionální mír a bezpečnost obecně (ECOWAS 2014c, odst. 41). Porovnáme-li však náklady poslední mise AFISMA, které činily 950 milionů USD,27 je jasné, ţe se společenství při svých zásazích bez vnější pomoci neobejde. To značně sniţuje efektivitu jeho reakce, ale především nezávislost postupu ECOWAS na ochotě dalších aktérů jeho misi podporovat. Na druhou stranu je nemoţné kaţdoročně v rozpočtu počítat s případnou, navíc takto rozsáhlou intervencí, k níţ nakonec nemusí vůbec dojít, a proto bylo experty v roce 2014 navrţeno vytvoření fondu pro vedení operací na podporu míru, coţ by mělo budoucí financování misí usnadnit.

6.1.4. Prevence I přes nemalé ambice, bohatý teoretický základ pro jednání organizace v rámci operativní prevence a komplexní systém včasného varování, je tato oblast podceňována a její nástroje jsou vyuţívány nedostatečně. Výstupy systému včasného varování nejsou brány dostatečně v potaz. Společenství tak ve většině případů na konflikt reaguje, aţ kdyţ přeroste v konflikt ozbrojený. Výjimku tvoří Pobřeţí slonoviny v roce 2010, kde ECOWAS reagovalo ihned po vyhlášení výsledku voleb, kdy začalo s preventivní diplomacií, a Guinea-Bissau, kde bylo pomocí sankcí dosáhnuto propuštění zadrţovaných osob a ustavení přechodné vlády dříve, neţ došlo k nějakým násilnostem.

25Takovýto postup se jiţ osvědčil v roce 1999 v Sieře Leone, kdy byl ECOMOG po svém několikaměsíčním působení převzat misí UNAMSIL vedenou OSN, a také v roce 2003 v Libérii, kdy s převzetí mise ECOMIL misí OSN bylo počítáno jiţ při jejím vyslání, a její mandát zahrnoval mimo jiné i přípravy na příchod této druhé mise, později nazvané UNMIL. 26 Hodnota byla původně uvedena v UA (Unit of Account), coţ je obdoba Africké banky pro rozvoj pro zvláštní práva čerpání (SDR) Mezinárodního měnového fondu. K převodu na USD byl pouţit kurz z prosince 2014, kdy 1 UA byla 1,46424 USD (AFBD 2014). 27 Rozpočet na půlroční fungování mise byl původně odhadován na 460 milionů USD a následně zvýšen na 950 milionů USD. Vedle prostředků z fondu OSN bylo poskytnuto i 50 milionů USD Africkou unií a 75 milionů USD Evropskou unií. Na financování podílely i některé státy jako Japonsko (120 milionů USD), Spojené státy (96 milionů USD), Německo (20 milionů USD), Nigérie (5 milionů USD), Ghana (3 miliony USD), Indie, Čína, Austrálie či Norsko. Dohromady bylo těmito dárci přislíbeno ihned k lednu 2013 455 milionů USD (Maru 2013, 2; Tardy 2013, 3). 45

Právě v případě Guiney-Bissau je ale patrné, ţe společenství o hrozbě vědělo a mohlo tak na ni reagovat lépe, neţ jen vysláním diplomatické mise, například hrozbou sankcí a závazkem neuznat novou vládu a neudělit následně amnestii v případě, ţe dojde k jakémukoli pokusu o narušení voleb či svrhnutí vlády. Podobný postup mohl být vyuţit i v případě Pobřeţí slonoviny v roce 2010, jelikoţ předchozí zkušenosti s Gbagbou a citlivá národnostní otázka v zemi mohly dát tušit případné problémy. V tomto případě by se mohlo dokonce uvaţovat o vyuţití preventivního rozmístění ESF, které je předpokládáno dokumenty společenství, avšak zatím nikdy nedošlo k jeho vyuţití. Přitom by mohlo jít o efektivní nástroj jak předejít vypuknutí násilí, a jeho uţití je navíc levnější, neţ následné vyslání peace-keepingové mise v plném rozsahu. Prevence byla podceněna i v případě Mali, u něhoţ systém včasného varování upozorňoval na hrozící krizi jako na následek vývoje v sousední Libyi. Avšak ani v tomto případě se ECOWAS této informaci nijak nepřizpůsobilo, ale reagovalo, aţ ve chvíli, kdy ke konfliktu došlo. Na státní převrat v Mali mohlo společenství také zareagovat jiţ preventivně, ještě neţ byl proveden, i jinak, neţ pouhým varováním, například avizováním případných sankcí předem.

6.1.5. Tolerance převzetí vlády neústavní cestou Od roku 2001, kdy byl přijat Protokol o demokracii, se společenství hlásí k principu nulové tolerance pro převzetí vlády neústavní cestou. Avšak jak bylo v jednotlivých případech patrné, ne vţdy si za tímto principem stoprocentně stojí, coţ tuto jeho rétoriku pak značně oslabuje. V případě prvního konfliktu v Pobřeţí slonoviny, v Guiney-Bissau i v Mali byla vytvořena přechodná vláda, která se skládala i ze zástupců skupin zodpovědných za sesazení demokraticky zvolených autorit. Nulová tolerance je tak spíše chápána jako nenechání těchto skupin vládnout samotně a navţdy. Od dohody se zástupci armády v Mali však lze doufat v posun v této oblasti, jelikoţ bylo umoţněno pouze omezenému počtu jimi vybraných osob účastnit se přechodné vlády, které se tak neúčastnily přímo osoby zodpovědné za převrat. Navíc, a to je nejpozitivnější aspekt celé této dohody, se CNRDRE zavázalo neúčastnit se připravovaných voleb, coţ bylo následně skutečně dodrţeno. V tomto postupu by mělo společenství určitě pokračovat, jelikoţ by si pak některé skupiny mohly rozmyslet, zda se o převrat pokusí, kdyţ by se tím následně vyloučili z voleb. Dohody často obsahují i další faktor, který s tímto principem není zrovna v souladu, a sice příslib amnestie pro osoby podílející se na sesazení původní vlády. Ty pak, ačkoli 46 třeba ani nezískají podíl na moci, nejsou za svůj pokus nijak odpovědné, coţ můţe opět dát určitou naději všem, kteří by se o převzetí moci chtěli pokusit, a to v tom smyslu, ţe pokusem nic nezkazí. Na druhou stranu je asi těţké se těmto ustanovením v dohodách vyhnout, protoţe tyto osoby budou nejspíš vţdy takovouto výhodu poţadovat jako podmínku pro svůj souhlas s výslednou dohodou o předání vlády. Ve všech případech, kdy došlo k sesazení demokraticky zvolené vlády, pak společenství postupovalo vţdy stejným způsobem, kdy pro něj bylo synonymem pro návrat k demokracii konání nových voleb. Moţná by však v některých případech, kdy není například svrţení vlády tak široce podporováno obyvateli země a od počátku funkčního období ještě neuplynulo mnoho času, nebylo od věci místo organizace nových voleb projevit snahu o navrácení původní vlády a prezidenta do úřadu, aby dokončili své volební období, namísto nechání je o své pozice znovu soutěţit ve volbách. Takto totiţ nejde o návrat k demokracii, ale o její nahrazení „demokracií― novou. Pokud však s dosavadním vládnutím byl projevován obecný nesouhlas, pak je uspořádání nových voleb vhodnější variantou, zejména tam, kde ústava země dává suverenitu do rukou lidu.

6.1.6. Loajalita členských států Problém s loajalitou jednoho nebo více členských států byl patrný jiţ při dřívějších konfliktech, a pokračoval pak i v části sledovaného období, konkrétně v případě prvního konfliktu v Pobřeţí slonoviny, kdy Burkina Faso rebely nejen podporovala, ale i zásobovala. Nesouhlas některého členského státu s postupem společenství se však dá očekávat, a to i díky systému hlasování v MSC, v níţ nejsou zastoupeny všechny členské státy, a k jejímuţ rozhodování není ani potřeba jednomyslný souhlas jejích členů. Pokud je však nesouhlas dáván takto otevřeně najevo, můţe dojít k poškození obrazu mise a i společenství jako celku. V posledních letech však k podobným problémům jiţ nedocházelo. Při druhém konfliktu v Pobřeţí slonoviny sice některé státy neprojevovaly takové odhodlání Gbagbu sesadit jako zbytek společenství, avšak vyvarovaly se otevřeného nesouhlasu a jednání v rozporu s cíli společenství. V případě Guiney-Bissau ani Mali pak v tomto směru k ţádnému problému nedošlo. To však neznamená, ţe se podobná situace v budoucnu nemůţe opět vyskytnout, a v takovém případě by na ni mělo být reagováno tak, aby se členové napříště takovéhoto jednání vyvarovali. Toho by mohlo společenství dosáhnout představením nových nástrojů, které by takovýto stát odradily od akcí směřujících proti

47 snaze ECOWAS o vyřešení konfliktu, avšak moţná by stačilo uvaţovat i jen o uţití sankcí, které umoţňuje uvalit Smlouva pouţít v případě, ţe stát neplní své povinnosti, coţ by snaha zmařit úsilí společenství o udrţení míru a bezpečnosti v regionu mohla splňovat.

6.2. Silné stránky

6.2.1. Diplomacie

6.2.1.1. Vyjednávání Naopak bez větších problémů zvládá společenství diplomatickou část managementu konfliktů. V kaţdém z analyzovaných případů bylo společenství schopné přinutit strany konfliktu k dialogu, jenţ vyústil v podpis příměří a následně, podle povahy konfliktu, i v mírovou dohodu. Ačkoli zdaleka ne všechna příměří a mírové dohody byly dodrţovány, uţ jen započetí rozhovorů a přinucení stran snaţit se dospět k dohodě je v konfliktu přínosem, jelikoţ strany samy by se k tomuto kroku nejčastěji dostaly aţ po uplynutí nějaké doby, pokud vůbec. Společenství také jasně dokázalo, ţe je schopné v případě potřeby vhodně přizpůsobit strategii vyjednávání a roli mediátora v něm okolnostem konfliktu. To bylo patrné zejména z prvního konfliktu v Pobřeţí slonoviny, kdy aţ změna strategie a role mediátora umoţnily dosáhnout pro obě strany přijatelné dohody, podle níţ se dokonce dosud znepřátelené strany dělily o moc. Ačkoli ne vţdy v rámci vyjednávání společenství dosáhne svých cílů, neděje se tak často z důvodu nedostatků na jeho straně, ale spíše z na vůli ECOWAS nezávislých okolnostech konfliktu. Diplomatická jednání a mediace se tak jeví jako nejsilnější stránka společenství. K jejímu oslabení však můţe dojít v důsledku špatné koordinace s ostatními zapojenými aktéry, zejména Africkou unií.

6.2.1.2. Sankce Z jednotlivých konfliktů je také patrné, ţe pokud se vyjednávání nedaří podle představ, případně jsou-li vytvořené dohody porušovány, neváhá společenství s vyuţitím sankcí. Ty velmi vhodně neuvaluje ihned, ale v podobě třídenního ultimáta, kdy mají strany konfliktu ještě moţnost vyhovět poţadavkům společenství. Sankce se jako vhodný 48 doprovod vyjednávání projevily zejména v posledních dvou případech, kdy jejich uvalení velmi rychle přinutilo aktéry vyhovět podmínkám na ně kladeným. Jak jsem výše v této práci jiţ zmínila, bylo by moţné přemýšlet o širším vyuţití sankcí, a to i v rámci prevence. Sankce by v takovém případě mohla být oznámena s odkládací podmínkou, která by mohla spočívat například v poţadavku na vyvarování se pokusu o převzetí moci neústavní cestou. Pokud by takto společenstvím artikulované podmínky nebyly dodrţeny, případně jakmile by došlo k jejich porušení, nastoupily by okamţitě avizované sankce. Tím pádem by relevantní aktéři znali následky svých jednání ještě dříve, neţ se o ně vůbec pokusí, coţ by je od onoho pokusu mohlo ve výsledku odradit.

6.2.2. Rychlé zaujetí postoje Ačkoli by se ECOWAS mohlo do konfliktů zapojit více i v rámci prevence jejich eskalace, kladně lze hodnotit skutečnost, ţe po jeho eskalaci v kaţdém z analyzovaných případů zaujalo vůči konfliktu a jeho stranám jasný postoj a určitým způsobem velmi brzy zareagovalo. Například v případě druhé občanské války v Pobřeţí slonoviny se ihned jasně postavilo za nově zvoleného prezidenta Quattaru, zatímco Africké unii trvalo zaujetí konkrétního postoje celé tři měsíce. Stejně tak v případech převzetí moci neústavní cestou společenství reaguje a vyslovuje poţadavek na navrácení do původního stavu téměř ihned, a přestoţe je vţdy daná situace řešena prostřednictvím nových voleb, je z takovéto reakce a jejího podpoření dalšími nástroji v podobě sankcí a podobně patrný konsenzus mezi členskými státy ohledně důleţitosti určitých demokratických hodnot a potřeby jejich zachovávání. Takto brzy formulovaný postoj a přístup ECOWAS k jednotlivým konfliktům pak umoţňuje co nejdříve započít s vyjednáváním a uţitím dalších nástrojů potřebných pro ukončení konfliktu.

6.2.3. Sebereflexe Mezi silné stránky ECOWAS podle mého názoru patří i skutečnost, ţe si je společenství schopné a vůbec ochotné uvědomovat a přiznat své nedostatky. Vţdy po kaţdém svém působení v jednotlivých konfliktech samo hledá svá slabá místa, která se v daném případě projevila, a kterými by se tak mělo v budoucnu více zabývat.

49

K poskytnutí zpětné vazby však vyzývá také různé externí experty, organizace a občanskou společnost, čímţ získává kritický a objektivní pohled na věc.28 Tímto způsobem společenství jiţ od počátku rozšiřuje a vylepšuje svůj teoretický rámec, aby se v budoucnu podobné problémy neopakovaly. Takto například v posledních letech došlo k přijetí humanitární politiky a k revizi systému včasného varování, aby oba tyto komponenty managementu konfliktů v budoucnu fungovaly lépe neţ doposud. Jak se však ukazuje, implementace teoretického základu pro management konfliktů je bohuţel pomalejší neţ jeho rozšiřování.

6.2.4. Zapojení občanské společnosti Občanská společnost je do managementu konfliktů v rámci ECOWAS zapojována několika různými způsoby. Nejdůleţitější roli hraje jiţ v systému včasného varování, kdy sama shromaţďuje data v jednotlivých státech, kde zatím nejsou vytvořena samostatná centra pro sběr a analýzu dat, a spolupracuje při tom i s dalšími aktéry. To můţe mít za následek kontrolu a analýzu širší oblasti, jelikoţ můţe mít občanská společnost na potenciální hrozby odlišný pohled neţ zástupci vlád, kteří jsou vedle ní ke sběru dat vyuţíváni. Občanská společnost také hrozby sleduje z neutrálního pohledu, který můţe být u zástupců jednotlivých států v ECOWARN chybět. Dále v některých případech dochází k zapojení občanské společnosti do vyjednávání, kde mohou její zástupci plnit významnou roli při vytvoření tlaku na jednotlivé aktéry konfliktu méně formálním způsobem, neţ můţe učinit společenství. V jednotlivých zemích mohou mít blíţe ke stranám konfliktu, a pomocí kontaktu s nimi tak přispět k budování důvěry potřebné pro vyjednávání a podobně. Vyuţívání občanské společnosti ve vyjednávání však zatím není pravidlem, ale určité náznaky lze nalézt například v případě Guiney-Bissau či starších konfliktech. Občanská společnost je také zapojována do konferencí týkajících se hodnocení působení ECOWAS v rámci jednotlivých konfliktů, a její zástupci tak mají příleţitost vyjádřit své názory na případné nedostatky a poskytnout tak zpětnou vazbu opět z jiného pohledu neţ další přizvaní experti.

28 Jedním z posledních případů, kdy došlo k evaluaci působení ECOWAS v konfliktu, byla například konference konaná v únoru 2014 v Akosombo, na níţ došlo k hodnocení role ECOWAS v konfliktu v Mali. Výstupem byla mnohá doporučení týkající se zejména ESF (ECOWAS 2014b). 50

.

7. Závěr Cílem této práce bylo zjistit, jakými nástroji pro management konfliktů společenství disponuje, které z nich v jednotlivých konfliktech skutečně vyuţívá a jaké slabiny či naopak silné stránky se u nich projevují. Zodpovězení těchto dílčích otázek pak bylo předpokladem pro zodpovězení dvou hlavních výzkumných otázek, které znějí: „Disponuje ECOWAS dostatečnými nástroji pro management konfliktů?― a ―Využívá ECOWAS tyto nástroje plně?―. Hned na začátek lze konstatovat, ţe si ECOWAS vytvořilo na regionální organizaci velmi kvalitní strukturu pro management konfliktů, avšak její teoretický rámec je na mnohem lepší úrovni neţ proces jeho implementace. Společenství disponuje mnoha nástroji pro management konfliktů, které zahrnují systém včasného varování, nejrůznější formy preventivní diplomacie, vyjednávání, donucovací diplomacii v podobě moţnosti uvalit na stát různé sankce, vyšetřovací mise, monitorovací mise a také Pohotovostní jednotky ECOWAS. Pokud jde o vyuţívání jednotlivých nástrojů, u systému včasného varování je to těţko zhodnotitelné, avšak z průběhu jednotlivých konfliktů vyplývá, ţe společenství buďto o hrozící krizi informace moc dlouho předem nemělo, nebo je mělo, ale nereagovalo na ně adekvátně, jelikoţ u třech ze čtyř zkoumaných případů se spokojilo s pouhým varováním na adresu rizikových aktérů. Vzhledem ke komplexnosti a kvalitě ECOWARN a zapojení nejrůznějších aktérů do jeho fungování si však myslím, ţe jde spíše o variantu, kdy na hrozby upozorňováno je, avšak nejsou dostatečně brány v potaz, nebo na ně případně společenství odpovědět neumí, či nemá dostatečné finanční prostředky. Podle mě jde spíše o kombinaci posledních dvou moţných faktorů, jelikoţ určitá snaha včasně reagovat se v analyzovaných případech objevila a od silnější reakce případným preventivním rozmístěním jej mohl odradit právě nedostatek financí.

51

Do budoucna by však bylo vhodné, aby výstupům systému včasného varování bylo věnováno více pozornosti, a následovala je poněkud odváţnější reakce v rámci snahy o zabránění vzniku či eskalace konfliktu. Vliv tohoto nástroje na skončení konfliktu tak nyní není ţádný, avšak kdyby byla důsledněji vyuţívána poskytnutá data a reagováno na ně vhodnějšími nástroji neţ doposud, zvýšila by se pravděpodobnost moţnosti některým konfliktům zabránit ještě před jejich vypuknutím či přeměnou na konflikt ozbrojený. Asi nejúspěšněji vyuţívaným nástrojem je vyjednávání, kterého je vyuţíváno vţdy a velmi často také úspěšně. Strany konfliktu jsou donuceny začít spolu jednat o podobě příměří a mírové dohody, coţ je nezbytnou podmínkou pro ukončení konfliktu. S ţádnými většími nedostatky tohoto typu nástrojů se přitom společenství nesetkává, avšak jeho efektivita můţe být oslabena nedostatkem loajality některých členských států nebo například problémy způsobenými z nedostatečně vymezeného vztahu s AU. S vyjednáváním jde ruku v ruce hrozba a případně následné uţití sankcí, které jsou vhodným nástrojem jak přinutit strany ke spolupráci s ECOWAS, případně jak zajistit dodrţování sjednaných dohod. Podle mého názoru by však sankce mohly najít uplatnění i v rámci prevence, jelikoţ se jiţ ukázalo, ţe mohou významně přispět ke skončení konfliktu, a stejně by tomu mohlo být i u jeho vypuknutí. Pokud jde o vyšetřovací a monitorovací mise, ty bývají také v kaţdém konfliktu vyuţívány, avšak jejich přínosem je spíše zajištění dostatku podkladů pro následné vyuţití dalších nástrojů, a jejich vliv na ukončení konfliktu je tak spíše nepřímý. Vysílány bývají bez zbytečného odkladu, coţ je jednoznačně jejich pozitivem. Často dochází také k vyslání Pohotovostních jednotek ECOWAS, jejichţ struktura je velmi dobře teoreticky promyšlená a umoţňuje na konflikt reagovat jiţ během 30 dní. Ve skutečnosti však naráţí na problém s pomalou implementací, jelikoţ stále nejsou bezpodmínečně k dispozici jednotky všech států, a konkrétní sloţení mise tak závisí na její podpoře jednotlivými členy. Přesto však jiţ probíhá společný výcvik a jiţ poskytnuté jednotky tak trénují spolu se svými kolegy z jiných států, coţ usnadňuje jejich následnou kooperaci při skutečném konfliktu. Zejména ESF také jsou oblastí, kde se nejvíce projevuje nedostatek finančních prostředků, coţ je dělá do značné míry závislými na podpoře jiných aktérů mezinárodního společenství. Do budoucna by tak bylo vhodné zaloţit speciální fond, z něhoţ by byly mise ESF financovány, coţ by umoţnilo jejich snadnější a rychlejší nasazení. Přestoţe však lze právě u tohoto nástroje identifikovat nejvíce slabých míst, v některých typech konfliktu se jedná o velmi efektivní nástroj, jak dosáhnout jeho ukončení. Zároveň je však zatím vyuţíván dost jednostranně buďto v rámci

52 peace-keepingu nebo vynucování míru, přestoţe dokumenty společenství předvídají jejich mnohem širší uţití i v rámci prevence a humanitární politiky. Pokud jde tedy o otázku, zda společenství disponuje dostatečnými nástroji pro management konfliktů, je odpověď kladná. Mám za to, ţe jimi disponuje teoreticky, kdy nabízí celou škálu nejrůznějších způsobů, jakými management konfliktů provádět, přičemţ tato práce nenarazila na ţádný nástroj, jenţ by společenství v tomto směru v kterémkoli z konfliktů teoreticky postrádalo. Prakticky však má ale škála nástrojů společenství určité mezery, které spočívají v nevyuţívání všech dostupných nástrojů, coţ můţe být příklad preventivního rozmístění ESF nebo preventivní hrozby sankcemi, a dále v nedostatečné či zatím nedokončené implementaci některých z nich, coţ je případ ESF, které stále operují pouze s jednotkami, které jsou státy ochotné poskytnout. Dalším příkladem je pak humanitární politika, jejíţ implementace také stále probíhá. Tento problém je však přirozeným důsledkem postupného vývoje a vylepšování nástrojů společenství, coţ není něco, co se stane ze dne na den ihned s přijetím potřebného právního základu, ale jde o dlouhodobější proces. Druhou otázkou je, zda společenství vyuţívá dostupné nástroje plně. Jak bylo jiţ na několika místech práce uvedeno, mám za to, ţe společenství nástroje, jimiţ disponuje, plně nevyuţívá. Vedle problémů souvisejících s nedostatečnou implementací některých nástrojů společenství dostatečně či vůbec nevyuţívá nástroje týkající se prevence eskalace konfliktu a jeho přeměny na konflikt ozbrojený. Zejména dostatečně nebere v potaz výstupy systému včasného varování a reaguje na ně pouze upozorněním adresovaným relevantním aktérům, aby se potenciálně hrozícího jednání v budoucnu zdrţeli, coţ se v kaţdém z případů následně projevilo jako neadekvátní odpověď. Z tohoto důvodu si myslím, ţe by ECOWAS mělo zapojit více nástrojů, jeţ má k dispozici, jiţ v rámci prevence. Těmito by mělo být například preventivní rozmístění ESF nebo preventivní hrozba uvalením sankcí, k jejichţ vyuţití zatím nikdy nedošlo. Naopak by pak společenství mohlo více rozmýšlet nad hrozbou silou, a tu zmiňovat aţ si bude skutečně jisto, ţe v rámci této otázky panuje mezi členskými státy dostatečná shoda a jsou k dispozici prostředky k jejímu splnění. Také by bylo přínosné přemýšlet o větším vyuţití Rady moudrých, která v jednotlivých konfliktech a vyjednáváních nehraje téměř ţádnou roli, ačkoli je jejím účelem slouţit právě v oblasti mediace. Její původně zamýšlená role tak bývá vykonávána speciálními delegacemi sloţenými z hlav některých členských států. Bylo by však vhodné zamyslet se nad otázkou, zda pouhá skutečnost, ţe je některá osoba hlavou státu, dává této osobě dostatečné diplomatické, vyjednávací a další, při mediaci tolik potřebné zkušenosti a

53 schopnosti. Ze zkušeností s některými našemu prostředí blízkými hlavami států bych si spíše dovolila tvrdit, ţe tomu tak být nemusí. Proto si myslím, ţe by do budoucna bylo vhodnější Radu moudrých jako orgán zkušených a uznávaných mediátorů vyuţívat více, alespoň v počátečních fázích konfliktu, které jsou pro následný vývoj klíčové, namísto ad hoc sestavených kontaktních skupin skládajících se z hlav států. Co se týče vývoje managementu konfliktů v rámci ECOWAS, lze podle mého názoru očekávat postupné zlepšování jeho schopností v dané oblasti, a to vzhledem ke stále se rozšiřujícímu rámci pro tuto činnost, kterým společenství disponuje, postupné snaze jej implementovat a neustálé evaluaci a hledání nedostatků a jejich vylepšování. Zároveň však existuje několik přetrvávajících mezer a slabých míst, které by mělo společenství vyřešit, aby byla v budoucnu jeho reakce co nejvíce efektivní. Tím je v první řadě problém s financováním, který se projevuje v kaţdém konfliktu a společenství v mnoha směrech omezuje. Dále by měl být jasněji vymezen vztah mezi ECOWAS a AU při jejich spolupráci při řešení jednotlivých konfliktů, aby se předešlo zbytečným nedorozuměním, překrývání snah obou organizací, nebo dokonce jejich vzájemnému podrývání. Větší pozornost by měla být také věnována adekvátní reakci na případné hrozby dalších konfliktů a širší vyuţívání preventivních nástrojů. Vyřešení těchto nedostatků můţe být klíčové, aby bylo společenství schopné efektivně odpovědět na všechny aktuální hrozby, mezi nimiţ má v poslední době i v západní Africe velmi významné místo terorismus. Ten pro ECOWAS představuje zcela nový typ hrozby, s nímţ se poprvé setkalo v případě Mali, a pro boj s ním tak bude potřeba co nejdříve vyřešit všechny výše zmíněné nedostatky, zejména plně připravit ESF a vyjasnit vztah s AU, jelikoţ spolupráce s ní bude při boji proti terorismu nejspíše nutností.

54

8. Zdroje

8.1. Primární zdroje

AFBD. 2014. „December 2014 Exchange Rates‖, online text (http://www.afdb.org/en/documents/document/december-2014-exchange-rates- 50731/)

AU. 2010. „African Peace and Security Architecture (APSA): Assessment Study―, online text (http://www.securitycouncilreport.org/atf/cf/%7B65BFCF9B-6D27- 4E9C-8CD3- CF6E4FF96FF9%7D/RO%20African%20Peace%20and%20Security%20Architect ure.pdf)

ECOWAS Parliament. 2014. „Structure―, online text (http://www.parl.ecowas.int/parliament.html)

ECOWAS. 1975. „Treaty of the Economic Community of West African States (ECOWAS)―, online text (http://www.internationaldemocracywatch.org/attachments/351_ecowas%20treaty %20of%201975.pdf)

55

ECOWAS. 1978. „Protocol on Non-Agression―, online text (http://documentation.ecowas.int/download/en/legal_documents/protocols/Protocol %20on%20Non-aggression.pdf)

ECOWAS. 1981. „Protocol Relating to Mutual Assistance in Defence―, online text (http://www.operationspaix.net/DATA/DOCUMENT/3827~v~Protocole_d_Assista nce_Mutuelle_en_matiere_de_Defense.pdf)

ECOWAS. 1993. „Revised Treaty of the Economic Community of West African States (ECOWAS)―, online text (http://www.refworld.org/docid/492182d92.html)

ECOWAS. 1999. „Protocol Relating to the Mechanism for Conflict Prevention, Management, Resolution, Peace-Keeping and Security―, online text (http://documentation.ecowas.int/download/en/legal_documents/protocols/Protocol %20Relating%20to%20the%20Mechanism%20for%20Conflict%20Prevention,%2 0Management,%20Resolution,%20Peacekeeping%20and%20Security.pdf)

ECOWAS. 2001. „Protocol on Democracy and Good Governance Supplementary to the Protocol Relating to the Mechanism for Conflict Prevention, Management, Resolution, Peacekeeping and Security―, online text (http://documentation.ecowas.int/download/en/legal_documents/protocols/Supplem entary%20Protocol%20on%20Democracy%20and%20Good%20Governance,%20 Supplementary%20to%20the%20Protocol%20Relating%20to%20the%20Mechanis m%20for%20Conflict%20Prevention,%20Management,%20Resolution,%20Peace keeping%20and%20Security.pdf)

ECOWAS. 2008. „The ECOWAS Conflict Prevention Framework―, online text (http://www.lawschool.cornell.edu/womenandjustice/upload/ECOWAS-Conflict- Prevention-Framework.pdf)

ECOWAS. 2010a. „Final Communique on the Extraordinary Session of the Authority of Heads of State and Government on Cote D‘ivoire―, online text (http://news.ecowas.int/presseshow.php?nb=188&lang=en&annee=2010)

56

ECOWAS. 2010b. „Extraordinary Session of the Authority of Heads of State and Government on Cote D‘ivoire―, online text (http://news.ecowas.int/presseshow.php?nb=192&lang=en&annee=2010)

ECOWAS. 2011a. „Resolution A/Res.1/03/11 of the Authority of Heads of State and Government of Ecowas on the Situation in Cote D‘ivoire―, online text (http://news.ecowas.int/presseshow.php?nb=043&lang=en&annee=2011)

ECOWAS. 2011b. „ECOWAS Will Cover the Legislative Election of 11 December 2011 in Cote D‘ivoire―, online text (http://news.ecowas.int/presseshow.php?nb=255&lang=en&annee=2011)

ECOWAS. 2012a. „ECOWAS Reaction to On-going Coup Attempt in Guinea Bissau―, online text (http://news.ecowas.int/presseshow.php?nb=104&lang=en&annee=2012)

ECOWAS. 2012b. „ECOWAS to Send Troops to Guinea Bissau, Mali―, online text (http://news.ecowas.int/presseshow.php?nb=121&lang=en&annee=2012)

ECOWAS. 2012c. „ECOWAS Leaders Agree New Measures to Restore Peace to Guinea Bissau, Mali―, online text (http://news.ecowas.int/presseshow.php?nb=128&lang=en&annee=2012)

ECOWAS.2012d. „Statement On The Situation In The North Of Mali―, online text (http://news.ecowas.int/presseshow.php?nb=065&lang=en&annee=2012)

ECOWAS. 2012e. „ECOWAS Statement On The Disturbances In Bamako―, online text (http://news.ecowas.int/presseshow.php?nb=070&lang=en&annee=2012)

ECOWAS. 2012f. „Reaction To The Coup D‘etat In Mali―, online text (http://news.ecowas.int/presseshow.php?nb=074&lang=en&annee=2012)

57

ECOWAS.2012g. „Chairman Ouattara Leads High-Level Delegation To Mali―, online text (http://news.ecowas.int/presseshow.php?nb=084&lang=en&annee=2012)

ECOWAS. 2012h. „Emergency Mini-Summit Of ECOWAS Heads Of State And Government On The Situation In Mali―, online text (http://news.ecowas.int/presseshow.php?nb=092&lang=en&annee=2012)

ECOWAS. 2012i. „Statement by H. E. Alassane Ouattara on the Positive Development of the Political Situation in Mali―, online text (http://news.ecowas.int/presseshow.php?nb=101&lang=en&annee=2012)

ECOWAS. 2012j. „ECOWAS Statement on the Formation of Government of National Unity in Mali―, online text (http://news.ecowas.int/presseshow.php?nb=231&lang=en&annee=2012)

ECOWAS. 2012k. „ECOWAS Chiefs of Defence Staff Make New Proposals for Resolution of Mali Crisis―, online text (http://news.ecowas.int/presseshow.php?nb=229&lang=en&annee=2012)

ECOWAS. 2013a. „ECOWAS Salutes AFISMA Troop Contributing Countries―, online text (http://news.ecowas.int/presseshow.php?nb=230&lang=en&annee=2013)

ECOWAS. 2013b. „ECOWAS To Deploy Humanitarian Support Team To Mali―, online text (http://news.ecowas.int/presseshow.php?nb=321&lang=en&annee=2013)

ECOWAS. 2014a. „Supplementary act A/SA.6/07/14 Adopting the Policy Framework on the Establishment of Early Warning and Rapid Response Mechanisms in ECOWAS Member States―, online text (http://www.ecowas.int/wp- content/uploads/2015/01/6-Early-Warning-Policy-Framework.pdf)

58

ECOWAS. 2014b. „Experts Call for an Effective Ecowas Standby Force―, online text (http://news.ecowas.int/presseshow.php?nb=013&lang=en&annee=2014)

ECOWAS. 2014c. „Final Report of 73rd Ordinary Session of the ECOWAS Council of Ministers―.

ECOWAS. 2015. „ECOWAS Declaration on Mali Peace Accord―, online text (http://news.ecowas.int/presseshow.php?nb=052&lang=en&annee=2015)

IPPF. 2013. „ECOWAS to give US$500,000 food aid to Mali―, online text (http://www.panapress.com/ECOWAS-to-give-US$500,000-food-aid-to-Mali--12- 887064-100-lang2-index.html)

IRIN. 2004. „Côte d‗Ivoire: Parliament passes crucial law for peace but Gbagbo insists on referendum―, online text (http://www.irinnews.org/report/52475/cote-d- ivoire-parliament-passes-crucial-law-for-peace-but-gbagbo-insists-on-referendum)

Komise ECOWAS. 2012. „ECOWAS Humanitarian Policy―, online text (http://www.westafricagateway.org/files/Common%20Humanitarian%20Policy_0. pdf)

Reuters. 2012. „Mali forms new caretaker government―, online text (http://in.reuters.com/article/2012/08/20/mali-crisis-idINL6E8JKE7Q20120820)

SWAC. 2009. „Interview with Mr. Augustin Sagna", online text (http://www.oecd.org/swac/theecowasearlywarningandresponsenetwork.htm)

UCDP. 2015. „Definition of Armed Conflict―, online text (http://www.pcr.uu.se/research/ucdp/definitions/definition_of_armed_conflict/)

UNHRC. 2008. „UNHCR Statistical Yearbook 2007: Trends in Displacement, Protection and Solutions; Statistical Annex―, online text (http://www.unhcr.org/4981c3dc2.html)

59

UN Security Council 2003. „Report of the Secretary-General on Côte d‘Ivoire.―, online text (http://www.un.org/en/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/2003/374)

UN Security Council. 2004. „First report of the Secretary-General on the United Nations Operation in Côte d‘Ivoire.―, online text (http://www.un.org/en/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/2004/443)

UN Security Council. 2011a. „Twenty-seventh progress report of the Secretary- General on the United Nations Operation in Côte d‘Ivoire―, online text (http://www.securitycouncilreport.org/atf/cf/%7B65BFCF9B-6D27-4E9C-8CD3- CF6E4FF96FF9%7D/Cote%20d'Ivoire%20s%202011%20211.pdf)

UN Security Council. 2011b. „Twenty-eighth report of the Secretary-General on the United Nations Operation in Côte d‘Ivoire―, online text (http://www.securitycouncilreport.org/atf/cf/%7B65BFCF9B-6D27-4E9C-8CD3- CF6E4FF96FF9%7D/Cote%20d'Ivoire%20S%202011%20387.pdf)

UN Security Council. 2012a. „Report of the Secretary-General on the restoration of constitutional order in Guinea-Bissau―, online text (http://www.un.org/en/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/2012/704)

UN Security Council. 2012b. „Special report of the Secretary-General on the situation in Guinea-Bissau―, online text (http://www.un.org/en/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/2012/280)

UN Security Council. 2013a. „Report of the Secretary-General on the restoration of constitutional order in Guinea-Bissau―, online text (http://www.un.org/en/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/2013/499)

UN Security Council. 2013b. „Report of the Secretary-General on the situation in Mali―, online text (http://www.un.org/en/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/2013/189)

60

VOA. 2011. „ECOWAS: S. Africa Undermining Ivory Coast Mediation‖, online text (http://www.voanews.com/content/ecowas-president-says-south-africa- undermining-ivory-coast-mediation--115634659/134784.html)

8.2. Sekundární zdroje

Addo, Prosper. 2005. Peace-making in West Africa: Progress and Prospects. Accra: KAIPTC, online text (http://www.kaiptc.org/Publications/Monographs/Monographs/mono-3_Addo.aspx)

Aning, Kwesi a Samuel Atuobi. 2011. ―The Challenge of the Côte d‘Ivoire crisis for West Africa: exploring options for a negotiated settlement‖. Policy Brief 4, KAIPTC, Accra, online text (http://www.kaiptc.org/Publications/Policy- Briefs/Policy-Briefs/Ivory-Coast-policy-brief-final.aspx)

Babbie, Earl. 2010. The Basics of Social Research. Belmont: Wadsworth Cengage Learning.

Bah a kol. 2014. The African Peace and Security Architecture: A Handbook. Addis Ababa: FES, online text (http://library.fes.de/pdf-files/bueros/aethiopien/10779.pdf)

Bartos, Otomar a Paul Wehr. 2002. Using Conflict Theory. Cambridge: Cambtidge University Press

Bøås, Morten a Mats Utas. 2013. ―The Malian crisis: causes, consequences, responses‖. Mats Utas, 7. května, online text (https://matsutas.wordpress.com/2013/05/07/the-malian-crisis-causes- consequences-responses-by-morten-boas-and-mats-utas/)

61

Boyer, E. Timothy. 2009. „Cote d‘Ivoire: Intervention and Prevention Responses.― In Stopping Mass Killings in Africa: Genocide, Airpower and Intervention. Edited by Dougles Peifer, 101-125. Alabama: Air University Press.

Brobbey, Patrick. 2014. „An Assessment of ECOWAS in Humanitarian Interventions: Case of Liberia, Ivory Coast and Mali‖. Sacha Journal of Policy and Strategic studies 4 (1): 1-14, online text (http://www.academia.edu/8311399/An_Assessment_of_ECOWAS_In_Humanitari an_Inte)

Cilliars, Jackie a Paul Simon Handy. 2013. „Lessons from African Peacemaking‖ Příspěvek prezentovaný na Africa Mediators‘ Retreat, Zanzibar, listopad 2013, online text (https://www.osloforum.org/sites/default/files/Africa-Mediators-retreat- BP-African%20Peacemaking.pdf)

Cook, Nicolas. 2011a. „Côte d'Ivoire‘s Post-Election Crisis―. Report for Congress, online text (http://fpc.state.gov/documents/organization/156548.pdf

Cook, Nicolas. 2011b. „Côte d‘Ivoire Post-Gbagbo: Crisis Recovery―. Report for Congress, online text (http://fas.org/sgp/crs/row/RS21989.pdf)

Crisis Group. 2007. Côte d‘Ivoire: Can the Ouagadougou Agreement Bring Peace?―. Africa Report N°127, online text (http://www.crisisgroup.org/~/media/Files/africa/west-africa/cote- divoire/Cote%20dIvoire%20Can%20the%20Ouagadougou%20Agreement%20Brin g%20Peace.pdf )

David, Vladislav a kol. 2011. Mezinárodní právo veřejné s kazuistikou. 2. vydání. Praha: Leges.

Elowson a MacDermott. 2010. „ECOWAS Capabilities in Peace and Security. A scoping study of progress and challenges―. Report č. FOI-R--3114—SE, Swedish

62

Defence Research Agency, Stockholm, online text (http://www.foi.se/ReportFiles/foir_3114.pdf)

Gberie, Lansana a Addo, Prosper. 2004. „Challenges of Peace Implementation in Côte d‘Ivoire‖. Report 08/04, KAIPTC, Accra, online text (http://www.zif- berlin.org/fileadmin/uploads/analyse/dokumente/veroeffentlichungen/Cote_d_Ivoir e_08_04.pdf)

Haysom, Simone. 2014. ―Security and humanitarian crisis in Mali: The role of regional organisations‖. Working paper, Humanitarian Policy Group, London, online text (http://www.odi.org/sites/odi.org.uk/files/odi-assets/publications- opinion-files/8829.pdf)

Hara, Fabienne a Gilles Yabi. 2013. „Côte d`Ivoire―. In Responding to conflicts in Africa, edited by Jane Boulden. New York: Palgrave Macmillan

Hendl, Jan. 2005. Kvalitativní výzkum: základní teorie a aplikace. Praha: Portál

Human Rights Watch. 2011. „Côte d`Ivoire: They Killed Them Like It Was Nothing―, online text (http://www.hrw.org/reports/2011/10/05/they-killed-them-it- was-nothing)

Kabia, John. 2011. „Regional Approaches To Peacebuilding: The Ecowas Peace And Security Architecture.― Paper presented at the BISA-Africa and Inernational Studies ESRC seminar series: African Agency in International Politics, University of Birmingham, 7. dubna 2011, online text (http://www.open.ac.uk/socialsciences/bisa-africa/files/africanagency-seminar2- kabia.pdf)

Maru, Mehari Taddele. 2013. „African-Led International Support Mission in Mali (AFISMA): Military ahead of Politics―. Report of Al Jazeera Center for Studies, online text

63

(http://studies.aljazeera.net/ResourceGallery/media/Documents/2013/2/14/2013214 835996734AFISMA_MilitaryaheadofPolitics.pdf)

Michigan State University. 2015. „ECOWAS: History.―, online text (http://globaledge.msu.edu/trade-blocs/ecowas/history)

MSP. 2008. „Unpacking the Mystery of Mediation in African Peace Processes―, online text (http://www.css.ethz.ch/publications/pdfs/Mediation-in-Africa.pdf)

Obi, Cyril. 2011. „ECOWAS-AU-UN Relations with Special Reference to the Côte d‘Ivoire Crisis‖, online text (http://www.general.assembly.codesria.org/IMG/pdf/Cyril_Obi-2.pdf)

Lessons Learned from an Assessment of Peacekeeping and Peace Support Operations in West Africa―. Dokument KAIPTC, Accra, online text (http://www.securityanddevelopment.org/pdf/KAIPTC%20website%20now.pdf)

Opoku, John Mark. 2007. „West African Conflict Early Warning and Early Response System: The Role of Civil Society Organizations." Occasional paper No. 19, KAIPTC, Accra, online text (http://www.kaiptc.org/Publications/Occasional- Papers/Documents/Occassional-Paper-19.aspx)

Pérez de Armiño. 2000. „Diccionario de Acción Humanitaria y Cooperación al Desarrollo―, online text (http://www.dicc.hegoa.ehu.es/listar/mostrar/118)

Patton, Michael Quinn. 1990. Qualitative Research and Evaluation Methods. Newbury Park and London: Sage.

Ramsbotham Oliver, Hugh Miall a Tom Woodhouse. 2011. Contemporary Conflict Resolution. Cambridge: Polity Press.

64

Tardy, Thierry. 2013. „Funding peace operations: Better value for EU money―, Brief Issue č. 38/2013, European Institute for Security Stuides, online text (http://www.iss.europa.eu/uploads/media/Brief_38_Funding_peace_operations.pdf)

Waisová, Šárka. 2005. Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích. Praha: Portál.

Wallensteen, Peter. 2002. Understanding Conflict Resolution. War, Peace and the Global System. London: SAGE Publications.

Yin, Robert. 2003. Case Study Research: Design and Methods. 3. vydání. Thousand Oaks: Sage Publications, Inc.

Dostupnost online textů zkontrolována 7. 5. 2015

65