Zbrojní Průmysl Zemí V4 a Jeho Perspektivy Diplomová Práce

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ

Fakulta sociálních studií

Katedra politologie

Zbrojní průmysl zemí V4 a jeho perspektivy Diplomová práce

Bc. Erik Jurásek (UČO 414727) Bezpečnostní a strategická studia Magisterské navazující studium imatrikulační ročník 2015 Vedoucí práce: Mgr. Josef Kraus, Ph.D.

V Brně 30. 5. 2017

Prohlášení o autorství práce Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Zbrojní průmysl zemí V4 a jeho perspektivy vypracoval samostatně a použil jen zdroje uvedené v seznamu literatury.

V Brně, 30. 5. 2017

……………………………………………………. podpis

Na tomto místě bych rád poděkoval Mgr. Josefovi Krausovi, Ph.D., za odborné vedení diplomové práce, cenné připomínky a za čas strávený při konzultacích.

ANOTACE

Diplomová práce se zabývá zbrojním průmyslem Visegrádské skupiny s primárním důrazem na léta 2006–2016. Cílem práce je komplexní zpracování této tematiky a nástin možných budoucích perspektiv spolupráce z toho vyplývajících. Teoretická část práce představuje klíčové pojmy zbrojního průmyslu za účelem pochopení podstaty zkoumané problematiky. Na základě analýzy dosavadní zbrojně-průmyslové spolupráce na úrovni organizací V4, NATO a EU a posléze komparace zemí V4 dle definovaných indikátorů ve stanoveném časovém horizontu 2006–2016 jsou přiblíženy oblasti možné spolupráce v letech nadcházejících.

Klíčová slova:

Armáda, Česká republika, Maďarsko, obranný průmysl, Polsko, Slovensko, V4, zbrojní průmysl

ABSTRACT

Diploma thesis deals with arms industry of Visegrad Group with the main emphasis on the years 2006–2016. The goal of this work is complex processing of this theme and outline of possible future perspectives of cooperation. Theoretical part presents key concepts of arms industry for the purpose of understanding substance of researching issues. On the basis of analysis of existing arms industrial cooperation on the Visegrad Group, NATO and EU level and subsequent comparison of Visegrad Group countries on the basis of defined indicators in time horizon 2006–2016, areas of possible cooperation in the upcoming years are clarified.

Key words:

Army, Czech Republic, Hungary, defence industry, Poland, Slovakia, V4, arms industry

Obsah

ÚVOD ...... 6

1. FORMULACE CÍLŮ, VÝZKUMNÝCH OTÁZEK A STRUKTURY PRÁCE ...... 8

2. DESIGN VÝZKUMU – METODY ...... 10

3. KONCEPTUALIZACE A OPERACIONALIZACE ...... 12

4. SBĚR A ANALÝZA DAT ...... 15

5. LIMITY PRÁCE ...... 16

6. TEORETICKÁ VÝCHODISKA ...... 18 6.1. ZBROJNÍ PRŮMYSL – VYBRANÉ POJMY ...... 18 6.2. ZBROJNĚ-PRŮMYSLOVÁ SPOLUPRÁCE NA ÚROVNI V4, NATO A EU ...... 23 6.2.1. V4… ...... 23 6.2.2. NATO ...... 30 6.2.3. EU…...... 37

7. VÝVOJ ZBROJNÍHO PRŮMYSLU VE STŘEDNÍ A VÝCHODNÍ EVROPĚ V LETECH 1989–2005… ...... 48

8. KOMPARACE ZBROJNÍCH PRŮMYSLŮ STÁTŮ V4 V LETECH 2006–2016 ...... 56 8.1. MAĎARSKO ...... 56 8.1.1. ZBROJNÍ POLITIKA MAĎARSKA ...... 56 8.1.2. CHARAKTER SPOLEČNOSTÍ A PODÍL ZAHRANIČNÍHO KAPITÁLU ...... 63 8.1.3. PRODUKTY MAĎARSKÉHO ZBROJNÍHO PRŮMYSLU ...... 66 8.1.4. ZASTŘEŠUJÍCÍ ORGANIZACE MAĎARSKÉHO ZBROJNÍHO PRŮMYSLU ...... 71 8.2. POLSKO ...... 73 8.2.1. ZBROJNÍ POLITIKA POLSKA ...... 73 8.2.2. CHARAKTER SPOLEČNOSTÍ A PODÍL ZAHRANIČNÍHO KAPITÁLU ...... 80 8.2.3. PRODUKTY POLSKÉHO ZBROJNÍHO PRŮMYSLU ...... 84 8.2.4. ZASTŘEŠUJÍCÍ ORGANIZACE POLSKÉHO ZBROJNÍHO PRŮMYSLU ...... 88 8.3. SLOVENSKO ...... 89 8.3.1. ZBROJNÍ POLITIKA SLOVENSKA ...... 89 8.3.2. CHARAKTER SPOLEČNOSTÍ A PODÍL ZAHRANIČNÍHO KAPITÁLU ...... 96 8.3.3. PRODUKTY SLOVENSKÉHO ZBROJNÍHO PRŮMYSLU ...... 100 8.3.4. ZASTŘEŠUJÍCÍ ORGANIZACE SLOVENSKÉHO ZBROJNÍHO PRŮMYSLU ...... 104 8.4. ČESKÁ REPUBLIKA ...... 105 8.4.1. ZBROJNÍ POLITIKA ČR ...... 105 8.4.2. CHARAKTER SPOLEČNOSTÍ A PODÍL ZAHRANIČNÍHO KAPITÁLU ...... 116 8.4.3. PRODUKTY ČESKÉHO ZBROJNÍHO PRŮMYSLU ...... 122 8.4.4. ZASTŘEŠUJÍCÍ ORGANIZACE ČESKÉHO ZBROJNÍHO PRŮMYSLU...... 126

ZÁVĚR ...... 128

STUDIJNÍ LITERATURA ...... 138

Počet znaků (včetně mezer): 311 488 (rozsah překročen se souhlasem vedoucího práce)

ÚVOD

Vývoj, výroba a produkce zbraní je již historicky spjata s mezinárodním děním. Jeho radikální proměna mnohdy implikuje narůstající poptávku armád usilujících o to disponovat adekvátní technikou a zbraňovými systémy. Tyto zbrojní složky mohou být získány různými způsoby – nákupy ze zahraničí, domácí produkcí či určitou střední cestou mezi těmito dvěma alternativami. Nedílnou součástí tohoto procesu je tudíž zbrojní (obranný průmysl),1 jehož charakter, struktura, velikost i síla se liší stát od státu. V celé střední Evropě doznal za posledních přibližně pětadvacet let charakter zbrojního průmyslu radikálních změn, jež byly dány jednak rozpadem SSSR a Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) a také formováním nových státních celků orientujících se však směrem k principům demokracie, liberalismu a zásadám volného trhu. Státem řízený obranný průmysl, jenž byl schopen pokrýt nejen potřeby domácí armády, ale také zajistit export do ideově spřízněných zemí, disponoval rozsáhlými produkčními kapacitami a také kvalifikovanou pracovní silou. Na počátku devadesátých let však dochází k obměně mezinárodně-politického prostředí, což vede k útlumu napětí a k obratu směrem k redukci výdajů na obranu. Zbrojní průmysl se tak v mnoha zemích bývalého východního bloku dostává do problematické, ne-li kritické situace plynoucí nejen z nedostatku odbytu na trhu, ale také z celkové restrukturalizace a konverze vycházející ze snahy adaptovat se na proměnu politického a ekonomického systému. Jeho další rozvoj v následujících letech vychází z událostí jak na národní úrovni, tak i na mezinárodní a globální. Celkový proces transformace však nelze označit jako krátkodobou záležitost, ale naopak jako dlouhodobý a kontinuální vývoj – od rozpuštění Varšavské smlouvy směrem k postupné orientaci na Západ ve formě členství v Severoatlantické alianci (NATO) a Evropské unii (EU) a plnění závazků z členství vyplývajících.

1 V práci jako takové dochází k synonymnímu využití pojmů „obranného“ a „zbrojního“ průmyslu. 6

Čtyři státy střední Evropy – Česká republika (ČR), Maďarská republika (Maďarsko), Polská republika (Polsko) a Slovenská republika (Slovensko) – však svou vzájemnou spolupráci již v počátcích celého transformačního procesu upevnily ve formě vytvoření regionálního uskupení nesoucí název Visegrádská skupina,2 jehož cílem bylo z počátku prohloubení spolupráce směrem k integraci na Západ, potažmo do NATO a EU, a po splnění tohoto cíle zajištění další spolupráce a stability ve střední Evropě a okolí. Každý z těchto států však prošel od devadesátých let odlišným vývojem politickým či ekonomickým, což se projevilo také na pozici zbrojního průmyslu, která se vyznačovala turbulentostí z hlediska proměny a také nekonsolidovaností. Až události dalších let – členství v nadnárodních organizacích, boj proti terorismu a účast v zahraničních misích, vyhrocení nestabilní situace v zemích Blízkého východu a Afriky, rusko-ukrajinský konflikt – ukázaly, že existence zbrojních kapacit každého státu bude v dalších letech klíčová. Zatímco obranná a vojenská spolupráce v rámci V4 je v literatuře popsána poměrně detailně (obzvláště v posledních několika letech, kdy obranná složka spolupráce nabývá konkrétních rysů a hmatatelných výsledků), tak analýza zbrojních průmyslů těchto států zejména v aktuálním měřítku je komplexněji zpracována pouze v několika málo dílech, a to v omezené míře. Právě takováto analýza však může vykreslit aktuální postavení zbrojního průmyslu (stejně jako procesy, které k tomuto postavení vedly) v domácím ekonomickém a politickém systému, jeho konkurenceschopnost v porovnání s regionálním, ale i širším evropským zbrojním trhem, jeho roli zastávající v reakci na proměnu globální bezpečnosti a také může odkrýt problémové aspekty, ale i potenciální oblasti zbrojně-průmyslové spolupráce v rámci formátu V4.

2 Kromě formálního názvu Visegrádská skupina jsou v práci využity také synonymní (neformální) označení Visegrádská čtyřka a V4. 7

1. FORMULACE CÍLŮ, VÝZKUMNÝCH OTÁZEK A STRUKTURY PRÁCE

Hlavním cílem této práce je přesná a v závislosti na zvolených indikátorech (detailní rozbor viz níže) co nejvíce do hloubky provedená analýza zbrojního průmyslu zemí V4 – ČR, Maďarska, Polska a Slovenska – přičemž dochází ke sledování jeho vývoje a proměny z hlediska časové perspektivy. Nosnými tématy celé analýzy je zhodnocení vztahu mezi státem a obranným průmyslem a také jeho celkový charakter ve smyslu výrobního zaměření a produktů. Za účelem větší specifikace hlavního cíle jsou využity pomocné výzkumné otázky:

Jakou roli zaujímá stát ve vztahu k zbrojnímu průmyslu v jednotlivých zemích V4 v letech 2006– 2016?

Zodpovězení této otázky vychází ze stanoveného indikátoru zbrojní politiky a jeho sub- -indikátorů: finanční částka, kterou stát vydává na obranu, legislativní ukotvení zbrojního průmyslu, nákupy hotového vojenského zboží a materiálu (off-the-shelf), offsetové programy v rámci zahraničních zbrojních zakázek a investice, které stát vynakládá do zbrojního průmyslu. Dále je zde podstatný také sub-indikátor vlastnického podílu státu ve zbrojním podniku (součástí indikátoru charakter společností a podíl zahraničního kapitálu). Posledním hodnotícím kritériem pro zodpovězení této otázky je indikátor zastřešujících organizací zbrojního průmyslu.

Jaké je celkové výrobní a produktové zaměření zbrojního průmyslu jednotlivých států?

Jinými slovy, jaká je celková produkční orientace každého státu (ve smyslu typu zbraní a techniky) a jaké jsou důvody právě této orientace. Odpověď na tuto otázku vychází opět ze stanovených indikátorů, respektive sub-indikátorů: velikost firem, typ firem, podíl vojenské, respektive civilní výroby (součástí indikátoru charakter společností a podíl zahraničního kapitálu). Klíčový je pro zodpovězení této otázky také indikátor charakter produktů zbrojního průmyslu, jenž zahrnuje sub-indikátory: podíl vlastních produktů domácího průmyslu (včetně výzkumu a vývoje) v porovnání s výrobou na základě zahraničních licencí, poměr mezi vývojem nových zbraní a opravou a modernizací starší techniky.

Jaké jsou přednosti a nedostatky zbrojního průmyslu jednotlivých zemí V4?

Odpověď na tuto otázku vychází z provedené komparace, kdy jako přednosti či nedostatky jsou chápány odchylky od toho, co je typické pro většinu zemí. Autor si je vědom, že přednosti a nedostatky mohou být značně relativní, nicméně při jejich hodnocení se bude opírat o vlastní úsudek a o zdrojovou základnu.

Jaké společné atributy v rámci zbrojního průmyslu lze vysledovat v rámci těchto zemí?

Nalezení odpovědi vychází z celkové komparace, kdy v rámci zjištěných informací pro každou zemi jsou identifikovány průsečíky (společné prvky) se zeměmi ostatními, a to na základě shody či podobnosti u jednotlivých indikátorů (sub-indikátorů). Sekundárním cílem práce, jenž vychází z prvně zmíněného cíle, je také analýza a naznačení možných perspektiv zbrojně-průmyslové spolupráce v rámci formátu V4, jež doposud probíhá pouze v omezené míře, a také v rámci zbrojních projektů NATO a EU. Za účelem větší specifikace sekundárního cíle jsou využity pomocné výzkumné otázky:

Jaký typ forem zbrojně-průmyslové spolupráce v rámci V4 může být v budoucnosti úspěšný? A lze tuto spolupráci přenést do širšího rámce zbrojních projektů NATO a EU?

Odpovědi na tyto otázky jsou dány kapitolou zaměřující se na doposud realizovanou zbrojně-průmyslovou spolupráci na úrovni V4, NATO a EU, na jejímž základě je autor schopen analyzovat, na jaké úrovni a v jakých oblastech se momentální spolupráce odehrává (viz kap. 6.2.) Druhým krokem je na základě provedené komparace určení společných oblastí a forem, ve kterých by se zbrojní spolupráce zemí V4 mohla v budoucnosti rozvíjet. Dlužno dodat, že taková spolupráce musí být uvažována v širším rámci NATO a EU, jejímiž členy jsou všechny státy V4.

Přístup k práci vychází z deskriptivně-analytického způsobu a struktura celé práce je dělena do čtyř částí. První část práce je věnována teoretickému ukotvení celého tématu. Dochází k představení konceptu zbrojního (obranného) průmyslu, jenž zajistí pochopení samotné podstaty zkoumané problematiky a interpretaci z hlediska širšího teoretického rámování. Popsáno bude také uskupení V4 s důrazem na doposud realizované projekty, iniciativy či záměry v rámci obranně-průmyslové spolupráce. V rámci této části jsou představeny také realizované projekty, iniciativy zbrojní spolupráce na úrovni NATO a EU. Druhou část práce představuje deskripce vývoje zbrojního průmyslu ve výše uvedených zemích, a to od rozpadu SSSR do roku 2005. Hlavním účelem této části je nezbytnost zachování jasné a komplexní výkladové linie. Třetí – stěžejní – část reprezentuje komparaci obranných průmyslů jednotlivých zemí V4 v období 2006–2016 na základě předem stanovených atributů (jejich detailní představení viz oddíl 3.). Čtvrtá část je posléze věnována finálnímu zhodnocení obranných průmyslů V4 a na základě toho vyvození perspektiv možné zbrojně-průmyslové kooperace v rámci Visegrádského uskupení a také širšího ukotvení v rámci projektů NATO a EU.

2. DESIGN VÝZKUMU – METODY

Diplomová práce vychází z kvalitativního přístupu či jinými slovy z kvalitativní výzkumné strategie věnující se primárně komparaci obranných průmyslů zemí V4 s následnou evaluací a posouzením možných alternativ kooperace v rámci obranně-průmyslových kapacit formátu V4, NATO a EU. Pro účely této práce a na základě indikátorů, vyznačující se kvalitativním charakterem (viz níže), je využita komparativní případová studie charakteristická zkoumáním dvou nebo několika případů a provedením jejich srovnávací analýzy. Takový postup totiž může směřovat ke konceptuálním a teoretickým poznatkům, jež vystoupí do popředí až tehdy, když konkrétní případy nejsou zkoumány odděleně, ale naopak srovnávány (Drulák a kol. 2008: 62,88). V tomto případě taková komparace může odhalit rozdílové i společné aspekty, které mohou mít bránící nebo naopak posilující efekt na obranně-průmyslovou spolupráci v rámci výše zmíněných uskupeních.

Komparace zemí V4 byla zvolena primárně z důvodu nižšího zájmu autorů o momentální vývoj obranných průmyslů v těchto zemích, který představuje pouze malý segment světové zbraňové produkce, s možností širšího zasazení do obranně-průmyslové spolupráce v rámci V4, NATO a EU. Dlužno dodat, že vývoj zbrojních průmyslů se neliší nejen ve srovnání s USA, ale také v evropské perspektivě, kde země západní Evropy prodělaly některé podstatné zbrojně- -průmyslové jevy (např. konsolidace, internacionalizace) s mnohaletým předstihem oproti Evropě střední, respektive východní. Stejně tak důvody kooperace na obranně-průmyslovém základě v rámci Visegrádské skupiny jsou v současné literatuře uváděny spíše povrchně – bez hlubších konotací.

3. KONCEPTUALIZACE A OPERACIONALIZACE

Deklarované využití komparativní případové studie na sebe váže nutnost stanovení indikátorů, jež budou sloužit jako základní stavební kámen celé komparace. Na tomto místě však vyvstává problém stanovení indikátorů takovým způsobem, aby byla komplexně postihnuta problematika zbrojního průmyslu v příslušné zemi. Na základě rešerše literatury bylo zjištěno, že neexistuje komplexní model (všeobecný soubor předpokladů) využitelný pro komparaci zbrojních průmyslů ve zvolených zemích. Jednotliví autoři tak srovnávají případy nikoliv na základě precizně vydefinovaných atributů, ale naopak na základě subjektivní volby s absencí metodiky a odůvodnění pro využití právě těchto indikátorů. Autor této práce si je vědom tohoto limitu, jehož překonání by vyžadovalo konstrukci modelu využitelného pro analýzu zbrojního průmyslu v příslušné zemi/zemích. To však vzhledem ke stanoveným cílům není možné, a je proto zvolen přístup odlišný. Ten vychází se sumarizace a selekce atributů, jež jsou nejčastěji použity v předchozích pracích věnujících se srovnávání v rámci problematiky zbrojního průmyslu. Konkrétně se jedná o tři díla: Yudit Kiss a její kniha Arms Industry Transformation and Integration z roku 2014; James Black a kolektiv ve studii pod hlavičkou výzkumné instituce RAND s názvem Central and Eastern European countries: measures to enhance balanced defence industry in Europe and to address barriers to defence cooperation across Europe z roku 2016 a sborník Burkarda Schmitta s titulem EU Enlargement and Armaments: Defence industries and markets of the Visegrad countries z roku 2004. Autorem zvolené indikátory tak lze rozdělit do čtyř kategorií, z nichž každá obsahuje podkategorie (sub-indikátory). Právě na těchto sub-indikátorech je možné zhodnotit indikátor jako celek. Prvním indikátorem je zbrojní politika jednotlivých států. Ta představuje zastřešující rámec pro celý zbrojní průmysl daného státu a její efektivita tak přímo ovlivňuje celý tento průmyslový sektor. Mezi stanovené sub-indikátory jsou zahrnuty: finanční částka reprezentující výdaje na obranu, legislativní ukotvení zbrojního průmyslu (s vlivem politiky EU), nákupy hotového vojenského zboží a materiálu (off-the-shelf), offsetové programy, investice, které stát vynakládá do zbrojního průmyslu (včetně výzkumu a vývoje). Druhý indikátor lze souhrnně označit jako charakter společností a podíl zahraničního kapitálu. Na jeho základě je možné určit, jakou rolí a vlivem stát disponuje v jednotlivých podnicích a jaké oblasti jsou v rámci zbrojního průmyslu nejvíce rozvíjeny a s jakým rozměrem.

První sub-indikátor je zde reprezentován rozdělením podniků do tří skupin: státem vlastněné, (nové) soukromé, privatizované (či zčásti privatizované). Druhý sub-indikátor je velikost firmy, a to na základě počtu zaměstnanců3 na: mikropodniky (méně než 10 osob), malé podniky (méně než 50 osob), střední podniky (méně než 250 osob), velké podniky (více než 250 osob). Třetím sub-indikátorem je typ firmy: firmy v leteckém a kosmickém průmyslu; v průmyslu vyrábějící zbraně pro pozemní síly; v průmyslu zajišťující produkci pro lodní a námořní síly; v obranné a vojenské elektronice; případně specifické oblasti (či určitý průnik vícero oblastí). Čtvrtým sub-indikátorem je podíl vojenské potažmo civilní výroby. Ten odhaluje, do jaké míry je daný podnik schopen zajistit svou existenci prostřednictvím zbrojních zakázek a do jaké míry je potřeba kompenzovat případný nedostatek v civilní sféře. Třetím indikátorem byl zvolen charakter produktů zbrojního průmyslu. Ten dále specifikuje zaměření zbrojního průmyslu každého státu, odhaluje jeho soběstačnost či případnou závislost na zahraničních výrobcích a také jeho schopnost inovace. První sub-indikátor je reprezentován podílem vlastních produktů domácího průmyslu (včetně výzkumu a vývoje) ve srovnání s výrobou na základě zahraničních licencí. Tento sub-indikátor ukazuje, jak silnou pozici získávají zahraniční výrobci na domácím trhu a zdali tuzemský průmysl dává přednost nákladnějšímu výzkumu a vývoji či nikoliv. Druhý sub-indikátor je provázán s prvním, přičemž sleduje poměr mezi vývojem nových zbraní a opravou a modernizací starší techniky (zejména sovětské provenience). Jeho účelem je odhalení, zdali podniky dávají přednost opravárenským, případně modernizačním projektům či usilují o prosazení vlastního konkurenceschopného produktu. U těchto dvou sub-indikátorů je zhodnocen také exportní potenciál s cílem odhalit uplatnění na zahraničních trzích. Čtvrtým indikátorem jsou zastřešující organizace zbrojního průmyslu. Ten hodnotí, jakým způsobem je tuzemský zbrojní průmysl zastoupen při vyjednávání se státem a funguje-li dostatečná propagace. Jinými slovy, zdali existuje instituce zastupující tuzemský zbrojní průmysl, reálné kroky k jeho posílení a propagaci doma i v zahraničí.

3 Počet zaměstnanců byl zvolen primárně z důvodu snadnějšího dohledání, které v případě např. ročního finančního obratu zbrojních podniků nebývá zveřejněno. 13

Z výše uvedeného je patrné, že zvolený postup vychází ze subjektivního výběru indikátorů. Autor si je vědom, že tento proces volby neumožňuje postihnout veškeré relevantní indikátory zbrojního průmyslu, nicméně to vzhledem k rozsahu práce a také v mnoha případech omezené zdrojové základně (viz limity práce) ani není možné. Zvolené indikátory tak mají primární účel naplnit deklarované cíle práce, nikoliv provést obsáhlou a vyčerpávající analýzu tuzemského zbrojního průmyslu každého státu. Časový rámec výzkumu pro komparaci samotnou je vymezen obdobím let 2006–2016. Dlužno dodat, že práce jako taková postihne i klíčové aspekty z období předcházejícího, tedy od počátku devadesátých let do roku 2005, čímž má být zajištěna kontinuita celé tematiky a také plynulost linie výkladu. Primárním důvodem zvolené časové výseče určené pro komparaci je zejména snaha zarámovat téma pokud možno v co nejaktuálnější podobě. Sekundární důvod, který autor této práce bere v potaz, je poměrně rozsáhlá zdrojová základna věnující se této problematice v kontextu transformace politických režimů v Evropě na konci osmdesátých, respektive na počátku devadesátých let 20. století. Dá se tedy říci, že toto období je již zachyceno poměrně detailně, čímž by docházelo ke zbytečné opakovatelnosti bez ambice zpracovat téma s vlastní výzkumnou přidanou hodnotou. Zvolená desetiletá perioda tak dává možnost dostatečné analýzy veškerých klíčových proměn a vývojových tendencí, jež se odehrály jak na poli zbrojních podniků, tak také v přístupu státu k tomuto odvětví, jenž variuje nejen na základě momentálního bezpečnostního dění, ale také na základě finančních zdrojů a aktuálního rozložení politických sil v zemi.

4. SBĚR A ANALÝZA DAT

Sběr dat je v této práci založen na zdrojích elektronické i tištěné povahy, kdy může být využito hledisko dělení na primární a sekundární. Primární zdroje jsou reprezentovány jednak strategickými a koncepčními dokumenty vlád jednotlivých států (včetně deklarací a výstupů V4, NATO a EU v otázkách obranné spolupráce), dále dokumenty a prohlášeními vycházejícími z organizací zastřešující zbrojní průmysl a také z podniků samotných. Sekundární zdroje jsou zastoupeny ve formě článků v impaktovaných časopisech, ale také časopisech věnujících se detailně otázce techniky a vojenství. Dále sem spadají analýzy výzkumných institutů či think-tanků a publikační práce pocházející od domácích i zahraničních expertů, jež nevěnují pozornost pouze zbrojnímu průmyslu jako takovému, ale zaobírají se obecněji vojenskou, bezpečnostní a politickou otázkou zemí střední a východní Evropy. Z důvodu aktuálnosti však nedílnou součást zdrojové základny představují také mediální výstupy a publicistické zdroje, jejichž hlavním účelem je přiblížení některých partikulárních aspektů zkoumané problematiky. Dostupnost všech těchto zdrojů je dána jednak univerzitními knihovnami, prostřednictvím elektronického přístupu či autorovým vlastním archivem. Selekce v rámci elektronických zdrojů probíhá na základě prohledávání pomocí klíčových slov – např. armáda, obranný průmysl, Visegrádská skupina, zbrojní politika EU, NATO. Z nejvíce citovaných zdrojů lze zmínit články časopisů Military Technology, Obrana a Strategie, Vojenské rozhledy, analýzy think-tanků, informačních portálů a databází Armádní noviny, Defence 24, IHS Jane´s 360, SIPRI. Autory, jejichž odborné publikace mají v práci největší zastoupení, jsou jmenovitě Antonín Novotný, Eugene Kogan, Karel Zetocha a Yudit Kiss. Z důvodu nedostatku tištěných či elektronických zdrojů (v porovnání s ČR, Polskem či Slovenskem) plyne zisk primárních dat týkajících se maďarského zbrojního průmyslu z realizace rozhovorů, jež provedl autor této práce s představiteli spjatými s maďarským zbrojním průmyslem, a to na základě využití tzv. techniky sněhové koule, v rámci které je klíčový výběr první osoby, jenž určí průběh a charakter výběru následujícího. V tomto případě byla zvolenou osobou Yudit Kiss, a to zejména z důvodu svého dlouhodobého odborného zájmu o problematiku zbrojního průmyslu v celé středovýchodní Evropě. Realizované rozhovory probíhající formou e-mailové komunikace mají polostrukturovaný charakter vycházející ze základní kostry (soubor otázek a tematických okruhů) orientované na momentální zaměření maďarského zbrojního průmyslu, jeho velikost a konkurenceschopnost či úlohu státu v tomto sektoru.

Procesy analýzy a sběru dat probíhají v rámci této práce paralelně. Tím dochází k seznámení se se zkoumaným případem a hlubšímu porozumění dané problematiky (Hendl 2016: 232). V intencích této práce je zvolena strategie sledování procesu, a to pomocí analýzy výše zmíněné zdrojové základny a rozhovorů.

5. LIMITY PRÁCE

Limitů práce v závislosti na zvolené problematice je možno vysledovat několik. Kromě již uvedeného subjektivního výběru indikátorů (viz výše) je tím prvním dostupnost zdrojů, která vychází z citlivosti celé problematiky. V zemích střední a východní Evropy se lze stále setkat s přístupem, jenž byl typický pro období v současnosti již značně vzdálené, které se vyznačovalo snahou o utajení pokud možno všeho v rámci tohoto sektoru, a to bez přihlédnutí k účelnosti takových kroků. Na rozdíl od západního přístupu, který je v tomto ohledu mnohem transparentnější, lze v regionu střední Evropy vysledovat, i přes určitý posun, obtíže provázející zisk a shromažďování informací (např. v otázce podílu a závislosti na obranné produkci u soukromých firem), což mnohdy implikuje využívání zdrojů nedokonalých či až příliš všeobecných (Zetocha 2007: 80–81). Specifickým případem je Maďarsko, kde je v porovnání s ostatními státy V4 dostupnost ještě problematičtější. To je dáno dvěma aspekty. Tím prvním je relativně malá velikost zbrojního průmyslu a od roku 2011 také snižující se transparentnost státních informací týkajících se zbrojní politiky a ozbrojených sil z důvodu kontroly ze strany Ministerstva obrany na základě Zákona CXIII. z roku 2011. To v praxi znamená, že informace týkající se organizace, fungování, vybavení a materiálu jsou dostupné pouze s patřičným souhlasem. Důvodem tohoto postupu jsou národně-bezpečnostní opatření (Csiki 2017).

Druhým limitem je dynamika tohoto odvětví ve vztahu k aktuálnímu uchopení celého tématu, což se projevuje zejména ve struktuře zbrojního průmyslu, a to obzvláště v otázkách konsolidace a internacionalizace mající za následek pokrok i v řádu několika měsíců. To stejné lze vysledovat i u obranně-průmyslové spolupráce v rámci formátu V4, kdy může v kratším časovém intervalu dojít k nastartování různých projektů či jejich ukončení – to vše mnohdy vede k limitaci platnosti některých závěrů a otevírá nový prostor pro zodpovězení takových otázek v budoucích výzkumných pracích. Třetím limitem, který častokrát znesnadňuje orientaci v celém sektoru, je stírání rozdílů v rámci společností z hlediska orientace nejen na obrannou produkci, ale také na produkci civilní.4 V tomto případě se mnohdy jedná o využívání tzv. technologií dvojího užití (dual-use technology), které umožňují firmám s civilní výrobou provést aplikaci vlastní technologie v rámci potřeb konkrétního projektu pro účely ozbrojených sil (Zetocha 2007: 81). Cílem je vyvážit fluktuace probíhající na zbrojním i civilním trhu (Kiss 2014: 21).

4 Taková orientace má však historické konotace již při transformaci politických režimů a nového nastavení ekonomicko-tržních podmínek na počátku devadesátých let 20. století. 17

6. TEORETICKÁ VÝCHODISKA

6.1. ZBROJNÍ PRŮMYSL – VYBRANÉ POJMY

Zbrojní průmysl (obranný průmysl) je v domácí i zahraniční literatuře chápán v mnohdy odlišných konotacích, proto je nezbytné si přiblížit jeho význam takovým způsobem, jakým je formulován v dostupných zdrojích. Velmi jednostranně konstruovanou definici představuje Ian Anthony, dle něj se obranný průmysl vztahuje k těm subjektům zapojeným do vývoje, výroby a prodeje letálních zbraní a jejich přenosných systémů (Anthony 1994: 12). Dlužno dodat, že tato definice nebere v potaz zbraně neletální, jež se stále intenzivně vyvíjí, nicméně jejich bojové nasazení prozatím probíhá v omezeném měřítku (Visingr 2009: 17). Mnohem komplexnější definici představuje kolektiv českých autorů – obranný průmysl je tvořen výzkumnými, vývojovými, výrobními a opravárenskými kapacitami, jež jsou využitelné pro zabezpečení potřeb obrany a bezpečnosti země, a to z pohledů materiálního i znalostního. Vyznačuje se specifickou pozicí v rámci národního hospodářství, a to díky vysoké technologické náročnosti, přesnosti a kvalitě. Produkce tohoto odvětví je z velké většiny závislá na chování státu představujícího monopolního odběratele5 – obranný průmysl tak může představovat nejen nástroj, ale i projev svrchovanosti každého státu (Tůma, Janošec a Procházka 2009: 138).6 Vyznačuje se nejednotností a průřezovostí z jiných sektorů (letecký, komunikační a IT, námořní atd.). Jednou z překážek při hledání adekvátní definice je však trend stále větší provázanosti čistě zbrojní a civilní výroby (technologie dvojího užití). Určení nějaké dělící linie je značně složité, a to jak na poli konkrétních produktů, tak v oblasti výrobních firem (Zetocha 2007: 81).

5 Stát jakožto významný zákazník musí být schopen ve svém vlastním zájmu vytvářet pro zbrojní průmysl specifická politická, legislativní, ekonomická a technická opatření (Khol a kol. 2002: 167). 6 Tato definice vychází z dřívější práce Miroslava Krče, jenž chápe obranný průmysl jako průmyslové odvětví zaobírající se produkcí zbraní a dalších produktů pro vojenské účely, které díky svým specifickým vlastnostem a omezení v použití podléhají zvláštním předpisům při výrobě, a nedisponující charakterem běžné komerční produkce. Součástí je také souhrn všech výrobců prostředků vojenského určení (civilní výrobek ve vojenské činnosti), (Krč 1999: 34). 18

V kontextu obranného průmyslu se lze také setkat s pojmem obranná průmyslová základna, který je v mnoha ohledech chápán synonymně – široká průmyslová a technologická báze, jež je tvořena podniky různé velikosti a zaměření, fungující jako dodavatel vybavení (zboží a služby vojenského a civilního charakteru) pro ozbrojené síly nutné pro zajištění bezpečnosti a nezávislosti státu. Jako její součást jsou považovány i specializované výzkumné ústavy či katedry vysokých škol a univerzit, které jsou zapojeny do výzkumu a vývoje technologií s perspektivou obranného využití (tyto instituce jsou označovány jako tzv. non-traditional suppliers), (Kolín 2012: 65). Moderní obranná průmyslová základna je významná také pro koaliční svazky a to jako prostředek posilující pozici země ve vojenské alianci či jiné bezpečnostní organizaci a k rozvíjení vícestranné spolupráce – posilování také exportních schopností této základny. Obranná průmyslová základna by měla disponovat šesti základními znaky:  domácí charakter;  nejmodernější;  realizace nových výrobků v krátkých cyklech;  vysoká kvalita;  rychlost výroby zbraní z vybraných oblastí;  ziskovost (Krč 1999: 35, 37). U některých západních autorů se synonymně se zbrojním průmyslem vyskytuje také pojem tzv. železného trojúhelníku, tedy vzájemného vztahu na linii zbrojní průmysl – politika – ozbrojené síly (Matthews, Maharani in Skulski 2016: 244). Tato linie však inklinuje spíše k pojmu vojensko-průmyslový komplex. Ten je spojován zejména s projevem tehdejšího amerického prezidenta Dwighta D. Eisenhowera v roce 1961 a také jeho následným konceptuálním rozvinutím primárně v americkém prostředí.7 Významově je chápán jako koalice mocenských elit (političtí, vojenští představitelé), jež sdílí ekonomické, institucionální a politické zájmy za účelem navyšování výdajů na zbrojení a usiluje o ovlivnění rozhodovacích procesů při nákupech zbraní (Mintz 1985: 624, Rufanges 2016: 308–309). Zjednodušeně se dá říci, že se jedná o propojení mocenských elit se zájmy zbrojního průmysl. Pojem je často vykreslován v pejorativním významu obzvláště při rostoucích výdajích na zbrojení a militarismu celkově, což je chápáno v přímé souvislosti se zájmy a obohacováním zbrojního průmyslu a mocenských elit.

7 Jeho kořeny lze spatřit v pracích Charlese Wrighta Millse (Mintz 1985: 624). 19

Zbrojní průmysl jako takový musí však být bezpodmínečně vnímán v širším rámci zbrojní politiky každého státu (záměrem je existence určité symbiózy). Ta je na nejobecnější úrovni chápána jako činnosti, jež jsou vázány na problematiku zajištění a výroby výzbroje určitého aktéra. Může se přitom jednat o národní ozbrojené síly (státní úroveň) či o ozbrojené a další bezpečnostní síly členských států nadnárodních organizací (NATO a EU), případně o posílení bezpečnostních kapacit organizací jako celků včetně podpory efektivity zbrojního průmyslu a jeho výrobků (Mareš 2006: 9). V rámci zbrojní politiky lze rozlišovat čtyři analyticky vymezené, avšak navzájem provázané dimenze. První z nich je právě zbrojní průmysl – výrobci zbraní a výstroje – a to včetně zbrojního výzkumu a vývoje. Druhou jsou uživatelé zbraní – ozbrojené síly. Třetí reprezentuje obchod se zbraněmi – zbrojní trh podléhající zpravidla silné státní regulaci.8 Čtvrtou dimenzí je odzbrojení – snaha o omezení zbrojení a likvidaci či konverzi zbraní stávajících (ibidem: 10). Kromě výše zmíněných pojmů je však žádoucí pro komplexnost celého tématu vysvětlit také procesy (trendy), které se v průběhu vývoje zbrojního průmyslu v zemích V4 odehrály/odehrávají – konverze, integrace (konsolidace), internacionalizace (globalizace), monopolizace, diverzifikace a privatizace. Konverze je v tomto případě chápána jako převod zbrojních kapacit do civilní výroby a obráceně – změna jejich původního určení (Khol a kol. 2002: 165). Součástí konverze je přechod k tzv. dvojité funkci (plnění požadavků zbrojních i civilních), (Földi 2001: 10). Integrace (konsolidace) tuzemských výrobců implikuje vznik velkých průmyslových fúzí a nákupy celých společností za zamýšleným účelem sdružování kapitálu a spojování kapacit, optimalizace a zvýšení ekonomické efektivity výroby a přetrvání na zbrojním trhu (Khol a kol. 2002: 167, 171). Třetím z těchto procesů je internacionalizace, která může mít de facto dvě podoby. Tu první představuje spojení firem ze dvou a více států a formování nadnárodní společnosti (např. EADS),9 případně formování nadnárodních organizací (např. OCCAR).

8 Zbrojní trh je v podstatě politický trh s vládami jako hlavními či monopsonními odběrateli a monopolními či oligopolními dodavateli, jež se přizpůsobují novým pravidlům a jsou ochotni „hrát jakoukoliv hru.“ Vlády díky svému postavení tento trh regulují ve prospěch státního hospodářství, což může znamenat zadání zakázky tuzemskému dodavateli či přidělení kontraktu vycházejícího z necenového faktoru (důvodem je např. zabezpečení dodávek). Vůdčí úloha vlády a její chování však také způsobuje náchylnost zbrojního trhu k selhání (Hartley 2008: 307). 9 European Aeronautic Defence and Space Company. Společnost však byla restrukturalizována (rozdělena do tří divizí – divize komerčních civilních letadel, vrtulníková divize a divize obranná a vesmírná) a od roku 2014 vystupuje pod názvem Airbus Group (Flottau 2013). 20

Druhá forma je charakterizována spoluprací samostatných zbrojních společností z různých zemí na vývoji a výrobě vojenské techniky (Visingr 2006: 39, Skulski 2013: 164–165).10 Vývojově vyšším stupněm je posléze proces globalizace – zapojení obranných průmyslových podniků do světové sítě kooperačních vztahů (Štancl 2009: 15). Zejména integrace (do určité míry však také internacionalizace a globalizace) mohou produkovat trend monopolizace na straně nabídky. Naopak na straně poptávky se usiluje o diverzifikaci – snižování závislosti na jednom zdroji. Součástí všech těchto procesů je privatizace, a to na různé úrovni – ta je nejčastěji spojována s obdobím přechodu od totalitního k liberálně-demokratickému režimu, kdy dochází k redukci státního vlastnictví v oblasti zbrojního průmyslu (decentralizace), což může jednak vést k otevření sektoru a jeho posunu směrem k lepší výkonnosti, na straně druhé zajištění bezpečnosti se stále více stává komerčním podnikáním komplikující identifikaci motivací a aktivit podniků (Kiss 2014: 20). S procesem internacionalizace se však pojí důležitý pojem, jehož pochopení je nezbytné pro celkové porozumění zkoumané problematiky – offsety (offsetové programy). Offsety se dají z obecného hlediska definovat jako nástroj ekonomické kompenzace výdajů státního rozpočtu spojených s obstaráváním zakázek na účely obrany a bezpečnosti. Je možno je dělit na tři druhy:  Přímé offsety – ty se vztahují přímo na realizaci předmětu zakázky a jejich účelem je přímá účast domácího obranného průmyslu na výrobě, dodávkách a službách s touto zakázkou spojených (např. licenční výroba, transfer technologií, výroba součástek či společná výroba).11  Polopřímé offsety – nevztahují se přímo na realizaci předmětu zakázky, ale týkají se výroby, služeb, dodávek a investic do domácího obranného a bezpečnostního průmyslu. Tento druh offsetů je mnohdy řazen jako součást offsetů přímých.  Nepřímé offsety – všechny ostatní operace s účastí domácích subjektů, které nemají přímý vztah k předmětu zakázky. Jejich účelem je podpořit ze strany dodavatele zbraní a zbraňových systémů investice do různých sektorů ekonomiky (mohou mít kompletně civilní charakter) či export výrobků a služeb ze státu, kam jsou tyto zbraně dodávány.

10 Proces internacionalizace vychází ze dvou obecnějších příčin: narůstající náklady na vývoj a výrobu moderních zbraní a také vzájemně se přibližující požadavky států (Visingr 2006: 39). 11 Společná výroba, která nemusí fungovat pouze v rámci offsetů, je mnohdy také označována anglickým spojením joint venture – dva a více subjektů formuje společný podnik, v rámci něhož poskytují společné zdroje, aniž by muselo docházet k jejich slučování. 21

Hodnota offsetu, přesněji řečeno offsetového programu, je stanovena národní legislativou (liší se stát od státu) a její vyjádření se uvádí v procentuální hodnotě dodávky či subdodávky. Současně je také stanovena minimální hodnota předmětu zakázky pro uplatnění offsetů (Koblen, Szabo a Bučka 2012: 24–25, Spear 2013: 432). Bezpečnostní napětí v posledních několika letech plynoucí zejména z dění na Ukrajině implikuje ve střední Evropě zvýšenou debatu týkající se trendu tzv. bezpečnosti dodávek (security of supplies). Ten můžeme z širšího hlediska definovat jako záruku dodávek zboží či služeb státu dostatečných na to, aby státní celek byl schopen plnit závazky v souladu s požadavky zahraniční a bezpečnostní politiky (EDA 2009: 1). Rezonance tohoto trendu ve středoevropských zemích je dána obavou z narušení těchto záruk v případě vypuknutí ozbrojeného konfliktu, a proto v posledních letech soustřeďují svou pozornost na schopnost domácího průmyslu vyrábět co nejširší paletu zbraní a zbraňových systémů, a to pro případ vypuknutí krizové situace.

6.2. ZBROJNĚ-PRŮMYSLOVÁ SPOLUPRÁCE NA ÚROVNI V4, NATO A EU

6.2.1. V4

Obranná spolupráce v širším rámci procházela v devadesátých letech 20. století značně nekontinuálním vývojem. Od vzniku Visegrádské skupiny na základě Deklarace o spolupráci České a Slovenské federativní republiky, Polské republiky a Maďarské republiky na cestě evropské integrace z února 1991 až do druhé poloviny devadesátých let lze sledovat pouze limitovanou úroveň spolupráce. Obrat nastává zejména v kontextu přístupových snah trojice států (ČR, Polska a Maďarska) k NATO na základě summitu v Madridu v červnu roku 1997.12 Celý proces posléze vrcholí 12. března roku 1999 vstupem těchto tří zemí do struktur NATO. O bezmála osm měsíců později (listopad 1999) je uskutečněno první oficiální setkání všech ministrů obrany (včetně Slovenska), (Visegrad Group 2017).13 V tomto období tedy dochází k nastartování prvních rozsáhlejších snah a iniciativ v rámci zbrojně-průmyslové spolupráce, která je hlavním předmětem této kapitoly. Rýsují se tak první možnosti konkrétních projektů v rámci formátu V4 dány obzvláště společným dědictvím vojenské techniky sovětské provenience. Na základě nově se formujícího setkávání ředitelů pro vyzbrojování jsou diskutovány projekty společné modernizace vojenské techniky – modernizace tanků T-72 včetně vývoje munice, modernizace bitevních vrtulníků Mi-24 či společný vývoj 3D radaru (Zetocha 2011). Nejreálnější projekt – modernizace bitevníků Mi-24 – nakonec skončil neúspěchem jednak díky opadnutí zájmu ze strany ČR, která v rámci deblokace dluhu Ruské federace získala deset kusů bitevních vrtulníků Mi-35 (exportní verze Mi-24V modifikována pro potřeby AČR), jednak také z důvodu neochoty Ruské federace poskytnout všem členům V4 licenční práva nutné k provedení této modernizace (Boháč 2006, Zetocha 2011). V případě ostatních projektů jakékoliv snahy ztroskotaly z důvodu neshod týkající se dělby práce a podílu na zisku v rámci těchto zakázek (Rieker and Terlikowski 2015: 5).14

12 Slovenské nepřizvání bylo dáno zejména tehdejší politikou vlády premiéra Vladimíra Mečiara, která Slovensko postupně mezinárodně izolovala. 13 Slovenský obrat byl dán stranicko-politickými změnami po volbách v září roku 1998, na jejichž základech se vlády ujímá koalice pod vedením Mikuláše Dzurindy s cílem návratu státu do integračních snah do struktur NATO. Tohoto cíle je, a to i díky podpoře ostatních členů V4, dosaženo 29. března 2004 vstupem Slovenska do NATO. 14 V případě modernizace tanků T-72 se každý stát vydal svým národním směrem (ČR – T72M4 CZ, Polsko – PT-91 Twardy). 23

Nekoordinovanost v rámci akvizičních projektů se významným způsobem promítla i u dalších leteckých projektů. Příkladem je absence koordinace při pořizování vojenských transportních letounů CASA C-295M ze strany ČR a Polska, kdy česká strana objednala tyto stroje nedlouho po polské objednávce z roku 2006/2007 (Rieker and Terlikowski 2015: 5). Stejným neúspěchem skončilo také pořizování nových bojových letounů, jež měly nahradit stroje sovětské výroby. I přesto, že k tomuto procesu docházelo v podobném období (2002– 2005), byly nakonec zvoleny odlišné přístupy. Polsko v roce 2002 oznámilo nákup 48 strojů F16 C/D Block 52+ (36 jednomístných a 12 dvoumístných strojů) od americké společnosti Lockheed Martin. Hlavní důvody tohoto nákupu je potřeba hledat na politické (geopolitické) úrovni, a to zejména v silné polské podpoře USA v boji proti terorismu (Dyčka and Mareš 2012: 546). ČR přistoupila k desetiletému pronájmu 14 kusů Gripen Jas 39 C/D15 od společnosti Gripen International,16 jež byly dodány do poloviny roku 2005 a koncem roku 2014 byla podepsána smlouva o dalším prodloužení pronájmu (do roku 2027), (Saab 2015). Stejnou cestou jako ČR se vydalo také Maďarsko, které podepsalo desetiletou smlouvu (2006–2016) na pronájem 14 kusů Gripen Jas 39 C/D (stejně jako ČR 12+2). Hlavním rozdílem byl zejména závazek Maďarska k odkupu těchto 14 strojů po uplynutí sjednané doby, což bylo v roce 2012 přehodnoceno a byla podepsána smlouva o prodloužení pronájmu do roku 2026 (defense-aerospace.com 2017). Slovensko se naopak, z důvodů finančních škrtů, rozhodlo jít cestou modernizace stávající vzdušné flotily, kdy v roce 2004 byla podepsána smlouva s ruským výrobcem RSK MiG Moskva (v kooperací se společnostmi BAE Systems a americkou Rockwell Collins), konkrétně na 10 jednomístných a 2 dvoumístné MiGy 29AS/UBS (Dyčka and Mareš 2012: 541). Velmi diskutovaný je momentální záměr Slovenska pořídit stejně jako ČR a Maďarsko také Gripeny, přičemž provoz MiGů by byl ukončen v roce 2019. V tomto případě by se jednalo buď o pronájem (případ ČR a Maďarska), nebo o přímý odkup těchto strojů (i možnou formou leasingu), (Kováč 2016a). Takový nákup by otevřel již před několika lety diskutovanou alternativu pro posílení regionální spolupráce mezi ČR, SR a Maďarskem v oblasti tréninku, logistiky, údržby a výměny informací v rámci příslušných leteckých sil.

15 Model s označením D (2 kusy) je v podstatě pouze dvoumístnou variantou modelu C (12 kusů). 16 Gripen International – joint venture švédské společnosti Saab a britské BAE Systems fungující v letech 2001–2004. Poté dochází k rozpuštění Gripen International a veškerá zodpovědnost za marketing a export zůstává již pouze v rukou Saabu. 24

Je tedy zřejmé, že zatímco polský výběr vycházel z geopolitických ambicí, v případě ČR a Maďarska hrála významnou úlohu cena. Dlužno dodat, že signifikantní roli, obzvláště v případě Polska a ČR, sehrály také offsetové nabídky ze strany výrobců, které jsou hodnoceny jako „extrémně štědré“ (viz oddíl 8.), (Kiss 2014: 223). Na rozdíl od Slovenska však všechny tři výše zmíněné státy daly přednost strojům západním provenience, jež odpovídaly standardům NATO (nejvíce americké stroje F16). Spolupráce mezi státy V4 tak získává konkrétní obrysy spíše na bilaterální úrovni. Příkladem je možno zmínit slovensko-polskou spolupráci od roku 2000 na vývoji a výrobě munice pro polské dělostřelecké systémy Krab a KRYL ráže 155 mm. Polsko-slovenská spolupráce se promítla také v rámci projektu kolového obrněného vozidla Scipio, které lze charakterizovat jako polský obrněnec Rosomak (vyráběný na základě finské licence) disponující slovenskou střeleckou věží Turra 30. Slovenská vláda se však, s ohledem na upřednostnění nákupu menších vozidel, od jejich pořízení prozatím odklonila (Wilk 2016). Druhým slovensko-polským produktem je samohybná houfnice Diana využívající polský pásový podvozek UPG-NG (Uniwersalne Podwozie Gąsienicowe Nowej Generacji),

(Grohmann 2015). V roce 2014 byla zahájena česko-polská spolupráce, kdy Česká zbrojovka Uherský Brod (ČZUB) začala některé komponenty svých ručních palných zbraní vyrábět v Polsku ve společnosti Fabryka Broni “Łucznik”-Radom (Lemešani 2014). V oblasti dělostřeleckých systémů a ráží většího kalibru lze uvést také česko-slovenskou spolupráci při modernizaci samohybné houfnice ráže 152 mm DANA-M1 CZ, při vývoji prachových náplní do munice ráže 155 mm, při konstrukci samohybné houfnice EVA (umístěna na podvozku českého výrobce Tatra) či v rámci kolového obrněného vozidla Corsac (Groszkowski 2015: 5, Žiak 2016: 11). Česko-slovenská spolupráce se také uplatnila při nákupu lehkých obrněných vozidel Iveco LMV 4x4 (90/40 ks), jehož výsledkem byla výhodnější cena nakoupených vozidel (Lidovky.cz 2009a). Jedním z nejdiskutovanějších projektů česko-slovenské provenience byl modernizační projekt bojových vozidel pěchoty BVP-2 s označením IFV Šakal, jenž měl sloužit jako levnější varianta při obměně strojů sovětské výroby. Dlužno dodat, že od tohoto projektu bylo ze strany armád ČR a SR nakonec ustoupeno (Stratilík 2016a: 3).

Obranně-průmyslová spolupráce v rámci formátu V4 je tak znovu odstartována na počátku druhého desetiletí 21. století.17 Myšlenka společných akvizic se objevuje v Joint Communiqué of the Ministers of Defence of the Visegrad Group z roku 2012 (Visegrad Group 2012). V Joint statement of the V4 ministers of defence z června roku 2013 jsou posléze naznačeny oblasti možné zbrojní spolupráce: kolová a pásová platforma, střelivo, vybavení vojáka, prostředky proti improvizovaným výbušným zařízením či autonomní systémy a systémy C4ISR (Visegrad Group 2013).18 K tomu je zapotřebí však rozvinutí komplexnějších mechanismů umožňujících koordinaci obranného plánování jako předpokladu obranně-průmyslové spolupráce (Majer, ed. 2015: 6). V tomto ohledu je klíčový rok 2014, kdy dochází k podpisu dvou dokumentů strategického významu – Long Term Vision of the Visegrad Countries on Deepening Their Defence Cooperation a Framework for an Enhanced Visegrad Defence Planning Cooperation. V těchto dokumentech je jako jedna ze tří primárních oblastí definována právě oblast obranného průmyslu, kdy musí být v rámci formátu V4 harmonizovány obranné kapacity, a to zejména v multinárodním rámci NATO (Smart Defence) a EU (Pooling&Sharing). Zbrojní akvizice by se, pokud je to možné, měly realizovat na čtyřstranném formátu, v opačném případě by měly být zváženy možnosti trilaterální a bilaterální. V rámci obranného průmyslu by mělo být také posouzeno formování konsorcií za účelem společné výroby a prodeje příslušných produktů (Visegrad Group 2014a: 1–2).19 Při plánování společných projektů však musí být v prvé řadě zhodnocena proveditelnost a přínosnost, a to v celém rámci V4 a také kompatibilita s NATO Defence Planning Process. Za obrannou spolupráci v širším kontextu má zodpovídat nově utvořené řídící těleso – Senior body (tvořeno státními tajemníky či jinými vysokými představiteli pro obrannou politiku).

17 Důvody jsou dány jednak ekonomickou krizí a snižujícími se výdaji na obranu, ale také představením nových formátů a konceptů obranné spolupráce NATO (Smart Defence) a EU (Pooling&Sharing). 18 C4ISR – Command, control, communications, computers, intelligence, surveillance, and reconnaissance. 19 Nejdříve je však potřeba provést analýzu trhu, aby mohla být zajištěna konkurenceschopnost těchto produktů. 26

Kromě toho dochází ke shodě na vytvoření Plánovací skupiny V4 (složena z odborníků na národní plánování a akvizice), jejímž cílem je zejména, na základě doporučení nejslibnějších projektů obranné spolupráce, zlepšit kooperaci mezi členskými státy v oblasti obranného plánování a také fungovat jako zastřešující těleso pro pracovní skupiny (Visegrad Group 2014b: 2–3).20 Dokument Framework for an Enhanced Visegrád Defence Planning Cooperation obsahuje celkem tři dodatky, které se zabývají procesní, formální a informační specifikací. Na tyto dokumenty posléze navazuje Budapest Declaration of the Visegrad Group Heads of Government on the New Opening in V4 Defence Cooperation, jež představuje již možnosti spolupráce v oblasti výzkumu, vývoje a produkce v rámci konkrétních společných akvizičních projektů – společný vývoj a pořízení univerzální modulární pásové platformy nebo kolového obrněného vozidla (Visegrad Group 2014c). Joint Communiqué of the Visegrad Group Ministers of Defence z dubna roku 2015 byl představen za účelem dalšího zlepšení úrovně obranné spolupráce. Dokument souhlasí s přijetím Akčního plánu obranné spolupráce Visegrádské skupiny, jenž je charakterizován jako rámcový dokument obranné spolupráce a jeho aktualizace má probíhat s každou změnou předsednictví V4 tak, aby došlo k zachování jeho relevance. Posílení oblasti obranného průmyslu vychází, stejně jako v případě Budapest Declaration, z možnosti společného vývoje moderního pozemního bojového vozidla (Visegrad Group 2015). Politická relevance všech těchto dokumentů tak získává na významnosti, jelikož díky nim disponuje V4 jasným strategickým vedením týkajícím se úrovně ambicí, rozsahu, časového horizontu a vůbec zdůvodnění celé spolupráce (Majer, ed. 2015: 6). V praktické rovině je však situace mnohem komplikovanější. Důkazem je četnost projektů pocházející z dílny V4 jako celku. V tomto případě lze doposud mluvit pouze o jednom případu, na němž svůj podíl nesou tři členové – ČR (společnost Explosia), Slovensko (ZVS Holding) a Polsko (ZM “Dezamet”). Projekt se týká moderní velkorážní munice pro polskou armádu (konkrétně pro samohybné houfnice ráže 155 mm Krab) a je první zakázkou, které se účastní více jak dva členové V4 (Otto 2016).21 Neúspěchem naopak skončil slibně se rozvíjející projekt společného pořízení nových mobilních 3D radarů kategorie MADR (Mobile Air Defence Radar), jež mají nahradit zastaralé radary sovětské výroby P-37. Tento projekt měl zahrnovat všechny čtyři zástupce V4, což by mu dodalo punc opravdu prvního zbrojního společného projektu formátu V4.

20 Pracovní skupiny – náplní práce je obzvláště detailní specifikace projektů určená pro Plánovací skupinu (Visegrad Group 2014b: 3). 21 Nutno podotknout, že tato trilaterální spolupráce má své základy v polsko-slovenské a česko- slovenské bilaterální kooperaci (viz výše). 27

V rámci podniků radarového průmyslu v těchto zemích byla dokonce přijata Deklarace o porozumění a o spolupráci na společném Radarovém programu V4 (CzechTrade 2014). Členové V4 se však dokázali shodnout pouze na jednotné specifikaci systému, ovšem do pokročilejší fáze se již projekt nedostal, a bylo tak přistoupeno k realizaci nákupu na individuální bázi (Ministerstvo obrany České republiky 2014). Potenciál prohloubení spolupráce se v oblasti leteckých sil naskýtá nejen v případě Gripenů (viz výše), ale také v případě víceúčelových vrtulníků UH-60M Black Hawk (Slovensko – 9 kusů) a S-70i Black Hawk (Polsko – 2 kusy), které jsou předmětem úvah také v ČR a Maďarsku.22 Neschopnost realizace zbrojních projektů na úrovni V4 má jak historické, tak i současné konotace. Z historického hlediska to byla zejména radikální obměna a útlum zbrojního průmyslu, která vycházela ze strategické proměny související s rozpadem SSSR. Státy nejenže přišly o odbytové trhy, ale potažmo jediným partnerem se stává vlastní armáda. V té době tak sdílení zbrojně-průmyslových kapacit s ostatními státy V4 bylo pro domácí zbrojovky krajně kontraproduktivní.23 V kombinaci se státním vlastnictvím (kdy však dochází k postupné privatizaci) na tuto situaci doplácela i armáda, jež musela spoléhat mnohdy na domácí průmysl (v kooperaci s větším partnerem z USA či západní Evropy) a nemohla tak využít možnost otevřené soutěže, což by vedlo ke zvyšování konkurence a vytváření tlaku na snižování cen. Určitou finanční injekci představovaly offsetové programy ze strany západních výrobců ve snaze proniknout na trhy V4. Taková spolupráce však měla spíše krátkodobější charakter a většinou nevedla k rozšíření mimo konkrétní zakázku (Zetocha 2010: 8–9). Významnou překážkou je také nestabilita výdajů na obranu (s výjimkou Polska), což v praxi znamená orientaci spíše na domácí problémy než na problémy nadnárodní (Šedivý 2012). Stejně tak současná percepce hrozeb je ze strany členů V4 vnímána odlišně. Zatímco Polsko vnímá jako hlavní hrozbu Rusko, ostatní státy přiklánějí větší význam hrozbám z jihu (migrace, terorismus). Podobný mechanismus je možné vysledovat i v investicích do obranných kapacit, kdy Polsko v rámci podpory obranného průmyslu nesleduje pouze rovinu ekonomickou a finanční, ale naopak, na rozdíl od ostatních členů, také rovinu strategickou.

22 S-70i Black Hawk je exportní verze UH-60M. Druhý jmenovaný stroj je totiž vlastněn americkou vládou a pouze ta jej může nabízet k prodeji prostřednictvím FMS (Foreign Military Sales – slovenský případ). Naopak verze S-70i (vyráběná v Polsku) je ve vlastnictví firmy Sikorsky (od roku 2015 součástí Lockheed Martin), která jej tak může nabízet bez složitějšího vládního souhlasu USA, a to včetně výzbroje (Grohmann 2016). 23 Podniky stejně jako státní aparát postrádaly zkušenosti s projekty na mezinárodní úrovni (Zetocha 2011). 28

Tento přístup se promítá do obranného průmyslu samotného, který v Polsku disponuje rozsáhlými kapacitami s vnitrostátní orientací, jehož cílem je disponovat autonomií v případě zhoršení bezpečnostní situace. Ostatní členové, jejichž obranně-průmyslové kapacity jsou o poznání nižší, se naopak ubírají exportním směrem s využitím technologií dvojího užití, přičemž důraz je kladen na členství ve spojeneckých organizacích. Tyto strukturální problémy blokují možnost rozsáhlejší rovnocenné kooperace, a to zejména v současné situaci vyznačující se postupnou obměnou zbraňových systémů a techniky z éry Varšavské smlouvy (Majer, ed. 2015: 8, Nagy 2016: 4–5).24 Rozevírají se tak pomyslné nůžky zejména mezi Polskem (početně mnohem větší armáda, robustnější zbrojní průmysl se zajištěnými státními investicemi) a ostatními členskými státy V4. Takové rozložení sil vede k situaci, kdy polský zbrojní průmysl hledá partnery i mimo rámec V4 (Valášek and Šuplata, eds. 2012: 7–9). Důkazem je Program regionální bezpečnostní asistence představený koncem roku 2015, jehož cílem je podpora vyzbrojování členských států NATO (kromě členů V4 také Bulharsko, Rumunsko, Litva, Lotyšsko a Estonsko) prostřednictvím půjček na zbrojní akvizice produktů z dílny polských zbrojovek. Tento záměr tak nesleduje pouze posílení regionální obranné spolupráce v kontextu měnícího se prostředí, ale také snahu o expanzi polských zbrojních produktů na další trhy (Adamowski 2015). Kooperace na úrovni V4 tak disponuje užitečností v rámci odborných konzultací a koordinace, ovšem její pozice jako alternativy rozvoje obranného průmyslu se nejevila minimálně do roku 2014 příliš optimisticky.25 Politická úroveň tak byla ošetřena příslušnými dokumenty, nicméně na praktické úrovni se zdá, že stále přetrvávají naznačené neduhy bránící realizaci konkrétních společných projektů. V tomto případě se tak nabízí využití širšího rámce NATO či EU, zapojení členských států do projektů EDA disponující institucionální strukturou i know-how (Zetocha 2011).

24 Většině z nich končí v dohledné době technická životnost, a státy tak hledají alternativy prostřednictvím akvizice nové techniky. 25 Jako hlavní důvody jsou, kromě výše uvedené nerovnosti mezi členy, udávány: přílišná strukturální rigidita, nekonsolidovanost projektů a limitování příležitostí na dvou či třístrannou spolupráci (Csiki 2013: 80). 29

6.2.2. NATO

V kontextu obranně-průmyslové spolupráce členů NATO nejčastěji rezonuje otázka výdajů na obranu, které jsou zejména v evropském případě pod stanovenou hranicí 2 % HDP. Pomineme-li vypovídající hodnotu tohoto ukazatele, jenž je v mnoha ohledech diskutabilní, lze vysledovat v rámci této debaty několik zajímavých postupů s návazností na obranný průmysl. Summity NATO problematiku obranných výdajů periodicky zdůrazňují již od propuknutí ekonomické krize – např. summity NATO v Lisabonu v roce 2010 a v Chicagu v roce 2012 upozorňující na negativní aspekty takového snižování. Summit NATO ve Walesu v roce 201426 do centra pozornosti staví závazek členských států zajistit výdaje na obranu na stanovenou hranici 2 % HDP do deseti let a také alokaci více jak 20 % z těchto výdajů na výzbroj (včetně výzkumu a vývoje), (Odehnal 2016: 58). Určité zlepšení bylo indikováno až v souvislosti se summitem ve Varšavě v červenci 2016, kdy se obrací trend redukce obranných rozpočtů směrem k jejich postupnému navyšování (Palata 2016).27 Jako reakce nejen na tento problém byla představena v roce 2012 politická iniciativa s názvem Smart Defence. Koncept Smart Defence proniká na veřejnost v roce 2011 díky projevu generálního tajemníka Anderse Fogh Rasmussena, formální podobu získává na summitu NATO v Chicagu v roce 2012 v dokumentu Summit Declaration on Defence Capabilities: Toward NATO Forces 2020.28 Je definován jako specifický přístup umožňující zajištění větší bezpečnosti za menší finanční prostředky prostřednictvím vzájemné spolupráce a větší flexibility, a to s cílem společného užívání a sdílení zdrojů takovým způsobem, že členové NATO mohou společně získat nezbytné kapacity. Lze ho definovat na základě tří vzájemně propojených rysů:  společné užívání a sdílení vojenských prostředků a zkušeností;  identifikace společného souboru bezpečnostních priorit, skrze něž má být zajištěna celková koherence;  vytváření strategické synergie mezi NATO a dalšími institucemi (primárně EU), (Henius and MacDonald 2012: 4–7).

26 Program tohoto summitu byl bezprostředně ovlivněn krizí na Ukrajině. 27 Pět státu – USA, VB, Řecko, Estonsko a Polsko – splňuje hranici 2 % HDP na obranu. Celkově deset států alokuje aspoň 20 % z obranného rozpočtu na výzbroj (NATO Press Release Communique 2016: 2). 28 Tento koncept má být klíčovým prvkem k dosažení cílů „NATO Forces 2020“ – moderní, pevně propojené síly, které jsou náležitě vyzbrojeny, vycvičeny a vedeny (NATO 2017a). 30

Zjednodušeně řečeno se dá říci, že v oblastech, kde je to efektivní (včetně cenové efektivity), budou členské státy usilovat o nalezení nadnárodního řešení, a to včetně akvizic, tréninku a logistiky (Novotný 2012: 391). Koncept je založen na pilířích spolupráce, prioritizace a specializace, kdy právě posledně jmenovanému je přikládán největší důraz. Specializace znamená, že se členské státy zaměřují – v době míru i v době války – na specifické vojenské kapacity a schopnosti, což by vedlo k jejich pozici hlavního či dokonce jediného poskytovatele. V ostatních oblastech by se však stát spoléhal na své alianční spojence. Specializovaná struktura NATO by disponovala stejnými kapacitami, avšak soustředěnými pouze mezi několik málo států (ibidem: 392). Atraktivnost tohoto přístupu vychází z ekonomického hlediska, kdy by jednotlivé státy nemusely pokrývat celou paletu vojenských kapacit, čímž by ušetřily finanční zdroje (Krokosová 2013: 304). Kooperace jako taková může být cenově efektivní při akvizičním programu s hromadným odbytem, jelikož by se jednotková kupní cena pohybovala níže, což by státům ušetřilo finanční prostředky. Tento postup však vyžaduje vzájemný konsenzus všech zúčastněných aktérů (ibidem: 303). Koncept Smart Defence však v podstatě není ničím novým. Tyto snahy se periodicky objevují již od devadesátých let 20. století a v podstatě se dá říci, že není ničím jiným než novým pokusem implementace staré myšlenky. Z minulých iniciativ podobného rázu lze uvést the Conventional Defence Initiative (1985), the Defence Capabilities Initiative (1999), the Prague Capabilities Commitments (2002), the Usability Targets (2004) a the Lisbon Capabilities Package z roku 2010. Jejich záměrem bylo zlepšení kolektivních schopností v rámci NATO, nicméně většina těchto snah zůstala pouze na národní úrovni (Novotný 2013: 372). Jeho představení lze chápat jako snahu reagovat na škrty v evropských výdajích na obranu29 a také na změny v bezpečnostním prostředí (deficity NATO související s operací v Libyi30 či přesun americké pozornosti do asijsko-pacifického regionu), (Henius and MacDonald 2012: 8–13). Problematické aspekty lze nalézt i v jednotlivých pilířích. V pilíři prioritizace je to zejména NATO Defense Planning Process (NDPP), v jehož rámci je iniciativa Smart Defence začleněna. Jeho cílem je identifikace schopností a podpory jejich rozvoje a také získávání těchto schopností členskými státy takovým způsobem, aby byly připraveny dosáhnout svých bezpečnostních a obranných cílů.

29 V roce 2011 pouze tři členové NATO – USA, VB a Řecko – splňovali požadavek 2 % HDP na obranu. 30 Tyto deficity se nejvýrazněji projevovaly v oblasti zpravodajské analýzy, leteckých útoků, tankování za letu či početním stavu kompetentního personálu (Gheciu 2012: 2). 31

Jedná se o dobrovolnou harmonizaci národních obranných plánů s těmi vycházejících z NATO. Tento cyklický pětifázový proces odehrávající se v periodě čtyř let je navržen tak, aby ovlivňoval národní obranné plánování a upřednostňoval budoucí požadavky na schopnosti NATO, přerozděloval tyto požadavky ke všem členům, usnadňoval jejich provádění a pravidelně hodnotil pokrok. Zahrnuje několik odlišných oblastí, přičemž pro účely této práce je klíčová oblast plánování zbrojení – zaměřuje se na rozvoj nadnárodních programů vyzbrojování. Prosazuje nákladově efektivní akvizice, kooperativní vývoj a výrobu zbraní, interoperabilitu a technologickou a průmyslovou spolupráci mezi členskými státy a jejich partnery. Zodpovědným orgánem je The Conference of National Armaments Directors (CNAD), složený z národních expertů na obranné nákupy (NATO 2017b).31 Jeho efektivita je však vnímána jako diskutabilní, a to z důvodu neschopnosti účinné koordinace rozpočtových škrtů související s ekonomickou krizí, jež započala v roce 2008, čímž NATO získalo deficity v některých schopnostech.32 Stejně tak je dlouhodobě zmiňován nedostatečný vliv na individuální národní plány k rozvoji schopností (státy usilují o formulaci požadavků NATO na schopnosti v delším časovém horizontu cca 15 let) a limitovaná míra transparentnosti, srozumitelnosti a v důsledku toho také věrohodnosti požadavků, které NDPP vůči jednotlivým státům generuje (Krokosová 2013: 302–303, Stejskal 2013: 76). Podobně diskutabilní jsou také navržené body v rámci Smart Defence na užší specializaci, ty jsou vnímány značně rezervovaně, a to v souvislosti s turbulentností bezpečnostního prostředí a na to navazující proměnlivostí celé aliance. Z individuálního pohledu členského státu to tak v podstatě znamená vzdání se určitých schopností (ztráta plné soběstačnosti) pro kolektivní účely NATO, což však logicky implikuje obavu z ohrožení několika oblastí včetně domácího obranného průmyslu (Novotný 2012: 393).

31 CNAD se schází dvakrát ročně. V jeho struktuře funguje mimo jiné také NATO Industrial Advisory Group (NIAG) jako konzultativní a poradní orgán pro oblast zbraní a techniky složený ze zástupců členských států (schází se třikrát ročně), (NIAG 2017). 32 Obranné plánování NATO a členských zemí je založeno na principu Top Down – členským státům jsou předkládány konkrétní a adresné požadavky na naplnění schopností, které je třeba realizovat, jestliže chce Aliance jako celek uskutečnit své ambice. Naopak EU praktikuje princip Bottom Up – Unie představuje požadavky na schopnosti k naplnění svých ambicí a je zcela na postoji jednotlivých členských států, jakým způsobem realizují své národní příspěvky ve vztahu k deklarovaným požadavkům (Petráš 2017: 6).

Pod koncept Smart Defence v současnosti spadají projekty, jejichž iniciace či dokonce realizace proběhla již v letech předcházejících:  Strategic Airlift Capability (SAC) – v roce 2008 uzavřelo deset států NATO (včetně Maďarska a Polska) + Finsko a Švédsko dohodu o společném pořízení, provozování a využívání tří strategických transportních letounů Boeing C-17 Globemaster III (každý stát disponuje určitým množstvím letových hodin). Letouny sídlící na maďarské vojenské základně Pápa mohou být využity pro operace v rámci zajištění obrany členů tohoto projektu, pro účely NATO, EU, OSN či pro mezinárodní potřeby (Strategic Airlift Capability 2017).33  Airborne Warning and Control System (AWACS) – projekt fungující od roku 1982, v rámci něhož NATO momentálně vlastní a provozuje letku 16 letounů Boeing E-3 Sentry (sídlící na letecké základně v německém Geilenkirchenu), jež jsou vybaveny radary dlouhého dosahu a pasivními senzory schopnými detekce vzdušných a pozemních cílů na dlouhé vzdálenosti. Zajišťuje širokou paletu operací: střežení vzdušného prostoru (air policing), boj proti terorismu, evakuační operace, podporu námořních operací atp.34 Do projektu je zapojeno celkem 16 zemí, mezi nimi ČR, Maďarsko a Polsko, a je charakterizován jako největší společný projekt NATO (NATO 2017c).  Alliance Ground Surveillence (AGS) – systém tvořený třemi složkami (vzdušnou, pozemní a podpůrnou), jehož cílem je zajištění komplexního obrazu o situaci na zemi (posílení kapacit NATO v oblasti zpravodajské činnosti, sledování a průzkumu). Realizace společného projektu je zajištěna 15 členskými státy NATO (včetně ČR, Polska a Slovenska) a vychází z pořízení pěti bezpilotních letounů RQ-4B Global Hawk Block 40 od americké Northrop Grumman, zřízení pozemních základen (stanic), jež zajistí propojení, a jako podpůrná složka slouží hlavní operační základna v italské Sigonelle. Debata týkající se tohoto projektu trvá již od roku 1995, nicméně z důvodu neshod ohledně financování byla jeho realizace po dlouhou dobu odkládána.

33 Kromě toho existuje v rámci NATO také iniciativa Strategic Airlift Interim Solution (SALIS) založena na pronájmu až šesti transportních letadel Antonov AN-124-100 fungující od roku 2006 do konce roku 2016 (momentálně se vyjednává možnost dalšího pokračování). Součástí je celkem 11 členů NATO + Finsko a Švédsko (NATO 2016a). 34 Příkladem mohou být průzkumné lety nad východní hranicí NATO prováděné na základě Readiness Action Plan, jenž byl schválen na summitu ve Walesu v roce 2014 v reakci na měnící se bezpečnostní prostředí na východní a jižní hranici NATO a o dva roky později na summitu ve Varšavě oznámena jeho úspěšná implementace (NATO 2017d). 33

Konkrétních rysů začíná nabývat od roku 2012 a k jeho prvnímu oficiálnímu představení dochází na summitu NATO ve Varšavě v červenci 2016. Plné operační schopnosti by mělo být dosaženo v časovém rámci let 2017/2018 (NATO 2016b).  Významným projektem v rámci leteckých sil, jenž však nespadá pod iniciativu Smart Defence, je projekt víceúčelového vrtulníku NH90 (v námořní a pozemní verzi). Jedná se o multinárodní projekt, za jehož realizaci odpovídá NAHEMA (NATO Helicopter Management Agency) – agentura, jež je tvořena státy Francie, Německa, Itálie, Nizozemska, Portugalska (od roku 2001) a Belgie (od roku 2007), a to za účelem sladění různých požadavků na daný stroj. Výrobu strojů zajišťuje společnost NHIndustries (podíly v této společnosti vlastní Airbus – divize Airbus Helicopters – Leonardo Helicopters35 a Fokker Aerostructures), přičemž první prototyp vzlétl v roce 1995 a první dodávky těchto vrtulníků proběhly o 11 let později – v roce 2006. Od té doby se export rozšířil do 13 zemí světa (Ernst 2012, NHIndustries 2017). Odsouhlasené projekty v roce 2012 v rámci konceptu Smart Defence zahrnovaly: dva projekty nadnárodního partnerství v oblasti logistiky – údržba vozidel odolných proti minám a nástražným výbušným systémům (MRAP – Mine Resistant Ambush Protected) a údržba helikoptér; projekt dálkově ovládaného robota pro zprůchodnění silnic a cest; společné využívání námořních hlídkových letounů; demontáž, demilitarizace a likvidace vyřazeného vojenského vybavení; projekt umožňující využívat bojovým letounům munici z různých zdrojů a od různých národů, mnohonárodní muniční spolupráce (sdílení přesně naváděné munice za účelem zefektivnění nákladů) a další (NATO 2012). Některé z výše zmíněných projektů již byly dokončeny (ve smyslu dosažení vytyčeného cíle), realizace ostatních stále probíhá (projekt dálkově ovládaného robota pro zprůchodnění silnic a cest; společné využívání námořních hlídkových letounů; projekt umožňující využívat bojovým letounům munici z různých zdrojů a od různých národů), (NATO 2014).36

35 Od ledna roku 2016 divize Leonardo Helicopters absorbovala veškeré aktivity společnosti AgustaWestland. 36 Seznam projektů v rámci Smart Defence je pravidelně aktualizován. 34

Samotná iniciativa Smart Defence však byla posílena prostřednictvím strukturálních změn. Došlo ke zřízení postů Special Envoys (jeden vojenský a jeden civilní), jejichž hlavním úkolem je komunikace s politickými, vojenskými a průmyslovými zástupci států, které plánují či participují na multilaterálních projektech v rámci Smart Defence. Nově zřízené posty vykonávají Supreme Allied Commander for Transformation a Deputy Secretary General (Henius and MacDonald 2012: 7). Již na summitu NATO v Lisabonu v roce 2010 bylo rozhodnuto o reformě 14 agentur NATO s cílem posílení efektivity při zajišťování služeb a schopností a dosažení větší synergie mezi podobnými funkcemi. V roce 2012 tak dochází k vytvoření NATO Support Agency, která vzniká sloučením tří podpůrných agentur: NATO Maintenance and Supply Agency (NAMSA), NATO Airlift Management Agency (NAMA) a Central Europe Pipeline Management Agency (CEPMA). V roce 2015 se transformuje do NATO Support and Procurement Agency (NSPA – součástí všechny státy V4), což značí rozšíření schopností do všech aspektů systémových nákupů (NATO 2017e). Tato agentura funguje jako určitý prostředník v mnoha mezinárodních vojenských nákupech, kdy jejím posláním je poskytovat podporu a služby při nákupech, a to v oblasti zbrojních zakázek, logistiky či operačních a systémových kapacitách. Mezi stanovené úkoly patří např. zajištění nákupů logistického vybavení pro členy NATO (NATO Support and Procurement Agency 2017). Severoatlantická aliance je tak schopna účinně kooperovat zejména v oblasti vzdušných sil, což dokládají existující projekty SAC, SALIS, AWACS či projekt NH90. I budoucí vývoj naznačuje, že určující doménou bude vzdušná sféra (projekt AGS). Státy V4 v těchto projektech dlouhodobě a úspěšně participují (aspoň dva z nich v každém z výše uvedených projektů), což značí snahu eliminovat deficity v těchto oblastech prostřednictvím struktur NATO. Pomineme- li tyto projekty, lze však o nějaké obranně-průmyslové spolupráci mluvit spíše v naznačených teoretických rámcích (zejména prostřednictvím NDPP). Deklarovaná úspěšnost některých iniciovaných projektů by měla být však brána v omezených intencích. Příkladem může být projekt mnohonárodní muniční spolupráce (přesně naváděná munice – součástí ČR a Polsko), kde vedoucí roli zaujímá Dánsko. Hodnocení úspěšnosti tohoto projektu vycházelo z podpisu A Letter of Intent (LOI) mezi participujícími členy v roce 2014, což však indikuje pouze jednu z dokončených fází projektu. K úspěšnému završení je zapotřebí skutečně realizovat sdružený nákup takové munice, který je však očekáván až v průběhu roku 2017 (Danish Ministry of Defence 2016).

Takové „předčasné“ hodnocení úspěšnosti by mohlo v určitých směrech vést k odklonu pozornosti od daného problému a prodlužovat tak časovou periodu nezbytnou ke skutečné realizaci celého projektu. Praktická rovina projektů je tak založena na společném pořízení a následném využívání vojenské techniky, naopak projekty společného vývoje či konstrukce zbraňových systému, s výjimkou vrtulníku NH90, scházejí. Lze tak říci, že obranně- průmyslová spolupráce funguje velmi limitovaně. Tento stav tak otevírá prostor pro uplatnění třetího aktéra a jeho institucionální struktury – EU.

6.2.3. EU

Za svou dobu existence vyvinula Evropská unie několik nástrojů pro zlepšení obranně- průmyslové spolupráce a posílení evropských zbrojních kapacit. Jmenovitě se jedná o Kodex chování EU při vývozu zbraní z roku 1998, Evropskou obrannou agenturu (European Defence Agency – EDA) z roku 2004, kodexy z let 2005–2008, Plán EDA na rozvoj schopností z roku 2008, tzv. obranné směrnice z roku 2009 či iniciativu Pooling&Sharing z roku 2010 (Anderson 2015: 4). Kodex chování EU při exportu zbraní (EU Code of Conduct on Arms Exports) je politická dohoda navržená tak, aby stanovila společné normy v celé EU pro vývoz vojenského vybavení. Všechny členské státy se tak zavázaly, že uplatní soubor kritérií pro posouzení žádostí o povolení k vývozu vojenského vybavení. V roce 2008 poté dochází k povýšení tohoto Kodexu na Společný postoj Rady 2008/944/SZBP (Council Common Position 2008/944/CFSP) s cílem větší provázanosti s národní legislativou a posílení transparentnosti národních kontrolních systémů. Obsahuje osm kritérií (přijaté již v rámci Kodexu), na jejichž základě je v členských státech posuzován každý vývoz zbraní:

1. Dodržování mezinárodních závazků a povinností členských států EU; 2. Respektování lidských práv a respektování mezinárodního humanitárního práva v zemi konečného určení; 3. Vnitřní situace v zemi konečného určení jako výsledek napětí nebo ozbrojených konfliktů; 4. Zachování regionálního míru, bezpečnosti a stability; 5. Národní bezpečnost členských států a území, za které členské státy ve vnějších vztazích zodpovídají, a bezpečnost zemí spřátelených a spojeneckých; 6. Chování kupující země vůči mezinárodnímu společenství, zejména v přístupu k terorismu; 7. Existence rizika, že vojenský materiál bude v kupující zemi dodán jinému než deklarovanému odběrateli nebo znovu vyvezen za nežádoucích podmínek; 8. Slučitelnost vývozu s technickou a ekonomickou kapacitou přijímající země (Bauer and Bromley 2004: 1–3, Rada Evropské unie 2008).

Pro EDA je mezním rokem rok 2004, kdy dochází k jejímu zřízení.37 Jejím cílem je zejména posilovat obranné schopnosti pro plnění úkolů v rámci Společné bezpečnostní a obranné politiky (Common Security and Defence Policy – CSDP),38 podpora a posílení evropské spolupráce ve vyzbrojování (včetně výzkumu a vývoje), posílení evropské obranné a technologické průmyslové základny (European Defence Technological and Industrial Base – EDTIB) a vytvoření konkurenceschopného evropského trhu s obranným materiálem (European Defence Equipment Market – EDEM). Na to již v roce 2005 respektive 2006 navazují dva kodexy. Kodex chování EU při zakázkách v obraně (The Code of Conduct on defence procurement) určený k vytvoření skutečného evropského trhu s vojenským vybavením. Namísto tradiční politiky uzavírání smluv s tuzemskými dodavateli se členské státy zavázaly ke vzájemnému nakupování, v případě, že se jedná o nejlepší nabídku – kontrakty o částce vyšší než 1 milion Eur jsou publikovány v Elektronickém věstníku vládních zakázek (Electronic Bulletin Board – EBB, Government Contracts – GC) na webových stránkách EDA. Druhým je Kodex nejlepší praxe v dodavatelském řetězci (Code of Best Practice in the Supply Chain), jehož cílem je zvýšení transparentnosti a konkurence pro uplatnění malých a středních podniků. Na základě toho byl spuštěn Elektronický věstník průmyslových zakázek (Electronic Bulletin Board – EBB, Industry Contracts – IC), kde primární dodavatelé publikují subdodavatelská výběrová řízení určená pro malé a střední podniky (Kolín 2007: 75–76, Hartley 2008: 304–305). Třetím významných kodexem je Kodex chování o offsetech (The Code of Conduct on Offsets) z roku 2008, se záměrem vytvoření rovných podmínek a harmonizace trhu, načež stanovuje maximální hodnotu offsetového závazku ve výši zakázky (100 %), čímž má být dosaženo snížení negativního efektu offsetů na soutěž (Kolín 2010: 35–36).

37 V témže roce vzniká také ASD (AeroSpace and Defence Industries Association of Europe) – organizace k prosazování zájmu obranného průmyslu na úrovni národních států a také na úrovni EU jako celku. Členy je kromě hlavních evropských společností také 29 národních asociací z 19 zemí (součástí je Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR, Asociace leteckých výrobců ČR a Asociace polského leteckého průmyslu), (ASD 2017). 38 CSDP je dána Lisabonskou smlouvou, jejíž platnost je datována od 1. 12. 2009. 38

V roce 2008 je rovněž uveden pod hlavičkou EDA Plán rozvoje schopností (Capability Development Plan), jenž představuje analýzu potřebných schopností, nedostatky ve schopnostech či související trendy. Cílem je identifikace a plné využití společných zájmů. Hlavní výzva je spatřována zejména v přílišné fragmentaci a duplikaci evropského zbrojního průmyslu a naopak je prosazována konsolidace evropské obranné průmyslové základny s využitím všech dostupných zdrojů (včetně technologií dvojího užití). Tato základna však musí být schopna fungovat na selektivní a specializované bázi s určením, co má být dodáváno a co naopak bude importováno (EDA 2008: 5, 28). Dlužno dodat, že např. v oblasti vyzbrojování se společné projekty EDA soustředí zejména na přípravnou fázi a je faktem, že do roku 2010 žádný ze společných projektů vyzbrojování nepokročil do fáze realizace (spíše obranná a poradní agentura, nikoliv akviziční orgán). Hlavním argumentem jsou nedostatečné personální a finanční kapacity pro komplexní zajištění projektu (Kolín 2010: 33). Klíčovým mezníkem v rámci unijní politiky byl také podpis Lisabonské smlouvy z prosince roku 2007, konkrétně se jedná o článek 346 (původně článek 296 Smlouvy o založení Evropského společenství). Ten umožňuje členským státům vyloučit bezpečnostní a obranné zakázky z požadavků směrnice EU o zadávání veřejných zakázek. Určitou nápravu tak měla sjednat Směrnice 2009/81/EC o koordinaci postupů při zadávání některých zakázek na stavební práce, dodávky a služby zadavateli v oblasti obrany a bezpečnosti, a to s cílem zvýšení transparentnosti a konkurence v oblasti bezpečnosti a obrany. Stanovuje hraniční hodnotu pro obranné a bezpečnostní zboží a pro smlouvy o poskytování služeb. Smluvní příležitosti, které překročí tuto hraniční hodnotu, by měly podléhat otevřené celoevropské soutěži. Směrnice také stanovuje sadu možností (výjimek) pro vyloučení veřejných obranných zakázek z veřejné soutěže, což zahrnuje mezivládní zakázky (Government to Government – G2G), zakázky na základě mezinárodní smlouvy a dohody o spolupráci v oblasti výzkumu a vývoje (Evropský parlament a Rada Evropské unie 2009a).39 I přes tuto směrnici je tak použití článku 346 v mnoha případech legitimní (jeho zdůvodnění je dáno případ od případu).40

39 Tyto výjimky dávají státu rozsáhlou flexibilitu, a to obzvláště při rozhodování o účelu, rozsahu, ceně či účasti tuzemských podniků v daném programu, včetně kompenzací, jež mají formu offsetů (Kolín 2012: 68). 40 Posouzení vycházející případ od případu (case-by-case) však může skončit silným důrazem na národní průmyslově-politické zájmy. To znamená, že i když EU stanovuje společná kritéria (např. pro export zbraní), nemá společnou politiku exportu zbraní. Hlavní rozhodnutí bude tedy učiněno na národní úrovni (Mikkola, Lauttamäki and Anteroinen 2013: 6). 39

Článek jako takový je politickým a právním problémem a jeho použití by mělo být omezeno na výjimečné a jasně definované případy pro zajištění nezbytných bezpečnostních zájmů. V praxi to znamená, že oblast působnosti článku 346 bude stanovena na základě rozhodnutí Soudního dvora EU. Přijetí této směrnice znemožňuje používání offsetů ve standartní formě (i přesto, že se směrnice offsety explicitně nezabývá), které jsou chápány jako diskriminační (European Commission 2010).41 Offsety jsou tedy v dnešní době používány v jiném významu. Nikoliv jako finanční kompenzace, ale spíše jako transfer technologií realizovaný v rámci článku 346. Článek 346 však v této oblasti poskytuje poměrně velký „manévrovací prostor“, a to díky pojmu „nezbytných bezpečnostních zájmů“, pro který neexistuje univerzální definice, a jeho výklad se tak liší stát od státu. Druhou významnou změnu přinesla Směrnice 2009/43/EC o zjednodušení podmínek transferů produktů pro obranné účely uvnitř Společenství s cílem usnadnění vnitřních unijních transferů vojenského vybavení zjednodušením a harmonizací pravidel a postupů týkajících se vnitro-unijních transferů produktů pro obranné účely. To v praxi znamená, že Evropská komise a politika vnitřního trhu bude poprvé operovat v exportním obranném sektoru. Směrnice zároveň činí koncepční rozdíl mezi „transferem (přepravou)“ a „exportem“ vojenského vybavení. „Licencí k transferu“ se rozumí licence, na základě níž mohou dodavatelé přepravit produkty pro obranné účely k příjemci v jiném členském státu, zatímco „exportní licence“ označuje licenci pro dodávky produktů pro obranné účely do třetích zemí (mimo EU). Směrnice má být také jedním z nástrojů pro zlepšení a posílení bezpečnosti dodávek mezi členskými státy (Evropský parlament a Rada Evropské unie 2009b, Mikkola, Lauttamäki and Anteroinen 2013: 3–5).42 V kontextu ekonomické krize a redukce obranných rozpočtů evropských států je stejně jako v případě NATO aktivována politická iniciativa – Pooling&Sharing (Sdružování a sdílení). Jejím cílem je popsat nejrůznější formy obranné spolupráce a na základě toho modifikovat způsob uvažování o takové spolupráci. Sdílení je chápáno ve smyslu poskytování schopnosti či vybavení jedné nebo několika zemí svým partnerům nebo jako plnění úkolů ve prospěch jiné země. Sdružování vychází z předpokladu, že schopnosti určité země jsou poskytnuty ve prospěch země jiné.

41 Směrnice také usiluje o odstranění juste retour – praxe obvyklá pro společné projekty vyzbrojování, jež pro participující stát znamená, že jeho průmyslový podíl na projektu je roven jeho podílu na nákupu výsledného produktu (Kolín 2010: 40). 42 Obě výše popsané směrnice vychází z politické iniciativy Communication „Strategy for a Stronger and More Competitive European Defence Industry” z roku 2007. 40

Sdružování může být přítomno již při zadávání veřejné zakázky, rozvoji schopností popřípadě při následném provozování sdíleného zařízení. Tato schopnost dovoluje státům buď získat vyšší počet jednotek, nebo získat schopnosti, které by si nemohl z cenových důvodů opatřit vlastními silami (Novotný 2013: 373). Iniciativa je tedy založena na třech základních aspektech: společné pořizování zbraní a služeb či společného výzkumného vybavení, sdílení skrze částečnou nebo úplnou integraci silových struktur (tréninková zařízení či vytváření společných jednotek) a specializace (Faleg and Giovannini 2012: 2–3). Tento koncept stejně jako v případě Smart Defence však není ničím novým. Jeho existence se datuje již rokem 2003, ovšem až v souvislosti s ekonomicko-obrannými problémy je tato iniciativa opět diskutována. Konkrétně na summitu EU v Ghentu v září roku 2010 bylo rozhodnuto o vypracování soupisu projektů pro možnost vzájemného sdílení vojenských schopností, a to pod hlavičkou EDA a bezpečnostních expertů. Tyto projektové oblasti byly posléze v listopadu 2011 schváleny a představeny. V roce 2015 do oblasti Pooling&Sharing spadalo celkem 51 projektů, z nichž více než 50 % představovalo projekty vývojové a vyzbrojovací (konkrétně přípravná fáze – studie vyhodnocující proveditelnost či dopad nové technologie), (Directorate-General For External Policies 2015: 19–20). V intencích obranně-průmyslové spolupráce se jedná o: schopnost námořního sledování, Evropskou akviziční skupinu pro nákup služeb satelitní komunikace, inteligentní munici, budoucí vojenská satelitní spojení či spolupráci při uvedení helikoptéry NH90 do plného provozu. Tato iniciativa tak, podle deklarovaných záměrů, může zejména ve střednědobém horizontu napomoci se zajištěním služby či pořízením materiálů levněji, popřípadě ve větším množstvím (Novotný 2013: 373). Je zde tedy spatřován potenciál pro zastavení procesu zhoršování stávajících schopností, nicméně státy mohou sdílet pouze ty schopnosti, kterými disponují. Některé nedostatky tak mohou být proto redukovány pouze dalšími investicemi (ibidem: 373–374). Na straně druhé je kritizována za opomíjení témat jako zbrojní průmysl, specializace rolí a dodatečných investic (obzvláště v případech, kdy státy nedisponují příslušnou schopností), (Novotný 2012: 394). Deficity této iniciativy však stále vycházejí zejména z neochoty realizace klíčových bodů na národní úrovni: nedostatečného rozvoje společných kapacit a zlepšování konkurenceschopnosti evropského obranného průmyslu, nízké úrovně solidarity při sdílení zodpovědnosti a technologického rozvoje. Seznam schopností, kterými disponují jednotlivé členské státy EU, byl naposled aktualizován v roce 2011, což znamená další deficit (Novotný 2017).

Je však důležité říci, že zbrojní průmysl v rámci EU je značně nevyrovnaný. Francie, Španělsko, Německo, Švédsko, VB a Itálie reprezentují 80 % unijního trhu s obrannou technikou, kdy tento stav je platný již několik let. Takový nepoměr působí zejména z hlediska vlivu negativním způsobem na ostatní členské státy (Zemelek 2013: 3). Rozevírají se tak pomyslné nůžky mezi nejsilnějšími státy EU, jež jsou schopny využívat výjimek v legislativě EU, a státy se slaběji rozvinutým zbrojním průmyslem, jež jsou legislativou „znevýhodňovány“ např. formou zákazu offsetů (Kolín 2012: 69). V roce 2015 bylo realizováno celkem 393 projektů, jichž se účastnil aspoň jeden členský stát EU. 91 z nich bylo vyzbrojovacích (Directorate-General For External Policies 2015: 15–16). Jak již bylo zmíněno, EDA se v oblasti vyzbrojování soustředí zejména na přípravnou fázi. Fáze realizace tak nabízí možnost uplatnění jiného aktéra – Organizaci pro spolupráci ve vyzbrojování (Organisation Conjointe de Coopération en matière d'Armement – OCCAR).43 V roce 2012 tito dva aktéři uzavírají správní dohodu o bližší spolupráci (EDA 2014: 32). Co se týče projektů EU, tak jediným skutečně uníjním je doposud družicový navigační systém Galileo, jenž má mít kromě civilního využití však také vojenské uplatnění.44 Koncem roku 2016 byl zahájen omezený provoz, přičemž k jeho plné provozuschopnosti (všech 30 družic) by mělo dojít do roku 2020 (European Commission 2016a). V oblasti výzkumu a vývoje lze zaznamenat několik programů – Společný investiční program nesoucí název Ochrana vojsk (vyvinutí technologie k ochraně vojsk členských států proti improvizovaným výbušným zařízením či jiným hrozbám) či program Ochrany proti chemickým, biologickým, radiologickým a nukleárním hrozbám (participují ČR a Polsko), (EDA 2014: 67–69). Příkladem úspěšného projektu v oblasti vyzbrojování může být multi-rámcová dohoda mezi EDA a švédskou společností Saab z roku 2014 na nákup různých typů munice pro víceúčelový přenosný protitankový systém Carl Gustaf pro několik států (Estonsko, Litva, Lotyšsko, ČR a Polsko), (EDA 2014: 83).

43 OCCAR je mezinárodní organizace založena již v roce 1996 za účelem řízení a zajištění evropských vyzbrojovacích programů. Členskými státy jsou: Belgie, Francie, Německo, Itálie, Španělsko a VB. Součástí jsou také pro vybrané programy nečlenské participující státy (Finsko, Litva, Lucembursko, Nizozemsko, Polsko, Švédsko a Turecko), (OCCAR 2017a). 44 Zejména prostřednictvím služby Public Regulated Service. 42

V rámci prostoru EU tak vznikají především bilaterální či multilaterální projekty, na nichž se podílí více států nebo komerčních firem – kromě výše zmíněného projektu vrtulníku NH90 je to bezesporu projekt nadzvukového letounu Eurofighter Typhoon, jenž patří mezi největší evropské kooperativní programy (délka trvání 20 let – veřejné představení v roce 2003). Jeho přínosnost je hodnocena z více úhlů pohledu – schopnosti získané v rámci vývoje a výroby a jejich přenositelnost do dalších odvětví (automobilový průmysl, výroba elektroniky či výroba civilních letadel); vytvoření pracovních míst s lukrativními platy a v neposlední řadě také soběstačnost účastnických států tohoto projektu (VB, Německo, Itálie a Španělsko) při pořizování nadzvukového letounu (Hartley 2008: 309–314). Dále je podstatné zmínit také OCCAR (viz výše), jež má zásluhu na několika významných zbrojních programech: taktický transportní letoun vojenského typu Airbus A400M vyráběný společností Airbus – divize Defence and Space (z dílny společnosti Airbus pochází také bitevní vrtulník Tiger). V oblasti bezpilotních bojových letounů disponuje budoucím potenciálem projekt NeuroN, který od roku 2012 prochází testovací fází a na němž se podílí šest evropských států, přičemž vedoucí roli zaujímá francouzská společnost Dassault Aviation (Tran 2016). Úspěšným projektem evropské spolupráce je také raketa skupiny vzduch–vzduch pod označením Meteor z dílny společnosti MBDA s následnou integrací do výzbroje bojových letounů Gripen (Beckhusen 2016). Naznačené příklady ukazují, že spolupráce v oblasti letecké techniky je na poměrně slušné úrovni, nicméně v oblasti pozemní a námořní techniky již tak dobré zkušenosti nejsou. Výjimku lze spatřit v obrněném transportéru Boxer, jenž se rovněž nachází pod hlavičkou OCCAR. Celý projekt si prošel několika fázemi, kdy po odstoupení Francie a zejména VB směřoval k absolutnímu neúspěchu. Nakonec však zbylí partneři – Německo a Nizozemsko – dotáhli projekt do finální fáze a první stroje byly dodány společností ARTEC Gmbh (německo-nizozemský joint venture) v roce 2009. V roce 2016 se k programu přidala Litva, jež si objednala stroje Boxer ve verzi bojových vozidel pěchoty. Dalším úspěšným projektem pod záštitou OCCAR je německo-francouzský program mobilního radiolokátoru COBRA (Counter Battery Radar), který dokáže lokalizovat nepřátelské zbraňové systémy (OCCAR 2017b). Podobná situace panuje také v oblasti námořní techniky, kde patrně největším zbrojním programem současnosti je program víceúčelových fregat FREMM (Frégate Européenne Multi- Missions), na němž se podílí Francie a Itálie (projekt je součástí portfolia OCCAR). První plavidla byla státům dodána v letech 2012/2013, nicméně celkový kontrakt by měl být dokončen do roku 2022 (8 kusů pro Francii, 10 pro Itálii). Kromě těchto států jsou mimoevropskými vlastníky také Maroko a Egypt (Peruzzi 2016: 44–46).

Participace států V4 v rámci zbrojních projektů EU je založena spíše na individuální bázi, případně na členství maximálně dvou států v rámci projektu, kde však nějaká užší koordinace není přítomna. Krom výše dvou naznačených, kde společně participuje ČR a Polsko,45 lze dále uvést projekt multinárodní víceúčelové tankovací a přepravní letky (Multinational Multi Role Tanker Transport Fleet), na němž se podílí Maďarsko a Polsko (a dalších 7 členů EU + Norsko). V rámci tohoto projektu se předpokládá pořízení dvou letounů Airbus A330 MRTT, které budou obstarány skrze již zmíněnou organizaci OCCAR. První letoun se schopností vzdušného tankování a strategické transportní přepravy by měl být dodán v roce 2020 (defense- aerospace.com 2016). Jistou výjimku představuje projekt vyváženého obranného průmyslu v Evropě (Balanced Defence Industry in Europe), v němž hlavními participujícími státy jsou všechny státy V4, a cílem tohoto projektu je učinit středoevropský obranný průmysl konkurenceschopnější a kooperativnější v kontextu EU/EDA (Directorate-General For External Policies 2015: 46).46 Na konci roku 2016 posléze dochází k představení Akčního plánu pro evropskou obranu (European Defence Action Plan).47 Ten vychází z předchozí práce EDA (zejména z Capability Development Plan) a také ze dvou obranných směrnic z roku 2009 a jeho cílem je reagovat na obranné nedostatky v rámci struktur EU.48 Plán je postaven na třech hlavních pilířích: spuštění evropského obranného fondu; podpoření investic do obranného dodavatelského řetězce a posílení jednotného trhu pro obranu (European Commission 2016b: 5).

45 Mimo tyto programy je možno zmínit také civilní projekt EU (s možným přesahem do vojenského sektoru) z let 2006–2009 s názvem CESAR (Cost-Effective Small Aircraft), na němž se kromě jiných podílely také ČR (hlavním koordinátorem projektu byl Výzkumný a zkušební letecký ústav) a Polsko a jehož cílem bylo vyvinutí konceptu letadla menší konstrukce méně náročného na vývoj a údržbu a také šetrnějšího k životnímu prostředí, což se do jisté míry podařilo (CESAR Consortium 2010: 3–4, 93). 46 V rámci tohoto projektu vznikla studie Jamese Blacka a kolektivu Central and Eastern European countries: measures to enhance balanced defence industry in Europe and to address barriers to defence cooperation across Europe. 47 Ten je součástí balíků dokumentů, jež mají posílit unijní oblast obrany a bezpečnosti. Patří sem také A Global Strategy for the European Union´s Foreign and Security Policy a EU-NATO joint declaration. Action Plan zároveň navazuje na politické iniciativy z roku 2013 (Communication „Towards a more competitive and efficient defence and security sector“) a 2014 (Implementation Roadmap: A New Deal for European Defence). 48 Plán uvádí, že v letech 2006–2013 došlo u členských států EU k poklesu výdajů na obranný výzkum a vývoj o 27 %. Stejně tak závazek v rámci EDA dávat 35 % z částky určené na nákup techniky na společné projekty zůstává nenaplněn (v letech 2010–2014 se tento závazek pohyboval na necelých 20 %), (European Commission 2016b: 7–9). 44

Patrně nejvýraznějším bodem je zřízení evropského obranného fondu – ten má být složen ze dvou oddělených finančních struktur: výzkumné (research window) a schopnostní (capability window). Výzkumná struktura má sloužit k financování spolupráce na obranných výzkumných projektech na úrovni EU a její financování má být zajištěno unijním rozpočtem (po roce 2020 by měl být roční rozpočet 500 milionů Eur). Schopnostní struktura má podpořit společné projekty vedoucí k rozvoji obranných kapacit, na nichž se státy souhlasně dohodly. Financování této struktury má být zajištěno prostřednictvím společného užití národních příspěvků a také rozpočtem EU (roční rozpočet 5 miliard Eur). Zodpovědnost za obě struktury ponese Koordinační výbor (Coordination Board), (ibidem: 5–11). V dalších pilířích je deklarována zejména podpora malých a středních podniků, jež jsou v mnoha státech EU oporou tuzemského zbrojního průmyslu. Zajištění této podpory má obstarat primárně Evropská investiční banka prostřednictvím půjček, záruk a dalších nástrojů (např. European Fund for Strategic Investment nebo Programme for the Competitiveness of Enterprises and small and medium-sized enterprises). Dále je prosazováno formování regionálních specializovaných klastrů či další posilování jednotného evropského trhu s obranným vybavením prostřednictvím přijatých směrnic z roku 2009 a pomocí bezpečnosti dodávek (ibidem: 11–18). Z výše naznačených kapitol věnovaným V4, NATO a EU je zřejmé, že nejrozvinutější strukturou pro obranně-průmyslovou spolupráci disponuje EU. Významné jsou zejména obranné směrnice z roku 2009, jejichž cílem je zjednodušení obchodu s obranným vybavením v rámci EU a omezení přidělování zakázek pouze tuzemským dodavatelům (liberalizace trhu). Dlužno dodat, že i v tomto případě stále přetrvávají nedostatky, které se snaží adresovat zejména nedávno vydané dokumenty (např. European Defence Action Plan). Především nedostatečná úroveň plánování a koordinace společných unijních schopností vede k vytváření duplicit a ke vzájemné konkurenci (v EU se využívá 37 různých typů obrněných transportérů či 19 různých typů bojových letounů), (European Political Strategy Centre 2015: 5). Stejně tak nedostatečná synchronizace jednotlivých příspěvků do rozpočtu vede ke zpoždění a prodlužování programů společné spolupráce. Také přijaté směrnice z roku 2009 disponují doposud nevyužitým potenciálem, a to z důvodu, že stále velké množství obranných nákupů je realizováno mimo pravidla EU (necelých 80 %) např. využíváním offsetů (European Commision 2016b: 14).

Momentální nákladovost zbraňových systémů neumožňuje většině států zajistit vývoj vlastními prostředky, což je dále umocňováno prodražováním v nákupech v prodlužovaných dodacích lhůtách (z důvodu rozložení plateb odběratele),49 a proto shromažďování finančních zdrojů z členských států může jednak vést k rozpočtovým úsporám, ale také dosáhnout žádoucích cílů v podobě moderní vojenské výzbroje.50 Realizované společné zbrojní projekty tomu však mnohdy neodpovídají, což se projevuje obzvláště v posouvání termínů operačního nasazení zbraňových systémů a také přehodnocením jejich využití ze strany národních armád (např. finanční a časový průtah vývoje stíhacího letounu Eurofighter Typhoon či snižování počtu objednaných kusů letadel Airbus A400M). European Defence Action Plan si dává za cíl právě tyto nedostatky odstranit. Vzhledem k deklarovanému časovému rámci je však v současnosti příliš brzy na to říci, zda se jedná skutečně o průlomový dokument v oblasti unijní zbrojně-průmyslové spolupráce či zda jeho iniciované záměry zůstanou stejně jako jeho předchůdci výrazně za očekáváním. Posílení představených mechanismů může být dále dáno vzájemnou spoluprací. Zde se naskýtá obzvláště příležitost užší spolupráce NATO a EU, jejichž deklarované iniciativy (Smart Defence a Pooling&Sharing) sdílejí podobné rámcové předpoklady.51 Je důležité brát v potaz zejména fakt, že evropský zbrojní trh nelze utvářet pouze administrativními kroky a činností EDA, ale kooperativní kroky mnohdy vycházejí ze zbrojního průmyslu samotného, což je potřeba zohledňovat jak na národní, tak i na mezinárodní úrovni. To je zřetelné v jednotlivých oblastech v rámci programů evropského prostoru. Letecké produkty dosahují velice slušné světové konkurenceschopnosti a spolupráci v této oblasti se na evropské úrovni daří, což je dáno zejména nadnárodními firmami jako MBDA či EADS (nadnárodní konsolidace). Naopak produkty pozemní a námořní techniky trpí nedostatky, které jim zabraňují ve větším uplatnění na světových trzích.

49 Dalšími faktory jsou (mimo jiné) dodatečné technické požadavky, neschopnost dodržovat dohody či změny priorit (Fučík 2005: 98). 50 Podle některých odhadů by se prostřednictvím Pooling&Sharing dalo ušetřit až 31 % původních nákladů (Staples, ed. 2013: 16). 51 22 evropských států, jež současně tvoří členskou základnu NATO i EU, by totiž pouze velmi složitě mohlo vytvářet národní subvence pro účely obou organizací na základě dvou separátně fungujících iniciativ. Stále však přetrvává nedůvěra, rozdílná úroveň ambicí a absence spolupráce na úrovni členských států NATO a EU (Novotný 2017).

To je částečně dáno neexistencí nadnárodních subjektů, jež by dokázaly koordinovat projekty a překlenout odlišné vize participujících států (tzn. národní hledisko hraje v obranném průmyslu stále klíčovou roli). Mezinárodní organizace typu OCCAR ukazuje, že pokud jsou státy schopny dosáhnout funkčního kompromisu a EDA funguje na bázi užších kontaktů s touto organizací, lze tento formát spolupráce, jenž může směřovat až k reálné akviziční agentuře, využívat v celé škále projektů.

7. VÝVOJ ZBROJNÍHO PRŮMYSLU VE STŘEDNÍ A VÝCHODNÍ EVROPĚ V LETECH 1989–2005

Vývoj zbrojního průmyslu ve střední a východní Evropě se bezprostředně po roce 1989 vyznačoval některými společnými charakteristikami, jež byly v každém státu zastoupeny více či méně – poměrně široké omezení výroby zbraní a vojenské techniky; podstatný rozklad výzkumných, vývojových a výrobních kapacit. Došlo tak v porovnání s lety 1987/1988, kdy zbrojní výroba kulminovala, k propadu objemu vojenské výroby až o 90 % a také k 50% nárůstu nezaměstnanosti v tomto sektoru. To s sebou logicky přinášelo dluhy z investiční výstavby a velký objem nevyužitých zásob. Důvody lze hledat v dlouhodobém uzavřeném vývoji v sovětském bloku (odlišná technologická základna a konstrukční filozofie), kdy minimálně po celá devadesátá léta byly rozhodovací mechanismy v tomto sektoru ovlivňovány právě přetrvávajícími zvyky z dob řízené ekonomiky a státní kontroly (Fučík 2001: 44). Další důvody lze spatřit v nově nastavených podmínkách transformujících se režimů, v rámci nichž dochází k nevhodné prioritizaci ze strany vládních subjektů (zbrojní průmysl zůstává na periférii restrukturalizační a transformační pozornosti), nekoncepční privatizaci neberoucí ohled na specifika sektoru a budoucí potřeby státu, v rozpadu zbrojního trhu (rozpad RVHP a Varšavské smlouvy, ztráta odbytiště produktů ve formě tehdejších členských států a také rozvojových zemí), ve snaze omezit pohyb velkého množství zbraňových systémů (snaha o co největší konverzi na civilní výrobu) a v neposlední řadě až v chaotickém stavu a nekoncepčnosti ve změně struktury a potřeb armád. Dlužno dodat, že právě tyto aspekty vedou k zásadním vývojovým odlišnostem oproti zbrojnímu průmyslu západoevropských zemí. Většina podniků tak byla vystavena existenciálním problémům s negativní vizí krachu a velké množství z nich tak opouštělo tento sektor (Khol a kol. 2002: 181–183, Valouch 2005: 111– 117). Velké státní zbrojní podniky se posléze (až na výjimky) stávají buďto předmětem bankrotu, nebo se rozpadají do většího množství oddělených a relativně malých výrobních a dodavatelských společností bez dostatečné úrovně výrobních, výzkumných a vývojových kapacit a konkurenceschopnosti – orientují se na údržby a opravy vojenské techniky tuzemských armád a obchodní činnost (kombinující civilní a zbrojní výrobu), (např. rozštěpení ZTS TEES Martin či ZTS Dubnica nad Váhom na Slovensku). Zaměření jednotlivých států vycházelo ze společného dědictví sovětského svazu, které mělo za následek podobnost hlavních zbrojně-průmyslových kapacit.

Mimo to se však jednotlivé státy specializovaly do určitých segmentů – velkorážová munice a vozidla v Polsku a na Slovensku, elektronické, radarové a komunikační systémy v ČR a v Maďarsku a silné zastoupení leteckého průmyslu v Polsku a ČR a lehkých palných zbraní v ČR a Maďarsku (Schmitt, ed. 2004: 11). Armády států střední Evropy tak disponovaly technikou sovětské provenience s omezenými možnostmi nákupu nových zbraní, takže tuzemský zbrojní průmysl byl primárně využíván za účelem zabezpečení provozních potřeb a služeb. Celkové počty vojenské techniky byly zásadně redukovány prostřednictvím Smlouvy o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (Treaty on Conventional Armed Forces in Europe), která vstoupila v platnost v červenci roku 1992. S přihlédnutím k dědictví éry sovětského svazu, nedostatečným finančním zdrojům (významný pokles – až 60% – výdajů na obranu obzvláště v případě Maďarska, ČR a Slovenska) a téměř neexistující spolupráci, byly tuzemské zbrojovky ve velmi svízelné pozici (Procházka, Krč a Ivánek 2003: 46–47). Tehdejší snahy o konverzi měly různý výsledek, a to v závislosti na konkrétním případu. Obecným trendem i úspěšné konverze však bylo nevyhnutelné omezení zbrojní produkce a pracovní síly. S výjimkou Polska, kde drtivá většina zbrojního sektoru zůstala v rukou státu, razily ostatní státy primárně politiku omezení podpory tuzemským zbrojovkám. Tento přístup byl dán zejména absencí dlouhodobé státní zbrojní politiky. Situace v Československu byla ještě umocněna rozdělením federace na dva samostatné státy, což mělo za následek oddělení vzájemně propojených složek zbrojního průmyslu do samostatných jednotek, čímž byly kooperativní vztahy významně omezeny, případně úplně zanikly (zejména obory velkorážové munice, tankové, dělostřelecké a raketové techniky), (Fučík 2001: 46–47, Procházka, Krč a Ivánek 2003: 17–18). Dlužno dodat, že stát (konkrétně Ministerstvo obrany) si ponechalo většinu v některých významných podnicích (např. VOP52 v ČR, HM EI Zrt. v Maďarsku). Zbrojní obchod jako takový prošel etapou decentralizace, kdy do počátku devadesátých let bylo právo obchodovat s vojenskou technikou a systémy udělováno pouze státním firmám (např. v Maďarsku se jednalo o společnost Technika Export-Import Company, v Československu o společnost Omnipol). Od této doby je tato možnost obchodování rozšířena i pro další subjekty. S přihlédnutím ke všem těmto problematickým aspektům bylo zřejmé, že zájem západních investorů byl minimálně v prvních letech velmi omezený.

52 VOP – Vojenský opravárenský podnik.

Pozitivní změny je možné sledovat od poloviny devadesátých let, kdy nastávají přípravy na vstup do struktur NATO.53 Dochází ke zvýšení zájmu o zbrojní průmysl ze strany politických představitelů a nastolování aktivní pro-alianční politiky (nejvýraznější v případě Polska), čemuž odpovídá i narůstající finanční prostředky na obranu, státní subvence do tohoto sektoru a formující se zakázky pro tuzemský zbrojní průmysl (Kiss 2014: 35–36). Druhým faktorem bylo poznání, že bezpečnostní rizika pro Evropu nevymizela, nicméně jejich charakter se zásadním způsobem proměnil (regionální konflikty, operace mezinárodních jednotek v krizových oblastech). Souběžně s tímto vývojem dochází k formování národních organizací zastupujících zbrojní průmysl s cílem aktivně podporovat tuzemský zbrojní průmysl (Asociace obranného průmyslu Maďarska byla založena v roce 1993, Polská komora národních obranných výrobců v roce 1995, Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR v roce 1997, Združenie bezpečnostného a obranného priemyslu Slovenskej republiky v roce 2000). Přelom století také znamenal nárůst zájmu ze strany západních investorů, který měl nejčastěji formu offsetových programů či formování joint-ventures. V této době lze však ve střední Evropě velmi těžce mluvit o konsolidaci zbrojního průmyslu, mnohem více přetrvává jeho decentralizace a rozložení (Kiss 2014: 23).54 Těmto změnám se musely přizpůsobit i armády, ovšem nikoliv na kvantitativní úrovni, ale na úrovni kvalitativní (modernizace dle standardů NATO). Avšak ani tento posun nebyl stále schopen odstranit některé přetrvávající neduhy ve zbrojně průmyslovém sektoru, jež byly dány zejména státní politikou. Pokračující bezkoncepčnost totiž vedla k realizaci ad hoc projektů mnohdy neodpovídajícím požadavkům armád (např. akvizice nadbytečného počtu lehkých bitevních letounů L-159, modernizace tanků T-72 v ČR či modernizace tanků T-72 slovenskými zbrojovkami, kterou tamní armáda nakonec odmítla).

53 Podobný, nikoliv však tak silný, efekt měly také pozdější přípravy na členství v EU. Ty se projevovaly v tomto sektoru zejména ve snahách o zrychlení modernizace a v navazování mezinárodních kontaktů (Kiss 2014: 36). 54 V USA byl již v té době proces konsolidace dokončen, což mělo za následek fúzi a vznik čtyř silných vojenských dodavatelů (Lockheed Martin, Boeing, Northrop Grumman a Raytheon) operujících v různých oblastech zbrojního sektoru. Koncem 20. století se rozbíhá proces konsolidace (a internacionalizace) také v západní Evropě, čímž se vyprofilovalo několik velkých průmyslových skupin (např. EADS, Finmeccanica či BAE Systems). Cílem těchto fúzí je především zajištění ekonomické efektivity, odolávání tlaku amerických zbrojovek a udržení se na evropském zbrojním trhu (Fučík 2005: 93–97, Skulski 2013: 168). 50

Transformace zbrojního průmyslu probíhala v devadesátých letech v zemích V4 odlišně: pasivní přístup maďarského politického vedení, jenž vedl k téměř úplnému stažení z tohoto sektoru (privatizace s výjimkou podniků spadajících pod Ministerstvo obrany); nacionalistická a protekcionistická politika Vladimíra Mečiara s DMD Holdingem jako zastřešující zbrojní organizací a problematickými korupčními vazbami vystřídána posléze pro-alianční politikou a rozsáhlou privatizací zbrojního sektoru se státní finanční podporou ze strany kabinetu Mikuláše Dzurindy na Slovensku;55 selektivní politika ČR, kdy celý zbrojní sektor byl rozsáhle privatizován a pozornost a finanční zdroje byly směřovány téměř výhradně k projektu lehkých bitevních letounů L-159 společnosti Aero Vodochody s účastí zahraničního partnera – Boeing; aktivní politika polského státu, jenž zůstal klíčovým aktérem tohoto sektoru z hlediska formování a zajištění jeho kapacit. Jako úspěšná se dá nicméně nejvíce hodnotit v případě Polska (to zároveň disponuje největšími zbrojně průmyslovými kapacitami), přičemž v ostatních státech zbrojní průmysl ztratil svou významnou pozici v ekonomice celé země. Důvody polského úspěchu jsou dány nejen díky postupnému vstupu západních investorů (Boeing, EADS, AugustaWestland atd.) na polský trh, ale také díky zachování a modifikaci zbrojních kapacit z dob studené války a také díky zbrojní politice, která celý sektor podporovala investicemi56 či exportní propagací – v roce 2001 bylo polským Sejmem schválen závazek, že výdaje na obranu neklesnou pod 1,95 % HDP (Kogan 2005: 21). Celý vývoj byl následně umocněn válkou proti terorismu, v níž Polsko participovalo vysokou měrou s aktivní účastí v bojových operacích.57 Některé zbraně polské výroby tak byly využity v přímém bojovém nasazení. To otevřelo příležitost tuzemskému zbrojnímu průmyslu, jenž realizoval např. v roce 2002 kontrakt na dodávku 48 kusů tanků PT-91 v hodnotě 380 milionů dolarů do Malajsie či v letech 2002–2004 dodávku 300 kusů obrněných evakuačních (podpurných) vozidel WZT-3 přibližně za 300 milionů dolarů (Jeziorski 2004, Kiss 2011: 337–340).58

55 Důkazem je přijetí dokumentu Ozbrojené síly Slovenské republiky – Model 2010 z prosince roku 2001, jehož cílem je přizpůsobení slovenského obranného průmyslu západním standardům (Kogan 2005: 29). 56 Mezi lety 1992–2001 získaly polské zbrojovky státní subvence ve výši přibližně 280 milionu dolarů (Ministerstwo Gospodarki 2002: 13). 57 Vojenské a bezpečnostní faktory získaly prioritu nad ekonomickými, politickými či sociálními, což do jisté míry urychlilo také vstup Slovenska do NATO (Kiss 2014: 36). 58 Tank PT-91 Twardy – polská modernizovaná verze tanku T-72M1 (navrženo polských výzkumným a vývojovým centrem OBRUM a vyrobeno společností BUMAR- ŁABĘDY, jež vstoupila do služby polské armády v roce 1995. Do Malajsie byl vyvezen v exportní verzi T-91M Pendekar. 51

Kromě již zmíněného nákupu bojových letounů dochází na konci roku 2002 také ze strany polského Ministerstva obrany k objednávce 690 kusů (později redukována na 570) kolových obrněných transportérů od finské společnosti Patria, jejíž součástí je také převedení licenční výroby do Polska (konkrétně na léta 2002–2013, a to v rámci společnosti Wojskowe Zakłady Mechaniczne w Siemianowicach Śląskich – WZM) s označením vozidla názvem Rosomak. Účelem této objednávky byla náhrada strojů sovětské éry – kolových obrněných transportérů OT-64 SKOT a bojových vozidel BVP-1. Kapacity polských pozemních sil jsou dále rozvinuty ziskem 128 kusů tanků Leopard 2A4 z německých vojenských skladů. Významným kritériem se tak postupně stává tzv. polonizace – participace polských zbrojovek při výrobě a dodávkách importovaných zbraní (Wilk 2015: 2-3). Celkově však lze říci, že struktura středoevropského zbrojního průmyslu se od konce 20. století začíná postupně proměňovat. Velký objem produkce je stále zajištován zbraněmi většího kalibru a ručními a lehkými palnými zbraněmi (SALW – Small Arms and Light Weapons). Přibývá však malých a středně velkých firem zaměřujících se na komunikační systémy či komponenty leteckého průmyslu. Na pomyslném vrcholu pyramidy se nachází vysoce specializované společnosti. Specifickou skupinu představují soukromé podniky, jež jsou schopny vyvíjet své aktivity ve vojenském i civilním sektoru a to v závislosti na momentální poptávce (např. MESIT Holding v ČR). Novým rysem zbrojního průmyslu počátku 21. století, jež se podílí na konsolidačních snahách, je výraznější vstup tuzemských finančních investorů do zbrojního odvětví. Jedná se o podnikatelské skupiny s nadnárodními ambicemi, jež diverzifikují své aktivity od výrobních aktivit, přes služby a realitní činnost, až po aktivity ve zbrojním sektoru.59 Jedná se např. o Penta Holding (ČR/SR), Sitno Investment Holding (SR) či Csányi Group (Maďarsko), (Kiss: 341–343). Tyto holdingy však nemusí být pouze v soukromém vlastnictví, ale hlavní podíl může držet stát – např. DMD Holding vzniknuvší již v polovině devadesátých let a koordinující zbrojní aktivity svých 26 členů (SR).60

59 Jako určitého předchůdce tohoto trendu lze označit RDP Group z ČR vzniknuvší v roce 1993 a čítající přibližně 12 firem zejména z oblasti těžkého průmyslu a vojenské techniky – hlavním projektem ve zbrojním sektoru byla modernizace tanku T-72. Ke konci devadesátých let dochází k jejímu úpadku z důvodu finančního propadu hlavního podniku – Škody Plzeň – a také několika korupčním kauzám jejích vedoucích představitelů. RDP Group poté fungovala jako samostatná firma až do roku 2011, kdy zanikla (Kiss 1997: 43–45, peníze.cz 2017). 60 Dlužno dodat, že po roce 2000 jeho význam upadá, načež dochází k jeho restrukturalizaci, redukci členů na tři společnosti a přejmenování na DMD Group. 52

Konsolidace západního stylu a určité zárodky monopolizace jsou v tomto období nejpatrnější právě v Polsku, kde se od roku 2002 začínají utvářet Bumar Group (pozemní technika a vybavení, celkem 16 společností – pod kontrolou holdingové společnosti Bumar Sp.z.o.o.) a Skupina leteckého a radioelektronického průmyslu (letecké a elektronické systémy, celkem 6 společností – pod kontrolou holdingové společnosti ARP (Agencja Rozwoju Przemyslu)) – kapitálové skupiny, jež sdružovaly podniky podobného zaměření, ovládané skrze státem vlastněné holdingy a fungující zejména na obchodní bázi s cílem redukce vzájemné konkurence mezi polskými zbrojovkami a zlepšení výkonnosti tohoto odvětví. Tyto procesy vycházely ze Strategie na strukturální transformaci obranného průmyslového potenciálu společností pro léta 2002–2005 (Ministerstwo Gospodarki 2002: 25–28, Kogan 2005: 22). Restrukturalizaci a reorganizaci je však nutno vnímat také na mikro-úrovni, na úrovni podniků, která byla nezbytná ať už z hlediska přizpůsobení se novým tržním podmínkám, či upoutáním pozornosti zahraničních firem (reorganizace vedení, restrukturalizace výroby, změna exportní orientace). Na příkladu Polska je zřejmé, že dostatečná podpora ze strany státu v kombinaci s rozsáhlou firemní restrukturalizací a zahraničními vazbami jsou tři významné faktory vedoucí k přežití zbrojních podniků (zejména pokud jsou to současné, ale i bývalé státní podniky). Procesy vstupu do NATO a EU sehrály významnou roli při utváření zbrojních průmyslových kapacit střední Evropy. Většina podniků v sektoru očekávala nárůst zakázek souvisejících jednak s modernizací tuzemských armád, ale také s napojením na trhy ostatních evropských zemí. I přesto, že mnoho z nich získalo certifikáty či status dodavatele NATO, pouze nepatrná část z nich obdržela lukrativnější zakázky (zejména v Polsku). Finanční zdroje pro tuzemské zbrojovky tak plynuly nejčastěji ze vstupu významných mezinárodních zbrojních firem na tuzemské trhy. To však nelze označit jako pravidlo – nenaplněné mezinárodní ambice spolupráce amerického Boeingu a české firmy Aero Vodochody v projektu L-159 vedly českou vládu v roce 2004 ke zpětnému odkupu podílu Boeingu do českých rukou za symbolické 2 Kč (Ministerstvo financí České republiky 2004). Relativně úspěšným příkladem nadnárodní spolupráce mohou být naopak offsetové programy při pořízení bojových stíhacích letounů od společností Saab a Lockheed Martin, polském nákupu kolových obrněných transportérů od finské Patrie, protitankových střel Spike od izraelské firmy Rafael či při maďarském pořízení radiových přijímačů od norské společnosti Kongsberg (Schmitt, ed. 2004: 12). Jak bude nastíněno později, ani tyto offsetové programy, které byly mnohdy vnímány zpočátku jako hlavní příležitost zvýšení efektivnosti a modernizace domácího zbrojního průmyslu, nenaplnily z dlouhodobého hlediska své ambice.

Participace v Severoatlantické alianci měla také vliv na profesionalizaci ozbrojených sil ve střední Evropě. Charakter bezpečnostního prostředí totiž jasným způsobem naznačil, že nasazení masových armád ustoupilo menším expedičním silám schopným rychlého a flexibilního nasazení v zahraničních operacích.61 Hlavní ambicí tak byl přechod k ozbrojeným silám západního typu. Do roku 2006 proběhl přechod na plně profesionalizovanou armádu ve třech státech Visegrádské čtyřky – v ČR (od roku 2005), Maďarsku (od roku 2005) a SR (od roku 2006). Polsko přistoupilo k plně profesionální armádě až o čtyři roky později, tedy v roce 2010. Této změně však v mnoha ohledech neodpovídala kvalita, modernizace a obzvláště životní cyklus zbraňových systémů, kdy se počítalo s jeho jasným překročením (Pernica 2007: 185–193). Do roku 2006 lze tak nejvýraznější změny registrovat ve zbrojním průmyslu Polska. Nejenže zůstala zachována silná role státu, což má za následek podíl tuzemských společností na armádních zakázkách (polonizace – např. Rosomak), ale byl také nastartován trend konsolidace v podobě formování Bumar Group a Skupiny leteckého a radioelektronického průmyslu s vizí připojení dalších společností, obzvláště do Bumar Group, v opačném případě jejich privatizací (zejména podniků vlastněných Ministerstvem obrany a Ministerstvem státní pokladny). V případě ČR se problematika zbrojního průmyslu soustředila na tři projekty: na letouny L-159 ALCA, modernizaci tanků T-72 od VOP-025 Nový Jičín a pronájem bojových letounů Gripen. Ty absorbovaly drtivou většinu finančních zdrojů alokovaných na nákup a modernizaci ozbrojených sil. To mělo za následek státní subvence pouze u vybraných (strategických) zbrojních podniků (kromě Aera či ZVI62 také soukromý podnik ČZUB, státní společnost Explosia či podniky vlastnění Ministerstvem obrany)63 a nemožnost rozvíjení dalších projektů (např. obrněné transportéry), z nichž by mohl potenciálně profitovat domácí zbrojní průmysl. Maďarská zbrojní politika tohoto období byla stejně jako ČR zaměřena na omezený počet projektů – pronájem bojových letounů Gripen, nákup nových vozidel či pořízení radiových přijímačů.

61 Existovaly však i další důvody: např. demografický vývoj a snižování rekrutační základny, slabá atraktivnost a upřednostnění civilní služby, narůstající náročnost vojenské techniky (Frank 2005: 22). 62 Vsetínská společnost ZVI je realizátorem projektu leteckého dvouhlavňového kanónového kompletu Plamen PL-20, jenž byl později (a stále je) využit ve výzbroji L-159. Společnost však byla z finančních důvodů v roce 2004 prodána státem do soukromých rukou (MPI Group), (Otto 2004). 63 ČZUB – vývoj a výroba ručních palných zbraní; příklad podniku, jenž dokázal překlenout naznačené problémy prostřednictvím orientace na civilní výrobu (civilní, sportovní a lovecké zbraně a komponenty pro automobilový a letecký průmysl). Explosia – výroba a vývoj výbušnin, od roku 2002 ve vlastnictví státu (Ministerstva průmyslu a obchodu). 54

Na rozdíl od ČR však podpora tohoto sektoru vycházela spíše z rétorických gest než ze skutečných hmatatelných kroků. To v praxi znamenalo velmi limitovanou sumu investic a přímé zapojení státu do fungování tohoto sektoru, nesoulad mezi požadavky maďarské armády a domácími zbrojními podniky a nedostatek exportních příležitostí.64 Slovenský protekcionismus vyznačující se statním vlastnictvím a omezenou privatizací byl koncem 20. století nahrazen rozsáhlou privatizací zbrojního sektoru a (omezenou) modernizací ozbrojených sil ze strany nového kabinetu Mikuláše Dzurindy. Zbrojní podniky tak byly v té době de facto postaveny před dvě možnosti – buď restrukturalizace a hledání nových trhů nebo bankrot. Až vstup do NATO a EU v roce 2004 nastartoval pro některé podniky příležitosti prosadit své produkty do zahraničí. Je tedy zřejmé, že většina zbrojního průmyslu těchto tří posledně jmenovaných zemí musela orientovat svou pozornost do zahraničí (Asie, Střední východ, Latinská Amerika). V tomto oddílu se autor snažil nastínit některé klíčové aspekty zbrojně průmyslového vývoje, na jejichž formování měly vliv politika státu (včetně profesionalizace armád) i procesy vstupu do mezinárodních organizací (NATO, EU). S vědomím toho lze nyní přistoupit k samotné komparaci států V4.

64 V této době lze tak zaregistrovat jediný opravdu významný úspěch domácí zbrojovky na tuzemském trhu – společnost Rába vyhrála společně s partnery z Německa v roce 2003 tendr na dodávku nákladních automobilů pro tamější armádu (Schmitt, ed. 2004: 30).

8. KOMPARACE ZBROJNÍCH PRŮMYSLŮ STÁTŮ V4 V LETECH 2006–2016

8.1. MAĎARSKO

8.1.1. ZBROJNÍ POLITIKA MAĎARSKA

Maďarská zbrojní politika pokračovala v letech 2006–2010 v trendu z let předchozích – politická a rétorická gesta, jež však nebyla z drtivé většiny transformována do reálné podoby. Již v roce 2006 byla Ministerstvem obrany ohlášena rozsáhlá modernizace ozbrojených sil, na níž se měly podílet, zejména prostřednictvím offsetových programů, také maďarské zbrojní podniky. Na základě toho je v roce 2007 vytvořena Agentura rozvoje a logistiky spadající do gesce Ministerstva obrany (HM Fejlesztézi és Logisztikai Ügynökség). Jejím cílem byla koordinace modernizačních projektů s různou mírou účasti tuzemských zbrojovek. Všechny tyto deklarované záměry a cíle však zůstávaly nenaplněny.65 V témže období byly státem vlastněné zbrojovky oficiálně nabídnuty k prodeji s cílem upoutání pozornosti soukromého kapitálu. Do roku 2010 se však podniky nepodařilo odprodat a po volbách v tomto roce dochází k radikální obměně přístupu ke zbrojní politice (Kiss 2014: 136–138). V těchto volbách vítězí Fidesz-KDNP v čele s Viktorem Orbánem a to se ziskem dvoutřetinové většiny hlasů, která jim umožňuje změnu ústavních zákonů. Nedlouho po volbách dochází k radikální obměně personální struktury Ministerstva obrany i ozbrojených sil s deklarovaným cílem zaměření se na tuzemský zbrojní průmysl. To má za následek nahrazení Agentury rozvoje a logistiky Úřadem komisaře pro vyzbrojování a ozbrojené síly (HM Fegyverzeti és Hadbiztosi Hivatal). Dochází také zároveň ke konsolidaci státních zbrojních podniků a v roce 2012 k vytvoření Maďarského zbrojně-průmyslového klastru (viz podkap. 8.1.2.), (Kiss 2014: 166–167, Ministry of Defence 2014).

65 Jistou výjimkou bylo vytvoření Fóra pro obranou a bezpečnostní spolupráci (Védelmi ésBiztonsági Együttműködési Fórum) v roce 2007 se záměrem posílit spolupráci mezi státními subjekty (Ministerstvo obrany, Ministerstvo národního hospodářství) a Asociací obranného a bezpečnostního průmyslu Maďarska po přistoupení Maďarska ke Kodexu chování EU při zakázkách v obraně (Ügyvezető 2007). 56

Na počátku roku 2012 vláda vyhlašuje tzv. Hadik plán, jehož účelem je celkové oživení zbrojní produkce – specializace na podporu konkrétních produktů (zejména komunikační systémy, munice a dopravní prostředky), podpora výzkumu a vývoje, podpora exportu a navyšování finančních zdrojů prostřednictvím odprodeje nepotřebného armádního majetku.66 Plán také navrhuje vytvoření dalších klastrů, a to v různých oblastech (dopravní prostředky, SALW, elektronické systémy), (Petkovics 2016: 61–62). S přihlédnutím k současnému vývoji a bezpečnostní situaci lze však konstatovat, že stále velmi málo reálných kroků bylo podniknuto pro oživení maďarského zbrojního průmyslu. Většina iniciativ plánu Hadik tak zůstala spíše návrhy než reálnými politickými kroky. Ve snaze překlenout tuto situaci dochází v roce 2013 k vytvoření Maďarské národní obchodní organizace, a to za účelem podpory exportu a budování partnerských vazeb v zahraničí a v roce 2014 k další reorganizaci Ministerstva obrany a zřízení Oddělení výzbroje a vývoje, jehož hlavním cílem je koordinace mezinárodní spolupráce a propagace domácího zbrojního průmyslu v zahraničí (Defence Industry Association of Hungary 2015: 4–5, Black et al. 2016: 53–54). Na konci roku 2016 je posléze představen tzv. Irinyi plán, na základě něhož byla zřízena ministerská pracovní skupina (složena z ministrů obrany, vnitra a národního hospodářství), jejíž cílem mají být reálné kroky v oblasti zbrojně-průmyslového vývoje. Mělo by tedy dojít k nárůstu podílu průmyslu na HDP z 23,5 % na 30 % do roku 2020. Tento nárůst má zajistit sedm strategických odvětví, z nichž jedno je právě obranný průmysl – jinými slovy, musí být provedena analýza, co je možné získat pro ozbrojené síly z tuzemských zdrojů, v opačném případě musí být usilováno minimálně o získání zahraničních licencí (bezpečnost dodávek). Právě takovýmto způsobem totiž může domácí zbrojní průmysl přispívat do ekonomiky celé země (Ibolya 2016, Dénes 2016, Dunai and Anderson 2017). Společně s tím byl také ohlášen modernizační plán ozbrojených sil na léta 2016-2026 (program Zrínyi 2026), jehož předpokladem je každoroční nárůst výdajů na obranu o 0,1 % HDP (Háború Művészete 2017). Reálné výsledky v podobě zavádění zbrojních systémů a techniky maďarské provenience se dle vládních představitelů dají očekávat v průběhu tří let. Mnohem pesimističtěji se k celým modernizačním snahám staví tuzemští bezpečnostní experti, a to zejména z obav, zdali je vůbec v silách vlády tyto sliby splnit.

66 Detailní informace nebyly zveřejněny z důvodu státního tajemství (hvg.hu 2012). 57

Nejenže maďarský zbrojní trh je poměrně malý, ale existuje zároveň silná zahraniční konkurence, jež disponuje již fungujícími výzkumnými, marketingovými a lobbingovými strukturami, což vyžaduje nejen nutnost dlouhodobých investic pro budování těchto struktur, ale také zajištění exportního potenciálu tuzemských produktů. Iniciované finanční záměry vlády tak nejspíše velmi minimálně ovlivní výzkumnou a vývojovou sekci maďarského zbrojního sektoru (gondola.hu 2016, Csiki 2017). Finanční rámec vyčleněný pro Ministerstvo obrany je závislý nejen na vnitrostátní politice, ale také na externích vlivech. Klíčovým faktorem byl zejména vliv ekonomické krize od roku 2008, jenž vedl k radikálnímu poklesu již tak značně podfinancovaného obranného sektoru. Od roku 2008 tedy dochází ke kontinuálnímu poklesu obranných výdajů z 1,8 miliard amerických dolarů (1,3 % HDP) na 1,3 miliardy v roce 2012 (1 % HDP), (SIPRI 2016). Tento pokles pokračuje i v dalších letech, což v roce 2016 znamená pro obranný rozpočet částku 1 miliardu dolarů (0,95 % HDP), (ibidem). Problematika snižujících se výdajů na obranu je však, s výjimkou Polska, záležitostí všech států V4. Maďarská vláda na to reaguje již v rámci Národní vojenské strategii z roku 2012, kde lze nalézt závazek nárůstu výdajů na obranu od roku 2016, a to každoročně aspoň o 0,1 % HDP, což by v roce 2022 mělo vést k dosažení výdajů na obranu v hodnotě 1,39 % HDP (Ministry of Defence 2012: 15).67 Dlouhodobý pokles je totiž v posledních letech kritizován zejména ze strany USA, což vede k závazkům dosažení stanovené hranice (2 % HDP) v určitém časovém rámci – v případě Maďarska se deklaruje rok 2026 (MacDonald 2017). Nedostatečným finančním zdrojům v obranném sektoru odpovídájí také investice do nákupů a modernizace techniky. Od roku 2006 se částka určená na výzbroj pohybuje průměrně okolo 11,3 % obranného rozpočtu, což jednak brání nákupu moderních zbraňových systémů, ale zejména vede k neefektivním modernizacím sovětské techniky a překračování životních cyklů těchto strojů (Kufčák 2014: 41). To má za následek, že jediný projekt (v tomto případě pronájem letounů Gripen) může vázat většinu finančních zdrojů a blokuje tak akviziční a modernizační procesy v jiných oblastech (Marrone, de France and Fattibene, eds. 2016: 11– 12).68

67 V letech 2013–2015 by se částka pro obranný sektor měla pohybovat aspoň na nominální hodnotě částky z roku 2012 (Ministry of Defence 2012: 15). 68 Maďarsko, ale také ostatní státy V4 těží/těžily z externího financování prostřednictvím NATO Security Investment Programme (do roku 2010 získalo Maďarsko částku 155 milionů dolarů) či skrze Foreign Military Financing (granty na nákup amerického vybavení a služeb) ze strany USA (Maďarsko získalo v letech 2009–2015 částku přibližně 5 milionu dolarů), (International Board of Auditors for NATO 2011: 15, U.S. Department of State 2017). 58

Stejně jako v případě výdajů na obranu počítá Národní vojenská strategie nárůst ve střednědobém horizontu z momentálních 11 % na 30 % (Ministry of Defence 2012: 15). Investice, jež stát vkládá do zbrojního průmyslu (zejména výzkum a vývoj) jsou v případě Maďarska velmi složitě dohledatelné, což je dáno Zákonem CXIII. z roku 2011. Přesná čísla tak nejsou dostupná, nicméně negativní reakce některých expertů a akademiků k novému modernizačnímu programu Zrínyi 2026 naznačují, že sektor výzkumu a vývoje zůstává a i v budoucnosti zůstane z hlediska domácích zdrojů značně podfinancovaný. Maďarské zkušenosti z minulých let ukázaly, že plány či modernizační programy postrádají na relevanci, nejsou-li doplněny adekvátními finančními zdroji v oblasti výzkumu, vývoje a rozšiřování produkčních kapacit (Csiki 2017).69 Vliv EU zejména po vzniku EDA se zpočátku negativním způsobem projevoval v přístupu maďarské vlády, která se rozhodla zůstat mimo Kodex chování EU při zakázkách v obraně, a to z obavy o omezení offsetů a konkurenceschopnosti domácích zbrojovek v mezinárodní otevřené soutěži. Tento krok však měl spíše psychologický dopad, který ukázal, že vláda upouští od politiky „nečinnosti“ v tomto sektoru a zaměřuje se na propagační a ochranná opatření. V roce 2007 nicméně vláda přehodnocuje postoj ke Kodexu a zavazuje se k harmonizaci politiky se směrnicemi EU, k liberalizaci trhu a otevření veřejných zakázek zahraničním subjektům (Black et al. 2016: 52). Významná role tak byla zpočátku přikládána offsetovým programům, které v těch největších obchodech (Gripen) měly větší váhu než kvalita či cena. Offsetová politika se v maďarském právním řádu objevuje od roku 1999, kdy každý obranný nákup nad 4,2 milionu dolarů musí být provázán s offsetovým balíčkem, přičemž požadovaná hranice offsetů je minimálně 100 % částky kontraktu. V roce 2004 dochází k revizi této politiky, kdy aspoň 20 % musí tvořit offsety přímé a příjemcem v rámci offsetů mohou být také čistě civilní společnosti. Součástí offsetu mohou být nově také opravy, logistika a tréninkové služby. Další změna přišla v roce 2009 v souvislosti se směrnicemi EU (Kiss 2014: 161–162). Dlužno dodat, že uzavření smluv na hlavní offsetové programy je spjato zejména s prvními šesti lety 21. století a v dalších letech dochází k jejich naplňování. Jedná se primárně o pronájem bojových letounů Gripen se 110% offsetovou hodnotou (částka cca 840 milionů dolarů).

69 V minulosti největší státní podpora výzkumu a vývoje směřovala do oblastí vojenské elektroniky, munice, automobilových komponentů, ochranných prostředků vojáka a SALW (Balázsy 2000: 24–25). 59

Drtivá většina peněz z tohoto offsetu však směřovala do civilního sektoru (nepřímé offsety) prostřednictvím společností Electrolux, Ericsson či Astra, a celý offset tak byl naplněn během sedmi let (původní dohoda stanovovala nejzazší termín 14 let). I když obě strany (Saab i maďarská vláda) vyjádřily spokojenost, ze strany zbrojně-průmyslových představitelů se ozývala kritika týkající se přílišného zaměření na civilní sféru (Lazar 2015). Jako další významný offsetový program lze zmínit nákup radiové techniky od norské společnosti Kornsberg, kdy se hodnota offsetu vyšplhala až na 180 %. Jeho součástí bylo zajištění montáže nevojenských součástek pro průmyslovou skupinu Videoton zabývající se mimo jiné výrobou a montáží elektronických komponentů (v roce 2007 revidováno, viz výše), (Dunai 2006). Pozdější offsetové programy (většina z nich spojena s Gripeny) pak mnohem více kladou důraz na zapojení maďarských zbrojovek – nákup raket od společnosti Raytheon a 100% offset, jehož součástí bylo např. uvedení 80 maďarských firem do elektronického informačního portálu pro vzdušný a zbrojní průmysl s názvem Epicos. Součástí tohoto offsetu byl také slib transferu technologií a marketingová podpora pro maďarskou státní zbrojovku HM Arzenál. Tato spolupráce vrcholí rokem 2008, kdy je zřízeno společné servisní a opravárenské centrum (Středoevropské logistické středisko) pro střely Maverick (ve výzbroji Gripenů) v areálu firmy HM Arzenál (Arzenál 2017).70 Dále se jednalo o nákup letecké navigační elektroniky od konsorcia Rafael-Zeis se 100% offsetem zahrnujícím tréninkové a vzdělávací aktivity v oblasti letecké elektroniky přímo v Izraeli (Manor 2006, Dunai 2006). V souvislosti s přijetím evropského Kodexu chování v offsetech z roku 2008 a posléze Směrnice 2009/81/EC se však použití offsetových programů stává mnohem obtížnější a jejich zastoupení a vliv ve zbrojních zakázkách je tak významně redukován. V akviziční politice je doposud nejvýznamnějším a finančně nejrozsáhlejším akvizičním programem je pronájem bojových letounů Gripen (viz podkap. 6.2.1.), kdy první smlouva byla platná od roku 2006 a v roce 2012 dochází k jejímu prodloužení. Celková částka, kterou maďarský stát musel za tyto stroje vynaložit, se blíží bezmála 2,5 miliardě dolarů.71

70 O rok později dochází v tomto centru k servisu a modernizaci právě polských střel Maverick, což představuje jednu z prvních přímých zakázek v rámci států V4 (Black et al. 2016: 60). 71 Náklady na Gripeny společně s ekonomickou krizí znemožnily plánovaný nákup lehkých bojových letounů L-159 ALCA od Aera Vodochody. K tomu je potřeba přičíst také dvě nehody, které se odehrály v roce 2015 a které měly za následek zničení jednoho a výrazné poškození druhého letounu, což představuje další dodatečné investice v podobě pronajmutí dalšího letounu od Saabu (SIPRI 2017a). 60

Druhou největší zakázkou je tendr na dodávku 8 000 dopravních prostředků pro maďarskou armádu v letech 2001–2015. Jedná se o tři kategorie: autobusy, vojenská terénní vozidla a nákladní vozidla.72 Třetí významnou zakázkou bylo v roce 2007 uzavření revidovaného kontraktu na dodávku rádiových systémů od norské společnosti Kongsberg Defence Communication o celkové hodnotě 82 milionů dolarů. Původním záměrem armády byl nákup přes 9 000 rádiových setů (částka kolem 200 milionů dolarů), objednávka nicméně byla redukována na 4 000 kusů (defense-aerospace.com 2007). V roce 2010 dochází k akvizici 3 MRAP vozidel kanadské provenience Cougar 4x4 a nedlouho poté k akvizici minometů španělské výroby Expal M-08 Combi. V obou případech jako zprostředkovatel figuroval maďarský Milipol Ltd. (Majer, ed. 2015: 8). Další pronájem je realizován koncem roku 2013, a to v podobě 12 vozidel typu MRAP americko-izraelské výroby s názvem MaxxPro pro účely zahraničních misí (SIPRI 2017a). V roce 2014 realizuje Maďarsko nákup 3 kusů vrtulníků Mi-8T v hodnotě cca 10 milionů dolarů a také uzavírá smlouvu na modernizaci protiletadlových systémů Mistral na verzi Mistral M3 (Hungary today 2014, SIPRI 2017a). V roce 2016 maďarské Ministerstvo obrany uzavřelo kontrakt s českou společností Zlín Aircraft na nákup 4 cvičných a průzkumných letounů Z-242L a Z-143LSi o celkové hodnotě 1,8 milionu dolarů. Hlavním důvodem této akvizice je nahrazení sovětských tréninkových letounů Yakovlev Yak-52 (Dunai 2017). V intencích debaty týkající se momentální modernizace se nejvíce mluví o nutnosti nahrazení transportních letadel Antonov An-26 (tendr na jejich nákup byl již několikrát odložen). Také vrtulníková oblast je jednou z diskutovaných sekcí. Dočasným řešením je modernizace čtyř vrtulníků Mi-17 (modernizaci zajišťuje ruská společnost Vertolety Rossii), což prodlužuje jejich životní cyklus o dalších sedm let (Háború Művészete 2017). Transportní vrtulníky Mi-8 by měly být co nejdříve nahrazeny, stejně tak vrtulníky Mi-24, jež čekají buď na modernizaci, nebo na odprodej.73

72 Kromě již zmíněného úspěchu Ráby je nutno zmínit také civilní maďarskou společnost Ikarus, jež v rámci tohoto tendru zvítězila v sekci autobusů (Kengyel 2011). 73 V souvislosti s modernizací vrtulníkové flotily se objevily na počátku roku 2016 informace o možném nákupu vrtulníků ruské provenience. Takový nákup by se však stavil proti celoevropskému trendu snižování závislosti na technice sovětské/ruské výroby (Adamowski 2016). V říjnu 2016 se nicméně vyskytly informace o možném nákupu vrtulníků Black Hawk (Daily News Hungary 2016). Konečného rozhodnutí vlády však doposud dosaženo nebylo. 61

Dalšími oblastmi vyžadující modernizaci v nejbližších letech je radarová technika, obrněná vozidla a rozšíření schopností Gripenů o útoky na pozemní cíle (Black et al. 2016: 61–62). Je tedy zřejmé, že nejvýznamnější nákupy realizoval maďarský stát do roku 2007, tedy v období před ekonomickou krizí a před radikálním poklesem obranného rozpočtu.

8.1.2. CHARAKTER SPOLEČNOSTÍ A PODÍL ZAHRANIČNÍHO KAPITÁLU

Dle informací Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu Maďarska je cca 420 společností spjato se zbrojním sektorem (těm je povolena vojensko-průmyslová činnost). Z nich přibližně však pouze 120 může být považováno za skutečnou součást obranného průmyslu a jen 20–30 z nich působí dlouhodobě a systematicky (Zsitnyányi 2014). Vlastnická struktura podniků vychází z turbulentního vývoje minulých let a rozsáhlých privatizačních kroků. V tomto důsledku je drtivá většina zbrojních podniků v soukromých rukou a pouze šest podniků spadá pod státní vlastnictví. Čtyři z nich jsou pod Ministerstvem obrany. Jedná se o společnosti HM ArmCom Kommunikációtechnikai Zrt., HM CURRUS Gödöllői Harcjárműtechnikai zártkörűen működő Részvénytársaság, HM Arzenál Elektromechanikai Zrt. a HM EI Zrt. (Zsitnyányi 2017). V roce 2012 tyto podniky formují Maďarský obraně- průmyslový klastr, a to za účelem společné koordinace aktivit v rámci jednotlivých zakázek (Csiki 2017).74 Pod Ministerstvo vnitra spadá společnost BM Heros Zrt. vzniknuvší v roce 2001 a zaměřující svou činnost na požární techniku. Specifickým případem je společnost Rába Járműipari Holding Nyrt, jejíž podíl (73,7 %) byl v roce 2011 odkoupen maďarskou vládou, což znamená, že stát má klíčové slovo v rámci hlavních rozhodovacích mechanismů (Nagy 2012).75 Soukromé či zprivatizované podniky tvoří zbylou skupinu. Zahraniční participace je v těchto případech omezena na dva případy v oblasti malorážové munice. Společnost RUAG Ammotec Magyarországi Zrt. Původně společnost MFS 2000 ve vlastnictví Csányi Group, jež byla v roce 2008 odkoupena a přejmenována švýcarskou nadnárodní holdingovou skupinou RUAG, která se zaměřuje na oblast letecké a vesmírné techniky a také obranných prvků a malorážové munice (hvg.hu 2008).76 Druhým případem je společnost Haltech. Původním názvem Nike-Fiocchi, která vznikla jak joint venture italské společnosti Fiocchi Munizioni a maďarské Nitrokemie, a od roku 2010 nese výše zmíněný název. Její obchodní aktivity jsou však dnes již výhradně orientovány na civilní sféru (Schmitt, ed. 2004: 31, Kiss 2014: 150).

74 Jedná se v pořadí o druhý klastr. Ten první vznikl v roce 2006 v oblasti letecké techniky a je tvořen 30 soukromými společnostmi zaměřujícími se do oblasti bezpilotních technologii a menších civilních letadel – Maďarský letecký klastr (Hungarian Aviation Industry Foundation 2017). 75 Společnost Rába je také považována za součást Maďarského obraně-průmyslového klastru. 76 RUAGU se v Maďarsku dlouhodobě daří. Důkazem je založení RUAG Aerostructures v první polovině roku 2017, jež se zaměřuje na výrobu a montáž leteckých komponentů (Magyarország Kormánya 2017). 63

Mezi nejvýznamnější soukromé podniky současnosti lze zařadit společnosti Artifex Simulation Systems Ltd., Gamma Technical Corporation, Respirátor Zrt.,77 Pro Patria, SERO Engineering Ltd., BHE Bonn Hungary Electronics Ltd., Carinex Ltd., FERCOM Ltd., GEOVIEW Systems Ltd., GIS Technologies Ltd., MetTech Ltd., MLR Tech Ltd., Poligon Transz Building, Milipol Ltd., Dunai Repülőgépgyár Zrt., Videoton VT-Rendszertechnika. Šest těchto společností (Artifex Simulation Systems Ltd., Gamma, Respirátor Zrt., SERO, Carinex Ltd., MLR Tech Ltd.) v roce 2014 formuje Maďarský obranný holding (Defence Industry Association of Hungary 2015).78 Velikost maďarských zbrojních společností se ve většině případu pohybuje od 5 do 250 zaměstnanců (mikro, malé a střední podniky). Jisté výjimky představují společnosti Rába, jež čítá více než 1 700 zaměstnanců a Mettech s kapacitami 1 400 osob. Vůbec největší firmou je státní HM EI Zrt. s téměř 5 000 zaměstnanci (Hungarian Investment and Trade Agency 2012, Zsitnyányi 2014). Typové zaměření firem je různorodé, nicméně dvě hlavní kategorie převažují. Největší počet firem působí v oblasti obranné a vojenské elektroniky (Pro Patria, BHE Bonn, Carinex, FERCOM, GEOVIEW Systems, Mettech, MLR Tech, Videoton VT-Rendszertechnika, Hm ArmCom, Hm Arzenál, HM EI Zrt.). Druhou významnou kategorií jsou zbraně a technika pro pozemní síly (SERO, GIS Technologies, RUAG, Rába, HM CURRUS, Bm Heros). Oblast letecké techniky má v maďarském zbrojním průmyslu spíše marginální zastoupení. Výjimku tvoří pouze sekce bezpilotních letounů a technologií (HM EI Zrt., Carinex, BHE Bonn, Maďarský letecký klastr) či opravárenské a modernizační kapacity pro vrtulníky (Dunai Repülőgépgyár Zrt.). Specifickou oblast představují simulační a tréninkové systémy (Artifex) a obchodní společnosti s vojenským materiálem a technikou (Poligon Transz Building, Milipol).79 Naopak průnikem vícero oblastí disponuje Maďarský obranný holding a to díky zastoupení firem různého typu. Stejně tak samotná společnost Gamma (i s dceřinou společností Respirátor) je schopna se typově orientovat do vícero sfér – obranná a vojenská elektronika, zbraně pro pozemní síly či specifická oblast ochrany proti CBRN látkám.80 Námořní a lodní oblast nemá žádné zastoupení z důvodu vnitrozemské pozice Maďarska, což je s výjimkou Polska typické pro všechny státy V4 (Zsitnyányi 2014).

77 V roce 2015 je začleněna do struktur společnosti Gamma Technical Corporation (Zsitnyányi 2016a). 78 Pouze tři z výše uvedených společností byly založeny v analyzované periodě – SERO (2006), MLR Tech Ltd. (2009) a GIS Technologies Ltd. (2012). 79 V případě společnosti Milipol dochází k rozšíření portfolia o modernizační programy. 80 CBRN látky – chemické, biologické, radiologické a nukleární látky. Zde kromě Gammy je možné zařadit také Videoton VT-Rendszertechnika. 64

Civilní a vojenská výroba se v Maďarsku ve vysoké míře prolínají. Je to zřejmé zejména u výše zmíněných soukromých společností, jež jsou z velké většiny zaměřeny na civilní trh, nicméně disponují technologií, kapacitami, know-how a příslušnými oprávněními pro vykonávání armádních zakázek.81 Většina těchto firem působí v oblasti elektronických a komunikačních systémů či v oblasti komponentů pro dopravní prostředky, kde se rozdíl mezi civilní a vojenskou složkou stírá (Kiss 2014: 155). Příkladem mohou být civilní elektronické systémy v obrněném vozidlu KOMONDOR od společnosti Gamma či firma Dunai Repülőgépgyár Zrt., jež zejména v posledních letech zrealizovala několik civilních projektů veřejné dopravy v Etiopii. Nelze však tvrdit, že je to případ pouze soukromého sektoru, rovněž společnosti ve vlastnictví státu vyčleňují část svých struktur pro civilní výrobu – je to patrné u všech firem kromě Bm Heros. Z menších soukromých firem, které orientují své produkty výhradně na potřeby armády lze uvést Artifex.

81 Všichni zaměstnanci dané firmy proto nemusí automaticky pracovat na armádních zakázkách. Z toho důvodu se také liší počet osob zaměstnaných ve zbrojním průmyslu a to v rozmezí 1 700-7 000 osob. 65

8.1.3. PRODUKTY MAĎARSKÉHO ZBROJNÍHO PRŮMYSLU

V Maďarsku poměrně jasným způsobem převažuje podíl vlastních produktů tuzemského průmyslu na úkor licenční výroby. Důvodem je zejména pod-financovanost a nízká flexibilita celého sektoru, což má za následek neochotu zahraničních investorů vstupovat do málo ziskového a neefektivního tržního prostředí, od kterého po dlouhou dobu stát odvracel svou pozornost a také finanční zdroje.82 Plánované offsety v první polovině 21. století nenaplnily svá očekávání, kdy jejich finanční závazky směřovaly primárně do civilního sektoru. Jisté výjimky se zde však najdou. Lze zmínit např. společný joint venture společnosti Hm Arzenál a Raytheon na servis a modernizaci střel Maverick AGM-65G a AGM-65H (v rámci offsetového programu) či italsko-maďarský joint venture Haltech na výrobu malorážové munice (orientace na civilní trh). Do jisté míry by se zde dala zařadit také společnost Ruag Ammotec, byť zde se nejedná o licenční výrobu či joint venture, ale o plné vlastnictví společnosti ze švýcarské strany. Firma tak nabízí pro ozbrojené síly pistolovou munici, munici ráže 5.56 x 45 / 7.62 x 51 / 12.7 x 99 mm, náboje speciálních ráží a také cvičnou munici pro tréninkové a simulační aktivity. Orientuje se však také na civilní trh prostřednictvím nábojů pro lovecké a sportovní potřeby (Ruag 2017). Nadnárodní spolupráce funguje také v rámci výroby vozidel (viz níže). Produkty domácího zbrojního průmyslu však disponují pouze omezenou nabídkou. V prvé řadě, v Maďarsku není vyráběn ani jeden druh hlavní bojové techniky – tank, bojová vozidla pěchoty, děla či houfnice, bojový letoun či rakety (Zsitnyányi 2014, Csiki 2017). Tuzemská nabídka však zahrnuje společnosti orientující se na výrobu vojenských vozidel – společnost Rába zaměřující se na výrobu vojenských nákladní automobilů typu H14, H18, H25 (vozy mohou být vybaveny jeřáby či speciálními cisternami), (Rába 2017). Do této kategorie je možno zahrnout také civilní společnost Ikarus, jež nabízí své autobusy také v upravených vojenských verzích. Vozy pro specifické účely (zejména pro bezpečnostní sbory) poskytují také státní podniky BM Heros (výlučné zaměření na hasičská vozidla typu Heros Aquadux) a Hm CURRUS (hasičská vozidla, pyrotechnická vozidla a od roku 2015 také vojenský typ autobusu).83 Obě společnosti však čerpají ze zahraniční spolupráce, kdy vozy Heros jsou postaveny na kolové platformě firmy Renault a vozy Hm CURRUS na podvozcích firem MAN, Schmitz, Volkswagen a Volvo.

82 Tato slova potvrzuje i předseda Asociace Atilla Zsitnyányi, který však v licenční výrobě vidí také negativní aspekty pro tuzemský zbrojní průmysl – nevytváří exportní produkt, snižuje nutnost investic do výzkumu a vývoje, omezuje flexibilitu výrobce (Zsitnyányi 2016b: 12–13). 83 Dochází k duplikaci produktů u Hm Currus a Ikarus, a tedy vytváření vzájemné konkurence (Magyarbusz info 2015). 66

Společnost Gamma v roce 2012 představila prototyp lehkého obrněného vozidla typu KOMONDOR (modely v několika verzích v závislosti na požadavcích – hlídková verze, MRAP verze, transportní verze, bojová verze, CBRN verze), jež je v současnosti nabízen jako první maďarský produkt svého druhu. Společnost díky svému širokému zaměření využívá ve vozidle detekční a elektronické systémy původně vyvinuté pro civilní účely (gondola.hu 2016, Gamma 2017). V oblasti SALW a munice je kromě společnosti RUAG nutné zmínit společnost SERO, která stojí za vývojem a výrobou odstřelovací pušky GM6 Lynx, jež však svou ráží působí primárně proti vojenskému vybavení (anti-materiel), (The Firearm Blog 2016). Celkově lze říci, že je tato oblast reprezentována pouze malými a středními podniky.84 Další významnou oblastí jsou elektronické, komunikační a radarové systémy a komponenty – společnost Pro Patria a přenosný přehledový radar PGSR-3i Beagle (a verze upevňující se na věžní konstrukce PGSR- 3iFT Beagle) a mobilní přehledový radar MGS3 Scout. Dlužno dodat, že Pro Patria byla významným partnerem maďarské armády při modernizacích sovětské radarové techniky na úroveň standardů NATO, a to až do roku 2003. Po úpadku domácích zakázek investovala 5 milionů dolarů do výzkumných a vývojových aktivit (mikrovlnná technologie), jejichž výsledkem jsou výše zmíněné systémy s exportní orientací především do asijských zemí, kde slaví úspěch (Kiss 2014: 182–183). Významným aktérem v této oblasti je také společnost Gamma, jež právě takové systémy uplatňuje v již zmíněném KOMONDORU. Toto vozidlo také disponuje systémy ochrany proti CBRN látkám, v nichž má Gamma v Maďarsku výsadní postavení (např. systém měření radiace BNS-94FM, helikoptérový systém LABV pro měření nukleárních kontaminace či dekontaminační návěs BDT). Progresivně se vyvíjející oblastí jsou bezpilotní technologie primárně určené pro průzkumné účely. V maďarském případě se jedná obzvláště o státní podnik Hm El Zrt. s novou řadou bezpilotních letounů Nemere XR-01 a Hurricane XS-01. Dříve vyvinutými modely jsou Meteor 3M, Meteor 3MA a Ikran. Druhým zástupcem v této oblasti je společnost BHE Bonn se svým strojem BXAP15.85 Posledním produktem této oblasti je přepravní Horus peRISKop od společnosti Carinex.

84 Oblast SALW měla v Maďarsku dlouhodobou tradici, kdy hlavním nositelem byla zbrojovka FÉG, která však byla po finančních problémech odkoupena MPF Group, v roce 2005 ukončila výrobu zbraní a přeorientovala svou výrobu do oblasti topných a klimatizačních systémů (Dénes 2016). 85 V roce 2014 patří právě tyto dva podniky k zakládajícím členům Klastru pro bezpilotní letecké systémy (Szabolcsi 2015: 28–29). 67

Právě ve výše uvedených oblastech – vojenská a obranná elektronika (komunikační, radarové, pozorovací, detekční systémy), ochrana proti CBRN látkám, těžké vojenské automobily, SALW a munice – je spatřován budoucí potenciál maďarského zbrojního průmyslu (Zsitnyányi 2017). Dědictví studené války a dlouholetá účast ve Varšavské smlouvě, stejně jako nedostatečný finanční rámec vytvořily potřebu modernizace sovětské techniky a prodlužování životního cyklu. Je zřejmé, že státní zakázky mnohem více směřují k takovým modernizacím z důvodu nižších cenových nákladů (o efektivitě se dá spekulovat). Proto některé tuzemské zbrojovky specializují své služby právě do této oblasti. Jsou jimi zejména státní podniky Hm CURRUS zaměřující se na techniku sovětské provenience (modernizace a servis kolových obrněných vozidel BTR-80, terénních vozidel, opravy tanků T-72, vyprošťovacích vozidel či samohybných houfnic D-20). Právě tento podnik uzavřel v roce 2005 šestiletý kontrakt na opravu a modernizaci BTR-80 pro maďarskou armádu o celkové částce 45 milionů dolarů (Kiss 2014: 180). Dále je podstatné zmínit státní podniky Hm Arzenál, u nějž se také z drtivé většiny jedná o sovětské produkty (servis raket a raketových systémů, servis a modernizace radarových systémů P-37, P-18, modernizace samopalu AK-63MA) a Hm Armcom (údržba komunikačních a CBRN systémů). Ze soukromého sektoru je to Dunai Repülőgépgyár Zrt., jejíž specializace je orientována na servis vrtulníků typu Mi. Druhou společností je GIS Technologies, která se zaměřuje na modernizaci samopalů vzor 58 a AKM. Stejným způsobem se orientuje také společnost Milipol – modernizace samopalů AK. Právě v těchto případech dochází opět k vzájemné duplicitě mezi třemi podniky. Při srovnání státních a soukromých podniků, jež participují na servisních a modernizačních službách, lze říci, že v případě státních společností tyto služby hrají významnou část příjmů (to vychází z logiky věci, kdy zajišťují drtivou většinu servisních služeb maďarské armády). U výše zmíněných soukromých firem naopak funguje jako jedna ze služeb, která v případě neefektivnosti může být kompenzována službami jinými (např. v civilním sektoru). Celkově však lze říci, že na servis a modernizaci se orientují hlavně státní společnosti, soukromé dávají přednost vlastnímu vývoji a výrobě. Dlouhodobá převaha komunikačních, detekčních a elektronických systémů, jež má kořeny v době studené války, se s příchodem nového milénia začíná postupně vytrácet. To bylo dáno jednak zánikem některých velkých společností (např. MMG, Machlabor či MOM), jednak také díky dynamicky narůstajícímu konkurenčnímu prostředí.

Již v roce 2002 tak představují pouze 33 % celkové zbrojní produkce, což pokračuje i v dalších letech, kdy v roce 2009 elektronické a komunikační systémy společně s vozidly a jejich komponenty představují 2/3 zbrojní produkce. V případě exportu dominuje oblast SALW a munice reprezentující přibližně 50 % s USA a Německem jako hlavními cílovými zeměmi. Až 80 % celkového exportu je tvořeno přímo tuzemskými zdroji, zbylá část představuje skladové zásoby ozbrojených sil (Hungarian Trade Licensing Office 2009: 12–14, Kiss 2014: 143). Podobný trend v rámci exportu zůstává i v dalších letech – 40 % představují SALW a munice, 25 % radarové a detekční systémy, zbylá procenta jsou zastoupena pozemními vozidly a jejich komponenty, softwarovou technikou a ochranným vybavením (Hungarian Trade Licensing Office 2014: 22–25, Borza 2017). Převaha SALW a munice je dána zejména společností RUAG, která díky svému nadnárodnímu vlivu a pobočkám v několika státech (např. v USA či Německu) orientuje své aktivity zejména na export. Podobný případ je také společnost SERO s puškou GM6 Lynx, a to díky zakázkám ze zahraničí (Kanada, Švýcarsko), (The Firearm Blog 2016). V tomto ohledu se zejména v politických kruzích mluví v důsledku proměny bezpečnostního prostředí o možnosti založení tuzemské zbrojovky, jež by produkovala domácí zbraně určené maďarským ozbrojeným silám s cílem redukce ručních palných zbraní pocházejících ze zahraničí (bezpečnost dodávek).86 Skepticismus tohoto přístupu vychází zejména z toho, že taková zbrojovka by se stěží uživila pouze produkcí pro tamní armádu a domácí civilní trh, a musela by tedy pravděpodobně realizovat i exportní aktivity, což v současné konkurenci (a to i na úrovni V4) vyžaduje dlouhodobé finanční zdroje (Dénes 2016). Celková hodnota zbrojního exportu narůstá od roku 2010 a v roce 2014 dosáhla částky 35,6 milionu dolarů – nejvíce od roku 1990 – přičemž exportní licencí disponuje cca 205 společností (Hungarian Trade Licensing Office 2014: 22–25).87 Od roku 2006 realizoval maďarský stát pouze dvě významné exportní pohledávky a oboje se týkaly techniky sovětské výroby – v roce 2007 prodej 66 kusů vozidel BTR-80 do Iráku a v letech 2012/2013 prodej 12 kusů helikoptér Mi-24/Mi-35 do Etiopie (SIPRI 2017a). Z těchto dvou příkladů je názorné, že státním podnikům se nedaří exportovat nové domácí produkty, ale spíše cílí na země provozující sovětskou techniku, kde chtějí uplatnit své služby.

86 Tuzemské zbrojovky se podílejí na některých modernizačních projektech SALW pro maďarské ozbrojené síly (HM Arzenál, GIS Technologies, Milipol). Při akvizicích nových moderních zbraní by však tyto služby ztratily na významu (Csiki 2017). 87 Poslední dostupná výroční zpráva je za rok 2014. 69

Je tedy zřejmé, že úspěch tuzemských produktů a exportní potenciál z drtivé většiny závisí na maďarských ozbrojených silách, které slouží jako hlavní a prvotní referenční aktér. Doposud většina hlavních zbrojních zakázek byla realizována zahraničním aktérem. Výjimkami ve výzbroji maďarské armády jsou vojenské automobily společnosti Rába, bezpilotní letouny společnosti Hm El Zrt. (Meteor-3MA). Pokud bychom záběr rozšířili o bezpečnostní sbory, lze zahrnout také vozidla státních společnosti Hm CURRUS a BM Heros. Právě tyto společnosti také zajišťují opravárenské a modernizační služby. Další akviziční programy domácích zbrojních produktů se očekávají v následujících letech v rámci plánu Zrínyi 2026. V tomto případě se nejvíce mluví o vozidle KOMONDOR společnosti Gamma, pušce GM6 Lynx od SERA, radarových systémech od Pro Patrie či o ochranným prostředcích proti CBRN látkám. Stejně tak mohou být domácí podniky zapojeny do nákupů bojových vozidel. Bez podpory a referencí státu a také státního „lobbingu“ v zahraničí totiž nezbývá podnikům nic než orientovat se primárně na civilní produkci, nebo jako v případě Pro Patrie investovat velké množství vlastních finančních prostředků do výzkumných a vývojových kapacit s orientací na zahraniční trhy.

8.1.4. ZASTŘEŠUJÍCÍ ORGANIZACE MAĎARSKÉHO ZBROJNÍHO PRŮMYSLU

V Maďarsku operují dvě organizace zastupující zájmy zbrojního průmyslu. Tou první je již zmíněná Asociace obranného průmyslu Maďarska (Magyar Védelmiipari Szövetség) fungující od roku 1993. Jejím předsedou je od roku 2011 Attila Zsitnyányi, který je zároveň generálním ředitelem společnosti Gamma Technology. Jak je již z názvu patrné, jejím hlavním cílem je reprezentace a propagace zájmů maďarského zbrojního průmyslu. Zastřešuje celkově 31 společností (ne všechny výše uvedené jsou členy), a to v oblastech obranného vývoje a výroby, služeb a obchodu. Za účelem větší provázanosti formuje v roce 2007 společně se státními institucemi Fórum pro obrannou a bezpečnostní spolupráci. Jeho primárním cílem je v současnosti zajištění přímého dialogu mezi zástupci obranně-průmyslového sektoru a představiteli vlády o budoucím směřování tohoto sektoru a jeho konkurenceschopnosti. Druhou propagační aktivitou je již od roku 2005 publikace Katalogu maďarského obranného průmyslu, kdy v této práci je operováno se dvěma posledními dostupnými ročníky: 2012 a 2015. Cílem této brožury je představení jednotlivých podniků, a to za účelem jejich zviditelnění na zahraničním trhu, navázaní nových kooperačních vazeb a celkové posílení tuzemských zbrojně- průmyslových kapacit. Druhou je Organizace maďarského leteckého průmyslu vzniknuvší v roce 2003 s cílem reprezentace zájmů leteckých výrobců a posílení vazeb na zahraniční společnosti a organizace (např. od roku 2006 uzavřeno partnerství s polskou Aviation Valley). V roce 2006 byla také hlavním iniciátorem vytvoření Maďarského leteckého klastru s členstvím 30 soukromých společností (součástí např. Artifex), a to za účelem užší kooperace a dalšího vývoje nových typů letecké techniky (zejména menší typy letadel a bezpilotní letouny). V roce 2007 je také zakládajícím členem Maďarské letecké technologické platformy s cílem posílení výzkumných, vývojových a technologických schopností tuzemských společností (součástí např. BHE Bonn). V roce 2014 patří k zakládajícím členům Klastru pro bezpilotní letecké systémy (součástí také BHE Bonn a státní HM El Zrt.), jenž má opět primárně konsolidační a kooperační cíle. Stejně jako v případě Asociace obranného průmyslu je také pravidelně publikována brožura sloužící jako propagační materiál tuzemských leteckých podniků (Hideg 2016). Celkem má organizace 55 členů (včetně Artifex, BHE Bonn).

Je patrné, že kromě státní podpory lze zvýšení konkurenceschopnosti dosáhnout prostřednictvím konsolidace, která má v Maďarsku formu klastrů. Může totiž dojít k eliminaci problémů provázejících některé oblasti (duplikace produktů, nedostatek finančních zdrojů pro moderní výzkumné a vývojové kapacity či rozšíření výroby). Prozatím však tyto klastry operují zejména na poli civilního trhu (s výjimkou státního Maďarského obraně-průmyslového klastru), nicméně participace některých zbrojně orientovaných podniků (BHE Bonn, Artifex) může tuto hranici ve velmi krátké časové periodě snadno překlenout. V kontextu konsolidace se objevuje také možnost inspirace polským modelem, kde je drtivá většina podniků sjednocena pod holdingovou společnost vlastněnou státem (Petkovics 2016: 71). Jak bude uvedeno později, v polském případě taková konsolidace vychází z dlouhodobé aktivní participace státu na zbrojním průmyslu, tedy z něčeho, co v Maďarsku dlouhodobě schází.

8.2. POLSKO

8.2.1. ZBROJNÍ POLITIKA POLSKA

Aktivní zbrojní politika pokračovala v Polsku i po roce 2006. Již v roce 2007 vláda přichází s novou Strategií konsolidace a podpory rozvoje polského obranného průmyslu v letech 2007– 2012, která navazuje na Strategii z roku 2002 („druhá etapa konsolidace“). Hlavním bodem tohoto dokumentu byl záměr další konsolidace zbrojního průmyslu – ovšem tentokrát soustředěné již pouze do skupiny Bumar Group, a to včetně výzkumných a vývojových institucí a výrobců technologií dvojího užití (včetně firem Skupiny leteckého a radioelektronického průmyslu).88 Cílem těchto kroků mělo být jednak další snížení rivality na tuzemském trhu (ta je vnímána jako škodlivá) a také zvýšení konkurenceschopnosti v zahraničí (Ministerstwo Gospodarki 2007: 18–22).89 V následujících letech tak pokračuje nastolený trend konsolidace, a to i přesto, že dochází k privatizaci některých podniků (zejména v letecké oblasti) z důvodu nedostatků finančních investic (viz podkap. 8.2.2.). Zřejmým záměrem je využívat především tuzemských kapacit k zajištění ozbrojených sil Polské republiky (The Ministry Of National Defence of Republic of Poland 2009: 28). Pro posílení obranného výzkumu a vývoje jsou v roce 2010 schváleny dva zákony – Zákon o principech financování vědy a Zákon o Národním výzkumném a vývojovém centru, což má za následek, že toto Národní centrum nově provádí výzkumné studie pro účely národní obrany a bezpečnosti (The Ministry of National Defence Republic of Poland 2013: 24).90 Ve snaze učinit akviziční politiku transparentnější a méně politickou je v roce 2011 vytvořen Zbrojní inspektorát. Z hlediska modernizace ozbrojených sil jsou představeny na konci roku 2012 dva modernizační programy – Technický modernizační plán a Program rozvoje polské armády v letech 2013–2022, které představují budoucí záměry v akviziční a modernizační oblasti. Jak bude naznačeno níže, zejména prvně jmenovaný je v souvislosti s politickými, ekonomickými a bezpečnostními okolnostmi pravidelně aktualizován.

88 Holdingová společnost ARP jako klíčový aktér Skupiny leteckého a radioelektronického průmyslu přesouvá své aktivity do zajištění restrukturalizace firem, které se mají stát součástí Bumaru (např. Huta Stalowa Wola), či mají být prodány zahraničním investorům (např. PZL Świdnik), (Kiss 2014: 95–96). 89 U některých podniků je však nejprve nutné dokončit reorganizaci, až poté se počítá s jejich konsolidací (např. Huta Stalowa Wola S. A. či UNIMOR S. A.), (Ministerstwo Gospodarki 2007: 22). 90 Na toto centrum v roce 2013 navazuje dokument Priority výzkumu v rezortu národní obrany pro léta 2013–2022, jehož cílem je určení klíčových výzkumně-vývojových oblastí (Ministerstwo Obrony Narodowej 2013). 73

V dubnu roku 2013 je představena Strategie rozvoje národního bezpečnostního systému Polské republiky pro léta 2013–2022, ve které je jasně řečeno, že domácí schopnost produkce určitého typu zbraní a vojenské techniky je jedním z určujících determinantů polské suverenity – tuzemský zbrojní průmysl (včetně výzkumu a vývoje) je tak klíčovým dodavatelem polských ozbrojených sil (Council of Ministers 2013: 23). V rámci vydání Bílé knihy z konce roku 2013 je však zbrojní průmysl stále hodnocen jako neuspokojivý, a to zejména ve smyslu naplňování potřeb domácí armády a konkurenceschopnosti na zahraničních trzích. Zejména oblasti protiletecké obrany, dělostřelectva, loďstva91 a bezpilotních prostředků jsou shledány jako modernizační priority (The National Security Bureau 2013: 47, 52). Aktualizovaná verze Technického modernizačního plánu (Technický modernizační plán na léta 2017–2026) byla představena v roce 2016 novou vládou Práva a spravedlnosti. Dochází k redukci oblastí akvizičních programů ze 14 na 4 s cílem efektivnějšího využití vyčleněné částky (20 miliard dolarů). Prioritními oblastmi tak jsou: protivzdušná obrana, kybernetická obrana, pozemní ozbrojené jednotky a námořní oblast. V rámci tohoto plánu jsou však spatřovány některé problematické aspekty, jejichž neadekvátní řešení může narušit celou plánovanou modernizaci. Jedná se např. o dlouhodobý personální podstav v některých klíčových institucích – Zbrojní inspektorát, kde počet zaměstnanců je poloviční při srovnání s počtem projektů (400/800), (Kimla, Mainard and Walsh 2016: 4). Druhým problémem je participace velkého počtu aktérů na rozhodovacích mechanismech akvizičních a modernizačních programů. Třetím problematickým aspektem je neexistence strategie pro obranný průmysl (ta poslední vypršela v roce 2012), (Turczynski 2014: 52, Kulakowski 2016: 36). Finanční zdroje vynaložené Ministerstvem obrany v případě Polska mnohem méně podléhaly vlivu ekonomické krize. To bylo dáno zákonem z roku 2001, kdy se zavázalo vyčleňovat obranné zdroje ve výši aspoň 1,95 % HDP. Stejně tak v oblasti akvizičních a modernizačních výdajů se dlouhodobě daří naplňovat hranici 20 %. Z tohoto důvodu neprodělal obranný rozpočet tak silné turbulentní změny jako v ostatních státech V4. Při srovnání s Maďarskem tak od roku 2008 dochází naopak ke kontinuálnímu nárůstu z 8,3 miliardy dolarů (1,8 % HDP) na 9,3 miliardy v roce 2012 (1,8 % HDP), (SIPRI 2016).

91 Modernizační akviziční aktivity jsou detailněji rozpracovány v Polské strategické koncepci námořní bezpečnosti. Jak však bude uvedeno dále, většina z nich byla odsunuta na léta budoucí (The National Security Bureau 2017). 74

Výše tohoto rozpočtu je udržována i v dalších letech a v roce 2016 tak výdaje na obranu činily 9 miliard dolarů (1,99 % HDP). Závazek 2 % HDP na obranu by však měl být udržován v následujících letech, jelikož vláda v roce 2015 schválila dodatek zákona, který zvyšuje stávající hranici 1,95 % na 2 % (Marrone, de France and Fattibene, eds. 2016: 12–13).92 Současná vláda zároveň počítá s nárůstem na hodnotu 2,2 % HDP do roku 2020. Dlužno dodat, že tyto finanční částky se daří polské armádě utrácet. K nárůstu dochází také při vyčleňování zdrojů na nákup a modernizaci techniky. Zatímco do roku 2013 se jednalo průměrně o 20 % obranného rozpočtu, od roku 2014 dochází k rapidnímu navýšení na 26 % a v roce 2016 se jednalo o 28 %.93 V oblasti výzkumu a vývoje usiluje Polsko o kontinuální nárůst investic. Nejproblematičtější jsou zejména léta 2006–2010 (ročně průměrně 31 milionu dolarů), až poté lze hovořit o stoupající tendenci výzkumných finančních zdrojů. Zatímco v roce 2012 se jednalo o částku 59 milionů dolarů, v roce 2013 tato částka narostla o 42 % na 84 milionů dolarů (Soloch 2013: 11). V roce 2015 je také uzavřena dohoda o spolupráci mezi Polskou Grupou Zbrojeniowou (PGZ) a výzkumnými institucemi – PolitechnikęWarszawską, Warszawski Uniwersytet Medyczny, Wojskową Akademię Techniczną – s cílem budování efektivní platformy mezi průmyslovým odvětvím a oblastí vědy (Polak 2015: 32). Na základě Technického modernizačního plánu se počítá v letech 2017–2026 s investicemi v hodnotě 3,5 miliardy dolarů (Kimla, Mainard and Walsh 2016: 3). Harmonizace s politikou EU v Polsku nebyla nijak samozřejmá. V roce 2006 dochází k odmítnutí dobrovolného Kodexu chování EU při zakázkách v obraně, a to z obavy před přílišnou slabostí polského zbrojního průmyslu při porovnání se zahraniční konkurencí (stejný případ jako Maďarsko). Po několika měsících však polské vládní autority přehodnotily svůj přístup a k tomuto Kodexu přistupují stejně jako k veškeré další legislativě EU. Důvodem je zejména snaha zapracování se do evropského zbrojního řetězce. Polsko však ze všech států V4 nejviditelněji vystupuje (zejména politickými výroky) při ochraně tuzemského průmyslu, a to obzvláště před evropskými zbrojními giganty. Stejně tak v případě offsetové politiky jsou silnými zastánci jejího dalšího užívání (Kiss 2014: 386).

92 Je však zřejmé, že zákonem stanovenou hranici se nedaří přesně dodržovat, nicméně částka, kterou Polsko vynakládá, se kontinuálně pohybuje kolem 2 % HDP. 93 Stejně jako v případě Maďarska i Polsko těží z externího financování. V letech 2009–2015 získalo prostřednictvím Foreign Military Financing přibližně 173 milionů dolarů na nákup terénních vozidel, bezpilotních letounů, transportních letadel (C-130 Hercules) či komunikačních zařízení (U.S. Department of State 2017). 75

Offsetová politika prodělala v Polsku v posledních letech významné změny v souvislosti s legislativou EU. Původně zákonem dané parametry offsetu z roku 1999, respektive 2004, kdy byly přijaty dodatky – veškeré zakázky nad 6,2 milionu dolarů podléhají offsetové dohodě a jeho hodnota musí být rovna aspoň hodnotě zakázky (100 %) a nesmí překročit časovou periodu 10 let, přičemž aspoň 50 % finančních zdrojů musí být offsety přímé – se s rokem 2014 mění.94 S novým zákonem z roku 2014, který je v souladu s legislativou EU, totiž většina kompetencí týkajících se offsetů přechází z Ministerstva hospodářství na Ministerstvo obrany. V novém zákoně je proto vypuštěna hranice 6,2 milionu dolarů a místo toho jsou offsetové programy uzavírány v závislosti na zajištění národních obranných schopností (na základě článku 346 Lisabonské smlouvy). Tento zákon se však vztahuje na offsetové programy uzavřené až po jeho přijetí (tedy po červenci 2014), (export.gov 2016). K dalším změnám dochází v roce 2016, kdy je silně redukována offsetová sekce na Ministerstvu obrany v reakci na zrušený nákup vrtulníků Caracal (Świerczyński 2016: 8). Původní entusiasmus týkající se offsetů a jejich přínosnosti pro tuzemský průmysl, která byla očekávána ve vysoké míře, byl vystřídán zklamáním z nenaplněných očekávání. Místo nárůstu flexibility a rozvíjení nových struktur jsou tak udržovány ty staré a do značné míry také silně rigidní. Stejně jako v případě Maďarska a také ČR je doposud největším offsetovým programem nákup bojových letounů F-16 od americké společnosti Lockheed Martin. Většina projektů v rámci tohoto programu cílila do oblasti elektronických a komunikačních systémů a letecké techniky. V tomto případě však nelze tvrdit, že by většina směřovala do civilního sektoru, ale naopak významnou participaci získávají také domácí zbrojovky (např. PZL Mielec, PZL Swidnik, PZL Rzeszow, ZR Radmor S. A., Polskie Zakłady Lotnicze sp. z o.o.), (Seguin 2007: 23). Očekávání však zůstala do jisté míry nenaplněna (např. neúspěšné zvýšení exportního potenciálu lehkého víceúčelového letadla M28B Bryza společnosti PZL Mielec a helikoptér W-3A Sokól společnosti PZL Swidnik). Podobně nepřesvědčivé výsledky byly typické také pro offsetové programy na nákup transportních letadel CASA C-295 a také vozidel Rosomak (Supreme Audit Office 2012). Důvody tohoto jsou však viděny na obou stranách – nedostatečné kapacity polského zbrojního průmyslu a také vysoká hodnota nabízeného offsetu, která je posléze obtížně splnitelná.

94 Dlužno dodat, že v roce 2007 je přijat dodatek, na jehož základě je rozšířen seznam potenciálních příjemců o soukromé firmy. 76

Jako nejúspěšnější jsou hodnoceny offsety na nákup munice od norské společnosti Nammo v roce 2006, jehož součástí bylo převedení licenční výroby do společnosti ZM Mesko,95 offset na nákup komponentů pro taktické radiové přijímače od francouzské společnosti Thales v roce 2009 a participace společnosti Radmor S. A. na této (ale i dalších) zakázce. Offsety tak nemohou být chápany jako všelék na problémy tuzemského zbrojního průmyslu, jejich přínos však zůstal na úrovni podstatného faktoru při obnově zbrojního průmyslu a jeho integraci do mezinárodního zbrojního řetězce (Kiss 2014: 88–91). Akviziční a modernizační politika skýtá velké množství projektů, proto byly vybrány pouze ty nejvýznamnější a pro tuzemský průmysl nejvíce profitové. V roce 2008 proběhla první objednávka samohybných houfnic Krab, která byla v roce 2012 rozšířena o další kusy (Wilk 2015: 3–11). Přímo z rozpočtu Ministerstva obrany byl hrazen projekt modernizace helikoptér PZL W-3 Sokół na verzi Głuszec. Tato modernizace sice započala již v roce 2003, nicméně první stroje byly ozbrojeným silám dodány až v roce 2010. Realizaci tohoto projektu zajišťovala PZL Świdnik (Turczynski 2014: 52–53). Ve stejném roce získaly polské ozbrojené síly také první kusy samohybných raketometů tuzemské výroby Langusta na kolovém podvozku Jelcz, jež konstrukčně vychází ze sovětského systému BM-21 „Grad“. Jejich výrobu zajišťuje Huta Stalowa Wola S. A. (HSW). Stejný případ představují dělostřelecké průzkumné radary Liwiec od společnosti PIT RADWAR S. A. zavedené do výzbroje v letech 2009/2010, přičemž v roce 2013 dochází k objednávce dalších 7 kusů (Wilewski 2013). Rok 2013 také znamená objednávku dalších 119 kusů německých tanků Leopard 2A4 a 2A5, jež byly dodány do konce roku 2015. Pozemní síly jsou dále posíleny prostřednictvím objednávky dalších obrněných transportérů Rosomak (307 kusů) v roce 2013, jež by měly být dodány nejpozději v roce 2019,96 a také vojenskými vozidly Jelcz 442.32 4x4 od stejnojmenné společnosti (v roce 2012 odkoupena HSW a od roku 2014 spadající pod PGZ), jichž bylo v roce 2013 objednáno 910 kusů (Wilk 2015: 3–11).

95 Tento kontrakt byl nakonec zahrnut pod offsetový program nákupu letounů F-16, a to z důvodu předcházejících neúspěšných projektů. Stejný případ je také offsetový program mezi Nammo a ZM “Dezamet” z roku 2007, který umožnil polské společnosti zlepšit technologickou výrobu munice (Kiss 2014: 88-90). 96 Tyto vozidla budou vyzbrojeny novou (dálkově ovládanou) věží z dílny HSW nesoucí název ZSSW- 30 a také budou vybaveny schopností využívat izraelské protitankové střely Spike (licenci získala společnost ZM Mesko). Doposud byly využívány věže Hitfist 30P. 77

V roce 2015 je podepsána zakázka na dodávku 1 000 kusů střel Spike, jež by měly být kompletně dodány do roku 2020 (dodávku zajišťuje ZM Mesko), a také modernizace tanků Leopard na verzi Leopard 2PL, kterou zajišťuje PGZ v kooperaci s německým Rheinmetallem (Czulda and Kogan 2016: 46).97 Rok 2016 byl přelomový zejména z hlediska dělostřeleckých systémů – v první polovině roku dochází k podpisu kontraktu na 96 samohybných houfnic Krab, což je od dob pořízení letounů F16 další obrovský kontrakt (celková cena: 1,16 miliardy dolarů). Celý kontrakt, který zajišťuje HSW, by měl být dokončen do roku 2024.98 Stejně tak dochází k podpisu kontraktu na dodávku 95 kusů samohybných minometů Rak na kolové platformě Rosomak (dokončení v roce 2020). Koncem tohoto roku je také dohodnuta zakázka na 420 kusů (plus 1 300 raket) přenosného protiletadlového systému Piorun (Wilk 2017). Kromě úspěšných projektů je potřeba zmínit také projekty neúspěšné – zrušeny tendr na nákup 16 cvičných letounů z roku 201199 či Projekt 621 na vybudování 6 korvet třídy Gawron, jenž byl v roce 2012 z finančních důvodů zrušen. Jeho jediným výsledkem je tak hlídková loď Ślązak, která by měla být uvedena do operační způsobilosti v roce 2018 (nutnost zajištění výzbroje). Bezpečnostní situace posledních let však v Polsku rozjela velmi ambiciózní modernizační plán, který počítá s několika finančně velmi nákladnými projekty. Momentálně velmi diskutovaným projektem je tzv. Štít Polska – protivzdušný systém tvořený třemi úrovněmi (Wisla, Narew, Poprad) a plně odpovídající standardům NATO, kdy kromě uplatnění tuzemských zbrojovek (protiletadlový raketový systém krátkého dosahu Poprad od společnosti PIT RADWAR) by měly prim hrát zejména zahraniční zbrojní koncerny – americká společnost Raytheon a systém Patriot. Odhadovaná částka celé táto části projektu (označení Wisla) je 7,7 miliard dolarů a dokončení projektu je plánováno na rok 2028. Díky offsetovému programu by však měly do tohoto projektu zasáhnout také tuzemské zbrojovky (až 13 podniků). Pro úroveň Narew je největším kandidátem společnost Kongsberg.

97 Rheinmetall zajistí výrobu prvních dvou prototypů, nicméně postupně se očekává, že až 50 % hodnoty kontraktu (605 milionů dolarů) bude zajištěno domácími zbrojovkami (Czulda and Kogan 2016: 46). 98 V současnosti jsou až na hlavně (Francie) všechny komponenty vyráběny v Polsku. Oproti předchozí dodávce však budou nově všechny houfnice na pásové platformě od jihokorejské společnosti Hanwha Techwin. Licenční práva na výrobu těchto podvozků získala HSW (Grohmann 2017: 30–31). 99 V roce 2014 nakonec byla podepsána smlouva s italskou společností Leonardo (dříve Alenia Aermachhi) na nákup 8 cvičných letounů páté generace M-346 Master (Bondaryk 2016: 80–84). 78

Kromě toho Polsko plánuje nákup bojových a transportních helikoptér, bezpilotních letounů (program bojového letounu s označením ZEFIR, programy sledovacích dronů GRYF, ORLIK a WIZJER), (Dmitruk 2016: 1–2).100 Největší mediální ohlas vyvolal zrušený nákup helikoptér Caracal od francouzské společnosti Airbus Helicopter ke konci roku 2016, což francouzská strana nesla značně nelibě. V současnosti byl vypsán tendr nový (měl by probíhat ve zrychleném řízení), kde kromě již zmíněné společnosti Airbus soutěží také domácí PZL Mielec a PZL Świdnik. Mimo to budou během roku 2017 dodány polské armádě (speciální síly) také dva vrtulníky S70i Black Hawk (Adamowski 2017). V oblasti pozemních sil se jedná o projekty středního tanku PL-01 Gepard (ve spolupráci s BAE Systems – jako náhrada za tanky T-72), samohybného děla Kryl, průzkumných terénních vozidel Żmija a bojového vozidla pěchoty Borsuk (Dmitruk 2016: 3–4). Zejména projekt Borsuk běžící od roku 2011, jehož hlavním koordinátorem je HSW, počítá s nahrazením strojů sovětské provenience produktem domácí výroby. Další uvolněné investice pro tento projekt ze strany Ministerstva obrany v roce 2016 naznačily, že společný nákup takových vozidel v rámci V4 je pro polskou stranu irelevantní. Dokončení se očekává v roce 2019, reálnější variantou je však spíše rok 2024 (Reszczyński 2016). Polské ozbrojené síly obdrží také první várku (další objednávky se očekávají v průběhu roku 2017) nových útočných pušek Beryl (26 000 kusů) a

MSBS (450 kusů), jejichž výrobcem je tuzemská Fabryka Broni “Łucznik”-Radom. Tato objednávka je v oblasti SALW pro “Łucznik” tou největší od konce studené války. Nejproblematičtější situace naopak panuje v námořní oblasti, kde došlo ke zrušení plánovaného nákupu šesti lodí (hlídkové lodě, minolovky a pobřežní plavidla), kdy jako oficiální důvod je uváděna problematická finanční situace a dražba hlavního výrobce Stocznia Marynarki Wojennej S. A. Také další projekty v oblasti námořních sil byly posunuty na léta 2017–2019. Kromě již zmíněné hlídkové lodě Ślązak tak nedošlo k žádným akvizičním ani modernizačním programům (tím nejbližším by mělo být uvedení minolovky Kormoran II do operační služby v druhé polovině roku 2017). Tato oblast tak zůstává nejkritičtějším místem polských ozbrojených sil (Świerczyński 2016: 2–7, Andra 2017: 47–50, Dura 2017). Z tohoto výčtu je patrné, že doposud realizované, ale také plánované vládní investice budou pro polské zbrojovky mimořádně přínosnými. V této situaci by však nemělo být zapomínáno na budování exportních schopností domácích produktů, což je klíčové z dlouhodobého hlediska.

100 Polské ozbrojené síly již od roku 2010 operují s bezpilotními letouny FlyEye od WB Electronics (Kogan 2013: 81). 79

8.2.2. CHARAKTER SPOLEČNOSTÍ A PODÍL ZAHRANIČNÍHO KAPITÁLU

Na rozdíl od maďarského případu je v Polsku klíčovým aktérem tohoto sektoru – který čítá cca 150 společností,101 z nichž opravdu významnými produkčními kapacitami disponuje přibližně 70 (státních i soukromých)102 – stát prostřednictvím kapitálových skupin Bumar Group a Skupiny leteckého a radioelektronického průmyslu, kdy stále větší prim hraje právě prvně jmenovaná. Na základě Strategie z roku 2007 dochází k integraci dalších firem do Bumaru s čímž přichází i organizační změny. V květnu roku 2013 dochází ke změně názvu z Bumar Group na Polish Defence Holding.103 V listopadu roku 2013 dochází posléze k představení nového konceptu a dalšímu přejmenování na Polska Grupa Zbrojeniowa (PGZ), který je platný do současnosti. Záměrem PGZ, která je většinově kontrolována státem (zejména Ministerstvo státní pokladny a Ministerstvo obrany), je integrace dalších podniků (HSW a WZM) do svých struktur a také efektivní kontrola při vykonávání zakázek pro polské ozbrojené síly („třetí etapa konsolidace“), (Pacek 2014: 12). Dlouhodobým cílem zůstává budování suverénního zbrojního průmyslu s co možná největší integrací do globálního dodavatelského řetězce. Produktové portfolio PGZ zahrnuje celou paletu výrobků z různých oblastí vojenské techniky a výzbroje. V roce 2015 PGZ prezentuje Strategii na léta 2015–2030. Ta počítá s dalším rozvojem exportního trhu a také větším přesahem do civilního sektoru po roce 2022 (bude docházet postupně k vyčerpání modernizačních programů polské armády). Stejně tak produktové portfolio bude dle strategie rozšířeno o kosmickou a kybernetickou doménu. Cílem je dosažení výnosů z prodeje vojenské techniky o částce 2,4 miliardy dolarů ročně, přičemž 1,5 miliardy dolarů budou příjmy z tuzemských zakázek (PGZ 2015). Pozemní (včetně SALW a munice), námořní technika a vojenská elektronika zůstávají z drtivé většiny ve státním vlastnictví v rukou právě PGZ.

101 Celkově přibližně 700 společností má povoleno vojenskou-průmyslovou činnost (Ministry of Foreign Affairs of the Republic of Poland 2015: 21). 102 Počet zaměstnanců ve zbrojním průmyslu se pohybuje kolem 40 000–63 000 (BMI Research 2016: 21). 103 Změny od roku 2013 byly dány zejména auditem, jenž zjistil nejen výrazné finanční ztráty, ale také strukturální problémy týkající se špatného vyjednávání kontraktů a následné neefektivity (Kiss 2014: 95). 80

Mimo strukturu PGZ po dlouhou dobu fungovaly společnosti HSW a WZM104 (obě vlastněné státem) a to z důvodu nutnosti restrukturalizace.105 V roce 2014 však dochází také k jejich začlenění a PGZ tak nyní čítá 60 společností. Nejvýznamnějšími z nich jsou: HSW, PIT-RADWAR, Przemyslowe Centrum Optyki (PCO), MASKPOL; ZM Mesko, BUMAR- ŁABĘDY, ZM Tarnów, Fabryka Broni “Łucznik”-Radom, ROSOMAK S. A., Morska Stocznia Remontowa "Gryfia" S. A., Jelcz Sp. z o.o., Wojskowe Zakłady Lotnicze Nr 2 S.A., Stocznia Remontowa "NAUTA" S.A, ZM “Dezamet” S.A., Nitrochem, OBRUM, Wojskowe Zakłady Uzbrojenia S.A., Wojskowe Zakłady Elektroniczne S.A., Wojskowe Zakłady Motoryzacyjne S.A. a obchodní společnosti Cenrex a Cenzin. O dominanci PGZ svědčí také jeho pravidelné zařazování mezi 100 největších světových zbrojních podniků (Fleurant et al. 2016a: 4).106 Některé státní podniky však zůstávají mimo strukturu PGZ. Tím prvním je státem vlastněná loděnice Stocznia Marynarki Wojennej S. A., která se však již dlouhou dobu potýká s významnými finančními problémy z důvodu nedostatku zakázek. Proto bylo na konci roku 2016 dosaženo rozhodnutí o odprodeji tohoto podniku do soukromých rukou. V současné době probíhá výběrové řízení (Defence 24 2016). Dalšími případy jsou obzvláště výzkumné ústavy – národní výzkumný institut Przemysłowy Instytut Automatyki i Pomiarów (PIAP) zaměřující se především na robotické systémy, výzkumný ústav Instytut Techniczny Wojsk Lotniczych (ITWL – pod Ministerstvem obrany) působící v oblasti letecké techniky. Nemalou roli však zastává i zahraniční kapitál, a to zejména v leteckém sektoru, který prošel rozsáhlou privatizací. Kromě již dříve odprodaných leteckých podniků PZL Warszawa-Okecie (2001 – tehdejší EADS/CASA, dnes Airbus)107 a WSK PZL Rzeszow (2002 – Pratt & Whitney Canada) se jedná obzvláště o PZL Swidnik odkoupený italskou společností Leonardo Helicopters (tehdejší AgustaWestland) v roce 2010 a PZL Mielec, který byl odkoupen americkou společností Sikorsky Aircraft v lednu roku 2007. Právě tyto společnosti posléze formují na jihovýchodě Polska centrum domácího leteckého průmyslu – Aviation Valley.108

104 Od března 2014 nese společnost název ROSOMAK S. A. 105 Ještě v roce 2013 to vypadalo, že bude vytvořeno druhé silné konsorcium výrobců tvořené: HSW, WZM, Wojskowe Zaktady Motoryzacyjne z Poznane a Wojskowe Zaktady Inzynieryjne z Deblin. Tento záměr však realizován nebyl (Czulda 2013: 6). 106 Jedná se o jediného zástupce v rámci států V4. 107 Odkup byl součástí offsetu na nákup transportních letadel CASA C-295. V minulosti prováděla zejména modernizace helikoptér Mi-24, tanků T-72 a letounů MiG-29 (Kiss 2014: 70). 108 Aviation Valley představující až 80 % domácího leteckého průmyslu sloužil jako model pro obdobné projekty v ČR a Maďarsku. 81

Přítomnost zahraničního kapitálu je pro Polsko nezbytnou součástí jeho rozvojových kapacit, což má nejčastěji za následek formování takové spolupráce, která bude z dlouhodobějšího hlediska přínosná pro tuzemské zbrojovky – polonizace (transfer technologií, joint ventures, společný výzkum a vývoj). Polsko tak usiluje o co možná největší kontrolu nad zbraňovými systémy, a to po celou dobu jejich životního cyklu (Terlikowski 2013: 9). Významným partnerem jsou zejména USA již od dob války proti terorismu a aktivní účasti polských jednotek v zahraničních misích (např. pronájem dronů ScanEagle či MRAP MaxxPro pro operace v Afghánistánu), (SIPRI 2017b). Nelze však očekávat, že by polský zbrojní průmysl byl schopen operovat nezávisle na zahraničí z toho důvodu, že z dlouhodobého hlediska je podstatné rozvíjet kooperační vazby ve vztahu k dodavatelskému řetězci. Soukromé firmy však působí také v oblasti vojenské elektroniky a bezpilotních prostředků. Lze zmínit zejména WB Electronics, která operuje primárně v zahraničí (export představuje až 80 % příjmů), a to v oblastech komunikačních, pozorovacích a informačních systémů. V námořní oblasti je to soukromá společnost Remontowa Shipbuilding s projektem Kormoran II. V oblasti pozemních sil se jedná o společnosti AMZ Kutno či Szczesniak – obě se zaměřují na výrobu automobilů pro speciální účely. Ochranu proti CBRN látkám zajišťuje obzvláště společnosti Pimco a Faser – taktické obleky, detekční a filtrační systémy, sledovací zařízení. Celkově lze říci, že tuzemské soukromé zbrojní podniky se zaměřením do oblasti vojenské elektroniky (high-tech produkty) odpovídají velikostně malým a středním podnikům (tedy většinou do 250 zaměstnanců): DGT, Transbit, Teldat (IT vybavení), Ultratech (high-tech produkty pro letecký průmysl), (Skulski 2013: 175–176). Poměrově se však jedná spíše o menšinu. Převažují totiž velikostně velké podniky, a to jak ve státním, tak i soukromém sektoru. PGZ je suverénně největším zbrojním podnikem (holdingem) s cca 17 500 zaměstnanci. Soukromá společnost AMZ Kutno disponuje 400, Remontowa Shipbuilding 850, PZL Warszawa-Okecie 900, PZL Mielec 2 200 a PZL Swidnik 3 500 zaměstnanci. Specifickým případem je společnost WB Electronics, která v letech 2010–2011 skoupila celkem 4 firmy (Flytronic, Radmor S. A., Arex a MindMade)109 a vytvořila soukromou skupinu WB Group čítající celkem 750 zaměstnanců. Takovýto krok, kdy domácí soukromá společnost skupuje významné zbrojní podniky, byl první svého druhu.

109 Radmor S. A. byl prodán jako státní podnik spadající pod Ministerstvo národní pokladny (Kiss 2014: 66-67). 82

Celkově však dochází v Polsku k situaci, kdy jsou soukromé podniky chápány nikoliv jako polské, ale v širším kontextu evropského zbrojního průmyslu. Zejména v případě vládních představitelů je tato dělící optika patrná již několik let (Kulakowski 2016: 36). Polské zbrojovky jsou tak schopny obsáhnout všechny typové oblasti (letecký a kosmický průmysl, lodní a námořní průmysl, zbraně pro pozemní síly, vojenská elektronika). Konsolidace v rámci PGZ umožňuje realizovat zakázky ze všech těchto oblastí (na různých úrovních) včetně obchodních aktivit (Cenzin, Cenrex). Silnou privatizací naopak prošel letecký průmysl, kde se uplatňuje obzvláště zahraniční kapitál (nejvýraznější u vrtulníkové techniky). Patrně nejslabší oblastí ve smyslu získaných zakázek a finanční lukrativity je oblast námořního a lodního průmyslu. Neustále odkládaná modernizace polské námořní flotily vede k nedostatečným finančním zdrojům a balancování na hraně bankrotu (viz případ loděnice Stocznia Marynarki Wojennej S. A.). Podíl civilní a vojenské výroby se liší oblast od oblasti. Stejně jako v maďarském případě platí, že firmy jsou schopny využívat své kapacity jak ve vojenské, tak civilní sféře. Obecně však platí, že doposud probíhá transfer technologii zejména z civilního sektoru do vojenského a nikoliv naopak. Tomu odpovídá i produkce v jednotlivých oblastech. V letecké oblasti dominuje vojenský sektor a to v poměru 62:38 % (MarketLine 2015: 9).

8.2.3. PRODUKTY POLSKÉHO ZBROJNÍHO PRŮMYSLU

Pro polský zbrojní průmysl je typická kombinace vlastního výzkumu a vývoje s licenční výrobou, a to v podstatě ve všech oblastech. Z toho důvodu je schopen vyrobit hlavní bojové prostředky (s výjimkou bojového letounu, bojové helikoptéry a protivzdušného systému dlouhého a středního dosahu) vlastními prostředky. V oblasti pozemních sil se jedná o výrobu kolových obrněných transportérů Rosomak na základě licence finské Patrie.110 Stejně tak v případě dělostřelectva získala HSW licenci na výrobu podvozků jihokorejské společnosti Hanwha Techwin. V oblasti letecké techniky je tato přítomnost ještě patrnější. Společnost PZL Mielec kompletně vyrábí vrtulníky S-70i Black Hawk (jediná v Evropě) a také kabiny pro stroje UH-60M Black Hawk.111 Stejný případ je také PZL Swidnik vyrábějící stroje AW149/AW139. V oblasti bezpilotních prostředků dochází k nadnárodní spolupráci mezi WB Electronics a britskou společností Thales při vývoji a výrobě letounu v rámci programu GRIFFON (GRYF), přičemž Thales zajistí výrobu, systémovou integraci, inženýrský vývoj a letové testy. WB obstará software, palubní počítače, šifrovací systém a systémy průzkumu a sledování. Konkurenční spolupráci připravuje také PGZ s izraelskou Elbit System, kdy vývoj a výroba nového dronu by měly vycházet z principu polonizace s následným exportním potenciálem. Nadnárodní spolupráce je zajištěna také při výrobě armádního podpůrného tahacího vozidla CKPEiRT,112 kdy spolu kooperují společnosti ROSOMAK S. A., švédská Scania a finský Cargotec, a také při výrobě střelecké věže, jež je využita vozidly Rosomak – Hitfist 30P – kdy spolupracují italská společnost Oto Melara (dnes Leonardo) a BUMAR-ŁABĘDY (Czulda and Kogan 2016: 45). Licenčními právy disponuje také společnost ZM Mesko při výrobě a servisu izraelských střel Spike a munice norské společnosti Nammo. Z výše uvedeného výčtu je patrné, že zisk licenčních práv je v plné harmonii s principem polonizace a zajištění celého životního cyklu zbraňových systémů.

110 Na základě této smlouvy mohou být tyto stroje prodávány také do zahraničí. Prvním neúspěšným pokusem byl prodej na Slovensko, kde stroj nesl označení Scipio. 111 Na příkladu PZL Mielec lze vidět, že po převzetí většinového podílu zahraničním investorem dochází k primární orientaci na vojenský sektor a také zapracování do globálního dodavatelského řetězce (stává se regionálním centrem). 112 27 těchto vozů by se v polské armádě mělo objevit během roku 2018 (Czulda and Kogan 2016: 45). 84

Polské zbrojovky však přichází také s produkty vlastními. V oblasti bezpilotních, elektronických a komunikačních systémů získala významné renomé společnost WB Electronics, a to zejména díky svému bezpilotnímu letounu SOFAR (kooperace s izraelskou společností Top I Vision) a jeho nástupci FlyEye. Z dalších úspěšných produktů lze zmínit střelecký systém Topaz či digitální komunikační systém Fonet. Dalším příkladem je projekt Protheus z dílny PIAP – systém tvořeny vzájemně kooperujícími prvky – mobilní velící centrum, bezpilotní letoun a mobilní robotické prostředky (Gizicki 2015: 50–51). V oblasti SALW lze uvést společnost ZM Tarnów zaměřující se na výrobu odstřelovačích pušek (typu ALEX a WKW), těžkých kulometů (NSW UTIOS) a protileteckých kanónů (např. ZUR-23- 2KG). Primárním výrobcem munice větších ráží (děla, minomety, granátomety) a dodavatelem polských ozbrojených sil je ZM “Dezamet”. Společnost “Łucznik” je hlavním výrobcem automatických pušek, karabin a pistolí (hlavním artiklem útočné pušky typu Beryl a výzkumný projekt pušky MSBS-5,56). Společnost ZM Mesko nejenže se zaměřuje na výrobu munice různých ráží a raket, ale stojí také za vývojem přenosného protiletadlového systému Grom a jeho nástupce Piorus. Grom a Piorus jsou zabudovány v již zmíněném systému Poprad (PIT- RADWAR), který zároveň využívá kolovou platformu domácí výroby Zubr 4X4.113 Silné zastoupení vlastních produktů mají polské zbrojovky v oblasti vojenských dopravních prostředků. V soukromém sektoru se jedná o lehká obrněná vozidla TUR, Dzik a Zubr od společnosti AMZ Kutno a těžká vojenská vozidla firmy Szczesniak, jmenovitě vozidlo technické podpory MAMMOTH, ženijní vozidlo ATHENA, požární vozidla, monitorovací vozidla.114 Ve spolupráci firem HSW, WB Electronics a Jelcz vznikl nástupce raketového systému BM-21 „Grad“ s názvem Langusta (modernizovaná verze nese označení Langusta II). Tato kooperace mezi státními a soukromými podniky však není jediná svého druhu a funguje již od dob licenční výroby vozidla Rosomak (kromě Rosomak S. A. jako hlavního výrobce lze zmínit soukromou AMZ Kutno, WB Electronics, státní ZM Tarnów či BUMAR-ŁABĘDY). Ve spolupráci WB Electronics a ZM Tarnów vzniklo bezpilotní pozemní průzkumné a bojové vozidlo Lewiatan ZS. Produktem stejného původu je také řídicí systém Jasmine vzniknuvší v kooperaci WB Electronics, Teldat a BUMAR-ŁABĘDY.

113 Na platformě Zubr funguje také 3D radar pro detekci vzdušných cílů SOŁA (PIT-RADWAR). 114 Všechny tyto vozidla se však nachází na podvozcích zahraničních výrobců – Tatra, Scania, Mercedes- Benz, Iveco. 85

Z ostatních vozidel je nutno uvést zejména produkty z dílny HSW – samohybnou houfnici Kryl využívající izraelský systém Atmos 2000 na tuzemském kolovém podvozku společnosti Jelzc. Hlavním záměrem konstrukce tohoto stroje (ve vývoji od roku 2009) je především co nejnižší hmotnost a možnost vzdušné přepravy. Dále samohybnou houfnici Krab ráže 155 mm na jihokorejském pásové platformě K9 Thunder115, samohybný minomet Rak ráže 120 mm (kolová i pásová platforma) a samohybný raketomet Homar (v kooperaci s Lockheed Martin). V oblasti letecké techniky dominují již zmíněné společnosti PZL Mielec, PZL Swidnik a PZL Warszawa-Okecie, a to nejen díky zahraničním produktům. PZL Swidnik je výrobcem domácích helikoptér W-3A Sokól (těmi disponuje také česká armáda, které budou právě polským podnikem v následujících letech modernizovány) a modernější verzí W-3PL Gluszec. PZL Warszawa-Okecie kromě výroby komponentů pro letadla Airbus (např. CASA C-295, A400M) také disponuje vlastním cvičným letadlem v nejnovější verzi PZL-130 Orlik MPT (starší modernizované verze TC-I a TC-II využívá polské letectvo). PZL Mielec kromě helikoptér zaměřuje svou výrobu také na víceúčelová letadla M28 Skytruck a M28B Bryza (verze pro polskou armádu). V námořní oblasti stojí za zmínku již uvedená minolovka Kormoran II. V Polsku, stejně jako v ostatních státech V4, fungují podniky (převážně ve státním vlastnictví) orientující se na servis a modernizaci techniky zejména sovětské provenience. Na raketovou techniku se zaměřuje podnik Wojskowe Zakłady Uzbrojenia SA in Grudziądz – modernizace sovětských protiletadlových systémů 2K12 KUB,116 2K11 KRUG, S-200 VEGA či PRWB 9A33BM OSA. Tanková a obrněná vozidla (tanky T-55, T-72, T-91 a podpůrná vozidla WZT) má na starost BUMAR-ŁABĘDY a Wojskowe Zakłady Motoryzacyjne S. A. a sledovací systémy Wojskowe Zakłady Elektroniczne S. A. V letecké oblasti se jedná o státní podnik Wojskowe Zakłady Lotnicze Nr 2 S. A. zajišťující servis a modernizaci letounů Su-22 či MiG-29, ale také vrtulníků typu Mi. Modernizace polské armády však způsobuje, že se výrazně redukují zakázky v oblasti servisu sovětské techniky (rozdíl obzvláště oproti Maďarsku), což má za následek rozšiřování služeb na produkty západního typu (tanky Leopard, letouny F-16 či transportní letadla C-130 Hercules).

115 Střelecká věž vychází z věže britské provenience AS90, na kterou Polsko získalo licenční práva v roce 1999 (Wróbel 2016: 50). 116 V rámci tohoto modernizačního projektu dochází ke spolupráci se společností Raytheon a následném zisku cerifikátu NATO v roce 2007 (Turczynski 2014: 54). 86

V současnosti je polský zbrojní průmysl zaměřen zejména na tuzemské zakázky (zajišťuje 92 % dodávek polské armádě), což je v podstatě totožné s lety minulými. Momentálně však dochází k mnohem progresivnějšímu nárůstu domácí poptávky, kdy důvodem je měnící se bezpečnostní prostředí, a to zejména ve vztahu k ukrajinské krizi (Czulda and Kogan 2016: 46). Zbrojní import poklesl v letech 2011–2015 o 65 % v porovnání s lety 2006–2010, což jasně naznačuje vládní záměr zajištění modernizace ozbrojených sil prostřednictvím tuzemských zdrojů (Fleurant et al. 2016b: 7). Nejlepšími exportními artikly posledních let je tak přenosný protiletadlový systém Grom (dodávky do Gruzie, Indonésie a Litvy o celkové velikosti 330 kusů), helikoptéry W-3A Sokól (dodávka na Filipíny o velikosti 8 kusů), lehké víceúčelové letadla M28 Skytruck (dodávka do USA – 9 kusů) a lehká obrněná vozidla Dzik (dodávka pro iráckou armádu). Lukrativní zakázkou od roku 2006 disponuje společnost PZL Mielec, kdy zajišťuje výrobu komponentů pro letouny F-14 námořnictva USA. V ostatních případech se jedná o stroje sovětské výroby (podpůrná vozidla WZT-3M do Indie a letouny MiG-21 do USA), (SIPRI 2017b). Již z tohoto výčtu je zřejmé, že hlavním exportním artiklem jsou z dlouhodobého hlediska letecké stroje a vybavení (74 % exportu), což je dáno přítomností právě zahraničních firem v této oblasti. Zbylá hodnota je rozdělena mezi SALW a munici, detekční systémy, ochranné vybavení a pozemní vozidla. Celková hodnota exportu se v roce 2014 pohybovala na částce 426 milionů dolarů (kontinuální nárůst). Drtivá většina z této částky představuje export do USA a Kanady (Ministry of Foreign Affairs of the Republic of Poland 2015: 21–23). Hlavní příčinou této nerovnosti je dle vládních představitelů nemožnost exportovat produkty z důvody zahraničních licencí (např. střely Spike), (Szopa 2016: 6). Pomyslnou první vlaštovkou, který by tento trend mohla zvrátit, je vozidlo Rosomak, kdy polská strana získala od finské Patrie práva na prodej do zahraničí.117 Přetrvávajícími problémy tak zůstává přístup na zahraniční trhy a nedostatečná konkurence schopnost, které z dlouhodobějšího hlediska (zejména po skončení modernizačních programů polské armády) mohou znamenat kritický nedostatek odbytu, a tedy i výrazné finanční problémy tuzemských podniků (Kiss 2014: 77, 108, SIPRI 2017b).

117 Vozidlo se osvědčilo také v zahraničních misích (např. Afghánistán), což přidává na jeho referenční hodnotě. 87

8.2.4. ZASTŘEŠUJÍCÍ ORGANIZACE POLSKÉHO ZBROJNÍHO PRŮMYSLU

Hlavním aktérem reprezentujícím zájmy tuzemského zbrojního průmyslu je Polská komora národních obranných výrobců (Polska Izba Producentów na Rzecz Obronności Kraju) vzniknuvší v roce 1995. Jejími hlavními cíli jsou: zastupování polského zbrojního průmyslu nejen při jednáních na tuzemské politické scéně (konzultace s vládními představiteli), ale také ve strukturách NATO i EU, a pomoc formovat partnerství mezi domácími firmami a zahraničními podniky. V současnosti zastupuje 147 podniků. Do této chvíle se jí podařilo uzavřít 23 smluv se zahraničními organizacemi na podobné bázi. Od roku 1998 je spoluorganizátorem výstavy Balt Military Expo. Od roku 1999 do roku 2014 vydávala přehledový katalog s názvem Polský obranný průmysl, jehož cílem bylo představovat nové produkty a projekty v rámci obranně-průmyslového vývoje (Polska Izba Producentów na Rzecz Obronności Kraju 2017). V roce 2011 je také obnovena Dohoda o spolupráci mezi komorou a Ministerstvem obrany. Prezidentem je od roku 2001 Slawomir Kulakowski. Druhou organizací, jejíž vznik se datuje rokem 2004, je Asociace polského leteckého průmyslu (Stowarzyszenie Polskiego Przemysłu Lotniczego). Celkem čítá 31 podniků a jejími dlouhodobými cíli jsou: podpora a propagace tuzemského leteckého průmyslu a jeho rozvoj jak na národní úrovni, tak i na úrovní mezinárodní. Je významným partnerem centra leteckého průmyslu v Polsku s názvem Aviation Valley, jež sdružuje mnoho členů Asociace a zároveň sloužilo jako předobraz při vzniku podobných projektu v ostatních zemích V4 (např. Maďarský letecký klastr). Významnou každoroční událostí je také Mezinárodní výstava obranného průmyslu konající se v Kielci (Międzynarodowy Salon Przemysłu Obronnego Kielce – MSPO) již od roku 1993. Ta je považována za jednu z největších v Evropě (společně s pařížskou Eurosatory), kdy např. v roce 2016 se jí zúčastnilo 614 společností z 30 různých zemí světa. Z výše naznačeného je patrné, že obě organizace sice aktivně participují na zbrojním průmyslu, avšak jejich činnost je zastřena činností PGZ, která velmi často vystupuje v roli strategického partnera (např. v případě MSPO).

8.3. SLOVENSKO

8.3.1. ZBROJNÍ POLITIKA SLOVENSKA

Rok 2006 znamenal pro politický systém Slovenska nástup Roberta Fica k moci, jenž se stal v rámci strany Smer předsedou vlády. S výjimkou let 2010–2012, kdy u moci působila vláda pod taktovkou Ivety Radičové, probíhá politická dominance strany Smer do současnosti. Již na konci roku 2007 je představen Ministerstvem obrany komplexnější materiál zabývající se obranným průmyslem, a to zejména ve vztahu k exportním příležitostem a zahraničním zakázkám s názvem Informácia o návrhu mechanizmu pre identifikáciu ekonomických príležitostí pre slovenský obranný priemysel v zahraničí a pre aktívnu podporu vládnych predstaviteľov SR slovenskému obrannému priemyslu pri súťažení o zahraničné zákazky. Smyslem tohoto dokumentu je zajištění aktivní participace politických představitelů při uzavírání zahraničních kontraktů ve formě přímých dodávek či subdodávek, jež budou realizovány slovenskými zbrojními podniky s následným finančním vyrovnáním. Zároveň je zohledněn klíčový fakt, že bez zavedení výzbroje u domácích armád, lze jen stěží produkty uplatnit také na zahraničních trzích. Pro úspěšnou exportní politiku je tak nutná synergie všech zapojených institucí (obzvláště Ministerstva obrany, Ministerstva hospodářství, Ministerstva zahraničních vecí), aktivní zapojení v institucích NATO a EU, kontinuální identifikace ekonomických příležitostí pro tuzemský obranný průmysl a podpora integračních snah (Ministerstvo obrany Slovenskej republiky 2007: 5–6, 16, 19–21). Kromě exportně laděného dokumentu je však v roce 2008 představena Koncepcia zamerania a podpory výskumu a vývoja v oblasti obrany do roku 2010.118 Hlavními cíli je opět zlepšení koordinace mezi participujícími institucemi (včetně NATO a EU), zajištění dostatečného množství lidských zdrojů s adekvátní úrovní vzdělání, modernizace technické infrastruktury výzkumně-vývojových kapacit, přenos získaných poznatků do praxe a nárůst finančních zdrojů do oblasti výzkumu a vývoje (Ministerstvo obrany Slovenskej republiky 2008). Její aktualizace však doposud nebyla realizována, což má za následek dnešní neaktuálnost.

118 Již na přelomu let 2005/2006 je v rámci Modelu 2015 prosazováno zaměření obranného výzkumu a vývoje na oblasti detekce, identifikace a ochrany pro chemickým látkám, detekce bojových otravných látek, systémy průzkumu v urbanizovaném prostoru a orientace ve vzdušném prostoru (Ministerstvo obrany Slovenskej republiky 2006: 33). 89

Rozsáhlou modernizaci a nahrazení sovětské techniky deklaruje již Model 2015: dlhodoby plan rozvoja Ministerstva obrany s vyhľadom do roku 2015 představený Ministerstvem obrany na přelomu let 2005/2006. Jedná se zejména o: náhradu či modernizaci bojových vozidel pěchoty BVP-1 a BVP-2, zavedení kolového obrněného vozidla 4x4 pro chemické, zdravotnické a průzkumné jednotky, modernizaci raketometů RM vz. 70, nákup terénních vozidel, akvizici bojového obrněného vozidla 8x8. V oblasti leteckých sil se jedná o: pořízení 3D radiolokátorů a bezpilotních prostředků, modernizaci v podstatě všech typů leteckých strojů (vrtulníky Mi-17, cvičné letouny L-39, lehké dopravní letadla L-410), náhradu letadel An-24 a An-26 a zavedení nových letišních radiolokátorů (Ministerstvo obrany Slovenskej republiky 2006: 18–21, 29–32). V roce 2013 je posléze představena Biela kniha o obrane Slovenskej republiky, jejíž cílem je nejen sumarizace dosažených výsledků, ale také stanovení cilů a postupů pro další období. Ta hned v úvodu konstatuje, že od roku 1993 nedošlo k naplnění ani jednoho většího projektu na obměnu hlavního druhu výzbroje a techniky, což má za následek, že 70 % vojenské techniky se nachází mimo životnost (podařilo se částečně zmodernizovat leteckou, dělostřeleckou a některé segmenty pozemní techniky). Důvody jsou spatřovány jednak v neustálých změnách koncepčních záměrů výstavby ozbrojených sil, které hlavní projekty odsouvaly do pozdějších období, a také v nedostatečném finančním rámci, a to zejména v kontextu ekonomické krize. Právě vyzbrojování je tak považováno za jedno z hlavních kritérií rozvoje schopností armády (Ministerstvo obrany Slovenskej republiky 2013: 16, 39–40). Deklarované plány Modelu 2015 v oblasti vyzbrojování však dodrženy nebyly, na což upozorňuje právě Biela kniha, která konstatuje nutnost modernizace zejména v oblastech: přepravní a speciální techniky, bojových obrněných vozidel, systémů vzdušného průzkumu a protivzdušné obrany, bojové a dopravní letecké techniky (vrtulníky, dopravní letadla), stejně tak v oblasti mobilních komunikačních a informačních systémů (Ministerstvo obrany Slovenskej republiky 2013: 40). Primární projekty, jež by měly být realizovány v horizontu let 2013–2015 tak jsou: dokončení modernizace helikoptér Mi-17, zahájení obměny cvičných letadel, bojových a víceúčelových vrtulníků, stíhacích letadel119 a systémů protivzdušné obrany, pořízení víceúčelových taktických vozidel, plná funkčnost mobilního komunikačního systému (MOKYS) a bojového komunikačního rádiového systému, nový typ bojového vozidla pěchoty (případně modernizace BVP-2) a další (menší) projekty – doplnění a obměna ručních palných zbraní.

119 Dle informací z roku 2012 pouze čtyři letouny MiG-29 byly operačně schopnými, přičemž pohltily až 70 % zdrojů alokovaných pro vzdušné síly Slovenska (Kogan 2012). 90

Celková finanční částka investovaná do této modernizace se měla v letech 2013–2024 pohybovat na 3,8 miliardách dolarů (346 milionů ročně), (ibidem: 108–111). Již o tři roky později je však představena nová Biela kniha o obrane Slovenskej republiky 2016, a to primárně z důvodu turbulentně se měnícícho bezpečnostního prostředí – vývoj na Ukrajině, migrace a hrozba terorismu – což má za následek přehodnocení vytyčených cílů a postupů pro jejich dosažení.120 Biela kniha z roku 2013 je tak především chápána jako politicko- strategický rámec dlouhodobého rozvoje v oblasti obrany státu, který na Slovensku řadu let scházel (Ministerstvo obrany Slovenskej republiky 2016a: 20). V oblasti vyzbrojování je, v důsledku proměny bezpečnostního prostředí, zdůrazněna nutnost snižování vojensko-technické závislosti na Ruské federaci. Dochází tak k realizaci doposud největších projektů – nákup dopravních letadel (C-27J Spartan) a víceúčelových vrtulníků (UH-60M Black Hawk) a také terénních a nákladních teréních automobilů – přičemž v rámci příprav jsou projekty 3D radiolokační techniky, stíhacích letounů (náhrada za MiG-29, nejvíce se mluví o Gripenech), víceúčelových taktických a bojových obrněných vozidel 4x4, bojových vozidel 8x8 a modernizace dělostřelecké techniky. Jejich reálný dopad se však dá očekávat až v letech 2018–2019 (I. etapa do roku 2020). V II. etapě (2021–2030) se mimo jiné počítá s: dokončením pořízení bojových obrněných vozidel 8x8 a vozidel 4x4, s modernizací/výměnou tankových jednotek a dokončením modernizace/výměny bojových vozidel pěchoty, s modernizací protivzdušné obrany (nové 3D radiolokátory) a dokončením modernizace vzdušných sil (víceúčelové vrtulníky, víceúčelové taktické letadla, cvičné letouny, pořízení bezpilotních letounů). I přes některé modernizační projekty však stále zůstává většina techniky a výzbroje mimo provozuschopný životní cyklus (ibidem: 25–26, 71–75, 91–93). Biela kniha však v těchto nových projektech počítá s intenzivnějším zapojením tuzemského zbrojního průmyslu, což ma vést k zajištění bezpečnosti dodávek. Jednak by se mělo jednat o zavádění domácích produktů do slovenských ozbrojených sil, na straně druhé v případě kontraktu se zahraničním partnerem hledat možnosti uplatnění také domácích podniků (údržba či opravy), (ibidem: 89).

120 Tomuto kroku předcházelo Programové vyhlásenie vlády Slovenskej republiky na roky 2016–2020 z března 2016, které deklaruje podporu a revitalizaci slovenského obranného průmyslu, a to včetně výzkumu a vývoje (Úrad vlády Slovenskej republiky 2016). 91

Celkově tak lze říci, že vztah vlády a domácího zbrojního průmyslu je po dlouhou dobu neefektivní, a to zejména díky nedostatečným investicím do vojenských zakázek a také nedostatku koncepčních dokumentů rámujících slovenskou zbrojní politiku.121 Z hlediska výdajů na obranu dochází ke kontinuálnímu propadu – z 1,4 miliardy dolarů (1,63 % HDP) v roce 2006 na 1 miliardu (1,1 %) v roce 2012, což výrazně neodpovídá v minulých letech přijatým dlouhodobým plánům (např. Model 2015 předpokládal 1,85 % HDP), (SIPRI 2016). Hlavním důvodem je již několikrát zmíněná ekonomická krize z roku 2008, ale také dlouhodobá redukce finančních zdrojů určených pro obranu z důvodu „stability“ bezpečnostního prostředí. Toto snižování finančních zdrojů se nejvýrazněji projevilo právě v oblasti obměny a modernizace vojenské techniky. Dle Biele knihy z roku 2013 by tak mělo být zajištěno, aby do roku 2015 neklesly výdaje pod 1 % s očekávaným postupným nárůstem od roku 2016 (Ministerstvo obrany Slovenskej republiky 2013: 18, 37). Daří se tak zastavit další propad, nicméně dochází k velmi pozvolnému nárůstu na současných 1,16 % HDP (1,01 miliardy dolarů), nicméně plánovaným závazkem je navýšení na 1,6 % do roku 2020 (Ministerstvo obrany Slovenskej republiky 2016a: 47). Redukce finančních zdrojů nejvíce zasáhla právě oblast modernizace vojenských systémů a techniky. Převedeno na číselné vyjádření, v letech 2006–2013 se průměrná hodnota investic do modernizace techniky pohybovala na 9 % celého obranného rozpočtu (Kufčák 2014: 42).122 Vědomi si tohoto výrazného nedostatku dochází ze strany politických činitelů ke skokovému nárůstu investic do modernizace na 18 % obranných výdajů v roce 2015 a 2016. Stejná částka by měla být dosažena i v roce 2017 (cca 198 milionů dolarů), což znamená postupné přibližování k 20% hranici NATO (Slovak Security Policy Institute 2016).123

121 Např. již v roce 2005 Ministerstvo hospodářství přijalo jako jednu z hlavních úloh nutnost zpracování návrhu Koncepce rozvoje produkce obranného průmyslu na zabezpečení obranyschopnosti a bezpečnosti státu včetně zabezpečení koordinace přípravy a posuzovaní úloh výzkumu a vývoje. Ta však do součastnosti nebyla realizována (Michelot and Šuplata 2016: 3–4). 122 Jako určitá kompenzace slouží, stejně jako v ostatních státech V4, externí financování. V letech 2009–2015 získalo Slovensko prostřednictvím Foreign Military Financing přibližně 6 milionů dolarů (U.S. Department of State 2017). 123 Je zřejmé, že tato částka je téměř o polovinu menší než deklarovala Biela kniha z roku 2013. 92

Investice do oblasti obranné vědy a výzkumu jsou na Slovensku spíše okrajovou záležitostí, což značí i velmi vágní zmínky ve strategických dokumentech. V roce 2006 se pohybovaly na částce 5 milionů dolarů (cca 0,5 % HDP), přičemž v následujících letech dochází k postupnému snižování. V roce 2015 se tak tyto investice pohybují na 1,3 miliónech dolarů (Ministerstvo obrany Slovenskej republiky 2008: 23–24, Ministerstvo obrany Slovenskej republiky 2016b: 18). Slovenská participace ve zbrojní politice EU se nevyznačovala váhavými kroky jako v případě Maďarska či Polska. Díky své exportní politice se však stala předmětem kritiky, a to zejména z důvodu porušování Kodexu chování EU při exportu zbraní (později Společný postoj). Nejvýrazněji se to projevilo při schválení dodávky 10 000 kusů raket na Srí Lanku v roce 2008, což bylo kritizováno z důvodu tamní vnitrostátní situace vyznačující se porušováním lidských práv (Nicholson 2009). Offsetová politika na Slovensku byla od roku 2007 určována Zásadami vlády SR o realizácii ofsetových operácií. Uplatnění offsetů mělo být aktivováno v případě, že hodonota předmětu zakázky překročila částku 6,5 milionu dolarů pro zahraniční subjekt jako dodavatele, nebo částku 3,2 milionu dolarů v případě zahraničních subdodávek pro tuzemského dodavatele. Realizace offsetových programů musela probíhat ve výši aspoň 100 % hodnoty dodávky či subdodávky. V rámci offsetového programu měl podíl přímých offsetu představovat aspoň 20 %, případně podíl přímých a polopřímých offsetů měl být roven aspoň 30 % (Koblen, Szabo a Bučka 2012: 30–32). Již v roce 2008 je v reakci na ekonomickou krizi a její překonání přijato Usnesení vlády SR č. 808/2008, jež zdůrazňuje potřebnost zintenzivnění offsetových operací. Radikálnímu obrat nastává v roce 2011 na základě Usnesení vlády SR č. 20 z 12. ledna 2011, kdy dochází ke zrušení Zásad vlády SR o realizácii ofsetových operácií. Souběžně s tím je uvedeno, že bude vypracována komplexní analýza offsetové problematiky s přímým legislativním zadáním na vypracování právní normy, která bude zpracovávat offsetovou politiku na Slovensku. K tomu však nedošlo. Dlužno dodat, že v letech 2008–2010 nebyl realizován ani jeden offsetový program dle Zásad vlády SR o realizácii ofsetových operácií (některé offsety však realizovány byly – např. v rámci programu MOKYS), což z hlediska deklarované ekonomické přínosnosti působí značně kontraproduktivně (ibidem: 30–32). Jediným výrazným offsetovým programem je tak kontrakt z let 2007 a 2010 se společností BAE Systems na dodávku mobilního vojenského komunikačního systému (MOKYS) v hodnotě 62 milionů dolarů. Výše tohoto offsetu činila 100 % (z toho 30 % offsety přímé) a participujícími společnostmi byly např. Delta Defence či Vývoj Martin prostřednictvím vozidel Tatrapan (BAE Systems 2010).

Akviziční a modernizační politika tak již z důvodu dlouhodobé stagnace čitá pouze několik málo projektů. Jedním z největších projektů je mobilní komunikační systém MOKYS od BAE Systems, kdy první kontrakt byl podepsán již v roce 2005. Následně dochází k uzavření dalších dvou dohod v roce 2007 a poté v roce 2010 (offsetový program). Celkem tento projekt přišel již na cca 200 milionů dolarů, nicméně jeho provozuschopnost je dodnes výrazně omezená, zejména z důvodů politických (turbulentní změny na Ministerstvu obrany) a také technických (nedostatečná kompatibilita některých komponentů), (Kiss 2014: 257). V roce 2006 slovenská armáda nakoupila 20 kusů vozidel BOŽENA primárně pro operace v zahraničí (ibidem: 266). Nákup ruských přenosných protileteckých systému Igla v počtu 150 kusů je zrealizován v letech 2008–2010. Bezpilotní letouny Skylark Le-I jsou v počtu 5 kusů v roce 2009 zakoupeny od izraelské společnosti Elbit Systems. V témže roce je realizován také nákup 40 kusů lehkých obrněný vozidel italské provenience Iveco LMV 4x4, které do současnosti představují pro pozemní síly jeden z těch nejmodernějších prvků. Tento nákup měl svou specifičnost v tom, že byl realizován společně s ČR, která pořizovala stejná vozidla (Lidovky.cz 2009a). V letech 2009–2010 došlo k nákupu 2 přepravních letadel L-410 za 10 milionů dolarů od českého výrobce Aircraft Industries, na což v roce 2013 navázalo pořízení dalších 2 kusů těchto strojů za 10, 6 milionů dolarů. V roce 2012 posléze Slovensko získalo 70 kusů terénních automobilů Land Rover Defender za přibližně 6 milionů dolarů (SIPRI 2017c).124 Zejména situace na Ukrajině v roce 2014 znamená obnovený zájem o akviziční procesy a jejich realizaci. Těmi největšími jsou bezesporu projekty v oblasti vzdušných sil – rozhodnutí o nákupu 2 kusů transportních letadel C-27J Spartan za 75 milionů dolarů (jako náhrady sovětských letadel An-26) a 9 kusů helikoptér UH60-M Black Hawk za 261 milionu (cena včetně výcviku, servisu, logistiky, náhradních díků)125 – na konci roku 2014, respektive na počátku roku 2015 (SIPRI 2017c). Rozhodnutí o nákupu transportních letadel přichází šest let poté, co společnost Leonardo (tehdy Alenia Aeronautica) zvítězila ve slovenském tendru. První z těchto strojů by měl být dodán v průběhu roku 2017, druhý na začátku roku 2018. Nákup vrtulníků Black Hawk lze považovat za největší kontrakt slovenské armády od konce studené války.

124 Tato vozidla byla nakoupena skrze agenturu NATO Support and Procurement Agency, kdy smlouva byla uzavřena již v roce 2008 (Tvnoviny.sk 2015). 125 Jedná se tak o první polovinu z celkové požadované akvizice 18 strojů. O nákupu druhé poloviny dosud rozhodnuto nebylo (Majer, Naď a Šuplata 2016: 5). 94

Pořízení vrtulníků probíhá v rámci amerického programu Foreign Military Sale (tedy přímo od vlády USA), což představuje výjimku z legislativy EU. Americké stroje by postupně měly nahrazovat sovětské vrtulníky Mi-17, přičemž první dva stroje by měla slovenská armáda obdržet v průběhu roku 2017 (Majer, Naď a Šuplata 2016: 5–6). V oblasti pozemních sil byl během roku 2014–2015 doplněn vozový park o několik druhů vozidel – 42 kusů nákladních automobilů Aktis od tuzemské společnosti Tanax za 9 milionů dolarů, 70 kusů terénních vozidel Land Rover Defender za 5,5 milionů dolarů a 35 nákladních vozidel Tatra 815-7.126 Na spadnutí byl projekt nákupu 31 kusů kolového obrněného vozidla Scipio 8x8 za cca 60 milionu dolarů, jež by vycházel z polské platfromy Rosomak, nicméně osazen slovenskou střeleckou věží Turra 30 z dílny Elektrotechnického výskumného a projektového ústavu Nová Dubnica (EVPÚ). Slovenská vláda se však, s ohledem na upřednostnění nákupu menších vozidel a údajné cenové nevýhodnosti, od jejich pořízení prozatím odklonila (Kováč 2016b).127 K postupnému přezbrojení dochází také v oblasti SALW, kde v roce 2014 pořídila slovenská armáda 700 kusů útočných pušek CZ 805 BREN od společnosti CZ-Slovensko, nicméně se očekává, že na tento typ budou přezbrojeny postupně všechny armádní složky (Teraz.sk 2015). V roce 2015 jsou od švédské společnosti Saab pořízeny také celkem čtyři kusy víceúčelových přenosných protitankových systém Carl Gustaf ve verzi M3 a nejmodernější verzi M4 (údajně první zahraniční uživatel), (Dömeová 2015). Akviziční politika slovenského státu tak nejenže čítá pouze několik málo projektů, ale s výjimkou vozidel nezapojuje tuzemské zbrojní podniky do nákupního procesu.

126 Všechny uvedené dopravní prostředky byly rovněž nakoupeny přes agenturu NATO Support and Procurement Agency (smlouva z roku 2008). 127 Slovenská vláda se pro rok 2016 obecně odklonila od možnosti nákupu obrněných vozidel 8x8 s perspektivou možné akvizice v roce 2017, kdy hlavním projektem mají být obzvláště obrněná vozidla 4x4. 95

8.3.2. CHARAKTER SPOLEČNOSTÍ A PODÍL ZAHRANIČNÍHO KAPITÁLU

Zbrojní průmysl čítá na Slovensku celkem 122 společností, jež mají povolení na obchodování s produkty obranného průmyslu (Ministerstvo hospodárstva Slovenskej republiky 2017). Celkem 30 společností je uváděno v členské brožuře Združenia bezpečnostného a obranného priemyslu Slovenskej republiky (ZBOP 2016: 2–3).128 Již zmíněná privatizace způsobila, že většina z nich se dnes nachází v soukromých rukou. V rukou státu (přesněji Ministerstva obrany) tak zůstala pouze: DMD Group, jejíž součástí jsou celkem tři zbrojovky – Konštrukta-Defence, ZTS Špeciál a ZVS Holding (částečně zprivatizován), a také Letecké opravovne Trenčín, EVPÚ a Vojenský technický a skúšobný ústav Záhorie.129 V ostatních případech se jedná o soukromé podniky – MSM Group, Way Industries, CSBC, Virtual Reality Media, Willing, Kerametal, Grand Power, CZ-Slovensko, Technopol International, Aliter Technologies, Metrodat, S.M.S Defence, Delta Defence, Sevotech, ZTS VVÚ Košice, ZTS- OTS a Tanax Trucks. Vlastnická struktura některých těchto soukromých firem je však silně netransparentní. Např. společnost Tanax Trucks zaměřující se zejména na výrobu lehkých nákladních automobilů byla po dlouhou dobu vlastněna Jozefem Májským, který je již 14 let stíhán z důvodu údajného tunelování. V současnosti je tak jako vlastník uváděna firma Lynn Invest se sídlem v Lichtenštejnsku. Dlužno dodat, že Tanax velmi úzce kooperuje s německým výrobcem vozidel MAN (Šnídl 2015). U jiných soukromých firem naopak dochází ke změně majitele. Příkladem jsou společnosti Way Industries a Vývoj Martin, které po dlouhou dobu spadaly pod Sitno Holding, jenž se však v průběhu posledních tří let začal stahovat ze zbrojního sektoru z důvodu orientace na jiné trhy.130 V roce 2015 tak Way Industries přechází kompletně pod jinou slovenskou investiční skupinu Slavia Capital.131 O rok později také dochází k rozhodnutí o prodeji Vývoj Martin MSM Group.

128 Celkový počet zaměstnanců se ve zbrojním sektoru pohybuje kolem 4 000–6 000. 129 Do roku 2009 Ministerstvo obrany disponovalo také VOP Moldava nad Bodvou, jenž byl však z důvodu nepříznivé finanční situace převeden pod správu Minusterstva životního prostředí, a vznikl tak Moldavský recyklačný podnik (Kiss 2014: 253). 130 Sitno Holding byl založen v roce 2000 bývalým ministrem hospodářství Ľudovítem Černákem a podnikatelem Milanem Fiľem a kromě investičních a realitních společností zahrnoval právě podniky zbrojního průmyslu – Way Industries, Vývoj Martin a PPS Vehicles (později transformována na civilní výrobu), (Kiss 2014: 251–252). 131 Ta již od roku 2010 vlastnila 50% podíl v tomto podniku společně se Sitno Holding (Sme 2010). 96

Právě MSM Group je považována za nejprogresivněji se rozvíjející společnost. Jejím vlastníkem je totiž český podnikatel Jaroslav Strnad, jenž stojí v čele Czechoslovak Group, která postupně pod svá křídla sdružuje česko-slovenské podniky (je také většinovým vlastníkem MSM Group).132 Kromě MSM Martin (původní základ MSM Group) a Vývoj Martin se mu podařilo získat také několik dalších významných podniků či aspoň podílů v nich. Od roku 2016 je vlastníkem společnosti Virte zaměřující se na oblast IT bezpečnosti. Je spolumajitelem ve společnostech CZ-Slovensko v Novákách zaměřující se na výrobu komponentů pro pistole a dlouhé zbraně, která je však z 51 % vlastněna ČZUB. Od roku 2015 dále disponuje 50% podílem ve státním podniku ZVS Holding a většinovým podílem ve společnosti ZVS Impex zaměřujcí se na výrobu zbraní a munice. V dlouhodobém pronájmu (20 let) má od roku 2013/2014 státní podniky – VOP Trenčín (dnes MSM Trenčín), VOP v Novákách (dnes MSM Nováky) a Prevádzku Banská Bystrica (dnes MSM Banská Bystrica), (Kvašňák 2017, MSM Group 2017). Dlužno dodat, že již v roce 2006 dochází k privatizaci VOP Prešov ze strany podnikatele Ivana Weisse ml. a jeho transformaci na společnost Delta Defence (Delta Defence 2017). V ostatních případech se jedná o vlastnictví tuzemskými majiteli. Za účelem lepšího poskytování služeb a přístupu na světový trh však společnost Virtual Reality Media vytvořila společně s americkou společností Aeronautical Systems Engineering v roce 2012 konsorcium SYNERCO. Je tedy zřejmé, že na Slovensku najdeme všechny tři typy autorem stanovených podniků. Kromě státních podniků jsou to také podniky soukromé (v případě Aliter Technologies se dá dokonce mluvit o společnosti nové – vznik v roce 2007). Přítomnost zahraničního kapitálu je dána osobou Jaroslova Strnada a ČZUB. Původně státem vlastněné VOP tak prochází silnou privatizací. V roce 2006 je to VOP Prešov a v posledních třech letech ze strany MSM dochází také k privatizaci ostatních státem vlastněných společností (VOP Trenčín, Nováky, Prevádzka Bánská Bystrica či ZVS Holding). Důvodem je zejména nedostatek finančních zdrojů a nekoncepční zbrojní politika, jež má za následek nefunkčnost pod státním dohledem.

132 Jaroslav Strnad vstoupil v roce 2009 do společnosti MSM Martin. Postupně však dochází k rozvoji a odkupu společností a v roce 2015 je vytvořena MSM Group, jež zastřešuje společnosti zabývající se činností v rámci obranného průmyslu. 97

Velikost zbrojovek má podobnou strukturu jako v případě Maďarska. Většina soukromých společností velikostně odpovídají malým a středním podnikům (do 250 zaměstnanců). Existují však výjimky – MSM Group, která ve své struktuře čítá několik firem, disponuje celkem 1 200 zaměstnanci. Velikost státních podniků naopak odpovída podnikům velkým (nad 250 zaměstnanců). Výjimkou je Vojenský technický a skúšobný ústav Záhorie čítající cca 140 zaměstnanců (podnik střední velikosti). Typové zaměření společností se orientuje do dvou velkých kategorií. Jsou to zbraně určené pro pozemní síly a vojenská elektronika. V oblasti pozemních sil se jedná zejména o SALW a munici, kde operuje CZ-Slovensko pod taktovkou ČZUB, Grand Power a Technopol International, přičemž nejvýznamější z hlediska zakázek pro slovenskou armádu je právě CZ- Slovensko. Do této kategorie lze také zařadit státní Vojenský technický a skúšobný ústav Záhorie zaměřující se na vývoj a testování zbraní, munice a výbušnin. Kategorii pozemních vozidel reprezentuje společnost Kerametal, Tanax Trucks, Delta Defence, Way Industries, ZTS VVÚ Košice a ZTS-OTS. Druhou velkou oblastí je vojenská elektronika. Zde operují společnosti Aliter Technologies, CSBC, Sevotech, Metrodat, ZTS VVÚ Košice a státní EVPÚ. Jediným výrazným zástupcem v oblasti letecké techniky jsou státní Letecké opravovne Trenčín zaměřující se primárně na servisní a modernizační služby strojů slovenské armády (letadla a vrtulníky). Specifickou oblastí jsou nákupní služby poskytující společnosti S.M.S. Defence a Willing. Stejně tak specifická oblast simulačních a tréninkových systémů je zastoupena společností Virtual Reality Media. Širším záběrem, jenž zasahuje do několika oblastí, disponuje státem vlastněná DMD Group a také soukromá MSM Group. DMD Group směřuje svou pozornost do oblasti pozemních sil – dělostřelecké systémy, kanóny a věžové komplety a velkorážová munice, ale také malorážová munice a výroba zbraní (pistole, vzduchové pistole). MSM Group je zaměřena taktéž do oblasti zbraní a techniky pro pozemní síly – výroba zbraní a malorážové munice (podíl v ZVS Holding), ale také velkorážová munice, výroba minometů, pancéřových systémů, raketometů a nákladních vozidel. Okrajově působí také v oblasti vojenské elektroniky prostřednictvím leteckých navigačních systémů. Onen studenoválečný zbrojní průmysl zaměřený primárně na zbraně velkého kalibru je v průběhu svého vývoje postupně diverzifikován do jiných kategorií.

Po dlouhou dobu nekoncepční a rychle se měnící zbrojní politika (a na to navazující většina zastavených zbrojních programů) měla za následek nutnost orientace společností do civilního sektoru. V podstatě u všech soukromých podniků lze vysledovat jejich menší či větší orientaci na civilní produkci. To samé však lze vysledovat také u státních podniků. Nejvýrazněji se trend prolínání civilního a vojenského sektoru projevu u vojenské elektroniky, kde jak již bylo zmíněno, je dělící linie opravdu minimální (nejvýraznější zejména u Aliter Technologies, která zajišťuje také zakázky v rámci NATO). Až v posledních třech letech se situace začíná obracet ve prospěch tuzemské zbrojní výroby, což má za následek progresivnější aktivizaci zbrojně- průmyslových kapacit ve snaze uplatnění se na trhu.

8.3.3. PRODUKTY SLOVENSKÉHO ZBROJNÍHO PRŮMYSLU

Produkty slovenského zbrojního průmyslu mají většinou tuzemský původ, tedy výroba na základě zahraničních licencí zde neprobíhá. Výjimku představuje pouze Sevotech disponující certifikáty pro údržbu a opravy komunikačních systémů (primárně rádiových stanic) společností DICOM z ČR, HARRIS z USA a Elbit Systems z Izraele. Jistou úrovní mezinárodní spolupráce však některé podniky disponují. Jedná se o společnost Tanax Trucks, která při výrobě svých nákladních vozidel řady Aktis využívá komponenty společnosti MAN (nejen podvozek, ale také brzdné systémy). Společnost Tanax Trucks je zároveň distributorem vojenských typů vozidel MAN (např. řady HX či SX). Stejný postup je typický také pro společnost Vývoj Martin (součástí MSM Group), která při výrobě vozů Tatrapan využívá podvozek české společnosti Tatra. Posledním počinem je Tatrapan 8x8 CC (obrněný nosič kontejnerů), APC (obrněný transportér) a HUT (nákladní verze). Stejná platforma funguje také u společnosti ZTS VVÚ Košice – mostní automobil AM 50B, vysvobozovací automobily AV- 15 a RV-20. Na podvozku Tatra se také nachází nejnovější počin společnosti Konštrukta Defence samohybná houfnice EVA (viz níže). Mezinárodní spolupráce probíhá také v případě již zmíněného kolového obrněného vozidla Scipio s polskou PGZ. Konkurenčním projektem, jenž se uchází o akvizici ze strany slovenské armády a zároveň má mezinárodní parametry, je kolové obrněné vozidlo Corsac 8x8, kde se jedná o spolupráci mezi slovenskými podniky MSM Group, EVPÚ a Konštrukta Defence (státní i soukromé) a českou holdingovou společností Czechoslovak Group, která na základě zahraniční licence společnosti General Dynamics European Land System vyrábí obrněné vozidlo Pandur II 8x8, jež je základem vozidla Corsac. Stejně jako v případě Scipia je osazen slovenskou věží Turra 30 od EVPÚ (Gyürösi 2016). Právě dálkově ovládaná věž Turra 30 patří u EVPÚ k tomu nejlepšímu, co v dnešní době může nabídnout. Věž je vybavena 30 mm kanonem 2A42 případně Bushmaster Mk. 44, kulometem ráže 7,62 nebo 12,7 mm, automatickým vrhačem granátů AGS-17 a podle potřeby protitankovými střelami Konkurs či Spike. Druhým významným produktem je dálkově ovládaná zbraňová stanice Gladius 12 s možností alternativ různých zbraňových systémů, která může být využita jak na platformách kolových, tak také pásových. V kategorii lehkých kolových obrněných vozidel 4x4, které přichází v úvahu v budoucích akvizičních procesech slovenské armády, operuje také společnost Kerametal se svým nejnovějším počinem Aligator Master II, které je oproti svému předchůdci váhově těžší a také delší, což umožňuje pojmout posádku až 9 osob a také užití zbraňové nástavby do 500 kg.

100

Společnost Way Industries naopak zajišťuje výrobu vozidla BOŽENA, které může být uzpůsobeno k likvidaci min a jiných výbušných zařízení (BOŽENA Mine Clearance), nebo jako zasahující vozidlo proti výtržnostem a nepokojům zejména v urbanizovaných oblastech (BOŽENA RIOT). Kategorie dělostřeleckých systémů má na Slovensku poměrně dlouhou tradici zejména díky samohybné houfnici ZUZANA. Právě na ni navazují modernizované verze ráže 155 mm s dostřelem 41 km a automatickým nabíjením. Tou první je ZUZANA 2 představená již v roce 2008 a druhou je EVA nacházející se na podvozku Tatra 6x6 a představená v roce 2015. Za jejich vývojem a výrobou stojí státní podniky Konštrukta Defence a ZTS Špeciál. Dalším produktem slovensko-polské spolupráce je samohybná houfnice DIANA využívající polský pásový podvozek UPG-NG (Uniwersalne Podwozie Gąsienicowe Nowej Generacji). Spolupráce probíhá mezi již zmíněnými podniky Konštrukta Defence a ZTS Špeciál a polským státním podnikem BUMAR-ŁABĘDY, jenž zajišťuje již zmíněný podvozek (Grohmann 2015). Mezinárodní spolupráce probíhá také v kategorii SALW, kdy ČZUB rozšířilo svou výrobu také na Slovensko, takže v tomto případě lze mluvit o českých produktech vyráběných na Slovensku, a to zejména za účelem postupného přezbrojování slovenské armády. Z čistě tuzemských zbrojovek se v kategorii střelných zbraní jedná o produkty společností Grand Power, Technopol International a ZVS Holding. Grand Power své produktové portfolio zaměřuje zejména na pistole a samopaly. Lze zmínit např. K102R, K105R, P1DAO či samopaly a karabiny řady STRIBOG. Technopol International se naopak pyšní výrobou samopalu VMS 07. ZVS Holding v této kategorii nabízí dva produkty – jedná se o pistoli ZVS P20/P21 a vzduchovou pušku Perun. V oblasti vojenské elektroniky kromě již zmíněného EVPÚ získává stále větší renomé společnost Aliter Technologies. Jedná se zejména o systémy C4 (Command, Control, Communications and Computers) produktové řady COMTAG a COMTANET (označovaný též jako „polní kancelář“). Významnost produktů a celé společnosti je dána také ziskem zakázek v rámci struktur NATO jakožto první společnosti na Slovensku – od roku 2009 celkem 16 kontraktů (Švec 2016). Systémy C4 jsou také jedním z hlavních artiklů společnosti CSBC – systém C2SYS. Kromě toho se zaměřuje také na detekční systémy nebezpečných látek – systémy ABRA a SoD. Detekční systémy řady LAWAREC zejména proti laserovým a radarovým systémům jsou prioritou společnosti Metrodat. MSM Group v této oblasti působí prostřednictvím leteckého navigačního systému NAVYRA 500. Kategorii pyrotechnických robotů typu SCORPIO a Retriever produkuje ZTS VVÚ Košice.

101

Společnost Virtual Reality Media nabízí své služby v oblasti simulačních a tréninkových systémů – trenažéry a simulátory na helikoptéry Mi, letouny MiG-29 či cvičné letouny L-39, ale také na tanky T-72. Velké množství techniky sovětského typu a pouze velmi omezené modernizační programy vedou zákonitě k nutnosti servisu a modernizace stávajícího arzenálu slovenské armády. V případě slovenského zbrojního průmyslu se nachází poměrně velké množství podniků, které se na servis a modernizaci zaměřují. V oblasti pozemní techniky se jedná o MSM Group, jenž se kromě tanků (T-55, T-72) a vozidel pěchoty (BVP-1, BVP-2 – česko-slovenský projekt IFV Šakal) orientuje také na servis samohybných houfnic (2S1 Gvozdika) či raketometů (BM-21 „Grad“). Servis a modernizaci zmíněných tanků a vozidel pěchoty zajišťuje také Way Industries. Dodávky náhradních dílů pro stroje BVP-1, BVP-2, T-72, T-55 realizuje především ZTS-OTS, která je zároveň výhradním dodavatelem hydraulických hadic pro tuto techniku, a Delta Defence. Ta zajišťuje také servis vozidel Tatra a výrobu raketometů RM 70/85 Modular, jež využivá slovenská armáda.133 Posledními společnostmi v této oblasti jsou EVPÚ, která realizuje projekty modernizací střeleckých systémů pro stroje T-72 a BVP-2, a ZTS-Špeciál zaměřující se na věžové komplety (např. 2A42-Cobra) pro obrněná vozidla (BVP-1, BVP-2, OT-64). V oblasti letecké techniky zaujímají dominantní roli Letecké opravovne Trenčín, které zajišťují servis a modernizaci vrtulníků typu Mi, ale také letounů MiG-29, cvičných letounů L- 39 či lehkých dopravních letadel L-410. Okrajově se angažují také některé soukromé podniky – Willing (servis letounů MiG), S.M.S. Defence (servis vrtulníků typu Mi) či soukromá společnost Manipul (servis letadel L-410 či transportních letadel An-24, An-26). Exportní potenciál slovenského zbrojního průmyslu je značně omezený, a to již z výše zmíněného důvodu domácí zbrojní politiky, která by prostřednictvím nákupů měla utvářet domácím produktům reference. To se však v drtivé většině případů neděje. Slovenský zbrojní export je tak v letech 2006–2016 utvářen primárně již použitou technikou sovětské provenience, kde cílovou destinací jsou země Afriky a Středního východu – např. 24 kusů děl D-30 do Afghánistánu, 9 kusů vozidel BVP-2 do Egypta, 10 000 kusů raket pro systémy „Grad“ na Srí Lanku, 8 kusů BVP-1 a 5 kusů raketometů RM-70 do Kambodži, 20 kusů BM-21 „Grad“ do Saudské Arábie (SIPRI 2017c).

133 Modular je modernizační projekt raketometu RM 70/85, který probíhal od roku 2001 v součinnosti Konštrukta Defence, Vojenského technického a skúšobného ústavu Záhorie a německé společnosti DIEHL BGT Defence za účelem zvýšení palebné síly a modernizace přístrojových komponentů. V současnosti jeho výrobu a servis zajišťuje právě Delta Defence. 102

Z výše naznačeného je zřejmé, že hlavním exportním trhem slovenského zbrojního průmyslu jsou země s diskutabilními politickými režimy nacházející se v problematických bezpečnostních regionech (zejména Saudská Arábie, Egypt, Afghánistán a Alžírsko), (Ministerstvo hospodárstva Slovenskej republiky 2017). To mnohdy vyvolává negativní reakce ze strany nevládních organizací (např. Human Rights Watch), ale také EU. I přes to, že slovenské zbrojovky orientují svou produkci na zahraniční trhy, nejsou velmi úspěšné. Najde se tak pouze několik výjimek. Tou je již zmíněná Aliter Technologies, jež aktivně a dlouhodobě participuje v zakázkách NATO. Druhou je zbrojovka Grand Power, kdy v jejím případě 95 % produkce jde na zahraniční trhy (zejména USA). Třetí je společnost Virtual Reality Media, která v letech 2012–2013 zajišťovala dodávku leteckých a vrtulníkových simulátorů pro americkou armádu (WebNoviny 2013). Tou poslední je Way Industries se svým vozidlem BOŽENA (zejména typ určený k likvidaci min), jež získalo kladné reference pro své nasazení v Afghánistánu, Iráku, v bývalých zemích Jugoslávie, Súdánu, Turecku, Indonésii, Nigérii a dalších zemích. Celkově až 90 % produkce této firmy míří do zahraničí (Geneva International Centre for Humanitarian Demining 2012). V posledních dvou letech se začíná dařit také Leteckým opravovnám Trenčín, které získaly zakázku na servis vrtulníků pod hlavičkou NATO a také na letadla litevských ozbrojených sil (Trend.sk 2017). Celková hodnota exportu měla od roku 2010 do roku 2014 narůstající tendenci. V letech 2015 a 2016 však dochází k postupnému snižování na současných 126 milionů dolarů. Hlavními exportními kategoriemi jsou SALW, munice a pozemní vozidla a jejich součásti (Ministerstvo hospodárstva Slovenskej republiky 2017).

103

8.3.4. ZASTŘEŠUJÍCÍ ORGANIZACE SLOVENSKÉHO ZBROJNÍHO PRŮMYSLU

Hlavní institucí reprezentující domácí zbrojní průmysl je Združenie bezpečnostného a obranného priemyslu Slovenskej republiky (ZBOP) vzniknuvší v roce 2000. V současnosti čítá 30 členů (ze soukromého i státního sektoru). Současným prezidentem je Marián Andraščík, který je v této funkci od roku 2013. I přes poměrně silné postavení ZBOP z hlediska podpory a propagace nejsou některé společnosti jeho součástí (např. Delta Defence, Metrodat či Willing). Tyto firmy vidí mnohem efektivnější přístup v přímém navazování bilaterálních dohod s Ministerstvem obrany, čímž pro ně aktivity ZBOP ztrácí na relevanci. Dochází tak, na rozdíl od jiných států V4, k silnější fragmentaci slovenského zbrojního průmyslu a nejednotnému postupu z hlediska komunikace na linii stát – zbrojní průmysl s dalšími dopady na zahraniční trhy (Black et al. 2016: 119). ZBOP však usiluje o prohloubení vztahu se státem, což má být zajištěno prostřednictvím podpisu Dohody o spolupráci medzi Ministerstvom obrany Slovenskej republiky a Združením bezpečnostního a obranného priemyslu Slovenskej republiky z roku 2010. Biela kniha z roku 2016 počítá s její aktualizací, doposud se však tak nestalo (Ministerstvo obrany Slovenskej republiky 2016a: 89). ZBOP je společně s Ministerstvem obrany také garantem Mezinárodního veletrhu obranné techniky (IDEB – International Defence Exhibition Bratislava), jenž se od roku 2006 koná jednou za dva roky. IDEB funguje v úzké součinnosti s mezinárodním zbrojním veletrhem v ČR s názvem IDET (International Defence and Security Technologies Fair). Doposud navázala ZBOP partnerské vztahy se šesti evropskými institucemi podobného typu (včetně ČR, Maďarska a Polska). Na rozdíl od ostatních států na Slovensku neexistuje organizace reprezentující čistě zájmy leteckého průmyslu. To je dáno poměrně slabou reprezentací tohoto průmyslu z hlediska reprezentujících firem (nejvýznamější Letecké opravovne Trenčín), takže jejich činnost může být obsažena v aktivitách ZBOP.

104

8.4. ČESKÁ REPUBLIKA

8.4.1. ZBROJNÍ POLITIKA ČR

Politická nestabilita byla od roku 2006 ze všech států V4 nejviditelnější právě v ČR, což mělo za následek existenci hned dvou úřednických vlád – v letech 2009/2010 a 2013/2014. K tomu vedla zejména neúspěšná politika ODS provázána některými aférami. O určité stabilizaci situace z hlediska vládní moci tak lze mluvit až od roku 2014, kdy nastupuje vláda pod vedením Bohuslava Sobotky (ČSSD, ANO, KDU-ČSL), která je vládnoucí koalicí do současnosti. Zbrojní politika se tak stejně jako ve slovenském případě vyznačuje značnou nekontinualitou, kdy strategické a koncepční dokumenty na sebe nenavazují a jejich odraz reality je velmi krátkodobý, což má za následek jejich platnost v řádu několika měsíců. Při následném chronologickém představení dokumentů, bude právě toto zřejmé. Již v roce 2007 je vydán dokument Transformace resortu Ministerstva obrany České republiky, který představuje některé modernizační projekty – v oblasti pozemních sil se jedná o pořízení lehkého obrněného vozidla, obměna středního nákladního automobilu a dokončení obměny obrněných transportérů. V oblasti leteckých sil se jedná o modernizaci lehkých bitevních letounů L-159 a cvičných letounů L-39, stejně jako o modernizaci vrtulníkového letectva (transportní i bojové vrtulníky Mi) a pořízení transportních letadel. Ve střednědobém horizontu se počítá také s vytvořením Národního úřadu pro vyzbrojování (Ministerstvo obrany České republiky 2007: 7,11). Nutnost podpory domácího zbrojního průmyslu vychází z cíle zachovat rozvoj hlavních schopností a tradičního know-how českého obranného sektoru, čemuž však musí odpovídat stabilizované a efektivní financování. A právě to zdůrazňují dokumenty Vojenské strategie České republiky z roku 2008 a na ni navazující Obranná strategie České republiky z roku 2012 (Ministerstvo obrany České republiky 2012: 3–4). V oblasti výzkumu a vývoje jsou klíčové dva dokumenty: Koncepce obranného aplikovaného výzkumu a vývoje do roku 2015 z roku 2008 a následná Koncepce obranného aplikovaného výzkumu, vývoje a inovací na období 2016 až 2022 z roku 2016, jež stanovují úkoly a základní směry obranného výzkumu, vývoje a inovací. Právě v tomto případě je jasně zřetelný problém nekoncepčnosti, nestability priorit a neurčitosti dlouhoudobého zadání, kdy dokument z roku 2016 konstatuje, že jako hlavní přetrvávající nedostatek zůstává u programů veřejných zakázek ve vývoji nízká akviziční návaznost na úspěšně dokončené projekty obranného vývoje. Vedle nekoncepčnosti je další příčina spatřována v rozpočtových restrikcích (Ministerstvo obrany 2016a: 5, 41).

105

Pro překonání těchto nedostatků, posílení spolupráce, výměny informací a formulování doporučení by měly vzniknout expertní oborové panely, tzv. Technologické platformy, jejichž součástí by měly být také průmysloví experti a Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu (ibidem: 10). Prioritními oblastmi výzkumu a vývoje jsou robotika, radiokomunikační systémy, sféra kyber bezpečnosti a kyberobrany. V roce 2011 je představena Bílá kniha o obraně, která si dává za cíl popsat současný stav ozbrojených sil, ale také představení možných řešení, jak se vypořádat s hlavními problémy identifikovanými tímto dokumentem. Ta již sama zdůrazňuje výše zmíněnou nekoncepčnost, nesystémové investice a předražené zakázky, jež mají za následek deficity ve výzbroji, technice i materiálu (Ministerstvo obrany 2011: 13). V oblasti zbrojních projektů mimo jiné navrhuje vyřazení bojových vrtulníků Mi 24/35, neinvestovat do dalšího rozvoje mobilních pasivních sledovacích systémů, odprodej nepoužívaných uskladněných tanků a provozování BVP-2 do konce jejich životního cyklu (2018–2020) a poté jejich nahrazení. V oblasti akvizic mají být preferovány přímé nákupy hotových výrobků v otevřeném výběrovém řízení a má být vytvořen Národní úřad pro vyzbrojování (ibidem: 16–18). Dokument však byl již v době svého vzniku kritizován odbornou veřejností pro jeho nerálnou pozici ve vztahu k lidským, finančním a materiálním zdrojům, které byly v kontradikci s rozpočtovým rámcem Ministerstva obrany. To se potvrdilo v následujících letech, kdy v roce 2013 byl rozpočet o 111 miliónů dolarů nižší než v roce 2011 (Novotný 2016: 24). Její plánovaná aktualizace v roce 2016 doposud nebyla zrealizována. V roce 2013 je Ministerstvem zahraničních věcí představena Strategie vztahu státu a obranného a bezpečnostního průmyslu České republiky. Ta jednak shrnuje celkovou situaci obranného průmyslu, ale také definuje interakční vztah mezi státem a průmyslem, jenž předpokládá vlastní iniciativu tohoto průmyslového odvětví za účinné podpory státu (např. podpora prezentace schopností českého obranného průmyslu v zahraničí). Strategie bere v potaz také legislativu EU a využití výjimek, přičemž dokument počítá s volnou soutěží v rámci akvizičního procesu. Na základě této strategie je v gesci Minsterstva zahraničních věcí zřízena Odborná pracovní skupina pro obranný a bezpečnostní průmysl za účelem zlepšení mezirezortní koordinace a infomovanosti a zároveň se počítá s maximální možnou podporou českých subjektů ve společných mezinárodních projektech (Ministerstvo zahraničních věcí České republiky 2013: 7, 11–13).

106

V témže roce Ministerstvo obrany představilo Koncepci rozvoje dopravního a vrtulníkového letectva s výhledem do roku 2025. Ta poměrně detailně popisuje současné rozložení vrtulníkových sil stejně jako perspektivu budoucího vývoje. Dle Koncepce má dojít k nahrazení letadel Jak-40 dopravním letadlem typu A-319 (ČR provozuje již dvě letadla tohoto typu) a ke generálním opravám vrtulníků W3A-Sokól, Mi-17 a Mi-8, kdy bojové vrtulníky Mi-24/35 budou vyřazeny z provozu. Zároveň by mělo dojít k nákupu 12 kusů víceúčelových vrtulníků. Počítá se tak s celkovou redukcí vrtulníkového letectva (Ministerstvo obrany České republiky 2013: 18–21). I přesto, že Koncepce byla schválena vládou, její podoba se doposud realizovat nezapočala. Dokument však do této chvíle zrušen nebyl a stále tak platí, nicméně přijetí dalších dokumentů se od její podoby začíná značně vzdalovat (Novotný 2016: 29). Jedním z nich je Koncepce výstavby armády České republiky 2025 schválená vládou na konci roku 2015.134 Po událostech na Ukrajině z roku 2014, stejně jako z důvodu narůstající hrozby terorismu a migrace se začíná stejně jako v případě ostatních států V4 prosazovat aktivní obranná politika kladoucí důraz na nové (spíše by se dalo říci odkládané) modernizační procesy a zapojování domácího obranného průmyslu. Dokument z roku 2015 tak představuje některé akviziční procesy, jež mají být v následujících deseti letech zrealizovány. V případě vzdušných sil se jedná o modernizaci vrtulníků Mi-171Š, pořízení víceúčelového vrtulníku se schopností palby pomocí přesně naváděné munice, pořízení raketového kompletu velmi krátkého dosahu, pořízení mobilního 3D radaru – MADR a integrace systémů k zabezpečení schopnosti vzduch- země na letouny L-159 a JAS-39. V oblasti pozemních sil se jedná o pořízení útočné pušky s granátometem, odstřelovací pušky, přenosných protitankových řízených střel, pořízení vozidel na univerzální pásové platformě (náhrada BVP-2), pořízení děla odpovídající standardům NATO (dostřel 40 km), pořízení moderních samohybných minometů a kolových obrněných vozidel (velící a řídící vozy). Třetí oblastí je zpravodajské zabezpečení – modernizace a pořízení pozemních a bezpilotních průzkumných prostředků, pořízení prostředků C4ISTAR135 (Ministerstvo obrany 2015b: 19–21).

134 Ta mimojiné vychází a navazuje na Dlouhodobý výhled pro obranu 2030, který byl schválen vládou v červnu roku 2015. Ten kromě jiného uvadí nutnost nárůstu finančních zdrojů v rezortu (viz níže) a také klíčovost domácích subjektů obranného průmyslu nejen z hlediska tuzemského trhu, ale také z hlediska možnosti zapojení do nadnárodních dodavatelských řetězců (Ministerstvo obrany České republiky 2015a: 16–18). 135 Efektivní využití elektromagnetického spektra pro velení (Command), řízení (Control), komunikaci (Communication), zpracování dat (Computer), vojskové zpravodajství (Intelligence), sledování (Surveillance), akvizici cílů (Target Acquisition) a průzkum (Reconnaissance). 107

Finanční náročnost celé této Koncepce je v průběhu deseti let odhadována na 18,65 miliard dolarů. Dokument si je však vědom také hrozeb a rizik vycházejících zejména z nedodržení zdrojového rámce rezortu, respektive vlády či z neodpovídajících akvizičních procesů a korupčního jednání (ibidem: 24–26). Stejně jako v případě Bílé knihy o obraně či Koncepce rozvoje dopravního a vrtulníkového letectva s výhledem do roku 2025 je však Koncepce výstavby armády České republiky 2025 na počátku roku 2017 již překonaným dokumentem, který nereflektuje současné úkoly a priority (Procházka 2017). Posledním avšak zároveň jedním z nejvýznamnějších dokumentů je Strategie vyzbrojování a podpory rozvoje obranného průmyslu České republiky do roku 2025, jež byla schválena vládou 19. prosince roku 2016. Dokument tohoto typu je v pořadí druhým, kdy v roce 2004 byla přijata Národní strategie vyzbrojování. Je možné říci, že z hlediska základních principů je struktura podobná se Strategii z roku 2004, nicméně nachází se zde několik významných nových aspektů, které je potřeba si přiblížit. Tím prvním je nutnost zapojení českého obranného průmyslu do procesu integrace a internacionalizace ve snaze spojit síly v tlaku na mimoevropské, ale i evropské trhy (a to včetně malých a středních podniků – tvorba klastrů). Cílem tohoto dokumentu je tak zajištění, aby domácí obranný průmysl přispíval k zabezpečení požadovaných vojenských schopností domácí armády. Tím druhým je implementace směrnic EU k zadávání zakázek, kde lze využít výjimku pořizování vojenského materiálu formou vláda- vláda (G2G) či užití článku 346 (Ministerstvo obrany České republiky 2016b: 14–18, 36). Dalším významným aspektem je zajištění bezpečnosti dodávek – na základě Zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek je možné stanovit v zadávací dokumentaci zakázky požadavky na zabezpečení dodávek spočívající v předložení dokladů nebo vyjádření, jež pochází od orgánů ČR nebo příslušného státu, které prokazují, že účastník je schopen ve vztahu k zakázce plnit své povinnosti v oblasti dovozu, vývozu, transferu a tranzitu (včetně modernizace a oprav) výrobků, a to po celou dobou jejich životního cyklu. Na základě toho jsou definovány čtyři úrovně bezpečnosti dodávek: Úroveň 1: Průmyslová produkce vojenského materiálu je realizována na území ČR průmyslovými kapacitami ve vlastnictví státu (státními podniky). Stát má plně pod kontrolou vlastnickou strukturu, bezpečnost informací, vlastní řízení podniku i řízení dodavatelských řetězců. Úroveň 2: Průmyslová produkce vojenského materiálu je realizována na území ČR soukromými výrobci/dodavateli. Stát nemá plně pod kontrolou bezpečnost informací, vlastnickou strukturu a ani řízení dodavatelských řetězců.

108

Úroveň 3: Průmyslová produkce vojenského materiálu probíhá na území strategických spojeneckých zemí ČR (především členské státy NATO a EU). Úroveň 4: Průmyslová produkce vojenského materiálu probíhá na území ostatních světových dodavatelů. Bezpečnost dodávek není v případě mezinárodní krize nijak garantována. Pro zajištění životního cyklu je nezbytné zabezpečit transfer technologií pro relevantní etapy životního cyklu. V případě úrovní 3 a 4 je však podporováno zapojení tuzemského zbrojního průmyslu do systému zajištění podpory životního cyklu (např. servisní služby, joint venture), (ibidem: 22, 38–39, 45). Čtvrtým významným aspektem je začlenění rámce se zkratkou PROPED (projekty podpory ekonomické diplomacie) na podporu domácího zbrojního průmyslu. Jedná se o cíleně zaměřené akce na podporu českého exportu a českých podnikatelských subjektů (mohou mít podobu seminářů, kulatých stolů, účasti na výstavách, podnikatelských misí, prezentačních akcí, průmyslových dnů atp.), (Maďar 2017). I přes poměrně komplexní zpracování však její realizace může narazit na dlouhodobě přetrvávající problémy – nedostatečnou provázanost s rozpočtem a střednědobým plánováním, načež dochází k neefektivním nákupům. Je také nutné realizovat akvizice, které jsou dostatečně zdůvodněny zvyšováním schopností české armády (Novotný 2016: 30). Lze tak říci, že ČR se potýká s jiným problémem než Slovensko, kde je hlavní překážkou nedostatek koncepčních dokumentů. V ČR naopak tento dostatek generuje problémy, jež jsou zřetelné z výše provedeného výkladu – vydané texty na sebe mnohdy nenavazují, připouští různý výklad nebo umožňují některá nadbytečná rozhodnutí, na straně druhé jiná důležitá rozhodnutí nejsou obsažena. Chybí taktéž jejich pravidelná aktualizace (např. v reakci na změnu bezpečnostního prostředí). To je úzce navázáno na neexistenci stabilního a předvídatelného zdrojového rámce. Deklarované změny v posledních dvou letech, na základě nichž by mělo dojít k navýšení rozpočtu, přináší možnost tento stav aspoň určitým způsobem zeefektivnit (Novotný 2016: 28, 31). Z institucionálního hlediska nastávají změny na počátku roku 2015, kdy dochází ke zrušení Národního úřadu pro vyzbrojování (fungoval od roku 2010 jako reakce na korupci v armádních zakázkách, kdy cílem bylo již nevyužívat sourokromé společnosti jako prostředníky), jehož pravomoci přechází na nově vytvořené instituce.

109

Sekce průmyslové spolupráce a řízení organizací Ministerstva obrany (oblast podpory obranného a bezpečnostního průmyslu ČR – export výrobků, nadnárodní spolupráce, zvyšování konkurenceschopnosti, oblast vědy a výzkumu, funkce zakladatele státních podniků obranného průmyslu) a Sekce vyzbrojování a akvizic Ministerstva obrany (řízení systému vyzbrojování). Argumentem těchto kroků je přizpůsobení se zákonu o státní službě, který nabyl účinnosti k 1. 1. 2015 (Česká televize 2015, Black et al. 2016: 27–28). Zdrojový rámec zbrojní politiky měl stejně jako v ostatních státech V4 turbulentní vývoj. Hlavním činitelem jsou dopady ekonomické krize, což znamená, že dochází k redukci rozpočtu z 3 miliard dolarů v roce 2007 (1,55 % HDP) na 2 miliardy v roce 2012 (1,1 % HDP). Další propad pokračuje až do roku 2014, kdy obranný rozpočet dosáhl částky 1,6 miliardy dolarů (0,91 % HDP).136 V návaznosti na změny bezpečnostního prostředí a také závazky plynoucí ze summitu NATO ve Walesu v roce 2014 dochází k postupnému nárůstu – v roce 2015 se jedná o částku 1, 76 miliardy dolarů (0,96 % HDP) a v roce 2016 je to dle rezortního rozpočtu částka 1,9 miliardy dolarů (1,03 % HDP). Schváleným rozpočtem pro rok 2017 je částka 2,1 miliardy (1,08 % HDP), (Ministerstvo obrany České republiky 2017). Toto navyšování zároveň vychází z oficiálního závazku vlády ve „Smlouvě koaličních stran o zajištění obrany České republiky“ ze září roku 2014, kde se mimo jiné uvádí, že do roku 2020 dosáhnou výdaje na obranu hodnoty 1,4 % HDP a pod tuto hranici neklesnou do roku 2024 (Vláda České republiky 2014: 2). Právě částka pohybující se kolem 2,4 miliardy dolarů je dle Dlouhodobého výhledu pro obranu 2030 nezbytná k realizaci modernizačních projektů, tvorby zásob vojenského materiálu a pokrytí výdajů na doplnění vojenského personálu (Ministerstvo obrany České republiky 2015a: 16). V případě ČR však spekulaci vyvolává schopnost státu tyto peníze vůbec utratit, což se v posledních letech nedaří. Investice do výzbroje a techniky a modernizace se v letech 2006–2013 pohybovaly na hodnotě 13,5 % obranného rozpočtu (Kufčák 2014: 40). Nedá se však říci, že by docházelo k přibližování se stanovené hranici NATO (20 %) tak jako v případě obranného rozpočtu, jelikož v roce 2015 a 2016 činily výdaje na modernizaci hodnotu přibližně 10 % (Antonín Seďa 2016). Pokud jsou pominuty reálné částky (absolutní čísla) a důraz je kladen pouze na hledisko plnění hranice NATO, patří ČR v tomto ohledu společně s Maďarskem momentálně k nejslabším.137

136 Stejně jako ostatní státy V4, tak i ČR čerpala finanční externí zdroje z programu Foreign Military Financing, kdy v letech 2009–2015 získala částku 33, 5 milionů dolarů (U.S. Department of State 2017). 137 Reálnou hranicí pro ČR z hlediska investic je dle některých expertů 15 % (Mičánek a kol. 2014: 5). 110

Investice státu plynoucí do výzkumu a vývoje se v letech 2006–2009 pohybovaly průměrně na částce 17 milionů dolaru. Od roku 2010 však dochází k jejich redukci a to zejména z důvodu snižování obranného rozpočtu (Ministerstvo obrany České republiky 2011: 115). V posledních čtyřech letech tato částka osciluje kolem 12 milionů dolarů (Sekce pro vědu, výzkum a inovace 2017: 36). Důležitým zdrojem financí pro rozvoj této oblasti jsou tak pro všechny státy V4 externí zdroje (nejvíce prostředky EU). V oblasti legislativy EU se ČR dostala do podobné pozice jako Slovensko a to kritikou exportní politiky, jež porušuje Kodex chování EU při exportu zbraní (později Společný postoj), (Kiss 2014: 226). Co se týče přizpůsobení se směrnicím EU a využívání výjimek (vláda-vláda, článek 346), tak tím se komplexněji zabývá až Strategie vyzbrojování z roku 2016 (viz výše). Offsetová legislativa si v ČR prošla od roku 1998, kdy byla poprvé představena, několika změnami. Ty první se uskutečnily v roce 2005, avšak patrně ty nejvýznamější přišly v letech 2010–2011 v kontextu přijetí Kodexu chování o offsetech pocházející z dílny EU. Dle nového Opatření č. 19/2010 tak uplatňování offsetů nastává ve chvíli, kdy hodnota veřejné zakázky činí více než 40 milionů dolarů, v případě subdodávek pro tuzemské finální dodavetele více než 20 milionů dolarů (v obou případech bez DPH). Hodnota offsetového programu nesmí překročit 100 % celkové kontrakční ceny (podmínka Kodexu chování o offsetech). Velikost přímých offsetů musí být aspoň 20 % celého offsetového programu. Období plnění se stanovuje na maximální délku 10 let (Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky 2013: 1–3). V letech 1998–2012 bylo v rámci Ministerstva obrany realizováno celkem 8 offsetů (Nejvyšší kontrolní úřad 2012: 39). Nejvýznamější offsetový program je spojen s pronájmem letounů JAS-39 Gripen, kdy smlouva byla podepsána již v roce 2004.138 Celková hodnota offsetu představovala 130 % hodnoty pronájmu (ve smlouvě cca 1,04 miliardy dolarů, při reálném naplňování však částka postupně narůstá), kdy 20 % mají tvořit offsety přímé. Tento offset je stejně jako v Polsku při nákupu F-16 hodnocen jako neobyčejně „štědrý“, což sehrálo významnou roli při konečném výběru (Kiss 2014: 223). Jeho realizace byla dokončena na konci roku 2014 s celkovou částkou 1,26 miliardy dolarů.

138 Při prodlužování smlouvy v roce 2014 offsety nebyly součástí dohody. 111

Z hlediska přímých (polopřímých) offsetů byla nejvýznamější zakázka realizována společností Aero Vodochody na výrobu a montáž vrtulníků S-76 v hodnotě 102 milionů dolarů, dále Vítkovice Steel zajišťovaly ocel pro výrobu lodí britského námořnictva (9,5 milionů dolarů), společnost Aviation Czech exportovala do zahraničí motory za 12 milionů dolarů, na dodávce radarových systémů do Kazachstánu v celkové hodnotě 14 milionů dolarů participovala česká společnost Ramet, společnost Honeywell Aerospace Olomouc vyvezla letecké komponenty za 5 milionů dolarů. Kromě toho však byly offsetové programy uplatněny také v rámci dalších významných akvizic – nákup dopravních letadel Airbus (2006 – hodnota offsetu 100 %), akvizice vozidel Tatra (2006), dopravních letadel CASA (2009 – hodnota offsetu 100 %), obrněných vozidel Iveco (2009) či obrněných kolových transportérů Pandur (2009 – hodnota offsetu 150 %), (Česká televize 2013, Prague Daily Monitor 2015). Většina z těchto offsetových programů však stále běží, takže jejich hodnocení lze brát pouze parciálně. Do přímých offsetů (mluví se až o 40 %) při nákupu Pandurů prozatím nejvýznamněji zasáhly tehdejší VOP-25 Nový Jičín a VOP-26 Šternberk, ale také Meopta Přerov či MESIT Holding. Od roku 2012 však v souvislosti s legislativou EU byly offsetové programy v ČR omezeny na minimum. Ze zprávy Nějvyššího kontrolního úřadu nicméně vyplývá, že dosavadní realizace byla dána nesystémovostí a absencí strategických dokumentů, které by offsetové programy jednoznačně ukotvily v rámci potřeb a zájmů státu. Na základě toho tak míru plnění priorit a cílů offsetové politky nebylo možné do roku 2012 adekvátně vyhodnotit (Nejvyšší kontrolní úřad 2012: 29, 39–40). Akviziční a modernizační politika byla v letech 2006–2016 protkána nejen některými odkládanými nákupy, ale také několika korupčními kauzami, které zasáhly nejvyšší politickou sféru. V roce 2006/2007 získává armáda 3 soupravy mobilního dělostřeleckého radiolokátoru švédské výroby Arthur umístěné na podvozku Tatra T-815 a 30 kusů víceúčelového přenosného protitankového systému Carl Gustaf ve verzi M3 také švédské výroby. V témže období je realizován nákup přenosných amerických protitankových řízených raket FGM-148 Javelin a 3 kusů slovenských odminovacích vozidel BOŽENA (SIPRI 2017d). Velkým kontraktem byla objednávka 556 kusů nákladních vozidel Tatra T-810 v hodnotě 105 milionů dolarů jako náhrady za legendární Pragu V3S, které měly být dodány do roku 2009. Objednávka proběhla bez vyhlášení tendru s odkazem na zajišťování národních bezpečnostních zájmů. V průběhu dodávek se však objevilo několik problematických aspektů, které celou zakázku zpozdily – dodané vozy byly jednak příliš těžké a také do nich zatékalo. K tomu společnost Tatra musela řešit problémy s domácími subdodavately (Praga), což bylo podmínkou celého kontraktu (Aktuálně.cz 2008).

112

V roce 2006 je také uzavřena zakázka na dodávku 2 kusů francouzských dopravních letadel Airbus A-319CJ v celkové hodnotě 122 milionů dolarů. V témže roce byl také podepsán velký kontrakt na dodávku 199 kusů kolových obrněných transportérů Pandur II v hodnotě cca 1 miliardy dolarů s rakouskou společností Steyr-Daimler-Puch Spezialfahrzeug GmbH (součástí General Dynamics). Tato smlouva byla nakonec v roce 2007 zrušena z důvodu nedodržení smluvních podmínek. V roce 2009 však byla podepsána smouva nová na nákup 107 kusů za 585 milionů dolarů s plánovaným kompletním dodáním do roku 2013. Součástí byl již zmíněný offsetový program s participujícími státními podniky VOP-25 Nový Jičín a VOP-26 Šternberk, které zajišťovaly montáž 90 kusů nasmlouvaných Pandurů (Lidovky.cz 2009b). Právě v této souvislosti se objevila jedna z největších korupčních kauz, která je prošetřována do současnosti, kdy Marek Dalík, lobbista a blízká osoba tehdejšího premiéra Mirka Topolánka, měl žádat od rakouské firmy úplatek. V roce 2009 dochází také k podpisu smlouvy ná nákup 4 kusů španělských transportních letadel CASA C-295 za 143 milionů dolarů, přičemž v rámci tohoto obchodu byly z původních 5 nakonec směněny 3 kusy bitevníků L-159 (2 kusy byly vráceny jako kompenzace za některé technické problémy letadel CASA). Letadla byla sice české armádě dodána v průběhu roku 2010 (zprostředkovatelem byla česká společnost Omnipol), zakázka již však od počátku byla označována za předraženou a netransparentní, a to z důvodu, že letadla nebyly nakoupeny na základě výběrového řízení. V souvislosti s tím je do současnosti vyšetřována tehdejší ministryně obrany Vlasta Parkanová na základě údajného zneužití pravomoci (Česká televize 2016). V letech 2008–2009 je dále posílen vozový park pozemních sil, když nejprve je uzavřena smlouva na nákup 79 kusů terénních vozidel Land Rover Defender za cca 15 milionů dolarů a posléze jsou pořízeny 4 kusy německých obrněných vozidel KMW Dingo-2, a to zejména za účelem nasazení v zahraničních misích. Následně dochází k pořízení dalších 17 kusů těchto vozů (SIPRI 2017d). Společně se Slovenskem je realizován nákup lehkých obrněných vozidel Iveco LMV 4x4 vyzbrojených zbraňovou stanicí norské výroby v počtu 90 kusů za 190 milionů dolarů (Kiss 2014: 222-223). V případě lehkých palných zbraní je klíčovým aktérem ČZUB, která v roce 2011 zahájila dodávku nových útočných pušek CZ 805 BREN (celkem jich dodala přes 17 500 kusů) a také samopalů CZ Scorpion EVO 3 (cca 580 kusů). V roce 2016 poté dochází k navázání těchto dodávek novým typem útočné pušky CZ BREN 2, která byla prozatím dodána v počtu 2 700 ks. To stejné platí i pro pistole, kdy jsou používány produkty ČZUB (pistole CZ 75 SP-01 Phantom), kterých bylo v letech 2009-2016 dodáno přibližně 13 500 kusů (Lidovky.cz 2016).

113

V roce 2014 poté byla proudložena smlouva o pronájmu letounů Jas-39 Gripen, došlo k zakoupení 10 kusů amerických bezpilotních letounů ScanEagle a v roce 2015 získala česká armáda 7 kusů zmodernizovaných vrtulníků Mi-171š, kdy modernizaci zajišťoval státní podnik LOM Praha. Byla také uzavřena dohoda s polským PZL Swidnik o modernizaci vrtulníků W- 3A Sokól (Aktuálně.cz 2015). Snahy o společné pořízení 3D radarů typu MADR v rámci V4 se nakonec ukázaly jako neúspěšné, a proto se každý stát rozhodl, že bude postupovat svou vlastní cestou. Nejrychleji se to projevilo v ČR, která na konci roku 2016 ohlásila výběr vítěze na dodávků 8 kusů radarů ELM-2084 MMR od izraelské společnosti Elta Systems v kooperaci s českou firmou Retia (ta zajistí až 30 % komponentů zakázky – linka na výrobu anténních modulů, klíčové součástky radarů vyráběných nejmodernější galium-nitridovou technologií). Smlouva o částce cca 122 milionů dolarů by měla být podepsána v půlce roku 2017 (Kominek 2016, Euro.cz 2016). V témže roce získala také česká společnost Eldis Pardubice kontrakt na dodávku 4 souprav letištních radarů pro armádu ČR (Ministerstvo obrany 2016c). Tuzemská účast bude také patrná v osobním vybavení vojáka – dodávky přístrojů pro noční vidění zajistí česká firma Pramacom-HT a dodávky neprůstřelných vest společnost Argun. Servisní služby dopravních letadel (konkrétně Airbus A319CJ a Jak-40) v hodnotě 18 milionů dolarů bude v následujících letech zajišťovat česká soukromá firma Glomex MS. Na konci roku 2016 bylo české armádě dodáno dalších 26 kusů nákladních automobilů Tatra Tactic (T810). Servisní služby dopravních letadel Challenger 601-3A zajišťuje jiná soukromá firma – Omnipol (E15.cz 2017a). Český obranný průmysl tak v současnosti zajišťuje cca 30 % dodávek národní armádě. Na přelomu let 2016/2017 se objevilo také několik informací k velkým zbrojním nákupům, jež by měly být realizovány v následujících letech. Jedním z nich je bezesporu pořízení 62 kusů obrněných vozidel Titus za 157 milionů dolarů s plánovaným dodáním v letech 2018–2023. Vozidlo Titus, které vzniklo kooperací francouzské firmy Nexter a české společnosti Tatra Defence Vehicle zajišťující podvozek (součástí Czechoslovak Group), dostalo přednost před čistě českým obrněncem Vega z díly SVOS Přelouč. Navýšen bude také počet Pandurů, kdy armáda získá dalších 20 kusů (6 velitelsko-štábních a 14 spojařských) v ceně 81 milionů dolarů. Realizaci tohoto projektu budou však nově zajišťovat společnosti spadající do holdingu Czechoslovak Group (např. Tatra Defence Vehicle), která získala licenční práva na výrobu a servis od General Dynamics (viz níže). V pořadí třetí zakázkou, kterou bude realizovat společnost Tatra, je modernizace 33 kusů samohybných houfnic DANA za cca 69 milionů dolarů. V oblasti malorážové munice by měl být na léta 2017–2021 hlavním dodavatelem český Sellier & Bellot (zakázka v hodnotě 102 milionů dolarů).

114

Momentálně nejdiskutovanějším akvizičním programem je nákup 12 kusů víceúčelových vrtulníků v hodnotě 244 milionů dolarů, kdy do nejužšího výběru údajně postoupila americká společnost Bell (stroje UH-1Y Venom) a italská společnost Leonardo (stroje AW139), (Sekce vyzbrojování a akvizic 2016, Stratilík 2016b, Hospodářské noviny 2016, Hospodářské noviny 2017).

115

8.4.2. CHARAKTER SPOLEČNOSTÍ A PODÍL ZAHRANIČNÍHO KAPITÁLU

Z širšího hlediska se počet firem operujících v sektoru zbrojního průmyslu pohybuje přibližně kolem 255 (tolik firem má povolení k zahraničnímu obchodu s vojenským materiálem), (Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky 2017). Dle členství v Asociaci obranného a bezpečnostního průmyslu se tento počet redukuje na 106 společností. Stejně jako v případě ostatních států V4 však pouze zlomek z nich (cca 30) lze považovat za podniky disponující opravdu významnými produkčními kapacitami (v ostatních případech se jedná buď o obchodní společnosti, nebo o společnosti civilní, jež disponují kapacitami k plnění vojenských zakazek).139 Rozsáhlá privatizace tohoto sektoru způsobila, že stát disponuje kontrolou již pouze nad pěti podniky. Čtyři z nich spadají pod Ministerstvo obrany: LOM Praha (včetně dceřiné společnosti VR Group), Vojenský technický ústav, Vojenský výzkumný ústav a VOP CZ. VOP CZ sídlící v Šenově u Nového Jičína jako takový vznikl v roce 2012 poté, co dochází ke sloučení VOP-25 Nový Jičín a VOP-26 Šternberk (z důvodu nedostatku zakázek) a odprodeji nevyužitých prostor do soukromých rukou (VOP CZ 2017). Pátý státní podnik, Explosia, spadá pod Ministerstvo průmyslu a obchodu. Přibližně 90 % celého obranného průmyslu se tak nachází v soukromých (zprivatizovaných) rukou. Těmi nejvýznamnějšími z hlediska tuzemského a světového uplatnění jsou momentálně Aero Vodochody, Bohemia Interactive Simulations, B.O.I.S. Filtry, Česká zbrojovka Uherský Brod, Eldis Pardubice, Gumotex, Meopta Systems, MESIT Holding, MPI Group (součástí firma ZVI), Omnipol (součástí společnost Ramet a od roku 2011 také společnost Era), Sellier & Bellot, STV Group,140 SVOS, T-CZ, Tesla, Zetor Engineering, ZEVETA Bojkovice (sekce ZEVETA Ammunition) a holdingová společnost Czechoslovak Group. Právě holding Czechoslovak Group (do roku 2016 známý jako Excalibur Group) patřící podnikateli Jaroslavu Strnadovi je největším zbrojním aktérem posledních let v ČR, ale také na Slovensku (MSM Group, viz výše).

139 Celkový počet osob zaměstnaných ve zbrojním sektoru osciluje kolem 15 000. 140 Součástí holdingu STV Invest kam patří také např. Poličské strojírny či STV Trans. 116

V posledních letech se mu podařilo skoupit několik významných českých soukromých firem (některé z nic se nacházely na pokraji bankrotu – Tatra, Job Air Technic, Avia), ale také státních podniků – od roku 2012 měl v pronájmu prostory VOP-26 Šternberk, které v roce 2013 posléze kupuje (prostřednictvím společnosti Excalibur Army) za 6,2 milionů dolarů (iDNES.cz 2013).141 Čítá celkem 24 společností, z nichž se zbrojním zakázkám věnují firmy Excalibur Army, Excalibur International, Karbox, Tatra Trucks a Tatra Defence Vehicle a Retia. Jeho činnost posledních tří let tak vyvolává debatu o integraci a zároveň monopolizaci českého zbrojního průmyslu právě ze strany Czechoslovak Group, a to primárně v oblasti pozemních sil. Naopak v oblasti leteckých sil je do podobné pozice stavěna společnost Aero Vodochody. Ta do roku 2007 patřila státu, který se ji však rozhodl prodat do soukromého vlastnictví. Kupcem se stala česká investiční skupina Penta Investment. Přítomnost zahraničního kapitálu je nejvýraznější u soukromých podniků. Holding Czechoslovak Group v posledních třech letech získal několik licencí na výrobu zahraničních produktů – v roce 2015 získal licenci od General Dynamics na servis a výrobu obrněných transportérů Pandur pro vybrané země východní Evropy a Asie. Ve stejném roce je uzavřeno strategické partnerství s izraelskou společností RAFAEL, která je dodavatelem např. dálkově ovládaných zbraňových věží MKI z typové rodiny Samson, které jsou využity právě na vozidlech Pandur. Plná licenční práva na výrobu a servis vlastní také v případě kolových obrněných vozidel Titus 6x6, které vznikají v kooperaci s francouzskou firmou Nexter. Posledním produktem, jejímiž licenčními právy disponuje, je bojové vozidlo pěchoty na pásové platformě ASCOD opět od General Dynamics.V tomto případě však klíčovou roli bude hrát rozhodnutí vlády o nákupu nových vozidel jako náhrady za sovětské BVP. V úvahu však připadá nejen vozidlo ASCOD, ale také bojové vozidlo pěchoty CV90 od společnosti BAE Systems. Právě ta v roce 2016 uzavřela partnerství s VOP CZ, která by se podílela na případné zakázce pro českou armádu.142 VOP CZ také na počátku roku 2017 uzavřel strategické partnerství se společností NIMR Automotive (Spojené arabské emiráty), které umožňuje státnímu podniku vyrábět a nabízet lehká obrněná vozidla NIMR (např. AJBAN 440A 4x4) především pro oblast střední Evropy.143 V oblasti leteckého průmyslu je klíčovým parnerem zahraničních aktérů společnost Aero Vodochody.

141 Od roku 2005 je také vlastníkem (prostřednictvím Excalibur Army) prostor VOP 081 Přelouč. 142 Na základě tohoto partnerství byla dohodnuta smlouva na výrobu součástek pro obojživelná vozidla BvS10 Beowulf pro rakouskou armádu (Hrbáček 2017). 143 VOP CZ však již více než dva roky vyrábí pro vozidla společnosti NIMR kabiny (iDNES.cz 2017a). 117

V případě vrtulníků spolupracuje se společností Sikorsky, kdy kompletně vyrábí model S- 76 a od roku 2010 se podílí na výrobě modelů UH-60M a S-70i (verze vyráběna v Polsku) prostřednictvím dodávek kokpitů. Od roku 2011 participuje také na výrobě vojenského transportního letounu KC-390 brazilské firmy Embraer, kde zajišťuje výrobu a dodávky dveří, ramp, zadních částí trupu a pevných náběžných křídel pro tyto stroje. Mimo tyto dva největší programy se však podílí také na výrobě transportních letadel C-27J Spartan (dodávka střední části křídel), letounů F/A-18E/F Super Hornet (dodávka kanónových dveří). Dlužno dodat, že velkou část zakázek tvoří civilní sektor (programy pro Airbus či Bombardier), (Aero Vodochody 2017). Nadnárodní spoluprací disponuje také STV Group, která v kooperaci s německou společností Rheinmetall Defence nabízí systém protivzdušné obrany Oerlikon Skyshield MOOTW/C-RAM. Oblast vojenské elektroniky bude z hlediska zahraničního kapitálu důležitá zejména pro společnost Retia, která se bude podílet na dodávce 3D radarů MADR od izraelské společnosti Elta Systems (viz výše). Společnost Era, která je od roku 2011 vlastněná Omnipolem, patřila v letech 2006–2011 americké společnosti Rannoch Corporation (Kiss 2014: 234–235). V letech 2007–2012 byla také společnost Tesla součástí zahraničního aktéra – irské investiční společnosti Kilcullen Kapital Partners. Po neúspěšných realizačních plánech se však v roce 2012 vrací opět do českých rukou (Aktuálně.cz 2012). V oblasti malorážové munice je patrné vlastnictví zahraničního investora u podniku Sellier & Bellot, který se v roce 2009 stal součástí koncernu brazilského původu Companhia Brasileira de Cartuchos (CBC) sdružujícího kromě brazilských výrobců také výrobce z Německa. Obráceným směrem, tedy do zahraničí, se daří expandovat výrobci ručních palných zbraní ČZUB. Ta již v roce 1997 za účelem rozšíření na americký trh založila dceřinou společnost CZ- USA.144 V roce 2014 na to navazuje prohloubení spolupráce s polskou zbrojovkou “Łucznik” a otevření podniku v Novákách na Slovensku s názvem CZ-Slovensko, který vyrábí některé komponenty zbraní ČZUB a měl by se podílet na přezbrojování slovenské armády. Kromě toho zbrojovka v rámci některých kontraktů zajišťuje také technologický transfer do zákaznických zemí (např. Peru či Egypt), (E15.cz 2017b: 14–15). Podobný případ expanze lze vysledovat také u Tatry, kdy jsou její podvozky používány pro různé účely v mnoha státech světa (např. Indie).145

144 Prostřednictvím CZ-USA došlo v roce 2005 k odkupu amerického výrobce krátkých palných zbraní Dan Wesson (E15.cz 2017b: 14–15). 145 Dlužno dodat, že v letech 2003–2013 byla Tatra také vlastněna zahraničním investorem, který však podnik přivedl do exekučního řízení. 118

Velikostně státní podniky odpovídají typu velkého podniku (nad 250 zaměstnanců): VOP CZ i LOM Praha disponují přibližně 800 zaměstnanci, Explosia čitá cca 640 zaměstnanců. Vojenský technický ústav zaměstnává přibližně 300 lidí. Jedinou výjimkou je Vojenský výzkumný ústav se 135 zaměstnanci. Co se týče soukromých firem, zde také dominují podniky velkého typu – Aero Vodochody čitá 1 900 zaměstnanců, ČZUB s 1 700 zaměstnanci, Sellier & Bellot s 1 600 zaměstnanci, Gumotex se 1 400 zaměstnanci, Meopta Systems s 900 zaměstnanci, MESIT Holding s 815 zaměstnanci či STV Group s 500 zaměstnanci. Společnost Omnipol společně se svými firmami Ramet (170 zaměstnanců) a Era (300 zaměstnanců) disponuje více než 500 zaměstnanci. Podniky střední velikosti jsou reprezentovány společnostmi Eldis (160 zaměstnanců), SVOS (125 zaměstnanců), T-CZ (170 zaměstnanců), Zeveta Ammunition (50 zaměstnanců). Specifickým případem spadající do skupiny podniků velkého typu je holding Czechoslovak Group, který pod sebe stahuje velké množství firem zaměřujících se do různých sfér – celkově více než 4 000 pracovních míst (určitá podobnost s PGZ v Polsku). Zaměření podniků v ČR postihuje všechny hlavní sektory s výjimkou, stejně jako v případě Maďarska a Slovenska, sektoru lodního/námořního. V oblasti vzdušných sil je dominantním aktérem již zmíněná společnost Aero Vodochody. Do jisté míry však do tohoto sektoru zasahují také společnosti STV Group (nabídka vrtulníků sovětské výroby) a Omnipol prostřednictvím obchodních a servisních služeb – zajišťuje prodej některých typů letadel – cvičný letoun L- 39NG, dopravní letadlo CASA či dopravní letadlo L-410.146 Poskytuje také servisní služby některým armádním dopravním letadlům (Challenger 601-3A). Servisní a opravárenské služby zejména vrtulníků typu Mi zabezpečuje státní podnik LOM Praha.147 Mnohem silnější z hlediska zastoupení jsou oblasti pozemních sil a vojenské elektroniky. Oblast pozemních sil je zastoupena státním podnikem VOP CZ, který kromě servisních a modernizačních služeb sovětské techniky nabízí také licenční obrněná vozidla NIMR a částečně se podílí na výrobě vozidel Pandur. V sekci výbušnin primárně působí státní společnost Explosia. Ze soukromých společností ve stejné oblasti jako Explosia působí také ZEVETA Ammunition. V sekci malorážové munice je dominantním aktérem Sellier & Bellot (jeden z největších v Evropě).

146 Čistě obchodní společností a to v oblasti letecké i pozemní techniky je společnost MPI Group. 147 Součástí LOMu je také Letecké výcvikové centrum v Pardubicích, které poskytuje své služby také celé řadě zahraničních zákazníků. 119

Operuje zde však také STV Group, která zároveň nabízí různé druhy pozemní techniky sovětské provenience a některé druhy velkorážové munice a ručních palných zbraní. V sekci SALW je však klíčovým aktérem nejen pro tuzemský, ale také pro zahraniční trh ČZUB. Působí však zde i společnost ZVI (MPI Group). Sekce obrněných vozidel je kromě státního VOP CZ doplněna také soukromou firmou SVOS a Zetor Engineering. Dominantním aktérem v sekci výroby, servisu a modernizace pozemních vozidel (včetně raketometů a houfnic) však zůstává Czechoslovak Group, která díky své neustálé expanzi proniká také do dalších odvětví – výroba speciálních kontejnerů díky firmě Karbox, vojenská elektronika prostřednictvím společnosti Retia či nejnověji výroba bezpilotních letounů prostřednictvím společnosti Excalibur International. No a právě zbylá většina soukromých firem operuje v oblasti vojenské elektroniky – Meopta Systems (optické systémy), MESIT Holding, Omnipol prostřednictvím společností Ramet a Era, Eldis Pardubice, T-CZ, Tesla. Ve všech oblastech, tedy v pozemní, vzdušné (včetně bezpilotních prostředků) a vojenské elektronice, působí Vojenský technický ústav a Vojenský výzkumný ústav. Ve specifické oblasti gumárenských výrobků se pohybují společnosti B.O.I.S. Filtry orientující se na maskovací a ochranné prostředky a Gumotex zaměřující se např. na výrobu armádních stanů. Dlužno dodat, že obě společnosti spolu s dalšími firmami (působícími primárně v civilním sektoru: Gumárny Zubří, Svitap či Oritest Group) spadají do širší oblasti ochrany proti CBRN látkám, která má v ČR dlouhou a mezinárodně významnou tradici – v roce 2007 dochází k vytvoření NATO Centra ochrany proti zbraním hromadného ničení (JCBRN Defence COE) sidlícím ve Vyškově (Black et al. 2016: 31). Společnost Bohemia Interactive Simulations a státní VR Group zase operují v oblasti simulačních a trénikových aktivit. Stejně jako v případě ostatních států V4, i v ČR fungují společnosti zakládající své aktivity na zprostředkování zbrojních obchodů – Omnipol či MPI Group. Analýza podílu civilní a vojenské výroby je v mnoha ohledech složitě určitelným subindikátorem. Nejpatrnější je to v případě vojenské elektroniky, ale také v leteckém sektoru, kde mohou být produkty využity v obou sférách bez složitějších modifikací (např. cvičná letadla společnosti Zlín Aircraft, dopravní letadla Aircraft Industries či produkty Aera Vodochody). Do roku 2014 však platilo, že civilní výroba byla hlavním aspektem, která mnoho podniků zachránila od likvidace. Trend postupného návratu k většímu začleňování vojenské výroby do nabízených služeb je patrný v cca posledních 4 letech. To je případ např. státního VOP CZ, který se do roku 2014 z drtivé většiny (90 %) opíral o civilní výrobu. To se začíná však v posledních letech měnit právě ve prospěch výroby vojenské.

120

Také podniky jako např. ČZUB vyrábí mimo zbraní, které se z drtivé většiny prodávají na civilním trhu (lovecké a myslivecké zbraně, zbraně pro sportovní střelbu či osobní ochranu), komponenty pro automobilový a letecký průmysl. Stejným případem jsou i vozidla Tatra, jejichž podvozky jsou využívány hojně v civilním sektoru. Podobným příkladem je také Meopta, jejíž zaměřovací systémy jsou silně využívány v civilní sféře (např. sportovní střelci).

121

8.4.3. PRODUKTY ČESKÉHO ZBROJNÍHO PRŮMYSLU

Poměrně silné zastoupení má v ČR tedy licenční výroba. V oblasti leteckých sil se jedná o Aero Vodochody a vrtulník S-76, který má sice primárně civilní využití, nicméně může být přizpůsoben i vojenským účelům. V případě pozemních sil se jedná o licenční výrobu ze strany Czechoslovak Group (konkrétně Tatra Defence Vehicle) – obrněné vozidlo Pandur 8x8 a Titus 6x6. Státní VOP CZ v licenční výrobě nabízí lehké obrněné vozidlo NIMR AJBAN 440A 4x4, což je jeho jediný výrobní čistě moderní produkt (v ostatních případech se jedná o sovětskou techniku). V závislosti na rozhodnutí vlády ČR týkající se nákupu nových pásových vozidel by toto portfolio mohly rozšířit stroje ASCOD (Czechoslovak Group) či CV90 (VOP CZ). Právě pořízení těchto strojů ze strany české armády hraje klíčovou roli pro jejich budoucí uplatnění na evropských trzích v kontextu zajištění výroby právě tuzemskými podniky. Český zbrojní průmysl však disponuje také čistě domácími produkty, které získaly renomé i v zahraničí. Takovým podnikem je bezesporu Tatra se svými nákladními vozidly a také podvozky (lze zmínit např. francouzskou samohybnou houfnici Caesar, jež využívá podvozku Tatra či vozidla Tatrapan na Slovensku). Druhou společností je ČZUB se svými ručními palnými zbraněmi. Jedná se zejména o útočnou pušku CZ 805 BREN, samopal CZ Scorpion EVO 3, pistole CZ P-09, CZ P-07 či CZ 75 P-01. Nejnovějšími počiny z její dílny je nová útočná puška BREN 2 a pistole s přímoběžným úderníkem CZ P-10C. Dlužno dodat, že se ČZUB zaměřuje také na produkty balistické ochrany (balistické vesty). Státní společnost Explosia si světový věhlas získala pomocí výbušniny Semtex, který však postupně nabýval negativních konotací v důsledku spojování této plastické trhaviny s akcemi zejména nestátních aktérů. V oblasti vojenské elektroniky patří ke světově vyhlášeným systémům pasivní sledovací systém VERA (nejnověji ve verzi VERA-NG) společnosti Era, který uspěl také ve výběrovém řízení na zakázku pro NATO v roce 2014 (Armádní noviny 2014). Druhým je multisensorový pozorovací systém MMS, jehož využití je spatřováno zejména na leteckých základnách nacházejících se v hornatějších oblastech. Pasivní sledovací systémy jsou předmětem zájmu také společnosti Ramet – systémy SDD (monitorovací stanice), MRTP (malý pátrač) či TSC (terénní simulátor cílů). V oblasti leteckého průmyslu si uznávané jméno vytvrořila společnost Aero Vodochody, a to obzvláště díky cvičným letounům L-39 Albatros, jež doposud slaví takřka celosvětový úspěch, a do jisté míry také díky lehkým bojovým letounům L-159 ALCA.

122

V návaznosti na úspěch L-39 byla představena v roce 2016 jeho nová verze nesoucí označení L-39NG (partnerem je již zmíněný Omnipol). V oblasti vojenské elektroniky se stále více začíná uplatňovat společnost Retia (Czechoslovak Group), která nejenže v současnosti spolupracuje s českou armádou prostřednictvím dodávek radarových systémů krátkého dosahu ReVISOR či s NATO v rámci projektu AGS (dodávky speciálních operačních kontejnerů), ale bude se také podílet na zakázce radarů MADR, kterou získala izraelská společnost Elta Systems. Kromě toho společnost nabízí také radar včasné výstrahy ReVEAL či systémy velení a řízení RACCOS, ReTOB či ReWET (zavedeny ve výzbroji armády ČR). Malorážová munice je dominantní oblastí již zméněné společnosti Sellier & Bellot. Dlouhodobě působící v obranném průmyslu, avšak ne tak světově proslulé jsou v oblasti vojenské elektroniky MESIT Holding se svými rádiovými komunikačními systémy třídy DICOM a také Eldis Pardubice s přehledovými radary RL-2000, MSSR-1 a PAR-E, které bude však v následujících letech využívat také česká armáda. Stejnou pozici zaujímá také věhlasná značka Tesla, která částí výroby působí také v obranném průmyslu. Zajišťuje výrobu systémů na bázi mikrovlnného spojení – RR4702 (DATEL) či TESlink 27. Optická zařízení jsou doménou společnosti Meopta Systems poskytující nejen vybavení pro vojáka (kolimátorové zaměřovače, noktovizorní přístroje či vojenské puškohledy), ale také pro obrněná vozidla a tanky. Výrobu granátů (URG-86) a protintakových střel (RPG-75-M) zajišťuje Zeveta Ammunition. Společnost ZVI kromě zmíněného kanónového kompletu Plamen produkuje také ostřelovací pušky Falcon či malé záložní pistole Kevin. Automatický kanón CZ30 ráže 30 mm pochází z dílny Excalibur Army. Simulační produkty vrtulníků, bojových letounů a operací pozemních sil poskytují Bohemia Interactive Simulations a VR Group. Z kategorie produktů, které svůj potenciál teprve získávají, se jedná o obrněné vozidlo společnosti SVOS s názvem Vega (patřící do kategorie MRAP), které je prvním čistě tuzemským vozidlem tohoto typu v novodobé historii ČR. Stejným rysem se pyšní český výrobce traktorů Zetor, který v rámci své divize Zetor Engineering představil prozatím pouze projekt bojového obrněného vozidla na pásové platformě nesoucí název IFV Wolfdog, jehož plánem je ucházet se o zakázky při obměně vozidel sovětské výroby a to nejen v ČR, ale také na dalších evropských trzích (Stratilík 2016c).148

148 Kromě společnosti Zetor se ve zbrojním sektoru začíná angažovat také automobilka Škoda, která pro tyto účely představila na počátku roku 2017 armádní verzi terénního automobilu Škoda Kodiaq. 123

V oblasti bezpilotních prostředků se se svým produktem v roce 2016 představila také společnost Excalibur International (Czechoslovak Group). Bezpilotní letoun nese označení Cantas a vyznačuje se mimo jiné schopností vertikálního startu a přistání (verze A a E). Třetí verze, verze S, může být upravena do podoby bojového dronu (Defence Blog 2017). Z výše naznačeného výčtu je zřejmé, že ČR je schopna si některé typy hlavních zbraní (letoun, bojová vozidla, obrněná vozidla) do jisté míry vyrobit sama. Nejslabší zaměření je tak v oblasti velkorážové techniky – dělostřelectvo (houfnice, minomety), tanky – a vrtulníkového letectva. Stejně jako ve slovenském případě, kde je však situace týkající se modernizace více zanedbaná, tak také v ČR existuje stále velké množství podniků zaměřující svou činnost na servis a modernizaci sovětské techniky. V oblasti letecké techniky je to bezesporu LOM Praha sloužící jako středisko servisu a modernizace strojů české armády (např. Mi-171š), ale také dalších armád využívajících vrtulníky Mi (např. zakázka NATO na opravy čtyř kusů vrtulníků Mi-17 pro zahraniční operace v roce 2010). V oblasti pozemní techniky je to rovněž státní podnik VOP CZ zajišťující servis vozového parku tuzemské armády (tanky, BVP). Společnost Excalibur Army (Czechoslovak Group) však kromě podobných servisních služeb nabízí také tři modernizační projekty. Tím prvním je projekt modernizace samohybné houfnice pod označením DANA-M1 CZ vyznačující se novým střeleckým systémem, vylepšenými jizdními vlastnostmi a interiérovými modifikacemi. Druhým je modernizovaný raketomet RM-70 Vampir využívající novou platformu Tatra T-815-7. Třetím je česko- slovenský projekt modernizace BVP-2 nesoucí označení IFV Šakal, který se vyznačuje vylepšenou balistickou ochranou, dálkově ovládanou zbraňovou stanicí a zlepšenými jízdnimi vlastnostmi. Dlužno podotknout, že o jeho pořízení uvažovala také česká armáda. Servis raketových systémů (BM-21 „Grad“, RM-70 či 2K12 Kub) kromě Excalibur Army zajišťuje také společnost Retia. Komplexní nabídka sovětské techniky (vrtulníky Mi, vozidla BVP, dělostřelecké systémy, útočené pušky řady AKM) určené k prodeji je součástí portfolia služeb společnosti STV Group a také MPI Group (nabídka je omezenější). V oblasti vojenské elektroniky zajišťuje modernizaci starších radarových systémů společnost Eldis Pardubice. Exportní aktivity českého zbrojního průmyslu vychází jednak z tuzemských moderních produktů společností s mezinárodním renomé (Tatra, ČZUB, Era – pozemní vozidla, lehké palné zbraně, pasivní sledovací systémy), ale také z vývozu techniky sovětské provenience. Celkem 90 % produkce českého obranného průmyslu je orientováno na export, přičemž největší část (31 %) tvoří pozemní vozidla, dále 23 % letecký průmysl, 13 % munice a 7 % SALW (Maďar 2017).

124

Hlavními exportními destinacemi jsou země EU, Střední východ (Irák, Spojené arabské emiráty) a USA. Velmi aktivní je, kromě výše zmíněných společností, v posledních letech Czechoslovak Group, který realizoval dodávky tanků a BVP do Iráku a Nigérie či moderních raketometů RM-70 Vampir do Indonésie. V roce 2015 se také podařilo zrealizovat prodej letounů L-159 ALCA soukromé americké firmě Draken International a irácké armádě, což je opravdu první exportní úspěch tohoto stroje od jeho výroby z roku 1997. V oblasti leteckých sil se daří exportovat také cvičná civilní letadla Z-242L a Z-143LSi společnosti Zlín Aircraft, které využívají některé armády (např. Chorvatsko, Maďarsko, Bolívie či Mexiko) a také civilní dopravní letadla L-410 společnosti Aircraft Industries (Bangladéš, Rusko, Slovensko). V ostatních případech se jedná o použitou techniku sovětské výroby (Oliver 2015: 69, SIPRI 2017d). Při pohledu na statistiky lze říci, že českým zbrojním podnikům se z hlediska exportu v posledních letech daří. Od roku 2012 dochází k nárůstů, přičemž zejména léta 2014–2016 se vyznačovala skokovými nárůsty – 460 milionů dolarů v roce 2014, 617 milionů v roce 2015 a 790 milionů v roce 2016. V následujících letech se dá nicméně očekávat nižší růst, a to z důvodu momentálního dosažení hranice výrobních kapacit zbrojních podniků (zejména nedostatek pracovních sil), (Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky 2015: 5, iDNES.cz 2017b).

125

8.4.4. ZASTŘEŠUJÍCÍ ORGANIZACE ČESKÉHO ZBROJNÍHO PRŮMYSLU

Hlavní institucí reprezentující český zbrojní průmysl je Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu (AOBP) vzniknuvší v roce 1997.149 V současnosti čítá celkem 106 společností a to v podstatě ze všech oblastí zaměření. Jejím prezidentem je od roku 2011 Jiří Hynek. Ve spolupráci s vydavatelstvím MS Line se podílí na vydávání časopisu s názvem Review pro obranný a bezpečnostní průmysl. V rámci stejného vydavatelství participovala na tvorbě Katalogu bezpečnostních a obranných technologií 2017/2018, který je již desátým vydáním tohoto typu. Cílem obou těchto publikací je představení tuzemských zbrojních podniků, jejich služeb a produktů. V roce 2011 také představila doposud poslední verzi dokumentu s názvem Strategie na období 2012–2020 nahrazující dokument z roku 2006, jehož cílem je vyjádření představ o rozvoji a směřování českého obranného průmyslu (Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu 2011: 1–4). Pro větší upevnění vztahů mezi Ministerstvem obrany a Asociací byla v roce 2010 podepsána Dohoda o vzájemné spolupráci s cílem zvýšení počtu kontraktů pro tuzemské zbrojovky a zvýšení transparentnosti zakázek. Ta měla být v roce 2013 aktualizována, nicméně doposud se tak nestalo (Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu 2010: 1–7). Dlužno dodat, že podobné typy smluv má Asociace uzavřena s Ministerstvem zahraničních věcí ČR a Ministerstvem vnitra ČR. Stejně jako ve slovenském případě, AOBP je jedním z hlavních partnerů Mezinárodního veletrhu obranných a bezpečnostních technologií s názvem IDET konajícího se od roku 1993 (jednou za dva roky). Ten si za dobu svého trvání vydobyl renomé jedné z nejvýznamnějších výstav ve střední a východní Evropě. Druhou reprezentující organizací je Asociace leteckých výrobců České republiky, která vznikla v roce 1996 a momentálně čítá 37 členů. Dlužno dodat, že nejvýznamnější letecké podniky z hlediska zbrojního průmyslu (Aero Vodochody, LOM Praha) členy nejsou. Z výše uvedených společností jsou tak součástí Vojenský technický ústav a MESIT Holding (Asociace leteckých výrobců České republiky 2017). MESIT je zároveň členem Moravského leteckého klastru, jenž vzniknul v roce 2010 za účelem sdružení regionálních leteckých výrobců a vytvoření komplexní nabídky (zejména v oblasti civilního sektoru). Celkem se skládá ze 14 společností a akademických institucí (Moravian Aerospace Cluster 2017).

149 Do roku 2008 nesla název Asociace obranného průmyslu. 126

Aero Vodochody a LOM Praha (společně s ČZUB) jsou naopak členy Svazu českého leteckého průmyslu, který vznikl v roce 2011 za účelem zvýšení konkurenceschopnosti českého leteckého průmyslu – čítá celkem 29 společností a akademických institucí (Svaz českého leteckého průmyslu 2017). V ČR tak existují dvě letecké organizace podobného typu, avšak s odlišnou členskou základnou.

127

ZÁVĚR

Již v samotném úvodu byla naznačena analogie mezi bezpečnostním děním a zbrojním průmyslem. Po dlouhou dobu udržovaná bezpečnost ve střední a východní Evropě, která byla pouze do určité míry narušena americkou válkou proti terorismu a ekonomickou krizí, se začíná radikálně měnit od roku 2014, a to ve světle rusko-ukrajinkého konfliktu, migrace a terorismu, který se stále více dotýká přímo evropských států. Zbrojní průmysly států V4, které se, s výjimkou Polska, nacházely po dlouhou dobu ve statické a zkostnatělé pozici, začínají postupně obnovovat své zbrojní kapacity a narůstá jejich důležitost z hlediska tuzemských potřeb. Před přistoupením k analytickému rozboru cílů a otázek klíčových pro tuto práci je nutné přiblížit si několik bodů, které v rámci V4 vyvolávají odlišné přístupy a výrazně tak ovlivňují sektor zbrojního průmyslu. Tím prvním je již zmíněná bezpečnostní situace a její vnímání, které v rámci V4 utváří dvě skupiny – Polsko, které bezpečnostní debatu a celková opatření směřuje primárně na hrozbu ze strany Ruské federace, a ostatní státy V4 (ČR, Maďarsko, Slovensko), jejichž bezpečnostní náhled je směřován zejména k otázkám migrace a terorismu. Druhým bodem posilujícím toto dvou-skupinové členění je již od devadesátých let 20. století silná role polského státu ve zbrojně průmyslovém sektoru, ostatní státy naopak zvolily cestu postupné privatizace a udržení si pouze některých zbrojních subjektů. K tomu je potřeba přičíst také rozlohu a velikost armády Polska, které jsou větší než součet rozlohy a velikosti armády ČR, Maďarska a Slovenska dohromady. Již v těchto bodech se utváří dvou-skupinové členění V4, jehož další rysy budou patrné i v rámci zbrojního průmyslu (viz Tabulka 1). Za účelem splnění primárního cíle práce – přesné a do hloubky zpracované analýzy zbrojních průmyslů zemí V4 – je nutné zodpovězení pomocných výzkumných otázek:

Jakou roli zaujímá stát ve vztahu k zbrojnímu průmyslu v jednotlivých zemích V4 v letech 2006– 2016?

V případě Polska je zachována dominantní role státu, a to v podobě PGZ, která prošla ve stanoveném období dalším konsolidačním procesem, což z ní činí momentálně největšího tuzemského zbrojního aktéra. Právě státní vlastnictví s oporou v politice, která je směřována ve prospěch domácích zbrojovek a v intencích plnění finančních závazků NATO, zajišťuje většinu tuzemských zakázek pro podniky v rámci PGZ. Momentální bezpečnostní situace tento přístup jen dále umocnila.

128

Existence takto silného státního aktéra však vyvolává percepci, která ostatní soukromé podniky vnímá nikoliv jako rovnocenné tuzemské partnery, ale spíše v širším kontextu evropského zbrojního průmyslu (v některých oblastech však ke spolupráci dochází). Tento fakt podporuje také neaktuální strategie obranného průmyslu (ta poslední vypršela v roce 2012), která by postihla dané změny a definovala by vztahy mezi státními a soukromými subjekty. To se projevuje také v případě Polské komory národních obranných výrobců a Polské asociace leteckých výrobců, které si sice udržují svou reprezentativní roli, nicméně jejich vliv je stále více redukován ve prospěch PGZ, která přebírá jejich aktivity. Státní podniky tak hrají klíčovou roli zejména v oblasti pozemních sil a vojenské elektroniky. Oblast leteckých subjektů naopak prošla silnou privatizací s hlavním podílem ze strany zahraničních investorů (Airbus, Leonardo, Sikorsky a Pratt & Whitney Canada). Specifickou je námořní oblast, jíž Polsko po dlouhou dobu nevěnovalo pozornost, respektive investiční příležitosti, což má za následek stahování státu z těchto aktivit. Tuzemské dodávky představují až 92 % armádních nákupů, což značí, že armáda bezpochyby plní roli primárního referenčního objektu. Offsetová politika vnímáná jako finanční injekce pro domácí zbrojní průmysl naplnila své předpoklady pouze v omezených intencích. Zpřísňování ze strany EU mělo za následek redukci využívání offsetů. Tento trend je však charakteristický pro všechny státy V4 (viz níže). U ostatních států V4 je role státu velmi odlišná – až 90 % zbrojního průmyslu se nachází v soukromých rukou, který má dominantní pozici (Czechoslovak Group v ČR, MSM Group na Slovensku a Gamma v Maďarsku). Nejslabší pozicí ve vztahu ke zbrojnímu průmyslu disponují Maďarsko a Slovensko, a to z důvodů velmi limitovaných akvizičních procesů, na kterých by se podílely tuzemské zbrojovky, nedostatku finančních zdrojů, které se po dlouhou dobu vzdalovaly hranici NATO, a nestability koncepčních dokumentů, které buď nereflektují současný stav, nebo jejich životnost lze počítat pouze v horizontu několika měsíců. ČR je na tom podobně ve smyslu nedostatečných investic a nestability dokumentů rámujících zbrojní politiku. Podíl tuzemských zbrojovek na státních zbrojních zakázkách je však v tomto případě mnohem znatelnější (cca 30 %). Stát tak plní pouze limitovaně roli referenčního subjektu, který je pro prodej produktů do zahraničí klíčový. U všech těchto států nicméně od roku 2014 dochází k posunu směrem k většímu důrazu na domácí zbrojní průmysl, který by se měl podílet pokud možno na co největším množství akvizičních programů, ale také směrem k narůstajícím investicím do obranného sektoru. Tento trend se však doposud projevil pouze u ČR (radarová technika, lehká obrněná vozidla, vybavení vojáka, malorážová munice). Na rozdíl od Polska je v těchto případech eliminována dělící linie státní podniky – soukromé podniky.

129

Dlužno dodat, že státní zbrojovky těží zejména ze servisu techniky sovětské provenience, která je v těchto státech přítomna ve velkém, nicméně narůstající konkurenční prostředí je nutí se postupně orientovat také na produkty nové. Organizace zastupující obranný průmysl hrají roli hlavního propagátora a zástupce tohoto sektoru a nejsou tak vytlačovány činnosti státního holdingu jako v případě Polska. Jejich pozice však v těchto státech není stejná – na Slovensku některé podniky jednají mimo rámec těchto organizací, a to z důvodu přesvědčení větší efektivity vlastního jednání. Naopak v ČR a Maďarsku jsou vnímány jako hlavní komunikační linie při uplatňování svých zájmů vůči státu.

Jaké je celkové výrobní a produktové zaměření zbrojního průmyslu jednotlivých států?

Nejkomplexnějším aktérem z hlediska produktového zaměření je bezpochyby Polsko díky PGZ, která čítá 60 společností a zaměstnává 17 500 lidí. Polský přístup vychází z předpokladu, že tuzemské zbrojovky by měly být schopny co možná největší produkční nezávislosti, čemuž odpovídají požadavky na transfer technologií a licenční výroby na polském území. Jak již bylo řečeno, státní sektor je orientován primárně do oblasti pozemních sil, naopak oblast letecké techniky je doménou soukromých zahraničních subjektů. Vojenská elektronika je zastoupena také primárně soukromými podniky malé a střední velikosti. Právě schopnosti domácích zbrojovek v kombinaci se silně zastoupenou licenční výrobou umožňují Polsku produkci v podstatě všech typů techniky (s výjimkou opravdu nákladných programů – bojových letounů, protivzdušných systémů dlouhého dosahu a některých druhů námořní techniky) – označována jako tzv. polonizace. Takové kapacity tuzemských zbrojovek mohou eliminovat nutnost hledání zahraničních partnerů (i na úrovni V4). Dlužno dodat, že soukromé podniky orientují svou pozornost zejména na export, což částečně vychází z důvodu upřednostňování státních podniků. Právě rozsáhlé modernizační projekty posledních let umožňují domácím podnikům postupný odklon od servisních služeb sovětské techniky směrem k novým produktům. S tím souvisí také podíl civilní výroby, který je oproti ostatním státům výrazně nižší. V podobném duchu se orientuje také zbrojní průmysl ČR, který těží zejména z licenční výroby pozemní techniky, kterou disponuje největší současný zbrojní aktér Czechoslovak Group. Díky tomu je zajištěna výroba kolových obrněných vozidel, lehkých obrněných vozidel, bojových vozidel pěchoty a servis zbraňových stanic. Stejným směrem se však vydává také státní podnik VOP CZ, jehož primární zaměření na servis a modernizaci sovětské techniky se jeví jako nedostatečné. Proto také přistupuje k licenční výrobě lehkých obrněných vozidel a bojových vozidel pěchoty v kooperaci se zahraničními partnery.

130

Stejný model platí také pro leteckou techniku, kde je dominantním aktérem Aero Vodochody, a to díky spolupráci s partnery z několika zemí a na různých projektech (vrtulníky, vojenská dopravní letadla). ČR je tak schopna zajistit výrobu produktů ze všech oblastí (s výjimkou námořní), přičemž světové renomé získaly nákladní automobily Tatra, ruční palné zbraně z dílny ČZUB, pasivní sledovací systémy společnosti ERA, cvičné letouny Aera Vodochody a plastická trhavina Semtex od Explosie. Dlužno dodat, že nízká úroveň odběru domácích produktů ze strany státu vede zbrojovky k orientaci své produkce do zahraničí. Hlavním produktovým nedostatkem je zejména velkorážová technika a zbraně (houfnice, minomety, tanky), kdy žádný z podniků nedisponuje takovými produkčními kapacitami (výjimkami jsou do určité míry společnosti ZVI, Zeveta Ammunition a Excalibur Army), a také protivzdušná obrana a vrtulníkové síly. Omezeným řešením je tak modernizace sovětských strojů tohoto typu v produktovém portfoliu Czechoslovak Group či LOM Praha. Dlouhodobá stagnace české, potažmo i středoevropské zbrojní politiky, má za následek, že většina společností, jejichž velikost se pohybuje nejčastěji na úrovni velkých podniků, zajišťuje své fungování prostřednictvím civilní výroby. Až v posledních třech letech se tato převaha civilního sektoru začíná postupně snižovat. Na to navazuje také velké množství podniků orientujících se na servis a modernizaci sovětské techniky – vzhledem k sovětskému původu většiny armádního vybavení. Slovensko a Maďarsko se vyznačují nejlimitovanějším produktovým zaměřením. Omezená je také přítomnost zahraničního kapitálu, která se v případě Maďarska orientuje do oblasti malorážové munice, v případě Slovenska je to primárně oblast pozemní techniky. Oblast letecké techniky je reprezentována pouze podniky, jež zajišťují servis sovětských strojů či v maďarském případě orientují svou pozornost na bezpilotní prostředky (progresivně se rozvíjející sekce). K nejúspěšnějším v těchto zemích patří malé soukromé podniky ve specifické oblasti simulačních a tréninkových programů a v oblasti vojenské elektroniky. Stejně jako v případě ČR, tak i slovenské a maďarské podniky byly schopny dlouhodobě fungovat díky významnému podílu civilní výroby. Slabá akviziční politika ze strany státu však vytvořila pouze omezený referenční potenciál pro domácí produkty – ze slovenských produktů se tak dokázaly prosadit samohybné houfnice ZUZANA, odminovávací vozidlo BOŽENA či ruční palné zbraně společnosti Grand Power, z maďarských produktů se jedná o odstřelovací pušky GM6 Lynx a radarové systémy společnosti Pro Patria. Právě v těchto zemích se z důvodu malého množství akvizičních programů nejvýrazněji projevuje zaměření na servis sovětské techniky. Dlužno dodat, že ohlášené modernizační projekty na Slovensku vyvolaly particapaci sousedních zemích na těchto projektech (kolová obrněná vozidla Scipio či Corsac).

131

Slovenský a maďarský zbrojní průmysl tak pro tuzemskou armádu zajišťuje pouze omezenou paletu produktů – nákladní vozidla, některé typy lehkých palných zbraní a vojenskou elektroniku. Tomu odpovídá také velikost zbrojovek, které jsou nejčastěji malé a střední velikosti (existují samozřejmě výjimky – MSM Group na Slovensku či Gamma v Maďarsku).

Jaké jsou přednosti a nedostatky zbrojního průmyslu jednotlivých zemí V4?

Jako určitý nedostatek lze v Polsku hodnotit již zmíněnou dichotomii mezi státními a soukromými podniky, kdy soukromé zbrojovky jsou vnímány spíše evropskou optikou. Z hlediska exportního potenciálu je nevýhodná také přílišná závislost polských zbrojovek na zahraničních licencích, čehož jsou si však domácí zbrojní společnosti dobře vědomy, a proto jsou hledána řešení (viz vozidlo Rosomak). V ostatních případech lze dále hovožit o akviziční politice. V případě Maďarska a Slovenska se jedná o limitované nákupy ze strany státu, což má za následek pouze omezené uplatnění tuzemských zbrojovek. V případě ČR je akviziční proces spojen s korupčním jednaním některých významných politických představitelů, který degraduje schopnost státu efektivně vynaložit obranné prostředky. Ruku v ruce s akviziční politikou je významným nedostatkem těchto tří zemí také zdrojový rámec pro obranný sektor, který byl po dlouhou dobu výrazně redukován (to se projevilo nejen v investicích do vyzbrojování, ale také do výzkumu a vývoje). Částečná proměna přichází až s rokem 2014 a se změnami v bezpečnostním prostředí, kdy všechny tyto tři země deklarují postupný nárůst v následujících letech. Pouze postupné navyšování rozpočtů je tak jediným smysluplným řešením. Společným nedostatkem, který se však v každém státě projevuje na jiné úrovni, je nekoncepční zbrojní politika vyznačující se buď neaktuálností, silnou proměnlivostí nebo rychlou kumulací několika strategických dokumentu, avšak s odlišnými významy. Na Slovensku, oproti ostatním státům, je velmi limitovaná existence leteckého sektoru, což neumožňuje fungování příslušné reprezentativní instituce. To platí i pro slovenský zbrojní export, který se jako jediný vyznačuje snižujícím se trendem. Slovensko společně s Maďarskem působí jako nejméně atraktivní partneři pro uzavírání spolupráce se zahraničními partnery. Mezi přednosti lze zařadit přístup polského státu k domácím zbrojovkám, kterým zajišťuje preference – a ty jsou klíčovým prvkem při dalším prodeji do zahraničí. Polské a české zbrojovky se staly také významnými partnery zahraničních subjektů, na jejichž základě zajišťují výrobu daného produktu či dodávají komponenty. To však bezesporu vychází z velmi silné domácí pozice. Předností je také mezinárodní propagace zbrojního průmyslu, prostřednictvím pořádání vlastních veletrhů (IDEB, IDET a MSPO), které si za dobu svého trvání vydobyly ve světě poměrně uznávanou pověst.

132

Jaké společné atributy v rámci zbrojního průmyslu lze vysledovat v rámci těchto zemí?

Společným atributem je přístup k politice EU, kterou, i přes některé počáteční neshody, přijaly všechny státy V4. Lze však říci, že všechny státy se snaží aktivně vystupovat při snahách EU regulovat zbrojní trh právě v neprospěch menších členů. Na to navazuje offsetová politika, která po relativně úspěšných letech 2006–2011, kdy bylo započato velké množství offsetových programu, je utlumena v souvislosti s přijetím Kodexu chování o offsetech limitující jejich další využití. Dlužno dodat, že ČR má oproti ostatním státům momentálně nastavenou finanční hranici zakázek pro přijetí offsetů poměrně vysoko (40 milionů dolarů). ČR a Slovensko disponují společným atributem ve formě nejsilnějšího zbrojního aktéra Czechoslovak Group, jehož součástí je právě MSM Group na Slovensku. V rámci tohoto holdingu tak dochází k česko-slovenské spolupráci na několika projektech – bojové vozidlo IFV Šakal, samohybná houfnice DANA-M1 CZ, kolové obrněné vozidlo Corsac či těžké automobily Tatrapan. Určitou mírou konsolidace disponuje zbrojní průmysl ve všech zemích. Nejvýraznější je tento trend v Polsku, kde již však probíhá dlouhou dobu. Nejnověji se k němu přidává také ČR a Slovensko (Czechoslovak Group) a do jisté míry také Maďarsko prostřednictvím Maďarského obranného holdingu a vznikajících klastrů v oblasti letecké techniky a pozemních sil. S tím souvisí také náhled na zbrojní průmysl, který se začíná ve všech státech přibližovat polskému přístupu, který již několik let klade důraz na hledisko strategické a nikoliv pouze ekonomické (to vychází z většinového vlastnictví ze strany státu). V roce 2016 byly představeny záměry – Irinyi plán v Maďarsku, Strategie vyzbrojování do roku 2025 v ČR a Biela kniha 2016 na Slovensku – stavějící hledisko bezpečnosti dodávek a strategické významnosti do klíčové pozice. Soběstačnost a rozvoj vlastních schopností se projevuje zejména na příkladu obrněných vozidel, kdy každá země je schopna vyprodukovat vůz čistě domácí výroby – vozidlo KOMONDOR v Maďarsku, Aligator na Slovensku a Vega v ČR.

Tabulka 1: Přehledová tabulka zemí V4 Početní stav Výdaje na obranu Rozloha Počet obyvatel (v mil.) armády (v tis.) (v mld. dolarů) Česká republika 78 866 km² 10 550 000 23 700 1,90 Maďarsko 93 036 km² 9 960 000 26 500 1 Polsko 312 679 km² 38 200 000 100 000 9 Slovensko 49 036 km² 5 430 000 15 850 1,01

133

Investice do nákupů a HDP na obranu modernizace (jako % obranného Počet zaměstnaných ve

(v %) rozpočtu) zbrojním průmyslu (v tis.) Česká republika 1,03 10 15 000 Maďarsko 0,95 11 1 700-7 000 Polsko 1,99 28 40 000-63 000 Slovensko 1,16 18 4 000-6 000 Zdroj: International Institute for Strategic Studies 2015: 83-134, The World Bank 2015

Na základě zodpovězení výše zmíněných otázek je tak realizován první cíl práce. Je zřejmé, že V4, ačkoliv působí jako poměrně konzistentní uskupení, vykazuje ve zbrojním průmyslu výrazné individuální rozdíly, které ovlivňují možnou spolupráci. Na výsledky prvního cíle tak navazuje cíl sekundární – perspektivy možné obranně-průmyslové spolupráce na úrovni V4, a to i v kontextu členství v EU a NATO. Pro splnění i druhého cíle je tak potřebné zodpovědět pomocné výzkumné otázky:

Jaký typ forem zbrojně-průmyslové spolupráce v rámci V4 může být v budoucnosti úspěšný? A lze tuto spolupráci přenést do širšího rámce zbrojních projektů NATO a EU?

Již v úvodních kapitolách této práce bylo nastíněno, že zbrojní spolupráce na úrovni V4 probíhá velmi omezeně, a to nejčastěji na úrovni bilaterální spolupráce mezi jednotlivými společnostmi. První problematický aspekt je ten, že mimo tuto bilaterální kooperaci stojí Maďarsko, které doposud neparticipovalo ani na jednom zbrojním programu s některým ze států V4. Jedním z důvodů je dlouhodobý úpadek produkčních schopností, kde tato spolupráce probíhá – velkorážová munice, dělostřelectvo, obrněná bojová vozidla. Druhým důvodem je narůstající odlišnost mezi zbrojním průmyslem Polska a ostatních států V4. Polsko jako takové nejenže rozlohou a armádou jasně předčí všechny ostatní státy V4, ale usiluje o co největší podíl domácích zbrojovek na výsledném produktu, což redukuje možnost výraznějšího zapojení ostatních visegrádských partnerů jako rovnocenných aktérů. Právě kroky polské strany jsou tak ostatními státy vnímany jako určující, což v kontextu zajištění bezpečnosti dodávek z domácích zdrojů působí značně limitujícím dojmem. I přesto, že jednotlivé asociace reprezentující domácí zbrojní průmysl využívají vzájemné komunikační kanály, se doposud nepodařilo překlenout problém užší spolupráce. Kooperace jako taková tedy vychází z iniciativ společností samotných.

134

Společné pořizování zbraní a vojenské techniky vytváří výhody, které jsou všeobecně známy – nižší pořizovací cena při odběru ve velkém množství, spolupráce při údržbě a servisu, synergie v rámci tréninkových aktivit, servisu a logistiky – nicméně tato oblast je na realizaci velmi obtížná, což dokazují i příklady jiných regionálních spoluprací. Jednou z nich je Severská obranná spolupráce (Nordic Defence Cooperation – NORDEFCO) jejímiž členy jsou Dánsko, Finsko, Norsko a Švédsko, která je hodnocena jako nejintezivnější obranná regionální spolupráce v Evropě. I v rámci takové spolupráce se až v roce 2016 začínají rýsovat první reálné kroky k realizaci společných nákupů. Tím je Severská dohoda o společných nákupech z května 2016 stanovující zakládní principy společných akvizic (Nordberg 2016).150 V případě V4 se spolupráci daří posilovat na úrovni koncepčních dokumentů, praktické hledisko však zůstává stále za očekáváním, což dokazují neúspěšné projekty společného nákupu radarů MADR či bojových vozidel pěchoty. Realistická vize budoucí spolupráce v oblasti společného vývoje či nákupu vojenské techniky a zbraňových systémů ve smyslu zapojení všech čtyř států V4 má dle autora této práce jistá omezení. Důvodů je totiž několik – historicky neúspěšné pokusy o společné projekty, narůstající rozdílnost v přístupu Polska a ostatních států, ale také momentální bezpečnostní situace, která stále více do popředí dostává téma bezpečnosti dodávek a zajištění pokud možno co největšího množství produktů z domácích zdrojů. Budoucími nadějnými sektory z hlediska možné spolupráce aspoň na minimální úrovni jsou bezpilotní prostředky, které právě v Maďarsku nabírají z hlediska produkce na síle. Druhou oblastí je SALW a to prostřednictvím ČZUB, která své výrobní kapacity rozšířila do Polska i na Slovensko. Další expanze je možná do Maďarska, které postrádá tuzemského masového výrobce ručních palných zbraní, kde by mohlo dojít k vytvoření česko-maďarského podniku (slovenský případ) či převedení části výroby na maďarského partnera – např. Haltech (polský případ). Úspěšné výběrové řízení by mohlo mít za následek, že armády tří států V4 by mohly používat stejný typ ručních palných zbraní. V polském případě jsou využívány kapacity domácí zbrojovky Fabryka Broni “Łucznik, což naznačují i poslední nákupy. Uplatnění českého typu zbraní by tak bylo možné pouze v omezeném množství (např. pro speciální síly).

150 Tato dohoda má formu dodatku ke Smlouvě mezi vládami Dánska, Finska, Norska a Švédska týkající se spolupráce v oblasti obranného vybavení z března 2015. 135

Třetí oblastí je velkorážová munice, kde se spolupráce na úrovni tří států V4 již podařila, zapojení Maďarska však vázne z důvodu chybějících produkčních kapacit. Ve hře také zůstávají společné servisní, výcvikové a logistické projekty bojových letounů JAS-39 Gripen, o nichž momentálně uvažuje Slovensko, které by tak rozšířilo uživetele V4, jimiž jsou ČR a Maďarsko, případně vrtulníků Black Hawk, jejichž pořízení dalšími státy V4 se však zdá být stále méně aktuální. Naopak nepravděpodobný se zdá projekt společného nákupu bojových vozidel pěchoty poté, co Polsko přistoupilo k vývoji vlastního vozidla a ČR směřuje k nákupu zahraničních vozidel Ascod nebo CV90. Maďarsko a Slovensko zatím v tomto projektu nepokročily k prokazatelným výsledkům. Mechanismus společných nákupů však není ze strany států V4 příliš vítán ani v rámci iniciativ EU. Ta usiluje o snížení celkového poměru, kdy 80 % nákupů je realizováno na základě národních tendrů. Hlavní překážkou tohoto společného přístupu je velké množství zapojených aktérů (států), což má za následek nutnost harmonizace jednotlivých požadavků. Tím však narůstá časové hledisko, kdy se celý projekt neúměrně prodlužuje, ale také hledisko finanční (viz Eurofighter Typhoon či Airbus A400M). Ze strany menších zemí je tento postup také mnohdy vnímán optikou dominance velkých západoevropských zbrojních koncernů, které se tímto způsobem chtějí uplatnit na dosud nedotčených trzích. Mnohem efektivnější a také osvědčenejší tak zůstává úroveň spolupráce maximálně čtyř partnerů, kdy je na jednu stranu eliminována přílišná nákladnost zbraňových systémů při výrobě pouze jedním státem, na straně druhé je redukováno příliš mnoho odlišných představ o finálním produktu. Tento způsob, jenž se osvědčil v rámci některých zbrojních pogramů západoevropských partnerů, však ve formátu V4 zůstává bez odezvy. To je dáno zejména zmíněnými nedostatky, jejichž nejvýraznějším zástupcem je nekoncepčnost dokumentů, které buď nejsou aktuální, nebo ztrácí relevanci po několika měsících. Nestabilní proces plánování tak jakékoliv budoucí akvizice ve smyslu společné realizace posouvá do roviny neuskutečnitelného. S tím neoddělitelně souvisí také stabilita výdajů na obranu, jež jsou určujícím prvkem plánovaných akvizičních procesů. EU, přesněji EDA by tak především měla sloužit jako hlavní koordinační orgán, který by kladl důraz na to, aby V4 jednala pokud možno v kooperaci a jako rovnocenný partner. Dosavadní projekty EU i NATO naznačují, že státy Visegrádské skupiny jsou ochotny na nich aktivně participovat, avšak nikoliv skrze tlaky ze strany těchto organizací, ale na bázi dobrovolné participace, která ke všem členům přistupuje stejným způsobem.

136

Zejména EU tak může být významným zbrojním rámcem pro spolupráci v rámci V4, a to za předpokladu, že se podaří harmonizovat uníjní politiku, ale také přenést pozornost k menším a z hlediska zbrojního průmyslu méně vyspělým státům. Iniciativy Smart Defence a Pooling&Sharing tak sice zdůrazňují nutnost spolupráce a specializace, nicméně politické závazky zemí V4 z hlediska bezpečnosti dodávek naznačují, že státy si budou chtít ponechat pokud možno co nejvíce vlastních zbrojně-průmyslových schopností. Visegrádská skupina tak byla schopna z hlediska koncepčních dokumentů pokročit k větší vzájemné harmonizaci. Reálnost projektů je však dána dohodami na úrovni společností, což omezuje jejich rozsah a také projektové zaměření. V4 tak může přistoupit k dalším krokům s cílem hlubší harmonizace – tvorba obranně-průmyslové strategie, strategie obranného výzkumu a vývoje či strategie společných akvizic – nicméně hlavní rozhodovací mechanismus zůstává v rukou států jako hlavních referenčních objektů. Jejich nezájem či nedostatečný zdrojový rámec mohou mít za následek neúspěšnost kooperačních projektů v jejich celé podobě.

137

STUDIJNÍ LITERATURA

Adamowski, Jaroslaw. 2015. „Poland Launches Effort To Help Arm E. European Allies.“ DefenseNews (cit. 2017-05-30). (http://www.defensenews.com/story/defense/policy- budget/budget/2015/10/04/poland-launches-effort-help-arm-e-european-allies/73148772/).

Adamowski, Jaroslaw. 2016. „Hungary Eyes Russian Helicopters Despite Sanctions.“ DefenseNews (cit. 2017-05-30). (http://www.defensenews.com/story/defense/air- space/2016/01/21/hungary-eyes-russian-helicopters-despite-sanctions/79105402/).

Adamowski, Jaroslaw. 2017. „Poland to acquire Black Hawks, select helicopter supplier.“ DefenseNews (cit. 2017-05-30). (http://www.defensenews.com/articles/poland-to-acquire- black-hawks-select-helicopter-supplier).

Aero Vodochody. 2017. Kooperace (cit. 2017-05-30). (http://www.aero.cz/cz/kooperace/).

Aktuálně.cz. 2008. Vojáci znovu přebírají tatry, už do nich nezatéká (cit. 2017-05-30). (https://zpravy.aktualne.cz/domaci/vojaci-znovu-prebiraji-tatry-uz-do-nich- nezateka/r~i:article:607202/).

Aktuálně.cz. 2012. Legenda Tesla je opět česká, Irům spekulace nevyšla (cit. 2017-05-30). (https://zpravy.aktualne.cz/ekonomika/ceska-ekonomika/legenda-tesla-je-opet-ceska-irum- spekulace-nevysla/r~i:article:753113/).

Aktuálně.cz. 2015. Ministerstvo obrany nechá opravit vrtulníky, za modernizaci utratí až miliardu korun (cit. 2017-05-30). (https://zpravy.aktualne.cz/domaci/ministerstvo-obrany- necha-opravit-vrtulniky-podepsalo-smlouv/r~0a288158832011e5974b0025900fea04/).

Anderson, Jan Joel. 2015. „European defence collaboration: Back to the future.“ European Union Institute for Security Studies: Issue Brief 19, 1–4.

Andra, Jacob. 2017. „Defence opportunities in Poland.“ MultiLingual Magazine, January/February 2017, 46–50.

Anthony, Ian. 1994. „Introduction.“ In: The Future of the defence industries in Central and Eastern Europe. SIPRI Research Report No. 7. Ed. Ian, Anthony. Oxford: Oxford University Press, 1–15.

Antonín Seďa. 2016. O čem hovoří Výroční zpráva generálního tajemníka NATO (cit. 2017- 05-30). (http://www.antoninseda.cz/o-cem-hovori-vyrocni-zprava-generalniho-tajemnika- nato).

Armádní noviny. 2014. ERA podepsala smlouvu s NATO na dodávku dvou vojenských systémů VERA-NG (cit. 2017-05-30). (http://www.armadninoviny.cz/era-podepsala-smlouvu- s-nato-na-dodavku-dvou-vojenskych-systemu-vera-ng.html).

138

Arzenál. 2017. Central-European Maverick Logistical Depot (cit. 2017-05-30). (http://www.hmarzenal.hu/eng/defense-industry/maverick-logistical-depot.html).

ASD. 2017. ASD Members (cit. 2017-05-30). (http://www.asd-europe.org/about- us/structure/asd-members/).

Asociace leteckých výrobců České republiky. 2017. Seznam členů ALV (cit. 2017-05-30). (http://www.alv-cr.cz/Default.aspx?sp=ml).

Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu. 2010. Dohoda o vzájemné spolupráci mezi Ministerstvem obrany České republiky a Asociací obranného a bezpečnostního průmyslu České republiky. Brno (cit. 2017-05-30). (http://www.aobp.cz/_new/wp- content/uploads/2014/11/dohoda-mezi-AOBP-a-MO.pdf).

Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu. 2011. Strategie na období 2012-2020. Praha (cit. 2017-05-30). (http://www.aobp.cz/_new/wp-content/uploads/2014/11/strategie-aobp- 2012-2020.pdf).

BAE Systems. 2010. BAE Systems To Provide Mobile Military Communications Systems To Slovak Ministry Of Defence (cit. 2017-05-30). (http://www.baesystems.com/en/article/baesystems-to-provide-mobile-military-communications-systems-to-slovak-ministry-of-defence).

Balázsy, Sándor. 2000. „Description of Hungarian Defence Industry.“ In: The Hungarian and Belgian defence industries: A bilateral study. Eds. Wally, Struys, Luc, Mampaey and Sándor, Balázsy. Belgium, Luxembourg: Directorate-General Research, 15–36.

Bauer, Sibylle and Bromley, Mark. 2004. „The European Union Code of Conduct on Arms Exports: Improving the Annual Report.“ SIPRI Policy Paper, no. 8, 1–65.

Beckhusen, Robert. 2016. „The World's Best Aircraft-Killer Missile is Now in Service (And Its Not American).“ The National Interest (cit. 2017-05-30). (http://nationalinterest.org/blog/the-buzz/the-worlds-best-aircraft-killer-missile-now-service- its-not-17100).

Black, James et al. 2016. Central and Eastern European countries: measures to enhance balanced defence industry in Europe and to address barriers to defence cooperation across Europe. United Kingdom: RAND Europe, EDA.

BMI Research. 2016. POLAND DEFENCE & SECURITY REPORT: INCLUDES 10-YEAR FORECASTS TO 2025. London: Business Monitor International Ltd.

Boháč, Pavel. 2006. „Armáda má nové vrtulníky.“ natoaktual.cz (cit. 2017-05-30). (http://www.natoaktual.cz/armada-ma-nove-vrtulniky-0xj- /na_zpravy.aspx?c=A060213_072729_na_cr_m02).

Bondaryk, Pawel. 2016. „The M-346 Master: the new training aircraft for the Air Force.“ Wojsko i Technika, special issue, 80–84.

139

CESAR Consorcium. 2010. CESAR: Publishable Final Activity Report (cit. 2017-05-30). (http://www.transport- research.info/sites/default/files/project/documents/20120716_094200_52135_CESAR_Publis hable_Activity_Report.pdf).

Council of Ministers. 2013. STRATEGY OF DEVELOPMENT OF THE NATIONAL SECURITY SYSTEM OF THE REPUBLIC OF POLAND 2022 (cit. 2017-05-30). (http://en.mon.gov.pl/p/pliki/dokumenty/rozne/2014/01/ENGLISH_SRSBN_RP_do_pobrania .pdf).

Csiki, Tamás. 2013. „Perspectives of Central European multinational defence cooperation.“ International Scientific Conference "Strategies XXI", Bucharest, 77–86.

CzechTrade. 2014. Deklarace o Radarovém projektu států Visegradské čtyřky. Budapešť (cit. 2017-05-30). (https://www.czechtrade.cz/sluzby/informacni-servis/novinky/deklarace-o- radarovem-projektu-statu-visegradske-ctyrky).

Czulda, Robert. 2013. „Warsaw: The Polish Way of Industry Consolidation.“ Military Technology, no. 4, 6.

Czulda, Robert and Kogan, Eugene. 2016. „The State of the Polish Defence Industry.“ Military Technology, no. 9, 40–46.

Česká televize. 2013. Offsety – miliardy pro české firmy, které brzy dojdou (cit. 2017-05-30). (http://www.ceskatelevize.cz/ct24/ekonomika/1112139-offsety-miliardy-pro-ceske-firmy- ktere-brzy-dojdou).

Česká televize. 2015. Ministerstvo obrany zrušilo Národní úřad pro vyzbrojování (cit. 2017- 05-30). (http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/1504264-ministerstvo-obrany-zrusilo- narodni-urad-pro-vyzbrojovani).

Česká televize. 2016. Obžalobu v kauze nákupu letadel CASA soud vrátil k došetření (cit. 2017-05-30). (http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/1909802-obzalobu-v-kauze-nakupu- letadel-casa-soud-vratil-k-dosetreni).

Daily News Hungary. 2016. Hungary Has Decided To Upgrade The Air Force’s Helicopter Fleet With Sikorsky Black Hawk Models (cit. 2017-05-30). (https://dailynewshungary.com/hungary-decided-upgrade-air-forces-helicopter-fleet-sikorsky- black-hawk-models/).

Danish Ministry of Defence. 2016. Multinational project: Air-to-Ground Precision Guided Munitions (PGM). Copenhagen (cit. 2017-05-30). (http://www.fmn.dk/temaer/nato/Documents/2016-NATO-faktaark-PGM-english.pdf).

Defence Blog. 2017. Czech company develops multimission Cantas unmanned aircraft system (cit. 2017-05-30). (http://defence-blog.com/news/czech-company-develops-multimission- cantas-unmanned-aircraft-system.html).

140

Defence Industry Association of Hungary. 2015. Hungarian Defence Industry Catalogue 2015. Budapest (cit. 2017-05-30). (http://www.vedelmiipar.hu/downloads/tmp/hungarian_defence_industry_catalog_2015.pdf).

Defence 24. 2016. Przetarg na sprzedaż Stoczni Marynarki Wojennej (cit. 2017-05-30). (http://www.defence24.pl/502574,przetarg-na-sprzedaz-stoczni-marynarki-wojennej). defense-aerospace.com. 2007. Kongsberg to Deliver UHF Radio Sets to Hungary (cit. 2017- 05-30). (http://www.defense-aerospace.com/articles-view/release/3/84286/hungary-halves- order-for-kongsberg-radios.html). defense-aerospace.com. 2016. Flashback: From Acknowledging Europe’s Air-to-Air Refuelling Gap to Today’s MMF Signing (cit. 2017-05-30). (http://www.defense- aerospace.com/articles-view/feature/5/175869/europe%3A-from-acknowledging-tanker-gap- to-mmf-order.html). defense-aerospace.com. 2017. FMV Update Hungary Agreement (cit. 2017-05-30). (http://www.defense-aerospace.com/articles-view/release/3/181371/hungary-extends-gripen- lease-with-aircraft-upgrade.html).

Delta Defence. 2017. Profil (cit. 2017-05-30). (http://www.deltadefence.sk/-profil).

Dénes, Csurgó. 2016. „A semmiből húznák fel a fegyvergyártást.“ index (cit. 2017-05-30). (http://index.hu/gazdasag/2016/02/26/fegyvergyartas_huzoagyazat/).

Directorate-General For External Policies. 2015. State of play of the implementation of EDA's pooling and sharing initiatives and its impact on the European defence industry. Belgium: European Parlament (cit. 2017-05-30). (http://www.europarl.europa.eu/RegData/etudes/STUD/2015/534988/EXPO_STU(2015)5349 88_EN.pdf).

Dmitruk, Tomasz. 2016. „Stan realizacji Planu Modernizacji Technicznej“ Dziennik Zbrojny (cit. 2017-05-30). (http://dziennikzbrojny.pl/artykuly/art,2,4,9380,armie-swiata,wojsko- polskie,stan-realizacji-planu-modernizacji-technicznej).

Dömeová, Annamária. 2015. „Naši vojaci dostanú najmodernejšie bazuky. Dve.“ Aktuality.sk (cit. 2017-05-30). (https://www.aktuality.sk/clanok/304530/nasi-vojaci-dostanu- najmodernejsie-bazuky-dve/).

Drulák, Petr a kol. 2008. Jak zkoumat politiku: Kvalitativní metodologie v politologii a mezinárodních vztazích. Praha: Portál.

Dunai, Péter. 2006. „Gripen-ellentételezés: közelítenek a kétharmadhoz.“ Nol.hu (cit. 2017- 05-30). (http://nol.hu/archivum/archiv-407880-219131).

Dunai, Peter. 2017. „Hungary purchases light aircraft from Zlin.“ IHS Jane´s 360 (cit. 2017- 05-30). (http://www.janes.com/article/66987/hungary-purchases-light-aircraft-from-zlin).

141

Dunai, Peter and Anderson, Guy. 2017. „Hungary looks to redevelop defence industry.“ IHS Jane´s 360 (cit. 2017-05-30). (http://www.janes.com/article/67354/hungary-looks-to- redevelop-defence-industry).

Dura, Maksymilian. 2017. „Kormoran po testach już w marcu?“ Defence 24 (cit. 2017-05-30). (http://www.defence24.pl/560003,kormoran-po-testach-juz-w-marcu-foto).

Dyčka, Lukáš and Mareš, Miroslav. 2012. „The Development and Future of Fighter Planes Acquisitions in Countries of the Visegrad Group.“ Journal of Slavic Military Studies, vol. 25, 533–557.

EDA. 2008. Future Trends From The Capability Development Plan. Brussels: EDA (cit. 2017-05-30). (https://www.eda.europa.eu/docs/documents/CDP_brochure).

EDA. 2009. Directive 2009/81/EC on the award of contracts in the fields of defence and security: Guidance Note: Security of Supply. Brussels: Directorate General Internal Market and Services (cit. 2017-05-30). (https://www.eda.europa.eu/docs/documents/guide- sos_en.pdf).

EDA. 2014. 10 Years of Working Together. Ixelles: European Defence Agency (cit. 2017-05- 30). (https://www.eda.europa.eu/docs/default-source/eda-publications/eda_10years).

Ernst, Heiko P. 2012. „Qualification and certification challenges of multi-national and multi- variant aircraft.“ European Military Airworthiness Conference, Cyprus (cit. 2017-05-30). (https://www.eda.europa.eu/docs/documents/18---qualification-and-certification-challenges- of-multi-national-and-multi-variant-aircraft-(heiko-p.pdf).

Euro.cz. 2016. Dodávku radarů MADR pro českou armádu bude garantovat Izrael (cit. 2017- 05-30). (http://www.euro.cz/politika/dodavku-radaru-madr-pro-ceskou-armadu-bude- garantovat-izrael-1296825).

European Commission. 2010. EU law and defence procurement: Directive 2009/81/EC. Brussels (cit. 2017-05-30). (http://ec.europa.eu/internal_market/publicprocurement/docs/defence/more_on_defence_proc urement_en.pdf).

European Commission. 2016a. European Commission – Press Release: Galileo goes live! Brussels (cit. 2017-05-30). (http://europa.eu/rapid/press-release_IP-16-4366_en.htm).

European Commission. 2016b. COMMUNICATION FROM THE COMMISSION TO THE EUROPEAN PARLIAMENT, THE EUROPEAN COUNCIL, THE COUNCIL, THE EUROPEAN ECONOMIC AND SOCIAL COMMITTEE AND THE COMMITTEE OF THE REGIONS: European Defence Action Plan. Brussels (cit. 2017-05-30). (https://eeas.europa.eu/sites/eeas/files/com_2016_950_f1_communication_from_commission _to_inst_en_v5_p1_869631.pdf).

142

European Political Strategy Centre. 2015. „In Defence of Europe: Defence Integration as a Response to Europe’s Strategic Moment.“ EPSC Strategic Notes, issue 4, 1–12 (cit. 2017-05- 30). (https://ec.europa.eu/epsc/file/strategic-note-4-defence-europe_en).

Evropský parlament a Rada Evropské unie. 2009a. SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2009/81/ES ze dne 13. července 2009 o koordinaci postupů při zadávání některých zakázek na stavební práce, dodávky a služby zadavateli v oblasti obrany a bezpečnosti a o změně směrnic 2004/17/ES a 2004/18/ES. Brusel (cit. 2017-05-30). (http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=OJ:L:2009:216:0076:0136:cs:PDF).

Evropský parlament a Rada Evropské unie. 2009b. SMĚRNICE EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY 2009/43/ES ze dne 6. května 2009 o zjednodušení podmínek transferů produktů pro obranné účely uvnitř Společenství. Brusel (cit. 2017-05-30). (http://www.mpo.cz/assets/cz/zahranicni-obchod/licencni-sprava/zahranicni-obchod-s- vojenskym-materialem/2016/11/2009-Smernice-k-intrakomunitarnim-transferum.pdf). export.gov. 2016. Poland - Defense Industry (cit. 2017-05-30). (https://www.export.gov/article?id=Poland-Defense-Industry).

E15.cz. 2017a. Český Glomex získal zakázku za šedesát milionů. Bude opravovat armádní Jak-40 (cit. 2017-05-30). (http://zpravy.e15.cz/byznys/prumysl-a-energetika/cesky-glomex- ziskal-zakazku-za-sedesat-milionu-bude-opravovat-armadni-jak-40-1328390).

E15.cz. 2017b. „Zbrojovka z Moravy zaujala lovce i federály.“ Spojené státy – obchodní partner ČR, komerční speciál, 14-15 (cit. 2017-05-30). (http://www.aobp.cz/_new/wp- content/uploads/2017/04/E15-USA-OBCHODNI-PARTNER-2017-04-18.pdf).

Faleg, Giovanni and Giovannini, Alessandro. 2012. The EU between Pooling & Sharing and Smart Defence: Making a virtue of necessity? Brussels: Centre for European Policy Studies, Special Report.

Fleurant, Aude et al. 2016a. THE SIPRI TOP 100 ARMS-PRODUCING AND MILITARY SERVICES COMPANIES, 2015. Solna: SIPRI (cit. 2017-05-30). (https://www.sipri.org/sites/default/files/The-SIPRI-Top-100-2015.pdf).

Fleurant, Aude et al. 2016b. TRENDS IN INTERNATIONAL ARMS TRANSFERS, 2015. Solna: SIPRI (cit. 2017-05-30). (http://books.sipri.org/files/FS/SIPRIFS1602.pdf).

Flottau, Jens. 2013. „EADS Merges Units, Goes For Airbus Brand.“ Aviation Week (cit. 2017-05-30). (http://aviationweek.com/defense/eads-merges-units-goes-airbus-brand).

Földi, Tamás. 2001. „Preface.“ In: NATO Cooperation: Defence Industry, Research and Technology& The Visegrad Countries. Ed. Tamás, Földi. Budapest: Politikai Tanulmányok Inténzete Alapítvány, 7–16.

Frank, Libor. 2005. Zkušenost České republiky z transformace ozbrojených sil. Brno: Ústav strategických studií, Univerzita obrany.

143

Fučík, Josef. 2001. „Comments on the consolidation of the Czech armament industries and their ability to participate in trans-national programs.“ In: NATO Cooperation: Defence Industry, Research and Technology& The Visegrad Countries. Ed. Tamás, Földi. Budapest: Politikai Tanulmányok Inténzete Alapítvány, 43–55.

Fučík, Josef. 2005. „Zbrojní průmysl v Transatlantickém prostoru – spolupráce, nebo soutěžení?“ In: Bezpečnostní budoucnost České republiky: Otázky, výzvy, problémy – Sborník statí ke konferenci „Česká bezpečnostní politika a její perspektivy.“ Ed. Miloš, Balabán. Praha: Ministerstvo obrany České republiky – Agentura vojenských informací a služeb, 89– 108.

Gamma. 2017. KOMONDOR Armoured Vehicle Family (cit. 2017-05-30). (http://gammatech.hu/downloads/cat/Gamma_komondor_MRAP.pdf).

Geneva International Centre for Humanitarian Demining. 2012. BOZENA 4 (cit. 2017-05-30). (http://www.gichd.org/resources/equipment-catalogue/mechanical/equipment/bozena- 4/#.WQY1-tryhEY).

Gheciu, Alexandra. 2012. „In Search of Smart Defense in the Euro-Atlantic Area.“ Centre for International Policy Studies: Policy Brief, no. 20, 1–7.

Gizicki, Wojciech. 2015. „New Technologies and Defence Industry: The Case of Poland.“ Science & Military, vol. 2, 46-53. gondola.hu. 2016. Jöhetnek az új magyar fegyverek (cit. 2017-05-30). (http://www.gondola.hu/hirek/195532-Johetnek_az_uj_magyar_fegyverek.html). Grohmann, Jan. 2015. „Slovenská samohybná houfnice DIANA.“ Armádní noviny (cit. 2017- 05-30). (http://www.armadninoviny.cz/slovenska-samohybna-houfnice-diana.html).

Grohmann, Jan. 2016. „Ozbrojený vrtulník Black Hawk. Volba pro Armádu ČR?“ Armádní noviny (cit. 2017-05-30). (http://www.armadninoviny.cz/ozbrojeny-black-hawk-z-polska- bude-mit-armada-cr-zajem.html).

Grohmann, Jan. 2017. „Kontrakt století: Polsko nakupuje houfnice Krab za miliardy.“ Areport, č. 3, 30–31.

Grozskowski, Jakub. 2015. Modernization of the Czech and Slovak armed forces in the context of the changing security environment. Prague: Visegrad Fund (cit. 2017-05-30). (http://www.visegradexperts.eu/data/_uploaded/Finals/Jakub%20Groszkowski.pdf).

Gyürösi, Miroslav. 2016. „Slovakia unveils 8x8 Corsac infantry fighting vehicle.“ IHS Jane´s 360 (cit. 2017-05-30). (http://www.janes.com/article/60810/slovakia-unveils-8x8-corsac- infantry-fighting-vehicle).

Háború Művészete. 2017. Zrínyi 2026 - Az átfogó fejlesztések időszaka következik (cit. 2017- 05-30). (http://www.haborumuveszete.hu/egyeb-hirek/zrinyi-2026-az-atfogo-fejlesztesek- idoszaka-kovetkezik).

144

Hartley, Keith. 2008. „Collaboration and European defence industrial policy.“ Defence and Peace Economics, vol. 19, no. 4, 303–315.

Hendl, Jan. 2016. Kvalitativní výzkum: Základní teorie, metody a aplikace. Praha: Portál.

Henius, Jakob and MacDonald, Jacopo Leone. 2012. Smart Defence: A Critical Appraisal. Rome: NATO Defense College.

Hideg, Mihaly. 2016. Overview of the Hungarian Aeronautical Industry: Research, product development, diversification, collaboration. Budapest: HAIF (cit. 2017-05-30). (http://www.haif.org/Downloads.html).

Hospodářské noviny. 2016. Armáda plánuje nákup munice od české firmy Sellier & Bellot za 2,5 miliardy korun (cit. 2017-05-30). (http://domaci.ihned.cz/c1-65507140-armada-planuje- nakup-munice-od-ceske-firmy-sellier-bellot-za-2-5-miliardy-korun).

Hospodářské noviny. 2017. Tatra získá bez soutěže miliardovou zakázku na modernizaci armádních houfnic (cit. 2017-05-30). (http://byznys.ihned.cz/c1-65694480-tatra-ziska-bez- souteze-miliardovou-zakazku-na-modernizaci-armadnich-houfnic).

Hrbáček, Jan. 2017. „Česká firma VOP CZ bude opravovat rakouské armádní obojživelníky.“ Euro.cz (cit. 2017-05-30). (http://www.euro.cz/byznys/ceska-firma-vop-cz-bude-opravovat- rakouske-armadni-obojzivelniky-1337414).

Hungarian Aviation Industry Foundation. 2017. Members of the Hungarian Aerospace Cluster (cit. 2017-05-30). (http://www.haif.org/company_data.html).

Hungarian Investment and Trade Agency. 2012. Hungarian Defence Industry Catalogue 2012. Budapest: Hungarian Investment and Trade Agency, Defence Industry Association of Hungary.

Hungarian Trade Licensing Office. 2009. National Report on Arms Export Controls of the Republic of Hungary. Budapest (cit. 2017-05-30). (http://mkeh.gov.hu/haditechnika/haditechnika_kulkereskedelem/6a_Jelentesek).

Hungarian Trade Licensing Office. 2014. Tájékoztató a Haditechnikai és Exportellenőrzési Hatóság tevékenységéről. Budapest (cit. 2017-05-30). (http://mkeh.gov.hu/haditechnika/haditechnika_kulkereskedelem/6a_Jelentesek).

Hungary today. 2014. Three Mi-8t Helicopters Purchased By Defence Ministry (cit. 2017-05- 30). (http://hungarytoday.hu/news/three-mi-8t-helicopters-purchased-defence-ministry). hvg.hu. 2008. Csányi eladja lőszergyárát (cit. 2017-05-30). (http://hvg.hu/gazdasag/200851- 52_MFS_2000_Csanyi_eladja_loszergyarat). hvg.hu. 2012. Hadik-terv: fellendítené a kormány a hadiipart (cit. 2017-05-30). (http://hvg.hu/itthon/20120228_hadiipar_hadik_terv).

145

Ibolya, Vitéz F. 2016. „A fegyvergyártás lesz a magyar húzóágazat?“ hvg.hu (cit. 2017-05- 30). (http://hvg.hu/gazdasag/201609_huzoagazat_lesz_a_fegyvergyartas_ujratoltve). iDNES.cz. 2013. Šternberské vojenské opravny už patří nové firmě, ta je chce rozšířit (cit. 2017-05-30). (http://olomouc.idnes.cz/armadni-opravny-ve-sternberku-patri-excalibur-army- fhk-/olomouc-zpravy.aspx?c=A130302_1896373_olomouc-zpravy_stk). iDNES.cz. 2017a. Obrněnci z pouště proniknou na středoevropský trh. Pomůže česká firma VOP CZ (cit. 2017-05-30). (http://ekonomika.idnes.cz/vop-cz-bude-vyrabet-obrnena-vozidla- s-arabskou-firmou-nimr-pad-/ekonomika.aspx?c=A170216_110126_ekonomika_lve). iDNES.cz. 2017b. Česko zbrojí svět. Vývoz zbraní a vojenského materiálu byl opět rekordní (cit. 2017-05-30). (http://ekonomika.idnes.cz/export-zbrani-a-vojenskeho-materialu-z-cr-byl- loni-rekordni-pq1-/ekonomika.aspx?c=A170130_145622_ekonomika_rts).

International Board of Auditors for NATO. 2011. Report On The Audit Of The NATO Security Investment Programme For The Year 2010 (cit. 2017-05-30). (http://www.nato.int/issues/iban/iban_nsip_report_2010-e.pdf).

International Institute for Strategic Studies. 2015. The Military Balance 2015. London: International Institute for Strategic Studies.

Jeziorski, Michal. 2004. „The State of Arms.“ The Warsaw Voice (cit. 2017-05-30). (http://www.warsawvoice.pl/WVpage/pages/article.php/5734/article).

Kengyel, Kristóf. 2011. „Gyár nincs már, de a buszokat zavartalanul szállítja.“ iho (cit. 2017- 05-30). (http://iho.hu/hir/gyar-nincs-mar-de-a-buszokat-zavartalanul-szallitja-111205).

Khol, Radek a kol. 2002. Evropská bezpečnostní a obranná politika: národní perspektivy. Praha: Ústav mezinárodních vztahů.

Kimla, Dominik, Mainard, Julien Demotes and Walsh, Joe. 2016. „Poland’s Defence Modernisation Plan: A Race Against Time.“ AVASCENT White paper, September 2016, 1-6.

Kiss, Yudit. 1997. The Defence Industry in East-Central Europe: Restructuring and Conversion. Solna: SIPRI, Oxford: Oxford University Press.

Kiss, Yudit. 2011. „East-Central European Arms Industries: Between Consolidation and Crisis.“ Contemporary Security Policy, vol. 32, no. 2, 334–355.

Kiss, Yudit. 2014. Arms Industry Transformation and Integration: The Choices of East Central Europe. Solna: SIPRI, Oxford: Oxford University Press.

Koblen, Ivan, Szabo, Stanislav a Bučka, Pavel. 2012. „Medzivládny režim pre obranné obstarávanie ako dôležitá súčasť procesov a činností v rámci európskeho trhu s obrannou výzbrojou a technikou a spoločnej bezbečnostnej a obrannej politiky EÚ.“ Vojenské reflexie, roč. VII, č. 1, 7–37.

146

Kogan, Eugene. 2005. European Union (EU) enlargement and its consequences for Europe’s defence industries and markets. Bonn: Bonn International Center for Conversion.

Kogan, Eugene. 2012. „Defence from Slovakia and for Slovakia.“ Military Technology, no. 5, 66–68.

Kogan, Eugene. 2013. „Poland´s Defence Industry in 2013.“ Military Technology, no. 8, 80– 81.

Kolín, Vilém. 2007. „Evropská obranná agentura po třech letech.“ Obrana a strategie, roč. 2007, č. 2, 73–85.

Kolín, Vilém. 2012. „Evropská obranná agentura v šesti letech.“ Obrana a strategie, roč. 2010, č. 1, 21–44.

Kolín, Vilém. 2012. „Proč Česká republika potřebuje strategii obranné průmyslové základny?“ Obrana a strategie, roč. 12, č. 1, 63–72.

Kominek, Jiri. 2016. „Czech Republic picks Elta for radar requirement.“ IHS Jane´s 360 (cit. 2017-05-30). (http://www.janes.com/article/66327/czech-republic-picks-elta-for-radar- requirement).

Kováč, Peter. 2016a. „Za gripeny si Slovensko priplatí. Švédi hovoria, že cenu už predložili.“ Sme (cit. 2017-05-30). (https://domov.sme.sk/c/20402899/za-gripeny-si-slovensko-priplati- svedi-hovoria-ze-cenu-uz-predlozili.html).

Kováč, Peter. 2016b. „Armádny nákup obrnených vozidiel z Poľska padol.“ Sme (cit. 2017- 05-30). (https://domov.sme.sk/c/20216557/armadny-nakup-obrnenych-vozidiel-z-polska- padol.html).

Krč, Miroslav. 1999. „Jaká by měla být národní obranná průmyslová základna?“ Vojenské rozhledy, roč. 8, č. 4, 34–42.

Krokosová, Katarína. 2013. „Genéza a budúcnosť Smart defense.“ Národná a medzinárodná bezpečnost 2013: 4. medzinárodná vedecká konferencia, Liptovský Mikuláš: Akadémia ozbrojených síl generála Milana Rastislava Štefánika, 301–313.

Kufčák, Jakub. 2014. „The V4 Countries and the Impacts of the Austerity Cuts on their Defence Spending and Armed Forces.“ Obrana a strategie, roč. 14, č. 2, 35–48.

Kulakowski, Slawomir. 2016. „We have no development strategy for Poland´s defence sector.“ Polish Market, no. 7, 36.

Kvašňák, Lukáš. 2017. „Priemyselník Strnad potichu rozširuje zbrojárske impérium na Slovensku.“ Trend.sk (cit. 2017-05-30). (https://www.etrend.sk/trend-archiv/rok-2017/cislo- 5/priemyselnik-strnad-potichu-rozsiruje-zbrojarske-imperium-na-slovensku.html).

147

Lazar, Zsolt. 2015. „The Gripen Sale To Hungary: A Look Back At The Results.“ Second Line of Defense (cit. 2017-05-30). (http://www.sldinfo.com/the-gripen-sale-to-hungary-a- look-back-at-the-results/).

Lemešani, Tomáš. 2014. „Česká zbrojovka zahájila výrobu v Polsku. V Brazílii nabere 60 lidí.“ E15.cz (cit. 2017-05-30). (http://zpravy.e15.cz/byznys/prumysl-a-energetika/ceska- zbrojovka-zahajila-vyrobu-v-polsku-v-brazilii-nabere-60-lidi-1078389).

Lidovky.cz. 2009a. Česká a slovenská armáda koupí společně lehké obrněnce Iveco (cit. 2017-05-30). (http://byznys.lidovky.cz/ceska-a-slovenska-armada-koupi-spolecne-lehke- obrnence-iveco-plr-/statni-pokladna.aspx?c=A091015_151414_statni-pokladna_nev).

Lidovky.cz. 2009b. Česko získá Pandury. Za 14,4 miliardy (cit. 2017-05-30). (http://byznys.lidovky.cz/cesko-ziska-pandury-za-14-4-miliardy-d5z-/statni- pokladna.aspx?c=A090313_142019_ln_domov_ter).

Lidovky.cz. 2016. Vojáci fasují modernizované útočné pušky. Dostanou je hlavně bojové jednotky (cit. 2017-05-30). (http://www.lidovky.cz/vojaci-dostavaji-od-ceske-zbrojovky- modernizovane-utocne-pusky-pxd-/zpravy- domov.aspx?c=A161114_161420_ln_domov_ELE).

MacDonald, Andrew. 2017. „Hungary aims to push defence spend to 2% of GDP by 2026.“ IHS Jane´s 360 (cit. 2017-05-30). (http://www.janes.com/article/66959/hungary-aims-to- push-defence-spend-to-2-of-gdp-by-2026).

Maďar, Tomáš. 2017. Přednáška: Český zbrojní průmysl a podpora jeho vývozu do zahraničí. Kurz: Zbrojní politika. Brno: Masarykova univerzita, FSS.

Magyarbusz info. 2015. Katonai célokra is alkalmas autóbuszt fejlesztett ki a HM CURRUS Zrt. (cit. 2017-05-30). (http://magyarbusz.info/2015-07- 01/Katonai_celokra_is_alkalmas_autobuszt_fejlesztett_ki_a_HM_CURRUS_Zrt.#sthash.BIi VXoj9.dpbs).

Magyarország Kormánya. 2017. Kétmilliárd forintos svájci repülőgép-ipari beruházás Egerben (cit. 2017-05-30). (http://www.kormany.hu/hu/kulgazdasagi-es- kulugyminiszterium/hirek/ketmilliard-forintos-svajci-repulogep-ipari-beruhazas-egerben).

Majer, Marian, ed. 2015. From bullets to supersonics: V4 on the brink of industrial cooperation: DAV4 III Expert Group Report. Bratislava, Budapest, Warsaw: Central European Policy Institute.

Majer, Marian, Naď, Jaroslav a Šuplata, Milan. 2016. Budúcnosť vrtuľníkového letectva na Slovensku: možnosti, alternatívy, odporúčania. Bratislava: Slovak Security Policy Institute (cit. 2017-05-30). (https://slovaksecurity.org/wp- content/uploads/2016/07/SSPI_Vrtulniky_online.pdf).

148

Manor, Hadas. 2006. „Hungary to equip Gripen plane with Rafael Litening pod.“ Globes (cit. 2017-05-30). (http://www.globes.co.il/en/article-1000046149).

Mareš, Miroslav. 2006. „Vymezení a analytický rámec zbrojní politiky Evropské unie.“ In: Zbrojní politika Evropské unie. Ed. Miroslav, Mareš. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 7–19.

MarketLine. 2015. MarketLine Industry Profile: Aerospace &Defense in Poland. London: MarketLine.

Marrone, Alessandro, de France, Olivier and Fattibene, Daniele, eds. 2016. Defence Budgets and Cooperation in Europe: Trends and Investments. Roma: Instituto Afaari Internazionali, IRIS, SWP, ELIAMEP, PISM, RUSI.

Mičánek, František a kol. 2014. „Zpráva o stavu zabezpečení obrany ČR v roce 2014 – mýty a realita.“ Vojenské rozhledy, roč. 23, č. 2, 1–10.

Michelot, Martin and Šuplata, Milan. 2016. DEFENCE AND INDUSTRIAL POLICY IN SLOVAKIA AND THE CZECH REPUBLIC: Drivers, Stakeholders, Influence. France: Armament Industry European Research Group (cit. 2017-05-30). (http://www.iris- france.org/wp-content/uploads/2016/12/Ares-Group-12-Policy-Paper-Slovakia-and-Czech- Republic-dec2016.pdf).

Mikkola, Harri, Lauttamäki, Jukka and Anteroinen, Ville. 2013. „The Changing European defence market: Will the new european defence market legislation be a game-changer for Finland?“ The Finnish Institute of International Affairs – FIIA Briefing Paper,123, 1–8.

Ministerstvo financí České republiky. 2004. Vláda schválila podmínky odchodu Boeing z Aero Vodochody (cit. 2017-05-30). (http://www.mfcr.cz/cs/aktualne/tiskove- zpravy/2004/2004-10-06-tiskova-zprava-6301-6301).

Ministerstvo hospodárstva Slovenskej republiky. 2017. Odbor výkonu obchodných opatrení – vojenský materiál (cit. 2017-05-30). (http://www.economy.gov.sk/odbor-vykonu- obchodnych-opatreni---vojensky-material-/135266s).

Ministerstvo obrany České republiky. 2007. Transformace rezortu Ministerstva obrany České republiky. Praha (cit. 2017-05-30). (http://www.mocr.army.cz/images/Bilakniha/CSD/transformace_resortu_MO___R_2007.pdf) .

Ministerstvo obrany České republiky. 2011. Bílá kniha o obraně (cit. 2017-05-30). (http://www.mocr.army.cz/assets/informacni-servis/zpravodajstvi/bila-kniha-o-obrane- 190511_1.pdf).

Ministerstvo obrany České republiky. 2012. Obranná strategie České republiky: Odpovědný stát a spolehlivý spojenec. Praha (cit. 2017-05-30). (https://www.dataplan.info/img_upload/7bdb1584e3b8a53d337518d988763f8d/obrannastrate gie-2012.pdf).

149

Ministerstvo obrany České republiky. 2013. Koncepce rozvoje dopravního a vrtulníkového letectva s výhledem do roku 2025 (cit. 2017-05-30). (http://www.mocr.army.cz/assets/informacni-servis/zpravodajstvi/_material_.pdf).

Ministerstvo obrany České republiky. 2014. Pořízení mobilních 3D radarů MADR (cit. 2017- 05-30). (http://www.mocr.army.cz/informacni-servis/zpravodajstvi/porizeni-mobilnich-3d- radaru-madr-102784/).

Ministerstvo obrany České republiky. 2015a. Dlouhodobý výhled pro obranu 2030. Praha (cit. 2017-05-30). (http://www.mocr.army.cz/images/id_40001_50000/46088/Dlouhodob___v__hled_pro_obran u_2030.pdf).

Ministerstvo obrany České republiky. 2015b. Koncepce výstavby armády České republiky 2025. Praha (cit. 2017-05-30). (http://www.mocr.army.cz/images/id_40001_50000/46088/KVA__R_ve__ejn___verze.pdf).

Ministerstvo obrany České republiky. 2016a. Koncepce obranného aplikovaného výzkumu, vývoje a inovací na období 2016 až 2022. Praha (cit. 2017-05-30). (https://vyzkum.army.cz/sites/vyzkum.army.cz/files/dokumenty/zakladni- stranka/iii_koncepce.pdf).

Ministerstvo obrany České republiky. 2016b. Strategie vyzbrojování a podpory rozvoje obranného průmyslu České republiky do roku 2025. Praha (cit. 2017-05-30). (http://www.acr.army.cz/assets/technika-a-vyzbroj/modernizace/strategie-vyzbrojovani-do- 2025.pdf).

Ministerstvo obrany České republiky. 2016c. Letištní radiolokátory dodá AČR společnost ELDIS Pardubice (cit. 2017-05-30). (http://www.mocr.army.cz/informacni- servis/zpravodajstvi/letistni-radiolokatory-doda-acr-spolecnost-eldis-pardubice-126782/).

Ministerstvo obrany České republiky. 2017. Resortní rozpočet (cit. 2017-05-30). (http://www.mocr.army.cz/finance-a-zakazky/resortni-rozpocet/resortni-rozpocet-5146/).

Ministerstvo obrany Slovenskej republiky. 2006. Model 2015: dlhodoby plan rozvoja Ministerstva obrany s vyhľadom do roku 2015. Bratislava (cit. 2017-05-30). (http://www.mosr.sk/data/disk/docs/2015_.pdf).

Ministerstvo obrany Slovenskej republiky. 2007. Informácia o návrhu mechanizmu pre identifikáciu ekonomických príležitostí pre slovenský obranný priemysel v zahraničí a pre aktívnu podporu vládnych predstaviteľov SR slovenskému obrannému priemyslu pri súťažení o zahraničné zákazky. Bratislava (cit. 2017-05-30). (http://www.mod.gov.sk/data/att/8431_pdf.pdf).

Ministerstvo obrany Slovenskej republiky. 2008. Koncepcia zamerania a podpory výskumu a vývoja v oblasti obrany do roku 2010. Bratislava (cit. 2017-05-30). (http://www.mod.gov.sk/data/files/838.pdf).

150

Ministerstvo obrany Slovenskej republiky. 2013. Biela kniha o obrane Slovenskej republiky (cit. 2017-05-30). (https://issuu.com/ministerstvoobranysr/docs/bko2013_hq).

Ministerstvo obrany Slovenskej republiky. 2016a. Biela kniha o obrane Slovenskej republiky (cit. 2017-05-30). (http://www.mod.gov.sk/data/BKO2016_LQ.pdf).

Ministerstvo obrany Slovenskej republiky. 2016b. Ročenka Ministerstva obrany SR 2015. Bratislava (cit. 2017-05-30). (http://www.mod.gov.sk/data/disk/Rocenka_MO_SR_2015_lq.pdf).

Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky. 2013. Opatření č. 19/2010 ministra průmyslu a obchodu k realizaci průmyslové spolupráce: Směrnice pro realizaci programů průmyslové spolupráce (cit. 2017-05-30). (https://www.mpo.cz/cz/prumysl/zpracovatelsky- prumysl/obranny-a-bezpecnostni-prumysl-offsety/offsety--80825/).

Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky. 2015. VÝROČNÍ ZPRÁVA O KONTROLE VÝVOZU VOJENSKÉHO MATERIÁLU, RUČNÍCH ZBRANÍ PRO CIVILNÍ POUŽITÍ A ZBOŽÍ A TECHNOLOGIÍ DVOJÍHO UŽITÍ V ČESKÉ REPUBLICE ZA ROK 2014 (cit. 2017-05-30). (https://www.mpo.cz/assets/dokumenty/35863/60803/635476/priloha002.pdf).

Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky. 2017. Seznam držitelů povolení k zahraničnímu obchodu s vojenským materiálem k 28. 3. 2017 (cit. 2017-05-30). (https://www.mpo.cz/assets/cz/zahranicni-obchod/licencni-sprava/zahranicni-obchod-s- vojenskym-materialem/2017/3/Platna-povoleni-k-28--3--2017.pdf).

Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. 2013. Strategie vztahu státu a obranného a bezpečnostního průmyslu České republiky (cit. 2017-05-30). (http://www.mzv.cz/file/1163948/Strategie_vztahu_statu_a_obranneho_a_bezpecnostniho_pr umyslu_CR.pdf).

Ministerstwo Gospodarki. 2002. STRATEGIA PRZEKSZTAŁCEŃ STRUKTURALNYCH PRZEMYSŁOWEGO POTENCJAŁU OBRONNEGO W LATACH 2002 – 2005. Warszawa (cit. 2017-05-30). (https://www.msp.gov.pl/pl/przeksztalcenia/dokumenty- strategiczne/programy-i-strategie/30075,Strategia-przeksztalcen-strukturalnych- przemyslowego-potencjalu-obronnego-w-lata.html).

Ministerstwo Gospodarki. 2007. Strategia konsolidacji i wspierania rozwoju polskiego przemysłu obronnego w latách 2007-2012. Warszawa (cit. 2017-05-30). (http://wprp.grudziadz.com/IMAGES/31.08.2007%20Strategia%202007-2012.pdf).

Ministerstwo Obrony Narodowej. 2013. PRIORYTETOWE KIERUNKI BADAŃ W RESORCIE OBRONY NARODOWEJ NA LATA 2013-2022. Warszawa (cit. 2017-05-30). (https://i3to.wp.mil.pl/plik/file/Priorytetowe_Kierunki_Badan_2013-2022.pdf).

Ministry of Defence. 2012. Hungary’s National Military Strategy 2012 (cit. 2017-05-30). (http://2010- 2014.kormany.hu/download/b/ae/e0000/national_military_strategy.pdf#!DocumentBrowse).

151

Ministry of Defence 2014. The Hungarian Defence Industry Has Not Been But Will Be (cit. 2017-05-30). (http://2010-2014.kormany.hu/en/ministry-of-defence/news/the-hungarian- defence-industry-has-not-been-but-will-be).

Ministry of Foreign Affairs of the Republic of Poland. 2015. EXPORTS OF ARMS AND MILITARY EQUIPMENT FROM POLAND: 2014 Report. Warsaw (cit. 2017-05-30). (https://www.sipri.org/sites/default/files/research/armaments/transfers/transparency/national_r eports/Poland/poland_2014.pdf).

Mintz, Alex. 1985. „The Military-Industrial Complex: American Concepts and Israeli Realitities.“ The Journal of Conflict Resolution, vol. 29, no. 4, 623–639.

Moravian Aerospace Cluster. 2017. Cluster (cit. 2017-05-30). (http://www.aero- cluster.cz/?q=about_cluster).

MSM Group. 2017. O nás (cit. 2017-05-30). (https://www.msm.sk/o-nas/).

Nagy, Tomas A. 2016. „V4 Defence Cooperation: Great Ambitions But Limited Achievements.“ RUSI Newsbrief, vol. 36, no. 6, 3–5.

Nagy, Viktor. 2012. „Egy éve vette meg az állam a Rábát - Megérte?“ Portfolio (cit. 2017-05- 30). (http://www.portfolio.hu/vallalatok/egy_eve_vette_meg_az_allam_a_rabat_megerte.175505.h tml).

NATO. 2012. Multinational Projects (cit. 2017-05-30). (http://www.nato.int/nato_static/assets/pdf/pdf_2012_10/20121008_media- backgrounder_Multinational-Projects_en.pdf).

NATO. 2014. Multinational Projects (cit. 2017-05-30). (http://www.nato.int/nato_static_fl2014/assets/pdf/pdf_2014_06/20140602_140602-Media- Backgrounder_Multinational-Projects_en.pdf).

NATO. 2016a. Strategic airlift (cit. 2017-05-30). (http://www.nato.int/cps/en/natolive/topics_50107.htm).

NATO. 2016b. Alliance Ground Surveillance (AGS), (cit. 2017-05-30). (http://www.nato.int/cps/en/natolive/topics_48892.htm).

NATO. 2017a. Smart Defence (cit. 2017-05-30). (http://www.nato.int/cps/en/natohq/topics_84268.htm).

NATO. 2017b. NATO Defence Planning Process (cit. 2017-05-30). (http://www.nato.int/cps/en/natohq/topics_49202.htm).

NATO. 2017c. AWACS: NATO’s 'Eyes In The Sky' (cit. 2017-05-30). (http://www.nato.int/cps/en/natohq/topics_48904.htm).

152

NATO. 2017d. Readiness Action Plan (cit. 2017-05-30). (http://www.nato.int/cps/en/natohq/topics_119353.htm).

NATO. 2017e. NATO Support and Procurement Agency (NSPA), (cit. 2017-05-30). (http://www.nato.int/cps/en/natohq/topics_88734.htm).

NATO Press Release Communique. 2016. Defence Expenditures of NATO Countries (2009- 2016). Brussels: NATO Public Division Diplomacy (cit. 2017-05-30). (http://www.nato.int/nato_static_fl2014/assets/pdf/pdf_2016_07/20160704_160704-pr2016- 116.pdf).

NATO Support and Procurement Agency. 2017. What is NSPA (cit. 2017-05-30). (http://www.nspa.nato.int/en/organization/nspa/nspa.htm).

Nejvyšší kontrolní úřad. 2012. Programy průmyslové spolupráce (offsety) jako nástroj ekonomické kompenzace výdajů státu v souvislosti s plněním podmínek vybraných veřejných zakázek, včetně správy daní daňových subjektů zúčastněných na předmětných kontrolovaných programech. Věstník NKÚ, kontrolní závěry 12/08 (cit. 2017-05-30). (https://www.nku.cz/assets/kon-zavery/K12008.pdf).

NHIndustries. 2017. About NHIndustries (cit. 2017-05-30). (http://www.nhindustries.com/site/en/ref/The-Company_21.html).

NIAG. 2017. About NIAG (cit. 2017-05-30). (https://diweb.hq.nato.int/niag/Pages_Anonymous/Generic_description.aspx).

Nicholson, Tom. 2009. „Slovak ministries defend Sri Lanka arms deal.“ The Slovak Spectator (cit. 2017-05-30). (https://spectator.sme.sk/c/20032797/slovak-ministries-defend-sri-lanka- arms-deal.html).

Nordberg, Tommi. 2016. Nordic Defence Materiel Agreement: Nordic Defence Industry Seminar COPA Arma WG. Helsinky: NORDEFCO (cit. 2017-05-30). (http://www.nordefco.org/files/Design/NORDIC%20DEFENCE%20MATERIAL%20AGRE EMENT%20WG%20symposium%2010th%20of%20May%202016.pdf).

Novotný, Antonín. 2012. „Smart Defence and Pooling & Sharing - How to Survive Austerity.“ In: Recent Advances in Energy, Environment and Economic Development: Proceedings of the 3rd International Conference on Development, Energy, Environment, Economics (DEEE´12). Ed. Saeid, Eslamian. Paris: WSEAS Press, 391–398.

Novotný, Antonín. 2013. „Nová bezpečnostní strategie Rakouska a iniciativy Smart defence a Pooling & Sharing.“ Národná a medzinárodná bezpečnost 2013: 4. medzinárodná vedecká konferencia, Liptovský Mikuláš: Akadémia ozbrojených síl generála Milana Rastislava Štefánika, 370–378.

Novotný, Antonín. 2016. „Strategické dokumenty České republiky a akvizice rezortu obrany.“ Vojenské rozhledy, č. 3, 21–32.

153

Novotný, Antonín. 2017. Přednáška: Zbrojní politika EU a NATO. Kurz: Zbrojní politika. Brno: Masarykova univerzita, FSS.

OCCAR. 2017a. What is OCCAR? (cit. 2017-05-30). (http://www.occar.int/185).

OCCAR. 2017b. OCCAR Programmes (cit. 2017-05-30). (http://www.occar.int/programmes).

Odehnal, Jakub. 2016. „Free-Riding Problem in Alliance.“ Vojenské rozhledy, roč. 25, mimořádné číslo, 50–61.

Oliver, David. 2015. „Czech Defence Industry Products and Capabilities.“ Military Technology, no. 5, 68–71.

Otto, Pavel. 2004. „Privatizace zbrojovky ZVI Vsetín.“ Český rozhlas (cit. 2017-05-30). (http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/publ_izurnal/_zprava/135858).

Otto, Pavel. 2016. „V4 dokončila vůbec první zbrojní projekt, Explosia s ním chce prorazit dál.“ E15.cz (cit. 2017-05-30). (http://zpravy.e15.cz/domaci/udalosti/v4-dokoncila-vubec- prvni-zbrojni-projekt-explosia-s-nim-chce-prorazit-dal-1289602).

Pacek, Boguslaw. 2014. „Konsolidacja przemysłowego potencjału obronnego w Polsce. Uwarunkowania, dylematy i szanse.“ Zeszyty Naukowe / Akademia Obrony Narodowej, nr. 1 (94), 5–24.

Palata, Luboš. 2016. „Summit ve Varšavě: NATO v nejlepší kondici od studené války.“ natoaktual.cz (cit. 2017-05-30). (http://www.natoaktual.cz/summit-ve-varsave-nato-v- nejlepsi-kondici-od-studene-valky-pa2- /na_analyzy.aspx?c=A160711_124235_na_analyzy_m02). peníze.cz. 2017. R.D.P. GROUP a.s. (cit. 2017-05-30). (http://rejstrik.penize.cz/49241010-r- d-p-group-a-s).

Pernica, Bohuslav. 2007. Profesionalizace ozbrojených sil: trendy, teorie a zkušenosti. Praha: Ministerstvo obrany České republiky – AVIS.

Peruzzi, Luca. 2016. „Heavy Metal.“ Armada International, issue 5, 44–49.

Petkovics, Tamás. 2016. „A Hadiipar Fejlesztési Lehetőségei Magyarországon.“ Katonai Logisztika, 2016/1. szám, 54–87.

Petráš, Zdeněk. 2017. „Analýza přístupu NATO a EU k procesu plánování schopnost.“ Vojenské rozhledy, roč. 26, č. 1, 3–21.

PGZ. 2015. Strategia Grupy Kapitałowej PGZ na lata 2015-2030. Warszawa (cit. 2017-05- 30). (http://pgzsa.pl/i/fmfiles/pgz-strategia-2015-2030.pdf).

154

Polak, Roman. 2015. „MIEJSCE I ROLA NARODOWEGO PRZEMYSŁU ZBROJENIOWEGO W SYSTEMIE OBRONNYM PAŃSTWA W ŚWIETLE DOŚWIADCZEŃ I WYZWAŃ XXI WIEKU.“ Inżynieria Bezpieczeństwa Obiektów Antropogenicznych, nr. 1, 29–36.

Polska Izba Producentów na Rzecz Obronności Kraju. 2017. Historia (cit. 2017-05-30). (http://przemysl-obronny.pl/pl/o-izbie/historia/).

Prague Daily Monitor. 2015. Czechs earn 31 billion thanks to offset programme with Gripens (cit. 2017-05-30). (http://praguemonitor.com/2015/06/19/czechs-earn-31-billion-thanks- offset-programme-gripens).

Procházka, Josef, Krč, Miroslav a Ivánek, Ladislav. 2003. Obranný průmysl České republiky po rozpadu bipolarity. Brno: Vojenská akademie v Brně.

Procházka, Josef. 2017. Přednáška: Přístupy k vyzbrojování ozbrojených sil. Kurz: Zbrojní politika. Brno: Masarykova univerzita, FSS.

Rába. 2017. Broshure about military vehicles (Euro 3): Part 1 (cit. 2017-05-30). (http://www.raba.hu/vehicle/downloads.html).

Rada Evropské unie. 2008. SPOLEČNÝ POSTOJ RADY 2008/944/SZBP ze dne 8. prosince 2008, kterým se stanoví společná pravidla pro kontrolu vývozu vojenských technologií a vojenského materiálu. Brusel (cit. 2017-05-30). (http://www.mpo.cz/assets/dokumenty/37640/59747/620442/priloha007.pdf).

Reszczyński, Jerzy. 2016. „Borsuk wychodzi z jamy? Nowy BWP w dwóch odsłonach.“ Defence 24 (cit. 2017-05-30). (http://www.defence24.pl/501169,borsuk-wychodzi-z-jamy- nowy-bwp-w-dwoch-odslonach).

Rieker, Pernille and Terlikowski, Marcin. 2015. „The Limits and Achievements of Regional Governance in Security: NORDEFCO and the V4.“ PISM and NIIA Policy Paper, no. 25, 1– 10.

Ruag. 2017. Armed Forces & Law Enforcement Ammunition (cit. 2017-05-30). (https://www.ruag.com/en/products-services/land/armed-forces-law-enforcement- ammunition).

Rufanges, Jordi Alvaro. 2016. „The Arms Industry Lobby in Europe.“ American Behavioral Scientist, vol. 60, no. 3, 305–320.

Saab. 2015. The Czech Republic operates the Gripen for 10 years (cit. 2017-05-30). (http://saab.com/hu/region/saab-czech-republic/about-saab/news-and-press-releases/filtered- news-feed/the-czech-republic-operates-the-gripen-for-10-years/).

Seguin, Barre R. 2007. „ Why did Poland Choose the F-16?“ The Marshall Center Occasional Paper Series, no. 11, 1–36.

155

Sekce pro vědu, výzkum a inovace. 2017. Analýza stavu výzkumu, vývoje a inovací v České republice a jejich srovnání se zahraničím v roce 2015 (cit. 2017-05-30). (http://vyzkum.cz/FrontClanek.aspx?idsekce=799318).

Sekce vyzbrojování a akvizic Ministerstva obrany. 2016. 16. 12. 2016 - AKVIZICE 2014 - 2016 (cit. 2017-05-30). (http://vyzbrojovani.army.cz/aktuality/16-12-2016-akvizice-2014- 2016).

Schmitt, Burkard, ed. 2004. EU Enlargement and Armaments: Defence industries and markets of the Visegrad countries. Paris: The European Union Institute for Security Studies.

SIPRI. 2016. SIPRI Military Expenditure Database (cit. 2017-05-30). (https://www.sipri.org/databases/milex).

SIPRI. 2017a. Transfers of major conventional weapons: Hungary (cit. 2017-05-30). (http://armstrade.sipri.org/armstrade/page/trade_register.php).

SIPRI. 2017b. Transfers of major conventional weapons: Poland (cit. 2017-05-30). (http://armstrade.sipri.org/armstrade/page/trade_register.php).

SIPRI. 2017c. Transfers of major conventional weapons: Slovakia (cit. 2017-05-30). (http://armstrade.sipri.org/armstrade/page/trade_register.php).

SIPRI. 2017d. Transfers of major conventional weapons: Czech Republic (cit. 2017-05-30). (http://armstrade.sipri.org/armstrade/page/trade_register.php).

Slovak Security Policy Institute. 2016. Obranný rozpočet na rok 2017. Tri najdôležitejšie čísla (cit. 2017-05-30). (https://slovaksecurity.org/aktualne/obranny-rozpocet-na-rok-2017/).

Skulski, Przemysław. 2013. „The Defense Industry at the Beginning of the Twenty-first century: A European Perspective.“ Review of Asian and Pacific Studies, no. 38, 161–178.

Skulski, Przemysław. 2016. „Miejsce przemysłu obronnego w gospodarce – wybrane problemy.” Prace Naukowe Uniwersytetu Ekonomicznego We Wrocławiu, nr. 452, 242–257.

Sme. 2010. Úrad schválil predaj časti zbrojovky Way Industries skupine Slavia Capital (cit. 2017-05-30). (https://ekonomika.sme.sk/c/5650041/urad-schvalil-predaj-casti-zbrojovky-way- industries-skupine-slavia-capital.html).

Soloch, Krzysztof. 2013. „Future of European Defence Technological and Industrial Base- Polish approach.“ In: Defining the European Defence Technological and Industrial Base: Debates & Dilemmas (I). Ed. Hélène, Masson. Paris: La Fondation pour la recherche stratégique, 10–12.

Spear, Joanna. 2013. „Defence Offsets: A System-Level View.“ Strategic Analysis, vol. 37, no. 4, 430–445.

156

Staples, Mark, ed. 2013. The Future of European Defence: Tackling the Productivity Challenge. McKinsey & Company.

Stejskal, Jan. 2013. „Obranné plánování NATO (neustále) v tranzici.“ Vojenské rozhledy, roč. 22, č. 3, 71–80.

Strategic Airlift Capability. 2017. The Strategic Airlift Capability (SAC), (cit. 2017-05-30). (https://www.sacprogram.org/en/Pages/The%20Strategic%20Airlift%20Capability.aspx).

Stratilík, Ondřej. 2016a. „Obrana rozjela obchod desetiletí.“ Lidové noviny, 3. března 2016, 3.

Stratilík, Ondřej. 2016b. „Obrana příští rok koupí 82 obrněnců za 5,9 miliardy.“ Euro.cz (cit. 2017-05-30). (http://www.euro.cz/byznys/obrana-pristi-rok-koupi-82-obrnencu-za-5-9- miliardy-korun-1320943).

Stratilík, Ondřej. 2016c. „Zetor chce do armády, vyvíjí vlastní obrněný transportér.“ Euro.cz (cit. 2017-05-30).( http://www.euro.cz/byznys/zetor-chce-do-armady-vyviji-vlastni-obrneny- transporter-1298031).

Supreme Audit Office. 2012. NIK on offset obligations related to the delivery of Rosomak transporters (cit. 2017-05-30). (https://www.nik.gov.pl/en/news/nik-on-the-discharge-of- offset-obligations-related-to-the-delivery-of-rosomak-transporters.html).

Svaz českého leteckého průmyslu. 2017. Členové (cit. 2017-05-30). (http://www.sclp.cz/clenove/).

Świerczyński, Marek. 2016. „Armaments Report.“ Polityka Insight, October 2016, 1–9.

Szabolcsi, Róbert. 2015. „Establishment Of The Unmanned Aerial Vehicle System Cluster: Mission, Motivation, Vision, Goals.“ Review of Air Force Academy, vol. 28, no. 1, 27–30.

Szopa, Maciej. 2016. „Szanujmy: prywatny sektor przemyslu obronnego.“ Wojsko i Technika, special issue, 4–8.

Šedivý, Jiří. 2012. „Spolupráce v rámci V4 může být velmi přínosná, vede k ní ale náročná cesta.“ natoaktual.cz (cit. 2017-05-30). (http://www.natoaktual.cz/spoluprace-v-ramci-v4- muze-byt-velmi-prinosna-vede-k-ni-ale-narocna-cesta-1nr- /na_analyzy.aspx?c=A120305_202646_na_analyzy_m02).

Šnídl, Vladimír. 2015. „Vojaci ukázali nové nákladiaky z Bánoviec.“ Denník N (cit. 2017-05- 30). (https://dennikn.sk/36388/armada-ukazala-nove-nakladiaky-z-banoviec/).

Štancl, Luboš. 2009. „Zbrojní průmysl v podmínkách globalizace.“ Ekonomika a management, č. 2, 7–18.

Švec, Tomáš. 2016. „Z trojizbového bratislavského bytu do medzinárodných tendrov v NATO.“ Pravda (cit. 2017-05-30). (https://vat.pravda.sk/technologie/clanok/399224-z- dvojizboveho-bratislavskeho-bytu-do-medzinarodnych-tendrov-v-nato/).

157

Teraz.sk. 2015. Armáda už dostala nové útočné pušky BREN (cit. 2017-05-30). (http://www.teraz.sk/slovensko/armada-uz-dostala-nove-utocne-pus/126729-clanok.html).

Terlikowski, Marcin. 2013. „The Autonomy Imperative revisited? Polish Economic Policy towards the Defence Indsutry in changing.“ In: Security of Supply Challenges and European Defence Technological and Industrial Base: Debates & Dilemmas (II). Ed. Hélène, Masson. Paris: La Fondation pour la recherche stratégique, 8–10.

The Firearm Blog. 2016. Sero Engineering Factory Tour (Makers of GM6 Lynx.50BMG rifle), (cit. 2017-05-30). (http://www.thefirearmblog.com/blog/2016/12/23/sero- engineering-factory-tour-makers-gm6-lynx-50bmg-rifle/).

The Ministry of National Defence Republic of Poland. 2009. DEFENSE STRATEGY OF THE REPUBLIC OF POLAND: Sector strategy of the National Security Strategy of the Republic of Poland. Warsaw (cit. 2017-05-30). (http://en.mon.gov.pl/p/pliki/dokumenty/rozne/2014/02/strategia_obronnosci_eng.pdf).

The Ministry of National Defence Republic of Poland. 2013. STRATEGY OF DEVELOPMENT OF THE NATIONAL SECURITY SYSTEM OF THE REPUBLIC OF POLAND 2022. Warsaw (cit. 2017-05-30). (http://en.mon.gov.pl/documents/).

The National Security Bureau. 2013. White Book on National Security of the Republic of Poland. Warsaw (cit. 2017-05-30). (http://en.bbn.gov.pl/en/news/332,White-Book-on- National-Security-of-the-Republic-of-Poland-now-in-English.html).

The National Security Bureau. 2017. POLAND’S STRATEGIC CONCEPT FOR MARITIME SECURITY. Warszawa-Gdynia (cit. 2017-05-30). (http://en.bbn.gov.pl/en/news/555,Strategic- Concept-of-Maritime-Security-presented-in-Gdynia.html).

The World Bank. 2015. Population, total (cit. 2017-05-30). (http://data.worldbank.org/indicator/SP.POP.TOTL).

Tran, Pierre. 2016. „'Neuron' Combat Drone Completes First Sea Trials.“ DefenseNews (cit. 2017-05-30). (http://www.defensenews.com/story/defense/2016/07/08/neuron-combat-drone- completes-first-sea-trials/86865214/).

Trend.sk. 2017. V Trenčíne vyhrali opravu 35-ročného lietadla z Litvy (cit. 2017-05-30). (https://www.etrend.sk/firmy/v-trencine-vyhrali-opravu-35-rocneho-lietadla-z-litvy.html).

Turczynski, Pawel. 2014. „Development of the potential of the Polish army in the second decade of the 21st century.“ Science & Military, no. 2, 49–57.

Tůma, Miroslav, Janošec, Josef a Procházka, Josef. 2009. Obranná politika Československé a České republiky (1989-2009). Praha: Ministerstvo obrany – PIC MO.

Tvnoviny.sk. 2015. Vojaci obmenili vozový park. Takéto autá dostali (cit. 2017-05-30). (http://www.tvnoviny.sk/domace/1791265_vojaci-obmenili-vozovy-park.-taketo-auta- dostali).

158

Úrad vlády Slovenskej republiky. 2016. Programové vyhlásenie vlády Slovenskej republiky na roky 2016-2020. Bratislava (cit. 2017-05-30). (http://www.vlada.gov.sk/programove- vyhlasenie-vlady-sr-na-roky-2016-2020/?pg=2).

U.S. Department of State. 2017. Foreign Military Financing Account Summary (cit. 2017-05- 30). (https://2009-2017.state.gov/t/pm/ppa/sat/c14560.htm).

Ügyvezető. 2007. Védelmi és biztonsági fórum a hazai cégek versenyképességéért (cit. 2017- 05-30). (http://www.ugyvezeto.hu/cikk/30608/vedelmi-es-biztonsagi-forum-a-hazai-cegek- versenykepessegeert?area=167).

Valášek, Tomáš and Šuplata, Milan, eds. 2012. DAV4 Full Report: Towards a Deeper Visegrad Defence Partnership. Bratislava, Budapest, Prague, Warsaw: Central European Policy Institute.

Valouch, Jan. 2005. „Konverze obranné průmyslové základny.“ Obrana a strategie, roč. 2005, č. 1, 111–118.

Visegrad Group. 2012. Joint Communiqué of the Ministers of Defence of the Visegrad Group. Litoměřice (cit. 2017-05-30). (http://www.visegradgroup.eu/calendar/2012/joint- communique-of-the).

Visegrad Group 2013. Joint statement of the V4 ministers of defence. Brussels (cit. 2017-05- 30). (http://www.visegradgroup.eu/documents/official-statements/joint-statement-of-the).

Visegrad Group. 2014a. Long Term Vision of the Visegrad Countries on Deepening their Defence Cooperation. Visegrad (cit. 2017-05-30). (http://www.visegradgroup.eu/about/cooperation/defence).

Visegrad Group. 2014b. Framework for Enhanced Visegrad Defence Planning Cooperation. Visegrad (cit. 2017-05-30). (http://www.visegradgroup.eu/about/cooperation/defence).

Visegrad Group. 2014c. Budapest Declaration of the Visegrad Group Heads of Government on the New Opening in V4 Defence Cooperation. Budapest (cit. 2017-05-30). (http://www.visegradgroup.eu/calendar/2014/budapest-declaration-of).

Visegrad Group. 2015. Joint Communiqué of the Visegrad Group Ministers of Defence. Tomášov (cit. 2017-05-30). (http://www.visegradgroup.eu/calendar/2015/joint-communique- of-the).

Visegrad Group. 2017. Visegrad Group Defence Cooperation (cit. 2017-05-30). (http://www.visegradgroup.eu/about/cooperation/visegrad-group-defence).

Visingr, Lukáš. 2006. „Soudobé mezinárodní zbrojní projekty v prostoru EU.“ In: Zbrojní politika Evropské unie. Ed. Miroslav, Mareš. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 39–53.

Visingr, Lukáš. 2009. Zbraně 21. století. Praha: Mladá fronta.

159

Vláda České republiky. 2014. „Smlouva koaličních stran o zajištění obrany České republiky“ (cit. 2017-05-30). (http://www.mocr.army.cz/assets/informacni-servis/zpravodajstvi/smlouva- koalicnich-stran.pdf).

VOP CZ. 2017. Historie (cit. 2017-05-30). (http://www.vop.cz/cz/kategorie/historie.aspx).

WebNoviny. 2013. Slováci vyrábajú pre armádu USA simulátory za milióny eur (cit. 2017- 05-30). (https://www.webnoviny.sk/slovaci-vyrabaju-pre-armadu-usa-simulatory-za-miliony- eur/).

Wilewski, Krzysztof. 2013. „MON kupi radary Liwiec.“ Polska zbrojna (cit. 2017-05-30). (http://polska-zbrojna.pl/home/articleshow/6333?t=MON-kupi-radary-Liwiec).

Wilk, Remigiusz. 2015. „Out with the old: Polish land systems modernization.“ Jane's Defence Weekly (cit. 2017-05-30). (http://www.janes360.com/images/assets/699/53699/Polish_land_systems_modernisation.pdf) .

Wilk, Remigiusz. 2016. „Slovakia backing out of Scipio 8x8 purchase.“ IHS Jane´s 360 (cit. 2017-05-30). (http://www.janes.com/article/62665/slovakia-backing-out-of-scipio-8x8- purchase).

Wilk, Remigiusz. 2017. „Poland buys new Piorun MANPADS.“ IHS Jane´s 360 (cit. 2017- 05-30). (http://www.janes.com/article/67395/poland-buys-new-piorun-manpads).

Wróbel, Tadeusz. 2016. „Time for Arillery.“ Wojsko i Technika, special issue, 46–54.

ZBOP. 2016. Defence Industry of the Slovak Republic Brochure. Trenčín (cit. 2017-05-30). (http://www.zbop.sk/clenovia/katalog-obranneho-priemyslu-slovenskej-republiky-2016).

Zemelek, Paulina. 2013. „The Future of the European Defence Industry after the December Summit: Ten Polish Priorities.“ The Polish Institute of International Affairs – Policy Paper, no. 35, 1–6.

Zetocha, Karel. 2007. „Analýza výrobních a exportních kapacit obranného průmyslu České republiky.“ In: Obranné zdroje České republiky. Ed. Karel, Zetocha. Brno: Univerzita obrany, 80–90.

Zetocha, Karel. 2010. V4 countries and cooperation in defence industry. Bratislava: Central European Policy Institute (cit. 2017-05-30). (http://cenaa.org/analysis/v4-countries-and- cooperation-in-defence-industry/).

Zetocha, Karel. 2011. „Spolupráce Visegrádské čtyřky v oblasti vyzbrojování.“ Mezinárodní politika 3 (cit. 2017-05-30). (http://www.iir.cz/article/spoluprace-visegradske-ctyrky-v- oblasti-vyzbrojovani).

160

Zsitnyányi, Attila. 2014. The abilities and opportunities of the Hungarian Defence Industry. Budapest: Defence Industry Association of Hungary (cit. 2017-05-30). (http://www.vedelmiipar.hu/downloads/tmp/hungarian_defence_industry_capabilities_2014_s hort.pdf).

Zsitnyányi, Attila. 2016a. Gamma Technical Corporation (cit. 2017-05-30). (http://gammatech.hu/downloads/cat/Gamma_Technical_Corporation.pdf).

Zsitnyányi, Attila. 2016b. „Egy „Bennfentes” Álláspontja A Magyar Védelmi Ipar Helyzetéről.“ Katonai Logisztika, 2016/1. szám, 7–53.

Žiak, Jozef. 2016. „Téma: Vojenský technický a skúšobný ústav Záhorie.“ Obrana, roč. XXIV, č. 10, 8–13.

Emailová komunikace:

Borza, Lászlo. 2017. E-mailová korespondence s Lászlem Borzou [online], 11. 4. 2017, [email protected]

Csiki, Tamás. 2017. E-mailová korespondence s Tamásem Csikim [online], 9. 4. 2017, [email protected]

Zsitnyányi, Attila. 2017. E-mailová korespondence s Attilou Zsitnyányim [online], 14. 3. 2017, [email protected]

161