Z Dílny Osudu

Z DÍLNY OSUDU (HISTORICKÁ KNIHOVNA) REDIGUJE DR. ST. NIKOLAU SVAZEK XII. DR. KAREL MÚLLER VZNIK A SLÁVA BYZANTSKÉ ŘÍŠE (OBRAZÚ Z DĚJIN BYZANTSKÝCH DÍL I.) VPRAZE „Vesmír“, nakladatelská a vydavatelská společnosts r. o. v Praze VII., Dobrovskéhoul. 1 g 9 7 DR. KAREL MÚLLER VZNIKASLÁVA BYZANTSKÉ ŘÍSEV (OBRAZÚ z DĚJIN BYZANTSKÝCH DÍL I.) S 50 obrázky VPRAZE „Vesmíru, nakladatelská a vydavatelská společnosts r. o. v Praze VII., Dobrovského ul. 1 9 9 7 VEŠKERÁ PRÁVAVYHRAZENA. Vytíshla Průmyslová tiskárna v Prazz VII. PŘEDMLUVA. Slovo „byzantinismus" má u nás dosud velmi špatný zvuk. I u lepších a vzdělanějších lidí budí představu zka ženosti mravní, nekonečných hádek o věcech malicherných a nicotných, spletité obřadnosti a nedůstojného, otrockého lichocení. Ještě veliký spisovatel francouzský Taine nazval národ byzantský národem bystrých theologů a pošetilců tla chavých, fkterý obepiat jsa sestárlou soustavou obřadů, za pomínal pro malicherné hádky a prázdné formule na nej naléhavější potřeby života národního. Málo národů bylo tak zlehčováno jako Byzantinci, a to jen z nedostatku zevrubně znalosti pozoruhodných dějin a velkolepé kultury říše byzantské, která od doby válek křížový h byla nazý vána jen bídnou a zvrhlou dědičkou veliké říše římské. Mezi západem a východem se utvořila totiž nepřeklenutelná pro past v době, kdy světovládná říše římských císařů rozdělena byla v polovici západní a východní; když pak národové zá padní v době válek křižáckých seznali mravy a zvyky by zantské, nemohli jich pochopiti & měli pro Byzantince jen opovržení, které stu-pňováno bylo v nesmiřitelnou nenávist spory náboženskými. Církev katolická nemohla míti než pohrdání pro říši, která překážela sjednocení světa “křesťan ského pod vládou papežovou. ' Tento nepříznivý úsudek se po staletí houževnatě udržoval a proto též málo pozornosti věnováno bylo národu & říši byzantské v kruzích učených. Od doby renaissance i studia filologie klasické věnovala jen potud zření kultuře byzant ské, pokud z ní mohl plynouti prospěch pro obohacení vě domostí v klasické filologii. Byli to Francouzové, kteří v polovici 17. století první začali poukazovati k důležitosti dějin a kultury byzantské ve vývoji lidstva; ale zdárný po krok v tomto oboru přerušen byl za doby francouzských encyklopedistů, kteří nepříznivý úsudek o Byzanci a studiích byzantologic'kých vůbec 5 velikou pří-krostí obnovili. Mimo 5 to i rozhodný esthetický odpor, který budila v klasických filolozích literatura byzantská, neprávem byl zevšeobecňo ván a přenášen i na dějiny a kulturu byzantskou, ve které byl spatřován jen stále stoupající úpadek, nehodný účelného a zevrubného badání. Než úsudek ten, i kdyby sám o sobě byl správný, historicky oprávněn není, poněvadž pro histo rické badání otázka menší neb větší důležitosti a dokonalosti výtvorů literárních nemá významu. Avšak ani literatura byzantská, jakkoli nedostupuje výše krásy a dokonalosti plodů doby klasické, není beze vší ceny, kultura byzantská obsahuje přemnoho prvků vzácných a dějiny byzantské i po litické i církevní jsou bohaty významnými problémy. Mlu vilo-li se stále jen o úpadku říše byzantské, bylo jistě divno, že tato upadající říše mohla se udržeti plných tisíc let upro střed nepřátel, se všech stran ji ohrožujících. Na to vše se zapomínalo až do druhé polovice minulého století, kdy zvláště u Francouzů, Angličanů, Němců a Rusů začaly si raziti dráhu názory nové a kdy důkladným studiem odha leny přečetné významné stránky dějin a kultury byzantské. Ohlas této dosavadní nevážnosti ke kultuře byzantské patrný je i u nás ve školních knihách, v nichž tomuto odvětví lid ského vědění se věnuje poměrně nejméně pozornosti. Je to ovšem přirozený následek toho, že u nás ani v kruzích vědeckých dosud náležitě nebyl uplatněn velkolepý význam těchto studií; zde dosud zbývá vykonati velmi mnoho práce. Právě v posledních asi padesáti letech dosáhla studia byzantologická neobyčejného rozkvětu, ale jako v každé vědě tak i v této poměrně mladé vědě, která teprve nedávno vynutila si v kruzích učených uznání samostatnosti, nalézají se stále nové problémy, v jichž řešení účastniti se práce spolu se svrchu vzpomenutými národy nebude nám zajisté na škodu. Dnes přes ohromný rozkvět byza-ntologických stu dií nelze ještě psáti důkladné všeobecné dějiny říše a podati dokonalý obraz všech prvků kultury byzantské, ale lze aspoň částečně shmouti výsledky práce dosavadní, a to jest též 6 účelem těchto řádků. Úmyslem mým jest tedy takto nepřímo vykořeniti předsudky proti říši byzantské a velkolepý vý znam říše té znázorniti v přehledném obraze bez všelikých podrobností, které jed-nak ještě vystopovány nejsou, jednak by názornost obrazu toho zatemňovaly. Jestliže v líčení dějin a života národů stanovíme si jistě ohraničené obory a mluvíme o dějinách politických, sociál ních a kulturních, a v těch zase zvláště o literatuře, umění, obchodu, průmyslu atd., činíme tak jen pro snadnější pře hled, neboť i dějiny národů jsou tak mnohotvárné jako život sám, v němž není přesných hranic, naprosto od sebe odlou čených, nýbrž kde obor zasáhá v obor a kde mnohonásobné působení vzájemné dává vznik “stálenovým, dříve nevídaným zjevům. Podobně se to má i s rozdělením dějin na období, neboť nejenom o životě jednotlivců, nýbrž i o životě národů jistě platí slova naší básnířky Elišky Krásnohorské: Z dál-ky do dálky života proud osudnou cestou tíhne, musí hledat a bloudit a plout, širé až moře stihne; vlny nikde si neodpočinou, “kspěchu puzeny krouží a plynou stálým rejem & matnými sběhy mezi věčnými břehy. Také mnohotvárnost dějin a života byzantského mohla by nás nutiti, abychom si stanovili určité obory, v nichž jedno tlivé stránky jejich bylo by snad možno poznati lépe a přes něji, než kdybychom prostě líčili dějiny a život byzantský po všech stránkách současně. O říši byzantské mohli bychom tudíž uvažovati především jako o tělese politickém a pak jako o tělese sociálním. Obojí však se vyvíjelo současně & přijímalo od sebe navzájem podněty k svému rozvoji, který ' vrv je nepřetržitý od začátku do konce říše. Take l'lSCbyzantská 7 ve všech oborech života se vyvíjela, názor 0 strnulosti její byl studiem poslední doby úplně vyvrácen. Aby obraz jed notlivých období byl, pokud možno, ucelen, budeme tedy uvažovati v rámci jednotlivých období nejen o dějinách po litických, nýbrž i o vývoji kulturním. O říši byzantské napsal jsem pojednání Význam říše byzantské v dějinách lidstva, které vyšlo ve výroč. zprávách stát. gymnasia v Jindř. Hradci r. 1907 a 1908. Zde podávám tento spis ze základu přepra covaný & rozšířený. Nástin vývoje císařství římského a rozdělení říše římské. Doba Konstantinova jest počátkem období byzantského.vrv Řecký ráz říše byzantské. Povýšení Kon stantinopole za hlavní město rise. Kterým podmínkám mělo nove město vy hovovati. Nový náboženský a kulturní vývoj říše má počátek v době Konstan tina Velikého. Nástupci Konstantinovi & jejich význam pro byzantskou kul turu. Ráz kultury byzantské: Míšení různých prvků, národnostní nejednotnost, assimilační schopnost, jednotící pouto, lpění na tradici. Vrstvy byzantské společnosti. Říše byzantská je dědičkou světovládné říše římské a tu díž i dějiny její jsou pokračováním dějin této říše. Světo vládné imperium římské zakusilo mnohých převratů a ko nečně nával nových, svěžích barbarských národů, kteří ohro žovali hranice jeho, byl tak mocný, že jen roz-dělení poli tické moci mohlo ještě říši zachrániti. I pozorujeme v dějinách jeho dvě přesně ohraničená období; první období, jež nazýváme principátem, trvá od r. 30 př. Kr. do r. 284 po Kr., druhé, jež nazýváme absolutní monarchií, trvá od r. 284- až do zániku říše. Na počátku prvního období stojí Augustus, jehož nástupci vesměs zachovávali aspoň zdání republiky římské, nazývajíce se jen prvními muži ve státě, na počátku druhého Diocletianus, který podle vzorů východ ních, zvláště podle vzoru říše Arsakovců, postavil monarchii římskou na nové základy, obklopiv se východní nádherou, četným úřednictvem a skvělým dvorem a učiniv sebe vlada řem neobmezeným. On to byl, který poprvé rozdělil říši řím skou v polovici západní a východní, aby tak snáze odolala nepřátelům, on to byl, který po prvé přeložil císařské sídlo z Říma do Nikomedie v Malé Asii, vládna sám nad polovici východní, kdežto zvolený jím Spolucísař, osvědčený voje vůdce Maximianus měl sídlo své v Miláně v severní Italii a vládl nad polovici západní. Mimo to Diocletianus, chtěje zabrániti příštím zmatkům v nástupnictví, ustanovil, aby každý z panujících císařů zvolil si ihned nástupce a spolu vladaře, cesara, a po dvaceti letech své vlády aby tomuto 9 v'v cesarovi svoji polovici rise dobrovolně odevzdal, tento nový císař pak aby byl zavázán zvoliti si opět cesara nového. Říše římská ovšem potom po nějakou dobu se těšila cel kem klidu; Diocletianus vskutku r. 305 odstoupil a podobně byl přinucen učiniti i Maximianus, načež císařská vláda při padla oběma jimi jmenovaným cesarům. Ale brzy potom právě z onoho umělého rozdělení vznikly nové zmatky, z kterých konečně vyšel vítězně Konstantin I. Veliký jako samovládce jediné nerozdělené říše římské. Než ani doba potomní nebyla prosta nových svízelů; s novou silou dolé hali barbaři na říši římskou zvláště od r. 375, počátku to stěhování národů germánských. Proto císař Theodosius I. Veliký, vida, že by nerozdělená říše nemohla se pro svoji rozlehlost snadno ubrániti barbarům, rozdělil ji konečně před svou smrtí r. 395 dvěma synům Honoriovi a Arkadiovi, dav prvnímu polovici západní, druhému východní. Rozhra ním obou říší byl asi poledník

Load more