Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav hudební vědy

Silvana Djokić

Magisterská diplomová práce

Dudy v Srbsku a Makedonii

Vedoucí práce: prof. PhDr. Miloš Štědroň, CSc.

Brno 2010

Prohlášení

Prohlašuji, ţe jsem tuto práci vypracovala samostatně s pouţitím uvedených pramenů a literatury.

Brno, 20. květen 2010

Silvana Djokić

Obsah

Předmluva ...... 1 Úvod ...... 2 1. Etymologie ...... 5 2. Zařazení dud do systematik hudebních nástrojů ...... 8 3. Teritoriální vymezení dud v Srbsku a Makedonii ...... 111 3.1. Srbsko ...... 111 3.2. Makedonie ...... 12 4. Organologický popis dud ...... 15 4.1. Dudy v Srbsku ...... 15 4.1.1. Dvojhlasé dudy ...... 15 4.1.1.1. Vlašské dudy ...... 16 4.1.1.2. Makedonsko – jihomoravské dudy ...... 17 4.1.1.3. Peštersko – starovlašské dudy ...... 18 4.1.1.4. Levĉanské dudy ...... 19 4.1.2. Tříhlasé dudy v Srbsku ...... 20 4.1.2.1. Svrljišské dudy ...... 20 4.1.2.2. Banátské dudy ...... 21 4.2. Dudy v Makedonii ...... 23 5. Výroba dud v Srbsku a Makedonii ...... 277 6. Technická stránka ladění dud ...... 355 7. Tónová řada srbských dvojhlasých dud ...... 377 7.1. Základní tónová řada srbských tříhlasých dud ...... 377 7.2. Tónová řada makedonských dud...... 399 8. Technika hraní na dudy ...... 42 9. Dudácké melodie ...... 455 10. Dudácký repertoár ...... 577 10.1. Instrumentální melodie ...... 588 10.2. Vokálně – instrumentální melodie ...... 633 11. Dudáci ...... 666 12. Funkce dud ...... 70 13. Role dud v kaţdodenním ţivotě lidí ...... 733 14. Dudy v lidových písních ...... 755 15. Dudy v ostatních krátkých ţánrech ...... 82 16. Dějiny dud ...... 844 16.1. Dudy v písemných památkách...... 866 Závěr ...... 944 Resumé ...... 955 Summary ...... Chyba! Záložka není definována.7 Zusammenfassung ...... 999 Seznam vyobrazení……………………………………………………………………….101 Seznam pouţité literatury………………………………………………………………...102

Předmluva

Existuje více příĉin, které mě vedly k napsání této práce. Za nejdůleţitější povaţuji fakt, ţe se v dnešním Srbsku dudám téměř nikdo nevěnuje. Po rozhovoru s PhDr. Mirjanou Zakić jsem se rozhodla, ţe se budu zabývat tímto hudebním nástrojem a pokusím se na něj podívat z různých aspektů. Ještě v 19. století byly dudy v Srbsku velice oblíbené. Ĉasem se však na ně přestávalo hrát. Navíc v Srbsku stále neexistuje odborná literatura, která by o dudách pojednávala systematicky a v širším kontextu. Diplomová práce si klade za úkol obohatit novými poznatky jak ĉeskou tak srbskou hudební vědu. Proto bude v blízké budoucnosti celý text přeloţen i do srbštiny.

Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucímu práce prof. PhDr. Miloši Štědroňovi, CSc. za cenné rady a připomínky. Rovněţ děkuji Mgr. Petru Kalinovi za pomoc s rozvrţením práce a literaturou. Za vstřícný přístup děkuji pracovníkům knihovny Narodna biblioteka Srbije, kteří mi umoţnili studium literatury v době, kdy byla celá knihovna kvůli rekonstrukci uzavřena. Děkuji také odborné konzultantce PhDr. Mirjaně Vukiĉević – Zakić za poskytnutí vzácné literatury a za cenné rady týkající se obsahu práce. Děkuji Mgr. Miroslavu Jeţkovi za pomoc s anglickou verzí resumé, a taktéţ Mgr. Haně Johaně Ptáĉkové za pomoc s německou versí resumé. Za pomoc s překladem některých textů z makedonštiny děkuji Mgr. Igoru Stanojoskému Ph.D.

Děkuji studentovi Akademie múzických umění v Bělehradě Borovi Miljkovićovi za obstarání nahrávek lidových dudáckých melodií. Díky němu se souĉástí práce stalo CD se skladbami, které natoĉili národní umělci ze Srbska a Makedonie. Svým nejbliţším bych chtěla poděkovat za mravní podporu, která mi při psaní práce nikdy nechyběla. Děkuji moc své rodině Mariji, Ivaně a Nikolovi Djokić. Za mravní podporu a pochopení také děkuji Jitce Karafiátové a Janu Karafiátovi. Mé upřímné poděkování patří Bc. Janu Karafiátovi za jazykovou úpravu celého textu, a také za pochopení a podporu při psaní diplomové práce.

1

Úvod

Diplomová práce se zabývá dudami v Srbsku a Makedonii. Přestoţe jsou dudy zastoupeny téměř všude ve světě, nemají ve všech oblastech stejnou podobu. Například dudy, které nalezneme na území Srbska a Makedonie jsou po organologické, akustické a interpretaĉní stránce charakteristické pro balkánské území.

Při hledání odborné literatury jsme narazili na dvě monografie Petra Vukosavljeviće. První nese název Gajde u Srbiji1, druhá Erske gajde2. Tyto texty však nástroj pouze struĉně popisují, a ani metodologicky nejsou na odpovídající úrovni, neboť autor vycházel převáţně z poznatků pamětníků. Petar Vukosavljević pokaţdé uvádí jméno osoby, která mu poskytla informace o nástroji. Většinou to byli lidé, kteří uţ bydleli ve větších městech a pouze matně vzpomínali na své mládí, na to, kdo v jejich vesnici hrál na dudy a jak ten nástroj vypadal. Proto se v jeho textech musíme vyrovnat s neaktuálním ĉleněním dud a s neadekvátním organologickým popisem.

Kvalitní prací na tomto poli je publikace Gajdata vo Makedonija3 makedonského hudebního vědce Borivoje Dţimrevského. Autor své dílo ĉlení do třech hlavních ĉástí, jimiţ jsou: nástroj – interpret – hudba. Tato práce je přínosná z více důvodů. Kromě toho, ţe popisuje nástroj z mnoha aspektů, zaznamenává také dudácké melodie z oblasti Makedonie. V publikaci jsme našli několik informací, které se nám zdály být neúplné. Jedná se o třídění dud v Makedonii. Zatímco se v Srbsku setkáme s několika typy dud, které jsou geograficky i organologicky jasně oddělené, v Makedonii nemáme jistotu, kde se na urĉitý typ dud hraje. Autor se struĉně zmiňuje také o jiných děleních, ta jsou však natolik neúplná, ţe na jejich základě nemůţeme zjistit, kolik typů dud se v Makedonii vyskytuje ani kde se na ně hraje.

Pozoruhodná je také publikace Boţidara Široly Sviraljke sa udarnim jezičkom4. Práce je zajímavá kvůli tomu, ţe v ní najdeme informace týkající se dud na Balkáně. Je pojata jako katalog všech dud, s nimiţ se Širola setkal. Autor se zabývá

1 Vukosavljević, Petar: Gajde u Srbiji. Beograd, Radio Beograd, 1979. 2 Vukosavljević, Petar: Erske gajde. Beograd, Radio Beograd, 1981. 3 Dţimrevski, Borivoje: Gajdata vo Makedonija. Skopje, Institut za folklor Marko Cepenkov, 1996. 4 Širola, Boţidar: Sviraljke sa udarnim jezičkom. Zagreb, Nadbiskup, 1937. 2 jednotlivými typy nástrojů, jejich základní rysy však neuvádí. Dovíme se pouze, jakou roli měly dudy v urĉitých vesnicích. Širola se zabývá především Chorvatskem a Bosnou, nalezneme však i zmínky o dudách v Srbsku a Makedonii. Další souĉást naší bibliografie tvoří jednotlivé ĉlánky. Většinou se jedná o příspěvky v hudebních ĉasopisech, kde autor jen struĉně popíše nástroj z organologického hlediska. Při výzkumu jsme našli i několik pozoruhodných statí, jeţ přinášely zcela nové poznatky. Za velice důleţitý pokládáme ĉlánek Danice Lajić – Mihailović Istorijski izvori o gajdama u Vojvodini 5. Zde se dovíme o historii dud v Srbsku a o důleţitých písemných památkách. Z pera stejné autorky pochází další důleţitý příspěvek s názvem Tonski sistem srbskih troglasnih gajdi6, z něhoţ se dovíme především o tónovém systému vybraných nástrojů. Makedonským dudám se v minulosti věnoval Alexandar Linin. V roce 1986 vydal práci Narodnite muzički instrumenti vo Makedonija7. Popisuje zde dudy nejen z organologického, ale i z akustického, interpretaĉního a historického hlediska. Z jeho textu pak ĉerpali všichni ostatní muzikologové, dokonce i Borivoje Dţimrevski.

Nyní ještě několik slov o struktuře diplomové práce. Na zaĉátku pojednáme o etymologii slova gajde a uvedeme také místní lidové názvy, které se pouţívají k oznaĉení hudebního nástroje, ĉi jeho jednotlivých ĉástí. Poté se pokusíme zařadit nástroj do různých systematik. V následující kapitole se podrobněji budeme věnovat organologické stránce srbských a makedonských dud. Při popisu nástroje budeme vycházet převáţně z dělení, které uvádí Pavel Kurfürst ve své práci Hudební nástroje8. Po této rozsáhlé ĉásti popíšeme území, kde se jednotlivé typy dud vyskytují. Poté bude následovat dudácký repertoár, přiĉemţ se zaměříme i na hudební zvláštnosti dudáckých melodií. Pokusíme se odpovědět na to, ĉím se od sebe liší jednotlivé skladby. Je zřejmé, ţe téměř nikdy nezahrají dva hráĉi stejnou skladbu tímtéţ způsobem. Proto je následující kapitola práce věnována interpretům. Podíváme se na různé způsoby hraní interpretů i dnešních umělců. Další kapitola se bude zabývat funkcemi dud. V 19. století představovaly dudy hlavní lidový hudební nástroj na území dnešního Srbska a Makedonie. Jejich funkce se však postupem

5 Lajić – Mihailović, Danka: Istorijski izvori o gajdama u Vojvodini. In: Mokranjac, 2006, ĉ. 7 - 8, s. 75 – 80. 6 Lajić – Mihailović, Danka: Tonski sistem srpskih troglasnih gajdi. In: Čovek i muzika. Medjunarodni simpozijum Beograd. Beograd 2003. 7 Linin, Aleksandar: Narodnite muzički instrumenti vo Makedonija. Skopje, Makedonska knjiga, 1986. 8 Kurfürst, Pavel: Hudební nástroje. Praha, Togga, 2002. 3

ĉasu proměnily. V dávné minulosti měly dudy jistou funkci magickou, a v některých dobách je dokonce lidé povaţovali za ďábelský hudební nástroj. Tyto pověry se přenášely z generace na generaci a v několika málo vesnicích toto přesvědĉení přetrvává aţ do dnešních dnů. Závěrem se podíváme také na dějiny dud. V této kapitole budeme sledovat rovněţ technický vývoj nástroje. Podíváme se na to, kdo v minulosti psal o dudách a proĉ. Tyto písemné památky dokazují, ţe dudy byly opravdu oblíbeným a populárním hudebním nástrojem. Ve snaze popsat dudy co nejlépe, a přiblíţit je tak ĉtenářům, zařazujeme jako přílohu na konci práce několik instrumentálních skladeb, které nám poskytl student etnomuzikologie Bora Miljković.

4

1. Etymologie

Na území Srbska a Makedonie se dudy oznaĉují téměř totoţnými výrazy. K pojmenování dud se ve spisovné srbštině pouţívá termín gajde, v Makedonii se setkáváme s termínem gajda. V některých oblastech se k oznaĉení tohoto nástroje pouţívají i jiné termíny. Například dudy, které se vyskytují ve východní ĉásti Srbska, se nazývají karabe. Ve východním Srbsku a v Bulharsku se k oznaĉení dud pouţívá také termín vunija nebo golemo gajde. V Srbském slovníku Vuka Stefanoviće Karadţiĉe nalezneme pro oznaĉení dud slovo gadlje9. V některých oblastech v Makedonii se setkáme s termínem mešnice. Tímto termínem je však oznaĉován jiný lidový hudební nástroj, který se svým vnějším vzhledem dudám podobá. To byl patrně důvod, proĉ lidé tyto dva hudební nástroje ĉasto zaměňovali.

Nemůţeme s jistotou říci, z kterého jazyka pochází slovo gajde. Zagorka Marković tvrdí, ţe je tento termín arabského původu a pochází ze slov gaita, ĉi kaita. Marković dále uvádí, ţe „Arabové mají slovo zamr pro stejný hudební nástroj.“10 Tuto informaci jsme prověřili a zjistili jsme, ţe oznaĉení zamr a gaita nepojmenovávají tentýţ hudební nástroj. Ĉásteĉné objasnění nalézáme v textu Antonína Buchnera, který píše, ţe se „konstrukcí i způsobem vyluzování tónů gaita shoduje se zamrem, liší se však od něho pouze tím, že je především nástrojem lidové hudby beduínské, kdežto zamr pronikl do vyšších tvarů arabské hudby. Tyto rozdíly se pronikavým způsobem promítají i do melodiky obou příbuzných nástrojů.“11 Curt Sachs se domnívá, ţe je slovo gajde arabského původu. Ovšem své tvrzení blíţe nezdůvodňuje.12 Termínu se podrobněji věnuje Boţidar Širola13. Domnívá se, ţe turecké slovo gayda pochází z arabského slova kaida. Dle něho termín kaida můţe oznaĉovat jak hudební nástroj, tak rozkaz ĉi příkaz. V Makedonii se tímto slovem oznaĉuje také forma volného improvizování.

9 Stefanović - Karadţiĉ, Vuk: Srpski rječnik. Beograd, Prosveta, 1852. 10 Marković, Zagorka: Narodni muzički instrumenti. Beograd, Etnografski muzej u Beogradu, 1987, s. 54. 11 Buchner, Antonín: Hudební nástroje národů. Praha, Artia, 1926, s. 186. 12 Sachs, Curt: Real – Lexikon Der musikinstrumente. Hildesheim, Georg Olms Verlag, s. 151. 13 Širola Boţidar: Sviraljke sa udarnim jezičkom. Zagreb, Jugoslovenska akademija znanosti i umjetnosti, 1937, s. 8. 5

Dosti obsáhle se etymologii slova gajdy věnuje Pavel Kurfürst, který tvrdí, ţe pojmenování pochází z arabského slova gaita, „jímž v tehdejší spisovné turečtině byly pojmenovány dudy.“14 Všimněme si, ţe jak Kurfürst tak Širola jsou přesvědĉeni o arabském původu slova gajdy. Zatímco Širola tvrdí, ţe slovo gajdy pochází z arabského slova kaida, Kurfürst vidí souvislost s termínem gaita. Pozoruhodné je, ţe ţádný z nich neuvádí obě varianty téhoţ slova. Můţeme se tedy na tomto místě oprávněně ptát: Mají obě slova stejný význam? Který z těchto dvou názvů je správný?

Ve slovníku The New Grove Dictionary od Musical Instruments nacházíme tvrzení, ţe je termín gaida odvozen z gotického slova gait nebo ghaid a oznaĉuje dudy s kozí kůţí. Někteří autoři tvrdí, ţe ghayta je španělské slovo vypůjĉené z arabské Andalusie a jeho význam je přibliţně „ten, který ruší, je nudný, znepokojující", přiĉemţ tato charakteristika se vztahuje především k zvukové stránce nástroje. Dle autorů hesla, jimiţ jsou Christian Poché a John M. Schechter, je zřejmé, ţe si arabští Andalusané vypůjĉili tento termín od Vizigótů a nazývali jím hoboj. Později zaĉali termín pouţívat i k pojmenování dud. Christian Poché a John M. Schechter uvádí rovněţ odvozené varianty, kterými se nejĉastěji oznaĉovaly dudy: gaida, gajde, gajdë, gajdy, ghaida, ghaite, ghayṭa, kaita, aghiyad, algaita.15 Autoři se etymologii jednotlivých slov podrobněji nevěnují, a tak ani jejich text nepřináší vysvětlení slov gaita a kaita. Jedna věc je však zřejmá – obě varianty se běţně vyskytují.

Kromě těchto obecně pouţívaných slov nalezneme v některých ĉástech Srbska a Makedonie mnoţství lidových oznaĉení, které se hojně uţívají k pojmenování jednotlivých ĉástí dud. Ve východní Makedonii se melodická píšťala nejĉastěji oznaĉuje slovem gajdarka. V západní Makedonii se stejná ĉást nástroje oznaĉuje slovem surla. Kromě těchto oznaĉení však existuje i bezpoĉet jiných, jako jsou: kleparka, vražaljka, vigurka, svirče. Na přední ĉásti melodické píšťaly se nachází sedm otvorů (jednotlivé otvory se poĉítají od spodu). Sedmý otvor se obvykle nazývá mrmorec, zivana, mrmorče, sedmi glas, mumalče, mrmorak, slagarec, tresalo, trstenik. Na spodní straně píšťaly

14 Kurfürst, Hudební nástroje. Op., cit. s. 705. 15 Poché, Ch. – Schechter, J. M: Gaita. In: Stanley Sadie (ed.) The new Grove Dictionary of Musical Instruments, Vol. II., London, Macmillan Press, 1984, s. 6. 6 je umístěn osmý otvor, jenţ je v lidové terminologii oznaĉován následovně: mrmorec na palecot, zadna dupka, drugar na mrmaro, na palec, palec, zaden prstenec, palčenička.

Slovy brčalo, rog, rikalo, drdalo, rukalo, revalo, rikalnica lidé nazývají bordunovou píšťalu. Tato dřevěná trubice se obvykle skládá ze tří ĉástí. Spodní ĉást píšťaly se oznaĉuje jako bučalo, rukalo, rikalnica, dolnjak, baba, glavura. Pro střední ĉást se pouţívají termíny srednoto, srednjak, sredno drvo, nadavka, klepe, ekleme. Vrchní ĉást bordunové píšťaly se nazývá piskarnik, piskar, piskarec, piskat, gornjak, rog, ekleme, muško drvce. Téměř u všech typů dud se vzduch do měchu dostává pomocí dřevěné trubiĉky. Tato ĉást se rovněţ oznaĉuje různými názvy. Zde uvádíme některé z nich: duvalo, rivalka, duvaljče, duvalec, dujalo, dušnik, duale, lipalo, lipka, liparec, tušnik. Všechny zmíněné názvy dokazují, ţe dudy byly oblíbeným lidovým nástrojem, který vyrábělo velké mnoţství lidí. Slovní oznaĉení pro jednotlivé ĉásti nástroje se v jednotlivých oblastech ustálila, neboť tato pojmenování běţně uţívali jak nástrojaři tak i hráĉi. Pozoruhodnou informaci týkající se terminologie najdeme také v publikaci Borivoje Dţimrevského Gajdata vo Makedonia. Dţimrevski zde zdůrazňuje, ţe termín „makedonské dudy“ pouţil poprvé etnomuzikolog Dragoslav Dević16 v roce 1973. Dević přitom popisoval dvojhlasý typ dud, běţně oznaĉovaný jako makedonsko – jihomoravské dudy. Při studiu pramenů a literatury jsme si všimli, ţe na území Makedonie je uţívaná terminologie mnohem pestřejší neţ v Srbsku. Tento fakt pravděpodobně souvisí i s tím, ţe problematika dud na území Makedonie je daleko lépe a detailněji zpracována neţ problematika dud na území Srbska. V devatenáctém století byly dudy velmi oblíbeným hudebním nástrojem v obou zemích. V souĉasné době se však tradice vyrábění a hraní na dudy pěstuje především v Makedonii, v Srbsku dudácká tradice pomalu mizí.

16 Dević, Dragoslav: Opšti pregled narodnih muziĉkih instrumenata u Vojvodini sa posebnim osvrtom na gajde u Srbiji. In: Rad XX Kongresa SUFJ u Novom Sadu, Beograd 1973, s. 180. 7

2. Zařazení dud do systematik hudebních nástrojů

„Systematika (správněji systém!) je uspořádání a třídění věcí, pojmů, myšlenek nebo jevů podle určitých hledisek, určitou formou a metodou“, uvádí Pavel Kurfürst.17 V této kapitole se tedy budeme věnovat dudám z pohledu systematik hudebních nástrojů.

Hned na zaĉátku se pokusíme zařadit dudy do systematiky, kterou uvádí Michael Praetorius v druhém díle De Organographia18 svého rozsáhlého spisu Syntagma musicum. Autor dělí všechny nástroje do tří systémů, jimiţ jsou: a) Nástroje jednotónové a vícetónové. Do jednotónových nástrojů řadí zvonce, vícetónové nástroje dále dělí na foukací a strunné. V rámci této skupiny dělí foukací nástroje na nástroje, které mají soustavu pevně danou a na ty, které soustavu pevně danou nemají. V rámci strunných nástrojů rozlišuje klávesové, maloklávesové a bezklávesové nástroje. b) V druhé ĉásti systému nalezneme opět nástroje foukací a strunné. Ovšem tentokrát dělí Praetorius foukací nástroje na náustkové a plátkové. Strunné nástroje rozděluje na další dva podtypy: prvním jsou nástroje se střevovými strunami a druhým nástroje s kovovými strunami. c) Do poslední ĉásti systému zařadil Praetorius nástroje zvukové (v rámci kterých znovu uvádí zvonce) a nástroje tónové, jeţ znovu dělí na nástroje foukací a strunné. Tentokráte do foukacích nástrojů zařazuje nástroje bez boĉních otvorů a s boĉními otvory. Strunné nástroje dělí Praetorius na další dva podtypy. Prvním jsou nástroje, u nichţ kmitají celé struny, a druhým jsou nástroje, u kterých kmitají jen ĉásti strun.

Všimněme si, ţe dudy patří do oddílu B. Zde je můţeme přiřadit k foukacím nástrojům. Dále je lze blíţe urĉit jako nástroj patřící k plátkovým hudebním nástrojům. Tento fakt potvrzuje i následující obrázek, kde najdeme dudy znázorněné spoleĉně se šalmajem.

17 Kurfürst, Hudební nástroje. Op., cit. s. 59. 18 Praetorius, Michael: Syntagma musicum. Band II: De Organographia. Kassel, Bärenreiter, 1985. 8

Obr. 1

Velmi důleţitá je systematika Ericha von Hornbostela a Curta Sachse, kteří v roce 1914 vydali spoleĉně Systematik der Musikinstrumente. Jde o dílo, které mnohdy představovalo základní východisko pro další nové systematiky. Na základě způsobu tvoření tónu dělí autoři všechny hudební nástroje do ĉtyř základních skupin: idiofony, membranofony, chordofony a aerofony. V rámci skupiny se nachází několik dalších podskupin. První podskupina je udělána na základě způsobu hry na nástroj a základních principů stavby nástroje. U kaţdé skupiny nalezneme bliţší specifikaci nástroje, která se můţe týkat jak jeho stavby tak i tónu a způsobu hry. Souĉástí systematiky jsou i příklady nástrojů.

9

Pokusili jsme se zařadit dudy do této systematiky. Lze říci, ţe dudy patří do skupiny fléten se štěrbinou uvnitř. Vzduchovod u těchto nástrojů leţí vně stěny flétny, coţ je v našem případě melodická píšťala.

Pro potřebu výuky organologie vypracoval Pavel Kurfürst systematický přehled mirlitonů a aerofonů. Autor zařazuje do systematiky pouze jednotlivé ĉásti nástroje. Všechny typy srbských a makedonských dud nelze zařadit do jedné skupiny hudebních nástrojů. Proto jsme melodickou píšťalu makedonsko – jihomoravských dud přiřadili k ĉeským a moravským gajdám, poněvadţ jde o hudební nástroje mající totoţné rysy. Tento typ dud je charakteristický tím, ţe má nárazný plátek v měchuřině a cylindrickou trubici, která je na konci ohnutá. Ostatní typy srbských a makedonských dud, u nichţ je melodická píšťala rovná, nelze zařadit do uvedené systematiky. Stejně tak nelze mluvit o případném zařazení bordunové píšťaly. Na rozdíl od ĉeských a slovenských dud nemají srbské dudy zahnutou bordunovou píšťalu, a tudíţ je nelze do systematiky zařadit.

Při pokusu zařadit srbské a makedonské dudy do systematik jsme si uvědomili, ţe jsou nejaktuálnější a nejpreciznější ty systematiky, které nástroje klasifikují, charakterizují a vţdy uvádí nějaký příklad. Pravděpodobně je to jeden z mnoha důvodů, proĉ je Hornbostelova systematika stále aktuální, přestoţe vznikla na zaĉátku minulého století. Při jednotlivém popisu hudebních nástrojů charakterizuje Kurfürst dudy takto: „Aerofon, sestávající z nejméně jedné píšťaly s trvale napájeným plátkovým oscilátorem; napájení zjišťuje vzduchový zásobník, plněný dechem nebo měchovým dmychadlem a svíraný mezi paží a tělem hráče.“19

Výše uvedená definice uvádí jak systematickou tak i organologickou charakteristiku dud, kterou se budeme zabývat v následující kapitole. Zařazení hudebního nástroje do různých systematik je velice důleţité, protoţe většinou nemůţeme tvrdit, ţe urĉitý hudební nástroj patří pouze do jedné skupiny nástrojů, neboť téměř kaţdý organolog pracuje se svojí vlastní systematikou, která se odlišuje od předchozích.

19 Tamtéţ, s. 705. 10

3. Teritoriální vymezení dud v Srbsku a Makedonii

3.1. Srbsko

Východiskem pro typologii dud vyskytujících se na území Srbska jsou oblasti, ve kterých se konkrétní typ dud nejvíce uţívá. Přehled nám poskytne následující obrázek.

Obr. 2

Na dvojhlasé makedonsko – jihomoravské dudy se hraje především v jiţních ĉástech Srbska. Podle Dragoslava Deviće se tento typ nástroje vyskytuje převáţně v okolí měst Niš, Pirot, Leskovac, Vranje, Gnjilane, Prizren.20 Zmíněný typ dud má ve svém názvu adjektivum „jihomoravské“. Musíme si však uvědomit, ţe toto adjektivum oznaĉuje oblast kolem srbské řeky Jiţní Moravy, která nemá nic spoleĉného s jiţní Moravou v Ĉeské republice. Celkem v Srbsku existují tři řeky, které mají v názvu substantivum „Morava", a to Jiţní Morava, Západní Morava a Velká Morava.

20 Dević, Opšti pregled narodnih muziĉkih instrumenata u Vojvodini sa posebnim osvrtom na gajde u Srbiji. Op., cit. s. 186. 11

Všechny tři řeky se nachází v oblasti, pro kterou jsou typické makedonsko – jihomoravské dudy.

Druhý typ dvojhlasých dud jsou vlašské dudy. Hraje se na ně převáţně v oblasti, v níţ ţije poĉetná národní menšina – Vlaši. Snaţili jsme se poznat jejich kořeny a vysvětlit, odkud pochází, ale našli jsme pouze zmínky o tom, ţe tento národ vţdy ţil na území dnešního Srbska, Rumunska a Bulharska. Srbské kmeny, které se nastěhovaly do těchto ĉástí, nazvali zdejší kmeny Vlachy. Stejně jim říkali i Řekové, kteří prostor na sever od Dunaje aţ po Karpaty oznaĉovali jako Vlašsko.21 Nejvýznamnější města a vesnice, kde jsou typické vlašské dudy, jsou: Negotin, Boljevac, Petrovac, Kuĉevo, Despotovac, Zajeĉar.22

Na území Srbska najdeme dva typy tříhlasých dud. Jedním z nich jsou svrljišské dudy. Tento typ nástroje se vyskytuje především v centrálních a západních ĉástech Srbska. Dragoslav Dević uvádí, ţe jsou svrljišské dudy uţívány i v okolí města Niš, které se nachází na jihu Srbska.23 Je tedy zřejmé, ţe uţívání jednotlivých typů nástrojů lze územně vymezit jen přibliţně. Na svrljišské dudy hrají především lidé ţijící v Dragaĉevu, Boljevci, Valjevské Kolubare, Azbukovici, Mladenovci.

Banátské dudy představují další typ tříhlasých dud. Jsou velmi typické nejen svou velikostí, nýbrţ i po organologické stránce. Najdeme je především na severu Srbska. Uvádíme některá města a vesnice, kde se banátské dudy vyskytují. Jsou to například: Panĉevo, Mokrin, Mol, Ruma, Susek, Kovin, Jasenovo, Starĉevo, Vlajkovac, Ujma, Vršac.24

3.2. Makedonie

Zmapovat dudy v Srbsku nebylo nikterak nároĉné, poněvadţ se jednalo prakticky o jediné moţné dělení, s nímţ se setkáme ve všech odborných publikacích. Nároĉnější je popsat dudy v Makedonii, neboť odborná literatura dělí dudy v Makedonii několika

21 Brndusić, Mladen: Istorija Vlaha [online] 2007 [cit. 20.4.2010]. Dostupné z [cit. 20.4.2010] 22 Dević, Opšti přehled narodnih muziĉkih instrumenata u Vojvodini sa posebnim osvrtom na gajde u Srbiji. Op., cit. s. 187. 23 Tamtéţ 24 Tamtéţ 12 způsoby. S jistotou můţeme tvrdit, ţe se makedonsko – jihomoravský typ dvojhlasých dud vyskytuje v celé Makedonii. Jiné typy dud uvádí Vera Kliĉkova. Na základě jejího dělení jsme na mapě oznaĉili jednotlivé oblasti, kde se na tyto hudební nástroje hraje.

Obr. 3

Aţ po geografickém znázornění jednotlivých nástrojů je patrné, ţe se Kliĉkova nezmiňuje o ţádném typu dud v severo – východní ĉásti Makedonie. Další geografické dělení nalezneme u Aleksandra Linina. Ten rozlišuje 4 typy dud: tikvešské, mariovské, štipské a blatské. Následující mapa přibliţně ukazuje oblasti, v nichţ se jednotlivé typy dud vyskytují.

13

Obr. 4

Všimněme si rozdílu mezi geografickým dělením srbských a makedonských dud. Dvojhlasé a tříhlasé dudy na území Srbska jsme zmapovali jednoduše, neboť toto dělení je všude uváděno jako jediné moţné. Naopak makedonští muzikologové Aleksandar Linin a Vera Kliĉkova se ve svém výkladu podrobněji nezabývají jednotlivými typy dud. Z jejich textů se nedovíme, jak jednotlivé dudy vypadaly ĉi kolik měly hlasů. Víme pouze to, ţe se v urĉitých oblastech vyskytují nástroje, které se po organologické stránce diametrálně liší. Tomuto problému budeme věnovat více pozornosti ve ĉtvrté kapitole. Uvedené geografické ĉlenění nástrojů nám pomáhá pochopit uţívání dud v jednotlivých oblastech snadněji a lépe, přestoţe znázorněné oblasti na mapách nejsou úplně přesně vymezeny.

14

4. Organologický popis dud

V této organologické ĉásti se blíţe podíváme na dudy v Srbsku a Makedonii. Zatímco v Srbsku se setkáme pouze s několika typy dud, které můţeme jednoduše rozdělit do několika skupin, v Makedonii existuje celá řada organologicky odlišných nástrojů. Proto se nejdříve budeme věnovat dudám v Srbsku, a aţ poté soustředíme pozornost na dudy v Makedonii. Pokusíme se popsat jednotlivé ĉásti hudebních nástrojů a pro úplný přehled budeme pouţívat obrazové příklady.

4.1. Dudy v Srbsku

Dudy na území Srbska můţeme rozdělit podle poĉtu hlasu na dvojhlasé a tříhlasé. Dvojhlasý typ dud se skládá z píšťaly melodické a bordunové. Pro tříhlasé dudy je typická dvojhlasá melodická píšťala a bordun. Oba typy však mají stejné ĉásti: měch, k němuţ jsou připevněny dvě píšťaly, a to bordunová a melodická. Souĉástí většiny nástrojů je i menší dřevěná trubiĉka, jeţ slouţí k nafukování měchu ústy.

4.1.1. Dvojhlasé dudy

Dělení dvojhlasých srbských dud je u všech organologů téměř totoţné. Východiskem tohoto dělení jsou zeměpisné oblasti, ve kterých je nástrojů uţíváno. Například hudební vědec Dragoslav Dević25 dělí dvojhlasé dudy na: a) vlašské b) makedonské

U Petra Vukosavljeviće se setkáme s odlišným dělením. Kromě výše uvedených typů uvádí Vukosavljević také: a) peštersko – starovlašské dudy26 b) levĉanské27 dudy

V souĉasné době můţeme s jistotu říci, ţe tyto dva typy jiţ neexistují a ţe je Vukosavljević uvádí jen kvůli tomu, aby neupadly v zapomnění. Při psaní textu navíc

25 Tamtéţ, s. 177 26 Pešterskou oblast najdeme na jihozápadu Srbska poblíţ hranice s Ĉernou Horou. 27 Levaĉ se nachází v centrální ĉásti Srbska a je souĉástí větší oblasti Šumadija. 15 autor získával informace především od pamětníků. I proto se ĉasto v jeho práci setkáváme s nejasnostmi a s nepodloţenými tvrzeními.

4.1.1.1. Vlašské dudy

Na vlašské dudy se hraje především na východě Srbska. Tento hudební nástroj se skládá z jednohlasé melodické píšťaly, na jejíţ přední straně se nachází sedm otvorů různých velikostí (na obrázku ĉ. 5 oznaĉena písmenem a). Osmý otvor je umístěn na spodní straně píšťaly a je urĉen pro palec. Jednotlivé otvory poĉítáme shora dolů. První z nich je nejmenší, pak následují tři větší, jeden menší a zase dva větší otvory. Trubice melodické píšťaly je na obou koncích širší neţ uprostřed. Na horním konci melodické píšťaly je umístěn jednoduchý plátek, který se obvykle vyrábí z bezového dřeva. Tento plátek hraje velmi důleţitou roli při ladění nástroje. Podrobněji o tom pojednáme v páté kapitole. Na obrázku si povšimněme velké bordunové píšťaly sloţené ze dvou ĉi ze tří ĉástí (Na obrázku je bordunová píšťala oznaĉena písmenem b). Na jejím horním konci se nachází také jednoduchý bezový plátek, který je co do rozměrů větší neţ u píšťaly melodické.

Obr. 5

16

4.1.1.2. Makedonsko – jihomoravské dudy

Tento typ dud se vyskytuje jak v jiţním Srbsku, na Kosovu a v Makedonii, tak i v Ĉerné Hoře a Bulharsku. Po organologické stránce se podobá vlašským dudám. Existují ovšem mezi nimi některé rozdíly. První odchylkou je, ţe melodická píšťala makedonsko – jihomoravských dud není rovná, ale je na spodním konci zahnutá nahoru (obrázek ĉ. 6). Tato spodní ĉást melodické píšťaly se většinou vyrábí z buvolího ĉi býĉího rohu.

Obr. 6

Tento typ dud je typický tenkou slánkou, která je vloţena do otvoru urĉeného pro palec. Na obrázku ĉ. 7 vidíme průřez melodické píšťaly. V pravé ĉásti vidíme tenkou slánku, naproti ní otvor pro palec.

17

Obr. 7

4.1.1.3. Peštersko – starovlašské dudy

Nyní se zaměříme na další dva typy dvojhlasých dud, jeţ uvádí Petar Vukosavljević. Je patrné, ţe se v některých rysech liší od předchozích vlašských a makedonsko - jihomoravských dud. U tzv. peštersko – starovlašských dud je bordunová píšťala o něco kratší neţ píšťala melodická (obrázek ĉ. 8). Navíc mají obě trubice stejný tvar, coţ se nemůţeme říci o ostatních typech dud. Vzhledem jsou peštersko – starovlašské dudy podobné vlašským dudám. Měch těchto nástrojů se, stejně jako u ostatních srbských dvojhlasých dud, nafukuje ústy.

Obr. 8

18

Hlavní rozdíl mezi nástroji však spoĉívá v poĉtu vyvrtaných otvorů. Zatímco se v melodické píšťale vlašských a makedonsko – jihomoravských dud nachází osm otvorů, u peštěrsko – starovlašského typu dud nalezneme v melodické píšťale pouze pět otvorů.

4.1.1.4. Levčanské dudy

Dalším typem, který uvádí Vukosavljević, jsou levĉanské dudy. Od předchozích nástrojů se liší především malou cylindricky vrtanou melodickou píšťalou, do níţ je vyvrtáno šest otvorů. Pro tento typ dud je charakteristická velká bordurová píšťala sloţená ze ĉtyř ĉástí. První dvě ĉásti, nacházející se blíţe měchu, jsou uţší neţ další dvě. Stejně jako u ostatních typů dud i zde nalezneme jednoduchý plátek (na obrázku ĉ. 9 oznaĉen písmenem d).

Obr. 9

19

4.1.2. Tříhlasé dudy v Srbsku

Kdyţ jsme uváděli základní rozdělení dud, řekli jsme, ţe vedle dvojhlasých dud existují také dudy tříhlasé. Na tyto nástroje se hraje především v severním Srbsku. Objevují se však i v západních a jiţních ĉástech Srbska. Podobně jako u dvojhlasých dud se i zde setkáváme s dělením, které je u všech muzikologů takřka totoţné. Jako prototyp opět uvádíme ĉlenění Dragoslava Deviće28, jenţ rozlišuje dva typy tříhlasých dud: a) svrljišské (erské) dudy29 b) banátské dudy30

4.1.2.1. Svrljišské dudy

Tento typ nástroje nacházíme především v centrálních a západních ĉástech Srbska.

Obr. 10

28 Dević, Opšti pregled narodnih muziĉkih instrumenata u Vojvodini sa posebnim osvrtom na gajde u Srbiji. Op., cit. s. 188. 29 Svrljig je město na jihovýchodě Srbska. 30 Banát je oblast ve Vojvodině v severní ĉásti Srbska. 20

Svrljišské dudy mají dvojitou melodickou píšťalu a píšťalu bordunovou. Melodická píšťala svrljišských dud sestává z jednoho kusu dřeva, do kterého jsou vyvrtány dvě paralelní cylindrické trubice (jedna je melodickou píšťalou v pravém slova smyslu, druhá má roli ostinata). Píšťala je na spodním konci zahnutá nahoru (obrázek ĉ. 10). Hráĉi tuto poslední ĉást nazývají „roh“. Roh je potaţený tkaninou a k němu jsou připevněné volně visící předměty (na obrázku ĉ. 10 oznaĉeno písmenem a). Jako ozdoby jsou nejĉastěji uţívané velké náušnice ĉi kousky skla. Ozdoby mohou mít také urĉitou funkci. Například zub vepře nebo orlí dráp hráĉi pouţívají při ladění. Velmi ĉasto se totiţ stávalo, ţe nástrojař vyvrtal větší otvor, a proto nástroj neladil. Z tohoto důvodu si pomáhal voskem, kterým mohl korigovat velikost daného otvoru. Pomocí různých ozdob hráĉ tyto otvory zavíral ĉi otevíral.

Na jedné straně melodické píšťaly je pět otvorů, na druhé pouze jeden. Ten je vyvrtán nejníţe a má roli tzv. ostinata (obrázek ĉ. 10). Jestli se bude větší poĉet otvorů nacházet na levé nebo na pravé straně píšťaly, záleţí jenom na vůli interpreta. V podstatě jde pouze o to, jestli hráĉ preferuje hraní levou nebo pravou rukou. Na zvuk dud to nemá ţádný vliv.

Bordunová píšťala se u tohoto typu dud obvykle skládá ze tří ĉástí. Poslední z nich je zakonĉená dřevěnou děravou koulí, které se někdy říká tykev nebo jablko. V novější době se tato koule vyrábí z umělé hmoty. Svrljišské dudy mají zvláštní trubiĉku k nafukování vzduchu do měchu (na obrázku ĉ. 10 oznaĉeno písmenem c). Tato ĉást nástroje je velice důleţitá, protoţe díky jejímu zahnutému tvaru se vlhkost nedostává přímo do měchu. Proto má tento typ nástroje daleko větší ţivotnost neţ typy ostatní.

4.1.2.2. Banátské dudy

Banátské dudy jsou zastoupeny především ve Vojvodině. Někteří etnomuzikologové uţívají i oznaĉení „mokrinské dudy“. V tomto případě se pak jedná o nástroje vyráběné přímo ve městě Mokrin31. Co do velikosti jsou banátské dudy největším typem dud. Bordunová píšťala je stejná jako v případě svrljišských dud. Liší se pouze tím, ţe je delší a na konci není zakonĉená koulí, nýbrţ zvláštním „rohem“.

31 Vesnice Morkin má přibliţně 6300 obyvatel a nachází se v severovýchodní ĉásti Srbska. 21

Obr. 11

Tyto dudy jsou výjimeĉné dmýchadlem, které vhání vzduch do měchu. Interpret si ho připne k levé ruce, pod níţ drţí měch. Je zajímavé, ţe se zde obě ĉásti drţí stejnou rukou, na rozdíl od některých evropských dud, kde se měch drţí pod jednou a dmýchadlo pod druhou paţí. Všechny banátské dudy se vyrábí podle ustálených rozměrů32, zatímco svrljišské dudy se většinou dělají na přání zákazníka.

Petar Vukosavljević33 kromě těchto dvou uvádí i třetí typ dud, a to tříhlasé makedonsko – jihomoravské dudy. Tyto nástroje mají, stejně jako ostatní typy tříhlasých dud, jednu dvojitou melodickou píšťalu a bordunovou píšťalu. Rozdíl mezi nimi spoĉívá v tom, ţe u tříhlasých makedonských dud je kaţdá bordunová píšťala samostatně připojena k měchu (obrázek ĉ. 12).

32 Marković, Zorica: Izrada frula u Banatu. In: Rad Kongresa SUFJ, Ohrid, 1964. 33 Vukosavljević, Gajde u Srbiji, Op., cit. s. 34. 22

Obr. 12

Jedná se o nástroj, jenţ není ĉasto k vidění. V celém jiţním Srbsku a v Makedonii se hraje především na dvojhlasé makedonské dudy a výše popsaný nástroj je spíše novější záleţitostí.

4.2. Dudy v Makedonii

Na území dnešní Makedonie jsou hojně zastoupeny dvojhlasé dudy. Novějšího původu jsou však dudy tříhlasé, které mají dvě bordunové a jednu melodickou píšťalu. V literatuře však nenajdeme ţádné dělení dud podle poĉtu hlasů, jak to bylo typické pro nástroje v Srbsku. V Makedonii se setkáváme s různými typy dělení. Pro tyto klasifikace jsou typická dvě východiska: Jsou udělány buďto na základě místa,

23 odkud jednotlivé nástroje pochází, anebo podle délky melodické ĉi bordunové píšťaly. Tak například Vera Kliĉkova34 dělí dudy v Makedonii na: a) prilepské35 b) poreĉsko – střední36 c) tikvešské37

Třídícím kritériem této klasifikace je délka jednotlivých píšťal. U prilepských dud jsou melodická a bordunová píšťala nejdelší, u poreĉsko – středních jsou o něco menší, a nejmenší píšťaly mají tikvešské dudy. Z toho lze také odvodit, ţe kaţdý z uvedených typů nástrojů má jiný témbr.

Pozoruhodnou klasifikaci makedonských dud uvádí Aleksandar Linin38 ve své práci Narodnite muzički instrumenti vo Makedonija, v níţ z různých úhlů pohledu třídí jednotlivé typy nástrojů. Jeden ze způsobů klasifikace je dle tvářnosti zemského povrchu, tj. reliéfu, v kterém se urĉitý nástroj vyskytuje. Linin zde rozlišuje dva typy dud: a) horské a luĉní b) štipské a blatské (zastoupené nejvíce ve městech a vesnicích) Dále pak uvádí dudy tikvešské a mariovské. Toto ĉlenění udělal na základě oblastí, v nichţ jsou uvedené nástroje nejvíce zastoupeny.

Následuje dělení dud z pohledu výšky základního tónu melodické řady. Podle Linina můţeme dudy rozdělit na: a) nízké (patří sem mariovské dudy – tónová řada od c1) b) střední (polní – tónová řada od es1 a štipské dudy – tónové řada od d1) c) vysoké (tikvešské – tónová řada od as1, kotorské – tónová řada od fis1, rudniĉské – tónová řada od a1 a blatské – tónová řada od e1) Dále můţeme rozlišit dudy na základě ladění melodické a bordunové píšťaly. Důleţité je však říci, ţe základní tón u dud je pátý tón melodické řady. Ladí se podle něj bordun a po celou dobu hraní jej slyšíme o dvě oktávy níţe. Dle tohoto principu

34 Kliĉkova, Vera: Zurladţijsko – gajdaţiski zanat u Prilepu. In: Narodno stvaralaštvo, sv. 11. Beograd, 1964. 35 V makedonštině: prilepske gajde. 36 V makedonštině: poreĉko – srednje gajde. 37 V makedonštině: tikveške gajde. 38 Linin, Aleksandar: Narodnite muzički instrumenti vo Makedonija. Skopje, 1986, s. 101. 24 třídění seřadíme dudy takto: První budou řazeny dudy od a1. Dále sem patří dudy od c1 a d1, které jsou v Makedonii velmi oblíbené díky velice příjemné barvě tónu. Jako poslední uvádí Linin tikvešské dudy, které se na rozdíl od výše popsaných ladí od e1. To není ovšem jediný rozdíl mezi těmito nástroji. Tikvešské dudy in e1 mají velice charakteristický, vysoký a písklavý zvuk. Aleksandar Linin uvádí tabulku, v níţ zachycuje všechny typy dud vyskytující se v Makedonii9. My ji zde uvádíme také, neboť se domníváme, ţe je velice důleţitá pro pochopení všech typů klasifikací.

Název Délka Vnitřní průřez Vzdálenost mezi Délk Ambitus Materiál dud melodi melodické otvory–shora dolů a cké píšťaly v mm náus píšťaly tků v v mm mm Tikvešské 180 9; 6,5; 8,5 65; 20; 20; 17; 16; 56 As´- b´´ Jasan 20; 18; 7 Tikvešské 188 9; 6,5; 8,5 61; 22; 20; 20; 20; 56 As´- b´´ Zimostráz 17; 18; 7 Kotorské 205 9; 6,5; 8,5 70; 24; 21; 20; 21; 61 Fis´- gis´ Zimostráz 16; 20; 7 Rudniĉské 215 10; 7,5; 8,5 65; 25; 24; 26; 22; 61 A´- h´´ Zimostráz 20; 23; 7 Blatské 220 10; 7,5; 8 73; 27; 21; 25; 22; 61 E´- fis´´ Zimostráz 18; 22; 7 Polní 225 10; 7,5; 8,5 70; 30; 25; 26; 27; 61 Es´- f´´ Jasan 15; 21; 7 Polní 230 10; 7,5; 8 75; 29; 25; 27; 27; 61 E´- fis´´ Javor 18; 21; 7 Štipské 230 10; 7,5; 8,5; 9 83; 24; 25; 25; 22; 62 F´- es´´ Jasan 21; 21; 7 Štipské 230 10; 7,5; 8,5; 9 70; 34; 25; 26; 31; 65 Es´- f´´ Zimostráz 21; 23; 7 Štipské 236 10; 7,5; 8,5; 9 70; 30; 28; 27; 20; 65 D´ - e´´ Zimostráz 23; 20; 7 Blatské 236 10; 7,5; 8,5; 9 70; 18; 16; 17; 16; 62 E´- fis´´ Zimostráz 20; 20; 10 Štipské 240 10; 7,5; 8,5; 9 74; 31; 25; 27; 27; 65 Es´- f´´ Rohovina 18; 21; 10 Štipské 245 10; 7,5; 8,5; 9 79; 31; 25; 28; 28; 64 Es´- f´´ Zimostráz 18; 21; 10;

25

Mariovské 250 10; 7,5; 8,5; 9 75; 35; 26; 32; 30; 75 C´- d´´ Ořešák 18; 22; 10 královský Mariovské 265 10; 7,5; 8,5; 9 80; 35; 26; 32; 30; 75 Des´-es´´ Zimostráz 20; 30; 12 Mariovské 305 10; 7,5; 8,5; 9 65; 30; 25; 25; 26; 75 C´- d´´ Javor 21; 21; 10;

Z výše uvedené tabulky vidíme, ţe se v Makedonii vyskytují nástroje, které kromě názvu nemají nic spoleĉného. Jejich trubice nemají stejné rozměry, vyrábí se z různého dřeva, a dokonce mají jiné ladění a barvu tónu. Z toho vyplývá, ţe výroba jednotlivých nástrojů byla především záleţitostí jednotlivců (kapitola 5).

Kdyţ jsme se zabývali dvojhlasými dudami v Srbsku, řekli jsme, ţe se makedonsko – jihomoravské dudy vyskytují jak v Srbsku tak v Makedonii. Petar Vukosavljević39 ve své práci uvádí stejnojmenné tříhlasé dudy. Tyto nástroje mají, stejně jako ostatní typy tříhlasých dud, jednu melodickou a dvě bordunové píšťaly. Ovšem rozdíl mezi nimi spoĉívá v tom, ţe u tříhlasých makedonských dud je kaţdá bordunová píšťala samostatně připojena k měchu. Jedná se o nástroj, jenţ není ĉasto k vidění. V celém jiţním Srbsku a v Makedonii se hraje především na dvojhlasé makedonské dudy a výše popsaný nástroj je spíše novější záleţitostí.

39 Vukosavljević, Gajde u Srbiji. Op., cit. s. 34. 26

5. Výroba dud v Srbsku a Makedonii

Při výrobě dud hraje velmi důleţitou roli výběr dřeva, který má na zvuk nástroje největší vliv. Výrobci se touto otázkou zabývali uţ od nepaměti. Ĉasem pak zaĉali věřit, ţe nejlepší dřevo pro výrobu dud roste ve sluneĉných a teplých krajích. Dnes se tyto nástroje vyrábí z několika druhů dřeva. Nejĉastější jsou zimostráz, jasan a javor, nalezneme však i dudy vyrobené z jiného dřeva, jako je např. ořešák královský (Juglans regia), modrá slíva (Prunus Lp) nebo hloh (Crataegus monogyna Jacq). Borivoje Dţimrevski40 pojednává o jednotlivých typech dřeva na základě poznatků, jeţ získal přímo od nástrojařů. Tak například jeden z dotázaných tvrdil, ţe nejkvalitnější dřevo pro výrobu dud je zimostráz. Je to tvrdé a kvalitní dřevo, jeţ dodává nástroji hezký zvuk. K výrobě melodické a bordunové píšťaly se pouţívají větve tohoto stromu. Dudy se většinou vyrábí na podzim. Nástrojař nemůţe se dřevem pracovat ihned, dřevo pro výrobu dud musí schnout nejméně šest měsíců.

Někteří nástrojaři tvrdí, ţe nejhezĉí zvuk vydávají dudy vyrobené z jasanu. Toto dřevo je však velice obtíţné na zpracování. Během období, kdy dřevo schne, se také velmi ĉasto deformuje. Také je důleţité vybrat si odpovídající hmotnost větví, z nichţ se pak dělají jednotlivé píšťaly. Větev nesmí být ani moc tenká ani moc tlustá. Všichni dotázaní chválili tento druh dřeva právě kvůli tomu, ţe nepraská, je kvalitní, a dudy vyrobené z jasanu vydávají krásný, líbivý tón. Podobné charakteristiky platí rovněţ pro dudy vyrobené z javoru. Ty jsou téţ vyhledávaným nástrojem, neboť jak javorové tak jasanové dřevo je velmi odolné vůĉi různým teplotním změnám. Podotkli jsme jiţ, ţe ne všechny druhy dřeva schnou stejně dlouhou dobu. Není to jenom ĉasové období, kdy ĉekáme, aţ materiál vyschne, abychom s ním mohli dále pracovat. Existuje celý postup, jenţ je velice sloţitý a zároveň i přímo osudný pro jakoukoli další práci na výrobě nástroje. Materiál nesmí být přímo vystaven slunci, větru nebo mlze. Po celou dobu sušení musí být v místnostech, kde je dřevo uloţeno, stejná teplota, malý průvan a také odpovídající stupeň světlosti (to znamená, ţe v místosti nesmí být ani úplná tma ani přímé sluneĉní světlo). Stupeň suchosti je u kaţdého dřeva jiný. Ideální procento suchosti zimostrázu je například

40 Dţimrevski, Borivoje: Gajdata vo Makedonija. Skopje, Institut za folklor Marko Cepenkov, 1996, s. 73 – 78. 27

12,6 %, jasanu 13,6 % a javoru 11,2 %. Jakmile je dřevo takto vysušené a připravené, nástrojař můţe zaĉít vyrábět jednotlivé ĉásti nástroje.

Téměř všechny typy dud vyskytujících se na území dnešního Srbska a Makedonie se nafukují dřevěnou kónickou trubicí, jeţ se obvykle vyrábí z jasanu nebo ze dřeva krušiny olšové. Její délka se pohybuje kolem 150 mm. Na spodní ĉásti trubiĉky, tj. na místě, kde je připevněna k měchu, se nachází malý kousek kůţe. Jeho funkce spoĉívá v tom, ţe brání, aby se měch rychle vyfukoval. Někdy se pak mluví o tzv. „zvratném ventilu“ (obrázek ĉ. 13).41 Ne všechny trubiĉky mají stejný tvar. Například u svrljišských dud se setkáváme s mírným zakřivením.

Obr. 13

Teď se podíváme na způsob výroby melodické píšťaly, který je velice nároĉný. Nástrojaři zde preferují vrtání manuální, jelikoţ existují oprávněné obavy, ţe při pouţití elektrické vrtaĉky by se dřevo mohlo poškodit (např. velikým teplem, které při rychlém vrtání vzniká). U dvojhlasých dud je vrtání trubice o něco jednodušší, neboť nástrojař vrtá pouze jeden kanálek. U tříhlasých dud je práce výrazně nároĉnější a vyţaduje přesnost a důslednost výrobce. Toho si můţeme všimnout na příkladě svrljišských dud, v jejichţ melodické píšťale se nachází dva kanálky ve vzdálenosti 2 aţ 2,5 mm. Celá melodická píšťala má průměr cca 7,2 aţ 8,2 mm.42 Ve vzdálenosti

41 Vukosavljević, Erske gajde. Op., cit. s. 37. 42 Tamtéţ, s. 15. 28

30 mm od konce píšťaly se udělá tzv. prsten, do nějţ se pak dává „roh“ (obrázek ĉ. 14).

Obr. 14

Poté následuje vrtání jednotlivých otvorů, které hraje velice důleţitou roli při celkové výrobě nástroje. Jak jsme jiţ uvedli ve ĉtvrté kapitole, poĉet otvorů se u dvojhlasých a tříhlasých dud znaĉně liší. Zatímco u dvojhlasých dud nalezneme 8 otvorů, u tříhlasých je jich pouze 6. Trvalo patrně velmi dlouho, neţ nástrojaři – samoukové přišli na to, kde přesně má otvor být a jakým způsobem ho vyvrtat. Jejich cílem bylo vytvořit píšťalu, kde výšky tónů odpovídají temperovanému ladění. Kdyţ porovnáme jednotlivé typy dud, zjistíme, ţe u kaţdého typu vypadá konec melodické píšťaly jinak.

Spodní ĉást trubice dvojhlasých makedonsko – jihomoravských dud je většinou vyrobena z buvolího ĉi býĉího rohu. Tak tomu však nebylo vţdy. I zde vidíme urĉitý vývoj, který vedl k postupnému zdokonalování hudebního nástroje. Postupem ĉasu si výrobci všimli, ţe při hraní zůstává hodně vlhkosti ve spodní ĉásti píšťaly. Právě tato stálá přítomnost vlhkosti byla příĉinou deformace dřeva melodických píšťal. Proto se konec trubice zaĉal vyrábět z rohu, jenţ je odolnější a má i delší ţivotnost. Na tomto místě je však třeba podotknout, ţe u erských a banátských dud se spodní ĉást melodické píšťaly stále vyrábí ze dřeva.

29

Velice důleţitá ĉást, bez níţ nástroj nemůţe existovat, je strojek nacházející se na horním konci melodické píšťaly (obrázek ĉ. 15).

Obr. 15

Na horní straně je strojek uzavřený, na spodní otevřený. K němu je pomocí niti připevněn plátek klarinetového typu. Při proudění vzduchu se plátek chvěje, a takto vydává zvuk. Stejně jako bordun se i tato ĉást nástroje ladí podle pátého tónu tónové řady. Posouváním niti, jeţ strojek obepíná, můţeme korigovat výšku tónu.

Obr. 16

Při výrobě této ĉásti je velice důleţitá impregnace, která chrání plátek před kondenzovanou parou. Impregnace se provádí tak, ţe se plátek vaří v oleji, a potom se nechává na suchém místě, aby dobře nasákl olej. Na takto impregnované plátky se můţe hrát 10 – 15 let. Zajímavé je, ţe ne všechny plátky se vyrábí ze stejného materiálu. Makedonský hudební vědec Borivoje Dţimrevski43 uvádí, ţe se jednoduché plátky makedonských dud nejĉastěji dělají z rákosu (lat. Phragmites communis Trin.). Na druhé straně srbský etnomuzikolog Dimitrije Golemović44 tvrdí, ţe se tato ĉást dud vyrábí z bezového dřeva, které se kácí v srpnu, v době, kdy je

43 Dţimrevski, Gajdata vo Makedonija. Op., cit. s. 98. 44 Golemović, Dimitrije: Gajdaš Dimitrije Perić. In: Razvitak 1985, ĉ. 1, s. 84. 30 strom zralý a zároveň v sobě má trochu vláhy. Petar Vukosavljević ve své publikaci o tříhlasých svrljišských dudách rovněţ tvrdí, ţe se jednoduché plátky vyrábí z bezového dřeva.45 Na základě těchto tvrzení tedy docházíme k závěru, ţe jsou plátky makedonských dud vyráběny z rákosu, zatímco v Srbsku se převáţně setkáváme s plátky zhotovenými z bezového dřeva. Ve Slovníku symbolů jsme našli odpověď na otázku, proĉ se jednoduché plátky makedonských dud vyrábí především z rákosu. V Makedonii se věřilo, ţe je „rákos symbolem duše, která se objevuje jako pláč a stesk (…) Rákos je hlas“. 46

Bordunová píšťala se nejĉastěji vyrábí ze švestkového dřeva nebo z jasanu. Délka bordunu je u kaţdého typu dud různá. Většinou závisí na velikosti samotného nástroje. Aleksandar Linin ve své práci Narodnite muzički instrumenti vo Makedonija popisuje dvojhlasé makedonsko – jihomoravské dudy. Je zřejmé, ţe se bordun u tohoto typu nástroje skládá ze tří ĉástí. Linin první ĉást oznaĉuje jako „piskalĉe“, druhou jako „sredniĉe“, a pro třetí ĉást pouţívá názvu „buĉalo“ (obrázek ĉ. 17).

Obr. 17

V Makedonii dokonce rozlišovali, jak silně bordun zní, v jaké poloze se drţí při hraní, jestli má světlou ĉi tmavou barvu tónu. Bordunová píšťala vydávající hlasitější tón měla hodně rozšířenou poslední ĉást trubice. Takový typ dud se ponejvíce pouţíval, kdyţ bylo třeba hrát na otevřeném prostranství. Většinou se na ně hrálo, kdyţ se pořádala nějaká zábava, oslava atd. Kvůli jejich silnému tónu by však nebylo slyšet pěvce. Proto se za zvuku těchto dud pouze tanĉilo. Dudy, jeţ nevydávají tak hlasitý zvuk, poznáme podle toho, ţe jsou všechny ĉásti bordunové píšťaly stejně široké. Repertoár těchto dud je bohatší, poněvadţ je moţno při interpretaci vyuţít i zpěv.

45 Vukosavljević, Erske gajde. Op., cit. s. 24. 46 Chevalier, J. – Gheerbrant: Rječnik simbola, Zagreb, Nakladni zavod Hrvatske, 1983, s. 719. 31

Při hraní můţe být bordunová píšťala opřená o rameno hráĉe, anebo můţe volně viset. V trubici, jeţ po celou dobu hraní volně visí, nemá vzduchový proud dostateĉnou intenzitu, a tak se obĉas zvuk „zasekne“ a bordun přestane hrát. Tón zároveň není tak výrazný a hlasitý jako u bordunu, jenţ je po celou dobu hraní opřen o rameno hráĉe směrem nahoru.

Nyní se podíváme na další důleţitou ĉást dud, kterou představuje koţený měch. Patrně trvalo velmi dlouho, neţ nástrojaři přišli na to, jak zhotovit měch, který byl z měkké, kvalitní a hezké kůţe. Přesto byly zkušenosti, nápady i teorie jednotlivých nástrojařů navzájem velmi odlišné. Měch se vyrábí z kozí nebo ovĉí kůţe. Volba typu kůţe byla první z mnoha věcí, ve kterých se výrobci neztotoţňovali. Zde poloţíme otázku: Je volba kůţe klíĉovým problémem pro výrobu dud? S jistotou můţeme říci, ţe ano. Měch vyrobený z kozí kůţe má delší ţivotnost, ale je zároveň příliš tlustý. Velká nevýhoda tohoto měchu je ta, ţe se rychle vyfoukává. To byl jen jeden z mnoha důvodů, proĉ nástrojaři sahali po ovĉí kůţi. Také barva kůţe hrála významnou roli při výrobě měchu. Někteří výrobci tvrdili, ţe kůţe z ĉerných ovcí není tak vhodná pro výrobu měchu, neboť je tlustá a tuhá. Další nevýhodou pak bylo to, ţe se měch rychle vyfoukával, stejně jako měch z kozí kůţe. Navíc vzduchový zásobník vyrobený z tohoto materiálu patrně neuspokojoval estetická kritéria nástrojařů. Není bez zajímavosti, ţe v Makedonii souvisela volba barvy měchu s pověrou, ţe ĉerná barva představuje něco ďábelského47. I proto se tedy měchy z ĉerné kůţe nevyráběly. Většina hráĉů si naopak oblíbila bílou barvu ovĉího měchu. Avšak udělat dobrý a kvalitní vzduchový zásobník není vůbec jednoduché. Existuje více podmínek, které musí být splněny, aby se vznikl kvalitní vzduchový zásobník. Zde uvedeme jen některé z nich: a) Roĉní období. Nejkvalitnější měchy se vyrábí na podzim. Tehdy je ovĉí kůţe nejmastnější a nejpruţnější. b) Stáří. Ideální stáří kůţe k výrobě měchu je tři roky. Kdyţ nástrojaři zkoušeli dělat měchy z kůţe mladšího dobytku, výsledek nikdy nebyl uspokojivý, neboť kůţe je velice tenká a snadno se trhá.

47 Dţimrevski, Gajdata vo Makedonija. Op., cit. s. 82. 32 c) Velikost. Rozměry kůţe musí být přesné. Pokud je měch příliš velký, potřebuje daleko větší mnoţství vzduchu a interpret se tak rychle unavuje. Navíc je nároĉné drţet měch pod paţí a zároveň ovládat přesnou intenzitu vzduchu, který proudí do píšťaly.

Další fází je výroba samotného měchu. Kůţe se na zaĉátku sedře, osolí a udělá se z ní měch, jenţ schne po dobu jednoho měsíce. Poté přichází na řadu impregnace pomocí oleje. Ten má za úkol zpruţnit kůţi zevnitř. Kromě oleje se pouţívá i ocet. Ten svým pachem chrání měch před různým hmyzem. Jednotlivé postupy při výrobě se navzájem výrazně liší. Například Dimitrije Golemović se ve svém popisu dud vyskytujících se na severovýchodě Srbska zmiňuje o tom, ţe se měch dělá především z kůţe kozla a ţe je postup následující: „Sedřená kůže zůstane 3-4 dny ve směsi, jež je udělána z pomyjí, vody a soli. Po důkladném osušení je kůže připravena k dalšímu zpracování.“ 48

Koneĉná výroba měchu je však vţdy v rukou konkrétního nástrojaře. Existuje nespoĉet faktorů, které ovlivňují výběr kůţe. Někteří preferují bílou barvu, protoţe věří, ţe ĉerná je barvou ďábelskou. Jiní si zase kladou za cíl udělat co nejkvalitnější nástroj, který by plnil i funkci estetickou apod. Při výrobě se totiţ zpravidla dbalo i na to, jak bude nástroj vypadat. Tvar a způsob zdobení mnohdy záleţel na samotném nástrojaři. Píšťaly se však nejĉastěji zdobily různými kruhy a geometrickými tvary. Pomocí rozţhaveného drátu se dělaly dekorace ĉerné barvy. Na území Srbska najdeme o zdobení dud pouze několik znaĉně nekonkrétních zmínek. Jeden z mála, kdo této problematice věnoval více pozornosti je Boţidar Širola49. V jeho práci se však dovíme pouze o způsobu zdobení nástrojů vyskytujících se na území Makedonie. Širola rozlišuje „vnější zdobení a vnitřní melodické ornamentování tj. dualistické spojení materialistického a duchovního v jeden hudební nástroj.“ Duchovní ornamentování Širola popisuje jako ozdoby, které vytváří sám interpret. Představují totiţ jeho duchovní rozpoloţení a ztvrzují jeho vztah k nástroji. Tímto způsobem se dostáváme k tzv. dualistickému spojení materialistického a duchovního.

48 Golemović, Gajdaš Dimitrije Perić. Op., cit. s. 85. 49 Dţimrevski, Gajdata vo Makedonija. Op., cit. s. 103. 33

Další osobností, která věnovala pozornost technice zdobení dud je Věra Kliĉkova50. Ve své práci zaznamenává různé způsoby zdobení. Uvádí, ţe se dekorativní prvky velice ĉasto dělaly drátem. Velice ĉasto se téţ nástrojaři podepisovali na píšťalu nástroje. Pozoruhodné je, ţe velice oblíbené byly dudy, jejichţ větší ĉi menší ĉást píšťaly byla vyrobená z býĉího rohu. Mělo to vliv nejen na estetickou funkci nástroje, ale i na jeho ţivotnost. Existovala zde ještě jedna výhoda, neboť na takové dudy se mohlo hrát za kaţdého poĉasí. Někdy byla jak melodická tak bordunová píšťala vyrobena ze dřeva a kvůli lepšímu vzhledu nástrojaři kolem nich dávali tzv. kostěné prsténky, které zároveň plnily dvě funkce: a) Dřevo téměř nikdy nepraskalo. b) Takto ozdobené píšťaly vypadaly lépe.

Z výše uvedeného je patrné, ţe nástrojaři dbali také na vzhled nástroje. Vzhled pro ně však nikdy nebyl nejdůleţitější věcí. Šlo jim především o to, aby měl nástroj hezký tón a aby si jej udrţel co nejdéle. Přesto však patrně kaţdý hráĉ upřednostňoval dudy, které byly pěkně zdobeny.

50 Kliĉkova, Zurladţijsko – gajdaţiski zanat u Prilepu. Op., cit. s. 779. 34

6. Technická stránka ladění dud

Ladění nástroje je zcela základní věcí, kterou musí dudák udělat před zaĉátkem kaţdého vystoupení. Lidoví hudebníci byli většinou samoukové, a tak nástroj ladili podle citu. Někteří tvrdí, ţe dobrého dudáka poznáme podle toho, jak ladí svůj nástroj. V Makedonii představuje ladění dud pro všechny přítomné urĉitý rituál.51 Domníváme se, ţe to souvisí především se sólovou interpretací dudáckých skladeb. V Srbsku můţeme v souĉasné době slyšet dudy především na folklórních festivalech. Na jednom z nich jsme mohli slyšet dudáky s orchestrálním doprovodem. Ţádný z nich však neladil svůj nástroj přímo na scéně, pravděpodobně kvůli tomu, ţe by ladění nástroje trvalo déle neţ samotné hraní.

Technika ladění dud spoĉívá v posouvání jednoduchého plátku, jeţ je souĉástí jednoduchého strojku. Významnou roli zde také hraje tvar jednotlivých otvorů. Pokud jsou všechny otvory eliptického tvaru, můţe hráĉ jejich velikost korigovat velice jednoduše pomocí vosku. Tímto způsobem ovlivňuje výšku urĉitého tónu. Existují však i melodické píšťaly, kde mají otvory kruhový tvar. V tomto případě je však nejniţší otvor vţdy eliptického tvaru, a to kvůli tomu, ţe téměř nikdy neladí. Proto je ho potřeba zkorigovat aţ po vyvrtání ostatních otvorů. Pokud některý tón na melodické píšťale neladí, hráĉ můţe jeho výšku korigovat tak, ţe při hraní otvor úplně neuzavře.

U dvojhlasých makedonsko – jihomoravských dud existuje ještě jeden otvor, který lze voskem uzavřít. Je to otvor „glasnica“ nacházející se na spodní ĉásti melodické píšťaly zahnuté směrem nahoru. Toto uzavření má velký vliv na barvu tónu. Dudy se zavřenou „glasnicí“ disponují tmavým ztlumeným tónem. Pro nástroje s otevřeným spodním otvorem je charakteristický světlý a měkký tón.

Bordunová píšťala se ladí posouváním jejích jednotlivých ĉástí. V kapitole 4. 2. jsme se zmínili o tom, ţe bordunová píšťala zní o dvě oktávy níţe od pátého tónu melodické píšťaly. Je známo, ţe dřevo stále „pracuje“. Kaţdá změna teploty se odráţí i v ladění nástroje.

51 Dţimrevski, Gajdata vo Makedonija. Op., cit. s. 139. 35

Na tomto místě bychom ještě chtěli zdůraznit, ţe v minulosti hráĉi-samoukové vyráběli netemperované nástroje. Teprve v novější době zaĉali nástrojaři vyrábět temperované píšťaly, coţ svědĉí o tom, ţe problematika ladění dud nemá tak dlouhou historii.

36

7. Tónová řada srbských dvojhlasých dud

Rozsah tónové řady všech srbských dvojhlasých dud je nóna. Tóny jsou přitom řazeny diatonicky. Stálý bordun je o dvě oktávy niţší neţ pátý stupeň melodické řady. Právě pátý tón dělí tónovou řadu na dva pentachordy. Pokud se melodie pohybuje v horním pentachordu, tento tón pak představuje finalis. Melodie, jejichţ rozsah zasahuje i do spodního pentachordu, jsou obvykle zakonĉené druhým stupněm.

Makedonsko – srbské dudy mají většinou následující tónovou řadu: es1 – f1 – g1 – as1 – b1 – c2 – d2 – es2 – f2. Ĉásteĉným uzavřením prstu můţeme získat rovněţ tóny ces2 a des2. V bordunu zní B. Tónová řada vlašských dud je následující: g1 – a1 – h1 – c2 – d2 – e2 – fis2 – g2. Je moţné zahrát také tóny es2 a f2. V bordunu zní tón d. V klasifikaci jednotlivých typů dud jsme zmínili, ţe Petar Vukosavljević rozlišuje téţ dudy peštersko – starovlašské a levĉanské. Kromě základního popisu nástrojů se Vukosavljević věnuje i tónovým řadám, jeţ jsou pro nás velice zajímavé. Tónová řada většiny peštersko – starovlašských dud je: f1 – g1 – a1 – b1 – c2 – d2 – e2 – fis2. Tato řada ovšem není spoleĉná všem nástrojům. U některých nástrojů tohoto typu se setkáváme s touto tónovou řadou: fes1 – g1 – a1 – b1 – c2 – d2 – e2 – f2 – g2. Zatímco u první řady je bordun tón C, v druhé řadě je bordunem tón D. Posledními jsou levĉanské dudy lišící se od všech dříve popsaných nástrojů. Jejich tónová řada má pouze sedm tónů. Většinou jsou to: fes1 – g1 – a1 – h1 – c2 – dis2 – eis2. U tohoto nástroje je bordunem tón D.

7.1. Základní tónová řada srbských tříhlasých dud

Na rozdíl od dvojhlasých dud, jejichţ melodická řada má nejméně devět tónů, mají melodické píšťaly tříhlasých dud šest tónů, jeţ jsou diatonicky uspořádané (g-a-h-c- d-e). Výjimkou jsou ovšem banátské dudy, u nichţ je tónová řada následující: g-a-h- c-d-eis. Vzdálenost mezi d a eis odpovídá třem půltónům. V praxi se mezi tyto dva tóny vsouvá sníţený tón (který dostaneme, kdyţ otevřeme zároveň první a poslední otvor). Melodická řada tedy nemá šest tónů, nýbrţ sedm. Stejná melodická řada se objevuje také u některých dud vyskytujících se ve východním Srbsku52. U těchto

52 Lajić – Mihailović, Tonski sistem srpskih troglasnih gajdi. Op., cit. s. 180. 37 nástrojů nezkracuje sedmý tón vzdálenost mezi posledními dvěma tóny. Je to zvláštní otvor, vyvrtaný na spodní ĉásti melodické píšťaly. Pro srbskou instrumentální tradici je charakteristická spíše hexatonická řada. Pouţíváním sedmého tónu dostává melodie tzv. ornamentální ráz.53 Proto se domníváme, ţe jsou melodické píšťaly se sedmým tónem inovací, jeţ sem přišla vlivem cizích kultur. První a šestý stupeň řady jsou v melodiích pouţívané jako ozdoby. Skoro všechny tónové řady tříhlasých dud jsou durové (všechny typy nástrojů mají velkou tercii na prvním stupni). Na území Srbska jsou však zaznamenány ojedinělé příklady, u kterých se setkáváme s mollovou tónovou řadou. Dudy umoţňují zahrát i některé půltóny, a to díky kombinaci otevřených a zavřených otvorů. Hráĉi toho nejvíce uţívají, kdyţ chtějí sníţit tón h na b. Vidíme zde i urĉitou souvislost s jiným dechovým nástrojem (frulou), na kterou je moţno zahrát celou chromatickou stupnici buďto kombinací otevřených a zavřených otvorů, anebo technikou hraní 54. Důleţitou roli hraje i souzvuk, který navzájem tvoří melodická a bordunová píšťala. Podle Danky Lajić – Mihailović55 má spodní hlas dvojí roli: metricko – rytmickou (kterou dostaneme rytmickou pulsací ostinata) a harmonickou (má velkou roli v kadenci). V instrumentálních melodiích však ĉastěji naráţíme na první typ doprovodu. Velmi ĉasto hráĉ dudáckou skladbu nezakonĉí prvním stupněm, nýbrţ pátým. V severních ĉástech Srbska se takové zakonĉení skladby stává téměř pravidlem. Přestoţe některá melodie směřuje k prvnímu stupni, dudák ji ukonĉí na dominantě. Můţeme zde poloţit jednoduchou otázku: Proĉ? Odpověď na tuto otázku musíme hledat v lidovém zpěvu. Na celém srbském území totiţ existují tzv. bordunové písně. Hlavním znakem písní je melodie nad leţícím basem. Tento způsob zpěvu se velmi podobá hře na dvojhlasé dudy. Spodní hlas dvojhlasých písní velmi ĉasto připomíná rytmický bordun a v závěru se v obou případech objevuje kvartový skok na finalis. Stejně jako dudy i bordunové písně se v Srbsku vyskytovaly uţ v dávné minulosti. Proto nemůţeme s jistotou říci, jestli hra na nástroj ovlivnila zpěv, anebo tomu bylo spíše naopak.

53 Tamtéţ. 54 Djokić, Silvana: Frula a dvojnice v kontextu srbské hudební tradice. Brno, 2004. Bakalářská diplomová práce na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity na Ústavu hudební vědy. Vedoucí bakalářské práce prof. PhDr. Miloš Štědroň, CSc. s. 17. 55 Lajić – Mihailović, Tonski sistem srpskih troglasnih gajdi. Op., cit. s. 182. 38

Oslabené zakonĉení instrumentálního kusu nacházíme také ve východním Srbsku. Závěreĉný souzvuk zde není oktáva, nýbrţ sexta. Plagální způsob zakonĉení není pouze záleţitostí srbského území. Objevuje se také v Maďarsku, Rumunsku a na Slovensku.

7.2. Tónová řada makedonských dud

Jak jsme jiţ ukázali v kapitole 4. 2., makedonské dudy jsou laděny stejně jako srbské (bordun je o dvě oktávy niţší neţ pátý stupeň melodické řady). Tónová řada makedonských dud má také devět diatonických tónů a dva chromatické.

Obr. 18 Důleţité je však říci, ţe se zde chromatiky uţívá hojněji neţ u dříve popsaných nástrojů. V jedné dudácké melodii se nikdy nesetkáme se všemi tóny. Existují urĉité melodické obraty, které jsou ĉasto uţívány. Například pokud jsou dudy laděny v G, nejvíce se budou pouţívat následující tóny:

Obr. 19

39

Pokud by se melodie skládala pouze z těchto tónů, byla by příliš jednotvárná. Proto se musí vţdy objevit nějaká harmonická ĉi melodická změna.

Obr. 20 Vidíme, ţe se při těchto změnách pouţívají stejné obraty. Většinou se tedy vyskytuje tón fis1 anebo b1. Obĉas se v melodické řadě mohl objevit i interval zvýšené sekundy (obvykle mezi tóny as - h), jenţ připomínal orientální hudbu:

Obr. 21 Stejně jako u srbských dvojhlasých dud dělí i zde pátý tón tónovou řadu na dva pentachordy. Samotný pátý stupeň pak představuje tzv. sinafu a je spojovacím tónem obou pentachordů.

Obr. 22

40

Musíme také říci, ţe tyto tónové řady nejsou zastoupeny pouze u nástrojů vyskytujících se v Srbsku a Makedonii. Stejnou charakteristiku mají dudy v Bulharsku, v severním Řecku a Rumunsku.

41

8. Technika hraní na dudy

S tónovou řadou úzce souvisí i technické a zvukové elementy, které jsou dalším důleţitým bodem při celkovém popisu nástroje. Této problematice se opět ĉásteĉně věnoval Boţidar Širola. Ve své publikaci se zmiňuje o agogice a dodává: „Zatímco interpret klasické hudby musí přesně dodržovat agogiku, kterou předem napsal skladatel, lidová instrumentální agogika závisí pouze na esteticko – zvukových emocích lidového hudebníka, tj. na umění využívání technických možností samotného nástroje.“ 56 Budeme se snaţit podat úplnější obraz o moţnostech hraní na dudy, jeţ mají urĉitý dopad i na samotný hudební výraz interpreta.

Při hraní se dudy vţdy drţí pod levou paţí. Trubiĉka, jeţ slouţí k nafukování vzduchu do měchu, se nachází blízko dudákových úst. Tříhlasé banátské dudy jsou jediným typem nástroje, u kterého se vzduch do měchu dostává pomocí dmýchadla. Na melodickou píšťalu dvojhlasých dud se hraje oběma rukama. Nejĉastěji se spodní ĉtyři tóny hrají levou rukou a vrchní tóny pravou rukou. Existují však i případy, kdy je to opaĉně. Bordunová píšťala můţe být opřená jak o levé tak o pravé rameno. Obĉas ji dudáci nechávají volně viset. Kdyţ jsme pojednávali o tříhlasých svrljišských dudách (kapitola 4.1.2.1.), zmínili jsme se o tom, ţe se na jedné straně melodické píšťaly nachází pět otvorů a na druhé straně pouze jeden otvor. Otvory se vrtají na přání interpreta. Pokud má dudák technicky rozvinutější levou ruku, více otvorů bude na levé ĉásti píšťaly a opaĉně.

V některých oblastech se setkáváme s dudáky hrajícími na dudy bez nafukovacího měchu a bordunové píšťaly. Tento způsob hraní má hned několik nevýhod. Jednou z nich je samotná technická stránka nástroje. Přímé vhánění vzduchu do melodické píšťaly je fyzicky dosti nároĉné. Hráĉ se také potřebuje pravidelně nadechovat, coţ způsobuje fragmentárnost melodie. Měch, bez něhoţ dudy nemohou existovat, má důleţitou technickou a melodickou funkci. Umoţňuje totiţ snadnější a plynulé polyfonní hraní.

56 Dţimrevski, Gajdata vo Makedonija. Op., cit. s. 148. 42

Způsob hraní na dudy, artikulace a agogika, nemůţe být u všech hráĉů stejná. Prakticky všechno záleţí na dudákovi a na jeho zběhlosti. Zajímavé je, ţe u dvojhlasých makedonsko – jihomoravských dud má výraznou roli plátek vloţený do posledního otvoru urĉenému pro palec. Téměř všechny melodie hrané na tento typ nástroje konĉí stejným tónem. Samozřejmě je moţné zahrát melodii s jiným koncem, ale byl by to netradiĉní způsob zakonĉení, na který v této oblasti nikdo není zvyklý. Někdy se dokonce mluví o tom, ţe skok na poslední nejvyšší tón představuje jistou zvukovou identitu samotného nástroje. Lze říci, ţe způsob výroby nástroje má obrovský vliv na agogiku a artikulaci.

Můţeme zde poloţit otázku: Jakou funkci má plátek nacházející se na spodní straně melodické píšťaly? Odpověď zní: velice důleţitou. Kdyby tohoto plátku nebylo, celý nástroj by neladil. Při hraní naráţí vzduchový sloupec na tuto ĉást, jeţ se rozpohybuje, a díky tomu je tón výrazný a ostrý. Ideální délka slámky je 1-2 mm a měla by být blízko otvoru urĉenému pro palec.

Obr. 23 Nejlepší příklad ke vztahu nástroj – technika hraní, můţeme spatřit v rozdílných délkách melodické píšťaly. Na dudy, které mají kratší melodickou píšťalu, se hrají rychlejší skladby, poněvadţ u nich jsou otvory vyvrtány v malých vzdálenostech. Na velké banátské dudy57 není snadné hrát. Jejich melodická píšťala je o hodně delší neţ u ostatních dud. Interpret musí natáhnout prsty, aby byl schopen hry. Tato organologická stránka nástroje se pak projevuje i ve volbě písní a tempu, v němţ se instrumentální kusy budou hrát. Na menší nástroje se především interpretují rychlé melodie a opaĉně.

57 Marković, Narodni muzički instrumenti. Op., cit. s. 57 – 59. 43

Dudáci trávili se svým nástrojem celé dny. Zkoušeli na něj hrát různé melodie odlišnými způsoby. Dlouho hledali svůj vlastní výraz a způsob hraní. Velmi ĉastá je technika, jíţ Širola říká „vytřásání tónů“58. Spoĉívá v tom, ţe interpret otevře všechny otvory na melodické píšťale a vzduch volně prochází trubicí a otevřenými otvory. Při takovém způsobu hraní se v píšťale nemůţe utvořit vzduchový sloupec, jelikoţ jsou všechny otvory otevřené.

Na dudy se většina skladeb hraje legato. Existuje však i jiný způsob, jak obohatit urĉitou melodii. Není sice tak ĉastý, ale přesto je u některých dudáků velmi oblíbený. Jedná se o ĉásti melodií hrané staccato. Dudák při hraní vytváří zdánlivě krátké tóny pomocí tzv. rytmizovaného bordunu. Pomocí jednotlivých krátkých tónů v podstatě rozbíjí celou frázi. Další podmínkou k utvoření staccata je rychlé tempo. Proto tento způsob hraní vyţaduje velkou přesnost a rychlost prstů.

Při hraní dudáci nemohou ovlivnit hlasitost svého nástroje. Nelze dělat crescendo nebo decrescendo. Nejĉastěji jsou všechny melodie zahrány mezzoforte. V Srbsku někteří hráĉi na konci melodie ĉasto zahrají glissando. To je jeden z mnoha dalších způsobů, jak ovlivnit agogiku a artikulaci u jednotlivých dudáků.

Další, pro dudy velmi charakteristická věc, je barva tónové řady. Řekli jsme jiţ, ţe celou tónovou řadu lze rozdělit na dva pentachordy, které spojuje jeden spoleĉný tón. Barva spodního pentachordu je spíše temnější, zatímco vrchní pentachord je výrazně světlé barvy. To je pravděpodobně jeden z důvodů, proĉ se v kaţdé skladbě více uţívají tóny horního pentachordu.

58 Dţimrevski, Gajdata vo Makedonija. Op., cit. s. 151. 44

9. Dudácké melodie

Pro vymezení pojmu melodie uvádíme definici ze Slovníku ĉeské hudební kultury: „Melodie je hudební jev vytvářený strukturou, (…) do níž vstupují tóny některými svými parametry (…). Kvalitativně a funkčně vzato představuje seskupení tónů v melodii vyšší útvar než pouhý segment.“59 Pokud máme pojednat dudácký repertoár, musíme si nejprve poloţit několik otázek, na které není lehké odpovědět: V ĉem se jednotlivé skladby od sebe liší? Co je dělá zvláštními? V této kapitole se zaměříme na urĉité rysy, které jsou pro dudáckou hudbu v Srbsku a Makedonii typické.

Představy o hudbě hrály v ţivotě lidí důleţitou roli uţ od nepaměti. V nejstarších dobách měly dudy jistou funkci mytologickou, jeţ se ĉasem proměnila ve funkci magickou. Ta přidávala různé konotace jak zvuku hudebního nástroje, tak i jeho jednotlivým ĉástem. Postupně však lidé přestávali v magii věřit. Jak tvrdí Borivoje Dţimrevski, „magická funkce se z hudby postupně vytrácela, časem se vypařil její působivý magický vliv na folklorní obřad.“60 Zůstávala jen hudba, jeţ nabývala uměleckého rázu. V dnešní době lidé chápou lidovou tvorbu a písně jako přirozenou duchovní potřebu, jako něco, bez ĉeho by nemohli existovat.

Dudácký repertoár se vţdy vyvíjel do znaĉné míry samostatně. V souĉasnosti je chápán především jako reprezentace samotného dudáka. Nejlepším příkladem je srbské lidové rĉení „Budeme tancovat tak, jak Ty budeš hrát." Můţeme si povšimnout, ţe i zde je důraz kladen především na dudáka a na jeho způsob hraní. Také Dţimrevski se zmiňuje o tom, ţe hudba má vznikat „od prstů dudákových, neboť to je jediný možný způsob, jak uslyšet duchovní, fyzické a stylové rysy této dudácké hudby.“61

Nejdůleţitější prvkem dudáckých melodií je samozřejmě rytmus, který je důleţitý zejména pro tance. V lidových písních je rytmus daný především metrikou samotného textu. Oba případy (tzn. písně i tance) mají však spoleĉné to, ţe je v nich

59 Fukaĉ, J. – Vyslouţil, J.: Melodie. In: Slovník české hudební kultury. Praha, Supraphon, 1997, s. 544. 60 Dţimrevski, Gajdata vo Makedonija. Op., cit. s. 187. 61 Tamtéţ, s. 189. 45 znaĉně potlaĉen prvek improvizace. Oproti tomu dudák, který hrál sólově, měl k improvizaci dosti velký prostor, a tak mohl utvářet zajímavé rytmické kombinace a obraty. Miodrag Vasiljević se ve svém textu62 věnuje téţ rytmice lidové hudby. Podle něj je pro rytmus dudácké instrumentální hudby důleţité toto: a) Kvalita hraní akcentů. b) Délka trvání akcentů. Vasiljević si všímá toho, ţe téměř nikdy dva interpreti nezahrají akcenty stejně dlouhé. Toto má velký vliv na rytmus urĉité melodie. c) Rychlost střídání tónů. Zde je kladen důraz především na tempo dudáckých melodií. Ve svém výkladu se Miodrag Vasiljević nevěnuje základním rysům dudáckých melodií a pojednává spíše o věcech, kterých si v průběhu hraní téměř ţádný interpret neuvědomuje. Způsob hraní a kvalita akcentů odráţela do jisté míry individualitu dudáka.

Dosti odlišný přístup najdeme u Borivoje Dţimrevského, jenţ všechny rytmické struktury rozděluje na: a) makro – metrorytmické a b) mikro – metrorytmické.63

Do makro – metrorytmické struktury řadí melodie, které uţ od zaĉátku udávají rytmus pulsující v průběhu celé melodie. Do této skupiny patří: a) pravidelné takty b) nepravidelné takty c) tance, v nichţ se střídají pravidelné a nepravidelné takty d) volně improvizované melodie v rubato tempu

Mikro – metrorytmická struktura představuje vnitřní rytmickou sloţku dudácké melodie. Dţimrevski zde řadí různé rytmické ozdoby, akcenty, krátké noty. V následujícím příkladě uvidíme, jak mikro – metrorytmická struktura rozbíjí hlavní rytmickou sloţku. Tyto melodie jsou většinou hrané v rychlém tempu a technicky jsou velmi nároĉné.

62 Vasiljević, Miodrag: Jugoslovenski muzički folklor 2. Makedonija. Beograd, Prosveta, 1953, s. 21. 63 Dţimrevski, Gajdata vo Makedonija, Op., cit. s. 195. 46

Obr. 24 Na rozdíl od výše uvedeného příkladu, chceme také zdůraznit, ţe v mnoha skladbách nalezneme téměř totoţné sledy not, přestoţe jde o nepravidelný takt (obrázek ĉ. 25). Při hraní se pak zdůrazňuje vţdy první nota ze skupiny.

Obr. 25

47

V některých případech jsme dokonce schopni jen na základě rytmu říci, odkud skladba pochází. Na severu a v centrální ĉásti Srbska jsou téměř všechny instrumentální kusy v pravidelném taktu. Pro jiţní oblasti Srbska a Makedonii jsou typické spíše skladby v nepravidelném taktu (nejĉastěji se objevují skladby v taktu: 7/8, 9/8, 7/16, 10/16).

Dalším důleţitým rysem dudáckých melodií jsou melodické ozdoby, bez nichţ bychom si dudáckou hudbu v Srbsku a Makedonii nemohli vůbec představit. Kořeny zdobení sahají hluboko do minulosti. Borivoje Dţimrevski ve své knize „Gajdata vo Makedonija“ zmiňuje velice zajímavý osobní záţitek. Při jednom rozhovoru s dudáky je poţádal, aby mu zahráli urĉitou melodii bez melodických ozdob. Dudáci skladbu zahráli, ale tento způsob hraní pro ně byl velmi nezvyklý. Zdál se jim umělý a chudý. Hned poté si museli zahrát celou skladbu ještě jednou, a to se všemi ozdobami, které tam mají podle nich nenahraditelné místo. Jiţ dříve jsme se psali o tom, ţe je pro dudácké melodie typické improvizování.

Nejtypiĉtějším rysem dudáckých skladeb v Srbsku a Makedonii jsou tedy melodické ozdoby. Díky bohatému zdobení dudáci snadněji improvizují, různými trylky melodii obohacují, dělají ji tak zajímavější a pokaţdé trochu jinou. Melodické ozdoby nejĉastěji nacházíme před první dobou v taktu. Existují však i kusy, v nichţ nalezneme ozdobu před druhou dobou v taktu. Ovšem takových melodií není moc. Ve skladbách se obĉas mohou objevit i melodická zdobení delších tónů.

Následující dělení melodických ozdob přebíráme z publikace Borivoje Dţimrevského.64 Dle něho můţeme melodické ozdoby rozdělit do následujících skupin: a) krátké ozdoby před hlavním tónem b) dlouhé ozdoby před hlavním tónem c) ozdoby jako intervalový skok po tónu d) ozdoby před a po hlavním tónu e) jednoduché ozdoby na jednu dobu v taktu f) dvojité melodické ozdoby na jednu dobu v taktu

64 Tamtéţ, s. 208. 48 g) rozsáhlé zdobení v introdukci h) ozdoby na konci skladby a v kadencích

Nyní podrobněji probereme jednotlivé druhy ozdob. a) Krátkými ozdobami máme na mysli většinou jeden nebo dva tóny, jeţ předchází hlavnímu tónu. Před hlavním tónem se mohou vyskytovat jak intervalové skoky tak melodické tóny. Všimněme si, ţe největší intervalový skok je na obr. 26 kvinta.

Obr. 26 b) Dlouhé ozdoby oznaĉují urĉitou skupinu not před hlavním tónem. Nejmenší skupina má tři tóny. V tomto případě nenalezneme před hlavním tónem ţádný intervalový skok, neboť tento typ zdobení má za úkol uvést hlavní tón.

Obr. 27

49 c) Kdyţ se podíváme na intervalové skoky po urĉitém tónu, hned si povšimneme, ţe se tyto skoky většinou objevují v ĉásti taktu bez přízvuku. Tak je tomu i na obr. ĉ. 28.

Obr. 28 d) Melodicky a rytmicky nejpestřejší skladby jsou ty, u kterých nalezneme ozdoby před a po jednotlivém tónu.

Obr. 29

Při poslechu takové skladby se nám dokonce můţe zdát, ţe slyšíme pouze ozdoby. Jsou dudáci, kteří si v tomto způsobu hraní přímo libují. Pravděpodobně se také domnívali, ţe pokud budou vytvářet takto bohatě zdobenou hudbu, získají i větší uznání ze strany posluchaĉů. e) Méně chaoticky vypadají jednoduché ozdoby na jednu dobu v taktu. Tento způsob hraní je při lidové tvorbě nejobvyklejší.

50

Obr. 30 Do této skupiny patří rovněţ kusy, které mají urĉité rysy melodií z jiných skupin. Kdyţ se podíváme na obrázek ĉ. 30, vidíme, ţe se téměř všechny ozdoby nachází před hlavním tónem (skupina a). Kromě krátkých ozdob před hlavním tónem se v příkladě objevují také ozdoby před hlavním tónem a po něm (skupina d). Poĉet ozdob je v těchto melodiích libovolný. Avšak před hlavním tónem se nejĉastěji objevuje buďto jeden, anebo dva tóny. Jen v několika málo příkladech se setkáme s ozdobami, jeţ se skládají ze tří not. f) Dvojité ozdoby na jednu dobu v taktu jsou dalším zajímavým specifikem dudáckých melodií.

Obr. 31

51 g) V introdukci dudáckých melodií se ĉasto objevují dlouhé ozdoby. Na obrázku ĉ. 32 vidíme, ţe v rámci dlouhých ozdob se vyskytují krátké melodické útvary, které se několikrát po sobě opakují.

Obr. 32 h) Také na konci skladby se ĉasto nachází kadence nebo ozdoby, které se několikrát po sobě opakují. Na obrázku ĉ. 33 se bohatě zdobený motiv stále opakuje, a tím se zakonĉení celého díla odkládá. Nalezneme zde také několik rysů typických spíše pro ostatní skupiny ozdob. Kromě krátkých ozdob před hlavním tónem (skupina a) se zde objevují i jednoduché ozdoby na jednu dobu v taktu (skupina e) ĉi ozdoby před a po hlavním tónu (skupina d).

Obr. 33

52

Nezbytným rysem všech dudáckých melodií je bordun. Zaĉátky jeho uţívání sahají hluboko do minulosti. Bordun se objevoval jiţ dříve v lidových heterofonně – bordunových a bordunových písních. Tímto způsobem zpěvu jsme se jiţ zabývali v bakalářské práci Frula a dvojnice v srbské kulturní tradici65, kde jsme uvedli, ţe “národní písně mající heterofonně-bordunovou strukturu jsou typické spíše pro západní část Srbska. Pro její označení lidé používali slova „kajda“ nebo „zlaziborska kajda“. Základním rysem těchto melodií jsou velmi dlouhé fráze. Celý tento úsek se zpívá jako jedna fráze. Velmi často se v těchto písních objevuje i tzv. bordunový dvojhlas, pro který jsou charakteristické intervaly větší než sekunda.”

Bordun je přítomný také v byzantském církevním zpěvu, kde je oznaĉován termínem „izon“. Toto slovo je řeckého původu a v ĉeštině znamená - rameno. V Makedonii se setkáme s lexikálně pozměněným termínem „iso“. Fráze „drţí iso“ znamená, ţe jeden hráĉ hraje melodii, pod kterou druhý hráĉ drţí dlouhý leţící bas – bordun.66 Také dudáci si hru na dudy nemohou představit bez dlouhého leţícího tónu, který zní po celou dobu hraní. Dá se říci, ţe v dudáckých melodiích představuje bordun základní fundamentální tón. Všechno, co nad ním zní, je pouze nadstavba tohoto základního tónu.

Zajímavým rysem dudáckých písní je uţívání zvláštního bordunu. Jde o to, ţe se v melodickém hlase objevují skoky, které narušují plynulost celé melodie. Jsou to v podstatě oddělené tóny mající charakter tzv. malého bordunu67.

65 Djokić, Silvana: Frula a dvojnice v kontextu srbské hudební tradice. Op., cit. s. 36. 66 Dţimrevski, Gajdata vo Makedonija, Op., cit. s. 216. 67 Tamtéţ, s. 217. 53

Obr. 34

Tyto borduny můţeme rozdělit do dvou skupin. První tvoří skladby, u nichţ se objevují skoky nahoru. Nejĉastěji je to intervalový skok k nejvyššímu tónu melodické řady, coţ je na obrázku ĉ. 35 tón d2.

Obr. 35

54

Do druhé skupiny jsme zařadily melodie, pro které je charakteristický intervalový skok k nejniţšímu tónu melodické řady. Na obrázku ĉ. 36 je tímto nejniţším tónem d1.

Obr. 36 Kromě těchto dvou existuje také rytmizovaný bordun, o němţ Dimitrije Golemović tvrdí, ţe: „představuje jeden z důležitých rysů dudáckých melodií. Objevuje se v jedné linii ve dvou rytmizovaných bordunech. Melodie se o ně opírá a vytváří zdánlivý tříhlas.“68 Na obrázku ĉ. 36 se neustále opakuje d1. Opakování tohoto tónu představuje rytmizovaný bordun. Můţeme zde však nalézt i tzv. malý bordun. Projevuje se krátkými skoky nahoru na tón d2. Místy tak zní tříhlas, jeţ se skládá ze základního bordunového tónu, melodie ve středním hlase a nejvyššího tónu melodické řády.

Dalším specifikem dudáckých melodií je tzv. rytmizovaný trylek, který se velice ĉasto objevuje na zaĉátku nebo na konci dudáckých melodií. S tímto pojmem se setkáme u Petra Vukosavljeviće v jeho rytmické analýze hudebního kusu.69 Tato analýza dudáckých melodií se nám však zdá být nepraktická, neboť je dosti vzdálena praxi. Její přínos lze vidět především v teoretické oblasti, praktické uplatnění můţe nalézt pouze při přepisování těchto trylků do notové podoby.

68 Golemović, Gajdaš Dimitrije Perić, Op., cit. s. 86. 69 Vukosavljević, Erske gajde, Op., cit. s. 42. 55

V této kapitole jsme shrnuli hlavní rysy dudáckých melodií. Snaţili jsme se nastínit základní technické a melodické postupy, které jsou pro dudácké melodie charakteristické. Většinu z uvedených melodických obratů dudáci ĉasto pouţívají, kombinují je s jinými krátkými motivy, a tak vytváří nové melodie. Při hraní je také důleţitý bordun a obzvlášť rytmizovaný bordun, který u dvojhlasých dud prakticky vytváří třetí hlas.

56

10. Dudácký repertoár

V této ĉásti se podíváme na dělení dudáckého repertoáru. Mnozí srbští etnomuzikologové se dudáckým repertoárem téměř vůbec nezabývali. V několika dílĉích studiích se dovíme pouze to, ţe se na dudy hrají převáţně písně a tance. V textech většinou nenajdeme ani notové příklady, ani bliţší informace o tom, jak opravdu skladby vypadaly ĉi vypadají. Výjimku představují tři kvalitní monografie, které se této problematice více ĉi méně věnují. Je zajímavé, ţe se jednotlivá dělení navzájem liší. Alexandar Linin70 rozdělil všechen repertoár na: 1) svatební písně 2) písně při oslavách 3) pastýřské písně 4) vokálně – instrumentální kusy

Toto dělení je neadekvátní, jelikoţ se jednotlivé ĉásti navzájem prolínají. Většinu písní, které se zpívají při oslavách, můţeme zařadit i do skupiny vokálně - instrumentálních kusů a obráceně. Dílĉí popis dudáckého repertoáru nalezneme u Borivoje Dţimrevského.71 Ten se ve své monografii zabývá především instrumentálními melodiemi. Pozoruhodná je jeho analýza jednotlivých tanců. Rozdělení celkového repertoáru se však nevěnuje.

Zcela jiný přístup si zvolil Boţidar Širola72, jenţ se snaţil popsat různé příleţitosti, u kterých se hrávalo na dudy. Ţádné konkrétní rozdělení repertoáru zde nenajdeme, uvedené informace jsou však dostaĉující k tomu, abychom si udělali vcelku kompletní obraz o základním dudáckém repertoáru na území celé bývalé Jugoslávie.

Kvůli nedostatku odborné literatury jsme byli nuceni uţít našeho vlastního dělení, které vychází z podstaty věci a přitom je aplikovatelné na všechny příklady. Proto jsme dudácké melodie roztřídili do dvou skupin: instrumentální a instrumentálně -

70 Linin, Narodnite muziĉki instrumenti vo Makedonija, Op., cit. s. 101. 71 Dţimrevski, Gajdata vo Makedonija, Op., cit. s. 220. 72 Širola, Sviraljke sa udarnim jeziĉkom, Op., cit. s. 313 - 331. 57 vokální. Toto dělení je patrně nejjednodušší a zároveň nejvýhodnější, neboť lze podle něj rozdělit všechny dudácké melodie.

10.1. Instrumentální melodie

Do této skupiny patří tance, jeţ se oznaĉují pojmy „oro“ nebo „kolo“. Boţidar Širola tvrdí, ţe „tyto tance nemají žádné zakončení, dudák hraje bez přestávky a opakuje krátkou frázi, která se skládá z několika taktů.“73 Právě tyto krátké melodické úseky jsou typické pro dudáckou hudbu. Aleksandar Linin rozlišuje dokonce tři typy melodických frází objevujících se v instrumentálních melodiích:74 1) hudební fráze sestávající z jednoho taktu

Obr. 37

Všimněme si, ţe se ve výše uvedeném příkladu nachází dva krátké jednotaktové motivy. Důleţitou roli má v celé skladbě tón g1, jenţ se objevuje téměř vţdy na zaĉátku taktu.

2) Dalším typem melodických frází jsou ĉásti zahrnující dva takty. V následujícím notovém příkladě nalezneme krátký variovaný motiv. Vyskytuje se zde i rytmizovaný bordun, který tíhne k opakováním tónu d2.

73 Tamtéţ, s. 321. 74 Linin, Aleksandar: Karakteristične crte gajdarskih melodija u Makedoniji, In: Rad X Kongresa SFJ. Cetinje, 1964, s. 432. 58

Obr. 38

3) Posledním typem je delší hudební úsek sloţený ze tří a více taktů (obrázek ĉ. 39). Zde můţeme spatřit některé z dříve popsaných rysů dudáckých melodií. Patrné jsou krátké ozdoby, jeţ se objevují před tónem, ozdoby ve formě intervalových skoků i ozdoby před a po tónu. Vidíme, ţe se jednotlivé techniky zdobení navzájem prolínají a dělají instrumentální kus pestrý a hudebně zajímavější.

59

Obr. 39 Velice ĉasto se v instrumentálních kusech objevuje téma nějaké národní písně, která má roli hlavního hudebního motivu. Širola říká, ţe „mnoho tanců, které se na dudy hrají, nejsou nic jiného než melodie písní, jež se zpívají. Tyto písně jsou většinou krátké.“75 Důleţité je podotknout, ţe v době, kdy bylo Srbsko pod nadvládou Turků,76 mohla málokterá ţena tanĉit kolo. Pokud se to stalo, sleĉna ĉi paní mohla tancovat pouze s jinými ţenami, muţi vedle nich vytvořili samostatnou skupinu. Pokaţdé kdyţ kolo tancovaly ţeny, bylo tempo kola pomalejší.

75 Širola, Sviraljke sa udarnim jeziĉkom, Op., cit. s. 321. 76 Po velké bitvě na Kosově poli v r. 1389 zaĉala dlouhá éra tureckého panování v Srbsku. Aţ v roce 1815, po druhém srbském povstání, se ze Srbska stává nezávislý samostatný stát. 60

Na území Srbska a Makedonie se někdy můţeme setkat s instrumentálními kusy, které nesou stejný název, ale melodicky a rytmicky se výrazně liší. Je tomu tak proto, ţe někteří dudáci si libují ve variování instrumentálních kusů. Velice ĉasto volně variují známé tance, aţ z nich vznikne téměř nový hudební kus. Tuto novou verzi si pak zapamatují i ostatní hráĉi a ĉasem z jednoho známého tance vznikne skladba stejného jména, ale jiného hudebního obsahu. Právě variování je jeden ze základních a nejdůleţitějších rysů instrumentálních dudáckých písní. Jde o starou praxi, u dudáků velmi oblíbenou. Dţimrevski se o těchto instrumentálních kusech zmiňuje jako o „tématech s variacemi“. Dudák hrající sólově má při hraní velkou volnost, můţe zrychlovat nebo zpomalovat, kdy se mu zalíbí. Mnohem nároĉnější je však hrát variace na nějaké téma tance. Interpret musí udrţet stejné tempo od zaĉátku aţ do konce skladby, neboť celou dobu za jeho hudebního doprovodu tanĉí skupina lidí. Podíváme se na tři notové příklady. Všechny se jmenují „Tresenicata kolo“, ale hned na první pohled si všimneme, ţe se hudebně odlišují zcela zásadně. Všechna tři „ora“ pochází z Makedonie (obrázky ĉ. 40, 41, 42).

Obr. 40

61

Obr. 41

62

Obr. 42 Jediný identický rys pro všechny tři příklady je bordun na tónu g. První a druhý instrumentální kus jsou ve stejném taktu (4/4), Ovšem jejich zakonĉení se liší (u prvního je to tón d2, u druhého h1). Pozoruhodné je, ţe je třetí příklad v nepravidelném 7/16 taktu, coţ znamená, ţe se od předchozích dvou výrazně odlišuje i hudebním charakterem.

10.2. Vokálně – instrumentální melodie

Do této skupiny patří všechny písně, jeţ se zpívají za instrumentálního doprovodu dud. V Makedonii ĉasto hrál dudák pouze na jednohlasou melodickou píšťalu. Roli bordunu pak přebíral zpěvák. Dţimrevski se domnívá, ţe tento způsob interpretace

63 má kořeny ve starém dvojhlasém zpěvu, kdy spolu zpívaly pouze dvě ţeny.77 Jedna z nich v podstatě zastávala roli bordunu a druhá zpívala bohatě ozdobenou melodii. Jejich způsob interpretace nám připomíná skladby hrané za doprovodu jednohlasé melodické píšťaly. Tuto myšlenku potvrzuje také Dragoslav Dević, který se zmiňuje o tom, ţe u balkánských národů (Srbů, Makedonců, Bulharů) nalezneme hudební praxi vyjádřenou formou dvojhlasého zpěvu. Dević dále tvrdí, ţe se tomuto způsobu zpívání říká „bordunová diafonie“.78

Poukázali jsme jiţ na to, ţe existuje hodně melodií, které jsou v podstatě variací na urĉitou národní píseň. V následujících ukázkách budeme sledovat hudební vývoj kusu od národní písně aţ k sólové instrumentální melodii (obrázky 43 – 46).

Obr. 43

Obr. 44

Obr. 45

77 Dţimrevski, op. cit. s. 222. 78 Dević, op. cit. s. 187. 64

Obr. 46 V prvním příkladě dudák nemůţe mnoho improvizovat. Navíc musí dodrţovat urĉité tempo. V druhém příkladě hraje dudák rychleji, a dokonce před hlavní melodii vloţí hudební introdukci v rubato tempu. Tento příklad můţeme povaţovat za prototyp téměř všech vokálně – instrumentálních hudebních kusů na území Srbska a Makedonie.

Důleţité je říci, ţe dudácký repertoár tvoří především instrumentální skladby. Mnohdy je celý repertoár zaloţený na vokálních národních písních. Hráĉi z nich ĉerpají, ale v jejich rukou se tyto národní písně mění. Způsob myšlení interpreta ţádá jistou hudební a interpretaĉní volnost. Proto je u dudáků velice oblíbený princip variování, který ĉasto uplatňují nejen v tancích, ale i v sólovém hraní.

65

11. Dudáci

Důleţitou roli má vţdy také interpret, v našem případě dudák. Lidé v něm viděli ĉlověka, který se má starat o příjemnou atmosféru a pobavit hosty výběrem písní a tanců. Borivoje Dţimrevski popisuje dudáky takto: „Dudáci jsou obvykle veselí a zajímaví lidé, jsou to hráči, kteří nepřestávají hrát, nikdy se neunaví. Jsou šťastní, když mohou hrát. Stejně tak jsou rozzlobení, když jejich hudební nástroj nehraje, nebo když je poškozený.“79 Svetlana Zaharieva je toho názoru, ţe „hráč, jeho hudební nástroj a jeho hudba představují jeden sémantický a funkčně nedělitelný celek.“80

Pro hráĉe na dudy existuje více pojmenování. Téměř na celém území Srbska se dudákovi říká gajdaš. V jiţních oblastech Srbska a v Makedonii se můţeme setkat s termínem gajdarče. Kolem Skopje, hlavního města Makedonie, se slovem gajdardžija oznaĉuje jak dudák, tak výrobce dud. Toto pojmenování odkazuje na dávnou minulost, kdy hráĉi samoukové byli rovněţ výrobci nástrojů. Důleţité je upozornit na to, ţe takto vyrobené hudební nástroje mnohdy neladily. Ĉasem se mnozí lidé zaĉali na výrobu dud specializovat. Aţ po mnoha nepodařených kusech zaĉali nástrojaři vyrábět laděné a hezky zdobené dudy. Takto se vytvořila základní polarita mezi hráĉem a nástrojařem.

Mnoho interpretů zaĉínalo hrát na dudy ještě na základní škole. Dţimrevski tvrdí, ţe dudák vykonával vţdy více funkcí:81 1) dudák hraje na nástroj = produkuje zvuk 2) improvizuje = je tvůrce, skladatel 3) zpívá = interpret vokálně-instrumentální hudby

Tím, ţe hrál, splňoval první funkci kaţdý hráĉ. Stejně tak kaţdý interpret mohl improvizovat, a takto splňoval i druhou funkci. Právě improvizace byla jedním z prvků, který dělil interprety na dobré a špatné. Improvizace byla dlouho základním rysem dudáckých melodií. Ĉasem se přestávalo improvizovat a zaĉaly se zakládat

79 Dţimrevski, Gajdata vo Makedonija, Op., cit. s. 158. 80 Zaharieva, Svetlana: Sviračt vv folklornata kultura. Sofija, 1987, s. 10. 81 Dţimrevski, Gajdata vo Makedonija, Op. cit. s. 163. 66 orchestry. Při hraní mohl dudák také zpívat, coţ svědĉí o tom, ţe jsou interpret a jeho osobnost velice důleţitým faktorem, který při celkovém popisu nástroje nesmíme opomenout.

Dříve neţ se zaĉneme věnovat dudáckým instrumentálním a vokálně – instrumentálním kusům, zmíníme se o způsobu hraní dudáků. V minulosti se na dudy hrálo především sólově. Kaţdý hrál podle vlastních představ a technických moţností, jimiţ disponoval. Jeden z mnoha důvodů, proĉ dudáci nehráli v souboru, byl ten, ţe jejich nástroje málokdy ladily. Případné dolaďování bylo ĉasově velmi nároĉné a namáhavé (kapitola 6).

V některých oblastech Makedonie nacházíme uskupení, které se skládá obvykle ze tří dudáků.82 Někdy spoleĉně vystupovalo i více hráĉů. Důleţité je zdůraznit, ţe se v souborech hrálo pouze na dvojhlasé dudy (a to především na makedonský a vlašský typ). Jak se dovídáme od Dragoslava Deviće, na velkých spoleĉenských akcích hráĉe na dudy většinou doprovázel hráĉ na velký buben.83

Obr. 47

82 Linin, Aleksandar: Instrumentalnite sostavi vo makedonskata narodna muzika, in: Makedonski folklor, 1970, roĉ. 2, ĉ. 5 – 6, s. 109. 83 Dević, Opšti pregled narodnih muziĉkih instrumenta u Vojvodini sa posebnim osvrtom na gajde u Srbiji. Op., cit. s. 186. 67

Obr. 48 Aţ po druhé světové válce se zaĉínají utvářet dudácké soubory různého sloţení. Hodně lidí odjíţdělo za prací do velkých měst, kde zakládali nejrůznější hudební tělesa. V některých vesnicích tak zůstali jen starší lidé, kteří mohli uţ jen vzpomínat na oslavy, zvyky a hudební nástroje, jeţ byly souĉástí jejich kaţdodenního ţivota.

Po druhé světové válce se i hudební nástroje zaĉaly vyrábět ve velkém mnoţství (a ĉasto i ve specializovaných podnicích). Technika výroby hudebních nástrojů byla na vysoké úrovni. V souborech se najednou mohl objevit i větší poĉet hráĉů, neboť problémy spojené s laděním byly jiţ ĉásteĉně vyřešeny. Máme informace o tom, ţe po roce 1975 vzniklo v Makedonii velké mnoţství instrumentálních souborů skládajících se pouze z dud: „Jejich vizuálně – scénický vzhled byl impresivní, ale jejich zvuk byl intonačně a rytmicky v nesouladu“ 84

Zakládání velkých dudáckých orchestrů prakticky zrušilo hned všechny tři základní principy, které byly pro dudáky v lidovém prostředí typické. Svým působením v orchestru dudák porušoval do té doby velmi důleţitý rys, a to ţe hrál téměř vţdy sólově. Stranou musela jít rovněţ improvizace. Toto byl také důleţitý rys, na základě kterého lidé dříve hodnotili hráĉe na kvalitní a méně kvalitní. Nyní bylo důleţité, jestli

84 Dţimrevski, Gajdata vo Makedonija, Op., cit. s. 177. 68 celý soubor ladí, jestli je v rytmickém a melodickém souladu. Individualita samotného hráĉe byla výrazně potlaĉena. Uţívání dud v orchestrech má však i své kladné stránky. Jedna z nich je, ţe se dudy zaĉaly uţívat ve spojení s jinými nástroji. Takto utvořený soubor vydával mohutnější a pestřejší zvuk. Existují také melodie, jejichţ úvod hrál pouze dudák. Ostatní hráĉi se připojovali aţ po urĉitém melodickém úryvku. Rovněţ v průběhu skladby mohly zaznět dudy, a to v kombinaci s jiným nástrojem. Tato praxe v minulosti neexistovala. Bylo to něco nového, co s sebou přinesla „evoluce“ hudebního nástroje.

Lze tedy konstatovat, ţe dudy a dudáci ĉasem ztratili své původní funkce. Tento jev v sobě nese jak dobré tak i špatné rysy. Jedno je však jisté - dnešní hra na dudy se vůbec nepodobá hře, kterou slýchávali naší předkové. Pokud bychom chtěli slyšet původní hru na neprofesionálně vyrobené dudy, musíme jet do některých menších vesnic v Makedonii. Toto se týká především makedonsko - jihomoravských dud, které se v dnešní době v Srbsku ani nevyrábí. V Makedonii jejich domácí výroba ještě stále ţije.85

85 Tuto informaci jsme získali od Bory Miljkoviće, studenta etnomuzikologie Fakulty múzických umění v Bělehradě, který si chtěl koupit dvojhlasé makedonsko - jihomoravské dudy. Je zajímavé, ţe se na tento typ dud běţně hraje v celém jiţním Srbsku, a přesto tyto dudy nikdo nevyrábí. Miljković musel pro dudy jet k nástrojaři aţ do Makedonie. 69

12. Funkce dud

Dudy měly vţdy více funkcí. Nebyl to jen nástroj, na nějţ se hrálo při různých oslavách ĉi pro potěšení. Dudy mívaly také jistou funkci mystickou. Ve slovanské mytologii nacházíme zmínky o bohyni Moraně. Byla to bohyně smrti, zimy a utrpení. Pozoruhodné je, ţe jedním z jejich atributů jsou právě dudy.

Existuje velké mnoţství bájí a pověstí o dudách, které mnohdy ani nebyly zaznamenány, neboť se většinou předávaly z generace na generaci. Na některé pověsti se pak ĉasem zapomnělo, a pouze ĉást z nich ţije aţ do dnešních dnů. V Srbsku jsme se nesetkali s ţádnou literaturou, která by tomuto tématu věnovala více pozornosti. Domníváme se, ţe důvod můţe být dvojí: buďto se pověstem nikdo věnovat nechce anebo ţádné neexistují. Díky Dţimrevskému máme alespoň kusé informace o magické funkci dud.

Borivoje Dţimrevski rozlišuje osm základních oblastí, s kterými je magická funkce spojena:86 1) magický vznik dud 2) magická moc dud a jejich zvuku, který pouţívaly démonické bytosti 3) urĉitá ĉást hudebního nástroje a její apotropaický význam 4) ĉást hudebního nástroje jako prostředek, který měl pomáhat lidem při léĉbě 5) magické působení urĉitých ĉástí nástroje 6) hra a tanec při zvuku dud byl spjat s kultem mrtvých 7) magické působení dud a rovněţ i v dudácké hudby v záhrobním ţivotě 8) národní a náboţenské vlastnosti nástroje Nyní se zaměříme pozornost na kaţdý z těchto bodů.

Lidé dlouho věřili pověsti o vzniku dud. Měli za to, ţe se na tento nástroj hrálo uţ v dávné minulosti. Věra Kliĉkova se ve své práci Zurladžijsko – gajdadžinski zanat u Prilepu zmiňuje o pověsti, která říká, ţe dudy a zurle87 vznikly ze starobylého bojovného nástroje – tzv. jumruku.

86 Dţimrevski, Gajdata vo Makedonija, Op., cit. s. 39. 87 Zurle je název pro dřevěný dechový nástroj, podobný hoboji. Vyskytuje se především v Makedonii a Albánii. 70

Nejlepším příkladem magické moci dud a zvuku, jeţ pouţívaly démonické bytosti, je Sborník lidových rčení 88, v němţ se mluví o tom, ţe ĉarodějnice ĉasto hrály na dudy a tancovaly. Chtěly takto nalákat děti a ukrást je.

V některých pověstech jsme našli velice zajímavé zmínky o magickém působení dud. V době pořádání oslav a různých spoleĉenských akcí představovaly dudy jeden z nejdůleţitějších nástrojů. Děvĉata věřila, ţe pokud odříznou kousek kůţe z měchu, splní se jim jejich přání.

Další ĉásti dud, které měly dle pověstí magickou moc, jsou drobné ozdoby nacházející se na melodické píšťale. Lidé vyprávějí, ţe v minulosti chodily matky spolu se svými nemocnými dětmi k dudákovi, protoţe věřily, ţe jeho hudební nástroj má tajemnou moc. Dudák většinou namáĉel ozdoby připevněné k píšťale do mísy s vodou. Dítě se z té nádoby mělo napít a umýt si obliĉej. Zajímavé je, ţe se tento rituál praktikoval dosti dlouho. Ještě dnes si na něj někteří lidé v Makedonii vzpomínají.

Také s barvou píšťal jsou spojené zajímavé pověsti. Věřilo se, ţe modrá barva měla pozitivní vliv na duševní stav ĉlověka. Ve Slovníku symbolů se dovídáme, ţe „ze všech barev je modrá ta nejhlubší: pohled se v ní ztrácí a nepotkává se s žádnými překážkami.“89

Dudy jsou ĉasto spjaté s tzv. kultem mrtvých. Při oplakávání zesnulého hrál dudák smutnou píseň a zároveň k němu promlouval. Víra v magickou moc dud svědĉí o tom, ţe tento nástroj byl vţdy nerozluĉitelnou souĉástí ţivota ĉlověka. V některých oblastech lidé věřili, ţe všechny hudební nástroje v sobě mají něco ďábelského. Můţeme pro nás být překvapivé, ţe v několika málo vesnicích tato pověra přetrvává aţ do dnešních dnů.

Uctívání světců a oslavy důleţitých církevních svátků jsou typické pro všechny země bývalé Jugoslávie. Jedná se o starobylé zvyky, jeţ jsou v některých krajích stále

88 Sbornik za narodni umotvorenija, nauka i kniţnina. Knjiga III. Sofija, 1890, s. 155. 89 Chevalier – Gheerbrant, Rjeĉnik simbola. Op., cit. s. 510. 71 aktuální. Kdyţ se v nějaké vesnici oslavoval urĉitý církevní svátek, oslava obvykle trvala několik dní. Hlavním hudebním nástrojem na takových oslavách byly právě dudy. Na oslavu přicházeli dudáci z okolních vesnic, a tak se neustále hrálo, tanĉilo a zpívalo. Na tomto místě se také musíme zmínit o tom, ţe na dudy v Makedonii hráli především křesťané. Obyvatelé islámského vyznání uţívali zurle.90 Turecké obyvatelstvo ţijící v Makedonii dudy nikdy nepřijalo, protoţe je oznaĉovalo za „křesťanský hudební nástroj“.

V této kapitole jsme se věnovali funkcím hudebního nástroje, který byl v minulosti velmi oblíbený. Lidé věřili v jeho magické působení a utvářeli si o něm stále nové pověry a pověsti. Věřili v jeho magický zvuk a magické významy si spojovali i s jednotlivými ĉástmi nástroje (ozdoby na melodické píšťale, měch, barva píšťal).

90 Širola, Sviraljke sa udarnim jeziĉkom, Op., cit. s. 42. 72

13. Role dud v každodenním životě lidí

Dudy byly nedílnou souĉástí různých zvyků a obyĉejů. Není dokonce přehnané tvrdit, ţe dudy neustále doprovázely ţivot lidí na vesnici. Hrálo se na ně na oslavách, svatbách, při ţních. V této ĉásti se blíţe podíváme na to, jakou roli měly dudy v ţivotě lidí.

V Srbsku a Makedonii se mnoţství zvyků pojí se svatbou. Například na jihu Srbska vţdy doprovázelo ţenicha na cestě za nevěstou několik nejbliţších přátel. Tato spoleĉnost se neobešla bez dudáka, který jim po celou dobu hrál. Následující den zaĉínala velká oslava, přiĉemţ hudební zahájení znovu patřilo především dudácké hudbě. Oslava trvala obvykle tři dny. Poté se lidé za zvuku dud rozcházeli. V některých vesnicích hrál dudák pouze na chudších svatbách, bohatší lidé si při těchto příleţitostech obstarávali celý soubor hráĉů. Ve spisech Vuka Stefanoviće Karadţiće se dozvídáme, jak vypadala svatba na severu Srbska. Za zvuku dud chodíval ráno ţenich k nevěstě. Hosté, kteří ţenicha na cestě doprovázeli, zároveň zpívali svatební písně a tancovali. Ţádná svatba v Srbsku nebo Makedonii se tedy nemohla obejít bez dud.

Kdyţ v minulosti chodili muţi do války, vţdy je doprovázela hra na nějaký nástroj. Tento zvyk je velice starý, pochází ještě z doby turecké nadvlády na Balkánském poloostrově. Pokud před úsvitem hrál dudák před urĉitým domem, znamenalo to, ţe je muţ tohoto domu povolán do války. Skupinu muţů odcházejících do války rovněţ vyprovázela hra na dudy. Tento zvyk měl největší tradici v jiţním Srbsku a v některých severních oblastech.

Našli jsme informace také o tom, ţe dudáci velmi ĉasto doprovázeli ţně. Dle zvyku se však ve vesnicích hrálo teprve po skonĉení práce. „Jakmile se mladí lidé dověděli, že se v některém domě bude hrát na dudy, hned se doma převlékli a běželi za dudami (...) občas ani nevečeřeli, když píšťaly a dudy hrály.“ 91

91 Širola, Sviraljke sa udarnim jeziĉkom. Op., cit. s. 326. 73

V Srbsku existuje přísloví „Co vesnice, to obyĉej.“ Na území celé Makedonie a Srbska tedy existuje velké mnoţství zvyků, které se od sebe mohou znaĉně lišit. Důleţité je, ţe nedílnou souĉástí většiny obyĉejů jsou právě dudy, které potvrzují svou důleţitost v kaţdodenním ţivotě lidí, v jejich kultuře i dějinách.

74

14. Dudy v lidových písních

Pramenem poznání některých lidových nástrojů jsou také ikonografické materiály. V mnoha případech představují jedinou moţnost, jak získat informace o dávné minulosti nástroje. První zachované sbírky lidových hudebních nástrojů pochází z poĉátku 19. století. Existuje však mnoţství textů tvořených v národním duchu, jeţ poukazují na různé způsoby uţívání hudebních nástrojů. Z 19. století máme záznamy lidových písní (lyrických a epických), různých národních pořekadel a rĉení. Ve všech těchto památkách nalezneme i zmínky o hudebních nástrojích. Vuk Stefanoviĉ Karadţić, jako jeden z mála, ve svých spisech hudební nástroje popisoval, a tak jsou jeho texty pro badatele znamenitým pramenem. V této kapitole se tedy zaměříme na literární útvary existující v 19. století. Velice oblíbená byla lidová píseň. Z písní se však nedovíme, jak urĉitý hudební nástroj vypadal. Dosti rozmanitý je repertoár hudebních nástrojů v lyrických písních.92 Na dudy se hrávalo na velkých oslavách. Mezi další velmi oblíbené hudební nástroje, které doprovázely zpěv, můţeme zařadit bubny a různé píšťaly.

Epické lidové písně jsou útvarem, který nalezneme téměř ve všech evropských kulturách. V Srbsku a Makedonii se tyto písně recitovaly v urĉitém rytmu. Lidé je ĉasto zpívali za doprovodu některého lidového nástroje. Velmi typické byly pro tento úĉel dudy, nemuselo to však platit vţdy. Kromě dud mívaly roli instrumentálního doprovodu například gusle93 nebo tambura94.

Dudy představují jeden z mála nástrojů, který je přímo ĉi nepřímo obsaţen v lidových písních. Dudy jednak doprovázely zpěv, ale mnohdy se o nich i zpívalo. Najdeme je v textech s nejrůznější tematikou (od magických textů aţ po humorné). Na základě dostupných pramenů jsme tyto písně rozdělili do několika skupin. Přitom jsme si

92 Gojković, Adrijana: Predstave muzičkih instrumenata u srednjovekovnoj Srbiji. Beograd, Srpska akademija nauka i umetnosti, 1984, s. 84. 93 Gusle jsou nástrojem typickým pro balkánskou kulturu. Mají jednu nebo dvě struny. Jejich název pochází ze slovanského slova husle ĉi housle, jeţ oznaĉovalo strunný hudební nástroj. Svým vzhledem jsou velice podobné arabskému hudebnímu nástroji rabáb. Gusle měly vţdy roli instrumentálního doprovodu. 94 Tambura je strunný drnkací nástroj patřící do skupiny louten. Hraje se na něj především na Balkáně. Název tambura je odvozen od perského slova tanbur. 75 všímali zajímavých jevů, které se v písních velmi ĉasto opakují. Vedle originálu uvádíme v příkladech i volný ĉeský překlad.

Do první skupiny jsme zařadili skladby, jeţ se obvykle hrály na velkých oslavách. Text 1: Šarena gajda pisana Mám krásné a so monistri nizana. pestře zdobené dudy. Odozdola ide popište Ke mně jde farář so golemo bradište. dlouhých vousů. Stapište nosi u raka, V rukou má hůlku, so nego da me utepa. s níţ mě chce bít. Pravo si trga kaj mene, Nyní mi chce dudy vytrhnout gajdata da mi ja zeme: Mé dudy si chce vzít: „Na ti ja pope gajdata, „Faráři, dám ti dudy, samo me ne utepaj.“ jenom mě nebij.“

Řekli jsme jiţ, ţe se v minulosti věřilo, ţe zvuk dud má v sobě něco ďábelského. Objevuje se zde píseň o faráři a dudákovi. Proĉ má farář hůlku? Proĉ chce bít dudáka? Farář nejspíše povaţuje dudy za „ďábelský hudební nástroj, a proto je chce dudákovi vzít. Nyní se podíváme na odlišný příklad, který však přesto řadíme do stejné skupiny písní: Text 2: Brale, brale, brale se sobrale Sešli se, sešli se ve seloto momi i ergeni. na vesnici dívky a chlapci. Će si odat, lele, vo gorata Půjdou do hor da si berat, lele, goro - cveće. trhat květiny.

Nasred patot, lele, Dimko Gajdadţija. Uprostřed cesty stojí Dimko dudák. - Oj ti Dimko, lele, gajdadţija, - Hej Ti, Dimko, dudáku, aj, posviri, Dimko, so gajdata, zahraj, Dimko, na dudy edno oro, Dimko sitno oro. jedno kolo, Dimko, rychlé kolo.

Zasvira mi Dimko edno oro. Zahrál Dimko jedno kolo.

76

Se fatile momi da zaigrat. Dívky zaĉaly tancovat. Oro vodi lele, ĉuĉuk Mitra, Kolo vedl hezký Mitra, i po nea, lele, Stojna Popova. vedle něj Stojna Popová.

První text poukazoval na setkání dvou lidí a jejich vzájemný konflikt kvůli hudebnímu nástroji. Přitom zde není charakterizováno prostředí, v němţ se děj odehrává. Dudák a farář se mohli klidně potkat prakticky kdekoli. Pouze na základě jedné informace se můţeme domnívat, ţe šlo o poĉetné a důleţité shromáţdění. V textu stojí, ţe dudák měl „krásné a pestře zdobené dudy“. Chtěl tedy všem ukázat, ţe má krásný nástroj, na který je velmi hrdý. Druhý text zachycuje větší shromáţdění mladých lidí. Je zřejmé, ţe o zábavu se má postarat především dudák. Jakmile zaĉne hrát, všichni se vezmou za ruce a tanĉí kolo95.

Následují písně, jejichţ tematika je úzce spjatá s dudami. Navíc některé obsahují magické ĉi mytologické elementy. Podobnou tematiku bychom nalezli ve velkém mnoţství písní. Je zajímavé, ţe téměř ve všech se objevují víly: Text 3: Sviri Mitre sviri, Mitre gajdadţiĉe. Hraj Mitře hraj, dudáku Mitře. Ako ni zasviriš, nija će ti ja dajme. Jestli nebudeš hrát, nedáme ti ji. Nija će ti ja dajme Stojna samovila, Nedáme ti vílu Stojnu, ako ne ni sviriš, nije će ti ja zejme. jestli nechceš hrát, my ti ji vezmeme.

Nija će ti ja zejme, tvojta rusa glava, Vezmeme ti tvoji rusou hlavu, tvojta rusa glava, sose ruso perĉe. tvoji rusou hlavu, s rusými vlasy.

Následující příklad je dokladem velké obliby dud. Píseň se také hrála na velkých oslavách: Text 4: Ej, aj, de, de, Ej, aj, de, de, što e ĉudo stanalo, stal se zázrak, kakvo ĉudo golemo. obrovský zázrak.

95 Kolo nebo oro je národní tanec, při němţ všichni tancují dokola a drţí se za ruce. Celou skupinu taneĉníků většinou vede muţ, kterému se říkalo kolovodja. 77

Celo selo stanalo, Celá vesnice jde, celo selo na oro. jde tancovat kolo. Gajda sviri lid, lid, lid, Dudy hrají lid, lid, lid, tapan ĉuka rum, dum, dům. buben bije rum, dum, dům. Kakvo ĉudo golemo, Jak velký zázrak, celo selo na oro. celá vesnice jde tancovat. Rum, dum, dum, dum, rum, dum, dum.

Ej, aj, de, de, Ej, aj, de, de, oro vodi ovĉarĉe, kolo vede pastýř, more kako ovĉaĉce. ale jaký pastýř. Ovĉarĉe skorušanĉe, Pastýř ze Skouše. V raka mu e šupelĉe. V ruce má píšťalu. Gajda sviri lid, lid, lid, Dudy hrají lid, lid, lid, Tapan ĉuka rum, dum, dum. Buben bije rum, dum, dum. Oro vodi ovĉarĉe, Kolo vede pastýř, ovĉarĉe skorušanĉe. pastýř ze Skoruše. Rum, dum, dum, dum, rum, dum, dum.

Podtrţená slova v textu nemají ţádný lexikální význam. Zdůrazňují pouze rytmus celé písně a spíše přibliţují rytmické ĉi melodické rysy nástroje. Přestoţe je zde řeĉ o velké oslavě, pastýř na svoji píšťalu nehraje. Hlavním hudebním nástrojem na velkých seskupeních byly totiţ dudy. Jiţ dříve jsme poukázali na to, ţe píšťaly představovaly věrné přátele pastýřů, kteří si hraním zkracovali dlouhé dny strávené u dobytka.96

V mnoha písních se opěvuje fyzický vzhled a krása hudebního nástroje. To uvidíme i v následujícím příkladě. Důleţité je připomenout, ţe se i zde na konci kaţdé sloky objeví slova, která nemají ţádný lexikální význam: Text 5: Ceniv se u popa, Dohodl jsem se s farářem, da mu ĉuvam guskite. ţe mu budu hlídat husy.

96 Djokić, Frula a dvojnice v kontextu srbské hudební tradice. Op., cit. s. 23. 78

Šarena gajda isšarana s´s manistra naniţana. Dudy pestře zdobené. Zum, baj, zum, ba, ba. Zum, baj, zum, ba, ba.

Ostaja gi dolovi, kude trava ne nica, Zůstaly v údolí, kde tráva neroste, kude trava ne nica, kuda voda ne teĉe. kde tráva neroste, kde voda neteĉe. Šarena gajda isšarana s´s manistra naniţana. Dudy pestře zdobené. Zum, baj, zum, ba, ba. Zum, baj, zum, ba, ba.

Ozdol ide popište, vrti oĉi ko ploĉi. Ze zdola jde rozzlobený farář. Ozdol ide popište, vrti oĉi ko ploĉi. Ze zdola jde rozzlobený farář. Šacena gajda isšarana s´s manistra naniţana. Dudy pestře zdobené. Zum, baj, zum, ba, ba. Zum, baj, zum, ba, ba.

Vaša Mara mi udri, gajdata mi ja zema. Zaĉal mě bít, dudy mé chce si vzít. Vaša Mara mi udri, gajdata mi ja zema Zaĉal mě bít, dudy mé chce si vzít. Šarena gajda isšarana s´s manistra naniţana. Dudy pestře zdobené. Zum, baj, zum, ba, ba. Zum, baj, zum, ba, ba.

Velice ĉasto se hráĉ snaţí co nejvěrněji napodobit text písně. Boţidar Širola97 se o tomto instrumentálním napodobování zmiňuje jako o imitaci představující „skupinu hlasů, díky kterým se redukuje nebo imituje nějaký přírodní tón.“ Georgi Stalev98 se na tuto imitaci díval z trochu jiného aspektu, a to literárního. Tvrdí, ţe „v naší národní poezii není onomatopoie příliš oblíbená. Přesto však není náročné ji najít. Zvuky z přírody se vždy nacházely kolem nás, jsou něčím přirozeným. Proto je lidé s oblibou napodobovali.“

V textu ĉ. 5 je napodobování zřejmé. Podtrţená slova postrádají lexikální význam, napodobují pouze hudební nástroj. Většinou se v písních napodobuje pouze jeden nástroj. Tato skladbiĉka je zvláštní svojí dvojitou imitací (kromě dud se zde imituje i buben). Ve většině příkladů se objevují slova, která nic nenapodobují a zároveň nic neznamenají. Obvykle se nacházejí na konci verše.

97 Širola, Sviraljke sa udarnim jeziĉkom, Op., cit. s. 45. 98 Stalev, Georgi: Makedonskiot vers. Skoplje, 1970, s. 134 – 135. 79

Text 6: V selo se ĉešma gradeše (2x) Na vesnici vrtali studnu (2x) Liu, liu, liu, liu, liu, lidudu. Liu, liu, liu, liu, liu, lidudu. Na kraj selo do javorot (2x) Na okraji vesnice u javora (2x) Liu, liu, liu, liu, liu, lidudu. Liu, liu, liu, liu, liu, lidudu.

Text 7: Svadba će si prave Svatbu připravuje Ĉoĉko mi Roţdenski Ĉoĉko Roţdenski Dete će si ţene svého syna oţení za moma klinovka. se starší dívkou. Liduru, liduru. Liduru, liduru.

Ĉoĉko si nasturi Ĉoĉko půjde dolu Kavadarci. dolů do města. Pazar će si prave, Utratí hodně peněz, sina će si ţene. syna bude ţenit. Liduru, liduru. Liduru, liduru.

Pazaruel Ĉoĉko Utrácel peníze Ĉoĉko, nakupuel Ĉoĉko, nakupoval Ĉoĉko, pa si došol doma, pak šel domů, dete da obleĉe. syna obléci. Liduru, liduru. Liduru, liduru.

Vamo dete, tamo, Hledal všude syna, nigde dete nema. nemohl ho najít. Ono si igrae Syn si hrál klisa sos decata. s ostatními dětmi. Liduru, liduru. Liduru, liduru.

„Tate, mili tate, „Táto, milý táto, nećum da me ţeniš. nechci se ţenit. Opšte sum maleĉko, Ještě jsem malý,

80

Ţena će me tepa.“ Ţena mě bude bít“. Liduru, liduru. Liduru, liduru.

V této kapitole jsme se věnovali textům lidových písní, v nichţ se zpívalo o dudách. Téměř ve všech příkladech jsou dudy vnímány jako nástroj, na který dudáci nejĉastěji hráli tzv. kolo. Přestoţe se o dudách ĉasto mluvilo jako o ďábelském nástroji, lidé na ně stále hráli, a zpívali o nich různé písně. Velice ĉasto se na konci verše nacházela slova, která pouze zdůrazňovala rytmus melodie. Někdy tato slova měla roli onomatopoie (text 5), jindy zase neměla ţádný lexikální význam (text 7). V kaţdém případě jde o písně, které nám pomáhají lépe pochopit, jaké místo měly dudy v ţivotě lidí.

81

15. Dudy v ostatních krátkých žánrech

Dudy se velice ĉasto objevovaly i v lidových rĉeních a v různých pořekadlech. Tyto krátké literární útvary měly tu výhodu, ţe bylo snadné si je zapamatovat. Nesly v sobě moudrost a staří lidé je s oblibou říkávali svým dětem a vnouĉatům. Takto se lidová rĉení přenášela z generace na generaci. V některých sbírkách nacházíme rĉení, která pojímají dudy nejen jako předmět slouţící k zábavě a tanci. Lidé jim ĉasto přidělovali urĉité vlastnosti, vymýšleli pro ně různá přirovnání. V následujícím oddíle uvedeme několik příkladů, které uvádí Boţidar Širola ve své knize Gajdata vo Makedonija99. Některá rĉení se pouţívají jak v Makedonii, tak v Srbsku. Adrijana Gojković100 se ve své knize Predstave muzičkih instrumenata u srednjovekovnoj Srbiji zmiňuje o krátkých literárních útvarech, které se vyskytují pouze na území Makedonie. Toto tvrzení však nemůţeme povaţovat za pravdivé, neboť různá lidová rĉení o dudách nalezneme jak v Makedonii tak v Srbsku. Jiţ Vuk Stefanović Karadţiĉ (1787 – 1864) zaznamenal v Srbsku několik rĉení o dudách, které se pouţívají dodnes. V následující ĉásti uvedeme krátké literární útvary v originále a ve volném ĉeském překladu.

Rčení o dudách: Opinci nema na nozete, gajda bara da kupit. Nemá peníze na boty a prosí o dudy. Svadba bez gajda na mrtovec prilega. Svatba bez dud se podobá mrtvému. Ţivejt ko gajdadţija. Ţít jako dudák. Vo vodejnici i valjajici, gajda ne se slušat. V mlýně se dudy neposlouchají. Od svinjska koţa gajda ne se pravi. Z vepřové kůţe se dudy nevyrábí. Gajda kuća nerani. Dudy nepřinášejí domů peníze. Vari go, peĉi go, gajda si e gajda. Vař je, peĉ je, dudy jsou stále dudami. Evrein na gajda nesviri. Ţid na dudy nehraje. Mnogi duva vo gajdata, a glas neizleguva. Mnozí foukají do dud, ale málokdo hraje. Ne mu e na gajdata, zatoa ne zaigra. Není mu dobře, proto netancuje.

99 Širola, Sviraljke sa udarnim jeziĉkom, Op., cit. s. 67. 100 Gojković, Predstave muziĉkih instrumenata u srednjovekovnoj Srbiji, Op., cit. s. 87. 82

Sakala Mara oro, ta se om´ţila za gajdadţija. Ráda Mara tanĉila kolo, vdala se za dudáka. Ujdisal mu ja gajdata. Obstarat někomu nové dudy. Pari davam, gajda deram. Peníze dávám, dudy trhám. Gajda i oro kuća nerane, Dudy a kolo nepřinášejí domů peníze, tiki ralo i matika. raději vezmi pluh a motyku . Od te gajde nema vajde. Z těch dud nic nebude. Kao gluv u gajde. Jako kdyţ hluchý hraje na dudy. Ustani pope, neka sedne svirĉeva mati! Vstaň faráři, ať si sedne dudákova matka. Ţivi kao svirac. Ţije jako hráĉ.101

Lidové hádanky: Zaklano, odrano i pa piska? Zabité, má sedřenou kůţi a stále píská? Dedo stiska – baba piska? Dědeĉek tlaĉí - babiĉka píská? Ĉiĉo stiska – strina piska? Strýc tlaĉí – teta píská? Odrano jare, niz selo vika? Jehně se sedřenou kůţí ve vesnici křiĉí? Meše s kundaĉe pod miška plaĉe. Měch s trubicí pod paţí pláĉe? Kreni go, plaĉit; legni go malĉit? Kdyţ ho zvedneš pláĉe, kdyţ ho poloţíš mlĉí? Siraĉe, kotaĉe na skut sedi i plaĉe? Sirotek, který na klíně sedí a pláĉe?

101 V minulých dobách byl hráĉem nazýván převáţně dudák, jelikoţ hráĉů na jiné nástroje nebylo mnoho. 83

16. Dějiny dud

Dudy jsou hudebním nástrojem, který se v různých podobách vyskytuje u mnoha kultur. Různé výzkumy ikonografických a písemných pramenů dokládají existenci dud před více neţ šesti tisíci lety.102 Dudy byly odedávna vyráběny ze dřeva a kůţe. Oba materiály samozřejmě rychle podléhají zkáze, a tak se nezachovaly téměř ţádné nástroje staršího období. „Jen několik málo exemplářů v evropských muzeích pochází ze 17. a 18. století.“103 Dříve neţ se zaĉneme zabývat dějinami dud v Srbsku a Makedonii, podíváme se na celkový vývoj evropských dud.

Dudy prodělaly za dobu své existence ĉetné změny. Stejně jako u jiných hudebních nástrojů i zde můţeme pozorovat postupné zdokonalování a vývoj. Díky němu však lépe pochopíme technické stránky tohoto hudebního nástroje.

Pravlastí dud jsou pastevecké oblasti přední Asie. „Odtud byly dudy přeneseny do Evropy kolem 1. století n. l.“, uvádí Alexandr Buchner.104 V Asii se v dávné minulosti objevovaly stopy vývoje hudebních nástrojů s třtinovým nebo rákosovým plátkem. „Jazýčková píšťala s jednoduchým plátkem je základním prvkem všech primitivních dud a jim podobných nástrojů.“105 Plátky těchto píšťal dávali hráĉi do úst a hráli na ně tak, ţe po celou dobu hraní se jednoduchý plátek nacházel v ústech hráĉe. První vzduchový zásobník tehdy představovala ústa. Pozoruhodné je, ţe se uţ v 1. století př. n. l. objevují dvojité píšťaly. Je tedy zřejmé, ţe potřeba vícehlasu se objevovala uţ v dávné minulosti. Jediný příklad dvojitých evropských bezkorpusových dud nalezneme v Chorvatsku, Bosně a v Ĉerné Hoře. Nazývají se diple.

102 S tímto názorem se setkáme v Reţného publikaci 5000 let s dudami. Tato informace se nejspíše týká melodických píšťal, jelikoţ bordunová píšťala a měch se objevují později. 103 Reţný, Josef: Příspěvek k typologii dud u západních Slovanů, in: Dudácká dílna. Strakonice, Muzeum středního Pootaví, 1989. s. 4. 104 Buchner, Alexandr: Hudební nástroje od pravěku k dnešku. Praha, Orbis, 1956, s. 41. 105 Reţný Josef: Dudy a dudáci. Volyně, Městské muzeum, 1978, s. 3. 84

Obr. 49 Postupem ĉasu se zaĉaly vyrábět nástroje s vakem. K výrobě vaku bylo pouţito kůţe z ovcí, mladých koz ĉi kůzlat. Ĉasto se pouţívala psí nebo vlĉí kůţe. Způsoby výroby byly ĉasto odlišné. Nejstarší evropská forma dud se skládala z dřevěné trubice, měchu a vsazeného šalmaje. Takto vypadaly dudy od 9. do 14. století. Evropské dudy jsou typické tím, ţe mají píšťaly, jeţ jsou „od sebe odděleny a odlišeny jako melodická a bordunová narozdíl od dud importovaných, které montují obě píšťaly vedle sebe, takže tyto dudy jsou vlastně dvojitým klarinetem na vzdušném měchu.“106 Nevíme přesně, kdy se zaĉaly vyrábět dudy s dvěma aţ třemi bordunovými píšťaly. Antonín Modr tvrdí, ţe se na takový typ dud hrálo uţ ve 14. století107. Avšak publikace „Hudební nástroje“ Josefa Huttera uvádí, ţe se dva borduny objevují aţ těsně kolem roku 1600. „Od tohoto roku jsou doložené i bručákové píšťaly tři, které pak vydávají základní tón, kvintu a oktávu.“108 Bordunová píšťala se většinou skládala ze dvou ĉi ze tří dílů spojených utěsněnými ĉipy. Dolaďování jednotlivých ĉástí píšťaly se dělalo zasouváním nebo vysouváním stávců. Na většině středověkých vyobrazení jsou místa, kde se spojují jednotlivé píšťalové díly, opatřena dřevěnými válci. Postupem ĉasu se místo těchto válců zaĉaly pouţívat kostěné nebo kovové prstence. Píšťaly dud bývaly někdy zakonĉovány pouze zesíleným okrajem trubice. Někdy se setkáme i s přidaným trychtýřovým rozšířením nebo roztrubem zvonkovitého nebo lahvovitého tvaru.109

106 Hutter, Josef: Hudební nástroje. Praha, František Novák, 1945, s. 92. 107 Modr, Antonín: Hudební nástroje. Praha, Editio Supraphon, 1977, s. 164. 108 Hutter, Hudební nástroje, Op., cit. s. 92. 109 Reţný, Dudy a dudáci, Op. cit. s. 5. 85

Jak jsme jiţ uvedli, evropské dudy se ve středověku skládaly z trubice, měchu a vsazeného šalmaje. Danka Lajić – Mihailović však tvrdí, ţe se měch poprvé zaĉal pouţívat v 16. století u skotského typu dud.110 Tato informace se nám zdá být mylná, a navíc nikterak nepodloţená. Poslední změna v konstrukci dud se odehrála na konci středověku, kdy se z dud odstranila ústní rourka pro plnění měchu dechem.111 Ovšem tato úprava neproběhla u všech typů dud. Ĉást nástrojů se aţ do dnešních dnů nafukuje ústy.

16.1. Dudy v písemných památkách

Nyní se budeme věnovat chronologicky dostupným zdrojům, které svědĉí o tom, ţe se na dudy hrálo prakticky ve všech kulturách. O dudách dlouho neexistovalo ţádné přímé svědectví. Víme, ţe na tento hudební nástroj hráli především pastýři. Na otázku, proĉ o dudách nemluví větší poĉet pramenů, Josef Reţný odpovídá takto: „V literárních památkách starých kultur nebylo zvykem psát o životě a hudebních projevech nejnižších vrstev.“112 Nejdříve se podíváme na písemné památky evropské a poté se zaměříme na oblast Srbska a Makedonie.

Ve starověku se pravděpodobně tento nástroj oznaĉoval termínem „píšťala“.113 Například řeckým slovem aulos114 se obecně oznaĉovaly starořecké plátkové píšťaly. Ve starořímských pramenech se setkáváme s oznaĉením tibia115. V době císařského Říma se v latinských textech objevuje název tibia utricularis (tibia - píšťala, uter - koţený měch na tekutiny, culeus - koţený vak). Za další známé nejstarší texty jsou pokládány naráţky z Aristofanových komedií. V jeho hře „Acharnští“ nalezneme pasáţe, v nichţ jsou oslovováni pastýři: „Vy, pištci s píšťalami z kostí kteří jste sem

110 Lajić – Mihailović, Istorijski izvori o gajdama u Vojvodini, Op., cit. s. 78. 111 Hutter, Hudební nástroje, Op., cit. s. 92. 112 Reţný, Dudy a dudáci, Op., cit. s. 4. 113 Reţný, 5000 let s dudami, Op., cit. s. 19. 114 Slovo aulos znamená rourka, trubiĉka. 115 Slovo tibia znamená holení kost, píšťala. 86 všichni přišli z Théb, nafoukněte psí zadky...“ Obĉas se tato ĉást překládá volněji „hrajte na kostěnou píšťalu s měchem ze psí kůže.“ 116 Další zmínka o dudách pochází ze zaĉátku 1. tisíciletí. Ţivotopisec římských císařů, Suetorius (asi 69 - 140 n.l.), vypravuje o císaři Neronovi (37 - 68), ţe pokud zůstane na ţivu, zúĉastní se her, aby získal slávu jako varhaník, hráĉ na píšťalu a dudák (lat. utricularius). V tzv. „Listech sv. Hieronyma117 Dardanovi“ najdeme následující úryvek: „Chorus quoque pellis simplex est cum duabus cicutis aereis, et per primam instpratur, per secundam vocem emitit.“ (Chorus je z prosté kůţe se dvěma kovovými píšťalami, tou první se nafukuje, druhá vydává hlas).118 Ve 14. století se náhle rozrůstá poĉet ikonografických pramenů. Uţ ve 2. polovině 13. století se ve španělském rukopise „Cantigas de Santa Maria“ vyskytují dudy s jedním anebo se zdvojenými bordunovými píšťalami. „Od té doby stoupá počet vyobrazených dudáků zejména v obrazové a plastické výzdobě chrámu i v bohatě iluminovaných rukopisech.“119

V 15. a 16. století nadále poĉet vyobrazení dud roste. Svého vrcholu dosáhl v době, kdy byla vynalezena technika dřevořezu a mědirytu. Jeden z největších umělců své doby, Hieronymus Bosch, přidělil dudám docela jinou funkci. Pro něj byly dudy symbolem rozpustilosti, sexuální prostopášnosti, obţérství. Od poĉátku 16. století se ĉasto v hudební symbolice objevuje zobrazování zvířat. Na mnoha malbách se tak vyskytuje například dudající medvěd, osel, opice, ale také i kostlivec, smrt a ďábel. Zajímavé je, ţe výsměšná protilutherovská německá karikatura „Des Teufelsdudelsack“ zobrazuje ďábla, jenţ tiskne měch mající tvar Lutherovy hlavy. Tento obrázek pochází z 20. let 16. století.

116 Reţný, 5000 let s dudami, Op., cit. s. 20. 117 Svatý Jeroným ţil na přelomu 4. a 5. století n. l. Byl autor kanonizovaného překladu Bible. 118 Reţný, 5000 let s dudami, Op., cit. s. 20. 119 Tamtéţ 87

Obr. 50 Trubiĉka, která vhání vzduch do měchu, je umístěna přímo do Lutherova ucha. Jeho nos pak přechází do tvaru píšťaly, z temene hlavy huĉí dvě bordunové píšťaly.120 První systematickou prací zachycující různé typy dud je dílo Michaela Praetoria „Syntagma musicum. De Organograpfia“121

Obr. 51

120 Tamtéţ 121 Praetorius, Syntagma musicum, Op., cit. 88

V 16. a 17. století jiţ nalezneme mnoţství ilustrací a popisů dud, avšak ţádný notový zápis není dochován. Někdy se o dudách můţeme dovědět z dobových skladeb napsaných pro jiné nástroje. Například v loutnových tabulaturách se ĉasto nacházely prvky popisující hru na dudy, lidový tanec ĉi venkovské prostředí.122

Funkce dud se postupem ĉasu měnila. Lidový nástroj, který byl ještě v 16. století znázorňován v souvislosti s ďáblem nebo se zvířaty, nabývá v období obrození docela jiného významu. V 18. století aristokratická spoleĉnost hojně hledala na venkově inspiraci pro svoji zábavu. Josef Reţný se o tomto jevu zmiňuje jako o „dvorském folklorismu“. „Při panských radovánkách zpravidla nechyběli ani lidoví muzikanti, nebo byla dokonce vytvořena početná účelová instrumentální seskupení, a to hojně za účastí dudáků.“123

Víme, ţe jsou dudy převáţně lidovým nástrojem. Ovšem jeden typ dud se stal aristokratickou obměnou dud. V 17. a 18. století pronikl na koncertní pódia a do zámeckých salónů. Byly to francouzské musette, většinou nazývány Musete de Cour. Pro tento nástroj jsou napsány koncerty, symfonie, sonáty. Existují i galantní dua pro dvoje musette, jeţ komponovali Espirit Philippe Chédeville, Nicolas Chédeville le Jeune, Michel Correte, Josef Bodin de Boismortier a další.

Nyní si přiblíţíme tuto problematiku v Makedonii a Srbsku. Nejstarší zmínku o dudách zaznamenal Hristo Vakarelski124. Podle něho se dudy v Makedonii a Bulharsku objevovaly uţ v 11. století. V knize Konstantina Jireĉka125 Istorija Srba je napsáno, ţe se v roce 1230 na dudy hrálo při provozování pohanského zvyku, jemuţ se říkalo rusalke.126 V 80. letech minulého století vyšla pozoruhodná kniha Adrijany Gojković127. Z ní se dovídáme, ţe v 16. století francouzský cestopisec Nicolas de Nicolay popsal dudy, se

122 Reţný, 5000 let s dudami, Op., cit. s. 33. 123 Tamtéţ 124 Vakarelski, Hristo: Etnografija na Blgarija, XXVI Muzikalni instrumenti. Sofija, 1974, s. 473. 125 Jireĉek, Konstantin: Istorija Srba. Beograd, 1952, s. 291 – 305. 126 V srbské mytologii jsou rusalky pojaté jako duše zemřelých dívek, které se staly vodními vílami. V neděli, po svátku, jenţ měl název Duchové, vycházely víly z vody, tancovaly a hlasitě se smály. Vţdy jsou zobrazovány jako dlouhovlasé dívky, kolem jejich krku mají věneĉek z listí. 127 Gojković, Adrijana: Muzika i muzički instrumenti u jugoslovenskim zemljama prema putopisima iz XVI i XVII veka, in: Glasnik etnografskog muzeja, 1983, ĉ. 47, s. 95 – 96. 89 kterými se seznámil na Balkánském poloostrově. V historickém archivu v Bělehradě je zachovaný obrázek dudáka z 16. století. Obraz nakreslil sám Nicolas de Nicolay. Je to jeden z prvních dochovaných pramenů, v nichţ se dudy vyskytují. Adrijana Gojković se domnívá, ţe na tyto dudy hráli v 16. století chudí vesniĉané. V této době bylo Srbsko pod nadvládou Turků a mimo jiné bylo tehdy zakázáno hlasitě hrát na nějaký hudební nástroj. Proto Adrijana Gojković tvrdí, ţe dudy namalované v 16. století musely znít potichu, aby Turkům nevadily.

Obr. 52 Na obraze jasně vidíme, ţe šlo o dvojhlasé dudy vyskytující se převáţně v jiţním Srbsku, Makedonii a Bulharsku. Hned si povšimneme bordunové píšťaly, která se výrazně liší od té dnešní. Pravděpodobně byla vyrobena z jednoho kusu dřeva. Melodická píšťala je cylindricky vrtána, coţ nám zase připomíná vlašské dudy.

90

Další pozoruhodný pramen, který přináší zmínku o dudách, je dopis Gligorija Trlajiće128. Ten v roce 1805 posílá dopis svému příteli, aby mu poslal do Ruska píšťaly, jeţ popisuje jako tříhlasé dudy. Ţádá o zaslání těchto nástrojů, jelikoţ je chápe jako národní symboly. „Potřebuji píšťaly, abych nezapomněl, že mám pravý srbský původ, stejně jako mí pradědové.“129

Vuk Stefanović Karadţić130 se ve své práci Geografičesko – statističesko opisanije Srbij“ zmiňuje o dudách následovně: „Národní hudba Srbska jsou dudy, za jejichž doprovodu se tancuje, a gusle, za jejichž doprovodu se zpívá.“131 Všimněme si, ţe i z tohoto výroku je zřejmé, ţe v 19. století dudy představovaly národní hudební nástroj, který byl nedílnou souĉástí venkovských shromáţdění a oslav.

Jeden ze základních kroků ve vývoji jihoslovanské organologie udělal Franjo Kuhaĉ, který v roce 1876 vydal publikaci Opis i poviest narodnjih glazbala. Zde nalezneme první popis dud a nejstarší vyobrazení dud na tomto území. Kuhaĉ uvádí, ţe výrobcem tohoto nástroje je Andrija Bešlić, jenţ byl podle Kuhaĉe „známý jako šikovný dudák.“ Tato práce je velmi důleţitá, poněvadţ autor kromě popisu a vyobrazení nástroje uvádí i notové přepisy některých skladeb. U Kuhaĉe najdeme první klasifikaci dud u jiţních Slovanů. Na základě etymologie se snaţí zjistit, odkud dudy pochází. Dochází k závěru, ţe dudy nejsou pouze vlastnictvím Slovanů. Říká, ţe pochází z jejich pravlasti a jsou přítomné všude.

V 19. století se v makedonských knihách objevují podrobnější popisy hudebních nástrojů. Marko Cepenkov (1829 – 1920), rodák z Prilepu, byl jeden z prvních, jenţ se snaţil popsat hudební nástroje. Ĉasto uţíval vyobrazení a věnoval se i lidové terminologii nástrojů. Borivoje Dţimrevski povaţuje Cepenkova za prvního hudebního vědce na území Makedonie. Ve své publikaci Makedonsko narodno tvoreštvo vo deset knjigi Cepenkov pojednává o dudách následovně: „Dudy mají jednu melodickou píšťalu a jednu bordunovou píšťalu. V horní části melodické píšťaly

128 Gligorij Trlajić (1766 – 1811) básník, překladatel, hráĉ na dudy. Přednášel Práva v St. Petěrburku 129 Lajić – Mihailović, Danka: Istorija troglasnih gajdi u svetlu migracija. In: Muzikologija,2003, roĉ. 3, ĉ. 3, s. 16. 130 Vuk Stefanović Karadţiĉ (1787 – 1864) srbský jazykovědec, sběratel a reformátor srbštiny. 131 Lajić – Mihailović, Danica: Istorijski izvori o gajdama u Srbiji, in. Mokranjac, 2008, roĉ. 8, ĉ. 7 – 8, s. 78. 91 se nachází jeden plátek vyráběný z rákosu. (…) Na spodním konci se nachází část zahnutá směrem nahoru. Na ni jsou připevněny různé dlouhé ozdoby. (…) Dudy mají také kohoutí dráp, pomocí kterého dudák koriguje velikost jednotlivých otvorů.“132 Hudební nástroj popsaný Cepenkovem se moc neliší od makedonsko – jihomoravského typu dud.

Další důleţitý pramen, z kterého se mnohdy dovídáme také o hudebních nástrojích, jsou cestopisy. Velké mnoţství lidí jezdilo na Balkán a popisovalo tamější ţivot, přírodu, zvyky a obyĉeje. V 19. století do Srbska zajel i Jan Neruda. V jeho sbírce fejetonů „Žerty hravé a dravé“133 nalezneme povídání o tamějším Bělehradě. Ovšem nejznámější ĉeský cestopisec Ludvík Kuba procestoval celý Balkán. Na rozdíl od Jana Nerudy se však Ludvík Kuba věnoval nejvíce hudbě a hudebním nástrojům, na které místní lidé hráli. Proto jsou dnes jeho texty velice důleţitým historickým svědectvím, bez něhoţ se badatelé neobejdou.

Kuba se ve svých textech zmiňuje o dudách jako o jihoslovanském národním hudebním nástroji. Všímá si také, ţe Albánci a Turci na dudy nehrají. Proto Kuba oznaĉuje dudy za hudební nástroj vyskytující se pouze u slovanských národů. Dnes jiţ víme, ţe toto tvrzení není zcela pravdivé a ţe dudy najdeme také u neslovanských národů. V jedné ĉásti svého cestopisu Čtení o Makedonii Kuba popisuje národy, které ţily na území Makedonie. Kaţdý z těchto národů hrál na urĉité hudební nástroje. Podle Kuby nalezneme „u slovanského sedláka dudy a dřevěné píšťaly (popřípadě dvojpíšťaly), duduk a šupelka, u Arnautů kavala.“134 V další své práci Cesty za slovanskou písní Ludvík Kuba napsal: „V Makedonii každá vesnice má svého dudáka – tak jsem byl ubezpečován, když jsme jej tak často cestou potkávali, jak hraje stejně horlivě sobě samému jako jiným.“ Dále Kuba popisuje, jak tehdejší dudy vypadaly. „Balkánské dudy jsou nejjednoduššího tvaru: měch nadouvaný ústy a tisknutý loktem. Má vepředu dvojpíšťalu. Obě píšťaly jsou stejné zvukové výšky, ale jedna je pro nižší tón, který se stále drží, druhá pro melodii. Chlapci se učí hře na

132 Cepenkov, Marko: Makedonsko narodno tvoreštvo vo deset knjigi. Materijali literaturni tvorbi, knjiga 10. Skopje, 1972, s. 323. 133 Neruda, Jan: Žerty hravé a dravé. Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. 1954. 134 Kuba, Ludvík: Čtení o Makedonii. Cesty a studie z roku 1925 – 1927. Praha, Druţstevní práce, 1932, s. 184. 92 tomto nástroji z počátku na pouhých píšťalách, které se z měchu vyndají a do nichž se duje přímo ústy.“135

V roce 1926, kdyţ byl Ludvík Kuba zrovna v Makedonii, vydal srbský etnomuzikolog Vladan Djordjević text s názvem Skopske gajdadžije i njihovi muzički instrumenti. Jedná se o důleţitý text, v němţ autor popisuje různé stránky hudebních nástrojů. Djordjević zde mimo jiné vysvětluje termíny jako: gajdardžinica (dílna, kde se vyrábí dudy), gajdaržinski zanat (povolání výrobce dud, jeţ také mělo své dějiny), gajdardžija (dudák) a jiné. Dále pak popisuje přístroje a materiály, které nástrojař vyuţívá při výrobě dud. Souĉástí celé publikace je i organologický popis nástroje a základní repertoár. Tato práce představovala po dlouhý ĉas základní pilíř pro organology zkoumající dějiny dud na území Srbska a Makedonie.

135 Kuba, Ludvík: Cesta za slovanskou písní. S hudebními příklady a vlastními kresbami. Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1953, s. 693. 93

Závěr

V dnešním Srbsku nejsou dudy tak populární jako v 19. století. Zatímco se v Makedonii zaĉaly běţně vyskytovat v různých národních orchestrech, v Srbsku se s nimi setkáme jen zřídkakdy. Pozoruhodné je, ţe v Srbsku měly dudy dlouhou tradici. Svědĉí o tom i různé písemné památky. Avšak doposud o nich nevznikla ţádná kvalitní monografie. Proto si tato diplomová práce kladla za cíl podat co nejúplnější a nejpestřejší obraz o tomto hudebním nástroji.

V minulosti měly dudy velmi důleţitou roli v kaţdodenním ţivotě lidí. Při různých národních shromáţděních hrál dudák buďto rychlejší tance, anebo pomalejší a lyriĉtější písně. Nejdůleţitější rysy dudáckých melodií jsou rytmus, ornamentika a také bordur, který představuje nezbytnou souĉást všech dudáckých melodií.

Celý dudácký repertoár jsme rozdělili na skladby instrumentální a vokálně – instrumentální. Velmi typické jsou pro dudácké melodie krátké motivy. Někdy se také setkáme se skladbami, které mají stejný název, ale melodicky a rytmicky se navzájem výrazně liší. V práci jsme se nesoustředili na podrobnou analýzu dudáckého repertoáru, nýbrţ na popis základních rysů dudáckých melodií. Pro dudáka hrajícího sólově je typické improvizování. Ĉasto se jednoduchá národní píseň v rukou interpreta promění v technicky nároĉnou skladbu. Po druhé světové válce se velké mnoţství lidí stěhovalo za prací do větších měst. Tak se postupně zaĉaly utvářet různé lidové hudební soubory. Vznik velkých hudebních souborů však zrušil všechny tři základní funkce, které kdysi dudák plnil – nehrál uţ sólově, nemohl improvizovat a nemohl nevystupovat samostatně.

Diplomová práce měla podat nejdůleţitější informace o dudách v Srbsku a Makedonii. Tohoto cíle se nám podařilo dosáhnout. Napsáním práce jsme také chtěli upozornit na to, ţe zájem o dudy v souĉasné době upadá. Práce Dudy v Srbsku a Makedonii tak chce zabránit, aby dudy upadly do věĉného zapomnění. Abychom tohoto cíle opravdu dosáhli, v blízké době přeloţíme práci do srbštiny.

94

Resumé

Tato magisterská diplomová práce se věnuje všem typům dud, které se vyskytují na území dnešního Srbska a Makedonie. Podle poĉtu hlasu dělí dudy na dvojhlasé a tříhlasé. Dvojhlasý typ dud se skládá z jednohlasé melodické píšťaly a bordunové trubice. Tříhlasé dudy se vyznaĉují dvojhlasou píšťalou a bordunem.

V jednotlivých ĉástech Srbska jsou zastoupeny různé typy dud. Na jihu se hraje na dvojhlasý typ makedonsko – jihomoravských dud, na východě najdeme dvojhlasé vlašské dudy. Na tříhlasé banátské dudy se hraje v severních ĉástech, a na tříhlasé svrljišské dudy v západních ĉástech Srbska. Dvojhlasé makedonsko – jihomoravské dudy jsou uţívány také v Makedonii. Při dělení jednotlivých typů dud na území Makedonie jsme se setkali s velkými potíţemi, neboť tam prakticky nenajdeme více nástrojů, které by měly totoţné rysy. Všechny typy dud mají měch, k němuţ jsou připevněny dvě píšťaly, a to bordunová a melodická. Do měchu ústí také menší dřevěná trubice, jeţ slouţí k nafukování vzduchu do měchu. Rozdíly mezi jednotlivými typy dud většinou spoĉívají v délce bordunové píšťaly, ve vzdálenosti mezi jednotlivými otvory, v délce náustku ĉi v materiálu, ze kterého se píšťaly vyrábí.

Dvojhlasé dudy mají rozsah nóny. Tóny jsou přitom řazeny diatonicky. Melodická řada tříhlasých dud se vyznaĉuje tím, ţe má pouze 6 tónů. Všechny typy dud se vyznaĉují tím, ţe jejich stálý bordun odpovídá pátému tónu melodické řady, který však zní o dvě oktávy níţe.

Dudácký repertoár jsme roztřídili do dvou skupin, a to na instrumentální a instrumentálně – vokální. Poukázali jsme na to, ţe do první skupiny patří všechny tance, jeţ jsou obvykle oznaĉovány jako „kolo“ ĉi „oro“. Na rozdíl od instrumentálních skladeb, v nichţ interpret hojně uţívá improvizace, ve vokálně – instrumentálních kusech dudák pouze doprovází zpěv.

Dudy měly vţdy více funkcí. Nebyl to jen nástroj, na který se hrálo při různých oslavách ĉi pro potěšení. V minulosti měly dudy také jistou funkci magickou. Velice ĉasto se stávaly souĉástí různých zvyků a obyĉejů. Zmínky o tomto nástroji nalezneme také v epických lidových písních, rĉeních, frazeologismech a hádankách. 95

Vše svědĉí o tom, ţe dudy vţdy hrály významnou roli v ţivotě lidí. Tento fakt potvrzují i různé cestopisy z 19. století.

Spoleĉensko – kulturní změny 20. století samozřejmě ovlivnily i lidovou hudbu. Na dudy se postupně přestávalo hrát, a tak se s nimi v souĉasné době setkáme jen v několika málo vesnicích. Věříme, ţe tato magisterská diplomová práce přispěje k oţivení zájmu o hudební nástroj, bez kterého není moţné pojednat lidovou hudební kulturu v její celistvosti a úplnosti.

96

Summary

This Master thesis deals with all the types of bagpipes that can be found in today’s Serbia and Macedonia. There are both two-part and three-part bagpipes. The former consists of one melody chanter and a drone chanter whereas the latter of a two-part chanter and a drone chanter.

Various types of bagpipes can be found in the regions of Serbia. Two-part Macedonian/South-Moravian bagpipes are characteristic of the south of Serbia, two- part north-Italian bagpipes are typical of the western regions, three-part ones of the Banat-type are popular in the north and, finally, in the south it is the three-part bagpipes of the Svrljig-type that are the most common ones. It is to be noted that the two-part Macedonian/South-Moravian type is also popular in Macedonia. Since it is virtually impossible to find more bagpipes with identical features in Macedonia, it was difficult to carry out any sort of bagpipe typology. They all have an air reservoir to which two chanters are attached, namely a melody and a drone chanter. There is also a small wooden pipe which leads into the air reservoir. This pipe has the function of blowing air into the air reservoir. The difference usually lies in the length of the drone chanter as well as in the distance between individual holes, in the length of the mouthpiece, or, lastly, in the material used for making the pipes.

Two-part bagpipes have the range of a ninth. Tones are arranged diatonically. The melodic range of three-part bagpipes is unique as it only has six tones. All types of bagpipes feature a constant drone chanter which corresponds to the fifth tone of the melodic range, which, however, sounds two octaves lower.

The bagpipe repertoire is divided into two groups, namely the instrumental and instrumental/vocal. It has been pointed out that the former group includes all the ‘kolo’ and ‘oro’ types of dances. While in instrumental pieces the interpret is free to improvise, in the instrumental/vocal ones he only accompanies the singer.

Bagpipes have always had a range of functions. They were more than just a musical instrument to play at festivals or just for fun. In the past they also had a magical role as they often were part of folk traditions. The instrument is often alluded to in epic 97 ballads, sayings, and riddles. It all attests to the fact that the bagpipes have always played a very important role in the lives of people. Many 19th-century travelogues mention that.

Without doubt, the socio-cultural changes in the 20th century had a profound influence upon folk music. The bagpipes were more and more a thing of the past and, as a consequence, they can only be found in a few villages nowadays. It is to be hoped that this MA thesis will contribute to full appreciation of this musical instrument without which it is nigh impossible to understand folk music culture in its entirety.

98

Zusammenfassung

Diese Diplomarbeit beschäftigt sich mit allen Typen von Dudelsäcken, die auf dem Gebiet des heutigen Serbien und Mazedonien vorkommen. Nach der Anzahl von Stimmen werden Sackpfeifen auf zwei- und dreistimmige eingeteilt. Der zweistimmige Typ besteht aus einer einstimmigen Spielpfeife, mit der die Melodie gespielt wird, und einer Bordunpfeife. Die dreistimmige Sackpfeife zeichnet sich durch eine zweistimmige Spielpfeife und einem Bordun aus.

In einzelnen Teilen Serbiens werden verschiedene Typen von Sackpfeifen vertreten. Im Süden spielt man zweistimmige mazedonisch-südmährische Sackpfeife, im Osten finden wir zweistimmige welsche Sackpfeife. Dreistimmige Banater Sackpfeife spielt man in nördlichen Teilen, die dreistimmige Sackpfeife aus Svrljig dann in westlichen Teilen Serbiens. Die zweistimmige mazedonisch-südmährische Sackpfeife wird auch in Mazedonien gespielt. Bei der Einteilung der einzelnen Typen von Sackpfeifen auf dem Gebiet des Mazedonien stoßen wir auf große Beschwerden, denn es gibt dort keine Instrumente mehr, die identische Merkmale haben. Alle Typen von Sackpfeifen haben einen Blasebalg mit zwei Pfeifen - einer Bordun- und einer Melodiepfeife. Der Blasebalg wird durch ein kleineres Anblasrohr aufgeblasen. Die Unterschiede unter den einzelnen Typen bestehen in der Länge der Bordunröhre, dem Abstand zwischen einzelnen Löchern, der Länge des Mundstückes oder dem Material, aus dem Pfeifen erzeugt werden.

Zweistimmige Sackpfeifen haben den Umfang der None. Die Töne sind dabei diatonisch angeordnet. Die melodische Reihe einer dreistimmigen Sackpfeife zeichnet sich dadurch aus, dass sie lediglich sechs Töne hat. Charakteristisch für alle Typen von Sackpfeifen ist es, dass ihr ständig klingender Bordun dem fünften Ton der melodischen Reihe entspricht. Dieser klingt jedoch um zwei Oktaven tiefer.

Das Repertoir wurde in zwei Gruppen unterteilt, in eine instrumentale und instrumental-vokalische. Wir haben darauf hingewiesen, dass in die erste Gruppe alle Tänze gehören, die gewöhnĺich als „Kreis“ (Rundtanz) oder „oro“ bezeichnet werden. Im Unterschied zu den intrumentalen Kompositionen, in denen der Interpret viel

99 improvisiert, begleitet der Dudelsackpfeifer in den vokalisch-instrumentalen Musikstücken nur den Gesang.

Die Sackpfeife hatte immer mehrere Funktionen. Es war nicht nur ein Instrument, das man bei verschiedenen Festen oder zum Vergnügen spielte. In der Vergangenheit wurde der Sackpfeife bestimmt eine magische Funktion zugeschrieben. Sehr oft wurde sie zum Bestandteil verschiedener Bräuche. Die Erwähnungen von diesem Instrument finden wir in epischen Volksliedern, Redewendungen, Phraseologismen und Rätseln. Alles zeugt davon, dass Sackpfeife immer eine bedeutende Rolle im Leben der Menschen spielte. Diese Tatsache bestätigen auch verschiedene Reiseberichte aus dem 19. Jahrhundert.

Die gesellschaftlich-kulturellen Veränderungen im 20. Jahrhundert beeinflussten selbstverständlich auch die Volksmusik. Die Sackpfeife spielte man immer weniger. So treffen wir sie heutzutage nur in wenigen Dörfern. Wir glauben, dass diese Diplomarbeit zur Belebung des Interesses an diesem Instrument beiträgt, ohne das es nicht möglich wäre, die Volksmusikkultur in ihrer Gänze und Vollständigkeit zu betrachten.

100

Seznam vyobrazení

Obr. 1: PRAETORIUS, Michael: Syntagma musicum. Band II: De organographia. Kassel, Bärenreiter, 1985. Obr. 2: Mapa Srbska Obr. 3: Mapa Makedonie Obr. 4: Mapa Makedonie Obr. 5: DEVIĆ, Dragoslav: Narodni muzički instrumenti, Beograd, Fakultet muziĉké umetnosti, 1974, s. 25. Obr. 6: DEVIĆ, Dragoslav: Narodni muzički instrumenti, Beograd, Fakultet muziĉké umetnosti, 1974, s. 24. Obr. 7: DŢIMREVSKI, Borivoje: Gajdata vo Makedonija. Skopje, Institut za folklor Marko Cepenkov, 1996, s. 150. Obr. 8: VUKOSAVLJEVIĆ, Petar: Gajde u Srbiji. Beograd, Radio Beograd, 1979, s. 23. Obr. 9: VUKOSAVLJEVIĆ, Petar: Gajde u Srbiji. Beograd, Radio Beograd, 1979, s. 27. Obr. 10: DEVIĆ, Dragoslav: Narodni muzički instrumenti, Beograd, Fakultet muziĉké umetnosti, 1974, s. 26. Obr. 11: DEVIĆ, Dragoslav: Narodni muzički instrumenti, Beograd, Fakultet muziĉké umetnosti, 1974, s. 27. Obr. 12 – 16: VUKOSAVLJEVIĆ, Petar: Gajde u Srbiji. Beograd, Radio Beograd, 1979. Obr. 17: LININ, Aleksandar: Narodnite muzički instrumenti vo Makedonija, Skopje, Makedonska knjiga, 1986, s. 98. Obr. 18 – 48: DŢIMREVSKI, Borivoje: Gajdata vo Makedonija. Skopje, Institut za folklor Marko Cepenkov, 1996. Obr. 49. REŢNÝ, Josef: 5000let s dudami. Praha, Aula, 2004, s. 17. Obr. 50: REŢNÝ, Josef: 5000let s dudami. Praha, Aula, 2004, s. 30. Obr. 51: PRAETORIUS, Michael: Syntagma musicum. Band II: De organographia. Kassel, Bärenreiter, 1985. Obr. 52: DŢIMREVSKI, Borivoje: Gajdata vo Makedonija. Skopje, Institut za folklor Marko Cepenkov, 1996, s. 19.

101

Seznam použité literatury

BAINES, Anthony: Woodwind instruments and their History. London, Faber and Faber limited, 1967.

BAINES, Anthony: Lexikon der Musikinstrumente. Stuttgart, J. B. Metzler, 1996.

BÄR, Frank: Hudební nástroje. Plzeň, Fraus, 2006.

BRÖMSE, Peter: Flöten, Schalmeien un Sackpfeifen südslawiens. Brünn, Rudolf M. Rohrer, 1937.

BUCHNER, Alexandr: Hudební nástroje od pravěku k dnešku. Praha, Orbis, 1956.

BUCHNER, Alexandr: Hudební nástroje národů. Praha, Orbis, 1969.

CEPENKOV, Marko: Makedonsko narodno tvoreštvo vo deset knjigi. Materijali literaturni tvorbi, kniha 10. Skopje, 1972.

CHEVALIER, J. – GHEERBRANT, A.: Rječnik simbola. Zagreb, Nakladni zavod

Hrvatske, 1983.

DEVIĆ, Dragoslav: Opšti pregled narodnih muziĉkih instrumenata u Vojvodini sa posebnim osvrtom na gajde u Srbiji. In: Rad XX kongresa saveza folklorista Jugoslavije, Novi Sad, 1973.

DEVIĆ, Dragoslav: Narodni muzički instrumenti. Beograd, Fakultet muziĉkih umetnosti, 1974.

DEVIĆ, Dragoslav: Etnomuzikologija. Beograd, Univerzitet umetnosti u Beogradu, 1977.

102

DJORDJEVIĆ, Vladimir: Skopske gajdardžije i njihovi muzički instrumenti. Skoplje, Glasnik srpskog nauĉnog društva, 1926.

DOROVSKI, I. - STEFANIJA, D.: Česko - makedonský a makedonsko - český slovník. Brno, Masarykova univerzita, 1994.

DŢIMREVSKI, Borivoje: Gajdata vo Makedonija. Skoplje, Institut za folklor Marko Cepenkov, 1996.

GOJKOVIĆ, Adrijana: Proučavanja narodnih muzičkih instrumenta u Srbiji. Beograd, Odeljenje za etnologiju, 1990.

GOJKOVIĆ, Adrijana: Narodni muzički instrumenti. Beograd, Vuk Karadţić, 1989.

GOJKOVIĆ, Adrijana: O rasprostranjenosti termina za narodne muziĉke instrumente. In: Zbornik radova u čast akademika Cvjetka Rihtmana, Sarajevo, Akademija nauka i umetnosti, 1986.

GOLEMOVIĆ, Dimitrije: Gajdaš Dimitrije Perić. In: Razvitak, Zajeĉar, roĉ. 25, ĉ.1, 1985, s. 83 - 90.

GOJKOVIĆ, Adrijana: Muzika i muziĉki instrumenti u jugoslovenskim zemljama prema putopisima iz XVI i XVII veka. In: Glasnik etnografskog muzeja, 1983, ĉ. 47.

HALUZA, Jiří: Dudácké praktiky. In: Mezinárodní dudácká sympozia 1994 – 2002. Strakonice, Muzeum středního Pootaví Strakonice a MéKS Strakonice, 2004.

HARRISON, F. – RIMMER, J.: European musical instruments. London, Studio Vista, 1964.

HUTTER, Josef: Hudební nástroje. Praha, František Novák, 1945.

JIREĈEK, Konstantin: Istorija Srba. Beograd, 1952.

103

KARTNETOVÁ, Helena: Hudební nástroje v souvislostech. Hradec Králové, Gaudeamus, 2008.

KENDAL, Alan: Musical instruments. Portugal, Hamlyn Publisching, 1985.

KLIĈKOVA, Vera: Zurladţijsko – gajdaţiski zanat u Přílepu. In: Narodno stvaralaštvo, sv. 11, Beograd, 1964.

KUBA, Ludvík: Cesty za slovanskou písní. Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, 1953.

KUBA, Ludvík: Čtení o Makedonii. Cesty a studie z roku 1925 – 1927. Praha, Druţstevní práce, 1932, s. 184.

LAJIĆ – MIHAILOVIĆ, Danka: Istorijski izvori o gajdama u Vojvodini. In: Mokranjac, Beograd, Dom kulture Stevan Mokranjac, ĉ. 7 – 8, 2006, s. 75 – 80.

LAJIĆ – MIHAILOVIĆ, Danka: Tonski sistem srpskih troglasnih gajdi. In: Čovek i muzika. Medjunarodni simpozium, Beograd, 2003, s. 177 – 192.

LAJIĆ – MIHAILOVIĆ, Danka: Three – voices bagpipes in serbian traditional folk music. The Suplement to the Studies of their history. In: Mezinárodní dudácká sympozia 1994 – 2002. Strakonice, Muzeum středního Pootaví Strakonice a MéKS Strakonice, 2004, s. 165 – 170.

LAJIĆ – MIHAILOVIĆ, Danka: Istorija troglasnih gajdi u svetlu migracija. In: Muzikologija, roĉ. 3, 2003, ĉ. 3, s. 16

LENG, Ladislav: Slovenské ľudové hudební nástroje. Bratislava, Slovenská akadémia vied, 1967.

LININ, Alexandar: Narodnite muzički instrumenti vo Makedonija. Skopje, Makedonska knjiga, 1986.

104

LININ, Aleksandar: Karakteristiĉne crte gajdarskih melodija u Makedoniji. In: Rad X Kongresa SFJ. Cetinje, 1964.

LININ, Aleksandar: Instrumentalnite sostavi vo makedonskata narodna muzika. In: Makedonski folklor, roĉ. 2, 1970, ĉ. 5 – 6.

MARKOVIĆ, Zagorka: Narodni muzički instrumenti. Beograd, Etnografski muzej u Beogradu, 1987.

MARKOVIĆ, Zagorka: Narodni muzički instrumenti Jugoslavije. Beograd, Etnografski muzej, 1957.

MIKLOSICH, Franz: Wörterbuch der slavischen Sprachen, Wien, Wilhelm Braumüller, 1886.

MODR, Antonín: Hudební nástroje. Praha, Supraphon, 1977.

NERUDA, Jan: Žerty hravé a dravé. Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. 1954.

OLING, B. – WALLISCH, H.:Encykopedie hudebních nástrojů. Dobřejovice, Rebo Productions, 2004.

PRAETORIUS, Michael: Syntagma Musicum. De Organographia. Faksimile- Nachdruck herausgegeben von Wilibald Gurlitt. Kassel, Bärenreiter, 1985.

REŢNÝ, Josef: Příspěvek k typologii dud u západních Slovanů. In: Dudácká dílna. Sborník z II. dudácké dílny. Strakonice, 1989.

REŢNÝ, Josef: 5000 let s dudami. Praha, Aula, 2004.

REŢNÝ, Josef: Dudy a dudáci. Městské muzeum Volyně, 1978.

105

SACHS, Curt: Handbuch der Musikinstrumentendunde. Leipzig, Breitkopf und Härtel, 1930.

SACHS, Curt: The history of musical instruments. New York, Norton and company, 1940.

STALEV, Georgi: Makedonskiot vers. Skoplje, Makedonska knjiga, 1970. ¨

STEFANOVIĆ, Gligorije: Tko je pravi srpski sin. In: Srpski narodni list, roĉ. 11, 1846, ĉ. 31.

ŠIROLA, Boţidar: Sviraljke sa udarnim jezičkom. Zagreb, Nadbiskup, 1937.

TROJANOVIĆ, Sima: Muzički instrumenti srpskog etnografskog muzeja. Beograd, 1909.

VAKARELSKI, Hristo: Etnografija na Bälgarija, XXVI Muzikalni instrumenti. Sofija, 1974.

VASILJEVIĆ, Miodrag: Jugoslovenski muzički folklor II Makedonija. Beograd, 1953.

VUKOSAVLJEVIĆ, Petar: Gajde u Srbiji. Beograd, Radio Beograd, 1979.

VUKOSAVLJEVIĆ, Petar: Erske gajde. Beograd, Radio Beograd, 1981.

ZAHARIEVA, Svetlana: Sviračt vv folklornata kultura. Sofija, 1987.

ZAKIĆ, Mirjana: Kontextualni specifikum diplarskih melodija. In: Dani Vlade S. Miloševića. Zbornik radova. Banja Luka, Akademija umetnosti, 2007, s.29 - 41.

ZAKIĆ, Mirjana: Kontext – konsituacija – text. In: Dani Vlade S. Miloševića. Zbornik radova. Banja Luka, Akademija umetnosti, 2008, s. 215 - 227.

106

ZAKIĆ, Mirjana: The Traditional Instruments in Serbia in the Scope Permeating with the Eastern and Western musical practice. In: Research of Dance and Music on the Balkans. International Symposium. Brĉko, 2007.

ZAKIĆ, Mirjana: Bordon Instruments in Eastern Serbia. In: Mezinárodní dudácká sympozia 1994 – 2002. Strakonice, Muzeum středního Pootaví Strakonice a MéKS Strakonice, 2004, s.182 – 189.

107