Speculum Mortis. Obraz Smrti V Českém Malířství Pozdního Středověku
Total Page：16
File Type：pdf, Size：1020Kb
(1) (2) (3) Speculum mortis Recenzovali: Prof. dr hab. Waldemar Deluga /Uniwersytet Kardynała Stefana Wyszyńskiego w Warszawie/ Doc. PhDr. Ing. Pavol Černý, Ph.D. /Ostravská univerzita v Ostravě/ (4) Publikace vychází s finanční podporou GA ČR reg. č. 15-16447S s názvem Ars moriendi. Proměny středověkých moralit v reformní homiletice, zpovědní praxi a umění 14.–16. století. © PhDr. Daniela Rywiková, Ph.D., 2016 © Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta, 2016 ISBN 978-80-7464-845-8 Daniela Rywiková Speculum mortis (5) Obraz Smrti v českém malířství pozdního středověku Ostrava 2016 (6) (7) (8) Obsah 13 Předmluva (9) 17 Úvod Poslední věci člověka. Umírání a smrt ve středověku 25 Imago mortis Obraz Smrti v umění raného a vrcholného středověku 51 Apokalyptická Smrt 61 Mors triumfans Triumf smrti v broumovském karneru v kontextu dobové funerální liturgie a teologie 93 Memento mori Legenda O setkání třech živých s třemi mrtvými v nástěnné malbě pozdně středověkých Čech jako polysémantická prezentace Smrti 102 Poslední soud a legenda O setkání třech živých s třemi mrtvými v Mouřenci u Annína 111 Panovnická moc mezi životem a smrtí. Poznámka k legendě O setkání třech živých s třemi mrtvými v broumovském karneru 117 Legenda O setkání třech živých s třemi mrtvými v kontextu pozdně středověké pastorační praxe v dominikánském kostele v Českých Budějovicích 129 Memento mori v kostele sv. Bartoloměje v Kočí (10) 137 Ars moriendi a symetrie hříchu Krumlovský sborník jako vádemékum ctnostného života, dokonalého pokání a dobré smrti 159 Danse macabre Dva pražské Tance smrti jako kritika hříšného světa 187 Epilog Na prahu moderní doby. Dekadentní, lascivní a groteskní Smrt 203 Poznámky 241 Vybrané texty 265 Seznam literatury 285 Seznam vyobrazení 293 Rejstříky 301 Summary (11) Mezi hroby dva se červi potkali. „Odkud, bratře?“ „Z lebky básníkovy.“ „Toť nám bratr, co tam viděl, poví.“ „Pouhý mozek – pranic krásného. – Odkud ty?“ „Já z lebky učencovy; nezbylo i tu nic jasného.“ (12) Jan Neruda, Mezi hroby dva se červi potkali (Hřbitovní kvítí, 1858) Předmluva Člověk se odpradávna snažil vyrovnat s neodvratnou realitou smrti prostřednictvím (13) náboženství, filozofie, ale také umění. Vědomí vlastní smrtelnosti a tělesného zániku stej- ně jako snaha o vyrovnání se s tímto nevyhnutelným faktem patří mezi loci communes všech náboženství a kultur s nimi spojených napříč lidskými dějinami. Je antropologic- kou konstantou, fenoménem navýsost existenciálním vnucujícím otázky, jež si kladli lidé od pradávna, ve středověku stejně jako dnes: Je lidský život v tomto světě pouhou nicot- nou epizodou následovanou zánikem těla i vědomí, nebo je, viděno očima středověkých mystiků, trnitou cestou, „slzavým údolím“ a nezbytnou cenou, již duše uvězněná ve smr- telném lidském těle musí zaplatit proto, aby se nakonec mohla spojit s nejvyšší bytostí? Kniha, která se před čtenářem nyní otevírá, nemá ambice odpovědět na zásadní otáz- ky týkající se lidské existence, života a smrti. Chce nastínit vnímání smrti a její reflexi v umění pozdně středověkých Čech, a to v co možná nejširším kontextu. V rámci českých zemí rozsáhlejší zpracování tematiky smrti, vyjma studií věnovaných dobové epigrafice a náhrobkům obecně, dosud chybí.1 Také z tohoto důvodu se následující kapitoly soustředí především na nástěnnou a knižní malbu, neboť zde lze nejlépe sledovat jak liturgický, tak obecně pastorační kon- text a využití motivů prezentujících buď personifikovanou Smrt, nebo mrtvé lidské tělo, jež ji nezřídka představuje. Text této knihy proto budiž vnímán jako první ucelenější po- kus o komplexnější zpracování ikonografie personifikované Smrti a její malířské prezen- tace ve výtvarném umění českého středověku, a zejména však jako možná inspirace pro další bádání. Až do 40. let 14. století se v rámci českého umění bohužel nedochovala žádná vizuální prezentace personifikované Smrti. Je nicméně více než zajímavé, že během dalších dekád 14. století se setkáváme se všemi základními náměty objevujícími se v umění vrcholného středověku zejména v Itálii a ve Francii, včetně legendy O setkání třech živých s třemi mrtvými či unikátního zobrazení Triumfu smrti se Smrtí jedoucí na koni. Zdá se, že Předmluva zejména legenda O setkání třech živých s třemi mrtvými patřila v českém monastickém prostředí k oblíbeným tématům. I když se do dnešních dnů v Čechách dochovaly pouze čtyři příklady této ikonografie, můžeme při značných ztrátách původního uměleckého fondu předpokládat její přítomnost také v interiérech farních kostelů či v knižní malbě, jak naznačuje dochované torzo snad tohoto námětu v kostele sv. Bartoloměje v Kočí i jeho oblíbenost u členů lucemburského rodu. V kontextu středoevropského umění mimořádná je dochovaná malba Triumfu smrti v broumovském karneru, jejíž unikátní přítomnost v kontextu českého umění je rovněž nutno spojit s pastorační činností benediktýnského řádu. Téma smrti a posledních věcí člověka přirozeně hrálo v pastorační praxi pozdního středověku velkou roli a v kontextu dobové dogmaticko-didaktické a moralistní literatury se setkáme s unikátními ikonografickými koncepty spojujícími makabrózní ikonografii s dobovou teologií hříchu v rámci konceptu tzv. dobré smrti – ars moriendi. Apokalyptické nálady pozdního středověku do značné míry vyostřily vnímání smrti (14) v kontextu blížícího se konce světa. Ty v Čechách, podobně jako jinde v Evropě zažívaly svou renesanci jak v předhusitské době, tak rovněž u husitských bohoslovců kladoucích důraz na mravní obnovu společnosti a církve stejně jako na osobní zodpovědnost kaž- dého křesťana za vlastní hříchy. Není patrně náhoda, že jeden z nejstarších dochovaných Tanců smrti v evropské knižní malbě se, jak uvidíme, objevuje právě v utrakvistickém prostředí, a dokládá tak jak konfesijní neutralitu tohoto tématu, tak především jeho uni- verzální a originální využití v rámci obecného moralistního diskurzu neklidné doby. Ná- sledující strany mohou pouze poodhalit tvář středověké Smrti. Je to nicméně poodhalení velice skromné, neboť mnohé zůstává skryto, či se nám, v některých případech doslova, zjevuje pouze v nejasných konturách. Jedno je však jisté: Úzkost ze smrti a umírání zůstá- vá dnes stejná jako v pozdním středověku. (15) SMRT BEZ SMRTI (16) Uprostřed života jsme ve smrti, koho najdeme jako pomocníka jestliže ne tebe, Pane, který se spravedlivě hněváš pro naše hříchy… Nevydávej nás hořké smrti! Anonym, antifona Media vita in morte sumus Úvod Poslední věci člověka. Umírání a smrt ve středověku Cave cave deus videt (Pozor, pozor, Bůh se dívá). Tato slova vepsal Hieronymus Bosch (17) pod polopostavu Bolestného Krista stojícího ve zřítelnici symbolického Božího oka tvo- řící střed jeho slavné desky Sedm smrtelných hříchů a čtyři poslední věci člověka.2 Du- hovku oka tvoří segmenty se scénami sedmi smrtelných hříchů, v rozích desky jsou pak zobrazeny tzv. quattuor novissima – poslední věci člověka: Poslední soud, peklo, ráj a smrt. Ta je zobrazena jako výjev zachycující moment smrti hříšníka. Umírá na smr- telném loži v kruhu své rodiny za asistence duchovního udělujícího viatikum (svátost posledního pomazání), jehož součástí bylo také vyznání se ze spáchaných hříchů a po- kání. Scéna není ničím jiným než vyobrazením ideální, tzv. dobré smrti (mors bona), jež byla smrtí očekávanou a do detailů připravenou. Každodenní příprava na smrt byla jedním ze základních témat pozdně středověké homiletiky a promítala se do dobového umění. Obava ze špatné, nepřipravené a improvizované smrti (mors mala, mors improvisa) vedoucí k věčnému zatracení byla jedním ze základních rysů pozdně středověké menta- lity a společnosti. 14. a 15. století bylo v Evropě dobou rostoucího a intenzivně prožívaného strachu ze smrti.3 Vnímání a chápání smrti se však u člověka žijícího v pozdním středověku diamet- rálně odlišovalo od našeho odtažitého vztahu ke smrti, většinou redukovaného na strach z umírání a z postupného a bolestného fyzického zániku, a proto pečlivě vytěsňovaného z každodennosti současné post-industriální společnosti. Výstižně to charakterizoval Nor- bert Elias: Společenský problém smrti se proto zvládá tak obtížně, poněvadž živým je zatěž- ko identifikovat se s mrtvými.4 Vztah člověka k umírání a jeho vyrovnávání se tehdy jako dnes s vědomím, že život je konečný, se ve středověku podstatně odlišovaly od strategie moderní společnosti spočívající do značné míry v podvědomém ignorování či v záměr- ném – slovy Phillipa Arièse – vyobcovaní smrti.5 Zejména současná pop-kultura se svou vizuální prezentací smrti do značné míry reflektuje odtažitost moderního člověka od vě- domí vlastní smrtelnosti odsouvající ji do sféry sci-fi či fantasy. Jako by stáří, umírání úvod (18) 1 Hieronymus Bosch, Sedm smrtelných hříchů a čtyři poslední věci člověka, kolem 1505 Madrid, Museo Nacional del Prado, inv. č. P02822 Foto: ©Museo Nacional del Prado a smrt nebyly součástí našeho světa, života a jeho reality. Smrt a stáří doprovázené úbyt- kem tělesných i duševních sil znepokojivě erodují kult krásy, mládí a nikdy nepolevující produktivity čehokoliv, upgradované současným technologickým pokrokem. Jak diame- trálně odlišné je oproti tomu uchopení „kultury smrti“ středověkou společností, výstižně vyjádřené textem antifony Media vita in morte sumus (Uprostřed života jsme ve smrti). Středověký člověk na rozdíl od nás nežil izolován od umírajících. Světy živých a mrt- vých od sebe nebyly odděleny chirurgicky přesným a dokonale sterilním řezem, ale pro- stupovaly se jak v rovině imaginace, tak každodenní reality. Smrt byla vnímána jako sou- část světa živých. V