Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Seminá čínských studií

Bakalářská diplomová práce

2016 Markéta Glanzová

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Seminář čínských studií Kulturní studia Číny

Markéta Glanzová

Jin Yongův fikční svět jako konstrukce čínské identity Bakaláská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. et Mgr. Dušan Vávra, Ph.D.

2016

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

Podpis autora práce

V Brně 31. května 2016

Na tomto místě bych ráda poděkovala svému vedoucímu práce Mgr. et Mgr. Dušanovi Vávrovi, Ph.D. za jeho rady a podněty, bez kterých by tato práce nemohla vzniknout. Také bych ráda poděkovala své rodině a blízkým za podporu a trpělivost. Na závěr bych své díky chtěla vyjádřit i prof. Jin Yongovi, v jehož světě jsem poslední dobou trávila většinu svého času. Nutno říci, že se jednalo a čas příjemně strávený a ráda se do světa jianghu budu i nadále vracet.

Obsah Úvod ...... 6

1 ČÁST PRVNÍ ...... 8 1.1 Wuxia ...... 8

1.1.1 Význam slova wuxia 武侠 ...... 8

1.1.2 Jianghu 江湖 ...... 9

1.1.3 Xia 侠 v literatue ...... 10 1.1.4 Wuxia ve 20. století ...... 13 1.1.5 Nová škola wuxia a noviny ...... 14 1.2 Čínská literatura na počátku 20. století ...... 14 1.2.1 Tradiční pojetí čínské literaturu ped stetem se Západem ...... 14 1.2.2 Změny v literatue na pelomu 1ř. a 20. století – formování moderní čínské literatury ...... 15 1.2.3 Hnutí za novou kulturu, Hnutí za novou literaturu a Májové hnutí ...... 17 1.2.4 Jin Yong v kontextu čínské literatury 20. století ...... 19 2 ČÁST DRUHÁ ...... 21 2.1 Základní informace o analyzovaných knihách, hlavních hrdinech a ději knih ...... 21 2.1.1 Kniha a meč ...... 21 2.1.2 Létající liška z Ledové hory ...... 23 2.1.3 Jelen a trojnožka ...... 25 2.2 Uvedení do Jin Yongova fikčního světa ...... 27 2.3 Konfucianismus v Jin Yongově fikčním světě (jianghu) ...... 28 2.4 Hanové a nehanská etnika ...... 31 2.4.1 Hanové a Mandžuové ...... 31 2.4.2 Hanové a Ujgurové (muslimové) ...... 37

2.4.3 Osobní identita hrdinů - ,,Kdo jsemť“ (Han, Mandžu či Ujgurť) ...... 39 2.4.4 Shrnutí části Hanové a nehanská etnika ...... 41 2.5 Ženské postavy ...... 42 2.5.1 Shrnutí části ženské hrdinky ...... 49 2.6 ,,Kulturní pokladnice“ ...... 51 2.6.1 Tradice vypravěčství ...... 51 2.6.2 Tradiční čínské knihy ...... 52 2.6.3 Bojová umění ...... 55 2.6.4 Shrnutí části kulturní pokladnice ...... 58 3 Závěr ...... 60 4 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ...... 62

5

Úvod Jin Yong 金庸, vlastním jménem Zha Liangyong, se narodil roku 1924 v provincii Zhejiang. Studoval mezinárodní vztahy na National Chengchi University v Chongqingu a později mezinárodní právo na Shanghai Dong Wu faxueyuan. Kvůli osobním důvodům a složité vnitropolitické situaci ani jedno ze studií nedokončil. Jeho první žurnalistické zkušenosti pocházely z deníku Dongnan ribao 南日报, kde od roku 1ř45 působil jako reportér. Od roku 1947 pracoval v shanghaiském deníku Dagong bao 大公报 a roku 1948 byl poslán do Hongkongu, kde pokračoval v žurnalistické činnosti. Od roku 1ř55 vydával pravidelně na pokračování své romány wuxia, nejprve v denících Xinwanbao 新晚報 a Xianggang Shangbao 香港商報, později ve svých vlastních novinách Mingbao 明报, které založil roku 1959. Zde vycházely na pokračování jeho romány. Založení vlastních novin se zdá být velmi úspěšným krokem, noviny Ming Bao sloužily Jin Yongovi k popularizaci jeho wuxia, na druhou stranu to byla právě wuxia, která novinám zajišovala pravidelné čtenáe a novinám pežití v silné konkurenci.

Jin Yong napsal celkem 14 románů wuxia a jednu wuxia povídku. Na svém prvním románu, Kniha a meč (Shu jian enchou lu 书剑仇录), začal pracovat v roce 1ř55 a svůj poslední wuxia počin, povídku Meč slečny z Yue (Yue nü jian 越女剑), dokončil v roce 1ř70, v tomto roce začal všechna svá díla revidovat, což trvalo dalších 10 let. Jin Yong je nejčtenějším čínsky píšícím autorem 20. století a jedním z nejvýznačnějších autorů adících se do proudu tzv. „Nové školy wuxia“. Jeho romány posloužily jako pedloha pro mnoho filmů, seriálů či videoher.

Jak uvádí Liu (2007, 24–25), na počátku 20. století byla čínská literatura tradičně dělena na ,,novou literaturu“ (xin wenxue 新 文学) reprezentovanou Májovým hnutím a ,,nativní literaturu“ (bentu wenxue 本土文学)1, která reprezentovala tradiční čínskou literaturu. Nativní literatura, do které spadá i žánr wuxia, byla literáty Májového hnutí označována jako „stará škola“ a kritizována pro svou zábavnou funkci. I Jin Yongovy knihy nepochybně plní zábavnou funkci. Jak íká Xiaofei Tian (2007, 226), Jin Yongovi čtenái rádi unikají do jeho fikčního světa plného neohrožených hrdinů a nebezpečí. Tento svět je jim alespoň dočasným úkrytem ped starostmi všedních dní a mnoho čtenáů se často do knih ponoí natolik, že je pro ně témě nemožné se od nich odtrhnout.

1 atií liteatua e syslu liteatua yházejíí z doáíh zdojů. 6

V této práci vycházím z pedpokladu, že Jin Yongův fikční svět v sobě skýtá mnohem více než jen zábavu a únik od reality. Cílem práce je proto vstoupit do Jin Yongova fikčního světa a za pomoci analýzy hlavních stavebních kamenů tohoto světa odkrýt jaký obraz Číny (čínské kultury, společnosti a místa jedince v ní) Jin Yong vytváí. Analýza se zaměuje na ti Jin Yongovy knihy, Jin Yongovu prvotinu Kniha a meč (Shu jian enchou lu 书剑仇录), dále knihu Létající liška z Ledové hory (Xueshan feihu 雪山飞狐), kterou je možné zaadit to stedního období tvorby a knihu Jelen a trojnožka (Luding ji 鹿鼎记), která je Jin Yongovým posledním románem. Domnívám se, že tento výběr literatury, který je v podstatě výezem z různých období Jin Yongovy tvorby, podá v celku ucelený obraz o Jin Yongově fikčním světě a zároveň bude možné sledovat jak se jednotlivé prvky Jin Yongova světa vyvíjely v čase. Práce je dělena na dvě části, v první části za pomoci sekundární literatury charakterizuji žánr wuxia a další pojmy s ním spojené, poté popisuji, jaké změny proběhly v čínské literatue na počátku 20. století a objasňuji, v čem tkví Jin Yongův pínos pro literaturu 20. století. Druhá část se již zabývá samotnou analýzou Jin Yongových knih a popisem konstrukce Jin Yongova fikčního světa. V Jin Yongově fikčním světě vidím pedevším ti hlavní motivy, které se ve všech knihách opakují a jsou pi konstrukci světa velmi důležité. Všechny ti analyzované knihy se odehrávají v době vlády mandžuské dynastie Qing, tedy nehanského etnika. Prvním tématem, které vystupuje na povrch je proto vztah Hanů k nehanským etnikům. Nadazuje Jin Yong Hany ostatním etnikům nebo k sobě jednotlivá etnika mohou najít cestuť Existuje něco, v čem Hanové dominují a žádné jiné etnikum se jim v tom nevyrovná? Jakou roli nehanská etnika v narativech hrají? Na tyto otázky odpovídám v první části analýzy. Druhým tématem, kterým se zaobírám, jsou ženské protagonistky. V Jin Yongových knihách se objevuje velké množství ženských hrdinek a tyto ženy v žádném pípadě nejsou druhoadými postavami. V této části odpovídám na otázky jako, jaké místo zaujímají ženské hrdinky v jinak mužsky orientované společnostiť Jakou roli tyto hrdinky obecně plníť Ve tetím tématu, které nazývám „kulturní pokladnice“, se zabývám popisem různých aspektů tradičních čínské kultury, jako tradičních čínských knih, vypravěčství a dalších, které se v Jin Yongově světě vyskytují velmi často. V této části se snažím dešifrovat, jakou funkci tyto časté narážky na tradiční čínskou kulturu plní a zda jsou nějakým způsobem využívány pi formování čínské identity. Na závěr této části a vlastně i celé druhé části práce navrhuji hypotézu, jakým způsobem Jin Yong ve svých knihách buduje obraz Číny a jakým způsobem by na tento svět mělo být nahlíženo, aby z něj člověk získal co nejvíce (v pípadě hrdinů knih se jedná o nepekonatelné bojové schopnosti). Ještě

7 ped tím než se věnuji výše zmíněným tem tématům, začínám celou druhou část popisem místa konfucianismu v Jin Yongově světě. Vycházím zde z dvojice termínů wen 文(civilizace, kultura, písemnictví, civilní vláda) a wu 武 (bojové schopnosti, vláda za použití síly), kde wen značí základní hodnoty konfuciánů a wu naopak hodnoty hrdinů žánru wuxia. Tyto dvě hodnoty prostupují celý Jin Yongův svět, jedná se tedy o téma, ke kterému se pi své analýze často vracím. V průběhu analýzy se tedy snažím pijít na to, jakým způsobem wen a wu v Jin Yongově světě fungují, v jakém vztahu vůči sobě stojí a jakou funkci obecně plní. Hodnoty wen a wu by se daly považovat za jakýsi rámec celé druhé části, jelikož se jedná o něco, co všechna mnou analyzovaná témata prostupuje.

1 ČÁST PRVNÍ

1.1 Wuxia V této úvodní kapitole se zabývám literárním žánrem wuxia, významem slova wuxia, vysvětlením pojmu jianghu, formování žánru wuxia a zvláštní důraz kladu na popis wuxia 20. století.

1.1.1 Význam slova wuxia 武侠

Termín wuxia 武侠 se skládá ze dvou znaků, znaku wu 武 značícím militaristické či bojové

(válečnické) schopnosti a znaku xia 侠 označujícím udatnost, rytíské ctnosti, statečnost.

Hrdinou žánru wuxia je tedy někdo, kdo disponuje jak wu, tak xia. Xia může sloužit také jako podstatné jméno a označovat někoho, kdo danými kvalitami (udatnost, statečnost) disponuje, jako xia jsou tedy označováni hlavní hrdinové žánru wuxia xiaoshuo 武侠小说. V českém jazyce by významu slova xia bylo nejblíže slovo rytí. Rytí, jak ho chápeme na Západě, byl však většinou ve službě krále, kdežto čínští xia se však proti většinové společnosti vzbouili. Xia nejsou ve službách císae, naopak si vytvoili alternativní společnost a proti většinové společnosti bojují. Jelikož v českém jazyce neexistuje pesný ekvivalent čínského slova xia, rozhodla jsem se ho v práci nepekládat. Výraz xia používám pro označení hlavních hrdinů žánru wuxia. Výraz wuxia pak pro označení žánru.

Teo (200ř, 2) íká, že termín wuxia xiaoshuo 武侠小说 není termínem původním, toto označení se v Číně objevilo až na konci dynastie Qing (v prvním desetiletí 20. století) a jedná se o japonský neologismus z období pozdní Meiji. V 19. století byla literatura tohoto druhu

8 označována jako xiayi 侠义, kde yi 义 nese význam spravedlnost, počestnost. Termín xiayi klade důraz na morální stránku hrdiny, naopak termín wuxia klade větší důraz na bojové schopnosti wu, které se ve 20. století ukázaly jako klíčové pro modernizaci státu (viz. Japonsko).

1.1.2 Jianghu 江湖 Termín jianghu je velmi těžko peložitelný a vyskytuje se napíč různými texty. Jedno z nejstarších použití termínu jianghu je ve Vnitřních kapitolách (Nei pian 內篇) knihy Zhuangzi (Zhuangzi 莊子). Tímto výrazem je zde popisován způsob života oproštěný od aktivní účasti na politice. Jedná se o svobodný způsob života. Jianghu by se tedy dalo chápat jako místo, kam se uchylují poustevníci, lidé, kteí nechtějí být politicky činní (Wu 200ř, 2).

Jak uvádí Wu (2011, 3–5), termín jianghu se objevuje i v poezii a i zde je velmi těžko peložitelný. Píkladem mohou být dva význační tangští básníci Du Fu 杜甫(712–770) a Li Bai 李白(701–762), kteí jianghu zmiňují v několika svých básních, pojem jianghu však vždy nese odlišný význam v závislosti na kontextu básní. Jianghu někdy vystupuje ve významu osobní svobody a volnosti, jindy jako prostor, kde je možné ukrýt se ped oficiálními autoritami. Ne vždy jianghu vystupuje jako fyzické místo, jianghu může také ztělesňovat různé abstraktní formy jako myšlení, emoce, touhy, naděje.

Jak píše Weijie (2007, 157), v beletrii, respektive v žánru wuxia, vystupuje jianghu jako místo mimo zákon. Jianghu je utopické místo, které má své vlastní zákony, mezi něž patí soudržnost, spravedlnost, počestnost, loajalita a bratrství. Typickým píkladem fikční jianghu, je jianghu vytvoené v románu Příběhy od jezerního břehu (Shuihu zhuan 水浒传). Jianghu je zde popisováno jako místo, kde se stírají rozdíly v náboženství, jazyce, vzhledu, společenské tídě, identitě. Jianghu je zidealizovaného místo, kde vládne spravedlnost, místo tvoící protipól k většinové společnosti a vládě. Jianghu je fikčním světem žánru wuxia.

Fikční jianghu zahrnuje i wulin 武林2, v pekladu les bojovníků. Wulin je světem bojových umění. Wulin označuje společenství xia kteí zasvětili své životy zdokonalování bojového umění a boji za spravedlnost. Wulin je čistě fikční svět, hojně používaný v románech wuxia (Weijie 2007, 163–164).

2 Weijie , uádí, že a ozdíl od jianghu, wulin je čistě fikčí sět použíaý oáeh wuxia, který yl ytoře až poloiě . století. 9

Nabízí se zde zajímavá paralela výrazu wulin 武林 s výrazem rulin 儒林. Rulin doslovně znamená les konfuciánů/vzdělanců. Termín rulin byl použit v názvu slavného čínského románu Literáti a mandaríni (Rulin waishi 儒林外史), výrazem rulin se odkazuje k vrstvě literátů, adeptů státních zkoušek, kteí byli vzděláváni v tradičním konfuciánském učení. S konfucianismem je spojen výraz wen 文, který značil civilizaci, kulturu, vzdělanost, civilní způsob vlády. Výraz wen se napíč čínskými texty vyskytuje ve dvojici s, nám již známým, výrazem wu 武, který nese význam bojové schopnosti, vláda za použití síly a jedná se o hodnoty typické pro xia. Na výrazech rulin a wulin je tedy možné vidět paralelu mezi ru a xia a také mezi hodnotami, které tyto dvě skupiny vyznávají, tedy wen a wu. Hodnoty wen a wu jsou důležitými hodnotami pi konstruování Jin Yongova fikčního světa, bude tedy o nich v práci ještě mnohokrát eč.

1.1.3 Xia 侠 v literatuře

Ačkoli se termín 武侠小说 wuxia xiaoshuo v Číně poprvé objevil až v prvním desetiletí 20. století, první písemné záznamy o xia pocházejí již z 3. století p. n. l. Jeden z nejstarších písemných záznamů o xia pochází z pera legistického myslitele Han Feie 韩非 (asi 280–233 p. n. l). 韓子曰： 儒者以文亂法, 者以武犯禁。3

Han Feizi íká: Konfuciáni učeností matou zákony, samozvaní mstitelé násilím pestupují zákazy.4

Han Fei nahlížel jak na ru (konfuciány), tak na xia negativně. Pro Han Feie jako legistu, byl zákon nadevše. Jak uvádí Zádrapa (2011, 374), konfuciáni (ru) se odchylují od práva, a proto jsou vinni, i pes to jsou však pijímáni do státní správy. Samozvaní mstitelé (xia) pestupují zákazy a pesto nejsou potrestání, naopak jsou státem živeni. Han Fei se domnívá,

3 Hanfeizi 韩非子 13, dostupné z: . 4 Zádrapa (2011, 374). Pozn. Zádrapa (2011, 374) zvolil pro peklad termínu xia označení „samozvaní mstitelé“, či „mstitelé z lidu“. Zmiňuje se o tom, že termín xia bývá většinou pekládán jako „rytí“, tento termín však považuje za zavádějící. I z tohoto důvodu jsem si pro svou bakaláskou práci zvolila termín xia nepekládat. 10

že toto je důvodem zmatků ve státě. Zajímavé je, že i zde je možné vidět paralelu mezi ru a xia a také paralelu mezi wen a wu. V textu Hanfeizi se jedná o jeden z úplně prvních výskytů slova xia vůbec a již zde jsou xia (a jejich hodnoty wu) uvedeni společně s ru (a jejich hodnotami wen). To naznačuje, že podobnost termínů wulin a rulin nebude náhodná a je možné, že žánr wuxia pracuje se světem wulin jako světem paralelním (či opačnýmť) ke světu rulin. Toto téma bude v práci ještě více rozvedeno.

Základem pozdějšího používání termínu xia v čínské literární tradici se stala definice youxia 游侠, jak ji v Knize vrchních písařů (Shiji 史记) ustanovil první čínský historik Sima Qian 司马迁 (145 či 135–Ř6 p. n. l.). Sima Qian začíná citováním výše zmíněného zápisu o xia, jak jej napsal Han Fei. Poté se vůči němu vymezuje a youxia chválí. íká, že ačkoli jejich chování nemusí vždy být naprosto počestné (其行雖軌正義), nicméně, jejich slova jsou vždy pravdivá (然其言必), jejich konání vždy pináší ovoce (其行必果), vždy dodrží, co slíbili (已諾必誠). Sima Qian pokračuje a íká, že youxia získali reputaci v celé zemi (聲天下), neexistoval nikdo, kdo by je nenazýval moudrými muži (莫稱賢).5 Sima Qian hodnotí youxia velmi kladně a obdivuje principy, kterým oddali svůj život, zvláštní důraz klade na jednu jejich ctnost a to tu, že youxia vždy drží své slovo.

Počátky vyprávění o xia je možné hledat v Příběhu prince Dan ze státu Yan (Yan Danzi 燕 丹子). Má se za to, že píběh byl velmi populární již v 2 st. p. n. l., nicméně první písemný zápis píběhu pochází z Suishu jingji zhi 隋书经籍志, bibliografii zahrnutou v oficiální historii dynastie Sui (Sui shu 隋書), která byla sestavena mezi lety 641–656 týmem vedeným Wei Zhengem 魏徵. Příběh prince Dan ze státu Yan je námětem podobný Příběhu o Jing Ke (Jing Ke zhuan 荆轲传), který se dochoval v Knize vrchních písařů. Píběh pojednává o slavném rebelovi Jing Ke 荊軻, který se pokusil zavraždit krále Zhenga ze státu Qin 秦政王 , který se později stal prvním čínským císaem. Hlavním rozdílem mezi Příběhem prince Dan ze státu Yan a Příběhem o Jing Ke je, že Příběh prince Dan ze státu Yan obsahuje nadpirozené a fantastické prvky, tedy prvky beletristické.6 Příběh prince Dan ze státu Yan by tedy bylo možné považovat za první xiayi/wuxia dílo. Jak uvádí Hamm (2006, 17–19), v próze se poprvé téma xia objevuje v literárním útvaru chuanqi 传奇. 7 Jedná se o povídky z doby dynastie Tang psané v klasickém jazyce

5 Shiji 史记 124; dostupné z: . 6 Knechtges (2014, 1767). 7 Tomu pedcházel jen výše zmiňovaný Příběh prince Dan ze státu Yan. 11 pojednávající o podivných často i nadpirozených událostech. Chuanqi se vyvinuly z mladšího literárního útvaru tzv. zhiguai xiaoshuo 志怪小说. Zhiguai jsou krátké prozaické útvary, které stručně popisují jevy vymykající se normě. Zhiguai se v Číně začaly objevovat od 3. století n. l.8 Chuanqi mají oproti zhiguai více rozvinutý narativ a liší se i tím, že pozornost je pesouvána k postavám a jejich reakcím na podivnou/nadpirozenou událost, nesoustedí se tedy primárně na neobyčejnost jevů jako takovou. K největšímu rozkvětu chuanqi došlo za dynastie Song (960–1279). 9 V průběhu dynastie Song docházelo také k rozvoji vypravěčských žánrů. Na čínských tržištích se objevili první profesionální vypravěči, píběhy o xia byly v té době oblíbeným vypravěčským tématem. Za dynastie Song a Ming vznikaly tzv. huabeny 话本, povídky vzniklé zápisem původně jen orálně tradovaných píběhů, psané pevážně v hovorovém jazyce baihua 白话.10 Seskupováním huabenů v jeden větší svazek byl pak položen základ ke vzniku mingského a qingského románu. Sesbíráním píběhů hrdinů z hory Liang byl za dynastie Song vytvoen prototyp románu xiayi, Příběhy od jezerního břehu (Shuihu zhuan 水浒传). Jak píše Hamm (2006, 17) jazykem, narativem, strukturou a tématy je možné považovat Příběhy od jezerního břehu za pedchůdce literatury wuxia 20. století.

Jak píše Liu (1ř61, 40–41), k rozkvětu literatury xiayi/wuxia došlo za dynastie Ming (1368–1644) a pedevším pak dynastie Qing (1644–1ř12). Během této doby došlo k dvěma důležitým změnám. Zaprvé byly zabudovány prvky nadpirozena, začaly být populární létající meče a hrdinové oplývající nadpirozenými schopnostmi. Zadruhé došlo k mísení žánru s dalšími žánry populárními v té době jako detektivními, romantickými romány či romány ze soudního prostedí. Píkladem populárního xiayi románu ze soudního prostedí (xiayi gongan xiaoshuo 侠义公案小说) je román San xia wu yi 三侠五义, jehož část vyšla v českém pekladu jako Příběhy soudce Paoa. Hlavní postavou píběhů je soudce Bao (Bao gong 包公), který je nezkorumpovaný, moudrý a spravedlivý soudce. Jeho věhlas je natolik velký a charisma natolik silné, že se několik neohrožených xia rozhodlo vstoupit do jeho služeb a pomáhat mu nastolit spravedlnost. Jak uvádí Hamm (2006, 19) dochází zde k jistému odklonu od ideálu xia, jak jej nastolil prototyp xiayi románu Příběhy od jezerního břehu. Hrdinové Příběhů od jezerního břehu se vzbouili proti oficiální autoritě a vytvoili si svou

8 Devoskin (1985, 280). 9 Yim (1985, 356). 10 Ma (1985, 34).

12 vlastní alternativní společnost a získali tak svobodu, tím, že se hrdinové San xia wu yi pidali na stranu soudce, by nezkorumpovaného a čestného, se vzdali svobody, kterou si hrdinové Příběhů od jezerního břehu vybojovali.

1.1.4 Wuxia ve 20. století Jak uvádí Wan (2009, 1), wuxia je jediným žánrem tradiční populární fikce, který pežil čínské císaství a je stále populární.

V odborné literatue pojednávající o wuxia 20. století se běžně užívá dělení na tzv. „Starou školu“ (jiupai wuxia xiaoshuo 旧派武侠小说), do které spadá fikce napsaná mezi lety 1911– 1ř4ř na pevninské Číně (hlavně v Shanghaii, Tianjinu a v dalších městských centrech) a tzv. „Novou školu“ (xinpai wuxia xiaoshuo 新派武侠小说), zahrnující wuxia, která se zformovala v 50. a 60. letech v Hongkongu a na Taiwanu. 11 Tao cituje Chen Pingyuana, který se domnívá, že „ti, kteí formulovali rozlišení mezi Starou a Novou školou wuxia, vycházeli spíše z geografických a politických pedpokladů než z uměleckých požadavků“ (Tao 200ř, 21–22). Tento názor podporuje i Hamm (2006, 23), který uvádí, že obsah, témata, struktura a vyprávěcí techniky Nové školy navazují na Starou školu. Rozdíl mezi Starou školou a Novou školou spočívá v místě a způsobu distribuce wuxia (texty adící se do Nové školy wuxia se vyznačují tím, že byly vydávány na pokračování v pílohách novin).

Objevují se však i názory, že Nová škola se od Staré školy kromě místa vydání, doby vydání a způsobu distribuce liší i po umělecké stránce. Teo (200ř, 23) uvádí, že Nová škola klade větší důraz na popis emocí a vnitních pochodů postav, rozvinutou a postupně se odhalující zápletku. Dále je důležité, aby na sebe jednotlivé píběhy navazovaly. Naproti tomu Stará škola má tendence dát vedle sebe několik samostatných píběhů, které nejsou koherentní.

1.1.5 Nová škola wuxia a noviny Jak uvádí Hamm (2006, 3–11), počátky Nové školy wuxia jsou spjaty s datem 17. ledna 1954, kdy se v Macau uskutečnil důležitý zápas v bojových uměních. Jednalo se o zápas dvou zápasníků, každého praktikujícího jiný styl bojového umění. Akce se konala za charitativními účely a jedním z cílů byla také propagace bojových umění. Akce se setkala s velkým ohlasem,

11 Dalšími zástupci Nové školy jsou Liang Yusheng 梁羽生 (1926–2009) a Gu Long 古龍 (1937–1985). Liang Yusheng je pseudonym spisovatele Chen Wentonga 陳文統, svou spisovatelskou kariéru započal v 50. letech 20. století, napsal celkem 33 románů wuxia, jeho nejvýznačnějším dílem je Baifa monü zhuan 白发魔女传. Gu Long, vlastním jménem Xiong Yaohua 熊華, taiwanský spisovatel, jeho nejslavnějším románem wuxia je Juedai shuang jiao 绝代双骄. Podle děl obou autorů bylo natočeno nesčetné množství filmů a seriálů. 13 zápas pilákal velké množství diváků a tato událost se stala hlavním tématem konverzací po mnoho následujících týdnů. Pozápasového nadšení využily noviny Xin wanbao, které hned ti dny po zápase začaly vydávat na pokračování román wuxia Drak a Tygr zápasí v hlavním městě (Longhudou jinghua 龙虎斗京华) autora Liang Yushenga. Píklad Xin wanbao následovalo mnoho dalších novin, fikce na pokračování se stávala více a více prominentní a zabírala většinu pílohy, v některých pípadech měla v novinách i vlastní sekci. Wuxia byla v 50. letech 20. století velmi oblíbeným žánrem a témě každé noviny vydávaly v píloze wuxia na pokračování (Hamm 2006, 45). Jak již víme, toto je pípad i samotného Jin Yonga.

1.2 Čínská literatura na počátku 20. století Jak již bylo ečeno, Jin Yong je v současnosti nejprodávanějším čínsky píšícím autorem. Pro pochopení jeho důležitosti a možnosti zaazení do moderní čínské literatury považuji za užitečné uvést v této kapitole stručný popis tzv. ,,nové čínské literatury“ s důrazem na její formování a změny oproti ,,staré literatue“. Kapitolu začínám stručným nástinem tradiční čínské literatury ped vznikem literatury nové. Na závěr této kapitoly se zabývám tím, v čem tkví Jin Yongův pínos pro literaturu 20. století.

1.2.1 Tradiční pojetí čínské literaturu před střetem se Západem Jak uvádí Idema a Haft (2004, 41), v Číně se nikdy nevytvoila pedstava o stvoení světa nějakou vyšší mocí, bohem. Svět/vesmír vždy existoval a vždy existovat bude. Jako zdroj všech věcí bylo označováno Dao. ,,Dao plodí, ale samo pitom není zplozené, dává život bytí, ačkoli samo není bytím“ (Ando 200ř, 35). Dao je věčné a všudypítomné. Dao je také kosmickým ádem vší reality, který je teba objevit. Jak píše Tu (2004, 34–36), člověk je chápán jako organická součást pírody. Jak ve vesmíru, tak i v člověku koluje energie qi 气, qi je vše prostupující energie skládající se ze dvou složek, složky yin a yang . Vše co se ve světě odehrává je jen proměnami těchto dvou energií. Člověk je pojímán jako integrální součást světa, z tohoto není v Číně typické dualistické pojímání reality. Jak uvádí Anderson (1řř0, 37), dualistické myšlení vedlo na Západě k tomu, že cílem spisovatele bylo napodobit, reprezentovat realitu, zachytit realitu skrze jazyk. Autor byl pojímán jako oddělený od reality i od textu. V Číně byla situace opačná, vyvinula se zde pedstava ,,nedělitelné jednoty univerzálního ádu bytí, lidské civilizace a psaného textu“ (Lomová 1řř0, ř). „Literatura (wen 文) nebyla chápána jako kopie pirozeného světa, ale jako jeden z projevů základních vzorů, které jsou základem jak pro pírodní, tak pro sociální ád světa“ (Anderson 1řř0, 12). V tradičním pojetí čínské literatury tedy neexistoval rozdíl mezi realitou a textem. Literatura

14 nenapodobovala realitu za pomoci jazyka (jak tomu bylo v západním realismu), ale věilo se, že literatura realitu pímo zosobňuje. Z toho vyplývá, že literatura nebylo brána jako fikce, jak íká Lomová, „literatura není fikcí, ale věcně správnou výpovědí o autorovi a o světě“ (Lomová 1řřř, 7). Lomová (1řřř, 7) dále uvádí, že důraz byl také kladen na „autentičnost výrazu osobních pocitů a myšlenek“. Literatura byla součástí vzdělání (elity v čele s císaem) a byla také prostedkem sebevyjádení a vyjádení pohledu na svět.

Výše uvedená charakteristika literatury (wen 文 ) platí pro tzv. „vysokou literaturu“. Hladíková (2013, 11–12) uvádí, že čínskou literaturu je možné tradičně dělit na literaturu „vysokou“ a literaturu „nízkou (populární)“ K vysoké literatue se adily žánry jako eseje, historické a filosofické spisy, některé typy poezie a byla psána literárním jazykem wenyan 文 言. Wenyan byl odvozen z klasických staročínských spisů z období Válčících států. Tato literatura stála až do konce 1ř. století na nejvyšším žebíčku literární hierarchie a byla spjata s konfuciánskou ideologií.

Protipól vysoké literatury tvoila literatura nízká, která byla založená na vyprávění fiktivního píběhu a měla své koeny v lidové tvorbě. Do této kategorie spadaly vývojově mladší žánry jako román či drama. Nízká literatura byla psána pevážně literárním jazykem baihua 白话, který se blížil hovorovému jazyku, a byl odvozen z buddhistické literatury počátku vlády dynastie Tang. Lomová (1řřř, 7–Ř) píše, že tato literatura zpočátku sloužila pedevším k pobavení publika a zábavné žánry byly označovány jako xiaoshuo 小 说 , malé vyprávění, nikoli pro svůj rozsah, ale zábavnou funkci.

Ačkoli docházelo k vzájemnému ovlivňování jednotlivých vrstev literatury a již od dynastie Yuan vznikaly žánry na pomezí mezi vysokou a nízkou literaturou, až po stetu se Západem (koncem 19. stol.) došlo k pehodnocení hierarchie žánrů a nízká literatura (pedevším pak román) se dostala do popedí zájmu literátů (Lomová 1řřř, Ř).

1.2.2 Změny v literatuře na přelomu 19. a 20. století – formování moderní čínské literatury Jak píše Hladíková (2013, 11), moderní čínská literatura se začala utváen na konci dynastie Qing (1644–1ř11). Pro vznik moderní čínské literatury byl velmi významný stet Číny se Západem v období Opiových válek (1839–1842, 1856–1Ř60). Po stetu Číny se Západem a jeho kulturou docházelo ke zpochybňování tradiční čínské kultury a začal se objevovat názor, že cestou Číny k modernizaci je zavržení steré kultury a její nahrazení kulturou novou vybudovanou podle západních vzorů. Důležitým vzorem bylo i, v té době již modernizované,

15

Japonsko. Kromě vnějších vlivů však vedly ke vzniku moderní čínské literatury i vnitní změny, mezi něž patilo napíklad, již díve zmíněné, stírání hranic mezi vysokou a nízkou literaturou. Faktory vedoucí ke vzniku moderní čínské literatury je tedy možné rozdělit na vnější a vnitní.

Jak íká Hladíková (2013, 1ř–20), od poloviny 1ř. století se objevovali reformátoi, kteí si kladli za cíl vytvoení nové moderní literatury a zavržení literatury staré. Změny se měly týkat jazyka, tématiky, zacílení i funkce literatury. Reformátoi si kladli za cíl nahrazení klasického jazyka wenyan jazykem baihua a pehodnocení hierarchie žánrů. Hlavním žánrem neměl být osmičlenný esej ale román, a to nikoli román klasický, ale ,,nový román“ inspirovaný evropským realistickým románem, funkce románu měla být vzdělávací nikoli estetická, román měl navíc obsahovat i praktické vědomosti a dovednosti a měl být proto psán srozumitelným jazykem. Vzdělávací funkci románu obhajoval napíklad i reformátor Liang Qichao 梁启超 (1873–1ř2ř), ideálním románem byl podle něj román politický, který je společensky a politicky angažovaný. Liang Qichao proslul pedevším svým pojednáním „O vztahu mezi fikcí a ovládáním lidu“ (Lun xiaoshuo yu qunzhizhi guanxi 论小说群治之关 系) z roku 1ř02, ve kterém vyjádil svůj názor, že beletrie je klíček k modernizaci čínského národa. Beletrie má podle Liang Qichaoa moc ovlivnit lid. Pi její četbě je naše vnímání a myšlení nevědomky ovlivněno a formováno obsahem knihy. Pi čtení dochází k asimilaci čtenáe s postavami knihy, identifikace čtenáe s postavou pak vede k jeho vnitní transformaci. Četba fikce také ve čtenáích probouzí emoce, které nemůžou kontrolovat. Jakmile jednou čtená vstoupí do fikčního světa knihy, reálný svět pro něj pestává existovat a on se stává součástí světa fikčního. Liang Qichao se domnívá, že beletrie má moc modernizovat Čínu a čínskou mentalitu, a proto je důležité, aby lidé četli knihy, které je nasměruje správným směrem. Liang Qichao je toho názoru, že zaostalost Číny za Západem tkví ve špatné beletrii, která po dlouhou dobu formovala mysl čínského lidu. Špatná beletrie vede čínský lid do záhuby, a proto modernizace Číny musí začít modernizací beletrie. Literatura je v jeho pojetí chápána jako médium umožňující zprostedkování nového moderního myšlení (Denton 1řř6, 74–82). Již u Liang Qichaoa je patrné pehodnocení žánrů, Liang Qichao na vrchol hierarchie žánrů pasuje román, který se adil k nízké literatue a do té doby nikdy nezískal status vysoké literatury. Liang Qichao však nevyzdvihuje tradiční čínský román, ale „nový román“ inspirovaný evropským realistickým románem (Hladíková 2013, 12).

16

V této době také docházelo k velkému rozvoji periodik. V souvislosti s tím došlo také k rozvoji tzv. nativní literatury (bentu wenxue 本土文学) 12 , která byla později literáty Májového hnutí pejorativně označována jako ,,stará literatura“ či jako „Škola mandarínských kachniček a motýlů“ (yuanyang hudie pai 鸳鸯蝴蝶派) (Wang 2010, 487–493).13 Od 90. let se někteí čínští vzdělanci věnovali také pekladům západní literatury (napíklad knih Alexandra Dumase či Julese Verna).

1.2.3 Hnutí za novou kulturu, Hnutí za novou literaturu a Májové hnutí Hnutí za novou kulturu (Xin wenhua yundong 新文化运动) se zformovalo roku 1915 kolem studentů studujících v zahraničí. Stoupenci hnutí se stavěli proti tradičně orientované konfuciánské společnosti a hlásali novou čínskou kulturu založenou na západních vzorech (Wang 2010, 555).

Počátek Hnutí za novou literaturu (Xin wenxue yundong 新文学运动) je kladen do roku 1ř17. Hnutí věnovalo velkou pozornost jazyku literatury, ten měl podle nich jak zprostedkovat literaturu co nejširšímu publiku, tak pinést skrz literaturu čínské společnosti modernizaci a osvětu. Hlavním cílem hnutí tedy byla modernizace (zjednodušení) čínského jazyka a modernizace čínské literatury podle západních zdrojů. Cílem hnutí bylo definitivní odstranění wenyanu a jeho nahrazení jazykem baihua. Hnutí také kritizovalo tradiční konfuciánskou morálku, jež byla zprostedkovávána skrze starou literaturu. „Literatura byla chápána jako nástroj umožňující zprostedkování nového moderního myšlení“ (Hladíková 2013, 1Ř). Význačnými osobnostmi Hnutí za novou literaturu byli Hu Shi 胡适 (1891–1962) a Chen Duxiu 陈独秀 (1879–1ř42). Hu Shi ve svém pojednání „Skromný návrh na reformu literatury“ (Wenxue gailiang chuyi 文 学 改 良 刍 议 ) z roku 1ř17 formuloval důležitou myšlenku a to tu, že literatura se s dobou vyvíjí a každá doba má svou literaturu, která je pro ni typická. Je tedy důležité vytvoit novou moderní literaturu, která by vyhovovala dané době a ne jen napodobovat literaturu starou. Podle Hu Shia je touto moderní literaturou vyhovující době povídka psaná hovorovým jazykem baihua. Dále uvádí, že by literatura měla být

12 atií liteatua e syslu liteatua yházejíí z doáíh zdojů. 13 Jak uádí Rey Cho , e sé čláku Rereading Mandarin Ducks and Butterflies: A Response to the "Postmodern" Condition, poje Škola adaískýh kahiček a otýlů 鸳鸯蝴蝶派 pochází z roku 1912 a vztahuje se k dílu Yulihun 玉梨魂 autora Xu Zhenyaa 徐枕亚. Xu Zhenya zde milence poetiky přioal k páu adaískýh kahiček a otýlů. Ozačeí 鸳鸯蝴蝶派 ylo pak použíáo po ozačeí šeh sentimentálníh oáů. Ve . leteh . století šak došlo ke zěě. Liteáti Májového hnutí začali spojeí Škola mandarínskýh kahiček a otýlů použíat jako oeé ozačeí po eškeou tz. staou liteatuu. Do této kategoie již espadal je setietálí oá, ale také detektií příěhy, soiálí oely, wuxia a další, zkátka eškeá liteatua eyhoujíí požadaků oé odeí liteatuy Májoého hutí. 17 společensky angažovaná, ale zároveň by neměla ztratit své literární kvality (Denton 1řř6, 123–13ř). Chen Duxiu, zakladatel časopisu Nové mládí a spoluzakladatel Komunistické strany Číny, ve svém článku „O literární revoluci“ (Wenxue geming lun 文学革命论) z roku 1917 íká, že cesta Číny k modernizaci vede skrze revoluci a to pedevším revoluci literární. Revoluce podle něj znamená odstranění starého za pomoci nového. Chen Duxiu zavrhuje klasickou čínskou literaturu (vycházející z konfuciánské tradice), kterou považuje za aristokratickou, namísto toho hlásá důležitost literatury jednoduché, nové, realistické, která by vyjadovala cítění lidu. Klasická čínská literatura je podle něj „jako kost bez masa, jako tělo bez duše“, je dekorativní nikoli však praktická. Je to právě klasická čínská literatura a její neustálé napodobování, co drží Čínu nazpět, proto je nutné otevít oči a vytvoit literaturu novou a moderní, jen tak je možné docílit modernizace Číny a čínského národa. Moderní literatura by podle něj měla být realistická, popisující dobové sociální problémy a pro všechny srozumitelná (Denton 1996, 140–145).

Na myšlenky výše zmíněných reformátorů (tj. Liang Qichaoa, Hu Shia, Chen Duxiua) navazovali významní pedstavitelé spisovatelské generace Májového hnutí (20. léta 20. století). Označení Májové hnutí se odvozuje od studentských protestů ze 4. května 1ř1ř proti mírovým jednáním ve Versailles, kde Čína ztratila bývalé německé koncese ve prospěch Japonska. Hnutí se na ideologické rovině spojilo s pedcházejícím Hnutím za novou kulturu a Hnutím za novou literaturu a požadovalo odklon od tradiční (konfuciánské) kultury a modernizaci čínské společnosti podle západních vzorů. Docházelo k pronikání vlivů západní literatury jako romantismu, realismu, symbolismu či naturalismu. Vnikaly také významné literární společnosti a literární periodika (významnou roli hrál reformní Časopis mládí (Qingnian zazhi 青年杂志), později pejmenovaný na Nové mládí (Xin qinghua 新清华), jehož zakladatelem byl Chen Duxiu. Došlo k pechodu od klasického jazyka wenyan k jazyku založenému na každodenní mluvě baihua (Wang 2010, 555). Jak uvádí Anderson (1990, 34) hlavními cíli literární revoluce bylo pedstavení a studium světové literatury, pehodnocení tradiční čínské literatury a vytvoení nové literatury po vzoru Západu. Literáti Májového hnutí používali literaturu jako prostedek k proměně čínské společnosti ve společnost moderní. Literáti psali pevážně romány a povídky v jazyce baihua, hlásali individualismus, sebevyjádení a bouili se proti poutům patriarchální rodiny (Fairbank 1998, 307–308).

18

1.2.4 Jin Yong v kontextu čínské literatury 20. století Jak uvádí Liu (2007, 24–25), na počátku 20. století byla čínská literatura tradičně dělena na ,,novou literaturu“ (xin wenxue 新 文学) reprezentovanou Májovým hnutím a ,,nativní literaturu“ (bentu wenxue 本土文学), která reprezentovala tradiční čínskou literaturu. Jak nová, tak nativní literatura jsou odnoží populární literatury 20. století psané jazykem blízkým mluvené eči. Zatímco však nativní literatura čerpala z tradice a zaměovala se na tradiční žánry jako romance, detektivní píběhy, romány wuxia a další. Nová literatura naopak kladla důraz na západní literární formy a jejím cílem bylo modernizovat Čínu, literatura měla didaktickou funkci a její vazby na dívější čínskou literaturu byly témě nulové. Nová literatura reprezentovala filosofii a cítění mladé generace městských intelektuálů, ačkoli byla považována za literaturu mainstreamovou, jednalo se v podstatě o literaturu psanou intelektuály pro intelektuály a selhala ve své snaze zprostedkovat literaturu co nejširšímu publiku. To se naopak podailo literatue nativní, která se stávala stále více a více populární. Mezi jeden z nejpopulárnějších žánrů konce dynastie Qing patil právě žánr wuxia.

Jak uvádí Wang (2010, 487–493), nativní literatura byla literáty Májového hnutí označována jako ,,stará literatura“ či jako ,,škola mandarínských kachniček a motýlů“. Literátům Májového hnutí sloužila jako píklad špatné literatury, literatury konzervativní, zpátečnické, nevyhovující novým požadavkům. Hlavní co bylo této literatue vytýkáno, bylo to, že její primární funkce byla zábavná a nikoli společensky a politicky angažovaná. Literatura měla podle literátů Májového hnutí sloužit jako prostedek k reformě, obrodě Číny. Ačkoli nativní literatura nesplňovala požadavky Májového hnutí, pes to se na pelomu 1ř. a 20. století těšila v Číně nemírné popularitě. S rozvojem populární literatury souvisel i rozvoj tisku a nových médií (mezi významné časopisy patil napíklad časopis Sobota (Libailiu). Na počátku 20. století byli reprezentanty nativní literatury Su Manshu14 a Liu E15, ve 30. a 40. letech pak Zhang Henshui16 a Zhang Ailing17, v moderní době (50. léta) to byl Jin Yong, který pokračoval v tradici nativní literatury.

14 Su Manshu 苏曼 (1884–1ř1Ř), spisovatel, básník, pekladatel. Jeho nejznámějším dílem je Duan hong ling yan ji 断鸿零雁记. 15 Liu E (1857–1ř0ř) autor tzv. odhalujících románů, mezi jeho nejslavnější díla patí politicko-satirický román Lao can youji 游记, který byl do češtiny peložen Jaroslavem Průškem pod názvem Putování starého chromce. 16 Zhang Henshui 张水 (1895–1964), spisovatel, který se psaní beletrie věnoval více jak padesát let a napsal více jak sto románů. Mezi jeho nejznámější díla patí Jinfen shijia 金粉世家 a Tixiao Yinyuan 啼笑因缘. 17 Zhang Ailing 张爱玲 (1920–, eli olíeá spisoatelka a ýoá ypaěčka zahyujíí izíí staý sět a ástup odeí éy. Mezi jedo z jejíh ejpopuláějšíh děl se řadí kiha Qingcheng zhi lian 倾城之恋. 19

Jak íká Liu (2007, 27–2Ř), na konci dynastie Qing se otevely pístavy mezinárodnímu obchodu, to dalo impulz ke zrodu moderních měst a změnilo podmínky a prostedí pro literární tvorbu. Byl také pedstaven moderní tisk, vznikaly noviny a magazíny. V této době se čtenáské trendy rychle měnily. Městská kultura kladla také nové požadavky na nativní literaturu. Spisovatelé se snažili navazovat na tradiční literaturu, zároveň však svou tvorbu museli pizpůsobit městskému prostedí. Některé žánry jako romance či wuxia si za republikánské éry získaly velkou oblibu. Ke změně však došlo se změnou politického režimu. Nativní literatura kvůli svému nezájmu o politická témata nebyla vyhovující pro poteby Komunistické strany a byla v ČLR zakázána. Dalo by se íci, že v 50. letech 20. století dospěla nativní literatura do svého (dočasného) konce. Mnoho spisovatelů se poté uchýlilo do Hongkongu, který byl pod správou Velké Británie, zde mohli i nadále svobodně tvoit. Jedním z těchto spisovatelů byl i Jin Yong.

Jak píše Li (2007, 42–43), Jin Yong pracuje s prvky fantastična a absurdna, prvky, které jsou pro tradiční literaturu typické. Pokud se podíváme na žánry jako zhiguai 志怪 (období dynastií Wei a Jin), chuanqi 传奇 (období dynastií Tang a Song), na dramata dynastií Yuan a Ming či na slavné romány jako napíklad Romance o Třech královstvích (Sanguo yanyi 三 国演义), Příběhy od jezerního břehu (Shuihu zhuan 水浒传) či Putování na západ (Xi you ji 西游记), zjistíme, že naprostá většina z nich pracuje s prvky nadpirozena, fantastična, absurdna. Nicméně od nástupu Májového hnutí texty uplatňující prvky fantastična, texty, které využívají imaginaci k tomu, aby vytvoili nerealistický fikční svět, postupně ustupovaly do pozadí ped realistickou a společensky angažovanou literaturou a od 50. let 20. století byla tradice těchto textů na pevnině úplně perušena.

Jak uvádí Liu (2007, 2ř), Jin Yongův význam pro literaturu 20. století leží v jeho znovuzrození a oslavě nativní literatury v době, kdy se zdálo, že tato literatura již na čínské pevnině dospěla ke svému konci. Zatímco mnoho spisovatelů opustilo z politických důvodů literární pole, Jin Yong pokračoval svůj boj v Hongkongu. Jin Yong si zvolil tradiční žánr wuxia, který pizpůsobil novému prostedí (Hongkong) a novým čtenáům. Na jedné straně Jin Yong navazoval na tradici nativní literatury dynastie Qing a republikánské éry, na druhé straně byl však velmi inovativní, hlavně co se týče zobrazení lidské povahy a psychologie postav či zobrazení žen. Jin Yongovy knihy se staly populární jak v Hongkongu a na Taiwanu, tak postupem času i na pevninské Číně. Jin Yong tedy znovuoživil tradici, která se již mohla zdát býti ztracená.

20

2 ČÁST DRUHÁ V druhé části se budu zabývat samotnou analýzou tí Jin Yongových knih, a to knih Kniha a meč, Létající liška z Ledové hory a Jelen a trojnožka. Jelikož budu pi své analýze navazovat na události a různé dějové linky knih, začínám proto tuto část nastíněním (alespoň ve stručnosti) píběhu a hlavních postav jednotlivých knih.

Druhá část je dělena na několik podkapitol, jedná se o podkapitoly ,,Hanové a nehanská etnika“, ,,ženské hrdinky“ a ,,kulturní pokladnice“. Ačkoli by se podkapitola o ,,konfucianismu“ mohla zaadit do části ,,kulturní pokladnice“, záměrně ji z této podkapitoly vyjímám a adím na samotný začátek analýzy. Domnívám se, že kapitola o konfucianismu je pro pochopení konstrukce Jin Yongova fikčního světa velmi důležitá. Jak již bylo ečeno díve, pro konfucianismus jsou stěžejní hodnoty wen, pro hrdiny žánru wuxia jsou to naopak hodnoty wu, které dominují. Situace však není ani v nejmenším jednoduchá. Ačkoli jsou základem žánru wuxia bojová umění, která jednoznačně odkazují k hodnotám wu, hodnoty wen zde také hrají velmi významnou roli. Jedním z cílů bakaláské práce je popsat jakou úlohu v Jin Yongově světě jednotlivé hodnoty hrají a v jakých aspektech která z nich dominuje. Pojednání o konfucianismu nastiňuje základní vztah mezi wen a wu Z tohoto důvodu považuji za píhodné začít druhou část právě pojednáním o konfucianismu a roli wen a wu pi konstruování Jin Yongova jianghu.

2.1 Základní informace o analyzovaných knihách, hlavních hrdinech a ději knih

2.1.1 Kniha a meč

2.1.1.1 Základní informace Kniha a meč (Shujian enchou lu 剑仇录) je Jin Yongovou prvotinou. Knihu začal psát roku 1ř55, a od Ř. února téhož roku začala kniha vycházet na pokračování v novinách Xinwan bao.

2.1.1.2 Stručný popis děje a hlavních postav knihy Kniha je zasazena do dynastie Qing do doby vlády císae Qianlonga (1735–1796). Hlavní postavou je Chen Jialuo 陈家洛, mladý muž, který byl právě zvolen vůdcem ,,Společnosti rudé květiny“ 红花会 (dále jako Společnost), která si kladla za cíl svržení dynastie Qing a znovunastolení dynastie Ming. Všichni členové společnosti jsou velmi zběhlí v bojových uměních. Jedná se o společnost lidmi respektovanou, jelikož bojuje za spravedlnost a pomáhá slabým. Další důležitou postavou je pak samotný mandžuský císa Qianlong. Hlavními ženskými protagonistkami jsou muslimské sestry Huo Qingtong 霍青桐 a Kasili 喀丽.

21

Společnost se snažila osvobodit svého člena Wen Tailaie ze zajetí. V průběhu své cesty narazila na muslimský kmen, který bojoval za záchranu posvátné knihy Koránu (tj. ,,knihu“ v názvu Kniha a meč), která jim byla ukradena. Chen Jialuo pomohl pi záchraně Koránu a tím si získal obdiv dcery náčelníka kmene Huo Qingtong, která mu na znamení díků darovala svůj meč (tj. ,,meč“ v názvu Kniha a meč). Wen Taitaie se však nepodailo zachránit, mise tedy pokračovala v Hangzhou, kde se hlavní protagonista Chen Jialuo poprvé setkal s císaem Qianlongem (který byl však v pestrojení a samotný Chen zatím netušil, že se jedná o císae). Později se oba dozvěděli identitu toho druhého a písahali si, že nikdy jeden druhému neublíží. Později se Wen Taitaie podailo zachránit a mandžuská armáda byla rozdrcena bojovníky Společnosti.

Záchrana Wei Taitaie je pro děj knihy velmi důležitá, již díve se dozvídáme, že pedtím než zemel pedchozí vůdce společnosti, sdělil Wei Taitaiovi tajemství nedozírného významu. Toto tajemství by mohlo vést ke svržení dynastie Qing. Po záchraně Wei Taitaie se Chen i čtenái dozvídají, o jaké tajemství se jednalo. Císa Qianlong je ve skutečnosti starším bratrem Chen Jialuoa, v jeho žilách tedy proudí hanská, nikoli mandžuská krev. Wei Taitai popisuje, že se císa Qianlong narodil ve stejný den jako se pedchozímu císai Yongzhengovi narodila dcera. Jelikož však císa poteboval syna jako následníka trůnu, došlo k výměně novorozeňat. Po tomto zjištění Společnost císae zajala a odhalila mu jeho pravou identitu. Společnost vymyslela plán, jehož hlavním aktérem byl právě Qianlong. Qianlong měl využít svého vlivu a postupně dosazovat do důležitých úadů hanské úedníky a tímto způsobem svrhnout dynastii Qing. On sám by se pak měl stát císaem nové hanské dynastie. Qianlong s plánem souhlasil a byl propuštěn.

Další důležitý děj se odehrával na SV Číny, kde qingská armáda útočila na muslimský kmen (který známe ze začátku knihy). Chen se kmeni vydal na pomoc a setkal se s mladší dcerou náčelníka kmene, Kasili, do které se zamiloval. V tuto chvíli došlo ke vzniku milostného trojúhelníku, jelikož i starší sestra Kalisi, Huo Qingtong chovala k Chenovi city. Tento milostný vztah je pro vývoj děje velmi důležitý. Kasili byla během nájezdu zajala qingskými vojsky a odvlečena do císaského paláce, kde k ní vzplál láskou i císa Qianlong. Chen se vydal do císaského paláce, kde se setkal s císaem a pipomněl mu jejich dohodu. Císa souhlasil pouze pod jednou podmínkou, Chen musel Kasili pesvědčit, aby se stala jeho konkubínou. Chen tak skutečně učinil. Kasili však brzy zjistila, že císaovy sliby byly jen plané a Qianlong se chystá Společnost zničit. Kasili byla zoufalá, nevěděla jakých způsobem Společnost varovat. Nakonec zvolila krajní ešení, spáchala sebevraždu a v mešitě krví

22 napsala pro Chena vzkaz. Společnost na závěr svedla boj s císaem a jeho armádou, kterou porazila. Chen měl možnost císae zabít, avšak nemohl zabít svého vlastního bratra. Společnost v tomto momentě opustila scénu a putovala na západ Číny, aby zde vzdala čest památce Kasili.

2.1.2 Létající liška z Ledové hory

2.1.2.1 základní informace Jedná se o Jin Yongovův nejkratší román, obsahuje pouze ř kapitol. Kniha Létající liška z Ledové hory (Xueshan feihu 雪山飞狐) vycházela v průběhu roku 1ř5ř v novinách Mingbao. Tato kniha vybočuje z Jin Yongovy tvorby a to jak svou délkou, tak způsobem vyprávění. Pro Jin Yonga je typické, že píběh vypráví chronologicky. To v knize Létající liška z Ledové hory neplatí. Jin Yong zde využívá metody rámcového vyprávění. Setkáváme se zde s několika postavami, které jsou nuceny strávit společně jeden den a noc uvěznění na hradě. Každá z postav postupně vypráví píběh, který sahá měsíce, roky až dekády zpět do minulosti. Jedná se o různé verze jednoho píběhu a s vyprávěním každé další postavy se na píběh vrhá nové světlo. Až když všechny postavy dovypráví svou verzi píběhu, dozvídáme se, co se skutečně událo, a získáváme plnou verzi píběhu.

2.1.2.2 Stručný popis děje a hlavních postav knihy Děj knihy se odehrává v době vlády dynastie Qing za vlády císae Qianlonga v průběhu jednoho dne. Píběh, který je postupně postavami odkrýván, však sahá více jak sto let do minulosti, konkrétně do doby založení dynastie Qing (1644). Píběh vypráví o 4 stoupencích a ochráncích Li Zichenga, kteí pocházeli z rodin Hu, Miao, Tian a Fan. Další postavou je Wu Sangui. Li Zicheng i Wu Sangui jsou skutečnými historickými postavami. 18 Jin Yong popisuje postavu Li Zichenga podle skutečných historických událostí, píše, že Li Zicheng stál

18 Li Zicheng 李自成 (1606-, haský Číňa a eel, kteý oku sesadil dyastii Mig a poté co igský ísař spáhal seeaždu, se sá pohlásil ísaře oé dyastie Shun. Nedlouho poté (27. dubna yla jeho aáda poažea aádou igského geeála Wu Saguia a adžuskou armádou. Li Zicheng poté utekl z Pekigu. Neí jisté, o se s í poté stalo, ěkteří se doíají, že spáhal seeaždu, jií, že yl zait při sé útěku z Pekigu, jií tdí, že útěk přežil a stal je ihe. Neyjasěé okolnosti jeho smrti vedly ke vzniku mnoha legend. Wu Sangui 吳三桂 (1612–, igský geeál, kteý oku oteřel áy Velké číské zdi a tí uožil Madžuů stup do Pekigu a apoohl tak jejih ítězstí ad Migy a založeí dyastie Qig. )astáal poté eli ysoké posty a dalšíh let ojoal a staě Qigů. Později ytořil ezáislou satapii poiii Yua. Roku edl eélii poti igů. Roku se pohlásil ísaře dyastie Dazhou, později téhož oku zeřel. 23 za svržením dynastie Ming a zmiňuje se i o tom, že mingský císa jeho pičiněním spáchal sebevraždu. Historické události Jin Yong sleduje až do bodu, kdy byl Li Zichenga vyhnán z Pekingu. Od této chvíle Jin Yong vytváí alternativní historii a popisuje, co se s Li Zichengem po útěku stalo. Wu Sangui je popisován jako zrádce, který zavinil, že k moci nastoupila nehanská (mandžuská) dynastie.

Jin Yong (respektive jeho postavy) vypráví alternativní píběh svržení dynastie Ming. Jak jednotlivé postavy vyprávějí svou verzi píběhu, postupně se dozvídáme celou pravdu. Poté co byl Li Zicheng obklíčen v provincii Hubei, ti jeho ochránci Miao, Fan a Tian byli vysláni pro posily. Poté co se ochránci vrátili, zjistili, že je Li Zicheng po smrti a rozhodli se najít posledního z Liových ochránců, Hu, a doufali, že společně jeho smrt pomstí. Když ho po několika letech hledání našli, ke svému pekvapení zjistili, že Hu získal vysoké postavení v provincii Yunnan a pracuje pro zrádce Wu Sangui. Miao, Fan a Tian se domnívali, že měl Hu co do činění se smrtí Li Zichenga a je tedy také zrádce. Než jim Hu stačil vše vysvětlit, zabili ho. Miao, Fan a Tian za nějaký čas za nevyjasněných okolností19 spáchali sebevraždu. Jelikož potomci Miao, Fan a Tian neznali pravdu, vedla tato událost k dlouhotrvajícímu sváru mezi rodem Hu a rody Miao, Fan a Tian.

Všechny postavy, které se na hradě sešli, pocházeli z některé ze 4 výše zmíněných rodin nebo byli s původním píběhem nějak jinak spjaty. Jak každá z nich vypráví svou verzi píběhu, dozvídáme se, co se ped mnoha lety skutečně událo. Poté co Li Zicheng poslal své 3 ochránce pro posily, vymyslel Hu plán. Oblékl jednu z mrtvol do Li Zichengových šatů, poté tělo vynesl ven a prohlásil, že Li Zichenga zabil a dobrovolně se pidává na stranu Mandžuů. Li Zicheng mezitím v pevleku nepozorovaně zmizel do hor. Hu se tedy obětoval pro záchranu Li Zichenga. Poté Hu po dlouhá léta plánoval jak svrhnout mandžuského císae a na trůn dosadit Li Zichenga. Jeho plány však byly zmaeny poté, co se vrátili jeho ti pátelé Miao, Fan a Tian a zabili ho. Později se dozvídáme, že Li Zicheng žil až do věku sedmdesáti let v kláštee a ped svým útěkem do hor daroval Huovi mapu a dýku a ekl mu, že v dýce je skryt návod jak dešifrovat mapu, která vede k místu, kde Li Zicheng ukryl mingský poklad nedozírné hodnoty. Hu mapu i dýku stežil jako oko v hlavě a chtěl za pomoci pokladu pomoci Li Zichengovi získat trůn. Poté co byl Hu zabit, změnila dýka i mapa několikrát svého

19 Ve skutečosti yly okolosti jejih seeaždy íe ež jasé, Miao, Fa a Tia zjistili padu o sé příteli Hu, po zjištěí, že zaili eiého čloěka, kteý yl elou dou a jejih staě, již eohli dále žít, a poto společě spáhali seeaždu. Před sou stí šak ikou eřekli padiou ezi příěhu, ož zapříčiilo, že jejih potoi stále eáiděli odiu Hu a ody ezi seou stále ojoaly a zaíjely se. Až a úplý záě kihy se potagoisté kihy potoi odi dozěděli, o se před oha lety skutečě událo. 24 majitele (jejich držitelé netušili, že se jedná o vodítko k pokladu). Nyní společnost, která se sešla na hradě, zjistila, že mapa i dýka jsou pítomny a rozhodla se poklad najít.

Hlavní postavou je Hu Fei 胡斐, pezdívaný Létající liška z Ledové hory. Jak jméno napovídá Hu Fei patí do rodiny Hu, jako novorozeněti mu zemeli oba rodiče (otec byl zavražděn a matka následně spáchala sebevraždu). Hu toužil po pomstě. Situace se však zkomplikovala, když se Hu Fei zamiloval do Miao Ruolan, dcery muže jménem Miao Renfeng, kterého chtěl Hu Fei zabít, aby pomstil smrt rodičů. Kniha končí soubojem mezi Hu Feiem a Miao Renfengem. V závěrečné scéně má Hu Fei možnost Miao Renfenga zabít. Dá pednost pomstě nebo lásceť Tuto otázku nechává Jin Yong nezodpovězenou. Kniha má otevený závěr a závisí jen na čtenáově pedstavivosti, jak píběh skončí. Ačkoli je Hu Fei hlavním protagonistou, v knize se po většině času nevyskytuje a čtená se s ním seznamuje prostednictvím vyprávění ostatních postav. Větší roli Hu Fei hraje až na úplný závěr knihy.

2.1.3 Jelen a trojnožka

2.1.3.1 stručné informace Jelen a trojnožka (Luding ji 鹿鼎记) je Jin Yongovým posledním románem wuxia. Poté následovala už jen povídka wuxia s názvem Meč slečny z Yue (Yue nü jian 越女劍). Kniha se od pedchozích románů wuxia liší a často bývá označována za anti-wuxia. Kniha od roku 1969 do roku 1972 vycházela v novinách Mingbao.

Jelen 鹿 v názvu knihy symbolizuje císaství a jeho lid. ,,Jelen ačkoli je to divoké a poměrně velké zvíe má velmi pokojnou povahu, rád jí trávu a listy a nikdy neublíží jiným zvíatům. Proto jediné, co může udělat, pokud ho chtějí ulovit či sníst jiná zvíata je utíkat. Pokud není schopen utéct, je sněden. Proto byl jelen za dávných časů symbolem císaství, symbolem obyčejného lidu, kteí jsou podízení císai, klidní a poslušní. Stejně jako osudem jelena i jejich osudem je být utlačovaní“ (Jin Yong 1ř6Ř, 2). Trojnožka 鼎, která byla za dynastie Zhou symbolem mandátu Nebes, pak symbolizuje vladae. Osudem obyčejných lidí je tak pijmout roli jelena, podízeného císai.

2.1.3.2 Stručný popis děje a hlavních postav knihy Jelikož je Jelen a trojnožka nejrozsáhlejší z Jin Yongových románů, nastíním děj opravdu jen ve zkratce a podrobněji se budu zabývat spíše charakteristikou hlavních postav, jelikož to považuji pro analýzu za stěžejní.

25

Kniha je zasazena do období vlády dynastie Qing do doby vlády císae Kangxiho (1661– 1722). Hlavní postavou je Wei Xiaobao 韦小宝. Wei Xiaobao není postavou, jakou by čtená románů wuxia očekával. Dalo by se íci, že se jedná o pravý opak hrdiny, na jakého jsou čtenái Jin Yonga a wuxia obecně zvyklí. Wei Xiaobao je synem prostitutky, který nikdy nepoznal svého otce. Wei je velmi líný, nevzdělaný (neumí číst ani psát), prospěcháský. Jeho znalost bojových umění je velmi specifická. Postupem času mu několik velkých mistrů bojových umění nabízelo, aby se stal jejich žákem. Nabídky některých Wei pijal, jiné odmítl. Nakonec měl více učitelů, což nebylo povolené. Jeho lenost však byla natolik velká, že ačkoli měl možnost učit se od těch největších mistrů, on sám se nikdy poádně bojovat nenaučil. Jeho strategie byla jednoduchá, vzít si ze všech stylů boje to nejužitečnější, nejefektivnější. Jeho bojové schopnosti se tak skládaly z prvků mnoha odlišných škol, ale žádné umění neovládal ani zdaleka dokonale. Wei je bezpečně nejhorším bojovníkem v celé knize. Ačkoli Wei nemá žádné vzdělání, je velmi chytrý (místy až vychytralý) a pomocí své chytrosti, lstí a občas i nečisté hry se mu podailo vypracovat se na velmi vysoké posty. Ačkoli Wei neodpovídá hrdinovi, jaký by měl ve wuxia figurovat a je označován za antihrdinu, nedá se íct, že by jeho postava byla záporná. Naopak v porovnání s dokonalými hrdiny románů wuxia působí Wei mnohem uvěitelněji, reálněji. Wei je navíc velmi vtipný (místy až ironický), což činí jeho postavu pro čtenáe velmi atraktivní. Wei má jednu vlastnost, která potvrzuje, že se skutečně nejedná o postavu zápornou, pro Weie je pátelství nade vše, je velmi loajální a nikdy by nezradil svého pítele. Tato jeho vlastnost mu v průběhu píběhu způsobuje mnoho dilemat. Druhou hlavní postavou knihy je císa Kangxi. Kangxi je pravým opakem Wei Xiaobaoa. Je vzdělaný, moudrý, zběhlý v bojových uměních. Je až skoro neuvěitelné, že právě tito dva jedinci se stanou nejlepšími páteli. Kangxi však ve Weiovi našel někoho, s kým může mluvit oteveně, vyjadovat své emoce a obavy a nemusí se petvaovat, jen s Weiem může být sám sebou.

Poprvé se Wei Xiaobaoem setkáváme jako s teenagerem v jeho rodném městě Yangzhou. Následně Wei z města utekl a byl zajat a odvlečen do Pekingu. Zde oslepil vrchního eunucha, zabil jeho učně a sám se poté vydával za učně. Tímto způsobem se dostal do Zakázaného města, kde se setkal s císaem Kangxim (který byl jen o pár let starší než on sám). Z Weie a Kangxiho se postupem času stali nerozluční pátelé (Kangxi však velmi dlouhou dobu neznal Weiovu pravou identitu). Později byl Wei unesen tajnou ,,Společností Nebe a Země“ 天地会 (dále jen jako Společnost), která si kladla za cíl svržení dynastie Qing. Wei se seznámil s vůdcem Společnosti, kterým byl Chen Jinnan. Wei mu prozradil své tajemství (za

26 eunucha se jen vydává, není tedy spolčený s Qingy). Chen Jinnan, chtěl tohoto faktu využít a nabídl Weiovi, aby se stal jeho žákem (což Wei pijal). Vůdce Společnosti tím však sledoval jediný cíl, a to ten, že Wei mohl být jeho informátorem a špionem v Zakázaném městě. Wei se vrátil do Pekingu a věrně plnil všechny úkoly, kterými ho jak Kangxi, tak Společnost pověili. Byl loajální jak Kangximu (kterému několikrát zachránil život a byl mu ve všem nápomocný), tak Společnosti (kterou několikrát varoval ped nebezpečím qingské armády a pomohl jí uniknout). Kangxi později zjistil, že Wei hrál na dvou frontách a dal mu ultimátum, Wei si musel vybrat, zda bude loajální Kangximu či Společnosti. Pro Weie byly obě varianty nepedstavitelné, jelikož nechtěl nikoho zradit. Rozhodl se tedy spolu se svými 7 manželkami a veškerým bohatstvím, které si nastádal odejít z Pekingu. Od té doby už nebyl nikdy více spaten.

2.2 Uvedení do Jin Yongova fikčního světa Autorka článku The Ship in a Bottle: The Construction of an Imaginary China in Jin Yong´s Fiction Xiaofei Tian (2007, 220) pirovnává Jin Yongův fikční svět k lodi v láhvi. Uvádí, že fikční svět, který Jin Yong vytvoil je velmi vzdálený reálnému světu. Ačkoli je fikční svět zasazen do čínských dávných historických dob, Jin Yong konstruuje obraz Číny, která v minulosti nikdy neexistovala. Důležitou složkou tohoto světa jsou hrdinové zběhlí v bojových uměních, kteí často oplývají i nadlidskými schopnostmi. Tito hrdinové se neídí zákony společnosti, ve které žijí. Tvoí si novou společnost, která má svou vlastní hierarchii a zákony. Znalost bojových umění je v tomto světě nezbytná. Obyčejní lidé nemající bojové schopnosti zde vystupují většinou v podadných rolích jako hospodští, číšníci, chudí vesničané, zkrátka lidé, kteí se sami neumí bránit proti kivdám a útlaku a potebují pomoc hrdinů. Tyto postavy jsou pro fikční svět nezbytné jako jakési kulisy, nikdy však nehrají hlavní roli.

Jelikož se děj knih odehrává v dávných dobách, většinou navíc na místech vzdálených od společnosti (lesy, hory, pouště, moe...), je to svět pro čtenáe velmi vzdálený, lo v láhvi je tedy pro tento fikční svět poměrně píhodným označením, svět je stejně neproniknutelný jako sklo láhve. Lo v láhvi je však pro jejího vlastníka velkým pokladem, rád se na ní dívá, rád se svým výtvorem kochá. Jin Yongův svět je pro čtenáe něčím exotickým (jiným), neznámým, vzdáleným, odehrávajícím se ped mnoha staletími. A jako se modelá rád kochá svou lodí i čtená se rád vrací do tohoto světa, světa, který je natolik odlišný od světa, ve kterém reálně žije, že je možné na chvíli na reálný svět zapomenout a ponoit se do světa dobrodružství, nebezpečí a dokonalých hrdinů.

27

Mají Jin Yongovy romány primárně zábavnou funkci a čtenáům slouží pouze k úniku z reality či se v láhvi skrývá mnohem více než by se na první pohled mohlo zdátť V této části se pokusím prohlédnout skrze sklo láhve a za pomoci popisu základních kamenů Jin Yongova fikčního světa na tuto otázku odpovědět.

2.3 Konfucianismus v Jin Yongově fikčním světě (jianghu) V čínské společnosti, která byla od dynastie Han značně konfucianizovaná, byly hodnoty wen nadazovány hodnotám wu. Jak uvádí Cheng (2006, 288) od dynastie Han byla prostedkem získání postu ve státní správě znalost konfuciánských knih (pedevším Pěti kanonických knih), do popedí se také dostala synovská oddanost (xiao 孝). Synovská oddanost se týkala primárně rodinných vztahů, tento rámec však pesahovala. Rodina sloužila jako jakási základní jednotka státu, její platnost pak byla rozšíena na celý stát, kdy vztah otec-syn měl být paralelou ke vztahu poddaný-vlada. Vše tedy začínalo u rodiny a postupně se rozšiovalo stále výše a výše až k samotnému císai, poddaní by tedy císai měli vzdávat stejnou úctu jako svému vlastnímu otci. Vrcholem synovské oddanosti poté bylo prosazení se (ve státní správě).

Z výše zmíněného vyplívá, že pro získání postu a tím naplnění synovské oddanosti bylo zapotebí wen. V Jin Yongově fikčním světě to však primárně nejsou hodnoty wen , ale hodnoty wu, které jsou nejvíce ceněny. Hrdinové Jin Yongových knih si vytvoili svou vlastní alternativní společnost, společnost, která se vzbouila proti oficiální (konfuciánské) společnosti. Není to však tak, že by se hrdinové vzbouili pouze z rozmaru, z touhy po moci či jiných osobních pohnutek. Vzbouili se proto, že společnost byla špatná, zkorumpovaná, chamtivá a císa nedbal o blaho lidu. Cheng (2006, 66) uvádí, že již v průběhu dynastie Zhou se v Číně vyvinul koncept tzv. mandátu Nebes. Jednalo se o pedstavu, že Nebesa panovníkovi (potažmo celé dynastii) propůjčila mandát k vládě, stinná stránka však byla ta, že mu mandát (pokud nevládl správně) mohl být kdykoli odebrán. Ztráta mandátu se projevovala různými pírodními katastrofami, ale i napíklad lidovými povstáními. Vzbouení hrdinů Jin Yongových románů je tedy možné brát jako známku toho, že dynastie ztratila mandát a měla by proto být svržena.

Hrdinové proti dynastii bojovali následovně, vytvoili si společnost alternativní ke konfuciánské společnosti, cílem této společnosti bylo bojovat za spravedlnost a ochraňovat slabé, kteí se sami ochránit nemohli. To, co hrdinům v této nové společnosti (ve wulinu, tj. společenství lidí (xia), které spojuje znalost bojových umění), zajišovalo společenský posun, nebylo wen, jak tomu bylo ve společnosti většinové (konfuciánské), ale wu, tedy jejich bojové

28 schopnosti. Wu je tím, co se v jianghu nejvíce cení. Když vláda za pomoci wen zklamala, musí nastoupit vláda za pomoci wu. Je jasné, že Jin Yong záměrně pracuje s hodnotami wen a wu a zabudovává je do svého fikčního světa. Není to tak, že by hodnoty wen odsuzoval a hlásal, že správné je jen wu, naopak konfuciánské hodnoty wen dostaly svou šanci, většinová společnost Jin Yongových románů je konfuciánská, na těchto hodnotách založená, až když se ukázalo, že vláda za pomoci wen nefunguje, dostalo se ke slovu wu. Na druhou stranu v mnoha jiných aspektech Jin Yongova světa hraje wen velmi důležitou roli a ještě o tom v analýze bude eč.

Dalo by se tedy íci, že jianghu v podstatě kopíruje uspoádání konfuciánské společnosti, ale to s jedním zásadním rozdílem, a to tím, že wen bylo nahrazeno wu. Mnoho aspektů konfuciánské společnosti však zůstalo zachováno. Jedním z těchto aspektů je hierarchie. Hrdinové Jin Yongových románů většinou nevystupují jako jednotlivci, ale jsou součástí nějaké školy bojových umění popípadě nějaké tajné společnosti, ád a uspoádání těchto jednotek je poměrně striktní. Jejich členové jsou svázáni velkým množstvím závazných pravidel, za jejichž porušení jsou velké tresty. Jednotlivé školy/společnosti mají své učitele (mistry)/vůdce, jimž jsou jejich členové podízeni, existuje zde tedy hierarchie. Učitel/vůdce plní stejnou úlohu jako v konfucianismu otec, členové jedné školy či jedné tajné společnosti jsou si pak navzájem bratry, funguje zde tedy v podstatě koncept synovské oddanosti, až na to, že biologická rodina byla nahrazena rodinou novou. Vyskytuje se zde tedy otázka, zda jsou xia opravdu tak svobodní, jak se o nich všeobecně íká. Xia jsou totiž považováni za symbol svobody a vzpoury proti konfuciánské společnosti. Z výše uvedeného však vyplývá, že zcela svobodní nejsou. Xia se osvobodili z područí konfuciánské společnosti, to je více než jasné, hned poté se však stali členy jiné společnosti, která byla v podstatě s tou konfuciánskou dosti podobná, co se týká napíklad hierarchického uspoádání. Nedá se tedy mluvit o tom, že by byli zcela svobodnými a na nikom nezávislými jedinci, dostali se z jedné závislosti do závislosti jiné. Zdá se, že hrdinové ani tak neměli problém s tím, že ve společnosti funguje nějaký ád, nějaké hierarchie, které jsou všichni členové společnosti podízeni, pokud by totiž toužili po naprostém osvobození se od pravidel a hierarchie ve wulinu by ho nenašli. Proti čemu tedy pesně hrdinové bojujíť Bojují proti konfuciánským hodnotám wen, které tvoí základ celé společnostiť Domnívám se, že odpově na tuto otázku zní, nikoli. Hodnoty wen nejsou sami o sobě špatné, špatní jsou lidé (pevážně ti z vyšších vrstev), kteí ačkoli tyto hodnoty hlásají, neídí se jimi, jsou chamtiví, podlí, nezajímají se o poteby lidu. Situace došla tak daleko, že nebylo jiného zbytí, než hodnoty wen nahradit hodnotami wu a nastolit

29 spravedlnost. Z toho tedy vyplývá, že hodnoty wen v zásadě nejsou špatné a to potvrzuje i Jin Yong, který na mnoha místech hodnoty wen vyzdvihuje. Tomuto tvrzení, tedy, že hodnoty nejsou sami o sobě špatné, ale špatní jsou lidé, odpovídá i to, že mnoho hodnot, kterými by hrdinové xia měly oplývat, jsou hodnoty skrze konfuciánské, kterými by podle konfucianismu měl disponovat ušlechtilý muž (junzi 君子). Jedná se o hodnoty jako napíklad lidskost (ren 仁), loajalita (zhong 忠) či spravedlnost (smysl pro náležitost) (yi 義) (Král 2005, 104).

Jin Yongův fikční svět je tak možné chápat jako jakousi paralelu ke konfuciánsky založenému světu. Shahar (1řř6, 1Ř4–211) vyslovuje tvrzení, že se jedná o konfuciánský svět vzhůru nohama, kde wen bylo nahrazeno wu. Ačkoli nová společenská hierarchie v podstatě kopíruje tu konfuciánskou, nahrazením wen wu dochází k mnoha důležitým změnám. Jedná se zejména o změnu v nižších úrovních hierarchie. Zatímco konfucianismus adí muže nad ženy, učence nad bojovníky, staré nad mladé, ve světě jianghu si může každý, kdo disponuje bojovými schopnostmi wu vybojovat své místo a to bez ohledu na věk, postavení či pohlaví. Na rozdíl od konfucianismu je tak i pro ženu možné vypracovat se na stejnou či lepší pozici než muž. Pohyb v rámci hierarchie je tedy možný, a i člověk z nejnižších vrstev se může vypracovat velmi vysoko, v tomto je jianghu mnohem benevolentnější než striktní konfucianismus. Ačkoli souhlasím s tvrzením, že Jin Yongův svět je v podstatě konfuciánským světem vzhůru nohama, domnívám se, že to nejsou jen hodnoty wu, ale i hodnoty wen, které v Jin Yongově světě hrají důležitou roli.

Z výše uvedeného je patrné, že Jin Yong pro tvorbu svého jianghu využívá termínů wen a wu a vztahu mezi nimi. Wen a wu jsou jakýmisi základními kameny Jin Yongova světa. Na těchto dvou principech je v podstatě celý fikční svět vystaven. Nyní pikročím k analýze tí Jin Yongových knih. V průběhu analýzu se k tématu wen a wu budu několikrát vracet a pokusím se postupně odkrýt jakou funkci (kromě výše zmíněného) tyto hodnoty plní a jakým způsobem jsou Jin Yongem pojímány.

2.4 Hanové a nehanská etnika Pro Jin Yongovy knihy je typické, že jsou zasazeny do doby, kdy byla v Číně u moci nehanská etnika. Zasazení Jin Yongova fikčního světa do dob kdy byli Hanové utlačováni, není jistě náhodné a Jin Yong tím sleduje jisté cíle. Hanové jsou popisováni jako slabší etnikum, jsou však Hanové skutečně slabým etnikem či existuje něco, v čem ostatní pevyšujíť Jak je v knize popsán vztah Hanů k jiným etnikůmť Zobrazuje Jin Yong Hany jako etnikum nadazenéť Na tyto otázky bych ráda odpověděla v této části práce.

30

2.4.1 Hanové a Mandžuové Kniha Kniha a meč je postavena na boji Hanů a Mandžuů. Hlavní hrdina knihy Chen Jialuo je vůdcem společnosti, která se pokouší svrhnout dynastii Qing. Na druhou stranu tu máme císae Qianlonga, který je v knize zástupcem Mandžuů. Konflikt je zde naprosto zetelný. Na první pohled by se mohlo zdát, že Jin Yong zde utváí obraz Hanů jako těch hodných a Mandžuů jako těch zlých. Celá situace ale není tak jednoduchá. Zpočátku můžeme pozorovat, že všichni Hanové, se kterými se v knize setkáváme (jedná se většinou o členy Společnosti) jsou stateční, silní, důvěryhodní jedinci zběhlí v bojových uměních. Navíc drží své slovo a jdou si pevně za svým. Jejich životním a jediným cílem je svržení dynastie Qing, která okupuje území jim patící. Za tuto misi jsou schopni obětovat teba i život. Zkrátka mají vlastnosti, jaké by měl každý správný xia mít. Proti nim stojí císa Qianlong, který je velmi namyšlený, hoví si v pohodlí a má rád svůj majetek, rozhodně se nejedná o žádného chrabrého hrdinu. Důležitý zlom knihy pišel, když se Společnost dozvěděla, že jejich největší nepítel, císa Qianlong, není ve skutečnosti Mandžu ale Han. Reakce Společnosti na tuto novinu byla velice zajímavá. Všem pišlo naprosto samozejmé, že až Qianlong zjistí pravdu o svém původu, nebude již žádných pochyb o tom, že se pidá na jejich stranu, svrhne mandžuskou dynastii a znovu nastolí vládu Hanů. Společnost ani na chvíli nezapochybovala o tom, že hanská krev zvítězí nad mandžuskou výchovou a on se zachová jako správný Han. Stačí však jen píslušnost k nějakému etniku k tomu, aby se člověk dobrý či špatný nebo aby se zachoval správněť Postava císae Qianlonga je velmi zajímavá, nejprve, když zjistil pravdu o svém skutečném původu, uzavel se Společností spojenectví. Později však čtená zjišuje, že Qianlong své slovo nedodržel. Na druhou stranu Qianlong chodil vzdát úctu ke hrobu svých pravých rodičů, jednal tedy v souladu se svou synovskou oddaností (podle vzoru konfucianismu). Je tedy patrné, že mu jeho původ nebyl lhostejný. Nebyl pro něj ale důležitý natolik, aby kvůli němu opustil pohodlí, které si vybudoval.

Můžeme tedy íci, že Jin Yong v knize Kniza a meč nevytváí černobílý pohled na Hany a Mandžui. To vidíme na píkladu Qianlonga, který své etnikum zradil, kvůli své pýše a pohodlí, a co je horší nezradil jen své etnikum, ale také svého bratra, kterého by byl schopen i zabít. Být Han tedy automaticky neznamená být ten dobrý a spravedlivý. Poté co se Huo Qingtong dozvěděla, že její sestra spáchala sebevraždu, íká: „Jak jsme mohli být tak hloupí a věit císaiť“ a Chen odpovídá „protože je to Číňan a můj bratr“, na což Huo Qingtong odpovídá „co to znamená, že je Číňanť Myslíš si, že Číňané nejsou schopni dělat špatné věciť“ (Jin Yong 2007, 4ř0). Mohlo by také dojít k obrácené situaci, kdy by nějaký Mandžu

31 pedčil svým charakterem Hanať Ano, mohlo. K této situaci dochází v Jin Yongově poslední knize Jelen a trojnožka, jejíž analýzou se budu níže zabývat.

Tím, že je konflikt mezi Hany a Madžuy je v knize zobrazen jako konflikt dvou konkrétních osob, navíc ještě bratrů, dochází k jakémusi zosobnění konfliktu. Později když se Qianlong zamiloval do Kasili, nejednalo se již nadále jen o politický konflikt, konflikt pešel do osobní, emocionální roviny. I v této osobní rovině měl Chen nad Qianlongem navrch, vždy Kasili si zvolila právě jeho a nic na tom nezměnilo ani bohatství a moc, kterou Qianlong měl.

Jak již bylo ečeno, Hanové jsou v knize utlačováni Mandžui, Mandžuové nad nimi mají moc. Co je ale v knize vysloveně čínské, tradiční, v čem Hanové vynikají nad Mandžui a dává jim to mocť Jedná se o bojová umění, v bojových schopnostech členové společnosti značně pevyšují mandžuské bojovníky a několikrát jim v knize uštědili drtivou porážku. V tomto ohledu se tedy Mandžuové nemůžou Hanům ani v nejmenším vyrovnat. Zde opět narážíme na hodnoty wen a wu. Není pochyb, že bojové schopnosti je možné zaadit do kategorie wu . Bojové schopnosti tvoí v jianghu základní hodnoty člověka, ale i prostedek získání úcty a uznání ze strany wulinu. Zde je jasně viditelné nahrazení hodnot wen (které v konfuciánské společnosti slouží jako základ civilizace i hodnot člověka) hodnotami wu. V bojových uměních (wu) navíc Hanové excelují, je to něco v čem se jim Mandžuové nemohou vyrovnat, něco co Mandžuové obdivují. Ačkoli i Mandžuové sami bojová umění ovládají, musejí uznat, že se svými schopnostmi Hanům nevyrovnají, pijímají tedy jejich pevahu. Bojové umění je chápáno jako něco vysloveně čínské, tradiční, pedávané z generace na generaci. V jistém slova smyslu by bojová umění bylo možné pokládat za součást čínské kultury, je to něco co Hanové mají a nehanové postrádají. Zde je vidět, že v Jin Yongově světě není možné brát wen a wu jako dvě od sebe oddělené nebo dokonce protikladné množiny. Tyto množiny jsou ve vzájemné interakci a mohou se i pekrývat.

Kniha Jelen a kotlík má na první pohled adu společných rysů s knihou Kniha a meč. Také se odehrává za doby qingské nadvlády a také se zde objevuje tajná společnost, která si klade za cíl znovu dosazení dynastie Ming na čínský trůn. Charakterově jsou členové Společnosti totožní s těmi z knihy Kniha a meč a za svou zemi by položili i vlastní život. Když vůdce Společnosti umíral, stále věil, že se Společnosti podaí cíle dosáhnout a on ani v nejmenší nelitoval, že za tuto věc položil svůj život. Co však tuto knihu činí odlišnou od Jin Yongovy prvotiny Kniha a meč je postava císae Kangxiho. Je to právě postava císae, která na konflikt mezi Hany a Mandžuy vrhá úplně nové světlo. Jak jsme viděli v knize Kniza a meč, postava

32 qingského císae Qianlonga zde byla vykreslena velmi negativně, byl to někdo, kdo nedrží své slovo, někdo pro koho je moc, sláva a bohatství více než čest a spravedlnosti. Někdo, kdo by byl schopný zabít i svého vlastního bratra, zkrátka člověk, který není hoden respektu. Pípad Kangxiho je diametrálně odlišný. Kangxi je velmi moudrý a spravedlivý vlada, který se navíc velmi zajímá o čínskou tradiční kulturu (jako filosofii, kaligrafii, literaturu). Je ztělesněním všech ctností. Kangximu také velmi záleží na blahu obyčejných čínských lidí, záležitosti státu jsou pro něj důležitější než osobní zájmy. Není toto pesně stejná zásada, jakou se ídí i Společnostť Je důležitější to k jakému etniku Kangxi písluší či to, jak vládne a jak se pod jeho vládou čínskému lidu vedeť Kangxi v průběhu píběhu několikrát dokázal, že mu na blahu obyčejných lidí opravdu záleží. Kangxi cítil odpor k těm, kdo byli zodpovědní za masakr ve Weiově rodném městě Yangzhou, proto poslal delegaci k hrobu posledního mingského císae, aby mu takto vzdal svou úctu. Navíc se rozhodl, že v Yangzhou nechá postavit memoriál padlým pi obraně města, občany Yangzhou také osvobodil od placení daní na dobu tí let. Kangxi se snaží poukázat na to, že on není zodpovědný za hrůzy, které se zde pod taktovkou Mandžuů v minulosti udály. Jeho vláda by neměla být posuzována na základě vlády jeho pedchůdců. Kangxi by si rád získal srdce čínského lidu. Témě na závěr knihy Kangxi vedl rozhovor se svým nejlepším pítelem Weiem. Kangxi íká: „Jistě se nemohu vyrovnat legendárním čínským vladaům, ale snažím se být co nejlepším císaem a myslet na blaho mých poddaných. Nemyslím si, že jsem o nic horší než většina mingských císaů. Myslíš si, že by se lidé měli lépe, pokud by Společnost dosáhla svých cílů a znovu dosadila dynastii Mingť“ (Jin Yong 2003, 517). Tento rozhovor Wei později reprodukuje členům Společnosti a íká: „Mandžuský císa je dobrým císaem. Pemýšlejte, který z mingských císaů, které chcete tak nadšeně pivést zpět na trůn byl tak dobrým vladaem jako Kangxiť Já osobně nemůžu pijít ani na jednoho“ (Jin Yong 2003, 525). Členové společnosti (ačkoli to neekli nahlas) nemohli jinak než souhlasit.

V knize Kniha a meč bylo naznačeno, že být Han nemusí znamenat být dobrý člověk (viz. císa Qianlong). V knize Jelen a kotlík dochází k ještě většímu obratu, Jin Yong zde ukazuje, že i Mandžu může být velmi dobrý a laskavý člověk, který dbá o blaho čínského lidu. Dochází ke stírání rozdílů mezi Hany a Mandžuy, koncept Han = dobrý, Mandžu =špatný zde absolutně neplatí. Naopak pozornost je spíše sousteděna k charakteru hrdinů. Dobrý je ten, kdo jedná dobe a nezáleží na tom, zda je to píslušník hanského či mandžuského etnika. Dalším prvkem, který činí konflikt mezi Hany a Mandžuy komplikovanějším je vpád dalšího nepítele, Rusů. To vrhá na vztah Hanů a Mandžuů úplně nové světlo. Rusové se od Hanů i

33

Mandžuů odlišují v mnoha směrech, svým jazykem, vzhledem, zvyky, geografickou polohou. Rusové jsou natolik odlišní, že rozdíl mezi Hany a Mandžuy se najednou nezdá být natolik velký. Rusové jsou jejich společným nepítelem. Kangxi pověil Weie tažením proti Rusku. Wei byl úspěšný a Rusy porazil. Když Rusové nazvali Číňany barbary Wei odvětil: „Pišli jste na naše území, okrádali, znásilňovali, vraždili jste lidi, co tu žijí. Kdo je tu barbarť“ (Jin Yong 2003, 461). Pokud srovnáme jednání Rusů s osvícenou vládou Kangxiho, musíme uznat, že jsou to Rusové nikoli Mandžuové, kdo tyranizuje čínský lid. Wei Xiaobao nakonec s Rusy podepsal tzv. Něrčinskou smlouvu (16Řř), čímž si získal respekt jak Společnosti, císae Kangxiho a qingského dvoru, tak obyčejného lidu. Společný nepítel sjednotil všechna čínská etnika. Zajímavé, je, že zde Jin Yong hovoí o boji s Rusy a Něrčinské smlouvě. Jedná se patrně o poslední konflikt s Číny se Západem, který neskončil porážkou Číny a podpisem nerovnoprávné smlouvy. Jin Yong zde vyzdvihuje hrdinství čínského lidu v boji proti Rusům (cizím áblům) a oslabuje vítězství Číny. Domnívám se, že odkaz na Něrčinskou smlouvu je jedním z mnoha prostedků pomocí níž Jin Yong oslavuje Čínu a buduje čínskou identitu.

Je velmi zajímavé sledovat, jakým způsobem si Kangxi získal srdce čínského lidu. Jak již bylo ečeno díve, Kangxi vzdal hold poslednímu mingskému císai. Navíc byl velkým obdivovatelem tradiční čínské kultury, velmi často četl díla čínských klasiků jako napíklad mistra Sunzi. Ačkoli Kangxi z počátku používal mandžuský styl bojového umění, postupem času se však naučil bojové umění čínské a kompletně změnil svůj styl. O tomto tématu pojednává napíklad i Wei Jiesong (2007, 130), který píše, že aby byli Mandžuové Hany pijati, museli se oteveně identifikovat s čínským národem, s čínským životním stylem, s čínskou tradicí. Docházelo tedy k jakési asimilaci, dalo by se íci až sinizaci (počínštění) Mandžuů. Ačkoli byli Hanové politicky ovládáni Mandžuy, po kulturní stránce to byli Hanové, kteí excelovali. To samé se týká i bojových schopností, jak v knize Kniha a meč, tak v knize Jelen a kotlík, jsou to členové Společnosti, kteí jsou mistry bojových umění a pi každém stetu s mandžuskými bojovníky vítězí. Mandžuové se jim v tomto ohledu nemohou ani v nejmenším vyrovnat. Na pípadu císae Kangxiho je opět vidět, že nejen hodnoty wu, ale i wen jsou velmi důležité. Císa je obdivovatel, jak čínské kultury wen, tak čínského bojového stylu wu a oboje pijímá za své. Kangxi je v knize velmi kladnou postavou, dalo by se jít až tak daleko a íci, že Kangxi je vzorem všech ctností, vzor dokonalosti. Je dobrým bojovníkem, zároveň však také velmi vzdělaným a sečtělým mužem zajímajícím se o čínskou tradiční kulturu. Vypadá to tedy, že dokonalosti je v Jin Yongově světě možné dosáhnout kombinací hodnot wen a wu a jejich rozvinutím ve vlastní osobnosti. Jin Yong obecně

34 vyzdvihuje čínské hodnoty (a už wen nebo wu), jeho knihy jsou plné narážek na čínskou kaligrafii, malbu, tradiční čínské knihy a samozejmě soubojů v bojových uměních, knihy doslova dýchají čínskou atmosférou. Domnívám se, že Jin Yong pracuje jak s wen, tak s wu jako něčím, co je ryze čínské, wen a wu nejsou protiklady, ale tvoí spolu jedno a právě toto jedno je základem čínské civilizace. Jsou tím, v čem tkví síla Hanů, tím na co by měli být Číňané hrdí. Domnívám se, že Jin Yong tvoí specifický obraz čínského světa, světa, který je velmi čínský, světa kde základ civilizace netvoí jen wen (jak tomu bylo v konfucianismu), ale i wu a tyto dvě hodnoty spolu v podstatě splývají a tvoí jedno.

V knize Jelen a kotlík Jin Yong sloučil všechna čínská etnika v boji proti společnému nepíteli. Liang Qichao odlišuje dva typy nacionalismu tzv. úzký nacionalismus (xiao minzuzhuyi 小民族主义) a tzv. široký nacionalismus (da minzuzhuyi 大民族主义). Úzký nacionalismus odkazuje k rozdílům mezi hanskými a nehanskými čínskými etniky, zatímco široký nacionalismus na rozdíly mezi všemi čínskými etniky a cizími (nečínskými) národy (Wei 2007, 13ř). Jin Yong tedy ve svém posledním románu vychází z konceptu širokého nacionalismu. Nezáleží na tom, k jakému etniku člověk náleží, jelikož všichni Číňané spolu sdílejí stejné teritorium, historii, tradice. Jak uvádí jedna postava z knihy „Čína je velká země, kterou obývá mnoho lidí: Hanové, Mongolové, Tibeané, Miaové, Ujgurové...všichni jsou poddanými našeho císae, všichni jsou Číňani“ (Jin Yong 2003, 4Řř). Jak íká samotný Jin Yong: „Na začátku své kariéry jsem byl pesvědčený, že jsou to Hanové, kteí by měli být právoplatnými vládci Číny. Poté co můj historický nadhled dozrál, jsem došel k závěru, že by měla existovat rovnost mezi všemi čínskými rasami“ (Chen 2007, 64). Z toho vyplývá, že dokonce i mandžuský císa může být Číňanům dobrým císaem, pokud ovšem respektuje jejich kulturu a je schopný se jí pizpůsobit a pijmout ji za svou. Možná, že správná vláda tkví v tom, aby se čínský lid necítil jako jelen, jehož osudem je podídit se a být vydán na milost císai. A pokud císa vládne tak, aby se měl lid dobe, nezáleží už na tom, k jakému etniku písluší.

Kniha Létající liška z Ledové hory se odehrává v průběhu jednoho dne roku 17Ř1 v pohoí Changbai. Časovým zaazením nijak nevybočuje z Jin Yongovy tvorby jelikož se odehrává za vlády qingského (mandžuského) císae Qianlonga. V knihách Kniha a meč a Jelen a trojnožka pedstavuje boj Hanů proti Mandžuům, popis vztahů mezi nimi a popis vztahů Hanů k dalším čínským etnikům jedno ze základních a stěžejních témat knih. Ačkoli se kniha Létající liška z Ledové hory také odehrává v období za vlády dynastie Qing, nezdá se, že by zde téma

35 vztahu Hanů a Mandžuů hrálo natolik důležitou roli jako v knihách Kniha a meč a Jelen a trojnožka.

Pokud se zaměíme na píběh 4 ochránců Li Zichenga, můžeme zde jasně vidět proti- mandžuské postoje. Miao, Fan, Tian i Hu bojují na straně Li Zichenga (Hana) proti Wu Sangui (taktéž Hana, který však své etnikum zradil a k trůnu dopomohl mandžuské dynastii). Hu se dokonce obětoval, aby Li Zichenga zachránil a poté naoko pedstíral loajálnost Mandžuům. Neuplynulo jediného dne, aby nemyslel na to, jak dynastii svrhnou a znovu nastolit dynastii hanskou. I další 3 protagonisté jsou silně pro-hanští. Když si mysleli, že Hu Li Zichenga zradil, ačkoli byli pátelé, osobní city šly stranou a zabili ho. Postava Wu Sanguia je vyloženě záporná, je to člověk, který zradil císae i všechny Hany a nezaslouží si ani kapku respektu, naopak, zaslouží si za svou zradu smrt. Čtenái knihy je tedy jasné, kdo v knize zastupuje dobro a kdo zlo. Ani tato kniha není tedy výjimkou v Jin Yongově zobrazení boje Hanů proti Mandžuům. Nicméně, v knihách Kniha a meč a Jelen a trojnožka je zobrazení boje Hanů proti Mandžuům zásadním tématem. V těchto knihách není vztah Hanů a Mandžuů vůbec jednoduchý. V knize Kniha a meč se ukázalo, že krutý mandžuský císa Qianlong ve skutečnosti není Mandžu, ale Han. V knize Jelen a trojnožka naopak vystupuje postava císae Kangxiho, který ačkoli je Mandžu, je velmi moudrý vlada, který má rád čínský lid. Navíc v obou knihách vystupují i další etnika. Kniha Létající liška z Ledové hory se odlišuje. Kniha vytváí černobílý obraz Hanů a Mandžuů, chybí zde propracovanost a spletitost vztahů mezi etniky, kterou známe z Jin Yongových dalších knih. Kromě Hanů a Mandžuů zde žádná další čínská etnika nevystupují, není zde tudíž popsán ani vztah Hanů k dalším etnikům.

Jelikož se potomci rodin Miao, Fan a Tian nikdy nedozvěděli pravdu, pokračovali i nadále ve vendetě a bojovali proti potomkům rodu Hu. Na první pohled by se mohlo zdát, že jejich pro-hanské cítění bylo natolik silné, že petrvalo po mnoho generací a všichni potomci do jednoho chtěli pomstít smrt Li Zichenga zabitím potomka rodinu Hu, který jak se domnívali, byl za smrt zodpovědný. Pi bližším pohledu na věc se ale zdá, že protagonisty ani tolik nežene jejich pro-hanské pesvědčení, ale spíše se jedná o osobní pomstu za smrt jejich otců a dědů. Hrdinové berou jako povinnost, jako samozejmost, že musí pomstít smrt svých pedků a bránit čest své rodiny. Jejich motivy by se daly pičítat spíše jejich synovské oddanosti (xiao 孝) než pro-hanskému cítění. Pomstu by bylo také možné chápat jako součást nějakého kodexu xia. Jelikož Miao, Fan, Tian a Hu byli bratry (nikoli pokrevními, ale bratry ve zbrani), je jejich povinností pomstít smrt svých pedků a potrestat zrádce. Ačkoli tedy byla

36 záminka pro pomstu smrt Li Zichenga (respektive boj Hanů na straně s Li Zichengem a Mandžuů na straně s Wu Sanguiem), zdá se, že v průběhu času nabrala pomsta osobních rozměrů a pro-hanské, (nacionalistické) cítění bylo odsunuto do pozadí.

Ačkoli tedy Jin Yong opět zasazuje děj románu do období mandžuské nadvlády, motiv boje Hanů a Mandžuů zde nevystupuje do popedí tolik jako v jeho ostatních románech.

2.4.2 Hanové a Ujgurové (muslimové) Vztah Hanů a muslimů je popisován hlavně v knize Kniha a meč. Analýza bude proto vycházet z této knihy.

Vztah Hanů a muslimů je diametrálně odlišný od vztahu Hanů a Mandžuů. Zatímco Mandžuové jsou ti, kteí okupují čínské území, cítí se ostatním čínským etnikům nadazení a mají politickou moc, muslimové Hany ničím neohrožují a ačkoli jsou kulturně velmi odlišní, Hanové je respektují. Navíc, mají společného nepítele, Mandžuy. Mandžuové nejprve muslimům ukradli posvátnou knihu Korán, později na ně poádali nájezdy. Vůdce muslimského kmene se zprvu snažil vyjít Mandžuům vstíc, ve chvíli kdy už byly pro muslimy daně neúnosné, poslal na qingský dvůr delegaci, vše se snažil ešit smírem, válku bral až jako krajní ešení. Jeho snaha však selhala a muslimové neměli jinou možnost, než proti Mandžuům bojovat. Muslimové jsou tedy zobrazeni jako národ, který válčit nechce, ale není zbytí. Společnost rudé květiny je jednoznačně na straně muslimů. Pomohla jim získat zpět ukradený Korán a také bránit jejich teritorium. Je tedy zetelné, že Jin Yong vykresluje vztah muslimů a Hanů jako velmi pozitivní.

Chen se navíc zamiloval hned do dvou muslimek, a to dcer náčelníka kmene. Tento motiv, tedy láska hanského muže k nehanské ženě je u Jin Yonga velmi častým motivem. Nikdy se však neobjevuje opačná situace, tedy láska hanské ženy k muži jiného etnika než hanského. K vyhrocení celé situace došlo v momentě, kdy Qianlong dal Chenovi ultimátum. Jen pokud se Chen Kasili vzdá a pemluví ji, aby se stala Qianlongovou konkubínou, pistoupí Qianlong na pedchozí dohodu se Společností o svržení Qingů. Jak se v Chen v této situaci rozhodl? Dal pednost vlastním pocitům nebo své povinnostiť Rozhodl se pro osobní lásku nebo lásku k národuť „Státní záležitosti jsou důležitější než soukromé zájmy, už jsem se rozhodl, pesvědčím ji, aby byla vaše“ odpovídá Chen (Jin Yong 2004, 46Ř). Chen se tedy obětoval pro dobro svého národa. Potlačil své osobní zájmy pro zájmy Číny jako celku.

Než však své rozhodnutí sdělil Kasili, došlo k zajímavé situaci. Chen ekl: „Až se vrátím do Pekingu, najdu jednoho z vašich imámů, aby mě naučil jak se stát dobrým následovníkem

37 muslimské víry“ (Jin Yong 2004, 473). Chen byl tedy rozhodnutý pijmout muslimskou víru. Zde můžeme pozorovat, že konflikt identit neleží mezi Hany a ostatními etniky, ale jen mezi Hany a Madžuy, a to proto, že Mandžuové okupují území, které jim nepatí. Chen ale nemá žádný problém s tím, pejít na muslimskou víru, je tedy patrné, že nezáleží natolik, zda je člověk, Han, muslim či píslušník jiného čínského etnika, důležité je, že drží své slovo a bojuje za správnou věc, tedy navrácení Číny do rukou těm, kterým patí.

Zajímavá byla také epizoda, kdy se Chen účastnil tradiční muslimské slavnosti. Jednalo se o jakousi zásnubní slavnost, kdy muslimské dívky měly možnost vybrat si muže, kterého by rády pojaly za manžela, a vyzvat ho k tanci. Jednalo se o slavnost plnou hudby, tance, barev, veselí. Pro muslimy je tato slavnost oslavou lásky. Chen byl touto slavností naprosto fascinován. On byl vychován v tradiční konfuciánské rodině, něco podobného by u dívek, které znal, nebylo naprosto pijatelné. Chen byl proto naprosto pohlcen touto nevšední atmosférou. Ani v nejmenším ho to nepobuovalo, naopak se mu tato cizí kultura oproštěná od zkostnatělých pravidel velmi líbila a obdivoval ji.

Ráda bych zde uvedla ještě jednu epizodu. Když Chen, Kasili a Huo Qingtong prchali ped qingskými vojsky, našli úkryt v jedné jeskyni. Zde nalezli píběh muslimské dívky Mami napsaný vlastní krví. „Tisíce lidí v tomto městě jsou všichni mrtví. Ochránci Hory a bojovníci Islámu, jsou všichni po smrti. Můj Ali se šel setkat s Alláhem a jeho Mimi ho bude brzy následovat. Píši zde náš píběh, aby děti Alláha věděly, že a bojovníci Islámu zvítězí či budou poraženi, budou bojovat do samého konce a nikdy se nevzdají“ (Jin Yong 2007, 40ř). Těmito slovy začíná píběh. Zjišujeme, že tamní muslimové byli po 40 let utlačováni tyranským vládcem, pomocí lsti se pokusili vládu svrhnout, plán naneštěstí nevyšel a muslimové byli zabiti. Padli však v boji za věc, které všichni věili, jejich smrt tedy nebyla zbytečná. Mimi ztratila vše, co mohla, ničeho však nelitovala, jelikož vše činila za jediným cílem, a to osvobodit svůj lid od nadvlády tyranů. Ani to, že musela opustit svého milého, jí nezabránilo v tom bojovat do posledních sil za svobodu svého lidu. Zde je jasná paralela jak s politickou situací Číny, tak s osobní (Chenovou) situací (dilema láska versus národ). Zajímavé je, že to byl právě píběh Mimi, který vedl Chena k zamyšlení se, jaké jsou jeho priority. Zatímco by měl bojovat za osvobození Číny ze spárů Mandžuů, on věnoval své úvahy tomu, kterou ze sester si má vybrat za ženu. V tomto momentě se rozhodl, že záležitosti státu jsou pednější. A byl to píběh muslimské dívky, nikoli dívky hanské, který ho k tomuto rozhodnutí piměl.

38

2.4.3 Osobní identita hrdinů - ,,Kdo jsem?“ (Han, Mandžu či Ujgur?) V knize Kniha a meč není ještě otázka ,,Kdo jsemť“ velmi aktuální. Každého hrdinu je možné zaadit k Hanům, Mandžuům či Ujgurům (muslimům), nikdo o své náležitosti k danému etniku nepochybuje. Složitější je jen pípad císae Qianlonga, který zjistil, že ve skutečnosti není Mandžu, ale Han, ani toto zjištění ho však nepimělo k uvažování nad svými etnickými koeny a on se stále cítil jako Mandžu.

Kniha Létající liška z Ledové hory má mnoho postav. Všichni protagonisté jsou Hanové (včetně záporné postavy, Wu Sanguia, který však své etnikum zradil). Miao, Fan, Tian a Hu jsou silně nacionalisticky založení, jsou hrdí na to být Hany a za Hany jsou ochotni položit i svůj život. Zde jasně vystupuje kontrast Hanů (jako toho našeho) a Mandžuů (jako toho cizího). Postavy se vyhraňují vůči cizímu a plně pijímají to, co je jim vlastní a za své etnikum bojují. S jejich potomky je to trochu komplikovanější. Ačkoli jsou také Hanové a znají historie svého rodu, tudíž vědí, že jejich pedci položili za Hanu svůj život, sami proti Mandžuům nijak aktivně nebojují. Občas se v knize objevují proti-mandžuské narážky, je tedy poměrně zetelné, že i oni jsou na své hanské koeny pyšní, jejich vzpoura však zůstává jen u slov, nedostane se až k činům. Místo toho aby bojovali proti Mandžuům, aby bojovali za svržení qingské dynastie, bojují rody Miao, Fan, Tian a Hu proti sobě, tedy Hanové proti Hanům. Samozejmě je zde fakt, že členové rodů Miao, Fan a Tian se stále domnívají, že rodina Hu je rodinou zrádců, která stojí za smrtí Li Zichenga i jejich pedků. Pokud by však protagonistům opravdu záleželo na svržení Mandžuů a nastolení hanské dynastie, bylo by jistě píhodnější využít své bojové schopnosti efektivněji, a místo zabíjení se navzájem zaútočit na Mandžuy. Rodinám Miao, Fan a Tian však pináší zadostiučinění smrt člena rodu Hu (a naopak), pak teprve mají pocit, že splnili svou povinnost. Zde je vidět, že v průběhu věků se to co původně začalo jako silně nacionalistický boj Hanů proti Mandžuům pesunulo kamsi do osobní roviny. Tento postoj není pro hrdiny Jin Yongových románů vůbec typický, naopak napíklad hlavní protagonista knihy Kniha a meč naprosto potlačuje své osobní zájmy, vzdává se i své lásky, protože se domnívá, že tímto způsobem se mu podaí Qingy svrhnout. Osobní zájmy jsou až na druhém místě za zájmy národními. Pro Jin Yonga je také typické to, že se v jeho knihách objevují tajné společnosti, které mají jediný cíl, a to svržení nehanské dynastie. Hlavní postava je ve většině pípadů členem takové společnosti. Tento motiv v Létající lišce z Ledové hory také chybí. V této knize je loajálnost rodině na prvním místě a nacionalistický boj se odehrává spíše jen na pozadí. Hlavním hnacím motorem postav není nacionalistické cítění ale pomsta.

39

Otázka ,,Kdo jsemť“ se nejvíce projevuje u hlavního protagonisty knihy Jelen a trojnožka. Wei Xiaobao je synem prostitutky, který nikdy nepoznal svého otce. Wei bloumá životem a neví, kam patí. Stane se nejlepším pítelem mandžuského císae Kangxiho, ale zároveň žákem vůdce Společnosti, která se snaží císae svrhnout. Wei je však velmi loajální. Je ve všem nápomocný císai a to ne proto, že by nějak sympatizoval s Qingy, ale proto, že Kangxi je jeho dobrým pítelem, témě bratrem. Na druhou stranu je ale loajální i Společnosti a to ze stejných důvodů, není to proto, že by byl patrioticky založený, ale proto, že ve Společnosti našel svou rodinu a ve vůdci svého otce. Wei se tedy identifikuje jak s Hany, tak s Mandžui, nikoli však kvůli svému národnímu cítění, ale z čistě osobních důvodů. Za celý průběh píběhu ani jednou nezradí ani jednu stranu, vždy je všem loajální. A když na závěr knihy již není jiné východisko než se pro jednu stranu rozhodnout, Wei než aby někoho zradil, odchází do ústraní. Wei se pohybuje mezi rozdílnými hodnotami, nacionalitama i ženami. Jeho identita je hybridní. Společnost mu často vyčítá, že se pátelí s Kangxim, považují ho za zrádce a íkají: „Člověk nemůže nikdy zapomenout na své pedky“ (Jin Yong 2003, 534). A se může zdát, že Wei se o otázky svého původu píliš nezajímá, opak je pravdou. V závěrečné kapitole knihy pak vede následující rozhovor se svou matkou. „Mami, ekni mi, kdo je ve skutečnosti mým otcemť“ „Jak to mám vědětť“ odvětí matka „když jsem byla mladá, byla jsem velmi krásná a měla jsem mnoho různých zákazníků, jak bych si je mohla všechny pamatovatť“ „Byli to všichni Číňaniť“ ptá se Wei. „Měla jsem Číňany, Mandžuy, Mongoly.“ „Cizí ábly si nikdy nemělať“ „Myslíš si, že když je tvá matka prostitutka, tak pijímá i cizí ábliť Pokud by sem takoví pišli, vzala bych koště a hnala je ze dveí.“ „Te si ještě vzpomínám, v té době ke mně často chodil jeden muslim.“ Wei se ptá: „Takže si měla Hany, Mongoly, muslimy, měla si někdy i Tibeanyť Matka odpovídá stručně „jak bych nemělať“(Jin Yong 2006, 533). Wei je s matčinou odpovědí spokojený, nyní má jistotu, že je Číňan. Tímto rozhovorem končí celý román a Jin Yong takto symbolicky uzavírá svou celou wuxia tvorbu. Zdá se, že Jin Yong na závěr své tvorby znovu zdůrazňuje koncept širokého nacionalismu a vymezuje všechny obyvatele Číny vůči Západu.

2.4.4 Shrnutí části Hanové a nehanská etnika Jak bylo ečeno, Jin Yong své píběhy záměrně zasazuje do doby nadvlády nehanské dynastie. Konflikt Hanů a nehanů je naprosto zetelný. Z této části analýzy je patrné, že se Jin Yongův pohled na čínský nacionalismus v průběhu času vyvíjel. V první knize (Kniha a meč) byl hlavní hrdina ochotný naprosto potlačit své osobní city a vzdát se lásky pro dobro národa jako

40 celku. Národní otázky pro něj měly větší váhu než otázky osobní. V této knize jsou Mandžuové vykresleni vyloženě záporně. Tento koncept se v průběhu času mění a je ukázáno, že být Mandžu nemusí automaticky znamenat být záporný (to samé platí i o Hanech, být Han neznamená automaticky být kladný). Tato pedstava je čím dál více zetelná v Jin Yongových pozdějších knihách a vrcholí v knize Jelen a trojnožka postavou Kangxiho. Důležitým činitelem, který se v této knize objevuje je vpád dalšího cizího etnika, a to Rusů. V tuto chvíli Jin Yong spojil všechna čínská etnika v boji proti společnému nepíteli. Dalo by se tedy íci, že ve své poslední knize zastává názor tzv. širokého nacionalismu. Pojetí širokého nacionalismu odpovídá i to, že hlavní hrdina knihy Wei Xiaobao je spokojený s matčinou odpovědí o nacionalitě svého otce. Hany, Mongoly, Tibeany, všechny považuje za Číňany, jedinou nepípustnou odpovědí by bylo, že jeho otcem je některý z „cizích áblů“.

Zdá se, že pojetí nacionalismu, které Jin Yong ve svých knihách vytváí, se posouvá od hanského nacionalismu k jakémusi nacionalismu kulturnímu, jehož jádrem je, jak již bylo díve naznačeno, souhrn všeho ryze čínského, tedy jak wen tak wu. Zde je opět důležitá postava Kangxiho, který ačkoli je Mandžu, je pro Číňany velmi dobrým vladaem. Jak toho Kangxi docílilť Docílil toho tak, že pijal za své jak čínskou kulturu wen, tak čínskou bojovou techniku wu. Vypadá to tedy, že být dobrý Číňan obnáší integrovat ve své osobnosti tyto dvě vyloženě čínské hodnoty. Je to tedy spojení wen a wu, co tvoí Číňany Číňany, wen a wu je to, na to by měli být Číňané hrdí.

Jakou roli hrají v Jin Yongově světě nehanská etnikať Dalo by se íci, že jejich role není zanedbatelná. Ačkoli Hanové vystupují do popedí jako ti, co jsou vyspělejší, nehanská etnika (v našem pípadě muslimské ženy) hrají důležitou, dalo by se íci zprostedkovatelskou, úlohu.20 Hrdina knihy Kniha a meč si napíklad své nacionalistické cítění a povinnosti vůči svému národu uvědomil až poté, co si pečetl píběh muslimské dívky napsaný její vlastní krví. Tentýž hrdina se také zamiloval do dvou muslimských dívek a v žádném pípadě se na muslimy nedíval opovrhavě, naopak bral je jako sobě rovné a v některých aspektech je i obdivoval. Nehanské dívky se často stávají partnerkami hlavních hrdinů Jin Yongových knih a společně tvoí dokonalý pár.

2.5 Ženské postavy V Jin Yongově knihách se objevuje velké množství ženských hrdinek. Nejedná se v žádném pípadě o role vedlejší, ženské hrdinky jsou součástí jianghu, stejně tak jako muži. Jak již

20 O tomto tématu, tedy roli ženských hrdinek v Jin Yongově světě se budu více zmiňovat v části práce s názvem „Ženské postavy“. 41 bylo zmíněno výše, to že byl ženským hrdinkám umožněn vstup do jinak mužsky orientovaného světa, je dáno tím, že co se týče hierarchie společnosti, hodnoty wen byly nahrazeny hodnotami wu. V tradiční konfuciánské společnosti neměly ženy pístup ke vzdělání, k literatue. Tedy pesně k tomu, co bylo zárukou růstu v hierarchickém žebíčku. Ženy byly chápány jako podízené mužům, a to svému otci, bratru, dokonce i synovi. Žena nemohla na hierarchickém žebíčku stoupat, její místo ve společnosti bylo pevně dáno. V Jin Yongově jianghu je vše jinak, wen bylo nahrazeno wu a wu je něco, k čemu má pístup každý bez výjimky. Pokud tedy žena ovládá wu je považována za rovnocennou muži. Svou pílí a vytrvalostí si každá žena může bojová umění osvojit a tak si vybojovat své místo ve společnosti po boku mužů.

Dvě hlavní ženské protagonistky knihy Kniha a meč jsou muslimské sestry Huo Qingtong a Kasili. Jejich otec je Muzhuolun, náčelník jednoho z nejsilnějších muslimských kmenů. Jak už tomu bývá, ačkoli jsou sestry, jsou velmi odlišné. Nejprve se čtená seznamuje se starší sestrou, Huo Qingtong, a to hned v první kapitole knihy, Huo Qingtong se zde účastní muslimské výpravy za znovuzískání posvátné knihy (Koránu), který byl muslimům ukraden Mandžuy. Jedna z prvních vět, kterou Huo pronáší zní: ,,Pokud posvátný Korán nebude zachráněn, písahám, že se nikdy nevrátíme domů“ (Jin Yong 2004, 16). Její odhodlání a cíl je tedy naprosto zetelný a čtenái je hned od začátku jasné, že se bude jednat o silnou osobnost. Huo bravurně ovládá bojová umění, svými schopnostmi pedčí i leckteré muže. Její otec je na ni také náležitě pyšný a na závěr knihy ji pověil důležitým úkolem, a to vedením celé muslimské armády proti Mandžuům. Hua svou armádu dovedla k vítězství. Hlavní mužský protagonista knihy Chen Jialuo vyrůstal ve striktně konfuciánské rodině, nikdy díve se s dívkou podobných kvalit nesetkal, proto mu Huo velmi imponuje, obdivuje její bojová umění, líbí se mu její nezávislá povaha a vůdcovské schopnosti a samozejmě nesmíme opomenout její krásu. Huo je velmi zajímavou postavou, ačkoli je dívka, její otec jí poskytl bojový výcvik. Navíc víme, že Huo má i bratra, i pes to však otec pověil vedením nad svou armádou právě Huo, je vidět, že ji velmi důvěuje a rozhodně se nedá mluvit o tom, že by syna protěžoval, spíše naopak. Huo má evidentně lepší bojové a vůdčí schopnosti, proto pověil vedením ji. Toto je v silném kontrastu s pojetím žen v konfucianismu, kde je žena podízena muži, dcera otci, i sestra bratrovi. Důležitost postavy Huo Qingtong proto tkví ve smazání stereotypního konfuciánského pohledu na ženu a její místo ve společnosti, Huo svou nezávislostí bortí všechny hranice. Chen Huo velmi obdivuje a bezpochyby mu imponuje více než dívky z konfuciánských rodin.

42

Kasili na rozdíl od své sestry neovládá žádné bojové umění. Je to dívka, která je nesmírně krásná, naivní a Chena vroucně miluje. Dívka, která nemá žádný zájem o politiku a záležitosti státu, dívka, která nechápe, proč lidé válčí, když by mohli všichni spokojeně žít, dívka, která je pro lásku k Chenovi ochotná obětovat i vlastní život. A Chen je naopak kvůli ní ochotný pijmout cizí (muslimskou) víru. Kasili (ale i Huo) je mostem mezi Chenem a jeho respektováním nehanského etnika. Její role ve vytváení Chenovi osobní identity je nepopiratelná. Jak již víme, Chen se dlouho nemohl rozhodnout, ke které ze sester cítí lásku. Sestry totiž jedna věc odlišuje. Ačkoli jsou obě velmi krásné, Huo Qingtong na rozdíl od své sestry bravurně ovládá bojová umění. Ačkoli byl Chen těmito jejími schopnostmi i její osobností uchvácen, nakonec si však pesto vybral nevinnou a bezbrannou Kasili. Projevuje se zde mužská dominanceť Vybral si Chen, záměrně ženu, která potebuje jeho ochranu a ničím neohrožuje jeho mužskou dominanciť Ohrožuje snad Huo Qingtong mužskou dominanci tím, že ovládá bojová umění, která spadají do mužské (yangové) sféryť Jin Yong zde proti sobě klade ženskou yinovou složku (yinrou 柔) proti mužské yangové složce (yanggang 刚).21 Typická pedstavitelka yinových vlastností, jako je Kasili, tvoí dokonalý protějšek k hrdinům Jin Yongových románů, yin a yang se potebují, protože se navzájem doplňují. Ačkoli je Kasili zobrazována jako slabší pohlaví, její role není v žádném pípadě zanedbatelná. Paradoxně, je to láska k ní, k muslimské dívce, co vede Chena k tomu, aby si uvědomil povinnosti ke svému vlastnímu, hanskému etniku. Až poté, co se yin (žena) a yang (muž) spojí, je celek kompletní. Yin a yang se potebují, protože se navzájem doplňují.

Téma lásky (qing 情) je v knize Kniha a meč hojně zastoupené, a to ne jen u hlavních postav. V knize se napíklad objevuje postava Luo Bing. Luo Bing je manželka Wen Taitaie, který byl Mandžuy vzat do zajetí, a Společnost se ho snažila zachránit. Luo Bing je velmi oddaná manželka, nezáleží ji na ničem jiném než na jejím manželovi, často o něm v noci sní, její láska k němu je nekonečná. Jin Yong často popisuje lásku v její čisté, nikoli tělesné, podobě. Luo a Wen se vzájemně vroucně milují a byli by ochotni jeden pro druhého obětovat život. K této situaci dochází u jiného páru, a to paní Guan (mistrině bojových umění, učitelky Huo Qingtong) a jejího manžela Yuan Shixiaoa (mistra bojových umění, učitele Chen Jialua). Jedná se o pár, který spolu strávil celý život. Na závěr knihy když byl Yuan zabit, spáchala paní Guan sebevraždu. Tyto dva páry jsou píkladem neumírající lásky. Jin Yong za pomoci těchto postav kompenzuje to, že hlavní protagonista knihy nemůže být se svou milovanou. V

21 O tomto tématu více viz. Liu (2007, 195). 43 jeho rukou je osud celého čínského národa, a proto by bylo sobecké jít tou jednodušší, ačkoli chtěnou, cestou. Jsou to alespoň tyto páry, které zobrazují naplněnou lásku qing v její nejčistší podobě. 22

Jediná ženská postava z knihy Létající liška z Ledové hory, která si zaslouží větší pozornost je Miao Ruolan, dívka, do které se hlavní hrdina knihy Hu Fei zamiloval. Postava Miao Ruolan je zajímavá z jednoho důvodu, je totiž velmi podobná jedné z hlavních ženských postav románu Kniha a meč, Kasili. Otcem Miao Ruolan je Miao Renfeng, jak jejich píjmení napovídá, patí do rodu Miao, tedy jedné ze 4 rodin okolo kterých je celý píběh vystaven. Miao Ruolan je popisována jako půvabná, něžná, elegantní a co je hlavní velmi krásná dívka. Je to stejný typ dívky jako Kasili, jak je jednou hrdina spatí, nemůže jinak než je milovat. To je pípad i hrdiny Hu Feie. Miao Ruolan neovládá žádná bojová umění, tato skutečnost pipadala všem hrdinům knihy velmi podivná. Jak je možné, aby dcera Miao Renfenga, obávaného bojovníka neovládá bojová uměníť Jak je možné, že jí Miao Renfenga jako svému jedinému potomku nepedal nic ze svého umuť Odpově na tuto otázku je zajímavá. Miao Renfenga cítil obrovský zármutek nad tím, jak všichni členové 4 rodů násilně umírají kvůli pomstě, jejíž píčina navíc tkví sto let v minulosti. Rozhodl se tedy nepedat své umění dál a doufal, že když po jeho smrti nebude nikdo, kdo by jeho smrt pomstil, vendeta by tím mohla být ukončena. Miao Renfeng se projevil jako velmi racionální člověk, rozhodl se ukončit celou linii bojových umění rodiny Miao, aby pedešel nesmyslnému zabíjení. U Kasili z knihy Kniha a meč nevíme, proč jí její otec nepedal žádné bojové umění a její seste ano. U Miao Ruolan jsou důvody zjevné. Ačkoli se Miao Ruolan s Hu Feiem setkala poprvé až v dospělosti, ve své fantazii ho zná už malička. Již od mala totiž slýchala legendy o tajemném Hu Feiovi, který sídlí na Ledové hoe, o hrdinovi, kterému se v bojových schopnostech nikdo nevyrovná. Navíc s ním velmi soucítila, nebo měl velmi pohnutý osud, jeho rodiče oba zemeli pár dní poté, co se narodil (otec byl zavražděn a matka spáchala sebevraždu). Situace je ještě zajímavější nebo otec Miao Renfeng (otec Miao Ruolan) slíbil otci Hu Feie (Gully Hu), že pokud Gully zeme, on se dítěte ujme a vychová ho jako vlastní, Hu by se tak stal jejím nevlastním bratrem. Gully byl opravdu zavražděn, ale novorozeně záhadně zmizelo, než si je Miao stihl vzít. Po mnoho let si všichni mysleli, že je dítě po smrti, nicméně poté se k nim začali proslýchat historky o Létající lišce z Ledové hory, bylo tedy jasné, že dítě

22 Liu (2007, 182) říká, že téma qing 情,oatiké lásky ezi uže a žeou, ylo od . let . století liteatuře silě potlačeo, této doě se zoazoal hlaě eolučí oj a eolučí hdistí. Jak uádí, románech wuxia je naopak od 30. let 20. století na qing klade čí dál ětší důaz. Od . let se pak téa qing stáá jedí z hlaíh otiů Noé školy wuxia. Jin Yong není výjimkou a téma qing je v jeho oáeh hojě zastoupeé a haje důležitou oli. 44 pežilo. Miao Ruolan si Hu Feie vysnila, byl to hrdina, který se i pes nepízeň osudu stal jedním z nejlepších bojovníků. Jedná se až o jakousi utopickou pedstavu dokonalého muže. Když se Miao s Hu konečně setkali, oba dva se do sebe okamžitě zamilovali, a kehká Miao získala silného hrdinu, který ji ochrání.

Z popisu těchto dvou ženských protagonistek (Kasili a Miao Ruolan) by se dal vyvodit jeden typ ženských hrdinek, který je pro Jin Yongovu tvorbu typický. Jsou to ženy, jakési dokonalé bohyně23, které jsou mladé, krásné, dalo by se íci až naivní, a co je nejdůležitější neovládají žádná bojová umění, jedná se tedy o bezbranné dívky, které potebují silného muže, který je ochrání od nástrah světa plného násilí. Dívky svého hrdinu nakonec získaly, jak v knize Kniha a meč, tak v knize Létající liška z Ledové hory si hlavní mužský hrdina vybral tento typ dívky jako svou partnerku. Jin Yong zde popisuje poměrně stereotypní pojetí role muže a ženy ve vztahu. Toto zjištění se samozejmě nemůže zobecnit a íci, že je typické pro celou Jin Yongovu tvorbu. V Jin Yongových knihách se objevuje velké množství ženských hrdinek, leckterých i velmi schopných bojovnic, které jsou velmi samostatné a muže nepotebují. Ženy-bohyně jsou jen jedním z typů žen, který Jin Yong ve svých knihách zobrazuje. Myslím si ale, že tyto ženy určitě stojí za zmínku, už jen proto, že ve dvou ze tí knih, které jsem si zvolila k analýze, jsou partnerkami hlavního hrdiny knihy. Dalo by se tedy konstatovat, že minimálně v Jin Yongově tvorbě 50. let24 hrál tento druh žen v Jin Yongových románech důležitou úlohu.

V knize Jelen a trojnožka se vyskytuje jedna postava, která je velmi zajímavá a velmi se liší od postav žen ve dvou dalších analyzovaných knihách. Situace je poněkud komplikovaná, jelikož čtená i všechny hlavní postavy se až v druhé polovině píběhu dozvěděli, že tato žena není tou, za kterou se vydávala. Jedná se o Mao Dongzhu. Otcem Mao Dongzhu byl Mao Wenlu, mingský generál, který bojoval proti Mandžuům. Poté, co otec i matka zameli se Mao Dongzhu dostala do císaského paláce a pracovala pro císaovnu (manželku císae Shun Zhi). Mao Dongzhu nad císaovnou postupně získávala moc a donutila ji vyměnit všechno její služebnictvo za nové, poté ji uvěznila v tajné místnosti (o které věděla jen ona) a sama se pak za ni po dlouhá léta vydávala. Změnu nikdo nepostehl, jelikož se Mao Dongzhu za léta služby naučila dokonale imitovat její hlas a gesta, používala také mnoho vrstev make-upu, proto byla od skutečné císaovny témě k nerozeznání a po dlouhá léta její tajemství nikdo neodhalil.

23 více k tématu viz. Liu (2007, 188–189). 24 Kniha a meč (1ř55). Létající liška z Ledové hory (1959). 45

Mao Dongzhu je výborná bojovnice, své bojové schopnosti však používá k nekalým účelům. Dozvídáme se totiž, že použila svých speciálních schopností, známých jako huagu mianzhang 化骨绵掌25 k zavraždění císaovy nejoblíbenější konkubíny, jejího syna a její sestry. Ačkoli byly okolnosti těchto tí úmrtí velmi podivné, témě nikoho nenapadlo, že by se mohlo jedna o vraždu (na těle obětí nebyly žádné stopy násilí). Důvody pro vraždu nejsou z knihy úplně zejmé. Z počátku se zdálo (v době kdy ještě čtená nevěděl, že císaovna není pravá císaovna, ale Mao Dongzhu), že císaovna/Mao konkubínu zabila ze žárlivosti, nebo jí císa nevěnoval žádnou pozornost, jelikož se slepě zamiloval do konkubíny. Císaovna/Mao se tak chtěla zbavit své sokyně v lásce. Jako jasný motiv se také zdálo to, že zabitím výše zmíněných osob císaovna získala mnohem větší moc. Dalo by se íci, že její důvody byly jak touha po lásce (císai), tak touha po moci. Do této chvíle by na ni perfektně seděla charakteristika tzv. ábelské ženy (enü 恶 女), jak je ve svém článku Gender Politics in Jin Yong´s Martial Art Novels popisuje Liu (2007, 188–189). ábelské ženy by se daly považovat za opak žen-bohyň. Jsou to ženy zběhlé v bojových uměních, které svých umů často využívají k nekalým účelům. Zajímavé však je, že tyto ženy nejsou zlé, ale stávají se zlými až po stetu s patriarchálně orientovanou společností, až zklamání muži (většinou neopětovaná láska) vede k tomu, že se promění ve zlé, zákené ženy, toužící po moci. Liu (2007, 188–189) se domnívá, že tyto ženy Jin Yongovi slouží jako kritika tradiční patriarchální společnosti. Domnívám se, že do chvíle kdy Mao odhalila svá tajemství, na ní tato charakteristika seděla, stala se zlou, protože jí císa opovrhoval, ze zoufalství a touze po moci pak zavraždila svou sokyni a celou její rodinu. Později když se dozvídáme její pravou identitu, se však vše komplikuje, od této chvíle se zdá, že Mao hnalo hlavně její nacionalistické cítění a touha po pomstě (za smrt rodičů).

Mao Dongzhu je velmi zajímavá postava, která není podobná žádné jiné postavě, která se v tech analyzovaných knihách objevuje. Bojové umění Mao je jedním z nejlepších, témě nikdo se ji nevyrovná, každého je schopna pemoci a tak si udržet post, který si vybojovala. Nabízí se zde srovnání s Huo Qingtong, dívkou z knihy Kniha a meč, která také bravurně ovládá bojová umění a bojuje za svůj národ (má tedy také silné nacionalistické cítění). Ačkoli mají tyto dvě ženy mnoho společného, jedna zásadní věc je odlišuje, a to způsob boje. Mao využívá k dosažení svých cílů nekalého způsobu boje, za svým si jde doslova pes mrtvoly, nezastaví ji ani to zabít ženu (císaovu konkubínu), která neovládá žádné bojové umění, navíc

25 Jedná se o zvláštní druh bojového umění, který navenek nezanechá žádné stopy po zranění, ale uvnit těla napáchá nesmírné škody (zláme všechny kosti). 46 zabila i jejího syna, který také neměl šanci se bránit. K takovým způsobům by se Huo (a v podstatě ani žádný z členů tajných společností usilujících o svržení Mandžuů) neuchýlila. Mao je tedy mnohem krutější a na cestě ke svému vysněnému cíli se nezastaví ped ničím. Ačkoli tedy Mao bojuje za stejnou věc jako tajné společnosti, tedy svržení Mandžuů, není vnímána jako kladná postava. Mezi pravidla Společnosti totiž, mino jiné patí i to, že nesmí útočit na lidi, kteí neovládají žádná bojová umění. Z pípadu Mao vyplývá, že ne všichni Hanové s nacionalistickým cítěním jsou popisováni kladně.

Zajímavý je důvod, proč Mao Dongzhu pravou císaovnu nezavraždila a držela ji několik let v tajném pokoji. Bylo to z toho důvodu, že císaovna vlastnila důležité artefakty, které by mohly vést ke svržení dynastie Qing, a to 3 buddhistické sútry. Zde bych si dovolila malou odbočku a ráda bych popsala, jakým způsobem měly sútry vést ke svržení dynastie Qing. Důvod byl následující, věilo se, že Mandžuové získali moc nad Čínou díky výhodné pozici jejich legendárního domova26 v rámci fengshui. Každý, kdo by na tomto místě ,,dračí linii“ podkopal (doslova), by byl schopen Mandžuy svrhnout. Problém však byl ten, že nikdo netušil, kde pesně se toto místo nachází. Byla zde však možnost, jak místo najít. Mapa, která k tomuto místu vede, byla rozdělena na Ř částí a každá z částí byla schována do jednoho výtisku Sútry ve čtyřiceti dvou částech. Několik protagonistů knihy (včetně Mao Dongzhu, jak později zjišujeme) po těchto sútrách pátralo a věilo, že se jim tak podaí dynastii svrhnout. Dokonce i lidé, kteí si o fengshui mysleli, že se jedná jen o pověru a tudíž si byli jistí, že podkopání ,,dračí linie“ nemůže fakticky vést ke svržení dynastie, se ze všech sil snažili všechny sútry získat a linii podkopat. Důvod byl prostý, samotní Mandžuové totiž věili, že jednou z píčin jejich úspěchu je právě výhodná poloha v rámci fengshui, pokud by se tedy Číňanům podailo toto místo najít a ,,dračí linii“ podkopat, mohlo by to Mandžuy natolik znejistit, že by se mohlo stát, že by tento akt skutečně nepímo vedl ke svržení dynastie. Téma súter se v knize velmi často opakuje a jedná se o jeden z hlavních motivů knihy. Nakonec se (velmi nepravděpodobně za pičinění mnoha náhod) podailo získat všechny kopie hlavnímu protagonistovi knihy, kterým není nikdo jiný než Wei Xiaobao. Wei Xiaobao tedy držel v ruce klíč ke svržení mandžuské dynastie. Místo toho, aby získanou mapu pedal Společnosti, ji však zničil. Udělal to hlavně z loajality a pátelství ke Kangximu než kvůli tomu, že by sympatizoval s Mandžui jako národem. Wei měl Kangxiho nadevše rád a navíc se domníval, že Kangxi je velmi dobrý vlada, neviděl tedy jediný důvod, proč by mu měl být dračí trůn odebrán. Ačkoli má Wei mnoho negativních vlastností, jedno se mu musí

26 Domova rodu Aisin Gioro, ke kterému náležela qingská císaská rodina. 47 nechat, Wei se jeví být mnohem racionálnější než většina dalších postav. Většina hrdinů knihy (hlavně pak členové Společnosti), se jen zaslepeně snaží Mandžuy svrhnout a nejsou schopni uznat, že Kangxi je dobrý vlada, který dbá o čínský lid a ve skutečnosti je lepším vladaem než byla většina mingských císaů. Naproti tomu Wei, ačkoli intelektem ani bojovými schopnosti nesahá členům ani po kotníky, prohlédl skrze závoj slepého vlastenectví a racionálně zhodnotil, že mapu raději zničí, než aby ona poté napáchala škody mnohem větší. Motiv súter je velmi zajímavý, nebo nabízí alternativu, jak Mandžuy svrhnout jinak než silou (tj. bojovým uměním). Mnoho Číňanů i Mandžuů skutečně věilo, že akt podkopání ,,dračí linie“ by mohl vést k pádu dynastie a většinu času se postavy snažili sútry (a v nich ukrytou mapu) získat. Pi své misi za získání súter postavy často používaly své bojové schopnosti, zdá se ale, že jejich naděje se upínají na zničení Mandžuů narušením fengshui. Bojová umění tedy využívají spíše jako prostedek k získání súter, nikoli jako něco, co by jim mělo pímo zajistit svržení Mandžuů.

Dalšími zajímavými ženskými postavami knihy Jelen a trojnožka je sedm manželek hlavního protagonisty. Wei Xiaobaovi se z občas až nepochopitelných důvodů podailo získat hned sedm žen. Není zde prostor každou z nich detailně popisovat, zaměím se proto jen na shrnutí celkové situace. Témě všechny ženy mají alespoň nějaké bojové schopnosti, dalo by se íci, že žádné ze svých žen se Wei ve svých schopnostech nevyrovná. Některé mají navíc schopnosti velmi pokročilé a jedna z dívek dokonce celou knihu hrála roli jakéhosi Weiova ,,bodyguarda“ a několikrát mu zachránila život. Krom bojového umění má každá z jeho manželek něco čím se od ostatních odlišuje, něco, co je typické právě pro ni. Obecně osobnost každé z žen je velmi odlišná. Jedna z dívek je velmi mladá a naivní, jiná zase starší a velmi zkušená, jiná je velmi arogantní a panovačná, další je ta, se kterou si Wei nejradši povídá, která mu nejvíce rozumí, další zase oplývá neuvěitelnou krásou, jiná chytrostí. Zkrátka každá má něco, co jiná nemá, každá je unikátní. Wei by těžko hledal ženu, která by měla všechny vlastnosti jako jeho sedm žen dohromady. Wei je naprosto spokojený, protože každá z žen mu dává něco jiného a dohromady tvoí jeden velký a harmonický celek. Ačkoli by se mohlo zdát, že zde Jin Yong popisuje vyloženě patriarchální model rodiny, není to pravda. Všechny ženy jsou pro Weie velmi důležité, nehrají v žádném pípadě jen sekundární role. Wei se nad své ženy nepovyšuje, bere je jako sobě rovné, žádnou z nich také ped ostatními neupednostňuje. Jde dokonce tak daleko, že několikrát uznává, že nějaká z jeho žen ho v lecčem pevyšuje (většinou se jedná hlavně o bojová umění). Weiovi vůbec nevadí, že jeho ženy jsou mnohem lepší bojovnice než on a několikrát jim vděčí i za holý život. Dalo by se

48

íci, že soužití Weie se sedmi ženami je poměrně harmonické, i když na sebe ženy občas žárlí, jsou ve vztahu v podstatě spokojené, a to právě proto, že jsou každá tak odlišná, a že Wei na každé obdivuje něco jiného. Wei Xiaobao a jeho sedm manželek je jakousi pomyslnou tečkou za Jin Yongovou tvorbou. Wei Xiaobao stojí v opozici ke všem mužským dokonalým hrdinům, které Jin Yong vytvoil. Je naprosto nepedstavitelné, že by napíklad Chen Jialuo (hlavní protagonista knihy Kniha a meč) či Hu Fei (hlavní protagonista knihy Létající liška z Ledové hory) jen pihlížel tomu, jak ho jeho milovaná zachraňuje v boji. Chen i Hu chtějí své dívky chránit, chtějí pro ně být hrdiny. Wei je naopak rád, že jeho ženy za něj obstarají všechnu práci a on se nemusí namáhat. Krom ideálního mužského hrdiny zde Jin Yong ironizuje i koncept milostného píběhu, který byl popsán v obou dalších knihách. Zatímco Chen i Hu svou vyvolenou vroucně milují a nikdy by je nenapadlo poohlížet se po jiných ženách, Wei si žen našel hned sedm. Jak v knize Kniha a meč, tak v knize Létající liška z Ledové hory, Jin Yong popisuje romantickou lásku v její nejčistší podobě, lásku dalo by se íci až duchovní, oproštěnou od všeho fyzického. Wei má do romantického hrdiny opravdu hodně daleko, navíc mezi Weiem a jeho manželkami probíhá láska i na fyzické úrovni (Wei má dokonce ti děti). Od první knihy (Kniha a meč) je zde tedy vidět velký posun v pojetí romantických vztahů.

2.5.1 Shrnutí části ženské hrdinky Ženské postavy hrají v Jin Yongových knihách důležitou roli. Dokonalé ženy jako Kasili či Miao Ruolan působí poněkud uměle, nereálně. Jsou jakýmsi ideálem, stereotypem ženy, kterou vytvoila mužsky orientovaná společnost a v těchto ženách svou pedstavu zhmotnila. Naproti tomu Mao Dongzhu je postava, která podléhá svým emocím, její charakter se v průběhu času mění, je to velmi silná osobnost. V porovnání s Kasili a Miao Ruolan, které jsou krásné a dokonalé, ale velmi statické, působí Mao Dongzhu mnohem realističtěji, mnohem živěji. Jedná se však o zápornou postavu, vražedkyni, se kterou čtená může jen těžko sympatizovat. Každá ze sedmi manželek Weie má své kouzlo, některým je v knize věnováno více času, jiným méně, každopádně každá z žen je osobností. Osobně si myslím, že nejzajímavější postavou ze všech tí knih je postava Huo Qingtong, muslimská dívka z knihy Kniha a meč, sestra Kasili. Její pednosti ještě více vystupují na povrch, pokud ji porovnáme s její velmi naivní sestrou. Stejně jako Kasili je i Huo velmi krásná a stejně jako její sestra se zamilovala do hlavního hrdiny Chena. Huo je ale navíc výborná bojovnice, je také velmi chytrá a má autoritu i mezi muži svého kmene. Je to žena, která nohama stojí pevně na zemi a ačkoli také cítí lásku k hlavnímu hrdinovi je schopna své city zkrotit a zaměit se na to, co je

49 pro ni a celý její kmen nejdůležitější, a to boj s Mandžuy. Huo je velmi silná osobnost. Huo je ženou, která plně využívá všech možností, které ji i jako ženě jianghu poskytuje. Díky tomu, že je zběhlá v bojových uměních (wu), stojí bok po boku mužským protagonistům. Muži (včetně hlavního hrdiny) ji obdivují, ale za partnerku si hlavní protagonista raději vybral její sestru, která žádná bojová umění neovládá. Již ve své první knize, tedy Jin Yong ženám poskytl možnost osvojit si wu, a tím se ve společnosti vypracovat, nezachází však ještě tak daleko, aby tato žena byla partnerkou hlavního hrdiny, ten raději poněkud stereotypně volí dívku, která je proti němu slabší a kterou může ochraňovat. Na Jin Yongově poslední knize Jelen a trojnožka je vidět, že jeho pojetí ženských hrdinek a vztahů mezi mužem a ženou obecně prošlo velkým vývojem. V této knize už se ženy velmi zběhlé v bojových uměních staly partnerkami hlavního hrdiny, je zde tedy vidět jasný posun. Dalo by se pedpokládat, že sedm žen hlavního protagonisty reprezentuje různé typy ženských hrdinek, které Jin Yong v průběhu své tvorby vytvoil a v jeho poslední knize se všechny typy žen sešly. Toto je jen má domněnka a musela by být podložena dalším studiem. Ženské hrdinky v Jin Yongových románech považuji obecně za velmi zajímavé postavy.

Tuto část uzavírám Jin Yongovými slovy. ,,Skrze ženské hrdinky, které jsem ve svých knihách vytvoil, ukazuji svou hlubokou úctu k ženám. Ženské hrdinky používám jako nepímé vyjádení mé kritiky pokiveného mužského světa a jejich ignoraci pravých lidských citů“ (Ping 2007, 27ř). Jak je vidět sám Jin Yong pikládá ženským hrdinkám velmi důležitou roli. Mužský svět v této citaci chápu jako tradiční konfuciánský svět, který ženám pesně určoval jejich místo ve společnosti, ze kterého nebylo úniku. Tím, že ve své světě nahradil konfuciánský svět (ru), světem hrdinů (xia) a konfuciánské hodnoty wen, bojovými hodnotami wu, umožnil ženám vstoupit do jinak mužsky orientovaného světa a skrze tyto hrdinky pak zpochybňoval mužskou dominanci. V Jin Yongově světě mají obecně všichni bez výjimky možnost stoupat po hierarchickém žebíčku, v Jin Yogově světě se hrdinové můžou vymanit ze striktní konfuciánské společnosti a kdokoli bez ohledu na jeho věk, pohlaví či postavení se může stát hrdinou.

2.6 ,,Kulturní pokladnice“ Jak íká Liu (1ř61, 40–41), žánr wuxia si v průběhu času vytvoil schopnost syntézy, wuxia je jediný žánr, který je schopný vstebávat prvky mnoha jiných žánrů, jedná se tedy o žánr velmi flexibilní. Wuxia období pozdní Qing obsahovala historické, romantické, detektivní prvky. Fakt že wuxia absorbuje různé prvky jiných žánrů, klade velké nároky na autorovu znalost čínské kultury. Jin Yong je spisovatelem s obrovskou pedstavivostí a nepeberným

50 množstvím kulturních znalostí. Jak uvádí Chen (2007, 61–63), jeho díla je možné číst i jako jakýsi „úvod do čínské historie a kultury“. Jin Yongův pínos tedy leží i ve zprostedkování čínské historie a tradice svým čtenáům. Jin Yongovy znalosti jsou opravdu obrovské, v jeho románech se objevují narážky na klasické čínské knihy, kaligrafii, malíství, básně, tradiční medicínu. Zkrátka, Jin Yongův fikční svět je velmi čínský.

2.6.1 Tradice vypravěčství Tradiční čínské vypravěčství hraje v knize Jelen a trojnožka obrovskou roli. Wei Xiaobao je vypravěčstvím témě posedlí. Většinu svého dětství strávil v čajovnách, kde s nadšením naslouchal vypravěčům, kteí vyprávěli píběhy. Jak uvádí Liu (2007, 144–146), mezi nejoblíbenější patily takové píběhy, kde Hanové dominovali nad cizími etniky, takové píběhy vždy sklidily největší ohlas. Hanové tyto píběhy poslouchali stále dokola, i když v té době byli podízení Mandžuům, ve své fantazii to byli čínští hrdinové, kteí vyhrávali a vyháněli nečínská etnika zpět, odkud pišla. Hlavní hrdinové Jin Yongových knih vzdorují Mandžuům bojem, obyčejní lidé, kteí žádné bojové schopnosti nemají, nadvládě vzdorují ve své fantazii, kde Hanové Mandžuy znovu a znovu poráží. Vypravěči vybírají jen ty píběhy, o kterých vědí, že je lidé chtějí slyšet, ty píběhy, které jim pomůžou pekonat časy cizí nadvlády. Vypravěči tedy úplně vypouštějí píběhy, kde Hanové nejsou dominantní a vybírají jen ty, kde Hanové excelují. Tímto vlastně utváejí čínskou identitu a národní cítění, historie je v podstatě zkreslena, je zaplněna jen píběhy chrabrých Hanů, kteí vyhnali z Číny nečínská etnika. V myslích lidí se tedy takto utváí koncept jakési alternativní historie, historie, kde byli Hanové na vrcholu.

Wei slyšel všechny píběhy mnohokrát a proto si pamatuje texty mnoha z nich. Hlavní čím byl Wei Xiaobao uchvácen, byli hrdinské píběhy hrdinů z Příběhů od jezerního břehu, Romanci o třech královstvích a mnoha dalších. Wei jak knižní, tak reálné hrdiny obdivuje. Jeho charakter mu však brání v tom, aby se i on stal velkým hrdinou, jaké zná z knih, proto alespoň pomáhá dvěma mužům, o kterých se domnívá, že jsou skutečnými hrdiny. Jedním z nich je vůdce Společnosti nebe a země, Chen Jinnan, druhým není nikdo jiný než císa Kangxi. Dva muži, kteí stojí na pomyslné druhé straně barikády, jeden Han, který netouží po ničem jiném než svržením Mandžuů, druhý mandžuský císa, který touží po tom, aby byl dobrým vladaem a čínský lid ho měl rád. Wei Xiaobao se stane loajálním pítelem obou těchto naprosto rozdílných mužů, které však něco spojuje, spojuje je to, že v očích Weie jsou oba hrdinové z dávných píběhů, kteí ačkoli každý bojují za jinou věc, ve svém boji projevují naprostou odhodlanost dojít svému cíli. Wei Xiaobao vyrůstal bez otce, didaktickou funkci

51 u něj proto pevzaly hrdinské píběhy z minulosti, hrdinské píběhy se staly základem jeho výchovy. Nehodnotí lidi na základě etnika, ale na základě osobních kvalit, na základě toho, zda dokážou dostát svému slovu a dalších atributů, které žádný hrdina nesmí postrádat. Znalosti, které získal z píběhů, pak používá ve vlastním životě (nutno íci, že poměrně s úspěchem). Wei je také velmi zběhlí ve vymýšlení si vlastních píběhů, často si napíklad vymýšlí píběh o svém původu. Když mluví se členy Společnosti, pronáší často patriotistické promluvy, nejedná se však o jeho vlastní slova, ale o promluvy, které zná z píběhů. Dalo by se íci, že Wei znalosti a dovednosti získané poslechem píběhů používá ve všech aspektech svého života, píběhy jsou v něm zakoeněny opravdu velmi hluboko. Weiovi nebyl vychovatelem otec, ale čínský folklór. Čínský folklór vytvoil základ jeho osobnosti, dalo by se tedy íci, že mu jak ke společenským, tak k osobním úspěchům napomohla právě znalost tradiční čínské kultury. Ačkoli Wei neměl žádné vzdělání, neuměl dokonce ani číst a psát, vypracoval se nakonec velmi vysoko, a to vše jen díky tradiční čínské kultue (v tomto pípadě vypravěčství).

2.6.2 Tradiční čínské knihy Jin Yong ve svých knihách často zmiňuje tradiční čínské knihy. Napíklad císa Kangxi v knize Jelen a trojnožka čte knihu Umění války od mistra Sunzi. Kangxiho obecně čínská kultura velmi fascinuje a často pronáší výroky různých čínských učenců. Paradoxně je v čínské kultue mnohem vzdělanější než hlavní hrdina knihy, hanský Číňan, Wei Xiaobao. Výroky z tradičních čínských knih však nepronáší jen Kangxi, ale obecně jsou v Jin Yongových knihách hojně zastoupeny. Kromě výroků se v knihách vyskytují i různé buddhistické a taoistické píběhy.

Tradiční knihy však hrají mnohem důležitější roli než jen citování starých výroků. Tyto knihy jsou totiž velmi důležité pi studiu bojových umění, za jejich pomoci je dotyčný schopen získat až nadpirozené bojové schopnosti. Jako píklad jsem si zvolila scénu z knihy Kniha a meč. Scéna se odehrává v jeskyni, kde bylo zabito mnoho muslimských bojovníků (viz. píběh Mami a Aliho popisovaný díve). Když se Chen rozhodl Aliho pohbít, našel mezi jeho kostmi bambusové proužky, které byly za dávných časů používány k psaní. Když si proužky blíže prohlédl, zjistil, že text, který je na nich napsaný pochází od významného taoistického myslitele Zhuangzi. Chen se zprvu domníval, že se jedná o nějaký tajný text, později byl však zklamán, když zjistil, že se jedná o velmi známý text, který se jako dítě učil nazpamě, proto proužky zahodil. Následně si však všiml, že na jednom z proužků jsou nějaké značky, tečky a na okrajích proužku text v ujgurštině. Nápis íkal, že tento proužek je

52 klíčem k rozprášení nepítele, konkrétně se jednalo o proužek zaznamenávající slavnou pasáž o kuchai Ding. Chen zůstal i nadále velmi nedůvěivý, nedokázal pijít na to, co by mistra Zhuangzi a bojová umění mohlo spojovat. Až když se muslimská dívka Huo Qingtong zeptala, o čem daná pasáž pojednává a poté odvětila, že podobné umění, co kucha provozuje, by se hodilo i pi boji, došly Chenovi všechny souvislosti.27 Pro úplnost zde uvádím celou pasáž o kuchai Ding.

Kucha Ting boural býčka pro prince Wen-chueje jak se ho dotýkal rukou, opíral se o něj ramenem, šlapal na něj a piklekával, svištění nože a praskání stahované kůže a masa odlupovaného od kostí společně vytváely harmonii stejně dokonalou jako je Tanec morušového háje či obadní skladba ing-šou.

Princ Wen-chuej ekl: Ach, to je úžasné! To je nejspíše vrcholné umění!

Kucha Ting odložil nůž a odpověděl: Váš služebník cele následuje Tao, to je mnohem dokonalejší než jakékoliv umění. Když jsem začal bourat býčky, neviděl jsem ped sebou nic jiného, než celé zvíe. Po tech letech jsem se však pestal dívat na celé zvíe. A dnes již se vůbec neídím očima, ale jen duchovním zrakem (shen 神). Duch svobodně pokračuje tam, kde smyslové poznání pestává.

ídím se pirozenými liniemi (LI 理 ), nůž vjíždí mezi klouby, nechává se vést hlavními spoji a jde svou pirozenou cestou. Míjí šlachy a vazy, o kostech ani nemluvě! Dobrý kucha mění svůj nůž jednou do roka, protože jím eže, průměrný kucha mění nůž jednou za měsíc, protože jím seká. Já však užívám tentýž nůž již devatenáct let, za tu dobu jsem rozčtvrtil několik tisíc býčků, ale čepel mého nože je stále stejně ostrá, jako by právě opustila brus. Mezi klouby jsou totiž mezery a nůž v podstatě není tlustý, pronikat do mezer tím, co není tlusté, znamená mít dostatek místa pro pohybující se čepel. Proto je čepel mého nože stále stejně nabroušená i po devatenácti letech.

Nicméně pokaždé, když pijdu ke složitějšímu místu, vidím, v čem je obtíž, zpozorním. Zastavím svůj pohled, zpomalím pohyb, jemně pohybuji nožem a hle, zvíe je rozbouráno a padá k zemi, jako by bylo

27 )de se opět ojeuje oti diskutoaý již dříe, tedy te, že oě usliské díky hají důležitou oli e fooáí hlaího hdiy. Až poté, o Chea Huo popostčila, si uědoil, jakou hodotu teto ausoý použek á. Bez zásahu Huo y tedy Che oé ojoé shoposti ikdy ezískal. 53

z hlíny. Stojím tam se zvednutým nožem, rozhlížím se spokojeně kolem a pak nůž otu a schovám.

Princ Wen-chuej zvolal: Výborně! Poslouchal jsem slova kuchae Tinga a naučil jsem se, jak pěstovat životní princip!28

V této pasáži Zhuangzi íká, že pomocí smyslového poznání není možné nazít pravou podstatu věcí (Dao 道). Kucha Ding na býčka nekouká očima, ale svých duchovním zrakem shen 神, dívá se na býčka z pohledu Nebes a nechává jimi svou ruku vést. ídí se pirozenými liniemi li 理, tedy pirozeným uspoádáním světa, nevidí býčka jako celek, ale jako soubor jednotlivých linií li. Nejefektivnějším způsobem jednání je tedy podle Zhuangzi, spolehnutí se na pírodu, splynutí s pírodou. Zhuangzi zdůrazňuje, že chápání Daa nelze vyjádit ani pedat slovy. Konfuciánské učení se (ve smyslu naučení se nějakého obsahu, tedy hlavně četba popípadě memorování textů), nevede k pravému poznání. Člověk musí usilovat o dovednost, která je intuitivní, v souladu s pírodou, získaná nápodobou a cvikem, jen tak je možné Dao nazít (Cheng 2006, 114–115).

Myšlenka, že chápání Daa je slovy nepostihnutelná a nepedatelná zkušenost je velmi důležitá. Ačkoli Chen znal pasáž o kuchai Ding již od dětství a uměl ji celou nazpamě, nedošel nikdy k jejímu pravému poznání. Dalo by se íci, že mezi Chenem a pochopením smyslu textu stála právě slova (respektive jeho konfuciánské vzdělání). Až muslimská dívka Huo, která dílo nikdy nečetla, jejíž mysl tedy nebyla zatížena pebytečnými slovy, pivedla Chena k pochopení. Stejně jako kucha Ding i Chen získal dovednost (v tomto pípadě bojová umění) opakovanou nápodobou a cvikem. Chen napodobovat pozice těl mrtvých bojovníků, a tímto způsobem si dovednost osvojil. Od té doby ho již žádný bojovník neporazil.

Na tomto píkladu je vidět, že tradiční čínský text hraje v knize Kniha a meč opravdu velmi důležitou roli. Navíc se nejedná jen tak o ledajaký text, ale o text významného taoistického myslitele Zhuangzi. Jin Yong zde dává jasně najevo, že tradiční čínské texty mohou obsahovat velkou moudrost. Aby však Chen pochopil, jaké možnosti daný text skýtá, musel odhodit své tradiční konfuciánské vzdělání a pistupovat k textu intuitivně (taoisticky),

28 Cheng (2006, 114–115). 54 teprve pak si mohl osvojit umění, které ,,nejde proti pírodě, nýbrž s ní a skrze ni" (Král 2005, 189).

2.6.3 Bojová umění Jak již bylo mnohokrát diskutováno výše, konec konců to vyplývá i z názvu žánru (wuxia xiaoshuo 武侠小说), bojové schopnosti wu 武 hrají u hlavních hrdinů xia 侠 románu wuxia velmi důležitou roli. Popis soubojů v bojových uměních zabírá podstatnou část Jin Yongových románů. Jin Yong jde pi popisu takových scén do detailu a popisy mnohdy zabírají i několik stran. Bojové schopnosti wu jsou klíčem ke vstupu do jianghu, možná by se spíše hodilo íci, že jsou klíčem k získání autority v jianghu. Součástí jianghu jsou i lidé, kteí žádná bojová umění neovládají, ti jsou pak ale zcela závislí na pomoci hrdinů, kteí je ochrání. Ovládat wu tedy v jianghu zajišuje postup na hierarchickém žebíčku, čím pokročilejší wu osoba ovládá, tím větší je respekt lidí vůči ní a její společenské postavení.

Hlavní hrdinové knih Kniha a meč a Létající liška z Ledové hory jsou peborníky v bojových uměních, s hlavním protagonistou tetí analyzované knihy Jelen a trojnožka je to trochu složitější, jelikož Wei Xiaobao je jedním z nejhorších bojovníků celé knihy. To vše však vyplývá z toho (jak jsem již díve popsala), že se jedná o Jin Yongův poslední román, který bývá často označován jako anti-wuxia.

Učení se bojovým uměním probíhá formou učitel (shifu) - žák, kdy učitel svému žákovi pedává své bojové zkušenosti. Každý učitel náleží k nějaké škole bojového umění, jeho styl se tak liší od ostatních škol. Jelikož v knihách vystupuje opravdu velké množství hrdinů, množství bojových stylů je také velmi rozmanité. Mezi školy, které jsou v knihách zmiňovány nejčastěji, patí škola Shaolin (Shaolin gongfu 少林功夫) a škola Wudang (Wudang gongfu

武当功夫). Popisu těmto škol se věnuje Minford (2004, xxi–xxii), škola Shaolin je považována za nejstarší školu vůbec, dělí se do mnoha větví a praktikuje velké množství rozdílných bojových stylů. Škola Wudang je druhou nejstarší školou. Tato škola je proslavena hlavně prácí s vnitní energií qi 氣. Hrdinové většinou nevystupují jako jednotlivci, ale jsou součástí nějaké školy později popípadě tajné společnosti. Jak žák jednou do některé ze škol vstoupí, musí projít iniciační ceremonií a poté písahat škole a svému učiteli věrnost. Od tohoto okamžiku je zavázán dodržovat velké množství pravidel dané školy, za jejichž porušení jsou velké tresty. Současně se ostatní stoupenci dané školy stávají jeho bratry a společně tvoí společnost tzv. wulin 武林.

55

Jak již bylo ečeno, v knihách se objevuje velké množství různých stylů boje, není tedy možné popsat všechny z nich, zaměím se tedy jen nejzajímavější prvky boje. Jak uvádí Mok (1996, x), jedním z nich je zisk nadpirozených schopností jako je levitace či chytání dýk za letu za pomoci vnitní kultivace životní energie (qi 氣). Vnitní kultivací qi se rozumí různá dechová cvičení, meditace další tajná cvičení. Tyto dovednosti spadají pod kategorii neigong 內功 a v Jin Yongových knihách jsou tradičně spojovány se školou Wudang. Jak hlavní hrdina knihy Kniha a meč, tak hlavní hrdina knihy Létající liška z Ledové hory práci s vnitní qi ovládá. Bojové scény v knize Kniha a meč se ale povětšinou odehrávají na zemi, zatímco knize Létající liška z Ledové hory dominují scény ve vzduchu.

Jedním ze způsobů, jak pítele zneškodnit, který se ve všech tech analyzovaných knihách hojně vyskytuje je stisk vitálních bodů. Mok vysvětluje (1řř6, x–xi), že vitální body jsou taková místa na lidském těle, skrze které cirkuluje životní energie qi 氣, pokud dojde k jejich ucpání, osoba není schopná pohybu a pokud není cirkulace qi brzy obnovena, může blokace qi vést až ke smrti. Tuto dovednost není lehké si osvojit, a zdaleka ne všechny postavy ji ovládají. Dalo by se íci, že se jedná o velmi pokročilou techniku.

Jin Yong ve svých románech také upozorňuje na důležitost bojových píruček pi učení se bojových umění. V knize Létající liška z Ledové hory existuje bojová píručka popisující tajemství bojového umění rodiny Hu, píručka je pedávána z generace na generaci (avšak jen v mužské linii). Podobný bojový manuál včetně nákresů všech bojových pozic pedal i vůdce Společnosti svému žáku a hlavnímu protagonistovy knihy Jelen a trojnožka. Zdaleka nejpokročilejší bojové umění však získal protagonista knihy Kniha a meč, a to ne díky bojové píručce, ale díky starému čínskému textu od mistra Zhuangzi. Tato situace byla v práci již díve detailně popsána, proto bych nyní jen stručně shrnula, že je zejmé, že ačkoli bojové píručky mohou žákům poskytnout dobrou bojovou průpravu, ani v nejmenším se nemůžou rovnat tomu, když žák zapomene na text, zapomene na slova a ídí se intuitivně. Jen tímto způsobem je možné získat nadlidské schopnosti, mezi něž může mimo jiné patit i to, že adepta žádná zbraň nezraní na těle.

Na závěr části o bojových uměních bych ráda uvedla jednu zajímavost. Jedná se o to, jakým způsobem se jedna z postav naučila bojovému umění. Konkrétně se jedná o dívku A´qing 阿青 ze státu Yue, která je hlavní hrdinkou Jin Yongova posledního literárního počinu, povídky Meč slečny z Yue (Yue nü jian 越女剑) z roku 1970. Hlavní hrdinka knihy, mladá dívka A´qing, je prostá dívka bez vzdělání (pravděpodobně neumí číst ani psát), svým 56 bojovým uměním nicméně pedčí všechny zkušené bojovníky státu Yue, není nikoho, kdo by ji byl schopen porazit. S ženami mistrně ovládajícími bojová umění jsme se již u Jin Yonga setkali mnohokrát, v tomto není A´qing ničím pekvapivým. A´qing se neliší ani tím, že ji bojovým uměním naučil jako ostatní ženy učitel. Co už je však velmi zajímavé a jinde se s tím u Jin Yonga nesetkáváme je, že jejím učitelem není člověk, ale opice. Mistr-opice vždy picházel nepozván, poté s dívkou bojoval, dívka ho sledovala, napodobovala jeho pohyby, čímž se učila jeho bojovému stylu. Její bojové schopnosti byly již natolik pokročilé, že dokázala porazit i svého mistra. Fan Li, poradce na yuenském dvoe, který A´qing objevil, z ní byl nadšený a poprosil ji, zda by byla ochotná trénovat v boji vojáky státu Yue. A´qing souhlasila. A´qing poté bojovala s vojáky, kteí se její pohyby snažili napodobit, ve většině pípadů toho však nebyli schopni a dokázali napodobit jen jednodušší prvky jejího bojového stylu. Jednoho dne již A´qing na bojový trénink nedorazila, vojáci se tedy museli spokojit s tím ,,málem“, co od ní stačili pochytit. V povídce se dále uvádí, že vojáci, pedali, co se naučili dalším vojákům a ti zase dalším. I když od dívky pochytili jen zlomek jejího umu, i to stačilo k tomu, aby se z armády státu Yue stala neporazitelná armáda.

Ačkoli je (pravděpodobně pro svůj rozsah) Jin Yongova poslední povídka Meč slečny z Yue často opomíjena, domnívám se, že se jedná, minimálně co se týká bojových umění, o zajímavou tečku za celou Jin Yongovou tvorbou. Jin Yong zde dovedl do dokonalosti svůj koncept, který nastínil již ve své první knize Kniha a meč, a to zisk nepekonatelného bojového umění skrze nápodobu. V knize Kniha a meč protagonista poteboval tradiční čínský text od taoisty Zhuangzi, aby si uvědomil, jak umění získat. Musel však nejdíve zapomenout na všechno učení a hlavně na slova a nechat se vést intuicí. A´qing je podle mého názoru ještě na vyšší úrovni, nepotebuje žádný text k tomu, aby pochopila, že bojové umění získá nejlépe pirozenou cestou, a to nápodobou. Také to, že její učitel je opice, nikoli člověk, a neumí mluvit, podle mého názoru implikuje to, že pravé poznání není možné pedat za pomoci slov. Umění, kterého dívka A´qing dosáhla je nejdokonalejším uměním, kterého je možné dosáhnout.

2.6.4 Shrnutí části kulturní pokladnice V této části jsem původně chtěla poukázat na to, že ne jen wu, ale i wen je Jin Yongově světě velmi důležité. V průběhu psaní práce jsem však dospěla k názoru, který jsem diskutovala již díve, že klíčem k harmonii by mohlo být nevnímat wen a wu jako protiklady, ale jako hodnoty, které jsou vzájemně komplementární (po vzoru yin a yang). Jak už bylo naznačeno díve, bojová umění jsou v Jin Yongově světě chápána jako něco vyloženě čínského, něco co

57 se dědí z generace na generaci, něco co má v Číně velmi dlouhou tradici. Stejně jako bojová umění, tedy jako něco vyloženě čínského, tradičního, jsou však v knize vykládány i tradiční čínské knihy, vypravěčství či poezie. Zdá se tedy, že jak bojová umění, tak veškeré čínské písemnictví nepochází ze dvou různých zdrojů, ale jsou součástí jedné kategorie, kategorie, která je základem celé čínské civilizace. Touto kategorií by mohlo být právě wen, nikoli však ve svém úzkém konfuciánském významu, ale ve svém významu původním. „V souladu s pojetím světa jako organického celku, kde se vše ídí společným ádem, byl vnější vzor (wen) věcí chápán zároveň jako manifestace jejich vnitní povahy a v konečném důsledku i manifestace univerzálního ádu dao“ (Lomová 1řřř, ř). Jak bojové umění, tak tradiční čínské knihy a další kulturní aspekty jsou jen vyjádením kosmického ádu věcí navenek. Domnívám se, že Jin Yong obecně velmi pracuje s původním významem slova wen. Jak již bylo popsáno v první části práce, v Číně nebyl text vnímán jako oddělený od reality a ani písmo nebylo vnímáno jako něco, co bylo lidmi vynalezeno z ničeho, ale bylo objeveno v ,,rozmanitých liniích a tvarech pírody“ Lomová (1řřř, ř). Jak praví Lomová (1999, 9), „člověk právě skrze wen zůstává v kontaktu s pirozeným ádem věcí reprezentovaným kosmickým vzorem wen.“ Myslím si, že fakt, že byl v Číně text pojímán jako ztělesnění reality (nikoli její kopie), hraje u Jin Yonga svou úlohu. Jak již víme bojové umění je jedním z hlavních stavebních kamenů Jin Yongova fikčního světa. Hrdinové mají různou úroveň bojových schopností, ale na nejvyšší úroveň se bezesporu dostal Chen z knihy Kniha a meč a dívka A´ qing z povídky Meč slečny z Yue. Chen došel ke svým schopnostem za pomoci taoistického textu od mistra Zhuangzi, daný text explicitně íká, že aby kucha Ding dosáhl ve svém umu dokonalosti, musí nechat svou ruku vést intuicí, nahlížet věci z pohledu Nebes, nikoli z pohledu smyslů, které mají velmi omezené možnosti poznání. Chen byl schopen díky textu získat nadlidské schopnosti, protože mezi textem a realitou není žádná rozdíl, realitu stejně jako text je možné svým způsobem také „číst“, skrze text je možné napojit se na pirozený, kosmický ád věcí a splynout s ním. Text tedy slouží jako jakýsi zprostedkovatel reality. Splynutí s pírodou (pirozeným ádem věcí) je dovedeno k dokonalosti s postavou dívky A´qing. A´qing již nepotebuje žádného prostedníka (text) k pochopení pravé podstaty věcí a splynutí s pirozeným ádem. Jelikož dívka neumí číst ani psát, její učitel navíc neumí mluvit, byla oproštěna od všeho, co brání skutečnému poznání. Dívka tvoí s pírodou jednotu a díky tomu je schopna z ní čerpat své bojové schopnosti. Schopnosti jsou natolik pokročilé, jelikož jsou čerpány ze samého zdroje všech věcí, čerpány ze samotného Daa. V Jin Yongově fikčním světě tedy hrdinové dosáhnou nejvyšší možné mety, pokud budou na svět nahlížet intuitivně, pokud se budou snažit spojit se s pirozeným ádem všech věcí. Aby toho mohli

58 dosáhnout, musí odhodit všechno, co se naučili z knih, musí tedy potažmo zahodit celé konfuciánské vzdělání, a dívat se na svět více taoisticky. Knihy slouží jen jako prostedek k pochopení reality, ale jen za použití vědomostí získaných z knih hrdinové nejsou schopni nazít pravou podstatu věcí. Díve již bylo diskutováno, že Jin Yong svůj fikční svět vytváí jako paralelu světa konfuciánského, kde hodnoty wen byly nahrazeny hodnotami wu. Nyní se však zdá, že Jin Yong vytváí svět, kde wen i wu jsou součástí nějakého vyššího kosmického ádu. Piklání se tedy v podstatě k taoistickému pohledu na svět. Zatímco však taoisté popírají možnost zachytit pomocí slov realitu, Jin Yong se piklání k tradičnímu chápání slova wen a wen popisuje jako jakýsi most, skrze který je možné nahlédnout dokonalou podstatu věcí, a to z toho důvodu, že text tvoí s realitou jednotu, je ztělesněním reality. Tento „most“ využívají méně dokonalí jedinci, jako byl napíklad Chen. Chen vyrůstal v konfuciánské rodině, dostalo se mu tedy tradičního konfuciánského vzdělání, bylo pro něj proto obtížné nahlížet věci intuitivně. K pochopení pravé podstaty věcí, mu tedy posloužil text. Naopak dívka A´qing, které se nedostalo žádné vzdělání, mohla pravou realitu nazít pímo. Jin Yong tedy v mnohém pebírá taoistický pohled na svět, ale zároveň z něj nevylučuje text jako zprostedkovatele pravého poznání. Důležitost však Jin Yong nepikládá jen tradičním čínským knihám (tj. vysoké literatue) ale i literatue nízké, vycházející z čínského folklóru. Napíklad hlavní hrdina románu Jelen a trojnožka, který neměl otce, a jeho osobnost byla v podstatě utváena čínským folklórem, byl schopen vypracovat se na velmi vysoké posty. To je možné díky tomu, že mu vychovatelem bylo něco veskrze čínského, a to čínské vypravěčství. Jin Yong do svého světa zahrnuje vše čínské, od bojových umění, pes tradiční knihy, poezii, kaligrafii, až po čínské vypravěčství. Tyto tradiční čínské hodnoty jsou součástí nějakého většího celku, světa ve své pirozenosti. Jin Yong tedy v podstatě konstruuje čínskou identitu na základě těchto tradičně čínských prvků, které jsou brány jako součást pirozeného ádu světa a které je možné nahlédnout.

3 Závěr Jelikož jsem každou jednotlivou část analýzy zakončila shrnutím dané části, nebudu nyní vše znovu v detailu popisovat a pokusím se o stručné shrnutí svých hlavních zjištění. Myslím, že analýza ukázala, že v Jin Yongově světě se skrývá mnohem více než jen zábava a únik od reality. Jin Yong vytvoil alternativní obraz Číny, Číny, které vdechl život jen na papíe, a v minulosti nikdy neexistovala. V Jin Yongově světě není primární konfucianismus, jak tomu v Číně po dlouhou dobu bylo, Jin Yongův svět naopak jeví mnoho rysů, které bychom mohli nazvat jako taoistické. Podle Jin Yonga jen pokud ke skutečnosti pistupujeme intuitivně,

59 pokud zapomeneme na své vzdělání a na slova, můžeme proniknout ke skutečné podstatě věcí, ke zdroji poznání. Jin Yong vytváí obraz Číny, ve které vše tradičně čínské jako písemnictví, kaligrafie, vypravěčství, ale i bojová umění může být chápáno jako vyjádení dokonalého ádu světa navenek a pokud chce jedinec dosáhnout vyššího poznání či schopností, v kontextu románů wuxia se konkrétně jedná o až nadlidské bojové schopnosti (wu), musí se světem splynout v jedno a čerpat pímo od zdroje. Jin Yong vyjaduje, že největším bohatstvím a pýchou, kterou Číňané mají je právě čínská ,,kultura“, nejedná se však o wen v úzkém slova smyslu, ale spíše o wen ve významu civilizace, kdy tradiční čínské knihy, vypravěčství, bojová umění, kaligrafie a další jsou projevy dokonalého ádu světa navenek, jsou tedy také dokonalé a slouží jako základ čínského nacionalismu.

S těmito zjištěními koresponduje i idea širokého nacionalismu, ke kterému se Jin Yong piklání. Rusové jsou v knize Jelen a trojnožka nazýváni jako ,,cizí áblové“. Jin Yong zde tedy konstruuje pojetí Západu jako toho ,,cizího“, nekulturního, jako něčeho, co Číně nemůže nic dát, naopak jí spíše škodí. Stojí tak v protikladu k literátům Májového hnutí, kteí se domnívali, že zaostalost Číny tkví v její tradiční kultue a požadovali modernizaci po vzoru Západu. Jin Yong se ve svých knihách nezmiňuje o ničem novém, moderním. Naopak vše co má v Jin Yongově světě nějakou váhu, je něco vyloženě tradičního. Jin Yong tak stojí v jasném kontrastu k Májovému hnutí a hlásá, že to, co je pro Číňany důležité a na co by měli být pyšní je právě to ,,staré“. Žánr wuxia byl považován primárně za žánr zábavný a literáty Májového hnutí, kteí prosazovali sociální a didaktickou funkci literatury, byl proto kritizován. Jin Yong však ve svých románech vytváí alternativní obraz Číny a hlásá, že tradice je tím, čeho si mají Číňané cenit. I sám Jin Yong navíc uvádí, že používá své ženské hrdinky ke kritice patriarchální společnosti. Z těchto důvodů se domnívám, že romány kromě zábavné funkce plní i funkci didaktickou. V tomto ohledu tedy Jin Yong stojí na stejné straně s Májovým hnutím. Jin Yong se ve svých románech bouí jak proti společnosti spravované konfuciány, tak proti společnosti, která by se měla modernizovat na základě západních ,,cizích“ vzorů. Vytváí obraz společnosti, která pokud má být harmonická, musí ke světu pistupovat více intuitivně, taoisticky.

60

4 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

Prameny

Kniha a meč

JIN, Yong. Shujian enchou lu 書劍仇錄. Guangzhou : Huacheng chubanshe, 2003.

JIN, Yong. The Book and the Sword : a Martial Arts Novel. Pel. Graham Earnshaw; Rachel May a John Minford. New York : Oxford University Press, 2004.

Létající liška z Ledové hory

JIN, Yong. Xueshan feihu 雪山飛狐. Guangzhou : Huacheng chubanshe, 2006.

JIN, Yong. Fox Volant of the Snowy Mountain. 2. vydání. Pel. Olivia Mok. Hong Kong : Chinese University Press, 1996.

Jelen a trojnožka

JIN, Yong. Luding ji 鹿鼎記. Guangzhou : Huacheng chubanshe, 2006.

JIN, Yong. The Deer and the Cauldron : The First Book. 1. vydání. Pel. John Minford; Rachel May. New York : Oxford University Press, 1998.

JIN, Yong. The Deer and the Cauldron : The Second Book. 1. vydání. Pel. John Minford; Rachel May. Oxford : Oxford University Press, 1999.

JIN, Yong. The Deer and the Cauldron : The Third Book. 1. vydání. Pel. John Minford; Rachel May. Oxford : University, 2002.

Meč slečny z Yue

JIN, Yong. Yue nü jian [online]. Hongkong : Ming Bao. 1970 [cit. 2016-15-05]. dostupné z: < http://wuxiasociety.com/sword-of-the-yue-maiden/>.

61

Sekundární zdroje tištěné zdroje

ANDERSON, Marston. The Limits of Realism : Chinese Fiction in the Revolutionary Period. Berkeley : University of California Press, 1990.

ANDO, Vladimír. Makrokosmos a lidský mikrokosmos v nazírání taoistů. In LOMOVÁ, Olga; Černá, Zlata. Hledání harmonie : Studie z čínské kultury. Brno : Masarykova univerzita, 2009, 35 –47.

DENTON, Kirk A. Modern Chinese Literary Thought : Writings on Literature, 1893-1945. Stanford : Stanford University Press, 1996.

FAIRBANK, John. Pel. HÁLA, Martin; HOLLANOVÁ, Jana; LOMOVÁ, Olga. Dějiny Číny. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1998.

HAMM, John Christopher. Paper Swordsmen: Jin Yong and the Modern Chinese Martial Arts Novel. Honolulu : University of Hawai'i Press, 2006.

HAN, Fei. Chan-fej-c'. Pel. Lukáš Zádrapa. Praha : Academia, 2011.

HLADÍKOVÁ, Kamila. Moderní čínská literatura : učební materiál pro studenty. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2013.

HU, Shi. Some Modest Proposals for the Reform of Literature. In DENTON, Kirk A. (ed.). Modern Chinese Literary Thought : Writings on Literature, 1893-1945. Stanford, Calif. : Stanford University Press, 1996. s. 123–139.

MA, Y. W. Hua-pen. In : NIENHAUSER, W. H. Jr. (ed.). The Indiana Companion to Traditional Chinese Literature, Vol 1. Taipei : SMC, 1985. s. 34.

62

HUSS, Ann; LIU, Jianmei (eds.). The Jin Yong Phenomenon: Chinese Martial Arts Fiction and Modern Chinese Literary History. New York : Cambria Press, 2007.

YIM, Sarah. Ch´uan-ch´i. In : NIENHAUSER, W. H. Jr. (ed.). The Indiana Companion to Traditional Chinese Literature, Vol 1. Taipei : SMC, 1985. s. 356.

CHEN, Duxiu. On the Literary Revolution. In DENTON, Kirk A. (ed.). Modern Chinese Literary Thought : Writings on Literature, 1893-1945. Stanford, Calif. : Stanford University Press, 1996. s. 140–145.

CHEN, Pingyuan. Transcendenting High and Low Distinctions in Literature : The Success of Jin Yong and the Future of Marial Arts Novels. In HUSS, Ann; LIU, Jianmei (eds.). The Jin Yong Phenomenon : Chinese Martial Arts Fiction and Modern Chinese Literary History. New York : Cambria Press, 2007, s. 55–73.

CHENG, Anne; LOMOVÁ, Olga (ed.). Dějiny čínského myšlení. Praha : DharmaGaia, 2006.

DEVOSKIN, Kenneth. Chih-kuai. In : NIENHAUSER, W. H. Jr. (ed.). The Indiana Companion to Traditional Chinese Literature, Vol 1. Taipei : SMC, 1985. s. 280.

CHOW, Rey. Rereading Mandarin Ducks and Butterflies : A Response to the "Postmodern" Condition. Cultural Critique : Modernity and Modernism, Postmodernity and Postmodernism. 1986–1řŘ7, č. 5, s. 6ř–93.

IDEMA, Wilt; HAFT, Lloyd. The Central Tradition in Traditional Society. In DALE, Corinne H. Chinese aesthetics and literature : a reader. Albany : State University of New York Press, 2004. s. 41–55.

KNECHTGES, David R.. Ancient and early medieval Chinese literature : a reference guide. Boston : Brill, 2014. s. 1767.

KRÁL, Oldich. Čínská filosofie : pohled z dějin. Lásenice : Maxima, 2005.

63

LIU, James J. Y.. The Knight Errant in Chinese Literature. Journal of the Hong Kong Branch of the Royal Asiatic Society. 1960–61, č. 1, s. 30–41.

LIU, Jianmei. Gender Politics in Jin Yong´s Martial Art Novels. In HUSS, Ann; LIU, Jianmei (eds.). The Jin Yong Phenomenon : Chinese Martial Arts Fiction and Modern Chinese Literary History. New York : Cambria Press, 2007, s. 179–201.

LIU, Zaifu. Jin Yong and Twentieth-Century Chinese Literature. In HUSS, Ann; LIU, Jianmei (eds.). The Jin Yong Phenomenon : Chinese Martial Arts Fiction and Modern Chinese Literary History. New York : Cambria Press, 2007, s. 23–39.

LOMOVÁ, Olga. Wen a krásná literatura v Číně. In KMONÍČEK, Hynek. Literatura : sborní k literatur Dálného východu. Praha : Brody, 1999. s. 7–21.

PING, Fu. Reconfiguring Jianghu on Screen. In HUSS, Ann; LIU, Jianmei (eds.). The Jin Yong Phenomenon : Chinese Martial Arts Fiction and Modern Chinese Literary History. New York : Cambria Press, 2007, s. 271–287.

QICHAO, Liang. On the Relationship Between Fiction and the Government of the People. In DENTON, Kirk A. (ed.). Modern Chinese Literary Thought : Writings on Literature, 1893- 1945. Stanford, Calif. : Stanford University Press, 1996. s. 74–82.

SHAHAR, Meir. Vernacular Fiction and the Transmission of Gods’ Cults in Late Imperial China. In SHAHAR, Meir; Robert P. WELLER. Unruly Gods: Divinity and Society in China. Honolulu : University of Hawaiʻi Press, 1řř6. s. 1Ř4–211.

SONG, Weijie. Nation-State, Individual Identity, and Historical Memory : Conflicts Between Han and Non-Han Peoples in Jin Yong´s Novels. In HUSS, Ann; LIU, Jianmei (eds.). The Jin Yong Phenomenon : Chinese Martial Arts Fiction and Modern Chinese Literary History. New York : Cambria Press, 2007, s. 121–155.

64

WEIJIE, Song. Space, Swordsmen, and Utopia : The Dualistic Imagination in Jin Yong´s Narratives. In HUSS, Ann; LIU, Jianmei (eds.). The Jin Yong Phenomenon : Chinese Martial Arts Fiction and Modern Chinese Literary History. New York : Cambria Press, 2007, s. 155– 179.

TEO, Stephen. Chinese Martial Arts Cinema : the Wuxia Tradition. Edinburgh : Edinburgh Univ. Press, 2009.

TIAN, Xiaofei. The Ship in a Bottle : The Construction of an Imaginary China in Jin nYong´s Fiction. In HUSS, Ann; LIU, Jianmei (eds.). The Jin Yong Phenomenon : Chinese Martial Arts Fiction and Modern Chinese Literary History. New York : Cambria Press, 2007, s. 219– 241.

TU, Wei-ming. The Continuity of Being : Chinese Visions of Nature. In DALE, Corinne H. Chinese aesthetics and literature: a reader. Albany : State University of New York Press, 2004. s. 27–41.

WAN, Margaret B.. Green Peony and the Rise of the Chinese Martial Arts Novel. New York : SUNY Press, 2009.

WANG, David Der-wei. Chinese Literature from 1841 to 1937. In CHANG, Kang-I Sun - OWEN, Stephen (ed.). The Cambridge History of Chinese Literature. Volume 2: From 1375. Cambridge : Cambridge University Press, 2010. s. 413–564.

WU, Yuen-wai, Helena. Beyond Rivers and Lakes : A Cultural Study of Jianghu. Hong Kong : The University of Hong Kong, 2011. Disertační práce (Mgr.).

elektronické zdroje

Han Feizi 韩非子 13, v TLS – Thesaurus Linguae Sericae [online], [cit. 2016-10-05], dostupné z: .

Shiji 史记 124, v TLS – Thesaurus Linguae Sericae [online], [cit. 2016-10-05], dostupné z: .

65

66