Vysoká škola CEVRO Institut
DIPLOMOVÁ PRÁCE
Bc. Dominik Kalcovský
Praha 2019
Vysoká škola CEVRO Institut Katedra bezpečnostních studií
Šíitské milice pod vlivem Íránu
Bc. Dominik Kalcovský
Studijní program: Veřejná správa Studijní obor: Bezpečnostní studia Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Pojar, M.A.
Diplomová práce
Praha 2019
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval samostatně, uvedl v ní všechny použité prameny a zdroje a v textu řádně vyznačil jejich použití.
V…………………dne……………………………….
Na tomto místě bych rád poděkoval Mgr. Tomáši Pojarovi, M.A. za vedení mé diplomové práce. Dále bych rád poděkoval své rodině za jejich podporu a trpělivost.
Resumé Purpose of this thesis is analyze the influence of Iranian support on Shiite militias on his regional policy. In thesis will be analyze particulary the largest and most powerful Shiite militias, which can be considered as major regional actors. The thesis mainly deals with the Middle East, with the greatest emphasis on countries such as Lebanon, Yemen, Afghanistan, Pakistan, Iraq, Syria and Palestinian National Authority.
Resumé Cílem této diplomové práce je analyzovat, jaký má vliv íránská podpora šíitským milicím na jeho regionální politiku. V práci budou analyzovány zejména ty největší a nejsilnější šíitské milice, které se dají považovat za významné regionální aktéry. Diplomová práce se zabývá hlavně oblastí Blízkého východu, s důrazem na státy Libanon, Jemen, Afghánistán, Pákistán, Irák, Sýrie a Palestinská autonomie.
Obsah
ÚVOD ...... 1
1 HISTORIE A VNITROPOLITICKÝ VÝVOJ ÍRÁNU ...... 3
1.1 PŘEDREVOLUČNÍ OBDOBÍ ...... 3 1.2 ÍRÁNSKÁ ISLÁMSKÁ REVOLUCE...... 5 1.3 KONSOLIDACE NOVÉHO REŽIMU ...... 6 1.3.1 Politický systém a nejvyšší duchovní vůdce ...... 6 1.4 IRÁCKO-ÍRÁNSKÁ VÁLKA ...... 7 1.5 POVÁLEČNÁ ÉRA ...... 8
2 ÍRÁNSKÉ REÁLIE V ČÍSLECH ...... 9
3 OZBROJENÉ SÍLY ÍRANU ...... 10
3.1 ÍRÁNSKÉ VÝDAJE NA OBRANU ...... 11
4 ÍRÁNSKÁ „SOFT POWER“ ...... 12
4.1 ÍRÁNSKÁ IDEOLOGIE A POJEM MUČEDNICTVÍ ...... 12
5 DRUHY MOTIVACÍ STÁTNÍ PODPORY A JEJICH FORMY ...... 15
5.1 MOTIVACE PODPORY ...... 15 5.1.1 Regionální vliv ...... 16 5.1.2 Změna režimu ...... 16 5.1.3 Odplata a vnitřní bezpečnost ...... 17 5.1.4 Zajištění si vlivu uvnitř opozice...... 17 5.1.5 Prestiž a materiální zisky ...... 18 5.1.6 Podpora souvěrců a stejného etnika ...... 18 5.2 FORMY PODPORY ...... 20 5.2.1 Bezpečné útočiště a pohyb ...... 20 5.2.2 Finanční podpora ...... 21 5.2.3 Politická podpora a propaganda ...... 21 5.2.4 Přímá vojenská podpora a výcvik ...... 22 5.2.5 Vojenský materiál a zbraně ...... 22 5.2.6 Zpravodajské informace a organizační pomoc ...... 23 5.2.7 Inspirace ...... 23
6 ÍRÁNSKÁ ZAHRANIČNÍ PODPORA OZBROJENÝM SKUPINÁM ...... 25
6.1 VÝDAJE ÍRÁNU NA ZAHRANIČNÍ PODPORU ...... 25 6.2 ZPROSTŘEDKOVÁNÍ PODPORY ...... 25 6.2.1 Qassem Soleimani ...... 26
7 LIBANON ...... 28
7.1 HIZBALLÁH ...... 28 7.1.1 Vznik Hizballáhu ...... 28 7.1.2 Organizační struktura ...... 29 7.1.3 Formy íránské podpora Hizballáhu ...... 30 7.1.4 Angažmá Hizballáhu v zahraničí ...... 32 7.1.1 Motivace íránské podpory ...... 34
8 JEMEN...... 36
8.1 OBČANSKÁ VÁLKA V JEMENU ...... 36 8.2 ÍRÁN A HÚTHIOVÉ ...... 37 8.2.1 Íránská motivace ...... 38
9 AFGHÁNISTÁN ...... 40
9.1 ÍRÁNSKÉ PŮSOBENÍ V AFGHÁNISTÁNU ...... 40 9.2 AFGHÁNSKÉ ŠÍITSKÉ MILICE...... 42 9.2.1 Fátimovská brigáda ...... 43
10 PÁKISTÁN ...... 45
10.1 ÍRÁNSKÝ VZTAH K PÁKISTÁNU ...... 45 10.2 BRIGÁDA ZAINABIYOUN ...... 47
11 IRÁK ...... 48
11.1 ÍRÁNSKÉ PŮSOBENÍ V IRÁKU ...... 48 11.2 IRÁCKÉ ŠÍITSKÉ MILICE ...... 50 11.2.1 Mahdího armáda a Muqtada al-Sadr ...... 50 11.2.2 Badrova organizace (Badr Organization) ...... 52 11.2.3 Kataib Hezbollah, KH (Brigáda Boží strany) ...... 53 11.2.4 Asaib Ahl al Haq, AAH (Liga Spravedlivých) ...... 54 11.2.5 Harakat Hezbollah al Nujaba, HHN (Hnutí vznešených ze strany Boží) ...... 55 11.2.6 Kataib Imam Ali, KIA (Brigády Imáma Aliho) ...... 55 11.2.7 Kataib Sayyad al Shuhada, KSS (Mistři mučednických Brigád) ...... 56 11.2.8 Lidové mobilizační síly, PMF (Popular Mobilization Forces) ...... 57
12 SÝRIE ...... 59
12.1 ÍRÁNSKY VZTAH K SÝRII ...... 59
13 PALESTINSKÁ AUTONOMIE ...... 63
13.1 VZTAH ÍRÁNU A PALESTINSKÉ AUTONOMIE ...... 63 13.2 ÍRÁNSKÁ PODPORA PALESTINSKÝM OZBROJENÝM SKUPINÁM ...... 64
13.3 HAMÁS ...... 65 13.4 PALESTINSKÝ ISLÁMSKÝ DŽIHÁD ...... 67
14 ÍRÁNSKÁ PODPORA ŠÍITSKÝM MILICÍM V DALŠÍCH STÁTECH ...... 69
ZÁVĚR ...... 71
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ...... 73
SEZNAM ZKRATEK ...... 89
Úvod Hlavní výzkumnou otázkou diplomové práce je, jak velký význam má íránská podpora nestátním ozbrojeným skupinám, zejména pak šíitským milicím, na jeho regionálně mocenskou politiku. Na tuto otázku navazuje analýza toho, jakým způsobem Írán tyto milice podporuje a jak velký vliv má na jejich řízení a organizaci. Nedílnou součástí analýzy vztahu mezi Íránem a šíitskými milicemi je i působení a vztah Íránu k domovským zemím těchto milic. Souhrnně řečeno, diplomová práce se zabývá tím, jak se íránský vliv na ozbrojené skupiny odráží v jeho regionálním vlivu.
Diplomovou práci lze rozdělit na dvě hlavní části. První část je obecným seznámením se souvislostmi, na které navazuje samotný výzkum diplomové práce. Tyto souvislosti poskytují nezbytný kontext k analyzování íránského vlivu na nestátní ozbrojené skupiny a jeho regionální politiku. Druhá část analyzuje konkrétní ozbrojené skupiny a íránský vliv na ně. Souběžně se zabývá i vztahem Íránu se státy, z nichž tyto skupiny pocházejí. Pro účely analýzy vztahů Íránu s těmito státy je zmíněna i jejich demografická a ekonomická situace.
V první kapitole se práce zabývá historií a vnitropolitickým vývojem Íránu. Zejména pak v období 20. a 21. stol. od vzniku Íránské islámské republiky. Druhá kapitola se stručně zabývá íránskými demografickými a ekonomickými ukazateli. Třetí kapitola se věnuje íránským ozbrojeným silám a jeho výdajům na obranu. Čtvrtá kapitola analyzuje íránskou „soft power“, která je jedním z předpokladů úspěšného šíření státního vlivu. Pátá kapitola se věnuje, v obecné rovině, státní podpoře nestátním ozbrojeným skupinám. Tyto formy a motivace podpory poskytují teoretický základ části analýzy konkrétních ozbrojených skupin. Šestá kapitola se věnuje íránské podpoře ozbrojeným skupinám jako celku. Je zde analyzováno jakou sumu Írán na podporu vydává a kdo je zodpovědný za dohled a řízení podpory.
1
Sedmá až třináctá kapitola se věnují konkrétním milicím a státům. Poměrně největší prostor připadá libanonskému Hizballáhu. Z důvodu shody odborné veřejnosti na tom, že Hizballáh je nejvýznamnější šíitskou milicí pod vlivem Íránu. Velký prostor je věnován i iráckým milicím. Irák je od pádu Saddámova režimu největším a nejpočetnějším zdrojem šíitských milic pod vlivem Íránu. Poslední, čtrnáctá kapitola, se stručně věnuje dalším šíitským milicím, na něž má Írán vliv. Tyto milice mají jen zanedbatelný vliv na íránskou regionální politiku a to z toho důvodu, že se buď vůbec nenacházejí na území Blízkého východu, anebo jde o malé skupiny soustředící se výhradně na své lokální zájmy. Přesto se o nich v této práci okrajově zmíníme a poskytneme tak obrázek o tom, kam až putuje íránská podpora.
Názvy konkrétních milic, zmiňovaných v této diplomové práci, nemají jednotnou jazykovou strukturu. Některé jsou uváděny v arabském, jiné v českém, potažmo anglickém jazyce. Různé jazykové názvy jsou zvoleny z důvodu snazší dohledatelnosti v odborných publikacích.
Diplomová práce čerpá především ze zahraničních odborných článků umístěných na internetových portálech výzkumných institucí. Články poskytují užší a aktuálnější analytický zdroj informací, a vyhovují účelům této práce. Knižní zdroje jsou využívány zejména v obecnějších a časově stálejších částech práce.
2
1 Historie a vnitropolitický vývoj Íránu
1.1 Předrevoluční období Svou současnou významnou regionální pozici začal Írán budovat již během druhé světové války za vlády Muhammada Rezy Pahlavího.1 Základy k takovému pokroku položil Muhammadův otec Rezá šáh Pahlaví. Když Velká Británie posilovala svůj vliv v Íránu, na úkor vlivu Ruska, zaměstnaného bolševickou revolucí v roce 1917, Rezá, ještě jako velitel kozácké brigády, obsadil Teherán. Načež pozbyla platnost smlouva, umožňující Velké Británii vyslat do země své vojenské poradce, výměnou za vysoké půjčky Íránu. V roce 1925 sesadil parlament Kádžárovskou dynastii a v roce 1926 byl Rezá šáh Pahlaví korunován. Za své vlády zahájil sjednocení, sekularizaci a modernizaci Íránu. Poté co upevnil svou moc potlačením opozice, zejména z řad duchovenstva, obrátila se šáhova pozornost na britský a sovětský vliv v zemi. Posilováním přílivu německých investic do Íránu snižoval šáh závislost na obou výše jmenovaných mocnostech. Tento plán vzal ovšem za své po vypuknutí druhé světové války. Když byl Sovětský svaz Německem napaden, měl se Írán stát transitním místem pro přepravu spojeneckého materiálu do Sovětského svazu. Na základě šáhovi nevole, s tímto plánem, vstoupila sovětská a britská armáda do Íránu. Rezá šáh Pahlaví poté abdikoval a korunu předal svému synovi Muhammadovi.2
Muhammad Rezá šáh převzal korunu v nelehké situaci, kdy byl Írán fakticky okupován Sovětským svazem, Velkou Británií a od roku 1942 i Spojenými státy americkými (USA). Ke konci roku 1943 se Stalin, Roosevelt a Churchill na konferenci v Teheránu mimo jiné zavázali i ke stažení svých vojsk z Íránu, do půl roku od skončení války. V důsledku okupace sílil íránský odpor a nacionalismus. V zemi narůstal jak počet nově vydávaných novin, tak i nových politických stran. O vývoji v Íránu informovalo i Rádiové vysílání, jehož signál
1 PONÍŽILOVÁ, Martina. Regionální řád a mocnosti Blízkého východu. Praha 2016. s. 118. 2 CVRKAL, Zdeněk. Írán. Praha 2007. s. 75-78.
3
pokrýval takřka celou zemi. Nejvýznamnější z nových politických stran byla komunistická strana Íránu zvaná Túde.3
V lednu 1946 dodrželi Američané a Britové svůj závazek a z Íránu stáhli své vojáky. Sověti svoji vojenskou přítomnost zcela ukončili až v květnu 1946, po nátlaku Velké Británie a USA. Oficiálním důvodem pozdního stažení Sovětů měla být ochrana členů strany Túde. Strana Túde byla v roce 1949 zakázána, když byla obviněna z podněcování vraždy šáha Muhammada.4 V roce 1951 se íránským premiérem, po úspěšném hlasování v parlamentu za znárodnění íránské ropy, stal Muhammad Mosaddeq. Na zestátnění íránské ropy reagovala Velká Británie stažením svých techniků a embargem na íránskou ropu. K blokádě se vzápětí připojila i USA. Ztráta výnosů z ropy vedla k ekonomické krizi. V zemi se rozhořela vlna demonstrací pramenících z různých důvodů, jako byla ekonomická krize, odpor vůči šáhovi, ale i odpor vůči Mosaddeqovi iniciovaný britskými a americkými tajnými službami.5 Britové a Američané nakonec dosáhli svého, když byl Mosaddeq při převratu svržen. Šáh po odstavení Mosaddeqa výrazně posiloval svou moc. Odpůrci šáha, jako byla Mosaddeqova Národní fronta a strana Túde, čelili značným perzekucím. V roce 1957 byla založena Národní informační a bezpečnostní služba SAVAK6, jejíž členové byli cvičeni, jak americkou CIA, tak i izraelským Mosadem. Vláda šáha byla nejvíce ohrožena ekonomickými rozdíly v íránské společnosti. Chudá část obyvatelstva stále více naslouchala šáhovým odpůrcům, v čele s ajatolláhem Rúholláhem Chomejním.7
3 AXWORTHY, Michael. Dějiny Íránu: Říše ducha – od Zarathuštry po současnost. [z angl. orig. přel. a dodatky opatř. Zuzana Kříhová], [Jan Marek ]. Praha 2009. s. 172 - 173 4 Tamtéž. S. 174 5 Tamtéž. S. 175 - 176 6 SAVAK byla zpravodajskou a bezpečnostní službou, jejímž hlavním úkolem byla ochrana režimu, vyhledáváním a likvidací režimních odpůrců. 7 Tamtéž. S. 176 - 180
4
1.2 Íránská islámská revoluce Významným impulsem pro sjednocení šáhovi opozice bylo vyhlášení reforem, známé jako Bílá revoluce. Šlo o reformy v zemědělství, znárodnění lesů, privatizace státních továren, změnu volebního práva a podpory gramotnosti v odlehlých oblastech. Tyto reformy měli potenciál proměnit sociální, politické i ekonomické aspekty íránského života. Část íránské společnosti ovšem považovala reformy za americkou iniciativu. V den výročí mučednické smrti třetího imáma Hosejna (viz kap. 5.1), vnuka Proroka Muhammada, pronesl Chomejní kritickou a výhružnou řeč vůči šáhovi a jeho režimu. Šáh na projev reagoval zatčením Chomejního, které ovšem vyvolalo vlnu protestů po celé zemi. Šáh se rozhodl tyto protesty násilně potlačit, což mělo za následek stovky mrtvých demonstrantů. Z protestů a jejich krvavého potlačení nejvíce profitoval sám Rúholláh Chomejní, byl následně pasován do role opozičního vůdce. Šáh se ocitl v situaci, kdy Chomejního nemohl dále věznit a ani ho nechat zabít. Zvolil tak variantu Chomejního vyhoštění. Chomejní byl nejprve poslán do Turecka a poté do iráckého Nadžafu. Jeho role opozičního vůdce tím ovšem neskončila. Šáh dále pokračoval ve svých reformách. A mimo jiné, dále prohluboval vojenskou spolupráci s USA, od níž si sliboval posílení Íránu v regionu.8
Šáhovi přehnané ambice na poli bezpečnosti a průmyslových projektů uvrhli Írán na přelomu let 1976 a 1977 do hospodářské krize. Ekonomické problémy spolu s neustálou propagací západních populárně kulturních hodnot, vedli k nárůstu občanské nespokojenosti. Poté, co byla v deníku Etteláát otisknuta zpráva o Chomejním, jako zahraničním agentu, rozhořely se další protesty na Chomejního podporu. V září 1978 byl Chomejní přemístěn z Iráku do Francie, odkud se mu paradoxně dařilo ovlivňovat dění v Íránu ještě lépe. Protirežimní protesty pokračovali dále i přes značnou šáhovu snahu situaci uklidnit. A nakonec byl šáh donucen, 16. ledna 1979, svou zemi opustit. Prvního února se Chomejní slavnostně vrátil do Íránu. Šáhův režim definitivně padl 11. února 1979, když většina příslušníků ozbrojených složek rezignovala.9
8 CVRKAL, Zdeněk. Írán. S. 82 – 89 9 Tamtéž. S. 89 – 92
5
1.3 Konsolidace nového režimu Ajatolláh Rúholláh Chomejní vyhlásil na konci března 1979 referendum o ustavení nové islámské republiky. Pro vznik islámské republiky hlasovalo 97% voličů. Začátek této nové republiky znamenal pro většinu vysoce postavených představitelů šáhova režimu smrt. Popravy byly tak časté, že se je ze začátku pokoušel mírnit i sám Chomejní. Revoluční chaos a boj o moc se ho přímo dotkli ve chvíli, kdy bylo zabito několik jeho stoupenců. Chomejní měl však výhodu největší popularity mezi duchovními, a aby svou moc stvrdil, zavedl systém Velájat-e faqíh10. V květnu téhož roku pak založil Revoluční gardy, které se svou velikostí a silou vyrovnaly stávající íránské armádě. V létě založil novou politickou stranu, Stranu islámské republiky (IRP). Nový režim se ve svých počátcích musel vypořádat s celou řadou oponentů. Mezi hlavní opozici patřili Lidoví bojovníci (Modžáhedín-e chalq, MKO), jejíž levicová islamistická organizace čítala tisíce stoupenců. Další významnou stranou byla komunistická strana Túde. S těmito organizacemi se Chomejní dokázal vypořádat již během první poloviny osmdesátých let.11
1.3.1 Politický systém a nejvyšší duchovní vůdce Nový politický systém islámské republiky, platící dodnes, umožňuje sekulární vládě a parlamentu - Madžlesu rozhodovat v běžných rutinních záležitostech správy státu. O důležitých a zásadních záležitostech pak rozhodují nejvyšší náboženští duchovní. Na chod Madžlesu přímo dohlíží Rada dohlížitelů, tvořená dvanácti právníky, z nichž polovina je právníky islámského a druhá polovina běžného práva. Rada dohlížitelů má nad Madžlesem právo veta, jak v jeho legislativních návrzích, tak i ve volebních kandidátních listinách.12
10 Velájat-e faqíh je teorií islámské vlády, jež Chomejní rozpracoval v iráckém exilu. Teorie vychází z myšlení šíitských duchovních za posledních dvě stě let. Odvozuje se od jediného legitimního práva – šaría. A znamená, že „jedinými oprávněnými vykladači a vykonavateli šaríi jsou kvalifikovaní modžtahedové“. Tedy, jen nejvyšší duchovní mají právo vládnout. Tato teorie, potažmo systém v praxi znamená, že nejvyšším vůdcem je íránský nejvyšší duchovní vůdce. (AXWORTHY, Michael. Dějiny Íránu. S. 188) 11 Tamtéž 12 AXWORTHY, Michael. Dějiny Íránu. S. 194-196
6
Nejvyšší duchovní vůdce Íránu je dle íránské ústavy nejmocnější osobou státu. Je volen Radou expertů, s doživotním mandátem. Mezi jeho významné pravomoci náleží, stanovení hlavní politiky Islámské republiky, jmenování poloviny z členů Rady dohlížitelů, či schválení zvoleného prezidenta, rovněž je vrchním velitelem ozbrojených sil.13 Rada expertů sestává z 86 členů, jež jsou voleni ve všeobecných volbách, s osmi letým mandátem. Rada expertů má, jako jediná, pravomoc odvolat nejvyššího duchovního vůdce, v případě, že neplní své povinnosti. Duchovní vůdce dále vybírá i členy poradního orgánu, tzv. Rady pro určování zájmů státu. Tato Rada, mimo jiné funguje i jako arbitr orgánů zákonodárné moci. Duchovní vůdce je rovněž i vrcholným představitelem íránské exekutivní moci. Dále má skrze své pravomoci i značný vliv na legislativní a soudní moc. Je tak tou nejvyšší íránskou autoritou, která rozhoduje o všech významných aspektech domácí i zahraniční politiky. V íránské politické praxi pak musí být všechny významné kroky ve směřování Íránu přinejmenším schváleny Nejvyšším duchovním vůdcem.14
1.4 Irácko-íránská válka Největší zkouška v počátku islámské republiky přišla z vnější. Irácká armáda zaútočila na Írán v záři 1980. Důvodů proč se Saddám Husajn rozhodl napadnout Írán je pravděpodobně několik. Jedním z nich byly územní zisky ve sporných příhraničních oblastech bohatých na ropu. Dalším důvodem byla Saddámova obava z aktivizace majoritních iráckých šíitů, a možného „přelití“ islámské revoluce do Iráku. Rozhodl se tak pro preventivní útok v době vzniku nové islámské republiky. Započala tak osm let trvající válka, v níž se většina západního světa i arabských vládců přidala na stranu Iráku. Západem dodávanou vojenskou techniku využil Irák k odstřelování íránských měst včetně Teheránu. Ovšem ani mezinárodní podpora nevedla k dlouhodobému udržení územních zisků Iráku. Dlouhá a vyčerpávající válka vedla obě strany k úvahám o ukončení konfliktu. 18. července 1988 přijal Írán rezoluci OSN č. 598 o příměří s Irákem.15 Ve válce
13 Tamtéž. 14 KRAUS, Josef. Íránský státní terorismus: od Chomejního po Ahmadínežáda. Brno 2014. s. 69- 73. 15 CVRKAL, Zdeněk. Írán. S. 98-100
7
mezi Irákem a Íránem zemřelo, podle jednoho z odhadů, na 370 tisíc lidí a 700 tisíc bylo zraněno. Poloha irácko-íránské hranice zůstala po válce stejná jako před ní.16
1.5 Poválečná éra Smrt Ajatolláha Rúholláha Chomejního v červnu 1989 a vyčerpání z osmi let dlouhé války, vedli v Íránu k určité revoluční revizi. Nejvyšším duchovním vůdcem se stal Sajjíd Alí Chámeneí a prezidentem Akbar Hášemí Rafsandžání. Írán se vydal cestou hospodářské obnovy a zlepšení vztahů se státy Perského zálivu. Investovalo se do infrastruktury, průmyslu i dalších odvětví íránské ekonomiky. Další prezident Mohammad Chátámí (1997-2005) pokračoval prohlubováním liberalizace režimu. Při liberálních snahách ovšem narážel na mantinely konzervativní části parlamentu a justice. I tak docílil například pokroku ve vzdělávání žen a jejich pozice v íránské společnosti. To vše šlo na úkor politiky vývozu islámské revoluce. Export islámské revoluce a systému Velájat-e faqíh po toto období zůstal v mezích status quo, dále neexpandoval. V roce 2005 byl novým prezidentem zvolen Mahmúd Ahmadínežád. Liberální proud v zemi začal být omezován. A zahraniční vztahy opět ochladli, zejména po slovních útocích prezidenta vůči Izraeli.17 Dalším, dosud posledním, prezidentem byl zvolen Hasan Rúhání. Jeho, prozatím největším krokem ke zlepšení vztahů s okolním světem bylo podepsání Dohody o íránském jaderném programu. V červenci 2015 Írán spolu s pěti stálými členy Rady bezpečnosti OSN a Německem podepsal Dohodu o omezení vlastního jaderného programu. Výměnou za omezení jaderného programu byly uvolněny všechny mezinárodní sankce vůči Íránu.18 V květnu 2018 tuto Dohodu USA jednostranně vypověděli a opětovně zavedli vůči Íránu sankce.19
16 VESELÝ, Zdeněk. Dějiny mezinárodních vztahů. 3. vydání. Plzeň 2014. s. 414 17 KRAUS, Josef. Íránský státní terorismus: od Chomejního po Ahmadínežáda. Brno 2014. s. 55- 56 18 Central Intelligence Agency (US). The World factbook. Middle east: IRAN. [cit. 25. 2. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
8
2 Íránské reálie v číslech V současnosti (údaj z července 2018) má Írán více jak 83 milionů obyvatel.20 Nejpočetnější etnikum tvoří Peršané (51%), kteří jsou zde dominantní i v politické/mocenské a ekonomické rovině. Následují je etničtí Ázerbájdžánci, ti tvoří přibližně čtvrtinu obyvatelstva. Dále Kurdové, kolem 10% obyvatel, Arabové 3%, Balúčové a Turkmeni 2% a další etnika tvořící kolem 1% obyvatel. Přibližně 90% Íránců je šíitského a cca 9% sunnitského vyznání. Většina sunnitů je etnickými Kurdy, Arabi, Turkmeny a Balúči. Povolené jsou v Íránu i další náboženství, jako je křesťanství, židovství, či zoroastriánství.21
Příjmy a výdaje státního rozpočtu tvořili v roce 2017 téměř 75 miliard, respektive 85 miliard USD. Íránský export tvořil přibližně čtvrtinu jeho HDP, tedy 100 miliard USD, přičemž 60% exportu tvořila ropa. Nejvíce Írán vyvážel do Číny 27,5%, Indie 15,1%, Jižní Korey 11,4% a Turecka 11,1%. Nezaměstnanost tvořila podle íránské vlády asi 12%.22 V roce 2017 těžil Írán v průměru 3,9 milionu barelů ropy denně a vyvážel 2,1 milionu barelů.23
Za rok 2017 dosáhlo íránské HDP hodnoty 454 miliard amerických dolarů (USD). HDP přepočtený na jednoho obyvatele činil 5,6 tisíce USD. Ze zemí Blízkovýchodního regionu je Írán třetí největší ekonomikou, první je Turecko následované Saudskou Arábií.24
20 Central Intelligence Agency (US). The World factbook. Middle east: IRAN. [cit. 25. 2. 2019]. 21 KRAUS, Josef. Íránský státní terorismus: od Chomejního po Ahmadínežáda. Brno 2014. s. 57 22 Central Intelligence Agency (US). The World factbook. Middle east: IRAN. [cit. 25. 2. 2019]. 23 ORGANIZATION OF THE PETROLEUM EXPORTING COUNTRIES: Iran facts and figures. [cit. 25. 2. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
9
3 Ozbrojené síly Íranu V íránských ozbrojených silách působí okolo půl milionu vojáků v aktivní službě.25 Ozbrojené síly Íránu se skládají z několika složek. Tou první je pravidelná armáda (Islamic Republic of Iran Army) sestávající z pozemních jednotek, námořnictva a letectva. Jejím hlavním úkolem je ochrana územní celistvosti, obyvatelstva a státního zřízení. Další složkou ozbrojených sil jsou Revoluční gardy IRGC (Islamic Revolutionary Guard Corps). IRGC vznikli na popud Ajatolláha Chomejního, jako alternativa vůči pravidelné armádě, které Chomejní na počátku revoluce plně nedůvěřoval. Jejich počet se odhaduje na 125 tisíc vojáků. Hlavní poslání IRGC je obdobné jako u pravidelné armády. Je zde ovšem kladen větší důraz na ochranu islámského režimu, a plnění zahraničně politických úkolů. IRGC například ovládá dělostřelectvo u Hormuzského průlivu, kudy se přepravuje více jak pětina světové produkce ropy.26 Pro účely této práce jsou pak nejdůležitějšími speciální jednotky spadající pod IRGC. Těmito silami jsou Quds Force (QF) v překladu Jeruzalémské Jednotky. Název Jeruzalémské má demonstrovat cíl osvobození Jeruzaléma od „sionistů“.27 „Jejich ústředním cílem je financování, organizování, výcvik guerillových band a poskytování logistické podpory a materiálního vybavení islámským revolučním hnutím mimo hranice Islámské republiky Írán.“28 Dále pod IRGC spadají i íránské lidové milice zvané Basídž. Tyto milice vznikly během irácko-íránské války, kde byli jejich členové nasazováni zejména v předních liniích. Od konce války jejich význam klesá, nicméně i dnes jsou početnou součástí ozbrojených sil. Vzhledem k nižší míře profesionality jsou v současnosti využívány spíše k zajištění bezpečnosti ve velkých městech a potlačování domácího disentu.29
25 PONÍŽILOVÁ, Martina. Regionální řád a mocnosti Blízkého východu. S. 122 26 The University of Texas at Austin. Iranian Military. Austin 2008. [cit. 26. 2. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
10
3.1 Íránské výdaje na obranu Za rok 2017 vydal Írán na svou obranu 3,1% HDP, tedy 14,5 miliardy USD. Pro srovnání, Saudská Arábie vydává na obranu přes 10% HDP a Izrael 4,7% HDP, v přepočtu na celé částky to je 69,4 miliardy, respektive 16,5 miliardy USD. V porovnání s ostatními státy regionu investuje Írán na svou obranu, v poměru k HDP, spíše méně. Trend vývoje íránských výdajů na obranu vzhledem k HDP, až na občasné výkyvy, má od roku 2000 (1,2% HDP) rostoucí tendenci.30 Zvyšování výdajů na obranu je pro Írán nezbytností, pokud chce svou početnou armádu udržovat v modernizovaném stavu. Nicméně, je si dobře vědom, že ani početná a modernizovaná armáda mu nezajistí regionální nadvládu. V íránských silách a možnostech není a pravděpodobně ani nikdy nebude docílení stavu, kdy by byl plnohodnotným konkurentem konvenčním silám západu v čele s USA. Své dva hlavní regionální nepřátele, Saudskou Arábii a Izrael, jakožto spojence USA, tedy nemůže konvenčními silami a způsoby porazit. Proto se již od dob války s Irákem zdokonaluje v asymetrickém vedení konfliktu. Značné zkušenosti v tomto způsobu boje načerpal například i během dlouhé libanonské občanské války (1975 - 1990).31
30 THE WORLD BANK: Military expenditure. [cit. 27. 2. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
11
4 Íránská „soft power“ Írán, jakožto stát s jednou z nejdelších historií světa, disponuje obyvatelstvem se silným vlasteneckým cítěním a hrdostí.32 Peršané se na území dnešního Íránu začali usazovat již v době kolem roku 1500 př. n. l.33 Svůj nacionální potenciál sice nemůže Írán vyvážet za hranice stejně jako islámskou revoluci, i tak ale může posloužit jako účinný režimní nástroj. Irácko-íránská (minimálně její počáteční fáze) válka ukázala, že se Íránci v případě ohrožení své země neváhají mobilizovat a obětovat své životy při obraně státu. V rámci průzkumu ve studii Mansúra Moaddela „na dotaz zda je respondent přednostně muslim nebo vlastenec s nacionálními postoji odpovědělo 61% Íránců ve prospěch muslimů a 34% ve prospěch nacionalistů. V Iráku se hlásilo 63% spíše k islámu, 23% spíše k nacionalismu; v Jordánsku 72% / 15%; v Saudské Arábii 75% / 17%; a v Egyptě 79% / 10%.“34 Tento průzkum ukazuje na určitou výhodu Íránu oproti ostatním blízkovýchodním zemím. A to sice, že se Írán nemusí příliš obávat masovější indoktrinace svého obyvatelstva nepřítelem. A na druhou stranu, nízká míra vlastenectví na úkor příslušnosti k islámu okolních zemí, dává Íránu možnost snáze indoktrinovat svou ideologií obyvatele cizích států.
4.1 Íránská ideologie a pojem mučednictví V mocenských ambicích Íránu hraje náboženství významnou roli. Svým vývozem islámské revoluce ovlivňuje dění v celé řadě blízkovýchodních států. Aby bylo možné pochopit, jak může myšlenka íránské islámské revoluce ovlivňovat dění i vně svých hranic, musíme zde zmínit jeden z důležitých aspektů této revoluce/ideologie. Tímto aspektem je v šíitském islámu chápání pojmu mučednictví. Toto mučednictví vychází z událostí, které se udály v bitvě u Karbaly. Zde se střetl třetí šíitský imám Hosejn a jeho přívrženci s vojskem vládce Jazída I. Důvodem střetu byla zhýralost vládce islámské říše, jež odporovala islámským hodnotám. Imám Hosejn považoval za svou povinnost vzbouřit se takovému vládci a obnovit v říši islámský řád. Hosejn, jeho rodina a přívrženci čelili naprosté přesile
32 ČECH, Libor. Írán a kultura mučednictví: Od zbožnosti k protestu. S. 150 33 AXWORTHY, Michael. Dějiny Íránu. S. 7-10 34 Citováno dle: AXWORTHY, Michael. Dějiny Íránu. S. 244-245
12
a 10. října 680 n. l. byli zmasakrováni Jazídovou armádou. Interpretace těchto událostí raného islámu mají v dnešním pojetí šíitského islámu velký význam. Boj mezi Hosejnem a Jazídem je chápán jako boj dobra proti zlu. Jako boj vůči tyranii, proti které je nutné zasáhnout. Smrt Hosejna je vnímána jako vědomé sebeobětování (mučednictví) v boji za utlačované a je příkladem pro šíity v aktivním boji proti nespravedlnosti a uzurpaci. V íránské islámské revoluci vedl tento koncept mučednictví k označení vlády šáha Pahlavího za tyranii, vedoucí k sociální nespravedlnosti. Obdobně tak vedl i k odporu šíitů vůči baasistickému režimu v Iráku.35
Od druhé poloviny 20. století docházelo k určité reinterpretaci Karbalských událostí. Čistě náboženský výklad těchto událostí začal být upozaďován na úkor politického a ideologického výkladu. Karbala tak začala sloužit politickému šíismu. Interpretace mnoha osobností šíitského světa byly sice různorodé, i tak je zde ale možné vysledovat jistá pojítka. A to sice, ač mohl být důvod Hosejnova vzdoru Jazídovi jakýkoliv, náboženský, politický či mocenský, je možné ho napodobit i pro „obyčejného“ muslima. Nové výklady Hosejna polidšťují tím, že podle nich jeho záměr postavit se Jazídovi nesl i znaky jeho vlastních ambicí, tudíž tento boží „vyvolenec“ nekonal čistě v božím zájmu. A tím, že si od začátku nemusel být vědom jisté prohry a smrti, ale postavil se Jazídovi s vyhlídkou na vítězství. V rámci politického šíismu tak nebylo na Karbalské události nahlíženo jako na historickou prohru, něco na co se má vzpomínat pouze se smutkem, ale jako na něco co se má oslavovat a čeho může dosáhnout i „obyčejný“ muslim. Každoroční pasivní připomínka se tak měla proměnit v aktivní skutky. Rovněž byl Hosejnův vzor rozšířen na celou muslimskou obec, tedy i na sunnity žijící pod nadvládnou vybočující z muslimských tradic a víry. Nové interpretace se od začátku neobešli bez značné kritiky konzervativních kruhů šíitského světa. Oslovit novou interpretací celé masy se podařilo až Ajatolláhovi Chomejnímu. Jeho chápání mučednictví neznamenalo nutně smrt mučedníka. Dávalo mučedníkovi naději na přežití, aniž by ztratil nárok na mučednický statut.
35 ČECH, Libor. Írán a kultura mučednictví: Od zbožnosti k protestu. S. 137-141, 161, 251
13
Pojem mučednictví a označení mučedník je tak rozšířeno i na ty, kteří žijí „dobrý“ a „správný“ život.36
Jak již bylo zmíněno, vývoz íránské islámské revoluce, nebyl a není adresován pouze šíitům. V raném porevolučním období se Írán sice zaměřoval zejména na státy s početnou šíitskou populací, jako je Libanon a Irák. Postupně však dokázal svou ideologií zaujmout i zástupy sunnitů. Jako vstupní brána a jednotící prvek k části sunnitské obce mu posloužila zejména nenávist k Izraeli. Otevřená prezentace svého nepřátelství a podpora teroristických skupin bojujících proti Izraeli umožnila a zjednodušila Íránu přístup k sunnitským „myslím“.37
36 Tamtéž. S. 252-283 37 Tamtéž. S. 358-362
14
5 Druhy motivací státní podpory a jejich formy Zdrojem pro tuto kapitolu je výhradně práce na téma Trendy ve vnější podpoře povstaleckých hnutí, autory této práce jsou Daniel Byman, Peter Chalk, Bruce Hoffman, William Rosenau a David Brannan. Jejich práce je komplexním zdrojem informací o formách a motivacích státní podpory nestátním ozbrojeným aktérům. A jako taková je ideálním zdrojem informací pro účely této diplomové práce. Obecné upřesnění a definování motivací a forem státní podpory nestátním ozbrojeným skupinám umožní čtenáři lepší orientaci ve vztazích státních a nestátních aktérů a poskytne této diplomové práci širší kontext ve vztahu Íránu a šíitských milic.
Povstaleckým hnutím, ozbrojenou skupinou, či milicí je zde definována taková entita, která vyvíjí politicko-vojenské aktivity za účelem získání kontroly nad částí území daného státu, nebo jeho celku. K dosažení těchto cílů používá ozbrojenou sílu, kterou využívá zejména v guerillovém a teroristickém způsobu boje. Dále využívá nelegálních politických aktivit, jakými jsou propaganda, nábor členů, či politická mobilizace vůči režimu. Ačkoliv tyto ozbrojené skupiny často využívají teroristické praktiky, jsou zde od čistě teroristických organizací odděleny. Oproti teroristickým organizacím mají totiž zřejmý hlavní cíl, jímž je vládnutí, či alespoň participace, nad daným státem, nebo jeho části.38
5.1 Motivace podpory Státní podpora, ať už jakákoliv, nestátních ozbrojených skupin je vždy motivována nějakým státním zájmem, či cílem. Prvotní motivace státu, či států, pro podporu takové ozbrojené skupiny mohou být různé. Obecněji se dá říci, že počátkem podpory sledují státy buď docílení svých vlastních geopolitických ambicí, hlavním zájmem je tedy moc. V takové situaci postačí pro navázání vztahu stát – ozbrojená skupina, zpravidla to, že zde panuje shoda na společném nepříteli.
38 BYMAN, Daniel [a kolektiv]. Trends in outside support for insurgent movements. RAND, 2001. S. 4-5. [cit. 26. 5. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
15
Hodnoty spolupracujících stran, jako ideologie, náboženství či etnicita, tak mohou být zcela rozdílné. Za příklad zde můžeme vzít podporu Mudžahedínů ze strany USA během sovětsko-afghánské války. Nebo je důvodem podpory právě ono sdílení takových hodnot, zde se pak jedná primárně o pomoc. Počátek podpory na základě sdílených hodnot je sice méně častým důvodem, než dosažení geopolitických cílů, může státům ale usnadnit samo rozhodnutí o zahájení podpory nestátním skupinám. Sdílené hodnoty, tak většinou fungují jako jakási vstupenka pro uvolnění podpory. Nicméně zpravidla platí, že pro dlouhodobější angažmá samotné hodnoty nestačí. V podpoře nestátních ozbrojených skupin tak takřka vždy, nějakou měrou, sledují státy své vlastní zájmy.39
5.1.1 Regionální vliv Častým jevem je státní podpora povstaleckých skupin působících v sousedství těchto států. Regionální mocnosti, ale i menší a slabší státy, se tak snaží upevňovat a posilovat svůj regionální vliv. Podpora těchto skupin v blízkosti vlastních hranic může utvořit jakési nárazníkové pásmo a usnadnit tak obranu státního území. Pákistán například využívá proti svému hlavnímu rivalovi – Indii množství ozbrojených skupin v oblasti Kašmíru a Bangladéše čímž zvyšuje svůj vliv v okolí indických hranic. Regionální vliv lze zvýšit i oslabením sousedního státu, podporou ozbrojených skupin za účelem místní destabilizace. Tento důvod podpory je ve své podstatě útočný, stát tak vyvolává konflikt „svými“ povstaleckými zprostředkovateli. Taková podpora může rivala značně oslabit a paralyzovat. Nejčastěji ovšem způsobí zejména ekonomické škody.40
5.1.2 Změna režimu Podpora je zde cílena z důvodu svrhnutí vlády rivala. Taková snaha vyžaduje široký rozsah poskytované podpory, která vyžaduje v čase rostoucí tendenci. A v případě snahy o sesazení silné vlády ve funkčním státě, vede často neúspěchu a v krajním případě i k ohrožení vlastní vlády. Samotná podpora opozičních skupin také nemusí vést k jejich trvalé poslušnosti vůči svému
39 Tamtéž. S. 23, 40 40 Tamtéž. S. 23-33
16
donátorovi. Tedy, i když opoziční skupina uspěje a vládu svrhne, může se následně ke svému podporovateli otočit zády. Stát tak vynaloží značné úsilí ve změně nepohodlného režimu, aby byl nahrazen jiným nepohodlným režimem. Příkladem zde může být Rwandská a Ugandská podpora opozičního vůdce Laurenta Kabila, kterému se díky jejich pomoci podařilo svrhnout dosavadního prezidenta demokratické republiky Kongo Josepha Mobutu. Kabila se poté, co získal moc, od svých zahraničních sponzorů distancoval.41
5.1.3 Odplata a vnitřní bezpečnost Snaha o vyvolání vzpoury a destabilizace se může obránit vůči samotnému iniciátorovi. Státy, na jejichž území operují ozbrojené skupiny podporované nepřátelským státem, pokud mohou, chtějí agresorovi oplatit stejnou mincí. A vrátí úder rovněž podporou ozbrojených skupin působících na území nepřítele. To byl příklad již zmíněného prezidenta Mobutu, který podporoval ozbrojené skupiny ve Rwandě, a která se tak v reakci spojila s dalšími státy, a skrze Laurenta Kabili, Mobuta svrhli.42 Dalším důvodem podpory zahraničních ozbrojených skupin bývá i snaha o eliminaci domácích opozičních skupin. Přímá konfrontace s exilovou opozicí, nejčastěji ukrytou na území nepřátelského státu, by mohla vyvolat otevřený mezinárodní konflikt. Bezpečnější způsob, jak se s opozicí vypořádat, je „najmout si“ ozbrojenou skupinu. Příkladem zde může být Íránská podpora ozbrojených skupin z řad Iráckých Kurdů za účelem zničení své opoziční skupiny Lidových mučedníků (MKO - Mojahedin-e Khalq) ukrývaných na území Iráku.43
5.1.4 Zajištění si vlivu uvnitř opozice Podporou opozičních skupin si státy, mimo jiné, snaží zajistit i určitou míru vlivu v těchto skupinách. Ideálním vyústěním takové podpory je vítězství a následné vládnutí opoziční skupiny nad celým státem, či jeho částí. Podporující stát tak může získat výhodu ve vztahu s novou vládou. Státy se mohou pokoušet ovlivňovat opoziční skupiny nepřátelského státu třeba i z toho důvodu, že takové
41 Tamtéž. S. 33-34 42 Tamtéž. S 34 43 Tamtéž. S. 35
17
skupiny polevují ve svých opozičních aktivitách a začínají akceptovat vládní politiku. Dále mohou usilovat o změnu opozičních cílů povstání dle vlastních potřeb. Nebo může jít o výsledek konfrontace s dalšími státy, které se v inkriminované opozici taktéž angažují. Něco obdobného probíhalo během Libanonské občanské války, kdy Irák, Írán, Izrael a Sýrie vzájemně poštvávali „své“ libanonské frakce proti sobě.44
5.1.5 Prestiž a materiální zisky Vlády si mohou zajistit uznání ostatních států svou podporou ozbrojených skupin bojujících proti společnému nepříteli. A tím i zvýšit potenciál svého vlivu v těchto státech. Podpora Hizballáhu Íránem, v boji proti Izraeli vedla k uznání schopností Íránu napříč muslimským světem. Podporovat ozbrojené skupiny mohou také z toho důvodu, že se jim to materiálně vyplatí. Ve většině případů ovšem vidina materiálních zisků sama o sobě nestačí k tomu, aby stát začal podporovat nějakou zahraniční ozbrojenou skupinu. Málokdy by náklady a rizika spojená s podporou, vyrovnali, nebo převýšili možné materiální profity. Nicméně tyto zisky mohou přesvědčit podporující stát v prodloužení svého stávajícího angažmá, i když už počáteční důvod pominul, nebo ztratil na svém významu. Například během občanské války v Sierra Leone podporovala Libérie Jednotnou revoluční frontu RUF (Revolutionary United Front), čímž byla odměněna profitem, zejména z diamantových dolů. Pokud se takový důvod podpory vyskytne, je nejčastěji výsledkem korupčního jednání vojenských velitelů a státních činitelů, než národním zájmem.45
5.1.6 Podpora souvěrců a stejného etnika Náboženství může být silným důvodem k podpoře stejno věrných ozbrojených skupin. Ovšem v takovém případě je častějším způsobem podpory spíše ta rétorická, diplomatická než aktivní, vyžadující velkou míru zainteresovanosti. Stejná, nebo obdobná víra zpravidla nestačí, jako hlavní důvod významnější podpory. A je nejčastěji skloňována jako druhotný, zástupný důvod.
44 Tamtéž. S. 34-35 45 Tamtéž. S. 36, 39-40
18
Naopak, podpora ozbrojených skupin zastupujících stejné etnikum, jaké je majoritní, či vládnoucí v podporující zemi, je často tím hlavním důvodem k zahájení podpory. V krajních případech může fungovat i jako příprava na vojenskou intervenci. Vládám se snáze obhajuje, před svými občany, nutnost podpory, případně intervence za účelem ochrany lidí stejného etnika. A v případě, kdy je již pácháno násilí na stejném etniku v zahraničí, většinou sami občané dotlačí vládu k razantní reakci. Arabské vlády například podporují Palestince a jejich vládu, i když k ní mají řadu výhrad. Přerušením podpory, nebo distancováním se, by mohli způsobit nepokoje v řadách vlastního obyvatelstva. Uzbekistán podporuje Uzbeky v Afghánistánu, Arménie podporuje Arménce v Ázerbájdžánu.46
46 Tamtéž. S. 36-37
19
5.2 Formy podpory
5.2.1 Bezpečné útočiště a pohyb Poskytnutí podpory ve formě bezpečného útočiště je stěžejním faktorem pro další rozvoj a posilování ozbrojené skupiny. Nejcitelnější státní podporou ozbrojené skupině, je poskytnutí bezpečného útočiště na vlastním území. Takový stát riskuje otevřený konflikt s tím státem, jež tato skupina ohrožuje. Zde můžeme zmínit Izraelské odvetné útoky, nejčastěji na palestinské ozbrojené skupiny, prováděné přímo na území hostitelské země, jako byl v minulosti Egypt, Jordánsko, či Libanon. Hostitelský stát může přítomnost ozbrojené skupiny na svém území také pouze tolerovat, než ji tím aktivně podporovat. Zpravidla tak činí proto, že nemá dostatek sil na její eliminaci, či vyhnání. Zde můžeme vzít za příklad libanonskou vládu a její toleranci palestinských ozbrojených skupin. Dalším místem bezpečného útočiště ozbrojených skupin může být i území uvnitř nepřátelského státu. Takové útočiště ovšem vyžaduje silnou podporu ze strany místních obyvatel v daném regionu, či regionech a zpravidla i silnou zahraniční podporu. Dalším předpokladem je určité oslabení daného státu, buď vlivem ozbrojeného konfliktu, či politických, ekonomických a dalších nestabilit. Útočiště ozbrojeným skupinám mohou poskytnout i uprchlické tábory. Zde je opět nutná státní podpora takové skupiny, nebo minimálně její tolerance. Nejčastěji státy podporují bezpečné útočiště ozbrojených skupin v rámci uprchlických táborů, pokud jim takové skupiny pomáhají udržovat kontrolu nad uprchlíky a jejich aktivitami. Další formou podpory může být umožnění volného pohybu ozbrojených skupin přes území podporujícího státu. Díky tomu může bezproblémově proudit materiální a další podpora přímo do bezpečného útočiště ozbrojené skupiny. Takovým příkladem je zejména Sýrie a její umožnění tranzitu Íránské podpory k Hizballáhu.47
47 Tamtéž. S. 84-86
20
5.2.2 Finanční podpora Peníze jsou hlavním předpokladem pro zajištění chodu ozbrojených skupin a tudíž i pro jejich samotnou existenci. Jsou využívány na nákup zbraní, propagandu, úplatky, jako žold pro bojovníky a jejich rodiny, či na platbu za „bezpečné“ domy. Část finančních prostředků získávají ozbrojené skupiny z vlastních aktivit, jako jsou loupeže, únosy, pašování, obchod s drogami a další kriminální činnosti. Další část mohou získávat od zahraničních sympatizantů, diaspory, či výběrem daní a poplatků od lidí žijících na jimi ovládaném území. Státní finanční podpora sice není podmínkou pro rozvoj a existenci ozbrojené skupiny, nicméně taková podpora může významně převyšovat jiné možnosti příjmů. Takto podporované ozbrojené skupině se pak otevírají další možnosti ve svém rozvoji a expanzi. Například, během jugoslávské války umožnilo Chorvatsko tranzit zbraní přes své území Bosenským Chorvatům a muslimům.48
5.2.3 Politická podpora a propaganda Státní politická podpora ozbrojeným skupinám zahrnuje diplomatickou podporu i krytí, diplomatický tlak v rámci mezinárodního společenství, dohodnutí pomoci od humanitárních organizací, lobování za ozbrojenou skupinu, jakožto legitimního zástupce tamní populace, jako byla například podpora Palestinců a OOP (Organizace pro osvobození Palestiny) Arabskými a muslimskými zeměmi. Taková podpora může vést až k uznání ozbrojené skupiny za legitimní vládu. Nebo může vytvořit dostatečný tlak na režim tamního státu, aby ozbrojenou skupinu uznal jako legitimní politickou sílu. Na politickou podporu bývá často navázána i pomoc s propagandou. Ta je důležitá pro další rozšiřování politické podpory i pro shánění dalších prostředků. Státy mohou ozbrojené skupině pomoci šířením představě o ní, jako o oběti despotického režimu. A cílit tuto propagandu na potencionálně spřízněné společenství, ať už nábožensky, ideologicky, či socioekonomicky. Stát má většinou širší a propracovanější způsoby šíření propagandy, zejména skrze média, jako je televize, noviny, internet a rádio, jimiž může zahrnovat zpravodajský éter množstvím propagujících informací.49
48 Tamtéž. S. 87-88 49 Tamtéž. S. 88-91
21
5.2.4 Přímá vojenská podpora a výcvik Spíše výjimečně mohou státy poskytnout ozbrojené skupině přímou vojenskou podporu a nasadit vlastní armádu v boji vedle této skupiny. Taková podpora zásadně mění způsob povstaleckého boje a může inklinovat až k mezinárodní válce. K takové podpoře se státy odhodlají spíše jen v případech a místech, kde sledují své zásadní národní zájmy, a až ve chvíli, kdy hrozí, že by byla podporovaná ozbrojená skupina poražena. Jako tomu bylo v případě Rwandy a Ugandy, které svou vojenskou pomocí svrhli konžský režim prezidenta Mobuta.50 Výcvik je nezbytnou součástí ke zvýšení efektivity na bitevním poli. Pomoc z vnější je zde vyhledávána zejména v případě nově vzniklé ozbrojené skupiny a v prvních dnech konfliktu. Zejména pro skupiny bez dostatečného množství zkušených bojovníků. Výcvik také hraje zásadní roli při zdokonalování specializovaných technik, jako obsluha pokročilých vojenských systémů (takový výcvik navazuje na podporu v podobě dodávek pokročilých zbraní a systémů), výcvik taktických jednotek, či sofistikovanější teroristické praktiky. Nicméně, již etablované a efektivní ozbrojené skupiny postupně od cizí asistence při výcviku upouštějí.51
5.2.5 Vojenský materiál a zbraně V post studenoválečném období nebývá pro ozbrojenou skupinu problém opatřit si zbraně a materiál bez cizí pomoci. Černý trh se zbraněmi v současné době nabízí široký výběr a relativně nízké ceny. Pokud má ozbrojená skupina dostatek prostředků a je schopna nakoupené zbraně propašovat přes hranice, často volí právě tuto variantu. Menší a méně sofistikované ozbrojené skupiny získávají často zbraně prostřednictvím loupeží a nájezdy na policejní a vojenská stanoviště. Na druhou stranu, řada ozbrojených skupin může být v takové situaci, že jí okolnosti nedovolují vlastnoruční opatření zbraní a musí se obrátit na svého sponzora. Dále, pokud taková skupina shání sofistikovaný a moderní vojenský materiál a zbraně, je většinou jedinou možností dodávka od sponzora. Pokud má ozbrojená skupina
50 Tamtéž. S. 91-92 51 Tamtéžs. S. 92-93
22
za sponzora stát, který navíc disponuje rozsáhlými zbraňovými a materiálními možnostmi, nemá příliš důvodů proč takové možnosti nevyužít.52
5.2.6 Zpravodajské informace a organizační pomoc Poskytování zpravodajské podpory ocení hlavně ty skupiny, které se potýkají s vojensky silným a vyspělým nepřítelem. Zpravodajské informace od podporujícího státu pomohou ozbrojené skupině lépe se vyznat v protivníkově síle, možnostech i slabinách. V praxi je ovšem běžnější, že jsou tyto skupiny spíše zdrojem zpravodajských informací, než jejich příjemcem. Je tomu tak, díky jejich, zpravidla, vynikajícím lokálním znalostem.53 Organizační pomoc, jako druh státní podpory je spíše výjimečný. A v takovém případě se dá říci, že podporující stát je přinejmenším spoluzakladatelem ozbrojené skupiny. Organizační podpora znamená celou variaci asistencí při zrodu ozbrojené organizace, od náboru, finance, propagandu až po pomoc v kooperaci s dalšími opozičními skupinami. Řada arabských států takto asistovala při zrodu OOP.54
5.2.7 Inspirace Nepřímou podporou státního režimu je inspirování ozbrojené skupiny, buď ideologií, svými historickými zkušenostmi, nebo i svým postojem k určitým otázkám a aspektům veřejného dění. Tyto zahraniční signály mohou ozbrojenou skupinu inspirovat a dodat jí odvahy v odporu proti své vládě a k zahájení společenských změn. Dobrým příkladem zde může být íránská islámská revoluce a její inspirativnost pro značnou část muslimského světa, ve vzepření se autoritářským režimům a (znovu) prosazení náboženských hodnot.55
Obecně přiřadit jednotlivým druhům a motivacím státní podpory určitý význam a dopad na fungování a úspěch ozbrojené skupiny není, vzhledem k mnoha proměnným, zcela možné. To, jaký bude mít vliv státní podpora na ozbrojenou skupinu, závisí především na tom v jaké fázi a na jaké úrovni se tato skupina
52 Tamtéž. S. 93-95 53 Tamtéž. S. 97-98 54 Tamtéž. S. 98-99 55 Tamtéž. S. 99
23
nachází. Obecněji se dá říci, že vznik a existence ozbrojené skupiny nemusí záviset na státní podpoře. Ale na druhou stranu velké, silné a úspěšné ozbrojené skupiny zpravidla téměř vždy obdrželi nějakou formu pomoci, či jejich kombinace, v určité své fázi, od státního sponzora. Také ovšem postupem času dochází k osamostatňování, kdy se ty nejúspěšnější ozbrojené skupiny snaží, aby je státní podpora co nejméně ovlivňovala, a mírní tak svou závislost na státní podpoře.56
56 Tamtéž. S. 104-106
24
6 Íránská zahraniční podpora ozbrojeným skupinám Íránskou zahraniční politiku je možné rozdělit na dvě hlavní linie. První linie se odehrává na tradiční mezinárodní úrovni, a je zpravidla řízena vládou Íránu. A druhá, jež je meritem této diplomové práce, se odehrává ve vztahu k nestátním ozbrojeným aktérům. Za tuto linii zodpovídají IRGC, zejména pak prostřednictvím Quds Force. Obdobně, jako na ostatní aspekty Íránského dění, dohlíží i na obě úrovně zahraniční politiky nejvyšší duchovní vůdce Íránu.57
6.1 Výdaje Íránu na zahraniční podporu Celkové finanční výdaje na podporu zahraničním spojencům činí, podle odhadů, v posledních letech okolo 16 miliard USD ročně. Největší podíl má na těchto výdajích syrská občanská válka, ve které Írán podporuje režim Bašára al- Asada, částkou kolem 15 miliard USD. Dalších 700 – 800 milionů USD putuje k libanonskému Hizballáhu, 150 milionů USD k proíránským milicím v Iráku a přibližně 100 milionů USD k organizacím Hamás a Palestinský islámský džihád. Ostatní výdaje, jako je například podpora jemenských Húthiú, se pohybují v řádech jednotek až desítek milionů USD ročně.58 Například, íránský „žold“ ozbrojencům šíitských milic bojujícím v Sýrii činí přibližně 300 USD měsíčně. Írán zde tedy platí kolem 200 milionů USD ročně, pouze za výplaty členů těchto milic.59 Íránské roční výdaje na jeho zahraniční politiku tak dokonce převyšují i výdaje na jeho obranu.
6.2 Zprostředkování podpory Prakticky veškerou koordinaci, způsob a provedení íránské podpory a spolupráce s nestátními, ale i se státními spojenci mají na starosti speciální síly
57 OSTOVAR. Afshon: Sectarian Dilemmas in Iranian Foreign Policy: When Strategy and Identity Politics Collide. Carnegie Endowment for International Peace, 2016. [cit. 6. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
25
IRGC – Quds Force. V řadách QF působí přibližně 15 tisíc vojáků rozdělených do čtyř sborů, majících na starosti hlavní státy a regiony z pohledu íránských zahraničních zájmů.60 Těmito sbory jsou „Ramazan Corps (Irák), Levant Corps (Sýrie, Libanon, Jordánsko, a Izrael), Rasulallah Corps (Arabský poloostrov), a Ansar Corps (Afghánistán).“61 QF se v současnosti starají o podporu ozbrojených skupin zejména v Libanonu, Sýrii, Iráku, Palestinské autonomie, Jemenu, Afghánistánu i Pákistánu. Celkový počet ozbrojenců v těchto podporovaných skupinách se odhaduje na 140 – 185 tisíc (rok 2018), přičemž ještě v roce 2013 se tento odhad pohyboval mezi 110 – 130 tisíci ozbrojenci.62
6.2.1 Qassem Soleimani Jedním z nejvýznamnějších a nejdéle se podílejících osob na íránsko- islámské zahraniční politice současnosti je generálmajor Qassem Soleimani. Jako velitel Quds Force zodpovídá za uskutečňování zahraničně mocenských zájmů, zejména prostřednictvím podpory nestátních ozbrojených aktérů.63
Svojí kariéru a pověst začal budovat již v roce 1979 během islámské revoluce, kdy vstoupil do nově vzniklých IRGC. Možnost plně se osvědčit jako služebník Íránské islámské revoluce získal již během irácko-íránské války. Postupně si získal pověst obětavého a schopného vojáka, který se již v roce 1998 stal současným velitelem Quds Force. Hlavním architektem a původcem součásti zahraniční strategie Íránu, v podobě využívání a podpory šíitských milic, se Soleimani stal krátce po získání velitelského postu v QF. Poté, co příslušníci Talibanu v srpnu 1998 vyplenili afghánské město Mazar-i Sharif, kde zmasakrovali množství Hazárů a zabili i osm íránských diplomatů a jednoho novináře, byl Írán připraven reagovat plnou vojenskou intervencí v Afghánistánu. Soleimani následně navrhl alternativní řešení, jak potrestat Taliban bez přímého použití íránské armády.
60 JONES, G. Seth: War by Proxy: Iran’s Growing Footprint in the Middle East. Center for Strategic and International Studies, 2019. [cit. 4. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
26
Místo otevřeného konfliktu, tak byla zvolena podpora opozičních skupin Talibanu sjednocených v tzv. Severní Alianci.64
V roce 2003 zahájili USA invazi do Iráku a krátce poté svrhli režim Saddáma Husajna. Tím vznikl široký prostor pro zahraniční aktivity Íránu, které zde vedl právě generálmajor Soleimani. Šíitským milicím v Iráku poskytoval Írán například know-how a materiál na výrobu nástražných výbušných zařízení, jež připravili o život stovky koaličních vojáků. Následně Soleimani koordinoval podporu Hizballáhu v libanonsko-izraelské válce v roce 2006. Poté, co se režim Bašára al-Asada ocitl v úzkých během syrské občanské války, velel i zde Soleimani jednotkám QF, vojákům Hizballáhu i iráckým, afghánským a pákistánským milicím. Po obsazení Mosulu, v roce 2014 tzv. Islámským státem (IS), odvelel část iráckých milic zpět do jejich vlasti. V polovině roku 2015 se v Moskvě osobně účastnil dojednávání letecké podpory, která měla zprvu podporovat postup iráckých, afghánských a pákistánských milic v Sýrii. Mezitím neopomněl dohlížet na podporu Húthiúm v jemenské občanské válce.65
64 Tamtéž. 65 Tamtéž.
27
7 Libanon Mezi významné státy pro íránskou zahraniční politiku patří i, s pouhými 6 miliony obyvateli, Libanon. Arabové jsou zde zastoupeni 95% většinou, zbylou část tvoří takřka výhradně Arméni. Muslimského vyznání je 57,7% obyvatel, z nichž jedna polovina inklinuje k sunnitskému a druhá k šíitskému islámu. Křesťané tvoří 36,2% obyvatel, drúzové 5%, a nepatrné zastoupení zde mají i židé, baháisté, budhisté a hinduisté.66 V roce 2017 činilo libanonské HDP 53,5 miliardy USD s 8,8 tisíci USD na obyvatele.67
7.1 Hizballáh Nejvýznamnějším nestátním spojencem Íránu je již od 80. let 20. století Hizballáh (v překladu Strana Boží). Tato organizace se dá považovat za ztělesnění úspěšnosti vývozu íránské islámské revoluce.68
7.1.1 Vznik Hizballáhu Hizballáh vznikl na pozadí libanonské občanské války (1975-1990), jejímž katalyzátorem byl velký počet palestinských uprchlíků proudících do Libanonu. Přísun Palestinců tak vychýlil rovnováhu mezi libanonskými sunnity, šíity a křesťany. V roce 1982 se do války přímo zapojil i sousední Izrael. Reagoval tak na rozrůstající se tendence OOP v Libanonu. Angažmá Izraele v libanonské válce vzbudilo značnou vlnu nevole v celém muslimském světě. Dané situace velmi rychle využil Írán a do Libanonu vyslal stovky členů IRGC. Jejich hlavním posláním bylo zorganizovat libanonské šíitské bojovníky proti Izraeli. Vznikla tak zastřešující organizace v boji proti Izraeli zvaná Hizballáh, jež byla formována dle íránských představ.69
66 Central Intelligence Agency (US). The World factbook. Middle east: LEBANON. [cit. 25. 2. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
28
Oficiálně byl Hizballáh ustanoven až v roce 1985 vydáním svého manifestu. V tomto manifestu se členové Hizballáhu prezentují jako předvoj, který má šířit úspěch božího vítězství v Íránu. V souladu se systémem Velájat-e faqíh vkládají svou podřízenost nejvyššímu duchovnímu vůdci Íránu. Součástí manifestu je, mimo jiné, i výčet hlavních nepřátel „synů“ Hizballáhu, těmi jsou Izrael, Francie, USA a libanonské milice Falanga. Hlavní oblasti jeho působení kopírují místa s nejpočetnějšími komunitami šíitů v Libanonu. Těmito oblastmi jsou, jižní předměstí Bejrútu, jižní region u hranic s Izraelem a okolí údolí Bikáa, jež se táhne téměř po celé délce hranice se Sýrií.70 V těchto oblastech žije přibližně 1,6 milionu obyvatel (tedy téměř třetina všech obyvatel Libanonu), jimž vládne Hizballáh.71
7.1.2 Organizační struktura Hlavním výkonným orgánem Hizballáhu je Rada „Shura“, sestávající z devíti členů volených na dvou až tří leté volební období. Z těchto členů jich je sedm libanonské a dva íránské národnosti. Rada zodpovídá za směřování Hizballáhu a jeho členů, jak v sociopolitické, tak i vojenské oblasti. Rada rovněž volí svého generálního tajemníka. Ten je volen na tří leté funkční období s neomezeným počtem znovuzvolení. Od roku 1992 jím je Hasan Nasralláh. Rada dále sestává z pěti poradních Rad. Těmi jsou Rada pro Džihád, která zodpovídá za řízení teroristických aktivit. Výkonná Rada zodpovídá za vzdělávání, zaměstnanost a další oblasti sociální politiky. Politická Rada zahrnuje členy libanonského parlamentu za politickou stranu Hizballáh72, a zodpovídá za prosazování jeho politik v parlamentu. Politický Poradce zodpovídá za propagaci a politické zájmy organizace napříč politickým spektrem v Libanonu,
70 HAMMOURA, Joe. Revival of the Lebanese Shiite Community and Hezbollah’s Beginnings (1982-1990). MEIRSS, 2019. [cit. 17. 4. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
29
i vně jeho hranic. A poslední, Soudní Rada zodpovídá za právní systém v Hizballáhem kontrolovaných oblastech a šíitských vesnicích.73
Militantní část Hizballáhu tvoří kolem 45 tisíc vojáků, z nichž 20 tisíc působí v aktivní službě a zbylých 25 tisíc jsou rezervisté. Armáda Hizballáhu disponuje více jak 120 tisíci raketami krátkého, středního i dlouhého doletu. Ve své výbavě má i pokročilou vojenskou techniku, jako jsou protiletecké rakety a systém protivzdušné obrany.74
7.1.3 Formy íránské podpora Hizballáhu Nejdříve Írán zprostředkoval Hizballáhu bezpečné útočiště. Přesvědčil Sýrii, aby na základě protiizraelského boje poskytla Hizballáhu území v údolí Bikáa, v té době okupované právě Sýrií. Za to začal Írán dodávat Sýrii devět milionů barelů ropy ročně. Následně Írán vyslal do Libanonu pět tisíc členů IRGC, jejichž úkolem bylo zejména zřízení výcvikových táborů a pomoc s využitím finanční podpory Íránu.75
Dále Írán pomáhal Hizballáhu v rozvoji sociálních služeb na jím ovládaných územích. Například skrze výbor pro pomoc Imáma Chomejního (Imam Khomeini Assistance Committe) bylo poskytnuto na 130 tisíc stipendií, peněžitá pomoc plynula i k 135 tisícům potřebných rodin. Později byl Hizballáh schopen poskytovat šíitům i malé půjčky. Začal s distribucí čisté vody v jižním Bejrútu, výstavbou cenově dostupných domů a dostupné zdravotní péče.76 Své členy Hizballáh podporoval a podporuje skrze rozsáhlé sociální výhody, jež primárně financuje Írán svojí Nadaci mučedníků (Iran Martyrs Foundation).
73 EITAN, Azani. Hezbollah, a Global Terrorist Organization. ICT, 2006. [cit. 17. 4. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
30
Sociální výhody zahrnují kompletní lékařskou péči zraněným bojovníkům, odborné vzdělání, nebo zaměstnávání pozůstalých po padlých bojovnících. Libanonským civilistům zraněným při střetech s Izraelem platí Hizballáh 70% léčebných výdajů. Poničené a zničené domy civilistů v důsledku izraelského bombardování často opravuje, či vystavuje nové.77
V 80. letech poskytoval Írán Hizballáhu na jeho rozvoj kolem 140 milionů USD ročně.78 A v současnosti mu přispívá přibližně 700 miliony USD. Tato částka tvoří podle odhadů většinu rozpočtu Hizballáhu. Mimo finanční a další typy podpory, poskytl a poskytuje Írán Hizballáhu desetitisíce raket, vojenské vybavení, systémy a zbraně.79
Mimo finanční příjmy z Íránu, si Hizballáh zajišťuje i své vlastní příjmy. Vytvořil vlastní síť zahraničních kriminálních aktivit, které obsahují zejména praní špinavých peněz a pašování zbraní a drog. Tím, mimo jiné, mírní i občasné výkyvy v množství peněz plynoucích z Íránu. Například v letech 2009 a 2014, způsobili dopady mezinárodních sankcí a pokles cen ropy na světových trzích, otřesy v íránské ekonomice. Írán tak byl donucen, částečně i vlastní veřejností, snížit v první řadě výdaje na zahraniční podporu.80
Vedle finanční, politické a materiální pomoci, poskytuje Írán Hizballáhu i pomoc vojenskou. Činí tak, jak přímím nasazováním příslušníku IRGC po boku bojovníků Hizballáhu, zpravodajskými informacemi, i koordinací bitevních taktik. Na počátku existence Hizballáhu, pomáhal Írán s uskutečňováním útoků na západní cíle v Libanonu. Mezi ně patřili sebevražedné útoky v roce 1983 na ambasádu USA,
77 Tamtéž. 78 Tamtéž. 79 LEVITT, Matthew. Hezbollah’s Procurement Channels: Leveraging Criminal Networks and Partnering with Iran. Combating Terrorism Center, 2019. [cit. 19. 4. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
31
při nichž zahynulo 63 lidí, dále na kasárna USA, kde zemřelo 242 Američanů a útok na francouzskou vojenskou základnu, s bilancí 58 mrtvých Francouzů.81 Írán značně prosperoval i z únosů amerických občanů členy Hizballáhu. Tomu se dokonce podařilo unést a posléze i zavraždit tehdejšího šéfa pobočky CIA v Bejrútu Williama Buckleye. Írán tím nakonec dosáhl dohody s USA o výměně zajatců za dodávky zbraní, které posléze využil v boji proti Iráku.82
Další významné angažmá Íránu na půdě Libanonu probíhalo v roce 2006, během izraelsko-libanonské války, kde se příslušníci IRGC přímo účastnili bojů s Izraelem a několik jich zde i padlo.83 V této válce se Hizballáhu, za významného přispění Íránu, podařilo něco dosud nevídaného. A to sice, že Hizballáh se stal první muslimskou entitou, která neprohrála válku s Izraelem. Válka skončila vyhlášením příměří, tedy žádná ze stran konfliktu neuznala svou porážku. Pro členy Hizballáhu i značnou část muslimského světa ovšem znamenal fakt, že Izrael přistoupil k příměří a nedocílil tak svých požadavků a cílů, vítězství. V očích značné části muslimského světa se tak stali členové Hizballáhu, alespoň na nějakou dobu, hrdiny.84
7.1.4 Angažmá Hizballáhu v zahraničí Největším angažmá Hizballáhu za hranicemi Libanonu v jeho celé dosavadní historii je jeho působení v syrské občanské válce. Hizballáh se stejně jako Írán postavil v této občanské válce na stranu režimu Bašára al-Asada. V prvních dvou letech konfliktu poskytoval Hizballáh syrskému režimu asistenci v oblasti výcviku vojáků a ochrany citlivých vojenských zařízení. Od poloviny roku 2013 ovšem začali proti Asadovské skupiny sílit. Na což Hizballáh reagoval zvýšením svých aktivit v Sýrii, zejména pak přímým vojenským angažmá. Do boje po boku syrské armády, IRGC a od roku 2015 i Ruska, se podle odhadů připojilo
81 KRAUS, Josef. Íránský státní terorismus: od Chomejního po Ahmadínežáda. Brno 2014. S. 107- 109 82 Tamtéž. S. 108 83 Tamtéž. S. 109 84 LEVITT, Matthew. Hezbollah’s Pivot Toward the Gulf. Combating Terrorism Center, 2016. [cit. 19. 4. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
32
něco mezi pěti až osmi tisíci bojovníků Hizballáhu, tedy přibližně čtvrtina všech vojáků v aktivní službě. Tito vojáci působí na syrských frontách v rámci několika týdenních, až měsíčních turnusů podle toho, na jak vytížené frontě bojují. Důvodem relativně krátkých turnusů je, aby nebyli vojáci zbytečně vyčerpáváni a přepínáni, tím má být zajištěna permanentní bojeschopnost armády v plném počtu vojáků. Plně bojeschopná armáda je nutností v udržování vojenské připravenosti na libanonsko-izraelské „frontě“. Nasazení podstatné části svých vojenských kapacit na pomoc syrskému režimu značí, jak velký význam má zachování tohoto režimu pro další vývoj a existenci Hizballáhu. Sýrie pro Hizballáh znamená bezpečný a bezproblémový tranzit zbraní, materiálu i lidí z Íránu. Má zde také své sklady zbraní a dalšího vojenského materiálu. Navíc, Bašár al-Asad a Hasan Nasralláh mají blízký, osobní až přátelský vztah, který ještě více zvýrazňuje vzájemnou podporu. Obrovský význam Asadova režimu dokazuje i to co Hizballáh pro tento boj obětoval. Mimo lidských ztrát a finančních výdajů se zhoršilo i jeho regionální a domácí postavení. Vzhledem k tomu, že v Sýrii bojuje proti sunnitským milicím, zvýšilo se sektářské pnutí mezi šíity a sunnity v Libanonu. Hizballáh v tomto boji také obětoval svou popularitu, které se těšil od války s Izraelem v roce 2006, v ostatních muslimských zemích, jako je Jordánsko, Egypt, nebo Kuvajt. Pro samotný Írán znamená rozsáhlé angažmá a úspěchy Hizballáhu v syrské válce značnou podporu ve snaze zachování spojeneckého syrského režimu. Dále v Sýrii získávají vojáci Hizballáhu rozsáhlé bojové zkušenosti. Díky tomu může Írán svého „prostředníka“ lépe využívat i v dalších oblastech regionu, jako je například Irák a Jemen.85
85 POLLAK, Nadav. The Transformation of Hezbollah by Its Involvement in Syria. The Washington Institute for Near East Policy, 2016. [cit. 26. 4. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
33
Další velké angažmá Hizballáhu poslední doby probíhá v Jemenu. Zde Hizballáh podporuje povstalecké Húthie.86 Blíže neznámé množství vojáků Hizballáhu podporuje Húthie dodávkami zbraní, jejich výcvikem, ale i přímou účastí v bojových operacích.87
Hizballáh je dále aktivní v Iráku, kde je jeho hlavní rolí výcvik bojovníků v řadách šíitských milic. V Bahrajnu a Kuvajtu operují šíitské teroristické skupiny, které mají blízké vztahy s Hizballáhem. Ve Spojených Arabských Emirátech (SAE) provádí Hizballáh špionážní činnost, zaměřenou na informace týkající se vlády, armády, zbraní a jejich zakázek s ostatními státy. Přičemž v minulosti se bezpečnostním složkám SAE podařilo minimálně jednu špionážní buňku Hizballáhu odhalit. Většina států perského zálivu reagovala na vzrůstající aktivity Hizballáhu řadou sankčních opatření proti společnostem a osobám, které ho podporují. Sankce se dotkli i samotného Libanonu, byla mu přerušena peněžní pomoc ze Saudské Arábie a dále zde byla omezena i doprava a turismus ze zemí perského zálivu.88
7.1.1 Motivace íránské podpory Důvodů íránské podpory Hizballáhu je celá řada. Hizballáh a jím ovládaná území prakticky fungují jako íránská enkláva, která rozšiřuje jeho regionální vliv. Na počátku podpory měly své nezanedbatelné místo i motivace, jako náboženská totožnost a společný nepřítel, ty jsou však dnes spíše druhotné. Svůj důvod zde hraje i prestiž. Perský Írán je etnicky osamocen v arabském regionu svých národních zájmů. A jeho úspěchy a zásluhy se tak hůře setkávají s širším zahraničním uznáním. Skrze, převážně arabské členy Hizballáhu jsou pak jeho úspěchy a kroky v arabském světě více akcentovány a snáze akceptovány. Hizballáh je tak i jakýmsi
86 Húthiové jsou nábožensko-politickým ozbrojeným hnutím bojujícím za práva stoupenců Zaidíe, tedy odnože šíitského islámu. Název Húthi (v angličtině Houthi) odkazuje na jméno zavražděného politika a sjednotitele Zaidíjů v Jemenu Husseina Badreddina al-Houthi. (
34
prostředníkem v propagaci íránské zahraniční politiky v majoritně arabském Blízkém východě.89
K propagaci svých skutků a postojů (i těch íránských) využívá Hizballáh celou řadu informačních a propagačních prostředků. Ty fungují a vznikají za asistence Íránu a jeho kybernetických kapacit. V 90. letech 20. stol. spustil Hizballáh vysílání vlastní satelitní televizní stanice Al-Manar (v anglickém překladu Beacon, v češtině Maják). Tato televize se v průběhu let stala jednou z nejoblíbenějších stanic v arabském světě. Její vysílání je naopak zakázáno v USA a celé řadě evropských zemí. Dalo by se říci, že hlavním posláním TV Al-Manar je vedení informační války a propagace boje Hizballáhu (Íránu), nejčastěji proti Izraeli. Mimo vlastní televizní stanici využívá Hizballáh i další informační a propagační prostředky, jako rádiové vysílání, tištěné noviny, množství webových stránek, ale i plakáty, billboardy, nebo dokonce video hry.90
Hizballáh představuje pro Írán nejdůležitějšího nestátního (v případě Hizballáhu by se dalo říci kvazistátního, pozn. autora) spojence, do kterého investoval a dále investuje nemalé materiální, lidské i finanční prostředky. A poskytuje mu prakticky všechny možné formy podpory. Odměnou Íránu za tyto investice mu je plná oddanost této pravděpodobně nejsilnější nestátní ozbrojené (teroristické) organizace na světě. Nezřídka je tak Hizballáh označován jako „Íránský Blackwater“.91
89 HUBBARD, Ben. Iran Out to Remake Mideast With Arab Enforcer: Hezbollah. The New York Times, 2017. [cit. 25. 4. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
35
8 Jemen Jemen je dalším blízkovýchodním státem, kde Írán aktivně zasahuje do vnitropolitické situace. Žije zde takřka 29 milionů obyvatel. Populace je téměř výhradně Arabského etnika. Stejně tak je zde naprosto většinovým náboženstvím islám. Mezi muslimy je 65% sunnitů a 35% šíitů.92 HDP dosahuje 31 miliard USD (2017), při 1,1 tisíci USD na osobu.93
8.1 Občanská válka v Jemenu Hlavní příčinou eskalace konfliktu v Jemenu byla dlouhodobá nespokojenost vyznavačů zaidíe, stoupenců hnutí Húthi, s úrovní jejich autonomie a participace na vládnutí. Když se vlna protestů v rámci Arabského jara přelila i do Jemenu, Húthiové využili oslabení centrální vlády k vlastní konsolidaci a prosazení svých zájmů. Později utvořili alianci s bývalým jemenským prezidentem Ali Abdullahem Salehem a jemu věrnými příslušníky jemenské armády. Tato aliance skončila v roce 2017 zastřelením Saleha Húthijským odstřelovačem, na základě údajné korespondence mezi Salehem a Spojenými Arabskými Emiráty i dalšími státy koalice. V září 2014 obsadili hlavní město San’á. Pod tlakem územních zisků Húthiú, Jemenský prezident Abd-Rabbu Mansour Hadi v lednu 2015 rezignoval. V září téhož roku se mu podařilo uprchnout z Húthijského domácího vězení a z dočasného úkrytu na jihu země v Adenu svou rezignaci odvolal. Poté, co Húthijské jednotky obsadili i většinu Adenu, uprchl do Saudské Arábie. V březnu 2015 zahájila koalice (Bahrajn, SAE, Kuvajt, Egypt, Jordánsko a další) vedená Saudskou Arábií letecké údery na pozice a území ovládaná Húthii. Od července téhož roku rozšířila tato koalice svou podporu i o nasazení pozemních sil.94
92 Central Intelligence Agency (US). The World factbook. Middle east: YEMEN. [cit. 25. 2. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
36
8.2 Írán a Húthiové Bližší kontakt mezi Jemenskými Zaidovci a Íránem započal během íránské islámské revoluce, kdy část Zaidovců využila možnosti studia šíitského islámu v Íránu. Mezi těmito studenty byl i současný vůdce Húthijského hnutí Abdul-Malik Badreddin al-Houthi. Významnější množství íránské materiální podpory, v podobě financí a vojenského materiálu, je Húthiúm poskytováno od roku 2004. Tehdy došlo k ozbrojenému střetu mezi Húthii a jemenskou armádou. Húthiové tak reagovali na vraždu svého někdejšího vůdce Husseina Badreddina al-Houthia. K navyšování této íránské podpory pak docházelo od roku 2011, kdy se například jemenským úřadům podařilo zadržet loď s dodávkou téměř tisícovky protitankových a proti vrtulníkových střel íránské výroby. Další lodě, s íránským nákladem ručních zbraní a vojenského materiálu, byly zadrženy v blízkosti Jemenu i v dalších letech. Teprve mezi lety 2014 a 2015 začal Írán otevřeněji přiznávat svojí podporu Húthiúm. Oficiálně deklaroval svou politickou a finanční podporu, nicméně zprávy o vojenské pomoci jakéhokoliv charakteru striktně dementoval.95
Od roku 2014 používaly Húthiové ke své protivzdušné obraně nejčastěji zastaralé radary a raketové systémy sovětské výroby, které ukořistili vládním jednotkám po obsazení San’á a dalších oblastí v Jemenu. Těmito systémy způsobovali koaličním vzdušným silám minimální škody. Zlom přišel v roce 2017, kdy získali Húthiové do své výbavy teplem naváděné rakety vzduch-vzduch ruské výroby, modifikované tak, aby mohli být používány i ze země. Dále jim byly dodány i rakety a radary íránské výroby, část takové dodávky se podařilo zadržet koaličním jednotkám. Mezi těmito zbraněmi byly i rakety typu Sayyad-2 středního doletu a jejich modifikace s prodlouženým doletem, které jsou potenciálně schopny z Jemenu zasáhnout i hlavní město Saudské Arábie Rijád. Húthiové obdrželi i íránský radarový systém schopný zobrazovat informace o vzdušném provozu, včetně výšky, rychlosti, směru i státní příslušnosti letadel, v okruhu až 250 km. Takové zbraně a systémy zvýšili vojenské možnosti Húthiú, čímž je celý konflikt
95 Tamtéž.
37
nadále prodlužován.96 Mimo finanční a materiální podporu poskytuje Írán spolu s Hizballáhem i poradní podporu a výcvik Húthijským bojovníkům. V případě Hizballáhu je jeho zapojení do konfliktu pravděpodobně širšího charakteru. Jeho členové veřejně přiznávají odpovědnost za raketové útoky dopadající na území Saudské Arábie.97
8.2.1 Íránská motivace Íránská podpora Húthiúm, ač v čase spíše narůstá, nemá ambice do konfliktu nějak významně zasahovat a pomoci tak Húthiúm dosáhnout svých cílů za každou cenu. Írán si je plně vědom, že své dlouhodobé a prioritní zájmy zde má jeho hlavní regionální rival, tedy Saudská Arábie, a významnější podpora Húthiúm by mohla přerůst v nechtěný otevřený konflikt. Húthiové a Jemen obecně, představují pro Írán spíše druhotný zájem (až po Iráku, Libanonu a Sýrii). A jeho výraznější angažmá zde, by mohlo ohrozit jeho snahy a zájmy v prioritních oblastech. Významným důvodem íránského angažmá v Jemenském konfliktu je jeho snaha o narušování regionálně mocenského status quo.98
Ani náboženská analogie nemá v tomto vztahu velký význam. zaidovský šíismus má řadu svých specifik, které ho od hlavního proudu šíitského islámu, majoritně praktikujícího v Íránu, výrazněji odlišují. Je tak velice nepravděpodobné, že by se vyznavači Zaidíe mohli kdy podvolit systému Velájat-e faqíh. Pro Húthiovce není ani nijak významná íránská představa o regionálně mocenském uspořádání. Jejich priority jsou místního charakteru a není pro ně až tak důležité, zda jim v cestě stojí Saudská Arábie, nebo někdo jiný. Pro Írán by tedy byla
96 NADIMI, Farzin a KNIGHTS, Michael. Iran's Support to Houthi Air Defenses in Yemen. The Washington Institute, 2018. [cit. 30. 5. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
38
významnější podpora do Húthijského hnutí investicí, která by se mu v budoucnu nemusela vrátit.99
V případě íránské podpory hrají největší roli motivace jako, zajištění si vlivu uvnitř opozice a regionální vliv. V dané situaci jde zejména o rozšíření regionálního vlivu formou zvyšování ekonomické zátěže Saudské Arábie v tomto konfliktu.100 Samotný první rok (2015) začátku vojenského angažmá v Jemenu stál Saudskou Arábii přes pět miliard USD.101 Neméně důležitý, strategický význam má pro Írán i zdejší průliv Bab al-Mandab. Tímto průlivem se přepravuje 30 % světové produkce ropy a téměř veškerá produkce ropy a zemního plynu z oblasti Perského zálivu mířící na západ. Rovněž tudy proplouvá většina obchodního zboží z Asie (včetně Číny, Japonska a Indie) do zemí EU a naopak. Húthiúm se podařilo ovládnout většinu jemenského západního a jihozápadního pobřeží (jemenské okolí průlivu Bab al-Mandab) v první polovině roku 2015. V říjnu 2015 odstartovala koaliční ofenzíva s cílem získat kontrolu nad těmito oblastmi. Tato ofenzíva v lednu 2017 vyústila v operaci „Golden Spear“ (Zlaté Kopí), v rámci níž se jednotkám koalice podařilo do poloviny roku 2018 získat většinu těchto území. Jejich postup zpomalil u třetího nejlidnatějšího města Jemenu, Hodeidy. Zde se jim podařilo dobýt část předměstí a letiště v jižní části města. Většina města, včetně významného přístavu, zůstala v rukou Húthiú.102 Výrazný nárůst íránské podpory Húthiúm byl zaznamenán právě během začátku koaliční operace „Golden Spear“.
99 JUNEAU, Thomas. Iran’s policy towards the Houthis in Yemen: A limited return on a modest investment. The Royal Institute of International Affairs, 2016. [cit. 31. 5. 2019] 100 FEIERSTEIN, Gerald: Iran’s Role in Yemen and Prospects for Peace. United States Institute of Peace, 2018. [cit. 31. 5. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
39
9 Afghánistán Afghánistán je s 35 miliony obyvatel 39. nejpočetnějším státem světa. Etnicky nejpočetnější jsou zde Paštunové, následováni Tádžiky, Uzbeky a Hazáry. Nepatrné zastoupení zde mají i Turkmeni, Arabové, Ajmakové a další. Až na pár tisíc jedinců jsou všichni Afghánci muslimského vyznání. Sunnité mají v populaci 85-90% zastoupení, 10-15% připadá na šíity.103 Většina afghánských šíitů je etnickými Hazáry, jejichž rodným jazykem je perština.104 Přes 19,5 miliardy USD byl výsledek HDP za rok 2017. S přepočtem HDP na obyvatele činícího 550 USD se Afghánistán řadí mezi nejchudší země světa.105
9.1 Íránské působení v Afghánistánu Sousední Afghánistán se dostal do oblasti zájmu zahraniční politiky Íránu již na konci 70. let 20. stol., krátce po ustanovení Íránské islámské republiky. Konfliktní a nestabilní prostředí v Afghánistánu, zejména právě od konce 70. let, kdy zde začala sovětská invaze, usnadnilo Íránu vlastní vstup do zdejšího dění. Ovšem, aby mohl v Afghánistánu naplno uplatňovat své zájmy, dostával se zde do často rozporuplných situací. Během 80. let spolupracoval se Sověty, vnímanými většinou muslimského světa jako „bezbožnými okupanty“, a souhlasil tak se stažením svých sil z Afghánistánu. Výměnou za to Sověti nezasahovali do hlavní oblasti íránského vlivu v Afghánistánu, centrálního regionu Hazarjat, kde žije většina afghánských šíitů.106
Po odchodu sovětských vojsk se Írán přidal na stranu prezidenta Mojaddadiho a jeho následovníka Burhanuddina Rabbaniho. Ti stanuli v čele nové prozatímní afghánské vlády ustanovené na politické konferenci pořádané OSN. Krátce na to v Afghánistánu vypukla občanská válka ve, které mimo jiné, bojovala
103 Central Intelligence Agency (US). The World factbook. Middle east: AFGHANISTAN. [cit. 25. 2. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
40
prozatímní vláda proti šíitské politické frakci Hizb-i-Wahdat (Strana Jednoty). V tomto boji Írán podporoval prozatímní vládu dodávkami jídla a dalších zdrojů. Následně vstoupil do dění v občanské válce nově vzniklí Talibán. Donutil členy Hizb-i-Wahdat vzdát se, a jejich představitele nechal později popravit. V roce 1996 Talibán svrhl prozatímní vládu a sám se ujal vlády v Afghánistánu.107 Po Tálibánském masakru v Mazar-i-Sharif (viz kap. 7.2.1) podporoval Írán proti Tálibánské skupiny.
Po teroristických útocích z 11. září v New Yorku se svět ocitl v globální válce proti terorismu. V reakci na útoky započala Operace Trvalá Svoboda vedená USA a jejími spojenci proti Al-Kaidě a Talibánu. Spojeneckou invazi v Afghánistánu zpočátku podporoval i Írán. Během vlády íránského prezidenta Mohammada Chátámího (1997-2005), poskytoval Írán USA zpravodajské informace o členech a pozicích Al-Kaidy a Talibánu. Tato podpora se časem zastavila, a Írán naopak začal podporovat Talibán. Později už spojenecké jednotky nacházeli na dobytých územích a úkrytech Talibánu celou řadu zbraní, výbušnin a raket íránské výroby. Mezitím Írán ekonomicky podporoval i oficiální vládu v Kábulu.108 Íránská podpora různých stran konfliktu je výsledkem pragmatického jednání (všech zúčastněných), a ač tím vytváří takový dojem, nemá zájem na tom, aby byl Afghánistán destabilizovanou zemí. Naopak, je v jeho zájmu spíše klidný sousední stát se stabilním, předvídatelným a ideálně co nejvíce pluralitním politicko-mocenským prostředím. Tak, aby zde měl dostatek možností, jak dlouhodobě a efektivně uplatňovat svůj vliv.109 Podstatné je i zmínit to, že v afghánských vztazích hraje hlavní roli etnická, respektive kmenová příslušnost. Násilí nebo neshody plynoucí z náboženské diverzity jsou tak spíše druhotné.110
107 Tamtéž. 108 Tamtéž. 109 BEHRAVESH, Maysam: What does Iran want in Afghanistan? Al Jazeera, 2019. [cit. 17. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
41
Írán, v omezeném množství, podporuje Talibán z několika důvodů. Předně nemá svůj zájem na tom, aby rostl vliv USA v Afghánistánu. A vzhledem k tomu, že Talibán „přežil“ spojeneckou invazi a nadále hraje v Afghánistánu významnou roli, může Íránu poskytnout prostor k jeho aktivitám, nebo ho v nich alespoň nerušit. Hlavní oblastí íránských aktivit, zejména těch ekonomických, kde není Írán „rušen“ je provincie Herát. Ta je významným tranzitním místem pro obchod mezi Íránem a Afghánistánem. A obchod, tedy íránské ekonomické zájmy, jsou hlavním důvodem, proč Írán spolupracuje i s oficiální vládou v Kábulu. V roce 2017 pak dosahoval íránský export do Afghánistánu téměř dvou miliard USD.111
9.2 Afghánské šíitské milice Írán využívá afghánské šíity, většinou Hazáry, a částečně i persky mluvící sunnitské Tádžiky, zejména ke svým vojenským účelům. Takto činí již od začátku islámské revoluce. Jejich nábor zprvu probíhal hlavně na území Afghánistánu, ale vzápětí se vlivem sovětské intervence přesunul do Íránu. Poté, co se velká část afghánských uprchlíků ocitla právě na území Íránu. Na přelomu 70. a 80. let 20. stol. Afghánci sloužili zájmům Íránu v Afghánistánu. V důsledku iráckého napadení Íránu pak byli zformováni k obraně Íránu, v rámci Abouzarské brigády. Během této války položilo svůj život za Írán na tři tisíce afghánských bojovníků. Po konci války, v roce 1988, byla Abouzarská brigáda rozpuštěna. Část veteránů později vstoupila do Íránem podporované Severní Aliance, aby se připojili k boji proti Talibánu. S vojenskou intervencí v Afghánistánu vedenou USA a jejich spojenci bylo bojové využívání afghánských šíitů Íránem na čas omezeno.112
111 WORDEN, Scott: Iran and Afghanistan’s Long, Complicated History. United States Institute of Peace, 2018. [cit. 17. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
42
9.2.1 Fátimovská brigáda V reakci na územní ztráty režimu Bašára al-Asada v syrské občanské válce Íránci revitalizovali afghánsko-šíitskou milici. Afghánští rekruti, většinou z řad uprchlíků a jejich potomků, byli vysláni do Sýrie, aby zde pomohli Asadovskému režimu a jeho spojencům. Byli zformování v rámci vojenské brigády nazvané Fátimovská113.114 Nový fátimovští rekruti jsou následně odvezeni do Sýrie, kde podstoupí zrychlený, zpravidla tří týdenní, vojenský výcvik.115 V Sýrii měli původně bránit hlavně svatá místa šíitského islámu, jako je svatyně Zaynab bint Ali poblíž Damašku. Nakonec se ale ocitli i v bojích o Palmýru, Aleppo, či Dajr az- Zaur. Fátimovští bojovníci byli v Sýrii nasazováni od roku 2013, a jejich počet zde rostl až do konce roku 2017, kdy Fátimovská brigáda ohlásila vítězství nad IS. Ke konci roku 2017 rovněž skončil i íránský nábor do této brigády. Během působení Fátimovské brigády v Sýrii se zde pravděpodobně vystřídalo okolo 50 tisíc jejích bojovníků. Přičemž část z nich se do bojů vracela opakovaně. Největšího počtu nasazených bojovníků brigáda dosáhla mezi lety 2015-2017, kdy se mohli jejich počty pohybovat i kolem deseti tisíc. Přesný počet padlých fátimovských bojovníků v Sýrii není znám. Ale vzhledem k minimálnímu výcviku i svědectvím z bojiště budou jejich ztráty poměrně vysoké, přinejmenším v řádu stovek mrtvých.116
Důvodů proč se tolik Afghánců rozhodne riskovat svůj život v boji za cizí zájmy a v cizí zemi je několik. Většina afghánských uprchlíků na území Íránu, potažmo i Afghánistánu, má jen minimální vyhlídky na lepší budoucnost. Jejich životní podmínky a možnosti výdělku jsou zde minimální. Vojenská služba Íránu
113Název Fátimovská odkazuje na Fátimovský chalífát, jež zahrnoval velkou část Blízkého východu, a jemuž vládla Fátimovská dynastie vyznávající šíitskou větev islámu. (HISTORICA: Liwa Fatemiyoun. [cit. 18. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
43
v Sýrii, jim naopak nabízí příslib vysokého výdělku a po návratu do Íránu i pracovní povolení. Měsíční plat fátimovského bojovníka se v roce 2016 pohyboval kolem 600 USD, ovšem vlivem propadu hodnoty íránského rijálu vůči USD, se jejich výdělek následně snižoval. Dalším, často souběžným, důvodem byla náboženská motivace, pramenící z představy, že budou v Sýrii chránit svatá místa šíitského islámu před IS. Menší část fátimovců pak byla motivována i ziskem bojových zkušeností.117
V případě Fátimovské brigády jde čistě o jednoúčelové využití afghánských bojovníků Íránem. Tato brigáda s největší pravděpodobností zanikne záhy poté, co nebude v Sýrii nadále potřeba. Jejich potencionální využití v Afghánistánu není vzhledem k místní íránské politice příliš pravděpodobné. Fátimovská brigáda je tedy takovým jednorázovým typem šíitské milice pod vlivem Íránu, čímž se značně odlišuje od většiny ostatních. Afghánští šíité tak představují pro Írán snadno dosažitelný zdroj ochotných bojovníků, který může využít kdykoliv je třeba.
117 Tamtéž.
44
10 Pákistán Pákistán je s více jak 207 miliony obyvatel šestým nejlidnatějším státem světa. Majoritním etnikem jsou zde Paňdžábové, šestinové zastoupení mají Paštunové a Sindhové, Balúčové pak tvoří přibližně 3,6% obyvatel. Více jak 96% Pákistánců jsou muslimové, z nichž je 85-90% sunnitů a 10-15% šíitů.118 V Pákistánu tak žije, po Íránu, druhá největší šíitská komunita na světě.119 V roce 2017 dosáhlo pákistánské HDP 304 miliard USD, při 1,5 tisíci USD na osobu.120
10.1 Íránský vztah k Pákistánu Vztah mezi Íránem a Pákistánem v minulosti sice mírně ochladl, v návaznosti na íránskou islámskou revoluci, ale i přes to se dá dnes považovat za relativně dobrý. Během irácko-íránské války dodával Pákistán, jako jeden z mála států, Íránu zbraně. Oba státy spolupracovali i na svých jaderných programech, zejména v 80. a 90. letech 20. stol. Pákistán poskytoval Íránu hlavně komponenty centrifug k obohacování uranu. Výměnou za to se Írán podílel na spolufinancování pákistánského jaderného programu. Po uvolnění sankcí uvalených na Írán, v souvislosti s podepsáním Dohody o íránském jaderném programu, dočasně vzrostl i jejich vzájemný obchod.121 Ovšem obecně se dá říci, že jejich obchod, vzhledem k velikosti obou sousedních zemí, je spíše zanedbatelný. Vzájemně pro sebe nepředstavují významný trh, jež by se větší měrou podílel na jejich ekonomikách. Hodnota vzájemného obchodu se dlouhodobě pohybuje maximálně v řádech stovek milionů USD ročně. Přičemž íránský export, většinou ropný, do Pákistánu zpravidla násobně převyšuje jeho import z Pákistánu.122
118 Central Intelligence Agency (US). The World factbook. Middle east: PAKISTAN. [cit. 20. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
45
Hlavní oblastí napětí mezi Íránem a Pákistánem jsou jejich hraniční provincie Sistan-va-Baluchestan a Balochistan. V provincii Sistan-va-Baluchestan žije většina íránských Balúčů, jež jsou sunnitského vyznání. Právě odsud pochází a operuje, v současnosti nejsilnější domácí odbojová skupin v Íránu, nazývaná Jaish-al-Adl (Armáda Spravedlnosti). Tato skupina často využívá úkrytů v sousední pákistánské provincii Balochistan. Spor mezi Pákistánem a Íránem pak pramení z nedovoleného překračování hranice íránskými ozbrojenými složkami při pronásledování členů Jaish-al-Adl. A Íránského obviňování Pákistánu z nečinnosti a neochoty zasáhnout vůči těmto „teroristům“ na svém území. Tento spor vedl mezi lety 2014 – 2018 k několika menším přestřelkám mezi Pákistánskou a Íránskou armádou.123
Vztah mezi Íránem a Pákistánem je poznamenám hlavně pákistánskou snahou o neutralitu v blízkovýchodním regionu, nebo ještě přesněji, o neutralitu v rámci íránské a saudskoarabské rivality. Hlavní zájmy a problémy má Pákistán směrem na východ, a z neutrálního postavení směrem na západ víceméně politicky těží. Jeho více jak 30 milionová šíitská populace by mohla být časovanou bombou, v případném konfliktu s Íránem. Pro íránskou regionální politiku je zase výhodnější a bezpečnější udržovat dobré vztahy se svými sousedy. Výraznější ekonomické zájmy a obchod má se Saudskou Arábií oproti Íránu. Na druhou stranu, když Saudská Arábie v roce 2015 žádala Pákistán o to, aby se připojil k ní vedené koalici v jemenské občanské válce, odmítl a zachoval zde svou neutralitu.124
123 PANDA, Ankit: Pakistan’s Approach to Navigating the Saudi-Iranian Split. United States Institute of Peace, 2019. [cit. 21. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
46
10.2 Brigáda Zainabiyoun Pákistánskou obdobou Fátimovské brigády je brigáda Zainabiyoun. Jejich název je odvozen od jména vnučky proroka Mohameda. Členy této brigády jsou převážně pakistánští šíité, původně bojující v rámci Fátimovské brigády.125 Motivace, podmínky i místa působení jsou pro členy Zainabiyoun prakticky totožné s jejich afghánskými kolegy. Největší rozdíl mezi těmito brigádami je v počtech jejich členů. V řadách Zainabiyoun působí jeden až pět tisíc bojovníků, tedy násobně méně než ve Fátimovské brigádě. Bojovníci Zainabiyoun se po svém návratu do Pákistánu mohou pravděpodobně zapojit do lokálních konfliktů sektářského charakteru. Tyto šíitsko-sunnitské střety si v minulosti vyžádali na tisíce obětí, zejména v několika pákistánských provinciích s majoritní šíitskou populací. A mají potenciál zatáhnout do konfliktu celý Pákistán. Tento potenciál je zároveň zvyšován i tím, jak se navrací pákistánští bojovníci ze Sýrie, i se svými nově nabytými bojovými zkušenostmi.126 Jak bylo řečeno výše, Írán nemá svůj regionální zájem na konfliktu s Pákistánem. To může být i jedním z důvodů, proč jsou členové Brigády Zainabiyoun verbování v tak omezeném množství, zejména v poměru k velké pákistánské šíitské populaci.
Hlavní motivací Íránu k vytvoření těchto pákistánských a afghánských milic je jeho udržení vlastního regionálního vlivu. Tyto milice mají jediný cíl, a tím je udržení íránského regionálního status quo tak, že mu pomohou zachovat spojenecký syrský režim. Formy podpory, které Írán těmto milicím poskytuje, jsou prakticky stejného charakteru, jako kdyby byly součástí íránských ozbrojených sil.
125 REUTERS: Iran recruits Pakistani Shias for combat in Syria. The Express Tribune, Pakistan, 2015. [cit. 21. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
47
11 Irák Irák se svou 40 milionovou populací řadí na 36. místo světově nejpočetnějších států. Tři čtvrtě obyvatel jsou etničtí Arabové, 15-20% Kurdové, zbylých 5% tvoří Turkmeni, Asyřané, Jezídi a další. V převážně muslimském Iráku tvoří majoritu šíité 64-69%, sunnité zde zaujímají 29-34% muslimů.127 HDP v roce 2017 dosáhlo 192 miliard USD, při 5 tisících USD na osobu.128 Ropná produkce zde v roce 2017 činila 4,47 milionů barelů ropy denně. Z čehož šlo na export 3,8 milionu barelů ropy denně.129
11.1 Íránské působení v Iráku Íránské působení na dění v Iráku začalo již na přelomu 70. a 80. let 20. stol. Íránský zájem se konkrétně zaměřoval na irácké šíitské proti Saddámovské skupiny. Jednalo se zejména o Nejvyšší radu islámské revoluce v Iráku SCIRI (Supreme Council of the Islamic Revolution in Iraq) a o Islámskou stranu Dawa. Obě organizovali své protirežimní aktivity z íránského exilu. Mimo útočiště, finance a organizační pomoc, poskytoval Írán i výcvik a výzbroj jejich ozbrojeným složkám.130 Tito iráčtí bojovníci i s dalšími šíitskými uprchlíky a iráckými Kurdy následně bojovali na straně Íránu ve válce proti saddámovskému Iráku. Svůj významný vliv na šíitské proti saddámovské skupiny, i irácké Kurdy, si Írán držel až do Saddámova pádu v roce 2003.131
Spojenecká invaze do Iráku v roce 2003 znamenala pro Írán příležitost jak rozšířit svůj regionální vliv. Už jen samotný pád Saddáma Husajna uvolnil jedno velké místo regionálního rozložení moci. Následné íránské bezpečnostní obavy, z přítomnosti americké armády v jeho sousedství se nakonec nenaplnili. Írán
127 Central Intelligence Agency (US). The World factbook. Middle east: IRAQ. [cit. 25. 2. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
48
naopak z přítomnosti „okupantů“ v čele s USA mocensky těžil. Po roce 2003 měl Írán v Iráku dva své hlavní zahraniční zájmy, a to sice boj proti koaličním jednotkám, kterým mělo být zabráněno hlavně americkému „ukotvení se“ v Iráku. A dále vytvoření irácké politické reprezentace podle svých představ. Tedy ideálně šíitské politické nadvlády, která bude Íránu výrazně nakloněna. Ovšem druhý z hlavních íránských zájmů záhy narazil na neochotu čelních představitelů bývalého iráckého disentu. Tito představitelé, jako samozvaný ajatolláh Muqtada al-Sadr, nejvlivnější irácký ajatolláh Alí Sistání132, či strana Dawa a SCIRI se k irácké implementaci systému velájat-e faqíh stavěli spíše negativně. Ajatolláh Sistání například nesouhlasil s konceptem vlády duchovních obecně, tedy ani pokud by měli v Iráku vládnout iráčtí duchovní. Dále například SCIRI při změně svého názvu v roce 2007 demonstrativně vynechala slovo „revoluce“ a nazvala se „jen“ Islámskou národní radou Iráku ISCI (Islamic Supreme Council of Iraq).133 Íránské představy o post saddámovském vývoji v Iráku tak narážejí na určité, hlavně politické, mantinely. I přes to je íránský vliv v Iráku výrazným faktorem tamního dění. Írán si zároveň připravuje i půdu pro budoucí vývoj v irácké duchovní sféře. Má v záloze například vlivného ajatolláha, který je více nakloněn íránským představám, a to sice ajatolláha Hashemiho Shahroudi, který by měl nahradit ajatolláha Sistáního po jeho smrti.134
Írán je pro Irák i významným obchodním partnerem. Obchod je zde ovšem spíše jednostranný. Íránský export do Iráku mnohonásobně převyšuje jeho import. Do Iráku je z Íránu vyvážena celá škála zboží od potravin, aut, elektroniky,
132 Ajatolláh Alí Sistání je sice nejvlivnějším duchovním v Iráku, jemuž je řada iráckých milic loajálních, ale na jejich řízení a fungování nemá velký vliv. To je způsobeno zejména jeho morálním přesvědčením o správnosti sekulárního řízení vlády a ozbrojených složek. Nejvýznamnější šíitskou milicí, která se řídí jeho hodnotami, a tedy ne těmi íránskými, je Divize al-Abbas (KNIGHTS, Michael a MALIK, Hamdi: The al-Abbas Combat Division Model: Reducing Iranian Influence in Iraq's Security Forces. The Washington Institute for Near East policy, 2017. [cit. 26. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
49
chemikálie až po stavební materiál.135 Pro Írán je Irák dokonce druhým nejvýznamnějším importérem neropného zboží, hned po Číně. A zároveň je pro Irák třetím největším obchodním partnerem, prvenství drží Turecko následované Čínou. V letech 2015 – 2017 se íránský export do Iráku pohyboval mezi 6 až 6,5 miliardami USD ročně. Naproti tomu irácký export do Íránu činil pouhých 50 – 60 milionů USD.136
11.2 Irácké šíitské milice Íránský vliv na irácké šíitské milice a skupiny je významný zejména v případě menších a novějších milic. Velké a silnější milice mají své základy ještě z dob Saddámova režimu. V „novém“ Iráku se jim podařilo etablovat do politického dění a jsou tak samostatnějšími organizacemi s vlastními zájmy.137 Současné irácké šíitské milice, jež jsou více, či méně podporovány Íránem, vznikali, nebo byly revitalizovány během dvou časových období 21. stol. První skupina milic vznikla v reakci na invazi USA a jejich spojenců do Iráku v roce 2003. Druhá skupina byla formována přibližně o deset let později, v reakci na územní zisky IS, a hlavně jako vojenská pomoc Asadovskému režimu.138 Níže budou analyzovány pouze ty nejvýznamnější šíitské milice, jež mají největší vliv na iráckou, respektive íránskou politiku.
11.2.1 Mahdího armáda a Muqtada al-Sadr Mahdího armádu založil jeden z nejvýznamnějších šíitských duchovních v Iráku, Muqtada al-Sadr. Reagoval tím na invazi USA do Iráku v roce 2003. Obdobně, jako ostatní šíitské milice, se i Mahdího armáda těšila íránské podpoře. Prostřednictvím QF jim byli dodávány zbraně a finance, Hizballáh pak zajišťoval
135 NADA, Garrett: Part 1: Iran's Role in Iraq. Wilson Center, 2018. [cit. 26. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
50
vojenský výcvik mahdiho bojovníků. Do veřejného povědomí se Mahdího armáda zapsala v dubnu 2004. Tehdy provedla sérii koordinovaných útoků na koaliční cíle v Bagdádu, Najafu, Kufě a Amaře. V následujících měsících a letech se z Mahdího armády stala jedna z největších vojenských sil v Iráku. Poté, co se stal novým iráckým premiérem Nouri al-Maliki, podporovaný Íránem, postavil se Muqtada al- Sadr a jeho Mahdího armáda i proti irácké vládě. Mezi lety 2006 – 2007 se Mahdiho armáda výrazně podílela na vlně sektářského násilí. Situace zacházela tak daleko, že se Mahdího armáda stala nenáviděnou i v očích většiny šíitské populace. Vrcholem pak byl střet mezi Mahdího armádou a dalšími šíitskými milicemi, při němž bylo zabito i padesát šíitských poutníků. Muqtada al-Sadr následně nařídil svým bojovníkům, aby složili zbraně, část bojovníků ovšem neposlechla a pokračovala v boji navzdory Sadrovým rozkazům. V roce 2008 zahájili irácké ozbrojené síly širokou ofenzívu vůči Mahdího armádě. Následně Muqtada al-Sadr souhlasil s Íránem zprostředkovaným příměřím, a upustil od dalšího vojenského působení Mahdího armády. Ta byla následně přejmenována na organizaci Mumahidoon, jejímž posláním bylo poskytování sociálních služeb šíitským komunitám. Současně byla založena i malá elitní vojenská skupina zvaná Brigáda zaslíbeného dne (Promised Day Brigade). Ta měla i nadále bojovat proti koaličním silám, při čemž se musela řídit striktním zákazem ohledně útočení na irácké ozbrojené síly a občany. Po stažení koaličních sil z Iráku, ke konci roku 2011, došlo i k útlumu vojenských aktivit Sadrových organizací. K opětovnému oživení militantních aktivit došlo v roce 2014, v reakci na územní zisky IS v Iráku. Muqtada al-Sadr znovu povolal bývalé bojovníky Mahdího armády k boji, tentokrát v rámci nově vzniklých Mírových brigád (Peace Brigades). Odhady počtu bojovníků Mírových brigád se výrazně liší, a pohybují se v rozmezí mezi 10 až 50 tisíci ozbrojenci. A patří tak k těm největším a nejvýznamnějším milicím v Iráku139
139 Mapping militant organizations: Mahdi Army. Stanford University, 2017. [cit. 24. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
51
Vztah Muqtady al-Sadra k Íránu je spíše odměřený a obezřetný. I přes to, že v Íránu dlouhou dobu pobýval za účelem náboženského vzdělávání, je odpůrcem představy o Íránu a jeho nejvyšším duchovním vůdci, jakožto vládě pro celosvětovou šíitskou komunitu. Iráčtí šíitští Arabové by tak měli mít svého, iráckého, nejvyššího vůdce. Al-Sadr představuje dlouhodobou politickou opozici vůči, Íránem podporovaným, iráckým politickým stranám.140 V roce 2017 dokonce veřejně vystoupil proti íránským zahraničním zájmům, když apeloval na syrského prezidenta Bašára al-Asada, aby rezignoval na svou funkci pro dobro své země.141 Íránská podpora Sadrovým organizacím často přicházela navzdory samotnému Sadrovi. Nebylo v jeho silách plně čelit tlaku Íránu ohledně „pomoci“. Rovněž část členů jeho organizací íránskou podporu a vliv spíše vítala. Většina těchto členů také později ze Sadrových organizací vystoupila a vstoupila do jiných, či založila své za asistence Íránu.142 Jeho organizace sice využívali a využívají ve větší, či menší míře íránskou podporu, na jejich rozhodování to ale nemá zásadnější vliv. Sadrovi organizace, jako Mahdího armáda a její variace, se tak nedají považovat za šíitské milice řízené Íránem.
11.2.2 Badrova organizace (Badr Organization) Badrova organizace vznikla v 80. letech 20. stol. jako ozbrojená součást SCIRI. Prakticky až do pádu Saddámova režimu byla zcela pod kontrolou Íránu. Po roce 2003 začalo docházet k určitému pnutí mezi militantní a politickou složkou SCIRI. Problémy byly způsobeny mimo jiné i jejich odlišným pohledem na íránský vliv v Iráku. Poté co zemřel zakladatel SCIRI Muhammad Baqir al-Hakim došlo k definitivní odluce Badrovy organizace a, v té době již přejmenované, ISCI.143
140 SULLIVAN, D. Michael: I Fought Against Muqtada al-Sadr. Now He’s Iraq’s Best Hope. Foreign Policy, 2018. [cit. 24. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
52
V iráckých parlamentních volbách se Badrova organizace stala i významnou politickou silou. Vůdce Badrovy organizace Hadi al-Ameri vedl v těchto volbách volební koalici s názvem Aliance Fatah (Dobýt). Tato koalice je složena zejména ze šíitských milic, respektive jejich politických křídel, po vzoru libanonského Hizballáhu. Aliance Fatah dosáhla ve volbách v roce 2018 druhého místa a stala se tak nejsilnější iráckou politickou silou, významně ovlivňovanou Íránem.144 Tato aliance dnes tvoří součást irácké vlády.145 Během koaliční okupace Iráku se Badrova organizace zaměřovala na únosy sunnitských Arabů a vraždy sunnitských duchovních. Zaměřovala se i na útoky proti britským vojákům a členům Mahdího armády. Od roku 2013 pak bojovalo přibližně 10 tisíc ozbrojenců Badrovy organizace proti IS v Iráku, často po boku QF. Íránský vliv na Badrovu organizaci se dá považovat za významný. Organizace je podporována finančně, materiálně i ideologicky.146 Badrova organizace má rovněž stovky svých členů, vycvičených Íránem, v bezpečnostních složkách Iráku, jako jsou zpravodajské služby, či speciální síly irácké armády.147
11.2.3 Kataib Hezbollah, KH (Brigáda Boží strany) Kataib Hezbollah vznikla v roce 2007 za značné asistence QF. Jejími členy jsou převážně odpadlíci z Mahdího armády, vedeni bývalým vysoce postaveným členem Badrovi organizace, a bývalým členem strany Dawa Abu Mahdim al- Muhandisem. Jež je rovněž dlouhodobým spolupracovníkem íránského generálmajora Soleimaniho. Kataib Hezbollah je elitní milicí s počtem okolo třech tisíc zkušených a velmi dobře vycvičených vojáků.148 Mezi lety 2007 až 2011 se
144 SMYTH, Phillip: Iranian Militias in Iraq's Parliament: Political Outcomes and U.S. Response. The Washington Institute, 2018. [cit. 24. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
53
soustředila prakticky výhradně na útoky proti koaličním silám, na jednotky irácké armády neútočila. Poté, co se Asadův režim ocitl během syrské občanské války v úzkých, byla Kataib Hezbollah mezi prvními iráckými šíitskými milicemi, jež Asadovi přijela na pomoc. Do boje v Sýrii se zapojilo na tisíc jejich bojovníků, působících zde pod přímím velením QF. Většina bojovníků pak zůstala na domácí půdě, kde bojovala proti IS. Kataib Hezbollah otevřeně přiznává svou věrnost nejvyššímu duchovnímu vůdci Íránu, plně se tedy řídí systémem velájat-e faqíh. Rovněž má i blízké vazby na libanonský Hizballáh.149
11.2.4 Asaib Ahl al Haq, AAH (Liga Spravedlivých) Asaib Ahl al Haq byla zformována a vycvičena íránskými QF kolem roku 2006. Jejími členy jsou z velké části bývalí příslušníci Mahdího armády. Obdobně, jako u ostatních iráckých šíitských milic ovládaných Íránem, bylo i jejich hlavním úkolem bojovat proti koaličním silám v Iráku. K tomuto boji měla AAH k dispozici přibližně deset tisíc bojovníků.150 Od roku 2013 se účastní bojů proti IS v Iráku, a je jednou z nejvýznamnějších iráckých šíitských milic působících v syrské občanské válce po boku QF.151 V roce 2014 AAH poprvé kandidovala do iráckých parlamentních voleb, od té doby se rovněž věnuje i sociálním službám, jež zajišťuje části šíitské komunity v Iráku.152 V parlamentních volbách v roce 2018 kandidovala v rámci volební koalice Fatah, a získala zde 14 mandátů ve 329 členném parlamentu.153 Írán poskytuje AAH finanční pomoc ve výši okolo 20 milionů USD ročně. Členové AAH se plně řídí systémem velájat-e faqíh, a skrze své sociální
149 Mapping militant organizations: Kata'ib Hezbollah. Stanford University, 2016. [cit. 27. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
54
a náboženské činnosti se i snaží rozšiřovat íránskou ideologii v irácké šíitské komunitě.154
11.2.5 Harakat Hezbollah al Nujaba, HHN (Hnutí vznešených ze strany Boží) Harakat Hezbollah al Nujaba vznikali během roku 2013 jako odnož AAH a KH, s primárním účelem podpořit režim Bašára al-Asada. Výcvik jejich bojovníků zajišťoval především Írán a libanonský Hizballáh. Vůdcem a zakladatelem HHN je Sheikh Akram al Kaabi, bývalí člen Mahdího armády a AAH. Tato milice má k dispozici kolem devíti tisíc bojovníků. Z nichž třetina působí v Sýrii pod velením QF. Zbylé dvě třetiny milice bojovali proti IS v Iráku. Po porážce IS pomáhají zabezpečovat íránskou zásobovací trasu vedoucí přes Irák, a mířící do Sýrie a Libanonu. HHN jsou dalším příkladem irácké šíitské milice plně oddané Íránu a řídící se systémem velájat-e faqíh. Bojovníci HHN obdrží mimo íránský vojenský výcvik i íránskou ideologickou a kulturní výuku.155 V roce 2017 vytvořili HHN vlastní Brigádu pro osvobození Golan (Golan Liberation Brigade). Tato brigáda je připravena k osvobození Golanských výšin od izraelských „okupantů“. Jejich útok na izraelské pozice by měla odstartovat až „žádost“ syrské vlády.156
11.2.6 Kataib Imam Ali, KIA (Brigády Imáma Aliho) Kataib Imam Ali vznikli v polovině roku 2014. Jejich zakladatelem i současným generálním tajemníkem je Shibl al-Zaidi. Rovněž bývalí člen Mahdího armády, neblaze proslulý svým krutým bojovým počínáním během irácké vlny sektářského násilí. Počet bojovníků KIA se pohybuje okolo sedmi tisíc.157 Působištěm těchto milic je především Irák, respektive provincie Saladdin severně od Bagdádu. Vedle boje proti IS se podíleli i na výcviku iráckých křesťanských
154 NADER, Alireza: Iran’s Role in Iraq. RAND, 2015. [cit. 26. 6. 2019]. 155 NADA, Garrett a ROWAN, Mattisan: Part 2: Pro-Iran Militias in Iraq. Wilson Center, 2018. [cit. 28. 6. 2019] 156 MAJIDYAR, Ahmad: Iran-Backed Iraqi Militia Group Launches New Brigade to “Liberate” Golan Heights. Middle East Institute, 2018. [cit. 28. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
55
milic, jako například Kataib Rouh Allah Issa Ibn Miriam (Brigáda Svatého Ducha Ježíše, syna Marie). Součásti KIA je i politická strana Harakat al-Iraq al-Islamiyah (Hnutí Islámského Iráku).158 Hlavním zdrojem peněz, zbraní a výcviku bojovníků KIA je Írán, jemuž tito bojovníci přísahali i svou věrnost. Tato milice, obdobně jako i některé další irácké šíitské milice, otevřeně deklaruje svou ochotu zapojit se do jemenské občanské války, pokud budou Húthijští „bratři“ potřebovat.159
11.2.7 Kataib Sayyad al Shuhada, KSS (Mistři mučednických Brigád) Kataib Sayyad al Shuhada vznikla v roce 2013, pravděpodobnými zakladateli byli členové KH a Badrovi organizace. Jeden ze současných vůdců Falih Khazali je rovněž poslancem v iráckém parlamentu. Jejím hlavním působištěm je Sýrie, ale své aktivity má i v Iráku. Hlavním zásobovatelem a tím, kdo milici ve skutečnosti řídí je Írán. Tato relativně malá milice, ve svých řadách má řádově maximálně stovky bojovníků, se proslavila zejména v souvislosti s několika málo incidenty. Již krátce po svém vzniku se dostala do povědomí veřejnosti v souvislosti s chemickým útokem v damašském předměstí Východní Ghúta. Z tohoto útoku byl obviněn Asadův režim a KSS se na něm měla údajně podílet. V roce 2015 se bojovníci KSS stali „tvářemi“ velké ofenzívy vedené Asadovskými jednotkami, IRGC a libanonským Hizballáhem.160 A naposledy v létě roku 2017, kdy zabilo americké bombardování v oblasti syrsko-irácké hranice desítky členů KSS, včetně několika vojáků IRGC.161
158 LEVITT, Matthew a SMYTH, Phillip: Kataib al-Imam Ali: Portrait of an Iraqi Shiite Militant Group Fighting ISIS. The Washington Institute, 2015. [cit. 28. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
56
11.2.8 Lidové mobilizační síly, PMF (Popular Mobilization Forces) Většina iráckých šíitských milic, včetně všech výše zmíněných, působí ve vládní vojenské organizaci zvané Lidové mobilizační síly. Ty byli založeny vládou Iráku v červnu 2014, v návaznosti na fatwu ajatolláha Sistáního, jež vyzívala k boji proti IS.162 V rámci PMF působí kolem 70 iráckých milic, z nichž více jak 40 má blízké vazby s Íránem. Mimo převážně šíitské milice působí v PMF i menšinové sunnitské, křesťanské, či jezídské milice.163 V roce 2019 vymezila irácká vláda přes dvě miliardy USD z iráckého rozpočtu, jež putovali na provoz a platy 128 tisíc členů PMF. Oproti ostatním vládním výdajům na bezpečnost jsou příspěvky PMF značně omezené, tvoří v nich pouze šest procent, i přes to že se bojovníci PMF podílí téměř z třetiny na všech vládních bojových operacích. PMF nemá jednotnou velicí strukturu, částečnými veliteli jsou představitelé nejsilnějších milic. Jako například Hadi al-Ameri z Badrovi Organizace a Abu Mahdi al-Muhandis z KH.164 Členství v PMF tak pro jednotlivé šíitské milice představuje hlavně další finanční příjem do jejich rozpočtů.
Mimo výše zmíněné šíitské milice má Írán úzké vazby i s desítkami dalšími iráckými milicemi.165 Důvodů proč Írán podporuje tak velké množství milic, a nesnaží se zamezit jejich dalším štěpením je několik. I přes vyšší organizační a logistické náklady plynoucí z podpory desítek menších milic rozesetých na většině území Iráku, se tato „multi“ podpora Íránu vyplácí. V první řadě tím Írán diverzifikuje svůj vliv v rámci irácké politické a vojenské sféry. Čímž jeho zájmy a vliv prorůstají napříč iráckou společností. Zároveň se íránská ideologie a vliv dostávají blíže k „obyčejným“ Iráčanům. Většina členů těchto milic působí ve svých rodných oblastech, další nábory tak z velké části probíhají
162 Popular Mobilization Forces (Iraq). [cit. 24. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
57
na osobní úrovni, ze známostí. Náboroví adepti a podporovatelé rovněž mají širokou nabídku milic, ke kterým se mohou přidat, tím se navyšuje i počet potencionálních zájemců. Více menších milic dává i možnost plnit více různorodých úkolů. Írán tak skrze „své“ milice může flexibilněji reagovat na další regionální vývoj. Většina současných iráckých milic sice vznikala s primárním účelem boje proti IS v Iráku a Sýrii, jak se ale ukazuje, porážka IS k jejich rozpuštění nevede. Naopak, většina z nich nevyslyšela irácké vládní nařízení a své zbraně nesložila.166 Vzestup IS tak do značné míry posloužil Íránu jako jakýsi katalyzátor pro vytváření těchto „nových“ milic. Současně však s nimi měl Írán hlavně své vlastní regionálně mocenské plány, v nichž byla porážka IS přinejmenším druhořadá. Írán poskytuje iráckým šíitským milicím prakticky všechny významné formy podpory. Jeho hlavní motivací je přitom rozšíření vlastního regionálního vlivu.
166 LEVITT, Matthew a SMYTH, Phillip: Kataib al-Imam Ali: Portrait of an Iraqi Shiite Militant Group Fighting ISIS. The Washington Institute, 2015. [cit. 28. 6. 2019]
58
12 Sýrie Sýrie a jí vládnoucí režim Bašára al-Asada je jedním z hlavních spojenců Íránu. Demografické a ekonomické ukazatele jsou spíše orientační, vzhledem k osm let dlouhé občanské válce, která v Sýrii probíhá. Počet obyvatel činí asi 17 milionů lidí. Etničtí Arabové zde tvoří většinu populace (okolo 90%), druhým nejpočetnějším etnikem jsou Kurdové, následováni Turkmeny a Asyřany. Přibližně 87% Syřanů vyznává islám. Z nichž se přes 70% hlásí k sunnitské větvi islámu, zbylou část tvoří hlavně Alavité167 a šíité. Desetinu populace zde tvoří křesťané.168 HDP v roce 2014 tvořil cca 25 miliard USD s přepočtem na obyvatele ve výši 3 tisíc USD. Nezaměstnanost se pohybuje kolem 50%.169
12.1 Íránsky vztah k Sýrii Íránský islámský režim a syrský Asadovský režim mají velmi daleko k ideologické analogii. Syrský diktátorský režim je sekulárního charakteru zaměřený na arabský nacionalismus. Oproti revolučně islámskému Íránu, kde vládne nejvyšší duchovní vůdce.170 Toto ideologicky výrazně nekompatibilní spojenectví má ale základy na shodných nepřátelích. Tento pragmatický pakt má v první řadě vzájemně chránit oba tamní režimy. Jejich první obranný blok začal během irácko-íránské války. Tehdy se Sýrie připojila na stranu Íránu, z obavy před regionálním posilováním Iráku, které by v důsledku mohlo ohrozit i Asadovský režim. Následně spolupracovali i během libanonské občanské války za účelem vyhnat ze země izraelské a západní síly. I přes určité neshody v podpoře odlišných libanonských uskupení (Sýrie podporovala organizaci Amal, která měla mocenské spory s, Íránem podporovaným, Hizballáhem) dokázali obě země dojít
167 Alavité jsou jedním z náboženských proudů islámu, který má svou věroukou blíže k šíitskému islámu. Od nástupu Háfize al-Asada k moci tvoří alavité značnou část vládnoucích elit. Současný prezident Bašár al-Asad je rovněž Alavitou (Wikipedia.cs. Alavité. [cit. 25. 2. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
59
ke vzájemnému kompromisu, čímž získali dlouhodobou strategickou výhodu v podobě současného Hizballáhu.171 Po teroristických útocích z 11. září 2001 a zejména pak po koaliční invazi do Iráku, vedené USA, se Sýrie a Írán snažili společnými silami zabránit mocenskému a vlivovému zakotvení USA v regionu. Obě země sice uvítaly pád Saddámova režimu, ale následně museli spolupracovat, aby v Iráku nezavládl prozápadní režim.172
Občanská válka v Sýrii, která je ohrožením pro režim Bašára al-Asada, aktivovala íránského spojence. V souvislosti s podporou syrského režimu vytvořil Írán širokou síť šíitských milic z Afghánistánu, Pákistánu a hlavně Iráku, pod jednotným označením „Islámský odpor“ (Islamic Resistance).173 Vedle těchto milic bojuje na straně Asadova režimu i libanonský Hizballáh. Dohromady se počet šíitských bojovníků řízených Íránem a bojujících v Sýrii pohybuje kolem sta tisíc. Jejich operace pak plánuje a koordinuje na tři tisíce příslušníků QF.174 Výrazné zapojení, a tím i důležitost syrského režimu pro Írán, dokazuje i počet zabitých Íránců, zpravidla příslušníků QF, v syrské občanské válce. Jen v období let 2012 – 2016 padlo v Sýrii podle dostupných zdrojů přes tři sta Íránců, přičemž více jak polovina z nich padla na přelomu let 2015 a 2016. Takto velký podíl mrtvých k nasazeným vojákům QF přinejmenším vypovídá o jejich přímém bojovém nasazení.175
171 WASTNIDGE, Edward: Iran and Syria: An Enduring Axis. Middle East Policy Council. [cit. 1. 7. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
60
Šíitské milice řízené Íránem bojující v Sýrii jsou téměř výhradně jiné, než syrské národnosti. Výrazný íránský vliv na syrské šíity, v podobě jejich formování do milic, by v důsledku mohl ohrozit íránsko-syrské spojenectví. I tak, zde existuje několik výjimek, které ovšem do značné míry zformoval libanonský Hizballáh, a které se zprostředkovaně řídí systémem Velájat-e faqíh. Těmito výjimkami jsou šíitské milice Quwat al-Ridha (Brigáda Imáma Ridhy), Al-Ghaliboun: Saraya al- Muqawama al-Islamiyah fi Suriya (Vítězové: Společnost islámského odporu v Sýrii) a Liwa al-Imam al-Baqir (Brigáda Imáma Baqira). Členové těchto milic byli převážně rekrutováni z libanonsko-syrských a syrských šíitských komunit, pocházejících z vesnic v blízkosti syrsko-libanonské hranice. Tyto vesnice byly často ohrožovány syrskými povstalci, a „jejich“ milice tak mají za hlavní úkol zdejší obranu.176
Pro Írán je Sýrie významným článkem jeho regionálního „mostu“, který pro něj představuje zejména bezproblémové spojení s libanonským Hizballáhem. Druhým významným článkem je pak Irák. Tento „most“ je pro íránskou regionálně mocenskou politiku zcela zásadní. Bez něj by v první řadě nemohl zásobovat „své“ milice, minimálně ne v takové míře aby byli významnými regionálními „hráči“. Pro řadu těchto milic, v čele s libanonským Hizballáhem, by omezení podpory představovala značné existencionální problémy. Spojení mezi Íránem, Irákem, Sýrií a Libanonem má dvě hlavní trasy s historickými kořeny. Severní trasa vedoucí přes irácký Kurdistán, dále okolo syrského města Al-Hasakah a následně do severní části Libanonu, a jižní trasa vedoucí v okolí Bagdádu a syrského Damašku až do Bejrútu, mají značnou podobnost s trasami vybudovanými již v 5. stol. př. n. l. perským králem Dariusem.177
176 SMYTH, Phillip: Lebanese Hezbollah's Islamic Resistance in Syria. The Washington Institute for Near East Policy, 2018. [cit. 2. 7. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
61
Íránský a syrský režim jsou fakticky dvěma posledními režimy s rezolutně anti americkými a do jisté míry i anti izraelskými postoj. Sýrie v minulosti již několikrát dokázala svou ochotu vyjednávat s Izraelem, oproti tomu pro Írán je takové vyjednávání oficiálně nepřípustné. Jsou tak do značné míry v blízkovýchodním regionu izolováni, čímž se i zvyšuje jejich vzájemná závislost. Tato závislost je ještě více patrná v případě regionální politiky Íránu. Kdyby padl režim Bašára al-Asada, nový, nástupnický režim by s největší pravděpodobností nebyl příliš nakloněn režimu Íránské islámské republiky. Íránský regionální „most“ by tak ztratil nezbytný článek.178
Írán nasazováním „svých“ šíitských milic v Sýrii sleduje výhradně pomoc svému spojenci. Rozšiřování svého vlivu mezi Syřany, tak není součástí íránské regionální politiky. Přesto lze v části syrského obyvatelstva vysledovat vděk za jejich obranu, který je adresován spíše Íránu, než Asadovskému režimu. Značnou část syrského obyvatelstva totiž nevysvobozovali syrské vládní jednotky, ale íránské šíitské milice pod velením QF, v čele s generálmajorem Soleimanim.179 Je otázkou, zda a jaký vliv bude v důsledku mít íránské angažmá v Sýrii na jejich spojenectví.
178 OSPINA, V. Mariano a GRAY, H. David: Syria, Iran, and Hizballah: A Strategic Alliance. Global Security Studies, 2014. [cit. 2. 7. 2019]. 179 USKOWI, Nader. Examining Iran's Global Terrorism Network. The Washington Institute for Near East Policy, 2018. [cit. 2. 7. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
62
13 Palestinská autonomie Palestinská autonomie sestává ze dvou, územně oddělených, oblastí s vlastní samosprávou. První je oblast Západního břehu Jordánu, kde vládne OOP, respektive její frakce Fatah. Druhou oblastí je Pásmo Gazy, zde vládne palestinská organizace Hamás.180 Když nepočítáme izraelské osadníky v Západním břehu, je palestinské obyvatelstvo etnicky takřka homogenní, sestávající z naprosté většiny z palestinských Arabů. Z nichž prakticky všichni vyznávají sunnitskou větev islámu. V současnosti žije v oblastech palestinské autonomie přibližně čtyři miliony Palestinců. Přičemž na Západním břehu je jejich populace o něco vyšší, a dosahuje zde cca 2,2 milionu. Ekonomická situace na Západním břehu je ve srovnání s tou v Pásmu Gazy výrazně lepší. Nezaměstnanost se zde pohybuje okolo 20% a v Pásmu Gazy okolo 30%.181
13.1 Vztah Íránu a Palestinské autonomie Vztah mezi Palestinskou autonomií a Íránem je do značné míry odrazem vzájemného vztahu Íránu a Izraele. Respektive přátelský až spojenecký vztah s Palestinci, zejména pak s Pásmem Gazy, má přímou spojitost s nekompromisním nepřátelstvím Íránu a Izraele. Íránská islámská republika se pasovala do role hlavního anti sionistického aktivisty již na začátku svého revolučního vítězství. V té době byla už většina arabských režimů vyčerpána z řady prohraných arabsko- izraelských válek, a jejich postoj k Izraeli tak měl již smířlivější tendence. Íránská islámská republika vznikla šest let po konci poslední arabsko-izraelské válce a mohla tak po arabských režimech vyplnit částečně vzniklé, rezolutně anti sionistické „vakuum“.182 Írán tedy využil možnosti jak se vymanit ze své nacionální, perské izolace, svého významného limitu v šíření regionálního vlivu. Od druhé poloviny 70. let. 20. stol. doznala většina arabských režimů jisté kompromisní politiky vůči Izraeli, ovšem značná část arabské veřejnosti takový
180 VESELÝ, Zdeněk. Dějiny mezinárodních vztahů. 3. vydání. Plzeň 2014. s. 532-534. 181 Central Intelligence Agency (US). The World factbook. Middle east: West Bank; Gaza Strip. [cit. 3. 7. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
63
kompromis nechtěla a nechce akceptovat. Írán, jakožto v roli hlavního zastánce „utlačovaných“ Palestinců, se tak snaží o vlastní „popularitu“ v rámci arabské, muslimské veřejnosti.183
13.2 Íránská podpora palestinským ozbrojeným skupinám Svou anti sionistickou rétoriku pak začal Írán přetvářet v činy od počátku 80. let. V té době se začala utvářet palestinská organizace Hamás (Harakat al- Muqáwama al-islámíja – Hnutí islámského odporu). Nábožensky založený Hamás vznikal, mimo jiné, jako opozice vůči sekulárně nacionalistické OOP. Pro OOP přicházel politický kompromis s Izraelem v úvahu, oproti tomu pro Hamás byl nepřijatelný. Hamás se tak svou politikou více blížil íránským představám regionálního řádu. Vedle Hamásu ovšem vznikali i další palestinské organizace „odporu“. Z nichž nejblíže má k Íránu Palestinský islámský džihád, jež vznikal na přelomu 70. a 80. let, po vzoru íránské islámské revoluce.184 Vztah Íránu k Západnímu břehu a jemu vládnoucímu Fatahu je podstatně zdrženlivější. Jejich špatný vztah pramení zejména z výrazných neshod mezi zakladatelem OOP Jásirem Arafatem a íránským režimem.185
183 PONÍŽILOVÁ, Martina. Regionální řád a mocnosti Blízkého východu. Praha 2016. s. 132-134. 184 KRAUS, Josef. Íránský státní terorismus: od Chomejního po Ahmadínežáda. Brno 2014. s. 115-117. 185 Tamtéž. S. 119.
64
13.3 Hamás Hamás byl založen v roce 1987 šejkem Ahmedem Yassinem, jako palestinská větev Muslimského bratrstva186. Organizačně je Hamás rozdělen do dvou hlavních větví. První větev je především politického charakteru a působí jako vláda v Pásmu Gazy. Druhá větev, zvaná Brigády al-Qassam (Al-Qassam Brigades) je militantního charakteru a, mimo jiné, je zodpovědná i za řadu útoků na izraelské cíle.187
Výraznější íránskou podporu Hamás zaznamenal až počátkem 90. let. Tehdy, hlavní íránský rival, Saddámovský Irák utrpěl porážku ve svém tažení na Kuvajt. V Íránu zároveň docházelo k určitému přerodu tamního režimu, z revolučně ideologického na více pragmatický. Ideologické rozdíly mezi Hamásem a islámskou republiku, tak mohli být upozaděny.188 V návaznosti na progres v Izraelsko-palestinském mírovém procesu, na konferenci v Madridu v roce 1992, Írán veřejně přislíbil, že bude Hamásu poskytovat 30 milionů USD ročně. V témže roce Izrael deportoval stovky Palestinců, včetně vysoce postavených členů Hamásu do Libanonu. Zde byl následně členům Hamásu poskytnut vojenský výcvik vedený libanonským Hizballáhem a QF.189 Íránská finanční podpora ještě výrazněji rostla na základě několika pozdějších událostí. Po teroristických útocích z 11. září 2001 byla přerušená značná část zahraničních příspěvků Hamásu. V souladu s novou světovou válkou proti terorismu, vyhlášenou USA, omezila, či přerušila většina arabských zemí v čele se Saudskou Arábií, svou finanční podporu Hamásu. V roce 2004 zemřel Ahmed Yassin, kterého následně nahradil, vůči Íránu otevřenější, Chálid Mašál. V roce 2006 byly uspořádány
186 Muslimské bratrstvo vzniklo v roce 1928 v Egyptě jako islámské hnutí, představující opozici vůči sekulárnímu nacionalismu. Toto hnutí se následně rozšířilo do celého arabského světa. K Muslimskému bratrstvu se hlásí řada konzervativních islámských politických hnutí, i několik teroristických organizací. (ČERNÝ, Karel: Svět politického islámu; politické probuzení Blízkého východu. Praha 2012. s. 23-24.) 187 LEVIN, Daniel: Iran, Hamas and Palestinian Islamic Jihad. Wilson Center, 2018. [cit. 3. 7. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
65
palestinské parlamentní volby, v nichž jednoznačně zvítězil Hamás a byl tak schopen sestavit samostatnou většinovou vládu. Tím, že se k vládě dostala teroristická organizace, byly přerušeny i poslední zbytky západní finanční pomoci palestinské samosprávě v Pásmu Gazy. Mezi lety 2001 – 2011 tak narostla íránská podpora Hamásu až na stovky milionů USD ročně. Mimo finanční pomoc, pravděpodobně rostly i íránské dodávky zbraní, zejména pak raket íránského původu Qassám a Grad.190 Ke zhoršení vzájemného vztahu mezi Íránem a Hamásem došlo v souvislosti s počátkem syrské občanské války. Zatímco, pro Írán, a potažmo i libanonský Hizballáh, bylo přežití Asadovského režimu v Sýrii zásadní otázkou pro jejich regionálně mocenskou budoucnost, Hamás se přiklonil na stranu syrské sunnitské opozice. Neshody se dále prohloubili poté, co Hamás vyjádřil „tichou“ podporu jemenské vládě a Saudské Arábii v jemenské občanské válce. V tomto období, tedy 2011 – 2017, byla íránská finanční podpora Hamásu razantně snížena, přibližně o 75%, oproti období před rokem 2011. Nicméně, i přes tak zásadní neshody na Blízko východní dění, nebyla íránská podpora zcela přerušena, ale dále k Hamásu proudila, byť už jen v řádech jednotek, maximálně desítek milionů USD ročně.191 Od léta roku 2017, kdy se setkal druhý nejvýše postavený muž ve vedení Hamásu Saleh al-Arouri s představiteli íránského režimu, se vztah Íránu a Hamásu opět zlepšil. A o rok později se vůdcové Hamásu nechali slyšet, že současná vzájemná spolupráce s Íránem dosahuje nejvyšší úrovně od dob začátku syrské občanské války.192
Hamás vznikal jako čistě palestinská iniciativa bez vnější asistence. Celá organizace, struktura a ideologie tak byly formovány nezávisle na dalších státech. Tuto nezávislost si z velké části drží dodnes. Íránský vliv na Hamás byl do roku 2001 minimální. Do té doby byla hlavním sponzorem Hamásu Saudská Arábie. Ovšem ani poté, kdy Írán plnil většinu rozpočtu Hamásu svými penězi,
190 KRAUS, Josef. Íránský státní terorismus: od Chomejního po Ahmadínežáda. Brno 2014. s. 120-126. 191 LEVIN, Daniel: Iran, Hamas and Palestinian Islamic Jihad. Wilson Center, 2018. [cit. 3. 7. 2019]. 192 LEVIN, Daniel: Iran, Hamas and Palestinian Islamic Jihad. Wilson Center, 2018. [cit. 3. 7. 2019].
66
nepřijal íránskou ideologii. Hamás, jakožto radikálně sunnitská organizace, je tak velmi vzdálená přijmutí systému Velájat-e faqíh.193
13.4 Palestinský islámský džihád Palestinský islámský džihád vznikal mezi lety 1979 – 1980, rovněž po vzoru Muslimského bratrstva. Obdobně, jako Hamás je i Palestinský islámský džihád radikální sunnitskou organizací. Tuto organizaci založili Abd al-Aziz Awda a Fathi Shikaki. Na rozdíl od Hamásu, je ovšem inspirován íránskou islámskou revolucí. Spoluzakladatel Fathi Shikaki dokonce přijal Chomejního koncepci sjednocení sunnitů a šíitů v duchu islámské revoluce. Jedním z cílů této organizace je i ustanovení islámské republiky v Palestině, po vzoru Íránské islámské republiky. Palestinský islámský džihád se tedy svými vazbami na Írán netají, naopak veřejně přiznává, že mu Írán poskytuje finance i zbraně. Rovněž ani Írán tento vztah nedementuje a veřejně vyjadřuje svou podporu této organizaci. Íránské dodávky financí, v řádech milionů USD ročně, i zbraní zde zprostředkovává hlavně libanonský Hizballáh. Palestinský islámský džihád má rovněž i relativně dobré vztahy se syrským režim, od konce 80. let má v Damašku dokonce i své velitelství. V syrské občanské válce se sice nepostavil na stranu Bašára al-Asada, ale „alespoň“ vyhlásil svou neutralitu v rámci této války.194 V roce 2013, kdy byla dočasně přerušena íránská finanční podpora Hamásu, zaskakoval Palestinský islámský džihád v poskytování sociálních služeb. Obyvatelům Pásma Gazy například dodával boxy jídla označené jeho logem a íránskou vlajkou. K výraznému ochlazení vzájemných vztahů došlo v roce 2015, kdy Palestinský islámský džihád odmítl podporovat íránské angažmá v jemenské občanské válce. O rok později navštívila delegace Palestinského islámského džihádu Teherán, čímž došlo k urovnání jejich vztahů. A v roce 2018 už dosahovala íránská finanční podpora sta milionů USD.195
193 KRAUS, Josef. Íránský státní terorismus: od Chomejního po Ahmadínežáda. Brno 2014. s. 117. 194 KRAUS, Josef. Íránský státní terorismus: od Chomejního po Ahmadínežáda. Brno 2014. s. 117- 119, 123. 195 LEVIN, Daniel: Iran, Hamas and Palestinian Islamic Jihad. Wilson Center, 2018. [cit. 3. 7. 2019].
67
Palestinský islámský džihád, je v porovnání s Hamásem, malou organizací, jež má jen minimální vliv na správu a dění v Palestinské autonomii. Na rozdíl od Hamásu se soustředí především na ozbrojený boj proti Izraeli. Jeho slabší postavení reflektuje i jeho popularita mezi palestinským obyvatelstvem, jež dosahuje pouze zlomku popularity Hamásu.196 Vzájemné vztahy Palestinského islámského džihádu a Hamásu jsou dlouhodobě stabilní a dobré. Obě tyto organizace, primárně působící v Pásmu Gazy, své aktivity často koordinují, včetně celé řady teroristických útoků vůči izraelské populaci. Pokud v minulosti došlo ke vzájemným roztržkám, byli jen krátkodobého charakteru, jako například v roce 2013, kdy policista Hamásu zastřelil člena Palestinského islámského džihádu, který odpálil rakety na území Izraele. Tehdy jejich „odluka“ trvala pouze tři dny.197
Hlavní motivací v íránské podpoře Hamásu a Palestinského islámského džihádu je jeho regionální vliv. Toho zde dosahuje částečně zprostředkovaným způsobem. Tím, že podporuje proti izraelské teroristické organizace, narůstá jeho prestiž v očích arabské veřejnosti. Jeho vliv a ideologie se tak může dále šířit do arabského světa. Touto podporou se samozřejmě dostává i blíže ke svému hlavnímu nepříteli Izraeli. Může tak tyto organizace nabádat k útokům na Izrael, jehož následné odvetné akce míří v první řadě právě na ně a ne na Írán.
196 KRAUS, Josef. Íránský státní terorismus: od Chomejního po Ahmadínežáda. Brno 2014. s. 118. 197 LEVIN, Daniel: Iran, Hamas and Palestinian Islamic Jihad. Wilson Center, 2018. [cit. 3. 7. 2019].
68
14 Íránská podpora šíitským milicím v dalších státech Šíitské milice s blízkými vazbami na Írán působí i v dalších státech perského zálivu. Za zmínku pak stojí zejména Saudský Hizballáh (Saudi Hezbollah), který je zodpovědný za řadu teroristických útoků v Saudské Arábii. Jeho členové pochází z východních provincií Saudské Arábie, kde je nejvyšší koncentrace menšinové saudské šíitské populace. Íránskou podporu, zejména ve formě výbušnin, Saudskému Hizballáhu zajišťují, stejně jako u většiny šíitských milic, příslušníci QF, potažmo i libanonský Hizballáh. Dalším státem perského zálivu, kde Írán ovlivňuje tamní dění, je Bahrajn. Populace tohoto malého ostrovního státu je většinově šíitského vyznání. Vládnoucí elitou je ovšem sunnitská královská rodina. Bahrajn tak v minulosti prošel řadou nepokojů, naposledy v souvislosti s Arabským jarem. Veškeré nepokoje se vládnoucí elitě podařilo ustát, často i za přispění saudské armády. Írán zde podporuje několik menších šíitských ozbrojených skupin. Těm příslušníci QF dodávají nejčastěji malé ruční zbraně a výbušniny, zejména pak improvizované výbušné systémy.198 V poslední době je z těchto skupin nejznámější a nejvýznamnější Brigáda Al Ashtar (Al Asthar Brigades). Tato šíitská milice veřejně přiznává svou podřízenost nejvyššímu duchovnímu vůdci Íránu. A na svém logu a vlajce má i značku IRGC. Poslední útok na bahrajnské cíle, konkrétně na bahrajnské vojáky, provedli členové Al Ashtar v roce 2017. Na začátku roku 2019 pak zveřejnili video, ve kterém mimo jiné i vyhrožovali USA a Velké Británii útoky, za jejich podporu bahrajnskému režimu.199
198 USKOWI, Nader. Examining Iran's Global Terrorism Network. The Washington Institute for Near East Policy, 2018. [cit. 3. 7. 2019]. 199 WEIS, Caleb: Iranian proxy warns of more attacks in Bahrain. FDD's Long War Journal, 2019. [cit. 3. 7. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
69
Írán dále poskytuje v omezené míře svou podporu ozbrojeným skupinám i v dalších částech světa, jako je Afrika, Latinská Amerika a další oblasti Asie. I zde operují příslušníci QF a libanonského Hizballáhu, za účelem rozšíření íránského vlivu.200 Působení i mocenský zájem Íránu je v těchto oblastech spíše okrajový a na íránskou regionální politiku má minimální vliv. Proto není pro účely této diplomové práce nutné je hlouběji analyzovat.
200 JONES, G. Seth: War by Proxy: Iran’s Growing Footprint in the Middle East. Center for Strategic and International Studies, 2019. [cit. 3. 7. 2019].
70
Závěr V práci byly analyzovány převážně ty nejvýznamnější a nejsilnější ozbrojené skupiny, s nimiž Írán udržuje blízké vazby. Největší míru podpory a tím i vlivu, věnuje milicím, které působí v místech jeho hlavního regionálního zájmu. Hlavním regionálním zájmem Íránu je „most“ spojující ho s Irákem, Sýrií, Libanonem a nepřímo i s Pásmem Gazy. V tom je jeho primární mocenský zájem, a zde také investuje největší část svých zdrojů určených k podpoře. Zároveň zde působí i jeho nejvěrnější a největší šíitské, potažmo sunnitské milice.
Tyto milice se dají rozdělit do tří skupin, podle toho jaký měl Írán vliv na jejich vznik. Tedy na ty, kterým Írán značně asistoval při jejich zrodu, například libanonský Hizballáh, Palestinský islámský džihád, či Badrova organizace. Druhou skupinou jsou milice, které Írán prakticky nechal vybudovat, například Fátimovská brigáda, brigáda Zainabiyoun, či řada iráckých šíitských milic vzniklých po roce 2013. Třetí skupinu tvoří milice, na jejichž vznik neměl Írán prakticky žádný vliv, jako například Hamás, Húthiové, či Mahdího armáda. Na první skupinu má Írán významný vliv, a tyto milice jsou na íránské podpoře takřka existencionálně závislé. Mají ovšem i vlastní zájmy a aktivity, ty ale nesmí narážet na íránské zájmy. Zároveň jsou to milice, které se na íránské regionální politice podílejí dlouhodobě a představují tak jakousi páteř íránské regionální politiky a dále íránský vliv rozšiřují. Druhou skupinou jsou milice, které jsou Íránem přímo řízeny, a které se do vlastních aktivit prakticky nepouštějí. Většinou vznikli s primárním účelem pomoci režimu Bašára al-Asada. Íránský regionální vliv tedy spíše nerozšiřují, ale pomáhají ho udržovat. Poslední skupinou jsou milice, které Írán prakticky neřídí a nemá vliv na jejich organizaci. Důvodem íránské podpory je jejich vzájemná, na sobě nezávislá shoda na určitém zájmu. A ačkoliv se na ně Írán nemůže stoprocentně spoléhat, tvoří nemalou část jeho regionální politiky. Jejich vztah by se dal popsat jako vzájemně se respektující příležitostné spojenectví. Tyto milice nejsou ochotné aktivně se zapojovat do íránské regionální politiky, tak jako milice z prvních dvou skupin.
71
Je nutné zmínit, že téměř všechny tyto milice, pod vlivem Íránu, vznikli na pozadí nějakého ozbrojeného konfliktu. Ať to byla libanonská občanská válka, Afghánistán, válka v Iráku, syrská občanská válka a částečně i palestinsko- izraelský konflikt a jemenská občanská válka. Írán tak dokáže z konfliktů ve svém okolí vytěžit maximum. Odborná veřejnost se jednohlasně shoduje na tom, že Írán tyto konflikty nevyvolal, vznikli zcela nezávisle na Íránu. V určitých fázích mohl tyto konflikty nanejvýš prodloužit. Blízkovýchodní politika některých státních aktérů, tak nechtěně pomohla v rozšiřování íránského regionálního vlivu.
Účelem práce bylo analyzovat íránskou regionálně mocenskou politiku skrze šíitské milice. Z výsledků analýzy je patrné, že šíitské milice jsou tím nejdůležitějším článkem regionální politiky Íránu. Občanská válka v Sýrii ukazuje, že Írán dokázal vytvořit poměrně významnou sílu, která zde bojuje za jeho zájmy, přitom ani „nemluví persky“, a ani nebojuje za jeho „přežití“. Tento fakt poukazuje na jejich plnou oddanost vůči íránskému režimu. Tato oddanost pak pramení především ze „souhry“ íránské ideologie spolu s íránskými penězi. Ideálním prostředím pro uplatňování této „souhry“ jsou konfliktní a chudé oblasti, kterých je na Blízkém východě značné množství.
72
Seznam použité literatury
Knižní zdroje AXWORTHY, Michael. Dějiny Íránu: Říše ducha – od Zarathuštry po současnost. [z angl. orig. přel. a dodatky opatř. Zuzana Kříhová], [Jan Marek ]. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. - 319 stran. ISBN 978-80-7106-994-2
BAER, Robert. Jak naložit s ďáblem: íránská velmoc na vzestupu. [z angl. orig. přel. Vít Mlejnek]. Praha: Volvox Globator, 2010. – 317 stran. ISBN 978-80-7207-755-7
CVRKAL, Zdeněk. Írán. Praha: Libri, 2007. - 177 stran. ISBN 978-80-7277-337-4
ČECH, Libor. Írán a kultura mučednictví: Od zbožnosti k protestu. Praha: Academia, 2016. – 479 stran. ISBN 978-80-200-2546-3
ČERNÝ, Karel: Svět politického islámu; politické probuzení Blízkého východu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. – 599 stran. ISBN 978-80-7422-166-8
KISSINGER, Henry: Uspořádání světa; Státní zájmy, konflikty a mocenská rovnováha. [z angl. orig. přel. Martin Pokorný] Praha: Prostor, 2016. – 399 stran. ISBN 978-80-7260-335-0
KRAUS, Josef. Íránský státní terorismus: od Chomejního po Ahmadínežáda. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2014. – 219 stran. ISBN 978-80-7325-342-4
73
PONÍŽILOVÁ, Martina. Regionální řád a mocnosti Blízkého východu: formování blízkovýchodního řádu na pozadí soupeření regionálních mocností v letech 1945- 2015. Praha: Dokořán, 2016. - 295 stran. ISBN 978-80-7363-813-9
VESELÝ, Zdeněk. Dějiny mezinárodních vztahů. 3. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2014. – 605 stran. ISBN 978-80-7380-499-2
Internetové zdroje ADESNIK, David: Iran Spends $16 Billion Annually to Support Terrorists and Rogue Regimes. Foundation for Defense of Democracies, 2018. [cit. 3. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
ALFONEH, Ali a EISENSTADT, Michael. Iranian Casualties in Syria and the Strategic Logic of Intervention. The Washington Institute for Near East Policy, 2016. [cit. 2. 7. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
ALFONEH, Ali: Four Decades in the Making: Shia Afghan Fatemiyoun Division of the Revolutionary Guards. The Arab Gulf States Institute in Washington, 2018. [cit. 18. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
ALFONEH, Ali: Iran’s Support of Iraqi Shia Militias Ensures Dependency and Loyalty. The Arab Gulf States Institute in Washington, 2018. [cit. 26. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
74
AZAM, Zubair a IQBAL, Khuram: Shiite Mobilization and the Transformation of Sectarian Militancy in Pakistan. Middle East Institute, 2017. [cit. 21. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
BAKEER, Ali. Hezbollah's Finances are Its Achilles' Heel. The National Interest, 2019. [cit. 19. 4. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
BEHRAVESH, Maysam: What does Iran want in Afghanistan? Al Jazeera, 2019. [cit. 17. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
BYMAN, Daniel [a kolektiv]. Trends in outside support for insurgent movements. RAND, 2001. – 162 stran. [online]. ISBN 0-8330-3052-3 Dostupné na World Wide Web:
BYMAN, L. Daniel: Syria and Iran: What’s Behind the Enduring Alliance? Brookings, 2006. [cit. 1. 7. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
Central Intelligence Agency (US). Library. Middle east: IRAN. [cit. 25. 2. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
75
Central Intelligence Agency (US). The World factbook. Middle east: SYRIA. [cit. 1. 7. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
Central Intelligence Agency (US). The World factbook. Middle east: IRAQ. [cit. 25. 2. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
Central Intelligence Agency (US). The World factbook. Middle east: YEMEN. [cit. 25. 2. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
Central Intelligence Agency (US). The World factbook. Middle east: LEBANON. [cit. 25. 2. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
Central Intelligence Agency (US). The World factbook. Middle east: AFGHANISTAN. [cit. 25. 2. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
Central Intelligence Agency (US). The World factbook. Middle east: West Bank; Gaza Strip. [cit. 3. 7. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
76
CLARKE, P. Colin. How Hezbollah Came to Dominate Information Warfare. RAND, 2017. [cit. 25. 4. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
DEVORE, R. Marc. Exploring the Iran-Hezbollah Relationship: A Case Study of how State Sponsorship affects Terrorist Group Decision-Making. Terrorism Research Initiative, 2012. [cit. 17. 4. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
EITAN, Azani. Hezbollah, a Global Terrorist Organization. ICT, 2006. [cit. 17. 4. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
FEIERSTEIN, Gerald: Iran’s Role in Yemen and Prospects for Peace. United States Institute of Peace, 2018. [cit. 31. 5. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
Financial Tribune, 2018: Iran Third Biggest Trading Partner of Iraq With 16% Share. [cit. 26. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
GOHEL, M. Sajjan: Iran’s Ambiguous Role in Afghanistan. Comabating Terrorism Center, 2010. [cit. 14. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
77
HAMMOURA, Joe. Revival of the Lebanese Shiite Community and Hezbollah’s Beginnings (1982-1990). MEIRSS, 2019. [cit. 17. 4. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
HERAS, A. Nicholas: Iraq’s Fifth Column, Iran’s Proxy Network. Middle East Insitute, 2017. [cit. 24. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
HERAS, A. Nicholas: Iraqi Shi’a Militia Asa’ib Ahl al-Haq Expands Operations to Syria. The Jamestown Foundation, 2014: [cit. 27. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
HISTORICA: Liwa Fatemiyoun. [cit. 18. 6. 2019]. Dostupné na World Wide
HUBBARD, Ben. Iran Out to Remake Mideast With Arab Enforcer: Hezbollah. The New York Times, 2017. [cit. 25. 4. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
HUSSAIN, Mehmood: Saudi Intervention in Yemen and its impact on Saudi’s economy. Foreign Policy News, 2016. [cit. 31. 5. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
CHMAYTELLI, Maher: Sadr becomes first Iraqi Shi'ite leader to urge Assad to step down. Reuters, 2017. [cit. 24. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
78
JAMAL, S. Ahmad: The Fatemiyoun Army: Reintegration into Afghan Society. United States Institute of Peace, 2019. – 24 stran. [online]. ISBN: 978-1-60127-760-2 Dostupné na World Wide Web:
JARALLAH, Al Lama a MAJIDYAR, Ahmad: Iraq’s Imam Ali Brigade militiamen vow to fight in Yemen next. MIddle East Institute, 2018. [cit. 28. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
JONES, G. Seth: War by Proxy: Iran’s Growing Footprint in the Middle East. Center for Strategic and International Studies, 2019. [cit. 4. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
JUNEAU, Thomas. Iran’s policy towards the Houthis in Yemen: A limited return on a modest investment. The Royal Institute of International Affairs, 2016. [cit. 26. 4. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
KNIGHTS, Michael a MALIK, Hamdi: The al-Abbas Combat Division Model: Reducing Iranian Influence in Iraq's Security Forces. The Washington Institute for Near East policy, 2017. [cit. 26. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
79
KNIGHTS, Michael: How the U.S. Government Should Think About Iraq’s Popular Mobilization Forces. The Washington Institute, 2019. [cit. 24. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
KNIGHTS, Michael: The Evolution of Iran’s Special Groups in Iraq. Combating Terrorism Center, 2010. [cit. 26. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
KUL, HOP. Česká televize, ČT24: USA odstoupí od jaderné dohody s Íránem a zavedou tvrdé sankce. [cit. 25. 2. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
LEVIN, Daniel: Iran, Hamas and Palestinian Islamic Jihad. Wilson Center, 2018. [cit. 3. 7. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
LEVITT, Matthew a SMYTH, Phillip: Kataib al-Imam Ali: Portrait of an Iraqi Shiite Militant Group Fighting ISIS. The Washington Institute, 2015. [cit. 28. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
LEVITT, Matthew. Hezbollah’s Pivot Toward the Gulf. Combating Terrorism Center, 2016. [cit. 19. 4. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
80
LEVITT, Matthew. Hezbollah’s Procurement Channels: Leveraging Criminal Networks and Partnering with Iran. Combating Terrorism Center, 2019. [cit. 19. 4. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
MAJIDYAR, Ahmad: Iran-backed Asaib Ahl al-Haq: We’ll form next Iraqi government and will expel US forces. Middle East Institute, 2018. [cit. 27. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
MAJIDYAR, Ahmad: Iraqi Militia Leader Says Will Hold U.S. Responsible for Killing 40 Militiamen, 7 I.R.G.C. Officers. Middle East Institute, 2018. [cit. 28. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
Mapping militant organizations: Asa'ib Ahl al-Haq. Stanford University, 2016. [cit. 27. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
Mapping militant organizations: Badr Organization of Reconstruction and Development. Stanford University, 2016. [cit. 26. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
Mapping militant organizations: Kata’ib Sayyid al-Shuhada. Stanford University, 2016. [cit. 28. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
81
Mapping militant organizations: Kata'ib Hezbollah. Stanford University, 2016. [cit. 27. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
Mapping militant organizations: Mahdi Army. Stanford University, 2017. [cit. 24. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
Middle East Policy Council. Hezbollah in Yemen. 2018. [cit. 26. 4. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
NADA, Garrett a ROWAN, Mattisan: Part 2: Pro-Iran Militias in Iraq. Wilson Center, 2018. [cit. 24. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
NADA, Garrett: Part 1: Iran's Role in Iraq. Wilson Center, 2018. [cit. 26. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
NADER, Alireza: Iran’s Role in Iraq. RAND, 2015. [cit. 26. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
NADIMI, Farzin a KNIGHTS, Michael. Iran's Support to Houthi Air Defenses in Yemen. The Washington Institute, 2018. [cit. 30. 5. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
82
ORGANIZATION OF THE PETROLEUM EXPORTING COUNTRIES: Iran facts and figures. [cit. 25. 2. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
OSPINA, V. Mariano a GRAY, H. David: Syria, Iran, and Hizballah: A Strategic Alliance. Global Security Studies, 2014. [cit. 1. 7. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
OSTOVAR. Afshon: Sectarian Dilemmas in Iranian Foreign Policy: When Strategy and Identity Politics Collide. Carnegie Endowment for International Peace, 2016. [cit. 6. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
PANDA, Ankit. Pakistan’s Approach to Navigating the Saudi-Iranian Split. United States Institute of Peace, 2019. – 24 stran. [online]. ISBN: 978-1-60127-752-7 Dostupné na World Wide Web:
PFEFFER, Anshel: Iran Spends Billions on Proxy Wars Throughout the Mideast. Here's Where Its Money Is Going. HAARETZ, 2018. [cit. 4. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
83
POLLAK, Nadav. The Transformation of Hezbollah by Its Involvement in Syria. The Washington Institute for Near East Policy, 2016. [cit. 26. 4. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
Popular Mobilization Forces (Iraq). [cit. 24. 6. 2019]. Dostupné na World Wide
REUTERS: Iran recruits Pakistani Shias for combat in Syria. The Express Tribune, Pakistan, 2015. [cit. 21. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
SHARP, M. Jeremy: Yemen: Civil War and Regional Interventio. Congressional Research Service, 2019. [cit. 30. 5. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
SHAY, Shaul: The war over the Bab al Mandab straits and the Red Sea coastline. Institute for Policy and Strategy, 2018. [cit. 13. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
SCHNEIDER, Tobias: The Fatemiyoun Divison: Afghan fighters in the Syrian civil war. Middle East Institute, 2018. [cit. 18. 6. 2019]. Dostupné na World Wide
84
SMYTH, Phillip: Iranian Militias in Iraq's Parliament: Political Outcomes and U.S. Response. The Washington Institute, 2018. [cit. 24. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
SMYTH, Phillip: Lebanese Hezbollah's Islamic Resistance in Syria. The Washington Institute for Near East Policy, 2018. [cit. 2. 7. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
SMYTH, Phillip: The Shia Militia Mapping Project. The Washington Institute, 2019. [cit. 28. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
SMYTH, Phillip: The Shiite Jihad in Syria and its regional effects. The Washington Institute for Near East Policy, 2015. [cit. 2. 7. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
SOUFAN, Ali: Qassem Soleimani and Iran’s Unique Regional Strategy. Combating Terrorism Center, 2018. [cit. 4. 6. 2019]. Dostupné na World Wide
SULLIVAN, D. Michael: I Fought Against Muqtada al-Sadr. Now He’s Iraq’s Best Hope. Foreign Policy, 2018. [cit. 24. 6. 2019]. Dostupné na World Wide
85
THE ISRAEL DEFENSE FORCES. Hezbollah: Profile. [cit. 17. 4. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
The University of Texas at Austin. Iranian Military. Austin 2008. [cit. 26. 2. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
THE WORLD BANK. World Integrated Trade Solutions: Pakistan Product exports and imports from Iran, Islamic Rep. 2003 – 2017. [cit. 21. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
THE WORLD BANK: GDP, GDP per capita. [cit. 25. 2. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
THE WORLD BANK: Military expenditure. [cit. 27. 2. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
THOMPSON, Jesse: Exporting the Revolution: Iran’s Sectarian Tactics and the Rise of Afghan and Pakistani Shia Militias. MEIRSS, 2018. [cit. 18. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
86
USKOWI, Nader. Examining Iran's Global Terrorism Network. The Washington Institute for Near East Policy, 2018. [cit. 2. 7. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
VISSER, Reidar: Religious Allegiances among Pro-Iranian Special Groups in Iraq. Combating Terrorism Center, 2011. [cit. 24. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
WASTNIDGE, Edward: Iran and Syria: An Enduring Axis. Middle East Policy Council. [cit. 1. 7. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
WEIS, Caleb: Iranian proxy warns of more attacks in Bahrain. FDD's Long War Journal, 2019. [cit. 3. 7. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
Wikipedia.cs. Alavité. [cit. 25. 2. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
Wikipedia.cs: Hazárové. [cit. 25. 2. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
Wikipedia.en. Houthi movement. [cit. 15. 5. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
Wikipedia.en. March 8 Alliance. [cit. 17. 4. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
87
Wikipedia.en: 2018 Iraqi parliamentary election. [cit. 26. 6. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
World Population Review: Syria Population 2019. [cit. 1. 7. 2019]. Dostupné na World Wide Web:
88
Seznam zkratek
AAH (Asaib Ahl al Haq)
CIA (Central Intelligence Agency)
HDP (Hrubý domácí produkt)
HHN (Harakat Hezbollah al Nujaba)
IRGC (Islamic Revolutionary Guard Corps)
IRP (Strana islámské republiky)
IS (Islámský Stát)
ISCI (Islamic Supreme Council of Iraq)
KH (Kataib Hezbollah)
KIA (Kataib Imam Ali)
KSS (Kataib Sayyad al Shuhada)
MKO (Modžáhedín-e chalq)
OOP (Organizace pro osvobození Palestiny)
OSN (Organizace spojených národů)
PMF (Popular Mobilization Forces)
QF (Quds Force)
RUF (Revolutionary United Front)
SAE (Spojené Arabské Emiráty)
SCIRI (Supreme Council of the Islamic Revolution in Iraq)
USA (United States of America)
USD (United States dollar)
89
ZADÁNÍ ZÁVĚREČNÉ PRÁCE
Akademický rok: 2017/2018 Příjmení a jméno: Bc Dominik Kalcovský Školní email: [email protected] Studijní obor: Bezpečnostní studia (Prezenční)
ÚDAJE O ZÁVĚREČNÉ PRÁCI Typ práce: Diplomová práce Název práce: Šíitské milice pod vlivem Íránu Název práce anglicky: Shia militias under the influence of Iran Charakteristika a cíle Tato diplomová práce má za cíl analyzovat vliv Íránu na blízkém východě prostřednictvím práce: ozbrojených skupin. Tedy jak velkou roli mají, v regionálně-mocenském soupeření, šíitské milice napojené na Írán. Působení těchto milic bude sledováno zejména v těch blízkovýchodních zemích, kde v současnosti probíhají ozbrojené konflikty, jako je Sýrie, Irák, Jemen a Afghánistán. Dále bude vliv Íránu sledován i v zemích, kde působí významné ozbrojené skupiny podporované Íránem, jako je libanonský Hizballáh, či palestinský Hamás. Práce se bude zabývat vnitropolitickou situací Íránu, blízkovýchodním mocenským a politickým prostředím, regionálním vlivem Íránu, zejména skrze ozbrojené skupiny a způsobem, jakým Írán tyto milice využívá. Výzkumná otázka: Jak velkou roli hrají šíitské milice v mocenských ambicích Íránu Literatura a zdroje: CVRKAL, Zdeněk. Írán. 1. vyd. Praha: Libri, 2007. ISBN 978-80-7277-337-4
TUREČEK, Břetislav. Blízký východ nad propastí: cesta od orientálních diktatur ke svobodě a zase zpátky. 1. vyd. Praha: Knižní klub, 2016. ISBN 978-80-242-5558-3
LEWIS, Bernard. Dějiny Blízkého východu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. ISBN 978- 80-7106-926-3
PONÍŽILOVÁ, Martina. Regionální řád a mocnosti Blízkého východu: formování blízkovýchodního řádu na pozadí soupeření regionálních mocností v letech 1945-2015. 1. vyd. Praha: Dokořán, 2016. ISBN 978-80-7363-813-9
BAER, Robert. Jak naložit s ďáblem: íránská velmoc na vzestupu. 1. vyd. Praha: Volvox Globator, 2010. ISBN 978-80-7207-755-7
KRAUS, Josef. Íránský státní terorismus. 1. vyd. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2014. ISBN 978-80-7325-342-4
ČERNÝ, Karel. Velká blízkovýchodní nestabilita. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2017. ISBN 978-80-7422-595-6 Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Pojar, M.A. Zadání práce schváleno 12. 3. 2018 ORO dne: Stav zadání práce:
Podpis autora práce:
Vytištěno: 9. 7. 2019 8:47 1 z 1 www.skolaonline.cz