UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA HISTORIE

Michael Šmídek

Povále čná zahrani ční politika Švýcarské konfederace a československé události roku 1968

Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Karel Podolský

Olomouc 2009

1

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem p ředloženou magisterskou diplomovou práci zpracoval samostatn ě na základ ě uvedených pramen ů a literatury.

Olomouci 21. dubna 2009 ………………………………….. Michael Šmídek

2 OBSAH

ÚVOD ...... 5

1. ŠVÝCARSKO V POVÁLE ČNÉ EVROP Ě...... 13

1.1 POVÁLE ČNÁ LÉTA VE ZNAMENÍ MEZINÁRODNÍ IZOLACE ...... 13

1.2 Š VÝCARSKÁ POLITIKA V ŮČI OSN...... 16

1.3 Š VÝCARSKÁ NEUTRALITA ZA ÉRY MAXE PETITPIERREA ...... 19 1.3.1 Malé d ějiny švýcarské neutrality ...... 19 1.3.2 Povále čné neutrality: idea a realita ...... 20 a) „Dvojí tvá ř“ švýcarské politiky ...... 20 b) Švýcarská neutralita podle Maxe Petitpierrea a Bindschedlerovy doktríny...... 22 c) Neutralita mezi ideologizací, ve řejným rituálem a pragmatickou politikou ...... 25

1.4 A SYMETRIE ŠVÝCARSKÉ ZAHRANI ČNÍ POLITIKY , STRUKTURÁLNÍ ZM ĚNY NA P ŘELOMU

50. A 60. LET 20. STOLETÍ A SLEPÁ ULI ČKA HELVÉTSKÉHO NEUTRALISMU ...... 33

1.5 H ELVÉTSKÁ KOCOVINA ...... 44

2. PERSPEKTIVY A MOŽNOSTI STUDIA ŠVÝCARSKÉ ZAHRANI ČNÍ POLITIKY NA ZÁKLAD Ě ARCHIVNÍCH ZDROJ Ů .... 48

2.1 P OLITICKÉ ZPRÁVY A DOPISY ...... 48

2.2 K OMENTÁ ŘE K MEZINÁRODNÍ SITUACI ...... 52

2.3 A KTA MINISTERSTVA ZAHRANI ČNÍCH V ĚCÍ A DALŠÍ FONDY ...... 54

3. ROK 1968: POHLEDY ZEVNIT Ř A ZVEN ČÍ...... 55

3.1 L EDEN : P ALÁCOVÝ P ŘEVRAT ANEBO POLITICKÝ ZLOM ?...... 55

3.2 O BDOBÍ MEZI LEDNOVÝM A DUBNOVÝM PLÉNEM ...... 61

3.3 V ÝVOJ MEZI DUBNEM A ČERVNEM VE ZNAMENÍ KONSOLIDACE ...... 72

3.4 L’ ÉTÉ CHAUD DE PRAGUE ČILI HORKÉ LÉTO V PRAZE ...... 80

3.5 L E DRAME TCHÉCOSLOVAQUE : DNY OKUPACE A POSRPNOVÉ OBDOBÍ ...... 94

ZÁV ĚR...... 106

BIBLIOGRAFIE ...... 112

LITERATURA K PRVNÍ A DRUHÉ ČÁSTI ...... 112

3 1. Literatura odborná:...... 112 2. Prameny a literatura online: ...... 113

PRAMENY A LITERATURA K TŘETÍ ČÁSTI ...... 114 1. Prameny: ...... 114 a) archivní prameny: ...... 114 b) tišt ěné prameny: ...... 114 2. Dobový tisk:...... 115 3. Memoárová literatura: ...... 115 4. Odborná literatura:...... 115

ZUSAMMENFASSUNG ...... 116

PŘÍLOHY ...... 119

SEZNAM POLITICKÝCH RELACÍ ZE ŠVÝCARSKÉHO VELVYSLANECTVÍ – ROK 1968 ...... 119

OBRÁZKOVÉ P ŘÍLOHY ...... 122 Reprodukovaná politická zpráva ze dne 13. b řezna 1968...... 122 Fotografie ze švýcarského velvyslanectví (BAR, E 2200.190 (-), 1990/39, Bd. 11)...... 125 Karikatury týdeníku Weltwoche...... 127

4 Úvod

„Jsme malý národ se skromným lidem. Pro naše pom ěry je osm zastupitelských ú řad ů p říliš moc – čiré velikášství.“ 1 (Ludwig Forrer, spolkový rada, 1905)

Část švýcarských médií nenašla v roce 1968 po srpnovém vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa zrovna lichotivá slova pro p ředstavitele své zahrani ční politiky. Ter čem soust řed ěné palby se stal p ředevším ministr zahrani čních v ěcí Willy Spühler, jenž v období „Pražského jara“ sou časn ě ú řadoval jako prezident spolkové republiky, a jeho diplomatický aparát. Již den po okupaci zve řejnil Blick článek, v n ěmž se tvrdilo, že šéf švýcarské diplomacie byl o „bratrské pomoci“ informován až prost řednictvím spolupracovníka bulvárního deníku. 2 Regionální Badener Tagblatt v této souvislosti připomínal anekdotu z p ředve čeru druhé sv ětové války, kdy se bernská administrativa údajn ě dopustila podobného selhání: „ Bylo to v roce 1939, krátce p řed vypuknutím sv ětové války. Tehdy m ěl náš vyslanec v Berlín ě tu troufalost, aby se ješt ě pozd ě ve čer – jen si to představme: hodiny již odbily desátou hodinu! – snažil našemu ministerstvu zahrani čních věcí sd ělit jednu d ůležitou zprávu. Zvonilo to a zvonilo to – ale nikdo v Bernu sluchátko nezvedl. Všichni již byli v posteli. [...] Tato událost vzbudila ur čitý rozruch. Takže se následn ě za řídilo, aby se i v noci dalo volat do Bundeshausu [sídlo vlády a parlamentu v Bernu], pokud by náhodou ‚n ěkde ho řelo‘. A opravdu zase jednou ho řelo. Ale tentokrát – jelikož byla již noc, když bylo Československo p řepadeno [tj. v srpnu 1968] – vůbec nikdo nevolal. Jak se te ď můžeme do číst, šli si členové spolkové rady [sbor švýcarských ministr ů, resp. vláda švýcarské konfederace] ve čer 20. srpna lehnout do postele, aniž by n ěco tušili, a dozv ěděli se, stejn ě

1Kreis, Georg: Von der Gründung des Bundesstaates bis zum Ersten Weltkrieg (1848-1914), In: Riklin, Alois/ Haug, Hans/ Probst, Raymond (eds.): Neues Handbuch der schweizerischen Aussenpolitik (NHbSAP), Bern-Stuttgart-Wien 1992, s. 27. 2Všechny v tomto úvodu citované články pocházejí bu ď z p říslušného fondu švýcarského ministerstva zahrani čních v ěcí (Eidgenössisches Politisches Departement – EPD) anebo z osobních dokument ů Willy Spühlera (Handakten), tj. BAR, E 2001 (E), EPD, 1968/70, Zeitungsausschnitte (Einmarsch der Warschaupakttruppen am 21.8.1968 in die Tschechoslowakei), resp. BAR, E 2807 (-), 1974/12, Persönliche Sekretariate der Chefbeamten und Departementsvorsteher, Handakten Willy Spühler, 09 Länderdossiers, Tschechoslowakei. Jelikož nacházíme u výst řižk ů z novin uložených v uvedených fondech vždy jen základní údaje (tj. článek samotný, název novin a datum) nejsme schopni dodat číslo strany a další informace (autor). Odkazujeme tudíž vždy jen na fond a poté na název článku, noviny a den zve řejn ění. Ve zmín ěném článku Blicku se mimo jiné do čteme: „ Včera ráno p řesn ě v 6.05 h vzbudil BLICK spolkového radu [tzn. ministra] Willy Spühlera, aby ho informoval o vstupu ruské armády do ČSSR. [...] ‚To je d ěsné. Hanebné!‘, byla spontánní reakce paní Spühlerové poté, co jií BLICK informoval o aktu násilí Sov ětů. Manželka pana ministra zpo čátku nebyla v ůbec nadšená z rušení no čního klidu, kterého se BLICK dopustil. Jakmile se ale dozv ěděla jeho p říčinu, ihned dodala: ‚D ěkujeme vám. M ůj muž p ůjde okamžit ě do kancelá ře. ‘“ BAR, E 2807 (-), 1974/12, Persönliche Sekretariate der Chefbeamten und Departementsvorsteher, Handakten Willy Spühler, 09 Länderdossiers, Tschechoslowakei, „Blick informierte Bundespräsident – Schweiz will alle Asylsuchenden aufnehmen!“, Blick, 22.8.1968.

5 jako pánové z NATO, o hr ůzostrašné zpráv ě až následující ráno díky rozhlasu a tisku . (Proto také udržujeme ve všech hlavních m ěstech tak nákladná diplomatická zastoupení.) “ 3 Pod názvem „Sm ěli jít v klidu spát?“ („ Durften sie ruhig schlafen gehen? “) se snažil bernský Bund již dva dny p ředtím o n ěco „sofistikovan ější“ zp ůsob kritiky: „ Naše vláda zanechala svou reakcí na československé události ze dne 21. srpna rozpolcené pocity u našich ob čan ů. Vyvolána byla tato z části vskutku silná nelibost jednak z d ůvodu po zasedání spolkové rady [21. srpna] kanclé řem Huberem ve řejn ě vyhlášeným komuniké. M ůžeme vést spory o tom, zda bylo [komuniké] vzhledem k událostem a neutralitní politiky přim ěř ené – cít ění vlastního lidu však jist ě neodpovídalo. Naši vládní p ředstavitelé šli ve čer 20. srpna spát, aniž by n ěco tušili, a dozv ěděli se o invazi následujícího dne b ěžnými [sic!] informa čními prost ředky (tisk a rozhlas). Samoz řejm ě si nem ůžeme dovolit nákladný zpravodajský aparát, jak jej vedou některé jiné státy. Ale musíme se opravdu ptát, jestli Švýcarskem provozovaných 74 velvyslanectví, 30 generálních konzulát ů, 53 konzulát ů a dalších zastupitelských ú řad ů by nem ělo sta čit, aby poskytlo naší vlád ě lepší orientaci. P řece jen zam ěstnává bernská administrativa na velvyslanectví a konzulátech bez cizích pomocných sil celkem 756 švýcarských p říslušník ů, p řičemž nepo čítáme personál zvláštních zastupitelských ú řad ů. Kone čně by mohla i okolnost, že Švýcarsko diplomaticky zastupuje v zahrani čí na 22 stát ů, umožnit p řístup k jistým informacím. Po událostech v Československu se nám vnucuje otázka, zda se tyto náklady opravdu vyplácejí a jestli je adekvátní, aby jsme se nechali zastupovat ve všech státech na této zemi, když pak informace stejn ě jsou jen povrchní. “4 O tom, že se kritika a invektivy na adresu švýcarské diplomacie zdaleka neomezovaly jen na n ěmecké kantony, nýbrž zasáhly všechny regiony Švýcarské konfederace, si m ůžeme názorn ě p ředvést i na p říklad ě p řísp ěvku z lausannských novin Feuille D’avis de Lausanne. Pisatel, jenž se odvolával na výše zmín ěný zdroj z Bundu, v tomto článku v návaznosti na své bernské kolegy prohlásil, že by diplomati Švýcarska „ nem ěli sloužit jen jako obchodní zástupci švýcarského exportního pr ůmyslu .“ 5 Jako „naprosto nedosta čující“ považovalo Neues Winterthurer Tagblatt, p řipomínající s československou krizi a dalšími mezinárodními událostmi spojenou aktivitu ministerstva zahrani čních v ěcí či spolkové rady, informa ční politiku Spühlerovy administrativy: „ Již týdny stojí zahrani čně-politické problémy v zorném úhlu švýcarských úřad ů a naší ve řejnosti. Ale ze strany EPD se z řejm ě ješt ě nerozpoznalo, jak velký je hlad po

3 BAR, E 2001 (E), EPD, 1968/70, Zeitungsausschnitte (Einmarsch der Warschaupakttruppen am 21.8.1968 in die Tschechoslowakei), „Am Rande notiert“, Badener Tagblatt, 7.9.1968. 4Ibid., „Durften sie ruhig schlafen gehen?“, Bund, 5.9.1968. 5BAR, E 2807 (-), 1974/12, Persönliche Sekretariate der Chefbeamten und Departementsvorsteher, Handakten Willy Spühler, 09 Länderdossiers, Tschechoslowakei, „Nos diplomats: informants ou commis-voyageurs?“, Feuille D’avis de Lausanne, 6.9.1968.

6 informacích práv ě v oblasti zahrani ční politiky .[...] Takové [nedosta čující] informa ční zp ůsoby odcizují, p ředevším když si vzpomeneme, jak spolkový rada Spühler jednou sám p řed národní radou [dolní komora švýcarského parlamentu] prohlásil, že mu jde o to, aby se vzbudilo zahrani čně-politické pov ědomí ob čan ů. To se stane však jen tehdy, pokud budou ve řejnosti dány na v ědomí aktivity a činnosti EPD. A to kontinuáln ě a nikoliv sporadicky anebo na základ ě indiskrétnosti. V opa čném p řípad ě se ‚naho ře‘ nesmí divit, když je vyslovena tvrdá kritika a člov ěk se musí spokojit se spekulacemi, které mohou obraz skute čné situace zkreslit .“ 6 V podobném duchu poznamenal Bund v souvislosti s nadcházejícím podzimním sn ěmováním švýcarského parlamentu, od n ěhož se pod dojmem československých událostí o čekávala velká parlamentní debata o švýcarské zahrani ční politice, nemohoucnost zastupitel ů lidu v ůč i exekutiv ě, p ředstavenou spolkovou radou: „ Ale parlament nem ůže ud ělat nic, než tlumo čit v ůli lidu, dokud bude zahrani ční politika i nadále výhradn ě jen doménou spolkové rady .“ 7 Malý pr ůř ez nap říč mediálním spektrem je pro nás z mnoha hledisek podn ětný a pou čný. Poznatky, že byla část polemik patrn ě postavena na nepravdivém základ ě,8 a v nepr ůhledných prvních hodinách invaze vydané komuniké spolkové rady do velké míry iritovalo a pobou řilo československými událostmi rozvášn ěnou švýcarskou ve řejnost, 9 nám umožní jen částe čně odhalit podstatu vyslovené kritiky. Chceme-li najít uspokojující vysv ětlení, pro č byl Spühler, jenž si mimochodem za sv ůj postoj b ěhem srpnové okupace Československa vysloužil trvalou úctu ze strany česko-slovenské komunity ve Švýcarsku a jemuž byl v roce 2003 posmrtn ě

6 BAR, E 2001 (E), EPD, 1968/70, Zeitungsausschnitte (Einmarsch der Warschaupakttruppen am 21.8.1968 in die Tschechoslowakei), „Völlig mangelhaft“, Neues Winterthurer Tagblatt, 9.9.1968. 7Ibid., „Durften sie ruhig schlafen gehen?“, Bund, 5.9.1968. 8Ministr Spühler se cítil p řinejmenším v ůč i svým koleg ům ze spolkové rady, parlamentní komisi a dalším orgán ům federální správy být povinen svou situaci ospravedlnit a ohradit se proti ve řejné kritice ze strany médií. Ve strojopisném dokumentu s rukopisn ě p řipsaným nadpisem „3. díl – inventá ř myšlenek a otázek, které musí být zohledn ěny“, jenž z řejm ě sloužil jako podklad pro nadcházející ústní projevy, resp. diskuze, se do čteme následující v ěty: „ Stálo by to o švýcarskou diplomacii velice špatn ě, kdyby byla odkázana na informace a rady bulvarního tisku. Faktem je, že vývoj v Československu, státech východního bloku a ostatním sv ětě byl a bude i nadále nep řetržit ě sledován a jak EPD, tak EMD [Eidgenössisches Militärdepartement – EMD, tj. ministerstvo obrany] disponovaly a disponují celou řadou solidních informací, které ukazují, že se v tomto p řípad ě jedná o konflikt uvnit ř východního bloku – tedy o konflikt, jenž nep ředstavuje bezprost řední ohrožení pro naši zemi. ‚Dívali’ jsme se [wir „blickten“ – z řejm ě narážka na bulvární „Blick“] již dávno na tyto události a nikoliv až 21. srpna v 6 hodin ráno. “ BAR, E 2807 (-), 1974/12, Persönliche Sekretariate der Chefbeamten und Departementsvorsteher, Handakten Willy Spühler, 09 Länderdossiers, Tschechoslowakei, strojopisný dokument s rukopisn ě p řipsaným nadpisem „3. Teil – Inventar der zu berücksichtigenden Fragen und Gedanken“/„3. díl – inventá ř myšlenek a otázek, které musí být zohledn ěny“, s. 7. 9Kanclé řem Huberem tlumo čené stanovisko spolkové rady k p řepadení Československa „bratrskými státy“ zn ělo následovn ě: „V pr ůběhu uplynulých m ěsíc ů dalo československé obyvatelstvo jednozna čně najevo, že si p řeje v ětší svobody v oblasti osobních práv. Švýcarský lid p řijal tuto touhu se sympatiemi a sledoval události posledních týdn ů s velkým zájmem. Nyní je [švýcarský lid] nucen, aby se znepokojen ě ptal, zda-li jsou nezávislost a existen ční právo malých stát ů op ět ohroženy .“ Citace podle NHbSAP. Kamer, Hansrudolf: Die Schweiz und die Welt des Ostens, In: NHbSAP, s. 379. Nad pon ěkud matným a nevýrazným prohlášením švýcarské exekutivy se pozastavilo i v ědecké bádání: „ Kde jen z ůstala ona silná slova z roku 1956? Přirovnáme-li toto stanovisko [komuniké spolkové rady ze dne 21. srpna 1968] s prohlášením švýcarského odborového svazu anebo zahrani čně-politické komise parlamentu, bije neutralitn ě-politická puristická zdrženlivost vlády obzvláš ť do o čí.“ Ibid., s. 379n.

7 ud ělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka, 10 a v této souvislosti vlastn ě švýcarská zahrani ční politika jako celek, podroben tak zdrcujícímu soudu, musíme z řejm ě proniknout hloub ěji pod povrch celé problematiky. Výše citované úryvky nám v tomto smyslu dovolí vyslovit alespo ň dva p ředb ěžné záv ěry. Zaprvé sv ědčí p řinejmenším o pon ěkud zvláštním pom ěru švýcarských ob čan ů k zahrani ční politice, nebo ť si sotva dovedeme p ředstavit jiný národ, který by na základ ě srpnové invaze p ěti stát ů Varšavské smlouvy do tehdejší ČSSR hned zpochybnil existen ční právo celé své diplomatické soustavy. Za druhé je patrné, že otázka kompetence, komunikace mezi občany a aktéry v oblasti zahrani ční politiky a p ředevším diplomatické zpravodajství jsou prvot řídní a politicky vysoce relevantní problémové okruhy. Ob ěma t ěmto tématickým rovinám je v ěnována následující studie. V první části našeho výkladu se chceme zabývat švýcarskou povále čnou zahrani ční politikou. Pro tento ú čel si vymezíme období sahající zhruba od roku 1945 až po 70. léta 20. století. V souladu s nov ější literaturou k této tématice se snažíme p ři našich úvahách p řekro čit prostý rámec klasické Diplomatiegeschichte . St ředem naší pozornosti se proto nestávají jen pragmatické otázky a praktické kroky u čin ěné doty čnými aktéry v časov ě vymezeném úseku, nýbrž i zp ůsob, jakým tyto postupy na mezinárodní platform ě byly p řed domácím publikem od ůvodn ěny, resp. komunikovány. Práv ě d ůkladným rozlišováním mezi praktickou a legitima ční rovinou si uv ědomíme, jak moc specifická problematika švýcarské zahrani ční politiky ve svém d ůsledku souvisí se zprost ředkovanými d ějinnými obrazy, otázkami sebereflexe, národní identity a filozofie d ějin. Tento d ůraz na dvou rovinovém modelu lze ospravedlnit p řinejmenším z několika hledisek. Jelikož bývá Švýcarsko ozna čováno také jako „produkt v ůle“ (v n ěmčin ě se setkáváme proto s výrazem Willensnation , resp. ve francouzštin ě s pojmem nation de volonté ), jenž nelze definovat na základ ě etnických a jazykových princip ů, mají d ějinami zprost ředkované a konstruované obrazy pro konstituování vlastní identity a p ři vymezování v ůč i vn ějšímu sv ětu snad opravdu v ětší význam, než kde jinde. 11 Činitelé zahrani ční politiky mimoto často využívají tradi ční pohledy na svou vlast, aby tím snáze prosazovali a ospravedl ňovali své politické zám ěry jak uvnit ř vlastní spole čnosti, tak oproti okolnímu prost ředí 12 a mohou se svým p řičin ěním na utvá ření takového tradi čního pojetí i sami podílet. V této souvislosti musíme p řipomenout, že švýcarský lid disponuje prost řednictvím iniciativ a referenda exkluzivními nástroji p římého

10 Dalibor, Plichta: Nezapomínejme práv ě dnes... – (Nad parlamentní řečí švýcarského prezidenta Willyho Spühlera, přednesenou 24. zá ří 1968), In: Prostor. Švýcarská inspirace, Češi a Evropa, č. 67/68, Praha 2004, s. 165n. 11 Götschel, Laurent/ Bernath, Magdalena/ Schwarz, Daniela: Schweizerische Aussenpolitik. Grundlagen und Möglichkeiten, Zürich 2002, s. 43. 12 Ibid., s. 224.

8 ovliv ňování politického d ění, které lze aplikovat i na sféru zahrani ční politiky. 13 Celý komplex legitima čního procesu (zprost ředkování zahrani ční politiky domácímu obyvatelstvu, využívání tradi čních d ějinných model ů k prosazení zahrani čně-politických zájm ů apod.) tím získá dodate čně na váze. Převážná část v ědeckých po čin ů z výše zmín ěných d ůvod ů p řistupovala v nedávné minulosti k tématice švýcarské zahrani ční politiky pomocí r ůzných podob teorie Rollenkonzeptionen (resp. role conception či role theories ). 14 Nechceme se sice v rámci naší studie p říliš hluboko vno řit do spíše politologicky orientované problematiky, na druhou stranu se ale nehodláme zříct mnohdy velice cenných poznatk ů, které nám takto teoreticky zam ěř ené práce poskytují. Ve svém d ůsledku proto sledujeme spíše „historiografi čtější“ p řístupy, rozlišující d ůkladn ě mezi již zmín ěnou praktickou a legitima ční stránkou švýcarské zahrani ční politiky. 15 Vedle odborné literatury opíráme naše tvrzení ojedin ěle i o dokumenty získané prost řednictvím historického projektu Diplomatische Dokumente der Schweiz / Documents Diplomatiques Suisses (DDS). 16 Druhý oddíl naší studie figuruje jako spojující článek mezi první (zahrani ční politika Švýcarské konfederace) a t řetí částí (rok 1968), sleduje nicmén ě i vlastní zám ěry. V prvé řad ě nás zde zajímá úst řední typ dokument ů politického zpravodajství švýcarského diplomatického aparátu, tj. politické zprávy a politické dopisy švýcarských velvyslanectví. Na základ ě dostupné literatury se snažíme vystihnout nejen specifickou charakteristiku tohoto druhu

13 Podle čl. 140 spolkové ústavy musí jakýkoliv vstup Švýcarské konfederace do organizací kolektivní bezpe čnosti anebo nadnárodních celk ů být p ředem p ředložen lidu k hlasování (tzv. Staatsvertragsreferendum ). Krom ě toho dovolí iniciativa švýcarským ob čan ům navrhnout ústavní zm ěny, které se mohou týkat zahrani čně-politických témat. Ibid., s. 70. 14 Připome ňme si zde alespo ň dv ě monografie: Fischer, Thomas: Die Grenzen der Neutralität. Schweizerisches KSZE- Engagement und gescheiterte UNO-Beitrittspolitik im kalten Krieg 1969-1986, Zürich 2004; Götschel, Laurent/ Bernath, Magdalena/ Schwarz, Daniela: Schweizerische Aussenpolitik. Mimo to si musíme uv ědomit, že si tuto teorii osvojili i n ěkte ří auto ři z okolí interdisciplinárního v ědeckého výzkumu, jenž byl v letech 1995-2000 realizován pod záštitou švýcarského národního fondu ( Schweizerischer Nationalfonds zur Förderung der wissenschaftlichen Forschung – SNF ) a v ěnoval se švýcarské zahrani ční politice (NFP 42). Na poznatky t ěchto autor ů často odkazujeme a svým zp ůsobem i navazujeme. Přehled jednotlivých studií v rámci NFP 42 najdeme na internetových stránkách projektu, z nichž si m ůžeme v ětšinu prací i stáhnout. Viz. www.snf.ch/NFP_archive/nfp42/synthesis.htm . 15 Velice užite čné pro naše ú čely jsou úvahy Petera Huga, jenž staví proti sob ě ve řejný rituál a segmentovanou praxi. Oba tyto pojmy budou v následujícím výkladu ješt ě up řesn ěny. Hug, Peter/ Gees, Thomas / Dannecker, Katja: Die Aussenpolitik der Schweiz im kurzen 20. Jahrhundert: Antibolschewismus, Deutschlandpolitik und organisierte Weltmarktintegration – segmentierte Praxis und öffentliches Ritual, NFP 42 Synthesis 49, Bern 2000; Hug, Peter: Vom Neutralismus zur Westintegration. Zur schweizerischen Aussenpolitik in der Nachkriegszeit, In: Leimgruber, Walter/ Fischer, Werner (eds.): „Goldene Jahre“. Zur Geschichte der Schweiz seit 1945, Zürich 1999; Hug, Peter: Der gebremste Aufbruch. Zur Aussenpolitik der Schweiz in den 60er Jahren, In: König, Mario a kol. (eds.): Die Schweiz 1798-1998: Staat – Gesellschaft – Politik. Dynamisierung und Umbau. Die Schweiz in den 60er und 70er Jahren, Zürich 1998. 16 Za tímto jménem stojí dlouhodobý projekt, jenž již léta edituje klí čové dokumenty z oblasti švýcarské zahrani ční politiky. V letech 1979-1997 vyšlo celkem 15 svazk ů dokument ů pod kuratelou DDS, zahrnující období od roku 1848 (vznik spolkové republiky) do konce druhé sv ětové války. Druhá série (tj. sv. 16-21) je v ěnována povále čné dob ě do roku 1961. Projekt DDS nadto proslul zcela výjime čnou webovou databází. Ve spolupráci se spolkovým archivem v Bernu (Bundesarchiv) nabízí na svých internetových stránkách p řístup k digitalizovaným dokument ům zahrani čně-politické provenience. Nacházíme zde nejen kompletních 15 svazk ů první série, nýbrž i celou řadu dalších pramen ů, které jsou pro studium švýcarské zahrani ční politiky nenahraditelné. Projekt DDS získal za své chvalitebné snahy již n ěkolik mezinárodních ocen ění. Více na www.dodis.ch .

9 pramen ů, nýbrž na jeho pozadí vykreslit také komunika ční kolob ěh mezi ambasádami a bernskou centrálou. Za tímto ú čelem se v ěnujeme otázkám distribuce politických relací a jejich kompilací v podob ě komentá řů k mezinárodní situaci. Sou časn ě upozorníme v této části práce na další fondy ze švýcarského ministerstva zahrani čních v ěcí (EPD), které mohou posloužit k rekonstrukci švýcarského vnímání „Pražského jara“, resp. osv ětlit vzájemné československo-švýcarské vztahy v tomto období. Název druhého oddílu (Perspektivy a možnosti studia švýcarské zahrani ční politiky na základ ě archivních zdroj ů) musíme p řitom chápat doslovn ě. Nebude v našich silách, abychom v následujícím výkladu (tj. v t řetí části práce) vy čerpali všechny možnosti historického bádání, které jsme v druhé kapitole nastínili a budeme se proto v třetí části přednostn ě soust ředit na práci s hlavním typem pramen ů (tj. politickými zprávami a dopisy). V tomto smyslu lze „Perspektivy a možnosti“ pojmout i jako základ pro možnou budoucí v ědeckou činnost obdobného ražení. V třetím oddílu kone čně p řistoupíme ke studiu ad fontes . „Pražské jaro“, které m ůžeme v mnoha ohledech ozna čit za nejvýznamn ější událost česko(slovensko)-švýcarských vztah ů 20. století, nám k tomu poskytuje mimo řádnou p říležitost. Naše primární pozornost je zde věnována švýcarským velvyslancem Samuelem Campichem do Bernu zaslaným politickým relacím (politické zprávy a dopisy), jejichž celkový význam jako zdroje v ědeckého bádání jsme si v předchozí kapitole up řesnili. Na základ ě tohoto pramenného materiálu se pokusíme rekonstruovat „ československý experiment“ z hlediska tehdejšího švýcarského titulá ře. Jako jistý korektiv či dopln ěk k velvyslancovu sv ědectví vystupuje nejen odborná literatura, nýbrž i soudobé novinové články, které čerpáme p řevážn ě z renomovaného švýcarského týdeníku Weltwoche. Konfrontace diplomatických relací s publicistikou znamená svým zp ůsobem i srovnání dvou perspektiv – jak vnit řní, tak vn ější. Jsme si p řitom v ědomi, že d ělení na vnit řní a vn ější pohledy nelze zcela striktn ě aplikovat. Jednak víme, že tuto d ělící čáru musíme považovat p řinejmenším z geografického hlediska za pon ěkud fiktivní, nebo ť tisk často disponuje vlastními dopisovateli, kte ří své noviny „zásobují“ články a informacemi p římo z místa události. Na druhé stran ě nelze apriorn ě vylou čit, že práce žurnalist ů se nestává základem úvah diplomat ů, ba naopak: jeden z hlavních úkol ů diplomatického řemesla spo čívá práv ě v aktivní konfrontaci s publicistickou činností. P řinejmenším o aktuálním d ění ve vysílacím a p řijímacím stát ě by se m ěl každý vedoucí pracovník zastupitelstva pr ůběžn ě informovat. V neposlední řad ě nesmíme opomenout, že vedle zpráv z tisku mohou diplomaty při vnímání jistého jevu ovlivnit i rozhovory se zástupci médií, které se nevyskytují zrovna

10 ojedin ěle. 17 Nicmén ě si musíme uv ědomit, že existují pádné důvody, které ospravedl ňují dělení na vnit řní a vn ější perspektivu a jeho využití jako terminus technicus . K snad nejzávažn ějším pat ří poznatek, že diplomati se na základ ě svého povolání pohybují – alespo ň zčásti – ve zcela jiném prost ředí než normální „smrtelníci“. Pravidelné kontakty se státními představiteli, jinými diplomaty, státní administrativou, ú čast na oficiálních ceremoniálech apod. nemusí nutn ě znamenat, že zam ěstnanec zastupitelského ú řadu toho ví víc, disponuje ale bezesporu jinými v ědomostmi, pon ěvadž se dostane tam, kam se dve ře pro ve řejnost uzav řou, a vede rozhovory s osobami, které z ůstávají mimo dosah v ětšiny z nás – zkrátka: stává se z něj člov ěk-zasv ěcenec, jenž disponuje vnit řní perspektivou . Této skute čnosti odpovídá i dichotomie adresát ů. Zatímco se novinový článek stává sou částí ve řejného diskurzu, z ůstává diplomatické sv ědectví omezené na uzav řený okruh n ěkolika d ůvěrných osob. „P ůvabu“ vnit řního úhlu pohledu podlehla celá řada badatel ů a po čet studií, které využívají diplomatické relace jako zdroj svého poznání, se snad stále ješt ě zvyšuje. Z množství prací založených částe čně anebo vcelku na politickém zpravodajství ze švýcarských ambasád 18 si připome ňme na záv ěr alespo ň t ři. Daniel C. Schmid p ředložil se svou diserta ční prací, která se do čkala monografického vydání, 19 pohled na možnosti a p ůsobení švýcarské diplomacie na protektorátním území, p řičemž jeden z jeho op ěrných bod ů p ředstavují práv ě politické zprávy švýcarského zastupitelství. Jeden z mála českých autor ů, jenž se zabýval obdobnou tématikou, je Petr Mi řejovský. Kanadský historik českého p ůvodu se ve své krátké stati soust ředil na „švýcarské depeše z Prahy“ z období druhé sv ětové války. 20 Již pon ěkud nep řesný název článku (za Mi řejovským ozna čenými „depešemi“ se ve skutečnosti skrývají námi p ředstavené politické zprávy) prozrazuje, že p ůvodce nem ěl intence – nemohl v té dob ě ani mít, protože podrobn ější studie ješt ě neexistovaly, aby se d ůkladn ěji pozastavil nad ním užívanými prameny. Nechceme tento nedostatek napravit pouze v teoretické rovin ě (viz kapitolu 2), ale sou časn ě i popularizovat tento typ dokument ů pomocí praktické části našeho výkladu (kapitola 3). Snad nejpodn ětn ějším p řísp ěvkem pro náš text se stala monografie autorského kolektivu okolo Michaela Bischofa, která zkoumá politické zpravodajství

17 I „náš“ velvyslanec Samuel Campiche nep ředstavuje v tomto ohledu žádnou výjimku. Často odkazuje na zprávy z novin anebo na rozhovory s noviná ři. K jeho „zdroj ům“ pat řili tak nap říklad i významný francouzský žurnalista Le Mondu Michel Tatu anebo korespondent švýcarské Neuer Zürcher Zeitung. Srov. politický dopis ze dne 11. prosince. LP, 11.12.1968, s. 1. (K zp ůsobu citace viz kap. 3.). 18 Malý p řehled studií p ředstavujeme v poznámkovém aparátu kapitoly 2.1. 19 Schmid, Daniel C.: Dreiecksgeschichten. Die Schweizer Diplomatie, das „Dritte Reich“ und die böhmischen Länder 1938- 45, Zürich 2004. 20 Mi řejovský, Petr: Švýcarské depeše z Prahy za druhé světové války, In: Acta Universitatis Carolinae philosophica et historica 5, r. 1991, s. 129-152.

11 švýcarského velvyslanectví z Jižní Afriky v dob ě apartheidu. 21 Auto ři zmín ěné studie výrazn ě přisp ěli k poznání politického zpravodajství. Jejich poznatky tvo ří tak d ůležitou sou část druhého oddílu a byly inspirativním zdrojem pro práci s prameny.

21 Bischof, Michael H. a kol.: Südafrika im Spiegel der Schweizer Botschaft. Die politische Berichterstattung der Schweizer Botschaft in Südafrika während der Apartheid 1952-1990, Zürich 2006.

12 1. Švýcarsko v povále čné Evrop ě

„K obrazu dnešního Švýcarska pat ří druhá sv ětová válka. Kdo ji neprožil jako dosp ělý, snaží se na ni mít alespo ň jasný politický názor. Když je člov ěk v debat ě o politice dotázán na ro čník narození, tedy práv ě z tohoto d ůvodu. Válka posílila naše sebev ědomí. Byli jsme ušet řeni nutnosti dokazovat všem, co jsme cht ěli prokázat: sílu naší armády, naši poctivost, sílu státu, demokracii a bohumilost naší zem ě. My Švýcaři jsme antikomunisti. Proto nás prožitek války posiluje v našem antikomunismu. Že byla válka vedena proti fašismu, bylo bezvýznamné. My jsme p řesv ědčeni, že jsme byli ušet řeni zásluhou generála Guisana a naší vlastní zásluhou, nebo ť my jsme museli zap ůsobit na samotného Boha naším chováním, naší armádou a krásou naší zem ě.“ (Peter Bichsel, spisovatel, 1967) 22

1.1 Povále čná léta ve znamení mezinárodní izolace

Švýcarsko prožilo druhou sv ětovou válku ve znamení tradi ční ozbrojené neutrality bez větších ztrát na životech nebo újmy suverenity. P řečkání si však vyžádalo na poli mezinárodní politiky velikou da ň. Svou jednostrannou orientací na nacistickým N ěmeckem ovládaný ekonomický řád a četnými – z hlediska spojenc ů nep řípustnými – koncesemi v ůč i Hitlerovi byli ve řejní činitelé vystaveni silné kritice ze strany vít ězů. Velmoci nahlížely na Švýcarsko jako na vále čného prosp ěchá ře, který nejen nep řisp ěl k poražení nacismu, ale naopak využil roušky své neutrality k obohacení a vlastní prosperit ě. Mezinárodní postavení Švýcarska a jeho koncepce integrální neutrality klesly podle všeobecného mín ění historik ů na nulový bod. 23 Nastávající izolace se projevovala zejména v pom ěru v ůč i Spojeným stát ům a Sov ětskému svazu. První kroky vedoucí k normalizaci švýcarsko-amerických vztah ů byly u čin ěny ješt ě v posledních týdnech války. Pod silným hospodá řským nátlakem západních mocností se Švýcarsko zavázalo 8. b řezna 1945 v rámci spojenecké mise vedené americkým vyjednavatelem Lauchlinem Curriem a Angli čanem Dinglem Footem vyhov ět nejnaléhav ějším požadavk ům koalice: okamžitým p řerušením švýcarských export ů do Říše, uzav řením d ůležitého tranzitu mezi N ěmeckem a severní Itálií a zmrazením veškerých německých finan čních prost ředk ů u švýcarských bankovních institucí cht ěli spojenci zp ůsobit soupe ři citelnou ránu a urychlit pád T řetí říše. Dohoda znamenala pro Švýcary p řetržení posledních svazk ů s nacistickým sousedem, p řinesla zna čnou úlevu ve sfé ře zásobování zem ě

22 Český p řeklad p řevzat z časopisu Prostor, s. 148 n. Originální zn ění viz Bichsel, Peter: Des Schweizers Schweiz, Zürich 1969. 23 Altermatt, Urs: Vom Ende des zweiten Weltkriegs bis zur Gegenwart (1945-1991), In: NHbSAP, s. 62.

13 ale i rostoucí závislost na hospodá řském systému protihitlerovské aliance. Naléhání Západu však neustalo ani po skon čení války a postupn ě zesilovalo. P ředm ětem ostrých spor ů se stala zejména otázka n ěmeckých ú čtů a aktiv na švýcarském kapitálovém trhu. K vzájemnému dorozum ění ve sporných bodech došlo prost řednictvím tzv. Washingtonské dohody z kv ětna 1946. Zde se Švýcarsko de facto „vykoupilo“ z podezření z kolaborace s Osou likvidací německých pohledávek a zaplacením jednorázové částky ve výši 250 milion ů frank ů, která měla p řipadnout na obnovu zni čené Evropy. Jako protitah odmrazili Ameri čané zablokované švýcarské ú čty v USA a škrtli švýcarské podniky ze svých černých listin. 24 O podobn ě hladkém pr ůběhu jednání se švýcarským činitel ům v případ ě t ěžce narušených vztah ů se sov ětským Ruskem dlouho jen mohlo zdát. Siln ě konzervativní republikánský charakter helvetské administrativy se nejpozd ěji od dob Říjnové revoluce a generální stávky vyzna čoval vyhran ěným antikomunismem, jenž vedl koncem roku 1918 k přerušení diplomatických styk ů s bolševickou vládou. Sv ůj protisov ětský kurz nezm ěnili politici ani ve třicátých letech, kdy se hospodá řskou krizí nepostižený SSSR dostal do st ředu zájmu západních zemí jako možný obchodní partner a jeho za člen ění do sv ětové politiky v rámci Spole čnosti národ ů i mimo ni bylo na po řadu dne z pohledu tém ěř všech evropských vlád. Přízna čné byla z tohoto hledisku reakce švýcarské delegace na p řijetí Sov ětského svazu do Spole čnosti národ ů v zá ří 1934. Švýca ři na zasedání spole čného grémia nejen vetovali vstup Sov ětů do organizace, nýbrž také vyslovili ve řejný nesouhlas s tímto krokem: ve jménu nejvyššího exekutivního orgánu švýcarské konfederace, spolkové rady ( Bundesrat ), pronesl tehdejší ministr zahrani čních v ěcí Giuseppe Motta p řed p řítomnými zastupiteli všech členských zemí planoucí řeč proti komunismu a Sov ětskému svazu. Projev vzbudil na mezinárodní p ůdě velký ohlas, p řičemž jednozna čně p řevládlo kritické hodnocení ze strany Londýna a Pa říže – odpor vyvolal proslov mimo jiné také u p ředstavitel ů československé mezivále čné zahrani ční politiky, zejména u Edvarda Beneše. 25 Stalin si t ěchto výpad ů byl dob ře v ědom a vcelku stejn ě jako západní mocnosti nikdy nepochyboval o stoprocentním antibolševickém smyšlení oficiálních míst ve Švýcarsku. V tomto sv ětle nem ůže p řekvapit, že švýcarské snahy v předposledním vále čném roku p řekonat vlastní izolaci obnovením diplomatických styk ů se SSSR nebyly korunované úsp ěchem. S odkazem na „profašistickou a protisov ětskou“ vále čnou politiku Švýcarska odmítla Moskva ješt ě v listopadu 1944 vyhov ět

24 Černé listiny (n ěm. „ schwarze Listen “, angl. „ blacklists “) obsahovaly jména firem a osob z neutrálních oblastí, které spojenci obvi ňovali z otev řené nebo skryté spolupráce s nacisty. „Strašák“ černých listin pat řil v povále čném období k jednomu z ú činných nátlakových nástroj ů americké politiky a zajiš ťoval u mnoha vyjednávání dosažení vlastních cíl ů. Viz: Späthi, Thomas: Die Schweiz und die Tschechoslowakei 1945-1953, Zürich 2000, s. 29 nn. 25 Schmid, Daniel C.: Dreiecksgeschichten, s. 63. Dále: Hug, Peter/ Gees, Thomas/ Dannecker, Katja: Die Aussenpolitik der Schweiz im kurzen 20. Jahrhundert, s. 13.

14 této žádosti. 26 Obrat ve švýcarsko-sov ětských vztazích nastal až s řešením otázky návratu na švýcarském území internovaných ruských zajatc ů. Bern v této záležitosti zcela vyhov ěl sov ětským p řáním a nastolil tím na ja ře 1946 p řijatelné podmínky pro další rozvoj vzájemných kontaktů. Obnovením spojení s Moskvou uzav řelo Švýcarsko po 28 letech nejzávažn ější mezeru ve své diplomatické síti. 27

26 Späthi, Thomas: Die Schweiz und die Tschechoslowakei 1945-1953, s. 30. 27 Altermatt, Urs: Vom Ende des zweiten Weltkriegs bis zur Gegenwart (1945-1991), s. 63. 28 Švýcarský obranný plán vypracovaný generálem Henrim Guisanem po pádu Pa říže, podle n ěhož bylo rozhodnuto p řemístit většinu vojsk z pohrani čí do alpských pevností a do oblasti Gotthardského masivu. Strategie znamenala opušt ění tém ěř dvou třetin zem ě a nejv ětších švýcarských m ěst za cenu obrany neobydlených hor a kontroly d ůležitých komunika čních cest mezi severem a jihem. Víc než jeho obranný charakter p ůsobila myšlenka „Réduit“ v morální rovin ě, posilovala národní soudržnost a znázornila švýcarské odhodlání bránit vlast. V povále čném hodnocení došlo k mýtickému p řece ňování celého plánu a osoby generála Guisana. Pon ěkud st řízliv ější pohled na „Réduit“ poskytuje až nejnov ější historická v ěda. V odbourání mýtu nejdál dosp ěl patrn ě švýcarský badatel Jakob Tanner, pro n ěhož Guisan se svou částe čnou demobilizací – paradoxně v období nejv ětšího ohrožení – a ústupem do hor sledoval dvojí zám ěr: jednak vyhov ět defétistickým živl ům ve vlastním štábu a sou časn ě zachovat zdání rozhodné v ůle k obran ě, na stranu druhou signalizovat N ěmc ům ochotu k hospodá řské spolupráci. P řehled o prom ěnách historického vnímání generála Guisana, pojmu „Réduit“, ale i celého období druhé sv ětové války poskytují M. Kunz a P. Morandi ve svém přísp ěvku pro projekt NFP 42. Kunz, Matthias/ Morandi, Pietro: ‚Die Schweiz und der Zweite Weltkrieg‘: zur Resonanz und Dynamik eines Geschichtsbildes anhand einer Analyse politischer Leitmedien zwischen 1970 und 1996, NFP 42 Synthesis 41, Bern 2000.

15 1.2 Švýcarská politika v ůč i OSN

Po upravení dialogu mezi Švýcarskem a ob ěma supervelmocemi se otev řela cesta k překonání povále čné izolace. Pal čivým problémem ovšem z ůstávala nadále otázka kompatibility ideje dosavadní švýcarské neutrality v nastávajících pom ěrech, zvláš ť v kontextu rostoucího nap ětí uvnit ř protihitlerovské koalice a vypuknutí studené války, ale i vzhledem ke vzniku multilaterálních organizací a rychle postupující globalizace sv ětového hospodá řství. Oproti mnoha jiným stát ům neznamenala vále čná zkušenost ani následující porážka Hitlerova Německa zlom v kolektivním v ědomí Švýcar ů. Víc než kde jinde dovedlo vn ější ohrožení totalitními režimy posílit vnit řní jednotu jednoho národa – „Réduit“ 28 a jeho tv ůrce, vrchní velitel švýcarské armády generál Henri Guisan, se stali jedním z klí čových symbol ů, okolo nichž se stmelila národní identita. Léta 1939-1945 bylo možné chápat jako období, v němž Švýcarské sp říseženství obstálo ve své nejt ěžší zkoušce, a jehož historie se mohla zdánliv ě bez jakýchkoliv výhrad za řadit do panteonu národního d ějepisectví. Druhá sv ětová válka se v tomto smyslu vskutku jevila jako identifika ční zdroj par excellence a utvrzovala Švýcary ve správnosti vlastní politiky. 29 Možnost neshody takového vnímání s vn ějším pohledem mezinárodního spole čenství nebyl nikdo ze zú častn ěných aktér ů ochoten p řipustit. Pod dojmem této zázra čné kontinuity nezamýšleli proto švýcarští p ředstavitelé zm ěnit n ěco na osv ědčeném modelu neutrality, p řípadné alternativy zahrani ční koncepce nep řipadaly v úvahu jak z hlediska spolkové rady, tak ze strany ob čan ů. Tento p řístup se musel nutn ě dostat do konfliktu s povále čnou skute čností a novou kodifikací mezinárodního práva. Roku 1945 založená OSN odmítla ve své chart ě klasické pojetí ius ad bellum a nepovažovala válku za legitimní pokra čování politiky jinými prost ředky – nadále se ale m ělo rozlišovat mezi „spravedlivým“ a „nespravedlivým“ vále čným konfliktem. 30 V této situaci bylo nezú častn ěné stání v ústraní nejen nežádoucí, ale p římo neslu čitelné s principem kolektivní bezpe čnosti. Mezinárodní spole čenství z tohoto d ůvodu nebylo ochotné p řistoupit na švýcarskou podmínku o zvláštním postavení Švýcarska v nov ě se formující OSN a potvrdit tím status z doby mezivále čné. 31 Bez uznání integrální neutrality dosp ěla spolková rada v roce 1946 k záv ěru odložit otázku vstupu do OSN ad acta. K ur čitému sblížení mezi Bernem a sv ětovou institucí časem p řece jen došlo: 1948 vybudovali Švýca ři v New Yorku u hlavního sídla organizace

29 Wenger, Andreas/ Fanzun, Jon A.: Schweiz in der Krise - Krisenfall Schweiz. In: Bulletin 1997/98 zur schweizerischen Sicherheitspolitik, r. 5, č. 1, 1998, s. 15.

30 Ibid. 31 Švýcarsko v roce 1920 vstoupilo do Spole čnosti národ ů jako diferenciáln ě neutrální člen, což zproš ťovalo Sp říseženství od jakékoliv ú časti na vojenských – nikoli ale hospodá řských – sankcích. Válka v Habeši ukon čila krátké období diferenciálního členství návratem k integrální neutralit ě, t.j. osvobození od povinnosti hospodá řských sankcí. Rada Spole čnosti národ ů tento krok schválila 14. kv ětna 1938. Riklin, Alois: Die Neutralität der Schweiz, In: NHbSAP, s. 193.

16 zastoupení, které plnilo roli stálého pozorovatele. Na základ ě diferenciace „politické“ a „technické“ spolupráce vstoupilo Sp říseženství postupn ě do všech d ůležitých odborných organizací v rámci OSN, ale i mimo ní. Vesm ěs se jednalo o sdružení p řevážn ě hospodá řského, v ědeckého, charitativn ě-rozvojového nebo kulturního rázu, které byly slu čitelné s výše zmín ěnou zásadou „technické“ spolupráce. V krátkém souhrnu m ůžeme uvést aspo ň vstup k Mezinárodnímu soudnímu dvoru v Den Haagu (1948), členství v d ětském fondu UNICEF nebo ú čast ve Sv ětovém potravinovém programu (World Food Program – WFP). Dále nelze opominout celou řadu švýcarských osobností, které byly povolány do vysokých funkcí v OSN, nebo švýcarskou participaci na r ůzných mírových misích a v neposlední řad ě také jmenování Ženevy evropským sídlem organizace. Absence alpské republiky v multilaterálním spolku se v první dekád ě po válce nijak negativn ě neprojevila. Rozkol mezi Východem a Západem totiž OSN a jeho výkonný orgán, Radu bezpe čnosti, znateln ě paralyzoval, čímž se význam neutrálního statutu paradoxn ě zvýšil. V dob ě, kdy se bipolární sv ět vojensky a politicky konsolidoval, se nezávislé stanovisko zdálo být op ět ospravedlnitelným a švýcarská diplomacie soust ředila veškeré úsilí tento dojem zesílit. Humanitární pomoc, jejíž koncept se již na konci války za čal rýsovat akcí „Švýcarský milodar válkou postiženým“ ( Schweizer Spende an die Kriegsgeschädigten ), 32 byla v povále čném období státem cílen ě podporována, stala se záhy oficiálním posláním konfederace a bytostn ě ur čovala tvá ř švýcarské zahrani ční politiky po roce 1945. Myšlenka intenzivního rozvoje mezinárodní charity byla odvozena a zd ůvodn ěna ne členstvím v OSN. 33 Další oblast, v níž se mohlo Švýcarsko uplatnit na mezinárodním jevišti, byly tzv. „dobré služby“ (n ěm. „ Gute Dienste “, franc. „ Bons offices “). 34 Velkého úsp ěchu dosáhli Švýca ři v tomto sm ěru jmenováním Ženevy evropským sídlem OSN. M ěsto se tímto krokem stalo jedním z nejd ůležit ějších st ředisek sv ětové multilaterální politiky – fakt, jenž Sp říseženství obratn ě využilo v následujících letech k sukcesivnímu vybudování atraktivního a žádaného místa pro mezinárodní organizace a konference. Vítanou p říležitost demonstrovat sv ětu

32 Akci podnítila spolková rada 25.2.1944 a m ěla za cíl poskytnout válkou postižené Evrop ě humanitární pomoc. Vedlejším zám ěrem bylo ale také p řekonat mezinárodní izolaci. Sbírka byla zahájena v únoru 1945 rozesláním brožurky „Náš národ chce pod ěkovat“ a ukon čena v březnu 1946. Celkem akce vynesla do roku 1948 p řes 200 milion ů švýcarských frank ů. Viz: Historisches Lexikon der Schweiz [online: www.hls-dhs-dss.ch ], heslo „Schweizer Spende an die Kriegsgeschädigten“. 33 Fischer, Thomas: Die Grenzen der Neutralität, s. 50. 34 Pojem, jenž ve starší mezinárodní praxi p ředstavoval zejména arbitrážní funkce nebo jurisdikci nezú častn ěného subjektu či státu p ři sporech a konfliktech druhých, prošel časem zna čnou diferenciací. Vedle role arbitra zahrnují „dobré služby“ řadu dalších možných aktivit pro jeho nositele: zprost ředkování mezi vále čnými soupe ři, ú čast na mírových a pozorovatelských misích, hájení cizích zájm ů p ři p řerušení diplomatických styk ů dvou znep řátelených stát ů (tzv. Schutzmachtsmandat ). Na základ ě stálé neutrality a dlouhodobých zkušeností s urovnáním konflikt ů uvnit ř Starého sp říseženství stalo se Švýcarsko mezinárodn ě oblíbeným nositelem „dobrých služeb“. Řadu z výše zmín ěných funkcí p řevzaly postupn ě organizace jako OSN nebo Mezinárodní soudní dv ůr v Den Haagu. Probst, Raymond: Die Schweiz und die „Guten Dienste“, In: NHbSAP, s. 659- 679.

17 užite čnost neutrality a solidaritu s myšlenkami spole čenství národ ů p řinesly r ůzné mezinárodní mandáty se švýcarskou ú častí. V období, jenž je pro naši studii relevantní, vynikají zejména dv ě události – švýcarský mandát v korejské misi OSN a úloha švýcarských arbitr ů ve francouzsko-alžírském konfliktu. Zatímco se soudy nad angažovaností v Koreji rozcházejí, ponechal si švýcarský podíl na dlouhodobém procesu, který vedl až k uzav ření dohody mezi Francií Alžírskem v Evianu, sv ůj zá řící lesk dodnes. Diskrétní, ale velice ú činné vyjednávání a zprost ředkování v zákulisí velké politiky, jak ji praktikoval umný švýcarský diplomat Olivier Long a jeho tým pomocník ů ve v ěci francouzsko-alžírského problému, představuje p římo „ preceden ční p řípad pro efektivní možnosti [...] aktivní neutrální politiky “. 35 Pe čováním o humanitární pomoc, poskytováním „dobrých služeb“ a „technickou“ kooperací na mezinárodním poli se švýcarské vedení snažilo kompenzovat své ne členství v OSN a ospravedlnit nezávislé postavení ve sv ětě. O tom, že se tato koncepce setkala s nemalým úsp ěchem, jsme se mohli p řesv ědčit na základ ě výše uvedených p říklad ů. Švýcarská konfederace tímto necelých deset let po konci války získala vskutku unikátní pozici, pro kterou Urs Altermatt použil termín mezinárodn ě uznaný „ záložník “ mimo Organizaci spojených národ ů.36

35 Ibid., 666 n. 36 Altermatt, Urs: Vom Ende des zweiten Weltkriegs bis zur Gegenwart (1945-1991), s. 64.

18 1.3 Švýcarská neutralita za éry Maxe Petitpierrea

„Švýcarsko není založeno na spole čenství jedné etnické skupiny, spole čném jazyce, náboženství nebo kultu ře. Jedná se o akt v ůle, který byl dovršen v pr ůběhu staletí a nebyl by překonal všechny ot řesy d ějin, pokud by celé generace nez ůstaly v ěrné n ěkolika fundamentálním princip ům a, p řes ur čité nedokonalosti, zjevn ě odolaly všem pokušením zřeknout se t ěchto princip ů. Federalismus je jeden z nich, podchycuje spojení mezi kantony konfederace; neutralita jako druhý ur čuje náš vztah s cizinou. Den, kdy by Švýca ři v ědom ě opustili princip jeden nebo druhý, ob ětovali by bez d ůvodu podstatnou složku, díky níž se stala jejích zem ě tím, čím je.“ (Max Petitpierre, 1953) 37

1.3.1 Malé d ějiny švýcarské neutrality

Švýca ři neutralitu sice nevymysleli, praktikují ji však ze všech mezinárodních subjekt ů nejdéle a bytostn ě ur čili její vývoj. Vznik švýcarské neutrality podnítily jak vnit řní, tak vn ější okolnosti. Jako politická maxima se princip nestrannosti stal nejpozd ěji od 16. století vnit řní nutností siln ě heterogenního svazku, jehož členové se mezi sebou lišili nejen regionáln ě, jazykov ě a konfesionáln ě, nýbrž i svými často protich ůdnými partikulárními zájmy a cíli v oblasti zahrani ční politiky. Za vn ější p říčinu neutrality se obecn ě považuje zkušenost drtivé porážky Starého sp říseženství v bitv ě u Marignana (1515). Švýca ři se v důsledku tohoto traumatu definitivn ě z řekli jakékoliv formy expansivní politiky a vm ěšování se do velmocenských záležitostí. 38 První deklaraci neutrality vydal spole čný sn ěm všech kanton ů (tzv. Tagsatzung ) 28. b řezna 1674. Již p řed tím došlo k úprav ě neutrálního statutu: Švýca ři v roce 1638 zakázali pr ůchody cizích vojsk na vlastním teritoriu, čímž se stav ěli p římo proti jedné z běžných povinností neutrálního státu v raném novov ěku. Nadále si ale konfederace zachovala oprávn ění uzav řít defenzivní aliance. B ěhem 16.-19. století uzav řelo Švýcarsko nebo jednotlivé kantony řadu smluv s obranným ú čelem. Hlavními partnery takových úmluv se stali Francouzi, Habsburkové nebo Špan ělé. 39 Až do dob napoleonských válek se takto propagovaný a vžitý

37 BAR, E 2800 (-), 1990/106, 7, La neutralité suisse. Conférence donnée le 28 mai 1953 à Neuchâtel à l'occasion du Dies Academicus et à Lausanne sous les auspices de la Société d'études économiques et sociales par Max Petitpierre, Conseiller fédéral, s. 25. Dokument je p řístupný v digitalizované podob ě na stránkách DDS (Diplomatische Dokumente der Schweiz). Viz www.dodis.ch . 38 Pozadí bitvy u Marignana tvo řila švýcarská ú čast v konfliktu o milánské vévodství. Švýca ři p ůvodn ě vstoupili po boku francouzského krále Ludvíka XII. do vále čného tažení, stali se ale posléze sami aktivním činitelem v boji o severní Itálii a na čas se dokonce zmocnili Milána. Pád velmocenských ambicí znamenala neschopnost Sp říseženství najít spole čného jmenovatele pro další postup v Itálii a zahrani ční politice v ůbec. Zatímco část Švýcar ů byla ochotná p řistoupit na dohodu stanovenou francouzským králem Františkem I. v Gallarte 8.9.1515 a opustila bojišt ě, se nemalý kontingent k boji odhodlaných kanton ů pustil do krvavé bitvy s nep řítelem. Výsledek boje u Marignana (13.-15.9.1515) byl pro švýcarské vojsko katastrofální: z 20 000 švýcarských bojovníků z ůstalo p řes polovinu ležet na bitevním poli – ztráta, která byla i na tehdejší dobu neobvykle velká. Dürrenmatt, Peter: Schweizer Geschichte, Zürich 1963, s. 157. 39 Riklin, Alois: Die Neutralität der Schweiz, s. 192.

19 úzus nestrannosti stal jednou ze záruk, jimiž byli Švýca ři chrán ěni p řed všemi dědi čnými a náboženskými konflikty. Francouzská revoluce a následující koali ční války znamenaly nejv ětší krizi neutrality v dějinách Švýcarska. 40 Jak Francouzi, tak spojenci nerespektovali švýcarskou neutralitu, zem ě byla okupována a stala se d ějišt ěm boj ů v druhé koali ční válce. Krize nicmén ě posílila koncept švýcarské neutrality. Na Víde ňském kongresu se velmoci zavázaly uznat stálou neutralitu Švýcarska a integritu jeho území. V roce 1848, p ři p říležitosti zrodu spolkového státu, byl veden ostrý spor, zda a v jaké podob ě má být švýcarská neutralita zakotvena konstitu čně. V kone čném zn ění ústavy zákonodárci prosadili, aby byla formulována jako nástroj k zachování nezávislosti a nikoli jako explicitní a primární cíl švýcarské zahrani ční politiky. 41 Oproti počáte čním obavám byla neutralita v haagských konvencích o pozemní a námo řní válce z roku 1907 kodifikována podle p ředstav spolkové rady. 42 T ěžké zkoušce se muselo podrobit v první sv ětové válce nejen neutrální smýšlení, ale i celá švýcarská spole čnost. V situaci, kdy se sympatie pro vál čící mocnosti mezi románsky a n ěmecky mluvícími obyvateli rozcházely, dovedla neutralita p ůsobit blahodárn ě. Versaillská mírová smlouva v článku 435 znovu potvrdila švýcarskou neutralitu a londýnskou deklarací z 13. února 1920 p řipravila Spole čnost národ ů p řijetí Švýcarska do svých řad. V dokumentu uznal svazek neutrální postavení konfederace a zprostil ji povinnosti vojenských, nikoli ale hospodá řských sankcí. 43 Období tzv. diferenciální neutrality z ůstalo však jen epizodou. Po válce v Habeši a ve fázi již pokro čilého rozkladu versaillského systému se švýcarské vedení rozhodlo vrátit k osv ědčenému modelu integrální neutrality, tj. bez závazk ů ú časti na jakékoliv form ě sankcí. Doty čné žádosti vyhov ěla Spole čnost národ ů 14. kv ětna 1938. 44

1.3.2 Povále čné neutrality: idea a realita

a) „Dvojí tvá ř“ švýcarské politiky

Max Petitpierre, v letech 1944-1961 ministr zahraničních v ěcí Švýcarska, nep řipoušt ěl ve svých projevech po válce nejmenší pochybnosti v otázce orientace Švýcarské konfederace. Vstup do Organizace pro evropskou hospodá řskou spolupráci (OEEC) deklaroval explicitn ě

40 Ibid. 41 Kälin, Walter/ Riklin, Alois: Ziele, Mittel und Strategien der schweizerischen Aussenpolitik, In: NHbSAP, s. 175. 42 Riklin, Alois: Die Neutralität der Schweiz, s. 192. 43 Ibid. 44 Ibid., s. 193.

20 jako vyznání západního smýšlení Švýcarska a neváhal postavit tento krok na podzim 1948 ve své řeči p řed parlamentem do kontextu vyhrocujícího se nap ětí mezi Západem a Východem. 45 Na zvláštní nevyváženost v argumentaci Petitpierrea upozornil již Daniel P. Neval: spolkový ministr ve svých hodnoceních mezinárodní situace na jedné stran ě neustále kritizoval hegemonní aspirace Sov ětského režimu a vyvozoval z nich nebezpe čí pro západní demokracie včetn ě Švýcarska, na stran ě druhou nebyl „v zájmu státu a celé Evropy“ ochoten upustit od doktríny švýcarské neutrality. 46 Nemén ě difusní obraz vyvolávají výroky, jimiž zd ůraznil Petitpierre, že Sp říseženství nemá možnost volby mezi dv ěma systémy, protože je sou částí západního sv ěta. Jisté popularity dosáhlo i ministrovo prohlášení, podle n ěhož je Švýcarsko větev západoevropského stromu a vyprahne-li tato rostlina, nem ůže p řežít ani jeho v ětev. 47 Jak bylo možné, že p ředstavitel zahrani ční politiky zv ěstoval jedno a neod řekl se druhého, tj. vyslovil solidaritu se Západem a sou časn ě považoval svou zemi za neutrální? Na základ ě čeho mohlo švýcarské vedení skloubit dv ě zdánliv ě diametráln ě odlišná stanoviska a co vedlo Maxe Petitpierrea jen n ěkolik dní po únorových událostech roku 1948 v Československu k tomu, aby svým koleg ům ze spolkové rady v interním expozé doporu čil „ une politique à double face “ (politiku dvojí tvá ře)? 48 Odpov ěď na tyto otázky nám m ůže p řinést snad jen pohled na specifické pojetí neutrality v povále čné švýcarské administrativ ě. Pro tento zám ěr chceme nahlédnout do dokument ů, jakými byla nap říklad tzv. Bindschedlerova doktrína, 49 a do vybraných projev ů ministra Petitpierrea, z nichž lze derivovat ideu švýcarské neutrality, doplnit je výsledky z literatury a v druhé části této kapitoly následn ě kriticky zhodnotit získané poznatky s povále čnou realitou.

45 Hug, Peter: Vom Neutralismus zur Westintegration. Zur schweizerischen Aussenpolitik in der Nachkriegszeit, s. 77. 46 Neval, Daniel A.: „Mit den Atombomben bis nach Moskau!“. Gegenseitige Wahrnehmung der Schweiz und des Ostblocks im Kalten Krieg 1945-1968, Zürich 2003, s. 120. 47 Viz citace Alfreda Zehndera v knize D. Nevala. Ibid. 48 Hug, Peter: Vom Neutralismus zur Westintegration, s. 77. 49 Rudolf Bindschedler (1915-1991) m ěl ve funkci vedoucího pracovníka právního odd ělení ministerstva zahrani čních v ěcí velký vliv na formulaci a aplikaci švýcarské neutrality po druhé sv ětové válce a podílel se z velké části na sepsání interních sm ěrnic, které se pod názvem Bindschedlerova doktrína zapsaly do d ějin. Spis, který nese n ěmecký nadpis Der Begriff der Neutralität a byl zhotoven 26.11.1954, je často p ředstavován jako vrchol povále čné neutrální politiky a n ěkdy dokonce i považován za oficiální koncepci švýcarské neutrality. Proti t ěmto p ředstavám musíme namítnout, že Bindschedlerova doktrína nebyla nikdy na úrovni spolkové rady nebo parlamentu schválena a nevyplývají z ní tudíž žádné ústavn ě-právní závazky. Sm ěrnice z tohoto hlediska nep ředstavuje kodifikaci ur čité normy v oblasti neutrální politiky, nýbrž spíše písemné zachycení jistého úzu, který se v ú řední praxi n ěkdy na p řelomu let 1947/48 institucionalizoval a byl ze strany švýcarské administrativy praktikován po celou dobu studené války. Explicitní revize se do čkal celý koncept neutrality, a tím i Bindschedlerova doktrína, švýcarskou ú častí na hospodá řských sankcích v ůč i iráckému režimu v roce 1990. Literatura: Neval, Daniel A.: „Mit den Atombomben bis nach Moskau!“, s. 130/ Riklin, Alois: Die Neutralität der Schweiz, s. 196./ Kälin, Walter/ Riklin, Alois: Ziele, Mittel und Strategien der schweizerischen Aussenpolitik, s. 175.

21 b) Švýcarská neutralita podle Maxe Petitpierrea a Bindschedlerovy doktríny

Pojetí švýcarské neutrality bylo po válce založeno na p řísném rozeznání mezi p říležitostným či oby čejným a stálým neutrálním postavením jistého subjektu. P říležitostný statut podmi ňuje podle Bindschedlerovy doktríny jednak vále čný stav ve smyslu mezinárodního práva, jednak neú čast na nep řátelství. 50 Neutralitu v tomto p řípad ě jasn ě determinuje trvání vále čného konfliktu a nep řináší doty čnému státu žádné závazky mimo n ěj. Obecná práva a povinnosti příležitostn ě neutrálního subjektu ur čují mezinárodn ě uznané haagské konvence z roku 1907. Oproti tomu lze mluvit o stálé neutralit ě v případ ě, že se ur čitá zem ě zavazuje zachovat permanentní nestrannost, která platí také pro období míru. Povinnost stálé neutrality vyplývá bu ď z unilaterálního prohlášení státu anebo z mezinárodní smlouvy, p řičemž je přípustná i kombinace obou princip ů jako v případ ě Švýcarska. 51 Haagské konvence se vztahují sice rovn ěž na trvale neutrální subjekt, jelikož se ale jedná o p ředpisy vojenského typu, nemohou popsat kompletní podstatu neutrality. Jinak než u oby čejn ě neutrálního státu vyžaduje permanentní neutralita již v dob ě míru ur čitá opat ření, která zaru čují její v ěrohodnost pro případ války. Trvale neutrální zem ě je tak slovy Petitpierrea „ zavázána svému statutu jako jiný stát spojeneckou smlouvou anebo mezinárodní konvencí. Ale zatímco smlouva obsahuje zpravidla p řesné klauzule, které sta čí jen aplikovat, je permanentn ě neutrální stát [...] spojený s jediným principem a p řísluší to jemu samotnému aplikovat tento princip, rozhodovat do jaké míry mu dovolí jednat nebo mu na řizuje zdrženlivost. Aplikace tohoto principu je politika neutrality, která p ůsobí jako ukázn ěnost, již se stále neutrální stát pod řizuje .“ 52 Takové stanovisko umožnilo švýcarské administrativ ě d ůsledn ě diferencovat mezi neutralitou (Neutralität/ neutralité ) jako „ souborem mezinárodních norem “, jenž se primárn ě vztahuje na případ vojenského konfliktu, a politikou neutrality, resp. neutralitní politikou (Neutralitätspolitik/ politique de neutralité ), která znamená „ postoj neutrálního státu ve věcech mezinárodním právem neupravených .53 Pon ěvadž je neutralitní politika „ záležitostí politického rozvažování a svoboda neutrálního státu v tomto ohledu nem ůže a nesmí být ani

50 BAR, E 2001 (E), 1979/28, 1 a 11, Der Begriff der Neutralität. Digitální sken na www.dodis.ch 51 M. Petitpierre se ve svých projevech odvolával zejména na dva dokumenty, které dosv ědčují mezinárodní uznání švýcarské neutrality. Na jedné stran ě se jednalo o listinu z Víde ňského kongresu s názvem “ Acte portant reconnaissance et garantie de la neutralité perpétuelle de la Suisse et de l’inviolabilité de son territoire “, na stran ě druhé o článek 435 versaillské smlouvy. Petitpierre dále nikdy neopomenul p řipomenout unilaterální charakter švýcarské neutrality. Podle ministra konfederace se neutralita nejen opodstat ňovala výše zmín ěnými spisy, ale p ředevším i obecným souhlasem švýcarského lidu a kanton ů. V jednom proslovu, p ředneseném 9. listopadu 1957 v Milán ě na tamním institutu pro mezinárodní politické v ědy, neváhal Petitpierre dokonce hovo řit o tom, že „ se [v případ ě švýcarské neutrality] jedná vskutku o v ěc lidu a nikoliv vlády nebo parlamentu .“ BAR, E 2800 (-), 1990/106, 7, La neutralité suisse, s. 9n a BAR, E 2800 (-), 1990/106, 7, Conférence donnée par Monsieur Max Petitpierre, Chef du Département politique fédéral, à l"'Istituto per gli studi di politica internazionale", à Milan, le 9 novembre 1957, s. 2. 52 BAR, E 2800 (-), 1990/106, 7, La neutralité suisse, s. 15. 53 Ibid.

22 limitována ani potla čována p říliš extensivní koncepcí “, závisí pln ě na svobodné v ůli neutrálního státu. 54 Rozlišení na neutralitu a politiku neutrality či neutralitní politiku se zdálo švýcarským aktér ům žádoucí ba užite čné, protože „ je-li neutralita jako taková pojem p řísný, dovoluje naopak politika neutrality zohlednit nevypo čitatelnosti a dopl ňovat principy, jimiž se řídí, podle nevyhnutelných fluktuací v mezinárodní politice, aniž by došlo k narušení t ěchto zásad .“ 55 Takto rozost řené pojetí neutrality p řineslo v ur čitých oblastech jasná stanoviska a zásady, jimiž bylo Švýcarsko vázáno, v jiných sférách avšak ponechalo činitel ům volné ruce pro tak řka libovolné jednání. Zatímco byly veškeré formy politických a vojenských sdružení kategoricky vylou čené, protože by v případ ě války zavazovaly k účasti na ozbrojených akcích, jevila se ekonomická neutralita krajn ě nezávazn ě. Bindschedlerova doktrína omezuje hospodá řskou oblast jen mírn ě a to ustanovením, že „ stále neutrální stát nesmí uzav řít s jinými státy žádné celní nebo hospodá řské unie .“ 56 P ředpoklad pro tuto direktivu tvo ří však podmínka, že neutrální stát je slabším členem dohody, čímž by se mohl vystavit nebezpe čí politické závislosti. Ostatn ě ale není stále neutrální zem ě zavázána hospodá řskou neutralitou. Nejvyšším principem pro období války se stává vyrovnané jednání se všemi bojujícími mocnostmi. Aby bylo zabrán ěno p řípadnému zvýhodn ění jedné z vál čících stran, musí obchodní styky v této situaci odpovídat p ředvále čným proporcím (zásada tzv. courant normal ). 57 Permanentn ě neutrální stát dále nesmí poskytovat vále čné p ůjčky nebo dodávat zbran ě, nem ůže však zabránit obdobným obchod ům mezi soukromými osobami nebo podniky, nacházejícími se na vlastním území a ú častníky války. Neutralita se podle švýcarských p ředstavitel ů vztahovala výhradn ě na akty zahrani ční politiky, nikoli ale na další činy státu jako jsou humanitární akce, informace ob čan ů o mezinárodní situaci atd. 58 Zcela vylou čené jsou z tohoto pojetí i soukromé osoby, nebo ť se nejedná o nositele neutralitních povinností ve smyslu mezinárodního práva. Neutralita z tohoto d ůvodu nevyžaduje žádné restrikce a omezení na poli individuálních svobod, zejména svobody tisku. Taková opat ření by odporovala všem demokratickým zásadám a tradicím Švýcarska. Jakási morální neutralita byla tedy pro velkou část obyvatelstva a politik ů nejen nežádoucí, ale p římo nemyslitelná – shovívavost v ůč i jakékoliv podob ě totalitarismu je

54 Ibid. 55 Ibid., s. 16. 56 BAR, E 2001 (E), 1979/28, 1, Der Begriff der Neutralität, s. 2n. 57 Princip courant normal vycházel ze zkušenosti Druhé sv ětové války. Ibid., s. 4 nebo BAR, E 2800 (-), 1990/106, 7, La neutralité suisse, s. 13. 58 BAR, E 2001 (E), 1979/28, 1, Der Begriff der Neutralität, s. 2.

23 z etických princip ů pro Švýcarsko ned ůstojná. 59 Neutralita podle Maxe Petitpierrea neznamená oportunismus a nemá za ú čel všem vyhov ět. 60 Naopak má politika neutrality doty čného státu dodat svému okolí d ůvěru a v ěrohodnost. Tato nad řazená podmínka, která ovliv ňuje veškerá politická rozhodnutí, vyžaduje od neutrálního subjektu odhodlání bránit svou suverenitu a neutrální statut všemi prost ředky proti vn ějšímu ohrožení, z čeho vyplývá požadavek ozbrojené neutrality. Neozbrojené postavení by totiž znamenalo „ formu rezignace, výzvu pro potenciálního agresora, aby nerespektoval neutralitu .“ 61 Nedostatky neutrálního programu p řipomn ěl ministr zahrani čních v ěcí p ři svém ve řejném projevu na akademickém dnu Dies academiscus z roku 1953: „ Neutralita je sama o sob ě princip negativní; princip zdrženlivosti a rezervovanosti v ur čitých doménách mezinárodního života. “ 62 P ři jiné p říležitosti, v listopadu 1957 na p řednášce v Milán ě, nazna čil obecné, převážn ě negativní, hodnocení neutrality, které pramenilo z vále čných zkušeností v Evrop ě. „Výraz ‚neutrální‘ není p říliš sympatický pojem. Neutralita znamená odmítání se n ěč eho zastat, neangažovat se, držet se v ústraní. Takže nemá, p ředevším v krizových dobách, vcelku příliš dobrou pov ěst. Zvažuje se o ní sotva víc, než o jejích zjevn ě záporných aspekt ů.“ 63 Aby mohlo švýcarské vedení p řekonat deficity neutrální politiky, muselo nutn ě doplnit pasivní podstatu neutrality aktivní komponentou. Ministr Max Petitpierre vypracoval na základ ě těchto poznatk ů svou koncepci o solidarit ě jako dopl ňující složky švýcarské neutrality a postavil tím povále čnou zahrani ční politiku na nový základ. Prost řednictvím solidarity mohlo Švýcarsko navenek demonstrovat, že nep ěstuje žádnou izolacionalistickou politiku a hodlá s jinými státy spolupracovat. Vedle defenzivní sou části neutrality vynikala nová ofenzivní komponenta: komplementární princip solidarity spo číval v prvé řad ě v již zmín ěné intenzivní pé či o rozvoj humanitárního sektoru a integraci Švýcarska do mezinárodní kooperace „technického“ či „hospodá řského“ rázu. 64 Práv ě rozlišování „politické“ a „technicko- hospodá řské“ sféry ve sv ětové politice, dvou podle mín ění švýcarských politik ů od sebe odd ělených oblastí, umožnilo Švýcarsku, aby se stranilo z neutrálních d ůvod ů politickému jádru OSN a evropské integraci, na stran ě druhé ale aktivn ě spolupracovalo na technicko- hospodá řské úrovni. Podrobn ější, nicmén ě vágní sm ěrnice pro technicko-hospodá řskou spolupráci stanovila i Bindschedlerova doktrína: „ Při ú časti na mezinárodních konferencích a vstupu do mezinárodních organizací se musí zvážit, zda vykazují p řevážn ě politické nebo

59 Neval, Daniel A.: „Mit den Atombomben bis nach Moskau!“, s. 123. 60 BAR, E 2800 (-), 1990/106, 7, La neutralité suisse, s. 17. 61 Ibid. 62 Ibid. 63 BAR, E 2800 (-), 1990/106, 7, Conférence donnée par Monsieur Max Petitpierre, s. 1n. 64 Fischer, Thomas: Die Grenzen der Neutralität, s. 48.

24 hospodá řské, kulturní či technické rysy. Jedná-li se o konference a organizace politického rázu, p řipadá participace v úvahu jen tehdy, vyzna čují-li se jistou univerzalitou .“ 65 Dualismus neutralita-solidarita byl Petitpierrovou administrativou posléze rozší řen principy disponibility a univerzality. Za pojmem disponibility se skrývala ochota poskytovat „dobré služby“ ve smyslu, o n ěmž již byla řeč d říve. Princip univerzality naopak primárn ě požadoval, aby Švýcarsko navázalo a udržovalo se všemi státy sv ěta diplomatické styky a uznalo nové zem ě nehled ě na jejich politické orientace, jakmile splnily kritéria státnosti podle mezinárodního práva. 66 Na základ ě této zásady akceptovalo švýcarské vedení jen státy jako takové a nikoli jejich neustále se m ěnící vlády. 67

c) Neutralita mezi ideologizací, ve řejným rituálem a pragmatickou politikou

Neutralita rozší řená o pojmy solidarity, disponibility a univerzality se stala v povále čném období oficiáln ě propagovaným heslem, na jehož základ ě švýcarská administrativa představovala navenek jakýsi minimalistický program své vlastní zahrani ční politiky, který zůstal v platnosti až do roku 1990. 68 Distinktivním rysem této koncepce bylo – jak bylo uvedeno výše – d ůsledné rozlišování na mezinárodními normami striktně upravenou neutralitu ( Neutralität ) a neutralitní politiku ( Neutralitätspolitik ). Druhý z obou pojm ů zahrnoval taková politická opat ření, která by činila nestrannost neutrálního státu v ěrohodnou pro p řípad války. Nápl ň jeho obsahu si tudíž podle názoru švýcarských činitel ů nevyžadoval příliš úzkou definici, závažn ější restrikce v oblastí neutralitní politiky byly v tomto smyslu naopak vnímány jako nežádoucí a omezovaly by akceschopnost a v ěrohodnost neutrálního subjektu na mezinárodním poli. Neutralita, neutralitní politika a všechny od t ěchto zásad odvozené priority švýcarské zahrani ční politiky (solidarita, disponibilita, univerzalita; dále ale i diferenciace na „hospodá řskou“ či „technickou“ spolupráci oproti „politickému“ sdružení) tak ve svém důsledku závisely p ředevším na v ůli a pojetí pom ěrn ě malé skupiny politické elity pohybující se na mezinárodním parketu a sloužily k legitimaci jejích politických čin ů.69 Čím stati čtěji a abstraktn ěji se p ři tom jevila definice neutrality, tím víc se zv ětšoval ak ční rádius pro aktéry švýcarské zahrani ční politiky, 70 jež se stala konec konc ů jakýmsi ve řejným

65 BAR, E 2001 (E), 1979/28, 1, Der Begriff der Neutralität, s. 2. 66 Kälin, Walter/ Riklin, Alois: Ziele, Mittel und Strategien der schweizerischen Aussenpolitik, s. 176. 67 Neval, Daniel A.: „Mit den Atombomben bis nach Moskau!“, s. 125. 68 Viz poznámka 49. 69 Hug, Peter: Vom Neutralismus zur Westintegration, s.60. 70 Hug, Peter/ Gees, Thomas/ Dannecker, Katja: Die Aussenpolitik der Schweiz im kurzen 20. Jahrhundert, s. 5.

25 rituálem: 71 obecn ě sta čilo doty čným činitel ům poukázat p řed parlamentem anebo ve řejnosti, že ten či onen krok konfederace v otázkách zahrani ční politiky je slu čitelný s neutrálním postavením státu, resp. neutralitní politikou anebo se týká jen „hospodá řsko-technické“ spolupráce. Fatální pro další vývoj bylo, že se tím celý komplex dynamicky se vyvíjejících mezinárodních vztah ů, do jehož kontextu se Švýcarsko na bi- či multilaterální úrovni zapojovalo po válce stále z řeteln ěji, redukoval na n ěkolik frázovitých a navíc vágních hesel, resp. pojm ů,72 které domácí publikum utvrzovalo v představ ě o absolutní pasivit ě své zem ě v mezinárodních záležitostech. K zesílení dojmu švýcarské pasivity a její následné absolutizace přisp ěla v neposlední řad ě státem podporovaná historiografie. Nejpozd ěji od roku 1943, pod ú činkem sílící kritiky ze strany spojenc ů na adresu Švýcarska, jehož nestrannost a hospodá řské vazby na Osu nebyly z hlediska protihitlerovské koalice ve „spravedlivé“ válce proti zlo činnému režimu ni čím ospravedlnitelné, chopilo se švýcarské d ějepisectví tématu neutrality s rostoucím zájmem. 73 Nikoliv náhodou spadají tudíž do tohoto období po čátky vzniku st ěžejního díla švýcarské historiografie druhé poloviny 20. století. Po první krátké studii, publikované ješt ě b ěhem druhé sv ětové války, se nám ětem neutrality nejvíc proslavil bývalý nám ěstek ředitele

71 Pojetí neutrality jako ve řejn ě praktikovaného rituálu zavedl do historického diskurzu Peter Hug. Ibid. 72 Nejasnou definicí ve svém d ůsledku netrp ěly jen úst řední výrazy celé koncepce, jako neutralita a neutralitní politika, nýbrž i jejich komplementární prot ějšky. Nová p říru čka švýcarské zahrani ční politiky (NHbSA) v p řípad ě solidarity uvádí přinejmenším dv ě od sebe odd ělené významové vrstvy: solidaritu ve smyslu humanitární pomoci a solidaritu, která vyjad řuje ochotu Švýcarska ke kooperativní spolupráci v sociálních a hospodá řských záležitostech (Kälin, Walter/ Riklin, Alois: Ziele, Mittel und Strategien der schweizerischen Aussenpolitik, s. 176). Vedle t ěchto dvou pól ů zahrnuje pojem solidarity celou škálu sémantických odstín ů. Max Petitpierre kup říkladu v zákulisí švýcarské politiky dával najevo, že solidarita znamená v jeho pojetí p ředevším hospodá řskou integraci do západní ekonomické soustavy (viz Hug, Peter: Vom Neutralismus zur Westintegration, s.77). Při jiných p říležitostech se ministr Petitpierre v ůbec netajil mnohozna čností slova solidarita: „ La solidarité est un terme général qui est un peu vague, mais couvre plusieurs notions plus précises. C’est d’abord la prise de conscience de l’interdépendance dans laquelle se trouvent aujourd’hui l’ensemble de pays et des continents sur le plan mondial et l’ensemble des pays démocratiques sur le plan européen. Cette interdépendance résulte de la communauté d’intérêts que forme l’ensemble des pays placés aujourd’hui devant des problémes qui les dépassent, mais qu’ils ne peuvent pas ignorer et qu’ils ne peuvent résoudre qu’ensemble. […] La solidarité, c’est ensuite la participation. C’est-à-dire la coopération avec d’autres pays en vue d’atteindre des butes déterminés. […] La solidarité, c’est encore la disponibilité qui signifie que l’on est prêt à rendre les services qui vous sont demandés et que l’on est en mesure de rendre. C’est encore l’acception de mandats dans l’intérêt de la paix dans l’intérêt d’autre pays. […] C’est enfin la prise d’initiatives en faveur de la paix ou sur le plan humanitaire. Cette liste n’est d’ailleurs pas exhaustive [sic !] . Ainsi on peut rattacher à la solidarité aussi bien qu’à la neutralité l’universalité de nos relations extérieurs, c’est-à-dire avoir des relations correctes, sinon amicales, avec le plus grand nombre de pays possible. Voilà en résumé ma conception de la solidarité .“ (citát podle Neval, Daniel A.: „Mit den Atombomben bis nach Moskau!“, s. 126 n.). Vedle nejednozna čného smyslu úst ředních pojm ů švýcarské neutrality, resp. neutralitní politiky, nazna čuje uvedený citát další nedostatky švýcarské koncepce, které vyplývají z nejasného pom ěru jednotlivých prost ředk ů (neutralita-solidarita- disponibilita-univerzalita) mezi sebou. Na jedné stran ě stálo pojetí, že si všechny čty ři principy jsou v zásad ě rovny, na stran ě druhé v ědomí, že solidarita, disponibilita a univerzalita byly historicky odvozeny z neutrality, z čeho vyplývá ur čitá nad řazenost tohoto pojmu v ůč i ostatním. Z juristického hlediska nebyla nikdy uspokojiv ě vy řešena otázka, zda a v jaké mí ře se v p řípad ě zmín ěných čty ř zásad švýcarské zahrani ční politiky jedná o ústavn ě-právn ě zavazující normy. Tradi ční jurisprudence z v ětší části jakékoliv závazky v tomto sm ěru pop řela (Kälin, Walter/ Riklin, Alois: Ziele, Mittel und Strategien der schweizerischen Aussenpolitik, s. 178). Summa summarum m ůžeme na základ ě výše uvedených argument ů konstatovat, že hlavní nástroje švýcarské zahraniční politiky (a tím koneckonc ů i celá koncepce neutrality, resp. neutralitní politiky) spo čívaly především a v prvé řad ě na individuálních interpretacích či soudech jednotlivých činitel ů. 73 Hug, Peter/ Gees, Thomas/ Dannecker, Katja: Die Aussenpolitik der Schweiz im kurzen 20. Jahrhundert, s. 5

26 Spolkového archivu (1933-35) a povále čný rektor basilejské univerzity (1946-68) Edgar Bonjour, jenž své celoživotní úsilí korunoval v letech 1965-70 vydáním svých monumentálních Dějin švýcarské neutrality . Poslední t ři díly šestisvazkového spisu, v ěnované neuralgickému období let 1939-45, byly zhotoveny p římo na p říkaz spolkové rady a vešly pod názvem Bonjourova zpráva ( Bonjour-Bericht ) do švýcarské historiografie. A čkoliv samotnému autorovi nelze vytknout nekritický p řístup k nejmladší minulosti své vlasti a jeho dílo bylo z mnoha hledisek pr ůkopnické pro seznámení širší laické a odborné ve řejnosti se situací, v níž se Švýcarsko b ěhem druhé sv ětové války nacházelo, nedovedla práce (ješt ě) narušit p řevládající názory na danou látku: stejn ě jako v p řípad ě jeho p ředch ůdc ů osciloval i Bonjour ův soud nad politickými a vojenskými činiteli, resp. jejich jednáním za války, mezi krajními poli defétismu a rezistence 74 - výklad z pera uznaného historika navíc pro celou řadu ve řejných činitel ů potvrdil správnost p ředchozí a aktuální politiky Švýcarské konfederace. Mnohem významn ější než politické peripetie byla v tomto smyslu základní myšlenka, která tvo řila páte ř celého Bonjourova po činu. Badatel ve svých spisech soustavn ě rekonstruoval dějiny moderního švýcarského státu od dob osudové porážky u Marignana v roce 1515 do sou časnosti jako jeden souvislý článek, do jehož st ředu za řadil tém ěř zázra čnou kontinuitu několika fundamentálních princip ů. 75 Zásadní význam m ělo Bonjourovo pojetí v tom, že akcentovalo vývoj Sp říseženství z perspektivy neutrality, čímž se dostal do pop ředí moment, který zd ůraz ňoval primárn ě pasivitu a zdrženlivost v ůč i okolnímu sv ětu. Interpretace národních d ějin ve smyslu Edgara Bonjoura a dalších historik ů nep ředstavovaly v zásad ě novinku – z ur čitého hlediska se zde navazovalo na práce a myšlenky ze sklonku 19. století 76 – v povále čném období avšak obdobné úvahy zažily dosud nevídanou konjunkturu a jejich v řelé p řijetí ze strany obecenstva si m ůžeme vysv ětlit jen v souvislosti s širšími spole čenskými a mentálními procesy. V podv ědomí švýcarské spole čnosti, která v pr ůběhu staletí sama sebe dost často vnímala jako antitezi k evropskému vývoji (antimonarchismus, antiimperialismus, anticentralismus, antinacionalismus, antifašismus, antitotalitarismus), 77 se totiž od konce druhé sv ětové války zjevn ě prosazovala p ředstava o Švýcarsku jako osam ělém,

74 Kunz, Matthias/ Morandi Pietro: ‚Die Schweiz und der Zweite Weltkrieg‘, s. 11. 75 Tanner, Jakob: „Die Schweiz hatte wieder einal Glück“. Edgar Bonjours Geschichtsschreibung, In: NZZ Folio 08/1991. 76 Nap říklad na dílo Paula Schweizera (1852-1932) a dalších. Peter Hug dále výslovn ě upozor ňuje, že „ teze v ěč né, resp. neustálé neutrality, je výmysl ze sklonku 19. století .“ Hug, Peter/ Gees, Thomas/ Dannecker, Katja: Die Aussenpolitik der Schweiz im kurzen 20. Jahrhundert, s. 5. 77 Teze antietického pojetí Švýcarska tématizoval ve svých esejích švýcarský historik Herbert Lüthy. Viz Wenger, Andreas/ Fanzun, Jon A.: Schweiz in der Krise - Krisenfall Schweiz, s. 30.

27 zcela ojedin ělém a tudíž s ni čím nesrovnatelném b ěžci na šachovnici d ějin (tzv. Sonderfall ). 78 Umocn ěna byla tato idea Sonderfallu jednak integrujícím prožitkem š ťastn ě p řekonané války, jednak pocitem mezinárodní izolace v povále čné dob ě. Pod dojmem t ěchto specifických okolností získaly údajn ě ryze švýcarské ctnosti jako neutralita, mili ční systém, p římá demokracie, ale i abstraktní hodnoty jako brannost anebo ob ětavost tém ěř mytické postavení - jejich ko řeny zdánliv ě sahaly až k samotnému prapo čátku Sp říseženství v roce 1291. 79 Čelní místo neutrality v tomto hodnotovém systému nezaru čila jen d ějinná zkušenost válkou osv ědčeného modelu, ale i jeho vazba s tradi čními prvky švýcarského „mesianismu“. Vzorová demokracie již v minulosti p ředvedla, že dovede svou pozici, která mnohdy odporovala všem evropským tendencím, zužitkovat a p ředstavit se jako nositel kladných hodnot a ideál ů: „monarchistickému principu oponovala prototypem demokratického systému, oproti národnostní myšlence formulovala svou vizi všechny jazykové protiklady stírajícího mnohonárodnostního státu, tzv. ‚Helvetia mediatrix‘, vedle mocenských boj ů ostatních rozvíjela humanitárn ě-charitativní poslání Červeného k říže a myšlenky zprost ředkování a ‚dobrých služeb ‘.“ 80 Práv ě návaznost na tyto složky helvétské sebereflexe v rámci široce koncipovaného fenoménu neutrality, jenž se vyzna čoval souhrou tohoto úst ředního pojmu se svými komplementárními prot ějšky (solidarita, disponibilita a univerzalita), zajistila ústavním činitel ům plnou podporu jejich, na této zásad ě založené politiky. Neutralita tím nabyla v povále čném období dosud bezprecedentního mravního rozm ěru a v očích velké části švýcarských ob čan ů se stala zárukou jak vlastní nezávislosti, tak i realizace tradi čního demokraticko-charitativního poslání Švýcarska. Politická elita, odvolávajíce se na švýcarský Sonderfall a zidealizovaný pohled na vlastní minulost, tyto dojmy cílen ě podporovala tvrzením o existenciální nutnosti švýcarské neutrality v zájmu vlasti, ne-li dokonce celého lidstva, čímž se následn ě podílela nejen na ideologizaci tohoto principu, nýbrž i jeho d ůsledné etizaci. 81 Hnací sílu takového procesu p ředstavovala vedle pragmatických úvah politik ů o účelovém uspo řádání vn ějších vztah ů republiky integra ční, resp. identifika ční funkce neutrality, nebo ť švýcarská spole čnost čelila bezprost ředn ě po konci války vážné vnit řní roztržce mezi politickou pravicí a levicí. Sjednocující ú činek neutrality tak umožnil integraci

78 V literatu ře a publicistice hojn ě užívaný termín Sonderfall m ůžeme trochu voln ěji přeložit jako „zvláštní“, „ojedin ělý“ či „výjime čný p řípad“. N ěkte ří auto ři mluví dokonce o vzniku jakési specifické mentality Sonderfallu ( Sonderfallsmentalität ) v povále čném období. Ibid., s. 30n. 79 Ibid. 80 Volný p řeklad citátu Daniela Freia. Viz Fischer, Thomas: Die Grenzen der Neutralität, s. 49. 81 Pojem ideologizace neutrality pro státn ě řízenou propagaci myšlenky o švýcarském „ Sonderfallu “ a neutralit ě v povále čném období p ředstavuje dnes již širokou badatelskou obcí potvrzený fenomén. Mnoho autor ů však ve svých výkladech opomíjí etickou dimenzi tohoto procesu. Teprve vazbou neutrality na demokraticko-humanitární tradice se totiž celý koncept neutrálního statusu stal nedotknutelným a získal sv ůj výsostn ě-sakrální charakter. Pro pojmy ideologizace a etizace neutrality viz Fischer, Thomas: Die Grenzen der Neutralität, s. 47 nn.

28 všech relevantních politických sil a spole čenských vrstev na základ ě jednoho spole čného jmenovatele, který se jevil navíc jako ideální odpov ěď na povále čnou izolaci ze strany okolního sv ěta a nov ě se rýsující vn ější ohrožení v podob ě rostoucího nap ětí mezi supervelmocemi USA a SSSR. Vypuknutí studené války se svým jasn ě vymezeným bipolárním řádem p řitom urychlilo znovuza člen ění Švýcarska do mezinárodního spole čenství, zárove ň ale také zap říčinilo, že ztotožn ění s neutralitou jako identifika čním zdrojem uvnit ř spole čnosti a maximem zahrani ční politiky nebylo na dlouhá léta zpochyb ňováno. Vcelku jsme tak sv ědky ojedin ělého posunu ve vnímání a chápaní neutrality. Zatímco se ústavní činitelé v roce 1848, a op ět 1874 p ři revizi konstituce stav ěli k otázce neutrality ješt ě zcela pragmaticky, odkazovali na její instrumentální význam ve vztahu k nad řazené, ústavou stanovené primární úloze spolkového svazu (tj. zachování nezávislosti podle čl. 2 spolkové ústavy) a nevylu čovali ani, že by tato zásada „ v budoucnosti mohla být opušt ěna v zájmu samostatnosti “82 , byl v pr ůběhu druhé poloviny 20. století dovršen proces, b ěhem n ěhož se původn ě ryze ú čelov ě-racionální nástroj švýcarské politiky stal jejím vlastním cílem a jedním z pilí řů národního sebeuv ědom ění, jenž bytostn ě ur čil až do konce studené války tvá ř a podobu švýcarského myšlení v oblasti zahrani ční a bezpe čnostní politiky. Nezávislost a neutralita tímto splynuly pro velkou část švýcarské populace v povále čném období v jeden nedílný celek, jehož dv ě složky tvo řily rovnocenné a navzájem se podmi ňující sou části helvétské státnosti. 83 Postoj švýcarské konfederace k mezinárodnímu společenství stát ů nabyl tak zásadn ě obranného charakteru, podporoval izolacionalistické sklony a konzervativní představy o národní nezávislosti a státní suverenit ě.84 Opustíme-li rovinu oficiální rétoriky a abstraktních myšlenek, zjistíme, že model integrální neutrality nebyl v daných, po válce panujících pom ěrech uskute čnitelný. Antagonismus mezi Východem a Západem sice vytvo řil p ředpoklady pro další setrvání v neutrální pozici – a to především v období krize a stup ňujícího se nap ětí, kdy studená válka hrozila vyústit v otev řený konflikt – na druhé stran ě vyžadoval nes četné ústupky a jasná stanoviska, která

82 Brunner, Hans-Peter: Geschichte, Gegenwart und Perspektiven der schweizerischen Neutralität, In: Leimgruber, Walter/ Christen, Gabriela (eds.): Sonderfall? Die Schweiz zwischen Réduit und Europa, Zürich 1992, s. 50. 83 Götschel, Laurent/ Bernath, Magdalena/ Schwarz, Daniela: Schweizerische Aussenpolitik., s. 44. Posun ve vnímání neutrality a její ztotožn ění s úst ředním pojmem švýcarské konstituce (tj. nezávislostí) názorn ě doložily r ůzné studie. Srovnáním hlasování lidu o vstupu do Spole čnosti národ ů v roce 1920 s referendem týkající se OSN na ja ře 1986 vyšlo kup říkladu najevo, že zatímco neutralita v prvním p řípad ě p ředstavovala jen jeden z (proti-)argument ů v p ředvolebním období, to čila se kampa ň ohledn ě vstupu do OSN výhradn ě kolem této kardinální otázky. Pro mnoho odp ůrc ů volební předlohy šlo v b řeznu 1986 zkrátka o otázku národní existence. Švýcarská spole čnost t ěmto populistickým hlas ům podlehla, předlohu drtivou v ětšinou odmítla (75% všech hlasujících a všechny kantony se stav ěli proti), čímž odsunula modern ější uspo řádání vzájemných vztah ů mezi sv ětovou organizací a švýcarskou konfederací o dalších šestnáct let a p řipravila zemské vlád ě jednu z nejv ětších porážek v oblasti zahrani ční politiky. Ibid., s. 42 n. 84 Wenger, Andreas/ Fanzun, Jon A.: Schweiz in der Krise - Krisenfall Schweiz, s. 20.

29 nebyla v souladu s neutrální politikou. 85 S rostoucím znepokojením sledovali švýcarští představitelé špatnou pov ěst neutrality mezi ostatními subjekty mezinárodního spole čenství a erozi neutrálního statutu podmín ěnou vznikem principu kolektivní bezpe čnosti (OSN), nebo ť si sami moc dob ře uv ědomovali, že i sebelepší proklamace neutrality ztrácí na významu, není- li respektována okolními státy. Jisté roz čarování zp ůsobila v tomto sm ěru i švýcarská participace na korejské misi v roce 1953, kde se Švýca ři sice chopili možnosti p ředvést sv ětu přednosti neutrálního postavení své zem ě v rámci mezinárodního mírového mandátu, zárove ň ale dosp ěli k záv ěru, že nejsou vnímáni svým okolím jako ne-uter (lat. žádný z obou) v pravém smyslu slova. Spole čně se svými švédskými kolegy totiž reprezentovalo Švýcarsko, v protikladu k východním ú častník ům mise z Československa a Polska, „západní neutrální státy“ - takto složená dohlížecí komise navíc nebyla, ze zřejmých d ůvod ů, schopna vykonávat sv ůj dozor nad dohodou o smíru opravdu nezávisle a svobodn ě na sv ětové politice. 86 Ozna čení „západní neutrální stát“ m ělo ve svém d ůsledku znehodnocující ú činek pro švýcarskou pozici, nebo ť podkopávalo v ěrohodnost neutrality a nenechalo se vyvrátit ani důsledným a administrativou hojn ě praktikovaným rozlišením mezi neutralitou a neutralismem, jako bezzásadovou a na základ ě oportunistických pohnutek postavenou do časnou neutrální politikou. Takto determinovaným pojetím neutralismu se snažili švýcarští činitelé v praxi diskreditovat primárn ě Hnutí nezú častn ěných zemí, jehož členové byli z pohledu Švýcar ů z větší části pod vlivem Moskvy. 87 Nemén ě problematicky se vyvíjel vztah Švýcarské konfederace k západoevropským neutrálním stát ům. A čkoliv se Švýcarsko ve spolupráci se Švédskem a Rakouskem na po čátku 60. let aktivn ě podílelo na spole čných postupech v ůč i evropskému integra čnímu procesu a usilovalo o prohloubení této kooperace v následujícím období, 88 vykazovalo jeho stanovisko k neutrálním subjekt ům, obecn ě řečeno, dosti ambivalentní rysy. Když Rakousko získalo v roce 1955 svou nezávislost a Sov ětský svaz p ři ratifikaci státní smlouvy dal najevo, že si pod pojmem rakouské neutrality představuje statut podle švýcarského vzoru, vyvolala tato skute čnost ze strany švýcarské politiky pot ěšení, ale i rozpaky. Na jedné stran ě bylo totiž sov ětské gesto interpretováno jako, by ť i nep římé, uznání švýcarské neutrality a d ůkaz mezinárodního prestiže tohoto modelu, na

85 Ibid. 86 Obstrukce ze strany východních stát ů p ři vykonávání korejského mandátu dosáhla takové míry, že švýcarská diplomacie ješt ě b ěhem mise uvažovala o stažení svých zmocn ěnc ů. V situaci, kdy již mise byla zapo čata, nep řipadal tento krok ovšem v úvahu, protože se švýcarští politici obávali mezinárodních následk ů a ztráty reputace. Fischer, Thomas: Die Grenzen der Neutralität, s. 55. 87 Neval, Daniel A.: „Mit den Atombomben bis nach Moskau!“, s. 129 n. 88 Vrchol kooperace mezi Švýcarskem, Švédskem a Rakouskem v 60. letech p ředstavovala spole čná asocia ční jednání s institucemi EHS. S projektem asociace nakonec zmín ěné t ři státy neusp ěly, protože byl politicky propojen s britskou žádostí o vstup do EHS, který byl v srpnu 1963 blokován francouzským prezidentem de Gaullem. Hug, Peter: Vom Neutralismus zur Westintegration, s. 93.

30 stranu druhou narazilo srovnání s neutralizovaným východním sousedem na odpor ve vlastních řadách. Soudobé komentá ře politik ů a noviná řů se hemžily argumenty, dokládajícími skute čné a domn ělé neshody obou p řípad ů, s důrazem bylo odkazováno zejména na rozdíl mezi zven čí na řízenou a velmocemi garantovanou neutralizací Rakouska a na svobodné volb ě se zakládající švýcarskou neutralitou. 89 Rozporuplná reakce na rakouskou neutralitu velmi názorn ě ilustruje meze švýcarského myšlení. P ředstava o švýcarském Sonderfallu zde nastolila jasn ě definovanou hráz, která separovala Sp říseženství nejen od hlavních hrá čů sv ětové politiky, nýbrž i od t ěch, které bychom p řirozen ě považovali za jeho nejbližší spojence, tj. komunitu ostatních neutrálních stát ů. Praktický p říklad neudržitelnosti integrální neutrality spat řila nov ější historiografie v zapojení švýcarské ekonomiky do Spojenými státy řízeného systému hospodá řské blokády komunistických režim ů. Ješt ě p řed institucionalizací sank ční politiky v podob ě vzniku Koordina čního výboru (CoCom - Coordinating Committee on Multilateral Export Controls ) vyvíjel americký state departement nemalé úsilí, aby Švýca ři p řistoupili na regulaci vývozu zboží strategického významu za železnou oponu. Americký nátlak vyvrcholil v červenci 1951 vzájemným „kompromisem“ mezi Švýcarskem a USA v rámci tzv. Hotz-Linder-Agreementu . Neformální gentlemanská dohoda, o jejíž existenci se ve řejnost dozv ěděla až mnohem pozd ěji, kvantitativn ě vymezovala rozsah švýcarského obchodu s východním blokem. Zatímco export zboží ze skupiny IL II 90 byl zmražen na úrovni pr ůměrných po čtů, podle zásady courant normal , musela švýcarská strana p řijmout redukci vývozu primárn ě- strategického zboží typu IL I , který odpovídal již jen zlomku p ůvodního obchodního objemu z let 1949/50 a snížil se v této oblasti na rovinu tzv. courant essentiel .91 Krom ě t ěchto zásah ů se švýcarští jednatelé zavázali podávat Spojeným stát ům pravidelné čtvrtletní zprávy o obchodních aktivitách Švýcarské konfederace se svými východními partnery. 92 I když tato uložená opat ření ve skute čnosti jen nepatrn ě ovlivnila obchodování s komunistickými zem ěmi, protože vešla v platnost v období, kdy se hospodá řské styky s Východem po

89 Bretscher-Spindler, Katharina: Vom heissen zum Kalten Krieg. Vorgeschichte und Geschichte der Schweiz im Kalten Krieg 1943 bis 1968, Zürich 1997, s. 159.

90 Podle režimu CoComu bylo zboží ur čené pro export do východních stát ů za řazeno do t ří skupin. Seznam International List I ( IL I ) obsahoval výrobky, jejichž vývoz do komunistických zemí byl p řísn ě zakázán, International List II (IL II) , ur čoval produkty podléhající kvantitativním restrikcím a International List III ( IL III) definoval zboží, jehož vývoz byl zachycen statisticky. Späthi, Thomas: Die Schweiz und die Tschechoslowakei 1945-1953, s. 48. 91 Historisches Lexikon der Schweiz [online: www.hls-dhs-dss.ch ], heslo „Hotz-Linder-Agreement“. 92 Späthi, Thomas: Die Schweiz und die Tschechoslowakei 1945-1953, s. 53.

31 povále čném rozmachu již jednozna čně nacházely ve fázi úpadku, 93 byla sjednaná dohoda z hlediska neutrální politiky nadmíru problematická. Kontingentace exportu, která p řiblížila vývoz n ěkterých druh ů výrobk ů tém ěř k nulové kvót ě, evidentn ě odporovala n ěkterým fundamentálním princip ům švýcarské neutrality, zejména zásad ě o rovném zacházení ve sfé ře obchodní politiky a axiómu courant normal . De facto se tím Švýcarsko, p řes ur čité modifikace (kontingentace místo úplného zákazu v kategorii IL I ), pod řídilo embargu západních mocností v ůč i Východu a zaujalo jasné stanovisko nejen svým smýšlením, nýbrž i ekonomicky. 94 Pro mladší generaci historik ů je Hotz-Linder-Agreement d ůkazem, že švýcarská administrativa byla z pragmatických d ůvod ů ochotna upustit od posvátné neutrality. Stup ňující se nátlak ze strany USA p řinutil švýcarskou diplomacii, aby zvážila své priority, přičemž zvít ězil zájem o dorozum ění se supervelmocí, resp. obava p řed sankcemi pro švýcarské hospodá řství (hrozba blacklist ů, omezení obchodu z a do Švýcarska apod.) nad myšlenkou neomezeného obchodního styku s komunistickým Východem a principy neutrální politiky. 95 Thomase Späthiho, autora rozsáhlé monografie o švýcarsko-československých stycích v letech 1945-1953, p řivedla tato skute čnost ke sm ělému, nicmén ě pozoruhodnému soudu nad povále čnou zahrani ční politikou Švýcarské konfederace: „ Na záv ěr musíme konstatovat, že se Švýcarsko šest let po ukon čení války op ět nacházelo v situaci, která se podobala oné z druhé sv ětové války: v polariza čním poli mezi dv ěma proti sob ě stojícími nep řátelskými mocenskými uskupeními muselo se pod řídit politickým cíl ům té skupiny, která byla pro n ěj ekonomicky relevantn ější. Státn ě-politická maxima byla v tomto p řípad ě ob ětována Staatsräson. “96

93 Ammann, Klaus: Handel wider Willen ? – Schweizer Unternehmen im Ost-West-Handel der 1950er Jahre, s. 166, In: Jost, Hans Ulrich/ Ceni, Monique/ Leimgruber, Mathieu (eds.): Relations internationales et affaires étrangères suisse après 1945, Lausanne 2006. 94 Wenger, Andreas/ Fanzun, Jon A.: Schweiz in der Krise - Krisenfall Schweiz, s. 21. 95 Späthi, Thomas: Die Schweiz und die Tschechoslowakei 1945-1953, s. 57. 96 Ibid.

32 1.4 Asymetrie švýcarské zahrani ční politiky, strukturální zm ěny na přelomu 50. a 60. let 20. století a slepá uli čka helvétského neutralismu

Vymezíme-li zahrani ční politiku státu jako „ ono jednání, jímž v suverénním stát ě organizovaná spole čnost zabezpe čuje své zájmy v ůč i okolnímu sv ětu “, jeví se tato obecná definice v případ ě Švýcarska jako obzvlášt ě užite čná. 97 Ke sférám, k nimž se upínalo úsilí švýcarských politických p ředák ů nejvíce a v nichž se Švýcar ům da řilo prosazovat své zájmy navenek nejz řeteln ěji, pat řila od samotného po čátku existence federální republiky oblast zahrani čně-hospodá řských styk ů, resp. obchodní politika. Primát ekonomiky nad ostatními politickými okruhy se projevoval i po stránce administrativní, zejména v dominantním postavení ministerstva národního hospodá řství (EDV – Eidgenössisches Volkswirtschaftsdepartement) uvnit ř spolkové správy: rozhodující úlohu ve švýcarské zahrani ční politice totiž zaujímali po celá desetiletí vedoucí pracovníci a jednotliví ředitelé obchodního odd ělení (Handelsabteilung) EDV. Jména jako Jean Hotz, nám známý vyjednavatel s Ameri čany z roku 1951, nebo pozd ější ministr Hans Schaffner, jenž se ve řejn ě nechal oslavovat jako „otec a tv ůrce“ Evropského sdružení volného obchodu (EFTA- European Free Trade Association) jsou z velké části nerozlu čiteln ě spojena s chodem a podobou švýcarských mezinárodních aktivit. N ěkte ří badatelé se vzhledem k těmto poznatk ům již v minulosti nechali slyšet, že obchodní odd ělení lze ozna čit za „skryté ministerstvo zahrani čních v ěcí“ a čelné p ředstavitele tohoto útvaru za „vlastní ministry zahrani čních v ěcí“ spolkové republiky. 98 Že m ůžeme ozna čit vn ější ekonomické vazby a zahrani ční obchod za reáln ě-politické východisko a jádro švýcarské zahrani ční politiky, v němž Sp říseženství vynikalo mimo řádnou aktivitou a úsp ěchy, lze dnes sotva pop řít. Vyplývá to do ur čité míry z přirozených dispozicí malého státu, jenž nedisponuje vlastními p řírodními zdroji, zato ale silným hospodá řstvím a stabilním politickým řádem. Jistou asymetrii švýcarské zahrani ční politiky, podmín ěnou prioritou hospodá řského a obchodního z řetele p ři uspo řádaní vn ějších vztah ů, p řipouštíme tudíž i v naší studii, nicmén ě si musíme uv ědomit, že stará známá formule, která charakterizovala povále čnou mezinárodní politiku Švýcarska slovy „ hospodá řská integrace bez politické participace “ (Alois Riklin) si vyžaduje ur čitou relativizaci, nebo ť se tento a podobné soudy v ědc ů opíraly až p říliš často jen o oficiální prohlášení a stanoviska politických

97 Na této proslulé v ětě Reimunda Seidelmanna zakládají autorské kolektivy okolo Laurenta Götschla a Petera Huga své pojetí zahrani ční politiky. Götschel, Laurent/ Bernath, Magdalena/ Schwarz, Daniela: Schweizerische Aussenpolitik, s. 26, resp. Hug, Peter/ Gees, Thomas/ Dannecker, Katja: Die Aussenpolitik der Schweiz im kurzen 20. Jahrhundert, s. 6. 98 Götschel, Laurent/ Bernath, Magdalena/ Schwarz, Daniela: Schweizerische Aussenpolitik, s. 49.

33 aktér ů. 99 Zdaleka ne všechno, co bylo v povále čném období na základ ě Bindschedlerovy doktríny ozna čeno jako „technicko-hospodá řská“ spolupráce, si toto ozna čení z dnešního hlediska zaslouží. 100 První léta po druhé sv ětové válce byla pro zp ůsob op ětovného za člen ění Švýcarské konfederace do spole čenství evropských národ ů a integrace jeho hospodá řství do sv ětového trhu zcela determinující. Jako konfliktem p římo nepostižený stát byla alpská republika odkázána na vývoz vlastního zboží a import d ůležitých surovin, její poptávky a platební síla byly pro zpustošenou Evropu nezbytné. Navíc disponovali Švýca ři – vedle Spojených stát ů jako jediná zem ě na sv ětě – po celou dobu 20. století voln ě konvertibilní m ěnou a stali se díky svému stabilnímu finan čnímu trhu jedním z hlavních poskytovatel ů úv ěrů. Souhra t ěchto okolností u činila ze Švýcarska v povále čných letech pom ěrn ě mocného jednacího partnera, jehož diplomacie obratn ě využila p ředností vlastního postavení i v ůč i mnohem v ětším mezinárodním subjekt ům. 101 Ú činek helvetské hospodá řské a finan ční moci se zřetelem na rychlou ekonomickou regeneraci Evropy a s tím související klesající poptávce po úv ěrech sice v pr ůběhu 50. let patrn ě ochabl, švýcarští vyjednavatelé tuto zm ěnu však post řehli až se zna čným zpožd ěním. 102 Klí čovým okamžikem pro tento zlom bylo evidentn ě zrušení Evropské platební unie (EPU-European PaymentsUnion) v roce 1958 – jehož zakládajícím členem bylo mimo jiné i Švýcarsko – a návrat k volné konvertibilit ě, čímž byl ukon čen celé desetiletí trvající transforma ční proces finan čního prost ředí, v jehož d ůsledku ztratil švýcarský frank svou výlu čnost a za řadil se mezi b ěžné m ěny evropského kontinentu. Ochotu ke kooperaci a míru integrace do povále čného řádu ur čil ze strany švýcarských představitel ů v zásad ě tentýž zájmový st řet: kdykoliv p řišla na po řadí dne otázka vstupu do nějaké mezinárodní organizace nebo svazku, jednalo se pro Švýcary zdánliv ě o volbu mezi různými stupni (nežádoucí) ztráty suverenity a (žádoucím) zlepšením obecných podmínek

99 Revizi dosud p řevládajícího názoru, který chápe povále čnou zahrani ční politiku Švýcarské konfederace jen prizmatem jeho velmi činné zahrani čně-obchodní politiky, požaduje p ředevším Peter Hug. Hug, Peter: Vom Neutralismus zur Westintegration, s. 75. 100 Problém spo čívá v prvé řad ě v d ůsledné odluce „technicky-rozvojové“ a „hospodá řské“ sféry od sféry „politické“, jak jej propagovali švýcarští činitelé. Sotva bychom dnes našli seriózního badatele, který by byl ochoten ozna čit ú čast na Marshallovu plánu či OEEC a dalších institucích za ryze „technické“ nebo „ekonomické“ a tudíž zcela „apolitické“. 101 Švýca ři využili své postavení i p ři jednání se spojenci v rámci již zmín ěné Washingtonské dohody v roce 1946. Ud ělením vysoce rizikového úv ěru na p řelomu 1945/46 si Bern zajistil p říze ň Londýna ješt ě p řed setkáním se spojenci na americké půdě. Britská vláda se poté prokazateln ě zasloužila o to, aby byl v ůč i Švýcarsku nastolen shovívavý kurz v pr ůběhu jednání. Hug, Peter/ Gees, Thomas/ Dannecker, Katja: Die Aussenpolitik der Schweiz im kurzen 20. Jahrhundert, s. 17. 102 Švýcarská politika se ješt ě b ěhem druhé poloviny 50. a na po čátku 60. let snažila prosazovat své zájmy v ůč i evropskému integra čnímu procesu (zejména v ůč i Evropskému spole čenství uhlí a oceli a Evropskému hospodá řskému spole čenství) cestou hospodá řského nátlaku – hrozbou neposkytnutí dalších úv ěrů nebo stažení své ú časti na Platební unii apod. Takové a podobné metody ale čím dál tím více ztrácely na významu. Götschel, Laurent/ Bernath, Magdalena/ Schwarz, Daniela: Schweizerische Aussenpolitik, s. 176 n.

34 obchodování. 103 Zcela vylou čené byly z tohoto hlediska kroky, které by se rovnaly částe čné újm ě suverenity ve prosp ěch n ějakého nadnárodního celku, v jehož rámci by se musel neutrální stát pod řizovat rozhodnutí jeho majority. 104 Tento principiální postoj na léta jasn ě vymezil švýcarské stanovisko v ůč i evropskému integra čnímu procesu, jehož dynamiku spolková rada navíc od samotného po čátku podce ňovala. P řestože usilovalo Švýcarsko o co nejlepší vztahy k tradi čním partnerským stát ům, které se zprvu sdružily v Evropském hospodá řském spole čenství (EHS) a o n ěco pozd ěji v Evropském spole čenství (ES), nep řestalo vnímat projekt sjednocení Evropy jako hrozbu pro své hospodá řsko-politické postavení. Z tohoto d ůvodu vzbuzoval každý úsp ěch západoevropské integrace další obavy z možné ekonomické diskriminace, zatímco každý regres bruselských institucí byl p řijat s pat řičnou úlevou. Tém ěř bez povšimnutí z ůstala pro švýcarské činitele mírová a bezpe čnostn ě-politická dimenze celého vývoje. Že by mohlo slou čení donedávna znep řátelených zemí do jednoho multilaterálního, resp. nadnárodního celku p ředstavovat významný krok sm ěrem k překonání staletých antagonism ů v Evrop ě, jejichž odstran ění ostatn ě muselo být i v zájmu helvétské republiky, si dovedl jen málokdo ze švýcarských politik ů p řipustit. 105 Jednu z možností jak se vyhnout nežádoucímu spol čování, vést co nejnezávislejší zahrani ční politiku, zárove ň ale také snížit ekonomické riziko takového samotá řského po činu na snesitelnou míru, spat řovala švýcarská elita v návaznosti na osv ědčené mezivále čné a vále čné praktiky či strategie. V dob ě celosv ětových hospodá řských krizí 30. let, vzestupu národn ě hospodá řského protekcionismu a úpadku Spole čnosti národ ů jakožto nejd ůležit ější multilaterální tribuny sv ětové politiky, se postupn ě rozší řil celý systém dvoustranných mezistátních smluv, jejichž prost řednictvím si jednotlivé státy uzp ůsobily své vztahy s cizinou. Jednání na bilaterální úrovni byla vedena v prvé řad ě za ú čelem regulace vzájemných hospodá řských a platebních styk ů (kontingentace import ů a export ů, clearingové dohody atd.), což vyžadovalo dokonalou znalost všech ekonomických náležitostí a fakt ů. Skromn ě vybavený švýcarský diplomatický aparát z tohoto d ůvodu pov ěř oval v mezivále čném období často odborníky z mimoadministrativního sektoru – p ředevším představitele r ůzných ústav ů a hospodá řských svaz ů – ú častí na mezinárodních jednáních. Na přelomu 30. a 40. let tvo řili již více než polovinu švýcarských delegát ů zástupci z ve řejn ě-

103 Ibid., s. 164. 104 Ibid., s. 106. 105 Hug, Peter: Vom Neutralismus zur Westintegration, s. 91.

35 hospodá řské sféry. 106 Bilateralismus se takto výrazn ě podílel na institucionalizaci korporativních struktur ve švýcarské zahrani ční politice, což se dlouhodob ě projevilo spíše jako b řemeno než jako výhoda. 107 Švýcarská konfederace sice i po druhé sv ětové válce v duchu bilateralismu uzavírala smlouvy s nejr ůzn ějšími státy a tím mimochodem obohatila – jak bude zmín ěno pozd ěji – spektrum svých zahrani čních kontakt ů o naprosto nové regiony, na druhou stranu se ale nemohla zcela uzav řít p řed radikálními zm ěnami mezinárodního prost ředí, zejména p řed multilateralizací povále čné sv ětové politiky. Tento triumf multilateralismu nebyl, vzhledem ke zkušenostem s versaillským systémem a ztroskotání Spole čnosti národ ů, v dob ě založení OSN a dalších organizací, ale ani dlouhá léta poté, samoz řejmý. Necht ělo-li se však Švýcarsko dostat do role outsidera, což by beze sporu prohloubilo krizi po válce izolovaného státu a vystavilo jej nebezpe čí nevypo čitatelných ekonomických následk ů, muselo na „staronový“ trend bezpodmíne čně reagovat. Jak již bylo uvedeno, u činila Petitpierrova administrativa tento krok v rámci povále čné neutralitní politiky a vstoupila t ěsn ě po roce 1945 pod záminkou solidarity či „hospodá řsko-technické“ kooperace do celé řady mezinárodních institucí. 108 Klesající význam bilateralismu a mezistátních úmluv post řehla i bernská centrála. Po čet spolkovou radou jmenovaných delegací, které byly vyslány na dvoustranná jednání, se rapidn ě snížil, již v roce 1948 se švýcarští zmocn ěnci pohybovali výrazn ě čast ěji na multilaterálních než bilaterálních forech. 109 P ředstava o bilateralismu jako vhodné alternativ ě a kompenzaci k absenci v OSN, resp. evropské integrace, se sice udržela i nadále – zejména v řadách korporativních institucí – byla ale v rozporu s mezinárodní realitou. D ůležitým impulsem k překonání bilaterálního „mýtu“, jenž se v 50. letech stal spíše proti Washingtonu a Bruselu namí řeným bojovným heslem švýcarské ekonomiky, 110 byl vznik EHS a EURATOM v roce 1957, jimiž získal evropský integra ční proces dosud nevídanou kvalitu. Švýcarská konfederace následn ě nejen aktivn ě podporovala na p ůdě OECE plány na z řízení velké evropské zóny volného obchodu – která se ale vzhledem k francouzskému odporu koncem roku 1958 neuskute čnila – nýbrž stála v roce 1960 také u kolébky Evropského sdružení volného obchodu (EFTA). O uvoln ěnějším vztahu k evropskému okolí sv ědčí z mnoha hledisek pozoruhodná švýcarská integra ční politika z po čátku 60. let. Když v roce 1961 Velká Británie, Norsko a Dánsko podaly žádost o vstupu do EHS, domluvili se švýcarští p ředáci se

106 Hug, Peter/ Gees, Thomas/ Dannecker, Katja: Die Aussenpolitik der Schweiz im kurzen 20. Jahrhundert, s. 15. 107 Ibid. 108 Švýcarsko se stalo členem tém ěř všech odborných organizací OSN. Vedle tohoto p ůsobení však nesmíme opomenout jeho vstup do OECE (1948) či Evropské platební unie (1950). 109 Hug, Peter: Der gebremste Aufbruch, s. 96. 110 Hug, Peter/ Gees, Thomas/ Dannecker, Katja: Die Aussenpolitik der Schweiz im kurzen 20. Jahrhundert, s. 17.

36 svými švédskými a rakouskými prot ějšky na spole čném postupu v rámci kooperace neutrálních stát ů Evropského sdružení volného obchodu, která vyvrcholila asocia čními jednáními s EHS v letech 1962-1963. Spolková rada zřídila již p ředem (tj. v roce 1961) integra ční byro (Integrationsbüro), speciální spole čný útvar ministerstev EDV a EPD, který od této doby monitoruje, a z části i koordinuje, integra ční politiku Švýcarska. Pokus o vytvo ření spole čné „st říšky“ mezi EHS a EFTA sice neusp ěl – v roce 1963 kv ůli dalšímu vetu de Gaullovy Francie a v následujících letech z důvodu slábnoucí atraktivity Evropského sdružení volného obchodu, jehož členové stále čast ěji dávali p řednost p řestupu do EHS p řed dalším setrváním ve spolku – nicmén ě nazna čoval možnost zcela nové koncepce integra ční politiky Švýcarské konfederace. P řevzetím hospodá řského obsahu zakládajících listin EHS v pr ůběhu asocia čních jednání dalo Sp říseženství najevo, že usiluje o rozsáhlou a pozitivní integraci, která p řesahuje rámec pouhé redukce obchodních překážek. 111 Zásadní obrat zaznamenal i švýcarský postoj v ůč i Rad ě Evropy. Jestliže spolková rada nahlížela na vstup do tohoto orgánu, jenž byl p ůvodn ě koncipován jako východisko k vytvo ření Spojených stát ů Evropy, ze svého neutralitn ě-politického hlediska ješt ě v roce 1949 jako na neoportunní krok, přehodnotila nyní švýcarská strana své stanovisko a stala se v roce 1963 jeho členem. Rada Evropy p ředstavovala v následujícím období až do doby Konference o bezpe čnosti a spolupráci v Evrop ě nejd ůležit ější referen ční bod pro evropskou politiku švýcarské vlády. 112 Zm ěna kurzu švýcarské zahrani ční politiky se projevovala dále i v pom ěru k multilateráln ě organizované Všeobecné dohod ě na clech a obchodu (GATT), jíž se Švýcarsko po válce z hospodá řsko-strategických d ůvodů, ale i kv ůli napjatým vztah ům ke Spojeným stát ům nezú častnilo. Za ú čelem utlumení negativních následk ů švýcarského ne členství v EHS a odstran ění p řekážek v obchodování s mimoevropskými, resp. rozvojovými zem ěmi, vstoupila Švýcarská konfederace t ěsn ě po zrušení Evropské platební unie v roce 1958 zprvu provizorn ě (1959) a poté již v plném rozsahu, jako rovnoprávný člen, do GATT (1966), což mimo jiné vedlo ke zlepšení švýcarsko-amerických styk ů.113 V souvislosti s uvoln ěním mezinárodního politického klimatu v d ůsledku tzv. mírové koexistence obou velmocenských blok ů a prohlubující se problematikou dekolonizovaných států jižní hemisféry, nemohla švýcarská administrativa p řehlédnout skute čnost, že se OSN v pr ůběhu 60. let stala opravdovým

111 Götschel, Laurent/ Bernath, Magdalena/ Schwarz, Daniela: Schweizerische Aussenpolitik, s. 110. 112 Altermatt, Urs: Vom Ende des zweiten Weltkriegs bis zur Gegenwart (1945-1991), s. 68. 113 Nejvýrazn ěji se tento fakt projevil v ukon čení tzv. „hodinkové války“ mezi Švýcarskem a USA. Spojené státy absence Švýcar ů v GATT a jejich na Americe pom ěrn ě nezávislý hospodá řsko-politický kurz, který nez řídka hrani čil s antiamerikanismem, rozho řč ily do té míry, že zavedly v roce 1954 zvláštní protek ční clo na švýcarské hodinky, aby zamezily jejich dominantnímu postavení na americkém trhu a vynutily si Ameri čan ům p řízniv ěji naklon ěnou politiku Švýcarské konfederace. Po švýcarském vstupu do GATT v roce 1966 Ameri čané své protek ční opat ření neprodlen ě zrušili. Götschel, Laurent/ Bernath, Magdalena/ Schwarz, Daniela: Schweizerische Aussenpolitik, s. 182.

37 centrem sv ětové multilaterální politiky, místem, na n ěmž se stále čast ěji vedle konfrontace mezi Východem a Západem objevovala tématika „t řetího sv ěta“. I když se pod vedením ministra zahrani čních v ěcí Willy Spühlera (1966-70) na čas obnovila debata ohledn ě OSN, nep řipadalo členství v této organizaci ani pod novými mezinárodními parametry pro švýcarské vedení v úvahu, p řinejmenším již Bern ale kategoricky nevylu čoval možnost případného pozd ějšího vstupu. 114 Místo toho rozší řili Petitpierrovi následníci, tj. Friedrich Traugott Wahlen (1961-65) a výše jmenovaný Willy Spühler, v dosud nevídané mí ře humanitárn ě-rozvojovou pomoc Švýcarské konfederace. Z řízením Ú řadu pro technickou spolupráci (Dienst für technische Zusammenarbeit – DftZ) v roce 1961 a opakovaným vy člen ěním n ěkolika milionových částek ze spolkového rozpo čtu za čala v polovin ě 60. let zcela nová etapa švýcarské rozvojové politiky, jež se stala d ůležitým a snad i nejúsp ěšn ějším pilí řem švýcarské diplomacie a t ěšila se navíc podpo ře širokých mas a opozi čních politik ů.115 Na mezinárodním poli prohloubilo Švýcarsko svou angažovanost v ůč i stát ům „t řetího sv ěta“ z valné části pod štítem odborných organizací OSN. 116 Multilaterální strategie se p řitom jevila od konce 50. let jako obzvláš ť ideální dopln ěk d řív ějších bilaterálních snah k hospodá řskému zp řístupn ění vzdálených kon čin Afriky, Asie nebo Jižní Ameriky. 117 Úpadek bilateralismu nez ůstal bez následk ů pro reprezentaci švýcarské zahrani ční politiky. Pokud se d říve nechala vláda zastupovat p ři d ůležitých mezinárodních jednání delegacemi, které se skládaly převážn ě z expert ů a p ředstavitel ů hospodá řských svaz ů a dalších institucí, nebyla multilateráln ě organizovaná fóra ochotna tuto formu helvétského korporativismu nadále tolerovat. Soub ěžn ě s přechodem od bi- k multilaterální orientaci švýcarského diplomatického aparátu tak m ůžeme sledovat marginalizaci korporativního vlivu na zahrani ční politiku Sp říseženství, jež symbolicky kulminovala „vyhošt ěním“ Švýcarského obchodního a pr ůmyslového spolku (Schweizerischer Handels- und Industrieverein – Vorort) z parlamentní budovy (tzv. Bundeshaus) v Bernu, jehož kancelá ř v obchodním odd ělení EDV musela být po odchodu jeho dlouhodobého ředitele Heinrich Hombergera v roce 1965 definitivn ě vyklizena. 118

114 Altermatt, Urs: Vom Ende des zweiten Weltkriegs bis zur Gegenwart (1945-1991), s. 69. 115 Holenstein, René: „Es geht auch um die Seele unseres Volkes!“ Entwicklungshilfe und nationaler Konsens, In: König, Mario a kol. (eds.): Die Schweiz 1798-1998: Staat – Gesellschaft – Politik. Dynamisierung und Umbau. Die Schweiz in den 60er und 70er Jahren, Zürich 1998, s. 115 nn. 116 Zde jen krátký a nikoliv úplný vý čet: členství v komisi Technické pomoci TAC Ekonomické a sociální rady ECOSOC (od 1957), Organizace pro pr ůmyslový rozvoj UNIDO (od 1966), Konference o obchodu a rozvoji UNCTAD (od 1964). Viz Hug, Peter/ Gees, Thomas/ Dannecker, Katja: Die Aussenpolitik der Schweiz im kurzen 20. Jahrhundert, s. 20 nn. 117 Hug, Peter: Vom Neutralismus zur Westintegration, s. 84 nn. 118 Hug, Peter: Der gebremste Aufbruch, s. 106.

38 Klesající význam zástupc ů ekonomické a soukromé sféry od druhé poloviny 50. let vyrovnával r ůst ú řednické soustavy. Rozši řování personální základny a zastupitelské sít ě ministerstvem zahrani čních v ěcí p řitom úzce souviselo s širší vývojovou tendencí, v jejímž důsledku došlo k postupné parcelaci, resp. segmentaci švýcarské zahrani ční politiky, což nep římo vyplývalo z multilateralizace jednotlivých politických oblastí. Vedle EPD a EDV se stále výrazn ěji na mezinárodním poli profilovala i další ministerstva. P řítomnost v ětšího po čtu aktér ů si vyžadovala v neposlední řad ě také lepší koordinaci a reprezentaci ze strany spolkové rady. Švýcarští minist ři proto usilovali o bezprost ředn ější vliv na mezinárodní d ění prost řednictvím čast ějších výjezd ů za hranice, čímž se dotkli jedné z helvétských zvláštností. Návštěvy ciziny byly totiž pro členy spolkové rady po celé 20. století velice vzácné a v domácím prost ředí krajn ě sporn ě. Podle p řevládajících názor ů švýcarského parlamentního a ve řejného obecenstva odporovala diplomatická vystoupení švýcarských vládních p ředstavitel ů v cizin ě republikánskému charakteru spolkového státu – řádný ministr m ěl z hlediska Švýcar ů především sloužit doma svému lidu a nikoliv se „potulovat“ po sv ětě.119 P řestože nechal kolektiv t ří ministr ů (Max Petitpierre - EPD, Thomas Holenstein - EVD, Hans Streuli - ministerstvo financí a cla EFZD) na p řelomu 50. a 60. let ústavn ě-právn ě p řezkoumat, zda není zvýšená cestovní aktivita člen ů spolkové rady protiústavní a následn ě nebylo zjišt ěno nic, čím by tento fakt narušoval konstituci, zdály se delší absence švýcarských činitel ů vzhledem k politickému systému a starším republikánsko-antidiplomatickým náladám tém ěř vylou čené. 120 Na vlastní k ůži zažil tuto skute čnost i ministr zahrani čních v ěcí Willy Spühler. Šéf švýcarské diplomacie z období Pražského jara cht ěl „otev řenost“ své zahrani ční politiky vůč i sv ětu demonstrovat mimochodem i n ěkolika návšt ěvami v cizin ě. Vedle tradi čních destinací, p ředstavovaných neutrálními státy (Švédsko a Rakousko), vedly Spühlerovy cesty i do východního bloku (Jugoslávie, Rumunsko). Volba cíl ů jeho pracovních cest a samotné pro švýcarské pom ěry neobvykle čilé cestování zp ůsobily ministrovi nejeden problém a mediální rozruch. 121 Otázka, kdo má Švýcarsko reprezentovat na mezinárodní scén ě, z ůstala i nadále sporná a švýcarští minist ři zahrani čních v ěcí museli až do konce studené války po čítat s tím, že každý jejich výjezd do ciziny – i když se jim ho poda řilo uskute čnit pod rouškou „soukromé cesty“, jak bývalo zvykem – bude na domácí p ůdě skandalizován. 122

119 Ibid., s. 110. 120 Ibid. 121 Altermatt, Urs: Vom Ende des zweiten Weltkriegs bis zur Gegenwart (1945-1991), s. 69. 122 O tomto faktu sv ědčí mimo jiné vzpomínky a projevy známého švýcarského spisovatele a literárního v ědce Adolfa Muschga. Ješt ě v polovin ě 80. let 20. století tento intelektuál se zna čným údivem konstatoval, že švýcarští minist ři zahrani čních v ěcí byli nuceni tém ěř každou cestu za hranice rozsáhle ospravedlnit a omluvit, zatímco všude jinde na sv ětě

39 Pokles významu bilateralismu kone čně názorn ě ilustruje i osud koncepce tzv. „t řetí síly“. Východisko tohoto specifického druhu neutralismu tvo řila jednak švýcarská p ředstava z poslední fáze druhé sv ětové války, že se povále čná Evropa jen zt ěžka a zdlouhav ě zregeneruje, jednak od říznutí Švýcarska od jeho tradi čních obchodních partner ů. Spojenci v čele s Ameri čany dali bezprost ředn ě po ukon čení války jasn ě najevo, že nehodlají p řipustit v nejbližší dob ě žádné obnovení hospodá řských styk ů mezi Švýcarskou konfederací a Itálií, resp. N ěmeckem, a že mají Švýca ři proto svou zahrani ční politiku p řesm ěrovat na jinou kolej. 123 Tato fakta spole čně se švýcarskými výhradami v ůč i tomu, co n ěkteré kruhy v Bernu polemicky nazývaly „dolarovým imperialismem“ Spojených stát ů, byly dosta čujícími d ůvody k tomu, aby švýcarští p ředstavitelé zintenzivnili hospodá řské a diplomatické kontakty s oblastmi, které se dosud pohybovaly na okraji švýcarských zájm ů nebo se teprve po druhé sv ětové válce objevily na jevišti sv ětové politiky. Švýcarsko se soust řeďovalo v následujících letech na jedné stran ě na dekolonizované a rozvojové státy St řední a Jižní Ameriky, Afriky a Asie, kde se mohlo p ředstavit jako atraktivní, koloniální minulostí nepostižený a v aktuálním st řetu mezi Východem a Západem zdánliv ě neú činkující partner. 124 Obzvláš ť velké nad ěje kladla spolková republika ale sou časn ě také na st řední a východní Evropu, s níž spojovali švýcarští akté ři řadu dobrých zkušeností z mezivále čného a vále čného období, na které bylo možno po válce v rámci neutralistické strategie navazovat. Nep řekvapuje tudíž, že práv ě se Švýcarskem uzav řelo čerstv ě osvobozené Československo již 31. srpna 1945 svou první mezinárodní obchodní a hospodá řskou smlouvu v ůbec. O rok pozd ěji následovala vyjednávání a dohody s Rumunskem, Bulharskem a Ma ďarskem. Obchod s východní Evropou se již v roce 1947 ve srovnání s mezivále čným obdobím z čtvernásobil a v následném roce dosáhl svého vrcholu. K relativnímu úsp ěchu programu „t řetí síly“, tj. snahy o vybudování na USA a SSSR nezávislé sít ě mezinárodních vztah ů, napomohla Švýcarsku na Východ ě v prvních povále čných letech i domn ěnka n ěkterých socialistických politik ů, podle níž by se prost řednictvím partnerství s mocensko-politicky nepodez řelou západní zemí dal omezit proces sov ětizace vlastních lidových republik. 125 Na postoji švýcarských p ředstavitel ů v ůč i st řední a východní Evrop ě nezm ěnilo kupodivu nic zásadního ani spušt ění železné opony – i v období, kdy byly výhledy na rozvoj vzájemných vztah ů víc než chmurné, trvaly politické vedení a hospodářské kruhy na svém dosavadním

byly návšt ěvy ciziny čelních politik ů pokládany za zcela b ěžnou a rutinní záležitost. Muschg, Adolf: Die Schweiz am Ende – am Ende die Schweiz. Erinnerungen an mein Land vor 1991, Frankfurt 1990, s. 108. 123 Späthi, Thomas: Die Schweiz und die Tschechoslowakei 1945-1953, s. 36. 124 Hug, Peter: Vom Neutralismus zur Westintegration, s. 79 nn. 125 Ibid., s. 85.

40 kurzu. Okolo roku 1950 se takto uskute čnilo další kolo bilaterálních úmluv mezi Švýcarskem a nyní již satelitními státy sov ětského impéria. 126 U jednacího stolu vyjednané kontingenty ale daleko p řesáhly skute čný rozsah obchodního transferu. Význam východního obchodu prudce klesl v neposlední řad ě i kv ůli strukturálním problém ům v Rad ě vzájemné hospodá řské pomoci se sdružujících komunistických zemí. Nesolventnost, dodací potíže, nedostate čná kvalita zboží a surovin, technické p řekážky apod. byly pro švýcarskou stranu snad opravdu závažn ějšími d ůvody pro dlouhodobou stagnaci obchodního styku s Východem, než ideologický moment anebo americký nátlak ( Hotz-Linder-Agreement ). 127 Zatímco morální hledisko a otázky lidského práva hrály tedy v prvních letech po válce v úvahách švýcarských lídr ů jen pod řadnou roli a v ětšina politik ů a podnikatel ů vskutku byla ochotna obchodovat bez skrupulí se Stalinem stejn ě jako p řed tím s Hitlerem, 128 pronikal mravní rozm ěr východních kontakt ů stále hloub ěji do podv ědomí širších mas. Krátce po komunistickém p řevratu v Československu tak kup říkladu již nebylo politicky korektní vlastnit auto zna čky Škoda. 129 Podstatnou kvalitativní zm ěnou prošly tyto proti obchodním styk ům s východním blokem namí řené nálady po sov ětské intervenci v Ma ďarsku. Krvavé potla čení ma ďarského povstání vyvolalo po celém západním sv ětě vlnu protest ů a rozho řč ení, ve srovnání s ostatními zem ěmi vynikaly však švýcarské manifestace jak dobou svého trvání, tak svou intenzitou. Protisov ětská a protikomunistická atmosféra v roce 1956 p řitom navazovala p římo na mezivále čný antibolševismus širokých ob čanských vrstev a politických elit. Ve stejném duchu pak po druhé sv ětové válce p ůsobily r ůzné soukromé a polostátní spolky, jako byla nap ř. Švýcarská osv ětová služba (Schweizerischer Aufklärungsdienst – SAD) a další organizace. 130 Jednotlivé formy švýcarského nesouhlasu s ma ďarskými událostmi, jehož spektrum sahalo od výzvy po bojkotu ruských kuliná řských specialit až po pronásledování a napadení člen ů marginální komunistické strany PdA (Partei der Arbeit), 131 nechceme a ani nem ůžeme na tomto míst ě podrobit d ůkladn ějšímu rozboru, nicmén ě stojí za povšimnutí, že vpád vojsk Varšavské smlouvy do bratrské zem ě tvo řil mezník p ři zrodu

126 Hug, Peter: Der gebremste Aufbruch, s. 102. 127 Ammann, Klaus: Handel wider Willen ?, s. 171 a 175. 128 Hug, Peter: Vom Neutralismus zur Westintegration, s. 88. 129 Ibid. 130 SAD vznikla spolu se svými francouzskými (Rencontre Suisses – RS) a italskými (Conscienza Svizzera) prot ějšky jako civilní nástupnická organizace armádní sekce Heer und Haus , která b ěhem druhé sv ětové války prost řednictvím film ů, přednášek a dalších propaga čních prost ředk ů ší řila nejen mezi vojáky, ale i civilním obyvatelstvem „ryze“ švýcarské a demokratické hodnoty s cílem zvýšit obranyschopnost švýcarské populace. Hluboko do 60. let byla osv ětová činnost SAD výhradn ě namí řena proti komunistickému totalitarismu a její zdánlivé helvétské odr ůdě, kterou spat řovali p ředstavitelé služby p ředevším v řadách švýcarské komunistické strany PdA (Partei der Arbeit) a v levicovém spektru ob čanské spole čnosti. Bretscher-Spindler, Katharina: Vom heissen zum Kalten Krieg, s. 208 nn./ Historisches Lexikon der Schweiz [online: www.hls-dhs-dss.ch ], heslo „Heer und Haus“. 131 Bretscher-Spindler, Katharina: Vom heissen zum Kalten Krieg, s. 238-247.

41 rozsáhlejšího spole čenského hnutí, jehož p říslušníci se stav ěli z nejr ůzn ějších pohnutek proti hospodá řským, a z části i diplomatickým styk ům s nemilovaným východním blokem. 132 Okruh jeho stoupenc ů se zprvu soust ředil na malé akademické kroužky, v souvislosti s výstavbou berlínské zdi v roce 1961 lze již mluvit o široce založené kampani. Hnutí sice po čase jako spole čenský jev dosloužilo, bylo ale významné zejména tím, že tlumo čilo přesv ědčení v ětší části ob čan ů, která nepovažovala obchody s komunistickými státy za vhodnou kompenzaci k evropskému integra čnímu procesu a volala po dodržení etických zásad v ekonomické sfé ře. 133 Ani po t ěchto krizových událostech v říši sov ětského impéria a jejích hlubokých odezvách ve švýcarské spole čnosti se federální místa nemínila zcela rozejít se svou dosavadní obchodní politikou. Mnoho švýcarských podnik ů zú častn ěných na vým ěně zboží s východními státy si udrželo alespo ň minimální konexe za železnou oponou, aby si v p řípad ě náhlého politického převratu nebo všeobecného zlepšení rámcových podmínek mohly usnadnit p řístup na cizí trh. 134 Spolková rada na druhou stranu zd ůraznila, že nem ůže v zásad ě ovlivnit a ur čit obchodní orientaci jednotlivých firem, a odmítla, s odkazem na švýcarský princip univerzality, možnost p řerušení diplomatických styk ů, nebo ť by tento krok znesnadnil hájení vlastních zájm ů v ůč i doty čným zemím – zejména v oblasti beztak zdlouhavých a komplikovaných jednání ohledn ě odškodn ění za znárodn ěný švýcarský majetek. Po doznívání proti východním kontakt ům namí řenému protestnímu hnutí se švýcarští činitelé ve znamení globálního tání politického mrazu snažili na po čátku 60. let op ět prohloubit vztahy s komunistickými režimy. V roce 1963 požadovali obchodní odd ělení EDV a představitelé pr ůmyslu zvýšení exportu na Východ. O dva roky pozd ěji pov ěř ila spolková rada ve řejn ě-právní nadaci Pro Helvetia úkolem zpevnit kulturní vazby s východní Evropou. V následujících letech se takto uskute čnily v řad ě stát ů sov ětského bloku nejr ůzn ější um ělecké a architektonické výstavy švýcarské provenience. Zlepšení politického klimatu vedlo na druhé stran ě k nár ůstu zastoupení východních stát ů – p ředevším Sov ětského svazu – ve Švýcarsku. V srpnu 1966 otev řela sov ětská obchodní banka Woschod v srdci curyšské metropole své brány pro ve řejnost a 1971 zavítal SSSR poprvé v historii na tradi ční basilejský veletrh MUBA. Sblížení Švýcarské konfederace s východním sv ětem symbolizovalo i v roce

132 Hug, Peter: Der gebremste Aufbruch, s. 102. 133 Ibid. 134 Ammann, Klaus: Handel wider Willen?, s. 179.

42 1967 švýcarským ministrem obrany osobn ě zahájené nové letecké spojení z Curychu do Moskvy. 135 Výnos „nové“ východní politiky však byl navzdory nes četným bilaterálním úmluvám, které švýcarská strana do roku 1975 uzav řela se svými východními partnery a jimiž byly postupn ě nahrazeny všechny povále čné dohody, více než skli čující. Východní blok – stejn ě jako zámo řské státy v Africe, Jižní Americe nebo Asii, které se snažila švýcarská diplomacie po válce k sob ě p řipoutat – nemohl nikdy p ředstavovat reálnou alternativu k západnímu sv ětu. Regenerace a sjednocení Evropy, které svou dynamikou zdaleka p řekonaly nejoptimisti čtější očekávání, tvo řily onu realitu, s níž bylo Švýcarsko nuceno se nadále vyrovnávat. Dlouhodob ě také nebylo myslitelné, aby se švýcarská administrativa stranila amerického hospodá řského řádu: vstup do GATT v roce 1966 již nazna čil obtížnou cestu, která vedla Sp říseženství až k členství ve švýcarskou stranou dlouhá léta opovrženému systému brettonwoodských institucí (1992). Ve stínu t ěchto událostí z ůstaly vztahy s rozvojovými zem ěmi a východním blokem, p řes veškeré úsilí a vložené prost ředky, vždy jen matným odleskem p ůvodní neutralistické myšlenky. 136 Jak v zámo ří, tak na komunistickém Východ ě bojovali švýcarští p ředstavitelé s tém ěř nep řekonatelnými strukturálními p řekážkami a navíc byly tyto orientace nejpozd ěji od druhé poloviny 50. let vystaveny rostoucí kritice uv ědom ělých ob čan ů, kte ří vyzývali vládnoucí politické a ekonomické kruhy k uspo řádání vn ějších diplomatických a hospodá řských styk ů podle mravních zásad.

135 Hug, Peter: Der gebremste Aufbruch, s. 102 n. 136 Ibid.

43 1.5 Helvétská kocovina

Navzdory výše uvedeným zm ěnám mezinárodního prost ředí na sklonku 50. let (p řechod od bilateralismu k multilateralismu, uvoln ění nap ětí mezi supervelmocemi, vznik nových „agend“ v souvislosti s problematikou dekolonizovaných zemí atd.), p řes vskutku pozoruhodné integra ční aktivity po zrodu Evropského hospodá řského spole čenství a sou časné ztroskotání na zámo řských oblastech a východním bloku založené neutralistické koncepce, nebyla švýcarská zahrani ční politika v pr ůběhu 60. let ze strany domácího obecenstva vnímána jako p řelomová. Skute čný rozsah mezinárodní kooperace a faktickou integraci do západního bloku akté ři švýcarské diplomacie d ůsledn ě zaml čovali, d ůležité participace na multilaterálních fórech byly hesly restriktivn ě pojaté neutralitní politiky („technicko- hospodá řská“ spolupráce atd.) apolitizovány, nebo ť p řesp říliš velká míra ve řejné aktivity na mezinárodních jevištích by ohrožovala po celá desetiletí vyp ěstovaný a udržovaný obraz na sv ětovém d ění nezávislého, resp. jím nedot čeného Švýcarska. 137 Zatímco se alpská republika z reáln ě-politického hlediska jen zt ěží mohla vyhnout postupující multilateralizaci sv ětové politiky, propagovali její p ředstavitelé paradoxn ě i nadále p řednosti zdánliv ě „vyzpytateln ějšího“ a švýcarskému Sonderfallu údajn ě uzp ůsoben ějšího bilateralismu. 138 Toto tvrzení se ovšem dostávalo do rozporu nejen s tradicí helvétského internacionalismu, sahajícího od dob zrození hnutí Červeného k říže p řes aktivní roli ve Spole čnosti národ ů až po povále čnou mezinárodní spolupráci, nýbrž i s opravdovým stavem propojení Švýcarského sp říseženství se sv ětem. Statistiky mezinárodních organizací a konferencí názorn ě dokládají, že Švýcarsko pat řilo již od konce 19. století k nejlépe integrovaným zemím na sv ětě. Až do první sv ětové války byly jen velmoci jako N ěmecko či Rakousko-Uhersko, dále Francie, Velká Británie anebo Itálie čast ěji zastoupeny v mezinárodních grémiích, v mezivále čném období Švýca ři dokonce ješt ě n ěkteré ze jmenovaných stát ů p řekonali. Své p řední místo ve sv ětovém m ěř ítku Sp říseženství sice po roce 1960 ztratilo a propadlo se do časn ě na jedenáctou až šestnáctou příčku, což odpovídalo stále ješt ě nadpr ůměrné mezinárodní integraci, relativní ztráty na vládní a ministerské úrovni byly však následn ě vyrovnány hojn ější participací švýcarských nevládních, resp. neziskových organizací (tzv. NGO) na mezinárodní scén ě. Shrneme-li po čet oficiálních a nevládních míst hájících švýcarské zájmy na nejr ůzn ějších mezinárodních fórech, dosp ějeme dokonce k záv ěru, že se Švýcarsko

137 Hug, Peter/ Gees, Thomas/ Dannecker, Katja: Die Aussenpolitik der Schweiz im kurzen 20. Jahrhundert, s. 23. 138 Götschel, Laurent/ Bernath, Magdalena/ Schwarz, Daniela: Schweizerische Aussenpolitik, s. 173.

44 nacházelo od 60. do 80. let 20. století mezi sedmi nejlépe integrovanými státy celého sv ěta. 139 Státními předáky dlouhá léta utvá řený a ve řejnosti prezentovaný dojem o stání Švýcarské konfederace v ústraní, či absolutizace její mezinárodní ojedin ělosti a izolace se vzhledem k těmto fakt ům stále více rozcházely s realitou. Spolková rada, její administrativa a další činitelé vykazovali s jinými zem ěmi srovnatelnou, ba z mnoha hledisek dokonce ješt ě v ětší účast na mezinárodním d ění než byli doty ční akté ři ochotni ve řejn ě p řipustit. Z hlediska tohoto komunika čního deficitu je nutno p řistupovat k zahrani ční politice Švýcarské konfederace v dob ě studené války p řinejmenším ze dvou rovin: na jedné stran ě stála reálná, na jednotlivé aktéry siln ě segmentovaná, multilateráln ě ale vynikající integrovaná praxe, na stran ě druhé domácímu publiku p ředstavený ve řejný rituál, který se soust řeďoval na opakování týchž hlavních motiv ů a frází („neutralita“, „solidarita“, „technická spolupráce“, „Sonderfall“ atd.). 140 Dokud byla švýcarská spole čnost v prvních dvou povále čných dekádách paralyzována roztržkou mezi mocenskými bloky, parlamentní, resp. ob čanská ve řejnost se navíc vyzna čovala latentním nezájmem o záležitosti vn ějších vztah ů a v ětšina obyvatel se tudíž nechala uspokojit p ředstavou, že jejich neutrální zem ě nepraktikuje žádnou zahrani ční politiku v pravém smyslu slova, nebyla hluboká propast mezi legitima ční rovinou oficiálních prohlášení a každodenní praxí negativn ě poci ťována. Zm ěna nastala teprve v okamžiku, kdy se tyto parametry dostaly do pohybu a postupn ě se v pr ůběhu 60. let vyno řily zárodky toho, co bychom mohli nazvat kritickou ve řejností. P říležitost k hlubšímu zamyšlení nad tradi čními hodnotami a aktuálními požadavky kladenými na Švýcarské sp říseženství a jeho vztahu k okolnímu sv ětu poskytla nejen kontroverzn ě hodnocená zemská výstava Expo 64 , konající se 1964 v Lausanne, ale i ve stejném období znovu oživená diskuse švýcarských intelektuál ů, která se zabývala otázkou švýcarské role za druhé sv ětové války. Velké roz čarování zp ůsobil v souvislosti s t ěmito debatami i ratifika ční proces úmluv a konvencí Rady Evropy, protože si zde švýcarská spole čnost bolestn ě uv ědomila, že její vzorová demokracie nesplnila ani zdaleka všechny mezinárodní standardy. Tak kup říkladu až po odstran ění závažných ústavních nedostatk ů odporujících fundamentálním zásadám lidského práva – zrušení v konstituci zakotveného zákazu jezuitského řádu a zavedení všeobecného volebního práva pro ženy – mohli švýcarští p ředstavitelé p řistoupit v roce 1974 k podpisu z řejm ě nejzávažn ějšího dokumentu Rady Evropy, tj. Úmluvy o ochran ě lidských práv a základních svobod. 141 Jen

139 Hug, Peter/ Gees, Thomas/ Dannecker, Katja: Die Aussenpolitik der Schweiz im kurzen 20. Jahrhundert, s. 10. 140 Ibid., s. 9. 141 Hug, Peter: Der gebremste Aufbruch, s. 112.

45 harmonizace právního řádu v tomto jediném p řípad ě trvala zemi, jež dala sv ětu nejednoho významného myslitele, z dnešní perspektivy tém ěř neuv ěř itelných jedenáct let. Nastavení zrcadla vlastní spole čnosti, otázky minulosti a národní identity, ale i volání po v ětší otev řenosti v ůč i mezinárodnímu prost ředí se uprost řed 60. let staly podn ětem nes četných odborných studií, noviná řských článk ů a diskuzí. Všechny tyto dobové reflexe se shodují v tom, že tlumo čí nejspíš pocity úzkosti, krize a nevole či skepse – vesm ěs vjemy a zkušenosti, jejichž prost řednictvím bylo již n ěkolikrát charakterizováno základní spole čenské klima, tzv. helvétská kocovina („ Helvetische Malaise“ ), druhé poloviny 60. let 20. století. 142 Soub ěžn ě s oživením kritického myšlení uvnit ř laických vrstev se do nastávajícího dialogu zapojil i parlament, který se chopil své zodpov ědnosti v oblasti zahrani ční politiky a na jehož půdě se nyní se zvýšenou frekvencí objevila témata zahrani čně-politické provenience. Ješt ě krátce p řed svým odchodem z parlamentní funkce p ředložil v roce 1966 tehdejší šéfredaktor NZZ (Neue Zürcher Zeitung) Willy Bretscher spole čně s dalšími kolegy ze zákonodárného sboru postulát, v n ěmž žadatelé prosili vládu, aby zvážila možnost švýcarského členství v OSN. Lvím podílem se zkušený poslanec a noviná ř Bretscher zasloužil i o vznik Švýcarské spole čnosti pro zahrani ční politiku (Schweizerische Gesellschaft für Aussenpolitik –SGA). 143 Tato organizace se stala v následujících letech nejen významným sty čným bodem pro badatele, bývalé diplomaty či politiky a zainteresovanou ve řejnost, ale snažila se svou odbornou a publika ční činností p řisp ět k všeobecné senzibilizaci ob čan ů pro zahrani čně- politickou problematiku. 144 Paraleln ě k iniciované diskuzi okolo OSN se poprvé v povále čných d ějinách objevila i otázka plné integrace Švýcarské konfederace do Bruselem řízené soustavy. Po londýnské konferenci Evropského sdružení volného obchodu z konce roku 1966 podnítilo integra ční byro p řezkoumání švýcarského vstupu do Evropského hospodá řského spole čenství a reaktivaci „Pracovní skupiny pro integra ční záležitosti“ z po čátku 60. let. 145 Symptomatickou reakci na bezvýraznost švýcarské zahrani ční politiky, která se mnohem víc než velkolepým idejím a programům pod řizovala zcela pragmatickým úvahám a pot řebám, p ředstavoval spolkové rad ě p ředaný požadavek poslanc ů Helmuta

142 Pojem helvétské kocoviny ( Helvetisches Malaise ) je známá parafráze stejnojménné publikace santgallského profesora státního práva Maxe Imbodena, jenž se svým spisem z roku 1964 snažil podpo řit projekt totální revize švýcarské konstituce. 143 Hug, Peter: Der gebremste Aufbruch, s. 111. 144 Nejvýrazn ější p řísp ěvek pro sou časný výzkum problematiky švýcarské zahrani ční politiky p ředstavují bezesporu ob ě příru čky, vytvo řené badatelským kolektivem pod vedením Aloise Riklina. Viz Riklin, Alois a kol. (eds.): Handbuch der schweizerischen Aussenpolitik (HbSA), Bern-Stuttgart 1975 a Riklin, Alois a kol. (eds.): Neues Handbuch der schweizerischen Aussenpolitik (NHbSA), Bern-Stuttgart-Wien 1992. 145 Hug, Peter/ Gees, Thomas/ Dannecker, Katja: Die Aussenpolitik der Schweiz im kurzen 20. Jahrhundert, s. 23.

46 Hubachera a Kurta Fuglera z roku 1965 o vypracování závažných sm ěrnic a cíl ů švýcarské zahrani ční politiky. 146 S celým tímto spole čenským vývojem se nedokázaly vládní kruhy ani švýcarská diplomacie nikdy zcela vypo řádat. Sice se ojedin ěle uvádí, že v čele s ministrem Friedrichem Traugott Wahlenem došlo v 60. letech k vy člen ění disponibility jako samostatné komponenty z dosavadní koncepce, což bývá n ěkdy s trochou nadsázky ozna čováno za za čátek „ nové éry švýcarské zahrani ční politiky “147 , fakticky však tento krok nep řinášel žádné novoty, protože obsahoval v zásad ě jen siln ější rétorický d ůraz na ochotu poskytovat „dobré služby“, čímž cht ěla spolková rada akcentovat aktivní charakter švýcarské zahrani ční politiky a p řínos neutrality pro mezinárodní spole čenství. 148 Jiné východisko ze soudobého dilematu spat řovala švýcarská administrativa v prohloubení humanitární a rozvojové politiky. P řestože se jednalo o oblast uvnit ř spole čnosti nesporn ě populární, nepoda řilo se vládním činitel ům ani tímto prost ředkem dlouhodob ě usm ěrňovat nespokojenost svých spoluob čan ů. Jak akcentování disponibility jako svébytného prvku švýcarské zahrani ční politiky, tak intenzivní snahy v humanitárn ě-rozvojové sféře nesta čily vlád ě, aby se dokázala vyrovnat s nejnaléhav ějšími problémy své doby. Da ň za svou opatrnou informa ční politiku a tvrdošíjné lp ění na p řežitých modelech zaplatila politická elita v následujících desetiletích. V 70. a 80. letech, kdy se i u švýcarských činitel ů za čaly prosazovat poznatky, že se z nedostatku alternativ budou muset v budoucnu smí řit se sv ětovými a evropskými multilateralismy, nebyla ve řejnost již ochotna tuto radikální zm ěnu kurzu p řijmout. V d ůležitých referendech, které rozhodovaly o dalším mezinárodním bytí Sp říseženství, dala v ětšina ob čan ů tudíž rad ěji p řednost ultrakonzervativním názor ům p řed vládou a stranickými špi čkami podporovanými p ředlohami. Nejcitliv ěji se tento fakt projevil při odmítnutí vstupu do OSN (1986) a Evropského hospodá řského prostoru (1992).

146 Ibid., s. 24 n. 147 Altermatt, Urs: Vom Ende des zweiten Weltkriegs bis zur Gegenwart (1945-1991), s. 67. 148 Fischer, Thomas: Die Grenzen der Neutralität, s. 57.

47 2. Perspektivy a možnosti studia švýcarské zahrani ční politiky na základ ě archivních zdroj ů

2.1 Politické zprávy a dopisy

Práce diplomata je úzce spjata s jazykem, řečí a komunikací v ůbec. 149 Zcela výjime čné postavení v rámci tohoto komunika čního subsystému mají zastupitelskými ú řady pravideln ě vypracovávané zpravodajské relace, jejichž prost řednictvím diplomatické mise informují doty čná místa ve své vlasti o nejd ůležit ějších událostech v přijímacím stát ě. Diplomatické zpravodajství se sice stalo p ředm ětem mezinárodn ě kodifikovaného práva v souvislosti s Víde ňskou úmluvou o diplomatických stycích z roku 1961, jež definuje tuto činnost jako jednu ze základních úkol ů všech zastupitelstev, 150 jeho konkrétní podoba však závisí zejména na pravidlech a oby čejích jednotlivých zemí. V případ ě Švýcarska se jednotná praxe v této oblasti vyvíjela v povále čném období jen velice pozvolna a musí být dnes p řevážn ě rekonstruována na základ ě pozd ějších sm ěrnic. 151 Z hlediska typologie rozlišujeme švýcarskými ambasadory do bernské centrály zasílané relace primárn ě na politické zprávy (politische Berichte/ rapport politique) a politické dopisy (politische Briefe/ lettre politique). Oproti jiným písemnostem z produkce švýcarských velvyslanectví (nap říklad depeše aj.), vykazují tyto dokumenty celou řadu formálních a obsahových p říznak ů, které ospravedl ňují jejich vy člen ění do separátn ě vymezených fond ů uvnit ř spolkového archivu. 152 Hlavní úkol diplomatických relací spo čívá z pohledu švýcarského ministerstva zahrani čních v ěcí především v tom, aby získalo „o čima a ušima“ svých misí bezprost řední a spolehlivé sv ědectví o politickém d ění v ur čité oblasti či zemi. Více než podrobné analýzy a detailní rozpisy jednotlivých událostí se EPD zajímá o co možná nejucelen ější obecný pohled na daný region. 153 Dle úsudku n ěkterých autor ů p řináší v ětšina politických zpráv , resp. dopis ů zaprvé

149 Vysoce postavený švýcarský diplomat Benedikt von Tscharner v této souvislosti poznamenal: „ Obdobn ě jako práce advokáta, fará ře anebo noviná ře je povolání diplomata ve vysoké mí ře spojeno s médiem jazyka […] Mluvení a psaní pat ří k dennímu chlebu každého diplomata, p řesn ěji: jasné mluvení, výstižné psaní, ovládání sv ětových jazyk ů. Cílem by m ělo být formulovat to, co je mín ěno a jak je n ěco skute čně mín ěno, aby bylo p řijato a porozum ěno, aby se líbilo a m ělo ú činek .“ Von Tscharner, Benedikt: Schweizer Diplomatie – heute, Zürich 1993, s. 67. 150 Z t řetího článku (bod 1d) zmín ěné dohody mimo jiné vyplývá, že funkcí diplomatické mise je „ zjiš ťovat všemi zákonnými prost ředky podmínky a vývoj v p řijímacím stát ě a podávat o nich zprávy vlád ě vysílajícího státu “. České zn ění úmluvy było zp řístupn ěno na webových stránkách Ministerstva zahrani čních v ěcí České republiky ( www.mzv.eu ). 151 Graf, Christoph/ Maurer, Peter: Die Schweiz und der Kalte Krieg: 1945-1950, In: Studien und Quellen: Zeitschruft des Schweizerischen Bundesarchivs, 11, Bern 1985, s. 16. 152 Graf a Maurer k fond ům diplomatického zpravodajství poznamenali: „ Z formálního a v ědeckého hlediska musíme konstatovat, že se v p řípad ě politických zpráv jedná o jednozna čně ozna čené, archivn ě separátn ě klasifikované, podle jednotlivých stanoviš ť uspo řádané a uvnit ř jednotlivých stanoviš ť chronologicky se řazené a kontinuáln ě o číslované série zpráv bez v ěcného zpracování .“ Ibid. Doty čné fondy nacházíme ve spolkovém archivu pod signaturou BAR, E 2300 A-Z. 153 Naprosto nežádoucí bylo pro ministerstvo zahrani čních v ěcí zpravodajství v podob ě konkrétních direktiv, doporu čení anebo návod ů ze strany svých diplomat ů. Bischof, Michael H. a kol.: Südafrika im Spiegel der Schweizer Botschaft, s. 46.

48 informace o hostitelské zemi, na druhém míst ě stojí mezinárodn ě relevantní témata a až v poslední instanci se jedná o otázky týkající se bilaterálních vztah ů se Švýcarskem. 154 Velký důraz klade švýcarská administrativa na d ůvěryhodnost ve zprávách uvedených informa čních zdroj ů. V jedné z mála direktiv, kterou Bern zaslal v roce 1955 svým zastupitelským ú řad ům za účelem na črtnout alespo ň vágní pokyny ohledn ě obsahu diplomatického zpravodajství, se objevuje požadavek, aby politické zprávy zahrnovaly údaje pocházející jen od ov ěř ených a spolehlivých informátor ů, p řičemž byla pozornost explicitn ě obrácena na osobnosti z politiky, funkcioná ře hostitelských ministerstev anebo členy diplomatického sboru. 155 Bezpe čnostní motivy (ochrana totožnosti informátor ů) p ředstavovaly také jeden z důvod ů, pro č byly politické relace klasifikovány jako tajné (vertraulich/ confidental), což omezovalo jejich distribuci uvnit ř ministerstva zahrani čních v ěcí a vyžadovalo, aby se p ředem odstranily všechny údaje, které by odhalily identitu zmín ěných osob. 156 Obsahové kritérium bylo mimo jiné distinktivním rysem pro diferenciaci mezi politickými zprávy a dopisy. Zatímco se politické zprávy podle p ředstav EPD m ěly vztahovat na nejd ůležit ější politické problémy přijímacího státu, byly politické dopisy vyhrazeny spíše druho řadým informacím, resp. událostem každodenní politiky. 157 Tato dichotomie se ve svém d ůsledku projevovala i v některých formálních náležitostech a ve sfé ře adresát ů. Auto ři politických zpráv nebyli pouze instruováni, aby užívali názvy vystihující základní myšlenku svého sd ělení a d ůsledn ě číslovali svá díla v rámci jednoho kalendá řního roku, 158 nýbrž také, aby je adresovali p římo ministrovi zahrani čních v ěcí. V hierarchii zpravodajství na nižší úrovni stojící politické dopisy byly zasílány „jen“ řediteli politického odd ělení, resp. generálnímu tajemníkovi EPD. V pr ůběhu 60. let minulého století se na švýcarských zastupitelských ú řadech vžila praxe, podle níž ponechal šéf mise vypracování diplomatických zprav svému personálu. Ministerstvo zahrani čních v ěcí proti tomuto vývoji sice p římo neintervenovalo, nicmén ě opakovan ě požadovalo od svých pod řízených, aby byli p ůvodci zpráv p řinejmenším ozna čeni zkratkou, a sou časn ě zd ůraz ňovalo svým velvyslanc ům, že jimi podepsané relace jsou považovány za jejich osobní projev či názor. 159

154 Graf, Christoph/ Maurer, Peter: Die Schweiz und der Kalte Krieg, s. 16. 155 Bischof, Michael H. a kol.: Südafrika im Spiegel der Schweizer Botschaft, s. 55. 156 Ibid., s. 54. 157 Ibid., s. 55 a Graf, Christoph/ Maurer, Peter: Die Schweiz und der Kalte Krieg, s. 16. 158 Bischof, Michael H. a kol.: Südafrika im Spiegel der Schweizer Botschaft, s. 54. 159 Ibid. Že nemusela podpisující osoba být totožna s původcem zpráv si m ůžeme z řejm ě ov ěř it i na základ ě dokument ů pocházejících ze švýcarského velvyslanectví v Praze z roku 1968. Tém ěř jedna čtvrtina politických dopis ů tohoto ro čníku (tj. čty ři z devatenácti) je psaná v n ěmeckém jazyce. A čkoliv jsou všechny relace (tzn. jak politické zprávy, tak dopisy) podepsané tehdejším velvyslancem Samuelem Campichem a nenajdeme mezi nimi žádné formální odlišnosti, je velice pravd ěpodobné, že signatá ř není autorem zmín ěných čtyř dokument ů. Jako rodák z Lausanne vedl Campiche totiž veškerou svou dokumentaci a korespondenci tém ěř bezvýhradn ě ve francouzštin ě. N ěmecké dopisy v tomto p řípad ě s nemalou

49 Pro recepci politických zpráv a dopis ů je d ůležité, abychom si uv ědomili, že švýcarští diplomaté obdrželi ze strany bernské úst ředny jen z řídka bližší instrukce anebo p římou odpov ěď na svou zpravodajskou činnost. 160 Ve svém d ůsledku tak výsledná informace o přijímacím stát ě závisela p ředevším na osobních dispozicích doty čného vedoucího mise, resp. jeho úsudcích či informa ční síti. Styl a kvalita jednotlivých relací z tohoto d ůvodu z části zna čně kolísá. Zatímco n ěkte ří diplomati suše popisují fakta, druzí se „uchylují“ k malým historickým pojednáním. 161 Absence ohlasu a podrobn ějších instrukcí z ministerstva zahrani čních v ěcí byla n ěkterými autory politických zpráv a dopis ů poci ťována jako nedostatek 162 a setkala se i s kritickým hodnocením z perspektivy v ědecké obce. Zejména pro politologicky zam ěř ené studie p ředstavuje švýcarský úzus preceden ční p říklad jednostranné komunikace („ one-way Kommunikation“), jejich auto ři se snaží jeho p říčiny vyložit v prvé řad ě nejasn ě vymezenou zahrani ční politikou Švýcarské konfederace. 163 Nov ější výzkumy historiografické provenience oproti tomu nejen poukázaly na široké spektrum možností, jenž poskytuje zkoumání politického zpravodajství, nýbrž osv ětlily i pozadí skromné informa ční politiky švýcarské administrativy v ůč i svým ambasádám. Víc než o nedostatek jde podle těchto názor ů o cílený zám ěr zahraničně-politického aparátu, který tímto krokem cht ěl zabránit, aby sv ědectví jeho diplomatických dopisovatel ů nabralo necht ěně a nev ědomky charakter sebe se napl ňujícího proroctví (self-fulfilling prophecy ). Velvyslanci nem ěli podávat zprávy o tom, co si myslí, že Bern od nich o čekává anebo odpovídá n ějaké politické agend ě, ale o tom, co je z jejich zcela subjektivních stanovisek zajímavé pro centrálu. 164 Přestože se soudy nad politickými zprávami a dopisy někdy rozcházejí – zvlášt ě mezi politology a historiky – nelze p řehlédnout, že se tento specifický druh pramen ů uplatnil v celé řad ě studií 165 a pat ří dodnes k základním zdroj ům poznání švýcarské zahrani ční politiky. Sv ůj prvo řadý význam si zajistilo diplomatické zpravodajství v neposlední řad ě také díky své distribuci na nejr ůzn ějších úrovních spolkové správy. Díky cirkula čnímu systému byli s pohledy jednotlivých diplomat ů obeznámeni

pravd ěpodobností zhotovil n ěkterý z Campichových spolupracovník ů – v úvahu p řichází zejména velvyslanecký tajemník Läderach, jenž figuruje v pozici „druhého muže ambasády“ v řad ě drobných telegram ů a dalších zpráv jako jejich odesílatel. 160 Schnur, Aviva R.: Agieren oder reagieren? Aussenpolitische Entscheidungsprozesse in Bundesrat und Bundesverwaltung, Zürich 2000, s. 101. 161 Ibid., s. 102. 162 Bischof a kol. ve své práci o jihoafrických relacích ze švýcarské ambasády v Pretorii uvádí, že si n ěkte ří velvyslanci výslovn ě st ěžovali na nedostate čný ohlas na své zpravodajství a na tomto základ ě n ěkdy dokonce implicitn ě zpochyb ňovali jejich samotný smysl. Bischof, Michael H. a kol.: Südafrika im Spiegel der Schweizer Botschaft, s. 34 n. 163 Schnur, Aviva R.: Agieren oder reagieren?, 101 nn. 164 Bischof, Michael H. a kol.: Südafrika im Spiegel der Schweizer Botschaft, s. 36. 165 Jen pro ilustraci si zde uve ďme n ěkteré studie, které využívají ve v ětší či menší mí ře politické zpravodajství jako zdroj svého badatelského po činu a jejichž poznatky se staly podn ětnými pro zde p ředloženou práci: Bischof, Michael H. a kol.: Südafrika im Spiegel der Schweizer Botschaft; Graf, Christoph/ Maurer, Peter: Die Schweiz und der Kalte Krieg; Neval, Daniel A.: „Mit den Atombomben bis nach Moskau!“; Schmid, Daniel C.: Dreiecksgeschichten; Schnur, Aviva R.: Agieren oder reagieren?; Späthi, Thomas: Die Schweiz und die Tschechoslowakei 1945-1953; Suter, Bruno: Der Ausbau der Schweizer diplomatischen Vertretungen in den Nachfolgestaaten der Donaumonarchie 1918 bis 1921, Bern 2001.

50 postupn ě všichni šéfové jednotlivých odd ělení a sekcí ministerstva zahrani čních v ěcí, dále ale i integra ční byro, generální štáb švýcarské armády, nejd ůležit ější zastupitelské ú řady v cizin ě atd. 166 Tém ěř masová reprodukce zpravodajských relací – jen pro léta 1964 a 1965 bylo evidováno na 40 000 kopií politických zpráv 167 – nazna čuje jejich relevanci pro percepci ur čitého mezinárodního fenoménu ze strany švýcarských míst. Zda a do jaké míry ur čovaly globáln ě vymezené zprávy diplomatických misí konkrétní jednání a rozhodnutí bernské exekutivy se stalo p ředm ětem nes četných spor ů a zdá se, že tento pal čivý problém nebudeme nikdy schopni zcela uspokojiv ě a obecn ě vy řešit. V souvislosti s naší prací se však nabízí otázka po pom ěru politických zpráv a dopis ů k mén ě normovaným pramen ům. Srovnání politických relací s běžnou korespondencí, p ředstavovanou drobnými zprávami, resp. každodenními depešemi, jak je nacházíme rozptýlen ě po fondech pražského zastupitelství a bernské centrály, 168 umož ňuje na zcela konkrétním p řípad ě prozkoumat, jakým zp ůsobem byly direktivy ministerstva zahrani čních v ěcí, podle nichž bylo politické zpravodajství vyhrazeno výlučně politickým zprávám a dopis ům, 169 v realit ě napl ňovány.

166 Bischof, Michael H. a kol.: Südafrika im Spiegel der Schweizer Botschaft, s. 59. 167 Ibid. 168 Viz kapitolu 2.3. 169 Direktiva z roku 1966. Viz Bischof, Michael H. a kol.: Südafrika im Spiegel der Schweizer Botschaft, s. 57n.

51 2.2 Komentá ře k mezinárodní situaci 170

Vedle užší cirkulární distribuce, která se omezuje na relativn ě p řehledný po čet p říjemc ů, jsou politické zprávy a dopisy zp řístup ňovány i širšímu okruhu adresát ů prost řednictvím tzv. komentá řů k mezinárodní situaci (Kommentare zur internationalen Lage). V případ ě komentá řů nebo zahrani čně-politického bulletinu, jak bývá tento soubor dokument ů uvnit ř správy n ěkdy ozna čován, se jedná o kompilaci sestavenou na základ ě švýcarskými misemi do Bernu zasílaných diplomatických relací (tj. politických zpráv a dopis ů). Zpo čátku vycházel dokumenta ční službou ministerstva zahrani čních v ěcí vyhotovený p řehled o mezinárodním dění jen jednou za m ěsíc a obešel se bez bližších údaj ů o p ůvodu jednotlivých post řeh ů anebo přímé citace zpravodajských relací. Tato skute čnost se na p řelomu 40. a 50. let 20. století výrazn ě zm ěnila. Od roku 1952 shrnuje EPD p řijaté zprávy již týdn ě do zmín ěných bulletin ů, čímž ministerstvo zavedlo praxi, která se z řejm ě udržela až do sou časnosti. Do roku 1966 měly komentá ře spíše charakter výboru nejzajímav ějších diplomatických relací, závažná kritéria anebo sm ěrnice, jimiž by se zam ěstnanci dokumenta ční služby řídili p ři své kompila ční práci, však neexistovaly. Do výboru reprodukovaných zpráv se tak každý týden dostal jen zlomek p říchozích zpráv (zhruba jen 10-12 z 50-70). Tento nedostatek byl odstran ěn až v druhé polovin ě 60. let minulého století, kdy byl zaveden nový systém podle vzoru švédského ministerstva zahrani čních v ěcí. Od té doby nacházíme v bulletinu všechny v politické úst ředn ě p řijaté diplomatické zprávy bu ď v originálním či zkráceném zn ění shrnuty v podob ě resumé anebo minimáln ě uvedeny podle názvu, místa p ůvodu a data, čímž se výrazn ě zvýšila transparence celého komunika čního procesu mezi ambasádami a ministerstvem. Nereprodukované zprávy a dopisy si mohli zájemci nov ě také objednat od dokumenta ční služby. V období „Pražského jara“ se vyzna čují komentá ře k mezinárodní situaci 171 následujícími formálními charakteristikami: po titulní stránce a rejst říku reprodukovaných zpráv následuje zpravidla první část komentá řů , jež obsahuje vý čet jednotlivých p řijatých dokument ů a stru čné shrnutí jejich obsah ů. Zprávy jsou člen ěny jednak podle stát ů, resp. zastupitelského úřadu a stojí samostatn ě, nebo jsou seskupeny pod jedním tématem či heslem a poskytují pak různé pohledy na n ějakou konkrétní mezinárodní událost (nap ř. Smlouva o neší ření jaderných zbraní, válka ve Vietnamu atd.). Vedle údaj ů o odesílající ambasád ě a datace je nazna čeno, o

170 Údaje v této kapitole se zakládají p řevážn ě na poznatcích Michaela Bischofa a kol. Abychom p ředešli p říliš excesivnímu citování, odkazujeme rad ěji na celé pasáže, z nichž čerpáme. Ibid., 51-52 a 60-65. 171 Pro nás relevantní fond: BAR, E 2001-09, 1984/67, Bd. 6-8, B.58.01.4 (Kommentare zur internationalen Lage), Bulletin 1- 52: Beilage und Kurzfassungen der übrigen Berichte; nach Kontinenten, Konferenzen usw. geordnet, 1968.

52 jaký typ písemnosti se jedná. 172 Druhá část komentá řů se skládá z vybraných a doslovn ě reprodukovaných zpráv – v ětšinou jejich po čet nep řesahuje p ět relací v jednom bulletinu. Reprodukované zprávy a dopisy jsou zve řejn ěny zkrácen ě anebo celé a za řazují se do geografických rubrik (Blízký východ, Asie, východní Evropa atd.). Sou částí komentá řů bývají nez řídka i r ůzné p řílohy. P řiloženými projevy diplomat ů nebo ministra zahrani čních věcí, studiemi apod. se zdánliv ě potvrzuje badateli (M. Bischof a kol.) vyjád řená domn ěnka, že komentá ře sloužily i jako vzd ělávací či školící materiál pro diplomaty. K adresát ům mezinárodních komentá řů pat řili všichni vedoucí diplomatických misí (v četn ě vybraných generálních konzul ů), členové spolkové rady a kádroví pracovníci ministerstva zahrani čních v ěcí. P říjemci se však stávaly i externí osoby: generální ředitel švýcarské národní banky, vysoce postavení p říslušníci armády, poslanci ze zahrani čních komisí stavovské a národní rady 173 , bývalí minist ři aj. O distribuci bulletin ů se vedou na ministerstvu přesné zápisy a vn ější adresáti jsou vyzýváni komentá ře do stanovené lh ůty vrátit dokumenta ční služb ě – neu činí-li tak v čas, riskují doty čné osoby vylou čení ze spole čnosti adresát ů. Hodnota komentá řů pro historické bádání spo čívá p ředevším v tom, že umož ňují posoudit recepci politického zpravodajství ur čité ambasády ze strany bernské centrály. Jako kompila ční práce na druhém stupni spolkové správy nesv ědčí bulletiny sice p římo o vnímání nejvyšších míst, nicmén ě m ůžeme ze selekcí politických zpráv a uspo řádání komentá řů usoudit na jisté priority zahrani ční politiky Švýcarského sp říseženství v daném okamžiku. Díky své pom ěrn ě široké distribuci m ěly tyto sborníky ostatn ě nemalý vliv na percepci mezinárodní situace u řady d ůležitých švýcarských činitel ů. Pon ěvadž m ůžeme prost řednictvím komentá řů nahlédnout do zpravodajství jiných švýcarských zastupitelstev, nabízí se nám možnost zhodnotit, do jaké míry byly československé události roku 1968 reflektovány celou diplomatickou soustavou.

172 Stojí za povšimnutí, že se pro bulletiny využívaly vedle politických zpráv a dopis ů i další dokumenty, kup říkladu depeše. Zdroje jsou ozna čeny zkratkami: RP (rapport politique) = politická zpráva, LP (lettre politique) = politický dopis, Tg (télégramme) = depeše. 173 Stavovská rada (Ständerat) p ředstavuje horní a Národní rada (Nationalrat) dolní komoru švýcarského parlamentu.

53 2.3 Akta ministerstva zahrani čních v ěcí a další fondy

Nejd ůležit ější zdroj pro studium oficiální zahrani ční politiky Švýcarské konfederace a zejména jejích bilaterálních vztah ů tvo ří akta ministerstva zahrani čních v ěcí. 174 Struktura uložených pramen ů zde vyplývá p řevážn ě ze zákonných pravomocí ministerstva a odráží jeho hierarchickou organizaci. Fondy jsou upraveny podle chronologických a v ěcných kritérií. Vedle dosier ů v ěnovaných československým témat ům, které nacházíme jednak v odd ělení pro politické záležitosti EPD 175 , jednak v osobních dokumentech v období Pražského jara úřadujícího spolkového prezidenta a ministr zahrani čních v ěcí Willy Spühlera 176 , mohou být pro naše ú čely užite čné i spisy z fondu pražského velvyslanectví. 177 Podrobný či ucelený popis zmín ěných zdroj ů nem ůžeme vzhledem k heterogenit ě a kvantit ě jeho písemného korpusu na tomto míst ě poskytnout. Spokojme se ale k záv ěru alespo ň s velice obecným zjišt ěním, že materiálie pocházející z fond ů ministerstva zahrani čních v ěcí mohou p řisp ět k dotvá ření obrazu švýcarské administrativy v roce 1968, resp. jeho reakce na československé události.

174 Graf, Christoph/ Maurer, Peter: Die Schweiz und der Kalte Krieg, s. 17. 175 BAR, E 2001 (E), Abteilung für politische Angelegenheiten, Tschechoslowakei. 176 BAR, E 2807 (-), 1966-1970, Persönliche Sekretariate der Chefbeamten und Departementsvorsteher, Handakten Willy Spühler, Länderdossiers, 09 Tschechoslowakei. 177 BAR, E 2200, Prag.

54 3. Rok 1968: pohledy zevnit ř a zven čí178

3.1 Leden: Palácový p řevrat anebo politický zlom?

S výsledky lednového zasedání ÚV KS Č byla československá i mezinárodní ve řejnost seznámena 6. ledna prost řednictvím stru čné zprávy nejvyššího stranického grémia. A čkoliv samotná informace o uvoln ění Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka vzbudila určitý údiv a zajisté i úlevu mezi obyvatelstvem, nic nenasv ědčovalo tomu, že by československá spole čnost prošla n ějakým d ějinným zvratem. Zve řejn ěná zpráva se držela rétorických obrat ů, jimž obecenstvo v povále čném Československu za dvacet let komunistického režimu již dávno navyklo; volba nového šéfa strany, dosud pom ěrn ě málo známého aparát číka Alexandra Dub čeka, navíc m ěla potvrdit - alespo ň navenek - kontinuitu s dosavadní politickou linií vyhlášenou na XIII. sjezdu strany. 179 Nicmén ě se již v této rané fázi onoho fenoménu, jenž se pod heslem „Pražské jaro“ zapsal do dějin 20. století, objevovala stanoviska, která neskrývala své optimistické lad ění po „ pádu předposledního stalinisty “ 180 v Evrop ě. Pro renomovaný švýcarský týdeník Weltwoche znamenala vým ěna stranické špi čky v KS Č p řes neznámou osobnost nového prvního tajemníka a tém ěř nevy řešitelné spole čensko-ekonomické problémy v ČSSR „ bezesporu jen první krok na cest ě ke zm ěně, která se zmocní i dalších oblastí “. 181 Článek v následujícím čísle časopisu se sice snažil uchopit československé události jako výsledek rozmachu slovenského nacionalismu a snahu o vyrovnání s českým etnikem, tlumo čil však již svým názvem („ Rote Herkules aus Bratislava “ – „ Rudý Herkules z Bratislavy “), 182 by ť spíše implicitn ě než doslovn ě, velké nad ěje kladené na nového v ůdce československých komunist ů. Již v náznacích zde tušíme zárodky onoho velkého „mýtu“ 183 , jenž v pr ůběhu roku 1968 zcela

178 Poznámka k citaci: pro ozna čení jednotlivých dokument ů z fondu politického zpravodajství švýcarského velvyslanectví v Praze (BAR, E2300-01 1973/156, Bd. 28) volíme na švýcarském ministerstvu zahrani čních v ěcí v tehdejší dob ě b ěžn ě užívané zkratky, tj. RP (=rapport politique/ politická zpráva) a LP (=lettre politique/ politický dopis). Jelikož jsou politické zprávy v rámci jednoho roku o číslovány, uvádíme vedle data vždy i číslo zprávy – u dopis ů si vysta číme jen s datem. 179 Janá ček, František/ Moravec, Jan: Leden 1968 a spor o jeho smysl, In: Kural, Václav a kol.: Československo roku 1968. 1. díl: Obrodný proces, Praha 1993, s. 28. 180 Matt, Alphons: Sturz des zweitletzten Stalinisten,Weltwoche, 12.1.1968, č. 1783, s. 1. 181 Ibid., s.2. 182 Santner, Inge: Roter Herkules aus Bratislava, Weltwoche, 19.1.1968, č. 1784, s. 12. 183 „Mýtus Dub ček“ je dnes mnoha historiky a publicisty potvrzená a uznaná teze. Viz p řísp ěvky Jana Rychlíka, Old řicha Tůmy aj. v panelové diskuzi na mezinárodní v ědecké konferenci „Polsko a Československo v roce 1968“ ve Varšav ě (4.-5. zá ří 2003). Blažek, Petr a kol. (eds.): Polsko a Československo v roce 1968, Praha 2006, s. 254-277. Charismatu a stylu nového prvního tajemníka podlehl na čas i pon ěkud st řízlivý švýcarský velvyslanec Samuel Campiche, což do nemalé míry ovlivnilo jeho hodnocení Dub čeka-státníka. Nejlepším p říkladem je Campichem do Bernu zaslaná politická zpráva ze dne 3.5.1968: „ Až dosud jedná [Dub ček] s velkou dovedností. Jeho sm ějící se lišácká tvá ř se stala populární, jak si mohl každý všimnout na oslavách prvního máje. Zavedl u vedoucích sil b ěhem krátké doby nový, klidný a usm ěvavý styl, o n ěmž se m ěli šéfové misí možnost na nez četných ceremoniích, na n ěž byli stranickými a vládními špi čkami pozváni, osobn ě p řesv ědčit. P .

55 ovládne československou a sv ětovou ve řejnost a obklopí osobu Alexandra Dub čeka postupn ě aureolou zdatného státníka, resp. diplomata, mu čedníka a p ředevším všudyp řítomného a vždy se usmívajícího lidového politika. Pon ěkud opatrn ější a st řízliv ější pohled na d ění okolo svržení Antonína Novotného a možné budoucí politické perspektivy v ČSSR nabízí ve své první politické zpráv ě z roku 1968 švýcarský velvyslanec Samuel Campiche. 184 V zásad ě se již v tomto dokumentu rýsuje jeho p ři p říležitosti dalších do Bernu zaslaných relací se konkretizující pojetí československé krize. Rozkol ve stran ě byl podle sv ědectví švýcarského diplomata zp ůsoben v prvé řad ě rozcházejícími se názory jednotlivých člen ů vedoucích orgán ů KS Č na zavád ěné ekonomické reformy. Spory hospodá řské provenience p řekro čily poté v pr ůběhu podzimu 1967 své dosavadní meze a staly se podn ětem pro boj o moc uvnit ř p ředsednictva ÚV KS Č. P řes veškeré snahy Antonína Novotného udržet svou pozici – mimo jiné i prost řednictvím „bleskové“ návšt ěvy sov ětského v ůdce Leonida Brežn ěva v Praze, dosp ělo stranické vedení, které se konstituovalo v podstat ě ze dvou stejn ě silných a proti sob ě stojících blok ů (d ělící čáru zde tvo ří patrn ě postoj k hospodá řským reformám), k aktuálnímu kompromisu, vyjád řenému v lednové rezoluci ÚV KS Č. Campiche nem ůže tuto tezi, která, jak ujiš ťuje ve své zpráv ě, p ředstavuje mín ění v ětšiny diplomatického sboru v Praze a zejména významných „odborník ů“ na východoevropské záležitosti, jakým byl nap ř. britský velvyslanec, p řijmout jinak, než s ur čitou zdrženlivostí: 185 „ Vzhledem na osobnost p. Dub čeka a jeho školení v Moskv ě, není zcela vyloučeno, že p. Brežn ěv hrál rozhodující úlohu p ři [Dub čekov ě] volb ě a celá historka o jeho [Brežn ěvovu] uvoln ěném postoji, jeho radách po demokratickém řešení apod. byla p řijata jen, aby byl zast řen tento fakt . Tato hypotéza získá na váze, bereme-li v potaz informaci, kterou jsem získal od jednoho vysoce postaveného slovenského zdroje, podle n ěhož p. Brežn ěv p řijel do Československa ješt ě podruhé [sic!], tentokrát do Bratislavy, aby se jen n ěco málo p řed tím, než padlo rozhodnutí v Úst ředním výboru, setkal s p. Dub čekem .“ 186 Teorie o dokonale organizovaném „palácovém p řevratu“ se z hlediska švýcarského velvyslance potvrzovala i zvýšeným výskytem cílených indiskrétností, na jejichž základ ě se dozvídali západní pozorovatelé a noviná ři z části až pozoruhodn ě p řesné informace o skute čném rozložení sil uvnit ř vedení 187 a další „p řísn ě tajné“ detaily z nejvyššího státního a stranického aparátu: „ Můžeme se jen dohadovat, jak mohou v tomto hlavním m ěst ě tajemství pronikat takové novinky až k západním uším a mnozí z mých

Fanfani [italský ministr zahrani čních v ěcí] dal svému novému velvyslanci instrukci, aby Praze doporu čil nepokra čovat p říliš rychle. Vzhledem k tomu, jak dokonale se zdá, že p . Dub ček se vyzná v politice, je taková rada zbyte čná ...“ RP 9, 3.5.1968, s. 3n. 184 RP 1, 11.1.1968. 185 „Je ne peux m’empêcher d’accepter cette thèse qu’avec quelque hésitation .“ Ibid., s. 3. 186 Ibid. Že bylo sesazení Antonína Novotného spojeno s konspira ční prací v zákulisí, se m ůžeme do číst i v odborné literatu ře (nap říklad u Jana Moravce. Viz Moravec, Jan: Československá krize – rok 1967, In: Kural, Václav a kol.: Československo roku 1968, s. 23nn.). Zpráva o jakési druhé, utajené návšt ěvě Brežn ěva v ČSSR nemá však v literatu ře a dokumentech žádnou oporu a musíme ji p řipsat specifické atmosfé ře na p řelomu let 1967/68, kterou doprovázela celá řada legend, mýt ů, polopravd a intrik. 187 S údivem konstatoval Campiche, že tisk dokonce zve řej ňuje p řesný pom ěr hlas ů v PÚV p ři odvolání Novotného: „ La presse dévoila même la repartition des votes au sein du Présidium: 4 voix pour M. Novotny, 6 contre lui.“ RP 1, 11.1.1968, s. 3.

56 koleg ů si myslí, stejn ě jako já, že je možné, že n ěkte ří odp ůrci Novotného obratn ě rozeseli tyto pov ěsti .“ 188 Oproti již výše zmín ěnému stanovisku ze švýcarského tisku nespojoval Samuel Campiche pád Novotného a jeho následné nahrazení Alexandrem Dub čekem s nějakým vzplanutím anebo renesancí slovenských národních vášní, i když p řipoušt ěl, že „slovenský faktor“ zajisté p řisp ěl ke zdaru dob ře koordinované akce proti dosavadnímu prvnímu tajemníku. 189 Svého p říjemce, švýcarského ministra zahrani čních v ěcí Willy Spühlera, upozornil velvyslanec Sp říseženství v Praze, že nejnov ější události ve stranickém vedení KS Č nejsou d ůsledkem žádného spole čenského pohybu v ČSSR, nýbrž odrážejí nap ětí mezi vedoucími funkcioná ři, kte ří se však tentokrát snaží získat v ětší část členské základny pro svou politiku. Co se týkalo československého obyvatelstva, konstatoval Campiche stejnou lhostejnost a apatii jako d říve; pád nemilovaného komunistického autokrata ale vyvolal u v ětší části ob čan ů – přinejmenším ve skrytu duše – škodolibé reakce. 190 Opravdový d ůvod pro aktuální krizi spat řoval šéf zastupitelského ú řadu v ideologickém a genera čním konfliktu uvnit ř komunistického hnutí: „ Příčinu Novotného svržení musíme hledat p ředevším v protikladu a permanentním nedorozum ění mezi dv ěmi generacemi komunist ů, p ředstavované jednak starými, kte ří vykonávali moc ve stalinské é ře, jednak nastupující generací.... “ 191 Jako všeobecné kriterium pro rozlišení obou frakcí uvádí Campiche – patrn ě v narážce na stá ří nového tajemníka – věkovou hranici padesáti let. P ředstavitelé mladší generace jsou podle n ěj „ přirozen ě mnohem citliv ější a adaptabiln ější na tak d ůležité v ědecké, technologické a ekonomické zm ěny, jaké se objevily v posledních letech po celém sv ětě.“ 192 Praktický p říklad pro genera ční rozep ři mezi komunisty p ředstavovaly pro švýcarského diplomata rozcházející se názory na míru ekonomické spolupráce v etap ě „mírové koexistence“ dvou znep řátelených systém ů: „... mírová koexistence, která p řináší s sebou kooperaci v ekonomické oblasti s kapitalistickými státy, není vždy pochopena ve stejném smyslu a dává podn ět k různým interpretacím v řadách komunist ů...“ 193 Stojí za povšimnutí, že Campiche považoval koncepci mírového soužití za vysoce rozpolcenou záležitost, která byla sice p ůvodn ě koncipována, aby oklamala západní sv ět a zakryla nad řazený, a komunistickými p ředáky nikdy neopušt ěný, cíl komunistické nadvlády ve sv ětě,194 na druhé stran ě se však tento nástroj v nyn ější fázi, kdy východní státy jsou nuceny p řekro čit svou dosavadní rétoriku a aktivn ě se konfrontovat či spolupracovat se západní hemisférou, obrací proti

188 Ibid. 189 Ibid., s. 4n. 190 Ibid., s. 5. 191 Ibid. 192 Ibid. 193 Ibid. 194 Mírová koexistence narazila ve švýcarské spole čnosti a politice od samotného po čátku na zdrženlivé až odmítavé postoje. I liberáln ě smýšlející osobnosti, jako nap říklad politik a šéfredaktor Neue Zürcher Zeitung Willy Bretscher, upozor ňovali v polovin ě 50. let na nebezpe čí vyplývající z politiky mírového soužití, která podle v ětšiny švýcarských p ředstavitel ů sloužila v prvé řadě k oslabení morálního a vojenského dispozitivu západní Evropy. Tato základní ned ůvěra ke komunistickému sv ětu patrn ě p řetrvala – mimo jiné i d ůsledkem nejr ůzn ějších protikomunistických nálad a hnutí, o nichž byla řeč již v p ředchozí části práce – i v následujícím období. Bretscher-Spindler, Katharina: Vom heissen zum Kalten Krieg, s. 161n.

57 svým str ůjc ům. 195 V tomto nap ětí mezi teoretickými úvahami o povaze koexistence a aktuálními globálními trendy p ředpovídal Campiche evoluci v ČSSR – a v komunistickém sv ětě v ůbec – zajímavý další vývoj a to v prvé řad ě v oblasti ekonomické sféry. 196 Jisté náznaky pro svou domn ěnku nacházel švýcarský velvyslanec i v novoro čním projevu degradovaného šéfa KS Č. Novotný, dosud známý jako notorický odp ůrce zavedených ekonomických reforem, se zde p řekvapiv ě nechal slyšet, že Československo by m ělo využít ve sv ětě vše, co je pozitivní a dokonce v rámci tohoto doporu čení nevynechal ani kapitalistické zem ě. P řestože Campiche z této pasáže proslovu usuzoval, že jde o poslední zoufalý pokus Antonína Novotného zachránit svou ohroženou mocenskou pozici, vedla ho zmínka bývalého prvního tajemníka ke sm ělým spekulacím o možné budoucí zm ěně kurzu československé reprezentace v ůč i západní Evrop ě: „Zdá se, že toto prohlášení p ředznamenává stup ňující a diverzifikovan ější spolupráci na hospodá řském poli se Západe m.“ 197 K podep ření své teze jmenuje Campiche nastávající jednání Prahy se spole čností Shell o vybudování čerpacích stanic v zemi, resp. kooperaci československé strany a Panamerican Airways p ři výstavb ě hotelu Intercontinental. Vedle své prognózy o budoucím vývoji v ekonomické oblasti nep řipoušt ěl velvyslanec p ři tehdejším stavu v ěcí prozatím žádné další záv ěry vyplývající z vým ěny stranických špi ček a vyvaroval se přesp řílišného optimismu n ěkterých západních pozorovatel ů: „ Pochybuji, že bychom po všem [po volb ě Alexandra Dub čeka] již mohli mluvit o n ějakém významném posunu sm ěrem k liberalismu .“ 198 Hlavním d ůvodem Campichova skepticismu byla nevyzpytatelnost nového prvního tajemníka, nebo ť „osoba p. Dub čeka není dostate čně známá a fakt, že byl p. Novotným ozna čen za ‚buržoazního nacionalistu‘ – starý výraz ze stalinských dob – není determinující .“ 199 Švýcarský velvyslanec neodep řel Dub čekovi proreformní smýšlení v hospodá řském sektoru a ur čitou v ůli zavést flexibiln ější metody p ři řízení strany, zárove ň ale odkazoval na limitující faktor jeho „sov ětského utvá ření“, 200 který z něj činil koneckonc ů klasického komunistického v ůdce. Tento fakt se podle slov Samuela Campiche ostatn ě potvrzoval i ve vystoupení nového stranického šéfa na plénu ÚV KS Č, kde dal Dub ček najevo své odhodlání sjednotit stranu na základ ě princip ů marxismu-leninismu a prop ůjčit jí nový elán. 201 Vcelku vyznívá první politická zpráva v opatrném duchu, jenž nabádá ke zdrženlivosti a vyvaruje se jakýchkoliv p řekotných záv ěrů. Švýcarský velvyslanec neopomenul na konci svého spisu zd ůraznit, že

195 „La coexistence pacifique, invintée pour leurrer l’Occident et qui cache l’objectif primordinal, jamais abadonné, de la domination du monde par le communisme, objectif à atteindre par n’importe quel moyen, est une arme à double tranchant et finit par tromper également des communistes épris de paix et de rapprochement avec les pays d’un autre système .“ RP 1, 11.1.1968, s. 5n. 196 „C’est sur le plan économique que cette évolution sera le plus intéressante à suivre .“ Ibid. 6. 197 Ibid. 198 Ibid., 4. 199 Ibid. 200 Úzkou vazbu mezi Dub čekovou biografií a Sov ětským svazem pokládal i komentátor ve Weltwoche za limitující faktor: „Dub ček rozhodn ě není žádný stalinista. Ve svých 46 letech již jen podle v ěku není zatížen stalinskou érou. Ale Dub ček vyr ůstal v Sov ětském svazu a zná nekomunistický sv ět jen z doslechu. To je v zemi, jejíž národní mentalita se orientuje tak výrazn ě na Západ, nedostatkem .“ Weltwoche, 12.1.1968, č. 1783, s. 1. 201 RP 1, 11.1.1968, s. 4.

58 se p řes nové obsazení nejvyšší funkce v KS Č a rozší ření p ředsednictva bude muset vy čkat další, velmi pravd ěpodobné zm ěny v kádrové soustav ě stranické a vládní hierarchie, které „ možná dovolí lépe odhalit orientaci nového vedení .“ 202 Toto Campichovo p řesv ědčení bylo snad do nemalé míry ovlivn ěno i stanovisky pocházejícími p římo z Černínského paláce, kde se tamní pracovníci snažili zahrani čním diplomat ům zd ůraznit, že nedávné události nelze zam ěň ovat s žádným zlomem, nýbrž stojí ve znamení plynulého vývoje: „ Podle mého prot ějšku na Ministerstvu zahrani čních v ěcí se p řece jen nic nep řihodí p řed uplynutím n ěkolika týdn ů, jelikož se – p řevezmu jeho slova – ‚ Nejedná o revoluci, ale o evoluci ‘; což v každém p řípad ě odpovídá českému charakteru. “203 Přes n ěkteré nep řesnosti a spekulace, zp ůsobené zejména nejr ůzn ějšími druhy šeptandy, 204 se Campich ův do Bernu zaslaný obraz o pražských událostech na po čátku roku 1968 vyzna čuje celou řadou pozoruhodných post řeh ů. Na jednu stranu vycházel švýcarský velvyslanec ve své relaci – shodn ě s dosavadní historickou produkcí 205 – z domn ěnky, že úst ředním výborem ve řejnosti představené výsledky lednového pléna jsou dílem kompromisu dvou frakcí uvnit ř stranického vedení, na druhou stranu tuto kompromisní charakteristiku, která mu byla zprost ředkována velvyslancem Velké Británie, pon ěkud sám oslabil svými spikleneckými teoriemi. Obrysy soupe řících uskupení byl schopen podat dosud jen velice mlhav ě a to p ředevším na základ ě obecných kritérií, jakými byly postoj k ekonomickým reformám a v ěková hranice. V souladu se svými dosavadními zkušenostmi získanými b ěhem své akreditace v Praze 206 a částe čně i vlivem obecných pohled ů zven čí, které na povále čnou ČSSR nahlížely prizmatem „ duševn ě-ekonomické stagnace “ 207 poúnorové reality, nep ředpokládal šéf švýcarské mise žádný náhlý obrat ve spole čensko-politickém d ění p řijímacího státu, p řipoušt ěl nicmén ě alespo ň v ekonomické sfé ře možnost zajímavé evoluce a zaujal celkem vy čkávající stanovisko. Za d ůležité pro naši studii lze ozna čit, že Campiche položil již ve své první politické zpráv ě z roku 1968 základy, na nichž se jeho další zpravodajství dále vyvine a postupn ě různými zp ůsoby dotvo ří obraz „Pražského jara“. Vedle Campichova z řetele na ekonomickou stránku celého vývoje nesmíme v této souvislosti zapomenout na jeho sensibilitu pro ideologickou, resp.

202 Ibid., s. 7. 203 Ibid. 204 Další ukázkou m ůže být i následující pasáž, která snad ur čitým smyslem p řisp ěla k velvyslancov ě vnímání Dub čeka, jako muže dosazeného na nejvyšší místo v KS Č pod sov ětskou kuratelou: „ Jeden slovenský člen Úst ředního výboru ujistil jednoho mého kolegu, že Brežn ěv, zú čast ňující se zasedání P ředsednictva, na n ěmž toto na řč ení [na řč ení z ‚buržoazního nacionalismu‘] bylo vmetenona Dub čekovu adresu, prohlásil: ‚Nev ěř ím tomu, my ho známe mnohem lépe než vy ‘.“ Ibid., s. 4. 205 Kompromis se týká podle historik ů jak volby Alexandra Dub čeka na místo prvního tajemníka (viz nap říklad diskuzní přísp ěvek Jana Rychlíka ve sborníku o Československu a Polsku v roce 1968. Blažek, Petr a kol. (eds.): Polsko a Československo v roce 1968, s. 260n.), tak samotné lednové rezoluce ÚV KS Č. „ Jejich [d ěje odehrávající se kolem sesazení A. Novotného] nerozhodný výsledek, kdy ani jedna ze stran nem ěla dost sil na vít ězný konec, se odráží v kompromisní lednové rezoluci, p řipravené p ůvodn ě pro další setrvání A. Novotného ve funkci prvního tajemníka a jen lehce přeformulované poté, kdy se Novotný této funkce musel vzdat .“ Vondrová, Jitka/ Navrátil, Jaromír/ Moravec, Jan (eds.): Komunistická strana Československa: Edi ční prameny k dějinám československé krize v letech 1967-1970, 9. díl, 1. svazek: Pokus o reformu ( říjen 1967- kv ěten 1968), Praha-Brno 1999, s. 12. 206 Samuel Campiche byl akreditován v Praze od jara 1967. 207 To jsou definice povále čného vývoje v ČSSR, které se objevily i v souvislosti s článkem o “rudém Herkulovi”. Santner, Inge: Roter Herkules aus Bratislava, s. 12.

59 „sv ětonázorovou“ krizi komunistického hnutí. 208 Význam výkladu zastupitelského ú řadu v ČSSR pro švýcarské ministerstvo zahrani čních v ěcí dokládá ostatn ě jeho recepce ze strany bernské centrály. Spühler ův ú řad za řadil Campichovu relaci v rámci komentá řů k mezinárodní situaci ze dne 17. ledna 1968 mezi „privilegované“, tj. reprodukované zprávy. 209

208 „C’est non sans peine que la doctrine communiste s’adapte a l’évolution dynamique de notre époque .“ RP 1, 11.1. 1968, s. 5. 209 Viz Kommentare zur internationalen Lage, Bulletin Nr. 3, 17.1.1968, s. 7-9, BAR, E 2001-09, 1984/67, Bd. 6-8.

60 3.2 Období mezi lednovým a dubnovým plénem

První polednové týdny, b ěhem nichž se rozpoutal boj o smysl a podobu nové politiky, 210 charakterizoval Samuel Campiche s tém ěř čtvrtletním odstupem v dubnu 1968 jako období povrchního klidu, v němž se československé obyvatelstvo spíše zajímalo o úsp ěchy svého hokejového mužstva v Grenoblu než o politické záležitosti. 211 Zásadní objasn ění nastalé situace nep řineslo ani jeho setkání s americkým velvyslancem Beamem na po čátku února. Podle zkušeného diplomata Spojených stát ů se dalo od nástupu Dub čeka pozorovat ur čité zlepšení ve vztahu mezi zastupitelskými ú řady a československým ministerstvem zahrani čních v ěcí, které se projevovalo zejména v dosud nebývalé vst řícnosti a otev řenosti zam ěstnanc ů Černínského paláce. Beam usuzoval, že pozorovatelé v Československu budou čelit zajímavému vývoji vyzna čujícímu se novými metodami a styly vládnoucí garnitury, pop řel však možnost, že by mohlo dojít k nějakému politickému zvratu, čímž de facto potvrdil dosavadní Campichovo mín ění. 212 Zdánliv ě pokojné klima po bou řlivém st řetu v nejvyšších stranických strukturách na p řelomu roku se promítalo i do Campichovo zpravodajství. Frekvence jeho do Bernu zaslaných relací je oproti jiným obdobím zna čně nižší, tématem jeho zpravodajské činnosti se stávají z hlediska dalšího chodu událostí spíše pod řadné nám ěty. 213 Ur čitý zlomový bod politického vývoje v tehdejší ČSSR p ředstavovala pro švýcarského velvyslance druhá polovina února. Toto Campichem ex post n ěkolikrát opakované tvrzení 214 si m ůžeme ov ěř it i na základ ě jeho „dobového“ sv ědectví. Blížící se výro čí „Vít ězného února“ podnítilo vedoucího činitele švýcarské mise v Praze v polovin ě února roku 1968 nejen k hlubokému bilancování nad dvaceti lety komunistické nadvlády v Československu, ale i ke komentá řů m k aktuální situaci v přijímacím stát ě. Vzhledem k totálnímu bankrotu, který komunistický režim p ředvedl v tém ěř všech oblastech života povále čného Československa,

210 Boj se odehrál p ředevším na deklama ční rovin ě, tj. pomocí článk ů a ve řejných vystoupení jednotlivých aktér ů. Jakýsi výchozí bod všech polemik tvo řila 21. ledna v Práci zve řejn ěná sta ť Josefa Smrkovského „O č dnes jde“, v n ěmž se jako jeden z prvních pokusil o prolomení informa čního embarga o lednovém zasedání ÚV KS Č a požadoval nápravu a od čin ění všech v minulosti zp ůsobených deformací socialismu. V podobném duchu formulovali své projevy v té dob ě i E. Goldstücker, Z. Mlyná ř a další „progresivní síly“. Dogmatici okolo A. Novotného reagovali na tyto výzvy prudkými útoky na adresu reformátor ů (nap říklad A. Novotný ve svém vystoupení na celozávodní konferenci KS Č ČKD Lokomotivka v Praze- Vyso čanech ze dne 5. února). Ve řejné polemiky koncem ledna a v pr ůběhu února se tak staly jakousi p ředehrou b řeznových událostí, kde se pod dojmem zrušení p ředb ěžné cenzury stranickým usnesením ze dne 4.3.1968 rozrostly spory mezi ob ěma znep řátelenými tábory do dosud nevídané míry. Aféry okolo uprchlého generála Šejny a dalších veřejn ě diskutovaných skandál ů využili p říznivci reformního k řídla obratn ě k diskreditaci a odstran ění n ěkterých ortodoxních komunist ů ze stranického aparátu, čímž dovedli v období okolo dubnového pléna alespo ň p ředb ěžn ě prosadit své pojetí polednové politiky. Janá ček, František/ Moravec, Jan: Leden 1968 a spor o jeho smysl, s. 34-55. 211 RP 9, 17.4.1968, s. 3. 212 LP, 5.2.1968, s. 2. 213 Nap říklad československý postoj k válce ve Vietnamu (LP, 13.2.1968) anebo již zmín ěné setkání Campiche s Beamem (LP, 5.2.1968). 214 RP 7, 27.3.1968, s. 3/ RP 8, 17.4.1968, s. 3 aj.

61 měla KS Č podle Campichova úsudku mnohem víc d ůvod ů, aby „ vyzývala spole čnost k pohledu do budoucna, než aby se ohlížela do minulosti .“ 215 Východisko z každodenního marasmu mohl stran ě p řinést jen úsp ěch ekonomické reformy a pružn ější administrativní řízení. Práv ě v této oblasti vid ěl Campiche první rýsující se náznaky nové polednové politiky, která se pod heslem „demokratizace“ snažila mobilizovat celou spole čnost, a nejen stranické příslušníky, ve prosp ěch své linie: „ Aby se vyvaroval dalšího setrvání v málo vytoužené roli diktátorské strany, se nový sm ěr p. Dub čeka upev ňuje tím, že se staví na širší základ. V komunistickém žargonu se jedná o proces ‚demokratizace‘: vedoucí činitelé se snaží nadchnout všechny členy strany, a nejen kádry, pro problémy vládnutí; rovn ěž lze rozeznat starost, aby se celý komplex jejich konání a opat ření stával populárn ější mezi ob čany a přesv ědčil je, že jen na jeho základ ě je možné zajistit prosperitu, sociální blaho a mír pro národ .“ 216 Ovlivn ěni svým „teologickým d ějinným optimismem“ 217 a pln ě p řesv ědčeni o nutnosti nového typu vládnutí skrze demokratické metody, jejichž prost řednictvím by se otev řel prostor pro aktivitu všech sociálních skupin, byli reformní komunisti ochotni přistoupit na ur čité odpoutání dosud úzce spojené stranické a státní mocenské zodpov ědnosti. První krok k vy řešení vztahu státu a strany byl u čin ěn již odvoláním Antonína Novotného z důvodu „kumulace funkcí“. V polednovém období se diskuze o emancipaci státní sféry a uznání politické subjektivity jednotlivých „p řevodových pák“ prohloubila. 218 Švýcarský velvyslanec se ve své politické zpráv ě z poloviny února vyjad řuje k diskutovaným nám ětům krajn ě skepticky. Úvahy o jakési z řeteln ější d ělb ě moci mezi státem a stranou považoval za iluzorní, protože KS Č zajisté i nadále obsadí veškerá relevantní místa svými lidmi. 219 P ři vší zdrženlivosti a skepsi tlumo čil Campiche nicmén ě názor svého jugoslávského kolegy, jenž předpovídal Komunistické stran ě Československa v budoucnosti obdobné postavení jako v jeho vlasti, kde strana řídí spole čenský život z pozadí. Šéf švýcarské mise dále upozornil, že někte ří pozorovatelé o čekávají posílení pozice parlamentu a prezidenta republiky, což by podle Campichova mín ění mohlo p řisp ět k další degradaci Antonína Novotného. V souvislosti s dobovými debatami vedenými p řevážn ě v denním tisku poznamenal Campiche, „ že kritika,

215 RP 2, 14.2.1968, s. 5. 216 Ibid., s. 3. 217 Pauer, Jan: Praha 1968. Vpád Varšavské smlouvy. Pozadí – Plánování – Provedení, Praha 2004, s. 11. 218 Důkazem toho je mimo jiné i článek „Naše politická soustava a d ělba moci“ Z. Mlyná ře v Rudém právu ze dne 13. února, kde autor volá po kvalitativní p řestavb ě dosavadního politického systému, který by m ěl spo čívat v prvé řad ě v uznání politické subjektivity všech spole čenských či státních orgán ů a koneckonc ů i jednotlivc ů. 219 RP 2, 14.2.1968, s. 3.

62 která až dosud byla řízená a nemohla být jiná než pozitivní, má již nyní sklony, aby se emancipovala. “220 O n ěco konkrétn ější obraz polednové politiky dovedl švýcarský velvyslanec nastínit ve svém politickém dopise ze dne 15. února, který byl v ěnován politické linii sledované novým vedením ve vztahu v ůč i církvi: „ V prost ředí dob ře informovaném se p řipouští, že nový první tajemník komunistické strany, p. Dub ček, zlepší vztahy mezi státem a církví .“ 221 Náhlou korekturu církevní politiky spojovali pozorovatelé jednak se stranickými činiteli autorizovanou návšt ěvou řezenského biskupa u apoštolského administrátora a pozd ějšího kardinála Františka Tomáška, jednak s nazna čenou snahou KS Č vypo řádat se s otázkou církvi zbaveného majetku a p řipravit tím „ v rámci své nové politiky “222 příznivé podmínky pro oživení dalšího vyjednávání s Vatikánem. Op řen o své zdroje vyzdvihl Campiche, že je „monsignore“ Tomášek mnohem optimisti čtěji nalad ěn co se tý če budoucích vztah ů mezi církví a státem. 223 Zrušení p ředb ěžné cenzury, následná exploze ve řejného mín ění a diskuze donedávna tabuizovaných témat, zapojení dosud pasivních společenských vrstev do demokratiza čního procesu, proslulé mítinky a další zárodky budoucí ob čanské aktivity, jimiž bylo zahájeno postupné „konstituování ve řejnosti“ 224 a na jejichž základ ě tém ěř ze dne na den vystoupila československá spole čnost jako další vývoj výrazn ě ovliv ňující činitel do d ěje, dále ale i zost řující se rozkol mezi odp ůrci starého režimu a A. Novotným, jeho následná abdikace z prezidentského postu a vzrušující „kampa ň“ p ři volb ě nové hlavy státu, 225 horlivé p řípravy

220 Ibid. 221 LP, 15.2.1968, s. 1. 222 Ibid. 223 K nám ětu církevní politiky se vrátil Campiche i v rámci svého dalšího zpravodajství. P říležitost mu poskytla mimo jiné audience u apoštolského administrátora Františka Tomáška. Viz LP, 2.4.1968. 224 Pauer, Jan: Praha 1968, s. 29nn. 225 Viz nap říklad p římé sv ědectví Čestmíra Císa ře, jednoho z navržených kandidát ů na pozici prezidenta republiky. Císa ř, Čestmír: Člov ěk a politik, Praha 1998, s. 398nn. Zvýšenou pozornost v ěnoval prezidentské volb ě i velvyslanec Campiche ve svých politických dopisech. Klima tohoto období se svými pouli čními manifestacemi ve prosp ěch Čestmíra Císa ře popsal Campiche v dopisu ze dne 1. dubna: „ Des manifestations disciplinées et dans la bonne humeure eurent lieu parmi les étudiants et les écoliers en faveur de l’élection de M. Cisar, ancien Ministre de l’éducation et de la culture, et récemment rappelé à Prague du poste d’Ambassadeur de Tchécoslovaquie à Bucarest où il avait été énvoyé en disgrâce par M. Novotny; Mais on ne pouvait guère attacher d’importance à ce mouvement; l’élection disciplinée du candidat du Parti était assuré, ainsi qu’en témoigna le résultat de 382 voix pour sur 388 votants, dont 5 abstentions et un vote non valable .“ (LP, 1.4.1968, s. 2). Svobodovu volbu ozna čil za p řijatelnou pro všechny strany v četn ě konzervativc ů a Sov ětů a p řijetí obou prezidentských kandidát ů do stranického vedení (Císa ře do sekretariátu a Smrkovského do p ředsednictva) považoval za významn ější pro působení obou čelních p ředstavitel ů reformního k řídla, nebo ť tím prý získají v ětší vliv na další vývoj. Volba kompromisního kandidáta Svobody vyplývala podle Campiche i z osobní a politické nevyhran ěnosti, jak nám dosv ědčuje i jeho pozoruhodný popis nového prezidenta: „ Le Général Svoboda, âgé de 73 ans, ne semble pas être doté d’une très grande personnalité. On peut douter que sa présence au poste de la présidence n’exerce une grande influence sur la vie de la nation. Il a lu le texte de son discours, qu’il tenait d’une main tremblante, devant les chefs de mission qui lui étaient présentés samedi dernier; un discours sans surprises qui rappelait les principes de la politique étrangère suivie jusqu’ici par la Tchécoslovaquie. “ (Ibid., s. 1). Svým obrazem k řehkého a politicky neškodného sta řečka by si velvyslanec Campiche dnes z řejm ě vysloužil kritiku některých odborník ů. P ředevším díky Janu Pauerovi, který jako jeden z prvních upozornil na Svobodovu problematickou roli

63 dubnového zasedání ÚV KS Č, na n ěmž m ěl být p ředstaven Ak ční program, všeobecná euforie panující ze staronových svobod, avšak i první rýsující se rozpory v projektu reformního komunismu a v neposlední řad ě také první závažná upomínka „vn ějšku“ v podob ě dráž ďanského tribunálu p ředstavovaly pro „ československý experiment“ vstup do zcela nové etapy, která již v sob ě nesla veškeré p říznaky, problémy a paradoxy následujícího období. Neuv ěř itelné tempo, s nímž se b ěh událostí řítil, a klima dlouhodob ě konzervovaného spole čenského p řetlaku, jenž se v pr ůběhu b řezna náhle a zcela ne čekan ě uvolnil, vytvo řily krajn ě nep řehlednou situaci. V důsledku toho m ěla i valná část tehdejších aktér ů potíže nastávající jevy kvalifikovat, najít n ějaké pojmenování či srovnatelnou d ějinnou analogii 226 a jen málokdo se odvážil p ředvídat pr ůběh dalšího d ění. Samotná členská základna strany a její vedoucí p ředstavitelé se z části vrhli s velkým nadšením do nových demokratických vymožeností, 227 z jiné části se stali jejími zarytými protivníky a hledali si své spojence mezi dělnictvem a nižší stranickou hierarchií v boji proti „pravicovému nebezpe čí“, 228 další

v období po srpnové invazi a p ři moskevských jednáních, se dnes díváme na tehdejšího prezidenta mnohem kriti čtěji. Pauer, Jan: Praha 1968, s. 188nn. Pro švýcarský tisk, zachvácený nadšením pro demokratiza ční experiment, p ředstavovala Svobodova volba symbolické a šťastné rozhodnutí; lepšího kandidáta si podle týdeníku Weltwoche Čechoslováci nemohli ani vysnít: „ Svoboda heisst auf deutsch „Freiheit“. Auch sonst ist der neuen tschechoslowakische Staatspräsident Ludvik Svoboda ein perfekter und symbolschwerer Glückfall. So man den schlechtweg idealen Novotny-Nachfolger eigens hätte erfinden können, gäbe es keinen besseren .“ Článek, který nese název ‚Hrdina na Hradu‘ (‚Ein Held auf dem Hradschin‘), jmenuje dev ět Svobodových předností, mezi nimiž vyniká zejména fakt, že nová hlava státu jakožto bývalý spolubojovník Sov ětů je garantem p řátelských vztah ů se SSSR. Weltwoche, 5.4.1968, č. 1795, s. 5. 226 Profesor Antonín Šnejdárek, ředitel Ústavu mezinárodních vztah ů, se ješt ě po čátkem kv ětna p řed velvyslancem Campichem netajil svým údivem nad razantním vývojem v ČSSR, pro n ěhož nenašel žádné analogie jak v sou časnosti, tak v dějinách: „ Il serait difficile de trouver un qualificatif. Le Professeur Snejdarek, Directeur de l’Institut pour la politique et l’économie internationales, me disait hier qu’il n’arrivait pas à comprendre ce qui se passait: ‘Il n’y a aucune analogie ni dans le présent ni dans l’histoire. Nous avons de la peine à analyser et à définir les événements, à fortiori à prévoir leur cours.’ “. RP 9, 3.5.1968, s. 2. 227 Nadšené hlasy se ozývaly v rané fázi obrodného procesu. Tak si kup říkladu již koncem února nejmenovaný vysoký funkcioná ř strany liboval po návratu z ciziny, že p ři poslechu československého rozhlasu nelze prakticky rozeznat, zda se člov ěk nachází v Praze anebo na Západě: „ Un haut fonctionnaire tchécoslovque, de retour de l’étranger, disait: ‚lorsque j’écoutais la radio, je ne savais plus si j’étais sur les ondes de Prague ou sur celle de Munich, Londres ou New York .‘“. RP 3, 29.2.1968, s. 1. 228 Velvyslanec Campiche ve svých relacích z první poloviny b řezna vesm ěs varoval p řed sílící agitací konservativních sil a zejména aktivitou Antonína Novotného, jenž se snažil využít strachu d ělnických vrstev a drobných funkcioná řů p řed ekonomickými a politickými reformami a mobilizovat tyto spole čenské skupiny proti nastupujícím reformátor ům. První náznaky takových snah popsal Campiche ve své politické zpráv ě z konce února: „ Certains prétendent qu’il essaie [A. Novotný] de raller autour de lui les anciens miliciens et les milieux ouvriers en agitant devant ceux-ci le spectre d’une baisse de leur niveau de vie qui serait la conséquence, selon lui inéluctable, de la réforme économique .“ RP 3, 29.2.1968, s. 2. Švýcarský diplomat v této souvislosti p řipomn ěl Novotným na řízenou mobilizaci bezpe čnostních sil v prosinci p ředchozího roku: „ Il convient de rappeler que M. Novotny aurait donné un ordre de mobilisation à la milice lorsqu’il vit sa situation en péril au mois de décembre dernier, fait qu’on peut, semble-t-il, aujourd’hui vérifier.“ Ibid. Obdobné varovné signály a potvrzení své výše citované domn ěnky zaslal Campiche i ve svých dalších relacích do Bernu: „ M. Novotny recrute ses amis parmi les petits fonctionnaires et ceux des ouvriers qui craignent les efforts et les sacrifices qui seront exigés d’eux par la réforme .“ RP 4, 7.3.1968, s. 1. V jiné politické zpráv ě z března čteme: „[...] depuis deux jours, les partisans de M. Novotny ont pris pour la premiére fois publiquement la parole, il est vrai avec prudence et sans s’attaquer aux décisions de janvier, mais pour néanmoins engager les critiques les plus véhéments à modérer leurs attaques. L’effort principal des conservateurs continue à être dirigé vers une action directe sur les milieux ouvriers et les petits foctionnaires.“ RP 5, 13.3.1968, s. 1. Vzhledem k ostrosti n ěkterých protireforma čních polemik tlumo čil Campiche úžas diplomatického sboru v Praze, jenž byl z velké části zasko čen mírou volnosti, kterou nechal Dub ček svým protivník ům. Jedna část diplomat ů se domnívala, že je nový tajemník sám p řekvapen aktuálním d ěním a není schopen na tyto výzvy adekvátn ě reagovat, druhá část naopak tvrdila, že se s nimi Dub ček vypo řádá „demokratickými“ prost ředky, tj. p ředevším mobilizací ve řejného mín ění, a odstaví

64 skupina – podle odhad ů historik ů a pam ětník ů snad nejpo četn ější – zachovala v březnových dnech vy čkávací až pasivní postoje. 229 V této situaci snad nep řekvapuje, že ani profesionální diplomaté s dlouholetou praxí a nejr ůzn ějšími zkušenostmi z východního bloku m ěli velké potíže fenomén, jenž švýcarský týdeník Weltwoche v jednom ze svých článk ů ozna čil jako „dob ře řízený chaos“, 230 n ějakým zp ůsobem interpretovat a zhodnotit. N ěkte ří členové diplomatického sboru se již koncem února otev řen ě ptali, zda soudobé události znamenají svítání anebo naopak soumrak celého dosavadního vývoje, druzí se snažili vystihnout probíhající procesy v Československu pomocí kategorií b ěžných fluktuací v komunistickém sv ětě a nepochybovali o tom, že strana bude muset exploze liberálních jev ů v nejbližší dob ě rázn ě utlumit. 231 Vesm ěs nás ale velvyslanec Campiche už v této fázi ujiš ťuje, že i pro nejzkušen ější a nejlépe informované kolegy se stalo aktuální d ění zcela nep řehledným a jeho vyúst ění nelze p ředvídat. 232 Campichovy relace se tak stávají pod dojmem ohromné hutnosti nových vjem ů a dynamiky, s níž na sebe jednotlivé prvky navazovaly a vzájemn ě se ovliv ňovaly, obrazem rozt říšt ěnosti po čáte čné etapy obrodného procesu. S tém ěř nezast řenou vd ěč ností se proto švýcarský velvyslanec v dubnu chopil stranickým vedením vyhlášené konsolidace, která po veškerých kádrových zm ěnách a p řijetí Ak čního programu pozorovatel ům a bezprost ředním ú častník ům zdánliv ě poprvé umožnila kvalitativn ě posoudit předchozí bou řlivé týdny. Za p řízna čné m ůžeme v této souvislost ozna čit, že se Samuel Campiche p ři této p říležitosti svému p říjemci omlouvá za výkyvy a nep řesnosti ve své dosavadní korespondenci, kterou by naklon ěný čtená ř dnes s trochou nadsázky dovedl charakterizovat jako jistý druh postmoderní mozaiky skládající se ze sm ěsi fragment ů,

Novotného a jeho kliku na dubnovém plénu: „ Dans les milieux diplomatiques, on s’étonne que le Secrétaire général Dubcek laisse à ses adversaires une aussi grande marge de manoeuvre. Certains pensent qu’il est surpis et débordé par la rapidité des événements depuis la session du Comité central en janvier et qu’une situation confuse, qui pourrait être exploitée par les conservateurs, en découlera s’il n’agit pas avec détermination. D’autres, dont l’Ambassadeurs de Grande-Bretagne, pensent au contraire qu’il a agi prudement en mobilisant l’opinion publique contre M. Novotny et ses partisans et qu’il appartiendra au Comité central, au cours de sa prochaine session d’avril, de faire ‚démocratiquement‘ tomber le couperet .“ Ibid., s. 2. 229 Svým zp ůsobem symptomaticky p ůsobí v tomto sm ěru postoj nám ěstka ministra zahrani čních v ěcí Otty Kli čky, jenž prohlásil, že je nutné vy čkat do dubnového pléna, až se z celkového t říbení vykrystalizují první konkrétní výsledky : „‘ Il faut attendre la prochaine réunion du Comité central pour voir comment et dans quelle mesures se concrétiseront toutes les vues et propositions qui sont avancés pêle-mêle ces jours-ci‘, me disait hier M. Otto Klicka, Vice-Ministre des Affaires étrangères. “ RP 4, 7.3.1968, s. 1. 230 Santner, Inge: Das wohlgesteuerte Chaos, Weltwoche, 29.3.1968, č. 1794, s. 7. 231 „Sans aller jusqu’ à se demander, comme l’Ambassadeur du Pakistan, si nous assistons à une aube ou à un crépuscule, on peut toutefois s’imaginer, devant une telle évolution, que le parti soit un jour obligé de donner un coup de frein. C’est le sentiment de ceux de mes collègues les plus expérimentés dans les choses du communisme qui estiment que toute évolution dans le monde de l’Est suit un mouvement de flux et reflux. “ RP 3, 29.2.1968, s. 1. 232 „Quoi qu’il en soit, même les diplomates les mieux informés ont de la peine à suivre l’évolution actuelle et a fortiori à prévoir l’évolution future. “ Ibid., s. 2.

65 různých post řeh ů, výtržk ů z p římých rozhovor ů, jež obsahuje jen velmi ojedin ělé reflexivní anebo dokonce syntetizující momenty. 233 V pr ůběhu b řezna v souvislosti s aférou okolo generála Šejny, sebevraždou prvního nám ěstka ministra obrany Vladimíra Janka, odhalením zlo čin ů ze stalinských dob a dalších „deformací“ povále čného komunistického režimu zesílil tlak na Antonína Novotného, v jehož d ůsledku byl donucen k odchodu nejen sám dosavadní prezident, ale spolu s ním i n ěkte ří z nejvíce zkompromitovaných člen ů strany. Reformáto ři si navíc po druhém kole regionálních konferencí (15.-17.3) dokázali p řipsat na sv ůj ú čet formální souhlas členské základny s „lednem“, by ť toto p řijetí zdaleka nebylo oprošt ěno všech výhrad a obav nižších stranických struktur z budoucího vývoje. 234 Dubnové zasedání ÚV KS Č znamenalo svým zp ůsobem pokra čování a zárove ň prozatímní konec mocenských boj ů po čatých na prosincovém a lednovém plénu 235 – kádrové otázky se však poda řilo vy řešit jen velice polovi čat ě a personální obsazení se tak stalo i nadále jedním z nejpal čiv ějších problém ů celého reformního po činu. 236 Úsp ěšný odboj proti Novotnému a navenek zdánliv ě jednozna čné vyúst ění politických st řet ů ve prosp ěch Dub čekova vedení zna čně poznamenaly vnímání celého obrodného procesu a reformních činitel ů. Samuel Campiche v tomto smyslu podává 20. března p ředb ěžnou a zcela p řízna čnou bilanci: „ Dnes se zdá, že se p. Dub čekovi poda řilo zlomit odpor svého p ředch ůdce. P ři vší mobilizaci ve řejného mín ění drží svou ochrannou ruku nad brzdou a upozor ňuje lid na hranice, které nesmí p řekro čit: žádná kritika v ohledu na svazek se SSSR, žádné zásahy proti princip ům marxismu-leninismu, které nadále budou uspo řádávat novou ‚socialisticky-demokratickou spole čnost .‘“ 237 Jak se dnes domníváme, stav ěli se samotní „progresivní“ vedoucí činitelé strany k pohybu ve spole čnosti, který do velké míry „spoluzavinili“, p řinejmenším nejednozna čně. Na jedné stran ě sice vítali aktivity spole čenských vrstev a ozna čovali je za žádoucí, resp. pozitivní a cenili si občanské podpory

233 Jak moc si uv ědomil pisatel nedostatky své dosavadní zpravodajské činnosti si snad m ůžeme nejlépe ov ěř it na základ ě úvodní pasáže jeho dubnové zprávy, v níž se Campiche poprvé snažil podat podrobn ější pohled na uplynulé události a posoudit aktuální situaci: „ L’évolution de ces derniers mois fut à la fois dynamique et riche en surprises. Maintenant qu’une première phase se termine par une tentative de consolidation (nouveau Présidium, nouveau Gouvernement, publication du programme d’action), le besoin se fait sentir, malgré le risque de trop schématiser, de dresser un tableau récapitulatif. En effet, mes précedents rapports ayant suivi un cours forcément sinueux, l’image qui a été donnée de la situation peut manquer de clarté. “ RP 8, 17.4.1968, s. 1. 234 Janá ček, František/ Moravec, Jan: Leden 1968 a spor o jeho smysl, s. 52n. 235 Vondrová, Jitka/ Navrátil, Jaromír/ Moravec, Jan (eds.): Komunistická strana Československa. Pokus o reformu ( říjen 1967- kv ěten 1968), s. 13. 236 K personální problematice poznamenal Jan Pauer: „ Personáln ě nebyl reformní kurz až do intervence zajišt ěn. Nové vedení strany a státu nevzešlo z demokratických voleb, ale bylo výsledkem mocenských boj ů, zákulisních kompromis ů a tlaku ve řejnosti. P ři p řestavb ě vedení strany v dubnu 1968 se sice jak do p ředsednictva, tak do sekretariátu ÚV KS Č dostala řada reformist ů (F. Kriegel, J. Smrkovský, J. Špa ček, Č. Císa ř, Z. Mlyná ř a V. Slavík), kte ří tam zastávali d ůležité funkce, ale po četn ě m ěli konzervativní členové vedení až do intervence v srpnu 1968 p řevahu. B ěhem celého reformního procesu nebylo vedení KS Č nikdy politicky homogenní .” Pauer, Jan: Praha 1968, s. 26. 237 RP 6, 20.3.1968, s. 1.

66 své politiky, na druhou stranu ale cítili, že by tyto jevy mohly ot řást monopolem KS Č.238 Domn ěnku o jakési kontrole vedení nad spontánním a mnohdy zcela živelným d ějem musíme vzhledem k bezradnosti a rozpak ům velké části komunistických p ředák ů odmítnout a ozna čit ji spíš za zbožné p řání tehdejších aktér ů a pozorovatel ů. Že byla víra v úmyslech a kurzu reformních p ředák ů tém ěř bezmezná, dokládá i dobový tisk. Ve víru turbulentních událostí píše týdeník Weltwoche 29. b řezna o „dob ře řízeném chaosu“ v ČSSR: „ Ale tento zdánlivý chaos je ve skute čnosti dob ře řízený. Až dosud probíhá celá revolta práv ě podle v ůle Dub čekova týmu. Jeho hlavním rysem je, že dostalo zelenou shora. Tentokrát to nebyli rebelující studenti, žádné konspirující tajné organizace, žádní uražení spisovatelé anebo nespokojení d ělníci, kte ří se domáhali ‚svobody‘ a snažili se strnulý komunismus v Československu p řetvo řit. Tentokrát se rozhodla špi čka strany sama od sebe oto čit kormidlem. Reformáto ři kolem Dub čeka slibují demokracii a tak to také myslí [sic!]. Poprvé vůbec stojí toto slovo bez uvozovek v nějakém komunistickém stát ě. Není to pokrytectví a ani se za tím neskrývají žádné mocensko-politické triky jakési částe čné liberalizace [sic!]. Československá KS je opravdu odhodlaná uskute čnit maximum demokratických svobod v komunistické zemi [sic!].“ 239 Zatímco dobové vnímání situace p řijal švýcarský velvyslanec Campiche alespo ň částe čně za své – domn ěnka o dokonale řízeném procesu „shora“ – vyvaroval se na druhé stran ě sm ělých prognóz, jaké se objevovaly v médiích. O demokratickém obsahu reformního programu m ěl šéf švýcarské mise celou řadu závažných pochybností. Sice dovedl již koncem března na základ ě novinových článk ů nastínit možné varianty budoucí role nekomunistických stran, 240 sou časn ě byl však p řesv ědčen, že tyto politické subjekty z ůstanou i nadále „pseudostranami“, nebo ť by bylo sotva p ředstavitelné, že se KS Č nechá zatla čit do pozice menšiny. 241 Navzdory svému novému demokratickému kabátu, jímž se snaží strana upoutat co nejv ětší po čet sympatizant ů, byli komunisti podle Campichova mín ění plně odhodláni bránit své mocenské

238 Vondrová, Jitka/ Navrátil, Jaromír/ Moravec, Jan (eds.): Komunistická strana Československa. Pokus o reformu ( říjen 1967- kv ěten 1968), s. 12.

239 Autorka uvedla v záv ěru článku malou epizodu z pražských ulic, jíž dává za příklad, jak obratn ě nový československý vůdce dovede usm ěrnit spole čenský proces: „ V prvních b řeznových dnech plánovali pražští studenti protestní manifestaci proti vietnamské válce, která se m ěla uskute čnit p řed americkou ambasádou. Dub ček byl proti. Studenti by mohli, jak se obával, táhnout o kousek dál a p řed polským velvyslanectvím protestovat proti varšavským policejním metodám. Tomu se muselo za každých okolností zabránit! Nic by nemohl Dub ček momentáln ě mén ě pot řebovat než komplikace s ostatními státy Varšavské smlouvy! Proto zašel osobn ě za studenty. B ěhem šestihodinové diskuze jim bezprost ředn ě vysv ětlil: z ůsta ňte doma. Neprovokujte. Nedávejte Moskv ě a ostatním komunistickým vládám záminku pro intervenci v Praze. Jinak by mohl sen o svobod ě brzy být dosn ěn. Promptn ě studenti upustili od svého protestu .” Santner, Inge: Das wohlgesteuerte Chaos, Weltwoche, 29.3.1968, č. 1794, s. 7. 240 RP 7, 27.3.1968, s. 4. 241 RP 6, 20.3.1968, s. 2.

67 postavení. 242 Nemén ě skepse vzbudil u švýcarského diplomata náhlý výskyt všudyp řítomných „demokrat ů“ v Československu: „ Ze dne na den si za čaly vychvalovat osoby, které jsou známé svou p řísností a ortodoxií, demokratické svobody. Bývalý ideologický šéf strany, p. Ji ří Hendrych, byl takovým p říkladem. Rovn ěž p. Josef Smrkovský, jenž se dnes p ředvádí jako šampión demokratických svobod, byl v povále čných letech bojovníkem bez slitování a n ěkolik jeho ob ětí mi jsou osobn ě známé .“ 243 Velvyslanec Campiche si vzhledem ke své oprávn ěné kritice neodpustil i štiplavou poznámku na adresu českého konformismu: „ Češi, kte ří byli konformisti čtí pod stalinismem, to jsou dnes i pod liberalismem .“ 244 Pokud v ětšina pozorovatel ů uznala již v druhé polovin ě b řezna vít ězství Dub čekova k řídla v osobním souboji s ustupujícím Antonínem Novotným, neznamenalo to, podle Campichovy zprávy z 20. b řezna, ješt ě zdaleka dlouhodobý úsp ěch jeho politiky. 245 Vedle starých, dob ře známých problém ů chronicky nemocného ekonomického řádu, stála p řed stranickým vedením celá plejáda v pr ůběhu března nastolených otázek, čekajících na své řešení. K nejnaléhav ějším po čítal Campiche koncem m ěsíce konstitu ční zm ěny, podmín ěné požadavkem státoprávního vyrovnání mezi Čechy a Slováky, rehabilitaci, odvolání všech opat ření proti potrestaným spisovatel ům, nový statut církve, odstran ění p ředb ěžné cenzury. 246 Vzhledem ke komplexnosti a velkému množství nejr ůzn ějších problémových okruh ů považoval švýcarský velvyslanec Dub ček ův úkol za krajn ě t ěžké b řemeno. 247 V této situaci bylo nemyslitelné předpovídat, kam až povede z řet ězení všech formulovaných požadavk ů, jakým zp ůsobem se demokratiza ční hnutí vykrystalizuje, resp. kdy bude dosažen kritický bod, u n ěhož se budou muset komunisté zastavit, „ necht ějí-li si sami sob ě u řezat v ětev, na níž sedí .“ 248

242 Ibid. 243 RP 7, 27.3.1968, s. 3. 244 „Les Tchèchques qui étaient conformistes sous le stalinisme, le sont dans le libéralisme .“ Ibid., s. 4. Problematiky oportunismu si všiml i tisk bezprost ředn ě poté, co vyst řízliv ěl ze své prvotní bezvýhradné euforie pro československé události. Článek stálé dopisovatelky týdeníku Weltwoche, Inge Santner, ze dne 5. dubna 1968 popisuje život Čechoslovák ů s novými demokratickými vymoženostmi a všechna jeho úskalí. Mimo jiné se zde do čteme o sv ědectví jedné české žurnalistky, které patrn ě nemálo p řisp ělo k volb ě dvojsmyslného názvu (“V Praze kvetou ‘demokrati’”/ “In Prag spriessen die ‘Demokraten’”): „ ‚Divné, najednou máme jen samé demokraty’, podivuje se jedna žurnalistka, kterou už dlouho znám. Po léta pat řila k t ěm trpce zklamaným idealist ům komunismu, kte ří se cítili za všechny zlo činy a nesmysly strany vini. N ěkolikrát byla jen krok od toho, aby pomocí ‘služební cesty’ uprchla na Západ. Přesto to neud ělala. Osamocená a stále ohrožena setrvala na svém relativn ě d ůležitém míst ě, aby ‘alespo ň n ěkde z ůstalo trochu rozumu.’ Nyní ale, jaký div, si ke svému ohromnému p řekvapení všimla, že byla z řejm ě obklopena výhradn ě jen stejn ě smýšlejícími osobami. Šéfredaktor jejich novin – v čera ješt ě blýskavá šavle KS – si po číná p římo jako zkušený odbojá ř ve v ěcech demokracie. Cenzor samoz řejm ě vykonával sv ůj nep říjemný ú řad vždy jen s velkou nechutí. Novotného spolehlivé kreatury jsou dnes rovn ěž spolehlivé kreatury Dub čeka a Smrkovského. ” Santner, Inge: In Prag spriessen die „Demokraten“, Weltwoche, 5.4.1968, č. 1795, s. 5. 245 „Si la victoire de M. Dubcek est admise par la majorité des observateurs, le succès de sa politique à long term l’est moins .” RP 6, 20.3.1968, s. 2. 246 RP 7, 27.3.1968, s. 5. 247 „On voit donc que les tâches de M. Dubcek sur tous ces plans seront fort lourdes .” RP 6, 20.3.1968, s. 3. 248 „Toutefois, il est naturellement difficile de prévoir quel pourra être l’enchaînement des revendications et comment et où le mouvement de libéralisation pourra se cristalliser. Le point critique est celui où le comunisme doit s’arrêter s’il ne veut pas couper lui-même la branche sur laquelle il repose .” RP 7, 27.3.1968, s. 4.

68 Hrozba možného vm ěšování do vnit řních záležitostí vrhla sv ůj stín od samotného po čátku na pražské události a p řestože se politi čtí líd ři KS Č ze všech sil snažili o utajení kritiky ze strany bratrských stát ů p řed ve řejností a reformní vedení neopomenulo nejmenší p říležitost k proklamaci svého v ěrného spojenectví s východním blokem, stalo se vn ější ohrožení, již jen po ma ďarském precedentu z roku 1956, konstitutivním a trvalým prvkem celého československého experimentu. Není nutné na tomto míst ě zrekapitulovat si dopodrobna stup ňující se zastrašovací taktiku „p ětky“, pojednat o vojenských p řípravách srpnové intervence anebo vyzdvihnout roli sov ětského velvyslance Červon ěnka či dalších protagonist ů, abychom si tento zásadní fakt uv ědomili. 249 Že se otázka po reakci Kremlu a spekulace o eventuálním mocenském zásahu v ůč i Československu zrodila tém ěř soub ěžn ě s demokratiza čním procesem, potvrzuje i sv ědectví velvyslance Campiche, jenž nás už 7. března 1968 informuje, že po četná část pozorovatel ů se v souvislosti s výbuchem liberálních myšlenek v Praze netají svým p řekvapením nad absencí jakékoliv podoby vn ějšího nátlaku. 250 Proto také po prvních zprávách o „diskrétním“ usm ěrňování ze strany Moskvy, o n ěmž se Campiche dozv ěděl prost řednictvím francouzského titulá ře Rogera Lalouetta, 251 nebyl v Praze nikdo zasko čen dráž ďanským summitem: „ Urgentní svolání komunistické porady v Dráž ďanech nikoho v Praze nep řekvapilo. Již n ějakou dobu se o čekávala sov ětská reakce, ani tak z důvod ů vnit řní evoluce, ale spíše z d ůvodu jejího odrazu v komunistické Evrop ě, především ve východním N ěmecku a Polsku. “252 Sch ůzka v Dráž ďanech byla, jak dnes víme, doprovázena hromadnou p řítomností vysokých armádních hodnostá řů , jimiž cht ěl Sov ětský svaz p řítomnou československou delegaci ujistit, že se východní hegemon nehodlá z říct svého „práva“ na vm ěšování do vnit řních záležitostí svých satelit ů. Do jaké míry byla tato demonstrace síly na spole čném summitu již výrazem p řipravenosti na bezprost řední intervenci nelze s jistotou říci, každopádn ě ale nemohla operativní opat ření, která probíhala již od konce února a jejichž sou částí byla i dislokace n ěkterých jednotek podél československých hranic, 253 uniknout ani diplomatickému sboru v Praze. Zprávy o p řesunech vojsk vzbudily jisté znepokojení mezi diplomaty, kte ří sdíleli obavy svých zpravodajských

249 Těmto témat ům se v ěnovala jak vládní komise pod vedením Václava Kurala, tak i Jan Pauer ve své samostatné monografii. 250 „Nombreux sont ceux qui sont surpis que, devant une telle explosion d’idées libérales, aucune pression véritable de l’éxterieur ne se soit fait encore sentir .” RP 4, 7.3.1968, s. 2. 251 „D’autre part, selon l’Ambassadeur de France, des pressions discrètes et légères seraient exercées depuis quelque jours par Moscou; le flot des revendications et des critiques doit être endigue, la querelle ne doit pas risquer d’affecter les principes mêmes du communisme. “ RP 5, 13.3.1968, s. 1. 252 RP 7, 27.3.1968, s. 1. 253 Pauer, Jan: Praha 1968, s. 41n.

69 služeb. 254 P řízna čné ale je, že celkové situa ční hodnocení bylo po dráž ďanské konferenci patrn ě ovlivn ěno tehdejším vnímáním SSSR: „ Obecný pocit ale je, jak se i odráželo p ři mých setkáních s velvyslanci Spojených stát ů a Rumunska, že by Sov ěti, ve shod ě se svou aktuální politikou, mohli hledat oporu v subtiln ějších nátlakových metodách .“ 255 Zda se za zmínkou o aktuální politice Sov ětského svazu skrývá narážka na skute čné a domn ělé slabosti Sov ětského svazu, o nichž se v období „Pražského jara“ tak hojn ě spekulovalo, není z Campichovy dikce zcela jasné, ale velmi pravd ěpodobné. 256 Mezníkový charakter „Dráž ďan“ 257 si na základ ě skromných informací, které o zasedání pronikly do ve řejnosti, sotva kdo z sou časník ů mohl uv ědomit. Nicmén ě záv ěre čné komuniké dráž ďanského setkání a zejména jeho poslední odstavec, kde byla řeč o Československu, nemohlo nikoho nechat na pochybách, že se pod rouškou vzájemné porady na hospodá řská a mezinárodní témata skrývaly p ředevším první výstrahy na adresu pražských reformátor ů.258 Tento dojem zesílilo nejen Dub čekovo interview pro ČTK ze dne 26. b řezna, ale i více či mén ě otev řené polemické výpady východon ěmeckého tisku a čelních p ředstavitel ů SED proti pom ěrům v ČSSR. 259 Zajímavé a do jisté míry zajisté i charakteristické je, jaké záv ěry z dráž ďanské sch ůzky vyvodil nejen velvyslanec Campiche, ale i švýcarský tisk. Zatímco šéf pražské mise o čekával, že československá ve řejnost kv ůli svému obrozenému národnímu cít ění nep řijme jakékoliv „dobré rady“ bratrských stran tak lehce, jak tomu bylo d říve, 260

254 Tak nap říklad Roger Lalouette. „On parlait même de mouvements de troupes soviétiques […] l’Ambassadeur de France me rapportait que les services de renseignements français s’en inquiétaient .“ RP 7, 27.3.1968. s. 1. 255 Ibid., s. 1n. 256 V soudobých úvahách a publicistice se vskutku hojn ě spekulovalo o problémech a slabosti východní supervelmoci, sahajících od dezintegra čních tendencí v komunistickém hnutí až po údajné boje uvnit ř politbyra. V d ůsledku takového vnímání byl vojenský potenciál Sov ětského svazu n ěkdy podce ňován. Typický dobový pohled na SSSR p řináší kup říkladu články související s p řípravami sv ětové komunistické konference, kterou si musel Kreml, podle týdeníku Weltwoche, draze vykoupit a která byla spojena s nes četnými diplomatickými ústupky v ůč i svým neposlušným bratrským stranám. Matt, Alphons: Internationale – nur noch Kampflied, Weltwoche, 1.3.1968, č. 1790, s. 3. 257 Bratrské kritice z Dráž ďan p řisuzují auto ři edi ční řady pramen ů k politice KS Č klí čový význam, „ v historické literatu ře ne dosti docen ěný “. Ozna čení zlomové události si dráž ďanský summit zaslouží nejen proto, že stranické vedení po návratu z Dráž ďan a následujícím dubnovém plénu úst ředního výboru sv ůj reformní pokus p řehodnotilo a v podstat ě s ním skoncovalo, nýbrž i proto, že „ noví v ůdci zde stvrdili kabinetní styl své politiky, kdy ve řejnosti a ani části nejvyššího vedení [...] ne říkali pravdu o skute čném postavení Československa v rámci sov ětského bloku a udržovali je v iluzích, že ‚sou časné procesy jsou naší vnit řní záležitostí, o níž rozhodne svrchovaná v ůle našeho lidu‘, a čkoliv sch ůzka v Dráž ďanech sv ědčila o n ěč em jiném .“ Vondrová, Jitka/ Navrátil, Jaromír (eds.): Komunistická strana Československa: Edi ční prameny k dějinám československé krize v letech 1967-1970, 9. díl, 2. svazek: Konsolidace (kv ěten-srpen 1968), Praha-Brno 2000, s. 9. Další pohledy do historické literatury výše vyslovenou domn ěnku jen potrvzují. Jan Pauer jmenuje celou řadu závažných následk ů vyplývajících z dráž ďanského setkání. Mezi nejd ůležit ější pat ří bezesporu fakt, že se na této „porad ě“ konstituovala neformální skupina uvnit ř Varšavské smlouvy, tzv. „p ětka“, a prosadil se pojem ‚kontrarevoluce“ jako kolektivní interpreta ční paradigma pro situaci v ČSSR. Pauer, Jan: Praha 1968, s. 41n. V neposlední řad ě nesmíme opomenout, že pod dojmem „Dráž ďan“ došlo k další diferenciaci heterogenní polednové koalice uvnit ř užšího stranického vedení a vzniku „neokonzervativního“ proudu v čele s V. Bi ľakem a D. Kolderem. Janá ček, František/ Moravec, Jan: Mezník i rozcestí reformního hnutí (duben-kv ěten), In: Kural, Václav a kol.: Československo roku 1968, s. 65. 258 Dresden liegt jetzt zwischen Prag und Moskau, Weltwoche, 29.3.1968, č. 1794, s. 1974. 259 Nap říklad ve řejné vystoupení tajemníka a člena vedení SED Kurta Hagera v Berlín ě, kde pronesl ostrý útok na politiku KS Č a Josefa Smrkovského. Janá ček, František/ Moravec, Jan: Mezník i rozcestí reformního hnutí (duben-kv ěten), s. 65. 260 „On s’attend que l’opinion publique tchécoslovaque, mue par un nationalisme renaissant, n’acceptera pas aussi facilement que par le passé les conseils que pourront lui donner d’autres partis frères . “ RP 7, 27.3.1968, s. 2.

70 představovaly „Dráž ďany“ pro tisk první velké vít ězství geniálního taktika Alexandra Dub čeka: „ I v zahrani ční politice [Dub ček] chyt ře taktizoval. Na tajné drážďanské konferenci [...] dovedl své nervózní komunistické kolegy p řinejmenším p ředb ěžn ě uklidnit. Ujistil je, že bude pevn ě zastávat východoevropskou hospodá řskou a vojenskou politiku, a zasloužil si tak schválení pro demokratizaci v československé lidové republice [sic!].“ 261

261 Santner, Inge: Das wohlgesteuerte Chaos, Weltwoche, 29.3.1968, č. 1794, s. 7.

71 3.3 Vývoj mezi dubnem a červnem ve znamení konsolidace

Na dubnovém plénu charakterizoval první tajemník KSČ Alexandr Dub ček nadcházející měsíce jako období stabilizace a konsolidace procesu spole čenské obrody. Pro sou časníky tím za čala fáze, v níž si strana kladla za hlavní cíl zachovat po řádek prost řednictvím kalkulované liberalizace. 262 Krystaliza ční bod, jímž se m ěl pohyb ve spole čnosti usm ěrnit do „rozumných kolejí“, p ředstavoval pro komunistické p ředáky především 10. dubna ve řejnosti p ředstavený Ak ční program. P řes veškeré konsolida ční zám ěry se nadále vyskytovaly další paradoxy, rozpory a byly nastoleny nové otázky. T řetího kv ětna informoval týdeník Weltwoche své čtená ře o hore čných aktivitách na ustavujících sch ůzkách Klubu angažovaných nestraník ů a o optimismu jejich p řevážn ě z řad student ů se rekrutujících p říznivc ů. Dále list narýsoval možné varianty budoucí plurality a konfrontoval tyto koncepce s názory Václava Havla, Ji řího Hanáka a dalších, kte ří vesm ěs volali po konstituování opravdové mimostranické opozice. Otázka opozice se stala nejen pro Weltwoche, ale i pro velkou část ve řejnosti testem pro demokratiza ční hnutí a p ředevším Dub čekovo vedení. 263 Obdobné úvahy hledáme u velvyslance Campiche marn ě. Prakticky sou časn ě s výše uvedenými diskusemi proklamuje švýcarský titulá ř neslu čitelnost dvou odporujících si princip ů: „ Je jasné, že skute čná demokracie, p ředstavuje-li souhru stran na p ůdě skute čného parlamentu, není kompatibilní s komunismem .“ 264 Své apriorní stanovisko a základní dilema KS Č formuloval i p ři jiných příležitostech: „ Komunistická vláda v Československu by nemohla p řežít v opravdové demokracii. Je odsouzena, proti své v ůli, být diktaturou, zatímco prohlašuje svou oddanost demokracii a svobodě. Svobodné volby by znamenaly její záhubu .“ 265 Vládnoucí nomenklatura k jakési symbióze mezi demokracií a komunismem rozhodn ě nesp ěla. Ak ční program stvrdil vedoucí úlohu strany, která m ěla nap říšt ě p ůsobit jako „p řirozená autorita“ spole čnosti. Osud nekomunistických politických subjekt ů ponechal dokument fakticky zcela stranou a p řipoušt ěl jen partnerství v rámci Národní fronty. Následný nezdar p ři prosazování reformního pojetí Národní fronty ve vedení KS Č u činila všem nad ějím na pluralizaci politického systému rázný konec. 266 Klí čová otázka po pom ěru mezi komunistickými a demokratickými prvky v novém socialistickém řádu „s lidskou tvá ří“ byla tak vy řešena ve prosp ěch jen nepatrn ě pozm ěněného uplat ňování vedoucí úlohy KS Č. S nemilovanými subjekty narušujícími takto nastavený model limitované plurality naložila

262 RP 8, 17.4.1968, s. 9. 263 Santner, Inge: Der Prüfstein heisst „Opposition“, Weltwoche, 3.5.1968, č. 1799, s. 5. 264 RP 8, 17.4.1968, s. 9. 265 RP 10, 6.6.1968, s. 2. 266 Vondrová, Jitka/ Navrátil, Jaromír (eds.): Komunistická strana Československa, Konsolidace (kv ěten-srpen 1968), s. 10.

72 strana podle svého. V některých p řípadech se snažila aktivitu utlumit již v zárodku (ČSSD), vůč i v ětšin ě ob čanských aktivit zaujala však vy čkávající pozici a v ěř ila, že se celá záležitost s postupujícím prohloubením „zhumanizovaného“ socialismu sama od sebe vy řeší. 267 Nejú činn ějším prost ředkem se ovšem stalo prosté administrativní opat ření: ministerstvo vnitro jednoduše prodlužovalo proceduru schvalování stanov, jen aby vzáp ětí odmítlo žádost a spolek se musel rozpustit. 268 I po dubnovém plénu pokra čovalo odtaj ňování n ěkterých „deformací“ minulosti a ve řejnost byla postavena p řed mnohdy neuv ěř itelná fakta. Koncem dubna zhodnotil švýcarský velvyslanec dosavadní postup rehabilitací kladn ě: „ Rehabilita ční kampa ň pokra čuje, a čkoliv se ješt ě nenachází ve fázi vskutku praktické .“ 269 Vedoucí činitelé využívají rehabilitaci, podle Campichova soudu, jednak k zastrašování „reak čních“ živl ů, které jsou nyní ve řejn ě známy a učin ěny zodpov ědnými za spáchané zlo činy, jednak k zám ěru o čišt ění strany. Zbavená tohoto břemene „ bude [KS Č] podle nich [komunist ů] působit na populaci neodolatelným účinkem .“ 270 Sou časn ě však Campiche upozor ňuje na související úskalí rehabilita ční operace, která se svým tv ůrc ům snadno vymkne z rukou a zpochyb ňuje pak samotné svatyn ě jejich ideologie: „ Další potíže spo čívají v tom, aby se zabránilo skvrnám na kabátu t ěch, kte ří se doposud t ěšili protekce. Takto byl te ď dokonce sám Gottwald otev řen ě zatažen do aféry okolo Slánského. [...] Když už nejen Novotný, ale i Gottwald aj. jsou u čin ěni zodpov ědnými za zlo činy minulosti, riskuje československé komunistické hnutí, že se zbaví svých autochtonních idol ů a nemá potom pražádnou nad ěji do budoucna .“ 271 Odhalení zlo čin ů 50. let, doznání systémových nedostatk ů, lidského selhání a dalších „deformací“ patrn ě p ůsobilo na švýcarského velvyslance velkým dojmem a utvrzovalo ho v krizovém pojetí celého reformního po činu, který pro n ěj mnohem spíš než demokratické svobody p řinášel d ůkazy o bezpodmíne čném krachu KS Č a sv ětového komunistického hnutí ve všech oblastech lidského života a p ředevším v ideologické rovin ě: „ Jakkoli dopadne [československá] krize ve vnit řním plánu, m ůžeme se již dnes ptát, zda uplynulé m ěsíce nezp ůsobily sv ětovému komunistickému hnutí rány, které se jen t ěžko zahojí. Jak máme zapomenout na to, co bylo řečeno, napsáno a p řiznáno, všechna ta mimo řádná p řiznání?

267 Tak tomu bylo nap říklad v p řípad ě K 231. Reformní vedení z části p ředpokládalo, že p řijetím zákona o rehabilitaci ztratí toto sdružení své existen ční oprávn ění a rozpustí se. Mimo jiné se J. Smrkovský tímto tvrzením snažil uklidnit rozho řč ené sov ětské soudruhy p ři návšt ěvě delegace KS Č v Kremlu na po čátku kv ětna (4.5.1968). Pauer, Jan: Praha 1968, s. 51. 268 Této okolností si všiml i tisk: „ Diverzní diskuzní kluby, mezi nimi také Sviták ův ‚Klub angažovaných nestraník ů’, čekají dodnes marn ě na povolení ministerstva vnitra (a čkoliv by to teoreticky nem ělo trvat déle než 30 dn ů). Ani nezávislý automobilní klub – zaru čen ě žádný nebezpe čný mocenský nástroj – nebyl dosud povolen !“ Santner, Inge: Abgekühlte Prager Revolution, Weltwoche, 31.5.1968, č. 1803, s. 9. 269 LP, 23.4.1968, s. 1. 270 Ibid. 271 Ibid., s. 2.

73 Sta čilo by si vytáhnout články anebo deklarace, pocházející často od samotných komunist ů – celá řada text ů, která by bez komentá řů a p řipojených poznámek snadno p ředstavovala obžalobu proti komunismu. Uplynul te ď p řesn ě rok od mého p říjezdu do Prahy a konfúze v myslích komunistických teoretik ů m ě zcela zasko čila. Tato konfúze nabrala, b ěhem n ěkolika dní v březnu [roku 1968], bezmála ráz ideologického debaklu. Západ by z toho mohl profitovat a potvrdit své hodnoty .“ 272 Jistým zp ůsobem vyúst ění Campichova vid ění a chápání „obrodného procesu“ jako d ůkazu systémové a sv ětonázorové krize komunismu p ředstavuje jeho politická zpráva s přízna čným názvem „Komunistická strana a její komplexy“ („La parti communiste et ses complexes“), pocházející z po čátku června: „‘ Zakomplexovaný‘ komunismus; takový je dnes jeho obraz v Praze: Zahanbení komunisté vzhledem k odhalení zlo čin ů režimu. P řekvapení komunisté vzhledem k bankrotu hospodá řského řádu a netrp ěliví, aby mohli dokázat, že to umí lépe, zárove ň ale často pochybují, zda to opravdu dokáží. Komunisté málo p řesv ědčeni sami o sob ě vzhledem k lhostejnosti mládeže – lhostejnost, která se od ledna postupn ě prom ěnila v negativní postoj. Komunisté, kte ří poci ťují nevoli v ůč i ‚velkému bratrovi‘ z Moskvy, nebo ť si uv ědomují, že svazek mezi Moskvou a Prahou je dnes více či mén ě strategicko-tradi čního rázu než ideologického. P řekvapení komunisté, kte ří se dnes do čkávají více pochopení a sympatií ze strany kapitalistického N ěmecka než od svých východon ěmeckých a polských bratr ů. Dezorientovaní komunisté vzhledem k zániku monolitického sv ětového božstva, které bylo inspirací jejich hnutí; [dezorientace] vzhledem k leckde se vyskytujícímu p řízraku nacionalistických sekt. Ve svých projevech dávají komunisti čtí řečníci najevo, že se snaží p řesv ědčit p ředevším sami sebe. M ůžeme dokonce říct, že poci ťujeme z jejich vystupování ur čitou úzkost .“ 273 „Tristní“ obraz československých soudruh ů vyvolal u pisatele řečnickou otázku po situování opravdového komunismu v druhé polovin ě 20. století: „ Zkrátka řečeno, kde se nachází skute čný komunismus? U ortodoxních novotnovc ů, v ěrných dogmat ům a opravdovým základ ům marxismu-leninismu? Nebo u humanistických komunist ů, kte ří hledají svou cestu v socialistické demokracii? Není udivující, že u starých komunist ů p řevládá nostalgie po romantické dob ě, kdy existovaly ješt ě dob ře od sebe odd ělené t řídy – jednak vyko řis ťovatelé, jednak [t řída] utiskovaných. Vše bylo tudíž jednoduché. A vše je i dnes jednoduché, nebo ť komunistická strana je v opozici a protože se nemusí vystavit mocenské zkoušce. Tím spíše je strana nucena, aby si um ěle vymyslela ty, kte ří ji ohrožují a ohání se nebezpe čím ze strany deklasovaných, starých buržoazních

272 RP 8, 17.4.1968, s. 13. 273 RP 10, 6.6.1968, s. 1n.

74 utiskovatel ů a samoz řejm ě imperialist ů.“ 274 Obyvatelstvo, podle velvyslancova výkladu politicky uv ědom ělé a kriticky smýšlející, je však v ůč i takovým strašák ům rezistentní a uv ědomuje si, že komunistická strana by v opravdové demokracii neobstála. Východisko pro pražské reformátory spat řuje Samuel Campiche v koncepci limitovaných svobod, kterou lze v sou časnosti, tj. po čátkem června, ale už jen t ěžko sladit s požadavky v ětšiny ob čan ů: „ Bude populace ale nadále ochotna toto [program limitovaných svobod] akceptovat? P řes ‚guláš‘ komunistické terminologie ví v ětšina Čechoslovák ů, že existuje jen jedna demokracie, že jen toto jedno slovo ji opodstat ňuje a jakmile se vyzdobí p řídavnými jmény jako komunistická, lidová apod., p řestává jí být .“ 275 Campichovu tém ěř antropologickou sondu do nitra komunistických p ředák ů ve zpráv ě o „zakomplexovaném komunismu“ v Československu jsme o n ěco výše ozna čili za vrchol jeho vnímání „Pražského jara“ ve smyslu „sv ětonázorové krize“. 276 Zárove ň si však musíme uv ědomit, že se v jeho výkladu již odráží pon ěkud pozm ěněná politická a spole čenská situace panující po kv ětnovém plénu ÚV KS Č (29.5.-1.6.1968). Oproti p ůvodním intencím se stranickému vedení nepoda řilo stranu a spole čnost sjednotit na základ ě Ak čního programu a pod řídit tyto složky své „p řirozené autorit ě“. Stranická základna zaujala v ůč i programovému dokumentu, jenž n ěkte ří vn ější pozorovatelé kv ůli jeho rozsahu a v narážce na dlouhodobého povále čného v ůdce italských komunist ů p řirovnávali k Togliattov ě záv ěti, 277 pasivní až odmítavé stanovisko. O nic lépe se programovému prohlášení neda řilo ani mezi řádnými ob čany, kde mezitím razantn ě pokra čoval p řerod „p řevodových pák“ a p řinášel nové, stup ňující se požadavky, které mnohdy p řekra čovaly p ředstavy reformátor ů v KS Č. Stranické vedení na zm ěny vnitropolitických pom ěrů a nové spole čenské jevy reagovalo tím, že je paušáln ě prohlásilo za další a nebezpe čnější projevy antisocialistických kruh ů, které

274 Ibid., s. 2. 275 Ibid., s. 3. 276 Na dlouhodobou „sv ětonázorovou krizi“ v souvislosti s „Pražským jarem“ upozornil ve svém diskuzním p řísp ěvku na mezinárodní konferenci o Polsku a Československu v roce 1968 i polský velvyslanec v ČR a historik Dr. Andrzej Krawczyk: „Nebyla to [„Pražské jaro“] také politická krize. Myslím, že je zde možné zavést pojmy ‚sv ětonázorová krize’‚ ideová krize, dlouhotrvající krize. V polovin ě šedesátých let se pro ur čité skupiny v aparátu komunistické moci otev řela krize chápaná blízko významu slova toho pojmu, jako pozorování rozkolu mezi skute čností a ideologií. Oni – skupina, která pozd ěji symbolizovala Pražské jaro – se snažili zlikvidovat tento rozkol, napravit tu skute čnost, ve svém chápání pouze vylepšit, posílit, opravit socialismus. [...] Docházelo k paradoxní situaci [...], že na jedné stran ě je spušt ění mechanismu, na který reaguje spole čnost, cht ěje ješt ě víc, a z druhé strany moment ur čitého typu dezorientace. Nap říklad, protože tyto nové koncepce, nový ideový sv ět vznikl v samém centru moci, v okolí Úst ředního výboru KS Č a jeho p říslušných odd ělení, Vysoké školy stranické a v redakci hlavního deníku, stranický krajský aparát, okresní byl dezorientovaný – náhle dostával pobídky k zpochyb ňujícím postoj ům, k revidování, prov ěř ení kritiky týkající se skute čnosti či minulosti. V ur čitém smyslu – řečeno hovorovým jazykem – byli zpitom ělí, nev ěděli, jak se v té situaci ocitli. Proto si myslím, že je t řeba hovo řit o krizi sahající hluboko do sv ětonázorového pohledu, ve struktu ře, a nikoliv o politické krizi .“ Blažek, Petr a kol. (eds.): Polsko a Československo v roce 1968, s. 262. 277 RP 8, 17.4.1968, s. 5.

75 představují nadále hlavního nep řítele reformního úsilí. 278 Zdrojem takového obratu nebyl jen vn ější nátlak, jenž se projevoval zejména po návšt ěvě československé delegace v Kremlu (4.5..1968), pobytech sov ětských p ředstavitel ů v ČSSR (Kosygin, Gre čko, Jakubovskij aj.) či zahájení nejr ůzn ějších vojenských manévr ů Varšavské smlouvy v okolních státech, nýbrž vycházel do velké míry i z „endogenní stalinizace“ KS Č, resp. únorových tradic, zkušeností bolševizace strany v letech 1928/29 apod. 279 Sémantický a obsahový posun pojmu konsolidace našel sv ůj výraz ve zvýšeném d ůrazu na „pravicový extremismus“ ve frazeologii reformních činitel ů280 a m ěl zásadní dopad na kv ětnové zasedání úst ředního výboru. Strana na kv ětnovém plénu potvrdila sv ůj nárok na vedoucí úlohu ve spole čnosti, vyhlásila konsolidaci ochranných a bezpe čnostních složek socialistického státu a pravicovým, antisocialistickým tendencím rozhodný boj. 281 Reformní vedení tak dalo jednozna čně najevo, že se nehodlá op řít o rodící se ob čanské hnutí a dostávalo se tím stále z řeteln ěji do protikladu se spole čenským pohybem. Není tedy náhoda, že práv ě v období kv ětna a června se u vn ějších pozorovatel ů prosazuje nejen vnímání jakési zpomalené revoluce v ČSSR, ale i p řesv ědčení o komunistické stran ě, která se nechává zatla čit do pozice menšiny. 282 Snaha sjednotit stranu na modifikovaném pojetí konsolidace m ěla spíš opa čný ú činek než reformní p ředstavitelé předpokládali a rozkol ve stranickém aparátu se v následujících týdnech ješt ě prohloubil. Pro ortodoxní komunisty, kte ří se v úst ředním výboru a Národním shromážd ění udrželi - p řes některé nepatrné personální zm ěny - v hojném po čtu, znamenala bojová výzva vedoucích

278 Vondrová, Jitka/ Navrátil, Jaromír (eds.): Komunistická strana Československa, Konsolidace (kv ěten-srpen 1968), s. 11. 279 Demokratické tradice a endogenní stalinizaci (p ředstavovanou p ředevším bolševizací KS Č na konci 20. let) považuje Jaques Rupnik za základní paradox československého komunismu, který se pln ě projevuje v roce 1968. Rupnik, Jaques: 1968 et les paradoxes du communisme tchécoslovaque, In: Fejtö, François/ Rupnik, Jaques (eds.): Le Printemps tchécoslovaque 1968, Bruxelles 1999, s. 33-40. V únorových tradicích a bolševizaci strany vidí hlavní d ůvod pro semantický a obsahový posun konsolida čního programu i Jitka Vondrová a Jaromír Navrátil. Vondrová, Jitka/ Navrátil, Jaromír (eds.): Komunistická strana Československa, Konsolidace (kv ěten-srpen 1968), s. 11n. 280 Zvýšené kritiky či upomínání pravicových sil a patrné zm ěny reformního kurzu si všimla Weltwoche již n ěkolik dní po návratu československé delegace z Moskvy. P řipisovala tyto jevy ale spíše stup ňujícímu se vn ějšímu nátlaku, než osobní dispozici reformátor ů: „ Brežn ěv sotva chce svhrnout Dub čeka a Černíka, nýbrž je zastrašit a p ředvést jim p ředevším úzkost jejich manévrovacího prostoru. To se mu bezesporu již povedlo. Dokonce tak odhodlaný reformátor jako pražský p ředseda parlamentu Smrkovský dnes varuje, že strana nem ůže již dále p řihlížet, jak je ‘jistými kruhy’ ve řejn ě ‘napadána’ a ‘pomlouvána’. Když Úst řední výbor KS Č p řed n ěkolika týdny prohlásil, že se musí nov ě dobyté vymoženosti teprve ‘konsolidovat’, znamenalo to jednozna čně ‘až sem a ani o krok dále’. Nyní museli muži ve špičce uznat, že to nesta čí a že budou muset ustoupit n ěkolik krok ů, pokud necht ějí ohrozit celý podnik obnovy. Velká otázka však z ůstává: o kolik zp ět? “ Allemann, René: Die Sünde der Tschechoslowakei, Weltwoche, 17.5.1968, č. 1801, s. 1. Podobné sv ědectví nám p řináší i velvyslanec Campiche: „ Dans la presse, on note maintenant des avertissements nombreux, adressés non seulement à la veille garde mais aussi aux éléments anti-socialistes et anti-soviétiques .“ LP, 29.5.1968, s. 2. 281 Janá ček, František/ Moravec, Jan: Mezník i rozcestí reformního hnutí (duben-kv ěten), s. 97nn. 282 Výrazy takového chápání najdeme jednak ve zpráv ě velvyslance Campiche o „zakomplexovaných komunistech“, jednak v dalších relacích, v nichž švýcarský titulá ř zd ůraz ňuje menšinové, resp. opozi ční postavení KS Č. „[...] die KPTsch befindet sich in der Minderheit, wenn sie auch vorgibt das Vertrauen der Mehrheit erringen zu können [...].“ LP, 6.6.1968, s. 2. Tisk přepovídal v období p řed kv ětnovým plénem, že stran ě v aktuální situaci hrozí ztráta d ůvěry a vedoucí úlohy: „ Přitom to byl Dub ček samotný, jenž v březnu zd ůraznil: KS Č stojí v čele obrodného procesu. Avšak vedoucí silou ve stát ě z ůstane jen do té doby, dokud má v ětšinu lidu za sebou. Pokud by jednoho dne jiná síla p ředstavila lepší cestu k socialistické demokracii – a jen taková p řipadá v úvahu, musela by se KS Č s tím volky nevolky spokojit .“ Santner, Inge: Abgekühlte Prager Revolution, Weltwoche, 31.5.1968, č. 1803, s. 9.

76 činitel ů vodu na mlýn jejich ve řejné agitace proti všem „kontrarevolu čním“ jev ům. Radikáln ě progresivní část komunistických činitel ů – p ředstavovaná p ředevším pražským m ěstským výborem – se stranické direktiv ě naopak vzep řela a vytvo řila samostatnou iniciativu. 283 Bezesporu nejv ětší ohrožení československých reforem p ředstavovali pro švýcarské velvyslanectví a tisk v období, než vstoupil celý vývoj do „horkého léta“, konzervativci v řadách KS Č. Již po čátkem kv ětna se týdeník Weltwoche pozastavuje nad tím, že je československá delegace v rámci jednoho z nes četných setkání, která mají p řipravit naplánovanou celosv ětovou konferenci komunistických stran, vedena bývalým místop ředsedou Novotného vlády Jozefem Lenártem. 284 Nebezpe čí páté kolony uvnit ř ČSSR pak podrobn ěji vykresluje článek z předve čera kv ětnového pléna, od n ěhož si i švýcarští pozorovatelé tak zbožn ě p řáli, aby p řineslo řešení personální problematiky: „ Za nejv ětší zlo, které neustále zp ůsobuje nové, musíme samoz řejm ě považovat shovívavost v ůč i ortodoxním. Už p řekonali svou historickou vte řinu úleku. Už se tito lidé zase formují, vylézají ze svých úřad ů, vedou op ět obžalobné řeči, cítí se být povoláni, aby varovali p řed ‚buržoazními úchylkami‘. Málo platno v této situaci, že se Novotný sám chová zdrženliv ě. O to víc pracují jiní v čerejší aparát číci na svém návratu. Zcela bez rozpak ů se soust řeďují kolem bývalého ministra dopravy Aloise Indry. A n ěkterým z nich se návrat již poda řil. Novotného syn se tak kup říkladu docela ne čekan ě objevil na ministerstvu obchodu. Bývalý strážce rozhlasu Karel Hoffmann sedí od nedávna jako ministr pošt v kabinetu. Hendrych, jemuž p řipisují spisovatelé Liehm, Vaculík a Klíma své disciplinární pokárání, se má údajn ě stát vyslancem v Helsinkách ...“ 285 Po tomto krátkému vý čtu, který se až na výjimky čte jako neúplný who-is- who srpnového pu čistického jádra – a to nota bene v kv ětnu 1968! – následuje podobizna zevn ějšku posílených konzervativc ů a znejistělých reformátor ů: „ Válku nerv ů, kterou SSSR spole čně s Polskem a NDR rozpoutal proti podez řelým demokrat ům na Hrad čanech, prosp ěla ortodoxním hned dvojnásobn ě. Jednak mohou nyní vystupovat tak řka s legitimací Moskvy, jednak se potýkají s rozpa čitými reformátory, kte ří najednou v ůbec nejsou p řesv ědčeni o správnosti svého po čínání. Jisté argumenty Sov ětů z řejm ě docela padly u Dub čeka a

283 Tohle neuniklo ani švýcarskému velvyslanci, jenž se ve své zpráv ě ze dne 2. července zmi ňuje o snaze pražských komunist ů odvolat Kouckého z postu velvyslance v Moskv ě. „ Stále čast ěji m ůžeme pozorovat p římé zásahy pocházející ze strany obyvatelstva – často dokonce od komunist ů, jejichž zám ěrem je ovliv ňování vládních rozhodnutí. Takto nap říklad rozhodla předev čírem konference 5. m ěstské části v Praze, aby se od orgán ů vyžadovalo odvolání p. Kouckého z postu velvyslance v Moskv ě, dokud nebude objasn ěna jeho zodpov ědnost za zlo činy z minulosti .“ RP 12, 2.7.1968, s. 3. 284 Týdeník si tuto okolnost dovedl vysv ětlit jen jako zahrani čně-politický manévr dvojice Dub ček/ Černík: „ Že [...] je československá delegace vedena bývalým p ředsedou vlády Lenártem, p řekvapuje ve dvojím smyslu: zaprvé patrn ě necht ěli ani Dub ček a ani Černík vstoupit do arény, čímž mírn ě potrestali Budapešt [místo konání p řípravné konference; jednalo se po setkání na p řelomu únoru a b řezna o další akci v ma ďarském hlavním m ěst ě] svým pohrdáním. Za druhé je udivující, že již tém ěř odstavený Lenárt dostal z Prahy takovou d ůvěru .“ Budapest bereite KP-Gipfeltreffen vor, Weltwoche, 3.5.1968, č. 1799, s. 2. 285 Santner, Inge: Abgekühlte Prager Revolution, s. 9.

77 soudruh ů na úrodnou p ůdu. Každopádn ě se stará známá metla o ‚protisocialistických silách mezi intelektuály‘ již podez řele často vyskytuje .“ 286 Opakovan ě – tém ěř litanicky – se jak ve zprávách velvyslance Campiche, tak v článcích švýcarského týdeníku objevuje po celý první půlrok „Pražského jara“ tatéž obava, že protireformní k řídlo ve stran ě zneužije hospodá řsko- spole čenské potíže anebo p řípadný nezdar ekonomických opat ření k mobilizaci d ělnických mas proti reformním činitel ům. P ěknou ukázku dobové atmosféry, v níž konzervativci zintenzivnili svou agita ční činnost mezi pracujícími a „obrn ěná p ěst d ělnické t řídy“ v podob ě lidových milicí se op ět chystala na pochody po československých m ěstech a venkovu, 287 přináší i již citovaný článek ve Weltwoche: „ Svou nejd ůležit ější oporu nacházejí neostalinisté v dělnictvu. Celá léta se jim da řilo pom ěrn ě dob ře. Stali se poživateli hospodá řského bankrotu, kte ří si sice moc nevyd ělávali, ale ješt ě mén ě pracovali. Te ď se chv ějí p řed ztrátou lehkého života. Propagovaná denivelizace, která spojuje výd ělek s pílí, se jim v ůbec nehodí. Je to opravdu jen náhoda, že se v uplynulých dnech objevují protireformní letáky ve stále větším po čtu v pražských ulicích (p řestože existuje ministerstvo vnitra, které by importu pravd ěpodobn ě v Albánii [sic!] tišt ěných leták ů mohlo zabránit)? Že velký strojírenský podnik ČKD v Praze schválil ostrou rezoluci proti Dub čekovým lidem? Že se z mnoha stran ozývají hlasy, které volají po svolání celostátního aktivu lidových milicí, tedy konzervativní rvoucí se tlupy komunismu ?“ 288 Nad ěje vn ějších a československých pozorovatel ů, že se Dub ček zbaví alespo ň části zarytých dogmatik ů z úst ředního výboru byly na kv ětnovém plénu trpce zklamány. První tajemník strany se svou výzvou, aby se nejzkompromitovan ější členové úst ředního orgánu KS Č vzdali svých míst, neusp ěl a i vylou čení starých stalinist ů rázu Antonína Novotného, Karola Bacílka a dalších mohl sotva kdo považovat za víc než kosmetickou úpravu. 289 Tento nezdar stranického šéfa znamenal jen další p říklad „ pochybné a nakonec katastrofické Dub čekovy personální politiky “, 290 která v následujícím obdobím kulminovala odvoláním zpupného generála Prchlíka a jmenováním notoricky známého sov ětského agenta Viliama Šalgovi če do čela StB. V této nejasné a napjaté situaci nemohlo ani dlouho o čekávané rozhodnutí svolat

286 Ibid. 287 Navrátil, Jaromír: Vyvrcholení vnit řní i vn ější krize, In: Kural, Václav a kol.: Československo roku 1968, s. 122n. 288 Santner, Inge: Abgekühlte Prager Revolution, s. 9. 289 Weltwoche ozna čila vylou čení Novotného a spol. za optickou korekturu, nebo ť stará garda byla podle týdeníku již p říliš zkompromitována na to, aby zp ůsobila reformnímu kurzu ješt ě n ějaké škody. Opravdové nebezpe čí hrozí od neostalinist ů a dogmatik ů s čistou minulostí: „ Bezesporu to byl úsp ěch pro Dub čeka, že se mu alespo ň poda řilo nejznámn ější stalinisty (Široký, Bacílek, David, Koehler, Urválek) odstranit ze strany a ÚV. Taktéž nesporné je ale, že vylou čení t ěchto lidí představuje spíš optickou než praktickou výhru. Nejužší Novotného klika v četn ě bývalého prezidenta byla již dávno p říliš zkompromitována, než aby se mohla n ějak zvláš ť aktivn ě projevovat. Nebezpe čí hrozí dnes reformátor ům spíš z kruhu stalinist ů s čistou minulostí. A ti sedí i nadále klidn ě v ust ředním výboru .“ Santner, Inge: Dub ček kämpft um die „kleine Demokratie“, Weltwoche, 7.6.1968, č. 1804, s. 11. 290 Vondrová, Jitka/ Navrátil, Jaromír (eds.): Komunistická strana Československa, Konsolidace (kv ěten-srpen 1968), s. 14.

78 mimo řádný XIV. sjezd vzbudit dojem jednozna čného vít ězství reformního kurzu, jak nám dokládá sv ědectví ze švýcarského velvyslanectví: „ Příval slov plenárního zasedání se se svými diskuzními p řísp ěvky, výzvami a rezolucemi vylije v následujících m ěsících na stovky stranických sch ůzek nejr ůzn ějších úrovní. V každé základní organizaci a až nahoru na okresních konferencích vzplane tvrdý boj o volbu jednotlivých delegát ů o postup do vyšších grémií, resp. na sjezd. [...] Měsíce do konání sjezdu tak budou prodlužovat periodu neklidu a nejistoty .“ 291 Pod dojmem stup ňujícího se vn ějšího a vnit řního nap ětí, rozpor ů uvnit ř reformního bloku, zklamání nad skromnými výsledky dosavadního vývoje a nejisté budoucnosti se snažila pražská dopisovatelka týdeníku Weltwoche koncem června o předb ěžnou bilanci prvního p ůlroku československého experimentu: „ Euforické opojení Pražského jara pominulo. Rovn ěž první ho řká deziluze. Revolucioná ři se cvi čí v um ění možného. ‚Realismus‘ se jmenuje heslo t ěchto hodin, následujících m ěsíc ů, p říštího roku. Po pěti m ěsících bezprecedentního duševn ě-politického rozmachu dosáhla ČSSR p řechodného stádia. P řesn ěji řečeno: za čátek – možná celá léta trvajícího – p řechodného stádia pohybujícího se mezi stalinismem a svobodou, mezi diktaturou t říd a socialistickým pluralismem, mezi demokracií ve slovech a demokracií v činech. Rychlá vít ězství nejsou nadále myslitelná - budeme sv ědky neústupných boj ů a tuhého odporu, malých pokrok ů nebo malých ústupk ů. Progresivní komunisté se musí mít po řád na pozoru, aby získali tu a tam malý kousek terénu. Nebo ť i jejich soupe ři rozhodn ě nespí .“ 292 V rámci perspektivy této politiky „malých krok ů“, odehrávající se na širokém poli nejr ůzn ějších tendencí, není budoucí vývoj v ČSSR tém ěř p ředpovídatelný: „ Mimoto nejsou momentáln ě dlouhodobé prognózy prost ě možné. Nikdo se neodváží politickou krajinu ČSSR pro rok 1970 anebo 1971 předpov ědět. Nechá se p řechodná doba dob ře anebo špatn ě zužitkovat? Bude na jejím konci opravdu stát demokracie anebo jen zhumanizovaná diktatura? Tém ěř vše je možné získat, tém ěř vše lze také ztratit .“ 293

291 LP, 6.6.1968, s. 3. 292 Santner, Inge: Bilanz des „Prager Frühlings“, Weltwoche, 28.6.1968, č. 1907, s. 7. 293 Ibid.

79 3.4 L’été chaud de Prague čili horké léto v Praze

Přestože československé vedení po kv ětnovém plénu žilo v nad ěji, že dovede vyhlášením konsolida čního programu a rozhodného boje proti antisocialistickým tendencím rozptýlit obavy sov ětského politbyra, nechali se spojenci ut ěšit jen na krátkou dobu. Již v polovin ě června bylo v ÚV KSSS „s lítostí“ konstatováno, že usnesení a zám ěry kv ětnového pléna nem ěly žádný pozitivní ú činek na další vývoj v ČSSR. 294 Sov ětští v ůdcové nem ěli proto důvod cokoliv na svém dosavadním postupu zm ěnit a rozhodli se naopak dále rozvíjet sv ůj vojensko-diplomatický nátlak, jehož sou částí se staly nejr ůzn ější a ve svém rozsahu gigantické manévry či cvi čení vojsk Varšavské smlouvy, konající se v okolních bratrských státech a koneckonc ů i v samotném Československu ( Šumava ). I ve vnit řním plánu byla situace v pr ůběhu června a první polovin ě července daleko od svého rozuzlení. Konzervativci, povzbuzeni ohromnou vojenskou kulisou, resp. diverzními akcemi (anonymní protireformní letáky apod.) a vystupující v neposlední řad ě také pod záštitou polemických článk ů z Berlína, Varšavy a Moskvy, stup ňovali v prvních letních dekádách svou aktivitu, která v jistém smyslu vyvrcholila celostátním aktivem lidových milicí na ruzy ňském letišti dne 19. června, na jehož p ůdě byl pod kuratelou tajemníka Aloise Indry přijat tzv. pozdravný dopis sov ětskému lidu. 295 P říznivce reforem na druhé stran ě do velké míry znepokojilo pon ěkud zpomalené tempo reformního kurzu a zejména v intelektuálních kruzích se ší řilo zklamání nad dosud skromnými výsledky celé polednové evoluce. Stále hlasit ěji se proto – jak již bylo řečeno výše – ozývaly hlasy, že se komunistická strany, která se místo toho, aby uplatnila sv ůj nárok na vedoucí úlohu a stala se opravdovým „p ředvojem spole čenského vývoje“, dostala do protikladu v ůč i aktuálnímu procesu. Vzhledem k tomu, že stranické vedení bylo nuceno permanentn ě vycházet vst říc rozmanitým, nez řídka i protich ůdným vn ějším a vnit řním tlak ům či požadavk ům, p říliš neudivuje, že role prvního tajemníka byla často p řirovnána k provazochodci nebo akrobatu. 296 V beztak rozjit řené situaci sta čilo jen málo, aby se celý vratký systém nebezpe čně naklonil anebo dokonce zhroutil a každá závažn ější otázka p ředstavovala tak svým zp ůsobem nebezpe čnou výbušninu. Poslední jiskrou se za t ěchto okolností stal jeden z nejvýrazn ějších

294 Navrátil, Jaromír: Vyvrcholení vnit řní i vn ější krize, s. 120nn. 295 Sov ětský tisk zmín ěný pozdrav již 21.6.1968 zve řejnil a orgány KSSS obratn ě b ěhem čtrnácti dn ů zorganizovaly odpov ěď sov ětského lidu v podob ě více než 16 000 do Československa zaslaných rezolucí, pocházejících ze závod ů a r ůzných za řízení, v nichž pisatelé své československé prot ějšky ujiš ťovali, že jsou ochotni poskytnout pomoc p ři spole čné ochran ě socialismu. Ibid. Rezoluce nemohla uniknout ani pozornosti švýcarského velvyslance, jak dokládá první politická zpráva z července. RP 12, 2.7.1968, s. 3. 296 Velvyslanec Campiche tento obraz používá doslovn ě ve své zpráv ě z po čátku kv ětna (RP 9, 3.5.1968, s. 3) a v pozm ěněné podob ě se k tomuto p řirovnání n ěkolikrát vrací. Weltwoche toto vnímání Dub čeka znázornila ve své titulní karikatu ře ze dne 17.5.1968. Viz p řílohy.

80 projev ů nezávislé ve řejnosti té doby – Vaculík ův manifest 2000 slov. Autor a signatá ři manifestu vycházeli bezesporu z nejušlechtilejších úmysl ů a cht ěli svým po činem vyjád řit podporu Dub čekovu k řídlu. Se svým voláním po ob čanské state čnosti a mobilizaci proti nebezpe čí vnitropolitické restaurace však dokument jasn ě šel za hranice dosavadního politického diskurzu. Manifest, jenž i oddaní reformisté ve stranickém vedení nechápali jinak než jako „ výzvu k únoru naruby “, 297 se stal pro domácí a vn ější odp ůrce reforem vítaným argumentem v boji proti československé „kontrarevoluci“. Stup ňující se nap ětí okolo zve řejn ěného manifestu, který se odrazil zprvu p ředevším ve vnitropolitické rovin ě, zachytil i švýcarský velvyslanec Campiche hned v úvodu své politické zprávy ze dne 2. července: „Bitva p. Dub čeka není ješt ě vyhrána a reformy po řád nejsou zajišt ěné . Nové vedení po řád ješt ě neusp ělo v kompletní eliminaci sil novotnovc ů, z nichž se část nenechá odzbrojit a pokra čuje ve své záškodnické práci. A čkoliv se jim [novému vedení] pomalu da ří konsolidovat své pozice, nemohou tak u činit jinak než postupn ě a opatrn ě, pon ěvadž by se nejmenší nemírnost mohla stát záminkou, aby jeho protivníci upevnili sv ůj odpor anebo se ospravedlnila sov ětská intervence .“ 298 Zápas mezi konzervativci a reformátory se podle švýcarského diplomata zvláš ť pronikav ě projevoval po publikování Vaculíkova manifestu a práv ě hlubokou odezvu tohoto spisu uvnit ř spole čnosti 299 považoval Campiche v dané situaci za vysoce choulostivou záležitost: „ Tato zkušenost [manifest 2000 slov a jeho ohlas ve stran ě a spole čnosti] je pro vládu v okamžiku, kdy se parlament chystá zrušit cenzuru, ú řady se domnívají, že mohou mít v ětší d ůvěru v zodpov ědnost noviná řů a cizí vojska zú čast ňujících se ‚štábních‘ manévr ů varšavské smlouvy prodlužují sv ůj pobyt v zemi, velice delikátní .“ 300 V tomto smyslu uzavírá šéf pražské mise své úvahy zjišt ěním, že „ československá komunistická strana ješt ě nevyvázla ze své krize. [Strana] pokra čuje v hledání své identity a snaží se udržet leckde a leckým ohroženou jednotu, jejíž hlavní hrozbu p ředstavuje dnes extrémní levice .“ 301 Po z hlediska východních partner ů nepochopiteln ě mírné reakci p ředsednictva ÚV KS Č na Vaculík ův manifest se v prvních červencových dnech rychle odvíjela celá letní krize. Pod moskevskou režií byly československému vedení ve dnech 4.-6. července zaslány dopisy

297 Výrok Josefa Smrkovského na sch ůzi PÚV ze dne, kdy byl manifest zve řejn ěn, tj. 27.6.1968. Vondrová, Jitka/ Navrátil, Jaromír (eds.): Komunistická strana Československa, Konsolidace (kv ěten-srpen 1968), s. 152. 298 RP 12, 2.7.1968, s. 1. 299 Švýcarský titulá ř se nejen zmínil o formálním odsouzení manifestu ze strany p ředsednictva ÚV KS Č, nýbrž i o pozitivním ohlasu, kterého se uvedený text do čkal ze strany obyvatelstva. Podle Campiche jen samotná redakce Práce dostala 11 246 manifest podporujících dopis ů, v nichž se odesílatelé ohrazovali v ůč i ve řejnosti p ředloženým tenden čním interpretacím Vaculíkova dokumentu a zárove ň vyjad řovali nespokojenost nad ne činností oficiálních míst v boji proti tv ůrc ům a distributor ům anonymních protireformních leták ů a spis ů. Ibid., s. 2. 300 Ibid. 301 Ibid., s. 3n.

81 bratrských stran ze Sov ětského svazu, východního N ěmecka, Bulharska, Polska a Ma ďarska, v nichž auto ři vyslovili své znepokojení nad „kontrarevolu čním“ d ěním v ČSSR. Sou časn ě i komunisti čtí p ředáci „p ětky“ čím dál mén ě skrývali svou nespokojenost a kritiku reformní politiky. V případ ě Brežn ěvova ve řejného projevu, v němž zd ůraznil nutnost vojenského potla čení ma ďarské vzpoury z roku 1956, již opravdu nikdo nemohl pochybovat o tom, na čí adresu byly tyto výstražné výroky namí řeny. 302 Nejasnosti kolem definitivního odchodu spojeneckých vojsk, které po ukon čení cvi čení Šumava nadále a bezd ůvodn ě prodlužovaly sv ůj pobyt na československém území, vyvolaly u domácího a sv ětového publika obavy a řadu spekulací a zviditelnily sov ětský nátlak na československý obrodný proces. Období okolo varšavského summitu tak pod stup ňujícím se vn ějším a vnit řním pnutím dovršilo v základních rysech diferencia ční proces uvnit ř vedení KS Č a stranických struktur. Předsednictvo se rozestoupilo podobn ě jako pozd ěji v noci z 20. na 21 srpna 1968 a jeho konzervativní členové, sdružující se na základ ě tzv. Kolderov ě platform ě, 303 se nejen ztotožnili se sov ětskými názory na události, nýbrž také usilovaly o roztržku v úst ředním výboru. Výbušnou vnitropolitickou situaci v předve čer varšavského setkání vykreslil velvyslanec Campiche i ve své relaci z 11. července: „[...] francouzský velvyslanec obdržel od spolehlivého zdroje informaci, že nový ministr vnitra, p. Pavel, je ve svém ministerstvu izolován; ned ůvěř ující svým spolupracovník ům prý m ění dvakrát týdn ě zámek své kancelá ře. P. Indra, jeden z ‚tvrdých‘, se projevuje svými antiliberálními rejdy. Anonymní letáky, které se roznášejí prost řednictvím letadel, vyhrožují liberál ům. Tito si naopak st ěžují na neschopnost policie najít jejich autory .“ 304 Otev řenou roztržkou po varšavském setkání (14.-15.7), po n ěmž následoval další – tentokrát ve řejn ě publikovaný – výhr ůžný dopis „p ětky“, který se do čkal odhodlané odpov ědi předsednictva ÚV KS Č, se vn ější stránka konfliktu stala definitivn ě rozhodujícím činitelem celého vývoje. P řestože rostoucím nap ětím mezi bratrskými stranami a zjevným zbrojením vojenských sil Varšavské smlouvy v sousedních státech a v tehdejší ČSSR se zvýraznila reálná hrozba nejen pro obrodný po čin, ale koneckonc ů i pro samotnou suverenitu československého státu, nebyla valná část západních pozorovatel ů ochotna p řipustit možnost přímé intervence. P řesp říliš velké byly zdánliv ě rozdíly mezi ma ďarskými událostmi z roku 1956 a československým pokusem „zhumanizovat“ komunistický režim; mocenský zásah do vnit řních záležitostí se navíc natolik protivil dlouhodobým sov ětským snahám upevnit

302 RP 13, 11.7.1968, s. 1, resp. Sowjetischer Drohfinger – gegen wen?, Weltwoche, 12.7.1968, č. 1809, s. 2. 303 Navrátil, Jaromír: Vyvrcholení vnit řní i vn ější krize, s. 126n. 304 RP 13, 11.7.1968, s. 3.

82 pošramocenou jednotu komunistického hnutí, že vojenské řešení krize bylo v p ředve čer sv ětové konference komunist ů pro v ětšinu komentátor ů jen t ěžko p řijatelné. Tato domn ěnka se upevnila ve svém d ůsledku po bilaterálním setkání v Čierné nad Tisou a následující bratislavské konferenci, jak nás p řesv ědčuje úvodník časopisu Weltwoche: „ Ale to [sov ětská intervence v Ma ďarsku roku 1956] byla zcela jiná situace – a to hned v několika ohledech. Zaprvé ztratila komunistická strana v Budapešti opravdu kontrolu a vyvolala tím, že se p říliš dlouho bránila d ůkladným reformám, vskutku nebezpe čí ‚kontrarevoluce‘. Za druhé se ma ďarský pokus odehrál v jiném mezinárodním kontextu, kdy John Foster Dulles [americký ministr zahrani čních v ěcí v letech 1953-59] ješt ě tvrdošíjn ě lp ěl na své politice obklí čení ‚socialistického tábora‘. A za t řetí se tehdy komunisti ješt ě více či mén ě sev řen ě seskupovali kolem Sov ětského svazu jako svého ‚p ředvoje sv ětové revoluce‘. To vše se mezitím d ůkladn ě zm ěnilo. Komunistická vláda v Praze je sice vystavena kritice, ale není vážn ě ohrožena. Nikdy nebyla prestiž KS Č ve vlastní zemi v ětší a tak nesporná jako po vyst řídání diskreditovaného Novotného týmem Dub ček-Černík-Svoboda. Krom ě toho se na místo studené války v Dullesov ě stylu dostala do pop ředí od Washingtonu až po Bonn se rozepínající ochota k uvoln ění a sbližování se Sov ětským svazem. Sou časn ě je nárok KSSS na ‚vedoucí úlohu‘ ze všech stran zpochyb ňován: od Pekingu a jeho satelit ů, od Kuby Fidela Castra a latinskoamerického ‚fidelismu‘, od ‚rudého gaullismu‘ Rumunska a dokonce ze strany studentských revolucioná řů v Evrop ě a Ameriky, jakož i od ideolog ů hnutí black poweru v USA. Od roku 1960, kdy na poslední sv ětové konferenci komunistických a d ělnických stran v Bukurešti se stala otev řená roztržka mezi Rusy a Číňany nevyhnutelnou, postoupila komunistická Internacionála – jejíž formální zrušení Stalinem v roce 1943 nezm ěnilo nic na její realit ě – rapidnímu rozkladu. Čelit tomuto procesu pomocí nového rudého koncilu přinejmenším Moskv ě v ěrných prvk ů, sou časn ě posílit mezinárodní disciplínu a poskytnout stranám ve sv ětě zase pevnou ideologickou orientaci, je cílem, k němuž Sov ěti již léta upnuli svou pozornost a jemuž se svoláním moskevské sv ětové konference na nadcházející listopad ze sov ětského hlediska nad ějně p řiblížili. Intervence v Československu by je byla vzdálila od vysn ěného cíle. Nebyl to jist ě jediný d ůvod pro č opustili od zkoušky síly s Čechy. Ale byl to v každém p řípad ě závažný motiv pro Brežn ěvovu ochotu ke kompromisu v Čierné a Bratislav ě.“ 305 Pisatel ukon čil své hodnocení, patrn ě pod dojmem r ůzných, československé soudruhy podporujících gest, n ěkterých komunistických stran ve sv ětě, pro týdeník Weltwoche b ěhem letní krize typickým p řirovnáním Sov ětského svazu, resp. sv ětového

305 Alleman, Fritz René: Moskau, Prag und der Weltkommunismus, Weltwoche, 9.8.1968, č. 1813, s. 1.

83 komunismu ke katolické církvi: „ Komunismus se p řirovnával – a to nikoli bezd ůvodn ě – ke katolické církvi. Ob ě hierarchie, ta duchovní i ta sv ětská, prožívají v těchto dnech hlubokou krizi autority. Málokdy vyvolalo papežské rozhodnutí takový odpor jako poslední encyklika papeže Pavla VI., a nikdy p řed tím nezpochybnili komunisti neomylnost svých v ůdc ů jako po varšavské filipice .“ 306 Fatální desinterpretace reálného stavu ohrožení a podcen ění hegemoniálních aspirací Kremlu, v jehož d ůsledku bylo sov ětské impérium p ředstaveno jako moc, která sice nadále trestá vzpurné živly ve svém hájemství kletbou či exkomunikací, na druhou stranu ale již dávno upustila od k řížových výprav, 307 m ěly n ěkolik d ůvod ů. Vedle zbožného p řání a p řesv ědčení, že reformní duch se neomezí na Československo a pronikne i za jeho hranice, 308 považujeme za nejzávažn ější moment samotné po čínání československých reformátor ů. Dub čekovu vedení se poda řilo od za čátku své nové politické linie p řed domácí a sv ětovou ve řejností dokonale zamlžit stupe ň a podstatu kritiky socialistických spojenc ů a jejich permanentní vm ěšování do vnit řních záležitostí, po čínající nejpozd ěji s dráž ďanskou sch ůzkou a nakonec dovedlo i jednání v Čierné a Bratislav ě obratn ě prodat jako své vít ězství anebo p ři nejmenším remízu. Líd ři KS Č p ři tom v nemalé mí ře čerpali z kreditu, který získali b ěhem „horkého léta v Praze“. Svým rázným odmítnutím zú častnit se nového multilaterálního tribunálu a svébytnou reakcí na varšavské ultimatum sklízely v ůdčí osobnosti nemalé uznání jak doma, tak u zahrani čních pozorovatel ů. 309 Sv ět navíc ocenil zp ůsob, jakým Dub čekovo vedení

306 Ibid. 307 Jedná se o další typické dobové vnímání z týdeníku Weltwoche, v n ěmž byl sov ětský hegemon p řirovnán ke katolické církvi v dob ě, kdy ješt ě bojovala s me čem za jednotnou víru všech k řes ťan ů a uznání bezpodmíne čné autority apoštolské stolice: „ Der Vergleich mit jener Periode der katholischen Kirche, als diese zwar auf Kreuzzüge und Religionskriege, nicht aber auf den moralischen Bannstrahl verzichtete, liegt nahe.“ Matt, Alphons: Springt Moskau über seinen Schatten?, Weltwoche, 19.7.1968, č. 1810, s. 1. Další ukázku podobného rázu p ředstavuje karikatura s názvem Reformace na východ ě (Reformation im Osten ), kde je československý v ůdce ‚Alexander Hus ček’ zpodobn ěn v roli reformátora, který své „kací řské bludy“ o nezávislosti, rovnosti a partnerství p řipev ňuje p římo na dve ře rozho řč eného kremelského „papeže“ Leonida Brežn ěva. Weltwoche, 26.7.1968, č. 1811, s. 1. Viz p řílohy. 308 Optimismus v tomto ohledu panoval zejména v období mezi rozhodnutím sov ětského politbyra zú častnit se bilaterální sch ůzky v Čierné nad Tisou a po onom jednání, resp. bratislavské deklaraci:„ A ješt ě n ěco ladí optimisticky: poznatek, že se v případ ě ‚ československého experimentu’ – p řestože je n ěkdy vystaven jistým zvrat ům – jedná o vlnu, která bude mít koneckonc ů účinky za hranice Československa a zvít ězí .“ Matt, Alphons: Wie erfrolgreich war Dub ček?, Weltwoche, 9.8.1968, č. 1813, s. 5. 309 Ze z řejmých d ůvod ů uvítali tvrdý kurz v ůč i Kremlu p ředstavitelé socialistických zemí stojících mimo p římou sféru vlivu Sov ětů: „ Včera ve čer mi deklaroval velvyslanec Kuby, že sov ětský ústupek [tj. ochota Sov ětů sejít se s československým vedením na bilaterální úrovni] je d ůkazem, že velká mocnost neu činí nic proti odhodlané vlád ě, protože se t ěší podpo ře lidu. Chargé d’affairs Albánie neskrýval své uspokojení: ‚To je jediný platný postoj v ůč i Moskv ě’.“ LP, 23.7.1968, s. 1. Svým zp ůsobem vrcholu uznání se československému vedení a p ředevším Dub čekovi dostalo po vyhov ění sov ětského předsednictva československým aktér ům ve v ěci uspo řádání vzájemné sch ůzky v Čiermé nad Tisou, která byla dohodnuta po fázi nejvyššího nap ětí dne 22. července. Noviná řů m Weltwoche se v této situaci a s nimi snad celému sv ětu ulevilo, že se poda řilo odvrátit vypuknutí tém ěř nevyhnutelného konfliktu a vzáp ětí byly op ěvovány schopnosti geniálního taktika Dub čeka v superlativech. Z retrospektivy se zdálo, že československý v ůdce ud ělal ve všech etapách československého experimentu přesn ě to správné, zachoval b ěhem krizových dn ů chladnou hlavu a zachránil tak pro svět mír. Režii plenárního zasedání, na němž úst řední výbor jednomysln ě schválil stanovisko p ředsednictva k varšavskému dopisu, a samotnou odpov ěď vedení strany na zmín ěnou výtku ozna čila dopisovatelka ve Weltwoche za diplomatický mistrovský kousek a celá Evropa musela na

84 dokázalo sjednotit celý národ. Spole čný dopis „p ětky“ z Varšavy, jehož p ůvodní intencí bylo povzbuzení tzv. zdravých sil ve vedení KS Č, m ěl opa čný ú činek než jeho tv ůrci p ředpokládali – vedl k upevn ění pozice Dub čekovy skupiny nejen ve stran ě, nýbrž i ve spole čnosti. Reformátor ům se totiž poda řilo p řed shromážd ěným plénem úst ředního výboru dne 19. července obhájit a prosadit svou odpov ěď na varšavský dopis a zabránit tím v těchto nad míru těžkých chvílích rozkolu v nejvyšším grémiu. Stalo se tak v okamžiku vzedmutí dosud nevídané vlny politické aktivity ob čanských mas, které pospíšily svým v ůdc ům na pomoc a projevovaly ve fázi nejv ětší hrozby pro československou státnost komunistickým p ředák ům bezpodmíne čnou podporu. 310 Závažný byl tento vývoj hned z dvojího hlediska: jednak se postavení KS Č ve spole čnosti pod dojmem vn ějšího ohrožení p řirozen ě ‚zkonsolidovalo‘, strana vystoupila ze své dosavadní izolace a stala se nespornou autoritou, 311 jednak p řim ěla práv ě tato okolnost konzervativce alespo ň k do časnému odml čení, nebo ť se nikdo z nich necht ěl v období této d ějinné zkoušce vystavit riziku, aby se otev řenou kritikou reformního procesu a jeho činitel ů národu p ředstavil jako zrádce spole čné v ěci. 312 Pod vlivem této nov ě nalezené jednoty Čechoslovák ů, mylných interpretací mezinárodní konstelace a zejména neblahého podcen ění vojenského potenciálu Sov ětského svazu či jeho spojenc ů a jeho základ ě uznat, že Dub ček je prost ě nevysv ětlitelný fenomén. Santner, Inge: Der Etappensieg eines grossen Taktikers, Weltwoche, 26.7.1968, č. 1811, s. 3. 310 Solidarita československých ob čan ů se svým vedením byla manifestována p ředevším pomocí nejr ůzn ějších podpisových akcí a rezolucí. Nejznám ější projevem tohoto druhu se stalo 26. července v Literárních listech zve řejn ěné poselství obyvatel Československa ú častník ům sch ůzky v Čierné pod úst ředním heslem „socialismus-spojenectví-suverenita-svoboda“. Autorem textu byl po domluv ě s členem p ředsednictva J. Smrkovským spisovatel Pavel Kohout. Poselství bylo b ěhem osma čty řiceti hodin podepsáno více než jedním milionem ob čan ů a jeho záv ěre čná výzva „ Jsme s vámi, bu ďte s námi !“ se stala nej čast ěji opakovaným dobovým sloganem reformních politik ů či p ředstavitel ů ob čanského života. Navrátil, Jaromír: Vyvrcholení vnit řní i vn ější krize, s.133n. Pitoreskní obraz z venkova, nacházející se v záchvatu „podpisové hore čky“, poskytl dopisovatel týdeníku Weltwoche: „Podpisy byly ale jedinou zvláštností, kterou mohl člov ěk spat řit v ulicích hlavního m ěsta, ve všech d ůležitých st řediscích a dokonce na venkov ě. Tam si vynesl sedlák sv ůj nejlepší st ůl ze sv ětnice ven na ulici, pokryl ho československou národní vlajkou a položil na n ěj celý arch podpisových listin. Poté se k n ěmu hrnuli jeho sousedi a dávali svým jménem najevo, že podporují Dub čekem vytý čenou linii: ‚Dub čeku, myslíme na tebe, mysli ty také na nás’ byla jedna z vydaných parol .“ Matt.,Alphons: Die „vier S“ der Prager Führung, Weltwoche, 2.8.1968, č. 1812, s. 3. Samuel Campiche si v souvislosti s ob čanskou aktivitou pochvaloval – jak to činil ostatn ě nes četn ěkrát b ěhem roku 1968 – v prvé řad ě naprostou disciplínu a klid československého obyvatelstva: „ Vskutku, p řestože je tolik ve h ře, si populace zachovala sv ůj klid a v ěnuje se jako obvykle svým každodenním starostem; dokonce podpisování manifest ů ve prosp ěch vládní politiky se obešlo bez jakékoliv horlivosti, bez ve řejných diskuzí, alespo ň podle toho, co lze pozorovat v Praze. “ RP 17, 31.7.1969, s. 2. 311 Weltwoche nazna čila, že i kritiky řady intelektuál ů, kte ří ješt ě nedávno vystupovali z d ůvodu skromných výsledk ů demokratiza čního pokusu krajn ě skepticky, se za členili do národní fronty: „ Zcela utichla kone čně i kritika spisovatel ů kv ůli příliš pomalým pokrok ům demokratizace. P ůvodci krajn ě sporných ‚2000 slov’ se ukazují ze své loajální stránky, rebelantští žurnalisté se drží dobrovoln ě Dub čekovy prosby ‚nedramatizovat konflikt se SSSR’ .“ Santner, Inge: Der Etappensieg eines grossen Taktikers, Weltwoche, 26.7.1968, č. 1811, s. 3. 312 Mohl-li švýcarský velvyslanec ješt ě na po čátku července po zve řejn ění manifestu 2000 slov a následné kritice p ětky za mírnou reakci československých soudruh ů na tento „kontrarevolu ční projev“ hlásit novou ofenzívu „zdravých sil“ ve stranickém aparátu KS Č, ve druhé polovin ě m ěsíce se tato skute čnost d ůkladn ě zm ěnila. Již 17. července Campichovo hodnocení zaznamenalo jistý obrat: „ Skute čně, Dub ček zachovává kontrolu nad vnit řní situaci a novotnovské živly se za aktuálních podmínek neodváží postavit p říliš otev řen ě proti moci .“ RP 14, 17.7.1968, s. 3. Celková nálada panující v Československu na konci m ěsíce činila jakýkoliv projev odporu v ůč i Dub čekovi nemyslitelný: „ V aktuální situaci ve řejného mín ění jsou ortodoxní funkcioná ři nuceni, aby se chovali opatrn ě, protože p říliš otev řený vzdor z jejich strany v ůč i Dub čekov ě skupin ě by mohl být obyvatelstvem odsouzený jako zrada na spole čné v ěci a mohl by vyvolat silné reakce .“ RP 17, 31.7.1968, s. 2.

85 v neposlední řad ě také díky odbojným vystoupením n ěkterých československých představitel ů – viz Prchlík ův proslov na tiskové konferenci 15. července 313 – byla nemalá část zahrani čních pozorovatel ů p řesv ědčena, že se ČSSR obejde bez zkušenosti „nového Mnichova“. Mnohem citeln ěji vnímal vojenskou hrozbu ze svého exponovaného stanovišt ě švýcarský velvyslanec Samuel Campiche. Jak již bylo nazna čeno d říve, v diplomatickém prost ředí v Praze se od nejran ější fáze obrodného hnutí spekulovalo o možném či domn ělém nátlaku ze strany Moskvy. První v ětší dislokace vojenských jednotek v dob ě „Dráž ďan“ vyvolala i u zkušených diplomat ů znepokojení, kterého se ani v následujícím období nikdy zcela nezbavili. Titulá řů m navíc neunikl pozm ěněný zám ěr vojenského cvi čení Šumava. Pokud byly manévry p ůvodn ě patrn ě koncipovány s úmyslem ovlivnit d ění v Československu ve prosp ěch konzervativc ů, vystoupila v předve čer varšavského setkání, kdy se už pomalu rýsovala otev řená roztržka mezi spojenci a československým vedením, náhle možnost přímého mocenského zásahu prost řednictvím na území ČSSR setrvávajících cizích armádních složek. 314 Švýcarský velvyslanec se sice sám klonil k názoru, že se Kreml vzhledem k nadcházející sv ětové konferenci komunist ů a sympatiím, kterým se reformní pokus ve sv ětě těšil, pravd ěpodobn ě z řekne využití „extremních prost ředk ů“ a uspokojí se pouze se zastrašováním neposlušných Čechoslovák ů. 315 Na druhou stranu však p řipomn ěl, že Československo by v případ ě vojenské eskalace podle svého „d ějinného úd ělu“ z ůstalo totáln ě, tém ěř „mnichovsky“ opušt ěno. 316 Bezprost řednému pocitu ohrožení, který se

313 Pauer, Jan: Praha 1968, s. 105n. 314 Ačkoliv byl odchod polských a sov ětských vojsk vyhlášen a částe čně i zahájen 13. července, setrvali západní vojenští atašé ve své skepsi, jak dokládá Campichem do Bernu zaslaný telegram, který byl pojat jako dodatek k politické zpráv ě číslo 12: „Malgré aussurance annonce officielle départ troupes ce jour, opinion non encore rassuré et des doutes subsitent également chez les attachés militaires occidenteux .“ Suite RP No 12 (télégramme No 67), 13.7.1968, s. 1. N ěkte ří diplomaté si dovedli v této situaci p ředstavit, že cizí vojska z ůstanou v zemi až do zá ří, aby tím ovlivnily p řípravy a pr ůběh mimo řádného XIV. sjezdu KS Č: „ L’Attaché militaire de l’Ambassade des Etats-Unis ne serait pas étonné si certaines troupes demeuraient ici jusqu’en septembre, moment critique où aura lieu le XIVème Congrès du parti communiste tchécoslovaque .” RP 13, 11.7.1968, s. 2. Další skupina diplomatických pozorovatel ů neskrývala sv ůj názor, že považuje „otev řený konec” cvi čení Šumava již za zásah do státní svrchovanosti: „ Analysant la situation actuelle, ambassadeur Grand-Bretagne la qualifie ‘naked intervention’ [...].” Suite RP No 12 (télégramme No 67), 13.7.1968, s. 1. Nejpesimisti čtější členové diplomatického sboru se p řed varšavskou sch ůzkou domnívali, že Sov ěti se neodhodlají k mocenskému zásahu d řív, než si zajistí op ěrné body ve stranické struktu ře: „ Les observateurs diplomatiques les plus pessimistes estiment qu’une ingérence aussi ouverte n’a pu être décidé par les Soviets sans qu’ils se soient au préalable assurés points d’appui au sein appareil parti CS .” Ibid. 315 „Moscou, jusqu’à présent du moins, hésita à user des grandes moyens. A la veille de la Conférence mondiale communiste de novembre à Moscou, l’URSS ne pouvait pas négliger la réaction de l’opinion publique mondiale et surtout celle des partis de nombreux pays. [...] En conséquence, la politique soviétique consista plutôt à freiner les excès de la réforme, à intimider les ultra-libéreux, à encourager la résistence des dogmatiques, pour amener Dubcek à suivre une ligne plus axée sur le centre. Cette politique devait démontrer aux allies de Moscou les plus sages que l’aventurisme à Prague ou ailleurs ne serait pas toléré. Accessoirement, elle aboutissait aussi à ralentir les progrès laborieux de la réforme .” RP 16, 24.7.1968, s. 2n. 316 Samuel Campiche zd ůraznil, že si své izolace p ři možném mocenském st řetu se státy Varšavské smlouvy jsou v ědomi i vedoucí činitelé Československa: „ Ils [ československé vedení] savent que dans une épreuve de force ils se trouvent fatalement et complètement isolés [...].“ RP 14, 17.7.1968, s. 3. Z letní krize vyvodil švýcarský diplomat op ět bezpodmíne čnou nutnost pro Československo otev řít se Západu. Sou časn ě však Campiche vyzdvihl dilema československého vývoje: jakákoliv pomoc ze Západu je apriorn ě vylou čená a československý stát je odsouzen, jako již

86 stup ňoval kolem 20. července, se nemohl ubránit ani šéf švýcarské mise v Praze. Práv ě v tomto období se zabýval Campiche otázkou vojenské intervence a možné reakce na takovou formu násilného vm ěšování do vnit řních záležitostí ze strany Čechoslovák ů, což dalo ve svém konci podn ět ke vzniku jednoho z nejpozoruhodn ějších post řeh ů ohledn ě československých událostí roku 1968 z pera švýcarského velvyslance: „ Dnes je nad řazenou otázkou, kterou si v Praze každý více či mén ě otev řen ě klade, zda se SSSR odhodlá k použití síly a pokud tak učiní, jaká bude československá reakce. Strategické, politické a ideologické d ůvody pro č SSSR pochopiteln ě váhá použít sílu, si m ůžeme vyložit tak trochu všelijak. Nebudu se s nimi na tomto míst ě zabývat. Pokud jde o československou reakci, v ětšina pozorovatel ů si zde myslí, že v případ ě n ějakého ‚coup à la Kadar‘, by jisté prvky strany a obyvatelstva mohly reagovat násiln ě a vyprovokovat krveprolití. V případ ě otev řené intervence ruské armády se názory rozcházejí. Tak kup říkladu rakouský ministr odvolávající se na historii této části Evropy a charakter jeho obyvatel ů odhaduje, že šance je 99 ku 100, že se nikdo nepostaví p ři vstupu sov ětských jednotek na odpor. Jiní si naopak myslí, že národní hrdost, která aktuáln ě spojuje Čechoslováky, by mohla vést k rezistenci armády anebo p řinejmenším ur čité jeho části .“ 317 Campiche považoval možnost ozbrojeného odporu ze strany československé armády v případ ě okupace zemi za docela reálnou, p řece ňoval však p řitom strukturální či personální zm ěny ve vojenském aparátu b ěhem „Pražského jara“ a kone čně i samotný potenciál ČSLA. 318 Nicmén ě si šéf švýcarské mise v záv ěru své zprávy neodpustil, patrn ě v narážce na

několikrát ve svých d ějinách, k totální izolaci: „ En revanche, elles [sov ětský nátlak] ont accentué le besoin d’ouverture vers l’Occident tout en mettant en relief le fait que l’Occident, en cas de malheur, ne pourrait et ne ferait rien: conscience du destin tragique de la Tchécoslovaquie qui semble toujours condamnée, dans les crises de son histoire, à être seule. “ RP 16, 24.7.1968, s. 3. Pou čení pro demokraticky smýšlející Čechoslováky vyplývalo podle švýcarského velvyslance i z jednání v Čierné a Bratislave. V ědomí, že rovnováha mezi USA a SSSR má v ětší význam než osud malého st ředoevropského státu, ješt ě jednou názorn ě p ředvedlo, že českoslovenšté ob čané, a čkoliv bojují za západní ideály, nemohou od svých západních “spojenc ů” o čekávat pražádnou pomoc: „ La crise a confirmé également aux Tchécoslovaques les plus démocratiques que même s’ils défendaient les idéaux de l’Occident, celui-ci les laisserait écraser, car l’équilibre Moscou-Washington prime tout .” RP 18. 7.8.1968, s. 5. 317 RP 15, 23.7.1968, s. 1n. 318 Samuel Campiche ve zmín ěné relaci o stavu ČSLA: „ Není zcela zanedbatelná [možnost rezistence československých ozbrojených sil p ři p řípadném vstupu jednotek Varšavské smlouvy do zem ě], protože se [ ČSLA] odhaduje na 200 000 dob ře vycvi čených muž ů a jeho letecká síla činí na 600 letadel. Jeden prvek by mohl naklonit váhu ve prosp ěch této teorie [tj. ozbrojené rezistence ČSLA]: je to nedávná reorganizace, která p řevrátila kádry. Armáda je aktuáln ě řízená mladými důstojníky, n ěkolik p ředstavitel ů ze staré gardy bylo mezitím propušt ěno a navíc již neexistuje p řátelství mezi vyššími důstojníky ze Sov ětského svazu a Československa, jak tomu bylo d řív .” Ibid. Campichovo mylné hodnocení strukturálních, resp. personálních p ředpoklad ů a p řece ňování vojenského potenciálu musíme nejspíš p řipsat navrub dobové atmosfé ře, která jednak žila odhodlaným duchem Čechoslovák ů čelit svorn ě vn ějšímu ohoržení, jednak vystoupily v této fázi do pop ředí ve řejné pozornosti práv ě odbojné živly mocenské sféry (generál Prchlík aj.). Skute čnost byla však jiná. Nevíme to jen na základ ě zkušenosti z noci 20. na 21. srpna 1968, nýbrž i kv ůli d ůkladné práci historik ů. Jan Pauer odmítá, že by ČSLA kdy jen v náznacích pomyslela na možnost vojenského p řepadu ze strany „spojenc ů” nebo dokonce na odpor v ůč i takovému činu: „Vedení československé armády se ze všeho nejmén ě zabývalo myšlenkou na ozbrojený odpor. Vzhledem k tomu, že ČSLA byla výlu čně orientována na vedení boje proti Západu, že chyb ěla jakákoli konspirace v ůč i SSSR, že ČSLA byla po četn ě slabší než potencionální úto čník a v neposlední řad ě vzhledem k politické orientaci Dzúrova vedení, se Rada obrany ČSSR nezabývala možností ozbrojeného odporu ani ve snu .” Pauer, Jan: Praha 1968, s. 187. Z řejm ě jedinou „odbojnou bu ňku“ v ČSLA p ředstavovala skupina mladých d ůstojník ů kolem spoluautora Memoranda Vojenské akademie, plukovníka B. Schwarze, která poslala Dub čekovi deset dní p řed intervenci ad hoc vystavený obranný plán pro p řípad útoku jednotek

87 výše zmín ěné výroky rakouského diplomata, aby se vyslovil zásadn ě proti paušalizujícím soud ům – v ěc, v níž si Campiche ale jindy liboval 319 – a poukázal na nevypo čitatelnost celého dosavadního a budoucího vývoje: „ Ať je tomu jakkoli, na obecn ější rovin ě je nutno uznat, že při analýzách aktuální krize a p ředevším p ři pokusech o její prognózu se musíme vyvarovat toho, abychom byli p říliš logi čtí, narýsovali nadmíru paralel a v prvé řad ě abychom se přesp říliš odvolávali na pou čení z minulosti. Ve skute čnosti se nacházíme zde jako jinde v období dynamických transformací, které nám názorně p ředvád ějí nahodilost takových analýz. Jak v ůbec m ůžeme s jistotou říct, že Čechoslováci budou reagovat podle svého ‚tradi čního‘ charakteru, že se nepostaví sílou proti síle, zatímco jsme za uplynulých šest měsíc ů zažili totální ot řes všech p ředstav, které jsme dosud o této zemi m ěli? Kdo by opravdu ješt ě v únoru byl v ěř il, že uplynou pouze čty ři m ěsíce, než se ze všech spojenc ů východního bloku práv ě Československo stane tou zemí, která se s odvážnou samostatností staví Moskv ě na odpor ?“ 320 Již záhy po oznámení konání bilaterální sch ůzky mezi československým a sov ětským vedením se pustili švýcarští pozorovatelé do spekulací o možném rozuzlení nastalé situacei. Šlo p řitom v prvé řad ě o to nalézt odpov ěď na základní dilema: jakým zp ůsobem lze formulovat uspokojující řešení bez toho, aby jedna ze zú častn ěných stran ztratila svou tvá ř?321 Najít vhodné východisko ze slepé uli čky bylo i podle mín ění švýcarského velvyslance nad míru t ěžké, ba tém ěř nevy řešitelné: „ Pokud by Sov ěti sáhli k násilí, pustili by se do dobrodružství, které by mohlo mít katastrofické následky pro jejich roli ve sv ětovém komunismu a pro komunistické hnutí v ůbec. Pokud by Československo ustoupilo nevojenským nátlak ům, které lze ale jen t ěžko zamaskovat anebo zakrýt, byly by následky obdobné. Z řekne- li se Moskva úplně svých snah odvrátit b ěh událostí v Československu, byla by to rána pro její prestiž a výzva k liberalizaci v dalších oblastech .“ 322 Samuel Campiche proto zastával názor,

Varšavské smlouvy. Že takové po činy nem ěly nejmenší nad ěji na úsp ěch, ukazuje sesazení generála Prchlíka 25. července 1968, které si vynutil SSSR a konzervativní českoslovenští generálové kolem ministra obrany Dzúra. Ibid. 319 Při jiných p říležitostech Campiche rád sáhl ke generalizacím, aby popsal podstatu české mentality či „slovanské duše“. Již dříve jsme se setkali s velvyslancovou zmínkou o českém konformismu („ Les Tchèchques qui étaient conformistes sous le stalinisme, le sont dans le libéralisme .“ RP 7, 27.3.1968, s. 3n. – viz kapitolu 3.2). Dále m ůžeme v rámci malé ukázky upozornit na další pasáže. Nap říklad ve své dubnové relaci atestoval Čechoslovák ům „[...] stádový charakter [...]“/ „[...] caractère moutonnier [...]“ (RP 8, 17.4.1968, s. 3); po vpádu vojsk Varšavské smlouvy a zoufalé reakci obyvatelstva se velvyslanec pozastavil nad masochistickou podstatou československé duše („ Il y a dans l’âme tchèque – est-ce que une characteristique slave – un fond de masochisme .“ RP 19, 10.10.1968, s. 2.). Musíme si zde uv ědomit, že Campichovy mnohdy drsné soudy jsou ve v ětšin ě p řípad ů namí řeny na adresu jeho hlavních objekt ů pozorování, tj. politické nomenklatury. Naopak švýcarský titulá ř po celou dobu a ve všech fázích obrodného procesu neopomenul pochválit československé ob čany za jejich disciplínu a schopnost zachovat i v nejt ěžších okamžicích naprostý klid. S velkou empatií se ujal Samuel Campiche navíc i tématiky mladých lidí. Nejlepším p říkladem toho je jeho červnová politická zpráva v ěnovaná československé mládeži (RP 11, 18.6.1968). 320 RP 15, 23.7.1968, s. 2. 321 Matt, Alphons: Die „vier S“ der Prager Führung, Weltwoche, 2.8.1968, č. 1812, s. 3. 322 RP 17, 31.7.1968, s. 3.

88 že československé vedení se snaží nadcházejícímu setkání snížit již p ředem jeho rozhodující charakter a zvolit na samotném jednání pro Sov ěty p řijatelnou taktiku: „ Z t ěchto d ůvod ů se Čechoslováci snaží ubrat konfrontaci obou p ředsednictev její rozhodující ráz; cht ějí postavit konverzaci na realistický základ, který by eventuáln ě zahrnoval ur čitá konciliantní gesta, jimiž by se Moskv ě poda řilo zachovat svou tvá ř a které by dovolily Československu malou přestávku na oddech. Tu nutn ě pot řebuje, aby svému mocnému spojenci dokázalo, že jeho reformy nep řináší žádné riziko pro socialistický tábor, ba naopak, že mohou sloužit k tomu, aby se zvýšila prestiž a vliv komunismu po celém světě.“ 323 V ědomí o „patovém“ stavu, v němž hrozilo i československým lídr ům závažné podlomení vlastní pozice, nebo ť dostali „mandát“ v podob ě bezpodmíne čné podpory a d ůvěry svých ob čan ů, který nešlo v dané chvíli ignorovat („ Jsme s vámi, bu ďte s námi !“), obda řilo švýcarské aktéry velkým skepticismem vůč i jakýmkoliv p řehnaným projev ům optimismu československých protagonist ů, navrátivších se z Čierné, resp. z Bratislavy. Opravdu jen málokdo si v tomto okamžiku mohl vyložit, jak mohou n ěkte ří vedoucí činitelé KS Č ozna čit jednání v Čierné či bratislavskou deklaraci za plné vít ězství obou stran. 324 Zatímco část zahrani čních pozorovatel ů, zejména média, slavila v opojení „velký taktický úsp ěch“ Dub čekova vedení, které si vynutilo od „velkého bratra“ ústupek ve v ěci bilaterální sch ůzky, 325 nastolila tato okolnost pro jinou část komentátor ů p řirozen ě otázku po eventuálních koncesích ze strany KS Č. Šéf švýcarského zastupitelstva za t ěchto podmínek velice správn ě odhalil podstatu nebezpe čí, které československé p ředstavitele na nadcházejícím setkání se Sov ěty v Čierné čeká: „ Pokud Dub ček souhlasí se zasedáním obou předsednictev in corpore, p ředstavilo by to již koncesi z jeho strany, protože n ěkte ří členové jeho p ředsednictva jsou mén ě odhodlaní. Zám ěr Sov ětů vyvolat trhlinu v československé front ě by se tím zna čně usnadnil, a čkoliv se zdá, že ur čitá divergence existuje i uvnit ř sov ětského politbyra .“ 326 Campiche vycházel p ři svém soudu z mnohem realisti čtějšího

323 Ibid. 324 „Všechny tyto otázky [vyvolané ‘podivným kompromisem’ dosaženým v Čierné a Bratislav ě] byly ješt ě zesíleny formulacemi osob, které toho ‘ví víc’. Myslíme nap říklad Krieglera [sic!], člena p ředsednictva československé komunistické strany, jenž nám výslovn ě zd ůraznil, že ‘Bratislava’ je úsp ěchem pro ob ě strany. Jak mohou být, tážeme se, v takové h ře na přetahovanou, z níž m ůže vyplývat jen jednozna čný vít ěz anebo jasná remíza, ob ě strany úsp ěšné ?” Matt, Alphons: Wie erfolgreich war Dubcek?, Weltwoche, 9.8.1968, č. 1813, s. 5. 325 Santner, Inge: Der Etappensieg eines grossen Taktikers, Weltwoche, 26.7.1968, č. 1811, s. 3. 326 RP 16, 24.7.1968, s. 9. Setkání obou stranických vedení v prakticky plném po čtu vzešlo ze sov ětské iniciativy. Sloužilo mu k otestování profil ů a postoj ů jednotlivých člen ů p ředsednictva ÚV KS Č „ ve vztahu k základním sporným otázkám, prov ěř it tak ješt ě jednou možnost narušit vratkou v ětšinovou pozici Dub čekova k řídla a dosáhnout po četní p řevahy ‚zdravých sil’ ve vedoucím stranickém orgánu. Kompletní ú čast sov ětského politbyra pak m ěla Brežn ěvovi usnadnit dosažení konsenzu uvnit ř tohoto sboru pro to či ono řešení p římo na míst ě.“ Navrátil, Jaromír: Vyvrcholení vnit řní i vn ější krize, s. 134.

89 odhadu skute čného rozložení sil v nejvyšším řídícím grémiu KS Č než tisk 327 a poukázal na velké potíže prvního tajemníka najít spole čného jmenovatele československého vedení v ůč i Sov ětům: „ Debaty uvnit ř p ředsednictva v rámci jeho posledního zasedání dne 25. července byly ostré. Za jisté se považuje, že p řinejmenším 4 z 11 člen ů p ředsednictva pat ří k ortodoxnímu proudu – v každém p řípad ě Bilak, Kolder a Švestka. Dub ček m ěl tak velké potíže s prosazením jednomyslného stanoviska v ůč i Sov ětům, které obdržel až po dlouhém sn ěmování .“ 328 Za oblast dalších možných ústupk ů české strany považoval Campiche v souladu s diplomatickým a žurnalistickým prost ředí v Praze personální politiku. Ješt ě p řed odvoláním generála Prchlíka („maskované“ zrušením jeho státn ě administrativního odd ělení ze dne 25. července) se zde domnívala valná část zahrani čních činitel ů, že zm ěny mezi „ nejvíce exponovanými, nikoliv ale nejd ůležit ějšími osobnostmi “ 329 jsou velice pravd ěpodobné. V esenciálních bodech programu pražských reformátorů Campiche naopak nep ředpokládal žádné závažn ější koncese. „ V každém p řípad ě není jasné, jak by mohl Dub ček autorizovat umíst ění sov ětských jednotek na západní hranici, které podle zpráv z tisku prý bylo Moskvou navrženo, aby se zachoval obranný dispozitiv Varšavské smlouvy. To by se rovnalo [...] přijetí teze, že nový [ československý] režim oslabuje socialistický tábor .“ 330 Po dosažení „podivného kompromisu“ z Čierné a v ješt ě v ětší mí ře snad vydáním „anachronistického“ bratislavského dokumentu se švýcarští p ředstavitelé netajili svým údivem. Sám velvyslanec Campiche velice výstižn ě poznamenal, že „ nepom ěr mezi brojením k boji a usm ěvavým bratrským objetím [v lh ůtě necelých 10 dn ů] je drastický .“ 331 P říliš velká byla dále nejen propast mezi pom ěrn ě svobodným ovzduším, které proniklo b ěhem roku 1968 do Československa a za jehož obranu se byl celý československý národ ochoten postavit na odpor, a konzervativním potvrzením mezinárodního status quo prost řednictvím bratislavské deklarace, v níž byla zd ůrazn ěna ideologická, vojenská a hospodá řská jednota Varšavské smlouvy v boji proti imperialistickým a revanšistickým snahám podkopat soudržnost socialistického systému, nýbrž i disproporce z hlediska výnosu pro sov ětskou politiku:

327 Ve Weltwoche se dojmy z „Dub čekova taktického vít ězství“ a odhodlaného odporu v ůč i varšavskému dopisu promítly i do mylného hodnocení československého a sov ětského vedení: „ Každopádn ě z toho vyplývala paradoxní situace, že Sov ěti, kte ří se snažili všemi prost ředky rozbít jednotu československého vedení, se ocitli v situaci, kdy se sami dostavili do Čierné nad Tisou v nejednotném rozpoložení. […] Kolektivní vedení ČSSR obstálo b ěhem této vážné krize ve své zkoušce v ůbec vynikajícím zp ůsobem. Sov ětům bylo soupe řem, na n ěhož nebylo možno lehce zaúto čit, sou časn ě jim však pomohlo [sov ětskému politbyru] vyváznout bez ztráty tvá ře ze slepé uli čky .“ Matt, Alphons: Die „vier S“ der Prager Führung, Weltwoche, 2.8.1968, č. 1812, s. 3. 328 RP 17, 31.7.1968, s. 1. 329 RP 16, 24.7.1968, s. 9. 330 Ibid., s. 9n. 331 RP 18, 7.8.1968, s. 4n.

90 „Srovnáme-li pozici SSSR p řed Čiernou s tou dnešní [tj. po bratislavské konferenci], zjistíme, že se [Sov ětský svaz] poté, co se s velkým gestem vrhl na scénu, spokojil s pom ěrn ě málem. Je to opravdu málo, když se prohlašuje, že Československo z ůstává v ěrné socialistickému (komunistickému) táboru: ostatn ě v bratislavské deklaraci obsažené zásady nebyly novým [československým] vedením nikdy zpochybn ěny . Z tohoto hlediska jsme se nedo čkali ni čeho nového. Je to tím, že SSSR, postaven p řed jednotnou československou frontu, p řed solidaritu celého národa a p řed reakce komunistických stran ve sv ětě couvl a spokojil se se slátaninou? Takové je alespo ň vysv ětlení, které jsem obdržel ze strany ministerstva zahrani čních v ěcí [ČSSR].“ 332 Švýcarští pozorovatelé si jen t ěžko dovedli p ředstavit, že by se Československu a Sov ětskému svazu na základ ě dohody docílené v Čierné a Bratislav ě poda řilo odstranit všechna „nedorozum ění“, 333 o nichž českoslovenští akté ři tak často a rádi hovo řili – „nedorozum ění“, která m ěla, jak Švýca ři sami poci ťovali, mnohem hlubší ko řeny 334 , než aby se dala jen tak pomocí dvou setkání a jednoho spole čného prohlášení vymazat. Jak Samuel Campiche, tak týdeník Weltwoche sice p řipoušt ěli, že byla bezprost řední hrozba vojenské eskalace na základ ě ochoty ke spole čnému dialogu socialistických stát ů mezi sebou prozatím odvrácena, kalkulovali však do budoucna nadále s dostatkem sporných otázek a nap ětím mezi Československem a jeho spojenci. 335 Z tohoto d ůvodu se obecn ě po čítalo s dlouhodobým vývojem, v jehož pr ůběhu bude Československo vystaveno r ůzným tlak ům a kontrolám svých bratrských stran, jak nám ostatn ě potvrzuje pohled do tisku: „ Československo chce z ůstat socialismu v ěrné, na druhou stranu ale také se zbavit exces ů diktátorského komunismu. Kde probíhají hranice mezi ob ěmi je nejchoulostiv ější otázkou, p řed níž jsou postaveni všichni komunisti čtí v ůdcové Východu. Navzdory své shod ě z Bratislavy nebudou ješt ě moci na tuto otázku podat odpov ěď . P řestože delegáti ze Sov ětského svazu, Bulharska, NDR, Polska a Ma ďarska mezitím opustili Československo a i když nesoudili Dub čekovy lidi, bude pražské

332 Ibid., s. 3n. 333 „Ale [bratislavská ] deklarace nejde až ke ko řen ům zla. Lze tedy o čekat, že rozdíly v pohledech, nedorozum ění, nátlaky, možná v mírn ější podob ě – to je pravda, budou pokra čovat .” Ibid., s. 4. 334 Švýcarský tisk vyzdvihl hluboké kulturní a d ějinné rozdíly obou socialistických stát ů – vesm ěs zkušenosti, které tém ěř vylu čovaly jakékoliv dorozum ění: „ Je to kontrarevoluce, když [ československá] komunistická strana už nezastupuje jen menšinu? I když to zní podivn ě: v o čích sov ětských v ůdc ů, kte ří p řemýšlejí na základ ě mentality ruského lidu a ideologie marxismu-leninismu, p ředstavuje takový vývoj bezesporu nebezpe čí. Se vší otev řeností se zde náhle st řetly dva sv ěty: Československu, které si od po čátku svého mezitím již vysoce vysp ělého pr ůmyslu p ěstovalo marxismus ve skute čně demokratické podob ě [sic!], nebylo od Rus ů, kte ří jako agrární stát marxismus sice vybudovali, ale p ři p řechodu od despotického carismu ke stalinistickému komunismu nem ěli p říležitost etablovat demokratické tradice, najednou porozum ěno. Pokud tedy Dub ček a jeho muži po řád dokola zd ůraz ňují, že celý spor je založen na nedorozum ění, tak mají pravdu. Jen jdou tato nedorozum ění tak hluboko, že se jen t ěžko dá říct, jak mohou být odstran ěna .” Matt, Alphons: Die „vier S” der Prager Führung, Weltwoche, 2.8.1968, č. 1812, s. 3. 335 Jak upozornil Campiche, byla Čierná a Bratislava mnoha pozorovateli vnímána jako první krok v dlouhodobém sporu: „Pokud n ěkterým p řipadá pravd ěpodobné, že SSSR se musel sklonit p řed československým odhodláním, vidí druzí v nedávných dohodách nic, než první akt v dlouhodobém konfliktu .“ RP 18, 7.8.1968, s. 4.

91 vedení KS i nadále – možná ješt ě na dlouhé m ěsíce – vystaveno kontrole, z níž se nesmí nechat zmást. Do rukou Dub čeka a jeho lidí byla vložena budoucnost komunistického Východu, který stojí p řed takovým rozhodnutím jako naposledy v roce 1917. Tím je Dub čekovým lidem sv ěř en i osud celé Evropy. Obratnost, s níž se dokázali vypo řádat s obtížemi posledních týdn ů, dává podn ět k jistým nad ějím .“ 336 Přes jistou ned ůvěru k náhlému klidu zbraní, resp. „podivnému kompromisu“ a p řes v ědomí, že Dub ček vyvázl z krize jen s „podmínkou“, 337 se švýcarští činitelé nezprostili zcela svého dějinného optimismu. D ůkazem toho není jen výše citovaný záv ěr novinového článku, nýbrž i soud švýcarského velvyslance. Ve stejné zpráv ě, v níž podrobil postbratislavské období důkladné kritice, se neobešel bez vý čtu všech pozitivních aspekt ů, vyplývajících z Čierné a Bratislavy: „ Po dohod ě v Čierné, která byla posv ěcena deklarací šesti stát ů v Bratislav ě, se českoslovenští p ředstavitelé nacházejí v mnohem pohodln ější situaci. Poda řilo se jim zabránit nejhoršímu: vyhnuli se intervenci, což bylo ješt ě p řed n ěkolika dny pro mnoho pozorovatel ů považováno za n ěco, stojícího mimo oblast možného. Navíc dosp ěli k tomu, že nemuseli ud ělat žádné ústupky v nejzávažn ějších otázkách: není již řeč o n ějakém umíst ění cizích jednotek v Československu, odvolání vedoucích osobností anebo znovuzavedení p ředb ěžné cenzury. Bratislavská deklarace ve skute čnosti smazala varšavský dopis [zvýrazn ěno autorem diplomové práce].“ 338 V přesv ědčení, že na sch ůzkách v Čierné a Bratislav ě bylo odvráceno v poslední chvíli nejzazší řešení letní krize prost řednictvím dohody – dohody, která však trp ěla nemalými nedostatky či rozpory a nasv ědčovala, že rozep ře uvnit ř socialistického tábora byla jen do časn ě uhlazena – se i pro švýcarské p ředstavitele vrátil b ěh událostí zp ět do normálních kolejí. Československá problematika, která se stala dominujícím tématem noviná řské „okurkové sezóny“, byla z titulních stránek postupně vytla čena ve prosp ěch zpráv z jiných konflikty zasažených oblastí této planety (Vietnam, Biafra apod.), úvah k nadcházejícím prezidentským volbám v USA či reportážemi o revoltující mládeži v Evrop ě. Švýcarský velvyslanec Campiche se v této situaci po snad nejplodn ějším období své dopisovatelské činnosti roku 1968 mohl v ěnovat svým každodenním starostem, k nimž náleželo mimo jiné

336 Matt, Aphons: Wie erfolgreich war Dubcek?, Weltwoche, 9.8.1968, č. 1813, s. 5. 337 „Dub ček si je moc dob ře v ědom, že ho Sov ěti nechávají jednat s „podmínkou“. [...] Již za n ěkolik týdn ů bude p ři příležitosti mimo řádného sjezdu strany muset p ředložit p ředb ěžnou zprávu, která musí vyhov ět jeho opatrovníku a důvěř ujícímu lidu. Až do té doby nebude jeho „podmínka“ pozm ěněna ve prosp ěch n ějakého zprošt ění obžaloby [...].“ Matt, Alphons: Bewährungsfrist für Dubcek, Weltwoche, 16.8.1968, č. 1814, s. 1. 338 RP 18, 7.8.1968, s. 1. Svým sm ělým záv ěre čným slovem se dostává Campiche do protikladu k tvrzení n ěkterých sou časník ů a historik ů, kte ří si kladli opa čnou otázku, zda nep ředstavuje bratislavská deklarace jen pokra čování varšavského dopisu. Vondrová, Jitka/ Navrátil, Jaromír (eds.): Komunistická strana Československa, Konsolidace (kv ěten-srpen 1968), s. 16.

92 domluvit se svými prot ějšky v Černínském paláci okolnosti a podrobnosti nadcházející návšt ěvy československého ministra zahrani čních v ěcí Ji řího Hájka 339 ve Švýcarsku nebo přípravy na každoro ční konferenci švýcarských velvyslanc ů.340

339 V jedné z posledních depeší ze švýcarské ambasády před vstupem vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR bylo spole čné setkání švýcarského ministra zahrani čních v ěcí, resp. prezidenta republiky Willy Spühlera, s Jiřím Hájkem domluveno na pozdní odpoledne 4. či dopoledne 6. zá ří 1968. BAR, E 2807 (-), 1974/12, Persönliche Sekretariate der Chefbeamten und Departementsvorsteher, Handakten Willy Spühler, Botschaft Prag, an EPD, 20.8.1968. Tehdejší ministr zahrani čních v ěcí ČSSR se do Švýcarska dostal i po invazi p řes sv ůj „jugoslávský exil“. Hájek, Ji ří: Pam ěti, Praha 1997, s. 291. Pobyt Ji řího Hájka vzbudil ve švýcarském tisku zna čnou pozornost, jak m ůžeme doložit na základ ě v EPD shromážd ěných zpráv z tisku. E 2001 (E), 1968-1970, Tschechoslowakei, Zeitungsausschnitte (Einmarsch der Warschauerpakttruppen am 21.8.1968 in die Tschechoslowakei). 340 Kv ůli srpnové okupaci ČSSR byla konference švýcarských velvyslanc ů, která se m ěla konat ve dnech 4.-6. zá ří 1968, mimo řádn ě zrušena. BAR, E 2807 (-), 1974/12, Persönliche Sekretariate der Chefbeamten und Departementsvorsteher, Handakten Willy Spühler, O23.1-0.4 Botschafterkonferenzen 1966-1970, Genralsekretär Micheli, 23.8.1968.

93 3.5 Le drame tchécoslovaque: dny okupace a posrpnové období

Praha, 20. srpna

„Navzdory svému spánku jsem v dob ě, kdy již za čalo svítat, matn ě slyšel nep řetržité dun ění leteckých motor ů. V polospánku jsem si představil, jak se letadla otá čejí v mlze, aby m ě tak p řesv ědčovaly, že ješt ě mohu pokra čovat ve spaní. Nakonec jsem vstal. První slune ční paprsky práv ě vycházely nad Hradem a již byly všude jako kouzelnou rukou rozmíst ěny tanky, vedle nichž se nacházely živé sochy československé stráže. Vid ěli jsme uniformy kaštanové a černé, košile pruhované jako námo řnické. Spasitelé p řijeli! “ (Samuel Campiche) 341

V letech 1928-1983 sídlilo švýcarské zastupitelství v Praze ve Schwarzenberském paláci na Hrad čanském nám ěstí, jenž leží naproti Hradu. 342 Tato exkluzivní lokalita v bezprost řední blízkosti jednoho z nejd ůležit ějších symbol ů české státnosti a národní suverenity poskytla švýcarským titulá řů m b ěhem bou řlivého 20. století nejednu zajímavou podívanou, nebo ť se velké d ějinné události, které mnohdy p řesahovaly prostý rámec lokální historie, nez řídka odehrávaly p římo p řed okny jejich rezidence. Nejinak tomu bylo po „bratrské pomoci“ p ěti stát ů Varšavské smlouvy, jejichž armády v noci z 20. na 21. srpna 1968 vstoupily na československé území. Pohled na pražský Hrad v ranním úsvitu, u jehož vstupní brány mezi vojenskými obrn ěnými vozy nervózn ě se pohybovali p říslušníci cizích armád, v jejichž st ředu jako bizarní kontrast vy čnívaly „živé sochy“ hradní stráže, musel být vskutku surrealistický. Samuel Campiche proto dlouho neváhal a duchap řítomn ě neobvyklou scenérii vyfotografoval. 343 Již brzy poté se ale švýcarský titulá ř mohl p řesv ědčit na vlastní k ůži, že nejde o n ějaký zlý sen anebo kuriózní divadlo, jelikož okupantská realita nemilosrdn ě zasáhla i sídlo švýcarské ambasády. Co se v dopoledních hodinách 21. srpna 1968 událo ve Schwarzenberském paláci, v jehož prostorách se již v ranních hodinách shromáždila zhruba desítka civilních obyvatel a p říslušník ů zastupitelského ú řadu, názorn ě popisuje Samuel Campiche ve své knize aforism ů a vzpomínek: „ Kolem desáté hodiny ráno výst řely na ambasádu. Omítka padala kaskádovit ě. Náboje ležely ve všech koutech mé ložnice. Nora prchala do kanclé řské místnosti v přízemí a snažila se nehýbat. Tam se všichni již instinktivn ě položili na zem, zatímco paní Blažková, naše telefonistka, pokra čovala na b řiše ležící

341 Campiche, Samuel: Marée du soir, Vevey 2001, s. 76. 342 Schmid, Daniel C.: Dreiecksgeschichten, s. 134-139. 343 Viz p řílohy.

94 v telefonickém rozhovoru. Potom vše přestalo. Ticho. Opatrn ě jsme se odvážili jít ven. Kulky zanechaly spoustu stop na fasád ě sm ěř ující k Hradu. .“ 344 Švýcarský velvyslanec se po incidentu málem odhodlal k teatrálnímu činu, 345 zachoval však vzáp ětí chladnou hlavu a za čal sbírat d ůkazy, tj. náboje, ze své ložnice, 346 resp. okamžit ě podal zprávu do Bernu. 347 Velice negativn ě se projevoval fakt, že švýcarské velvyslanectví bylo díky své exponované adrese prakticky ihned po zahájení invaze od říznuté od sv ěta. 348 Sov ětské tanky po svém p říjezdu zablokovaly všechny cesty vedoucí k Hradu a uzav řely tak hermeticky celé Hrad čanské nám ěstí. 349 Nap ětí uvnit ř Schwarzenberského paláce nar ůstalo během prvního dne okupace nejen pod dojmem zpráv o obětech v centru m ěsta, nýbrž i na základ ě d ění p řed budovou švýcarského zastupitelstva. Po čtvrté hodin ě odpolední se malý hlou ček p řevážn ě mladých Pražan ů s československými vlajkami shromáždil p řed oknem zastupitelské rezidence, čímž vyvolal op ět výbušnou atmosféru. 350 Všechny snahy zmírnit následky nedobrovolné izolace anebo zajistit bezpe čnost pro švýcarskou misi byly ve vyhrocených podmínkách prvních hodin a dn ů již p ředem odsouzeny k nezdaru. Intervence pražského doyena u bezmocného československého ministerstva zahrani čních v ěcí nep řineslo žádné konkrétní výsledky, nebo ť Černínský palác nemohl v situaci, kdy byla československá státní svrchovanost na základ ě vn ějšího mocenského zásahu siln ě narušena a ministerstvo navíc nedisponovalo spojením s okupanty, cokoliv pro jednotlivé zastupitelské ú řady podniknout. 351 Ani Samuel Campiche ve svých snahách navázat kontakt se spojeneckým velením neusp ěl. 352 Švýcarské velvyslanectví se tak stalo po celé t ři dny nedobrovolným domovem pro p řítomné zam ěstnance ambasády i osoby, které zde našly v prvních hodinách okupace své úto čišt ě.353 Dojem izolace se p řitom projevoval dvojnásobn ě, nebo ť pracovníci

344 Campiche, Samuel: Marée du soir, s. 76. 345 Campiche se ve své knize vzpomínek a aforism ů p řiznává, že po incidentu krátce zaváhal, zda nevyjde ven za sov ětskými vojáky s malým nemluv ňátkem v náru čí, aby tak okupant ům p ředvedl zr ůdnost jejich čin ů: „Napadlo m ě ukázat malé miminko ve v ěku n ěkolika týdn ů, dít ě jednoho z úředník ů, a ud ělat tak melodramatickým tónem a inspirován špatným kinem velkou scénu: ‚Jak se m ůže sov ětská armáda odvážit k tomu, aby st řílela nejen na cizí ambasády, nýbrž i na malé d ěti? Nestydíte se? apod. ‘.“ Campiche na št ěstí od takového zbyte čného gesta upustil. Ibid. 346 „Jako d ůkaz sov ětského ost řelování jsem posbíral náboje z mé ložnice. Bedliv ě si je uschovám .“ BAR, E 2807 (-), 1974/12, Persönliche Sekretariate der Chefbeamten und Departementsvorsteher, Handakten Willy Spühler, 09 Länderdossiers, Tschechoslowakei, Botschaft Prag, an EPD, 21.8.1968, 12.05h. 347 První depeši oznamující mimo řádnou událost se poda řilo odeslat v 11.30h dopoledne. „ Dostali jsme se pod sov ětskou palbu. St řelba byla namí řena proti švýcarské ambasád ě. Prosíme vás, aby jste oznámili Moskv ě naléhavost naší situace. Ve velvyslanectví již našla část krajan ů úto čišt ě – mezi nimi i ženy a d ěti. “ Ibid., 21.8.1968, 11.30h. 348 „Hradschinquartier einschliesslich Botschaft von Aussenwelt abgeschnitten. “ Ibid., 21.8.1968, 8.15h. 349 „[...] ambasáda je hermeticky od říznuta sov ětskými tanky. Nikdo nem ůže p řicházet anebo opustit areál kolem Hradu [...].“ Ibid., 21.8.1968, 11.45h. 350 Ibid., 21.8.1968, 16.35h. 351 Ibid., 21.8.1968, 16.15h. 352 Ibid., 22.8.1968, 10.40h. 353 Celkem setrvalo na švýcarské ambasád ě 17 osob v četn ě jednoho nemluvn ěte. Již 22.8. upozornil velvyslanec, že lidem v zastupitelském ú řadu, jenž nebyl p řipraven pro takový extremní p řípad, dochází potraviny. Ibid., 22.8.1968, 8.20h. Zkušenost prvních dn ů okupace vedla Samuela Campiche k tomu, aby politickému odd ělení EPD zd ůraznil, že by švýcarské ambasády

95 švýcarského zastupitelstva m ěli nemalé potíže s udržováním spojení s vn ějším sv ětem a především s bernskou centrálou b ěžnými telekomunika čními prost ředky. 354 Ost řelování švýcarského velvyslanectví v Praze a jeho od říznutí od okolního sv ěta, které znemožnilo, aby diplomati vykonávali svou práci, vedlo k formálnímu protestu švýcarského ministerstva zahrani čních v ěcí prost řednictvím svého zmocn ěnce v Moskv ě, o čem byl následn ě informován ze strany spolkového prezidenta, resp. šéfa EPD, Willy Spühlera, i sov ětský chargé d’affaires v Bernu. 355 Sov ětské stanovisko na švýcarské námitky bylo víc než rozporuplné. Dne 16. zá ří p řednesl sov ětský zmocn ěnec Mikhailkov oficiální prohlášení svého ministerstva, z něhož vyplývalo, že švýcarská stížnost je z hlediska Sov ětů zcela neod ůvodn ěná, jelikož „ na míst ě provedené vyšet řování ukázalo, že švýcarské velvyslanectví nebylo ost řelováno ani obklí čeno [sic!].“ 356 Ješt ě v ětší údiv vzbudila velvyslanci Campichovi v Praze p ředáná sov ětská nota ze dne 30. zá ří 1968, v níž se sice p řipoušt ělo, že sov ětské jednotky dopoledne 21. srpna st řílely na Schwarzenberský palác, tím prý ale pouze op ětovaly palbu, která pocházela od provokatér ů a diverzant ů nacházejících se na st řeše švýcarského velvyslanectví. Vzhledem ke zjevným diskrepancím sov ětských výklad ů se i Willy Spühler před svými kolegy ze spolkové rady, které o švýcarsko-sov ětských diplomatických jednáních pr ůběžn ě informoval, nijak netajil, že patrné rozpory v moskevských stanoviscích ho koneckonc ů celkem pobavily. 357 Zatímco oficiální místa v Bernu reagovala formálními stížnostmi v ůč i sov ětským postup ům b ěhem okupa čních dn ů, Samuel Campiche se v Praze vypo řádal s narušením integrity či ohrožením svého zastupitelského ú řadu na shromážd ění diplomatického sboru ze dne 28. srpna podle svého. Op ět citujeme z jeho vzpomínek: „Konala se sch ůze diplomatického sboru u finského místo-doyena, jenž byl nucen nás proti své v ůli pozvat. Bylo to setkání rozbou řené, protestovalo se proti restrikcím omezujícím aktivitu diplomatických misí, které vznikly kv ůli okupaci – šlo p ředevším o omezení kurýrních

– zejména takové, které se nachází v krizových regionech – v budoucnosti m ěly disponovat zásobami nejd ůležit ějších potravin a lék ů. BAR, E 2200.190 (-), 1990/39, Bd. 11, Botschaft Prag, Campiche, an EPD, 3.10.1968, s. 1. 354 V období, kdy telexové spojení bylo neustále p řerušováno a nakonec z řejm ě úpln ě ustalo, bylo švýcarské velvyslanectví odkázáno i na alternativní komunika ční prost ředky. Tak kup říkladu i pražská pobo čka švýcarské letecké spole čnosti Swissair ojedin ěle figurovala jako prost ředník mezi Campichovým ú řadem a Bernem. BAR, E 2807 (-), 1974/12, Persönliche Sekretariate der Chefbeamten und Departementsvorsteher, Handakten Willy Spühler, 09 Länderdossiers, Tschechoslowakei, Swissair Zürich, an EPD. Ve služebních instrukcích, které vydal velvyslanec Campiche pro sv ůj personál, se do čteme, že ješt ě 24. srpna byly komunika ční potíže považovány za nejnaléhav ější problém: „ Komunikace s vn ějškem, obzvláš ť s Bernem, je nad řazený problém. Poprosil jsem p. Hofmanna [švýcarský konzul] , aby za řídil piketovou službu a v p řípad ě problém ů se snažil zajistit spojení všemi prost ředky, nap říklad i skrze jiná [zastupitelská] m ěsta. Dozv ěděl jsem se, že britský velvyslanec používá pro spojení s Londýnem normáln ě sv ůj telex. Byl p řekvapen faktem, že jsme od říznuti .“ BAR, E 2200.190 (-), 1990/39, Bd. 11, Ordre de service, 24.8.1968. 355 BAR, E 2807 (-), 1974/12, Persönliche Sekretariate der Chefbeamten und Departementsvorsteher, Handakten Willy Spühler, 09 Länderdossiers, Tschechoslowakei, Aktennotiz – Zitation des sowjetischen Geschäftsträgers Mikhailkov wegen der Verhältnisse der schweizerischen Botschaft in Prag, 22.8.1968. 356 Ibid., Notiz – betrf. Vorsprache des Herrn Mikhailkov, Geschäftsträger der UdSSR, bei Herrn Bundespräsident Spühler am 16. September nachmittags, 16.9.1968. 357 „Die Diskrepanz der beiden Erklärungen ist amüsant .“ Ibid., Spühler, an Bundesrat, 11.10.1968.

96 služeb a volného pohybu v ůbec. Sov ětský chargé d’affaires odmítal tato obvin ění jako by nem ěly pražádné opodstatn ění a to ješt ě tónem, jímž cht ěl dát najevo, že nehodlá tolerovat žádné odmlouvání. M ěl jsem v kapse n ěkolik náboj ů ze své ložnice. Razil jsem si cestu mezi zhruba padesáti p řítomnými velvyslanci, kte ří zcela obklopili sov ětského zmocn ěnce. Požádal jsem o pozornost a držíc mu projektily přímo pod nosem jsem se ho zeptal, zda jejich ‚zásilky‘ do cizích ambasád samy o sob ě nep ředstavují již porušení diplomatické imunity. Smích, potlesk a r ůzné šust ění [se ozvalo] na tom našem shromážd ění, které skon čilo onou konfúzí, s níž bylo zahájeno. Neexistuje nic mén ě disciplinovaného, než sch ůze diplomat ů, kte ří byli ponecháni o samot ě – bez p ředsedy, tajemník ů anebo tlumo čník ů. Nacházíme zde atmosféru podobné té, když u čitel opustí t řídu .“ 358 Ihned p ři své první vyjíž ďce dne 23. srpna, která vedla šéfa švýcarské mise do Černínského paláce, se Samuel Campiche setkal s jevem, jenž se v následujících týdnech a m ěsících stal jakousi rutinou: jakmile opustilo velvyslancovo vozidlo obrn ěný kordón, vzbudila švýcarská vlajka v pražských ulicích spontánní potlesk a projevy sympatie. 359 Podle mín ění švýcarského titulá ře p řijali zam ěstnanci Černínského paláce jeho návšt ěvu v těchto t ěžkých chvilích s vd ěč ností a Campichovi navíc neunikl ani nápis „neutralita“ pod portrétem prezidenta Svobody, jenž se nacházel na vrátnici československého ministerstva zahrani čních v ěcí. 360 Příležitost k prohloubení vzájemných československo-švýcarských vztah ů poskytl brn ěnský veletrh. Českoslovenští p ředstavitelé m ěli velký zájem na konání této akce, nebo ť se domnívali, že by řádný pr ůběh výstavy mohl posloužit jako d ůkaz „normalizujících“ se pom ěrů v Československu a urychlit tím odchod cizích vojsk. 361 V duchu své „normaliza ční strategie“ usilovala československá strana o co nejširší spektrum oficiálních ú častník ů z celého sv ěta. Nám ěstek ministra zahrani čních v ěcí Busniak v rozhovoru s Campichem uvítal možnou cestu šéfa obchodního odd ělení (Handelsabteilung) EVD, Paula Jollese, na brn ěnské

358 Campiche, Samuel: Marée du soir, s. 78. O zmín ěném shromážd ění podal Campiche i do Bernu zprávu a upozornil p ři tom na diplomaty pobu řující výroky sov ětského zmocn ěnce: „ Nejenže nám cht ěl obecn ě p ředstavit okupaci jako mýtus, ale také nep římo obvinil n ěkteré mise svým tvrzením, že prost řednictvím cizích vozidel se soukromými poznávacími zna čkami se prý roznášely zbrán ě, což vyvolalo bou ři hn ěvu .“ BAR, E 2807 (-), 1974/12, Persönliche Sekretariate der Chefbeamten und Departementsvorsteher, Handakten Willy Spühler, 09 Länderdossiers, Tschechoslowakei, Télégramme no 198, Botschaft Prag, an EPD, 28.8.1968, 19.40h. 359 Ibid., Télégramme no 137, Botschaft Prag, an EPD, 23.8.1968, 12h. 360 Ibid. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy se stal požadavek neutrality jedním z nejfrekventovan ějších pouli čních hesel v tehdejší ČSSR. Podle jednoho z pr ůzkum ů ve řejného mín ění, provedeného ve dnech 24.-28.8.1968 vyplývá, že do doby návratu československé „delegace“ z Moskvy byla neutralita švýcarského typu drtivou v ětšinou dotazovaných československých ob čan ů (52%) považována za nejp řijateln ější zahrani čně-politickou orientaci. Pauer, Jan: Praha 1968, s. 319. 361 V tomto sm ěru se vyjád řil československý velvyslanec Pavel Winkler v ůč i šéfu obchodního odd ělení (Handelsabteilung) EDV, Paulu Jollesovi. BAR, E 2807 (-), 1974/12, Persönliche Sekretariate der Chefbeamten und Departementsvorsteher, Handakten Willy Spühler, 09 Länderdossiers, Tschechoslowakei, Besprechung mit Botschafter Winkler, s. 1.

97 výstavišt ě, která byla z řejm ě již od jara roku 1968 naplánovaná. 362 Iniciativy se chopil v Bernu i československý velvyslanec Pavel Winkler, jenž p ři návšt ěvě u zmín ěného ředitele Handelsabteilung ješt ě jednou zd ůraznil význam potencionální Jollesovy návšt ěvy Československa. 363 Na mírné naléhání a výslovné p řání československých činitel ů a snad i z důvodu jistého diplomatického „fauxpas“, jehož se velvyslanec Campiche dopustil v Praze, 364 rozhodla bernská administrativa kone čně vyslat svého „druhého muže“ zahrani ční politiky 365 do Československa. A čkoliv byla Jollesova cesta do Prahy a Brna z po čátku provázena určitými obavami, vyslovila švýcarská strana s jejími výsledky velkou spokojenost. 366 Československá návšt ěva šéfa obchodního odd ělení podle Campichova soudu navíc potvrdila pozitivní p řístup pražských ú řad ů v ůč i Švýcar ům a sympatie, jimž se Sp říseženství od doby srpnových událostí v ČSSR t ěšilo. 367 Mimo řádné okolnosti po srpnové invazi se nemohly neodrazit ve zpravodajské činnosti velvyslance Campiche a jeho pracovník ů. V důsledku od říznutí švýcarské ambasády b ěhem prvních okupa čních dn ů a celkové zaneprázdn ěnosti diplomatického personálu v posrpnovém období (pé če o švýcarské ob čany v ČSSR, Jollesova návšt ěva apod.) byl b ěžný komunika ční kolob ěh zna čně narušen. Šéf švýcarské mise v této situaci z řejm ě nejen ponechal psaní části politického zpravodajství (tj. politických dopis ů) svým pod řízeným, 368 nýbrž byl patrn ě také nucen najít alternativní zp ůsoby a kanály komunikace. Odmlka politických zpráv – v dob ě od za čátku srpna až do října 1968 nebyl zaslán jediný exemplá ř tohoto vysoce relevantního druhu

362 Ibid., Télégramme no 257/258, Botschaft Prag, an EPD, 15.9.1968, s. 2. 363 Winkler vyzdvihl jednak již zmín ěný „normalizující ú činek“, který si slibovali českoslovenští akté ři od řádného pr ůběhu brn ěnského veletrhu, jednak pozitivní signál sm ěrem k Sov ětům. Práv ě p řijetím oficiálního švýcarského delegáta by Čechoslováci podle Winklera prý mohli Rus ům dokázat, že jejich obchodní politika nesleduje žádné politické cíle. BAR, E 2807 (-), 1974/12, Persönliche Sekretariate der Chefbeamten und Departementsvorsteher, Handakten Willy Spühler, 09 Länderdossiers, Tschechoslowakei, Besprechung mit Botschafter Winkler, s. 1. 364 Dr. Hans Miesch z politického odd ělení EPD se v doprovodné zpráv ě ke Campichov ě depeši ze dne 15.9.1968 p řed prezidentem/ ministrem Spühlerem netajil tím, že Campiche svou „vst řícností“ p ři rozhovorech s nám ěstkem Busniakem dostal Švýcary do delikátní situace. Podle Mieschova mín ění velvyslanec svým dotazem, zda by československé ministerstvo zahrani čních v ěcí v aktuální fázi uvítalo Jollesovu návšt ěvu, položil rozhodnutí v této v ěci zcela do rukou Čechoslovák ů. Miesch dále p řipomn ěl, že by se Bern v momentálních, nepr ůhledných podmínkách rad ěji byl z řekl jakýchkoliv návšt ěv švýcarských p ředstavitel ů v ČSSR. Ibid., Miesch, an Spühler, Notiz für Herrn Bundespräsident Spühler, 16.9.1968. 365 Již d říve (srov. kap. 1.4) jsme si význam a postavení obchodního odd ělení, resp. jeho ředitele objasnili. 366 Jolles tlumo čil Campichovi v p řátelském dopisu pozitivní ohlas, který m ěla jeho cesta do Československa v Bernu. BAR, E 2200.190 (-), 1990/39, Bd. 11, Jolles, an Campiche, 29.9.1968. 367 „Návšt ěva pana velvyslance Paula Jollese v Brn ě a Praze nám poprvé od doby srpnových událostí poskytla p říležitost, abychom zjistili, jak pozitivní je momentáln ě postoj československých ú řad ů v ůč i Švýcarsku. Od té doby p řijalo velvyslanectví množství projev ů sympatií a uznání, nejen za stanovisko švýcarského lidu, nýbrž i švýcarské vlády .“ BAR, E 2200.190 (-), 1990/39, Bd. 11, Botschaft Prag, an EPD, 24.10.1968. 368 Nikoliv náhodou je polovina posrpnových politických zpráv (tj. t ři z šesti) psaná n ěmeckým jazykem, což jsme již d říve ozna čili za pravd ěpodobný d ůkaz, že autorem zmín ěných relací není velvyslanec Campiche. Viz seznam relací v p řílohách této práce.

98 diplomatických relací z pražského zastupitelstva do Bernu (!) – m ěl pravd ěpodobn ě nahradit zvýšený po čet depeší, zejména o číslované „zprávy o situaci“ („ Rapport de situation “). 369 Kvalita zpravodajství v prvních týdnech po invazi zna čně kolísala. Politické dopisy se skládaly zejména z kompilací obsahujících nejr ůzn ější informace a nechyb ěla zde ani rozporuplná tvrzení. Kompozici rozsáhlejších reflexivních celk ů v podob ě politických zpráv bránilo zajisté i nepr ůhledné a nevyzpytatelné d ění v posrpnovém labyrintu. Pokud jsme si již dříve všimli, že se pro sou časníky – jak diplomaty, tak ostatní pozorovatele – nevypo čitatelnost aktuálního a budoucího vývoje stal jakousi konstantou ve všech fázích československého experimentu roku 1968, po srpnovém p řepadení „bratrskými státy“ se tento fakt ješt ě zvýraznil. Z důvodu absence z řetelné sov ětské strategie v prvním posrpnovém období či spekulací o kone čných zám ěrech Kremlu, pod dojmem znásiln ěné suverenity československého lidu a strachu z nejasné budoucnosti se Praha prom ěnila v místo, kde se tém ěř nep řetržit ě rodily nové a nové pov ěsti: „ Praha je v těchto dnech jedno velké tržišt ě pov ěstí. Jelikož neexistují žádné precizní informace, množí se spekulace. Jednou se mluví o 200, jindy zase o 1200 p říslušník ů ruské tajné služby, kte ří nyní prý v druhém pat ře pražského policejního ředitelství ú řadují. Jindy se zase n ěkdo dozv ěděl, že se na československém území nachází na 290 000 rudoarm ějc ů, zatímco se jeho kamarád doslechl ze spolehlivého zdroje o 600 000. Zda Sov ěti mají skute čně závažné námitky v ůč i zrovnoprávn ění Slovenska, zda požadují 5000 anebo 12 000 byt ů jako zimní bydlišt ě pro své d ůstojníky, zda se domáhají skute čně 1090 proces ů proti ‚kontrarevolucioná řů m‘ – to vše nelze verifikovat. Stejn ě tak nelze ov ěř it údajné p řání Moskvy odstranit co nejrychleji Dub čeka, o n ěmž se říká, že by v budoucnosti mohl zaujmout roli jakéhosi koordinátora mezi českým šéfem KS Mlyná řem a jeho slovenským kolegou Husákem. Práce pražských žurnalist ů se stává ze dne na den obtížn ější. ‚Co se člov ěk dozví je nepravdivé, však i opak není správný‘, vzdychají .“ 370 Osudu žurnalist ů se patrn ě nevyhnuli ani profesionální diplomaté, kte ří disponovali „spolehlivými zdroji“, 371 a i jejich sv ědectví se v nejisté a nep řehledné situaci vystavovalo nebezpe čí, že

369 Rozptýlen ě je nacházíme ve Spühlerových Handakten, resp. ve fondu švýcarského velvyslanectví. BAR, E 2807 (-), 1974/12, Persönliche Sekretariate der Chefbeamten und Departementsvorsteher, Handakten Willy Spühler, 09 Länderdossiers, Tschechoslowakei, resp. BAR, E 2200.190 (-), 1990/39, Bd. 11. 370 Santner, Inge: „Normalisierung“ unter dem Galgen, Weltwoche, 4.10.1968, č. 1821, s. 7. 371 Především v prvních týdnech po invazi se v Československu p římo hemžily nejr ůzn ější zprávy a fámy. Depeše ze švýcarského velvyslanectví z tohoto období jsou svým zp ůsobem obrazem oné atmosféry absolutní nejistoty. Nacházíme zde hojn ě zmínky o zatýkání a zpo čátku dokonce i o masových vraždách: „ Podle o čitého sv ědka, jenž tuto okolnost vypráv ěl jednomu členu filozofické fakulty, kterého jsem šel navštívit, bylo 60 československých voják ů poblíž kanadského velvyslanectví Sov ěty popraveno. Tato novinka prý nebyla odvysílána tajnými vysíla či, aby se p ředešlo reakcím ze strany davu .“ BAR, E 2807 (-), 1974/12, Persönliche Sekretariate der Chefbeamten und Departementsvorsteher, Handakten Willy Spühler, 09 Länderdossiers, Tschechoslowakei, Télégramme no 213, Botschaft Prag, an EPD, 30.8.1968, 13h.

99 pisatel sv ůj obraz ve snaze podat co nejp řesn ější informace nev ědomky zkreslí, 372 nebo dokonce založí na nepravdivé informaci. Období nejasností, nejr ůzn ějších domn ěnek a vynuceného či vzdorovitého optimismu, jehož zdrojem se stala sm ěs rezignace a hrdosti, 373 v podstat ě ukon čila jednání československé delegace 3. a 4. října a následující československo-sov ětská smlouva z 18. října o do časném pobytu sov ětských vojsk, která svým „ brutálním realismem “374 skoncovala s mnoha rozpory a paradoxy posrpnového období a zúžila prostor „ svobody pro Čechoslováky tém ěř na nulu .“ 375 Dub čekovo vedení se na spole čném jednání se Sov ěty nejen nepoda řilo obhájit vlastní koncept „oklešt ěné“ polednové politiky, nýbrž muselo ustoupit v celé řad ě závažných otázek (pobyt cizích vojsk, vedoucí úloha strany, mimo řádný sjezd apod.) 376 a navíc p řistoupilo „ na praxi, podle níž v Československu postupn ě mizely vnitropolitické záležitosti, do nichž by sov ětské vedení nemohlo zasahovat .“ 377 Na podrobení Československa novému „moskevskému diktátu“ reagovali švýcarští pozorovatelé jednozna čným verdiktem: „ Celé týdny se vedly spory o slovo ‚normalizace‘, p řičemž se ukázalo, že i zdánliv ě jednoduché pojmy jako demokracie, svoboda tisku a socialismus mohou být interpretovány protich ůdnými zp ůsoby. Od okamžiku nedávné cesty československé delegace vedené Dub čekem/ Černíkem/ Husákem do Moskvy [tj. 3.-4.10.1968] dosp ěla tato diskuze ovšem k svému záv ěru. Nyní kone čně se nemilosrdn ě ukázalo, že jen sov ětská interpretace platí. [...] Prakticky to znamená [výsledky moskevských jednání z po čátku října], že českoslovenští vyjednáva či kapitulovali. Od této chvíli nesou sov ětští okupanti legální kabát. Ba ješt ě h ůř – nesou jej dokonce zp ětn ě. Kdo slibuje soust řed ěný boj s protisocialistickými silami, p řece ml čky p řipouští, že existovaly kontrarevolu ční živly, a kdo veškeré své úsilí od nyn ějšího okamžiku chce v ěnovat socialismu se nep římo p řiznává, že až dosud sloužil jiným zájm ům. Sm ěšnost t ěchto p řiznání nem ění nic na jejich ú čincích. Sedm týdn ů po ‚bleskovém vojenském vítězství‘ dobyl Kreml ČSSR kone čně i politicky a m ůže Hradu nyní bez rozpak ů diktovat. Bez pochyb nastanou masové čistky v tisku, televizi a rozhlasu. Beze sporu se te ď blíží úplné uzav ření hranic. Bezpochybn ě se

372 Podobn ě se vyjád řil Campiche ješt ě v prosinci. „On se trouve donc encore dans une situation floue dont l’image risquerait d’être faussée si on voulait trop le profiler . “ RP 24, 5.12.1968, s. 3. 373 „Dans la nuit qui s’annonce après une année de liberté relative, les Tchèques éprouvent un sentiment où se mêlent la résignation et une sorte de fierté d’être uniques au monde dans l’apparente fatalité de leur destin, dans ce manque d’espoir rationnel qui est leur situation actuelle. Sur les 50 ans d’indépendence, seuls 20 ans furent des années de liberté veritable. On entend souvent cette phrase: ‚Nous pouvons et nous saurons attendre, encore, de nouveau, 20 ans, davantage s’il le faut .’“ RP 19, 10.10.1968, s. 2. 374 Ibid., s. 1. 375 Ibid. 376 Bárta, Miloš: Pokus o záchranu reformního programu, In: Mencl, Vojt ěch a kol.: Československo roku 1968. 2. díl: Počátky normalizace, Praha 1993, s. 14. 377 Vondrová, Jitka/ Navrátil, Jaromír (eds.): Komunistická strana Československa: Edi ční prameny k dějinám československé krize v letech 1967-1970, 9. díl, 3. svazek: Kapitulace (srpen-listopad 1968), s. 9.

100 dostanou do grémií, kde dnes ješt ě sedí lidi, jimž lid d ůvěř uje, d ůvěrníci Sov ětů. SSSR postupn ě utáhne pražským reformátor ům uzdu až jim vyženou i poslední jiskru svévole. Vyžadují totální podrobení .“ 378 Vzhledem ke zdrcující porážce p ři říjnových jednáních mezi československou a sov ětskou stranou se již d říve vyslovená obava, že Československo bude sotva schopné udržet si alespo ň obdobnou míru svobody jako Kádárovo Ma ďarsko, 379 zdánliv ě již pln ě potvrdila. Dub čekovu vedení se po srpnové intervenci nepoda řilo vyt ěžit ohromný morální kredit, který českoslovenští p ředstavitelé a ob čané v dnech invaze v očích celého sv ěta získali, a nehodlalo ani využít celonárodního hnutí odporu proti sov ětskému řešení československé otázky, resp. podpory politických činitel ů pro svou politiku. Místo toho považovali vedoucí funkcioná ři KS Č moskevský protokol za jediné reálné východisko budoucí politické linie a slíbili si z důkladného pln ění jeho závazk ů jednak brzký odchod vojsk stát ů Varšavské smlouvy, jednak slad ění diametráln ě odlišných požadavk ů či o čekávání vlastního lidu a kremelských v ůdc ů. Dub ček tuto vytý čenou ústupovou taktiku nejpozd ěji od října – po moskevských „konzultacích“ – již nebyl schopen obhájit a jeho pozice se za čala nejen ve vlastních řadách bortit, ale dostávala se čím dál tím víc do protikladu se spole čností, kde mezitím a navzdory srpnové okupaci nadále pokra čovaly v předchozím období zapo čaté procesy ob čanského hnutí (studentstvo, odbory apod.). 380 Po čáte čné opojení z mohutné vlny všenárodního odporu v ůč i vet řelc ům se postupn ě vytrácelo 381 a spole čenské klima se pod dojmem dalších závažných porážek reformního experimentu, které ve svém konci p řinášely i stup ňující ohrožení národní suverenity, definitivn ě prom ěnilo v pocit rezignace, která se však lehce mohla prom ěnit ve frustraci a otev řený vzdor v ůč i bývalým idol ům. Pom ěry ve stranickém aparátu a mezi obyvatelstvem se tak radikalizovaly a nad nejr ůzn ějšími se blížícími výro čími (státní svátek 28.10., říjnová revoluce 7.11, mezinárodní den studentstva 17.11) viselo ódium nebezpe čné výbušniny. Ojedin ělé sv ědectví on ěch dn ů, kdy v ětšina „vít ězů“ a „poražených“ posrpnového vývoje ješt ě spole čně zasedala u jednoho stolu, zárove ň se ale již více či mén ě otev řen ě

378 Santner, Inge: Gewalt wird legal, Weltwoche, 11.10.1968, č. 1822, s. 5. Campiche charakterizuje „druhý moskevský diktát“ shodn ě s žurnalistkou: moskevská jednání se podle n ěj rovnaly pro československé lídry „kapitulaci“ a definitivn ě potvrdily platnost sov ětského pojetí slova „normalizace“. RP 19, 10.10.1968, s. 1. 379 Santner, Inge: „Normalisierung“ unter dem Galgen, Weltwoche, 4.10.1968, č. 1821, s. 7 380 Bárta, Miloš: Pokus o záchranu reformního programu, s. 17nn. 381 Dopisovatelka Weltwoche upozor ňuje na heroické činy československých ob čan ů b ěhem okupace, které se však po čátkem října již staly matnou a vzdálenou vzpomínkou: „ On ěch 14 milion ů Švejk ů, kte ří dne 21. srpna zažili svou hv ězdnou chvilku, je již dávno unaveno. Tém ěř sentimentáln ě dnes mluví o opojení z beznad ěje, které prožívali b ěhem okupace. Tehdy nebyl nikdo sám. Celý národ byl svorný jako nikdy p ředtím. A lid byl aktivní! Mohly se nosit státní barvy, namalovat na sov ětské tanky hákové k říže, k řičet ‚A ť žije Dub ček’ anebo napsat na ze ď ‚Ivane, go home!’, den a noc demonstrovat, Sov ěty otev řen ě opovrhovat a v ůbec se chovat sm ěle v tom kolektivu .“ Santner, Inge: „Normalisierung“ unter dem Galgen, Weltwoche, 4.10.1968, č. 1821, s. 7.

101 diskutovalo o možných výsledcích dalšího kola personálních zm ěn na nejvyšších místech a vládnoucí nomenklatura – nikoliv již okupant – byla nucena „zkrotit“ své neposlušné obyvatele a vyslat proti ním sv ůj mocenský aparát, poskytuje politické zpravodajství švýcarského velvyslance. Následujícímu unikátnímu a neoby čejn ě plastickému obrazu, jenž Campiche jako bezprost řední ú častník oficiálních oslav výro čí československé státnosti dne 28. října byl schopen zhotovit, není snad opravdu co dodat: „ Spole čné zasedání úst ředního výboru, vlády, národní fronty a parlamentu, na n ěmž se vzpomínalo na založení republiky se odehrálo, jak se jinak ani nedalo o čekávat, v tíživé atmosfé ře. Nejenže jsme se mohli přesv ědčit o reálném smutku, nýbrž dokonce se zdálo, že vedoucí činitelé z něho cht ějí ud ělat ve řejnou manifestaci. Bylo zvláštní vid ět jen dva m ěsíce po invazi na stejné tribun ě zasedat hrdiny-ob ěti okupace, Svobodu, Dub čeka, Černíka, Smrkovského a Kriegla, vedle ‚zrádc ů‘, Bilaka, Indry, Pillera a spol. Naproti nim v první řad ě pak sed ěli Kuzn ěcov a Červon ěnko, prokonzulové cum imperio, za nimiž jsem se nacházel já. Když tak v pr ůběhu t ěch zdlouhavých a nevýrazných projev ů za čínáte p řemítat a díváte se na tvá ře lidí, kte ří se v různých rolích zú častnili srpnového dramatu, člov ěk se p řirozen ě ptá, kdo všechno z nich se vyno ří a stane se novým silným mužem této zem ě a kdo bude naopak sesazen a zmizí z dohledu. [...] V davu, jenž se zú častnil následující recepce, vy čnívali n ěkte ří p ředstavitelé, kte ří p ůsobili jako p řízraky. Nap říklad bývalý ministr zahrani čních v ěcí David. D říve taková obtloustlá osoba a dnes totáln ě vychrtlý. Tak ale i kup říkladu jeho nástupce Ji ří Hájek, jenž se vydal p ěšky na Hrad a byl hlu čně uvítán, jakmile ho lidi poznali. Dále i Hendrych, bývalý ideologický šéf pod Novotným, který se znovu objevil na povrchu a již nevystupuje takovým plíživým způsobem jako p řed srpnovými událostmi. [...] Ve čer se konalo slavnostní představení v Národním divadle, což se stalo podn ětem pro pouli ční manifestace. B ěhem těchto demonstrací – stejn ě jako na shromážd ění, které se konaly již odpoledne a k ve čeru na Staroměstském nám ěstí – dav skandoval ‚ Červon ěnko dom ů‘ a demonstranti byli zadrženi pomocí impozantní exhibice bezpe čnostních sil. Ú častníci manifestace byli p řevážn ě mladí lidé – kluci a holky. Jen s velkými obtížemi si hosté razili cestu tímto davem. Vid ěl jsem několik demonstrant ů, jak si odplivli p řed vozidlem velvyslance SSSR na chodník, zatímco švýcarskou vlajku nadšen ě vítali. “382 Nezdar Dub čekovy politiky se projevil i na vnitrostranickém fóru. Pod rostoucím tlakem Sov ětů si neustálými ústupky Dub ček své vlastní postavení ve stran ě a spole čnosti sukcesivn ě podkopal a spíše domn ělá a vn ější jednota, odhodlan ě vyhlášená na plénu ÚV

382 RP 21, 29.10.1968, s. 1nn.

102 KS Č ze dne 31. srpna, se definitivn ě hroutila. Jako jeden z prvních za čal p řiznávat nedostatky a negativní jevy polednového vývoje Gustáv Husák – jehož raketový vzestup bezprost ředn ě po invazi nez ůstal pochopiteln ě bez povšimnutí ani pro švýcarská média, jež v „chladném advokátu z Bratislavy “ již spat řila „ československého Kádára “. 383 Povzbuzené okupantskou realitou a všeobecnou demoralizací po druhém kole moskevských jednání předvedly konzervativní síly své revitaliza ční schopnosti a odvážili se od října op ět ve řejn ě agitovat. Jelikož se do protidub čekovské falangy za řadili nejen technokrati a „osvícení stalinisté“ Štrougalovského ražení, nýbrž i bývalí souputníci a p řátele, kte ří vytýkali stranické garnitu ře shovívavost a m ěkkost v ůč i Sov ětům, 384 byla mocenská pozice Alexandra Dub čeka před listopadovým zasedáním ÚV KS Č vážn ě ohrožena a zápas o moc uvnit ř strany, jenž se na p řelomu roku ješt ě zost řil, byl zahájen. V situaci, kdy se spole čnost a strana výrazn ě za čala polarizovat a radikalizovat, se Dub čekova „st řední“ cesta, p ři níž se československý vůdce v očích mnoha sou časník ů svými nes četnými ústupky již tolik zdiskreditoval, dostala do stále v ětší izolace a stranickému vedení tím koneckonc ů hrozila ztráta kontroly nad d ěním, jak ukázaly okolnosti výro čí říjnové revoluce: „ Kone čně nechaly i události 7. listopadu tušit, že pražské vedení již není pánem nad situací. Ani zprava a ani zleva se nikdo nedržel opakovaných výzev, aby ‚se za každých okolnostech v den 51. výro čí říjnové revoluce zachoval klid.‘ Den za čal napadením ministerského p ředsedy Černíka ze strany stalinist ů - jehož p ůvodci se z řejm ě nachází na sov ětském velvyslanectví. Den pokra čoval v útocích na sov ětské vlajky a skon čil 169 zat čenými. Poprvé v dějinách povále čného Československa se musela policie prost řednictvím obušk ů, slzného plynu a vodních d ěl postarat o klid. Člov ěk nemusí být jasnovidcem, aby zjistil, že Dubčekovy dny jsou se čteny .“ 385 V těchto podmínkách muselo podle časopisu Weltwoche i poslednímu notorickému optimistovi dojít, že „[...] československá krize si razí cestu vst říc svému dlouho obávanému vrcholu. Lidské a politické drama Alexandra Dub čeka se dovršuje .“ 386 Oznámené „ sesazení z tr ůnu “ 387 se na listopadovém plénu nekonalo, v ětšina pozorovatel ů však již na záv ěru roku by patrn ě nebyla

383 Za čátkem zá ří 1968 se ve Weltwoche do čteme tém ěř prorocké v ěty: „ Kdo vid ěl st řízlivého a sebev ědomého muže z Bratislavy v televizi, ten se jen t ěžko mohl zbavit jednoho dojmu. Tady se p ředstavil ‚Kádár’ ČSSR. Tento Slovák, jenž se sám stal ob ětí v stalinské é ře, dlouho čekal na rehabilitaci a moc. Nyní z řejm ě spat řil svou velkou šanci. Již zítra anebo pozít ří by mohl ud ělat s chladným rozumem to, čeho se Dub ček se svým žhavým srdcem bojí .“ Santner, Inge: Die Vergangenheit kehrt zurück, Weltwoche, 13.9.1968, s. 5. V následujícím čísle v ěnuje týdeník celý článek osob ě Gustáva Husáka, v n ěmž se výše zmín ěné „p řednosti“ ješt ě dále specifikují. Viz: Santner, Inge: Der kalte Advokat aus Bratislava, Weltwoche, 20.9.1968, č. 1819, s. 7. 384 Již po moskevské návšt ěvě československé delegace vyzval Z. Mlyná ř Dub čeka na sch ůzi PÚV KS Č ze dne 8. října sice nep římo, nicmén ě jasn ě k odstoupení. Vondrová, Jitka/ Navrátil, Jaromír (eds.): Komunistická strana Československa, Kapitulace (srpen-listopad 1968), s. 15. 385 Santner, Inge: Ein Volksheld wird entthront, Weltwoche, 15.11.1968, č. 1827, s. 7. 386 Ibid. 387 Ibid.

103 ochotna cokoliv na Dub čekovo setrvání ve funkcí stranického šéfa v nejbližších týdnech a měsících vsadit. 388 P řestože se Dub čekovi v listopadu poda řilo odvrátit sv ůj de facto “neodvratný osud“ a dokonce dokázal stranu ješt ě jednou „sjednotit“ na základ ě spole čné rezoluce, nem ěl první tajemník pražádný d ůvod, aby hled ěl optimisticky do budoucnosti. Ostré útoky z obou stran politického spektra již jasn ě nazna čily, že boj o moc vzplanul v plné síle, a domn ělá jednota se stala i po vn ější p ředstavitele pouhou fikcí. 389 Navíc byla na plénu přijata nová politická direktiva, zt ělesn ěná listopadovou rezolucí, která po p ředchozím masivním zásahu sov ětských lídr ů m ěla již jen málo sty čných bod ů s reformními dokumenty typu Ak čního programu apod. Polednové politika se tak nejen ve svém celku zbavila svého demokratického obsahu, ale stala se v ůbec prázdnou a difusní. Není tudíž p říliš udivující, že se velvyslanec Campiche práv ě na tuto nep řehlednost, kdy se zdánliv ě všichni ohán ějí hesly polednového vývoje, ale často mají diametráln ě odlišné v ěci na mysli, st ěžuje: „ Až dosud bylo drama národní a dob ře ohrani čené: jeden lid proti vet řelc ům a zrádc ům. Existovali dob ří a zlí jako v kovbojce. Dnes po zasedání úst ředního výboru je scéna mnohem konfúzn ější a vystavuje se nebezpe čí, že se stane ješt ě víc. Za číáa být t ěžké n ěkterým aktér ům rozdávat nějaké jednozna čné nálepky .“ 390 Odjezd „ Reichsprotektora Kuzn ěcova “391 v prosinci snad opravdu mohl p ůsobit uklid ňujícím účinkem, 392 nicmén ě se v posledních dekádách roku 1968 diferencia ční proces ve stran ě a spole čnosti prohloubil a rozklad zbylých p ředsrpnových vymožeností se zrychlil. Sov ěti se v této situaci odhodlali k dalšímu rozhodujícímu úderu proti pražským „reformátor ům“. Ter čem jejich soust řed ěné palby se tentokrát stal Josef Smrkovský, osoba, která pro mnoho ob čan ů stále ješt ě znamenala zt ělesn ění reformních snah. „Boj o lidového tribuna“ Pražského jara ve řejnost ješt ě víc odcizila od stranického vedení. Radikální nálady ke sklonku roku výrazn ě zesílily a nazna čovaly, že se schyluje k rozhodujícímu zápasu. V těchto vypjatých podmínkách se snažil švýcarský titulá ř na p řelomu roku o p ředb ěžnou bilanci celého dosavadního vývoje. Jeho obraz nem ůžeme snad ozna čit jinak než jako chmurný: „ Dosp ěli

388 Symptomaticky je v tomto p řípad ě pom ěrn ě p řesný odhad finského velvyslance z po čátku prosince: „ Velvyslanec Finska je přesv ědčen, že do 6 m ěsíc ů p řevezme moc nová skupina .“ RP 24, 5.12.1968, s. 4. Samuel Campiche byl v tomto ohledu o něco zdrženliv ější a p řipoušt ěl, že záv ěry o brzkém konci Dub čeka a jeho vedení mohou být ovlivn ěny pov ěstmi a fámami jeho odp ůrc ů. Ibid. 389 „Die Fiktion der Einheit der Partei ist längst aufgegeben: in der Presse wurde jetzt ein Bild veröffentlicht, auf dem zu sehen ist, dass bei einer Abstimmung nicht alle ZK-Mitglieder die Hand heben .“ LP, 20.11.1968. 390 RP 23, 19.11.1968, s. 2. 391 Nep říliš lichotivé ozna čení p řipomínající protektorátní období se stalo b ěžnou p řezdívkou pro prvního nám ěstka ministra zahrani čních v ěcí SSSR, jenž se v dob ě od zá ří do prosince 1968 nacházel v Československu, aby zajistil prosazení sov ětské politiky. Matt, Alphons: Kusnezow – der neue „Reichsprotektor“ in Prag, Weltwoche, 27.9.1968, č. 1820, s. 7. 392 „Skute čnost, že Kuzn ěcov opustil Prahu a tento u čitel již nem ůže permanentn ě pohlížet p řes rameno svých žák ů a kontrolovat tím pln ění jejich úkol ů, ur čit ě p řináší jistou úlevu u vedoucích československých činitel ů, i když se jedná jen o letmou úlevu .“ RP 24, 5.12.1968, s. 1.

104 jsme k mrtvému bodu; úst řední výbor a p ředsednictvo jsou rozd ěleny; ani progresivní anebo ortodoxní živly a ani ‚centristi‘ nemohou prosadit své p ředstavy. Beze sporu by mohl SSSR naklonit váhu, ale jednotná a rozhodnutá fronta d ělník ů je vede k tomu, aby to prozatím odložili. To [odpor lidu, resp. d ělnictva] je hlavní p řekážkou, která brání bezprost ředn ějšímu sov ětskému vm ěšování. [...] Roztržka uvnit ř strany nabývá ost řejšího rázu. Odpov ěď Smrkovského [...] na adresu svých pomluva čů je názorným p říkladem. Útoky odbor ů pracujících v kovopr ůmyslu jím jsou také. Ambivalentní chování Husáka v ůč i Smrkovskému mu poškodilo pov ěst. Tyto antagonismy komplikují činnost strany a vlády. Odtud pochází ta celá neur čitost, ten deklama ční styl a všechny substan ční nedostatky na minulých zasedáních úst ředního výboru schválených rezolucí v oblasti politiky a ekonomie; odtud ta celá konfúze, která zde aktuáln ě panuje, ty neustálé rozpory a ta kolísající nálada. Neexistuje žádný jednomyslný pohled na n ějaký konstruktivní a konkrétní program . [...] Ekonomická reforma nep řekro čila embryonální stádium. Soub ěžn ě se vláda a strana snaží provést federalizaci, projekt, jehož problémy byly od samotného za čátku podcen ěny. Vedoucí p ředstavitelé nezakrývají své starosti a vidíme v jejich tvá řích skepticismus. [...] Nenávist lidu v ůč i Rus ům je ješt ě po řád živá, projevuje se ale již jistá únava, což se předtím nevyskytovalo. Nedávné slavnosti k 25. výročí sov ětsko-československé smlouvy o vzájemném p řátelství prob ěhly ve znamení klidu a lhostejnosti obyvatelstva. “393 Ve zhušt ěné podob ě zde narážíme na jevy, které jsme si již p ředem pojmenovali – rozkol ve stran ě, mocenský boj, klima stup ňujícího se nap ětí a totální vyprázdn ění politického programu. Na druhou stranu se v Campichov ě zpráv ě ale již také hlásí ke slovu fenomény, které se stávají charakteristickými pro nastupující normaliza ční realitu – rezignace, úzkost, lhostejnost a únava. Švýcarský velvyslanec z tohoto d ůvodu uzavírá svou zpravodajskou činnost podle jeho zvyku typicky opatrnými, nicmén ě prorockými slovy: „ Přestože situace celkem čty ři m ěsíce po invazi není tak zoufalá, jak jsme se mohli obávat, skrývá v sob ě alespo ň všechny prvky, aby se jí stala. “394

393 RP 25, 20.12.1968, s. 1nn. 394 Ibid.

105 Záv ěr

Předložená práce se skládá ze tří částí: Švýcarská konfederace v povále čné Evrop ě, Perspektivy a možnosti studia švýcarské zahrani ční politiky a Pohledy na „Pražské jaro“ z vnit řní, resp. vn ější perspektivy. Každý oddíl vystupuje samostatn ě, sleduje vlastní cíle a zám ěry, což ospravedl ňuje jejich grafickou separaci. Nicmén ě jsou všechny kapitoly vzájemn ě propojeny a tvo ří podle mín ění autora koherentní celek. Jejich spojujícím článkem je zájem o tématiku zahrani ční politiky povále čného Švýcarska se specifickým z řetelem na komunika ční procesy vn ější (tj. otázka, jak byla zahrani ční politika p ředstavována ve řejnosti) a vnit řní (tj. otázka, jakým zp ůsobem bývá bernská centrála „zásobena“ informacemi ze strany své diplomatické sít ě a jakou podobu má taková komunikace v konkrétním případ ě). V neposlední řad ě jsme se „odvážili“ podat pon ěkud svébytný a osobitý pohled na československé události z roku 1968, jenž jsme rekonstruovali především na základ ě sv ědectví švýcarského velvyslance v Praze a dobové publicistiky. Okrajov ě jsme se dotkli také česko(slovensko)-švýcarských vztah ů. V prvním oddílu jsme se setkali se zp ůsobem, jakým se poda řilo Švýcarské konfederaci po druhé sv ětové válce navrátit do spole čnosti stát ů a p řekonat svou prvotní izolaci. Zkušenost vále čných let a specifické podmínky v prvním povále čném období p řitom byly pro další vývoj švýcarské státnosti a utvá ření jejího vztahu k okolnímu sv ětu zcela determinující. Oproti jiným národ ům nep ředstavoval konec války pro p řevážnou část švýcarských obyvatel nijak výrazný zlom, ba naopak: pocit š ťastn ě p řekonané války ve znamení ozbrojené a restriktivn ě pojaté neutrality od ůvodnil další lp ění na tomto osv ědčeném modelu. Vále čná zkušenost a s ní spojená neutralita se tak ve svém d ůsledku staly pro Švýcary prvot řídním identifika čním zdrojem. Neutralita navíc vystupovala v povále čných letech, kdy sv ětu pod dojmem roztržky mezi novými supervelmocemi hrozil další – tentokrát nukleární – konflikt, jako garant zachování státní integrity. Ve svém celku byl tím dán do pohybu proces, v jehož důsledku se nástroj, jenž byl p ůvodn ě koncipován jako prost ředek k zachování ústavou nad řazeného cíle spolkové republiky (tj. zachování nezávislosti), prom ěnil ve samotný raison d‘être švýcarské státnosti. Činitelé státní administrativy a akté ři švýcarské zahrani ční politiky se na tomto vývoji výrazn ě podíleli a „zkodifikovali“ svou p ředstavu neutralitní politiky prost řednictvím tzv. Bindschedlerovy doktríny, která se stala oficiální sm ěrnicí pro uspo řádání vn ějších vztah ů v povále čném období. Sou časn ě k ve řejnosti takto p ředstavené zahrani ční politice Švýcarské konfederace se v zákulisí odvíjela v pragmatické rovin ě zcela odlišná praxe, nebo ť i švýcarští p ředstavitelé byli nuceni vyrovnat se s povále čnými trendy na

106 mezinárodní scén ě (zejména s postupující multilateralizací sv ětové politiky). Již jen z důvodu švýcarskými p ředáky d ůsledn ě sledovaného zám ěru zapojit švýcarskou ekonomiku do sv ětového trhu a odstranit p řekážky v mezinárodním obchodu si nemohli Švýca ři dovolit jakékoliv stání v ústraní. Švýcarská konfederace takto vstoupila bezprost ředn ě po válce pod rouškou „solidarity“, „disponibility“ apod. do celé řady mezinárodních organizací, snažila se ale d ůsledn ě vyhýbat vstupu do jakéhokoliv politického nebo vojenského sdružení, které by mohlo p řesp říliš narušit kabát neutralitní koncepce. P ři svých po činech na mezinárodní scén ě akté ři švýcarské zahrani ční politiky d ůsledn ě zd ůraz ňovali „hospodá řsko-technický“ ráz veškerých uzav řených mezinárodních závazk ů a rozhodn ě popírali jejich politickou dimenzi. Ve svém d ůsledku jsme tak sv ědky hluboké propasti mezi pragmatickou a legitima ční rovinou švýcarské zahrani ční politiky. Na jedné stran ě stojí ve řejnosti p ředstavený rituál, jenž se soust ředil na n ěkolik vyprázdn ěných hesel (neutralita, neutralitní politika, solidarita, disponibilita apod.), na druhé stran ě nacházíme segmentovanou a velice ú činn ě integrovanou mezinárodní praxi (Peter Hug). Tuto skute čnost nezm ěnily ani pozoruhodné snahy švýcarských činitel ů z po čátku 60. let 20. století vyrovnat se p řinejmenším s evropskou integrací anebo do stejného období spadající pokusy prost řednictvím v ětšího d ůrazu na „disponibilitu“ (tj. poskytnutím „dobrých služeb“), resp. cílené podpory humanitárn ě- rozvojové pomoci, p ředstavit ve řejnosti výhody a aktivní podstatu neutrality, jelikož se toto úsilí nedotklo jádra celého problému. Nadále byla totiž švýcarská zahrani ční politika soust řed ěna p ředevším v rukou pom ěrn ě p řehledného hlou čku aktér ů z exekutivy a státní administrativy, jejichž diskrétní jednání na mezinárodních tribunách tohoto sv ěta zašti ťovala restriktivn ě pojatá neutralitní politika, která zd ůraz ňovala „hospodá řsko-technické“ aspekty a sou časn ě zamlžovala či dokonce zaml čovala politický obsah švýcarských vn ějších vztah ů a vysoký stupe ň mezinárodní integrace alpské republiky. Švýcarský lid si tyto rozpory a nedostatky v pr ůběhu 60. let stále z řeteln ěji uv ědomoval a vynikal – stejn ě jako parlament – čím dál tím více zvýšeným zájmem a sensibilitou pro témata zahraničně-politické provenience. Pod dojmem aktivní konfrontace s vlastní minulostí (druhá sv ětová válka) a postavením Švýcarské konfederace ve sv ětě (EXPO 64 apod.) za čala část švýcarského obyvatelstva v ůč i oficiáln ě vyhlášeným stanovisk ům neutralitní koncepce projevovat ur čitý pocit nevole ( Helvetisches Malaise – helvétská kocovina). Hlavním cílem našeho p ředchozího výkladu bylo vysv ětlit podstatu v úvodní kapitole představené kritiky Spühlerova diplomatického aparátu. Pon ěvadž byl skute čný rozsah mezinárodní aktivity Švýcarska d ůsledn ě utajen a domácí ve řejnost nabyla dojmu, že bernská administrativa dle svých prohlášení opravdu jen „spravuje“ nezbytn ě nutné vn ější vztahy a ve

107 svých d ůsledcích v ůbec nevede žádnou klasickou zahrani ční politiku, nesmíme se divit, že se ve krizových chvílích ojedin ěle ozývaly hlasy, které navazovaly na antidiplomatické nálady z 19. a p řelomu 20. století (viz úvodní citát spolkového rady Ludwiga Forrera) a bu ď zpochyb ňovaly existenci diplomatického aparátu anebo mu vytýkaly, že slouží jen hospodá řským zájm ům. Z úvodních polemik dále vyplývá i nespokojenost švýcarských ob čan ů s informa ční politikou a kabinetním stylem svých činitel ů v oblasti zahrani ční politiky, což naši tezi o komunika čním deficitu dodate čně podepírá. Pro zpracování naší studie jsme využili velkou část relevantní literatury k dané tématice. Setkali jsem se p řitom nejen s nejnov ějšími badatelskými projekty daného oboru (NFP 42, DDS apod.), nýbrž i s nejr ůzn ějšími zp ůsoby pojetí švýcarské zahrani ční politiky, resp. švýcarské státnosti: od Bonjourova d ůrazu na pasivitu a neutralitu p řes asymetrické uspo řádání vn ějších vztah ů (Alois Riklin) až po aktivní participaci na mezinárodní scén ě (Peter Hug aj.). Zjistili jsme tak, že problematický vztah k zahrani ční politice souvisí koneckonc ů s nemén ě obtížným hledáním národní identity a – pokud chceme být provokativní a transferovat tuto skute čnost do českého kulturního prost ředí – s kladením otázek po „d ějinném úd ělu“, resp. nastolením „smyslu švýcarských d ějin“. V druhém oddílu jsme si všimli nejen hlavního typu dokument ů diplomatického zpravodajství (politické dopisy a zprávy), nýbrž nastínili na základ ě dostupné literatury (Graf/ Maurer, Schnur a zejména Bischof a kol.) celý komunika ční kolob ěh švýcarského ministerstva zahrani čních v ěcí (EPD) a jeho zastupitelství. Druhá kapitola na jedné stran ě plnila funkci prost ředníka mezi první (zahrani ční politika) a t řetí částí (rok 1968), sloužila nám na druhou stranu i jako p říprava pro praktický rozbor pramen ů v souvislosti s rekonstrukcí událostí „Pražského jara“. Již v úvodu jsme si museli p řiznat, ze nebudeme moci všechny poznatky z oddílu „Perspektivy a možnosti“ pro naši studii zužitkovat. Zejména d ůkladn ější rozbor „komentá řů k mezinárodní situaci“ a kontextualizace zpravodajských relací konkrétního zastupitelství do tohoto celého subsystému by vyžadovaly mnohem v ětší heuristické úsilí, než jsme schopni v rámci této práce vynaložit. Potenciál pro budoucí výzkumy skýtají navíc i další p ředstavené fondy ze spolkového archivu v Bernu (fondy EPD, pražského zastupitelství, Handakten Willy Spühlera apod.), které by mohly dále osv ětlit n ěkterá „bílá místa“ vzájemných česko(slovensko)-švýcarských bilaterálních vztah ů (otázka emigrace, hospodá řská spolupráce atd.). V posledním oddílu jsme se kone čně snažili o jakýsi dialog mezi diplomatickými relacemi, dobovou publicistikou a odbornou literaturou. Obzvláš ť velkou pozornost jsme p řitom věnovali stálé konfrontaci mezi vnit řní (diplomacie) a vn ější (tisk) perspektivou, jejichž

108 význam jsem si objasnili již v úvodu. P řestože oba úhly pohledu vystupovaly jako zdánliv ě rovnocenní partne ři, platil náš nad řazený zájem diplomatické linii. Tak jsme se kup říkladu v období po srpnové invazi nechali v ědom ě řídit odmlkou pražského zastupitelství a vyplnili mezeru ve zpravodajských relacích jinými druhy pramen ů, které nám poskytly sv ědectví o osudu pražského velvyslanectví ve prvních dnech a týdnech po 21. srpnu a vzájemných československo-švýcarských stycích. V našem „dichotoním“ vid ění zaujala publicistika nicmén ě d ůležitou roli, protože jsme na jejím základ ě mohli srovnat recepci nejr ůzn ějších jev ů, najít sty čné body mezi námi p ředstaveným vn ějším a vnit řním hlediskem anebo naopak poukázat na zcela divergentní stanoviska obou sfér. Ke konvergentním oblastem jak velvyslancova, tak žurnalistického sv ědectví pat řila bezesporu silná v ědomost o vnit řních rozporech „obrodného procesu“. Pro ob ě vytý čené perspektivy pocházelo p řinejmenším do doby letní krize a srpnové okupace hlavní ohrožení z vlastních řad „reformátor ů“. Švýcarští pozorovatelé se v tomto smyslu snad nejvíce obávali p řípadného nezdaru reformního po činu v ekonomickém sektoru, resp. potíží p ři prosazení vize „socialistické tržní ekonomie“, které by se mohly stát záminkou pro úsp ěšnou agitaci konzervativc ů mezi d ělnictvem a drobnými funkcioná ři. V ědomí o nep říteli intra muros nespo čívalo v žádném p řípad ě v n ějakém informa čním náskoku ze švýcarské strany – vždy ť jeden z nejslavn ějších projev ů ob čanského hnutí, tj. Vaculík ův manifest 2000 slov, p řece přímo vyzýval k ukon čení dvojakosti v personální oblasti a i „seznamy zrádc ů“, které se jen hodiny po vpádu vojsk Varšavské smlouvy objevily na tém ěř každé ve řejné budov ě, jsou dostate čným d ůkazem, že si českoslovenští ob čané tuto skute čnost bolestn ě uv ědomovali. Nicmén ě se práv ě v neustálém upozor ňování na personální problematiku odráží jednak zvýšená vnímavost pro rozporuplnost „československého experimentu“, jednak (oprávn ěné) obavy o napln ění „zhumanizovaného socialismu“ skute čným demokratickým obsahem. Politické zpravodajství jako pramen historického bádání podléhá, jak jsme se mohli přesv ědčit v kapitole 2.1, jistým limitujícím faktor ům: z důvodu absence obsahových kritérií ze strany bernské centrály závisí kvalita relací na individuálních schopnostech jednotlivých pisatel ů, na jejich informa čních zdrojích apod. Navíc musíme p ředpokládat – alespo ň pro období, v němž jsme se pohybovali, že ne každý šéf mise je nadšeným dopisovatelem a pov ěř uje proto psaním politických zpráv či dopis ů z různých d ůvod ů své pod řízené. I v našem případ ě jsme byli toho sv ědky. Zatímco velvyslanec Campiche ojedin ěle „postoupil“ psaní politických dopis ů svým pracovník ům, politické zprávy jako nad řazený typ diplomatických relací se staly výlu čnou doménou švýcarského titulá ře. Právě zde vystupuje tudíž i velice osobitý a ucelený styl, v jehož st ředu nacházíme z obsahového hlediska p ředevším zvýšenou

109 pozornost, kterou v ěnoval Campiche ekonomickému aspektu a politické, resp. „sv ětonázorové“ krizi. Krizové vnímání celého obrodného procesu se stává mimo jiné jedním z nejcharakteristi čtějších rys ů jeho dopisovatelské činnosti v pr ůběhu roku 1968 – není tedy příliš p řekvapující, že velká část Campichových relací nese toto pojmenování již ve svém názvu. 395 Campichovo exponované stanovisko, jeho d ůvěrné informa ční zdroje z pražského diplomatického prost ředí a mimo n ěj a snad i jeho osobní povaha p řisp ěly k tomu, že jeho sv ědectví v mnoha ohledech vynikalo opatrn ějším a n ěkdy i vnímav ějším rázem než publicistické texty. Ve srovnání s tiskem nepodlehl švýcarský velvyslanec prvotní euforii, kterou vzbudilo polooficiální zrušení p ředb ěžné cenzury v b řeznu, nep řipoušt ěl vznik nějakého hybridního modelu, pohybujícího se na pomezí mezi demokracií a socialismem a neskrýval sv ůj hluboký skepticismus v ůč i kone čné podob ě „ československého experimentu“. Jako ur čitý limitující moment pro Campichovo vid ění musíme z řejm ě p řipustit jeho pom ěrn ě krátký pobyt v Československu. Samuel Campiche ú řadoval v Praze od jara 1967 a zažil tak sice z bezprost řední blízkosti veškeré události, které bývají v úzkém smyslu s pojmem „Pražského jara“ ztotož ňovány (po čínaje IV. sjezdem československých spisovatel ů), nebyl však schopen tento časový horizont p řekro čit a postavit d ění roku 1968 do dlouhodob ějšího kontextu, jak to n ěkte ří badatelé a sou časníci požadují. 396 O to víc byl proto možná švýcarský velvyslanec i zasko čen celkovým d ěním v tehdejší ČSSR, které charakterizoval v dubnu 1968 jen jako „ náhlý výstup ze st ředov ěkých temnot “. 397 Stejn ě náhle se mimochodem zmín ěná temnota pro Campiche i vrátila. Je opravdu pozoruhodné, jakým zp ůsobem se kruh jeho zpravodajských relací uzavírá: srovnáme-li první a poslední politickou zprávu roku 1968, nem ůžeme si nevšimnout jistých paralel. P řinejmenším velká část obyvatelstva vykazovala na přelomu roku 1968/69 podle Campichova mín ění již p říznaky, které sám moc dob ře znal z předchozího období (lhostejnost, pasivita apod.). Na záv ěr se snad sluší, abychom se ješt ě zastavili nad jedním bodem. Jako člov ěk-zasv ěcenec, jenž disponuje vnit řní perspektivou , nezprost ředkovává nám Campiche jen svá stanoviska, nýbrž i stanoviska z prost ředí, v němž se pohybuje. Švýcarský titulá ř se b ěžn ě stýkal nejen s významnými osobnostmi ze státní československé administrativy i mimo ní, nýbrž p ředevším s celou řadou svých diplomatických koleg ů. K blízkým p řátel ům – jak se m ůžeme do číst v jeho knize aforism ů a vzpomínek – pat řili kup říkladu americký velvyslanec Beam anebo

395 Nap ř. La crise tchécoslovaque apod. – viz seznam relací v p řílohách. 396 Srov. nap říklad: Liehm, Antonín J.: La „longue marche“ vers 1968 ou comment s’y prendre „sauver le communisme“, In: Fejtö, François/ Rupnik, Jaques (eds.): Le Printemps tchécoslovaque 1968, s. 64-74. 397 „On sortit soudainement de cette sorte d’obscurité moyenâgeuse propre au communisme orthodoxe pour déboucher dans un monde de bon sens et dans certaine mesure de franchise .“ RP 8, 17.4.1968, s. 9.

110 francouzský titulá ř Roger Lalouette. Campiche cituje ve svých relacích pom ěrn ě hojn ě ze svých setkání s nejr ůzn ějšími diplomaty a tlumo čí nám tak podstatnou část reakcí celého pražského diplomatického sboru na československé události roku 1968. Ukázalo se p řitom, že i samotní „zasv ěcenci“, jakožto i p římí akté ři ( členové KS Č atd.), m ěli nez řídka velké potíže nastalé jevy kvalifikovat, pojmenovat nebo dokonce p ředvídat jejich další vývoj. Tém ěř litanicky nám Samuel Campiche ve svých relacích opakuje, jak t ěžko lze d ění n ějakým zp ůsobem zhodnotit, jak nemožnou se stává jakákoliv prognóza, a p ředvádí nám tím názorn ě, že to, co se nám na základ ě našich dnešních znalostí n ěkdy jeví jako logické z řet ězení a vyúst ění ur čitého d ějinného procesu (sahající od IV. sjezdu spisovatel ů po srpnovou invazi až k Pou čení z krizového vývoje z roku 1970) nebylo pro sou časníky ani na okamžik s jistotou předpovídatelné. P říliš rozporuplná, živelná a k řehká se jevila celková situace a dynamický sled událostí, jež jsme se nau čili nazývat termínem „Pražské jaro“.

111 Bibliografie

Literatura k první a druhé části

1. Literatura odborná :

Bischof, Michael H. a kol: Südafrika im Spiegel der Schweizer Botschaft. Die politische Berichterstattung der Schweizer Botschaft in Südafrika während der Apartheid 1952- 1990. Zürich 2006.

Bretscher-Spindler, Katharina: Vom heissen zum Kalten Krieg. Vorgeschichte und Geschichte der Schweiz im Kalten Krieg 1943 bis 1968. Zürich 1997.

Dürrenmatt, Peter: Schweizer Geschichte. Zürich 1963.

Fischer, Thomas: Die Grenzen der Neutralität. Schweizerisches KSZE-Engagement und gescheiterte UNO-Beitrittspolitik im kalten Krieg 1969-1986. Zürich 2004.

Götschel, Laurent/ Bernath, Magdalena/ Schwarz, Daniela: Schweizerische Aussenpolitik. Grundlagen und Möglichkeiten. Zürich 2002.

Graf, Christoph/ Maurer, Peter: Die Schweiz und der Kalte Krieg: 1945-1950, In: Studien und Quellen: Zeitschruft des Schweizerischen Bundesarchivs, 11. Bern 1985, s. 5-79.

Hanuš, Milan a kol. (eds.): Prostor. Švýcarská inspirace, Češi a Evropa, č. 67/68, Praha 2004.

Holenstein, René: „Es geht auch um die Seele unseres Volkes!“ Entwicklungshilfe und nationaler Konsens, In: König, Mario a kol. (eds.): Die Schweiz 1798-1998: Staat – Gesellschaft – Politik. Dynamisierung und Umbau. Die Schweiz in den 60er und 70er Jahren. Zürich 1998, s. 115-125.

Hug, Peter: Vom Neutralismus zur Westintegration. Zur schweizerischen Aussenpolitik in der Nachkriegszeit, In: Leimgruber, Walter/ Fischer, Werner (eds.): „Goldene Jahre“. Zur Geschichte der Schweiz seit 1945. Zürich 1999, s. 59-100.

Hug, Peter/Gees, Thomas/Dannecker, Katja: Die Aussenpolitik der Schweiz im kurzen 20. Jahrhundert: Antibolschewismus, Deutschlandpolitik und organisierte Weltmarktintegration - segmentierte Praxis und öffentliches Ritual, NFP 42 Synthesis 49. Bern 2000.

Hug, Peter: Der gebremste Aufbruch. Zur Aussenpolitik der Schweiz in den 60er Jahren, In: König, Mario a kol. (eds.): Die Schweiz 1798-1998: Staat – Gesellschaft – Politik. Dynamisierung und Umbau. Die Schweiz in den 60er und 70er Jahren. Zürich 1998, s. 95-114.

Jost, Hans Ulrich/ Ceni, Monique/ Leimgruber, Mathieu (eds.): Relations internationales et affaires étrangères suisse après 1945. Lausanne 2006.

112

Kunz, Matthias/ Morandi Pietro: ‚Die Schweiz und der Zweite Weltkrieg‘: zur Resonanz und Dynamik eines Geschichtsbildes anhand einer Analyse politischer Leitmedien zwischen 1970 und 1996, NFP 42 Synthesis 41. Bern 2000.

Leimgruber, Walter/ Christen Gabriela (eds.): Sonderfall? Die Schweiz zwischen Réduit und Europa. Zürich 1992.

Mi řejovský, Petr: Švýcarské depeše z Prahy za druhé světové války, In: Acta Universitatis Carolinae philosophica et historica 5, r. 1991, s. 129-152.

Muschg, Adolf: Die Schweiz am Ende – am Ende die Schweiz. Erinnerungen an mein Land vor 1991.Frankfurt 1990.

Neval, Daniel A.: „Mit den Atombomben bis nach Moskau!“. Gegenseitige Wahrnehmung der Schweiz und des Ostblocks im Kalten Krieg 1945-1968. Zürich 2003.

Riklin, Alois/Haug, Hans/Probst, Raymond (eds.): Neues Handbuch der schweizerischen Aussenpolitik (NHbSA). Bern-Stuttgart-Wien 1992.

Schnur, Aviva R.: Agieren oder reagieren? Aussenpolitische Entscheidungsprozesse in Bundesrat und Bundesverwaltung. Zürich 2000.

Schmid, Daniel C.: Dreiecksgeschichten. Die Schweizer Diplomatie, das „Dritte Reich“ und die böhmischen Länder 1938-45. Zürich 2004.

Späthi, Thomas: Die Schweiz und die Tschechoslowakei 1945-1953. Zürich 2000.

Spillmann, Kurt. P.: Schwerer Abschied. In: Bulletin 1997/98 zur schweizerischen Sicherheitspolitik, r. 5, č. 1, 1998, s. 5-11.

Suter, Bruno: Der Ausbau der Schweizer diplomatischen Vertretungen in den Nachfolgestaaten der Donaumonarchie 1918 bis 1921. Bern 2001.

Tanner, Jakob: „Die Schweiz hatte wieder einal Glück“. Edgar Bonjours Geschichtsschreibung, In: NZZ Folio 08/1991.

Von Tscharner, Benedikt: Schweizer Diplomatie – heute. Zürich 1993.

Wenger, Andreas/ Fanzun, Jon A.: Schweiz in der Krise - Krisenfall Schweiz. In: Bulletin 1997/98 zur schweizerischen Sicherheitspolitik, r. 5, č. 1, 1998, s. 12-39.

2. Prameny a literatura online:

Documents Diplomatiques Suisses, Diplomatische Dokumente der Schweiz, internetová databáze DoDis. http://www.dodis.ch

113 Historische Lexiko der Schweiz, internetová databáze, http://www.hls-dhs-dss.ch

NFP 42 Synthesis, internetová databáze http://www.snf.ch/NFP_archive/nfp42/synthesis.htm

Prameny a literatura k třetí části

1. Prameny :

a) archivní prameny:

Schweizerisches Bundesarchiv (BAR): Politické zprávy a dopisy švýcarského velvyslanectví v Praze (Politische Berichte und Briefe der Auslandsvertretungen, Prag) E2300-01 1973/156 Bd. 28

Komentá ře k mezinárodní situaci (Kommentare zur internationalen Lage) E 2001-09 1984/67 Bd. 6-8

Persönliche Sekretariate der Chefbeamten und Departementsvorsteher, Handakten Willy Spühler E 2807 (-) 1974/12 09 Länderdossiers Tschechoslowakei

Fond švýcarského velvyslanectví v Praze E 2200.190 (-) 1990/39 Bd. 11

b) tišt ěné prameny:

Vondrová, Jitka/ Navrátil, Jaromír/ Moravec, Jan (eds.): Komunistická strana Československa: Edi ční prameny k dějinám československé krize v letech 1967-1970, 9. díl, 1. svazek: Pokus o reformu ( říjen 1967- kv ěten 1968). Praha-Brno 1999.

Vondrová, Jitka/ Navrátil, Jaromír (eds.): Komunistická strana Československa: Edi ční prameny k dějinám československé krize v letech 1967-1970, 9. díl, 2. svazek: Konsolidace (kv ěten-srpen 1968). Praha-Brno 2000.

Vondrová, Jitka/ Navrátil, Jaromír (eds.): Komunistická strana Československa: Edi ční prameny k dějinám československé krize v letech 1967-1970, 9. díl, 3. s vazek: Kapitulace (srpen-listopad 1968). Praha-Brno 2001.

Vondrová, Jitka/ Navrátil, Jaromír (eds.): Komunistická strana Československa: Edi ční prameny k dějinám československé krize v letech 1967-1970, 9. díl, 4. svazek: Normalizace (listopad 1968-zá ří 1969). Praha-Brno 2003.

114 2. Dobový tisk :

Weltwoche, ro č.1968, Zürich

3. Memoárová literatura :

Campiche, Samuel: Marée du soir. Vevey 2001.

Císa ř, Čestmír: Člov ěk a politik. Praha 1998.

Dub ček, Alexander: Nad ěje umírá poslední. Vlastní životopis Alexandra Dub čeka. Praha 1993.

Hájek, Ji ří: Pam ěti. Praha 1997.

4. Odborná literatura:

Blažek, Petr a kol. (eds.): Polsko a Československo v roce 1968. Praha 2006.

Fejtö, François/ Rupnik, Jaques (eds.): Le Printemps tchécoslovaque 1968. Bruxelles 1999.

Kural, Václav a kol.: Československo roku 1968. 1. díl: Obrodný proces. Praha 1993.

Mencl, Vojt ěch a kol.: Československo roku 1968. 2. díl: Po čátky normalizace. Praha 1993.

Pauer, Jan: Praha 1968. Vpád Varšavské smlouvy. Pozadí – Plánování – Provedení. Praha 2004.

115 Zusammenfassung

Nach der Okkupation der Tschechoslowakei im August 1968 durch Truppen des Warschauer Paktes ging ein Teil der schweizerischen Presse mit ihrem Aussenministerium (Eidgenössisches Politisches Departement – EPD) und dessen damaligen Vorsteher, Bundespräsidenten Willy Spühler, hart ins Gericht. Ausganspunkt jener Polemiken bildete wohl eine bereits einen Tag nach dem Überfall auf die ČSSR in der Boulevardpresse ( Blick ) erschienene Meldung, wonach Bundesrat Spühler erst in den frühen Morgenstunden des 21. August vom Gewaltakt, der dem „Prager Frühling“ ein abruptes Ende zu bereiten schien, erfahren haben soll – und dies erst noch durch Mitarbeiter besagten Blattes. In der Folge griffen einige weitere Zeitungen auf lokaler und nationaler Ebene die Kritik an Spühler und seinem Departement mehr oder weniger dankbar auf. Da sich viele Schweizer angesichts der neuerlichen Vorwürfe in ihrem Verdacht bestätigt sahen, dass ihr Aussenministerium nicht nur in den Tagen der Invasion, sondern während der ganzen tschechoslowakischen Krise des Jahres 1968 sein Unvermögen zu Tage gelegt hat und der Bundesrat nur ungenügend über die Vorgänge im Ostblock und der Welt überhaupt informiert ist, wurde einmal mehr auch das Existenzrecht des in Augen einer breiteren Öffentlichkeit kostspieligen diplomatischen Vertretunsgnetzwerkes in Frage gestellt, welches nach landläufiger Meinung ohnehin mehr im Dienste der Privatwirtschaft stehe. Als „völlig mangelhaft“ wurde des weiteren nebst dem Infomationsstand des Bundesrates in Sachen Aussenpolitik auch die Informationspraxis und Kommunikation zwischen den aussenpolitischen Akteuren und der Bevölkerung bezeichnet. Gleichzeitig wurden aber auch Stimmen laut, die sich von der anstehenden Herbstsession eine grosse parlamentairsche Debatte erhofften und das Aufbrechen der aussenpolitischen Monopols der Exekutive (d.h. des Bundesrates) befürworteten. Die Tatsache, dass sich zumindest ein Teil der ausgesprochenen Kritik auf unwahre bzw. zweifelhafte Mutmassnungen und Quellen stützte und die von Bundeskanzler Huber am Tag des Einmarsches verlesene fade Stellungnahme des Gesamtbundesrates zu den tschechoslowakischen Ereignissen das Gemüt der von leidenschaftlicher Anteilnahme ergriffenen Schweizerbügrer erhitzte, bietet noch keine hinlängliche Erklärungsgrundlage für Ausmass und Intensität der Pressepolemiken. Wollen wir den wahren Ursachen der an die Adresse von Bundespräsidenten Spühler und die schweizerische Diplomatie gerichteten Anschuldigungen auf den Grund gehen, müssen wir offenbar tiefer in das Wesen der eidgenössischen Aussenpolitik der Nachkriegszeit eindringen. Unser eingangs erwähnter Querschnitt durch die schweizerische Presselandschaft in den Tagen unmittelbar nach dem

116 21. August 1968 ist diesbezüglich in zweifacher Hinsicht von Bedeutung. Erstens zeugt dieser von einem zumindest eigentümlichen und nicht gerade unproblematischen Verhältnis zur eigenen Aussenpolitik, da wir uns kaum ein anderse Land Vorstellen können, in welchem die Augustereignisse in der ČSSR zum Anlass genommen worden sind, um den eigene diplomatischen Apparat dermassen anzuzweifeln. Zweitens wird einmal mehr deutlich, dass Fragen der diplomatischen Berichterstattung, der Informationsbeschaffung und Informationsverarbeitung, ferner aber auch der aussenpolitischen Repräsentanz sowie die Kommunikation zwischen Bundesbehörden und Bürgern in aussenpolitischen Belangen allesamt ein Politikum ersten Ranges darstellen. Beide genannten Ebenen sind als integraler Bestandteil der vorliegenden Studie zu betrachten. Gestützt auf ein breites Spektrum bereits publizierter Literatur und neueste Forschungsprojekte zur schweizerischen Aussenpolitik (Diplomatische Dokumente der Schweiz/ Documents Diplomatiques Suisses - DDS, NFP 42 usw.) widmet sich der Autor im ersten Teil seiner Arbeit dem Zeitraum nach Ende des zweiten Weltkrieges. Der „integratorische Glücksfall“ des heil überstandenen Krieges und die spezifischen Bedingungen der ersten Nachkriegsperiode wirkten sich hierbei nachhaltig auf die Gestaltung der Aussenbeziehung und die weitere Entwicklung der helvetischen Staatlichkeit aus. Anders als in vielen europäischen Ländern war das Jahr 1945 nicht mit einem entschiedenen Bruch in der kollektiven Wahrnehmung des Schweizervolkes verbunden und das aus den Kriegsjahren hervorgegangene restriktive Neutralitätsverständnis schien sich in Anbetracht eines neuen, sich anbahnenden Konfliktes zwischen den Supermächten USA und UdSSR weiterehin zu rechtfertigen. Im Ganzen wurde somit ein Prozess in Gang gesetzt, der aus einem ursprünglich rein zweckrationalen Instrument der schweizerischen Aussenpolitik, den eigentlichen raison d’être des eidgenössischen Bundesstaates auszumachen begann. Die Protagonisten der schweizerischen Aussenpolitik waren an diesem Vorgang massgeblich mitbeteiligt und „kodifizierten“ mit der sog. Bindschedler-Doktrin eine Neutralitätspolitik, die ihren Vorstellungen entsprach. Neben einem dem heimischen Publikum dergleichen vorgestellten öffentlichen Ritual entfaltete sich auf dem internationalen Parkett eine pragmatisch orientierte, auf einzelne Akteure und Politikfelder stark segmentierte, gleichzeitig aber hervorragend integrierte aussenpolitische Praxis (Peter Hug), welche dem Bild einer abseitsstehenden und passiven Schweiz so gar nicht entsprechen wollte. Da auch in der Folge – trotz bemerkenswerten Integrationsbemühungen, die mit den Assoziationsverhandlungen in den 60er Jahren ihren Höhepunkt fanden und einer stärkeren rethorischen Betonung der Disponibilität bzw. dem Ausbau der Entwicklungszusammenarbeit unter den Bundesräten

117 Wahlen und Spühler – das tatsächliche Ausmass der internationalen Kooperation der Eidgenossenschaft hinter dem Deckmantel der Neutralitätspolitik verdeckt wurde, machte sich innerhalb der Bevölkerung die Diskrepnaz zwischen dem nach Aussen propagierten Bild der schweizerischen Aussenbeziehungen und den tatsächlichen Anforderungen an diese in Form einer neuerlichen Katerstimmung bemerkbar ( Helvetisches Malaise ). Mit den politischen Berichten ( rapport politique ) und Briefen ( lettre politique ) steht im zweiten Kapitel die wohl zentrale Quellengattung der diplomatischen Berichterstattung der schweizerischen Diplomatie im Mittelpunkt unserer Betrachtungen. Anhand der bisher veröffentlichten Fachliteratur zu diesem Thema (Graf/ Maurer, Schnur und vor allem Bischof) versuchen wir nicht nur den spezifischen Quellenwert der politischen Berichterstattung zu erfassen, sondern zugleich in groben Zügen auch den Kommunikationskreislauf zwischen der Berner Zentrale und ihren Aussenvertretungen aufzuzeigen. Die Auseinadersetzung mit den politischen Berichten und Briefen dient letztendlich auch als thematischer Einstieg in den letzten Teil unserer Arbeit, wo wir unser Augenmerk auf eben jenen Quellentyp richten. Als Ausgangspunkt fungiert hierzu die Berichterstattung der schweizerischen Botschaft in Prag während des ereignissreichen Jahres 1968. Gemäss den Intentionen des Autors treten die Berichte der Prager Vertretung in einen gewollten Dialog mit zeitgenössischer Publizistik und den Erkenntnissen aus der aktuellen Forschung. Zu diesem Zweck unterscheidet der Verfasser der Studie zwischen Innen- und Aussenansichten. Gerade in der Abgrenzung zwischen innerer (diplomatischer) und äusserer Perspektive (Publizistik) wird deutlich, dass Diplomaten oftmals nicht unbedingt über mehr Wissen verfügen als andere Zeitgenossen, sondern Dinge in erster Linie aufgrund ihres Berufsumfeldes und ihren Erfahrungen einfach anders wahrnehmen. Die dargebotene Fallstudie bietet einen Beitrag zur Erforschung der schweizerischen Aussenpolitik der Nachkriegszeit, eine eigenständige Sichtweise auf das tschechoslowakische Reformvorhaben des Jahres 1968 und erhebt nebenbei auch den Anspruch eine wichtige Lücke in der jüngsten Geschichte der schweizerisch-tschecho(slowakischen) Beziehungen zu füllen.

118 Přílohy

Seznam politických relací ze švýcarského velvyslanectví – rok 1968

a) Politické zprávy (Rapport politique/ Politische Berichte - RP)

DATUM NÁZEV 11.1.1968 RP No 1/ La destitution de Novotny

14.2.1968 RP No 2/ 25 février 1968 - 20ème anniversaire de la prise de pouvoir communiste à Prague

29.2.1968 RP No 3/ Evolution de la situation intérieure

7.3.1968 RP No 4/ Le déroulement de la crise tchécoslovaque

13.3.1968 RP No 5/ Le déroulement de la crise tchécoslovque

20.3.1968 RP No 6/ Situation intérieure

27.3.1968 RP No 7/ La situation en Tchécoslovaquie

17.4.1968 RP No 8/ La crise tchécoslovaque

3.5.1968 RP No 9/ L’ambiance à Prague en mai 1968

6.6.1968 RP No 10/ Le parti communiste et ses complexes

18.6.1968 RP No 11/ La jeunesse tchécoslovaque

2.7.1968 RP No 12/ Les tensions internes

11.7.1968 RP No 13/ Un climat d‘incertitude

13.7.1968 Suite RP No 12 (télégramme No 67)

17.7.1968 RP No 14/ Réactions au sommet de Varsovie

23.7.1968 RP No 15/ Réactions tchécoslovaques à une intervention militaire

24.7.1968 RP No 16/ Coup d’oeil sur l’enchaînement de la crise tchécoslovaque

31.7.1968 RP No 17/ L’entracte

119 7.8.1968 RP No 18/ Le face à face de Cierna et la rencontre des six à Bratislava

10.10.1968 RP No 19/ Le drame tchécoslovaque

22.10.1968 RP No 20/ Le processus de „consolidation“

29.10.1968 RP No 21/ Le 50ème anniversaire de la fondation de la République tchécoslovaque

11.11.1968 RP No 22/ La situation en Tchécoslovaquie à la veille de la session plénière du Comité central

19.11.1968 RP No 23/ Impressions à la suite de la session plénière du Comité central du 14 au 17 novembre 1968

5.12.1968 RP No 24/ La situation interne entre les deux sessions du Comité central

20.12.1968 RP No 25/ La situation en Tchécoslovaquie à la fin de l‘année

b) Politické dopisy (Lettre politique/ Politische Briefe - LP)

DATUM NÁZEV 5.2.1968 Conversation avec l’Ambassadeur des Etats-Unis

13.2.1968 Opinion tchécoslovaque sur l’Asie du Sud-Est

15.2.1968 La politique de M. Dubcek à l’égard de l’Eglise

28.3.1968 L’élection présidentielle

1.4.1968 L’élection présidentielle

2.4.1968 L’Eglise et l’Etat – Entretien avec Mgr Tomasek Administrateur apostolique et Evêque de Prague

11.4.1968 La neutralité de la Tchécoslovaquie

11.4.1968 Tschechoslowakei – Neue Regierung

23.4.1968 Les réhabilitations

15.5.1968 Le mouvement de libéralisation dans sa phase actuelle

29.5.1968 L’évolution de la situation en Tchécoslovaquie

120 6.6.1968 Plenarsitzung des Zentralkommitees der KPTsch in Prag vom 29. Mai bis 1. Juni 1968

23.7.1968 – (bez názvu) –

12.8.1968 La visite à Prague du Maréchal Tito et celle à Karlovy Vary du Premier Secrétaire Ulbricht

3.9.1968 Die KPTsch und das Abkommen von Moskau

20.9.1968 CSSR – Der politische Alltag

25.9.1969 Le dilema des intellectuels

30.9.1968 (télegramme No 281)/ dodatek k dopisu ze dne 25.9.1968

20.11.1968 Plenarsitzung des Zentralkommitees KPTsch (14.- 17.11.1968)

11.12.1968 Le sommet de Kiev

(Seznam byl sestaven podle obsahu fondu zpravodajských relací švýcarského velvyslanectví v Praze pro rok 1968. Viz BAR, E2300-01, 1973/156, Bd. 28)

121 Obrázkové p řílohy

Reprodukovaná politická zpráva ze dne 13. b řezna 1968

122

123

Nes četné vpisky a upozorn ění typu „ Monsieur le Président, très intéressant “ („ Pane prezidente, velice zajímavé “), které nacházíme na tém ěř každé politické zpráv ě, jsou dosta čujícím d ůkazem, že diplomatické relace nebyly po svém p řijetí v bernské centrále odloženy, aniž by jim byla v ěnována v ětší pozornost, jak se domnívají n ěkte ří badatelé (Viz Schnur, Aviva R.: Agieren oder reagieren?, s. 101n).

124 Fotografie ze švýcarského velvyslanectví (BAR, E 2200.190 (-), 1990/39, Bd. 11)

Exkluzivní lokalita švýcarského velvyslanectví v Praze umožnila jeho velvyslanc ům v pr ůběhu bou řlivého 20. století nejednu zajímavou podívanou. Pohled ze Schwarzenberského paláce v prvních hodinách okupace (Fotografie: Samuel Campiche).

125

„Hermeticky“ uzav řené Hrad čanské nám ěstí (Fotografie: Samuel Campiche)

126 Karikatury týdeníku Weltwoche

„ Postavte ho támhle k ostatním !“, diriguje Stalin ve funkci hlída če svého voskového kabinetu a ukazuje Dub čekovi místo, kam má postavit figurínu Antonína Novotného (Weltwoche, 12.1.1968, č. 1783).

„ Soudruh provazolezec “: v první polovin ě roku 1968 byl Dub ček jak švýcarským tiskem, tak velvyslancem Campichem stylizován do podoby akrobata anebo provazolezce (Weltwoche, 17.5.1968, č. 1801).

127

Alexander Dub ček za asistence Ceausesca a Tita v ětrá zaprášenou komnatu komunismu (Weltwoche, 7.6.1968, č. 1804).

„ Reformace na Východ ě“: Alexander „Hus ček“ v podob ě odvážného reformátora, jenž vyv ěšuje své kací řské teze o nezávislosti, rovnosti a partnerství na dve ře rozhn ěvaného kremelského „papeže“ Leonida Brežn ěva (Weltwoche, 26.7.1968, č. 1811).

128

„Zaneprázdn ěný branká ř“ Alexander Dub ček byl pro mnoho lidí po Čierné a Bratislav ě vskutku vít ězem (Weltwoche, 9.8.1968, č. 1813).

„Jednání v přátelské atmosfé ře“ (Weltwoche, 30.8.1968, č. 1816).

129