Premiéři V Rukách Poradců Aneb Kdo Komu Vládne
Total Page：16
File Type：pdf, Size：1020Kb
Premiéři v rukách poradců aneb kdo komu vládne Nadační fond proti korupci Obsah Prolog 3 Úvod 4 1 Václav Klaus aneb narcis v zajetí poradců 11 1.1 Poradci a černá konta ODS . 12 1.2 Jiří Weigl aneb tichá voda… . 18 1.2.1 Investiční a poštovní banka . 20 1.2.2 Doporučení Viktora Koženého . 24 1.2.3 Utajená schůzka s velkými následky . 26 1.3 Další „drobnosti“ kolem Klause . 28 1.3.1 Kocourkův odklon a Key Investments . 28 1.3.2 Ranko Pecić . 30 1.3.3 Alexandr Nikolajevič Rebjonok . 31 1.3.4 Nejbližší osoba . 32 2 Miloš Zeman aneb svéráz na scéně 33 2.1 Miroslav Šlouf – olympionik lobbingu . 37 2.2 Martin Nejedlý – Rusko na Hradě . 41 3 Vladimír Špidla aneb byrokrat v oblacích 44 3.1 Jaroslav Ungerman – trojjediný poradce . 48 4 Stanislav Gross aneb divoké mládí 51 4.1 Uhlí a kamarádi Musela, Sýkora a Pokorný . 55 4.2 Provize – Pandury – pokus č. 1 . 59 4.3 Křišťálová čistota a životní obchod . 59 5 Jiří Paroubek aneb urputně proti všem! 62 6 Mirek Topolánek aneb zemitá pravice vpřed! 68 6.1 Aleš Řebíček a zvedací most v Kolíně . 70 6.2 Marek Dalík a astronomický úplatek . 71 7 Petr Nečas aneb osudová žena 76 7.1 Jana Nagyová – carevna na Úřadu vlády . 81 8 Bohuslav Sobotka tedy Radek Pokorný 90 8.1 Škoda plzeňské Škody . 93 8.2 OKD a… Pokorného kancelář . 100 8.3 Lokomotivy a arbitráž s Pokorným . 103 8.4 Schůzka s předsedou Vrchního soudu v Praze . 105 8.5 Dvě velké oslavy jednoho právníka . 106 8.6 „Bizoni“ na scéně a… za scénou . 107 8.7 Trochu čínské „medicíny“ . 108 Literatura 111 2 Prolog „Kolikrát jsem vám říkal: dělejte si, co chcete, ale nezanechávejte žádnou dokumentaci, žádné stopy... (smích celého sálu).“ Josif V. Stalin z tribuny XVI. sjezdu KSSS [476] 3 Úvod Klíčovým problémem každé politické strany jsou finance. Je to proto, že politická strana je v pozici nápadníka, který si namlouvá společnost. Od nepaměti platí, že namlouvání s plnou kapsou peněz je o řády snadnější, než když jsou kapsy prázdné. Chudoba neláká. Každá strana chce být atraktivní – bohatá. Přízeň společnosti strana potřebuje k tomu, aby se dostala k moci. Aby mohla obsadit důležité funkce ve státní správě. Aby vyvolení jedinci strany mohli ovlivňovat další dění. Aby mohli zažít opojný pocit nadřazenosti nad svým okolím. Je to silná droga. Každý lídr politické strany kolem sebe potřebuje věrné pomocníky. Bez nich se na vrcholu neudrží. Bez nich by se na vrchol ani nedostal. Jako v silniční cyklistice. Úkolem každého pomocníka lídra je zajistit, aby smečka lídra nesesadila. Většina by ho totiž ráda nahradila – buď sebou samým, nebo svou spřízněnou skupinou. Olympionik lobbingu, poradce a dlouholetý přítel Miloše Zemana Miroslav Šlouf k tomu poznamenal: „Vím, že boj o vliv, o moc a o peníze je tím nejlítějším bojem v historii lidstva.“ [462]. To potvrzují i slova bývalého premiéra Mirka Topolánka: „Sám a sám s mořem bouřícím neboli na špici pelotonu fouká a žlutý trikot máš jen proto, aby všichni věděli, komu je třeba zezadu brnknout do kola.“ [98]. Jak lze zajistit, aby straníci lídra nesesadili? Na Adolfa Hitlera bylo spácháno několik pokusů o atentát, zatímco na Josifa Stalina žádný. Je to proto, že Hitler se personálním otázkám nevěnoval. Naproti tomu Stalin věnoval výběru lidí do nejrůznějších funkcí mimořádnou pozornost. Kouřil dýmku a stále přemýšlel, koho na jakou funkci dosadit a koho naopak odstranit. Pamatoval si jména a základní životopisná data všech klíčových lidí ve státě až do úrovně ředitelů průmyslových podniků [14], [443]. V roce 1935 tehdejším frekventantům vojenských akademií jasně ozřejmil důležitost personální otázky, když k nim hovořil na téma „kádry rozhodují vše“ [466]. A soudruh Stalin si kádry vybíral pečlivě a s láskou. A pečlivě je také posílal na popraviště. Nedal možnost vzniku větší skupiny opozice, která by měla sílu ho z komunistického trůnu sesadit. Jeho nejbližší spolupracovníci mu nikdy pod stůl bombu nenastrčili. Stalin se na ně mohl vždy spolehnout – proto si je ostatně vybíral. Hlavní úkol každého vedoucího pracovníka, ministra, vojevůdce či diktátora spočívá v umění si vybrat k sobě osoby, na které se lze plně spolehnout. V demokratickém systému nelze naštěstí používat likvidační metody soudruha Stalina. A hned je to znát. Tak například všichni tři čeští pravicoví premiéři po roce 1996 skončili předčasně. Dva z nich zradou svých blízkých spolupracovníků – a třetí proto, že jeho pravá ruka v osobě Jany Nagyové skončila… v policejní cele. Jak dále uvidíme, Václav Klaus a Mirek Topolánek si na zradu svých „věrných“ posléze veřejně postěžovali. Petr Nečas, který skončil nejhůře, si nestěžoval – s partnerkou Janou Nagyovou se oženil. Zrada od nejbližších spoludruhů se nevyhnula ani sociálnědemokratickým premiérům. Začalo to při volbě prezidenta v roce 2003, kdy Miloše Zemana zradili i jeho nejbližší souputníci. Během pouhých tří let se mezi létem 2002 a jarem 2005 v premiérské funkci vystřídali hned tři levicoví premiéři – až poslední Jiří Paroubek dokončil volební období, aby následně svůj post neobhájil. Snad všichni premiéři podcenili personální otázku. Ze všech polistopadových českých premiérů vydrželi k lednu 2017 v premiérské funkci po celou dobu čtyř let pouze Václav Klaus (mezi lety 1992 a 1996, druhé funkční období již neustál) a Miloš Zeman (mezi lety 1998 a 2002). 4 Jak lze vůbec v demokratické straně udržet smečku tak, aby lídra neroztrhala? Jediné, co zbývá, je dát smečce vliv a peníze. Hodně peněz, protože potřeby každého jsou nekonečné. Uspokojením jedné potřeby začíná potřeba další a větší. Miroslav Šlouf k tomu kdysi poznamenal: „V politice se samozřejmě spíš obchoduje s vlivem než penězi. Nemohl by být schválen pomalu žádný zákon ve sněmovně, kdyby se vliv poslanců nesměňoval: vy nám pomůžete schválit tento zákon, my vám zase tamten.“ [441]. Ale peníze jsou také třeba. Šlouf vzpomněl příhodu z divokých devadesátých let, kdy jakási poslankyně ODS, která svého času působila i jako mluvčí strany, zapomněla ve sněmovně igelitku s půlmilionem korun. Našla ji uklízečka a vrátila ji. Šlouf vzpomínal: „Bylo to velmi půvabné. Víte, co paní uklízečka za vrácený půlmilion od paní poslankyně dostala? Šálu. Alespoň se to říkalo.“ [441]. Později zmíněná poslankyně lobbovala za polostátní gigant ČEZ [441]. Od doby příhody se svět změnil k nepoznání. Nové technologie vše změnily. Změnily se i technologie uplácení. Igelitky a zahraniční konta vystřídaly na dlouhou dobu anonymní akcie tuzemských firem i firem se sídly v exotických destinacích. Byl-li držitelem takových akcií úředník, šéf státní firmy, poslanec, ministr, předseda vlády, prezident, policista, státní zástupce nebo soudce, neexistoval účinný způsob, jak to odhalit. A neexistuje ani v současnosti. Museli by se přiznat samotní aktéři. A ti se nepřiznají. Až do konce roku 2013 patřila Česká republika se svými „nezaknihovanými“ akciemi na doručitele (majitele) k několika málo státům na světě (Nauru, Marshallovy ostrovy nebo Kostarika), které umožňovaly držitelům akcií tuzemských firem vykonávat akcionářská práva pouhým momentálním předložením akcií. Každý, kdo je měl zrovna u sebe, měl příslušná podílnická práva. Koncem roku 2013 byla tato možnost konečně zrušena. I nadále je ale možné, aby v tuzemsku působící společnosti byly vlastněny prostřednictvím „neprůhledné“ zahraniční firmy [467]. Utajeně ovládat firmu lze i z některých zemí Evropské unie, typicky z Kypru (byť ne formou klasických anonymních akcií), nebo prostřednictvím registrace v již zmíněných daňových rájích [467]. S koncem tuzemských „nezaknihovaných“ anonymních akcií ale politici vytvořili nový institut – svěřenské fondy [467]. Možná, že jen kvůli tomu „nenápadně“ změnili i celý občanský zákoník. Svěřenské fondy slouží ke správě majetků. Čeští politici se inspirovali v anglosaském světě. Ale jak to tak bývá, Češi si zahraniční vzor trochu upravili… Výsledkem je, že kdokoli nepovolaný se o náležitostech svěřenského fondu nedozví… vůbec nic. Milá veřejnosti, anonymní akcie si klidně strč za klobouk! Ale ani igelitky ještě neztratily svou roli, přece jen hotové peníze jsou hotové peníze – lze je hned použít a nikde o nich není žádná stopa. Právě z toho důvodu tajné služby od nepaměti vyplácejí svoje agenty v hotovosti. Někteří kultivovanější politici „na úrovni“ místo igelitek používají krabice od vína… Zdroje pro financování politických stran a jejích členů se v průběhu času také proměnily. V roce 1994 uspořádala Občanská demokratická strana (ODS) večeři na Žofíně. Strana tehdy některým českým podnikatelům rozeslala dopis s pozvánkou, kde v záhlaví dominovalo logo ODS a česká státní vlajka. K dopisu byla přiložena přihláška s tímto textem: ,,ANO! Zúčastním se Večeře ministerského předsedy v rámci ukončení Komunálních voleb 1994 dne 30. listopadu 1994 na Žofíně, Praha I, společně s ministry, členy Poslanecké sněmovny a ostatními předními představiteli ODS. Současně přispívám darem ve prospěch rozvoje ekonomické prosperity a demokracie v naší zemi, prosazované politikou ODS, ve výši 100 000 Kč.“ [468]. Exkluzívním sponzorem večeře se mohl stát podnikatel za 250 tisíc korun zaslaných na volební konto ODS [468]. A Žofín byl plný podnikatelů, ředitelů podniků a představitelů bank. Přišlo jich na 220 [469]. Někteří zúčastnění šéfovali podnikům či bankám, které ovládal stát. A vstupné bylo zaplaceno z podnikových financí. Vedení ODS na tom nevidělo nic divného, celou akci zarytě obhajovalo a hodlalo v tom pokračovat [470], [472]. Václav Klaus večeři na Žofíně obhajoval s tím, že byla jen jednou z několika desítek, které měl s podnikateli během roku [470]. Ne všichni ale tehdy na tuto hru přistoupili. Tehdejší generální ředitel ústecké Setuzy Miloslav Handl účast odmítl: „Zatím jsem mohl s čistým svědomím každému zaměstnanci říci, proč jsme dali 5 peníze tam nebo onam, obávám se, že v tomto případě bych to nezdůvodnil. Výše částky není problém – jistě bychom přispěli nejen 100 nebo 250 tisíc korun, ale i milion a čtvrt, kdyby pan premiér pořádal takovou akci třeba na podporu opravy sídla předsednictva vlády nebo na podobný účel, ale nevidím důvod podporovat politickou stranu.“ [471]. K mediálně vděčné historii financování ODS patří i bombastický kongres v Karlových Varech, který se uskutečnil jen necelé tři týdny po zmíněné akci na Žofíně.