Legacy of Weltkrieg On the brink of war

Obsah Historické změny před rokem 1914 ...... 3 Historické změny – Weltkrieg ...... 5 Poválečné dění do roku 1930 ...... 7 Obecné informace ...... 11 Světové supervelmoci ...... 14 of America ...... 15 German Empire ...... 17 Světové velmoci ...... 19 Union of Great Britain...... 20 French Republic ...... 22 Iberian Empire ...... 24 Danubian (Federal) Empire ...... 26 USSR ...... 28 (in exile) ...... 30 Další státy ...... 31 (Italian) Papal State ...... 32 Italian Socialistic Republic ...... 34 Kingdom of Scandinavia ...... 36 Republic of Scandinavia ...... 37 Republic of Ukraine ...... 38 Kingdom of Poland ...... 39 Empire (Tsardom) of Bulgaria ...... 40 Ottoman Empire ...... 41 Iron Guard of Romania ...... 43 New Persian Empire ...... 44 Japanesse Empire ...... 46 Quing Empire ...... 48 Chinesse Republic ...... 49 Mexican Empire ...... 51 Russian Junta ...... 53 Kingdom of United Georgia ...... 55 Abyssinia Empire ...... 57 Méně důležité státy ...... 59

Historické změny před rokem 1914 ASIE

- Čínská říše dynastie Qing (Čching) zažila pád po sérii porážek, jež oslabili pozici dračího císaře a jeho autoritu. Legitimita jeho vlády byla zpochybněna a následné bouře a povstání warlordů na západě byly jen začátkem koncem Říše středu. - Čínsko – Japonská válka. Čína přišla o svůj vliv na Koreu, která se stala loutkou Japonského císařství. To následně upevnilo v Korei svou pozici. Japonsko získalo Tai- wan. - Rusko-Čínská válka. Ruská říše získala Mongolsko a Sinkiang. - Válka o Koncese. Válka Evropských mocností (Fr, VB, Něm) + Japonsko s Říší Čhing. Mocnosti získali pozice na pobřeží Číny – Velvyslanecká města, spravovaná guvernéry a odvádějícími zisk z obchodu všem účastníkům (25 % každému). - Britská říše vytvořila Dominium Oceánie – Veškeré kolonie v oblasti Austrálie a Oceánie - V Indii došlo k povstání Gurkhů a k odtržení jejich království (Nepálská i Bhútánská dynastie sjednocena) od vlivu Britů (nemalou pomoc dostali od Rusů a Němců). - V Persii se dostala k moci Hossein Ali Mirza E'tezad Saltaneh, prvorozený syn předchozího šáha (Mozaffar ad-Din Shah Qajar) a to i přesto, že dle všeho měl nastoupit jeho druhorozený syn z důvodu nelegitimity. Přesto se s pomocí vojska dokázal na trůně udržet, odstranil své rebelské sourozence a upevnil svou pozici na trůně. Následně začaly změny. Navázání vztahů s Německem a zahájení mohutné reorganizace armády, administrativy a společnosti celkově. Celková sekularizace společnosti byla o to více znatelná v porovnání se sousední Osmanskou říší, kde docházelo k utužení muslimského chalífátu a bigotnost hrála prim. - Čínská revoluce roku 1911 – Rozpad Říše Qing, ale NE její zánik. Císařské síly udrželi severovýchodní Čínu včetně hlavního města a Mandžusko. Na jihu vznikla Sunjatsenova Čínská republika a na území střední a západní Číny se moci ujali různí revolucionáři a warlordové.

EVROPA

- Dánsko-Norsko vstupuje do personální unie a zahajuje novou fázi unifikace po atentátu a smrti krále Haakona VII., jeho manželky i syna a dědice Olava. Atentátník byl nalezen a popraven. Nezdálo se, že za tím byla politika, ale čistě nenávist na dána na norském trůně. Haakonův bratr, Dánský princ a dědic tamního trůnu, Kristián X. Ten poté usedl i na trůn Dánského království, když jeho otec abdikoval, aby byla personální unie upevněna. - Ve Švédsku se k vládě dostali radikální nacionalisti, sympatizanti s Německou říší a Pruska obecně. Byla provedena vojenská reforma a Švédská neutralita v případě Evropské války už nebyla jistá. - Ve Španělském království vládně Karlistická větev Bourbonů poté, co vyhráli I. Karlistickou válku, ve které Francie nepodpořila pragmatickou sankci a UK se do konfliktu nehodlala vůbec zapojit. - Unie Portugalska-Španělska od roku 1910, kdy byla Portugalská královská dynastie při revoluci svržena a vyvražděna. Španělské zbraně zajistili pořádek a poté provedli korunovaci nového krále. Tím se stal Jaime de Borbón y de Borbón-Parma, král Iberijský a legitimistický pretendent na korunu Francie. Proti tomu se postavila Brazilská větev Portugalského rodu. Vzhledem k tomu, že tam však vládl syn dcery, nebyla stížnost přijata. Španělské zbraně zajistili zbytek. Tím vznikla Iberijská unie nyní známá jako Iberijská říše.

AMERIKA

- Maximilián I. Habsbursko-Lotrinský se udržel jako císař Mexického císařství s podporou Francouzských a Iberijských zbraní. Maximilián nadále vládl Mexiku a reformoval ho směrem k modernímu typu monarchie. Po Maximiliánově smrti nastoupil na trůn jeho adoptivní syn, potomek prvního císaře Mexika, Salvador (de Iturbide y Marzán) von Habsburg-Iturbide. - V Brazílii přežila dynastie původně Portugalských císařů, nyní císařů Brazilských. Aktuálním císařem je Pedro de Alcântara of Orléans-Braganza. - Válka Peru s Ekvádorem = Vítězství Peru a obsazení Ekvádoru. Vznik Peruánské říše. Andrés Avelino Cáceres, prezident Peru a generál, se nechal korunovat prvním císařem této říše.

Historické změny – Weltkrieg - Velká válka začala historicky (atentátem na Ferdinanda d’Este v Sarajevu v roce 1914) poté, co Srbsko odmítlo ultimátum. - Dohoda: Francouzská republika, Spojené království + Dominia, Ruská říše, Italské království (později), Srbské království, Řecké království (později), Belgické království, Rumunské království (později) - Centrální mocnosti: Německá říše, Rakousko-Uhersko, Osmanská říše (později), Bulharské carství, Iberijská říše (později), Švédské království, Etiopijské císařství (později) - Velká válka se vedla na několika frontách. Nejdůležitější byla bezpochyby fronta západní, kde umírali miliony mužů stejně jako v historii. Podobně historická byla fronta Italská a Balkánská. Co bylo však nové, byla fronta Severská. Ve Finsku a v oblasti Laponska, kde postupovali Švédské zimní divize do jezerních krajů podporované Finskými bojůvkami a místními, kteří je vítali jako ztracené bratry. - Rok 1917 byl zlomový. Nejen, že došlo k Revoluci v Ruské říši a k nastolení Republiky, která podepsala Brest-Litevský mír (ahistoricky Švédsko získalo Pobaltí a Finsko), ale došlo k též zapojení Iberijského císařství do války. Tato „Bourbonská zrada“, jak ji nazval Philippe, Duke of Orléans, Orléanistický pretendent na Francouzský trůn, byla rozhodující. Iberie, válkou nevyčerpaná, poskytla několik set tisíc mužů do bojů v Pyrenejích a následně v Jižní Francii, na což válkou vyčerpaná Dohoda neměla odpověď. Vstup Iberie do války byl vykalkulovaný a touha Legitimistického pretendenta, císaře Iberie, Jaimeho, na trůn Francie byla nezpochybnitelná. Naneštěstí, či naštěstí, korunu nezískal. - Půl roku na to, na začátku roku 1918 vojska Dohody kapitulovala. - USA se do Velké války vůbec nezapojila. - Berlínský (nebo jak se mu žertem říká „Německý“) mír, jež následoval, byl na Dohodové síly vskutku velmi tvrdý.

Berlínský mír - Afrika: Británie a Francie přišli o většinu kolonií v Africe a Asii (vyjma Dominií). Francii zbylo jen Alžírsko a Tunisko, které nikdo nechtěl. Maroko bylo osamostatněno a stalo se Iberijskou loutkou. Německo získalo z kolonií nejvíce a z nich založilo Německou Africkou Společnost. Egypt a Tripolsko bylo připojeno k Osmanské říši, i když Egypt jen jako loutka. - Evropa: UK přišla o Gibraltar, Kypr, Maltu a pozice na Krétě. Námořní moc UK ve Středozemí byla zlomena. Francie přišla o celé Alsasko-Lotrinsko a Belgie o východní břeh Mázy. Rakousko-Uhersko získalo celé Benátsko, což byla krutá rána pro Itálii. Na Balkáně se Bulharsko stalo dominantní zemí a vojensky i ekonomicky svoje sousedy zastínilo. - Východní Evropa: Velké změny zažila Východní Evropa. Ruská říše, nyní již republika, byla nucená odevzdat ohromná území, která následně Německé zbraně zajistili a vyhlásili na nich loutkové vlády – Ukrajinu, Polsko, Bílou Rus a Litvu. Pobaltí a oblast Petrohradu a Finsko připadlo Švédsku, které vzápětí vyhlásilo vznik Skandinávského království. - Amerika: Karibské kolonie Francie a UK získala Iberie. - Asie: Německo získalo Indočínu. Oceánské kolonie zůstali Oceánii. - Francie a Spojené království: Musí platit reparace Německé říši (FRA+UK) a Osmanské říši (UK). Francouzské ozbrojené síly nesmějí překročit 100 000 mužů ve zbrani (po revoluci v UK zvýšeno na 300 000 mužů ve zbrani). Francouzská flotila nesmí přesáhnout 25 % stavu Reichsmarine (po pádu UK zvýšeno na 50 %). Francouzská flotila nesmí obsahovat ponorky a letadlové lodě. Francie nesmí zkoumat a budovat tankové jednotky. - Srbsko-Rumunsko-Řecko: Musí platit reparace RU (Srb, Rum) a Bulharsku (všechny 3). - Ruská říše: Všechny podmínky padli po Ruské revoluci, Rudí neplatí reparace, i když dodržují (zatím) hranice dané Brestlitevským mírem. - Poznámka: Spojené Království a Italské království se zprostili podmínek míru (vyjma územních změn) po domácích revolucích. Spojené království po ztrátě Ostrovů a Itálie po revoluci a přeměně v Papežský stát a komunisty na jihu.

Poválečné dění do roku 1930 - Podepsání Berlínského míru však mír ve světě nezaručilo ani zdaleka.

ASIE

- Ruská občanská válka: Brest-litevský mír a následný bolševický převrat zavedl Rusko do občanské války. Krvavá a krutá válka bolševiků vedených Leninem a Trockým proti republikovým silám a pozůstatkům carské armády věrné carovi (ten i s rodinou emigroval do Německa). Bolševici však nebyli schopní zvítězit a podobně tak nebyly schopni vyhrát „Bílí“. Ti zajistili díky Magistrále své pozice na Sibiři. Díky válce se důstojníkům podařilo potopit poslední zbytky republiky a zavést vojenskou chuntu v čele s mocipány typu Děnikin, Wrangel, Kolčak, Judenič a Kornilov. Od Ruska se úspěšně též odtrhly země Střední Asie, kde vznikla Alash- Orda, země na Donu (Kozácký stát) a na Kavkaze pak obnovené Království Gruzie. Všechny tyto státy byly nezávislé, ale také přátelské vůči juntě a nepřátelské vůči Bolševikům. Díky Německé podpoře (zbraně, dobrovolníci) se podařilo ustálit situaci a donutit Bolševiky zastavit postup. Ti tak uvízli uvnitř železného kruhu nepřátelsky naladěných států. Přesto se nezastavili a začali provádět brutální reformy a změny uvnitř své země. Naneštěstí, nejen tam. Rudí agitátoři a bolševismem nakažení cizinci bojující v řadách Bolševiků (internacionalističtí dobrovolníci), pronikali na západ, jih a východ (vraceli se domů) a spolu s nimi se vracely též bolševické myšlenky a zprávy o vítězství Rudé revoluce. Trocký si mnul ruce. Světová revoluce bude jeho, nebo v to alespoň doufal. - Čína: Nadále probíhají boje mezi pozůstatkem Čínské říše, Čínskou republikou a warlordy. Japonsko zbrojí, ale neintervenuje ze strachu z Německé reakce. Během posledních let se uvnitř Republiky objevila frakce komunistů vedená Mao C’Tungem, čínským předákem, jež se inspiroval v Ruské revoluci a myšlenkách. - Persie: Ruské občanské války využila též reformovaná Perská říše se svou modernizovanou armádou. Provedla prvně rychlý úder na Afghánistán, dosti krvavý masakr místních kmenů, jež se následně bouřili proti vládě Šáha, a následně zajistila jižní oblasti Střední Asie. Postup na sever zastavila vojska Alash-Ordy s podporou Krasnovových kozáků. Alespoň prozatím. I tak se jednalo o velký vojenský úspěch a vznik Nové Perské říše následoval. Korunovace na krále králů (Shahanshah) byla třešničkou na dortu. Bosporská velmoc se pomalu začala obávat o svou východní hranici. - Indie: Poté, co proběhla revoluce na Britských ostrovech (viz níže) šířila se vlna i do kolonií. Ve většině neuspěla, v některých ano. V Indii se boje proti okupantům ujal jistý Mahátma Gándhí. Svojí mučednickou politikou odporu Britům uchvátil ohromné davy Indie a ty byly následně využity proti oslabeným koloniálním posádkám v Barmě a Kalkatě osobami jako byl Néhrú a pod. Z této „lidové“ revoluce vznikla Barmská Komuna, socialistický lidový stát, jež zahájil válku za osvobození celé Indie od koloniálního útlaku. Na jihu a západě země, kde byly silné vazby na Hinduismus a s ním spojené kasty, či na muslimskou část populace (Dillí, Pákistán…), se však nesetkali s takovým úspěchem. Zatím. Nakonec byl podepsán chatrný mír mezi Britským dominiem Indií (British Raj) a Barmskou komunou. Nikdo si nedělá iluze, že by měl trvat věčně. - Indie II: Poté, co se UK propadla do revoluce, se situace ještě více vyhrotila. Král sice přežil a on i vláda řídí dominia z Kanady, přesto je moc centrální vlády oslabena a živly na území Indie to vědí. Nakonec to vyústilo v ozbrojené povstání na jihu Indie, kdy se tamní knížectví spojila pod praporcem Hyderabadského vládce. Tím byl Mir Osman Ali Khan. Správce a vicekrál Dominia India (British Raj), Victor Alexander John Hope, 2nd Marquess of Linlithgow, byl donucen uznat nezávislost Federace Indických knížectví, neboť si nemohl dovolit válku s knížaty a zároveň chránit zbytek dominia před revolučními bouřemi vyvolávanými Barmskou komunou. Ta sama byla hrozbou, se kterou musel vicekrál počítat.

EVROPA

- Evropa po válce zažila skutečně mnohé revoluce a změny. - Hned po válce, když se z východu začali vracet německé jednotky, mnohé z nich indoktrinované komunismem, začali problémy vřít v samém Německu. Lid znavený válkou, i když vítěznou, nechtěl podporovat „Bílé“ v boji proti dělnicko-rolnickému státu. Bajonety situaci nakonec uklidnili, ale přesto se císař musel vzdát mnohých pravomocí a otevřít dveře demokratizaci. Socialisté v Reichstagu velmi posílili (komunisté byli zakázáni). - Vývoz revoluce ze SSSR však neskončil v Německu. Naopak, tam to jen začalo. Mnozí další zamířili do Skandinávie, Francie, Spojeného království a Itálie. A všude nesli myšlenky komunistické, Marxistické, revoluce. Za lid! - Francie a UK byli válkou poznamenány nejvíce. Válečné vyčerpání, ekonomický kolaps, ztráta kolonií, miliony mrtvých a zmrzačených a samozřejmě ponížení a reparace. Živná půda pro revoluce. A ty také přišli. Prvně ve Francii, kde se socialisté hrnuli pod praporce Komuny s bolševickými agitátory v čele. Jen díky za pomoci Německých zbraní byli revolucionáři po roce bojů v celí Francii poraženi. Bohužel, tam, kde pomohli Francii, nemohli pomoci v Británii. Vláda padla, královská rodina musela utéct do Kanady (zachránili cca polovinu RN) a v Británii byla vyhlášena dělnický Svaz Velké Británie. Noční můru Britských konzervativců se stala skutečností. Nepřekvapí, že již během revoluce probíhal masový exodus lidu, podniků a dalších z Británie směrem do kolonií. Kdo mohl zachránit se útěkem, ten tak učinil. Tajemníkem komunistické strany UGB byl zvolen William Gallacher, který ihned označil krále a bývalou vládu za zrádce, zrušil reparace Německé říši a následně provedl masivní kolektivizaci všeho, na co mohl v Británii šáhnout. Německo, samo vyčerpané a s početnými socialistickými poslanci, zatažené do potlačování rudých ve Francii, mohlo jen přihlížet. - Dobře nedopadla ani Itálie. Ta, jakožto další poražená dohodová mocnost zažila svou dávku revolucí. V čele jedné takové stál populární mluvčí a demagog jménem Benito Mussolini. Tomu se podařilo na převážně chudém jihu Itálie vzburcovat lid a brzy celý jih Itálie zachvátila revoluce, která se začala šířit do zbytku země. Situaci zachránil Papež společně s královskými loajalisty a Rakousko-Německými vojsky. Porazit Mussoliniho však nedokázali. Přesto se jim podařilo zatlačit ho na jih od Říma, načež se situace proměnila v zákopovou válku. To bylo neúnosné a obě strany tak nakonec dospěly k tomu, že byly nuceny podepsat příměří. Na severu s podporou Rakouska vznikla loutková vláda Papežského státu (později se stavu loutky zprostila, když začala krize v R-U) a na jihu pak Mussoliniho Socialistická Italská republika. - Ušetřeno změn nebylo ani R-U, které sice Velkou válku vyhrálo, ale vnitřní situace hrozila přerůst v bouři, která by mohla rozvrátit celou zemi. Nakonec i Maďaři, velmi neradi, a Rakouští němci s nimi, přijali návrhy císaře Karla a provedli konstituční reformu celého Rakousko-Uherska, které se transformovalo v Podunajskou federativní monarchii (Podunajská říše). Češi, Galicijští Poláci i Jihoslované získali vlastní království v rámci monarchie též vznikly autonomní oblasti Slovensko, Banát a Transylvánie (v rámci Uherského království), Sudety (v rámci koruny České) a Benátsko-Trenstsko (V rámci Rakouských dědičných zemí). Situace není ani zdaleka dokonalá. Zvláště Uhři své závazky vůči autonomiím nedodržují ani zdaleka. - V Norsko-Dánské Unii stála socialistická bouře (vítězství socialistů ve volbách) trůn krále, který musel abdikovat a byla vyhlášena republika. Socialisté, a především komunisté se snažili vzbouřit i v Skandinávském království. Tam však ve volbách neuspěli a jejich krev při následném pokusu o převrat (převrat to byl zpackaný od začátku) zalila ulice Stockholmu, Helsinek a St. Petersburgu. - Podobný úspěch slavili socialisticko-komunistické strany v Nizozemí. Tam zvítězili v regulérních volbách a následně složili Rudo-Oranžovou vládu, která jako první bod po svém zvolení zrušila monarchii. Královna Wilhelmina nalezla exil v Německé říši na dvoře císaře Viléma, tomu jen vzdor Reichstagu zabránil v obnovení monarchie v Nizozemí silou. Reichstag, který tou dobou sám zažíval socialistickou oblevu, rozhodl proti útoku na stát, kde se k moci dostala proti-monarchistická vláda regulérními volbami. Lidová republika Nizozemí tak přežila svůj vznik. Předseda vlády David Wijnkoop následně ve spolupráci s Indonéským komunistou a soudruhem Rustamem Effendim následně zahájil pomalou dekolonizaci. Indonésie má v rámci republiky vysokou úroveň autonomie.

AFRIKA

- Jediná poválečná změna byla revoluce v Jihoafrickém dominiu, kde byla svržena pro-Britská vláda dominia a J. B. M. Hertzog, premiér Jihoafrické unie, byl během převratu i se svou rodinou zavražděn. Revolucionáři inspirovaní Rudým Ruskem a proti-Britsky a celkově proti- Evropsky namotivovaní převzali vládu a započali čistku celé země. Podobně jako v UK, kdo z Evropanů utekl, ten vyhrál. Kdo ne, skončil v jednom z masových hrobů. William H. Andrews, předseda revolučního výboru, jeden z mála původem bílých Evropanů, který byl ušetřen (hlavně proto, že vedl revoluci) se ujal vlády jako Bílý diktátor černé komunistické říše. Jiho-Africká unie zůstala…jen již není dominiem, ale rudou diktaturou.

AMERIKA

- Revoluční horečka a růst uvědomění a sebevědomí dělníků, odborů a hnutí zasáhl i Jižní a Severní Ameriku. Zatímco USA zažilo nárůst odborových hnutí po celých státech, což nemálo přispělo ke státním výdajům a snížení ekonomického růstu, Jihoamerické státy dostali mnohem akčnější dávku revolucí. - Venezuela a Kolumbie si zažili revoluci a převraty velmi brzy. Naštěstí, ani v jednom případě nebyli příliš krvavé. Odpor proti převratu a nastolení socialismu, nebyl vůbec žádný. V Kolumbii se nakonec revoluce proměnila v řádnou demokracii, zatímco ve Venezuele se chopili moci straníci sympatizující s bolševismem a zahájili vládu jedné strany. - Podobná revoluce se odehrála v horské Bolívii, i tam vyhráli Rudí, tentokráte toho nejtvrdšího ražení. Čistky, které následovaly, byly důkladné a zbavily Bolívii veškeré kontrarevoluční opozice. - V Argentině se mezitím k moci dostala k moci vojensku junta poté, co se jí podařilo zarazit demokratické, a hlavně silně sociální reformy Radikální občanské unie vedené Presidentem Hipólito Yrigoyenem. Ten byl pro výstrahu všem socialistům a demokratům zastřelen a moci se ujala generalita za podpory konzervativních kruhů v zemi. - Nejhůře dopadla Brazílie. Dlouho se tamními císaři podařilo odolávat sociálním bouřím a Brazilští dobrovolníci z řad Integralistů dokonce bojovali v Bolivijské občanské válce, i když neúspěšně. Nejspíš právě tato intervence zajistila pozornost revolucionářů, kteří následně v roce 1929 rozpoutali hotovou smršť protivládních a protimonarchistických bouří v Amazonském pralese. Ten se brzy ocitl v rukách guerillových rudých jednotek zásobovaných z Bolívie (mnoho revolucionářů jsou bezpochyby původem Bolivijci). Dlouhá neochota císaře proti nim zakročit a obava z expanze rudých z pralesa směrem na lidnaté pobřeží způsobila odtržení jihu Brazílie, kde se moci ujali integralisté v čele s Plínio Salgadem. Jedna věc je přijít o prales, druhá o ekonomicky silný jih země. Císař neměl mnoho na výběr a musel začít jednat. Plnohodnotná trojstranná občanská válka mohla začít.

DŮLEŽITÉ POZNÁMKY

- Veškerý výzkum letadel je opožděn cca o 20 let. Takže nyní, v roce 1930 létají stroje, které létali v roce 1910 v historické linii. Jinak řečeno, válečné letectvo je hodně pozadu a sotva v plenkách. Na mořích stále kralují bitevní lodě a letadlové lodě jsou zatím jen snem na papíře snílků. Výzkum tanků a dalších zbraní je plus mínus na historické úrovni. - Co je to Autoritativní monarchie: Jedná se o „moderní“ typ monarchie, kdy je monarcha v čele vlády, kterou si sám určuje ze zvolených stran, kontrolovaný voleným parlamentem. Jedná se víceméně o prezidentskou demokracii, přičemž monarcha má plnou kontrolu nad ozbrojenými silami (nejvyšší velitel) a zahraniční politikou (měl by si nechat důležité kroky schválit parlamentem, pokud ho nechce nasrat). Obecné informace Nutné obsadit před začátkem hry

- Supervelmoci: o Německá říše – Nutné obsadit Německou říši. Bez ní to nejde. o USA – USA obsazená být NEMUSÍ, jelikož hra za ni bude vskutku obtížná, i když se to tak nemusí teď zdát. Samozřejmě, pokud uspějete, nebudete na tom špatně. Ale předem očekávejte interní konflikt. - Velmoci: o Rád bych obsadil všechny velmoci. Primárně však Britskou unii, Spojené království v exilu, Francii a Ibérii. Pokud bude obsazena Ruská Junta nemusí být obsazeno USSR a obráceně. o Podunajská říše je obtížnější hra a bude chtít hráče, co dokáže hrát politicky obratně, proto NEMUSÍ být nutně obsazena.

Odhadnutá obtížnost: Určena hvězdičkami. Čím více hvězdiček, tím je obtížnost asi vyšší. Asi poněvadž samozřejmě závisí na vašich vlastních krocích, na dění ve světě a tak. Leckdy je větší obtížnost odměněna větší potenciální odměnou.

Herní posuny

- Herní posuny budou dělány za pomoci Světových událostí. Pokaždé, když PJ postne světové události, či nějakou událost vyhodnotí, dojde k posunu. PJ vždy uvede v nadpisu příspěvku aktuální datum. Psát příspěvky zpětně lze jen s PJovým dovolením. Délka časových skoků bude určena děním ve světě. Při obyčejných diplomatických jednáních a nic nedělání budou delší, při krizích a podobně, budou kroky kratší. VŽDY však bude docházet k posunu. Jinak by hra ustrnula v lednu prvního roku, kdy by se pak měli stát všechny světové události, což samo o sobě je nesmysl.

Herní prvky a mechanismy

- Suroviny: Ano v jeskyni se bude hrát i se surovinami. Systém je na to uzpůsobeno (díky tabulkovému sheetu). Suroviny budete potřebovat pro tvorbu PK a PK na tvorbu jednotek, lodí, letadel i různé civilní projekty. - HDP: HDP je jen hrubý ukazatel ekonomiky vaší země. Čistý zisk je ovlivněn mnoha faktory a ve skutečnosti může - PK: Průmyslová kapacita je důležitým faktorem. Peníze nejsou vše. Pokud vaše země nemá továrny, nebudete schopni vyrábět zbraně, lodě a letadla ani používat civilní PK na civilní projekty. - Finance: Další z důležitých ukazatelů. PK je sice důležité, ale vše je třeba taky zaplatit. Veškeré jednotky i projekty (vyjma výzkumu) polykají jak PK tak i finance.

Známé pakty, aliance a organizace

- Mitteleuropa – Ekonomicko-Obranný pakt vedený Německou říší – Německá říše, Belgické království, Bílá Rus, Ukrajinská republika, Království Litevské, Německá Africká společnost, Německá východo-asijská společnost - Balkánský pakt – Vojenská aliance - Řecké království, Srbské království, Rumunská Železná garda - Dohoda – Ekonomicko-vojenský pakt – Spojené království v Exilu + Dominia, Francouzská republika - Třetí Internacionála – Velmi volná politická organizace – SSSR, Britská unie, Italská socialistická rep., Nizozemská soc. rep., Venezuela, Bolívie, Barmská komuna a Jiho-Africká unie, Soc. Rep. Mesoamerika, Komunistická osvobozenecká lidová armáda (neoficiálně) - Společnost národů - Politická organizace řízená víceméně Německou říši, které sekunduje Podunajská říše. Většina ne-členských států ji sprostě ignoruje, především pak Internacionála a USA, i když někteří členové Internacionály jsou členy, často ignorují její rozhodnutí. - Všechny státy Evropy (bez Švýcarska, SSSR a Italské socialistické rep.), Státy Jižní Ameriky, Spojené království v Exilu, Japonsko, Čínská říše (Republiku Německo neuznává), Osmanská a Novoperská říše, Království Gruzínské, Kozácký stát a Etiopské císařství

Žebříček flotil

1. US Navy (USA) 2. Reichsmarine (Německá říše) 3. Royal Navy (Spojené království v exilu)

• Top 3 flotily mají náskok před ostatními a rozdíly mezi nimi nejsou tak velké jak by se mohlo zdát. 4. Armada Real Ibérica (Iberijská říše) 5. People’s Navy (Britská unie) 6. Dai-Nippon Teikoku Kaigun (Japonské císařství) 7. Marine Nationale (Francouzská republika) 8.-9. Kungliga Flottan (Skandinávské království) a Skandinaviske flåde (Skandinávská republika)

• Flotily 10. a níže jsou už mnohem menší, než 4-9 a proto zde nebudou sepisovány

Známé obranné linie

- Karelijská obranná linie a Baltská obranná linie – Skandinávií vybudovaná obranná linie na hranicích se SSSR. Tvoří ji převážně objekty LO, zákopová pásma a pásma zátarasů protipěchotních a nově i protitankových. - Karská obranná linie – Obranná linie zátarasů a občas i LO objektů na Gruzínské straně Osmansko-Gruzínské hranice. - Apeninská linie VS Mussoliniho linie – Dvojice proti sobě stojících obranných linií zákopů, zátarasů a na Papežské straně i objektů LO. - Ludendofrova linie – Opevněná linie v Alsasku-Lotrinsku opírající se o objekty vybudované ve Weltkriegu a pomalu modernizované (vláda na armádu neutrácí příliš, takže to nejde moc rychle). Využívá i původní pevnosti Francie přestavované a otáčené na druhou stranu. Vše namířeno proti Francii. Jsou zde k nalezení objekty LO i TO, pásma zátarasů i zákopů. Čím dál na sever je linie méně pevná. Končí na hranicích s Flandersko-Valonským královstvím. Tam přechází v opevnění Flandersko-Valonské. - Adalbertova linie – Nová obranná linie království Flandersko-Valonského. Většinou se jedná o objekty LO, občas i objekt TO. Namířená proti Francii. - Pevnost Vladivostok – Přístav proměněný v pevnost. Ruské Juntě je jasná důležitost tohoto jediného kloudného přístavu a obchodní spojnice. Proto ho opevnili jak ze souše, tak z moře (ne, že by nevěřili Japoncům…ale nevěří).

Známé osobnosti (alter dění)

- Albert Einstein, Max Planck, Werner Heisenberg, Otto Hahn, Max Born, Siegfried Flügge, Friedrich Hund, Walther Bothe, Gerhard Herzberg (atom), Wernher von Braun (rakety) – Technický institut císaře Viléma v Berlíně - (atom)– Královská Italská Akademie - Erwin Schrödinger, Leó Szilárd, Stanislaw Ulam, Edward Teller, Eugene Wigner, Victor Weisskopf, Wolfgang Pauli (atom), John von Neumann (PC, atom) – Vídeňská univerzita - J. Robert Oppenheimer (atom) – USA - Paul Dirac, Léon Rosenfeld (atom), Alan Turing (šifry, PC) – Union of Britain - Niels Bohr, Hans Kramers, Oskar Klein (atom) - Niels Bohr Institute in Stockholm - Sergej Koroljov, Valentin Glushko (rakety), Georgy Flyorov (atom) – Ukrajina - Mikhail Kuzmich Yangel – Ruská Junta - Vladimir Chelomey (letectvé, rakety), Konstantin Petrzhak (atom), Jerzy Rozycki, Henryk Zygalski a Marian Rejewski (šifry, PC) – Polsko - Arťom Mikojan (Letectví) – Gruzie - , Yulii Borisovich Khariton (atom) – SSSR - Yakov Borisovich Zel'dovich (atom) – Bílá Rus (A Německo) - Ernest Walton, John Cockcroft, , James Chadwick (atom) - UK in exile ….a další (doplním co bude třeba, až se budou hráči ptát a tak)

Světové supervelmoci

United States of America

Typ vlády: Prezidentská demokracie

Hlava státu: Prezident Herbert Hoover

Základní HDP: 4.800.000.000

Základní PK: 320

Počet obyvatel: 125 000 000

Odhadnutá obtížnost:

USA jsou tvrdě kapitalistická země v čele s republikánskou stranou vedenou prezidentem Herbertem Hooverem. Republikáni jsou u moci již několik desetiletí, kdy posledním demokratickým prezidentem byl Grover Cleveland mezi lety 1884-1888. Od té doby vládli bez přestávky republikáni neustále podporovaní mocí bankéřů z Wall Street. Syrový, čirý kapitalismus, tak, jak si ho vysnil von Hayek. Ne nadarmo je Keynes v USA persona non grata a jeho teorie ekonomiky (Keynesiánství) jsou považovány republikány za dílo pekelné. Právo na soukromé vlastnictví, nízké daně a pokud možno žádný státní intervencionismus (nedej bože nějaké sociální jistoty, fuj), to jsou pilíře Americké společnosti. A doposud jim to vychází.

Amerika jede v čele a nikdo nemůže pochybovat o tom, že tento ekonomický supergigant je skutečnou ekonomickou supervelmocí o krok (či spíše i pár kroků) před ostatními zeměmi. Pravda, USA si doposud nezažili žádnou ekonomickou krizi, která by otestovala efektivní funkčnost systému a stejně tak do USA teprve přichází socialistické a komunistické myšlenky, jež jsou však ihned potlačovány a proklínány.

USA se nezúčastnily Světové války (obecně známé německým názvem Weltkrieg) a zůstaly během ní striktně neutrální (žádný Wilson a jeho intervencionismus) a ignorovaly dění v Evropě. Jelikož nikdy nevládl Wilson, neexistuje ani FED.

Mnozí tvrdí, že ekonomika i sociální struktura USA je velká nafouknutá bublina, která brzy splaskne v ohromné explozi, která zachvátí svět. To si alespoň myslí zastánci teorie Keynesiánství a socialisticko-demokratické kruhy v USA. Bohužel, či bohudík, jsou stále v menšině.

Co se vojenství týče. Pozemní armáda USA je skoro neexistující, mají své národní gardy, a to jim stačí. Na druhou stranu, US Navy je jedno z těch největších na světě a může klidně konkurovat Royal Navy a Reichsmarine.

Poznámka: Jeskyně započne Velkou hospodářskou krizí a brzy na to i atentátem na prezidentského kandidáta demokratů, FDR. To samozřejmě bude mít důsledky. Hra za USA je tak všechno jen ne jednoduchá. USA zažije otřesy a velké změny, přičemž hráč si samozřejmě bude moci směřování ovlivnit sám. Opakuji však, hra to je všechno, jen ne snadná.

Možnosti vývoje:

- USA brzy zažije Velkou hospodářskou krizi a je nabíledni, že krize nebude příjemný. Žádné sociální jistoty a republikáni u moci, FDR bude zavražděn. To nemůže dopadnout příliš dobře. Hráč se tak bude muset potýkat s velkým problémem. Pravda je, že ode dna se dá už jen odrazit. A z ruin lze vybudovat cokoliv. Pokud hráč krizi přežije, bude si sám moci zvolit působ, jakým z ní vyleze a jakým směrem se USA poté vydá. Až a pokud to přežije.

German Empire

Typ vlády: Autoritativní monarchie

Hlava státu: Císař Wilhelm II. von Hohenzollern, kancléř Franz von Papen

Základní HDP: 3.400.000.000

Základní PK: 220

Počet obyvatel: 85 000 000 (core)

Odhadnutá obtížnost:

Druhá největší ekonomika na světě a druhá ze světových supervelmocí, to je Německá říše. Německá říše je nezpochybnitelný vítěz Weltkriegu. Změny na poválečné mapě jsou toho jasným důkazem. Berlínský mír byl pro státy Dohody skutečně potupný a z Německa udělal mocnost prvního řádu. Nejen, že získalo zbytek Alsaska-Lotrinska, ale také mnohé kolonie v Africe a Asii. O prestižním postavení protektora východní Evropy nemluvě, a to díky vzniku Mitteleuropy, ekonomicko-obranného paktu, v jehož čele Německo stojí.

Německá říše však sama o sobě Weltkrieg nepřekonala v původní podobě. Tu tam je absolutismus a „neomezená“ moc císaře. Nastolený kurz demokratizace a lehký odklon od tvrdého konzervatismu a nacionalismu byl žádoucí už vzhledem k nárůstu socialistických hnutí a revolucí v sousedství (z nichž některé musel Reichswehr potlačovat silou). Kaiser si přesto uchoval mnoho ze své moci a autority a jakožto vítěz Weltkriegu je osobou, ke které Německý lid vzhlíží. Alespoň ne-socialistický lid.

Vojensky je Reichswehr i Reichsmarine skutečnou silou na kontinentu, a i ve světě. Co do počtu mužů se může rovnat Reichswehru jen málokterá armáda a co do kvality nejspíš nikdo. Reichsmarine je společně s US Navy a RN královnou moří. Diplomaticky se Německá říše snaží udržet status quo v Evropě a podržet si své kolonie na stávající úrovni autonomie. Ve Francii potlačili komunistickou revoluci silou zbraní a tamní vláda přežívá jen díky neustálé přítomnosti Německých posádek na hranici. Ironicky, Francouzská republika je stále členem Dohody, neboť Německá říše odmítla přijmout Francii do Mitteleuropy kvůli tomu, že stále platí reparace. Na mezinárodním poli v celosvětovém měřítku je Německá říše brána něco jako světový policajt. Tuto úlohu převzala po Britské říši, když si zajistila kolonie a námořní základny po celém světě. Jakožto jediná supervelmoc, která není uzavřená sama do sebe (na rozdíl od USA) to Německá říše přijala jako osobní zodpovědnost.

Poznámka: Německá říše neuznává legitimitu Italské soc. republiky, SSSR a Čínské republiky. Vztah s Britskou unií je napjatý, ale došlo k vzájemnému uznání už proto, že Unie za posledních deset let vybudovala náhradu za uprchlou RN a v současnosti má cca 4-5 největší flotilu na světě.

Světové velmoci

Union of Great Britain

Typ vlády: Komunistická diktatura jedné strany

Hlava státu: Tajemník UVKSBU Williem Gallacher (víceméně diktátor volený stranou)

Základní HDP: 2.000.000.000

Základní PK: 100

Počet obyvatel: 45 000 000 (core)

Odhadnutá obtížnost:

Britská unie si vzala SSSR za vzor skoro ve všem. Nebo se o to alespoň pokusila. Staré konzervativní hodnoty a monarchie vzaly za své a lid převzal vládu. Komunistická strana zavedla vládu jedné strany, strany lidu, ve jménu dělnictva a rolnictva Británie. Přesto nedokázali rozbourat jisté Britské klasické hodnoty. Ano, soudruzi se sice zdraví „soudruhu“, ale přesto se stále snaží chovat jako gentlemani monarchistické éry. Některé fenomény prostě nezničí ani kompletní změna vlády.

Podobně jako UK, i BU staví primárně na námořní dominanci, neboť jen tak dokáží ochránit svou revoluci proti všem kontrarevolucionářům na kontinentě a exulantským zrádcům v Kanadě. Od Velké revoluce v roce 1920, se celá válečná produkce unie zaměřila na obnovení námořnictva, které zradilo revoluci úprkem do Kanady spolu s královsku rodinou. Nové lidové námořnictvo dosáhlo během deseti let stavů předválečné RN a umístilo se v top5 žebříčku.

Masové znárodňování a investice nakoply poválečný průmysl a komunismus vyvedl (za cenu obětí, jak jinak) Británii z poválečné krize. Díky své ostrovní poloze nebyl průmysl na ostrovech válkou zasažen a vyjma lidských ztrát a obecné nechuti, nebyl průmysl poškozen, nešlo tedy o žádný velký zázrak. Přesto, komunistická propaganda tvrdí, že nebýt ní, upadla by Británie do deprese a skončila by na smetišti dějin. Jak jinak.

Ač se na venek tváří jako lidová republika, jedná se o vládu jedné strany, kde je opozice tvrdě potlačována (smrt kontrarevolucionářům!). V čele stojí tajemník ústředního výboru komunistické strany Britské unie, jež je víceméně voleným diktátorem, dokud se drží stanov strany. Gallacher je již tak ostříleným politikem, že si může dovolit řídit politiku země dle sebe…i když s ním strana vždy nesouhlasí. Přeci jen je to hrdina lidu! Otec revoluce.

French Republic

Typ vlády: Parlamentní republika

Hlava státu: Premiér Eduard Daladier (vládne pravicová koalice s podporou Německa)

Základní HDP: 1.700.000.000

Základní PK: 80

Počet obyvatel: 37 000 000 (core)

Odhadnutá obtížnost:

Francouzská republika, či to, co z ní zbylo, je jen pozůstatkem své minulé slávy. Kde tam jsou hrdinní obránci Verdunu, stateční synové země Galského kohouta. Minulostí jsou pochodující vojáci zpívající Marseillaisu. Ne, nynější Francie je zlomenou zemí zadupanou v prach prušáckýma holínkami. Lepší zemi Francii již opustili. Nyní zůstala jen beznaděj a národní úpadek. Poslední vzdor v podobě rudé revoluce, který měl svrhnout slabou vládu, která způsobila porážku Francie, byl rozdrcen Německými zbraněmi. Znovu byli Francouzi pokořeni Germánem.

Do čela Francie byla instalována „spřátelená“ vláda pravicové koalice stran (bez voleb) v čele s premiérem Eduardem Daladierem, která má za úkol udržovat status quo a poslušně platit válečné reparace Německé říši. Berlínský mír byl vůči Francii velmi krutý a ta se z něj doposud nedokázala vzpamatovat.

Lid však nezapomněl. Politici, slepí jako vždy, nedokázali vidět pod povrch. A ač se zdá, že Francouzský národ chodí se skloněnou hlavou, zničen a rozdrcen, opak je pravdou. Pod povrchem to bublá a extremistické pravicové i levicoví názory se vrací. Revanšismus je doposud skryt hluboko v srdcích lidu Francie, nikdy však nezmizel. Potenciál na změnu tu je, otázkou je, jestli je Francie připravena a jestli je ochotná nést následky.

Diplomaticky, i když je vláda Francie stále u moci udržována víceméně jen díky Německým zbraním (respektive hrozbě z jejich nasazení), není Francie členem Mitteleuropy, ale Dohody. To proto, aby musela nadále platit reparace.

Vojensky je Francie těžce omezena Berlínským mírem. Přesto má stále jednu z „větších“ flotil. Aktuálně 7 největší na světě. Samozřejmě se ani zdaleka nemůže rovnat Reichsmarine. Poznámka: Francii bude dána eventem hned na začátku hry možnost ovlivnit orientaci a směřování své země. Hráč si tak bude moci přímo ovlivnit směřování Francie, neboť ze stavu, ve kterém se nyní nachází, může zamířit doslova jakýmkoliv směrem.

Iberian Empire

Typ vlády: Autoritativní monarchie (něco mezi konstituční a absolutistickou monarchií)

Hlava státu: Císař Jaime I. de Bourbon, předseda vlády José María Gil-Robles y Quiñones

Základní HDP: 2.300.000.000

Základní PK: 100

Počet obyvatel: 37 000 000 (core)

Odhadnutá obtížnost:

Iberijská říše je po Weltkriegu, ze kterého vyšla jako jedna z vítězných zemí, jednou ze světových mocností. Ekonomicky je aktuálně 3-4 nejmocnější na světě a průmyslově dohání nejvyšší příčky (i díky zahraničním investicím a reparacím). Rozhodně je silou, se kterou je nutní počítat. Přesto…

Přesto není Ibérie ani zdaleka tak svobodná a pokroková, jako zbytek světa. Velká moc kléru a konzervativně- morální hodnoty, kterých se zde stále drží jako klíšťata, zpomalují rozvoj především na venkově. Vzniká tím jisté napětí mezi pokrokovějšími městy, především pobřežními, kde se objevují nové myšlenky, budují univerzity a průmysl, a venkovem (především mimo pobřeží), který je stále silně konzervativní až bigotní. S nárůstem bohatství se rozevírají též sociální nůžky. Venkov chudne, města bohatnou. A do toho všeho je tu šlechta, přežitek staré doby, která stále vlastní rozsáhlé pozemky, lesy a někdy i celé vesnice.

Parlament sám je rozdělen na několik frakcí a vláda José Maríi Gil-Robles y Quiñones je nucená se opírat o širokou podporu, a to včetně extremistických stran, především pak fašistů (Falanga) semknutých kolem generála Francisca Franca.

Vojensky, pozemními silami i námořnictvem, je Ibérie na historicky nejvyšší úrovni. Její válečná flotila je 4 největších na světě a armáda je na tom podobně. Po Weltkriegu sice proběhlo odzbrojování ve větší míře, než v Německé říši přesto si císař ponechal dostatek mužů ve zbrani na to, aby zpacifikoval povstání na Kubě a následně i na Filipínách. Diplomaticky je Ibérie aktuálně členem jenom Společnosti národů. S Německou říší se rozešla z důvodu nesplnění jednoho z klíčových požadavků Ibérie. Po porážce Francie chtěli nastolit vládu Bourbonů ve Francii a obnovit tak monarchii. Německá říše to samozřejmě zablokovala (takový nárůst moci Bourbonů byl nereálný pro Německou politiku). A tak se Ibérie i Německo rozešli ne zrovna v dobrém. Dokonce i v SN Ibérie Německo nepodporuje.

Poznámka: Ibérie neuznává legitimitu vlády SSSR, Britské unie, Nizozemské soc. rep., Italské soc. rep., Jiho-Africké unie, Venezueli, Bolívie a Barmské komuny (všechny vlády s komunisty či radikálními socialisty).

Danubian (Federal) Empire Typ vlády: Federativní monarchie

Hlava státu: Císař Karel I. von Habsburg-Lothringen, předseda vlády Rakouska Engelbert Dollfuss

Základní HDP: 600.000 z Rakouska (600K – Čechy, 700K – Uhersko, 300K – Ilýrie, 300K - Galicie)

Základní PK: 30 z Rakouska (50 – Čechy, 30 – Uhersko, 10 – Ilýrie, 5 - Galicie)

Počet obyvatel: 6 mil (9 mil Čechy, 6 mil Illyria, 15 mil – Uhersko, 10 mil Galícia)

Odhadnutá obtížnost:

Rakousko-Uhersko bylo jedním z rádoby vítězů Weltkriegu. Rádoby, neboť v podobě, v jaké do války vstoupilo, již neexistuje. Vnitřní napětí, nacionalismus (ten zůstává, viz Nacistická strana A. Hitlera v Německu, která neustále posiluje), touha po sebeurčení národů, sociální změny a další měli za následek pozvolný kolaps celé monarchie. Ten by bezpochyby nastal, kdyby Rakousko-Uhersko válku prohrálo. Jakožto vítěz války však dokázalo prvotní krizi vnitřní stability přestát. Ne však úplně.

Rakousko-Uhersko zaniklo a podepsáním nové ústavy došlo k přerodu monarchie v Podunajskou federativní říši s Karlem I. von Habsburg-Lothringen jakožto císařem celé říše a králem jednotlivých členských království. Přerod o byl bolestivý a neobešel se bez mnohých bojů, především pak v oblasti Ilýrie (Jihoslovanská koruna) a v oblasti Sudet (Česká koruna). Menší potyčky nastaly též v Transylvánii a v Galicii, kde se tamní Rumunské a Ukrajinské menšiny pokusili připojit se k nově vznikající Ukrajině a Rumunsku (jež se nacionalizovalo). Poláci kupodivu zůstali státotvorní, když jim byla slíbena samostatnost v rámci Galicijské koruny.

Skutečnost je tedy taková, že císař Karel I. je sice hlavou všech členských království, ale ve skutečnosti přímo vládne a ovlivňuje jen politiku a diplomacii Rakouských zemí (i když zahraniční politika ostatních členských zemí je na ně navázaná – vztah Loutek). Nutnost nějak modifikovat současný stav říše je nabíledni.

Vojensky (pozemní i námořní síly) Podunajská monarchie po Weltkriegu díky „transformaci monarchie“ upadla. Jednotlivé členské země mají své ozbrojené síly, které sice v době války mají spadat pod generální štáb k. u k., ale v praxi to doposud ověřeno nebylo. Naštěstí se podařilo udržet unifikaci výzbroje v rámci federace. Flotila DE došla byla po válce snížena (šetřilo se) a doposud nebyla obnovena na předválečnou úroveň.

Na diplomatickém poli, především pak v SN, se prozatím Podunajská říše snaží držet Německého příkladu a sekunduje mu. Pravda, ne vždy je to na domácí scéně vítáno s nadšením a mnohdy jednotlivé členské vlády nadávají na centrální vládu, jež si sama určila pozici Německého lokaje.

Pozn. : Hráči bude dána na začátku možnost cesty, jakou se Podunajská monarchie vydá v podobě eventu s vícero možnostmi, pokud si sám předem nevybere nějakou z cest a nepustí se po ní. Rakouské země čekají hned po začátku volby a vítěze si určí hráč.

USSR

Typ vlády: Totalitní diktatura bolševismu

Hlava státu: Tajemník Lev Davidovič Trockij

Základní HDP: 1.800.000.000

Základní PK: 140

Počet obyvatel: 70 000 000 (core)

Odhadnutá obtížnost:

Svaz Sovětských Socialistických republik, též známý jako Sovětské Rusko, je první z komunistických (bolševických) diktatur na světě. Odtud pocházeli agitátoři a myšlenky na „rudé revoluce dělnictva a rolnictva“, zde se jali jako první aplikovat myšlenky Karla Marxe a Friedricha Engelse. Co z toho, že to původní myšlenky zmutovaly a bolševici je nadále proměnili v zrůdnost, která neměla do té doby obdoby. Rudá totalita, bolševická diktatura, a tak i jinak je nazýván režim, jež vládne v zemích bývalého carského Ruska.

Na rozdíl od historické reality se SSSR nepodařilo porazit Bílé a stejně tak se jim nepodařilo ovládnout území bývalé Ruské říše (Brestlitevský mír vydržel, Německo vyhrálo). Revoluce tak vyhrála jen v centrální Ruské oblasti. Bílí zastavili postup rudých brigád na magistrále a doposud mezi nimi a Rudými existuje pouhé „dočasné“ příměří. Mír nebyl podepsán nikdy. Podobný stav je i na neustále měnících se hranicích s kozáckým státem, kde se Kozáckému státu věrní kozáci bijí s těmi Rudými na hranicích snad dennodenně. S Alash-Ordou byl podepsán mír poté, co byla útočící rudá armáda „ztracena“ v tamní stepi a utopena v krvi. Západní hranice je poté „zajištěna“ Brestlitevským mírem, který je PRÝ pro SSSR směrodatný. A to i přesto, že Německá říše oficiálně legitimitu SSSR neuznává.

V rámci SSSR proběhlo mnoho bolševických reforem včetně masivního znárodňování a následného NEPU, kterým se to pokusili zachránit. Když se ukázalo, že ani to nepomůže, bylo třeba přitvrdit a obnovit průmysl a ekonomiku silou. Lid musel pracovat. Práce byla prohlášena za svátost a rozjely se kola propagandy. Tam, kde nepomohla propaganda, pomohla Džeržinského Čeka (po něm to převzal Berija). Z intelektuála Trockého se stal Rudý diktátor. Do služeb byl též povolán exulant z Kavkazu (neuspěl zde s revolucí, byl tam s Berijou jako agent SSSR), jakýsi Josif Vissarionovič Džugašvili, jemuž přezdívají Stalin. Ten se brzy ukázal jako velmi schopný „dozorce“ práce. Ani mu nevadilo, že v Gruzii na něj je stále vypsán zatykač s trestem smrti.

Vojensky je SSSR sice stále relativně zaostalé (velký pokrok od Carské armády vidět není), ale co nemají ve výzbroji, mají v počtech a morálce. Všudypřítomní agenti Čeky zajistí morálku Rudoarmějců nejlépe, to alespoň tvrdí soudruh Stalin. Co z toho, že vojáci mají minimum nábojů, pušky jsou staré a v oblečení leckdy mrznou, důležité je, že mají bojového ducha…i když vynuceného. Není pochyb o tom, že armádní reforma je nutná.

Politická situace SSSR na mezinárodní scéně není příznivá. Její legitimitu uznávají víceméně jen podobně orientované komunistické a socialistické země, zbytek světa stále považuje bolševiky za rudé gaunery a teroristy. SSSR dokonce nemá ani vlastní zastoupení v SN, kam jim Německá říše zakázala vstup.

United Kingdom (in exile) Typ vlády: Konstituční monarchie (téměř autoritativní monarchie)

Hlava státu: Král Jiří V. Windsor, předseda vlády Winston Churchill

Základní HDP: 1.800.000.000

Základní PK: 90

Počet obyvatel: 13 000 000 (core)

Odhadnutá obtížnost:

Kanadské dominium je nyní útočiště vlády Spojeného království a všech exulantů, kterým se podařilo ostrovy opustit předtím, než byla vyhlášena Britská unie a započali restrikce a omezení pohybu. A tak se z Kanady stalo Spojené království v exilu.

Královské rodině se podařilo zachránit mnohé. Část elitních ozbrojených sil (Black Watch), jednotky námořní pěchoty a také většinu Royal Navy. To byla priorita. Naštěstí se námořníci díky tradici a také lordu admirality, Winstonu Churchillovi, současném ministerském předsedovi přidrželi své přísahy věrnosti a mohli být spolu s jejich rodinami na pevnině evakuováni na válečné lodě a následně bezpečně opustili Britské ostrovy.

Díky záchraně RN se podařilo omezit šíření revoluce mimo Britské ostrovy do Kanady. Též to byl nejspíš důvod, proč se komunistická vláda Britské unie rozhodla pro námořní výzbrojní program. Dohnat na moři sílu RN bylo pro komunisty klíčové, pokud měli někdy v budoucnu ztrestat kontrarevolucionáře a revoluci dokončit. Přesně z toho důvodu se vláda Spojeného království snažila udržet RN moderní a při síle, vždy mocnější, než je flotila Britské unie. Věděli, že ve chvíli, kdy by je PN (People’s Navy) předběhla, v tu chvíli by hrozilo vylodění komunistických sil v Kanadě.

Pravda je, že strach z komunismu a hrozby Britské unie je v Kanadě stále živý (a vládou přiživovaný). Právě tento strach motivuje společnost a umožnil vládě Spojeného království uzákonit některé jinak dosti sporné zákony, které by jinak v demokratickém státě neprošli.

Na politické scéně je jediným spojencem Spojeného království Francouzská republika, ta je však pod velkým vlivem Německé říše. Samozřejmostí jsou též dominia (British Raj, Oceánie), jejichž zahraniční politika je přímo vázaná na vládu Spojeného království, i když je třeba říci, že v poslední době došlo k jistému odstupu od domácí politiky a snahy na úplné osamostatnění jsou citelné. Pokud by Spojené království znovu získalo vládu nad ostrovy, je možné, že by se jeho pozice upevnila.

Pozn.: Díky ztrátě ostrovů po nich není ze strany Německé říše vyžadováno placení reparací (velký to ústupek). Spojené království následně odstoupilo i od zbylých bodů mírové smlouvy.

Další státy

(Italian) Papal State

Typ vlády: Teokracie. Vláda Papeže a vlády v čele s kardinálem

Hlava státu: Papež Pius XI., předseda vlády monsignore kardinál Luigi Sturzo

Základní HDP: 1.000.000.000

Základní PK: 50

Počet obyvatel: 30 000 000 (core)

Odhadnutá obtížnost:

Itálie, jakožto bývalý člen Dohody, byla jedním z poražených států Weltkriegu. To se podepsalo na její vnitřní stabilitě. Reparace, deprese, nenávist vůči vládě, která nedokázala zvítězit, lidské ztráty…revoluce na sobě nedala dlouho čekat. Když se začali vracet interbrigadisté ze SSSR nakažení bolševismem, začali se myšlenky šířit i mezi lidem. Příslib sociálních jistot, slibovaného míru a prosperity, lid vládne lidu, bez bohatých vrstev, které způsobují války a chudobu…a tak revoluce rozvrátila Itálii stejně jako Francii a Britské ostrovy. A zatímco ve Francii byla poražena Německými zbraněmi a v Británii plně zvítězila, Itálie se rozdělila na polovinu.

Jen díky pomoci Rakousko-Uherských vojsk a několika divizí z Německa se podařilo obnovit kázeň a obranyschopnost Itálie. S podporou Papeže, který se ukázal býti neocenitelnou pomocí při burcování lidu v boji proti komunistické hrozbě z jihu, se podařilo zastavit postup Mussoliniho rudých milicí jižně od města Řím na hranicích Latia. Nakonec, po několika měsících bojů a přetahování, podepsán mír, jež rozdělil Itálii na severní a jižní část. Sever se ustálil pod vládou loajalistických „demokratických“ sil v čele s Papežem, který se dostal do čela (Victor Emmanuel III abdikoval a uvolnil pozici, nikdo po něm netoužil, byl považován za jednu z příčin války a revoluce).

Z počátku byl sever silně závislý na Rakousko- Uhersku a jeho armádě, která udržovala demarkační čáru. Později, když Papežský stát, jak se začala severní Itálie nazývat, nabyl vlastních ozbrojených sil, kterými mohl zajistit hranici, se R-U vojska stáhli. Vzápětí se R- U rozpadlo a transformovalo v Podunajskou monarchii, čímž padla jakákoliv závislost Papežského státu na komkoliv. Vojensky se nejedná o žádný super silný stát. Ozbrojeno síly jsou stále ve fázi vyzbrojování. Moderní výzbroje je málo a mnohé divize stále disponují zbraněmi z Weltkriegu. Prozatím má Papežský stát vojsk dost na to, aby udržel Mussoliiho hordy za hranicí. Alespoň prozatím.

Italian Socialistic Republic

Typ vlády: Totalitní rudá diktatura v čele s Protektorem lidu

Hlava státu: Protektor lidu Benito Mussolini

Základní HDP: 400.000.000

Základní PK: 30

Počet obyvatel: 10 000 000 (core)

Odhadnutá obtížnost:

Italská socialistická republika byla zrozena v krvi a se zbraněmi revolucionářů, vedených Benitem Mussolinim, Protektorem lidu, Vůdcem, v rukách. V krvavých bojích na úbočí Apenin a v zástavbách Neapole, Palerma a dalších měst, odkud vyháněli loajalistické síly Italského státu a později Papežence a kontrarevolucionáře, vytvořili rudí milicionáři hrůzostrašnou, bolševickému Rusku podobnou, diktaturu v čele s rudým diktátorem, který se honosí titulem Vůdce lidu.

Pravda je taková, že „republika“ má k republice skutečně hodně daleko. Vládne Vůdce se svými věrnými a s oporou Rudých milicí (Rudých košil). Neustálé pronásledování kontrarevolucionářů, strach z pomsty Papeženců zasévaných do srdcí všeho lihu jižní Itálie, spolu s cenzurou a propagandou vytváří fanatické podhoubí mravenčích dělníků. Pokud se někde objeví nějaký samostatně přemýšlející jedinec, je pro jistotu odstraněn dřív, než by mohl ohrozit celé mraveniště. Vůdce nemá slitování.

Díky tomuto modernímu otrokářskému systému spolu s propagandou a cenzurou dosáhl Vůdce Mussolini povznesení doposud chudé Jižní Itálie na ještě chudší Jižní Itálii, která má však pracující průmysl zásobující vojáky náboji, puškami a děly. Lid sice není nic víc, než pracovní silou, ale proč by to mělo zfanatizovaného Rudého vůdce trápit, že?

Naštěstí mají jeho Rudé milice zatím jen omezený počet mužů. Doposud nebyli schopni ani sto prorazit na sever přes demarkační linii a podrobit si zbytek Itálie. Na ohrožení světa si tak budou muset ještě chvíli počkat. Námořnictvo mají zastaralé, víceméně jen pár prvoválečných lodí, které se připojili k revoluci v jejím začátku. Politicky uznávají existenci tohoto státu, podobně jako u SSSR, jen země s podobným státním zaměřením. Tedy radikálně socialistické a komunistické vlády v revolučních zemích po celém světě. Toť vše.

Kingdom of Scandinavia

Typ vlády: Konstituční monarchie

Hlava státu: Gustav I. Bednadotte, král Skandinávský (jako Gustav V. král Švédský), předseda vlády Arvid Lindman

Základní HDP: 1.600.000.000

Základní PK: 110

Počet obyvatel: 14 000 000 (core)

Odhadnutá obtížnost:

S heslem „En Svensk Tiger“ proběhly v minulosti velké změny ve Skandinávii. Nejen, že padla neutralita Švédského království, ale to se ve Weltkriegu přidalo na starost vítězné strany, Centrálních mocností, čímž získalo velké území zisky na východě. Primárně velkovévodství Finské, St. Petersburg, Baltská vévodství, Karelii a poloostrov Kola. Tyto velké územní zisky přinesly miliony nových obyvatel a novo národnosti. Již nebylo možné nazývat se Švédskem, v rámci nového mnohonárodnostního státu musel být zvolen nový přístup, a tak vzniklo Království Skandinávské. Jednotné, bratrské a společně stojící proti Rudé bestii na východě i západě. Švédi, Finové, Estonci i Lotyši společně táhnoucí za jeden provaz. Sny Karla XII. O Baltském impériu se pomalu přiblížili realitě.

Nyní je Skandinávské království konstituční monarchií s králem Gustavem I. z rodu Bernadotte (Gustav V. Švédský) prosperující zemí s dobrou technologickou a průmyslovou základnou, fungujícím sociálním systémem (vynuceným rudými a socialistickými revolucemi v okolních zemích), kvalitní profesionální armádou a námořnictvem a s obyvatelstvem motivovaným k obraně nově vzniklé vlasti.

Se ziskem Finska a Pobaltí dokázala Skandinávie získat i potřebný manpower. Stále ho není mnoho, ale se 14 miliony toho mohou dokázat mnohem více, než s původními 6. Stále však dávají přednost profesionálnějším typům armády. Rozhodně si nemohou dovolit masovou brannou moc, jakou předvádí třeba Rudý moloch, nebo Německá říše. Námořnictvem se dokonce dostalo do první desítky a co do kvality, určitě překonává flotilu svého republikánského jmenovce na západě. Technologický pokrok je pro Skandinávské království velmi důležitý.

Politicky je Skandánivie aktuálně členem pouze Společnosti národů. Sice již není v alianci s Německou říší, ale nadále udržují nadstandardní vztahy.

Republic of Scandinavia

Typ vlády: Parlamentní demokracie, vládne socialistická koalice

Hlava státu: Premiér Thorvald Stauning

Základní HDP: 1.100.000.000

Základní PK: 60

Počet obyvatel: 6 500 000 (core)

Odhadnutá obtížnost:

Poválečný vývoj v Dánsko-Norské unii byl dosti krušný a pro monarchii dosti nepříjemný. Socialistické tlaky se projevili v unii a ve volbách zvítězila koalice socialistických a radikálně socialistických (a komunistických) stran, která následně zrušila monarchii a vyhlásila republiku. Málokdo chápal, proč koalice provedla takto brutální krok. Zasvěcení tuší, že za tím byly prsty komunistů, kteří nemohou monarchie vystát. Královská rodina naštěstí nalezla bezpečný přístav v Řeckém království, kde vládla druhá větev královského rodu.

Od té doby existovala Republika Skandinávie jakožto „slabší“ bratříček sousedního Skandinávského království. Rozdílnost idejí a pohledu na monarchii vrazil mezi skandinávské národy klín. Do té doby relativně spřátelené národy se začali na sousedy dívat nevraživěji a přátelství se změnilo v opatrné našlapování vedle toho druhého, v kradmé pohledy a v opatrnou nedůvěru. Historie znalí vzpomínají na dobu pozdního středověku a novověk, kdy mezi Dánsko-Norskem a Švédskem panovala vzájemná rivalita. Ta doba, zdá se, se vrátila.

Ekonomicky není Republika rovnocenným soupeřem svému monarchistickému sousedovi. Rozsáhlé sociální reformy a balíčky zplundrovali státní pokladnu, načež stát musel začít znárodňovat velké podniky, aby naplnil státní kasu a nemusel se zadlužovat víc, než bylo nutné. Propad se naštěstí podařilo zastavit, i když to odneslo mnoho podnikatelů, jejich majetky byly zestátněny a „přerozděleny“ bez ohledu na názor těchto podnikatelů. Pravda je, že sociální nůžky jsou v republice rozhodně menší než v sousední monarchii. Už jen proto, že republika „vymýtila“ svrchní třídy. Pravda, snížila počet obyvatel žijících v nejchudší třídě za pomoci sociálních dávek, nebylo to však zadarmo.

Vojensky se Republika Skandinávie snaží dohnat sousední monarchii, neboť se jí přirozeně cítí ohrožena. Hlavně budování flotily ve spolupráci s Britskou unií bylo pro republiku klíčovým programem. Nyní mají flotilu na podobné velikosti jako monarchie, i když kvalitou se jí nemohou rovnat. Pozemní armáda není tak početná a podobně jako v monarchii dávají přednost více profesionálnějším jednotkám než mocné branné síle. Manpower je ve Skandinávii věčný problémem a republika je na tom v tomto ohledu ještě hůře než monarchie, neboť má pouhopouhých 6,5 milionu obyvatel. Republic of Ukraine Typ vlády: Autoritativní demokracie („Republika“ s v prezidentem v čele, jeho moc je skoro královská)

Hlava státu: Prezident Pavlo Skoropadskyj

Základní HDP: 800.000.000

Základní PK: 40

Počet obyvatel: 32 000 000 (core)

Odhadnutá obtížnost:

Ukrajinská republika je jedním ze států, které jsou relativně mladé. Stejně jako státy Poláků, Litevců a Bělorusů, i Ukrajinský stát vznikl po Weltkriegu při podepsání Brestlitevského míru, který ukončil boje na východní frontě a posunul hranice Ruska daleko na východ. Na území obsazeném vojsky Německé říše a Rakousko-Uherska pak vyrostly nové státy a jedním z nich byla i Ukrajina.

Do čela tohoto mladého státu se postavil Pavlo Skoropadskyj, který ač nebyl korunován králem, ale pouze jmenován prvním prezidentem, má autoritu, která se královské blíží. Nikdo nepochybuje o tom, kdo na Ukrajině rozhoduje. Ukrajinci, stejně jako Rusové, jsou národem, který vzhlíží k osobnostem. Nejsou zvyklí na demokracii a potřebují pevnou ruku. A tu Skoropadský reprezentuje. Úspěšně přivedl Ukrajinu do Mitteleuropy a zajistil její hranice proti Rudé hrozbě. Díky jednání s Kozáky a dalšími sousedy se mu podařilo konsolidovat hranice nového státu, a i když je mnozí nepovažují za stálé, stále již deset let jsou. Přesto je tu co zlepšovat. Především pak vztahy s Poláky a Rumuny, kteří si nárokují část území Ukrajinské republiky a pak otázka východní Haliče, kde žije spousta obyvatel Ukrajinské národnosti v tamní autonomní oblasti.

Ekonomicky je na tom Ukrajina ze všech zemí vzniklých po Brestlitevském míru nejlépe. Díky velkému nerostnému bohatství a Německým i Rakousko-Uherským (Podunajským) investicím se rozjíždí jejich těžba a Ukrajina z toho nemálo prosperuje. Též vývoz obilí se díky členství v Mitteleuropě zjednodušil, a to přináší další nemalé finance. Zároveň s tím je budován i moderní průmysl, neboť Ukrajinci si uvědomují, že lepší než prodávat suroviny, je rovnou je zpracovávat. Na tom se vydělá více.

Vojensky je na tom Ukrajina též nejlépe ze všech mladých zemí východní Evropy. Na území Ukrajiny zůstalo mnoho výzbroje a techniky po Ruské armádě a též tu něco zanechali Němci, když se stahovali na západní frontu, neboť chtěli, aby se Ukrajinci dokázali ubránit proti případné Ruské (a později Rudé) agresi. Od té doby se pozemní síly modernizovaly a rozrostly a Ukrajina dokonce začala vytvářet i vlastní námořní síly, které přidává, k již relativně zastaralým silám bývalé Černomořské flotily Ruské říše. Ze všech států Mitteleuropy má Ukrajina druhou nejmocnější armádu, hned po Německé říši, a podobně je na tom i s flotilou. To sice neznamená, že je vojenskou mocností, ale ubránit své hranice snad dokáže.

Kingdom of Poland

Typ vlády: Konstituční monarchie

Hlava státu: Regency, předseda vlády Walery Sławek

Základní HDP: 600.000.000

Základní PK: 30

Počet obyvatel: 13 000 000 (core)

Odhadnutá obtížnost:

Polské království je další ze států, které získaly po Weltkriegu samostatnost. Dlouhá historie polského národa byla přerušena trojím dělením Polska a obnovena až nyní, po Velké válce, kdy se Polská koruna vrací z Moskvy do rukou Polského lidu. Již je to deset let, kdy Polské království existuje jako země bez skutečného krále. Uvolněný trůn nebyl doposud zaplněn a moc v zemi si tak udržuje zvolená vláda v čele s Walerym Sławekem, jež je nejen předsedou vlády ale i regentem královstvím. Tlak na vládu, aby konečně udělala poslední krok a nalezla nového krále, čímž by se Polské království stalo znovu kompletním, ze strany lidu neustále stoupá.

Ekonomicky je na tom Polsko ne zrovna valně, ale posledních deset let provádělo intenzitní reformy a investice do ekonomiky, která byla po Ruské nadvládě ve stavu ne zrovna dobrém. Postupně se tak vzpamatovává a díky kontaktům na západě se dostává do pořádku. Stejně tak se rozvíjí i průmysl a s ním spojené zbrojení Polského království.

Vojensky je na tom Polské království dosti zaostalé. Většinu produkce směřovali Poláci do rozvoje ekonomiky a k nakopnutí průmyslu, na armádu tak nezbývalo mnoho financí, a to co do ní šlo, mělo hlavně udržet při životě exitující Polské jednotky. Jedná se tedy především o prvo-válečné jednotky a dělostřelectvo takzvané Polské legie, která bojovala na straně Německé říše. Jedná se o veteránské jednotky, některé už postarší, ale zkušené, které zažili nejen boje v První válce, ale mnozí z nich bojovali také na straně Bílých v Ruské občanské válce. Na každý pád, Polsko nutně potřebuje nové, moderní, jednotky.

Politicky je Polsko dosti izolované. Kvůli „neshodě“ s Německou říší, když se po válce nedokázali dohodnout na odstupu Poláky obývaných oblastech (Poznaňsko,…), si postavili Poláci hlavu a odmítli vstoupit do Mitteleuropy. Později toho litovali, neboť Německé investice plynuly jak do Litvy, Běloruska a Ukrajiny, jen ne do Polska. Polský nacionalismus se jim v tomto směru silně nevyplatil. Podobně se snažili tlačit na Polské obyvatelstvo Haliče, které se však rozhodlo zůstat státotvorné a podpořilo císaře Karla a vznik Podunajské monarchie. Plánované odtržení a nacionalistická revoluce v Haliči tak nedopadly. Budoucnost Polska je tak v tomto směru stále otevřená.

Interní politická situace v Polsku je vcelku rozmanitá, vyjma komunistické strany, která je zakázaná, jsou ve sněmu zastoupeny všechny politické směry. Od nacionalistů po radikální socialisty.

Empire (Tsardom) of Bulgaria

Typ vlády: Autoritativní demokracie

Hlava státu: Car Boris III.

Základní HDP: 800.000.000

Základní PK: 45

Počet obyvatel: 6 000 000 (core – Bulhaři)

Odhadnutá obtížnost:

Bulharské carství je další z vítězů Weltkriegu a právě tato válka upevnila postavení Bulharska na Balkáně. Srbsko, Rumunsko i Řecko byly poraženy a Bulhaři spolu s Osmany ovládli prostor Balkánu. Zatímco Osmani získali zpět Albánii, Bulharsko získalo území ztracení za druhé Balkánské války a svým bývalým zrádným přátelům ukázalo kde je jejich místo. Řecko, Srbsko i Rumunsko byly navíc přinuceny platit Bulharsku reparace (Srbové je platili i R-U).

Placení reparací skončilo před třemi lety a Bulharské ekonomice velmi pomohlo. Není silnější Balkánské ekonomiky a průmyslová základna Bulharska i za pomoci Německých investic vyrostla ve skutečnou sílu, se kterou je třeba počítat.

Vojensky je Bulharsko strážcem Balkánu. Jeho vojenská síla nadále zastrašuje všechny členy Balkánského paktu, kteří vojensky Bulharsko dorovnávají, ale nepřečíslují. Alespoň prozatím. To se však může do budoucna změnit. Nyní, když skončilo placení reparací, se ekonomiky zemí Balkánského paktu vzpamatovávají a sami začínají zbrojit. Bulharsko tedy samo musí vynakládat podstatnou část svého rozpočtu na udržení svých vojenských sil, neboť je mu jasné, že ve chvíli, kdy poleví, se sousedé budou chtít pomstít. Bulharská flotila není nic moc, ale na Balkánské poměry je dostatečně velká, aby zastrašila konkurenci z Rumunska a Řecka.

Politicky, na mezinárodní úrovni, je Bulharsko v současné době členem Společnosti národů, kde udržuje přátelské styky s Podunajskou monarchií a Německou říší, i když ani s jednou z těchto zemí není ve spojenectví. Balkánský pakt je samozřejmě vůči Bulharsku nepřátelsky naladěn a dokud jim Bulhaři nevrátí jejich právoplatná území, přátelé se z nich určitě nestanou. A pak je tu Osmanská říše. Bývalý spojenec z doby Weltkriegu, nyní nejistý soused, který pokukuje po svých bývalých územích na Balkáně. Sultán by určitě rád spojil oblast Thrákie s Albánskou državou. Na Osmany se tedy Bulharsko nemůže spoléhat. Nejspíš proto, čistě pro jistotu, podepsalo Obrannou alianci s Gruzií, přičemž nikdo nepochybuje, proti komu byla podepsána (Gruzie na Balkáně neleží). Ottoman Empire Typ vlády: Autoritativní monarchie – Chalífát

Hlava státu: Sultán a Chalífa Abdulmecid II., předseda vlády Mustafa Kemal

Základní HDP: 1.100.000.000

Základní PK: 55

Počet obyvatel: 16 000 000 (core – Turci)

Odhadnutá obtížnost:

Osmanská říše je skutečně prastará entita. Tento zkostnatělý stařík, či nemocný muž na Bosporu, nejen, že přežil Weltkrieg, ale dokonce z něj vyšel jako vítěz. To málokdo čekal. Osmané úspěšně obhájili svoji pozici, nazpět získali Albánii na Balkáně, Tripolsko na Itálii a rozdrtili povstání Kurdů i Arabů. Též převzali protektorství nad Egyptským sultanátem, které dříve patřilo Spojenému království. Všechny tyto území zisky však nedokáží zamaskovat, že Osmanská říše nadále zůstává tím, čím byla, Nemocným mužem na Bosporu, který nutně potřebuje reformy téměř všeho.

V posledních letech se do popředí dostal bývalý generál a nyní politik, Mustafa Kemal, osobnost s reformními myšlenkami. Jeho strana RPP (Republican People's Party) vyhrála volby (ke kterým byl sultán přinucen) v roce 1929 a je aktuálně nejsilnější silou v parlamentu a sultán, ač velmi, velmi nerad, svolil k jmenování Mustafy Kemala premiérem. Nyní se očekávají potřebné a bolestivé reformy, které Osmanská říše nutně potřebuje.

Ekonomicky i průmyslově je na svou velikost Osmanská říše dosti pozadu. Průmysl je roztroušen po celé říši a jeho úroveň je velmi nízká, zaostalost venkova tomu též příliš nepomáhá. Německé investice, které se zaměřily především oblast těžby ropy v oblasti Kuvajtu a Iráku, přinášejí do státní pokladny nutné peníze, které následně spolyká zkostnatělá státní správa spolu s početnou, ale zastaralou armádou a námořnictvem. Infrastruktura je omezena na několik železničních tratí vybudovaných Němci, přičemž Osmanská administrativa má velký problém s údržbou této infrastruktury.

Vojensky, jak již bylo řečeno, je Osmanská říše po technologické stránce, velmi zaostalá. Námořnictvo je na úrovni předválečné a jen několik „moderních“ lodí se dá počítat za Prvo- válečné, které Osmané získali od Německé říše. Podobně na tom je pozemní armáda, i ta byla stará už v době Weltkriegu a nutně potřebuje reformy a investice. Na mezinárodní úrovni se Osmanská říše snaží udržet neutralitu, neboť si je vědoma své vnitřní křehkosti (alespoň Mustafa Kemal si toho je vědom) a nutnosti reforem. Válka žere peníze a ty země nutně potřebuje investovat sama do sebe. Osmané jsou sice členem Společnosti národů, ale tím jejich mezinárodní závazky končí. Na Balkáně sice udržují jakýsi status „nuceného přátelství“ s Bulhary (kvůli průchodu do Albánie), ale tím to končí. Na východě roste Novoperská říše, která již svou (alespoň částečnou) modernizaci prodělala. Na severu je pak Spojené království Gruzie a Trebizondu, které touží po expanzi směrem na jih. Naštěstí na tom nejsou o moc lépe než Osmané, a tak si mohou, prozatím, nechat zajít chuť. No a samozřejmě nesmíme zapomenout na Kurdy, Araby (Hashemitské i ty v rámci říše) a začínající proud židů směřujících do Palestiny.

Iron Guard of Romania

Typ vlády: Vojenská diktatura

Hlava státu: Corneliu Zelea Codreanu

Základní HDP: 400.000.000

Základní PK: 30

Počet obyvatel: 8 000 000 (core)

Odhadnutá obtížnost:

Rumunské království je jedním z poražených států po Weltkriegu a jako takové zažilo svou dávku změn, které byly vyvolány depresí a neúspěchem Rumunských armád a také následnými vynucenými reparacemi a ztrátou území (Constanta) ve prospěch Bulharska. Monarchií to otřáslo nejvíce. Hohenzollernové na trůně překvapivě nepodpořili své vzdálené bratrance v Německé říši a připojili se k dohodě z rozhodnutí krále Ferdinanda I. Když byla poté Rumunská vojska poražena a Rumunsko obsazeno vojsky Německé říše a Rakousko-Uherska, došlo k internaci hlavy státu v Německu, odkud se už domů vracet neměli. Bylo by to pro ně lepší.

V roce 1924 došlo ke státnímu převratu iniciovaném takzvanou Železnou gardou v čele s Corneliem Zeleem Codrenau, který se následně stal vojenským diktátorem Rumunska. Královská rodina byla při útěku přepadena a Ferdinand i s manželkou zabiti a spolu s nimi při výbuchu automobilu zemřeli i všechny jejich děti vyjma nejstaršího syna Carola, který byl tou dobou v Německu. Tato královražda sice na mezinárodní scéně vyvolala poprask, ale nebyl kdo, kdo by byl ochoten zakročit proti Codrenauovým gaunerům. Ten tak mohl bez problému upevnit svoji pozici a zahájit svou tvrdou, železnou, vládu nad Rumunskem.

Silou a zbraněmi dokázal nakopnout Rumunskou ekonomiku a rozjet těžbu ropy v Ploesti (nejvýznamnější a skoro jediný kvalitní průmysl Rumunska). Nakonec dokázal přesvědčit i investory ze zahraničí, primárně Německé I.G.Farben aby investovali do ropných polí a rafinérií. Německá říše toužila po dovozu ropy z Rumunska, a tak investovala nemalé částky do tamního průmyslu. Codrenau, poté úspěšně vyhandloval odprodej některých Německých zbraní za ropu (směnný obchod) a obnovil tak ozbrojenou moc Rumunské armády.

Jeho nacionalistické projevy motivují obyvatelstvo a příznivci Železné gardy netouží po ničem jiném, než po pomstě nepřátelům Rumunska a po dobytí ztracených, či nárokovaných území. Až již se jedná o oblast Bukoviny-Oltenie, Besarábie, Constanty, či Transylvánie a Banátu.

Na mezinárodním poli je Rumunsko nadále členem Společnosti národů (bez ohledu na změnu vlády a královraždu) a také členem Balkánského paktu se Srbskem a Řeckem. Jiné přátele však Rumunsko, i díky své politice, zatím nemá. New Persian Empire

Typ vlády: Absolutistická monarchie

Hlava státu: Šáh šáhů (král králů) Hossein Ali Mirza E'tezad Saltaneh

Základní HDP: 1.100.000.000

Základní PK: 55

Počet obyvatel: 31 000 000 (15mil Peršanů)

Odhadnutá obtížnost:

Nová Perská říše je novou mocností na Blízkém východě a o tom nemůže vůbec nikdo pochybovat. Hossein Ali Mirza, král králů (Shahanshah), provedl reformu své země, její modernizaci, co se průmyslu týče, když se zaměřil nejen na zbrojní průmysl, čehož využil při modernizaci své armády, ale primárně na průmysl těžební. Ten zaznamenal boom především v posledních letech, když se začala zvyšovat poptávka po ropě.

Expanze Novoperské říše přinesla mnoho nových poddaných, nerostných zdrojů a také problémů. Především pak v oblasti dnešního Turkmenistánu a Afghánistánu, kde Perská vojka krutě a krvavě potlačila tamní povstání. Povídá se, že v Afghánistánu byly vyvražděny celé sunnitské vesnice, které odmítli přijmout shi’itskou konverzi. To, co se nepodařilo moderním armádám Sovětů a Američanů v naší časové linii, zde Peršané provedli bravurně. Brzy pochopili, že Afghánci nedokáží pochopit jemné nuance demokracie a svobody. A tak přišli Peršané s otrokářstvím, brutalitou a masakry. Desítky tisíc mrtvých brzy vysvětlili Afgháncům, jak s nimi bude zacházeno, pokud se budou bouřit. V posledním povstání v roce 1928, kdy při útoku jednoho z Afghánských kmenů zemřelo padesát perských vojáků, odpověděl Afghánský satrapa vysláním vojska a srovnáním několika osad se zemí. Za každého padlého Perského vojáka bylo pobito padesát Afghánců. Povstání to sice ještě více rozhořelo, ale jen na čas. Když se počet mrtvých Afghánců přiblížil deseti tisíci, útoky víceméně přestaly. Afghánci nakonec pochopili, že Peršané nebudou lidumilové a humanisté Britského kalibru.

Po vojenské stránce stále probíhá modernizace Perské armády, která před nástupem krále králů byla na úrovni tak 19 století. Nyní nakupují zbraně, kde mohou a platí tvrdou měnou, či ropou. Na to Evropské země, stejně jako USA, slyší. A především investoři z USA se začínají o Persii zajímat. Zatímco Osmanská říše a Rumunsko se stalo doménou investorů z Evropy (co se týče ropy), Američané využili „díry na trhu“ a vrhli se na ropná pole Persie.

Mezinárodní politická scéna je pro Persii něčím ne moc zajímavým. Víceméně nemají žádné přirozené spojence a jejich sousedé jsou z nich celí nesví. Na východě je Britské indické dominium, které se obává případného pokusu Shahanshaha o uzurpování Pákistánu, na severu Alash-Orda, jež si musí dávat pozor primárně na Rudé no a na západě je pak největší konkurent v oblasti, Osmanská říše, sunnitský chalífát, který jen se skřípáním zuby sledoval masakry sunnitů v Afghánistánu. Velký úspěch Novoperské říše je vstup do Společnosti národů, čímž se jim otevřeli dveře mezinárodní politiky. Čas ukáže, jakým směrem se tato nová říše vydá.

Japanesse Empire

Typ vlády: Japonské císařství (Božský císař + Parlament)

Hlava státu: Císař Hirohito, předseda vlády Inukai Tsuyoshi

Základní HDP: 1.400.000.000

Základní PK: 110

Počet obyvatel: 65 000 000 (core)

Odhadnutá obtížnost:

Japonské císařství pod vládou svého Božského císaře jen a jen vzkvétá. To alespoň tvrdí oficiální vládní propaganda, která proti císaři ze zásady nevystupuje. Pravda je, že Japonsko za poslední roky jen a jen posiluje, a to jak vojensky, tak ekonomicky i co do územních zisků. Za posledních čtyřicet let úspěšně porazilo ve válce Čínskou říši a získalo tak jako loutku Koreu a přístav Port Arthur. V následující válce o Koncese světové mocnosti znovu porazili Čínskou říši a získali nejen příjmy z Velvyslaneckých měst, tak také ostrov Tchaj-wan.

Když začal Weltkrieg, zůstalo Japonsko chytře neutrální a nebylo tak vystaveni porážce, která postihla Dohodové státy. Japonsko této přestávky v expanzi využilo k vybudování předmostí v port Arthuru, ze kterého se stal opravdu velký přístav a na Tchajwanu. Též domácí ekonomika zažila boom, a to nejen za pomoci Japonských, ale překvapivě i zahraničních investic, primárně pak těch Amerických. Američtí investoři sice byli velmi opatrní a samotná Japonská vláda dosti konzervativní, přesto se postupně investice navyšovali a pomohli modernizovat Japonský průmysl.

Na poli politickém se podařilo víceméně proměnit loutkový stát Koreu v součást Japonské říše a poté, co byla tamní dynastie potichu odstavena do pryč, už zbývá jen oficiálně přičlenit Koreu k říši. Tamní průmysl a hospodářství je již téměř kompletně integrováno (dobrovolně i nedobrovolně).

Na poli politickém, mezinárodním, má Japonsko relativně velmi dobrou pověst. Rozhodně mnohem lepší než historické Japonsko. Císař Hirohito je brán jako osvícený vládce a stejně jako jeho děd, jako reformátor, který vede Japonsko k civilizovaným zítřkům. Japonsko na tom nemálo profituje. Obchod jen kvete a zahraniční trhy s nerostnými surovinami jsou mu otevřeny, což je pro Japonsko, které nedostatkem trpí neustále, velmi příjemná zpráva. A Japonsko toho nemálo využívá.

Vojensky je na tom Japonsko relativně dobře. Armáda sice není tak početná, jako v historii, ale je kvalitní a dobře vyzbrojená. Moderní zbraně, často licence amerických a německých pěchotních zbraní a děl, následně Japonci vylepšené, jsou běžné. Podobně tak námořnictvo Japonského císařství nepatří mezi zastaralé, ale naopak, bylo modernizováno a rozšířeno. Dle odhadců je Japonské námořnictvo šesté nejmocnější na světě, a to je na zemi, která je často opomíjena, vskutku velký úspěch. Pravda, šestá největší flotila neznamená, že by se mohli rovnat s některými z mocností jako je US Navy, či Reichsmarine, ale v oblasti jsou bezpochyby dominantní silou.

Quing Empire

Typ vlády: Absolutistická monarchie

Hlava státu: Císař Xuantong Emperor (Pu Yi)

Základní HDP: 700.000.000

Základní PK: 40

Počet obyvatel: 110 000 000 (core)

Odhadnutá obtížnost:

Čínská říše dynastie Čching (Qing), známá též jako Říše středu, byla kdysi mocností, výspou civilizace celého světa....kdysi. Uzavřenost, odmítání nového a technologická zaostalost způsobily, že nedokázala držet krok se zbytkem světa. Především pak co se týče demokratických a sociálních reforem. I ty nejkonzervativnější západní monarchie postoupily část své moci lidu, neboť si byly vědomi hrozby revolucí. Buď tak učinily anebo skončily tak, jako Ruská říše…nebo jako Říše Čhchingů. Vše začalo relativně nevině, ale přerostlo v hotovou revoluci. Její epicentra vybuchla po celé Číně. Na západě byla většina těchto povstání potlačena místními generály, kteří následně využili oslabení centrální moci a vyhlásili nezávislost. Na jihu Číny pak povstaly „demokratické“ síly podporující revolucionáře Sunjatsena, kterého v roce 1923 následovali Rudí podporující Mao ce-Tunga.

Říše Čchingů však díky pomoci Německé říše (zbraně, důstojníci, von Falkenhausen) dokázala postup revolučních sil zastavit a zjednat pořádek na severu Číny a v Mandžusku, kde se opevnila a potlačila veškerá místní povstání. Loajalistické síly vycvičené Německými důstojníky a pod velením Německých důstojníků udrželi císaře na trůně. Tak tak, ale přesto uspěli.

Pravda je, že Němci udělali pro císařskou Čínu mnohem víc. Nejenže postavili na nohy její armádu a z vyřazených prvo-válečných zbraní modernizovali Čínské jednotky (i tak to byl pro ně obří skok), ale dokonce Číně poskytli i několik starých lodí, které Reichsmarine vyřazovalo. Nakonec je třeba přičíst i Německé investice do hospodářství, které Čína nutně potřebovala. Především se jednalo o průmysl v Manždusku, kde vybudovali i několik železnic do Bílého Ruska a Korey. Především pak Japonsko se stalo důležitým obchodním partnerem pro Čchingskou Čínu. Díky tomu Čína dokázala zaplatit veškeré modernizace, a i tak je vůči Německé říši nemálo zadlužená. Pravda je, že nebýt těchto investic, republikáni z jihu by je nejspíš už převálcovali.

Na mezinárodním poli je Říše Čching brána Německou říši jako jediná právoplatná vláda Číny. Jako taková byla pozvána i do Společnosti národů (na rozdíl od Čínské republiky). Ruská junta s Čínou též udržuje dobré vztahy, a to nejen obchodní. Japonské císařství využívá Mandžuských zdrojů a samo do nich začíná investovat. Obchod mezi zeměmi jen kvete. Zlé jazyky však tvrdí, že Japonci si jen připravují půdu pro zabrání celého Mandžuska až Německá pozornost poleví. Na Čínské půdě pak nemá žádné přátele a spojence. Warlordi v současné době vládu císaře neuznávají a republikáni na jihu netouží po ničem jiném, než po kompletním svržení monarchie a sjednocení celé Číny do republiky. Chinesse Republic

Typ vlády: Autoritativní republika (vláda prezidenta)

Hlava státu: Prezident Sunjatsen

Základní HDP: 700.000.000

Základní PK: 40

Počet obyvatel: 310 000 000 (core)

Odhadnutá obtížnost:

Čínská republika je úplně novou frakcí na mezinárodním poli. Vznikla z lidové revoluce, která toužila zavést v Čínské říši ústavu, která by omezila absolutistickou moc císaře. Když císař odmítl, povstali lidé po celé Číně. Na severu Číny se je podařilo potlačit loajalisty, na západě pak warlordy. Na Jihovýchodě Číny však uspěli. Obsadili města a sjednotili se za jedinou osobností, Sunjatsenem, kterého poté zvolili jako svého prvního prezidenta. Nepřekvapí, že prezident v Čínské republice má vskutku velké pravomoci a autoritu blízkou císaři. Přesto zde existuje ústava a zákonodárné shromáždění. To je něco, co v Čínské říši neexistovalo a neexistuje.

Povstalecká armáda a milice se ukázali býti v boji proti zastaralé Čínské armádě dostatečné, hlavně poté, co se pod praporce revoluce připojily i některé císařské regimenty. Jen Německá pomoc a modernizace ozbrojených sil císařství zabránili Čankajškovi, vrchnímu veliteli ozbrojených sil republiky, aby císařství srazil na kolena a svrhl. Republika si brzy uvědomila, že pokud sama nemodernizuje svoje ozbrojené síly, nebude brzy schopná ubránit svoji revoluci před modernizovanými jednotkami císařství (modernizované = povýšené na prvo-válečnou úroveň). Naštěstí díky zestátnění císařského majetku se jí podařilo nalézt alespoň nějaké finanční rezervy, za které následně nakoupili přebytky zbraní z bývalých Dohodových vojsk a také z Japonska a USA.

Velkou měrou pro rozvoj Republiky přispěli také investoři z USA, kteří vždy raději investují do zemí, které se nazývají republikami (i kdyby jen dle názvu) a kde mají otevřené trhy. Levná pracovní síla Čínské republiky a nezájem Německých investorů o investice do této části Číny (Německá říše podporuje císařství) umožnil Americkým investorům investovat nemalé finance do rozvoje zdejšího průmyslu a obchodu. Od počátku republikánské revoluce se začal celá republikánská fronta štěpit na jednotlivé frakce, které utvářeli různě orientované strany. Jedna z těchto stran byly i komunisté pod vedením Mao ce-Tunga. Právě ti způsobili krizi v roce 1924, když se nedokázali dohodnout se Sunjatsenem ohledně mezinárodních investic. Zatímco prezident a většina vlády byla ochotná pronajmout lidskou pracovní sílu a nerostné bohatství Číny Americkým investorům, Mao ce-Tung byl tvrdě proti. Jako kovaný komunista nedokázal kapitalisty a jejich vykořisťování přenést přes srdce se svými věrnými se tak odtrhl od Republiky, načež následně založil Čínskou osvobozeneckou lidovou frontu, která měla osvobodit celou Čínu od útlaku kapitalismu a monarchie. Od roku 1924 je ve válce s Republikou a na ústupu. Vojska Čankajška ho dokázala zatlačit západ k hranicím s warlodskými územími Yunnan a Shanxi, které se tak ocitli s komunisty v konfliktu.

Na

mezinárodním poli není mnoho zemí, které Čínsku republiku uznávají. Země komunistické podporují primárně Mao ce-Tunga a většina Evropy stojí za Německou říší a její podporou císařství. Republice tak zbývají státy Dohody, které ji podporují, jak mohou (Což není mnoho) a především pak investoři z USA. USA samotné taktně uznává jak císařství, tak republiku a podobný přístup zvolilo i Japonsko.

Mexican Empire

Typ vlády: Autoritativní monarchie

Hlava státu: Císařovna María Josepha Sophia von Habsburg-Iturbide

Základní HDP: 800.000.000

Základní PK: 55

Počet obyvatel: 18 000 000 (core)

Odhadnutá obtížnost:

Mexická říše, respektive Druhá Mexická říše vznikla po válce mezi republikovými silami a silami Francouzské říše Napoleona III. Francouzi úspěšně rozdrtili republikánské síly a následně jak Francouzi, tak Rakousko-Uhersko podpořili nově vzniklé císařství císařské milosti Maxmiliána I. a to nejen vojensky ale i ekonomickými investicemi. Maxmilián zvolil cestu rozumné, pragmatické monarchie a svou vládu opřel o pevnou ústavu a právní stát. To nejspíš zlomilo mnohé z republikánů, kteří se jali raději podporovat jej, než nekalé živly v podobě Pancho Villy a dalších rádoby revolucionářů.

Největším přínosem bylo nezasahování USA, které vládu Maxmiliána, jenž se vzápětí oprostil od všech zahraničních vazeb na Evropský rod Habsburků tím, že adoptoval Agustína de Iturbide, prapotomka císaře Agustín de Iturbide z Prvního Mexického císařství. Republikáské USA následně odmítlo podporovat Juarezské revolucionáře, a naopak nechalo Americké investory investovat do Mexika. Sám císař Maxmilián jich mnoho pozval, aby podpořili rozvoj Mexické ekonomiky, která byla v hrozném stavu. Právě díky Americkým investicím se Mexiko dostalo na úroveň, kterou má nyní. Pravda, vykořisťování a čirý kapitalismus, jako funguje v USA, v Mexiku není přípustný. Císař dohlíží na to, aby jeho poddaní měli alespoň nějaké sociální jistoty a nenechává je vykořisťovat. Což mu samozřejmě přihrává mnoho pozitivních bodů. Přesto je zdejší pracovní síla levnější než ta Americká, což společnosti z USA vítají.

Po vojenské stránce lze mluvit o sice ne tak početné, přesto dobře vyzbrojené armádě. Mnoho amerických zbrojovek vyváží zbraně do Mexika, jelikož jejich vlastní vláda pozemní ozbrojeno síly nijak zvlášť nepodporuje. Firmy Springfield Armory a další mají v Mexiku mnoho poboček. Podobně je na tom Mexické námořnictvo, nijak početné, přesto moderní americké výroby.

Na mezinárodním poli je Mexiko bráno jako další z moderních monarchií, které se udrželi s ohledem na sociální bouře a revoluce. Jak Maxmilián, tak jeho nástupce Augustín II. a nyní císařovna María mají pro pochopení pro nutné sociální reformy, které mají ulevit vnitřnímu tlaku. Všichni se moc dobře poučili z revolucí v Británii, Rusku a Itálii. Mexické císařství je též členem Společnosti národů. S USA udržuje dobré obchodní vztahy, které sice občas skřípou, když se některá firma snaží zatlačit na vládu Mexika (chce víc vykořisťovatelských práv), ale obecně jsou na dobré úrovni. Opakem jsou vztahy s dalšími sousedy, kterými jsou Socialistická republika Mesoameriky, která není ničím jiným než komunistickým státem. Na hranicích proběhlo již několik potyček mezi rudými milicemi Mesoameriky a císařství. Co se Jižní Ameriky týče, zde jsou vztahy císařství orientovány primárně na Brazílii, Argentínu a Peru, se kterými udržuje dobré vztahy.

Russian Junta Typ vlády: Autoritativní monarchie (reálně Vojenská diktatura)

Hlava státu: Car Kirill Vladimirovich Romanov (reálně Generální štáb Děnikin-Judenich-Wrangel-Kolčak)

Základní HDP: 800.000.000

Základní PK: 65

Počet obyvatel: 20 000 000 (core)

Odhadnutá obtížnost:

Ruská Junta, jak jsou přeživší Bílí po světě známi, se oficiálně stále jmenuje Ruská říše, neboť oficiálně v čele země stojí car Kirill Vladimirovich Romanov, oficiální nástupce cara Mikuláše, jehož rodinu Rudí povraždili. Reálně se však vláda Ruska blíží vojenské diktatuře, neboť právě generálové jsou ti, kdo zde velí a vládne. Paradoxní pravda je, že i když vládnou generálové, je to osoba cara, která je udržuje jednotné. Kdyby cara nebylo, už dávno by se rozhádali mezi sebou a veškerý protikomunistický Ruský odpor by se rozpadl. To však nedělá z cara někoho, kdo by mohl nějak oficiálně vládnout a rozhodovat. To ani zdaleka. Cara používají jen jako figurku a posílají ho na různé diplomatické mise po světě, jen by se příliš dlouho nezdržoval doma a nekecal jim do jejich vlády a vedení.

Bílé Rusko je ekonomicky i průmyslově jen stínem Ruské říše. Většinu průmyslových i lidnatých oblastí pohltila Rudá horda, nyní SSSR, a monarchistům zbyl jen Sibiř a průmysl a města podél Magistrály včetně Vladivostoku a tamního průmyslu, který je důležitou obchodní spojnicí. Sám Vladivostok se za vlády cara Kirila rozrostl na dvojnásobek. Obchodní přístav i zdejší průmysl a samozřejmě i zástavba pro emigranty z Rudého Ruska, především inteligenci a střední a vyšší vrstvu. Právě skrz Vladivostok proudí do Ruska investice, především Japonské a Americké, které se jali využít Sibiřského bohatství. Stejně tak využívají Američané bohatství Aljašky, kterou ahistoricky Rusové nikdy USA neprodali. Zdejší ropné bohatství vydělává monarchistům nemalé bohatství, které následně směňují za moderní zbraně pro svoji armádu. A právě armáda je to, co Junta potřebuje. Počtem se nedokáže Rudoarmějcům vyrovnat, to je všem monarchistickým generálům jasné. Proto investují nemalé peníze z prodeje surovin do co nejmodernější výzbroje, výstavby obrněných vlaků a dalších. Moc dobře tuší, že pokud Rudí zaútoč, Magistrála bude hlavním bojištěm (Na Sibiři mimo magistrálu boj půjde jen ztěžka). Obecně se připravuje silně mobilní armáda, která může sloužit jak k elastické obraně na pláních střední Asie a Sibiře, tak k případnému útoku. Toto moderní pojetí války, mobilní války, je něco nového, neotřelého, ale na Ruské pláně logického. Jiné armády světa tento způsob boje neznají a ani nezavádějí. V čele této „reformy“ stojí generál Markov, protégé generála Wrangela. Ten přišel s myšlenkou početných brigád obrněných automobilů, jízdních divizí, motorizované pěchoty, a dokonce celých divizí tanků, technologie poprvé použité na konci Weltkriegu na západní frontě.

Na mezinárodní úrovni je Ruská Junta uznávaná jako jediný nástupce, respektive pokračovatel Ruské říše, a to všemi státy světa, vyjma Třetí Internacionály, která uznává jako nástupce SSSR. Ruská junta udržuje velmi dobré vztahy s Alash-Ordou, Kozáky i s Mongolskem, neboť všechny čtyři státy si uvědomují hrozbu Rudého Ruska. Na východě pak udržují dobré a čilé obchodní vztahy s Japonským císařstvím.

Kingdom of United Georgia

Typ vlády: Absolutistická monarchie

Hlava státu: Král Giorgi Bagration- Mukhraneli-Palaiologos

Základní HDP: 400.000.000

Základní PK: 20

Počet obyvatel: 8 000 000 (core)

Odhadnutá obtížnost:

Pro země Kavkazu nastalo období změn hned po podepsání Brestlitevského míru. Zatímco v Rusku se schylovalo k revoluci, jiní se k ní chystali i na Kavkaze. Jmenovitě pak osobnosti jako známý terorista Josif Vissarionovič Dzugašvili a s ním i jeho kumpán Lavrentij Pavlovič Berija. Tito dva a jejich teroristická skupina revolucionářů se pokusili zagitovat a ovládnout Kavkazskou oblast hned poté, co vypukla Rudá revoluce v Moskvě. Ze začátku se sice na bolševické hnutí Lenina a Trockého nevázali, ale později poznali výhody s tím spojené a prohlásili se za zástupce komunistické strany na Kavkaze. Jejich cílem nebylo nic menšího než vyhlásit Kavkazskou socialistickou republiku.

To se jím naštěstí nepovedlo, neboť na Kavkaz zavítal Ruský generál Alexander Bagration- Mukhraneli, který zde měl vést odboj proti rudé hrozbě. Jakožto prapotomek původních králů Gruzie z vládnoucí dynastie, dokázal využít svého vlivu na horaly, a především pak na zdejší křesťany, kteří odmítli následovat věrouku teroristů a neznabohů Džugašviliho a Beriji. Kavkaz povstal za Bagrationi. Pravda, sám Alexander byl zabij v jedné z bojůvek, ale nikdo už Bagrationům nedokázal odpárat jejich zásluhu při ochraně Kavkazu proti Rudé hrozbě. Když byli Džugašvili s Berijou poraženi (oba utekli do SSSR), rozhodlo shromáždění vůdců kmenů a národů Kavkazu, že potřebují svoji vlastní vládu, ne tu Ruskou, ale svoji vlastní, tak jak ji měli v minulosti. A jelikož to byli Bagrationi, kdo zachránil Kavkaz, byl vyvolen princ Giorgi, syn zachránce Alexandera Bagrationa, za krále Kavkazských národů.

A tak vzniklo království Jednotné Gruzie. Princ, nyní král Giorgi, se tak stal králem Gruzie, Arménie a Azerbajdžánu a všech národů zde žijících. Národnostní směska potřeboval krále, který by jim dokázal vládnout pevnou rukou a zamezil by tak vnitřním třenicím a pranicím, to bylo všem jasné a Bagationi se navíc mohl opírat o svou nově zformovanou osvobozeneckou armádu, u které si jeho otec, a nakonec i princ sám vydobyli věrnost. Kavkaz byl sjednocen pod praporcem Bagrationů tak, jako kdysi dávno v dobách na rozhraní 12-13 století.

Ekonomicky je Kavkaz samozřejmě dosti pozadu. Přeci jen to bylo Rusko. Na druhou stranu se pomalu a jistě rozjíždí zdejší průmysl, a to i díky investicím zahraničních partnerů. Především pak v okolí Baku, kde jsou velká ložiska ropy. Co se armády týče, Bagrationi dokázali modernizovat to, co jim zbylo po osvobozenecké válce a provést potřebné reformy (většinu toho zaplatili z prodeje ropy). Samozřejmě si byli vědomi toho, že nemohou počítat s velkými a početnými armádami jaké používala Ruská říše. Naopak, snaží se specializovat na specifické jednotky, jako jsou například horské divize, a podobně, které se v horském pásmu Kavkazu a Arménské horské planiny dají využít co nejlépe.

Nikdo nepochybuje o tom, že dobře vycvičená a na boj v zimě a horách zvyklá armáda Gruzie dokáže odolávat i mnohem početnějšímu nepříteli a při obranných bojích mu způsobovat nemalé ztráty. Přesto, odhodlaný nepřítel (který by ignoroval obří a neustále narůstající ztráty) by mohl dokázat Gruzii porazit. Proto se Gruzijci rozhodli hledat zahraniční partnery a spojence. Jednoho takového nalezli v Bulharském carství, které s Gruzií podepsalo obrannou dohodu (s dodatkem, že má být zaměřena jen a pouze proti Osmanské říši, neboť jinak nemá Gruzie, jak pomoci). Nepřekvapí, že tato dohoda byla Osmanskou říší přijata jako urážka a snaha o vyhrocení situace. To, že zhoršila již tak zhoršující se vztahy Bulharska a Osmanské říše není třeba dodávat.

Ironicky, Gruzie udržuje spřátelené vtahy též se Srbskem a Řeckem, i když zde se nejedná přímo o obranné dohody, ale spíše jen o přátelství a spolupráci.

Poznámka: Ahistoricky je rod Bagration-Mukhraneli též spřízněn s rodem Palailogos, neboť jeden z prapředků v dobách, kdy ještě existovala Byzanc, si vzal za manželku jednu z dcer tehdejšího císaře Římanů Manuela II Palaiologa. To Bagrationům, teoreticky, dává právo na veškeré země ovládané Byzantskou říší, pokud budou chtít tento nárok oživit.

Abyssinia Empire Typ vlády: Absolutní monarchie

Hlava státu: Císař Haile Selassie I

Základní HDP: 250.000.000

Základní PK: 15

Počet obyvatel: 17 000 000 (core)

Odhadnutá obtížnost:

Etiopské císařství je jednou z nejstarších existujících zemí celého světa a vládnoucí rod datuje svůj vznik až k starozákonnímu králi Šalamounovi, což by z něj dělalo skutečně archaický rod. Ať již je pravda jakákoliv, Etiopie se skutečně nenechala v posledním století, a především pak v posledních desetiletích zahanbit.

Nejen, že odolala koloniálním mocnostem v podmanění a proměně v kolonii, ale v posledních letech díky spolupráci na mezinárodním poli získala i pověst země, která dokáže kolonialistům zatopit. Pravda, úspěch to byl jen malý, ale jakožto spojenec Centrálních mocností ve Weltkriegu Etiopie úspěšně obsadila Italské a Francouzské kolonie v Somálsku a Eritrei a Berlínský mír ji je přiřkl natrvalo. Nebyla to sice zrovna velká výhra, ale pro Etiopii to byl skok kupředu. Alespoň co se týče prestiže. Nemluvě o tom, že se tak dostala k moři, což z uzavřeného hornatého císařství udělalo potenciálního obchodního partnera a také zjednodušilo Etiopii případné jednání s investory, kteří by mohli začít využívat Etiopského přírodního bohatství.

Pravda, Etiopie je stále vskutku hodně, hodně zaostalá a zdejší průmysl je spíše středověký, občas novověký, přesto zde nějaký již je. Během posledního desetiletí se podařilo postavit i nějaký ten „moderní“ průmysl a další se podařilo zabavit a zestátnit na úkor Itálie a Francie v Eritrei, Džibutsku a Somálsku. Obecně je však Etiopie stále velmi zaostalou zemí se zaostalou infrastrukturou i stylem myšlení. Etiopská armáda je stále na předválečné úrovni a až v posledních letech se podařilo odkoupit od Německé říše její poválečné přebytky a vybavit několik divizí prvo-válečnou výbavou. Pravda, pro Etiopii je to obrovský skok vpřed, svět to však nejspíš ani nezaznamenal.

Etiopie, ač je prastarou zemí, je ve skutečnosti stále zemí s většinou přírodního bohatství netknutého. To málo, co bylo těženo, se nacházelo jen v povrchových dolech nevalné kvality a množství též nebylo závratné. Mladý Etiopský císař dozajista využije přístupu k moři a nových možností k posílení ekonomiky své země a k nalákání zahraničních investorů. Etiopie to potřebuje jako sůl…i když té má zrovna docela dost.

Císařská armáda bude potřebovat nemalé investice, o tom není pochyb, jelikož ač není zrovna malá, je skutečně zaostalá (viz výše). O nějaké složitější technice, jako je dělostřelectvo, ani nelze mluvit. To málo, co zabavili posádkám v Somálsku a Eritrei, dá dohromady sotva brigádu. O námořnictvu nelze ani mluvit. Evropané odvezli všechny své lodě a Etiopské císařství tak nevlastní nic většího než rybářský člun. Pravda je, že posledních deset let byly investice třeba v jiných sektorech než v námořnictvu. Jakožto spojenec Centrálních mocností je Etiopie členem Společnosti národů a je také přítelem Německé říše (zatím). Tím však její diplomatické kontakty končí. O tom, že státy Dohody ji dvakrát nemusí se není třeba zmiňovat.

Méně důležité státy

Tyto státy jsou popsány jen zběžně jejich názvem, hlavou státu, typem vlády, HDP a průmyslovou kapacitou. V budoucnu budou možná rozšířeny, případně o nich lze informace rozšířit při zájmu hráčů.

Federation of Indian Principalities

Typ vlády: Federativní monarchie

Hlava státu: Chhatrapati Mir Osman Ali Khan

Základní HDP: 600.000.000

Základní PK: 20

Empire of Peru

Typ vlády: Absolutistická monarchie (vojenská diktatura)

Hlava státu: Regency

Základní HDP: 500.000.000

Základní PK: 20

Barmská komuna

Typ vlády: Komunistická republika, vláda rady lidu v čele s předsedou rady

Hlava státu: Předseda rady lidu Mahátma Gándhí

Základní HDP: 700.000.000

Základní PK: 25

Kingdom of Lithuania

Typ vlády: Autoritativní monarchie

Hlava státu: Mindaugas II (původně Prince Wilhelm of Urach, Count of Württemberg, 2nd Duke of Urach)

Základní HDP: 350.000.000

Základní PK: 25

Kingdom of White

Typ vlády: Republika

Hlava státu: Karlu I. (Karl Maria Luitpold Prinz von Bayern)

Základní HDP: 350.000.000

Základní PK: 25

Kingdom of Flanders-Wallonia

Typ vlády: Konstituční monarchie

Hlava státu: Král Adalbert von Hohenzollern

Základní HDP: 300.000.000

Základní PK: 25

People’s Republic of Netherlands

Typ vlády: Socialistická republika

Hlava státu: Předseda vlády David Wijnkoop

Základní HDP: 550.000.000

Základní PK: 35

Kingdom of Greece

Typ vlády: Konstituční monarchie

Hlava státu: George II von Glücksburg

Základní HDP: 250.000.000

Základní PK: 20

Kingdom of Serbia

Typ vlády: Autoritativní monarchie

Hlava státu: Alexander I Karađorđević

Základní HDP: 250.000.000

Základní PK: 20

Cossacks state

Typ vlády: Kozácká vláda atamana

Hlava státu: Ataman Pyotr Krasnov

Základní HDP: 200.000.000

Základní PK: 15

Kingdom of Siam

Typ vlády: Absolutistická monarchie

Hlava státu: Král Rama VII

Základní HDP: 300.000.000

Základní PK: 15

Deutche Ostindische Gesellschaft

Typ vlády: Obchodní společnost (konsorcium)

Hlava státu: Guvernér Alexander von Falkenhausen

Základní HDP: 300.000.000

Základní PK: 15

Deutsch -Afrikanische Gesellschaft

Typ vlády: Obchodní společnost (konsorcium)

Hlava státu: Guvernér Hermann Göring

Základní HDP: 150.000.000

Základní PK: 10