Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Ústavní právo a státověda

Katedra ústavního práva a politologie

Disertační práce

Zánik Jugoslávie jako státoprávní a ústavní problém

JUDr. David Kolumber 2015/2016

„Prohlašuji, že jsem disertační práci na téma »Zánik Jugoslávie jako státoprávní a ústavní problém« zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“

Ve Zlíně dne 29. srpna 2016 ……………………………………… JUDr. David Kolumber

Rád bych z tohoto místa poděkoval svému školiteli prof. JUDr. Janu Filipovi, CSc. za veškerou nápomoc. Mé velké poděkování patří mé přítelkyni, která mi nejen pomáhala, ale také se mnou prožívala psaní disertační práce a byla mi po celou dobu oporou. Poděkování pak patří nejen jí, ale i mým rodičům, babičce a dědovi za pomoc a podporu na celé cestě k této práci.

Abstrakt

Předložená disertační práce „Zánik Jugoslávie jako státoprávní a ústavní problém“ se zabývá otázkou zániku Jugoslávie v letech 1990 až 1992. Práce se člení na čtyři základní části. Nejprve je rozebráno teoretické a státovědné ukotvení celkové problematiky. Dále se disertační práce zabývá hlavními ústavními institucemi (parlamentem, hlavou státu, vládou a ústavním soudem) a takzvaným „pilířům“ Jugoslávie (Josip Broz Tito, Jugoslávská lidová armáda, Svaz komunistů Jugoslávie, společný jazyk a idea bratrství a jednoty). Čtvrtá část se věnuje rozpadu Jugoslávie v letech 1990 až 1992 z ústavněprávního a státovědného hlediska.

Abstract

The thesis “Break-up of Yugoslavia as a state-law and constitutional problem” deals with the matter of the break-up of Yugoslavia (1990-92). The thesis is divided into four parts. The thesis copes with the general and state-law theoretical background. Then, the main constitutional institutions (Parliament, head of state, Government and Constitutional Court) and the so-called “pillars” of Yugoslavia (Tito, Yugoslav People's Army, League of Communists; language and the idea of the brotherhood and unity) are mentioned. The fourth part analyses the break-up of Yugoslavia in 1990-92 from the constitutional and state-law point of view.

4 Klíčová slova

Josip Broz Tito; Jugoslávie; Jugoslávská lidová armáda; Předsednictvo SFRJ; Skupština SFRJ; Svaz komunistů Jugoslávie; Ústavní soud Jugoslávie; Ústavní vývoj Jugoslávie; Válka v Jugoslávii; Zánik státu

Keywords

Josip Broz Tito; Yugoslavia; Yugoslav People's Army; Presidency of SFRY; Skupština of SFRY; League of Communists of Yugoslavia; Constitutional Court of Yugoslavia; Constitutional Development of Yugoslavia; Yugoslav Wars; Break-up of the State

Počet znaků disertační práce: 668 668 (tj. 371,48 normostran)

5 Obsah

SEZNAM ZKRATEK ...... 8

ÚVOD ...... 10

1 STAV ZKOUMANÉ PROBLEMATIKY A PŘEHLED LITERATURY ...... 13

2 OBECNÁ STÁTOVĚDNÁ VÝCHODISKA ...... 21

2.1 STÁT ...... 21 2.2 FEDERALISMUS ...... 27 2.2.1 Unitární stát ...... 28 2.2.2 Federace a konfederace ...... 29 2.3 ZÁNIK STÁTU ...... 32 2.3.2 Zánik státu schematicky ...... 36 2.3.3 Nepravý zánik státu ...... 36 2.3.4 Pravý zánik státu ...... 38 2.3.5 Teoretický zánik státu ...... 44

3 ÚSTAVNÍ VÝVOJ JUGOSLÁVIE ...... 48

3.1 OBDOBÍ MEZIVÁLEČNÉHO JIHOSLOVANSKÉHO STÁTU (1918 – 1941) ...... 49 3.2 OBDOBÍ TITOVSKÉ JUGOSLÁVIE ...... 57 3.2.1 Období druhé světové války a konstituování federace (1941 – 1946) ...... 58 3.2.2 Období centralizovaného federalismu (1946 – 1953) ...... 64 3.2.3 Období institucionalizace a upevňování samosprávy (1953 – 1963) ...... 67 3.2.4 Období snah o korekci podceňované národnostní otázky (1963 – 1967) ...... 70 3.2.5 Období ústavních dodatků (1967 – 1974) ...... 73 3.2.6 Období oslabování federace (1974 – 1988) ...... 76 3.2.7 Období snah o reformu federace (1988 – 1990) ...... 80 3.2.8 Období rozkladu (1990 – 1992) ...... 83 3.3 ÚSTAVNÍ STRUKTURA JUGOSLÁVIE ...... 86 3.3.1 Parlament ...... 86 3.3.2 Hlava státu ...... 87 3.3.3 Vláda ...... 89 3.3.4 Ústavní soudnictví ...... 90 3.3.5 Charakter Jugoslávie z hlediska státovědného ...... 92 3.4 „PILÍŘE“ JUGOSLÁVIE ...... 94 3.4.1 Maršál Tito ...... 95 3.4.2 Jazyk jako integrující prvek ...... 98 3.4.3 Jugoslávská lidová armáda ...... 100 3.4.4 Svaz komunistů Jugoslávie ...... 104

6 3.4.5 Státní idea Jugoslávie ...... 111

4 ÚSTAVNĚPRÁVNÍ SOUVISLOSTI ZÁNIKU JUGOSLÁVIE ...... 114

4.1 ÚMRTÍ TITA A ROZMĚLNĚNÍ STÁTNÍ IDEY ...... 116 4.2 FAKTICKÝ KONEC SKJ A POKRAČUJÍCÍ ROZKLAD SFRJ ...... 128 4.3 POKUSY O REFORMU SFRJ A KRIZE SVAZOVÉHO PŘEDSEDNICTVA ...... 135 4.4 EPILOG TITOVSKÉ JUGOSLÁVIE ...... 143 4.4.1 Vyhlášení nezávislosti Slovinska a Chorvatska ...... 143 4.4.2 Vojenské řešení krize a Brionská dohoda ...... 144 4.4.3 Situace ve svazových ústavních institucích ...... 147 4.4.4 Rozhodovací činnost Ústavního soudu Jugoslávie v době rozpadu ...... 151 4.4.5 Konference o Jugoslávii a její arbitrážní komise ...... 155 4.5 ÚSTAVNĚPRÁVNÍ NÁSLEDKY ZÁNIKU JUGOSLÁVIE ...... 162 4.5.1 Relikty Jugoslávie ...... 162 4.5.2 Zánik Jugoslávie jako státoprávní a ústavní problém ...... 171

ZÁVĚR ...... 175

SUMMARY ...... 180

SOUPIS PRAMENŮ ...... 182

7 Seznam zkratek

ARBiH Armáda Republiky Bosny a Hercegoviny (Armija Republike Bosne i Hercegovine) ASNOM Antifašistické shromáždění národního osvobození Makedonie (Антифашистичко собрание на народното ослободување на Македонија) ASNOS Antifašistická skupština národního osvobození Srbska (Antifašistička skupština narodnog oslobođenja Srbije) AVNOJ Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie (Antifašističko vijeće narodnog oslobođenja Jugoslavije) AVNOS Antifašistická rada národního osvobození Sandžaku (Antifašističko vijeće narodnog oslobođenja Sandžaka) BiH Bosna a Hercegovina (Bosna i Hercegovina) CK ústřední výbor (centralni komitet) CSA Konfederované státy americké (Confederate States of America) ČR Česká republika ČSFR Česká a Slovenská Federativní Republika ČSSR Československá socialistická republika DEMOS Demokratická opozice Slovinska (Demokratična opozicija Slovenije) DSHS Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů (Država Slovenaca, Hrvata i Srba) ES Evropská společenství ESLP Evropský soud pro lidská práva FNRJ Federativní lidová republika Jugoslávie (Federativna Narodna Republika Jugoslavija) GG Základní zákon Spolkové republiky Německo (Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland) GNOO Hlavní národněosvobozenecký výbor Srbska (Glavni narodnooslobodilački odbor za Srbiju) HDZ Chorvatské demokratické společenství (Hrvatska demokratska zajednica) HVO Chorvatská rada obrany (Hrvatsko vijeće obrane) ICTY Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (International Criminal Tribunal for the former Yugoslavia) JNA Jugoslávská lidová armáda (Jugoslovenska narodna armija) KDH Křesťanskodemokratické hnutí (Kresťanskodemokratické hnutie) KPJ Komunistická strana Jugoslávie (Komunistička partija Jugoslavije) KSHS Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Kraljevina Srba, Hrvata i Slovenaca) NDH Nezávislý chorvatský stát (Nezavisna Država Hrvatska) NDR Německá demokratická republika

8 NOV i POJ Národněosvobozenecká vojska a partyzánské oddíly Jugoslávie (Narodnooslobodilačke vojske i partizanskih odreda Jugoslavije) OF Osvobozenecká fronta (Osvobodilna fronta) OSN Organizace spojených národů OSRH Ozbrojené síly Republiky Chorvatsko (Oružane snage Republike Hrvatske) SADR Saharská arabská demokratická republika SANU Srbská akademie věd a umění (Srpska akademija nauka i umetnosti) SDA Strana demokratické akce (Stranka demokratske akcije) SDS Srbská demokratická strana (Srpska demokratska stranka) SFRJ Socialistická federativní republika Jugoslávie (Socijalistička federativna republika Jugoslavija) SIV Svazová výkonná rada (Savezno izvršno vijeće) SK BiH Svaz komunistů Bosny a Hercegoviny (Savez komunista Bosne i Hercegovine) SK CG Svaz komunistů Černé Hory (Savez komunista Crne Gore) SKH Svaz komunistů Chorvatska (Savez komunista Hrvatske) SKJ Svaz komunistů Jugoslávie (Savez komunista Jugoslavije) SKK Svaz komunistů Kosova (Savez komunista Kosova) SKM Svaz komunistů Makedonie (Savez komunista Makedonije) SKS Svaz komunistů Srbska (Savez komunista Srbije) SKV Svaz komunistů Vojvodiny (Savez komunista Vojvodine) SNOO Slovinský národněosvobozenecký výbor (Slovenski narodnoosvobodilni odbor) SR Slovenská republika SRJ Svazová republika Jugoslávie (Savezna Republika Jugoslavija) SRPJ(k) Socialistická dělnická strana Jugoslávie (komunisté) [Socijalistička radnička partija Jugoslavije (komunista)] SSSR Svaz sovětských socialistických republik TO Teritoriální obrana (Teritorijalna odbrana) USA Spojené státy americké (United States of America) USJ Ústavní soud Jugoslávie (Ustavni sud Jugoslavije) ZAVNOBiH Zemská antifašistická rada národního osvobození Bosny a Hercegoviny (Zemaljsko antifašističko vijeće narodnog oslobođenja Bosne i Hercegovine) ZAVNOCGiB Zemská antifašistická rada národního osvobození Černé Hory a Boky (Zemaljsko antifašističko vijeće narodnog oslobođenja Crne Gore i Boke) ZAVNOH Zemská antifašistická rada národního osvobození Chorvatska (Zemaljsko antifašističko vijeće narodnog oslobođenja Hrvatske) ZKS Svaz komunistů Slovinska (Zveza komunistov Slovenije)

9 Úvod

V roce 2006 při cestě do Chorvatska jsem uvízl v koloně u slovinského města Ptuj. Neustálá smyčka CD po určité době omrzela, a proto jsem přepnul na rádio. Na Chorvatském rozhlasu zrovna hrála píseň, v níž zaznívalo slovo Vukovar. Již od roku 1998 se zajímám o zlínsko- baťovské dějiny, pročež jsem věděl, že jedno z baťovských sídel se nacházelo také nedaleko Vukovaru. Podařilo se mi následně v Chorvatsku pořídit kompaktní disk s touto písní a posléze jsem se začal zajímat o souvislosti ozbrojeného konfliktu v Jugoslávii. S tím šly v ruku v ruce také právní konsekvence. Nepochopitelné pro mě bylo, jak chorvatský delegát mohl být v čele Jugoslávie poté, co Chorvatsko vyhlásilo nezávislost. Tehdy dostupné zdroje byly nezpůsobilé tuto očividnou zvláštnost přesvědčivě vysvětlit, nicméně plnění povinností posledního roku gymnázia pečlivější studium látky příliš neumožňovalo. V zásadě náhodou jsem se na sklonku gymnázia dostal k pracovníkovi Akademie věd České republiky, jenž mi zprostředkoval kontakt s docentem Ladislavem Hladkým, předním českým odborníkem na dějiny státu jižních Slovanů. Ten mě ve studiu odkázal na vydání Slovanského přehledu z roku 1996. Od roku 2007 jsem se pak materii podrobně věnoval a v roce 2010 jsem dokonce na Filosofické fakultě naší univerzity absolvoval předmět věnovaný dějinám Slovinska a Slovinců, který vedl právě doc. Hladký. Domnívám se, že uchopení celé materie komplexně a se zohledněním historických souvislostí napomůže pochopení mnohých vysoce právních otázek.

Základním problémem při studiu „jugoslávské otázky“ je malý časový odstup, který degraduje mnohé pokusy o badatelskou činnost. Studium látky je pak determinováno také rozhodovací činnosti rozličných soudních těles. Tyto jsou stále aktivní a jejich náhled na mnohé otázky se mění. V tomto kontextu je možné za všechny zmínit vývoj v otázce trestní odpovědnosti chorvatského generála Ante Gotoviny.

Tato disertační práce má být shrnutím několikaletého studia problematiky (kap. 1), přičemž některé použité materiály jsem nashromáždil již kolem roku 2007. Rozkladný proces v podmínkách Jugoslávie je obtížně uchopitelný zejména proto, že překračuje hranici jediného oboru, s čímž souvisí i nutnost pečlivého hledání podkladů pro zpracování materie. Právě kombinace politických, historických, historicko-právních, ústavně-právních, mezinárodně-právních i trestněprávních otázek a souvislostí vyvolává potřebu realizovat takový výklad, jenž nebude jen naroubováním ústavněprávních textů na obecně-historický vývoj. Je třeba ovšem zdůraznit, že problematiku není možné uchopit izolovaně a přistupovat k ní jen jako k problému státovědnému a ústavněprávnímu.

Nejprve (kap. 1) věnuji pozornost dosavadnímu stavu poznání. Zaměřuji se především na zdroje ze zemí bývalé Jugoslávie, ale také na zdroje české, německé, anglické a italské. Další část

10 (kap. 2) disertační práce rozebírá státovědné aspekty zániku státu. Ačkoliv zánik státu je komponentou dynamiky ve vývoji, je s podivem, že státovědné příručky, stejně jako jiné odborné publikace, redukují materii zániku státu do několika kratičkých vět. Považuji za správné tuto problematiku rozebrat komplexněji, věnovat se materii státu prizmatem státovědných kategorií a konečně se také podrobně věnovat variantám zániku státu. Tento dogmatický důvod, jenž ovšem není těžištěm mé práce, je nicméně nutný pro lepší pochopení Jugoslávie, jejího fungování a samotné otázce jejího zániku. Druhá část tedy shrnuje stát a jeho zánik optikou státovědy.

Třetí část práce (kap. 3) je věnována ústavnímu vývoji Jugoslávie. Jugoslávské ústavy z hlediska svého obsahu byly nesmírně rozsáhlé, a proto jsem v této partii nepřistoupil k rozboru jejich celkového obsahu, ale omezil jsem se na ty otázky a souvislosti, které považuji a vnímám za stěžejní v kontextu zániku Jugoslávie. Formulovány jsou také tzv. pilíře Jugoslávie. Následky jejich vymizení jsou rozebrány ve čtvrté části práce, která analyzuje ústavněprávní souvislosti zániku SFRJ na přelomu osmdesátých a devadesátých let (kap. 4).

Druhá kapitola tedy vytváří pro další dvě části teoreticko-dogmatický úvod, kdy se pokouším stran řešené materie vyvozovat komparativní a syntetické závěry.

Ačkoliv materie metodologie a metodologických přístupů je v současnosti stěžejním atributem akademických prací, domnívám se osobně, že by tato látka neměla v žádném případě upozaďovat hlavní téma disertační práce. Tato disertační práce spočívá z hlediska pracovních metod na srovnávací a analytické metodě. Komparace je přítomna zejména v teoreticko- dogmatickém úvodu, nicméně práce se s ohledem na mnohovrstevnost problematiky nevyhne ani užití metody deskriptivní.

Pro svou disertační práci jsem artikuloval tři ověřované hypotézy: (A) zánik Jugoslávie byl determinován vymizením jednotících prvků personifikujících federaci a vyprázdněním státní idey Jugoslávie; (B) ústavní konstrukce z dob komunistického politického monopolu zabraňovala v období politické plurality zastavení rozkladného procesu, naopak jeho průběh akcelerovala a (C) zánik Socialistické federativní republiky Jugoslávie proběhl ve formě dezintegrace.

Cílem disertační práce je (1 – nejuristické) shrnutí vývoje Jugoslávie od vzniku DSHS do rozpadu složeného státu, (2 – juristické) poskytnutí komplexního rozboru státovědných souvislostí zániku státu (3 – juristické) rozebrat a analyzovat rozkladný proces v Jugoslávii se zohledněním obdobného vývoje v Československu.

Prací se pak logicky linou dvě na sebe navazující výzkumné otázky, a to „jaké jsou formy zániku státu“ a „jak došlo na počátku devadesátých let k zániku Jugoslávie“. V tomto kontextu je třeba zdůraznit, že se v rámci své práce zaměřuji zejména na období let 1990 až 1992. Je nicméně třeba mít na paměti, že k rozpadu státu jižních Slovanů došlo v historii několikrát, avšak rozbor

11 rozkladných procesů, jejich příčin a všeobecných souvislostí přesahuje rozsah této disertační práce a jedná se o natolik multidimenzionální otázku, že jen její teoretický rozbor by přesáhl i dobu doktorského studia.

Současné textové editory zásadně bez omezení umožňují užívání méně obvyklých latinských znaků, pročež jsem se rozhodl v práci užívat endonyma. Stejně tak nepřechyluji příjmení, neboť domnívám, že adaptace ženských příjmení do českých jazykových šablon je projevem neúcty, když ani mně samotnému by se nelíbilo, pokud by mé příjmení bylo komoleno a upravováno s poukazem na jazyková pravidla.

Oborová rada doktorského studijního programu dne 24. listopadu 2009 stanovila pravidla pro uveřejnění výsledků disertační práce. K tomu považuji za potřebné uvést, že jsem publikoval nejen svá zjištění v kontextu komparace československo-jugoslávského vývoje,1 ale také rozbor státovědného2 a ústavněprávního3 aspektu fungování Jugoslávie, dále jsem publikoval mé výsledky stran historických příčin neúspěchu konceptu meziválečné unitární Jugoslávie,4 a konečně jsem také publikoval svá zjištění o důsledcích aplikace závěrů Badinterovy arbitrážní komise na situaci v Československu v roce 1939.5 Neopomněl jsem publikovat ani výsledky mé disertační práce stran materie federalismu.6 Výsledky disertační práce tak byly publikovány v příspěvcích v recenzovaných sbornících, v příspěvcích na konferencích publikovaných na www stránkách konference, v kapitole v monografii a v příspěvku publikovaném ve sborníku v zahraničí.

1 KOLUMBER, David. Rozpad Československa a Jugoslávie v komparativním pohledu. In: Dny práva 2012 – Days of Law 2012. Brno: Masarykova univerzita, 2013, s. 418-437. KOLUMBER, David. Stručný přehled a srovnání ústavního soudnictví v Jugoslávii a v Československu. In: Dny práva 2013 – Days of Law 2013: Část VII. Soudy a soudnictví v historickém kontextu [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2014 [cit. 2015-12-30], s. VII-156-VII-174. Dostupné z: https://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2012/files/rozpad/KolumberDavid.pdf. 2 KOLUMBER, David. Povaha poválečné Jugoslávie z hlediska státovědného. In: Mezinárodní vědecká konference oblasti práva a právních věd – Právní ROZPRAVY 2015. Hradec Králové: MAGNANIMITAS, 2015, s. 248-251. 3 KOLUMBER, David. Nástin ústavního vývoje Slovinska. In: Sborník příspěvků Mezinárodní Masarykovy konference pro doktorandy a mladé vědecké pracovníky 2013. Hradec Králové: MAGNANIMITAS, 2013, s. 3063-3071. 4 KOLUMBER, David. Šestojanuárská diktatura a její vliv na ústavní vývoj Jugoslávie. In: Sborník příspěvků Mezinárodní Masarykovy konference pro doktorandy a mladé vědecké pracovníky 2014. Hradec Králové: MAGNANIMITAS, 2014, s. 2625-2634. 5 KOLUMBER, David. Česko-Slovenská republika (1938–1939). In: TAUCHEN, Jaromír; SCHELLE, Karel. Encyklopedie českých právních dějin. I. svazek. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2015, s. 796-810. KOLUMBER, David. Aspetti giuridici della autoritaria democrazia cecoslovacca alla luce dello sviluppo dell´Italia fascista. In: Scientia Nobilitat Studies II. Łask: Scientia Nobilitat, 2015, s. 4-18. 6 KOLUMBER, David. Federalismus a dezintegrační proces v podmínkách druhé Československé republiky. In: TAUCHEN, Jaromír; SCHELLE, Karel. Období nesvobody. Ostrava: KEY Publishing, 2014, s. 24-36.

12 1 Stav zkoumané problematiky a přehled literatury

Předložená disertační práce analyzuje státovědné a ústavněprávní aspekty zániku státu v podmínkách Jugoslávie. Ačkoliv bude naznačen také rozklad jihoslovanského státu v období druhé světové války, těžištěm bude období devadesátých let dvacátého století, kdy se rozpadla tzv. druhá či avnojská či titovská7 Jugoslávie. K látce toho bylo napsáno mnoho, a proto v rámci této kapitoly uvádím tituly a články, které osobně považuji za nejvýznamnější a nejpřínosnější.8 Teoretické ukotvení, které je pro každou akademickou práci stěžejní, představuje několik publikací, jugoslávské materii je věnována rozsáhlá pozornost, ovšem ne všechny dostupné zdroje jsou pro tuto práci upotřebitelné, když jejich obsah směřuje k jiné výseči multidimenzionálního problému, jímž zánik Jugoslávie bezesporu je. Pochopitelně disertační práce nemůže být antologií či koláží rozličných zdrojů, a proto se v rámci práce pokouším zdroje používat nejen k čerpání informací, ale také k vzájemnému ověřování, když doposud je možné vysledovat určitou nejednotnost v deskripci rozkladného procesu v prostoru bývalé Jugoslávie.

Osobně se domnívám, jak je vymezeno podrobněji na jiném místě této práce, že počátky rozporů mezi národy a národnostmi Jugoslávie se datují již do doby vzniku jihoslovanského státu po první světové válce. Rozbor právního i obecně-historického vývoje meziválečného jihoslovanského státu je možný nejen díky soudobým zdrojům,9 ale také díky faktu, že materii je do současnosti věnována pozornost.10 Uspořádání jugoslávského státu po druhé světové válce bylo

7 Pojem „druhá“ fixuje existenci předchozí Jugoslávie v letech 1929 až 1941, druhá Jugoslávie pak existovala zásadně do roku 1992 a v letech 1992 až 2003 existovala třetí Jugoslávie označená jako Svazová republika Jugoslávie, již tvořilo Srbsko a Černá Hora. V roce 2003 pak Jugoslávie definitivně vznikem Státního společenství Srbska a Černé Hory zanikla. Nepříliš šťastné označení „avnojská“ v relaci k II. Jugoslávii odkazuje na politické těleso z dob národněosvobozeneckého boje druhé světové války – AVNOJ (Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie) – které vymezilo fundamentální principy existence poválečného jihoslovanského státu. Neboť tento byl úzce spojen s osobou maršála Josipa Broze Tita, bývá pro Jugoslávii používán přívlastek „titovská“. 8 V rámci této kapitoly uvádím v případě publikací dle autora tyto seřazené podle roku vydání, v případě hromadných skupin dle abecedy dle příjmení autora. 9 Srov. z českých zdrojů příspěvky Huberta Ripky v meziválečných vydáních časopisu Slovanský přehled. Z cizozemských pak GRAHAM, Malbone W. Jr. The "Dictatorship" in Yugoslavia. The American Political Science Review. 1929-05, roč. 23, č. 2, s. 449-459. H. F. A. Jugoslavia in transition. Foreign Affairs. 1935-10, roč. 14, č. 1, s. 160-162. KOSSUTITCH, August. The Croatian Problem. Royal Institute of International Affairs. 1933-01, roč. 12, č. 1, s. 79-106. ROUCEK, Joseph S. Resources of Yugoslavia. Economic Geography. 1933-10, roč. 9, č. 4, s. 413-425. SETON- WATSON, R. W. King Alexander's Assassination: Its Background and Effects. Royal Institute of International Affairs. 1935-01/02, roč. 14, č. 1, s. 20-47. SETON-WATSON, R. W. The Yugoslav Dictatorship. Royal Institute of International Affairs. 1932-01, roč. 11, č. 1, s. 22-39. TOMASIC, Dinko. Constitutional Changes in Yugoslavia. Political Science Quarterly. 1940-12, roč. 55, č. 4, s. 582-593. 10 Srov. STARČEVIĆ, Veselin. Diktatura krále Alexandra v Jugoslávii 1929/31 a její charakter. Československý časopis historický. 1966, roč. 64, č. 1, s. 36-53. STARČEVIĆ, Veselin. Vznik Jugoslávie 1918. Slovanský přehled. 1968, roč. 54, č. 1, s. 13-25. KOLEJKA, Josef. Idea jugoslávství ("jugoslavenstvo"). Slovanský přehled. 1968, roč. 54, č. 1, s. 55-60. STARČEVIĆ, Veselin. Od sjednocení k Vidovdanské ústavě. (K otázce státního zřízení Jugoslávie v letech 1918- 1921). Slovanský přehled. 1968, roč. 54, č. 4, s. 273-279. WUESCHT, Johann. Jugoslawien und das

13 podrobeno ještě za jejího trvání řadě analýz a rozborů, které se pokoušely odůvodnit neúspěch konstrukce meziválečného jihoslovanského státu.11

V českých podmínkách je třeba zkonstatovat, že zdroje jsou relativně omezené a zpravidla se věnují jen zvolenému výseku právních či historických souvislostí vývoje Jugoslávie od okupace Jugoslávie v dubnu 1941 nacisticko-fašistickými silami. Je třeba zdůraznit, že právě okupace Jugoslávie v roce 1941 představuje významný milník ve vývoji jihoslovanského státu, když zejména období druhé světové války představovalo pro poválečnou Jugoslávii stěžejní ideovou základnu a prakticky většina poválečné politické elity se etablovala již v období národněosvobozeneckého boje druhé světové války. Z českých autorů je třeba zmínit historiky Miroslava Tejchmana,12 Ladislava Hladkého,13 Miroslava Šestáka,14 Václava Štěpánka15 a Jana

Dritte Reich. Eine dokumentierte Geschichte der deutsch-jugoslawischen Beziehungen von 1933 bis 1945. Stuttgart: Seewald Verlag, 1969, 359 s. STOJKOV, Todor. Vliv hospodářské krize na modifikace režimu monarchodiktatury v Jugoslávii. Slovanský přehled. 1970, roč. 56, č. 4, s. 259- 266. STARČEVIĆ, Veselin. Ohlas nastolení diktatury krále Alexandra. Slovanský přehled. 1979, roč. 65, č. 6, s. 483-491. BIANCHINI, Stefano; PRIVITERA, Stefano. 6 aprile 1941: l'attacco italiano alla Jugoslavia. Settimo Milanese: Marzorati, 1993, 216 s. DUGAČKI, Vlatka. Svoj svome: češka i slovačka manjina u međuratnoj Jugoslaviji (1918-1941). Zagreb: Srednja Europa, 2013, 475 s. CHROBÁK, Tomáš. Diktatura krále Alexandra a československá diplomacie (1929-1931). Slovanský přehled. 2008, roč. 94, č. 1, s. 81-91. KOLUMBER, David. Šestojanuárská diktatura a její vliv na ústavní vývoj Jugoslávie. In: Sborník příspěvků Mezinárodní Masarykovy konference pro doktorandy a mladé vědecké pracovníky 2014. Hradec Králové: MAGNANIMITAS, 2014, s. 2625- 2634, 10 s. 11 MADDOX, William P. The Political Basis of Federation. The American Political Science Review, 1941-12, roč. 35, č. 6, s. 1120-1127. STAVRIANOS, L. S. The Balkan Federation Movement. A Neglected Aspect. The American Historical Review, 1942-10, roč. 48, č. 1, s. 30-51. TOMAŠIĆ, Dinko. Reconstruction in Central Europe. The American Political Science Review, 1943-10, roč. 37, č. 5, s. 888-903. PRIBICHEVICH, Stoyan. Yugoslavia in the Balkans and Central Europe. Royal Institute of International Affairs. 1945-10, roč. 21, č. 4, s. 448-458. 12 Historik Miroslav Tejchman se specializuje zejména na obecné dějiny Jugoslávie – k jeho pracem kupř. TEJCHMAN, Miroslav. Britská politika v Jugoslávii a vojenský převrat z 27. 3. 1941. Slovanský přehled. 1981, roč. 67, č. 3, s. 261-269. TEJCHMAN, Miroslav. Československo- jugoslávské vztahy v letech druhé světové války. Slovanské historické studie. 1984, roč. 14, s. 84-120. TEJCHMAN, Miroslav. Balkánský fašismus: fašistické hnutí a organizace v zemích jihovýchodní Evropy. Praha: Academia, 1989, 86 s. TEJCHMAN, Miroslav. Kořeny nenávisti. (Z dějin chorvatsko- srbských vztahů.). Slovanský přehled. 1992, roč. 78, č. 4, s. 386-395. TEJCHMAN, Miroslav. Národnostní rozpory na území bývalé Jugoslávie v letech druhé světové války. Historický obzor. Časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie. 1994, roč. 5, č. 7-8, s. 162-170. TEJCHMAN, Miroslav. Občanská válka v Jugoslávii 1941-1945. Dějiny a současnost. Kulturně historická revue. 1994, roč. 16, č. 3, s. 16-20. TEJCHMAN, Miroslav. Národnostní rozpory na území bývalé Jugoslávie v letech druhé světové války. Historický obzor. Časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie. 1994, roč. 5, č. 7-8, s. 162-170 TEJCHMAN, Miroslav et al. Sovětizace východní Evropy: země střední a jihovýchodní Evropy v letech 1944-1948. Praha: Historický ústav, 1995, 283 s. TEJCHMAN, Miroslav. Ozbrojené síly republik bývalé Jugoslávie. Slovanský přehled. 1996, roč. 82, č. 1, s. 151-154. TEJCHMAN, Miroslav; HRADEČNÝ, Pavel; ŠESTÁK, Miroslav; HLADKÝ, Ladislav. Historické souvislosti rozpadu Jugoslávie. Praha: HÚ AV ČR, 1996, 255 s. TEJCHMAN, Miroslav. Vznik a zánik Jugoslávie. Historický obzor. Časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie. 1998, roč. 9, č. 3-4, s. 64-71. TEJCHMAN, Miroslav. Balkán ve válce a v revoluci: 1939- 1945. 1. vyd. V Praze: Karolinum, 2008, 768 s. TEJCHMAN, Miroslav; LITERA, Bohuslav. Moskva a socialistické země na Balkáně 1964-1989: vnější a vnitřní aspekty vývoje a rozpadu sovětského bloku na Balkáně. Praha: Historický ústav, 2009, 186 s. 13 Docent Hladký představuje předního českého odborníka na oblast Slovinska a Bosny – z publikační činnosti zmíním např. HLADKÝ, Ladislav. Slovinci a jugoslávská krize. (K vývoji politických

14 Pelikána,16 politologa Ladislava Cabadu17 a právníka Jana Filipa.18 Tím se samozřejmě okruh publikací v češtině nevyčerpává.19 V češtině byly vydány také memoáry bosňáckého politika Raifa

událostí na Slovinsku od poloviny 80. let do 15. ledna 1992.). Slovanský přehled. 1992, roč. 78, č. 4, s. 396-410. HLADKÝ, Ladislav. Jugoslávská krize a její historické souvislosti. 1. vyd. Jinočany: H & H, 1993, 62 s. HLADKÝ, Ladislav. Sedm desetiletí existence československého a jugoslávského státu. In: KUČEROVÁ, Stanislava (eds.). Idea Československa a střední Evropa: Sborník příspěvků z konference konané k 75. výročí 28. října 1918 v Brně a v Martině ve dnech 28. - 30. října 1993, [Česko-Slovenský výbor, Helsinské občanské shromáždění České republiky, Český svaz vědeckotechnických společností ... aj.]. Brno: Doplněk, 1994, s. 122-134. HLADKÝ, Ladislav. Bosna a Hercegovina v období před vznikem občanské války. Slovanský přehled. 1995, roč. 80, č. 3, s. 249- 268. HLADKÝ, Ladislav. Bosna a Hercegovina: historie nešťastné země. Brno: Doplněk, 1996, 216 s. TEJCHMAN, Miroslav; HRADEČNÝ, Pavel; ŠESTÁK, Miroslav; HLADKÝ, Ladislav. Historické souvislosti rozpadu Jugoslávie. Praha: HÚ AV ČR, 1996, 255 s. HLADKÝ, Ladislav. Bosnianska tragédia: konflikt nacionalistov. 1. vyd. Prešov: USPO Peter Smolík, 1997, 104 s. HLADKÝ, Ladislav. Bosenská otázka v 19. a 20. století. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2005, 388 s. HLADKÝ, Ladislav. Slovinsko. Praha: Libri, 2010, 190 s. HLADKÝ, Ladislav et al. Vztahy Čechů s národy a zeměmi jihovýchodní Evropy. Praha: Historický ústav, 2010, 367 s. 14 Z jeho děl zmíním – ŠESTÁK, Miroslav et al. Dějiny jihoslovanských zemí. 2. vyd. Praha: Lidové noviny, 2009, 758 s. 15 Z publikační činnosti Václava Štěpánka bych zmínil – ŠTĚPÁNEK, Václav. Jugoslávie - Srbsko - Kosovo: kosovská otázka ve 20. století. Brno: Masarykova univerzita, 2011, 471 s. ŠTĚPÁNEK, Václav. Rozpad Jugoslávie: Kosovo na začátku i na konci. Mezinárodní politika. 2011, roč. 35, č. 5, s. 11-14. 16 Z publikací historika Jana Pelikána bych zmínil zejména – PELIKÁN, Jan. Ante bellum aneb co předcházelo (k národnostním vztahům v Titově Jugoslávii). Přítomnost. Politika, ekonomie, ekologie, věda, umění. 1992, roč. 3, č. 8, s. 20-21. PELIKÁN, Jan. Národnostní otázka v Titově Jugoslávii. (Stručný přehled vývoje.). Slovanský přehled. 1992, roč. 78, č. 4, s. 371-385. PELIKÁN, Jan; TEJCHMAN, Miroslav. Dějiny Jugoslávie: (1918-1991). Praha: Karolinum, 1994, 89 s. PELIKÁN, Jan. Jugoslávie a východní blok 1953-1958. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2001, 401 s. PELIKÁN, Jan et al. Dějiny Srbska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005, 670 s. 17 Z množství publikací bych zmínil – CABADA, Ladislav. Politický systém Slovinska. Praha: Slon, 2005, 271 s. CABADA, Ladislav. Byla Titova Jugoslávie totalitním státem?. In: Totalitarismus. Interdisciplinární pohled. Plzeň: Fakulta filozofická Západočeské univerzity v Plzni, 2005, s. 42-54. 18 FILIP, Jan. K otázce povahy federalismu v Jugoslávii. Právník. 1983, roč. 122, č. 3. s. 285-302. V současnosti nedohledatelný je pak (nejspíše rusky psaný) materiál FILIP, Jan. Koncepcija jugoslavskogo federalizma, jejo institucionalnoje zakreplenije, naučnoje tolkovanije i praktika. Interní materiál ÚSP ČSAV. Praha: Ústav státní správy, 1981, 51 s. [c. f. ZEJDOVÁ, Marie; HEJNÁ, Hildegarda. Přehled publikační činnosti učitelů právnické fakulty UJEP Brno za rok 1981. Brno: Ústřední knihovna právnické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, 1982, s. 6.]. 19 Je možné zmínit nejen publikaci textu jugoslávské a srbské ústavy [Federální ústavy. 1. Praha: Ústav st. správy, 1969, 225 s.], anebo vysokoškolskou učebnici pražské právnické fakulty [ZDOBINSKÝ, Stanislav et al. Ústavní systémy socialistických zemí: kniha pracovníků právnické fak. Univ. Karlovy a Moskevské st. univ. Praha: Panorama, 1988, 479 s.], ale také celou řadu dalších monografií, popularizačních textů, sborníků a článků – za všechny zmíním – Vznik samostatného československého a jugoslávského státu v roce 1918: (sborník prací z vědeckého zasedání československo - jugoslávské historické komise v Praze 12. - 14. 10. 1987). Brno: Ústav slavistiky ČSAV, 1990, 193 s. IVANIŠEVIĆ, Alojz. Historické pozadí války v Bosně. Střední Evropa. Revue pro středoevropskou kulturu a politiku. 1993, roč. 9, č. 30, s. 67-76. PIRJEVEC, Jože. Jugoslávie 1918-1992: vznik, vývoj a rozpad Karadjordjevićovy a Titovy Jugoslávie. Praha: Argo, 2000, 537 s. PAVLÍČEK, Václav et al. Transformace ústavních systémů zemí střední a východní Evropy: sborník statí a texty ústav. Praha: Vodnář, 2001. 3 sv. STRMISKA, Maxmilián et al. Politické strany moderní Evropy: analýza stranicko-politických systémů. Praha: Portál, 2005, 727 s. PRTINA, Srdjan. Přeměna Jugoslávské lidové armády na armádu srbskou. Mezinárodní vztahy. 2005, roč. 40, č. 4, s. 50-78. THOMAS, Nigel; MIKULAN, Krunoslav. Válka v Jugoslávii: Slovinsko a Chorvatsko 1991-95. Praha: Grada, 2009, 64 s. RYCHLÍK, Jan. Počátek rozpadu Jugoslávie a vznik samostatného Slovinska. Porta Balkanica: časopis věnovaný zemím Balkánu a jihovýchodní Evropy. 2011, roč. 3, č. 1-2, s. 22-35.

15 Dizdareviće.20 V jazykově blízké slovenštině pak vyšlo také klíčové dílo pozdějšího chorvatského prezidenta Franja Tuđmana.21 Nelze celkově opomíjet, že memoárová literatura22 představuje významný prostředek poznání vývoje Jugoslávie ve sledovaném období, byť nevýhodou vzpomínkových knih může být jejich faktografická nepřesnost, jakož i absence kritické sebereflexe autora. Specifickým projevem vzpomínek autora jsou pak komiksové publikace maltského novináře Joa Sacca, vydané částečně také v češtině.23

V perspektivě rozboru problematiky ústavního systému Jugoslávie a zániku jugoslávského státu považuji za podstatné zmínit z tamějších zdrojů zejména díla Aleksandra Firy,24 Miodraga Jovičiće,25 Jovana Đorđeviće,26 Dragoljuba Popoviće27 a Ivana Kristana.28

20 DIZDAREVIĆ, Raif. Od smrti Tita do smrti Jugoslávie: svědectví. Praha: Jan Vašut, 2002, 351 s. 21 TUĐMAN, Franjo. Dejinný údel národov: vybrané texty. Vyd. v SR 1. Bratislava: Veda, 2000, 463 s. 22 Zejména mám vedle publikace Raifa Dizdareviće na mysli paměti Stipeho Mesiće [MESIĆ, Stjepan. The demise of Yugoslavia: a political memoir. Budapest: Central European University Press, 2004, 422 s.], Janeze Drnovšeka [DRNOVŠEK, Janez. Escape from Hell [online]. [1996], [cit. 2012-04-13]. Dostupné z: http://www2.gov.si/up-rs/2002-2007/jd- ang.nsf/dokumentiweb/B5A34F307B78C440C1256FB200358E5D?OpenDocument.] či Borislava Joviće [JOVIĆ, Borislav. Poslední dani SFRJ: Dnevne zabeleške iz perioda 15. V 1989 - 8. VII 1992. Beograd: Politika, 1995, 481 s.]. 23 SACCO, Joe. Bezpečná zóna Goražde: válka ve východní Bosně 1992-95. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2007, 227 s. SACCO, Joe. Šíbr: příběh ze Sarajeva. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2009, 109 s. 24 Z Firových publikací zmiňuji zejména – FIRA, Aleksandar. Ustavno pravo. Beograd: Institut za političke studije Fakulteta političkih nauka, Privredni pregled, 1976, 486 s. FIRA, Aleksandar. Ustavni razvitak Socijalističke Jugoslavije. Beograd: Institut za političke studije Fakulteta političkih nauka, 1978, 51 s. FIRA, Aleksandar. Razvoj socijalističkog samoupravljanja u SFRJ: ustavno-pravni ogled. Novi Sad: Centar PK SKV za političke studije i marksističko obrazovanje, 1981, 237 s. FIRA, Aleksandar. Moć i nemoć federacije: snage i protivrečnosti u jugoslovenskom federalizmu. Novi Sad: Dnevnik, 1986, 110 s. FIRA, Aleksandar. Kontinuitet i dinamika u ustavnom razvoju Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije. Novi Sad: Vojvođanska akademija nauka i umetnosti, 1989, 93 s. FIRA, Aleksandar. A Constitutional-Theoretical Approach Viewed Through the Yugoslav Constitutional System. Washington, D. C.: World Peace Through Law Center, 1990, 15 s. FIRA, Aleksandar. Constitutional Courts in Yugoslavia. Washington, D. C: World Jurist Association, 1991, 13 s. FIRA, Aleksandar. Enciklopedija ustavnog prava bivših jugoslovenskih zemalja. T. 1, Ustavno pravo Savezne Republike Jugoslavije: univerzitetski udžbenik. Novi Sad: Mir, 1993, 317 s. FIRA, Aleksandar. Enciklopedija ustavnog prava bivših jugoslovenskih zemalja. T. 2, Ustavno pravo Republike Srbije i Republike Crne Gore: univerzitetski udžbenik. Novi Sad: Agencija "Mir", 1995, 323 s. FIRA, Aleksandar. Enciklopedija ustavnog prava bivših jugoslovenskih zemalja. T. 3, Ustavno pravo Republike Slovenije, Republike Hrvatske, Republike Makedonije. Novi Sad: Mir, 1999, 486 s. FIRA, Aleksandar. Enciklopedija ustavnog prava bivših jugoslovenskih zemalja. T. 4, Ustavno pravo Bosne i Hercegovine. Novi Sad: Srpska akademija nauka i umetnosti, Ogranak: Agencija Mir, 2002, 305 s. FIRA, Aleksandar. Iz ustavnosti bivših jugoslovenskih republika. Beograd: Fakultet političkih nauka, 2004, 359 s. 25 Z jeho děl kupříkladu – JOVIČIĆ, Miodrag. Savremeni federalizam: uporednopravna studija. Beograd: Savremena administracija, 1973, 317 s. JOVIČIĆ, Miodrag. Putevi i stranputice jugoslovenske ustavnosti. Beograd: Naučna knjiga, 1988, 202 s. JOVIČIĆ, Miodrag. Kuda ideš, Srbijo?: hronika srpsko-jugoslovenske ustavnosti (1990-1994). Beograd: "Draganić", 1995, 211 s. JOVIČIĆ, Miodrag. Ustav i ustavnost. Beograd: Službeni glasnik: Pravni fakultet, 2006, 299 s. JOVIČIĆ, Miodrag. Savremeni federalizam. Beograd: Službeni glasnik: Pravni fakultet, 2006, 505 s. 26 Z děl Đorđeviće zmiňuji např. – ĐORĐEVIĆ, Jovan. Novi ustavni sistem. Beograd: Savremena Administracija, 1964, 1046 s. ĐORĐEVIĆ, Jovan. Federalizam i nacionalno pitanje: zbirka radova. Beograd: Savez udruženja za političke nauke Jugoslavije, 1971, 335 s. ĐORĐEVIĆ, Jovan.

16 Tím se nicméně okruh publikací a příspěvků jihoslovanské provenience nevyčerpává.29 Je

Federalizam, nacija, socijalizam. Beograd, Privredni pregled, 1971, 92 s. ĐORĐEVIĆ, Jovan. Deset ogleda o otvorenim pitanjima političkog i pravnog sistema. Beograd: Naučna knj., 1986, 134 s. ĐORĐEVIĆ, Jovan. Ustavno pravo. Beograd: "Savremena administracija", 1989, 886 s. ĐORĐEVIĆ, Jovan. Koncept za novi ustav i pluralizam. Niš: "Prosveta", 1990, 104 s. 27 Z jeho děl zmiňuji – POPOVIĆ, Dragoljub. Short essays on Serbian constitutional problems. Belgrade: Center for Serbian studies, 1997, 42 s. MIJATOVIĆ, B.; POPOVIĆ, D.; SAMARDŽIĆ, S. Zajednica Srbije i Crne Gore: predlog ustavne rekonstrukcije SR Jugoslavije. Beograd; Smederevska Palanka: Centar za liberalno-demokratske studije, 2000, 48 s. POPOVIĆ, Dragoljub et al. Ustavno pravo: (prvi deo materijala za pripremanje ispita). Beograd: Pravni fakultet Univerziteta Union, 2007, 126 s. 28 Z děl zmiňuji – KRISTAN, Ivan. Dvodomni sistem v Jugoslaviji s posebnim poudarkom na razvoju Zbora narodov. In: Zbornik znanstvenih razprav Pravne fakultete Univerze v Ljubljani, 1970, s. 179- 208. KRISTAN, Ivan. Samoupravljanje kot človekova pravica in svoboščina. Zbornik znanstvenih razprav Pravne fakultete Univerze v Ljubljani, 1972, s. 131-152. KRISTAN, Ivan. Samoupravljanje in participacija v luči razvoja socializma. Teorija in praksa. 1977, č. 1-2, s. 148-151. STROBL, Majda; KRISTAN, Ivan; RIBIČIČ, Ciril. Ustavno pravo SFR Jugoslavije. Ljubljana: Pravna fakulteta v Ljubljani: Dopisna delavska univerza Univerzum, 1981, 484 s. KRISTAN, Ivan. Federalizem v ustavnem sistemu nove Jugoslavije. Prispevki za zgodovino delavskega gibanja, 1982, s. 237-249. KRISTAN, Ivan. Položaj republike (Slovenije) v federaciji. Sodobnost. 1987, roč. 35, č. 10, s. 881- 886. KRISTAN, Ivan. Koncepcija jugoslovenske federacije po Ustavu iz 1974. godine. Beograd: [Savez udruženja pravnika Jugoslavije], 1988, s. 145-160. KRISTAN, Ivan. Samostojna Slovenija v federativni Jugoslaviji. Sodobnost. 1988, roč. 36, č. 6/7, s. 576-580. KRISTAN, Ivan. Suverenost slovenskega naroda v luči ustavnih sprememb. Suverenost slovenskega naroda. 1988, s. 74-89. KRISTAN, Ivan. Dozorevanje samozavesti slovenskega naroda. Sodobnost. 1989, roč. 37, č. 11, s. 1005-1007. KRISTAN, Ivan. Degradacija suverenosti SR Slovenije (Ob spremembi ustave SFRJ). Zbornik znanstvenih razprav Pravne fakultete Univerze v Ljubljani, 1989, s. 111-130. KRISTAN, Ivan. Federalizem in demokratični centralizem. Pravnik. 1990, č. 5-7, s. 217-225. KRISTAN, Ivan. Ustavnopravni vidik razglasitve ZRJ. Delo. 1992-04-30, s. 2. 29 Z dostupných článků, monografií, sborníků, populárně-naučných příruček a skript bych zmínil zejména (seřazeno abecedně dle autora) – BAČIĆ, Arsen ed. Ustavi i demokracija - Strani utjecaji i domaći odgovori. Zagreb: Hrvatska akademija znanosti i umjetnosti, Znanstveno vijeće za državnu upravu, pravosuđe i vladavinu prava, 2012, 330 s. BUZADŽIĆ, Milovan. Secesija bivših jugoslovenskih republika u svetlosti odluka Ustavnog suda Jugoslavije: zbirka dokumenata s uvodnom raspravom. Beograd: Službeni list SRJ, 1994, 285 s. IVIC, Aleksandar M.; KILIBARDA, Vladimir. Politički i ustavni sistem SFRJ. Beograd: Nauc̆ na Knjiga, 1988, 274 s. JOVANOVIĆ, Blažo. Deset godina rada Ustavnog suda Jugoslavije. Beograd: Ustavni sud Jugoslavije, 1973, 157 s. KARDELJ, Edvard. Samoupravljanje: knj. 4: Politični sistem socialistične samoupravne demokracije. Ljubljana: Državna založba Slovenije, 1979, 459 s. KRČINSKI, Blaže. Badinter u Ustavnom sudu Makedonije - novum ili requiem. Zbornik radova Pravnog fakulteta. 2011, roč. 45, br. 2, s. 551-564. MARKOVIĆ, Ratko. Ustavno pravo. 14. osavremenjeno izdanje. Beograd: Službeni glasnik, 2010, 576 s. MARKOVIĆ, Ratko; NIKOLIĆ, Pavle; POPOVIĆ, Dejan. Koncepcija novog ustava. Beograd: Marksistički centar, Gradski komitet OSK u Beogradu, Pravni fakultet u Beogradu, 1989, 433 s. MARKOVIĆ, Ratko; SRDIĆ, Milutin. Ustavi i ustavna dokumenta socijalističke Jugoslavije, 1942- 1988. Beograd: Naučna knj, 1989, 337 s. MIHAJLOVIĆ, Kosta et al. Sukcesija i kontinuitet Savezne Republike Jugoslavije. Beograd: Institut za međunarodnu politiku i privredu, 2000, 151 s. NICOVIĆ, Janko. Ustavni rozvoj Jugoslavije. Knjiga 1. Beograd: Irva Investicije, 2013, 262 s. NICOVIĆ, Janko. Ustavni rozvoj Jugoslavije. Knjiga 2. Beograd: Irva Investicije, 2013, 481 s. NICOVIĆ, Janko. Ustavni rozvoj Jugoslavije. Knjiga 3. Beograd: Irva Investicije, 2013, 204 s. NIKOLIĆ, Kosta. Mit o komunističkom jugoslovenstvu. Istorija 20. veka. 2011, roč. 29, br. 1, s. 9-26. NIKOLIĆ, Kosta. Rat u Sloveniji 1991. Istorija 20. veka. 2011. roč. 29, br. 2, s. 9-34. NIKOLIĆ, Kosta. Slobodan Milošević i Franjo Tuđman o statusu Bosne i Hercegovine 1991. Istorija 20. veka. 2010, roč. 28, br. 3, s. 137- 150. NIKOLIĆ, Kosta; PETROVIĆ, Vladimir. Od mira do rata: Januar-mart 1991. Beograd: Institut za savremenu istoriju, 2011, 480 s. NIKOLIĆ, Kosta; PETROVIĆ, Vladimir. Rat u Sloveniji: jun-jul 1991. Beograd: Institut za savremenu istoriju, 2012, 376 s. NIKOLIĆ, Pavle. Od raspada do beznađa i nade: svedočanstvo o jednom vremenu. Beograd: "Filip Višnjić", 1997, 307 s. PETKOVIĆ, Aleksandar; ĐUROVIĆ, Dragoljub. Skupština SFRJ. Beograd: Turistička štampa, 1978, 85 s. PETROVIĆ, Radivoje. Rat i raspad. Niš: Prosveta, 1995, 150 s. PRIBIĆEVIĆ, Branko; MARKOVIĆ, Milenko; PALIGORIĆ, Ljubomir. Autonomisti u radničkom pokretu. Beograd: Inst.

17 ovšem třeba zdůraznit, že náhledy jednotlivých autorů jsou v převážné většině determinovány jejich etnickým původem. Pochopitelná je přítomnost zkoumané látky také v italsky,30 německy31 a anglicky psaných dílech.32

za izučavanje radničkog pokreta, 1968, 487 s. RADOJIČIĆ, Mirjana. Međunarodni krivični tribunal za bivšu Jugoslaviju - između kažnjivosti i isplativosti ratnog zločina. Politička revija. 2011, roč. 10, br. 4, s. 407-431. RADUŠKI, Nada. Srbi od konstitutivnog naroda do nacionalne manjine. Srpska politička misao. 2012, br. 2, s. 443-459. SIKIMIĆ, Borislav. Odbrana u ustavnom sistemu SFRJ. Beograd: Vojnoizdavački zavod, 1985, 250 s. SLAVNIĆ, Ljiljana. Federalizam i ustavnosudska funkcija - slučaj Jugoslavije: pravna studija sa uporedno-pravnim elementima. Beograd: Partenon, 2000, 296 s. SLOVIĆ, Srđan. Dejtonski mirovni sporazum - istorijska pozadina, priprema i rezultati. Baština. 2011, br. 31, s. 335-352. SMERDEL, Branko; SOKOL, Smiljko. Ustavno pravo. 4. neizmijenjeno izdanje. Zagreb: Narodne novine, 2009, 513 s. STEFANOVIĆ, Jovan. Ustavno pravo FNR Jugoslavije i komparativno. 2. prerad. i nadop. izd. Zagreb: Školska knjiga, 1956, 455 s. STROBL, Majda; KRISTAN, Ivan; RIBIČIČ, Ciril. Ustavno pravo SFR Jugoslavije. Ljubljana: Pravna fakulteta v Ljubljani: Dopisna delavska univerza Univerzum, 1981, 484 s. Struktura in notranja organizacija skupščine SFRJ, Predsedatva SFRJ, Zveznega izvršnega sveta in drugih organov federacije. Beograd: Univerzum, 1978, 83 s. ŠUTOVIĆ, Milojica. Slovenačka 'cestna afera' - traganje za autonomijom i punoletstvom nacije. Baština. 2010, br. 28, s. 315-322. TONE, Ferenc. Izveštaj Predsedništva SFRJ o stanju i problemima unutrašnje i spoljne politike. Beograd: Služba za poslove informisanja i informativno, Dokumentalističke poslove, 1987, 124 s. Ustav SFRJ sa amandmanima. Beograd: Poslovna politika, 1989, 343 s. VUČIĆ, Olivera; PETROV, Vladan; SIMOVIĆ, Darko. Ustavni sudovi bivših jugoslovenskih republika: teorija, norma, praksa. Beograd: Dosije, 2010, 420 s. 30 BIANCHINI, Stefano. L‘enigma jugoslavo: le ragioni della crisi. Milano: F. Angeli, 1989, 387 s. BIANCHINI, Stefano. La questione jugoslava. Firenze: Giunti, 1999, 190 s. PIRJEVEC, Jože. Le guerre jugoslave: 1991-1999. Torino: Einaudi, 2001, 748 s. MARZO MAGNO, Alessandro. La guerra dei dieci anni. Milano: Net, 2005, 559 s. 31 MARKO, Joseph; BORIĆ, Tomislav. Slowenien, Kroatien, Serbien: Die Neuen Verfassungen. Wien: Böhlau, 1991, 467 s. CALIC, Marie-Janine. Geschichte Jugoslawiens im 20. Jahrhundert. München: C. H. Beck Verlag, 2010, 415 s. LEIDENMÜHLER, Franz. Kollabierter Staat und Völkerrechtsordnung: Zur Aktualität der Westfälischen Ordnung, entwickelt an Fragen des Wegfalls effektiver Staatsgewalt. Wien, Graz: NWV Verlag, 2011, 653 s. RICHTER, Clemens. Collapsed States: Perspektiven nach dem Wegfall von Staatlichkeit: Zugleich ein Beitrag zu den Grundlagen des Selbstbestimmungsrechts der Völker und zur Struktur des völkerrechtlichen Staatsbegriffs. 1. Aufl. Baden-Baden: Nomos, 2011, 314 s. SUNDHAUSSEN, Holm. Jugoslawien und seine Nachfolgestaaten 1943–2011. Eine ungewöhnliche Geschichte des Gewöhnlichen. Wien; Köln; Weimar: Böhlau, 2012, 567 s. 32 LENDVAI, Paul; PARCELL, Lis. Yugoslavia without Yugoslavs: The Roots of the Crisis. Royal Institute of International Affairs. 1991-04, roč. 67, č. 2, s. 251-261. WELLER, Marc. The International Response to the Dissolution of the Socialist Federal Republic of Yugoslavia. The American Journal of International Law. 1992-07, roč. 86, č. 3, s. 569-607. HAYDEN, Robert M. Constitutional Nationalism in the Formerly Yugoslav Republics. Washington, D. C.: National Council for Soviet and East European Research, 1993, 27 s. MULLERSON, Rein. The Continuity and Succession of States, by Reference to the Former USSR and Yugoslavia. The International and Comparative Law Quarterly. 1993-06, roč. 42, č. 3, s. 473-493. DENICH, Bette. Dismembering Yugoslavia: Nationalist Ideologies and the Symbolic Revival of Genocide. American Ethnologist. 1994-05, roč. 21, č. 2, s. 367-390. DORFF, Robert H. Federalism in Eastern Europe: Part of the Solution or Part of the Problem? Publius. 1994, roč. 24, č. 2, s. 99-114. HAYDEN, Robert M. Yugoslavia's Collapse: National Suicide with Foreign Assistance. Economic and Political Weekly. 1994-07-04, roč. 27, č. 27, s. 1377-1382. LAMPE, John R. The Failure of the Yugoslav National Idea. Studies in East European Thought. 1994-06, roč. 46, č. 1/2, s. 69-89. STOKES, Gale et al. Instant History: Understanding the Wars of Yugoslav Succession. Slavic Review. 1996, roč. 55, č. 1, s. 136- 160. POPOVIĆ, Dragoljub. Short essays on Serbian constitutional problems. Belgrade: Center for Serbian studies, 1997, 42 s. STAHULJAK, Zrinka. The Violence of Neutrality-Translators in and of the War [Croatia, 1991-1992]. College Literature. 1999, roč. 26, č. 1, s. 34-51. HOWARD, Michael W. Market Socialism and Political Pluralism: Theoretical Reflections on Yugoslavia. Studies in East

18 Pochopitelně nelze opominout, že teoretické ukotvení meziválečné Jugoslávie vyplývalo ze spisů hlavních představitelů jugoslávského režimu. Hlavním ideologem pak byl Edvard Kardelj,33 nicméně relevantní publikační činnost vykazoval také sám maršál Tito,34 Džemal Bijedić35 či slovinský reformní komunista Stane Kavčič.36

European Thought. 2001-12, roč. 53, č. 4, s. 307-328. RADAN, Peter. Secession and Constitutional Law in the Former Yugoslavia. University of Tasmania Law Review. 2001, roč. 20, č. 2, s. 181-204. RADAN, Peter. The Break-up of Yugoslavia and International Law. London, New York: Routledge, 2002, 278 s. RAMET, Sabrina P. Views from Inside: Memoirs concerning the Yugoslav Breakup and War. Slavic Review. 2002, roč. 61, č. 3, s. 558-580. STAHN, Carsten. The Agreement on Succession Issues of the Former Socialist Federal Republic of Yugoslavia. The American Journal of International Law. 2002-04, roč. 96, č. 2, s. 379-397. BENSON, Leslie. Yugoslavia: a concise history. Rev. and updated ed. Houndmills, Basingstoke, Hampshire: Palgrave Macmillan, 2004, xxix, 221 s. DRAGOVIĆ-SOSO, Jasna. Rethinking Yugoslavia: Serbian Intellectuals and the 'National Question' in Historical Perspective. Contemporary European History. 2004-05, roč. 13, č. 2, s. 170- 184. MEDJAD, Karim. The Fate of the Yugoslav Model: A Case against Legal Conformity. The American Journal of Comparative Law. 2004, roč. 52, č. 1, s. 287-319. CAPLAN, Richard. Europe and the recognition of new states in Yugoslavia. Cambridge: Cambridge University Press, 2005. ix, 229 s. CRAWFORD, James. The creation of states in international law. 2nd ed. Oxford: Clarendon Press, 2006, 870 s. HASANI, Enver. The Evolution Of The Succession Process in Former Yugoslavia. Thomas Jefferson Law Review. 2006, roč. 29, č. 1, s. 111-150. BOAS, Gideon. The Milošević trial: lessons for the conduct of complex international criminal proceedings. 1st pub. Cambridge: Cambridge University Press, 2007, xviii, 306 s. JOVIĆ, Dejan. Yugoslavia: a state that withered away. West Lafayette, Ind.: Purdue University Press, c2009, xii, 419 s. GLAURDIĆ, Josip. The hour of Europe: Western powers and the breakup of Yugoslavia. New Haven: Yale University Press, c2011, xiii, 418 s. RADELJIĆ, Branislav. Europe and the collapse of Yugoslavia: the role of non- state actors and European diplomacy. London: I. B. Tauris, 2012, 255 s. 33 KARDELJ, Edvard. O osnovama društvenog i političkog uredenja FNRJ. Beograd: Kultura, 1953, 172 s. KARDELJ, Edvard. Socijalistička demokratija u jugoslovenskoj praksi. Beograd: Kultura, 1957, 55 s. KARDELJ, Edvard. Neka pitanja daljeg razvoja skupštinskog i političkog sistema. Beograd: Prosveta, [1967], 49 s. KARDELJ, Edvard. Socijalističko samoupravljanje u našem ustavnom sistemu. Sarajevo: Svjetlost, 1977, 370 s. KARDELJ, Edvard. Socialism and War. Belgrade: Socialist Thought and Practice, 1979, 101 s. KARDELJ, Edvard. Self-management and the political system. Belgrade: Socialist Thought and Practice, 1980, 287 s. KARDELJ, Edvard. Reminiscences: the struggle for recognition and independence: the New Yugoslavia, 1944-1957. 1st pub. London: Blond & Briggs, 1982, 279 s. KARDELJ, Edvard. Samoupravljanje. Kn. 1, Samoupravljanje i društvena svojina. Sarajevo: Svjetlosť, 1982, 477 s. KARDELJ, Edvard. Samoupravljanje. Kn. 2, Socijalistički samoupravni društveno-ekonomski odnosi. Sarajevo: Svjetlosť, 1982, 418 s. KARDELJ, Edvard. Samoupravljanje. Kn. 3, Udruženi rad i samoupravno planiranje. Sarajevo: Svjetlosť, 1982, 478 s. KARDELJ, Edvard. Samoupravljanje. Knj. 4, Politički sistem socijalističke samoupravne demokratije. Sarajevo: Svjetlosť, 1982, 447 s. KARDELJ, Edvard. Samoupravljanje. Kn. 5, Subjektivne snage u samoupravnom socijalističkom društvu. Sarajevo: Svjetlosť, 1982, 432 s 34 TITO, Josip Broz. Boj za osvobození Jugoslavie: Články a řeči z boje za osvobození národa: 1941- 1945. Praha: Svoboda, 1946, 282 s. TITO, Josip Broz. O nacionalismu a internacionalismu: Projev na slavn. shrom. Slovin. ak. věd a umění... v Lublani 16. listopadu 1948. Beograd: Jugoslav. knjiga, 1948, 8 s. TITO, Josip Broz. Odgovori: Izabrani intervjui 1944-1976. Beograd: Srpska književna zadruga, 1977, 364 s. TITO, Josip Broz; TRGO, Fabijan. Tito‘s Historical Decisions 1941-1945. Beograd: Narodna armija, 1980, 198 s. TITO, Josip Broz. Nastanak i razvoj Narodnoj fronta i Socijalističkog saveza radnog naroda Jugoslavije. Sarajevo: Svjetlost, 1981, 633 s.TITO, Josip Broz. Sixty Years of Revolutionary Struggle of the League of Communists of Yugoslavia. Belgrade: Socialist Thought and Practice, 1981, 65 s. TITO, Josip Broz. Jugoslavenska revolucija i socijalizam. Zagreb: Globus, 1982. 2 sv. 35 Džemal Bijedić (1917 – 1977) byl absolvent beogradských práv a od útlého věku působil v řadách jugoslávských komunistů. Po druhé světové válce zastával vysoké funkce v Bosně a Hercegovině, od července 1971 byl předsedou svazové výkonné rady (tj. federálním premiérem) a jedním z nejbližších spolupracovníkům Tita. Zahynul při leteckém neštěstí spolu s manželkou a členy doprovodu (podrobně Rudé právo. 1977-01-19, roč. 57, č. 15, s. 1 a 7). K jeho publikační činnosti – BIJEDIĆ,

19 Osobně nejsem příznivcem analýzy textu snažící se uchopit rozpoložení autora a jeho názorové podbarvení. Tím může být vydanému dílu dáván obsah, který tak autor ani sám nemínil. V rámci přípravy této disertační práce jsem se nicméně pokusil nastudovat problematiku v díle různých autorit, v jejichž úvahách a deskripci se mísí často národnostní původ a politické přesvědčení a jejich závěry nejsou artikulovány na základě zdrojů, nýbrž výběr jednotlivých analyzovaných faktů je zpravidla uzpůsoben konkrétnímu sledovanému záměru. V tomto směru jsem proto považoval za nutné jednotlivé zdroje mezi sebou poměřovat a ověřovat jejich pravdivost. Je možné zásadně zkonstatovat, že náhled na materii je polarizován na ose zištnosti participujících subjektů, když zdroje směřující v závěr o odpovědnosti Srbů za rozpad společného jihoslovanského státu zpravidla marginalizují roli zejména Slovinska, Chorvatska a Kosova, jiné zdroje – které za rozpad státu viní tvrzenou sobeckost slovinských a chorvatských politických elit – zpravidla zastávají k Srbsku spíše ochranářská a omluvná stanoviska. Jinojazyčné publikace, s výjimkou těch, jejichž autoři sami pocházejí z bývalé Jugoslávie, spíše inklinují k protisrbskému stanovisku, což do značné míry souvisí s tím, že to byli právě Srbové, kdo stál za masakry v Ovčaře či Srebrenici.

V kontextu celé materie je potřebné zdůraznit, že svádivá tendence k rozlišování participujících národů a národností na „černé a bílé“ je ve své podstatně vadná, když dle mého názoru byla participace zejména Srbů, Chorvatů a Slovinců na erozi společného státu zásadně shodná, byť role a aktivita v genocidních masakrech se lišila. V tomto kontextu nicméně zdůrazňuji, že tato shoda není přítomna v jednotlivých pramenech, neboť při jednotě zdrojů by přesah a význam této disertační práce byl naprosto zanedbatelný.

S výjimkou první kapitoly, kde jsem tak učinil pro lepší přehlednost, jsou v dalším textu disertační práce ponechány citace psané v latince, v cyrilici či v azbuce podle konkrétního zdroje.

Džemal. Samoupravljanje kao zahtjev i praksa. Sarajevo: Oslobođenje, 1976, 367 s., kde předmluvu napsal Aleksandar Fira (srov. s. 7-10 tamtéž). 36 Kavčič představoval umírněného reformního slovinského komunistu, jenž byl v roce 1972 fakticky sesazen z politických funkcí. Z publikační činnosti stojí za zmínku v angličtině vydaná publikace KAVČIČ, Stane. Self-government in Yugoslavija. Beograd: Jugoslavija, 1961, 47 s. Stěžejní jsou nicméně Kavčičovy memoáry vydané po jeho smrti Janezem Janšou a Igorem Bavčarem v periodiku Časopis za kritiko znanosti (1988, roč. 16, č. 109/110 a 111/112). Ačkoliv některé zdroje zmiňují paměti jako důvod, proč v roce 1988 nekandidoval na funkci předsedy Předsednictva Socialistické republiky Slovinsko Andrej Marinc, který na Kavčičově sesazení v sedmdesátých letech aktivně participoval, samotné vydání memoárů již zmínku o demisi přímo obsahuje (poznámka pod čarou č. 10 na s. 33 prvního dílu). – KAVČIČ, Stane. Dnevnik in spomini. Knj. 1, (1972-1979). Ljubljana: Časopis za kritiko znanosti, 1988, 340 s. KAVČIČ, Stane. Dnevnik in spomini. Knj. 2, (1980-1987). Ljubljana: Časopis za kritiko znanosti, 1988, s. 341-660.

20 2 Obecná státovědná východiska

Koherentní a ucelené uchopení materie zániku Jugoslávie vyžaduje vymezení také základních státovědných koncepcí spojených se státem a jeho státoprávní formou. Rozbor jugoslávské otázky žádá, aby byla pozornost nejprve věnována tomu, co vlastně stát je a jaké jsou jeho pojmové znaky (což má vliv na následnou analýzu charakteru jugoslávských svazových republik a oblastí). V kontextu státu jsem věnoval pozornost obzvlášť otázce jeho zániku, když jsem nejprve obecně vymezil způsoby a formy zániku státu. Na příkladu Jugoslávie pak lze mnohé z těchto způsobů vysledovat. Jugoslávský ústavní vývoj je spojený s hledáním vlastních cest a implementací rozličných teorií. Aby bylo možné zodpovědět otázku, zda Jugoslávie byla po roce 1974 federací či konfederací, je zapotřebí vymezit, jaké jsou stupně federalismu a jak se navzájem liší.

2.1 Stát

Francouzskému králi Ludvíku XIV. bývají často připisována slova o ztotožnění státu s jeho osobou (pověstné „L‘Etat c‘est a moi“ - stát jsem já). Ač je vysoce pravděpodobné, že tato slova sám Ludvík nikdy nepronesl, do značné míry odrážela jeho skutečný poměr ke státu. Ludvík sám ovšem v průběhu svého života patrně prodělal jistý vývoj, když jeho poslední slova naznačovala názorový posun – „Je m‘en vais, mais l‘État demeurera toujours“37 – zemřu, ale stát zůstává. Uvedené výroky vyjadřují základní znaky vznikajícího moderního státu, tedy koncentraci moci, absorpční teorii a skutečnost, že stát existuje nepřetržitě v čase.38 Moderní stát vznikající v patnáctém a šestnáctém století není odrazem nálad, nýbrž historického vývoje a potřeby organizace stavovsky roztříštěné společnosti. Třebaže se materie státu objevuje již v dílech antických myslitelů, pojem „stát“ jako takový se jako sběrná kategorie pro rozličné do té doby používané pojmy objevil až v průběhu šestnáctého století, kdy jej ve svém Vladaři použil Niccolò Machiavelli.39

Bylo by pochopitelně značně zkratkovité se domnívat, že entita podobná státu v historii neexistovala. Dá se hovořit o éře předstátních forem organizace, které bývají zpravidla ještě vnitřně členěny na impéria, patrimoniální, feudální a segmentární společnosti.40 Z hlediska rozličných teorií nepanuje přesná shoda v tom, kdy můžeme hovořit již o skutečném státu jako centralizovaném politickém systému objevujícím se společně s pojmem svrchovanosti. Hovoří se

37 PETITFILS, Jean-Christian. Mort de Louis XIV: «Je m'en vais, mais l'État demeurera toujours». Figarovox [online]. 2015-09-01 [cit. 2016-05-05]. Dostupné z: http://www.lefigaro.fr/vox/histoire/2015/09/01/31005-20150901ARTFIG00273-mort-de-louis-xiv-je- m-en-vais-mais-l-etat-demeurera-toujours.php. 38 FILIP, Jan, SVATOŇ, JAN. Státověda. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, s. 73. 39 MACHIAVELLI, Niccolò. Il principe. Firenze: Felice Le Monnier, 1857, s. 5 (73). Dostupné z: https://catalog.hathitrust.org/Record/008676766. 40 BAROŠ, Jiří. Ke zdrojům politické kategorie státu [online]. Brno, 2007 [cit. 2016-05-18], s. 20. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce Ondřej Císař Dostupné z: http://is.muni.cz/th/61269/fss_m/.

21 tak o stavovském státu (který byl reakcí na nemožnost aplikace feudálních pravidel v prostředí rozvíjejících se měst), absolutistickém státu (jenž je některými považován za vyústění konceptu stavovského státu a který byl charakterizován suverenitou, územím, monopolem kontroly prostředků násilí, byrokracií a daňovým systémem), národním státu (jenž ovšem není chápán jako ztotožnění národa a státu, jak tomu bylo v 19. a na počátku 20. století) a moderním státu.41 Foustka z hlediska své deskripce vývoje počáteční entity již označoval jako stát (otrokářský a feudální), jeho teorie vychází z marx-leninského pojetí a zejména je naprosto očividná fascinace vládnoucí třídou jako středobodem jeho úvah. Foustka poté dovodil, že dalším stupněm ve vývoji byl stát buržoazní, který bude završen „posledním typem státu v dějinách lidské společnosti“ – proletářským státem.42

Koncepce státu pochopitelně prodělala vývoj také v průběhu dvacátého století. Nástup demokratických a formálně-právních států byl od dvacátých let oslabován nástupem autoritativních a totalitních režimů.43 Vývoj druhé světové války ukázal, že národně-socialistické vůdcovské zřízení neznamenalo zahájení nové etapy v životě státním, ale jen jeho pouhou epizodu.44 Ani koncept lidově-demokratického a socialistického státu nebyl dlouhodobě udržitelný, avizovaný stát komunistické společnosti, v níž dokonce zanikne i právo,45 dosažen nebyl. Recentní moderní stát je koncipován jako materiálně právní,46 demokratický,47 sociální48 a daňový.49

41 Podrobně BAROŠ, Jiří. Koncept státu: jak jej chápat, jak jej vymezit? Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy [online]. 2009-01-13 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: http://www.globalpolitics.cz/clanky/koncept-statu. 42 FOUSTKA, Radim Neumann. Stát: jeho vznik, podstata a vývoj. Praha: Orbis, 1954, s. 48. 43 K dělení pravicových autoritativních režimů – srov. KOLUMBER, David. Fašizační tendence v právním vývoji druhé Československé republiky. In: TAUCHEN, Jaromír; SCHELLE, Karel. Odraz německého národního socialismu ve třicátých letech v Československu a ve státech střední Evropy. (Sborník z kolokvia). Ostrava: KEY Publishing, 2013, s. 128-129. 44 Srov. HÁCHA, Emil. Nové obecní zákonodárství v Prusku. In: Pocta k šedesátým narozeninám dr. Jiřího Hoetzla. Bratislava: Právnická fakulta University Komenského, 1934, s. 296 an. 45 FOUSTKA, 1954, op. cit., s. 315-316. 46 Principy materiálního právního státu představují celý komplex, který lze z judikatury českého Ústavního soudu shrnout tak, že materiální právní stát je vystavěn na důvěře občanů v právo a právní řád, jejíž podmínkou je stabilita právního řádu a dostatečná míra právní jistoty občanů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2798/14. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2016-05-05]; dále jen „ASPI“), dále pak moderní materiální právní stát musí zvažovat nezbytnost a přiměřenost úpravy i z hlediska primátu základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 43/93. In: ASPI.) a, má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, kterým přímo zasáhly do základních práv jednotlivce (nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. I.ÚS 3026/07. In: ASPI.). 47 Obecně platí, že demokratický stát je zde proto, aby své občany (ale i osoby zdržující se na jeho území) chránil a aby jim poskytoval záruky, že jejich práva budou chráněna (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 18/07. In: ASPI.), demokratický stát je tedy především nucen dodržovat všeobecně uznávané principy etické, morální i právní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. II. ÚS 480/01. In: ASPI.). Demokratický právní stát je povinen zejména svým soudnictvím nalézat práva jednotlivých účastníků řízení nejen v co největší shodě s právem objektivním, ale také v přiměřeném časovém horizontu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. II. ÚS 284/04. In: ASPI.). Není pak bez zajímavosti, že přívlastkem „demokratický“ se

22 Z hlediska teorie musí suverénní stát splňovat přinejmenším tři pojmové znaky,50 a to existenci území, stálého obyvatelstva, vnitřní (tj. státní moc) a vnější suverenity (tj. mezinárodní uznání). Zatímco v případě území, obyvatelstva a státní moci se jedná o konstitutivní znaky, které zmiňoval již Jellinek,51 mezinárodní uznání je deklaratorní znak, jehož absence faktické existenci státu nebrání. Pojmové znaky státu byly zachyceny také v čl. 1 Montevidejské úmluvy o právech a povinnostech států.52 Území je prostor, ve kterém stát realizuje svou státní moc.53 S tímto prostorem stát může volně mocensky nakládat.54 Z hlediska teorií je možné zmínit také koncepci, jež stát chápala jako hmotný projev svrchovanosti lidu.55 Oním prostorem je pak nejen zemský povrch vymezený na mapě i v terénu státní hranicí, nýbrž také vše pod tímto povrchem do nitra země a dále vzdušný prostor, jenž je považován za neoddělitelnou součást území níže ležícího státu56 a končí tzv. Kármánovou hranicí, od níž se již hovoří o tzv. kosmickém prostoru a která se nachází ve výšce přibližně sta kilometrů.57 Je-li v kontextu státu zmiňováno obyvatelstvo, jsou tím zpravidla míněny nejen osoby mající ke státu vztah formalizovaný (tj. mající jeho státní občanství58), jak je často materie

zaklínaly i státy, které je možné zcela objektivně označit za totalitní – zejména pak mám na mysli Sovětský svaz, který byl za nejdůslednější demokracii světa označen v prvním poválečném čísle časopisu Slovanský přehled (srov. MEŇSAGIN, Vladimír. Sovětská demokratičnost. Slovanský přehled. 1946, roč. 32, č. 1, s. 7.). 48 Problematiku sociálního státu přehledně ve svém odlišném stanovisku k nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 1/08, shrnul soudce Jan Musil, jenž vymezil, že sociální stát je založen na novodobých mechanismech občanské solidarity, jež přesahují tradiční formy rodinné, kmenové či skupinové solidarity, přičemž na kulturní bázi je založen na takových humanitních ideálech, jako je ochrana slabších a podpora strádajících. Sociální stát se pak dle Musila projevuje kupříkladu zdravotním pojištěním financovaným zčásti z veřejných prostředků, tlumením sociálních konfliktů či vybalancováváním zájmových rozporů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 1/08. In: ASPI.). 49 Koncept daňového státu úzce souvisí s problematikou sociálního státu a jeho ústavněprávního základu. V rámci daňového státu mají zákonem vymezené osoby povinnost participace na nákladech společnosti a státu. Daňový stát pak představuje kvalitativní posun od dřívějšího doménního státu (státu jakožto vladařova majetku). Plnění daňové povinnosti vytváří materiální základnu pro plnění povinností a závazků státu. – podrobně ŠIMÁČKOVÁ, Kateřina. Daně a právní stát [online]. Brno, 2007 [cit. 2016-05-19], s. 44 a 75. Disertační práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Jan Svatoň Dostupné z: http://is.muni.cz/th/29538/pravf_d/. 50 Srov. WEBER, Max. Wirtschaft und Gesellschaft: Grundriss der verstehenden Soziologie. Tübingen: J. C. B. Mohr, 1980, s. 824. 51 JELLINEK, Georg. Allgemeine Staatslehre. 3. vyd. Berlin: Verlag von O. Häring, 1914, s. 394 an., 406 an., 427 an. Dostupné z: https://archive.org/stream/allgemeinestaats00jelliala. 52 Srov. Montevideo Convention on the Rights and Duties of States [online]. 1933-12-26 [cit. 2016-03- 01]. Dostupné z: http://www.cfr.org/sovereignty/montevideo-convention-rights-duties-states/p15897. 53 SOVINSKÝ, Jaroslav. Státní hranice Československa a České republiky. Praha: Všehrd, 2005, s. 14. 54 Tamtéž, s. 43. 55 BARTUŠKA, Jan. Československé státní právo: celostátní vysokošk. učebnice. Praha: Orbis, 1953, s. 135. 56 Podrobně MALENOVSKÝ, Jiří. Otazníky kosmického práva: Kosmický prostor. Letectví a kosmonautika. 1978, roč. 54, č. 22, s. 865-867. 57 FERNÁNDEZ DE CÓRDOBA, Sanz. 100km Altitude Boundary for Astronautics [online]. 2012-05- 25 [cit. 2014-09-09]. Dostupné z: http://www.fai.org/icare-records/100km-altitude-boundary-for- astronautics. 58 Státní občanství je chápáno jako osobní právní poměr určité fyzické osoby ke konkrétnímu státu, jenž

23 obyvatelstva redukována prizmatem mezinárodního práva, kterému k vymezení mezinárodní subjektivity určité entity jako státu pouhá existence trvale usazených osob nepostačuje,59 ale také právě přítomnost usazených osob bez formalizovaných vazeb. Státní moc (vnitřní suverenita) je druhem veřejné moci, přičemž veřejná moc autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, které nejsou v rovnoprávném vztahu s orgánem veřejné moci, přičemž obsah rozhodnutí tohoto orgánu není závislý na vůli subjektu (srov. usnesení Ústavního soudu ČSFR ze dne 9. 7. 1992, sp. zn. I. ÚS 191/9260). Veřejná moc je tedy pojem širší, kde vedle státní moci (státní správy) vystupuje také pojem samosprávy.61 Nositel státní moci tak disponuje potencí vynutit svou vůli i proti vůli těch, o jejich právech a povinnostech autoritativně rozhodl. V případě, že se adresáti příkazu dobrovolně nositeli státní moci nepodvolí, je nositel s to svou vůli efektivně vymáhat. Pokud nositel státní moci sice deklaruje práva a povinnosti osob, které se nacházejí v jeho sféře, nicméně není schopen svou vůli efektivně vymáhat, lze mít za to, že se tím projevuje vnitřní slabost státu, jež může a nemusí vyústit v jeho zánik. Faktický kolaps a institucionální rozvrat státu nicméně ještě nemusí směřovat v závěr o de iure zániku toho kterého státu. Vnější suverenita je konečně chápána jako mezinárodní uznání státu. Je nicméně možné zkonstatovat, že tento pojmový znak státu nemusí být přítomen, když také v Evropě existují státy, jejichž existenci mnohé další země odmítají de iure akceptovat. V tomto směru je pak možné za příklad uvést Kosovo,62 které neuznává třeba Slovensko či Španělsko.63

je vyjádřen jako soubor práv a povinností plynoucích z přináležitosti osoby ke státu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 3 As 106/2013. In: ASPI.). 59 Srov. EMMERT, František. Česká republika a dvojí občanství. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1-2. 60 Ústavní soud ČSFR: sbírka usnesení a nálezů. Praha: Linde, 2011, s. 19. 61 Ačkoliv se k vymezení veřejné moci přihlásil ve své rozhodovací činnosti také Ústavní soud České republiky (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1993, sp. zn. II. ÚS 75/93, a ze dne 23. 6. 1995, sp. zn. II. ÚS 86/95. In: ASPI.), Nejvyšší správní soud jej označil za zjednodušující (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 7 As 66/2010. In: ASPI.), když dovodil, že veřejnou mocí je i případ, „kdy ten, kdo jedná, jedná nevrchnostensky, avšak jako subjekt v určitém ohledu privilegovaný či pověřený veřejnou mocí určitým způsobem v určité oblasti jednat, tedy z důvodu založeného na jeho specifickém vztahu k veřejné moci“ (srov. č. l. 136 rozsudku). 62 Zajímavý příspěvek ke kosovské otázce představuje – OETER, Stefan. The Kosovo Case – An Unfortunate Precedent. Zeitschrift für ausländisches öffentliches Recht und Völkerrecht. 2015, roč. 75, č. 1, s. 51-74. 63 Svérázný byl v tomto kontextu přístup České republiky. Vláda Mirka Topolánka uznala Kosovo na svém zasedání v Teplicích 21. 5. 2008 na návrh ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga (srov. Česká republika uznala nezávislost Kosova [online]. 2008-05-21 [cit. 2016-05-29]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/aktualne/ceska-republika-uznala-nezavislost-kosova-35465/). Takový postup vlády a zejména ministra zahraničních věcí byl v příkrém rozporu s předchozím stanoviskem Poslanecké sněmovny, nicméně zahraniční výbor Poslanecké sněmovny se po uznání Kosova omezil jen na vyslovení nespokojenosti s chováním ministra (podrobně KOŘAN, Michal et al. Česká zahraniční politika v roce 2008. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2009, s. 233-234.). Samotný návrh zákona, jenž měl zablokovat uznání Kosova (tisk č. 496 o nutnosti dodržování závazných norem mezinárodního práva) byl v říjnu 2009 v prvním čtení zamítnut (srov. Sněmovní tisk 496: Návrh z. o nutnosti dodržování závazných norem mezinár. práva [online]. 2008-04-24 [cit. 2014- 02-01]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=5&T=496.).

24 Historicky byla suverenita státu ztotožňována s osobou panovníka,64 tedy se svou konečností.65 Absolutní a jednotný charakter suverenity je nicméně popírán existencí kvazistátů. Recentní koncepce svrchovanosti (suverenity) státu rozlišuje národní a mezinárodní dimenzi, přičemž sám koncept svrchovanosti vystupuje do popředí zejména v průběhu osmnáctého a devatenáctého století ve vazbě na limitace, které svrchovanosti přinášelo objektivní (pozitivní) právo, zejména pak ústavy. Dalším vývojem pak došlo k tomu, že dosavadní stát jako jediný uvažovaný suverén se dobrovolně vzdává části své svrchovanosti, ať již participací na různých mezinárodních organizacích (přičemž i samo členství v Organizaci spojených národů představuje pro zúčastněné státy určitá omezení vyslovená v Chartě OSN) či organizacích sui generis (v tomto směru jsou novou epochou svrchovanosti státu jeho dobrovolná omezení vlastní svrchovanosti za účelem participace v organizacích typu Evropské unie). V současnosti tedy svrchovanost prizmatem ústavního práva nepředstavuje toliko „nezávislost státní moci na jakékoli jiné moci, a to jak navenek (v oblasti mezinárodních vztahů), tak i ve vnitřních věcech“, když by při takto úzce vymezené definici nesplňoval znaky svrchovanosti žádný stát, ale značí „legitimní vládu, která disponuje formální pravomocí vybrat si mezi v úvahu připadajícími variantami, a nikoliv následovat variantu přímo diktovanou cizí mocností. Jinými slovy, pro národní stát, stejně jako pro jednotlivce v rámci společnosti, znamená praktická svoboda být aktérem, a nikoliv být objektem.“66

Postupem doby byla artikulována doktrína negativní a pozitivní suverenity, jejíž vznik souvisel s vymezením svrchovanosti de iure a suverenitou zemí třetího světa.67 Režim negativní suverenity představuje zejména zákaz vnější intervence.

Již Grotius připouštěl, že intervence je přípustná tehdy, pokud vláda špatně nakládá se svými poddanými.68 Uspořádání dané vestfálským mírem vygenerovalo princip neintervence, který byl oslabován zejména v průběhu devatenáctého století rakouskou intervencí ve státech nynější Itálie v letech 1821 až 1831,69 francouzskou intervencí ve Španělsku v roce 1823,70 britskou

64 Historickým teoriím svrchovanosti se podrobně věnuje příspěvek Nagana a Haddada – srov. NAGAN, Winston P.; HADDAD, Aitza. Sovereignty in Theory and Practice. San Diego International Law Journal [online]. 2011 [cit. 2016-03-25], č. 2, s. 435-452. Dostupné z: http://scholarship.law.ufl.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1303&context=facultypub. 65 Proto také v historii mnohdy docházelo ke zpochybňování postavení států v souvislosti s úmrtím vladaře či vymřením celého panovnického rodu. Úmrtí vladaře tak často vytvářelo podloubí pro vnější zásahy do jiných států či o otevřené pokusy o instalaci sobě příznivých osob do role vládců. Příkladem takových vnějších intervencí do vývoje jiných států je v postvestfálském období například válka o španělské dědictví vyvolaná vymřením španělské větve Habsburků. 66 Srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 19/08. ASPI. 67 Srov. JACKSON, Robert. Quasi-States: Sovereignty, International Relations and the Third World. Cambridge: Cambridge University Press, 1993, s. 26-31 a 50-55. 68 Grotius ostatně intervenci proti jinému státu věnoval celou dvacátou pátou kapitolu své druhé knihy – srov. GEDDERT, Jeremy Seth. Beyond Strict Justice: Hugo Grotius on Punishment and Natural Right(s). Review of Politics [online]. 2014-09, roč. 76, č. 4, s. 571. Dostupné z: http://journals.cambridge.org/article_S0034670514000576. 69 MACFARLANE, Neil. Intervention in Contemporary World Politics [online]. Abingdon: Routledge, 2013 [cit. 2016-05-28], s. 28. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=Et4_E6mMt6wC.

25 intervencí v Portugalsku v roce 1826,71 rusko-francouzsko-britskou intervencí v Řecku v letech 1821 až 1830,72 francouzskou intervencí v nynějším Libanonu a Sýrii v roce 1860,73 francouzskou intervencí v Mexiku v roce 1861,74 ruskou intervencí na Balkáně v letech 1877 až 187875 a americkou intervencí na Kubě v roce 1898.76 Intervence pochopitelně neabsentovala ani v průběhu dvacátého století, v první polovině to byla zejména americká ingerence v latinskoamerických státech v letech 1898 až 1934 (tzv. banánové války, tj. intervence na Kubě, v Panamě, Nikaragui, na Haiti, v Dominikánské republice a v Hondurasu77), v následném období intervence zpravidla představovaly předzvěst válečných útrap. Po druhé světové válce intervence nadále představovala zejména velmocenský nástroj, který nechyběl v realizaci zájmů britských,78 amerických79 či ruských (sovětských).80 Intervenovaly nicméně i státy, které nepředstavují velmoci (v tomto směru mám na mysli izraelskou a později syrskou intervenci v Libanonu).

Intervence jako nástroj mezinárodní politiky je používána i v současnosti, klíčová byla zejména koaliční aktivita v Perském zálivu na počátku devadesátých let, v bývalé Jugoslávii, ale také v Afghánistánu, Iráku, v Libyi či v současnosti proti tzv. islámskému státu.

70 BULLEN, Roger. France and the Problem of Intervention in Spain, 1834-1836. The Historical Journal [online]. 1977-06 [cit. 2016, roč. 20, č. 2, s. 369. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/2638537. 71 COLLINS, Bruce. War and empire: the expansion of Britain, 1790-1830. Harlow: Longman, 2009, s. 447. 72 HERACLIDES, Alexis; DIALLA, Ada. Humanitarian intervention in the long nineteenth century: Setting the precedent [online]. Manchester: Manchester University Press, 2015 [cit. 2016-05-28], kapitola 6. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=g8Y9CgAAQBAJ. 73 CHESTERMAN, Simon. Just War Or Just Peace?: Humanitarian Intervention and International Law [online]. Oxford: Oxford University Press, 2002 [cit. 2016-05-28], s. 32-33. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=DNUPcfTOIJEC. 74 NIOX, Gustave. Expédition du Mexique, 1861-1867; récit politique & militaire [online]. Paris: J. Dumaine, 1874 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=HP1YAAAAMAAJ. 75 ŠESTÁK, Miroslav et al. Dějiny jihoslovanských zemí. Praha: Lidové noviny, 2009, s. 202. 76 CHESTERMAN, Simon. Just War Or Just Peace?: Humanitarian Intervention and International Law [online]. Oxford: Oxford University Press, 2002 [cit. 2016-05-28], s. 33-35. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=DNUPcfTOIJEC. 77 Podrobně LANGLEY, Lester D. The Banana Wars [online]. Wilmington: Scholarly Resources, 2002 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=AQV4AAAAQBAJ. 78 Britové v letech 1950 až 1980 realizovali celou řadu vojenských akcí: v Eritrey (1950), Jižní a Severní Korey (1950-1953), v oblasti Suezského kanálu (1951-1952 a 1953), Keni (1952-1956 a 1964), Britské Guyaně (1953, 1962 a 1964), Adenu (1955-1959 a 1962-1967), Kypru (1955-1959 a od roku 1964), Singapuru (1956), Egyptě (1956), Maskatu a Ománu (1957 a 1958-1959), na Bahamách (1958), na Maltě (1958), v Jemenu (1958 a 1963-1967), Zanzibaru (1961), Bruneji (1962-1966), Sarawaku (1963-1966), Tanganice (1964), Ugandě (1964), Mauriciu (1965 a 1968), Hong Kongu (1967), na Bermudách (1968) a Závětrných ostrovech (1969). – VAN WINGEN, John; TILLEMA, Herbert K. British Military Intervention after World War II: Militance in a Second-Rank Power. Journal of Peace Research [online]. 1980 [cit. 2016-05-28], roč. 17, č. 4, s. 294. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/424467. 79 Grossman v kontextu USA hovoří v letech 1945 až 2014 o 81 intervencích (srov. GROSSMAN, Zoltán. From Wounded Knee to Syria: A Century of U. S. Military Interventions [online]. 2014 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://academic.evergreen.edu/g/grossmaz/interventions.html.) 80 Ze strany Sovětského svazu, resp. Ruska, to byla intervence v Maďarsku (1956), Československu (1968), Angole (1975-1989), v Etiopii (1977-1978), Afghánistánu (1979-1989), Gruzii (1992-1993, 2008), Moldávii (1992), na Ukrajině (2014) a v Sýrii (2015). Sovětský svaz (resp. Rusko) podporoval některou ze stran konfliktu v Angole, Korey, Vietnamu, aj.

26 Intervence je tedy projevem té situace, kdy zájem států na udržení míru a bezpečnosti (či alespoň formální deklarace takového cíle) převáží zájem na nerušené existenci suverénního státu. K intervenci je nicméně žádoucí mandát Organizace spojených národů. V tomto směru je zřejmé, že intervence realizované zejména stálými členy Rady bezpečnosti Organizace spojených národů mohou být jen těžko ze strany OSN označené za ohrožení míru či útočný čin.81 Je nicméně patrno, že poslední desetiletí tendují ke stavu, kdy intervence bude akceptovatelná za situace ochrany společné lidskosti.82

Nelze opominout, že entity, u nichž absentuje některých z pojmových znaků, mohou fakticky existovat – autoři o takových hovoří jako o tzv. kvazistátech (kupříkladu Severokyperská turecká republika). Tím je taková politicko-geografická entita, jež si nárokuje status suverénního státu, avšak nesplňuje charakteristiky státu.83

2.2 Federalismus

Označení federalismus je odvozeno od latinského foedus, což představuje smlouvu o sdružení jednotek do většího celku.84 Sám federalismus představuje spojení rovnoprávných autonomních entit do jednoho celku.85

Uchopení federalismu se v čase vyvíjelo a z hlediska autorit je pak na místě zmínit rozbor této materie v pracích Althusia,86 Ludolpha Huga, Montesquia,87 Locka,88 Huma, Rousseaua, Kanta, Madisona, Jeffersona, Proudhona či Lenina.89

Ve druhé polovině devatenáctého století se začalo hovořit o přerodu dosavadního pojetí politicko-územního federalismu v polyvalentní federalismus.90 Recentní koncept federalismu, jenž

81 Podle článku 39 Charty OSN: „Rada bezpečnosti určí, zda jde o ohrožení míru, jeho porušení nebo útočný čin, a doporučí nebo rozhodně, jaká opatření mají býti učiněna podle článků 41 a 42, aby byl zachován nebo obnoven mezinárodní mír a bezpečnost.“ (srov. MRÁZEK, Josef. Dokumenty ke studiu mezinárodního práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005, s. 19.) Je tedy zřejmé, že v případě států s právem veta může být jen těžko při jejich počínání dosaženo určení, že ohrozily či porušily mír nebo realizovaly útočný čin. 82 Secretary-General Presents His Annual Report To General Assembly [online]. 1999-09-20 [cit. 2015- 11-14]. Dostupné z: http://www.un.org/press/en/1999/19990920.sgsm7136.html. 83 Srov. RIEGL, Martin: Proměny politické mapy po roce 1945. Praha: Grada, 2013, s. 76. 84 FILIP, 2011, op. cit., s. 351. 85 Tamtéž, s. 340. 86 Právě Althusiovo pojetí federalismu mělo být inspirační základnou pro jugoslávské pojetí federalismu – srov. ELAZAR, Daniel. Althusius and Federalism as Grand Design [online]. 2001 [cit. 2012-11- 18]. Dostupné z: http://www.jcpa.org/dje/articles2/althus-fed.htm. 87 MONTESQUIEU, Charles Louis de Secondat. The Spirit of the Laws [online]. Cambridge: Cambridge University Press, 1989 [cit. 2016-05-20], s. 124. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=__F8xEX8uw8C. 88 LOCKE, John. Druhé pojednání o vládě. Praha: Svoboda, 1992, s. 115-117. 89 Podrobně FØLLESDAL, Andreas. Federalism. Stanford Encyclopedia of Philosophy [online], 2003 [cit. 2016-03-01]. Dostupné z: http://plato.stanford.edu/entries/federalism/. 90 „Komunita komunit“ – sem řazen i jugoslávský federalismus – srov. DJORDJEVIC, Jovan. Remarks

27 zohledňuji vývoj posledního století, je pak označován za federalismus spolupráce.91 Steward hovořil dokonce o pěti stech koncepcích federalismu.92

Struktura ústavního systému má své stupně: od nulového federalismu (tj. od unitárního státu) po značně volný konfederalismus.93 Čistá forma unitárního státu, federace či konfederace zásadně neexistuje, přičemž na jejich případnou existenci nelze pohlížet toliko prizmatem oficiálního názvu státu, když kupříkladu Švýcarsko v některých jazykových mutacích vystupuje jako konfederace, byť se ve skutečnosti jedná o federaci.94 O nenulovém stupni federalismu lze mluvit v případech, kdy lze vysledovat následující znaky, a to (1) existence rovnoprávných relativně samostatných jednotek ve vzájemném vztahu, (2) sdružení těchto jednotek sledujících společné cíle v nový celek vydělující se ze svého okolí se zachováním autonomie jednotek, (3) autonomní kooperující jednotky se vzájemně podporují přímo nebo prostřednictvím celku, na který přenášejí takové úkoly, na něž by samy tyto jednotky nestačily, (4) a finanční, personální a věcnou participaci jednotek na celku.95

2.2.1 Unitární stát

Jestliže je stát jednotnou ústavní jednotkou, označujeme jej za unitární. Pro unitární stát je typická existence jednotek, které nemají pojmové znaky státu, pročež o nich nelze hovořit jako o státu. Za unitární stát vystupují jeho nejvyšší orgány. Pojmovými znaky unitárního státu je existence ústavně-právních jednotek představujících trvalou a nedílnou součást státu při absenci jejich vlastní výsosti. Unitární státy zpravidla nemají právní partikularismus, existuje jednotná soustava justičních a správních orgánů a jediné občanství.96

Unitární stát může mít celou řadu variant. Existence unitárního státu nevylučuje eventualitu vnitřní regionální decentralizace, jejímž nejvyšším stupněm je tzv. devoluce. V případě decentralizace dochází k poskytnutí autonomie jednotkám, které tvoří unitární stát, tedy moc je vertikálně rozdělena mezi centrum a periferii. Devoluce pak, jak jsem již naznačil, představuje nejvyšší stupeň decentralizace prováděné shora, kdy vznikají i zákonodárné sbory jednotek.

Jak jsem již naznačil, v současnosti neexistují čistě unitární státy, neboť je možné při

on the Yugoslav Model of Federalism. Publius. 1975, roč. 5, č. 2, s. 77 a 81. 91 Srov. FILIP, 2011, op. cit., s. 351. 92 STEWART, William Histaspas. Concepts of federalism. Lanham: University Press of America, 1984, s. 5. 93 FILIP, 2011, op. cit., s. 341 a 342. 94 Francouzský, italský i rétorománský oficiální název fixuje slovo konfederace (Confédération/Confederazione/Confederaziun). Německý název Eidgenossenschaft (spříseženství) pak odkazuje na spojení kantonů proti Habsburkům v roce 1291. Zejména po roce 1848 je nicméně dle mého Švýcarsko federací. 95 Srov. FILIP, 2011, op. cit., s. 340-341. 96 Podrobně tamtéž, s. 343-346.

28 jejich státovědné deskripci postihnout určité znaky, které jejich unitární charakter mohou zásadně zpochybňovat. Mám v tomto směru na mysli zejména případ Itálie, kde oblasti od sedmdesátých let mají samostatný status s významnými pravomocemi,97 a Španělsko, kde podřazení do kategorie unitárních států je při existenci autonomního Katalánska a Baskicka dle mého jen důsledkem interpretace španělské ústavy.98

Různé modely unitárního státu lze pak postřehnout také v rámci vývoje moderního českého a československého státu. Meziválečná Československá republika byla až do roku 1938 unitárním státem, přesto na jeho území existoval dokonce právní trialismus,99 v letech 1945 až 1968 pak bylo Československo asymetrickým unitárním státem, přičemž tato asymetrie měla být snahou o řešení slovenské otázky.

2.2.2 Federace a konfederace

V kontextu materie federace a konfederace je třeba již na úvod zkonstatovat, že velmi často docházelo a dochází k volnému zaměňování těchto pojmů; příkladem je v tomto směru historický příklad první federace – helénské konfederace100 (amfiktyonie101), v současnosti pak bývá za příklad konfederace uváděno Švýcarsko, které je ovšem z hlediska státovědné teorie federací.

Pojmové vymezení federace je obtížné, když se jedná o relativně nejednoznačný pojem, jehož definování není ani dost dobře možné ze shodných prvků existujících federací (USA, Kanada, Austrálie, Švýcarsko a Německo), když se tyto federace značně odlišují.102 Podobné rysy lze nicméně postřehnout.

Ve federacích existují územně-politické entity, u nichž lze vysledovat pojmové znaky státu, tedy jejich území, stálé obyvatelstvo a státní moc. Federace je tedy státem států, z nichž mezinárodněprávní subjektivitou disponuje toliko federace, což ovšem nebrání tomu, aby součástí federace byla další federace jako tomu bylo v případě Sovětského svazu, jehož součástí byly Ruská a Zakavkazská sovětská federativní republika. Obdobná je situace nyní v Bosně a Hercegovině, kterou tvoří Federace Bosny a Hercegoviny a Republika srbská. Právě Bosna a Hercegovina představuje z hlediska státovědných kategorií velmi zajímavý příklad. Jednak se jedná

97 KLOKOČKA, Vladimír. Ústavní zřízení evropských států: srovnávací studie. Praha: Linde, 1996, s. 249. 98 Srov. Sinopsis artículo 2 [online]. 2005-06 [cit. 2013-11-11]. Dostupné z: http://www.congreso.es/consti/constitucion/indice/sinopsis/sinopsis.jsp?art=2&tipo=2. 99 Rakouské právo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, uherské právo na Slovensku a německé právo v Hlučínsku. 100 DIKSHIT, Ramesh D. Geography and Federalism. Annals of the Association of American Geographers. 1971-03, roč. 61, č. 1, s. 97-115. 101 FUSTEL DE COULANGES, Numa Denis. Antická obec. Praha: SOFIS, 1998, s. 215-219. 102 Srov. MADDOX, William P. The Political Basis of Federation. The American Political Science Review. 1941-12, roč. 35, č. 6, s. 1120.

29 o tzv. hojivou federaci,103 jež má překonat bratrovražedné boje z devadesátých let, jednak se jedná o komplikovaný důsledek celé řady dohod, které měly zajistit zachování Bosny a Hercegoviny při současném zohlednění zájmů participujících národů – Chorvatů, Srbů a Bosňáků.104

Právní status jednotlivých entit by v rámci federace měl být v zásadě identický. Právním základem federace je psaná ústava, která rozděluje kompetence mezi federaci a jednotlivé entity. Opět specifickou je v tomto směru Bosna a Hercegovina, jejíž ústava je součástí mezinárodní smlouvy. V kontextu ústavy je komplikovanou materií záležitost účasti entit na změnách společné ústavy, kdy nevhodná úvodní nastavení mohou směřovat do nemožnosti změny ústavy, když zejména ve federacích o více entitách a nutnosti souhlasu všech zúčastněných může dojít k zablokování dohody při absenci jednotného stanoviska.

V rámci federace a entit existují vlastní orgány, zpravidla jsou i odlišná občanství entit a federace. V některých případech je určen primát občanství federace (USA), v některých pak entit (SFRJ, ČSSR), ač primát občanství entity je spíše znakem konfederace. Samostatnou kapitolou v kontextu federace je otázka hlavního města a jazyka, a to zejména tehdy pokud se jedná o jazykově heteronomní federaci. Entity mají ústavně zakotveno právo účasti na řízení federace,105 složitější otázkou je pak eventualita možnosti vystoupení entity z federace. Zatímco vstup entity do federace není natolik komplikovanou otázkou, případné vystoupení vyvolává rozpaky, když i klasické vzory federativního uspořádání právo entit na opuštění federace neuznávaly,106 pročež rozkladné procesy v Jugoslávii a v Sovětském svazu provázely ozbrojené střety.

V současnosti existuje 27 federací, a to Argentina (od roku 1853107), Austrálie (od roku 1901108), Belgie (od roku 1970109), Bosna a Hercegovina (od roku 1995110), Brazílie (od roku 1889111), Etiopie (od roku 1995112), Indie (od roku 1950113), Irák (od roku 2005114), Jižní Súdán (od

103 CRAWFORD, James. The creation of states in international law. Oxford: Clarendon Press, 2006, s. 490-492. 104 V září 1993 se bosenští Muslimani (Muslimové) usnesli, že nově bude pro označení jejich národa používáno zrecyklované označení Bosňáci, aby se vyhnuli spojování s arabským radikalismem – srov. KOLUMBER, David. Rozpad Československa a Jugoslávie v komparativním pohledu. In: Dny práva 2012 – Days of Law 2012. Brno: Masarykova univerzita, 2013, s. 431. 105 Podrobně FILIP, 2011, op. cit., s. 355-363. 106 Tamtéž, s. 360. 107 Constitucion Nacional Argentina [online]. 1853 [cit. 2016-03-18]. Dostupné z: http://www.senado.gov.ar/deInteres. 108 Commonwealth of Australia Constitution Act [online]. 1900 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.austlii.edu.au/au/legis/cth/consol_act/coaca430/. 109 Historical outline of the federalisation of Belgium [online]. c2016 [cit. 2016-03-05]. Dostupné z: http://www.belgium.be/en/about_belgium/country/history/belgium_from_1830/formation_federal_stat e. 110 Ustav Bosne i Hercegovine [online]. 1995 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.ccbh.ba/public/down/USTAV_BOSNE_I_HERCEGOVINE_bos.pdf. 111 Proclamação da República [online]. 1889 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.historiadobrasil.net/proclamacaodarepublica/. 112 Ethiopia – Constitution [online]. 1994-12-08 [cit. 2016-03-04]. Dostupné z:

30 roku 2011115), Kanada (od roku 1867116), Komory (od roku 1978117), Malajsie (od roku 1957118), Mexiko (od roku 1821119), Mikronésie (od roku 1979120), Německo (od roku 1949121), Nepál (od roku 2015122), Nigérie (od roku 1960123), Pákistán (od roku 1956124), Rakousko (od roku 1920, resp. 1945125), Rusko (od roku 1918126), Somálsko (od roku 2012127), Spojené arabské emiráty (od roku 1971128), Spojené státy americké (od roku 1787129), Súdán (od roku 1956130), Sv. Kitts a Nevis (od roku 1983131), Švýcarsko (od roku 1848132) a Venezuela (od roku 1864133).

Spojení entit, kdy je centrální vláda odvislá od vlády jednotek, je označováno

http://www.wipo.int/edocs/lexdocs/laws/en/et/et007en.pdf. 113 The Constitution of India [online]. 2009 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://indiacode.nic.in/coiweb/welcome.html. 114 Iraqi Constitution [online]. 2005 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.iraqinationality.gov.iq/attach/iraqi_constitution.pdf. 115 The Transitional Constitution of the Republic of South Sudan, 2011 [online]. 2011 [cit. 2016-02-22]. Dostupné z: http://www.sudantribune.com/IMG/pdf/The_Draft_Transitional_Constitution_of_the_ROSS2-2.pdf. 116 British North America Act 1867 [online]. 1867-03-29 [cit. 2016-05-26]. Dostupné z: http://www.legislation.gov.uk/ukpga/Vict/30-31/3/contents. 117 Constitution du 1er octobre 1978 [online]. 1976-10-01 [cit. 2016-04-23]. Dostupné z: http://mjp.univ- perp.fr/constit/km1978.htm. 118 Federation of Malaya Independence Act 1957 [online]. 1957-07-31 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.legislation.gov.uk/ukpga/Eliz2/5-6/60/contents. 119 Constitución de 1824 [online]. 1824-10-04 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.cervantesvirtual.com/servlet/SirveObras/12148085130100492976402/index.htm. 120 Constitution of the Federated States of Micronesia [online]. 1979 [cit. 2015-08-28]. Dostupné z: http://fsmsupremecourt.org/fsm/constitution/index.htm. 121 Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland [online]. 1949-05-23 [cit. 2016-05-15]. Dostupné z: https://www.bundestag.de/grundgesetz. 122 Constitutional Bill of Nepal [online]. 2015 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.can.gov.np/downloads/b5974dee7486162e922dfec46027b1b5.pdf. 123 Nigeria Independence Act 1960 [online]. 1960 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.legislation.gov.uk/ukpga/Eliz2/8-9/55. 124 The Constitution of Pakistan [online]. 1973-04-12 [cit. 2016-03-03]. Dostupné z: http://www.na.gov.pk/uploads/documents/1333523681_951.pdf. 125 Gesamte Rechtsvorschrift für Bundes-Verfassungsgesetz [online]. 2016-02-22 [cit. 2016-02-22]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/GeltendeFassung.wxe?Abfrage=Bundesnormen&Gesetzesnummer=100001 38. 126 Резолюция III Всероссийского съезда Советов рабочих, солдатских и крестьянских депутатов "О федеральных учреждениях Российской Республики" [online]. 1918-01 [cit. 2014-10-10]. Dostupné z: http://constitution.garant.ru/history/act1600-1918/5321/. 127 Provisional Constitution [online]. 2012-08-01 [cit. 2013-01-24]. Dostupné z: http://unpos.unmissions.org/LinkClick.aspx?fileticket=RkJTOSpoMME=. 128 Constitution of the United Arab Emirates [online]. 1971 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: https://www.constituteproject.org/constitution/United_Arab_Emirates_2004.pdf. 129 Constitution of the United States [online]. 1994 [cit. 2016-04-16]. Dostupné z: http://www.archives.gov/exhibits/charters/constitution_transcript.html. 130 SAYED, Rahman. Federalism and the Interim Constitution in the Sudan. Online News and Analyses [online]. 2006-05-16 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://english.farajat.net/archives/2343. 131 Federation of Saint Kitts and Nevis Constitutional Order of 1983 [online]. 1983 [cit. 2016-03-14]. Dostupné z: http://pdba.georgetown.edu/Constitutions/Kitts/kitts83.html. 132 Bundesverfassung der Schweizerischen Eidgenossenschaft [online]. 1848-09-12 [cit. 2016-03-03]. Dostupné z: https://www.admin.ch/opc/de/classified-compilation/19995395/index.html. 133 Constitución de 1864 [online]. 1864-04-22 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.cne.gob.ve/web/normativa_electoral/constitucion/indice.php.

31 za konfederaci. V rámci konfederace absentuje přímý vztah mezi občany entit a centrální autoritou, která svou vůli může zásadně vynucovat jen směrem k entitám, která může a nemusí působení této vůle na své občany připustit. Ve federacích mohou centrální instituce prosazovat svou vůli přímo i bez ingerence entit. V konfederacích si participující entity nadále drží svou svrchovanost, a proto centrum nemá potenci vynutit svou vůli ani proti nejmenší z entit, jež je naopak s to prosadit svou vůli i proti vůli centra. Ústřední orgány konfederace totiž mohou jednat jen tehdy, pokud jsou entity jednotné.134 V konfederacích zpravidla absentuje soustava nejvyšších orgánů. Právním základem konfederace zpravidla bývá mezinárodní smlouva, která zakotvuje také procedury pro vystoupení entity z konfederace.135 V současnosti žádná konfederace neexistuje, poslední byla nejspíše Senegambie existující v letech 1982 až 1989.

Vedle unitárního státu, federace a konfederace je na místě zmínit také personální unii, v níž jsou státy spojeny prostřednictvím vladaře (v současnosti Commonwealth), reálnou unii, v níž suverénní státy sdílejí některé své instituce (Rakousko-Uhersko po vyrovnání), a konfederaci se blížící státní společenství (Srbsko a Černá Hora).

Je možné proto shrnout, že v případě federace a unitárního státu je fundamentálním dokumentem zpravidla ústava, zatímco v případě konfederace jím je mezinárodní smlouva. V mezinárodněprávním kontextu je subjektem mezinárodního práva unitární stát jako celek, federace jako celek a konfederace i na ní participující entity. Státní občanství je v unitárním státu jednotné, ve federaci dvojí a v konfederaci mají občané občanství jen své členské jednotky. V unitárním státu existuje jedna státní soustava, ve federaci dvojí a v konfederaci jen v členských jednotkách. Z hlediska rozhodovacích schopností centra má toto v případě unitárního státu a federace efektivní moc vůči osobám, které se nacházejí v jeho sféře, v případě konfederace je třeba k prosazení vůle centra souhlas jednotek.

2.3 Zánik státu

Platí, že stát existuje, pokud se u něj vyskytuje trojice konstitutivních prvků, a to území, obyvatelstvo a veřejná moc.136 Některé zdroje hovoří o státní – nikoliv přímo veřejné – moci.137 Často bývá tato triáda doplňována čtvrtým prvek, a to mezinárodněprávním uznáním, jenž ovšem má povahu nikoliv konstitutivní, nýbrž deklaratorní.138 Absence čtvrtého, deklaratorního, prvku

134 DIKSHIT, 1971, op. cit., s. 99. 135 FILIP, 2011, op. cit., s. 364-365. 136 MALENOVSKÝ, Jiří. Mezinárodní právo veřejné: jeho obecná část a poměr k jiným právním systémům, zvláště k právu českému. Brno: Masarykova univerzita, 2008, s. 108. 137 Veřejná moc se člení na státní moc (jejímž subjektem je stát) a zbytkovou veřejnou moc stricto sensu (některými autory označovanou jako decentralizovanou státní moc) – srov. FILIP, Jan; SVATOŇ, Jan; ZIMEK, Josef. Základy státovědy. Brno: Masarykova univerzita, 2007, s. 14-19. 138 Kupř. Severokyperská turecká republiky byla uznána jen Tureckem a pod názvem Turecký kyperský

32 totiž nic nemění na tom, že konkrétní útvar je státem, ovšem má za následek, že taková entita není subjektem mezinárodního práva.139

Je třeba zkonstatovat, že byť je stát a jeho existence nosným tématem státovědy, není podrobnému rozboru forem zániku státu dle mého názoru věnována patřičná pozornost. Zpravidla se státovědné monografie a příručky omezují na stručnou enumeraci, anebo taktnímu přechodu tohoto tématu bez jakékoliv hlubší analýzy a rozboru problematiky. Osobně se domnívám, že otázce zániku je třeba věnovat náležitou pozornost, a proto na následujících řádcích provedu rozbor materie zániku státu. Je třeba již na úvod uvést, že v rámci zkoumaného tématu zániku státu došlo v průběhu dvacátého století k přelomu. Zatímco v letech 1648 až 1945 byla hlavním důvodem zániku státu debellace a anexe, od konce druhé světové války jsou tyto důvody zásadně vyloučeny.

V kontextu zániku státu je třeba zdůraznit, že v současné době není přípustná ani likvidace tzv. zchátralých států („ramshackle states“), které v minulosti byly cílem rozpínavosti jiných států. Jackson v tomto směru upozorňuje, že faktické vymizení pojmových znaků některých států ještě neznačí jejich právní neexistenci, a proto je nepřijatelné, aby tyto o svou existenci byly připraveny válkou, dobytím, rozdělením či zkolonizováním.140 Ve stejném roce jako publikace Roberta Jacksona vyšel také článek G. Helmana a S. Ratnera „Anarchy Rules: Saving Failed States“, který poprvé operoval s termínem „failed state“.141 Tento termín je v odborné literatuře používán volně, nekoncepčně a pro značně nesourodou skupinu entit.142 Na počátku devadesátých let byl totiž tento termín sběrnou kategorií pro mnohé rozvrácené státy, jako byly Somálsko, Bosna a Hercegovina či Libérie. Klasifikaci států provedl v roce 2003 Rotberg, jenž státy dělil na silné, slabé, selhávající a zhroucené.143 Selhávající stát (failed state) je pokročile slabý stát zmítaný vleklými občanskými válkami, nepokoji a vzpourami,144 jehož vzácnou a extrémní verzí je zhroucený stát (collapsed state).145 Ten Rotberg považuje za černou díru, do níž se propadl selhávající stát, za zeměpisný výraz s absencí autority, kde vládne silnější.146 Problematickým aspektem je v tomto směru jakýkoliv pokus o metodologické vymezení hranic mezi fázemi

stát také Organizací islámské spolupráce (srov. Observers [online]. 2010-2011 [cit. 2013-02-23]. Dostupné z: http://www.oic-oci.org/page_detail.asp?p_id=179), přesto – při existenci trojice konstitutivních prvků – ji lze označovat za stát. 139 MALENOVSKÝ, 2008, op. cit., s. 114. 140 JACKSON, 1993, op. cit., s. 23-24. 141 SZPAK, Agnieszka. Fenomen „państw upadłych" w świetle prawa międzynarodowego. Toruń: Dom organizatora, 2014, s. 11. 142 Srov. RIEGL, Martin. Proměny politické mapy po roce 1945. Praha: Grada, 2013, s. 116. 143 Srov. ROTBERG, R. I. Failed States, Collapsed States, Weak States: Causes and Indicators. N. J.: Princeton University Press, 2003, s. 5-9. 144 RIEGL, 2013, op. cit., s. 117. 145 Podrobně RICHTER, Clemens. Collapsed States: Perspektiven nach dem Wegfall von Staatlichkeit: Zugleich ein Beitrag zu den Grundlagen des Selbstbestimmungsrechts der Völker und zur Struktur des völkerrechtlichen Staatsbegriffs. Baden-Baden: Nomos, 2011, s. 89-114. 146 ROTBERG, 2003, op. cit., s. 9

33 rozkladného procesu.147

Zásadně chybné je pak ztotožňování existence a fungování státu s existencí a fungováním jeho institucí, které mohou nominálně fungovat i tehdy, kdy stát je v totálním rozvratu. Pozvolný rozpad státu se projevuje nejčastěji v politické a hospodářské rovině. V oblasti politické je rozpad státu zpravidla provázen ingerencí jiného státu do politického života rozpadající se země, což je obyčejně spojeno s podporou disidentského hnutí, které působí na politiku rozkládajícího se státu. V oblasti hospodářské se rozklad projevuje ve dvou směrech, jednak existuje rozbujelá šedá ekonomika, jednak části rozpadajícího se státu jsou vtaženy do ekonomik sousedních zemí, což se většinou projevuje v napojení na oběh cizí měny.148

Pochopitelně jsou pak naprosto odlišné konstrukce zániku státu v podmínkách státu unitárního a státu složeného. Domnívám se, že právě složené státy mají více předpokladů ke svému zániku, a to již ve své podstatě, když už jsou svým způsobem rozloženy na více částí. V případě unitárního státu je možné spíše vysledovat jeho zánik vnějším vlivem (kupříkladu v důsledku činnosti jiného státu), anebo přeměnou ve stát složený (kupříkladu Nepál v roce 2015) či vstupem do složeného státu (kupříkladu pobaltské republiky a jejich zapojení do Sovětského svazu). V případě státu federálního lze předpokládat jeho zánik buď přeměnou na stát unitární (Kolumbie po vítězství centralistů a přijetí nové ústavy v roce 1886149 či Německá říše po Gleichschaltungu), anebo rozvolněním vazeb směřujícím až v osamostatnění participujících subjektů (příklad Jugoslávie či Československa). Někteří autoři proto správně připomínají, že „federace je jen zastávkou na cestě k unitárnímu státu nebo z něj“.150

Osobně se domnívám, že při pohledu na federace je patrné, že spíše k zániku inklinují federace postavené na národnostním základě. Takovými byly právě federace v rámci socialistické soustavy (Sovětský svaz, Československo a Jugoslávie), které se po zhroucení komunistické predominance rozložily. Složené státy postavené na národnostní bázi tedy ke své existenci podle mého názoru vyžadují existenci integračního elementu a ekonomicky příznivou situaci. Hospodářské nesnáze totiž dle mého představují významný štěpící faktor. Nelze si totiž nevšimnout, že národnostní federace zpravidla sužují spory o tom, kdo na koho doplácí: nelze nezmínit původní znění důvodové zprávy k ústavnímu zákonu o autonomii Slovenské země v roce 1938, slovinsko-chorvatské výtky o dotování zaostalých částí Jugoslávie v sedmdesátých letech,

147 MCALLISTER, Georgina. Decentralisation through the Lens of the Failed State. Civil Wars [online]. 2002 [cit. 2015-05-28], roč. 5, č. 2, s. 131-132. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/13698240208402505. 148 Podrobně ZARTMAN, William. Collapsed States: The Disintegration and Restoration of Legitimate Authority. Boulder: Lynne Rienner Publishers, 1995, s. 9. 149 GÓMEZ SERRANO, Laureano. El control constitucional en Colombia: evolución histórica [online]. Bucaramanga: UNAB, 2001 [cit. 2016-05-28], s. 110. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=oJ4w8IuUlfMC. 150 BALAŠ, Vladimír. Secese (ústavněprávní a mezinárodní aspekty). Právník. 1998, č. 4, s. 253.

34 česko-slovenské disputace po roce 1989, anebo současnost, kdy nyní hospodářsky vyspělejší Flandry mají finančně podporovat Valonsko.151 Akcent na národnostní otázku v ekonomicky nepříznivém období je pak vhodným způsobem odvedení pozornosti veřejnosti k jiným tématům. Naopak ekonomicky fungující federace, byť postavené na národnostním základě, mohou představovat trvalou konstantu, jak dokazuje příklad Švýcarska. Je podle mého názoru pak otázkou času, kdy dosavadní teritoriální štěpení Belgie přejde z teoretických úvah o rozpadu Belgie152 ke skutečnosti.153 Je zřejmé, že federace, kde prim nehraje národní (či národnostní) otázka, jsou způsobilé představovat trvalejší konstantu.

151 Podrobně TEICHOVA, Alice; MATIS, Herbert; PÁTEK, Jaroslav. Economic Change and the National Question in Twentieth-Century Europe. Cambridge: Cambridge University Press, 2000, s. 43-44. 152 Osobnost vládní vlámské strany věří v zánik Belgie do roku 2025. České noviny [online]. 2016-01-08 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/osobnost-vladni-vlamske-strany- veri-v-zanik-belgie-do-roku-2025/1300456. 153 V roce 1949 proběhlo referendum o dalším osudu krále Leopolda III., který za války spolupracoval s Němci, v němž se Vlámové vyjádřili ve většině (72 %) pro setrvání krále, zatímco Valoni (58 %) hlasovali proti (srov. JAHN, Egbert. International Politics: Political Issues Under Debate. Berlin: Springer-Verlag, 2015, s. 84.). Rozpory mezi Valony (frankofonní) a Vlámy (holandofonní) tedy lze datovat již od konce druhé světové války. K zintenzivnění došlo v šedesátých letech během sporu o Katolickou univerzitu v Leuvenu, kde byl důvodem rozporů nesouhlas Vlámů s tím, aby se na vlámské univerzitě učilo také francouzsky, pročež frankofonní část univerzity se po studentských protestech oddělila a odstěhovala do nedalekého Valonska (srov. GOETHEM, Herman van. Belgium and the monarchy: from national independence to national disintegration. Brussels: UPA, University Press Antwerp, 2010, s. 205.). Je nicméně potřeba zdůraznit, že významným faktorem pro rozštěp Belgie je skutečnost, že dosavadní vyspělejší Valonsko ekonomicky skomírá, zatímco dříve zaostalejší Flandry nabývají na síle a jižní frankofonní regiony musí dotovat. Ruku v ruce s ekonomickým rozvojem pak šly a jdou také politické aspirace a požadavky na posílení své role (TEICHOVA, 2000, op. cit., s. 44-45.). Postupem doby se také rozštěpily na valonské a vlámské jednotlivé politické strany (srov. STRMISKA, Maxmilián et al. Politické strany moderní Evropy: analýza stranicko-politických systémů. Praha: Portál, 2005, s. 131). Integrujícím faktorem je v současnosti patrně jen belgický panovník (srov. Rozpadne se Belgie po československém vzoru? Český rozhlas [online]. 2010-05-03 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/cro6/stop/_zprava/728399.). Zmiňovaná inspirace Československem pro eventuální rozpad Belgie je pod mého nepříliš reálná, když při rozdělení Československa oba zúčastněné národy neměly požadavky na hlavní město, zatímco Brusel si nárokují Valoni i Vlámové.

35 2.3.2 Zánik státu schematicky

Úvodem si dovoluji způsoby a formy zániku státu vyobrazit v přehledném schématu:

Způsoby a formy zániku státu

Nepravé Pravé

Změna Změna Faktické Teoretické názvu státního zřízení

Absence pojmových Změna Změna znaků Rozpad Secese státního režimu formy vlády a materiálních předpokladů

Absorpce Odumření státu

2.3.3 Nepravý zánik státu

Nepravý zánik státu nastává tehdy, kdy sice dochází k zániku státu, nicméně na jeho místě nastupuje stát další se zcela zřetelnou kontinuitou existence za státem původním, fakticky tak dochází zásadně k výměně jeden za jednoho.

V tomto směru je možné zmínit situace, kdy stát mění svůj oficiální název, aniž by současně docházelo ke změnám ve státním režimu či státním zřízení. Za příklad je možné uvést Maďarsko, které do přijetí ústavy v roce 2011 neslo oficiální označení Maďarská republika (Magyar Köztársaság), anebo Československo, kde v roce 1990 došlo ke změně názvu státu z „Československá federativní republika“ (od 29. března 1990154) na „Česká a Slovenská Federativní Republika“ (od 23. dubna 1990155).156

154 Ústavní zákon č. 81/1990 Sb., o změně názvu Československé socialistické republiky, ve znění do účinnosti úst. zák. č. 101/1990 Sb. In: ASPI. 155 Ústavní zákon č. 101/1990 Sb., o změně názvu Československé federativní republiky, v původním znění. In: ASPI. 156 Otázka názvu československé federace byla v letech 1990 až 1992 poměrně ožehavým tématem. Nejprve prezident republiky Václav Havel předložil návrh na označení federace jako „Republika česko-slovenská“ (tisk č. 305), skupina poslanců pak navrhla název „Federace České a Slovenské republiky“ (nicméně tento návrh byl stažen; tisk č. 334), jiná skupina pak „Československá federativní republika“ (tisk č. 348). Vlastní návrh federální vlády sama vláda před jednáním ve Federálním shromáždění stáhla. Nakonec se federální prezident i členové Federálního shromáždění přiklonili k názvu Československá federativní republika (srov. Stenoprotokoly společných schůzí SL a SN:

36 Forma vlády vyjadřuje způsob organizace státní moci,157 přičemž v případě změny formy vlády lze hovořit o vytvoření státu nového. Prizmatem formy vlády rozlišujeme monarchie a republiky, přičemž změna republiky v monarchii (například Kambodža v roce 1993) či monarchie v republiku (například Itálie či Rumunsko po druhé světové válce) je zpravidla spojena se změnou názvu státu. Nemusí tomu však tak být vždy, jak dokládá příklad Německé říše, jak se oficiálně jmenovalo nejen císařství vzniklé v roce 1871, ale oficiálně také tzv. Výmarská republika.158

Státní režim vyjadřuje metody fungování státní moci.159 Historicky se státní režim dělil na autokratický a konstituční,160 v současnosti je pak užíváno dělení na demokratický a nedemokratické (resp. totalitní).161 Samostatnou otázkou je pak problematika podstaty demokracie. Nejčastěji v tomto směru bývá zmiňován projev Abrahama Lincolna z Gettysburgu, kde měl pronést, že demokracie je „vláda lidu, lidem a pro lid“.162 K těmto třem pojmovým znakům pak přistupuje také vláda většiny, princip ochrany menšin, vláda na čas, vyloučení násilné vlády, princip konsensu, princip voleb a princip práva na odpor.163 Je možné zkonstatovat, že demokracie by měla být zejména bez přívlastků.164 Nesplňuje-li režim pojmové znaky demokracie, měl by být klasifikován jako nedemokratický. V tomto směru připouštím, že se dopouštím určité simplifikace problematiky, nicméně mám za to, že škála nedemokratických režimů je podstatně širší než skupina režimů demokratických. Změna státního režimu může (Československo v roce 1990) a nemusí mít projev ve změně názvu státu (Italské království v období let 1922 až 1943).

Státní zřízení vyjadřuje vztah mezi státem a jeho územními jednotkami či mezi

Čtvrtek 29. března 1990 [online]. 1990-03-29 [cit. 2011-06-06]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1986fs/slsn/stenprot/026schuz/s026030.htm.). Ústavní zákon nicméně zaváděl jen českou variantu názvu. Slovenská verze měla být vyjádřena ve zvláštním zákoně, při jehož rozpracování zvlášť ustanovená komise upozornila na komplikovanost dvojjazyčného názvu. Předseda Federálního shromáždění Alexander Dubček pak upozornil, že problém není dvojjazyčnost, ale dvojvýznamnost, kterou měl zavést užívací zákoník použitím spojovníku pro název ve slovenštině. Výstupem pak bylo přijetí nového názvu, který v rozporu s pravidly českého i slovenského pravopisu zaváděl psaní velkých písmen u všech částí názvu s výjimkou spojky (srov. Stenoprotokoly společných schůzí SL a SN: Pátek 20. dubna 1990 [online]. 1990-04-20 [cit. 2011-06-06]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1986fs/slsn/stenprot/027schuz/s027034.htm). 157 FILIP, 2007, op. cit., s. 77. 158 „Das Deutsche Reich ist eine Republik.“ – srov. čl. 1 věta první Ústavy Německé říše (Die Verfassung des Deutschen Reiches [online]. 1919-08-11 [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: http://www.jura.uni- wuerzburg.de/fileadmin/02160100/Elektronische_Texte/Verfassungstexte/Die_Weimarer_Reichsverfa ssung.pdf.). 159 FILIP, 2007, op. cit., s. 77. 160 Srov. HEYWOOD, Andrew. Politologie. Praha: Eurolex Bohemia, 2004, s. 45 161 Srov. tamtéž, s. 49. 162 Projev měl být pronesen v listopadu 1863, nicméně existuje několik variací z let 1863 až 1864 s drobnými rozdíly, s čímž souvisí možné distinkce v dataci projevu. – Podrobně The Gettysburg Address [online]. c2015 [cit. 2015-07-08]. Dostupné z: http://www.abrahamlincolnonline.org/lincoln/speeches/gettysburg.htm. 163 Podrobně MOLEK, Pavel. Politická práva. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 15. 164 V tomto směru je možné i na československém příkladu zmínit autoritativní demokracii druhé republiky značící plíživý nástup fašismu či lidovou demokracii z let 1948 až 1960, která měla vytvářet podhoubí pro nastolení socialismu. Zajímavou materií je pak otázka budování islámské demokracie v Íránu po svržení šáha, jejímž výstupem bylo vytvoření teokratického režimu.

37 centrálními a místními orgány.165 Je možné zkonstatovat, že státní zřízení se dotýká míry federalismu přítomného v konkrétním státě. Jak jsem již vymezil, nulový federalismus představuje unitární stát (kupříkladu nynější Slovenská republika), protipólem je pak 27 federací s celou řadou distinkcí (důvody vzniku, ústavní nastavení, kompetence centra a participujících jednotek atd.). Také změna státního zřízení zpravidla směřuje ve změnu názvu státu, ale opět tomu tak nemusí být vždy, když název „Československá socialistická republika“ byl používán od července 1960 nejen pro asymetrický unitární stát, ale také od roku 1969 pro federaci. Za příklady nepravého zániku změnou státního zřízení je tedy možné označit situace, kdy zanikne unitární stát a na jeho místě vznikne stát složený (kupř. Československo v roce 1968, resp. 1969), resp. zanikne stát složený a na jeho místě vznikne stát unitární (kupř. Německá říše a proces tzv. glajchšaltování z let 1933 až 1934166).

Dle mého je ovšem třeba silně akcentovat, že obecně zánik státu nemusí přestavovat jedinou cestu, nýbrž může být kombinací několika prvků, a to nejen v kontextu mnou definovaného konceptu nepravého zániku,167 nýbrž i v případě zániku pravého, jak blíže vymezím níže v textu.

2.3.4 Pravý zánik státu

Pravý zánik státu nastává tehdy, když doposud existující stát přestane objektivně existovat ve své dosavadní podobě. „Původní“ stát může být zachován v územně zmenšené podobě, anebo může jako takový zcela zmizet z mapy světa.

Kategorii způsobů a forem pravého zániku státu jsem si dovolil dále rozlišit na dvě základní podkategorie, a to skupinu faktických pravých zániků, kam lze podřadit takové formy a způsoby, které lze v historickém vývoji dohledat a lze na ně odkázat, a skupinu teoretických pravých zániků, které by také směřovaly v objektivní neexistenci dosavadního státu, nicméně tyto byly artikulovány spíše jako teoretické případy a příklady.

Z hlediska faktického zániku státu mám za to, že dosavadní stát se může rozložit do několika menších entit. Naplňují-li tyto konstitutivní znaky státu, můžeme o takových entitách hovořit jako o státech. Vznik nových entit může být důsledkem tří procesů: rozpadu

165 FILIP, 2007, op. cit., s. 77. 166 Srov. PÄTZOLD, Kurt. Gleichschaltung. In: Enzyklopädie des Nationalsozialismus. München: Deutscher Taschenbuch Verlag, 2007, s. 538-539. 167 Zajímavým příkladem je Libye. V roce 2011 dosavadní Velká libyjská arabská lidová socialistická džamáhíríje zanikla smrtí svého vůdce plukovníka Muammara Kaddáfího. Opoziční reprezentace hovořila o osvobození národa (srov. SHERIDAN, Mary Beth. Libya declares liberation with an Islamic tone. The Washington Post [online]. 2011-10-23 [cit. 2015-08-29]. Dostupné z: https://www.washingtonpost.com/world/middle_east/libya-declares-liberation-with-an-islamic- tone/2011/10/23/gIQA4VsbAM_story.html.) V současnosti libyjský oficiální název užívá pouze označení „stát“, namísto dřívější džamáhíríje. V podmínkách Libye v roce 2011 je tak možné hovořit o nepravém zániku změnou názvu, změnou státního režimu i změnou formy vlády.

38 (dismembratio), secese či absorpce, přičemž platí, že rozlišit mezi rozpadem a secesí může být komplikované a často při zániku státu může dojít ke kombinaci obou forem zániku (kupř. Rakousko-Uhersko v roce 1918168).

Jak jsem již vymezil na jiných místech této práce, existence státu je spojena s výskytem jeho konstitutivních znaků, tedy státního území, trvale žijícího obyvatelstva a existence státní moci.

Právě v souvislosti s vývojem v Jugoslávii byla v srpnu 1991 zřízena zvláštní arbitrážní komise složená nejprve z předsedů několika ústavních soudů.169 Práva této komise byla definována vágně a její výstupy se navzdory absenci právní závaznosti těší morální a politické úctě.170

V rámci této pasáže mé disertační práce je nejdůležitější stanovisko Badinterovy komise č. 1, které mimo jiné uvádí, že v případě federálního typu státu, který zahrnuje komunity, které mají stupeň autonomie a navíc se podílejí na výkonu politické moci v rámci společných orgánů federace, existuje federální stát tehdy, pokud federální orgány reprezentují součásti federace a vládnou nad nimi efektivní mocí.171 Je tedy možné zkonstatovat, že federální stát existuje do té doby, dokud jeho ústřední instituce disponují potencí vynutit svou vůli na celém území federace a k výkonu této své efektivní moci nepotřebují žádného zprostředkovatele v podobě orgánů či institucí jednotek, jež na federaci participují.

Pokud se území dosavadního státu rozštěpí na zcela zásadně nové entity naplňující pojmové znaky státu172 a tyto mají od původního státu rozdílnou mezinárodněprávní subjektivitu, hovoříme o rozpadu (dezintegraci, dismembratiu), který se projevuje postupným paralyzováním činnosti a vlivu ústředních federálních orgánů.173

V případě, kdy dojde k odštěpení části stávajícího státu, ale dosavadní stát jako takový si svou původní subjektivitu ponechá ve zmenšeném územním rozsahu, hovoříme o secesi.174 Secesi vymezuje Balaš jako situaci, kdy se národ či etnická skupina pokouší vymanit z područí příslušného státu nikoliv svým transferem mimo jeho hranice (tedy emigrací), nýbrž zmenšením

168 O‘CONNELL, Daniel Patrick. The Law of State Succession [online]. Cambridge: Cambridge University Press, 2015 [cit. 2016-05-28], s. 4. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=4le2CgAAQBAJ. 169 KOLUMBER, David. Federalismus a dezintegrační proces v podmínkách druhé Československé republiky. In: Období nesvobody. Ostrava: KEY Publishing, 2014, s. 28. 170 Podrobně PELLET, Alain. The Opinions of the Badinter Arbitration Committee. A Second Breath for the Self-Determination of Peoples. European Journal of International Law [online]. 1992 [cit. 2013- 06-09], roč. 3, č. 1, s. 178-185. Dostupné z: http://ejil.org/pdfs/3/1/1175.pdf. 171 The International Court of Justice: Regional instruments in the context of the former Yugoslavia [online]. 2009 [cit. 2015-09-18], s. 162 (5). Dostupné z: http://www.icj- cij.org/docket/files/141/15048.pdf. 172 Tyto entity se v určité podobě mohly vyskytovat i před rozpadem, kupř. Česká republika a Slovenská republika, existující od 1. 1. 1969, se osamostatnily až 1. 1. 1993. 173 MALENOVSKÝ, 2008, op. cit., s. 134. 174 Tamtéž, s. 133.

39 pravomoci tohoto státu o vymezenou skupinu obyvatelstva a území, které tato skupina obývá.175

Závěr o tom, zda se jednalo o rozpad či o secesi, je determinován také stanoviskem nástupnických států. Proto zánik Československa v roce 1992 bývá označován za rozpad, byť v jeho průběhu je možné ze strany Slovenska vysledovat secesionistické jednání (kupř. nadřazenost slovenské ústavy federální legislativě176 nebo neochota slovenské reprezentace zvolit federálního prezidenta).

Shora naznačené závěry Badinterovy arbitrážní komise jsou zajímavé i v československém případě. Pokud vyjdeme z nutnosti existence efektivní moci pro další bytí složeného státu, je možné uzavřít, že tzv. II. Česko-Slovenská republika existující v pomnichovském období zanikla 14. března 1939, kdy se slovenský zákonodárný orgán usnesl na vzniku samostatného Slovenského státu, čímž byl vyloučen výkon efektivní moci ústředních orgánů republiky vůči východním částem státu, jenž byl v důsledku slovenské a podkarpatoruské autonomie asymetrickým federálním státem.177 Obdobně je možné se zastavit i u rozpadu Československa v roce 1992. Osobně se domnívám, že při zkratkovité aplikaci závěrů Badinterovy komise zaniklo Československo již v říjnu 1992 v souvislosti s realizací vodního díla Gabčíkovo.178

Československo totiž po zahájení jednostranných prací sice souhlasilo s předložením věci Evropskému společenství, nicméně federální vláda na svém jednání 26. října 1992 neschválila pro nesouhlas slovenských ministrů zastavení realizačních prací, byť toto bylo obsahem dohody s Bruselem. Tehdejší federální premiér Stráský navrhoval demisi vlády, nicméně absence prezidenta a následná demise vlády by vedla k ústavní krizi, pročež Stránský setrval ve funkci a maďarského velvyslance Györgyho Vargu informoval, že federální vláda není s to realizovat své závazky na Slovensku.179 Při aplikaci závěrů Badinterovy komise pak nepochybně 26. října 1992 Československo zaniklo.

V tomto směru je možné dodat, že v podmínkách Československa došlo ze slovenské strany i k několika krokům popírajícím existenci společného státu. Mám tím na mysli zejména

175 BALAŠ, 1998, op. cit., s. 252. 176 Čl. 152 odst. 1 úst. zák. č. 460/1992 Sb., Ústava Slovenskej republiky. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2013-03-01]. 177 Podrobně KOLUMBER, David. Federalismus a dezintegrační proces v podmínkách druhé Československé republiky. In: Období nesvobody. Ostrava: KEY Publishing, 2014, s. 29-36. 178 V roce 1977 se Československá socialistická republika a Maďarská lidová republika dohodly na výstavbě soustavy vodních děl Gabčíkovo – Nagymáros. Již v průběhu roku 1989 Maďarsko výstavbu své části díla zastavilo, Československo nicméně ve výstavbě díla mínilo pokračovat v tzv. variantě C. Věcí se zabýval Mezinárodní soudní dvůr, který v roce 1997 rozhodl, že Slovensko sice bylo oprávněno realizovat variantu C, nicméně nebylo oprávněno tuto variantu jednostranně uvést do provozu – srov. Judgment of 25 September 1997 [online]. 1997 [cit. 2015-07-29]. Dostupné z: http://www.icj-cij.org/docket/files/92/7375.pdf. 179 RYCHLÍK, Jan. Češi a Slováci ve 20. století: spolupráce a konflikty 1914-1992. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2012, s. 617.

40 Deklaraci svrchovanosti Slovenské republiky ze dne 17. července 1992. Již v rámci jejího projednání upozornil člen Slovenské národní rady Ján Čarnogurský na spuštění neústavního procesu jejím přijetím, byť jiní řečníci (kupř. A. M. Húska) podotýkali, že jsou za ústavní cestu a přijímaný text má být toliko politickou deklarací.180 Je pak trochu zvláštní, že slovenská politická reprezentace takové politické proklamaci nepřikládala žádné právní následky, když obdobným textům z konce první světové války po celou dobu meziválečné republiky přikládala kruciální význam v kontextu svých požadavků na autonomii, přičemž pošlapávání slovenských práv v tomto směru se stalo součástí slovenského diskursu také na počátku devadesátých let.181

Je zcela zřejmé, že deklarací z července 1992 slovenská strana naznačila, že již nemíní setrvat ve společném státu, nicméně i po jejím přijetí nadále federace existovala. Bytí federace podle mého neoslabila ani brněnská jednání mezi Václavem Klausem a Vladimírem Mečiarem (jejich výstupem nicméně byla politická dohoda o rozdělení federace), anebo přijetí slovenské ústavy 1. září 1992. Federace sice byla ve stádiu blížícího se rozpadu, nicméně ještě 9. září 1992 se jevilo, že rozdělení společné federace bude předmětem dalšího jednání. O zániku československého státu ještě v té době nebylo prizmatem právního řádu definitivně rozhodnuto.182

Situace kolem Gabčíkova nicméně v říjnu 1992 ukázala, že moc federálních institucí je iluzorní a hlavní slovo mají již elity obou republik, které se z federální úrovně stáhly právě do republikových struktur. Nelze si ovšem nevšimnout, že za dobu od 26. října 1992 do 31. prosince 1992 přijalo Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky celou řadu zákonů, z nichž ne všechny řešily jen materii rozdělení společného státu.

Na začátku listopadu 1992 Federální shromáždění vyslovovalo souhlasy s mezinárodními smlouvami, přičemž dokonce s protokolem ke smlouvě mezi vládou Československé socialistické

180 Stenografická správa o 3. schôdzi Slovenskej národnej rady konanej 17. júla 1992 [online]. 1992-07- 17 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.nrsr.sk/dl/Browser/Document?documentId=71565. 181 Srov. projevy poslance Slovenské národní rady Antona Hrnka za Slovenskou národní stranu na plénu Slovenské národní rady dne 27. srpna 1990 (srov. Stenoprotokoly Slovenské národní rady 1990-1992: Pondělí 27. srpna 1990 [online]. 1990-08-27 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1990snr/stenprot/003schuz/s003002.htm.), projevu poslance Sněmovny lidu Federálního shromáždění Mariána Kapusty z Kresťanskodemokratického hnutia (KDH) z 8. ledna 1991 na plénu Federálního shromáždění (srov. Stenoprotokoly společných schůzí SL a SN: Úterý 8. ledna 1991 [online]. 1991-01-08 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1990fs/slsn/stenprot/011schuz/s011014.htm.) či jeho stranického kolegy – poslance Sněmovny národů Federálního shromáždění Jána Petríka z 11. září 1992 (srov. Stenoprotokoly společných schůzí SL a SN: Pátek 11. září 1992 [online]. 1992-09-11 [cit. 2016-05- 28]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1992fs/slsn/stenprot/003schuz/s003002.htm.). Je tedy zřejmé, že právní význam dohod z konce první světové války přikládali zástupci politických stran napříč politickým spektrem. 182 Srov. Tisk Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky č. 82: Zpráva vlády České a Slovenské Federativní Republiky o současné situaci ve státoprávním uspřádání ČSFR vzhledem ke stavu přípravy ústavních zákonů o novém rozdělení působnosti ústavních zákonů pro přípravu na rozdělení státu [online]. 1992-09-09 [cit. 2008-03-15]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1992fs/tisky/t0082_00.htm.

41 republiky a vládou Dánského království o zamezení dvojího zdanění v oboru daní z příjmu a z majetku vyslovilo souhlas Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky a předseda vlády České a Slovenské Federativní Republiky ho v zastoupení prezidenta České a Slovenské Federativní Republiky ratifikoval, pročež protokol 18. prosince 1992 vstoupil v platnost.183 Je tedy zřejmé, že federální instituce ještě v prosinci 1992 fungovaly, o čemž svědčí i skutečnost, že federální premiér v zastoupení za prezidenta ještě 11. prosince 1992 jmenoval soudce.184 Profesor Malenovský v kontextu ČSFR upozorňoval na přítomnost elementů dismembratia, jakož i secesionistických snah ze strany Slovenska, správné je pak jeho upozornění, že významná je dohoda nástupnických států.185 Proto se v případě ČSFR hovoří o rozpadu a za rozhodné datum se považuje 31. prosinec 1992, a to s ohledem na ústavní zákon č. 542/1992 Sb. z 25. listopadu 1992.

Je pak ovšem otázkou, zda může existovat federální stát, jehož federální instituce pozbyly své moci, resp. kdy se moc těchto institucí se projevuje jen tehdy, kdy to připustí na ní participující jednotky. Je nepochybné, že v československém případě absentovala efektivní státní moc federálního centra, přičemž si nelze nevšimnout, že společný stát Čechů a Slováků byl již od konce října 1992 nominalistický a klíčová rozhodnutí se již odehrávala na půdorysu republik, přičemž projevy aktivní rozhodovací činnosti federálních institucí v té době nejsou, dle mého, projevem jejich reálné moci, nýbrž ze strany Federálního shromáždění – jak uvádí i Stein – toliko snahou „získat určitý vliv na procesy, které se vymykaly jeho kontrole“.186 Je pak zcela zřejmé, že právní řešení rozdělení společné federace se neslo ve znamení snahy o spořádaný a klidný rozchod, kdy výstrahou pro českou a slovenskou politickou elitu byl soudobý vývoj v Jugoslávii.

Pokud jsem v kontextu 26. října 1992 a závěrů Badinterovy komise hovořil o zkratkovitosti, mám tím na mysli, že ani v podmínkách Jugoslávie komise nevyřkla jediné datum zániku, nýbrž z jednotlivých stanovisek lze vyvodit, že rozkladný proces v podmínkách složeného státu je trvalejšího rázu. Při pečlivější aplikaci závěrů Badinterovy komise je proto možné hovořit o tom, že (nebýt jednotného česko-slovenského stanoviska o zániku k poslednímu dni roku 1992) proces rozpadu Československa trval nejméně od července 1992, kdy slovenská politická reprezentace přijala Deklaraci destruující koncepci společného státu – přes jednání české a slovenské politické reprezentace a přiznání, že československá federální vláda není s to vynutit svou vůli na Slovensku – až do konce prosince 1992, kdy se ještě uzavíraly některé smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou. Ztráta efektivní moci jako pojmový znak existence složeného

183 Sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 249/1993 Sb. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2013-03-01]. 184 Šetření jmenování a přidělení soudců Vrchního soudu v Praze. Právnické fórum [online]. 2011-09-16 [cit. 2015-06-05]. Dostupné z: http://www.pravnickeforum.cz/novinky/detail/4069-setreni- ministerstva-spravedlnosti-prokazalo-zakonnost-jmenovani-a/. 185 MALENOVSKÝ, 2008, op. cit., s. 134. 186 STEIN, Eric. Česko-Slovensko: konflikt, roztržka, rozpad. Praha: Academia, 2000, s. 195.

42 státu se tedy nevztahuje k jedinému časovému bodu, nýbrž představuje dlouhodobější proces.

V případě absorpce mohou nastat dvě situace: buď dojde k tomu, že se dva či více států spojí do nového společného státu s novou sdílenou subjektivitou, anebo dojde k tomu, že jeden či více států přistoupí k jinému státu s tím, že přijde o svou mezinárodněprávní subjektivitu jako samostatného a svrchovaného státu.

Z hlediska absorpce směřující ke vzniku nového státu se sdílející novou subjektivitu je vhodným příkladem sjednocení Jemenské lidové demokratické republiky a Jemenské arabské republiky v roce 1990, kdy vznikla Jemenská republika.187

V průběhu dvacátého století je možné nalézt příklad absorpce se ztrátou vlastní mezinárodněprávní subjektivity a převzetí subjektivity jiného státu dobrovolnou i vynucenou. Zatímco v případě Německé demokratické republiky (NDR) v roce 1990 bývá zmiňována dobrovolnost v otázce vzdání se vlastní identity jako subjektu mezinárodního práva,188 odlišná situace nastala v případě Vietnamské republiky, která byla fakticky pohlcena severní Vietnamskou demokratickou republikou.189

Zvláštní kategorií absorpce, dnes nepřípustnou, byla anexe, k níž docházelo zpravidla po debellaci. Debellace představovala úplnou vojenskou porážku přinášející zánik státu a směřující buď k nastolení nového loutkového státu vítěze, anebo přímo k připojení dobytých území ke státu vítěze či jeho vazala (anexe190). V případě anexe upozorňuje profesor Malenovský na skutečnost, že faktická absence nutných konstitutivních prvků státu ještě nesměřuje k zániku jeho právní subjektivity, která s ohledem na zásadu legitimity přetrvává.191

Jedním z případů debellace dvacátého století by mohlo být vojenské rozvrácení nacistického Německa.192 Po kapitulaci říšskoněmecké branné moci se dosavadní instituce nacistického státu rozložily a sama Třetí říše jako stát zanikla, když ztratila jeden z konstitutivních

187 HONZÁK, František; PEČENKA, Marek. Státy a jejich představitelé. Praha: Libri, 1999, s. 132. 188 Německá demokratická republika se fakticky rozložila na jednotlivé země, které se staly novými spolkovými zeměmi Spolkové republiky Německo. Byl tak zvolen postup dle čl. 23 základního zákona (GG), nikoliv GG presumovaný postup (čl. 146), a to spojení Německa cestou přijetí nové ústavy – srov. CRAWFORD, 2006, op. cit., s. 673. 189 Tamtéž, s. 674. 190 Prvorepublikový Nejvyšší správní soud v souvislosti s místní působností norem okupujícího státu na území okupovaném artikuloval v kontextu anexe, že se jedná o jev trvalý, kdy v případě nepřátelského území dojde k „přivtělení území toho k vlastnímu státu a tedy o rozšíření státní suverenity na ně.“ – srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 1928, č. j. 23573/28. In: ASPI. 191 MALENOVSKÝ, 2008, op. cit., s. 133. 192 Pád nacistického Německa za debellaci označoval například profesor Ludovico Matteo Bentivoglio, který materii věnoval svou stostránkovou monografii La "debellatio" nel diritto internazionale vydanou v roce 1948 (srov. GREEN, L. C. La "Debellatio" nel Diritto Internazionale. International Affairs [online]. 1949-07 [cit. 2016-05-28], roč. 25, č. 3, s. 336. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/3016685.)

43 znaků státu – státní moc, když tuto převzaly vlády Sovětského svazu, Spojeného království, Spojených států amerických a prozatímní vláda Francouzské republiky.193 Německo nicméně nebylo anektováno a nadále mělo mezinárodněprávní subjektivitu. Někteří autoři právě z absence úmyslu Spojenců Německo anektovat dovozují, že se v případě Německa nejednalo o debellaci, nýbrž o zvláštní režim sui generis.194 V rozhodovací činnosti německého Spolkového ústavního soudu se pak objevuje zmínka, že Spolková republika Německo není právním nástupcem Německé říše, ale je s ním identická jako subjekt mezinárodního práva.195

Třebaže současné mezinárodní právo veřejné vylučuje používání síly jako prvku v realizaci zahraniční politiky, anekční tendence se objevovaly ještě i v devadesátých letech (srov. irácký pokus o anexi Kuvajtu v roce 1990196) a rozhodně bych je nevylučoval ani v budoucnosti.197

2.3.5 Teoretický zánik státu

Jako první z teoretických zániků státu jsem vymezil absenci pojmových znaků a materiálních předpokladů. Na několika místech této práce jsem zmínil trojici konstitutivních znaků státu – a to existenci státního území, trvale usídleného obyvatelstva a veřejné moci. Je pak nasnadě, že absence takového pojmového znaku by měla směřovat taktéž k zániku státu. Někteří autoři v kontextu entit s absencí pojmových znaků státu hovoří o tzv. kvazistátech.198

Existuje však několik případů, které dokládají, že ač některý z konstitutivních prvků objektivně absentuje, nelze automaticky uzavřít, že daný stát zanikl. Tak kupříkladu Saharská arabská demokratická republika (SADR) fakticky neovládá žádné území, když toto je okupováno Marokem, nicméně tato drobnost nebrání tomu, aby byl SADR jako stát uznáván 58 státy světa.199

193 SEIDL-HOHENVELDERN, Ignaz. Mezinárodní právo veřejné. Praha: ASPI, 2006, s. 140. 194 WEILERT, A. Katarina. Germany, Legal Status after World War II. In: Max Planck Encyclopedia of Public International Law [online]. 2013-01 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://opil.ouplaw.com/view/10.1093/law:epil/9780199231690/law-9780199231690-e1045. 195 Völkerrechtssubjekt "Deutsches Reich" [online]. 2015-06-30 [cit. 2015-07-23]. Dostupné z: https://www.bundestag.de/presse/hib/2015_06/-/380964. 196 Rezoluce Rady bezpečnosti Organizace spojených národů č. 662; S/RES/662(1990) [online]. 1990 [cit. 2013-03-01]. Dostupné z: http://www.un.org/en/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/RES/662(1990). 197 V tomto směru se otevírá otázka připojení Krymu k Ruské federaci v roce 2014. Celý proces na Ukrajině je nicméně dle mého názoru značně komplikovaný i z ústavněprávního hlediska, přičemž neústavní postupy se staly na straně proruské i prozápadní reprezentace. S ohledem na skutečnost, že otevření materie Krymu by enormně rozšířilo rozsah této práce, když se jedná o otázku vysoce spornou a spletitou, omezím se pouze na subjektivní názor, že při zkoumání situace na Krymu by nemělo být izolovaně posuzováno jen ruské angažmá v předvečer nezávislosti a připojení k Rusku, ale celý vývoj od konce druhé světové války. Domnívám se, že rozbor na tomto širším půdorysu by odhalil, že zde je celá řada velmi choulostivých otázek, které přinejmenším vyvolávají otazník, zda se v případě Krymu skutečně jednalo o anexi. 198 Podrobně RIEGL, 2013, op. cit., s. 75-76, 111-182. 199 Celkově SADR mezinárodně uznávalo 83 států, nicméně 25 z nich postupně své uznání SADR zrušilo, byť podle čl. 6 Montevidejské úmluvy je uznání státu bezpodmínečné a neodvolatelné – srov. SADR recognitions [online]. 2013 [cit. 2013-11-25]. Dostupné z:

44 Stejně tak je možné připomenout období nesvobody českých a československých právních dějin za druhé světové války, kdy Československo reprezentovalo toliko prozatímní zřízení v Londýně. V této souvislosti je vhodné také upozornit na Suverénní řád maltézských rytířů, jenž byl Československem poprvé formálně uznán v lednu 1939200 a který nemá žádné stálé obyvatele, když jeho „občany“ jsou řádoví členové a jehož území tvoří pouze rozličné nemovitosti ve světě.

Veřejná moc nutně nemusí být prosazena na území celého státu (srov. Podněsteří v Moldově), anebo může být sdílena s jinými ohnisky moci (kupř. svého času Libanon), což sice oslabuje tento konstitutivní prvek, avšak nevede k závěru, že by oslabení efektivní veřejné moci bez dalšího směřovalo k zániku státu. Nedostatek efektivní veřejné moci ústí v tzv. ochromený stát, kde je masově zasahováno do práv a oprávněných zájmů občanů, kteří se ochrany nemohou účinně dovolat.

Ačkoliv jsem úvodem kapitoly naznačil, že se míním zabývat obdobím po druhé světové válce, domnívám se, že by za vzorový příklad zániku státu mohlo v rámci této podkapitoly posloužit i zničení ostrovního státu výbuchem sopky, přičemž samotný ostrov (území) by pohltilo moře a veškeré obyvatelstvo včetně těch, kdo by realizovali veřejnou moc, by zahynulo. Dalším vzorovým příkladem by mohla být situace, kdy by stát zanikl v důsledku jeho zhroucení v souvislosti s vyčerpáním zdrojů. Pokud stát nebyl a není schopen své surovinové nároky uspokojit ze zdrojů na svém území, nezbývá mu než takové nároky uspokojit jinak, a to zpravidla vojenskou agresí (srov. japonské tažení v období před a v průběhu druhé světové války). Pokud by z jakéhokoliv důvodu taková expanze nebylo možná či úspěšná, domnívám se, že konečným důsledkem neexistence zdrojů by byl zánik takto „strádajícího“ státu.

Absence materiálních předpokladů jako prerekvizita zániku státu nicméně sama o sobě k zániku státu směřovat nebude. Na příkladu Německa, Maďarska, Argentiny či v Zimbabwe (tedy zemí, které se potýkaly s velmi vážnou ekonomickou situací spojenou s hyperinflací)201 je nicméně patrno, že ani velmi složitá finanční situace země nutně nemusí směřovat k zániku dotčeného státu. Mohlo by se nicméně stát, že ekonomicko-sociální obtíže v zemi by mohly být důsledkem zániku státu.

Teze o odumření státu či o jeho odstranění vystupovala do popředí v dílech teoretiků

http://www.wshrw.org/en/reconocimientos-de-la-rasd/. 200 Srov. KUKÁNKOVÁ, Zlatuše. Dr. Josef Pluhař – kancléř a vyslanec řádu maltézských rytířů. K navázání diplomatických styků s Československem v roce 1939. Paginae historiae. 2005, roč. 13, s. 47-49. 201 KARARACH, George; OTIENO, Raphael O. Economic Management in a Hyperinflationary Environment: The Political Economy of Zimbabwe, 1980-2008 [online]. Oxford: Oxford University Press, 2016 [cit. 2016-05-28], s. 251-257. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=NHByCwAAQBAJ.

45 tábora stoupenců nastolení zásady „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“.202 Tito totiž vycházeli z předpokladu, že stát utváří prostředí, kde buržoazní menšina vykořisťuje proletářskou většinu, a proto nastolením beztřídní společnosti odpadne i nutnost existence státu jako takového. Poprvé se konstrukce odumření státu objevila již v roce 1850 v příspěvku Émile de Girardina, jenž uvedl, že stát by mohl být prakticky odstraněn zavedením více či méně sebe- regulačního systému zdanění.203 Myšlence odumření státu se dále věnoval Karl Marx, jenž uzavřel, že pokud bude dosaženo odstranění tříd jako cíle proletářského hnutí, zmizí taktéž moc státu, jenž slouží k udržení produktivní většiny v područí vykořisťovatelské menšiny, a následně pak mohou být vládní funkce státu transformovány v jednoduché funkce administrativní.204

Jak sovětská, tak jugoslávská teorie poté otevřeně operovala s odumřením státu. Dle dobové teorie měl stát začít odumírat po socialistické revoluci, a to ve dvou směrech: jednak jako nástroj násilí proti menšině obyvatelstva (když stát byl chápán jako nástroj třídního násilí) a jednak ztrátou charakteru státu jako entity stojící nad obyvatelstvem. Komunistická společnost pak měla směřovat ve zjednodušování státních funkcí a zvyšování kulturní úrovně mas, pročež budou moci všechny státní funkce vykonávat po řadě všichni obyvatelé. Stát jako zřízení oddělené od společnosti mělo zcela odumřít, nicméně společnost neměla být bez organizace, měla mít nadále svou vládu řídící ekonomickou organizaci společnosti.

Již v roce 1939 bylo v sovětských podmínkách nicméně artikulováno, že odumření státu je možné jen tehdy, „bude-li učiněn konec kapitalistickému obklíčení a bude-li nahrazeno obklíčením socialistickým“,205 když do té doby komunistické státy budou sloužit jako mj. nástroj obrany proti kapitalistickým státům. V ruku v ruce s odumřením státu mělo odumřít i právo, když komunistická společnost bude postavena na mravních, nikoliv právních pravidlech.206

Po sovětsko-jugoslávské roztržce artikuloval teze k odumření státu také hlavní jugoslávský ideolog Edvard Kardelj. Ten dospěl k závěru, že jakmile budou znárodněny výrobní prostředky a dojde k eliminaci vykořisťovatelských prvků, dojde také na cestě k socialismu k odumření státu, což je základní a rozhodující otázka socialistického systému.207 Odumření státu mělo vést k přímé moci pracujících mas.208 Domnívám se, že zánik státu odumřením byl uvažován jako kvalitativní posun v míře participace (pracujícího) lidu na chod věcí veřejných.

202 Srov. prohlášení úst. zák. č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky, do účinnosti úst. zák. 100/1990 Sb. In: ASPI. 203 Podrobně BLOOM, Solomon F. The „Withering Away“ of the State. Journal of the History of Ideas. 1946-01, roč. 7, č. 1, s. 114. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/2707273. 204 Tamtéž. 205 FOUSTKA, 1954, op. cit., s. 314. 206 Podrobně FOUSTKA, 1954, op. cit., s. 312-316. 207 NEAL, Warner Fred. Yugoslav Communist Theory. American Slavic and East European Review [online]. 1960-02 [cit. 2015-05-25], roč. 19, č. 1, s. 52. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/3000874. 208 Tamtéž, s. 55.

46 Od utopického odumření státu v marxisticko-leninském či jugoslávském pojetí je třeba odlišovat reálné odumření státu, tedy situace, kdy stát v důsledku takového narušení jeho fungování přestává plnit své základní – minimální – funkce, tedy zejména funkci zajištění obrany, práva a pořádku a zajištění majetkových práv.209 K reálnému odumření státu, naprosto odlišnému od utopického levicového pojetí, došlo v Somálsku, Bosně a Hercegovině, Libérii a v Afghánistánu.210 V případě Bosny a Hercegoviny v době války z let 1992 až 1995 je možné hovořit o ochromeném státu, v němž docházelo k masivnímu porušování lidských práv (Srebrenica, Goražde, atd.) a rozvratu ve fungování státního mechanismu.

209 K funkcím státu – srov. FUKUYAMA, Francis. State-Building. Governance and World Order in the 21st Century. New York: Cornell University Press, 2004, s. 9. 210 Srov. ROTBERG, 2003, op. cit., s. 20.

47 3 Ústavní vývoj Jugoslávie

Zánik Jugoslávie pochopitelně svádí k právně historickému rozboru této materie. V rámci této kapitoly sice budu věnovat pozornost historickým souvislostem, nicméně nepůjdu cestou historie, nýbrž budu věnovat pozornost těm událostem v ústavní historii Jugoslávie, kterým přikládám význam v kontextu událostí přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Jsem si proto vědom toho, že v některých pasážích bude materie redukována, nicméně toto je v podmínkách Jugoslávie do značné míry pochopitelné, když se i jugoslávské právní texty vyznačovaly nebývalým rozsahem, který byl umocňován obdobně rozsáhlými úpravami na úrovni republik a autonomních oblastí. Věřím, že na následujících řádcích se mi podaří vystihnout jen a pouze ty okolnosti, události a skutečnosti, které jsou pro kontext významné.

Alespoň v rámci této pasáže bych rád upozornit na mnoho vývojových paralel ve vývoji československého státu a státu jižních Slovanů. Oba státy jsou výstupem versailleského mírového systému, přičemž oba byly v počátcích zbudovány na konstrukci unitárního státu fiktivního jednotného národa. Československo a Království SHS (Jugoslávie) byly společně s Rumunskem v meziválečném období spojenci naplňující v prostoru střední a jihovýchodní Evropy záměry francouzské zahraniční politiky. Jakmile se v případě Československa na podzim 1938 ukázalo, že Francie nemíní své mezinárodněprávní závazky fakticky realizovat, došlo k faktickému rozkladu tohoto (tzv. malodohodového) spojenectví. Mnichovské události vyústily v destrukci unitárního československého státu, jakož i jednotného československého národa. Obdobným způsobem se situace vyvíjela také v Jugoslávii, kde po roce 1939 došlo k faktické likvidaci teze jednotné Jugoslávie jugoslávského národa. Oba státy se po druhé světové válce ocitly v sovětské zájmové sféře, nicméně Jugoslávie byla posléze z řad států socialistické soustavy ostrakizována, když se nemínila podřídit moskevskému diktátu. To přineslo i ochlazení československo-jugoslávských vztahů. V období koncipování československé federace v letech 1968 až 1969 posloužila Jugoslávie jako jeden z inspiračních zdrojů. Srpnové události v Československu v roce 1968, tedy vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa, se v Jugoslávii promítl do utvoření jugoslávské Teritoriální obrany. Československo a Jugoslávie představovaly socialistické federace, které nepřežily zhroucení komunistické predominance, k čemuž došlo na sklonku osmdesátých let. Ač tato disertační práce je psána v oboru ústavního práva, určité obecně-historické uvedení do materie je pro uchopení problematiky nutné. Tato část práce nepředstavuje komplexní pojednání o ústavních dějinách jihoslovanských států, nýbrž se zaměřuje na ty milníky ústavněprávního vývoje, které dle mého názoru měly na vývoj Jugoslávie a její následný rozpad vliv.

Jugoslávie v rámci své existence prodělala tři zániky. Poprvé v roce 1941, kdy byla rozvrácena nacisticko-fašistickými silami, znovu v letech 1991 až 1992 a naposledy v únoru 2003, kdy bylo zformováno Státní společenství Srbska a Černé Hory. V roce 1941 tedy Jugoslávie

48 zanikla debellací, v letech 1991 až 1992 komplikovaným způsobem, jenž je rozebrán v této disertační práci, a v roce 2003 nepravým zánikem změnou názvu a změnou státního zřízení. Ačkoliv situace v Kosovu a rozklad tzv. třetí Jugoslávie (tedy Svazové republiky Jugoslávie) je neméně zajímavou látkou, nemíním se jí v podrobnostech věnovat, neboť by mou disertační práci podstatným způsobem rozšířila a v jejím kontextu je třeba zkonstatovat, že se od situace na počátku devadesátých let odlišovala zejména vysokou mírou mezinárodní ingerence. Do popředí v té době vystoupil koncept humanitární intervence, jenž byl přítomen již v devatenáctém století při realizaci některých vojenských zásahů (kupříkladu v Řecku či v nynějším Libanonu a Sýrii).

3.1 Období meziválečného jihoslovanského státu (1918 – 1941)

Počátky jihoslovanské (jugoslávské) myšlenky lze datovat do šedesátých let devatenáctého století, kdy myšlenka jihoslovanství navázala a nahradila koncept ilyrismu. Poprvé bylo jihoslovanství zmíněno v článku deníku Pozor 31. října 1860, kdy Franjo Rački hovořil o velkém slovanském národě v zemi od Jadranu po Černé moře a od Soči do Marice.211 Vedle koncepce jihoslovanství vystupovala také koncepce velkochorvatská a velkosrbská. Není bez zajímavosti, že v kontextu velkosrbských ideálů devatenáctého století bývá zmiňováno i jméno Čecha Františka Alexandra Zacha.212 K vytvoření státu jižních Slovanů nicméně došlo až po první světové válce.

Již v srpnu 1918 slovinsko-chorvatské elity začaly formovat orgány způsobilé převzít moc. V čele Rady Slovinců, Chorvatů a Srbů stanul slovinský lidovec Anton Korošec.213 Ten v říjnu 1918 odcestoval do Prahy, kde se od představitelů Maffie dozvěděl, že česká politická elita nepředpokládá udržení monarchie, ale očekává pomoc Dohody nejen při rozkladu mocnářství, ale také při vzniku samostatného státu.214 Korošce jednání silně ovlivnilo a upustil od přípravy memoranda, které od něj žádal císař Karel,215 a samotnému panovníkovi Korošec po nabídce ministerských funkcí pro Slovince sdělil „Majestät, est ist zu spät“.216

Dne 29. října 1918 se v Zagrebu uskutečnila demonstrace za jednotu, která představovala vyhlášení Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů (DSHS).217 Situaci DSHS nicméně zkomplikoval poměr Itálie. Při vstupu Itálie do první světové války přislíbila Dohoda Itálii územní zisky v prostoru

211 RAČKI, Franjo. Jugoslovjenstvo. Pozor [online]. 1860-10-31 [cit. 2016-05-29], roč. 1, č. 27, s. 1. Dostupné z: http://dnc.nsk.hr/DataServices/ImageView.aspx?id=175ae9db-bbea-4b43-bc8c- 449d97b17166. 212 RUDOLF, Davorin. Jugoslavija: unitarna država ili federacija povijesne težnje srpskoga i hrvatskog naroda - jedan od uzroka raspada Jugoslavije. Collected Papers of the Faculty of Law in Split. 2009- 06, roč. 46, č. 2, s. 290. 213 HLADKÝ, Ladislav. Dějiny Slovinska a Slovinců. (přednáška) Brno: FF MU, 8. 11. 2010. 214 Tamtéž. 215 Tamtéž. 216 „Výsosti, je příliš pozdě.“ Korošec takto pojmenoval také své memoáry. – Tamtéž. 217 Tamtéž.

49 východního Jadranu, přičemž Italové měli počítat s rozdělením těchto oblastí mezi Srby, Chorvaty a Černohorce. Přísliby Itálii byly artikulovány v Londýnském paktu z 26. dubna 1915. Italské politické elity se nicméně k jakékoliv eventualitě sjednocení Chorvatů, Slovinců a Srbů stavěly nepřátelsky.218 Neboť DSHS nebyla mezinárodně uznána, bylo její území považováno za část nepřátelského státu a Nejvyšší válečná rada ve Versailles při svých jednáních na přelomu října a listopadu 1918 umožnila Itálii obsazení území po linii vymezenou Londýnským paktem.219 Italský premiér Vittorio Emanuele Orlando si navíc vymohl, že DSHS nebude uznána do splnění podmínek příměří, byť francouzská, britská i americká vláda mínily DSHS uznat ve spojení se Srbskem i dříve ve víře, že takový jihoslovanský stát vytvoří blok před německou expanzí na východ a rozpínavostí bolševismu ve střední Evropě a na Balkáně.220

Itálie tedy mohla realizovat svá oprávnění z Londýnského paktu, nicméně na přelomu října a listopadu již pohyb italské armády pokračoval i za linii určenou Londýnským paktem. V průběhu listopadu 1918 tak italské oddíly obsadily Přímoří (Küstenland neboli Primorje) a vstoupily do Kraňska. Postup italské armády měl vliv také na vyjednávací pozice delegace DSHS, která jednala v Beogradu o podmínkách vytvoření společného státu. Ukázalo se, že jakákoliv autonomie Slovinska a Chorvatska ve společném státu nepřipadá v úvahu za situace, kdy Slovinci a Chorvaté chtějí od Srbů garance a ochranu.221 Pozice srbských elit vyjádřil v Zagrebu zástupce srbské vlády podplukovník generálního štábu (a pozdější jugoslávský premiér v hodnosti generála) Dušan T. Simović, který poukázal na srbské válečné oběti i na to, že Slovinci s Chorvaty byli na straně nepřítele a dále pak s odkazem na jednání s Dohodou a Maďary vymezil, která území budou srbská, a ve zbytku si pak reprezentace DSHS může vytvořit svůj stát, anebo jít se Srbskem.222

Na konci listopadu 1918 se pro spojení se Srbskem vyslovili reprezentanti srbských částí jižních Uher, Černé Hory a konečně 24. listopadu 1918 také Národní rada DSHS.223 Otázka spojení DSHS se Srbským královstvím byla námětem mnoha jednání zasedání hlavního výboru Národní rady v Zagrebu na konci listopadu 1918. Za regentem Aleksandarem Karađorđevićem byla vyslána delegace Národní rady DSHS, která měla navrhnout spojení DSHS se Srbskem. Delegace měla původně podmínit spojení ponecháním zemských vlád, kreováním prozatímního parlamentu

218 SEPIC, Dragovan. The Question of Yugoslav Union in 1918. Journal of Contemporary History [online] 1968-10, roč. 3, č. 4, s. 29-30. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/259849. 219 Tamtéž, s. 37. 220 Tamtéž, s. 37-38. 221 HLADKÝ, Ladislav. Dějiny Slovinska a Slovinců. (přednáška) Brno: FF MU, 8. 11. 2010. 222 RUDOLF, 2009, op. cit., s. 296-297. 223 Prvodecembarski akt – Proklamovanje Kraljevstva Srba, Hrvata i Slovenaca (Adresa Narodnog vijeća Slovenaca, Hrvata i Srba i Odgovor prestolonaslednika Aleksandra, 1. decembar 1918) [online]. 1918-12-01 [cit. 2012-04-17]. Dostupné z: http://www.arhivyu.gov.rs/active/sr- latin/home/glavna_navigacija/leksikon_jugoslavije/konstitutivni_akti_jugoslavije/prvodecembarski_a kt.html.

50 a vypsání voleb do Ústavodárného parlamentu.224 S ohledem na postup italských oddílů do nitra DSHS, jakož i s ohledem na narůstající anarchii v některých částech DSHS se nakonec projev vedoucího delegace zubaře Ante Paveliće225 před regentem odlišoval od původního konceptu stylizovaného na konci listopadu 1918 v Zagrebu. Hlavní zásluhu na proměně požadavků DSHS vyslovených před regentem měl Svetozar Pribićević.226

Nakonec delegace DSHS souhlasila s vytvořením monarchie na unitární centralistické bázi v čele s dynastií Karađorđevićů, což plně korespondovalo s požadavky srbské strany,227 jednání v žádném případě nelze považovat za rovnocenná. V reakci na akceptaci srbských podmínek ze strany delegace DSHS regent Aleksandar ve jménu srbského krále Petara I. vyhlásil spojení Srbska se zeměmi nezávislé DSHS v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Dále prohlásil, že míní vytvořit vládu, která bude odpovědná národním reprezentacím, s tím, že státní hranice budou vymezeny s ohledem na ty etnografické. Formulace o zemích nezávislé DSHS a nikoliv o DSHS samotné souviselo s absencí mezinárodněprávního uznání DSHS.228 Tento ústavní akt pak až do přijetí vidovdanské ústavy v roce 1921 představoval ústavní provizorium, kdy nejvyšším představitelem státu byl král (resp. fakticky regent), vláda (fungující od 20. prosince 1918) a Prozatímní parlament (fungující od 1. března 1919).229

Osobně se domnívám, že již samotný vznik Království SHS vytvářel podklad pro krizi jihoslovanského státu. Zatímco v případě Československa dle mého názoru slovenská reprezentace přistoupila na tezi jednotného unitárního státu fiktivního národa v důsledku vědomosti, že samotné Slovensko nemůže obstát, v případě Království SHS osobně spatřuji existenci silného vnějšího impulzu ze strany Itálie, jejíž politika a rozpínavost vyvolávala tlak na reprezentaci DSHS, která v tísni byla ochotna ustoupit od svých požadavků ve víře, že tak zabrání územním ztrátám, které byly přesto citelné.

Království SHS bylo koncipováno jako unitární stát jediného trojjmenného národa,230

224 ŠESTÁK, 2009, op. cit., s. 380. 225 Jednalo se o pozdějšího prvního předsedu jugoslávského senátu, který v únoru 1938 podlehl rakovině. Nejednalo se tedy o vůdčí osobu válečného Nezávislého chorvatského státu. – srov. KOLUMBER, David. Šestojanuárská diktatura a její vliv na ústavní vývoj Jugoslávie. In: Sborník příspěvků Mezinárodní Masarykovy konference pro doktorandy a mladé vědecké pracovníky 2014. Hradec Králové: MAGNANIMITAS, 2014, s. 2631. 226 RUDOLF, 2009, op. cit., s. 298. 227 ŠESTÁK, 2009, op. cit., s. 380. 228 Prvodecembarski akt – Proklamovanje Kraljevstva Srba, Hrvata i Slovenaca (Adresa Narodnog vijeća Slovenaca, Hrvata i Srba i Odgovor prestolonaslednika Aleksandra, 1. decembar 1918) [online]. 1918-12-01 [cit. 2012-04-17]. Dostupné z: http://www.arhivyu.gov.rs/active/sr- latin/home/glavna_navigacija/leksikon_jugoslavije/konstitutivni_akti_jugoslavije/prvodecembarski_a kt.html. 229 Tamtéž. 230 Zajímavá je v tomto směru myšlenka Franja Tuđmana, že teorie o jednom národu byla „romantickou iluzí a čirým prostředkem na udržení hegemonie vládnoucího národa a na odnárodnění podřízených národů“, která byla ve skutečnosti snahou „oživit kapitalisticko-imperialistickou teorii přežitých úsilí

51 ústavní provizorium bylo zpočátku vymezeno tzv. prvodecembarskými akty (prvoprosincové akty, které tvořil projev Národní rady SHS a odpověď regenta). Většinu v Ústavodárné skupštině měla demokratická (92 mandátů) a radikální strana (91 mandátů).231 Zatímco politický program Srbské radikální strany ze září 1920 hovořil o království jako o unitární, ústavní, demokratické a parlamentní monarchii Karađorđevićů se základními občanskými a politickými právy jejích občanů,232 politická představa tzv. jugoslávského klubu tvořeného zástupci slovinských a chorvatských lidovců a Bunjevacko-šokačské strany počítala se zachováním historických oblastí disponujících zákonodárnou autonomií.233 Se svým návrhem přišla také KPJ, která hovořila o ustanovení sovětské socialistické republiky Jugoslávie a Chorvatská selská strana navrhovala konfederativní uspořádání.234 Charakter Království byl jednou z příčin politické rozkolu mezi prvním premiérem království Stojanem Protićem a vedením Srbské radikální strany. Protić totiž počítal s vytvořením široce decentralizovaného unitárního státu. Srbsko, staré Srbsko s Makedonií, Srem, Bačka, Banát a Slovinsko měly mít dokonce vlastní oblastí zákonodárství, nicméně celkově měly podléhat ústřední vládě.235

Dne 28. června 1921 přijal parlament hlasy 223 poslanců novou ústavu,236 která bývá označována jako vidovdanská. Tato ústava vycházela z unitárního pojetí království a byla naplněním představ srbské většiny o společném státě. Následujícího dne, 29. června 1921, na novou ústavu přísahal regent Aleksandar, jenž následně za přítomnosti premiéra Nikoly Pašiće měl vykonat inspekci vojsk. Na vozidlo regenta z novostavby budovy ministerstva veřejných prací byla hozena puma, která se odrazila od telegrafního sloupu a vybuchla ve vzduchu dříve, než dorazilo vozidlo regenta. Útočníka zpacifikovali sami dělníci na stavbě budovy a byl v něm později poznán malířský pomocník Spasoje Stejić, identifikovaný jako komunistický příznivec, který se v roce 1919 vrátil z Ruska.237 Útok samotného regenta nezranil, nicméně příslušnost atentátníka ke

liberálního nacionalismu 19. století o vytvoření národních státu a o nevyhnutelnosti integrálního nacionalismu větších státních celků jako podmínky kapitalistického a technického rozvoje“ (srov. TUĐMAN, Franjo. Dejinný údel národov: vybrané texty. Bratislava: Veda, 2000, s. 62-63.). 231 Třetí byli komunisté s 58 mandáty, následovala je Chorvatská selská strana s 50 mandáty, agrárníci s 39, slovinští lidovci s 27, jugoslávsko-muslimská organizace s 24 a sociální demokraté s 10 mandáty – podrobně НИЦОВИЋ, Јанко. Уставни развој Југославије. Књ. 1, Уставни развој "прве" Југославије. Београд: Ирва инвестиције, 2013, s. 36. 232 FIRA, Aleksandar. Moć i nemoć federacije: snage i protivrečnosti u jugoslovenskom federalizmu. Novi Sad: Dnevnik, 1986, s. 27. 233 Tamtéž. 234 FIRA, Aleksandar. Ustavno pravo. Beograd: Privredni pregled, 1976, s. 65. 235 FIRA, 1986, op. cit., s. s. 29. 236 Místní deníky hovořily o poměru 223:196 (srov. Jugoslavija [online]. 1921-06-30 [cit. 2016-05-28], roč. 4, č. 152, s. 1. Dostupné z: dlib.si/details/URN:NBN:SI:DOC-YNCSW2AF/.), nicméně poměr byl mírně jiný, a to 223:35 (srov. Lidové noviny. 1921-06-30, roč. 29, č. 322, s. 2.), což spočívalo ve skutečnosti, že zejména chorvatští poslanci dlouhodobě na činnosti skupštiny neparticipovali. Přijetí ústavy vyvolalo v Československu menší mediální pozdvižení, když o přijetí nové ústavy spojeneckého státu vůbec neinformovala ČTK (srov. Lidové noviny. 1921-06-30, roč. 29, č. 322, s. 2.). 237 Jugoslavija [online]. 1921-06-30 [cit. 2016-05-28], roč. 4, č. 152, s. 1. Dostupné z:

52 komunistům vyústila v jednání na ministerstvu vnitra, kde ministr Pribičić kritizoval liknavost policejních úředníků, která měla být důvodem masového rozšíření komunismu.238 Navíc dosavadní protikomunistická opatření (zejm. tzv. Obzana239) byla konstruována zásadně na dobu ústavního provizoria do přijetí ústavy, jakmile byla ústava přijata a vládnoucí elity se nadále cítily komunisty ohroženy, využily atentátu na regenta a v srpnu 1921 parlament přijal zákon na ochranu bezpečnosti a pořádku ve státě, jenž pod sankcí trestu smrti či dvacetiletého žaláře přinesl zákaz komunistické propagandy, bránil úředníkům příchylných ke komunismu ve státní službě a vytvářel překážky pro vysokoškolská studia příznivců komunismu. Komunisté pak přišli o své mandáty v parlamentu i v lokálních zastupitelstvech, uvězněno bylo deset tisíc komunistů.240 V dalším období byl pak zákon na ochranu bezpečnosti a pořádku ve státě používán právě v kombinaci s Obzanou.241

Ačkoliv by se zmínka o zákroku proti komunistům mohla v kontextu ústavního vývoje Království SHS považovat za nadbytečnou, domnívám se, že právě ostré vystoupení monarchie proti komunistům a jejich přechod do ilegality sice vyústil v pokles podpory a členské základy komunistů, nicméně v konečném důsledku několikaletý pohyb v ilegalitě umožnil, aby komunisté po okupaci Jugoslávie v roce 1941 získali v rámci podzemního hnutí dominanci, když na rozdíl od ostatních měli s takovým fungováním zkušenosti. Je třeba ovšem dodat, že jugoslávští komunisté byli až do roku 1937 atomizováni. Právě s úkolem reaktivovat KPJ přijel v roce 1937 z Moskvy Josip Broz, zvaný Tito.242

Ačkoliv rozbor politického vývoje Království SHS v období let 1921 až 1928 by bylo nesmírně zajímavou materií,243 je třeba látku rozebrat prizmatem hlavního tématu disertační práce. Proto se v rámci dalších úvah zaměřím až na událost z června 1928, kdy došlo ke střelbě v beogradském parlamentu. Situace od voleb v roce 1927 ve skupštině byla velmi nepřehledná

dlib.si/details/URN:NBN:SI:DOC-YNCSW2AF/. 238 Lidové noviny. 1921-08-03, roč. 29, č. 384, s. 4. 239 Královská vláda 29. prosince 1920 přijala zvláštní rozhodnutí, jímž (1.) až do přijetí nové ústavy zakázala komunistickou či jinou rozkladnou propagandu, rozpustila všechny komunistické organizace, zastavila jejich noviny a zakázala tiskopisy, jež by rušily mír a spokojenost státu, agitovaly pro diktaturu, revoluci nebo jiné násilnosti, (2.) nařídila okamžitě konfiskovat veškeré výzvy ke stávkám a do měsíce zadržet ty, kteří takové výzvy ústně či písemně činí, s tím, že tímto není dotčeno právo svobodného projevu a tiskové svobody, pokud se jím neuráží stát a nezpůsobuje demoralizace, (3.) měla být učiněna ostrá opatření proti vůdcům a duševním podpalovačům, ať je to kdokoliv, (4.) zavedla povinné přihlašování zbraní, (5.) zakázala v Beogradě všechny rozkladné a pobuřující manifestace, (6.) měli být vyhoštěni všichni cizinci účastnící se či posilující nepokoje a konečně (7.) měli být ze státní služby propuštěni všichni vyšší i nižší úředníci, kteří podporovali bolševickou propagandu a všem studentům-komunistům měla být odebrána studijní podpora. – podrobně Lidové noviny. 1921-01-01, roč. 29, č. 1, s. 1. 240 ŠESTÁK, 2009, op. cit., s. 400-401. 241 Tamtéž, s. 405. 242 HLADKÝ, Ladislav. Dějiny Slovinska a Slovinců. (přednáška) Brno: FF MU, 15. 11. 2010. 243 Zajímavou dobovou sondou je monografie – GRISOGONO, Prvislav. Jugoslavie sjednocená: od národního kmene a regionální koncepce k národnímu státu. Praha: Družstvo Máje, 1935, 132 s.

53 a jednání se nesla ve znamení obstrukcí a osobních urážek. Na jednání skupštiny 19. června 1928 vůdce Chorvatské selské strany Stjepan Radić zvolal ke koaličním poslancům, že nejsou „muži, s vámi se zachází jako s hlasovacím dobytkem“,244 což v řadách poslanců koalice vyvolalo erupci nevole, kterou pak vygradoval poslanec radikálů Toma Popović, který na Radiće zařval, že v zasedací síni nechá hlavu. Poslanci koalice i opozice začali vytahovat revolvery, poslanci koalice volali po vyšetření duševního stavu Radiće a pro případ uznání, že je duševně zdráv, měl být souzen za velezradu. V podobně rozbouřeném duchu se neslo zasedání i následujícího dne, kdy na pořadu bylo schválení nettunské konvence. Došlo k výměně dalších invektiv mezi radikály a poslanci Chorvatské selské strany. Černohorský poslanec radikální strany Puniša Račić kritizoval obstrukce ze strany opozice, poslanec HSS Ivan Pernar přešel do osobního útoku, předsedající poté sice schůzi přerušil, ale Račić na urážky reagoval vytažením revolveru a zahájením střelby do řad opozičních poslanců.245 Pavle Radić a Đuro Basariček byli na místě mrtví, Ivan Pernar a Ivan Granđa byli zranění (přežili) a Stjepan Radić zemřel v důsledku dalších komplikací dva měsíce po incidentu.246 Vyostřená situace směřovala v úvahy o možném rozdělení země, když sám král byl ochoten variantu secese Chorvatska připustit víc než federalizaci země.247 V listopadu 1928 pak král Aleksandar sondoval stanovisko Francie k možnému zákroku k řešení krize.248 Desáté výročí vzniku monarchie se pak v Zagrebu proměnilo ve střety policie s demonstranty a v další vládní krizi. Král přijal demisi vlády, zahájil jednání se zástupci politických stran, nicméně tato jednání nebyla s to přinést jakoukoliv shodu o možné podobě další vlády. Aleksandar 5. ledna 1929 vydal komuniké, v němž uvedl, že parlamentní řešení krize není možné.249 Následujícího dne vyhlásil král diktaturu.250

244 Lidové noviny. 1928-06-21, roč. 36, č. 313, s. 1. 245 Tamtéž. 246 KOLUMBER, David. Šestojanuárská diktatura a její vliv na ústavní vývoj Jugoslávie. In: Sborník příspěvků Mezinárodní Masarykovy konference pro doktorandy a mladé vědecké pracovníky 2014. Hradec Králové: MAGNANIMITAS, 2014, s. 2627. 247 Tamtéž. 248 Tamtéž. 249 Tamtéž, s. 2628. 250 Král Aleksandar ve svém prohlášení mimo jiné uvedl: „Nejvyšší zájmy národa a státu, jakož i jejich budoucnost mi velí, abych se obrátil jakožto vladař a jakožto syn této země přímo k národu a řekl mu otevřeně a upřímně, co mi přikazuje v dnešním okamžiku mé svědomí a má lásky k vlasti. Nadešla hodina, kdy mezi lidem a králem nemůže a nesmí být žádného prostředníka. (…) Parlamentní život a celá politika dostávají čím dále, tím více povahu negativní a tím trpí nejvíce lid a stát. Takováto nezdravá politická situace v zemi je nejen na škodu vnitřnímu životu a pokroku, nýbrž i úpravě a rozvoji zahraničních styků našeho státu, jakož i upevnění naší prestiže a na škodu našemu úvěru za hranicemi. Parlamentarismus, který byl jako politický prostředek tradicí mého nezapomenutelného otce, zůstal i mým ideálem, slepé politické vášně ho však začaly zneužívat takovou měrou, že se stal překážkou veškeré prospěšné práce ve státě. (…) Udržet jednotu národa a zachovat jednotu státu je nejvyšším ideálem mého panování a musí být nejvyšším zákonem mně i všem. Hledat lék proti tomuto zlu ve změně parlamentní vlády, jak jsem činil až dosud, anebo i novými volbami, znamenalo by ztrácet drahý čas marnými pokusy, která nás už stály celou řadu let. (…) V důsledku toho jsem se rozhodl a usnesl, že ústava Království Srbů, Chorvatů a Slovinců ze dne 28. června 1921 pozbývá platnosti. (…) Národní skupština, zvolená 11. září 1927, se rozpouští. (…)“ – podrobně KOLUMBER, David. Šestojanuárská diktatura a její vliv na ústavní vývoj Jugoslávie. In: Sborník příspěvků

54 Na královo prohlášení bezprostředně navázal zákon o moci královské a o nejvyšší správě státu, který nejvyšší zákonodárnou a výkonnou moc přidělil králi.251 Na podzim byl pak přijat zákon o názvu a rozdělení království do správních obvodů (říjen 1929), který změnil název státu na Království Jugoslávie a zrušil dosavadních 33 oblastí a nahradil je devíti bánovinami, které nerespektovaly historické regiony Království SHS.252 Právě v tomto směru bylo zřetelné, že Jugoslávie s bánovinami má být unitárním státem trojjmenného národa,253 v němž nastolená diktatura mínila zlikvidovat politický pluralismus. Nosnou myšlenku polednové Jugoslávie vystihl v červenci 1930 tehdejší premiér Živković heslem „jeden národ, jedno národní vědomí“.254 Ačkoliv se přijetí nové ústavy očekávalo v srpnu 1931 na desáté výročí nástupu Aleksandara na trůn, stalo se tak až 3. září 1931.255 Také tato oktrojovaná ústava setrvávala na pozicích unitarismu. K posílení konstrukce unitární Jugoslávie jugoslávského (trojjmenného) národa mohl posloužit atentát na Aleksandara v říjnu 1934 v Marseille, jemuž král podlehl. Využita pro potřeby státu mohla být údajná poslední slova panovníka „ochraňte mi Jugoslávii“. Do čela Jugoslávie se poté postavil syn panovníka nezletilý Petar II., kterého zastupovala tříčlenná regentská rada určená v lednu 1934 Aleksandarem.256

Ač by se mohlo jevit, že nastolení diktatury a přijetí centralistické ústavy v roce 1931 definitivně překoná politické rozpory sžírající Království SHS, situace i nadále byla komplikovaná. Jestliže v případě Chorvatů lze již od roku 1918 zmiňovat jejich odpor k centralizovanému státu s dominujícím srbským elementem, mírně odlišná byla situace u Slovinců, kteří v existenci Království SHS dokázali nalézt i celou řadu výhod. V roce 1932 nicméně proti centralistickému kurzu vystoupil i Anton Korošec, jehož punktace volaly po uznání slovinské národní individuality a vytvoření svazového státu.257 Obdobné názory, jak jsem již naznačil, byly přítomny

Mezinárodní Masarykovy konference pro doktorandy a mladé vědecké pracovníky 2014. Hradec Králové: MAGNANIMITAS, 2014, s. 2629. 251 Lidové noviny. 1929-01-07, roč. 37, č. 11, s. 1. 252 KOLUMBER, David. Šestojanuárská diktatura a její vliv na ústavní vývoj Jugoslávie. In: Sborník příspěvků Mezinárodní Masarykovy konference pro doktorandy a mladé vědecké pracovníky 2014. Hradec Králové: MAGNANIMITAS, 2014, s. 2630. 253 Jugoslávský velvyslanec v Praze Grga Budislav Angjelinović k tomu novinářům řekl: „Akt Jeho Veličenstva ze dne 6. ledna nabyl svého historického významu, politického odůvodnění i svého obsahu tímto jeho posledním rozhodnutím nazvat naše království Jugoslávií a správně ji rozdělit na banáty. Naděje, jež byly vkládány do aktu ze dne 6. ledna, se úplně uskutečnily tímto velkým a historickým činem. Naše přání slíti všechny kmenové ideály srbské, charvátské i slovinské v synthesu Jihoslovanství, dostávají tímto posledním aktem Jeho Veličenstva svou reálnou základnu. (…) Konsolidace našich politických, sociálních a hospodářských poměrů pokračuje normální cestou. Nové rozdělení řeší v hlavních obrysech problém správy země a tím zároveň i složitý problém našich kmenových a krajinných otázek. Nikdy Jugoslávie neměla práva dívat se do své budoucnosti s větším optimismem než dnes (…)“ – podrobně Lidové noviny. 1929-10-05, roč. 37, č. 501, s. 3. 254 KOLUMBER, David. Šestojanuárská diktatura a její vliv na ústavní vývoj Jugoslávie. In: Sborník příspěvků Mezinárodní Masarykovy konference pro doktorandy a mladé vědecké pracovníky 2014. Hradec Králové: MAGNANIMITAS, 2014, s. 2630. 255 K ústavě podrobně – tamtéž, s. 2630-2632. 256 Tamtéž, s. 2632. 257 HLADKÝ, Ladislav. Dějiny Slovinska a Slovinců. (přednáška) Brno: FF MU, 15. 11. 2010.

55 i v Chorvatsku, zde se nicméně nacionálně silně vyostřily. Vzniklé hnutí Ustaša (povstalec) otevřeně volalo po rozbití Jugoslávie a vytvoření samostatného chorvatského státu. Slovinci naopak aspirace na samostatný stát neměli a mínili se spokojit s přeměnou Jugoslávie, když Slovinci (kterým Dobrovský v devatenáctém století věštil zánik či poněmčení258) dozráli do svébytného národa s vlastní politickou identitou, který již nemínil být považován za integrální součást trojjmenného národa.

Jak jsem již naznačil, ani zavraždění Aleksandara nebylo v jugoslávských poměrech příhodně propagandisticky využito. Jugoslávie po první světové válce byla podobně jako Československo vázána zejména spojeneckými pouty na Francii. Zlomem pro úvahy politických elit byly mnichovské události, které odhalily, že Francie není s to poskytnout podporu ani Československu, jehož vazbu s Francií jugoslávské vedení považovalo za silnější. Při vědomí takové situace a francouzské neochoty postavit se účinně za svého československého spojence se pak Jugoslávie mínila vymanit nejen z malodohodového spojenectví,259 ale také změnit svou mezinárodněpolitickou orientaci. Vyvstala především potřeba uspokojit autonomistické touhy chorvatské reprezentace, která nelibě snášela postupnou ztrátu všech reziduí své někdejší státnosti. Vyřešit vnitrostátní pnutí v Jugoslávii měla dohoda Cvetković-Maček ze srpna 1939, která představovala z hlediska ústavní konstrukce Jugoslávie její revizi,260 když utvořením Bánoviny Chorvatsko byla rozbita dosavadní konstrukce umělých bánovin. Dohodu přijala regentská rada při využití článku 116 Ústavy z roku 1931, který umožňoval panovníkovi ve výjimečných situacích opětovně převzít veškerou moc. Regentská rada poté rozpustila dvoukomorový parlament a jmenovala novou vládu. Právě dohoda Cvetković-Maček ustanovující Chorvatskou bánovinu znamenala destrukci teze unitárního státu a konečně také negaci kurzu nastoleného 6. ledna 1929,261 když dohoda počítala s vytvořením trojfederace srbského, chorvatského a slovinského celku.262 Tomu nasvědčoval také fakt, že Chorvatská bánovina měla normativní, finanční i justiční autonomii.263

Jugoslávie se postupně od Francie přichylovala k Německu, což bylo patrné již od Anschlußu v březnu 1938, po němž se Německo stalo přímým jugoslávským sousedem. Jugoslávské vedení se útoku ze strany Německa silně obávalo a mínilo mu předejít přistoupením

258 HLADKÝ, Ladislav. Dějiny Slovinska a Slovinců. (přednáška) Brno: FF MU, 27. 9. 2010. 259 HLADKÝ, Ladislav et al. Vztahy Čechů s národy a zeměmi jihovýchodní Evropy. Praha: Historický ústav, 2010, s. 114, 172-173 a 210. JANČÍK, Drahomír. Třetí říše a rozklad Malé dohody: hospodářství a diplomacie v Podunají v letech 1936–1939. Praha: Karolinum, 1999, s. 208. 260 FIRA, Aleksandar. Moć i nemoć federacije: snage i protivrečnosti u jugoslovenskom federalizmu. Novi Sad: Dnevnik, 1986, s. 31. 261 KOLUMBER, David. Šestojanuárská diktatura a její vliv na ústavní vývoj Jugoslávie. In: Sborník příspěvků Mezinárodní Masarykovy konference pro doktorandy a mladé vědecké pracovníky 2014. Hradec Králové: MAGNANIMITAS, 2014, s. 2632-2633. 262 HLADKÝ, Ladislav. Dějiny Slovinska a Slovinců. (přednáška) Brno: FF MU, 15. 11. 2010. 263 FIRA, 1986, op. cit., s. s. 32.

56 k Paktu tří.

K tomu došlo 25. března 1941, kdy jugoslávský premiér Dragiša Cvetković a ministr zahraničí Aleksandar Cincar-Marković podepsali protokol o přistoupení k Paktu tří, což učinili se souhlasem regenta Pavla Karađorđeviće. Proti takovému defétistickému kurzu nicméně povstal silný odpor, došlo k puči a panovník byl půl roku před svou plnoletostí prohlášen za plnoletého. Regentská rada formálně sice odstoupila (ve skutečnosti ovšem byla sesazena) a panovník ustanovil novou vládu v čele s generálem Dušanem Simovićem. Opět se tak stalo za zneužití článku 116 Ústavy z roku 1931.264 Vojenský převrat jde v ruku v ruce s deklarací opětovné věrnosti Západu, což v Berlíně ústí v rozhodnutí Jugoslávii rozvrátit, pročež jsou modifikovány plány na dobytí Řecka také o Jugoslávii. Dne 6. dubna 1941 nacisté se svými spojenci zahájili operaci „Direktiva 25“. Z Itálie byli přivezeni ustašovci, kteří v Zagrebu vyhlásili Nezávislý chorvatský stát (NDH),265 jehož cílem byla mimo jiné anihilace srbského etnika v prostoru NDH. Jugoslávie byla rozbita, části jejího území obsadili sousedé, na části území vznikly loutkové režimy.

Je možné zkonstatovat, že meziválečná Jugoslávie vznikla na půdorysu unitárního státu fiktivního národa. Tato teze měla být v průběhu let posilována mnohými politickými akty, zejména pak v roce 1929 nastolením šestojanuárské diktatury. Aleksandar se tímto způsobem pokoušel překonat počáteční vadu jihoslovanského státu, jenž byl vlivem zejména italského tlaku postaven v roce 1918 na nerovnoprávném základu, kdy slovinsko-chorvatské reprezentaci byla v zásadě vnucena srbská teze o společném státě. Neudržitelnost této fikce se ukázala markantní zejména v období krize versailleského systému, kdy se jugoslávské vládnoucí elity pokusily vyřešit vnitrostátní tlaky přijetím dohody směřující ve federalizaci země. Vědomí neschopnosti Francie nadále garantovat uspořádání Evropy vyústilo ve snahu přimknout se k německo-italskému proudu, což v prostředí Jugoslávie vyvolalo masový odpor a puč. Důsledkem sesazení defétistických skupin byla otevřená nacisticko-fašistická agrese, která Jugoslávii v dubnu 1941 rozvrátila.

3.2 Období titovské Jugoslávie

V rámci rozboru materie fundamentálních ústavních determinantů vycházím pro období do roku 1983 z periodizace podle profesora Filipa.266

264 Podrobně KOLUMBER, David. Šestojanuárská diktatura a její vliv na ústavní vývoj Jugoslávie. In: Sborník příspěvků Mezinárodní Masarykovy konference pro doktorandy a mladé vědecké pracovníky 2014. Hradec Králové: MAGNANIMITAS, 2014, s. 2633. 265 HLADKÝ, Ladislav. Dějiny Slovinska a Slovinců. (přednáška) Brno: FF MU, 15. 11. 2010. 266 Srov. FILIP, Jan. K otázce povahy federalismu v Jugoslávii. Právník. 1983, roč. 122, č. 3. s. 286-291.

57 3.2.1 Období druhé světové války a konstituování federace (1941 – 1946)

Jugoslávie kapitulovala 17. dubna 1941, beogradská vláda s králem se přes Egypt dostala do londýnského exilu, nicméně v Jugoslávii samotné i po kapitulaci poté pokračoval otevřený odpor proti okupantům, zejména v oblasti Srbska, kde k prvním střetům došlo již 7. července 1941 ve vesnici Bela Crkva jihozápadně od Beogradu. Partyzáni posléze dobyli i nedaleké městečko Krupanj a v této lokalitě vytvořili první svobodné území Jugoslávie.267 Dne 13. července 1941 začaly národněosvobozenecké boje v Černé Hoře, 22. července ve Slovinsku, 27. července v Chorvatsku, v Bosně a Hercegovině, 11. října v Makedonii.268 Dne 24. září 1941 partyzáni ustanovili tzv. Užickou republiku, která po dobu tří měsíců představovala organizovaný partyzánský kvazistát.269 Podobné kvazistáty vznikly také ve Slovinsku a v NDH.

V případě Slovinska došlo k zajímavé situaci, kterou si okupanti dílem sami zapříčinili, když umožnili přibližně patnácti tisícům kočevských Němců se přesídlit z Hornwaldu (tzv. Kočevski Rog), který zabrali Italové, na jižní říšskoněmeckou hranici na Sávě, odkud Němci předtím vysídlili Slovince.270 Právě v oblasti Hornwaldu vznikla partyzánská báze, kterou se Italové pokoušeli opakovaně rozvrátit. Po kapitulaci Itálie v roce 1943 se partyzánům podařilo část italských jednotek odzbrojit. Další partyzánskou bází pak byly lesní oblasti Bosny a Hercegoviny.

Ačkoliv kupříkladu ve Slovinsku byl protifašistický a protinacistický odboj politicky pluralitní, napříč Jugoslávií postupně získával sílu a dominanci odboj komunistický. Právě komunisté (mající zkušenosti z ilegality již z předválečné éry) proti okupantům vystupovali nejsilněji a v rámci svých úvah hovořili o respektu k jednotlivým národům a národnostem státu, nikoliv o restauraci centralistické unitární Jugoslávie. Komunisté pod vedením Josipa Broze Tita sice měli ultralevicový program, ale již od podzimu 1940 za svou prioritu označovali vznik federace s rovnoprávnými národy, za současného uznání černohorského a makedonského národa.271 Vedle partyzánů (oficiálně národněosvobozenecká vojska a partyzánské oddíly Jugoslávie – POV i NOJ) existovalo také Jugoslávská vojsko ve vlasti pod vedením plukovníka Dragoljuba Mihailoviće. Kardinálním cílem oddílu Mihailoviće, zvaných četnici, bylo velké a etnicky homogenní Srbsko.272 Promonarchistický odboj byl ostatně přítomen i ve Slovinsku, kde se jednalo

267 Rudé právo. 1971-07-03, roč. 51, č. 156, s. 7. 268 Tamtéž. 269 Tamtéž. 270 HLADKÝ, Ladislav. Dějiny Slovinska a Slovinců. (přednáška) Brno: FF MU, 15. 11. 2010. 271 Srov. ŠTĚPÁNEK, Václav. Kosovská otázka v socialistické Jugoslávii [online]. 2010 [cit. 2012-11- 11]. Habilitační spis. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Dostupné z: https://is.muni.cz/do/rect/habilitace/1421/stepanek/habilitace/Kosovska_otazka_v_socialistike_Jugosl avii.pdf. 272 Ideologický základ četnických aktivit artikuloval v červnu 1941 bývalý advokát Stevan Moljević, který uvažoval vytvoření homogenního Srbska zahrnující veškerá etnická území obývaná Srby, odkud mělo být jiné obyvatelstvo přesídleno. Velké Srbsko mělo zahrnovat Srbsko, Makedonii, Černou Horu, Bosnu a Hercegovinu a všechny srbské oblasti v Chorvatsku. Je zajímavá báze těchto

58 o tzv. modré gardy (oficiálně Slovinské spojenectví) majora Karola Novaka, jejichž činnost spočívala ve shromažďování informací a přípravě na konec války.273

Již od roku 1941 docházelo k ozbrojeným střetům mezi partyzány na straně jedné a okupanty, kolaboranty a oddíly loutkových států na straně druhé. Zmínil jsem již úspěchy partyzánů v oblasti Hornwaldu, obdobná situace byla i na jiných místech Jugoslávie. Vojenské úspěchy přinášely územní zisky. Na osvobozeném území pak partyzáni od září 1942 vytvářeli národně osvobozenecké výbory, jež volilo přímo obyvatelstvo osvobozených území. Vojenské úspěchy partyzánských oddílů ve druhé polovině roku 1942 vyústily v listopadu 1942 v rozhodnutí Josipa Broze Tita svolat reprezentace jednotlivých oblastních národněosvobozeneckých reprezentací. Tito svolal v noci z 26. na 27. listopadu 1942 zástupce národněosvobozeneckých hnutí z celé Jugoslávie do Bihaće. Jednání se nezúčastnila reprezentace Slovinska a Makedonie, která se s ohledem na vojenskou situaci nemohla do Bihaće dostat. Tito ve svém projevu ke shromáždění 54 zástupců jednotlivých oblastí Jugoslávie (s výjimkou Slovinska a Makedonie) uvedl, že nejsou ještě podmínky k sestavení jugoslávské vlády, ale jsou příznivé podmínky k vytvoření celojugoslávské politické reprezentace. Shromáždění poté přijalo rezoluci o ustanovení Antifašistické rady národního osvobození Jugoslávie (AVNOJ) a rezoluci o organizaci AVNOJ. AVNOJ byl koncipován jako celostátní a všestranická politická reprezentace národněosvobozeneckého boje v Jugoslávii, která se opírá o národně osvobozeneckých výbory a masové protifašistické organizace, stranické i nestranické. AVNOJ tedy byl zásadně koncipován jako partyzánský parlament, který sice vytvořil také svůj výkonný výbor, jenž ovšem nevystupoval s ohledem na mezinárodní situaci (tedy existenci exilové vlády) jako jugoslávská vláda. První zasedání AVNOJe se také ostře vymezilo proti zrádcům, kteří kolaborují s okupanty, dále proti Mihailovićovi, Nedićovi i ustašovcům.274

Je-li zmíněno národněosvobozenecké hnutí z celé Jugoslávie, je třeba zmínit, že již bezprostředně po okupaci Slovinska se v Ljubljani zformovala z komunistů, křesťanských socialistů a ze slovinského Sokola Protiimperialistická fronta, která po vpádu říšskoněmecké

Mojevićových úvah, když podle něj to měli být Srbové, kteří meziválečnému jihoslovanskému státu údajně obětovali na rozdíl od Chorvatů a Slovinců vše, a proto mají právo se v nové Jugoslávii přihlásit o etnicky homogenní velké Srbsko. Vojensky tento program promítl Mihailović do rozkazu z podzimu 1941, v němž určil, že má být vytvořena Jugoslávie s etnicky čistým velkým Srbskem v hranicích Srbska, Černé Hory, Bosny a Hercegoviny, Sremu, Banátu a Bačky. Toto území pak mělo být etnicky vyčištěno, Srbsko mělo mít bezprostřední hranici nejen s Černou Horou, ale i se Slovinskem. Sandžak měl být vyčištěn od muslimského živlu a Bosna od muslimského i chorvatského živlu. Tomu korespondovalo ze strany četniků vypalování vesnic i masové vraždy. Postup četnických oddílů vyústil ve vytvoření muslimských oddílů, které na oplátku vypalovaly srbské vesnice. – podrobně HLADKÝ, Ladislav. Bosna a Hercegovina: historie nešťastné země. Brno: Doplněk, 1996, s. 81-82. 273 HLADKÝ, Ladislav. Dějiny Slovinska a Slovinců. (přednáška) Brno: FF MU, 15. 11. 2010. 274 Podrobně BRAJOVIĆ-ĐURO, Petar. Jugoslavija u Drugom svetskom ratu. Beograd: Istarska Naklada, Samoupravna Praktika, Veljko Vlahović, 1986, s. 99-101.

59 branné moci do Sovětského svazu změnila svůj název na Osvobozeneckou frontu (OF).275 Není bez zajímavosti, že OF ještě v průběhu druhé světové války zlikvidovala své potencionální mocenské konkurenty, ať již vyloučením ze struktur OF či realizací akcí, které směřovaly v zatčení oponentů samotnými okupanty.276 V listopadu 1941 v Užici vznikl Hlavní národněosvobozenecký výbor (GNOO), který působil v Srbsku a ve Vojvodině, v červnu 1943 se zformovala Zemská antifašistická rada národního osvobození Chorvatska (ZAVNOH), v říjnu ve strukturách OF vznikl Slovinský národněosvobozenecký výbor (SNOO), jenž byl koncipován jako zákonodárný orgán OF,277 v říjnu 1943 vznikl Iniciační výbor pro svolání Antifašistického shromáždění národního osvobození Makedonie (ASNOM), v listopadu pak vznikla Zakladatelská skupština Zemské antifašistické rady národního osvobození Bosny a Hercegoviny (ZAVNOBiH), Zemská antifašistická rada národního osvobození Černé Hory a Boky (ZAVNOCGiB) a Antifašistická rada národního osvobození Sandžaku (AVNOS), na přelomu let 1943 a 1944 vznikla Oblastní národněosvobozenecká rada Kosova.278

Na jaře a v létě 1943 sice byly partyzánské síly zdecimovány ofenzivami nacisticko- fašistických sil, nicméně na podzim 1943 již NOV i POJ ovládaly rozsáhlá území v Bosně a Hercegovině, ve Slovinsku, v Chorvatsku, Černé Hoře i menší území v Srbsku. Z hlediska budoucnosti Jugoslávie bylo rozhodující druhé zasedání AVNOJe ve dnech 29. až 30. listopadu 1943 v Jajce. Deklarace II. zasedání AVNOJe se vymezila vůči Mihailovićovi, králi (kterého označili za vrchního velitele zrádcovské četnické bandy), exilové vládě, vyslovilo vřelé city přátelství nejen k Sovětskému svazu, ale také ke Spojenému království a Spojeným státům, a konečně rozhodlo, že AVNOJ představuje nejvyšší zákonodárný a výkonný orgán Jugoslávie, představuje svrchovanost národa i Jugoslávie jako celku, přičemž svou exekutivní moc bude AVNOJ realizovat prostřednictvím Národní rady osvobození Jugoslávie. Dále byla odňata všechna práva exilové vládě s tím, že si AVNOJ vyhrazuje opětovně zvážit ty závazky, která v zahraničí ve jménu Jugoslávie exilová vláda převzala, a ještě se AVNOJ vyslovil pro vybudování Jugoslávie na demokratickém federálním principu jako státní společenství rovnoprávných národů.279 Tato

275 BRAJOVIĆ-ĐURO, 1986, op. cit., s. 47. 276 Cabada v tomto směru zmiňuje ochromení Slovinského spojenectví, k čemuž OF použila falešné povolávací rozkazy pro členy této odbojové skupiny tvořené zejména bývalými důstojníky královské armády, pročež došlo k jejich zatčení – podrobně CABADA, Ladislav. Politický systém Slovinska. Praha: SLON, 2005, s. 58. 277 Dne 17. května 1942 vydal výkonný výbor OF dekret o vyhlášení voleb národněosvobozeneckých výborů na partyzánském svobodném území. Aktivní i pasivní volební právo měly všechny osoby starší 18 let bez rozdílu pohlaví. – Podrobně JERAJ, Mateja. Komunistična partija, Antifašistična fronta žensk in uresničevanje ženske enakopravnosti v Sloveniji (1943-1953). Arhivi. 2003, roč. 26, č. 1, s. 166. 278 BRAJOVIĆ-ĐURO, 1986, op. cit., s. 130. 279 Deklaracija Drugog zasedanja Antifašističkog veća narodnog oslobođenja Jugoslavije, 29. novembar 1943 [online]. 1943-11-29 [cit. 2014-04-23]. Dostupné z: http://www.arhivyu.gov.rs/active/sr- latin/home/glavna_navigacija/leksikon_jugoslavije/konstitutivni_akti_jugoslavije/deklaracija_drugog _zasedanja_avnoja.html.

60 deklarace byla dále rozpracována jednotlivými usneseními AVNOJe, v nichž mimo jiné byl vysloven zákaz pro krále Petara II. vrátit se do země (usnesení č. 2), jakož nejen vytvoření federální Jugoslávie rovnoprávného srbského, chorvatského, slovinského, makedonského a černohorského národa a národů Srbska, Chorvatska, Slovinska, Makedonie, Černé Hory a Bosny a Hercegoviny, ale také garance práv příslušníků národnostních menšin (usnesení č. 3).280

Právě druhé zasedání AVNOJe představovalo pro další vývoj Jugoslávie klíčový okamžik a realizaci někdejšího politického programu komunistů z ledna 1937.281 Bylo by nicméně chybné navozovat dojem, že otázka státoprávního uspořádání Jugoslávie nebyla na pořadu dne ani u exilové vlády. Exilová vláda sice měla reprezentovat Jugoslávii, její jednotliví členové ovšem efektivně realizovali velkosrbskou, chorvatskou či slovinskou politiku bez vzájemného ohledu i bez ohledu na zájmy Jugoslávie.282 Podle mého názoru byl pro úvahy o neudržitelnosti unitárního charakteru poválečné Jugoslávie klíčový názor amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta z března 1943, kdy se prezident vyslovil pro obnovení Jugoslávie na konfederativním principu.283 Sama královská exilová vláda na svém jednání 27. dubna 1943 v Londýně rozhodla, že Království Jugoslávie bude federací Srbů, Chorvatů a Slovinců pod ústřední vládou dynastie Karađorđevićů284 a v tomto duchu 21. června 1943 přijala deklaraci.285 Sama situace v Jugoslávii se problematizovala, když Mihailovićovy oddíly postupem doby přecházely na strany okupantů, když za větší hrozbu pro budoucnost Jugoslávie shledávaly Titovy partyzány.286 Když v dubnu 1943 londýnské deníky označily Mihailovićovy četniky za hlavní sílu boje jugoslávského lidu proti okupantům, okamžitě se proti zprávě ohradila výkonná rada AVNOJe, která informovala o spolupráci četniků s okupanty.287

Deklaraci a usnesení o státoprávním uspořádání Jugoslávie předcházela čtvrtá a pátá ofenziva, bitvy na Neretvě a Sutjesce, kapitulace Itálie a v neposlední řadě také obdobná

280 Odluke Drugog zasedanja Antifašističkog veća narodnog oslobođenja Jugoslavije, 29. novembar 1943 [online]. 1943-11-29 [cit. 2014-04-23]. Dostupné z: http://www.arhivyu.gov.rs/active/sr- latin/home/glavna_navigacija/leksikon_jugoslavije/konstitutivni_akti_jugoslavije/deklaracija_drugog _zasedanja_avnoja.html. 281 „Stát se musí přetvořit do volného svazu svobodných národů, v demokratický federativní stát. V takovém státě, postaveném na základě dobrovolné dohody rovnoprávných národů, může každý národ lépe využít svého práva na neomezenou národní samosprávu.“ – BRAJOVIĆ-ĐURO, 1986, op. cit., s. 21. 282 ŠESTÁK, 2009, op. cit., s. 474. 283 Hronologija narodnooslobodilačkog rata 1941-1945 [online]. Beograd: Vojnoizdavački zavod, 1964 [cit. 2014-11-12], s. 435. Dostupné z: http://www.znaci.net/00001/53.pdf. 284 Tamtéž, s. 452. 285 Tamtéž, s. 488. 286 Mihailović sám britskému plukovníkovi Williamu Baileymu, kterého za ním vyslali Spojenci, sdělil, že „nejprve musí vybít ustašovce, pak partyzány, Chorvaty a muslimy, až pak se může pustit do Němců či Italů.“ – ŠESTÁK, 2009, op. cit., s. 477. 287 Hronologija narodnooslobodilačkog rata 1941-1945 [online]. Beograd: Vojnoizdavački zavod, 1964 [cit. 2014-11-12], s. 452. Dostupné z: http://www.znaci.net/00001/53.pdf.

61 rozhodnutí zemských národněosvobozeneckých reprezentací.288 V říjnu 1943 se pro federativní uspořádání Jugoslávie vyslovil ZAVNOH s tím, že ve federální Jugoslávii bude Chorvatsko rovnoprávná federální jednotka.289 V březnu 1944 se o své postavení rovnoprávné jednotky jugoslávské federace přihlásila i reprezentace Makedonie,290 v červnu pak také Bosny a Hercegoviny,291 v červenci 1944 Černé Hory292 a v listopadu 1944 Velká antifašistická skupština národního osvobození Srbska (ASNOS).293

Na usnesení AVNOJ reagovala exilová vláda, která je 5. prosince 1943 označila za neplatná, Spojenci včetně Sovětského svazu reagovali rozpačitě. Exilová vláda nicméně v té době již neměla žádnou reálnou moc, Sověti s ní odmítli v roce 1943 uzavřít spojeneckou smlouvu, jakou uzavřeli s československou exilovou reprezentací, navíc proti exilové vládě vystoupil i bývalí premiér Simović a někteří emigranti. Na území samotné Jugoslávie294 se proti usnesení AVNOJe postavila Chorvatská selská strana při vědomí oslabení svých předválečných pozic, ale také Ravnogorské hnutí (tedy četnická struktura vystupující pod názvem Jugoslávské vojsko ve vlasti), které v lednu 1944 přijalo vlastní rozhodnutí, jímž se vyslovilo proti komunistům, AVNOJi, ale také se přihlásilo k demokracii, liberalismu a poválečné přeměně Jugoslávie ve federaci.295

Postupem doby se od exilové vlády odklonili také Spojenci, pro které byl Tito v poli významnějším a efektivnějším spojencem, Mihailovićovy oddíly navíc stále více otevřeně kolaborovaly s okupanty a každý příklon Spojenců k partyzánům přibližoval Mihailoviće k okupačním silám. V červnu 1944 Petar jmenoval novou vládu Ivana Šubašiće. Ještě v červnu Němci zahájili sedmou ofenzivu proti partyzánům, nicméně ve výsledku akce nebyla příliš úspěšná.296 Důsledkem ofenzívy byla evakuace Tita přes Bari na Vis, kde se sešel za angažmá Británie s novým premiérem Šubašićem. Výstupem jednání byla dohoda předpokládající vytvoření nové exilové vlády tvořené z nezkompromitovaných politiků, dále uznání AVNOJ, odsouzení zrádců, spojení sil s NOV i POJ a konečně ze strany partyzánů obsahovala závazek prozatím neřešit otázku monarchie. Novou vládu uznali jako první Sověti, poté USA.297 Dohoda Tita s Šubašićem znamenala pro mnohé odbojové skupiny dvě možnosti: buď se přidat k partyzánům, anebo přejít na slepou kolej kolaborace. Mnohé skupiny v okupované Jugoslávii se proti dohodě

288 OSTOJIĆ, Stevo. Naše godine: Nova Jugoslavija s naslovnih strana 1943-1983. Zagreb: Vjesnikova Press Agencija, 1983, s. 2. 289 Hronologija narodnooslobodilačkog rata 1941-1945 [online]. Beograd: Vojnoizdavački zavod, 1964 [cit. 2014-11-12], s. 577. Dostupné z: http://www.znaci.net/00001/53.pdf. 290 Tamtéž, s. 711. 291 Tamtéž, s. 787. 292 Tamtéž, s. 816. 293 Tamtéž, s. 1016. 294 Jsem si v tomto směru vědom určité simplifikace, když Jugoslávie od dubna 1941 neexistovala, nicméně pro zjednodušení tímto označením míním právě území bývalé monarchie, dílem okupované, dílem tvořící základ fašistických států. 295 ŠESTÁK, 2009, op. cit., s. 479-481. 296 Tamtéž, s. 483-484. 297 Tamtéž, s. 484.

62 vymezily, zejména to byla Chorvatská selská strana, pravicové síly ve Slovinsku i Ravnogarské hnutí. Mihailović se v té době spojil s generálem Nedićem, s jehož oddíly Srbské státní stráže mínil bojovat po boku Němců. Na pobídky svých spolupracovníků k zahájení jednání s Titem reagoval Mihailović nesouhlasem a tažením do Srbska, kde chtěl vyvolat povstání. Spojenci, zejména Britové, předpokládali další vývoj na bázi dalších dohod Tito – Šubašić.298 V srpnu 1944 král Petar odvolal z funkce velitele Mihailoviće a za vrchního velitele jugoslávských sil odporu uznal Tita.299

Je zřejmé, že v průběhu druhé světové války si všechny proudy uvědomily nutnost revize státoprávního uspořádání státu, když se exilové, partyzánské i pravicové skupiny vyslovily pro obnovení poválečné Jugoslávie jako federace. V průběhu druhé světové války se dominantní silou stali komunisté, kteří neparticipovali na bratrovražedných bojích a nepodíleli se na etnických čistkách. Byli to právě komunisté, kteří se vyslovili pro národní emancipaci Makedonců a Černohorců, jakož i pro koncipování Bosny a Hercegoviny jako samostatné svazové jednotky. Je nicméně třeba dodat, že sice partyzáni nabízeli příslušníkům jiných vojenských skupin přechod, nicméně vůči těm, kdo se z rozličných příčin k partyzánům nepřidali, projevili brutalitu a přísnost. Jugoslávská historiografie tyto události nepřipomínala, kdy vycházela z polarizace „vraždící kolaboranti“ × „hrdinní partyzáni“, na počátku devadesátých let antikomunistická literatura tuto konstrukci obrátila a mínila vylíčit partyzány jako vrahy a tyrany nevinných.300 V současnosti jsou již díla vyvážená.301 Meziválečné a válečné období se dle mého názoru stalo determinantou nejen vývoje Jugoslávie po roce 1945, označované jako avnojská, ale také událostí na přelomu let 1989 až 1992, kdy zřejmou linku dokládá i fakt, že všechny skupiny v rozhodném období recyklovaly historická označení právě z období druhé světové války.

Válka skončila vítězstvím levicového odboje, přičemž není možné přehlédnout, že v posledních měsících války Tito opakovaně uváděl, že jeho cílem je osvobození Jugoslávie, nikoliv nastolení komunistického režimu. V srpnu 1945 se v Beogradu ke třetímu zasedání sešel AVNOJ, který přijal rozhodnutí, jímž se AVNOJ změnil v Prozatímní Národní skupštinu Demokratické federální Jugoslávie.302 V listopadu 1945 je pak přijata na první schůzi obou komor

298 Tamtéž, s. 485-486. 299 Hronologija narodnooslobodilačkog rata 1941-1945 [online]. Beograd: Vojnoizdavački zavod, 1964 [cit. 2014-11-12], s. 842. Dostupné z: http://www.znaci.net/00001/53.pdf. 300 Naposledy v roce 2005 vyvolal mediální senzaci dokument, jímž Edvard Kardlej pobízel v červnu 1945 slovinského premiéra Borise Kidriče s poukazem na blížící se zánik soudů národní cti a vyhlášení nové amnestie, že „nemá žádný důvod být v čištění tak pomalý, jako byl doposud“. Tento dopis byl dán do souvislosti s existencí masových hrobů, které se ve Slovinsku od války našly. – Srov. Kardelj je zahteval 'čiščenje'. 24ur.com [online]. 2005-05-31 [cit. 2009-09-23]. Dostupné z: http://www.24ur.com/novice/slovenija/kardelj-je-zahteval-ciscenje.html. 301 HLADKÝ, Ladislav. Dějiny Slovinska a Slovinců. (přednáška) Brno: FF MU, 15. 11. 2010. 302 Rezolucija o proglašenju Antifašističkog veća narodnog oslobođenja Jugoslavije za Privremenu narodnu skupštinu Demokratske Federativne Jugoslavije, 10. avgust 1945 [online].1945-08-10 [cit. 2015-01-29]. Dostupné z: http://www.arhivyu.gov.rs/active/sr- latin/home/glavna_navigacija/leksikon_jugoslavije/konstitutivni_akti_jugoslavije/proglasenje_avnoja _za_privremenu_narodnu_skupstinu.html.

63 Ústavodárné skupštiny Deklarace o zrušení monarchie a vyhlášení republiky. Král i dynastie Karađorđevićů byli připraveni o všechna svá práva. Vyhlášena byla Federativní lidová republika Jugoslávie (FNRJ) jako svazový stát rovnoprávných národů, které svobodně vyjádřily svou vůli setrvat v Jugoslávii.303

Podoba poválečné Jugoslávie byla určena usnesením II. zasedání AVNOJ z 29. listopadu 1943 o vytvoření Jugoslávie na federálním základě. Na toto usnesení navazovala rozhodnutí zemských partyzánských antifašistických platforem. Okamžitě po skončení války uchopili komunisté v jednotlivých částech Jugoslávie politickou moc. Státoprávní decentralizace byla znehodnocována vnitřním politickým centralismem Komunistické strany Jugoslávie (KPJ), na níž stála politická moc v zemi. Významným prvkem byla také Jugoslávská lidová armáda (JNA), jež v podstatě vznikla přeměnou z dosavadních NOV i POJ. Poměr národů a národností v poválečné Jugoslávii byl podřízen postulátu „bratrství a jednoty“.

3.2.2 Období centralizovaného federalismu (1946 – 1953)

Ústavodárné skupštině vzešlé z voleb304 předložila návrh ústavy svazová vláda. Ústava mínila vymezit základní principy sociálně-ekonomického, politického a národního života a státního zřízení. Soudobí autoři akcentovali lidový charakter ústavy a fakt, že ústava má být obrazem zvláštního typu lidového státu, „ve kterém je moc od základu do vrcholku ve všech svých projevech a realizacích v rukou pracujícího lidu města a vesnice, základních lidových mas, resp. velké většiny národů Jugoslávie“.305 Jugoslávská ústava patřila mezi první ústavní texty přijaté po druhé světové válce,306 když k jejímu přijetí došlo již 31. ledna 1946.307 Na to navázaly ústavy republik a statuty autonomních oblastí.308

Ústavu FNRJ z 31. ledna 1946 a republikové ústavy z let 1946 až 1947 a první statuty autonomních oblastí z roku 1948 Fira vnímal jako završení procesu ústavněprávního konstituování

303 Deklaracija o proglašenju Federativne Narodne Republike Jugoslavije, 29. novembar 1945 [online]. 1945-11-29 [cit. 2015-04-15]. Dostupné z: http://www.arhivyu.gov.rs/active/sr- latin/home/glavna_navigacija/leksikon_jugoslavije/konstitutivni_akti_jugoslavije/deklaracija_o_progl asenju_fnrj.html. 304 Ze 7 413 214 voličů, kterých se zúčastnilo voleb, hlasovalo 6 574 975 (88,69 %) pro kandidáty Lidové fronty. Schůze Ústavodárné skupštiny osmnáct dnů po volbách a dva roky po II. zasedání AVNOJe prohlásila Jugoslávii federální lidovou republikou. – podrobně PIJADE, Moša. The Feat of the National Assembly. The New Yugoslav Law. 1950-05, roč. 1, č. 1, s. 4. 305 DJORDJEVIĆ, Jovan. Povšechný význam ústavy FNRJ. Právník. 1947, roč. 84, č. 3, s. 76. 306 Tamtéž, s. 77. 307 FILIP, 1983, op. cit., s. 287. 308 Dne 31. prosince 1946 byly přijaty Ústavy Lidové republiky Bosna a Hercegovina, Lidové republiky Černé Hory a Lidové republiky Makedonie, dne 16. ledna 1947 byla přijata Ústava Lidové republiky Slovinsko, následujícího dne Ústava Lidové republiky Srbsko a o den později 18. ledna 1947 pak Ústava Lidové republiky Chorvatsko. Statuty Autonomní oblasti Vojvodina v Lidové republice Srbsko a Autonomní kosovsko-metohijské oblasti byly přijaty v roce 1948.

64 federace.309 Ústava z roku 1946 se v komparaci s dalšími jugoslávskými ústavami vyznačovala relativní krátkostí, když ji tvořilo jen 139 článků. Ačkoliv je nesmírně svádivé jednotlivé jugoslávské ústavy podrobit podrobnému rozboru, zaměřím se toliko na klíčová ustanovení. Ústava310 koncipovala FNRJ jako federální lidovou republiku, společenství rovnoprávných národů, které jsou založeny na právu na sebeurčení včetně práva na odtržení a které vyjádřily svou vůli žít společně ve federálním státu (čl. 1) Ústavy. Dále pak Ústava vyjmenovávala jednotlivé svazové republiky a v případě Srbska výslovně uváděla také autonomní oblast Vojvodina a autonomní Kosovsko-metohijskou oblast (čl. 2). Republiky byly ve své suverenitě omezeny jen právy a povinnostmi federace (čl. 9).311 Federativní forma uspořádání realizovaná v Jugoslávii byla silně determinována sovětským vzorem, tedy ústavou z roku 1936.312 Jugoslávská federace byla budována zdola, v dobové teorii pak byla akcentována participace národů, které se rozhodly na federaci podílet.313 Pozitivní aspekty federace nicméně mohly být v Jugoslávii rozvinuty jen v omezené míře, kdy státoprávní decentralizace byla devalvována vnitřním politickým centralismem, který reprezentovala KPJ. Právě KPJ měla ve státě hegemoniální postavení a reálnou politickou moc, navíc se opírala o JNA, která vznikla přerodem z NOV i POJ, přičemž partyzánské oddíly si svou prestiž vybojovaly v bitvách druhé světové války. Projevem koncepcí KPJ projektovaných do ústavy byl koncept centralizovaného federalismu bez asimilačních či hegemonistických prvků.314

Přelomovým okamžikem ve vývoji Jugoslávie se stal 28. červen 1948. Toho dne byla zveřejněna osmibodová rezoluce Informačního byra, přijatá jednomyslně zástupci Bulharské dělnické strany, Rumunské dělnické strany, Maďarské strany pracujících, Polské dělnické strany, Všesvazové komunistické strany (bolševiků), Komunistické strany Francie, Komunistické strany Československa a Komunistické strany Itálie. Rezoluce se týkala situace v KPJ,315 jejíž zástupci se

309 FIRA, 1986, op. cit., s. s. 42. 310 Ustav Federativne Narodne Republike Jugoslavije, 31. januar 1946 [online]. 1946-01-31 [cit. 2015- 06-05]. Dostupné z: http://www.arhivyu.gov.rs/active/sr- latin/home/glavna_navigacija/leksikon_jugoslavije/konstitutivni_akti_jugoslavije/ustav_fnrj.html. 311 K poměru mezi republikami a federací – podrobně STEFANOVIĆ, Jovan. The Relationship between the Federation and the Peoples Republics under the New Federal Constitutional Law. The New Yugoslav Law. 1952, roč. 3, č. 3-4, s. 19-24. 312 FIRA, Aleksandar. Ustavno pravo. Beograd: Privredni pregled, 1976, s. 97-98. 313 KRISTAN, Ivan. Federalizem v ustavnem sistemu nove Jugoslavije. In: Prispevki za zgodovino delavskega gibanja, 1982, s. 238. 314 ĐORĐEVIĆ, Jovan. Ustavno pravo. Beograd: Savremena administracija, 1978, s. 336. 315 Informační byro nejprve uvedlo zjištění, že vedení KPJ provádí v základních otázkách zahraniční a vnitřní politiky nesprávnou linii znamenající ústup od marxismu-leninismu, přičemž Informbyro schválilo postup ÚV VKS(b), které převzalo iniciativu odhalení nesprávné politiky CK KPJ a především Tita, Kardelja, Đilase a Rankoviće. Dále (v bodu dva) byla kritizována údajně nevraživá politika KPJ v poměru k SSSR a jeho specialistům a občanům, která je neslučitelná s marxismem- leninismem a hodí se „jen pro nacionalisty“. V bodu tři byl pak kritizován ústup od pozic dělnické třídy a rozkol s marxistickou teorií tříd a třídního boje, jugoslávští vedoucí činitelé měli vést nesprávnou politiku na vesnici a mají scházet z marxisticko-leninské cesty na cestu národnicko- kulacké třídy, koncepce jugoslávských vůdců měla porušovat poučky marxismu-leninismu a hodila se

65 údajně na schůzku Informbyra odmítli dostavit. Ačkoliv oficiálním důvodem měl být odklon vedení KPJ od zásad marxismu-leninismu, ve skutečnost se jednalo o razantní zásah sovětského vedení do vývoje na Balkáně, kde bez souhlasu Stalina mínil Tito vytvořit jugoslávsko-bulharsko- albánskou federaci. Ostrým výpadem proti KPJ pak mínilo sovětské vedení zdůraznit, že nemíní akceptovat jakékoliv lokální variace cesty k socialismu.

Jugoslávie se sovětskému tlaku vzepřela, což vyvolalo několikaletou krizi způsobenou vojenským i hospodářským bojkotem ze strany východoevropských států, což Jugoslávie kompenzovala spoluprací se Západem.316 Z hlediska ústavního nastavení vyústila ostrakizace Jugoslávie v teoretické úvahy o podobě jugoslávského socialismu. Hlavním ideologem byl Edvard Kardelj, jenž odmítl leninské deformace a volal po návratu k marxistickému učení.317

Změny v organizaci Jugoslávie naznačovalo odevzdání státních hospodářských podniků a vyšších hospodářských sdružení do správy pracovních kolektivů v roce 1950, reorganizace národních výborů, uvozená 1. dubna 1952 na půdě svazového parlamentu Kardeljovým projevem kritizujícím poměry v Sovětském svazu,318 proměna KPJ (1952) a v lednu 1952 zveřejněná zmínka

„pro maloburžoazní nacionalismus“. Kritizována (v bodu 4) měla být snaha KPJ revidovat marxisticko-leninské učení o straně jako základní vedoucí a řídící síly v zemi. Na veřejnosti měla vystupovat Lidová fronta, zatímco KPJ nevystupovala vlastním jménem před lidem, což mělo podkopávat stranu jako samostatnou politickou sílu. Politika CK KPJ měla dle Informbyra podkopávat samu existenci komunistické strany a měla skýtat nebezpečí degenerace jugoslávské lidové republiky. Na to navazoval bod 5, podle něhož v KPJ nebyla stranická demokracie, nebyla naplňována zásady volitelnosti, nebylo kritiky a sebekritiky, kritizováno bylo sesazení Žujoviće a Hebranga za kritiku protisovětské koncepce vedoucích KPJ. V bodu 6 bylo uvedeno, že vedení KPJ na bratrskou pomoc ostatních komunistických stran údajně vytvářející podmínky „k nejrychlejší nápravě spáchaných chyb“ reagovalo (stiženo „přepjatou ctižádostí, velikášstvím a domýšlivostí“) nikoliv přijetím kritiky a nápravou chyb, ale své chyby popřelo, čímž opět mělo porušit učení marxismu-leninismu o poměru politické strany ke svým chybám. Kritizován byl výslovně vedle Tita i Kardelj, který měl v dubnu 1948 na zasedání skupštiny FNRJ uvést, že v Jugoslávii jsou sečteny dny všech zbytků vykořisťování člověka člověkem, což při současném stavu Jugoslávie mělo být jen nemarxistické dobrodružství. Deklarace KPJ měly být falešnou a demagogickou taktikou k zakrytí kancelářského dekretování. Podle bodu 7 se komunistické strany vyslovily k odmítnutí KPJ řešit situaci na Informačním byru. Odmítnutí vyslechnout kritické připomínky mělo znamenat porušení rovnoprávnosti komunistických stran a mělo představovat požadavek na kreaci privilegovaného postavení pro KPJ. Podle bodu 8 pak CK KPJ svým postupem „staví sebe a jugoslávskou komunistickou stranu mimo rodinu bratrských komunistických stran, mimo jednotnou komunistickou frontu a tudíž mimo řady Informačního byra“. Důvodem situace v KPJ měla být skutečnost, že funkce nabyly nacionalistické elementy. Informbyro se obrátilo na „zdravé síly KPJ“, aby donutilo vedoucí činitele „otevřeně a čestně přiznat své chyby a napravit je, rozejít se s nacionalismem, vrátit se k internacionalismu a všemožně upevňovat jednotnou socialistickou frontu“, anebo současné vedení KPJ vystřídat (podrobně Rudé právo. 1948-06-29, roč. 28, č. 151, s. 1 a 3). V listopadu 1949 pak byla přijata další rezoluce Informbyra, která se vyslovila, že Titova klika od buržoazního nacionalismu přešla k „přímé zradě zájmů Jugoslávie“, přičemž nebyla opomenuta akcentace toho, že s těmi, kteří šli stejnou cestou jako Tito – jmenovitě László Rajk, Trajčo Kostov a Rudolf Slánský – „zúčtoval lid“, zatímco Titovi jedinému se mělo podařit oklamat masy (FILIP, Zdeněk. Jugoslávská ústava – ústava fašistického státu. Právník. 1953, roč. 92, s. 402). 316 PELIKÁN, Jan. Jugoslávie a východní blok 1953-1958. Praha: Karolinum, 2001, s. 17. 317 HLADKÝ, Ladislav. Dějiny Slovinska a Slovinců. (přednáška) Brno: FF MU, 22. 11. 2010. 318 KARDELJ, Edvard. On the Law on Peoples Committees. The New Yugoslav Law. 1952, roč. 3, separate booklet, s. 13-22.

66 v Borbě o nevyhnutelnosti změn v ústavních normách, které by korespondovaly změnám v politickém a společenském systému.319 Ve dnech 2. až 7. listopadu 1952 se v Zagrebu uskutečnil VI. kongres KPJ, který se usnesl na přejmenování KPJ ve Svaz komunistů Jugoslávie, což mělo podtrhnout budování jugoslávského samosprávného socialismu.320 V lednu 1953 pak došlo k přijetí ústavního zákona o základech společenského a politického zřízení FNRJ a svazových orgánech moci.

3.2.3 Období institucionalizace a upevňování samosprávy (1953 – 1963)

Významná distinkce mezi Ústavou 1946 a ústavním zákonem o základech společenského a politického zřízení FNRJ a svazových orgánech moci z ledna 1953 byla skutečnost, že kompetence federace byly vymezeny pouze výčtem práv a povinností federace za současného určení, jaké funkce jsou nezbytné pro existenci federativního státu a které jsou odůvodněny sjednocením národů do jediného společenství. Ústavní zákon z roku 1953 počítal se státní, ekonomickou a celní jednotou federace s tím, že obchod napříč federací nebude omezován a limitován žádným republikovým aktem. Z hlediska úrovní měla mít Jugoslávie orgány federální, republikové a místní, z hlediska skupin pak zastupitelské (svazové a republikové lidové shromáždění a lidové výbory), výkonné orgány svazového a republikových parlamentů, správní orgány a soudy.321

Ačkoliv ústavní zákon měl v první řadě směřovat v decentralizaci státního aparátu a jeho demokratizaci,322 není bez zajímavosti, že některé počáteční úvahy zůstaly jen ve stádiu návrhu. Ústavní zákon z roku 1953 ve svém původním návrhu totiž počítal s ustanoveními o svrchovanosti lidových republik nacházející se pod ochranou federace, čemuž měly korelovat republikové ústavní zákony mutatis mutandis počítající s možností přenosu části svrchovanosti z republik na federaci.323 Tyto návrhy se v konečné verzi federální úpravy i republikových úprav nakonec neobjevily, materie svrchovanosti ovšem byla nadále skloňována s poukazem na čl. 9 odst. 2 účinné Ústavy z roku 1946 za současné artikulace, že Ústava 1946 i ústavní zákon z roku 1953 chápou suverenitu nikoliv jako právní kategorii, ale jako kategorii politickou.324

Významný dopad měl ústavní zákon na svazový parlament, který byl sice nadále

319 FILIP, 1953, op. cit., s. 402. 320 FIRA, 1976, op. cit., s. 108. 321 The Structure of the Federal People's Republic of Yugoslavia. The New Yugoslav Law. 1952, roč. 3, č. 3-4, s. 53. 322 FIRA, 1986, op. cit., s. s. 50-51. 323 Podrobně ŠNUDERL, Maks. Sovereignty According to the Constitutional Law. The New Yugoslav Law. 1952, roč. 4, č. 1-2, s. 18-19. 324 Tamtéž, s. 18-19, 22.

67 dvoukomorový, nicméně namísto Svazové rady a Rady národů,325 jej tvořila Svazová rada a Rada výrobců. Rada národů ve skutečnosti nezanikla, jak nesprávně uváděl Zdeněk Filip,326 když v rámci Svazové rady existovala zvláštní skupina zástupců republikových a oblastních skupštin, která za určitých okolností vystupovala nadále jako Rada národů jako vetující činitel v případě změn ústavy a či svazového státního plánu.327 V tomto ohledu by bylo možné hovořit o systému 2,5 komorového parlamentu, jak jsme jej znali také v podmínkách Československa v letech 1969 až 1992.

Federálnímu ústavnímu zákonu z roku 1953 odpovídaly analogické úpravy v jednotlivých republikách.

Ve státech sovětské sféry vlivu byl ústavní zákon z roku 1953 předmětem kritiky a všemožných zaručených zpráv o ingerenci Západu do jeho přijímaní. Tiskový orgán Komunistické strany Rakouska Österreichische Volksstimme přispěchal po přijetí ústavního zákona se zprávou, že z beogradských diplomatických kruhů zjistil, že autorem ústavního zákona měl být velvyslanec USA George Allen.328 Československé Rudé právo se ústavnímu aktu z ledna 1953 po jeho přijetí okamžitě nevěnovalo. Raději hned následujícího dne zmínilo zprávu o stávkách a demonstracích dělníků v Jugoslávii.329 Ústavněprávní „analýzu“ ústavního zákona, považovaného autorem za novou ústavu, přinesl Zdeněk Filip, který ústavní zákon hodnotil jako fašistickou ústavu, což odůvodnil přítomností konstrukcí „mussoliniovského korporativního státu“. Dalším kritizovaným bodem byla likvidace vlády a její nahrazení státními sekretariáty (což měl být vedle USA jediný případ takové organizace exekutivy na světě) a konečně dekretální pravomoc prezidenta.330 Označování tehdejší Jugoslávie za fašistický stát bylo naprosto běžné.331 Je nicméně patrně, že ačkoliv ústavní zákon z roku 1953 reglementoval ústavní materii, nepředstavoval náhradu Ústavy 1946, nýbrž jeho poměr k Ústavě z roku 1946 byl obdobný jako poměr ústavního

325 Čl. 52 Ústavy 1946. In: Ustav Federativne Narodne Republike Jugoslavije, 31. januar 1946 [online]. 1946-01-31 [cit. 2015-06-05]. Dostupné z: http://www.arhivyu.gov.rs/index.php?download_command=attachment&file_command=download&fi le_id=42688&file_type=oFile&modul=Core%3A%3AFileManagement%3A%3AcFileModul. 326 Zdeněk Filip ve svém příspěvku v Právníkovi v roce 1953 uvedl, že „Titovský režim zavedl tuhý, byrokratický centralismus a právo jugoslávských národů na sebeurčení, jež obsahoval první článek ústavy, nebylo vůbec pojato do nové ústavy. Tím je likvidován „več národností“, který byl jednou z rovnoprávných komor skupštiny. Jugoslávští mocipáni Tito a spol. tím zcela cynicky dali najevo, že přestávají uznávat Jugoslávii jako národnostní stát.“ (srov. FILIP, 1953, op. cit., s. 403.) 327 Čl. 45 ústavního zákona o základech společenského a politického zřízení FNRJ a svazových orgánech moci. In: Службен лист на ФНРЈ бр. 3 [online]. 1953-01-14 [cit. 2015-01-07]. Dostupné z: http://www.slvesnik.com.mk/Issues/1CE0D30E385E1D4F8CB0799556736E2D.pdf. 328 FILIP, 1953, op. cit., s. 403. 329 Rudé právo. 1953-01-14, roč. 33, č. 14, s. 4. 330 Podrobně FILIP, 1953, op. cit., s. 401-403. 331 Deskripce FNRJ jako fašistického státu byla přítomna v monografiích (například Jugoslavie pod botou fašismu. Praha: Slovanské nakladatelství, 1949, 71 s. či NOVAK, Antun. Byl jsem ve službách Tita. Praha: Mír, 1951, 75 s.), ale také v dobových článcích – zmíním například dva v časopisu Slovanský přehled (Politická situace v Jugoslávii. Slovanský přehled. 1949, roč. 35, č. 1-2, s. 20-23. či článek Titův případ zrady. Slovanský přehled. 1951, roč. 37, s. 421-422.).

68 zákona o československé federaci (č. 143/1968 Sb.) k Ústavě z roku 1960 (č. 100/1960 Sb.). Moša Pijade na zasedání Legislativního odboru Rady národů pak již 30. prosince 1952 v rámci rozpravy výslovně zmínil, že Ústava z roku 1946, ústavní zákon z roku 1953 a případné další ústavní zákony budou označovány jako ústava s malým počátečním písmenem,332 což potvrzuje, že jugoslávská ústava byla polylegální.

Při komparaci československých a jugoslávských soudobých zdrojů je zřejmé, že českoslovenští autoři buď neměli přístup k jugoslávským zdrojům, anebo tyto úmyslně přehlíželi. Jedině tak jde vysvětlit, že stěžejní kritika ústavního zákona vycházející z teze, že ústavní zákon narušuje charakter jugoslávské federace likvidací Rady národů, a konečně, že ústavní zákon zrušuje Ústavu 1946, byla demontována a vyloučena již v rámci přípravy ústavního zákona v prosinci 1952. Otázku Rady národů na zasedání legislativního odboru Svazové rady rozebral sám tehdejší místopředseda svazové vlády Edvard Kardelj, jenž uvedl důvody, proč není v ústavním zákoně Rada národů koncipována jako samostatná komora. Kardejl zejména zdůraznil limitovanou kompetenci Rady národů, což mělo zakládat důvod, aby třetí komora parlamentu trvale neexistovala, a dále vysvětlil, proč Rada národů nemůže zaniknout zcela, když by to dalo důvod k přemýšlení, zda nejsou snižována práva republik.333

Ke zklidnění sovětsko-jugoslávského poměru začalo docházet postupně po smrti Stalina v březnu 1953,334 nicméně přelomovým okamžikem a faktickým ukončením roztržky byla až sovětská státní návštěva v Beogradu v květnu 1955. Do Jugoslávie tehdy zavítala delegace pod vedením Nikity Sergejeviče Chruščova (dalšími členy delegace byli předseda Rady ministrů SSSR Nikolaj Alexandrovič Bulganin, jeho první náměstek Anastáz Ivanovič Mikojan, předseda zahraničního výboru Sovětu národností Nejvyššího sovětu SSSR a šéfredaktor Pravdy Dmitrij Trofimovič Šepilov, první náměstek ministra zahraničí Andrej Andrejevič Gromyko a náměstek ministra zahraničního obchodu Pavel Nikolajevič Kumykin). Chruščov měl projev již na beogradském letišti, kde jej přivítala velká delegace jugoslávských funkcionářů v čele s Titem (a dále s Kardeljem, Rankovićem a zástupci svazových a republikových orgánů, armády, vědeckých ústavů a tisku), a v tomto projevu Chruščov uvedl, že v letech národněosvobozeneckého boje za druhé světové války a po osvobození Jugoslávie byly „navázány nejlepší vztahy mezi národy Sovětského svazu a Jugoslávie“, nicméně později „byly tyto dobré vztahy narušeny“. Chruščov poté doslova uvedl „upřímně litujeme toho, co se stalo a rozhodně odklízíme všechen nános tohoto období (…) Pečlivě jsme prostudovali materiály, na nichž se tehdy zakládala těžká obvinění a urážky vznesené proti jugoslávským činitelům. Fakta ukazují, že tyto materiály vyrobili nepřátelé lidu, zavrženíhodní agenti imperialismu, kteří se podvodně vloudili do řad naší strany. (…) Jsme

332 Билтен занонодавних одбора Већа народа и Савезног већа. Београд: Југословенско штампарско предузеће, 1953, s. 40-41. 333 Tamtéž, s. 238. 334 Podrobně PELIKÁN, Jan. Jugoslávie a východní blok 1953-1958. Praha: Karolinum, 2001, s. 17-52.

69 ochotni učinit vše, (…) abychom odstranili všechny překážky stojící v cestě úplně normalizace.“335 V duchu mimo jiné další normalizace vztahů se nesla také deklarace SSSR a FNRJ z 2. června 1953.336

V prosinci 1960 byly zahájeny práce na nové jugoslávské ústavě. V září 1962 byl návrh ústavy předložen Svazové lidové skupštině k projednání a následovala několikaměsíční diskuse o návrhu, které se mělo zúčastnit téměř sedm milionů občanů Jugoslávie. Předloženo pak bylo několik desítek tisíc návrhů a doplňků.337 Příprava republikových ústav začala až s prodlením na podzim 1961.338

Svazový parlament ústavu přijal na svém zasedání 7. dubna 1963. Kavčič ve svých memoárech k přijímání ústavy zkonstatoval, že pro ústavu hlasovali všichni. Ač Kavčič měl za to, že ústava je daleka toho, aby představovala kvalitativní změnu, věřil, že nová ústava podstatně zlepší vztahy mezi národy a možnosti republik.339

3.2.4 Období snah o korekci podceňované národnostní otázky (1963 – 1967)

Ústava z roku 1963 organicky navazovala na dosavadní jugoslávský ústavní vývoj od roku 1943 a přinesla zcela očividnou změnu spočívající ve změně názvu státu z FNRJ na SFRJ. Po Sovětském svazu a Československu tedy byla Jugoslávie třetím státem, kde bylo dosaženo socialismu. Přijetí nové ústavy bylo odůvodněno zejména tím, že dosavadní polylegální ústava dostatečně nereflektovala dosavadní vývoj Jugoslávie.340 Z hlediska struktury měla Ústava čtyři části, když se dělila na základní zásady, dále na část reglementující fundamentální principy společensko- politického zřízení z perspektivy pracujícího člověka a společenských kolektivů, na část upravující základní principy organizace federace a konečně část závěrečných a přechodných ustanovení.341 Jugoslávská Ústava z roku 1963 fixovala institut samosprávy pracujících v pracovních organizacích a samosprávy v obci a jiných společensko-politických pospolitostech, jejichž nejvyšším orgánem byla shromáždění (skupštiny).342 Koncipování republik a federace na bázi společensko-politické pospolitosti jako fundamentu jugoslávského ústavního vývoje pak směřovalo

335 Rudé právo. 1955-05-27, roč. 35, č. 145, s. 3. 336 Podrobně Rudé právo. 1955-06-03, roč. 35, č. 152, s. 3. 337 MENCER, Gejza. K mezinárodněprávním aspektům nové ústavy Jugoslávie. Časopis pro mezinárodní právo. 1963, roč. 7, s. 253. 338 Srov. Sejni zapiski Ljudske skupščine Ljudske republike Slovenije (Četrti sklic): Seje 9. aprila 1963. Ljubljana: Ljudska skupščina Ljudske republike Slovenije, 1963, s. 105. 339 KAVČIČ, Stane. Dnevnik in spomini. Knj. 1, (1972-1979). Ljubljana: Časopis za kritiko znanosti, 1988, s. 133-134. 340 KARDELJ, Edvard. On the Principles of the Preliminary Draft of the New Constitution of Socialist Yugoslavia. The New Yugoslav Law. 1962, roč. 13, č. 3-4, s. 3. 341 Podrobně LAKATOŠ, Michal. K otázce koncepce společensko-politického systému socialistického typu v jugoslávské ústavě z roku 1963. Právník. 1964, roč. 103, č. 3, s. 220-221. 342 Tamtéž, s. 224-225.

70 v závěr zásadní rovnoprávnosti republik s federací, pročež se o jugoslávském federalismu začalo hovořit jako o kooperativním federalismu.343

Shromáždění tedy existovala od obecní úrovně, kdy obec byla koncipována jako základní element státního řízení společnosti. Na úrovni republik, oblastí a federace pak existoval pětikomorový parlament: Svazová rada (v rámci ní pak ještě existovala Rada národů), Hospodářská rada, Osvětová a kulturní rada, Sociální a zdravotní rada a Organizačně politická rada, přičemž tyto rady měly (s výjimkou poslední jmenované organizačně-politické rady) reprezentovat pracující zaměstnané v těchto jednotlivých oblastech. Multiplikaci rozhodování pak mělo bránit ustanovení, podle něhož řešení téže věci má spadat do kompetence nejvýše dvou rad,344 přičemž právě jednou z rad musela být Svazová rada, jež mohla rozhodovat samostatně anebo ve spojení s jinou radou.345

S ohledem na federální uspořádání integrující šest rovnoprávných republik a dále s přihlédnutím na existenci široké společenské samosprávy a širokou kompetenci republikových orgánů, byl k ochraně ústavnosti zřízení Ústavní soud, což představovalo primát mezi socialistickými státy, byť někteří autoři byli schopni dohledat počátky ústavního soudnictví v některých orgánech Sovětského svazu již ve dvacátých letech dvacátého století.346 Ústavní soudy pak vznikly také na úrovni jednotlivých republik a později také v obou autonomních oblastech.347

Federální jugoslávská Ústava z roku 1963 v rámci základních zásad současně také precizovala princip práva sebeurčení, když konstatovala, že jde o právo, jež je spjato s právem na národní nezávislost, což implikuje právo každého národa budovat svobodně svůj politický a společenský systém, a to cestami a prostředky, jež si svobodně zvolí. Ústava pak také legalizovala ozbrojené národně osvobozenecké hnutí jako realizaci práva každého národa na sebeurčení.348

Ani ústavní nastavení z roku 1963 neměla dlouhého trvání, když sám Kardelj v listopadu 1965 hovořil o nutnosti reformy k zajištění řádného fungování ekonomiky, čemuž měla napomoci úplná politická autonomie republik.349 Od roku 1964 ostatně na Tita stran nutnosti reformy

343 FILIP, 1983, op. cit., s. 288. 344 LAKATOŠ, 1964, op. cit., s. 225. 345 Čl. 173 až 178 Ústavy SFRJ z roku 1963. In: Federální ústavy. 1. Praha: Ústav st. správy, 1969, s. 107-108. 346 BLAHOŽ, Josef. Několik námětů k modelu ústavního soudnictví ČSSR a ČSR. Právník. 1969, č. 5, s. 353. 347 Republikové ústavní soudy začaly fungovat 15. února 1964, v případě autonomních oblastí fungovaly od roku 1969 nejprve zvláštní sekce nejvyšších soudů, ústavní soudy pak vznikly až v roce 1971 (KOLUMBER, David. Stručný přehled a srovnání ústavního soudnictví v Jugoslávii a v Československu. In: Dny práva 2013 – Days of Law 2013: Část VII. Soudy a soudnictví v historickém kontextu. Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. VII-163-VII-164.). 348 Podrobně MENCER, 1963, op. cit., s. 252-255. 349 PIRJEVEC, Jože. Jugoslávie 1918-1992: vznik, vývoj a rozpad Karadjordjevicovy a Titovy Jugoslávie. Praha: Argo, 2000, s. 292-293.

71 směřující k posílení role republik a oblastí zejména v ekonomické oblasti naléhaly také ZKS, SKH a SKK.350 Tito ovšem posílení role republik kritizoval.351 Reformisté (kromě Kardelje Sergej Kraigher či Vladimír Bakarić) se dostávali stále více do střetu s konzervativní frakcí kolem Aleksandara Rankoviće. Konzervativci kritizovali zejména údajné preferování Slovinska a Chorvatska. Do sporu se vložil i sám Tito, který se vymezil proti těm, kdo nerespektují výstupy vrcholných orgánů,352 tedy jeho kritika směřovala zejména do řad konzervativců, nicméně sesazení konzervativců s poukazem na reformy bylo nemožné, když se proti reformám stavěly také srbské a černohorské elity,353 tedy případné odstavení konzervativců při akcentaci nutnosti ekonomických reforem (fakticky posilujících postavení republik) by mohlo vyvolat tenze, a proto k sesazení Rankoviće posloužilo údajné zneužívání tajné policie a dokonce plány Rankoviće na sesazení Tita.354 Ranković pak byl sesazen z funkce na 4. mimořádném zasedání pléna SKJ, které se uskutečnilo 1. července 1966 na Brionských ostrovech.355

Odstavení Rankoviće a ostré vystoupení proti konzervativcům pak vytvořilo podmínky k dalším reformám jugoslávského ústavního systému. Ostatně již v roce 1966 začala veřejná diskuse o novelizaci svazové Ústavy.356 Na konci roku 1966 vyvstaly problémy s čerpáním dotací z Fondu pro nerozvinuté republiky, přičemž s ohledem na stanovisko bosensko-hercegovské a srbské reprezentace rozhodnutí v této věci musela přijmout Rada národů. Ta se sešla 27. ledna 1967 a na tomto zasedání rozhodla o ustanovení skupiny pro přípravu změn Ústavy, které by posílily role republik, tedy které by směřovaly k reformě postavení Rady národů, přičemž zájem

350 RUDOLF, 2009, op. cit., s. 304. 351 CABADA, 2005, op. cit., s. 85-87. 352 TEJCHMAN, Miroslav; LITERA, Bohuslav. Moskva a socialistické země na Balkáně 1964–1989: Vnější a vnitřní aspekty vývoje a rozpadu sovětského bloku na Balkáně. Praha: Historický ústav AV ČR, 2009, s. 58-59. 353 PIRJEVEC, 2000, op. cit., s. 295-298. 354 Srov. ŠTĚPÁNEK, Václav. Jugoslávie - Srbsko - Kosovo: kosovská otázka ve 20. století. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s. 190. 355 Zasedání Brionského pléna zahájil Tito, který hovořil v úvodním projevu o ohromných chybách, ke kterým došlo v práci orgánů jugoslávské bezpečnosti a které zabránily realizaci závěrů VIII. kongresu SKJ. Tito uvedl, že se nejedná o vinu jednotlivce, ale o frakční boj jedné skupiny, které šlo o moc, čímž ohrozila socialistický vývoj Jugoslávie. Tito dále hovořil o tom, že situace v Jugoslávii připomínala dobu po sovětsko-jugoslávské roztržce, kdy se vytvořila nedůvěra jednoho vůči druhému. Tito poté v projevu věnoval pozornost Rankovićovi, jehož zásluhy sice uznal, ale uvedl, že byla chyba, že za otázku vnitřní bezpečnosti byl zodpovědný právě Ranković a nebyla tato materie kontrolována SKJ, což už mělo být řešeno v roce 1962, nicméně bez výsledku. Tito uvedl, že není možné odpouštět, aby se bezpečnost deformovala a vytvořila soustavu činící nátlak na společnost. S referátem poté vystoupil Krste Crvenkovski, předseda vyšetřovací komise, jenž analyzoval práci bezpečnosti a její nedostatky spočívající v jejím údajném zneužívání pro politické cíle. Následně bylo navrženo, aby o své funkce přišel A. Ranković jako osoba zodpovědná za státní bezpečnosti a Svetislav Stefanović jako ministr vnitra SFRJ. „Samospráva rozhodně vyžaduje, aby všechny orgány společnosti byly pod veřejnou a společenskou kontrolou, vycházející z ústavních a právních norem,“ uvedla ve své zprávě vyšetřovací komise. Plénum poté přijalo demisi Rankoviće a věnovalo se otázkám dalšího vývoje SKJ, když vytvořilo komisi pro studium reorganizace SKJ – podobně Rudé právo. 1966-07-02, roč. 48, č. 180, s. 3. 356 RUDOLF, 2009, op. cit., s. 304.

72 republik na posílení své role byl markantní již od poloviny roku 1966.357

3.2.5 Období ústavních dodatků (1967 – 1974)

Několik dní po čtvrtém výročí přijetí Ústavy pak Svazová skupština schválila prvních 6 dodatků Ústavy, které vstoupily v účinnost v dubnu 1967.358 Dodatky se týkaly parlamentu, resp. Rady národů (dodatek I), Svazové výkonné rady (dodatek II), podmínek financování federací (dodatek III), odpovědnosti za ochranu Ústavou stanoveného zřízení a ustanovování prokurátora (dodatek IV), zastupování prezidenta se zrušením funkce viceprezidenta (dodatek V) a zastoupení prezidenta v působnosti vrchního velitele (dodatek VI).359 Již v roce 1967 pak jednotlivé republiky přijaly své ústavní dodatky, které reflektovaly změnu federální Ústavy, přičemž některé republiky již v roce 1966 ústavními dodatky zlikvidovaly dosavadní okresy. Třebaže jednotlivé republikové ústavní dodatky měly stejný smysl a účel, využily republiky novelizace svých ústav k přijetí dalších změn (ustanovování do určitých funkcí či v případě Chorvatska a Černé Hory změna počtu členů svých ústavních soudů).360

Svazová rada a Rada národů schválily ve čtvrtek 26. prosince 1968 sérii dodatků k Ústavě, které měly zajistit především to, aby v nejvyšších zákonodárných tělesech byly rovnoprávně zastoupeny velké i malé národnosti a tyto rovnoprávně participovaly na rozhodování a dále, aby byla umožněna vyšší míra vlivu pracujících na práci volených orgánů.361 Ústavní změny z roku 1968 pokračovaly v koncepci postupného posilování role jednotlivých republik, což naznačovaly již ústavní dodatky z roku 1967. V době přijímání ústavních dodatků v prosinci 1968 otřásaly Jugoslávií demonstrace v Tetovu vyvolané Albánci. Tyto demonstrace stranické struktury i veřejnost odsoudily s tím, že demonstranti „vystupují jako domnělí ochránci národnostních práv, ve skutečnosti však ztěžují důslednou realizaci politiky i praxe národnostní rovnoprávnosti“.362

Ústavní dodatky z roku 1968 se týkaly výslovného uvedení autonomních oblastí v úvodních partiích Ústavy SFRJ (dodatek VII),363 změn v organizaci a fungování Svazové

357 Srov. KRISTAN, Ivan. Dvodomni sistem v Jugoslaviji s posebnim poudarkom na razvoju Zbora narodov. In: Zbornik znanstvenih razprav Pravne fakultete Univerze v Ljubljani, 1970, s. 192-195. 358 DJORDJEVIĆ, Jovan. The First Constitutional Amendments. The New Yugoslav Law. 1967, roč. 18, č. 1-4, s. 3. 359 Podrobně Federální ústavy. 1. Praha: Ústav st. správy, 1969, s. 134-136. 360 DJORDJEVIĆ, 1967, op. cit., s. 11. 361 Rudé právo. 1968-12-27, roč. 49, č. 344, s. 3. 362 Tamtéž. 363 Do přijetí dodatku v prosinci 1968 byly autonomní oblasti zmíněny až v čl. 111 jako možnost pro oblasti se zvláštním národnostním složením nebo v oblastech s jinými zvláštnostmi, přičemž článek 111 výslovně zmiňoval Kosovo a Vojvodinu s poukazem na rozhodnutí Lidové skupštiny LR Srbsko z roku 1945 – srov. čl. 111 Ústavy SFRJ z roku 1963. In: Federální ústavy. 1. Praha: Ústav st. správy, 1969, s. 87.

73 skupštiny (dodatky VIII až XIV), změn samosprávy v pracovních organizacích (dodatek XV), vymezení práv a povinností republik a autonomních oblastí (dodatek XVI), změn v městech s více obcemi (dodatek XVII), precizace postavení autonomních oblastí Kosovo a Vojvodina (dodatek XVIII), které byly tímto zrovnoprávněny,364 a akcentace rovnoprávnosti národů (dodatek XIX).365

Ústavní dodatky z roku 1968 významným způsobem pozměnily podobu jugoslávské federace, když modifikovaly ústavní nastavení práv a povinností autonomních oblastí i samotné federace, jejíž povinností byla nově i ochrana práv a povinností autonomních oblastí. Autonomní oblasti získaly garanci nezměnitelnosti svých hranic bez souhlasu svých oblastních skupštin a v konečném důsledku ústavní dodatky vytvořily podklad také pro vytvoření samostatné justiční soustavy v autonomních oblastech. Autonomní oblasti tedy nadále byly součástí Srbska, nicméně byl jim přiznán také charakter konstitutivního prvku jugoslávské federace.366 V souvislosti s těmito ústavními změnami došlo k reorganizaci Svazové skupštiny, kde se Rada národů opět stala samostatnou komorou, přičemž Svazová rada zanikla.367

V listopadu 1968 se ukázalo, že kosovští Albánci nejsou se svým postavením v Jugoslávii spokojeni, přičemž volali po utvoření samostatné kosovské republiky, která by zahrnovala nejen Autonomní oblast Kosovo, ale také oblasti Makedonie a Černé Hory s majoritou albánského obyvatelstva, jehož natalita byla po druhé světové válce podstatně vyšší než natalita slovanského obyvatelstva, pročež se národnostní poměr v těchto oblastech po válce prudce měnil ve prospěch Albánců. Požadavky 1,5 milionu Albánců na vlastní svazovou republiku nicméně narážely na neochotu beogradského vedení, které se obávalo nejen choulostivosti situace, kdy by od Srbska byly utvořením kosovské republiky odtrženy významné lokality srbské historie, ale také toho, že by albánští nacionalisté své požadavky dále stupňovali a jejich výslednicí by bylo připojení Kosova k Albánii. Ústavní dodatky z roku 1971 měly dále posílit pozici autonomních oblastí směřující k vyrovnání jejich právního stavu s poměry svazových republik. Současně se počítalo se štědrými dotačními programy, které měly Kosovo modernizovat a podnítit jeho ekonomiku. Tyto dotace ze zejména slovinských a chorvatských zdrojů sice byly buď rozkradeny, anebo nebyly využívány účelně, nicméně po určitou dobu byly s to zajistit uklidnění situace v Kosovu.368 Navíc určité národnostní tenze byly v té době patrné také v Chorvatsku a v Srbsku. Jakékoliv rozpory byly

364 Do roku 1968 byla Vojvodina koncipována jako autonomní oblast a Kosovo jako autonomní region. Tuto distinkci pak lze skutečně vnímat jako snahu o rozlišení postavení obou lokalit (jak uvádí i profesor Kristan – srov. Monday, 1 September 2003 [online]. 2003-09-01 [cit. 2013-12-15]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/030901ED.htm.). 365 FIRA, 1976, op. cit., s. 117-120. 366 Podrobně FIRA, 1986, op. cit., s. s. 65-70. 367 Svazová skupština se skládala z Rady národů (jako rady delegátů republik a autonomních oblastí), Hospodářské rady, Osvětovo-kulturní rady, Sociálně-zdravotní rady (jako rady delegátů pracujících v pracovních pospolitostech příslušných oblastí práce) a Organizačně-politické rady (jako rady delegátů občanů v občinách). 368 Podrobně ŠESTÁK, 2009, op. cit., s. 540-546.

74 nicméně řešeny represí a sesazením vzpurných straníků.

V červnu 1971 pak Svazová skupština SFRJ jednomyslně schválila po předchozím schválení parlamenty všech šesti republik a obou autonomních oblastí dodatky Ústavy, které upravovaly poměry v jugoslávské federaci. Dodatky (XX až XLII) posílily postavení republik a autonomních oblastí SFRJ, jejichž jednota a soudržnost měla být v klíčových otázkách zajišťována společnými úmluvami. Z hlediska veřejných financí pak přešla rozhodovací kompetence z federální na republikovou úroveň.369 Klíčovou změnou pak bylo zřízení kolektivní hlavy státu – Předsednictva (dodatek XXXVI) – při konzervaci role Tita jako zcela výjimečného elementu v životě Jugoslávie.

Přijetí dodatků v roce 1971 spustilo proces reformy celkového ústavního systému, který vyústil 21. února 1974 v přijetí nové svazové ústavy. Projev k přijetí ústavy měl předseda Rady národů Mika Špiljak, jenž také omluvil nepřítomného prezidenta Tita. Nová ústava měla stvrzovat nové vztahy mezi federací, republikami a autonomními oblastmi, opírající se o jejich odpovědnost za realizaci vlastního rozvoje i rozvoje federace jako celku. Nová ústava předznamenala přijetí nejen nových republikových ústav,370 ale také uskutečnění nových voleb.371 Nová ústava měla zajistit stabilitu Jugoslávie po smrti Tita s tím, že ústavní nastavení vytvoří záruky a garance proti pokusům o nastolení jakékoliv formy osobní či vojenské diktatury či prosazení hegemonistických tužeb některého z jugoslávských etnik.372 Jedná se o projekci principu, který již při návštěvě Československa v srpnu 1968 zdůraznil sám Tito. Jugoslávský prezident v době pokládání základů československé federace zdůraznil, že pro federaci je nejdůležitější rovnoprávnost: veliké republiky nemají právo hegemonie nad těmi menšími, naopak ty více vyvinuté větší republiky pomáhají těm menším.373

Cabada nicméně upozorňuje na skutečnost, že nepřítomnost Tita při slavnostním zasedání v únoru 1974 nebyla náhodná. Ostatně ústavu samotnou nepodepsal Tito, nýbrž právě předseda Rady národů Špiljak.374 Tito se měl proti ústavě ostře vymezit, označit ji za rozpornou s „avnojskými“ principy a měl si postěžovat, že při jejím přijímání byl přehlasován Kardeljem a jeho stoupenci.375 Cabada dává toto Titovo exposé do souvislosti s projevy Tita z Karađorđeva ze

369 Rudé právo. 1971-07-02, roč. 51, č. 155, s. 7. 370 Dne 22. února 1974 byla přijata ústava Chorvatska, dne 25. února 1974 ústavy BiH, Černé Hory, Makedonie a Srbska, dne 27. února ústava Kosova a konečně 28. února 1974 ústavy Slovinska a Vojvodiny. Struktura těchto ústav republik i autonomních oblastí vykazovala vysokou míru podobnosti a notnou dávku inspirace svazovou ústavou (srov. FIRA, 1976, op. cit., s. 136-137). 371 Rudé právo. 1974-02-22, roč. 54, č. 45, s. 7. 372 Srov. ŠESTÁK, 2009, op. cit., s. 548. 373 Rudé právo. 1968-08-11, roč. 48, č. 221, s. 11. 374 Ustav Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije: sa amandmanima I do XLVIII: i ustavnim zakonima za sprovođenje Ustava SFRJ i amandmana: registar pojmova. Beograd: Poslovna politika, 1989, s. 3. 375 CABADA, 2005, op. cit., s. 87.

75 sklonku roku 1979. Tehdy měl Tito výslovně uvést, že byl proti Ústavě z roku 1974, a všechny, kteří pro ústavu hlasovali, označil za odpovědné za osud Jugoslávie. V tomto směru Tito uvedl, že jediný, kdo měl odvahu veřejně hlasovat proti, byl Radenko Mandić, který argumentoval rozporem ústavy se zásadami AVNOJe.376 Je nicméně otázkou, proč Tito v roce 1974 nevyužil svého kreditu a nezablokoval přijetí ústavy i pouhým vlastním vymezením se proti tomuto ústavnímu textu (pokud byl skutečně proti ústavě). Osobně se domnívám, že důvodem absence Titova rozhodného vystoupení proti Ústavě z roku 1974 byla Titova nerozhodnost, když Ústava sice mohla obsahovat ustanovení, s nimiž subjektivně nesouhlasil (například posílení role autonomních oblastí), nicméně také tato Ústava významným způsobem posilovala roli samotného Tita. Podobně jako Tito lavíroval v období střetu reformistů a konzervativců v polovině šedesátých let, v polovině sedmdesátých let nemínil vystoupit proti Ústavě, jejímž hlavním autorem byl Titův dlouholetý spolupracovník Edvard Kardelj.377 Ostatně Tito ve svém karađorđevském projevu dával bedlivý pozor na to, aby tehdy již nežijícího Kardelje příliš nekritizoval, byť bylo zřejmé, že s některými teoretickými konstrukty Kardelje přinejmenším nebyl plně ztotožněn.378

3.2.6 Období oslabování federace (1974 – 1988)

Ústava z roku 1974 měla odrazit v ústavní dimenzi změny společensko-politických vztahů, oficiálně pak „upravit a dále rozvíjet dosažené revoluční vymoženosti, upevnit právo a odpovědnost socialistických republik a socialistických autonomních oblastí na vlastní rozvoj a rozvoj jugoslávské pospolitosti jako celku“.379 Primárním cílem Ústavy, jak jsem již uvedl, bylo vytvoření podmínek, jež měly bránit, aby jakákoliv skupina či osoba získala v rámci Jugoslávie hegemonii a ohrozila tak dosavadní koexistenci národů a národností Jugoslávie. Ústava z roku 1974 byla federální ústavou s konfederativními prvky.380 Ačkoliv existenci některých rysů konfederace nelze přehlížet, jak vymezím na jiném místě této disertační práce, domnívám se, že jejich přítomnost nemůže směřovat k závěru, že Jugoslávie byla po roce 1974 konfederací. Některé konfederativní rysy nejsou nekompatibilní s federací, nicméně v Jugoslávii vystihnutelné znaky federace jsou neslučitelné se závěrem o konfederativním uspořádání Jugoslávie. Hlavním důsledkem Ústavy z roku 1974 byla atomizace Jugoslávie.381 Ústavní proces, nastolený již dodatky z roku 1971 a pokračující novou Ústavou z roku 1974, vytvářel z Jugoslávie zcela specifický příklad

376 Shodně tamtéž a dále přepis projevu – podrobně Testament Josipa Broza Tita – Karađorđevo 1979 [online]. 1979 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.index.hr/forum/97/povijest/tema/326406/testament-josipa-broza-tita--karadjordjevo-1979- godine-by-vjenceslav-cencic.aspx?p=3. 377 HLADKÝ, Ladislav. Dějiny Slovinska a Slovinců. (přednáška) Brno: FF MU, 22. 11. 2010. 378 Srov. Testament Josipa Broza Tita – Karađorđevo 1979 [online]. 1979 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.index.hr/forum/97/povijest/tema/326406/testament-josipa-broza-tita--karadjordjevo-1979- godine-by-vjenceslav-cencic.aspx?p=3. 379 ZDOBINSKÝ, Stanislav et al. Ústavní systémy socialistických zemí. Praha: Panorama, 1988, s. 398. 380 HLADKÝ, Ladislav. Dějiny Slovinska a Slovinců. (přednáška) Brno: FF MU, 22. 11. 2010. 381 Tamtéž.

76 federalismu, pro nějž byly typické časté proměny a ochota implementovat rozličné teoretické koncepce.382

Ústava z roku 1974 se svými 406 články patřila k nejrozsáhlejším ústavám na světě,383 v sedmi částech řešila celou řadu otázek, jež v některých případech již nelze plně považovat za materii nejvyšší důležitosti, která by měla být v ústavě reglementována.384 Samozřejmě je plně v kompetenci ústavodárce, jaké otázky v ústavě bude řešit. Ústava za fundamentální formu sdružování považovala základní organizace sdružené práce jako hospodářsko-právní kategorii organizovanou na samosprávném základě. Ústava počítala s organizováním občanů v lokálních pospolitostech, přičemž základní samosprávnou společensko-politickou pospolitostí byly občiny, které tvořily území republik, autonomních oblastí a v konečném důsledku také SFRJ. Orgánem společenské samosprávy pak byla skupština, přičemž jugoslávský skupštinský systém tvořily skupštiny občin, republik, autonomních krajů a Skupština SFRJ. Ústava z roku 1974 vymezila, že federálními jednotkami nejsou jen republiky, ale také obě socialistické autonomní oblasti, když tyto dvě oblasti a všech šest republik byly samosprávné společensko-politické pospolitosti.385 Na novou Ústavu v letech 1974 až 1982 navázalo na federální úrovni 609 zákonů a 5 300 vládních nařízení, na úrovni republik 600 až 700 zákonů a 3 až 4 tisíce vládních nařízení a konečně na úrovni společností, systémů, občin a korporací to bylo dalších dva miliony samosprávných a družstevních dohod. Dizdarević v tomto kontextu hovořil o hypertrofii normativismu.386

Specifikem Jugoslávie byla pak existence delegátského systému, kdy pracující volili stálé delegace v základních samosprávných organizacích, v místních pospolitostech a ve společensko- politických organizacích. Delegace základních samosprávných organizací a delegace místních pospolitostí pak ze svého středu volila delegáty do rady sdružené práce nebo rady místních pospolitostí skupštiny obce. Delegáty společensko-politické rady skupštiny obce volili občané přímo v tajných volbách. Kandidáty určoval Socialistický svaz pracujících Jugoslávie. Skupštiny obcí, resp. jejich rady, pak volily delegáty do skupštiny socialistických republik a skupštiny autonomních oblastí. Skupštiny obcí pak volily také členy Svazové rady, zatímco do Rady republik a oblastí volily skupštiny republik a skupština autonomních oblastí. Soudobá právní úprava řešila

382 Srov. FILIP, 1983, op. cit., s. 291. 383 Mezi nejdelší ústavy bývá řazena indická ústava s 465 články {Constitution Day: Some amazing facts on the Constitution of India. Indiatoday [online]. 2015-11-26 [cit. 2015-12-12] Dostupné z: http://indiatoday.intoday.in/education/story/constitution-day/1/531739.html.}, alabamská ústava s 287 články a 892 dodatky {Constitution of Alabama 1901 [online]. 2015 [cit. 2016-04-18] Dostupné z: http://alisondb.legislature.state.al.us/alison/codeofalabama/constitution/1901/toc.htm.}, kalifornská ústava s 360 články {California Law: Constitution [online]. 2015 [cit. 2015-07-09]. Dostupné z: http://www.legislature.ca.gov/port-const-toc.html.} a louisianská ústava s 325 články {Louisiana Constitution of 1974 [online]. 2015 [cit. 2015-07-09]. Dostupné z: http://senate.legis.state.la.us/documents/constitution/.}. 384 Například materie ozbrojených sil či hospodářského zřízení. 385 Podrobně ZDOBINSKÝ, 1988, op. cit., s. 398-404. 386 DIZDAREVIĆ, Raif. Od smrti Tita do smrti Jugoslávie: svědectví. Praha: Jan Vašut, 2002, s. 86.

77 nejen otázku výběru delegáta, ale také zakládala možnost jejich odvolání.387

Ústava z roku 1974 sice do značné míry přebírala koncepce zejména dodatků z roku 1971, nicméně přinesla také některé pronikavé změny. Její účinností došlo ke změně poměru mezi federací na straně jedné a republikami a autonomními oblastmi na straně druhé. Republiky a autonomní oblasti se staly primárními a výchozími entitami, jež na federaci jako útvar sekundární přenášejí určitou výseč kompetencí. V případě federace tedy platila enumerace jejích pretenzí, zatímco republiky a autonomní oblasti disponovaly kompetencí ve všech ostatních oblastech. V mnoha otázkách byl zaveden princip konsensu, který přikazoval,388 aby se v některých otázkách dohodlo všech šest republik a obě autonomní oblasti. V některých oblastech panoval princip prosté, v některých pak kvalifikované většiny.389 Domnívám se, že princip jednomyslnosti v některých otázkách není v kontrapunktu k existenci složeného státu, kdy jeho existence zajišťuje rovnost participujících entit a poskytuje jim určité garance a ochranu jejich zájmů. Je nicméně možné mít za to, že příliš široký rozsah otázek, v nichž je vyžadována jednomyslnost, může v konečném důsledku směřovat v neefektivitu a objektivní nemožnost fungování federálních institucí, kdy kterákoliv na ní participující entita je de facto s to realizovat právo absolutního veta a tedy zablokování činnosti federální instituce či federace jako celku. Ač lze v obecné rovině mít pochopení pro ústavní implementaci principu konsensu, nelze odhlédnout, že tato zásada při ústavním nastavení postavení Kosova a Vojvodiny směřovala v oslabení role Srbska. Proto lze bezesporu přisvědčit Pavle Nikolićovi, že srbská reprezentace v podstatě reprezentovala nikoliv Srbsko jako celek, ale jen jeho užší území bez autonomních oblastí a na rozdíl od ostatních republik mohlo být stanovisko Srbska vetováno nesouhlasem autonomních oblastí, které jsou součástí jeho republiky, přičemž autonomní oblasti měly zaručenu i možnost participace v ústředních orgánech federace.390

Ústava SFRJ z roku 1974 vymezovala, že ústavy republik a autonomních oblastí nemohou být v rozporu s federální Ústavou.391 V případě zákonů republik a autonomních oblastí

387 Podrobně ZDOBINSKÝ, 1988, op. cit., s. 408-409. 388 Například čl. 5 (změna hranic), čl. 279 (rozpočet), čl. 286 ve spojení s čl. 295 (enumerace otázek řešený Radou republik a oblastí, kde je třeba souhlasu skupštin republik a oblastí), čl. 398 (souhlas se změnou svazové ústavy) Ústavy SFRJ z roku 1974. In: Ustav Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije: sa amandmanima I do XLVIII: i ustavnim zakonima za sprovođenje Ustava SFRJ i amandmana: registar pojmova. Beograd: Poslovna politika, 1989, s. 18, 119, 129-134, 173-174. 389 Srov. FIRA, 1986, op. cit., s. s. 80-82. 390 Shodně НИКОЛИЋ, Павле. Федерализам и аутономија у новом уставу. In: МАРКОВИЋ, Ратко et al. (eds.). Концепција новог устава: реферати и прилози са скупа Марксистичког центра Градског комитета Организације СК у Београду и Правног факултета у Београду одржаног 29. маја 1989. године. Београд: Марксистички центар Градскиkomitet ОСК у Београду и правни факултет у Београду, 1989, s. 34. NIKOLIĆ, Pavle. Rozpad Socialistické federativní republiky Jugoslávie a vytvoření nových států. Právník. 1994, roč. 133, č. 7, s. 649. 391 Čl. 206 Ústavy SFRJ z roku 1974. In: Ustav Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije: sa amandmanima I do XLVIII: i ustavnim zakonima za sprovođenje Ustava SFRJ i amandmana: registar pojmova. Beograd: Poslovna politika, 1989, s. 92.

78 platilo, že tyto i v případě rozporu s Ústavou mají až do rozhodnutí Ústavního soudu aplikační přednost, ledaže se jedná o výkon federální kompetence, kdy byla vymezena priorita svazového zákona (tedy platila zásada, že se použije předpis toho, kdo odpovídal za jeho výkon).392 Pro případ, že by se Ústavní soud Jugoslávie vyslovil, že zákon federace, republiky či autonomní oblasti je v rozporu s Ústavou či zákon republiky nebo autonomní oblasti v rozporu se svazovým zákonem, neznamenalo to okamžitý či odložený odklad účinnosti příslušného aktu, nýbrž příslušná skupština měla v zásadě do šesti měsíců ode dne rozhodnutí Ústavního soudu Jugoslávie odstranit rozpor napadeného předpisu s ústavou, resp. svazovým zákonem.393

Byť postavení autonomních oblastí Ústava z roku 1974 posílila a považovala je za konstitutivní element federace s právem participace na jejím řízení, nelze odhlédnout od skutečnosti, že v právech a povinnostech oblastí (v komparaci s republikami) bylo možné postřehnout celou řadu distinkcí: počínaje absencí vlastní vlajky a znaku, před absenci občanství oblasti po jejich vymezení jako součásti Srbska, které autonomním oblastem také věnovalo samostatnou pasáž své republikové ústavy.394 Se srbskou ústavou pak ústavy autonomních oblastí nemohly být v rozporu.395 Navíc srbský ústavní soud mohl posuzovat i ústavnost (soulad) aktů autonomních oblastí s akty republiky,396 je tedy zřejmé, že autonomní oblasti měly v podmínkách Jugoslávie od republik odlišné postavení, když fakticky byly limitovány svým podřazením pod Srbsko.

Významným prvkem fungování Jugoslávie bylo ústavní zakotvení rotačního principu, kdy se ve vrcholných funkcích střídali zástupci šesti republik a obou autonomních oblastí. Ústava dále znala funkci prezidenta SFRJ, jakož i Předsednictvo SFRJ. V případě prezidenta Ústava výslovně hovořila o Josipu Brozu Titovi, u něhož bylo počítáno s výkonem funkce bez ohraničení mandátu397 a po jeho smrti se zánikem úřadu prezidenta.398 Prezident byl z titulu své funkce předsedou Předsednictva SFRJ,399 přičemž byl nadán pro případ válečného stavu či bezprostředního nebezpečí dekretální pravomocí s následnou ratihabicí těchto dekretů Skupštinou SFRJ.400

Za zmínku pak stojí také skutečnost, že Ústava výslovně hovořila o právu národů

392 Čl. 207 Ústavy SFRJ z roku 1974. In: tamtéž, s. 92-93. 393 Čl. 384 Ústavy SFRJ z roku 1974. In: tamtéž, s. 166. 394 Podrobně FIRA, 1976, op. cit., s. 455-459. 395 Čl. 226 Ústavy SRS z roku 1974. In: Устав СР Србије; Устав САП Војводине; Устав САП Косова: са уставним законима за спровођење устава. Београд: Службени лист СФРЈ, 1974, s. 111. 396 Čl. 401 Ústavy SRS z roku 1974. In: tamtéž, s. 174. 397 Čl. 333 Ústavy SFRJ z roku 1974. In: Ustav Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije: sa amandmanima I do XLVIII: i ustavnim zakonima za sprovođenje Ustava SFRJ i amandmana: registar pojmova. Beograd: Poslovna politika, 1989, s. 147. 398 Čl. 328 odst. 6 Ústavy SFRJ z roku 1974. In: tamtéž, s. 146. 399 Čl. 335 Ústavy SFRJ z roku 1974. In: tamtéž, s. 147. 400 Čl. 338 Ústavy SFRJ z roku 1974. In: tamtéž, s. 148.

79 Jugoslávie na sebeurčení včetně práva na odtržení, přičemž v dalších partiích byla vyslovena podpora práva národů na sebeurčení a národní nezávislost a za tím účelem i vedení osvobozeneckého boje.401

Přijetí federální Ústavy v roce 1974 vyústilo v přijetí nových ústav v jednotlivých republikách a autonomních oblastech.

Přijetí ústavních dodatků v červenci 1981 bylo zasazováno do rámce oslav čtyřicátého výročí socialistické revoluce národů a národností Jugoslávie. Dodatky měly prohloubit zásadu kolektivního řízení, rozhodování a odpovědnosti státních orgánů,402 spíše se ovšem mělo jednat o první korektury ústavních nastavení po smrti maršála Tita, které ovšem nijak zásadně neměnily charakter jugoslávského federalismu. Po téměř dvou letech příprav bylo v listopadu 1988 přijato čtyřicet změn federální Ústavy, jež již kvalitativní změnu jugoslávské federace znamenaly. Dodatky měnící přibližně třetinu dosavadní Ústavy posilovaly roli federace a mínily oslabit dosavadní rozsáhlé kompetence republik a autonomních oblastí,403 a to kupříkladu zavedením přednosti svazového ústavního zákona (dodatek XXVII).404

3.2.7 Období snah o reformu federace (1988 – 1990)

V pátek 25. listopadu 1988 přijala Skupština SFRJ dodatky, které měnily 135 článků dosavadního textu a jejichž přijetí bylo odůvodněno začínající přestavbou společnosti. Na úvod zasedání zazněla hymna „Hej, Slované“, která byla jedním z dodatků oficiálně určena za státní hymnu, čímž skončila její prozatímnost datující se od doby války, kdy byla jako provizorium poprvé použita namísto dosavadní královské hymny. Dodatky mínily racionalizovat samosprávu, zavedly až do úrovně republik a autonomních oblastí přímé tajné volby z více kandidátů, což mělo vést k upevnění jednoty a ke zvýšení efektivnosti společnosti. S poukazem na zesílení činnosti albánských nacionalistů v Kosovu, ale také srbských a černohorských nacionalistů, upozornil ministr obrany Veljko Kadijević na snižování obranyschopnosti Jugoslávie v důsledku krize, kdy nedostatek financí měl vést ke snížení početního stavu armády o 13 procent, omezení programů a konzervování výrobních kapacit.405 Dodatky zajišťovaly JNA financování.

Nutnost konsensu nicméně zůstala zásadně zachována v případě změn hranic, rozpočtu, výčtu otázek řešených Radou republik a oblastí, kde je třeba souhlasu skupštin republik a oblastí

401 Čl. I a V Ústavy SFRJ z roku 1974. In: tamtéž, s. 5 a 13. 402 Rudé právo. 1981-07-03, roč. 61, č. 156, s. 7. 403 Podrobně KRISTAN, Ivan. Degradacija suverenosti SR Slovenije (Ob spremembi ustave SFRJ). In: Zbornik znanstvenih razprav Pravne fakultete Univerze v Ljubljani, 1989, s. 111-130. 404 Amandman XXVII. In: Ustav Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije: sa amandmanima I do XLVIII: i ustavnim zakonima za sprovođenje Ustava SFRJ i amandmana: registar pojmova. Beograd: Poslovna politika, 1989, s. 201. 405 Rudé právo. 1988-11-26, roč. 69, č. 279, s. 7.

80 (zde došlo k dílčí změně) i v souvislosti se změnou federální Ústavy. Dodatek XXVII nicméně změnil dosavadní implementaci svazových zákonů v republikách a oblastech, za nichž byly odpovědné svazové orgány, postavenou doposud na bázi spolupráce, informování a dohody s orgány republik a autonomních oblastí na princip určení závazných pokynů ze strany svazových orgánů s možností přímé kontroly ze strany svazových orgánů.406 Došlo také k rozšíření kompetencí federace (dodatek XXXIX)407 a dílčí změny se týkaly také svazového Předsednictva a jeho kreování, když již členem Předsednictva nebyl předseda SKJ, resp. předseda orgánu SKJ určeného statutem SKJ (v tomto směru byl čl. 321 změněný dodatkem IV znovu novelizován dodatkem XLI).408

Ústavě z roku 1974 byla vyčítána nesrozumitelnost, sklony k aplikaci experimentálních tezí a objektivní nevynutitelností některých jejích ustanovení.409 Ze strany odborné veřejnosti se pak již na počátku roku 1989 volalo po nutnosti přijetí nové ústavy.410

V Jugoslávii v průběhu osmdesátých let došlo ke generační obměně stranických struktur, určitou výjimku představovalo Kosovo, kde se po událostech z počátku osmdesátých let dílem do svých funkcí vrátila generace zasloužilých funkcionářů. Nový představitelé stran zpravidla již neměli za sebou zkušenosti národněosvobozeneckého boje a zpravidla upřednostňovali partikulární zájmy svých republik a oblastí před zájmy Jugoslávie jako celku (ve Slovinsku to byl Milan Kučan,

406 Ustav Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije: sa amandmanima I do XLVIII: i ustavnim zakonima za sprovođenje Ustava SFRJ i amandmana: registar pojmova. Beograd: Poslovna politika, 1989, s. 116 407 Tamtéž, s. 125-126 408 Tamtéž, s. 141-146. 409 Јовичић, Миодраг. Концепција и структура новог устава СФРЈ. In: МАРКОВИЋ, 1989, op. cit., s. 9. 410 Svými příspěvky k podobě budoucí ústavy přispěli z Bosny a Hercegoviny Miđo Carević (profesor Právnické fakulty v Banja Luce), Milomir Mučibabić (docent Právnické fakulty v Sarajevu) a Radomir V. Lukić (asistent Právnické fakulty v Sarajevu), z Černé Hory Slobodan Blagojević (profesor Právnické fakulty v Titogradu), z Chorvatska pak profesoři Právnické fakulty v Zagrebu Smiljko Sokol a Branko Smerdel, Arsen Bačić (docent Právnické fakulty ve Splitu) a Zvonimir Lauc (profesor Právnické fakulty v Osijeku), z Makedonie pak Đorđi Caca (profesor Právnické fakulty v Bitole), ze Slovinska profesoři Právnické fakulty v Ljubljani Ciril Ribičič a Ivan Kristan, z Vojvodiny pak Marijana Pajvančić (profesorka Právnické fakulty v Novém Sadu) a Vera Tomašev (asistentka Právnické fakulty v Novém Sadu). Největší zastoupení měli srbští autoři, a to profesoři Právnické fakulty v Kragujevaci Branislava Jojić a Todor I. Podgorac, dále pak Dragan Stojanović (docent Právnické fakulty v Niši) a Milan Petrović (profesor Právnické fakulty v Niši), přispěli také profesoři Fakulty politických nauk v Beogradě Balša Špadijer a Miodrag Zečević, asistentka Právnické fakulty v Beogradu Olivera Vučić, docent Právnické fakulty v Beogradu Jovica Trkulja a profesoři beogradské Právnické fakulty Ratko Marković, Borivoje Šunderić, Budimir Košutić, Dejan Popović, Ivan Maksimović, Momir Milojević, Pavle Nikolić, Radivoje Marinković, Radoslav Stojanović, Stevan Vračar, Svetislav Tabaroši, Vladeta Stanković, Vladislav Popović, Vojin Dimitrijević a Zlatija Đukić-Veljković, dále přispěli Ljubiša Zarić (člen ústavní komise Skupštiny SR Srbsko), Milivoj Drašković (místopředseda Komise pro ústavní záležitosti Skupštiny SR Srbsko), Miodrag Jovičić (člen korespondent SANU), Nikola Stefanović (poradce v Skupštině SFRJ), Radomir D. Lukić (člen SANU), Slobodan Vučetić (člen Předsednictva republikové konference Socialistického svazu pracujícího lidu Srbska) a Branislav Šoškić (profesor Ekonomické fakulty v Beogradu). Zajímavé je, že do publikace nepřispěl žádný autor z Kosova. Výstupem byl poté sborník МАРКОВИЋ, 1989, op. cit., 433 s.

81 v Chorvatsku Ivica Račan a v Srbsku Slobodan Milošević). Zhoršující se ekonomická situace,411 jakož i postupná ztráta mezinárodní prestiže způsobená smrtí maršála Tita vyvolávala mezi částmi federace animozity a výčitky, kdo federaci přináší větší oběť. Situace se v Jugoslávii dále problematizovala, v průběhu roku 1990 se rozložil Svaz komunistů Jugoslávie, obtížná byla jednání ve svazových orgánech, kde byla stále více patrnější polarizace dvou skupin, a to Srbska, Kosova, Vojvodiny a Černé Hory na straně jedné a Slovinska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Makedonie na straně druhé. Bosenská a makedonská reprezentace se pokoušela vystupovat jako mediátor a domnívám se, že na straně právě bosensko-hercegovské a makedonské reprezentace byla přítomna upřímná snaha uchování Jugoslávie a vytvoření pro všechny nejakceptovatelnějšího modelu. Přimknutí Kosova a Vojvodiny k srbské straně bylo důsledkem ústavních změn iniciovaných Předsednictvem SR Srbsko v lednu 1988, jejichž důsledkem bylo omezení pravomocí obou autonomních oblastí a které skupštiny autonomních oblastí přijaly v březnu 1990.412 Důsledkem těchto ústavních změn byla ztráta práva veta vůči ústavním změnám v republice a také byly omezeny kompetence autonomních oblastí v legislativní, exekutivní i soudní oblasti.413 V lednu 1989 po demonstracích v Titogradu rezignovala na své funkce převážná část černohorských funkcionářů, které vystřídaly osoby v názorové souhře se Slobodanem Miloševićem.414

Reprezentace Chorvatska a Slovinska přišly s návrhem konfederativního uspořádání, kdy by jednotlivé svazové republiky vyhlásily nezávislost, získaly mezinárodní uznání a poté uzavřely dohodu o vzniku konfederace.415 Ačkoliv Stipe Mesić v pozdějším období uvedl, že Srbové na tento návrh nikdy nereagovali,416 jugoslávský premiér Ante Marković vzpomínal, že Milošević na návrh konfederativního uspořádání reagoval slovy „Malo Morgen“,417 tedy „o tom si můžete leda nechat zdát“. Bylo zřejmé, že srbské vedení spojuje existenci Jugoslávie se svými zájmy, přičemž nástrojem udržení Jugoslávie byla JNA, jejíž naddimenzovaný charakter vyžadoval štědré finanční injekce, jež bylo Miloševićovo vedení ochotno armádě poskytnout. Na konci roku 1990 se navíc Srbsko mínilo finančně obohatit z federálních zdrojů, když z Národní banky Jugoslávie do Národní banky Srbska bylo převedeno 18,2 miliardy dinárů (tedy cca 2,5 miliardy západoněmeckých marek), z nichž po nátlaku svazové vlády byla vrácena jen polovina.418

411 Příčiny ekonomické krize shrnul GARIĆ, S. Hospodárská reforma v SFRJ. Právný obzor. 1990, č. 6, s. 512. 412 Srbsko a Černá Hora. Slovanský přehled. 1996, roč. 82, č. 1, s. 24-25. 413 Tamtéž, s. 25. 414 Tamtéž, s. 25. 415 Tuesday, 1 October 2002 [online]. 2002-10-01 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/021001IT.htm. 416 Tamtéž. 417 Thursday, 15 January 2004 [online]. 2004-01-15 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/040115ED.htm. 418 Thursday, 23 October 2003 [online]. 2003-10-23 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z:

82 Srbské elity mínily v rámci Jugoslávie posilovat její centralizovaný charakter, tedy vrátit ústavní nastavení nejméně před reformu z let 1971 až 1974. Došlo k omezení pravomocí Kosova a Vojvodiny,419 nicméně srbské vedení stále akcentovalo, že autonomní oblasti zůstávají konstitutivním elementem federace.420 Ve skutečnosti Srbové získali v autonomních oblastech dominanci a prostřednictvím zástupců autonomních oblastí ve svazových orgánech byli s to realizovat své zájmy a politiku.

3.2.8 Období rozkladu (1990 – 1992)

Toto období jugoslávských ústavních dějin je rozebráno v samostatné části této disertační práce, když představuje ohnisko zkoumané materie.

Na tomto místě bych se proto omezil na zkonstatování, že rozklad Jugoslávie v období let 1990 až 1992 byl projevem dlouhodobě neřešených problémů. Dle mého názoru se v případě Jugoslávie střetlo několik okolností, které ve svém souhrnu akcelerovaly rozkladný proces. Jak rozvedu na jiném místě této práce, stěžejní osobou ve vývoji Jugoslávie byl maršál Tito, který představoval všeobecně uznávaný integrující element a ztělesnění federace. Žádný další politický představitel Jugoslávie neměl takové výsadní postavení. Smrt maršála Tita tedy představovala nejen ztrátu hlavního scelovacího prvku, nýbrž v konečném důsledku připravila Jugoslávii o mezinárodně uznávaného představitele, s čímž souvisela i ztráta mezinárodní prestiže. Jugoslávské vedení podporovalo rozličné megalomanské projekty, které byly nad možnostmi státu (jako například uspořádání olympiády v Sarajevu), anebo sama zadlužená Jugoslávie financovala státy třetího světa ve snaze alespoň opticky udržet své postavení klíčové země Hnutí nezúčastněných států, při jehož vzniku Tito stál. Ekonomickou situaci Jugoslávie navíc zhoršoval vývoj ve druhé polovině roku 1991, kdy Radu guvernérů Národní banky Jugoslávie, která ovládala a měla vliv na monetární politiku Jugoslávie, opustili zástupci Národních bank Chorvatska a Slovinska, pročež jugoslávská centrální banka realizovala měnovou politiku a emisi bankovek nejen bez dozoru některých republik, ale také výhradně v zájmu na zbytkové Jugoslávii

http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/031023ED.htm. 419 Ústava Republiky Srbsko z roku 1990 řešila postavení autonomních oblastí v článcích 108 až 112. Ústava určovala, že nejvyšším předpisem autonomní oblasti je statut, který přijímá skupština oblasti s předchozím souhlasem srbského parlamentu. Pro případ selhání orgánů autonomní oblasti byla zakotvena eventualita přímého působení srbských republikových složek v autonomních oblastech. Podle ústavy návrhy na změnu ústavy nemohly podat shromáždění autonomních oblastí (čl. 132 odst. 1), přičemž přijímání ústavních změn nebylo jakkoliv podmíněno souhlasy skupštin autonomních oblastí. Souhlas ze strany skupštin nebyl výslovně požadován ani v žádné podústavní otázce. – podrobně Устав Републике Србије. Београд: Службени гласник Републике Србије, 1990, s. 42-44 a 51-52. 420 Monday, 1 September 2003 [online]. 2003-09-01 [cit. 2013-12-15]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/030901ED.htm.

83 participujících subjektů.421 Nemíním zveličovat význam ekonomických problémů Jugoslávie, nicméně ve spojení s dalšími faktory sehrály nezanedbatelnou roli. Stěžejní byl nicméně dle mého názoru spor postavený na principu vzájemných výčitek mezi národy a národnostmi Jugoslávie, resp. mezi jednotlivými republikami. Štěpící linii představovala rozličná úroveň bohatství, jakož i subjektivní pocity participujících národů na tom, kdo Jugoslávii přinesl větší oběť.

Národnostní rozmíšky se posilovaly již od poloviny osmdesátých let. V roce 1985 srbský autor Miodrag Bulatović ironizoval slovinský jazyk a literaturu, v roce 1986 Memorandum SANU kritizovalo nerovné postavení Srbska v SFRJ a volalo po omezení práv obou autonomních oblastí, v roce 1988 vyvolalo pnutí používání srbochorvatštiny v procesu JBTZ422 ve Slovinsku a oslavy 600. výročí bitvy na Kosovském poli v roce 1989 se nesly ve znamení sporu o tom, zda bude první položen věnec za federaci nebo za Srbsko.423

Od osmého zasedání CK SKS v září 1987 bývá datována antibyrokratická revoluce, v níž měly o své funkce přijít dosavadní kádry, které byly údajně zodpovědné za ekonomické těžkosti Jugoslávie. Ve skutečnosti tato revoluce připravila o moc ty osoby, které představovaly ohrožení ambic Slobodana Miloševiće, který navzdory počáteční kritice Memoranda SANU jeho klíčová ustanovení převzal jako svůj politický program. Revoluce byla provázena demonstracemi, které v jednotlivých částech Jugoslávie vyvolávaly nátlak na vedoucí činitele a v nejednom případě vedly k jejich rezignaci (Kosovo, Vojvodina). Vrcholem revoluce bylo vystoupení Miloševiće na Gazimestanu na Kosově poli s projevem, v němž hovořil o významu bitvy pro dějiny Srbska a Evropy. Dále uvedl, že „o šest století později, opět jsme v bojích a před bojem. Nejsou to ozbrojené boje, ale ani takové nelze vyloučit“.424 Tento projev tak byl považován za manifest toho, co srbské vedení míní v dalších letech realizovat. Sám Milošević později ke svému projevu uvedl, že je na něj hrdý425 a že jeho interpretace směrem k volání po ozbrojeném střetu je nesprávná.426

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se v konečném důsledku ukázalo, že představa vedoucích jugoslávských elit po druhé světové válce, že rozpory si národy a národnosti vypořádaly a po vítězství v národně-osvobozeneckém boji již budou svou pozornost věnovat jen rozvoji Jugoslávie na cestě k socialismu a komunismu, je v rozporu s objektivní

421 Thursday, 23 October 2003 [online]. 2003-10-23 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/031023ED.htm. 422 KOLUMBER, David. Rozpad Československa a Jugoslávie v komparativním pohledu. In: Dny práva 2012 – Days of Law 2012. Brno: Masarykova univerzita, 2013, s. 425-426. 423 PEJIĆ, Nenad. Bogić Bogićević: Čovjek koji je rekao "ne". Radio Slobodna Evropa [online]. 2008- 02-27 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.slobodnaevropa.org/a/1045338.html. 424 Govor Slobodana Miloševića na Gazimestanu 1989. Godine. Печат [online]. 2011-06-30 [cit. 2013- 12-17]. Dostupné z: http://www.pecat.co.rs/2011/06/govor-slobodana-milosevica-na-gazimestanu- 1989-godine/. 425 Wednesday, 1 September 2004 [online]. 2004-09-01 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/040901IT.htm. 426 Thursday, 14 February 2002 [online]. 2002-02-14 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/020214IT.htm.

84 realitou a že bratrovražedné boje druhé světové války nejsou odpuštěny a zapomenuty, ale jen překryty hesly o bratrství a jednotě. Komplikovanost situace dokládá také osud dodatků XLIX až LXXII ke svazové Ústavě z roku 1974.

Dne 15. května 1991 mělo dojít k obvyklé rotaci ve funkci předsedy Předsednictva SFRJ, jímž se měl stát Stipe Mesić. Členové Předsednictva za Srbsko, Vojvodinu, Kosovo a Černou Horu nicméně Mesiće navzdory úzu nepodpořili, přičemž při sudém počtu osmi členů Předsednictva neměla jugoslávská kolektivní hlava státu svého předsedu. Ač by se mohlo jevit, že srbsko- černohorsko-kosovsko-vojvodinská shoda byla přítomna až po obměně místních reprezentací po antibyrokratické revoluci, ve skutečnosti již někdy od roku 1988 polarizace existovala, když svazovým parlamentem v letech 1988 až 1990 neprošel jediný slovinský návrh.427 Ostatně neochota srbských zástupců podpořit návrhy slovinských kolegů byly důvodem přerušení 14. kongresu SKJ v lednu 1990 trvajícího doposud.

Dne 25. června 1991 chorvatský a slovinský parlament s poukazem na předchozí referenda vyhlásily nezávislost Chorvatska a Slovinska. Právo na sebeurčení národů bylo a je principem, podle něhož disponují jednotlivé národy právem rozhodnout se o svém osudu, tedy o tom, zda budou součástí nějakého státního tělesa, nebo zda vytvoří vlastní (národní) stát. V prostředí poválečné Jugoslávie bylo deklarováno právo konstitutivních národů na sebeurčení, a tak možnost rozhodovat o svém setrvání v SFRJ, ovšem v situaci, kdy Slovinsko a Chorvatsko využily mlčení svazové Ústavy ve věci vystoupení z Jugoslávie, začala situaci s odkazem na ústavně zakotvenou povinnost ochrany územní integrity a svrchovanosti, jakož i ústavou daného řádu, řešit JNA. Je zcela pochopitelné, že v případě mnohonárodnostních států se princip práva na sebeurčení může dostat do konfliktu s principem práva na územní celistvost. Ostatně i rezoluce XV. Valného shromáždění OSN ze 14. prosince 1960428 v zásadě akcentovala tuto zásadu směrem k národnostním státům. Jeví se pak, že prvotním principem by měl být princip práva na územní celistvost a až v případě, kdy je národ(nost) utlačována v takové míře, že další spolužití je nemyslitelné, je správné a žádoucí přisvědčit realizaci práva na sebeurčení. Přístup k právu na sebeurčení se v čase měnil: nejprve bylo akceptováno toliko v podmínkách dekolonizace,429 později již bylo pojato jako zásada mezinárodního práva veřejného působící erga omnes.430

V průběhu roku 1991 přestaly fungovat svazové instituce. Svazový parlament byl od

427 PEJIĆ, 2008, op. cit. 428 1514 (XV) Declaration on the Granting of Independence to Colonial Countries and Peoples [online]. 1960-12-14 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.un.org/en/ga/search/view_doc.asp?symbol=A/RES/1514(XV). 429 Bod 52 stanoviska – srov. Advisory Opinion of 16 October 1975 [online]. 1975-10-16 [cit. 2016-03- 05]. Dostupné z: http://www.icj-cij.org/docket/files/61/6195.pdf. 430 Bod 29 rozhodnutí – srov. Judgment of 30 June 1995 [online]. 1995-06-30 [cit. 2016-03-20]. Dostupné z: http://www.icj-cij.org/docket/files/84/6949.pdf.

85 června 1991 paralyzován nepřítomností delegátů oddělujících se republik.431 Předsednictvo sice zdánlivě překonalo na konci června 1991 krizi zvolením Mesiće do funkce předsedy, nicméně již od konce léta se ukázalo, že Předsednictvo nebude fungovat zcela běžným způsobem, dne 3. října 1991 převzalo Předsednictvo pravomoc a funkce svazového parlamentu432 a skutečně až do zvolení prezidenta SRJ Předsednictvo, které bylo ke konci tvořené jen zástupci Srbska, Vojvodiny, Kosova a Černé Hory, nadále „úřadovalo“.433 Činnost svazové vlády byla ukončena 20. prosince 1991.434 Jugoslávská lidová armáda v průběhu roku 1991 přestala působit jako tmelící prvek federace a její postup prospíval zejména srbským zájmům.

Nezávislost Slovinska a Chorvatska měla být na tři měsíce odložena Brionskou deklarací, jež představovala ingerenci mezinárodního společenství do situace v Jugoslávii. Po uplynutí brionského tříměsíčního moratoria obě republiky setrvaly na svém stanovisku o samostatnosti. V listopadu 1991 se osamostatnila Makedonie, v březnu 1992 Bosna a Hercegovina. Dne 27. dubna 1992 přijala Skupština SFRJ bez zástupců oddělených republik novou Ústavu, jíž vznikla Svazová republika Jugoslávie. Éra Titovy Jugoslávie vzniklé v národněosvobozeneckém boji druhé světové války tedy v dubnu 1992 definitivně zanikla. Jugoslávie poté existovala jako srbsko-černohorská federace do roku 2003, kdy vzniklo Státní společenství Srbska a Černé Hory, které definitivně zaniklo v červnu 2006.

3.3 Ústavní struktura Jugoslávie

Následující podkapitola přehledně shrne klíčové aspekty jednotlivých ústavních institucí. Neboť tato materie již byla dotčena v pasážích stran jugoslávského ústavního vývoje, bude se jednat o pojednání úsporné, které toliko plasticky vyzdvihne nejdůležitější aspekty jednotlivých institucí. Na tomto místě je třeba dodat, že zejména jugoslávská Ústava z roku 1974 reglementovala celou řadu otázek a institucí, pročež je žádoucí doplnit, že v rámci této pasáže mé práce bude pozornost věnována výhradně těm institucím, které subjektivně považuji za nejdůležitější a které jsou pro další partie této práce vhodné k připomenutí.

3.3.1 Parlament

V průběhu existence poválečné Jugoslávie měnil svazový zákonodárný orgán svůj název. V letech 1943 až 1945 byl označen jako Nejvyšší zastupitelský orgán Antifašistické rady národního

431 Thursday, 23 October 2003 [online]. 2003-10-23 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/031023ED.htm. 432 Mezinárodní společenství a jugoslávská krize. Slovanský přehled. 1996, roč. 82, č. 1, s. 7. 433 Tuesday, 18 November 2003 [online]. 2003-11-18 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/031118ED.htm. 434 Thursday, 23 October 2003 [online]. 2003-10-23 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/031023ED.htm.

86 osvobození Jugoslávie, od srpna 1945 do listopadu 1945 Prozatímní lidová skupština, následně (od voleb 11. listopadu 1945) Ústavodárná lidová skupština. Tento název se po přijetí Ústavy (31. ledna 1946) změnil na Lidová skupština Federativní lidové republiky Jugoslávie. K terminologické změně došlo při ústavněprávních změnách v roce 1953, kdy parlament změnil název na Svazovou lidovou skupštinu, a naposledy došlo ke změně v roce 1974 v důsledku přijetí nové Ústavy na Skupštinu SFRJ.435

Ústavodárná lidová skupština měla dvě komory, a to Svazovou skupštinu a Skupštinu národů. Lidová skupština FNRJ měla v letech 1946 až 1953 dvě komory, a to Svazovou radu a Radu národů. Od roku 1953 do roku 1963 měla Lidová, resp. Svazová lidová, skupština dvě a půl komory, a to Svazovou radu (a v ní Radu národů) a Radu výrobců. V letech 1963 až 1967 měla Svazová skupština pět komor, a to Svazovou radu (v letech 1963 až 1965 s vnořenou Radou národů), Hospodářskou radu, Osvětovo-kulturní radu, Sociálně-zdravotní radu a Organizačně- politickou radu. V letech 1967 až 1974 namísto Svazové rady působila opět Rada národů. Od roku 1974 do roku 1991 fungovala Skupština SFRJ se Svazovou radou a Radou republik a oblastí.436

Skupština SFRJ437 byla koncipována jako orgán společenské samosprávy a nejvyšší orgán v rámci práv a povinností federace. Federální Skupština ovšem nebyla koncipována jako nadřízený orgán nad ostatními skupštinami republik a autonomních oblastí.438

Parlamenty existovaly také na úrovni jednotlivých republik a autonomních oblastí. Počet komor a kompetence se v čase měnily, nicméně v zásadě platilo, že jednotlivé republiky měly parlamenty o stejném počtu komor. Na úrovni republik a autonomních oblastí byl od roku 1974 tříkomorový parlament. Počty členů komor se v jednotlivých republikách lišily.439

3.3.2 Hlava státu

V raném období stálo v čele Jugoslávie Prezídium Lidové skupštiny FNRJ, které mělo předsedu, šest místopředsedů a nejvýše třicet řadových členů, které skupština volila na společné schůzi obou komor. Obdobný subjekt pak existoval také v jednotlivých republikách. Ústavněprávní změny z roku 1953 přinesly zánik federálního i republikových prezídií. Zatímco na úrovní federace vznikla monokratická funkce prezidenta, na úrovni republik byl faktickou hlavou „státu“ předseda

435 Podrobně FIRA, 1976, op. cit., s. 386-387. 436 Ke složení a volbám – podrobně ПЕТКОВИЋ, Александар; ЂУРОВИЋ, Драгољуб. Скупштина СФРЈ. Београд: Секретаријат за информације Скупштине СФРЈ, 1978, s. 74-82. 437 Na tomto místě bych rád upozornil na poznámku, že pod spojením „Svazová skupština“ označuji jugoslávský zákonodárný orgán v období do roku 1974 a pod spojeními „Skupština SFRJ“ či „svazová Skupština“ (s jiným psaním počátečních písmen) označuji jugoslávský parlament po roce 1974. 438 ZDOBINSKÝ, 1988, op. cit., s. 409. 439 FIRA, 1976, op. cit., s. 444-448 a 466.

87 republikového parlamentu.440

Prezident Jugoslávie byl do roku 1963 ústavně koncipován jako politicko-výkonný orgán svazového parlamentu, Ústava z roku 1963 jej pak pojímala jako skutečnou hlavu státu.441 Až do své smrti v květnu 1980 funkci prezidenta SFRJ zastával maršál Tito, který byl z dikce Ústavy z roku 1974 doživotním prezidentem.

S rostoucím věkem maršála Tita bylo na místě vyřešení otázky jeho nástupnictví. Již v roce 1971 byl proto přijat ústavní dodatek č. XXXVI, jenž zřídil funkci kolektivní hlavy státu – Předsednictva SFRJ. Jeho předsedou byl z titulu své funkce prezident SFRJ, ale žádný z pozdějších předsedů Předsednictva nebyl prezidentem, k čemuž svádí používání totožného slova v srbochorvatštině. Po smrti Tita 4. května 1980 převzal vedení Předsednictva tehdejší místopředseda Lazar Koliševski. Předsednictvo mělo po roce 1974 devět členů, a to zástupce šesti republik a dvou autonomních oblastí a předsedu předsednictva ÚV SKJ (kterým byl do své smrti také doživotně Tito).442 Fungování Předsednictva bylo upraveno nejen Ústavou SFRJ, ale také Jednacím řádem Předsednictva SFRJ (jenž byl publikován v jugoslávském promulgačním listu).443

Členové Předsednictva byli voleni na pětileté funkční období, přičemž funkce mohla být zastávána nejvýše dvě po sobě jdoucí funkční období. Volby se měly konat třicet dní před uplynutím funkčního období úřadujícího Předsednictva. Bylo pak stanoveno, že v případě, že by člen Předsednictva nemohl vykonávat svou funkci, mohl jej zastoupit předseda republikového či oblastního předsednictva entity, odkud pocházel. Z textace Ústavy z roku 1974 plyne, že Ústava nepočítala se zastoupením zástupce SKJ, neboť se patrně předpokládalo, že Svaz komunistů je případné zastoupení schopen si vyřešit sám. Bylo stanoveno, že v případě dřívějšího ukončení funkčního období, nově nastoupivší člen vykoná mandát jen do konce doby, která připadala na toho člena, jehož v Předsednictvu vystřídal. Pokud by došlo ke skončení mandátu před uplynutím funkčního období, počítala Ústava opětovně se zastoupením předsedou předsednictva republik či oblastí.444 Dodatky z roku 1988 s účinností od 15. května 1989 jednak do procesu výběru členů Předsednictva zařadily Socialistické svazy pracujících, ale zejména také pro případ války či stavu bezprostředního válečného nebezpečí zaváděly dekretální pravomoc Předsednictva SFRJ

440 Tamtéž, s. 403-404. 441 Tamtéž, s. 404. 442 Srov. KOLUMBER, David. Rozpad Československa a Jugoslávie v komparativním pohledu. In: Dny práva 2012 – Days of Law 2012. Brno: Masarykova univerzita, 2013, s. 422. 443 Jednalo se o č. 40/1981 publikované ve Služebním listu SFRJ č. 6 z 30. ledna 1981, později ve znění usnesení č. 809/1981 publikovaného ve Služebním listu SFRJ č. 69 z 30. prosince 1983. – srov. Службен лист на СФРЈ бр.6 [online]. 1981-01-30 [cit. 2015-02-02]. Dostupné z: http://www.slvesnik.com.mk/Issues/6F435C0D521843A28CC788EBEB23DBAD.pdf. Службен лист на СФРЈ бр.69 [online]. 1983-12-30 [cit. 2015-02-02]. Dostupné z: http://www.slvesnik.com.mk/Issues/408DB6C3A0334CD9AFA7AE3E0BF56376.pdf. 444 Ustav Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije: sa amandmanima I do XLVIII: i ustavnim zakonima za sprovođenje Ustava SFRJ i amandmana: registar pojmova. Beograd: Poslovna politika, 1989, s. 144.

88 v otázkách jinak vyhrazených Skupštině SFRJ, dále pak mělo být za takové situace Předsednictvo oprávněno volit, jmenovat a odvolávat úředníky, které volí či jmenuje Skupština SFRJ s tím, že Ústava počítala s následnou ratihabicí opatření svazovou Skupštinou.445

V letech 1980 až 1991 tak Jugoslávie byla řízena kolektivní hlavou státu. Právě neschopnost dohody na osobě předsedy Předsednictva v květnu 1991, kdy již členem nebyl zástupce SKJ, byla jedním z dokladů rozkladného procesu v Jugoslávii.446

3.3.3 Vláda

Jugoslávie, jakož i jednotlivé svazové republiky a autonomní oblasti, měla tzv. výkonnou radu, jež byla koncipována jako výkonný orgán republikového parlamentu. Vlády jako takové byly v Jugoslávii zlikvidovány v souvislosti s ústavněprávními změnami v roce 1953, kdy je nahradily právě výkonné rady.447

Na federální úrovni se jednalo o Svazovou výkonnou radu (SIV), která byla volena po ustavení nově zvolených komor Skupštiny SFRJ. Předsedu a členy volila na zásadně čtyřleté období Skupština SFRJ, kdy návrh na předsedu SIV podávalo Předsednictvo SFRJ a návrh na členy pak kandidát na předsedu po vyjádření komise Skupštiny SFRJ pro volbu a jmenování. Pro obsazení SIV platila zásada paritního zastoupení, kdy zastoupeny musely být republiky i autonomní oblasti. Počet členů vlády pak dosahoval i počtu několika desítek osob. V relaci k funkčnímu období je třeba dodat, že funkční perioda SIV byla odvozována od Skupštiny SFRJ, pokud by tedy došlo k rozpuštění parlamentu a jeho opětovnému zvolení, byla by znovu volena i SIV.448 Není bez zajímavosti, že funkce předsedy SIV mohla být vykonávána jen jedno funkční období a funkce člena nejvýše po dvě funkční období.449

Analogicky platila v Jugoslávii i úprava výkonných rad v jednotlivých republikách a v autonomních oblastech. V Srbsku ale například předsedu výkonné rady nenavrhovalo republikové předsednictvo, ale sama republiková skupština, v Černé Hoře pak Sociálně-politická komora,450 v Kosovu pak absentovala podrobnější úprava.451

445 Tamtéž, s. 211-212 a 235. 446 Srov. KOLUMBER, David. Rozpad Československa a Jugoslávie v komparativním pohledu. In: Dny práva 2012 – Days of Law 2012. Brno: Masarykova univerzita, 2013, s. 428. 447 Srov. přiměřeně SI AS 223 Vlada Republike Slovenije, 1945-1992 (Fond) [online]. 1992 [cit. 2016-05- 28]. Dostupné z: http://arsq.gov.si/Query/detail.aspx?ID=23367. 448 FIRA, 1976, op. cit., s. 413-416. 449 ZDOBINSKÝ, 1988, op. cit., s. 412. 450 FIRA, 1976, op. cit., s. 451-452. 451 Tamtéž, s. 467.

89 3.3.4 Ústavní soudnictví

Socialistická státní soustava nevycházela z koncepce dělby moci,452 ale z koncepce dělby práce, kdy na vrcholu pyramidy státní moci stál parlament. Dobová teorie států socialistické soustavy pak v relaci k ústavnímu soudnictví namítala, že by případná existence ústavního soudu mohla princip jednoty státní moci narušovat. První ze socialistických států, kde ústavní soud vznikl, byla v roce 1963 Jugoslávie, v roce 1968 byl Ústavní soud zakotven v Československu, kde nicméně fakticky začal fungovat až v roce 1992, a poté ještě v roce 1982 vznikl Ústavní tribunál v Polsku a na sklonku osmdesátých let fakticky také v Sovětském svazu (1988).453 Nelze pak odhlédnout, že například v Rumunsku od roku 1965 a v Maďarsku od roku 1984 existovaly orgány politické kontroly ústavnosti.454

Jugoslávie jako federace měla ústavní soudnictví svazové i republikové. Ústava z roku 1963 stylizovala ústavní soudy (tj. federace i republik) do polohy nositele ochrany ústavnosti a zákonnosti, když Ústavní soudy rozhodovaly o souladu zákonů s ústavou a o souladu jiných předpisů a všeobecných aktů s ústavou a zákonem. Kompetence ústavních soudů se ovšem v čase měnily, přičemž se lišily i kompetence mezi ústavními soudy navzájem.455

Z hlediska jugoslávského ústavního soudnictví456 je vhodné na úvod uvést, že svazová Ústava z roku 1963 zakládala oprávnění Ústavního soudu Jugoslávie rozhodovat o souladu zákonů s ústavou Jugoslávie, o souladu zákonů republiky se svazovými zákony, o souladu jiných předpisů a jiných všeobecných aktů orgánů a organizací s ústavou Jugoslávie, svazovými zákony a jinými svazovými předpisy, řešit spory o právech a povinnostech mezi SFRJ a republikou, mezi republikami a jinými společensko-politickými společenstvími na území různých republik, nebyla-li dána příslušnost jiného soudu, spory o hranice mezi republikami, kompetenční spory mezi soudy a svazovými orgány, jakož i mezi soudy a jinými státními orgány na území různých republik s tím, že byla predikována možnost řešení i dalších otázek v působnosti svazového ústavního soudu. Ústavní soud Jugoslávie měl také kompetenci rozhodovat ve věcech ochrany práv samosprávy

452 Srov. BOGUSZAK, J. Montesquieho therie dělby moci, její význam a osudy. Právník, 1955, č. 4, s. 209. 453 KOLUMBER, David. Stručný přehled a srovnání ústavního soudnictví v Jugoslávii a v Československu. In: Dny práva 2013 – Days of Law 2013: Část VII. Soudy a soudnictví v historickém kontextu. Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. VII-159. 454 BLAGOJEVIĆ, Anita. O ulozi ustavnih sudova postkomunističkih europskih država u tranziciji prema demokraciji. In: BAČIĆ, Arsen ed. Ustavi i demokracija - Strani utjecaji i domaći odgovori. Zagreb: Hrvatska akademija znanosti i umjetnosti, Znanstveno vijeće za državnu upravu, pravosuđe i vladavinu prava, 2012, s. 273 455 Podrobně KOLUMBER, David. Stručný přehled a srovnání ústavního soudnictví v Jugoslávii a v Československu. In: Dny práva 2013 – Days of Law 2013: Část VII. Soudy a soudnictví v historickém kontextu. Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. VII-160 - VII-164. 456 Výstupy této pasáže disertační práce byly publikovány v příspěvku – KOLUMBER, David. Stručný přehled a srovnání ústavního soudnictví v Jugoslávii a v Československu. In: Dny práva 2013 – Days of Law 2013: Část VII. Soudy a soudnictví v historickém kontextu. Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. VII-156-VII-174

90 a jiných základních svobod a práv stanovených ústavou, nebyla-li zajištěna jiná soudní ochrana,457 a byl také oprávněn poskytovat závaznou interpretaci zákona či jiného předpisu, když byl oprávněn určit jeho smysl souladný s ústavou či svazovým zákonem.458 Svazový ústavní soud i šest republikových ústavních soudů disponovaly zásadně identickou věcnou příslušností, a to rozhodovat ve věci kontroly ústavnosti a vyjmenovaných sporů, nicméně nebyly oprávněny posuzovat rozhodnutí správních orgánů a soudů.459 Z hlediska svého složení byl Ústavní soud Jugoslávie dle Ústavy z roku 1963 složen z předsedy a deseti soudců volených na osm let s možností jednoho opětovného zvolení. Ústavní soud Jugoslávie nebyl volen jako celek současně, ale jednou za čtyři roky byla volena vždy polovina soudců.460 Ústavními dodatky z roku 1971 bylo do rozhodování o složení soudu vtaženo nově vzniklé Předsednictvo SFRJ a nově měl soud předsedu a třináct soudců, tedy po dvou za každou republiku a po jednom za každou autonomní oblast.461

Federální Ústava z roku 1974 mírně změnila kompetenci Ústavního soudu Jugoslávie, když z enumerace kompetencí vyňala rozhodování ve věci ochrany základních ústavních práv, zmínku o sporech o hranicích mezi republikami a odkaz na eventuální další rozšíření okruhu otázek, jež by USJ byl oprávněn řešit. Nově federální Ústavní soud byl oprávněn rozhodovat o souladu aktů a jiných všeobecných aktů orgánů společensko-politických společenství a samospráv s ústavou, či zda tyto odporují svazovým zákonům, jejichž realizace spadá do působnosti svazových orgánů.462 Ústavní soud měl současně sledovat jevy důležité pro zachování ústavnosti a zákonnosti, informovat Svazovou skupštinu o stavu zákonnosti, dávat návrhy, vyjádření, ale také stanoviska, zda ústavy republik nebo autonomních oblastí odporují svazové ústavě.463 Ústava z roku 1974 zaváděla poměrně komplikovaný systém řešení protiústavnosti svazového, republikového či oblastního zákona. Ústavní soud Jugoslávie rozhodoval dle Ústavy v zásadě dvoufázově, když nejprve vyslovil protiústavnost a uložil příslušné (svazové, republikové či oblastní) skupštině odstranit rozpor s Ústavou SFRJ. Lhůta k odstranění rozporu byla zásadně šestiměsíční. Teprve po marném uplynutí lhůty k zajištění harmonizace úpravy s Ústavou mohl

457 Podobně čl. 241 Ústavy SFRJ z roku 1963. In: Federální ústavy. 1. Praha: Ústav st. správy, 1969, s. 128. 458 Srov. čl. 250 Ústavy SFRJ z roku 1963. In: tamtéž, s. 131. 459 Podrobně KRISTAN, Ivan. Soustava ústavních soudů v Jugoslávii. Právník. 1991, roč. 103, č. 1, s. 44. 460 Ust. čl. 243 Ústavy SFRJ z roku 1963. In: Federální ústavy. 1. Praha: Ústav st. správy, 1969, s. 128- 129. 461 Srov. KOLUMBER, David. Stručný přehled a srovnání ústavního soudnictví v Jugoslávii a v Československu. In: Dny práva 2013 – Days of Law 2013: Část VII. Soudy a soudnictví v historickém kontextu. Brno: Masarykova univerzita, 2014, s. VII-162. 462 Čl. 375 Ústavy SFRJ z roku 1974. In: Ustav Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije: sa amandmanima I do XLVIII: i ustavnim zakonima za sprovođenje Ustava SFRJ i amandmana: registar pojmova. Beograd: Poslovna politika, 1989, s. 163-164. 463 KRISTAN, 1991, op. cit., s. 45.

91 USJ dalším rozhodnutím vyslovit zrušení protiústavního předpisu.464 USJ nicméně mohl přímo zrušit pro protiústavnost za určitých okolností zákon či všeobecný akt společensko-politické pospolitosti či samosprávný všeobecný akt.465

Ústavní soud Jugoslávie měl nadále předsedu a třináct členů (po dvou z republik a po jednom z autonomních oblastí) volených Svazovou skupštinou na dobu osmi let bez možnosti opakovaného výkonu funkce.466 V roce 1981 byla zavedena rotace na funkci předsedy Ústavního soudu Jugoslávie,467 když předseda soudu byl nově volen na jeden rok z řad soudců, a to tak, že každý rok byl volen zástupce z jiné republiky, resp. autonomní oblasti.468 Změnami svazové Ústavy v roce 1988 bylo určeno, že předseda USJ, jenž bude zvolen na období od 15. května 1990,469 bude volen na čtyřleté funkční období bez možnosti opakovaného výkonu funkce.470

Jak jsem již vymezil, republikové ústavní soudy začaly působit v únoru 1964, samostatné oblastní ústavní soudy vznikly v roce 1971 a fungovaly od následujícího roku.471

3.3.5 Charakter Jugoslávie z hlediska státovědného

Jugoslávský federalismus472 v čase procházel neustálými změnami z právního i faktického hlediska. Přelomovým okamžikem ve vývoji Jugoslávie dle mého byla sovětsko-jugoslávská roztržka, jež disponovala potencí umožnit osamocené Jugoslávii hledat a nacházet vlastní cestu. Projevem této jugoslávské cesty byly ústavní změny z roku 1953, které na federální i republikové úrovni začaly konstruovat prvky jugoslávského samosprávného federalismu. V roce 1963 se

464 Čl. 384 Ústavy SFRJ z roku 1974. In: Ustav Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije: sa amandmanima I do XLVIII: i ustavnim zakonima za sprovođenje Ustava SFRJ i amandmana: registar pojmova. Beograd: Poslovna politika, 1989, s. 166. 465 Čl. 385 Ústavy SFRJ z roku 1974. In: tamtéž. 466 Čl. 381 Ústavy SFRJ z roku 1974. In: tamtéž, s. 165. 467 Funkci předsedy Ústavního soudu Jugoslávie zastávali Blažo Jovanović (1963–1975), Nikola Sekulić (1975–1982), Aleksandar Fira (1982–1983), Vojislav Rakić (1983–1984), Vasil Grivčev (1984– 1985), Josif Trajković (1985–1986), Ivan Franko (1986–1987), Aleksandar Fira (1987–1988), Branislav Ivanović (1988–1989), Dušan Štrbac (1989–1990) a Milovan Buzadžić (1990–1992). – srov. Службен лист на СФРЈ бр. 28/82, 24/83, 26/84, 25/85, 28/86, 33/87, 31/88, 30/89 a 26/90. Dostupné z: http://www.slvesnik.com.mk/besplatni-izdanija.nspx. 468 Amandman VII. In: Ustav Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije: sa amandmanima I do XLVIII: i ustavnim zakonima za sprovođenje Ustava SFRJ i amandmana: registar pojmova. Beograd: Poslovna politika, 1989, s. 183. 469 Srov. Čl. 7 ustavnog zakona za sprovođenje amandmana IX do XLVII na Ustav Socijalističke federativne republike Jugoslavije. In: tamtéž, s. 236. 470 Amandman ХLVI. In: tamtéž, s. 213. 471 HASANI, Enver. Constitutionalism in Kosova and the Relationship between Constitutional Justice and the Supreme Court. In: HASANI, Enver; PACZOLAY, Péter; RIEGNER, Michael (eds.). Constitutional justice in Southeast Europe: constitutional courts in Kosovo, Serbia, Albania and Hungary between ordinary judiciaries and the European Court of Human Rights. Baden-Baden: Nomos, 2012, s. 58. 472 Dílčí závěry této kapitoly byly publikovány – KOLUMBER, David. Povaha poválečné Jugoslávie z hlediska státovědného. In: Mezinárodní vědecká konference oblasti práva a právních věd - Právní ROZPRAVY 2015. Hradec Králové: MAGNANIMITAS, 2015, s. 248-251.

92 z FNRJ stala SFRJ, nicméně řešení poměru republik a autonomních oblastí na straně jedné a federace na straně druhé nebylo nejoptimálnější. V roce 1963 nicméně byla přiznána legitimita samostatnému konstitutivnímu muslimanskému (bosňáckému) národu, což se projevilo i v přidání plamene do jugoslávského federálního znaku. V roce 1966 byla odstavena skupina kolem Aleksandara Rankoviće, což posílilo snahy některých republik a oblastí o posílení svých práv, což se projevilo v dodatcích z roku 1967 a 1968. Právě dodatky z roku 1968 posílily postavení autonomních oblastí, které se nacházely jen v rámci Srbska. V roce 1971 byla další vlnou dodatků zahájena nová etapa jugoslávského konstitucionalismu korunovaného přijetím nové Ústavy z roku 1974. Ta představovala pronikavou změnu, když do organizace a fungování jugoslávské federace zavedla některé konfederativní rysy,473 mezi které je možné podřadit možnost měnit ústavu jen se souhlasem všech republik a obou autonomních oblastí, anebo právo veta každé republiky a autonomní oblasti při rozhodování významných celojugoslávských otázek. Konečným důsledkem této Ústavy, vč. dodatků z roku 1981, byla atomizace Jugoslávie, vysoký stupeň samostatnosti republik a jejich odpovědností za plnění funkcí federace.474

Jugoslávie po roce 1974 představovala jednu specifickou variaci z asi pěti set popsaných variant federalismu. Například akademik Radomir Lukić považoval SFRJ po roce 1974 za konfederaci. Ač je možné některé konfederativní pojmové znaky v právním životě SFRJ vysledovat, nelze dle mého názoru bez dalšího uzavřít, že Jugoslávie byla konfederací, neboť některé konfederativní elementy jsou s federativním uspořádáním slučitelné, zatímco federativní prvky jsou inkompatibilní s konfederativním uspořádáním, tedy existenci konfederace vylučují. Jestliže v Jugoslávii akty orgánů federace byly platné na území republik i autonomních oblastí bez jejich ratifikace, existovalo občanství federace, republiky a oblasti byly federací zastupovány v mezinárodních vztazích, existoval Ústavní soud Jugoslávie disponující způsobilostí zrušit právní akty republik i oblastí, dále existovala jednotná branná moc v podobě Jugoslávské lidové armády a jednotný trh – pak tyto federativní prvky zcela jednoznačně vylučují eventualitu označení SFRJ po roce 1974 za konfederaci.475 Jakékoliv úvahy o kvasikonfederativní podobě Jugoslávie nicméně dle mého názoru rozbíjejí dodatky svazové Ústavy z roku 1988, které posílily kompetence federace a oslabily roli republik a autonomních oblastí.

Specifickým rysem jugoslávského federalismu pak byla existence samosprávného práva, kdy bylo počítáno s uzavíráním společenských úmluv, samosprávných dohod a úmluv, jež měly postupem doby a odumíráním státu řešit vzájemné poměry mezi pospolitostmi. Náplní těchto dohod byla často koordinace postupů republik a oblastí.476 Ostatně v případě Ústavy z roku 1974 se

473 НИКОЛИЋ, Павле. Федерализам и аутономија у новом уставу. In: МАРКОВИЋ, 1989, op. cit., s. 23-24. ЦАЦА, Ђорђи. Нови устав и југословенски федерализам. In: tamtéž, s. 383-388. 474 FILIP, 1983, op. cit., s. 290. 475 Tamtéž, s. 296-297. 476 Tamtéž, s. 293.

93 hovořilo o jejím smíšeném ústavněprávně-samosprávném charakteru.

Ve vývoji Jugoslávie po roce 1988 lze postřehnout dva protichůdné směry: centralistický volající po omezení role republik a autonomních oblastí a posílení federace, který reprezentovalo zejména Srbsko (které ovšem dle mého názoru posílením federace sledovalo zájem na upevnění své hegemonie po vzoru meziválečného jugoslávského státu), a opačný směr plédující pro posílení role republik a oblastí na úkor federace spojený zejména se zájmy Chorvatska a Slovinska (jež dle mého sledovaly pro změnu zájem na rozložení Jugoslávie, osamostatnění konstitutivních prvků jugoslávské federace – otázkou zůstává slovinsko-chorvatský poměr k autonomním oblastem – a jejich samostatnost nebo pozdější zapojení do konfederace). Z perspektivy formy státu je třeba zmínit, že Jugoslávie představovala v období let 1943 až 1991 republiku, která navzdory existenci konfederačních prvků byla federací, když přítomnost některých konfederačních prvků nemůže založit závěr o tom, že SFRJ (FNRJ) byla konfederací.

V kontextu státního režimu je na místě aplikovat šestibodový katalog pojmových znaků totalitního systému,477 pročež je možné FNRJ/SFRJ považovat za totalitní stát, když Jugoslávie svou legitimitu budovala na oficiální komunistické ideologii spojené s postulátem bratrství a jednoty. SKJ (KPJ) měl vedoucí úlohu ve federaci, republikách i autonomních oblastech, monopol na kontrolu ozbrojených sil Jugoslávie, ovládal média v zemi a k zajištění kontroly disponoval tajnou policií. Veškeré procesy v Jugoslávii byly nejméně do roku 1980, kdy zemřel Tito, projevem vůle úzkého beogradského centra, které bylo s to zajistit svou vůli i proti vůli adresátů příkazu, přičemž ti, kdo s pokyny centra nesouhlasili, se v mnoha případech raději svých funkcí vzdali. Je ovšem třeba připustit, že Jugoslávie nevykazovala po celou dobu své existence totalitní znaky a lze vysledovat i určitá období, kdy je deskripce Jugoslávie jako totalitního státu sporná.478

3.4 „Pilíře“ Jugoslávie

V následující kapitole rozebírám ideové pilíře, které považuji pro existenci Jugoslávie v letech 1945 až 1991 za klíčové. Dva fundamentální pilíře SFRJ (FNRJ) vymezil ve svém karađorđevském projevu v prosinci 1979 Josip Broz Tito, jenž uvedl, že pro existenci Jugoslávie je esenciální přítomnost Svazu komunistů Jugoslávie a JNA. Tito v projevu opomněl zmínit sám sebe, byť představoval natolik významnou postavu moderních jihoslovanských dějin, že doposud vědecké

477 BALÍK, Stanislav. Totalitní a autoritativní režimy. In: Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity C 54/2007 [online]. 2007, s. 42 [cit. 2015-05-31]. Dostupné z: https://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/102299/C_Historica_54-2007-1_5.pdf. 478 Srov. FLERE, Sergej. Da li je Titova država bila totalitarna?. Političke perspektive: Časopis za istraživanje politike [online]. 2012-09 [cit. 2016-03-02], č. 2, s. 7-21. Dostupné z: https://www.fpzg.unizg.hr/_download/repository/Politicke-perspektive-5.pdf.

94 i politické elity nástupnických států nevědí, jak se k němu postavit. Podstatným scelovacím prvkem byla také existence srbochorvatského jazyka, jenž měl umožnit integraci jihoslovanského státu v kulturní rovině. Je pak zřejmé, že zánik Jugoslávie v devadesátých letech dvacátého století se projevoval vymizením těchto „pilířů“, což pak indikovalo zborcení samotné Jugoslávie.

3.4.1 Maršál Tito

Tato disertační práce nemíní být variací na životopisy maršála Tita. Nemám ovšem v úmyslu zcela přejít životopisné údaje. Josip Broz se narodil v květnu 1892 v Kumrovci.479 Třebaže bývá často zmiňováno, že byl etnicky Jugoslávec, kalí tento závěr situace, jež nastala při osmém kongresu SKJ v prosinci 1964. Při volbě vedení strany zástupce volební komise oznámil, že jedním z kandidátů je Tito – Chorvat. V plénu kongresu se projevil neklid, mnozí z toho byli rozčarováni zejména proto, že sám Tito se proti tomu neohradil,480 což ale učinil později.481 Josip Broz se vyučil strojním zámečníkem a před první světovou válkou dokonce pracoval také v Čechách. Za protiválečnou propagandu byl jako člen sociální demokracie na začátku první světové války uvězněn a poslán na frontu,482 kde byl raněn a v Haliči zajat.483 Po únorové revoluci v roce 1917 byl propuštěn, za účast na červencové demonstraci byl opět uvězněn a internován na Urale. V říjnu 1917 vstoupil do Rudé gardy a agitoval pro komunisty. Po návratu do vlasti vstoupil do KPJ,484 v roce 1927 se stal vedoucím městské organizace KPJ v Zagrebu, byl několikrát vězněn. Od roku 1934 zastupoval Jugoslávii v Kominterně485 a v prosinci 1934 se stal členem ústředního výboru. V letech 1935 až 1936 působil na sekretariátu Komunistické internacionály v Moskvě, posléze se v Jugoslávii stal v roce 1937 generálním tajemníkem ústředního výboru KPJ. Po okupaci Jugoslávie přešel do ilegality a zanedlouho se stal představitelem národněosvobozeneckého boje. V roce 1943 mu AVNOJ udělil hodnost maršála Jugoslávie a zvolil ho předsedou Národního výboru osvobození Jugoslávie. V poválečném období byl federálním premiérem (do roku 1963), přičemž od roku 1953 byl také jugoslávským prezidentem s tím, že od roku 1971 stál také v čele Předsednictva SFRJ. V roce 1961 spoluzakládal Hnutí nezúčastněných států. Zemřel 4. května 1980 ve slovinské Ljubljani.486

Osobě Tita se v roce 2010 věnoval Ústavní soud Republiky Slovinsko při řešení (proti)ústavnosti pojmenování jedné z ulic Ljubljani po maršálu Titovi. Ústavní soud zdůraznil,

479 Rudé právo. 1980-05-05, roč. 60, č. 105, s. 7. 480 POPOVIĆ, Nikola. Kada je počelo razbijanje SFRJ? In: KNEŽIĆ, Branislava et al. (eds.) 20 godina od razbijanja SFRJ. Beograd: Institut za uporedno pravo, 2011, s. 140. 481 Srov. KOZUB, Kazimierz. Politycy z pierwszych stron gazet [online]. Warszawa: Iskry, 1973 [cit. 2016-05-28], s. 301. Dostupné z: books.google.cz/books?id=_TUjAAAAMAAJ. 482 Rudé právo. 1980-05-05, roč. 60, č. 105, s. 7. 483 Rudé právo. 1968-08-09, roč. 48, č. 219, s. 1. 484 Rudé právo. 1980-05-05, roč. 60, č. 105, s. 7. 485 Rudé právo. 1968-08-09, roč. 48, č. 219, s. 1. 486 Rudé právo. 1980-05-05, roč. 60, č. 105, s. 7.

95 že jméno Tito nesymbolizuje pouze osvobození území současného Slovinska od fašistické okupace ve druhé světové válce, ale ztělesňuje také poválečný totalitní komunistický režim spojený s masivním porušováním lidských práv a základních svobod, zejména v období po druhé světové válce, kdy docházelo k mimosoudním popravám, politickým procesům, popravám osob prchajících přes hranici a zneužívání státní moci k jejímu udržení se a zabránění nástupu demokracie. Jestliže byl Tito vůdce takového státu, dovodil Ústavní soud Republiky Slovinsko, že jeho jméno v co největší míře symbolizuje bývalý totalitní režim, přičemž nelze tento aspekt oddělovat od jeho osobnosti. Pojmenování ulice po Titovi totiž není jen oceněním jeho osobních zásluh, ale také podporou celého historického období jeho vlády jako takové, tedy napadený akt (jímž byla ulice po Titovi pojmenována) musí být objektivně chápána jako forma uznání bývalého nedemokratického režimu.487 Toto rozhodnutí bylo logickým vyústěním rozhodovací činnosti slovinského Ústavního soudu, jenž se porušování základních lidských práv v poválečném Slovinsku věnoval přinejmenším od prosince 1992.488 Třebaže skutečně nelze oddělit osobu politického vůdce od etapy a státu, s nimiž byl spojen, domnívám se, že toto rozhodnutí je do značné míry alibistické, když sice pojmenování po Titovi hodnotí jako nepřípustnou glorifikaci jeho režimu, nicméně současně nezdůrazňuje nutnost přejmenování dosavadních ulic a míst pojmenovaných po Titovi,489 když je – dle slovinského Ústavního soudu – glorifikace Tita rozporná s principem lidské důstojnosti.

Zajímavý je v tomto ohledu pohled někdejších chorvatských prezidentů Franja Tuđmana a Stipeho Mesiće. Tuđman označoval Tita ještě po vzniku samostatného Chorvatska za jednoho z největších evropských státníků po druhé světové válce, který umožnil vytvoření federální Jugoslávie, která vytvořila podklad pro osamostatnění Chorvatska, nicméně s tím, že se jednalo o osobu odpovědnou za zločiny jugoslávských komunistů.490 Mesić Tita označil za faktor soudržnosti.491 Určitou ironií pak doposud je skutečnost, že do náměstí maršála Tita v Zagrebu ústí

487 Srov. bod 15 rozhodnutí Ústavního soudu Republiky Slovinsko ze dne 3. října 2011, sp. zn. U-I- 109/10. In: Odločitev [online]. 2011-10-03 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z: odlocitve.us- rs.si/sl/odlocitev/US29564. 488 Srov. rozhodnutí Ústavního soudu Republiky Slovinsko ze dne 10. prosince 1992, sp. zn. U-I-69/92. In: Odločitev [online]. 1992-12-10 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z: odlocitve.us- rs.si/sl/odlocitev/US16217. 489 Tito, pochopitelně jako další bojovníci NOV i POJ, se objevoval v názvech měst, obcí, ulic, veřejných prostranství, ale také vrcholku v Makedonii či asteroidu. Užívání jmen či podobizen partyzánů doposud vyvolává animozity. Na tomto místě bych připomněl zejména výhrady k vydání pamětní dvoueurové mince v roce 2011 s vyobrazením France Rozmana, interbrigadisty a někdejšího velitele slovinských partyzánů, jenž zemřel ještě za války (srov. FAZ: Prvi evrokovanec s Titovo zvezdo. RTVSlo.si [online]. 2011-03-29 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.rtvslo.si/slovenija/faz-prvi- evrokovanec-s-titovo-zvezdo/254141.) 490 VLAŠIĆ, Tajana. Naletjeli smo na klip u kojem Franjo Tuđman jako hvali Tita i kaže da je zaslužan za hrvatsku samostalnost. Telegram [online]. 2015-05-20 [cit. 2015-09-30]. Dostupné z: http://www.telegram.hr/politika-kriminal/naletjeli-smo-na-klip-u-kojem-tudman-iznimno-hvali-tita-i- kaze-da-je-zasluzan-za-hrvatsku-samostalnost/. 491 Tuesday, 1 October 2002 [online]. 2002-10-01 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/021001IT.htm.

96 Hebrangova ulice pojmenovaná po jedné z obětí čistek jugoslávského totalitního režimu.492

Je tedy zřejmé, že Tito ztělesňoval významný integrační prvek v životě SFRJ, když disponoval reálnou potencí zajistit existenci Jugoslávie. Adorování Tita za jeho života pochopitelně přecházelo jeho roli vůdce totalitního režimu, jež v současnosti nemůže být upozaďována.

Zatímco Ústava z roku 1963 zásadně ještě uvažovala, že by prezidentem Jugoslávie mohl být i někdo jiný než Tito,493 byť Tito jako jediný z eventuálních kandidátů neměl omezení nejvýše dvou funkčních období,494 Ústava z roku 1974 již umožňovala nabytí funkce prezidenta jen Titovi jako uznání jeho historické úlohy.495 Již od roku 1963 tedy Tito mohl být doživotním prezidentem, přičemž tuto konstrukci nadále podržela i Ústava z roku 1974. Jak jsem již na jiném místě této práce uvedl, domnívám se, že ústavní zakotvení specifické funkce pro Tita s akcentací jeho významu a role, byla důvodem, proč Tito proti Ústavě z roku 1974 vystoupil ve svém karađorđevském projevu až na sklonku roku 1979 po smrti Edvarda Kardelje.

Hlavním ideologem jugoslávské cesty byl zejména právě Slovinec Kardelj, nicméně nelze opomenout, že mnohé fundamentální principy Jugoslávie vymezil i sám Tito. Zejména pak to byly projevy o bratrství a jednotě národů a národností Jugoslávie, jakož i o organizování federace. Ostatně sesazený íránský šáh Muhammad Rezá Pahlaví vyzdvihl význam Tita nejen v odporu Stalinovi, ale také akcentoval, že není jednoduché spojit etnické skupiny a modernizovat zemi jako Jugoslávii. Tito, dle Pahlavího, dosáhl něčeho mimořádného a dále vyslovil přání, aby podobně úspěšní byli i Titovi nástupci.496 Domnívám se, že výsadní postavení Tita znemožňovalo jakékoliv veřejné artikulace stanovisek nacházejících se v rozporu s Titovými názory. Jsem pak také přesvědčen, že za života Tita byla předem k nezdaru odsouzena jakýkoliv tendence, jež by mínila narušit charakter či podobu Jugoslávie. Ač Tito nutně nemusel být hlavním nositelem a teoretikem změn, mám za to, že bez jeho alespoň konkludentního souhlasu nepřipadala v úvahu realizace prakticky ničeho. Tito tak, jak ostatně uvedl Mesić, představoval základní faktor jugoslávské koheze.

492 Andrija Hebrang (1899-1949) byl chorvatský komunistický funkcionář, jenž byl v roce 1949 popraven po sovětsko-jugoslávské roztržce jako velezrádce. Odsouzení „vraždy“ Hebranga komunisty věnoval chorvatský Sabor v roce 1992 samostatnou deklaraci (srov. Deklaracija o osudi uhićenja i umorstva Andrije Hebranga [online]. 1992-02-14 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://narodne- novine.nn.hr/clanci/sluzbeni/1992_02_9_141.html.). 493 Srov. čl. 219 odst. 3 a čl. 220 Ústavy SFRJ z roku 1963. In: Federální ústavy. 1. Praha: Ústav st. správy, 1969, s. 120. 494 Srov. čl. 220 odst. 2 Ústavy SFRJ z roku 1963. In: Federální ústavy. 1. Praha: Ústav st. správy, 1969, s. 120. 495 Srvo. čl. 333 odst. 1 Ústavy SFRJ z roku 1974. In: Ustav Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije: sa amandmanima I do XLVIII: i ustavnim zakonima za sprovođenje Ustava SFRJ i amandmana: registar pojmova. Beograd: Poslovna politika, 1989, s. 147. 496 PAHLAVI, Mohammed Reza. The Shah's story [online]. London: Michael Joseph, 1980 [cit. 2016- 05-28], s. 146-147. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=jrjCAAAAIAAJ.

97 3.4.2 Jazyk jako integrující prvek

Jedním z prvků utužení jihoslovanského státu byl zejména jazyk. Srbochorvatština představovala pro jazykovou blízkost jednotlivých dialektů pro vnější pozorovatele jeden jazyk.497 Z původní koncepce se vydělovala zejména slovinština, která historickým vývojem zůstala stát mimo unifikační jihoslovanský proud devatenáctého století, a to z obav mnohých slovinských intelektuálů té doby o rozpuštění slovinského etnika v jihoslovanském proudu. Srbochorvatština měla a má tři základní dialekty: kajkavský, čakavský a štokavský. Distinkčním znakem byla výslovnost zájmena „co“ (tj. kaj, ča, što). Kajkavština byla používána v oblasti Zagrebu, čakavština v oblasti Primorje a ve zbytku jihoslovanského prostoru se používala štokavština. Chorvaté se v zájmu sjednocení v zásadě vzdali své kajkavštiny a přebrali za základ ilyrského jazyka štokavštinu. Zatímco rozdíl mezi slovinštinou a kajkavštinou nebyl příliš ostrý, což se ostatně projevovalo i ve výslovnosti maršála Tita, užití štokavštiny již bylo od slovinštiny značně odlišné, pročež se Slovinci stavěli proti myšlence ilyrské myšlenky, když hlavní proti-ilyrský proud se zformoval kolem France Prešerena.498

Po první světové válce se v jihoslovanském státě začala používat jako úřední jazyk srbochorvatština, která podobně jako československý jazyk, vycházela z koncepce, že celá národní masa s výjimkou Slovinska, kde byla slovinštině přiznána individualita jako variantě státního jazyka, má společný jazyk se dvěma písmy.499

První zásadní otřes pro srbochorvatský jazyk přinesla druhá světová válka, kdy ustašovský režimu v NDH nastolil užívání chorvatštiny, do které se projektovaly názory chorvatských jazykozpytců.500

Po druhé světové válce získala dominanci opětovně srbochorvatština, což podpořila i Novosadská dohoda z prosince 1954, která počítala s vytvořením jednotné gramatiky,501 k čemuž došlo v roce 1960.502

Ústava z roku 1963 počítala s promulgací předpisů v srbochorvatském (resp. chorvatosrbském), slovinském a makedonském jazyce.503 Koncepce jednotného srbochorvatského

497 HLADKÝ, Ladislav. Dějiny Slovinska a Slovinců. (přednáška) Brno: FF MU, 27. 9. 2010. 498 HLADKÝ, Ladislav. Dějiny Slovinska a Slovinců. (přednáška) Brno: FF MU, 25. 10. 2010. 499 HLADKÝ, Ladislav. Dějiny Slovinska a Slovinců. (přednáška) Brno: FF MU, 15. 11. 2010. 500 LEVY, Michele Frucht. “The Last Bullet for the Last Serb”: The Ustaša Genocide against Serbs: 1941-1945. In: CROWE, David M. (eds). Crimes of State Past and Present Government-Sponsored Atrocities and International Legal Responses. Hoboken: Taylor and Francis, 2013, s. 61. 501 Jazyk Srbů, Chorvatů a Černohorců byl označen za jediný jazyk s rovnoprávnými podobami dialektů, jakož i používání latinky a cyrilice – srov. Accord de Novi Sad [online]. 1954 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.axl.cefan.ulaval.ca/europe/Accord-Novi_Sad1954.htm. 502 Novosadski dogovor [online]. c2016 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://ihjj.hr/iz- povijesti/novosadski-dogovor/70/. 503 Čl. 131 odst. 1 Ústavy SFRJ z roku 1963. In: Federální ústavy. 1. Praha: Ústav st. správy, 1969, s. 93-

98 jazyka podporovaná intelektuálními elitami zúčastněných národů a promítnutá i do ústavního textu byla narušena již v roce 1967, kdy byla v Zagrebu vydána Deklarace o postavení a názvu chorvatského spisovného jazyka, jež volala po zrušení srbsko-chorvatsko-černohorsko-muslimské jazykové unie z roku 1954. Deklarace z roku 1967 odkazovala na fundamentální postuláty jugoslávského federalismu, zejména na princip úplné rovnosti národů a národností, s čímž má souviset i právo národů zachovat atributy své národní existence, přičemž novosadské ujednání mělo potlačovat chorvatštinu a místní dialekty, pročež signatáři Deklarace z roku 1967 volali po ústavním zakotvení rovnosti čtyř literárních jazyků (a to chorvatštiny, srbštiny, makedonštiny a slovinštiny) a po změně čl. 131 Ústavy.504 Deklarace byla jako protirežimní akce kritizována Kardeljem i ústředním výborem SKH a vyústila v čistky v chorvatských vědecko-kulturních institucích.505

Tendencím chorvatských jazykovědců se mimo jiné věnovalo i Memorandum SANU z roku 1986. Signatáři Memoranda kritizovali údajnou kampaň chorvatských nacionalistických jazykovědců, kteří se pokoušejí zavádět co nejvíce odlišností od standardního jazyka užívaného v jiných republikách srbochorvatského jazykového prostoru, aby tak podporovali oslabení vazeb mezi chorvatskými a ostatními Srby. Signatáři se dále obávali, že akcent na vytvoření chorvatského jazyka nezanechává naději, že by srbská populace v Chorvatsku byla s to zachovat svou národní identitu.506 Memorandum tedy kritizuje nikoliv chorvatskou aktivitu z perspektivy destrukce společného srbochorvatského jazyka, nýbrž z hlediska tvrzeného ohrožení vazeb mezi Srby v jednotlivých oblastech SFRJ.

Otázka srbochorvatského jazyka se dostala do popředí v roce 1988 v souvislosti s procesem JBTZ. Dne 31. května 1988 byli zadrženi příslušník JNA Ivan Borštner a tři novináři slovinského týdeníku Mladina – Franci Zavrl, David Tasić a Janez Janša, kterým bylo kladeno za vinu nezákonné získání tajného vojenského dokumentu. Ve skutečnosti ovšem JNA přikázala Službě státní bezpečnosti čtveřici zajistit z toho důvodu, že v časopisu Mladina – dlouhodobě kritizujícím mimoústavní existenci JNA – měl vyjít článek odhalující jednání bezpečností rady týkající se zásahu proti „kontrarevoluci“, tedy zákroku armády proti slovinskému politickému vedení.507 Proces byl veden ve Slovinsku před vojenským soudem v srbochorvatštině, což bylo ze strany slovinské veřejnosti vnímáno nejen jako otevřená provokace a manifest srbské arogance,508

94. 504 Podrobně Deklaracija o nazivu i položaju hrvatskog književnog jezika [online]. 1967 [cit. 2016-05- 28]. Dostupné z: http://ihjj.hr/iz-povijesti/deklaracija-o-nazivu-i-polozaju-hrvatskog-knjizevnog- jezika/50/. 505 ŠESTÁK, 2009, op. cit., s. 543. 506 Podrobně Меморандум Српске академије наука и уметности [online]. 1986 [cit. 2015-05-15]. Dostupné z: http://www.hic.hr/images/domovinski-rat/Memorandum-SANU.pdf. 507 KOLUMBER, David. Rozpad Československa a Jugoslávie v komparativním pohledu. In: Dny práva 2012 – Days of Law 2012. Brno: Masarykova univerzita, 2013, s. 425-426. 508 Tamtéž, s. 426.

99 ale také bylo upozorňováno na protiústavnost takového postupu. Ustanovení čl. 3 zákona o vojenských soudech bylo označováno za rozporné se článkem 246 odst. 1 Ústavy SFRJ, když zatímco zákon o vojenských soudech určoval, že se řízení má vést v jednom z jazyků Jugoslávie, svazová Ústava odkazovala na republikovou úpravu, podle níž jednoznačně plynula nutnost užívání slovinského jazyka (čl. 212 odst. 2 Ústavy SRS).509 Proces vzbudil ve Slovinsku celospolečenský odpor proti režimu, a tak vznikl Výbor na obranu Janeze Janši (později Výbor na obranu lidských práv), pro který Janez Bavčar získal tisíce sympatizantů.510 Srbochorvatština je dodnes pro generaci Slovinců, jež zažila Jugoslávii, pochopitelná, a proto by užití srbochorvatštiny zásadně nemuselo představovat problém z hlediska porozumění. V době vzrůstajících národnostních tlaků nicméně použití srbochorvatštiny ve slovinském jazykovém prostoru představovalo nežádoucí jev.

Zánik Jugoslávie byl pak spojen také se zdánlivým zánikem srbochorvatského jazyka: kromě samostatné chorvatštiny a srbštiny se objevila bosenština (1992511) a černohorština (2006512), nicméně je možné shrnout, že rozdíly mezi těmito jazyka jsou natolik malé a jednotlivé jazyky jsou natolik vzájemně srozumitelné, že připomínají rozličné variace anglického jazyka používaného rodilými mluvčími.513 Navzdory zejména politické snaze o vytvoření nejvyššího možného rozsahu rozdílností,514 představuje srbochorvatština doposud element vzájemné shody a porozumění mezi většinou nástupnických států bývalé Jugoslávie.

3.4.3 Jugoslávská lidová armáda

Již Ústava FNRJ z roku 1946 reglementovala Jugoslávskou armádu, vytvořenou z NOV i POJ, jako ozbrojenou sílu FNRJ, jejímž úkolem je zabezpečení a obrana nezávislosti státu a svobody národa, kdy armáda je strážcem nedotknutelnosti státních hranic a slouží k udržení míru a bezpečnosti.515

509 Podrobně ZUPANČIČ, B. M. et al. Pravni memorandum: Proces proti Borštnerju, Tasiču, Zavrlu in Janši. Ljubljana: Časopis za Kritiko znanosti, 1989, s. 78-81. 510 HLADKÝ, Ladislav. Dějiny Slovinska a Slovinců. (přednáška) Brno: FF MU, 29. 11. 2010. 511 Srov. ISAKOVIĆ, Alija. Rječnik karakteristične leksike u bosanskome jeziku. Sarajevo: Svjetlost, 1992, s. 6. 512 Černohorský jazyk zavedl čl. 13 odst. 1 černohorské ústavy [In: Ustav Crne Gore [online]. 2006 [cit. 2015-05-15]. Dostupné z: http://www.skupstina.me/images/dokumenti/ustav-crne-gore.pdf.]. Zavádění černohorského jazyka je poměrně obtížné, když jsou zejména na školách děti učeny slova, která sami jejich rodiče neznají. Jak mi v říjnu 2013 sdělily pracovnice černohorské Justiční akademie na školení ve slovenském Omšení, často mají problém dětem pomoci při psaní domácích úkolů, protože zadání dost dobře nerozumí. Ústava nicméně nadále připouští používání srbštiny, makedonštiny, chorvatštiny a albánštiny (srov. čl. 13 odst. 3 Ústavy). 513 KORDIĆ, Snježana. Plurizentrische Sprachen, Ausbausprachen, Abstandsprachen und die Serbokroatistik. Zeitschrift für Balkanologie [online]. 2009, roč. 45, č. 2, s. 213. Dostupné z: http://www.zeitschrift-fuer-balkanologie.de/index.php/zfb/article/download/203/203. 514 V Chorvatsku měl při reformě chorvatského spisovného jazyka poslední slovo chorvatský prezident Tuđman. – Srov. ŠESTÁK, 2009, op. cit., s. 615. 515 SIKIMIĆ, Borislav. Odbrana u ustavnom sistemu SFRJ. Beograd: Vojnoizdavački zavod, 1985, s. 112.

100 Dne 22. prosince 1951 došlo ke změně názvu z Jugoslávské armády na JNA.516 Ústava SFRJ z roku 1963 vymezovala JNA jako základní ozbrojenou sílu národní obrany Jugoslávie chránící nezávislost, ústavní zřízení, nedotknutelnost a celistvost území SFRJ.517

Přelomovým okamžikem ve vývoji organizace jugoslávské branné moci byly události srpna 1968 v Československu. Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československé socialistické republiky vyvolal u vedení SFRJ obavu z útoku na samotnou Jugoslávii. Politické vedení bylo evakuováno na Brionské ostrovy518 a jugoslávské vojenské složky, které považovaly vpád vojsk Varšavské smlouvy do Jugoslávie za reálnou eventualitu, zahájily přípravy vojenského letectva kryté vojenským cvičením „Avala“.519 Výstupem srpnových událostí bylo přijetí koncepce všeobecného lidového odporu a společenské sebeobrany, na jejímž základě v září 1968520 vznikla Teritoriální obrana (TO) tvořící vedle JNA Ozbrojené síly SFRJ. Primárním úkolem TO bylo v případě nutnosti organizovat ozbrojený odpor proti nepřátelské invazi,521 tedy nastolení partyzánského odboje. Je ovšem třeba zdůraznit, že vedle TO ještě existovala i samostatná civilní obrana.522 Od roku 1969 pak bylo zákonem o národní obraně vymezeno, že ozbrojené síly Jugoslávie tvoří vedle JNA i TO.523 Samozřejmě historie a právo nestojí na konstrukci rozvíjení rozličných úvah o alternativním vývoji. Je nicméně zřejmé, že existence Teritoriální obrany, která v době rozkladu Jugoslávie sehrála svou roli, úzce souvisela s ingerencí socialistického tábora do polednového vývoje Československa. Nikdy nezodpovězenou otázkou proto zůstane, jak by se situace v SFRJ na počátku devadesátých let vyvíjela, nebýt srpna 1968. Osobně se domnívám, že bez Teritoriální obrany by secesionistické tendence republik byly značně limitované, neboť JNA by prakticky neměla žádnou vojenskou protiváhu.

Ústava z roku 1974 změnila systematické zařazení národní obrany a výslovně na ústavní rovině zakotvila také existenci Teritoriální obrany. Společným úkolem Ozbrojených sil SFRJ, které tvořila JNA a TO, byla ochrana nezávislosti, svrchovanosti, územní celistvosti a ústavního zřízení.524 TO byla podřízena předsednictvím republik a autonomních oblastí s ohledem na teze

516 THOMAS, Nigel; MIKULAN, Krunoslav. Válka v Jugoslávii: Slovinsko a Chorvatsko 1991-95. Praha: Grada, 2009, s. 7. 517 Čl. 255 Ústavy SFRJ z roku 1963. In: Federální ústavy. 1. Praha: Ústav st. správy, 1969, s. 132. 518 PELIKÁN, Jan. Jugoslávie a pražské jaro. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2008, s. 161-162. 519 RADIĆ, Aleksandar. Jugoslovenska odbrana od Varšavskog pakta 1968. godine. Istorija 20. veka. 2006, č. 2, s. 87. 520 THOMAS, 2009, op. cit., s. 7. 521 KOLUMBER, David. Rozpad Československa a Jugoslávie v komparativním pohledu. In: Dny práva 2012 – Days of Law 2012. Brno: Masarykova univerzita, 2013, s. 422. 522 Čl. 239 Ústavy SFRJ z roku 1974. In: Ustav Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije: sa amandmanima I do XLVIII: i ustavnim zakonima za sprovođenje Ustava SFRJ i amandmana: registar pojmova. Beograd: Poslovna politika, 1989, s. 101. 523 SIKIMIĆ, 1985, op. cit., s. 199. 524 Podrobně Ustav Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije: sa amandmanima I do XLVIII: i ustavnim zakonima za sprovođenje Ustava SFRJ i amandmana: registar pojmova. Beograd:

101 koncepce všeobecného lidového odporu.525

V předvečer Dne JNA, tedy 21. prosince 1979, vystoupil Tito se svým karađorđevským projevem k velitelům JNA k diskusi o budoucnosti armády i Jugoslávie. Tito mínil řešit zejména vojenskou situaci federace, kdy s obavami sledoval nejen vývoj v Kosovu, kde varoval před konáním jakýchkoliv politických procesů, ale také vzrůstající nacionalismus mezi bývalými spolubojovníky z NOV i POJ z Chorvatska, kteří se vyjadřovali proti existenci samostatné Bosny, která měla být součástí Chorvatska, jakož i vývoj v Srbsku, kde byla kritizována široká autonomie oblastí. Tito zdůraznil, že JNA dle Ústavy dostala za úkol chránit integritu Jugoslávie a být nositelem jednoty v zemi, která bude armádou všech národů SFRJ bez ohledu na národnost velitelského sboru. Tito upozornil, že pokud se JNA nebude držet své kohezní role, pak se po jeho „odchodu“ jeho zlá předtucha stane skutečností. Tito v tomto směru narážel na to, že noví armádní velitelé měli na mnohé věci jiné názory a stanoviska než v té době již penzionovaná generace partyzánských bojovníků, jejichž postřehy na vystoupení Tita bezesporu měly vliv.526

Jugoslávská lidová armáda byla od roku 1968 rozdělena do šesti armád (1. armáda – Beograd; 2. armáda – Niš; 3. armáda – Skopje; 5. armáda – Zagreb; 7. armáda – Sarajevo a 9. armáda – Ljubljana), přičemž existoval i vojenský okruh Titograd, tedy JNA byla od roku 1968 fakticky rozdělena podle půdorysu jednotlivých republik.527 V roce 1988 admirál Branko Mamula z titulu funkce federálního ministra obrany (svazového sekretáře lidové obrany) prosadil novou koncepci organizace ozbrojených sil nazvanou „Jedinstvo“ (Jednota), která počítala s podřazením TO Jugoslávské lidové armádě, což mělo (alespoň opticky) vyloučit dualitu ve strategickém, operačním a taktickém velení.528 Ve skutečnosti se jednalo o zpochybnění principů koncepce artikulované po srpnu 1968529 a zajištění transmise vůle JNA do struktur TO. Také vojenská cvičení z let 1986 až 1990 navozovala dojem, že pro velící struktury JNA představuje větší riziko NATO, než Varšavská smlouva, kvůli které TO po roce 1968 vznikla.530 V roce 1988 pak bylo opuštěno organizování armád zásadně dle republik, když vznikly tři vojenské okruhy: první vojenský okruh (Beograd), jenž zahrnoval dřívější 1. a 7. armádu, třetí vojenský okruh (Skopje) zahrnující dřívější 2. a 3. armádu a Titogradský korpus, a pátý vojenský okruh (Zagreb) nahrazující

Poslovna politika, 1989, s. 101-102. 525 Monday, 1 September 2003 [online]. 2003-09-01 [cit. 2013-12-15]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/030901ED.htm. 526 Podrobně – Testament Josipa Broza Tita – Karađorđevo 1979 [online]. 1979 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.index.hr/forum/97/povijest/tema/326406/testament-josipa-broza-tita-- karadjordjevo-1979-godine-by-vjenceslav-cencic.aspx?p=3. 527 DAVOR, Marijan. Jugoslavenska narodna armija - važnija obilježja. Polemos: časopis za interdisciplinarna istraživanja rata i mira [online]. 2006-06-17 [cit. 2015-06-15], roč. 9, č. 17, s. 29. Dostupné z: http://hrcak.srce.hr/file/26479. 528 DAVOR. Marijan. “Jedinstvo” – Posljednji ustroj JNA. Polemos: časopis za interdisciplinarna istraživanja rata i mira [online]. 2003-12 [cit. 2013-12-25], roč. 6, č. 11-12, s. 25. Dostupné z: http://hrcak.srce.hr/file/4445. 529 Srov. tamtéž, s. 27. 530 Tamtéž, s. 30.

102 dřívější 5. a 9. armádu.531

JNA představovala v podmínkách Jugoslávie v zásadě samostatný svět, jehož velikost a rozsah vyžadoval štědré financování, což měly řešit především ústavní dodatky z roku 1988.532 Ač se vedení JNA považovalo za strážce Titova odkazu,533 ve skutečnosti se v klíčovém období vyjevilo jako uskupení realizující hegemonistické plány Miloševićova vedení,534 když dominanci v řídících strukturách JNA získali na přelomu osmdesátých a devadesátých let velitelé srbského původu.535 JNA mínila zlikvidovat vzpurné představitele jednotlivých republik, nicméně aktivitu ve Slovinsku odhalili tamější žurnalisté (proces JBTZ) a v Chorvatsku se sama JNA zdržela dalšího postupu poté, co se údajně odhalený vlastizrádce – chorvatský ministr obrany Martin Špegelj – dobrovolně dostavil k soudu.536

V roce 1991 Milošević přímo či nepřímo ovládal vojenský arzenál JNA, TO v Srbsku, Vojvodině a v Kosovu a díky odzbrojení TO v Bosně, Chorvatsku a Makedonii a dílem i ve Slovinsku Srbové disponovali nezanedbatelnou vojenskou silou. Ostatně NATO v říjnu 1991 počítalo se schopností JNA zlikvidovat vzpurné republiky během dvou týdnů, když JNA patřila k největším vojenským silám v Evropě.537 Analýzy samotné JNA hovořily o úspěšném skončení operací k zajištění integrity SFRJ během dvaceti dní.538

Role JNA jako realizátora srbských zájmů vykrystalizovala v létě 1991 v průběhu vojenských operací ve východochorvatském Vukovaru, které měly údajně složit k zajištění ochrany srbských teritorií v Chorvatsku do politického vyřešení jugoslávské krize.539 Reálným výstupem vojenské operace JNA byla nejen ztráta jejího všejugoslávského charakteru, ale zejména masivní poničení města spojené s pácháním válečných zločinů.540

531 DAVOR, 2006, op. cit., s. 38-39. 532 Zejm. dodatky XXXV a XXXVIII. In: Ustav Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije: sa amandmanima I do XLVIII: i ustavnim zakonima za sprovođenje Ustava SFRJ i amandmana: registar pojmova. Beograd: Poslovna politika, 1989, s. 204-205, 207-208. 533 Náčelník generálního štábu JNA dokonce prohlásil: „Byl jsem komunista, jsem komunista a budu komunista, dokud neumřu.“ – srov. ANTIĆ, Miljenko. Teorija nadmoći i rat na teritoriju bivše Jugoslavije (1991.-1995.). Politicka Misao: Croatian Political Science Review. 2004, roč. 41, č. 2, s. 121. 534 ŠESTÁK, 2009, op. cit., s. 576. 535 V roce 1991 mělo být 90 % profesionálních vojáků srbského či černohorského původu – srov. ANTIĆ, 2004, op. cit., s. 121. 536 ŠESTÁK, 2009, op. cit., s. 576. 537 ANTIĆ, 2004, op. cit., s. 126. 538 Tamtéž. 539 Wednesday, 19 November 2003 [online]. 2003-11-19 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/031119ED.htm. 540 Za masakr zraněných z vukovarské nemocnice byli potrestáni bývalý plukovník JNA Mile Mrkšić (20 let odnětí svobody) a major JNA Veselin Šljivančanin (10 let), kteří masakru nezabránili (věc ICTY sp. zn. IT-95-13/1). Procesu se nedožil starosta Vukovaru Slavko Dokmanović, který spáchal ve vazbě sebevraždu. Eventuální trestnou činností dalších osob na podzim 1991 se zabývají chorvatské i srbské soudy.

103 Není nicméně bez zajímavosti, že se ze struktur JNA etablovalo vedení samostatného Chorvatska. Tuđman patřil v šedesátých letech k jejím nejmladším generálům,541 náčelníci chorvatského generálního štábu Anton Tus a Janko Bobetko svého času patřili k vysoce postaveným důstojníkům Jugoslávské lidové armády. Zatímco Tus své angažmá ve prospěch Chorvatska zahájil ještě za své aktivní služby v JNA, což mu vyneslo soud za dezerci a vlastizradu,542 Bobetko se funkce náčelníka generálního štábu ozbrojených sil Republiky Chorvatsko ujal po dvaceti letech penze.543

Jugoslávská lidová armáda byla reálnou silou, jež v roce 1991 disponovala prostředky k udržení SFRJ. Její velitelské struktury se ovšem přimkly k Miloševićovi, pročež se Titova zlá předtucha z roku 1979 stala skutečností.

3.4.4 Svaz komunistů Jugoslávie

Počátky jugoslávské komunistické strany se začaly psát 19. dubna 1919,544 kdy vznikla Socialistická dělnická strana Jugoslávie (komunisté) – SRPJ(k). V období meziválečného jihoslovanského státu byla komunistická strana postavena mimo zákon, přičemž této materii jsem se věnoval již v kontextu ústavního vývoje Jugoslávie. Domnívám se totiž, že postavení komunistů mimo zákon a jejich dlouhodobý pohyb v ilegalitě již za KSHS a Jugoslávie jim umožnil, aby po okupaci Jugoslávie v dubnu 1941 plynule pokračovali ve své dosavadní činnosti. Komunisté tak díky svým monarchistickým oponentům disponovali nezanedbatelnou konkurenční výhodou, kterou za druhé světové války dokázali náležitě zužitkovat. V meziválečném období se uskutečnili čtyři stranické kongresy, ustavující v Beogradu, druhý kongres ve východoslavonském Vukovaru, kde se SRPJ(k) změnila v KPJ, kongresy ve Vídni a poté v Dresdenu.545 Mezi kongresy nebývá řazeno shromáždění z října 1940 v Zagrebu, pročež pátý kongres KPJ se uskutečnil až dvacet let po předchozím sjezdu v roce 1948.546 Složení nejvyšších stranických orgánů určoval do roku 1948 ad hoc sám Tito, přičemž hlavními nositeli moci byli kromě něj Kardelj, Ranković a Đilas.547

541 Prije 13 godina umro je prvi predsjednik RH dr. Franjo Tuđman. Magazin Plus [online]. 2012-12-10 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.magazinplus.eu/prije-13-godina-umro-je-prvi-predsjednik- rh-dr-franjo-tudman/. 542 VURUŠIĆ, Vlado. 'Nisam pozvan u Knin, no pobjedu mi ne mogu uzeti'. Jutarni list [online]. 2008- 08-02 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.jutarnji.hr/arhiva/nisam-pozvan-u-knin-no-pobjedu- mi-ne-mogu-uzeti/3881943/. 543 Srov. bod 2 obžaloby ICTY proti Janku Bobetkovi – Initial Indictment [online]. 2002-08-23 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/bobetko/ind/en/bob-ii020826-e.pdf. 544 Rudé právo. 1969-04-21, roč. 49, č. 93, s. 3. 545 K historii SRPJ (k) / KPJ v období 1919 až 1941 – podrobně LEŠNIK, Avgust. The Development of the Communist Movement in Yugoslavia during the Comintern Period. The International Newsletter of Communist Studies Online [online]. 2005 [cit. 2015-05-12], roč. 11, č. 18, s. 38-59. Dostupné z: http://newsletter.icsap.de/home/data/pdf/INCS_18_ONLINE.pdf. 546 ŠESTÁK, 2009, op. cit., s. 501. 547 Tamtéž.

104 Šestý kongres KPJ se uskutečnil v listopadu 1952 v Zagrebu a představoval významný mezník ve vývoji jugoslávské státostrany. Komunisté změnili název své strany na Svaz komunistů Jugoslávie, což mělo být projevem návratu k marxistickým kořenům a vymezení se proti leninským deformacím. Mělo dojít k omezení ingerence KPJ/SKJ do života společnosti. Podklady kongresu vypracované pod vedením Đilase připomínaly soudobé sociálnědemokratické politické programy.548 Kongres se nesl ve znamení pokračující sovětsko-jugoslávské roztržky, a proto byly ze strany států sovětské sféry vlivu kritizovány projevy jugoslávského vedení k mezinárodní politice. Samotné přejmenování KPJ mělo byt „odhozením masky“ komunistické strany, za kterou se dosud měla strana pokoušet „podvodně ukrývat svou fašistickou tvář“.549 Pozornost pak byla věnována zejména zatčení Blagoje Neškoviće, který měl původně kongresu předsedat, a konečně také marginálnímu skandálu, který nicméně s fungováním KPJ měl pramalou souvislost, ale který vyústil v přerušení rozhlasového přenosu z kongresu.550

Sedmý kongres SKJ se uskutečnil po opětovném zvolení Tita do funkce prezidenta551 ve dnech 22. až 26. dubna 1958 v hale výstaviště v Ljubljani, hlavními řečníky kongresu měli být Tito, Ranković a Kardelj.552 Ačkoliv KPJ pozvala delegáty 51 komunistických, socialistických a dělnických stran, kongresu se zúčastnili delegáti jen několika mála z nich. Většina stran sovětské sféry vlivu (mj. i Československa) zrušila svá rozhodnutí o vyslání delegací na protest s avizovaným programem kongresu, k účasti ale byli zmocněni velvyslanci.553 Kongres totiž ostatní komunistické strany přinejmenším iritoval, když na druhém dnu kongresu vystoupil se svým projevem Ranković, který se vyjádřil ke kritice návrhu kongresového programu ze strany komunistických a dělnických stran a dále se věnoval vztahům mezi těmito stranami, přičemž také v Československu artikulovaná kritika souvisela s údajnými deformacemi teorie marxismu- leninismu ze strany Rankoviće. Někteří cizozemští delegáti dokonce využili přestávky a na dokončení Rankovićova projevu se do sálu na protest nevrátili.554 Kardelj na tomto kongresu zdůrazňoval nutnost setrvání Jugoslávie mimo vojensko-politické pakty, jinak by hrozilo vyostření situace v Evropě. Kardelj poté také odmítl ingerenci jiných komunistických stran do vnitrojugoslávského vývoje.555

548 Tamtéž, s. 521. 549 Rudé právo. 1952-11-12, roč. 33, č. 302, s. 4. 550 Jeden z delegátů obvinil srbského premiéra Petara Stamboliće, že mu odloudil ženu, což vyvolalo na plénu neklid a povyk. Pozornost takové marginálii dle mého odráží zájem tiskových orgánů komunistických stran sovětské sféry vlivu snižovat význam kongresu, zesměšnit jeho účastníky a konečně navodit dojem nekompetentnosti jugoslávských stranických funkcionářů, kteří na stranickém sjezdu řeší otázky zcela nepodstatného významu. K difamování Jugoslávie nicméně zpráva posloužila dostatečně. – Podrobně Rudé právo. 1952-11-12, roč. 33, č. 302, s. 4. 551 Rudé právo. 1958-04-22, roč. 38, č. 111, s. 1. 552 Rudé právo. 1958-04-23, roč. 38, č. 112, s. 4. Rudé právo. 1958-04-27, roč. 38, č. 116, s. 6. 553 Rudé právo. 1958-04-23, roč. 38, č. 112, s. 4. 554 Rudé právo. 1958-04-24, roč. 38, č. 113, s. 3. 555 Rudé právo. 1958-04-25, roč. 38, č. 114, s. 3.

105 V odlišném duchu se pak nesl osmý kongres SKJ v prosinci 1964, kterého se již zúčastnily delegace evropských socialistických států, tedy mj. Československa a Sovětského svazu. Z pohledu tématu práce je zajímavá pasáž projevu Tita, v níž se věnuje vytváření jugoslávské národnosti jako nebezpečné asimilační tendence, jejíž agitátoři nemají být v řadách SKJ tolerováni.556 Přelomovým okamžikem ve vývoji SKJ bylo Brionské plénum, kterému jsem se věnoval na jiném místě této práce a které vyústilo v odstavení Rankoviće a tudíž i konzervativního křídla kolem něj.

Přelom šedesátých a sedmdesátých let se nesl ve znamení rostoucích rozporů, jejichž ohnisky bylo Srbsko, Kosovo, Slovinsko a Chorvatsko. Krize v Srbsku byla vyvolána odstavením Rankoviće a nástupem konzervativců albánského původu v Kosovu upřednostňující albánské etnikum. Situace v Kosovu a posilování albánského nacionalismu bylo kritizováno na CK SKS Jovanem Marjanovićem a Dobricou Ćosićem, jenž byl v té době považován za jednoho z nejvýznamnějších srbských spisovatelů. Oba vyslovili obavu z posilování kosovské autonomie, která podle nich měla vyústit v omezení práv srbského a černohorského obyvatelstva a jeho následnému vypuzení z Kosova. Nejvyšší složky SKJ nicméně projevy označily za podněcování národnostní nesnášenlivosti a nemínily situaci v Kosovu blíže řešit.557 Vlivem protestů ve Francii se obdobné bouře udály v roce 1968 také na univerzitách v Ljubljani, Zagrebu a Beogradu. Studenti volali po očištění stranických a státních struktur od zkorumpovaných politiků a provedení reforem. Situaci vyřešil Tito, navzdory názoru vedení SKJ volajícího po tvrdém zákroku, televizním vystoupením, kde se v zásadě ztotožnil s požadavky stávkujících a přislíbil osobní účast na vyřešení situace, pročež stávkující svůj protest ukončili. Jediná participace Tita na řešení situace se nicméně omezila pouze na jeho televizní expozé. V listopadu 1968 pak v Kosovu a Makedonii vyšli do ulic Albánci, kteří volali po posílení své autonomie, což bylo ze srbské strany neakceptovatelné zejména z obav, že by kosovskému vedení nestačila role svazové republiky, ale usilovalo by o připojení k Albánii.558 Řešení situace měl být věnován devátý kongres SKJ, který byl svolán v prosinci 1968559 a uskutečnil se v březnu 1969. Jeho hlavní náplní bylo právě řešení palčivých vnitropolitických otázek.560 V roce 1969 se SKJ federalizoval, když se transformoval do sdružení Svazů komunistů republik a autonomních oblastí.561

V roce 1969 se situace zkomplikovala i ve Slovinsku, kde tamější aféra souvisela s výstavbou dálniční sítě. Tzv. silniční aféra (Cestna afera) byla konfliktem mezi federální vládou a vládou Slovinska, kdy slovinské vedení obvinilo svazovou vládu z diskriminace při přidělování

556 Rudé právo. 1964-12-08, roč. 45, č. 341, s. 5. 557 Podrobně ŠESTÁK, 2009, op. cit., s. 543-544. 558 Tamtéž, s. 544-545. 559 Rudé právo. 1968-12-03, roč. 49, č. 325, s. 7. 560 Rudé právo. 1969-03-13, roč. 49, č. 61, s. 1. 561 RUDOLF, 2009, op. cit., s. 304.

106 mezinárodních úvěrů. Hrozil dokonce pád SIV, v jehož čele stál Slovinec Mitja Ribičič. Poprvé od roku 1945 některá ze svazových republik otevřeně vystoupila proti Jugoslávii, což pro mnohé bylo udivující a pro vedení SKJ doslova nebezpečné. Slovinský tisk dokonce volal po revizi materiálních vazeb Slovinska k federaci. Do situace se pochopitelně vložil Tito, jenž varoval slovinské vedení, že jejich postoj ohrožuje jednotu Jugoslávie. Kardelj pak slovinské soudruhy varoval, že by jejich přístup mohl vyvolat použití nedemokratických metod řešení politické krize, což by mohlo vést k porážce historických úspěchů slovinského lidu. Tato výhrůžka nicméně nepřinutila slovinské funkcionáře na své požadavky úplně rezignovat, když ke změně jejich kritického postoje nenapomohlo ani setkání vedení ZKS a SKJ. V té době ještě jugoslávské (Titovo) vedení nesáhlo k přímé ingerenci ve Slovinsku, dokonce ani nebyl prosazen názor, aby republiky přišly o své právo veta.562 Výstavba dálnice byla nakonec zahájena v květnu 1970 a první úsek byl dán do provozu v prosinci 1972. Silniční aféra odhalila, že hlavní štěpící linií v Jugoslávii bude otázka dislokace finančních prostředků a rozdílné zájmy různě hospodářsky vyspělých částí federace.563 Další krize ve Slovinsku nastala v květnu 1971, kdy došlo k aféře 25 poslanců, jež byla vnímána jako akce proti Mitjovi Ribičičovi. Iniciátorem byl první (a poslední) studentský poslanec slovinské skupštiny Tone Remc. Ten na 29. schůzi Republikové rady Skupštiny SRS 8. července 1971 navrhl, aby zástupce Slovinska v Předsednictvu SFRJ mohlo navrhovat 20 poslanců všech rad slovinského parlamentu. Pro návrh se vyslovilo 25 poslanců, proti nebyl nikdo, zdrželo se pět poslanců. Následně Cene Matičič oslovil Edvarda Kardelje s žádostí o kandidaturu. Kardelj odmítl a nakonec podpořil Ernesta Petriče v domnění, že se jedná o kandidáta vzešlého s „dohody s fórem“. Remc, Matičič, Ivan Kreft, Milan Batista, Benjamin Božiček, dr. Celestin Miran, Peter Finžgar, dr. Milan Hodalič, Miran Hasl, Vida Kastrin, Polde Maček, Avgust Majerič, Ivo Mikluš, Anica Okršlar, Slavko Osredkar, Jože Pogačnik, Miloš Polič, Ivan Pučnik, Rudi Rebek, Zdenko Roter, dr. Vojan Rus, Ivo Sonc, Franc Svetelj, Marjan Tavčar a France Zupan 13. července 1971 navrhli s poukazem na přijatou novelu za kandidáta do Předsednictva SFRJ dr. Ernesta Petriče. Ten si při předběžném přijetí kandidatury vyhradil, že jeho konečné rozhodnutí je odvislé od rozhovoru se Sergejem Kraigherem. Následujícího dne, po rozmluvě s Kraigherem, Petrič kandidaturu stáhl. Okamžitě se rozpoutal tlak na 25 poslanců, aby stáhli i svůj návrh na navrhování kandidátu do Předsednictva, což se skutečně stalo. Část poslanců uvedla, že nevěděla, o čem rozhodují, část o své funkce přišla za příslušnost k „diverzní a opoziční klice“.564

V Chorvatsku liberálně orientované vedení SKH mínilo docílit posílení role republik, když hlavním argumentem bylo údajné doplácení Chorvatska na ostatní republiky, především pak

562 Podrobně BILANDŽIĆ, Dušan. Historija Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije: glavni procesi: 1918-1985. Zagreb: Školska knjiga, 1985, s. 360-361. 563 VRHNIKA – POSTOJNA [online]. 2009 [cit. 2012-11-22]. Dostupné z: http://www.dars.si/Dokumenti/Obstojece_AC_in_HC/A1_sentilj_-_Srmin_126.aspx. 564 Podrobně JANŠA, Janez et al. Akcija 25 poslancev. Ljubljana: Časopis za kritiko znanosti, 1987, s. 10 a 55-62.

107 Srbsko, a proto volalo po změně rozpočtové politiky. Chorvaté proto prosazovali, aby devizové prostředky zůstávaly v rukou těch, kteří je získali, nikoliv, aby o jejich osudu rozhodovala beogradská svazová vláda. Kritizovány byly údajné centralistické a unitaristické tendence, posilován byl chorvatský nacionalismus. Nacionalistická karta se brzy straníkům vymkla z ruky, některé proudy v Chorvatsku volaly dokonce po oddělení od SFRJ, objevovala se i nacionalisticky podbarvená vystoupení proti srbské minoritě v Chorvatsku. Intenzita vystoupení byla taková, že se hovořilo o masovém hnutí („masovan pokret“ či „maspok“). Situaci problematizovalo i zjištění bezpečnostních složek, že se Srbové v Chorvatsku začínají hromadně vyzbrojovat. Tito nemínil proti chorvatskému stranickému vedení a maspoku silově zakročit, když se obával reakce mezinárodního společenství. V listopadu 1971 vyhlásilo několik tisíc chorvatských středoškoláků a vysokoškoláků časově neomezenou stávku volající po splnění požadavků. Tito byl v době zahájení stávky v Rumunsku, po návratu bylo svoláno předsednictvo SKJ do Karađorđeva, kde Tito ostře vystoupil proti chorvatskému nacionalismu, oznámil, že míní situaci vyřešit i za pomoci JNA. Chorvatské vedení poté rezignovalo na své funkce.565 Okamžitě poté se k mimořádnému zasedání sešlo předsednictvo Svazu studentů Chorvatska, které se usneslo stávku ukončit k 3. prosinci 1971. Studenti ve svém prohlášení vyslovili „plnou důvěru v chorvatské politické vedení i ve Svaz komunistů Jugoslávie v čele s Titem“.566 Ač se situace v Chorvatsku po odstoupení dosavadního stranického vedení relativně rychle uklidnila, přistoupil Tito k zahájení čistek a procesů, které se měly s nacionalismem vypořádat. Základem pro budoucí problémy pak byla skutečnost, že protinacionalistickou rétoriku měli ve vedení SKH zejména etničtí Srbové. Čistky se poté rozšířily i do dalších částí SFRJ, obdobné názory, jako v Chorvatsku měli Dabčević a Tripalo, zastávalo i srbské vedení kolem Marka Nikeziće, které v národnostní otázce zastávalo relativně moderní stanoviska a odmítalo velkosrbský nacionalismus. Dokonce se pak srbské liberální vedení mínilo spokojit s osamostatněním Kosova v rámci Jugoslávie.567 Také za koncem politické kariéry srbského liberálního vedení stál projev Tita, který v říjnu 1972 ostře kritizoval dosavadní činnost SKS, přičemž Nikezić a Latinka Perović, hlavní představitelé srbského liberalismu, sami na zasedání CK SKS 21. října 1972 odstoupili.568 Osobně se domnívám, že sesazení této Nikezićovy skupiny vytvořilo podhoubí pro nárůst srbského nacionalismu, když za podpory (a nevědomosti) nového srbského vedení přistoupilo o mnoho let později SANU ke svému Memorandu kritizujícímu nejen postavení Srbska, ale také Tita a Kardelje. Domnívám se, že ustoupení v otázce Kosova a opuštění velkosrbských koncepcí by odstranilo některé z třecích ploch v existenci SFRJ. Přístup Tita a odstranění stranických vedení narušujících jeho tezi nerozborného přátelství a spolupráce jugoslávských národů a národností způsobil, že jediným prvkem, který Jugoslávii byl reálně s to udržet, byl právě Tito, když SKJ i JNA byly pouhými

565 Podrobně ŠESTÁK, 2009, op. cit., s. 545-546. 566 Rudé právo. 1971-12-02, roč. 52, č. 285, s. 7. 567 Podrobně ŠESTÁK, 2009, op. cit., s. 546-547. 568 Rudé právo. 1972-10-26, roč. 53, č. 253, s. 7.

108 nástroji jeho politiky a zájmů. Do roku 1974 byla odstavena reformní vedení Slovinska (Stane Kavčič; 30. října 1972569), Bosny a Hercegoviny (Osman Karabegović, Avdo Humo a Hajra Kapetanović; 8. prosince 1972570), Vojvodiny (Mirko Čanadanović; 19. prosince 1972571) a Makedonie (Krste Crvenkovski; květen 1974572). Jugoslávské vedení v čele s Titem v letech 1968 až 1974 „zkonsolidovalo“ situaci v Jugoslávii za cenu masivních represí a čistek. Nakonec se ukázalo, že řešení situace odstraněním nepohodlných funkcionářů vnitropolitické a ekonomické problémy nevyřeší. Další kongres se konal v květnu 1974,573 přičemž akcentováno bylo přijetí nové Ústavy jako mezníku ve vývoji státu.574 Z projevu Tita vyplynulo, že důsledné uplatňování zásad nové Ústavy je nejdůležitějším úkolem SKJ.575

Jedenáctý kongres se uskutečnil v červnu 1978 v Beogradě576 a hlavními řečníky sjezdu byli Tito a Kardelj.577

Dvanáctý kongres SKJ v červnu 1982578 byl prvním po úmrtí Tita a Kardelje a věnoval se i situaci v jednotlivých regionech SFRJ, zejména v Kosovu.579

Třináctý kongres SKJ v červnu 1986 se nesl ve znamení poměrně otevřeného rozboru nelichotivé situace SFRJ, řešilo se zejména vysoké zadlužení země způsobené neodpovědnými a neorganizovanými rozsáhlými investicemi.580 Rok 1986 pak představoval ve vývoji SKJ zlomový okamžik, když došlo ke generační obměně Svazu, kdy generace funkcionářů majících ve svých životopisech aktivní účast v národně-osvobozeneckém boji a sounáležitost k linii zastánců titoismu (Mitja Ribičič, Petar Stambolić či Fadil Hoxha) byla vyměněna. Do popředí se dostali noví funkcionáři: Slobodan Milošević (Srbsko), Milan Kučan (Slovinsko) a Stipe Šuvar (Chorvatsko). Zatímco Milošević a Kučan vycítili na konci osmdesátých let příležitost dalšího politického angažmá ve spojení s národnostně podbarvenými proudy, Šuvar setrval na linii konzervativního komunisty (neúspěšně) čelícího vzrůstajícímu nacionalismu.581 Milošević i Kučan v devadesátých letech zastávali ve svých zemích funkce hlavy státu, Šuvar byl politicky odstaven po volbách v roce 1990 a pokus o návrat do vrcholné politiky na konci devadesátých let nebyl úspěšný.

569 REGNER, Václav (ed.). Svět 1972: ročenka. Praha: Svoboda, 1974, s. 147. 570 KAVČIČ, 1988, op. cit., s. 24. 571 Tamtéž, s. 26. 572 BECHEV, Dimitar. Historical dictionary of the Republic of Macedonia. Lanham, Md.: Scarecrow Press, 2009, s. XXXVI. 573 Rudé právo. 1974-05-28, roč. 54, č. 124, s. 1. 574 Tamtéž, s. 7. 575 Tamtéž. 576 Rudé právo. 1978-06-20, roč. 58, č. 143, s. 7. 577 Rudé právo. 1978-06-21, roč. 58, č. 144, s. 1. 578 Rudé právo. 1982-06-28, roč. 62, č. 151, s. 1. 579 Tamtéž, s. 6. 580 Rudé právo. 1986-06-26, roč. 66, č. 148, s. 1. 581 Podrobně ŠTĚPÁNEK, 2011, op. cit., s. 337-341.

109 Poslední kongres SKJ se konal v lednu 1990 jako mimořádný a jeho průběh naznačoval pozvolný rozklad samotné Jugoslávie.

Z hlediska politického života je třeba zkonstatovat, že dominance komunistů byla v Jugoslávii v poválečném období zajištěna zejména faktickým vyloučením jiných politických seskupení na životě jihoslovanského státu a dále pak prostřednictvím vlády, o jejímž složení komunisté rozhodovali a která disponovala nejen exekutivní kompetencí, ale také normotvornou způsobilostí, když byla oprávněna vydávat zvláštní vyhlášky, pročež se parlament scházel jen dvakrát do roka. Není pak bez zajímavosti, že vládní vyhlášky nebyly v letech 1945 až 1952 podrobeny žádnému přezkumu, parlament realizoval politickou vůli KPJ jako vláda. Justiční orgány mohly rozhodnutí správních orgánů přezkoumávat až od roku 1952.582

V důsledku beogradské dohody mezi Titem a Šubašićem z roku 1944 museli komunisté v poválečném období zajistit existenci politických stran. Zákon o sdružování, shromažďování a veřejných setkání ze srpna 1945 proto formálně upravoval materii vzniku nových politických stran, nicméně fakticky žádná politická strana ve FNRJ (SFRJ) po dlouhá desetiletí nevznikla. Zákon ze srpna 1945 byl nahrazen úpravou z roku 1965, která ovšem politické strany již vůbec neřešila.583 V tomto směru by nicméně bylo správné dodat, že absence právní úpravy politických stran nemůže být sama o sobě považována za projev existence totalitarismu v Jugoslávii. Také v meziválečném Československu neexistovala právní úprava politických stran, přičemž eventualita použitelnosti spolkové úpravy se v čase měnila podle aktuálních potřeb politických elit. Substitutem neexistujícího politického pluralismu v Jugoslávii bylo zavedení sociálně-politických organizací, především pak Socialistického svazu pracujícího lidu.584 Reálný politický pluralismus se v SFRJ projevil ve druhé polovině osmdesátých let, kdy začaly vedle komunistů vznikat další politické formace. První nekomunistická poválečná strana byl v květnu 1988 ustanovený Slovinský selský svaz.585

Když v roce 1952 bylo v Československu zlikvidováno správní soudnictví, byla jedním z primárních důvodů skutečnost, že Nejvyšší správní soud v poválečném období nemínil aprobovat nezákonné případy znárodnění. V Jugoslávii byla již v létě 1945 akcentována nutnost ovládnutí soudní moci instalací loajálních osob. V říjnu 1945 byly napříč státní státními institucemi a soudy zahájeny systematické čistky,586 čímž si komunisté zajišťovali upevnění své moci a poslušnost aparátu, který měl jejich vůli vykonávat a její porušení sankcionovat.

582 VALIČ, Andreja. Zločiny spáchané komunistickými režimy – případové studie jednotlivých států: Slovinsko. In: SVOBODA, David (ed.). Zločiny komunistických režimů: sborník z mezinárodní konference: pohled historiků a právních expertů. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2011, s. 213. 583 Tamtéž, s. 214-215. 584 Tamtéž, s. 215. 585 Zgodovina SLS [online]. c2013 [cit. 2014-11-18]. Dostupné z: http://www.sls.si/o-stranki/zgodovina/. 586 VALIČ, 2011, op. cit., s. 213-214.

110 Zatímco Ústava FNRJ z roku 1946 nevěnovala existenci KPJ pozornost, ústavy z let 1963 a 1974 již reglementovaly vedoucí úlohu SKJ. Takový ústavní konstrukt byl přítomen i v ústavách jiných států socialistické soustavy, přičemž soudobá teorie dovozovala, že vedoucí úloha strany je zákonitostí rozvoje společnosti a má charakter objektivní nutnosti.587 Zakotvení vedoucí úlohy pak ústí v závěr, že se Jugoslávie řadila ke státům s totalitním politickým systémem.588 V Ústavě SFRJ z roku 1963 byla úloha SKJ akcentována již na jejím samotném začátku,589 obdobná situace byla také v případě následující Ústavy, která (do osmdesátých let) znala virilní členství vedoucího funkcionáře SKJ v Předsednictvu.590 Pochopitelně tento vliv byl v podmínkách Jugoslávie přítomen již od roku 1943, kdy se transmise napříč státním mechanismem odvíjely z centra kolem Tita, v němž nicméně v průběhu let docházelo čistkami či přirozenou generační obměnou ke změnám. Vedoucí úloha SKJ v Jugoslávii byla odvozena od úlohy komunistů v národně-osvobozeneckém boji za druhé světové války. Vedle KPJ (SKJ) existovaly i komunistické strany (svazy komunistů) v jednotlivých republikách a autonomních oblastech FNRJ (SFRJ).

3.4.5 Státní idea Jugoslávie

Státní ideu lze definovat jako ideál, z něhož se stát zrodil.591 V zásadě se jedná o filosofickou a státovědnou kategorii, jež není hodnotově neutrální, nýbrž naopak zahrnuje množinu elementárních společenských hodnot, které stát chrání a prosazuje. Státní idea zpravidla prozařuje právní řád, projevuje se zpravidla v ústavních předpisech, jež reglementují materii nejvyšší důležitosti a kde se zpravidla projevují i politicko-společenské tužby, názory a stanoviska ústavodárce. Konečně se pak státní idea projevuje také ve státní symbolice. Zatímco teoreticko- právní deskripce státní idey vychází z jejího zkoumání v obecné rovině, rozbor situace v jednotlivých zemích je pak materií státovědnou, kdy je analyzována normativní rovina státní idey, a to prostřednictvím právní úpravy a hodnot prosazovaných a chráněných právní úpravou. Jak je patrno již z úvodního citátu této kapitoly, představuje státní idea významný element při konstituování státu a jeho vnitřního scelení zejména za situace, kdy obyvatelstvo státu není národnostně, jazykově, nábožensky, kulturně, hospodářsky či vzdělanostně homogenní. Státní idea má tedy představovat prvek legitimizování nové státní moci a nahradit ideové teze předchozího státu. Myšlence státní idey se ve svém díle věnoval ostatně i T. G. Masaryk.592

587 Srov. ZDOBINSKÝ, Stanislav et al. Československá ústava. Praha: Panorama, 1987, s. 63-69. 588 SLÁDEČEK, Vladimír. Ústava České republiky: komentář. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 66. 589 Čl. VI Ústavy SFRJ 1963. In: Federální ústavy. 1. Praha: Ústav st. správy, 1969, s. 50. 590 Srov. čl. VIII, čl. 321 Ústavy SFRJ 1974. In: Ustav Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije: sa amandmanima I do XLVIII: i ustavnim zakonima za sprovođenje Ustava SFRJ i amandmana: registar pojmova. Beograd: Poslovna politika, 1989, s. 13-14, 143-144. 591 Srov. Masarykův odkaz národu. České Slovo. 1935-12-15, roč. 27, č. 291, s. 1. 592 Srov. MASARYK, Tomáš Garrigue. Nová Evropa: stanovisko slovanské. Praha: Gustav Dubský, 1920, s. 114-125.

111 Hlavním postulátem Jugoslávie po druhé světové válce byla koncepce „bratrství a jednoty“, která za války představovala jedno z partyzánských hesel. Po skončení války v květnu 1945 jej Tito ve svém projevu označil za základ silné a šťastné Jugoslávie,593 čímž bylo toto heslo povýšeno na jeden ze základních principů projektovaných do právního života Jugoslávie. Ostatně teze byla součástí předvolební agitace při volbách do Ústavodárné skupštiny v roce 1945.594 Ústava FNRJ z roku 1946 odkaz na heslo neobsahovala, ale v témže roce Tito ve svém projevu zdůraznil, že inkorporace teze do života státu zajistí trvalost a nezničitelnost FNRJ.595

Ústava SFRJ z roku 1963 nicméně tento postulát rozebírala již v prvním článku preambule, podle něhož bylo upevňování bratrství a jednoty ve společném zájmu národů Jugoslávie, které vytvořily SFRJ, aby v zájmu každého národa zvlášť a všech národů společně uskutečnila a zajistila bratrství a jednotu národů a solidaritu pracujících.596 Vedoucí úloha SKJ se pak měla projevovat mimo jiné právě v kontextu uskutečňování bratrství a jednoty národů.597 Obdobné formulace byly přítomny i v Ústavě z roku 1974. V textu Ústavy pak byla zmínka o tomto postulátu přítomna v článku 333, který byl věnován Titovi, a dále pak v článku 397, podle něhož prezident SFRJ, členové svazového Předsednictva, předseda a soudci Ústavního soudu Jugoslávie mimo jiné přísahali, že budou usilovat o realizaci bratrství a jednoty a rovnoprávnost národů a národností.598 Přítomnosti postulátu ve slibu nejvyšších ústavních představitelů Jugoslávie bych nicméně nepřikládal příliš velký význam. Nelze si totiž nevšimnou případu Československa, kde členům Federálního shromáždění slib věrnosti věci socialismu599 v prosinci 1989 nezabránil participovat na demontáži socialistického státu. Nelze si totiž nevšimnout, že ústavní texty zpravidla řeší nesložení slibu či složení slibu s výhradou, nikoliv jeho porušení po dobu výkonu funkce či mandátu, pročež jedinou sankcí pro slibujícího může být jeho bezectnost.600

Na osmém kongresu SKJ v prosinci 1964 Tito k tezi bratrství a jednoty upozornil, že ona jednota není koncipována jako báze pro likvidaci národností a konstituování nové umělé jugoslávské národnosti, což by silně připomínalo asimilační integraci, unitarizaci a hegemonismus. V podmínkách socialistické Jugoslávie měla vzniknout nová společnost, v níž všechny participující národnosti nacházejí společné zájmy.601 Faktická realizace postulátu v podmínkách Jugoslávie se

593 Srov. KOLUMBER, David. Rozpad Československa a Jugoslávie v komparativním pohledu. In: Dny práva 2012 – Days of Law 2012. Brno: Masarykova univerzita, 2013, s. 425-426. 594 BILANDŽIĆ, 1985, op. cit., s. 105. 595 Tamtéž, s. 107. 596 Čl. I Ústavy SFRJ z roku 1963. In: Federální ústavy. 1. Praha: Ústav st. správy, 1969, s. 43-44. 597 Čl. VI Ústavy SFRJ z roku 1963. In: tamtéž, s. 50. 598 Srov. Ustav Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije: sa amandmanima I do XLVIII: i ustavnim zakonima za sprovođenje Ustava SFRJ i amandmana: registar pojmova. Beograd: Poslovna politika, 1989, s. 5, 11, 13, 147 a 171. 599 Srov. čl. 48 odst. 1 úst. zák. č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ve znění úst. zák. č. 50/1975 Sb. In: ASPI. 600 Srov. SLÁDEČEK, 2016, op. cit., s. 279. 601 Rudé právo. 1964-12-08, roč. 45, č. 341, s. 5.

112 projevovala také tím, že se v případě jednotlivých národů a národností nerozebírala míra jejich účasti na bojích druhé světové války. Ač se heslo stalo nástrojem zejména komunistických politiků, nelze odhlížet, že počátky jeho užívání jako partyzánského sloganu se datují do doby, kdy i komunisté mínili docílit osvobození jihoslovanského státu od okupantů a kdy tolik neakcentovali politické otázky. Až do poloviny šedesátých let se neobjevovaly hlasy volající po rozbití Jugoslávie, naopak v mnoha částech Jugoslávie byla posilována jugoslávská identita a existence společného státu. V poválečné Jugoslávii se již za Srby nepovažovali Černohorci a Makedonci, od roku 1963 pak byli za samostatný národ považováni i Muslimani (Bosňáci). Postulát bratrství a jednoty tedy měl neutralizovat těžké následky bojů druhé světové války, které měly ideologický, náboženský i etnický podtext.602

Státní idea je způsobilá přežít, jestliže odráží vůli vládnoucích elit či celospolečenského diskursu. V případě, že je státní idea překonána, je vyvolán tlak na změnu právní úpravy, která ideu fixuje, změny v uspořádání či v organizaci státu, anebo přímo tlakem na zánik státu. Koncept bratrství a jednoty se v období osmdesátých let ukázal jako nezpůsobilý zajistit zachování Jugoslávie. Navíc začal být stále více oslabován vzájemnými výčitkami a opětovným probíráním minulosti. Znovu se na pořad dne dostaly události druhé světové války – běsnění ustašovců, četniků, ale také křivdy a pocity ponížení a nedostatek respektu. Eroze postulátu byla dokonána ve druhé polovině osmdesátých let, kdy narůstaly rozpory mezi národy a národnostmi Jugoslávie. V srpnu 1987 vyslovil slovinský filosof Taras Kermauner tezi, že ke společnému bydlení bratrů nestačí jen touha jednoho bratra po společném domě,603 čímž narážel na fakt, že pro další existenci Jugoslávie nestačí jen zájem Srbska. Životnost státní idey podle mého úzce souvisí s existencí politických elit, které jsou s to a ochotny tuto ideu propagovat a bránit. Sama teze totiž, ač je právně ukotvena jakkoliv, není schopna sama o sobě existovat. V zásadě každé pravidlo vyžaduje aparát a konstrukce, které zajistí jeho efektivitu, tedy sankci pro případ, že pravidlo bude porušeno. Pochopitelně státní idea představuje jen axiom, z logiky věci nikoliv závazné pravidlo chování. Je však zřejmé, že „bratrství a jednota“ měla fungovat jako korektiv řešení otázek mezi národy a národnostmi Jugoslávie. Třebaže se komunisté v Jugoslávii dopustili celé řady neodpustitelných zločinů a stáli za mnoha lidskými tragédiemi, nelze jim upřít, že akcentace postulátu byla způsobilá po dlouhá desetiletí ve spojení s dalšími faktory (zejm. Tito a represe) zajistit fungování složeného jihoslovanského státu.

602 Srov. NIKOLIĆ, Kosta. Mit o komunističkom jugoslovenstvu. Istorija 20. veka. 2011, č. 1, s. 24. 603 SUNDHAUSSEN, Holm. Jugoslawien und seine Nachfolgestaaten 1943–2011. Eine ungewöhnliche Geschichte des Gewöhnlichen. Wien; Köln; Weimar: Böhlau, 2012, s. 267.

113 4 Ústavněprávní souvislosti zániku Jugoslávie

Ač nadpis kapitoly hovoří o ústavněprávních souvislostech zániku Jugoslávie, nemohu si na úvod odpustit tři poznámky, které sice budou na první pohled působit dojmem odklonu od tématu, nýbrž dle mého názoru mají určitý význam.

Nejprve je to poznámka koncepční. Jak jsem již naznačil na jiných místech práce, otázka zániku Jugoslávie je natolik košatou materií, že její lineární uchopení není ani v zásadě možné. Tato disertační práce míní rozebrat materii prizmatem ústavněprávních a státovědných konsekvencí, tedy zejména se zaměřím na fungování ústavních institucí a rozbor zániku na půdorysu teoretických modalit zániku státu, jak jsem je vymezil ve druhé kapitole své disertační práce. Přestože to není primární zájem, nelze odhlédnout ani od právně-historického kontextu. Ten je nicméně do značné míry pochopitelný, když nelze pominout, že Jugoslávie již v současnosti neexistuje, a proto tento stát a jeho ústavní a právní řád je dnes již jen kapitolou jedné ukončené etapy dějin. Jsem nicméně přesvědčen, že rozbor, analýza a deskripce událostí v Jugoslávii může představovat poučení pro jiné složené státy a podnítit úvahy, jaké (právně významné) okolnosti se významnou měrou mohou podílet na dynamice vývoje státu.

Dále bych rád opětovně zdůraznil, že se má disertační práce zabývá zánikem SFRJ, tedy tzv. druhé Jugoslávie, čímž je určen časový rámec, jenž je ohraničen rokem 1992, kdy SFRJ definitivně zanikla. Takové rámování je zcela úmyslné, neboť v kontextu kosovské krize sice nelze přehlížet, že její kořeny se datují ještě do éry Titovy Jugoslávie, nicméně vyústění kosovské krize na konci devadesátých let otevírá zcela samostatnou a novou kapitolu, kde rozbor situace podle mého má mírně odlišné pozadí než rozklad SFRJ v letech 1990 až 1992.604

Zánik Jugoslávie má být na následujících stránkách rozebrán prizmatem ústavního práva a státovědy. Nemohu ovšem přejít odpověď na otázku, kdy poprvé byla varianta zániku Jugoslávie jako reálná hrozba a eventualita zmíněna. Otevřený rozhovor na téma neodvratného konce Jugoslávie zmínil ve své knize Borislav Jović v souvislosti s rozhovorem s Dobricou Ćosićem, kterého Jović jako předseda Předsednictva SFRJ v září 1990 pozval u příležitosti Ćosićova ocenění

604 V jejím kontextu by pak bylo třeba dát rozhodné stanovisko také k poměru některých států k rezoluci 1244/1999 a k rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora ve věci kosovské deklarace nezávislosti. Domnívám se, že kosovská otázka je značně problematická a do jejího řešení spojeného s vojenským zásahem proti Jugoslávii se projektovala obava mezinárodního společenství z opakování genocidních masakrů, kterých se srbské vojenské a polovojenské oddíly dopustily na jiných místech bývalé federace (Ovčara, Srebrenica), když tato obava byla umně podporována kosovsko-albánskými předáky. Nikoliv nevýznamné jsou pak i parciální zájmy některých států, když nelze přehlédnout rozsáhlé zásoby nerostných surovin v Kosovu. Jedná se sice do značné míry o faktory mimoprávní, nicméně natolik významné, že při zkoumání veškerých souvislostí se vynořuje otázka, zda samostatnost Kosova byla jen pokračováním procesu z počátku devadesátých let s vnucenou pomlkou, anebo kvalitativně zcela odlišnou situací. Osobně se přikláním ke druhé variantě, nicméně pro již tak velký rozsah této disertační práce, jakož i s ohledem na můj projekt disertační práce, její teze a mé zaměření, se kosovské materii nebudu podrobněji věnovat.

114 Njegošovou cenou. Ćosić při tomto setkání vyslovil názor, že již neexistuje žádný důvod pro další existenci Jugoslávie. Zmizela, podle něj, hrozba asimilace ze strany Rakouska či Turecka, vymizela idea jednotného jugoslávství a později komunismu, zmizela nutnost společné obrany proti společnému nepříteli i jazyková blízkost, která již nic neznamená. Zůstal jen jediný pochybný důvod, a to ekonomický. Podle Ćosiće tak neexistovala síla, jež by byla s to zabránit rozkolu, jenž již nastal.605

V tomto ohledu se pak jako vizionář jeví Milovan Đilas,606 který podobná slova pronesl již v červnu 1967. Úvaha Đilase se příliš nelišila od slov Ćosiće. Đilas vycházel z toho, že rozdílné jihoslovanské národy a národnosti držel pohromadě společný strach z agrese či imperialismu – nejprve tureckého a habsburského, poté ze strany nacistického Německa a fašistické Itálie, později ze Stalinského Ruska. Tyto hrozby pominuly, a proto bylo dle Đilase přirozené, že Slovinci, Chorvati, Makedonci a další vzhlížejí ke své vlastní identitě a kulturní nezávislosti, když může být nezávislé Togo, tak proč ne oni. Problémem, podle Đilase, pak bylo sladění tohoto přirozeného nutkání k rozmanitosti a individualitě s nevyhnutelným procesem sjednocování Evropy, které je stejně přirozené jako nutné.607

Je do značné míry neuvěřitelné, jak správně Đilas posoudil vývoj v Evropě v nejbližších padesáti letech. Národní vědomí jihoslovanských národů vzrůstalo a elity těchto národů mínily dosáhnout národností a politické nezávislosti, na stranu druhou pak v Evropě byl přítomen nezanedbatelný proces integrace, jenž v současnosti může být devalvován britským referendem o vystoupení z Evropské unie. Subjektivně se ovšem domnívám, že ani postoj britského elektorátu nezvrátí nutnost vzájemné spolupráce a symbiózy, jež v západoevropském prostřední byla s to dlouhodobě zajistit relativně klidné soužití. Zatímco Đilasova slova z roku 1967 ještě mohou představovat pouhou náhodně naplněnou prognózu dalšího vývoje, je nepochybné, že o budoucnost Jugoslávie po smrti Tita se Đilas reálně s ohledem na ekonomické těžkosti a dle jeho názoru

605 ЈОВИЋ, Борисав. Последњи дани СФРЈ: извори из дневника. Београд: Политика, 1995, s. 193. 606 Černohorec Milovan Đilas patřil vedle Srba Rankoviće a Slovince Kardelje k hlavním spolupracovníkům J. B. Tita. Již před druhou světovou válkou aktivně participoval na činnosti KPJ, po válce pak zastával vysoké stranické a státní funkce včetně funkce předsedy federálního parlamentu. Mnohými byl považován za Titova možného nástupce, v letech 1948 až 1950 koncipoval základy titoismu jako svébytné cesty k socialismu a komunismu. Právě Đilas volal na šestém kongresu jugoslávských komunistů po jejich decentralizaci. Đilasovy koncepce byly publikovány na podzim 1953 v deníku Borba, nicméně v lednu 1954 již byl Đilas za své postoje a názory kritizován, zbaven svých funkcí a sám Đilas pak v březnu 1954 opustil řady SKJ. Svou rétoriku nicméně ani poté nezměnil. Đilas byl třikrát vězněn, a to v letech 1933 až 1936, 1956 až 1961 a 1962 až 1966. – Podrobně REINHARTZ, Dennis. The Nationalism of Milovan Djilas. Modern Age [online]. 1985 [cit. 2015-09-10], roč. 29, č. 3, s. 233-240. Dostupné z: https://isistatic.org/journal- archive/ma/29_03/reinhartz.pdf. 607 STEHLE, Hansjakob. A Talk with Milovan Djilas. Encounter [online]. 1967-06 [cit. 2015-09-10], roč. 28, č. 6, s. 63. Dostupné z: https://www.unz.org/Pub/Encounter-1967jun-00062.

115 neúspěšný koncept Hnutí nezúčastněných obával.608

V případě Ćosiće je zcela zřejmé, že již v září 1990 byla otázka zániku SFRJ na pořadu dne. Slova Ćosiće do značné míry rezonovala v Jovićovi, jenž následně koncipoval úvahy o srbském etnickém prostoru napříč SFRJ, tedy zásadně vymezil budoucí srbský stát, jenž by měl vzniknout na troskách Jugoslávie.609 Pokud takové úvahy vrcholný jugoslávský politik považoval za nutné uvést do svého deníku, je nepochybné, že nejpozději 10. září 1990610 již bylo možno hovořit o zániku Jugoslávie nikoliv jako o nevyřčené eventualitě, ale jako o evidentním vyústění stále více se komplikující situace. O několik měsíců dříve, v dubnu 1990 před Skupštinou SFRJ upozornil na hrozbu občanské války jako důsledku anarchie vzniklé z nefunkčního právního řádu tehdejší předseda Ústavního soudu Jugoslávie Milovan Buzadžić.611 Ten své exposé v pozdějším rozhovoru odůvodnil skutečností, že USJ v té době přezkoumával ústavní dodatky všech republik a autonomních oblastí z let 1989 a 1990 a ve všech případech s výjimkou Černé Hory shledal rozpor se svazovou ústavou.612

4.1 Úmrtí Tita a rozmělnění státní idey

Počátek roku 1980 se nesl ve znamení zhoršujícího se zdravotního stavu Tita, jenž byl na začátku roku hospitalizován v sanatoriu v Ljubljani se zánětem v noze. Mezinárodní situace nebyla pro sovětskou invazi do Afghánistánu příliš příznivá, přičemž celé toto období se neslo ve znamení obav jugoslávského vedení nejen z budoucnosti (bez) Tita, nicméně také z agrese Varšavské smlouvy. Rada obrany 13. března 1980 reálně zvažovala hrozbu sovětské agrese, na kterou by dle analýz jugoslávských vojenských složek okamžitým zásahem v samotné Jugoslávii reagovalo NATO.613 Titův stav se v květnu opětovně zhoršil. Dne 4. května 1980 v 15.05 hod. Tito zemřel.

Tělo Tita bylo modrým vlakem převezeno přes Zagreb do Beogradu, kde byla rakev nejprve vystavena v budově svazové Skupštiny. Následný státní pohřeb ilustroval, že Tito byl pro zahraniční partnery uznávanou veličinou: pohřbu se zúčastnilo 209 delegací – 4 králové, 6 princů, 31 prezidentů, 22 premiéru a 47 ministrů zahraničí.614 Není bez zajímavosti, že pozůstalostní řízení

608 URBAN, George; DJILAS, Milovan. A Conversation with Milovan Djilas. Encounter [online]. 1979- 12 [cit. 2015-09-16], roč. 53, č. 6, s. 29. Dostupné z: https://www.unz.org/Pub/Encounter-1979dec- 00010. 609 ЈОВИЋ, 1995, op. cit., s. 193. 610 Tamtéž, s. 191. 611 Srov. БУЗАЏИЋ, Милован. Сецесија бивших југословенских република у светлости одлука Уставног суда Југославије: збирка докумената с уводном расправом. Београд: Службени лист СРЈ, 1994, s. 59. 612 MIŠOVIĆ, Miloš. Usta puna demokratije. Vreme. 1991-05-06, s. 17. 613 DIZDAREVIĆ, 2002, op. cit., s. 39-40. 614 Srov. CALIC, Marie-Janine. Geschichte Jugoslawiens im 20. Jahrhundert. München: C. H. Beck Verlag, 2010, s. 264.

116 po Titovi ještě stále není skončeno.615

Otázka Titova úmrtí zaměstnávala stranické a státní funkcionáře již několik let před jeho smrtí. Za přirozeného nástupce Tita přinejmenším ve vedení SKJ byl považován Edvard Kardelj, hlavní ideolog titoismu. Kardelj při své návštěvě USA na konci roku 1977 byl zcela otevřeně brán za Titova nástupce, nicméně v průběhu roku 1978 se Kardeljův zdravotní stav zhoršil a Kardelj v únoru 1979 zemřel. Jeho pohřbu se nezúčastnila sovětská delegace,616 která tím dala najevo, že Kardeljovi nezapomněla jeho výstup proti sovětské cestě po roztržce v roce 1948. Pochopitelně i další Titovi eventuální přirození nástupci vlivem neúprosného času, osudu či stranických čistek postupně vymizeli. Đilas o funkce přišel již v padesátých letech, Ranković v šedesátých, Kardelj zemřel v roce 1979 a federální premiér Džemal Bijedić zahynul tragicky již v roce 1977.617 Ostatně ústavní dodatky z roku 1971 byly přijaty právě z důvodu zajištění kontinuity a fungování vedení SFRJ po Titově odchodu, pročež 4. května 1980 převzalo otěže vedení Jugoslávie kolektivní Předsednictvo SFRJ.

Titova smrt odhalila pouze iluzi onoho nerozborného bratrství a jednoty jugoslávských národů a národností. Již v listopadu 1980 se na setkání v Brdu u Kranje střetla vedení Bosny a Hercegoviny a Slovinska v otázce financování méně rozvinutých oblastí federace. V tomto směru se tedy znovu otevřela karta ekonomických zájmů Slovinska, přičemž slovinské vedení znovu otevřelo i otázku konání zimních olympijských her v Sarajevu, které označovali za nevhodné v době ekonomických těžkostí dokonce ještě za života Tita, na kterého se pokoušeli naléhat, nicméně na podzim 1980 Slovinci doplnili, že hlavní otázkou je nezájem, aby Bosna Slovinsku konkurovala v oblasti zimních sportů.618

Jestliže slovinsko-bosenská rozmíška ještě mohla být považována za malichernou, zcela zřetelný problém se vyjevil na přelomu března a dubna 1981, kdy propukly demonstrace v Kosovu. Masové demonstrace označované dokonce za vzpouru se nesly na vlně nacionalistických hesel a volání po Republice Kosovo a sjednocení všech albánských území. Přistoupeno bylo k vyhlášení mimořádného stavu v Prištině a Kosovské Mitrovici, na území Kosova byla vyhlášena na dvacet

615 Pozůstalostní řízení po Titovi bylo zahájeno v roce 1983, první rozhodnutí z roku 1989 odmítla přijmout vdova po Titovi Jovanka, a proto se muselo rozhodovat znovu. Zvláštní zákon řešící majetek Tita byl prohlášen za protiústavní v roce 2000. Do pozůstalostního řízení pak vstoupili také Karađorđevićové, kteří se domáhají vydání majetku, který původně patřil jejich dynastii. – srov. DRAGOJLO, Sasa. Belgrade Court to Divide Up Tito’s Property. Balkaninsight [online]. 2015-12-17 [cit. 2016-01-20]. Dostupné z: http://www.balkaninsight.com/en/article/belgrade-court-to-divide-up- tito-s-property-12-16-2015. 616 PELIKÁN, 2008, op. cit., s. 300. 617 Džemal Bijedić byl etnický Bosňák. Zahynul při leteckém neštěstí, které mělo být oficiálně způsobeno chybou pilota, konspirační teorie nicméně kladou odpovědnost na bedra srbského vedení. V každém případě úmrtím Bijediće přišla Bosna a Hercegovina a význačnou politickou personu a Jugoslávie v turbulentní době o svého premiéra. – srov. k úmrtí Rudé právo. 1977-01-19, roč. 57, č. 15, s. 1. 618 DIZDAREVIĆ, 2002, op. cit., s. 64-66.

117 měsíců krizová situace.619 Domnívám se, že zpětné odůvodňování kosovských nároků na vlastní svazovou republiku odvíjející se od komparace s počtem obyvatel jiných svazových republik není nejšťastnější, neboť i v našich právních dějinách máme okamžiky, kdy největší minoritě nebyly poskytnuty garance jako menšině jiné. Narážím zejména na otázku slovenské autonomie za meziválečného československého státu za situace, kdy největší menšinou byli Němci. Je tedy zřejmé, že politická logika se neohlíží na kvantitu, ale na jiné aspekty. V kontextu Kosova pak byla s oblibou rozebírána malá angažovanost Albánců v národněosvobozeneckém boji, zde nicméně nelze opominout, že v pojetí Titova partyzánského vedení se názory na postavení Kosova v době války a těsně po ní lišily.620

Analýzy Předsednictva odhalily, že se v prostředí Kosova existuje proalbánský diskurs podporovaný z oficiálních míst Albánie, přičemž kosovská krize vyvolávala negativní nálady v samotné Jugoslávii, kde živila zejména srbský nacionalismus, ale také měla vliv na zhoršování mezinárodní prestiže SFRJ v cizině. Srbské vedení pak začalo měnit svůj poměr k jednotlivým entitám federace poměřovaný mírou angažovanosti. Na jedné straně stálo Chorvatsko, BiH a obě autonomní oblasti, které neprojevily náležitý cit pro srbský postoj k věci, a na straně druhé stála Makedonie, Černá Hora a Slovinsko, kde Srbové pochopení našli.621 Na konci prosince 1981 se uskutečnilo zasedání vedení SKS, kde se artikulovala fakticky teze vytvoření Velkého Srbska a kde byla vystoupení proti velkosrbskému nacionalismu označena za snahu rozbít jednotu srbského národa v oblastech SFRJ. Poprvé došlo k nepřímé kritice Tita za to, že zastavil diskuse o poměrech v Srbsku (tedy o relaci Srbska k autonomním oblastem) v roce 1977.622 Ostatně již po smrti Kardelje kritizoval Petar Stambolić, že v okolí Tita není od Brionského pléna nikdo ze Srbska. Oficiální srbské vedení ale takové výpady a nepřímo tedy i kritiku Tita ještě na konci roku 1981 zjemňovalo.623

Vedení Bosny a Hercegoviny pak směrem k Srbsku upozornilo, že podobné závěry SKS narušují ústavní principy svazové ústavy.624

V duchu výpadů proti Titovi pokračovalo také Memorandum SANU, které se vymezilo proti Kosovu, Chorvatsku i Slovinsku, přičemž kritika Chorvatska a Slovinska pro realizaci jejich ekonomicko-politických interesů je pak dána do souvislosti s osobami Tita a Kardelje.625 Celkově ublíženecký tón Memoranda jako by opakoval slova Simoviće z doby jeho angažmá v DSHS po první světové válce či Stevana Moljeviće z roku 1941. Je pochopitelné, že nacionalisticky

619 Tamtéž, s. 69. 620 Podrobně ŠTĚPÁNEK, 2011, op. cit., s. 106-108. 621 DIZDAREVIĆ, 2002, op. cit., s. 71. 622 Tamtéž, s. 72. 623 Tamtéž. 624 Tamtéž, s. 73. 625 Srov. Меморандум Српске академије наука и уметности [online]. 1986 [cit. 2015-05-15]. Dostupné z: http://www.hic.hr/images/domovinski-rat/Memorandum-SANU.pdf.

118 vyostřená stylizace Memoranda vyvolala v SFRJ v době publikace pobouření. Není bez zajímavosti, že Memorandum bylo publikováno jako pracovní text, když jej z bytu Jovana Đorđeviće, jemuž byl text poskytnut ke konzultaci, vynesl jeho zeť Aleksandar Djukanović.626 Vydání pracovní verze Memoranda odhalilo nejen smýšlení elit srbské inteligence stran Srbska v SFRJ, ale také představovalo výpad vůči Titovi, Kardeljovi a konečně i také Kosovu, kde podle autorů dochází k neofašistické agresi, která vyhlásila Srbům v Kosovu totální válku.627

Na jiném místě této práce jsem zmínil rozhodnutí slovinského Ústavního soudu jako i rozdílný přístup k osobě Tita v dalších zemích bývalé SFRJ. Ukázalo se, že Titův karađorđevský projev opomněl nejvýznamnější integrační prvek – jeho samotného autora. Ačkoliv Tito nese zodpovědnost za zločiny svého režimu, je nepochybné, že se mu poměrně po dlouhou dobu podařilo zajistit relativní klid, přičemž vývoj Jugoslávie již od prvních roků osmdesátých let dává tušit, že Tito představoval nejvýznamnější integrační faktor v SFRJ. Jsem přesvědčen, že Tito sám by byl s to zabránit fragmentaci Jugoslávie, což SKJ a JNA nebyly schopny. Tito přímo či nepřímo ovlivňoval normotvorbu v Jugoslávii, lidé z jeho okolí projektovali své představy do právních předpisů, význam samotného Tita byl akcentován přímo ve federální Ústavě, jejíž některá ustanovení přiléhavě řešila právě postavení Tita. Výpadek Tita z rozhodovacích procesů vyústil v neutěšitelné rozpory mezi participujícími republikami a autonomními oblastmi.

Osmdesátá léta přinesla také demontáž postulátu bratrství a jednoty. Slovinské vedení, ač zpočátku bylo na srbské straně v otázce výstupu proti Kosovu, zdůrazňovalo své finanční zájmy, v Srbsku vzrůstal velkosrbský nacionalismus (kdy se ukázalo, že Memorandum SANU jako nacionalisticky laděné expozé srbské inteligence je pro mnohé ještě mírnou variantou tužeb a přání), přítomen byl nicméně i albánský nacionalismus (v tomto směru Memorandum upozornilo na vliv Tirany na školní učebnice v Kosovu, což dozajista představuje nežádoucí ingerenci Albánie do vnitrojugoslávských, resp. vnitrosrbských, záležitostí).628 Je tedy zřejmé, že štěpícími faktory v Jugoslávii byla otázka utilitárních hospodářských zájmů a nacionalisticky podbarvených interesů. Jestliže v šedesátých a sedmdesátých letech situaci dokázal vyřešit silou své osobnosti či hrozbou zásahu vojskem Tito, v osmdesátých letech se problémy prohlubovaly. Jugoslávie byla ve vleklé a hluboké hospodářské krizi, kterou dále zhoršovaly aféry (kupříkladu Agrokomerc629).

626 ŠTĚPÁNEK, 2011, op. cit., s. 347-348. 627 Меморандум Српске академије наука и уметности [online]. 1986 [cit. 2015-05-15]. Dostupné z: http://www.hic.hr/images/domovinski-rat/Memorandum-SANU.pdf. 628 Tamtéž. 629 Agrokomerc byl potravinářský podnik vzniklý v sedmdesátých letech za podpory politického a stranického vedení BiH. Podnik aktivně participoval na rozvoji oblasti, pracovalo v něm 70 % obyvatel opštiny Velika Kladuša, kde měl sídlo, a jeho první projekty byly úspěšné. K financování dalších méně úspěšných projektů vystavil od poloviny osmdesátých let Agrokomerc nekryté směnky v hodnotě 303 miliardy (inflačních) dinárů a od jugoslávských bank (kupříkladu Ljubljanska banka Novi Sad, Jugopetrol-banka Beograd, Jugobanka Beograd, Prištinska banka) vylákal dalších 15,5

119 Srbské vedení využilo přijetí svazových ústavních dodatků ve druhé polovině osmdesátých let k přípravě nové republikové ústavy, jež mínila eliminovat postavení autonomních oblastí. Nástrojem nátlaku se staly demonstrace.630 Srbské vedení sice volalo po Jugoslávii, „o které hovořil soudruh Tito“,631 nicméně ve skutečnosti využívalo masové demonstrace k realizaci svých zájmů v jednotlivých částech federace. Kardeljova teze „jeden národ – jeden hlas“ měla být nahrazena koncepcí „jeden člověk – jeden hlas“, což by směřovalo k posílení srbského živlu. Tlak ulice vyústil v demisi vedení Svazu komunistů Vojvodiny i oblastního předsednictva, následovaly pak demise až do nejnižších vojvodinských úrovní. Ministr obrany Kadijević v té době hodnotil sesazení vedení Vojvodiny za nepřijatelné, nicméně naléhal, aby k řešení nebyla nasazena armáda.632 Tehdejší předseda Předsednictva Lazar Mojsov nicméně s nasazením JNA ve Vojvodině souhlasil.633 Předsednictvo považovalo vývoj situace, o němž tušilo, že je motivováno srbskými zájmy, za vážné nebezpečí pro ústavní pořádek. S projevem v televizi vystoupili svazový premiér Mikulić a předseda Předsednictva SFRJ Dizdarević, jehož vystoupení Předsednictvo nejprve jednomyslně podpořilo, ale nakonec zástupce Srbska Nikola Ljubičić po konzultaci s vedením Srbska vyslovil nejistotu nad tím, „jak veřejnost přijme poselství tlumočené Muslimem“.634 Je proto naprosto zřejmé, že z roviny ironických narážek na absenci zvukomalebnosti slovinštiny, se stále více veřejný diskurs dostával do polohy rozlišování jednotlivých národů a národností a vytahování starých křivd. Podobný nátlak jako ve Vojvodině měl působit také v Černé Hoře a Kosovu. Rozklad černohorského vedení podporovali Srbové. Demonstrace jako nástroj pak měly být použity i ve Slovinsku.

V březnu 1988 pak byla na pořadu dne údajná kontrarevoluce ve Slovinsku, kterou se

miliardy dinárů. Jakmile bylo svérázné hospodaření podniku odhaleno, bylo postaveno 25 představitelů společnosti před soud. Následovaly také stranické čistky, neboť s Agrokomercem byla přímým zapojením, anebo alespoň někdejší podporou spojena celá řada funkcionářů SK BiH – zejména pak o politickou budoucnost přišli bratři Pozderacovi (starší Hakija dokonce strávil nějaký čas ve vazbě, pro mladšího Hamdiju znamenala aféra konec slibných ambicí na funkce v Beogradu). Obžaloba kladla pětadvacítce manažerů v čele s ředitelem podniku Fikretem Abdićem za vinu kontrarevoluční ohrožování společenského systému. Soud po 19 měsících v prosinci 1989 odsoudil k nízkým trestům jen 15 z obžalovaných, přičemž Abdić se proti rozsudku, jenž mu uložil čtyřletý trest odnětí svobody, odvolal a v odvolacím řízení byl v roce 1990 zproštěn obžaloby. Abdićovi nicméně proces přinesl veřejnou podporu, kdy proces byl označen především jako protimuslimské vystoupení beogradských elit. Abdić se stal členem SDA i Předsednictva BiH, nicméně na konci září 1993 se vyslovil proti bosňáckému vedení A. Izetbegoviće, které podle jeho názoru vedlo muslimský národ do války. Následně byl Abdić vyloučen z SDA i z Předsednictva, pročež již následujícího dne vyhlásil ve Velike Kladuši Autonomní oblast Západní Bosna. Tato kooperovala nejen se Srby, ale také s Chorvaty. Izetbegović pak proti ní poslal sbor Armády BiH, která Autonomní oblast po čase vojensky zlikvidovala. – srov. HLADKÝ, 1996, op. cit., s. s. 118-120, 162. 630 Demonstrace lze považovat za projev tzv. antibyrokratické revoluce, která představovala přimknutí srbského politického vedení v čele se Slobodanem Miloševićem k nacionalistickému programu artikulovanému v Memorandu SANU. Ve Vojvodině pak bývá srbská participace na destrukci reálné autonomie označována za jogurtovou revoluci. 631 Rudé právo. 1988-10-06, roč. 69, s. 236, s. 7. 632 Podrobně DIZDAREVIĆ, 2002, op. cit., s. 162-164. 633 ŠTĚPÁNEK, 2011, op. cit., s. 387. 634 Podrobně DIZDAREVIĆ, 2002, op. cit., s. 166.

120 zabýval poradní orgán svazového ministerstva obrany. Výstupem porady byl pokyn veliteli 9. armády ve Slovinsku generálu Svetozaru Višnjićovi, aby požádal slovinské vedení o pomoci při zatýkání, nasazení v ulicích a ochraně vojenských objektů. V obavě ze zásahu proti nim samotným začalo situaci řešit (a do značné míry zveličovat) slovinské státní a stranické vedení. Na jednání CK SKJ 19. března 1988 byla věc předmětem rokování, Kučanův projev a podklady JNA, které se určitými kanály dostaly do rukou slovinských novinářů, pak vyústily v již zmíněný proces JBTZ.635 Stane Dolanc (slovinský zástupce v Předsednictvu SFRJ), Janez Stanovnik (v té době člen republikového předsednictva) i Kučan (předseda CK ZKS) posléze přiznali, že postup generála Višnjiće byl korektní a rutinní, kdy armáda takovým postupem chtěla reagovat na množící se útoky proti vojenským osobám, pročež bylo žádoucí, aby proti takovým osobám byla přijímána náležitá opatření. Stanovnik hovořil o zveličení situace, sám Višnjić obvinění vylučoval a označil je za difamující.636 Předsednictvo se ohradilo proti útoku na JNA, přičemž ze strany svazového Předsednictva bylo kritizováno, že slovinské předsednictvo na nedůvodná obvinění směrem k JNA nereagovalo.637

Srbské vedení v čele s Miloševićem brzy pochopilo, že klíčem k realizaci jeho ambicí je zajištění toho, aby další svazové republiky a autonomní oblasti byly ochotny participovat na prosazování srbských návrhů a stanovisek. Zatímco v říjnu 1988 se ještě podařilo odvrátit rozklad černohorských republikových institucí, na přelomu roku 1988 a 1989 se Srbům podařilo prostřednictvím demonstrací dosáhnout velmi rychle demise stranického i politického vedení Socialistické republiky Černá Hora. Na konci ledna 1989 pak bylo využito mimořádného kongresu Svazu komunistů Vojvodiny k otevřenému ataku na předsedu předsednictva CK SKJ Stipe Šuvara, k čemuž se připojily také některé stranické složky v Srbsku, jež volaly po mimořádném kongresu SKJ. Hlavním důvodem vystoupení proti vedení SKJ byla skutečnost, že svazové stranické vedení ustanovilo komisi k posouzení odpovědnosti Miloševiće a vedení CK SKS na tzv. nestatutárním jednání (tj. na jejich participaci na jogurtové revoluci ve Vojvodině). V čele komise byl slovinský komunista Vinko Hafner a sama komise původně chtěla Miloševiće vyloučit z SKJ.638 Šuvar, za jehož zvolení ještě v roce 1988 agitoval sám Milošević, se stal nepohodlný pro svůj odmítavý postoj právě k jogurtové revoluci v Novém Sadu, jejímž důsledkem byly rozsáhlé změny v obsazení vojvodinských orgánů. Vedlejším cílem výpadu proti Šuvarovi pak bylo vyvolání situace, kdy nebude příliš velká pozornost věnována srbské ingerenci na černohorských událostech. Další personální změny kromě Vojvodiny a Černé Hory nastaly v Bosně, Ljubičić pak před blížícím se plénem CK SKJ tlumočil stanoviska Miloševiće a varoval, že vystoupení Šuvara a zástupců Bosny na plénu, které by přenášela televize, by přivedlo opět do ulic desetitisíce

635 Podrobně DIZDAREVIĆ, 2002, op. cit., s. 182-183. 636 Tamtéž, s. 181 a 183. 637 Tamtéž, s. 183. 638 ŠTĚPÁNEK, 2011, op. cit., s. 388-389.

121 demonstrantů. Poměr k Šuvarovi polarizoval i jednotlivé republiky a oblasti a tamější Svazy komunistů, které se stavěly proti srbské kampani proti Šuvarovi. Předsednictvo SFRJ se pak odhodlalo k tomu, že vedení Srbska upozorní na jeho povinnost situaci zklidnit, a pokud tak neučiní, přistoupí samo svazové Předsednictvo k zákroku, přičemž současně Předsednictvo vyhlásilo pro celou federaci opatření připravenosti prvního stupně. Do věci vstoupila také armáda, resp. stranická organizace v JNA, která upozornila, že požadavky na odvolání Šuvara mají charakter vydírání. Milošević byl pak ze strany generála Kadijeviće upozorněn na vojenské následky dosavadního postupu.639

Jak jsem již naznačil, Jugoslávie se v osmdesátých letech potácela v hlubokém hospodářském marasmu. Reformní pokusy svazové Mikulićovy vlády narážely nejen na neochotu Slovinska a Chorvatska, ale definitivně jakoukoliv reformu zablokoval postup svazové Skupštiny, která odmítla projednat ve zkráceném řízení zákony podstatné pro ekonomickou politiku SFRJ v roce 1989. Mikulić oznámil svou demisi a k demisi samotného Předsednictva nedošlo jen proto, že v květnu 1989 mu skončil mandát, a proto se případná rezignace jevila spíše jako prázdné gesto než rozhodná reakce.640 Novým premiérem se stal Ante Marković.

Poměry byly komplikované také v Kosovu, kde došlo ke změnám ve vedení lokálního Svazu komunistů v listopadu 1988. Krizi v Kosovu vyvolal jednak srbský postoj, že se kosovské vedení doposud nevymezilo a nezakročilo proti proudům, které stály za krizí v roce 1981, ale zejména pak otevřené vystoupení SKK proti Miloševićovi, když předsedkyně SKK Kaqusha Jashari upozornila, že nikdo nemůže být hnán k odpovědnosti kvůli útokům v tisku či na mítincích, anebo pro dezinterpretaci projevů v masmédiích.641 Následné plénum CK SKJ na konci listopadu 1988 se věnovalo nejen situaci v Kosovu, ale muselo také řešit polarizaci ústředního výboru. Při hlasování o důvěře členům předsednictva CK SKJ nedostal důvěru Srb Dušan Čkrebić, na jehož podporu vystoupil makedonský zástupce Vasil Tupurkovski, který zástupce ostatních entit SFRJ označil za neprincipiální koalici. Srbská média toto exposé makedonského politika glorifikovala, když hovořila o protisrbské koalici. SKJ se v té době fakticky mohl rozpadnout, když Milošević hrozil odchodem srbské delegace z ústředního výboru. Čkrebić v opakovaném hlasování uspěl a v předsednictvu setrval,642 čímž se opakovala obdobná situace z června 1982, kdy na dvanáctém kongresu SKJ nebyl také původně zvolen Dragoslav Marković ze Srbska.643 Na tomto jednání pak Vinko Hafner, jenž předsedal komisi pro prošetření účasti Miloševiće na destabilizaci Vojvodiny, se zdviženým prstem varoval Miloševiće před jeho politikou.644

639 Podrobně DIZDAREVIĆ, 2002, op. cit., s. 216-230. 640 Tamtéž, s. 232-236. 641 ŠTĚPÁNEK, 2011, op. cit., s. 391. 642 Tamtéž, s. 391-392. 643 Podrobně DIZDAREVIĆ, 2002, op. cit., s. 91-94. 644 Hafnerův projev pod obrazem Tita trval jen několik minut, ale vzbudil poměrně velkou pozornost.

122 CK SKJ se vyjádřil pro odchod kosovských funkcionářů. Následné zasedání oblastního výboru SKK se pak neslo ve znamení realizace tohoto stanoviska, když ještě oblastní výbor plně respektoval zásadu demokratického centralismu.645 Kosovští komunisté pak s ohledem na stanovisko CK SKJ odvolali předsedkyni oblastního výboru, člena oblastního předsednictva a další funkcionáře. Také v Kosovu se poté rozhořely demonstrace, nicméně na rozdíl od Vojvodiny a Černé Hory se kosovští občané postavili na podporu svých politických představitelů a skandovali i hesla na podporu Ústavy z roku 1974. Ačkoliv je poměrně časté rozhodnutí CK SKJ z listopadu 1989 označovat za realizaci zájmů Miloševiće, je třeba zkonstatovat, že Milošević v té době sice měl vliv na některé členy CK SKJ, nikoliv ovšem na ústřední výbor jako celek. Sám ústřední výbor Svazu komunistů Jugoslávie se spíše obával separatismu kosovských Albánců a slabého vlivu kosovských předáků na vývoj událostí. Kosovské elity se stavěly proti srbským snahám o reformu ústavy, ale také se vymezovaly proti tomu, aby demonstrace v Kosovu byly označovány za kontrarevoluční, když se tak nepřistupuje k srbským manifestacím.646

Jak jsem již zmínil, přijetí nové srbské ústavy bylo dáno do souvislosti s ústavními dodatky federální ústavy. Ačkoliv dodatky k Ústavě z roku 1974 zásadně nepřinášely žádné reálné změny v právním poměru republik a oblastí, nic nebránilo posilujícím nacionalistickým kruhům v Srbsku využít této příležitosti a plédovat pro zlepšení údajně nerovného postavení Srbska. Přijetí dodatků k srbské ústavě podporovala SANU dokonce i zvláštním příspěvkem do deníku Politika, v němž za příčinu krize byla označována Ústava z roku 1974, kosovský separatismus, vojvodinský autonomismus, srbská genocida v Kosovu a ekonomické zaostávání.647 Koncepce svazové Ústavy byla označována za právně nelogickou, nespravedlivou a společensky škodlivou, když fragmentovala Srbsko na tři části a podněcovala jejich vzájemnou opozici a zhoubně působila na harmonický rozvoj republiky, stabilitu a integritu celé země.648 Pochopitelně pak jugoslávská Ústava z roku 1974 byla prizmatem Srbů zodpovědná za situaci, neboť volná federace, kterou Ústava SFRJ přinášela, byla neslučitelná s realizací velkosrbského programu. Není pak bez

Hafner řekl: „Soudruhu Slobodane, to, co jsi předložil, dobře se rozmyslete, (…) než vstoupíte na cestu, kterou jste si vybral (…) Takové činy mohou mít nakonec negativní konsekvence pro toto fórum, pro SKJ, ale i pro vás, soudruhy ze Srbska, a i pro Tebe, soudruhu Slobodane (…) My jsme závislí na Vašem dalším postupu (…)“ – srov. ZONTA, Sabina. Se spomnite, kdo je žugal Miloševiću? RTV SLO [online]. 2008-04-19 [cit. 2015-10-02]. Dostupné z: http://www.rtvslo.si/kje- so/se-spomnite-kdo-je-zugal-milosevicu/86458. 645 Demokratický centralismus byl považován za harmonické a optimální spojení centralismu a demokracie, tedy rozhodování o lokálních potřebách bylo spojováno s objektivně nutným ústředním řízením v podmínkách socialistického státu. Demokratický centralismus pak měl spojovat jednotné řízení ze společného centra s iniciativou a tvůrčí aktivitou v místech a s odpovědností každého za jemu svěřenou záležitost. Faktickým projevem bylo řízení ze společného centra a závaznost emanací nadřízených subjektů pro subjekty podřízené. – Srov. ZDOBINSKÝ, 1987, op. cit., s. 77, 101-102. 646 Podrobně ŠTĚPÁNEK, 2011, op. cit., s. 391-397. 647 Podrobně tamtéž, s. 395. 648 Srov. HLADKÝ, Ladislav. Slovinci a habsburská monarchie (1848-1918). Slovanské historické studie. 2005, č. 30, s. 126.

123 zajímavosti, že Dobrica Ćosić, který už na konci šedesátých let s Jovanem Marjanovićem kritizoval situaci v Kosovu a hovořil o hrozbě vypuzení Slovanů z Kosova, a SANU, ve které působil, se tak shodovala na politickém kursu nové srbské elity. Srbské ambice nicméně narážely na odpor albánské veřejnosti a elit v Kosovu. Svaz kosovských spisovatelů volal po skončení protikosovské a protialbánské pseudovědecké publicistiky a politické kampaně s primitivní terminologií používající obraty genocida a teror.649 Je tedy zřejmé, že tento dokument podepsaný předsedou Svazu kosovských spisovatelů Ibrahimem Rugovou se vymezil proti SANU a konečně je také zřejmé, že antibyrokratická revoluce se stávala kolbištěm srbsko-albánským.

Připravované republikové ústavní změny se pak staly důvodem stávek v Kosovu. V únoru 1989 začala stávka albánských horníků v městě Stari Trg. Od sedmé hodiny ranní 27. února 1989 byl pro území Socialistické autonomní oblasti Kosovo vyhlášen výjimečný stav. Toto rozhodnutí Předsednictva SFRJ vydané po jednání za účasti federálního premiéra, ministrů obrany a vnitra a předsedů předsednictev Srbska a Kosova získalo podporu nejen zvláštního zasedání předsednictva CK SKJ, ale také nejvyšších orgánů Srbska, Vojvodiny, Černé Hory a Makedonie, naopak Chorvatsko a Slovinsko se vyjádřilo solidárně s horníky. ÚV SKM se pak vyjádřil v tom směru, akce Albánců má být toliko záminkou pro síly, které ohrožují bezpečnost a integritu Jugoslávie.650

Na podporu Kosova se uskutečnila demonstrace v Ljubljani, kterou srbské vedení kritizovalo za vměšování se do vnitřních záležitostí Srbska. Pro kontrarevoluční činnost byl v březnu 1989 začten bývalý předseda SKK Azem Vllasi a dalších 13 předáků.651 Tento postup bezpečnostních složek opětovně vyvolal krizi a pnutí, když zatčení kosovských funkcionářů nebylo avizováno Předsednictvu SFRJ. Do konce března pak skupštiny obou autonomních oblastí schválily dodatky republikové ústavy,652 jež směřovaly v omezení kompetence obou těchto oblastí. Fundamentální v otázce poměru Srbska a jeho autonomních oblastí pak byla změna, na jejímž základě již autonomní oblasti neměly disponovat právem veta na změny srbské legislativy. K autorství tohoto návrhu se přihlásil Borislav Jović, jenž nepočítal s jeho přijetím, nýbrž zakomponováním této konstrukce mínil zajistit dosažení kompromisu při jednání o jiných ustanoveních. Domníval se, že autonomní reprezentace budou svolné k dohodě, pokud srbští zástupce upustí od likvidace práva veta.653

Konečným důsledkem těchto změn republikové ústavy bylo omezení autonomních oblastí, aniž by byla dotčena práva oblastí daná federální Ústavou. Autonomní oblasti tak nadále

649 Srov. ŠTĚPÁNEK, 2011, op. cit., s. 397. 650 Rudé právo. 1989-02-28, roč. 69, č. 50, s. 7. 651 Srbsko a Černá Hora. Slovanský přehled. 1996, roč. 82, č. 1, s. 25. 652 Skupština Srbska dodatky schválila na zasedání 23. února, Skupština ve Vojvodině 10. března a Skupština v Kosovu 23. března 1989. – ŠTĚPÁNEK, 2011, op. cit., s. 411. 653 Tamtéž, s. 414.

124 měly široká práva kooperace na federální úrovni a účasti na celosvazovém rozhodování, nicméně ve skutečnosti Srbové změnami své ústavy vnucenými autonomním oblastem zajistili, že také autonomní oblasti budou při realizaci svých ústavních kompetencí směrem k SFRJ postupovat v souladu se zájmy Srbska. Srbové si tímto způsobem upevňovali pozice a ve skutečnosti tak ve svazových institucích a orgánech měli tři hlasy – srbský, vojvodinský a kosovský. V omezení práv autonomních oblastí pokračovala i nová srbská ústava z roku 1990.

Situaci v Kosovu s obavami sledovalo slovinské vedení, které se spíše než o poměr Srbska a jeho autonomních oblastí obávalo, že by se srbská pozornost po zpacifikování autonomních oblastí mohla obrátit i na další svazové republiky. V Ljubljani bylo svoláno shromáždění Za mír a soužití v Kosovu, které s Kosovem vyjadřovalo solidaritu. V Srbsku vyvolaly události ve Slovinsku na podporu Kosova pobouření.654 Na konci února 1989 se v hlavním městě Slovinska uskutečnilo společné setkání stranického a politického vedení Slovinska s dalšími organizacemi v Cankarově domě, kde pak představitelé komunistů i opozice podporovali kosovské Albánce. Milan Kučan uvedl, že se ve Starém Trgu brání federální charakter Jugoslávie a současně akcentoval, že Slovinsko nedovolí ústup od federálního uspořádání a nepřipustí unitarizaci prosazovanou Miloševićem. Kučan pak po událostech ve Vojvodině, Černé Hoře a v Kosovu hovořil o tichém převratu.655

Podobně jako v Srbsku byl artikulován národní program v Memorandu SANU, budoucnosti Slovinska se věnovalo zvláštní vydání měsíčníku Nova Revija. Přelomovým bylo v lednu 1987 57. vydání Nove Revije, která se zabývala suverenitou Slovinska, kterou reformisté dávali do souvislosti s evropskou politickou integrací v Evropských společenstvích.656 Slovinské vedení se proti tomuto programu také vymezilo, nicméně zanedlouho (podobně jako politické vedení Srbska v poměru k Memorandu SANU) se k tezím Nove Revije přimklo.

Shromáždění v Cankarově domě pak v srbských médiích posloužilo jako důkaz protisrbské koalice a přineslo další vyostření vztahů. Na gradaci participoval i Svaz srbských spisovatelů, který přerušil vztahy se svými slovinskými kolegy s odůvodněním, že Svaz slovinských spisovatelů organizuje shromáždění nenávisti vůči srbskému národu a přistoupil na stranu nepřátel Srbska.657 Přímý mediální obraz shromáždění poskytl první program srbské televize a vyvolal již toho dne vzrušení v novobeogradských kolejích. Shromážděné studenty pak přišel podpořit i rektor Beogradské univerzity Slobodan Unković, s nímž se studenti v noci

654 HLADKÝ, Ladislav. Dějiny Slovinska a Slovinců. (přednáška) Brno: FF MU, 27. 9. 2010. 655 Srov. BELIĆ, Dragan; BILBIJA, Đuro (eds.). Srbija i Slovenija: od Cankarevog doma do "Jugoalata" i Gazimestana: dokumenti. Beograd: Tera, 1989, s. 30. 656 Podrobně Nova Revija [online]. 1987 [cit. 2014-03-02], roč. 6, č. 57. Dostupné z: http://www.rtvslo.si/files/novice/nr_57.pdf. 657 Srov. GOJKOVIĆ, Drinka. Trauma bez katarze. In: POPOV, Nebojša (ed.). Srpska strana rata: trauma i katarza u istorijskom pamćenju. Beograd: Republika, 1996, s. 383.

125 vypravili k budově svazové Skupštiny a k demonstrantům promluvil Raif Dizdarević, předseda Předsednictva SFRJ, i Slobodan Milošević.658 Bylo patrné, že srbské masy ovládá právě Milošević a že Kosovo představuje hlavní ložisko napětí v SFRJ.

Dodatky srbské ústavy byly přijaty všemi komorami srbské skupštiny 28. března 1989, slavnostní vyhlášení se uskutečnilo v beogradském Sáva centru za účasti několika tisíc pozvaných hostů. Hlavní projev měl předseda srbské skupštiny Borislav Jović, jenž artikuloval víru o jednotném Srbsku s dvěma autonomiemi jako o obnoveném faktoru síly, jednoty, demokracie a pokroku. V Srbsku se pak 28. březen slavil jako Den srbské státnosti.659 Ústavní změny pak vyvolaly další vlnu demonstrací v Kosovu (23. – 28. března 1989), které si vyžádaly oběti na životech,660 v pozdější době pak bylo přijetí dodatků dáno do souvislosti s další gradací událostí v Kosovu, které vyústily v zásah NATO, tedy Den srbské státností mnozí považují za počátek „srbské tragédie“.661

Již jsem naznačil, že srbské rozpínavosti se obávalo zejména slovinské politické vedení, které v zákrocích ve Vojvodině, Černé Hoře a zejména v Kosovu spatřovalo ohrožení existence Jugoslávie postavené na postulátu bratrství a jednoty. Postupem doby slovinské elity nicméně začaly pociťovat nutnost kvalitativní změny Jugoslávie. Poprvé byly politické cíle slovinských elit artikulovány v Májové deklaraci z května 1989, jejíž terminologie odkazovala na podobný politický program z doby první světové války, jímž se Slovinci přihlásili k jihoslovanské vzájemnosti. Druhá Májová deklarace pak hovořila o tužbě Slovinců žít ve svém suverénním státě, který bude sám rozhodovat o svých svazcích se SFRJ v měnící se Evropě s akcentací ochrany lidských práv a svobod.662 Slovinská opozice sledovala integrační proces v Evropě a Dimitrij Rupel, pozdější slovinský ministr zahraničí, postavil před Slovince kardinální otázku, zda „[b]ude Slovinsko vstupovat do Evropy jako suverénní národ nebo za zprostředkování Beogradu. Jestliže by Slovinsko zkusilo vstoupit do Evropy v jugoslávském balíku, znamenalo by to jeho degradaci. (…) Na místo, aby část suverenity samo předalo přímo Evropě, předalo by ji Beogradu, který by za ni část dal Evropě, ale pak by po Slovinsku chtěl její suverenitu celou.“663 Pro českého a slovenského čtenáře tyto formulace připomínají zejména slovenské konstrukty o vlastní hvězdičce, které doprovázely porevoluční diskurs před zánikem československé federace. Slovinský přístup označil Slobodan Milošević, jenž se v mezidobí stal prezidentem Srbska, za primitivní a fašistické šíření

658 Podrobně DIZDAREVIĆ, 2002, op. cit., s. 261-284. 659 Podrobně RADIVOJŠA, Branislav. Amandmani nisu zaustavili podele. Politika [online]. 2001-03-28 [cit. 2003-03-28]. Dostupné z: http://web.archive.org/web/20030328093214/http://www.politika.co.yu/2001/0328/01_22a.htm. 660 ŠTĚPÁNEK, 2011, op. cit., s. 413. 661 RADIVOJŠA, 2001, op. cit. 662 Dokument št. 34: Majniška deklaracija 1989, prebrana 8. maja 1989 na protestnem zborovanju. In: REPE, Božo (ed.). Viri o demokratizaciji in osamosvojitvi Slovenije. Del 1, Opozicija in oblast. Ljubljana: Arhivsko društvo Slovenije, 2002, s. 196-197. 663 HLADKÝ, Ladislav. Dějiny Slovinska a Slovinců. (přednáška) Brno: FF MU, 29. 11. 2010.

126 iracionální nenávisti. V polovině května 1989 pak na 22. zasedání CK SKJ, který se opět věnoval situaci v Kosovu, srbští členové prakticky přerušili vztahy se slovinskými spolustraníky.664

Do značné míry se naplnila slova Đilase a Ćosiće stran vymizení integračních faktorů. Jestliže po první světové válce Slovinci vstoupili do společného jihoslovanského státu z národně- obranných důvodů a vlivu všejugoslávské idey, na konci osmdesátých let se již Slovinsko začalo orientovat k severozápadu, když přitažlivost jugoslávského samosprávného socialismu vymizela a stejně tak se ztrácela exkluzivita nezúčastněnosti Jugoslávie. Ačkoliv Slovinsko bylo stále řízeno ZKS, přistoupili sami slovinští komunisté k procesu zavádění politické plurality. V letech 1989 a 1991 pak bylo přijato 91 dodatků, které mimo jiné zrušily vedoucí úlohu ZKS (dodatek IX), zrušily trest smrti (dodatek XLVII), změnily kreování a organizaci republikového předsednictva (dodatky LXXX až LXXXIII).665 V září 1990 byly přijaty dodatky XCVI a XCVIII slovinské ústavy, které mj. vyloučily z účinnosti ve Slovinsku ta ustanovení svazové ústavy, která nejsou v souladu s republikovou ústavou (XCVI odst. 1) a dále bylo určeno, že republiková skupština určí, která ustanovení svazových zákonů vydaných před účinnosti dodatku nejsou ve Slovinsku účinná (odst. 2 cit. ustanovení).666

Kritické stanovisko k ústavním změnám zaslal 21. září 1989 slovinskému vedení svazový sekretariát národní obrany v režimu přísně tajné, nicméně již v nejbližším vydání se text kritiky objevil v časopisu Mladina.667 Bylo proto zřejmé, že se slovinské komunistické i opoziční kruhy začínají sdružovat při realizaci slovinských národních zájmů. Proti dodatkům vystoupila nejen vedení Srbska, Makedonie, Bosny a Hercegoviny a Chorvatska, ale také akademik Aleksandar Fira, jenž hovořil o slovinském odporu vůči Jugoslávii a přimknutí se k nacionalisticko-separatistické kontrarevoluci Albánců, ale také svazové orgány, které v případě některých dodatků iniciovaly řízení o jejich ústavnosti u Ústavního soudu Jugoslávie.668 Srbové na situaci ve Slovinsku reagovali nejen vyhlášením bojkotu slovinského zboží, ale také (po vzoru Vojvodiny a Černé Hory) naplánovali na 1. prosince 1989 nátlakový mítink, kdy v hlavním městě Slovinska mělo manifestovat přibližně čtyřicet tisíc Srbů a Černohorců a spolu s místními konzervativci měli volat po podpoře myšlenek komunismu a odstoupení slovinského vedení. Proti takovému mítinku se ohradilo nejen slovinské politické vedení v čele s Kučanem, ale také veřejnost. Obyvatelé Štajerska chtěli stavět zátarasy na cestách, slovinští železničáři avizovali, že vlaky manifestujících do

664 PIRJEVEC, 2000, op. cit., s. 459. 665 Podrobně KOLUMBER, David. Nástin ústavního vývoje Slovinska. In: Sborník příspěvků Mezinárodní Masarykovy konference pro doktorandy a mladé vědecké pracovníky 2013. Hradec Králové: MAGNANIMITAS, 2013, s. 3064. 666 Ustavni amandmaji XCVI, XCVII, XCVIII k Ustavi Republike Slovenije (Uradni list RS, št. 35/90) [online]. 1990-10-05 [cit. 2014-10-08]. Dostupné z: http://www.uradni-list.si/dl/vip_akti/1990-02- 1790.pdf. 667 PIRJEVEC, 2000, op. cit., s. 460. 668 Tamtéž, s. 460-461.

127 Slovinska nevpustí. Následně byla demonstrace odvolána.669 Ve Slovinsku již od začátku roku 1989 začaly vznikat politické strany, dne 27. prosince 1989 pak tříkomorová slovinská skupština schválila zákon o politickém sdružování.670 V prosinci 1989 pak ve Slovinsku vznikla koalice DEMOS, která seskupila některé již definované politické strany, což byla reakce na neúspěch jednání opozice s komunisty v říjnu 1989.671 DEMOS požadoval vytvoření suverénního slovinského státu či konfederace, samostatnou zahraniční politiku Slovinska a zavedení demokracie. První svobodné poválečné volby ve Slovinsku se měly uskutečnit v dubnu 1990 a jejich právní úprava integrovala příslib politického pluralismu s principy samosprávného socialismu.672 Přímo bylo voleno jen 80 členů Sociálně-politické komory, zbývající komory byly voleny nepřímo.

4.2 Faktický konec SKJ a pokračující rozklad SFRJ

Ve dnech 22. a 23. prosince 1989 se uskutečnil 11. kongres ZKS pod sloganem „Evropa zdaj!“ (Evropa teď!), čímž Slovinci jako první z jugoslávských svazových republik otevřeně artikulovali zájem na participaci v západoevropském integračním procesu. Změnila se také rétorika slovinských straníků, kteří o Evropských společenstvích hovořili jako o nutnosti a cíli své politiky, zatímco účast v Jugoslávii byla stále více vyslovována s podmínkami.673 Také program ZKS se oddaloval od myšlenek komunismu k západoevropským sociálním demokraciím,674 přičemž proevropská orientace slovinských straníků vyústila v deskripci Slovinska jako moderní, proevropské a prozápadní země v protikladu ke komunistickému a protizápadnímu Srbsku.675 Ač se slovinští komunisté pokoušeli o svou vnitřní přeměnu, došlo k úbytku členů a odštěpení Socialistického svazu pracujících Slovinska. V lednu 1990 se pak měl uskutečnit 14. mimořádný kongres SKJ, který měl dohodnout pozice SKJ ve vznikajícím prostředí politického pluralismu.

V té době pokračovala agónie Jugoslávie, kterou je možné datovat od smrti Tita, který za svého života byl s to vystupovat jako konečný arbitr mnohých svárů a neshod v SKJ i SFRJ. Stále více se projevovala další neschopnost přežití jugoslávského politického a ekonomického modelu. Jugoslávský model byl úzce navázán na socialismus, k němuž si Jugoslávie po roce 1948 budovala vlastní cestu. Jakmile se socialistický model začal bortit ve státech východní Evropy, bylo patrné, že jugoslávský konstrukt bude při vzestupu liberální demokracie v někdejších státech

669 HLADKÝ, Ladislav. Dějiny Slovinska a Slovinců. (přednáška) Brno: FF MU, 29. 11. 2010. 670 Zakon o političnem združevanju (Uradni list SRS, št. 42/89) [online]. 1989-12-29 [cit. 2014-10-08]. Dostupné z: http://www.uradni-list.si/dl/vip_akti/1989-02-2192.pdf. 671 Podrobně STRMISKA, 2005, op. cit., s. 534-535. 672 Zakon o volitvah v skupščine (Uradni list SRS, št. 42/89) [online]. 1989-12-29 [cit. 2014-10-08]. Dostupné z: http://www.uradni-list.si/dl/vip_akti/1989-02-2188.pdf. 673 JOVIĆ, Dejan. Europa i raspad Jugoslavije. Politicka Misao: Croatian Political Science Review. 2013, roč. 50, č. 1, s. 211-213. 674 STRMISKA, 2005, op. cit., s. 534. 675 JOVIĆ, 2013, op. cit., s. 211-213.

128 socialistické soustavy obtížně udržitelný.676 I bez událostí ve východní Evropě v roce 1989 byl jugoslávský ekonomický model, který šel ruku v ruce s jeho politicko-ústavní konstrukcí, dlouhodobě neudržitelný, když byl trvale nezpůsobilý jakékoliv kumulace zdrojů a namísto růstu produktivity práce docházelo k umělému zvyšování zaměstnanosti. Řešení problému zahraničním úvěrováním v letech 1971 až 1980 vyústilo v inflační spirálu, generující neúměrnou vnitrostátní poptávku po úvěrech, platební neschopnost a hrozící kolaps celého finančního systému.677

Uchování Jugoslávie prostřednictvím jejího zapojení do Evropských společenství bylo plánem předsedy SIV Ante Markoviće. Tomu se podařilo v první polovině roku 1990 srazit inflaci, nicméně Markovićova snaha vyřešit problémy Jugoslávie cestou ekonomiky a ne rozdmýcháváním nacionalistických vášní se ukázala jako marná. Slovinci Markovićovi vyčítali absenci zákroku proti bojkotu slovinského zboží v Srbsku, Srbové se naopak domáhali zastavení inflace při současné emisi nových peněz, které by vyřešily problém srbských závodů dodávajících do SSSR. Markovićův program navíc počítal s likvidací prodělečných podniků, což by ovšem tíživě dopadlo zejména na Srbsko, kde mnohé kombináty přežívaly jen díky podpoře ze strany republiky.678

14. mimořádný kongres SKJ se uskutečnil ve dnech 20. až 23. ledna 1990 v Sáva centru v Beogradu. Na obsazení kongresu se začala prosazovat koncepce „jeden člověk – jeden hlas“, tedy počet delegátů odpovídal poměru k členům svazu v republikách a oblastech. Tím byla značně deformována pomyslná rovnost republik a oblastí, když jen v Beogradu bylo více členů Svazu komunistů, než v celém Slovinsku. Zvoleno bylo 1457 delegátů, a to 333 ze Srbska, 248 z Bosny a Hercegoviny, 216 z Chorvatska, 141 z Makedonie, 137 z Vojvodiny, 114 ze Slovinska, 99 z Černé Hory, 94 z Kosova a 68 z JNA.679

Zástupci ZKS přijeli na kongres s osmibodovým programem: požadovali přeměnu SKJ v organizaci konfederálního typu, dodržování lidských práv, svobodné volby, vytvoření demokratického politicky-pluralitního fóra, zrušení státního vlastnictví, regionální autonomii, obnovení Ústavy SFRJ z roku 1974 v Kosovu, vypuštění ustanovení o kontrarevoluční činnosti z trestního zákona a amnestii pro politické vězně.680

Ihned na počátku kongresu došlo k neshodě mezi Slovinci (Borut Pahor) a Srby (Milomir Minić) ohledně postupu při jednání.681 Při následném rokování byly postupně zamítány návrhy

676 Podrobně GRDEŠIĆ, Marko. Javno mnijenje, radnička klasa i raspad Jugoslavije. Revija za Sociologiju. 2013-08, roč. 43, č. 2, s. 177-179. 677 Podrobně ZEC, Miodrag; RADONJIĆ, Ognjen. Ekonomski model socijalističke Jugoslavije: saga o autodestrukciji. Sociologija. 2012, roč. 54, č. 4, s. 717-719. 678 Podrobně PIRJEVEC, 2000, op. cit., s. 463. 679 PAUKOVIĆ, Davor. Posljednji kongres Saveza komunista Jugoslavije: uzroci, tijek i posljedice raspada. Suvremene teme. 2008, roč. 1, č. 1, s. 26. 680 PIRJEVEC, 2000, op. cit., s. 463-464. 681 PAUKOVIĆ, 2008, op. cit., s. 26-27.

129 slovinských delegátů, přičemž často totožné návrhy zástupců jiných republik a oblastí prošly.682 V očekávání krize pak vedoucí bosensko-hercegovské delegace Nijaz Duraković chtěl na kolenou prosit Miloševiće a Kučana, aby našli nějaký kompromis.683 Pro Slovince byl klíčový návrh Janeza Kocijančića stran definice SKJ, o kterém vedoucí slovinské delegace Ciril Ribičič hovořil jako o společném návrhu celé slovinské delegace. Srbská delegátka kongresu pak ve vystoupení řekla, že Slovinci dobře vědí, že jejich návrhy nebudou přijaty, a proto mají kongres opustit a nechat „nás primitivy“ si stranu vést, jak umí. Po přestávce se o návrhu Slovinců hlasovalo, PRO se vyslovilo 169 delegátů, PROTI 1156. Ve 22.30 hod. dne 22. ledna 1990 si slovo opět vzal Ribičič, který řekl, že je zřejmé, že není zájem na přijetí slovinské iniciativy k zajištění minimálního standartu autonomie, nezávislosti a rovnosti a že rozhodnutí pléna SKJ slovinské delegáty nezavazují. Ribičič poté uvedl, že nastala chvíle k tomu, aby slovinští delegáti kongres opustili.684 Na tento pokyn Ribičiče začali slovinští delegáti za potlesku srbských spolustraníků postupně opouštět.685

Předsedající Momir Bulatović z Černé Hory navrhl pokračovat v programu kongresu. Vystoupil nicméně vedoucí chorvatské delegace Ivica Račan, který upozornil, že jen obtížně lze hovořit o SKJ bez delegátů jedné republiky. Račan ve jménu velké části chorvatských delegátů kongresu navrhl jeho přerušení k analýze situace. Pro případ, že by kongres mínil pokračovat, upozornil Račan, že kongres opustí i větší část chorvatské delegace.686 Byla vyhlášena přestávka za účelem konzultací. Chorvaté a zástupci Bosny se sešli ke společnému jednání, jehož výstupem byla shoda, že bez Slovinců nebudou na činnosti kongresu pokračovat.687

Račan poté navrhl přerušení kongresu a jeho návrh podpořili zástupci Chorvatska, BiH, Makedonie a JNA. Po chvíli ale bylo k překvapení Chorvatů jednání kongresu obnoveno pod předsednictvím Makedonce Milana Pančevského, jenž se tak zřejmě pokoušel uklidnit srbské delegáty. Byl to totiž Milošević, kdo se domáhal pokračování kongresu.688

Formálně ovšem k dalšímu pokračování v rokování kongresu nedošlo a 22. ledna 1990 se SKJ jako všejugoslávská entita a jeden z pilířů Titovy Jugoslávie zbortil.

Určitým reziduem SKJ byl pouze v listopadu 1990 vzniklý Svaz komunistů – Hnutí za Jugoslávii, který sdružoval zejména členy SKJ z řad důstojnického sboru JNA. Tato politická formace se orientovala na Sovětský svaz a významnou postavou strany byla manželka Slobodana Miloševiće Mirjana.689 Svazy komunistů v jednotlivých republikách se v následujících letech

682 Tamtéž, s. 28. 683 ŠTĚPÁNEK, 2011, op. cit., s. 422. 684 PAUKOVIĆ, 2008, op. cit., s. 28-29. 685 ŠTĚPÁNEK, 2011, op. cit., s. 422-423. 686 PAUKOVIĆ, 2008, op. cit., s. 29. 687 ŠTĚPÁNEK, 2011, op. cit., s. 423. 688 PAUKOVIĆ, 2008, op. cit., s. 29. 689 ŠTĚPÁNEK, 2011, op. cit., s. 424.

130 transformovaly do sociálně-demokratických stran.

Ruku v ruce s rozkladem SKJ šla také tendence odstranění vedoucí úlohy strany. První v tomto směru bylo Slovinsko, následované (k nelibosti konzervativců) Chorvatskem. V Srbsku pak byl hlavním oponentem zrušení vedoucí úlohy SKS Slobodan Milošević. V dubnu 1990 se uskutečnily první svobodné poválečné volby ve Slovinsku, v květnu téhož roku pak v Chorvatsku a až v prosinci 1990 v Srbsku. Srbským volbám předcházelo přijetí nové ústavy, která definitivně připravila autonomní oblasti o poslední zbytky nezávislosti a byla koncipována na bázi silné hlavy státu. Milošević ústavu přizpůsobil svým utilitárním zájmům a z přijetí ústavy po volbách měl strach, když by nové politické formace v srbské skupštině mohly deformovat připravený text ústavy.690

V červenci 1990 přijala Skupština Socialistické republiky Bosny a Hercegoviny 31 dodatků k republikové ústavě z roku 1974. Dodatky nově BiH definovaly jako demokratický a svrchovaný stát rovných občanů, národů Bosny a Hercegoviny – Muslimů, Srbů, Chorvatů a příslušníků jiných národů a národnostní žijících v ní. Ústava opouštěla koncepci dělby práce a zaváděla dělbu moci, výkonná rada se změnila ve vládu, všechny formy vlastnictví si nově byly rovny a požívaly ochranu. Současně s dodatky byla přijata i volební legislativa, republikový ústavní soud pak potvrdil možnost organizování stran na národnostním základě.691

V témže měsíci tři komory chorvatského Saboru schválily ústavní dodatky mj. rušící přívlastek „socialistická“, upravující znak Chorvatska, opuštění dominance některého z druhů vlastnictví, terminologickou změnu zavádějící pro předsedu sedmičlenného republikového předsednictva označení prezident.692 V prosinci 1990 pak Chorvatsko přijalo zcela novou ústavu. Podle článku 140 chorvatské ústavy Republika Chorvatsko setrvá jako součást Jugoslávie do dohody jugoslávských republik, anebo dokud Sabor Republiky Chorvatsko nerozhodne jinak. Pokud by aktem či postupem svazového orgánu či orgánu jiné republiky či oblasti federace byla narušena územní svrchovanost Republiky Chorvatsko, anebo pokud by se Chorvatsko nacházelo v nerovném postavení ve federaci či by byly ohroženy jeho zájmy, byly republikové orgány na základě práva na sebeurčení a Ústavou stanovené svrchovanosti Republiky Chorvatsko učinit nezbytná rozhodnutí k ochraně suverenity a zájmů Chorvatska.693 Z hlediska kontextu chorvatské ústavy je zřejmé, že v Chorvatsku přimknutí k myšlence Jugoslávie trvalo delší dobu než ve Slovinsku. Byť obě svazové republiky mínily navrhnout konfederaci, bylo zřejmé,

690 Tamtéž, s. 424-425. 691 Istorija parlamentarizma u BiH [online]. c2015 [cit. 2015-11-20]. Dostupné z: https://www.parlament.ba/istorija/default.aspx?id=27842&langTag=bs-BA&pril=b. 692 Odluka o proglašenju Amandmana LXIV. do LXXV. na Ustav Socijalističke Republike Hrvatske [online]. 1990-07-25 [cit. 2014-12-29]. Dostupné z: http://narodne- novine.nn.hr/clanci/sluzbeni/253048.html. 693 Ustav Republike Hrvatske [online]. 1990-12-22 [cit. 2014-09-22]. Dostupné z: http://narodne- novine.nn.hr/clanci/sluzbeni/1990_12_56_1092.html.

131 že chorvatský zájem na konfederaci je přece jen silnější než slovinský. Tomu pak odpovídá i skutečnost, že Franjo Tuđman ještě v květnu 1991 pochyboval o vhodné formulaci otázky pro referendum.694

V srpnu 1990 došlo k revizi černohorské ústavy, která nově zaváděla jednokomorový parlament a vícestranický systém, jakož i všeobecné, přímé, tajné a rovné volby.695 V září 1990 pak příslušné ústavní dodatky zavádějící politický pluralismus, garanci základních lidských práv, zlikvidování kolektivní hlavy státu a vytvoření jednokomorového parlamentu přijala i makedonská skupština.696

Nutnost reagovat na soudobý vývoj v Jugoslávii cítila také Skupština SFRJ, která se do událostí pokusila vstoupit 8. srpna 1990 přijetím další sady ústavních dodatků k Ústavě SFRJ z roku 1974. Tyto dodatky (XLIX až LXXII) nicméně nikdy nebyly oficiálně vyhlášeny.697 Tyto dodatky počítaly s transformací ústavního systému, zrušením vedoucí úlohy SKJ, zavedením vícestranického systému, zrušením podnikové samosprávy ve prospěch implementace tržních vztahů, zrovnoprávněním forem vlastnictví, posílením základních lidských práv a svobod, akcentací sociální spravedlnosti a nastolením právního státu s efektivním hospodářstvím, jakož i s posílením kompetence SFRJ v oblasti daňové, měnové a finanční se změnou pravomocí centrální banky.698 Z hlediska textace svazové Ústavy z roku 1974, jakož i s přihlédnutím na přijímání dodatků v letech 1981 a 1988, probíhal proces přijímání dodatků tak, že nejprve Svazová rada Skupštiny SFRJ schválila text návrhu, který mohla předkládat skupina třiceti delegátů Svazové rady, Předsednictvo SFRJ, skupštiny republik a autonomních oblastí a SIV, poté se vyčkalo obligatorního souhlasu skupštin republik a autonomních oblastí, a následně byly ústavní dodatky na zasedání Svazové rady vyhlášeny.699 V případě dodatků z roku 1981 probíhal proces

694 JOVIĆ, 2013, op. cit., s. 211-213. 695 Srov. Политичке прилике у Пљевљима 1941-1945. In: ВАСОВИЋ, Милорад. Историја Пљеваља. Пљевља: Општина Пљевља, 2009, s. 471. 696 Службен весник на СРМ бр. 28 [online]. 1990-09-21 [cit. 2015-11-20]. Dostupné z: http://www.slvesnik.com.mk/Issues/159A0439D2E54166B989C2BB383FF75F.pdf. 697 Dohledání dodatků svazové ústavy z roku 1990 bylo poměrně komplikované. Slovanský přehled (srov. Srbsko a Černá Hora. Slovanský přehled. 1996, roč. 82, č. 1, s. 27) zmiňuje k datu 8. 8. 1990 schválení změny ústavy, profesor Nicović zmiňuje dodatek č. XLIX (srov. НИЦОВИЋ, Јанко. Уставни развој Југославије. Књ. 2, Уставни развој „друге“ Југославије. Београд: Ирва инвестиције, 2013, s. 481.), nicméně s ohledem na kontext zmínky není zřejmé, zda se nejedná o chybu v psaní, když jugoslávský promulgační list od čísla 45 (první číslo v srpnu 1990) do konce roku 1991 žádné dodatky svazové ústavy neobsahoval. Odkaz na dodatky ze srpna 1990 se objevuje jen, jakoby mimochodem, v inzerátu, jenž byl v červnu 1991 publikován v č. 42 Služebního listu SFRJ a který situaci do značné míry vysvětluje (srov. Службен лист на СФРЈ бр.42 [online]. 1991- 06-07 [cit. 2015-03-23]. Dostupné z: http://www.slvesnik.com.mk/Issues/F9657D8A2EC04FFB8403D9949C20CBC5.pdf.). 698 Svazová republika Jugoslávie. In: PAVLÍČEK, Václav; JIRÁSKOVÁ, Věra (eds.). Transformace ústavních systémů zemí střední a východní Evropy: texty ústav zemí střední a východní Evropy a stati. Praha: Vodnář, 2001, s. 147. 699 Podrobně Ustav Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije: sa amandmanima I do XLVIII: i ustavnim zakonima za sprovođenje Ustava SFRJ i amandmana: registar pojmova. Beograd:

132 přijímání dodatků od 9. června 1981 do 3. července 1981,700 v případě dodatků z roku 1988 pak od 22. října 1988 do 25. listopadu 1988.701 V případě dodatků z roku 1990 byl tedy proces přijímání inicializován 8. srpna 1990 a nikdy nedošlo k jeho ukončení. Je tedy naprosto očividné, že podobně jako v československém případě, také v Jugoslávii byly svazové orgány omezeny v možnosti vstupu do řešení situace nelibostí lokálních reprezentací. Tomu pak koresponduje vyjádření Milana Kučana z ledna 1991, kdy avizoval absolutní nesouhlas s tím, aby o budoucnosti Jugoslávie rozhodovaly svazové instituce, které mohou vystupovat jako organizátor a moderátor jednání republik.702

Zmínil jsem, že změny svazové ústavy byly možné jen se souhlasem skupštin jugoslávských svazových entit, přičemž Ústava výslovně počítala s vyslovením souhlasu (a tedy následným vyhlášením), anebo vyslovením nesouhlasu (a tedy přinejmenším jednoletého zablokování příslušné novely).703 Již na jiném místě této práce jsem v kontextu principu konsensu vyjádřil názor, že jeho existence se nevylučuje s existencí složeného státu, nemůže pak sama o sobě směřovat k závěru o existenci konfederace a subjektivně se domnívám, že zavedení zásady naprosté shody do řešení některých otázek vyžaduje vysokou míru politické kultury spolurozhodujících. Princip konsensu má zajistit ochranu a rovnost participujících subjektů, nikoliv vytvářet prostor pro handlování a silové prosazování svých stanovisek a postojů. V letech 1990 až 1991 se nejen na příkladu ústavních dodatků ukázalo, že princip konsensu při názorovém – politicky, národnostně či ekonomicky podbarveném – střetu je způsobilý generovat neřešitelnost situace, kdy praktickým řešením může být jen odměna politických reprezentantů, anebo silové prosazení stanovisek. Ačkoliv je do značné míry patrné, že krize v Jugoslávii vyhovovala od druhé poloviny osmdesátých let zejména srbské reprezentaci, rozhodně nelze vývoj na počátku devadesátých let klást k tíži právě jen Srbům. Je třeba mít na paměti, že pro politické elity je naprosto běžným instrumentem rozdmýchávání nacionalistických vášní při vlastní neschopnosti řešit palčivé, převážně ekonomické problémy. Již jsem se na jiném místě této práce vymezil, že nejsem zastánce názorů o nadřazenosti ekonomických ukazatelů a jejich akcentování jako středobodu existence a fungování státu, domnívám se ale, že zejména tíživá hospodářská situace může být často propagandisticky překryta právě poukazy na národnostní nerovnosti či podporování pocitu vlastní národní méněcennosti.704 Nejinak tomu bylo i v případě Srbska, kde vládnoucí elity

Poslovna politika, 1989, s. 173-174. 700 Tamtéž, s. 179. 701 Tamtéž, s. 185. 702 NIKOLIĆ, Kosta; PETROVIĆ, Vladimir. Od mira do rata: Januar-mart 1991. Beograd: Institut za savremenu istoriju, 2011, s. 32. 703 Podrobně Ustav Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije: sa amandmanima I do XLVIII: i ustavnim zakonima za sprovođenje Ustava SFRJ i amandmana: registar pojmova. Beograd: Poslovna politika, 1989, s. 173-174. 704 Zářnými případy v tomto směru jsou pak Zimbabwe, kde se v době narůstajících problémů nasměrovala pozornost veřejnosti proti bílým farmářům (srov. Zimbabwe: Farmáři přijdou o půdu. Týden. 2001-10-08, č. 41, s. 49.), anebo Maďarsko, kde neúspěchy vlády Fidészu mělo překrývat

133 mínily neživotnost hospodářských subjektů řešit vyvoláním antibyrokratické revoluce, jíž bude zajištěno, aby pozornost veřejnosti směřovala správným směrem. Prakticky od Memoranda SANU se do dubna 1992 Srbsko stylizovalo do role oběti Ústavy z roku 1972, přičemž se jednalo – jak jsem již také vymezil – o pouhou variaci dřívějších vyjádření o srbské oběti pro jihoslovanskou meziválečnou státnost. Osobně se domnívám, že Srbsko rozhodně žádnou obětí nebylo, když Ústava z roku 1974 – podobně jako obdobné ústavní texty jiných totalitních států – nepočítala s implementací politického pluralismu. Také v případě Československa, jež bylo jen dvoučlennou federací, se ukázalo, že přijímání rozhodnutí podle právní úpravy z doby predominance státostrany není za existence politického pluralismu jednoduché, ne-li nemožné. Autoři a ideologové socialistických ústav pochopitelně mohli poskytovat a garantovat široký katalog práv a garancí, když se nejspíše patrně příliš nepočítalo s tím, že by někdy tyto garance mohly být reálně využity, když se zúčastněné subjekty zpravidla pohybovaly v intencích vymezených státostranou. Zmínil jsem přístup Tita, který se k ústavním nastavením v SFRJ vyjádřil jako o způsobu, jak zabránit, aby kdokoliv získal hegemonii, což byla dle mého pojistka pro případ pokusů o deformaci jugoslávského federalismu, který byl reakcí nejen na meziválečné pokusy o stát unitární, ale také na bratrovražedné boje druhé světové války. Komunisté, ač se sami dopustili mnoha zločinů, překryli někdejší animozity a nedořešené spory hávem postulátu bratrství a jednoty, jenž pro svou existenci vyžadoval nejen hlavní pilíře (Tita, SKJ a JNA), ale také socialismus, s nímž byl jugoslávský specifický systém úzce spojen a o němž Tito věřil, že (v protikladu k neúspěšnému pokusu Aleksandara Karađorđeviće) bude důvodem, proč národy a národnosti Jugoslávie úspěšně vytvoří jugoslávský národ.705 Právě destrukce socialistické soustavy na konci osmdesátých let byla jednou z posledních nepřekonatelných překážek pro jugoslávskou cestu, která tím přišla o své privilegované postavení jako pomyslného mostu mezi západem a východem. Bylo zřejmé, že v prostředí Jugoslávie se v důsledku mnoha vnitřních problémů a vlivem postulátu bratrství a jednoty neřešených národnostních problémů, objevoval nepřekonatelný a dlouhodobě vnitřně bobtnající konflikt. Na jedné straně stálo Srbsko, které postupně ovládlo nejen své autonomní oblasti, kde stále ve varu bylo Kosovo, ale v zásadě také Černou Horu. Na druhé straně pak stálo Slovinsko, které stále více toužilo opustit jihoslovanský prostor a zapojit se do západoevropských integračních procesů. Je pak zcela zřejmé, že slovinská snaha o připojení k ES se vylučovala s další účastí na Jugoslávii, když se slovinské elity logicky obávaly, že zapojení Jugoslávie jako celku do Evropských společenství si vyžádá přenos části kompetencí dále na ES, pročež SFRJ bude usilovat o přenos dalších kompetencí z republik na svaz.

Jsem přesvědčen, že srbský postoj ke Slovinsku (bojkot zboží i faktické vyštvání slovinských delegátů ze 14. kongresu SKJ) logicky vyvolával obavu dalších svazových republik.

řešení situace Maďarů v zásadě celé někdejší Zemi Koruny svatoštefanské (srov. Hemisféry. Týden. 2001-06-25, č. 26, s. 56.). 705 Srov. REINHARTZ, 1985, op. cit., s. 240.

134 Realizaci prosrbské politiky Jugoslávie nicméně bránila právě ústavní nastavení z roku 1974. Svazová Ústava reglementovala i kompetence autonomních oblastí směrem k federaci, a proto jakmile Srbsko autonomní oblasti ovládlo, transmisemi bylo s to ovlivňovat i rozhodování autonomních oblastí ve svazových orgánech. Zatímco Srbům mohl a může být k tíži kladen vzrůstající nacionalismus jako háv pro překrytí vlastních hospodářských problémů, Slovinsko bylo kritizováno za svůj prospěchářský přístup, když sledovalo jen své zejména ekonomické zájmy. To byl ostatně důvod již prvních rozporů mezi slovinským a jugoslávským vedením ze sedmdesátých let, jakož i slovinského odporu k olympijským hrám v Sarajevu. Nelze pak přehlédnout, že Jugoslávie pomohla utvořit inteligenci jednotlivých svazových republik, která později participovala na demontáži SFRJ. Také v Československu existuje historická zkušenost ze vzájemného obviňování, která část státu na jinou doplácí, a osobně se domnívám, že je jen otázkou času, kdy se podobné výčitky objeví také v podmínkách Evropské unie. Jugoslávie byla socialistický stát, který proto vyžaduje určitý altruismus a sebeobětování zúčastněných – tato oběť ovšem vyžaduje určité vyvážení přísliby a budoucností. Počáteční vidinou bylo dosažení komunismu, avšak postupem doby se tato meta začala stávat stále více nezajímavou. Socialistická společnost poté neschopná uspokojování základních potřeb se stává neudržitelným konceptem stojícím v protikladu kapitalistického státu zdánlivé hojnosti a netušených možností. Je pak naprosto pochopitelné, že vidina seberealizace v proudu západoevropské integrace byla pro Slovinsko atraktivnější než nekončící podpora BiH či Kosova.

4.3 Pokusy o reformu SFRJ a krize svazového Předsednictva

Z hlediska reforem ústavního nastavení jugoslávského federalismu je možné hovořit o několika koncepcích, které celkově shrnují přiléhavá Jovićova slova, že Jugoslávii nemůže spasit svazová Ústava z roku 1974, která je „mrtvá“.706 Bylo proto zřejmé, že ústavní nastavení SFRJ musí projít zásadní revizí. Shoda na její podobě ovšem absentovala.

Léto 1990 věnovali slovinští zástupci cestám po SFRJ v otázce koordinace politické opozice, shodu nacházejí v Chorvatsku, když v ostatních oblastech je modla společného jugoslávského státu doposud přítomná a silná. Jože Pučnik (předseda DEMOSu) v Srbsku sonduje stanovisko opozičních sil a zjišťuje, že teze o zachování všech Srbů v jednom státě v případě ohrožení státu společného je blízká i ostatním srbským představitelům jako Vuku Draškovićovi. V létě 1990 se pak začaly vyhrocovat vztahy chorvato-srbské, když si ozbrojené potyčky vyžádaly první mrtvé. V říjnu 1990 se Pučnik vrátil z cest po Jugoslávii, kde poskytl rozhovor deníku Delo. Uvedl v něm, že jeho mottem je „co nejdříve ven z Jugoslávie“.707 Proto pak v listopadu 1990

706 ЈОВИЋ, 1995, op. cit., s. 136. 707 HLADKÝ, Ladislav. Dějiny Slovinska a Slovinců. (přednáška) Brno: FF MU, 29. 11. 2010.

135 vedení DEMOSu rozhodlo vyhlásit plebiscit o osamostatnění Slovinska. Hlasování se uskutečnilo 23. prosince 1990 a převážná většina (88,5 %) se vyslovila pro samostatnost. Slovinský parlament pak na sklonku roku 1990 vyslovil v tom směru, že v nadcházející šestiměsíční lhůtě má být zajištěno vytvoření nového modelu fungování v SFRJ, anebo rozvázání vazeb s federací. Shodu v otázce navázání kvalitativně odlišných vztahů na začátku roku 1991 panovala jen s Chorvatskem.708

Je třeba již na úvod říci, že neklid dále vzrůstal v Kosovu, kde tamější skupština 2. července 1990 přistoupila k přijetí ústavní deklarace prohlašující Kosovo svazovou jugoslávskou republikou. Na situaci 5. července 1990 reagovala srbská skupština přijetím zvláštního zákona o rozpuštění Skupštiny a Výkonné rady Socialistické autonomní oblasti Kosovo, přičemž kompetence rozpuštěných orgánů oblasti převzala srbská skupština a vláda.709 Srbský postup vyústil v další vlnu stávek.710 Kosovští Albánci tímto způsobem projevili svůj nesouhlas s krácením práv autonomních oblastí a mínili formálně docílit vymanění se z područí Srbska. Tomu pak odpovídal postup albánských členů rozpuštěné kosovské skupštiny, kteří 7. září 1990 přijali Ústavu Republiky Kosovo jako demokratického státu albánského národa a druhých národních a národnostních menšin, které žijí v Kosovu, tvořícího součást Jugoslávie. Pučnik pak jménem DEMOSu gratuloval Kosovu k přijetí vlastní ústavy,711 což nelze vnímat jinak než jako otevřenou provokaci Srbska. Předsednictvo SFRJ řešilo události v Kosovu na zasedání 11. července 1990 a mínilo přezkoumat nejen soulad postupu kosovského parlamentu se svazovou ústavou, ale také ústavnost srbského zákona. Stipe Šuvar považoval za protiústavní oba akty a jeho názor sdíleli Drnovšek, Tupurkovski, Bogićević a Sapunxiju. Po celodenní rozpravě, před níž Jović agitoval za rozhodnutí příznivé pro Srbsko, názor změnili Tupurkovski a Bogićević, a proto se Předsednictvo vymezilo jen proti postupu kosovských Albánců, který označilo za nelegální politický čin směřující ke změně ústavního nastavení oblasti v Srbsku a SFRJ.712

Srbské stanovisko k reformě federace bylo relativně jednoduché, kdy hlavním smyslem a účelem snah bylo řešení srbské národní otázky. Proto došlo nejprve k demontáži autonomie obou oblastí, čímž byla odstraněna údajná nespravedlnost a nerovnost, kterou zaváděla Ústava SFRJ z roku 1974. Srbsko v důsledku ústavních změn z roku 1989, jak jsem již naznačil, posílilo své postavení na úkor autonomních oblastí, čímž bylo směřováno ve vytvoření srbského státu srbského národa pod vedením Miloševiće. Srbská otázka měla být řešena napříč jednotlivými entitami SFRJ, přičemž Srbové odmítali konfederaci, nýbrž další existenci státu očekávali přinejmenším s Černou

708 Tamtéž. 709 Podrobně ŠUTOVIĆ, Milojica. Samoopredeljenje naroda i raspad Jugoslavije. Kultura polisa. 2011, roč. 8, č. 15, s. 59-60. 710 Srbsko a Černá Hora. Slovanský přehled. 1996, roč. 82, č. 1, s. 27. 711 Podrobně ŠUTOVIĆ, 2011, op. cit., s. 59-60. 712 NIKOLIĆ, 2011, op. cit., s. 398-399.

136 Horou. Někteří autoři pak o modifikované Jugoslávii naplňující srbské zájmy hovoří jako o Srboslávii, v níž by patrně skončila i BiH a Makedonie.713 Milošević v tomto kontextu měl dva možné scénáře: buď obětovat Slovinsko a část Chorvatska bez srbského etnického prostoru, který by setrval ve společném státě, anebo ovládnout SFRJ prostřednictvím Předsednictva, což by bylo možné, pokud by se bosenský delegát v Předsednictvu připojil k srbské skupině (kterou v té době tvořili zástupci Srbska, Vojvodiny, Kosova a Černé Hory) a delegáti Chorvatska a Slovinska by byli vyloučeni z rozhodování.714 Předsednictvo federace bylo klíčovou institucí, která za určitých okolností mohla v zásadě převzít kompetence Skupštiny SFRJ, a tu dočasně odstavit od rozhodovacích procesů.

Srbská ústava ze září 1990 pak byla přijata jako první nová samostatná ústava, jejíž textace a přijetí neplyne z přijetí nové svazové ústavy či z její revize. Ústava Srbska pak poměrně důmyslně konstruuje poměr svazové a republikové ústavy, když hovoří o nutnosti republikových orgánů postupovat tak, aby byly chráněny srbské zájmy.715 V duchu srbských tužeb byl pak artikulován společný srbsko-černohorský program, jenž byl předložen v únoru 1991 Miloševićem a Momirem Bulatovićem. Jejich Návrh zásad ústavního zřízení Jugoslávie (Nacrt principa ustavnog uređenja Jugoslavije) počítal s utvořením demokratické federace založené na svrchovanosti občanů a sdružení republik. Svazové orgány by byly demokratické, moderní, právní a efektivní s kompetencemi v oblasti vojenské, zahraničně-politické, tržní, hospodářské, měnové, finanční a v oblasti práv a svobod občanů. Počítáno bylo s utvořením dvou autonomních oblastí v Chorvatsku a se změnami ústavního postavení BiH. Slovinsko a Makedonie pak také měly být autonomní oblasti, zvláštní autonomní jednotkou měl být Beograd. Návrh počítal se srbským úředním jazykem, depolitizací JNA, existencí dvoukomorového parlamentu (rady svazových subjektů a rady občanů) a monokratické hlavy státu.716 Sám Milošević hovořil na jednáních svazového Předsednictva počátkem roku 1991 jako o nejlepším modelu o efektivně fungující federaci s minimálními funkcemi, nicméně se vyjádřil v tom směru, že není podstatné státní zřízení, ale přítomnost Srbů v jediném státě s mezinárodně uznanými hranicemi s jednotnými právy, jednou armádou a jedním trhem. Milošević se pak v kontextu práva na odtržení vyslovil, že toto právo mají národy a ne republiky.717

Hlavní politickou formací v Chorvatsku se po únoru 1990 stalo Chorvatské demokratické společenství (HDZ) Franja Tuđmana.718 První svobodné poválečné volby se v Chorvatsku

713 Tamtéž, s. 49-57. 714 ЈОВИЋ, 1995, op. cit., s. 161. 715 ŠUTOVIĆ, 2011, op. cit., s. 68. 716 Tamtéž, s. 75-76. 717 ЈОВИЋ, 1995, op. cit., s. 240. 718 Srov. HLADKÝ, 1996, op. cit., s. s. 127-129.

137 uskutečnily v neděli 22. dubna 1990719 a přinesly vítězství právě Tuđmanova HDZ. Následovala již zmíněná ústavní proměna Chorvatska. V poměru k federaci Chorvatsko (spolu se Slovinskem) nejprve počítalo v říjnu 1990 s modelem svazu svrchovaných států, které by byly subjektem mezinárodního práva. Základem konfederace by byla smlouva uzavřena na dobu pěti či deseti let s možností předčasného ukončení a právem každého člena konfederace rozhodnout se o zapojení do Evropských společenství.720 Koncept konfederace samozřejmě směřoval v likvidaci Jugoslávie, ovšem v rámci dlouhodobějšího časového horizontu.721

Reforma federace pak byla předmětem jednání také svazového Předsednictva. To počítalo se čtyřmi variantami: s přijetím nové federální ústavy, transformací federace do konfederace na základě zvláštní dohody participujících subjektů, asymetrickým modelem a v krajním případě také s možností realizace práva na sebeurčení některých jugoslávských svazových entit, tedy jejich opuštěním federace. Svazové orgány měly poskytovat institucionální rámec a platformu, kde by se podařilo dosáhnout demokratického a mírového řešení jugoslávské krize. Předsednictvo se obávalo hrozby spontánního rozpadu Jugoslávie a občanské války.722 Kučan nicméně vyloučil možnost reformy SFRJ prostřednictvím centra, kdy vyhrazoval uskutečnění změn dohodě jednotlivých republik a oblastí. Na přelomu let 1990 a 1991 se proto konala celá řada jednání na platformě nejvyššího zastoupení republik v čele s prezidenty (předsedy předsednictev) republik, zejména se pak odehrávala jednání na platformě Slobodan Milošević – Milan Kučan – Franjo Tuđman.723 Ještě počátkem listopadu 1991 se k jednání sešli prezidenti Chorvatska, Srbska, Bosny a Černé Hory s generálem Kadijevićem v souvislosti s událostmi v Dubrovníku.724

Zatímco se chorvatsko-srbský střet stával nevyhnutelnějším, nebránilo to prezidentům Chorvatska a Srbska učinit dohodu o rozdělení Bosny a Hercegoviny. V březnu 1991 se Tuđman a Milošević setkali v Karađorđevu a námětem jejich rozhovoru bylo rozdělení Bosny a Hercegoviny mezi Srbsko a Chorvatsko,725 k čemuž mělo napomoci sesazení svazového premiéra Ante Markoviće, který byl považován za překážku takového kroku. Milošević považoval BiH

719 Odluka o raspisivanju izbora za zastupnike u Sabor Socijalističke Republike Hrvatske [online]. 1990- 02-23 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://narodne-novine.nn.hr/clanci/sluzbeni/252535.html. 720 ŠUTOVIĆ, 2011, op. cit., s. 71. 721 ANTONIĆ, Slobodan. Da li je konfederacija mogla spasiti Jugoslaviju? Sociologički pregled. 1994, roč. XXVIII, č. 2, s. 269. 722 ŠUTOVIĆ, 2011, op. cit., s. 67. 723 Dalšími členy srbské delegace byli Slobodan Unković, předseda srbského republikového parlamentu, Dragutin Zelenović, designovaný premiér, Stanko Radmilović, předseda výkonné rady srbské skupštiny. Ve slovinské delegaci pak byli Franc Bučar, přeseda republikového parlamentu, Dušan Plut, člen republikového Předsednictva, Jože Mencinger, místopředseda Výkonné rady Slovinska, a v chorvatské delegaci kromě Tuđmana Žarko Domljan, předseda republikového parlamentu, Josip Manolić, předseda vlády, Stjepan Mesić, místopředseda Předsednictva SFRJ, a Hrvoje Šarinić, vedoucí Tuđmanova kabinetu. – Srov. tamtéž, s. 73. 724 Tuesday, 1 October 2002 [online]. 2002-10-01 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/021001IT.htm. 725 K setkání podrobně NIKOLIĆ, Kosta. Slobodan Milošević i Franjo Tuđman o statusu Bosne i Hercegovine 1991. Istorija 20. veka. 2010, č. 3, s. 137-145.

138 za umělou entitu vytvořenou Titem, která nemůže přežít, a současně mínil, že většina Bosňáků jsou vlastně ortodoxní katolíci, kteří byli donuceni změnit své náboženství. Tuđman naopak spoléhal, že Evropa nepřipustí vznik muslimského státu ve svém středu, pročež bude zajištěna podpora evropských zemí.726

Úvahy bosenského vedení na počátku devadesátých let byly do značné míry determinovány jeho obavami z případného rozkolu mezi národy a národnostmi samotné Bosny a Hercegoviny, která sama byla zcela oprávněně považována za Jugoslávii v malém. Politický život v BiH se formoval pomalu, zákon o sdružování občanů umožňující vznik politických stran byl přijat 21. února 1990 a první zaregistrovanou stranou byli Zelení. Vliv na další vývoj v Bosně pak měl vznik HDZ v Chorvatsku v únoru 1990 a Srbské demokratické strany (SDS) v Beogradu v polovině května 1990. Na konci března 1990 pak byla zaregistrována Strana demokratické akce (SDA) Aliji Izetbegoviće, jejíž poměrně neutrální název reagoval na tehdejší právní regulaci, která neumožňovala vytváření stran na národnostním základě. SDA nicméně představovala stranu muslimskou (bosňáckou).727 Volby v BiH na přelomu listopadu a prosince 1990 jednak z politické mapy odstranily SK BiH a politickou stranu Ante Markoviće, ale také do značné míry kopírovaly etnickou strukturu Bosny a Hercegoviny.728 Ústavní změny v BiH pak musely řešit právě otázku národnostního rozložení, která měla (a s ohledem na nedávnou rozhodovací činnost Evropského soudu pro lidská práva doposud má) kardinální význam. Republikový zákonodárný sbor BiH pak 3. října 1990 přijal ústavní dodatky, které národnostní strukturu republikového Předsednictva určovaly v poměru 2 : 2 : 2 : 1 (po dvou byli zastoupeni Bosňáci, Srbové a Chorvati, jeden mandát byl určen pro ostatní),729 což měla být snaha o taktní vyřešení národnostní otázky v Bosně a Hercegovině.

S vážně míněným – leč nereálným – plánem zajištění budoucnosti Jugoslávie přišli právě reprezentanti Makedonie a BiH, tedy svazových republik, kde v období demontáže komunistické moci bylo třeba sladit protichůdné zájmy národů a národností, v BiH chorvato-srbsko-bosňácké, v Makedonii pak makedonsko-albánské. Návrh označovaný podle nejvyšších představitelů BiH a Makedonie jako „Plan Izetbegović – Gligorov“ počítal s kompromisním řešením rekonstrukce jugoslávské federace.730 Na návrhu nicméně participovali nejen Kiro Gligorov a Alija Izetbegović, ale také Ante Marković, předseda SIV, a Ejup Ganić, člen Předsednictva BiH.731 Plán byl na konci května 1991 předložen zástupcům Evropských společenství Jacquesu Santerovi a Jacquesu

726 Thursday, 23 October 2003 [online]. 2003-10-23 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/031023ED.htm. 727 Podrobně HLADKÝ, 1996, op. cit., s. s. 127-129. 728 Tamtéž, s. 134-135. 729 ŠUTOVIĆ, 2011, op. cit., s. 70 730 KATZ, Vera. Platforma o budućoj jugoslavenskoj zajednici (Plan Izetbegović – Gligorov), Pogled iz bosanskohercegovačke perspektive. Prilozi. 2013, roč. 42, s. 208-209. 731 Tamtéž, s. 221.

139 Delorsovi, kteří se v Beogradu pokoušeli zajistit další existenci SFRJ, jako možné politické řešení jugoslávské krize. Návrh počítal s asymetrickou federací 2 + 2 + 2. Srbsko s Černou Horou by tvořilo střed federace (či konfederace), BiH a Makedonie by byly polosamostatné, ale konstitutivní republiky a Slovinsko s Chorvatskem pak nezávislé a samostatné státy v rámci konfederace. Návrh na začátku června odmítla srbská média jako nelogický, zabývalo se jím nicméně setkání nejvyšších představitelů svazových republik. Plán se pokoušel spojit srbsko-černohorské návrhy udržení Jugoslávie s chorvatsko-slovinskými aspiracemi na nezávislost, tedy mínil překonání enormního a neslučitelného rozporu vytvořením hybridního spojení nespojitelného.732 Při pohledu na další vývoj BiH a Makedonie je zřejmé, že Plán měl zajistit zejména nerušený vývoj těchto dvou zemí. Zatímco Bosna a Hercegovina se propadla do vřavy bratrovražedných bojů střihu druhé světové války, Makedonie se musela potýkat s nepřízní Řecka a albánskou iredentou.

Demontáž komunistického panství v Jugoslávii se pochopitelně projektovala také do složení Předsednictva SFRJ.733 Již ústavní dodatky svazové Ústavy z roku 1988 měly za následek odchod zástupce Svazu komunistů Jugoslávie. Dále se pak také na půdorysu Předsednictva projevovaly již v textu disertační práce zmíněné změny v autonomních oblastech a republikách. Již samotná kreace Předsednictva SFRJ v roce 1989 byla do značné míry specifická a částečně také protiústavní. Podle článku 321 totiž členy Předsednictva měla volit skupština republiky nebo autonomní oblasti. Dva členové Předsednictva SFRJ byli ovšem v roce 1989 zvoleni v přímých volbách, a to slovinský zástupce Janez Drnovšek734 a bosenský zástupce Bogić Bogićević.735 Nelze

732 Podrobně tamtéž, s. 214-215. 733 Předsednictvo SFRJ mělo v letech 1971 až 1974 třiadvacet členů (Tita a po třech z republik a po dvou z autonomních oblastí): Bosnu a Hercegovinu zastupovali Ratko Dugonjić, Augustin Papić a Hamdija Pozderac; Černou Horu Vidoje Žarković, Veljko Mićunović a Dobroslav Ćulafić, Chorvatsko Jakov Blažević, Đuro Kladarin a Miko Tripalo (kterého v roce 1972 vystřídal Milan Mišković), Makedonii Kiro Gligorov (jehož v roce 1972 vystřídal Lazar Koliševski), Nikola Minčev a Krste Crvenkovski, Slovinsko pak Marko Bulc, Sergej Kraigher a Mitja Ribičič, Srbsko Dobrivoje Vidić, Dragoslav Marković a Koča Popović (jehož v roce 1972 vystřídal Dragi Stamenković), autonomní oblast Kosovo zastupovali Veli Deva a Iljaz Kurteši, Vojvodinu Maćaš Kelemen (jehož v roce 1973 nahradila Ida Szabó) a Ilija Rajačić (kterého v roce 1973 vystřídal Sreten Kovačević). Je vhodné dodat, že změny v letech 1972 a 1973 byly spojeny s personálními čistkami po odstavení liberálních komunistů. Od roku 1974 pak měly republiky i autonomní oblasti po jediném členu: Bosnu a Hercegovinu zastupoval Cvijetin Mijatović (1974–1984), Branko Mikulić (1984–1986), Hamdija Pozderac (1986–1987), Raif Dizdarević (1987–1989) a Bogić Bogićević (1989–1991), Černou Horu Vidoje Žarković (1974– 1984), Veselin Đuranović (1984–1989), Nenad Bućin (1989–1991) a Branko Kostić (1991–1992), Chorvatsko Vladimir Bakarić (1974–1983), Mika Špiljak (1983–1984), Josip Vrhovec (1984–1989), Stipe Šuvar (1989–1990) a Stjepan Mesić (1990–1991), zástupci Kosova byli Fadil Hoxha (1974– 1984), Sinan Hasani (1984–1989), Riza Sapunxhiu (1989–1991) a Sejdo Bajramović (1991–1992), zástupci Makedonie Lazar Koliševski (1974–1984), Lazar Mojsov (1984–1989) a Vasil Tupurkovski (1989–1991), Slovinska Edvard Kardelj (1974–1979), Sergej Kraigher (1979–1984), Stane Dolanc (1984–1989) a Janez Drnovšek (1989–1991), Srbsko Petar Stambolić (1974–1984), Nikola Ljubičić (1984–1989) a Borisav Jović (1989–1992) a konečně Vojvodinu Stevan Doronjski (1974–1981), Radovan Vlajković (1981–1989), Dragutin Zelenović (1989–1990), Jugoslav Kostić (1990–1992) – údaje byly exceprovány ze Služebních listů SFRJ od roku 1971 do roku 1991. 734 Realizace přímých voleb vzešla od samotných slovinských komunistů v rámci jejich demokratizačních snah. ZKS mínila uskutečnit první reálné volby s několika skutečnými kandidáty. – srov. DRNOVŠEK, Janez. Escape from Hell [online]. [1996], [cit. 2012-04-13], s. 20. Dostupné z:

140 mít v zásadě pochybnosti o právu lidu rozhodovat o některých otázkách přímo, nicméně ústavní instituce a postupy nemají být používány jen dle aktuálního zájmu a potřeb, nýbrž souladně s účinnou úpravou – v opačném případě je třeba přistoupit k novele či revizi ústavního textu. Ačkoliv tedy Drnovšek a Bogićević byli zvoleni jiným, než Ústavou predikovaným způsobem, nebránilo to, aby se okamžitě po svém zvolení stal Drnovšek dokonce předsedou Předsednictva SFRJ.736 Ústava pak nebyla dodržena ani v případě Stjepana Mesiće, který vystřídal v průběhu funkčního období Stipeho Šuvara.737 Na rozhodování o Mesićovi totiž opět v rozporu se svazovou Ústavou neparticipoval Svaz pracujících.

Není možné přehlédnout, že se mnohé procesy v rámci Jugoslávie odehrávají podle svazové Ústavy z roku 1974 ve znění dodatků jen tehdy, kdy se to vládnoucím elitám z jakéhokoliv důvodu jeví jako příhodné. Samozřejmě v případě ústav totalitních a autoritativních států je zcela obvyklé, že potřebné úkony a procesy bývají realizovány nikoliv podle konstrukce právního řádu, nýbrž podle aktuální vůle vládnoucí elity. Akcent na dodržování zákonnosti a ústavnosti byl ovšem ve státech socialistické soustavy přítomen,738 vrcholným garantem pak měla být státostrana, nicméně nebylo výjimečné, že formálně utvořené právo bylo pouhým krytím skutečné protiprávnosti a porušování základních práv a svobod.739 Vývoj po roce 1990, kdy nikdy nedošlo k přijetí připravených ústavních dodatků, nicméně definitivně a hrubě odtrhával ústavní text od jugoslávské politicko-společenské reality a jen připravoval živnou půdu pro nikoliv jen politickou, ale i pro ústavní krizi.

Srbové po roce 1989 předpokládali, že se jim podařilo v rámci Předsednictva získat většinu, když Bogić Bogićević z BiH byl etnický Srb. Ukázalo se ovšem, že existence BiH po druhé světové válce jako samostatné republiky umožnila poměrně velkému objemu osob dostatečně se s touto svazovou entitou identifikovat a i při příslušnosti k národu jiné svazové republiky prosazovat zájmy své vlastní domoviny.740

http://www2.gov.si/up-rs/2002-2007/jd- ang.nsf/dokumentiweb/B5A34F307B78C440C1256FB200358E5D?OpenDocument. 735 PEJIĆ, 2008, op. cit. 736 Службен лист на СФРЈ бр. 31 [online]. 1989-05-19 [cit. 2015-02-02]. Dostupné z: http://www.slvesnik.com.mk/Issues/70D93E4D21B6442FA1A016ADC146D7C8.pdf. 737 Odluka o razrješenju člana Predsjedništva Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije iz Republike Hrvatske [online]. 1990-08-24 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://narodne- novine.nn.hr/clanci/sluzbeni/1990_08_34_679.html. 738 Zákonnost, resp. socialistická zákonnost, byla v podmínkách států socialistické soustavy popisována jako leninský princip socialistického společenského zřízení spočívající na přísném a přesném zachovávání tvorby, plnění a používání zákonů a jiných právních předpisů všemi státními, hospodářskými, společenskými orgány, organizacemi a občany (srov. ZDOBINSKÝ, 1987, op. cit., s. 99-100.). Ačkoliv se Jugoslávie po roce 1948 vymezila proti leninským deformacím marxismu, bezesporu lze akcentaci zákonnosti z obdobných důvodů shledávat také v právním nastavení SFRJ. 739 Srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10. In: ASPI. 740 Tuesday, 1 October 2002 [online]. 2002-10-01 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/021001IT.htm.

141 Jakmile se začaly projevovat důsledky antibyrokratické revoluce v autonomních oblastech a v Černé Hoře, došlo také k obměně zástupců těchto entit. Černohorský zástupce Nenad Bućin odstoupil sám a vojvodinská skupština vyměnila svého zástupce. V případě Kosova byla situace komplikovanější, sám kosovský zástupce Riza Sapunxhiu se domníval, že nemůže být v Předsednictvu vyměněn, když je delegátem autonomní oblasti. Jakmile byla v březnu 1991 kosovská skupština rozpuštěna a srbský parlament převzal její kompetence, nahradila srbská Skupština Sapunxhiu Sejdou Bajramovićem.741

Vycházím-li z předpokladu, že kompetence autonomních oblastí Srbska byly garantovány samotnou federální Ústavou, pak se domnívám, že jejich omezení a faktický přesun na srbské ústavní instituce bylo z hlediska federální Ústavy protiústavní. Ať byly důvody posílení práv autonomních oblastí v roce 1974 jakékoliv, k jejich restrikci mělo dojít cestou revize federální Ústavy. Srbský postup demontáže ústavnosti autonomií dle mého názoru měl srbským elitám zajistit nejvyšší možné vytěžení benefitů, které byly s existencí autonomních oblastí spojeny. Jestliže bylo srbské vedení uspokojeno omezením Vojvodiny a Kosova, tedy přímým vlivem na 3 hlasy z 8, je zcela zřejmé, že kritika Ústavy z roku 1974 neměla původ v historické neohleduplnosti či tvrzeném omezování práv Srbska, nýbrž v bránění zajistit Srbsku v Jugoslávii hegemonii. Pokud by Milošević a lidé kolem něj skutečně toužili po rovnoprávnosti všech republik, pak by bezesporu usilovali o takové změny, kdy by autonomní oblasti sice o svůj hlas ve federálních otázkách přišly, ale ostatní republiky by si byly rovny. Srbský přístup spíše ukazuje, že namísto šesti rovnoprávných svazových republik, Srbům vyhovovalo ovládání oblastí a realizace srbských zájmů také jejich prostřednictvím. S ohledem na přístup Srbska k Černé Hoře i artikulovaným tezím stran budoucnosti jugoslávské federace je pak zřejmé, že ponechání kompetencí autonomiím směrem ke složenému státu vytvářelo příhodné podmínky pro modifikace SFRJ směrem k realizaci (velko)srbských zájmů.

Dne 15. května 1991 mělo dojít k obvyklé rotaci ve funkci předsedy Předsednictva, dr. Joviće ze Srbska měl vystřídat chorvatský delegát Stipe Mesić. Při hlasování se tři členové Předsednictva (za Srbsko, Kosovo a Vojvodinu) vyslovili proti, černohorský delegát se s ohledem na absenci své konfirmace za člena Předsednictva Svazovou skupštinou hlasování zdržel. Pro Mesiće hlasovali zástupci Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, Slovinska a Makedonie.742 Nezískal tedy potřebnou většinu. Další volba se uskutečnila o dva dny později, kdy se výsledek změnil jen v tom směru, že se proti jeho kandidatuře postavil také již konfirmovaný zástupce Černé Hory. Poměr hlasů tak byl 4 : 4.743 To ovšem Mesićovi nebránilo, aby před novináři, které svolal do

741 Tamtéž. 742 Wednesday, 1 February 2006 [online]. 2006-02-01 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/060201IT.htm. 743 Tamtéž.

142 Zagrebu, neprohlásil, že podle Ústavy a jednacího řádu je předsedou Předsednictva.744 Nakonec byl Mesić zvolen až na konci června 1991, kdy mu pátý hlas dal Borislav Jović.745

4.4 Epilog titovské Jugoslávie

4.4.1 Vyhlášení nezávislosti Slovinska a Chorvatska

V souladu s výsledky referenda ve Slovinsku, připravila slovinská vláda Lojze Peterleho (DEMOS) třináct zákonů k vyhlášení samostatnosti, přičemž Slovinsko mělo svou nezávislost vyhlásit 26. června 1991.746 Již v únoru 1991 pak byl přijat dodatek XCIX republikové ústavy. Stěžejní byly partie dodatku, které řešily otázku vztahu Slovinska ke třetím zemím a mezinárodnímu společenství, když Slovinsko označovaly za právního nástupce SFRJ, a dále pasáž zrušující všechna ustanovení slovinské republikové ústavy, která převedla práva na jugoslávské úřady a dále ustanovení, která reglementují postavení Slovinska v SFRJ a vztahy z toho plynoucí. Dodatek vstoupil v účinnost 22. února 1991.747

V mezidobí se nicméně nepříznivě pro budoucnost společného státu situace vyvíjela také v Chorvatsku. Zde v prosinci 1991 přijal Sabor novou ústavu (tzv. vánoční ústava),748 téhož dne pak Srbové vyhlásili v Kninu Srbskou autonomní oblast Krajina.749 V únoru 1991 přijal Sabor Rezoluci o postupu rozpuštění SFRJ a o možném sloučení ve svaz suverénních republik, přičemž definitivní vyřešení chorvatského poměru ke (kon)federaci mělo proběhnout do 30. června 1991.750 Téhož dne se pak chorvatský Sabor vyjádřil také k výstraze chorvatského Ústavního soudu, jenž jako protiústavní a protizákonnou hodnotil emanaci Předsednictva SFRJ z 9. ledna 1991, jíž bylo rozhodnuto o odzbrojení polovojenských jednotek.751 Chorvatský Sabor se vymezil proti postupu JNA, která byla v nejvyšší bojové pohotovosti a odzbrojila i legální složky Teritoriální obrany, jakož se i ohradil proti obvinění ministra Špegelja.752 V polovině března 1991 pak šest kninských občin sdružených v Srbské autonomní oblasti Krajina vyhlásilo oddělení od Chorvatska. Oblast se

744 Delo. 1991-05-21, roč. 33, č. 116, s. 1. 745 NIKOLIĆ, Kosta; PETROVIĆ, Vladimir. Rat u Sloveniji: jun-jul 1991. Beograd: Institut za savremenu istoriju, 2012, s. 103 746 Delo. 1991-06-25, roč. 33, č. 146, s. 1. 747 Ustavni amandma XCIX k Ustavi Republike Slovenije (Uradni list RS, št. 7/91) [online]. 1991-02-22 [cit. 2014-10-08]. Dostupné z: http://www.uradni-list.si/dl/vip_akti/1991-02-0282.pdf. 748 Ustav Republike Hrvatske [online]. 1990-12-22 [cit. 2014-09-22]. Dostupné z: http://narodne- novine.nn.hr/clanci/sluzbeni/1990_12_56_1092.html. 749 Chorvatsko. Slovanský přehled. 1996, roč. 82, č. 1, s. 50. 750 Rezoluciju o prihvaćanju postupka za razdruživanje SFRJ i o mogućem udruživanju u savez suverenih republika [online]. 1991-02-21 [cit. 2016-03-04]. Dostupné z: http://narodne- novine.nn.hr/clanci/sluzbeni/253799.html. 751 NIKOLIĆ, 2011, op. cit., s. 469. 752 Rezolucija o zaštiti Ustavnog poretka Republike Hrvatske [online]. 1991-02-21 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://narodne-novine.nn.hr/clanci/sluzbeni/253800.html.

143 prohlásila za konstitutivní díl federace, kde jsou vedle vlastních oblastních aktů účinné také svazové předpisy a ty předpisy Chorvatska, které s nimi nejsou v rozporu.753 Chorvatská oficiální místa se nebránila jednání se srbskou minoritou, nicméně se domáhala přímého kontaktu s nimi, nikoliv zprostředkovatelství Miloševiće a Srbska.754 O budoucnosti Chorvatska v SFRJ rozhodovalo referendum, které se uskutečnilo 19. května 1991.755 Vývoj v Chorvatsku pak byl podstatně rychlejší než ve Slovinsku, když Sabor přistoupil k vyhlášení nezávislosti již 25. června 1991.756 Slovinský parlament se s ohledem na postup Chorvatů narychlo sešel také 25. června 1991 a vyhlásil základní ústavní listinu, dodatky k republikové ústavě a deklaraci nezávislosti.757 Svazová rada Skupštiny SFRJ (bez zástupců Chorvatska a Slovinska758) se okamžitě nechala slyšet, že neuznává vnitrostátní či mezinárodní účinky rozhodnutí parlamentů republik a vyzvala svazové instituce k zákroku proti jednostranným aktům a výslovně svazovému ministerstvu zahraničí uložila informovat sousední státy o protiústavnosti a nelegitimitě aktů republik.759

Jestliže svazová Ústava z roku 1974 mlčela v souvislosti s možnostmi faktické realizace práva na sebeurčení, domnívám se, že to neznačí konečnou nemožnost realizace (či faktické zrušení) tohoto práva, ale spíš naznačuje, že Ústava SFRJ realizaci takového práva nestanovovala žádné limity, což dává smysl i z hlediska systematiky svazové Ústavy, v níž bylo právo na sebeurčení artikulováno již na samém úvodu, přičemž Ústava je prodchnuta přihlížením k zájmům národů a jejich konstitutivních entit.

4.4.2 Vojenské řešení krize a Brionská dohoda

V červnu 1991, po vyhlášení nezávislosti Slovinska a Chorvatska, po krátkém vyčkávání zasedl k jednání SIV SFRJ, která rozhodla o zajištění bezprostředního provádění svazových předpisů o přechodu státní hranice na území Republiky Slovinsko.760 SIV předpokládala, že ke splnění tohoto pokynu budou použity policejní složky, které obvykle hranice zajišťovaly, a dále příslušné útvary pohraničníků, které se na hranicích také nacházely. Marković a SIV neměli v úmyslu nasadit JNA, ač generál Kadijević nastínil plán zatčení Tuđmana a Kučana s jejich kolegy.761 Po letech Marković vyslovil tezi, že postup JNA za zneužití rozhodnutí svazové vlády byl patrně

753 Delo. 1991-03-18, roč. 33, č. 63, s. 1. 754 Thursday, 15 January 2004 [online]. 2004-01-15 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/040115ED.htm. 755 Delo. 1991-05-20, roč. 33, č. 115, s. 1. 756 Ustavna odluka o suverenosti i samostalnosti Republike Hrvatske [online]. 1991-06-25 [cit. 2016-03- 11]. Dostupné z: http://narodne-novine.nn.hr/clanci/sluzbeni/1991_06_31_872.html. 757 Delo. 1991-06-26, roč. 33, č. 148, s. 1. 758 Slovinsko. Slovanský přehled. 1996, roč. 82, s. 92-93. 759 Tamtéž. 760 CABADA, 2005, op. cit., s. 131. 761 Thursday, 15 January 2004 [online]. 2004-01-15 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/040115ED.htm.

144 koordinován s Miloševićem, který se měl tímto pokusit zdiskreditovat v očích západních zemí Markoviće,762 jenž se do té doby těšil podpoře a byl považován za osobu způsobilou vyřešit mírovou cestou jugoslávskou krizi.763 Rozhodnutí svazové vlády faxoval do Ljubljani slovinský člen SIV Jože Slokar. V noci z 26. na 27. června 1991 se Milan Kučan telefonicky obrátil na Ante Markoviće s tím, že tanky JNA jsou na pochodu Slovinskem. Marković vybídl ke zkontaktování Předsednictva SFRJ a následně se dohodli na zkontaktování Kučana s Kadijevićem, Marković se tak tímto způsobem dozvěděl, že vojenskou operaci ve Slovinsku zahájila také JNA, která jednak použila jednotky dislokované ve Slovinsku, ale také byl vydán rozkaz k přesunu armády z Chorvatska.764

Na jiném místě této práce jsem se věnoval problematice Teritoriální obrany, která vznikla po útoku Varšavské smlouvy na Československo v roce 1968. Koncepce Teritoriální obrany měla zajistit institucionalizovanou přípravu veřejnosti pro případný partyzánský boj s nepřítelem. Ke konci osmdesátých let v důsledku reorganizace byla TO fakticky podřízena JNA, která se v letech 1990 až 1991 pokoušela oddíly TO odzbrojit, když si velení JNA bylo vědomo, že TO na půdorysu svazových entit představuje bojovou protiváhu JNA. V tomto kontextu je pak na místě podotknout, že slovinské i chorvatské vedení po pokusu JNA připravit TO o výzbroj provedlo úkony k ukrytí části výzbroje, ta pak posloužila republikám v počátcích bojů s JNA. Ve Slovinsku pak od jara 1991 byly podniknuty kroky k přeměně TO na regulérní republikovou armádu, přičemž 13. května 1991 již bylo slovinské republikové předsednictvo informováno o tom, že Teritoriální obrana je připravena na boj s JNA.765 Jugoslávská lidová armáda předpokládala velmi rychlé zlomení odporu, nicméně slovinská strana jednak byla na střet připravena a jednak byla ze strany Slovinska celá věc lépe mediálně zvládnuta,766 když se podařilo zprostředkovat dojem agrese JNA na mladičký svrchovaný stát. Zabránit gradaci se pokusil i Marković, který navzdory naléhání Mesiće, odcestoval do Slovinska, a to v době, kdy se již ve velících strukturách JNA osnovaly plány nasazení letectva.767 Útok letectva na silniční barikády si vyžádal oběti na životech z řad cizozemských řidičů kamionů.768

Evropská společenství po celou dobu vzrůstající krize ingerovala a zástupci členských

762 Tamtéž. 763 Srov. CABADA, 2005, op. cit., s. 130. 764 Thursday, 15 January 2004 [online]. 2004-01-15 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/040115ED.htm. 765 Podrobně SLAPAR, Janez. Priprave Teritorialne obrambe od oktobra 1990 do napada. Vojaška zgodovina. 2004-11, roč. 5, č. 2, s. 5-14. 766 Deformovaný pohled na vývoj v Jugoslávii, vliv Evropských společenství a údajné účelové mediální dezinterpretace se pokouší přinést monografie RADELJIĆ, Branislav. Europe and the collapse of Yugoslavia: the role of non-state actors and European diplomacy. London: I. B. Tauris, 2012, zejm. s. 118-137. 767 Thursday, 15 January 2004 [online]. 2004-01-15 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/040115ED.htm. 768 CABADA, 2005, op. cit., s. 131.

145 zemí ES se dokonce účastnili jednání vrcholných svazových ústavních institucí. Právě díky příslibům zástupcům ES podpořil na konci června 1991 Jović zvolení Mesiće do funkce předsedy Předsednictva. V postojích ES byl zřejmý určitý posun, zatímco v únoru ještě zástupci Evropského parlamentu při setkání se zástupci Skupštiny SFRJ hovořili o nutnosti nahlížet na Jugoslávii jako na přirozený celek,769 v pozdějším období již došlo k určitému změkčení akcentu na integritu jihoslovanské federace. Na mimořádném zasedání ministrů zahraničních věcí Evropských společenství v březnu 1991 navrhl italský ministr Gianni de Michelis rozšíření pořadu jednání o situaci v Jugoslávii. Výstupem pak byla Deklarace o Jugoslávii, která sice nadále spíše tendovala k udržení Jugoslávie, nicméně již naznačovala drobné posuny. V průběhu diskuse Britové prosadili odstranění formulace o jednotě a územní celistvosti, pročež byla použita jen kompromisní formulace „jednotná a demokratická“ nehovořící o územní celistvosti. Ministři se shodli na nutnosti ústavního řešení krize a vyzvali všechny zúčastněné strany, aby respektovaly lidská práva a demokratické zásady. Evropská společenství pak v Jugoslávii měla zastupovat tzv. trojka ve složení Jacques Poos, De Michelis a Hans van den Broek, která měla jednat především se zástupci federaci, nicméně nebylo opomenuto, že tím není vyloučena i možnost jednání se zástupci republik.770 Na konci května pak zástupci ES informovali SIV o ochotě poskytnout SFRJ finanční pomoc k překonání zadluženosti.771

Situace ve Slovinsku nebezpečně gradovala. V projevu, který přerušil televizní vysílání, velitel vojenské kontrarozvědky generál Marko Neganović obvinil Slovince z porušování příměří, útoků proti armádě, dramaticky poté prohlásil, že je Jugoslávie na prahu občanské války,772 a Slovinsku dal ultimátu ke kapitulaci.773 Okamžitě po vojenské gradaci vyslala ES trojku do Beogradu, avizovala zmrazení ekonomické pomoci Jugoslávii a volala po nutnosti politického řešení krize.774 Na přelomu června a července 1991 se ještě podařilo situaci vyřešit setkáním zúčastněných v Titově rezidenci na Brionských ostrovech. Jednání předsedal Mesić z titulu funkce předsedy Předsednictva, přítomni dále byli Kostić, Tupurkovski, Bogićević a Drnovšek, za SIV Marković, Budimir Lončar, Stane Brovet a Petar Gračanin, ES zastupovali van den Broek, Jacques Poos a João de Deus Pinheiro.775 Následně se jednání rozšířilo o zástupce Slovinska (Kučan, Franc Bučar, Lojze Peterle a Dimitrij Rupel) a Chorvatska (Tuđman, Hrvoje Šarenić).776 Výstupem jednání byla Brionská deklarace, jež měla tři části. První část shrnovala dosavadní vývoj a po vzoru právních aktů ES formulovala ideová východiska deklarace a její důvody. Stěžejní byly pak další

769 Mezinárodní společenství a jugoslávská krize. Slovanský přehled. 1996, roč. 82, s. 5. 770 Delo. 1991-03-28, roč. 33, č. 73, s. 1. 771 Mezinárodní společenství a jugoslávská krize. Slovanský přehled. 1996, roč. 82, s. 5. 772 Eslovenia se mantiene firme. El Tiempo [online]. 1991-06-30 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.eltiempo.com/archivo/documento/MAM-155919. 773 PIRJEVEC, Jože. Le guerre jugoslave: 1991-1999. Torino: Einaudi, 2001, s. 50. 774 Tamtéž, s. 6. 775 NIKOLIĆ, 2012, op. cit.112. 776 Tamtéž, s. 121.

146 dvě části, označené jako přílohy. V první příloze se řešilo obnovení hraničního režimu, výběr cel, letecká kontrola, zajištění hranic, klid zbraní, propuštění osob zajištěných od 25. června 1991; ve druhé příloze byla formulována směrnice pro pozorovatelskou misi v Jugoslávii. Deklarace počítala s obnovením režimu, který panoval před 25. červnem 1991, a to na přechodnou dobu tří měsíců, jež měla posloužit k dosažení dohody, k jejímuž nalezení se zavázali pomoci také zástupci ES.777

Dohoda patrně nikoho neuspokojovala, Srbové mínili přeorientovat svou pozornost na Chorvatsko a zejména Bosnu, Tuđman a Drnovšek se k Brionské deklaraci vyslovili v tom smyslu, že jen prodlouží válku.778 V červenci 1991 na jednání Markoviće s Izetbegovićem předložil bosenský ministr Alija Delimustafić zvukový záznam, na němž byla zachycena dohoda Miloševiće a bosensko-srbského předáka Radovana Karadžiće o tom, že se Srbsko zaměří na Bosnu a sám Milošević se vyznal, že pokud by to bylo na něm, nechal by Slovinsko jít okamžitě.779 Admirál Stane Brovet, jenž byl jednání Markoviće s bosenským vedením přítomen, zpochybnil pravost záznamu a vyloučil, že by se JNA na něčem takovém podílela.780

Léto 1991 definitivně odhalilo, že řešení jugoslávské krize politickými nástroji bude jen součástí slohových cvičení některých politiků. Ozbrojené konflikty se množily v Chorvatsku, Tuđman v projevu před Saborem na začátku srpna 1991 zdůvodnil nevyhlášení všeobecné mobilizace nedostatkem výzbroje.781 Otevřené boje probíhají v oblasti Vukovaru, Osijeku a Okučani. JNA se stylizovala do role ochránce srbské minority v Chorvatsku, nicméně bylo zřejmé, že spíše míní vojensky zajistit novou hranici mezi srbským etnickým prostorem a Chorvatskem. Na začátku srpna 1991 se ovšem jevilo, že v SFRJ zůstane přinejmenším Bosna a Hercegovina.782

4.4.3 Situace ve svazových ústavních institucích

Skupština SFRJ byla nepřítomností delegátů některých svazových entit ochromena a prakticky od konce jara 1991 nebyla s to se sejít,783 poslední zákony přijala 20. června 1991.784 Slovinský parlament 25. června 1991 rozhodl o tom, že zástupci Slovinska ve Skupštině SFRJ pozbývají

777 Podrobně tamtéž, s. 133-135. 778 Tamtéž, s. 137. 779 NIKOLIĆ, 2012, op. cit.106-108. 780 Thursday, 23 October 2003 [online]. 2003-10-23 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/031023ED.htm. 781 Chorvatsko. Slovanský přehled. 1996, roč. 82, č. 1, s. 36. 782 HLADKÝ, 1996, op. cit., s. s. 145. 783 Wednesday, 2 October 2002 [online]. 2002-10-02 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/021002IT.htm. 784 Службен лист на СФРЈ бр. 53 [online]. 1991-07-12 [cit. 2015-02-02]. Dostupné z: http://www.slvesnik.com.mk/Issues/D3261897357D4246A75CB39932BD4B16.pdf.

147 svých mandátů s výjimkou dvanáctičlenné deputace,785 jež měla dojednávat otázky spojené s rozpadem SFRJ, k jejímuž vyslání vyzval i ostatní svazové entity.786 Právě skupštiny svazových entit rozhodovaly o svých zástupcích v celojugoslávském zákonodárném sboru.787 Ač Skupština SFRJ vyslovila rozhodný nesouhlas s postupem Chorvatska a Slovinska ještě 25. června 1991, je zřejmé, že v té době se již jednalo o torzo svazového parlamentu, na jehož činnosti již participovali jen zástupci entit, které se proti odluce Slovinska a Chorvatska od Jugoslávie vymezovaly.

Stipe Mesić sice zastával funkci předsedy Předsednictva SFRJ, nicméně od konce léta 1991 bylo zřejmé, že jeho reálné možnosti vlivu na jugoslávské ozbrojené složky jsou minimální. Mesić pobýval v Chorvatsku, odkud se nemohl v důsledku blokády cest ze strany JNA dostat do Beogradu, a proto navrhoval zasedání Předsednictva na jiném místě v Jugoslávii.788

Pokračující fragmentaci SFRJ dokládá také skutečnost, že bylo v rámci jednoho složeného státu přerušeno přímé telefonické spojení mezi Srbskem a Chorvatskem, telefonáty se proto prováděly přes Sarajevo.789 Této situace pak využili prosrbsky orientovaní členové Předsednictva, kteří s poukazem na nepřítomnost Mesiće začali sami jménem jugoslávské kolektivní hlavy státu úřadovat. Předsednictvo v omezené sestavě tvořené zástupci Srbska, Kosova, Vojvodiny a Černé Hory (tzv. krnje Predsedništvo; torzní či okleštěné Předsednictvo) pak dne 3. října 1991 rozhodlo o vyhlášení stavu bezprostředního válečného nebezpečí. V souvislosti s tímto rozhodnutím pak okleštěné Předsednictvo rozhodlo o trvalém zasedání v Beogradu, přičemž členové Předsednictva se měli zdržovat v Beogradu, anebo v jeho blízkosti.790 Jednání prosrbského zbytkového Předsednictva 3. října 1991 se neslo ve znamení protichorvatských výpadů. Generál Kadijević hovořil v kontextu Chorvatska o fašistech791 a Milošević pobízel JNA k ukončení bojů o Vukovar a k útoku na Zagreb, což ale Kadijević odmítl z obav ze síly chorvatské branné moci, která by mohla JNA zabránit v dobytí Zagrebu. Byla proto dosažena dohoda o úplném dobytí

785 Členové delegace byli zvolení na konci července 1991 – srov. Akt o izvolitvi delegacije Skupščine Republike Slovenije za sodelovanje v Skupščini SFRJ v pogajanjih za izvedbo postopka razdružitve dosedanje SFRJ, v pogajanjih o reševanju tekočih vprašanj in v dogovarjanju o morebitnem oblikovanju skupnosti suverenih držav na ozemlju dosedanje SFRJ (Uradni list RS, št. 8/91- I) [online]. 1991-07-31 [cit. 2014-10-08]. Dostupné z: http://www.uradni-list.si/dl/vip_akti/1991-01- 0356.pdf. 786 Deklaracija o neodvisnosti (Uradni list RS, št. 1/91- I) [online]. 1991-06-25 [cit. 2014-10-08]. Dostupné z: http://www.uradni-list.si/dl/vip_akti/1991-01-0007.pdf. 787 Srov. čl. 291-292 Ústavy SFRJ z roku 1974. In: Ustav Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije: sa amandmanima I do XLVIII: i ustavnim zakonima za sprovođenje Ustava SFRJ i amandmana: registar pojmova. Beograd: Poslovna politika, 1989, s. 132-133.] 788 Tuesday, 1 October 2002 [online]. 2002-10-01 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/021001IT.htm. 789 Thursday, 15 January 2004 [online]. 2004-01-15 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/040115ED.htm. 790 Tuesday, 1 October 2002 [online]. 2002-10-01 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/021001IT.htm. 791 Tamtéž.

148 Vukovaru.792

Ve vazbě na jednání torzního Předsednictva SFRJ je na místě se zabývat otázkou usnášeníschopnosti a kvora potřebného k přijetí návrhu v rámci této kolektivní hlavy státu. Jak jsem již uvedl ve všeobecném úvodu k Předsednictvu SFRJ, dotýkala se činnosti Předsednictva nejen ustanovení svazové Ústavy z roku 1974, ale zejména pak jednací řád. Klíčová jsou pak jeho ustanovení článku 42 a násl., která se týkají způsobu rozhodování Předsednictva. Předsednictvo mělo rozhodovat většinou hlasů členů Předsednictva, není-li stanoveno jinak (čl. 44), nicméně současně jednací řád počítal s možností odložení rozhodnutí v případě, kdy mezi členy Předsednictva nepanuje shoda (čl. 43).793

V obecné rovině proto Předsednictvo mohlo přijímat rozhodnutí v zásadě většinou všech svých členů, tedy se pro návrh muselo vyslovit alespoň pět členů Předsednictva. Předsednictvo od května 1989 disponovalo dekretální pravomocí a dalšími kompetencemi Skupštiny SFRJ v případě války, anebo bezprostředního válečného nebezpečí. Vyhlášení války či stavu bezprostředního válečného ohrožení patřilo do výčtu otázek, kdy nestačila prostá většina, nýbrž jednací řád, na který odkazoval článek 330 odst. 2 Ústavy 1974, vyžadoval kvalifikovanou dvoutřetinovou většinu všech členů. Od roku 1989, kdy Předsednictvo mělo již jen 8 členů, pak pro takový návrh muselo hlasovat alespoň šest členů Předsednictva. V tomto směru je třeba zkonstatovat, že ústavní konstrukce neumožňovala a nepředpokládala, že by počet členů Předsednictva klesl pod ústavně stanovený, když Ústava předvídala zastoupení nepřítomného, odstoupeného či indisponovaného člena předsedou předsednictva republiky či autonomní oblasti, odkud byl zvolen. Předsednictvo tak vždy mělo, dle Ústavy, osm členů, nicméně se mohlo stát, že za některé v zastoupení rozhodovala Ústavou předvídaná jiná osoba. Je pak třeba důsledně akcentovat, že jednací řád kvorum počítal ze všech členů Předsednictva, nikoliv z přítomných členů.

Jestliže se na začátku října 1991 sešlo Předsednictvo bez zástupců Chorvatska a Slovinska, pak to ničeho nemění na tom, že k vyhlášení stavu bezprostředního válečného ohrožení muselo pro návrh hlasovat šest členů, tj. všichni přítomní členové. Drnovšek se od léta 1991 zasedání Předsednictva neúčastnil, nepřítomen byl předseda republikového předsednictva Milan Kučan, Mesić byl v Zagrebu (patrně stejně jako Tuđman) a stěžoval si, že se do Beogradu nemůže dostat, pročež navrhoval zasedání na Brionských ostrovech. Toto ale bylo trucovitě odmítnuto s tím, že Předsednictvo sice může úřadovat i mimo Beograd, ale jen na základě

792 Wednesday, 2 October 2002 [online]. 2002-10-02 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/021002IT.htm. 793 Podrobně Службен лист на СФРЈ бр.6 [online]. 1981-01-30 [cit. 2015-02-02]. Dostupné z: http://www.slvesnik.com.mk/Issues/6F435C0D521843A28CC788EBEB23DBAD.pdf. Службен лист на СФРЈ бр.69 [online]. 1983-12-30 [cit. 2015-02-02]. Dostupné z: http://www.slvesnik.com.mk/Issues/408DB6C3A0334CD9AFA7AE3E0BF56376.pdf..

149 rozhodnutí samotného Předsednictva, nikoliv jen jeho předsedy.794 Dne 18. října 1991 bylo v jugoslávském promulgačním listě publikováno rozhodnutí Předsednictva o vyhlášení stavu bezprostředního válečného ohrožení z 1. října (sic!) 1991.795 Cílem takové emanace bylo faktické vyloučení Skupštiny SFRJ z rozhodování, když (torzní) Předsednictvo získalo dekretální pravomoc a vliv na personální obsazení některých institucí.

Mesić v kontextu úřadování torzního Předsednictva informoval svého tajemníka v Beogradu, že mu JNA brání v cestě do hlavního města federace a že účast na nezákonné schůzi Předsednictva bude považována za vojenský puč.796 Dále pak Mesić vyslovil údiv nad účastí Bogićeviće a Tupurkovského na „pučistickém“ jednání.797 Bogićević poté nicméně Mesićovi telefonicky oznámil, že se sice zasedání zúčastnil, aby věděl, co se děje, nicméně pro návrh stran stavu bezprostředního válečného ohrožení nehlasoval. Na Mesićův dotaz pak makedonský prezident Kiro Gligorov, jenž v souvislosti s postupem okleštěného Předsednictva hovořil dokonce o státním převratu v srbské režii,798 oznámil, že se makedonský zástupce nebude zasedání Předsednictva dále účastnit.799 Je tedy zřejmé, že zasedání se patrně sice účastnilo 6 členů Předsednictva z osmi, ale pro návrh se nevyslovili všichni přítomní, tedy nebyla splněna podmínka kvalifikované dvoutřetinové většiny. To ovšem torznímu Předsednictvu, které vedl Branko Kostić, dosavadní místopředseda Předsednictva, a jehož členy byli Borislav Jović, Sejdo Bajramović a Jugoslav Kostić, nebránilo vystupovat v pozici kolektivní hlavy SFRJ.

Zajímavou roli sehrála JNA, jež se postupem doby přimkla k Srbsku, které bylo ochotné zajistit armádě štědré dotační zdroje. JNA byla fakticky financována přes centrální banku,800 z níž se již v minulosti pokoušeli Srbové vyvést částku odpovídající dvěma miliardám tehdejších německých marek.801 Navíc začínalo být zřejmé, že JNA míní situaci vyřešit rázným vojenským zákrokem. Na začátku října 1991 nedlouho před vypršením brionského moratoria přijal svazový premiér Marković nabídku Tuđmana na schůzku v jeho sídle v Zagrebu zvaném Banski dvor. V budově kromě Tuđmana měl kancelář také Mesić. Prezident Chorvatska, předseda svazového Předsednictva a svazový premiér společně poobědvali, následně se odebrali do Tuđmanovy kanceláře, kde rozebírali otázku dalšího postupu, kdy Marković naléhal, aby se Mesić a chorvatští ministři svazové vlády vrátili do Beogradu. Tuđman se ve věci telefonicky spojil s Kučanem,

794 ЈОВИЋ, 1995, op. cit., s. 392-393. 795 Службен лист на СФРЈ бр. 75 [online]. 1989-10-18 [cit. 2015-02-02]. Dostupné z: http://www.slvesnik.com.mk/Issues/2F153C3A23324BD7AB04A6CDF243AC6C.pdf. 796 Tuesday, 1 October 2002 [online]. 2002-10-01 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/021001IT.htm. 797 Tamtéž. 798 Makedonie. Slovanský přehled. 1996, roč. 82, č. 1, s. 128. 799 Tuesday, 1 October 2002 [online]. 2002-10-01 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/021001IT.htm. 800 Tamtéž. 801 Thursday, 23 October 2003 [online]. 2003-10-23 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/031023ED.htm.

150 ale jeho hovor přerušila exploze. Místo, kde trojice obědvala, zasáhla přesně mířená střela odpálená letadlem nacházejícím se ve vysoké výšce. Třebaže JNA odpovědnost za útok popřela, lze se domnívat, že střela musela být vystřelena ze stíhačky MiG-29, k čemuž bývalý velitel jugoslávského letectva a nový náčelník chorvatského generálního štábu generál Tus podotkl, že útok s takovou přesností takovým letadlem byli s to v Jugoslávii realizovat jen tři piloti.802 Tento útok definitivně odhalil, že JNA nemíní pouze vytvářet údajné nárazníkové pásmo mezi znesvářenými národnostmi, jako to tvrdila v případě bitvy o Vukovar, nýbrž je připravena fyzickou likvidací docílit rychlého řešení krize. Tato událost bezesporu přispěla k odhodlanosti zejména Chorvatů setrvat na stanovisku nezávislosti. Slovinci k 8. říjnu 1991 obnovili účinnost ústavních aktů suspendovaných v důsledku Brionské dohody,803 stejně tak učinili Chorvaté,804 jejichž parlament se z obavy z útoku sešel na nezvyklém a utajeném místě.

Osobně se domnívám, že srbsko-černohorský přístup z října 1991 definitivně odhodlal k opuštění federace také makedonskou politickou reprezentaci, která k nezávislosti po referendu ze dne 8. září 1991 přistoupila přijetím nové ústavy samostatného makedonského státu 17. listopadu 1991.805 Tato ústava pak zmiňuje SFRJ jen ve vazbě na čl. 80 odst. 5, který určoval, že makedonským prezidentem nemůže být osoba, jež až do voleb neměla bydliště v Makedonii po dobu nejméně deseti let v posledních 15 letech, přičemž do této lhůty byl započítáván i pobyt v jiných svazových republikách SFRJ.806

4.4.4 Rozhodovací činnost Ústavního soudu Jugoslávie v době rozpadu

Ve druhé polovině roku 1991 se ve vývoji projevil také Ústavní soud Jugoslávie, jenž se zabýval ústavností některých aktů secesionistických republik. Na zasedání dne 2. října 1991 se USJ zabýval návrhem Předsednictva SFRJ a SIV na posouzení ústavnosti dodatku XCIX slovinské republikové ústavy. Tento dodatek shledal Ústavní soud Jugoslávie za rozporný s Ústavou SFRJ. Slovinská vláda na základě svého oprávnění daného dodatky republikové ústavy totiž po jeho účinnosti vyslovila neúčinnost třiceti svazových zákonů na území Slovinska. USJ spatřoval v dodatku XCXI rozpor s čl. 206 a 270 Ústavy SFRJ, tedy rozpor republikové a svazové Ústavy (což svazová Ústava zapovídala) a dále porušením pravidla, že svazové zákony jsou účinné na celém území

802 Tamtéž. 803 Uradni list Republike Slovenije [online]. 1991-10-05 [cit. 2015-10-28], roč. 1, č. 16, s. 534-535. Dostupné z: http://www.uradni-list.si/dl/vip_akti/1991-01-0567.pdf. 804 Odluka [online]. 1991-10-08 [cit. 2015-10-28]. Dostupné z: http://narodne- novine.nn.hr/clanci/sluzbeni/1991_10_53_1265.html. 805 VUKAS, Budislav; FABIJANIĆ GAGRO, Sandra. Pravnopovijesne i međunarodnopravne odrednice (dez)integracijskih procesa država sljednica SFRJ. Collected Papers of the Faculty of Law in Split. 2011-09, roč. 48, č. 3, s. 591. 806 Ust. čl. 80 odst. 5 a čl. 132 Ústavy Makedonie. In: Службен весник на РМ бр. 52 [online]. 1991-11- 22 [cit. 2014-03-02]. Dostupné z: http://www.slvesnik.com.mk/Issues/19D704B29EC040A1968D7996AA0F1A56.pdf.

151 federace. Zrušení přenosu kompetencí ze Slovinska na SFRJ bylo pak dle USJ rozporné s články 244 a 281 svazové Ústavy (upravující poměry v SFRJ a práva a povinnosti subjektů v Jugoslávii), když takový postup Slovinska jednostranně mění jeho postavení ve složeném státu, což je také v rozporu s čl. 1, 2 a 5 Ústavy SFRJ.807 Téhož dne pak Ústavní soud označil za protiústavní také čl. III Rezoluce o konsensuálním rozdělení SFRJ z února 1991 (Resolucija o predlogu za sporazumno razdružitev Socialistične federativne Republike Jugoslavije), podle něhož mělo být Slovinsko samostatným, suverénním a nezávislým státem, který bude hraničit s Rakouskem, Itálií, Maďarskem a Chorvatskem. USJ spatřoval protiústavnost jednak v jednostranném postupu slovinské reprezentace a jednak v obcházení působnost svazové Skupštiny v otázce změny hranic. USJ zopakoval tezi, že realizovat právo na sebeurčení nelze jednostranně.808 O několik dní (9. 10.) později pak USJ zrušil Deklaraci nezávislosti Slovinska z 25. června 1991, přičemž přímé zrušení soud odůvodnil skutečností, že se z materiálního hlediska jedná o „všeobecný akt“, který podle čl. 385 Ústavy SFRJ mohl zrušit přímo. Rozpor Deklarace USJ spatřoval v celé řadě ustanovení, od teze o nemožnosti jednostranné změny poměrů přes porušení ustanovení o změně hranic, kompetencí federace po kreování svazových orgánů.809 Dne 16. října 1991 pak USJ své stanovisko zopakoval také v souvislosti s chorvatským aktem o suverenitě a samostatnosti Republiky Chorvatsko.810 V listopadu 1991 (sic!) pak USJ označil za rozporné s Ústavou SFRJ také dvě ustanovení slovinského zákona o referendu o samostatnosti a nezávislosti Republiky Slovinsko, a to článku 4 a 10 tohoto zákona, které vymezovaly předmět referenda (čl. 4) a postup republikové skupštiny v případě, že se většina v referendu vyjádří pro samostatnost a nezávislosti (čl. 10). Ústavní soud shledal protiústavnost v jednostrannosti postupu slovinského zákonodárného sboru, když dovodil, že slovinská skupština má postupovat podle svazové Ústavy, anebo v případě absence výslovného ustanovení až po smírné dohodě participujících entit na uspořádání vzájemných vztahů.811

Je tedy zřejmé, že USJ setrval na stanovisko nemožnosti jednostranné proklamace nezávislosti svazových republik.

Ústava z roku 1974 sice deklarovala právo národů na sebeurčení, a tak možnost rozhodovat o svém setrvání v SFRJ, ovšem v situaci, kdy Slovinsko a Chorvatsko využily mlčení

807 Мишљење УСЈ о супротности уставног амандмана ХСIХ на устав Републике Словеније с Уставом СФРЈ, IУ-број 39/1-91 и IУ- број 39/2-91. Dostupné z: БУЗАЏИЋ, 1994, op. cit., s. 84. 808 Одлука о оцењивању уставности Резолуције о предлогу за споразумно раздруживање Социјалистичке федеративне републике Југославије, IIУ-број 37/91. In: tamtéž, s. 97-99. 809 Одлука о оцењивању уставности Декларације поводом независности, IIУ-број 122/91. In: tamtéž, s. 114-115. 810 Одлука о оцењивању уставности уставне одлуке о суверености и самосталности републике Хрватске, IУ-број 108/1-91. In: Службен лист на СФРЈ бр. 83/91. Dostupné z: http://www.slvesnik.com.mk/Issues/1C8D8A89E43B4C1D9A4CB3869D10DA04.pdf. 811 Оддука о оцени уставности одредаба чл. 4. и 10. закона о плебисциту о самосталности и независности Републике Словеније, IУ-број 145/1-90. In: БУЗАЏИЋ, 1994, op. cit., s. 96-97.

152 svazové Ústavy ve věci vymezení konkrétního postupu vystoupení z Jugoslávie, zapojila se do situace JNA s odkazem na ústavně zakotvenou povinnost ochrany územní integrity a svrchovanosti, jakož i ústavou daného řádu. USJ pak ve své rozhodovací činnosti akcentoval nutnost výslovné úpravy v Ústavě SFRJ, anebo dohodu svazových entit.

Pokud by situace v Jugoslávii byla, podobně jako v Československu, řešena v zásadě politickými nástroji, byť s vyloučením samotné federace a jejích orgánů, nejspíše by nevyvstala otázka poměřování střetu ústavních konstrukcí: práva na sebeurčení a povinnosti JNA zajistit integritu SFRJ. V tomto směru je pak zřejmé, že poválečná Jugoslávie byla koncipována jako stát vzniklý jako projev vůle reprezentací jednotlivých konstitutivních entit konstitutivních národů. Je nepochybné, že tyto reprezentace představují původního originárního ústavodárce. Také Ústava SFRJ z roku 1974 bezesporu měla své materiální ohnisko, do něhož bych osobně subsumoval zejména úvodní ustanovení Ústavy. Jestliže je tento ústavní text prodchnut odkazy na národně- osvobozenecký boj a roli jednotlivých národů a národností, je nepochybné, že participaci těchto národů na federaci považoval originální ústavodárce za stěžejní. Ústava byla koncipována na bázi zajištění ochrany těchto národů a národností, a to zejména konstrukcí možnosti veta při projednávání změn svazové Ústavy. Dle mého názoru byla Srby realizovaná postupná demontáž kompetencí autonomních oblastí naprosto flagrantním způsobem prolamování svazové Ústavy cestou omezování práv autonomií, a to nikoliv na úrovní federální úpravy, nýbrž plíživě na úrovni republik a samotných oblastí. Nemám pochybnosti o tom, že případné omezování ústavních práv autonomních oblastí na úrovni federace postupem predikovaným Ústavou by vyústilo v nesouhlas jiných svazových entit, které by se dle všeho důvodně obávaly ohrožení svých vlastních kompetencí. Ačkoliv se ze strany srbských orgánů a ústavních institucí jednalo o zdánlivě legitimní postup, domnívám se, že zmocněný ústavodárce (reprezentovaný srbskými či oblastními reprezentacemi) se měl a mohl pohybovat toliko v intencích zmocnění poskytnutého mu originárním ústavodárcem, jenž nepředvídal zkrácení práv některé ze svazových entit bez možnosti veta kterékoliv jiné. Co ovšem originární ústavodárce v rámci Ústavy garantoval, byla možnost konstitutivních národů a jejich entit společný stát opustit. V tomto směru se dle mého názoru projevovala skutečnost, že Jugoslávie za druhé světové války vznikla v zásadě za souhlasu reprezentací jednotlivých entit, přičemž je logické, že těmto reprezentacím má být ponechána možnost opětovného posouzení, zda ve složeném státě setrvají či nikoliv. Zajištění složeného státu prostřednictvím ozbrojených složek má, dle mého, zajistit nerušenou existenci společného složeného státu, nicméně bylo by nelogické, aby originární ústavodárce poskytl konstitutivním národům právo na sebeurčení a současně vytvořil složku (JNA), která by mohla realizaci tohoto práva účinně omezit. Je proto dle mého názoru správná úvaha, že JNA sice měla zajistit územní integritu a ústavou daný řád, nicméně tato ustanovení je třeba vykládat v souladu s vymezeným ohniskem Ústavy garantujícím sebeurčovací právo konstitutivních národů, pročež to měla být JNA,

153 která měla zabránit, aby kterákoliv síla realizaci takového práva bránila. V kontextu územní integrity je pak na místě interpretace, že JNA měla chránit SFRJ před vnější agresí, tedy vnějším narušením územního korpusu federace, a nikoliv jako barikáda realizace práva na sebeurčení, které originární ústavodárce předřadil již tím, že takové právo zařadil do vůbec prvního článku Ústavy za preambulí. Z těchto důvodů se domnívám, že jednotlivé republiky koncipované jako národní státy konstitutivních národů nepochybně měly právo na sebeurčení a použití JNA k jejich udržení ve federaci bylo zneužitím Ústavy a snahou o realizaci zájmů, jež byly v naprosté kontradikci k principům Ústavy z roku 1974. Neboť autonomní oblasti měly své území, obyvatelstvo i státní moc, tedy splňovaly pojmové znaky státu, platí podle mého názoru shora naznačené vývody také na autonomní oblasti. V tomto směru je zřejmé, že v roce 1974 autonomní oblasti ve své podstatě byly zrovnoprávněny s republikami a jako rovnocenného partnera je bylo třeba za účinnosti této Ústavy brát a považovat. Mám za to, že koncept USJ o nemožnosti jednostranného vystoupení z federace přítomný v jeho rozhodovací činnosti ve druhé polovině roku 1991 nebyl co do základu správný. Jestliže Ústava SFRJ právo na sebeurčení v obecné poloze uznávala a garantovala, nepříslušelo USJ vytvořit z tohoto práva akademický monolog ústavodárce. Pokud Ústava SFRJ, jak připouštěl Ústavní soud Jugoslávie, otázku realizace práva na sebeurčení neřešila, měla být tato mezera USJ překonána způsobem, jenž bude šetřit podstatu a smysl Ústavou garantovaného práva na sebeurčení. Nedává smysl úvaha, aby právo na sebeurčení bylo limitováno souhlasem ostatních svazových entit a stejně tak jen obtížně lze z garance takového práva v úvodních partiích Ústavy dovodit, že ve skutečnosti zakotvení eventuality vystoupení některé svazové entity ze složeného státu nebylo úmyslem originálního ústavodárce. Samozřejmě by bylo ideální, pokud by jugoslávská Ústava upravovala proceduru vystoupení z federace, pokud ale takovou proceduru neznala, mělo být formalizovaným požadavkům na dosažení konsensu předřazeno právě právo na sebeurčení a USJ měl ve své rozhodovací činnost klást důraz především na nalezení takového řešení, které nejlépe vystihne podstatu dotčeného práva.

Ještě bych se pozastavil u právní povahy deklarací nezávislosti Slovinska a Chorvatska, jejichž odstranění jako protiústavních aktů USJ neřešil dvoufázově, ale zrušil je přímo s poukazem na jejich povahu všeobecného aktu. Mám za to, že s ohledem na obsah obou deklarací bylo spíše na místě posuzovat tyto akty z materiálního hlediska nikoliv za všeobecný akt, nýbrž za (ústavní) zákon, když tyto deklarace představovaly nové ústavní ohnisko samostatných států (mutatis mutandis československé první ústavní provizorium z 28. října 1918). USJ dovodil charakter deklarací jako všeobecného aktu z jejich nekonzistentnosti s Ústavou.812 Tato teze Ústavního soudu Jugoslávie byla v jeho rozhodnutích artikulována jen ve velmi stručné podobě bez jakéhokoliv hlubšího zamyšlení o charakteru těchto právních předpisů, navíc ad absurdum by pak jakákoliv podstatnější novela či revize stávající ústavy byla považována za všeobecný akt, když je

812 Srov. БУЗАЏИЋ, 1994, op. cit., s. 115

154 s dosavadní ústavou nekonzistentní. Podle mého se USJ pokoušel zvrátit rozkladný proces, přičemž vyslovení okamžitého zrušení deklarací s poukazem na USJ vymezený právní charakter dotčených aktů, představovalo jejich rychlé odklizení a vytvoření iluze fungujících svazových orgánů, kde ovšem již neparticipovali zástupce secesionistických republik.

4.4.5 Konference o Jugoslávii a její arbitrážní komise

Jak jsem již opakovaně zmínil, do situace v Jugoslávii od počátku krize ingerovalo mezinárodní společenství, které se obávalo zejména eskalace napětí v oblasti. Do září 1991 bylo zapojení třetích subjektů omezeno na Evropská společenství, která mínila udržet Jugoslávii jako jednotný stát. Chorvatsko a Slovinsko nebyly členskými státy ES uznány, naopak byl brán zřetel na svazové orgány, jejichž kompetence v celé federaci již byla jen iluzí.813 V září 1991 zasedla mírová konference k řešení jugoslávské krize, svoláním byl pověřen lord Carrington, jenž byl jmenován pověřencem Evropských společenství pro Jugoslávii. Tato konference byla pojímána jako další nástroj dosažení kompromisů, které Jugoslávii udrží.814 Ačkoliv mírová konference artikulovala několik variant řešení situace,815 vývoj v SFRJ byl do značné míry turbulentní, když situaci destabilizovala aktivita zejména torzního Předsednictva. Nelze navíc odhlížet, že přístup třetích zemí k Jugoslávii mohl vytvářet precedent také v případě rozkládajícího se Sovětského svazu a konečně také vůči Československu. Koncept složeného státu budovaného na principu spojení národních států se ukázal jako neudržitelný v podmínkách politického pluralismu. Domnívám se, že katalogy práv a garancí poskytovaných jednotlivým národům nesměřovaly ke krizovým momentům pouze tehdy, pokud existuje dostatečně silný jednotící prvek. Tím nutně nemusí být autoritativní nedemokratická formace, která je schopna prostřednictvím transmisí mít v právním a politickém životě země poslední slovo. Je potřebné a žádoucí, aby všechny subjekty participující na složeném státu vnímaly jeho existenci jako benefit, aby se společnou federací byly identifikovány a její setrvání chápaly jako prostředek svého dalšího rozvoje. Jak jsem již vymezil, v případě Jugoslávie postupem doby jednotící prvek vymizel, což se postupem doby projevilo i v Sovětském svazu a v Československu. Pokud setrváme u příkladu Československa, je zřejmé, že existence společného státu jako barikády před hrozbou maďarizace Slovenska již na počátku devadesátých let nebyla aktuální.

Nelze si také nevšimnout podobností mezi rozkladem Jugoslávie v letech 1990 a 1991 a jeho projevy a situací ve Spojených státech amerických v šedesátých letech devatenáctého století. Zákonodárné sbory některých států americké Unie a v některých případech také referenda potvrdila

813 TÜRK, Danilo. Recognition of States: A Comment. European Journal of International Law [online]. 1993 [cit. 2014-12-30], roč. 4, č. 1, s. 68. Dostupné z: http://www.ejil.org/pdfs/4/1/1227.pdf. 814 Tamtéž, s. 68. 815 Mezinárodní společenství a jugoslávská krize. Slovanský přehled. 1996, roč. 82, č. 1, s. 7.

155 v případě některých entit zájem na vystoupení z americké Unie. Tyto entity poté participovaly na utvoření Konfederovaných státech amerických (CSA). Zajímavé je v tomto směru porovnání ústav USA a CSA.816 Určitá vývojová paralela je také v přístupu soudních těles k aktům nezávislosti, jak jsem vymezil USJ označil deklarace nezávislosti Chorvatska a Slovinska za protiústavní a zrušil je, Nejvyšší soud USA pak (v texaském případě) hovořil o nezákonnosti a neplatnosti ex tunc.817 Obdobně se americký Nejvyšší soud vyjádřil i v dalších případech.818 Zatímco USJ rozhodoval v době samotného pozvolného rozkladu společného složeného státu, americký Nejvyšší soud již rozhodoval v období rekonstrukce společného státu, a proto je patrné, že příkrý soud stran platnosti secesionistických emanací již byl projevem rozvratu CSA. Nelze si avšak nevšimnout, že justiční orgány složeného státu tendují za absence politicko-právní dohody k právnímu názoru, který má zajistit existenci společného státu.

Řešení jugoslávské krize tedy mělo vytvářet šablonu pro další eventuální situace a přístup mezinárodního společenství, zejména pak členských států Evropských společenství, sice směřoval k definování podmínek a koncepcí postupu, nicméně v konečném důsledku byla v roce 1991 situace v Jugoslávii i v Sovětském svazu determinována aktuální místní situací a politické proklamace třetích zemí situaci konsolidovat a řešit nebyly příliš efektivní. Podle aktuální potřeby se měnily názory na uznání secesionistických jugoslávských republik, což bylo zřetelné zejména na příkladu BiH a Makedonie. Zatímco Makedonie splňovala podmínky, které k uznání definovalo mezinárodní společenství, uznána pro svůj název a odpor Řecka nebyla, zatímco BiH mající značné rezervy v plnění takto stanovených podmínek se uznání dočkala již v dubnu 1992.819 Scénář stylizovaný pro řešení jugoslávské krize nakonec v podmínkách Sovětského svazu a Československa příliš neposloužil. Republiky SSSR se nakonec zásadně na zániku společného státu dokázaly dohodnout, podobně byla dosažena dohoda také v případě Československa. V případě Československa byla situace jednodušší pro přítomnost jen dvou entit ve společném státě a navíc ozbrojenou gradaci znesnadňoval smíšený charakter československé armády, jež se jen obtížně mohla přimknout jen jedné z federálních jednotek. V případě Sovětského svazu bylo

816 The Constitution of the United States also, a document entitled „The Constitution of the Confederate States,“ arranged in parallel columns, with the differences indicated, for convenient reference and comparison [online]. Columbus: J. Walter & Co, 1863 [cit. 2011-05-14]. Dostupné z: http://fax.libs.uga.edu/ccsus/1f/confederate_constitution.pdf. 817 Supreme Court. December, 1868: Texas v. White et al., 74 U. S. 700 [online]. 1868-12 [cit. 2016-04- 22]. Dostupné z: http://openjurist.org/74/us/700. 818 Například White v. Cannon, 73 U. S. 443 (In: Supreme Court. December, 1868: White v. Cannon, 73 U. S. 443 [online]. 1868-12 [cit. 2016-04-22]. Dostupné z: http://openjurist.org/73/us/443.), Daniels v. Tearney, 102 U. S. 415 (In: Supreme Court. October, 1870: Daniels v. Tearney, 102 U. S. 415 [online]. 1880-10 [cit. 2016-04-22]. Dostupné z: http://openjurist.org/102/us/415.), White v. Hart, 80 U. S. 646 (In: Supreme Court. December, 1871: White v. Hart, 80 U. S. 646 [online]. 1871-12 [cit. 2016-04-22]. Dostupné z: http://openjurist.org/80/us/646.) nebo Taylor v. Thomas, 89 U.S. 479 (In: Supreme Court. October, 1874: Taylor v. Thomas, 89 U. S. 443 [online]. 1874-10 [cit. 2016-04-22]. Dostupné z: http://openjurist.org/89/us/479.). 819 Srov. TÜRK, 1993, op. cit., s. 69.

156 hegemonem Rusko, a pokud toto Bělověžskou dohodou z počátku prosince 1991 akceptovalo faktický zánik SSSR, bylo zřejmé, že silové udržení společného státu nehrozí. Situace v Jugoslávii byla odlišná, když srbské politické vedení mínilo udržet ve společném státě srbský etnický prostor, jenž se nacházel na území několika svazových republik. Dále pak srbsko-černohorské vedení mínilo udržet benefity SFRJ, a proto mínilo navodit dojem zachování SFRJ, od níž se jen oddělují některé části.

Evropská společenství a členské státy ES se na zasedání v hlavním městě Belgie 27. srpna 1991 vyslovily pro zajištění podmínek pro vyřešení jugoslávské krize za účasti Předsednictva SFRJ, SIV, představitelů šesti svazových republik a zástupců ES. Případné rozpory měla vyřešit arbitrážní komise tvořená předsedy ústavních soudů pěti členských zemí ES.820 Vznikla tak Arbitrážní komise Konference o Jugoslávii, tzv. Badinterova komise,821 jež od prosince 1991 vydala patnáct stanovisek, která ovšem nebyla právně závazná.822 Prvních deset stanovisek bylo poskytnuto v období od prosince 1991 do července 1992, zbývající stanoviska byla vydána v roce 1993. Původně měla být komise tvořena pěti členy, z nichž tři měla navrhnout ES a dva pak Předsednictvo SFRJ; ES navrhla předsedy francouzského, německého a italského ústavního soudu, Předsednictvo SFRJ nebylo s to se dohodnout na svých zástupcích, a proto byla komise doplněna předsedy španělského a belgického ústavního soudu.823 Komise tak působila ve složení Robert Badinter (Francie, předseda), Roman Herzog (Německo), Aldo Corasaniti (Itálie), Francisco Tomas y Valiante (Španělsko) a Irène Petry (Belgie). Po obnovení činnosti komise v roce 1993 došlo ke změně v její organizaci i v jejím složení. Předsedou zůstal Badinter, členem pak Herzog, nicméně dalšími členy byli Francesco Paolo Casavola (Itálie), Elizabeth Palm (soudkyně ESLP) a José María Ruda (bývalý předseda Mezinárodního soudního dvora).824

Významné bylo již první stanovisko komise z 29. listopadu 1991 týkající se stavu SFRJ. Komise podotkla, že Slovinsko po referendu z prosince 1991 vyhlásilo nezávislost 25. června 1991, jež byla po tři měsíce suspendována a byla potvrzena 8. října 1991, v případě Chorvatska po referendu z května 1991 došlo ve věci nezávislosti k situaci jako ve Slovinsku, v případě Makedonie se v září 1991 vyslovilo pro změnu poměru k Jugoslávii referendum a v BiH také parlament 14. října 1991 vyhlásil svrchovanost, jejíž účinnost byla zpochybňována bosenskými Srby. Komise dále shrnula, že na činnosti svazových orgánů (jmenovitě Předsednictva SFRJ, SIV, komor svazové Skupštiny, USJ a JNA) se nepodílejí zástupci na federaci participujících subjektů.

820 RAGAZZI, Mario. Conference on Yugoslavia Arbitration Commission: Opinions on Questions Arising from the Dissolution of Yugoslavia. International Legal Materials [online]. 1992-11 [cit. 2016-05-28], roč. 31, č. 6, s. 1488. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/20693759. 821 PELLET, 1992, op. cit., s. 178. 822 TÜRK, 1993, op. cit., s. 70. 823 CRAVEN, Matthew. The European Community Arbitration Commission on Yugoslavia. British Yearbook of International Law [online]. 1995 [cit. 2015-05-22], roč. 66, č. 1, s. 336. Dostupné z: http://eprints.soas.ac.uk/2572/1/Badinter%20Commission.pdf. 824 Tamtéž, s. 337.

157 Komise podotkla, že otevřený konflikt, jenž se rozhořel a doposud stál za smrtí tisíců lidí, prokázal, že orgány federace i republik nejsou způsobilé respektovat dohody o klidu zbraní uzavřené pod kuratelou ES a OSN. Na základě těchto důvodu pak Badinterova arbitrážní komise uzavřela, že SFRJ je v procesu rozpadu, nikoliv tedy, že by docházelo pouze k secesi některých jeho částí, když komise předtím dovodila, že existence složeného státu vyžaduje efektivní moc svazových orgánů reprezentujících složený stát.825 V předchozích kapitolách jsem rozebral postupné ochromení svazových institucí, které buď nefungovaly vůbec, anebo v omezeném režimu na srbsko-černohorském půdorysu.

Druhé stanovisko komise se týkalo práv Srbů v jiných svazových entitách a komise v tomto směru uzavřela, že srbská populace v BiH a Chorvatsku disponuje právy menšin a etnických skupin garantovaných mezinárodním právem a návrhem Konvence Konference o Jugoslávii ze dne 4. listopadu 1991. Obě republiky musely poskytovat členům minorit a etnických skupin veškerá práva a svobody plynoucí z mezinárodního práva včetně práva na výběr své národnosti.826

Třetí stanovisko se věnovalo hranicím mezi svazovými entitami, a to výslovně chorvatsko-srbským a bosensko-srbským. Komise uzavřela, že také tyto hranice jsou hranicemi ve smyslu mezinárodního práva.827 Komise v tomto směru poprvé v Evropě aplikovala pravidlo uti possidetis, tedy koncept používaný od doby rozkladu jihoamerického španělského panství, kdy bylo určeno, že staré hranice (koloniálních, svazových) států budou považovány za hranice nově osamostatněného státu.828 Koncipování zásady v evropských podmínkách bylo nejspíše uvažováno právě s ohledem na možné hraniční spory v Sovětském svazu.829 Určitou ironií je odkaz na jugoslávskou svazovou Ústavu v otázce souhlasu orgánů republiky se změnami svého území a hranic,830 nicméně již komise opomněla, že svazová Ústava řeší otázku hranic a v procesu neponechává působnost jen federálních entit, ale také svazových orgánů. Jeví se proto, že komise se o jugoslávskou Ústavu opírala v těch případech, kdy se jí to jevilo jako vhodné a žádoucí, s protikladnými ustanoveními nebyla vedena polemika a ani nebyla předestřena právní argumentace, jež by byla s to přesvědčivě odůvodnit nerespektování toho kterého ustanovení svazové Ústavy.

Otázce vzniku nových států pak byla věnována zvláštní Deklarace ES (Guidelines on the recognition of new states in Eastern Europe and in the Soviet Union) z 16. prosince 1991, která

825 PELLET, 1992, op. cit., s. 182-183. 826 Tamtéž, s. 183-184. 827 Tamtéž, s. 184-185. 828 Srov. rozsudek Mezinárodního soudního dvora ve věci Burkina Faso proti Mali (Frontier Dispute, Judgment, I. C. J. Reports 1986, s. 554) – srov. Case Concerning The Frontier Dispute [online]. 1986- 12-22 [cit. 2014-07-19]. Dostupné z: http://www.icj-cij.org/docket/files/69/6447.pdf. 829 Srov. TÜRK, 1993, op. cit., s. 70. 830 PELLET, 1992, op. cit., s. 184-185.

158 pozitivně a negativně vymezila podmínky uznání nových států v prostoru Jugoslávie a Sovětského svazu. Nové státy aspirující na uznání musely dodržovat ustanovení Charty OSN a závazků vymezených Závěrečnému aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a Pařížské charty pro novou Evropu, zejména pak být postaveny na principu právního státu, demokracie a ochrany lidských práv, dále pak musely poskytnout záruky práv etnických a národnostních skupin v souladu se závazky předvídanými rámce Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Nové státy musely respektovat neporušitelnost hranic, jejichž případné změny měly být jen důsledkem dohody, dále pak se měly zavázat k odzbrojení a nešíření jaderných zbraní, jakož i k zajištění bezpečnosti a stability celého regionu. Případné spory nástupnických států měly tyto státy řešit dohodou, případě prostřednictvím arbitráže. Negativní podmínka spočívala v tom, že entita aspirující na uznání nesměla být výsledkem agrese.831 Téhož dne pak byla přijata Deklarace o Jugoslávii, která určila, že 15. ledna 1992 budou uznány všechny jugoslávské republiky, které splní vymezené podmínky, a to projeví zájem být uznány samostatným státem, akceptují závazky obsažené v Deklaraci (Guidelines), přijmou podmínky v návrhu Konvence a budou dále podporovat úsilí generálního tajemníka a Rady bezpečnosti OSN a spolupracovat na Konferenci o Jugoslávii.832

Na Deklaraci o Jugoslávii z 16. prosince 1991 o pět dní později reagovala Skupština SFRJ, resp. dva výbory Svazové rady, které se sešly ke společné schůzi. Vzhledem ke stavu federace lze očekávat, že se opět jednalo o setkání reprezentantů srbsko-černohorské linie, když odpadnuvší republiky se na činnosti svazových těles již nepodílely. Svazová rada se usnesla, že zástupci členských států ES překročili rámec poskytování dobrých služeb pro vyřešení jugoslávské krize a hrubě porušili svrchovanost a územní celistvost SFRJ, popřeli její právní existenci a snažili se legalizovat protiústavní odtržení federálních jednotek od Jugoslávie. Kromě dalších stanovisek se pak Svazová rada vyjádřila, že nepřijímá a neuznává jednostranné a protiústavní akty secese některých svazových republik. Svazová rada mínila přijmout právní úpravu řešící realizaci práva na sebeurčení, které svazová Ústava garantovala. Bylo zdůrazněno, že toto právo přísluší všem národům v Jugoslávii a k jeho realizaci je nezbytné urychlené přijetí vhodného právního aktu, přičemž Svazová rada (resp. spíše zbytky jejích dvou orgánů) vyzvala skupštiny republik a oblastí, aby do 5. ledna 1992 předložily své návrhy. Současně pak Svazová rada zavázala SIV a příslušné svazové orgány, aby v souladu s Ústavou SFRJ a svazovými zákony realizovaly opatření a aktivity zaměřené na boj a prevenci všech protiústavních a protizákonných akcí, procesů a jevů, které jsou směřovány k narušení Ústavou stanoveného řádu a k narušení země jako celku, přičemž volala po realizaci přijatých závěrů a konkrétně pak emanace z 25. června 1991, kterou jsem již v textu práce zmínil. Pod výstupem výboru Svazové rady z 21. prosince 1991

831 TÜRK, 1993, op. cit., s. 72. 832 Tamtéž, s. 73.

159 byli podepsáni předseda Skupštiny SFRJ Slobodan Gligorijević a předsedkyně Svazové rady Bogdana Glumac-Levakov.833

Badinterova komise se pak v lednu 1992 (11. 1.) zabývala podmínkami uznání BiH, kde od listopadu 1991 bosenští Srbové otevřeně plédovali pro setrvání v Jugoslávii. Dne 10. listopadu 1991 se uskutečnilo mezi bosenskými Srby referendum, kde se hlasující vyslovili pro společný jugoslávský stát. Dne 21. prosince 1991 pak Skupština srbského národa v BiH přijala rezoluci volající po vytvoření Srbské republiky Bosna-Hercegovina v jugoslávském státě, jestliže se bosňácko-chorvatská komunita vysloví pro změnu svého poměru k Jugoslávii. Dne 9. ledna 1992 byla vyhlášena Republika srbského národa v Bosně a Hercegovině. S ohledem na vývoj situace pak Badinterova komise ve svém čtvrtém stanovisku podmínila mezinárodní uznání samostatnosti BiH uspořádáním referenda pro všechny občany BiH, jež se uskuteční pod mezinárodní supervizí.834

Uznání Chorvatska se věnovalo páté stanovisko Badinterovy komise, v jehož případě komise shledala nesplnění některých podmínek obsažených v Deklaraci o Jugoslávii, a to neúplnou inkorporaci ustanovení Konvence, přičemž s výjimkou této výhrady, kterou měly chorvatské orgány napravit, vyslovila splnění podmínek uznání.835 Šesté stanovisko se týkalo Makedonie, která bezezbytku splnila podmínky uznání. Současně komise zmínila ústavní dodatek z ledna 1992, jímž Makedonie výslovně prohlásila, že se vzdává veškerých územních nároků jakéhokoliv druhu a se svým názvem nespojuje žádné územní nároky vůči jinému státu.836 Historická Makedonie je tvořena nejen tou Vardarskou (tj. současná Makedonie), nýbrž i Pirinskou (Bulharsko) a Egejskou (Řecko). Sedmé stanovisko potvrdilo, že Slovinsko splňuje podmínky uznání.837

Mezi sedmým a osmým stanoviskem se Badinterova komise musela vypořádat se srbsko- černohorskou námitkou absence své kompetence. Společný dopis srbského prezidenta Miloševiće a černohorského prezidenta Momira Bulatoviće z 8. června 1992 reagoval na výzvu komise k vyjádření se k dalším dotazům lorda Carringtona a namítal, že dotazy překračují rámec poskytnutý ES Brionskou deklarací, přičemž veškeré spory mohou být vyřešeny dohodou a smírně nerozřešené otázky mohou být předloženy Mezinárodnímu soudnímu dvoru. Komise srbsko- černohorským námitkám nepřisvědčila a vyslovila se, že se bude zabývat dotazy lorda Carringtona.838 Znovu pak došlo ke zpochybnění legitimity komise ze srbsko-černohorské strany

833 928. Закључци Савезног већа Скупштине СФРЈ којима се оцењује Декларација о Југославији усвојена на састанку министара иностраних послова Европске заједнице. In: Службен лист на СФРЈ бр. 93/91. Dostupné z: http://www.slvesnik.com.mk/Issues/83C0C8B8AEEB47BABAA22AB66D9F3BC8.pdf. 834 TÜRK, 1993, op. cit., s. 75-76. 835 Tamtéž, s. 76-77. 836 Tamtéž, s. 77-79. 837 Tamtéž, s. 80-84. 838 Tamtéž, s. 84-87.

160 v dubnu 1993.839

Osmé stanovisko se týkalo dotazu, zda je Jugoslávie stále ve stádiu rozpadu, jak vymezovalo první stanovisko z listopadu 1991. Komise shledala, že v BiH proběhlo referendum doporučené čtvrtým stanoviskem a většina hlasujících se vyslovila pro nezávislost; Srbsko a Černá Hora vytvořily nový stát – Svazovou republiku Jugoslávii – a přijaly její první ústavu; většina bývalých svazových republik se uznala navzájem, čímž odhalila neexistenci federální moci na území nových států; společné svazové orgány, kde byly svazové republiky reprezentovány, neexistují a nefungují; území a obyvatelstvo bývalé SFRJ podléhá státní moci nových států; BiH, Chorvatsko a Slovinsko byly uznány většinou členských států ES a mnoha dalšími státy a staly se členy OSN; rezoluce Rady bezpečnosti OSN 752 a 757 odkazovala na „bývalou SFRJ“ a dále pak rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 757 navíc výslovně určovala, že nárok Svazové republiky Jugoslávie na automatickou kontinuitu jejího členství za SFRJ v OSN není všeobecně akceptován a stejně tak Evropská rada v červnu 1992 hovořila o bývalé Jugoslávii, z čehož komise dovodila, že rozpad Jugoslávie byl dokonán a Jugoslávie již neexistuje.840 Osobně nesdílím stanovisko docentů Vukase a Fabijanić Gagro, že dezintegrační proces byl dovršen až 4. července 1992.841 Podle mého názoru se tento názor odvíjí od data publikace stanoviska, nicméně stanovisko má v tomto směru deklaratorní povahu a přinejmenším v otázce přesného data ukončení rozpadu mlčí. Spíše bych se ovšem přikláněl ke stanovisku Degana,842 že k definitivnímu ukončení rozkladného procesu došlo 27. dubna 1992, kdy vznikla třetí Jugoslávie. Absence konkrétního data patrně souvisela s tím, že vymezení obecných podmínek pro futuro nebylo považováno za akutní, když jiné složené státy zanikly buď dohodou (Sovětský svaz, později i Československo), anebo rozkladem na původní samostatné státy (Norsko-švédská unie v roce 1905, Sjednocená arabská republika či Federace Mali v roce 1960).843

Deváté stanovisko se věnovalo nástupnictví SFRJ, když se Badinterova komise vyslovila v tom směru, že rozpad Jugoslávie vyvolává nutnost vyřešení otázek nástupnictví, přičemž tuto materii měla vyřešit společná dohoda nástupnických států založená na rovnoprávném rozdělení majetku a závazků bývalé SFRJ. Bylo pak výslovně určeno, že členství SFRJ v mezinárodních organizacích nepřechází na nástupnické státy, nýbrž tyto musí o členství znovu požádat.844 Ač stanoviska Badinterovy komise nebyla a nejsou právně závazná, představují pro mnohé justiční orgány vodítko. Závěry devátého stanoviska pak v prosinci 1996 aproboval také rakouský Nejvyšší

839 CRAVEN, 1995, op. cit., s. 336. 840 TÜRK, 1993, op. cit., s. 86-88. 841 VUKAS, 2011, op. cit., s. 591. 842 DEGAN, Vladimir-Đuro. Hrvatska država u međunarodnoj zajednici: razvitak njezine međunarodnopravne osobnosti kroz povijest: pravno-povijesni esej. Zagreb: Nakladni zavod Globus, 2002, s. 99. 843 Srov. CRAVEN, 1995, op. cit., s. 358. 844 Tamtéž, s. 88-90.

161 soud.845 Desáté stanovisko se týkalo Svazové republiky Jugoslávie, kterou komise považovala za nový stát, vzniklý 27. dubna 1992, nikoliv univerzálního nástupce SFRJ a pro jejíž uznání stanovila nutnost splnění podmínek jako v případě ostatních bývalých svazových republik.846

Jedenácté stanovisko z července 1993 vymezovalo data nástupnictví: Slovinsko a Chorvatsko 8. října 1991, Makedonie 17. listopadu 1991, BiH 6. března 1992 a SRJ 27. dubna 1992,847 dvanácté stanovisko pak vymezovalo použitelné právní principy pro dělení majetku, archivů a dluhů s akcentací nutné dohody848 a třinácté stanovisko shrnulo, že válečné škody nemají žádný vliv na dělení majetku, archivů a dluhů.849 Poslední dvě stanoviska byla vydána v srpnu 1993, čtrnácté stanovisko se týkalo vymezení, co má být mezi právní nástupce SFRJ rozděleno (státní majetek SFRJ),850 a patnácté stanovisko se pak dotýkalo problematiky centrální banky, když vyslovilo, že Národní banka Jugoslávie není oprávněna svými rozhodnutími postihovat majetek, práva a majetkové podíly, které by měly být rozděleny mezi nástupnické státy.851 Ačkoliv sama Konference o (bývalé) Jugoslávii působila i po srpnu 1993, služby Badinterovy komise již nebyly využity.852

V pondělí 27. dubna 1992 zasedlo k zasedání torzo Skupštiny SFRJ, které přijalo novou jugoslávskou ústavu. Poslední reziduum titovské Jugoslávie zaniklo.

4.5 Ústavněprávní následky zániku Jugoslávie

V této podkapitole bude věnována pozornost konsekvencím zániku SFRJ, a to nejen v kontextu nástupnických států a jejich determinace někdejší sounáležitostí k SFRJ, ale také vlivu zániku Jugoslávie na teoretické úvahy o zániku státu, jakož i možným poučením z jugoslávské krize.

4.5.1 Relikty Jugoslávie

Pochopitelně tezi o kontinuitě mezi SFRJ a Svazovou republikou Jugoslávie, kterou odmítla Rada bezpečnosti OSN i Badinterova komise, narušuje i proces přijímání nové jugoslávské ústavy

845 Srov. OGH – Beschluß, 4Ob2304/96v [online]. 1996-12-17 [cit. 2016-05-29]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokument.wxe?Abfrage=Justiz&Dokumentnummer=JJT_19961217_OGH0 002_0040OB02304_96V0000_000. 846 TÜRK, 1993, op. cit., s. 90-91. 847 International Conference on the Former Yugoslavia Documentation on the Arbitration Commission under the UN/EC (Geneva) Conference: Advisory Opinions Nos. 11-15 of the Arbitration Commission. International Legal Materials [online]. 1993-11 [cit. 2015-02-02], roč. 32, č. 6, s. 1587- 1588. Dostupné z: www.jstor.org/stable/20693872. 848 Tamtéž, s. 1589-1590. 849 Tamtéž, s. 1591-1592. 850 Tamtéž, s. 1593-1594. 851 Tamtéž, s. 1595-1598. 852 CRAVEN, 1995, op. cit., s. 334.

162 v dubnu 1992. Pokud bychom vyšli z předpokladu, že SRJ je pokračování SFRJ bez některých dosavadních částí, nelze si nevšimnout, že Skupština SFRJ, která ústavu přijímala, nebyla podle dosavadních jugoslávských předpisů vůbec způsobilá schválit ústavní zákon.

Důvody jsou dva, jednak nebyly náležitě zastoupeny všechny svazové jednotky SFRJ (pokud připustíme tezi o protiústavnosti jejich opuštění federace) a dále pak se sešli členové parlamentu, kteří si v roce 1990 protiústavně prodloužili svůj mandát.853 Jen v případě Srbska a Černé Hory pak byla splněna procedura přijímání svazové ústavy.

Zasedání Skupštiny SFRJ, resp. Svazové rady, se 29. dubna 1992 zúčastnila necelá třetina delegátů z celkových 220, a to jen ze Srbska a Černé Hory,854 zasedání předsedala Bogdana Glumac-Levakov.855 Nedodržení dosud platných pravidel pak představuje právní diskontinuitu SFRJ a SRJ. Byla-li Ústava SRJ v dubnu 1992 přijata v rozporu s čl. 398 a násl. Ústavy z roku 1974, je zřejmé, že došlo k porušení formální kontinuity, což nicméně nebrání materiální kontinuitě. Ústava SFRJ z roku 1974, ve znění dodatků, představovala ohnisko právního řádu titovské Jugoslávie, postup umenšené Skupštiny SFRJ v dubnu 1992 pak vytvořil ohnisko nové, které definitivně přerušilo kontinuitu druhé a třetí Jugoslávie. V tomto kontextu jsou mutatis mutandis příhodné rozbory profesora Weyra v kontextu situace naší II. republiky,856 které odůvodňují také závěr, že v podmínkách Jugoslávie došlo na přelomu let 1991 a 1992 k revoluci ve smyslu juristickém. V nové (třetí či malé) Jugoslávii již setrvalo jen Srbsko a Černá Hora. V březnu 2002 byla dosažena dohoda o změně státoprávního uspořádání státu, jež počítala se změnou názvu společného státu. V dubnu 2003 pak vzniklo Státní společenství Srbska a Černé Hory založené na rovnoprávnosti dvou státních členů, státu Srbsko a státu Černá Hora. Existence této velmi volné společné platformy byla skončena v roce 2006, kdy se Černohorci v referendu vyslovili pro nezávislost s plnou mezinárodněprávní subjektivitou.857

Slovinsko, jak jsem již zmínil na jiných místech, vyhlásilo nezávislost na Jugoslávii 25. června 1991, stejně jako Chorvatsko. Nezávislost obou zemí byla na tři měsíce Brionskou

853 Srov. Ницовић, Јанко. Уставни развој Југославије. Књ. 3, Устав Савезне Републике Југославије и Уставна повеља државне заједнице Србија и Црна Гора. Београд: Ирва инвестиције, 2013, s. 28. 854 Kristan hovořil o více než 70 delegátech (srov. Monday, 1 September 2003 [online]. 2003-09-01 [cit. 2013-12-15]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/030901ED.htm.), zatímco italský deník Corriere della Sera zmiňoval přibližně šedesát delegátů (srov. BICIC, Eros. Nasce, isolata, la nuova Jugoslavia. Corriere della Sera [online]. 1992-04-28 [cit. 2015-06-05]. Dostupné z: http://archiviostorico.corriere.it/1992/aprile/28/nasce_isolata_nuova_Jugoslavia_co_0_92042811105.s html.). 855 Mozaik Vremena. Radio-televizija Srbije [online]. 2014-04-26 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.rts.rs/page/radio/sr/story/23/radio-beograd-1/1581463/mozaik-vremena.html. 856 Srov. WEYR, František. Ústavní vývoj československý v roce 1938: Právně-historický fragment. Časopis pro právní a státní vědu. 1946, roč. 27, s. 20-36. 857 VUKAS, 2011, op. cit., s. 591.

163 deklarací suspendována, po vypršení moratoria obě svazové republiky setrvaly na stanovisku své nezávislosti. Česká a Slovenská Federativní Republika uznala Chorvatsko a Slovinsko 16. ledna 1992 jako svrchované státy, přičemž vyslovila připravenost okamžitého navázání diplomatických vztahů.858 Ač by se mohlo jevit, že slovinsko-chorvatské vztahy byly dobré, když oba státy sbližoval společný postup na počátku devadesátých let, zanedlouho se mezi nimi otevřel politicko- diplomatický konflikt týkající se hranic a majetku. Hraniční spor se týkal vymezení hranice v Piranském zálivu, kde Chorvaté usilovali o společnou italsko-chorvatskou hranici, což by zablokovalo přístup Slovinska do mezinárodních vod, dále pak pnutí vyvolávalo úsilí některých vesnic v chorvatské Istrii o připojení ke Slovinsku. Dále se pak země přely o rozdělení společného majetku a využití atomové elektrárny Krško, jež vznikla jako společný projekt obou zemí za doby federace.859 Slovinsko skutečně s ohledem na pokračující spory mínilo blokovat přístupové rozhovory Chorvatska do Evropské unie, nicméně v otázce Piranského zálivu nakonec byla uzavřena dohoda o předložení věci arbitrážnímu soudu, Chorvatsko ovšem v červenci 2015 odstoupilo od dohody o řešení sporu prostřednictvím arbitráže.860

Složitější situace nastala v případě Makedonie, která byla navzdory splnění všech podmínek na počátku roku 1992 uznána jen Bulharskem a Tureckem.861 Jednotný přístup ES k Makedonii blokovalo Řecko, které mělo výhrady k názvu a symbolům této bývalé svazové republiky. Řecký premiér Mitsotakis se v červnu 1992 pro Frankfurter Allgemeine Zeitung nechal slyšet, že před šesti měsíci odmítl návrh Miloševiće na rozdělení Makedonie mezi Srbsko a Řecko.862 V srpnu 1992 pak premiér Svazové republiky Jugoslávie Panić navrhoval federativní spojení Makedonie a SRJ, případně vytvoření Svazu balkánských států.863 Jakékoliv takové plány makedonský parlament v srpnu 1992 odmítl.864 Zatímco Chorvatsko a Slovinsko Makedonii uznaly, SRJ podmínila uznání vyřešením sporu s Řeckem.865 Evropský parlament v listopadu 1992 upozornil Makedonii na nutnost změny svého názvu, chce-li být mezinárodně uznána.866 Vance a Oven navrhovali název Republika Nova Makedonija, Řekové pak Slavomakedonia. Řecký návrh označili makedonští Albánci za provokaci.867 V dubnu 1993 se Makedonie pod názvem Bývalá jugoslávská republika Makedonie stala členským státem Organizace spojených národů.868

858 PETRUF, Pavol. Československá zahraničná politika 1945-1992: (vybrané udalosti a fakty v dátumoch). Bratislava: Prodama, 2007, s. 121. 859 Týden. 2001-03-19, č. 12, s. 48. 860 Rasprava o novonastalim okolnostima vezanim uz provedbu Sporazuma o arbitraži između Vlade Republike Hrvatske i Vlade Republike Slovenije [online]. 2015-07-29 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://edoc.sabor.hr/Views/FonogramView.aspx?tdrid=15598. 861 Makedonie. Slovanský přehled. 1996, roč. 82, č. 1, s. 130. 862 Tamtéž, s. 133. 863 Tamtéž, s. 134. 864 Tamtéž. 865 Tamtéž, s. 135. 866 Tamtéž, s. 136. 867 Tamtéž, s. 139. 868 Admission of the State whose application is contained in document A/47/876-S/25147 to membership

164 V prosinci 1993 pak šest států evropské dvanáctky (Dánsko, Francie, Itálie, Německo, Nizozemí a Velká Británie) navázalo s Makedonií diplomatické styky, nicméně Makedonie byla mnohými státy uznána a do mnoha mezinárodních organizací vstoupila právě pod svým krkolomným názvem Bývalá jugoslávská republika Makedonie.869

Patrně nejkomplikovanější vývoj po roce 1991 prodělala BiH. Mezinárodní společenství sice 6. dubna 1992 uznalo nezávislosti BiH, ovšem bosenští Srbové aspirovali na setrvání v jednom státě s ostatními Srby. Během dubna 1992 se podařilo Teritoriální obraně BiH obsadit sarajevské kasárny maršála Tita, JNA od konce dubna prováděla dělostřelecké ostřelování Sarajeva a v květnu se pokusila obsadit budovu republikového Předsednictva a skupštiny,870 prezident Izetbegović byl dokonce JNA zajat, když s letadlem přistál na sarajevském letišti, které předtím obsadila JNA. Izetbegović byl poté vyměněn za generála JNA Milutina Kukanjace, který byl zajat poté, co se pokusil se svým konvojem opustit kasárny.871 Právě v květnu 1992 pak započala blokáda Sarajeva. Vůdce bosenských Srbů Radovan Karadžić v té době navrhoval oddělit srbské a chorvato-bosňácké části Sarajeva zdí jako v Berlíně.872 V červnu 1992 mezinárodní společenství přimělo SRJ ke stažení JNA z BiH, nicméně situace se příliš nezměnila, když ustupující jednotky předaly své vybavení nově polovojenským dobrovolnickým oddílům. Rok 1992 se nesl na vlně srbských úspěchů, proti Srbům se utvořilo bosňácko-chorvatské spojenectví, které ovšem absentovalo v těch oblastech, kde se neprojevovaly srbské etnické zájmy. Sarajevská republiková vláda se pokoušela udržet multietnický charakter BiH. V samotné Bosně a Hercegovině nicméně začaly vznikat koncentrační tábory a započalo se s etnickými čistkami. Svůj etnický prostor začali nejprve systematicky čistit Srbové, poté ten svůj Chorvaté, Bosňáci objektivně v realizaci etnických čistek zaostávali ovšem nikoliv z důvodu své morální či etické převahy, ale spíše pro nedostatek disponibilních kapacit. Etnické čistky měly změnit charakter BiH a vytvořit jednolitá etnicky homogenní území. V roce 1993 se rozhořel otevřený konflikt mezi Chorvatskou radou obrany (HVO) a bosňáckou Armádou Bosny a Hercegoviny (ARBiH). Nepřehlednost konfliktu ilustruje i schopnost HVO se v některých oblastech dohodnout se srbskými oddíly na bojích proti ARBiH. Poté, co se Izetbegović nepohodl s Fikretem Abdićem, nařídil Izetbegović vojenský útok také na oblasti, kde Abdić vyhlásil svůj kvasistát. Kromě srbsko-chorvatsko-bosňáckého trojboje, tak panoval i vnitrobosňácký konflikt. V roce 1994 rozhodl Tuđman o nasazení Chorvatského vojska (OSRH) v BiH, což ukončilo dosavadní americkou pasivitu. Američané nabídli Chorvatsku pomoc při územní reintegraci výměnou za ukončení nepřátelství s Bosňáky. Nové spojenectví bylo stvrzeno Washingtonskou dohodou počítající se vznikem Federace Bosny a Hercegovina jako

in the United Nations [online]. 1993-04-08 [cit. 2014-08-21]. Dostupné z: http://www.un.org/documents/ga/res/47/a47r225.htm. 869 Makedonie. Slovanský přehled. 1996, roč. 82, č. 1, s. 142-143. 870 PIRJEVEC, 2001, op. cit., s. 147-148. 871 Tamtéž, s. 160. 872 Tamtéž, s. 159.

165 vojenského a politického protipólu srbské entity v BiH. Bývalý americký prezident Carter vyjednal dokonce příměří, které ovšem bylo využito jen k přezbrojení a přípravě ofenzivy. Nejprve své operace zahájila ARBiH, která se neúspěšně pokusila prolomit již tříletou blokádu Sarajeva, v červenci 1995 Srbové obsadili Srebrenici, kde spáchali genocidní masakr osmi tisíc bosňáckých mužů. V polovině roku 1995 se pak rozhořel otevřený vojenský také chorvatsko-srbský střet v samotném Chorvatsku, kdy OSRH zrealizovala operace Bljesak (Blesk) a Oluja (Bouře), které změnily situaci v Chorvatsku. Další útok na sarajevskou tržnici vyústil v zahájení akce NATO Deliberation Force, kdy došlo k masivnímu leteckému útoku na srbské pozice. Vojenskou kampaň využily HVO a ARBiH, které ovládly rozsáhlá srbská území a zlikvidovaly také Abdićův kvasistát. Ofenziva skončila až po nátlaku Američanů. Za účasti mezinárodního společenství pak v říjnu 1995 bylo uzavřeno příměří.873

BiH v období od roku 1992 až 1995 prodělala hlubokou krizi, přičemž – jak jsem již naznačil v teoretických pasážích své práce – lze v jejím kontextu hovořit o zhrouceném státu, do jehož existence zasahovalo Chorvatsko a prostřednictvím bosenských Srbů také SRJ, která se dle mého názoru nevzdávala možnosti sjednocení veškerého srbského etnického prostoru. BiH jako stát se stala místem etnických čistek, budováním koncentračních táborů;874 svou moc vůči obyvatelstvu neprojevovaly státní instituce, nýbrž panovala vláda silnějšího. Určité části BiH pak byly zapojeny do hospodářského života Chorvatska, na rozdíl od těch částí samotné Republiky Chorvatsko, kde existovala Republika Srbská krajina. Ukončení války v BiH podle mého názoru přispěly dva faktory: jednak operace Oluja (Bouře) v Chorvatsku a jednak vojenský zákrok Severoatlantické aliance na bosensko-srbské pozice. V tomto směru je třeba doplnit, že vojenské operace znesvářených stran byly vedeny tzv. společným zločinným plánem (Joint Criminal Enterprise) směřujícím k zvýšení homogenity konkrétního státu.875 Formální ukončení válečných útrap přinesla Všeobecná rámcová smlouva pro mír v Bosně a Hercegovině uzavřená v listopadu v americkém Daytonu a poté Izetbegovićem, Tuđmanem a Miloševićem 14. prosince 1995 v Paříži za účasti zástupců Evropské unie, Francie, Německa, Ruska, Spojeného království a USA.876 Čtvrtou přílohou Všeobecné rámcové smlouvy (též zvané Daytonská dohoda) byla i Ústava BiH.877

873 Podrobně HLADKÝ, 1996, op. cit., s. s. 143-192. 874 V BiH vzniklo v letech 1992 až 1995 přibližně tři sta různých táborů a vězení, kterými prošlo 260 tisíc osob; častou komponentou mezietnického násilí bylo masivní a hromadné znásilňování, jehož obětí bylo 20 až 25 tisíc žen – srov. tamtéž, s. 154. 875 K problematice společného zločinného plánu i ke kritice konečného rozhodnutí Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) ve věci chorvatských generálů Ante Gotoviny a Mladena Markače, k němuž se přikláním – srov. BÍLKOVÁ, Veronika: Nevina či vina? Případ Gotovina. Trestněprávní revue. 2014, č. 3, s. 61-65.]. 876 Srov. BEGIĆ, Kasim. Bosna i Hercegovina: od Vanceove misije do Daytonskog sporazuma: (1991- 1996). Sarajevo: Bosanska knjiga, Pravni centar Fonda otvoreno društvo BiH, 1997, s. 281-306. 877 Je nicméně otázkou, do jaké míry existuje BiH jako soběstačný a svébytný stát, anebo jako entita, jejíž přežití garantuje zejména Úřad vysokého představitele s širokým spektrem kompetencí. S ohledem na rozsah disertační práce ovšem tuto otázku nebudu dále rozebírat.

166 Na rozdíl od jiných zemí je tedy Ústava Bosny a Hercegoviny součástí mezinárodní smlouvy, pročež na její aplikaci dopadá také Vídeňská úmluva o smluvním právu, jejíž principy jsou tak vtaženy do ústavního řádu Bosny a Hercegoviny.878 Ústavní soud Bosny a Hercegoviny pak ve své rozhodovací činnosti také uzavřel, že není příslušný k posuzování ústavnosti Všeobecné rámcové smlouvy či Ústavy BiH, když je na základě této Ústavy zřízen a má tuto ústavu podporovat.879 V rozhodovací praxi Ústavního soudu BiH jsem nicméně nenalezl právní názor tohoto justičního tělesa k otázce přijetí současné Ústavy BiH formou přílohy mezinárodní smlouvy, kdy nebyla jakkoliv projevena vůle občanů BiH a konečně nebyla dodržena ani procedura určená předchozí ústavou. Osobně mám nicméně pro přijetí ústavy touto formou pochopení, když se jednalo o řešení zcela mimořádné situace. Domáhat se zpětného schválení ústavy formou referenda ihned po skončení války ve zbídačené zemi, které hrozil totální rozvrat, mi přijde příliš formalistické, nicméně s ohledem na rozhodovací činnost Evropského soudu pro lidská práva je jen otázkou času, kdy bude muset být přistoupeno k podstatné novelizaci (revizi) Ústavy BiH či k přijetí Ústavy zcela nové. V tomto směru narážím zejména na kritiku složení Předsednictva BiH a jedné z komor parlamentu, jejichž složení ovlivňují jen Chorvati, Srbové a Bosňáci, což ESLP hodnotí jako rozporné s čl. 3 prvního protokolu (v případě aktivního volebního práva do Sněmovny lidu) a čl. 1 dvanáctého protokolu (v případě pasivního volebního práva do Předsednictva) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.880 Problémem současné Ústavy BiH je totiž poměrně jasné určení, která etnika budou zastupovat jednotlivé entity. Ústava tak neumožňuje, aby se zástupcem Federace stal Srb a zástupcem Republiky Srbské Chorvat či Bosňák, v žádné entitě se zástupcem nestane příslušník jiné etnické skupiny. Volební zákon z roku 2001 dokonce bránil tomu, aby příslušník jednoho konstitutivního národa vůbec mohl hlasovat pro zástupce jiného konstitutivního národa. Ústavní soud BiH toto omezení odůvodnil posílením tří konstitutivních národů BiH a specifickým charakterem ústavního řádu BiH.881 Ač ve volebních omezeních lze skutečně spatřovat dotčení práva na svobodné volby a porušení všeobecného zákazu diskriminace, mám ale za to, že ESLP neměl v patrnosti specifický charakter BiH a jejího ústavního nastavení založeného Daytonskou dohodou. Situace v BiH doposud není

878 Srov. bod 19 částečného rozhodnutí Ústavního soudu Bosny a Hercegoviny ze dne 1. července 2000, sp. zn. U-5/98. In: Djelimična odluka Ustavnog suda Bosne i Hercegovine, br. U-5/98 [online]. 2000- 07-01 [cit. 2015-03-23]. Dostupné z: http://www.ustavnisud.ba/dokumenti/_bs/u-5-98-12209.pdf. 879 Srov. rozhodnutí Ústavního soudu Bosny a Hercegoviny ze dne 22. prosince 1997, sp. zn. U-7/97. In: Odluka Ustavnog suda Bosne i Hercegovine, br. U-7/97 [online]. 1997-12-22 [cit. 2015-03-23]. Dostupné z: http://www.ustavnisud.ba/dokumenti/_bs/u-7-97-12105.pdf. 880 Rozhodnutí Velkého senátu ESLP „Sejdić a Finci proti Bosně a Hercegovině“ ze dne 22. prosince 2009, stížnosti č. 27996/06 a 34836/06. In: Case of Sejdić and Finci v. Bosnia and Herzegovina – Judgment [online]. 2009-12-22 [cit. 2015-03-23]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001- 96491. 881 Bod 22 plenárního rozhodnutí Ústavního soudu Bosny a Hercegoviny, sp. zn. AP-2678/06. In: Odluka o dopustivosti i meritumu, br. AP-2678/06 [online]. 2006-09-29 [cit. 2015-03-23]. Dostupné z: http://www.ustavnisud.ba/dokumenti/_bs/AP-2678-06-114344.pdf.

167 zkonsolidována,882 a proto jsou přiléhavé teze odlišného stanoviska soudců Ljiljany Mijović (BiH) a Khanlara Hajiyeva (Ázerbájdžán), že by neměl být opomenut akcent na zachování rovnováhy sil, jejíž vychýlení by mohlo oživit vážné napětí, přičemž soudci neopomněli uvést, že ústavní řád BiH po válce představuje koncept státu, jež nebyl předtím v ústavním či mezinárodním právu znám a který mínil zejména zkonsolidovat poměry mezi třemi hlavními národy a řešení právního postavení jiných národů a národností ponechat na klidnější a politicky méně citlivou dobu.883 Ač rozhodnutí ESLP může vyústit ve změny, které pomohou docílit v podmínkách BiH větší plurality a celkového zlepšení a demokratizace ústavního řádu, může stejně tak být iniciátorem destrukce této země. Pokud hovoříme o BiH je vhodné ještě doplnit, že jednotlivé entity BiH, tedy Republika srbská a Federace Bosny a Hercegoviny, samy sebe pojímají jako stát ve smyslu státovědně- ústavněprávním, nikoliv ve smyslu mezinárodního práva,884 čímž je nejspíše kladen důraz na to, aby nepanovaly obavy z možné eroze BiH. Situaci v BiH jsem v této práci zmínil s ohledem na skutečnost, že se domnívám, že současný ústavní řád v Bosně a Hercegovině je důsledkem nejen rozpadu Jugoslávie, ale také dlouhodobým vnucováním státní idey bratrství a jednoty, která v podmínkách BiH dlouhodobě překrývala mezietnické rozpory, které byly v latentní formě přítomny a které po rozpadu SFRJ plně propukly.

Rozhodnutí ESLP měla pak kruciální význam také pro politický život Slovinska po rozpadu SFRJ. Jednalo se o problematiku tzv. Izbrisanih (vymazaných), kteří ke svému označení přišli v souvislosti s postupem správních orgánů, které v únoru 1992 vymazaly na základě zákona o cizincích z registru trvalého pobytu občany ostatních svazových republik (nikoliv třetích zemí), kteří nepožádali do určené lhůty o slovinské občanství, nebo byla jejich žádost zamítnuta. Opatření bylo provedeno bez správního rozhodnutí, tedy nebylo možné se proti němu odvolat. Záležitosti se v rozhodovací činnosti věnoval Ústavní soud Republiky Slovinsko, z jehož rozhodnutí plyne, že problém dotčených osob žijících ve Slovinsku vznikl v důsledku absence původně předpokládané dohody mezi jednotlivými nástupnickými státy. V tomto směru se projevovalo, že válka v Chorvatsku (1991-1995) a v Bosně (1992-1995) měla vliv na neschopnost dosáhnout

882 Z neformálních sdělení pracovníka někdejší pojišťovny Triglav, jenž působil v bývalé Jugoslávii, vím, že pojišťovna v BiH nemohla mít pracovníky různých národnostní v jedné kanceláři. Všudypřítomné animozity se projevily také v nutnosti zavedení neutrálních registračních značek po skončení války, pro které jsou používány znaky společné cyrilici i latince (srov. DAHLMAN, Carl; Ó TUATHAIL, Gearóid. The legacy of ethnic cleansing: The international community and the returns process in post- Dayton Bosnia–Herzegovina. Political Geography [online]. 2005 [cit. 2015-03-23], roč. 24, č. 5, s. 586. Dostupné z: http://dx.doi.org.ezproxy.muni.cz/10.1016/j.polgeo.2005.01.007.). 883 Rozhodnutí Velkého senátu ESLP „Sejdić a Finci proti Bosně a Hercegovině“ ze dne 22. prosince 2009, stížnosti č. 27996/06 a 34836/06. In: Case of Sejdić and Finci v. Bosnia and Herzegovina – Judgment [online]. 2009-12-22 [cit. 2015-03-23]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001- 96491. 884 Srov. rozhodnutí Ústavního soudu Bosny a Hercegoviny ze dne 22. prosince 1997, sp. zn. U-7/97. In: Odluka Ustavnog suda Bosne i Hercegovine, br. U-7/97 [online]. 1997-12-22 [cit. 2015-03-23]. Dostupné z: http://www.ustavnisud.ba/dokumenti/_bs/u-7-97-12105.pdf.

168 dohody ve věci nástupnictví.885 Navíc se zde projevoval srbsko-černohorský zájem na udržení zdání, že SRJ je pouhou přeměnou SFRJ, z čehož třetí Jugoslávii měly plynout benefity.886 Závěry desátého stanoviska Badinterovy komise nicméně dávají tušit, že se SRJ nepodařilo svého záměru dosáhnout. V dubnu 2003 slovinský Ústavní soud naznačil, že ústavně souladná bude taková úprava Izbrisanih, která umožní zpětnou změnu jejich právního postavení, což byl ovšem problém v případě těch osob, které byly po svém vymazání z registru, nuceny opustit Slovinsko.887 Věcí se zabýval velký senát ESLP, který shledal, že v postupu slovinských orgánů došlo k porušení článků 8, 13 a 14 Evropské úmluvy a uložil Slovinsku přijmout vnitrostátní schéma pro zajištění kompenzace dotčených osob.888 ESLP osobám, které podaly svůj návrh k soudu [Mustafa Kurić (narozen v BiH), Ana Mezga (narozena v Chorvatsku), Ljubenka Ristanović (narozena v BiH), Ali Berisha (narozen v Kosovu), Ilfan Sadik Ademi (narozen v Makedonii) a Zoran Minić (narozen v Kosovu)], přiřkl kompenzaci (bez náhrady nákladů řízení) ve výši 20 tisíc €.889 Vzhledem k počtu celkově dotčených osob (25 671890) pak nutnost vnitrostátních kompenzací ve spojení s korupčními skandály dle mého stála za demisí druhé vlády Janeze Janši. V listopadu 2013 přijalo Státní shromáždění Republiky Slovinsko zákon o odškodnění osob, které byly vymazány z registru trvalého pobytu.891 Neschopnost dosáhnout po rozpadu SFRJ dohody o klíčových otázkách republik a jejich občanů je tak, dle mého, důvodem nedůstojného přístupu k dotčeným osobám a velkým nákladům pro jejich kompenzaci.

Již jsem zmínil, že Badinterova komise dospěla k deklaratornímu závěru, že Jugoslávie je v procesu rozpadu, který skončil nejpozději v červenci 1992. Důsledkem pak byla nutnost vyřešení materie nástupnictví SFRJ. Poprvé byla otázka řešena pracovní skupinou o nástupnictví v roce 1992, jež působila v rámci Konference o (bývalé) Jugoslávii od roku 1992 do roku 1995.892 Příslušná dohoda mezi pěti nástupnickými státy SFRJ (Slovinsko, Chorvatsko, BiH, SRJ a Makedonie) byla uzavřena až v roce 2001,893 v platnost smlouva vstoupila 2. června 2004, když ji

885 Rozhodnutí Ústavního soudu Republiky Slovinsko ze dne 4. února 1999, sp. zn. U-I-284/94. In: Odločitev [online]. 1999-02-04 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z: http://odlocitve.us- rs.si/sl/odlocitev/US19309. 886 Srov. HASANI, Enver. The Evolution of The Succession Process in Former Yugoslavia. Thomas Jefferson Law Review. 2006-10-01, roč. 29, s. 125-126. 887 Rozhodnutí Ústavního soudu Republiky Slovinsko ze dne 3. dubna 2003, sp. zn. U-I-246/02. In: Odločitev [online]. 2003-04-03 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z: http://odlocitve.us- rs.si/sl/odlocitev/US22240. 888 Rozhodnutí Velkého senátu ESLP „Kurić et al. proti Slovinsku“ ze dne 26. června 2012, stížnost č. 26828/06. In: Case of Kurić and others v. Slovenia – Judgment [online]. 2012-06-26 [cit. 2016-05- 28]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-141899. 889 Tamtéž. 890 Izbrisani [online]. c2013 [cit. 2016-04-04]. Dostupné z: http://www.amnesty.si/izbrisani. 891 Uradni list Republike Slovenije [online]. 2013-12-03 [cit. 2015-03-23], roč. 23, č. 99, s. 10695-10699. Dostupné z: http://www.uradni-list.si/_pdf/2013/Ur/u2013099.pdf. 892 HASANI, Enver. The Evolution of The Succession Process in Former Yugoslavia. Thomas Jefferson Law Review. 2006-10-01, roč. 29, s. 112. 893 Srov. text dohody – Agreement on Succession Issues [online]. 2001 [cit. 2016-03-31]. Dostupné z: https://treaties.un.org/doc/source/RecentTexts/29-1.pdf.

169 v období od března 2002 do května 2004 ratifikovaly jednotlivé nástupnické státy.894 Je možné zkonstatovat, že schopnost dosáhnout dohody v základních otázkách byla v bývalé Jugoslávii nalezena až více než deset let po rozpadu společného státu. Jen pro zajímavost podotýkám, že v případě Československa bylo ještě do konce roku 1992 uzavřeno mezi oběma nástupnickými státy či jejich orgány čtyřicet dohod řešících budoucí vztahy.895

894 HASANI, 2006, op. cit., s. 111. 895 Konkrétně to byla dne 20. října 1992 Dohoda mezi vládou SR a vládou ČR o zrušení vízové povinnosti; dne 29. října 1992 to byly Dohoda mezi vládou SR a vládou ČR o měnovém uspořádání, Dohoda mezi vládou SR a vládou ČR o společném využívaní stanovených informačních a archivních fondů vzniklých z činnosti ministerstev vnitra v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti, Dohoda mezi vládou SR a vládou ČR o spolupráci v oblasti ochrany a tvorby životného prostředí, Dohoda mezi vládou SR a vládou ČR o spolupráci v oblasti telekomunikačních služeb ministerstev vnitra a šifrové služby, Dohoda mezi vládou SR a vládou ČR v oblasti vzdělávání, Smlouva mezi SR a ČR o osobních dokladech, cestovních dokladech, řidičských dokladech a evidenci vozidel, Smlouva mezi ČR a SR o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech, Smlouva mezi SR a ČR o sociálním zabezpečení, Smlouva mezi SR a ČR o úpravě režimu a o spolupráci na společných státních hranicích, Smlouva mezi SR a ČR o vzájemném zaměstnávání občanů, Smlouva o vytvoření celní unie mezi SR a ČR; dne 20. listopadu 1992 to byla, Smlouva mezi Ministerstvem vnitra SR a Ministerstvem vnitra ČR o spolupráci a vzájemné pomoci; dne 23. listopadu 1992 to byla, Dohoda mezi vládou SR a vládou ČR o spolupráci v dopravě a spojích, Dohoda mezi vládou ČR a vládou SR o vypořádání majetku, práv a závazků vyplývajících ze zrušení Československého rozhlasu, Československé televize a Československé tiskové kanceláře, Dohoda mezi vládou SR a vládou ČR o vzájemné ochraně investic, Dohoda mezi vládou SR a vládou ČR o vzájemném uspořádání některých vztahů v devizové oblasti po zániku federace, Dohoda mezi vládou SR a vládou ČR o vzájemných vztazích a zásadách spolupráce v zemědělství, potravinářství, lesním a vodním hospodářství v podmínkách celní unie, Smlouva mezi SR a ČR o dobrém sousedství, přátelských vztazích a spolupráci, Smlouva mezi SR a ČR o zamezení dvojího zdanění v oboru daně dědické a darovací, Smlouva mezi vládou SR a vládou ČR o způsobu vypořádání vztahů vyplývajících z rozdělení Česko-slovenské armády a o přechodu majetku, práv, závazků a další spolupráci republikových armád; dne 14. prosince 1992 to byly Dohoda mezi Ministerstvem vnitra SR a Ministerstvem vnitra ČR o rozdělení a dalším využívaní písemností vzniklých z činnosti útvarů Federálního ministerstva vnitra, Federálního policejního sboru, Správy vojsk Ministerstva vnitra, Nezávislé komise při Federálním ministerstvu vnitra a centrální personální evidence Federálního ministerstva vnitra, Dohoda mezi Ministerstvem vnitra SR a Ministerstvem vnitra ČR o společném využívaní expertizních sbírek vzniklých z činnosti Kriminalistického ústavu FKP FPS, Dohoda mezi Ministerstvem vnitra SR a Ministerstvem vnitra ČR o zřízení společné komise Ministerstva vnitra SR a Ministerstva vnitra ČR na zabezpečení úloh souvisejících s rozdělením, správou a provozem informačních archivních fondů a o Statutu této komisi, Dohoda mezi Ministerstvem vnitra SR a Ministerstvem vnitra ČR v oblasti šifrové služby, Dohoda mezi Ministerstvem vnitra SR a Ministerstvem vnitra ČR v oblasti telekomunikačních služeb ministerstev vnitra, Dohoda o vypořádání majetku České a Slovenské Federativní Republiky spravovaného Federálním Ministerstvem vnitra mezi Ministerstvem vnitra SR a Ministerstvem vnitra ČR, Vykonávací protokol ke Smlouvě mezi vládou SR a vládou ČR o společném využívaní stanovených informačních a archivních fondů vzniklých z činnosti ministerstev vnitra v oblasti vnitřního pořádku a bezpečnosti; dne 16. prosince 1992 to byla, Dohoda mezi Slovenským statistickým úřadem a Ministerstvem hospodářství ČR o dělení informačních fondů a dokumentace; dne 17. prosince 1992 to byly Dohoda mezi Ministerstvem dopravy, spojů a veřejných prací SR a Ministerstvem hospodářství ČR o spolupráci v oblasti pošt, Dohoda mezi Ministerstvem dopravy, spojů a veřejných prací SR a Ministerstvem hospodářství ČR o spolupráci v oblasti telekomunikací a radiokomunikací; dne 18. prosince 1992 to byly Dohoda mezi Federálním statistickým úřadem, Slovenským statistickým úřadem a Českým statistickým úřadem o úpravě vztahů v souvislosti se zánikem Federálního statistického úřadu, Dohoda o rozdělení majetku Federálního statistického úřadu a jeho přechod na Slovenský statistický úřad a Český statistický úřad; dne 28. prosince 1992 to byla Dohoda mezi Českou a Slovenskou Federativní republikou a ČR a SR o bezplatném převedení majetku; dne 29. prosince 1992 to byla Dohoda mezi vládou SR a vládou ČR o navázání diplomatických styků formou

170 4.5.2 Zánik Jugoslávie jako státoprávní a ústavní problém

Z hlediska státovědných kategorií, které jsem vymezil, je Jugoslávie poměrně zajímavým příkladem, když v jejím ústavněprávním vývoji lze vysledovat mnohé vymezené způsoby zániku státu. Nejprve bych se rád pozastavil u deskripce svazových entit Jugoslávie v letech 1943, resp. 1945, až 1991. Dle mého názoru je možné tyto federální jednotky považovat za státy, když mají všechny konstitutivní znaky – na trvale usazené obyvatelstvo na území vymezeném hranicemi působí státní moc. Ačkoliv autonomní oblasti v Srbsku nebyly nejspíše původně zamýšleny jako de facto svazová republika, je třeba zkonstatovat, že od sedmdesátých let dvacátého století bylo nastavení oblastí v zásadě identické s postavením republik, a proto lze i v jejich případě vysledovat konstitutivní znaky státu. Deklaratorní znak státu neuvažuji z důvodů, které jsem vymezil již ve druhé kapitole této disertační práce. Je možné pak také zkonstatovat, že v případě Jugoslávie došlo v mnoha případech k nepravému zániku státu. Změna názvu se odehrála v letech 1918, 1929, 1945 a 1963; ke změně státního režimu došlo nastolením šestojanuárské diktatury v roce 1929, poté po druhé světové válce bylo nastoleno komunistického panství a dále pak na přelomu osmdesátých a devadesátých let se komunistická vláda rozložila. V tomto kontextu si nelze nevšimnout, že zatímco republiky na přelomu osmdesátých a devadesátých let směřovaly k zavádění politického pluralismu a k soutěži politických stran, na úrovni federace se pak nezpůsobilostí přijmout příslušné dodatky ani v době rozkladu socialistické soustavy nic nezměnilo. Z hlediska státního zřízení se Jugoslávie změnila v roce 1943 (resp. 1945), kdy se dosavadní unitární stát přeměnil ve federaci, kterou byla SFRJ až do roku 1992. Již na jiném místě této práce jsem rozebral, že specifický charakter jugoslávského federalismu po přijetí Ústavy v roce 1974 a přítomnost některých konfederativních prvků nemůže odůvodňovat závěr, že se v roce 1974 Jugoslávie změnila v konfederaci, jak dovozovali někteří autoři. Nelze totiž opomíjet, že zatímco v případě rozvolněné federace lze nacházet některé konfederativní elementy, konfederace je zcela nekompatibilní s typickými atributy federace. K nepravému zániku změnou formy vlády došlo po druhé světové válce, kdy dosavadní monarchii (přežívající v exilu) nahradila republika.

Z hlediska definovaných pravých forem a způsobů zániku státu je třeba uvést, že v případě Jugoslávie došlo v letech 1991-92 skutečně k rozpadu. Ačkoliv podobně jako v případě slovenských secesionistických aktivit v roce 1992, lze shledat obdobné činnosti také

výměny osobních nót mezi ministerstvy zahraničních věcí; dne 30. prosince 1992 to byla, Dohoda mezi Slovenským statistickým úřadem a Českým statistickým úřadem o spolupráci v oblasti státní statistiky; dne 31. prosince 1992 to byla Dohoda mezi Ministerstvem vnitra SR a Ministerstvem vnitra ČR o likvidaci majetku Federálního ministerstva vnitra, Dohoda mezi Ministerstvem vnitra SR a Ministerstvem vnitra ČR o vzájemné spolupráci v oblasti přesné mechaniky a dokumentační techniky, Úmluva mezi Ministerstvem vnitra SR a Ministerstvem vnitra ČR k Dohodě mezi vládou SR a vládou ČR o společném postupu v otázkách pobytu cizinců z třetích zemí na území SR a na území ČR podepsané dne 29. října 1992 – excerpováno z přehledu Ministerstva zahraničních věcí SR (názvy přeložil autor) – srov. Všetky zmluvy [online]. c2015 [cit. 2015-12-09]. Dostupné z: http://www.mzv.sk/zahranicna_politika/medzinarodne_zmluvy-vsetky_zmluvy.

171 v případě Slovinska a Chorvatska, nelze si nevšimnout, že v případě Jugoslávie lze i bez závěrů Badinterovy komise dospět k závěru, že se jugoslávská federace rozpadla a nikoliv, že by se od ní části oddělovaly a SFRJ pak v nějaké podobě nadále existovala.

Pokud vyjdeme z Balašovy deskripce secese, pak v případě Slovinska a Chorvatska v červnu 1991 lze shledat, že pravomoci federace byly umenšeny o vymezenou skupinu obyvatelstva a území, které obývá. Nelze si ale nevšimnout ani obecných zásad mezinárodního práva, které v případě secese vyžadují, aby si dosavadní stát zachoval svou původní subjektivitu. To se ale v případě Jugoslávie nestalo, když je třeba podotknout, že jugoslávské ústavní instituce (s výjimkou JNA) přestaly v průběhu roku 1991 fungovat. Jednak došlo k jejich ochromení stažením či odchodem reprezentantů oddělených republik, jednak se ve vzájemné shodě Srbsko a Černá Hora pokusily ovládnout SFRJ (a zachovat zdání zachování původní subjektivity) právě získáním hlavního slova ve vrcholných ústavních institucích. Ačkoliv SFRJ i po uplynutí brionského moratoria v zásadě právně existovala, nelze si nevšimnout, že reálná státní moc federace postupem doby vymizela, pročež by v případě SFRJ bylo možné hovořit o zchátralém státu. Zdánlivými nositeli státní moci na sklonku existence SFRJ byly zejména JNA, SIV, USJ, torzní Předsednictvo SFRJ a zbytky Skupštiny. Skupštinu reprezentovali delegáti, kteří si protiústavně v roce 1990 prodloužili své funkční období, tedy jen obtížně lze vůbec hovořit o jakékoliv jejich politické či právní legitimitě. Torzní Předsednictvo SFRJ sice fungovalo až do dubna 1992, nicméně bez většího vlivu, uchvácení moci v říjnu 1991 ze strany Předsednictva bylo protiústavní, když pro nastolení stavu bezprostředního válečného nebezpečí nehlasoval potřebný počet jeho členů. JNA od srpna 1991 realizovala politiku silového udržení srbského etnického prostoru, když zahájila vojenské operace zejména v prostoru Vukovaru pod hávem zajištění ochrany srbské minority. Násilná snaha o zabránění realizace práva na sebeurčení (které naopak dle Ústavy mohlo být realizováno národněosvobozeneckým bojem) pak indikuje, že JNA se v té době již v zásadě ztotožnila s politickými tezemi srbského vedení, pročež realizovala jeho ambice. Domnívám se, že již v červnu 1991 byla JNA použita k diskreditaci SIV, resp. Ante Markoviće, když rozhodnutí federální vlády použila k otevřenému vojenskému zákroku proti Slovinsku. Právní rozměr do věci se pokusil přinést USJ, nicméně jeho rozhodovací činnost z roku 1991 naznačuje, že setrvával spíše na pozicích udržení federace za jakoukoliv cenu. Již jsem v tomto směru vymezil, že se domnívám, že rozhodnutí USJ z té doby jsou nepřesvědčivá. Nelze si však nevšimnout, že justiční orgány mají tendenci při rozkladných procesech za absence příslušné právní úpravy označovat příslušné secesionistické akty za protiústavní, nezákonné a neplatné; učinil tak nejen USJ, ale také o více než století dříve Nejvyšší soud USA v případě obdobných aktů států Konfederace. Justiční orgány by hypoteticky mohly disponovat potencí vynutit přijetí právně čistého řešení, nicméně to není možné bez ochoty politických reprezentací dotčených subjektů. Reálná státní moc, resp. efektivní moc svazových institucí, ovšem v SFRJ od podzimu 1991

172 absentovala. Jako modifikaci SFRJ nelze považovat SRJ, která měla právní diskontinuitu se SFRJ, přičemž v tomto směru vývoj v Jugoslávii v letech 1991 a 1992 připomíná rozpad rakousko- uherského mocnářství v roce 1918.

V tomto směru je totiž třeba zdůraznit, že zánik státu může být buď živelný, anebo může být důsledkem konsensu, a to existujícího předem nebo dosaženého v samotný předvečer zániku státu.896

V případě Jugoslávie existovala celá řada rozvratných faktorů, integrační prvky postupem doby mizely nebo byly vytlačovány nacionalistickým diskursem. Ústava SFRJ z roku 1974 a rozhodovací činnost USJ z roku 1991 jednoznačně ukazují, že ústavně definovaná práva vyžadují také příslušné procesní instituty k jejich realizaci. Byť jsem subjektivně přesvědčen o tom, že i v podmínkách Jugoslávie mělo prioritu právo na sebeurčení, USJ měl názor jiný a zdůrazňoval potřebnost přijetí příslušné úpravy. To si uvědomily (a USJ tak vyslyšely) i orgány Svazové rady, avšak až v prosinci 1991, kdy již bylo příliš pozdě. V tomto směru postup Skupštiny připomíná bezradné emanace československého Federálního shromáždění pokoušející se navodit dojem jeho důležitosti a vlivu na události ze sklonku existence společného státu Čechů a Slováků. Živelný rozpad státu může představovat značný handicap a může dlouhodobě znemožňovat schopnost bývalých „partnerů“ ze společného státu dosáhnout jakékoliv dohody. Absence jakýchkoliv pravidel pak vyvolává hrozbu také zásahu některých garantů dosavadního zřízení, jenž by mohl mínit společný stát udržet za každou cenu, ať již silou či nastolováním právních překážek. Nejvhodnější variantou je pak předchozí existence jasných pravidel, které by bylo vhodné považovat za materiální ohnisko ústavy, jež by nemělo být měněno s každou změnou politického kurzu aktuální vládnoucí garnitury.

Zatímco Československo v roce 1992 může představovat příklad pokojeného rozdělení společného státu a schopnost dosažení konsensu v době blížícího se zániku státu, naopak Jugoslávie připomíná nutnost připravit se na krizové situace vedoucí k destrukci státu před jejich propuknutím. Příklady Československa, Sovětského svazu, Jugoslávie a nejspíše také Belgie pak naznačují, že federace by neměla být postavena na entitách jednotlivých etnik, tedy státní idea by neměla být budována na zájmu rozličných etnických skupin na zajištění své existence ve společném státě. Společná historie a kultura totiž dává tušit, že v případě jakýchkoliv obtíží společného státu se etnikum semkne a obětuje raději společný stát než svou jednotku, s níž je identifikováno. Jsem přesvědčen, že federace, kde není kladen tak silný akcent na národní a národnostní otázku, jsou způsobilé existovat dlouhodoběji. Navíc je třeba, aby společný stát po

896 Pokud by se v současnosti k rozdělení blížila BiH, která je federací, nelze pak opominout – v kontextu rozhodování tamějšího Ústavního soudu – že by mohlo dojít k rozdělení Bosny a Hercegoviny odstoupením od Daytonské dohody postupem dle čl. 55 Vídeňské úmluvy o smluvním právu. Tyto úvahy ovšem přesahují tuto disertační práci.

173 celou dobu své existence měl svou integrující státní ideu, s níž se jeho obyvatelé budou identifikovat. Existence společného státu jen jako prostředku dočasného uchránění své existence nebo získání benefitů pak takové perspektivní scelující faktory nepředstavuje.

Jugoslávie vykazuje celou řadu specifik, zvláštností a unikátních přístupů, a proto se domnívám, že právě neustálá snaha o vlastní cestu v konečném důsledku měla na osud SFRJ také vliv. Jestliže ústavní nastavení počítají s širokým konsensem, je toto možné buď v případě vysoce sofistikovaných a vyspělých zemí způsobilých a ochotných jednat a dohodnout se, anebo tehdy, má-li poslední slovo jasně určený subjekt, který se na názory zúčastněných nemusí úplně ohlížet. V případě Jugoslávie tak na udržení federace i za existence požadavku konsensu měl (dá-li se to říci, pozitivní) vliv princip demokratického centralismu, kdy se podřízené subjekty musely podřídit subjektu nadřízenému. Jakmile se začal projevovat politický pluralismus, bylo zcela očividné, že postup dle stanovených pravidel je značně svízelný a mnohé projekty je s to fakticky zlikvidovat. Právě komplikovaná ústavní nastavení z roku 1974 zabránila, dle mého, přijetí ústavních dodatků svazové Ústavy v roce 1990 a také blokovala jakoukoliv možnost dohody o podobě federace, kdy kterákoliv z entit mohla z jakéhokoliv důvodu návrh zablokovat a je zřejmé, že tři skupiny (chorvatsko-slovinská; srbsko-černohorská a makedonsko-bosenská) měly odlišné náhledy na budoucnost společného státu, přičemž jen reprezentace BiH a Makedonie projevovaly ochotu ke kompromisu, což ale nestačilo.

Soudím proto, že na průběh rozpadu Jugoslávie měla nepříznivý vliv Ústava z roku 1974 a velmi složitá nastavení, která se od ní odvíjela. Nedomyšlená pak byla úprava postavení autonomních oblastí, které podle mého neměly buď existovat vůbec, anebo měly existovat vedle Srbska jako samostatné svazové republiky. Na příkladu Jugoslávie se pak ukazuje, že ani rozsáhlý ústavní text ještě negarantuje, že bude skutečně reglementovat veškeré nutné otázky. Do značné míry pak dle mého názoru měla na gradaci děje v Jugoslávii po roce 1990 vliv také touha mnohých osob po uspokojení vlastních tužeb a zájmů; jedině tak lze vysvětlit některé názorové veletoče [vztah Miloševiće k Memorandu SANU či vztah Kadijeviće k (velko)srbské politice].

Rozpad Jugoslávie ovšem měl z hlediska teorie celou řadu pozitivních aspektů: jednak umožnil vymezit podmínky existence složeného státu odvíjející se od přítomnosti efektivní moci federálních institucí, dále pak naznačil, že v případě rozkladu složených států bude s vysokou mírou pravděpodobnosti respektována zásada uti possidetis. Jugoslávie, jak jsem již naznačil, je odstrašujícím příkladem nedomyšlených politických konstrukcí a ústavních nastavení. Pokud ústava nemá představovat monolog originárního ústavodárce, je žádoucí, aby jí dané katalogy práv obsahovaly i příslušné procesní garance. Jugoslávský příklad pak také dokazuje, že dlouhodobě neřešené či uměle překryté historické křivdy se mlčením nevyřeší, naopak vytvářejí podhoubí pro situaci ještě horší.

174 Závěr

Problematika zániku státu a zejména Jugoslávie je námětem celé řady děl. Předložená disertační práce nejprve přehledně shrnuje dosavadní stav poznání, když rekapituluje a pracuje zejména se zdroji mající původ v zemích bývalé Jugoslávie (první kapitola). Ačkoliv by akcent na materiály jihoslovanské provenience mohl být předmětem kritiky, mám za to, že právě ty poskytují v zásadě nejlepší sondu do zkoumané materie a aniž bych chtěl jakkoliv snižovat jiné zdroje, mám za to, že cizozemské zdroje zpravidla nemají potřebnou snahu zachytit veškeré potřebné souvislosti a zasadit klíčové otázky do širšího rámce, který zpravidla přehlížejí nebo příliš simplifikují. Skutečným ložiskem informací pro disertační práci jsou nicméně promulgační listy a rozhodovací činnost USJ. Kladl jsem důraz na to, abych v disertační práci přiblížil a rozebral otázky, kterým není v místních podmínkách věnována větší pozornost.

Ve druhé kapitole své disertační práce jsem shrnul elementární státovědnou a ústavně- právní teorii stran státu, federalismu a zejména materie zániku státu. Způsoby a formy zániku státu jsem rozdělil na pravé a nepravé. Nepravý zánik státu nastává tehdy, kdy sice dochází k zániku státu, nicméně na jeho místě nastupuje stát další se zcela zřetelnou kontinuitou existence za státem původním, fakticky tak dochází zásadně k výměně jeden za jednoho; konkrétně se jedná o situace, kdy stát změní svůj název, státní režim, státní zřízení nebo formu vlády. Naopak pravý zánik státu nastává tehdy, když doposud existující stát přestane objektivně existovat ve své dosavadní podobě, pročež je možné rozlišovat faktické, historicky doložené, způsoby (rozpad, secesi a absorpci) a teoretické, tedy zánik státu v důsledku ztráty pojmových znaků, materiálních předpokladů a v důsledku odumření státu. V tomto kontextu je odumření státu koncipováno z hlediska marxistického utopického pojetí, nikoliv z hlediska faktického rozvratu.

Také preambule Ústavy České republiky (úst. zák. č. 1/1993 Sb.) obsahuje rekapitulační pasáž vztahující se k historické tradici a státoprávnímu vývoji České republiky. Je proto zřejmé, že právo jako normativní systém neexistuje osamoceně, nýbrž je determinováno historickými událostmi. Proto disertační práce obsahuje historizující pasáže, které představují klíčové historické milníky ovlivňující podobu ústavního řádu jihoslovanského státu a konečně také mající vliv na jeho rozpad v letech 1990 až 1992. Třetí kapitola proto rozebírá fundamentální historické souvislosti ústavního vývoje jihoslovanské země. Není totiž možné přehlížet, že okolnosti vzniku Království SHS v prosinci 1918 se srbskou hegemonií vyústily v rozvrat KSHS v dubnu 1941, že kriminalizace komunistů v době království a jejich přechod do ilegality jim po okupaci v roce 1941 umožnil rychlé získání dominance v hnutí odporu. Dále pak nelze přezírat, že srbsko- chorvatské národnostní tření bylo v podmínkách jihoslovanského státu dlouhodobě přítomno, přičemž si nelze nevšimnout, že vzedmutí nacionalismu je doložitelné i v době komunistické Jugoslávie. Další neopominutelnou determinantou je i sovětsko-jugoslávská roztržka, jež vyústila

175 v hledání vlastní jugoslávské cesty, která byla korunována v roce 1974 přijetím nové rozsáhlé Ústavy. Třetí kapitola této disertační práce vymezuje klíčové historické události, a to na půdorysu ústavního vývoje Jugoslávie, přičemž kompetentní státovědný a ústavně-právní rozbor dle mého není možný bez tohoto exkursu. Ve třetí kapitole jsou současně rozebrány také tzv. pilíře Jugoslávie, tedy integrující prvky společného složeného státu. Rád bych na tomto místě poděkoval účastníkům Ph. D. fóra katedry, kteří mi poskytli zpětnou vazbu a kromě původně zamýšlených tří pilířů – Tita, JNA a SKJ ještě připomněli význam státní idey a srbochorvatského jazyka. Pochopitelně je věnována pozornost poslední jugoslávské Ústavě z roku 1974, která byla účinná v době rozpadu společného státu. Pozornost věnuji nejen přijatým dodatkům, ale neopomíjím zmínit ani připravené a nikdy nepřijaté dodatky z roku 1990, které jsou v některých zdrojích opomíjeny, a v jiných zase bývá nesprávně naznačeno jejich přijetí.

Čtvrtá kapitola je klíčovou pasáží této disertační práce a zabývá se obdobím od května 1980 v zásadě do dubna 1992. V této části práce je rozebrána postupná eroze Socialistické federativní republiky Jugoslávie zahájená úmrtím Josipa Broze Tita. Je věnována pozornost klíčovým okamžikům vývoje, zejména kosovské krizi, ale také generační obměně SKJ. Ústavně- právní vývoj je sledován na půdorysu stále zřetelnější neschopnosti participujících entit dohodnout se na podobě společného státu. Není opomenuta otázka faktického zániku SKJ v lednu 1990 i ztráty všejugoslávského charakteru JNA v roce 1991. Pozornost jsem věnoval vývoji v jednotlivých částech federace, zejména pak Slovinsku, Chorvatsku a Srbsku, ale také celofederální úrovni. Disertační práce komplexně rozebírá období let 1990 až 1992, pracuje s rozhodovací činnosti Ústavního soudu Jugoslávie a posuzuje činnost torzního Předsednictva a Skupštiny SFRJ pohledem pozitivního práva. Je možné zkonstatovat, že od roku 1990 jsou procesy v Jugoslávii realizovány zpravidla protiústavně. Tři členové Předsednictva SFRJ se funkce ujali v rozporu s Ústavou SFRJ, členové Skupštiny SFRJ si protiústavně prodloužili mandát, v rozporu s principy federální Ústavy byly okleštěny kompetence autonomních oblastí a konečně také Ústavou garantované právo na sebeurčení bylo USJ a JNA odpíráno cestou čirého formalismu či brutality. V rámci čtvrté kapitoly jsem shrnul své stanovisko k otázce práva na sebeurčení a jeho realizaci Slovinskem a Chorvatskem. Domnívám se, že postup reprezentací těchto svazových republik byl zcela souladný se zásadou práva na sebeurčení a kriticky se stavím k rozhodovací činnosti USJ, kterou považuji za tendenční, nicméně pochopitelnou, když ji komparuji s obdobným přístupem amerického Nejvyššího soudu v otázce platnosti secesionistických aktů států, které se zapojily do CSA. Čtvrtá kapitola dále rozebírá rozhodovací činnost Badinterovy arbitrážní komise, která v souvislosti se SFRJ vydala patnáct stanovisek. Dále jsou pak rozebrány některé důsledky zániku Jugoslávie pro nástupnické státy. Rozebrána je pak rozhodovací činnost ústavních soudů Slovinska a Bosny a Hercegoviny, jakož i Evropského soudu pro lidská práva v záležitostech majících původ v nedořešených otázkách nastolených po zániku SFRJ. Neopomíjím do protikladu k vzrušenému

176 a boji provázenému rozpadu SFRJ postavit zánik ČSFR, kde se participující entity dokázaly již do konce roku 1992 dohodnout na velkém množství otázek spojených se zánikem společného státu.

Pro disertační práci byly vysloveny tři hlavní cíle: shrnout vývoj Jugoslávie od vzniku DSHS do rozpadu složeného státu, poskytnout komplexního rozbor státovědných souvislostí zániku státu a rozebrat a analyzovat rozkladný proces v Jugoslávii se zohledněním obdobného vývoje v Československu. Domnívám se, že takto definované cíle disertační práce byly splněny. Vývoj Jugoslávie je rozebrán ve třetí kapitole, rozboru státovědných souvislostí je věnována druhá kapitola a podkapitola 4.5.2 disertační práce. Rozkladný proces v podmínkách titovské Jugoslávie je naznačen v podkapitole 3.2.8 a dále pak podrobně ve čtvrté kapitole této disertační práce. Mám pak za to, že disertační práce také zodpověděla na obě na sebe navazující výzkumné otázky, a to „jaké jsou formy zániku státu“ (srov. podkapitolu 2.3) a „jak došlo na počátku devadesátých let k zániku Jugoslávie“ (kap. 3.2.8 a 4).

Pro disertační práci pak byly vysloveny i tři hypotézy:

(A) Zánik Jugoslávie byl determinován vymizením jednotících prvků personifikujících federaci a vyprázdněním státní idey Jugoslávie. Tato hypotéza byla potvrzena. Na příkladu Jugoslávie se potvrdilo, že existence národnostně koncipované federace vyžaduje pro svou existenci přítomnost tmelících elementů. V případě Jugoslávie to byl Josip Broz Tito, jehož integrační schopnost je zřejmá při řešení krize v období sedmdesátých let, dále pak SKJ, který v rámci svých politických tezí dlouhodobě usiloval o existenci jihoslovanského státu postaveného na rovnoprávné participaci zúčastněných národů, přičemž nelze opominout, že komunisté svou dominanci za druhé světové války získali zejména tím, že nepodporovali nacionalistické třenice a genocidní masakry, nýbrž kladli důraz na existenci federace rovnoprávných. Samozřejmě v případě komunistů lze mít výhrady vůči upřímnosti jejich proklamací a nelze přehlížet na schopnost komunistů zlikvidovat své třídní nepřátele. V komparaci s ustašovci a četniky nicméně komunisté představují relativně umírněnou sílu nemasakrující osoby na základě jejich etnické či konfesní příslušnosti. Dalším významným faktorem byla JNA, která vznikla z partyzánských oddílů druhé světové války a která představovala nezanedbatelnou sílu způsobilou vynutit vůli centra. Dalším faktorem, který šel v ruku v ruce s JNA a SKJ (na jejichž čele stál Tito), byla existence státní idey vtělené do hesla bratrství a jednoty, tedy spolupráce národů za účelem vybudování komunistické Jugoslávie. Nezanedbatelným scelujícím prvkem pak byl i srbochorvatský jazyk, který podporoval zejména srbsko-černohorsko-chorvatskou-bosňáckou vzájemnost. Již od přelomu šedesátých a sedmdesátých let se nicméně začala monolitnost jugoslávské federace narušovat, přičemž ústavní nastavení z roku 1971, resp. 1974, federaci ještě více rozvolnilo. Je zřejmé, že ze zmíněných integračních faktorů Jugoslávie byl nejvýznamnější Tito, který se těšil nebývalé úctě a veřejné podpoře. Ostatně některé z krizových situací byl Tito

177 s to vyřešit pouhým projevem. Jakmile Tito v roce 1980 zemřel, začaly se stále více projevovat rozpory mezi jednotlivými částmi federace. Po úmrtí Tita se začala bortit státní idea, v roce 1990 fakticky zanikl SKJ a v létě 1991 se ukázalo, že JNA realizuje především velkosrbský program. Jestliže po druhé světové válce byla pro Jugoslávce lákavá myšlenka socialistického a komunistického státu, v pozdějším období to byl zájem o ekonomický blahobyt a rozvoj vlastní svazové republiky. Lze proto hovořit o absenci komunisty zdůrazňovaného altruismu a naopak lze vysledovat přítomnosti neustálých výčitek. Zatímco v sedmdesátých letech byl krizovou situaci s to zažehnat Tito, jeho nepřítomnost po roce 1980 odstranila hlavní pojistku existence SFRJ. Z kapitol 3 a 4 je zřejmé, že přítomnost Tita, fungující SKJ a všejugoslávská JNA zajišťovaly přežití státní idey a podporu budování jugoslávské vzájemnosti národů a národností SFRJ. Vymezení zmíněných prvků pak vedlo k posílení nacionalismu, rozkolu mezi zúčastněnými entitami a národy a konečně pak k zániku SFRJ.

(B) Ústavní konstrukce z dob komunistického politického monopolu zabraňovala v období politické plurality zastavení rozkladného procesu, naopak jeho průběh akcelerovala. Tato hypotéza byla potvrzena. Ústava z roku 1974 poskytovala participujícím entitám celou škálu nástrojů, které měly zabránit jednak poškození jejich zájmů a jednak tomu, aby kterákoliv ze svazových entit získala hegemonii. Neschopnost prosadit v roce 1990 dodatky k federální Ústavě způsobem, jenž byl Ústavou z roku 1974 vymezen, plně dokazuje, že ústavní nastavení totální shody republik a oblastí v krizových momentech brání dosažení dohody. Koncepce Ústavy z roku 1974 byla plně fungující za existence demokratického centralismu a vedoucí úlohy SKJ, jejíž vedení bylo s to mít poslední slovo, nikoliv v době protikladných zájmů jednotlivých svazových entit a jejích politických reprezentací, které po roce 1990 již zpravidla nepřináležely k SKJ. Nutnost dosažení shody a právo veta pak fakticky v letech 1990 a 1991 blokovaly možnost reformy federace. Navíc se ukázalo, že ústavní konstrukce není úplně odolná proti hegemonistickým tenzím, a to zejména za situace, kdy federální Ústava sice nebude jakkoliv změněna, nýbrž dojde k jejímu proražení faktickým ovládnutím některých svazových entit. Tím mám na mysli skutečnost, že se srbskému vedení na přelomu osmdesátých a devadesátých let podařilo ovládnout nejen Kosovo a Vojvodinu (jako autonomní oblasti), nýbrž také Černou Horu. Totálnímu převzetí SFRJ prostřednictvím Předsednictva SFRJ pak zabránila patrně jen skutečnost, že etnický Srb reprezentující BiH se k srbské platformě nakonec nepřimkl. Ústava z roku 1974 podle mého názoru, obsaženého v disertační práci, pak byla důvodem rozvratu, nicméně nikoliv z důvodu, že oslabovala roli Srbska, nýbrž proto, že bránila efektivnímu fungování společného státu a postrádala potřebné procesní garance vymezených ústavních práv.

(C) Zánik Socialistické federativní republiky Jugoslávie proběhl ve formě dezintegrace. Tato hypotéza byla zásadně potvrzena. Jak jsem vymezil v kapitole 4.5.2 své práce, došlo k zániku SFRJ rozpadem. Slovo „zásadně“ souvisí s faktem, že v případě Slovinska

178 a Chorvatska lze vysledovat v počáteční fázi secesionistické tendence, nicméně secese Slovinska a Chorvatska 25. června 1991 nemá zcela zamýšlené právní následky, když byla brionským moratoriem odložena o tři měsíce. Dne 8. října 1991, kdy obě svazové republiky potvrdily vůli SFRJ opustit, již byla Jugoslávie v procesu rozpadu, když jugoslávské ústavní instituce (s výjimkou JNA) přestaly v průběhu roku 1991 fungovat, a to buď stažením či odchodem reprezentantů některých svazových entit, anebo jejich odstavením srbsko-černohorskou platformou, která se pokusila federaci uchvátit. Ačkoliv SFRJ i po uplynutí brionského moratoria v zásadě právně existovala, nelze si nevšimnout, že reálná státní moc federálních institucí zmizela; sama SFRJ představovala příklad zchátralého státu. JNA, torzní Předsednictvo SFRJ a zbytky Skupštiny postrádaly politickou i právní legitimitu k udržení federace, spíše plédovaly pro srbsko- černohorský koncept jihoslovanské země. Reálnou moc neměla ani SIV, jejíž představitel málem podlehl ataku JNA. Patrně jediným způsobilým subjektem pak byl USJ, jehož rozhodovací činnost z roku 1991 dává tušit, že setrvával spíše na pozicích udržení federace za jakoukoliv cenu. Reálná státní moc, resp. efektivní moc, svazových institucí ovšem v SFRJ po uplynutí brionského moratoria absentovala a SFRJ byla od 8. října 1991 do 27. dubna 1992 ve stádiu pozvolného rozkladu. SFRJ představovala schránku, ze které postupně odpadly všechny její části (Slovinsko a Chorvatsko 8. října 1991, Makedonie 17. listopadu 1991, BiH 6. března 1992 a konečně SRJ 27. dubna 1992) a ona sama pak zanikla. Neboť dosavadní stát (SFRJ) si původní subjektivitu neponechal ve zmenšeném územním rozsahu, nýbrž se rozštěpil na zcela zásadně nové entity naplňující pojmové znaky státu s rozdílnou mezinárodněprávní subjektivitou, je možné hovořit o rozpadu SFRJ. V tomto směru je pak možné zkonstatovat, že teoretickým koncepcím o zániku státu korespondují i stanoviska Badinterovy arbitrážní komise z let 1991 až 1993.

Předložená disertační práce komplexně shrnuje ústavní vývoj Jugoslávie a okolnosti jejího rozpadu v letech 1990 až 1992. Kromě analýzy jugoslávského vývoje pak také definuje teoretické souvislosti zániku státu, které dále kategorizuje.

V rámci své disertační práce jsem se pokusil v maximální možné míře neodklonit se od hlavního tématu práce, mám ale za to, že materie SFRJ a jejího rozpadu je natolik mnohovrstevná, že existuje ještě celá řada nezodpovězených otázek. Z hlediska vymezení směrů dalšího zkoumání problematiky by bylo žádoucí blíže rozebrat otázku korelace hospodářské situace a budoucnosti složeného státu v komparaci národnostně a jinak koncipované federace. Domnívám se totiž, že ekonomické podmínky mají spíše vliv na osud etnicky štěpených složených států. Dále pak může být další zkoumání věnováno bližšímu rozvoji koncepce společného zločinného plánu jako osnovy pro likvidaci složeného státu. Věřím ovšem, že předložená disertační práce splnila své cíle i zodpověděla výzkumné otázky. Doufám pak, že bude zdrojem zajímavých informací, podnětných úvah a přispěje k teoretickému rozvoji otázky zániku státu, které státovědné příručky a skripta nevěnují tolik pozornosti.

179 Summary

“Yugoslavia is gone but not forgotten.” I remember these words from a material I read several years ago. Nowadays, Yugoslavia is a part of history. On the other hand, there are still many interesting issues connected with Yugoslavia which could be mentioned and analysed. This PhD thesis deals with this matter of the break-up of the so-called second Yugoslavia between 1990 and 1992.

The thesis is divided into four parts.

The first one is dedicated to sources which cannot be overlooked. I tried to deal mainly with local sources from countries of former Yugoslavia. Furthermore, English, German, Czech and Italian sources are also mentioned and all of these were utilized during the preparation and writing of my PhD thesis.

The second part could be described as the main theoretical part of my thesis. Firstly, the state, federation and confederation from the state-law point of view are examined. Secondly, forms of the break-up of the state were analysed. These forms are divided into two elementary branches: “false forms” and “real forms”. False forms could be found in situations when the state changes its name or its form of government. Real forms can also be separated into two further ways – factual and theoretical way. The factual way includes dissolution, secession and absorption. Then, the theoretical way is comprised of the extinction of the state and the destruction of the state as a result of the loss of the conceptual features of the state or of the loss of the sources.

The third part of my thesis provides the most important issues from the Yugoslav history from the constitutional point of view. The South Slavic state was established for the first time in 1918 as a result of the situation after the WWI. Then Kingdom of Serbs, Croats and Slovenes was renamed to Yugoslavia in 1929. This kingdom in the interwar period was a unitary state of the fictional nation of Yugoslavs with the hegemony of Serbs. The monarchy was destroyed in 1941 by the Axis powers supported by forces which disagreed with the Serbian hegemony during the first Yugoslavia. The resistance movement tried to defeat enemies for the whole WWII and the main power among them had become communists who were ahead of other formations because their party was also banned during the first Yugoslavia so they had experience with illegal operations. While forces of Ustaša or Četnik movements were involved in ethnic cleansing during the WWII, communists were able to provide the vision of the future federal Yugoslavia of independent and equal nations. This was declared by communists in 1943 during the second conference of the Anti- Fascist Council for the National Liberation of Yugoslavia (AVNOJ) which was a political platform of partisan movement. After the war Yugoslavia was re-established as the federal state of Croats, Macedonians, Montenegrins, Serbs and Slovenes and later (after 1963) also of Bosniaks. I deal

180 with Yugoslav constitutions of 1945, 1963 and 1974 and all of the amendments of these constitutions. Also prepared amendments of 1990 are mentioned. There is also analysis of constitutional institutions (Parliament, head of state, Government and Constitutional Court) and the so-called “pillars of Yugoslavia” (Josip Broz Tito, Yugoslav People's Army, League of Communists; language and the idea of the brotherhood and unity) in this part of my thesis.

The fourth part of the PhD thesis deals with the dissolution of Yugoslavia between 1980 and 1992. Pillars of Yugoslavia were destroyed or lost their power between 1980 and 1992. In 1980, Josip Broz Tito died. Tito was an important person for the integrity of Yugoslavia. I cannot omit to mention the main constitutional changes in Yugoslavia as well as in the republics and territories of that state in late 1980’s. I paid attention to the constitutional institution of Yugoslavia during these days and I analysed their decisions and attempts which tried to save Yugoslavia. It could be summarized that the League of Communists lost its power to restore Yugoslavia and the Yugoslav People’s Army changed its attitude during 1991 and it became the pro-Serb formation. I cannot overstep the presence of representatives of European communities who tried to solve the Yugoslav problem with a promise of investments and near accession of Yugoslavia to the European communities. This attempt was obvious in July 1991 during the conference at Brioni when Slovenia and Croatia agreed with the Brioni moratorium which froze their independence for three months. Croatia and Slovenia became sovereign and independent states on 8 October 1991. Macedonia followed their example on 17 November 1991 and Bosnia and Herzegovina on 6 March 1992. Serbia and Montenegro established the third Yugoslavia on 27 April 1992. The PhD thesis deals with circumstances of the dissolution and attempts of the Rump Presidency of the SFRY and the Constitutional Court of Yugoslavia to avert the unavoidable dissolution. The insight into the issue cannot be complete without mentioning of opinions of the Badinter Arbitration Committee. The forth part is also dedicated to the most important decisions of the Slovene and Bosnian Constitutional courts as well as judgments of European Court of Human Rights solving issues related to the break-up of socialist Yugoslavia. The last portion of that part is devoted to the implementation of the state-law and constitutional-law theories on the situation of Yugoslavia. The break-up of Yugoslavia was a process of dissolution which happened between 8 October 1991 and 27 April 1992.

There could still be many issues linked to Yugoslavia which could be analysed. I hope my PhD thesis deals clearly and synoptically with the matter of the Yugoslav break-up and provides an insight into the theoretical background of this matter. I tried my best to deal with all related topics and analyse the reasons of the Yugoslav dissolution. I hope that answers to all conceivable questions connected with the topic could be found in my PhD thesis.

181 Soupis pramenů

A Tištěná odborná literatura

A.1 Knižní díla

[1] BAČIĆ, Arsen (ed.). Ustavi i demokracija - Strani utjecaji i domaći odgovori. Zagreb: Hrvatska akademija znanosti i umjetnosti, Znanstveno vijeće za državnu upravu, pravosuđe i vladavinu prava, 2012, 330 s. ISBN 978-953-154-128-2. [2] BARTUŠKA, Jan. Československé státní právo: celostátní vysokošk. učebnice. Praha: Orbis, 1953, 355 s. [3] BEGIĆ, Kasim. Bosna i Hercegovina: od Vanceove misije do Daytonskog sporazuma: (1991-1996). Sarajevo: Bosanska knjiga, Pravni centar Fonda otvoreno društvo BiH, 1997, s. 281-306. [4] BECHEV, Dimitar. Historical dictionary of the Republic of Macedonia. Lanham, Md.: Scarecrow Press, 2009, 384 s. ISBN 978-0810855656. [5] BELIĆ, Dragan; BILBIJA, Đuro (eds.). Srbija i Slovenija: od Cankarevog doma do "Jugoalata" i Gazimestana: dokumenti. Beograd: Tera, 1989, s. 30. [6] BENSON, Leslie. Yugoslavia: a concise history. Houndmills, Basingstoke, Hampshire: Palgrave Macmillan, 2004, xxix, 221 s. ISBN 978-1403915665. [7] BIANCHINI, Stefano. L‘enigma jugoslavo: le ragioni della crisi. Milano: F. Angeli, 1989, 387 s. ISBN 8820434970. [8] BIANCHINI, Stefano. La questione jugoslava. Firenze: Giunti, 1999, 190 s. ISBN 8809013786. [9] BIANCHINI, Stefano; PRIVITERA, Stefano. 6 aprile 1941: l'attacco italiano alla Jugoslavia. Settimo Milanese: Marzorati, 1993, 216 s. ISBN 8828001267. [10] BIJEDIĆ, Džemal. Samoupravljanje kao zahtjev i praksa. Sarajevo: Oslobođenje, 1976, 367 s. [11] BILANDŽIĆ, Dušan. Historija Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije: glavni procesi: 1918-1985. Zagreb: Školska knjiga, 1985, 569 s. [12] BOAS, Gideon. The Milošević trial: lessons for the conduct of complex international criminal proceedings. Cambridge: Cambridge University Press, 2007, 306 s. ISBN 9780521700399.

182 [13] BRAJOVIĆ-ĐURO, Petar. Jugoslavija u Drugom svetskom ratu. Beograd: Istarska Naklada, Samoupravna Praktika, Veljko Vlahović, 1986, 238 s. [14] БУЗАЏИЋ, Милован.Сецесија бивших југословенских република у светлости одлука Уставног суда Југославије: збирка докумената с уводном расправом. Београд: Службени лист СРЈ, 1994, 285 s. ISBN 86-355-0205-1. (tj. BUZADŽIĆ, Milovan. Secesija bivših jugoslovenskih republika u svetlosti odluka Ustavnog suda Jugoslavije: zbirka dokumenata s uvodnom raspravom. Beograd: Službeni list SRJ, 1994, 285 s. ISBN 86-355-0205-1.) [15] CABADA, Ladislav. Politický systém Slovinska. Praha: Slon, 2005, 271 s. ISBN 80- 86429-37-7. [16] CALIC, Marie-Janine. Geschichte Jugoslawiens im 20. Jahrhundert. München: C. H. Beck Verlag, 2010, 415 s. ISBN 9783406606465. [17] CAPLAN, Richard. Europe and the recognition of new states in Yugoslavia. Cambridge: Cambridge University Press, 2005. ix, 229 s. ISBN 0511146744. [18] COLLINS, Bruce. War and empire: the expansion of Britain, 1790-1830. Harlow: Longman, 2009, 510 s. ISBN 0582494222. [19] CRAWFORD, James. The creation of states in international law. 2nd ed. Oxford: Clarendon Press, 2006, 870 s. ISBN 0198260024. [20] DEGAN, Vladimir-Đuro. Hrvatska država u međunarodnoj zajednici: razvitak njezine međunarodnopravne osobnosti kroz povijest: pravno-povijesni esej. Zagreb: Nakladni zavod Globus, 2002, 399 s. ISBN 9531671451. [21] DIZDAREVIĆ, Raif. Od smrti Tita do smrti Jugoslávie: svědectví. Praha: Jan Vašut, 2002, 351 s. ISBN 8072361716. [22] ĐORĐEVIĆ, Jovan. Deset ogleda o otvorenim pitanjima političkog i pravnog sistema. Beograd: Naučna knj., 1986, 134 s. [23] ĐORĐEVIĆ, Jovan. Federalizam i nacionalno pitanje: zbirka radova. Beograd: Savez udruženja za političke nauke Jugoslavije, 1971, 335 s. [24] ĐORĐEVIĆ, Jovan. Federalizam, nacija, socijalizam. Beograd, Privredni pregled, 1971, 92 s. [25] ЂОРЂЕВИЋ, Јован. Концепт за нови Устав и плурализам. Ниш: Просвета, 1990, 104 s. (tj. ĐORĐEVIĆ, Jovan. Koncept za novi ustav i pluralizam. Niš: "Prosveta", 1990, 104 s. ISBN 9788674550458.) [26] ĐORĐEVIĆ, Jovan. Novi ustavni sistem. Beograd: Savremena Administracija, 1964, 1046 s.

183 [27] ĐORĐEVIĆ, Jovan. Ustavno pravo. Beograd: "Savremena administracija", 1989, 886 s. ISBN 8638700644. [28] ĐORĐEVIĆ, Jovan. Ustavno pravo. Beograd: Savremena administracija, 1978, s. 336. [29] DUGAČKI, Vlatka. Svoj svome: češka i slovačka manjina u međuratnoj Jugoslaviji (1918-1941). Zagreb: Srednja Europa, 2013, 475 s. ISBN 978-953-7963-04-0. [30] EMMERT, František. Česká republika a dvojí občanství. Praha: C. H. Beck, 2014, 116 s. ISBN 9788074003837. [31] Enzyklopädie des Nationalsozialismus. 5., aktualisierte und erw. Aufl. München: Deutscher Taschenbuch Verlag, 2007, 991 s. ISBN 978-3-423-34408-1. [32] Federální ústavy. 1. Praha: Ústav st. správy, 1969, 225 s. [33] FILIP, Jan, SVATOŇ, JAN. Státověda. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, 400 s. ISBN 978-80-7357-685-1. [34] FILIP, Jan; SVATOŇ, Jan; ZIMEK, Josef. Základy státovědy. Brno: Masarykova univerzita, 2007, 266 s. ISBN 978-80-210-4057-1. [35] FIRA, Aleksandar. A Constitutional-Theoretical Approach Viewed Through the Yugoslav Constitutional System. Washington, D. C.: World Peace Through Law Center, 1990, 15 s. [36] FIRA, Aleksandar. Constitutional Courts in Yugoslavia. Washington, D. C: World Jurist Association, 1991, 13 s. [37] ФИРА, Александар. Енциклопедија уставног права бивших југословенских земаља: Уставно право Савезне Републике Југославије: универзитетски уџбеник. Књ. 1. Нови Сад: Мир, 1993, 317 s. (tj. FIRA, Aleksandar. Enciklopedija ustavnog prava bivših jugoslovenskih zemalja. T. 1, Ustavno pravo Savezne Republike Jugoslavije: univerzitetski udžbenik. Novi Sad: Mir, 1993, 317 s. ISBN 86-82295-02-4.) [38] ФИРА, Александар. Енциклопедија уставног права бивших југословенских земаља. Том 2, Уставно право Републике Србије и Републике Црне Горе: универзитетски уџбеник. Нови Сад: Агенција Мир, 1995, 323 s. (tj. FIRA, Aleksandar. Enciklopedija ustavnog prava bivših jugoslovenskih zemalja. T. 2, Ustavno pravo Republike Srbije i Republike Crne Gore: univerzitetski udžbenik. Novi Sad: Agencija "Mir", 1995, 323 s. ISBN 86-82295-02-4.)

184 [39] FIRA, Aleksandar. Enciklopedija ustavnog prava bivših jugoslovenskih zemalja. T. 3, Ustavno pravo Republike Slovenije, Republike Hrvatske, Republike Makedonije. Novi Sad: Mir, 1999, 486 s. [40] FIRA, Aleksandar. Enciklopedija ustavnog prava bivših jugoslovenskih zemalja. T. 4, Ustavno pravo Bosne i Hercegovine. Novi Sad: Srpska akademija nauka i umetnosti, Ogranak: Agencija Mir, 2002, 305 s. ISBN 86-82295-11-3. [41] FIRA, Aleksandar. Iz ustavnosti bivših jugoslovenskih republika. Beograd: Fakultet političkih nauka, 2004, 359 s. ISBN 86-84031-16-4. [42] FIRA, Aleksandar. Kontinuitet i dinamika u ustavnom razvoju Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije. Novi Sad: Vojvođanska akademija nauka i umetnosti, 1989, 93 s. ISBN 8681125087. [43] FIRA, Aleksandar. Moć i nemoć federacije: snage i protivrečnosti u jugoslovenskom federalizmu. Novi Sad: Dnevnik, 1986, 110 s. [44] FIRA, Aleksandar. Razvoj socijalističkog samoupravljanja u SFRJ: ustavno-pravni ogled. Novi Sad: Centar PK SKV za političke studije i marksističko obrazovanje, 1981, 237 s. [45] FIRA, Aleksandar. Ustavni razvitak Socijalističke Jugoslavije. Beograd: Institut za političke studije Fakulteta političkih nauka, 1978, 51 s. [46] FIRA, Aleksandar. Ustavno pravo. Beograd: Institut za političke studije Fakulteta političkih nauka, Privredni pregled, 1976, 486 s. [47] FOUSTKA, Radim Neumann. Stát: jeho vznik, podstata a vývoj. Praha: Orbis, 1954, 318 s. [48] FUKUYAMA, Francis. State-Building. Governance and World Order in the 21st Century. New York: Cornell University Press, 2004, 137 s. ISBN 0801442923. [49] FUSTEL DE COULANGES, Numa Denis. Antická obec. Praha: SOFIS, 1998, 390 s. ISBN 8090243975. [50] GLAURDIĆ, Josip. The hour of Europe: Western powers and the breakup of Yugoslavia. New Haven: Yale University Press, c2011, xiii, 418 s. ISBN 9780300166293. [51] GOETHEM, Herman van. Belgium and the monarchy: from national independence to national disintegration. Brussels: UPA, University Press Antwerp, 2010, 295 s. ISBN 9054876980. [52] GRISOGONO, Prvislav. Jugoslavie sjednocená: od národního kmene a regionální koncepce k národnímu státu. Praha: Družstvo Máje, 1935, 132 s.

185 [53] HAYDEN, Robert M. Constitutional Nationalism in the Formerly Yugoslav Republics. Washington, D. C.: National Council for Soviet and East European Research, 1993, 27 s. [54] HEYWOOD, Andrew. Politologie. Praha: Eurolex Bohemia, 2004, 482 s. ISBN 80- 86432-95-5. [55] HLADKÝ, Ladislav et al. Vztahy Čechů s národy a zeměmi jihovýchodní Evropy. Praha: Historický ústav, 2010, 367 s. ISBN 978-80-7286-171-2. [56] HLADKÝ, Ladislav. Bosenská otázka v 19. a 20. století. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav, 2005, 388 s. ISBN 80-210-3674-5 [57] HLADKÝ, Ladislav. Bosna a Hercegovina: historie nešťastné země. Brno: Doplněk, 1996, 216 s. ISBN 80-85765-61-6. [58] HLADKÝ, Ladislav. Bosnianska tragédia: konflikt nacionalistov. 1. vyd. Prešov: USPO Peter Smolík, 1997, 104 s. ISBN 80-88717-21-3. [59] HLADKÝ, Ladislav. Jugoslávská krize a její historické souvislosti. 1. vyd. Jinočany: H & H, 1993, 62 s. ISBN 80-85467-15-1. [60] HLADKÝ, Ladislav. Slovinsko. Praha: Libri, 2010, 190 s. ISBN 978-80-7277-463-0. [61] HONZÁK, František; PEČENKA, Marek. Státy a jejich představitelé. Praha: Libri, 1999, 449 s. ISBN 80-85983-79-6. [62] ISAKOVIĆ, Alija. Rječnik karakteristične leksike u bosanskome jeziku. Sarajevo: Svjetlost, 1992, 497 s. [63] IVIC, Aleksandar M.; KILIBARDA, Vladimir. Politički i ustavni sistem SFRJ. Beograd: Naučna Knjiga, 1988, 274 s. ISBN 86-23-06006-7. [64] JACKSON, Robert. Quasi-States: Sovereignty, International Relations and the Third World. Cambridge: Cambridge University Press, 1993, 225 s. ISBN 0521447836. [65] JAHN, Egbert; GÜTTEL-BELLERT, Anna. International Politics: Political Issues Under Debate. Berlin: Springer-Verlag, 2015, 274 s. ISBN 9783662476840. [66] JANČÍK, Drahomír. Třetí říše a rozklad Malé dohody: hospodářství a diplomacie v Podunají v letech 1936-1939. Praha: Karolinum, 1999, 270 s., [8] s. obr. příl. ISBN 80-7184-700-3. [67] JANŠA, Janez et al. Akcija 25 poslancev. Ljubljana: Časopis za kritiko znanosti, 1987, 187 s. [68] JOVANOVIĆ, Blažo. Deset godina rada Ustavnog suda Jugoslavije. Beograd: Ustavni sud Jugoslavije, 1973, 157 s.

186 [69] ЈОВИЋ, Борисав. Последњи дани СФРЈ: изводи из дневника. Београд: Политика, 1995, 487 s. (tj. JOVIĆ, Borisav. Poslednji dani SFRJ: izvodi iz dnevnika. Beograd: Politika, 487 s.) [70] JOVIĆ, Dejan. Yugoslavia: a state that withered away. West Lafayette, Ind.: Purdue University Press, c2009, xii, 419 s. ISBN 9781557534958. [71] ЈОВИЧИЋ, Миодраг. Куда идеш, Србијо?: хроника српско-југословенске уставности (1990-1994). Београд: "Драганић", 1995, 211 s. (tj. JOVIČIĆ, Miodrag. Kuda ideš, Srbijo?: hronika srpsko-jugoslovenske ustavnosti (1990-1994). Beograd: "Draganić", 1995, 211 s. ISBN 86-441-0084-X.). [72] JOVIČIĆ, Miodrag. Putevi i stranputice jugoslovenske ustavnosti. Beograd: Naučna knjiga, 1988, 202 s. ISBN 86-23-06013-X. [73] ЈОВИЧИЋ, Миодраг. Савремени федерализам. Београд: Службени гласник: Правни факултет, 2006, 505 s. (tj. JOVIČIĆ, Miodrag. Savremeni federalizam. Beograd: Službeni glasnik: Pravni fakultet, 2006, 505 s. ISBN 8675495366.) [74] JOVIČIĆ, Miodrag. Savremeni federalizam: uporednopravna studija. Beograd: Savremena administracija, 1973, 317 s. [75] ЈОВИЧИЋ, Миодраг. Демократија и одговорност. Београд: Службени гласник: Правни факултет, 2006, 299 s. (tj. JOVIČIĆ, Miodrag. Ustav i ustavnost. Beograd: Službeni glasnik: Pravni fakultet, 2006, 299 s. ISBN 8675495366.) [76] Jugoslavie pod botou fašismu. Praha: Slovanské nakladatelství, 1949, 71 s. [77] KARDELJ, Edvard. Reminiscences: the struggle for recognition and independence: the New Yugoslavia, 1944-1957. 1st pub. London: Blond & Briggs, 1982, 279 s. ISBN 0-85634-135-5. [78] KARDELJ, Edvard. Samoupravljanje: knj. 4: Politični sistem socialistične samoupravne demokracije. Ljubljana: Državna založba Slovenije, 1979, 459 s. [79] KARDELJ, Edvard. Self-management and the political system. Belgrade: Socialist Thought and Practice, 1980, 287 s. [80] KARDELJ, Edvard. Neka pitanja daljeg razvoja skupštinskog i političkog sistema. Beograd: Prosveta, [1967], 49 s. [81] KARDELJ, Edvard. O osnovama društvenog i političkog uredenja FNRJ. Beograd: Kultura, 1953, 172 s. [82] KARDELJ, Edvard. Samoupravljanje. Kn. 1, Samoupravljanje i društvena svojina. Sarajevo: Svjetlosť, 1982, 477 s.

187 [83] KARDELJ, Edvard. Samoupravljanje. Kn. 2, Socijalistički samoupravni društveno- ekonomski odnosi. Sarajevo: Svjetlosť, 1982, 418 s. [84] KARDELJ, Edvard. Samoupravljanje. Kn. 3, Udruženi rad i samoupravno planiranje. Sarajevo: Svjetlosť, 1982, 478 s. [85] KARDELJ, Edvard. Samoupravljanje. Kn. 4, Politički sistem socijalističke samoupravne demokratije. Sarajevo: Svjetlosť, 1982, 447 s. [86] KARDELJ, Edvard. Samoupravljanje. Kn. 5, Subjektivne snage u samoupravnom socijalističkom društvu. Sarajevo: Svjetlosť, 1982, 432 s. [87] KARDELJ, Edvard. Socialism and War. Belgrade: Socialist Thought and Practice, 1979, 101 s. [88] KARDELJ, Edvard. Socijalistička demokratija u jugoslovenskoj praksi. Beograd: Kultura, 1957, 55 s. [89] KARDELJ, Edvard. Socijalističko samoupravljanje u našem ustavnom sistemu. Sarajevo: Svjetlost, 1977, 370 s. [90] KAVČIČ, Stane. Dnevnik in spomini. Knj. 1, (1972-1979). Ljubljana: Časopis za kritiko znanosti, 1988, 340 s. [91] KAVČIČ, Stane. Dnevnik in spomini. Knj. 2, (1980-1987). Ljubljana: Časopis za kritiko znanosti, 1988, s. 341-660. [92] KAVČIČ, Stane. Self-government in Yugoslavija. Beograd: Jugoslavija, 1961, 47 s. [93] KLOKOČKA, Vladimír. Ústavní zřízení evropských států: srovnávací studie. Praha: Linde 1996, 415 s. [94] KOŘAN, Michal et al. Česká zahraniční politika v roce 2008. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2009, 396 s. ISBN 978-80-86506-78-4. [95] KRISTAN, Ivan. Koncepcija jugoslovenske federacije po Ustavu iz 1974. godine. Beograd: [Savez udruženja pravnika Jugoslavije], 1988, s. 145-160. [96] LEIDENMÜHLER, Franz. Kollabierter Staat und Völkerrechtsordnung: Zur Aktualität der Westfälischen Ordnung, entwickelt an Fragen des Wegfalls effektiver Staatsgewalt. Wien, Graz: NWV Verlag, 2011, 653 s. ISBN 978-3-8305-1963-8. [97] LOCKE, John. Druhé pojednání o vládě. Praha: Svoboda, 1992, 184 s. ISBN 80- 205-0222-X. [98] MALENOVSKÝ, Jiří. Mezinárodní právo veřejné: jeho obecná část a poměr k jiným právním systémům, zvláště k právu českému. Brno: Masarykova univerzita, 2008, 551 s. ISBN 978-80-210-4474-6.

188 [99] MARKO, Joseph; BORIĆ, Tomislav. Slowenien, Kroatien, Serbien: Die Neuen Verfassungen. Wien: Böhlau, 1991, 467 s. ISBN 9783205054597. [100] МАРКОВИЋ, Ратко et al. (eds.). Концепција новог устава: реферати и прилози са скупа Марксистичког центра Градског комитета Организације СК у Београду и Правног факултета у Београду одржаног 29. маја 1989. године. Београд: Марксистички центар Градскиkomitet ОСК у Београду и правни факултет у Београду, 1989, 433 s. (tj. MARKOVIĆ, Ratko et al. (eds.) Koncepcija novog ustava: referati i prilozi sa skupa Marksističkog centra Gradskog komiteta Organizacije SK u Beogradu i Pravnog fakulteta u Beogradu održanog 29. maja 1989. godine. Beograd: Marksistički centar Gradskikomitet OSK u Beogradu i pravni fakultet u Beogradu, 1989, 433 s.) [101] MARKOVIĆ, Ratko. Ustavno pravo. 14. osavremenjeno izdanje. Beograd: Službeni glasnik, 2010, 576 s. ISBN 978-86-519-0474-8. [102] MARKOVIĆ, Ratko; SRDIĆ, Milutin. Ustavi i ustavna dokumenta socijalističke Jugoslavije, 1942-1988. Beograd: Naučna knj, 1989, 337 s. ISBN 86-23-05022-3. [103] MARZO MAGNO, Alessandro. La guerra dei dieci anni. Milano: Net, 2005, 559 s. ISBN 8851522448. [104] MASARYK, Tomáš Garrigue. Nová Evropa: stanovisko slovanské. Praha: Gustav Dubský, 1920, 223 s. [105] MESIĆ, Stjepan. The demise of Yugoslavia: a political memoir. Budapest: Central European University Press, 2004, 422 s. ISBN 963-9241-71-7. [106] MIHAJLOVIĆ, Kosta et al. Sukcesija i kontinuitet Savezne Republike Jugoslavije. Beograd: Institut za međunarodnu politiku i privredu, 2000, 151 s. ISBN 86-7067- 072-0. [107] МИЈАТОВИЋ, Бошко; ПОПОВИЋ, Драгољуб; САМАРЏИЋ, Слободан. Заједница Србије и Црне Горе: предлог уставне реконструкције СР Југославије. Београд; Смедеревска Паланка: Центар за либерално-демократске студије, 2000, 48 s. (tj. MIJATOVIĆ, B.; POPOVIĆ, D.; SAMARDŽIĆ, S. Zajednica Srbije i Crne Gore: predlog ustavne rekonstrukcije SR Jugoslavije. Beograd; Smederevska Palanka: Centar za liberalno-demokratske studije, 2000, 48 s.) [108] MOLEK, Pavel. Politická práva. Praha: Wolters Kluwer, 2014, 613 s. ISBN 978-80- 7478-502-3. [109] MRÁZEK, Josef. Dokumenty ke studiu mezinárodního práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2005, 444 s. ISBN 8086898083.

189 [110] НИЦОВИЋ, Јанко. Уставни развој Југославије. Књ. 1, Уставни развој "прве" Југославије. Београд: Ирва инвестиције, 2013, 262 s. ISBN 978-86-89643-01-5. (tj. NICOVIĆ, Janko. Ustavni razvoj Jugoslavije. Knj. 1, Ustavni razvoj "prve" Jugoslavije. Beograd: Irva investicije, 2013, 262 s. ISBN 978-86-89643-01-5.) [111] НИЦОВИЋ, Јанко. Уставни развој Југославије. Књ. 2, Уставни развој "друге" Југославије. Београд: Ирва инвестиције, 2013, 481 s. ISBN 978-86-89643-02-2. (tj. NICOVIĆ, Janko. Ustavni razvoj Jugoslavije. Knj. 2, Ustavni razvoj "druge" Jugoslavije. Beograd: Irva investicije, 2013, 481 s. ISBN 978-86-89643-02-2.) [112] НИЦОВИЋ, Јанко. Уставни развој Југославије. Књ. 3, Устав Савезне Републике Југославије и Уставна повеља државне заједнице Србија и Црна Гора. Београд: Ирва инвестиције, 2013, 204 s. ISBN 978-86-89643-03-9. (tj. NICOVIĆ, Janko. Ustavni razvoj Jugoslavije. Knj. 3, Ustav Savezne Republike Jugoslavije i Ustavna povelja državne zajednice Srbija i Crna Gora. Beograd: Irva investicije, 2013, 204 s. ISBN 978-86-89643-03-9.) [113] NIKOLIĆ, Kosta; PETROVIĆ, Vladimir. Od mira do rata: Januar-mart 1991. Beograd: Institut za savremenu istoriju, 2011, 475 s. ISBN 978-86-7403-157-5. [114] NIKOLIĆ, Kosta; PETROVIĆ, Vladimir. Rat u Sloveniji: jun-jul 1991. Beograd: Institut za savremenu istoriju, 2012, 371 s. ISBN 978-86-7403-166-7. [115] НИКОЛИЋ, Павле. Од распада до безнађа и наде: сведочанство о једном времену. Београд: "Филип Вишњић", 1997, 307 s. (tj. NIKOLIĆ, Pavle. Od raspada do beznađa i nade: svedočanstvo o jednom vremenu. Beograd: "Filip Višnjić", 1997, 307 s. ISBN 86-7363-181-5.) [116] NOVAK, Antun. Byl jsem ve službách Tita. Praha: Mír, 1951, 75 s. [117] OSTOJIĆ, Stevo. Naše godine: Nova Jugoslavija s naslovnih strana 1943-1983. Zagreb: Vjesnikova Press Agencija, 1983, 522 s. [118] PAVLÍČEK, Václav et al. Transformace ústavních systémů zemí střední a východní Evropy: sborník statí a texty ústav. Praha: Vodnář, 2001. sv. 3. [119] PELIKÁN, Jan et al. Dějiny Srbska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005, 670 s. ISBN 80-7106-671-0. [120] PELIKÁN, Jan. Jugoslávie a pražské jaro. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2008, 377 s. ISBN 978-80-7308-220-8. [121] PELIKÁN, Jan. Jugoslávie a východní blok 1953-1958. Praha: Karolinum, 2001, 401 s. ISBN 80-246-0186-9.

190 [122] PELIKÁN, Jan; TEJCHMAN, Miroslav. Dějiny Jugoslávie: (1918-1991). Praha: Karolinum, 1994, 89 s. ISBN 80-7066-939-X. [123] ПЕТКОВИЋ, Александар; ЂУРОВИЋ, Драгољуб. Скупштина СФРЈ. Београд: Секретаријат за информације Скупштине СФРЈ, 1978, 84 s. (tj. PETKOVIĆ, Aleksandar; ĐUROVIĆ, Dragoljub. Skupština SFRJ. Beograd: Sekretarijat za informacije Skupštine SFRJ, 1978, 84 s.) [124] ПЕТРОВИЋ, Радивоје. Распад и рат. Ниш: Просвета, 1995, 150 s. (tj. PETROVIĆ, Radivoje. Rat i raspad. Niš: Prosveta, 1995, 150 s. ISBN 86-7455-220- X.) [125] PETRUF, Pavol. Československá zahraničná politika 1945-1992: (vybrané udalosti a fakty v dátumoch). Bratislava: Prodama, 2007, 541 s. ISBN 9788096978205. [126] PIRJEVEC, Jože. Jugoslávie 1918-1992: vznik, vývoj a rozpad Karadjordjevićovy a Titovy Jugoslávie. Vyd. 1. Praha: Argo, 2000, 537 s. Dějiny Evropy; sv. 1. ISBN 80-7203-277-1. [127] PIRJEVEC, Jože. Le guerre jugoslave: 1991-1999. Torino: Einaudi, 2001, 748 s. ISBN 978-88-06-18138-3. [128] POPOV, Nebojša (ed.). Srpska strana rata: trauma i katarza u istorijskom pamćenju. Beograd: Republika, 1996, 832 s. [129] POPOVIĆ, Dragoljub et al. Ustavno pravo: (prvi deo materijala za pripremanje ispita). Beograd: Pravni fakultet Univerziteta Union, 2007, 126 s. [130] POPOVIĆ, Dragoljub. Short essays on Serbian constitutional problems. Belgrade: Center for Serbian studies, 1997, 42 s. [131] PRIBIĆEVIĆ, Branko; MARKOVIĆ, Milenko; PALIGORIĆ, Ljubomir. Autonomisti u radničkom pokretu. Beograd: Inst. za izučavanje radničkog pokreta, 1968, 487 s. [132] RADAN, Peter. The Break-up of Yugoslavia and International Law. London, New York: Routledge, 2002, 278 s. ISBN 0415253527. [133] RADELJIĆ, Branislav. Europe and the collapse of Yugoslavia: the role of non-state actors and European diplomacy. London: I.B. Tauris, 2012, 255 s. ISBN 9781848859890. [134] REGNER, Václav (ed.). Svět 1972: ročenka. Praha: Svoboda, 1974, s. 147. [135] REPE, Božo (ed.). Viri o demokratizaciji in osamosvojitvi Slovenije. Del 1, Opozicija in oblast. Ljubljana: Arhivsko društvo Slovenije, 2002, 243 s. ISBN 961-6143-15-8.

191 [136] RIEGL, Martin. Proměny politické mapy po roce 1945. Praha: Grada, 2013, 238 s. ISBN 978-80-247-4111-6. [137] RICHTER, Clemens. Collapsed States: Perspektiven nach dem Wegfall von Staatlichkeit: Zugleich ein Beitrag zu den Grundlagen des Selbstbestimmungsrechts der Völker und zur Struktur des völkerrechtlichen Staatsbegriffs. 1. Aufl. Baden- Baden: Nomos, 2011, 314 s. ISBN 9783832962036. [138] ROTBERG, R. I. Failed States, Collapsed States, Weak States: Causes and Indicators. N.J.: Princeton University Press, 2003, 354 s. ISBN 0815775725. [139] RYCHLÍK, Jan. Češi a Slováci ve 20. století: spolupráce a konflikty 1914-1992. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2012, 677 s. ISBN 978-80-7429-133-3. [140] SACCO, Joe. Bezpečná zóna Goražde: válka ve východní Bosně 1992-95. Praha: BB/art, 2007, 227 s. ISBN 978-80-7381-145-7. [141] SACCO, Joe. Šíbr: příběh ze Sarajeva. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB/art, 2009, 109 s. ISBN 978-80-7381-497-7. [142] SEIDL-HOHENVELDERN, Ignaz. Mezinárodní právo veřejné. Praha: ASPI, 2006, 417 s. ISBN 80-7357-178-1. [143] SIKIMIĆ, Borislav. Odbrana u ustavnom sistemu SFRJ. Beograd: Vojnoizdavački zavod, 1985, 250 s. [144] SLÁDEČEK, Vladimír. Ústava České republiky: komentář. Praha: C. H. Beck, 2016, 1301 s. ISBN 978-80-7400-590-9. [145] SLAVNIĆ, Ljiljana. Federalizam i ustavnosudska funkcija - slučaj Jugoslavije: pravna studija sa uporedno-pravnim elementima. Beograd: Partenon, 2000, 296 s. [146] SMERDEL, Branko; SOKOL, Smiljko. Ustavno pravo. 4. neizmijenjeno izdanje. Zagreb: Narodne novine, 2009, 513 s. ISBN 978-953-234-131-7. [147] SOVINSKÝ, Jaroslav. Státní hranice Československa a České republiky. Praha: Všehrd, 2005, 310 s. ISBN 80-85305-42-9. [148] STEFANOVIĆ, Jovan. Ustavno pravo FNR Jugoslavije i komparativno. 2. prerad. i nadop. izd. Zagreb: Školska knjiga, 1956, 455 s. [149] STEIN, Eric. Česko-Slovensko: konflikt, roztržka, rozpad. Praha: Academia, 2000, 371 s. ISBN 80-200-0752-0. [150] STEWART, William Histaspas. Concepts of federalism. Lanham: University Press of America, 1984, 239 s. ISBN 0819142174. [151] STRMISKA, Maxmilián et al. Politické strany moderní Evropy: analýza stranicko- politických systémů. Praha: Portál, 2005, 727 s. ISBN 80-7367-038-0.

192 [152] STROBL, Majda; KRISTAN, Ivan; RIBIČIČ, Ciril. Ustavno pravo SFR Jugoslavije. Ljubljana: Pravna fakulteta v Ljubljani: Dopisna delavska univerza Univerzum, 1981, 484 s. [153] Struktura in notranja organizacija skupščine SFRJ, Predsedatva SFRJ, Zveznega izvršnega sveta in drugih organov federacije. Beograd: Univerzum, 1978, 83 s. [154] SUNDHAUSSEN, Holm. Jugoslawien und seine Nachfolgestaaten 1943–2011. Eine ungewöhnliche Geschichte des Gewöhnlichen. Wien; Köln; Weimar: Böhlau, 2012, 567 s. ISBN 978-3-205-78831-7. [155] SZPAK, Agnieszka. Fenomen „państw upadłych" w świetle prawa międzynarodowego. Toruń: Dom organizatora, 2014, 285 s. ISBN 9788372857699. [156] ŠESTÁK, Miroslav et al. Dějiny jihoslovanských zemí. 2. vyd. Praha: Lidové noviny, 2009, 758 s. ISBN 978-80-7106-375-9. [157] ŠTĚPÁNEK, Václav. Jugoslávie - Srbsko - Kosovo: kosovská otázka ve 20. století. Brno: Masarykova univerzita, 2011, 471 s. ISBN 978-80-210-5476-9. [158] TEICHOVA, Alice; MATIS, Herbert; PÁTEK, Jaroslav. Economic Change and the National Question in Twentieth-Century Europe. Cambridge: Cambridge University Press, 2000, 433 s. ISBN 9780511497148. [159] TEJCHMAN, Miroslav et al. Sovětizace východní Evropy: země střední a jihovýchodní Evropy v letech 1944-1948. Praha: Historický ústav, 1995, 283 s. ISBN 80-85268-45-0. [160] TEJCHMAN, Miroslav. Balkán ve válce a v revoluci: 1939-1945. 1. vyd. V Praze: Karolinum, 2008, 768 s. ISBN 978-80-246-1374-1. [161] TEJCHMAN, Miroslav. Balkánský fašismus: fašistické hnutí a organizace v zemích jihovýchodní Evropy. Praha: Academia, 1989, 86 s. [162] TEJCHMAN, Miroslav; HRADEČNÝ, Pavel; ŠESTÁK, Miroslav; HLADKÝ, Ladislav. Historické souvislosti rozpadu Jugoslávie. Praha: HÚ AV ČR, 1996, 255 s. ISBN 80-85268-58-2. [163] TEJCHMAN, Miroslav; LITERA, Bohuslav. Moskva a socialistické země na Balkáně 1964-1989: vnější a vnitřní aspekty vývoje a rozpadu sovětského bloku na Balkáně. Praha: Historický ústav, 2009, 186 s. ISBN 978-80-7286-142-2. [164] THOMAS, Nigel; MIKULAN, Krunoslav. Válka v Jugoslávii: Slovinsko a Chorvatsko 1991-95. Praha: Grada, 2009, 64 s. ISBN 978-80-247-2876-6. [165] TITO, Josip Broz. Jugoslavenska revolucija i socijalizam. Sv. 1. Zagreb: Globus, 1982, 433 s.

193 [166] TITO, Josip Broz. Jugoslavenska revolucija i socijalizam. Sv. 2. Zagreb: Globus, 1982, 563 s. [167] TITO, Josip Broz. Boj za osvobození Jugoslavie: Články a řeči z boje za osvobození národa: 1941-1945. Praha: Svoboda, 1946, 282 s. [168] TITO, Josip Broz. Nastanak i razvoj Narodnoj fronta i Socijalističkog saveza radnog naroda Jugoslavije. Sarajevo: Svjetlost, 1981, 633 s. [169] TITO, Josip Broz. O nacionalismu a internacionalismu: Projev na slavn. shrom. Slovin. ak. věd a umění... v Lublani 16. listopadu 1948. Beograd: Jugoslav. knjiga, 1948, 8 s. [170] ТИТО, Јосип Броз. Одговори: изабрани интервјуи 1944-1976. Београд: Српска књижевна задруга, 1977, 364 s. (tj. TITO, Josip Broz. Odgovori: Izabrani intervjui 1944-1976. Beograd: Srpska književna zadruga, 1977, 364 s.) [171] TITO, Josip Broz. Sixty Years of Revolutionary Struggle of the League of Communists of Yugoslavia. Belgrade: Socialist Thought and Practice, 1981, 65 s. [172] TITO, Josip Broz; TRGO, Fabijan. Tito‘s Historical Decisions 1941-1945. Beograd: Narodna armija, 1980, 198 s. [173] ТОНЕ, Ференц. Извештај Председништва СФРЈ о стању и проблемима унутрашње и спољне политике. Београд: Служба за послове информисања и информативно-документалистичке послове, 1987, 124 s. (tj. TONE, Ferenc. Izveštaj Predsedništva SFRJ o stanju i problemima unutrašnje i spoljne politike. Beograd: Služba za poslove informisanja i informativno, Dokumentalističke poslove, 1987, 124 s.) [174] TUĐMAN, Franjo. Dejinný údel národov: vybrané texty. Bratislava: Veda, 2000, 463 s. ISBN 80-224-0610-4. [175] Ustav Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije: sa amandmanima I do XLVIII: i ustavnim zakonima za sprovođenje Ustava SFRJ i amandmana: registar pojmova. Beograd: Poslovna politika, 1989, 343 s. [176] Устав Републике Србије. Београд: Службени гласник Републике Србије, 1990, 168 s. ISBN 86-7549-003-8. (tj. Ustav Republike Srbije. Beograd: Službeni glasnik Republike Srbije, 1990, 168 s. ISBN 86-7549-003-8.) [177] Устав СР Србије; Устав САП Војводине; Устав САП Косова: са уставним законима за спровођење устава. Београд: Службени лист СФРЈ, 1974, 576 s. (tj. Ustav SR Srbije; Ustav SAP Vojvodine; Ustav SAP Kosova: sa ustavnim zakonima za sprovođenje ustava. Beograd: Službeni list SFRJ, 1974, 576 s.)

194 [178] Ústavní soud ČSFR: sbírka usnesení a nálezů. Praha: Linde, 2011, 104 s. ISBN 978- 80-7201-834-5. [179] ВАСОВИЋ, Милорад. Историја Пљеваља. Пљевља: Општина Пљевља, 2009, s. 471. ISBN 978-9940-512-03-3. (tj. VASOVIĆ, Milorad. Istorija Pljevlja. Pljevlja: Opština Pljevlja, 2009, s. 471. ISBN 978-9940-512-03-3.) [180] ВУЧИЋ, Оливера; ПЕТРОВ, Владан; СИМОВИЋ, Дарко. Уставни судови бивших југословенских република: теорија, норма, пракса. Београд: Досије студио, 2010, 420 s. (tj. VUČIĆ, Olivera; PETROV, Vladan; SIMOVIĆ, Darko. Ustavni sudovi bivših jugoslovenskih republika: teorija, norma, praksa. Beograd: Dosije, 2010, 420 s. ISBN 9788660470258.) [181] Vznik samostatného československého a jugoslávského státu v roce 1918: (sborník prací z vědeckého zasedání československo - jugoslávské historické komise v Praze 12. - 14. 10. 1987). Brno: Ústav slavistiky ČSAV, 1990, 193 s. [182] WEBER, Max. Wirtschaft und Gesellschaft: Grundriss der verstehenden Soziologie. Tübingen: J. C. B. Mohr, 1980, 945 s. ISBN 3165385211. [183] WUESCHT, Johann. Jugoslawien und das Dritte Reich. Eine dokumentierte Geschichte der deutsch-jugoslawischen Beziehungen von 1933 bis 1945. Stuttgart: Seewald Verlag, 1969, 359 s. [184] ZARTMAN, William. Collapsed States: The Disintegration and Restoration of Legitimate Authority. Boulder: Lynne Rienner Publishers, 1995, 303 s. ISBN 1555875181. [185] ZDOBINSKÝ, Stanislav et al. Československá ústava. Praha: Panorama, 1987, s. 63- 69. [186] ZDOBINSKÝ, Stanislav et al. Ústavní systémy socialistických zemí: kniha pracovníků právnické fak. Univ. Karlovy a Moskevské st. univ. Praha: Panorama, 1988, 479 s. [187] ZEJDOVÁ, Marie; HEJNÁ, Hildegarda. Přehled publikační činnosti učitelů právnické fakulty UJEP Brno za rok 1981. Brno: Ústřední knihovna právnické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, 1982, s. 6. [188] ZUPANČIČ, B. M. et al. Pravni memorandum: Proces proti Borštnerju, Tasiču, Zavrlu in Janši. Ljubljana: Časopis za Kritiko znanosti, 1989, s. 78-81.

195 A.2 Články a příspěvky v knize a sbornících

[189] ANTIĆ, Miljenko. Teorija nadmoći i rat na teritoriju bivše Jugoslavije (1991.-1995.). Politicka Misao: Croatian Political Science Review. 2004, roč. 41, č. 2, s. 121. [190] ANTONIĆ, Slobodan. Da li je konfederacija mogla spasiti Jugoslaviju? Sociologički pregled. 1994, roč. XXVIII, č. 2, s. 269. [191] BALAŠ, Vladimír. Secese (ústavněprávní a mezinárodní aspekty). Právník. 1998, č. 4, s. 253. [192] BÍLKOVÁ, Veronika: Nevina či vina? Případ Gotovina. Trestněprávní revue. 2014, č. 3, s. 61-65.]. [193] BLAGOJEVIĆ, Anita. O ulozi ustavnih sudova postkomunističkih europskih država u tranziciji prema demokraciji. In: BAČIĆ, Arsen ed. Ustavi i demokracija - Strani utjecaji i domaći odgovori. Zagreb: Hrvatska akademija znanosti i umjetnosti, Znanstveno vijeće za državnu upravu, pravosuđe i vladavinu prava, 2012, s. 273 [194] BLAHOŽ, Josef. Několik námětů k modelu ústavního soudnictví ČSSR a ČSR. Právník. 1969, č. 5, s. 353. [195] BOGUSZAK, J. Montesquieho therie dělby moci, její význam a osudy. Právník, 1955, č. 4, s. 209. [196] CABADA, Ladislav. Byla Titova Jugoslávie totalitním státem?. In: Totalitarismus. Interdisciplinární pohled. Plzeň: Fakulta filozofická Západočeské univerzity v Plzni, 2005, s. 42-54. [197] DENICH, Bette. Dismembering Yugoslavia: Nationalist Ideologies and the Symbolic Revival of Genocide. American Ethnologist. 1994-05, roč. 21, č. 2, s. 367-390. [198] DIKSHIT, Ramesh D. Geography and Federalism. Annals of the Association of American Geographers. 1971-03, roč. 61, č. 1, s. 97-115. [199] DJORDJEVIĆ, Jovan. Povšechný význam ústavy FNRJ. Právník. 1947, roč. 84, č. 3, s. 76. [200] DJORDJEVIC, Jovan. Remarks on the Yugoslav Model of Federalism. Publius. 1975, roč. 5, č. 2, s. 77 a 81. [201] DJORDJEVIĆ, Jovan. The First Constitutional Amendments. The New Yugoslav Law. 1967, roč. 18, č. 1-4, s. 3. [202] DORFF, Robert H. Federalism in Eastern Europe: Part of the Solution or Part of the Problem? Publius. 1994, roč. 24, č. 2, s. 99-114.

196 [203] DRAGOVIĆ-SOSO, Jasna. Rethinking Yugoslavia: Serbian Intellectuals and the 'National Question' in Historical Perspective. Contemporary European History. 2004-05, roč. 13, č. 2, s. 170-184. [204] FILIP, Jan. K otázce povahy federalismu v Jugoslávii. Právník. 1983, roč. 122, č. 3. s. 285-302. [205] FILIP, Zdeněk. Jugoslávská ústava – ústava fašistického státu. Právník. 1953, roč. 92, s. 402. [206] GARIĆ, S. Hospodárská reforma v SFRJ. Právný obzor. 1990, č. 6, s. 512. [207] GRAHAM, Malbone W. Jr. The "Dictatorship" in Yugoslavia. The American Political Science Review. 1929-05, roč. 23, č. 2, s. 449-459. [208] GRDEŠIĆ, Marko. Javno mnijenje, radnička klasa i raspad Jugoslavije. Revija za Sociologiju. 2013-08, roč. 43, č. 2, s. 177-179. [209] H. F. A. Jugoslavia in transition. Foreign Affairs, 1935-10, roč. 14, č. 1, s. 160-162. [210] HÁCHA, Emil. Nové obecní zákonodárství v Prusku. In: Pocta k šedesátým narozeninám dr. Jiřího Hoetzla. Bratislava: Právnická fakulta University Komenského, 1934, s. 296 an. [211] HASANI, Enver. Constitutionalism in Kosova and the Relationship between Constitutional Justice and the Supreme Court. In: HASANI, Enver; PACZOLAY, Péter; RIEGNER, Michael (eds.). Constitutional justice in Southeast Europe: constitutional courts in Kosovo, Serbia, Albania and Hungary between ordinary judiciaries and the European Court of Human Rights. Baden-Baden: Nomos, 2012, s. 58. [212] HASANI, Enver. The Evolution of The Succession Process in Former Yugoslavia. Thomas Jefferson Law Review. 2006-10-01, roč. 29, s. 111-150. [213] HAYDEN, Robert M. Yugoslavia's Collapse: National Suicide with Foreign Assistance. Economic and Political Weekly. 1994-07-04, roč. 27, č. 27, s. 1377-1382. [214] HLADKÝ, Ladislav. Bosna a Hercegovina v období před vznikem občanské války. Slovanský přehled. 1995, roč. 80, č. 3, s. 249-268. [215] HLADKÝ, Ladislav. Sedm desetiletí existence československého a jugoslávského státu. In: KUČEROVÁ, Stanislava (eds.). Idea Československa a střední Evropa: Sborník příspěvků z konference konané k 75. výročí 28. října 1918 v Brně a v Martině ve dnech 28. - 30. října 1993, [Česko-Slovenský výbor, Helsinské občanské shromáždění České republiky, Český svaz vědeckotechnických společností ... aj.]. Brno: Doplněk, 1994, s. 122-134.

197 [216] HLADKÝ, Ladislav. Slovinci a habsburská monarchie (1848-1918). Slovanské historické studie. 2005, č. 30, s. 126. [217] HLADKÝ, Ladislav. Slovinci a jugoslávská krize. (K vývoji politických událostí na Slovinsku od poloviny 80. let do 15. ledna 1992.). Slovanský přehled. 1992, roč. 78, č. 4, s. 396-410. [218] HOWARD, Michael W. Market Socialism and Political Pluralism: Theoretical Reflections on Yugoslavia. Studies in East European Thought. 2001-12, roč. 53, č. 4, s. 307-328. [219] Chorvatsko. Slovanský přehled. 1996, roč. 82, č. 1, s. 36n. [220] CHROBÁK, Tomáš. Diktatura krále Alexandra a československá diplomacie (1929- 1931). Slovanský přehled. 2008, roč. 94, č. 1, s. 81-91. [221] IVANIŠEVIĆ, Alojz. Historické pozadí války v Bosně. Střední Evropa. Revue pro středoevropskou kulturu a politiku. 1993, roč. 9, č. 30, s. 67-76. [222] JERAJ, Mateja. Komunistična partija, Antifašistična fronta žensk in uresničevanje ženske enakopravnosti v Sloveniji (1943-1953). Arhivi. 2003, roč. 26, č. 1, s. 166. [223] JOVIĆ, Dejan. Europa i raspad Jugoslavije. Politicka Misao: Croatian Political Science Review. 2013, roč. 50, č. 1, s. 211-213. [224] KARDELJ, Edvard. On the Law on Peoples Committees. The New Yugoslav Law. 1952, roč. 3, separate booklet, s. 13-22. [225] KARDELJ, Edvard. On the Principles of the Preliminary Draft of the New Constitution of Socialist Yugoslavia. The New Yugoslav Law. 1962, roč. 13, č. 3-4, s. 3. [226] KATZ, Vera. Platforma o budućoj jugoslavenskoj zajednici (Plan Izetbegović – Gligorov), Pogled iz bosanskohercegovačke perspektive. Prilozi. 2013, roč. 42, s. 208-209. [227] KOLEJKA, Josef. Idea jugoslávství ("jugoslavenstvo"). Slovanský přehled. 1968, roč. 54, č. 1, s. 55-60. [228] KOLUMBER, David. Aspetti giuridici della autoritaria democrazia cecoslovacca alla luce dello sviluppo dell´Italia fascista. In: Scientia Nobilitat Studies II. Łask: Scientia Nobilitat, 2015, s. 4-18. [229] KOLUMBER, David. Česko-Slovenská republika (1938–1939). In: Tauchen, Jaromír; Schelle, Karel. Encyklopedie českých právních dějin. I. svazek. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2015, s. 796-810.

198 [230] KOLUMBER, David. Fašizační tendence v právním vývoji druhé Československé republiky. In: TAUCHEN, Jaromír; SCHELLE, Karel. Odraz německého národního socialismu ve třicátých letech v Československu a ve státech střední Evropy. (Sborník z kolokvia). Ostrava: KEY Publishing, 2013, s. 128-129. [231] KOLUMBER, David. Federalismus a dezintegrační proces v podmínkách druhé Československé republiky. In: Tauchen, Jaromír; Schelle, Karel. Období nesvobody. Ostrava: KEY Publishing, 2014, s. 24-36. [232] KOLUMBER, David. Nástin ústavního vývoje Slovinska. In: Sborník příspěvků Mezinárodní Masarykovy konference pro doktorandy a mladé vědecké pracovníky 2013. Hradec Králové: MAGNANIMITAS, 2013, s. 3063-3071. [233] KOLUMBER, David. Povaha poválečné Jugoslávie z hlediska státovědného. In: Mezinárodní vědecká konference oblasti práva a právních věd – Právní ROZPRAVY 2015. Hradec Králové: MAGNANIMITAS, 2015, s. 248-251. [234] KOLUMBER, David. Rozpad Československa a Jugoslávie v komparativním pohledu. In: Dny práva 2012 – Days of Law 2012. Brno: Masarykova univerzita, 2013, s. 418-437. [235] KOLUMBER, David. Šestojanuárská diktatura a její vliv na ústavní vývoj Jugoslávie. In: Sborník příspěvků Mezinárodní Masarykovy konference pro doktorandy a mladé vědecké pracovníky 2014. Hradec Králové: MAGNANIMITAS, 2014, s. 2625-2634, 10 s. ISBN 978-80-87952-07-8. [236] KOSSUTITCH, August. The Croatian Problem. Royal Institute of International Affairs. 1933-01, roč. 12, č. 1, s. 79-106. [237] КРЧИНСКИ, Блаже. Бадинтер у Уставном суду Македоније - Novum или Requiem. Зборник радова Правног факултета у Новом Саду. 2011, год. 45, бр. 551-564 (tj. KRČINSKI, Blaže. Badinter u Ustavnom sudu Makedonije - novum ili requiem. Zbornik radova Pravnog fakulteta. 2011, roč. 45, br. 2, s. 551-564.) [238] KRISTAN, Ivan. Degradacija suverenosti SR Slovenije (Ob spremembi ustave SFRJ). In: Zbornik znanstvenih razprav Pravne fakultete Univerze v Ljubljani. Ljubljana: PF UL, 1989, s. 111-130. [239] KRISTAN, Ivan. Dozorevanje samozavesti slovenskega naroda. Sodobnost. 1989, roč. 37, č. 11, s. 1005-1007. [240] KRISTAN, Ivan. Dvodomni sistem v Jugoslaviji s posebnim poudarkom na razvoju Zbora narodov. In: Zbornik znanstvenih razprav Pravne fakultete Univerze v Ljubljani. Ljubljana: PF UL, 1970, s. 179-208.

199 [241] KRISTAN, Ivan. Federalizem in demokratični centralizem. Pravnik. 1990, č. 5-7, s. 217-225. [242] KRISTAN, Ivan. Federalizem v ustavnem sistemu nove Jugoslavije. Prispevki za zgodovino delavskega gibanja. 1982, s. 237-249. [243] KRISTAN, Ivan. Položaj republike (Slovenije) v federaciji. Sodobnost. 1987, roč. 35, č. 10, s. 881-886. [244] KRISTAN, Ivan. Samostojna Slovenija v federativni Jugoslaviji. Sodobnost. 1988, roč. 36, č. 6/7, s. 576-580. [245] KRISTAN, Ivan. Samoupravljanje in participacija v luči razvoja socializma. Teorija in praksa. 1977, č. 1-2, s. 148-151. [246] KRISTAN, Ivan. Samoupravljanje kot človekova pravica in svoboščina. In: Zbornik znanstvenih razprav Pravne fakultete Univerze v Ljubljani. Ljubljana: PF UL, 1972, s. 131-152. [247] KRISTAN, Ivan. Soustava ústavních soudů v Jugoslávii. Právník. 1991, roč. 103, č. 1, s. 44. [248] KRISTAN, Ivan. Suverenost slovenskega naroda v luči ustavnih sprememb. Suverenost slovenskega naroda. 1988, s. 74-89. [249] KRISTAN, Ivan. Ustavnopravni vidik razglasitve ZRJ. Delo. 1992-04-30, s. 2. [250] KUKÁNKOVÁ, Zlatuše. Dr. Josef Pluhař – kancléř a vyslanec řádu maltézských rytířů. K navázání diplomatických styků s Československem v roce 1939. Paginae historiae. 2005, roč. 13, s. 47-49. [251] LAKATOŠ, Michal. K otázce koncepce společensko-politického systému socialistického typu v jugoslávské ústavě z roku 1963. Právník. 1964, roč. 103, č. 3, s. 220-221. [252] LAMPE, John R. The Failure of the Yugoslav National Idea. Studies in East European Thought. 1994-06, roč. 46, č. 1/2, s. 69-89. [253] LENDVAI, Paul; PARCELL, Lis. Yugoslavia without Yugoslavs: The Roots of the Crisis. Royal Institute of International Affairs. 1991-04, roč. 67, č. 2, s. 251-261. [254] LEVY, Michele Frucht. “The Last Bullet for the Last Serb”: The Ustaša Genocide against Serbs: 1941-1945. In: CROWE, David M. (eds). Crimes of State Past and Present Government-Sponsored Atrocities and International Legal Responses. Hoboken: Taylor and Francis, 2013, s. 61. [255] MADDOX, William P. The Political Basis of Federation. The American Political Science Review. 1941-12, roč. 35, č. 6, s. 1120.

200 [256] MADDOX, William P. The Political Basis of Federation. The American Political Science Review. 1941-12, roč. 35, č. 6, s. 1120-1127. [257] Makedonie. Slovanský přehled. 1996, roč. 82, č. 1, s. 128. [258] MALENOVSKÝ, Jiří. Otazníky kosmického práva: Kosmický prostor. Letectví a kosmonautika. 1978, roč. 54, č. 22, s. 865-867. [259] MEDJAD, Karim. The Fate of the Yugoslav Model: A Case against Legal Conformity. The American Journal of Comparative Law. 2004, roč. 52, č. 1, s. 287- 319. [260] MENCER, Gejza. K mezinárodněprávním aspektům nové ústavy Jugoslávie. Časopis pro mezinárodní právo. 1963, roč. 7, s. 253. [261] MEŇSAGIN,Vladimír. Sovětská demokratičnost. Slovanský přehled. 1946, roč. 32., č. 1, s. 7. [262] Mezinárodní společenství a jugoslávská krize. Slovanský přehled. 1996, roč. 82, č. 1, s. 7. [263] MIŠOVIĆ, Miloš. Usta puna demokratije. Vreme. 1991-05-06, s. 17. [264] MULLERSON, Rein. The Continuity and Succession of States, by Reference to the Former USSR and Yugoslavia. The International and Comparative Law Quarterly. 1993-06, roč. 42, č. 3, s. 473-493. [265] NIKOLIĆ, Kosta. Mit o komunističkom jugoslovenstvu. Istorija 20. veka. 2011, roč. 29, br. 1, s. 9-26. [266] NIKOLIĆ, Kosta. Rat u Sloveniji 1991. Istorija 20. veka. 2011. roč. 29, br. 2, s. 9- 34. [267] NIKOLIĆ, Kosta. Slobodan Milošević i Franjo Tuđman o statusu Bosne i Hercegovine 1991. Istorija 20. veka. 2010, roč. 28, br. 3, s. 137-150. [268] NIKOLIĆ, Pavle. Rozpad Socialistické federativní republiky Jugoslávie a vytvoření nových států. Právník. 1994, roč. 133, č. 7, s. 649. [269] OETER, Stefan. The Kosovo Case – An Unfortunate Precedent. Zeitschrift für ausländisches öffentliches Recht und Völkerrecht. 2015, roč. 75, č. 1, s. 51-74. [270] PAUKOVIĆ, Davor. Posljednji kongres Saveza komunista Jugoslavije: uzroci, tijek i posljedice raspada. Suvremene teme. 2008, roč. 1, č. 1, s. 26. [271] PELIKÁN, Jan. Ante bellum aneb co předcházelo (k národnostním vztahům v Titově Jugoslávii). Přítomnost. Politika, ekonomie, ekologie, věda, umění. 1992, roč. 3, č. 8, s. 20-21.

201 [272] PELIKÁN, Jan. Národnostní otázka v Titově Jugoslávii. (Stručný přehled vývoje.). Slovanský přehled. 1992, roč. 78, č. 4, s. 371-385. [273] PIJADE, Moša. The Feat of the National Assembly. The New Yugoslav Law. 1950- 05, roč. 1, č. 1, s. 4. [274] Politická situace v Jugoslávii. Slovanský přehled. 1949, roč. 35, č. 1-2, s. 20-23. [275] POPOVIĆ, Nikola. Kada je počelo razbijanje SFRJ? In: KNEŽIĆ, Branislava et al. (eds.) 20 godina od razbijanja SFRJ. Beograd: Institut za uporedno pravo, 2011, s. 140. [276] PRIBICHEVICH, Stoyan. Yugoslavia in the Balkans and Central Europe. Royal Institute of International Affairs. 1945-10, roč. 21, č. 4, s. 448-458. [277] PRTINA, Srdjan. Přeměna Jugoslávské lidové armády na armádu srbskou. Mezinárodní vztahy. 2005, roč. 40, č. 4, s. 50-78. [278] RADAN, Peter. Secession and Constitutional Law in the Former Yugoslavia. University of Tasmania Law Review. 2001, roč. 20, č. 2, s. 181-204. [279] RADIĆ, Aleksandar. Jugoslovenska odbrana od Varšavskog pakta 1968. godine. Istorija 20. veka. 2006, č. 2, s. 87. [280] РАДОЈИЧИЋ, Мирјана. Међународни кривични трибунал за бившу Југославију - између кажњивости и исплативости ратног злочина. Политичка ревија. 2011, год. 10, бр. 4, s. 407-431. (tj. RADOJIČIĆ, Mirjana. Međunarodni krivični tribunal za bivšu Jugoslaviju - između kažnjivosti i isplativosti ratnog zločina. Politička revija. 2011, roč. 10, br. 4, s. 407-431.) [281] РАДУШКИ, Нада. Срби од конститутивног народа до националне мањине. Српска политичка мисао. 2012, бр. 2, s. 443-459. (tj. RADUŠKI, Nada. Srbi od konstitutivnog naroda do nacionalne manjine. Srpska politička misao. 2012, br. 2, s. 443-459.) [282] RAMET, Sabrina P. Views from Inside: Memoirs concerning the Yugoslav Breakup and War. Slavic Review. 2002, roč. 61, č. 3, s. 558-580. [283] ROUCEK, Joseph S. Resources of Yugoslavia. Economic Geography. 1933-10, roč. 9, č. 4, s. 413-425. [284] RUDOLF, Davorin. Jugoslavija: unitarna država ili federacija povijesne težnje srpskoga i hrvatskog naroda - jedan od uzroka raspada Jugoslavije. Collected Papers of the Faculty of Law in Split. 2009-06, roč. 46, č. 2, s. 290.

202 [285] RYCHLÍK, Jan. Počátek rozpadu Jugoslávie a vznik samostatného Slovinska. Porta Balkanica: časopis věnovaný zemím Balkánu a jihovýchodní Evropy. 2011, roč. 3, č. 1-2, s. 22-35. [286] SETON-WATSON, R. W. King Alexander's Assassination: Its Background and Effects. Royal Institute of International Affairs. 1935-01/02, roč. 14, č. 1, s. 20-47. [287] SETON-WATSON, R. W. The Yugoslav Dictatorship. Royal Institute of International Affairs. 1932-01, roč. 11, č. 1, s. 22-39. [288] SLAPAR, Janez. Priprave Teritorialne obrambe od oktobra 1990 do napada. Vojaška zgodovina. 2004-11, roč. 5, č. 2, s. 5-14. [289] СЛОВИЋ, Срђан. Дејтонски мировни споразум - историјска позадина, припрема и резултати. Баштина. 2011, бр. 31, s. 335-352. (tj. SLOVIĆ, Srđan. Dejtonski mirovni sporazum - istorijska pozadina, priprema i rezultati. Baština. 2011, br. 31, s. 335-352.) [290] Slovinsko. Slovanský přehled. 1996, roč. 82, s. 92-93. [291] Srbsko a Černá Hora. Slovanský přehled. 1996, roč. 82, č. 1, s. 24-25. [292] STAHN, Carsten. The Agreement on Succession Issues of the Former Socialist Federal Republic of Yugoslavia. The American Journal of International Law. 2002- 04, roč. 96, č. 2, s. 379-397. [293] STAHULJAK, Zrinka. The Violence of Neutrality-Translators in and of the War [Croatia, 1991-1992]. College Literature. 1999, roč. 26, č. 1, s. 34-51. [294] STARČEVIĆ, Veselin. Diktatura krále Alexandra v Jugoslávii 1929/31 a její charakter. Československý časopis historický. 1966, roč. 64, č. 1, s. 36-53. [295] STARČEVIĆ, Veselin. Od sjednocení k Vidovdanské ústavě. (K otázce státního zřízení Jugoslávie v letech 1918-1921). Slovanský přehled. 1968, roč. 54, č. 4, s. 273- 279. [296] STARČEVIĆ, Veselin. Ohlas nastolení diktatury krále Alexandra. Slovanský přehled. 1979, roč. 65, č. 6, s. 483-491. [297] STARČEVIĆ, Veselin. Vznik Jugoslávie 1918. Slovanský přehled. 1968, roč. 54, č. 1, s. 13-25. [298] STAVRIANOS, L. S. The Balkan Federation Movement. A Neglected Aspect. The American Historical Review. 1942-10, roč. 48, č. 1, s. 30-51. [299] STEFANOVIĆ, Jovan. The Relationship between the Federation and the Peoples Republics under the New Federal Constitutional Law. The New Yugoslav Law. 1952, roč. 3, č. 3-4, s. 19-24.

203 [300] STOJKOV, Todor. Vliv hospodářské krize na modifikace režimu monarchodiktatury v Jugoslávii. Slovanský přehled. 1970, roč. 56, č. 4, s. 259-266. [301] STOKES, Gale et al. Instant History: Understanding the Wars of Yugoslav Succession. Slavic Review. 1996, roč. 55, č. 1, s. 136-160. [302] ŠNUDERL, Maks. Sovereignty According to the Constitutional Law. The New Yugoslav Law. 1952, roč. 4, č. 1-2, s. 18-19. [303] ŠTĚPÁNEK, Václav. Rozpad Jugoslávie: Kosovo na začátku i na konci. Mezinárodní politika. 2011, roč. 35, č. 5, s. 11-14. [304] ŠUTOVIĆ, Milojica. Samoopredeljenje naroda i raspad Jugoslavije. Kultura polisa. 2011, roč. 8, č. 15, s. 59-60. [305] ШУТОВИЋ, Милојица. Словеначка „Цестна афера“: трагање аутономијом и пунолетством нације. Баштина, 2010, бр. 28, s. 315-322. (tj. ŠUTOVIĆ, Milojica. Slovenačka 'cestna afera' - traganje za autonomijom i punoletstvom nacije. Baština. 2010, br. 28, s. 315-322.) [306] TEJCHMAN, Miroslav. Britská politika v Jugoslávii a vojenský převrat z 27. 3. 1941. Slovanský přehled. 1981, roč. 67, č. 3, s. 261-269. [307] TEJCHMAN, Miroslav. Československo-jugoslávské vztahy v letech druhé světové války. Slovanské historické studie. 1984, roč. 14, s. 84-120. [308] TEJCHMAN, Miroslav. Kořeny nenávisti. (Z dějin chorvatsko-srbských vztahů.). Slovanský přehled. 1992, roč. 78, č. 4, s. 386-395. [309] TEJCHMAN, Miroslav. Národnostní rozpory na území bývalé Jugoslávie v letech druhé světové války. Historický obzor. Časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie. 1994, roč. 5, č. 7-8, s. 162-170. [310] TEJCHMAN, Miroslav. Občanská válka v Jugoslávii 1941-1945. Dějiny a současnost. Kulturně historická revue. 1994, roč. 16, č. 3, s. 16-20. [311] TEJCHMAN, Miroslav. Ozbrojené síly republik bývalé Jugoslávie. Slovanský přehled. 1996, roč. 82, č. 1, s. 151-154. [312] TEJCHMAN, Miroslav. Vznik a zánik Jugoslávie. Historický obzor. Časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie. 1998, roč. 9, č. 3-4, s. 64-71. [313] The Structure of the Federal People's Republic of Yugoslavia. The New Yugoslav Law. 1952, roč. 3, č. 3-4, s. 53. [314] Titův případ zrady. Slovanský přehled. 1951, roč. 37, s. 421-422. [315] TOMASIC, Dinko. Constitutional Changes in Yugoslavia. Political Science Quarterly. 1940-12, roč. 55, č. 4, s. 582-593.

204 [316] TOMAŠIĆ, Dinko. Reconstruction in Central Europe. The American Political Science Review. 1943-10, roč. 37, č. 5, s. 888-903. [317] VALIČ, Andreja. Zločiny spáchané komunistickými režimy – případové studie jednotlivých států: Slovinsko. In: SVOBODA, David (ed.). Zločiny komunistických režimů: sborník z mezinárodní konference: pohled historiků a právních expertů. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2011, s. 213. [318] VUKAS, Budislav; FABIJANIĆ GAGRO, Sandra. Pravnopovijesne i međunarodnopravne odrednice (dez)integracijskih procesa država sljednica SFRJ. Collected Papers of the Faculty of Law in Split. 2011-09, roč. 48, č. 3, s. 591. [319] VUKAS, Budislav; FABIJANIĆ GAGRO, Sandra. Pravnopovijesne i međunarodnopravne odrednice (dez)integracijskih procesa država sljednica SFRJ. Collected Papers of the Faculty of Law in Split. 2011-09, roč. 48, č. 3, s. 591. [320] WELLER, Marc. The International Response to the Dissolution of the Socialist Federal Republic of Yugoslavia. The American Journal of International Law. 1992- 07, roč. 86, č. 3, s. 569-607. [321] WEYR, František. Ústavní vývoj československý v roce 1938: Právně-historický fragment. Časopis pro právní a státní vědu. 1946, roč. 27, s. 20-36. [322] ZEC, Miodrag; RADONJIĆ, Ognjen. Ekonomski model socijalističke Jugoslavije: saga o autodestrukciji. Sociologija. 2012, roč. 54, č. 4, s. 717-719.

B Elektronické prameny

B.1 Knižní díla

[323] DRNOVŠEK, Janez. Escape from Hell [online]. [1996], [cit. 2012-04-13]. Dostupné z: http://www2.gov.si/up-rs/2002-2007/jd- ang.nsf/dokumentiweb/B5A34F307B78C440C1256FB200358E5D?OpenDocument. [324] GÓMEZ SERRANO, Laureano. El control constitucional en Colombia: evolución histórica [online]. Bucaramanga: UNAB, 2001 [cit. 2016-05-28], 271 s. ISBN 9589682197. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=oJ4w8IuUlfMC. [325] HERACLIDES, Alexis; DIALLA, Ada. Humanitarian intervention in the long nineteenth century: Setting the precedent [online]. Manchester: Manchester University Press, 2015 [cit. 2016-05-28], 272 s. ISBN 978-0-7190-8990-9. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=g8Y9CgAAQBAJ.

205 [326] Hronologija narodnooslobodilačkog rata 1941-1945 [online]. Beograd: Vojnoizdavački zavod, 1964 [cit. 2014-11-12], s. 577. Dostupné z: http://www.znaci.net/00001/53.pdf. [327] CHESTERMAN, Simon. Just War Or Just Peace?: Humanitarian Intervention and International Law [online]. Oxford: Oxford University Press, 2002 [cit. 2016-05-28], 328 s. ISBN 978-0199257997. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=DNUPcfTOIJEC. [328] JELLINEK, Georg. Allgemeine Staatslehre. 3. vyd. Berlin: Verlag von O. Häring, 1914, 884 s. Dostupné z: https://archive.org/stream/allgemeinestaats00jelliala. [329] KARARACH, George; OTIENO, Raphael O. Economic Management in a Hyperinflationary Environment: The Political Economy of Zimbabwe, 1980-2008 [online]. Oxford: Oxford University Press, 2016 [cit. 2016-05-28], 592 s. ISBN 019106470X. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=NHByCwAAQBAJ. [330] KOZUB, Kazimierz. Politycy z pierwszych stron gazet [online]. Warszawa: Iskry, 1973 [cit. 2016-05-28], s. 301. Dostupné z: books.google.cz/books?id=_TUjAAAAMAAJ. [331] LANGLEY, Lester D. The Banana Wars [online]. Wilmington: Scholarly Resources, 2002 [cit. 2016-05-28], 265 s. ISBN 0842050469. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=AQV4AAAAQBAJ. [332] MACFARLANE, Neil. Intervention in Contemporary World Politics [online]. Abingdon: Routledge, 2013 [cit. 2016-05-28], 96 s. ISBN 1299699634. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=Et4_E6mMt6wC. [333] MACHIAVELLI, Niccolò. Il principe. Firenze: Felice Le Monnier, 1857, s. 5 (73). Dostupné z: https://catalog.hathitrust.org/Record/008676766. [334] MONTESQUIEU, Charles Louis de Secondat. The Spirit of the Laws [online]. Cambridge: Cambridge University Press, 1989 [cit. 2016-05-20], 757 s. ISBN 0521369746. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=__F8xEX8uw8C. [335] NIOX, Gustave. Expédition du Mexique, 1861-1867; récit politique & militaire [online]. Paris: J. Dumaine, 1874 [cit. 2016-05-28], 770 s. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=HP1YAAAAMAAJ. [336] O‘CONNELL, Daniel Patrick. The Law of State Succession [online]. Cambridge: Cambridge University Press, 2015 [cit. 2016-05-28], 466 s. ISBN 1107594693. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=4le2CgAAQBAJ.

206 [337] PAHLAVI, Mohammed Reza. The Shah's story [online]. London: Michael Joseph, 1980 [cit. 2016-05-28], 239 s. ISBN 0718119444. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=jrjCAAAAIAAJ.

B.2 Články a příspěvky

[338] Deklaracija o nazivu i položaju hrvatskog književnog jezika [online]. 1967 [cit. 2016- 05-28]. Dostupné z: http://ihjj.hr/iz-povijesti/deklaracija-o-nazivu-i-polozaju- hrvatskog-knjizevnog-jezika/50/. [339] 1514 (XV) Declaration on the Granting of Independence to Colonial Countries and Peoples [online]. 1960-12-14 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.un.org/en/ga/search/view_doc.asp?symbol=A/RES/1514(XV). [340] Accord de Novi Sad [online]. 1954 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.axl.cefan.ulaval.ca/europe/Accord-Novi_Sad1954.htm. [341] Admission of the State whose application is contained in document A/47/876- S/25147 to membership in the United Nations [online]. 1993-04-08 [cit. 2014-08-21]. Dostupné z: http://www.un.org/documents/ga/res/47/a47r225.htm. [342] BALÍK, Stanislav. Totalitní a autoritativní režimy. In: Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity C 54/2007 [online]. 2007, s. 42 [cit. 2015-05-31]. Dostupné z: https://digilib.phil.muni.cz/bitstream/handle/11222.digilib/102299/C_Historica_54- 2007-1_5.pdf. [343] BAROŠ, Jiří. Koncept státu: jak jej chápat, jak jej vymezit? Časopis pro politiku a mezinárodní vztahy [online]. 2009-01-13 [cit. 2016-04-11]. Dostupné z: http://www.globalpolitics.cz/clanky/koncept-statu. [344] BICIC, Eros. Nasce, isolata, la nuova Jugoslavia. Corriere della Sera [online]. 1992- 04-28 [cit. 2015-06-05]. Dostupné z: http://archiviostorico.corriere.it/1992/aprile/28/nasce_isolata_nuova_Jugoslavia_co_ 0_92042811105.shtml. [345] BLOOM, Solomon F. The „Withering Away“ of the State. Journal of the History of Ideas. 1946-01, roč. 7, č. 1, s. 114. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/2707273. [346] BULLEN, Roger. France and the Problem of Intervention in Spain, 1834-1836. The Historical Journal [online]. 1977-06 [cit. 2016, roč. 20, č. 2, s. 369. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/2638537.

207 [347] Constitution Day: Some amazing facts on the Constitution of India. Indiatoday [online]. 2015-11-26 [cit. 2015-12-12] Dostupné z: http://indiatoday.intoday.in/education/story/constitution-day/1/531739.html. [348] CRAVEN, Matthew. The European Community Arbitration Commission on Yugoslavia. British Yearbook of International Law [online]. 1995 [cit. 2015-05-22], roč. 66, č. 1, s. 336. Dostupné z: http://eprints.soas.ac.uk/2572/1/Badinter%20Commission.pdf. [349] Česká republika uznala nezávislost Kosova [online]. 2008-05-21 [cit. 2016-05-29]. Dostupné z: http://www.vlada.cz/cz/media-centrum/aktualne/ceska-republika-uznala- nezavislost-kosova-35465/. [350] DAHLMAN, Carl; Ó TUATHAIL, Gearóid. The legacy of ethnic cleansing: The international community and the returns process in post-Dayton Bosnia– Herzegovina. Political Geography [online]. 2005 [cit. 2015-03-23], roč. 24, č. 5, s. 586. Dostupné z: http://dx.doi.org.ezproxy.muni.cz/10.1016/j.polgeo.2005.01.007. [351] DAVOR, Marijan. Jugoslavenska narodna armija - važnija obilježja. Polemos: časopis za interdisciplinarna istraživanja rata i mira [online]. 2006-06-17 [cit. 2015- 06-15], roč. 9, č. 17, s. 29. Dostupné z: http://hrcak.srce.hr/file/26479. [352] DAVOR. Marijan. “Jedinstvo” – Posljednji ustroj JNA. Polemos: časopis za interdisciplinarna istraživanja rata i mira [online]. 2003-12 [cit. 2013-12-25], roč. 6, č. 11-12, s. 25. Dostupné z: http://hrcak.srce.hr/file/4445. [353] DRAGOJLO, Sasa. Belgrade Court to Divide Up Tito’s Property. Balkaninsight [online]. 2015-12-17 [cit. 2016-01-20]. Dostupné z: http://www.balkaninsight.com/en/article/belgrade-court-to-divide-up-tito-s-property- 12-16-2015. [354] ELAZAR, Daniel. Althusius and Federalism as Grand Design [online]. 2001 [cit. 2012-11-18]. Dostupné z: http://www.jcpa.org/dje/articles2/althus-fed.htm. [355] Eslovenia se mantiene firme. El Tiempo [online]. 1991-06-30 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.eltiempo.com/archivo/documento/MAM-155919. [356] FAZ: Prvi evrokovanec s Titovo zvezdo. RTVSlo.si [online]. 2011-03-29 [cit. 2016- 05-28]. Dostupné z: http://www.rtvslo.si/slovenija/faz-prvi-evrokovanec-s-titovo- zvezdo/254141.) [357] FERNÁNDEZ DE CÓRDOBA, Sanz. 100km Altitude Boundary for Astronautics [online]. 2012-05-25 [cit. 2014-09-09]. Dostupné z: http://www.fai.org/icare- records/100km-altitude-boundary-for-astronautics.

208 [358] FLERE, Sergej. Da li je Titova država bila totalitarna?. Političke perspektive: Časopis za istraživanje politike [online]. 2012-09 [cit. 2016-03-02], č. 2, s. 7-21. Dostupné z: https://www.fpzg.unizg.hr/_download/repository/Politicke-perspektive- 5.pdf. [359] FØLLESDAL, Andreas. Federalism. Stanford Encyclopedia of Philosophy [online], 2003 [cit. 2016-03-01]. Dostupné z: http://plato.stanford.edu/entries/federalism/. [360] GEDDERT, Jeremy Seth. Beyond Strict Justice: Hugo Grotius on Punishment and Natural Right(s). Review of Politics [online]. 2014-09, roč. 76, č. 4, s. 571. Dostupné z: http://journals.cambridge.org/article_S0034670514000576. [361] Govor Slobodana Miloševića na Gazimestanu 1989. Godine. Печат [online]. 2011- 06-30 [cit. 2013-12-17]. Dostupné z: http://www.pecat.co.rs/2011/06/govor- slobodana-milosevica-na-gazimestanu-1989-godine/. [362] GREEN, L. C. La "Debellatio" nel Diritto Internazionale. International Affairs [online]. 1949-07 [cit. 2016-05-28], roč. 25, č. 3, s. 336. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/3016685. [363] GROSSMAN, Zoltán. From Wounded Knee to Syria: A Century of U. S. Military Interventions [online]. 2014 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://academic.evergreen.edu/g/grossmaz/interventions.html. [364] Historical outline of the federalisation of Belgium [online]. c2016 [cit. 2016-03-05]. Dostupné z: http://www.belgium.be/en/about_belgium/country/history/belgium_from_1830/form ation_federal_state. [365] Initial Indictment [online]. 2002-08-23 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/bobetko/ind/en/bob-ii020826-e.pdf. [366] International Conference on the Former Yugoslavia Documentation on the Arbitration Commission under the UN/EC (Geneva) Conference: Advisory Opinions Nos. 11-15 of the Arbitration Commission. International Legal Materials [online]. 1993-11 [cit. 2015-02-02], roč. 32, č. 6, s. 1587-1588. Dostupné z: www.jstor.org/stable/20693872. [367] Istorija parlamentarizma u BiH [online]. c2015 [cit. 2015-11-20]. Dostupné z: https://www.parlament.ba/istorija/default.aspx?id=27842&langTag=bs-BA&pril=b. [368] Izbrisani [online]. c2013 [cit. 2016-04-04]. Dostupné z: http://www.amnesty.si/izbrisani.

209 [369] Kardelj je zahteval 'čiščenje'. 24ur.com [online]. 2005-05-31 [cit. 2009-09-23]. Dostupné z: http://www.24ur.com/novice/slovenija/kardelj-je-zahteval-ciscenje.html. [370] KOLUMBER, David. Stručný přehled a srovnání ústavního soudnictví v Jugoslávii a v Československu. In: Dny práva 2013 – Days of Law 2013: Část VII. Soudy a soudnictví v historickém kontextu [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2014 [cit. 2015-12-30], s. VII-156-VII-174. Dostupné z: https://www.law.muni.cz/sborniky/dny_prava_2012/files/rozpad/KolumberDavid.pdf [371] KORDIĆ, Snježana. Plurizentrische Sprachen, Ausbausprachen, Abstandsprachen und die Serbokroatistik. Zeitschrift für Balkanologie [online]. 2009, roč. 45, č. 2, s. 213. Dostupné z: http://www.zeitschrift-fuer- balkanologie.de/index.php/zfb/article/download/203/203. [372] LEŠNIK, Avgust. The Development of the Communist Movement in Yugoslavia during the Comintern Period. The International Newsletter of Communist Studies Online [online]. 2005 [cit. 2015-05-12], roč. 11, č. 18, s. 38-59. Dostupné z: http://newsletter.icsap.de/home/data/pdf/INCS_18_ONLINE.pdf. [373] MCALLISTER, Georgina. Decentralisation through the Lens of the Failed State. Civil Wars [online]. 2002 [cit. 2015-05-28], roč. 5, č. 2, s. 131-132. Dostupné z: http://www.tandfonline.com/doi/abs/10.1080/13698240208402505. [374] Меморандум Српске академије наука и уметности [online]. 1986 [cit. 2015-05- 15]. Dostupné z: http://www.hic.hr/images/domovinski-rat/Memorandum- SANU.pdf. (tj. Memorandum Srpske akademije nauka i umetnosti [online]. 1986 [cit. 2015-05-15]. Dostupné z: http://www.hic.hr/images/domovinski-rat/Memorandum- SANU.pdf.) [375] Mozaik Vremena. Radio-televizija Srbije [online]. 2014-04-26 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.rts.rs/page/radio/sr/story/23/radio-beograd- 1/1581463/mozaik-vremena.html. [376] NAGAN, Winston P.; HADDAD, Aitza. Sovereignty in Theory and Practice. San Diego International Law Journal [online]. 2011 [cit. 2016-03-25], č. 2, s. 435-452. Dostupné z: http://scholarship.law.ufl.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1303&context=facultypub. [377] NEAL, Warner Fred. Yugoslav Communist Theory. American Slavic and East European Review [online]. 1960-02 [cit. 2015-05-25], roč. 19, č. 1, s. 52. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/3000874.

210 [378] Nova Revija [online]. 1987 [cit. 2014-03-02], roč. 6, č. 57. Dostupné z: http://www.rtvslo.si/files/novice/nr_57.pdf. [379] Novosadski dogovor [online]. c2016 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://ihjj.hr/iz- povijesti/novosadski-dogovor/70/. [380] Observers [online]. 2010-2011 [cit. 2013-02-23]. Dostupné z: http://www.oic- oci.org/page_detail.asp?p_id=179 [381] Osobnost vládní vlámské strany věří v zánik Belgie do roku 2025. České noviny [online]. 2016-01-08 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/osobnost-vladni-vlamske-strany-veri-v-zanik- belgie-do-roku-2025/1300456. [382] PEJIĆ, Nenad. Bogić Bogićević: Čovjek koji je rekao "ne". Radio Slobodna Evropa [online]. 2008-02-27 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.slobodnaevropa.org/a/1045338.html. [383] PELLET, Alain. The Opinions of the Badinter Arbitration Committee. A Second Breath for the Self-Determination of Peoples. European Journal of International Law [online]. 1992 [cit. 2013-06-09], roč. 3, č. 1, s. 178-185. Dostupné z: http://ejil.org/pdfs/3/1/1175.pdf. [384] PETITFILS, Jean-Christian. Mort de Louis XIV: «Je m'en vais, mais l'État demeurera toujours». Figarovox [online]. 2015-09-01 [cit. 2016-05-05]. Dostupné z: http://www.lefigaro.fr/vox/histoire/2015/09/01/31005-20150901ARTFIG00273- mort-de-louis-xiv-je-m-en-vais-mais-l-etat-demeurera-toujours.php. [385] Prije 13 godina umro je prvi predsjednik RH dr. Franjo Tuđman. Magazin Plus [online]. 2012-12-10 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.magazinplus.eu/prije-13-godina-umro-je-prvi-predsjednik-rh-dr-franjo- tudman/. [386] RAČKI, Franjo. Jugoslovjenstvo. Pozor [online]. 1860-10-31 [cit. 2016-05-29], roč. 1, č. 27, s. 1. Dostupné z: http://dnc.nsk.hr/DataServices/ImageView.aspx?id=175ae9db-bbea-4b43-bc8c- 449d97b17166. [387] RADIVOJŠA, Branislav. Amandmani nisu zaustavili podele. Politika [online]. 2001- 03-28 [cit. 2003-03-28]. Dostupné z: http://web.archive.org/web/20030328093214/http://www.politika.co.yu/2001/0328/0 1_22a.htm.

211 [388] RAGAZZI, Mario. Conference on Yugoslavia Arbitration Commission: Opinions on Questions Arising from the Dissolution of Yugoslavia. International Legal Materials [online]. 1992-11 [cit. 2016-05-28], roč. 31, č. 6, s. 1488. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/20693759. [389] REINHARTZ, Dennis. The Nationalism of Milovan Djilas. Modern Age [online]. 1985 [cit. 2015-09-10], roč. 29, č. 3, s. 233-240. Dostupné z: https://isistatic.org/journal-archive/ma/29_03/reinhartz.pdf. [390] Rozpadne se Belgie po československém vzoru? Český rozhlas [online]. 2010-05-03 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/cro6/stop/_zprava/728399. [391] SADR recognitions [online]. 2013 [cit. 2013-11-25]. Dostupné z: http://www.wshrw.org/en/reconocimientos-de-la-rasd/. [392] SAYED, Rahman. Federalism and the Interim Constitution in the Sudan. Online News and Analyses [online]. 2006-05-16 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://english.farajat.net/archives/2343. [393] Secretary-General Presents His Annual Report To General Assembly [online]. 1999- 09-20 [cit. 2015-11-14]. Dostupné z: http://www.un.org/press/en/1999/19990920.sgsm7136.html. [394] SEPIC, Dragovan. The Question of Yugoslav Union in 1918. Journal of Contemporary History [online] 1968-10, roč. 3, č. 4, s. 29-30. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/259849. [395] SHERIDAN, Mary Beth. Libya declares liberation with an Islamic tone. The Washington Post [online]. 2011-10-23 [cit. 2015-08-29]. Dostupné z: https://www.washingtonpost.com/world/middle_east/libya-declares-liberation-with- an-islamic-tone/2011/10/23/gIQA4VsbAM_story.html. [396] SI AS 223 Vlada Republike Slovenije, 1945-1992 (Fond) [online]. 1992 [cit. 2016- 05-28]. Dostupné z: http://arsq.gov.si/Query/detail.aspx?ID=23367. [397] Sinopsis artículo 2 [online]. 2005-06 [cit. 2013-11-11]. Dostupné z: http://www.congreso.es/consti/constitucion/indice/sinopsis/sinopsis.jsp?art=2&tipo= 2. [398] STEHLE, Hansjakob. A Talk with Milovan Djilas. Encounter [online]. 1967-06 [cit. 2015-09-10], roč. 28, č. 6, s. 63. Dostupné z: https://www.unz.org/Pub/Encounter- 1967jun-00062. [399] Šetření jmenování a přidělení soudců Vrchního soudu v Praze. Právnické fórum [online]. 2011-09-16 [cit. 2015-06-05]. Dostupné z:

212 http://www.pravnickeforum.cz/novinky/detail/4069-setreni-ministerstva- spravedlnosti-prokazalo-zakonnost-jmenovani-a/. [400] Testament Josipa Broza Tita – Karađorđevo 1979 [online]. 1979 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.index.hr/forum/97/povijest/tema/326406/testament-josipa- broza-tita--karadjordjevo-1979-godine-by-vjenceslav-cencic.aspx?p=3. [401] The Gettysburg Address [online]. c2015 [cit. 2015-07-08]. Dostupné z: http://www.abrahamlincolnonline.org/lincoln/speeches/gettysburg.htm. [402] The International Court of Justice: Regional instruments in the context of the former Yugoslavia [online]. 2009 [cit. 2015-09-18], s. 162 (5). Dostupné z: http://www.icj- cij.org/docket/files/141/15048.pdf. [403] TÜRK, Danilo. Recognition of States: A Comment. European Journal of International Law [online]. 1993 [cit. 2014-12-30], roč. 4, č. 1, s. 68. Dostupné z: http://www.ejil.org/pdfs/4/1/1227.pdf. [404] URBAN, George; DJILAS, Milovan. A Conversation with Milovan Djilas. Encounter [online]. 1979-12 [cit. 2015-09-16], roč. 53, č. 6, s. 29. Dostupné z: https://www.unz.org/Pub/Encounter-1979dec-00010. [405] VAN WINGEN, John; TILLEMA, Herbert K. British Military Intervention after World War II: Militance in a Second-Rank Power. Journal of Peace Research [online]. 1980 [cit. 2016-05-28], roč. 17, č. 4, s. 294. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/424467. [406] VLAŠIĆ, Tajana. Naletjeli smo na klip u kojem Franjo Tuđman jako hvali Tita i kaže da je zaslužan za hrvatsku samostalnost. Telegram [online]. 2015-05-20 [cit. 2015-09-30]. Dostupné z: http://www.telegram.hr/politika-kriminal/naletjeli-smo-na- klip-u-kojem-tudman-iznimno-hvali-tita-i-kaze-da-je-zasluzan-za-hrvatsku- samostalnost/. [407] Völkerrechtssubjekt "Deutsches Reich" [online]. 2015-06-30 [cit. 2015-07-23]. Dostupné z: https://www.bundestag.de/presse/hib/2015_06/-/380964. [408] VRHNIKA – POSTOJNA [online]. 2009 [cit. 2012-11-22]. Dostupné z: http://www.dars.si/Dokumenti/Obstojece_AC_in_HC/A1_sentilj_-_Srmin_126.aspx. [409] VURUŠIĆ, Vlado. 'Nisam pozvan u Knin, no pobjedu mi ne mogu uzeti'. Jutarni list [online]. 2008-08-02 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.jutarnji.hr/arhiva/nisam-pozvan-u-knin-no-pobjedu-mi-ne-mogu- uzeti/3881943/.

213 [410] WEILERT, A. Katarina. Germany, Legal Status after World War II. In: Max Planck Encyclopedia of Public International Law [online]. 2013-01 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://opil.ouplaw.com/view/10.1093/law:epil/9780199231690/law- 9780199231690-e1045. [411] Zgodovina SLS [online]. c2013 [cit. 2014-11-18]. Dostupné z: http://www.sls.si/o- stranki/zgodovina/. [412] ZONTA, Sabina. Se spomnite, kdo je žugal Miloševiću? RTV SLO [online]. 2008-04- 19 [cit. 2015-10-02]. Dostupné z: http://www.rtvslo.si/kje-so/se-spomnite-kdo-je- zugal-milosevicu/86458.

B.3 Kvalifikační práce

[413] BAROŠ, Jiří. Ke zdrojům politické kategorie státu [online]. Brno, 2007 [cit. 2016- 05-18], s. 20. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce Ondřej Císař Dostupné z: http://is.muni.cz/th/61269/fss_m/. [414] ŠIMÁČKOVÁ, Kateřina. Daně a právní stát [online]. Brno, 2007 [cit. 2016-05-19], s. 44 a 75. Disertační práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce Jan Svatoň Dostupné z: http://is.muni.cz/th/29538/pravf_d/. [415] ŠTĚPÁNEK, Václav. Kosovská otázka v socialistické Jugoslávii [online]. 2010 [cit. 2012-11-11]. Habilitační spis. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Dostupné z: https://is.muni.cz/do/rect/habilitace/1421/stepanek/habilitace/Kosovska_otazka_v_so cialistike_Jugoslavii.pdf.

C Právní předpisy a tisky zákonodárných sborů

C.1 Československé, české a slovenské předpisy a tisky

[416] Ústavní zák. č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky, do účinnosti úst. zák. 100/1990 Sb. [417] Ústavní zák. č. 143/1968 Sb., o československé federaci, ve znění úst. zák. č. 50/1975 Sb. [418] Ústavní zákon č. 81/1990 Sb., o změně názvu Československé socialistické republiky, ve znění do účinnosti úst. zák. č. 101/1990 Sb.

214 [419] Ústavní zákon č. 101/1990 Sb., o změně názvu Československé federativní republiky, v původním znění. [420] Ústavní zákon č. 460/1992 Sb., Ústava Slovenskej republiky. [421] Sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 249/1993 Sb. [422] Tisk Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky č. 82: Zpráva vlády České a Slovenské Federativní Republiky o současné situaci ve státoprávním uspřádání ČSFR vzhledem ke stavu přípravy ústavních zákonů o novém rozdělení působnosti ústavních zákonů pro přípravu na rozdělení státu [online]. 1992-09-09 [cit. 2008-03-15]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1992fs/tisky/t0082_00.htm. [423] Sněmovní tisk 496: Návrh z. o nutnosti dodržování závazných norem mezinár. práva [online]. 2008-04-24 [cit. 2014-02-01]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=5&T=496.

C.2 Bosensko-hercegovské předpisy a tisky

[424] Ustav Bosne i Hercegovine [online]. 1995 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.ccbh.ba/public/down/USTAV_BOSNE_I_HERCEGOVINE_bos.pdf.

C.3 Černohorské předpisy a tisky

[425] Ustav Crne Gore [online]. 2006 [cit. 2015-05-15]. Dostupné z: http://www.skupstina.me/images/dokumenti/ustav-crne-gore.pdf.

C.4 Chorvatské předpisy a tisky

[426] Odluka o raspisivanju izbora za zastupnike u Sabor Socijalističke Republike Hrvatske [online]. 1990-02-23 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://narodne- novine.nn.hr/clanci/sluzbeni/252535.html. [427] Odluka o proglašenju Amandmana LXIV. do LXXV. na Ustav Socijalističke Republike Hrvatske [online]. 1990-07-25 [cit. 2014-12-29]. Dostupné z: http://narodne-novine.nn.hr/clanci/sluzbeni/253048.html. [428] Odluka o razrješenju člana Predsjedništva Socijalističke Federativne Republike Jugoslavije iz Republike Hrvatske [online]. 1990-08-24 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://narodne-novine.nn.hr/clanci/sluzbeni/1990_08_34_679.html.

215 [429] Ustav Republike Hrvatske [online]. 1990-12-22 [cit. 2014-09-22]. Dostupné z: http://narodne-novine.nn.hr/clanci/sluzbeni/1990_12_56_1092.html. [430] Rezolucija o zaštiti Ustavnog poretka Republike Hrvatske [online]. 1991-02-21 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://narodne-novine.nn.hr/clanci/sluzbeni/253800.html. [431] Rezoluciju o prihvaćanju postupka za razdruživanje SFRJ i o mogućem udruživanju u savez suverenih republika [online]. 1991-02-21 [cit. 2016-03-04]. Dostupné z: http://narodne-novine.nn.hr/clanci/sluzbeni/253799.html. [432] Ustavna odluka o suverenosti i samostalnosti Republike Hrvatske [online]. 1991-06- 25 [cit. 2016-03-11]. Dostupné z: http://narodne- novine.nn.hr/clanci/sluzbeni/1991_06_31_872.html. [433] Odluka [online]. 1991-10-08 [cit. 2015-10-28]. Dostupné z: http://narodne- novine.nn.hr/clanci/sluzbeni/1991_10_53_1265.html. [434] Deklaracija o osudi uhićenja i umorstva Andrije Hebranga [online]. 1992-02-14 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://narodne- novine.nn.hr/clanci/sluzbeni/1992_02_9_141.html.

C.5 Jugoslávské předpisy a tisky

[435] Prvodecembarski akt – Proklamovanje Kraljevstva Srba, Hrvata i Slovenaca (Adresa Narodnog vijeća Slovenaca, Hrvata i Srba i Odgovor prestolonaslednika Aleksandra, 1. decembar 1918) [online]. 1918-12-01 [cit. 2012-04-17]. Dostupné z: http://www.arhivyu.gov.rs/active/sr- latin/home/glavna_navigacija/leksikon_jugoslavije/konstitutivni_akti_jugoslavije/prv odecembarski_akt.html. [436] Deklaracija Drugog zasedanja Antifašističkog veća narodnog oslobođenja Jugoslavije, 29. novembar 1943 [online]. 1943-11-29 [cit. 2014-04-23]. Dostupné z: http://www.arhivyu.gov.rs/active/sr- latin/home/glavna_navigacija/leksikon_jugoslavije/konstitutivni_akti_jugoslavije/de klaracija_drugog_zasedanja_avnoja.html. [437] Rezolucija o proglašenju Antifašističkog veća narodnog oslobođenja Jugoslavije za Privremenu narodnu skupštinu Demokratske Federativne Jugoslavije, 10. avgust 1945 [online]. 1945-08-10 [cit. 2015-01-29]. Dostupné z: http://www.arhivyu.gov.rs/active/sr- latin/home/glavna_navigacija/leksikon_jugoslavije/konstitutivni_akti_jugoslavije/pro glasenje_avnoja_za_privremenu_narodnu_skupstinu.html.

216 [438] Deklaracija o proglašenju Federativne Narodne Republike Jugoslavije, 29. novembar 1945 [online]. 1945-11-29 [cit. 2015-04-15]. Dostupné z: http://www.arhivyu.gov.rs/active/sr- latin/home/glavna_navigacija/leksikon_jugoslavije/konstitutivni_akti_jugoslavije/de klaracija_o_proglasenju_fnrj.html. [439] Ustav Federativne Narodne Republike Jugoslavije, 31. januar 1946 [online]. 1946- 01-31 [cit. 2015-06-05]. Dostupné z: http://www.arhivyu.gov.rs/active/sr- latin/home/glavna_navigacija/leksikon_jugoslavije/konstitutivni_akti_jugoslavije/ust av_fnrj.html.

C.6 Slovinské předpisy a tisky

[440] Zakon o političnem združevanju (Uradni list SRS, št. 42/89) [online]. 1989-12-29 [cit. 2014-10-08]. Dostupné z: http://www.uradni-list.si/dl/vip_akti/1989-02- 2192.pdf. [441] Zakon o volitvah v skupščine (Uradni list SRS, št. 42/89) [online]. 1989-12-29 [cit. 2014-10-08]. Dostupné z: http://www.uradni-list.si/dl/vip_akti/1989-02-2188.pdf. [442] Ustavni amandmaji XCVI, XCVII, XCVIII k Ustavi Republike Slovenije (Uradni list RS, št. 35/90) [online]. 1990-10-05 [cit. 2014-10-08]. Dostupné z: http://www.uradni-list.si/dl/vip_akti/1990-02-1790.pdf. [443] Ustavni amandma XCIX k Ustavi Republike Slovenije (Uradni list RS, št. 7/91) [online]. 1991-02-22 [cit. 2014-10-08]. Dostupné z: http://www.uradni- list.si/dl/vip_akti/1991-02-0282.pdf. [444] Deklaracija o neodvisnosti (Uradni list RS, št. 1/91- I) [online]. 1991-06-25 [cit. 2014-10-08]. Dostupné z: http://www.uradni-list.si/dl/vip_akti/1991-01-0007.pdf. [445] Akt o izvolitvi delegacije Skupščine Republike Slovenije za sodelovanje v Skupščini SFRJ v pogajanjih za izvedbo postopka razdružitve dosedanje SFRJ, v pogajanjih o reševanju tekočih vprašanj in v dogovarjanju o morebitnem oblikovanju skupnosti suverenih držav na ozemlju dosedanje SFRJ (Uradni list RS, št. 8/91- I) [online]. 1991-07-31 [cit. 2014-10-08]. Dostupné z: http://www.uradni- list.si/dl/vip_akti/1991-01-0356.pdf.

217 C.7 Ostatní předpisy a tisky

[446] Agreement on Succession Issues [online]. 2001 [cit. 2016-03-31]. Dostupné z: https://treaties.un.org/doc/source/RecentTexts/29-1.pdf. [447] British North America Act 1867 [online]. 1867-03-29 [cit. 2016-05-26]. Dostupné z: http://www.legislation.gov.uk/ukpga/Vict/30-31/3/contents. [448] Bundesverfassung der Schweizerischen Eidgenossenschaft [online]. 1848-09-12 [cit. 2016-03-03]. Dostupné z: https://www.admin.ch/opc/de/classified- compilation/19995395/index.html. [449] California Law: Constitution [online]. 2015 [cit. 2015-07-09]. Dostupné z: http://www.legislature.ca.gov/port-const-toc.html. [450] Commonwealth of Australia Constitution Act [online]. 1900 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.austlii.edu.au/au/legis/cth/consol_act/coaca430/. [451] Constitución de 1824 [online]. 1824-10-04 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.cervantesvirtual.com/servlet/SirveObras/12148085130100492976402/ind ex.htm. [452] Constitución de 1864 [online]. 1864-04-22 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.cne.gob.ve/web/normativa_electoral/constitucion/indice.php. [453] Constitucion Nacional Argentina [online]. 1853 [cit. 2016-03-18]. Dostupné z: http://www.senado.gov.ar/deInteres. [454] Constitution du 1er octobre 1978 [online]. 1976-10-01 [cit. 2016-04-23]. Dostupné z: http://mjp.univ-perp.fr/constit/km1978.htm. [455] Constitution of Alabama 1901 [online]. 2015 [cit. 2016-04-18] Dostupné z: http://alisondb.legislature.state.al.us/alison/codeofalabama/constitution/1901/toc.htm. [456] Constitution of the Federated States of Micronesia [online]. 1979 [cit. 2015-08-28]. Dostupné z: http://fsmsupremecourt.org/fsm/constitution/index.htm. [457] Constitution of the United Arab Emirates [online]. 1971 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: https://www.constituteproject.org/constitution/United_Arab_Emirates_2004.pdf. [458] Constitution of the United States [online]. 1994 [cit. 2016-04-16]. Dostupné z: http://www.archives.gov/exhibits/charters/constitution_transcript.html. [459] Constitutional Bill of Nepal [online]. 2015 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.can.gov.np/downloads/b5974dee7486162e922dfec46027b1b5.pdf. [460] Die Verfassung des Deutschen Reiches [online]. 1919-08-11 [cit. 2013-04-08]. Dostupné z: http://www.jura.uni-

218 wuerzburg.de/fileadmin/02160100/Elektronische_Texte/Verfassungstexte/Die_Weim arer_Reichsverfassung.pdf.). [461] Ethiopia – Constitution [online]. 1994-12-08 [cit. 2016-03-04]. Dostupné z: http://www.wipo.int/edocs/lexdocs/laws/en/et/et007en.pdf. [462] Federation of Malaya Independence Act 1957 [online]. 1957-07-31 [cit. 2016-05- 28]. Dostupné z: http://www.legislation.gov.uk/ukpga/Eliz2/5-6/60/contents. [463] Federation of Saint Kitts and Nevis Constitutional Order of 1983 [online]. 1983 [cit. 2016-03-14]. Dostupné z: http://pdba.georgetown.edu/Constitutions/Kitts/kitts83.html. [464] Gesamte Rechtsvorschrift für Bundes-Verfassungsgesetz [online]. 2016-02-22 [cit. 2016-02-22]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/GeltendeFassung.wxe?Abfrage=Bundesnormen&Gesetzes nummer=10000138. [465] Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland [online]. 1949-05-23 [cit. 2016-05- 15]. Dostupné z: https://www.bundestag.de/grundgesetz. [466] Iraqi Constitution [online]. 2005 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.iraqinationality.gov.iq/attach/iraqi_constitution.pdf. [467] Louisiana Constitution of 1974 [online]. 2015 [cit. 2015-07-09]. Dostupné z: http://senate.legis.state.la.us/documents/constitution/. [468] Montevideo Convention on the Rights and Duties of States [online]. 1933-12-26 [cit. 2016-03-01]. Dostupné z: http://www.cfr.org/sovereignty/montevideo-convention- rights-duties-states/p15897. [469] Nigeria Independence Act 1960 [online]. 1960 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.legislation.gov.uk/ukpga/Eliz2/8-9/55. [470] Proclamação da República [online]. 1889 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.historiadobrasil.net/proclamacaodarepublica/. [471] Provisional Constitution [online]. 2012-08-01 [cit. 2013-01-24]. Dostupné z: http://unpos.unmissions.org/LinkClick.aspx?fileticket=RkJTOSpoMME=. [472] Rezoluce Rady bezpečnosti Organizace spojených národů č. 662; S/RES/662(1990) [online]. 1990 [cit. 2013-03-01]. Dostupné z: http://www.un.org/en/ga/search/view_doc.asp?symbol=S/RES/662(1990). [473] The Constitution of India [online]. 2009 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://indiacode.nic.in/coiweb/welcome.html.

219 [474] The Constitution of Pakistan [online]. 1973-04-12 [cit. 2016-03-03]. Dostupné z: http://www.na.gov.pk/uploads/documents/1333523681_951.pdf. [475] The Constitution of the United States also, a document entitled „The Constitution of the Confederate States,“ arranged in parallel columns, with the differences indicated, for convenient reference and comparison [online]. Columbus: J. Walter & Co, 1863 [cit. 2011-05-14]. Dostupné z: http://fax.libs.uga.edu/ccsus/1f/confederate_constitution.pdf. [476] The Transitional Constitution of the Republic of South Sudan, 2011 [online]. 2011 [cit. 2016-02-22]. Dostupné z: http://www.sudantribune.com/IMG/pdf/The_Draft_Transitional_Constitution_of_the _ROSS2-2.pdf. [477] Резолюция III Всероссийского съезда Советов рабочих, солдатских и крестьянских депутатов "О федеральных учреждениях Российской Республики" [online]. 1918-01 [cit. 2014-10-10]. Dostupné z: http://constitution.garant.ru/history/act1600-1918/5321/.

D Soudní rozhodnutí

D.1 Rakouská soudní rozhodnutí

[478] OGH – Beschluß, 4Ob2304/96v [online]. 1996-12-17 [cit. 2016-05-29]. Dostupné z: https://www.ris.bka.gv.at/Dokument.wxe?Abfrage=Justiz&Dokumentnummer=JJT_ 19961217_OGH0002_0040OB02304_96V0000_000.

D.2 Bosensko-hercegovská soudní rozhodnutí

[479] Rozhodnutí Ústavního soudu Bosny a Hercegoviny ze dne 22. prosince 1997, sp. zn. U-7/97. In: Odluka Ustavnog suda Bosne i Hercegovine, br. U-7/97 [online]. 1997-12-22 [cit. 2015-03-23]. Dostupné z: http://www.ustavnisud.ba/dokumenti/_bs/u-7-97-12105.pdf. [480] Částečné rozhodnutí Ústavního soudu Bosny a Hercegoviny ze dne 1. července 2000, sp. zn. U-5/98. In: Djelimična odluka Ustavnog suda Bosne i Hercegovine, br. U- 5/98 [online]. 2000-07-01 [cit. 2015-03-23]. Dostupné z: http://www.ustavnisud.ba/dokumenti/_bs/u-5-98-12209.pdf.

220 [481] Plenární rozhodnutí Ústavního soudu Bosny a Hercegoviny, sp. zn. AP-2678/06. In: Odluka o dopustivosti i meritumu, br. AP-2678/06 [online]. 2006-09-29 [cit. 2015- 03-23]. Dostupné z: http://www.ustavnisud.ba/dokumenti/_bs/AP-2678-06- 114344.pdf.

D.3 Československá, česká a slovenská soudní rozhodnutí

[482] Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 1928, č. j. 23573/28. [483] Usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1993, sp. zn. II. ÚS 75/93. [484] Nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 43/93. [485] Usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 1995, sp. zn. II. ÚS 86/95. [486] Usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. II. ÚS 480/01. [487] Nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. II. ÚS 284/04. [488] Nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 1/08 [489] Nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 19/08. ASPI. [490] Nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. I.ÚS 3026/07. [491] Nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 18/07. [492] Nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10. [493] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 7 As 66/2010. [494] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 3 As 106/2013. [495] Usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2798/14.

D.4 Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

[496] Rozhodnutí Velkého senátu ESLP „Sejdić a Finci proti Bosně a Hercegovině“ ze dne 22. prosince 2009, stížnosti č. 27996/06 a 34836/06. In: Case of Sejdić and Finci v. Bosnia and Herzegovina – Judgment [online]. 2009-12-22 [cit. 2015-03-23]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-96491. [497] Rozhodnutí Velkého senátu ESLP „Kurić et al. proti Slovinsku“ ze dne 26. června 2012, stížnost č. 26828/06. In: Case of Kurić and others v. Slovenia – Judgment [online]. 2012-06-26 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://hudoc.echr.coe.int/eng?i=001-141899.

221 D.5 Rozhodnutí a stanoviska Mezinárodního soudního dvora

[498] Advisory Opinion of 16 October 1975 [online]. 1975-10-16 [cit. 2016-03-05]. Dostupné z: http://www.icj-cij.org/docket/files/61/6195.pdf. [499] Judgment of 30 June 1995 [online]. 1995-06-30 [cit. 2016-03-20]. Dostupné z: http://www.icj-cij.org/docket/files/84/6949.pdf. [500] Judgment of 25 September 1997 [online]. 1997 [cit. 2015-07-29]. Dostupné z: http://www.icj-cij.org/docket/files/92/7375.pdf.

D.6 Slovinská soudní rozhodnutí

[501] Rozhodnutí Ústavního soudu Republiky Slovinsko ze dne 3. dubna 2003, sp. zn. U-I- 246/02. In: Odločitev [online]. 2003-04-03 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z: http://odlocitve.us-rs.si/sl/odlocitev/US22240. [502] Rozhodnutí Ústavního soudu Republiky Slovinsko ze dne 3. října 2011, sp. zn. U-I- 109/10. In: Odločitev [online]. 2011-10-03 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z: odlocitve.us-rs.si/sl/odlocitev/US29564. [503] Rozhodnutí Ústavního soudu Republiky Slovinsko ze dne 10. prosince 1992, sp. zn. U-I-69/92. In: Odločitev [online]. 1992-12-10 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z: odlocitve.us-rs.si/sl/odlocitev/US16217. [504] Rozhodnutí Ústavního soudu Republiky Slovinsko ze dne 4. února 1999, sp. zn. U-I- 284/94. In: Odločitev [online]. 1999-02-04 [cit. 2016-03-21]. Dostupné z: http://odlocitve.us-rs.si/sl/odlocitev/US19309.

D.7 Soudní rozhodnutí USA

[505] Supreme Court. December, 1868: Texas v. White et al., 74 U. S. 700 [online]. 1868- 12 [cit. 2016-04-22]. Dostupné z: http://openjurist.org/74/us/700. [506] USA Supreme Court. December, 1868: White v. Cannon, 73 U. S. 443 [online]. 1868-12 [cit. 2016-04-22]. Dostupné z: http://openjurist.org/73/us/443. [507] Supreme Court. December, 1871: White v. Hart, 80 U. S. 646 [online]. 1871-12 [cit. 2016-04-22]. Dostupné z: http://openjurist.org/80/us/646. [508] Supreme Court. October, 1874: Taylor v. Thomas, 89 U. S. 443 [online]. 1874-10 [cit. 2016-04-22]. Dostupné z: http://openjurist.org/89/us/479.

222 [509] Supreme Court. October, 1870: Daniels v. Tearney, 102 U. S. 415 [online]. 1880-10 [cit. 2016-04-22]. Dostupné z: http://openjurist.org/102/us/415.

E Stenozápisy

E.1 Československé, české a slovenské stenozápisy

[510] Stenoprotokoly společných schůzí SL a SN: Čtvrtek 29. března 1990 [online]. 1990- 03-29 [cit. 2011-06-06]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1986fs/slsn/stenprot/026schuz/s026030.htm. [511] Stenoprotokoly společných schůzí SL a SN: Pátek 20. dubna 1990 [online]. 1990-04- 20 [cit. 2011-06-06]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1986fs/slsn/stenprot/027schuz/s027034.htm. [512] Stenoprotokoly Slovenské národní rady 1990-1992: Pondělí 27. srpna 1990 [online]. 1990-08-27 [cit. 2016-04-05]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1990snr/stenprot/003schuz/s003002.htm. [513] Stenoprotokoly společných schůzí SL a SN: Úterý 8. ledna 1991 [online]. 1991-01-08 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1990fs/slsn/stenprot/011schuz/s011014.htm. [514] Stenografická správa o 3. schôdzi Slovenskej národnej rady konanej 17. júla 1992 [online]. 1992-07-17 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.nrsr.sk/dl/Browser/Document?documentId=71565. [515] Stenoprotokoly společných schůzí SL a SN: Pátek 11. září 1992 [online]. 1992-09-11 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1992fs/slsn/stenprot/003schuz/s003002.htm.

E.2 Stenozápisy zemí bývalé Jugoslávie

[516] Sejni zapiski Ljudske skupščine Ljudske republike Slovenije (Četrti sklic): Seje 9. aprila 1963. Ljubljana: Ljudska skupščina Ljudske republike Slovenije, 1963, 248 s. [517] Rasprava o novonastalim okolnostima vezanim uz provedbu Sporazuma o arbitraži između Vlade Republike Hrvatske i Vlade Republike Slovenije [online]. 2015-07-29 [cit. 2016-05-28]. Dostupné z: http://edoc.sabor.hr/Views/FonogramView.aspx?tdrid=15598.

223 E.3 Stenozápisy Mezinárodního trestního tribunálu pro zločiny bývalé Jugoslávie

[518] Wednesday, 2 October 2002 [online]. 2002-10-02 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/021002IT.htm. [519] Thursday, 14 February 2002 [online]. 2002-02-14 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/020214IT.htm. [520] Tuesday, 1 October 2002 [online]. 2002-10-01 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/021001IT.htm. [521] Monday, 1 September 2003 [online]. 2003-09-01 [cit. 2013-12-15]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/030901ED.htm. [522] Thursday, 23 October 2003 [online]. 2003-10-23 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/031023ED.htm. [523] Tuesday, 18 November 2003 [online]. 2003-11-18 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/031118ED.htm. [524] Wednesday, 19 November 2003 [online]. 2003-11-19 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/031119ED.htm. [525] Thursday, 15 January 2004 [online]. 2004-01-15 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/040115ED.htm. [526] Wednesday, 1 September 2004 [online]. 2004-09-01 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/040901IT.htm. [527] Wednesday, 1 February 2006 [online]. 2006-02-01 [cit. 2014-08-02]. Dostupné z: http://www.icty.org/x/cases/slobodan_milosevic/trans/en/060201IT.htm.

F Periodika a promulgační listy

[528] Билтен занонодавних одбора Већа народа и Савезног већа. Београд: Југословенско штампарско предузеће, 1953, 448 s. (tj. Bilten zakonodavnih odbora Veća naroda i Saveznog veća. Beograd: Jugoslovensko štamparsko preduzeće, 1953, 448 s.) [529] České slovo, roč. 27. [530] Delo, roč. 33. [531] Jugoslavija, roč. 4. [532] Lidové noviny, roč. 29, 36 a 37. [533] Rudé právo, roč. 28, 33, 35, 38, 45, 48, 49, 51, 52, 53, 54, 57, 58, 60, 61, 62, 66, 69.

224 [534] Службен весник на СРМ бр. 28/90. [535] Службен весник на РМ бр. 52/91. [536] Службен лист на ФНРЈ бр. 3/53. [537] Службен лист на СФРЈ бр. 6/81, 28/82, 24/83, 69/83, 26/84, 25/85, 28/86, 33/87, 31/88, 30/89, 31/89, 75/89, 26/90, 42/91, 53/91, 83/91 a 93/91. [538] Týden, roč. 2001. [539] Uradni list Republike Slovenije [online]. 1991-10-05 [cit. 2015-10-28], roč. 1, č. 16, s. 534-535. Dostupné z: http://www.uradni-list.si/dl/vip_akti/1991-01-0567.pdf. [540] Uradni list Republike Slovenije [online]. 2013-12-03 [cit. 2015-03-23], roč. 23, č. 99, s. 10695-10699. Dostupné z: http://www.uradni-list.si/_pdf/2013/Ur/u2013099.pdf.

G Jiné zdroje

[541] ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 2013-03-01]. [542] HLADKÝ, Ladislav. Dějiny Slovinska a Slovinců. (přednášky) Brno: FF MU, 2010. [543] Všetky zmluvy [online]. c2015 [cit. 2015-12-09]. Dostupné z: http://www.mzv.sk/zahranicna_politika/medzinarodne_zmluvy-vsetky_zmluvy.

225