Oblast Horního Toku Ostravice. Problematika Etnografické Rajonizace a Proměny Lokální Obyčejové Tradice Na Příkladu Kolední Obchůzky Se Štěstím

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav evropské etnologie

Oblast horního toku Ostravice. Problematika etnografické rajonizace a proměny lokální obyčejové tradice na příkladu kolední obchůzky se štěstím

Magisterská diplomová práce

Mgr. Bc. Sabrina Pasičnyková Vedoucí práce: doc. PhDr. Martina Pavlicová, CSc. Brno 2017

Prohlašuji, že jsem magisterskou diplomovou práci zpracovala samostatně, s využitím uvedených pramenů a literatury.

...... Sabrina Pasičnyková

Je mou milou povinností poděkovat na tomto místě především doc. Martině Pavlicové za odborné vedení, vstřícný přístup a podnětné připomínky, které přispěly k sepsání této práce. Děkuji rovněž všem osloveným respondentům za ochotu a čas, který mi věnovali. V neposlední řadě patří velké díky mé rodině, a zvláště mému manželovi, za nezměrnou podporu a trpělivost.

Obsah

ÚVOD ...... 5 1 VYMEZENÍ OBLASTI ...... 8 2 FORMOVÁNÍ TRADIČNÍ LIDOVÉ KULTURY V HORNÍM POVODÍ ŘEKY OSTRAVICE ...... 10 2. 1 Přírodní podmínky ...... 11 2. 2 Historie osídlení ...... 13 2. 3 Valašská kolonizace ...... 16 2. 3. 1 Písemné zmínky o Valaších na Hukvaldsku a Frýdecku ...... 18 2. 3. 2 Valašské hospodaření ...... 23 2. 3. 3 Proměny pojmu Valach ...... 24 2. 4 Proměny tradičního způsobu života a hospodaření ...... 26 2. 5 Proces zanikání valašského povědomí ...... 28 2. 5. 1 Zánik salaší ...... 28 2. 5. 2 Zánik tradičního oděvu ...... 29 2. 5. 3 Ovlivnění dialektu ...... 30 3 ETNOGRAFICKÁ RAJONIZACE ...... 33 3. 1 Podíl významných osobností ve 2. polovině 19. století ...... 37 3. 1. 2 Alois Vojtěch Šembera ...... 37 3. 1. 3 František Bartoš ...... 39 3. 3 Myšlenka Lašska v 1. polovině 20. století ...... 43 3. 4 Rozvoj folklorismu ve 2. polovině 20. století ...... 48 3. 5 Lašsko ve světle moderního etnologického bádání ...... 54 4 KOLEDNÍ OBCHŮZKA SE ŠTĚSTÍM ...... 58 4. 1 Kulturní a historická východiska kolední obchůzky se štěstím ...... 60 4. 2 Tradice zpívání pod okny a „chybání“ ovsem ...... 64 4. 3 Popis kolední obchůzky se štěstím podle výpovědí pamětníků ...... 67 4. 3. 1 Postup výroby štěstí ...... 68 4. 3. 2 Průběh tradiční kolední obchůzky se štěstím ...... 73 4. 3. 3 Pozdější proměny kolední obchůzky se štěstím ...... 83 4. 3. 4 Současná podoba obchůzky ...... 87 ZÁVĚR ...... 91 SEZNAM POUŽITÝCH ZDROJŮ ...... 93 SEZNAM RESPONDENTŮ ...... 100 SEZNAM ZKRATEK...... 102 SEZNAM PŘÍLOH ...... 103 PŘÍLOHY ...... 105

Úvod

Oblast v horním povodí řeky Ostravice je z hlediska historických a kulturních procesů nesmírně zajímavým územím. Stýká se zde zemská hranice mezi Moravou a Slezskem, mísily se tu dva odlišné kolonizační proudy, stejně jako kulturní vlivy moravsko-slezsko-slovenské. Do kontaktu se dostávaly výrazné prvky městského prostředí s tradičními formami vesnického života, podobně jako obyvatelstvo koncentrované v údolní části s lidem žijícím v roztroušených horských samotách. V minulosti se oblast dělila mezi tři feudální dominia a dnes leží na hranici dvou státních útvarů, Česka a Slovenska. Po stránce poznání tradiční lidové kultury na našem území se jedná o oblast, které dosud nevěnovalo české etnologické bádání takovou pozornost, jako jiným územím či regionům. Zřejmou příčinou opomíjení tohoto zajímavého koutu naší republiky je jeho celková okrajovost a potažmo i nevyhraněnost. Tento fakt jsem se pokusila alespoň částečně zmírnit již volbou tématu mé bakalářské práce, v níž jsem se věnovala osobnosti a celkovému přínosu činnosti Věry Šejvlové (1919–2004), jako jedné z významných osobností spojených s kulturním rozvojem v této oblasti.1 Věnovala jsem se otázkám spojeným s počátky terénní sběratelské činnosti i rozvoje folklorního hnutí, jež zde datujeme přibližně do poloviny 20. století. Předcházející historický a etnický vývoj této oblasti však zůstal z kapacitních důvodů mimo zorné pole mého tehdejšího bádání. V této diplomové práci se proto zaměříme na ty otázky, které zůstaly dosud nevyjasněny a které by mohly alespoň částečně přispět k dalšímu poznání minulosti předmětné horské oblasti.

1 Kedroňová, S.: Osobnost Věry Šejvlové v kontextu sběratelské a souborové činnosti. Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav evropské etnologie, 2014, 71 s.

Je až podivuhodné, že otázky zaměřené na regionální vnímání obyvatelstva nepřestaly být ani z hlediska současného etnologického bádání zajímavé a často diskutované. Dokonce jsme dnes svědky jakési obnovy zájmu o studium procesů formování jednotlivých etnografických regionů, etnografických skupin, proměnu jejich znaků a míru povědomí, která se o nich zachovala. Hodnotit z dnešního pohledu otázku rozsahu etnografických oblastí tradičními metodami bádání je pochopitelně nemožné. Nikdy však není pozdě upozornit na nejasnosti, omyly či zvláštnosti zejména u těch oblastí, které nebyly dosud soustavně studovány. S postupným vývojem a modernizací etnologického bádání, výzkumných metod i proměnou etnokulturních jevů se čím dál častěji pokoušejí etnologové zamýšlet nad vžitými stereotypními přístupy, které poznamenávaly národopis od počátků jeho vývoje. Podobně začala etnologická věda přistupovat také k přehodnocení otázky vzniku, povahy a významu dělení území na jednotlivé etnografické regiony. Začala se více soustřeďovat na současný význam etnografické rajonizace, pohled nositelů tradic a jejich vazbu na konkrétní území. Podobně jako jiné kulturní jevy se jedná o otázku dobově proměnlivou, závislou především na uplatnění dělení těchto území. Snahou této práce je proto přinést informace, které by vypovídaly o etnické povaze, charakteru i vnímání obyvatelstva na tomto území z hlediska přirozeného historického a společenského vývoje ve vztahu k obrazu této oblasti. Ten se formoval od konce 19. století v důsledku pokusů o etnografické členění Moravy a Slezska. Kromě rajonizačních snah dialektologů, jejichž názory byly dále přejímány a formovány, zde zanechal ve 20. století nesmazatelnou stopu také nástup osvětových tendencí i folklorního hnutí. V důsledku uvedených faktorů se zde utvořila unikátní situace pro sledování příčin, problematiky i jednotlivých přístupů k otázce etnografické povahy tohoto území. K takovému stavu bezpochyby přispěl též složitý historický a etnický vývoj oblasti, který je však zároveň významným činitelem zdejších charakteristik. Podstatná je proto nejen otázka formování identity tohoto území, ale i historický vývoj prostředí k němu náležejícího. Právě tyto skutečnosti nás vedou k tomu, abychom s odstupem více než století znovu objektivně zvažovali důvody a východiska, jež ovlivnila kulturně-společenský stav na zkoumaném území. Těmto a dalším otázkám se proto budeme věnovat v první, teoretické části této práce. Vzhledem k tomu, že je oblast horního toku řeky Ostravice dosud takřka nepoznaná také po stránce projevů tradičního obyčejového cyklu, pokusíme se tento stav v rámci praktického bádání alespoň částečně zmírnit. Navzdory silné nivelizaci

a celkovému odklonu od tradičních zvykových forem v průběhu 20. století se zde až do současnosti můžeme setkat s živou podobou zvyku kolední obchůzky se štěstím. Zaměříme se proto na bližší poznání tradiční podoby i celkových proměn uvedené lokální tradice jako jednoho z vánočních obyčejových projevů zkoumané horské oblasti. Cílem této práce je přispět k poznání základních východisek a formulačních procesů, které ovlivňovaly pohled na povahu předmětné horské oblasti, stejně jako přispět k poznání podoby a celkových proměn dosud živé obyčejové tradice. Výsledky této práce mohou přispět nejen k poznání etnokulturních procesů v této části našeho území, ale mohou být užitečné také v širším měřítku, pro poznání zákonitostí vývoje a povahy jevů tradiční lidové kultury ve složitých národnostních, hospodářských i společenských poměrech. V neposlední řadě mohou obohatit poznání životaschopných obyčejových reálií v horské oblasti karpatského pásma.

1 Vymezení oblasti

Moravskoslezské Beskydy jsou téměř souvisle zalesněným horským územím ve východní části České republiky. Jejich výjimečnost spočívá nejen v přírodním bohatství, ale rovněž v mimořádné estetické hodnotě zdejšího typu krajiny, vzniklé historickým soužitím člověka s přírodou. V jejich členitém horském reliéfu se rozprostírá horní část povodí řeky Ostravice. Jedná se o rozsáhlou oblast od údolní části v okolí severního úpatí Lysé hory a Smrku, až po moravskoslovenskou hranici. Oblast je zajímavá nejen svou minulostí, ale i kulturou. Její rozlohu můžeme ohraničit obvodovou linií vedenou po vnějších hranicích katastrálního území obcí Ostravice, Staré Hamry a Bílá. Až do 50. let 20. století bylo zdejší teritoriální členění odlišné od dnešního. Obce Ostravice a Staré Hamry se ve svých původních katastrálních obvodech rozkládaly po jednotlivých březích řeky Ostravice, od slovenských hranic až po dnešní Novou Ves. Ostravice se původně táhla pouze po levém břehu stejnojmenné řeky ve směru jejího toku a Staré Hamry zaujímaly pravobřežní část. Každé z obcí tak náležely nejen nížinné polohy, ale i jižněji situované horské oblasti. Obě se proto dělily na horní a dolní části.2 V 50. letech 20. století proběhla změna katastrálního uspořádání, kdy bylo oproti podélnému členění celého území zavedeno dělení příčné. Obec Ostravice tak nově sestávala z obou dolních částí původních vesnic a Staré Hamry z horních. V jižní části navíc vznikla samostatná obec Bílá.3

2 V historiografické části této práci se držíme původního členění katastrálního území. 3 Adamec, T.: Drama o dvou jednáních aneb Jak se slučovaly a rozlučovaly obce Ostravice, Staré Hamry a Bílá. In: Sborník Státního okresního archivu Frýdek-Místek. Frýdek-Místek: SOkA Frýdek-Místek, 2000, s. 5–11.

Toto území bývá souhrnně označováno jako oblast horního toku řeky Ostravice.4 Uvedený název vychází z hydrologicko-geografického členění toku této řeky na jednotlivé části. Ve směru od její pramenné základny se jedná o horní část, která leží v členitém hornatinném reliéfu, kde řeka protéká typickou lesní krajinou Moravskoslezských Beskyd. Tato oblast bude zároveň předmětem našeho zájmu. Střední část povodí náleží do Podbeskydské a následně Frýdecké pahorkatiny, oproti jeho dolní části, která protéká průmyslově-sídelní krajinou Ostravy.5 Vymezené území je charakteristické značným zalesněním i silným kontrastem zástavby, koncentrované v údolní části a předhůří, oproti samostatným usedlostem, roztroušeným v četných osadách na svazích hor. Právě v tomto pozoruhodném koutě naší republiky se vyvíjela neméně pozoruhodná oblast tradiční lidové kultury, které budeme věnovat pozornost v následujících kapitolách.

4 Též oblast horního povodí Ostravice, či oblast horní Ostravice. Uvedeným pojmem označuje oblast kupříkladu V. Šejvlová, J. Vařeka, či Z. Jelínková. 5 Ostravice. Rámcová charakteristika přírodních a socioekonomických poměrů. Povodí Odry. Dostupné z: https://www.pod.cz/projekty/flora_a_fauna/Viteze/ostravice_cela.html. cit. 20. 2. 2016.

2 Formování tradiční lidové kultury v horním povodí řeky Ostravice

Při studiu tradiční lidové kultury je nutno mít na zřeteli složitost jejího vývoje, k němuž přispívala řada okolností. Nedílnou součástí takového studia je sledování podílu jednotlivých autochtonních skupin obyvatelstva na vytváření charakteristických znaků, významných pro formování etnografických oblastí nebo jejich částí. O to důležitější je pak poznání základních faktorů, které významnou měrou zasahovaly do života těchto společenských skupin. Dosud byla prokázána významná působnost geografického prostředí, ekonomických a sociálních podmínek, etnických styků, hranic feudálních panství, a v neposlední řadě též hranic farností nebo náboženské příslušnosti. Konfigurace těchto faktorů i míra jejich působení může být v jednotlivých oblastech více či méně odlišná.6 V minulosti byli lidé nuceni se přizpůsobit především přírodním podmínkám, které významně předurčovaly ráz tradiční hospodářské výroby. Měly proto nejen ekonomický význam, ale výrazně se promítaly také do sféry společenských a kulturních vztahů na daném území. Tyto předpoklady vcházely do procesu formování tradiční kultury, působily na ni, ovlivňovaly ji a utvářely tak její specifický regionální charakter. V minulosti docházelo také k cíleným mocenským snahám směřovat a ovlivňovat hospodářské i průmyslové využití určitých oblastí, což se pochopitelně ve značné míře promítalo do skladby jevů tradiční kultury. Její specifickou podobu je proto zapotřebí

6 Frolec, V. – Holý, D.: K etnografické diferenciaci na jihovýchodní Moravě. In: Frolec, V. – Holý, D. – Tomeš, J.: Strážnice: 1946–1965: národopisné studie. Brno: Blok, 1966, s. 169.

zvažovat vždy ve spojitosti s vývojem těchto podmínek a procesů a tím víc k nim přihlížet při snaze o její klasifikaci.7 Následně se proto zaměříme na stručné vylíčení průběhu osidlovacích, hospodářských a společenských jevů jako nejvýraznějších faktorů, které od minulosti utvářely a měnily kulturní podstatu zkoumané oblasti. Tuto problematiku zde pochopitelně není možno obsáhnout celkově. Omezíme se proto pouze na vylíčení nejdůležitějších vlivů, které nám odhalí zákonitosti vývoje rázovité povahy tohoto horského kraje. Mohou tak napomoci k poznání širších souvislostí a dát základ k objektivnímu vnímání otázek spojených s úvahami o faktorech významných pro členění národopisných oblastí.

2. 1 Přírodní podmínky

Geografické a přírodní podmínky mají významnou úlohu ve vývoji lidské pospolitosti především pro svůj neměnný a stabilní charakter. Platí-li tento výrok obecně, pak platí zvláště pro území obcí Ostravice a Staré Hamry. Specifické geomorfologické, hydrologické i klimatické poměry této oblasti utváří zejména její horská poloha a vodní tok řeky Ostravice. Zdejší terén náleží geologicky k nejzápadnější části karpatského oblouku.8 Oblast se nachází v samotném jádru Moravskoslezských Beskyd, které jsou údolím Ostravice rozděleny na Radhošťskou a Lysohorskou hornatinu. Směrem ke slovenské hranici zasahuje území částečně také do hornatiny Klokočovské. Povrch lysohorské oblasti je z geografického hlediska zajímavý velkými rozdíly mezi nadmořskými výškami v úpatí a na vrcholech hor, které patří k nejvýraznějším v celé České republice. Povrch oblasti je silně členitý se středně skloněnými i příkrými svahy a nepravidelnými hřbety.9 Pro severnější část oblasti se od minulosti vžil název přední hory. Ty jsou charakteristické výše položenými masivy Lysé hory (1323 m.n.m.), Smrku (1174 m.n.m.) a Kněhyně (1256 m.n.m.). Tzv. zadní hory naproti tomu představují rozsáhlý prostor v pramenné oblasti řeky Ostravice. Od předních hor se liší

7 Kramařík, J.: Několik myšlenek k otázce národopisných oblastí. In: Frolec, V. – Holý, D. – Tomeš, J.: Strážnice: 1946–1965: národopisné studie. Brno: Blok, 1966, s. 88. 8 Bartošová, Š. – Bogar, K. – Langer, J.: Beskydy: Vlastivědný průvodce údolím Ostravice. Frýdek- Místek: Okresní Vlastivědné muzeum ve Frýdku-Místku, 1983, s. 8. 9 Charakteristika oblasti. Geomorfologie. Regionální pracoviště CHKO Beskydy. Dostupné z: http://beskydy.ochranaprirody.cz/charakteristika-oblasti/geomorfologie/, cit. 23. 2. 2016.

co do nadmořské výšky, konfigurace terénu i půdního podkladu. Jsou situované jižněji, dosahují nižších nadmořských poloh a utvářejí kompaktní horský hřeben, coby hraniční pásmo se Slovenskem, dříve Uhrami.10 Moravskoslezské Beskydy patří mezi srážkově bohatá území. Podnebí v ostravickém údolí je poměrně chladné, plynoucí z polohy kraje otevřeného na sever a uzavřeného na jih horským hřbetem.11 Celkově se kraj vyznačuje nižší výnosností půd, oproti rovinným oblastem.12 V relativně nižších partiích severní části, v podhůří Smrku a Lysé hory se i přes nepříznivé předpoklady rozvíjely některé formy zemědělství, zatímco v horské části na jihu území byly podmínky vhodné pouze pro chov dobytka a kopaničářství, jelikož příkrá horská úbočí mnohdy nebylo možné obdělávat pluhem.13 Příčinou obecně vlhkého klimatu je především rozsah okolních lesů. Právě vysoký stupeň zalesnění je dodnes charakteristickým rysem celé oblasti. Původní souvislý porost byl tvořen převážně buky a jedlemi, smrky v minulosti tvořily jen jeho malé procento.14 K zásadní proměně této druhové skladby došlo v 18. století, kdy byly horské pastviny z hospodářských důvodů postupně zalesňovány právě rychle rostoucími a tím i výnosnějšími smrčinami. Zdejší lesy byly odedávna součástí pohraničního hvozdu, z čehož vyplývá pro historický vývoj osidlování oblasti řada významných skutečností.15 Vedle horského terénu a klimatických poměrů je dominantním činitelem v krajině řeka Ostravice, která byla zřejmě pojmenována podle svého prudkého, ostrého toku.16 Její pramennou základnu nalezneme ve vyšších polohách tzv. zadních hor. Tvoří ji síť lesních bystřin, které se na obou protilehlých stranách sbíhají v horské potoky. Na pravé straně je pramenem Černá Ostravice, která sbírá vodstvo od Bílého kříže, nalevo pak Ostravice Bílá, která pramení nad Hlavatou. Po jejich setkání směřuje společný tok severozápadním směrem a vytváří zaříznuté údolí, které bylo v 60. letech 20. století využito k výstavbě údolní nádrže Šance. Po jejím překonání Ostravice protéká úžinou mezi svahy dvou nejvyšších hor Lysé a Smrku a horským údolím

10 Šigut, V.: Co jsou zadní a co přední hory. In: Anderle, P. a kol.: Samoty a osady zadních hor v historii a obrazech. Čeladná: Moravská expedice, 2014, s. 16. 11 Přírodní poměry ostravické doliny. Podnebí. Kronika obce Ostravice, 1. díl 1924–1945. Uložena v SOkA Frýdek-Místek, 1953. 12 Húsek, J.: Hranice mezi zemí moravskoslezskou a Slovenskem: studie etnografická. Praha: Orbis, 1932. s. 17. 13 Bartošová, Š. – Bogar, K. – Langer, J.: Beskydy: Vlastivědný průvodce údolím Ostravice, c. d., s. 12. 14 Tamtéž, s. 10. 15 Šigut, V.: Co jsou zadní a co přední hory, c. d., s. 16. 16 V minulosti byla řeka zvaná též Ostrava.

tak protíná pásmo Moravskoslezských Beskyd. Oproti horské oblasti náleží střední část povodí do Podbeskydské pahorkatiny, odkud přechází do pahorkatiny Frýdecké, jak jsme již uvedli výše. Následně řeka směřuje dál do nižších poloh Moravskoslezského kraje. Svým dolním tokem zasahuje do silně urbanizované průmyslově-sídelní krajiny Ostravské pánve. Nejseverněji dosahuje až do oblasti moravské Ostravy, kde se vlévá do Odry.17 Významnou historickou úlohu měla řeka již od raného středověku, při určování průběhu zemské hranice mezi Moravou a Slezskem. Byla též hranicí dvou sousedících panství, Hukvaldského na levé straně a Frýdecko-těšínského na pravé straně toku. Později oddělovala i území stejnojmenné obce a Starých Hamer. Území Moravskoslezských Beskyd v minulosti bylo a stále je mimořádně cenným přírodním komplexem s vysokou produkcí lesnickou, s významem vodohospodářským i rekreačním. Proto zde byla v roce 1973 vyhlášena chráněná krajinná oblast Beskydy, která je svou rozlohou 1 160 km2 největší chráněnou krajinnou oblastí v České republice.18 Mimo to zde nalezneme také řadu maloplošných chráněných území. Na západních a severozápadních úbočích Lysé hory se rozkládá státní přírodní rezervace Mazák a Mazácký Grúnik, které chrání zbytky zdejšího původního pralesovitého porostu.19 Není tedy divu, že se od počátku 20. století stala oblast hojně turisticky vyhledávanou pro zdejší přírodní rozmanitost i příjemné horské klima.

2. 2 Historie osídlení

Výrazná členitost krajiny ve spojení s méně kvalitními půdami a vysokým stupněm zalesnění v minulosti nevytvářela nejlepší podmínky pro život člověka. Přesto i zde došlo k osídlení, byť původně skromnému. Na tomto místě se proto zaměříme na počátky přílivu obyvatel do této oblasti, které vedly k jejímu využití nejen jako životního prostoru, ale také jako specifického prostředku k uspokojování hospodářských a ekonomických cílů.

17 Ostravice. Státní podnik Povodí Odry. Dostupné z: http://www.pod.cz/projekty/flora_a_fauna/Viteze/ostravice_cela.html, cit. 20. 2. 2016. 18 CHKO Beskydy. Beskydy.cz. Dostupné z: https://www.beskydy.cz/Content/beskydy-prirodni- zajimavosti-chranena-uzemi-chko-beskydy.aspx?tctr1=8. cit. 20. 2. 2016. 19 Bartošová, Š. – Bogar, K. – Langer, J.: Beskydy: Vlastivědný průvodce údolím Ostravice, c. d., s. 12.

Ještě před tím, než začala být horská oblast soustavněji osidlována, náležela formálně ke dvěma feudálním dominiím. Obě území na jednotlivých březích řeky Ostravice proto v minulosti procházela i poněkud odlišným vývojem. Zalesněná oblast na pravém břehu horní Ostravice po celé délce jejího horského toku formálně spadala pod správu Frýdeckého panství. Od roku 1636 patřila hrabatům z Oppersdorfu, následně rodu Pražmů z Bílkova a od roku 1797 pak Těšínské komoře.20 Oblast na levém břehu Ostravice byla naopak součástí hukvaldského panství a tvořila součást rozsáhlé pozemkové državy olomouckých biskupů, kteří ji obdrželi jako léno, včetně celého širokého okolí dnešních měst Místku, Frenštátu a Příbora.21 Centrem hukvaldského panství se stal hrad Hukvaldy, kde sídlila vrchnostenská správa.22 Církevním vlastnictvím zůstaly zdejší pozemky až do roku 1948. Základem moci obou feudálních velkostatků byly ještě v průběhu 1. poloviny 16. století podhorské osady nížinných i středních poloh, v té době již soustavně zalidněné a poměrně pevně organizované.23 Nejzazšími osadami hukvaldského panství, vysunutými směrem k horám, bylo městečko Frenštát, osada Kunčice a Tichá, na Frýdeckém panství to byly osady Nižní i Vyšní Lhoty a Janovice.24 Oblast horního toku Ostravice byla v té době pokryta hustým lesem, který vrchnosti ani prostému lidu dosud nepřinášel takřka žádný hospodářský užitek. Koncem 15. a začátkem 16. století však vzrostl počet obyvatel v podhorských osadách natolik, že bylo potřeba ohlížet se po nových zdrojích obživy, které mohla poskytovat dosud neobdělaná půda na úpatích hor. Vrchnostenská správa si zároveň uvědomovala, že jedinou možností, jak využít odlehlých končin panství, je jejich osidlování robotným lidem. Zmíněné podhorské osady se tak staly východiskem nového kolonizačního procesu.25 Z iniciativy feudální vrchnosti začalo obyvatelstvo z okolních vesnic i měst postupovat proti proudu řeky Ostravice směrem k horám. Správa panství postupně svěřovala poddaným tamější půdu, aby ji především přetvářeli v úrodnější ornici

20 Bartošová, Š. – Bogar, K. – Langer, J.: Beskydy: Vlastivědný průvodce údolím Ostravice, c. d., s. 3. 21 Plným názvem Olomoucké knížecí arcibiskupské panství Hukvaldy, léno Koruny české. 22 Z historie obce Ostravice. Kronika obce Ostravice, 1. díl 1924–1945. Uložena v SOkA Frýdek-Místek, 1953. 23 Macůrek, J.: Valaši v západních Karpatech v 15. - 18. století: K dějinám osídlení a hospodářsko- společenského vývoje jižního Těšínska, jihozápadního Polska, severozápadního Slovenska a východní Moravy. Ostrava: Krajské nakladatelství, 1959, s. 34. 24 Macůrek, J.: Valaši na severovýchodní Moravě a jejich vztahy k Těšínsku, Polsku a hornímu Slovensku (do r. 1620). Slezský sborník 53, č. 2, 1955, s. 147. 25 Macůrek, J.: Valaši v západních Karpatech v 15. - 18. století: K dějinám osídlení a hospodářsko- společenského vývoje jižního Těšínska, jihozápadního Polska, severozápadního Slovenska a východní Moravy. c. d., s. 34–36.

a zaváděli zde chov dobytka.26 Na oplátku byla ta část obyvatelstva, která se rozhodla přesídlit blíže k horám, osvobozena od obvyklých poddanských břemen. Nejprve byla osídlena údolí řek, kde byly nejpříznivější podmínky pro orbu, jakožto výhradního způsobu tehdejší obživy. Podobný postup při kolonizaci dosud neobydlených oblastí probíhal prakticky na celé severovýchodní a východní Moravě i ve Slezsku.27 Plochy hustého lesního porostu se začaly klučit a přizpůsobovat stanoveným potřebám. Pracně se přetvářely v tzv. púště, pastevní louky pro chov dobytka.28 Obyvatelstvo tak současně získávalo nejen horské pastviny a mýtiny pro budování vlastních příbytků, ale i dřevo k dalšímu využití. Jelikož výslednicí těchto snah byl především vznik pasek, byl tento proces nazván pasekářskou kolonizací.29 Lidé se postupně začali organizovat do drobných soběstačných usedlostí, jejichž hospodářským základem se stávala kombinace orné půdy, luk, pastvin a lesa.30 Prvopočátky osídlení nalezneme na levém břehu řeky Ostravice, který spadal pod správu hukvaldského panství. Podle dochovaných pramenů se nacházelo dvanáct selských usedlostí na nejzazším severozápadním území dnešní obce Ostravice.31 Urbář hukvaldského panství z roku 1581 dokládá,32 že prvními usedlými byli příslušníci staršího domácího obyvatelstva původem z Frýdecka, z panství těšínského i z jiných rozličných částí Moravy a Slezska.33 Hlavní motivací pro zvyšování počtu obyvatel v nově vzniklých osadách byly především důvody hospodářské. Již v první polovině 17. století založila církevní vrchnost železárny v nedalekém podhorském městě Frýdlantě, které bylo potřeba zásobovat dřevěným uhlím. Podstatná role pasekářů tak spočívala v kácení, dopravě

26 Macůrek, J.: Valaši na severovýchodní Moravě a jejich vztahy k Těšínsku, Polsku a hornímu Slovensku (do r. 1620), c. d., s. 148. 27 Bartošová, Š. – Bogar, K. – Langer, J.: Beskydy: Vlastivědný průvodce údolím Ostravice, c. d., s. 14. 28 Macůrek, J.: Valaši v západních Karpatech v 15. - 18. století: K dějinám osídlení a hospodářsko- společenského vývoje jižního Těšínska, jihozápadního Polska, severozápadního Slovenska a východní Moravy, c. d., s. 36. 29 Al Saheb, J.: Hraniční dohoda dominií Hukvaldy, Bytča a Meziříčí z roku 1653. Sborník Státního okresního archivu Frýdek-Místek. Frýdek-Místek: Zemský archiv Opava - SOkA Frýdek-Místek, 2011. s. 16. 30 Kříž, B.: Lidový průmysl domácí na Valašsku. Úryvky z jeho minulosti a přítomnosti. In: Katalog jubilejní výstavy moravsko-slezského Pobeskydí v Místku. Frýdek-Místek: Novosad, 1966, s. 53. 31 Podle J. Húska vznikla alespoň dolní část obce Ostravice již před tzv. německou kolonizací, nebo těsně po ní, ve 13. století, kdy byly učiněny správou panství olomouckého biskupství široké průchody do lesů a k níž bylo upotřebeno nejen němců, nýbrž i obyvatelstva domácího (slovanského). Viz Húsek, J.: Hranice mezi zemí moravskoslezskou a Slovenskem: studie etnografická, c. d., s. 29. 32 Urbáře byly úřední knihy zachycující hospodaření a administraci vrchnosti, obsahující soupis panské půdy, od poddaných kolonisované a vzdělané, s předpisem povinností a dávek poddaných, rozepsaných na jednotlivé usedlíky. Jednalo se tedy o soupisy majetku pána i důchodů z něho plynoucích. Viz Salaba, J.: Příspěvky ke kritice urbářů, pozemkových knih aj. knih, katastrů, map, starých účtů atd. Selský archiv 14, 1921, s. 4–5. 33 Bartošová, Š. – Bogar, K. – Langer, J.: Beskydy: Vlastivědný průvodce údolím Ostravice, c. d., s. 16.

dřeva a jeho pálení v milířích, což vedlo ke snadnému a levnému zisku suroviny nezbytné pro zkujňování rudy.34 Podobný proces se odehrával také na protějším, pravém břehu Ostravice, kde později vznikla obec Staré Hamry, nebo též Hamrovice. Tato oblast začala být pasekářsky osidlována přibližně o generaci později, až počátkem 17. století. Důvodem byly méně stabilní vládní poměry na Frýdeckém panství, které v té době často měnilo majitele a bylo oproti církevní državě více zaostalé.35 Urbář tohoto panství z roku 1636 ještě obec jako takovou neuvádí. Poskytuje však nejstarší popis pasek, které později připadly do jejího katastru. Podle odhadů historiků tak došlo k založení obce Staré Hamry mezi lety 1636 a 1639.36 V počátcích osidlovacích procesů se ještě nejednalo o obsazování nejméně dostupných, tzv. zadních hor, ale spíše přilehlého podhůří a širšího okolí horských úpatí.37 Jihovýchodní pohraniční hřbet zůstával až do 16. století neosídlen také proto, že měl ráz sporného území. Chyběla zde jistota jeho správní příslušnosti k té či oné vrchnosti, z nichž obě si na něj činily nárok.38 Právě odlehlé, nepřístupné a zdánlivě nehostinné horské prostředí se zanedlouho stalo dějištěm významného formulačního a kolonizačního procesu, jímž byla valašská kolonizace.

2. 3 Valašská kolonizace

Jedním z nejvýraznějších prvků, který formoval podobu a ráz zdejší tradiční kultury, byl vliv valašské kolonizace. Valašské etnikum bylo s horami karpatského výběžku spojováno již od samotného počátku procesu jejich osidlování, jelikož bylo celkově prvním společenstvím, které se ve zdejších horských polohách vyskytovalo. Díky specifickému způsobu hospodaření byli Valaši schopni trvale osídlit nehostinná vysokohorská území a prvky jejich tradic tak místní kultuře, stejně jako kultuře celého karpatského oblouku, vtiskly nesmazatelnou stopu. Valašské kolonizaci věnujeme na tomto místě pozornost, jelikož svými důsledky zásadně formovala charakter a ráz zdejší kulturní svébytnosti.

34 Bartošová, Š. – Bogar, K. – Langer, J.: Beskydy: Vlastivědný průvodce údolím Ostravice, c. d., s. 16. 35 Tamtéž, s 16. 36 Polášek, J.: Zajímavosti z historie Starých Hamrů. Region Frýdecko-Místecko 22, č. 3, 1997, s. 13. 37 Macůrek, J.: Valaši na severovýchodní Moravě a jejich vztahy k Těšínsku, Polsku a hornímu Slovensku (do r. 1620), c. d., s. 149. 38 Viz Al Saheb, J.: Hraniční dohoda dominií Hukvaldy, Bytča a Meziříčí z roku 1653, c. d., s. 16–33.

Postup Valachů do oblasti západních Karpat souvisel nepochybně s jejich přirozeným sklonem ke změně sídel i se snahou získat pro chov dobytka výhodnější hospodářské podmínky. Vliv mělo i rozrůstání valašského etnika v určitých střediscích a nemálo k tomu přispěla také feudální vrchnost, která svými vzrůstajícími nároky na odvod naturální renty nutila tyto obyvatele k migraci do stále vzdálenějších míst. Přesun obyvatelstva do západních Karpat způsobil pravděpodobně také strach z tureckého a tatarského ohrožení.39 Valašská kolonizační vlna směřovala do oblasti Moravskoslezských Beskyd od počátku 16. století. Valaši se svými stády přicházeli přes pohoří z východu a severovýchodu, tedy z Uher a Polska. V naší oblasti se tak stýkaly hned dva proudy valašské kolonizace.40 Valašský živel nepřišel do oblasti severovýchodní Moravy najednou, nýbrž přicházel v několika kolonizačních vlnách už od 1. poloviny, hromadněji pak až v 2. polovině 16. století.41 Z historických pramenů můžeme tušit, že první valašští pastevci se neobjevovali ani tak při hranici moravskoslovenské, jako spíš v pohraničí moravskotěšínském, v sousedství Jablunkovska, Frýdecka a Hukvaldska.42 Podle tvrzení brněnského profesora historie a znalce valašské problematiky Josefa Macůrka (1901–1992) jádro pastevecké valašské oblasti tvořila horská povodí obou Bečev a Ostravice.43 Právě tam, stejně jako v přilehlých horských hřebenech, tehdy panovaly největší předpoklady a nejvhodnější podmínky pro valašský způsob hospodaření.44 Obdobně se vyjadřuje v prvním čísle časopisu Naše Valašsko také historik, etnograf a publicista Josef Válek (1871–1937).45 Dle zpráv z roku 1522 i ze zpráv dalších vyplývá, že se v první fázi pohybovali pastevci nevázaně, takřka kočovně v širokém horském prostoru, když se svými stády táhli křížem krážem z Hukvaldska k Frýdecku a jižnímu Jablunkovsku, z Rožnovska k Javorníkům i moravskoslovenskému pohraničí. Zpočátku se spíš jednalo o jednotlivé Valachy a jejich malé skupinky, kterým vrchnostenští úředníci udělovali možnost pást

39 Viz Polišenský, J.: Odbojové tradice na Valašsku. In: Dolina Urgatina: Valašský vlastivědný sborník. Velké Karlovice, 1949, s. 55., Macůrek, J.: Valašské osídlení na Kysucku - Čadecku a jeho souvislosti s Těšínskem (v 16. a 17. století), c. d., s. 163. 40 Al Saheb, J.: Hraniční dohoda dominií Hukvaldy, Bytča a Meziříčí z roku 1653, c. d., s. 16. 41 Macůrek, J.: Valaši na severovýchodní Moravě a jejich vztahy k Těšínsku, Polsku a hornímu Slovensku (do r. 1620), c. d., s. 160. 42 Tamtéž, s. 146. 43 Dostál, F.: K původu a vývoji pozdně feudální diferenciace venkovského lidu na Moravě do pol. 17. stol. Počátky Hanáků a Valachů. In: Frolec, V. – Holý, D. – Tomeš, J. (eds.): Strážnice: 1946–1965: národopisné studie, c. d., s. 232. 44 Macůrek, J.: Valaši na severovýchodní Moravě a jejich vztahy k Těšínsku, Polsku a hornímu Slovensku (do r. 1620), c. d., s. 146. 45 Válek, J.: Hranice Moravského Valašska. Naše Valašsko 1, 1929, s. 5.

valašský dobytek v dominikálních lesích, za což požadovali odvod tzv. desátků z dobytka, dávky v naturáliích i penězích.46 Pro šlechtu bylo valašské hospodaření na pronajímané panské půdě výnosné. Výše odvodů a poplatků zároveň vysvětluje, proč vrchnost umožňovala Valachům pastvu a pobyt v horách dříve, než začala s racionálním lesním hospodářstvím.47

2. 3. 1 Písemné zmínky o Valaších na Hukvaldsku a Frýdecku

Je velmi pozoruhodné a pro oblast horního toku Ostravice také nesmírně cenné zjištění, že jedny z vůbec prvních zmínek o valašském etniku na našem území se vztahují právě k hornaté oblasti Hukvaldského a Frýdeckého panství. Historické prameny, převážně úředního charakteru, obsahují informace podstatné nejen pro bližší poznání valašské kultury na území obou zmíněných panství, nýbrž jsou podstatné také ve vztahu k celkovému studiu Valachů na Moravě a ve Slezsku. O Valaších, jako nově příchozích kolonistech, se zmiňovali především vrchnostenští úředníci.48 Na panství Hukvaldském byli Valaši v historických pramenech uvedeni poprvé již roku 1552 při výpovědích svědků ve sporu o určení hranice mezi Hukvaldským a Frýdeckým panstvím.49 Také v průběhu 50. let 16. století se v rukopisných dokumentech Hukvaldského panství objevuje několikero dalších zmínek o valašských sýrech (jsou zde nazývány pojmem valašský parmezán) i o brynze, která se na území zdejšího panství produkovala a odváděla jako desátek.50 S Valachy na území Frýdeckého panství se v historických pramenech poprvé setkáváme ještě o něco dříve, již roku 1547, kdy kníže Václav III. Adam (1528–1579) obnovoval těšínským, fryštátským, frýdeckým a skočovským ševcům společný cechovní řád. Jeden z jeho článků se zmiňuje také o valašském obyvatelstvu.51

46 Macůrek, J.: Valaši na severovýchodní Moravě a jejich vztahy k Těšínsku, Polsku a hornímu Slovensku (do r. 1620), c. d., s. 160–164. 47 Bartošová, Š. – Bogar, K. – Langer, J.: Beskydy: Vlastivědný průvodce údolím Ostravice, c. d., s. 14. 48 Štika, J.: Etnografický region Moravské Valašsko-jeho vznik a vývoj. Ostrava: Profil, 1973, s. 28. 49 Macůrek, J.: Valaši na severovýchodní Moravě a jejich vztahy k Těšínsku, Polsku a hornímu Slovensku (do r. 1620), c. d., s. 155. 50 Kadlec, K.: Valaši a valašské právo v zemích slovanských a uherských. S úvodem podávajícím přehled theorií o vzniku rumunského národa. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1916, s. 409–419. 51 Doslovný přepis článku: “Item Valaši, obyvatelé knížectví našeho i jiní okoliční, jeden každý z nich aby kůže více nekupovali, toliko 3 do roku, a to s pomocí a v přítomnosti cechmistře, tak aby jim trh kažen nebyl. I také aby takových kůží do jiných zemí nevyvozovali, jakož i týž kůže valachom, mistři tohož řemesla za slušné peníze a ne žádní sedláci vydělávati mají. Pakližeby který valach po vsech u sedlákův

Byť je ustanovení velmi stručné, přece jen se z něj dozvídáme, že pastýři cizího původu, zvaní Valaši, v knížectví těšínském tehdy již zdomácněli, jelikož byli nazýváni přímo „obyvateli knížetství našeho.“ Dozvídáme se také, že již tehdy byli považováni za obávanou konkurenci, když se místní ševci písemně snažili vymoci omezení obchodního jednání Valachů, aby ševcům „trh kažen nebyl“. Z textu můžeme dále dovodit, že se již tehdy Valaši slušně vyznali v ševcovství i koželužství a vedli také obchod s kůžemi jak domácí, tak i zahraniční. Tento historický dokument poskytuje doklad, že se tehdy na Frýdecku a Těšínsku Valaši vyskytovali, a to již před rokem 1547. Z dokumentu také vyplývá, že jejich působnost zde nabyla neobyčejného rozvoje a bylo již tehdy potřeba ošetřit jejich jednání úřední listinou.52 Snahou o zamezení konkurence vyznívají rovněž historické zprávy v urbáři těšínského panství z roku 1692, kde se uvádí, že se zdejší soukeníci dovolávali práva, aby Valaši napříště nepoužívali jejich valchy k valchování houní. Za tímto účelem měli Valaši zřízenu vlastní valchu v tehdejších Potměnošovicích (pozdější Nošovice),53 na které zřejmě byli schopni vyrobit takové množství houní, že dokázali slušně ohrožovat výdělek městského soukenického cechu.54 Spolehlivě dokládá výskyt Valachů v oblasti pramen z roku 1636. Když Jiří, hrabě z Oppersdorfu, přejímal správu Frýdeckého panství, nechal toho roku pořídit urbář jako důkladný soupis všech hospodářských poměrů a statků celého panství, včetně popisu jeho přírodních reálií. V urbáři je uvedeno také pojednání o Valaších. „Na těch horách Předních i Zadních valaši své dobytky pasů. Nyní 1636 roku 40 osob a dobytka jejich capův a koz 4789 kusův se nachází (...).“ Historický dokument uvádí nejen počty salašníků na horách, ale také dávky placené vrchnosti i další práva a povinnosti Valachů.55 Dozvídáme se, že se na Frýdeckém panství v první polovině

takové kůže vydělávati dal aneb vydělával, také do komory naší pobrané býti mají. Také mistrům a týmž řemeslom cechom nadepsaným, jedni druhým ani jiní v kup vkračovati nemají.” Viz Prasek, V.: Valaši na Frýdecku. Věstník matice opavské 5, 1895, s. 2. 52 Kadlec, K.: Valaši a valašské právo v zemích slovanských a uherských. S úvodem podávajícím přehled theorií o vzniku rumunského národa, c. d., s. 409. 53 Tamtéž, s. 409. 54 Šmerda, M.: Těšínsko před povstáním v roce 1766. Ostrava: Krajské nakladatelství Slezského ústavu ČSAV v Opavě, 1962, s. 179. 55 ,,Na těch horách Předních i Zadních valaši své dobytky pasů. Nyní 1636 roku 40 osob a dobytka jejich capův a koz 4789 kusův se nachází, krom úvyškův, to jest, kdy kterému valachovi 2, 5 neb 8 kusů při porubování nad desátek zbývá, přišlo letos krom těch úvyškuv desátku dobytka (však kdyby vrchnost dobytka vzíti nechtěla), jsou povinni za každý kus dáti po 1R. 6gr)(…) 465 kusův. Na místě těch úvyškuv dávají k Veliké noci vše ze 100 kusův dobytka, samcův i samic po 1 kozlátku aneb za ně za každé po 16 gr. Za to letos učinilo 18 R. (…) Item z každého 100 kusů jeden sýr nebo za něj 1R slezský a to při času sv. Bartoloměje, letos přišlo 40 ½ sýra. Ti valaši, kdy se jim takový dobytek při času svatého Duch čte povinni vrchnosti oběd náležitý svým nákladem přistrojiti. Item oni valaši jsou valaši povinni všecken

17. století vyskytovalo v tzv. předních i zadních horách přibližně čtyřicet Valachů s rodinami, kteří se zabývali chovem ovcí a koz, jako dobytka valašského.56 Jedním z často diskutovaných témat ve věci valašských pastevců byl jejich rumunský původ. O odlišnosti etnické povahy příchozího valašského obyvatelstva na Hukvaldské panství svědčí podle výše zmiňovaného profesora historie J. Macůrka kupříkladu zpráva z roku 1554, kde jsou Valaši v této oblasti přímo popisováni jako element cizí, který se teprve sžívá s místním prostředím a přírodními i životními podmínkami.57 Také zmiňovaný historik J. Válek se vyjadřuje konkrétně o povaze příchozích kolonistů. Jednalo se podle něj především o slovenské horaly z východu Karpat, za nimiž teprve přicházeli skuteční Rumuné, a to navíc již v nepatrném počtu. Podle J. Válka se tito pastevci s rumunskými kořeny vyskytovali jak na Čeladné, tak v Ostravici, kde za sebou zanechali zcela bezpečné památky v místním názvosloví, jazyku i obyčejích.58 Záznamy o podobě zvyků a mravů, říkadel i zpěvů spojených s valašským způsobem života se dochovaly v kronice obce Sklenov (v současnosti část obce Hukvaldy). Ta uvádí popis valašské slavnosti, pořádané v oblasti vrchu Kazničova roku 1822, před tehdejším arcibiskupem olomouckým, arcivévodou Rudolfem, který toho roku trávil léto na Hukvaldech.59 Základní poučení o situaci na území horního toku Ostravice podává rukopisný dokument známý pod názvem Popis hukvaldského panství z let 1834—1835.60 Zdejší obyvatelstvo dělí pisatel na Valachy a Lachy. Valachy umisťuje autor spisu do horských a podhorských obcí – Beskyd, Čeladná, Kozlovice, Ostravice, Myslík, atd., kde byl na rozdíl od území Lachů rozšířen salašnický chov dobytka. Lachy oproti tomu popisuje v nížinných oblastech, poblíž měst Frýdek a Místek, Brušperk, Příbor

jalový dobytek ze dvorů v horách pásti, nebo na to pastýře zjednati a jemu zaplatiti.“ viz Prasek, V.: Valaši na Frýdecku. Věstník matice opavské 5, 1895, s. 3–4. 56 Kadlec, K.: Valaši a valašské právo v zemích slovanských a uherských. S úvodem podávajícím přehled theorií o vzniku rumunského národa, c. d., s. 409. 57 Macůrek, J.: Valaši na severovýchodní Moravě a jejich vztahy k Těšínsku, Polsku a hornímu Slovensku (do r. 1620), c. d., s. 160. 58 Kadlec, K.: Valaši a valašské právo v zemích slovanských a uherských. S úvodem podávajícím přehled theorií o vzniku rumunského národa, c. d., s. 413. 59 Arcivévoda Rudolf prý projevil zájem poznat zvyky a způsob práce svých poddaných. Proto vrchnostenští úředníci, převlečení do valašských krojů, sami předváděli život na Hukvaldském panství. „Poddaní byli na Kazničov svezeni z celého panství a byli přítomni jako diváci. Mimo jiné se též předvádělo valašské salašnické hospodářství. Fojt Pustějovský ve valašském kroji představoval baču, kráčel vpředu před stádem ovcí, pískal na ´furyju´ a střídavě zpíval, za což byl arcibiskupem pochválen.“ Viz Křenek, J. – Dohnal, K.: Laši a Lašsko po sto letech. I. O strastiplné pouti jednoho názvu. Hukvaldský občasník 14, mimořádné vydání, 2004, s. 21. 60 Originálním názvem Notizen zur topographisch-statistischen Darstellung der Olm ützer Erzbisch.

a Kopřivnice. Valašské vsi se podle jeho mínění výrazně liší od lašských obcí jazykem i oděvem. Valaši mluví průkazně slovanskou řečí se slovenským akcentem. Ve valašských obcích při řece Ostravici se však smísil slovanský jazyk s tzv. vasrpolským akcentem blízkého těšínského kraje. Dále se autor spisu vyjadřuje k oděvu obou skupin obyvatelstva. Uvádí, že je oděv Valachů podstatně rozdílný od Lachů. Valaši mají svůj původní kroj uchován takřka v nezměněném stavu, na rozdíl od Lachů, kteří již nemají žádný určitý kroj, jelikož jej potlačila blízkost měst a celkové napodobování městských způsobů. Valaši se prý pyšní pravostí svého kroje, na němž se od časů Ondráše a Juráše „nezměnil ani knoflík“.61 Současný znalec regionální historie J. Křenek považuje tyto informace za spolehlivé a historicky cenné. Zároveň dodává, že byly zaznamenány patrně vrchnostenským úředníkem, důkladně informovaným o hospodářském i kulturním životě poddaných, čemuž podle něj nasvědčují mnohé, ve spise uvedené podrobnosti.62 Zprávy o Valaších zaznamenávali také topografové, vlastivědní pracovníci i další badatelé, kteří se vydávali do terénu za poznáním povahy zdejších lidových vrstev. Kupříkladu příborský rodák a významný topograf Tomáš Řehoř Wolný ve svém významném díle Markgrafschaft Mähren z roku 1835 rozlišuje na Hukvaldském panství obyvatelstvo na Valachy v hornatých osadách a Lachy v ostatních oblastech.63 Roku 1842 rozdělil obce na valašské a lašské také úředník Hukvaldského panství Leopold Hansmann. Méně konkrétně, avšak v totožném duchu, psali o odlišných sídlech Lachů a Valachů kupříkladu topograf Joseph Bayer (1772–asi 1841) roku 1817, pedagog Alois Maniak (1804–1843) roku 1838, nebo terénní sběratel folklorních projevů František Sušil (1804–1868) v roce 1840.64 Také z díla Cypriána Lelka (1812–1883), kněze, sběratele lidové slovesnosti a slezského buditele, se dozvídáme, že se: „Laši táhnou od Příbora k Místku, a sebe takto nejmenují, ale jsou od Valachů tak nazývaní,“ přičemž dodává: „dle mého důmění na to v tom slově by se pozorovati mělo, jestli

61 Štika, J.: Valaši a Valašsko: o původu Valachů, valašské kolonizaci, vzniku a historii moravského Valašska a také o karpatských salaších. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě, 2009, s. 186–187. 62 Křenek, J. – Dohnal, K.: Laši a Lašsko po sto letech. I. O strastiplné pouti jednoho názvu. Hukvaldský občasník 14, mimořádné vydání, 2004, s. 21. 63 Jeřábek, R.: Laši a Lašsko. In: Brouček, S. – Jeřábek, R. (eds.): Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 457. 64 Štika, J.: O Laších a Valaších a o jejich vzájemném vztahu. In: Acta musealia supplementa. Sborník příspěvků z koference František Bartoš jazykovědec, pedagog. Konference k 100. výročí úmrtí. Zlín, 2006, s. 72.

písmeno l se měkce aneb tvrdě vysloví. Polské „Lach, Lech“ má l měke, zdejší łach (lump) má l tvrdé.“65 Český slavista a knihovník Jan Nepomuk Alois Hanke z Hankenštějna (1751–1806) považoval Valachy za příslušníky kmenové větve Slováků, kteří žijí při hranici Těšínska a u pramene řeky Bečvy.66 Dokladem dobového nahlížení na ráz zdejší krajiny a obyvatelstva je německy psaný spis z roku 1804 topografa a statistika Josepha Rohrera (1769–1828). „Ze slovanských obyvatel dědičných zemí české koruny zaslouží bližší pozornost Valaši, kteří jsou vlastně horskými Slováky. Jsou to oni, kteří obývají moravské výběžky Karpat a přimykají se ke Goralům, kterým Slezané říkají Valaši. V Přerovském kraji si tito horští Slováci vyvolili za své sídlo hukvaldské panství, jehož horské hřebeny hraničí v úseku pěti mílí se Slezským knížectvím.“ Dále se dozvídáme o mizivé výnosnosti zdejších půd a zaměstnání lidu. „Polní práce tu má velmi malý význam, protože pozemky leží příliš vysoko. Zaměstnáním je zde kácení stromů pro potřeby blízkých planin a pro továrny, které leží nedaleko. Mládež na Moravském Valašsku si v lesních chalupách záhy osvojuje techniku dřevořezby, která se stává jejich oblíbenou činností.“67 Valachy na Hukvaldském panství zaznamenává také pedagog, vlastivědec a národopisec Karel Josef Jurende (1780–1842) v Nástinu etnografie Moravy z roku 1815, který vnímá hranice Valašska ohraničeny Valašskou Bystřicí, Valašským Meziříčím, Frenštátem, Místkem, na východě pak řekou Ostravicí a jihovýchodě vlastní uherskou hranicí.68 K valašským obcím řadí Ostravici i Beskyd též archivní dokument, shodný s popisem Hukvaldského panství v topografii T. Ř. Wolného z roku 1835, když valašské obce jmenovitě vypočítává.69 Ostravici za valašskou obec považuje také kupříkladu latinsky psaná církevní statistika z roku 1771.70

65 Křenek, J. – Dohnal, K.: Laši a Lašsko po sto letech. I. O strastiplné pouti jednoho názvu. Hukvaldský občasník 14, mimořádné vydání, 2004, s. 14. 66 Hanke z Hankenštejna, J. N. A.: Vylíčení obyvatel Markrabství moravského, 1786. In: Jeřábek, R.: Počátky národopisu na Moravě. Antologie prací z let 1786–1884. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 20. 67 Jeřábek, R.: Počátky národopisu na Moravě. Antologie prací z let 1786–1884. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 34–42. 68 Tamtéž, s. 138. 69 Štika, J.: Valaši a Valašsko: o původu Valachů, valašské kolonizaci, vzniku a historii moravského Valašska a také o karpatských salaších. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě, 2009, s. 177. 70 Tamtéž, s. 166.

2. 3. 2 Valašské hospodaření

Z výše uvedených dokumentů nám poskytují mnohé informace, z nichž můžeme načrtnout kulturní, společenský i hospodářský obraz valašského společenství na námi zkoumaném území. Nově příchozí valašské obyvatelstvo se hojně zabývalo krom vlastního pastevectví též přidruženými hospodářskými činnostmi. Kromě typického chovu ovcí a koz se v menší míře se věnovali také pasení a chovu dobytka hovězího, který se i přičiněním Valachů značně rozmáhal, a dobytka polského (vepřového). Lovili do sítí lesní zvěř, jako jestřábky, pěnkavy i jiné drobné ptactvo.71 Byli zároveň zdatnými řemeslníky. Z mléka dovedli vyrábět sýr a máslo, vlnu zpracovávali v sukno, kůži dovedli sami vyčinit. Také se dozvídáme, že surovou vlnu nosili do města na prodej soukeníkům.72 Provozovali nejen ševcovství ale kupříkladu též koželužství. Dobové zmínky o dávkách odváděných z ovsa mimo jiné ukazují, že se Valaši zabývali okrajově také zemědělstvím. Byli i zvěrolékaři, kteří dobře rozuměli potřebám dobytka. Pastvy se jim vyměřovaly za přítomnosti tzv. valašského vojvody a jeho úředníků, kteří je tak dávali Valachům k dočasnému užívání. Překvapivě brzy se dočítáme také o jednotlivých oprávněních k dědičnému držení pastvin, a to konkrétně na Lysé hoře.73 Valašský živel zároveň ukázal, jak je možno efektivně využít horských lesů, luk a strání. Zaměstnáním Valachů bylo především horské pastevectví, které se podstatně odlišovalo od dosavadního způsobu chovu dobytka praktikovaného domácím obyvatelstvem, jež pěstovalo ovce hlavně pro maso a vlnu. Valašské obyvatelstvo se naopak soustřeďovalo na produkci mléka a mléčných výrobků. Zatímco původní obyvatelstvo páslo dobytek v dolinách a zřídkakdy v lesích, valašské pastevectví bylo založeno výhradně na rozsáhlém využívání horských pastvin, lesních luk a vyklučených pasek, a to zejména v nejvyšších horských polohách.74 Valaši urychlovali postup využívání horské půdy a obohacovali zkušenosti domácího obyvatelstva ve využití dobytka. Život Valachů se v literatuře silně idealizuje.

71 Kadlec, K.: Valaši a valašské právo v zemích slovanských a uherských. S úvodem podávajícím přehled theorií o vzniku rumunského národa, c. d., s. 409. 72 Prasek, V.: Valaši na Frýdecku, c. d., s. 2. 73 Kadlec, K.: Valaši a valašské právo v zemích slovanských a uherských. S úvodem podávajícím přehled theorií o vzniku rumunského národa, c. d., s. 409 a násl. 74 Macůrek, J.: Valaši na severovýchodní Moravě a jejich vztahy k Těšínsku, Polsku a hornímu Slovensku (do r. 1620), c. d., s. 181 a násl.

Především to byli těžce pracující lidé s primitivními, avšak efektivními způsoby výroby a obživy, kteří žili ještě ubožeji, než domácí poddaní frýdecké i hukvaldské vrchnosti.75 V oblasti se rozvíjely také přidružené formy tradiční domácké výroby, podmíněné charakterem zdejšího přírodního prostředí. S přirozeným salašnickým chovem ovcí souviselo soukenictví, které bylo provozováno spíš pro vlastní potřebu, jelikož vlna z valašských ovcí byla tuhá a nevhodná k výrobě jemného sukna. Přestože horské půdy a zdejší klima nepředstavovaly ideální podmínky, ujalo se pěstování lnu, který dal základ k domácí textilní výrobě. Rozšířilo se především přadláctví a plátenictví jako součást robotních povinností.76 Tkalcovství se udrželo ojediněle až do 20. let 20. století. Ještě dnes pamětníci vzpomínají na tradiční pěstování lnu i na tkalcovský stav v malé světnici na Gruni.77 Od čtyřicátých let 19. století se zde nacházela také koželužna k manufakturnímu činění kůží. 78

2. 3. 3 Proměny pojmu Valach

Ve výše uvedených historických dokumentech jsou Valaši obvykle zřetelně odlišováni od rolnického obyvatelstva s rozdílným hospodářským zaměřením. Zpočátku totiž byla základním kritériem označení Valachů především hospodářská specifika. Již v průběhu 16. století začalo pronikat domácí nížinné obyvatelstvo mezi Valachy a stejně tak se původní valašští kolonisté postupně začali usazovat také ve městech. Uzavírali sňatky nejen mezi sebou, ale i s obyvateli z okolí, a pronikali tak níže do podhůří. Následkem této asimilace došlo koncem 16. a zejména počátkem 17. století k přesunu názvu Valach z valašských kolonistů na všechny horaly a vlastníky ovcí chovaných salašnickým způsobem, ať už byli cizího původu či nikoliv. Název Valach tak začal vyjadřovat spíše právní a profesní postavení určité vrstvy obyvatelstva, která požívala výhod a specifického postavení určeného původnímu valašskému obyvatelstvu. Podle zprávy hukvaldského valašského vojvody Matěje Krpce z poloviny 17. století se tak k Valachům často počítali i zámožní lidé s velkým množstvím dobytka, kteří často svévolně využívali četných výsad a svobod udělovaných původním

75 Bartošová, Š. – Bogar, K. – Langer, J.: Beskydy: Vlastivědný průvodce údolím Ostravice, c. d., s. 14. 76 Peková, K.: Dějiny Starých Hamer do roku 1848. Opava: Diplomová práce, Slezská univerzita, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav Historie – Muzeologie, 2005, s. 27. 77 Velička, A. (nar. 1939); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2016. (realizace záznamu S. Pasičnyková). 78 Húsek, Jan: Hranice mezi zemí moravskoslezskou a Slovenskem: studie etnografická, c. d., s. 81.

kolonistům.79 Proto záleželo spíše na obyvatelích, zda se za Valachy pokládali nebo ne, případně zda je za Valachy podle některého znaku – mluvy, oděvu či způsobu obživy pokládali obyvatelé okolních obcí nebo regionů.80 Název Valach tedy zprvu vskutku označoval národnost, poté však pojem Valach vystihoval každého, kdo se zabýval pastevectvím.81 Další, snad ještě výraznější moment pro vznik a rozšíření názvu Valaši ve smyslu specifické společenské skupiny, nastal v období lidových povstání, bouří a nepokojů. Již od poloviny 16. století se horské obyvatelstvo utkávalo v zápasech se statkáři o původně nezdaněnou pasekářskou půdu, o právo lesní těžby, stejně jako bylo nuceno se bránit proti přetěžování feudálními povinnostmi a proti právnímu útlaku ze strany vrchnosti. Konflikt vyvrcholil ozbrojeným vystoupením východomoravských horalů za třicetileté války, a zvláště pak jejich účastí v proticísařském odboji. Valaši se tohoto povstání účastnili jako nejagilnější a často i vedoucí složka nespokojeného obyvatelstva. Pod jménem Valachů tak s vidinou boje za svobodnější život začali vystupovat nejen pastevci, ale také poddaní z horských a podhorských vsí, i bouřící se obyvatelé měst a městeček. Začínal se užívat významově širší termín Valaši, jímž tehdejší pisatelé označovali veškeré vzpurné obyvatelstvo bez zřetele na sociální příslušnost, které bojovalo „pod jménem Valachů“.82 Svým vystoupením se Valaši stali věhlasnými a jejich jméno se postupně přeneslo v označení celého kraje názvem Valašsko. V přímé souvislosti s historickým vývojem tak vznikl nový geografický a etnografický název pro oblast později známou jako Moravské Valašsko. Význam pojmu Valach se zúžil tak, že zanikl jeho význam ve smyslu hospodáře, a naopak se posílilo jeho pojetí jakožto Valacha ve smyslu příslušníka jednoho z moravských etnografických regionů.83 Už Vincenc Prasek se zamýšlel nad tím, čím to je, že na Moravském Valašsku Valaši natolik prosluli, že dali pojmenování celému kraji, oproti dalším oblastem, v nichž také žili Valaši, ale dnes o nich není v těchto krajích takřka žádné povědomí. Příčinu spatřoval v tom, že na Moravském Valašsku toto obyvatelstvo takřka neustále

79 Štika, J.: Etnografický region Moravské Valašsko-jeho vznik a vývoj, c. d., s. 28 a násl. 80 Kolařík, J.: K problematice stanovení hranice nářečních celků. In: Acta musealia supplementa. Sborník příspěvků z koference František Bartoš jazykovědec, pedagog, etnolog. Konference k 100. výročí úmrtí. Zlín 25. – 26. dubna 2006. Zlín: Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2006, s. 36. 81 Štika, J.: Valaši a Valašsko: o původu Valachů, valašské kolonizaci, vzniku a historii moravského Valašska a také o karpatských salaších. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě, 2009, s. 14. 82 Štika, J.: Etnografický region Moravské Valašsko-jeho vznik a vývoj, c. d., s. 29–30. 83 Tamtéž, s. 35.

vstupovalo do povědomí. Často se účastnilo bojů, a to dokonce do takové míry, že se stalo světu postrachem. Moravští Valaši v historii prosluli nejen jako loupežníci, ale také jako portáši využívaní k obraně hranic. Valachy proslavily také mnohé jiné skutky, které na ně vrhaly světlo statných obránců vlasti. Díky těmto okolnostem na Moravě nabylo jméno Valach věhlasu, kdežto v jiných krajích, jako na Těšínsku, Frýdecku, nebo Slovensku, horští pastevci neměli takové příležitosti k proslavení jejich jména.84

2. 4 Proměny tradičního způsobu života a hospodaření

Oblast horního toku Ostravice byla již od počátku osidlovacích procesů úzce spjata s dřevní surovinou. Její těžba a zpracování byly nejen součástí robotních povinností poddaného lidu, ale také významným zdrojem jeho obživy. Po staletí se zde provozovala těžba dřeva, spojená s tradičními způsoby jeho dopravy do nižších poloh k dalšímu zpracování. Kromě letního i zimního svážení kmenů na dřevěných saních bylo pro oblast typické plavení dříví z hor, zde zváno plavka. Spočívalo v přepravě velkého množství zkrácených kmenů pomocí toku řeky Ostravice. Kmeny se takto dopravovaly až do Frýdlantu, kde se dříví chytalo, vyplavovalo a vypalovalo v milířích blízko výše zmiňovaných železáren. Dříví se obvykle plavilo na jaře. K usnadnění takového přesunu dřeva sloužily mnohé vodní nádrže, tzv. klauzy, rozesety na různých místech toku Ostravice. V nich se hromadila voda, která se v případě potřeby vypouštěla. Tyto nádrže můžeme ještě dnes běžně spatřit na horním toku řeky. Dříví se tímto způsobem plavilo až do roku 1910.85 Mezi základní robotní povinnosti zdejšího obyvatelstva patřilo kácení lesního porostu, pálení dřevěného uhlí v milířích a výroba potaše, tzv. salajky z bukového dříví, i dolování rudy.86, 87 Levobřežní arcibiskupská část území zásobovala těmito surovinami především frýdlantské železárny.88 Železná ruda neboli krevel se zde dobývala až do 50. let 19. století, stejně jako na mnoha dalších místech v širokém okolí.

84 Prasek, V.: Jméno Valach. Národopisný sborník českoslovanský 6, č. 6, 1900, s. 29. Viz též Štika, J.: Význam slova „Valach” v západních Karpatech. Slovenský národopis 10, 1962, s. 396. 85 Fimanová, J. – Krpeš, V.: Vlastivěda okresu Frýdek–Místek. Frýdek-Místek: Okresní vlastivědné muzeum ve Frýdku-Místku, 1978, s. 43. Viz též Húsek, J.: Hranice mezi zemí moravskoslezskou a Slovenskem: studie etnografická, c. d., s. 78. 86 Potaš neboli salajka je z chemického hlediska uhličitan draselný, nezbytný k výrobě skla. 87 Bartošová, Š. – Bogar, K. – Langer, J.: Beskydy: Vlastivědný průvodce údolím Ostravice, c. d., s. 24. 88 Z historie obce Ostravice. Kronika obce Ostravice, 1. díl 1924–1945. Uložena v SOkA Frýdek-Místek, 1953.

Zdejší rudy však byly málo výnosné, a když navíc s pozdější výstavbou železničních drah zlevnila doprava nerostných surovin z oblasti Štýrska, přestala se zdejší ruda dolovat.89 Stejně jako železářský průmysl i hornictví mělo svůj základ na statku Hukvaldském, když právě olomoučtí biskupové získali výhradní právo báňské. O hornické činnosti ve zdejší oblasti hovoří také dobové zmínky pamětníků, které se dochovaly formou ústního podání. V 70. letech 20. století bylo zaznamenáno vypravování jistého pana Mrkvy o starém dolování stříbra v Ostravici. Dle jeho slov se zde tento vzácný kov dobýval asi v 16. – 17. století v lokalitě Stříbrník. Ještě ve 20. století prý byly nazývány pastviny nad místem tehdejšího kutiště „Na šachtách“. Svědectví hovoří také o knize, která zaznamenávala provoz této kutařské lokality. Mimo jiné se v ní hovořilo o ukončení dolování v důsledku „špatného povětří v dolech, kde se mnoho vody také nacházelo.“ Bohužel se kniha do dnešních dnů neuchovala, stejně jako více zmínek o zdejší těžbě stříbra.90 Vedle železářství se na svou dobu znamenitě rozvíjelo také sklářství. Křemene sice ve zdejší půdě nebylo nadbytek, ale tento fakt vyvažoval snadný zisk potaše jako stejně důležité suroviny. Středisky sklářské výroby byly především Kunčice u Frenštátu, avšak menší sklárny se nacházely také v Čeladné a Ostravici. Zdejší hutě prý pravděpodobně stávaly v místě, které se dodnes jmenuje „Stará huť“. Podle legendy to dosvědčují také střepiny skla, které byly na místě hojně nalézány. Sklářství v těchto končinách během 18. století zcela zaniklo, když se zdejší výroba přestěhovala do obce Krásná.91 V minulosti zde fungovaly také stupárny na zpracování tzv. koruny – kůry k výrobě třísla, která se dodávala koželuhům do Turzovky. Výrobnu vlastnil žid Hochfelder ze slovenské strany Vysoké. Později se veškerá výroba této suroviny orientovala na vývoz do vzdálenějších míst Uher.92 V oblasti zaznamenalo rozvoj také povoznictví jako další vítaný zdroj obživy. Až do roku 1848 patřilo toto řemeslo k robotním povinnostem. Železo z frýdlantských hamrů se stalo věhlasným a vozilo se formanskými povozy nejen do Uher, ale i Ruska,

89 Paskovský, J.: Ostravice. In: Linhart, F. – Dvorský, F.: Vlastivěda moravská. II, Místopis Moravy: Díl III, Jičínský kraj, Místecký okres. Brno: Musejní spolek, 1915. s. 212. 90 Pavlica, J.: O starém dolování stříbra v Ostravici. Těšínsko: vlastivědný časopis okresů Frýdek-Místek a Karviná 13, č. 1, 1970, s. 22. 91 Linhart, F. – Dvorský, F.: Vlastivěda moravská. II, Místopis Moravy: Díl III, Jičínský kraj, Místecký okres. Brno: Musejní spolek, 1915. s. 121. 92 Paskovský, J.: Ostravice. In: Linhart, F. – Dvorský, F.: Vlastivěda moravská. II, Místopis Moravy: Díl III, Jičínský kraj, Místecký okres,. c. d., s. 212.

Itálie, Štýrska a Rakouska. Povozníci na jaře naložili zboží na velké formanské vozy a z dalekých cest se mnohdy vraceli až v průběhu podzimu. Z cizích zemí přiváželi potraviny, sůl, srpy, kosy i jiné zemědělské náčiní. Povoznická činnost zanikla s výstavbou železnice v letech 1870–1880.93

2. 5 Proces zanikání valašského povědomí

Sedmnácté století je obecně považováno za vrchol valašské kolonizace na severovýchodní Moravě. Z pokračujícího období není o životě valašského lidu příliš mnoho zpráv. Z historických pramenů však vyplývá, že na tomto území nedocházelo k významnějším odchylkám od způsobu salašování, známých z jiných částí našeho území.94 Zdejší valašské povědomí obyvatel se do té doby opíralo především o salašnický charakter hospodaření, o tradiční valašský oděv, dialekt i o další specifika, která se salašnickým způsobem života úzce souvisela.95

2. 5. 1 Zánik salaší

Od konce 18. století začaly do dosavadního přirozeného hospodářského vývoje postupně zasahovat vnější hospodářské a ekonomické faktory. Velkostatky po obou březích Ostravice se rozhodly zahájit kroky k výraznému zvýšení produktivity lesního hospodářství. Tento proces byl vyvolán nárůstem poptávky po dřevní surovině v rozšiřujících se městských aglomeracích. S myšlenkami na další zalesňování se začala vrchnost pozvolna stavět proti využívání vlastní půdy k valašskému hospodaření. Salašnictví se na rozdíl od ekonomického příjmu plynoucího z produkce lesního porostu jevilo jako méně výnosné.96 Šlechta navíc stále citelněji usilovala o nové lesní dělníky pro robotní práce.97 Od konce 18. století se začal hukvaldský vrchnostenský úřad

93 Fimanová, J. – Krpeš, V.: Vlastivěda okresu Frýdek–Místek, c. d., s. 43. 94 Štika, J.: Rozšíření a intenzita karpatské kultury na Moravě a ve Slezsku. In: Jeřábek, R. – Woitsch, J. – Bahenský, F.: Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska IV. Etnografický a etnický obraz Čech, Moravy a Slezska (1500–1900): národopisné oblasti, kulturní areály, etnické a etnografické skupiny. Praha: Akademie věd České republiky, Etnologický ústav, 2004, s. 82. 95 Štika, J.: Valaši a Valašsko: o původu Valachů, valašské kolonizaci, vzniku a historii moravského Valašska a také o karpatských salaších, c. d., s. 187. 96 Goláňová, M. – Muchová, S.: Výzkum v obci Ostravice. 1983. Rkp. Archiv Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, inv. č. R 80., s. 7–8. (Pozn. autora: Studie byla pořízena pro expoziční záměr Valašského muzea spojený s výstavbou hamernických objektů.) 97 Tamtéž.

zaměřovat na likvidaci všech salaší a později i pasek v horských oblastech.98 Brzy začala být práva salašníků omezována formou zákazu pastevního chovu určitého počtu a druhu dobytka, což zanedlouho přerostlo v celkový zákaz pastvy na panské půdě.99 Na počátku 19. století začaly být horalům salaše násilně odnímány. To se pochopitelně setkalo s výrazným odporem salašnického stavu, který pro zachování vlastní živnosti bouřlivě vystupoval. Úsilí pastevců však nemělo valný úspěch.100 Záměr vrchnosti byl v poměrně krátkém čase vykonáván tak intenzivně, že do poloviny 19. století zaniklo nejen dříve tolik významné a výrazné salašnictví, ale také vše, co s ním v životě horalů souviselo.101 Na Hukvaldsku byly zlikvidovány téměř všechny salaše a v ostravickém katastru zmizely zcela.102 Za současné změny pastevních regulí nadobro zaniklo i valašské právo.103

2. 5. 2 Zánik tradičního oděvu

Je známo, že právě sféra tradičního odívání je citlivým a zároveň v důsledku návaznosti změn tradičního oděvu na generační posloupnost i lépe datovatelným a tím poměrně přesným indikátorem změn v hospodářsko-společenském klimatu.104 Tyto proměny můžeme v ohledu výše popsaného vývoje již poměrně brzy sledovat u obyvatel v oblasti horního toku Ostravice. Valašský oděv byl jedním ze specifik, která byla úzce spjata s vědomím valašské příslušnosti obyvatelstva. Jakmile Valaši přestali být tradičními pastýři, chopili se lesnického nářadí a začali obhospodařovat polnosti, mizel i jejich tradiční oděv. Chov ovcí se přestal chudému lidu vyplácet a s ovcemi se ztrácel i levný zdroj materiálu k výrobě specifického oděvu, jakého bylo zapotřebí v horském klimatu. Vedle zrušení salašnictví dopomohla k rychlému odkládání tradičního oděvu i dostupnost městských aglomerací – Frýdku, Místku a Ostravy,

98 Štika, J.: Valaši a Valašsko: o původu Valachů, valašské kolonizaci, vzniku a historii moravského Valašska a také o karpatských salaších, c. d., s. 187. 99 Kadlec, K.: Valaši a valašské právo v zemích slovanských a uherských. S úvodem podávajícím přehled theorií o vzniku rumunského národa, c. d., s. 413. 100 Štika, J.: Rozšíření a intenzita karpatské kultury na Moravě a ve Slezsku. In: Jeřábek, R. – Woitsch, J. – Bahenský, F.: Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska. IV, c. d., s. 82. 101 Štika, J.: Valaši a Valašsko: o původu Valachů, valašské kolonizaci, vzniku a historii moravského Valašska a také o karpatských salaších, c. d., s. 187. 102 Šejvlová, V.: Obec Ostravice. Krásná zem 15, č. 1, 1951, s. 1. 103 Štika, J.: Rozšíření a intenzita karpatské kultury na Moravě a ve Slezsku. In: Jeřábek, R. – Woitsch, J. – Bahenský, F.: Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska. IV, c. d., s. 82. 104 Vachová, Z.: Lašsko z pohledu etnografa. Práce a studie Muzea Beskyd ve Frýdku-Místku. Frýdek- Místek: Muzeum Beskyd, 1993, s. 50.

s vyvinutou industrií a neustálou poptávkou po levné pracovní síle.105 V souvislosti s městským stykem začaly být tradiční kroje rychle nahrazovány městským, resp. poloměstským oděvem z továrních látek, které ve velkém produkovaly rozvíjející se textilní továrny na Frýdecku. Nižší pořizovací cena a snazší dostupnost bavlněných látek u chudého lidu převažovala nad obtížností spojenou s obstaráním surovin a zhotovováním oděvu z tradičních materiálů formou domácké výroby. Český přírodovědec, etnograf a pedagog Josef Klvaňa (1857–1919) proto tvrdí, že zdejší kroje zničila v letech 1870–1880 chudoba.106 Obce ve zkoumané oblasti postupně přebíraly prvky nížinného oděvu, a nakonec se oděvem téměř úplně přizpůsobily onomu neurčitému oděvu, jaký se běžně nosil v nížinné oblasti na Frýdecko-Místecku a který byl nazýván lašským. K těmto otázkám se ve své studii vyjadřoval také jihomoravský rodák, etnograf a národopisce Jan Húsek (1884–1973). Je toho názoru, že tradiční oděv zanikl v Ostravici a ve Starých Hamrech dokonce nejdříve z celého moravskoslovenského pohraničí. Ojediněle se zachoval jen v nejvýchodnější osadě, zvané Beskyd. Tam doznívaly tradiční oděvní prvky až do 30. let 20. století. V totožném duchu hovoří o krojích i novinář a spisovatel Jan Janča (1866–1928) roku 1898. „Nejdéle se kroj udržel v odlehlých osadách pohorských, které také nejdéle zůstaly ušetřeny průmyslovým ruchem šířícím se poříčím řeky Ostravice od Ostravy k horám. Ale konečně i zde ustoupil kroji městskému, prodělav v době úpadku svého v krátkém čase několik změn.“107

2. 5. 3 Ovlivnění dialektu

V oblasti širšího Frýdecko-Místecka se po staletí setkávaly vlivy rozličných kulturních prostředí. Typický byl styk češtiny s polštinou, němčinou a také slovenštinou. Na poměrně malém území v zóně vlivu tří sousedních národů se tak promítaly nejen jazykové, ale i kulturní vlivy sousedních oblastí. Díky vzájemnému sousedství měly pro horskou oblast značný význam vlivy, které proudily zpoza hraničního hřebene s uherským, později slovenským státem. V době většího pohybu lidí v horách se postupně terén stával prostupnější a tím i frekventovanější. To vedlo k přirozenému a živelnému rozrušování kulturní

105 Húsek, J.: Hranice mezi zemí moravskoslezskou a Slovenskem: studie etnografická, c. d., s. 113. 106 Tamtéž, s. 108. 107 Janča, J.: Příspěvky k lidovědě slezské. Český lid 8, č. 1, 1898, s. 362.

i společenské sféry jednotlivých oblastí a přinášelo podněty ke střídání obyvatelstva.108 Vzájemné souvztažnosti uvedených oblastí proto nalezneme kupříkladu v lidové slovesnosti, odívání, zvycích, způsobech osídlení a v neposlední řadě též jazyku. Mezi důvody k vzájemnému setkávání lidu z širší oblasti převažovaly hospodářské a obchodní vztahy, výroční události i pokrevní spřízněnost. Historické zprávy hovoří o tom, že se v oblasti horní Ostravice po více než půlstoletí od přílivu prvního usedlého obyvatelstva počet příchozích takřka nezměnil. Až zprávy z roku 1651 hovoří o výraznějším nárůstu obyvatelstva, který pak pokračoval zejména v 18. století. Roku 1771 je v Ostravici uváděno 506 dospělých a 251 dětí, což svědčí o poměrně početných rodinách. Pravidelné údaje o demografickém vývoji však můžeme sledovat až od 19. století.109 V jeho průběhu se počet obyvatel v Ostravici takřka zdvojnásobil a ve Starých Hamrech dokonce ztrojnásobil oproti počtu udávanému na počátku uvedeného století. V důsledku zavádění manufakturního a průmyslového podnikání začalo docházet k nárůstu obyvatelstva jeho příchodem z bližších i vzdálenějších oblastí. Nastávalo postupné, byť velmi pozvolné vzájemné ovlivňování dialektu a dalších složek duchovní i materiální lidové kultury.110 Arcibiskupské průmyslové podniky se snažily zaměstnávat kromě dělníků z Kysuc také co nejschopnější mistry, které získávaly z nejrůznějších oblastí monarchie.111 Vůbec největší počet obyvatel v oblasti byl zaznamenán k 1. 12. 1930. V té době měla Ostravice 3140 občanů a 478 obytných domů. Ještě tehdy však byla poměrně značná část obyvatelstva negramotná.112, 113 S rozvojem uhelných dolů v ostravsko-karvinském revíru navíc rostla poptávka po levné pracovní síle.114 Toho využívaly početné migrační proudy venkovského lidu, směřujících do oblasti Ostravska, Karvinska a Těšínska. Za prací do tehdy otevíraných dolů a hutí přicházeli lidé z celé Rakousko-uherské monarchie.115 Také zdejší horský lid byl stále více nucen využívat pracovních příležitostí nabízených průmyslovými

108 Kramařík, J.: Několik myšlenek k otázce národopisných oblastí. In: Frolec, V. – Holý, D. – Tomeš, J. (eds.): Strážnice: 1946–1965: národopisné studie, c. d., s. 85. 109 Krpeš, V. a kol.: Z historie obce Ostravice. Ostravice: Obecní úřad v Ostravici, 1999, s. 29. 110 Kolařík, J.: K problematice stanovení hranice nářečních celků, c. d., s. 35. 111 Goláňová, M. – Muchová, S.: Výzkum v obci Ostravice. 1983. Rkp. Archiv Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, inv. č. R 80. 112 Krpeš, V. a kol.: Z historie obce Ostravice, c. d., s. 29. 113 Obec Staré Hamry. Z historie obce. Dostupné z: http://www.stare-hamry.cz/detail-textu.php?id=367, cit. 12. 3. 2016. 114 Paskovský, J.: Ostravice, c. d., s. 212. 115 Těšínsko z pohledu etnografie. Muzeum Těšínska. Dostupné z: http://www2.muzeumct.cz/tesin/tradice/etnografie.php, cit. 20. 2. 2016.

podniky. Masy dělníků odtud i z Kysuc se proto týden co týden stahovaly do oblasti Ostravska, tzv. na zarobky. Dojížděli nejčastěji do vítkovických železáren.116 Tyto sociální a ekonomické aspekty byly hlavní příčinou proměny zdejší nářeční situace. Do místního nářečí začaly vplývat zejména vlivy blízké polštiny. O smísení jazyka s tzv. vaserpolským akcentem, jmenovitě v obcích při řece Ostravici, jsme se zmínili již výše.117 Pracovnice Slezského zemského muzea Zdena Vachová je toho názoru, že skupina nářečí, kterými se zde hovořilo, svým archaickým rázem sbližovala navzájem všechny obyvatele, a to jak původem domácí obyvatelstvo, tak s valašskou kolonizací z východu přicházející horaly a konec konců i obyvatelstvo původem z polských a slovenských oblastí, které přicházelo v souvislosti s rozvojem průmyslu v kraji.118 Z předešlého pojednání vyplývá, že byla od počátku 19. století dosavadní spojitost horské oblasti s valašskými projevy života silně narušována. Původní valašské povědomí obyvatel se po dlouhou dobu opíralo především o salašnický charakter hospodaření, o tradiční valašský oděv, dialekt a další specifika, která se salašnickým způsobem života úzce souvisela. Během 2. poloviny 19. století se tyto hospodářské a kulturní rysy rychle vytrácely a nadále přetrvávalo pouze nářečí. Avšak tím, že vstřebávalo polské vlivy se již dosti lišilo od mluvy obyvatel na východomoravském Valašsku. Jednotící charakteristické rysy ubývaly a do popředí se dostával dialekt jako znak diferencující.119

116 Húsek, J.: Hranice mezi zemí moravskoslezskou a Slovenskem: studie etnografická, c. d., s. 75–77, 216. 117 Štika, J.: Valaši a Valašsko: o původu Valachů, valašské kolonizaci, vzniku a historii moravského Valašska a také o karpatských salaších, c. d., s. 187. 118 Vachová, Z.: Opavsko, Těšínsko: vývoj etnografických oblastí. Časopis Slezského zemského muzea, série B, 15, 1966, s. 117. 119 Štika, J.: Valaši a Valašsko: o původu Valachů, valašské kolonizaci, vzniku a historii moravského Valašska a také o karpatských salaších, c. d., s. 187–188.

3 Etnografická rajonizace

Nejen každý národ, ale každá národopisná oblast má své dějiny, svůj specifický vznik i vývoj. Otázka územní diferenciace lidové kultury je jedním ze stěžejních problémů řešených od počátku formování národopisu. Bude proto účelné pojednat na tomto místě o základní terminologii, která se k tomuto tématu úzce pojí. Na území Čech, Moravy i Slezska v minulosti docházelo k přirozenému utváření oblastí, jejichž formování mnohdy probíhalo bez závislosti na existujícím správním členění území v podobě krajů, panství či farností. Takové oblasti vznikaly dlouhodobým procesem, který ovlivňovala celá řada faktorů. Jejich zastoupení, skladba i intenzita působení přitom nabývala v jednotlivých částech území vždy specifické podoby.120 Kromě striktně a objektivně vnímaných administrativních i správních celků jsme tak schopni identifikovat také regiony, jejichž prostorová podoba byla podmíněna zejména historickými, kulturními nebo etnickými aspekty. Základní vlastností etnografických regionů je dlouhodobý a složitý vývoj, přičemž regiony jsou odvozovány především od výskytu specifických společenských a kulturních jevů.121 Vývojové procesy, které formují sociální a kulturní charakter určitého území, studuje především historie a etnologie. Etnicky i etnograficky motivované členění takového území pak nazýváme etnografickou rajonizací. Ta byla výsledkem procesu, který vedl k poznání diferenciace širšího území na základě zkoumání struktury jeho

120 Drápala, D. – Pavlicová, M.: Etnografická rajonizace: úvahy nad jejím historickým vývojem a smyslem současné existence. Národopisná revue 24, č. 3, 2014, s. 171. 121 Šerý, M. – Šimáček, P.: Vnímání hranic obyvatelstvem regionů s rozdílnou kontinuitou socio- historického vývoje jako dílčí aspekt jejich regionální identity. Geografie 4, 2013. Dostupné z: http://geography.cz/sbornik/wp-content/uploads/downloads/2013/12/g13-4-s392-414-sery.pdf. cit. 20. 2. 2016.

etnických a etnokulturních jevů. Z tohoto hlediska se člení území na jednotlivé etnografické regiony či oblasti, které se vyznačují především odlišnou skladbou jevů lidové kultury od sousedního území a také vědomím obyvatel o odlišnosti vlastní kultury.122 Etnolog a dlouhodobý pedagog Masarykovy univerzity Richard Jeřábek (1931–2006) označoval pojmem etnografický či národopisný region územní celek s charakteristickými společnými rysy lidové kultury. Za příslušníky etnografické skupiny považoval tvůrce a nositele specifických etnokulturních jevů, kteří obývají příslušný region, popřípadě oblast.123 Etnolog, znalec lidové hudby i architektury a pracovník Etnologického ústavu Akademie věd Josef Vařeka (1927–2008) ve vztahu k regionálně vymezenému území zdůrazňoval především společné charakteristické znaky kultury a nářečí.124 Definice dalšího z řady význačných českých etnologů a dlouholetého ředitele Valašského muzea v přírodě, J. Štiky (1931–2010), vymezuje etnografický region jako území, ve kterém existuje shoda prostoru a zkoumaných jevů, přičemž přívlastkem etnografický je specifikován výběr zkoumaných objektů i metoda jejich zpracování.125 Z hlediska stupňovitosti soustavy etnografických celků zaujímá etnografický region či oblast nejvyšší místo. Pokud takto stanovené území dále členíme, jedná se o národopisné subregiony, podoblasti a národopisné okrsky, které mohou utvářet jednotlivé obce nebo jejich uskupení.126 Zvláštní důležitost má také dělení již zmíněného J. Štiky, který rozlišuje z hlediska koncentrace určujících prvků vlastní jádro etnografického regionu, jeho okrajové části a přechodová území,127 která také nazývá kontaktními zónami. Ty se mohou nacházet mezi dvěma i více typologicky rovnocennými celky a obvykle v nich dochází k výraznějšímu prolínání jednotlivých kulturních elementů.128 K důležitým faktorům, které se podílejí na vzniku etnografického regionu, náleží především geografické prostředí, dlouhodobé soužití obyvatel, historická tradice, etnické a sociální složení obyvatelstva, ale též hranice

122 Štika, J.: Etnografický region Moravské Valašsko-jeho vznik a vývoj, c. d., s. 11. 123 Jeřábek, R.: Etnické a etnografické skupiny a oblasti. In: Jančář, J.: Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská. Země a lid. Nová řada. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2000, s. 9. 124 Vařeka, J.: Úvod. In: Jeřábek, R. – Woitsch, J. – Bahenský, F.: Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska, c. d., s. 6. 125 Štika, J.: Etnografický region Moravské Valašsko – jeho vznik a vývoj, c. d., s. 11. 126 Jeřábek, R.: Morava a Slezsko - etnický a etnografický obraz. In: Jeřábek, R. – Woitsch, J. – Bahenský, F.: Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska, c. d., s. 38. 127 Štika, J.: Etnografický region Moravské Valašsko-jeho vznik a vývoj, c. d., s. 50. 128 Jeřábek, R.: Morava a Slezsko - etnický a etnografický obraz. In: Jeřábek, R. – Woitsch, J. – Bahenský, F.: Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska, c. d., s. 38.

správních, feudálních a církevních celků. Za další, ne však nezbytné diferenciační předpoklady jsou považovány název regionu a jeho obyvatel či dialekt.129 V rámci etnografického členění hrají významnou roli především hranice jednotlivých vymezených oblastí, jelikož představují důležitý fenomén ovlivňující lidské chování v prostoru a čase. Jejich studium dnes tvoří významnou oblast mezioborového bádání. V minulosti byly tyto limitní zóny sledovány jednak jako atribut povědomí o určité svébynosti území z vnějšku, tedy obyvatelstvem žijícím mimo daný region, ale hlavně pro generování regionální identity zevnitř, tedy obyvatelstvem daného regionu. Ačkoliv jsou hranice takto určených celků de facto nehmatatelné, badatelé se shodují na jejich schopnosti ovládat a řídit naše praktické jednání a také vlastnosti vytvářet a posilovat pocit sounáležitosti k určitému místu nebo skupině.130 Důležitý význam má také etnické vědomí, které je projevem etnické identity. Vyjadřuje vnitřní pocit sounáležitosti společenství a úzce souvisí se schopností vypozorovat vlastní kulturní odlišnosti. Na etnické vědomí pak úzce navazuje název společenství, stejně jako jméno, kterým je toto společenství označováno jinými skupinami. Takový název označujeme slovem etnonym. Souběžně s uvedenými kategoriemi se utváří kulturní normy, jako nepsaná pravidla o způsobu života. Ta zvláště v minulých dobách výrazně ovlivňovala volbu hodnot a forem kulturních jevů, čímž významně působila na život člověka ve společnosti. Součástí kolektivního vědomí je tak osvojení kulturních zvláštností, které jsou základem etnografických skupin.131 Přestože jsou tyto teoretické pojmy mnohdy těžko uchopitelné, jejich výklad je významný pro bližší porozumění zkoumaným jevům. Zároveň jsou projevem moderního přístupu etnologické vědy k dané problematice. Až do 18. století nebyla otázka celkového členění území formou etnografické rajonizace ve středu pozornosti myslitelů. Před koncem 16. století nalezneme v historických dokumentech takovou terminologii spíše ojediněle.132 Teprve badatelé z konce 18. století si začali všímat uvedených témat a zabývat se tím, jak a z jakých

129 Vařeka, J.: Úvod. In: Jeřábek, R. – Woitsch, J. – Bahenský, F.: Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska, c. d., s. 6. 130 Šerý, M. – Šimáček, P.: Vnímání hranic obyvatelstvem regionů s rozdílnou kontinuitou socio- historického vývoje jako dílčí aspekt jejich regionální identity. Geografie 4, 2013. Dostupné z: http://geography.cz/sbornik/wp-content/uploads/downloads/2013/12/g13-4-s392-414-sery.pdf. cit. 20. 2. 2016. 131 Štika, J.: Etnografický region Moravské Valašsko-jeho vznik a vývoj, c. d., s. 14. 132 Hosák, L.: K nejstarším dokladům názvů regionů a jejich obyvatelstva na Moravě a k jejich proměnám. In: Frolec, V. – Holý, D. – Tomeš, J. (eds.): Strážnice: 1946–1965: národopisné studie, c. d., s. 195.

základů se vyvinula existence a povědomí o jednotlivých etnografických skupinách na Moravě.133 Jednou z prvních teorií, která se uplatnila v našem geografickém prostředí, bylo konstatování návaznosti specifického vývoje jednotlivých kulturních složek na existenci dávných kmenů z předfeudálních dob, jejichž svébytnost i uvědomění bylo vlivem historického vývoje silně oslabeno.134 V době vrcholného feudalismu představovala panství i farnosti poměrně uzavřené společenské jednotky. Z takto vymezených celků se obyvatelstvo bez povolení nemohlo stěhovat a vyznávalo převážně jediné, mnohdy určené náboženství. Překážkami, které bránily v každodenním, častém styku obyvatel z různých míst jednoho panství, byly též přírodní geografické poměry, kupříkladu řeky či pohoří.135 Později, v důsledku zavádění manufakturního a průmyslového podnikání, začalo pozvolna docházet k častějšímu pohybu obyvatel v rámci vymezených panství. Významnou roli v tomto směru sehrála především vrstva námezdních a později průmyslových dělníků, která stála za častějším kontaktem obyvatel z různých končin dominia. Nastalo tak postupné, byť velmi pozvolné vzájemné ovlivňování dialektů a jiných složek duchovní a materiální lidové kultury, jako jsou písně, nápěvy, tance, oděvní prvky či postupy výroby. Jednotlivé kulturní jevy se začaly přejímat, vrstvit a ovlivňovat.136 Od počátků uvedeného procesu uplynula více než dvě století, než se do terénu vypravili první vzdělanci pod vlivem romantismu jako ideového směru se silným emocionálním podtextem. Tento myšlenkový proud vyvolal hlubší zájem myslitelů o tradice a život nižších vrstev obyvatelstva. V té době však byly mnohé z výrazných diferenciačních znaků jednotlivých společenství venkovského lidu, jako tradiční oděv, zvyky nebo způsoby hospodaření mnohde již silně na ústupu a jediným uchopitelným kritériem zůstávaly jevy jazykové. Studium historických dialektů v zemích Koruny české před formováním spisovné češtiny tak bylo vedeno právě pestrostí nářečí, která badatelé v terénu nalézali.137

133 Dostál, F.: K původu a vývoji pozdně feudální diferenciace venkovského lidu na Moravě do pol. 17. stol. Počátky Hanáků a Valachů. In: Frolec, V. – Holý, D. – Tomeš, J.: Strážnice: 1946–1965, národopisné studie, c. d., s. 195 a násl. 134 Tento teoretický přístup nazýváme tzv. kmenovou teorií. 135 Kolařík, J.: K problematice stanovení hranice nářečních celků. In: Acta musealia supplementa. Sborník příspěvků z koference František Bartoš jazykovědec, pedagog, etnolog. Konference k 100. výročí úmrtí. Zlín 25. – 26. dubna 2006. Zlín: Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2006, s. 35. 136 Tamtéž, s 35. 137 Michalička, V.: Hledání Lašska. Program uvedený na Strážnických slavnostech dne 24. 6. 2014.

Podle představ tehdejších vzdělanců se na území Moravy uchovala poměrně konzistentní podoba původních nářečí jako charakteristických znaků jednotlivých etnik či kmenových společenství. Dělo se tak v době silného vlasteneckého hnutí, které uvádělo do pohybu proces formování regionální vlastivědné činnosti a není tedy divu, že zde vyvstala praktická potřeba jasně vymezit hranice svébytných kulturních celků.138

3. 1 Podíl významných osobností ve 2. polovině 19. století

Na základě pozitivisticky laděného studia, jehož myšlenkou bylo třídit kulturní a společenské jevy formou srovnávání, začali do terénu vstupovat mnozí vzdělanci. Mezi nimi převládali zejména dialektologové, kteří se snažili co nejpřesněji zaznamenat charakter jednotlivých nářečí, a tím zjistit i jejich územní rozsah. Cílem bylo stanovit geografické hranice jednotlivých oblastí s totožným dialektem, které měly zároveň ukazovat na výskyt obyvatelstva s jednotným kmenovým původem. V tomto významu byly kmenové oblasti vnímány jako předpoklad specifických kulturních odlišností a považovaly se proto více méně za oblasti etnografické.139 Nyní budeme věnovat pozornost dvěma osobnostem a jejich vědeckým pracem, které na jedné straně odhalovaly dosud nepoznané stránky vývoje moravskoslezské oblasti, na straně druhé však samy další vývoj silně ovlivňovaly. Geografické uspořádání kmenové a nářeční stavby na Hukvaldsku i Frýdecku, jak je stanovili tito dialektologové, totiž vrhalo zajímavé světlo na rozsah území zasažených původní kolonizací těchto oblastí. Dobově i tematicky tak navazujeme na kapitolu, v níž jsme se věnovali historickým písemným zmínkám o obyvatelstvu této oblasti.

3. 1. 2 Alois Vojtěch Šembera

V druhé polovině 19. století získala ve vztahu k námi zkoumané oblasti na významu práce profesora české řeči a literatury Aloise Vojtěcha Šembery (1807–1882), u jehož poznatků se proto krátce zastavíme. Tento průkopnický vzdělanec

138 Štika, J.: O Laších a Valaších a o jejich vzájemném vztahu. In: Acta musealia supplementa. Sborník příspěvků z koference František Bartoš jazykovědec, pedagog. Konference k 100. výročí úmrtí. Zlín, 2006, s. 72. 139 Kramařík, J.: Několik myšlenek k otázce národopisných oblastí. In: Frolec, V. – Holý, D. – Tomeš, J. (eds.): Strážnice: 1946–1965, národopisné studie, c. d., s. 86–87.

se již od čtyřicátých let 19. století snažil získávat informace pro své rozsáhlé jazykovědné dílo nazvané Základové dialektologie československé (1864). Na jejich podkladě vytvořil také Mapu země Moravské (1863), jako jedno z prvních topografických zpracování kmenového a nářečního členění na našem území. O kmenovém složení nejen Moravy, ale i přilehlého Těšínska a Opavského Slezska, se dozvídal prostřednictvím sítě místních spolupracovníků. Podle jeho zjištění nazývali obyvatelé v hornatém Hukvaldsku a Frýdecku sami sebe Valachy.140 Z hlediska dialektologického pak uvádí, že nářečí těchto Valachů se více podobá laštině a slezštině, oproti Valachům z oblasti Valašského Meziříčí, Lukova a Vsetína.141 Vidíme, že autor respektuje a zachovává vlastní kmenové označení obyvatelstva, a to i přes jeho zjištění, že se jazykově poněkud odlišuje od téhož kmene v jižněji situovaných oblastech východní Moravy. V uvedeném spise však autor zároveň vnímá jednotně řeč pastýřského obyvatelstva po obou stranách Beskyd od Sulova přes Kněhyni, Radhošť až po Trojačku, kterou nazývá valašským různořečím.142 Valašskou nářeční skupinu odděluje Šembera zvedajícím se terénem beskydských hor. Do takto vymezené oblasti spadá celým katastrálním územím obec Ostravice i Staré Hamry. Šemberova práce je významná především proto, že zde zcela poprvé užívá adjektivum lašský. Do té doby nalezneme v literárních pramenech pouze pojmy Lach a Laši. Šembera však nově uvádí do odborné terminologie název „lašská různořečí,“ která zaznamenává na území od Štramberka a Příbora směrem k Frýdku a Bohumínu, dále až k polské hranici v okolí Fryštátu v Těšínsku a k Vladislavi v pruském Slezsku.143 V rámci tzv. lašských nářečí dále vyčleňuje skupinu různořečí Opavsko-Ostravických, čímž odlišuje řeč lidu žijícího po obou březích Ostravice a to až k jejím pramenům. Okrajové obce, kde se tímto různořečím mluví, jsou na levém břehu řeky Ostravice Petřvald, Brušperk, Staříč, Lysůvky, Chlebovice, Palkovice, Metylovice, Lhotka, Frýdlant a Čeladná; na pravém břehu pak Vrbice, Datyně, Bruzovice, Nošovice a Morávka. Patrně tak odlišuje oblasti s citelnějšími jazykovými vlivy polštiny. 144,145

140 Šembera, A. V. – Hus, J.: Základové dialektologie československé. Vídeň, 1864, s. 50–52. 141 „My však vztahujeme jméno toto (různořečí valašské) jediné k řeči Valachů, bydlících na jižní straně Beskydů v pořičí Horní Bečvi a jejích přítoků aneb Valachů Krasenských a Vsatsanů , přiberouce k nim i Lukovany, jichž všechněch řeč blíží se více slovenčině, kdežto řeč Valachů na severní straně Beskydů, na Ukvaldsku a Fridecku, podobá se více laštině a sležštině.“ Viz Šembera, A. V. – Hus, J.: Základové dialektologie československé, c. d., s. 52. 142 Šembera, A. V. – Hus, J.: Základové dialektologie československé, c. d., s. 52. 143 Tamtéž, s. 50. 144 Šembera, A. V. – Hus, J.: Základové dialektologie československé, c. d., s. 52.

Přestože práce Aloise Vojtěcha Šembery mnohde nezabíhá do podrobností a některá tvrzení jsou poněkud nejasně formulovaná, jedná se o první ucelený obraz o charakteru a dělení moravskoslezských nářečí, která se zároveň blíže zmiňuje o dialektické situaci v naší oblasti.

3. 1. 3 František Bartoš

Podobně se pokusil o nalezení nářeční stavby Moravy o dvě desetiletí později také žák Aloise V. Šembery, zanícený terénní sběratel František Bartoš (1837–1936). Tomuto dialektologovi právem náleží jedno z předních míst mezi tehdejšími národopisnými badateli. Také on se pokoušel o stanovení hranic jednotlivých kmenových společenství na Moravě. Dovolíme si zde připomenout situaci, která na našem území panovala v době příchodu tohoto badatele do terénu. Již dříve jsme pojednali o tom, že ve 2. polovině 19. století byla dosavadní spojitost horské oblasti s Valašskem citelně narušována. Vymizely hospodářské a kulturní rysy, které se salašnickým způsobem života úzce souvisely. Tradiční valašský oděv se již běžně nenosil a nadále přetrvávalo pouze nářečí, které se od mluvy obyvatel tehdejšího jižněji položeného Valašska již dosti lišilo.146 V prvním díle Dialektologie moravské vymezil František Bartoš na území Moravy čtyři nářeční území. Vedle oblasti výskytu českého (českomoravského), hanáckého a slovenského dialektu vytyčil ještě další území, na němž nalezl jednotné nářeční prvky. Počítal k němu Opavsko, úzký pruh severozápadního Těšínska, část pruského Slezska až po Ratiboř a na Moravě okolí měst Frenštát, Štramberk, Příbor, Brušperk, Moravská Ostrava, Místek a Frýdlant.147 František Bartoš nikdy netajil problematičnost při stanovování jednotlivých nářečních hranic, především při hledání nejvhodnějšího názvu takto vymezené oblasti. Podstatné je, že podobně jako jeho předchůdci ani on v terénu nenalezl nikoho, kdo by sám sebe přirozeně prohlásil za Lacha. „Lid žijící na tomto území nazývá svou řeč moravštinou a sám sebe nepojmenovává nijak. V moravské části území se spíše lid hlásí k Valachům a za Lachy

145 Proto dovozujeme, že když autor na jiném místě publikace přiřazuje kmen na horní Ostravici k Lachům, má patrně na mysli právě obyvatelstvo Frýdlantu a Čeladné. 146 Štika, J.: Valaši a Valašsko: o původu Valachů, valašské kolonizaci, vzniku a historii moravského Valašska a také o karpatských salaších, c. d., s. 187–188. 147 Bartoš, F.: Dialektologie moravská - I. díl: Nářečí slovenské, dolské, valašské a lašské. Brno: Matice Moravská, 1886, s. 97.

pokládá obyvatele dalších vsí,“ podotýká Bartoš.148 „Tak Trojanovským jsou Lachy Kozlovjané, těmto zase a Palkovjanům vzdálenější Chlebovjané, ač nářečí jejich málo čím se liší od palkovského. Bruzovjanům u Frýdka jsou Laši v Bludovicích a jinde, kde ´řondzo po polsku´. V Těsínsku na rozhraní řeči české a polské jména ´lach´ a ´valach´ jsou vzájemnými přezdívkami.“149 V jeho díle se i na dalších místech zmiňuje o Laších, „neboli jak jim jiní říkají, Valaši od Slezských hranic.“150 Přes vědomí těchto nejasností nazval předmětné území oblastí výskytu lašských nářečí. „(…) jakkoli tedy jméno Lach, lašský vůbec ujato není, ponecháváme ho přece za souborný název tohoto zajímavého nářečí,“ píše Bartoš.151 F. Bartoš nikde přímo nehovoří o nářeční situaci v nejvýchodnější horské oblasti Hukvaldského panství. Při vymezování severovýchodní hranice Valašska se však přidržel výrazných odlišností v místním dialektu, které zde sám nalezl a identifikoval. Na základě této hranice pak připadlo celé Hukvaldské panství do oblasti lašských nářečí. Bez dalšího ohledu na mínění zdejších obyvatel či historický vývoj tímto přiřkl F. Bartoš zdejším obyvatelům jednotné kmenové pojmenování Laši152 a pro území jejich výskytu současně nově zavedl odvozený termín na Laších. Právě Bartošovo vymezení se významně podílelo na zavedení těchto pojmů do vědomí širší veřejnosti. Vytvořil se tak konstrukt rozsáhlé oblasti, jejímž spojovacím prvkem se stalo především nářečí. Bartošova teorie se stala v odborných kruzích poměrně rychle rozšířenou, přestože se samotný lid ve výše položených oblastech na Frýdecko-Místecku i nadále hlásil k Valachům.153 Až do začátku 20. století literární doklady prokazatelně svědčí o povědomí valašského původu a tradice.154 Docházelo tak k zajímavému střetnutí lašské teorie s míněním domácího obyvatelstva.155 Kupříkladu roku 1893, několik let po zveřejnění Bartošovy teorie, píše v pamětní knize obce Kozlovic tamní farář

148 Bartoš, F.: Dialektologie moravská - I. díl: Nářečí slovenské, dolské, valašské a lašské. Brno: Matice Moravská, 1886, s. 97. 149 Tamtéž. 150 Bartoš, F.: Několik slov o lidových písních moravských. In: Janáček, L.: Národní písně moravské nově nasbírané. Sešit 1. Praha: Nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1899, s.2. 151 Bartoš, F.: Dialektologie moravská - I. díl: Nářečí slovenské, dolské, valašské a lašské, c. d., s. 97. 152 Štika, J.: Etnografický region Moravské Valašsko-jeho vznik a vývoj, c. d., s. 47. 153 Štika, J.: O Laších a Valaších a o jejich vzájemném vztahu. In: Acta musealia supplementa. Sborník příspěvků z koference František Bartoš jazykovědec, pedagog. Konference k 100. výročí úmrtí. Zlín, 2006, s. 72. 154 Bogar, K. – Žáček, R. – Kovář, J.: Čtení o Čeladné: vlastivědný průvodce partyzánskou obcí a okolím. Frýdek-Místek: Okresní vlastivědné muzeum, 1989, s. 38. 155 Štika, J.: Valaši a Valašsko: o původu Valachů, valašské kolonizaci, vzniku a historii moravského Valašska a také o karpatských salaších, c. d., s. 188.

Vojtěch Plotěný o ostravických, trojanovských a kozlovických osadnících jako o Valaších, kteří nosí valašské kroje a tančí valašské tance. Valašské kroje se podle jeho svědectví nosily na Čeladné a v celých zadních horách.156 Není proto divu, že zvláště v horských a podhorských osadách bylo patrně nové pojmenování přijímáno s jistými rozpaky, zvláště připomeneme-li si tehdy rozšířený pejorativní význam slova lach (s tvrdou dikcí). V této věci obrazně vyjádřil neskrývanou nevoli na adresu Františka Bartoše kupříkladu básník Petr Bezruč (1867–1958), úzce spjatý s tímto krajem. Pro názornost zde uvádíme výňatek z jeho básně Polská Ostrava, která je součástí sbírky Slezských písní.157

Přibylec lhostejný jen mění jména předků! Přibylec nadutý národa jazyk psuje: on švarné Lucině sází háček na hlavu, on nezná Karviné, on Karvín ji jmenuje a gminu Dombrovu on křestí na Doubravu.

Učenec kožený, jemuž je život cizí, ve středu sedí knih, tak jako pauk u dachu, na mapě zakreslí, kde moravský lid zmizí, falešné hranice a nadává nám Lachů.

Na snahu vyrovnat se s nově zavedenou teorií ukazují slova středoškolského profesora, archiváře a muzejníka Františka Linharta (1865–1937), který uvádí ve Vlastivědě moravské věnované Místeckému okresu: „Obyvatelstvo toto náleželo původně ke skupině valašské, avšak působením živlu polského jmenovitě ve své řeči utrpělo změny mnohé, čímž postupem století se vyvinul kmen zvláštní lašský a nářečí lašské.“158 Také u českého slavisty, antropologa a etnologa Lubora Niederla (1865–1934) se ještě roku 1909 dočteme: „Jméno Laši nebylo užíváno mezi lidem obecně. Vedle něj vystupuje i název Valaši a lokální jména Horalé, Kozlovjané, Chlebovjané, Dulani a pod.“159 Nejvýznamnější a bezesporu nejvlivnější osobností, která se zasloužila o všeobecné rozšíření povědomí o Laších a Lašsku, byl světoznámý hudební skladatel

156 Štika, J.: Valaši a Valašsko: o původu Valachů, valašské kolonizaci, vzniku a historii moravského Valašska a také o karpatských salaších, c. d., s. 188. 157 viz Bezruč, P.: Slezské písně. Brno: Nový lid, 1919, 127 s. 158 Linhart, F. – Dvorský, F.: Vlastivěda moravská. II, Místopis Moravy: Díl III, Jičínský kraj, Místecký okres. Brno: Musejní spolek, 1915. s. 27. 159 Niederle, L.: Slovanský svět. Praha: Nákladem Jana Laichtera na král. Vinohradech, 1909. s. 95.

sběratel lidové písně a hukvaldský rodák Leoš Janáček (1854–1958). Právě tato osobnost měla zásluhu na zavedení a celkové popularizaci pojmenování Lašsko (F. Bartoš do té doby užíval pouze označení „na Laších“).

L. Janáček se podrobně zabýval studiem moravských lidových písní ve sbírkách F. Sušila a pečlivě je srovnával se záznamy od dopisovatelů F. Bartoše. Na základě těchto materiálů objevoval řadu dokladů o jednotlivých formách lidové zpěvnosti, hudebnosti i tanečnosti, přičemž nacházel mnoho informací o lidových hudcích a stylu jejich hry. Právě zásluhou L. Janáčka byl do třetí sbírky Bartošových Národních písní moravských poprvé zařazen samostatný oddíl hudebních záznamů lidových tanců horáckých, valašských, slováckých a lašských.160

Prostřednictvím terénní sběratelské činnosti si L. Janáček všímal zejména úzkého sepětí nářečí a lidové písně. Díky tomu pravděpodobně pociťoval nutnost odlišit i samostatně označovat lašskou nářeční oblast, vymezenou Františkem Bartošem, od nářečně poněkud odlišného Valašska. Mohla k tomu přispět i snaha o vhodnější třídění velkého množství sebraného terénního materiálu. L. Janáček proto navázal na Bartošovu myšlenku a přímo ji podpořil roku 1886 přejmenováním původního souboru Valašských tanců na tance Lašské. Má se za to, že tímto počinem L. Janáček uzavřel etapu začlenění Lašska do povědomí místního lidu.161

Zajímavý doklad zanikající valašské tradice a současného názorového ovlivnění nově zavedeným dialektologickým členěním souvisí s bezesporu nejvýznamnější akcí konce 19. století, Národopisnou výstavou českoslovanskou, konanou v Praze roku 1895. Konání této rozsáhlé akce bylo jedinečnou příležitostí k soustředění a mobilizaci do té doby značně nejednotných a izolovaných snah zachytit a společensky i vědecky zhodnotit materiální a duchovní kulturní hodnoty lidu.162 Její příprava proto představovala významné období ve vývoji národopisu i související české dialektologie. Na publikaci, která která při této příležitosti vznikla, se podílel také etnograf, pedagog a přírodovědec Josef Klvaňa (1857–1919). Ve své stati věnované moravským a slezským krojům rozlišuje mezi krojem t. zv. valašským, pravým valašským a lašským. O onom „t. zv. valašském kroji“ píše, že pocházel z oblasti Frýdecka. Naproti tomu

160 Jelínková, Z.: Lašsko: popisy tanců ke stejnojmenné videokazetě. Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1996, s. 4 a násl. 161 Křenek, J. – Dohnal, K.: Laši a Lašsko po sto letech. II. Leoš Janáček a Lašsko (a jak to vlastně bylo s tím Lašskem). Hukvaldský občasník 14, č. 4, 2004, s. 25. 162 Hlavsová, J.: Dialektologie na Národopisné výstavě českoslovanské r. 1895. Naše řeč 67, č. 1, 1984, s. 18.

„pravý kroj valašský“ z okolí Vsetína a Valašských Klobouk. Kroj „lašský” pak autor uvádí v okolí Frenštátu, Místku a Nového Jičína.163 „Lašské kroje jsou zde od valašských oddělovány pro mnoho odchylek od ´pravého valašského´ kroje. Zároveň oddělujeme od Valašska ty kraje, kde přízvuk polský i krátkost samohlásek je význačným pro nářečí, jež »lašským« zoveme. Kraj ten začíná u Star. Jičína a rozšiřuje se přes Hodslavice, Veřovice, Frenštát, Kozlovice až po Ostravici. Co odtud na Moravě na sever, to vše zoveme Lašskem. Na výstavě bylo Lašsko znamenitě zastoupeno figurinami v oddělení valašském, jak jsme již při stati o krojích valašských poznamenali.”164

3. 3 Myšlenka Lašska v 1. polovině 20. století

Rozsah jednotlivých etnografických regionů byl od počátku 20. století současně formován vnějšími vlivy, ke kterým patřilo především působení osvětových pracovníků. Lid z Ostravice a Starých Hamer tou dobou ve velké míře dojížděl za prací do Frýdlantu, Frýdku, a především do Ostravy. Se zánikem zdejšího tradičního způsobu života se zároveň dostávala do popředí nová atraktivnější specifika prosazovaná tehedejším působením osvěty i komerce. Postupně se tak vytvářely nové sociální, kulturní, hospodářské i ekonomické vazby, v nichž pro staré tradice zbývalo jen málo místa, a vazba k nim se úžila. Z jednotlivých znaků zdejší kulturní svébytnosti se rychle stávaly přežitky a v regionu nebyla hybná síla, která by aktivně bojovala o jejich uchování a rozvoj. Na rozdíl od východomoravského Valašska na „nově vzniklém“ Lašsku nedocházelo k výraznějším snahám o regeneraci původního zaniklého povědomí, které by se šířily mezi prostý lid a probouzely vztah k zanikající tradici.165 Na místo toho postupně pronikala myšlenka Lachů a Lašska do novin a odtud do mnohých hlav národních buditelů. Od 20. do 50. let 20. století se formovala na Frýdecku a jižním Těšínsku buditelská aktivita, jejíž vůdčí osobností se stal Joža Vochala (1892–1965), horlivý národopisný pracovník, folklorista a později i muzejník. Z dalších výrazných osobností tehdejší osvětové činnosti můžeme jmenovat kupříkladu básníka Óndru Lysohorského

163 Klvaňa, J.: O lidovém kroji na Moravě a Slezsku. In: Kovář, E.: Národopisná výstava Českoslovanská v Praze 1895. Praha: Otto, 1895, s. 171. 164 Tamtéž. 165 Štika, J.: Valaši a Valašsko: o původu Valachů, valašské kolonizaci, vzniku a historii moravského Valašska a také o karpatských salaších, c. d., s. 180, 187.

(1905–1989). Motivace těchto buditelů tkvěla ve snaze prosadit myšlenku spojitosti vůči cizím etnickým vlivům. V ohnisku národnostních bojů mezi Čechy, Němci a Poláky šlo především o obranu proti germanizaci. Nástrojem tohoto boje se stala představa jednotného a rozsáhlého Lašska a lašského národa. Buditelé usilovali proto o co největší podporu zdejší krajové svébytnosti formou šíření myšlenky „návratu k lašství.“ Přes rozsáhlou terénní sběratelskou činnost snižovala význam práce Joži Vochaly především úporná snaha o vyhledání co možná největšího počtu dokladů o domnělé existenci Lašska a lašského národa. Jeho domněnky stály často na vetchých základech, jelikož mnohá fakta a historické události vykládal a přizpůsoboval tak, aby co nejlépe vyhovovaly jeho vlastním subjektivním představám. Docházelo tak k využití či lépe řečeno zneužití tohoto pojmu pro politické cíle, čímž byl jejich původní význam na dlouhou dobu zatemněn a zkompromitován. V konečném důsledku se na obraz Lachů i Lašska snesl onen pejorativní nádech, s nímž na něj někteří odborníci pohlížejí dodnes.166 Přesto myšlenka svébytného Lašska nacházela podporu u čím dál větší části obyvatel a jejím působením postupně vznikalo nové povědomí, odlišné od původní tradice. U dětí převažoval vliv školní docházky, jelikož se učily o příslušnosti své obce k Lašsku.167 Pojmy Lach, lašský či Lašsko tak rychle zdomácněly i v literatuře a odborné terminologii vědních oborů. Přestože politické a idealistické názory šířené i odbornými publikacemise byly až do poloviny 20. století příčinou celkového opoždění vědecky objektivního studia lašské problematiky, vycházela také odborná literatura, která na rozdíl od vlasteneckých myšlenek přistupovala k hodnocení historických faktů uvědoměle. Ve vztahu k oblastem zasaženým valašskou kulturou je důležitá především práce významného valašského rodáka, národopisce a topografa Josefa Válka (1871–1937), nazvaná Poznámky k mapě moravského Valašska. Ojediněle nalezneme zmínky ze sféry tradiční kultury horské oblasti také v národopisném periodickém tisku. V Českém lidu publikoval kupříkladu kozlovický farář V. Plotěný, do Věstníku matice opavské svými články o Valaších z Frýdecka přispíval národopisný uznávaný regionální pracovník Vincenc Prasek (1843–1912). Na oblast širšího Frýdecka se zaměřoval také katolický kněz, etnograf a spisovatel Jan Vyhlídal (1861–1937), jehož publikace Naše Slezsko

166 Křenek, J.: Joža Vochala, život a dílo. Práce a studie Muzea Beskyd ve Frýdku-Místku. Frýdek- Místek: Muzeum Beskyd, 1993, s. 7. 167 Štika, J.: Valaši a Valašsko: o původu Valachů, valašské kolonizaci, vzniku a historii moravského Valašska a také o karpatských salaších, c. d., s. 189.

měla oproti odbornému spíše osvětový a vzdělávací význam. O celkovém obrazu Místeckého okresu pojednává roku 1915 teolog a filozof a národopisec František Linhart (1882–1959) v edici Vlastivědy moravské. Z meziválečné literární produkce zaujímá ve vztahu k oblasti horního toku Ostravice významné místo publikace opakovaně zmiňovaného J. Húska, která vyšla roku 1934 pod názvem Hranice mezi zemí moravskoslezskou a Slovenskem. V této obšírné etnografické studii využil autor komparatistickou metodu ke srovnání povahy jednotlivých obcí po obou stranách československé hranice. Dílo J. Húska je založené na rozsáhlém terénním výzkumu. Práce sleduje působení politické hranice na celkovou diferenciaci rozsáhlých pohraničních oblastí. Tento pramen je tak užitečným zdrojem informací pro poznání tehdejšího stupně společenského a kulturního vývoje Ostravice a Starých Hamer ve vztahu k ostatním sledovaným obcím. Zároveň se zde setkáváme s popisem základních kulturních reálií i některých tradičních jevů, které přežívaly ve vzpomínkách pamětníků. Vzhledem k pečlivému postupu a kvalitnímu zpracování studie využíváme poznatků Jana Húska také v této diplomové práci. Výsledky jeho terénního bádání nám podávají zprávy o tom, jak vypadala společenská situace ve 30. letech 20. století, kdy u ostravických obyvatel zaznamenal doznívající povědomí o valašské kmenové příslušnosti. „Pokud se týče kmenového a národního povědomí, stýkají se tu Moravci (Moraviaci) z mor. Ostravice se Slezakami ze Starých Hamrů a Slovakami z Turzovky. Moravci z Ostravice sebe nazývají někdy Valachy a sousedy ze Starých Hamrů Horňáky. (…) Tito pohraniční Slezané splývají čím dále, tím více s ´Moravci´, zvláště od doby, kdy Slezsko ztratilo charakter samostatné země a bylo připojeno k Moravě v zemi Moravskoslezskou.“168 Slováci z Turzovky viděli naopak ve svých sousedech z Ostravice vychytralé Moravčíky, kteří je chtěli oklamati v obchodních stycích.169 J. Húsek také dodává, že obecně jsou kmenové názvy Slováků, Valachů, Lachů apod. jen málo užívané,170 a zaznamenává též jistou lhostejnost místních obyvatel k otázkám národnostním i nářečním. „Lidu je to vlastně jedno, zda ta či ona národnost, či ona slovanská řeč se šíří.“171 Spíše byly zdejší hybnou silou čilejšího veřejného života otázky kulturní a sociální, které se projevovaly v Ostravici zakládáním rozličných spolků (kupř. sokolská, dělnická a orelská jednota, hasičský sbor, odbor Klubu

168 Húsek, J.: Hranice mezi zemí moravskoslezskou a Slovenskem: studie etnografická, c. d., s. 209. 169 Tamtéž, s. 209. 170 Tamtéž, s. 210. 171 Tamtéž, s. 346.

československých turistů), ve Starých Hamrech vznikla sokolská jednota, odbor Matice osvěty lidové a hasičský sbor.172 V té době se v Ostravici a ve Starých Hamrech mnoho lidí živilo na domácích velkostatcích. Lesní hospodářství a dřevní pily arcibiskupského panství poskytovaly zaměstnání značné části obyvatelstva z Ostravice i Starých Hamer, zvláště z horních částí obou obcí. Od postavení místní dráhy z Frýdlantu na Bílou a úzkokolejky z Bílé na Salajku byl jedním z nejvýznačnějších rysů sociálního a hospodářského života odjezd za výdělkem, jako tomu ostatně bylo i v jiných obcích na pomezní moravskoslovenské hranice.173 Prohluboval se zároveň rozdíl mezi zemědělsky orientovaným lidem usazeným ve vyšších horských polohách oproti lidu v nižších částech obou obcí, kam více dopadaly městské a průmyslové vlivy. Proto bylo možno setkat se v Ostravici i ve Starých Hamrech ještě ve 30. letech 20. století současně téměř se všemi etapami hospodářského způsobu života, od primitivních nástrojů a ruční orby polí motykami, jednoduchým pluhem s lidským zápřahem, až po nejpokročilejší způsob moderního strojového zemědělství.174 Díky tomu přežívaly vedle moderních i typologicky velmi starobylé tradiční jevy. V horských partiích i nadále převažovaly předměty z přírodních materiálů zhotovené doma. Vlastnictví půdy jako feudálního výrobního prostředku bylo po celou první polovinu 20. století považováno za jediný spolehlivý základ živobytí na rozdíl od práce v průmyslu, na kterou bylo, při současné ztrátě hospodářské samostatnosti, pohlíženo jako na nejistou.175 Obecně nižší sociální úroveň a větší chudoba panovala oproti Ostravici ve Starých Hamrech.176 Celkově rozdílná životní úroveň zároveň oddělovala lid v dolních částech Ostravice a Starých Hamer oproti jejich horním částem.177 Promítala se nejen do diferenciace způsobu obživy, rozpadu dosavadních kolektivních vazeb a změn společenských vztahů, ale také do složení stravy, vybavení obydlí, pracovního nářadí atd.178

172 Húsek, J.: Hranice mezi zemí moravskoslezskou a Slovenskem: studie etnografická, c. d., s. 208. 173 Tamtéž, s. 77–78. 174 Húsek, J.: Hranice mezi zemí moravskoslezskou a Slovenskem: studie etnografická, c. d., s. 150. 175 K. Langer to zdůvodňuje tím, že psychika lidí se neměnila tak rychle na to, aby pominula ona staletá patriarchální svázanost s půdou. Langer, K.: Proletarizace horských agrárních oblastí na východní Moravě a její důsledky ve způsobu života. Český lid 71, 1984. s. 203 a násl. 176 Húsek, J.: Hranice mezi zemí moravskoslezskou a Slovenskem: studie etnografická, c. d., s. 150. 177 Tamtéž, s. 114. 178 Vachová, Z.: Lašsko z pohledu etnografa, c. d., s. 56.

Rozdílný stupeň hospodářského vývoje byl podle Jana Húska zřetelný také v odlišných oděvních formách lidu. Zatímco na dolním konci Ostravice již dávno kroj zcela odložili, v horních partiích, a zvláště na Beskydě, stále ještě dožívaly prvky tradičního oděvu.179 Na základě těchto zjištění zařadil autor zdejší tradiční oděv do skupiny krojů valašsko-lašských. Své počínání vysvětluje tím, že do původního valašského oděvu salašnických pastevců později silně zasáhly městské vlivy. Zároveň byl zdejší oděv již poněkud odchylnější od podoby tehdejších valašských krojů lokalizovaných jižněji.180 Na tomto příkladu můžeme sledovat názorný posun významové roviny pojmů valašský a lašský. Lid žijící na původním území zasaženém tradiční valašskou kulturou je začal užívat k obecnému rozlišení starších, archaických reálií každodenního života, které se dědily po generace a které obecně platily za valašské, vedle nichž se současně vyskytovaly jevy nové, šířící se pod vlivy městské kultury, které byly nazývány jako lašské.181 S podobným významem se o valašských a lašských krojích, jako o starších a novějších formách oděvu, vyjadřuje také kozlovický farář V. Polišenský. Za zmínku stojí i názor J. Húska, jímž vysvětluje, proč se na území Ostravice dále nerozvíjel význam a podoba tradičního oděvu podobně, jako tomu bylo v jiných oblastech především jižní a jihovýchodní Moravy. Vedle klimatických a hospodářsko- sociálních příčin zdůrazňuje i příčiny kmenově povahové. „Je pozoruhodné, že v Ostravici oproti jiným oblastem, kde se alespoň ve svátky oblékají do kroje, na Ostravici již nikoli, poněvadž blízkost Frýdlantu a Ostravy s vyvinutou industrií jej už zničila. Vlastně tu v horském úvalu, kde slunce do roka nebývá tolik jako v otevřené rovině dolnomoraví, podivně by se vyjímal ´pestrobarevný novoorientalismus´ (jak to Antonín Václavík nazývá) lanžhotských Podlužáků v ´ohnivých´ nohavicích a vyšperkovaných ´guláčích´. Proto chladnější Ostravičan svou hospodářskou renaissanci, které musel věnovati celou energii několika generací, než své hospodářství přivedl na stupeň, že ho tak živí jako toho Lanžhoťana, projevil méně výtvarně, přijav prostě z měst, kam jeho rodáci denně hojně dojíždějí do tovární práce a krojem se přizpůsobují prostředí, ježto jsou k tomu nuceni, prostě kroj městský (resp. přizpůsobený městskému).“182 I když se tradiční kroj v době terénního bádání

179 Húsek, J.: Hranice mezi zemí moravskoslezskou a Slovenskem: studie etnografická, c. d., s. 111. 180 Tamtéž, s. 116. 181 Vachová, Z.: Lašsko z pohledu etnografa. Práce a studie Muzea Beskyd ve Frýdku-Místku, c. d., s. 53. 182 Húsek, J.: Hranice mezi zemí moravskoslezskou a Slovenskem: studie etnografická, c. d., s. 112–113.

autora již nenosil, zahrnul do publikace jeho přibližný popis, který se dochoval díky ústnímu podání. V díle J. Húska je věnována Ostravici a Starým Hamrům nižší pozornost na rozdíl od jiných sledovaných obcí, což bylo pravděpodobně způsobeno silnou mírou úpadku zdejších jevů tradiční kultury. V textu tak autor často užívá příkladů z těchto lokalit k demonstraci pokleslých forem etnokulturních jevů, které byly na jiných místech Moravy či Slovenska dosud živé. Přesto je dílo Jana Húska cenným zdrojem informací, které umožňuje vnímat zdejší společenskou, hospodářskou i kulturní situaci v širším kontextu rozsáhlého území vybraných obcí Moravy, Slezska a Slovenska.

3. 4 Rozvoj folklorismu ve 2. polovině 20. století

Od počátku 20. století se v okolních etnografických oblastech, na Valašsku a Těšínsku, úspěšně rozvíjela sběratelská činnost spjatá s prezentací a popularizací tradiční lidové kultury. Území horního toku Ostravice však dlouho zůstávalo poněkud stranou procesů, které značnou měrou přispívaly k upevňování a rozvíjení regionální identity. Velké hospodářské a společenské změny, které započaly kolem roku 1945 a hlavně od února 1948, souvisely s budováním „nové“ kultury – socialistické obsahem a národní svou formou. V tomto velkém kulturním rozvoji měla významné místo především lidová umělecká tvořivost. Cílem nového společenského hnutí bylo obnovit a dále rozvíjet lidovou taneční a hudební tradici, která se měla stát v souladu s budovatelskými cíli, výrazem nového kulturního života pracujícího lidu. Podkladem pro rozvoj místní tanečnosti a hudebnosti se stávaly především sbírky lidových písní a tanců. Do terénu se proto začala vydávat nová vlna zapálených badatelů z řad odborníků i amatérů. Jedním z nich byl i taneční pedagog a terénní sběratel František Bonuš (1919–1947). Tento pražský rodák svými názory přispěl k územnímu formování oblasti, kterou dnes považujeme za území Lašska. Roku 1948 vydal publikaci s názvem Lidové tance na Lašsku, v jejímž úvodu zdůvodňuje užití pojmu Lašsko pro tuto oblast a zároveň upřesňuje jeho územní rozlohu. Lašskem autor rozumí kraj v severovýchodním cípu Moravy, v povodí řek Ostravice, Ondřejnice a Lubiny, přičemž za území tzv. užšího Lašska považuje Ostravsko, Místecko a Příborsko. Podle F. Bonuše bylo označení kraje jako Lašsko a pojmy lašské tance, lašské nářečí atp. tehdy natolik

vžity, že bylo neúčelné hledat názvy nové, nebo násilně rozdělovat tance a písně na valašské a slezské.183 V té době vrcholil proces tzv. lachizování, kdy bylo pojmenování Lašsko/lašský vztahováno na čím dál širší území. Rozpínání Lašska se v některých oblastech střetávalo s dožívajícím povědomím o valašské tradici. Ze strany kritiků byla idea a celkové šíření lašských myšlenek považováno za neprůhledný nástroj k přílišnému zdůrazňování nadřazenosti vágně vymezeného Lašska, čímž byly zároveň popírány dosavadní zažité představy o etnografické příslušnosti a ve svém důsledku také právo obyvatel na sebeurčení. V 50. letech se zahrnutí do Lašska silně bránili kupříkladu na území okolo Hodslavic, Kelče a Mořkova. Přístup Františka Bonuše nejednou kritizoval hodslavický národopisec Miloš Hubálek (1904–1980). Jednalo se podle něj o proces bezmyšlenkovitého prohlašování valašských lidových projevů za lašské, přičemž tento proces nazýval poněkud expresivně „lachizujícím šovinismem.“ V dopise adresovaném tehdejšímu řediteli Valašského muzea v přírodě Arnoštu Kubešovi, píše: „Těžce tu proti nesmírné přesile bráníme všechny jednotliviny a nakonec zbytečně vzdáme se všeho, co znamená sounáležitost s Valašskem (…). Hodslavské písně, jež znalec Zobáč charakterizuje jako valašské, zapisuje s fanatikem Hyklem prof. Bonuš, jako lašské, podobně tance atd. (…) nedávno byli v Hůrce, také tam hudli takovou, zasahují do Lešné atd. a poněvadž v této práci nalezne tu každý pomoc a přispění, budou mít nakonec proti vší pravdě a spravedlnosti ještě úspěch.“184 Nutno podotknout, že spornou valašsko-lašskou povahu si území okolo Hodslavic, Kelče a Mořkova zachovalo dodnes. Při bádání v horské oblasti horního toku Ostravice s Františkem Bonušem úzce spolupracovala ostravská rodačka a tehdejší rozhlasová pracovnice, již zmiňovaná Věra Šejvlová. Sama začínala s terénním sběrem folklorních projevů ke konci čtyřicátých let 20. století. Svou následnou činností se výrazně podílela na uchování a rozvoji tradičních folklorních jevů v oblasti Ostravice a Starých Hamer. Níže se proto zaměříme na poznatky V. Šejvlové i na její činnost, která úzce souvisela s novou fází revitalizačních procesů ve zkoumané oblasti. Když do mnohých částí Moravy přicházela nová vlna zájmu o místní lidovou kulturu, zaznamenala Věra Šejvlová v dotčené horské oblasti tendence přesně opačné.

183 Bonuš, F. – Běhúnek, J. – Jurášek, J.: Lidové tance na Lašsku. Praha: Státní hudební nakladatelství, 1953, s. 5. 184 Dopis Miloše Hubálka Arnoštu Kubešovi ze dne 17. dubna 1958. Archiv Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, inv. č. A 43287.

V době svého příchodu dosvědčuje tato badatelka silný odklon zdejších obyvatel od tradičních forem lidové kultury, který popisuje v příspěvku do kroniky obce Ostravice. „(…) nelze se ubrániti vážné výtce, adresované obyvatelům ostravické doliny. Až na několik čestných vyjímek jeví netečnost, ba z nevědomosti často opovržení a posměch ke všemu starému, jako by jich bylo nedůstojné. Netuší ani, co při trošičku větším pochopení mohli dochovat a dát celku národnímu. ´Ostravicčoni´ ve své honbě za falešnou modností dovedli zapomenout vše, co měli cenného: kroje, zvyky, tance, písně a halekačky. Zatím, co oni se stydí mluvit svým čistým krásným nářečím a v touze mluvit ´po pansky´, tvoří bastardní obludné tvary slovesné, zatím v jiných oblastech – Slovácko, Valašsko, Haná – vědomě pěstují svůj svéráz po všech stránkách, hrdě užívají řeč své dědiny a váží si všeho, co je odlišuje od šedého beztvarého celku.“185 „O co chudší jsi ty, dolino Ostravice, jak šedá a všední bez osobitosti, ba bez tváře a duše!“186 Příčinou této kulturně-společenské situace byla podle sběratelky „přerušená nit zdejší lidové tvořivosti,“187 v důsledku čehož také nastoupil rozvoj pokleslých forem folklorních projevů. Informuje nás kupříkladu o tom, že v době vlivů lidového svérázu se z důvodu zániku původního tradičního kroje v Ostravici k různým příležitostem oblékaly kroje z Hané. „Je smutně trapná podívaná na dožínky v dolině mezi Lysou a Smrkem, kde se to hemží hanáckými kroji. Jak by srdce i oko zajásalo, kdyby se tu v kole točilo aspoň několik synků v huněných nohavicích a plátěných košilích s vybíjenými opasky a několik děvuch v nažehlených rukávcích a kasonkách.“188 Také V. Šejvlová, jako již někteří před ní, vnímala zřetelné odlišnosti dolních částí obou zkoumaných obcí s citelnými městskými vlivy, oproti archaismům, které se koncentrovaly v horní části Ostravice i Starých Hamer. Dolní konec obce byl podle mínění V. Šejvlové osídlen obyvatelstvem z moravského Lašska a tamní kulturně společenský ráz byl tudíž utvářen vlivy čistě lašskými. Oproti tomu se jižněji rozprostírala rozsáhlá oblast zadních hor. Na ni V. Šejvlová pohlížela jako na sféru úzce spjatou s karpatskou kulturou, skrze nápadnou podobnost v oděvu, v písních, stavebním slohu, v různých názvech i v nářadí. Znala zároveň historické i kulturní působení valašské kolonizace a byla dobře informována také o historii tohoto území. Zatímco

185 Historie národopisná. Kronika obce Ostravice, 1. díl 1924–1945. Uložena v SOkA Frýdek-Místek, 1953. 186 Šejvlová, V.: Ostravice namá kroje? Slezský sborník 47, 1949, s. 53–56. 187 Tamtéž. 188 Historie národopisná. Kronika obce Ostravice, 1. díl 1924–1945. Uložena v SOkA Frýdek-Místek, 1953.

pro projevy spjaté s dolní částí obce Ostravice užívala označení lašský, u horní části obce se nepřikláněla ani tak k užívání adjektiva valašský, jako spíš karpatský. Pomyslnou hranici těchto dvou odlišných sfér lokalizovala přibližně do oblasti soutěsky Šanců, kde se dosavadní údolní a mírně zvlněný terén na úpatí hor prudce zvedá a připomíná tak jakousi bránu do rozsáhlého ryze horského areálu.189 „Původně snad toto rozhraní zde nebylo, ale dolní konec byl vždy přístupnější vlivu čistě lašskému,“ píše V. Šejvlová. 190 Totéž rozdělení se podle ní zrcadlilo v odlišném charakteru repertoáru hudebního i tanečního myšlení. Povědomí o Valaších bylo v 50. letech v Ostravici jen slabé a udržovalo se, jak bylo uvedeno výše, především jako pojmenování pro dosud přežívající archaismy nejčastěji spojované s tradiční podobou lidového oděvu. Na sběr informací o původní podobě zdejšího tradičního odění se zaměřila kromě J. Húska také V. Šejvlová, a to ještě před samotným založením souboru lidových písní a tanců. Pořízení krojů totiž představovalo jeden ze základních předpokladů pódiové prezentace takového tělesa. Právě při této příležitosti se setkala takřka s dožívajícím pojmem valašský, tehdy užívaným pro označení starobylého odění obyvatel žijících ve výše položených osadách.191 Proměně společenského vnímání pojmu valašský, který se tehdy vyskytoval již pouze ve významu dožívajícího archaického oděvu, dosvědčuje v 50. letech na základě vlastních terénních výzkumů i Jaroslav Štika. Tento autor zároveň dodává, že tato proměna nastala takřka v průběhu jedné generace obyvatel.192 Další důležitý fakt se týkal podoby zdejších tradičních tanečních a hudebních forem, které vykazovaly kromě svébytných archaických rysů v mnohém i přechodný charakter. Tento stav oblast odlišoval od sousedních jasně vyprofilovaných etnografických regionů a ukazoval ji v poněkud jiném světle. Praktická potřeba nalézt pro zdejší rozsáhlou oblast vhodného názvu vyvstala s rozvojem folklorismu. Právě ve spojitosti s pódiovou prezentací folklorních souborů bylo nutné vymezit území, které na jedné straně sousedilo s oblastí Valašska, na druhé pak s oblastí Těšínska a přes hranici také se Slovenskem. V době odklonu obyvatel od původní sounáležitosti území s Valašskem a se současnou absencí potřeby zdejšího lidu vymezovat se vůči okolním regionům nebylo jednoduché takový název nalézt.

189 Historie národopisná. Kronika obce Ostravice, 1. díl 1924–1945. Uložena v SOkA Frýdek-Místek, 1953. 190 Tamtéž. 191 Švebišová, Z. (nar. 1944); záznam rozhovoru ze dne 23. 9. 2016. (realizace záznamu S. Pasičnyková). 192 Štika, J.: Valaši a Valašsko: o původu Valachů, valašské kolonizaci, vzniku a historii moravského Valašska a také o karpatských salaších, c. d., s. 187.

V průběhu 40. let se postaraly především „lachizující tendence“ v kombinaci s vlivem folklorismu o zavedení názvu Lašsko nejdříve v nížině a následně i pro horskou oblast. Předmětné hornaté území však bylo po stránce tradičního folkloru až příliš svébytné na to, aby bylo do rozsáhlé oblasti převážně nížinného Lašska zahrnuto bez bližšího určení. Proto bylo, za současného využití zdejší přírodní hranice beskydského masivu, do názvu oblasti včleněno zpřesňující adjektivum (horské, horalské, karpatské). Tímto způsobem se název horského území, s odlišným typem tradiční kultury, alespoň částečně oddělil od nížinné oblasti Lašska na Frýdecko- Místecku a Ostravsku se silnými vlivy městského folkloru. Roku 1947 tak nazývá F. Bonuš předmětné území jako Lašsko východní, které hraničí se slovenským krajem Kysuce.193 Do terénu s F. Bonušem později vyrážela Věra Šejvlová. Ta se s vědomím zdejší historické tradice zpočátku vyhýbala uvedenému pojmenování zdejší horské oblasti a častěji užívala geografického či místního označení jednotlivých lokalit. Věra Šejvlová nalezla v terénu mnoho specifických forem zdejší hudebnosti a tanečnosti. Dokonale znala zdejší prostředí a byla proto schopna jevy nejen zachytit a interpretovat, ale také dále rozvíjet do podoby věrohodného pódiového ztvárnění. Aktivně tak napomáhala k rozšíření povědomí o povaze folklorních projevů této oblasti. Přestože zpočátku užívala k označení území Ostravice a Starých Hamer geografického názvu oblast horního toku Ostravice, zanedlouho sama přijala pro toto území název Lašsko. Tento pojem nejspíše považovala za dosti vágní, jelikož jej sama v literatuře neužívala jednotně. Setkáme se u ní s Lašskem beskydským, horalským nebo horským. Ve zpěvníku Písničky od nás, který vydali společně s frýdlantským pedagogem a folkloristou Štěpánem Kotkem (1932–2012), se rozhodli pro utřídění publikovaného folklorního materiálu dle jednotlivých území, kde byly lidové písně sebrány. Vedle Těšínska, Jablunkovska a Dolního Lašska užili pro území obcí Ostravice a Staré Hamry, až po moravskoslovenskou hranici, názvu Horní Lašsko.194 Na základě spolupráce s Věrou Šejvlovou přijala název tohoto území za platný také uznávaná badatelka, etnochoreoložka Zdenka Jelínková (1920–2005). V publikaci Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska člení oblast Lašska podle krajinného rázu, druhů tanců, ale především co do tanečního stylu na valašskolašské pomezí směrem od Frenštátu a Trojanovic ke Kunčicím, Tiché, Kozlovicím a Hukvaldům, Lašsko

193 Bonuš, F. – Běhúnek, J. – Jurášek, J.: Lidové tance na Lašsku, c. d., s. 5. 194 Šejvlová, V. – Kotek, Š.: Písničky od nás. Frýdek-Mísek: Muzeum Beskyd. 1995, s. 29.

horské v pásmu celého beskydského pohoří, a na Lašsko nížinné až k Ostravě. Střed Lašska podle Z. Jelínkové tvoří Hukvaldy, jakožto rodiště L. Janáčka.195 Obdobný názor sdílela také žačka a blízká spolupracovnice Věry Šejvlové, rodačka ze Starých Hamer, Věra Šimková. Tato sběratelka, choreografka, dlouholetá umělecká vedoucí Souboru lidových písní a tanců Ostravica uvádí: „Vlastní Lašsko se rozprostírá od hranice mezi Moravou a Slovenskem, tvořenou hradbou Beskydských hor, zvaných ´Zadní hory´, v nichž pramení říčky Černá a Bílá, stékající se v řeku Ostravici a zabírá území obou břehů až do Ostravy, s velkým obloukem vlevo k Frenštátu, Starojičínsku, Příboru – tedy k Moravské bráně a končí opět v Ostravě. Území na pravém břehu Ostravice není tak hluboké. Od Bílého kříže na Morávku, kde sousedí již s Těšínskými Beskydami, zabíhá opět blíž k řece Ostravici, k Dobré, Sedlištím, Frýdku, Řepištím, Vratimovu a jsme zase v Ostravě. Lašsko ještě dělíme na horalské (Černá, Gruň, Staré Hamry, Ostravice, Frýdlant, Janovice (pravý břeh toku řeky Ostravice) a Bílá, Podolánky, Čeladná až k Frenštátskému podhůří (levý břeh Ostravice), nížinné (Příborsko, Frýdecko-Místecko, Ostrava) a štramberské. Okraje Lašska – moravsko-slovenské pomezi (Bílý kříž, Konečná, Bumbálka), valašsko-lašské pomezí (Hlavatá, Trojanovice, Frenštátsko) a hranice mezi Těšínskem a Lašskem se hluboce prolínají.“196 Skutečností zůstává, že názvy jako horské či horalské Lašsko přijali do svého slovníku nositelé lidových tradic, kteří jim dali obsah tím, že je začali užívat k rozlišení charakterově specifických etnokulturních projevů spjatých s horskou oblastí v povodí řeky Ostravice. Tyto pojmy zdomácněly u mnoha souborů, které se zaměřují na zpracování folklorní látky z této oblasti. Dnes se k nim hlásí kupříkladu folklorní soubory Grunik, Ostravica, Ostravička či Ondrášek. O nedořešenosti a provizornosti uvedených názvů vypovídá množství podob zpřesňujícího adjektiva, které byly a dodnes jsou pro označení hornaté části Lašska užívány. V literatuře i v běžné mluvě jsme se dosud mohli setkat s Lašskem horním, horským, horalským či beskydským. Setkáme se také s označením této oblasti pojmem horní Valašsko, severní Valašsko či horní Frýdecko. Václav Michalička oblast Ostravice a Starých Hamer s trochou nadsázky nazývá souslovím Lašsko za Lašskem.

195 Jelínková, Z.: Lašsko: popisy tanců ke stejnojmenné videokazetě. Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1996, s. 4. 196 Jakobová, M.: Tradiční lidová kultura a folklor ve výuce na primárním stupni ZŠ. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra sociální pedagogiky, 2014, s. 21–22.

V souvislosti s vědomím původního významu slova Lach, jako obyvatele nížiny, vyznívá tento název ve vztahu k horské oblasti poněkud nepatřičně. Přestože se uvedené označení jeví jako de facto únikové řešení situace složité po kulturní, hospodářské, společenské i nacionální stránce, na poli folklorismu se ujalo, zakořenilo a je dodnes plně funkční.

3. 5 Lašsko ve světle moderního etnologického bádání

Četné zmínky v odborné literatuře naznačují, že byla otázka Bartošovy teorie ve věci Lachů a Lašska po celé 20. století podnětným a často diskutovaným tématem nejen na poli dialektologie, ale potažmo i etnografie. Bartošova teorie tak dala nově pojmenování nejen vyčleněnému území a jeho obyvatelstvu, ale byla zároveň podnětem k práci dalších dialektologů a vlastivědných pracovníků, jejichž kritické názory na sebe nenechaly dlouho čekat. Jeden z mladších vrstevníků Františka Bartoše, významný dialektolog Josef Vavřinec Dušek (1858–1911), se k Dialektologii moravské vyjadřoval již nedlouho po jejím vydání ve své recenzi z roku 1895 v Časopise Českého zemského muzea. Zamýšlel se především nad tím, zda je správné pojmenovat dialekt názvem etnickým, historickým, anebo zeměpisným. Tam, kde se zachovalo označení kmenové, považuje je za nejvhodnější.197 J. V. Dušek se vyjadřoval o názvu „lašské“ nářečí jako o nevhodném, protože toto jméno bylo převzato z přezdívky obyvatel. Doporučoval vytvořit nové jméno zeměpisné, podle přesných a jednoznačně vymezených jmen hor, řek apod., jako např. podbrdské, středočeské, dolnobečevské. K obdobnému principu odvozování názvů nářečních oblastí se přiklání i současná dialektologická praxe. Další z recenzentů František Pastrnek se vyjadřoval především k nepřesnému metodologickému postupu. Tvrdí, že v prvním díle Bartošovy Dialektologie moravské je brán silnější zřetel na faktor etnografický, kdy je roztřídění moravských nářečí provedeno více podle kroje než podle jazykových hledisek. V průběhu let pak „krojový zřetel“ Bartoš opustil a dělítkem pro nářeční oblasti zůstaly pouze jevy jazykové. Kritéria užívaná k odlišení jednotlivých oblastí jsou tak v Bartošově díle nejednotně aplikovaná, což snižuje i celkovou věrohodnost jeho práce.198 F. Bartošovi bylo

197 Hlavsová, J.: Dialektologie na Národopisné výstavě českoslovanské r. 1895, c. d., s. 18–30. 198 Tamtéž, s. 18–30.

vyčítáno hlavně mechanické spojování jevů, které spolu v jazykovém systému a historicko i kulturním vývoji mnohdy souvisely jen zdánlivě.199 Na zjevnou problematičnost teorie o výskytu Bartošových Lachů ve vztahu k horské oblasti upozorňoval kupříkladu jazykovědec Jan Loriš (1893–1953), který se podrobně a dlouhodobě věnoval charakteristice dialektu ve slezské oblasti v okolí toku řeky Ostravice. Svou argumentaci stavěl především na nejednotném a nedostatečném hodnocení faktorů, ze kterých Bartoš usuzoval rozsah jednotlivých kmenových území. J. Loriš píše: „Zbývající kmen v poříčí horní Ostravice počítá Bartoš k Lachům, ale lid tento patří ethnograficky a z velké části také linguisticky k moravským Valachům. Mať sice jeho řeč tytéž známky, které Bartoš stanoví za hlavní znak lašštiny,200 ale jinak toto nářečí co do fonologie i morfologie, i co do materiálu slovného úplně se shoduje s nářečím valašským na Moravě. Mnohá slova, jež Bartoš ve slovníčku, k Dialektologii přidaném, označuje za pouze valašská, náležejí také tomuto nářečí, a jiná, jež jsou označena výhradně za lašská, ve slovníku nářečí hornoostravského scházejí.“ (…) „Jiný důkaz vidíme ve vědomí lidu samého a v jeho kroji. Nazývaž lid v oblasti horní Ostravice sám kroj svůj valašským (…). Tento původní kroj ovšem již asi před 40 lety vymizel úplně nahrazen byv neurčitým krojem, s jakým se nyní po obou stranách celé Ostravice setkáváme. Starý onen kroj shodoval se v podstatných částech s krojem, který na moravském Valašsku dosud jest zachován. Přidělení hornoostravských Valachů k Valachům moravským shoduje se také s významem slova lach, které znamená obyvatele roviny. Na horní Ostravici strmí však vysoké hory, nesluší tedy jich, obyvatelům název lach.“201 K Bartošově teorii se prostřednictvím odborné literatury vyjadřoval také lingvista František Stavař. Kromě jiných nedostatků kritizoval především nevhodné scelování rozsáhlého a diferencovaného území. „Proti práci Bartošově můžeme mnohé namítati. Již název je nesprávný, bohužel se již příliš vžil. Řeč v oblasti výskytu lašských nářečí má sice společné znaky, jak Bartoš správně uvádí, mají ale zároveň mnoho odlišných znaků, takže se jen velmi těžko dají vměstnat pod jedinou nářeční skupinu. Bartoš (jsa si vědom tohoto nedostatku) pomáhá si z této nesnáze tím, že k některým zvláštním zjevům jazykovým připojuje název místa, kde se tak mluví.202 F. Stavař zachází

199 Hlavsová, J.: Dialektologie na Národopisné výstavě českoslovanské r. 1895, c. d., s. 18–30. 200 „(…) totiž 1. polský přízvuk, 2. ztrátu rozdílu ve kvantitě slabik 3. měkčení slabik ne, de te, 4. stejné zakončení lokalu a instrumentalu jedn. č. v rodě muž. a stř. sklonění náměstkového a složeného – vesměs to zjevy způsobené sousední polštinou, jako v severní laštině (…)“ 201 Loriš, J.: Rozbor podřečí hornoostravského ve Slezsku. Praha, 1899. s. 3–4. 202 Stavař, F.: K charakteristice moravskoslezských nářečí. Věstník Matice Opavské 35, č. 3, 1930, s. 23.

ještě dále, když otevřeně dodává: „Zdá se, jakoby po Bartošovi nikdo si již netroufl zpracovati lépe zajímavé toto nářečí moravskoslezské.“203 Také dialektolog Bohuslav Havránek pojednává o nářečích na námi sledovaném území. V Československé vlastivědě popisuje lašské nářečí, které podle něj není jednotným celkem, nýbrž je roztříštěno do jednotlivých užších skupin. Vedle skupiny moravské rozlišuje také skupinu ostravskou a skupinu západní. Do ostravské skupiny v okolí toku řeky Ostravice spadá také území za Ondřejníkem. Tento hornatý úsek považuje Havránek za oblast výskytu lašských nářečí, etnograficky ji však připojuje k Valašsku.204 O přístupu k pojmenovávání jednotlivých svébytných jazykových oblastí pojednal kupříkladu etnomuzikolog Dušan Holý. Dochází k názoru, že Bartoš užíval některých označení víceméně náhodně, a ne vždy zcela příhodně. Dodává, že jen letmý pohled na tyto otázky prozrazuje jejich nedořešenost, jelikož názvy přirozeně nelze měnit tam, kde se již určitá označení v lidových vrstvách ujala a kde se jeví jako příhodná.205 Podle předního českého etnologa Richarda Jeřábka (1931–2006) zavedl F. Bartoš dialektologickou rajonizaci, jejíž problematika spočívala v tom, že byla časem převzata za rajonizaci etnografickou. „Vymezování Lašska podle nářečních kritérií může platit v dialektologii. Nemůže však být však závazné pro národopisné úvahy, jelikož hranice dialektů a kulturních jevů se nezřídka liší,“ hodnotí R. Jeřábek.206 Je nesporné, že přes všechny uvedené nedostatky položil F. Bartoš svou Dialektologií moravskou základní kámen ke všem dalším odborným pracím o moravskoslezských nářečích.207 Byl zároveň prvním vědcem, který podal vymezení území podle skutečného průzkumu v terénu.208 Musíme přihlédnout také k tomu, že velký rozmach zájmu o lidový jazyk a rozsáhlý sběr terénního materiálu měly značný význam pro poznání dobové nářeční situace, přestože nebyl vždy náležitě utříděn

203 Stavař, F.: K charakteristice moravskoslezských nářečí. Věstník Matice Opavské 35, č. 3, 1930, s. 23. 204 Škubal, R.: Hranice Valašska: vymezení etnografického regionu (metodické pokyny). Brno: vlastním nákladem, 1995, s. 6. 205 Holý, D. – Frolec, V.: K etnografické diferenciaci na jihovýchodní Moravě. In: Frolec, V. – Holý, D. – Tomeš, J. (eds.): Strážnice: 1946–1965, národopisné studie, c. d., s. 168. 206 Jeřábek, R.: Etnické a etnografické skupiny a oblasti. In: Jančář, J. a kol.: Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská. Země a lid. Nová řada. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2000, s. 9. 207 Stavař, F.: K charakteristice moravskoslezských nářečí. Věstník Matice Opavské 35, č. 3, 1930, s. 23. 208 Maňáková, M.: Charakteristika severního Valašska. In: Maňáková, M. a kol.: Taneční medailony obcí Valašska: lidové tance z Čech, Moravy a Slezska: III. řada. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2010, s. 70.

a vyložen.209 Jeho shromáždění bylo navíc hodnotným podkladem pozdějších studií a rozborů. Dnešní chápání Lašska jako oblasti rovnocenné Valašsku, Hané nebo Horácku se ustálilo vlivem různých okolností, mezi nimiž sehrály významnou roli nejen zvláštnosti dialektologické, nýbrž i osobité rysy regionální lidové kultury vůbec.210 Právě z těchto důvodů je dnes Lašsko považováno za jeden z plnohodnotných etnografických regionů. Z hlediska jeho vnitřní struktury však není jednolitou oblastí. Moravské Lašsko, které bylo koncem 19. století z prostoru Moravy vyčleněno nářečními ukazateli, je oblastí s dosti silně diferencovanou skladbou lidové kultury. V jeho jižní hornaté části dlouho převládal archaický ráz tradiční kultury (podobný tomu, jaký se uchovával na podstatně lépe prozkoumaném Jablunkovsku), oproti nížinnému rázu kultury, v užším slova smyslu lašské.211 Podstatou těchto kulturních rozdílností byly vedle správního uspořádání zejména nestejné podmínky historického vývoje.212 Obraz Lašska sestavený podle dosavadních vědeckých poznatků zůstává i nadále silně mezerovitý. Budeme-li pronikat hlouběji do problematiky této oblasti, zjistíme, že má mnoho styčných bodů s kulturou okolních regionů. Přesto je tato oblast zvláštní a svým způsobem jedinečná především pro svou přechodnost i intenzitu proměn, které určovaly její charakter. Zřetelně o tom svědčí výrazné odlišnosti ve vývoji lidové kultury, které můžeme zaznamenat i na tak malém území, jaké zaujímá oblast po celé délce toku řeky Ostravice. Naše poznatky nasvědčují tomu, že je název Lašsko ve spojitosti s oblastí horního toku řeky Ostravice nepůvodní, přestože se v terminologii folklorních souborů i v etnologii ujal a plně zdomácněl. Přestože bývá obvykle složité vymezit povahu kulturních rysů v přechodných oblastech, výše uvedené informace naznačují, že je otázka vnímání horské části Lašska stále aktuální a neuzavřená.

209 Hlavsová, J.: Dialektologie na Národopisné výstavě českoslovanské r. 1895, c. d., s. 18–30. 210 Jelínková, Z.: Lašsko: popisy tanců ke stejnojmenné videokazetě. Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1996, s. 3. 211 Vachová, Z.: Lašsko z pohledu etnografa. Práce a studie Muzea Beskyd ve Frýdku-Místku. Frýdek- Místek: Muzeum Beskyd, 1993, s. 56 a násl. 212 Procházka, J.: Lašské kořeny života i díla Leoše Janáčka: k festivalu „Janáčkovo hudební Lašsko". Frýdek: Okresní a místní rada osvětová v Hudební Matici umělecké, 1948, s. 30.

4 Kolední obchůzka se štěstím

Se zánikem původních znaků identity obyvatelstva, které vedly badatele k úvahám a teoriím o dělení území na jednotlivé etnografické regiony, zanikla i možnost zkoumat tyto jevy v jejich přirozeném prostředí sociální reality. Tuto možnost však nabízí ty tradiční kulturní jevy, jejichž kontinuita nebyla přerušena a přetrvává až do současnosti. Na tomto místě proto uposlechneme výzvy již výše zmiňované sběratelky Věry Šejvlové, která sama horlivě usilovala o záznam či alespoň dodatečnou dokumentaci tradičních projevů, ve snaze napomoci touto cestou k uchování povědomí o zdejších hodnotách tradičního dědictví. Po jejím vzoru se pokusíme přispět k dotvoření kulturního obrazu zkoumané oblasti tím, že se zaměříme na terénní bádání ve sféře projevů současné lidové kultury, která si pozoruhodným způsobem přirozeně zachovává specifické rysy a dozvuky autentických tradic. Právě sféra lidových obřadů a obyčejů patří mezi ty složky lidové kultury, které si obecně podržují konzervativní rysy a nejsou nakloněny rychlé asimilaci. Mnohé z hmotných i nehmotných jevů tradiční lidové kultury na zkoumaném území byly v minulosti ovlivněny působením karpatského salašnictví. Dosavadní výsledky vědeckého bádání dokazují, že měla karpatská tradice patrně vlastní obyčejové rysy, související především se specifickou hierarchií sociálně ekonomických hodnot.213 I přes zánik některých výrazných znaků valašské tradice a valašského povědomí v námi sledované oblasti můžeme ve sféře obyčejových projevů i nadále sledovat vlivy

213 Zilynskij, O.: Výroční zvyky Ukrajinců východního Slovenska a jižního Polska v interetnickém kontextu. Národopisné aktuality 13, č. 1, 1976, s. 20.

a specifika, která dodnes poukazují na výrazné sepětí zdejší tradice s širším karpatským a potažmo východoevropským kulturním prostorem. Přestože obyčejové tradice zároveň reagovaly na měnící se sociální a hospodářské systémy i ekonomické podmínky, díky mnoha jednotícím prvkům tak nadále fungují jako viditelné důsledky procesu kulturní migrace a asimilace. V následující části diplomové práce se proto blíže zaměříme na jeden z projevů zimní kalendářní obřadnosti, kterým je kolední obchůzka se štěstím. Pokusíme se zachytit popis tohoto zvyku, jak jej uvádějí pamětníci, se zřetelem na proměny, které prodělal v průběhu druhé poloviny 20. století. Díky výsledkům našeho bádání si proto budeme moci utvořit představu o povaze obyčeje, který se kontinuálně vyvíjí až do současnosti. Informace o zkoumané problematice byly získávány metodou polostrukturovaných rozhovorů s pamětníky i současnými účastníky uvedené tradice. Vzhledem ke skromnému zastoupení tematiky zdejšího obyčejového cyklu v odborné literatuře představuje uvedená metoda důležitý zdroj pro poznání této sféry tradiční obřadnosti. Výpovědi oslovených respondentů nabízejí dostatek vodítek pro zevrubnější popis, pochopení významu minulé podoby tohoto zvyku, i odhalení možností, jak tyto obyčeje poznávat z hlediska tehdejší i současné sociální reality. Jednotlivých výpovědí proto využijeme k sestavení detailního obrazu tradiční kolední obchůzky. Budeme studovat nejen samotný obyčej, ale i jeho nositele (aktéry) a celkový průběh obyčejové situace. Vzhledem k silnému vylidnění zkoumané oblasti, jež se uskutečňovalo po celou druhou polovinu 20. století, bylo terénní bádání zaměřeno především na hrstku místních rodáků a starousedlíků. Jelikož se většina oslovených obchůzky v minulosti sama účastnila, byl takový výběr respondentů předpokladem a zároveň jedinečnou možností pro získání popisu nezkreslené podoby a vývoje zkoumaného zvyku jeho nositeli a přímými účastníky. Při prezentaci výsledků terénního šetření záměrně ponecháváme značný prostor autentickému znění zaznamenaných výpovědí respondentů. V situaci, kdy je literární popis těchto obchůzek zachycen pouze ve skromné míře, tímto postupem usilujeme o co nejnižší míru možného zkreslení formou parafrázování. Vzhledem k tomu, že se výpovědi respondentů v mnohém shodovaly, zahrnuli jsme do textu pouze takové příklady, které nejlépe vystihují dané téma. V této práci se zároveň nezabýváme podobou obchůzkového obyčeje ve spojitosti s folklorním hnutím, jelikož ji považujeme

za podnět k samostatnému zkoumání. Středem naší pozornosti jsou proto zejména pamětníci, ale též současní aktéři tohoto obyčeje, díky nimž můžeme získat povědomí o tradiční i současné podobě tohoto zvyku v jeho přirozeném prostředí.

4. 1 Kulturní a historická východiska kolední obchůzky se štěstím

Koleda představovala ve středoevropském kulturním kontextu významnou součást vánočních obyčejů. Je jevem velkého kulturního prostoru s různými významy v jednotlivých historických a národních souvislostech.214 Jedná se o „zvykově obřadní aktivitu, která může být spojena se zpěvem a s hudebními projevy vůbec. Obřad tu zprostředkovává komunikační akt, s blahonosnou funkcí. Název koleda pak označuje i dílčí složky či aspekty obřadní situace, tedy příslušnou píseň a její zpěv, dar, který koledník za své přání dostává, samotné obdarování, dobu, kdy se chodí koledovat.“215 Podle benediktina Břevnovského kláštera Jana z Holešova (+1436) můžeme původ slova koleda hledat v latinském colere (= ctít), další východiska se spatřovala ve výrazu collecta (= sebrané peníze, almužna). V rumunském prostředí bývají dávány do souvislosti výrazy colinda (= procestovat, toulat se) a colinde (= toulky, písně) či colindet (= dárek). Nejpravděpodobnější výklad spojuje výraz koleda s latinským slovem calendae, jako označení pro první den v měsíci. Vzhledem k tomu, že se tento den veřejně vyhlašoval, pojil se s výrazem calare (= vyvolávat). Později byl znám ve významu calendae (= píseň zpívaná).216 Koledování patří k archaickým projevům zimních slavností spojených s narozením Ježíše Krista a příchodem nového roku. Vzhledem k tomu, že původně souviselo s vírou v magické ovlivnění osudu, věnovala se mu v lidové tradici velká pozornost. Tento zvyk, který má kořeny již ve 14. století, obecně představoval obchůzku po staveních. Vázal se k určitým dnům vánočního období, především ke Štědrému dni, Štěpánskému svátku, Novému roku či ke svátku Tří králů.217

214 Večerková, E. – Frolcová, V.: Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury. Praha: Vyšehrad, 2010, s. 421. 215 Fukač, J. – Macek, P. – Vysloužil, J.: (eds.): Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997, s. 451. 216 Tamtéž. 217 Tichá, J.: Vánoce na Valašsku: Od Adventu po Tři krále. Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, 2011. Dostupné z: http://www.vmp.cz/cs/odborna-cinnost/zvykoslovny-rok/vanoce-na- valassku-od-adventu-po-tri-krale.html, cit. 2. 1. 2017.

Koledními a obchůzkovými jevy se v rámci celkového studia obřadů a obyčejů v karpatských zemích zabývala řada světově významných osobností. Mezi nimi byl především folklorista a jazykovědec Petr Bogatyrev (1893–1971)218, etnografové Kazimierz Moszyński (1881–1966), Piotr Caraman (1898–1980), z našich autorů pak národopisec a profesor slovanského práva Karel Kadlec (1865–1928) či etnograf a folklorista Josef Tomeš (1936–1978). Pro totožné povahové rysy koledních obchůzek u slovanských národů je považovali někteří z výše uvedených badatelů za vhodný objekt k užití komparatistických metod bádání. Mezi zkoumanými jevy zaujímal zvláštní postavení specifický obyčej vánočně- novoročního období, který propojuje celou severní část západních Karpat s velkými východokarpatskými a balkánskými oblastmi prostřednictvím základních zvykových forem, které se analogicky opakovaly u jednotlivých národů. Jeho podstatou byl magický význam prvního návštěvníka, který vstupoval do domu obvykle na Štědrý den nebo na Nový rok a kterému byla přikládána schopnost ovlivnit svými vlastnostmi i jednáním celkový chod a blahobyt v hospodářství.219 Pozoruhodným příkladem takového rituálu je tradice polazníka (podłaźnika). Podle významného ruského badatele a zakladatele etnolingvistické školy Nikity Iljiče Tolstého (1923–1996) byl polaznik výrazem pro obřad spojený s prvním návštěvníkem o Štědrém večeru, který přinášel štěstí, zdraví a bohatství do nového roku a s nímž se pojily projevy sympatetické magie. „Tímto polaznikem mohl být muž, žena, nebo někde dokonce i zvíře, nejčastěji kráva, kohout, či ovce. Polaznik byl nazýván božím hostem, byl přijímán jako posel předků, byl prostředníkem mezi dvěma světy a do rodiny přinášel za pomoci různých úkonů verbální a imitativní magie šťastný osud. V některých oblastech rodiny zvaly stejného polaznika po několik let za sebou. Když ale štěstí nepřinesl, zvaly v příštím roce jiného. V některých oblastech naopak polaznika nevybírali. Byl jím ten, kdo na Štědrý večer jako první překročil práh domu. Polaznik musel být člověk, který byl zdravý, silný, dobrý, veselý atd. Naopak jím nemohl být člověk tělesně postižený a nemohlo se jím stát ani nemanželské dítě. Někde polaznika po vykonání obřadu uvítali a pohostili.“220, 221

218 Je autorem významné studie, v níž se zabýval srovnáváním zvyku polaznika u Maďarů, Slováků, Ukrajinců, přičemž kořeny této tradice zasazoval do oblasti jižních Slovanů. Bogatyrev, P.: „Polaznik“ u južnych Slavjan, Maďjar, Slovakov, Poljakov i Ukrajincev. In: Lud Słowiański, III, 1. B. Kraków, 1933, s. 107–114, a Bogatyrev, P.: „Polaznik“ u južnych Slavjan, Maďjar, Slovakov, Poljakov i Ukrajincev. In: Lud Słowiański, III, 2. B. Kraków, 1934, s. 212–273. 219 Zilynskij, O.: Výroční zvyky Ukrajinců východního Slovenska a jižního Polska v interetnickém kontextu. Národopisné aktuality 13, č. 1, 1976, s. 20. 220 Tolstoj, N. I.: Magie slova a textu: Moskevská etnolingvistická škola. Praha: Karolinum, 2016, s. 44.

Uvedený obyčej nebyl typickým projevem vánočních obchůzek pouze ve východoevropské tradici. Známý byl i na našem území. Zasahoval do oblasti tradiční lidové kultury Těšínského Slezska a východní Moravy, do regionů Moravského Valašska i Slovácka. Tradoval se především v horských oblastech a jeho název polazy byl odvozen od označení koledníka – polaznika. Podobně se odvíjel také název pro větvičku užívanou při této koledě, která se nazývala polaznička.222 V oblasti Těšínska chodily děti za pastýře či polazníka ještě v polovině 20. století.223 S tradicí polazníka se v českém prostředí, stejně jako v sousední jižní části Polska, u Slováků i Maďarů prolínalo štědrovečerní nebo štěpánské koledování pastýřů, kteří vytrubovali nebo obcházeli jednotlivá stavení, rozdávali pruty, šlehali jimi a šťastikovali, tj. vinšovali. Šťastikování bylo v minulosti důležitou součástí štědrovečerních tradic na Valašsku. Jednalo se o obdobu obřadního blahopřejného vyjádření hospodářům za současného užití prvků ochranných či prosperitních magických praktik. „Na Valaších před večeří, když se rozžehne, přichází děvečka ščastikovat (blahopřát). V ruce nesouc snopek ovsa,224 který se za tím účelem při mlácení odložil, vstoupí do jizby a ščastikuje takto: ´Pochválen buď Ježíš Kristus. Daj vám Pámbů ščestí, zdraví na tento nový rok, všeho dobrého rozmnožení, hříchův odpuščení, co sobě žádáte od milého Pána Boha, aby vám to Pánbů dal: menší hříchy, větší radost a po smrti království nebeské, do tak roka ve zdraví a ve ščestí Krista Pána na zemi dočkati a s novorozeným Ježiškem se radovati. Vám, hospodáříčku, do rokua sto tolarů do pokladnice uložiti, vám, hospodyňko, sto otepí (lnu) jak hedbáv, a vám, dítky, ščestí a zdraví; vinšovala bych na tisíce, ale vám vinšuju království nebeské.´ „Když takto poščastikuje, dá snopek gazděně, ta jej rozestře po stole, na jeden roh položí pecen chleba, na druhý slaměnku (ošatku), v níž jest po trošce každého obilí, mimo to česnek, cibule, petrželí. Na to všecko prostře obrus, a postaví na něm svíčku.“225 Ščastikovalo se nejen na Štědrý den, ale také na den Božího narození, při návštěvách na Štěpána nebo na Nový rok.226 „Na Boží hod před odchodem

221 V rámci výběru osoby polazníka si můžeme všimnou zejména projevů sympatetické magie. 222 Tolstoj, N. I.: Magie slova a textu: Moskevská etnolingvistická škola. Praha: Karolinum, 2016, s. 44. 223 Večerková, E. – Frolcová, V.: Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury. Praha: Vyšehrad, 2010, s. 138. 224 Zmínku o magickém významu obilného snopku při obdobných magických praktikách jsme nalezli také ve spojitosti s oblastí Ostravice a Starých Hamer. 225 Bartoš, F.: Moravský lid: sebrané rozpravy z oboru moravské lidovědy. Telč: E. Šolc, 1892, s. 12. 226 „Vinšuju Vám na tento nastávající Nový rok: předně na svých děťoch potěšení, na statečku rozmnožéní, na poli hojné úrody, gazdíčkovi 100 tolarů na koňoch vyděłať, gazděnce do truhly 100 otepí lenu, takého jak hedbáví; koléj jedliček, toléj teliček, koléj pníčků, toléj býčků, koléj jałovců, toléj dívkám vdovců. A co si od Něho, miłého Pána Boha našeho žádáte, aby Vám to miłý Pán Bůh dáł: menší hříchy,

na jitřní ščastikovaly děvečky slovy: Daj vám Pánbu dobrý deň, prv voděnku, než oheň, a obřadně vykrápěly jizbu vodou.“227 V oblasti moravskoslovenského pohraničí náležela úloha šťastikování namísto děvečky přímo hospodyni.228 Zvláštní obměnou či paralelou tradice vánočního polazování je také obchůzka se štěstím, která byla v minulosti hlavní Štěpánskou a novoroční koledou na Frýdecku.229 S obřadem polazníka má mnohé rysy společné, jiné se naopak uplatňovaly v mírně pozměněné podobě. Můžeme ji proto klasifikovat jako variantu vycházející z totožného obyčejového základu. Výskyt tohoto zvyku zaznamenal pravděpodobně poprvé na našem území již výše zmiňovaný František Bartoš roku 1892. „Na Laších chodívají ráno i dospělí ´se štěstím´ (chvojkou) po sousedech, zvláště svobodní chasníci,“ píše Bartoš.230 První obsáhlejší popis této tradice z nedaleké podhorské obce Janovice přináší až Jan Vyhlídal (1861–1937) v článku z roku 1900.231 Cenné informace o zvycích vánoční doby v oblasti Beskyd a Frýdecka nám poskytuje ve svém článku také autor, který vystupuje pod zkratkou J. L. P.232 O výskytu obchůzky na Starých Hamrech a v Ostravici ve 30. letech 20. století nás stručně informuje rovněž již zmiňovaný J. Húsek.233 V 70. letech se problematikou šťastikování zabývala ve své dizertační práci také etnoložka Alena Plessingerová234 a svými studiemi, zaměřenými na obyčejový cyklus oblasti Valašska, významně přispěl i výše zmiňovaný J. Tomeš. Z 90. let pochází také článek archeologa a etnologa Jiřího Pavelčíka o štěstíčkách na Lašsku.235 O podobě tohoto zvyku severněji od zkoumané oblasti, na Těšínsku, se dočteme ve stejnojmenné

větší radosti, po smrti nebeské království. Pochválen buď Ježíš Kristus.“ In: Tichá, J.: Vánoce na Valašsku: Od Adventu po Tři krále. Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, 2011. Dostupné z: http://www.vmp.cz/cs/odborna-cinnost/zvykoslovny-rok/vanoce-na-valassku-od-adventu-po- tri-krale.html, cit. 2. 1. 2017. 227 Tichá, J.: Vánoce na Valašsku: Od Adventu po Tři krále. Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, 2011. Dostupné z: http://www.vmp.cz/cs/odborna-cinnost/zvykoslovny-rok/vanoce-na- valassku-od-adventu-po-tri-krale.html, cit. 2. 1. 2017. 228 „Na štědrý večer, zde zvaný „postní dzeň“ hospodyně donesla před večeří do jizby snopek a vinšovala: „Ščascitujem vám na tento nestávajúci nový rok, aby nám dal Pámboch zdravjá a ščascjá a hojného božieho požehnnaňijá. Na statečku rozmnoženie, na dzietkách potěšenie, na poli dobrí úrot a po smrci veční život, šetko, čo si ot Pána Boha pitáme a žiadáme.“ In: Plessingerová, A.: Získávání a užívání vody ve slovenských obcích pod Javorníky. Český lid 50, č. 4, 1963, s. 201, s.194–205. 229 Stolařík, I. – Štika, J.: Těšínsko. 3. díl, Rodina a obec, obyčeje, lidové léčitelství. Šenov u Ostravy: Tilia, 2001, s. 59. 230 Bartoš, F.: Moravský lid: sebrané rozpravy z oboru moravské lidovědy. Telč: E. Šolc, 1892, s. 24. 231 Vyhlídal, J.: Církevní rok a děti slezské. Český lid 9, 1900, s. 405–406. 232 J. L. P.: Doba vánoční. Beskydské besedy 1, č. 1, 1914, s.120. 233 Húsek, J.: Hranice mezi zemí Moravskoslezskou a Slovenskem: studie etnografická, c. d. 234 Plessingerová, A.: Odraz života a práce lidu na pomezí Moravy a Slovenska ve zvycích zimní doby. Disertační práce, Filozofická fakulta Karlovy univerzity v Praze, 1952, s. 299–300. 235 Pavelčík, J.: Štěstíčka na Lašsku. Těšínsko: vlastivědný časopis okresů Frýdek-Místek a Karviná 36, č. 1, 1993, s. 19.

monografii Jaroslava Štiky a Ivo Stolaříka (1923–2010).236 Z novější literatury nelze opomenout především díla brněnské badatelky Evy Večerkové, která se dlouhodobě věnuje syntetickému zpracování otázky tradičních zvyků na našem území. Pojednání o vánočním štěstí zahrnula hned do dvou publikací – Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře z roku 2015 a s Věrou Frolcovou pak Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury z roku 2016.237 Výše uvedení autoři se shodují na nevelkém územím výskytu zkoumaného obyčeje. Podle J. Vyhlídala se chodilo se štěstím jen ve Slezsku, kupříkladu na Opavsku už nikoli. Uvádí také, že se ve Slezsku chodí častěji po koledě, nežli se štěstím.238 František Bartoš popisuje obchůzky se štěstím na Laších239 a do totožné oblasti zasazuje tento zvyk také Jiří Pavelčík.240 Již uváděný J. Tomeš tyto obřadní praktiky spojuje s horskými oblastmi Moravy a Slezska. Usuzuje tak z rozšíření uvedené kolední obchůzky také v oblasti Těšínska a moravského Valašska.241, 242 Eva Večerková zvyk spojuje s širší oblastí Frýdecka.243 Vzhledem k lokálnímu výskytu kolední obchůzky se štěstím můžeme na tento obyčej pohlížet jako na formu krajové zvláštnosti.244 Díky značné podobnosti je zřejmé, že jednotlivé varianty koledního blahopřejného obyčeje vytvářely totožný okruh kulturních projevů. Severomoravské a slezské obchůzky se štěstím proto zároveň zařazujeme do širšího areálu s typickým výskytem zimní obřadní zeleně v západních Karpatech.245

4. 2 Tradice zpívání pod okny a „chybání“ ovsem

Z provedeného terénního výzkumu vyplývá, že pro většinu dotazovaných respondentů představoval součást kolední tradice také zvyk, který se uskutečňoval

236 Stolařík, I. – Štika, J.: Těšínsko. 3. díl, Rodina a obec, obyčeje, lidové léčitelství. Šenov u Ostravy: Tilia, 2001. s. 59. 237 Večerková, E.: Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad, Kulturní historie, 2015, Večerková, E. – Frolcová, V.: Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury. Praha: Vyšehrad, 2010, s. 267. 238 Vyhlídal, J.: Církevní rok a děti slezské. Český lid 9, 1900, s. 405–406. 239 Bartoš, F.: Moravský lid: sebrané rozpravy z oboru moravské lidovědy. Telč: E. Šolc, 1892, s. 24. 240 Pavelčík, J.: Štěstíčka na Lašsku. Těšínsko: vlastivědný časopis okresů Frýdek-Místek a Karviná 36, č. 1, 1993, s. 19. 241 Stolařík, I. – Štika, J.: Těšínsko. 3. díl. Rodina a obec, obyčeje, lidové léčitelství. Šenov u Ostravy: Tilia, 2001, s. 59. 242 Tomeš, J.: Obyčejové tradice v kontextu studia lidové kultury v Karpatech. Národopisné aktuality 13, č. 1, 1976, s. 6–7. 243 Večerková, E.: Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad, 2015. 244 Stolařík, I. – Štika, J.: Těšínsko. 3. díl. Rodina a obec, obyčeje, lidové léčitelství. Šenov u Ostravy: Tilia, 2001, s. 59. 245 Večerková, E. – Frolcová, V.: Evropské Vánoce v tradicích lidové kultury. Praha: Vyšehrad, 2010, s. 267.

v podvečer pětadvacátého prosince, kdy se v Ostravici a ve Starých Hamrech chodívalo tzv. po zpivačkách, zpievačkách nebo též zpívat pod okna. „Večer chodí koledníci zpívat pod okna. Ten krásný zvyk udržuje se až do dnes ve všech horských vískách (...). Chodí buď společně hoši s děvčaty, nebo jen děvčata samotna. Za koledování dostanou peníze a koláče. Kolednice nerady nechávají se poznat a nechtějí za koledování nic přijmout.“246 Tradici, kterou zachytil roku 1883 také František Bartoš,247 popisuje většina oslovených respondentů z vlastní zkušenosti, jelikož se jí v minulosti sama účastnila. Jednalo se o nemaskované kolední obcházení jednotlivých obydlí doprovázené zpěvem církevních i světských koled. Účastnila se ho dospívající mládež, muži i ženy, přičemž jeho znakem byla skupinovost. Kolední akt ve formě písňového přednesu se odehrával na venkovním prostranství, nejčastěji pod okny, což představovalo specifikum této obchůzky. Do navštívených stavení koledníci nevcházeli. Kromě vítané formy přivýdělku představovala tato obchůzka také společenskou a zábavní příležitost. Jedna z respondentek popisuje uvedený zvyk následujícími slovy:

› „Večer před Štěpánem chodívali všeci. Chlapi, ženské, i takové odrostlejší děti, bo už to bylo večer. Chodili kluci, to bylo jedno. Většinou s harmonikou, nebo i jiný nástroj, třeba s trumpetou. No a zpívalo se tak, aby to ti lidi v té chalupě slyšeli, takže někde pod oknem, většinou kuchyňským. Vždycky venku. To ještě já jsem chodila se sestrou asi před padesáti lety. Můj děda byl houslista a ten chodil s houslema. A zpívaly se písničky, které jsou třeba v kostele, jako ty koledy, anebo ty naše lidové eště navíc. Všecko to byly koledy. No a končilo to tak, že ti obyvatelé, co byli, v domě vyšli ven a buď dali peníze, nebo dávali pohoštění nějaké, štamprlu, když byli chlapi, nebo něco napečené. Před tím Štěpánem chodívala i muzika. Pokud to byla nějaká skupina až z Hamer, tak tam jich bývalo hodně, já nevím, tak šest. A když chodily ženské, tak byly třeba jenom dvě a zpívaly bez muziky.“248 › „(…) to jsme tu se susedovyma děckama celá banda chodili.“249

Zatímco v horní části Starých Hamer se respondenti častěji zmiňují o zpěvácích obojího pohlaví, v dolní části Starých Hamer popisuje jedna z respondentek převážně

246 J. L. P.: Doba vánoční. Beskydské besedy 1, 1914, s. 120. 247 „Koledy, jež v některých krajinách (…) po celý advent se zpívají pod okny.“ Bartoš, F.: Moravský lid: sebrané rozpravy z oboru moravské lidovědy. Telč: E. Šolc, 1892, s. 23. 248 Lišková, A. (nar. 1942); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 249 Huser, J. (nar. 1953); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017. (realizace záznamu S. Pasičnyková).

dívčí a ženské kolední obsazení. Zároveň uvádí, že tohoto koledního zvyku využívali k finančnímu přilepšení také obyvatelé z příhraničních obcí Slovenska.250

› „(…) to chodily zas ty robky, anebo ty větší děvčata vyrostlé. Bylo to pěkné večer, jak pod oknem začly zpívať. Bylo jich jak kdy. Někdy hodně, někdy méně, jak kdy se jich posbíralo. Dostaly tež za to zpívání jakúsi korunu. Víte, dřív tych peněz tolik nebylo, tak kaj mohli, tam si vydělali.“251

Šestadvacátý prosinec, den svatého Štěpána, zaujímal vedle Štědrého dne i zde významné místo v lidové tradici. Pravděpodobného pohanského původu a archaického rázu zvykových praktik, provozovaných během tohoto svátku, si začali všímat badatelé již na konci 19. století. Podle všeobecně rozšířené lidové víry byl sv. Štěpán považován za patrona koní. S šířením křesťanství se z původních pohanských zvyklostí uchovaly pouhé relikty a převážnou část obřadů začala nahrazovat modlitba a mše. Ve spojitosti s původním patronátem koní se déle udržela tradice ve formě svěcení ovsa.252 Koňská tematika přesto ustupovala do pozadí a zvýrazňoval se nově zavedený křesťanský výklad tradice odkazující na neblahý osud světce, jenž byl ukamenován. „Když kněz jde po kostele na sv. Štěpána, aby kropil oves svěcenou vodou, házejí na něho hrstmi ovsa, prý na památku kamenování sv. Štěpána,“ píše kulturní historik a etnograf Čeněk Zíbrt.253 Také František Bartoš dosvědčuje výskyt obdobných praktik v horské obci Morávka, která přímo sousedí se Starými Hamry. „(…) háží přitom obilím na kněze u oltáře, až jej obsypou, to pak jeho jest,“ píše Bartoš.254 Totožnou lokalitu při popisu štěpánských obyčejů zmiňuje i J. Vyhlídal a autor pod zkratkou J. L. P v Beskydských besedách: „Na Morávce a v Dobré po velkém náboženství kněz světí oves, jejž synci mají v šatkách. Ačkoli mají v chrámě zakázáno jím ´chybať´ po druhých, přece se nezdrží a házejí jím po ostatních, aby si připomněli, jak sv. Štěpána židé ukamenovali. Posvěcený oves rozděluje se do ovsa, jenž se na jaře seje.“255 „Kostelník na Morávce po zametení kostela měl ovsa pro husy na celý rok dost. Ani faráři při oltáři nedali pokoj; kostelníkovi

250 Zápalková, L. (nar. 1926); záznam rozhovoru ze dne 17. 2. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 251 Tamtéž. 252 Soukup, J.: Staročeské výroční obyčeje, slavnosti, pověry, čáry a zábavy prostonárodní ve spisech Tomáše ze Štítného In: Výroční zpráva c. k. české reálky v Plzni za školní rok 1901–1902. Plzeň, 1902, s. 22. 253 Zíbrt, Č.: Veselé chvíle v životě lidu českého. Praha: Vyšehrad, 2006, s. 519. 254 Bartoš, F.: Moravský lid: sebrané rozpravy z oboru moravské lidovědy. Telč: E. Šolc, 1892, s. 23. 255 Vyhlídal, J.: Církevní rok a děti slezské. Český lid 9, 1900, s. 405.

do míška místo krejcara dávali oves. Že ale házeli i hrachem a bobem s pavlače po kostele, zvláště na děvčata, rušili náboženství. Faráři zakázali chybání ovsem.“256

4. 3 Popis kolední obchůzky se štěstím podle výpovědí pamětníků

Vedle náboženských praktik představovala pro obyvatele horního toku Ostravice důležitou součást dne sv. Štěpána i celých vánočních svátků všeobecně rozšířená kolední tradice. Jednalo se o již zmiňované chození se štěstím, nářečně se šťostkou či ščostkou, nazývané též šťostkani,257 šťostkování, ščostkování, chození po šťostkovaní,258 vinšování,259 nebo chození se šťostkou po koledě.260 Pro koledníka se užívalo výrazu šťostkař.261 Součástí obchůzky se štěstím byly úkony magické povahy zaměřené na ochranu domu a jeho obyvatel před negativními vlivy. Ústřední motiv představovalo, stejně jako u polazníka, přání blahobytu. Základní funkce tohoto obyčeje je proto blahonosná a prosperitní. Obřadní předmět a hlavní atribut koledníka zde představuje zdobená, nejčastěji jedlová, spíše ojediněle smrková větvička ve tvaru kříže, zvaná štěstí, nářečně pak šťostka nebo ščostka.262 Tento obyčej proto typologicky spadá do obchůzkových tradic se zelenou ratolestí. Na možnou podobu předchůdce jedlové větvičky ukazuje zajímavá zmínka, kterou jsme nalezli v článku významné etnografky Olgy Skalníkové (1922–2012). Tato etnografka podala roku 1967 v časopise Český lid zprávu o konání výstavy s názvem Národopis moravskoslezských Beskyd. Tato výstava byla pro oblast horního toku Ostravice poměrně významným momentem, jelikož poprvé prezentovala artefakty z této oblasti, které v rámci záchranného terénního výzkumu v letech 1966–1967 shromáždil tým odborníků. Terénního bádání se účastnil pracovník Akademie věd Josef Vařeka (1927–2008), akademický malíř Josef Scheybal (1928–2001) a pracovnice ostravského muzea Jitka Noušová. Tým se zaměřoval na projevy tradiční hmotné kultury oblasti

256 J. L. P.: Doba vánoční. Beskydské besedy 1, 1914, s. 120. 257 Lišková, A. (nar. 1942); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 258 Stříž, Z. (nar. 1949); záznam rozhovoru ze dne 23. 9. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 259 Tamtéž. 260 Dudová, M. (nar. 1953); záznam rozhovoru ze dne 10. 3. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 261 Lišková, A. (nar. 1942); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 262 P. Valášková zmiňuje také možnost smrkové větvičky. Valášková, J. (nar. 1938); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková).

Ostravice a Starých Hamer. Uvedení badatelé osobně shromáždili a kresebně i fotograficky zdokumentovali množství předmětů, z nichž některé byly následně zařazeny do výše jmenované expozice. O. Skalníková se ve zprávě z konání této výstavy zmiňuje o několika zajímavých exponátech, které tam bylo možno shlédnout. Jedním z nich je tzv. „domácí štěstí z obilných klásků.“263 Dnes nevíme, zda mohly být obilné klásky jakýmsi předstupněm či archaickou podobou koledníkova daru předtím, než se jím stala jedlová větvička. Případně mohl být obilný snopek součástí zvyku šťastikování děveček nebo hospodyň, který se udržel na Valašsku a o němž jsme se zmiňovali výše. V takovém případě by informace o obilném štěstí mohla ukazovat na původní výskyt takového zvyku i v námi zkouzmané oblasti.

4. 3. 1 Postup výroby štěstí

Charakteristickým znakem šťostky byla ručně vyhotovená výzdoba, nejčastěji v podobě papírových květů, růžiček či mašliček. Tyto ozdoby lidé nejčastěji zhotovovali sami doma a jejich výrazným rysem proto byla jedinečnost a originalita. Výroba ozdob byla v Ostravici a ve Starých Hamrech obvykle ženskou a dívčí záležitostí.264

› „Většinou to dělaly ty stařenky doma. Aby šťostku vyráběl chlap, to nepamatuju.“265 › „Šťostky jsem nikdy nevyráběl sám, vždycky ta teta.“266

Respondenti dosvědčují, že se s přípravami papírových ozdob začínalo již dlouho před Vánoci. Počet šťostek a potažmo i ozdob se odvíjel od četnosti dětí v rodině a také od výše kýžené odměny.

› „Listopad, prosinec dělala maminka šťostky.“267 › „(…) dělalo se to z krepového papíru, a nebo z toho lesklého papíru, no a byly na to různé techniky. (…) dělalo se to buď takovým škrabáním ostrým nožíkem, že se ten krepový papír tak zvlnil anebo se to v prstech tak šulalo, ten okraj,

263 Skalníková, O.: Národopis Moravskoslezských Beskyd. (Městské muzeum v Ostravě, 10. červen – 31. srpen 1966). Český lid 54, 1967, s. 68. Viz s. 63 této práce. 264 Naproti tomu v Hodoňovicích nebylo výjimkou, že se ruční tvorby papírových ozdob účastnili také chlapci. „Po večerech jsme dělali ty mašličky. Dělala to mamka, ale brácha to taky musel dělat, protože toho bylo potřeba hodně.“ Korousová, L. (nar. 1951); záznam rozhovoru ze dne 7. 12. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 265 Stříž, Z. (nar. 1949); záznam rozhovoru ze dne 23. 9. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 266 Huser, J. (nar. 1953); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 267 Ničmanová, M. (nar. 1926); záznam rozhovoru ze dne 17. 2. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková).

a vznikla z toho taková hladká růžička, ale krásně olemovaná. Doprostřed se dával vždycky buď zlatý anebo stříbrný, jak jsou ty stanioly, taková kulička. To se obalilo nejdříve žlutým papírkem olemovaným a pak ještě větším. No anebo se pak dělaly lístečky, to znamená, že z toho vznikla růže, a to se zase ustřihnul pásek, poskládalo se to, jak velké ty lístky chtěl mít a teď se to obstřihlo (…) a pak se to srolovalo do té růžičky.“268 › „(…) Papír se kupoval ve městě a ten staniol (…), to se tak šetřilo už v průběhu roku. Každý kousek se nechal a to se udělala taková kulička s ocáskem, aby to drželo v tom kvítku. První se to obalilo jednou barvou a potom tou druhou, takže to vypadalo takové. Byl to buď krepový papír normální, na ty šulané a na ty stříhané, na takové ty jako růžička co vypadaly, tak to byly z krepového. Ale chodil tu i jeden člověk, byl to žebrák, on tam bydlel někde nad kostelem a jemu to dělali zase z takového toho papíru, co on je takový sešit a jsou tam různé barvy. Nelepilo se to, ale bylo to takové z jiného papíru, z hladkého. Nebyl to krepový papír. No a oni zas ty kvítka dělali jinak, že. Kolečko, třeba ho ozubili, pak tam dali nějaké další kvítko a to bylo takové ploché. Kdyžto ty, co nám dělaly ty naše tety, tak to mělo tvar. Takže různé tady byly.“269 › „To se nastřihalo, tak se to zvlnatilo a udělala se taka ružička z teho, doprostředka se něco dalo, nebo nemuselo, nebo z dvojího papíru, aby to bylo růžové, bílé a tak. To sem robila i pomáhala robit.“270

Jinde se ozdoby utvářely pomocí úzkých papírových pásků.

› „Naskladalo se to na sebe ty papiry a propíchlo se to třeba jehlu s niťu a přivázalo se to k té větvičce.“271 › „Byl jakýsi tvrdší papír barevný. To nastříhali na pásky, pěkně to tak přeložili a udělali z toho takové jako sedmikrásku a doprostřed takovou hvězdičku jako z pozlátka. Buď to bylo stříbrnú, nebo zlatú, ze staniolu. A to se špendlíkem tak nějak spíchlo a vypadalo to jako kvítečko. Ne že by vystřihli z papíru kvítko

268 Lišková, A. (nar. 1942); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 269 Tamtéž. 270 Huserová, M. (nar. 1926); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 271 Veličková, L. (nar. 1945); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková).

nějaké, ale oni fakt vystřihli pásky, složili a to bylo krásně jak lísteček nějaký.“272

Ozdoby se původně zhotovovaly z obyčejného hladkého papíru, z tvrdšího papíru, později převládal krepový papír a barevný staniol. Často se uplatňovaly také potravinové obaly, které se pro tuto příležitost schraňovaly po celý předcházející rok.273 Ozdoby se dovářely pomocí drátku, jinde se prošívaly nebo lepily těstem z mouky a vody.274 K jejich upevnění na větvičku sloužil nejčastěji tenký drátek nebo nit.275 Přestože si papírové ozdoby obvykle zhotovovali lidé sami podomácku, při terénním výzkumu jsme nalezli zajímavý doklad o organizované formě jejich výroby. Respondenti z oblasti Jamníku v horních Starých Hamrech popsali případ, kdy v nedaleké osadě přebrala výrobu šťostek skupina žen.

› „To už tu byly ženské, které se na to specializovaly, tady navrchu je ta taková osada, jmenuje se to Staré luky, a odtud pocházel můj tata. A ty jeho sestry, ty už připravovaly ty ščostky pro spoustu dětí. Byly tři. Moje dvě tety a eště jedna jejich sousedka. Všechny z Jamníku. Byly to také expertky. (…) Vyráběly jich, já nevím, ze dvěstě? Trvalo jim to hodně dlouho. (…) Ony tam na těch pokojích toho měly plnou postel vždycky, pak to naskládaly do uzlíku tomu děcku (…) Ty děti si k nim pro to chodily třeba i dva dny před tím, aby to měli doma nachystané (…) no a ono si to odneslo domů a doma si to roztřídilo, komu co dá. (…)“276 › „Ony to tu vyráběly ve velkým. Byly hlavní výrobce.“277

Oproti papírovým ozdobám, které bývaly hotové již několik dnů před Vánoci, se pro samotné jedlové větvičky chodívalo později. Většina respondentů shodně uvádí, že se na větvičky obvykle chodilo tehdy, když se šlo pro vánoční stromek.

› „Před tím štědrým dnem mamka vzala loktušu, to jsme šli do lesa na ty štěstí. Mamka vzala pilku, ale to se nesmělo, bo ty lesy byly od těch soukromníků, (…)

272 Stříž, Z. (nar. 1949); záznam rozhovoru ze dne 23. 9. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 273 „A pak ještě jsme měli jakési dekle nasbírané už celý rok.“ Ničmanová, M. (nar. 1926); záznam rozhovoru ze dne 17. 2. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 274 „Pak těsto se udělalo, aby se to dalo čím lepiť. Mouka, voda.“ Ničmanová, M. (nar. 1926); záznam rozhovoru ze dne 17. 2. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 275 Lišková, A. (nar. 1942); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková)., Velička, A. (nar. 1939); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 276 Lišková, A. (nar. 1942); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 277 Huser, J. (nar. 1953); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková).

to chvojí jsme donesli domů a až doma jsme ho upravili do té podoby, jak jsme to chtěli. Ty větvičky byly tak velké, aby měly nejmíň dvoje rozvětvení.“278

Ve výpovědích respondentů se setkáváme s tvrzením, že se větvičky vzaly přímo z vánočního stromu, přičemž obdobnou informaci nalezneme také v literatuře.279

› „Když se strojil stromek, tak se odložila větvička.“280 › „Dřív byly stromky vánoční – jedličky. To byla větévka vzaté z toho stromku.“281

Avšak nedozvěděli jsme se, zda se jednalo o magický význam větviček odebraných z vánočního stromku nebo zda šlo o pouhé praktické využití příležitosti k jejich obstarání. Podle většiny respondentů příliš nezáleželo na tom, aby byly větvičky obstarány v konkrétní den. Zároveň se dbalo na to, aby měla větvička konkrétní požadovaný tvar. Větvička měla být rovná a urostlá tak, aby prostřední delší větévka a dvě boční protilehlé ratolesti vytvářely podobu kříže.282 Je poměrně pravděpodobné, že se zde odrážel vliv a symbolika křesťanské víry. Kupříkladu na Valašsku se tradovalo, že jednotlivé ozdobené vrcholy větvičky symbolizují štěstí, zdraví a mír (lásku).283 Těsně před Štědrým dnem, někde až na Boží hod vánoční,284 se šťostky kompletovaly upevněním papírových ozdob na jedlovou větvičku.

› „Vyráběly se těsně před Vánocama, ale už na Vánoce to muselo být nachystané.“285 › „(…) Měli jsme je vyrobené už před štědrým dnem. To už bylo udělané, jako ta loktuša byla plná. Bylo jich takových ze čtyřicet.“286

Proces výroby šťostek se na první pohled jeví jako pouhý sled rukodělných úkonů, bez hlubšího podtextu. Při bližším zkoumání si však můžeme povšimnout, že i v této fázi byla respektována konkrétní pravidla. Záleželo nejen na počtu ozdob, ale také na jejich rozmístění a velikosti. Papírové ozdoby se umisťovaly vždy na ta místa jedlové

278 Korousová, L. (nar. 1951); záznam rozhovoru ze dne 7. 12. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 279 „Z vánočního stromku spodní halouzky uříznou, aby větvičky byly rovné, co možná na způsob kříže (…).“ In: J. L. P.: Doba vánoční. Beskydské besedy 1, 1914, s.120. 280 Dudová, M. (nar. 1953); záznam rozhovoru ze dne 10. 3. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 281 Zápalková, L. (nar. 1926); záznam rozhovoru ze dne 17. 2. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 282 Vyhlídal J.: Církevní rok a děti slezské. Český lid 9, 1900, s. 405. 283 Tuto informaci uvedla dlouholetá pracovnice Valašského muzea Vanda Vrlová. Viz Vánoce na Valašsku. Dostupné z: http://www.radio.cz/cz/rubrika/special/vanoce-na-valassku cit. 12. 1. 2017. 284 Dudová, M. (nar. 1953); záznam rozhovoru ze dne 10. 3. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 285 Stříž, Z. (nar. 1949); záznam rozhovoru ze dne 23. 9. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 286 Korousová, L. (nar. 1951); záznam rozhovoru ze dne 7. 12. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková).

ratolesti, kde docházelo k jejímu rozvětvení. Čím více rozvětvení ratolest měla, tím více papírových květů se k její výzdobě použilo. Obvykle bylo štěstí zdobeno čtyřmi papírovými ozdobami. Ozdob však mohlo být na jedné větvičce až sedm.287 Podle terénních poznatků výše zmiňované sběratelky Věry Šejvlové se ozdoba, umisťovaná do středového rozvětvení šťostky, původně lišila velikostí i tvarem a nazývala se kometa. Podle Věry Šejvlová byla tato ozdoba projevem starší vrstvy obyčeje.288 Námi oslovení respondenti tuto kometu neznají.

› „To štěstí vždycky muselo mít čtyři ty růžičky, a když se dolů nedávala mašlička, tak se dala ještě jedna růžička tady doprostřed.“289 › „Dávaly se čtyři do kříže a doprostřed větší.“290

V případě ekonomické nouze se však toleroval ústup od těchto pravidel.

› „A je pravda, že když jsme neměli toho papíru moc, tak my jsme nedávali ty čtyři. Tak se dávaly jenom ty dva, třeba proti sobě.“291

Vzhledem k tomu, že šťostka zůstávala po kolední obchůzce celoroční součástí interiéru obdarovaných, bylo zároveň žádoucí, aby splňovala určitá estetická kritéria. Kladla tak značné nároky na zručnost, um i estetické cítění jejího zhotovitele. Jednalo se především o vhodnou barevnost i velikost ozdob, které se na větvičku připevňovaly.

› „(…) To si ještě vzpomínám, že když jsme to dávali na to štěstí, tak aby to ladilo. Třeba že dvě proti sobě byly stejné. Musely být sladěné.“292 › „Taky přizpůsobovali velikost růžiček velikosti větvičky. Aby to ladilo. Měly na to vkus.“293 › (…) a na těch šťostkách si dávali záležet hodně.“294

V neposlední řadě byl zohledňován vzhled šťostky také proto, že byla předmětem, který v očích obdarovaného reprezentoval nejen koledníka, ale potažmo i jeho příbuzenstvo. Do výroby šťostek se zřetelně promítaly také sociální a ekonomické aspekty. Kupříkladu se již dopředu přihlíželo k věku obdarovaného, jemuž odpovídalo konkrétní

287 Lišková, A. (nar. 1942); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 288 Takto tlumočí poznatek V. Šejvlové její dcera Zuzana Švebišová. Švébišová Z. (nar. 1944); záznam rozhovoru ze dne 13. 4. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 289 Lišková, A. (nar. 1942); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 290 Stříž, Z. (nar. 1949); záznam rozhovoru ze dne 23. 9. 2016. (realizace záznamu S. Pasičnyková). 291 Korousová, L. (nar. 1951); záznam rozhovoru ze dne 7. 12. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 292 Tamtéž. 293 Lišková, A. (nar. 1942); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 294 Stříž, Z. (nar. 1949); záznam rozhovoru ze dne 23. 9. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková).

barevné provedení ozdob. Šťostky určeny starším lidem byly zdobeny papírovými květy tmavších a tlumenějších barev.295

› „Barvy všecky barvy, co jsou krepové papíry. Jen černé ne. Hnědá se tež moc nepoužívala. Bílé jo. Takové ty kaly z toho dělaly. Nejhezčí byly ty světle modré s bílým, nebo s růžovým (…). Ale většinou to byly takové zářivější barvy, aby to bylo vidět.“296

Zohledňováno bylo také sociální postavení obdarovaného, od kterého se odvíjela i předpokládaná výše kolední odměny a tím i velikost zdobené větvičky.

› „Mamka vždycky hlídala to, že čím bohatší byl sedlák, tak aby to štěstí bylo jakoby hezčí a větší a on se necítil ošizený. Takže tím pádem se snažila. To se nesmělo na tym šetřit, protože sedláci dávali peníze za to. (…) Ty velké jsme dávali těm sedlákům. Protože oni nám dávali víc peněz. Mamka to už měla určené. Mamka už věděla přesně, kdo nám kolik dá. Říkala: ´Tam dostaneš to a pak ti za to koupím svetr.´ Takže potom, až po Vánocích, se šlo do města a mamka nám jednou koupila saně za to. Stály 180 korun. Víš, co to bylo? To celý měsíc jsme za to žili. A na ty saně jsme si našetřili z celého toho koledování.“297

4. 3. 2 Průběh tradiční kolední obchůzky se štěstím

O tom, že obchůzka se štěstím byla záležitostí chudobnějších dětí obojího pohlaví, se dozvídáme roku 1906 z článku J. Vyhlídala. Funkce koledníka původně náležela především dětem předškolního a školního věku.298

› „Obvykle chodily děti tak do těch patnácti roků. Velcí dospělí nechodili koledovat. Jenom doprovod dělali. (...) Já, co si vzpomínám, tady ty děcka chodily skoro všecky, bo tady všeci byli chudobní.“299 › „Ti starší se už pak styděli, tak nechodili. My jsme byli malí, jak jsme s tím chodili. My jsme šli s bratrem společně. Maminka ne.“300

295 Lišková, A. (nar. 1942); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 296 Tamtéž. 297 Korousová, L. (nar. 1951); záznam rozhovoru ze dne 7. 12. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 298 Vyhlídal, J.: Církevní rok a děti slezské. Český lid 9, 1900, s. 405 a násl. 299 Lišková, A. (nar. 1942); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 300 Korousová, L. (nar. 1951); záznam rozhovoru ze dne 7. 12. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková).

› „Holky aji kluci chodili. Pokud chodili do školy. Chodili sami, aji dva, nebo tře dohromady. Vždycky jakýsi pytel na to měli, tak se jim vždycky něco dalo.“301

Koledníci obcházeli jednotlivá stavení nejčastěji sami, někdy v malých skupinách, výjimečně i v doprovodu dospělého. Obchůzka se štěstím si poměrně dlouho udržovala individuální charakter, jelikož bylo pro jednotlivé koledníky výhodnější vystupovat samostatně. Motivací zde byla především odměna, která náležela každému koledníkovi zvlášť. Bývalo kupříkladu běžné, že i přes společnou kolední trasu a jednotný přednes v navštívených obydlích odevzdával každý koledník svou vlastní šťostku, a to i v případě, že společně koledovali sourozenci.

› „Parta dětí nechodila.“ 302 › „Většinou jsem chodil sám.“303 › „Chodil každý se svojí šťostkou.“304 › „Protože, když jsi přišla a byli jste dva, tak museli být obdarovaní oba dva, nejenom jeden. Aby ten druhý nešel po prázdnu. Takže oba museli dát té rodině to štěstí.“305

Obchůzka začínala již brzy ráno. V minulosti se věřilo, že šťostka předaná v brzké ranní době, je nejúčinnější. Vzhledem k rozsáhlému katastru obcí bylo zároveň nutné přizpůsobit brzký počátek obchůzky značné vzdálenosti mezi jednotlivými osadami. Aby jich děti stihly obejít co nejvíc, musely vyjít brzy z rána.306 Jan Vyhlídal se zmiňuje, že: „V rozlehlých osadách na př. jako na Morávce se štěstím dostavují se kolem 3-4 hodiny ráno.“307 Brzký počátek kolední začátek obchůzky uvádějí také oslovení respondenti.

› „Začínalo se chodit velice brzy ráno, tak od šesti hodin ráno, eště skoro za tmy. To eště spali ti lidi a oni je museli vzbudit, ty lidi, ke kterým šli. Nebo tenkrát, když se nezamykalo, tak lidé spali a najednou uslyšeli hlas, že jim tam někdo ve světnici zpívá. I mně takhle vzbudili.“308

301 Jopková, L. (nar. 1931); záznam rozhovoru ze dne 23. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 302 Lišková, A. (nar. 1942); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 303 Stříž, Z. (nar. 1949); záznam rozhovoru ze dne 23. 9. 2016. (realizace záznamu S. Pasičnyková). 304 Lišková, A. (nar. 1942); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 305 Korousová, L. (nar. 1951); záznam rozhovoru ze dne 7. 12. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 306 Plessingerová, A.: Odraz života a práce lidu na pomezí Moravy a Slovenska ve zvycích zimní doby. Disertační práce, Filozofická fakulta Karlovy univerzity v Praze, 1952, s. 299–300. 307 Vyhlídal, J.: Církevní rok a děti slezské. Český lid 9, 1900, s. 405. 308 Lišková, A. (nar. 1942); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková).

› „Chodili brzo. Něteří jak eště bylo tma.“309 › „To chodili ráno jak vstanuli a pak aji tak dopoledňa chodili. Odpoledne to už ne.“310, 311

Šťostky mívaly děti naskládané v šátku, košíčku nebo loktušce, jelikož se dbalo na to, aby zůstaly až do okamžiku jejich předání úhledné a nepomačkaly se. Z těchto důvodů mohly být mladší děti doprovázeny dospělým, který pomáhal s přenosem zdobených větviček.

› „Tu loktušku jsme nesli spolu s bratrem. A nesmělo se to pokrčit.“312 › „Když chodily po té koledě, aby to nemusely všecko smykat, tak většinou měli nějakého nosiče s sebou, aby to nepomačkaly ty děcka, aby to vypadalo hezky. (…) bo to bývaly i malé děcka, oni jich nemohli pustit, třeba sněhu bylo moc. Takže vždycky někdo dospělý s něma chodil. No a vzaly třeba jenom část, pak přišly domů a zase šly dál. (…) Vždycky měly nějaký ubrus nějaký ne moc velký, a ten dospělý to vlastně nesl, vždycky před tou chalupou mu tu šťostku dal a to děcko už tam vešlo.“313

Samotný proces koledování měl ve formu obřadu a zakládal se na sledu jednotlivých stanovených úkonů. Literatura se zmiňuje, že se původně dbalo kupříkladu na to, aby koledník vešel do stavení pravou nohou. Obřadního významu prvního příchozího koledníka se využívalo také ve spojení s věšteckými praktikami. Věřilo se, že tato osoba zároveň předurčuje pohlaví budoucího přírůstku dobytka v hospodářství.314 „Domácí také pozorují, kdo ráno první zavítá do stavení za ščetím, jestliže jest prvním chlapec – kráva bude míti býčka, přeje-li první děvče – ´teličku´ (jalovičku).“ 315 Tuto pověru nepamatuje žádný z námi oslovených respondentů.

309 Zápalková, L. (nar. 1926); záznam rozhovoru ze dne 17. 2. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 310 Jopková, L. (nar. 1931); záznam rozhovoru ze dne 23. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 311 „V Hodoňovicích se na koledu chodívalo na Štěpána, ale až po mši svaté a po obědě. Vždycky jsme se vraceli potmě. To chodilo hodně koledníků.“ Korousová, L. (nar. 1951); záznam rozhovoru ze dne 7. 12. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 312 Korousová, L. (nar. 1951); záznam rozhovoru ze dne 7. 12. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 313 Lišková, A. (nar. 1942); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 314 Plessingerová, A.: Odraz života a práce lidu na pomezí Moravy a Slovenska ve zvycích zimní doby. Disertační práce, Filozofická fakulta Karlovy univerzity v Praze, 1952, s. 299–300. 315 Popisuje Jan Vyhlídal příklad z Morávky a Raškovic. Viz. Vyhlídal, J.: Církevní rok a děti slezské. Český lid 9, 1900, s. 406.

Při vstupu do jizby si koledníci zakrývali tvář štěstím, které si drželi před obličejem.316 Koledníci tedy stáli tzv. za ščestím.317

› „Koledníci šli vždycky dovnitř. Ne před dveřma. Kdysi se neklepalo. Přišli, vešli, postavili se ke dveřím. (…) dali šťostku takhle před sebe, aby na ně, nevim, asi neviděli, nebo aby tu šťostku bylo viděť.“318 › „Prvně pozdravili a pak se začalo zpívat, nebo mluvit. Kdo neuměl zpívat, recitoval. Já jsem vždycky zpívala. (…) Byly to ty naše koledy. Štěstí, zdraví, pokoj svatý, nebo Koleda, koleda Štěpáne, Já jsem malý koledníček, Babička, dědečku.“319

Ústředními motivy koledních textů byl důraz na přání dobré budoucnosti jako specifický projev prosperitní magie. Typickým zvykoslovným projevem štěpánských obchůzek se stala dodnes rozšířená forma koledního štěpánského říkadla. Tento specifický žánr je oproti jiným vánočním koledám blízký spíše říkadlovým koledám jarním. Obsahuje blahopřejné a prosebné formule se slabými náznaky křesťanské motiviky.320 O tom, že měla na podobu koledního přednesu vliv školní docházka, svědčí i obecné rozšíření textů ve spisovné češtině. Respondenti také uvedli příklady koled a recitací, které se užívaly při obchůzce na Ostravicku a ve Starých Hamrech. Pro názornost zde uvádíme jejich texty.

„Koleda nám nastala, Pane Bože, buď chvála.“321

„Já jsem malý koledníček, přišel sem k vám pro trojníček. Trojníček mi dejte, nic se mi nesmějte.

Však já s vozem nejedu, co mi dáte, to vezmu. Dáte-li mi kus medu, ještě lépe pojedu.

316 „Vždycky si dala to štěstí před hubu, tak, že jsme jí nerozuměli, a ona uměla ty říkanky všelijaké.“ „mával před sebou tou šťostkou.“ Krpešová, A. (nar. 1930); záznam rozhovoru ze dne 3. 2. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 317 Popisuje Jan Vyhlídal příklad z Morávky a Raškovic. Vyhlídal, J.: Církevní rok a děti slezské. Český lid 9, 1900, s. 406. 318 Lišková, A. (nar. 1942); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 319 Lišková, A. (nar. 1942); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 320 Horálková, Z: České příspěvky k poznání slovanských koled. Český lid 56, č. 2, 1969, s. 69. 321 Lišková, A. (nar. 1942); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková).

Pán Bůh vám to nadělí, na zahrádce, na poli.“322

„Koleda, koleda Štěpáne, co to neseš ve džbáně.

A já nesu koledu, upadl sem na ledu.

Psi se na mě sběhli, koledu mi snědli.

Co mám chudý dělati, musím koledovati.“ 323

Zpívaly se i všeobecně známé církevní koledy.

› „(…) normálně z knížek. Veselé vánoční hody, Narodil se Kristus Pán.“324 › „A nebo ta jedna byla taková legrační.“ 325

„Stromka, stromka, stromka, zelena jablunka, pod ní sedí pastýřkové, jedí kaši z hrnka.

Přiletěl k nim anděl, aby jim pověděl, že se Kristus Pán narodil, aby každý věděl.

A my hoši mladí, rádi bychom brali, koledičku na ručičku, abyste nam dali.

Jestliže nedáte, tak se podíváte, hrnce mísy roztřískáme, co v polici máte.

322 Lišková, A. (nar. 1942); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). Shodně recitovala též p. M. Huserová (nar. 1926); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017. (realizace záznamu S. Pasičnyková). 323 Lišková, A. (nar. 1942); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 324 Huserová, M. (nar. 1926); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 325 Lišková, A. (nar. 1942); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková).

A pokličky k tomu, pak utečem domu, protože ste nechtěli dat koledy nikomu.“326

V jednotlivých navštívených obydlích koledníci povinšovali (odzpívali, odrecitovali) a obdarovali rodinu šťostkou, kterou předali hospodáři nebo hospodyni. Za to koledníkům náležela odměna a rodina je proto zpětně obdarovala.

› „Když jsme odzpívali, dali šťostku, a oni nás obdarovali. Dostávali jsme ořechy, jablíčka, buchtu, koláče, to bylo v každým baráku napečené. Aji ty brutvaňoky. Co bylo napečené, to se dalo.“ 327

V minulosti koledníci dostávali hlavně domácí plodiny, jako vejce nebo ovoce a hodně také chléb, někde namazaný medem.328 Se zlepšením celkové ekonomické situace začaly být vítanou součástí obdarování také peněžité dary, jejichž výše narůstala současně se zvyšováním životní úrovně.329

› „A pak dostali ty děcka nějaký penízek, nebo něco.“330 › „(…) oni nás vždycky obdarovali. Ale vždycky nám k tomu dali i nějaké peníze. Protože oni věděli, že jsme chudobní.“331

Přibližně do poloviny 20. století bylo rysem kolední obchůzky systematické navštěvování jednotlivých stavení. Kromě okruhu rodiny, sousedů a známých koledovaly děti zároveň běžně i před cizím prahem. Bylo totiž zvykem vpustit do domu každé dítě se šťostkou, a to i cizí, jelikož přinášelo blahobyt. Kdyby jej domácí nepozvali dále, věřilo se, že by si odehnali štěstí z domu na celý následující rok.332 Vzhledem ke snaze obejít co největší počet stavení se děti se při jednotlivých koledních zastávkách příliš nezdržovaly.

› „(…) chodili od domu k domu. Nejen po těch, které znali.“333

326 Lišková, A. (nar. 1942); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 327 Koláč, upečený na brutvanu, tj. plechu s typickými zvýšenými okraji. 328 Plessingerová, A.: Odraz života a práce lidu na pomezí Moravy a Slovenska ve zvycích zimní doby. Disertační práce, Filozofická fakulta Karlovy univerzity v Praze, 1952, s. 299–300. 329 Frolec, V. a kol.: Výroční obyčeje: současný stav a proměny. Brno: Blok, 1982, s. 78. 330 Dudová, M. (nar. 1953); záznam rozhovoru ze dne 10. 3. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 331 Korousová, L. (nar. 1951); záznam rozhovoru ze dne 7. 12. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 332 Plessingerová, A.: Odraz života a práce lidu na pomezí Moravy a Slovenska ve zvycích zimní doby. Disertační práce, Filozofická fakulta Karlovy univerzity v Praze, 1952, s. 299–300. 333 Lišková, A. (nar. 1942); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková).

› „(…) většinou jsme neseděli, To byla výjimka. To jako u rodiny se sedělo, to jo, ale jinak ne. To my jsme hned šli dál, protože abychom to stihli. To jsi musela na toho Štěpána, bo to už na druhý den neplatí.“334

Věřilo na v magické působení šťostky jako daru, který představoval blahobyt i všeobecný prospěch hospodářství a rodiny. Právě zde vidíme nejsilnější moment přežívajících věrských praktik. Jak jsme uvedli výše, za nejúčinnější bylo považováno štěstí přinesené brzy z rána. Obdarovaní vždy umisťovali šťostky na čestné místo ve světnici, nejčastěji za trámy dveří, svaté obrázky nebo kříže.

› „A pak si to dali lidi nad dveří.“335 › „(…) dávalo se to nad dveře, každý ten majitel té chalupy si dal drát nad dveře, nebo nějaký provázek a tam se ty ščostky zastrkávaly. A vždycky chtěli, aby jich bylo lichý počet. Ne sudý. Takže když třeba nepřišlo jich tolik, tak si sami vyrobili eště tu poslední a bylo to tam až do příštích Vánoc, taková ozdoba.“336 › „(…) my jsme toho vždycky strašně měli. To se dávalo nad dveří. Tam byly takové háčky a oni každý přišel s tím štěstíčkem. My jsme jich měli aji osm, deset. Mamka to vždycky nemohla tam už dostat.“337 › „Mívali jsem jich dost, já vím, že nám to někdy ani nevešlo nad dveří. Pak se to dávalo ke svatým obrázkům. Průměrně jsme jich mívali tak osm, deset.“338 › „V každém domě byl kříž a svaté obrazy. A za to se to zasunovalo. A oni to měli plné, protože víš, kolik bylo dětí, A v rodině? Na Nový rok oni to měli celé takhle obdělané těma štěstíčkama.“339

Zajímavé je též tvrzení jednoho z respondentů, které se váže k oblasti Konečné a Beskydu, s nímž jsme se u jiných respondentů nesetkali.

› „Z těch šťostek, co dostali, potom udělali takový věneček a ten pak dali nad dveře, nebo v síni kdesi ke vchodu, aby to bylo vidět. To se tak složilo dokulata z těch větviček.“340

334 Korousová, L. (nar. 1951); záznam rozhovoru ze dne 7. 12. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 335 Ničmanová, M. (nar. 1926); záznam rozhovoru ze dne 17. 2. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 336 Lišková, A. (nar. 1942); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 337 Krpešová, A. (nar. 1930); záznam rozhovoru ze dne 3. 2. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 338 Lišková, A. (nar. 1942); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 339 Korousová, L. (nar. 1951); záznam rozhovoru ze dne 7. 12. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková).

Od toho, kolik přišlo do stavení koledníků, se odvíjel celkový počet obdržených šťostek. Nebylo zvláštností, že se jedné rodině sešlo i dvacet a více zdobených větviček.341 Jedlové ratolesti byly pro výrobu štěstí vhodné zejména proto, že neopadávaly. Musely totiž na stanoveném místě vydržet celý rok až do další kolední obchůzky.

› „Já vím, že se to schovávalo a že si to hlídala stařenka, že jim to nesměl nikdo vzít.“342 › „(…) to se nemělo zlikvidovat, aby to štěstí vydrželo až do dalšího roku.“343 › „(…) aby se to štěstí drželo v domě.“344

Když po roce opět nastal den svatého Štěpána, dbalo se na to, aby bylo s dosavadními šťostkami naloženo podle tradice.

› „(…) to štěstí se nesmělo jen tak někde pohodit, ale muselo spálit v kamnech. Nikdy se nestalo, že by štěstí vyhodili dříve, než dostali nové. A to my máme tež strach vyhodit.“345 › „Pak se vzaly, najednou se spálily všecky a zase se čekalo, kdo příjde a kolik jich bude.“346

V případě, že do některé chalupy nepřišel žádný koledník, znamenalo to pro domácí pohanu a pověst lakomců.347 Počty příchozích koledníků ovlivňovala mimo jiné i rozlehlost zdejších katastrálních území, která mnohdy ztěžovala dostupnost jednotlivých lokalit. Roli sehrávala také četnost osídlení.348 Nepředvídatelným a zároveň nezanedbatelným faktorem bylo i počasí.

340 Stříž, Z. (nar. 1949); záznam rozhovoru ze dne 23. 9. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 341 Plessingerová, A.: Odraz života a práce lidu na pomezí Moravy a Slovenska ve zvycích zimní doby. Disertační práce, Filozofická fakulta Karlovy univerzity v Praze, 1952, s. 299–300. 342 Stříž, Z. (nar. 1949); záznam rozhovoru ze dne 23. 9. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 343 Valášková, J. (nar. 1938); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 344 Dudová, M. (nar. 1953); záznam rozhovoru ze dne 10. 3. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 345 Korousová, L. (nar. 1951); záznam rozhovoru ze dne 7. 12. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 346 Lišková, A. (nar. 1942); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 347 Plessingerová, A.: Odraz života a práce lidu na pomezí Moravy a Slovenska ve zvycích zimní doby. Disertační práce, Filozofická fakulta Karlovy univerzity v Praze, 1952, s. 299–300. 347 Stříž, Z. (nar. 1949); záznam rozhovoru ze dne 23. 9. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 348 Dudová, M. (nar. 1953); záznam rozhovoru ze dne 10. 3. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková).

› „(…) podle toho kolik bylo sněha. Jak bylo po pás sněha, tak ty děcka ani nědošly.“349

Z výše uvedeného textu zřetelně vyplývá, že byla jedlová štěstí v minulosti silně žádaným a vítaným artiklem. Výjimkou nebyla ani situace, kdy si lidé zajišťovali příchod koledníka předchozí domluvou. Koledníky dopředu zvali, nebo, dle vyjádření respondentů, přímo objednávali.

› „(…) ti bohatí lidé zase chtěli, aby tam k nim ty děcka přišly. Oni tomu věřili, že nějaké to štěstí jim donesou. A domlouvali si je i dopředu. A už pro ně měli nachystané, já nevím, pár korun, nebo nějakou tu výslužku.“350 › „(…) byla tu třeba paní sousedka a ona to vždycky tak strašně ptala, ať tam pošlem ty děcka, oni to měli jako fakt, že to donese štěstí do toho domu.“351 › „Ti staří lidé to chtěli. Oni na to věřili. Tu byla jedna taka rodina. Já vím, že ona tež vždycky chtěla, ať tam děcka pošlu a děcka s tym.“352

Děti byly mnohdy rodiči či prarodiči vysílány koledovat se štěstím do chalup příbuzných na znamení náklonnosti a dobrých vzájemných vztahů, ať již rodinných či přátelských.

› „Ty rodiny si navzájem posílaly ty děti s tím štěstím.“353 › „Já sem chodil jako kluk s tu šťostku. To mi ju stařenka dala a pravila mi: ´Di tam do chalupy po šťostkovani´.“354

Pro srovnání uvádíme příklad z Hodoňovic, kde tato zvací praxe ještě více eskalovala. Iniciativu zde přebírali zámožní sedláci. Jejich touha po zajištění blahobytu vedla ke snaze získat co největší počet jedlových štěstí, které pro ně představovaly znak prestiže. V těchto praktikách se ještě více umocňovalo silné sociální rozvrstvení obyvatelstva.

› „Sedlák si na to potrpěl, protože sedlák měl těch štěstí aji deset. Když bylo deset chudobných děcek v jeho okolí, tak on byl nejšťastnější, že jich měl deset za tím křížem.“355

349 Jopková, L. (nar. 1931); záznam rozhovoru ze dne 23. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 350 Lišková, A. (nar. 1942); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 351 Veličková, L. (nar. 1945); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 352 Tamtéž. 353 Dudová, M. (nar. 1953); záznam rozhovoru ze dne 10. 3. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 354 Stříž, Z. (nar. 1949); záznam rozhovoru ze dne 23. 9. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková).

Pozoruhodným způsobem se zde pojil aspekt chudoby a skromnosti se snahou bohatých lidí získat pro sebe záruku blahobytu. Prokázané dobrodiní ve formě finanční nebo naturální odměny zde vystupovalo recipročně vůči darované jedlové větvičce jako symbolu štěstí.

› „Oni to brali tak, že čím byl člověk chudobnější, tím víc měl štěstí. Jako že když je člověk skromný, tak je šťastný. Že chudobný člověk je šťastný a ty to štěstí přineseš jemu, který je bohatý, a on tě obdaruje a on je šťastný, že tebe obdaruje. A tím pádem se to štěstí ode mě dostane k němu a on mi to pak tak jako vrací tím, že mě obdaruje a dá mi nějakou tu almužnu. Oni dávali i cukrovíčka, ale já si pamatuju, že teda nám ti sedláci vždycky nějakou tu korunu dali. (…) oni nás vždycky obdarovali. Ale vždycky nám k tomu dali i nějaké peníze. Protože oni věděli, že jsme chudobní, takže oni to s tím měli spojené, že jako to štěstí se jim navrátí. To štěstí, které ta chudoba přinese tomu bohatému člověkovi, protože on, ten bohatý, ho obdaruje. Takže tím pádem to bylo takové, že ty nejvíc chudobné děti byly největším požehnáním na ty vánoční svátky a do dalšího celého roku.“356

Koledování dětí z bohatších rodin těchto sedláků bylo považováno za dehonestující, a tudíž i společensky nepřijatelné. Se štěstím proto většinou nechodívaly.

› „I my jsme v té době mívali štěstí. Ale od těch sedláků jsme ho nikdy nedostali. Oni nechodili. Protože on tě nemoh takhle obdarovat. Pro ně by to bylo ponižující přát chudobným lidem štěstí.“357

Na závěr této kapitoly uvádíme dvě úsměvné kolední příhody, které se uchovaly v paměti jedné z respondentek.

› „Já jsem přišla po šťostkaňu do Hamer. Teta chodila se svoju holku a já jsem s nimi. A tak jsem ráno vlezla do jakesi místnosti a tam byli četníci. (smích) A tak mě tam posadili, dali mi snídani (smích), eště byli všici v županach bilych. Ja sem nevěděla, kaj lezu. Tak sem vlezla ku četnikum (smích).“

355 Korousová, L. (nar. 1951); záznam rozhovoru ze dne 7. 12. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 356 Tamtéž. 357 Tamtéž.

› „Já jsem taky se šťostku chodila, takú krásnú mi moje teta udělala a sem se nastrojila za žebraka. A oni mě nepoznali a dali mi dvacetikorunu. Vůbec mě naši nepoznali! (smích)“

4. 3. 3 Pozdější proměny kolední obchůzky se štěstím

Zejména po druhé světové válce se začaly tradiční formy lidové kultury z venkova velmi rychle vytrácet. Podle oslovených respondentů se celkový přístup k tradicím a obyčejům změnil po roce 1948, a nejvýrazněji pak v období normalizace (1968–1989). Ideologicko-politické vlivy, rostoucí životní úroveň, stejně jako intenzivní urbanizace a s ní související vývojové a kulturní tendence byly na mnoha místech příčinou celkového oslabení obyčejových tradic.

› „Ty štěstíčka existovaly eště za našich mladých roků, že se tak chodilo, ale po tym převratě to tak jaksi zhaslo, ty tradice se tak neudržovaly.“358 › „Později po válce se takové věci odbourávaly a už se to potom tak nebralo. Už se na to hledělo jinak. Jak přišla normalizace a ten režim se změnil. Žili staříci, co si na to potrpěli a byli tomu rádi, ale všeci už ne.“359 › „Potem se už nehcodilo a teď se vůbec nechodi.“360 › „Během čtyřiceti let se to všechno odbouralo, ty zvyky.“361

Výše uvedená sdělení dokazují, jak se okruh koledníků postupně zužoval na děti chudobných rodičů a později na nejnižší vrstvy obyvatelstva. Sílící sociální podtext dokumentují i výpovědi oslovených respondentů. Lze zřetelně pozorovat, jak se celkové společenské vnímání koledního aktu promítalo do konkrétního přístupu jednotlivých rodin ke koledním obchůzkám. Některé děti a rodiny nadále vnímaly koledování jako přínosnou formu ekonomického přilepšení, v jiných naopak začalo být považováno za společensky nepřípustné. Především v důsledku sociálních změn, silně navázaných na měnící se hospodářskou situaci, se v druhé polovině 20. století začal vytrácet význam tradičních jevů a s ním se začala snižovat i četnost koledníků se štěstím.

358 Jopková, L. (nar. 1931); záznam rozhovoru ze dne 23. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 359 Velička, A. (nar. 1939); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 360 Kavková, L. (nar. 1940); záznam rozhovoru ze dne 7. 3. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 361 Dudová, M. (nar. 1953); záznam rozhovoru ze dne 10. 3. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková).

› „(naše děcka, pozn. autora) nechtěli jit už vůbec. To už byla jiná doba a už se na to dívalo, jak by šli po žebraňu, protože vždycky něco dostali za to.“362 › „Já jsem takhle nechodila. Nás maminka nepustila. Pravila: ´Něbudětě chodiť a žebrať.´ No ale tuš jak ti (koledníci) přišli, tak maminka jim dali aji cosi pojezt od jídla a dala jim peníze, aby bylo (štěstí).“363 › „Já jsem nechodila. Nás neposílali se ščestim. Nám donesli druzí, ty děcka, to oni chodili, to ti chudobnější.“364 › „Nás třeba pomluvali, že chodíme po žebraňu. Tak jsme tam nešli podruhé. A keřísi lidi zase nadávali, že jsme pyšní, že jsme nepřišli. (smích).“365

K postupnému ústupu od koledních obchůzek přispělo zejména zdůrazňování sociálního podtextu i jejich vnímání pouze v rovině sociálního jevu. Obchůzka se štěstím nabyla významu každoroční příležitosti k projevení solidarity se sociálně nejslabší vrstvou obyvatelstva. Přestože štěstí po domech roznášely především děti, takřka všichni respondenti ze Starých Hamer a Ostravice si vzpomínají na obyvatele starohamerského chudobince, kterým bylo ze sociálních důvodů koledování tolerováno i ve vyšším věku. Takřka všichni oslovení respondenti ze Starých Hamer spojovali obchůzku se štěstím přímo s osobou jistého Vítka, který se pro mnohé stal symbolem koledování se štěstím.

› „Chodili ku nam z chudobinca vždycky s ruksakem a mama měla vždycky takové malé vánočky napečené (…) a mamka jim vždycky dala do teho ruksaka, kusek masa, uzeného, vánočku a koláče. Oni cosi říkali, ale im bylo špatně rozumět.“366 › „Chodili i dospělí, třeba ti žebráci, to byli dva, už staří chlapi, a ti dokonce chodili až po Nový rok, nejenom na Štěpána. To bylo prostě období pro ně. Bydleli tam na Hamrech, jeden se jmenoval Vítek. Jeden mluvil a druhý enem tak hekal.“367

362 Veličková, L. (nar. 1945); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 363 Zápalková, L. (nar. 1926); záznam rozhovoru ze dne 17. 2. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 364 Jopková, L. (nar. 1931); záznam rozhovoru ze dne 23. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 365 Ničmanová, M. (nar. 1926); záznam rozhovoru ze dne 17. 2. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 366 Krpešová, A. (nar. 1930); záznam rozhovoru ze dne 3. 2. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 367 Lišková, A. (nar. 1942); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková).

› „Tu jsme měli jednoho takého pána, pro něho to byla záležitost celého měsíca. On obešel všechny chalupy, kde se dostal. Vítek se jmenoval.“368 › „A tak si pamatuju, že Vítek se mu říkalo, tak ten vždycky chodil, ten toho měl plnou tašku nadělané a chodil dům od domu, aby nějaké mlsky, nebo nějaké ty korunky dostal.“369 › „Akorát tu byl jeden koledník, už měl možná ze sedmdesát roků. On byl, dneska by se řeklo bezdomovec. Nakonec žil v hamerském chudobincu. Vítek chodil vždycky po koledě. Ten chodil až do jara, než to všechno obešel. Toš každý mu něco dal, bo ho znal. (…).“370

Mezi důsledky celkové modernizace venkova, které byly silným katalyzátorem tohoto procesu, patří kupříkladu skutečnost, že praktiky a předměty tradiční lidové víry ztrácely v očích lidu význam i ochrannou moc.371

Tradice výroby a předávání vánočního štěstí se později začala omezovat jen na okruh příbuzných, sousedů a známých. Rovina tohoto obyčeje, uplatňovaná mimo rodinu a příbuzenstvo, tak nenávratně zanikla, stejně jako proces soustavného obcházení jednotlivých obydlí.

› „My jsme si se sousedy vyměňovali štěstí.“372 › „Sousedům jsi musela dát štěstí. To jinak nešlo. (…) To se dávalo hlavně do rodin. Že třeba maminka sestře, sestra bratrovi a u každého se posedělo a pohostilo a zazpívalo se Nám doma dávali spíš sourozenci od mamky.“373 › „To už se tak spíš po rodině chodilo, po cizích se moc nechodilo, já si pamatuju, že naše děcka už nechodily. (…) už o tom nechtěly ani slyšet.“374 › „Ale eště třeba chodili, (…) ale jenom po své rodině. Už to nebylo pro všechny.“375

Nové životní podmínky se staly příčinou výrazného posunu ve společenském vnímání zkoumaného obyčeje. Spolu s nimi se měnil nejen dosavadní průběh koledního děje, ale také jeho účel, funkce a okruh obdarovaných. S přechodem tohoto zvyku

368 Veličková, L. (nar. 1945); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 369 Valášková, J. (nar. 1938); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 370 Huser, J. (nar. 1953); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 371 Stolařík, I. – Štika, J.: Těšínsko. 3. díl, Rodina a obec, obyčeje, lidové léčitelství. Šenov u Ostravy: Tilia, 2001, s. 68. 372 Dudová, M. (nar. 1953); záznam rozhovoru ze dne 10. 3. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 373 Korousová, L. (nar. 1951); záznam rozhovoru ze dne 7. 12. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 374 Veličková, L. (nar. 1945); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 375 Lišková, A. (nar. 1942); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková).

do prostředí příbuzných a přátel začaly ustupovat dosavadní vžité normy spjaté s původní podobou tradice. Magická rovina se postupně vytrácela a obchůzka se štěstím nabývala spíše významu symbolického prostředku k vyjádření a utužení vzájemných vztahů a sympatií. Zdobená jedlová větvička se stala pozorností předávanou během návštěv v době vánočních svátků a novoročí. Větší společenská tolerance se ukázala také ve spojitosti s konkrétním dnem, kdy bylo štěstí předáváno, jelikož se vytrácela její výlučná váznost ke dni sv. Štěpána.

› „A dávali si to třeba i další den. V té rodině to nebyl přesně ten Štěpán.“376 › „I když někdo donesl štěstí na Nový rok, věřilo se, že má stejné účinky.“377

V kontextu rodinné tradice se uplatňovala výroba a předávání vánočního štěstí především ve vztahu vnoučat a prarodičů, což bezesporu přispívalo nejen k celkově delšímu udržení obyčeje, ale také k mezigeneračnímu předávání povědomí o tradičních hodnotách tohoto zvyku.

› „Já jsem vyráběla štostky mým vnukům, když byli malí. Teď mají 14 a 16.“378 › „Tež jsme doma vyráběli štěstí. To (…) kluci, eště potom už vnuci tež nosili do Ostravy k babičce a dědečkovi, tak jsem jim vždycky zrobila. (…) Tak šli potom do Ostravy popřát zdraví a štěstí.“379 › „Teď už roky nikdo nechodí. To akorát když vnuci přijdou. Letos byli i u tych druhých rodičů, tam si na to jako potrpěli víc a eště u jakési tety, tak to tam byli. Ale o nás věděli, že my na to moc nejsme, tak nám nedonesli.“380

K celkovému oslabení koledního zvyku v námi sledované oblasti výrazně přispívaly také demografické změny, které zapříčinila výstavba vodní nádrže Šance. Vylidňování oblasti započalo v 60. letech 20. století a své domovy od té doby opustily více než dvě třetiny původních obyvatel.

› „Dneska už nikdo nechodí. Tu není děcek. Tu jsme sami. Tu je strašně málo lidí. Ale možná, že se to někde ještě udržuje. Tady na Jamníku to se vylidnilo a my jsme tady čtyři rodiny. No a bylo nás tu kdysi dvacet rodin.“381

376 Korousová, L. (nar. 1951); záznam rozhovoru ze dne 7. 12. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 377 Lišková, A. (nar. 1942); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 378 Tamtéž. 379 Zápalková, L. (nar. 1926); záznam rozhovoru ze dne 17. 2. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 380 Veličková, L. (nar. 1945); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 381 Lišková, A. (nar. 1942); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková).

4. 3. 4 Současná podoba obchůzky

Přestože cítíme utichající tendence kolední obchůzky, ne všude vedly výše uvedené faktory k zániku této tradice. Dodnes se uskutečňuje obchůzka se štěstím především formou návštěv spojených s pohoštěním a společnými chvílemi v kruhu rodiny a přátel. Vánoční štěstí je tak pro mnohé především prostředkem k nezištnému obdarování blízkých, kteří jej přijímají jako milou pozornost či projev náklonnosti. Dnes proto tvoří především zábavnou složku obřadnosti vánočních dnů.

› „Každý rok nám ho donese moje sestřenka. To vždycky kdo přijde kolem Vánoc na návštěvu, tak ať nejde po prázdnu, tak to donese. To jen tak symbolicky.“382 › „Teď už se to dává i na Nový rok. Tak, že když už jdeš přát na Nový rok, tak při té příležitosti to vezmeš s sebou. Protože jsme třeba k těm sousedům na Štěpána nešli. To jsme neřešili, že to bylo pozdě.“383 › „To se tak ani nešlo jako, že tam nesete štěstí, ale spíš sme šli tam tak posedět, posmát se, povykládat, jako tak na návštěvu.“384 › „Loni přijela dcera z Frýdlantu a tež přišla jako z legrace nám koledovat.“385 › „To štěstí, co tu mám, mi přinesla kamarádka. To si tak jenom dáváme mezi sebú. Já jí tež dávám. To mi přinesla až po Štěpánu, bo na to zapomněla.“386 › „Já ještě dneska dostávám štěstí, aji dávám. Letos jich mám nadělaných sedmdesát a možná budu mít málo. Já chodím i před Vánocema na takové ty večírky a tam to dávám. Dokonce jsem si kvůli tomu nasadila stromky.“387

Z výpovědí respondentů je zřetelné, že rodinné prostředí na jedné straně umožnilo konzervovat obyčej v jeho životaschopné podobě, na straně druhé však přispívalo k celkovému rozvolnění jeho obřadnosti. Posun v současném vnímání tohoto obyčeje oproti jeho tradiční podobě se značí také v proměně jeho aktérů a v celkovém průběhu obyčejové situace. Kromě toho, že dnes není obchůzka výlučně spjata s konkrétním dnem, v prostředí rodinných příslušníků a přátel zároveň přestalo být vyžadováno reciproční obdarování koledníka za obdržené štěstí, jelikož přejalo formu pohoštění. Vytrácením původního sociálně-alimentačního významu obchůzky se zároveň zcela odbourala původní výsada dětí a sociálně slabších obyvatel, přičemž dnes není účast

382 Huser, J. (nar. 1953); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 383 Korousová, L. (nar. 1951); záznam rozhovoru ze dne 7. 12. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 384 Kavková, L. (nar. 1940); záznam rozhovoru ze dne 7. 3. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 385 Valášková, J. (nar. 1938); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 386 Kavková, L. (nar. 1940); záznam rozhovoru ze dne 7. 3. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 387 Korousová, L. (nar. 1951); záznam rozhovoru ze dne 7. 12. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková).

na obyčeji vázána věkem, ani sociálním postavením aktérů. Mezi dospělými, jako běžnými účastníky, připadá větší podíl na udržování této tradice především starším ženám.

› „Dneska mi to tu nosí jen dospělí. Já jsem to dostala od té sousedky. Ta mi to tady každý rok přinese. Teďka mívám tak dvě štěstí každý rok.“388 › „Nám každý rok dělá štěstí starší dcera od babičky.“389 › „My jsme měli tady obchod, jako potraviny a chodili tady i zpod Gruně nakupovat a vždycky jedna paní přišla a koledovala nám s tou šťostkou eště jako teď. Takže někde se to eště udržuje pořád.“390 › „Ivonka (…) má pro mě ještě štěstíčko. Vždycky mi ho dělá a říká, mám ho, této, pro vás.“391 › „Dneska už to nemusí být ani na toho Štěpána, ale ve vánoční době se to nosí.“392

Změna sociální reality se promítla také do procesu tvorby a výsledné podoby vánočního štěstí. Dnes se setkáváme s výrazně zjednodušenými postupy výroby jednotlivých ozdob, za současného užívání dostupných továrně vyráběných materiálů jako lepidel či textilních stuh, které pomáhají snižovat časové i dovednostní nároky na jejich vyhotovení. Zaznamenali jsme také tendenci redukování velikosti jedlové větvičky i počtu použitých ozdob.

› „Vdaná ženská, která bydlí tu na Starých lukách. Ona mi vždycky donese štěstí. Ale ona na něm nemá papírové růžičky. To ona dělá jen tak. To nebylo ani na Štěpána. Ale to s tím, co se dělalo kdysi, nemá nic společného. Nějaké jmelí, to nebývalo tady. Takové se kdysi nerobily. To ani neví, co to je.“393 › „Teď se to dělá většinou z těch mašliček, nebo tež z papíru.“394 › „Dneska kdo jaké šňůrečky doma má, nebo kde jakou ozdůbku tam dá.“395 › „A já jsem začla dělat malé, a dávám jenom kousek stříbrného, nebo zlatého nějakého doprostřed. Dovnitř dám nějakú sušenú kytičku, nějakou šištičku, třeba z modřínu třeba. Takže jsem se to tak naučila dělat. Ony jsou takové malé

388 Dudová, M. (nar. 1953); záznam rozhovoru ze dne 10. 3. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 389 Šimonková, I.; záznam rozhovoru ze dne 23. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 390 Valášková, J. (nar. 1938); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 391 Krpešová, A. (nar. 1930); záznam rozhovoru ze dne 3. 2. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 392 Dudová, M. (nar. 1953); záznam rozhovoru ze dne 10. 3. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 393 Huser, J. (nar. 1953); záznam rozhovoru ze dne 14. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 394 Kavková, L. (nar. 1940); záznam rozhovoru ze dne 7. 3. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 395 Dudová, M. (nar. 1953); záznam rozhovoru ze dne 10. 3. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková).

a tak to rozdávám ve velkým. Dneska nosíme tež štěstí, jenom trošku v jiném, v menším.“396

Celková proměna významu i funkce tohoto obyčeje bezesporu napomohla k udržení jeho tradice až do současnosti. Přestože se původní náležitosti obřadní situace dnes uskutečňují především v symbolické rovině, nachází stále vánoční štěstí své místo v souboru každoročních vánočních praktik a pro mnohé je tak stále neodmyslitelnou součástí vánočních svátků.

Můžeme proto konstatovat, že kontinuální existence tohoto tradičního obyčeje nebyla až do současnosti narušena, přestože se změnila jeho funkce, okruh nositelů tradice a částečně i její forma. Obchůzka se štěstím plnila ve své tradiční podobě především funkci magickou – prosperitní, ochrannou i věšteckou. Přestože se dnes tento obyčej vykonává též za jiným účelem, můžeme vidět, že se do jeho současné podoby transformovaly i relikty původních magicko-náboženských představ.

› „Třeba moje vnučka se divila: Babi, co to tu máš, vždyť už je dávno po Vánocích. A já říkám, no bohužel, když to dostaneš, to štěstí, tak to musí zase do příštích těch Vánoc vydržet. A se to nesmí vyhazovat, aby se to štěstí v té chalupě drželo.“397 › „A já jsem jeden rok nedostala štěstíčko, tak ho tam mám druhým rokem a říkám, ono už je hnědé, jak je staré, ale jako drží. A nedám ho pryč, dokud nedostanu nové.“398 › „Anebo jeden chlapec to prodával, to se nesmí prodávat! Pak to není štěstí! Štěstí se neprodá, štěstí nekupíš! Ale víš, oni nevijou, tak jim to nemůžeš zazlívat. Oni to berou, jako že je to věc.“399

Podle oslovených respondentů patří mezi motivační faktory současných aktérů a iniciátorů tohoto obyčeje vyjádření sepětí s původní tradicí předků, která se předávala z generace na generaci. O vědomí jedinečnosti a hodnotách této tradice mezi místními obyvateli vypovídá také zjištění, že i v dnešní době dochází k úsilí o uchování tohoto zvyku.

396 Korousová, L. (nar. 1951); záznam rozhovoru ze dne 7. 12. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 397 Dudová, M. (nar. 1953); záznam rozhovoru ze dne 10. 3. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 398 Šťastná, E. (nar. 1977); záznam rozhovoru ze dne 7. 12. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 399 Korousová, L. (nar. 1951); záznam rozhovoru ze dne 7. 12. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková).

› „Štěstí ještě my máme. A každý rok ho mám, že ho dělá ta moje dcera. Ona poslední roky se na to dala, že je třeba tradice udržovat. Hodně roků už to dělá. A baví ju to. To ona tak udržuje ty tradice.“400 › „(…) až teď na stáří, pokud mám větvičky, tak třeba tež někomu to podám, kamarádkám třeba, ale to bývalo tak tři, čtyři, víc ne. Já jsem letos dala těm kamarádkám. (…) tym nejlepším takym tym známým a kamarádkám. My jsme se před třemi rokami přestěhovali a tam jsem to začla dělat.“401 › „Teďka mívám tak dvě štěstí každý rok.“ 402 › „Tak si myslím, že je to taková tradice, která se tady v okolí dělá, že se to teďka dostává znovu do povědomí.“403 › „Včilek se to začíná obnovovat ty staré věci.“404

Uvedené faktory proto ukazují na stálou životnost tohoto tradičního jevu i v nových podmínkách jeho existence. Zaznamenali jsme zároveň snahy o jeho obnovu v těch rodinách, kde byla kontinuita tradice přerušena.

400 Jopková, L. (nar. 1931); záznam rozhovoru ze dne 23. 2. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 401 Kavková, L. (nar. 1940); záznam rozhovoru ze dne 7. 3. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 402 Dudová, M. (nar. 1953); záznam rozhovoru ze dne 10. 3. 2017 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 403 Korousová, L. (nar. 1951); záznam rozhovoru ze dne 7. 12. 2016 (realizace záznamu S. Pasičnyková). 404 Ničmanová, M. (nar. 1926); záznam rozhovoru ze dne 17. 2. 2016 (realizace záznamu S.Pasičnyková).

Závěr

Kulturní znaky území Ostravice a Starých Hamrů v minulosti utvářelo značné množství faktorů. Zdejší lidské osídlení záviselo od samého počátku svým charakterem na specificky odlišných přírodních podmínkách, které se promítaly do svébytných forem práce a obživy i celkového života společnosti. Plně se zde projevila existenční závislost lidu nejen na obdělávané půdě, ale i na hospodářském využití horských pastvin. Vliv lesa na materiální základnu i společenskou nadstavbu, celková příchylnost k němu, stejně jako rozličné formy zpracování dřeva, byly jedněmi z nejvýznamnějších charakteristických znaků tohoto kraje. Specifická povaha zdejší tradiční kultury vynikala a dodnes nejlépe vyniká v porovnání s rovinnými oblastmi, což představuje jedno ze základních východisek rajonizačních úvah. Tzv. valašská éra tvořila na zkoumaném území podstatnou součást místní i regionální historie. Je proto důležitá nejen coby významný pramen pro studium tradiční kultury Moravy i Slezska, ale také pro studium historických aspektů etnografického členění tohoto území. Výklad této problematiky může přispět k lepší představě o organizaci salašnického společenství, o sociálním i právním postavení těchto osob a zejména o vědomí jejich odlišnosti. Závěry tohoto pojednání mohou v mnohém obohatit poznání formulačních procesů sousedních regionů a zejména specifického postavení horské části v oblasti horního toku Ostravice. Nastíněný vývoj potvrzuje, jak mnoho záleží na změně hospodářské soustavy. Ta se v této oblasti uskutečňovala zejména v průběhu 19. století. Rozvoj průmyslu spojený s těžbou přírodního bohatství do značné míry změnil původní strukturu oblasti, která byla do té doby založena na využívání půdy a salašnickém chovu dobytka. Jakmile byl změněn tradiční hospodářský systém, zdejší lid se pod vlivem městské kultury odtrhával od patriarchálních poměrů. Rychle mizely tradiční kulturní jevy, mnohdy dokonce bez toho, aby prošly delší fází svého vývoje až k postupnému a pozvolnému zániku. Tato dynamičnost byla spuštěna pasivním absorbováním nových vlivů, jejichž dopad se přeléval do různých částí zdejší kultury. Taková změna se však neprojevila pouze hospodářsky, nýbrž také ve sféře sociální a duchovní. Byla příčinou snížení loajality ke starým rituálním aktům. Starobylé zvyky a tradice byly poměrně rychle zapomínány, zčásti byly změněny a jejich těžiště se přesunulo na starší pokolení nebo na jednotlivce. Hospodářský a socioekonomický rozvoj byl proto hlavní příčinou devastace tradičního hodnotového systému v místní společnosti, po dlouhou dobu

vytvářené přirozené skladby obyvatelstva, a tím i vztahu lidí ke svému regionu a jeho kultuře. V důsledku těchto procesů prošla oblast odklonem od valašské tradice. V souvislosti s rozšiřováním myšlenky Lašska začalo slábnout celkové povědomí o podstatných historických souvislostech a kulturních projevech, které se v minulosti podílely na tvorbě základních znaků, a tím i svébytnosti horské oblasti. Výsledky jazykovědného členění území společně s rozmáhajícím se vlasteneckým a obrozeneckým hnutím nezřídka vedly k zakořenění nově pěstované tradice ve vědomí obyvatelstva. Tento stav umocnil nástup folklorního hnutí, které dávalo označením Horské Lašsko vyniknout místním formám taneční a hudební tradice. Takový název proto považujeme za metodicky zjednodušenou sdělovací pomůckou pro označení té části beskydského masivu, která se po historické, sociální i etnokulturní stránce vyjímala z obecného rámce nížinné oblasti svým horským charakterem a vším, co k němu od minulosti náleželo. Na příkladu kolední obchůzky se štěstím jsme mohli sledovat konkrétní důsledky celkových změn ekonomické a sociokulturní roviny, jež byly příčinou posunu ve vnímání obřadních situací i celkové hierarchie potřeb a hodnot obsažených v tradičním obyčejovém systému. Díky svědectví jednotlivých respondentů jsme nahlédli na tento zvyk pohledem přímého účastníka a využili této příležitosti k objasnění společenského vnímání zkoumaného obchůzkového zvyku i jeho současného místa ve společnosti. Specifikem dnešní podoby tohoto zvyku je dožívání archaických obyčejových forem i jejich značná významová variabilita. Zatímco v minulosti sloužila obchůzka k dosažení potřebných cílů pro pokojný a bezpečný život rodiny i celého hospodářství, dnes se uchovala se jako projev zdůraznění soudržnosti rodinných a příbuzenských vztahů. Tento obchůzkový obyčej je ve svých důsledcích nejen příkladem kontinuity a diskontinuity vývoje lokálních tradic, nýbrž také ukázkou toho, že specifická podoba obyčejové tradice má dodnes stálé místo ve struktuře kulturního a společenského života obyvatel v oblasti horního toku Ostravice. Další vývoj, stejně jako celkovou životaschopnost této lokální tradice, však ukáže až čas.

Seznam použitých zdrojů

Literatura:

• Adamec, T.: Drama o dvou jednáních aneb Jak se slučovaly a rozlučovaly obce Ostravice, Staré Hamry a Bílá. In: Sborník Státního okresního archivu Frýdek- Místek. Frýdek-Místek: SOkA Frýdek-Místek, 2000, s. 5–11.

• Al Saheb, J.: Hraniční dohoda dominií Hukvaldy, Bytča a Meziříčí z roku 1653. Sborník Státního okresního archivu Frýdek-Místek. Frýdek- Místek: Zemský archiv Opava - SOkA Frýdek-Místek, 2011, s. 16–33.

• Bartoš, F.: Dialektologie moravská - I. díl: Nářečí slovenské, dolské, valašské a lašské. Brno: Matice Moravská, 1886.

• Bartoš, F.: Moravský lid: sebrané rozpravy z oboru moravské lidovědy. Telč: E. Šolc, 1892.

• Bartoš, F.: Národní písně moravské: V nově nasbírané. Brno: Matice Moravská, 1889.

• Bartošová, Š. – Bogar, K. – Langer, J.: Beskydy: Vlastivědný průvodce údolím Ostravice. Frýdek-Místek: Okresní Vlastivědné muzeum ve Frýdku-Místku, 1983.

• Bezruč, P.: Slezské písně. Brno: Nový lid, 1919.

• Bogar, K. – Žáček, R. – Kovář, J.: Čtení o Čeladné: vlastivědný průvodce partyzánskou obcí a okolím. Frýdek-Místek: Okresní vlastivědné muzeum, 1989.

• Bonuš, F. – Běhúnek, J. – Jurášek, J.: Lidové tance na Lašsku. Praha: Státní hudební nakladatelství, 1953.

• Dostál, F.: K původu a vývoji pozdně feudální diferenciace venkovského lidu na Moravě do pol. 17. stol. Počátky Hanáků a Valachů. In: Frolec, V. – Holý, D. – Tomeš, J.: Strážnice: 1946–1965: národopisné studie. Brno: Blok, 1966, s. 207–247.

• Drápala, D. – Pavlicová, M.: Etnografická rajonizace: úvahy nad jejím historickým vývojem a smyslem současné existence. Národopisná revue 24, č. 3, 2014, s. 171–188.

• Fimanová, J. – Krpeš, V.: Vlastivěda okresu Frýdek-Místek. Frýdek-Místek: Okresní vlastivědné muzeum ve Frýdku-Místku, 1978.

• Frolec, V. – Holý, D.: K etnografické diferenciaci na jihovýchodní Moravě. In: Frolec, V. – Holý, D. – Tomeš, J.: Strážnice: 1946–1965: národopisné studie. Brno: Blok, 1966, s. 167–181.

• Frolec, V. a spol.: Výroční obyčeje: současný stav a proměny. Brno: Blok, 1982.

• Fukač, J. – Macek, P. – Vysloužil, J.: (eds.): Slovník české hudební kultury. Praha: Supraphon, 1997.

• Hanke z Hankenštejna, J. N. A.: Vylíčení obyvatel Markrabství moravského, 1786. In: Jeřábek, R.: Počátky národopisu na Moravě. Antologie prací z let 1786–1884. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997, s. 20.

• Hlavsová, J.: Dialektologie na Národopisné výstavě českoslovanské r. 1895. Naše řeč 67, č. 1, 1984, s. 18–30.

• Holý, D. – Frolec, V.: K etnografické diferenciaci na jihovýchodní Moravě. In: Frolec, V. – Holý, D. – Tomeš, J.: Strážnice: 1946–1965, národopisné studie. Brno: Blok, 1966, s. 167–174.

• Horálková, Z: České příspěvky k poznání slovanských koled. Český lid 56, č. 2, 1969, s. 64–78.

• Hosák, L.: K nejstarším dokladům názvů regionů a jejich obyvatelstva na Moravě a k jejich proměnám. In: Frolec, V. – Holý, D. – Tomeš, J.: Strážnice: 1946–1965: národopisné studie. Brno: Blok, 1966, s. 195–204.

• Húsek, J.: Hranice mezi zemí moravskoslezskou a Slovenskem: studie etnografická. Praha: Orbis, 1932.

• J. L. P.: Doba vánoční. Beskydské besedy 1, č. 1, 1914, s. 114–123.

• Jakobová, M.: Tradiční lidová kultura a folklor ve výuce na primárním stupni ZŠ. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra sociální pedagogiky, 2014.

• Janča, J.: Příspěvky k lidovědě slezské. Český lid 8, č. 1, 1898, s. 362–365.

• Jelínková, Z.: Lašsko: popisy tanců ke stejnojmenné videokazetě. Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1996.

• Jeřábek, R.: Etnické a etnografické skupiny a oblasti. In: Jančář, J.: Lidová kultura na Moravě. Vlastivěda moravská. Země a lid. Nová řada. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2000, s. 9–29.

• Jeřábek, R.: Laši a Lašsko. In: Brouček, S. – Jeřábek, R.: Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 457–458.

• Jeřábek, R.: Morava a Slezsko - etnický a etnografický obraz. In: Jeřábek, R. – Woitsch, J. – Bahenský, F.: Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska IV, Etnografický a etnický obraz Čech, Moravy a Slezska (1500–1900): národopisné oblasti, kulturní areály, etnické a etnografické skupiny. Praha: Akademie věd České republiky, Etnologický ústav, 2004, s. 38–77.

• Jeřábek, R.: Počátky národopisu na Moravě. Antologie prací z let 1786–1884. Strážnice: Ústav lidové kultury, 1997.

• Kadlec, K.: Valaši a valašské právo v zemích slovanských a uherských. S úvodem podávajícím přehled theorií o vzniku rumunského národa. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1916.

• Kedroňová, S.: Osobnost Věry Šejvlové v kontextu sběratelské a souborové činnosti. Bakalářská práce. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav evropské etnologie, 2014.

• Klvaňa, J.: O lidovém kroji na Moravě a Slezsku. In: Kovář, E.: Národopisná výstava Českoslovanská v Praze 1895. Praha: Otto, 1895, s. 194–197

• Kolařík, J.: K problematice stanovení hranice nářečních celků. In: Acta musealia supplementa. Sborník příspěvků z koference František Bartoš jazykovědec, pedagog, etnolog. Konference k 100. výročí úmrtí. Zlín 25. – 26. dubna 2006. Zlín: Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2006, s. 32–38.

• Kramařík, J.: Několik myšlenek k otázce národopisných oblastí. In: Frolec, V. – Holý, D. – Tomeš, J.: Strážnice: 1946–1965: národopisné studie. Brno: Blok, 1966, s. 85–94.

• Krpeš, V. a kol.: Z historie obce Ostravice. Ostravice: Obecní úřad v Ostravici, 1999.

• Křenek, J. – Dohnal, K.: Laši a Lašsko po sto letech. I. O strastiplné pouti jednoho názvu. Hukvaldský občasník 14, mimořádné vydání, 2004, s. 14–23.

• Křenek, J. – Dohnal, K.: Laši a Lašsko po sto letech. II. Leoš Janáček a Lašsko (a jak to vlastně bylo s tím Lašskem). Hukvaldský občasník 14, č. 4, 2004, s. 18–25.

• Křenek, J.: Joža Vochala, život a dílo. Práce a studie Muzea Beskyd ve Frýdku- Místku. Frýdek-Místek: Muzeum Beskyd, 1993, s. 5–27.

• Kříž, B.: Lidový průmysl domácí na Valašsku. Úryvky z jeho minulosti a přítomnosti. In: Katalog jubilejní výstavy moravsko-slezského Pobeskydí v Místku. Frýdek-Místek: Novosad, 1966.

• Langer, K.: Proletarizace horských agrárních oblastí na východní Moravě a její důsledky ve způsobu života. Český lid 71, č. 4, 1984, s. 200–208.

• Linhart, F. – Dvorský, F.: Vlastivěda moravská. II, Místopis Moravy: Díl III, Jičínský kraj, Místecký okres. Brno: Musejní spolek, 1915.

• Loriš, J.: Rozbor podřečí hornoostravského ve Slezsku. Praha, 1899.

• Macůrek, J.: Valaši na severovýchodní Moravě a jejich vztahy k Těšínsku, Polsku a hornímu Slovensku (do r. 1620). Slezský sborník 53, č. 2, 1955, s. 145–195.

• Macůrek, J.: Valaši v západních Karpatech v 15. - 18. století: K dějinám osídlení a hospodářsko-společenského vývoje jižního Těšínska, jihozápadního Polska, severozápadního Slovenska a východní Moravy. Ostrava: Krajské nakladatelství, 1959.

• Maňáková, M.: Charakteristika severního Valašska. In: Maňáková, M. a kol.: Taneční medailony obcí Valašska: lidové tance z Čech, Moravy a Slezska: III. řada. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2010, s. 71–74.

• Niederle, L.: Slovanský svět. Praha: Nákladem Jana Laichtera na král. Vinohradech, 1909.

• Paskovský, J.: Ostravice. In: Linhart, F. – Dvorský, F.: Vlastivěda moravská. II, Místopis Moravy: Díl III, Jičínský kraj, Místecký okres. Brno: Musejní spolek, 1915, s. 214–216.

• Pavelčík, J.: Štěstíčka na Lašsku. Těšínsko: vlastivědný časopis okresů Frýdek- Místek a Karviná 36, č. 1, 1993, s. 19.

• Pavlica, J.: O starém dolování stříbra v Ostravici. Těšínsko: vlastivědný časopis okresů Frýdek-Místek a Karviná 13, č. 1, 1970, s. 22.

• Peková, K.: Dějiny Starých Hamer do roku 1848. Opava: Diplomová práce, Slezská univerzita, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav Historie – Muzeologie, 2005, 68 s.

• Plessingerová, A.: Odraz života a práce lidu na pomezí Moravy a Slovenska ve zvycích zimní doby. Disertační práce, Filozofická fakulta Karlovy univerzity v Praze, 1952.

• Plessingerová, A.: Získávání a užívání vody ve slovenských obcích pod Javorníky. Český lid 50, č. 4, 1963, s. 194–205.

• Polášek, J.: Zajímavosti z historie Starých Hamrů. Region Frýdecko-Místecko 22, č. 3, 1997, s. 13.

• Polišenský, J.: Odbojové tradice na Valašsku. In: Dolina Urgatina: Valašský vlastivědný sborník. Velké Karlovice, 1949, s. 49–51.

• Prasek, V.: Jméno Valach. Národopisný sborník českoslovanský 6, č. 6, 1900, s. 28–37.

• Prasek, V.: Valaši na Frýdecku. Věstník matice opavské 5, 1895, s. 1–6.

• Procházka, J.: Lašské kořeny života i díla Leoše Janáčka: k festivalu "Janáčkovo hudební Lašsko". Frýdek: Okresní a místní rada osvětová v Hudební Matici umělecké, 1948.

• Skalníková, O.: Národopis Moravskoslezských Beskyd. (Městské muzeum v Ostravě, 10. červen - 31. srpen 1966). Český lid 54, 1967, s. 68.

• Soukup, J.: Staročeské výroční obyčeje, slavnosti, pověry, čáry a zábavy prostonárodní ve spisech Tomáše ze Štítného In: Výroční zpráva c. k. české reálky v Plzni za školní rok 1901–1902. Plzeň, 1902.

• Stavař, F.: K charakteristice moravskoslezských nářečí. Věstník Matice Opavské 35, č. 3, 1930, s. 14–27.

• Stolařík, I. – Štika, J.: Těšínsko. 3. díl, Rodina a obec, obyčeje, lidové léčitelství. Šenov u Ostravy: Tilia, 2001.

• Šejvlová, V. – Kotek, Š.: Písničky od nás. Frýdek-Místek: Muzeum Beskyd. 1995.

• Šejvlová, V.: Obec Ostravice. Krásná zem 15, č. 1, 1951. s. 1–2.

• Šejvlová, V.: Ostravice nemá kroje? Slezský sborník 47, 1949, s. 53–56.

• Šembera, A. V. – Hus, J.: Základové dialektologie československé. Vídeň, 1864.

• Šigut, V.: Co jsou zadní a co přední hory. In: Anderle, P. a kol.: Samoty a osady zadních hor v historii a obrazech. Čeladná: Moravská expedice, 2014, s. 16–21.

• Škubal, R.: Hranice Valašska: vymezení etnografického regionu (metodické pokyny). Brno: vlastním nákladem, 1995.

• Šmerda, M.: Těšínsko před povstáním v roce 1766. Ostrava: Krajské nakladatelství Slezského ústavu ČSAV v Opavě, 1962.

• Štika, J.: Etnografický region Moravské Valašsko-jeho vznik a vývoj. Ostrava: Profil, 1973.

• Štika, J.: O Laších a Valaších a o jejich vzájemném vztahu. In: Acta musealia supplementa. Sborník příspěvků z koference František Bartoš jazykovědec, pedagog, etnolog. Konference k 100. výročí úmrtí. Zlín 25. – 26. dubna 2006. Zlín: Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně, 2006, s. 72–75.

• Štika, J.: Rozšíření a intenzita karpatské kultury na Moravě a ve Slezsku. In: Jeřábek, R. – Woitsch, J. – Bahenský, F.: Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska IV, Etnografický a etnický obraz Čech, Moravy a Slezska (1500– 1900): národopisné oblasti, kulturní areály, etnické a etnografické skupiny. Praha: Akademie věd České republiky, Etnologický ústav, 2004, s. 77–87.

• Štika, J.: Význam slova „Valach” v západních Karpatech. Slovenský národopis 10, 1962, s. 396–497.

• Štika, J.: Valaši a Valašsko: o původu Valachů, valašské kolonizaci, vzniku a historii moravského Valašska a také o karpatských salaších. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě, 2009.

• Tolstoj, N. I.: Magie slova a textu: Moskevská etnolingvistická škola. Praha: Karolinum, 2016.

• Tomeš, J.: Obyčejové tradice v kontextu studia lidové kultury v Karpatech. Národopisné aktuality 13, č. 1, 1976, s. 5–17.

• Vachová, Z.: Lašsko z pohledu etnografa. Práce a studie Muzea Beskyd ve Frýdku-Místku. Frýdek-Místek: Muzeum Beskyd, 1993, s. 48–57.

• Vachová, Z.: Opavsko, Těšínsko: vývoj etnografických oblastí. Časopis Slezského zemského muzea, série B, 15, č. 2, 1960, s. 108–127.

• Válek, J.: Hranice Moravského Valašska. Naše Valašsko 1, 1929, s. 4–9.

• Vařeka, J.: Úvod. In: Jeřábek, R. – Woitsch, J. – Bahenský, F.: Etnografický atlas Čech, Moravy a Slezska IV, Etnografický a etnický obraz Čech, Moravy a Slezska (1500–1900): národopisné oblasti, kulturní areály, etnické a etnografické skupiny. Praha: Akademie věd České republiky, Etnologický ústav, 2004, s. 6–8.

• Večerková, E. – Frolcová, V.: Evropské Vánoce: v tradicích lidové kultury. Praha: Vyšehrad, 2010.

• Večerková, E.: Obyčeje a slavnosti v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad, Kulturní historie, 2015. Večerková, E. – Frolcová, V.: Evropské Vánoce: v tradicích lidové kultury. Praha: Vyšehrad, 2010.

• Vyhlídal, J.: Církevní rok a děti slezské. Český lid 9, 1900, s. 403–409.

• Zíbrt, Č.: Veselé chvíle v životě lidu českého. Praha: Vyšehrad, 2006.

• Zilynskij, O.: Výroční zvyky Ukrajinců východního Slovenska a jižního Polska v interetnickém kontextu. Národopisné aktuality 13, č. 1, 1976, s. 17–27.

Internetové zdroje:

• Charakteristika oblasti. Geomorfologie. Regionální pracoviště CHKO Beskydy. Dostupné z: http://beskydy.ochranaprirody.cz/charakteristika- oblasti/geomorfologie/, cit. 23. 2. 2016.

• CHKO Beskydy. Beskydy.cz. Dostupné z: https://www.beskydy.cz/Content/beskydy-prirodni-zajimavosti-chranena-uzemi- chko-beskydy.aspx?tctr1=8. cit. 20. 2. 2016.

• Obec Staré Hamry. Z historie obce. Dostupné z: http://www.stare- hamry.cz/detail-textu.php?id=367, cit. 12. 3. 2016.

• Ostravice. Rámcová charakteristika přírodních a socioekonomických poměrů. Povodí Odry. Dostupné z: https://www.pod.cz/projekty/flora_a_fauna/Viteze/ostravice_cela.html. cit. 20. 2. 2016.

• Ostravice. Státní podnik Povodí Odry. Dostupné z: http://www.pod.cz/projekty/flora_a_fauna/Viteze/ostravice_cela.html, cit. 20. 2. 2016.

• Šerý, M. – Šimáček, P.: Vnímání hranic obyvatelstvem regionů s rozdílnou kontinuitou socio-historického vývoje jako dílčí aspekt jejich regionální identity.

Geografie 4, 2013. Dostupné z: http://geography.cz/sbornik/wp- content/uploads/downloads/2013/12/g13-4-s392-414-sery.pdf. cit. 20. 2. 2016.

• Těšínsko z pohledu etnografie. Muzeum Těšínska. Dostupné z: http://www2.muzeumct.cz/tesin/tradice/etnografie.php, cit. 20. 2. 2016.

• Tichá, J.: Vánoce na Valašsku: Od Adventu po Tři krále. Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, 2011. Dostupné z: http://www.vmp.cz/cs/odborna-cinnost/zvykoslovny-rok/vanoce-na-valassku- od-adventu-po-tri-krale.html, cit. 2. 1. 2017.

Ostatní zdroje:

• Dopis Miloše Hubálka Arnoštu Kubešovi ze dne 17. dubna 1958. Archiv Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, inv. č. A 43287.

• Goláňová, M. – Muchová, S.: Výzkum v obci Ostravice, 1983. Rkp. Archiv Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, inv. č. R 80.

• Kronika obce Ostravice, 1. díl 1924–1945. Uložena v SOkA Frýdek-Místek, 1953.

• Michalička, V.: Hledání Lašska. Program uvedený na Strážnických slavnostech dne 24. 6. 2014.

Seznam respondentů

• Marie Dudová – narozena roku 1953 v Ostravici. Původním povoláním učitelka, v současnosti je v důchodu a žije ve Starých Hamrech. Záznam rozhovoru byl pořízen dne 10. 3. 2017.

• Jindřich Huser – narozen roku 1953 ve Starých Hamrech. V současnosti žije ve Starých Hamrech a je v důchodu. Záznam rozhovoru byl pořízen dne 14. 2. 2017.

• Marie Huserová – narozena roku 1926 ve Starých Hamrech. V současnosti je v důchodu a žije ve Starých Hamrech. Záznam rozhovoru byl pořízen dne 14. 2. 2017.

• Ludmila Jopková – narozena roku 1931 v Ostravici – Klubové. V současnosti je v důchodu a žije ve Frýdlantě nad Ostravicí. Záznam rozhovoru byl pořízen dne 23. 2. 2017.

• Ludmila Kavková – narozena roku 1940 v Bílé – Mezivodí. V současnosti je v důchodu a žije ve Starých Hamrech. Záznam rozhovoru byl pořízen dne 7. 3. 2017.

• Ludmila Korousová – narozena roku 1951 ve Štramberku. V současnosti je v důchodu a žije v Hodoňovicích. Záznam rozhovoru byl pořízen dne 7. 12. 2016.

• Anna Krpešová – narozena roku 1930. V současnosti žije v Ostravici. Záznam rozhovoru byl pořízen dne 3. 2. 2016.

100

• Anna Lišková – narozena roku 1942 ve Starých Hamrech. Původním povoláním učitelka, nyní je v důchodu a žije ve Starých Hamrech. Záznam rozhovoru byl pořízen dne 14. 2. 2017.

• Marie Ničmanová – narozena roku 1926 v Krásné. Nyní je v důchodu a žije ve Starých Hamrech na Gruni. Záznam rozhovoru byl pořízen dne 17. 2. 2016.

• Zdeněk Stříž – narozen roku 1949. Pochází z Beskydu, v současnosti je v důchodu a žije střídavě ve Frýdku-Místku a v Klokočově. Záznam rozhovoru byl pořízen dne 23. 9. 2016.

• Zuzana Švébišová – narozena roku 1944 v Ostravě. Dcera Věry Šejvlové. Žije v Ostravici. Původním povoláním architektka, v současnosti je v důchodu a vede soubor Grunik. Záznam rozhovoru byl pořízen dne 13. 4. 2016.

• Jaroslava Valášková – narozena 1938 ve Starých Hamrech. V současnosti je v důchodu a žije ve Starých Hamrech. Záznam rozhovoru byl pořízen dne 14. 2. 2016.

• Velička, A. – narozen 1939 ve Starých Hamrech. Nyní je v důchodu a stále žije ve Starých Hamrech. Záznam rozhovoru byl pořízen dne 14. 2. 2016.

• Ludmila Veličková – narozena 1945, původem ze Starých Hamer. V současnosti je v důchodu a žije ve Starých Hamrech. Záznam rozhovoru byl pořízen dne 14. 2. 2016.

• Ludmila Zápalková – narozena 1926 v Ostravici – Javořince. Nyní je v důchodu a žije ve Starých Hamrech. Záznam rozhovoru byl pořízen dne 17. 2. 2016.

101

Seznam zkratek

SOkA – Státní okresní archiv Frýdek-Místek

CHKO –Chráněná krajinná oblast

ČSAV – Československá akademie věd

NVČS – Národopisná výstava českoslovanská

102

Seznam příloh

• Obrázek č. 1 Zdobená jedlová větvička – tzv. štěstí. Staré Hamry. Foto Sabrina Pasičnyková, 2017.

• Obrázek č. 2 Zdobená jedlová větvička – tzv. štěstí. Staré Hamry. Foto Sabrina Pasičnyková, 2016.

• Obrázek č. 3 Umístění tzv. štěstí nad dveřmi. Staré Hamry. Foto Sabrina Pasičnyková, 2016.

• Obrázek č. 4 Zdobená jedlová větvička – tzv. štěstí. Staré Hamry. Foto Sabrina Pasičnyková, 2017.

• Obrázek č. 5 Umístění tzv. štěstí v blízkosti svatých obrazů. Staré Hamry. Foto Sabrina Pasičnyková, 2017.

• Obrázek č. 6 Zdobená jedlová větvička – tzv. štěstí. Staré Hamry. Foto Sabrina Pasičnyková, 2017.

• Obrázek č. 7 Umístění tzv. štěstí v interiéru. Staré Hamry. Foto Sabrina Pasičnyková, 2016.

• Obrázek č. 8 Zdobené jedlové větvičky – tzv. štěstí. Frýdlant nad Ostravicí. Foto Sabrina Pasičnyková, 2017.

• Obrázek č. 9 Umístění tzv. štěstí v interiéru. Frýdlant nad Ostravicí. Foto Sabrina Pasičnyková, 2017.

103

• Obrázek č. 10 Umístění tzv. štěstí v interiéru. Staré Hamry. Foto Sabrina Pasičnyková, 2017.

• Obrázek č. 11 Umístění tzv. štěstí v interiéru. Frýdlant nad Ostravicí. Foto Sabrina Pasičnyková, 2017.

• Obrázek č. 12 Zdobená jedlová větvička – tzv. štěstí. Baška. Foto Sabrina Pasičnyková, 2017.

• Obrázek č. 13 Umístění tzv. štěstí v interiéru. Baška. Foto Sabrina Pasičnyková, 2017.

• Obrázek č. 14 Zdobená jedlová větvička – tzv. štěstí. Ostravice. Foto Sabrina Pasičnyková, 2016.

• Obrázek č. 15 Zdobená jedlová větvička – tzv. štěstí. Ostravice. Foto Sabrina Pasičnyková, 2016.

• Obrázek č. 16 Zdobená jedlová větvička – tzv. štěstí. Staré Hamry. Foto Sabrina Pasičnyková, 2017.

• Obrázek č. 17 Umístění tzv. štěstí v interiéru. Staré Hamry. Foto Sabrina Pasičnyková, 2017.

• Obrázek č. 18 Zdobená jedlová větvička – tzv. štěstí. Staré Hamry. Foto Sabrina Pasičnyková, 2017.

104

Přílohy

Pozn. autora: Následující fotodokumentace byla pořízena při terénním výzkumu v průběhu let 2016 a 2017. Jednotlivá štěstí se buď nacházela v domech respondentů, nebo byl některý z respondentů jejich tvůrcem. Z důvodu ochrany soukromí respondentů uvádíme na následujících stranách lokalitu pouze obecným určením.

Obrázek č. 1 Zdobená jedlová větvička – tzv. štěstí. Staré Hamry. Foto Sabrina Pasičnyková, 2017.

105

Obrázek č. 2 Zdobená jedlová větvička – tzv. štěstí. Staré Hamry. Foto Sabrina Pasičnyková, 2016.

Obrázek č. 3 Umístění tzv. štěstí nad dveřmi. Staré Hamry. Foto Sabrina Pasičnyková, 2016.

106

Obrázek č. 4 Zdobená jedlová větvička – tzv. štěstí. Staré Hamry. Foto Sabrina Pasičnyková, 2017.

Obrázek č. 5 Umístění tzv. štěstí v blízkosti svatých obrazů. Staré Hamry. Foto Sabrina Pasičnyková, 2017.

107

Obrázek č. 6 Zdobená jedlová větvička – tzv. štěstí. Staré Hamry. Foto Sabrina Pasičnyková, 2017.

Obrázek č. 7 Umístění tzv. štěstí v interiéru. Staré Hamry. Foto Sabrina Pasičnyková, 2016.

108

Obrázek č. 8 Zdobené jedlové větvičky – tzv. štěstí. Frýdlant nad Ostravicí. Foto Sabrina Pasičnyková, 2017.

Obrázek č. 9 Umístění tzv. štěstí v interiéru. Frýdlant nad Ostravicí. Foto Sabrina Pasičnyková, 2017.

109

Obrázek č. 10 Umístění tzv. štěstí v interiéru. Staré Hamry. Foto Sabrina Pasičnyková, 2017.

Obrázek č. 11 Umístění tzv. štěstí v interiéru. Frýdlant nad Ostravicí. Foto Sabrina Pasičnyková, 2017.

110

Obrázek č. 12 Zdobená jedlová větvička – tzv. štěstí. Baška. Foto Sabrina Pasičnyková, 2017.

Obrázek č. 13 Umístění tzv. štěstí v interiéru. Baška. Foto Sabrina Pasičnyková, 2017.

111

Obrázek č. 14 Zdobená jedlová větvička – tzv. štěstí. Ostravice. Foto Sabrina Pasičnyková, 2016.

Obrázek č. 15 Zdobená jedlová větvička – tzv. štěstí. Ostravice. Foto Sabrina Pasičnyková, 2016.

112

Obrázek č. 16 Zdobená jedlová větvička – tzv. štěstí. Staré Hamry. Foto Sabrina Pasičnyková, 2017.

Obrázek č. 17 Umístění tzv. štěstí v interiéru. Staré Hamry. Foto Sabrina Pasičnyková, 2017.

113

Obrázek č. 18 Zdobená jedlová větvička – tzv. štěstí. Staré Hamry. Foto Sabrina Pasičnyková, 2017.

114