Univerzita Palackého v Olomouci Fakulta tělesné kultury

HISTORIE A SOUČASNOST HOROLEZECTVÍ VE ZLÍNĚ Bakalářská práce

Autor: Libor Škorpík Management volného času a rekreace Vedoucí práce: Mgr. Jakub Válek, Ph. D Olomouc 2013 Jméno a příjmení autora: Libor Škorpík Název bakalářské práce: Historie a současnost horolezectví ve Zlíně Pracoviště: Katedra rekreologie Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Jakub Válek, Ph. D Rok obhajoby bakalářské práce: 2013

Abstrakt: Bakalářská práce se věnuje historickému vývoji horolezeckého sportu ve Zlíně od zaloţení prvního horolezeckého odboru při zlínském KČT v roce 1944 do současnosti. Práce zachycuje činnost členŧ oddílu a horolezecké výkony zlínských lezcŧ doma i v zahraničí. Popisuje rozsah a typy horolezeckých oblastí v okolí Zlína a jejich vyuţívání k horolezeckým aktivitám. Obsahuje také rozhovory s několika aktivními členy oddílu, kteří během své sportovní činnosti dosáhli významných úspěchŧ.

Klíčová slova: Horolezectví, historie, výsledky, horolezecké oblasti, horolezecký materiál

Souhlasím s pŧjčováním bakalářské práce v rámci knihovních sluţeb.

1 Author´s first name and surname: Libor Škorpík Title of the thesis: History and present time of mountaineering in Zlín Department : Department of Recreology Supervisor: Mgr. Jakub Válek, Ph. D The year of presentation: 2013

Abstract: This bachelor thesis dedicates the historical process of mountaineering sport in Zlín, from the first mountaineering union establishment on Zlín’s CTC in 1944 till present time. Thesis catches club members’ activity and mountaineering performances of Zlín’s climbers at home and abroad. It describes range and types of climbing areas around Zlín and their usage to these activities. It also contains some dialogues with active club members who achieved some significant achievements during their sport career.

Keywords: mountaineering, history, results, mountaineering areas, mountain equipment

I agree the thesis paper to be lent within the library service.

2

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně pod vedením Mgr. Jakuba Válka, Ph. D a uvedl jsem všechny pouţité literární a jiné zdroje.

V Olomouci dne 15.dubna 2013

3

Děkuji Mgr. Jakubovi Válkovi, Ph. D za odbornou pomoc a rady, které mi poskytl při zpracování bakalářské práce. Dále pak děkuji Mgr. Václavu Tichavskému a Jiřímu Houšťovi za poskytnutí cenných informací.

4 OBSAH

1 ÚVOD ...... 7 2 SYNTÉZA POZNATKŦ ...... 8 2.1 Terminologie a vymezení pojmŧ ...... 8 2.2 Horolezecké oblasti ...... 10 2.3 Současné druhy horolezectví ...... 13 2.4 Výzbroj pro horolezectví ...... 16 2.5 Historie světového horolezectví ...... 18 2.6 Historie českého horolezectví ...... 20 3 CÍL A ÚKOLY PRÁCE ...... 22 3.1 Cíl bakalářské práce ...... 22 3.2 Úkoly bakalářské práce ...... 22 4 METODIKA ...... 23 5 HISTORIE KLUBU HORSKÝCH SPORTŦ (KHS) ZLÍN V LETECH 1944 -1989 .. 24 5.1 Úvod – Zlín vs. Gottwaldov ...... 24 5.2 Historie zlínského sportu a zaloţení horolezeckého oddílu ...... 24 5.3 Čtyřicátá léta 20. století ...... 26 5.4 Padesátá léta 20. století ...... 28 5.5 Šedesátá léta 20. století ...... 29 5.6 Sedmdesátá léta 20. století ...... 31 5.7 Osmdesáta léta 20. století ...... 34 5.7.1 Ţivot mimo skály ...... 41 5.7.2 Gottwaldovský přínos ve výzbroji a výstroji ...... 42 5.7.3 Horolezecká stěna ...... 42 5.7.4 Výcvikové středisko HO TJG na Lukově ...... 43 5.7.5 Horolezecký oddíl mládeţe YETTI ...... 45 6 HISTORIE KLUBU HORSKÝCH SPORTŦ (KHS) ZLÍN V LETECH 1990 - 2012 .. 47 6.1 Akce členŧ KHS Zlín v zahraničních horách ...... 47 6.2 Významní členové oddílu KHS Zlín ...... 54 7 HOROLEZECKÉ TERÉNY NA ZLÍNSKU ...... 56 7.1 Skály na Drţkové ...... 56 7.1.1 Přední skály ...... 57 7.1.2 Zadní skály ...... 62

5 7.1.3 Pes ...... 63 7.2 Skály u hradu Lukova ...... 64 7.2.1 Skály pod hradem ...... 64 7.2.2 Paulusovy skalky ...... 66 7.2.3 Králky ...... 66 7.3 Čertŧv kámen ...... 67 7.4 Umělá stěna Vertikon ve Zlíně ...... 69 8 ZÁVĚR ...... 70 9 SOUHRN ...... 72 10 SUMMARY ...... 73 11 REFERENČNÍ SEZNAM ...... 74 12 PŘÍLOHY ...... 76

6 1 ÚVOD

Vznik horolezectví je datován do 18. století a místem prvních horolezeckých pokusŧ se staly Alpy. O zdolání jejich vrcholŧ se nejdříve pokoušeli horolezci z alpských zemí. Do konce 20. Století, v souvislosti s dobýváním ostatních horstev, se horolezectví rozšířilo do celé Evropy a světa. Také v tehdejším Rakousku-Uhersku a později v Československé republice došlo k jeho významnému rozvoji zejména v souvislosti se zdoláváním vrcholŧ Vysokých Tater. Na území Zlína, pozdějšího Gottwaldova, vznikl horolezecký oddíl, který svým významem a výkony svých členŧ významně přispěl k rozvoji československého a později českého horolezectví. Ke zpracování historie a současnosti horolezectví ve Zlíně mě vedla osobní záliba a zkušenost. Spolu s paraglidingem jsem horolezectví provozoval rekreačně od roku 1991. Od roku 2001 jsem aktivním členem Klubu horských sportŧ Zlín. Jako člen oddílu jsem měl moţnost nahlédnout do kronik oddílu a mohl jsem hovořit se staršími lezci. Ochotně se mně svěřovali se svými horolezeckými úspěchy. Dalším významným impulsem byla konzultace s vedoucím Historické komise Českého horolezeckého svazu doc. Ing. Jiřím Novákem CSc. Historická komise vznikla v roce 2009 a jedním z jejích úkolŧ je shromaţďovat, archivovat a dále zpracovávat práce podobné typu. Svojí prací bych tedy rád přispěl ke zmapování historie českého a také zlínského horolezectví. V bakalářské práci popisuji vznik a jednotlivé etapy vývoje horolezectví v Evropě, České republice a horolezeckém oddílu Klubu horských sportŧ ve Zlíně. Zaměřuji se zejména na výkony jeho lezcŧ, dále popisuji zlínské lezecké oblasti, pravidla a druhy horolezectví.

7 2 SYNTÉZA POZNATKŦ

2.1 Terminologie a vymezení pojmů

Chceme-li správně a plně pochopit problematiku této bakalářské práce, je nutné si nejprve definovat několik termínŧ, které jsou pro její obsah stěţejní. Horolezectví je ve svém nejpŧvodnějším významu činnost, která směřuje k výstupu na vrchol hory (Ballu, 1997). Horolezectví je také sportem, koníčkem, ţivotní filozofií. Stále častěji se stává módní záleţitostí a prostředkem zdravého ţivotního stylu. ČHS - Český horolezecký svaz je občanské sdruţení, které bylo ve své současné podobě zaloţeno v roce 1990. Jeho členové se sdruţují v horolezeckých oddílech. Činnost svazu se řídí Stanovami a organizačním řádem (Frank, 2010). Horolezecký oddíl je základní sloţkou ČHS, které jsou činné na základě Stanov ČHS a nemají vlastní právní subjektivitu. Podle stanov ČHS má horolezecký oddíl minimálně pět členŧ (Frank, 2010). KHS Zlín - Klub horských sportŧ Zlín zaloţený v roce 1944 pod pŧvodním názvem horolezecký odbor. ČSTV - Český svaz tělesné výchovy ve své současné podobě vznikl 11.3.1990. KČT - Klub českých turistŧ zaloţen v roce 1888. TJ - Tělovýchovní jednota. JAMES - Slovenský horolezecký spolek, který vznikl 14.8.1921. Jeho zakladatelé jsou Mikuláš Mlynárčik, Gusto Nedobrý a Fero Lipták. Spolek sdruţuje zájemce o všechny druhy horolezeckých aktivit (Frank, 2010). Ochrana přírody je v souvislosti s horolezectvím v přírodních oblastech právně upravena zákonem na ochranu přírody a krajiny č. 114/1992 Sb. a lesním zákonem č. 289/1995 Sb. (Winter, 2004). UIAA - Union Internationale des Associations alpinisme, mezinárodní unie horolezeckých svazŧ, která pŧsobí po celém světě (Dieška,1989). SASKÁ klasifikace se pouţívá ve sportovním lezení pro označení obtíţnosti lezení na pískovcových skalách v oblasti Adršpachu, Broumova a v Českém ráji. Klasifikace je označována římskými číslicemi (Dieška, 1989). UIAA klasifikace je pouţívaná ve sportovním lezení k hodnocení obtíţnosti. Nejčastěji je uplatňována ve východní Evropě a německy mluvících zemích. Stupeň obtíţnosti se označuje římskými číslicemi v rozmezí III aţ XI. V Evropě zejména, ve

8 Francii se pouţívá rovněţ francouzská stupnice, která se značí arabskými číslicemi (Vomáčko, 2008).

Obrázek 1. Srovnávací tabulka obtíţnosti lezení (Vomáčko, 2008, 15)

Vomáčko, Boštíková ( 2008) uvádí tyto způsoby zdolání lezeckých cest:

TR (Top Rope) - jištění lezce lanem shora. Velmi bezpečný zpŧsob jištění. Přelezy cest tímto zpŧsobem nejsou lezci příliš ceněny. RP (Red Point) - přelezení lezecké cesty čistě bez odpočívání v jištění, bez pádu, bez vyuţívání technických pomŧcek. Lezec si přelezení cesty mŧţe dříve nacvičit. PP (Pink Point) - přelezení cesty stejným zpŧsobem jako RP, ale lezec má předem připravené postupové jištění.

9 OS (On Sight) - lezec vyleze cestu, bez pádu a odsednutí na první pokus, nesmí si cestu předem prohlédnout ani v ní nesmí nikoho lézt. Vysoce ceněný zpŧsob přelezení cesty. OS flash - přelezení cesty stejným zpŧsobem jako OS, s tím rozdílem, ţe se lezec mŧţe mít informace o cestě, nebo mŧţe předem pozorovat ostatní lezce při zdolávání této cesty. AF (All Free) - lezec smí odpočívat v postupovém jištění a po pádu začít lézt znovu od posledního jištění. K poslednímu jistícímu bodu smí lezec přilézt pomocí svého jistícího lana. Tento styl lezení není uznáván, provozují ho začínající lezci.

Tomáš Frank, Tomáš Kublák (2010) uvádí tuto stupnici technického lezení:

A0 - skoba nebo jiný jistící prostředek je pouţita buď jako stup nebo chyt. A1 - skoby nebo jiné jistící prostředky se umisťují snadno, po přelezení technického úseku není potřeba mnoho sil, úsek je relativně krátký. A2 - skoby nebo jiné jistící prostředky se zakládají trochu obtíţněji, avšak ucházejícím zpŧsobem drţí, úsek technického lezení je delší. A3 - obtíţné skobování nebo zakládání jiných jistících prostředkŧ, které hŧře drţí, delší úsek. A4 - velmi špatné skobování nebo zakládání jiných jistících prostředkŧ, nutnost pouţívat speciální skoby nebo háčky. Nesmírně namáhavé a po špatně drţících jistících prostředcích.

2.2 Horolezecké oblasti

Himaláj a Karokorám - nejvyšší pohoří na světě. Himalájsko-Karokorámský oblouk se rozkládá na území pěti státu Pakistánu, Indie, Číny, Nepálu a Bhútánu. Jeho délka je téměř 3 000 kilometrŧ. V pohoří je všech čtrnáct nejvyšších vrcholŧ světa s nadmořskou výškou nad 8 000 metrŧ. Na hranici Tibetu a Nepálu se nalézá nejvyšší hora světa Mount Everest (8850 m). Hory tohoto pohoří se stávají cílem velehorských expedic. Úspěch dosaţení vrcholu je výsadou malé skupiny lezcŧ nebo jednotlivce a je výsledkem organizační a technologické činnosti celé expediční skupiny (Dieška, 1989). Kavkaz - leţí na pomezí Evropy a Asie mezi Kaspickým a Černým mořem. Délka hlavního hřebene pohoří dosahuje téměř 1 500 metrŧ. Nejvyšším vrcholem je Elbrus

10 výškou 5641 metrŧ. Pohoří je významnou turistickou a horolezeckou oblastí s patnácti vrcholy vyššími neţ nejvyšší vrchol Evropy Mont Blanc (Dieška, 1989).

Alpy - postavení Alp v horolezectví a turistice v celosvětovém měřítku je nezastupitelné. Jsou hlavním sportovním centrem evropských horolezcŧ. Alpy se rozkládají na hustě zalidněném území sedmi státu Evropy, Rakouska, Německa, Francie, Itálie, Slovinska, Švýcarska, Lichtenštejnska. Jedná se o největší pohoří Evropy s rozlohou 220 000 km², délkou 1200 kilometrŧ a šířkou 150-250 kilometrŧ, s nejvyšším vrcholem Evropy Mont Blancem s výškou 4810 metrŧ. Zpravidla se Alpy dělí na dva celky Východní a Západní Alpy. Některé jeho části jsou trvalé zaledněné (Dieška, 1989). Jako první dosáhli vrcholu Mont Blancu 8. srpna 1786 v 18 hodin a 23 minut Gabriel Paccard lékař a Jacques Balmat horský vŧdce (Ballu, 1986).

Vysoké Tatry - leţí na severu Slovenska, mají výrazně velehorský charakter. Jsou součástí Karpatského oblouku s nejvyšším vrcholem Gerlachovský štít dosahujícího výšky 2654 metrŧ. V Evropě je to vedle Alp významná horolezecká lokalita s velmi dobrou dostupností (Frank, 2010).

Labské pískovce - označované rovněţ jako Českosaské Švýcarsko tvoří nejrozsáhlejší a nejvýznamnější horolezeckou pískovcovou oblast v České republice. Rozkládají se kolem řeky Labe na hranicích ČR a Německa. Nachází ze zde více jak 14 700 lezeckých cest (Frank, 2010).

Český Ráj - oblast ve východních Čechách, jenţ má mimořádný horolezecký a turistický význam. Horolezecké terény jsou zde tvořeny převáţně jemnozrnnými pískovci, které vytváří skalní věţe a skalní města. Nejvýznamnější horolezecké lokality jsou Skály na Muţském a Hruboskalsko (Dieška, 1989).

Teplicko adršpašské skály - horolezecky významná pískovcová oblast v severovýchodních Čechách, kde je na poměrně malé ploše soustředěno téměř 1000 pískovcových věţí (Dieška, 1989).

Zlín - je prŧmyslové a obchodní centrum jihovýchodní Moravy se 100 000 obyvateli. Významným mezníkem ve vývoji města bylo zaloţení obuvnické továrny rodiny Baťových

11 v roce 1894. Dne 1.1.2001 zde byla zaloţena Universita Tomáše Bati, která je vrcholnou vzdělávací institucí ve Zlínském kraji. V prostorách zlínského zámku je umístěno Muzeum jihovýchodní Moravy se stálou expozicí věnovanou cestovatelŧm Zikmundovi a Hanzelkovi (Langerová, 2006). V roce 1988 zde byla postavena první umělá lezecká stěna v tehdejším ČSSR (kronika KHS Zlín).

Drţková - obec se nachází 15 kilometrŧ severovýchodně od Zlína v oblasti Hostýnských vrchŧ. První zmínka o obci se objevuje v Zemských deskách olomouckého kraje jiţ v roce 1391. Geologický podklad území je tvořen sedimenty flyšového pásma Západních Karpat, jejichţ mocnost je 180 aţ 500 m (Ibrmajer, 1986). Výběţky těchto skal tvoří v severním svahu nad obcí skalní oblast slouţící k turistice a horolezectví.

Lukov - obec je spjatá s historií hradu Lukova, jehoţ zřícenina se nalézá v kopcích Hostýnských vrchŧ 15 kilometrŧ severně od Zlína. První nepřímá zmínka o hradu pochází z roku 1219 z listiny krále Přemysla Otakara I (Langerová, 2006). V okolí hradu se nacházejí rovněţ pískovcové sály, které jsou významným horolezeckým terénem členŧ oddílu KHS Zlín.

Provodov- obec ve vzdálenosti 12 kilometrŧ jiţně od Zlína. První zmínka o obci pochází z roku 1420, kdy náleţel k hradu Světlov. U Provodova se nachází Čertŧv kámen, osamocený pískovcový útvar na kopci Rýsov, který je vyuţíván rovněţ k horolezecké činnosti (Skýpala, 1997).

12 2.3 Současné druhy horolezectví

Obrázek 2. Současný stav horolezectví a jeho disciplíny (Vomáčko, 2008, 14)

Tradiční – Rozhodujícím hlediskem pro zařazení do této skupiny je hledisko etické. Lezecký terén musí po přelezení zŧstat v takovém podobě, v jakém byl před výstupem. Tohoto se docílí tím, ţe je prvolezcem zakládáno pouze postupové jištění, které druholezec následně vyjme. Na první místo je kladen soulad s přírodou, psychická odolnost, práce s lezeckým materiálem. Oblasti tradičního lezení: Alpy, Vysoké Tatry, pískovcové skály v Sasku (Frank, 2010).

13 Sportovní lezení - základním principem sportovního lezení je snaha co nejlépe zvládnutým lezeckým pohybem přelézt co nejobtíţnější lezecké místo. Na první místo je zde kladena soutěţivost. Při sportovním lezení je v cestách vytvořeno fixní jištění, které zabraňuje pádŧm, při kterých mŧţe být zpŧsobeno váţné zranění. Tím je sníţena psychická zátěţ na lezce, naopak vzniká poţadavek větší technické a silové připravenosti (Frank, 2010).

Soutěţní lezení - cílem soutěţního lezení je v soutěţící skupině lezcŧ na základě přelezení co nejobtíţnější cesty na rŧzných lezeckých terénech získat prvenství v rŧzných disciplínách. Soutěţí se na všech dostupných lezeckých terénech např. umělé stěny, vápencové terény, pískovcové stěny, ledové lezení, ostatní terény. Jednotlivé disciplíny jsou lezení ve výše uvedených lezeckých terénech na rychlost, nebo lezení na obtíţnost (Vomáčko, 2008).

Výkonnostní lezení - hlavním cílem výkonnostního lezce je snaha o přelezení co nejobtíţnější lezecké cesty, co nejčistším stylem, za pouţití co nejméně lezeckých pomŧcek (Vomáčko, 2008).

Bouldering - jedná se o lezení bez jištění na balvany nebo umělé stěny. Délka těchto cest zpravidla nepřesahuje pět metrŧ. V případě pádu se odskakuje na zem. Odpadá zde strach z pádu do lana a lezec se mŧţe plně soustředit na výkon (Frank, 2010).

Vícedélkové lezení - při lezení lezeckých cest vícedélkových je třeba budovat postupové jištění, přitom je nutná dobrá práce s lanem a ostatními lezeckými pomŧckami (Vomáčko, 2008).

Hory - o horách hovoříme tehdy, pokud vzájemný rozdíl v nadmořské výšce jednotlivých míst nepřesahuje 1500 metrŧ a celková nadmořská výška jednotlivých vrcholŧ nepřesáhne 2500 metrŧ. V České republice jsou to například Krkonoše (Frank, 2010).

Střední velehory - jsou to hory zpravidla vyznačující se jiţ ledovci tvořeným reliéfem, který přesahuje vzájemný rozdíl jednotlivých míst 1500 metrŧ a nadmořská výška vrcholŧ je v rozmezí 2500 aţ 5000 m. V Evropě Alpy, Vysoké Tatry (Frank, 2010).

14 Vysoké velehory - jedná se o hory dosahující výšky nad 5000 metrŧ. V evropské části světa je to například pohoří Kavkazu, v Asii je to například pohoří Pamíru a Himaláje (Frank, 2010).

Alpský styl - lezci při postupu na vrchol nevyuţívají pomoci jiných osob, nevracejí se při lezení do postupových táborŧ, nepouţívají fixní lana ani umělý kyslík (Frank, 2010).

Lehké expedice - lezci při postupu mohou vyuţívat postupových táborŧ i zajištění cesty fixními lany, je zakázáno vyuţívat pomoci jiných osob na vrchol. Nosiči mohou donést horolezecký materiál pouze do základního tábora. Kyslík je moţné pouţít jen pro lékařské účely (Frank, 2010).

Těţké expedice - tento styl lezení se pouţívá zejména při zdolávání nejvyšších hor. Hora se obléhá i několik týdnŧ. Při cestě na vrchol se budují postupové tábory, kam je postupně vynášeno jídlo a ostatní lezecké vybavení (spacáky, plynové bomby, lahve s kyslíkem apod.) Cesta na vrchol je zajištěna fixními lany. Při cestě na vrchol je moţné vyuţít pomoci jiných osob a umělého kyslíku (Frank, 2010).

Skalní horolezectví - je jednou z dominantních forem horolezectví, jak uţ název napovídá, jedná se o lezení po skalách. Jsou zde dva základní druhy skalního horolezectví a to pískovcové a lezení po ostatních nepískovcových terénech (Frank, 2010).

Pískovcové horolezectví - jedná se o druh skalního lezení, který se provádí na pískovcových skalách v Čechách a Sasku. V zájmu ochrany měkkého pískovce nelze k zajištění lezce uţít tvrdé mobilní jistící pomŧcky. Uplatňují se zde zásady tradičního pojetí horolezectví a proto je zde lezení psychicky náročné (Frank, 2010).

Ledové horolezectví - za pouţití cepínu a maček horolezec překonává úseky skály, které jsou pokryty ledem. Tento druh lezení se vyuţíval nejdříve ve vysokých horách k překonávání zamrzlých vodopádŧ a ledových ploten, později se z něj stala samostatná sportovní lezecká disciplína, mixové lezení a drytooling (Frank, 2010).

Mixové horolezectví - při tomto druhu horolezectví se překonávají s pouţitím cepínŧ a maček ledopády, v kterém jsou úseky ledu střídány úseky čisté skály. Se

15 vzrŧstajícím mnoţstvím čisté skály se lezecká disciplína nazývá drytoolingem (Frank, 2010).

Terény v horolezectví - horolezecké terény jsou tvořeny dvěma skupinami hornin a to sopečnými a usazenými. Pokud na tyto druhy hornin pŧsobí určité faktory např. tlak nebo teplota, dochází k jejich metamorfóze a vzniká třetí přeměněná hornina. Mezi sopečné horniny zařazujeme ţulu, dolerit a ryolit. Usazené horniny jsou tvořeny pískovcem, vápencem, slepencem. Přeměněné horniny jsou zejména křemenec, rula a břidlice (Long, 2007).

2.4 Výzbroj pro horolezectví

Lezečky - speciální obuv pouţívaná ve skalních terénech a na umělých stěnách, která přiléhá těsně k chodidlu. Pro dobrou přilnavost a tření je lezečka ve spodní části a po obvodu potaţena speciální gumovou směsí (Long, 2007).

Sedací úvazek - spojovací článek mezi horolezcem a lanem. Sedací úvazek je sloţen z opasku a nohaviček, které brání při pádu lezce k jeho vysmeknutí na hrudník a tím nedochází k zadušení lezce. V případě moţnosti dlouhých pádŧ se sedací úvazek doplňuje prsním úvazkem, který sniţuje nebezpečí poranění páteře (Long, 2007).

Horolezecká lana - slouţí k zachycení pádu lezce. Moderní horolezecká lana se skládají ze dvou základních částí jádra a pláště. K jištění lezcŧ se pouţívají dynamická lana, která svou pruţností pohlcují energii pádu lezce. Dle tloušťky lana dělíme na jednoduchá, poloviční, dvojitá (Long, 2007).

Karabiny - kovová část postupového jištění spojující jednotlivé články jistícího řetězce. Existuje velké mnoţství druhu karabin. Karabiny se šroubovacím zámkem pouţíváme zejména k zajištění ţivotně dŧleţitého spoje. Rychloupínací karabiny s drátěným zámkem se vyuţívají z dŧvodu niţší hmotnosti. Pro jištění lanem poloviční lodní smyčkou se vyuţívají zejména karabiny HMS, které k tomuto účelu mají rozšířenou jednu část. Karabiny se zatěţují v podélné ose a při tomto zatíţení mají nosnost nejméně 20 kN (Long, 2007).

16 Klínovitý vklíněnec - jistící pomŧcka postupového jištění ve tvaru klínu. V současné době se vyrábí mnoho rŧzných druhŧ vklíněncŧ, které se rozlišují svou velikostí, tvarem a druhem pouţitého materiálu. Vlastní vklíněnec bývá opatřen ocelovým lankem rŧzného prŧměru. Pro zajištění lezce se vklíněnce vkládají do spár a trhlin ve skále (Long, 2007).

Hexentriky - jistící pomŧcka postupového jištění lezce ve tvaru nepravidelného šestiúhelníku, který je opatřen ocelovým lankem nebo plochou smyčkou. Vyrábí se v rŧzných velikostech druzích pouţitého matriálu. Hexentriky se vkládají do spár puklin, kde se díky svému nepravidelnému tvaru vzpříčí (Long, 2007).

Výstředníkové mechanismy (Friendy) - mechanická pomŧcka postupového jištění lezce jejichţ částí jsou tři nebo čtyři výstředníky. Po zaloţení do spáry nebo trhliny se výstředníky rozevřou a při zatíţení dojde k jejich vzpříčení proti směru pádu lezce a zŧstane na místě. Tyto mechanismy jsou při správném uloţení velmi účinné (Long, 2007).

Jistící pomůcky - všechny jistící pomŧcky pracují na stejném principu tření, při kterém je jistič schopen zachytit pád lezce a mít jej pod kontrolou. Mezi základní jistící pomŧcky patří slaňovací osma, kyblík, Grigri (Long, 2007).

Fixní jistící body - jsou části postupového jištění trvale umístěny v lezecké cestě. Mezi nejběţněji pouţívanými jsou skoby rŧzných tvarŧ a velikostí, které se vkládají do spár a trhlin a poté se zatloukají kladivem. Ve sportovních cestách se pouţívají také borháky a nýty, které se vkládají do předem vyvrtaných děr. Borháky se poté zalijí speciálním lepidlem a nýty se zajistí pomocí expanzního mechanismu (Long, 2007).

Cepín - základní pomŧcka pro překonání sněhového úseku nebo ledovce. Drţí se v ruce a slouţí jako opora při postupu. Pouţívají se také při jištění nebo na vysekávání stupŧ a chytŧ. Existují dva základní typy cepínu a to turistický a speciální. Turistický cepín je určen pro lezení ve sněhovém, ledovém nebo mixovém terénu, který není převislý. Speciální cepín je určený pro lezení ve strmých nebo převislých terénech, čemuţ je přizpŧsoben svým tvarem a velikostí (Frank, 2007).

Mačky - neboli stoupací ţeleza jsou spolu s cepíny základní výbavou do zimních horolezeckých terénŧ. Mačky rozdělujeme na kloubové, rámové. Jsou opatřeny deseti nebo

17 dvanácti hroty. K podráţkám bot jsou připevněny pomocí řemínkŧ nebo speciálního upínacího zařízení (Frank, 2007).

2.5 Historie světového horolezectví

Vysoké hory od nepaměti ovlivňovaly národy, které ţily v jejich blízkosti. V dobách, kdy si lidé přírodní zákony nedokázali vysvětlit, vystupovala hora v pozici boha s dobrými i špatnými vlastnostmi. V následném vývoji lidské společnosti se hory stávají sídlem bohŧ. Starořecká boţstva sídlila v kovových palácích na hoře Olymp. Palác boha Indry byl indickou legendou umístěn na bájné hoře Meru. S rozvojem společnosti se boţstvo uchýlilo do nepřístupného nebe a vrcholky hor se staly tím místem, kde se jim lidé mohli co nejvíce přiblíţit, přinášet jim oběti i dary. V některých lidských společnostech tyto představy přetrvávají do současnosti. Masivy hor i jednotlivá pohoří slouţila také jako přirozená hradba oddělující horské a podhorské národy. Přesto jiţ od dávných dob bylo moţné tyto pohoří překročit přes prŧsmyky nebo sedla v zájmu rozvoje obchodních a kulturních stykŧ. Dŧkazem jsou skalní kresby v pohoří Kavkazu, Ťan-šanu, Přímořských Alpách i Nové Guineji. Horské masivy byly prostupovány i armádami. Jiţ ve 4. století př. n. l. Makedonský král Alexandr Veliký překročil Hindúkuš přes prŧsmyk Chavak v nadmořské výšce 3548 metrŧ (Dieška, 1989). V 17. a 18. století dochází k prudkému rozvoji výrobní sféry v Evropě. Bohatá burţoazie začíná vyuţívat svŧj volný čas. Dělnická třída pojem volného času nezná, neboť je nucena pracovat aţ 12 hodin denně. V této době se začíná rozvíjet sport (ze středolatinského disportale-rozptylovati se) a také turistika. V rozvoji turistiky sehrál jednu z rozhodujících rolí alpinismus (Procházka, strana 27, 1990). Jakmile se zlepšily ţivotní podmínky dalších vrstev společnosti, začaly vznikat vedle elitářských horolezeckých klubŧ také samostatné dělnické spolky, které se zabývaly horolezectvím. Hlavním centrem horolezeckého dění se stávají Alpy a poté horolezecký sport postupuje do dalších míst Evropy a světa (Procházka, 1990). První výstup na nejvyšší vrchol Alp-Mont Blanc byl uskutečněn dne 8. srpna 1786 v 18 hodin a 23 minut horským vŧdcem Jacquesem Balmatem a lékařem Gabrielem Paccardem. Výstup byl motivován finanční odměnou vypsanou vědcem H. B. Sausurem. Přesto se za počátek horolezectví a alpinismu povaţuje druhý výstup z roku 1787 a to zejména proto, ţe nebyl motivován penězi, ale byl uskutečněn pro potěšení. H. B. Sausure, který jej dosáhl společně s dalšími horolezci vedenými J. Balmatem, si tímto splnil svŧj

18 celoţivotní sen. Jeho pohnutky k výstupu na vrchol byly především vědecké a duchovní. Do roku 1865 bylo v Alpách dosaţeno všech význačných vrcholŧ. V tomto roce bylo vystoupeno i na poslední obtíţný vrchol Matterhornu. Při sestupu z vrcholu postihla sedmičlenné druţstvo tragédie. Nejmladší člen skupiny uklouzl a strhl sebou do severních srázŧ hory tři další lezce, nikdo z nich pád nepřeţil. V době dobývání vrcholŧ Alp pŧsobí v nejvyšším horstvu světa Himaláji Angličané. Tito zde zaměřují nejvyšší horu světa s výškou 8832,4 metrŧ, kterou na počest ředitele zeměměřičského úřadu nazývají Mount Everest (Procházka, 1990). V následujících letech roste zájem přírodovědcŧ i horolezcŧ o výstupy v dalších horstvech světa. Roku 1829 je dosaţeno východního vrcholu Elbrusu, nejvyšší hory Kavkazu. V Andách je roku 1872 zdolána sopka Cotopaxi s výškou 8 597 metrŧ. Nejvyšší vrchol Afriky Kilimanţáro s výškou 5897 metrŧ byl zdolán v roce 1889. Roku 1897 je sólovým výstupem dosaţeno vrcholu Aconcagui, která je s výškou 6 960 metrŧ nevyšší horou Ameriky. Nejvyššího vrcholu Severní Ameriky Mt. McKinley s výškou 6 194 metrŧ bylo dosaţeno roku 1913 (Procházka, 1990). V následujících letech dochází k dalšímu rozvoji horolezectví, nejedná se jiţ výlučně o anglickou záleţitost. Stále více si horolezectví mohou dovolit i lidé méně dobře situovaní. Zdokonaluje se horolezecké oblečení, vybavení i horolezecká technika. Ve spojení s širokou základnou horolezcŧ je moţné dosaţení i těch nejvyšších vrcholŧ světa. V roce 1850 stojí na vrcholu první osmitisícovky Annapúrně s výškou 8 078 metrŧ. Francouzi M. Herzog a L. Lachenal. Vrcholu nejvyšší hory světa Mount Everestu s výškou 8 848 metrŧ je pak dosaţeno 29. května roku 1953 Novozélanďanem E. Hyllarym a Šerpou Tenzingem Norkeyem. V následujících letech bylo slezeno i ostatních zbývajících 12 osmitisícových vrcholŧ. V dnešní době jsou všechny klasické výzvy horolezectví jiţ překonány, ale to neznamená, ţe by se horolezectví dále nevyvíjelo. Cílem výstupu jiţ není jen samotný vrchol, ale hodnotí se i cesta samotného výstupu. Čím je výstupová trasa náročnější na fyzické, psychické i technické předpoklady horolezce, tím je celý výstup více ceněn. Horolezectví se stalo součástí kultury světa, které svými pozitivními hodnotami ovlivňuje činnost mnoha lidí. Nejedná se pouze o sport, svou roli zde hrají morální i duchovní hlediska (Procházka, 1990).

19 2.6 Historie českého horolezectví

Horolezectví se do Českých zemí postupně přenášelo z Alp a z německých pískovcových oblastí v druhé polovině 19. století. Jeho počátky jsou tedy datovány do doby existence Rakouska - Uherska. V roce 1897 byla v Praze zaloţena první horolezecká organizace s názvem Český odbor Slovinského planinného druţstva. Činnost organizace byla nejen sportovní, ale i politická. Svou činností chtěla sníţit germanizační tlak německých spolkŧ pŧsobících na slovanské národy v oblasti Julských a Saviňských Alp. Český odbor byl od počátkŧ lezecky i ekonomicky silný, vybudoval dvě chaty, mnoho turistických, ale i horolezeckých cest. Činnost této organizace bohuţel skončila s vypuknutím první světové války v roce 1914 (Procházka, 1990). V předválečném období Češi pŧsobí rovněţ ve Vysokých Tatrách. Významný návštěvník těchto hor se v této době stává K. Droţ, který v roce 1897 vydává knihu s názvem Tatry. Do tohoto období spadají také počátky lezení na pískovcových skalách v oblasti Prachova a Hruboskalska (Procházka, 1990). Po vzniku Československa byly téměř všechny spolky spojené s Rakousko- Uherskem rozpuštěny. Čeští horolezci byli nejdříve členy jednoho z mála přeţivších oddílŧ Klubu českých turistŧ. V roce 1924 se osamostatňují a zakládají Klub alpinistŧ československých, kde je registrováno v následujících letech aţ 629 členŧ. Hlavní činnost klubu směřovala k výstupŧm v Alpách, ve třicátých letech se zájem členŧ klubu obrací také do Vysokých Tater a k domácím skalám. Významným momentem byl i rok 1930, kdy se začal provádět soustavný výcvik horolezcŧ oddílu na pískovcových skalách. Na Slovensku byl mladými horolezci dne 14.8.1921 zaloţen tzv. Tatranský horolezecký a alpinistický krŧţok s názvem IAMES, který propagoval horolezectví zejména v oblasti Vysokých Tater. Čeští i slovenští horolezci jiţ od počátku československého horolezectví úzce spolupracovali a vykonali řadu společných výstupŧ, zejména ve Vysokých Tatrách (Procházka, 1990). V období druhé světové války byla veškerá horolezecká činnost českých horolezcŧ ve Vysokých Tatrách i v Alpách přerušena. Čeští horolezci se soustředily na lezení v českých terénech zejména v pískovcových skalních oblastech. Postupem času tyto oblasti přestávají být jen cvičným terénem pro přípravu k lezení ve velehorských oblastech. Vzniká nová sportovní disciplína sportovního volného lezení, která se řídí osobitou sportovní etikou a přístupem. Pravidla volného sportovního lezení jsou dána přijetím „saských“ pravidel (Frank, 2010).

20 Po válce čeští i slovenští horolezci navázali na svou dřívější horolezeckou činnost. V roce 1946 byl jako vrcholná organizace zastřešující jednotlivé horolezecké kluby ustanoven Svaz československých horolezcŧ. Po Únoru 1948 došlo postupně ke sjednocení tělesné výchovy pod tzv. Ústřední sekci horolezectví Ústředního výboru Sokola. Při uplatnění socialistického systému tělesné výchovy byly plošně zakládány horolezecké oddíly i v místech, kde tato činnost neměla ţádnou tradici ani vhodné lezecké podmínky. V roce 1953 byl Sokol rovněţ zrušen a horolezectví bylo zařazeno pod Státní výbor pro tělesnou kulturu a sport. V roce 1957 byl Státní výbor nahrazen Českým svazem tělesné výchovy (ČSTV), pod jehoţ organizaci horolezectví náleţelo. V této době všechny horolezecké oddíly i činnost jednotlivých horolezcŧ a horských vŧdcŧ byla pod dohledem ČSTV. Horolezci, horští vŧdci i vysokohorští turisté museli být členy nějakého horolezeckého oddílu a jejich činnost byla monitorována a kádrována. Tento stav trval aţ do roku 1990, kdy po pádu komunismu byl zaloţen Český horolezecký svaz (ČHS) sdruţující v jednotlivých oddílech naše horolezce. Českoslovenští horolezci v následujících letech přebírají ze zahraničí nové horolezecké techniky a směry např. halové lezení, lezení na balvanech a skialpinismus. Českoslovenští horolezci získávají moţnost cestovat a lézt v Alpských zemích a v ostatních státech světa a této moţnosti hojně vyuţívají. Z Alpských státŧ je na naše území rovněţ dováţena horolezecká výzbroj a výstroj, coţ vede k dalšímu zlepšení úrovně a bezpečnosti českého horolezectví. Po rozdělení Československa v roce 1992 se české horolezecké spolky sdruţují pod Českým horolezeckým svazem a slovenské spolky jsou sdruţovány pod Slovenský horolezecký spolek. Čeští horolezci i po rozdělení republiky hojně navštěvují oblíbené lezecké terény Vysokých Tater a spolupráce mezi lezci nadále pokračuje (Frank, 2010).

21 3 CÍL A ÚKOLY PRÁCE

3.1 Cíl bakalářské práce

Cílem bakalářské práce je zmapovat historii a současnost horolezectví ve Zlíně se zaměřením na Klub horských sportŧ Zlín. V práci jsou popsány všechny dŧleţité etapy vývoje oddílu a zmapovány největší úspěchy jeho členŧ.

3.2 Úkoly bakalářské práce

Ze stanoveného cíle vyplývají následující úkoly bakalářské práce: Sběr informací o evropském a zlínském horolezectví Prostudování a analyzování dostupných zdrojŧ historických dokumentŧ Zmapování horolezeckých terénŧ v okolí Zlína Získání informací od současných členŧ KHS Zlín formou rozhovorŧ Vytvoření uceleného pohledu na vznik, rozvoj a současnost horolezectví ve Zlíně

22 4 METODIKA

Pro získání informací potřebných k sepsání mé bakalářské práce jsem pouţil několik rŧzných metod a jejich technik. V první fázi jsem shromaţďoval dostupné prameny i literaturu, kterou jsem současně hodnotil, třídil a seřazoval. Následně jsem na základě studia a analýzy získaného historického materiálu všechny informace pomocí syntézy zpracoval do závěrečné ucelené podoby, chronologicky sestavil jejich prŧběh a provedl jejich interpretaci a prezentaci.

Pouţité metody v této bakalářské práci: Metoda historická – spočívá v pojímání historických událostí a osobností v jejich historické individualitě na základě interpretace a kritiky historických pramenŧ. Metoda terénního šetření – spočívá ve sběru dat přímo v terénu. Metoda indukce a dedukce – z konkrétního odvozuji obecné a z obecného konkrétní. Metoda komparativní – patří mezi jednu z nejdŧleţitějších výzkumných cest, která je zaloţena na porovnávání faktŧ či charakterŧ období z větších mnoţství zdrojŧ. Metoda sběru informací formou dotazování – jedná se například rozhovory se svědky historické události. Metoda monografická – zpŧsob analýzy, kdy příslušný objekt se povaţuje za jednotku (celek) a při postupu shromaţďování dat zŧstává zachován celostní jednotný charakter zkoumaného objektu jako celku. Jedná se o přístup ke zkoumanému objektu. Předmětem studia mŧţe být jak jedinec, tak sociální útvar. Účelem metody je zjistit všechny proměnné, které jsou relevantní pro zkoumaný případ. Metoda introspektivní - uplatnění osobních proţitkŧ a dojmŧ autora práce. Sběr primárních dat – jsou to prvotní prameny například kroniky, úřední záznamy, která jsou prvotním zdrojem informací. Sběr sekundárních dat – nejedná se o primární zdroje, ale data jiţ publikovaná, sestavená z rŧzných zdrojŧ.

23 5 HISTORIE KLUBU HORSKÝCH SPORTŦ (KHS) ZLÍN V LETECH 1944 – 1989

5.1 Úvod – Zlín vs. Gottwaldov

Rád bych se krátce zmínil o historii a také o vývoji názvu města Zlín. První stopy středověkého Zlína nalézáme jiţně od dnešního centra, na zalesněném pahorku, kde stál v polovině 13. století nevelký hrad. První písemné zprávy o městečku Zlín pochází z roku 1322. Tehdy bylo sídlem poměrně rozsáhlého feudálního panství a majetkem královny Elišky, vdovy po českém králi Václavu II. Od této doby se městečko postupně rozrŧstalo. Velký vliv na jeho rozvoj mělo zaloţení Baťovy továrny na boty v roce 1894. V roce 1923 byl Tomáš Baťa (1876 – 1932), významný prŧmyslník a zakladatel světového obuvnického koncernu, zvolen zlínským starostou a od roku 1926 docházelo k postupnému budování moderního města. Firma vystavěla obchodní domy, hotel, kino, nemocnici, školní a vědecké budovy, filmové ateliéry a tisíce nových bytŧ. Za války v roce 1944 bylo však město bombardováno a v roce 1945 došlo ke znárodnění Baťových továren. Na příkaz nejvyšších stranických a vládních míst a na počest šéfa KSČ Klementa Gottwalda, tzv. prvního dělnického prezidenta, bylo město Zlín roku 1949 přejmenováno na Gottwaldov. Nové jméno mělo také vymazat vzpomínku na muţe, který Zlín proslavil – Tomáše Baťu, jenţ byl symbolem úspěšného soukromého podnikání. Díky listopadovým událostem v roce 1989, a s tím související změnou politického reţimu, získalo město v roce 1990 zpět své pŧvodní jméno Zlín. V roce 2009 bylo prohlášeno Evropským dědictvím (Nová, 2005). V následujícím textu jsou názvy Zlín a Gottwaldov pouţívány v závislosti na roku, kterého se popisované události týkají.

5.2 Historie zlínského sportu a zaloţení horolezeckého oddílu

Kořeny zlínského organizovaného sportu sahají do konce 19. století, kdy začali zlínští nadšenci díky zákonu z roku 1867 ,,O právě spolčovacím“ zakládat nové spolky. Jako první vznikly v tehdejším řemeslnicko – zemědělském městě s necelými třemi tisíci obyvatel podpŧrný Vojenský veteránský spolek (1875), Sbor dobrovolných hasičŧ (1884) nebo Čtenářský spolek (1886). V roce 1898 byl státními úřady povolen také první sportovně zaměřený vlastenecký spolek Tělocvičná jednota (TJ) Sokol Zlín. Na rozdíl od současných sportovních organizací se soustřeďoval nejen na tělovýchovu, ale také na výchovu svých členŧ k vlastenectví a na rozvoj zlínského kulturního ţivota. Podobné cíle jako TJ Sokol měl i další tělovýchovný spolek Orel, jehoţ členy byli zlínští katolíci, a

24 který se začal formovat v roce 1902. V roce 1910 zaloţila skupina fotbalistŧ Sportovní klub Zlín, jenţ se po první světové válce rozrostl v největší zlínskou sportovní organizaci. Hlavní podíl na to měl Tomáš Baťa, který tento spolek zpočátku pouze sponzoroval, ale v roce 1924 jej přeměnil v klub své firmy, jak dokazuje i jeho název Sportovní klub firmy Baťa Zlín. Cílem Tomáše Bati bylo zajistit svým zaměstnancŧm a učňŧm vhodnou náplň pro jejich volný čas (Činčová, 2011). Počátky horolezeckého oddílu Zlín sahají do období okupace ruku 1939. Tehdy přišlo do Zlína mnoho nových lidí a mezi nimi i takoví, kteří měli rádi přírodu a hory, kde trávili spoustu času a to v létě i v zimě. Ti se brzy našli a společně se scházeli v místním Klubu českých turistŧ (KČT). Tato organizace byla jednou z mála, kterou okupanti nezakázali. Ve volných chvílích chodili společně do bliţšího i vzdálenějšího okolí, v týdnu trénovali v tělocvičně, scházeli se k besedám a v zimě lyţovali. Mezi nimi byli i Jindřich Dobrovolný a Josef Charvát, kteří kromě turistiky váţně pomýšleli na horolezectví. Později k nim přibyli Luboš Šrámek a Alois Trunda. V roce 1944 vytvořili tito nadšenci první organizaci a to horolezecký odbor při zlínském Klubu českých turistŧ. Předsedou se stal J. Dobrovolný, jednatelem J. Charvát a náčelníkem L. Šrámek. Dne 3. září 1944 spoluorganizovali první horolezecký sraz na Skalném v Hostýnských vrších. Horolezecký odbor se postupně rozrŧstal, v roce 1946 měl jiţ dvanáct členŧ a v roce 1948 se počet přechodně zvýšil aţ na padesát členŧ včetně ţen (Dobrovolný, 1964). V dŧsledku politických změn ve státě po únoru 1948 nastala totální změna v organizaci tělovýchovy. Všechny sportovně zaměřené spolky byly sjednoceny v jediné organizaci Sokol Botostroj Zlín, která byla v roce 1949 přejmenována na Sokol Svit Gottwaldov. Na začátku padesátých let došlo k další reorganizaci. Byly zaloţeny Dobrovolné sportovní organizace (DSO) podle jednotlivých výrobních resortŧ závodu Svit. Horolezecký oddíl přešel do DSO Jiskra. K úplnému sjednocení sportovcŧ pak došlo v roce 1958, kdy vznikla jediná Tělovýchovná jednota Gottwaldov (TJG) (Činčová, 2011).

25

Obrázek 3. Náměstí Práce ve Zlíně r. 1935 (Langerová, 2006, 27).

5.3 Čtyřicátá léta 20. století

Počátky lezení byly více neţ amatérské, protoţe neexistovala technika výcviku, vhodná výstroj ani výzbroj. Zlínští milovníci hor hledali v kraji cvičné skály, které zdolávali za pomoci hasičských karabin a skob vlastní výroby (Činčová, 2011). Dne 1. květen roku 1944 se uskutečnilo náhodné, ale pro gottwaldovské horolezce dŧleţité setkání. J. Dobrovolný, J. Charvát, L. Šrámek a A. Trunda byli s větší skupinou turistŧ ve Zděchově na úpatí Javorníkŧ v okrese Vsetín. Odtud se vraceli přes Pulčínské a Čertovy skály, kde se potkali se skupinou horolezcŧ ze Vsetína. Luboš Šrámek mezi nimi poznal svého známého J. Chamrada, který je seznámil s ostatními horolezci, především se Zdeňkem Zábojem, iniciátorem horolezectví v Dluhonicích a Vsetíně. Tehdy byly poloţeny základy dlouholetého kamarádství a spolupráce se vsetínsko - dluhonickými horolezci (Holčák, 1964). O čtrnáct dní později uskutečnili J. Dobrovolný, J. Charvát, L. Šrámek a A. Trunda první společnou cestu na laně na skalách v Břestku. Dne 2. srpna 1944 vykonala dvojice J. Dobrovolný a L. Šrámek první úspěšný prvovýstup na skále Dráteník na Českomoravské vrchovině. V září objevili jako cvičnou skálu Čertŧv kámen u Provodova, kde prvovýstupy slezli J. Dobrovolný, J. Charvát a L. Šrámek. Mezitím přelézali známé cesty na skalách Králky na Lukově, na Pulčínských a Čertových skalách u Lidečka a vykonali první cesty na skalách na Drţkové. V prvním roce činnosti podnikli členové horolezeckého odboru sedmnáct zájezdŧ na cvičné skály a vykonali asi padesát prvovýstupŧ (Dobrovolný, 1964).

26 V létě roku 1945 se uskutečnil první poválečný státní kurz pro horolezecké instruktory ve Vysokých Tatrách. Ale z gottwaldovského oddílu nebyl nikdo pozván prostě proto, ţe se o nich téměř nevědělo. A tak si zorganizovali vlastní zájezd na Popradské pleso. Zúčastnili se ho Z. Záboj, J. Chamrad, S. Šebík a L. Šrámek. Absolvovali zde několik horolezeckých túr, které vyvrcholili výstupem na Ţabího koně (2291 m) východním hřebenem. V červenci roku 1946 podnikl horolezecký oddíl první společný zájezd do Vysokých Tater. Měl poznávací povahu, vedením byl pověřen Luboš Šrámek a zúčastnili se ho A. Daněk, J. Dobrovolný, A. Kubíček, K. Mrkvička, J. Paulus a V. Zachoval. Vykonali zde větší počet výstupŧ středního stupně obtíţnosti a rozmnoţili své znalosti a dovednosti (Dobrovolný, 1964).

Obrázek 4. První zájezd do Vysokých Tater 1945. Na vrcholu Zlobivé od leva Chamrad, Šrámek, Záboj otec, Zdeněk Záboj (Dobrovolný, 1964, 49).

Jedním z hodnotných výkonŧ gottwaldovských horolezcŧ ve čtyřicátých letech byl přechod celého hlavního hřebenu Vysokých Tater, který jako první Čechoslováci zdolali Václav Zachoval a Zdeněk Záboj. Cestu započali 26. července 1948, trvala pět dní a v nich bylo 66,45 hodin čistého lezeckého času. Další významnou akcí byl zimní výstup

27 Červeným ţlebem na Satana (2421 m) ve Vysokých Tatrách. Uskutečnili ho J. Dobrovolný, J. Charvát, L. Šrámek, J. Vaněk a V. Zachoval, Z. Záboj a J. Chamrad v březnu roku 1948. Následně pak trojka L. Šrámek, Z. Záboj a V. Zachoval zdolali jako první v zimně vŧbec Štrbský štít (2389 m) severní stěnou (Dobrovolný, 1964). V této době se na horolezectví pohlíţelo jako na sport, který je nevhodný pro ţeny. Během let se však tento názor postupně změnil a ţeny se staly plnohodnotnou součástí oddílu. Dokázaly, ţe umí být stejně vytrvalé, houţevnaté a cílevědomé jako muţi. První výkonné horolezkyně přišli do oddílu v roce 1947. Byly to sestry Jitka a Blaţena Mizerovy a po nich následovaly další, např. Hana Hlaváčová-Šimonová či Milena Léskovjanová- Wolfová. Jednou s nejúspěšnějších pak byla Dana Hančíková. Od roku 1948 se ţeny zúčastnily všech oddílových podnikŧ a jejich úspěchy byly podobné jako u muţŧ (Holčák, 1964).

5.4 Padesátá léta 20. století

V padesátých letech trénovali členové horolezeckého oddílu na skalách Králky na Lukově, na Drţkové, na Čertových kamenech u Lidečka, na skálách u Břestku a na Lačnovských, Osvětimanských či Súlovských skálách. Další činnost oddílu se soustředila na velehory, především na Vysoké Tatry. Dne 22. srpna 1950 zdolala dvojice Václav Zachoval a František Plšek západní stěnu Lomnického štítu středem, tzv. Hokejkou. O tuto přímou cestu se před nimi pokoušelo několik národŧ – Poláci, Maďaři i Němci avšak neúspěšně. Toto místo se však pro Václava Zachovala stalo osudným. O dva roky později 20. dubna 1952 zahynul v kamenné lavině při nástupu na první zimní prŧstup Hokejkou (Holčák, 1985). Jako první Čechoslováci zdolali gottwaldovští horolezci také hřeben Západních Tater v zimě. Akce se zúčastnilo dvanáct horolezcŧ: Jindřich Dobrovolný, Stanislav Kadlec, Josef Krhút, František Maloň a Miroslav Trávníček z horolezeckého oddílu Gottwaldov. Ostatní členové výpravy byli ze Spartaku Vsetín a z Tatranu Bystřice pod Hostýnem. Samotný výstup začal 25. března 1956. Za stálého sněţení postupovalo dvanáct odváţlivcŧ Tichou dolinou k Laliovému sedlu (1947 m). Ve větrném a mrazivém počasí zdolali hřeben za sedm dní. Dne 31. března vystoupili na poslední vrchol hřebenu Sivý vrch (1805 m) (Dobrovolný, 1964). V létě roku 1958 zorganizovala horolezecká sekce ČSTV třídenní zájezd do sovětského Kavkazu, kterého se z gottwaldovských horolezcŧ zúčastnili J. Dobrovolný,

28 J. Paulus a F. Kohoutek. Na základnu sovětských horolezcŧ Belala – Kaja v západní oblasti Kavkazu skupina dorazila 22. srpna. Dne 24. srpna vykonali cvičnou túru na ledovci Alibek a následující den první výstup a to na vrchol Sunachet ve výšce 3600 metrŧ. Dne 26. srpna zdolali štít Sulachat vysoký 3400 metrŧ a pak následovala dvoudenní túra na 3750 metrŧ vysoký Sufrudţu. Dále měli horolezci v plánu vystoupit na nejvyšší vrchol Kavkazu Elbrus vysoký 5642 metrŧ. Dne 31. srpna dosáhli sedla Choťju-tau a následně chaty Prijut odinadsati ve výšce 4300 metrŧ. Kvŧli špatnému počasí byl ale výstup na Elbrus posunut aţ na 2 .září. Toho dne horolezci dosáhli výšky 5300 metrŧ a od vrcholu je dělilo pouhých 300 metrŧ. Protoţe se však počasí opět velmi zhoršilo, rozhodli se vrátit zpět. Přesto byli se svými výkony spokojeni a 3. září vyrazili na cestu domŧ (Dobrovolný, 1964).

5.5 Šedesátá léta 20. století

Šedesátá léta jsou poznamenána chudším archívem oddílu, přesto se však zachovaly zprávy o několika významných akcích ve Vysokých Tatrách i zahraničních velehorách. Bohuţel, toto období začíná neradostně tragickou smrtí gottwaldovského horolezce Milana Medřence, který byl v červenci roku 1961 smrtelně zraněn při výstupu východní stěnou Malé Končisté. K hodnotným výkonŧm počátku šedesátých let v zahraničí se řadí výstup člena oddílu Františka Janase na Fudţijamu s výškou 3772 metrŧ. Podnikl ho se dvěma japonskými přáteli, členy turistického oddílu Numatzu, 16.srpna 1963 při svém sluţebním pobytu v Japonsku (Dobrovolný, 1964). V zimní sezóně roku 1965 překonali L. Diviš a J. Kounický hřeben Bašt ve Vysokých Tatrách a to ve dnech 18.-19. dubna. Ve dnech 17.- 23. července byl realizován oddílový zájezd do Vysokých Tater do Bielovodské doliny, kde se uskutečnila řada méně náročných túr. Mezi významné výstupy v roce 1966 patří dosaţení několika vrcholŧ rakouských Alp – Sonnblicku (3106 m), Fusekarkopfu (3333 m) a nejvyšší hory Rakouska Gross Glockneru (3798 m) skupinou M. Hrobařová, V. Kličník, F. Maloň a J. Vaněk. Další skupina L. Diviš a J. Šorm vystoupili na nejvyšší vrchol Julských Alp Triglav (2864 m). Jako host pŧsobil v gottwaldovském oddílu Ivan Tichý, který v létě 1966 prostoupil jako člen širšího reprezentačního celku, severní stěnu Matterhornu (4478 m) (Holčák, 1985). V zimní sezóně roku 1967 uskutečnili nejhodnotnější tuzemský výstup L. Diviš a F. Zachodil na Ţeruchovu veţu (2080 m) ve Vysokých Tatrách. Také ţeny z gottwaldovského oddílu dosahovaly mnoha úspěchŧ. Marie Hrobařová navštívila

29 Rakouské Alpy, kde vystoupila na řadu vrcholŧ, z nichţ byly tři třítisícovky – Langkogel (3032 m), Krozenberg (3023 m) a Gamzmutter (3390 m). Letní sezóna byla poznamenána smrtelným pádem horolezce Vojtěcha Klímy, který se v červenci zřítil ve východní stěně Hranaté věţe při přechodu hřebene Vysokých Tater (Holčák, 1985). Rok 1968 byl ve znamení zdolávání zahraničních velehor. Dvojice A. Janík a J. Jankŧ pokořili Mont Blanc (4810 m), L. Diviš a M. Holčák zdolali Matterhorn (4478 m), M. Hrobařová vystoupila na Dachstein (2995 m). V Bulharsku v pohoří Rila a Pirin pŧsobil J. Jurák, který dosáhl obou hlavních vrcholŧ Musalu (2925 m) a Vichrenu (2915 m). Členka gottwaldovského oddílu E. Coufalová se zúčastnila tříměsíční expedice ţilinských horolezcŧ do Pamíru, kde vystoupila na vrchol Granik (5300m). Nezanedbatelnou akcí byl také oddílový zájezd do Alp, který se uskutečnil v létě roku 1969 a jehoţ se zúčastnilo 14 členŧ oddílu. Podařilo se zdolat přes 10 vrcholŧ a to ve třech oblastech: Dolomit, Mont Blancu a Walliských Alp. Mezi vynikající výkony v roce 1969 se řadí prvovýstupy Zbyňka Čepely při pobytu ve Vysokých Tatrách: Lomnický štít (JZ stěna, cesta přes plotnu, klas. V+A1), Kozí štít (JZ stěna, koutem v plotnách, klas. V A1) a Čierna veţička (J stěna, vpravo od Motykova komínu, klas. V A2) (Holčák, 1985).

Obrázek 5. Mont Blanc (4807m) v r. 1969 zdolán 11 členy oddílu (Holčák, 1985, 16).

30 5.6 Sedmdesátá léta 20. století

Rok 1970 je poznamenán tragickou smrtí československé horolezecké expedice do Peru, kde při zemětřesení zahynulo všech jejích 14 členŧ. V srpnu zemřel také mladý gottwaldovská horolezec Vladimír Zapletal při výcvikové neděli na Lukově. Přesto se v tomto roce uskutečnilo několik významných výstupŧ. Zaslouţil se o ně člen oddílu Zbyněk Čepela, který v září absolvoval čtyři provovýstupy ve Vysokých Tatrách: Kozí štít (2116 m, klas. V A1), Jahňačí štít (2230 m, klas. V+A1), Kolová veţička (2350 m, klas. V+A1) a Východná Ţeruchova veţa (2080 m, klas. V A1). Významnou akcí byl celostátní sraz horolezcŧ na Pálavě, jehoţ se zúčastnilo 45 členŧ. V červenci roku 1971 se stala další tragická nehoda. Při prŧstupu Lapinského komínu na Galerii Ganku ve Vysokých Tatrách zahynul pod kamennou lavinou horolezec Jiří Papeţík (Holčák, 1985). Léta 1971-72 jsou poznamenána generačními problémy v oddíle, které se projevovaly jiţ delší čas. Přesto se oddíl mŧţe pochlubit řadou kvalitních výkonŧ i náročnějších akcí. Členové oddílu se zúčastnili pobytu v bulharském pohoří Rila a Pirin a také ve Vysokých i Západních Tatrách. Asi nejvýznamnější akcí byl výstup na východní vrchol Elbrusu (5633 m), jenţ uskutečnili L. Fejtek a M. Holčák v srpnu 1972 (Činčová, 2011). Rok 1973 je charakterizován především přílivem mladých členŧ a vzestupem sportovní výkonnosti jak na cvičných skalách, tak i ve Vysokých Tatrách. Byla uskutečněna řada zajímavých akcí: zimní přechod hřebene Javorníkŧ spojený se stanováním, zimní stanování na vrcholu Kriváně, přechod hřebene Západních Tater od Sivého vrchu na Popradské pleso či přechod Belanských Tater. Z lezeckých výkonŧ byly hodnotné zejména výstupy Zbyňka Čepeli, které absolvoval spolu se svými horolezeckými kolegy ve Vysokých Tatrách: Malý Keţmarský štít (prvovýstup, klas.V+A3, Novák, Pochylý), Keţmarský štít (klas. VI A4, R.Velísek), Volova veţa (klas. V+A2, R. a E. Velískovi, Holčák, Lukáš), Galerie Ganku (klas. V, Diviš, Holčák). Dalšími úspěchy byly zahraniční výstupy v italských Dolomitech a Julských Alpách, které realizovali M. Holčák a Sovinský (Cima Picolisima, Monte Peterno, Triglav). V tomto roce se členka oddílu Marie Hrobařová zúčastnila setkání světových horolezkyň ve švýcarských Alpách (Holčák, 1985). V roce 1974 bylo zaloţeno oddílové juniorské druţstvo. Jeho vedením byl pověřen M. Holčák. Členové oddílu se v tomto roce zaslouţili o většinu hodnotnějších výstupŧ jak ve Vysokých Tatrách (Galerie Ganku, Volova veţa), tak na pískovcových skalách

31 v Adršpachu (Gilotina, Štěpánská koruna), Teplicích (Skalní koruna) a Hruboskalsku (Daliborka, Dračí věţ, Taktovka) (Holčák, 1985). Mezi hodnotné oddílové výkony roku 1975 patří především výstupy ve Vysokých Tatrách. V zimě to byl výstup na Malý Keţmarský štít severní stěnou (klas. VI-), který uskutečnili R. Velísek a M. Holčák. V létě pak M. Holčák a O. Seifer přelezli Ţlutou stěnu Cagašíkovou cestou (klas. V A2), M. Holčák a Šild překonali Malý Ošarpanec Puškášovou cestou (klas. V A1), V. Kuchař a Procházka vystoupili na Volovu veţu Štaflovkou (klas. V) a Galerii Ganku Puškášovou cestou (klas. V) a V. Holčák, L. Diviš a L. Mikulec zdolali Lomnický štít západní stěnou (klas. V). Dále byly uskutečněny některé zajímavé přechody – dvoudenní skupinové přechody Západních Tater, Nízkých Tater a Malé Fatry. Podobné výstupy ve Vysokých Tatrách se uskutečnili i následující rok. Mezi lezci, kteří je absolvovali patří E. Velísek, O. Seifer, M. Holčák, Z. Hlobil, Kuchař, Mikulec. Přelezli Keţmarský štít (klas. VI A2), Prostredný hrot (klas.V+A2), Jastrabiu veţu (klas. V+A1), Ţlutou stěnu (klas. V+A2) nebo Lomnický štít (klas. V-VI). V srpnu se M. Holčák účastnil akce na Kavkazu, kde vystoupil na vrchol Ulpata (4646 m) v oblasti Cej a na vrchol Dţimara (4780 m) v oblasti Kazbeku. V srpnu roku 1977 zavítali R. Velísek, M. Holčák a Těšitel do francouzských Alp, kde vystoupili na Dent du Géant (4013 m), Tour Ronde (3792 m), Punta Allobroggia (3177 m) a Mont Blanc (4810m). K oddílovým výstupŧm tohoto roku se řadí Ţlutá stěna (cestou Korosadowicz, klas. V, Klinkovská, Kulhavý) a Lomnický štít (Černý pilíř, klas. V+A3, R. Velísek, E. Velísek) (Holčák, 1985). V roce 1978 absolvovali členové HO TJG řadu zimních i letních akcí ve Vysokých Tatrách. V lednu uskutečnili Ivan Janas a Čestmír Hofhanzl zimní lyţařský přechod hlavního hřebene Nízkých Tater. V. Holčák a R. Velísek zdolali Zadnou Baštu (2379 m) cestou Gálfyho pilířem (klas. V) a horu Ostrva (1984 m) Dieškovou cestou (klas. V+A3). V únoru na Ostrvu vystoupili také P. Slováček a Z. Hlobil. V tomtéţ měsíci se uskutečnilo soustředění českého juniorského druţstva, kterého se zúčastnil R. Velísek a proběhl i oddílový výkonnostní zájezd do Vysokých Tatrách. Absolvovalo se ho osm členŧ oddílu, kteří přelezli např. Keţmarský štít, Černý štít, Kolový štít, Kozí štít nebo Jahňačí štít. V létě a na podzim bylo realizováno několik víkendových výkonnostní zájezdŧ do Vysokých Tater, kde účastníci zdolali např. Keţmarský štít, Jastrabiu veţu, Galerii Ganku, Malou Dračí hlavu, Malý Ošarpanec, Vysokou, Ostrvu, Malou Dračí hlavu, Baranie rohy, Pyšný štít, Velickou stěnu, Kvetnicovou veţu, Granátovou stěnu nebo Dvojitou veţu. K větším domácím akcím tohoto roku se řadí přechod hlavního hřebene slovenských

32 Beskyd uskutečněný I. Janasem a Č. Holčákem. V měsíci dubnu absolvovala řada členŧ oddílu cvičné lezení na Lukově, na Pulčínských skalách a Čertových kamenech pod vedením I. Janase a R. Velíska a v květenu proběhl oddílový zájezd na pískovce Českého ráje (Houšť, 1988). Významnou letní zahraniční akcí byl dvoutýdenní zájezd do francouzských Alp do Chamonix, kde M. Holčák a R. Velísek absolvovali tyto hodnotné výstupy: Grande Jorasses (4208 m, klas. V, led 60°), Les Courtes (3856 m, led 70°) a Aiguille Du Midi (3842 m, klas. V A1) (Holčák, 1985). Zimní sezónu roku 1979 zahájili J. Houšť, R. Velísek a E. Velísek přejezdem vsackého hřebene na běţkách. V únoru proběhli čtyři víkendy ve Vysokých Tatrách. Základny byli ve Velické dolině, na Popradském plese, v dolině Zeleného plesa a na Sliezském domě. Během pobytŧ byly uskutečněny tyto hodnotné zimní výstupy: Zadná Bašta (klas. IV, R. Velísek, Těšitel), Ostrva (klas. IV+, Hlobil, Holčák, Seifer, R.Velísek, Houšť), Velická stěna (klas. IV-V, Hlobil, Holčák, Seifer, E. Velísek ) a Opálová veţa (klas. VI, Hlobil, Holčák, Kirchner, E. Velísek, Pečeňa). V březnu se na Lukově a Drţkové konalo cvičné lezení a také výcvikový víkend pro nováčky, který absolvovalo přes 25 lezcŧ. Další jarní cvičná lezení probíhala v dubnu a to na skalách na Budačině, na Pulčínských skalách a Adršpašsko-teplických skalách. V tomtéţ měsíci proběhl i víkend ve Vysokých Tatrách s ubytováním na Bilíkově chatě u Starého Smokovce. Vedoucím akce byl L. Diviš, dalších účastníkŧ bylo asi deset. Byly přelezeny Hranatá veţa, Strelecká veţa, Javorový štít, Slavkovský štít, Lomnický štít či Ţlutá veţa (Houšť, 1988). V dubnu a květnu navštívili členové oddílu NPR Manínská tiesňava nedaleko Pováţské Bystrice v pohoří Stráţovské vrchy, kde se nachází mnoho cvičných horolezeckých stěn. Přelezli např. Sluneční stěny, Střechu Slovenska či Gotické okno. Prvovýstup na Kostelecký dóm tzv. cestou moravských pánŧ uskutečnili Z. Hlobil, O. Seifer a R. Velísek. V květenu se také velmi vydařil čtyřdenní oddílový zájezd do Adršpašských skal, kterého se zúčastnilo asi 30 členŧ. Mezi významnější výstupy patří skály Tyroláci, Zámecké schody, Čarovná stěna, Gilotina a Štěpánská koruna. V následujícím měsíci se uskutečnily tři lezecké víkendy ve Vysokých Tatrách. K hodnotným výstupŧm během těchto akcí patří zdolání Lomnického štítu západní stěnou (klas. VI A2, J. Houšť, R. Velísek) a Keţmarského štítu jiţní stěnou (klas. VI A4, Z. Hlobil, O. Seifer). V červenci se konal třítýdenní zájezd do Julských Alp, jehoţ se zúčastnili I. Janas, O. Seifer, E. Velísek, Z. Hlobil, Pečeňa, P. Kolář, E. Vitásková a Dědič.

33 Lezlo se např. v dolině Vrata, severní stěna Triglavu Čopovým pilířem (klas. V-VI, Hlobil, Seifer) a v dolině Planica, kde se lezlo hlavně ve stěně Šite (klas. VI, Hlobil, Seifer) a Jalovec (klas. V-VI, Kolář, E. Velísek). Rovněţ bylo zdolána Kotova špica (2380 m) Kaltenbergerovým komínem (klas. IV, Kolář, E. Velísek) (Houšť, 1988). Na přelomu července a srpna strávilo několik členŧ oddílu dva týdny ve francouzském Chamonix, kde si J. Houšť a R. Velísek připsali oddílové výstupy roku: Petit Dru (3754 m, klas. VI A2) a Aiguille Blaitiere (3522 m, klas. VI A2) (Holčák, 1985). Na podzim proběhlo několik cvičných víkendŧ na skálách pod Barborkou, na Rabštejně i na Drţkové. V listopadu se uskutečnil víkend na chatě a na skalách na Lukově. Proběhlo zde závěrečné hodnocení 12 nováčkŧ po pŧlročním výcviku. Skládalo se z teoretického testu, praktického lezení a prusíkování. Všichni nováčci tímto úspěšně zakončili letní část svého výcviku (Houšť, 1988).

5.7 Osmdesáta léta 20. století

V zimní sezóně roku 1980 se uskutečnilo poměrně velké mnoţství akcí zejména v Tatrách. V lednu to byly výstupy v oblasti hlavního hřebene Západních Tater a to výstup východním hřebenem na vrchol Plačlivé (2125 m), výstup ze Ţiarského sedla severovýchodním hřebenem na vrchol Smreku (2072 m) a vrchol Baranec (2184 m) (Diviš, Jankŧ, Davidov, Zachodil). Dále proběhl víkend na Brnčalově chtatě, kdy R. Velísek, J. Houšť, O. Seifer a T. Smékal přelezli Ušatou veţu (klas. VI A3), Stredohrot (klas. V+A2) a Zadnou Baštu (klas. VI A1). Tentýţ měsíc se konal i dvoutýdenní zájezd HO TJG taktéţ na Brnčalovu chatu, kterého se zúčastnilo asi 15 členŧ oddílu. V prŧběhu zájezdu byly uskutečněny dvě metodické akce a to demonstrace nácviku jištění na sněhu a kolektivní výstup strmými trávami, s přechodem ledopádu a překonáním sněhových polí rŧzného sklonu, včetně sestupu sněhovým ţlabem. Celkem byly uskutečněny dva hřebenové přechody a 25 výstupŧ např. na Malý Keţmarský štít (K 1960, klas. VI), Východnou Ţeruchovu veţu (Čepelova cesta, klas. V A1) , Kopiniakŧv hrb (cesta Duba-Hazucha, klas. VI-), Jahňačí štít (cesta pravým pilířem, klas. V+A1), Kolový štít (klas. IV), Kozí štít (klas. III) a Černý štít (klas. V) (Houšť, 1988). První únorový víkend absolvovali J. Jurák a M. Rieger dobrodruţný přejezd hlavního hřebene Jeseníkŧ na běţkách. Výchozím bodem byla Ramzová odkud vyjeli lanovkou na Černavu. Dále pokračovali přes Šerák, Keprník, Karlovu studánku a Červenohorské sedlo na Praděd, kde je zastihla vichřice. Sestoupili na Ovčárnu, poté na Barborku a zde také

34 přenocovali. Druhý den vyrazili do Karlovy studánky a odtud autobusem do Malé Morávky a do Gottwaldova. V březnu a dubnu proběhla tradiční cvičná lezení na skalách na Lukově, u Helfštýna, na Čertových kamnech a také na vápencových skalách ve slovenském Vršatci. V dubnu proběhl týdenní oddílový zájezd do Vysokých Tater s ubytováním na chatě Kapitána Morávku na Popradském plese. Vedením byl pověřen F. Zachodil a dalších účastníkŧ bylo asi dvacet. Akce byla velmi pozitivně hodnocena jak z hlediska počasí, tak i výkonŧ. Byly přelezeny např. Zlomisková veţa, Koprový štít, Dračí hlava, Volia veţa, Dračí štít a Vysoká. Další oddílový zájezd se konal v květenu do Prachovských skal s ubytováním v Sedmihorkách. Absolvovalo ho přes 40 členŧ a lezcŧm se podařilo překonat např. Obelisk, Dráţďanskou věţ, Prachovskou jehlu nebo Kapelníka. Dalších několik úspěšných víkendŧ ve Vysokých Tatrách se uskutečnilo v červnu a červenci (Houšť, 1988). Významnější zahraniční akcí byl zájezd reprezentačního druţstva do Bergelu v italských Alpách. Z gottwaldovských lezcŧ se ho zúčastnili O. Seifer a R. Velísek. Mezi jejich nejhodnotnější výstupy patří Cima di Castelo (3392 m, prvovýstup, klas. VI+A3), Punta Allievi (3176 m, klas. V+A2) a Pizzo Badile (3308 m, první čs. prŧstup, klas. VI+A3e) (Holčák, 1985).

Obrázek 6. Jiţní stěna Cima di Castelo (3392m) (Holčák, 1985, 32).

35 Během podzimu a začátkem zimy absolvovali členové oddílu několik výkonnostních lezeckých víkendŧ ve Vysokých Tatrách a také cvičná lezení na skalách na Drţkové, na Lukově, na Čertových a Pulčínských skalách u Lidečka (Houšť, 1988). První dva měsíce roku 1981 byly ve znamení hřebenových přechodŧ na běţkách. Členové oddílu absolvovali dvoudenní přechod jesenického hřebene z Ramzové na Ovčárnu v délce asi 60 kilometrŧ, dále túru v Hostýnských vrších a to z Trojáku na Lukov, pak přechod ze Zázrivé přes sedlo Medzirozsutce do Štefanové na Malé Fatře a poté trasu v Bílých Karpatech ze Sidonie přes Vlárský prŧsmyk, která byla zakončena lezením na vápencových skalách na Vršatci. V únoru horolezci uskutečnili běţkařské přechody hřebenŧ vsetínských Beskyd, Javorníkŧ a Velké Fatry. Během březnových víkendŧ se třem rŧzným skupinkám gottwaldovských horolezcŧ podařilo přejít hřeben Západních Tater - Roháčŧ. V dubnu se ve Vysokých Tatrách konal oddílový zájezd horolezcŧ s ubytováním na Sliezkém domě. Akce se zúčastnilo 16 horolezcŧ, vedoucím byl F.Zachodil. Lezlo se v oblasti Velické, Batizovské a Slavkovské doliny, kde byla uskutečněna řada hodnotných výstupŧ: Východná Vysoká (2429 m), Bradavica (2476 m), Východná Slavkovská veţa (2354 m), Popradský Ladový štít (2390 m), Gerlachovský štít (2655 m), Dvojitá veţa (2311 m), Kvetnicová veţa (2433 m), Velický štít (2319 m), Opálová stěna a Granátové lávky. Další dubnový zájezd, kterého se zúčastnilo 18 členŧ oddílu, zamířil do Českého ráje. Vedením byl pověřen L. Mikulec a lezlo se zejména v Prachovských skálách a na Hruboskalsku (Houšť, 1988). Po neúspěšných květnových víkendech ve Vysokých Tatrách, kdy lezcŧm nepřálo počasí, se v červu podařilo F. Zemčíkovi, O. Seiferovi, R. Velískovi, R. Pečeňovi, Z. Hlobilovi, J. Hanouskovi, Z. Mikulkovi, V. Tichavskému, E. Vitáskové, I. Jandíkové, D. Jánské a M. Doubravové zdolat Lomnický štít, Keţmarský štít a Lomnickou kopu. V červnu se konala výcviková neděle HO TJG na skalách pod Barborkou. Vedoucím akce byl F. Zachodil a absolvovalo ji 17 lezcŧ. Následující měsíc proběhl další výcvik na Čertových skalách, kterého se zúčastnilo 13 členŧ oddílu. V červenci se konal tradiční letní oddílový zájezd do Vysokých Tater do Bielovodské doliny. Sešlo se při něm 13 členŧ oddílu, kteří absolvovali celkem 19 výstupŧ např. na Galerii Ganku, Kačacího mnicha, Hrubou veţu či Velický štít. Na podzim proběhlo několik výkonnostních lezeckých víkendŧ ve Vysokých Tatrách, kdy se podařilo přelézt např. Ţlutou stěnu, Stredohrot, Ošarpance, Lomický i Gerlachovský štít a dále se uskutečnil čtyřdenní zájezd do Adršpašsko-teplických skal, kde se sešlo 17 členŧ oddílu a podařilo se zdolat tyto skály: Lední medvěd, Starosta, Milenci, Chrámová stěna, Perníkářka a Skalní koruna. Na

36 přelomu roku byl realizován týdenní oddílový zájezd do Vysokých Tater, kterého se zúčastnilo 16 lezcŧ a byly přelezeny ledopády Ostrvy, Tupá a Zadná Bašta (Houšť, 1984). Za nejlepší výstup roku 1981 v kategorii ledovcových velehor do 6000 m vyhlásila Trenérská rada výboru horolezeckého svazu ÚV ČSTV prvovýstup severním pilířem Point Marguerite v stěně Grandes Jorasses (4208 m, klas. V+A0) v Savojských Alpách. Výstup provedli R. Velísek a O. Seifer ve dnech 13. – 15.srpna 1981 (Holčák, 1985). Roky 1982 a 1983 byly z hlediska sportovní činnosti jedny z nejúspěšnějších v historii oddílu. V lednu a únoru roku 1982 proběhlo několik zimních lezeckých víkendŧ ve Vysokých Tatrách. Podařilo se přelézt např. Galerii Ganku (klas. IV+A2, Seifer, Holčák), Zadnou Baštu (klas. V A2, Seifer), Malý Keţmarský štít (klas. VI-, Káňa) a Ríglové sedlo cestou Komínem návratŧ (klas. V, led 75°, Seifer, R. a E. Velískovi). Horolezci uskutečnili také typické zimní túry ve sněhu a ledu. Kvalitní lezení si uţilo přes dvacet účastníkŧ březnového cvičného lezení na skalách Králky na Lukově. Větší jarní akcí byl dubnový týdenní oddílový zájezd do Vysokých Tater. Šestnáctičlenná skupina byla ubytována na chatě Kapitána Morávku na Popradském plese, vedením byl pověřen F. Zachodil. Horolezci absolvovali přes 25 výstupŧ převáţně v Mengusovské dolině a to na Ostrvu, Malé kopky, Zlomiskovou veţu, Dračiu hlavu, Vyšné Ţabí pleso, Koprovský štít, Rysy, Satana, Volovu veţu a další vrcholy. V květnu proběhla cvičná lezení na domácích Čertových skalách u Lidečka, na Helfštýně a v Adršpašsko-teplických skalách. Také během letních prázdnin bylo realizováno několik výkonnostních víkendŧ ve Vysokých Tatrách (Houšť, 1988). Oddílovým úspěchem roku 1982 byl červnový prvovýstup bratrŧ Holčákových na Malý Ganek jihozápadní stěnou Koutová (klas. V-) při pobytu ve Skalnaté dolině ve Vysokých Tatrách. Následně pak absolvovali výkonnostní lezení na Volovu veţu, Lomnický a Keţmarský štít. Během červnu a července se uskutečnilo několik dalších víkendŧ ve Vysokých Tatrách, které vţdy organizovali menší skupinky horolezcŧ. První týden v srpnu se opět konal oddílový zájezd do Bielovodské doliny ve Vysokých Tatrách. Zúčastnilo se ho asi 10 členŧ oddílu a bylo uskutečněno přes 25 výstupŧ např. Rumanŧv štít (klas. V+A2, Mikulec, Tichavský), Malý Mlynár (klas. VI, Zemčík, Koţík), Galerie Ganku (klas. V+A2, Houšť, Káňa), Rysy (klas. VI-A1, Houšť) nebo Lomnický štít (klas. V+, Kolář, Končák) (Holčák a spol., 1985). Na podzim byly realizovány akce zaměřené na metodický výcvik nováčkŧ a to na Pulčinských skalách, Čertových skalách i ve Vysokých Tatrách. Lezecky úspěšný rok 1982 byl zakončen výkonnostní akcí ve Vysokých Tatrách, která se uskutečnila ve dnech 25. – 28. prosince (Houšť, 1988).

37 Do oddílových výstupŧ roku 1982 v zahraničních neledovcových velehorách do 6000 metrŧ se řadí Bodchana (5304 m) – západní stěna Velký kout ve Fanských horách (prvovýstup, klas.VI-A1, R. Velísek, Koller), Eiger (3970 m) – severní stěna Severní zářez v Bernských Alpách (první čs. prŧstup, klas. VII A2, O. Seifer, J. Novák, Šilhán) a Petit Dru (3730 m) – severní stěna Grandkuloár direkt (první zimní prŧstup, klas. VI, R. Velísek, J. Rakoncaj). K dalším úspěšným výstupŧm v zahraničních velehorách patří např. Mont Blanc du Tacul (4248 m, první čs. prŧstup, led 80°) a Les Droites (4000 m, klas. V A1, led 65°) v Savojských Alpách (R. Velísek, O. Seifer), Steinbeisserweg (klas. VI) a Herrenpartie (klas. V) ve švýcarských Alpách (O. Seifer, Lukavský) nebo Diamar (klas. 4B) či Jagnob (klas. VI A2) ve Fanských horách (Velísek, Koller, Rakoncaj) (Holčák, 1985). Činnost oddílu v roce 1983 byla opět bohatá, i kdyţ sportovních úspěchŧ bylo méně neţ v předchozím roce. V lednu, únoru i březnu proběhla řada víkendových akcí ve Vysokých Tatrách. Často však horolezcŧm nepřálo počasí a tak bylo uskutečněno jen pár hodnotnějších zimních výstupŧ např. Vyšné Baštové sedlo (klas. V, R.Velísek, Mikulec, Vaculík), Galerie Ganku Puškášovým pilířem (klas. V, E. Velísek, Macek) a Zadná Bašta Gálfyho pilířem (klas. V, V. Brázda, Čupr) (Holčák, 1985). V dubnu proběhla úspěšná metodická neděle na Lukově zaměřená na výcvik nováčkŧ v chytání pádŧ a prusíkování. Akce se zúčastnilo 13 nováčkŧ. Další cvičná lezení byla realizována na Čertových skalách, na Drţkové, na skalách pod Barborkou a na Prachovských skalách. Velmi vydařený byl také červnový lezecký víkend v Prachovských skalách. Bohuţel ho absolvovali jen čtyři členové oddílu (M. Holčák, R. Holčák, S. Havlíček, R. Hančík), kteří si pochvalovali krásné počasí a kvalitní lezení - Prachovská jehla, Rektorka, Krákorka, Krkavci, Vyhlídková věţ (Kronika 1978-1984). Během prázdnin skupinky horolezcŧ pravidelně trávily víkendy ve Vysokých Tatrách. K hodnotným výstupŧm tohoto období patří Keţmarský štít (klas. V+A1, R. a M. Holčákovi, Hnačík, Nesrsta), Mlynárik (klas. VI, R. Holčák, Buřil), Bielovodská veţa (klas. VI A2, Houšť, Zemčík), Ţlutá stěna (klas. V+A2, R. Holčák, Mikulčík), Malý Keţmarský štít (klas. V+A2, Koryčan, Habrovanský, Tichavský, Janas, R. Velísek), Vyšná Barania stráţnica (klas. VI A4, R. Velísek, Janas, Tichavský) a Lomnický štít (klas. V+A1, R. Velísek, Jelínková, Houšť, Švábová, R. Velísek) (Holčák, 1985). K oddílovým výstupŧm roku 1983 v zahraničních neledovcových velehorách do 6000 metrŧ se řadí Pik Aristova – severní stěna cesta Pototaeva (výstup roku, klas. 5B, R.

38 Velísek, O. Seifer), Nakra Tau (klas. 5A, led 75°, O. Seifer) a Elbrus (5642 m, klas. 2A, oddílový výškový rekord R.Velísek) na Kavkaze (Holčák, 1985). První tři měsíce roku 1984 horolezci navštěvovali zejména Vysoké Tatry, kde prováděli zimní výstupy. Často jim však nepřálo počasí a také hrozilo lavinové nebezpečí. K hodnotným výstupŧm tohoto období patří Zadná Bašta (klas. V, Houšť, Lenart, Šnajdar, Svitko), Vyšné Baštové sedlo (klas. V, Macek, Jaroš) a Malý Keţmarský štít (klas. VI-, Mlýnek, Kabelíková, R. Holčák, Seifer, Koţík, Šnajdar). Náročnými, ale pozitivně hodnocenými akcemi, byly také dva zimní hřebenové přejezdy na běţkách na Malé Fatře a v Nízkých Tatrách. V jarních měsících proběhla pravidelná cvičná lezení na Lukově, na Drţkové a na Čertových skalách u Lidečka (Houšť, 1988).

Obrázek 7. Čertovy skály, J. Houšť při osazování kruhu (Holčák, 1985, 22).

Lezecký významnou akcí byl dubnový pobyt osmnácti členŧ oddílu v západní části NP Bavorský les v bývalé NDR. Zde se lezlo na pískovcích v oblasti Falkenstein a Affenstein. V květnu byla realizována úspěšná oddílová výkonnostní akce v Adršpašsko- teplických skalách. Dvacet lezcŧ včetně nováčkŧ podalo výborné výkony pod vedením M. Holčáka. Byly zdolány např. Větrná, Vinetou, Karbaník, Starosta, Král, Čarodějka, Kříţová, Eskymák či Milenci. Menší, ale kvalitní akcí byl červnový pobyt čtyřčlenné skupinky lezcŧ v Děčínských stěnách. Členové gottwaldovského oddílu Macek, Macková,

39 Hynčica a Hynčicová přelezli v oblasti Tiských stěn např. Kurtovy věţe, Severní cestu nebo Rozporový komín (Houšť, 1988). Na přelomu červenu a července se aktivní člen oddílu Oldřich Seifer zúčastnil zahraniční akce, kterou organizoval HO Lokomotiva Bratislava a to na pozvání jugoslávských horolezcŧ. Pobývalo se v krasovém říčním kaňonu národního parku Paklenica. Ten se nachází nad městem Starigrad v severní Dalmácii, v jiţní části pohoří Velebit. O. Seifer zde absolvoval celkem 9 náročných výstupŧ např. Velebit´s club route (klas. VI+), Peters´ variant (klas. VI+) nebo Edge for little hammer (klas. VII). Podobně se O. Seifer připojil k srpnového zájezdu ÚV ČSTV, který byl pořádán horolezeckým oddílem Horal Brno do Verdonu ve Francii. Zde se lezlo na vápencových skalách a O. Seifer uskutečnil celkem 15 výstupŧ obtíţnosti 5. aţ 6.c francouzské klasifikace, z nichţ nejhodnotnější jsou Le Dingomaniague, l´Ange en Decomposition a Frieme chatimeau (Holčák, 1985). Také ostatní aktivní členové oddílu absolvovali během letních měsícŧ náročné výstupy ve Vysokých Tatrách např. Keţmarský štít (Kriššákova cesta, klas. VI, Houšť, Macek, Kubík, Kolář), Galerie Ganku (Hauschkeho cesta, klas. VI, Houšť, Vozdek), Bielovodská stěna (cesta Gajewsi-Probulski, klas. V+A1, Houšť, Koţík, Tichavský) nebo Mačacia veţa (prvovýstup, klas. V+, Šnajdar, Přikryl). Mezi nejhodnotnější zahraniční výstupy roku 1984 patří, kromě výše zmíněných výkonŧ O. Seifera, také výstupy na Mt. Blanc du Tacul (4248 m – Gervasuttiho pilíř, klas. V+, F. Zemčík, V. Macek), Mont Blanc (4807 m – Sentinelle rouge, led 60 st., Jaroš, Mlýnek) a Grand Charmoz (Západní ţebro, klas. V+A1, Zemčík, Jaroš, Mlýnek) v Savojských Alpách (Holčák, 1985). V prvním měsíci nového roku 1987 pořádal brněnský Horolezecký svaz třítýdenní zimní zájezd reprezentace ČSR do Julských Alp. Na pozvání se ho zúčastnili i gottwaldovští horolezci Richard Holčák a Jaroslav Končák. Hlavní ubytování měli v jugoslávské Mojstraně. Následně se s několika dalšími horolezci přesunuli na malou bivakovou chatu pod stěnu Triglavu. Během pobytu se jim podařilo zdolat jedny z nejtěţších cest této stěny - Peterneli a Skalašská. V únoru, březnu i dubnu se pořádali lezecké víkendy ve Vysokých Tatrách např. do Mangusovské doliny nebo na Brnčalovu chatu. S domácích akcí se v březnu a dubnu konalo několik jarních cvičných lezení na Lukově, na Drţkové, v Prachovských skálách a na skalách u Rabštejna (Houšť, 1988). Členové oddílu Roman Němec a Jiří Habrovský se v březnu zúčastnili zájezdu do řecké Meteory v oblasti Thesálie. Byli ubytováni v kempu Meteora Garden a na místních

40 pískovcových skalách slezli např. věţ Heiliger Geist (Duch svatý) s oblíbeným Hasseho Traumpfeilerem (Piliřem snŧ) dále Spindel, Himeloleiter, Glockensfield, Ludostwand, Eietanz nebo Nordweg (Houšť, 1988). V květnu se konal, v té době jiţ tradiční, oddílový zájezd do Saského Švýcarska, kterého se zúčastnilo přes 20 členŧ. Tentýţ měsíc proběhl další zájezd do polských Bolechowic na vápencové skály v Kobylanské dolině. Vedoucím akce byl J. Houšť a účast byla kolem 20 lezcŧ. Ještě před prázdninami, v květnu a červnu, bylo realizováno několik cvičných lezeckých víkendŧ Adršpašských skalách. O prázdninách v červenci se konal letní tábor v Bielovodské dolině ve Vysokých Tatrách. Absolvovalo ho 17 členŧ oddílu a podařily se pěkné výstupy, např. Mlynárova vidla, Velický štít, Galerie Ganku, Východna Vysoká, Česká veţa, Kačací mnich nebo Hrubá veţa. Tentýţ měsíc proběhl také letní mezinárodní horolezecký tábor na Kavkaze, v severní oblasti pohoří tzv. Přielbrusí, které je centrem kavkazského alpinismu. Z gottwaldovských se ho zúčastnili Pavel Formánek a Jaroslav Končák. Podařilo se jim slézt několik čtyřtisícovek a také nejvyšší horu oblasti Elbrus (Houšť, 1988). V září, na začátku nového školního roku, se konaly přebory ve sportovním lezení v Moravském krasu. Organizovalo je TJ Loko Brno a zúčastnilo se jich přes 70 lezcŧ. V říjnu proběhla zdařilá víkendová akce ve Vysokých Tatrách, na kterou se přihlásilo 15 členŧ oddílu. Byli ubytováni ve Slezském domě v Tatranské Poliance. A protoţe jim přálo počasí podařilo se několik hodnotných výstupŧ např. Velická stěna, Granátová stěna, Martinovka, Opálová stěna, Opálová veţa či Dvojitá veţa. Na přelomu roku se uskutečnil federální zájezd do Julských Alp. Celkem se ho zúčastnilo 16 lezcŧ z Čech a Slovenska, z gottwaldovských to byl Jaroslav Končák (Houšť, 1988).

5.7.1 Ţivot mimo skály

Členové oddílu se nepotkávali jen na skalách. Během prvních několika let od zaloţení oddílu se vytvořila dlouholetá a pevná přátelství a tak se horolezci setkávali pravidelně i během týdne. Schŧzky se ustálily na třech dnech v týdnu. V pondělí se konalo večerní kondiční cvičení, v úterý byly členské besedy. Také v neděli bývala pravidelná setkaní, na kterých se hovořilo o novinkách v lezecké technice, ve výzbroji a výstroji, o zkušenostech a záţitcích cvičitelŧ a instruktorŧ ze zahraničních velehor, z Alp, Kavkazu, Ťan-Šanu, prohlíţely se fotografie, diapozitivy nebo se promítaly filmy s horolezeckou

41 tématikou. Pořádaly se i další větší akce jako byl horolezecký Silvestr, Dny propagace horolezectví, Bramborová či Horolezecká liška (Dobrovolný, 1964).

5.7.2 Gottwaldovský přínos ve výzbroji a výstroji

Zásluhou gottwaldovských horolezcŧ se v obuvnické závodu Svit začaly vyrábět první vibramy, které vynalezli italští horolezci Vitale Brananim a Ett Castiglio. Mezi další zlepšováky gottwaldovských horolezcŧ patřily Rostokŧv dvouhlavý hořák pro zvýšení výkonu vařiče, spací pytle, stany s dvojitou stěnou, matrace z pogumovaného textilu, lana vlastní výroby z gottwaldovského silonu, lehké pytle z pogumovaného perlonu a později ze silikonových folií či pohotovostní balíčky první pomoci, které mnohokrát pomohly zraněným horolezcŧm i z jiných oddílŧ, s nimiţ se v horách setkali (Dobrovolný, 1964).

5.7.3 Horolezecká stěna

Tréninkový a společenský areál Horolezeckého oddílu Gottwaldov se začal budovat v roce 1985 v místě bývalého letního kina na Rŧmech u lyţařského svahu. Do té doby se členové oddílu scházeli v rŧzných klubovnách. Posledním místem byla klubovna na Sokolovně v centru města, ale v roce 1983 o ni přišli, kdyţ ji TJ pronajala Františku Čubovi, předsedovi JZD Slušovice jako kancelář. Součástí nového horolezeckého areálu byla vnitřní a venkovní horolezecká stěna, posilovna a klubovna. Cvičná lezecká stěna, první svého druhu v ČSSR, byla dostavěna na podzim 1988. Autorem ideového námětu byl J. Houšť, autorem architektonické ztvárnění byl ing. arch. R. Němec a technickou podporu zajišťovali I. Janas, V. Ocelka a O. Seifer. Stěna byla vysoká téměř 10 metrŧ. Na betonovém základě byly etapově vyzděny 4 kamenné pilíře s jádry vyplněnými armovaným betonem. Jiţní stěna byla vyzděna z ţulových kostek. Centrální část východní stěny vznikla sestavou osmi betonových panelŧ, zapuštěných do dráţky v pilířích. Panely byly zhotoveny postupně přímo na staveništi. Stěna umoţňovala nácvik všech lezeckých technik i metodických postŧ, vytrvalostní i speciální silový trénink. Stavba vznikla za podpory TJ Gottwaldov, JZD Mír Březŧvky a Kamenolomu MNV Ţlutava. Členové OH TJG při realizaci odpracovali kolem 2500 hodin. Finanční náklady byly asi 50000 Kč a hodnota stavby je asi 200000 Kč (Houšť, 1988).

42

Příloha 8. Stavba první horolezecké stěny ve Zlíně 1988 (Houšť, 1988, 35).

5.7.4 Výcvikové středisko HO TJG na Lukově

Horolezecký oddíl se zdárně rozvíjel a postupně se rodila myšlenka na vybudování výcvikového horolezeckého střediska s chatou v blízkosti skal nedaleko Gottwaldova. Toto místo mělo být útočištěm nejen pro horolezce, ale také pro jejich rodiny. Často se totiţ stávalo, ţe po zaloţení rodiny musel horolezec omezit svoji činnost i kontakt s oddílem a tím došlo ke sníţení jeho lezecké zdatnosti a výkonnosti. Po rŧzných úvahách byl zvolen Lukov, kde je významná skalní oblast. Hlavním dŧvodem tohoto výběru byla malá vzdálenost a dobrá dostupnost z Gottwaldova a také nedaleké cvičné skály na Drţkové a Skalném (Šrámek, 1964). Na hlavní organizaci práce při budování chaty se podíleli Jaroslav Veškrna, František Veškrna, Miroslav Klimčík, Stanislav Kadlec, ing. Miroslav Trávníček a František Maloň. Plány vypracoval zaměstnanec Stavoprojektu Gottwaldov, bývalý člen oddílu a příznivec horolezectví Oldřich Jandík. Ten také ochotně pomáhal při počátečních pracích na

43 staveništi. V roce 1959 bylo s Lesní správou vybráno a dohodnuto místo stavby. Poté se jednalo s MNV Lukov o povolení stavby a byla předána ţádost o schválení stavby na stavební odbor ONV Gottwaldov. Investorem byla TJ Gottwaldov (Šrámek, 1964). Na podzim roku 1959 se začalo s úpravou terénu a sváţel se materiál na stavbu chaty. Byly vybudovány základy z loţného kamene, vykopán a vyzděn sklep a postavena provizorní dřevěná chatka o rozměrech 6 x 4 metry. Na jaře byly rozšířeny základy pro přístavek a byl vykopán trativod. Pak přišli na řadu tesařské práce. Byla vystavěna konstrukce chaty a ukotveny střešní nosníky. Pak bylo provedeno zastřešení a vsazena okna. Následovala instalace elektrické a vodovodní sítě a vybudování odpadŧ. Následně byla provedena izolace stěn skelnou vatou a lepenkou. Stavbu komínu a krbu si vzali na starost S. Kadlec a M. Klíčník. V roce 1963 přišli na řadu dokončovací práce a vybavování vnitřních prostor chaty. V letech 1959 – 1963 bylo odpracováno přes 5400 brigádnických hodin, kdy kaţdý přispěl pomocnou rukou podle svých moţností (Šrámek, 1964). V současné době je výcvikové středisko na Lukově vyuţíváno pro oddílové akce, školení horolezcŧ a pořádání společenských setkání členŧ oddílu a jejich rodin (Šrámek, 1964).

Obrázek 9. Výcvikové středisko horolezeckého oddílu TJ Gottwaldov na Lukově (Dobrovolný, 1964, 35).

44 5.7.5 Horolezecký oddíl mládeţe YETTI

Horolezecký oddíl mládeţe byl zaloţen v říjnu roku 1988. Stal se součástí Horolezeckého oddílu Tělovýchovné jednoty Gottwaldov (HO TJG). První schŧzka se konala 2. října 1988. Zorganizovali ji dva instruktoři Petr Eichler a Josef Švirák a zúčastnilo se jí osm chlapcŧ: Oskar Hora, Jan Tabášek, Ota Kydal, Pavel Warzel, Petr Valla a Jiří Pravda. Tito hoši byli zakládajícími členy oddílu, kterému později dali jméno YETTI. Na schŧzce si povídali o náplni oddílu, o plánech instruktorŧ a o představách klukŧ. Uţ při prvním setkání si hoši vyzkoušeli lezení a slaňování na Mladcovské skalce (Eichler, 1989). Činnost oddílu se ustálila na pravidelných schŧzkách jedenkrát za týden a víkendových akcích. První velká výprava se konala jiţ koncem října, o víkendu 28. – 30.10. 1988. Kluci vyrazil se svými instruktory na Lukov, kde našli zázemí v oddílové chatě HO TJG. Během víkendu trénovali na místních skalách Králky, podnikli dobrodruţnou cestu při hledání jeskyně nedaleko chaty, navštívili ZOO Lešná a utuţovali nová kamarádství (Eichler, 1989). V prosinci, kdyţ napadl sníh, se oddíl vydal na běţkách na Třeštík, do Polany, odtud do Leskové a pak autobusem zpět domŧ. O vánocích se hoši vypravili na lukovskou chatu a do místní jeskyně, kde si nastrojili stromek a rozdali dárky (Eichler, 1989). Během dalších týdnŧ se oddíl zúčastnil spousty akcí, orientačních pochodŧ, Kufrování s Dominem, uskutečnily se výpravy na Velký Javorník, Malý Javorník, na Ovčárnu, Kasárna a na Portáš, vyzkoušeli si bivakování ve sněhu na Lukově, trénovali na cvičné stěně HO TJG, na Králkách i na skalách na Drţkové. Velkou výpravou byl v roce 1989 červnový výstup na horu Ţabí kŧň (2291 m) ve Vysokých Tatrách. Po příjezdu se ubytovali v chatě na Popradském plese a druhý den vyrazili na túru. Protoţe jim ale nepřálo počasí vystoupali je na Ţabí pleso a pak na Rysy. První pŧlrok činnosti oddílu vyvrcholil prázdninovým táborem v Jeseníkách v Černé vodě ve dnech 29.7. – 19.8. 1989. Kaţdý den měl jinou náplň a jiné téma, např. den ohně, den umění, indiánský den, zálesácký den, den bláznŧ, den lesa podobně (Eichler, 1989). Po prázdninách, v září a říjnu, se uskutečnily vícedenní lezecké výpravy na Lukov, na hrad Rabštejn a blízké skály, do Buchlovic na skály pod Barborkou a Břesteckou skálu v centrální části Chřibŧ. V listopadu byli členové oddílu cvičit na skály na Drţkové a byl realizován třídenní výlet do Prahy. Silvestr 1989 strávili hoši s instruktory na chatě v Lukově, byli lozit i na Drţkové a podnikli túru na Tesák a Hostýn (Eichler, 1989).

45 Po roce 1989 činnost oddílu mládeţe Yetti postupně ustávala a nakonec byla ukončena, protoţe se změnila celková koncepce a charakter fungování zlínského horolezeckého oddílu (Eichler, 1989).

Obrázek 10. Skála pod hradem Lukov, trénink mladých lezcŧ (Eichler, 1988, 40).

46 6 HISTORIE KLUBU HORSKÝCH SPORTŦ (KHS) ZLÍN V LETECH 1990-2012

Po zániku TJ Gottwaldov se horolezecký oddíl v roce 1990 přejmenoval na Klub horských sportŧ (KHS) a stal se součástí Sportovních klubŧ Zlín. Oddíl lze v současné době charakterizovat jako volné sdruţení lezcŧ a kromě klasického skalního a horského lezení je součástí jeho činnosti také lezení bez lana na nízkých skalách nebo umělých stěnách tzv. bouldering (Činčová, 2011). Aktivní zlínští lezci stále zlepšují svoji úroveň a v prŧběhu posledních patnácti let dosáhli řady kvalitních výkonŧ. Zlínský horolezec Tomáš Sedláček tvoří a vylézá v Adršpašských skalách cesty nejvyšší obtíţnosti. Karel Černý zase dosáhl v roce 1999 republikového výkonu roku zdoláním cesty klasifikace 8a (10- UIAA) a v roce 2002 zvládl cestu 8b+ (10+ UIAA). V roce 2002 vyhrál mistrovství republiky v boulderingu a v roce 2006 také mistrovství Slovenska. Ve velehorách členové zlínského oddílu usilují o zdolání nejvyšších vrcholŧ. Například v roce 2000 Václav Pátek dobyl himálajskou osmitisícovku Cho-Oyu (8151 m). Vynikající jsou výstupy klasifikace 8b (10 UIAA) Tomáše Sychy ve Višňovém na Slovensku, ve slovinském Ospu a ve španělském El Chorru. V ţenském lezení jsou na špici Magda Bodanská a Barbora Macharáčková, které zvládají cesty obtíţnosti 8 UIAA. K republikové špičce ve zdolávání umělých stěn patří junior Stanislav Pekárek, který se v roce 2011 zúčastnil mistrovství světa juniorŧ a seniorŧ (Činčová, 2011). Zlínský oddíl si své nové lezce vychovává v Horoškole, kterou vede předseda oddílu Václav Tichavský. Členové kurzu zde v prŧběhu několika týdnŧ nabývají teoretické vědomosti základu horolezectví, později se učí na cvičných skalách praktickým lezeckým dovednostem. Kurz je ukončen fyzickým, praktickým a vědomostním testem, po kterém mladí horolezci absolvují výstup ve Vysokých Tatrách. Ti, kteří v náročném kurzu uspějí se stávají členy oddílu (http://www.khszlin.com).

6.1 Akce členů KHS Zlín v zahraničních horách

Svobodné cestování do zahraničí s sebou přineslo moţnosti poznávání světových hor. Zlínští horolezci začali objevovat skalní oblasti ve Španělsku, Francii i Americe, které umoţňují celoroční lezení. V posledních letech zlínští horolezci pravidelně navštěvují také skály v Turecku, Jordánsku, Řecku a Thajsku (http://www.khszlin.com). Na konci července 2007 se skupina Ivan Janas, Radek Velísek, Jana Ţáková a Luben Ţák vypravila na měsíční pracovně – lezecký pobyt do Francie. Během prvních dvou týdnŧ

47 nejen pracovali, ale také si uţívali výborného lezení, cestování, koupání i letního odpočinku. Pobývali v oblasti Ardéche, kterou kaţdý rok navštíví desetitisíce turistŧ, vodákŧ a horolezcŧ. Leţí v jihovýchodní části Francie ve vnitrozemí přibliţně mezi městy Lyon a Orange. Velká část území je tvořena vápencovými skalami. Nejvíce lezeckého času strávili v oblasti La Payre. Dalšími místy, které jsme navštívili byly Rompon, St. Laurent sous Coiron a Salavas – Fontgarnide. Podobnou výpravu uskutečnila na přelomu září a října další zlínská skupina: Jiří Pokorný, David Dornák, Radek Sušina a Milan Hurta (http://www.khszlin.com). Na přelomu července a srpna 2007 se zlínští horolezci Bohdan Hensirovsky, Dalibor Čtverka, Marek Punčochář, Pavel Ševčík a Václav Tichavský vydali do hor v Tádţikistánu. Tentokrát zamířili na Turkestánský hřbet v centrální Asii. Na východě začíná horský hřeben v Matčinském horském uzlu, probíhá po hranici Kyrgyzstánu a Tádţikistánu, na západě pak zaniká v uzbeckých pouštích nad městem Samarkad. Jeho délka je přibliţně 350 km a nejvyšším vrcholem je Pik Skalistyj (5621 m). Cílem výpravy byl však Pik Piramidalnyj (5509 m). Dopravili se do vesničky Vodif, která leţí na horním toku řeky Zeravšan. Konečně 3. srpna dorazili na ledovec pod sedlem Západní Vodif ve výšce 4460 m, kde postavili základní tábor. O dva dny později zdolala vrchol Pik Piramidalnyj dvojice Václav Tichavský a Marek Punčochář. Na vrcholu stanuli před sedmou hodinou večerní a poté museli nouzově bivakovat v sedle ve výšce 5300 m. Dalšího dne se šťastně vrátili do sedla Západní Vodif, kde uţ je jejich přátelé netrpělivě očekávali (http://www.khszlin.com). V polovině září 2007 vyrazila skupina lezcŧ Jan Štalmach, Milan Hurta, Libor Škorpík a Zdeněk Kruţík na výpravu na nejvyšší horu Alp Mont Blanc (4810 m). Druhý den po příjezdu do slavného francouzského Chamonix vyrazili ve dvojicích na vrchol. Libor Škorpík a Zdeněk Kruţík šli přes Gouter a Milan Hurta s Honzou Štalmachem přes ledovec Mer de Glace na Midi. Cesta na vrchol trvala kaţdé skupině čtyři dny (http://www.khszlin.com).

48

Obrázek 11. Pohled z vrcholu Mont Blancu 2007 (Škorpík, 2007).

Další zajímavou akcí roku 2007 byla výprava do Dolomit. Skupina Martin Davidov, Miroslav Ingr, Kateřina Ţaludková a Marek Štohrem pŧvodně chtěla vyrazit do švýcarských Alp a zdolat Matterhorn. Ale protoţe předpověď počasí nebyla příznivá, rozhodli se pro jiný cíl. Tím byly Tre Cime di Lavaredo - Tři štíty Lavaredské, nejčastější symbol italských Dolomit. Jde o tři vápencové skalní štíty v oblasti Sextenských Dolomit – prostřední a nejvyšší je Cima Grande (Velký štít, 2999 m), niţší Cima Ovest (Západní štít, 2973 m) a nejniţší Cima Piccola (Malý štít, 2875 m). Štíty tvoří hranici mezi italskými provinciemi Bolzano a Belluno. První den po příjezdu všichni zdolali hlavní vrchol Cima Grande (5 UIIA). Další dny odpočívali a pak se přesunuli pod ţulový masiv Marmolada, který je tvořen mnoha pohořími. Následující den Miroslav Ingr a Martin Davidov úspěšně dosáhli hlavního vrcholu masívu Marmolady - Punta di Penia (3344 m) a přenocovali na vrcholové chatě. Kateřina Ţaludková a Marek Štohrem tvořili podpŧrný tým a zatímco jejich kamarádi lezli stěnu, podařilo jim vyšplhat z druhé strany po turistické ferratě. Závěr výpravy ještě vyplnili výstupem ve skalním útvaru Cinque Torri a ferratou na Toffana di Roses (http://www.khszlin.com). V dubnu 2008 vyrazila sestava Miroslav Panáček, Dana Panáčková, Kateřina Ţaludková a Lubomír Polišenský do oblasti Finale Ligure, která se nachází nedaleko města

49 Savona ve středu severoitalského regionu Ligurie. V kopcích nad městem Finale Ligure je členité území z hlubokými údolími s hustými lesy a mnoha vápencovými stěnami. Pro řadu lezcŧ je Finale Ligure místem ideální letní dovolené. Zlínští horolezci se utábořili přímo pod Monte Cucem. Následující týden jim příliš nepřálo počasí, ale přesto ho strávili lezením na skalách v této oblasti. Při sobotní zpáteční cestě udělali ještě zastávku v Arcu, které je přivítalo azurovou oblohou. A tak zamířili do oblasti Passo San Bernardino, kde strávili den bouldrováním (http://www.khszlin.com). Další zajímavou zkušenost mají Tomáš a Barbora Macharáčkovi , kteří se v zimně 2008 vydali na obvyklou týdenní dovolenou za zimními sporty, tentokrát do slunného španělského kaňonu El Chorro (Pramen). Ubytovali se v kempu přímo pod skalami. Lezli především cesty klasifikace 5, 5+, 6a, 6b a to v rŧzných sektorech této oblasti např. Castrojo, El Circo Suiza, Los Albercones, Escalera Arabe, Escalera Suiza, Los Cotos, Caliza a Poema de roca (http://www.khszlin.com). Poměrně velká výprava v počtu 13 lidí (Lubomír Ţák, Tereza Ţáková, David Jiříček, Lubomír Polišenský, Darek Vala, Ivan Janas, Kateřina Potŧčková, Pavel Potŧček, Radek Velísek, Vojtěch Jaroš, Jana Končáková, Hagmar Holčáková, Jiří Končák) vyrazila v květnu 2008 na skály do horské vesničky Siurana de Prades blízko města Reus ve španělském Katalánsku. Našlo se zde dost cest pro zdatnější i pro ty méně zdatné sportovní lezce. Pak se přesunuli do oblasti Mallos de Riglos, coţ jsou slepencové věţe v provincii Huesca. Hlavní věţe La Visera a Ell Pisón se tyčí hned za kostelem ve vesničce Riglos. Přelezli věţe El Macizo, El Fire, Colorado, Aguja Roja. Nakonec ještě navštívili skály Roca Ponga v oblasti Soeil, kde absolvovali většinou pětkové výstupy (http://www.khszlin.com). V květnu 2008 proţila dvojice Jan Štalmach a Miroslav Jančík lezecky úspěšný víkend v rakouském vápencovém pohoří Rax-Schneeberg nedaleko Vídně. Jedná se o dva celky rozdělené mezi sebou řekou Schwarza. Přelezli cesty Richterkante v Stadelwandu a pak hřeben pilíře (max. 5+, 20 délek, převýšení cesty 460m), Westside story, Turmstein (6- ) a Runa Runa, Turmstein (spodní část 7-) (http://www.khszlin.com). V červnu 2008 vystoupila skupina Milan Hurta, Dalibor Tajbl, Pavel Čabla a Jan Štalmach na nejvyšší horu Rakouska Grossglokner (3798 m) cestou z města Kals přes národní park Adlersruhe (http://www.khszlin.com). V lednu 2009 se Veronika Tejnská a Petr Kupka vypravili na deset dní do Sperlongy, lezecké oblasti ve střední Itálii mezi Římem a Neapolí. Obzvlášť v zimě tato oblast poskytuje dobré podmínky k lezení díky vlídnému podnebí. Populární lezecká aktivita ve

50 Sperlonze se soustřeďuje do jeskyně Grotta Dell Areonauta. Sem se také vypravila dvojce horolezcŧ. Cestou se zastavili na skalách v Ceredu, Massone a Arcu. Nakonec dorazili do Sperlongy. Následovaly dva dny krásného lezení v suché a teplé jeskyni s převáţně převislými cestami. Pobyt v Itálii zakončili návštěvou Říma a Pompejí (http://www.khszlin.com). Zimní lezení v exotických končinách Thajska si na přelomu ledna a února 2009 uţila skupina Radek a Lenka Velískovi, Roman a Jana Němcovi, Mirek a Hana Koţíkovi a Ivan Janas. Pŧsobili v provincii Krabi a lezli například v oblasti vápencových útesŧ Tonsai Beach a Raily Beach, které jsou jedny z nejoblíbenějších lezeckých míst v Thajsku. Navštívili také královský palác v Bangkoku nebo květinový festival v Chiang Mai (http://www.khszlin.com). V únoru 2009 se Miroslav a Magda Bodanští a Tomáš a Barbora Macharáčkovi vydali do lezeckého ráje Geyikbayikr v Turecku. Tato oblast se nachází asi 20 kilometrŧ severozápadně od Antalye. Během pobytu se jim podařilo zvládnout výstupy od 6b do 7c (http://www.khszlin.com). V létě 2009 zavítali Jan Štalmach a Pavel Čabla na dva měsíce do jihoamerických peruánských And. První část strávili v Cordilleře Vilcabambě trekováním po stopách Inkŧ (Choquequirao a Machu Picchu). Poté se přesunuli do Cordillery Blancy, kde po Santa Cruz treku vyrazili lézt na čtyři týdny do hor. Hlavní plán výstup slovinskou cestou přes South Arete na Artesonraju se nezdařil. Dále navštívili skalní město Hatun Machay v Cordilleře Negře. Je zde přes 100 cest obtíţnosti 5a aţ 8b. Ve skalním městě strávili pět dní a podařilo se jim přelézt Artesonraju 6025 m, South Arete (slovinská cesta, obtíţnost TD+, led 80, UIAA 5 (M5), 1025 m od ledovce), Tocllaraju (6032 m, Severozápadní hřeben, obtíţnost D, led aţ 75, klíčové místo 3m převislý vrcholový serak, 700m z C1), Ishincu (5530 m, traverz severozádního-jihozápadního hřebene, obtíţnost PD, led 45, 700m od paty ledovce) (http://www.khszlin.com). V říjnu 2009 se Václav Pátek, Martin Otta,Tomáš Obtulovič a Kateřina Mandulová vydali na dobrodruţnou výpravu do oblasti východního Tibetu, do masívŧ Lamo-she a Genyen. Václavu Pátkovi se podařilo zdolat vrchol Lamo-she (6070 m, cesta: American Route, Southwest face, Grey Thompson a Jon Turk, 1993) a Martin Otta vystoupil do výšky 6040 metrŧ (http://www.khszlin.com). Začátkem roku 2010 vyrazili Marek Punčochář, Václav Tichavský a jejich tři přátelé z Prahy do horského pásma Karakoram v Pakistánu. Jejich cílem byla oblast Snow Lake, kam dorazili po přechodu 65 kilometrŧ ledovcem Biafo. Snow Lake je rozsáhlá pláň na

51 ledovci ve výšce asi 4700 m. Okolo ní se tyčí sedmitisícové štíty, z nichţ nejznámější je majestátní Ogre (7285 m). Dále pokračovali vzhŧru do sedla Hispar La ve výšce 5160 m. Po dni oddechu absolvovali výstup na vrchol Workman (5860 m). Při návratu úspěšně zvládli ještě dalších 65 kilometrŧ po ledovci Hispar (http://www.khszlin.com). Zajímavou akcí v roce 2010 byl červnový zájezd čtyř zlínských horolezcŧ Pavla Ševčíka, Ivy Ševčíkové, Jiřího Pokorného a Vojtěcha Jaroše na Korsiku. Výpravy se zúčastnili i jejich čtyři kolegové z Brna. Vydali se do sedla Bavella, které se nachází uprostřed hřebene stejnojmenného pohoří. Charakteristické pro tuto oblast jsou zubaté štíty a velké ţulové skalní stěny. Během pobytu přelezli Castelluciu d´Ornuciu Voie Perillat (5c obl. kombinace s Le nouveau Monde 6a obl.), Contrefort s.e. de Punta Rossa - Alexandra 6 a/b (6a A0), Punta di u Corbu - Dos D´Elephant 6a (http://www.khszlin.com). V létě roku 2010 uskutečnili Vratislav Podzimek a Jan Podzimek s přítelkyní výpravu do rakouské oblasti Dachsteingebirge, kde proţili několik dní skvělého lezení. Pak pokračovali do Suldenu v Itálii do pohoří Ortles, kde se jim podařilo zdolat nejvyšší vrchol Ortler (3905 m). Nakonec se přesunuli do vesničky Vent v Ötztálských Alpách a následně vystoupili na druhou nejvyšší horou Rakouska - majestátní trojzubec Wildspitze (3774 m) (http://www.khszlin.com). V září roku 2010 se Jan Štalmach a Pavel Čabla vydali po delší době do vápencového pohoří Rax nedaleko Vídně. Nejprve lezli klasiku v Blechmaueru King Kong Koarl (6+ OS, 7 délek: 3+, 6+, 6+, 5, 6-, 6, 6/6+). Pak vyrazili na Vordere Klobenwand. Vybrali si cestu Die nächste Stufe (8- RK (5 délek: 7, 6+, 7-, 6+, 8-) (http://www.khszlin.com). Na velikonoce roku 2011 se Milan Hurta a jeho tři přátelé vydali prozkoumat okolí Grazu v Rakousku. Jejich první cesta vedla do malé lezecké oblasti Naturfreunde Klettergarten Bad Gams. Je to lezecká zahrada s klasickými cestami v obtíţnostech od 4+ do 6+. Pak se přesunuli na Rote Wand, kde si vybrali jednu z nejhezčích a nejčastěji lezených cest s názvem Serengeti class.6 (8 lanových délek) a cestu Waschrumplel clas 6-. Poté vyrazili do oblasti Burgstall a zde přelezli cestu Ostkante clas.6+ V polovině srpna 2011 vyrazili Jan Štalmach a Pavel Čabla do švýcarských Alp. Dojeli aţ do údolí Bondasca. Odtud zahájili úspěšný výstup na Piz Badile (3308 m, cesta Another day in Paradise, UIAA 7, TD+, 18 délek, 600m) (http://www.khszlin.com). Stejná dvojice se v tomtéţ roce vydala do Dauphinských Alpy ve Francii, které jsou součástí Národního parku Des Écrins. Jde o nejrozsáhlejší ţulové pohoří ve Francii s celkem 334 ledovci. Zde přelezli Aiguiile Dibona (3130 m - Visite Obligatoire, UIAA 7-,

52 TD+, 300m, 12 délek) a Fissure D'Ailleforoide (Snoopy Directe, UIAA 7, TD, 280m, 9 délek) (http://www.khszlin.com). V červenci 2011 pobýval Jan Podzimek s přáteli do Zillertalských Alpách na hranici Rakouska a Itálie. Absolvovali výstup na Hochferner Nordwand (3470 m)a poté na Grossglockner (AD 3+/4-; 1000 m; 3798 m) (http://www.khszlin.com). V létě téhoţ roku navštívili Mirek Ingr, Jirka Končák a Dalin Masař Sextenské Dolomity. Nejdříve lezli v oblasti Tre Cime di Lavaredo a pak v oblasti masívu Sella (Druhou a Čtvrtou věţ Selly) (http://www.khszlin.com). Na podzim roku 2011 vyrazili Pavel Ševčík, Mirek Šíšák, Jiří Bareš a Milan Hurta do Urnských Alp leţících ve Švýcarsku v kantonu Uri. Masív je tvořen ţulovými skalami, nejvyšším štítem je Dammastock (3630 m). Nejvýznamnějším místem v Urnských Alpách je silniční sedlo Furkapass (2436 m), z kterého míří do hor řada značených turistických tras, jeţ jsou obklopeny spoustou horolezeckých cílŧ. Na seznámení se zdejším terénem se vydali na Grosses Furkahorn do sektoru Kristallo - Wandfussplatten. Zde si uţívali krásné ţulové plotny, kouty, převisy přecházející v sokolíkové křídla a kolmé spáry. Pak lezli na vrchol Hanibalturm (2882 m) cestou Conquest of Paradise (160metrŧ – 6 délek 5c,5c, 5c, 5c,6a+, 4c) a cestou Hanimoon (170metrŧ – 5délek 5c+, 6a+, 6a, 6a+, 6a) (http://www.khszlin.com). V únoru roku 2012 vyrazila skupina Tajbl, Hurta, Čabla, Štalmach a Siegelová na víkend do Vysokých Tater. Za nimi později dorazili ještě další nadšenci. Nakonec se na chatě na Popradském plese sešlo osm lezcŧ. Během víkendu se jim podařilo absolvovat několik kvalitních zimních výstupŧ: Tupá - Puškášove rebro (III-IV), Varianta cesty Ţlabom, dolezeno přes rameno pilíře cestou Ţľab Samuhel-Vestenický (III, jedna délka M4+). Vyzkoušeli také populární lezení ledopádŧ v lomu u Kraľovan. Ţulový lom má čtyři patra a většinou jsou zde ledy asi 15 aţ 20 metrŧ, ale při dobrých zimních podmínkách narostou ledopády i 40 metrŧ (http://www.khszlin.com). Na podzim téhoţ roku zavítali horolezci opět do Vysokých Tater. Dvojice Jan Štalmach a Pavel Čabla zde strávili dva víkendy. Poprvé pobývali na Majláthově chatě na Popradském plese a podruhé v Malé studené dolině. Během šesti podzimních dní přelezli pět náročných cest na Galerii Ostrvy (Dieška 7-), Voliu veţu (Moribundus 7-), Galerii Ostrvy (Správný Čas 8), Velkou Lomnickou veţu (Pitahaya 7-) a Lomnický štít (Patagonské Léto 7+) (http://www.khszlin.com). V roce 2012 se Michal Bezruč a Milan Hurta vydali na zajímavou výpravu do peruánských And do horského masívu Cordillerra Blanca, jehoţ velká část spadá pod

53 národní park Huascarán. Dopravili se do Huarazu (3100 m), hlavního města provincie Ancash. Po dvou dnech aklimatizace vyrazili do hor. Za cíl si vybrali šestitisícovku Chinchey (6309m). Postupně ale zjistili, ţe podmínky pro výstup jsou hodně špatné a nakonec se vrátili zpět do údolí. Dalším cílem byla dolina Ishinca. Nejprve zvládli výstup do základního tábora Ishincy z Collon, coţ bylo 1000 metrŧ převýšení. Zde zjistili, ţe následující den chce jeden Ekvádorec Juan zkusit vystoupit na vrchol Tocllaraju (6024 m). Michal Hurta se k němu po domluvě přidal. Vyrazili o pŧlnoci a v osm ráno stáli oba horolezci na vrcholu Tocllaraju. Po dni odpočinku se Michal s Milanem vydali na Ishincu (5530m). Jedná se o pohodový kopec, oblíbený především jako aklimatizační. Nad hranicí 5000 metrŧ se ale u Milana objevili první váţnější zdravotní komplikace, proto se rozhodl vrátit. Michal nakonec vylezl na vrchol sám přesně s východem slunce. Další den Michal ještě narychlo vyběhl na blízký Urus (5495 m). Poté si dali v Huarazu dva dny pauzu a pak se vydali do údolí Paron, kde proběhla pohodová turistika. Na poslední výlet do hor zvolili údolí Llanganuco, kde Michal Bezruč vystoupil na Pisco (5752 m). Ve zbývajících dnech ještě navštívili památník českých horolezcŧ pod Huscaranem, údolí Santa Cruz a novou lezeckou oblast Hatun Machay (http://www.khszlin.com). Horolezci z Klubu horských sportŧ Zlín uskutečnili během posledních patnácti let celou řadu dalších domácích i zahraničních výprav, o kterých se zde jiţ nezmiňuji. Získali a stále získávají nové zkušenosti a záţitky, o které se dělí se svými kamarády i kolegy horolezci z jiných klubŧ, prostřednictvím webových stránek.

6.2 Významní členové oddílu KHS Zlín

Mezi nejvýraznější osobnosti KHS Zlín se řadí: Mgr. Václav Tichavský, Jiří Houšť, Radek Velísek a Václav Pátek. Jsou to jedni z nejstarších členŧ KHS Zlín, co se týká členství a ve svém horolezeckém ţivotě dosáhli významných úspěchŧ. Členové oddílu, včetně mne, je povaţují právě z těchto dŧvodŧ za ty nejvýznamnější osobnosti. Někteří z nich se také podílí na chodu a organizování kurzŧ pro začátečníky, které zahrnují i první praktické zkušenosti v lezení v horském terénu. Jmenované horolezce jsem poţádal o rozhovory, které se uskutečnily v prŧběhu prosince 2012 a ledna následujícího roku. Mým cílem bylo zjistit, co u nich bylo impulsem k tomu, aby se věnovali horolezectví. Jaký byl zpŧsob vedení oddílu. Také mne zajímalo tehdejší materiální vybavení, zpŧsoby tréninku a jaké měli tenkrát moţnosti vycestovat za horolezeckými zkušenostmi do zahraničí. Další otázkou bylo, jaké proběhly v oddíle

54 změny v souvislosti s politickými událostmi v roce 1989 a v neposlední řadě jaké byly jejich největší horolezecké úspěchy. Odpovědi výše uvedených horolezcŧ jsou součástí příloh této bakalářské práce.

55 7 HOROLEZECKÉ TERÉNY NA ZLÍNSKU

Nejvýznamnější lezecké terény na Zlínsku se nacházejí v oblasti Hostýnských vrchŧ, které jsou součástí Vnějších Západních Karpat. Jedná se o skalní oblasti v okolí obce Drţková a okolí hradu Lukova. Geologicky patří Hostýnské vrchy do skupiny magurského fryše Karpat, která byla vyvrásněna během mladotřetihorních procesŧ. Skalní útvary vznikly erozí pískovce a slepence, kterými jsou tyto skalní útvary převáţně tvořeny. (Ibrmajer 1989).

7.1 Skály na Drţkové

Skály se nacházejí na úbočí svahu severně nad obcí Drţková. Oblast je vzdálena asi 20 km severně od Zlína. Jedna se o dvě oblasti skal Přední skály a Zadní skály. Přední skály tvoří skupinu jednotlivých skalních útvaru v pásu asi 450m s maximální výškou stěn 15metrŧ. Od západu rozeznáváme postupně skalní útvary Jehla, Plotníčka, Druhá skála, Třetí skála, Eiger, Stěna nad bivakem, Čtvrtá skála, Placka, Stromová, Trpasličí, Děravá, Skluzavka (Skýpala, Wolf, 2010).

Obrázek 12. Plánek lezeckých cest (Skýpala, Šumšala, Ţert, 1997, 14).

56 7.1.1 Přední skály

A) Jehla, B) plotnička

Obrázek 13. Plánek lezeckých cest (Skýpala, Šumšala, Ţert, 1997, 14).

A) Jehla B) Plotnička 1. Hranka III 4. Jarní nerozlezenou V+ 2. Levá cesta III+ 5. Středem IV+ 3. Pravá cesta IV- 6. Mecheché V 7. Šicí stroj V+ 8. Pařez IV C) Druhá skála

Obrázek 14. Plánek lezeckých cest (Skýpala, Šumšala, Ţert, 1997, 15).

57 9. Levá hrana IV 14. Blesk IV 10. Bondova cesta IV 15. Jarní IV 11. Hladká III+ 16. Přes díru IV 12. Stěnka III 17. Přímá IV+ 13. Komín III

D) Třetí skála

Obrázek 15. Plánek lezeckých cest (Skýpala, Šumšala, Ţert, 1997, 15).

18. Hrana Ferdy Mravence III+ 22. Ošemetná IV 19. Mravenčí III 22a) Varianta stěnou V- 20. Bezejmenná V+ 23. Hodová VI- 21. Chroustovka V

E) Eiger, F) Stěna nad bivakem

Obrázek 16. Plánek lezeckých cest (Skýpala, Šumšala, Ţert, 1997, 16).

E) Eiger F) Stěna nad bivakem 24. Levá cesta V 27. Boulder VIII- 25. Středem V 28. Pokračování VI+ 26. Olinova VI+ 29. Zemákŧv sen V+ 30. Okurková sezóna VII+

G) Čtvrtá skála

Obrázek 17. Plánek lezeckých cest ((Skýpala, Šumšala, Ţert, 1997, 16).

59 31. Levá hrana V 39. Levá hrana VI 32. Odvedenecká V+ 40. Science fiction VII 33. Březová IV 41. Skotova V 34. Sokolík IV+ 42. Kmocháček kozel VI+ 35. Trabuko VI- 43. Ďurovo překvapení VI+ 37. Středem Y V 38. Pravý komín III+

H) Placka

Obrázek 18. Plánek lezeckých cest (Skýpala, Šumšala, Ţert, 1997, 17).

H) Placka 44. Normálka IV 48. Náhlé vzplanutí VII- 45. Oldova cesta V 49. Jedovatý převis VII 46. Radkova cesta V 50. Udolní cesta V- 47. Východní stěna V 51. Pichlavý komín IV

I) Stromová J) Ttrpasličí 52. Odštěp IV 54. Zeleninová hrana IV 53. Zimní cesta V 55. Sedačková lanovka VI+ 56. Oddělený ţivot V

K) Děravá

Obrázek 19. Plánek lezeckých cest (Skýpala, Šumšala, Ţert, 1997, 17).

57. Pašerácká zkratka V 61. Houšťova cesta V+ 58. Ztracená iluze VI+ 62. Ţlutá cesta IV 59. Mechová IV+ 63. Poslední V 60. Hrana nad jeskyňkou V-

61 L) Skluzavka

Obrázek 20. Plánek lezeckých cest (Skýpala, Šumšala, Ţert, 1997, 18).

64. Srabařina V 67. bouldering VI 65. Normálka 68. Tobogán IV+ 66. Šmirgl 69. Snadná IV

7.1.2 Zadní skály

Zadní skály se nalézají asi deset minut chŧze severně od Předních skal. Jedná se o tři věţe vystupující z masivu s 20 metrŧ vysokou údolní stěnou. Od západu rozeznáváme Západní, Prostřední a Východní věţ. Ve vzdálenosti 70m západně od těchto skal se nachází osamělá skalka s názvem Pes, kde jsou vytýčeny dvě lezecké cesty (Skýpala, Šumšala, Ţert, 1997).

62

Obrázek 21. Plánek lezeckých cest Zadní skály (Skýpala, Šumšala, Ţert, 1997, 19).

1. Hodinková III 11. Sólová VIII- 2. Východní stěna III 12. Rudá spára IV+ 3. Sokolík III+ 13. Bílá Spára IV+ 3a. Varianta IV 14. Opičí cesta VII 4. Cesta Gorilek VI 15. Převisová VIII 5. Skočná VII+ 16. Generační problém VII 6. Bondova cesta VA0 17. Trhlina IV 7. Komín III 18. Varianta římsička III 8. Nadějné vyhlídky V+ 19. Zalomená spárka V 9. Milanova cesta V 20. Severní záře V+ 10. Jiţní spárka III 21. Přímá V

7.1.3 Pes

Nacházejí se zde tyto cesty:

22. Jarní dostih V 23. Nos V-

63 7.2 Skály u hradu Lukova

Skály v okolí hradu Lukov se nacházejí ve vzdálenosti 10 kilometrŧ severně od Zlína. Jedná se o tři lokality. Nejvýznamnější lokalita, z hlediska skalního lezení, je západně od hradu Lukova. Jedná se o skály pod hradem, která jsou tvořeny třemi skalními věţemi a to Velká věţ, Zamrzlá věţ a Malá věţ s délkou lezeckých cest aţ 30 metrŧ. Asi 15 minut chŧze jiţně od hradu Lukova se nalézá druhá lezecká oblast s názvem Králky, která je tvořena skalním masivem o délce asi 40 metrŧ a délka lezeckých cest zde dosahuje 10 metrŧ. Méně významnou lezeckou oblastí jsou Paulusovy skalky. Jedná se o nepříliš velké skalní útvary ve vzdálenosti asi 5 minut chŧze jihozápadně od zříceniny hradu Lukova. Jsou zde vytýčeny tři lezecké cesty, které nejsou v současné době příliš vyhledávané (Skýpala, Wolf, 2010)

7.2.1 Skály pod hradem

Obrázek 22. Plánek lezeckých cest (Skýpala, Šumšala, Ţert, 1997, 21).

1. Krvavá spára VI 4a. Varianta Tutovka IX+ 2. Pučistická VIII+ 5 . Lidoţrout IX+ 3. Krsŧv nářek VIII+ 6. Butylská IX+ 4. Ţebřík IX 7. Hrabě Aršloch 10-

64 8. Abnormální V+ 13. Jokynova cesta VI 9. Paternoster VII 14. Vsetínská 8- 9a. Varianta VII 15. Šikmý rys VII- 10. Pták rosomák VA0 16. Saská V 10a. Natěračský traverz VIII- 17. Alešova 9- 11. Ivanka IX+ 18. Zlínská IX+ 11a. Varianta zkratka VIII+ 19. Kopák Muštur IX 12. Zelená létaVIII 20. Biţuterie VII+

Obrázek 23. Plánek lezeckých cest (Skýpala, Šumšala, Ţert, 1997, 23 ).

21. Bezinková VIII- 29. Tupírák VII 22. Darečkova hrana VIII- 30. Zubíkova diretissima 23. Dušičková VIII+ 31. Superkruťka VIII- 24. Ubohé Benátky VIII 32. Janasova VIII+ 25. Hřebínek III 33. Převisová VII- 26. Přímá V 33a. Varianta Převisové VII+ 27. Pravá Jokynova spára V+ 34. Puchýř VIII- 28. Levá Johnova spára IV 35. Jako zvon IX-

65 36. Fryštákova VII 40. Severka VI+ 37. Humusovka IV- 41. Nová Letecká VIII- 38. Nová Zubří VII 42. Letecká VIII- 39. Úsměvy VII 43. Sportovní odpoledne VIII+ 39a. Direkt varianta VII+

7.2.2 Paulusovy skalky

Nacházejí se zde tyto cesty:

44. Severozápadní stěna III 45. Kolmá III 46. Severní stěnka III

7.2.3 Králky

Obrázek 24. Plánek lezeckých cest (Skýpala, Šumšala, Ţert, 1997, 20).

66 1. Levý nos V+ 12. Jednoskobová V 2. Pravý nos 5- 13. Komínek IV 3. Stěna koutu V- 14. Lukovská V+ 5. Cesta padající kapky VII 15. Převisová V+ 6. Propagační IV 16. Přímá IV 7. Hrana V+ 17. Jirkova IV+ 8. Srdcová VI- 18. Kolchozní VI 9. Dírka IV+ 18a. Farmářská varianta VI+ 10. Bratrská VII 19. Superstok V+ 11. Královská VIII

7.3 Čertův kámen

Čertŧv kámen leţí nedaleko obce Provodov na úbočí kopce Rýsov jiţně od Zlína. Jedná se o osamělou skálu, která je výběţkem silně ukloněných lavic pískovcŧ a slepencŧ. Čertŧ kámen je protáhlého tvaru s délkou šestnácti metrŧ, šířkou třinácti metrŧ. Maximální výška skály je okolo osmi metrŧ. Horolezecká činnost zde byla zahájena v roce 1944. Do současné doby zde bylo vytýčeno 14 lezeckých cest od obtíţnosti III aţ do obtíţnosti VII+ UIAA. Jedná se o sportovní cesty, které jsou osazeny borháky. Většinu cest zde vytvořili zlínští lezci Šrámek, J. Dobrovolný, A. Kubíček, J. Charvát v období let 1944 aţ 1952. Další období zájmu zlínských lezcŧ o tuto lokalitu bylo v roce v roce 1980, kdy zde členové oddílu J. Houšť a O. Seifer vytýčil čtyři nové cesty a v roce 1996 a poté ještě v roce 1996, kdy zde Z. Luţa vytvořil cestu o obtíţnosti VII+ UIAA. V současné době se jedná o nepříliš vyuţívaný lezecký terén (Skýpala, Wolf, 2010).

Obrázek 25. Plánek lezeckých cest (Skýpala, Šumšala, Ţert, 1997, 24).

Obrázek 26. Čertŧv kámen u Provodova (http://upload.wikimedia.org, 15.1.2013).

Nacházejí se zde tyto cesty:

1. Křídlo V- 7a. Čertova hrana VII+ 2. Komín III 8. Spodní traverz IV 3. Východní hrana V+ 9. Severní V+ 4. Převislá IV 10. Ţlábek IV 5. Hnízdo V 11. Normální cesta III 6. Volný pád V- 12. Převislá spárka VI 7. Traverzová III 13. Rohová III+

68 7.4 Umělá stěna Vertikon ve Zlíně

Obrázek 27. Lezecké centrum Vertikon, Zlín (Škorpík, 2013).

Dne 21. října 2011 bylo ve Zlíně otevřeno nové umělé lezecké centrum Vertikon. Jedná se o jednu z největších a také nejvyšších lezeckých stěn v České republice. Plocha lezecké stěny činí 900 metrŧ čtverečních a její výška je aţ 16 metrŧ. Do současné doby je na stěně postaveno asi 70 lezeckých cest rŧzných obtíţností. Stěna je určena pro děti i dospělé, začínající i zkušené lezce. Součástí areálu je pŧjčovna lezeckého materiálu a kafebar. Na stěně se rovněţ provádí výcvikové lezecké kurzy pro děti i dospělé (http://www.vertikon-singingrock.cz/).

69 8 ZÁVĚR

Cíl bakalářské práce zmapovat historii horolezectví ve Zlíně od jeho prvopočátkŧ do současnosti jsem se snaţil co nejlépe naplnit. V práci jsou zachyceny všechny dŧleţité etapy jeho vývoje. Při psaní jsem vycházel zejména z primárních zdrojŧ z kronik zlínského horolezeckého oddílu. Moje práce bude následně vyuţita, se souhlasem vedoucího historické komise doc. Ing. Jiřího Nováka CSc., při zmapování historie českého horolezectví. Horolezectví je jedním z nejpopulárnějších a nejrozšířenějších sportŧ s velkou tradicí a to u nás i ve světě. Tento sport se stále vyvíjí, jiţ dávno není výsadou jen několika málo odváţlivcŧ se silnou vŧlí, odhodláním, fyzickou a technickou připraveností, kteří dobývají vysoké a nepřístupné štíty, ale stává se masovou záleţitostí. S rozvojem nových horolezeckých disciplín je tento sport dostupný široké veřejnosti, která ho mŧţe provozovat v jakémkoli věku nejen na přírodních skalách, ale i na umělých krytých terénech. V době zaloţení horolezeckého oddílu ve Zlíně bylo horolezectví v naší republice na počátku svého vývoje. Prvním zlínským horolezcŧm se dostalo výsady objevovat nové lezecké oblasti nejdříve kolem města Zlína a po získání dostatečných zkušeností zdolávali lezecké terény na území tehdy celé Československé republiky. Zlínští lezci vykonali řadu prvovýstupŧ a jejich výkony budou navţdy zaznamenány v horolezeckých prŧvodcích v podobě názvu, stupně obtíţnosti a roku prvního prŧstupu lezecké cesty. Po roce 1948 došlo postupně, z dŧvodu politických změn, k odtrţení československého horolezectví od horolezectví alpského. Dějištěm pro československé horolezectví se tak stávají Vysoké Tatry, pískovcové skály na severu Čech a později i horské oblasti v tzv. východním bloku. Do roku 1987 bylo moţné lézt v tzv. západním bloku jen ve výjimečných případech, například při reprezentaci Československé republiky a to jen pod státním dozorem. Mnoho horolezcŧ tak bylo motivováno k výborným výkonŧm právě z dŧvodu moţnosti vstupu do reprezentačního druţstva, čímţ získali moţnost vycestovat například do Alp, které v této době byly pro prŧměrného horolezce téměř nedosaţitelné. Naši horolezci byli v tomto období v mnoha případech odkázáni na nevyhovující výzbroj a výstroj, kterou si často sami vyráběli. Tato situace v mnoha ohledech vedla ke zpomalení rozvoje československého horolezectví. Výše uvedenými skutečnostmi bylo ovlivněno i dění ve zlínském horolezeckém oddíle. Přesto se místní horolezci mohou pyšnit mnoha úspěchy. Jedná se zejména o

70 prvovýstupy na skalách v okolí města Zlína a prvovýstupy na skalách České a Slovenské republiky. Dalších významných úspěchŧ bylo dosaţeno v zahraničních velehorách například v italských Alpách, kde v roce 1980 dvojice J. Velísek a O. Seifer zdolala dvěma prvovýstupy horu Cima di Castelo (3392 m). V Savojských Alpách vykonali výše uvedení lezci prvovýstup na vrchol Grandes Jorasses s výškou 4208 metrŧ a ve Fanských horách v tehdejší SSSR dvojce R. Velísek a I. Koller dosáhla prvovýstupem vrchol hory Bodchana s výškou 5304 metrŧ. Po roce 1989 dochází k zásadnímu zlomu v československém horolezectví. Z dŧvodu změny politického reţimu a s tím spojené moţnosti vycestovat, dochází ve zlínském oddílu k rozporŧm především v názoru na zpŧsob vedení oddílu a na druh jeho sportovní náplně. Mnoho členŧ oddílu v krátkém období odjíţdí provozovat horolezecké, paraglidingové i vodácké sporty nejčastěji do Alp, ale i do ostatních státu Evropy i světa. Po zániku TJ Gottwaldov se horolezecký oddíl v roce 1990 přejmenoval na Klub horských sportŧ (KHS) a stal se součástí Sportovních klubŧ Zlín. S nástupem nového předsedy oddílu J. Končáka se situace v oddíle stabilizuje. K největším úspěchŧm tohoto období patří výkon Václava Pátka, který v roce 2000 vystoupil na himálajskou osmitisícovku Cho-Oyu (8151 m). V současnosti má zlínský oddíl několik výborných mladých lezcŧ soutěţících v nových horolezeckých disciplínách Tomáš Sedláček tvoří a vylézá v Adršpašských skalách cesty nejvyšší obtíţnosti. Karel Černý dosáhl v roce 1999 republikového výkonu roku, následně v roce 2002 vyhrál mistrovství republiky v boulderingu a v roce 2006 také mistrovství Slovenska. Vynikající jsou výstupy Tomáše Sychy ve Višňovém na Slovensku, ve slovinském Ospu a ve španělském El Chorru. V ţenském lezení jsou nejŧspěšnější členky oddílu Magda Bodanská a Barbora Macharáčková. K republikové špičce ve zdolávání umělých stěn patří junior Stanislav Pekárek, který se v roce 2011 zúčastnil mistrovství světa juniorŧ a seniorŧ. Horolezecký oddíl (KHS) Zlín má nyní kolem 120 členŧ a svou velikostí patří k největším v republice. Z historických i současných výsledkŧ činnosti zlínských horolezcŧ oddílu je zřejmé, ţe se oddíl významným zpŧsobem podílí na výsledcích horolezecké činnosti České republiky.

71 9 SOUHRN

Tato bakalářská práce se zabývá historií a současností horolezectví ve Zlíně. Jsou zde popsány všechny dŧleţité etapy vývoje zlínského horolezeckého oddílu a úspěchy jeho členŧ. Rovněţ obsahuje popis a historii zdolávání horolezeckých terénŧ v okolí města Zlína. Práce je rozdělena na několik částí. V druhé kapitole jsou definovány jednotlivé pojmy z oblasti horolezectví. V této kapitole je také vysvětlen význam zkratek pouţitých v bakalářské práci. V následující kapitole jsou stručně popsány všechny dŧleţité etapy vývoje vzniku horolezectví v Evropě a postup jeho rozšíření do ostatních částí světa. Ve stručnosti je zde vysvětlen vznik a vývoj českého horolezectví. Obsahem třetí části jsou cíle a úkoly bakalářské práce. Čtvrtá část obsahuje metodiku, která byla zvolena při plnění úkolŧ a cílŧ bakalářské práce. Následující kapitola se zabývá historií Klubu horských sportŧ Zlín v letech 1944 aţ 1989. Tato část obsahuje také popis činnosti horolezcŧ ve výcvikovém horolezeckém středisku na Lukově a popis činnosti mladých horolezcŧ v Horolezeckém oddílu mládeţe Yetti. V neposlední řadě je zde uveden postup výstavby první horolezecké cvičné stěny v tehdy československé republice. V šesté kapitole je uvedena historie Klubu horských sportŧ Zlín v letech 1990 aţ 2012 v souvislosti se změnou reţimu po roce 1989. Obsahem této části jsou i rozhovory s nejstaršími a stále aktivními členy oddílu. V sedmé kapitole jsou popsány horolezecké terény na Zlínsku s popisem horolezeckých cest a stupněm jejích obtíţnosti dle UIAA. Jedná se o skalní oblasti u obce Drţková, Lukov a Provodov. Tato část obsahuje rovněţ popis nového lezeckého centra Vertikon ve Zlíně.

72 10 SUMMARY

This bachelor thesis concerns with history and present of mountaineering in Zlín. It describes all important periods of Zlín mountaineering club development and its members achievements. It also contains description and history of overcoming climbing areas in Zlín surroundings. The thesis itself is divided into several parts. In second chapter there is mountaineering terminology definitiv. In this chapter are explaned abbreviations meaning which are used in bachelor thesis. In following chapter are briefly described all important periods of Europe mountaineering origin and its extension to the rest of the world. In brief here is explained Czech mountaineering origin and development. The third part contains tasks and goals of bachelor thesis. The fourth part contains methodic that was chosen during carry out tasks and goals of this bachelor thesis. Following chapter dedicates history of Mountain Sport Club in Zlín from the period 1944 till 1989. This part also contains description of mountaineers activity in training centre in Lukov and youth in Youth Mountaineering Club Yetti. And last there is described a process of building the first climbing training wall at that time Czechoslovakia. In sixth chapter is mentioned history of Mountain Sport Club in Zlín in years 1990 to 2013 in connection with regime change after 1989. Part of this chapter is also dialogues with the oldest and still active club members. The seventh chapter draws closer climbing areas in Zlín surroundings with climbing routes and UIAA grading description. Mentioned areas are Drţková, Lukov and Provodov. This part also refers about new indoor climbing centre Vertikon in Zlín.

73 11 REFERENČNÍ SEZNAM

A) Monografie

Ballu, Y. (1997). Horolezci. Praha: Brána. Činčová Y. (2011). Sláva zlínského sportu. Zlín: Graspo cz. Dieška I., Širl V. (1989). Horolezectví zblízka. Praha: Olympia. Dobrovolný J. (1964). 20let horolezeckého oddílu Gottwaldov. Gottwaldov: Tělovýchovná jednota Gottwaldov. Frank T., Kublák T. (2010). Horolezecká abeceda. Praha: Epocha. Frömel K., (1998). Kompendium psaní a publikování v Kinantropologii. Olomouc: Univerzita Palackého, Fakulta tělesné kultury. Holčák M. (1985). Almanach 40 let horolezectví v Gottwaldově. Gottwaldov: OKSG. Ibrmajer J., Suk M. (1989). Geofyzikální obraz ČSSR. Praha: Československá akademie věd. Nová D. (2005). Zlín – město v zahradách, Zlín: vydalo statutární město Zlín Procházka V. (1990). Horolezectví. Praha: Olympia. Skýpala V., Šumšala P., Ţert T. (1997). Moravské pískovce. Brno: Montana. Skýpala V., Wolf V. (2010). Moravské skály horolezecký průvodce. Brno: Montana. Vomáčko L., Boštíková S. (2008). Lezení na umělých stěnách. Praha: Grada Publishinng. Winter S. (2004). Sportovní lezení. České Budějovice: KOPP. Zwettler O., Vaculík J., Čapka F. (1996). Úvod do studia dějepisu a technika historikovy práce Brno: Masarykova univerzita v Brně

B) Internetové odkazy

Vertikon. Retrived 8.1.2013 from World Wide Web: http://www.vertikon-singingrock.cz/ Klub horských sportŧ Zlín. Retrived 20.12.2012 from World Wide Web: http://www.khszlin.com/ Fotografie Čertŧv kámen, Provodov. Retrived 20.12.2012 from World Wide Web: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:%C4%8Cert%C5%AFv_k%C3%A1men_2.JPG

74 C) Prameny a orální histografie

Prameny Dobrovolný J. (1964). Kronika TJ Gottwaldov Eichler J. (1989). Kronika Yetti Houšť J. (1988). Kronika TJ Gottwaldov Šrámek L. (1964). Pamětní kniha výcvikového střediska na Lukově

Orální histografie Osobní komunikace s Mgr. Václavem Tichavským 12.11.2012 Osobní komunikace s Jiřím Houštěm 15.11.2012. Osobní komunikace s Radkem Velískem 10.1.2013. Osobní komunikace s Václavem Pátkem 15.1.2013.

75 12 PŘÍLOHY

Seznam příloh:

Příloha 1. Přepis rozhovoru s Mgr. Václavem Tichavským…………………….……..77 Příloha 2. Přepis rozhovoru s Jiřím Houštěm………………………………………….80 Příloha 3. Přepis rozhovoru s Radkem Velískem……………………………………...83 Příloha 4. Přepis rozhovoru s Václavem Pátkem……………………………………...86 Příloha 5. Předsedové oddílu KHS Zlín od roku 1944 do roku 2013…………………89 Příloha 6. Seznam prvovýstupŧ členŧ horolezeckého oddílu v letech 1944-1984……90

76 Příloha č. 1

Mgr. Václav Tichavský – předseda oddílu KHS Zlín, horolezec

1. Jaké jsou vaše základní ţivotopisné údaje? Narodil jsem se 30.8.1950 v Gottwaldově. Vystudoval jsem Masarykovu univerzitu v Brně. V roce 1976 jsem se oţenil a následně nastoupil vojenskou sluţbu. Po ukončení vojenské sluţby jsem od roku 1977 pracoval ve Výzkumném ústavu koţedělném v Otrokovicích a od roku 1988 do současné doby pracuji jako učitel na Koţařské prŧmyslové škole ve Zlíně. Členem Horolezeckého oddílu TJG jsem se stal roku 1977. V oddíle jsem mimo vlastní horolezecké sportovní činnosti vykonával řadu funkcí, mezi které patřila například funkce horolezeckého metodika. Od roku 1990 do současné doby kaţdoročně vedu kurzy horolezeckých nováčkŧ. V roce 2005 jsem se stal předsedou oddílu a tuto funkcí vykonává dosud.

2. Jaký byl impuls k tomu věnovat se horolezectví? V rámci vysokohorské turistiky jsem několikrát navštívil Vysoké Tatry. Impulsem k zájmu o horolezectví byla událost ve Vysokých Tatrách, kdy jsem v roce 1976 při sestupu z Gerlachovského štítu pozoroval horského vŧdce, který v obtíţných úsecích jistil lanem svého klienta, zatímco moje manţelka sestupovala těmito místy bez jištění. V tomto okamţiku jsem se rozhodl, ţe se rovněţ naučím horolezeckému umění.

3. Kdy jste se stal členem Horolezeckého oddílu TJ v Gottwaldově? V roce 1977 jsem po ukončení vojenské sluţby vyuţil moţnosti stát se členem Horolezeckého oddílu v Gottwaldově, kterou mi nabídl kamarád, člen Tělovýchovné jednoty Gottwaldov, Jiří Houšť. Moje první lezecké začátky byly na skalách v okolí Lukova a Drţkové.

4. Jaké bylo po Vašem nástupu do horolezeckého oddílu materiální zabezpečení? Horolezecké vybavení bylo v této době na nízké úrovni. Prsní a sedací úvazek si ve většině případŧ horolezci šili sami. Horolezeckou výstroj tvořilo např. několik hasičských karabin z měkké oceli a několik duralových karabin nazývaných „smrt za padesát korun“. Lezeckou obuv tvořily gumotextilní kopačky s ořezanými špunty a podlepené mechovkou. Lano bylo jiţ v této době polyamidové, bylo však velmi tuhé, obtíţně se s ním pracovalo.

77 5. Jaké byla situace v oddíle po Vašem nástupu s ohledem na vedení, zpŧsob tréninku a moţnosti navštívit rŧzné horolezecké oblasti ? Kolem roku 1977 byla činnost v oddíle organizována Tělovýchovným horolezeckým svazem. Člen oddílu musel absolvovat výcvik ve Vysokých Tatrách a po jeho splnění obdrţel odznak „horolezec“. V období socializmu mohli do zahraničí, zejména do Alp, vycestovat zpravidla jen ti nejlepší horolezci, kteří se stali členy reprezentace ČSSR. Z gottwaldovského oddílu se to podařilo jen R. Velískovi a O. Seiferovi. Druhou moţností k vycestování byla kaţdoročně podávaná ţádost o devizový příslib, na základě které jsem poprvé vycestoval v roce 1988 do francouzských Alp. Zde jsem se členy oddílu vylezl několik cest v masivu Mont Blancu. Členové oddílu museli kaţdoročně také plnit úkoly v rámci Tělovýchovné jednoty Gottwaldov. Jednalo se o soutěţe o vzorný oddíl I-III stupně. Dále členové jednoty museli kaţdoročně vymýšlet politicko-výchovné akce, například výstup ze všech čtyř světových stran na Gerlachovský štít nebo běh přes Javorníky na počest VŘSR. Horolezectví mělo velký vliv i na mŧj soukromý ţivot a rodinu. V souvislosti s dosaţením III-I výkonnostní třídy byl nutný soustavný lezecký trénink na cvičných skalách, výstupy v létě i zimě ve Vysokých Tatrách, běh a posilování. Po získání druhé výkonnostní třídy, která mimo jiné zahrnovala lezeckou přípravu ve Vysokých Tatrách v celkové délce 27 dní, jsem si uvědomil, ţe vzhledem k poţadavkŧm rodiny nebudu moci první výkonnostní třídy dosáhnout. Proto jsem svou činnost v následujících letech zaměřil zejména k organizaci v oddíle a výcviku nových horolezcŧ.

6. Jaké proběhly změny v oddíle v souvislosti se změnou reţimu v roce 1989? Před revolucí byl v oddíle zejména pro mladší členy vytvořen tréninkový program. Na jeho dodrţování dohlíţel oddílový trenér. Kdo se dostal třeba do krajského výběrového druţstva mohl jet do zahraničí. To byla pro mladé lezce obrovská motivace. Po revoluci funkce trenérŧ zmizela. Kaţdý byl individualista. Lezci naloţili auta jídlem a rozprchli se do Alp, Francie, Itálie a Španělska. Začalo období, kterému říkali volné sdruţení svobodných lezcŧ.

7. Co povaţujete za své největší lezecké úspěchy a čeho si nejvíce ceníte? Nejlepších sportovních výsledkŧ jsem dosáhl začátkem 80. let. V této době jsem v Julských Alpách a ve Vysokých Tatrách přelezl mnoho cest obtíţnosti V-VI. Po roce 1989 jsem začal lézt například v pohoří Kavkazu, kde jsem zdolal například horu Pik Lenina. Dalším pohořím, které jsem navštívil v roce 2001, bylo Tian Shan. Zde jsem se pokusil o

78 výstup na horu Chan Tengri. V prŧběhu výstupu jsem začal mít váţné zdravotní problémy. Rozhodl jsem se proto vrátit zpět. Jak jsem později zjistil, toto rozhodnutí, ačkoliv bylo nanejvýš správné, nebylo veřejností přijato. Občas si tedy kladu otázku: „Měl jsem při výstupu víc riskovat i kdyţ bych ohrozil svŧj ţivot, ale dosáhl bych vrcholu? Pokud se horolezec chce posouvat ve výkonnosti stále výš, musí lézt na hraně svých moţností, například do prvního pádu, do první krve.“ V roce 2007 jsem v Tadţikistánu vylezl horu Pik Piramedálnij. Při výstupu jsem se dostal spolu s druhým lezcem do problémŧ, při kterých jsme museli překonat s nevyhovujícím vybavením devět délek v čistém ledu. I přes tyto obtíţe jsme v 18:45 hodin dosáhli vrcholu a poté jsme po 15 minutách zahájili sestup. Při sestupu nás dostihla tma a byli nuceni asi 300 metrŧ pod vrcholem bivakovat ve sněhovém záhrabu. Noc jsme přeţili bez větších následkŧ. Další den, po překonání oněch devíti lanových délek v ledu, jsme došli do základního tábora.

„Horolezec musí býti vynalézavý a cestu si najít.“ To jsou slova Arnošta Černíka z jeho knihy Horolezectví. Tím myslel i od rodiny protoţe: „ V horách je objektivně krásno a i ta rodina a manţelka proti tomu nemŧţe nic namítat.“ (osobní komunikace s Mgr. Václavem Tichavským 12.11.2012).

79 Příloha č. 2

Jiří Houšť - bývalý předseda HO TJG horolezec

1. Jaké jsou vaše vaše základní ţivotopisné údaje? Narodil jsem se v roce 21.1.1953 v malé vesnici nedaleko Opavy v blízkosti Kruţberských skal. Jako dítě jsem provozoval rŧzné sporty například gymnastiku, volejbal, fotbal. V letech 1971 aţ 1976 jsem studoval v Brně na Masarykově universitě přírodovědu a geologii. V roce 1976 jsem nastoupil vojenskou sluţbu a po jejím absolvování jsem se přestěhoval do Gottwaldova. Zde jsem od roku 1977 pracoval v Centroprojektu, kde jsem se šestnáct let zabýval stavební geologií v souvislosti se zakládáním staveb. Od roku 1991 jsem osobou samostatně výdělečně činnou. Podnikám ve stavebních oborech. Ve zlínském horolezeckém oddíle, jsem mimo aktivní horolezecké činnost, vykonával v rozmezí let 1981 aţ 1991 funkci předsedy oddílu.

2. Jaký byl impuls k tomu věnovat se horolezectví? V době studií na Masarykově univerzitě v Brně jsem se seznámil se studentem speleologie Pavlem Číţkem, který v rámci diplomové práce prováděl vzorkování profilu Macochy. Při této činnosti za pomocí lana a skob, stoupal po stěně Macochy a přitom odebíral vzorky. Tato činnost se mi natolik zalíbila, ţe se rozhodl horolezectví také vyzkoušet.

3. Kdy jste se stal členem KHS Zlín? V roce 1973 jsem se stal členem Horolezeckého oddílu Slávie Brno. Po absolvování základního horolezeckého výcviku jsem začal aktivně lézt, zejména na pískovcových skalách v Čechách. Ve čtvrtém a pátém ročníku vysoké školy jsem jiţ navštěvoval Vysoké Tatry. Zde jsem lezl letní cesty obtíţnosti IV a V. V roce 1976 jsem po ukončení vysoké školy pracoval v Gottwaldově v Centroprojektu, kde jsem se seznámil s gottwaldovskými horolezci Vladimírem Fojtkem a Ivanem Janasem. S těmi jsem ještě před nástupem na vojnu vylezl několik cest na lukovských skalách. Po ukončení vojenské sluţby jsem se v roce 1977 přestěhoval do tehdejšího Gottwaldova. V této době jsem se rovněţ stal členem místního horolezeckého klubu.

80 4. Jaké bylo po Vašem nástupu do horolezeckého oddílu materiální zabezpečení? Kolem roku 1977 se horolezecký materiál, karabiny a smyčky na písek vozily z NDR. Karabina stála v přepočtu 27Kčs. V Brně byla jediná prodejna s horolezeckým materiálem Horal Brno. Tam se občas dalo zakoupit západní zboţí jako karabiny, smyčky a cepíny. Další horolezecký materiál, zejména skoby, si horolezci vyráběli sami dle vzorŧ skob nalezených ve Vysokých Tatrách nebo dle vzorŧ z několika málo vydávaných časopisŧ s horolezeckou tématikou. Prsní úvazky si horolezci rovněţ šili sami. Sedací úvazky ještě neexistovaly. Na pískovcových skalách se lezlo v kopačkách podlepených pěnovkou. Ve vysokých horách, zejména ve Vysokých Tatrách, se lezlo v pevných koţených botách tzv. Popradkách.

5. Jaká byla situace v oddíle po Vašem vstupu s ohledem na vedení, zpŧsobu tréninku a moţnosti navštívit rŧzné horolezecké oblasti ? Kdyţ jsem se stal členem horolezeckého oddílu v bývalém Gottwaldově, navštěvoval jsem skály v jeho okolí zejména na Lukově a Drţkové. Na těchto skalách se lehčí cesty lezly volně a těţší místa byla v lezeckých cestách vyskobována. Skob se mohlo vyuţít nejen k zajištění, ale přímo se jich mohlo uţít k postupu a to tak, ţe se jich mohlo zachytit nebo na ně stoupnout. Do té doby nikdo o jiném zpŧsobu přelezení těchto těţších míst nepřemýšlel. Na jaře roku 1977 jsem začal pŧsobit v oddíle jiţ jako trenér mladých lezcŧ. Při přelézání cesty s názvem Dírka na skalách Králky u Lukova jsem vyţadoval, aby se cesta přelézala volně, bez vyuţití stávajících skob k postupu a tyto slouţily pouze k jištění. Tímto zpŧsobem se všem mladým lezcŧm cestu podařilo přelézt v prŧběhu 14 dnŧ. Od této doby se lezci snaţili i další cesty přelézat volně a z těchto dŧvodu jsem povaţován za „otce“ volného lezení ve Zlíně.

6. Jaké proběhly změny v oddíle v souvislosti se změnou reţimu v roce 1989? Činnost oddílu neprovázely aţ do roku 1988 ţádné větší změny. První skutečná oddílová krize nastala v roce 1988 při stavbě umělé cvičné horolezecké stěny. Zde došlo k rozkolu členŧ oddílu, kteří stavbu v konečné fázi bojkotovali a stěna byla dostavěna jen s největším úsilím několika málo členŧ oddílu. Po pádu komunismu v roce 1989 se krize členŧ oddílu vŧči vedení oddílu ještě prohloubila. To vedlo aţ k mému odstoupení, jako předsedy oddílu v roce 1991. V dŧsledku těchto změn jsem zanechal aktivního lezení a přestal se stýkat i s většinou členŧ oddílu. Na jaře roku 1992 jsem při výškových pracích utrpěl úraz levé ruky, který mi zabránil v další aktivní lezecké kariéře. V současné době

81 opět navštěvuji oddílové akce a stýkám se s lezci, se kterými jsem dříve provozoval horolezeckou činnost.

7. Co povaţujete za své největší lezecké úspěchy a čeho si nejvíce ceníte? První horolezeckou dvojici jsem vytvořil se Svatoplukem Lenartem, se kterým jsem roce 1978 lezl na pískovcových skalách cesty obtíţnosti V-VI a na cvičných skalách jsem přelézal cesty obtíţnosti VII. Kolem roku 1980 jsem začal jezdit do severních Čech do oblasti Saského Švýcarska, tehdy jiţ výhradně s dalším členem oddílu Radkem Velískem. Zde jsme přelézali cesty na pískovcových věţích obtíţnosti VI. V roce 1983 jsem s R. Velískem absolvoval také mnoho výstupŧ ve Vysokých Tatrách v Západní Lomnici a v jiţní stěně Keţmarského štítu obtíţnosti VI. V oblasti Vysokých Tater se mým hlavním cílem staly lezecké cesty v Galerii Ganku. Do roku 1988 jsem přelezl všech dvacet osm dosud známých cest v této lokalitě, některé přelezl i v zimě (Studnička). Celkem se jednalo o třicet sedm výstupŧ. Mým dalším cílem bylo získání mistrovské výkonnostní třídy. Absolvoval jsem proto mnoho hodin soustavného tréninku, jehoţ obsahem byly i náročné výstupy v horách obtíţnosti VI, v létě i zimě. Mistrovské třídy jsem nakonec nedosáhl. K jejímu získání bylo nutné absolvovat několik zimních výstupŧ v Alpách a ty se mi, vzhledem k reţimu jaký v té době panoval, nepodařilo uskutečnit. Při samotném lezení jsem nezaţil ţádnou krizovou situaci, protoţe jsem lezecké výstupy absolvoval po pečlivé přípravě a lezl jsem jen to, na co má výkonnost stačila a odkud jsem se mohl bezpečně vrátit. Přesto jsem se v roce 1988 v horách do jedné krizové situace dostal. Při výstupu do Hlinského sedla ve Vysokých Tatrách jsem byl zasaţen lavinou, která mne nesla asi 300 metrŧ. V lavině jsem byl zasypán nízko pod povrchem a vzhledem k tomu, ţe jsem nebyl váţněji zraněn, mohl jsem se vyhrabat sám bez cizí pomoci. K mým dalším významným horolezeckým akcím patří i návštěva oblasti Himalájí, kam jsem v roce 1994 odcestoval s Radkem Velískem (osobní komunikace s Jiřím Houštěm 15.11.2012).

82 Příloha č. 3

Radek Velísek-bývalý reprezentant ČSSR, horolezec

1. Jaké jsou vaše základní ţivotopisné údaje?. Narodil jsem se 21.2.1955 v Gottwaldově. Po vyučení jsem pracoval v Prŧmyslových stavbách Gottwaldov jako tesař aţ do roku 1985, dále pak v Technických sluţbách města Gottwaldova. V roce 1985 jsem se oţenil. Po pádu komunismu v roce 1989 jsem se osamostatnil a do současné doby pracuji jako osoba samostatně výdělečně činná. Členem HO TJG jsem se stal v 1973. V letech 1979-1982 jsem byl reprezentantem Československé republiky v horolezectví.

2. Jaký byl impuls k tomu věnovat se horolezectví? Jiţ od mladých let jsem jezdil jako tremp po Československé republice. Většinou stopem a s minimem peněz. V roce 1973 jsem navštívil Pálavu, kde jsem potkal brněnské horolezce. S těmito horolezci jsem absolvoval první lezení s lanem, které mne uchvátilo. Po příjezdu domŧ jsem zkoušel lézt pouze s bratrem na lukovských skalách. Zde jsem se seznámil s horolezci Jiřím Krsičkou, Zbyňkem Čepelou a Janem Vítkem, kteří mi řekli o gottwaldovském horolezeckém oddíle.

3. Kdy se stal členem KHS Zlín a jaké v té době byly podmínky? Do tehdejšího HO TJG jsem se přihlásil v roce 1973. I kdyţ se jednalo o horolezecký oddíl, většina členŧ se stále věnovala turistice a vlastní lezení po skalách bylo pouze sporadické. Z těchto dŧvodŧ vlastní lezení u mne probíhalo formou pokus – omyl. Změny v oddíle nastaly od roku 1981, kdy byl dalším předsedou oddílu zvolen Jiří Houšť. Pod jeho vedením se tento oddíl změnil v opravdový horolezecký oddíl. Začal totiţ lezení více organizovat a volil cesty tak, aby byly výkony horolezcŧ celorepublikově srovnatelné. Hlavním cílem se stávala Galerie Ganku, Keţnmarský štít, Jastrabí veţa a Lomnický štít.

4. Jaké bylo po Vašem nástupu do horolezeckého oddílu materiální zabezpečení? Od oddílu jsem měl zapŧjčené třicetimetrové horolezecké lano, další materiál např. karabiny a skoby jsem si velmi obtíţně sháněl sám.

83 5. Jaká byla situace v oddíle po Vašem vstupu s ohledem na vedení, zpŧsobu tréninku a moţnosti navštívit rŧzné horolezecké oblasti ? První měsíce lezení probíhaly na Čertových skalách u Lidečka, Pulčínských skalách, na Lukově a Drţkové. Lezecké cesty ve skalách v okolí Gottwaldova byly zajištěné kruhy a cesty byly vyskobované. Obtíţné úseky jsem přelézal technicky po těchto skobách. Po několika měsících tréninku jsem jel společně se třemi oddílovými horolezci do pískovcových skal v Adršpachu, kde jsem vylezl svou první těţkou cestu Hranu Pádu obtíţnosti VIIIb (saská klasifikace) na pískovcovou věţ Gilotinu. Stal jsem se teprve třetím lezcem republiky, který tuto cestu zdolal. V roce 1973 jsem se Zbyňkem Čepelou vylezl jednu z nejtěţších cest ve Vysokých Tatrách - Pochylého plotny, ve stěně Velkého Keţmarského štítu obtíţnosti VII-A0. Vzhledem ke svým dobrým výkonŧm jsem se stal v roce 1978 členem juniorského druţstva Československé republiky a posléze členem rozšířeného výběru reprezentačního druţstva Československé republiky. Měl jsem přiděleného trenéra z Brna, se kterým jsem komunikoval převáţně písemně. K osobnímu kontaktu docházelo jen v době reprezentačních zájezdŧ. Od roku 1979 do roku 1982 jsem byl členem reprezentačního druţstva Československé republiky. Výhodou tohoto členství bylo to, ţe jsem mohl vycestovat nejméně dvakrát za rok do jiných hor neţ jsou Vysoké Tatry. Tyto cesty jsem si často hradil sám, s malou dotací od horolezeckého oddílu. Horolezeckou oblast reprezentačního druţstva volil většinou sportovní zástupce zájezdu. Vlastní lezeckou cestu si jiţ sportovci vybírali sami. Lezli zejména prvovýstupy nebo první opakování cesty. V této době bylo Československé reprezentační druţstvo ve špičce evropského lezení. V roce 1983 jsem odcestoval na rok pracovně do Libye. Z tohoto dŧvodu jsem přestal být členem reprezentačního druţstva. Po návratu do vlasti jsem se pak jiţ výkonnostnímu horolezectví nevěnoval. Do současné doby jsem stále členem Zlínského horolezeckého oddílu. V současné době jsem stále členem KHS Zlín a provozuji nejen horolezectví, ale také rekreačně paragliding.

6. Jaké proběhly změny v oddíle v souvislosti se změnou reţimu v roce 1989? Před revolucí byla činnost v oddíle více organizována. Lezci aţ na vyjímky mohli lézt jen ve Vysokých Tatrách. Po revoluci lezci vyuţili moţnosti cestovat a začali jezdit do hor celé Evropy.

84 7. Co povaţujete za své největší lezecké úspěchy a čeho si nejvíce ceníte? V roce 1979 jsem navštívil Francii, kde jsem v lezecké oblasti kolem města Chamonix vystoupil za dva a pŧl dne na Petit Dru 3754 metrŧ. Dále jsem v roce 1980 v italských Alpách v Bergelu absolvoval cestu v 900 metrŧ vysoké stěně na Pizzo Badile 3308 metrŧ. Jednalo se o první československý prŧstup. Italové při prvovýstupu tuto stěnu zdolávali 5 dnŧ. Prŧběh tohoto výstupu přenášela televize. Mému lezeckému druţstvu tento výstup trval 13 hodin. V roce 1981 jsem vykonal v Savojských Alpách s Olinem Seiferem prvovýstup severním pilířem Point Marguerite ve stěně Grandes Jorasses 4208 metrŧ. Další velký výstup jsem provedl v roce 1982 západní stěnou hory Bodchana 5304 metrŧ ve Fanských horách, kde jsem spolu s lezeckým druţstvem vytvořil prvovýstup Velkým koutem, klasifikace VI-A1. V tomtéţ roce jsem vylezl s Jozkou Rakoncajem ve Francii prvním zimním prŧstupem cestu s názvem Grandkuloár direkt, klasifikace VI, v severní stěně Petit Dru 3730 metrŧ. Cením si rovněţ cestu na Mont Blanc stěnou Brenvi přes Hrušku, kterou jsem s Olinem Seiferem vylezl za dva dny. Nejednalo se o nejtěţší cestu, ale povaţuji si ji z toho dŧvodu, ţe ji ve své knize Deset velkých stěn popisuje Radovan Kuchař. V roce 1983 jsem na Kavkaze zdolal, rovněţ s Olinem Saiferem, horu Pik Aristova a to severní stěnou cestou Pototaeva. Při této akci došlo k tragické události. V prŧběhu výstupu zahynul horolezec Jiří Beneš (osobní komunikace s Radkem Velískem 10.1.2013).

85 Příloha č. 4

Václav Pátek-vysokohorský horolezec, zdolal Cho Oyu (8 201m).

1. Jaké jsou vaše základní ţivotopisné údaje? Narodil jsem se 3.8.1951 v Podlesí u Libavé okres Opava. V obuvnickém výrobním druţstvu Snaha Opava jsem se vyučil ručním obuvníkem. V roce 1970 jsem se přestěhoval do Gottwaldova. Ve firmě Svit jsem pracoval jako strojní obuvník. V roce 1972 jsem nastoupil základní vojenskou sluţbu. Po jejím ukončení jsem pracoval opět ve Svitu v Gottwaldově, kde jsem v rozmezí let 1975 aţ 1980 vystudoval Střední prŧmyslovou školu. V roce 1975 jsem se oţenil a narodila se mi dcera. V roce 1982 jsem přešel pracovat do Výzkumného ústavu koţedělného v Otrokovicích. V roce 1990 jsem zaloţil firmu Triop zabývající se výrobou horolezecké obuvi, která pŧsobí na našem i evropském trhu dosud.

2. Jaký byl impuls k tomu věnovat se horolezectví? K mé první zkušenosti s vysokými horami došlo v roce 1985. V tomto roce jsem navštívil Vysoké Tatry v rámci akce, kterou pořádal Výzkumný ústav koţedělný Gottwaldov. Během zájezdu jsem absolvoval i výstup na Gerlachovský štít s horským vŧdcem. Zde jsem poznal, ţe výstupy na vysoké hory mi nečiní ţádné větší fyzické potíţe. Na základě této zkušenosti jsem oslovil asi v roce 1986 spolupracovníky Václava Tichavského a Jaroslava Vaculíka, kteří byli jiţ členy Horolezeckého oddílu TJG.

3. Kdy jste se stal členem KHS Zlín? Členem Horolezeckého oddílu TJG jsem se stal v roce 1986.

4. Jaké bylo po Vašem nástupu do horolezeckého oddílu materiální zabezpečení? Zakoupit horolezecké vybavení kolem roku 1986 byl velký problém. Většinu horolezeckého vybavení jako sedací úvazky, smyčky i batohy si horolezci šili sami. Ostatní horolezecký materiál například karabiny, skoby se sháněl rovněţ velmi těţce. Z části si i tento materiál horolezci vyráběli sami. Horolezecká lana jiţ nabízela firma Lanex Bolatice. Lana byla dosti nepoddajná a tuhá.

86 5. Jaká byla situace v oddíle po Vašem vstupu s ohledem na vedení, zpŧsobu tréninku a moţnosti navštívit rŧzné horolezecké oblasti ? V době mého nástupu do oddílu v roce 1986 byl předsedou Jiří Houšť, který se snaţil oddíl směřovat do sportovních výkonŧ. Horolezecký kurz byl velmi náročný, nejvíce jeho fyzická příprava. V prŧběhu kurzu se lezlo na skalách v okolí Gottwaldova a také ve Vysokých Tatrách. Po absolvování kurzu jsem si vybíral skály v okolí Gottwaldova a v Adršpachu a Vysokých Tatrách. Lezení v těchto vysokých horách mne uchvátilo. Zdolal jsem zde mnoho cest VI. stupně obtíţnosti i slavnou Hokejku ve stěně Lomnického štítu. Před revolucí jsem se v roce 1989 zúčastnil první větší gottwaldovské horolezecké expedice do Kazachstánu na horu Pik Talgar (4 979 m) s celkovým počtem 18 účastníkŧ. Pouze pěti lidem, včetně mne, se podařilo vrchol zdolat.

6. Jaké proběhly změny v oddíle v souvislosti se změnou reţimu v roce 1989? Kolem roku 1988 začala narŧstat nespokojenost s děním uvnitř oddílu. Tato nespokojenost vyvrcholila v době stavby první umělé stěny, která byla pod vedením tehdejšího předsedy oddílu Jiřího Houště dokončena v roce 1988. Po pádu komunismu v roce 1989 se členŧm oddílu otevřely další sportovní moţnosti. Mnoho horolezcŧ začalo lézt v zahraničí. Nejvíce v Alpách, ale i v dalších částech světa. Horolezci začali provozovat v rámci oddílu i jiné sporty. Například kanoistiku nebo paragliding. To vedlo k následnému přejmenování oddílu na Klub Horských sportŧ Zlín. V roce 1991 předseda oddílu Jiří Houšť odstoupil a vedení převzal člen oddílu Jaroslav Končák. Situace v oddíle se následně stabilizovala.

7. Co povaţujete za své největší lezecké úspěchy a čeho si nejvíce ceníte? Největších horolezeckých úspěchŧ jsem dosáhl po roce 1989. V roce 1992 jsem vylezl za velmi špatných povětrnostních podmínek jako jediný z osmičlenného druţstva na Mont Blanc (4 807 m). V roce 1994 jsem odjel do Himalájí, kde jsem v rámci treku kolem Mont Everestu vystoupil na Gokyo Peak (5 483 m), Kala Patar (5 545 m) a Island Peak (6 200 m). Tyto zkušenosti podpořily mou myšlenku zdolat větší výšky. V následujících letech jsem Alpách vystoupil na všechny hory s nadmořskou výškou nad 4 500 metrŧ. S Miroslavem Pelcem, bývalým československým reprezentantem, jsem v roce 1997 zdolal nejvyšší horu Ameriky Aconcaguu (6 959 m). V následujícím roce 1998 jsem odcestoval s Českou a Slovenskou reprezentací do Himalájí na Annapurnu (8 091 m), kde byl výstup komplikován velmi špatným počasím a díky tomu se mi nepodařilo vrcholu dosáhnout.

87 V Himalájích jsem byl také členem soukromé expedice na Dhaulágirí (8 167 m) v roce 1999, která skončila tragicky. Na konci expedice se s postupujícím druţstvem utrhla lavina. V ní zahynuli francouzský šerpa a britská horolezkyně Ginette Harrison, která v té době mezi ţenami zdolala nejvíce osmitisícových vrcholŧ na světě. V roce 2000 jsem dosáhl v Himalájích svého dosud největšího úspěchu vrcholu hory Cho Oyu (8 201m). Účastníkem této desetičlenné expedice byl i český skialpinista Vladimír Smrţ. Ten jako první Čech sjel tuto horu na lyţích. Do Himalájí jsem se vrátil v roce 2004 při pokusu o výstup na Talung (7 340 m). Zde jsem sám vylezl do výšky 7200 metrŧ. Vlivem nepříznivých povětrnostních podmínek, konkrétně velkého mnoţství sněhu, jsem se musel vrátit do základního tábora. V roce 2007 jsem odjel do Pakistánu na Gasherbrum I (8 068 m) a II (8 035 m). Z mého druţstva dosáhli vrcholu tři horolezci. Já sám jsem vlivem zhoršujících se povětrnostních podmínek vrcholu nedosáhl. V období této expedice byly podmínky pro výstup velmi náročné. O tom svědčí i smrt pěti horolezcŧ z rŧzných druţstev vystupujících v té době na vrchol. Vzhledem k tomu, ţe účast na těchto zahraničních výstupech byla finančně a organizačně velmi náročná, tak jsem se zlínskými horolezci na těchto projektech většinou nespolupracoval. Po návratu domŧ jsem však na oddílových schŧzích zlínským horolezcŧm často promítal videa a fotografie z těchto cest. Ty ukazuji zejména proto, aby začínající lezci získali přehled o vysokohorském lezení. Ze svých zkušeností jsem získal poznání, ţe základem výstupu na vysoké hory je mít dobrou fyzickou a psychickou kondici. Nejvíce rozhodujícím faktorem pro výstup je však zvládnutí aklimatizace. Při lezení na vysoké hory zaţívám uspokojení, protoţe si uvědomuji, ţe překonávám sám sebe a tím posouvám hranice svých moţností dál a dál (osobní komunikace s Václavem Pátkem 15.1.2013).

88 Příloha 5. Předsedové oddílu KHS Zlín od roku 1944 -2013 (http://www.khszlin.com).

rok Předseda HO rok Předseda HO

1944 J. Dobrovolný M. Holčák 1979 M. Holčák 1945 J. Dobrovolný 1980

1946 J. Dobrovolný 1981 J. Houšť

J. Houšť 1947 V. Zachoval 1982 J. Houšť 1948 V. Zachoval 1983 J. Houšť 1949 L. Šrámek 1984

1950 L. Vaněk 1985 J. Houšť

1951 L. Vaněk 1986 J. Houšť

1952 V. Pančoška 1987 J. Houšť

1953 S. Kadlec 1988 J. Houšť

1954 J. Vaněk 1989 J. Houšť

1955 F. Kohoutek 1990 J. Končák

1956 F. Kohoutek 1991 O. Seifer

1957 J. Dobrovolný 1992 O. Seifer

1958 J. Dobrovolný 1993 O. Seifer

1959 J. Dobrovolný 1994 O. Seifer

1960 S. Kadlec 1995 O. Seifer

1961 S. Kadlec 1996 O. Seifer

1962 S. Kadlec 1997 O. Seifer

1963 V. Klíčník 1998 O. Seifer

1964 J. Vaněk 1999 O. Seifer 1965 J. Dobrovolný 2000 O. Seifer

1966 J. Paulus 2001 O. Seifer

1967 J. Paulus 2002 O. Seifer 1968 J. Paulus 2003 O. Seifer

1969 L. Šrámek 2004 O. Seifer

1970 L. Šrámek 2005 V. Tichavský

1971 A. Janík 2006 V. Tichavský

1972 A. Janík 2007 V. Tichavský

1973 J. Paulus 2008 V. Tichavský

1974 J. Paulus 2009 V. Tichavský

1975 J. Paulus 2010 V. Tichavský

1976 M. Holčák 2011 V. Tichavský M. Holčák 1977 2012 V. Tichavský M. Holčák 1978 2013 V. Tichavský

89 Příloha 6. Seznam prvovýstupŧ členŧ gottwaldovského oddílu v letech 1944-1984.

V prŧběhu let 1944 – 1984 uskutečnili členové tehdejšího gottwaldovského horolezeckého oddílu řadu prvovýstupŧ nejen na našich cvičných skalách, ale zapsali se i jako prŧkopníci při dobývání velehorských štítŧ ve Vysokých Tatrách, Alpách i v daleké centrální Asii ve Fanských horách tehdejšího Sovětského svazu (almanach s. 9-11).

Vysoké Tatry:

Ţabí kŧň, J stěna (K 438A), klas. VI, 5.6. 1949 – V. Zachoval, F. Plšek

Velká Kopka, SZ pilíř (K 601), klas. VI, 7.9. 1949 - V. Zachoval, F. Plšek

Ošarpance, JV hřeben (K 672), Klas VI, 9.10. 1949 - V. Zachoval, F. Plšek

Lomnický štít, Z stěna ,,Hokejka“ (K 1848), klas. VI, 22.8. 1950 - V. Zachoval, F. Plšek

Vysoká, V stěna (K 632), klas III-IV, 25.8. 1950 - V. Zachoval, A. Puškář a další

Malý Keţmarský štít, S stěna (K 1975), klas. VI a III, 30.8. 1950 - V. Zachoval, F. Plšek, Schwarz

Lomnický štít, Z stěna, cesta přes plotnu, klas. V+A1, 21.8. 1969 – Z. Čepela, O. Pochylý

Kozí štít, JZ stěna ,,Koutem v plotnách“, klas. V A1, 6.9. 1969 – Z. Čepela s druhem

Čierna veţička, J stěna, vpravo od Motykova komínu, klas. V A2, 12.10. 1969 - Z. Čepela s druhem

Kozí štít, štítová veţa po SZ hraně, klas. V A1, 7.9. 1970 – Z. Čepela, P. Bednařík

Jahňačí štít, J stěna Pravým pilířem, klas. V+A1, 18.9. 1970 - Z. Čepela s druhem

Kolová veţička, JV stěna, klas. V+A1, 17.9. 1970 – Z. Čepela, P. Bednařík

Východná Ţeruchova veţa, ,,Cez platňu“, klas. V A1, 18.9. 1970 - Z. Čepela, P. Bednařík

Malý Keţmarský štít, Ušatá veţa ,,Šavle“, klas. VI A3, 28.- 29.12. a 20.- 22.3. 1974 – Z. Čepela, Pochylý, Stříbrný, Procházka

Malý Keţmarský štít, S stěna ,,Spára v levé polovině“, klas. V+A3 - Z. Čepela, Pochylý, Stříbrný, Novák

Veţa Ţelezné brány, S stěna ,,Cesta zářezem“, klas. V A2, 2.7. 1977 – P. Slováček, J. Provazník

Zadná Bašta, V stěna ,,Pravá c. pravým pilířem“, klas. V+A2, 27.-28.12. 1977 – P. Slováček, Kulhavý, Romanovský

Malý Ganek, Z stěna ,,Koutová“, klas. V, 5.6. 1982 – M. a R. Holčákovi

Rysy, V stěna ,,Deprese“, klas. VI-A1, 17.7. 1982 – J. Houšť, S. Lenart

Rysy, V stěna ,,N-Variant“, klas. VI-A2, 7.8. 1982 - J. Houšť, S. Lenart (Holčák, 1985).

Zahraniční velehory

Alpy – Bergel:

Cima di Castelo (3392 m), J stěna ,,Středem ploten“, klas. VI+A3 4e, 30.-31.8. 1980 – R. Velísek, O. Seifer

Cima di Castelo (3392 m), J stěna ,,Levý zářez“, klas. VI, 19.8. 1980 – R. Velísek, O. Seifer

Savojské Alpy:

Grandes Jorasses (4208 m), Point Margherite ,,Severní pilíř“ klas. V+A0, led 65°, 13.-15.8. 1981 - R. Velísek, O. Seifer

Fanské hory – SSSR: Bodchana (5304 m), Z stěna ,,Velký kout“, klas. VI-A1, 25.-28.7. 1982 - R. Velísek, I. Koller (Holčák,1985).

91