Revolver revue – Jednou nohou 1986 / 03-04 – textová verze

********************************************************************************************* [tímto řádkem jsou oddělovány stránky dle originálu, číslování stran dle souboru PDF, nejsou- li stránky průběžně paginovány v originále – pozn. zpracovatele textové verze - Sdružení občanů Exodus]

JEDNOU NOHOU -1- ********************************************************************************************* [druhá strana obálky] -2- ********************************************************************************************* jednou nohou jednou nohou jednou nohou jednou nohou jednou "Jen proto, že jsem mluvila a vámi, činilo mi potěšení, mohla-li jsem líčit slabost, jíž jsem se dopustila, když jsem neodtáhla ruku ve chvíli, kdy pan de Croisenois dával svou na mramorový stůl a lehce zavadil o mou. Stendhal, Červený a černý

"Abych tak byl přec Indiánem, hned hotov, na pádícím koni, šikmo ve vzduchu, stále znova krátce se zachvívaje nad ochvívající se zemí, až by na konec ostruhy pustil, neboť nebylo žádných ostruh, až odhodil uzdu, neboť nebylo uzdy, a sotva už zemi před sebou jako hladce posečenou step zřel, už bez koňova krku a bez koňovy hlavy." Franz Kafka, Přání státi se Indiánem, ARCHY č.14 jednou nohou jednou nohou jednou nohou jednou nohou jednou

Toto číslo je věnováno památce Roberta Komoura. jednou nohou jednou nohou jednou nohou jednou nohou jednou

OBSAH

Isaac Bashevis Singer - Klíč Tom Shephard - Měsíc jestřábí luny J. R. R. Tolkien - O prstenech moci a třetím věku /modrý papír/ 2x Indiáni Samuel Beckett - Všechny padající Dílo Samuela Becketta v datech K. H. Mácha - Deník z roku 1835 Jiřina Zemanová - básně Jan Brabec - Z jedné strany na druhou Luboš Vydra - 2 povídky Rudolf Němec - Malířská cesta Jáchym Topol - Popiš si ksicht! Jan Lukeš - Dopis MUDr. Stuchlíkovi Jana Černá - Adresát Milena Jesenská /dokončení/ Paul Wilson - Jaký je to dělat rock v policejním státě Plastic People - Půlnoční myš /některé texty z poslední nahrávky/ Martin Palouš - Opuštění Země příloha Jednou nohou /ČTENÍ DO PĚŠÍ ZÓNY/ Václav Havel - Largo desolato

jednou nohou jednou nohou jednou nohou jednou nohou jednou

JEDNOU NOHOU - tzv. nezávislá kulturní revue, vychází nepravidelně. Redakce: M., S.W., Tajemný M., Jindra Hojer, Tonda Plíhal a kluci ze Dvorců a dost. Nevyžádané rukopisy se nevracejí.

jednou nohou jednou nohou jednou nohou jednou nohou jednou

-3- *********************************************************************************************

Krátké zprávy

1. Na žádost našeho čtenáře opravujeme chybný časový údaj. Pavel Zajíček nerozdal své dopisy z vězení /"Tok okamžiků"/ těsně před svým odjezdem z republiky, jak jsme uvedli v č.2, ale někdy v průběhu roku 1978. Děkujeme.

2. Upozornění! V kolujícím 1. díle Sebraných spisů Egona Bondyho je tato závažná chyba: sbírka "Jen tak smutno" n e p o c h á z í z dílny E. B. Jitce B. z H. K. blahopřejeme k odhalení tohoto literárního podvrhu a majitele zmíněné knihy vyzýváme: vyřízněte tento paskvil ctižádostivého epigona!

3. Omlouváme se všem čtenářům za "strakatost" tohoto čísla. Je to důsledek katastrofálně nepředvídatelného zásobování trhu papírem. Od časů Jana Lukeše se to jak vidět nezměnilo.

4. Text Johna Ronalda Reuela Tolkiena je závěrečná kapitola "Pána prstenu" a zároveň úvod do dalšího Tolkienova díla "Silmarilion".

5. Jiřina Zemanová, nar. 1947 v Růžodole, je autorkou těchto sbírek: P.f., Slova, Meju a nezametám. Žije v Táboře.

Přejeme vám příjemnou a nerušenou četbu. Za redakční radu: Tonda Plíhal

jednou nohou jednou nohou jednou nohou jednou nohou jednou nohou

-4- *********************************************************************************************

I s a a c B a s h e v i s S i n g e r

K L Í Č

Kolem třetí hodiny odpoledne se Bessie Popkinová začla chystat, že sejde dolů na ulici. Taková vycházka byla spojena s mnoha obtížemi, zvláště za horkého letního dne: především vměstnat do korzetu zavalité tělo, nacpat do bot oteklé nohy a učesat vlasy, které si Bessie barvila sama a které rostly jak křoví a hrály všemi barvami - žlutou, černou, šedou, červenou. Pak se ujistit, že po tu dobu, co bude venku, se jí do bytu nevlámou sousedi a neukradnou jí prádlo, šatstvo, doklady - anebo věci jen zpřeházejí a nechají je zmizet. Kromě lidských trapičů ji sužovali démoni, šotci, zloduchové. Ukryla brýle do nočního stolku a měla je v bačkoře. Láhev s barvivem na vlasy uložila do lékárničky, aby na ni za pár dní narazila pod polštářem v posteli. Jednou dala do lednice hrnec boršče, ale Neviděný ho odtamtud vzal a po dlouhém hledání ho Bessie objevila v šatníku. Na povrchu byl tlustý povlak tuku, zavánějící zažluklým lojem. Co zakusila, co všechno na ni narafičili, a jak se musela ohánět, aby nezahynula anebo nezešílela, to ví jen Bůh. Vzdala se telefonu, protože jí ve dne v noci volali vyděrači a zvrhlíci, aby z ní vymámili její tajemství. Jednou se ji pokusil znásilnit Portorikán, který roznášel mléko. Poslíček z koloniálu jí chtěl cigaretou podpálit majetek. Aby ji vypudili z činžovního domu, ve kterém bydlela čtyřicet pět let, majitel a správce jí do bytu nasadili krysy, myši a šváby. Bessie dávno pochopila, že žádné prostředky nezabrání zlu, které je člověku souzeno - ani okované dveře, patentní zámek, nebo dopisy policii, primátorovi, FBI nebo presidentovi do Washingtonu. Ale kdo jednou dýchá, musí taky jíst. To všechno chtělo svůj čas: pozavírat okna, uzávěry plynu, pozamykat zásuvky. Peníze poschovávala do svazků encyklopedie, do starších čísel časopisu N a t i o n a l G e o g r a p h i c, a do vetchých účetních knih Sama Popkinse. Cenné papíry ukryla Bessie mezi poleny v krbu, ve kterém se nikdy netopilo a pod sedadly lenošek. Své šperky zašila do matrací. Kdysi mívala Bessie v bance bezpečnostní schránky, ale dávno se přesvědčila, že hlídači mají univerzální klíče. Kolem páté byla Bessie se vším hotova a mohla jít ven. Naposledy se na sebe podívala do zrcadla - malá, podsaditá, s úzkým čelem, plochým nosem, oči zkosené a zpola přivřené, vypadala jako Číňan. Na bradě jí vyrážely bílé fousky. Měla na sobě vybledlé šaty s květovaným tiskem, rozpláclý slaměný klobouk, který zdobily dřevěné třešně s hrozny vína, a rozšmachťané střevíce. Než odešla, ještě pečlivě obešla své tři pokoje a kuchyň. Všude se povalovaly šaty, boty a haldy korespondence, kterou Bessie ani neotevřela. Její manžel, Sam Popkin, zemřelý skoro před dvaceti lety, zlikvidoval před smrtí svou realitní kancelář, protože na odpočinek chtěl odejít na Floridu. Zanechal jí hotový kapitál, dlužní úpisy, výkazy ze spořitelen a nějaké hypotéky. Až dosud jí různé společnosti psaly, zasílaly jí různá vyrozumění, vyúčtování. Vnitřní finanční správa na ní vymáhala daně. Vždy za několik týdnů se jí ohlásil pohřební spolek, který rozprodával

-5- ********************************************************************************************* výhodné parcely na hřbitově "na zdravém vzduchu". Dřív Bessie na dopisy odpovídala, vedla si záznamy o vydáních a příjmech, od jisté doby na to nedbala. Dokonce přestala kupovat noviny a číst finanční hlídku. Když byla Bessie na chodbě, zasunula do štěrbin ve dveřích kartičky se znaménky, ve kterých se vyznala jen ona. Klíčovou dírku ucpala kytem. Co si taky měla počít - bezdětná vdova, která nemá ani přátele, ani příbuzné? Byly doby, kdy sousedé otevírali dveře - vykoukli, zasmáli se její přehnané opatrnosti a někteří si ji dobírali. I to už je dávno přešlo, Bessie nepromluvila skoro s nikým. Ani už dobře neviděla. Brýle, které nosila léta, jí nebyly k ničemu. Aby zašla k očnímu lékaři, to bylo nad její síly. Obtížné bylo všecko - už jenom vejít do výtahu a vystoupit z něho, když se dveře pokaždé zavřely s prásknutím. Bessie šla málokdy dál, než dva bloky od svého domu. Ulice mezi Broadwayí a Riverside Drive byla den ze dne hlučnější a špinavější. Pobíhaly tu hordy polonahých uličníků. A osmahlí mužští, kudrnatí, s divýma očima, se tu španělsky hašteřili s drobnými ženami, jejichž břicha byla věčně odulá těhotenstvím. Odpovídali si vřeštivými hlasy. Psi štěkali, kočky mňoukaly. Někde vypukl požár a ulicí se řítily hasičské stříkačky, ambulance a policejní vozy. Na Broadwayi místo někdejších koloniálů byly teď velké samoobsluhy, kde si sami musíte vyhledat zboží, naložit je do vozíku a potom vystát frontu u pokladny. Bože na nebi, co zemřel Sam, od té doby New York, Amerika a snad celý svět - šly nacimprcampr. Všichni slušní lidé ze sousedství už odešli a hemžili se tu jen zloději, lupiči a kurvy. Už třikrát jí ukradli peněženku. Když to hlásila na policii, jen se tomu zasmáli. Kdykoli chtěl člověk přejít ulici, riskoval život. Bessie udělala krok a zastavila se. Někdo už jí radil, aby nosila hůl, ale dělat ze sebe starou bábu anebo kripla, na to se necítila. Vždy za několik týdnů si nehty obarvila načerveno. Když ji zrovna nebralo revma, vyndala šaty, které nosívala, oblékla se do nich a studovala se v zrcadle. Otevřít dveře do samoobsluhy bylo nemožné. Musela počkat, až jí dveře někdo přidrží. Něco jako samoobsluha dokázal vymyslet jenom ďábel. Z lamp vyzařovalo oslnivé světlo. Lidé tlačící vozíky vypadali, že porazí každého, kdo jim přijde do cesty. Regály byly buď moc vysoko anebo příliš nízko. A teď ten ohlušující hluk, a ten kontrast mezi vedrem venku a mrazivou teplotou uvnitř: Byl to zázrak, že nedostala zápal plic. Nad to všecko ji trýznilo, jak se neumí rozhodnout. Každou jednotlivou věc vzala třesoucí se rukou a četla nálepku. Nebyla v tom dychtivost mládí, ale váhavost staroby. Bessie počítala s tím, že dnešní nákup by jí neměl zabrat víc jak třičtvrtě hodiny, ale uplynuly dvě hodiny a Bessie nebyla hotova. Když konečně dotlačila vozík k pokladně, napadlo ji, že zapomněla ovesnou mouku. Vrátila se. Mezitím jí nějaká žena zabrala místo ve frontě. Když už platila, vyskytly se další trable. Bankovku schovala Bessie do pravé kapsy své nákupní tašky, ale tam nebyla. Po delším přehrabování ji našla vlevo v kapsičce na drobné. Prosím, a kdo vám uvěří, že něco ta-

-6- *********************************************************************************************

Singer kového je možné? Říct to někomu pomyslí si o ní, že je zralá pro blázinec. Když Bessie vcházela do samoobsluhy, venku byl dosud zářivý den. Teď se chýlilo k soumraku, slunce, žluté a zlaté, klesalo do Hudsonu, k zamženým pahorkům New Jersey. Budovy Broadwaye sálaly horkem, které přes den vstřebaly. Z mřížoví, pod kterým duněly vozy podzemní dráhy, vzlínaly výpary páchnoucí zlem. V jedné ruce držela Bessie těžkou tašku s potravinami a v druhé svírala peněženku. Nikdy ji Broadway nepřipadala tak divoká, tak špinavá. Páchla rozteklým asfaltem, benzinem, shnilým ovocem, výkaly psů. Na chodníku mezi cáry novin a nedopalky cigaret hopkali holubi. Sotva se dalo pochopit, jak tihle tvorové dokázali, aby je v té tlačenici nikdo nezašlápl. Z plápolající oblohy se snášel zlatistý prach. U jednoho krámu, ověšeného umělou trávou, do sebe muži v propocených košilích lili papayový džus a ananasový džus, jako by chtěli hasit oheň, který je zevnitř spaloval. Nad hlavou jim visely kokosové ořechy, okrájené do podoby Indiánů. V jedné z postranních ulic si černé a bílé děti pustily hydrant a nahaté se šplouchaly v kaluži. Uprostřed té výhně jel náklaďák s mikrofony, vyřvával písničky a troubil, až uši přecházely na podporu nějakého kandidáta na politickou funkci. Vzadu stála dívka, vlasy jí trčely jak dráty, a rozhazovala letáky. To všechno ji příliš zmáhalo - přejít ulici, čekat na výtah, a potom vystoupit v pátém patře, než dveře zaklapnou. Bessie svůj nákup složila u dveří a hledala klíče. Použila svůj pilník na nehty, aby z klíčové dírky vydloubala kyt. Zasunula klíč do zámku a otočila jím. V ruce jí zůstalo jen držátko. Bessie hned pochopila, co je to za katastrofu. Všichni nájemníci měli náhradní klíče u správce, jenže ona nedůvěřovala nikomu — nedávno si pořídila nový kombinovaný zámek, o kterém byla přesvědčena, že se nedá otevřít žádným univerzálním, klíčem. Měla náhradní klíče někde v zásuvce, ale u sebe měla jen tenhle. "To je můj konec", řekla Bessie nahlas. Nebyl tu nikdo, koho by požádala o pomoc. Všichni sousedé se proti ní spikli. Správce čekal jenom na to, až pojde. Bessie měla tak sevřené hrdlo, že nedokázala ani vykřiknout. Rozhlížela se, jestli neuvidí zloducha, který jí zasadil tu poslední ránu. Bessie se už dávno smířila se smrtí, ale zemřít na schodech nebo na ulici, to bylo přespříliš. A kdo ví, jak dlouho může taková agonie trvat? Začla uvažovat. Bude ještě někdo otevřený obchod, kde dělají klíče? A kdyby byl, podle čeho zhotoví zámečník kopii? Musel by se svým nářadím přijít až sem. Chtělo by to řemeslníka, který má kontakt s firmou, specializovanou na tyhle zámky. Kdyby aspoň měla u sebe peníze. Ale nikdy si nebrala víc, než mohla utratit. Pokladník v samoobsluze jí dal zpátky něco přes dvacet centů. "Och, má mamá, mě se už nechce žít:" Bessie promluvila v jiddiš, užaslá, že se pojednou vrátila k tomu polozapomenutému jazyku. Po delším váhání se Bessie rozhodla jít zpátky na ulici. Třeba ještě mají otevřeno v železářství anebo v některém z těch krámků, kde vedou klíče. Vzpomněla si, že nablízku býval takový stánek s klíči. Koneckonců i jiným lidem se někdy zlomí klíče. Ale co provede s tím jídlem? Bylo moc těžké, aby ho vláčela s sebou. Co dělat. Tašku musí nechat u dveří. "Stejně to čajznou," řekla si Beesie. A kdo ví, co když jí sousedi naschvál něco provedli se zámkem, aby se nedostala do bytu, zatímco uvnitř rabují a ničí její majetek.

-7- *********************************************************************************************

Singer

Než Bessie sešla na ulici, přitiskla ucho ke dveřím. Neslyšela nic, než jakýsi šumot, který neustával, ale odkud se vzal a co ho způsobovalo, si nedokázala vysvětlit. Chvílemi to tikalo jako hodiny, pak to bzučelo nebo sténalo - nějaké jsoucno uvězněné ve zdi anebo vodovodní roura. V duchu se Bessie rozžehnala s jídlem, které mělo být v lednici a nestát v tom horku. Máslo se rozteče a mléko zkysá. "To mám za trest, jsem prokletá, prokletá," mumlala Bessie. Jeden ze sousedů se zrovna chystal jet výtahem dolů a Bessie mu dalo znamení, aby jí přidržel dveře. Možná je to jeden z těch zlodějů. Třeba se pokusí ji zadržet, napadne ji. Výtah sjel dolů a muž jí otevřel dveře. Myslela, že mu poděkuje, ale zůstala zticha. Proč děkovat nepřátelům. To všecko na ni narafičili. Když Bessie sešla na ulici, byla už noc. Stružkou u chodníku se valila voda. Pouliční lampy se v temné louži odrážely jako v jezeře. Znovu někde nablízku hořelo. Uslyšela ječící sirény, vyzvánění hasičských vozů. Boty už měla promáčené. Došla na Broadway a horko ji udeřilo jako kus plechu. Viděla špatně i za bílého dne, v noci byla jak slepá. V obchodech se ještě svítilo, ale co mají za výlohou, to Bessie nerozeznala. Chodci do ní vráželi a Bessie zalitovala, že nemá hůl. Přesto šla dál kolem výkladních skříní. Minula bufet, pekařství, krám s koberci, pohřební službu, ale nikde ani stopy po železářství. Bessie pokračovala. Sil jí ubývalo, ale umínila si, že se nevzdá. Co má taky jeden dělat, když zlomil klíč - má zcepenět? Mohla zajít na policii. Třeba tu je nějaký úřad, co se stará o tyhle případy. Ale kde? Muselo dojít k nějakému neštěstí. Chodník byl plný zvědavců. Ulici zablokovaly policejní vozy a sanitka. Někdo hadicí kropil asfalt, nejspíš aby smyl krev. Oči přihlížejících se leskly zlověstným uspokojením. Radují se z neštěstí druhých, řekla si v duchu. To je to jediné, čím se povyrazí v tomhle mizerném městě. Kdepak, nenajde nikoho, kdo by jí pomohl. Došla k nějakému kostelu. Pár schodů vedlo k zavřeným dveřím, chráněným přístřeškem a pokrytým stíny. Bessie se stěží dokázala posadit. Kolena se jí podlamovala. Střevíce jí otlačily prsty a na patách ji začly svírat. Zlomila se jí kostice v korzetu a zabodla se jí do masa. "Och, všecko zlo se dneska proti mně spiklo." Hlodal v ní hlad smíšený s nevolností. Do úst jí stoupla nakyslá tekutina. "Otče na nebi, to je můj konec." Rozpomněla se na přísloví v jiddiš: "Kdo žije, aniž vydal počet, umírá, aniž prozřel." Ani ji nenapadlo napsat závěť.

2 Bessie musela usnout, protože když otevřela oči, bylo už ticho pozdní noci, ulice byla skoro prázdná a setmělá. Výklady obchodů nesvítily. Horko se vytratilo a pod šaty se do ní dávala zima. Chvíli myslela, že jí někdo ukradl peněženku, ale ležela na schodě pod ní, kam jí zřejmě vyklouzla. Bessie se pokusila dosáhnout ji rukou. Paže jí ochrnula. Hlavu opřenou o zeď, měla těžkou jako kámen. Nohy jí zdřevěněly. Uši jakoby měla pod vodou. Pozvedla jedno oční víčko a spatřila měsíc. Visel nízko na obloze nad plochou střechou a blízko něho se mihotala zelenavá světla. Bessie zírala. Málem už zapomněla,

-8-

*********************************************************************************************

že je nebe, měsíc a hvězdy. Míjela léta a ona se nikdy nepodívala vzhůru - vždycky s očima k zemi. Na oknech měla těžké závěsy, aby ji špehouni neviděli. Ale když je nebe, snad je i Bůh, andělé a ráj. Kde jinde spočinuly duše jejích rodičů? A kde je teď Sam? Ona, Bessie, dávno vzdala své povinnosti. Nikdy nezašla na hřbitov k Samovu hrobu. Ani o výročí jeho smrti nezapálila svíčku. Tak se ponořila do handrkování s nižšími mocnostmi, až zapomněla, že existují ty vyšší. Prvně po letech Bessie zatoužila odříkat si modlitbu. Všemohoucí se nad ní smiluje, třebaže ona si to nezaslouží. Snad se otec a matka za ni přimluví tam nahoře. Měla už téměř na jazyku pár hebrejských slov, ale nedovedla si je vybavit. Pak si vzpomněla: "Slyš, ó Izraeli." Ale jak je to dál? "Bože, odpusť mi, " řekla Bessie. "Zasloužím si všecko, co mne pronásleduje." Bylo stále větší ticho a ochladilo se. Dopravní semafory se z červené změnily na zelenou, ale auto projelo jen zřídka. Odněkud se vynořil černoch. Potácel se. Kus dál se zastavil a zadíval se na ni. A znovu se rozešel. Napadlo ji, že má u sebe hodně důležitých dokladů, ale poprvé se o své vlastnictví nestarala. Sam po sobě zanechal velké jmění. Nebylo k ničemu. Bessie nepřestala spořit na stáří, jako by pořád byla mladá. "Kolik mi je?" ptala se Bessie sama sebe. "Co jsem za ta léta dokázala? Proč jsem někam nezajela, neužila si těch peněz, nepomohla někomu?" Něco v ní se zasmálo. "Byla jsem posedlá, vůbec jsem to nebyla já. Jak jinak se to dá vysvětlit?" Bessie zůstala, jako když do ní uhodí. Bylo jí, jako by se probudila z dlouhého spánku. Zlomený klíč jí v hlavě otevřel dveře, které se zavřely, když Sam zemřel. Měsíc se posunul na druhou stranu střechy - neobvykle velký, zarudlý s vyhlazenou tváří. Už bylo skoro zima. Bessie se zachvěla. Uvědomila si, jak lehko může dostat zápal plic, ale strach ze smrti ji přešel a nic jí nevadilo ani to, že nemá střechu nad hlavou. Od Hudsonu se zvedal svěží vánek. Na nebi se objevily nové hvězdy. Po ulici se plížila černá kočka. U chodníku se chvíli zastavila a její zelené oči se k ní upřely. Pomalu a číhavě se přikradla blíž. Bessie nikdy nesnášela zvířata - ať to byli psi, kočky, holubi, nebo vrabci. Roznášeli nemoce. Všecko pošpinili. Bessie věřila tomu, že v každé kočce je zloduch. A děsilo ji potkat se s černou kočkou, v tom nebylo nikdy nic dobrého. Ale teď k tomu stvoření Bessie pocítila lásku - je bez domova, nic mu nepatří, nemá dveře ani klíče, žije, jak Bůh dá. Než se k ní kočka přišourala, čichla si k její peněžence. Pak se podrbala vzadu na noze, přitom zdvihla ocas a mňoukala. Chuděra, musí mít hlad. Kdybych pro ni něco měla. Jak může někdo tohle stvoření nenávidět, divila se Bessie. Ach, matko má, uřkli mě, očarovali mě. Začnu nový život. Hlavou jí bleskla poťouchlá myšlenka. Že by se zrovna provdala? Noc se neobešla bez dobrodružství. Pojednou zahlédla Bessie ve vzduchu bílého motýla. Poletoval chvíli nad zaparkovaným autem a pak se ztratil. Bessie věděla, že to je duše právě narozeného dítěte, neboť opravdoví motýli po soumraku nelétají. Znovu procitla, aby spatřila ohnivou kouli, něco jako planoucí mýdlovou bublinu, jak se vznáší od jedné střechy ke druhé a pak někam mizí. Uvědomila si, že to, co vidí, je duch někoho, kdo zrovna zemřel.

-9- *********************************************************************************************

Singer

Bessie se pohroužila do spánku. Probudila se leknutím. Zrovna svítalo. Nad Central Parkem vycházelo slunce. Odtud to Bessie neviděla, ale nad Broadwayí začlo nebe růžovět a červenat. Na budově vlevo se v oknech zažehovaly plameny a okenní tabule vzplály a blýskaly se jako střílny nějaké lodi. Opodál přistál holub. Poskakoval na drobných červených nožkách a kloval do něčeho, co mohl být špinavý drobet ztvrdlého chleba anebo hrudka bláta. Nešlo jí to na rozum. Z čeho ti ptáci žijí? Kam se odeberou na noc? A jak to přijde, že přežijí plískanice, zimu, sníh? Půjdu domů, rozhodla se Bessie. Na ulici mě lidi nenechají. Zvednout se bylo utrpení. Tělo měla jako přiklížené k schodu, na kterém seděla. Záda ji bolela a nohy se pod ní třásly. Přesto se pomalu vydala k domovu. Vdechovala vlahý ranní vzduch. Voněl trávou, voněl po kávě. Už nebyla sama. Z vedlejších ulic vycházeli muži a ženy. Šli do práce. U stánku si koupili noviny a sestupovali do podzemní dráhy. Ani nehlesli a byli podivně mírní, jako by taky měli za sebou noc, kdy hledali svou duši, a vyšli z toho očištěni. Kdy můžou vstávat, když už teď jsou na cestě do práce, žasla Bessie. Ne, nemá v tomhle sousedství jenom gangstery a zabijáky. Jeden mladík jí dokonce kývl na pozdrav. Chtěla se na něho usmát a uvědomila si, že zapomněla to ženské přitakání, které v mládí tak ovládala. Byla to skoro první lekce, kterou jí dala její matka. Došla domů a před domem zrovna postával ten Irčan, jejich správce, její úhlavní nepřítel. Bavil se s popeláři. Byl to mohutný člověk s krátkým nosem, vystouplým horním rtem, a propadlými tvářemi a zašpičatělou bradou. Plavé vlasy mu zakrývaly pleš. Polekal se, když ji uviděl. "Babi, co je to s váma?" Bessie se zakoktala, když mu chtěla povědět, co se jí přihodilo. Ukázala mu zlomek klíče, který celou noc svírala v ruce. "Matko boží!" zvolal správce. "Co si počnu?" ptala, se Bessie. "Ty dveře vám otevřu." "Vždyť k nim nemáte klíč." "Musíme si poradit s každejma dveřma, kdyby hořelo." Správce zmizel na pár minut ve svém bytě a pak se vrátil se sadou klíčů na velkém kroužku. Výtahem s ní vyjel nahoru. Taška a jídlem stála na prahu, ale vypadalo to, že je prázdná. Správce se šťoural v zámku. Zeptal se: "Co tady ty kartičky?" "Bessie neodpověděla. "Že jste nepřišla a neřekla mi, voč jde? Potloukat se takhle celou noc, ve vašich letech - panebože!" Jak se přehraboval nářadím, otevřely se jedny dveře a na chodbu vyšla drobná žena v županu a v trenkách, vybělené vlasy navinuté v natáčkách. Řekla: "Co je s váma? Jak otevřu dveře, vidím tuhle tašku. Vzala jsem z ní máslo a mlíko a dala jsem to ke mně do chladničky." Bessie jen taktak zadržela slzy. "Och, mí lidé dobří," řekla. "Nevěděla jsem, že…" Správce vydoloval ze zámku zbytek klíče. Ještě chvíli na tom pracoval. Otočil klíčem a dveře se otevřely. Kartičky popadaly na zem. Vešel s ní do pokoje a Bessie ucítila zatuchlý pach bytu, v kterém se léta nebydlelo. Správce řekl: "Až se vám to příště stane, jděte za mnou. Od toho tu jsem." Bessie mu chtěla dát spropitné, ale ruce se jí příliš chvěly, aby otevřela peněženku. Žena odvedle jí donesla mléko a máslo. Bessie vešla do ložnice a natáhla se na postel. Na prsou ji svíralo a bylo jí na zvracení. Něco těžkého se jí převalovalo od nohou k hrudi. Naslouchala tomu bez vzrušení, zvědavá už jenom na to, co její tělo ještě vyvede. Správce se sousedkou se o něčem dohadovali, ale Bessie to nevnímala. Zrovna to se jí přihodilo před víc jak třiceti lety, když jí před operací dávali narkózu - lékař a sestra se domlouvali, ale jejich hlasy k ní přicházely zdaleka a bylo to v řeči, které nerozuměla.

-10- *********************************************************************************************

Singer

Brzy nastalo ticho a objevil se Sam. Nebyl den ani noc - podivné šero. V tom snu si Bessie byla vědoma, že Sam je po smrti, ale že se nějak pokradmu dokázal dostat z hrobu a navštívit ji. Byl zemdlený a byl celý nesvůj. Nezmohl se na slovo. Putovali nějakým prostorem, kde nebylo nebe ani země, šli nějakým tunelem plným suti — temnou a točitou chodbou, přesto něčím povědomou. Přišli do končiny, kde se stýkaly dvě hory a průlina mezi nimi zářila, jako když vychází nebo zapadá slunce. Zastavili se, trochu rozpačití, a možná i zahanbení. Bylo to jako kdysi o jejich líbánkách, když zajeli do Ellenvillu v catskillských kopcích, a hoteliér je zavedl k jejich svatebnímu apartmá. Uslyšela stejná slova, kterými je tehdy oslovil, stejným hlasem a stejnou intonací: "Tady nemusíte mít žádný klíč. Jenom vejděte a m a z e l t o v."

Povídku KLÍČ z knihy povídek Isaaca Bashevise Singera A FRIEND OF KAFKA AND OTHER STORIES přeložil Jetel. [poznámka tužkou: → JOSEF TOPOL] Prosinec 1985

-11- *********************************************************************************************

[grafika]

-12- *********************************************************************************************

T O M S H E P P A R D

m ě s í c j e s t ř á b í l u n y

Měsíc jestřábí luny měsíc listopad měsíc kdy jsem se narodil měsíc prvních mrazů měsíc kdy tajemství začne šeptat na planině měsíc prastaré posvátné hornaté země Hopiů jelenů a parožích klání prvních známek neplodné marné potřeby se modlit prvního tance hadího tance tance duchů hadích úst barvou natřených paží a blesků měsíc kdy se myjí dlouhé černé vlasy měsíc kdy jsem se narodil měsíc jestřábí luny

v s e d m d e s á t ý c h l e t e c h

Výrostci toužili po kulečníkové herně, rvali se v pátek večer přímo uprostřed silnice a zastavovali dopravu. Neměli nože, pistole ani řetězy. Jenom pěsti. Nikdo netoužil po krvi. Ne jako v městských rvačkách. Na tancovačkách u Pilné řeky byla vždycky spousta lidí a docházelo tam ke rvačkám mezi soupeřícími městy tak jako za dob stadiónu El Monte Legion. Největším nepřítelem byla nuda. Žádná práce, žádná kulečníková herna, deset mužských na jedno děvče a to bylo obyčejně ošklivé, mizerné rozhlasové pořady, umírající a opilí staří lidé, dobročinné bazary v kostelech, jedna tancovačka za měsíc a ani to nebyl rokenrol, jediná hrací skříň, kde se nikdy nevyměňovaly desky, kruté mrazivé zasněžené zimy a zamlžená léta. Nejvyšším možným vzrušením bylo, když někdo zastřelil soba nebo medvěda, ale to se stávalo hodně zřídka. Pak začali přicházet Američani. Nejdřív po jednom a pak v celých davech. Ti co se vyhýbali vojenské službě, zločinci, uprchlíci z měst zmítaných požáry. Vesnicemi začala kolovat podivná pornografická literatura. Barevné fotky čuráků a píč, koz a zadků v životní velikosti. Přivanuly drogy jako slaný mořský vzduch. Rokenrol duněl a řičel z lesů a přehlušoval zvuk motorových pil. Vigvamy a kupole podivných tvarů zářivých barev a bizarních ornamentů. Dlouhé úzké vlaječky poletovaly nad poli a plašily vrány. Monstra černých a chromovaných motocyklů se řítila po dřevařských cestách. Stáda helikoptér a prasat se proháněla rybářskými vesnicemi. Stodoly a kostely polepené plakáty Rolling Stones. Místní děvčata tetované, na místech, na která by člověk ani nepomyslel. Přijela kanadská jízdní policie, ale už bylo pozdě. Už se vůbec nedali rozeznat Kanaďani od Američanů. Všichni šoustali a chroustali a kouřili a fetovali a tancovali každému na očích. A kdesi v dálce bylo slyšet, jak Amerika praská ve švech a sesouvá se do moře.

-13- *********************************************************************************************

Sheppard k r v a v é m l é k o

Posvátná koza, bílá, s dlouhou bradkou a špičatými rohy, uvázaná na řetězu, obcházela v kruhu, ve stále stejném kruhu, kam její kopyta zarývala moč a trus. To vše ve světle reflektoru na dveřích chatrče z asfaltové lepenky. Brouci, moli, komáři kroužili v bzučících rojích, naráželi do skla, padali a zase vertikálně stoupali kolem světla a hlavy muže sedícího na prkenné podlaze. Měl kapitánskou čepici a vyřezával kapesním nožíkem loď. Koza dávala mléko celou zimu, aniž byla připuštěna, přes půldruhého litru denně. Ale v poslední době nabylo mléko růžového odstínu a ráno se na dně lahve usazovala krev. Ale kapitánovi to nevadilo. Kdysi dojil tři roky krávu, která dělala totéž, a pak krev najednou zmizela. Pil mléko i s krví. Připomínalo mu jahodový koktail. Avšak den ode dne bylo kozí mléko krvavější, až nakonec bylo jasně červené, ze dvou třetin krev a z jedné mléko. Přesto ho pil dál. Říkal, že je to dobré na oči. Všímal si, jak se s denní dobou mění koze zornice. Jak se ve dne zornice zužuje na černou vodorovnou štěrbinu v žlutém oku a zavírá se před slunečními paprsky, a jak se v noci celá otevře, aby propustila více světla. Jeho zornice dělaly totéž. Cítil to. Líbilo se mu to. Líbilo se mu, když se takto přibližoval ke zvířatům. Učil se jejich trikům. Cítil jejich duši. Koza občas tancovala a hrála si s poletujícími třískami dřeva, které odskakovaly od jeho nože. Mluvil k ní, zpíval jí a kvokal na ni jako slepice. Odpovídala mu zamečením a tak se začal vytvářet jakýsi jazyk. Zanedlouho zamečel třeba třikrát a ona odpověděla stejně. Pak ona několikrát zamečela a on odpověděl. Pak se mezi oběma mečícími stvořeními ozval třetí hlas. Muž i koza naslouchali. Hlas jim řekl, ať pohlédnou k Venuši. Poslechli ho. Na obloze zablýsklo a rozzářilo se světlo, ale oni se nebáli. Hlas se ozval znovu: "Víte, kde jste?" Pak zmizel. Neuměli odpovědět. A příštího dne bylo mléko bílé jako sníh.

m o n t a n a

Seděl na posteli a počítal peníze. Pět tisíc v hotovosti. Samé stodolarové bankovky. Začal olizovat jednu stranu bankovek a lepit je s pocitem prázdnoty na prsa nahé mrtvoly. Hned se začal cítit lépe a pokryl bankovkami celé tělo. Vždycky chtěl být sochařem. Když bylo dívčino tělo úplně pokryté, vstal, přešel na druhou stranu místnosti, přimhouřil oči jak ho to naučila matka, a dlouze se zadíval na své dílo. Přešel na jiné místo a udělal totéž. Začal se chichotat, ale pak se ovládl. Došel ke stolu, otevřel zásuvku a vytáhl starý revolver Buntline Special s prodlouženou hlavní. Potěžkal zbraň, přejel prsty po hladké černé hlavni a dvakrát roztočil bubínek. Přiložil si revolver k hlavě a stiskl kohoutek. CVAK! Znovu dvakrát roztočil bubínek a přešel k dívčinu tělu. Roztáhl jí nohy a pomalu zasunul hlaveň do lůna. Opět stiskl kohoutek. CVAK! Vytáhl revolver, roztočil bubínek, zamířil zbraň na hlavu sochy sovy a rozstřelil ji na kusy. Kulka tupě narazila do stěny. Smíchy upadl na podlahu. Ze všech sil se snažil ovládnout. Teď nesměl začít šílet, konečně se přestal hystericky smát, nehybně ležel a zíral na strop. Velmi pomalu začal zkoušet některé pozice z jógy. Všímal si, jak se mu zpomaluje krevní oběh. Nejdříve dělal asi pět minut Pluh. Pak Kobru. Pak stoj na hlavě. Pak Lva. Potom pár dechových cvičení. Krev mu za-

-14- *********************************************************************************************

Sheppard

čala opět volně proudit a cítil se osvěžen. Vstal z podlahy, otřepal se jako pes a došel ke skříni. Otevřel ji a vytáhl kanystr s benzinem. Odnesl ho do koupelny, došel k posteli, zvedl mrtvolu a odnesl ji tam také. Stodolarové bankovky se snášely k zemi z jejích ňader. Opatrně ji položil do studené vany. Většina peněz se jí stále ještě lepila na tělo. Otevřel plechovku s benzinem a lehce jí pokropil nohy, pas, prsa, hlavu a vlasy. Pak se pomalu sklonil a políbil ji na rty. Chuť benzínu v ústech v něm vyvolala touhu zmizet. Škrtl zápalkou a hodil ji na tělo. Bankovky vzplanuly a pak chytla i kůže. Její tělo planulo jako pochodeň. Kůže syčela a praskala a černala pod jasně oranžovou smrští. Tělo se horkem zkroutilo a otočilo se na bok. Skrz plameny téměř viděl její oči. Dlouho tam stál, vychladlý a prázdný, dokud oheň nezhasl a z těla se nezačaly zvedat obláčky kouře. Pak pustil sprchu a díval se, jak je popel splachován do odtoku, až nezůstalo nic než kosti a zuby na bílém porcelánu. Vypnul sprchu, zatáhl závěs a vrátil se do pokoje. Sebral z podlahy čtyři stodolarové bankovky a zastrčil si je do kapsy košile. Nasadil jehlu gramofonu na Sister Morfin od Rolling Stones, vyšel dveřmi a nechal je otevřené dokořán. Celou cestu výtahem dolů slyšel tu píseň. Prošel halou, hodil klíč na recepční pult, vyšel ven a zamával na taxi. Zastavil velký žlutý vůz společnosti Checker. Když nasedal, zacinkaly mu ostruhy. Řekl: "Do Montany, prosím vás."

h o l l y w o o d

Kovboj s indiánskými třásněmi, jelenicovými rukavicemi, hedvábným šátkem, bílým klaunským nalíčením, rty natřenými rtěnkou, tlustě načerněným obočím a s dvacetilitrovým stetsonem drží otěže svého koně zdobené stříbrnými cvočky. Přimhuřuje oči pod rozpálenými reflektory. Všichni osvětlovači se chechtají. Kovboj se potí, ale pot nemá kudy unikat. Klesne na kolena a vykřikne: "Ach, Utah! Odpusť mi! Odpusť mi!"

n u d a

Nastala nuda. K večeři měli sekanou, píchli si hérák, probírali se sbírkou automobilových poznávacích značek a o každém americkém státu si vyprávěli nějakou historku. Arkansas: "Jak medvěd skoro dostal Kodieho." Wyoming: "Jak různě si tam prohýbají klobouky." Mississippi: "Ten mongoloidní idiot na veslici." Dva odešli s kanystrem benzínu zapálit pláž. Jiní dva nakreslili na zeď kruh a trefovali se do něho rybářskými noži. Dva pozorovali Venuši o hovořili o proroctví Hopiů. Sedmý zíral na myší trus a přál si střelnou zbraň. Jakoukoli střelnou zbraň. Kovově modrou pistoli. Bleskurychlou pistoli. Pomalou pistoli. Souboj. Pořádný bleskurychlý souboj. Opakovací winchesterovku. Pro každou příležitost existuje nějaká zbraň. A všechny vypadají pěkně. Je to krásný pocit, když člověk drží zbraň. Cítí se zase jako kovboj. Někdo ho požádal, aby umyl nádobí. Vstal a přerazil mu židli o záda. Někdo jiný se zeptal, proč to udělal. Řekl, že sní o střelných zbraních.

-15- ***************************************************************************************

Sheppard k ů ž e z č e r n é h o m e d v ě d a

Pořád před sebou vidím kůži černého medvěda. Zírá na mě kamkoli se hnu U Horna a Mardardta Je tam Vidím se, jak před ní sedím na dřevěné podlaze a kouřím dýmku nehybný jak Eskymák Poslouchám, jak venku polární psi rvou maso z ryb Ona nemluví Nic ode mne nechce Ale vůbec se nezdá mrtva, i když je to jen kůže a srst a hlava a pracky A oči, černé korále bobulí Připadá mi dojemná a silná. Neodpoví, když se jí ptám na jméno Hrozím jí loveckým nožem, ale jen se šklebí Beru ji na procházky za měsíčního světla a jen se za mnou vleče Beru ji na ryby a na lov, ale jí je to jedno Zkouším ji šoustat ze všech stran Kouřit Šoustat zezadu Nic z toho nechce Tak jsem ji dnes v noci hodil do ohně Ten smrad byl příšerný Zůstaly jen pracky Nosím je kolem krku Nosím je kamkoli se hnu Opravdu se mi stýská po tom medvědovi

l e v o r u k á k a č i n a (Kačina - duch předků Indiánů kmene Hopi, uctívaný mimickými rituály provozovanými tanečníky v maskách - členy bratrstva kačiny; soška tanečníka užívaná při tomto tanci - pozn. překl.)

Vysoko na arizonské planině, v Old Oraibi, nejstarším sídlišti západní polokoule, zastaví buick, vystoupí turista se ženou a jdou se zeptat na koberce do malého sešlého obchodu. Staré ženy Hopiů s šedivými copy tkají vsedě, jednou pozvednou zrak, pak opět sklopí oči. Wikvaya (Ten Který Přináší), mladý Hopi, vejde do obchodu, postaví se do rohu a pohledem znervózní turisty natolik, že odcházejí. Vyjde za nimi ven a přistoupí k nim, než dojdou k vozu. Zeptá se jich, jestli nechtějí koupit kačinskou loutku. Na kačinu vůbec nepomysleli, chtěli především koberec, ale v této chvíli už vezmou zavděk jakýmkoli suvenýrem z cesty. Turisté nastoupí do auta s myslí si, že pojedou za Wikvayovým vozem, ale Wikvaya si místo toho přisedne k nim na přední sedadlo. To turisty současně děsí a vzrušuje. V jejich autě jede opravdový Indián. Wikvaya ukazuje cestu a oni se řídí jeho instrukcemi. Kolem chatrčí a chýší z černé asfaltové lepenky po hrbolaté neasfaltované cestě. Muž by chtěl zapříst nějakou konverzaci, ale nic ho nenapadá. Žena se soustřeďuje na to, aby se pravou nohou nedotkla Wikvayovy levé nohy. Wikvayovi je to úplně jedno. Jenom zírá z auta na vesnici očima černýma jak noc. Cesta se vlní a kroutí, až už nejsou v dohledu žádné domy a muž pocítí paniku. "Co když nás sem vzal, aby nás zavraždil? Nejspíš nenávidí bělochy. Koneckonců se mu člověk nemůže divit. Po všech těch letech útlaku." Pak se cesta

-16-

*********************************************************************************************

Sheppard zvedne přímo k malé chatrči, z níž stoupá kouř kusem rezavé trubky přidrátované ke střeše. Wikvaya vystoupí a zamíří k chatrči. Turisté jdou za ním. Uvnitř se ozývá konverzace v podivném lámaném jazyce smíšeném s angličtinou. Wikvaya otevře dveře. Když turisté vstoupí do místnosti, rozhostí se ticho. Několik mladých Hopiů, jeden na krátko ostříhaný v brýlích, druhý s tranzistorovým radiem, další s obrovskou knihou pro děti, sedí na židlích nebo na podlaze opřeni o stěny chýše. Od stropu visí kukuřičné klasy. Dlouhý stůl je zaplněn kačinskými loutkami všech velikostí, barev a tvarů. Několik Hopiů tiše pracuje s kapesními noži na napůl dokončených kačinách. Dívají se dolů, očima se turistů ani nedotknou. Wikvaya vysvětluje, proč přišli a jeden indián ukáže na stůl. Wikvaya říká turistům, ať si vyberou. Dojdou ke stolu a vyberou první, která jim padne do oka. Nemůžou se dočkat, až odtud vypadnou. Zvednou bílou loutku se zelenými pruhy. Hopiové zavrtí hlavou a vysvětlují, že ještě není hotová. Turisté zvednou jinou a stane se totéž. Konečně najdou černočervenou loutku s lukem v pravé ruce a chrastítkem v levé. Indiáni říkají, že tuhle můžou turisté dostat za patnáct dolarů. To se turistům zdá trochu drahé, ale zaplatí stejně, protože se bojí hádky. Poděkují, rozloučí se s Wikvayou a pak odejdou. Muž odnáší kačinu pod paží. V New Yorku si muž postaví kačinu na poličku a v brožurce, kterou si koupil v Phoenixu, vyhledá, který je to typ. Podle obrázku, který najde, je to Levoruká kačina, ale nestojí tam nic o tom, co představuje či k čemu slouží, až na to, že asi přivolává déšť. Muž jde ven a koupí si za dvacet dolarů desku starých písni Hopiů, nahranou v národním archívu počátkem dvacátého století, přinese ji domů a pustí na gramofonu. Posadí se do křesla, pyšně zírá na svou kačinu a naslouchá dávnému dunění bubnů a kvílivému tepu hlasů z jiné doby. Kačinská loutka se náhle na knihovně převrhne, spadne na zem a obě paže se jí ulomí. Muž k ní doběhne a zvedne ji. Ruce se mu začínají potit. V pravé cítí chlad a v levé horko. Nemyslí na to, především chce spravit loutku. Najde epoxidové lepidlo, natře jím dřevo, složí paže dohromady a ovine kolem nich gumovou pásku, aby držely. Postaví loutku zpátky na knihovnu, aby vyschla, a znovu pustí desku. Teď už si začíná všímat svých rukou a otírá si pot o nohavici. Zavře oči, opře se v křesle a ponoří se opět do vln zpěvu. V temnotě spatří dlouhého stočeného zeleného hada s rohem na čele, jak se plíží přímo k němu s obnaženými zuby a s hlavou kývající se ze strany na stranu. Loutka opět spadne s knihovny, obě paže se ulomí a kloužou po podlaze. Muž se posadí zpříma s očima vytřeštěnýma, začíná pociťovat strach. Zpěv buší dál a dál, mění rytmus a tón. Muž vyskočí a sejme přenosku s desky, ale zpěv pokračuje. Muž vezme loutku a pokouší se jí opět slepit paže, ale ruce se mu chvějí a potí. Paže loutky sklouznou z těla na podlahu. Pravá ruka muži mrzne, levá pálí a celou paží mu stoupá horkost jako chřestýší jed. Najde hadřík a stáhne si jím levý loket, ale pravou ruku má tak studenou, že jí nemůže utáhnout. Utáhne jej zuby a pak se zahryzne do žil své paže. Vydá tichý zvířecí skřek a zjišťuje, že se jeho hlas přidává ke zpěvu. Pohybuje se po bytě jako pes, sténá, zpívá a hryže se do paže. Krev zanechává hadovité rudé stopy na koberci. Ke stropu proudí déšť, máčí muže a bodá ho do obličeje. Ozve se hrom, puká omítka a blesky šlehají do nábytku a vypalují černá znamení do stěn a na podlahu. Z koberce raší kukuřice. Dovnitř se valí řeky a roznášejí rudou hlínu do všech rohů místností. Žena s plnou náručí nákupu otevře dveře, náhodou stoupne na kačinu a rozdrtí ji na kousky. Všechno ustalo. Žena pohlédne na zem na loutku a pak na svého muže, jak vzlyká a sténá a svíjí se v malém klubku na podlaze uprostřed místnosti. Žena upustí nákup.

-17- *********************************************************************************************

Sheppard d o p i s o d c h l a d n o k r e v n é h o v r a h a

Možná bys mě milovala víc, kdybych se neživil zabíjením, nemusel čichat každý večer ke svému lugeru, počítat kulky jako výplatu. Je pravda že hodně cestujeme a kluk to nemá snadné Zvykne si na auto značky Dodge a vůz je příští ráno pryč Alespoň pozná zemi miluje ty vlaky a výměny pasů Co znamená sem tam nějaká lež Krev na kravatě to viděl v biografu Řekni, že je to rtěnka Oko popálené střelným prachem Řekni, že se vznítily zápalky Anebo mu spíš řekni, že jsem chladnokrevný vrah, co ho vydržuje na škole, líbá na čelo a přikrývá v noci a zapiš, co si mumlá v nevinném spánku

" m ě s t o n a d ě j e "

Předměstí Californského města Duarte je suché, rovné, rozpraskané a holé. Kamenolomy a štěrkoviště. Od rána do večera jezdí náklaďáky sem a tam. Lidé z předměstí mu říkají "Kamenné město". "Město naděje, přístav pro léčbu a výzkum příčin rakoviny, leží tu mezi skalami a cementárnami. Poskytuje většině lidí z města práci toho či onho druhu. Slavní lékaři a vědci z celého světa sem přijíždějí na návštěvu a seznamují se s posledními objevy. Spousta pokusů se provádí na zvířatech. Na všech druzích zvířat od myší a krys přes křečky až ke psům. Píchají jim injekce anebo je krmí karcinogenními bakteriemi. Zvířata pomalu umírají a slavní doktoři je operují. Pak jsou těla spalována v obrovských pecích. Kouř a zápach smrti visí nad Duarte skoro pořád. Chlapec jménem Jaimie Lee se stará, o experimentální chrty. Jsou chováni ve speciálním psinci stranou od hlavní budovy uprostřed velikého pozemku. Jaimie přijíždí každé ráno přesně v půl osmé v chevroletce s jedenapadesátého roku, obléká si dlouhou bílou zástěru, gumové rukavice a boty a dává se do práce. Má tam přece pětadvacet čistokrevných chrtů vyšlechtěných v Arizoně a přivážených odtamtud. Když některý umře, zaujme jeho místo příští den jiný. Když Jaimie najde ráno mrtvého psa, má zavolat do ordinace a uvědomit doktora, který má službu, a pak zabalit psa do plastické fólie a dát ho do velké mraznice. Jaimie se při příjmu s každým psem osobně seznámí a dá mu jméno, protože je přivážejí označené jen čísly. Po dvou třech týdnech se k němu psi začnou chovat přátelsky. Jakmile ráno uslyší přijíždět jeho auto, začnou všichni štěkat jako pominutí. Jaimie vstoupí na betonový chodník mezi klecemi, s každým psem promluví a pohladí ho po hlavě. Všímá si, jak psi přibližně po týdnu začnou hubnout a kostnatět, a jak elegantně a zdravě vynadali, když je přivezli. Odpoledne přicházejí doktoři píchat psům injekce s jedem. Jaimie má jednoho oblíbeného psa kterému říká "Swaps". Pojmenoval ho tak, protože jednoho dne nechal Swapse proběhnout po prostorném pozemku a nemohl ani uvěřit, jak byl krásný a rychlý. A tak mu dal jméno po svém oblíbeném dostihovém koni. První co Jaimieho na Swapsovi zaujalo, byla jeho barva. Temně červená s

-18- ***************************************************************************************

Sheppard

černými skvrnami jako u tygra. Zjistil, že Swaps pochází od chovatele z Arizony, který ho odchoval pro závody, ale pes tak vyrostl, že ho poslali do Města naděje. Jaimie ví, že kdyby ho někdy chytili, jak nechává psy volně běhat, dostal by výpověď. Ale je mu to jedno. Waps miluje běh a Jaimie se na něj strašně rád dívá. Když Jaimie zapíská, pes se vždy vrátí a zamíří přímo do klece. Kdykoli vezme Jaimie Swapse ven, všichni ostatní psi začnou šílet štěkat a výt a vrhat se na plot z drátěného pletiva. Jednoho rána Jaimie skončil s čištěním psince a šel pro Swapse. Otevřel dvířka a Swaps tancoval a skákal kolem něj, vrtěl radostí ocasem a pak zamířil přímo ke dveřím psince. Jakmile je Jaimie otevřel, Swaps vyrazil jako střela vstříc rannímu slunci. Obíhal v plné rychlosti velké kruhy, štěrk a hlína mu odletovala od běhů. Jaimie stál ve dveřích a díval se. Jaké nádherné divoké zvíře. Ostatní psi hlasitě štěkali uvnitř. Zdálo se mu, že ještě hlasitěji než obvykle. Každé štěknutí ho zabolelo. Bralo ho za srdce, prosilo. Křičelo o prostor k běhu. Otočil se dovnitř a pohlédl do ponuré betonové chodby s matným elektrickým osvětlením. Došel k první kleci, odemkl dvířka a pes, kterého pojmenoval Samet, vyrazil ven, prolétl otevřenými dveřmi a rozběhl se proti slunci. Jaimie došel k další kleci a otevřel ji. Vyrazil další pes a po něm další. Jaimie pokračoval chodbičkou, až byly všechny klece prázdné. V psinci zůstal samotný Jaimie Lee s pachem mokrého cementu v nose. Vyšel ven a tam stál majestátně Swaps. Vůdce smečky. Ostatní se hemžili a pobíhali a tancovali kolem něho. Jaimie si svlékl zástěru, rukavice a boty a hodil je na zem. Swaps pozoroval z dálky Jaimieho pohyby. Jaimie vlezl do auta a rozjel se po silnici. Swaps vyrazil za ním a zbytek smečky se jim rozběhl v patách. Jaimie se podíval do zpětného zrcátka a viděl, jak pětadvacet chrtů zabírá celou šířku silnice. Udržoval rychlost šedesáti kilometrů za hodinu a oni mu stačili. Jako by je to vůbec neunavovalo. Nemohli se toho nabažit. Zamířil přímo směrem na Azusu. Pak na Cucamungu, Výšiny a k vinicím. Tam se mu ztratili. Všichni, až na Swapse, kterého si ponechal jako přítele.

h l a s y z e z á h r o b í (monology pro Otevřené divadlo, 1969)

KOVBOJ: Svaz pořadatelů rodea zakázal sebevražedný držení někdy kolem devětapadesátého roku, ale žádnýmu kovboji, kterýho jsem znal, to nebránilo, aby ten zatracenej vynález nepoužíval dál. Nejdřív si ruku, kterou držíš provaz, navlíkneš do rukavice, povytáhneš prsty asi o dva centimetry a omotáš je kolem provazu, takže rukavice je přivázaná i s tvou rukou uvnitř. Pak volnou rukou mlátíš do rukavice, až se na provaze sevře do pěsti a přestane proudit krev. Když se otevře tunel, držíš na bejkovi jak lepidlo. Tomu bejkovi, kterýho jsem si vylosoval, se říkalo Tanečník, to jméno mu sedlo. Dělal kroužky na pětníku. Nestačil jsem ho ani jednou poznamenat a už mě měl proti bariéře. Kovboj pozná, když má dobrého bejka. Jakmile spolu vyjedou, tak to pozná. Když je bejk dobrej, tak kovboj ani neposlouchá, jestli se ozve gong, prostě se veze. Když je bejk dobrej, je všechno prostý. Člověk se bejka, prostě drží, jako by mu přirost ke kůži na zádech. Když je bejk špatnej, tak tě má celýho na šišato a modlíš se, abys udržel rovnováhu. Nemůžeš se dočkat gongu. Tentokrát jsem poznal, že jsem na tom mizerně! Pořád mi přirážel nohy k tý zatracený bariéře a pokaždý, když jsem uslyšel prasknout prkno, uslyšel jsem s ním prasknout i kost. Celá aréna se mi motala před očima jako při jízdě

-19- *********************************************************************************************

Shepprd na horské dráze. Obrovský stetsony a americký vlajky. Ten amplión, co vyřvával o leviskách a pražený kukuřici a ruskejch kolech a pak: Tady máme Billieho Joa Bredyho z Thunder Creeku v Jižní Dakotě na Tanečníkovi! Koukněte, jak ten chlapec jezdí. Pozor! Pozor, Billie Joe! Pak jsem mu sklouznul na bok. Svezl jsem se mu celým tělem ze zad. Až na tu ruku. Ta ruka tam držela jak přišitá. Nejdřív jsem si pomyslel: Teď vědí, že švindluju. Teď to poznaj. Všichni poznaj, že mám rukavici pod tím provazem. Televize po celý Americe. Máma a táta v Thunder Creeku. Dole v hospodě. Jediná televize v celém tom zatracenym městě. Teď to poznaj. Cejtil jsem, jak se mi ruka uvolňuje v rameni. Přesně tam kde kloub zapadá do jamky. Po všech těch letech se kovboj něco naučí o anatomii. Už mě na tom bejkovi nedrželo nic než kůže a svaly. Vymetal se mnou jako s nějakým hadrem. Prásk do té bariéry! Prásk! Něco prasklo. Ven se řine krev a útroby. Jenom se nechci dostat pod ty kopyta. Teď mě nabral přímo do zad. Všechno povolilo. Cejtim to. Jako bych měl vnitřnosti ze skla. Všechno praská a štípe se. Vidím tvář toho šaška, má na sobě masku hrůzy. Obvykle je klidnej a studenej, jak jen si dovedete představit. Teď mává tím šátkem jako stará rybářova žena, která odhání sousedovic děti. Ten bejk se ode mě ani nehne. Ani na krok. Je nakrknutej. Nakrknutej na mě. Zatraceně nakrknutej a nenechá mě bejt. Ani za nic. Tentokrát mě dostal a ví to. Už nikdy nevstanu. Dělá ze mě část země. Valcuje mě. Drtí mi tělo. Posílá mě tam, odkud jsem přišel. Pak je nejednou pryč. Rozbíhá se přímo proti davu, samý řev a jekot. Napůl strach, napůl extáze. Tentokrát si přišli na víc než ten svůj dolar. Na vzdálenější straně arény se otvíraj vrata a vidím, jak přijíždí ten cadillac. Velkej černej auťák. Nepoznám, jestli je to pohřebák nebo sanitka. Je mi to dost jedno. Země chutná jako hlína.

MUŽ Z KAMENE: Jsem z kamene. Živý muž z kamene. Tak mi říkají. Řikali. V Pacifickém zábavním parku. Přivezli mě z Malajsie. Tak mě tam našli. Jak tam ležím, úplně tuhý. Tuhý jako mrtvola. Živá mrtvola. Hned vedle stroje na cukrovou vatu, který přede růžovou hmotu na aluminiovém disku. Tam jste si mohli koupit lístek. Mají mě v maringotce. Stejný typ jaký vystavují v obchodech, s dvouvařičem na propan-butan a skládacími zasouvacími postelemi. Tahle má zvenku moje fotografie. Černobílé snímky, které mě ukazují v nejrůznějších ztuhlých pozicích. Jeden, kde ležím horizontálě natažený na opěradle židle. Je to jako levitace, až na tu židli. Vlastně mě tak někdy i předvádějí. Hýbu jen očima. Podlo toho se pozná, že jsem na živu. Krmí mě trubičkou. Mlékem, polévkou, žloutky a tak. U dveří maringotky vydávají jehlice do klobouků každému, kdo nevěří, že jsem skutečný "Zkamenělý muž". Někdy do mě ti lidé píchají, ale většinou dostanou moc velký strach. Vidí, jak hýbu očima a hledím na ně. Dostanou moc veliký strach. Jednoho dne jsem přestal hýbat očima, ale stejně mě vystavují dál. Dál do mě píchají jehlicemi. Vlastně do mě teď píchá jehlicemi víc lidí, protože už nehýbu očima. Stále ještě cítím ty jehlice, i když už očima nehýbu.

MUŽ PŘELOŽENÝ NA DÁLKU: Chtěl jsem se dostat do Číny. Mé atomy měli rozložit v New Yorku a složit v Hongkongu. Říkali, že se není čeho bát. Fungovalo to už stokrát a bez nehody. Šetřil jsem na tenhle výlet pět let. Pět let. Musel jsem si svléct šaty a vlézt do takové trubice. Musel jsem si lehnout vodorovně natažen se zvednutou hlavou a připojili mě na elektrický zářič. Nohy a ruce jsem měl připoutané, záda ztuhlá. Díval jsem se před sebe na konec trubice nebo na to, co jako konec vypadalo. Světelná spirála, kte-

-20-

*********************************************************************************************

Sheppard rá pokračovala dál a dál. Žluté světlo jako svatozář, jakou má Ježíš na obrazech. Stěny trubice se leskly a svítily a vysílaly vlny světla. Bylo to jako pára už na to, že to bylo světlo. Trubicí cestoval zvuk odshora dolů. Pruh zeleného světla. Nikdy jsem ještě zvuk neviděl. Světlo se vlnilo a poskakovalo, jako by hledalo mě, jako štíhlý zelený had s plivajícím jazykem. Našlo mě. Temeno hlavy, pak přímo střed čela, jako by se mi tam zavrtávalo třetí oko. Měl jsem alespoň pocit, jako by to bylo oko. Nový pohled. Viděl jsem mozkem. Celá hlava se mi rozsvítila zvukem. Mé tělo se stalo zvukem. Pulzovalo ve zvukových vlnách. Dolů po páteři až do konečníku. Cítil jsem, jak měním své tělo. Nepohlédl jsem dolů, abych se přesvědčil, protože jsem se nebál. Věděl jsem, že to bude fungovat. Pokožka, tkáň, svalová vlákna, cévy a krev, kosti, srdce, střeva. Každý kus se ode mne postupně vzdaloval, až jsem tam zůstal sám. Visel jsem ve vzduchu jako duch. Pouze můj duch. Můj mozek, ne, můj můj mozek, ale něco, co vědělo, že tam jsem, přestože moje tělo tam nebylo. Začal jsem se pohybovat trubicí, vzhůru. Pohyboval jsem se prostorem ve vzduchoprázdnu. Coci jako by mě táho k sobě. Byl jsem vystřelen trubicí do prostoru. Viděl jsem jak lodě odplouvají z přístavu a jak startují letadla. Pohyboval jsem se obrovskou rychlostí. Nikdy jsem se necítil tak lehce a svobodně. Jako bych byl součástí vzduchu. Lehčí než vzduch. Země zmizela a všechno pode mnou byla voda, pak mraky, pak prostor vysoko nad nimi. Nedokázal jsem určit jak rychle letím. Pojem času zmizel a prostor se rozevíral dál a dál. Nikdy v životě jsem se necítil tak volný. A pak jsem najednou nemohl zpátky. Poznal jsem, že jsem se ztratil. Natahoval jsem se po svém těle, po něčem hmatatelném a skutečném. Po nohou, po pažích. Po čemkoli, zmocnila se mě panika, že zemřu uprostřed prázdnoty. Daleko od svého těla. Kdesi v prostoru mezi New Yorkem a Hongkongem. Táhlo mě to ke hvězdám. Hlouběji a hlouběji do vesmíru. Hledal jsem svůj hlas, ale nenašel jsem nic. Pokoušel jsem se vykřiknout, ale nic se neozvalo. Nebyl tam nikdo, kdo by mě slyšel či viděl. Byl jsem naprosto sám. Toužil jsem stát se znovu člověkem. Zřítit se k zemi a zemřít jako muž.

X X X X X

Poznámka red.: Jméno autora těchto textů máme bohužel pouze foneticky. Je docela dobře možné, že jsme jej při přepisu překroutili. Omlouváme se v tom případě.

-21- *********************************************************************************************

O PRSTENECH MOCI A TŘETÍM VĚKU

Čímž končí tento příběh

Od nepaměti je živ Sauron, Maia, kterého Sindar v Beleriandu pojmenovali Gorthaur. Na počátku Ardy ho Mekkor svedl k poddanství a stal se z něho největší a nejspolehlivější ze služebníků Nepřítele a také nejnebezpečnější, neboť mohl na sebe brát mnoho podob a ještě dlouho, když se mu zachtělo, se mohl jevit jako ušlechtilý a krásný, takže až na nejostražitější každého oklamal. Když bylo Thangorodrim pobořeno a Morgoth svržen, Sauron opět předstíral světlý zjev a poklonil se Eönwe, heroldovi Manwe a odpřísáhl se slavnostně všech svých zlých činů. Někteří tvrdí, že to zprvu nebyl klam, že se Sauron kál vpravdě, třebaže jen ze strachu, otřesen Morgohtovým pádem a velikým hněvem Pánů Západu. Nebylo však v moci Eönwe omilostnit kohokoli vlastního řádu a přikázal Saurovi, aby se vrátil do Amanu a tam přijal rozsudek Manwe. Tu byl Sauron zahanben - nechtělo se mu v pokoře se vracet a přijmout od Valar ortel, jimž by byl možná odsouzen k dlouhému nevolnictví, jen aby ukázal dobrou vůli; vždyť za Morgotha měl velikou moc. Proto když Eönwe odešel, ukryl se ve Středozemí; a upadl zpátky do zla, jelikož pouta, jimiž ho Morgoth svázal, byla velice silná. Za Veliké bitvy a v bouřlivém chaosu pádu Thangorodrim nastaly mocné otřesy půdy a Boleriand byl rozbit a zpustošen; a na severu a západě kleslo mnoho zemí pod vody Velkého moře. Na východě v Ossiriandu byly pobořeny hradby Ered Luin a vznikla v nich velká průrva směrem na jih, a do ní se vlil mořský záliv. Do tohoto zálivu začala téci novým řečištěm řeka Lhun a proto byl nazván zálivem Lhun. Té zemi říkali Noldor odedávna Lindor a napříště nesla toto jméno; a bydleli tam ještě mnozí Eldar, otálejíce a posud nechtějíce opustit Beleriand, kde tak dlouho bojovali a pracovali. Jejich králem byl Fingonův syn Gil-galat a s ním byl El- rond Půlelf, syn Eärendila Námořníka a bratr Elrose, prvního krále Númenoru. Na březích zálivu Lhun zbudovali elfové své přístavy a nazvali je Mithlond; měli tam mnoho lodí, protože tam byla dobrá kotviště. Ze Šedých přístavů vždy znovu a znovu odplouvali Eldar prchající z temnoty dnů Země; z minulosti Valar totiž prvorození dosud mohli přicházet Přímou cestou za nimi a vracet se, jestliže chtěli, ke svým rodným v Eressei a Valinoru až za Okružní moře. Byli to jiní Eldar, kteří v onom věku překročili hory Ered Luin a prošli do vnitrozemí. Mnozí z nich byli Teleri, přeživší Doriath a Ossiriand; a založili říše mezi lesními elfy, ve hvozdech a horách daleko od moře, po němž nicméně pořád v srdci tesknili. Za Ered Luin založili elfové z rodu Noldor svou říši nastálo pouze v Eregionu, jemuž lidé říkali Cesmínie. Eregion byl blízko velikých sídel trpaslíků, jež se jmenovala Khazad-dum, ale po elfsku Madhodrond a potom Noria. Z Ost-in-Edhil, města elfů, vedla silnice k západní bráně Khazad- dum, neboť mezi trpaslíky a elfy povstalo přátelství, jaké nikdy nikde nebylo vídáno, obohacující obojí lid. V Eregionu, řemeslníci Gwaith-i-Mírdain, z Lidu Kovotepců, překonali ve zručnosti všechny, kdo kdy pracovali, vyjma samého Feamora; a skutečně největším mezi nimi byl Curufinův syn Celebrimbor, který se odccizil svému otci a zůstal v Nargothrondu, když byli Celegorm a curubin vypuzeni, jak vyprávějí "Quen-

-22- ********************************************************************************************* ta Silmarillion".

Jinde ve Středozemí byl mír po moho let; země však byly vesměs divoké a zpustlé, až na ty, kam přišel lid z Beleriandu. Bydlelo tam vlastně mnoho elfů, jako předtím bydlívalo již nespočetné roky. Svobodně putovali širými kraji daleko od moře; byli to však Avari, pro něž byly velké činy Beleriadu pouhými pověstmi a Valinor jen vzdáleným pojmem. A na jihu a dále na východě se množili lidé; a většina se jich obrátila k zlému, protože Sauron nezahálel. Když Sauron viděl pustotu světa, řekl si v srdci, že když Valar porazili Norgotha, na Středozem nejspíš opět zapomněli; a jeho pýcha rychle rostla. S nenávistí pohlížel na Eldar a bál se mužů z Númenoru, kteří se časem ve svých lodích vraceli zpět k břehům Středozemě; dlouho však tajil svou vůli a skrýval temné záměry, jež ve svém srdci utvářel. Zjistil, že ze všech plemen Země je nejsnadnější ovlivnit lidi; dlouho se však pokoušel přesvědčováním získat do svých služeb i elfy, poněvadž věděl, že prvorození mají větší moc; a všude v celém širém kraji pobýval mezi lidmi a ještě stále se jevil jako sličný a moudrý. Jen do Lindonu nechodil, neboť Gil-galad a Elrond pochybovali o jeho poctivém vzezření a třebaže nevěděli, kdo je doopravdy, nevpouštěli ho do země. Jinde ho však elfové přijímali rádi a málokteří popřáli sluchu poslům z Lindonu, kteří je zapřísahali, aby si dávali pozor; Sauron si dal totiž jméno Annatar, Pán darů a zprvu měli z jeho přátelství velký užitek. Říkali jim: "Škoda té slabosti velkých: Mocný je král Gil-galad a moudrý ve všech naukách je Mistr Elrond, a přece mi nechtějí pomáhat v mém díle. Že by snad nechtěli, aby i jiné země byly tak blažené jako jejich? Ale proč by měla zůstat Středozem navždy pustou a temnou, když by ji elfové mohli učinit stejně líbeznou jako Eressëu, ne-li jako Valinor? A porotože tam jste se nevrátili, ač jste mohli, pozoruji, že milujete jako já Středozem. Není tedy naším úkolem, abychom společně pracovali pro její zbohatnutí a pozvednutí všech elfských rodů, které tu bloudí nepoučené, na tak vysoký stupeň moci a poznání, jaký mají ti za Mořem?" Pravě v Eregionu byly Sauronovy rady nejochotněji přijímány, protože v té zemi Noldor toužili po stále větší zručnosti a důmyslnosti svých děl. A také neměli mír v srdcích, neboť poté, co se odmítli vrátit na západ, přáli si jak zůstat ve Středozemi, již opravdu milovali, tak i těšit se blaženosti těch, kdo odešli. Proto naslouchali Sauronovi a naučili se od něho mnoho věcem, ježto jeho vědomosti byly veliké. V těch dnech kovotepci z Ost-in-Edhil překonali vše, co dosud dokázali; a po mučivém hloubání zhotovili Prsteny Moci. Na zrod jejich díla však dohlížel Sauron a věděl o všem, co dělali; toužil totiž elfům nasadit pouta a přivést je k poslušnosti pod svým bdělým dohledem. Elfové vyrobili prstenů mnoho, Sauron však tajně Jeden, aby ovládl všechny ostatní a jejich moc byla spojena v toho, byla mu plně podřízena a trvale, jen dokud bude trvat Jeden. A mnoho Sauronovy síly a vůle přešlo do Jednoho prstenu: moc elfských prstenů byla gigantická a to, co by je mělo ovládnout, muselo by být ještě něco mocnějšího; a Sauron jej vykoval v Ohnivé hoře v Zemi Stínu. A nasadil-li si Jeden prsten, mohl vidět vše, co bylo učiněno skrze menší prsteny a mohl číst a ovládat i samy myšlenky těch, kdo je nosili. Elfy ale nebylo tak snadné zaskočit. Jakmile si Sauron navlékl Jeden prsten na prst, uvědomili si to; a rozpoznali ho a pochopili, že byl jejich pánem a pánem všeho jejich konání. Tehdy v

-23-

********************************************************************************************* hněvu a ve strachu prsteny sundali. On však, když zjistil, že je prozrazen a že elfové se nedali oklamat, se rozlítil a vytáhl proti nim do otevřené války; a žádal, aby nu vydali všechny prsteny, protože bez jeho učenosti a rad by je byli kovotepci elfů nedokázali zhotovit. Elfové ale před ním prchli, tři ze svých prstenů zachránili a odnesli a skryli je. To byly Tři, jež byly zhotoveny naposled a měly největší moc. Narya, Kenya a Vilya byla jejich jména, prsteny Ohně, Vody a Vzduchu, ozdobené rubínem, adamatem a safírem; a ze všech elfských prstenů toužil Sauron právě po nich, neboť ti, kdo je měli v držení, mohli odrážet rozkladný vliv času a nedbat únavy ze světa. Sauron je však nemohl objevit, poněvadž byly odevzdány do rukou Moudrých, kteří je ukrývali, a pokud Sauron držel Panující prsten, již nikdy jich otevřeně nepoužili. Ty tři zůstaly neposkvrněny proto, že je zhotovil Celebrimber sám a ruka Sauronova se jich nikdy nedotkla, přesto však byly podřízeny onomu jednomu. Od té doby trvala válka mezi Sauronem a elfy bez přerušení; Eregion byl zpustošen a Celebrimber zabit a brána Moria se zavřela. Tenkrát založil Elrond Půlelf pevnost - a na dlouhý čas i útočiště - Imladris, kterou lidé nazývali Roklinka. Sauron však stáhnul do svých rukou všechny zbylé Prsteny Moci a rozdal je jiným národům Středozemě v naději, že i tak podmaní všechny, kdo touží po tajné moci překračující meze jejich přirozenosti. Sedm prstenů dal trpaslíkům, avšak lidem jich dal devět, protože i v této věci stejně jako v jiných mu lidé byli nejvíc po vůli. A všechny prsteny, jimž panoval, skazil o to snáze, že měl podíl na jejich zhotovení. Byly proklaté a nakonec zradily všecky, kdo s nimi zacházeli. Trpaslíci se ukázali být tvrdými a těžko se dali zkrotit; špatně snášejí nadvládu druhých a těžko se dá odhadnout, co jim leží na srdci. Nedají se také přeměnit v přízrak. Užívali svých prstenů pouze k získávání svých pokladů; v srdcích se jim však rozhořela zloba a vše přemáhající chtivost zlata, z čehož později vzešlo dost zla Sauronovi ku prospěchu. Říká se, že základ každého ze Sedmi pokladů dávných trpasličích králů tvořil zlatý prsten; avšak všechny tyto poklady byly dávno vypleněny, pohltili je draci a některé ze Sedmi prstenů byly zničeny ohněm, kdežto jiné získal zpět Sauron. Snazší bylo lapit do tenat lidi, ti, kdo používali devíti prstenů, se stali za svých dnů mocnými králi, černokněžníky a proslulými válečníky. Získali slávu a veliké bohatství, a přece se to obrátilo v jejich zhoubu. Zdálo se, jako by měli žít bez konce, avšak život se stal pro ně nesnesitelným. Když chtěli, mohli chodit všema očima tohoto světa pod sluncem neviděni a sami vidět věci ve světech smrtelníkům neviditelných; ale až příliš často hleděli jen na přízraky a přeludy Sauronovy. A jeden po druhém, dříve či později, podle vrozené schopnosti odporovat a podle toho, zda měli na počátku vůli dobrou nebo zlou, upadali do nevolnictví prstenu, který nosili a nadvládu Jednoho, který byl Sauronův. A stali se navždy neviditelnými pro všechny, až na toho, kdo nosil Panující prsten, a vstoupili do říše stínů. Byli z nich Nazgulové, Prstenové přízraky, nejstrašnější služebníci Nepřítele; šla s nimi temnota a křičeli hlasy smrti. A Sauronova žádostivost a pýcha rostla, až neznala hranic. I rozhodl se, že ze sebe učiní pána všeho Středozemí a že zničí elfy, a pokud bude moci, dosáhne i pádu Númenoru. Nestrpěl žádnou svobodu ani soupeřenství a sám si dal jméno Pán země. Ještě mohl nosit masku, aby tak oklamal lidské oči, a pokud si to přál, zdát se jim moudrým a krásným. Raději však, natolik se mu to vyplácelo, vládl silou a strachem; a ti, kdo postřehli jeho stín šířící se nad světem, ho nazvali temný Pán a Nepřítel; a opět shro-

-24-

****************************************************************************************** máždil pod svou vládu všechny zlé tvory z Morgothových dnů, kteří zůstali na zemi či pod ní, a skřeti mu byli k službám a množili se jako mouchy. Tak začaly Černé roky, jimž Elfové říkají Dny útěku. V tom čase uprchlo mnoho elfů ze Středozemě do Lindonu a odtamtud za moře, aby se vícekrát nevrátili a mnohé zahubil Sauron a jeho služebníci. V Lindonu si však dosud uchovával moc Gil-galad a Sauron se zatím neodvažoval překročit hory Ered Luin, ani napadnout Přístavy; a Gil-galovi pomáhali Númenorejci. Všude jinde panoval Sauron, a ti, kdo chtěli být svobodní, utíkali za hradby lesů a hor; a neustále je pronásledoval strach. Na východě a jihu byli pod jeho nadvládou téměř všichni lidé a v té době nabývali na síle, zbudovali mnoho měst a kamenných hradeb a byli čestní a nelítostní v boji, a ve zbroji ze železa. Jim byl Sauron králem i bohem; báli se ho až do krajnosti, protože obklopil své obydlí ohněm. Posléze však v Sauronově náporu na západní země nastala nucená přestávka. Neboť, jak se vypráví v "Akallabeth", byl vyzván k boji mocí Númenoru. Tak veliká byla moc a skvělost Númenorejců za poledne jejich říše, že se jim Sauronovi služebníci nemohli postavit a tak v naději, že chytrostí dosáhne toho, čeho nedosáhl silou, opustil Sauron na čas Středozem a odebral se na Númenor jako rukojmí krále Tar—Caliona. A tam setrval až nakonec svou vychytralostí nakazil srdce většiny tamního lidu a uvedl ho do války s Valar; čímž způsobil jeho zkázu, po níž dlouho toužil. Ta zkáza však byla strašnější než Sauron předpovídal; zapomněl na sílu Pána Západu v jejich hněvu. Svět byl rozbit, země pohlcena, moře se přes ni přelila a Sauron sám klesl do bezedné propasti. Vynořil se však z ní jako duch a na temném vichru prchl zpátky do Středozemě, hledaje domov. Tam zjistil, že za léta jeho nepřítomnosti vzrostla Gil-galova moc a že se nyní šíří přes rozlehlé končiny severu a západu a sahá za Mlžné hory a Velkou řeku až k okraji Velkého zeleného lesa, a blíží se k pevnostem, kde dříve bezpečně přebýval. Tehdy se Sauron stáhl za hradby Černé země a pomýšlel na válku. V tom čase prchali na východ ti Númenorejci, kteří se zachránili ze zkázy, jak praví "Akallabeth". V jejich čele byl Elendil Vysoký a jeho synové Isildur a Anárion. Byli příbuzní krále, potomky Elrose. Oni však nebyli ochotni naslouchat Sauronovi a odmítli válčit s Pány Západu. Obsadili své lodě všemi, kdo zůstali věrní, a opustili zemi Númenor, než na ni přišla zkáza. Byli to mocní muži a jejich lodě byly silné a veliké, ale bouře je dohonila a byli neseni horami vod vzduchem až u mraků; a snesli se na Středozem jako bouřňáci. Elendila vyhodily vlny břeh v zemi Lindon, a přátelsky ho přijal Gil-galad. Odtud se dal proti proudu řek Lhun a Earanduin; jeho hlavní město však bylo Annúminas u vod jezera Nemuial. Númenorejci bydlili také ve Fornostu na Severních vrších a v Cardolanu a v kopcích Rhudauru; a vztyčili věže na Emyn Beraid a na Amon Sul; v těch místech jsou zbytky mnoha mohyl a zničených staveb; a všechny věže Emyn Beraid hledí k moři doposud. Isildur a Anúrion byli odneseni daleko odtamtud na jih a nakonec vedli své lodě proti proudu velké řeky Anduiny, která proudí z Rhovenionu do západního moře v zálivu Belfalas; a založili říši v zemích později nazývaných Gondor, kdežto severní království se jmenovalo Armor. Dávno před tím za dnů své moci zbudovali - navzdory Sauronovi - númenorejští mořeplavci přístav a pevnosti u ústí Anduiny, v nedaleko ležící Černé zemi. Za pozdějších dnů do tohoto přístavu přijížděli pouze Věrní Númenorejci, a proto byli mnozí obyvatelé těchto přímořských krajů zcela nebo zčásti spřízněni s přáteli elfů a

-25-

********************************************************************************************* a s Elendilovým lidem; a uvítali jeho syny. Hlavním městem této jižní říše bylo Osgiliath, jehož středem protékala Velká řeka; a Númenorejci tam postavili veliký most, na kterém byly věže a kamenné domy podivuhodného vzezření, a od moře připlouvali k městským molům veliké lodi. Po obou stranách postavili další pevnosti; Ninas Ithil, Věž vycházejícího měsíce, východně na výběžku hor Stínu jako hrozbu Nordoru; a na západě Minas Anor, Věž zapadajícího slunce na úpatí hory Nindolluiny jako štít proti divokým lidem z horských dolin. V Nines Ithil byl dům Isil Murův a v Minas Anordům Anárionův, ale o říši se dělili mezi sebou a jejich trůny stály bok po boku ve Velké síni v Osgiliath. To byla hlavní sídliště Númenorejců v Gondoru, ale za dnů své moci postavili v zemi i jiná podivuhodné a mohutné stavby - v Argonathu, Aglarondu a Erechu; a v kruhu Angrenostu, kterému lidé říkají Železný Pas, zbudovali věž Orthank z nezbořitelných kvádrů. Mnoho pokladů a velkých dědictví podivuhodné moci si přivezli vyhnanci z Númenoru; a nejproslulejší z nich bylo Sedm kamenů a Bílý strom. Bílý strom vyrostl z plodu Nimlothu světlého, jenž stával na nádvoří krále v Armenelos v Númenoru, než jej Sauron spálil; Nimloth zase pocházel z Tirionského stromu, který byl obrazem nejstaršího ze Stromů, bílého Telperionu, vypěstovaného Yavannou v zemi Valar. Strom, upomínka na Eldar a světlo Valinoru, byl zasazen v Minas Ithil před domem Isildurovým; on to přece byl, kdo zachránil plod před zkázou; kameny však byly rozděleny. Tři si vzal a jeho synové po dvou. Elendilovy byly uloženy ve věžích na Emyn Beraid, na Amon sul a v městě Annúminas. Kameny jeho synů však byly v Nines Ithil a Minas Anor, v Orthanku a v Osgiliath. Tyto koruny měly tu moc, že kdo se do nich zadíval, spatřoval věci vzdálené v prostoru i v čase. Většinou odhalovaly jen věci ležící blízko druhého takového kamene, protože kameny se obracely k sobě navzájem; ale ti, kdo měli velice silnou vůli a mysl, se mohli naučit zaměřit jejich pohled, kamkoli si přáli. Proto Númenorejci viděli mnohé z toho, co si jejich nepřátelé přáli utajit, a za dnů jejich moci máloco unikalo jejich pozornosti. Vypráví se, že věže Emyn Beraid id ve skutečnosti nepostavili vyhnanci z Númenoru, ale že je postavil Gil-galand pro svého přítele Elandila; a Vidoucí kámen v Emyn Beraid byl uložen v Elostirionu, nejvyšší z věží. Tam přicházel Elendil a odtud vyhlížel přes dělící moře, když na něho padl stesk vyhnanství; a traduje se, že tak někdy v dáli zahlédl i věž Avallóhe na Erosaci, kde zůstával Vládnoucí kámen - a zůstává dosud. Tyto kameny byly darem Eldar Amandiovi, Elendilovu otci, aby těšili Věrné Númenorské v jejich temných dnech, kdy už elfové nemohli přicházet do jejich země pod Sauronovým stínem. Nazývaly se Palantíry, ty, které hledí, zdálky; ale ty, co byly přivezeny do Středozemě se dávno ztratily. Tak zbudovali vyhnanci z Númenoru své říše v Arnoru a v Gondoru; ale mnoho let neuplynulo a bylo zřejmé, že se vrátil i jejich nepřítel Sauron. Jak už tu bylo řečeno, přišel tajně do svého království Mordor ze Ephel Búath, Horami stínu; a ta země hraničila na východě s Gondorem. Nad údolím Gorgoroth tam čněla jeho obrovitá a silná pevnost Karad-dur, Temná věž, a byla v té zemi ohnivá hora, již elfové nazývali Oredruin. Právě proto si zde Sauron kdysi zřídil obydlí, protože používal ohně, který tam prýštil ze srdce země ke svému černokněžnictví a ke svému nečistému kutí; a uprostřed země Mordor ukul Panující prsten. Nyní tam dumal v temnotách, dokud si nevytvořil novou podobu; a byla strašná, neboť jeho mámivé vzezření ho navždy opustilo, když byl svržen do bezedné hlubiny při potopě Númenoru. Opět si vzal Velký prsten a oděl se mocí; a zlem Sauronova oka mohl snést i z velikých mezi elfy a lidmi jen málokterý.

-26-

***************************************************************************************

A Sauron chystal válku proti Eldar a mužům ze Západní říše a ohně hory opět procitly. Proto když Númenorejci zdálky uviděli kouř Orodruin zaznamenali, že se Sauron vrátil, přejmenovali horu na Amon Amarth, to jest Hora Osudu. A Sauron u sebe nashromáždil velikou sílu služebníků z východu i z jihu; a mezi nimi bylo nemálo mužů ze vznešeného númenorského plemene. Za dnů Sauronova pobytu v jejich zemi se totiž srdce téměř všech obyvatel obrátilo k temnotě. Tudíž mnozí z těch, kdo se tehdy plavili na východ a stavěli, pevnosti a sídla na pobřeží byli již jeho vůlí ovládnuti a dál mu ochotně sloužili i ve Středozemí. Dík Gil-ga- ladově moci se však tito odpadlíci, páni mocní a zlí, usadili většinou v dalekých jižních zemích; byli ale dva, Her umora fuinur, kteří získali moc mezi Haradskými, velikým a krutým národem, obývajícím širé jižní kraje, jižně od Mordoru až za ústím Anduiny. Když tedy Sauron viděl, že je jeho čas, vystoupil s velikým vojskem proti Gondoru, dobyl Minas Ithil a zničil Isildurův Bílý strom, který rostl. Isildur však unikl, vzal sebou semenáček Stromu a s manželkou a syny odplul po řece dolů od ústí Anduiny se plavili hledat Elendila. Anárion zatím bránil Osgiliath proti nepříteli a pro ten čas ho zatlačil do hor; ale Sauron sbíral nové síly a Anirion věděl, že nepřijde-li pomoc, jeho království dlouho neobstojí. Elendil a Gil-galad se tehdy radili, protože viděli, že Sauron nabírá sílu až příliš velikou a že by přemohl všechny své nepřátele jednoho po druhém, pokud se proti němu nespojí. Proto utvořili jednotu nazývající se Poslední aliance a vykročili na východ do Středozemě, schromaždivše veliké vojsko elfů a lidí; a na chvíli se zastavili v Imladris. Říká se, že vojsko, které se tam shromáždilo, bylo krásnější a skvělejší ve zbrani než kterékoli jiné, jež bylo ve Středozemi od té doby spatřeno; a větší se nesešlo do chvíle, kdy Valar vyšli proti Thangorodrim. Z Imladris překročili Mlžné hory mnoha průsmyky a pochodovali po proudu Anduiny až narazili na Sauronovo vojsko na hoře na Dagosladu, Bitevní pláni, jež leží před branou Černé země. Všechno živé se v onen den rozdělilo a v obou vojscích se našlo od každého druhu, včetně zvířat a ptáků. Jen elfové byli nerozděleni a následovali všichni Gil-galada. Trpaslíků bojovalo na obou stranách málo; Durinovi příbuzní z Norie však bojovali proti Sauronovi. Gil-galovo Elendilovo vojsko zvítězilo, poněvadž moc elfů byla tehdy ještě veliká a Númenorejci byli silní a urostlí a strašní ve své zlobě. Proti Gil-galodovu kopí Aeglos se nepostavil nikdo a Elendilův meč naplňoval skřety i lidi strachem; neboť se třpytil světlem slunce i měsíce a nazýval se Narsil. Pak se dostali Gil-galad a Elendil do Mordoru a obklíčili Sauronovu pevnost; obléhali ji sedm let a utrpěli bolestné ztráty střelbou i od kopí a šípů nepřítele, a Sauron proti nim poslal mnoho rozličných oddílů. Tam v údolí Gorgoroth byl zabit Elendilův syn Anárion a mnozí jiní. Nakonec už bylo obklíčení tak těsné, že vyšel sám Sauron a zápasil s Gil-galadem a Elendilem. Oba byli zabiti a když padl Elendil, zlomil se pod ním i jeho meč. Ale i Sauron byl svržen a úlomkem jílce Narsilu odřízl Isildur Sauronovi z ruky Panující prsten a vzal si ho pro sebe. Tu byl Sauron pro tentokrát přemožen a opustil své tělo a jeho duch prchl dale- ko a ukryl se v pustinách; a po mnoho dlouhých roků nepřijal žádnou viditelnou podobu. Tak začal Třetí věk světa po Nejstrašnějších dnech a Černých rocích; a byla v tom čase ještě naděje a vzpomínky na minulou ra-

-27-

********************************************************************************************* dost, a Bílý strom Eldar dlouho kvetl na nádvořích králů lidí, protože semenáček, který zachránil Ilsidur zasadil než odešel z Gondoru na památku svého bratra v citadele Aner. Sauronovi služebníci byli na hlavu poraženi a rozprášeni, ale přece jen nikoli nadobro zničeni; a třebaže se nyní mnoho lidí odvrátilo od zlého a podrobilo se Elendilovým dědicům, mnohem více jich v srdci vzpomínalo na Saurona a nenávidělo království Západu. Temná Věž byla srovnána se zemí, ale její základy zůstaly a nebyly zapomenuty. Númerojci sice postavili u země Mordor stráže, avšak nikdo se tam neodvažoval bydlit pro hrůzné vzpomínky na Saurona a pro Ohnivou horu, jež stále blízko Barad-dur; a údolí Gorgoroth bylo plné popela. Mnoho elfů i Númenorejců, a lidí, jež byli jejich spojenci, zahynulo v bitvě a při oblehání; a nebylo více Elendila vysokého ani velikého krále Gil-galata. Vícekrát se neschromáždilo takové vojsko a již nikdy nebyla taková jednota mezi elfy a lidmi, neboť po dnech Elendilových se oba odcizily. Panující prsten se ztratil z dosahu vědění Moudrých toho věku, ale zničen nebyl. Isildur jej totiž nevydal Elrondovi i Círdanovi, kteří stáli při něm a radili nu, aby jej vrhl do ohně blízké Orodruiny, v níž byl ukut, aby tam zanikl a Sauronova moc tím byla navždy pokořena, takže by z něho zůstal jen záštiplný stín v pustině. Esildur však tu radu odmítl se slovy: "Vezmu jej jako uzdu krve za smrt svého otec a bratra. Což jsem nezasadil Nepříteli smrtelnou ránu já?" Prsten, jak ho držel, mu připadal na pohled nesmírně krásný, a nestrpěl, aby byl zmařen. Vzal jej tedy a vrátil se nejprve do Minas Anor a tam zasadil Bílý strom na památku svého bratra Anáriona. Brzy ale odešel, a když dal rady bratrovu synu Neneldilovi a svěřil mu jižní říši, odnesl Prsten jako dědictví svého domu a pochodoval na sever cestou, kudy přišel Elendil; a opustil Jižní království, protože se hodlal ujmout otcovy říše v Erindoru, daleko od stínu Černé země. Isildur však byl přepaden vojskem skřetů, kteří číhali v záloze v Mlžných horách; zaútočili na něho nečekaně v táboře mezi Zeleným lesem a Velkou řekou, blízko Loag Ningloron, Kosatcových poli, protože byl bezstarostný a nepostavil stráže v domění, že jsou veškeří nepřátelé zahubeni. Byli tam pobiti téměř všichni jeho lidé, mezi nimi tři starší synové Elendur, Aratan a Cyrion; svou manželku a nejmladšího syna Valandila ale nechal, když šel do války, Imladris. Isildur sám unikl pomocí Prstene, neboť když jej nosil, byl všem očím neviditelný, avšak skřeti po něm slídili čichem a sledováním stop, dokud nedošel k řece a nevrhnul se do ní. Tam ho Prsten zradil a pomstil svého tvůrce; při plavání sklouzl Isildu- rovi z prstu a ztratil se ve vodě. Tu jej, jak zápasil s proudem, spatřili skřeti; a prostříleli ho mnoha šípy. Takový byl jeho konec. Jen tři jeho lidé se nakonec vrátili po dlouhém bloudění za hory; jedním z nich byl jeho panoš Ohtar, jemuž svěřil úlomky Elendilova meče. Tak se Nersil dostal v pravý čas - v Imladris - do ruky Valandila, Isildurova dědice; ale čepel byla zlomená a její oheň uhašen; nebyla znovu zkuta, a Pan elrond předpověděl, že se tak nestane, pokud se znovu nenajde Panující prsten a Sauron se nevrátí; nadějí elfů i lidí bylo, že se tak nikdy nestane. Valandil se usídlil v Annúminas, ale jeho lid se ztenčil a Númenorejci i Ariadorských mužů zbývalo příliš málo, aby zalidnili zem či udrželi všechna města, která vystavěl Elendil; příliš mnoho jich padlo na Eagorladu, v Mordoru a na Kosatcových polích. A stalo se poté co uplynuly dny Earendura, sedmého krále, který následoval po Valendilovi, že se lidé ze Západní říše, Dúnadani severu, rozdrobili na malé královstvíčka a panství, nepřátelé je pohlcovali jedno za druhým. S lety jich stále ubývalo, až jejich sláva pominula

-28-

********************************************************************************************* a zbyly jen zelené rovy v trávě. Nakonec z nich zůstal jen podivný lid vskrytu procházející divočinou a ostatní lidé neznali jejich domovy ani účel jejich putování a jejich původ byl všude zapomenut, kromě Imladrys, domu Elrondova. Přesto Isildurovi dědici po dlouhé lidské věky opatrovali úlomky meče a jejich posloupnost z otce na syna zůstávala nepřerušená. Na jihu Gondorská říše trvala a na šas její nádhera vzrostla, až připomínala bohatství a majestátnost Númenoru před joho pádem. Gordorský lid stavěl vysoké věže a pevnosti a přístavy pro mnoho lidí; a okřídlené koruny jejích králů měl v posvátné úctě lid mnoha zemí a jazyků. Po moho let rostl Bílý strom před královym domem v Minas Anor, semeno stromu, který Isildur vynesl z hlubin moře z Nůmenoru; a jeho semeno předtím přišlo z Avallóne, a před tím z Valinoru za Dne přede dny, když svět byl mlád. Nakonec však přece v rychle plynoucích dnech Středozemě Gondor upadl a rod Anarionova syna Neneldila vymřel. Krev Númenorejců se totiž značně smísila z krví jiných lidí a jejich moc i moudrost poklesly, délka života se zkrátila a stráž před Mordorem usnula. A za dne Teleunara, třiadvacátého v Nedeldově linii, byla přiváta temnými větry od východu morová nákaza, srazila krále i jeho děti a zahynulo mnoho gondorského lidu. Potom byly pevnosti na hranicích Mordoru opuštěny, i Mines Ithil se vylidnila; a do Černé země znovu vešlo zlo a popely Gorgoroth jakoby zavířily studeným větrem se tam shromáždily černé stíny. Vypráví se, že to ve skutečnoti byli Ulairi, jež Sauron nozýval Nazgul, Devět prstenových přízraků, které dlouho zůstaly v úkrytu, ale nyní se vracely připravit cestu pro svého pána, neboť ten začínal opět růst. A za dnů Earnila poprvé udeřili. V noci vyšli z Mordoru přes průsmyky Hor stínu a usídlili se v Minas Ithil; a učinili z ní místo tak hrůzné, že se na nikdo neodvážil pohlédnout. Od té doby se jmenovala Minas Norgul, Věž Černokněžnictví; a Ninas Norgul pořád válčila s Minas Anor na západě. Potom se z Osgiliath, které bylo už dlouho opuštěno pro úbytek lidu, staly trosky a město démonů. Ale Minas Anor vytrvávala a byla přejmenována na Minas Tirith, Strážní věž; králové tam totiž dali v citadele zbudovat bílou věž, velmi vysokou a krásnou; a ta hleděla do mnoha zemí. Město bylo stále hrdé a silné a Bílý s trom ještě nějaký čas kvetl před domem králů, a zbytky Númenorejců tam stále bránily přechod přes řeku proti hrůzám Ninas Morgul a proti nepřátelům západu, skřetům, obludám a zlým lidem; a tak byly země za nimi, západně od Anduiny, chráněny pred válkou a zkázou. Minas Tirath přečkala dny Earnilova syna, Earnura, posledního krále Gordoru. To on vjel sám k branám Mins Morgul na výzvu Norgulského pána a střetl se s ním v souboji; ale Norgulové ho oklamali a zaživa odvlekli do města nuk, a nikdo živý už ho víckrát nespatři. Earnur nezanechal dědice, avšak když královský rod vymřel, městu a jeho neustále se zmenšující říši vládli Správcové z domu Mardila Věrného; a ze severu přišli Rohirové, Páni koní a usídlili se v zelené zemi Rohanu, jež se před tím jmenovala Calenardhon a byla součástí Gondorského království; a Rohirové pomáhali Pánům města v jejich válkách. A na severu, až za Rauroským vodopádem a za branami Argonath byli ještě další obránci, mocnosti starobylejší, o nichž lidé věděli pramálo a proti nimž se zlí tvorové neodvažovali vystoupit předtím, než uzraje čas pro to, aby opět vyvstal jejich temný pán Sauron. A dokud nepřišel ten čas, po uplynutí Earnilových dnů se již nikdy žádný nazgul neodvážil překročit řeku, ani se vynořit z jejich města v lidem viditelné podobě.

Po všechny dny Třetího věku následující po pádu Gil-galově by-

-29-

********************************************************************************************* dlil Pan Elrond v Imladris a tam schromáždil mnoho elfů a jiných moudrých a mocných ze všech rodů Středozemě, a po řadu lidských věků uchovával památku na vše, co bývalo krásné; a Elrondův dům byl útočištěm znavených a utiskovaných a pokladnicí dobrých rad a moudrosti. V tom domě přebývali v dětství a ve stáří Isildurovi dědici pro příbuzenství krve s krví samého Elronda; a protože Elrond věděl ve své moudrosti, že z jejich rodu vyjde ten, komu je určena význačná úloha v posledních skutcích Třetího věku. A dokud nepřišel ten čas, byly úlomky Elendilova meče svěřeny Elrondovi, když se dny Dúnadanů zatemnily a stal se z nich potulný národ. V Eriadoru bylo Inladris hlavním sídlem vznešených elfů, ale v šedých přístavech v Lind onu bydlil také zbytek lidu elfského krále Gil-galada. Občas zabloudili do vnitrozemí Eriadoru, většinou však zůstávali u moře; stavěli a opatrovali lodě elfů, na nichž se ti z prvorozených, jež zmohla únava ze světa, plavili na nejzazší Západ. Pánem přístavů byl Círdan Stavitel lodí, mocný mezi moudrými. O třech prstenech, které elfové uchovali neposkvrněné, nepadlo nikdy mezi moudrými ani slovo, a i mezi Eldar málokdo věděl, kde jsou uloženy. Přesto po Sauronově pádu jejich moc stále působila; a kde je uchovávali, trvalo veselí a vše zůstávalo hořen času nepoznamenáno. Proto než pominul Třetí věk, všimli si elfové, že Safírový prsten je u Elronde v krásném údolí Roklinos, na jehož dům svítily hvězdy z nebe nejjasněji; kdežto Adamantový prsten je v zemi Lorien, kde bydlila Paní Galadriel. Byl královnou lesních elfů, manželkou Pana Ceisborna z Doroath, avšak sama byla z Noldor a pamatoval Den přede dny ve Valinoru; byl nejmocnější a nejkrásnější ze všech elfů, kteří zůstávali ve Středozemi. Ale Rudý prsten zůstal ukryt až do konce a nikdo kromě Elronde, Galadriel a Círdana nevěděl, komu byl svěřen. Bylo tomu tak, že dokud trval Třetí věk v Inladris a Lothlórien, skraté zemi mezi Celebratem a Anduinou, kde stromy měly zlaté květy a kam se nikdy neodvážil žádný skřet ani jiný zlotvor, zůstaly blaho a krása elfů nezmenšeny. Přesto se mezi elfy ozývaly četné hlasy neblahou předtuchou, že přijde-li Sauron znova, buď najde ztracený Panující prsten, nebo jej při nejmenším objeví a zničí jeho nepřátelé; ale v obou případech pak musí sehnat moc Tří a všechny věci jimi udržované musí pohasnout, a pak elfové zajdou do soumraku a začne Panování lidí. A tak skutečně i stalo: Jedn, Sedm a Devět je zničeno; Tři odešli a s nimi skončil Třetí věk a příběhy Eldar ve Středozemí se chýlí ke konci. Byly to roku pohasínání a poslední rozkvět elfů na východ od moře se už skláněl k zimě jejich dnů. Tehdy ještě chodili po Bližších zemích Noldor, nejmocnější a nejkrásnější děti světa, a smrtelné ucho dosud slýchalo jejich jazyk. Mnoho krásného a podivuhodného zůstávalo v tom čase na zemi a také mnoho strašného a zlého; byli tu skřeti, obři a draci, zlé šelmy a podivní staří a moudří tvorové v lesích, jejichž jména jsou nyní zapomenuta; v kopcích posud pracovali trpaslíci, s nimiž teď už nemůže nikdo soupeřit a s trpělivou dovedností vyráběli věci z kovu a kamene. Připravovalo se ale už Panování lidí a vše se měnilo, až nakonec povstal v Temném hvozdu Temný pán. Jméno toho hvozdu bylo odedávna Velký zelený les a jeho rozlehlé síně a postraní cesty byly odedávna, oblíbenými místy mnoha zvířat i jasnohlasých ptáků. Tam pod duby a buky byla říše krále Thranduila. Ale po letech, když minula téměř třetina tohoto věku světa, plížila se od jihu do lesa pozvolna tma a po stinných pasekách kráčel strach. Přišli sem lovit dravé šelmy a krutí a zlí tvorové tu kladli osidla.

-30-

********************************************************************************************T enkrát se jméno lesa změnilo. Byl přejmenován na Temný hvozd, protože tam ležel hluboký noční stín a málokdo se odvažoval jím projít, snad kromě severu, kde Thranduilův lid dosud držel zlo v patřičných mezích. Odkud přišli to věděl málokdo a i Moudrým dlouho trvalo, než to odhalili. Byl to stín Saurona a znamení jeho návratu. Vyšel totiž z pustin Východu a usídlil se na jihu lesa. Tam pomalu rost a nabýval opět podoby; v temném pahorku si zřídil příbytek v něm spřádal svá kouzla, a ačkoli se všichni černokněžníka z Dol Gulduru báli, přece zprvu nevěděli v jak velikém nebezpečí jsou. Právě když na Temný hvozd padaly první stíny, na západě Středozemě se objevili Istari, kterým lidé říkali Čarodějové. Zprvu nikdo nevěděl odkud jsou, jen Círdan z Přístavů; a pouze Elrondoe Galadriel prozradil, že přišli přes moře. Ale později se mezi elfi říkalo, že byl posly vyslanými Pány Západu, aby se, pokud opět povstane, měřili se Sauronovou mocí a aby pohnuli elfy, lidi a všechny živé tvory dobré vůle k chrabrým činům. Zjevili se v lidské podobě, staří sice, ale plní života, málo se s léty měnili a dál stárli jen pomalu, přestože na nich leželi těžké starosti; nesli v sobě velikou moudrost a mnohou moc mysli i rukou. Dlouho putovali do šíře i dali mezi alfy a lidmi a rozmlouvali i se zvířaty a ptáky; a národy Středozemě jim dali řadu jmen, protože svá pravá jména nikdy neodhalili. Hlavními mezi nimi byli ti, jimž elfové říkali Mithrandir a Curunir, ale lidé na severu je jmenovali Gandalf a Saruman. Nejstarší z nich byl Curunír a přišel první a po něm přišli Nithrandir a další Istari, kteří se odebrali na východ Středozemě a do těchto příběhů nevstupují. Radagast byl přítelem všech zvířat a ptáků, ale Curunir chodil nejvíce mezi lid a byl důmyslný v řeči a zručný ve všech řemeslných jemnostech. Mithrandir se nejdůvěrněji radil s Elrondem a elfy. Chodil daleko po severu a západě a nikdy si v žádné zemi nezřídil stálé obydlí. Curunír však šel na východ, a když se vrátil, bydlil v Orthanku, v Kruhu Železného Pasu, zbudovaného númenorejci za dnů jejich moci. Mithrandir byl vždy nejbdělejší a on právě nedůvěřoval tmě v Temném hvozdu. A ačkoli se mnozí domnívali, že ji vyvolávají Prstenové přízraky, on se právě obával, že je to první stín vracejícího se Saurona; a vydal se do Dol Gulduru a Černokněžník před ním uprchl a nedlouho zavládl ostražitý mír. Posléze se však Stín vrátil a jeho moc vzrostla; a v tom čase byla poprvé svolána rada Moudrých, :nazývaná Bílá rada; a byli v ní Elrond a Galadriel a Círden a jižní páni z Eldar a s nimi Mithrandir a Curunír. A Curunír, to byl Sarunan Bilý, byl zvolen hlavou této rady, poněvadž on to byl, kdo odedávna nejvíce studoval Sauronovy pletichy. Gala- driel si sice přála, aby byl hlavou rady Mithrandir, a Saruman jim to oběma zazlíval, protože jeho pýcha a panovačnost velmi vzrostla; nicméně Mithrandir úřad odmítl, neboť nachtěl mít žádná pouta a z závazky ke komukoli jinému, než těm, kdo ho poslali a nechtěl se nikde vázat ani místem, ani se vydávat všanc úředním povinostem. Ale Saruman se nyní začal zabývat vědami o Prstenech Moci, jejich zhotovování a dějinách. Stín nyní pořád rostl a srdce Elronde i Mithrandira se zasmutňovala. Proto se jednou Mithrandir - navzdory velikému nebezpečí vydal znovu do Dol Gurduru a do kobek Černokněžníka, potvrdil si pravdivost svých obav a vyklouzl zpět. Vrátil se k Elrondovi a řekl: "Žel, naše podezření bylo pravdivé. To není jeden z Člairi, jak dlouho mnozí předpokládali. Je to sám Sauron, který znovu nabyl podoby a rychle roste; a opět shromažďuje do svých rukou všechny prsteny a stále shání zprávy o Jednom; a o Isildurových dědicích, zda ještě žijí na zemi."

-31-

*********************************************************************************************

Elrond odpověděl: "Vhodinu, kdy Isildur vzal Prsten a nevydal jej, bylo osudem určeno, že se Sauron vrátí." "Prsten se ovšem ztratil," řekl Mithrandir, "a dokud leží skryt, můžeme nepřítele přemoci, sebereme-li sílu a nebudeme-li příliš dlouho otálet." Pak byla svolána Bílá rada; a Mithrandir ji vybízel, aby jednali rychle, ale Curunír mluvil proti němu a radil jim vyčkávat a pozorovat. "Nevěřím totiž," řekl, "že ve Středozemi se Jeden ještě někdy najde. Spadl do Anduiny a podle mne se dávno odkutálel do moře. Tam bude ležet až do konce, kdy bude celý tento svět rozbit a hlubiny se znovu pohnou." Nic se tedy tenkrát neudělalo, třebaže Elronda jeho srdce varovalo a itrhandirovi řeklo: "A přece tuším, že se Jeden ještě najde a pak znovu vzejde válka a v té válce skončí tento věk. Ano, skončí druhou temnotou, nevysvobodí-li nás nějaká podivná náhoda, již mé oči nevidí." Je mnoho divných náhod; v tomto světě, i řekl Mithrandir, "a pomoc začasté přichází z rukou slabých, když Moudří klopýtnou." Moudří tedy byly znepokojeni, ale žádný až dosud nepostřehl, že Curunil se obrátil k temným myšlenkám a v srdci byl již zrádcem, neboť toužil, aby Velký Prsten našel on a nikdo jiný, aby jím mohl vládnout sám a uspořádat celý svět podle vlastní vůle. Příliš dlouho studoval Sauronovy způsoby v naději, že ho porazí, a nyní mu spíše záviděl jako soupeři, než aby nenáviděl jeho díla. A soudil, že Prsten, když je Sauronův, bude hledat svého pána, jak mile se znovu zjeví; ale kdyby byl ten opět zneužen, ležel by nadále v úkrytu. Proto byl ochoten zahrávat si s nebezpečím nechat Saurona na čas být, doufaje, že až se Prsten objeví, svým uměním předstihne jak svá přátele, tak nepřítele. Postavil stráže na kosatcových polích, ale brzy zjistil, že slučebníci Dol Gulduru prohledávají v té oblasti celou řeku. Pak pochopil, že Sauron se dozvěděl, jak skončil Isildur; zalekl se, stáhl se do Železného Pasu a opevnil jej; a bádal stále hlouběji v tajemstvích Prstenů Moci a o umění, jak je kout. S Radou však nesdělil z toho nic a stále doufal, že zprávy o Prstenu se doslechne první. Shromáždil veliké vojsko zvědů a mnozí z nich byli ptáci; Radagast mu přispěl na pomoc, aniž co tušil o jeho zradě a domnívaje se, že to pouze součást dozoru nad Nepřítelem. Stín v Temném hvozdě se stále prohluboval a ze všech temýchmmíst světa se stahovaly zlé stvůry do Dol Gulduru; a tam se opět sjednocovaly pod jednou vůlí a jejich zlobě se zaměřovala proti elfům a těm, kdo přežili Númenor. Proto byla konečně opět svolána Rada a opět se hovořilo o prstenech; Nithrandir promluvil k Radě takto: "Dokud Prsten zůstává na zemi a není zničen, bude jeho moc žít pořád a Sauron poroste a bude mít naději; k tomu není třeba, aby byl nalezen. Moc elfí a jejich přátel je nyní menší než za stara. Brzy bude na vás příliš silný i bez velkého prstenu; vždyť ovládá Devět a ze Sedmi získal zpět tři. Musíme udeřit." Gurunir s ním teď souhlasil, toužil, aby byl Sauron vypuzen z Dol Gulduru, který byl blízko řeky a aby si tam už napříště nemohl podle libosti pátrat. Proto ještě naposledy přispěl Radě pomocí. Tak ukázali svou sílu, zaútočili na Gol Guldur, vyhnali Saurona z jeho brlohu a Temný hvozd byl zase nakrátko ozdraven. Jejich ůder však přišel pozdě. Neboť Temný pán jej předvídal a dávno si připravil všechny své kroky; a Úlairy, jeho Devět služebníků, šli před ním a připravili jeho příchod. Tudíž byl jeho útěk pouhou přetvářkou a on se brzy vrátil, a než mu v tom mohli Moudří zabránit, vstoupil opět do svého království v Mordoru a znovu vztyčil věže Barad-dur. V tom roce se Bílá rada sešla naposledy a Cu-

-32-

********************************************************************************************* runír se stáhl daleko do Železného Pasu a už se s nikým jiným neradil. Sbírali se skřeti a daleko na východě a na jihu se ozbrojovaly divoké národy. Potom se v houstnoucím strachu a vřavě válek splnila Elrondova zlá předtucha a Jeden prsten se skutečně našel náhodou podivnější, než předvídal i Nithrandir; před Curunirem a Sauronem byl ale dále skryt. Byl totiž vyzdvižen z Anduiny dávno předtím, než ho hledali. Našel jej jeden z nečetných rybářů usadivších se u u řeky ještě před tím, než v Gondoru vymřeli králové; a nálezce jej odnesl na místo, kde by jej nehledali, až do temného úkrytu na úpatí hor. Tam spočinul, dokud jej v roce útoku na Dol Guldur nenašel znovu pocestný, prchající do zemských hlubin před pronásledováním skřetů a neodnesl jej daleko, až do země Periannath, Kraje Malého lidu, Půlčíků, kteří bydlili na západě Eriadoru. Až dosud je elfové a lidé považovali za téměř bezvýznamné a ani Sauron ani žádný z Moudrých, vyjma Mithrandira, na ně ve svých úradcích nepomyslil. Díky náhodě a své bdělosti se Mithrandir dozvěděl o prstenu jako první, než o něm měl zprávy Sauron; a přece byl naplněn hrůzou a pochybnostmi. Zlá moc té věci byla totiž příliš veliká, než aby jí vládl kdokoli z Moudrých, ledaže by si ze své strany jako Curunir přál stát se tyranem a temným pánem. Ale nebylo možno jej před Sauronem natrvalo ukrýt ani se nedal zničit umem elfů. Proto postavil Mithrandir za pomoci Dúnadarů severu stráže u země Parianneth a vyčkával času. Ale Sauron měl mnoho uší a brzy zaslechl pověsti o Jednom prstenu po němž toužil nadevše a vyslal nazguly, aby jej donesli. Pak vzplanula válka a Třetí věk skončil jako začal, v bitvě se Sauronem.

Zde i jinde vyprávějí ti, kdo viděli věci, jež byly vykonány v té době, udatné a úžasné činy, příběh války o Prsten - jak skončil neočekávaným vítězstvím, avšak i dlouho očekávaným žalem. Zde budiš řečeno, že v oněch dnech na severu povstal dědic Isildurův, vzal úlomky meče Elendilova, a v Imladris byly znovu skuty. Potom šel do války velký vůdce lidí. Byl to Aragorn, syn Arathornův, třicátý devátý dědic v přímé posloupnosti od Isildura, a přece podobnější Elendilovi než všichni před ním. Byla bitva u Rohanu, zrádce Curunir byl svržen a Železný Pas rozbit. A na poli před Gondorským městem byla veliká seč a tam odešel do temnoty Mrgulský pán, Sauronův kapitán. A dědic Isildorův vedl vojsko Západu k Černé bráně Mordoru. V této poslední bitvě byli Mithrandir a Elrondovi synové, a král Rohanu a Gondorští páni a dědic Isildurův s Dúnadany severu. Tam nakonec hleděli vstříc smrti a porážce a všechna jejich udatnost byla marná; Sauron byl totiž příliš silný. V té hodině však se osvědčilo to, co řekl Mithrandir a pomoc přišla z rukou slabých, když Moudří poklesli v kolenou. Neboť jak to od té doby opěvovalo již mnoho písní, byli to Periannath, Malí lidé, obyvatelé mírně se svažujících pahorků a niv, kteří jim přinesli vysvobození. Vždyť půlčik Frodo, jak se vypráví, na Mithrandirovu pobídku vzal na sebe břímě a sám se svým služebníkem prošel nebezpečím a temnotou a nakonec Sauronovi navzdory až k hoře osudu a tam hodil Velký Prsten Moci do ohně, v němž byl kdysi stvořen, takže byl kokonečně zničen a jeho zlo stráveno. Tu Sauron padl, byl poražen nadobro a prchl jako záštiplný stín; a věže Barad Durse ve své zkáze rozpadly na kusy a hlukem jejich pádu se otřáslo mnoho krajů. Tak opět přišel mír a na zemi se rozvinulo nové jaro; a dědic Isildurův byl korunován za krále Gondoru i Arnoru, a moc Dúnadanů se opět pozvedla a jejich sláva se obnovila. Na nádvoří Minas Anor opět rozkvetl Bílý strom, poněvadž

-33-

*********************************************************************************************

Mithrandir našel jeho semenáček ve snězích Mindolluiny, která bíle čněla nad Gondorským městem; a dokud tam rostl nebyly Staré časy v srdcích králů zcela zapomenuty.

Většiny z toho bylo dosaženo radou a bdělostí Mithrandirovou; a. v těchto posledních dnech se se odhalil jako pán velikého důstojenství a bíle oděn vyjel do bitvy. Avšak až do časů, kdy odešel, nebylo známo to, že dlouho opatroval Rudý prsten ohně. Zprvu byl ten prsten svěřen Círdanovi, Pánu Přístavů, ale ten jej předal Mithrandirovi, protože věděl, odkud přišel a kam se nakonec vrátí. "Přijmi nyní tento prsten," řekl: "neboť tvé dílo a tvé starosti budou těžké, a on ti bude ve všem oporou a bude tě chránit od únavy. Vždyť je to prsten Ohně a jím snad znovu zažehneš srdce k dávné chrabrosti ve světě, jenž vychládá. Avšak co mne se týče, mé srdce je s mořem a budu bydliti u šedých břehů, střeže Přístavy, dokud neodpluje poslední loď. Pak vyčkám tebe." Byla to bílá loď a stavěla se dlouho a dlouho čekala na konec, o kterém mluvil Círdan. Ale jakmile se to všechno odehrálo a dědic Isildurův se ujal panství nad lidmi a přešla na něho vláda na Západě, tu bylo zjevné, že moc Tří prstenů skončila, a Prvorozeným svět zestárl a zešedl. V ten čas také vypluli poslední Noldor z Přístavů navždy opustili Středozem. A nejposlednější ze všech přijeli k moři strážci Tří prstenů, a Pan Elrond tam nastoupil na loď, kterou Círdan připravil. V podzimním soumraku plula z Mithlondu tak dlouho, až moře Křivého světa začala pod ní ustupovat směrem dolů a větry vanoucí kolem dokola pod jeho nebeskou bání přestali znepokojovat; a na vysokém povětří nad mlhami světa se nesla přímo, až byla vpuštěna do Pradávného Západu; a pro Eldar nastal konec jejich příběhů a písní.

-34-

*********************************************************************************************

2x Indiáni 2x Indiáni 2x Indiáni 2x Indiáni 2x Indiáni

Žárlivý démon

Toto se stalo velmi dávno mezi Nenominy a je to pravda. Kdysi žili staří manželé a ti měli čtyři syny a dvě dcery. Starší se vdala, ale brzy onemocněla a zemřela. Na místě, kde naposledy vydechla, ji oblékli do nádherných šatů a pohřbili. Část tlupy na tom místě zůstala, protože příbuzní ji ještě nechtěli opustit. Za nějaký čas se bratři začali bát, že je švagr opustí - když odešla jeho žena. Měli ho rádi, a tak nu dali za manželku druhou ses- tru. Přestože ta dívka byla velmi mladá, vzal si ji a žil s nimi dál. Jednou šla stará matka s dcerou kopat divoké brambory, které rostly kousek od tábora. Byl večer, stmívalo se, když matka řekla: "Půjdeme domů." Ale dcera neposlechla a pokračovala v práci. Mezitím matka naplnila ranec a když odcházela, ještě jednou řekla: "Pojď, jdeme!" Ale dcera kopala dál a nacházela stále větší a větší brambory. Slunce zapadlo, byla už úplná tma. Matka se vrátila domů, zatímco dcera ji teprv začla hledat. Jak tak šla, shrbená pod svým nákladem, najednou uslyšela hlas: "Tak to jseš ty, ta která žije se svým švagrem!" Dívka pochopila, že to mluví její mrtvá sestra a odpověděla: "Já jsem nechtěla, to není má chyba, moji bratři mě nutili, abych s ním žila, protože tolik miloval mou sestru a oni se báli, aby neodešel." Dívka byla polekaná, bála se v té tmě, křičela strachy, volala o pomoc a běžela k táboru. Matka a bratři ji slyšeli a rozdělali velký oheň, aby snáze nalezla cestu. Zapálili pochodně a vyšli jí naproti. Dívka vyprávěla matce, jak jí pohřbená žena vyčetla, že žije se svým švagrem. Ti, kteří vyšli dívce naproti, nikoho neviděli ani neslyšeli, ale jakmile vkročila do vigvamu a jeden z bratrů nadzdvihl rohož, aby se mohla ohřát u ohně, byla vržena strašnou silou přímo do středu ohniště, takže nejprve ucítila, jak jí plameny sežíhají hlavu a pak byla celá pohlcena ohněm a sežehnuta v několika okamžicích. Matka a bratři neřekli jediné slovo, ale věděli, že to udělal žárlivý duch mrtvé. Matka byla hněvem a zármutkem šílená. Vyběhla před vigvam na místo, kdo byl hrob její starší dcery, vyhrabala její tělo, vyhodila jej z hrobu a mrtvolu odtáhla stranou. Tam z ní strhala krásné šaty, které jí oblékli, aby tak dokázali svou lásku. Pak mrtvou oslovila: "Proč se nevrátíš do života, když máš moc démonů?" Plivla na mrtvolu a jako smyslů zbavená ji urážela a tupila a pak ji nechala ležet nahou na zemi. Krásné šaty oblékla upálené dívce a pohřbila ji v sestřině hrobě. Druhého dne ráno, když se švagr vrátil z lovu a uviděl tělo své první ženy ležet nahé na zemi, byl velmi nešťastný a smutný. Když se všichni dozvěděli, co se v noci stalo, řekli: "Nyní odejděme z tohoto proklatého místa." Bratři chtěli, aby s nimi šel i švagr ale ten řekl: "Zůstanu zde, dokud ji nepohřbím." Když ho staří se svými syny opustili, přenesl ženino tělo do vigvamu. Tam ji oblékl do jejích starých šatů a položil na svou postel, kde ležela, jakoby jen spala. On bydlel na druhé straně vigvamu a když si vařil, nechával část jídla pro ni. Dělával to kdy- koli byl čas k jídlu a jednou, když ji vyzval, aby se najedla, zdálo se mu, že vidí, jak mrtvá pohnula rukou. Pak se na stěně vigvamu poprvé objevil stín ležící ženy a muž si pomyslel, ze mrtvá se už vrací. Pokračoval ve vaření nějaké polévky nebo kaše a když to bylo hotovo, vzal lžíci a dával jí kousky do úst, velmi pomalu, a kdykoli měla mrtvá jídlo v ústech, polkla jej. Krmil ji

-35-

*********************************************************************************************

2x indiáni tak dokud doopravdy neobživla, nevstala a nešla po své práci tak, jako kdykoli předtím. Spokojeně spolu žili a jedli zvěř, kterou se muži podařilo zabít. Stalo se, že na to místo přišli nějací Indiáni ze sousedství. Byl s nimi i ženin mladší bratr, ještě dítě, který uviděl svého švagra a poznal ho. Také viděl sestru, o které věděl, že před nějakým časem zemřela. Myslel, že to musí být nějaká jiná žena, která je jí podobná, ale když se podíval zblízka byl si jist, že se nemýlí. Když se vrátil domů, řekl matce, že viděl švagra. A taky jsem viděl svou starší sestru, opět žije." Matka tam šla na návštěvu. Dceru poznala, ale neřekla nic o věcech, které se mezi nimi staly. Když už byla na odchodu, dala jí dcera nějaký sušený pokrm. To jídlo byl sval z jelení nohy a když ho stařena začala jíst, udusila se prvním soustem a tak se s ní její dcera vyrovnala.

Děvka.

Tohle se stalo mezi mužem a ženou, kdysi, když Kikapové žili v lesích. Tihle dva a jejich malý syn stále hladověli, protože muž nemohl ulovit žádnou zvěř. Za nějaký čas se žena rozhodla, že něco k jídlu musí sehnat sama. Pomyslela na medvěda, který měl v lese doupě. A rozčesala si vlasy. Hned poté co její muž vyrazil na lov, vydala se na cestu také ona. Když přišla blízko k místu kde medvěd bydlel, zazpívala píseň. Říká se, že zpívala asi toto: "Ó Kičema kva, nesu ti něco, sebe ti nesu ó veliký, v sobě ti něco přináším, v sobě ti nesu něco malého a pružného, učiň to větším a pružnějším ó veliký, největší... Hned jak ji medvěd slyšel zpívat tuhle píseň, slezl se stromu. Vyspali se spolu. Potom, když ještě leželi, řekl jí: "Tak, a teď si ze mě odřízni kolik potřebuješ." Žena z něj vyřízla kus masa a šla domů. Maso hned uvařila. Když jej se synem jedli, řekla mu: "Neříkej otci, že jsme jedli malého medvídka." "Jak chceš, neřeknu." Za chvíli se muž vrátil domů. Nic nepřinesl a druhého dne za rozbřesku opět vyrazil na lov. Když odešel, žena udělala to samé co minulého dne. Udělalato třikrát, aniž by muž cokoli věděl. Protože se bála, aby nic neprozradil syn, pokaždé, když ho večer koupala, žádala ho, aby mlčel. On jí to slíbil, ale pak k němu promluvilo jeho srdce. "Povím mu to," rozhodl se. Ale matce o tom neřekl. Nechal si malý kousek masa v ústech. Jeho srdce mu řeklo, že to je nejlepší způsob, jak jídlo otci dát. Když se muž vrátil z lovu, sedl si na pokrývky k ostatním. Odpočíval. "Otče," oslovil ho chlapec. Objal ho kolem krku, tvářemi se dotýkali. Tajně mu z úst do úst podal sousto. Když žena odešla ze stanu, ptal se otec syna znovu a znovu: "Odkud je to jídlo?" Naléhal na něj. "Kdykoli odejdeš na lov, matka si rozčeše vlasy a odchází tímhle směrem." "Dobře, zítra půdu za ní. Chci, abys jí nic neříkal." "Jak chceš." Druhého dne vyrazil muž brzy, směrem, který mu chlapec ukázal. Ale nešel daleko, ukryl se a čekal až uvidí ženu. Když odešel, žena si rozčesala vlasy a šla za medvědem. Po cestě zpívala tu samou píseň jako vždy. Když ji muž uslyšel, chtěl ji hned napadnout. Ale viděl jak k němu přichází s medvědem. Žena a

-36-

*********************************************************************************************

2x Indiáni medvěd se spolu procházeli. Pak si lehli na zem a souložili. Muž vyběhl z úkrytu a běžel k nim. Když žena uviděla, jak rychle se blíží, vykřikla: "Manželi můj, rychle, ten medvěd mě znásilnil!" "Ano přeně to jsem viděl," řekl muž a medvěda zabil. "Manželi, můj, muži, to je dobře, teď budeme mít spoustu jídla."Ano." To bylo jediné co jí na to řekl. Medvěda stáhli. Pak se s masem vrátili domů. "Pojď ženo, připravíme jídlo. Chci, abys maso uvařila co nejvíc." Vařili a muž ženě se vším pomáhal. Když maso uvařili, jedli. Každou chvíli na něj pohlédla a řekla: "Můj manželi." Jedli až měli plná břicha. Muž přestal jíst. "Jsem plná." Řekla žena. "Jez." Jedla. "Už nemohu." "Jen jez, chtěla jsi jíst, tvému srdci chutnalo medvědí maso už dávno. Tak jez." "Ne. Mám už úplně plné břicho." Odpověděla. Muž ulomil klacek. Nutil ji jíst. Bral kusy masa a cpal jí je klackem do hrdla. Zabil ji. Pak svou ženu rozpáral a hle! - v jejím břiše našel malé dítě. Vzal ho a odnesl do lesa, kde ho položil do dutého stromu. Takhle to celé ukončil. Pak se mu začal lov dařit. Zabíjel medvědy, jeleny, losy, všechny druhy zvěře. Nosil je domů. Měl spoustu jídla, jeho syn už neměl hlad. Muž ho učil lovit. Udělal mu malý luk a šípy. Udělal mu kožený oblek. Jednou se stalo, že chlapec vystřílel všechny šípy. Nemohl je najít, nevěděl, kam zmizely. "Budu dávat větší pozor, příště se budu dívat líp", řekl si. Jednou vystřelil z luku a ani nečekal, jestli zasáhne, běžel hned za šípem. Uviděl malého chlapce utíkat pryč. Pronásledoval ho a malý chlapec se ukryl do velikého dutého stromu. "Hej, ty! Jak to, že mi kradeš šípy?" "Ale kdepak", slyšel odpověď, vždyť ty pro mě dělá můj otec!" Brzy se přestali hádat a pak lovili už jen spolu. Koupali se v potoce. Pak odešli z lesa a přišli tam, kde bydlel jejich otec. Mladší chlapec řekl: "Poslouchej, bratře, řeknu ti, co uděláme. Až tam přijdem, dáme mu do jídla lupy, lupy z ženských vlasů, tak budu předstírat, že jsem usnul. Až bude kukuřice hotová, postav mi to, co dají nám, na nohy, já vyskočím a vyleju to. My už pak jíst nebudeme." Starší bratr s tím souhlasil. Za chvíli tam přišli. Starší vytáhl mladšího z pytle na zádech, kde ho nosil, a společně vstoupili. "Buďte vítáni, jídlo bude za chvíli," řekli jim. Bratři si sedli. Byli to vlastně duchové, byli to manitu, vše viděli, všemu rozuměli, rozuměli i tomu co se dělo v srdci jejich matky. Ten malý předstíral, že spí. Udělali všechno tak, jak si usmysleli. Starší ho budil a mladší jakoby omylem kopl do kukuřice a všechno vylil. Všichni se na něj zlobili. "Vám už tady nic vařit nebudeme", řekli jim. Bratři odešli. Toulali se a žili z toho, co ulovili. Jednou, když zabili jelena a najedli se, odpočívali na velikém kameni. Najednou uviděli, že opodál leží a spí Wazakia.(+) "To je Wazakia! A spí, zkusím po něm střelit", řekl první ten mladší. "Nedělej to, víš, že je manitu, je ve spojení s démony." Varoval ho ten starší. "Tak dost, jen ho nech", řekl mu sám Wazakia, "jen ať po mě střelí." "Vidíš, že je to manitu, slyšel nás." Ale všichni tři se spřátelili a toulali se spolu. Těch bratrů se pak všichni obávali. Ale všichni tři byli pěkní darebáci. Puto- -37-

*********************************************************************************************

2x Indiáni vali pořád spolu. Už se neodloučili. To je všechno.

(+) Wazakia, kikapský kulturní hrdina. Legendární šaman, lovec a bojovník. ¨

Kikapové, patřící k Algokinům, původně žijící v lesích dnešního státu Wisconsin, se během válek s bělochy rozštěpili na dvě skupiny. Mexičtí Kikapové žijí v rezervaci ve státě Chihuahua. Američtí Kikapové žijí v Kansasu a Oklahomě. "Děvka" byla zapsána Williamem Jonesem v roce 1903 z vyprávění Jamese Downa, žáka Indiánské školy v Carlise.

Menoninové, Algokinští Indiáni, žijí v počtu asi 5 000 osob v rezervaci ve státu Wisconsin. "Žálivý démon", přeložený Alansonem Skinnerem, byl uveřejněn poprvé roku 1915 ve sborníku "Folklore of The Menomini Indians".

z "American Indian Literature" University of Oklahoma Press, 1980 povídky "Narlot" a Jealous Ghost" přeložil J.

-38-

*********************************************************************************************

SAMUEL BECKETT v š e c h n y p a d a j í c í (rozhlasová hra) z anglického originálu "All That Fall". vyd. v Londýně r.1957, přeložil Stanislav Mareš, copyright Samuel Beckett 1957

Osoby:

Paní Rooneyová (Maddy), dáma přes sedmdesát Christy, povozník Pan Tyler, burzovní senzál na odpočinku Pan Slocum, správce dostihové dráhy Tommy, nosič zavazadel Pan Barrel, přednosta stanice Slečna Fittová, dáma přes třicet Ženský hlas Dolly, malá holčička Pan Rooney (Dan), manžel paní Rooneyové, slepec Jerry, malý chlapec

(Venkovské zvuky. Ovce, pták, kráva, kohout, jednotlivě a pak dohromady. Ticho. Paní Rooneyová kráčí po venkovské cestě na nádraží. Šouravé kroky. Z domu při cestě slabě zaznívá hudba. "Smrt a panna." Kroky zpomalí, ustanou.)

Poní Rooneyová: Chuděra. Sama samotinká v tom starém domě na spadnutí. (Hudba zesílí. Ticho, jen hudba hraje. Kroky znovu pokračují. Hudba doznívá. Paní Rooneyová si brouká nápěv. Broukání doznívá. Zvuk přijíždějícího povozu. Povoz zastaví. Kroky zpomalí, ustanou.) Paní Rooneyová: To jste vy, Christy? Christy : No jo, milostpaní. Paní Rooneyová: Já jsem si říkala, že toho mezka odněkud znám. Jakpak se vede chudince vaší paní? Christy :Není to vo nic lepší. Pení Rooneyová: A jakpak dcerušce? Christy : Není to vo nic horší. (Ticho) Pení Rooneyová: Nač tu stojíte? (Pauza) A nač tu vlastně stojím já? (Ticho) Christy : To se nám udělalo hezky na koníčci, že jo. Paní Rooneyová: To tedy určitě. (Pauza) Ale vydrží to? (Pauza) (Pocítěně) Vydrží to? (Ticho) Christy : Vy byste náhodou takhle nemohla - Paní Rooneyová: Pět. (Pauza) Pane ne nebi, to přece ještě nemůže být pošta do Londýna, slyšíte to? (Ticho. Mezek zařehtá. Ticho) Christy : Houby pošta. Paní Rooneyová: Zaplať pánbu! Byla bych na to dala krk, že ji slyším rachotit v dálce po cestě. (Pauza) Tak mezek taky ržá. No vlastně není divu. Christy : Povídám, vy byste takhle nemohla potřebovat menší forku hnoje? Paní Rooneyová: Hnoje? A jakého pak hnoje?

-39-

**************************************************************************************

Samuel Beckett Christy : Z prasečníka. Paní Rooneyová: Z prasečníku... Líbí se mi vaše upřímnost, Christy. (Pauza) Zeptám se pána. (Pauza) Christy. Christy: Copak, milostpaní. Paní Rooneyová: Nepřipadá vám můj způsob řeči poněkud…bizarní? (Pauza) To nemyslím hlas. (Pauza) Ne, to myslím slova. (Pouze. Spíš pro sebe) Nepoužívám doufám než těch nejjednodušších slov, a přece mi někdy přijde můj způsob řeči velice…bizarní. (Pauza) Kriste pane! Co to bylo? Christy: To nic, milostpaní, one je dneska drobet bujná. (Ticho) Paní Rooneyová: Hnůj? Co bychom si v našem věku počali s hnojem? (Pauza) Proč vlastně chodíte po cestě pěšky? Že si nevylezete nahoru na fůru a nesvezete se? To trpíte závratí? (Ticho) Christy (mezkovi): Hyjé! (Pauza) Tak hyjé, kurrrva! (Ticho) Paní Rooneyová: Nehne ani svalem. (Pauza) Já už bych se taky měla pohnout, jestli nechci přijít na nádraží pozdě. (Pauza) Ale vždyť před chvilinkou ržála a hrabala. A teďka odmítá vykročit. Řízněte ji pořádně přes zadek. (Šleh biče. Pauza) No tedy! Tohle někdo udělat mě, tak bych nelenila. (Pauza) Jak po mně kouká, prosím vás, ty její velký oči, celý rozbolavělý od ovádů! Abych jí snad radši šla z dohledu, ne… (Šleh biče) Ne, ne, už dost! Vemte ji za ohlávku a odtáhněte jí ty oči ode mě. Ach, to je hrůza! (Vykročí. Zvuk jejích šouravých kroků) Co jsem to udělala, že jsem si tohle všecko zasloužila, co, co? (Šouravé kroky) Tak dávno už… Ne! Ne! (Šouravé kroky) Cituje) povzdechem mhm mm hm vypravuj, co jsme tak dávno učinili a tak zle." (Zastaví se; Copak můžu dál, vždyť nemůžu! Cože, tak se tu na cestu rozplesknout jako kus tlustého sulcu z mísy a už se ani nepohnout! To by byl přece lívanec, panečku, samý štěrk a prach a mouchy, aby mě seškrabovali lopatou. (Pauza) Ježíši, zas už ta pošta do Londýna, co já si počnu! (Couravé kroky se opět vlekou dál) Jsem prostě stará hysterická bába, já to vím, zničilo mě všecko to soužení a toužení a uhlazené chování a chození do kostela a tloušťka a revma a bezdětnost. (Pauza. Zdrceně) Minie! Minie moje maličká! (Pauza) Lásku, nic víc jsem nechtěla, trošíčku lásky každý den, dvakrát za den, padesát let dvakrát za den trošku lásky, den co den jak manželka koňského řezníka, co taky normální ženská potřebuje za projevy náklonnosti? Po ránu pusu na tvář, vedle ucha, a večer druhou, pusu, takové klofnutí, až ti z toho narostou fousy. Tady je zas ten krásný čilimník. (Šouravé kroky. Zazvoní zvonek na kole. Starý pan Tyler ji zezadu dojíždí cestou k nádraží. Zaskřípějí brzdy. Pan Tyler zpomalí a jede vedle ní) Pan Tyler: Dobrý den, paní Rooneyová. Promiňte, že nesmekám, já bych spad. To máme božsky na koníčky, co. Paní Rooneyová: Ach, pane Tylere, vy byste ze mě duši vyrazil: Přikradete se zezadu jak pytlák! Pan Tyler (Škádlivě): Já jsem přece zvonil, paní Rooneyová, sotva jsem vás zahlíd, hned jsem začal cinkat na zvoneček,

-40-

***************************************************************************************

Samuel Beckett

to mi přece neupřete. Paní Rooneyová: Váš zvoneček, pane Tylere, je jedna věc, a vy jste druhá. Copak je nového o vaší dceři, chudince? Pan Tyler: Ujde to, ujde. Vybrali jí to všecko, víte, celý ten…eh…celý ten neřád. Tak se vnoučátek nedočkám. (Šouravé kroky) Paní Rooneyová: Bože, vy se ale motáte: Slezte prokristapána, nebo jeďte dál. Pan Tyler: A co kdybych vám takhle zlehoučka položil ruku na rameno, paní Rooneyová, nešlo by to? (Pauza) Dovolíte mi to? Paní Rooneyová: Ne, pane Rooney, chci říct, pane Tylere, už mám dost lehoučkých starých rukou na rameni i na dalších necitlivých místech, už jich mám po krk. Pane na nebi, Connollyho náklaďák! (Zastaví se. Zvuk nákladního auta. Přiblíží se, s hromovým rachotem projede kolem a vzdaluje se) Jste v pořádku, pene Tylere? (Pauza) Kam se poděl (Pauza) A tady jste: (Šouravé kroky znovu pokračují) Tohle bylo o vlásek. Pan Tyler: V poslední chvíli jsem ještě seskočil. Paní Rooneyová: Žít v cizině je sebevražda. Ale co je to žít doma, pane Tylere, řekněte sám, co je to žít doma? Pozvolný rozklad. Tak, teď jsme od toho prachu celí bílí od hlavy až k patě. Prosím? Pan Tyler: To nic, paní Rooneyová, to nic, jenom jsem potichu klel, proklínal Boha a lidstvo a to mokré sobotní odpoledne, kdy mě počali. Zadní guma už je zase v tahu. Než jsem vyjel, tak jsem ji nahustil tvrdou jako kámen…teď jedu po ráfku. Paní Rooneyová: Ale to je otrava! Pan Tyler: Být to přední, tak by mi to tolik nevadilo. Ale zrovna ta zadní! Zadní! Řetěz! Olej! Šmír! Náboj! Brzda! Převod! Ne! Co je moc to je moc! (Šouravé kroky) Paní Rooneyová: Jdem hodně pozdě, pane Tylere? Nemám odvahu podívat se na hodinky. Pan Tyler(trpce): Pozdě! Když já vyjížděl, tak bylo už pozdě. Tím pádem je teď dvakrát, třikrát, čtyřikrát tak pozdě. Že já jsem to nevzal kolem vás bez řečí jak šipka! (Šouravé kroky) Paní Rooneyová: Komupak to jedete naproti, pane Tylere? Pan Tyler: Hardymu. (Pauza) Kdysi jsme spolu šplhávali po skalách. (Pauza) Jednou jsem mu zachránil život. (Pauza) Na to já nezapomínám. (Šouravé kroky. Zastaví se) Paní Rooneyová: Pojďte se na chvilinku zastavit, než se ten ničemný prach usadí na ty ještě ničemnější červy. (Ticho. Venkovské zvuky) Pan Tyler: Ta obloha! To světlo! Ach jo, přes to přese všecko je to přece jen krásná věc být naživu, když je takovéhle počasí, a ne zrovna ve špitále. Paní Rooneyová: Naživu? Pan Tyler: Tak řekněme asi tak napůl naživu, ne? Paní Rooneyová: Mluvte sám za sebe, pane Tylere. Já nejsem napůl naživu ani cokoliv, co by se tomu jen blížilo. (Pauza) Nač tu stojíme? Než se tenhle prach usadí, to už tady dávno nebudem. A jen se usadí, přijede zas nějaká ohromná řvoucí mašina a zas ho všechen rozvíří až do nebe. Pan Tyler: Tak že bychom tedy šli dál? Paní Rooneyová: Ne.

-41-

***************************************************************************************

Samuel Beckett Pan Tyler: Tak pojďte, paní Rooneyová - Paní Rooneyová: Jděte si, pane Tylere, jen si jděte a mně tu nechte poslouchat, jak se hrdličky cukrují. (Cukrování hrdliček) Jestli uvidíte Dana, chudáka mého slepého, tak mu řekněte, že jsem se mu vydala naproti, když vtom to na mě zase všecko přišlo jako velká voda. Povězte mu, chudinka vaše paní mi říkala, abych vám vyřídil, že to na ni zase přišlo jak velká voda a …(Hlas se jí zlomí)… prostě šla zpátky domů … rovnou domů … Pan Tyler: Pojďte, paní Rooneyová, pojďte, však ještě pošta nanádraží nejela jen se mě chyťte za tu volnou ruku a budeme tam co by dup. Paní Rooneyová (vzlyká): Co? Co pořád? (Klidněji) Copak nevidíte, jak se trápím? (Zlostně) To nemáte trochu ohledu na moje neštěstí? (Vzlyká) minie! minie moje malá! Pan Tyler: Pojďte, paní Rooneyová, jen pojďte, pošta na nádraží ještě nejela, jen se mě chyťte za tu volnou ruku a budeme tam co by dup. Paní Rooneyová (zlomeně): Bylo by jí dneska přes čtyřicet, já nevím, možná padesát, opásala by si něžná bedérka a chystala by se na přechod… Pan Tyler: Pjďte, paní Rooneyová, pojďte, pošta ještě- Paní Rooneyová (vybuchne): Běžte ei sám, pane Rooney, totiž pane Tylere, běžte si sám a přestaňte už jednou na mě dotírat! Co je to za zem, kde si žena ani nemůže od srdce zaplakat na silnici za vesnicí, aby ji při tom netýrali vysloužilí senzálové z burzy! (Pan Tyler se chystá nasednout) Proboha, přece nechcete jet na prázdné! (Pan Tyler nasedne) Vždyť budete mít duši na cáry! (Pan Tyler odjíždí. Zvuk kodrcajícího bicyklu se vzdaluje. Ticho. Cukrování hrdliček) Ptáčkové lásky. Celé dlouhé léto se v lese cukrují. (Pauza) Uf, zatrápená šněrovačka! Kdybych ji tak mohla povolit, abych se přitom nemusela neslušně odhalovat. Pane Tylere: Pane Tylere! Pojďte zpátky, pojďte mě rozšněrovat támhle za keříčkem! (Rozchechtá se, pak přestane) Co to se mnou je, co jen to se mnou je, celá jsem neposedná, a přitom se můžu v té své staré kůži uvařit, v té své lebce, ach Bože, rozvařit se tak na atomy! (Ticho. Cukrování. Zemdleně) Ježíši! (Pauza) Ježíši! Hluk auta, které ji dojíždí. Zpomalí a zabrzdí vedle ní, motor běží. Je to pan Slocum, správce dostihové dráhy) Pan Slocum: Stalo se vám něco, paní Rooneyová! Jste celá sehnutá. Rozbolel vás žaludek? (Ticho, pak se paní Rooneyová rozchechtá. Konečně) Paní Rooneyová: A vida, můj starý ctitel, pan správce dostihů ve své limuzíně. Pan Slocum: Nemohl bych vám nabídnout, že vás svezu? Jestli jdete mým směrem? Paní Rooneyová: To jdu, pane Slocume, to jdu, všichni tam jdeme. (Pauza) A chudák vaše maminka? Pan Slocum: Děkuju, má se docela slušně. Staráme se, aby neměla bolesti. To je to hlavní, viďte, paní Rooneyová, to je to hlavní. Paní Rooneyová: Opravdu, pane Slocume, to je to hlavní. A jak to vlastně dáláte? (Pauza. Zprudka se pleskne po tvá-

-42-

***************************************************************************************

Samuel Beckett

ři) Ach ty vosy! Pan Slocum (ochladne): Mohu vás tedy svézt, milostivá? Paní Rooneyová (s přehnaným nadšením): Ale to by bylo božské, pane Slocume, prostě božské! (Pochybovačně) Ale dostanu se vůbec dovnitř? Připadáte mi dnes tak vysoko nad zemí, to asi ty nové balonové pneumatiky. (Hluk, jak se otvírají dvířka a paní Rooneyová se snaží dostat dovnitř) Ne … jaktěživa ne … budete muset vystoupit, pane Slocume, a zezadu mi pomoct. (Pauza) Copak! (Pauza. Dotčeně) To byl přece váš nápad a nę můj. Jeďte si dál, pane správce, jen si klidně jeďte. Pan Slocum (vypíná motor): Už jdu, paní Rooneyová, už jdu, jen chvilinku strpení, já jsem zrovna tak neohebný jako vy. (Hluk, jak se pan Slocum vyprošťuje ze sedadla za volantem) Paní Rooneyová: Neohebný! To mám radost! A já abych se protahovala tam a zpátky. (Pro sebe) Ten starý vysušený proutník! Pan Slocum (zpozadí): Tak, milostivá, jak na to půjdeme? Paní Rooneyová: Jako bych byla žok, pane Slocume, jen se nežinýrujte. (Pauza. Hluk, jak se snaží) Tak! (S námahou) Níž! (S námahou) Počkejte! (Pauza) Ne, nepouštějte mě! (Pauza.) Dejme tomu, že nahoru se dostanu, ale dostanu se potom taky dolu? Pan Slocum (supí): Dostanete, milostivá, dostanete. Nahoru vás možná dostanem, ale ručím vám za to, že dolů vás dostanem. Obnoví pokus. Příslušný hluk) Paní Rooneyová: Ach! …Níž! … Jen se nebojte! … Už nejsme v tom věku, aby… Tak! … Hej rup! Opřete se do toho ramenem… au! … (Zachichtá se) No sláva! … Výš! Výš! … Ach! … Už jsem tu. (Pan Slocum supí. Zabouchne dvířka. Ozve se zaječení) Šaty! Vždyť jste mi uskřípl šaty! Pan Slocum otevře dvířka. Paní Rooneyová uvolní šaty. Pan Slocum přibouchne dvířka. Divoce si něco nesrozumitelného mumlá, jak obchází k druhým dvířkům. Plačtivě) Moje šatičky! Koukejte, co jste mi udělal s šatičkami! (Pan Slocum se usadí na sedadle, zabouchne dvířka, našlápne startér. Motor nenaskočí. Povolí startér) Co řekne Dan, až mě uvidí? Pan Slocum: On se mu vrátil zrak? Paní Rooneyová: Ale ne, já myslím, až to pozná, až tu díru nahmatá - co řekne? (Pan Slocum stiskne startér. Jako prve. Ticho) Co tam děláte, pane Slocume? Pan Slocum: Koukám přímo před sebe, paní Rooneyová, předním sklem koukám do blba. Paní Rooneyová: Tak ji prosím vás našlápněte ať už jedem! To je hrůza. Pan Slocum (zraněně): Celé dopoledne běžela pohádkově, a teď je zdechlá. Tohle má člověk za dobrý skutek. (Pauza. Nadějně) Co kdybych ji kapánek přiškrtil? (Otevře sytič, stiskne startér. Motor se rozburácí. Pan Slocum řve, aby ho bylo slyšet) Chytala moc vzduchu: (Přivře sytič, skřípavě zařadí rychlost, vyjede a se skřípáním řadí rychlosti) Paní Rooneyová: Pozor, slepice: (Brzdy zaječí, slepice kdákne) Matičko boží, vy jste ji rozmáz, jeďte honem, jeďte: (Vůz zrychlí. Pauza) Taková smrt! Jednu chvíli si spokojeně zobe na hnoji, na silnici, na slu-

-43-

***************************************************************************************

Samuel Beckett níčku, sem tam ji to pokropí prachem a najednou bác ho! a má po trápení. (Pauza) Všecko snášení a líhnutí má za sebou. (Pauza) Akorát jednou kdákne a … má pokoj. (Pauza) Stejně by ji zařízli, tak co. (Pauza) Tak už jsme tu, vysedat. (Vůz zpomalí, zastaví, motor běží. Pan Slocum zatroubí. Pauza. Silněji. Pauza) Copak máte zalubem, pane Slocume? Jsme na místě, všechna úskalí máme za sebou a vy si tu troubíte. Kdybyste byl radši zatroubil na tu nešťastnou - (Zuřivé zatroubení. Nahoře na staničním schodišti se objeví nosič Tommy) Pan Slocum (volá): Pojď sem dolů, Tommy, a pomoz tady milostpaní ven, ona tu uvízla. (Tommy schází po schodech) Otevři ty dvířka a vytáhni ji ven. (Tommy otvírá dvířka) Tommy: Prosím, pane Slocum. Máme prosím hezky na koníčky. Koho byste tak tipoval na - Paní Rooneyová: Té si nevšímej. Na mě vůbec neber zřetel. Já neexistuju. Ta okolnost je všeobecně známá. Pan Slocum: Dělej, jak ti, říkám Tommy, krucinál. Tommy: Sím ano. Pojďte, milostpaní, (Začne ji vytahovat) Paní Rooneyová: Tak počkej, Tommy, nezblázni mě, musím se otočit a dostat nohy na zem. (Pokouší so o to) Tak. Tommy (táhne ji ven): Pozor na to peří, milostpaní. (Zvuk, jak se namáhá) Jenom pomaloučku, pomalu. Paní Rooneyová: Počkej, proboha, vždyť přijdu o hlavu. Tommy: Skrčte se, milostpaní, skrčte se a vystrčte hlavu ven. Paní Rooneyová: Skrčte se! V mém věku! To je šílenství! Tommy: Přimáčkněte ji, pane Slocum. (Zvuk spojeného úsilí) Paní Rooneyová: Mějte slitování! Tommy: Tak! Už to půjde! Narovnejte se, milostpaní! No, a je to. (Pan Slocum zabouchne dvířka) Paní Rooneyová: To už jsem venku? (Hlas přednosty stanice, pana Barrella, zvýšený zlostí) Pan Barrell: Tommy! Tommy! Hergot, kde je? (Pan Slocum zasune rychlost) Tommy: Vy byste prosím neměl nějakej tip na Dámskej pohár? Slyšel jsem, že Harry Blesk. Pan Slocum (opovržlivě): Harry Blesk! Ta drožkářská kobyla! Pan Barrell (řve shora ze schodů): Tommy! Do prdele, kdo se mi zas - (Spatří paní Rooneyovou) A, paní Rooneyová… (Pan Slocum za skřipění převodů odjíždí) Kdo to tu tejrá rychlostní skříň, Tommy? Tommy: Starej šlejška Slocum. Paní Rooneyová: Šlejška Slocum: To se hezky vyjadřuješ o svých dobrodincích. Šlejška Slocum! A to seš sirotek! Pan Barrell (vztekle na Tommyho): Co se tu flinkáš po veřejné silnici? Tady nemáš co pohledávat! Koukej, ať jsi nehoře a vyjedeš s vozíkem. Dvanáct-třicítku máme na krku ani se nenadějem. Tommy (trpce): A tohle je ten vděk, co člověk má za dobrej skutek. Pan Barrell (zuřivě): Jedeš nahoru, než na tebe podám hlášení! (Tommy pomalu stoupá po schodech) Mám si pro tobe dojít a podat si tě? (Kroky se zrychlí, vzdálí, ustanou) Pámbu mě netrestej, tohle je těžký živobytí. (Pauza) No, paní Rooneyová, to jsem rád, že vás tu zas jednou vidím. Už jste byla hezky dlouho doma zalezlá. Paní Rooneyová: Ještě to bylo málo, pane přednosto, ještě ne dost.

-44-

**************************************************************************************

Samuel Beckett (Pauza) kdybych tak radši byla v posteli. (Pauza) Kdybych se tak radši mohla rozvalovat ve své měkoučké posteli, pane přednosto, a jenom pomaloučku, bezbolestně chřadnout, udržovat se kořínkem a rosolem z telecích nožiček, až byste pod peřinou nakonec nenašli nic než prkno. (Pauza) Ne, kašlat, to ne, ani chrchlat nebo krvácet či dávit, to ne, jenom tak jemně odplývat na onen svět a vzpomínat … (Hlas se zlomí) … na všechna ta bláhová trápení … jako by se to…nikdy nestalo… Co jsem to jenom udělala s tím kapesníkem? (Hlasitě ho použije) Jak už jste dlouho na tomhle nádraží přednostou, pane Barnelle? Pan Barrell: Ani se neptejte, paní Rooneyová, ani se neptejte. Paní Rooneyová: Vklouzl jste do střevíců po tatínkovi, viďte, když ten je zul. Pan Barrell: Chudák tatínek: (Důstojná pauza) Dlouho si, chudák, penzičky neužil. Paní Rooneyová: Jako bych ho viděla dneska. Takový mrňavý, slídivý, červenolící vdovec, hluchý jak poleno, hrozná netýkavka a rejpal. (Pauza) Vy už taky asi pomalu půjdete do penze, pane přednosto, a začnete pěstovat růžičky. (Pauza) Jestli jsem vám dobře rozuměla, říkal jste, že vlak dvanáct třicet už tu bude co nevidět? Pan Barrell: Tak, tak. Paní Rooneyová: Ale podle mých hodinek, které jdou víceméně správně - nebo aspoň šly - podle ranních zpráv, už pomalu máme dvanáct… (Pauza, jak se dívá na hodinky) … třicet šest. (Pauza) Přitom ale londýnská pošta ještě nejela. (Pauza) Nebo že by projela bez mého vědomí? (Pauza) Já jsem totiž byla, jak si teď vzpomínám, jednu chvíli tak ponořená do svého zármutku, že bych asi nebyla slyšela, ani kdyby mě přejel parní válec. (Pan Barrell se obrátí a chystá se odejít) Nechoďte pryč, pane přednosto! (Pan Barrell odchází. Hlasitě) Pane přednosto! (Pauza. Hlasitěji) Pane přednosto! (Pan Barrell se vrací) Pan Barrell (nedůtklivě): Copak je, paní Rooneyová, já mám přece plno práce. (Ticho. Zvuk větru) Paní Rooneyová: Zvedá se vítr. (Pauza. Vítr) Nejlepší část dne je za námi. (Pauza. Vítr. Zasněně) Za chvíli začne déšť a bude mžít a mžít celé odpoledne. (Pan Barrell odchází) Pak navečer se mraky protrhnou, zapadající slunce na chvilinku zazáří a potom zajde za hory. (Uvědomí si, že pan Barrell odešel) Pane Barrelle! Pane přednosto. (Ticho) Všechny si je odradím. Přicházejí ke mě bez vyzvání, dávno a dávno jsme se neviděli, jsou samá laskavost, samá ochota… (Hlas se jí láme) …upřímně je to těší … že mě zas vidí … jak dobře vypadám. (Kapesník) Pár obyčejných slůvek … od srdce … a už jsem zas … úplně sama… (Kapesník) Já neměla vůbec chodit ven! Vůbec jsem neměla na krok z domu! (Pauza) A, támhle jde ta Fittová, no, to jsem zvědavá, jestli pozdraví. Slečna Fittová se blíží a brouká si chorál. Začíná stoupat do schodů) Slečno Fittová! (Slečna Fittová se zastaví, přestane si broukat) Jsem snad neviditelná, slečno? Padne mi tenhle kreton tak dokonale, že splývám s tímhle zdivem? (slečna Fittová se-

-45-

**************************************************************************************

Samuel Beckett stoupí o schod) Správně, slečno, jen se podívejte zblízka, a konečně snad rozpoznáte někdejší ženské tvary. Slečna Fittová: Paní Rooneyová! Já vás viděla, ale nepoznala jsem, že jste to vy. Paní Rooneyová: Minulou neděli jsme spolu byly v kostele. Klečely jsme vedle sebe u jednoho oltáře. Pili jsme z jednoho kalicha. To jsem se od té doby tak změnila? Slečna Fittová (ohromeně): Ale paní Rooneyová, v kostele, tam jsem přece sama se svým Stvořitelem: Vy ne? (Pauza) Vždyť i ten kostelník, když chodí vybírat, už ví, že je to zbytečné, aby se u mně zastavoval. Já prostě nevidím ten tácek nebo pytlík, či to to mají a jak bych mohla? (Pauza) Vždyť i pak, když už je konec a vyjdu ven na čerstvý vzduch, ještě pak tu první čtvrt míle nebo tak vrávorám jako omámená a vůbec svoje souvérce nevnímám. A oni bývají tuze laskaví, to musím přiznat - velká většina jich bývá tuze laskavá a chápavá. Už mě znají a necítí se nijak dotčeni. Támhle to je, řeknou si, ta tajemná slečna Fittová, sama se svým Stvořitelem, nevšímejte si jí. A ustoupí mi z cesty, abych do nich nevrazila. (Pauza) Ba, ba, já bývám roztržitá, velice roztržitá, i ve všední den. Zeptejte se maminky, když mi nevěříte. Hetty, říkává mi, když začnu pojídat ubrousek, namísto tenkého krajíčku chleba s máslem, Hetty, jak jen můžeš být tak roztržitá! (Povzdechne si) To bude asi tím, že já tu vlastně nejsem, paní Rooneyová, právě že tu ve skutečnosti vlastně vůbec nejsem. Vidím, slyším, cítím a tak dále, vykonávám obvyklé pohyby, ale duchem jsem někde jinde, paní Rooneyová, duchem jsem někde úplně jinde. Kdyby mě nechali, kdyby mi nikdo nebránil, co nejdřív bych odlétla...domů. (Pauza) Jestli si tedy myslíte, že třeba teď jsem vás ignorovala, tak to byste mi křivdila. Já neviděla nic než velikou, bledou, rozmazanou skvrnu, prostě jen takovou velkou, bledou, rozmazanou skvrnu. (Pauza) Nestalo se vám nic, paní Rooneyová, vy jaksi nevypadáte normálně. Jste taková sehnutá a shrbená. Paní Rooneyová: (lítostivě) : Madly Rooneyová, rozená Dunnová, veliká, bledá, rozmazaná skvrna. (Pauza) Vy máte pronikavý zrak, slečno, víte to? Doslova pronikavý. (Pauza) Slečna Fittová: Nu … mohu pro vás něco udělat, když už jsem tu? Paní Rooneyová: Kdybyste mi chtěla pomoci nahoru na tenhle útes, tak nepochybuju, slečno, že by se vám Stvořitel odměnil, když nikdo jiný. Slečna Fittová: Ale, ale paní Rooneyová, nebuďte přece kousavá. Odměnil! Já takovou oběť udělám buď nezištně, nebo vůbec ne. (Pauza. Zvuk jak schází po schodech) Jestli vám dobře rozumím, tak se o mě chcete opřít. Paní Rooneyová: Žádala jsem pana Barrella, aby mi nabídl rámě, čistě jen aby mi nabídl rámě. (Pauza) A on se otočil na podpatku a rázoval pryč. Slečna Fittová: tedy chcete moje rámě? (Pauza. Netrpělivě) Tak tedy chcete moje rámě, paní Rooneyová, či co? Paní Rooneyová (vybuchne): Vaše rámě! Číkoli rámě! Pomocnou ruku! Na pět vteřin! Kristepane, co je tohle za planetu! Slečna Fittová: No ne … víte, paní Rooneyová, já mám dojem, že ne-

-46-

****************************************************************************************

Samuel Beckett

děláte dobře, když takhle chodíte venku. Paní Rooneyová (prudce): Pojďte sem dolů, slečno, a podejte mi rámě, než začnu řvát na celou Farnost! (Pauza. Vítr. Zvuk, jak slečna Fittová sestupuje s posledních schodů) Slečna Fittová (odevzdaně): Nakonec je to vlastně skutek křesťanské lásky k bližnímu. Paní Rooneyová: Mravenec by to udělal pro mravence. (Pauza) Už jsem viděla i slimáky. (Slečna Fittová jí podává své rámě) Ne, má milá, z druhé strany, jestli vám to nevadí, já jsem ještě ke všemu levák. (Chopí se pravé paže slečny Fittové) Božínku, dítě, vždyť vy jste kost a kůže, vy byste potřeboval vykrmit. (Zvuk, jak se s pomocí slečny Fittové pachtí do schodů) Tohle je horší než Matterhorn. Byla jste nikdy na Matterhornu, slečno? Tam se jezdívá na svatební cestu. (Zvuk, jak se pachtí nahoru) Proč tu nemají zábradlí? (Heká) Počkejte, až popadnu dech. (Pauza) Nepouštějte mě: (Slečna Fittová si brouká svůj chorál. Paní Rooneyová se po chvilce přidá i se slovy) …jen k Tobě blíž… (Slečna Fittová ustane) …pam pampam… kríž. (Forte) Duch výš a výš pne se … pam pam - Slečna Fittová(hystericky): Přestaňte, paní Rooneyová, nechte toho, nebo vás pustím! Paní Rooneyová: Že tohle zpívali na Lusitanii! Či skálu věku, nebo to bylo na Titanicu? Muselo to být hrozně dojemné. (Nahoře nad schodištěm se shromáždí skupinka, přilákaná tím hlukem. Skládá se z pana Tylera, pana Barrella a Tommyho) Pan Barrell: Dopr -(Ticho) Pan Tyler: Den jako stvořený na stěhování nábytku. (Tommyhohlasitý smích zarazí pan Barrell, když mu vrazí jednu do břicha. Tommy vydá patřičný zvuk) Ženský hlas: Je, koukej, Dolly, koukej se! Dolly: Co, mami? Ženský hlas: Nemůžou dál! (Kdákavý smích) Nemůžou dál! Paní Rooneyová: Teď se nám bude smát všech šestadvacet hrabství. Nebo je jich šestatřicet? Pen Tyler: To tady hezky zacházíte se svýma podřízenýma, pane přednosto. Bez výstrahy mu vrazí jednu do břicha! Slečna Fittová: Neviděli jste někdo mou matinku? Pan Barrell: Kdo je to? Tommy: Tajemná slečna Fittovic. Pan Barrell: Kde to má obličej? Paní Rooneyová: Tak, má milá, já jsem připravená, jestli vy taky. (Pachtí se do zbývajících schodů) Uhněte, vy hulváti! (Šoupání nohou) Ženský hlas: Koukej se, Dolly! Paní Rooneyová: Díky, slečno, díky, to bude stačit, jenom mě tady opřete o tu zeď jako srolovanou plachtu a to bude prozatím všechno. (Pauza) Omlouvám se vám, slečno, za celý ten cirkus. Vědět, že sháníte matinku, nebyla bych vás obtěžovala, já vím, co to je. Pan Tyler (stranou, s údivem): Cirkus! Ženský hlas: Pojď, Dollinko, zlatíčko, půjdem si stoupnout před jedničku kuřáci. Dej mi ručičku a drž se, mohlo by tě to stáhnout pod vlak. Pan Tyler: Pohřešujete matinku, slečno Fittová? Slečna Fittová: Dobrý den, pane Tylere.

-47-

**************************************************************************************

Samuel Beckett

Pan Tyler: Dobrý den, slečno. Pan Barrell: Dobrý den. Slečna Fittová: Dobrý den, pane přednosto. Pan Tyler: Pohřešujete maminku, slečno? Slečna Fittová: Říkala, že přijede posledním vlakem. Paní Rooneyová: Nemyslete si, že když jsme zticha, tak že tu nejsem a že nevnímám všecko, co se kolem děje. Pan Tyler (k slečně Fittové): Říkáte, posledním vlakem – Paní Rooneyová: Ani na chvilku si nenamlouvejte, když se držím stranou, tak že moje utrpení ustalo. Ne. Celou tu krajinu, ty kopečky, tu plán, tu dostihovou dráhu a celé kilometry bílého zábradlí a ty tři červené tribuny, to malé zastrčené nádražíčko, i vás, ono, říkám vám, i vás, a nade vším zatažené nebe - to všecko vnímám, stojím tu a všecko to vnímám těmahle očima… (Hlas se jí láme) …těmahle očima… kdybyste vy tak měli moje oči … to byste chápali … ty už viděly věcí … a nezavíraly se … tohle není nic … nic … co jsem to dělala s tím kapesníkem? (Pauza) Pan Tyler (k slečně Fittové): Říkáte posledním vlakem - (Paní Rooneyová se hlučně vysmrká) - posledním vlakem, tak to myslíte, slečno, ten dvanáct třicet, ne? Slečna Fittová: Kterýpak jiný bych mohla myslet, pane Tylere, copakje vůbec m y s l i t e l n ý nějaký jiný? Pan Tyler: Ale to potom nemáte žádný důvod k obavám, slečno, poněvadž ten dvanáct třicet ještě nepřijel. Podívejte se. (Slečna Fittová se dívá) Ne, tuhle po trati. (Slečna Fittová se dívá. Trpělivě) Ne, slečno, sledujte směr mého ukazováčku. (Slečna Fittová sleduje) Támhle, vidíte. Semafor. Takhle vypadá v mizerných devět hodin. (Vzápětí zkormouceně) Anebo, nedej bože, ve tři! (Pan Barrell potlačí zachechtání) Děkuji, pane přednosto. Slečna Fittová: Ale teď už bude pomalu - Pan Tyler (trpělivě): Všichni víme, slečno, všichni až příliš dobře víme, kolik už pomalu bude, a přece zůstává krutou skutečností, že vlak dvanáct třicet ještě nedojel. Slečna Fittová: Snad se nestalo nějaké neštěstí! (Pauze) Neříkejte, že vykolejil! (Pauza) Ubohá matinka! A zrovna máme k obědu čerstvého platejze! (Hlasitý chechot Tommyho zarazí pan Barrell jako prve) Pan Barrell:Už mám toho tvýho pochechtávání dost! Koukej mazat do kanceláře a mrkni se, jestli tam nemám nějaké hlášení od pana Case. (Tommy odchází) Paní Rooneyová: Ubožák Dan! Slečna Fittová (s úzkostí): Co se stalo, něco hrozného? Pan Tyler: Jen klid, slečno, jen klid, nedávejte - Paní Rooneyová (s vášnivým zármutkem): Ubohý Dan! Pan Tyler: Jen klid, slečno, jen klid, nedávejte průchod … zoufalství, ono se nakonec všechno … v dobré obrátí. (Stranou k panu Barrelovi) Jaká je vlastně situace, pane přednosto? Ke srážce určitě nedošlo? Paní Rooneyová (nadšeně): Srážka! No, to by bylo úžasné! Slečna Fittová (zděšeně): Srážka! Já to tušila! Pan Tyler: Pojďte, slečno, půjdem se trošku projít po peróně. Paní Rooneyová: Ano, pojďte se všichni trošku projít. (Pauza) Ne? (Pauza) Vy jste si to rozmysleli? (Pauza) Máte docela pravdu, ono je nám tady v chládku v čekárně líp.

-48-

***************************************************************************************

Samuel Beckett

Pan Barrell: Omluvte mě na moment. Paní Rooneyová: Než se odplížíte, pane Barrelle, trvám na tom, abyste nám laskavě podal nějaké vysvětlení. Člověk by řekl, že na téhle kratičké trati přece nemůže ani ten nejpomalejší vlak mít víc než deset minut zpoždění, sníž by pro to byl nějaký důvod. (Pauza) Všichni víme, že vaše stanice je nejlíp udržovaná z celé sítě, ale to někdy nestačí, to někdy prostě nestačí. (Pauza) Tak pane přednosto, přestaňte si hryzat kníry. Čekáme, co se od vás dozvíme, my, co jsme těm nešťastným pasažérům nejbližží, ne-li až nejdražší. (Pauza) Pan Tyler (rozumně): Vážně, pane Barrelle, mám dojem, že nějaké vysvětlení nám dlužíte, kdyby jen proto, abyste nás uklidnil. Pan Barrell: Vždyť já nic nevím. Jedině jsem se dozvěděl, že se na trati vyskytla nějaká překážka. Všechen provoz se tím zdržel. Paní Rooneyová (opovržlivě): Zdržel! Překážka! Já bych tyhle staré mládence! Nám tady srdce puká úzkostí o naše nejmilejší, a on tomu říká překáži! Někteří z nás, co mají jako já potíže se srdcem a s ledvinami, se tady můžou každou chvilku zhroutit, a on si tomu říká překážka! Sobotní roštěnka se nám v troubě praží a scvrká, a on tomu bude - Pan Tyler: Támhle už běží Tommy! To jsem rád, že jsem té podivné ušetřen. Tommy (z dálky rozčileně): Už jede! (Pauza) Už je u šraňků! (Okamžitě propukne přehnaný nádražní hluk. Padají semafory. Zvonění. Pískaní. Crescendo blížící se píšťaly strojvedoucího. Hluk vlaku, který vjíždí do stanice) Paní Rooneyová (přehluší rámus vlaku): Londýnská, pošta! Londýnská pošta! (Pošta z Londýna se vzdaluje, vlak z Londýna se blíží, vjíždí do stanice, zastavuje s mohutným sykotem páry a řinčením nárazníků. Hluk vystupujících pasažérů, bouchání dvířek, pan Barrell vyvolává, "Boghill! Boghill!" atd. Pronikavě) Dane! Nestalo se ti nic? … Kdopak je? … Dane! … Neviděl jste mého manžela? … Dane! … (Hluk, jak se nádráží vylidňuje. Průvodčí píská. Vlak odjíždí, vzdaluje se. Ticho) On nepřijel! Takovou hrůzu vytrpím, abych se sem dostala, a on nepřijede! … Pane přednosto! … Manžel nepřijel? (Pauza) Nestalo se vám nic, vypadáte jako byste potkal strašidlo. (Pauza) Tommy… Neviděl jsi pána? Tommy: Už jde, milostpaní. Jerry na něho dává pozor. (Pan Rooney se nejednou objeví na nástupišti, jde a drží se za rameno malého Jerryho. Je slepý, oťukává zem holí a nepřetržitě heká.) Paní Rooneyová : Ach, Dane! Tady jsi! (Šourá nohama, jak mu pospíchá naproti. Dojde k němu. Oba se zastaví) Kde jsi byl, prokristapána? Pan Roone(s klidem): Maddy. Paní Rooneyová: Kde jsi byl celou tu dobu? Pan Rooney: Na záchodě. Paní Rooneyová: Dej mi pusu. Pan Rooney: Pusu? Tady na veřejnosti? Na peróně? Před tím klukem? Nepřeskočilo ti? Paní Rooneyová : Jerry by nic nenamítal. Viď, Jerry?

-49- ***************************************************************************************

Samuel Beckett

Jerry: Sím, ne. Paní Rooneyová: Jak se vede tatínkovi? Jerry: Sím, už ho odvezli. Paní Rooneyová: Tak to jsi teď docela sám? Jerry: Sím, ano. Pan Rooney: Jak to, že jsi tady? Nic jsi mi neřekla. Pení Rooneyová: Já tě chtěla překvapit. Když má ty narozeniny. Pan Rooney: Já mám narozeniny? Paní Rooneyová: Copak se nepamatuješ? Gratulovala jsem ti do koupelny. Pan Rooney: Já tě neslyšel. Paní Rooneyová: Ale vždyť jsem ti přece dala kravatu! Vždyť ji máš na sobě! (Pauza) Pan Rooney: Kolik mi to je? Paní Rooneyová: Ale teď toho nech a pojď. Pan Rooney: Proč už jsi toho kluka neposlala pryč? Teď abychom mu dali penny. Paní Rooneyová: Já zapomněla! Měla jsem ti takové trápení, než jsem se sem dostala! A těch hrozných, protivných lidí! (Pauza. Prosebně) Buď na mě hodný, Dane, prosím tě, buď na mě dneska hodný! Pan Rooney: Dej tomu klukovi penny. Paní Rooneyová: Tumáš dvě půlpenny, Jerry. Běž a kup si něco na zub. Jerry: Sím, ano, milostpaní. Pan Rooney: V pondělí pro mě přijď, jestli ještě budu živ. Jerry: Sím, ano. (odběhne) Pan Rooney: Mohli jsme ušetřit šestipenci. Ušetřili jsme pětipenci. (Pauza) Ale za jakou cenu? (Vydají se po nástupišti a vedou se pod paží. Šouravé kroky, supění a ťukání hole) Paní Rooneyová: Tobě není dobře? (Z popudu pana Rooneyho se oba zastaví) Pan Rooney: Jednou provždycky, nechtěj po mně, abych mluvil a přitom se pohyboval. Víckrát už to na tomhle světě opakovat nebudu. (Odcházejí. Šouravé kroky, atd. Zastaví se nad schodištěm) Paní Rooneyová: Není ti – Pan Rooney: Pojď, ať už máme tenhle sráz za sebou. Paní Rooneyová: Vezmi mě kolem pasu. Pan Rooney: To už jsi zase pila? (Pauza) Třeseš se jako sulc. (Pauza) Jsi vůbec schopna mě vést? (Pauza) Spadneme do škarpy. Paní Rooneyová: Ach, Dane! Bude to zas jako za starých časů! Pan Rooney: Seber se, prosím tě, nebo pošlu Tommyho pro taxíka. A pak místo abychom ušetřili šestipenci, totiž pětipenci, proděláme… (Počítá a mumlá si) …dva tři minus šest jedna a nic plus jedna jedna a nic plus tři jedna devět a jedna deset a tři dvě a jedna … (Normálním hlasem) dva šilinky jedna, o dva šilinky a penny budem chudší. (Pauza) Zatracené slunce, zase zašlo. Co dělá to počasí? (Vítr) Paní Rooneyová: Mračí se to, mračí, nejlepší část dne už je za námi. (Pauza) Za chvíli začnou cákat do prachu první velké kapky. Pan Rooney: Vždyť barometr přece stál. (Pauza) Pospíšíme si domů a sedneme si ke krbu. Stáhneme rolety. Budeš mi číst. Effie se nejspíš s majorem pustí do cizoložství. (Krátké zašourání) Počkej! (Nohy se zastaví. Hůl oťukává schody) Už jsem šel po těch schodech nahoru i dolů aspoň pěttisíckrát a pořád nevím.

-50-

***************************************************************************************

Samuel Beckett

kolik jich vlastně je. Když si myslím, že je jich šest, tak je jich pět nebo sedm či osm, a když si vzpomenu, že je jich pět, tak jsou tři nebo čtyři anebo je jich šest či sedm, a kkdyž si konečně uvědomím, že je jich sedm, tak jich je určitě pět nebo šest nebo osm či devět. Někdy si říkám, jestli je v noci nepřestavujou. (Pauza. Podrážděně) No? Kolik jich napočítáš dneska? Paní Rooneyová: Nechtěj po mě, abych počítala, Dane. Teď ne, prosím tě. Pan Rooney: Nechtěj, abych počítala! Vždyť je to jedna z mála radostí, co jich člověk na tom světě má! Paní Rooneyová: Ale ne schody, prosím tě. Vždycky to spletu. Potom bys třeba upadl na svou ránu a já bych to měla ještě ke všemu. Jenom se ke mě přitiskni, a všechno půjde hladce. (Zmatený hluk, jak scházejí po schodech. Hekání, klopýtání, vyjeknutí, klení. Ticho) Pan Rooney: Hladce! Tomu ty říkáš hledce! Paní Rooneyová: No vida, už jsme dole. A není nám o moc hůř. (Ticho. Oslí hýkání. Ticho) Tohle byl pravý oslík. Jeho otec i matka byli oslové. (Ticho) Pan Rooney: Víš co si říkám? Nejspíš půjdu do do penze. Paní Rooneyová (zdrženě): Do penze! … žít doma? Za tvůj důchod! Pan Rooney: Nemuset už víckrát lézt do těch zatracených schodů. Plahočit se touhle pekelnou cestou naposled. Dřepět doma na zbytku svého zadku a počítat hodiny – do příštího jídla. (Pauza) Už jen to pomyšlení člověka vzpruží! Kupředu, než mě to přejde! (Jdou dál, Šouravé kroky, hekání, ťukání hole) Paní Rooneyová: Teďka pozor, tady je cestička … Hopla! … Tak! Už jsme v suchu a teď hupky hupky rovnou domů. Pan Rooney (nezastaví se, jen lapá po dechu) : Hupky…hupky! Ona řekne… hupky… hupky… ! Paní Rooneyová : Pět! Nemluv při chůzi, víš, že ti to nedělá dobře na věnčité tepny. (Šouravé kroky atd.) Hezky se soustřeď na to, abys kladl nohu před nohu, nebo jak se to říká. (Šouravé kroky atd.) No vidíš, jak nám to hezky jde. (Šouravé kroky atd. Najednou se z popudu paní Rooneyové zastaví) Božínku! Já věděla, že něco chci! Při všem tom rozčilování! Já na to zapomněla! Pan Rooney(tiše):Panebože! Pano Rooneyová:Ale já se to musím dovědět, Dane, no samozřejmě, tys byl přece u toho. Co se to vlastně stalo? Řekni mi! Pan Rooney:Já vůbec nevím, že by se něco stalo. Paní Rooneyová: Ale vždyť přece musíš - Pan Rooney (zuřivě): Pořád se takhle zarážet a zase znova vyrážet, to je prostě k posrání! Vždycky se trošku rozjedu a sotva mi to začne jít, ty najednou zarazíš. Devadesát kilo nezdravého sádla! Co tě to posedlo, žes vůbec chodila ven? Pusť mě! Paní Rooneyoá: (velice vzrušeně) Ne, já to musím vědět, nehneme se odsud, dokud mi to nepovíš. Patnáct minut zpoždění! Když celá doba jízdy trvá třicet minut! To je neslýchané! Pan Rooney: Já nic nevím. Pusť mě, nebo tě setřesu! Paní Rooneyová: Ale já se to musím dozvědět! Tys byl u toho! Bylo to ve výchozí stanici? Vyjeli jste včas? Nebo to

-51-

***************************************************************************************

Samuel Beckett

bylo něco na trati? (Pauza) Stalo se něco na trati? (Pauza) Dane! (Zlomeně) Proč mi to nechceš říct? (Ticho. Jdou dál. Šouravé kroky atd. Zastaví se. Pauza) Pan Rooney: Chudinko Maddy. (Pauza. Pokřik dětí) Co to bylo? (Pauza, než to paní Rooneyová zjistí) Paní Rooneyová: To se nám pošklebují Lynchovic dvojčata. (Pokřik) Pan Rooney: Co myslýš, budou po nás dneska házet blátem? (Pokřik) Paní Rooneyová: Obrátíme se a postavíme se jim. (Pokřik. Obracejí se. Ticho) Pohroz jim holí. (Ticho) Utekli. (Pauza) Pan Rooney: Chtělo se ti už někdy zabít dítě? (Pauza) Zničit nějaký mladý život už v zárodku. (Pauza) Kolikrát v zimě večer, na té černé silnici k domovu, div že jsem toho chlapce nenapadl. (Pauza) Chudák Jerry! (Pauza) Co mi v tom bránilo? (Pauza) strach z lidí ne. (Pauza) Nepůjdem zas kousek dál pozpátku? Paní Rooneyová: Pozpátku? Pan Rooney: Nebo ty popředu a já pozpátku. Dokonalý párek. Jako ti Dantovi prokletci, prdelolícně. Slzy nám budou máčet zadky. Paní Rooneyová: Co je to s tebou, Dane? Není ti dobře? Pan Rooney: Dobře! Copak mi někdy bylo dobře? Ten den, co jsme se spolu seznámili, jsem měl být v posteli. Ten den, co jsi mě požádala o ruku, doktoři nade mnou zlomili hůl. To jsi věděla, ne? O svatební noci pro mě přijela záchranka. Na to jsi doufám nezapomněla? (Pauza) Ne, nedá se říci, že je mi dobře. Ale není mi hůř. Po pravdě řečeno, je mi líp než dřív. Ta ztráta zraku mi hodně prospěla. Kdybych tak mohl ještě ohluchnout a oněmět, možná že bych to doklepal až do stovky. Nebo už se stalo? (Pauza) Bylo mi dneska sto? (Pauza) Je mi sto let, Maddy? (Ticho) Paní Rooneyová: Nic se nepohne. Živá duše není v dohledu. Není koho se ptát. Svět se krmí. Vítr - (Krátký závan) - sotva že pohne lístečky a ptáci - (Krátké zaštěbetání) - už ani nechtějí zpívat. Krávy - (Krátké zabučení) a ovečky -(Krátké zabečení) - si tiše přežvykují. Psi - (Krátké zaštěknutí) - jsou zalezlí a slepice - (Krátké zakdákání) - se líně popelí v prachu. Jsme sami. Není koho se ptát. (Ticho) Pan Rooney (odkašle si, vyprávěčským tónem): Vyjeli jsme na minutu přesně, za to můžu ručit. Byl jsem -¨ Paní Rooneyová: Jak za to můžeš ručit? Pan Rooney (normálním tónem, vztekle): Povídám, že za to můžu ručit! Chceš, abych ti vykládal neb ne? (Pauza. Vyprávěčským tónem) Na minutu přesně. Měl jsem, jako obyčejně, kupé sám pro sebe. Aspoň doufám, poněvadž jsem se nijak nesnažil omezovat. Mozek mi - (Normálním tónem) Ale proč se tu někde neposadíme? To máme strach, že bychom už nevstali? Paní Rooneyová: Neposadíme na co? Pan Rooney: Kupříkladu na lavičku. Paní Rooneyová: Tady žádná lavička není. Pan Rooney: Tak na břeh, tak se spustíme na břeh. Paní Rooneyová: Tady žádný břeh není. Pan Rooney: Tak to se nedá nic dělat. (Pauza) Ve snu si dovedu představit jiné cesty v jiných krajích. A jiný domov, jiný - (Váhá) - jiný domov. Co jsem to vykládal? Paní Rooneyová: Něco, že ti mozek.

-52-

**************************************************************************************

Samuel Beckett

Pan Rooney: Že mi mozek? Víš to jistě? (Pauza. Nedůvěřivě) Že mi mozek? (Pauza) Aha. (Vyprávěčský tón) Byl jsem v kupé sám a mozek mi začal pracovat, jako už tolikrát po úředních hodinách, když se vracím vlakem domů, začal mi pracovat do rytmu těch nárazů. Sezonní jízdenka, říkal jsem si, tě stojí dvanáct liber ročně a ty si denně přijdeš v průměru na sedm šilinků a šest pencí. To znamená, že ti to sotva tak stačí na to, aby ses udržoval pomocí jídla, pití, tabáku a časopisů, než konečně dorazíš domů a padneš na postel. Připočti k tomu - respektive od toho odečti - nájemné, kancelářské potřeby, všelijaké předplatné, tramvaj tam a zpátky, světlo a otop, licence a koncese, holení a stříhání, spropitné průvodcům, údržbu budovy a okolí a stovky nevyčíslitelných nezbytných drobností a je ti jasné, že kdybys ležel doma v posteli, ve dne v noci, v zimě v létě, jednou za čtrnáct dní si bral čisté pyžamo, tak by sis velmi citelně zvýšil svůj příjem. Obchody, říkal jsem si - (Nářek. Pauza. Znovu. Normálním tónem) To někdo naříkal? Paní Rooneyová: Nejspíš paní Tullyová. Chudák její manžel, má ustavičné bolesti a nemilosrdně ji tluče. (Ticho) Pan Rooney: To ji vyřídil zkrátka. (Pauza) Kam jsem to došel? Paní Rooneyová: Něco, že obchody. Pan Rooney: Aha, obchody. (Vyprávěčským tónem) Obchody, říkal jsem si, dědku, dej si od nich pohov, vždyť ony si už daly pohov od tebe. (Normálním tónem) Člověk někdy mívá tyhle jasné chvilky. Paní Rooneyová: Mně je moc zima a slabo. Pan Rooney (vyprávěčským tónem): Naproti tomu, říkal jsem si, jsou tu zas hrůzy domácího života, to věčné utírání, zametání, větrání, vytírání, voskování a pastování, praní a mandlování, sušení sečení a prořezávání a hrabání, válcování a překopávaní, přikládání, tlučení, bouchání, mlácení a třískání. A ti fakani, ti malí, zlatí, boubelatí, vřískající sousedovic fakani. O tom všem a ještě spoustě dalších věcí ti dává jakýsi obrázek konec týdne, sobotní přestávka a ten den odpočinku. Ale jak to musí vypadat ve všední den? Ve středu? - v pátek! Jak to musí vypadat v takový pátek! A tak jsem začal dumat o té své poklidné, zastrčené kanceláři v suteterenu se zašlou tabulkou, otomanem, plyšovými závěsy a co to pro mě znamená být tam zaživa pohřbený, kdyby jen od desíti do pěti, po jedné ruce láhev slaboučkého světlého piva, a po druhé dlouhý plátek tresky, studený jako led. Nic, říkal jsem si, nic, ani plně ověřená smrt mi tohle nemůže nikdy nahradit. A zrovna v tu chvíli jsem si všiml, že stojíme. (Pauza)(Normálním hlasem) Co se na mě tak věšíš? Upadáš do mdlob? Paní Rooneyová: Je mi hrozná zima a slabo. Ten vítr - (Hvízdání větru) - mi proniká pod šaty, jako bych už přes reformky neměla na sobě nic. Od desátky jsem nevzal nic teplého do úst. Pan Rooney: Ty nedáváš pozor. Já tu vykládám a ty si posloucháš vítr. Paní Rooneyová: Ale ne, ne, já jsem napjatá, vykládej mi to všecko

-53-

**************************************************************************************

Samuel Beckett pak přidáme a nespočineme, dokud nedorazíme bezpečně do přístavu (Pauza) Pan Roney: nespočineme… bezpečně do přístavu… Víš, Maddy, někdy má člověk dojem, že ty se potýkáš s mrtvým jazykem. Paní Rooneyová: Vážně, Dane, já vím moc dobře, co tím myslíš, mívám ten pocit často a nevýslovně mě to sužuje. Pan Rooney: Přiznám se, že to sám někdy mívám, když náhodou zaslechnu, co říkám. Paní Rooneyová: Víš, on tenhle jazyk bude jednou mrtvý, zrovna tak jako naše stará zlatá gaelština, to se mu musí nechat. (Naléhavé zabečení) Pan Rooney (polekaně): Kristepane! Paní Rooneyová: Koukej, to hezké, kudrnaté jehňátko, volá, že se chce napít od maminky. Ten jejich se nemění, už od časů Arkadie. (Pauza) Pan Rooney: Kde jsem to přestal? Paní Rooneyová: Jak jste stáli. Pan Rooney: Aha. (Odkašle si)(Vypravěčským tónem) Pochopitelně jsem dospěl k závěru, že jsme vjeli do stanice a že zas budeme za chvilku pokračovat, a tak jsem seděl dál a nijak jsem se neznepokojoval. Nikde ani hlásku. Dneska je tu ale mrtvo, říkal jsem si, nikdo nevystupuje. Potom, jak čas plynul a pořád se nic nedělo, uvědomil jsem si svůj omyl. To jste do žádné stanice nevjeli! Paní Rooneyová: A to jsi nevyskočil a nevystrčil hlavu z okna? Pan Rooney: A k čemupak by mi to bylo? Paní Rooneyová: No přece, abys zavolal a řekli ti, co se stalo. Pan Rooney: Mě to nezajímalo. Jen jsem tak seděl dál a říkaljsem si, kdyby se tenhle vlak už víckrát nedal do pohybu, já bych proti tomu celkem nic nenamítal. A pak jsem ti začal dostávat - jak se to říká - nutkání - eh - na to, víš - čím dál tím víc. Patrně nervy. Vlastně jsem si tím teď docela jist. Víš, tím pocitem, že je člověk omezován. Paní Rooneyová: Ano, ano. Já to zažila. Pan Rooney: Jestli tu budeme trčet ještě hezkou chvíli, říkaljsem si, tak za sebe neručím. Vstal jsem a přecházel mezi sedadly sem a tam jako zvíře v kleci. Paní Rooneyová: To někdy pomáhá. Pan Rooney: Po chvíli, která mi připadala jako věčnost, jsme prostě vyjeli. A pak už pan Barrell vyvolával to jméno, co se mi hnusí. Vystoupil jsem a Jerry mě dovedl na Pány nebo na Muže jak tomu teď říkají, asi od "Muže", jak N přechází v M podle Grimmova zákona. (Pauza) Zbytek už víš. (Pauza) Ty nic neříkáš? (Pauza) Tak řekni něco, Maddy. Řekni, že mi věříš. Paní Rooneyová: Vzpomínám si, jak jsem jednou byla na přednášce jednoho z těch nových lékařů pro duševní choroby, zapomněla jsem, jak se jim říká. Mluvil o - Pan Rooney: Nějaký odborník na šílenství? Paní Rooneyová: Ne, jenom na duševní obtíže. Doufala jsem, že by mi mohl osvětlit, proč se celý život obírám koňskými zadky. Pan Rooney: Tak neurolog. Paní Rooneyová: Ne, ne, ne, jenom pro mentální poruchy, v noci se mi to jméno vybaví. Pamatuji se, jak nám vykládal historku o jedné holčičce, co měla velice zvláštní a nešťastné chování a jak ji bez úspěchu léčil ce-

-54-

**************************************************************************************

Samuel Beckett

lou řadu let, až nakonec toho případu musel nechat. Nemohl prý na ní najít nic, co by nebylo v pořádku. To jediné, co na ní v pořádku nebylo, pokud prý to mohl posoudit, bylo to, že umírala. A prakticky taky umřela, krátce na to, co si nad tím případem umyl ruce. Pan Rooney: No a? Co je na tom tak úžasného? Paní Rooneyová: Ne, to jenom, že něco z toho, co říkal a jak to říkal, mě od té doby pronásleduje. Pan Rooney: Ležíš v noci vzhůru, přehazuješ se ze strany na stranu a pořád nad tím dumáš. Paní Rooneyová: Nad tím i nad jinou...mizérií. (Pauza) Když to o té holčičce dopověděl, stál tam nějakou dobu bez hnutí, řekla bych plné dvě minuty, a koukal do stolu. Pak najednou zvedl hlavu a vykřikl, jako by měl zjevení: Nejhorší na tom bylo, že ona se vlastně nikdy nenarodila! (Pauza) Odešla jsem ještě před koncem. Pan Rooney: O těch tvých zadcích nic? (Paní Roonoyová se dá do pláče. S lákyplným protestem) Ale Maddy! Paní Rooneyová: Těmhle lidem není pomoci! Pan Rooney: Kterým? (Pauza) To se mi nějak nezdá. (Pauza) Na kterou stranu jsem teď obrácený? Paní Rooneyová: Cože? Pan Rooney: Zapomněl jsem, na kterou stranu jsem se obrátil. Paní Rooneyová: Otočil ses do strany a nakláníš se nad škarpou. Pan Rooney: Tam dole chcípl pes. Paní Rooneyová: Ale ne, to jenom trouchniví listí. Pan Rooney: V červnu? Copak listí trouchniví v červnu? Paní Rooneyová: Ano, můj milý, od loňska a od předloňska a ještě od předpředloňska. (Ticho. Vítr a déšť. Jdou dál. Šouravé kroky atd.) Tady je zas ten krásný čilimník. Chudáček, všecky třepečky mu opadávají. (Šouravé kroky atd.) Už padají první kapky. (Déšť. Šouravé kroky atd.) Zlatý déšť. (Šouravé kroky atd.) Nevšímej si mě, můj milý, to si jen tak povídám sama pro sebe. (Déšť zesílí. Šouravé kroky atd.) To bych ráda viděla, jestli se mezci můžou rozmnožovat. (Oba se zastaví) Pan Rooney: Řekni to ještě jednou. Paní Rooneyová: Pojď dál, můj milý, a na mě nedej, nebo promokneme na kůži. Ran Rooney (pádně): Jestli se co může co? Paní Rooneyová: Mezci rozmnožovat. (Ticho) Víš mezci, nebo mezkové, nejsou oni jaloví či sterilní, nebo jek se tomu říká? (Pauza) Víš, tamto vůbec nebylo oslátko, já jsem se na to ptala jednoho královského profesora. (Pauza) Pan Rooney: Ten by to měl vědět. Paní Rooneyová: Vážně, to byl mezek, on vjel do Jeruzaléma nebo kam vlastně, na mezkovi. (Pauza) To přece musí něco znamenat. (Pauza) Jako ti vrabci, než mnozí, z nichž jsme my cennější, to vůbec nebyli vrabci. Pan Rooney: Než mnozí z nichž!… To přeháníš, Maddy. Paní Rooneyová (s pohnutím): To vůbec nebyli vrabci! Pan Rooney: Zvyšuje to snad naši cenu? (Ticho. Jdou dál. Vítr a déšť. Šouravé kroky atd. Zastaví se) Paní Rooneyová: Nechtěl bys trochu hnoje? (Ticho. Jdou dál. Vítr a déšť atd. Zastaví se) Proč ses zastavil? Chceš něco říct? Pan Rooney: Ne.

-55-

***************************************************************************************

Samuel Beckett

Paní Rooneyová: Tak proč ses zastavil? Pan Rooney: Je to tak lehčí. Paní Rooneyová: Jsi promoklý? Pan Rooney: Až po krk. Paní Rooneyová: Po krk? Pan Rooney: Od slova krkavec. Paní Rooneyová: Vyvěsíme to všechno do sušárny a převlékneme se do županu. (Pauza) Polož mi ruku kolem pasu. (Pauza) Buď na mě hodný! (Pauza. Vděčně) Ach, Dane! (Jdou dál. Vítr a déšť. Šouravé kroky atd. Slabě zaznívá též hudba jako předešle. Zastaví se. Hudba zazní jasněji. Ticho, jen hrající hudba. Doznívá) Celý den tu samou starou desku. Sama samotinká v tom velikém prázdném domě. Už to musí být hodně stará bába. Pan Rooney (nezřetelně): Smrt a panna. (Ticho) Paní Rooneyová: Ty pláčeš! (Pauza) Pláčeš? Pan Rooney (prudce): Jo! Jdou dál. Vítr a déšť. Šouravé kroky atd. Zastaví se) Kdo bude mít zítra kázání? Ten obročník? Paní Rooneyová: Ne. Pan Rooney: Zaplať pámbu. Kdo? Paní Rooneyová: Hardy. Pan Roodey: "Kterak dojítí štěstí, byť i v manželství"? Paní Rooneyová: Ale ne, ten přece umřel, vzpomeň si. Nijak spolu nesouvisí. Pan Rooney: Oznámil už text? Paní Rooneyová: "Zdržujet Hospodin všechny padající a pozdvihuje všechněch sklíčených." (Ticho. Oba sę zároveň dají do smíchu. Jdou dál. Vítr a déšť. Šouravé kroky, atd.) Drž mě pevněji, Dane. (Pauza) Ach jo. (Zastaví se) Pan Rooney: Slyším něco za námi. (Pauza) Paní Rooneyová: Vypadá to jako Jerry. (Pauza) Je to Jerry. (Zvuk, jak se utíkající Jerry blíží. Zastaví se u nich a těžce oddychuje) Jerry: Sím upadlo vám - Paní Rooneyová: Dej si pohov, mládenečku, prasknou ti cévy. Jerry: Sím, něco vám upadlo. Pan Barrell povídal, abych utíkal za vámi. Paní Rooneyová: Ukaž. (Vezme ten předmět) Co to je? (Zkoumá ten předmět) Co je to, Dane? Pan Rooney: Třeba to vůbec není moje. Jerry: Sím, panBarrell povídal, že je. Paní Rooneyová: Vypadá to jako nějaký pumlíč. A přitom to není pumlíč. Pan Rooney: Dej to sem. Paní Rooneyová (podává mu předmět): Co to vlastně je, Dane? Pan Rooney: Ale, to si něco nesu. Paní Roneyová: Ano, ale co - Pan Rooney (divoce): Povídám, to si něco nesu! (Ticho. Paní Rooneyová hledá penny) Paní Rooneyová: Já nemám drobné. Nemáš ty? Pan Rooney: Já nemám vůbec žádné. Paní Rooneyová: Nemáme u sebe drobné, Jerry. Připomeň v pondělí panu Rooneymu, a on ti za tvou námahu dá penny. Jerry: Sím ano, milostpaní. Pan Rooney: Jestli budu živ. Jerry: Sím, ano. Jerry se rozběhne nazpátek k nádraží) Paní Rooneyová: Jerry! (Jerry se zastaví) Neslyšel jsi náhodou, co to bylo za překážku? (Pauza) Neslyšel jsi, proč měl ten vlak takové zpoždění?

-56-

***************************************************************************************

Samuel Beckett

Pan Rooney: Kedpak by to slyšel. Pojď. Paní Rooneyová: Co to bylo, Jerry? Jerry: Sím, to bylo - Pan Rooney: Nech toho kluka, vždyť nic neví. Pojď. Paní Rooneyová: Co to bylo, Jerry? Jerry: Sím, dítě, milostpaní. (Pan Rooney zasténá) Paní Rooneyová: Jak to myslíš, že to bylo dítě? Jerry: Sím, ono vypadlo z vagonu. (Pauza) Sím, na trať. (Pauza) Sím, pod kola. (Ticho). Jerry odběhne. Jeho kroky doznívají. Prudký nápor větru a deště. Nápor poleví. Jdou dál. Šouravé kroky, atd. Zastaví se. Prudký nápor větru a deště)

K O N E C

S a m u e l B e c k e t t

1906 "Narodil jsem se třináctého, v pátek, a ještě ke všemu na Velký pátek. Otec na mě čekal celý den, v osm večer si vyšel na procházku, a když se vrátil, bylo už po všem," (Beckett v dopise vydavateli.) Samuel Barclay Beckett se narodil ve Foxcrock, na jižním konci Dublinu. Jeho předkové, francoužští hugenoti, přišli do Irska v 17. století. Dědeček S.B., stavitel, velmi zbohatl. Otec převzal jeho firmu a starší bratr pokračoval v rodinné tradici. V chudém a katolickém Irsku byla tato zámožná a protestantská rodina čímsi netypickým. 1911-1919 Po krátkém studiu v akademii Idy Elsnerové vstupuje Beckett do Earsfort House School, proslavené svými výsledky ve výuce francoužštiny. 1920-1923 Beckett navštěvuje Portora Royal School v severním Irsku. Učí se dobře, nejvíc vyniká ve sportu - v cricketu. 1923-19-27 Studium jazyků na Trinity College v Dublinu. V létě tohoto roku navštěvuje Florencii. V prosinci dosahuje titulu Bachelor of Arts (Bakalář umění). 1928 Devět měsíců studuje v Belfastu francoužštinu, s úlevou opouští školu a - jako lektor angličtiny - odjíždí přes Kassel do Paříže na dvouletý kontrakt s Ecole Normale Supérieure. Díky Thomasu McGreevymu, lektoru z Trinity, se seznamuje s Jamesem Joycem, který v té době pracuje

-57-

*************************************************************************************

Samuel Beckett na F i n n e g a n s W a k e. 1929-1930 "Přes den spí a v noci hraje na flétnu," píše o B. jeho přítel. Asi ne tak docela, neboť právě tehdy publikuje své první texty: povídku Assumption a esej o Finnegans Wake. Pomáhá Joyceovi, který mu občas diktuje fragmenty díla. Léto tráví se svou sestřenicí Peggy Sinclairovou v Kasselu a na Baltu. V září navštěvuje Dublin. 1931 Vychází první Beckettova kniha, poema W h o r o s c o p e. B. spolupracuje na francouzském překladu Finnegans Wake. V září odjíždí opět do Dublinu, kde podepisuje tříletou smlouvu s Trinity College. Pracuje v Trinity, je často nemocen. Na podzim navštěvuje Paříž. Pracuje na překladech francouzské poezie. V prosinci dosahuje titulu Master of Arts. Před Vánoci odjíždí do Kasselu. 1932 Z Německa posílá do Trinity Colege svou rezignaci. Odjíždí do Paříže, kde spolupracuje o místními anglickými časopisy. Vrací se do Kasselu, překládá verše francouzských surrealistů, opět v Paříži, překládá Rimbauda a píše svůj první román: D r e a m o f F a i r t o M i d d l i n g W o m e n. Odjíždí do Londýna a tam pro něj hledá vydavatele - bez úspěchu. Vrací se domů. 1933 V květnu umírá na tuberkulozu Peggy Sinclairová, v červnu na infarkt Beckettův otec. Beckett se vzdává podílu na firmě a dostává malou roční rentu. Uvažuje nad odchodem z Irska. Nakladatelství Chatto a Windus se rozhoduje vydat modifikovanou versi Dream, povídky M o r e P r i c k s T h a n K i c k s. Beckett v té době píše verše. Je čím dál častěji nemocen. V prosinci krátce pobývá v Londýně. 1934-1935 Usazuje se v Londýně. Píše recenze do místního tisku. Krátce spolupracuje s Eliotem. Čte Schopenhaurea a Pietzscheho, anglické klasiky, italskou literaturu. Začíná psát M u r p h y. Poznává londýnské galerie a musea, navštěvuje Jungovy přednášky, studuje psychologii a psychiatrii. Prodělává terapeutickou léčbu na psychiatrické klinice. V prosinci pětařicátého roku se vrací do Dublinu. V témže roce vycházejí v Paříži v Echo's Bones jeho verše. 1936 Bezvýsledně hledá práci. Rozesílá vydavatelům strojopisy Murphyo. Ode všech, dohromady od čtyřiceti dvou, je odmítnut. V září odjíždí na toulky po i Německu. 1937 Na Velikonoce se v jednom norimberském hotelu rozhoduje nemocen a stísněn - rozhoduje cestu ukončit. Při zpáteční cestě se zastavuje v Amsterodamu a v Londýně. V Dublinu dál hledá - opět bezúspěšně - práci. Začíná psát H u m a n W i s h e s, drama. Po mnoha roztržkách a konfliktech s matkou a vnitřně velmi rozhárán opouští Irsko jak se ukáže, navždy. Jede do Paříže a obnovuje své přátelství s Joycem. 1938 V lednu je neznámým pachatelem zraněn nožem. V nemocnici jej navštěvuje jeho budoucí žena, Suzanne Dumesnilová. Na pokyn se stěhuje do malého bytu na rue des Favorites. V Londýně vychází - díky tisku Herberta Reada - Murphy. Joyceovi se kniha líbila a pozitivně (i když s výhradami) ji hodnotil i Dylan Thomas. Beckett začíná překládat Murphyho do francoužštiny. 1939-1941 Začátek války ho zastihl v Irsku. Okamžitě se vrací do Paříže. Uprostřed všeobecné paniky překládá Murphyho. V červenci 1940, v době známého exodu, opouští město a prchá na jih, ale už v říjnu se do okupované Paříže vra-

-58-

*************************************************************************************

Samuel Beckett

cí. Začíná pracovat v Hnutí odporu. 1942-1944 Hrozí mu zatčení, podařilo se mu uniknout do neokupované zóny. Dva a půl roku pak, společně se Suzanne, přebývá ve vesničce Roussillon; zde vznikl Watt, poslední román, který napsal anglicky. 1945-1946 Obdržel Zlatý válečný kříž. Po návratu z krátké návštěvy Irska pracuje jako tlumočník v nemocnici irského červeného kříže. Píše svůj další román (už francouzsky): Mercier et Camier, který v mnoha ohledech připomíná Čekání na Godota. Ve francoužštině píše i další texty: román P r e m i e r A m o u r (První láska), tři novely: K o n e c, N a u k l i d n ě n o u, V y h o z e n ý, a esej o malbě bratří van Veldů. Čtyřicáté narozeniny tráví s matkou v Dublinu. 1947 Pokouší se vydat Watta. Murphy vychází ve francouzštině v nákladu tři ticíce výtisků. Za celý rok se prodalo šest exemplářů knihy, do roku 1951 - stěží devadesát pět. Beckett pracuje na tříaktové hře E l e u t h e r i a, která opět připomíná budoucího Godota. Píše M o l l o y, první část francouzské trilogie. 1948 Dovolená v Irsku; přepisuje na stroji druhou část trilogie - román M a l o n e m e u r t (Malone umírá). Suzanne šije dětské oblečky a Beckett dává lekce angličtiny. 1949 V lednu dokončuje kus, který začal psát na podzim minulého roku, Č e k á n í n a G o d o t a. "Psal jsem Godota s velkou úlevou, umožňoval mi utéct od příšerné prózy". Dokončuje i trilogii: románem L´Innomable (Nepojmenovatelný). V polovině července jede do Irska za umírající matkou. Zkouší tam přeložit Molloy a Malone meurt do angličtiny. V srpnu matka umírá. Píše T e x t e s p o u r r i e n. V listopadu přijímá nakladatelství Editions de Minuit román Molloy. 1951 Molloy vychází v březnu a recenze jsou kladné. Kniha má i finanční úspěch a to přispívá k urychlenému vydání Malone umírá, který vychází koncem tohoto roku. 1952 Francouzský rozhlas odvisílal fragmenty Čekání na Godota. Beckett kupuje menší dům v Ussy-sur-arne. V listopadu je podepsána smlouva na provedení Godota, Beckett se účastní všech zkoušek. Hra současně vychází tiskem. 5.ledna je v divadle Babylon premiéra Čekání na Godota - toto datum znamená zlom v umělecké kariéře Samuela Becketta a zlom v historii moderního divadla. Následuje turné po Francii, Itálii, Švýcarsku a Německu. Beckett, na premiéře nepřítomný, režíruje Godota v Berlíně. Překládá hru do angličtiny. 1954 Od května opět v Irsku; jeho bratr Frank umírá na rakovinu. V létě vychází v New Yorku anglická verze Čekání. Beckett začíná psát F i n d e p a r t i e (Konec hry). 1956 Americká premiéra Godota v Miami je nedorozuměním, nová premiéra v New Yorku je však už velkým úspěchem. V den svých narozenin dokončuje B. Konec hry. Na žádost BBC píše rozhlasovou hru A l l T h a t F a l l (Všechny padající), druhá práce od války psaná v angličtině (první je From an Abandoned Work - 1955). Beckett pracuje na A c t e s s a n e P a r o l e s (Akta beze slov) a bez úspěchu hledá producenta pro Konec hry.

-59-

*************************************************************************************

Samuel Beckett 1957 Premiéra All that fall v BBC, Robert Pinget hru překládá do francouzštiny. Beckett se účastní zkoušek Konce hry. Kus byl proveden - francouzsky - v londýnském divadle Royal Court. 1958 Dovolená v Jugoslávii, návštěva Anglie a Švýcarska. Tiskem vychází hra K r a p p ´s L a s t T a p e; její premiéra je v říjnu v Londýně. 1959 Vzniká rozhlasová hra E m b e r s (Popely) a pantomima Akt beze slov II. Anglická inscenace Popelů získává Grand Prix Italia - Beckett jede do Borrenta, aby převzal cenu. "Příšerné!" od té doby se neúčastní žádné podobné akce. Kupuje si auto - malého citroëna - a volně cirkuluje mezi Paříží a Ussy. 1960 Účastní se zkoušek na francouzskou premiéru Krappe v divadle Recamier, která se odehraje v březnu. Koncem srpna dokončil další prózu C o m m e n t c ’ e s t (Jak je to). Začíná pracovat na h ř e H a p p y D a y s (Šťastnné dny). V prosinci se stěhuje z rue Favorites na Montparnesse. 1961-1962 Tiskem vychází P o e m s i n E n g l i s h, Jak to je a Šťastné dny. V Bielefeldu je premiéra opery podle Krappovy poslední pásky, s hudbou Marcela Mihalovici. Beckett píše P l a y (Hra) a C a s c a n d o. Společně s Borgesem získává Mezinárodní cenu vydavatelů, Formentor. 1964 V červenci podniká svou první a zatím jedinou cestu do Ameriky, kde se účastní realizace filmu F i l m, podle vlastního scénáře, v režii Alana Schneidera a v hlavní roli s Busterem Keatonem. 1965 Vzniká anglicky psaný dramatický skeč C o m e a n d G o a televizní hra E h , J o e ; francouzsky pak próza Tmagination morte, imaginez (Snění je mrtvo, sněte). 1966 Píše francouzsky prózu: Assez (Dost) a Bing, pracuje na Le depeupleur (snad:Louditel). Věnuje se samostatně režisérské práci: Come and Go ve Francii a Eh, Joe pro německou televizi. 1968 V Anglii vychází próza No’s K n i f e. Laurence Olivier a Joan Plowrightová plánují jevištní realizaci rozhlasové hry Všechny padající, ale projekt ztroskotá na Becketovu zamítávém stanovisku. Beckett dělá jednu ze svých posledních cest do Irska, kde umírá jeho teta. 1969 Publikuje S a n s (Bez). V lednu jej choroba donutila odjet na Madeiru, na podzim do Tunisu. Tam se také dozvěděl o udělení Nobelovy ceny. Předávajícího ceremiálu se samozřejmě nezúčastnil, a aby unikl reportérům, ukrývá se kdesi v Portugalsku. 1972 Určitý čas žije v Maroku, píše novou hru N o t I (Ne já), jejíž americká premiéra je obrovským úspěchem. 1973 Londýnská premiéra Ne já. "Netrápí mne příliš, jak bude hře rozuměno. Doufám, že bude působit spíš na emoce publika než na intelekt," komentoval Beckett. 1974 Pro herce Patricka Magee píše T h a t T i m e (Tenkrát). V prosinci začíná v berlínském Schiller Theatre sám režírovat Čekání na Godota. 1975 Pro herečku Billie Whitelaw píše F o o t f a l l s (Kroky). V březnu berlínská premiéra Čekání na Godota, s mnoha režisérskými zásahy do originální verse. 1976 Vznikají dvě televizní hry: Ghost Trio (Trio duchů) a

-60-

*************************************************************************************

Samuel Beckett

… but the clouds … (jenom mraky…). V květnu probíhá v Londýně na počest jeho sedmdesátých narozenin přehlídka jeho her. Vychází první číslo "Journal of Beckett Studies", redigovaný J. Knowlsonem. 1977 Publikuje sbírku svých krátkých her a skečů pro rozhlas a televizi, E n d s a n d O d d s ; zároveň i další knihu básní, Poems in English and French, která obsahuje verše z období od horoscope do roku 1974. 1980 Vychází anglická próza C o m p a n y , nejdelší ze všech prací z období po Jak to je. Beckett pracuje dál.

(z polštiny; informativní překlad pořídila redakce)

x x x x x

-61-

*********************************************************************************************

foto

-62- *********************************************************************************************

KAREL HYNEK MÁCHA

D e n í k z r o k u 1835

16. září V odpoledních hodinách chodil jsem po kopcích nad novoměstským hřbitovem. Krásná jest tamotuď vyhlídka na Prahu a obkličující ji hory, obzvláště při východu neb západu slunce. V dálce k půlnoci Milešov a Košťál. - Snad odlehlost, snad vyvýšenost jejich na růžovém nebi jest, co budí touhu moji po spatření jich. Touhu do dálky či touhu do výše. - Později jsem četl na hřbitově ruský nápis na náhrobku Heleny Tělepněvny. V í m e, ž e z e m ě n e c í t í s n á m i, a p ř e c e ť s m u t n o p o m y s l i t i, ž e n ě k d y c i z á z e m ě o b d r ž í p r a c h n á š. -Na hrobě Rubeše a jeho manželky, rozené Vrbovy, jest génius, jehožto ruce a nohy výborné, tělo a hlava velmi špatně pracované jsou. Šel jsem okolo dvoru Parukářky do Prahy.

17. září Ve čtyry hodiny byl pohřeb p. Josefa Hiebra. Sabina šel se mnou za rakví. Náramně jsme byli pohoršeni myšlenkou, že temější kněz, zneuctiv - nesluší ani napsati jak - dříve své člověčenství, hned nato šel se modliti nad rakví člověčenství snad zničeného. Nade hrobem jistého 18tiletého jinocha, jméno jsem zapomenul - a co jest po s m r t i č l o v ě k a j m é n o j e h o - p o u h ý z v u k, a a n i t e n n e - j e s t n ě k d e j š í h l a s o h n ě m s l i t é h o z v o n u, z a l e t l é s v ě t l o v y h a s l é h v ě z d y, n e v y ř k n u t á m y š l e n k a u m í r a j í c í h o, k o ř i s t z a p o m e n u t í - n i c -, nade hrobem bezejmenného pro mne jinocha viděli jsme obraz: idea jeho velmi smutná výborně jest vyjádřena. Na osamnělém, zeleně porostlém hrobě malého hřbitova leží dívka bosa, prostovlasá, velmi chudobně oděná; objímajíc mohylu obličej svůj v trávu její skrývá. Přes zeď hřbitova celým obrazem jest viděti dalekou, tichou, osamělou pustou krajinu. Na obzoru jejím malá skalina z jedné, zelený nevysoký pahorek z druhé strany tvoří ouzkou bránu po západu slunce na růžovém nebi. Od zdí hřbitovních, na nichžto několik kamenných náhrobků jest opřeno, až k této bráně táhne se zelenými lučinami a pustými strništěmi kolem dvou osamělých hruškových stromů dlouhá, pustá pěšina - daleko - daleko. Žádný po ní nekráčí, v celé krajině žádný - jako by v šírém světě jediná dívčina či snad matka pozůstavši osamělou mělo putovati cestou. V celém obraze není ani jediného bytu lidského, ani jediného zvířete, ani známka života. - Lori byla s sebou u tohoto obrazu, pak jsme šli já, Lori a Sabina ku Praze. -Já jsem žertoval, že si ji nevezmu atd. Sabina pravil: "Sie lächelt zu dem Schmerz Scherz will ich sagen," a ona "Sagen Sie nur Schmerz" odpověděla. Já jsem jí povídal, že vyřkne něco pěkného, jako slunce světlo a růže vůni vydává, - totiž že o tom sama neví. Uvečer jsme byli doma. Otec a matka šli na kafé; slečna lehla si na kanape; já na ni. Třikráte jsme byli vytrženi; až přišla matka s otcem, pak bylo po všem. Brzo šel jsem potom domu.

-63-

*********************************************************************************************

K.H.Mácha září 1835 Četl jsem Die letzten Tage von Pompeji od Bulwera; pak jsem napsal roli Jindřicha z Loupeže od Klicpery; a odevzdal ji panu Štěpánkovi. Večer jsem byl u Komárků. Tam jsem poprvé viděl p.Hercoga; originální to člověk. Teď mně jeho básně docela jiné přicházejí, co znám osoblivost jeho. Pozdě uvečer jsem byl s Lori na turecké muzice. Kdy šli okolo, stáli jsme v domě; ona za mnou se schovávající kladla hlavu na rameno mé. S hrajícími polský marš jsem odkvapil.

19.září Hned časně ráno onanie. Abu Said al Hassan praví o knize Zprávy dvou cestujících o Chýně, že mušle k perlím přichází - zíváním. Ve dvě hodiny byla proba na balkónu. Uvečer pozdu.

19.září (verze B) Hned časně ráno: O-. Abu Said al Hassan praví o knize Zprávy dvou cestujících o Chýně, že čtoucí knihu tuto k užitku a vědomosti, přichází jako mušle k perlím, totiž - zíváním. Ve dvě hodiny byla proba na balkónu, k Loupeži. Uvečer jsem pical Lori pozadu.

20.září Šel jsem dolů do kostela, že však nebyla hned hotova, odešel jsem. Pak jsem stál před kostelem; a když vyšedší viděla, že nejdu za ními šla s otcem i matkou ke mně. Odpoledne jsem chtěl na zemi; ona nechtěla. Juž oblíkla šaty, bála však se ustavičně, že budu mrzutý. Potom se přeci slíkla a lehli jsme si u kamen; aby na nás žádný nepřišel, stáhl jsem klíč. Večer po západu slunce byli jsme na kopci nad hřbitovem. Hejna vlaštovčí se chystaly k odchodu. Četl jsem Devereux od Bulwera.

21.září Byli jsme na rekviích u dominikánů. Pak jsme chodili po mostě. Doma jsem ji svlíkl ze šatů; vyzvedl jí sukně a díval se na ni popředu, postraně a pozadu. Líbal stehna a tak dále. Potom jsme stáli u sebe. Seděla mi nahou prdelí na klíně. Odpoledne jsem chodil se Sabinou, byli jsme u Týla, pak na hradbách, po západu slunce; nebe se skvělo v krásné růžové barvě. Uvečer jsem byl dole a hněval jsem se, že hned nevstala a nešla se mnou dozadu.

22.září Ráno byl u mne Tomíček černě oblečený, s pozváním, aby podle žádosti nejvyššího purkhrabí se dělaly básně na příchod Jeho Majestátnosti císaře Ferdinanda; a že pan Palacký řekl, aby mně, že on sám tak pravil, aby mně dvakráte řekl o to; a že jest mu velice líto, že se o něm smejšlí, jako by jednu stranu podporuje druhou potlačoval. Odpoledne proba v divadle na Loupež. Mluvil jsem se Šťastným. Tupý špatně hrál. "Der Erzherzog Franz hat ein Kind und des is schun jez a Kásrl." - "Silbernagel měl v neděli svatbu, v pondělí se narodila mu

-64-

*********************************************************************************************

K.H.Mácha dcera; er hatte wahrlich Hochzeit (hohe Zeit). - Die Su...sollte mit dem Chor nach Toplitz gehn; es wär ihr sehr gelegen; denn es ist auch ein Pascha mit drei Rosschweifen dort." Uvečer jsem byl dole; chtěl jsem, aby jen dělala, a ona chtěla dozadu; šel jsem dvakráte ven, ona za mnou. Potom jsme šli přece dozadu. Pak jsem šel domů Stáli jsme mezi domem; chtěl jsem, aby mi dala; ona, že to nemůže býti; už by to byla skoro udělala; potom povídala, abych přišel zítra, půjde se mnou hned dozadu. Že mi všecko udělá.

23.září 1835 Ráno onanie. Odpoledne jsme byli s Trojanem v Neureuttrovské zahradě a lezli jsme za holkami. Pak na svatém poli; vedle na str.l a 2 zmíněného obrazu jest náhrobek, na něm nápis, který ideu obrazu více vysvětluje. Po západu slunce byli jsme na kopci. Temnorudou oblohou valily se husté dýmy nad Prahou. Pak jsem byl dole.

24.září Odpoledne byla póba na divadle. Pohádali jsme se s Grábingerem. Pak jsem Byl dole a u Komárků a opět dole; tam jsem ji strašil, aby se mnou prchla; nechtěla - představoval jsem jí všecko; plakala a jen "lieber Ignaz"; sotva mluvila. Byla volna ano říci, než já jsem se pak přiznal, že jsem žertoval. V noci po 10 1/2 hodině dělal jsem báseň na císaře až do jedné hodiny.

25.září Ráno jsme se sešli s p.Palackým u Pospíšilů; tam jsme se něco neshodli stran básnictví; on o mně soudí, že "mám výbornou fantazii a že výborně maluji, ale prací mých hlavní že je chyba, že v nich nevysvítá jakási nutnost idey". Já mu nerozumím, nebo mám za to, že právě v každé mojí básni idea jest co nejmožněji rozvedena. Vlastně bych ale soudil, že on jest básník německý a že hledá filosofii v básních jakožto nejnutnější věc; to u příkladu není v písních národních, a přece jest v nich poesie. P.Čelakovský udělal dlouhou básen; jest tam sbor starců, mužů,jinochů a chlapců. Smál jsem, že jest v jeho básni jako in ecclecie - poněvadž tam také platí "mulier taceat". - Odpoledne byla próba na divadle k Divotvornému klobouku. Po próbě jsem byl na Petříně, uvečer jsem šel přes Hasenburg domů. Pozadu.

26.září Odpoledne próba na divadle, viděl jsem poprvé p.prof.Klicperu. Trvala ode 2 hodin až do 5 1/2. Potom jsem chodil po mostě, až byl čas jíti dolů. Pozadu. Potom jsme dováděli na dvoře.

27.září Ráno v osm hodin byla próba na divadle. Šel jsem s p.Štěpánkem pro dva lístky. Pak jeden lístek do lože pro p.prof.Klicperu. Pak s Lori do kostela do Tejna. Odpoledne jsem se převlékl, šel jsem do divadla, potom pro Lori, a vystoupil jsem jako pastýř v

-65-

*********************************************************************************************

K.H.Mácha

Loupeži. Po divadle byl venku p.Šabas s jeho mladou paní. Uvečer jsem ji pical dvakrát po sobě. Podruhé na stolicích u okna. Potom jsem hrál karty s p.Šomkem a informátorem až přes deset hodin.

28.září 1835 Ráno próba na Divotvorný klobouk. Byl jsem s Kaškou pro dva lístky. Dostal jsem dva pro sebe, dva pro p.dr.Chmelenského a jednu loži pro d.prof.Klicperu. V kostele jsem byl s Lori v Tejně a s Mayerem jsme šli domů. Po jídle jsem se převlékl, šel jsem pro Lori a pak jsem vystoupil jako Křepelka v Divotvorném klobouku. V poledne jsem, odevzdávaje lístky, nalezl p.dr.Chmelenského v jeho domácnosti. Paní kojila dítě. Ňadra měle celá rozhalená. Po divadle jsem běžel domů, převlékl jsem se, pak opět jsem běžel dolů hledaje matku s Lori, opět domů. Z domova jsem šel teprv zas s Lori domů do Truhlářské ulice. Tam jsem ji pical u okna na sto- licích. Křičela, abych přestal. "Es tut weh, Jesuskotte." Když jsem se ptal proč, odpověděla: "Weil du tiefer gekommen bist als sonst." Potom šla na obtrit. A já jsem jí držel šaty.

29. září Ráno jsem četl Devereux a noviny. Odpoledne byla próba od Uhlířky. Mluvili jsme tam o Teplicích atd. Pak jsem šel dolů. Tamotuď do města, potkal jsem Strobacha a šel jsem s ním domu. Od něho jsem dostal báseň nazpět, kterou jsem dělal na císaře. "Typum non meretur"; (i se) Chotek bylo podepsáno. Pak jsem se smluvil u Komárků, že pp.Tomíčkovi, Trojanovi, Vlčkovi, Tomsovi atd. taktéž se stalo. Pak jsem šel dolů. Čím to asi jest, že člověk, který svět zná a s ním jest nespokojen, o člověku, kterého miluje a o kterém pochybuje, vždy to nejhorší se domejšlí? - a spíše aspoň než o člověku, který jest mu lhostejný; a proč člověka, na kterého jest žárlivý, za špatného má? Tyto dny mám velmi divoké, strašlivé sny, i dnes se takového bojím.

30.září K polednímu přišla babička. Michal myslil, že já jsem panímámě něco řekl, že někde jest. Odpoledne jsem odevzdal Strobachovi knihy, totiž anglického Shakespeare, Maltena, Wahlverwandtschaften a Květy. Pak jsem se podepsal Sabinovi na básně, které mi obětoval. Pak jsme šli k Invalidenhausu, tamodtud přes Žižkov a ostatní kopce okolo Parukářky na sv.pole k obrazu. Na cestě ku Praze mi vypravoval o bláznivém, kterého tam v Blatné viděl, jemuž zimou prsty upadaly, tak necitlivý byl pro zevní naň působení; zpíval ustavičně písně, a každá měla potah na ten samý předmět, totiž na milou; potom mi povídal, že dal kníže Kinský pod Prachýnem svým poddaným slavnost; pro každou ves byl vystaven stán, kde se rozdávalo jídlo a pití; pak lezení po sloupích mýdlem natřených, v kterémž dva kluci vyhráli; tři ženské zpívaly píseň před knížetem. Kníže byl vesel. Psal český list baronu Hildebrandovi, proč že p.kmotra očekával. - V Jezovitské ulici sešli jsme se se Sabinou a Trojanem, já jsem šel s Trojanem zpět. Potom jsem byl dole. Když po večeři všichni mimo Rózy odešli, byli jsme u kamen. Já ji odkryl pozadu a koukal jsem se na ni, ona vystupovala podívat se, co dělá Róza. Ta má mordyjánskou prdel. Pical jsem ji pozadu. Mluvili jsme o tom: Wie tief ich hinein gekommen bin? A ptal jsem se jí, bude-li křičeti, ona po-

-66-

*********************************************************************************************

K.H.Mácha vídala, že neví, bude-li to boleti. Že to má býti vždy tak jako dnes. Pak jsme spolu chodili po ulici, vyhrožoval pelikánem.

1.října 1835 K deváté hodině byl jsem u Strobacha a šli jsme na Veni Sancte; tam jsem se v Tejně postavil proti té modrooké holce z Jirchář. Pak jsme chodili po rynku, potom jsem šel dolů, bylo 11 l/2 a ona teprv měla udělané 300. - Loučil jsem se, jda tamodtuď s panem Grünrem, který půjde do Vídně. Pak jsem potkal Mínu H. u dominikánů. Odpoledne byla próba ve dvě hodiny od Uhlířky; Procházka sufloval poprvé. Po probě byl jsem dole; byli tam Hiebrovic, tak jsem šel dozadu a Lori brzo nato prišla za mnou: Zlobil jsem ji, že již všecko vím; a že ji nemiluji; one stavěla se, že pláče, aneb plakala; oči měla mokré, obzvláště když přišel otec, obrátivši se ku kostnu; ode mně poslána odešla. Přišla podruhé, pak jsem ji u okna pical na stolicích. Prosila mně: Ich soll es nicht so tief machen wie am Montag. U Komárků se producíroval pan Božek na fortepiánu; a já jsem poprvé mluvil s Lízi. Domů jsem šel s Štorchem a Hanlem; Štorch okazoval papír na mapy

2.října Odpoledne próba ve dvě hodiny; po kteréž jsem chodil na náměstí, rozloučil jsem se s p.Obermayerem, který jde do Vídně: dole jsem seděl vzadu sám a učil jsem se své roli. Přišlou jsem: pical u okna na stolicích.

3.října Rána šel bratr na cestu; pak jsem se učil roli. Ve dvě hodiny jsem šel do próby, nebyla ale žádná, poněvadž se zítra skrze příští císařovo nebude hráti. Díval jsem se na brány a pak jsem šel dolů. V druhém pokoji pomáhal jsem jí rantlovat. Anfeuchtoval jsem štráfky, počítal jsem a rovnal jsem škatulky; a od 3 1/2 až do 5 1/4 udělali jsme 500 škatulek. Vzadu jsem ji fikal. Nechtěla dlouho, ale když jsem se stavěl mrzutý, šla přece. Bála se, že chci hluboko. Byli jsme u sv.Václava večer, šli jsme přes hradby se Sabinou domů, do Truhlářské ulice, a po Poříčí jsme se dívali na ozdobování domů. Jedl jsem zajíce a pak jsem šel nahoru na Dobytčí trh.

4.října Ráno jsem šel do Truhlářské ulice, tamodtuď na Dobytčí trh. Tu jsme viděli jeho c.k.Výsost p.France Karla. Od františkánů z kostela dolů, tam se najedla, pohoršili jsme se, že sloužila k stolu; pak jsme šli přes Libeň až na Táblický vrch. Tamodtuď bylo viděti do hor krkonošských, Středohoří atd. Pohádali jsme se, že neuvidí ozdoby v Praze, hodil jsem kloboukem a díval jsem se do hor. Přišedše do Libně, viděli jsme císaře přijížděti, u brány zastavili a uvitajícím děkovali z vozu. Lidi se hrnuli davem s kopce od Libně za nimi, padalo to a tratilo klobouky. Nad Libní stříleli. U Karolinova byla opět brána s důhou; žid také vystavěl bránu v středu předměstí. Na poříčské bráně nedostačovalo času dozlatit sedmičku. - Na Kapucínském place dvě pyramídy,

-67-

*********************************************************************************************

K.H.Mácha nad nimi orel, kolem praporce. Na náměstí opět velká brána, u Bartha ozdoby z peří, pan Novák měl v oknách "Vítáme" z květin, Ledebour znaky zemské atd. Od Ostruhové ulice jsme šli domů, dole dříve byl starý, s Lori jsme se pohádali, že kdy jsem byl mrzutý, ona ve verkšatě se smála. Róza byla vzadu a ležala u kamen. Lori mi seděla, na klíně, musila se vždy sehnouti, já jsem ho tam měl. Najednou Róza vstala, tato se lekla, chopila se sklenice s vodou a pila. Já jsem se vždy dříve na ni pozadu díval.

5.října 1835 Ráno mi vyřizoval Svoboda pozdravení od Veselského, že byl v Hlínsku; pak jsem dělal s Quadrátem který mi explikací z filosofie navrátil, polsky. Pak jsem vypisoval z novin. Ode dvou hodin jsem dole vzadu anfeuchtoval štráfky, uvečer jsme šli na iluminací. Na Ungeltě nebylo lze rozsvítiti, takže ani desátý díl lamp nehořel; a mělo to býti nesmírné; na pyramidách na Poříčí hořelo šest lamp: ty stály za práci! V Ostruhové ulici jsme viděli císaře a všechny ostatní vozy. Když jsme byli s Lori na Hradě, právě jel přes most; na glorietu stojícím za domem Lobkovickým, který celý byl lampami posetý, zapálili bengálský oheň, taktéž na pyramidě na Barvířském ostrově. Z mostu bylo viděti k Valdštýnskému domu, celý palác ze samých světel. Radní věže byly nahoře osvícené všelikými barvami! Clam. pak Mansfeldů dům byly slavně osvíceny, u Pachtů nebyli ani zpolou hotovi. Wienrovi ani jedna lampa nehořela. Po horách byly ohně. Když jsme přišli na náměstí, právě přejížděl z Celetné ulice do Železné; rozsvítili bengálské ohně; všecka světla vyhlížela v tom tak mdlá a rudá; na lešení před ranicí ani čtvrtý díl lamp nehořel. Nad tím byly červené, žluté, zelené a jiné plameny. U Koňské brány any celá byla lampami přikrytá, vyhazovali nad branou hvězdy. Na Koňském trhu se na to dívajíce, dočkali jsme se opět císaře a viděli jsme ho kolem sebe se všemi vozy do Vodičkové ulice přejížděti. Na divadle také všecko nehořelo. Na jediném Karolíně hořely všecky lampy. Na Příkopech byla slova v oknách, taktéž české rýmy v Jezuitské ulici a u kupce v Ostruhové ulici. U piáristů byla v oknách slova:

Iuventa parenti et matri dilectae.

Na Ovocném trhu koupil jsem švestky a šli jsme domů. Ona zandala okna, já šel na stranu, a když jsem se vrátil, položil jsem ji u kamen na stolice, díval se na ni, měla pěkně bílé stehna; potom jsem pical, třikrát po sobě, dvakrát to vyšlo, dvakrát ji, pravila, to lechtalo. Pak jsme stáli před domem, až přišli všichni domů.

6.října V devět hodin jsem šel pro Lori. Šli jsme k Invalidenhausu s Strobachem a Píškem. Viděli jsme tam jeti císaře a cára s paními; při objíždění opět, z kopce viděla Lori poprvé střílet, tam jsme opět viděli císaře Ferdinanda. Mezi střelbou projížděl cár pluky; a zrovna proti nám zůstal státi; byl v uniformě svého regimentu husarů. Slyšel jsem, že má Štulc na něho dělati ódu. Ó lidé: tvorové okamžení; třtino na vodách atd. Tento Štulc nemohl dříve dost se ho natupiti a teď! On ho proklínal pro národ polský atd. Domů jsme viděli jeti císaře, cára a paní. Vojvodu Cumberlanda, ruské carovici, prušské a rakouské, Prinz Karla, arcivévodu Jana, syny Karlovy, Prinz Franz Karla. Dole kníže Michala, množství Rusů a hejtmany kozáků. Dole jsem zůstal a

-68-

*********************************************************************************************

K.H.Mácha anfeuchtoval jsem od 1 1/2 až do 6 l/2 a udělali jsme 300. Mezitím jsem také rantloval. Když Madlenka byla pryč, líbal jsem ji a kamen a díval jsem se na ni až dovnitř, pak jsem ji fikal u kamen, podruhé když odešla, opět jsem pical a vyšlo to, uvečer ležali jsme na sobě na kanapi, tam jsem ho měl v ní a seděla mi na klíně; pak jsem měl hlavu pod sukněmi, pak jsem ji pical vstoje vyzvednutou a šlo to. Vzpomněl jsem jí na ponejprv, a ona povídala ------

20.října Ráno kolegium. Od Strobacha jsem šel s explikací do Verwaltungskunde. Odpoledne jsem byl dole, ležel jsem za kamny. Pepi byl v pokoji; když odešel, zkusil jsem ji několikráte fikat, až posléz na kanapě, jednu nohu měla na stolici, druhou na nůši, jsem ji fikal. Pak jsem šel do divadla, dávali D o n a D i s n a o d e r S t o l z u n d L i e b e. Fräulein von Hagn dávala Dianu, Pusch Perina, Dietz Caesara.

21.října Ráno v Karolíně. Strobach se přestěhoval, Kudrna mě stříhal. Byl jsem poprvé u Poche; jej a Mstíka učiti česky. Ráno uváděl Köhler Čelakovského, byli jsme tam já, Jaroslávek, Franta, Hansgir, Malý, Filípek, Sabina, Chmelenský, Havlík atd. Od knihaře jsem si vzal knihy, totiž Gesetzbücher - vázány. Jeden díl přišel ze desítník. Po Karolíně jsem byl s Kudrnou u Týla na próbě pak dole. Kudrna mě chtěl dělati žárlivého: hovado! Byl hloupý. Dal jsem jí knakvurst. Pak jsme byli na divadle. Já. Tupý, Týl, Kaška, Filípek atd. Dávali D i e N a c h t w a n d- l e r i n.

22.říjen Ráno jsem psal v posteli až přes dvanáctou hodinu na Cikáních. Odpoledne měla být próba na divadle. Koupil jsem dole pro Lori nähpolster za půl zlatého. Pak jsem byl dole až do půl deváté a pomáhal jsem jí rentlovat. Mezitím jsem ji několikráte fikal, dvakráte to vyšlo pozadu, několikráte jsem to zadržel, ač jsem ráno ztropil onanii. Hrál jsem si s její nohou, sundal punčochu, sedla na kanapé, zvedla nohy a já jsem se jí díval atd. Když jsem ji fikal, musila se přehnouti přes stůl a stěžovala si, že ji to tuze bolí. Zdola jsem šel zrovna domů.

23.října Navečer jsem byl dole. Ptal jsem se, jestli kde byla, řekla, že ne; když jsem vcházel do domu, stál Bernad před domem; proto jsem se jí ptal, kdo jí všecko přinesl, řekla, že mutter. Odešel jsem k Týlovi. Když jsem se vrátil, přivítala mě opět; a vstala ke mě. To mi při- cházelo podezřelé. Ptal jsem se jí, kdo jí přinesl štráfky, co byly - - - -

3.listopadu Spal jsem až do dvanácti hodin. Dostal jsem absenc u dr.Mužíka. Od-

-69-

*********************************************************************************************

K.H.Mácha poledne jsem dole sešíval papír. Pical jsem ji popředu i vkleče pozadu u kamen. Zdá se mi a říkal jsem, že jsem tam byl celý, pak jsme opět mluvili o tom, že někomu dovolila, přála si umřít; pravila: "O Gott! wie unglücklich bin ich." Když jsem ji fikal, chtěla, abych šel ven, aby ji to nelochtalo, a vtom mi to vyšlo, a jí ne. Šel jsem potom srát, a když stará odešla, přišla za mnou; stála na dvoře pak šla koukati, stojím-li před domem, bylo jí zima, neb měla ruce zavinuty v zástěře. Odpusť jí Bůh, jestli mne klame, já ji neopustím, jestli mne jen miluje, a to se zdá, vždyť bych si i kurvu vzal, kdybych věděl, že mne má ráda; či jest snad zvyklá snášet, a chce jen, abych si ji vzal - Bůh mne posilň. - Večer pravila, že nechce do divadla, že jest jí smutno. Byl jsem u Týla. Filípek si stěžoval, že nedostal lístek na Eulenspiegla. Byl jsem v divadle; dávali D e r S c h n e e. Preisinger dobře hraje. Škoda že nemá zcela svůj hlas.

4.listopadu 1835 Vymlouval jsem se u p.dr.Mužíka a dovolil mi zůstati doma. Četl jsem list od p.Kociána z Vídně. — Dole jsem se stavěl nemocný a odešel jsem, a ušel jsem přitom, že jsem nemusel nic dáti klukovi vázaného. Zapomněl jsem tam šátek. Ona vyšla za mnou ven z pokoje, ačkoli tam byla matka, a šla za mnou až k obtritu. Doma jsem psal Cikány.

5.listopadu Spravoval jsem kalhoty a untertriko. Byla próba na spáleniště v Burníné. Obdržel jsem od Týla roli Neklana v Čestmíru a Eduarda v Dvě za jednu. Dole byla Hiebertka, vyhýbal jsem se jí a byl jsem na dvoře. Lori ustavičně plakala. Stavěl jsem se nemocným; vyběhla za mnou, ačkoli byla v pokoji Hiebertka. Potom plakala, že jí nevěřím. Otec jí nechtěl dovolit do divadla, a pravila, tak že jsme všichni proti ní. Š e l Pee p i. A já jsem ji pical dvakrát vleže u kamen, po večeři vkleče a pak vstoje, obojíkrát ji to bolelo. Rantloval jsem s ní až do třičtvrtě na deset. Dnes jsem myslil, že snad jest jako Nina Janotovic. Doma jsme se pohádali ještě skrze cedulku na rathsus, předhodil jsem jim, že říkávali, že jsem je ošidil o peníze.

6.listopadu Ráno jsem nebyl v Karolíně. P.prof.K. - - - - -

d e n í k o v é z á z n a m y u v e d e n é S a b i n o u

20.září 1835 Večer po západu slunce byli jsme na kopci nad svatým polem Nového města. Hejna vlaštovčí chystala se k odchodu. Po deváté hodině šel jsem domu. Četl jsem Devereux od Bulwera, až jsem svíčku zhasnul.

7.října 1835 Sen. Bitva, domy v ohni. Po schodech jako úzké ulice běžel jsem vzhůru, pod těmi padala voda, nahoře úzká vysoká braňka, z červených

-70-

*********************************************************************************************

K.H.Mácha cihel hradby, vlevo úzká, dlouhá, ale nečistá ulička, zrovna přede mnou na schodech rozlít se granát. - V zámku prý je bál.

24.října 1835 Četl jsem Trojanovu báseň. Báseň je dobrá. Nevydám-li brzo své básně, budu je moci brzo čísti, však ne co své vydané. Večer jsem četl Wallensteins Briefe. - V předmluvě: Die Hugel des Mittelgebirgs waren sonst Vulkane, sie sind mit Moos bedeckt, keine augenzeugen leben mehr, niemand, der uns davon erzählte; so auch im Volke niemand ist, der am Scheiterhaufen des Hus gestanden, atd. - Hus dem Kalender konnte wohl den Namen des Hus Kaiser Rudolf loschen nicht aus dem Herzen der Böhmen atd.

6.listopadu 1835 Sny v těchto dnech. - Jek jde milenec pro svou milenku do hrobky; zevnitř hrobky jsem to viděl jakoby v divadle; na točitých schodech byly okénka až dolů a kmitavým plamenem zableskovala lampa. - Pak - úzká hrobka pro dvě rakve. - Pak - hromady umrlčích kostí ve zříceném gotickém stavení - - létaly okny ven. - Pak - úzké údolíčko s potůčkem, tam jsem natrhal bílých květinek. - Převážím se s dívkou na jakýsi ostrov, o kterém se mi již někdy zdálo. - Srbové, Češi, Poláci atd. byli v bitvě. Koule z děl za mnou létaly v úzké ouvoznici, pak jsem přišel do toho dolu, uzounkého, - podál bylo vidět vrchol vysokého pohoří.

11.listopadu 1835 Dnes jsem měl sen, že jsem byl v nějakých zříceninách, jak se boříly před i za mnou, a v jezeru pod nimi se koupali duchové ženští; pak přišedše k nám mluvili s námi atd.

x x x x x

Původní záměr redakce byl ovlivněn (zřejmě lichou) zprávou, že se jisté oficiální čs.nakladatelství chystá v roce 1986 vydat znovu Máchův deník, ovšem bez intimních, šifrovaných pasáží. Proto naše vydání mělo být jakýmsi doplněním. Jak se ukazuje, deník asi hned tak nevyjde, naše práce je ale hotová a, jak se nám zdá, není důvod proč by nemohla stát samostatně. Redakce.

-71-

*********************************************************************************************

Jiřina Zemanová (ukázky ze sbírek "P.F. 82" a "Slova")

I. B Bylo to hluboce lidské - pravil vítr - všechny samice roztahovaly chřípí když jsem přinesl ten závan pohlaví oči se zúžily jim těla se zpotila jim rty, veškerá sliznice zduřela

Bylo to hluboce krásné neviděl jsem vyšší stromy které se vedví lámaly a padaly a padaly na zpustošené drny trávy a z lidských obydlí se střechy vznášely i telefony byly němé a lidé tohle viděli nejednou a přesto všechny nepřipravené zastihl jsem je v kabátě svém

II.

Ony pláčou okenní tabule města proplétají se jimi mouchy a serou svý duše v úhledné puntíky kdo mi má rozumět, když ne já? Dneska jsem myslela, že mi chtějí ublížit vytírala jsem právě chodbu l.ZDŠ přistoupila ke mně elegantní zástupkyně šéfa a jako sochař odborně mi vzala míru na plynovou masku řekla mrazivě: číslo tři a nezapomeňte je, to povinné, zítra.....! Bude válka? Ne, řekla zvonivě, jako když cirkulárka přefikne pannu;

III.

Je úzko tvá přítomnost měřená skleněnýma očima času zamilovaného pastevce duchovních oveček střihače rouna zkoumám: kolik srdcí se pase na tvé tváři jaké to bylo s tou a tou

-72-

*********************************************************************************************

(J. Zemanová) nepátrej lháři trpím-li samotou;

Jsi bláznivý koník všechno známe; Létají polibky vosy vlasy kolem mé hlavy se houpou kolíbky slávy…

Jsi krásný eh jak krásný sypou se perly z dívčího snáře čísi ruce číši zvedají nevidím do té tváře na záhonech kedlubny jak velké hlavy pukají;

Přiložím ruce k spánkům průchod dají duchu bude to porod od ucha k uchu!

IV.

Čas, který běží nechytím, ale peníze, jak se mi zdá ty létají vzduchem mrštně jako vlaštovky a není pravda, že v průjezdech a ve chlévech hnízdí láska která je sledována s úzkostí umírá dřív má ruka jedná jedna mé oko hledí nevysoko má noha beží tryskem když prázdnou slámu mlátím pyskem abych se celá provalila nad nečekaným

S T I S K E M ;

V.

Je nebe na kterém se toulají nohy při západu slunce teče z nich krev tak vymírají celé rody srdce jim bičuje zatvrzelost hněv

-73-

*********************************************************************************************

(J. Zemanová) do domů vnikají krysy tak jako kdysi… dáváš jim jed;

Když vypouštíš slova na pastvu ovce a berany kdekoho poraní nažerou se i vlci je mnoho přirozeného v tom neštěstí srdcí;

VI.

Najdeš strom v lese větve jsou ti známé kmen kůra prýštící smůla sny rodí v krvi zaslíbený obrázek člověka ptačí hudbou živí divné zvuky vyrážejí malá pohyblivá dřívka ve vodě jen blouznivý oddán je náhodě

Jeho boky jsou potoky plné ryb řeky padají jako mosty u pevnosti slib mé ruce na jeho těle se zastavují u libosti — jsou slasti vím svou bolestí;

VII. v č e k á r n á c h jednotvárnost ruší pouze slečny dámy děti a milenky přičichávajíce nervózně k prstům a semen na nich jako šafránu stařeny mládnou při klepech na mladice útlé s kyčlemi hrazdičkami… mezi námi v šramotu posmrkávání pokašlávání hekání a klepání při zvuku otvíraných dveří na unavených tvářích mihne se pablesk jasu snad přijde někdo a dovrší zde spásu

-74-

*********************************************************************************************

(J. Zemanová) kolísavým rytmem změny a dámy slečny milenky jakoby obdařeny při pozdravu či rozloučení nejširší cesty vedou k stařenám čas vlídnosti je ten tam;

VIII. b ů h jednoho dne uvidím, že se dotýká prst střechy kolébkou houpe bez útěchy otvírá okna pro pohledy chodcům dům obrůstá ostnatý drát láme se listí do ušných boltců v tom hluku nedá se slyšet nedá se spát

JEN TY zapomněla jsem ti ostříhat nehty;

Musím si vzpomenout jak jsem otvírala dveře za nimi byly dveře zase dveře za dveřmi a nikde světlo do té tmy - musím si zvyknout jsou-li za dveřmi dveře nelze uniknout vyzvání ke hře!

IX.

Kde je láska? Slyším slova… vůbec se mi nelíbí co říkáš, sakra, copak necítíš jak je to špatný?

Kdybych nevěděl kolik dní jsi věřila v něco jinýho myslel bych, že ti mozek odumírá a zbylo z tebe kanape...... Ale ty to myslíš doopravdy vidím to v tvých rysech řekni, komu chceš ublížit? Zůstává to mezi námi

-75-

*********************************************************************************************

(J. Zemanová) při každém doteku nepříjemnosti

------

Jednou jeho ruce něžně vsunul se pod kůži vyndal z těla několik holubic a králíků a šátků bylo jich pár stačily na oprátku postupně na ni věšel živá slova;

X.

Snesl se k zemi mrak polámal květiny prostoupil průhledností. Vy, blázni čekáte na zázrak v tichu té hodiny obhroublé barevností. Jsou pocity jsou nesouvislé věmy chvíle morálky a chvíle kdy není jsme si tak zoufale podobní ve snaze zůstat osobní! Zlá zlá zlá představa sanitky bílé vešla jsem přijatá mile

do bran psychiatrie;

Samota otvírá brány podivuhodná zákoutí nic není stálé pevné přímé Nic se nehroutí křídla ptáků klepeta raků údy lidí Události zapadají do sebe tvoří tíseň v prázdné skříni nahými ramínky

VZPOMÍNKY

-76-

********************************************************************************************* j a n b r a b e c z j e d n é s t r a n y n a d r u h o u

Mezi dvěma mosty První a poslední šumění zeleného stromu. U zdi a ve škvíře. Roztřásl travou. Upad do stínu, A odnáší náruč listí oknem, sena a prachu. skokem dovnitř. U zdi s ve škvíře.

Třpytivá chladná ruka Z jedné strany na druhou studené prsty Z utržených veřejí sundá z očí. skřípe zuby. Vzkřikla na mne vodou. Už se zabouchly. Ryba. Jsou zavřeny. Duše se ti vzdaluje z těla. Je ticho Třpytivá chladná ruka.

Vymáčklé zrcadlo Tlukot v dutině dlaní, pak roztříštěné Déšť zavadil o zvon. o piáno Dutě zní ve zvuk chodby, kterou napnutá kůže se vplížíme břichomluvce. a vzadu v zahradě Spadly naň zaťaté ruce už končí hru fialové barvy. o svítání -77-

*********************************************************************************************

mezi dvěma mosty

Za kamením a příbojem Dávno vyhaslé oči

Na břehu Vstoupíš poprvé, v části lesklých kamenů už tu dávno jsi. poražen Díváš se vstříc. na zádech leží měsíc. Rozchechtáš se. Ohlédl se, zívnul Dozadu a rozesmál se až k první smrti. Ještě.

Vedení koní Vystupoval po schodech a křičeli, a hudebníci spali. a táhle volal I rackové jim ulétli, mezi křivé ulice. jako andělům. Přikládá uši A kachny se jim chechtají, k jejich ústům. z vody. Slyší Sou pastýři.

Neznáš mne, Tiše zní hudba. ale přicházím. Mezi deštěm, Před tebou. mezi prsty. Otvírám ti dveře. do trávy. Motáš se Klekám, a slyšíš mne v kostech a dlouze se dívám dutě šeptat. pod hladinu Plný kalich ti odeberou, do rybích očí, ale zbyde ti. jak bílí havrani černí. -78-

********************************************************************************************* Hrdlem Dvojník

Nesmírně ploché Dávno už sobě nepodobní vlhké oko. vypjatí a zcvrklí, Vyrazí odraz rozbíhají se Úzkým hrdlem a uhýbají před stínem, a nepřítomně zatleská. který běží Těm, komíháním plamene kteří vratce nahlížejí a dupe a rozkopne. Ten který šustí a zvoní.

Pes, Do svých stop křik, ulicí. padla hvězda. Od dlažby se doříz Tváří k zemi. stín. A kolem by přeběh pes. Skučí. Tváře k zemi. Hlavy se houpají, tiše padnul list. jak lampy. A kolem přeběh pes. Svítí. Krok, kop, ulicí. Šláp do prázdna. A pak se od východu k východu zkutálí. A ozvěnou zabuší u mích dveří. Pozorujíce město na délku paže zjistili, že kruh jejich očí v určitém soustředění a sevření víček spirálovitě prozře u schodiště a první zdi tedy bez začátku a bez ukončení.

79-

*********************************************************************************************

jan brabec

Dál Jezdci. Už rozechvěl se Tišší jezdci. v tlukotu srdce Na poslední chvíli samoten hlas odhazují pláště. vonného větru mihnutím všeho zemmřelého. před slepýma očima. Odjíždí. Bílou pouští.

Bude zpívat Přelud hudby

Konečně přišel. Do nastavené tváře Položil obličej duní bubny. na desku stolu. Praskla a puká. Očima nahoru. Vyhřezlým Bude zpívat. křišťálovým zvukem. Kdo může bude zpívat. Ztuhlým jazykem. Než opět všechno skončí. x x x x

Zvířete

Prapory pleskají o nebe. Smrt krásného zvířete.

x x x

-80-

*********************************************************************************************

č t ě t e J E D N O U N O H O U ! ! ! č t ě t e

J E D N O U N O H O U - list pro školu i dům

J E D N O U N O H O U - list pro chlapce i dívky, pro muže i ženy !!!!

J E D N O U N O H O U - záruka kvality!! nejlepší v ČSSR!

č t ě t e! č t ě t e! č t ě t e!

x x x x x x x x x x l u b o š v y d r a TĚM, KTEŘÍ SE PO DLOUHÉ DOBĚ OHLÉDNOU

Po desáté sklence Vizovňaku Milan před sedícím Láďou již značně zbrunátněl ve tvářích. Slepené vlasy mu spadly do čela, takže připomínaly schlíplý hřebínek tlusté a přestárlé slepice. Místnost, téměř bez nábytku, byla ozářena pouze sporým světlem ze závěsné lampy, visící uprostřed a těsně nad hlavami, které osamělé v prostoru vypadaly jako pár oběžnic. Stěny se ztrácely ve tmě, hnědavá tekutina v lahvi a skleničkách jiskřivě perlila a vrásky v obličejích obou bývalých spolužáků připomínaly zákopy vleklé poziční války, která stále nemůže dospět míru. Rozprava vázla. Půlnoc byla téměř na krku, těžká a svíravá jako oprátka. "A co pan Máslo, žije ještě?", ptá se Láďa. "I žije, žije a vypadá teď jako strašidlo ze Speesartu(?)." "Pamatuješ ještě, jak nám připomínal kamelota Ahoje?" "Cha, cha, cha," zasmál se s rutinovanou hrdelností Milan. "To víš, že se pamatuju. Tys mu jednou před Lobovičovejma řek Ahoooj! a on se s tebou začal hned boxovat, protože se mu ten časopis ztrácel a on si myslel, že nu ho kradeš ze dveří." "Hm, hm, byl to podivín a krom

(pokračování z technických důvodů na další stránce, redakce.)

-81-

*********************************************************************************************

Luboš Vydra toho měl nádor na trojklanným nervu", nespokojeně sebou zavrtěl Láďa. "A co ten…, no - honem - jak se jmenoval? Ten co bydlel naproti masně..." "Jo myslí? tobo, co jedl ty psy? Oškeru? Tak tobo potkávám. Je sice dementní, ale pořád kouří a chodí do Lampy. "Inu i takhle se dá žít", řekl ulehčeně Láďa. "Vždyť mu musí bejt přes osmdesát." V jeho hlase přibylo úlevy. Copak tu není jasná naděje na ještě čtyřicet let života? "A co ten - Vejvoda? Jo Vejvoda se myslím jmenoval. "To byl ten hubenej chlap, co mu dal tvůj táta hrncem do hlavy? Ten je myslím v nemocnici, Rakovina." "Po sedmdesátce už má na ní nárok." Ještě třicet let života, šeptal nahlas. Napil se s rozkoší ze skleničky. Ještě třicet let může takhle pít. Třicet let. Vždyť to je sakra taky dost. Co krásných letních svítání, teplého slunce v tváři, nových událostí, nadějí začínat znovu a někdy, snad jednou už doopravdy… "A co Bednář?" "Ten upovídanej? Jak nic nedělal a pořád mluvil? Ten úderník, co míval za den odpracováno i třicet hodin? Toho jsem viděl na vrátnici ve starý elektrárně. Jo, i tu jeho bábu, co udávala tak, že před ní varovala Svobodná Evropa. I tu jsem viděl, seděla tam za okýnkem vedle něho a má ti stejné čarodějnické oči jako vždycky mívala, když od nás vybírala pozdravy a říkávala: Ten dlouhej vohnutej a ten malej černej, co tak divně chodí… Tak a teď zase popojedem! To víš půlnoc, začínám bejt vožralej." Láďa upadl do mrákotného stavu, a když se opět trochu probral pokřikem Milanovým, zpívájícím pochod maršálka Radeckého, spatřil přítelovu brunátnou a jakoby uťatou hlavu, pokoušející se s nadskakováním udržet nad úrovní stolu. Rybí ústa se otevírala a zavírala a vypoulené oči hleděly bezvýrazně kolem. Náhle hlava zmizela docela a nehybná hladina nepřítomnosti se nad ní zavřela. Jen ruka, ještě svírající křečovitě dřevo, na okamžik plála na světle, ele pak i ona zapadla v mlčení toho, co lze sdělit smyslům. A v té chvíli i Láďa aniž to mohl postřehnout se propadl někam, kde nebylo pozorovatele a něčeho co by vědělo o sobě, že ví. Bylo to jako by nebyl a jen tělo to nic udržovalo pohromadě. Látková, výměna fungovala a též bušení srdce, protože tkáně byly dosud zdravé a v celém vesmíru nebylo nikoho, kdo by proti přírodním zákonům otočil vypínačem a celý ten zbytečný chod vypnul.

. . .

Vymotal se z lesní tišiny na silnici a projíždějící náklaďáky ho rázně vytrhly ze zasněnosti vytím motorů a smrdutým sprejem černavých obláčků. Příběh, kterým se při cestě lesem zabýval, zapadl opět hluboko do haraburdí, které často vyplouvá samo v tu nejnevhodnější dobu. Zůstala po něm jen jakási rozmrzelost, která se postupně měnila v touhu se napít. Láďa již týden odolával, ale nyní to přišlo. Pokušení na silnici s álejí javorů po stranách, nesmírně horoucím slunečným dnem, který se zvolna blížil k večeru a pocitem osamění v místech, kde býval ještě před dvaceti lety doma. V paměti mu zacinkaly půllitry s lehkým venkovským pivem v hospodě u silnice. Přemohl se a odbočil ne jinou cestu vedoucí do lesíčka a starého lomu, kde si jako děti hrávali. Dnes tam bylo spousta vysokého křoví, při troše trpělivosti však našel v trávě jahody. Připadalo mu, že mají jinou chuť než kdysi a že jsou mnohem obyčejnější a jejich pojídání zbytečnější. Kolem se mihotaly stíny listoví a chvějivé pavučiny rozptýleného světla. Slunce, které už kleslo hluboko k okrajům korun stromů

-82-

*********************************************************************************************

Luboš Vydra se podobalo celému oranžovému tónu. Prošel žitným polem. Otec byl dosud v zahradě. Chvíli pozoroval od branky jak soustředěně pracuje. Proběhla stručná vernisáž - téměř po třech letech. Ze staré tváře šel klid osamělosti borovice nebo vysoké skalnaté hory. Láďa první co hledal bylo to, zda se nebojí otec smrti. Nic takového však nespatřil. Klid mohutnosti takový cit vylučoval. Otec byl jako jeho zahrada, která ho prozářila, jejíž součástí se za ta léta stal stejně jako brouci, včely, stromy, či zelenina. A Láďa si s lehkou, trýzní uvědomil, jak je důležité mít svoji zahradu. A když ne zevně, tak uvnitř. Otec býval vždy zarytým abstinentem. I teď stojíce ve svahu nad Láďou, patrně sveden jeho žlutým a zarudlým bělmem, mentoroval jako Mojžíš: "Pití se každému nesmazatelně vepíše do nitra." A naslouchající věděl, že každé otcovo slovo, řečené v jeho sedmdesáti letech, má velikou váhu. Touha po pívu se však stávla nepřekonatelnou. Nemohl se dočkat chvíle, až odtud seběhne mezi čekající cinkající půllitry tam kdesi dole u silnice. Přesto však chtěl ještě vyřídit poslední z věcí tak naléhavou, že mu umožňovalo oddálit okamžik, kdy půjde k brance. Opatrně se zeptal na sousedy, také zahrádkáře, Kuldovy. "Teď už jsou jen mladý. Starý jsou oba mrtvi." To byly ony děti, s kterými si hrával v lesíčku. Pocítil holost své situace. Obklíčená falanx, v jejímž středu čekají vojáci, až ti na okraji budou pobiti. Blízkost, prvé linie. "A co pan Bednář?" "Umřel před pěti lety." A co Vejvoda, Oškera a Máslo? Na vše jen klidná odpověď otcova, že jsou dávno již mrtvi. A když namítl, že před nedávnem byl u něho starý přítel Milan, a tvrdil mu, že žijí, otec se otočil a šel bez řeží k záhonům za altánem. Když ho Láďa doběhl a chytil jemně za rukáv montérek, tu se mu vytrhl a řekl s rozzlobenou zklamaností: "Milan se přeci dávno oběsil a ty Láďo, zase už hodně piješ!" 9. 8. 85

N a v e n k o v s k é m hřbitůvku aneb Paní učitelce s láskou.

Motto: Poutník: "A co Frank? A co Póla." Honza Marků: "Myslíš snad ty, co chtěli z kostela udělat biograf a hřbitov osázet bramborama? /směje se/ Už jsou tam všichni hochu. Už jsou tam všichni…"

Tak to vidíte, paní učitelko, jak jsme oba dopadli. No a teď to není dlouho, co jsem se opil až se z toho sotva držím na nohou. Ale hlavně, že tu máte krásně a panečku jaký výhled. Alespoň tu oblohu, ta je zatím stále ještě jako před lety, kdy jsme tam s kámošem chodili a povídali si, než si vzal do hlavy, že má dědičný syfilis a skončil v blázinci, akorát se nesmím podívat příliš dolů. Ten lesejček na východě vykáceli, rybní zavezli

-83-

*********************************************************************************************

Luboš Vydra skládkou a místo zídky je tu vlnitej plech boudy připomínající obydlí nezaměstnaného černocha z Jihoafrické republiky. Nu, nakonec stejně příjdou a zbagrujou to tu i s vámi. Jo byly to časy, když jste přišla do třídy a oznámila nám, že vylétl první kosmonaut. Pak jste vzrušeně dodala, že možná sedí i nějaký mezi námi. - Neseděl. To vím, mohu dnes již zodpovědně říci. Zato však seděl mezi námi jeden budoucí zloděj aut, šmelinářský řezník, sebevrah, jeden narkoman a minimálně patnáct budoucích alkoholiků a jedna předsedkyně strany. Pamatujete? Ta Vondráčková ze Lhoty, ze třinácti dětí, co měla vždycky při vaší prohlídce před vyučováním špinavé uši. Něco vám stejně musím přičíst k dobru. To, že v těch hrozných letech, kdy v knihkupectví byl jen k sehnání Timur a jeho parta, jste nám ve volném čase vyprávěla na pokračování knížky z edice S puškou a lessem a že jste vzpomínala skautů, Hochů od Bobří řeky a jednoho dne řekla, že jistý generalisimus, který právě zemřel, byl prachsprostý zločinec. Teprve po mnoha letech jsem dovedl ocenit vaši odvahu. Bohužel však vaše příliš ženská rozpornost celou skutečnost zas vzápětí mátla vyprávěním o zářných zítřcích, kdy nebudou žádné peníze, a my budeme nosit bílé pláště, lidé budou mít třista let, když někdo ukradne auto, dostane za to hned tři, a když někdo příjde o nějaký orgán, píchnou mu injekci a on mu doroste jako ještěrce ulomený ocas. Škoda, že nemůžete vidět mé odrbané montérky, pupkaté neforemné tělo zničené pivem a ovary z bufetů, mé od lisu přeskřípnuté dva prsty na levé ruce, mé vyžrané oko, památka z chemičky, mé vyražené zuby, vzpomínka na manželská štěstí a můj žaludek, na němž nestvůrný vřed mne uvrhl přes důchod konečně do vámi básněné éry volného času. A to nemluvím ani o tom, že jsem se sem sotva dobelhal o holi, protože chodidlo mé pravé nohy je přeměněno v kopyto. Půldruha tuny plynosilikátů se mi paní učitelko položilo na ni a to i při vší té až téměř něžné pomalosti mi stačilo, aby mi na hlavě vstávaly vlasy a aby mi lezly oči z důlků. Ale vám taky, jak vidím, nikdo nepřijde ani trávu vyplejt, záhonky osázet, nikdo si nevzpomene, každý má starosti sám se sebou. Takový je tedy osud staré slečny a její památky a já jestli jsem přeci jenom tu, tak vůbec ne proto, že bych na vás myslil a na tu cestu sem se chystal, ba ne, jsem tu jen z pouhé neukázněnosti, za kterou, jste mne trestávala dvojkou, ba i trojkou z mravů a sentimentality, protože jsem po dvaceti letech přicestoval do tohohle městečka a nikdo mne nepoznal a když jsem poznal přeci jenom někoho já, vzpomínali, dívali se na mne jako na raritu a stejně nevěděli vo co de, protože každej má dávno svoje a já i když jsem chtěl, nemohl jsem na to jejich nijak navázat. Tak jsem se raději opil a z opilosti šel sem na hřbitov a teprve tady si vzpomněl, že jste existovala, když jsem zahlédl, paní učitelko, na pomníku vaše jméno. Celá léta jsem byl zahleděný dopředu, nestaral se o vzpomínky a nyní už chápu, proč je nemožné vybavit si minulé životy, když si nepamatuji ani své mládí, pokud nevidím staré známé věci. Jenže kolik jich zůstalo? V projekčních kancelářích s mrtvicí na krku, se šílenci dohadují jak ještě více všechno změnit a když v televizi mluvil jeden nadšenec ze známé automobilky na velikém parkovišti, o autech, radoval se ten ďábel, že roku 2000 jich bude třikrát více než dnes. Ale nechme toho, vaše učitelská tvář se opět mračí, že mentoruji, to jste směla jenom vy, proto se nenašel nikdy takový dobrák, který by si vás vzal. A odpusťte, já to byl, kdo po vás tenkrát hodil papírovou šipku s pérkem, které se vám zabodlo do zad. Povolily vám z toho nervy a vyběhla jste ze třídy, nejspíše plakat, nebo se uklidnit cigaretou. Dodnes jsem si to pro sebe nerozhodl. Někdy si vás představuji, že jste šla plakat a jindy zas, že jste šla kouřit. Bylo vám ke cti, že jste nikdy nešla za Šerifem. Plakat nebo to kouřit to ano, ale zasou-

-84-

*********************************************************************************************

Luboš Vydra druhem ředitelem, nikdy. Taky bylo vod vás pěkný, když jste nám říkala, že naše země a Praha jsou nejkrásnější na světě. Ono to bylo stejně prd platný, ale je to takový dojemný, zvlášť když víme, že už nás stejně přestěhovali na Mars. - - - Jo panečku Pilař, pamatujete, ten co vo něm prohlašoval doktor při prohlídce, že je podvyživenej a co je chodila mejt ta paní vod Červenýho kříže, ten si pomohl. Je ve Švejcarech a když přijde tam do hospody, všichni jsou hned na prdeli a říkají mu Herr Pilar. Nebo takovej Macháček, ten vždycky říkal: "Já jednou." Představovali jsme si, že to jednou se zdviženým prstem řekne i z rakve. A podívejte se, poslal mi pohled z New Yorku. Jestli to někdo dotáhl v naší třídě až na kosmonauty, tak to nejspíše byli tihle dva. Já to nedotáhl nikam, ale stejně by to ani nešlo. Táta nebyl soudruh, řezník, ani vám nechodil vymalovat byt, tak co. Ve společnosti, kde se odměňovalo podle zásluh, jsme byli takhle maličký. Žlutá bestie říkávala vždycky s posměchem: "Ty na výběrovou školu? Pro tebe je jen hornictví, stavebnictví, nebo zemědělství." Já byl barevnej, paní učitelko. Ale neprosím se o soucit. Slunce zapadá a já tady začínám nechutně střízlivět. Půjdu raději zas, ať mi nezavřou hospodu. Nuže sbohem paní učitelko Jenková, hezky jsme si to popovídali. - Cože? Kdyže jste se narodila? 1865, ale to snad není možné?! Já pitomec. Vždyť to nejste vy! A taky tu není psáno Jenková, ale Junková. A rok úmrtí 1922. No tohle. Teď hlavně abych to na sebe někde v opilosti nevyžvanil. Pfuj! Pfuj, ty stará babo, za to tě pochčiju, žes mi nic neřekla. Proč vy mrtví vždycky tak pitomě mlčíte?!

M A L Í Ř S K Á C E S T A

Rudolf Němec

1978 Kdo něco prožívá, ten nekopíruje.

Ú v o d

Píši své zážitky, které se mi z tříště vybavují, tak jako se vybavují obrazy z temna do světla. A to v době, kdy už se toho moc neděje a každý je zalezlý ve svém koutku, kde si něco kutí. Já jsem se rozhodl pro zápisky mých vzpomínek. Tak jak jsem je prožil, přes různá údobí, dobře si vědom své generační příslušnosti. Jsou to léta mých začátků, přes hledačské zmatky k plnosti tvorby. Nevím, zda bych neměl počkat až do stáří a potom psát, ale myslím, že už se toho moc dít nebude. Uvidíme. I tak by to byla bilance mého žití a jakási pomyslná bodka. Teť už to bude těžší a těžší. Nicméně se nevzdávám svých prožitků a vzpomínek na svá léta. Nebyla nijak snadná a byla plná převratů. Nikdy nelituji svých činů, kam mě vedla cesta za poznáním. Teď jsem si to alespoň utříbil a urovnal. Snad toho bylo ještě více, a mnoho humorného i děsivého, nač nerad vzpomínám. Ale dělo se to. Napsal jsem to všechno za jeden den a jeden den nestačí na dlouhá léta prožitků. Ale raději se vracím ke kresbám a k obrazům. Tam je moje těžiště.

-85-

*********************************************************************************************

Rudolf Němec

D ě t s t v í

Dětství jsem měl pěkné a plné zážitků. Bydleli jsme v Roztokách u Prahy v Kroupce ve vlhkém bytě s malou zahrádečkou, s velkou zdí, která vrhala stín. Slunce moc nebylo a já si hrával venku v předělu slunce a stínu. Otec byl obuvník, vzpomínám si, že jsem si hrával s odpadky kůže, a dřevíčky, která představovala hned vlak, hned letadlo. Nejvíce jsem si však hrával naproti u sousedů se spolužákem, kteří měli velikou terasovitou zahradu s altánem. Tam se odehrávaly mé největší hry a dětské touhy. Hlavně taky byla válka a byly to hry na válku. Starší, už dospělejší, si hráli na velkém stole, který byl rozdělen na mapě na hru na válku. Na mapě byly lodě, letadla, tanky, vozy a vojáci, vše uděláno ze špejlí a dřevíček. Střílelo se malou otáčivou šipkou, kde byl diagram s rozpisem zásahů. Tato hra se přenesla potom i ven, na terasy, kde vše bylo vyhotoveno ve velkém. Báječné modely letadel vyhotovených přesně podle vojenského katalogu s auty a vojáky, kteří byli obarveni z čampulek hry Člověče nezlob se. S letadly se muselo umět létat, bylo tam letiště, rolovat a střílelo se vodou gumovou stříkačkou na voňavky. Nakonec to všechno skončilo bombardováním rajčaty, když to dospívající už nebavilo a vymýšleli raketový pohon na letadélka. My menší jsme si potom s celým tím arzenálem hráli. Dokonce letadlo, které bylo sestřeleno, shořelo a byly tam drážky po dopadu.

Na válku si pamatuji matně v útržcích. Hodně o příhodách rozprávím se Zbyškem Sionem, který má taky to rád, jak jsme poznamenáni válkou. Pamatuji se na nálety hloubkařů na blízké letiště v Klecanech. Jako kluci jsme prolézali rozstřílená letadla messerschmitty a cítili se skutečnými piloty. Letadlo však představoval také strom, na kterém jsme lítali se sluchátkami na hlavě. To se již schylovalo ke konci války. Na obloze svítily malé tečky bombardérů, které rozsypávaly staniol proti radarům a četné letáky. Já jsem zažil nálet na Pardubice, ze Skutče, kam jsem jezdil na prázdniny, bylo vidět mohutné dýmy a otřesy. Zbyšek Sion říká, že v době náletu byl v Pardubicích, a když přišel do ordinace k očnímu lékaři, ordinace už nebyla. Také z našeho dvorku, kde jsem si hrál s velkou lokomotivou /chtěl jsem být mašinfírou/, byly slyšet otřesy náletů na Drážďany a jiná města.

To vypukla revoluce, a jako děti jsme byli svědky ostřelování nádraží, kde byl náš zabavený pancéřový vlak, německými letadly. My jsme vše sledovali ukryti za terasou a několik metrů od nás fičely střely, za naší bláznivé radosti, na dolejší nádraží. Sestřelili tenkrát akorát jednoho čápa, který snad přistál nouzově v zoologické zahradě. Taky na nádraží byl v dubnu vlak z koncentračního tábora, transport smrti, kde jsme nosili vězňům cukr a chleba. Všude byl cítit chlór. Mrtvoly byly narovnány na hranici a pro nás to už nebyli lidé, ale odložené věci.

Revoluce pro nás děti znamenala velkou výhodu. Měli jsme celý arzenál zbraní, až po kulomet, který nám potom vzali starší děti. Už to nebyly hilzny ze spojeneckých letadel, ze kterých jsme stříleli. To se dala jedna hilzna z palubního kulometu a jedna hilzna z pušky, do toho film, a zapálilo se to a udusalo o zem. Potom to nádherně vybuchlo. Držák byl ze spojovacího pásu. Teď už jsme měli dostatek všeho druhu zbraní, ze kterých se střílelo. Zaplať panbůh, že se nikomu nic nestalo, akorát jednomu se po vystřelení pistole rozpadla pod rukama. Za dobrodružství jsme pokládali výlety do sklepů sokolovny, kde byly uloženy ukradené věci, fotoaparáty, zlato, koberce atd… My jsme za nejbáječnější považovali kartáčky a

-86-

*********************************************************************************************

Rudolf Němec hadry na čištění děl, praporky s označením jed. Vše bylo zase opačně rozkradeno obyvateli, než to zabavil národní výbor. Za revoluce si pamatuji obraz, jak mladí lidé z Hitlerjugend, kteří měli svůj stan v japonské Sakuře, byli hnáni každých pět kroků a potom na zem, pohaněči se zbraní. Na odstřelovaní esesáků v pískovně nás dobře nepustili.

Na osvoboditele, kteří byli utábořeni všude kolem Vltavy, si pamatuji dobře, dávali nám machorku a jídlo z konzerv. Koupali se nazí a lovili granáty ryby. Očumovali jsme kolem aut a děl a bylo nám báječně. Dobré byly i konzervy UNRA.

Školní léta poválečná byla naplněna hrami na válku a růstem naší techniky. Místo malých autíček /celý den jsme vrčeli/ už to bylo skutečné auto - vozítko s motorem Sachs. Policajti nás honili, neboť jsme s tím jezdili po silnici, kolečka byla z kočárku a mělo to opravdický volant. Jednou jsme s tím samohybem byli na plese požárníků a o přestávce jsme jezdili za smradu po sále. Vyhnali nás.

Taky jsme prodělávali parašutistický výcvik. V malém údolí byla postavena lanovka s kladkou a parašutistickým postrojem, s přezkou, do které se při dopadu uhodilo. Svezli se i učitelé, ale pak nám to zakázali ve škole a museli jsme platit pokutu za zničené stromky.

Největší dobrodružství bylo kolem břehů Vltavy, měli jsme lodě z vojenských záchranných zimních skluzavek. To se dalo ve Vltavě ještě koupat. V jezu, kde se mi do nohy zasekla rybí kůstka, jsme chytali preservativy, čistili je a nafukovali jako balónky. Mezi parníkem a lodí jsme frajersky projížděli na kajaku domácky vyrobeném. Koupat jsme se chodili jednak do Vltavy, do tůní a na Maxmiliánku, kde bylo koupaliště. Každou neděli hrála tam hudba, byla tancovačka a spousta lidí. Dnes je to zarostlé, opuštěné místo. Rekreace se přenesla holt jinam. Jednou jsme koupaliště vypustili před závodem brannosti a bylo z toho velké vyšetřování.

Po válce jsem chodil do reálného gymnasia v Praze. Jezdili jsme vlakem v přeplněných vagónech nejčastěji v boudičkách, které byly nad vagónem, ve kterých jsme kouřili. Byly to tak staré vagóny, kde se za jízdy přestupovalo z jednoho kupé do druhého. To jsme také nejčastěji dělali. Před Prahou vždy vlak zvolnil a my jsme vyskakovali a běželi podle vlaku. Jednou nám ujel a museli jsme přes celé depo a nádraží pěšky. Přišli jsme pozdě do školy. Reálné gymnasium bylo v Truhlářské ulici, doména nejrůznějších postaviček profesorského sboru. Bylo to období zbraně na gumičky - bábrlat. V té době zněly první jazzové melodie, nejčastěji hej bába ryba. Do gymnasia jsem chodil jenom do primy, pak to všechno bylo reorganisací zrušeno. Vůbec nás potom pronásledovaly různé změny a nařízení.

Po ukončení měšťanské školy jsem byl přijat do Vyšší uměleckoprůmyslové školy. Byl to tenkrát rezultát, měl jsem dvě možnosti - stát se soustružníkem, nebo na školu. Zkoušky jsem udělal, dodnes myslím, že to tylo kvůli kladívku, které jsem nakreslil se sukovitým topůrkem, jak jsem to viděl u svého otce. Profesorovi se to zalíbilo, že jsem udělal neobyčejné kladívko, jiné než kreslili ostatní.

Chodili jsme do školy vedle umprumky do grafárny. S plejádou svérázných profesorů a dobrého ředitele Solara. Ten stál po 8 hodině

-87-

********************************************************************************************* * Rudolf Němec na schodech a napomínal k dobré docházce. Jeho obvyklé přísné naučení znělo: "Jak se jmenujete žáku? Ne, vy se nejmenujete Černý, vy se jmenujete Růžička". O něm se proslýchalo, že se jednou opil a aby trefil, lezl podle tramvajových kolejí domů. Byl to dobrý profik, dobrý profesor byl také Viktorin a jeho láskou k impres onistům. Učil nás dělat pastel a kresbu perem. Dobrý profesor byl i Slíž. Ten učil akt a dějiny umění. O přestávce jsme hrávali čáru, jednou, a bylo to už po zvonění, tam bylo nejméně ve hře 50-100. čs v korunách, přišla inspekce v čele s ředitelem a peníze byly zabaveny na školní fond. Učili jsme se písmu, které vyučoval báječný Landa. Byla to hodina humoru. Největší úspěch měl s povídkou: Ženská řvala ďábel. Byla to vymyšlená povídka snad z novinového plátku, o ženě, které se v okně objevila uteklá opice ze zoologické zahrady. Já to měl u něho dobré, protože jsem nosil brýle jako on, a to už bylo automatické na jedničku. Dále bylo vvučování americké retuše, sa- zečství a plastice. Jezdili jsme k Livorovi až na Vinohrady. To už byla reorganisace, škola se rozdělila na výtvarnou a na bytovou. Já chodil na Žižkov na byťák. Týden jsem byl v oddělení písma a plakátů, ale pak mne k nelibosti přeřadili na oddělení užité nástěnné malby v architektuře. Dodnes toho nelituji, protože tam byly pro mě dobré základy k malbě. Nejdříve jsme vyřezávali šablony pro nástěnnou malbu, učili se znát pigmenty a provozovali malířskou profesi na štaflích, včetně malby pokojů. Měli jsme výborného řemeslného učitele Svržka, který dovedl vždy poradit. S profesorem jsem byl na štíru od příhody, kdy jsme dělali kartóny na fresku. Já dělal Alšovský námět, jak dvě dívky asistují starému umělci, co točí keramiku na kruhu. Dívky, zvláště jejich obličeje, dokreslil pan profesor. Já je ale smazal a rutinu starého žáka Kysely jsem překreslil podle svého ideálu. Byl z toho málem vyhazov ze školy, a já měl tenkrát velký strach, že mě vyloučí ze školy. Připletla se ale do toho aféra, kdy si jeden starší žák podřezal žíly na záchodě, kvůli krásné dívce, kterou obletoval pan profesor. Ten lezl potom za žákem přes dveře záchodu a přivolal pomoc. Dělali jsme též kšefty už na škole. Malovali jsme podle návrhu pana profesora svatební síň, tam kde je teď Čapkova galerie. Na mne vyšla práce na štaflích na schodech a já se zřítil v poslední chvíli na věšáku z velké výšky. Všichni jsme byli bílí od barev včetně pedagoga. Na štaf— lích [chybí text] uměli se starší vyučení učňové dobře otáčeti, největší kousek byla otočka o 360˚.

Po maturitě jsem byl po zkouškách na Umprum přijat. Chodil jsem do ateliéru prof. Strnadela. Profesor to byl dobrý, moudrý a laskavý. Mě měl v oblibě až v závěrečném roce studia. Léta na Umprumu byla plná událostí, veselí, ale i vážné práce. To se na škole ještě dost pilo, včetně profesorů. Největší událostí byly křesty a přijímání nováčků. Byly dost kruté, podle specifiky steliérů. U sochařů byly studentům svázány údy, byly jim natřeny pohlavní údy sádrou a nohy připoutány do škopků se sádrou. V ateliéru prof. Hoffmeistra byly závody s alkoholem pro adepty po nalajnované cestě postaveny skleničky s alkoholem. Nakonec přijela sanitka a nebohé nováčky ošetřovali. Nejvíce veselí bylo při dnes už slavných inspiromatech. Pamatuji si na pompézní průvod Prahou všech možných obrazů v čele s polonahou Evou a Adamem a na karneval v Parku Julia Fučíka. Pro inspiromat bylo na škole vždy týdenní volno a jednotlivé ateliéry se řádně připravovali. V ateliérech byla pracovní morálka, kreslilo se už od rána, od 8 hodin. Většinou postavy nebo akt. Modely vybíral asistent u schodů, kde již čekala spousta uchazečů. Někdy odpoledne jsme malovali olejem, ale prof. Strnadel to nerad viděl, ale nechal nás. Radil, abychom se

-88-

*********************************************************************************************

Rudolf Němec drželi grafiky. Dobré chvíle pohody byly, když se v ateliéru oslavovaly klauzurní práce. Sedělo se kolem stolu s chřestem, sýrem a vínem. To se profesor vrátil ze zájezdu v Gruzii a učil nás stolování. Někdy se i klauzury zapíjely ve vinárnách, kde všechno platil profesor. U Šnellů, V zátiší a jinde. V ateliérech se provozovala muzika, někdy jsme hráli, až to bouřilo ateliérem a vedle prof. Svolinský si stěžoval, že nemůže dělat známky. V ateliéru byl dokonce cymbál, na který jsem hrával. Na padesátiny profesora jsme udělali pro něj slavobránu za skříní v podobě labyrintu. Chudák profesor tenkrát už nemohl dobře chodit. Nakonec vše dobře dopadlo, protože hrála cymbálová muzika z Moravy a teklo plným proudem moravské víno, které dovezl F.Weidlich. Zpívalo se za zvuku moravských písní, které Strnadel miloval. S kapelou jsem jednou hrál s cikány, bylo to nádherné. Do hospody se chodilo ke Křížovníkům. To byla tenkrát desítková hospoda, a k Městské knihovně či do Parlamentu, kde bylo nejvíce profesorů, kteří tam chodili na oběd.

Jako státnici jsem dělal plakáty, pozvánky, vstupenky a soubor grafických prací z krajiny kolem Roztok. Byla to práce pro muzeum v Roztokách. Pracoval jsem pro toto muzeum, kde byli lidé oddaní archeologii. Jeden amatér se vzdělaností profesora našel na poli pravěkou sošku býka. Já jsem chodil malovat do plenéru se štaflemi na nedaleký vrch Řivnáč, kde je blízko první kostel v Čechách v Žalově. Nebo jsem brousil za náměty kolem vody, kolem řeky. Je to dodnes nádherná krajina. K stáru budu znovu chodit malovat ven. Zatím jsme uzavřeni do ateliéru. Státnici jsem udělal na výbornou, vyšel jsem v tom roce jako jediný od prof. Strnadela. Všichni časem nějak zmizeli nebo odpadli.

Chodili jsme se též dívat, co se maluje na akademii. Po škole mne čekala vojna. Měl jsem už na škole ateliér — starou malou místnost beze světla na Žižkově na Komenského náměstí. Dnes je to už zbouráno. Celý den se muselo svítit, takže večer bolely oči. Dobré pro malíře. Uvnitř byla široká postel udělaná ze skříně — válenda a nábytek byl rovněž všelijak stlučen. Bydlel jsem tam s jedním restaurátorem, který je teď v emigraci, ve Švýcarsku. Jednou jsme se pohádali kvůli muňkám, které chytil ze záchodu, který navštěvovali cikáni. Sráželi jsme se ze schodů a já mu řekl: "Z tebe bude pouhý měšťák, kdežto já budu malovat obrazy". To se tak trochu vyplnilo. Ale jindy bylo zas veselo. V malé místnosti oslavovalo nějakou událost až 8 lidí.

Maloval jsem zátiší a abstraktní obrazy a dělal profily na malé satinírce, kterou mám dodnes.

Po vojně jsem se dostal poprvé do Vídně, kde mám tetu. Chodil jsem po ulicích a vnímal Západ. To byla 60 léta, pohyb v umění, po abstrakci přicházel pop art. Já viděl velkou výstavu pop artu ve vídeňském Bruselském pavilonu, z kterého udělali muzeum moderního umění. To bylo pro mne něco nového, uviděl jsem Warhola, Lichtensteina. Po návštěvě Vídně — a brečel jsem na ulici po shlédnutí filmu o Beetles, jsem zkoušel se na plátno otiskovat. Přestal jsem malovat abstraktně, natřel jsem plátno lakem, lehl si do toho. Byl to parádní otisk a začal jsem vynález zdokonalovat. Chtělo se mi otiskovat i jiné lidi. Chodil jsem tenkrát s krásnou dívkou. Tak jsem to s ní zkusil. Chudák, musela si lehnout nahá do té barvy, ato byla ještě červená, já ji potom drhnul terpentýnem, ale nechtělo to dolů, museli jsme oba do žižkovských lázní se umýt.

-89-

*********************************************************************************************

Rudolf Němec

Já byl dva roky zaměstnaný v kulturním domě Dopravních podniků jako výtvarník. Měl jsem veliký atelier - dílnu pro sebe, kde byly soustruhy a truhlářská dílna. Maloval jsem tam obtisky, dělal plakáty, grafiku. V té době jsem začal vystavovat. Já byl neustále zamčený v atelieru a odemknul jsem, až když si ředitel přišel půjčit na pivo. Za trest mně dlouhé hodiny recitoval své básně. To už se schylovalo k mému propuštění pro reorganizaci podniku. To už jsem ale vystavoval ve Špálově galerii a dostal nový malý atelier v Holešovicích na Maninách. Tam jsem doposud namaloval spoustu obrazů. Leží opřené o zeď a pomalu se ani nehnu. S otisky jsem prorazil a měl velký úspěch, to už byla doba v proudu a dobře se dělalo.

Také jsem byl poprvé v Paříži spolu s mladými spisovateli a M. Topinkou, P.Šrutem a jinými. Seděli jsme na "kontraškarpu" a před námi ležel celý svět. Verlainovské hospůdky, lahve vína, pulzující Paříž, bulváry, kavárničky muzea a prostitutky. Obchody s literaturou. Pařížanky, obchod s uměním. Mluvili jsme též do rozhlasu, já koktal cosi o šedích pařížských stěn.

Po Paříži jsme sedávali s Evženem Brikciusem, se kterým jsem se seznámil ve Špálově galerii. Byla to vlastně platforma, výpadiště k různým vinárnám a hospůdkám. Já měl už za sebou první návštěvu blázince. Do něho jsem se dostal, když jsem psal svůj první filmový scénář. Nabízel jsem ho v televizi a dokončoval v kanceláři a vyhrožoval, že když to nevezmou, skočím z okna. Tak si pro mne přijeli v bílých pláštích. V blázinci se mnou zacházeli slušně, ale po "zlobení" dostal jsem se na nejhorší pavilony. Odvedli mne v poutech, když jsem čmáral po ubrusech a hrál k tomu na rádio. Na pavilonu jsem se seznámil s jedním pacientem, který ukradl auto opilý, s nějakým sochařem, co dělal pro Brrandov. Občas ho potkám a dám mu nějakou pětku. Utekli jsme spolu přes zeď a koupili si v sámošce lahve nejlevnější kořalky. Na mezi jsme to vypíjeli a přišli opilí. Sestřičky se zlobily, ale my to sváděli, že je nám špatně po prášcích. Zase jsem se vzpamatoval.

Ve Špálově galerii byla základna. Každou chvíli někdo zajímavý přišel a kupovaly se vedle v samoobsluze láhve vína. Jednou jsme vypili panu Chalupeckému, který galerii vedl, lahev vodky pro hosty a lidé nás, jak jsme leželi na Národní třídě, překračovali. Samozřejmě, že láhev byla potom vrácena. Já nevím, jak při tom všem pití se ještě stačilo malovat a vystavovat. Výstav bylo v té době hodně. Já měl v tom osudném roce v březnu výstavu s Adrienou Šimotovou zároveň. S Evženem Brikciusem jsme pořádali hapening před Národním divadlem. Na prostranství se schromáždilo četné posluchačstvo a Evžen deklamoval z knížky Mao Ce-tunga-statě. Já na velký kus 30m papíru kreslil stíny lidí. Ale jelikož bylo pod mrakem, byly to imaginární stíny. Potom jsme šli k Bubeníčkům na pivo. To už se schylovalo k srpnu. Osudné ráno mě zastihlo u Evžena, všechny nás to vyděsilo a já jsem řekl: "To budou zase koncentráky, vypadneme ven. Snad zbyde nějaká skulina". Skuliny byly. Já měl již pas hotov, chystal jsem se zrovna do Francie. Fronty byly před velvyslanestvím, spousty mas se hnuly pryč ze země.

Do Fancie jsem jel s načeradským. Evžen jel do Anglie a byli jsme všichni ve vlaku i s panem Chalupeckým, který odjížděl na kongres, též do Francie. V Paříži nás čekal M. Topinka, který se vracel domů z africké expedice Lambarene.

-90-

*********************************************************************************************

Rudolf Němec Bydleli jsme s celou expedicí u jedné hraběnky z královské rodiny. Všude byl shon a zavazadla. Já spal obtočený kolem bedny. Přes den se pilo a diskutovalo, chodili jsme po Paříži. Vedle se zrovna operovalo, to však nevadilo, abychom pili víno. Expedice se vrátila domů a my zůstali sami v místnosti. Bylo to skvělé, byt u Montparnasského nádraží zadarmo. Já slídil s Načeradským po galeriích co je nového kolem umění a mluvili jsme, co bude dál. Nakonec z toho bylo stipendium do Normandie, nechtěli nás v Paříži. Francouzsky jsme moc neuměli, já si objednával "Růž vajn" a mlel o Takamatsu a o Japoncích. Měli jsme strašnou žízeň a já jsem nedovedl objednat vodu. Řval jsem na servírku "acus pumpáta"! Byla z toho chudák zmatená.

Po tahanicích a "Kopárech" jsme jeli s Načeradským do Normandie, do Caen, kde bylo universitní město. Měli jsme studovat francouzštinu. Později přijel jestě malíř Sopko. Začátky byly těžké, pro nás už bylo si slovíčka zapamatovávat. Chudák pan Načeradský to doloval ze sebe rukama. Seděli jsme jako poslední žáčkové v poslední oslovské lavici. Taky jsme tam malovali. Z domova jsme si nechali poslat rámy a barvy. Malovali jsme na místní akademii, která byla zvláště pro bohaté žáky na úrovni střední školy. Chodili se na nás dívat jako na cizokrajnou zvěř. Já obtiskoval čumák do barvy a Načeradský zdolával velkou plochu plátna a 10 x za den to přemaloval. Nakonec jsme s tím sekli a šli se ožrat do blízké "Marjolaine", to byla malá hospůdka - bistro, doména to Šopkova, kterého si ne nadarmo, oblíbil číšník. Dostával zadarmo lahve vína. Já potom maloval na koleji a zeď byla postříkaná od barev už od předešlého studenta, co tam též packal. Zastříkal jsem též podlahu a dostal vynadáno od služky, kterou jsem dráždil, že jsem se s ní nevyspal.

Jezdili jsme každý pátek na neděli do Paříže stopem. Nejraději s děvčaty, ta to měla lehčí, ty brali řidiči do aut. Na nás zbyli jen dálkaři, co jezdili s transporty do Paříže. V Paříži jsme porůznu přespávali u známých, co tam zůstali, nebo kde se dalo. Žili jsme družně a vesele, nejčastěji po kavárnách. Brzy jsme měli francouzského humoru po krk a chystali se na cestu do Ameriky. To nám nevyšlo, měli jsme dostat Nepraš, Plíšková, já a Načeradský, Fordovu nadaci. Z toho nějak sešlo, chtěli, abychom se vrátili kvůli tomu domů. Počasí v Normandii bylo bouřlivé a já onemocněl nastuzením. Moc jsem nejedl a byl jsem velmi pohublý. Po uzdravení jsem jel do Paříže ještě zesláblý. Ocitnul jsem se v nějaké emigrantské rodině, kde jsme 3 dni v jednom kuse pili. Proto jsem duševně onemocněl, vše se na mne nahromadilo, Načeradský mě hlídal. Pamatuji si, že přiletěl velký motýl a usedl na sklo ve venkovním bistru. Já jsem řekl: "Hele Kolář". Měli jsme sraz v Pařížském rozhlasu s nějakými lidmi. Já bloudil po rozhlase s patry a výtahy hledaje východ, až jsem zabloudil do restaurace, kde seděli lidé jako marťani. Načeradský mě vyvedl ven a já narazil hlavou do sloupu a nemohl jsem dál. Nakonec mne Náča hlídal v jednom bytě. A měli jsme sraz na nádraží St. Lazar. Já pochopitelně jel jiným směrem do Le Havru, chtěl jsem se nalodit jako námořník. Přijel jsem do Le Havru bez franku v kapse. /Měli jsme 400 fr. měsíčně, což nebylo moc./ Chodil jsem po městě a po přístavišti nekonečně dlouho a hledal jsem loď. Nakonec jsem si dal celé menu, snědl a odešel bez placení. Číšník za mnou vyběhl, ale když slyšel, že jsem z Českoslo- venska, tak mne nechal. Bylo mě zle. Uchýlil jsem se do špitálu, kde mne vzali. Ráno jsem chtěl odejít, ale nechtěli mne pustit a

-91-

*********************************************************************************************

Rudolf Němec převezli mne do Caen do blázince. Tam se ke mně chovali slušně, já se spřátelil s pacienty a tam nejvíce jsem se naučil francouzsky. Po 14 dnech mne propustili. V Caen už nikdo nebyl a já se chystal vylodit do Anglie do Londýna.

Ten rok bylo výročí vylodění vojsk do Normandie, tak jsme vše viděli, slyšeli mluvit generály, i z Německa, co mluvili do televize.

Já zatím, protože nám skončlo stipendium, jsem se seznámil s místními malíři i sochaři a s partou francouzů. Uspořádal jsem výstavu ale prodal jsem jen jeden obraz. Nakonec jsem kreslil po poradě s přáteli na chodníku před Monoprix Botticeliho Venuši. Každý den jsem chodil na dlažbu a vydělával tak 100 fr, denně, což bylo dost. Měl jsem i malý krámek s obrazy a kresbami, které jsem prodával na chodníku vedle jednoho černocha, co též prodával umělecké sošky a náramky. S tím jsem jezdil starým citroenem k moři do Douville. Tam jsem také obkresloval blízko policejní stanice barevnými křídami stíny aut, která tam stála.

Do Anglie jsem připlul přes kanál, měl jsem rád přístavní ruch s rybáři a rybami. Ve vlaku jsem ukazoval obrazy, které jsem vezl přítelkyni, jednomu mladíkovi, který mluvil francouzsky. Anglicky moc neumím, ale něco jsem pochytil. Nerozuměl jsem vůbec ničemu. Evžena jsem v Londýně nezastihl, byl myslím na práci v Německu. Toulal jsem se po Londýně hlavně kolem Piccadily Circus kde bylo spousty mladých lidí a nnoho í známých z Prahy. Kam se všichni poděli? Hlavně jsem chodil kolem Soho a hrál po automatech, abych měl nějaké money. Chodil jsem po výstavách a galeriích.

Po návratu z Londýna jsem přicestoval opět do Caen, kde jsem měl kufry, odjížděl jsem do Paříže, kde jsem si zařizoval výjezd domů. Dělali mi potíže, neboť jsem neměl razítko z kraje Calvados. Po oťukávání, že nejsem zločinec, jsem dostal povolení odjet domů.

Když jsme se vrátili, doma mi nepoznali, jak jsem byl zarostlý a hubený. Návrat marnotratného syna. Něco jsme ale nabyli. Je to poznání i za cenu všemožných příhod a útrap.

Jsme určeni, zalomeni Prahou, jak napsal Evžen. Tady jsme se brzy dali zase do paklu, ale už jsme byli pozornější. Vlastně to byla léta bezdůvodného veselí, jak poznamenal Olaf Hanel. Něco skončilo. Byly ještě mezi tím roky, kdy se leccos udělalo. Myslím tím Křížovnickou školu. Vedl ji Honza Steklík jako ředitel a Nepraš. Honza chodil po hospodách s notesy, kde se vše řádně vyplňovalo a vedlo. Křížovnické sešity jsou asi ztraceny, kdo je bude číst? A akce s Evženem. Sluneční hodiny. Vyjeli jsme dvakrát brzy ráno kvůli sluníčku. Nakonec se to vydařilo, mám to zaznamenáno na filmu. Koupil jsem si kameru 8 mm. Nebo obvazování stromků se Steklíkem. Nebo "PRS" - první rumové symposium na Lemberku. Tam jsem se opil, že jsem se s kamerou potácel bahnem a zašel jsem s ní do rybníka. Byl tam také Magor a byli jsme v permanentní akci. Kameru jsem potom, že jsem jí nemohl hned prodat a koupit si šestnáctku, zastavil, položil jsem ji ve sv. Mikuláši na podlahu a odešel. Tato úlitba Bohu se mi vyplatila, neboť později jsem maloval Křížovou cestu do kostela.

-92-

*********************************************************************************************

Rudolf Němec V roce 1972 jsme restaurovali na sv. Hostýně kostel. Byly to fresky - 19. století a mnoho dřiny. Já jsem restauroval křest Slovanů a jednu klečící postavu jsem vyvedl, že se podobala Slavíkovi. Byla to krásná krajina i s dobrým hodonínským vínem. Jeptišky nám večer zpívaly a nábožně jsme je poslouchali. Někdy to bylo těžké vydržet, když přišly deprese a melancholie. Vedle totiž také byl ústav s debilními dětmi, které od rána kvílely. Také se tam hrálo divadlo a bylo to jako ve filmu od Felliniho. Jeptišky na ně pouštěly psychedelická světla a jedna krásná mongoloidní dívka tančila. Hrála se pohádka se skřítky. Na Hostýně byla celá parta lidí, Načeradský, Sopko, Říhová, Šváb, Aleš Veselý, Jana Cibulková a jiní. Pořádaly se výlety po krajině. Brzy se ale vše změnilo. Výstavy utichly, i dění. Časopisy zanikly, celá kultura stagnovala. Zkoušelo se to porůznu.

Chodili jsme do hospody U zlatého soudku. Jednou tam přišla Plížková s masem, které záhy lítalo po celém lokále. Též táckové bitvy se prováděly. U Fandy, jak se hospodský jmenoval, se hrála hra "Fando nezlob se". Místo čampulek byly skleničky s rumem nebo jiným alkoholem. Kdo byl přeskočen, musel vypít skleničku, a tak to šlo dokola, až se na hru nevidělo.

Potom se chodilo ke Sviňákům, ke Svitákům neboli k Městské knihovně. Od rána tam seděl Stehlík a zapisoval do sešitů. Hospoda měla popularitu až v cizině. Došli mladí turisté ze zahraničí, hodně do té hospody chodili. Pověstné byly polévky z ničeho u Steklíka na Malé straně. Ukazoval jsem Standovi Holému na kostel sv. Mikuláše a říkal: "Podívej, jak to baroko dejchá, a šli jsme na dopolední pivo. U Honzy Steklíka v Ústí jsme pořádali obvazování stromů a jiné akce. Záhy se vše roztříštilo a upadlo v zapomenutí. To už se zase scházeli jiní lidé ve Slávii. Načeradský, já, Sopko, Pepa Kroutvor, Jiří Říha, Aleš Lamr a další. Častým hostem byla Anita Fárová, se kterou jsme jezdili na výlety. Zkusil jsem vystavit své obrazy v Mělníku. Výstava běžela dva týdny, pak "pro nemoc" byla uzavřena. Někdy jsme seděli ve vinárně s Ottou Slavíkem, nejčastěji u Ježíška. Jeho výroky: "Ať děláš cokoliv, nech toho, nebylo pro něj místa v hospodě, buď zdráv, jak se daří?", nebo herdy jsou dodnes pověstné.

Já jsem sepsal tento stručný průřez do mého života, abych si uvědomil, kam až jsme došli. Ale je nutné pokračovat "od bodu k bodu" jak říká Evžen od sebe k sobě.

Zalézt a něco si kutit. Pracovat, utříďovat, zapisovat, usměrňovat. Dávat se znovu do kupy. Vystavovat! Utíkám teď do samoty, do lesů. Píši verše, sochařím a hlavně maluji. Často si kreslím. Nepřestala však proti mně trčet zeď mého dětství. Slunce a stín. Hra se rozšířila. Máme vědomí opuštěné generace. Generace, která už něco unesla a unese. I v depresi jsem optimista. Nenechat se zastrašit mašinerií. Zápasit o svůj osud. Neztrácet naději a pískat si ježkárny, nezpohodlnět. Moc nepít. Já se teď léčím z pití. Nechci se vzdát toho, co jsem si vydobil v malbě. Pokračuji i v malých prostorech ve strašnickém atelieru. Sním o větším prostoru, o velkých formátech, co se nevejdou do galerií. Moje jediná zbraň je malovat.

-93-

*********************************************************************************************

JÁCHYM TOPOL popiš si ksicht!

Pilně jsem v práci balil balíky, jeden za druhým, jak urny, skládal jsem je ve sklepě. Chválili mě. To se pozná, dyž je tu muzkej! Jo, to se pozná, když je muzkej osm hodin denně s pěti ženskejma v jedný místnosti. Hm, to se teda pozná. Vymejšlim si různý příběhy, jako bych je zažil, za dlouhý hodiny v tom sklepě a ten stej vždycky sděluju. Od toho mě nic neodradí, žádný pokrčení nosu, žádný Och! nebo Kch! , nic takovýho. Když odejde vedoucí, ta bledule, jdu nahoru a žvanim s tou nejmladší, směje se desetimilióntou ozvěnou desetimilióntýmu vtipu, jako deset milionů dalších dívek, které se všude na světě v tuhle chvíli smějou vtipům potrhlíků ze skladů. Vykládám jí o hře na Tarzana, jak skáču z regálu na regál, až se dotýkám stropu, mezi knihama, ba ne, nejsou to knihy, jen brožury, tím si vysluhuju razítko Státní knihovny ve svý rozmáčený potrhaný občance, čimž je celkem úctyhodná (tim razítkem). No, ale už je večer, je zima, mřížovím okna pozoruju chodce a fakt! je to obraz od Enzora. Už zdálky vidím ve světle pouliční lampy přicházet chlápka s podivně bledým ob-ličejem, nějak už nevtipkuju, v troskách humoru ještě uvízla letmá vzpomínka na. Červenáčkův útěk ze Stínadel, kdy jeho tvář, osvětlená lampou, vypadala tak strašidelně, umrlecky. Ksicht, kterej pozoruju, je nějakej podivnej, něco v něm nehraje, právě je nehybnej, netváří se vůbec nijak, muž jde blíž, vypadá směšně, jako klaun, ale jde blíž a je to hrůza, obličej je bledá bezkrevná stěna s dírou rtů, se škvírou pohledu, místo nosu otvor, je bez výřezu, jak strašidelná maska, larva, nestvůra, tenhle obraz ještě namalovanej nebyl. Tehdy jsem jel s kamarádem tramvají ze Zlíchova do centra, podél dlouhé šedé zdi pivovaru, když jsem takovouhle tvář viděl poprvé. Směl jsem se - z dálky mužova strašlivá tvář, stěna, působí směšně - jako tvář usměvavého debila, ale po chvíli tě něco znepokojí, vyděsí, protože čím je blíž, tím jasněji si uvědomuješ, že je neměnná, že takhle vypadá stále. Zasmál jsem se, ale kamarád to pochopil první. Ty by ses smál i hrbáčům nejradši, viď ty vole, tohle's v Bohnicích neviděl, co? Horlil jak kazatel, ale pak mi vyprávěl, že když byla jeho máma ve vězení, tak tam lidí po plastický operaci bylo víc a že to bylo děsný - ve vězeňský nemocnici, že na to si nezvykla. No jo, tam se s tim asi neserou, zmoh jsem se na odpověď. Pak už jsem se ven nedíval, vůbec jsem ho nechtěl vidět. V té době jsem bydlel v přízemním bytě ve čtvrti toho muže. Všichni o něm věděli, věděli, že se prochází v noci, že se vyhýbá lidem. Nějak jsem nemohl spát, když jsem vypil pár piv, usnul jsem bez broblémů, ale budil jsem se zase ve tři, ve čtyři hodiny ráno na své posteli, přímo proti oknu v tom ještě nočním čase k ránu, v čase toho chlápka bez výrazu, v čase, kdy ta navždy poznamenaná osamělá bytost bloudí po ulicích, prochází se, dýchá, sleduje město v noci. A bál jsem se, že si všiml mého smíchu, že mě zná, v téhle čtvrti se lidé víceméně znají, že přijde sem ke mně pod okno a jen se podívá. Nedovedl jsem si představit jeho hlas, jeho byt, jeho způsoby, nic. Stále jsem čekal, kdy už zahlédnu něco bílého, minuty jsem třeštil oči na sklo, no tak přijď.

Tehdy jsme pro sebe konečně nějak vyšetřili jeden den a jednu noc, kdy jsme spolu mohli být sami v jednom městě, někde, kde se vůbec nemluví pražsky, kde když chceš "sirky", tak trochu risku-

-94-

*********************************************************************************************

Topol ješ, že ti spíš naserou. V tom podivným hotelu na posteli, ještě těžký od smrtelnejch otisků těla ubohýho Matyáše Labrmajera, jsme spolu probděli a prosnili nekonečný moře variant toho jak být spolu, ale nevyšla nám ani jedna, opravdovej problem, problem, kterej tě pohlcuje celýho není řešitelnej, miluju tě, ano, ne, nevím, nevíš, nevíme, tak vidíš, tady to máš , 60 psychologií v jednom zběsilým pohybu těla, ať mi nikdo neříká nic o lasce nebo proskučim ce- lou noc, ja sem sám v noci, v noci bez dveří a oken, atd., no jo. Bolela ji hlava, tak snědla prašky, opravdu nás z toho bolela hlava a celý tělo, ale tělo slastně, asi tak, jak má tělo bolet, trochu utrmácený cestou do bran ráje na zemi, tělo umytý v moři něhy na kterou jsem už zapomněl. Vyšel jsem na chodbu a kouřil a hltal sebemenší puklinu ve stěnách, ve stropě, každou škvíru, každou vrásku jsem do sebe uložil, abych navždy, aby navždy, tak, aby až zestárnu se vrásky poskládaly v něco co jsem miloval, aby mě věci tedy popsaly, když tak zuřivě jsou v tomhle jsoucnu, kterým spolu procházíme, tihle svědci naší touhy, našeho času, našeho žvanění. Taky jsem myslel na všechny ty ženy, oddaný ženy, statečný ženy, zrádný ženy, na cizinky, na prostitutky, na mládý dívky, který poprve, na starý svině, který stále, na všechny ty ženy, které trávily svou noc, ubohou nebo velikou, v tomhle pokoji, se svými potměšilými, mladými, starými, syfilitickými, opilými, něžnými milenci, noc, která byla zapomenuta, strávena, nebo naopak noc, která je nesmazatelně popsala, noc, která neúprosně otvírá pole, prostor, pro vše, pro štěstí, pro vraždu, nekonečnou žízeň, pro smutek, zklamání, smrt. Koberec hotelové haly byl purpurový, stěny sírově žluté, jak jinak. Očistcová hala. Na stěně visela obvyklá Goghova Slunečnice a já už jsem nechtěl myslet na nic. Byl jsem jako ta Slunečnice, kterou stvořil muž, který si uřízl ucho kvůli kurvě, byl jsem vržen do prostoru nějakým takovýmhle bláznivým tvůrcem s nepochopitelnými záměry, stál jsem sám slunečnice v divný, cizí hotelový hale, jeden z nekonečný řady mučených v lásce, bez lásky, pro ni, pro nic. Vrátil jsem se ke své ženě, která se už prý bála, někdo klepal, slyšela na chodbě nějaké divné hlasy, nešla otevřít. Večer, ten náš poslední a první večer jsme byli ve vinárně, kde jsme pili a pili, jak by napsal pan Karafiát, kdyby nepsal knihu Broučci, ale Červi. Nějak nás stáhla ta uzda, kterou nám kolem hrdel zasekl čas o naše tolik odlišné životy. Když jsme se vraceli přes malé náměstí, na jehož konci stál hotel, potkali jsme ho, muže masku. Asi to nebyl ten můj, ten stín, kterého jsem se bál tehdy, v přízemí, asi to byl některý z jeho poznamenaných bratří, jeden z té noční zoufalé armády chodců, kteří jsou sami, kteří musejí být sami, kteří jsou vyvrženi. Bílá tvář na pozadí tmavé noci vypadala jako useknutá, jako vosk, jak lampion, jak pečetní mince, jak nestvůrný měsíc, plula vytržená z čehokoli známého, ze všeho nač jsme zvyklí, ze zkušenosti, ze skutečnosti. Když nás muž spatřil, rychle uhnul doleva o šel pryč ze směru naší chůze, pryč od nás, kteří jsme ho svým úlekem a svou nechutí zapudili. A my jsme šli dál v pevném objetí, šli jsme do hotelu, k vlastním zmatkům a úzkostem, do vlastního tunelu, ke svým tělům, srdce na podnose, být sami, být spolu.

Teď ho ale vidím znovu, jde v tmavém plášti po vylidněném chodníku blíž ke mně, ruce v kapsách, jde rázným, krokem jde zamyšleně, jde skoro surově, kolem lampy, kolem zavřených krámů, po ulici bez chodců, po ulici bez života, bez pohybu a jsem tu už jen já, zavřený v nějaké místnosti, v jednom ze svých pitomých oblbujících zaměstnání, kde přežvykuju myšlenky a kde sním, ale kde mám především razítko v průkazu a nějaký peníze. Stojím a hledím upřeně do

-95-

*********************************************************************************************

Topol té odporné a strašné tváře, chci to snest, je to jako bych mu podal ruku, jako bych navazoval kontakt s někým mimo Zem. Myslím na jeho samotu, na jeho tmu, která je absolutní a která mě až zahanbuje. Snad bych měl jít ven a oslovit ho. Ale bylo by to, jakoby nějaký žebrák, nějaký fušer, nějaký otrok chtěl jen na vteřinu zkřížit cestu ponurému vládci, knížeti temnot, nestvůrnému krysaři. Hypnotizuju ho pohledem, ale on jde dál, jde někam za svými podivnými cíli, za svým podezřelým posláním být sám na světě, jde.

Mladá úřednice si všimla, že jsem zmlknul. Copak se děje? Povídejte mi ještě něco o tom Mauglím, Jindřichu. Ale, to určitě, má drahá úřednice, myslím si, teď ne, ale třeba až tvý dceři, nebo komu, až budu starej, až budu mít vrásky kolem očí, až zestárnu a budu mít popsanou tvář a jako žok se budu vlíct v nějakým podobným džobu jako je tenhle, pak si tvoje dcera, nebo nějaká jiná bude chtít povyprávět v pracovní době, v tý době, kdy se nic doopravdy neděje, budu jí vyprávět lecjaký oplzlý vtípky, bude to úplná nádhera a úředníci se zachechtnou a budou říkat: no jo, to je náš starej Jindřich, von dělá i s důchodem, ale za práci eště dovede vzít jak mladík, viďte dědo. Jo jo, zahuhlám a pudu někam dolu nebo nalevo nebo doprava, do svý díry. Jindříšku, poďte na kafíčko. Zahaleká rozjívená úřednice a já se přišourám, z odulejch rtů vypadne nějaká sviňačinka mladejch let a ona třeba zapiští a řekne: no jo, to se pozná, dyž je tu s náma muzkej, viďte holky! a mrkne na spoluúřednice, protože to už bude mít úplně jinej význam, tahle věta.

X X X X X X

-96-

*********************************************************************************************

foto -97-

*********************************************************************************************

MUDr JAN LUKEŠ (1912-1977) "MUŽ, KTERÝ VYTVOŘIL 16 JAZYKŮ"

Vystudoval gymnasium v Praze, po maturitě krátce navštěvoval chemii a zakotvil na medicině; promoval v r. 1938. Díky své podivínské povaze a neúspěšnému lékařskému zákroku byl po 7 letech zbaven místa a přechodně pak vykonával různé pomocné a nekvalifikované práce. Pro jisté politické excesy (paxismus) byl policejně vyšetřován a na základě psychiatrického posudku částečně zbaven svéprávnosti. Na jaře 1947 se dostal k prof. Stuchlíkovi, významnému čs.psychiatrovi a přednímu odborníku v problematice neofázií (vytváření umělých jazyků). Ten se pokusil zprostředkovat návrat J.L. k lékařskému povolání a sehnal mu místo sekundáře na psychiatrické klinice v Kosmonosích. J.L. však po půl roce sám z kliniky utekl, neboť se začal domnívat, že ve skutečnosti vůbec nefunguje v ústavu jako lékař, ale je tam pod touto zástěrkou držen jako pacient. Od té doby je v invalidním důchodu. Po smrti své matky jen stěží udržuje alespoň základní pořádek ve svém bytě, přeplněném spoustou jeho rozepsaných děl všech žánrů. Po smrti prof.Stuchlíka si pak sám napsal žádost o přijetí do ústavní péče. Umírá v roce 1977 v domově důchodců v Terezíně.

Ve svých čtyřsvazkových "Memoárech" popsal Jan Lukeš, jak došel k vytváření umělých jazyků. Podle pozdějšího (konfabulovaného) výkladu zachránil u své chaty na Berounsku z hořícího meziplanetárního letadla dívku mimozemského původu, pocházející z planetky Thetis, která si jej vzala za muže a naučila ho nejen své mateřštině - ishovštině -, ale i kulturní a politické historii svého asteroidu a dalším tamějším jazykům. Jan Lukeš sestavil ishovský slovník o 10 000 slovech, napsal (také v ishi) dějiny Thetisu, v církevní ishovštině složil evangelia hesperských ašmahů a pěstoval i ishovskou lyriku (sbírka "Pomněnky krve"). Doba vrcholná literární produkce Jana Lukeše spadá do let 1947-1967 a časově se kryje s jeho přátelstvím s prof.Stuchlíkem, který dal svým zájmen jeho práci obrovský impulz. Z tohoto období pochází např. "Oneirologie" (sny, 12 sešitů, 1950-53), zmíněné už "Memoáry", slovník, dějiny asteroidu a autobiografický spis "Umělý jazyk ishi - výtvor psychopathologického Wunderkinda (1951). V r.1956 připravil rozvrh svých sebraných spisů pod pseudonymem Car Ostten, jak o tom nakonec píše v samotném textu. Kromě toho dr.Lukeš sepsal v traktátu "Můj život v hudbě" obsahy svých 36 oper a 3 symfonií. Uvedená produkce (a to je jen část jeho díla) svědčí o přímo nadlidské, neuvěřitelné pracovitosti. Po smrti prof. Stuchlíka píše dr.Lukeš již jen sporadicky a v ústavu již jeho činnost ustává zcela.

(Tato poznámka čerpá výhradně z článku V.Boreckého. Technický magazin, listopad 85. V něm viz i podrobnější informace. Redakce.)

x x x x

-98-

*********************************************************************************************

MUDr. JAN LUKEŠ d o p i s p r o f. S t u c h l í k o v i

Slovutný pane univ. profesore: V Praze l8.1.1966

Prosím za prominutí, že odpovídám poněkud opožděně na Váš novoroční dopis. Měl jsem v minulých týdnech neurolgii v oblasti pravé lopatky a ramene, která postihovala zejména nervus subskupularis, thoracikus longus a rodialis s lehkou parezou příslušného svalstva, takže jsem jen s nelibostí bral péro do ruky. Léčil jsem se požíráním acylpyrinu a domácky prováděnou diathermií pomocí rozpáleného nože zabaleného v hadru. Také čínská akupunktura, mazání forapinem se včelím medem a vůbec derivantia jako koncent. tinctura Jodi, rotonový olej atd. aplikovaná na puncta dolorosa,jsou velmi osvědčené metody, na které jakživo věřím. To revma jsem chytil zcela prokazatelně ve Smetanově divadle na představení Nabukadnezéra, když o přestávce otevřeli dveře na pavlač, nechali nejvíc zapocené obecenstvo ovanouti průvanem; jelikož tam byly hluboce dekoltované dámy s nahými pažemi, soudím, že onemocnělo vícero lidí a vůbec že Smet.divadlo u tunelu je jakousi továrnou na nemoc. Ale naši lidé, hlavně ženské, se dožadují onoho větrání, nedbajíce staré zkušenosti, že průvan, dráf neboli skvoznoj větěr je velice nebezpečnou škodinou.

Nyní opět, jelikož permanentní topení je ekonomicky i technicky neproveditelné, klesá každým dnem sloupec na teploměru progresivně o 1 stupeň Celsiův a hnedle bude rtuť schována v kuličce, což mně připomíná osudy oné trestné protibolševické expedice četníků slézajících ledovce hor Transkalamejských v Marmokoji, jak se snad také ještě pamatujete? Při teplotě pod 10 st. Celsia kterýkoliv duch, byť sebegeniálnější podléhá jakémusi zmražení a intelektuální práce stává se nemožnou. Proto jižní národy dodaly lidské kultůře záslužnější přínos než severské, což v současné době je obzvláště markantní na poli filmové produkce, zde Vlachové ujali se nesporně vedoucího postavení tak jako dřív v opeře.

Chtěl jsem také dřív, než Vám odpovím, poradit se se svým kurátorem a k tomu jsem se dostal až dneska. Můj kurátor je totiž Jarmila mající svátek 13.ledna, kteréhožto dne dopoledne pravidelně ji navštěvuji s náručí obtěžkanou dárky. Můj poručník v podstatě sch- valuje Váš návrh, abych Vám za mírný peníz odprodal svou pozůstalost a míní, že by konvenoval poplatek asi 20 Kč za 1 kg makulatůry.

Sám z mého hlediska dosti dobře nechápu, proč stále na mně požadujete všechen ten brak, neboť zcela totožné přání jste projevil již před 10 lety v dopise ze dne 2.listopadu 1956. Tehdy jsem se odhodlal (na své parcele v Solopiskách za velmi pošmourného dne), že začnu pro Vás vydávati ucelené vydání Sebraných spisů Cara Ostena s utoportrétem na obálce každého sešitu. Tato edice, za kterou jaste zaplatil celkem 500 Kč, tedy obnos velice značný, dospěla loni k sešitu č.101. Velmi rád bych pokračoval především v této edici, ale jsou tu těžké překážky rázu materiálního a technického. Dnes již není v papírnictvích k dostání nalinkovaný archový papír, na jaký jsem byl od dětství zvyklý, ba od loňska nevyrábějí se ani normální kovová pera násadky a neprodává se ani černý inkoust antracenový. Dneska prý i malé děti píší výhradně plnicím perem nebo na stroji, - tak člověk nejlépe vidí, jak totálně přežil svou dobu, že tak samozřejmé a primitivní utensilie jakými pro mne byl arch bílého papíru, lahvička s inkoustem a násadka s perem staly se přežitkem a téměř muzeální kuriositou. Všechno co jsem za svůj

-99-

*********************************************************************************************

Jan Lukeš

život napsal a stvořil, vzniklo těsnou spoluprací ducha s těmito msterialními psacími potřebami a přičísti dlužno ještě také žárovku blikající nad psacím stolem, jelikož všechno jsou skoro bez výhrady produkty nočních hodin mezi 22 a 2. Nedovedu si představit s své dílo psané plnícím perem anebo na stroji, kterého bych v noci nemohl používat především pro jeho nepříjemný hlomoz rušící partaje ve spánku a rušící i chod vlastních myšlenek. Nejmodernější spisovatelé literárního braku na Západě nyní, jak víte, nepíší ani na stroji, nýbrž výhradně diktují své myšlénky do magnetofonu. Já se musím po stránce techniky svého díla cele zařazovat do galerie písařů a kreslířů normálním ocelovým pérem a inkoustem, do galerie Zoly a Dostojevského, Sovy a Zeyera, Haška a Čapků; epocha těchto tvůrců již nenávratně skončila, to je třeba brát na vědomí, většinou všichni již odumřeli tělesně a my ještě svou epochu přežíváme a píšeme nad ní posledním skřípějícím perem jakýsi melancholický nekrolog.

Loni jsem chtěl pokračovati ve vydávání Ostena v hotových vázaných sešitech, ale s tím je rovněž nemalá svízel, protože v kterémkoli papírnictví a kdykoli mají k dostání jinou sortu, sešity měkké nebo tvrdé, v deskách buďto černých nebo šedých a nejnověji zelených a pokaždé jinak tlustých, a nedostatek určitého sortimentu trvá řadu měsíců nebo vůbec se přestane vyrábět navždy. Tyto skutečnosti, které moderní doba sebou přinesla, člověka nemálo disgustují a ubírají chuti k jakémukoliv tvoření. Musel bych investovat nejméně aspoň 200 Kč do zakoupení zásoby sešitů jedné určitě fazóny, ale na to bohužel nemám nazbyt.

To vše jsem považoval za nezbytné uvésti vám na vysvětlenou i jako omluvu, abyste pochopil s jakými obtížemi se setkávám a proč nemohu pravidelně pokračovat v expedici.

Tyto materialní a technické nesnáze jsou snad svou závažností prvořadé, nikoli však jediné. Nemohu zamlčeti, že po uplynuvších 10 letech expedice cítím jisté zklamání ohledně praktického (a samozřejmě i finančního!) efektu celého toho podniku, který jsem si mnohokrát v myšlenkách vyčítal a označoval jako největší neuváženou blbost svého života. Nyní máte ve svém držení oněch 101 sešitů Ostenovátiny, což činí zhruba 4800 stránek, jež by bylo lze uspořádati asi do 11 svazků; z toho je víc než 500 celostránkových perokresebných ilustrací. Tento zlomek představuje právě asi jednu třetinu mého literárního odkazu, a jelikož psaní tiskacím písmem je hnusné zdlouhavé, je v něm zakleto zhruba asi tolikéž pracovních hodin co stránek neboli asi 600 pracovních dnů; ilustrace jsou ještě obtížnější, při vší nedokonalosti nelze jich vyrobit za jeden den víc než 3 nebo 4.

To co by dále následovalo, bylo by do jisté míry obsahem i formou dosti podobné tomu co už máte ve svém vlastnictví, a na některých místech našly by se zřetelné stopy opakování dějů a scenérií již uvedených. Kdyby Sebrané spisy někdy měly být publikovány kompletně (ovšem s nezbytnou mravnostní cenzurou), bylo by arciť záhodno pokračovati v expedici revidovaných a doplněných prvopisů. Avšak jako pouhá ukázka k namátkovému uveřejňování úryvků, ať už pro účely psychiatrického nebo literárního fora, myslím, že by to co až dosud vyšlo, plně postačovalo. Jsem zklamán v tom smyslu, že během 10 let se nenalezl ani jediný zájemnce, ani psychiatr, ani literární kritik, který by toto dílo ohodnotil a eventuálně objevil v Osteno- vi nového Kafku nebo Švejka nebo Rimbauda, jehož rukopisy prý nalezli posmrtné pařížští metaři na skládce. Ohledně samotných ilustracín soudím, že snad by mohly zajímat aspoň bohnického profesora kreslení soudruha Kambu, který by z nich mohl pořídit fotokopie a úspořá-

-100-

*********************************************************************************************

Jan Lukeš dat výstavku jako ukázku tvoření na základě čisté fantazie, bez modelu a bez předlohy.

Za celých těch doset let nebyla v Praze recitována snad ani jediná báseň Ostenova, ač za heydrichiády, v době nejhlubšího útisku byly pořádány celé recitační večery a říšský vedoucí kultůry Wolfram von Wolmar se mně nabízel, že vydá všechny mé spisy souborné v češtině i v němčině; tehdy, v roce 1943 jsem ho odmrštil s poukazem, že snad Říše bojující proti zevnímu nepříteli má naléhavější úkoly než vydávání mé pornografie.

Řeknu Vám zpříma, že celé to dílo bylo tvořeno a zprvu i opisováno za jiným účelem, než aby odpočívalo svůj věčný sen za sklem Vaší vitriny. Dnes už je mně to celkem lhostejné, a je mně také jedno, jestli u Vás leží nebo neleží, jestli leží kompletní anebo v torzu.

Sám nevím, jestli právě literární, beletristická část mého odkazu je tím nejcennějším, co zanechávám budoucím generacím, a která složka této části je kvalitnější, zdali romány, nebo lyrika? Sedmisvazkový Jiří Válek přirostl mně subjektivně k srdci snad nejtěsněji.

Vedle literatury je zde ještě druhá část, pozůstalosti co do extenzity stejně rozsáhlá a co do ohodnocení stejně problematická, totiž celé mé dílo hudební sestávající ze 38 oper, 13 symfonií, dvou mší a Requiem pro sólo, smíšený sbor, orkestr a varhany. Právě poslední dobou, asi od loňského podzimu zanáším se obzvláště starostí o osud této části mého odkazu a kolíši v nejistotě, zda bych se měl pustit do systematické renovace všech svých skladeb, či zda by nebylo nejrozumější všechno to svěřit plamenům? Většinou jde o tužkopisné koncepty zhotovené přímo na opěrné desce pianina, na kterém jsem jako laik a diletant doslova vyhmatá- val ty nespočetné tisíce akordů; tvořil jsem výhradně podle sluchu, opovrhuju veškerými teoriemi o harmonii a kontrpunktu, ač jsem měl řadu dobrých učebnic, Foerstra, Janáčka, Hoffmeistra aj. k dispozici.

Hudební tvoření znamená ještě větší plýtvání drahocenným papírem než beletrie, a jak známo shánění notového papíru v závodech Narpy je ještě svízelnější než cokoliv jiného; stane se, že určitý papír třeba o 14 nebo 22 osnovách vymizí na dlouhou řadu měsíců ze všech prodejen, takže také každý komponista, který se chce pustit do vážnějšího díla je nucen předem založit si důkladné rezervy papíru, aby nezůstal ve štychu. Takové potíže jako v naší socialistické vlasti nemají tvůrcové snad v žádném jiném státě na světě a to také vede k tomu, že z dnešní generace žádný u nás nedozraje na Smetanu ani na Dvořáka.

Pouze u dvou svých oper měl jsem trpělivost vypracovat kompletní partituru pro orchestr, třebaže instrumentace pro dechové nástroje o různém a proměnlivém ladění činí mně potíže nemalé a nejistota ohledně správnosti některých souzvuků leckdy způsobovala mně "zoufalé chvilky". Byla to opera "Pro vlast" z roku 1935 a opera "Úderka" z roku 1952. Partituru "Pro vlast" jsem odevzdal Ostrčilovi 5.dubna r.1935 po premiéře "Honzova království", v den, kdy Ostrčil smrtelně onemocněl a více již nevstal. Po jeho smrti mně knihu vrátili poštou a v r.1945 jsem ji hned v prvých dnech po revoluci znovu zadával Jeremiášovi. Jeremiáš tu věc přijal a v Národním div. již probíhaly zkoušky pro orchestr, z nichž jedné jsem byl přítomen. Avšak slibně vypadající podnik byl náhle přerván mým zatčením kvůli paxismu, a záhy nato odletěl Rafael Kubelík do Ameriky s odcizenou partiturou

-101-

*********************************************************************************************

Jan Lukeš "Pro vlasti", jejíž další osud mně je neznám.

Neméně tragický byl osud "Úderky", osmiaktové slavnostní opery pro účely KSČ, vyprávějící o heroickém pracovním úsilí kolektivu dělníků a jejich vyznamenání. Tato partitura věnovaná Gottwaldovi, byla mu náhodou prezentována právě pár hodin před zatčením Slánského 22.XI.1952.

Gottwald sám se o hudbu nezajímal skoro vůbec, rozhodně méně než Antonín Zápotocký, který uměl virtuózně hrát na tahací harmoniku a chodil z našich presidentů relativně nejčastěji do lože v Nár.divadle, hlavně na balety, vzhledem k tomu, že také napsal řadu hodnotných románů a profesionálně byl sochařem hřbitovních skulptur, nutno uznati, še Záp. byl ze všech našich presidentů největším polyartistou. Gottwald aniž snad vůbec do partitury nahlédl, svěřil ji kulturnímu oddělení Ústř.výboru, kde měli tehdy rozhodující vliv Dobiáš a Ludvík. Posléze jmenovaný skladatel socialistických šlágrů a hudby ke krátkometražním filmům začal vyjednávat o přijetí "Úderky" s Nár.divadlem, kde byl místo-šéfem opery Zdeněk Halabala (v zastoupení paralyzovaného Jeremiáše). Halabala byl ochoten "Úderku" uvést na scénu po odborné revizi partitury a instrumentálním zdokonalení některých míst, kterýmžto úkolem byl pověřen mistr Jan Saidl. Během tří zimních měsíců na přelomu ruku 1952/53 byla s největším spěchem tato práce absolvována a rozepsány též party pro sólisty, zvláště mistr Zdeněk Otava nár.umělec již pilně cvičil byrytonovou úlohu samotného Gottwalda, který měl na scéně zazpívati celý svůj památný projev z Vítězného února (resp. z 1.května 1948) v trvání plných 45 minut. (V oné době jsem byl také již s Vámi v čilém styku a živě se pamatuji, jak jsem psal současné poslední jednání Úderky a opis "Jazyk Išků - výtvor pathologického Wunderkinda", střídavě jednu hodinu to a jednu hodinu ono, abych se rozptýlil.)

Tu se ale našli v Ustř.výboru lidé, - nevím jmenovitě kdo to byl, snad Zdeněk Nejedlý, kteří začli poukazovat na to, že se nesluší osobu presidenta předvádět na scéně Nár.divadla, že by to bylo zprofanováním, - a naopak jiní již tehdy shledávali, že celá hra je příliš přeplněna t.zv. kultem osobnosti, - kupř. pátý obraz měl znázorňovat věnčení portrétu Josefa Stalina na pracovišti dvěma koloratůrními subretami stojícími na štaflích.

Koncem února 1953 mně Strana uložila prostřednictvím soudr. Ludvíka, abych škrtl celé poslední jednání s oním Gottwaldovým proslovem ve Španělském sále a namísto toho přikomponoval nový obraz líčící, jak vyznamenaní dělníci se opalují na mořské pláži v Bulharsku a vzpomínají na své přijetí na Hradě. Tehdy jsem odmítl co nejrozhodněji provésti tuto změnu. (Později jsem přeci načrtl onen navrhovaný obraz na mořské pláži, ne však jako náhradu za hradní slavnost, nýbrž jako doplňující epilog tvořící se všemi předešlými obrazy organický celek.) - Za pár dní nato přišla Jobova zvěst o zavraždění Josefa Stalina spiknutými maršálky v oné osudné noci na 3.března, kdy měla být zahájena preventivní útočná válka proti USA (v rámci Korejské akce). (Viz pozn. č.l) A hned za týden nato umíral za svrchovaně podezřelých okolností Kliment Gottwald. Tak vinou osudových událostí "Úderka" propadla bez premiéry; její partitura byla přechovávána po tři léta ve vitrině Gottwaldova musea a pak mně vrácana poštou. Je to obrovský balík papíru, který mně v bytě překáží, - nevím, zda byste měl zájem vykupovati také takové památky? Dodatečně jsem se dezvěděl ve Svazu skladatelů, že Úderka byla přece jen provedena a to jakýmsi amatérským orchestrem v Paříži v noci na 1. máj 1956, a to předehra, celý 4.obraz a jakýsi "průřez" dílem uvede-

Pozn. č.l - Autorem samým lehce škrtnuto (Red.)

-102-

*********************************************************************************************

Jan LUKEŠ ným pod názvem "Pohádka o ráji ve vlasti socialismu" ("La conte de fées du paradise dans la patrie de socialisme") a jako autor byl označen Johan Lux. Hudba se prý líbila a pařížští kluci si dlouho hvízdali melodické úryvky z této "povídky o vílách", kde vílou číslo 1 byl sám Gottwald. Kterak byly party propašovány do Francie se mně nepodařilo objasnit. Přestože "Úderka" se nedočkala pražskénpremiéry, mohu být hrdým na to, že až do dnešního dne nikdo mne nepředstihl, že až dosud jsem byl jediný, kdo si u nás troufnul složit slavnostní operu pro účely KSČ a zhudebnit autentický Gottwaldův projev, jakož i věnovat operu přímo presidentovi.

Někdy mívám tušení, že právě hudební část mého odkazu, která Vám je až doposud takořka terra ignota, je nejdůležitější pro pochopení celé mé osobnosti a poskytuje violinový klíč k rozluštění četných záhadností mého charakteru. Snad i v e ostatní, co jsem tvořil a plánoval, tvořil jsem v první řadě jako komponista dramatik, který je zvyklý celý život okolo sebe nazírat pod zorným úhlem jeviště Nár.divadla a onoho žánru, kterému přezdíváme "grand opera" který pozvolna ale nevyhnutelně vymírá. Dnes již nemá opera svého návštěvnictva, obě galerie každý večer zejí prázdnotou a v ložích je usazeno pár dělnických snobů, kteří jdou ukázat své nové toalety a nemají chuť ani zatleskat umělcům; předvídám, že za dvacet let se již opera v Praze hrát nebude, leda periodicky jako splečenská kuriósní atrakce.

"Il vesto theatro é il monolo", jak napsal Žakčino Rossini, je také mým heslem, a druhým heslem je ono, jež měla moje matka vytotované zlatými majuskulemi na vějíři z cedrového dřeva, který jí za svobodna daroval její největší ctitel, (budoucí) generál MUDr. Vladimír Haering: "Mundus vult decipi, ergo decipi játur!" Řídě se tímto heslem, snažím se za každou cenu mystifikovati své okolí, - jenže ono se to jak vidím ex eventu špatně vyplácí, část lidí shledává v tom imorálnost a prolhanost a druhá část chorobu.

Ve své osobní anamnéze mám 106 průměrných každoročních návštěv opery a baletu, výhradně hudebních představení, na činohře jsem byl všeho všudy asi desetkrát, ještě když hrávala Anna Sedláčková a Olga Scheinpflugová. Byl jsem skoro každodenním svědkem celé slavné ostrčilovské éry od r.1928-1935 a pamatuji ony všechny prvotřídní postavy jeho proslulé galerie, jako byl Mužák, Schütz, Polbert, Zítek a Kubla, Maturová, Nordenová, Novotná, Kočová, Ziková, kteří všichni měli hlasy alespoň o 100% zvučnější než nejlepší z nejlepších v současné epoše. Otakar Ostrčil byl královský, representační zjev a nepochybně velký genius českého národa; se svým bratrem porodníkem oba představovali nejvyšší špice elity tehdejší masarykovské svaté soc.dem.

Jako všichni geniální muži, Ostrčil neznal pracovního oddechu rekreace pro sebe ani pro druhé, sám zemřel ve věku 56 let probíraje se ještě na smrtelné posteli voskově zažloutlými prsty v partitůře mé "Pro-vlasti", a snad možno říci, že má na svědomí, že tak mnozí z jeho podřízených také zesnuli velmi předčasně po 50-tce hlavně na mozkovou apoplexii, dvě sólistky skončily na psychiatrii a dvě raději utekly do zahraničí. Ostrčil své zpěváky i orchestr ne- milosrdně dřel, za jeho vlády nebylo vzácností zpívati dvě hlavní úlohy během soboty nebo neděle; měl stále na repertoáru všechna díla Smetanova, Dvořákova a Fibichova (kterého miloval nad vše ostatní), asi polovinu Foerstra a Janáčka, od sebe samého nic, což je příkladem, vzácné osobní skromnosti, dále celého Mozarta kromě Tita, sedm oper Verdiho, pět od Pučiniho, čtyři Wágnery a spoustu staré i veristické Itálie, tedy úhrnem skoro padesát opusů; z toho také skoro všecko osobně studoval a dirigoval jaksi bez výběru, měl rád

-103-

*********************************************************************************************

Jan Lukeš na př. také Hoffmanovy povídky a Carmen, vyhýbal se pouze Pučinimu a Janáčkovi, ač právě k nejmodernější hudbě měl velmi přátelský poměr a všechna moderní díla i pokusnická jako byl Wojczek, Strojník Hopkins, Beatrix, Bratři Karamazovi a pod. uváděl hned po jejich světové premiéře.

Někteří lidé ještě starších ročníků tvrdí, že Kovařovic byl ještě lepším dirigentem, měl lepší zpěváky a byl lidsky sympatičtější, méně pánovitý, méně prchlivý. Nejedlý však o něm prohlašoval, že jako skladatel byl eklektik, že vykrádal cizí partitury, zejména u nás méně známá díla Donizettiho a Masneta.

Ostrčilův nástupce Václav Talich byl mně náhodou také velmi důvěrně známý od dětských let, protože bydlel vedle nás v domě na Francouzské 78 a s jeho synem jsem chodil do školy hned od 1. třídy obecné a doprovázel jsem ho pravidelně až domů, někdy až do bytu. Pak ve 12 letech jako jeden z vybraných žáků pražských škol jsem zpíval pod jeho taktovkou Osmou Mahlerovu symfonii ve Smetanově síni před Masarykem a Alicí; také Šorm zpíval a bylo to velmi roztomilé dítě, dodnes ho živě vidím v modrých ševiotových šatičkách s krátkými kalhotami a bílými fuseklemi, bylo v něm cosi jakoby dívčího a nikdo netušil pro jakou kariéru zraje.

Podotýkám, že ta tři představení Mahlera byla pro mne rozhodující ve smyslu hudebního vývoje, od těch dnů jsem věnoval zvýšenou pozornost nešemu pianinu a hned jsem se také pokoušel o skladbu, byla to "Pověst o založení Vyšehradu" a hned nato i opera "Sirotčí peníze" z doby švédské invaze na Moravu; tato prvotní díla se bohužel ztratila. Určitý vliv mělo ovšem i hudební nadání mé matky, která byla kostelní zpěvačkou a doma ráda zpívala italské koloraturní árie v originálu, zejména Lucii z Lamermoúru, Rosinu z Lazebníka, Normu, Královnu noci a Martu; rád jsem ji poslouchal a obyčejně jsem přitom stonal. Svůj oidipovský vztah jsem pak přenesl postupně na celou galerii koloratůrek které se na naší hlavní scéně vystřídaly, počínajíc Jarmilou Novotnou až po Marii Tauberovou, jejímuž každému vystoupení musím býti přítomen; a nejnověji vyskytuje se tam jakási Sylvia Kodetová. Hudba je pro mne nerozlučitelně spjata s erotikou a proto snad mne ovlivňuje tak mohutně. - Talich byl symfonik a do Nár.divadla dostal se jaksi omylem, stará Ostrčilova garda hleděla na něho skrz prsty, zvláště pak když se zdiskreditoval námluvami u několika zpěvaček a za okupace povolnými úpravami Smetanových oper podle přání Káhá Franka. Za Talichovy vlády prožívalo N.D. své nejkrutější období nehledě k ustavičnému materiálnímu ohrožení nálety. Po válce v roce 1945 jsem navštívil Talicha osobně v bytě za účelem propagace Paxistické internacionály. Talich byl nadšen touto myšlenkou, stal se jedním z prvotních aktivních paxistů v Praze a po mém zatčení měl kvůli tomu popotahování na policii, tak jako herec Hrušinský a celá řada sólistů. Paxismus byl sklouben s naším hudebním světem i v tom ohledu, že prvým předsedou byl jmenován stařičký, skoro 90 letý Dr Josef Bohuslav Foerster, president Čsl.Akademie (Před Nejedlým a Šormem).

Další šéf opery Otakar Jeremiáš, Písečák, byl skladatelem velké invence s úžasně modernistickou harmonizací i instrumentací, jak dokázal hlavně v "Enšpíglovi", který r.1947 při premiéře propadl. Musím říci, že právě Jeremiáš mně byl ne jepříznivěji nakloněn, neboť byl ochoten bez zdráhání přijmout k provozování "Pro vlast" a později doporučoval také ku přijetí "Úderky". Bohužel hned v prvním roce svého šéfování byl postižen apoplexií a lehce ochrnul. Náhodou setkával jsem se s ním v létě r.1946 na zahradě Nového do-

-104-

*********************************************************************************************

Jan Lukeš mu u Karlova č .11, kde ho podporovala v chůzi jeho hezká manželka Marie Budíková a tu mně oba trpce vyčítali, proč jsem si s tím politickým blázněním znemožnil kariéru největšího národního skladatele po Smetanovi (- neboť "Pro vlast" byla opravdu velmi národní. ba lehce šovinistická). Řekl jsem mu trochu nevhodně, že asi osud tomu chtěl, abych začínal svou kariéru v tomtéž pokoji, kde Smetana si rozbil hlavu o mříž. Jeremiáš nemohl pochopit, jak jsem mohl propagovati paxismus a současně zadávati operu rázu čistě vojenského odehrávající se v kasárnách a vyzývající k pěstování brannosti.

Po nešťastné premiéře "Enšpígla", čyřhodinové vyčerpávající slátaniny, jejíž komponování absorbovalo Jeremiášovy poslední fyzické síly, vzdal se Jer. dirigentské činnosti a objevoval se jen občas v šéfovské loži jako živé strašidlo, posléze ho tam přinášeli na nosítkách, Budíková stále kvetoucí o dobrých 20 let mladší vytrpěla s ním prý očistec na zemi, hlavně proto, že trpěl inkontinencí, - věrná však prý mu nebyla, jak se proslýchá... (Já sám bych byl o ní stál velice.)

Tak osud mně dopřál poznati tři šéfy opery N.D. a to je věru dost pro život. Následoval z Brna povolaný Halabala, který také předčasně skonal, pak Paur, nyní Krombholz, který je solidním dirigentem, preferujícím zejména Janáčka. O uplatnění svých oper se již nesnažím, hlavně proto, že mám vážné obavy o budoucnost opery vůbec v celém světě a provozu opery prodělává u nás stát úžasné milióny a jinde v cizině, zejména v Americe, i v Italii je situace ještě horší.

Moderní pracující i studující generace přestala mít operu jakožto žánr v oblibě, - bůhví proč, a divadelní sály zejí prázdnotou, k čemuž u nás v posledních letech přispívá také tříštění operního provozu do tří budov Nár.divadla. Není pochyby o tom, že dělnická třída nepoznává své umělce, své oslavovatele s toutéž podivuhodnou slepotou, s jakou Židé nepoznali svého Mesiáše po pětitisíciletém očekávání, a neuvěřili mu, že On to jest, třebaže činil zázraky. Nic není dělnické třídy tak vzdáleno, jako vážná hudba, opera a náboženství. Hudba má velice blízký vztah k duchovnímu životu, k theologii, to věděl dobře Bach i Beethoven, Mozart, Smetana i Dvořák, Verdi i Wagner (v Parsivalu), Gounod, Fibich i Moerster, Janáček i Bohuslav Martinů. Podobně jako má velmi těsný genetický vztah klasický tanec čili balet ke katolické liturgii. V moderní době sportovní fanouškování a motoristika rozmahají se na úkor těchto hodnot a je nepochopitelné, že lidé tak snadno a masově dovedou se vyšinouti z harmonického vývoje svých charakterů; šestnáctiletý klacek ku př. ví kdo je brankářem u SK Oslavany, ale neví, kdo složil Rusalku a neví, k čemu slouží kostely, proč do nich někteří lidé chodí a co znamená slůvko "modlit se". Tak se stává, že v moderní době žijeme v centru Evropy uprostřed lidí, kteří jsou téměř na úrovni jeskynního antropoida. /…/

Zde text, který máme k dispozici, končí. Do autorova pravopisu a interpunkce jsme nedělali žádné zásahy ani opravy. (Redakce.) -105-

*********************************************************************************************

foto

-106- *********************************************************************************************

J A N A Č E R N Á

A d r e s á t M i l e n a J e s e n s k á

2.pokračování "...trotzdem Ja zum leben sagen." Prof. Viktor Emil Frankl

Přijela do Prahy s trochu narušeným zdravím, chutí do práce, hrabětem Schaffgotschem a svou neotřesitelnou nervovou soustavou, kterou - po pravdě řečeno - považuji za jednu z najlepších, které jsem kdy viděla. Přestaly hodiny češtiny u vídeňských slečen, a přestalo nošení kufrů - přestala nejhorší bída a trápení a skončila láska k Ernstovi, která tak dlouho byla nedílnou součástí Mileny. Milena se sice dovedla dávat celá, ale dovedla taky končit svoje vztahy docela nenávratně. Pamatovala si každou prožitou vteřinu, ale nikdy už ji znovu nepocítila. Rozchod s Ernstem ji smířil s tátou, alespoň na nějaký čas, a to dokonce přes to, že si z Vídně přivezla hraběte Schaffgotsche. Jel s ní pravděpodobně prostě pro to, že nechtěl zůstat ve Vídni bez její přítomnosti. Jinak to totiž není vysvětlitelné, protože bolševicky smýšlející hrabě se ani za nic na světě nebyl s to v Praze asimilovat a poslední klidná a příjemná doba, kterou s Milenou prožil, byla návštěva Alice Gerstlové v Buchholzu u Drážďan. Rozjeli se tam spolu krátce po příjezdu z Vídně. Rozhodli se k této návštěvě po krátkém pobytu v Praze. Milena už nebyla u táty, našla si zařízený pokoj na Smíchově ve starém secesním domě ve Zborovské ulici. Neměla ten pokoj ráda a snad i to trochu přispělo k rozhodnutí opustit ještě jednou Prahu. A snad taky ovzduší "zařízeného pokoje v podnájmu", jak se tomu tehdy říkalo, trochu zaznělo z jejího nekrologu, který tu psala po Kafkově smrti. Ale nakonec se jim ani v Drážďanech nelíbilo, i když tu sehnali nějaké překlady a nebylo jim po materiální stránce nijak zle. Kromě toho měla Milena Drážďany docela ráda, patřily mezi města, ve kterých se necítila cizinkou. Ale věčné toulání se jí už zajídá a chce dýchat konečně zase pražský vzduch. Vracejí se tedy spolu do Prahy. Milena píše dál do Národních listů a podaří se jí najít čarovný pokoj na Malé Straně na Maltézském náměstí, vedle domu u Dvou čertů. Po ošklivém bytě na Smíchově ve Zborovské je toto prostředí přesně takové, jaké si přála mít. Je samostatná, k tátovi chodí jen na návštěvy, sama si vydělává a má úspěch. Shromažďuje kolem sebe několik spolupracovnic, se kterými chce dělat noviny takové, jaké by si představovala. Má plné ruce práce a plnou hlavu plánů. Jenomže Schaffgotsch se s ní o její plány nemůže dost dobře dělit. Je v Praze cizincem, nemá tu mnoho přátel a je závislý jen na Mileně. Bez ní je ztracený jako jehla v kupce sena. Bloumá ce-

-107-

********************************************************************************************* lé dny po městě a hledá ji, prochází lokály a kavárny, prohlíží pátravě hosty u stolků: "Milena tu nabyla?" Nakonec se z něj stává pražská figurka, je vystaven posměchu a jízlivostem a Milena, která by ho jediná mohla ochránit, pro něj nemá čas. To jenom na počátku tento vztah vypadal slibně. Nežli se Milena znovu spřátelila s Prahou měla pro něj dost času, nepřipadal ji nudný a protože se mu věnovala a on ještě nebyl nešťastný, tak asi taky nudný nebyl. Jednou ho dokonce zavedla na oběd k tátovi, ale dopadlo to nevalně. Profesor Jesenský ho sice nevyhodil, ale schoval se za noviny a celý oběd nevystrčil ani nos. Kdysi nechtěl Ernsta a potom nechtěl Kafku. Oba byli židi a ještě k tomu oba mluvili líp německy než česky. Ale komunista přece jenom ani jeden z nich nebyl. Schaffgotsche nemohl než považovat za Mileninu zlomyslnost vůči sobě. Byl hluboce uražen tím, že jeho dcera mu vodí tak podezřelé, pofiderní existence do bytu - že se s nimi vůbec je ochotna sama stýkat. A Schaffgotsch zase chudák neví, proč se na něj starý pán zlobí. Konec konců je potomkem pravého, nefalšováného šlechtického rodu a jeho rodokmen je ryzí, žádný podvrh. Zakládá si na něm vzdor svému komunistickému přesvědčení. A u stolu se taky chová slušně. Není si vědom, že ho předchozí pověst rudého komisaře a že jedině díky jeho rodu a slušnému vychování s ním starý pán nevyrazí dveře. Nakonec jsou jeden o druhém přesvědčeni, že ten druhý je po divín, se kterým je lépe se nebavit. A profesor Jesenský je zaze jednou utvrzen ve svém přesvědčení, že jeho dcera by měla být ve vlastním zájmu včas izolována ode všech židů, Němců, bolševiků a hrabat, které stačí sehnat. Ale Milena nemá čas lámat si hlavu tím, jestli se ti dva sobě líbí nebo nelíbí. Situace intelektuální společnosti, do které se vrátila z Vídně, je značně jiná, než jaká byla před jejím odjezdem. Tehdy byla středem dění společnost scházející se v Arcu. Společnost lidí, které bylo možno nazvat v podstatě tak, jak Milena nazývala Kafku, když o něm psala: totiž "cizinci". Byli cizinci ve své zemi, cizinci ve všech rodných domech, cizinci ve své rodné řeči a ve svých tělech. Byli všichni poznamenaní znamením, vypáleným na duši, které je jednou pro vždy předurčovalo alespoň k částečnému bezdomovství, shasverrovsky neukončitelné pouti. Středem intelektuálního dění v době, kdy Milena přijela z Vídně, byli lidé docela jiní. Lidé, kteří žili v zemi, ve které se narodili, psali jejím jazykem a byli s ní spojeni trvalou příslušností duše i těla. V roce 1920 byl založen spolek Devětsil a pomalu se dostával do popředí kultury. Nejprve v Praze a později i odbočkou v Brně. V jeho příslušnících nebylo nic šovinistického - naopak. Zajímalo je všechno, co se dělo ve světě. Nemuseli být šovinisty. Nebyli v křeči, která by je k tomu nutila. Patřili ke své zemi se samozřejmostí, s jakou patřili ke svým bytům. Prostě nebyli a nikdy se nemohli stát v Milenině smyslu toho slova "cizinci". Mít domov zbavuje mnoha komplexů. Dává to životní jistotu. Je v tom minulé a je v tom kus pokračování. Nemít domov, znamená být odkázán jenom na přítomnost a pak až zase na věčnost. I dyž s nimi nebyla Milena ve styku hned po návratu do Prahy, byli jí nutně blízcí a ona jim. Stejně jako jim i jí se hnusil šovinismus, který vyvolal tlak rakousko-uherské monarchie a obrozenecké hnutí, stejně jako je i ji zajímá všechno, co přináší nový, čerstvý vzduch do zatuchlých, po císaři pánu ještě stále páchnoucích koutů. Schaffgotsch by se rád stal členem Devětsilu a jakmile se Milena

-108-

********************************************************************************************* jenom trochu poohlédne po Praze, začne ji naléhavě žádat, aby mu tuto možnost nějak zprostředkovala. Pokud vím, k tomu nikdy nedošlo. Jesti se o to Milena nepokusila, nebo jestli jej členové Devětsilu nepřijali mezi sebe, nevím. A nevím ani, jestli Schaffgotsch zůstal v Praze i po rozchodu s Milenou, nebo jestli se zase vrátil do Vídně a šířil své nešlechtické přesvědčení mezi urozenými. Milena o tom nikdy nemluvila, protože od té doby, kdy jsou její vzpomínky spojeny s Devětsilem, jsou také spojeny s Jaromírem Krejcarem. Hrabě Schaffgotsch se z nich vytratil jako dým a mám dojem, že se podobně vytratil i z Milenina života. Možná, že ho prostě jednoho dne někde zapomněla…

Pracovní nadšení a obrovská energie, se kterou přijela Milena do Prahy, přinesly brzy první ovoce. V Národních Listech vedla hlídku "Žena a domov", pro kterou se jí podařilo sehnat spolupracovnice jednak mezi bývalými minervistkami, jednak mezi přítelkyněmi, které měla v Praze z doby před odjezdem. Vídeňskou historií a tím co ji předcházelo, se jí sice podařilo si pošramotit trochu po Praze pověst, ale když se zase objevila, kvetoucí a nikterak nesešlá, ztratily staré drby na zajímavosti. A kromě toho byla úspěšná, její články se líbily a na staré historie se na čas zapomenulo. Kromě hlídky v Národních Listech ještě taky překládala a založila dětskou knižnici "Dětská četba" ve které jako první svazek vyšel její překlad půvabné anglické knížky "Peter Pan a Wendy. Měla jsem ji kdysi doma, byla to tlustá knížka a byla psána anglicky, protože česky vašel jen první díl překladu. Měla překrásné ilustrace, a i když jsem nerozuměla ani slovu, dokázala jsem nad ní proležet celé dlouhé hodiny, když Milena nebyla doma, Evžen taky ne a já mohla popustit uzdu své fantazii. Byl v ní obrázek, na kterém si Peter Pan lepí v koupelně stín mýdlem k patě, protože mu nechce držet u nohy, a já jsem si vždycky přála poznat někoho, komu by stín nechtěl držet, abych se mohla přesvědčit, jestli jde opravdu mýdlem nalepit. A byly děti tam, které se na svět dívaly skrz rozkročené nohy a zaháněly tak smečku vlků - jenomže jsem se nikdy nesešla s opravdovou smečkou živých vlků a tak dodnes nevím, jestli se dají takto zahnat na útěk. A potom tam byly malí skřítci s křídly jako mají vážky, lítali kolem Wendy a já jí to záviděla a byla jsem strašně nešťastná, že nejsem aspoň trochu krásná, třeba ani ne jako Wendy, třeba jen tolik aby kolem mne lítal jen jeden, jediný skřítek s průsvitnými křídly... Prostě to byla knížka kouzelná. A Milena měla zase jednou šťastnou ruku, když se pustila do jejího překladu. Jenomže k jeho ukončení nedošlo z důvodů, které uznám, ale které jsou určitě velmi smutné. Třeba nakladatel neměl dost papíru, nebo Peter Pan neprošel bez stínu cenzurou. A ten jeden svazek, který přece jenom vyšel, se mi nepodařilo najít ani v universitní knihovně, ani v městské knihovně v oddělení pro děti. A další svazky této edice už taky nevyšly. Zato vyšly Mileniny recepty. Vzápětí byly rozebrané a patřily mezi Mileniny úspěchy. Vyšly v roce 1929, dokonce s názvem "Mileniny recepty" - vím to od její přítelkyně, protože já sama jsem tuto poněkud efemérní knihu nikdy v životě neviděla a Milena o ní doma nikdy nemluvila. Myslím, že mohu říci, že Milena uměla psát. A uměla ještě celou řadu dalších věcí. Ale pokud se pamatuji - a pamatuji se opravdu velmi dobře, nikdy jsem ji neviděla vařit, aby při tom nedošlo ke kalamitě. Buď se spálila, protože vytahovala pekáč z trouby holou rukou - a to ještě pekáč, který tam připravila Mánička - nebo se

-109-

********************************************************************************************* něco ztratilo, rozsypalo, rozbilo nebo alespoň založilo tak, že se absolutně nedal rozdělaný oběd dovařit. A k večeři Milena upravovala obvykle koupený salám s koupeným salátem na talířky do kredence a každý jsme si vzali svou porci, když jsme dostali hlad. Budiž mi tedy prominuto, že kniha Mileniných recentů je pro mne trochu temnou a nejasnou věcí. Ale zato vydšla roku 1926 knížka jejích fejetonů s názvem "Cesta k jednoduchosti", útlá knížka vybraných článků, kterou Milena věnovala tátovi. Je v ní podruhé vyprávění o Kafkovi a o žebračce, které nechtěl dát najednou celý desetník, protože se bál jejích díků a tak jeden rozměnil a dával jí jej po grejcarech, pokaždé oběhnul blok, a když šel kolem rohu, na kterém stála, vhodil jí jeden do nastavené čepice. Je to zkazka, kterou Milena napsala dvakrát, pokaždé s jiným zakončením. Poprvé ji otiskla v roce 1921, ještě za Kafkova života a končila takto: "…Ovšem, že byl tělesně i duševně naprosto vyčerpán, ale z vyčerpání se dostavila i pozemská úzkost nejistota, lítost. Dopadlo to tak, že plakal tak dlouho, až dostal šesták nový. Patrně přece neunesl, že nebyl za svoji doopravdy vzácnou dobrotu odměněn." A podruhé, dva roky po Kafkově smrti, totéž vyprávění zakončuje slovy: "Myslím, že je to nejhezčí pohádka, kterou jsem kdy slyšela a umínila jsem si, že ji nikdy nezapomenu." Pravdivé jsou asi obě verze. Tu první potvrzuje Kafka sám v jednom z dopisů Mileně, ve kterém ji také vysvětluje onu příhodu, kterou měli se žebračkou spolu. Onu dvoukorunu, na kterou chtěl od obdarované korunu nazpět: "…Pokud jde o žebračku, nebylo na tom určitě nic dobrého ani nic zlého, byl jsem prostě příliš roztržitý anebo příliš zaměstnaný jinou věcí, než abych se ve svém jednání moh řídit jinak, než mpodle nejasných vzpomínek. A taková vzpomínka říkala kupříkladu: Nedávej žebrákům příliš mnoho, později tě to bude mrzet." A k tomu její vyprávění právě o onom rozměněném šestáku, se kterým obíhal tak dlouho, až jej dal po krejcarech. "…V každém případě jsem byl nakonec, také morálně, tak vyčerpán, že jsem běžel hned domů a plakal tak dlouho, dokud mi matka šesták zase nenahradila. Vidíš, mám smůlu na žebráky, ale prohlašuji, že jsem ochoten vymlátit své celé dosavadní i budoucí jmění v nejmenších vídeňských pokladničních poukázkách tam u Opery nějaké žebračce za předpokladu, že ty budeš stát u toho a že budu smět vnímat Tvou blízkost." A ta druhá, ve které už Milena nemluví o tom, že šesták byl nahrazen, je pravda Milenina. Její pravda o tom, jak jí zůstal Kafka v paměti a jakého si jej přála mít už za jeho života. Přibližně v době, kdy vyšla, knížka Mileniných fejetonů, začíná také její spolupráce s Pestrým týdnem, která sice netrvala dlouho, ale na kterou ráda a často vzpomínala. Seděla v redakci se Stašou Jílovskou, přítelkyní z prvních let studia, a s malířem a karikaturistou V.H. Brunnerem, který ji často svými kolem dokola popsanými, kresbičkami, zanechávanými na jejím psacím stele, které Milena sbírala bez ohledu na to, jak moc jich bylo. Pamatuji se z domova na jednu, byl na ní Brunner klečící na kolenou a na hlavě mu rostly obrovské parohy, které by stačily ozdobit jelena pro královský hon. A dole bylo připsáno:"Já jsem z nich, paní Mileno, už docela jelen!" Ostatně i V.H. Brunner patřil mezi lidi, o kterých Milena věděla, že jsou určeni předčasné smrti. Měl něco na plicích, nevím, jestli to byla tuberkulosa nebo rakovina plic, a zemřel v roce l928. Nekrolog, který o něm Milena napsala, je jen docela krátký, ale bylo

-110-

********************************************************************************************* v něm tolik lítosti, že mě dojal ještě po letech. A hlavně jsem si nad ním uvědomila věc, která byla pro Milenu tak typická, jako její modré oči nebo vlnité vlasy: tu spoustu lidí, které měla kolem sebe, protože potřebovali od ní nabrat životní sílu. Ono je to nějak takto: Jsou lidé, se kterými mluvíte první den a víte přesně, jaké mají problémy s manželem či s manželkou, jestli se jim povedly děti a jak jsou na tom s existencí a s penězi, nemluvě o žlučníku a o játrech. Nic proti nim nemám, je v nich jistá bezelstnost a nelze jim jistě jejich potřebu zdílnosti zazlívat - jenomže ti nepotřebují jednoho určitého posluchače. Jsou z rodu Kukalínů, vrba jim poslouží stejně dobře jako nejcitlivější přítel a po pravdě řečeno možná i líp, protože je nebude přerušovat. Potom jsou ještě lidé, kteří se s vámi budou stýkat několik let a vy si nebudete jisti, jestli jsou svobodní nebo jestli mají děti, nebudete mít tušení, jak velký mají plat a když od nich uslyšíte více jak jednu větu, bude se týkat čehokoli, kromě jejich soukromí. A kromě toho jsou ještě jedni lidé: ti, kteří nosí své zavazadlo komplexů a problémů z místa na místo a marně hledají adresáta, jemuž by je poukázali. Nechtějí jen odeslat svou tíhu na něčí zada, chtějí, aby adresát, kromě toho, že je posluchačem a příjemcem, ještě taky byl schopen ocenit a pochopit jakou zásilku mu poslali. Protože jedině takový příjemce si s ní bude umět poradit a bude snad schopen zavazadlo jim nadlehčit. Nejhorší na tom je, že odesilatel obvykle ví velmi dobře, že nemůže pomoci nikdo, kromě něho samotného. A sám už obvykle nemá sílu se vyhrabat zpod tvé tíhy, ať už je jí nemoc, komplexy, nevěrná žena nebo nedostatek peněz. Ale přesto že zákon, který je neúprosný a nemá výjímek, /totiž zákon, který nedovoluje nikomu, aby pomohl komukoli, komu scházejí vlastní síly/, dobře znají, nejsou schopni se mu podrobit. Je to přirozené - kdyby se mu podrobili, ztratili by naději. A bez naděje nedovede žít ani mravenec, natož myslící bytost. Milena tento druh lidí přitahovala téměř magneticky. Byla přímo stvořena pro to, aby tato zavazadla, tak neúnosná pro své majitele, pomáhala alespoň kousek poponést. Nebyla pasivní, vždycky dovolila, aby se ten, kdo ji svou tíhu předal, opřel o její sílu a dokonce si myslím, že potřebovala k životu vědomí, že nenese jen svou vlastní tíhu, že na ní spočívá ještě kus odpovědnosti za někoho jiného. Dělalo ji mimoto potěšení působit radost. Ale trochu tím někdy mátla ty, kdo nepotřebovali jen radost, ale ještě daleko víc: udržet při životě. Nakonec se jich vždycky trochu bála, byli pokaždé příliš těžcí, a to, co jim na nočátku slíbila, nebo se domnívala, že je pro ně schopná udělat, nemohla splnit. Ne proto, že by nechtěla. Ale nebylo to v lidských silách.

"Co poslouchám, nemá cenu; je tu jen to, co vidím očima otevřenýma, a ještě víc co vidím očima zavřenýma."

Giorgio de Chirico V roce 1926 - alespoň myslím, že to bylo v tom roce - se Milena

-111-

********************************************************************************************* seznámila s Jaroslavem Krejcarem, architektem, členem Devětsilu a svou příští velkou láskou. Spolek Mánes tehdy pořádal výlet, kterého se zúčasnila celá řada výtvarníků a celá řada hostů. Jelo se na parníku po Vltavě, zpívalo, tančilo a debatovalo a Milena dokázala brzy na sebe upoutat pozornost. Uměla dobře vyprávět, kromě toho měla smysl pro humor a při tom dokázala také velmi pozorně naslouchat, když někdo něco vyprávěl jí. Krejcar se od ní nehnul od večera až do pozdních nočních hodin a Milena se nehnula od něho. Shodli se dokonale a ve všem. A v čem se neshodli, v tom se doplňovali. Jednatřicetiletý Krejcar se v ničem nepodobal mužům, se kterými se Milena stýkala ve Vídni, nebo které znala od dřívějška v Praze. Byl příjemně jiný a Milenu na něm okouzlovalo všechno, od jeho tance a hlasu až do jeho řeč. Zamilovala se ten večer téměř na první pohled a Krejcar na tom nebyl o mnoho jinak. Oba byli trochu lehkomyslní - pokud lze nazvat lehkomyslností, když se dva lidé rozhodnou ztrávit večer v horách a nechají se tedy týž den odvézt taxikem na Špičák, aniž uvažují, jestli a z čeho jej budou moci zaplatit. Snad je to lehkomyslnost, ale je to ještě něco jiného. Je to schopnost se okamžitě, třeba i bezhlavě, rozhodovat, jo to ochota, zapomenout na všechno, jestliže je možné být s člověkem, kterého miluji. Milena právě toho potřebovala. Po nerozhodném Kafkovi s odpovědností až přebujelou, která vedla k tomu, že ji nakonec nutil uznat kalendář za důležitější, než milostnou schůzku - něco,co mimochodem Milena jakživo nedovedla pochopit a co jí zůstalo temné ještě dlouho po jeho smrti - no Ernstovi, který jí věnoval tak málo pozornosti, že si připadala bezcenější než kterýkoli kus nábytku v jejich pokoji - po těch byl osvěžením, ve které už ani moc nevěřila. Narodil se na vesnici, byl jediným synem lesníka a vyrůstal v lesích mezi stromy, zvířaty a kytkami, znal všechny možné bylinky, uměl napodobovat zpěv ptáků a věděl, kdy kvetou upolíny a kde se dají najít fialové ocúny na chorobně bledých stoncích, které Milena měla tak ráda. Jenomže jeho otec brzy zemřel a Krejcar zůstal sám se svou matkou. Vlastně s ní býval sám i za otcova života, protože pan lesní byl pořád po lesích, a když náhodou nebyl zrovna v lese, seděl určitě v místní hospodě. Být doma považoval za nedůstojné muže a držet se manželčiných sukní neměl ani nejmenší náladu. Jednou se stalo, že se trochu opil a v návalu starostlivosti poslal domů myslivce, aby vyřídil, že přijde domů později. Ale babička na takové pozornosti nebyla zvyklá, vyděsila se k smrti zvukem kroků přicházejícího myslivce, strhla ze stěny brokovnici a nastřílela do něj všechny broky, které v ní byly. Jaromír vyrůstal dílem v lese a dílem v lesovně kolem své matky. Získal tak jako většina mužů, kteří se narodili na venkově, ale byli vychováni ženou, zvláštní citlivou jemnost, která je těžko popsatelná, ale které si povšimnul téměř každý, kdo se s ním setkal. Po otcově smrti se stará paní Krejcarová odstěhovala do Prahy, zažádala si o koncesi a pustila se do obchodování. Chtěla, aby syn vystudoval a něčím byl - jenomže to taky něco stálo. Koncese, které se za císaře pána a ještě nějaký čas po něm udělovaly obchodování chtivým občanům, platily prostě na všechno, povolovaly obchod s vajíčky, bonbony, sodovkami a limonádami stejně jako prodej kočárů, landaurů nebo pozemků. Babička zůstala u cukrovinek. Otevřela si krámek v Spálené ulici a s pomocí bonbónů, čokolády a Pána Boha se snažila udržet syna na studiích, jak se dalo. Jaromír se rozhodl pro akademii a taky na ni vstoupil, ale ne-

-112-

********************************************************************************************* měl odvahu říci matce, jak dlouho to ještě bude trvat, než buce se studiemi u konce. Takže když babička usoudila, že rok je až dost dlouhá doba na to, aby z jejího dítěte něco bylo, nechal ji při tom a - děj se vůle Páně - čekal co bude dál. Když nebyl za rok akademickým architektem, stará paní si poplakala nad tím, že syn není tak chytrý, jak se domnívala a potom zabalila nejkrásnější bonboniéru, kterou v krámě měla a vydala se za pány profesory. Když už se syn nepovedl, snad aspoň neodmítnou chudou vdovu a její dáreček. Došla na akademii, nechala si pana profesora zavolat a odhodlaně mu vtiskla balíček do ruky: "Kdyby líbili staré ženě prominout - ale já bych opravdu už nemohla vydržet, kdyby měl syn opakovat. Já vím, že je lajdák, ale nadaný snad taky trochu je a já na něj dohlídnu, však on se po večerech doučí, co zameškal. Jen on kdyby už dostal ten diplom, který potřebuje, aby mohl vydělávat. Jsem totiž chudá vdova, a nemám žádnou oporu." Když se vysvětlilo, že Jaromír nepropadl a že je dokonce velmi nadaný a slibný žák, trochu se uklidnila, ale když se potom dozvěděla, kolik let ještě bude trvat, než bude mít ze syna hotového architekta, byla z toho tuze nešťastná. Nakonec ale zaťala zuby, přijala ještě jednu slečnu na byt a táhla Jaromírovy studie dál. Na rozdíl od Mileny, byl Krejcar od dětství obklopen láskou a i když mateřské zbožňování bylo někdy těžko snesitelné, přece jenom od narození nebyl nikdy bez starostlivé péče. A protože nevyrůstal v přepychu, nebyl rozmazlený ani touto milující matkou, nehledě k tomu, že první léta v lese mu dala reálný pohled ná ledacos z toho, co městským dětem časem narůstalo v problémy a mindráky všeho druhu. Jeho zase naopak přitahovalo u Mileny, co jemu samotnému chybělo: její trochu přeintektualizovaný způsob myšlení a vyadřování v něm budil trochu údiv - u ženy nebyl na nic podobného zvyklý. A mondénní tehdy Milena ho okouzlila i svým zjevem. Byla hezká a on byl koneckonců výtvarník. I estetická měřítka chtěl, aby byla splněna. Když se poznali, tak sice Krejcar chodil s nějakou dívkou, ale byly mezi nimi neschody a celý ten vztah byl na rozpadnutí. Milena ze strachu, aby nebyla příčinou jeho rozchodu, se prý ta dva pokusila smířit. Smiřovala je tak dlouho, až se nakonec s Krejcarem vzali. Tentokrát to bylo se souhlasem rodičů. Profesor Jesenský byl tak vyveden z míry tím, že mu dcera přece jen přivedla do domu někoho, kdo není sbírkou všeho, co považoval za nejhorší možné nectnosti, že ani neprotestoval. A stará paní Krejcarová se na protest nezmohla, přestože naprosto nemohla souhlasit s tím, aby její Jaromír patřil komukoli jinému než jí. Jaromír upravil byt ve Spálené ulici, udělal z něj vynaložením všech architektonických schopností a veškerá lásky, kterou k Mileně choval, bydlení tak příjemné, že z počátku ani nedocházelo k moc velkým hádkám mezi Milenou a starou paní. A když Milena otěhotněla, nebylo nic, co by si ještě přála. Těšila se na dítě a těšila se na život s Krejcarem, tišilo se na všechno, co bylo před ní a přitom psala a překládala a - jak později sama říkala - byla poprvé a taky naposled v životě úplně, dokonale a bez jediného kazu šťastná. První měsíce těhotenství probíhaly ještě stále docela dobře. Milena sice jiný stav snášela jen s velkými obtížemi, ale snažila se nedávat na sobě nic znát, pokračovala v práci a těšila se na děcko. Spolupráce s Pestrým týdnem zrušila a znovu začala psát do Národních listů. Navíc překládala a ruku v ruce s Jaromírem se snažila zaměřit pozornost na bytovou kulturu. Kromě toho ji v té době samozřejmě zajímalo všechno, co se týkalo děcka, psala o rozpočtu, který se dělá, když se má narodit nový človíček a trochu je z jejích

-113-

*********************************************************************************************

článků poznat nový tón, který se do nich s nadějí na mateřství vloudil. Ve Spálené ulici se s Jaromírem obklopovali mnoha lidmi, chodili za nimi přátelé z Devětsilu a jednou se dokonce k nim vydal na návštěvu i F.X. Šalda, ale po točitých starých schodech jej museli téměř vynést - nebyl už zdravý ani mladý. Na jaře se Milena rozhodla, že pojede na hory lyžovat, bez ohledu na své těhotenství. Bylo to nesmyslné gesto, jedno z těch hrdinných gest, o kterých sama psala, že jsou bezcenná a zbytečná. Ale chtělo dokázat sobě i Jaromírovi, že je všechno v nejlepším pořádku a že je stále ta zdravá , pružná a pohyblivá Milena. Na lyžích si zlomila nohu a Jaromír ji narychlo převážel do Prahy do nemocnice. Zůstala, tam až do porodu - přidružilo se toho příliš mnoho najednou a byla obava jak o ní, tak o dítě, které čekala. Konečně, po několika měsících ležení a po těžkém, bolestivém porodu bylo dítě na světě. Celých 32 hodin, které trval porod, si Milena držela palce, aby se jí narodil syn. Ale narodila jsem se já - jenom jsem měla obě pěsti zaťaté. Později se mne Milena často ptala, čemu nebo komu jsem to vlastně tehdy držela palce. Jenomže porodem neskončila ani zdaleka Milenina nemoc. Musela ještě několik měsíců zůstat ležet v nemocnici a dlouho nebylo jisté, jestli zůstane naživu. Táta se jí nabídl, že by se o vnučku postaral, kdyby se stalo a ona sana nemohla. Milena odmítla - poprvé snad vůbec řekla tehdy tátovi všechno, co nosila po léta v paměti a ujistila ho, že nežli by mu svěřila svoje dítě, raději by ho vlastnoručně utopila jako štěně. I když už bylo jasné, že Milena bude žít, pořád tu byla otázka nezahojené nohy. Pomalu ji připravovali na to, že zůstane chromá. Pravé koleno bylo neohebné. Ještě v prosinci, čtyři měsíce po porodu, se lékaři snažili nohu rozhýbat. Bolelo to příšerně a jediné, co pomáhalo, bylo morfium. Nakonec se stejně nepodařilo zabránit ochromení, jediné, co se podařilo, bylo vypěstování Milenina návyku no morfium, kterého se už nezbavila až do osmatřicátého roku. Kruh spolupracovnic, které kolem sebe soustředila, se zatím rozpadl a Milena přešla z Národních listů do Národních rovin. Ale morfinismus nahlodával i její vztah k Jaromírovi, který už během její nemoci utrpěl několik trhlin. Jaromír za ní jezdil do Piešťan, kde byla na léčení, a nakonec jí musel vozit její dávky morfia letadlem, protože Milena bez něj už nemohla být. A když se pokusila vydržet bez drogy, dostavily se tak katastrofální stavy, že docházelo až k bludům. Návyk byl příliš silný, než aby se dal zlikvidovat pouhou vůlí. Během jednoho roku je z krásné, životaschopné ženy nemocná troska, ze šťastného manželství neurotický vztah dvou lidí, jejichž rozepře přestávají být v mezích a hraničí se šílenstvím. Ve dvaatřiceti letech si uvědomila, že jí zůstalo jen to, co umí a co má v hlavě. A dcera, která je zatím nevyzpytatelná jako všechna novorozeňata a ke které přilne posledním zbytkem svých podlomených sil. Uzdravování probíhalo jen velmi pomalu. Milena těžko zvykala na chůzi s nehybnou nohou a kromě toho měla ještě stále bolesti. Psala do Lidových novin, ale práce ji netěšila. Stěžovala si, že jim nic není vhod, hlavně venkovským čtenářům se články paní Mileny zdály trochu příliš odvážné. Nakonec napsala článek o narkomanii a venkovská obec čtenářská se vzbouřila. Milena musela z Lidovek pryč. Když Jaromír dodělal dům Jednoty na Francouzské třídě, přestěhoval se s Milenou do nejvyššího patra. V jedné části byl byt a ve druhé Jaromírova kancelář, bydlení to bylo kouzelné, kolem celého bytu byla terasa a nahoře ještě plochá střecha, která k bytu patřila, veliké pokoje a okna přes celou stěnu - prostě takový byt, o jakém

-114-

*********************************************************************************************

Milena, psala do časopisu "Žijeme". Vedoucím redaktorem se v něm měl stát Karel Teige, ale nakonec z toho sešlo, protože prý byl zaměřený příliš doleva. Na krákou dobu se stala vedoucí redaktorkou Milena, ale i ta byla nakonec prohlášena za příliš levičáckou a ra- dikální. Na Francouzskou třídu už mám několik vlastních vzpomínek - ale i ty které mám sama i to, co jsem se dozvěděla od Mileniných přátel, dává pořád stejný obraz, plný nejpodivnějších protikladů. Milena jednak měla spoustu práce, jednak nebyla pořád ještě docela zdravá. Přijala tedy bonu, aby se omne starala. Nastoupila jednoho dne se všemi odznaky své hodnosti, v modrém šlojíři s bílou čelenkou, tak jak to nosily tehdy školené bony. Nějaký čas všechno klapalo. Vlastička /jak se bona jmenovala/ mě vozila do parku na procházky a s Milenou vycházela výborně. Až se jednou stalo; že Milena neměla peníze na její plat a tak jí poslala do zastavárny s psacím strojem. Došlo ke strašné scéně. Vlastička se takovému ponížení bránila zuby nehty a hájila čest svou i svého šlojíře. Jen tak tak, že nedala tehdy výpověď. Nakonec se přece jen podvolila, do zastavárny šla, do zastavárny šla bez závoje a za nějaký čas z ní Milena vychovala kovanou komunistku. Její stranická disciplína trvala ještě dlouho po tom, když Milena už dávno byla ve psí. Mou výchovu samozřejmě nechtěla Milena nechat jenom na Vlastičce, zasahovala do ní vždycky, když se jí na mém chování něco nezdálo nebo když bylo zle a já stonala. Jednou si všimla, že jsem bázlivá a že se bojím skočit z výšky. U oken velkého pokoje byly široké, betonové police, na které se dalo snadno vylézt a které mě unesly, ale seskočit, z nich jsem se nemohla a nemohla odvážit. Milenu to dopalovalo, strach jí byl protivný a nechtěla mít bázlivou dceru. Rozhodla se tedy, že mě naučí skákat. Vzala prostěradlo, vysadila mě na betonovou polici, dala mi do ruky dva cípy a dva drželasama. "A teď už se snad skočit nebojíš!" přemlouvala mě. Jenomže já jsem se bála dál a Milenina trpělivost nebyla moc veliká. Trhla prostěradlem, abych musela seskočit. Spadla jsem a zlomila jsem si ruku v lokti. Byl z toho strašný poplach, okamžitě mě vezli do nemocnice a po příjezdu krmili dobrotami všemi, které jsem měla ráda. A hlavně mě už od té doby nikdo nenutil, abych se nebála. Od své nemoci měla Milena k doktorům nepopsatelný odpor. Odmítala k nim chodit sama a odmítala jim svěřit i mně. Když jsem dostala spálu, vyklidila celý byt a ošetřovala mě sama, jen abych nemusela do nemocnice. A když jsem měla zánět středního ucha a lékař řekl, že se bude muset dělat resekce, vyžádala si na vlastní odpovědnost dvoudení odklad, seděla u mne a každou hodinu mi dávala čerstvý obklad s octem hlinitým, až se hnis provalil sám Pamatuji se na kočky, které byly v bytě a které Milena milovala. Couraly po střechách a po terase, spaly na zeleném kotouči gramofonu a u Mileniny hlavy na posteli a Milena na ně nedala dopustit. Chodily na zmačkaný papír misto do pilin - až si jedna vlezla do tátovy kanceláře, zmačkala nějaké plány a udělala na nich svou loužičku. Táta se tehdy rozlobil, kočku popad a hodil s terasy dolů - jenomže pro ni musel zase vlézt na střechu domu, který byl pod terasou a na kterém přistála. A Milena ji kurýrovala tak dlouho, až zase byla kočka v pořádku. Měla jsem na ploché střeše svůj písek na hraní a svou sprchu a měla jsem svou bonu, ale to nijak nevylučovalo Mileninu spolupráci se stranou. Tehdy tohle šlo nějak docela dobře dohromady a myslím, že se nad tím nepozastavoval nikdo, ani Milena, ani její přátelé a soudruzi. Spíš naopak - stávalo se dost často, že ji požádali o pomoc, kterou mohla právě díky tehdejším svým možnostem poskytnout snadno a taky to kdykoli ochotně udělala. Někdy to byly peníze, kterých bylo potřeba, jindy asyl pro někoho, kdo neměl střechu nad

-115-

********************************************************************************************* hlavou. Dlouho u nás byl malý ruský chlapec, Petr se jmenoval, kterého matka jeho přinesla plna úzkosti a důtklivě Mileně nařídila, že ho nesmí ani koupat ani mýt, jenom otírat sádlem, protože jinak by docela jistě umřel. Milena jí to svatosvatě přislíbila a jen za ni zapadly dveře, hodila Petra do vany s mydlinkami, vydrbala ho a nakrmila takovou dávkou vitamínů, že by se jeho matce nad tím zatočila hlava. Za nějaký čas vypadal jako reklama na Nestle a jen kvetl a jeho maminka byla ještě dlouho přesvědčena, že ho paní Milena ošetřuje přesně podle jejího návodu. Jenomže vztah mezi Milenou a Jaromírem už nebyl udržitelný ani spravitelný. A tak jednoho dne odjel táta do Sovětského Svazu a zanedlouho na to jsme se stěhovali z Francouzské ulice pryč.

"Ale kdo je člověk? Ten, kdo musí svěd- čit tím, čím je." Heidegger

Stěhování z velkého bytu do malého je vždycky plné střepů, likvidovaných krámů a věcí, které nejdou vzít sebou.

Ve velkém pokoji uprostřed stála veliká bedna a do ní se házelo všechno, co se mělo později vyhodit. Stála jsem před ní a házela do ní po jedné gramofonové desky. Rozbíjely se s třesknutím o okraj a mně se ten zvuk nesmírně líbil. Milena mě chvíli pozorovala a potom se mě zeptala, proč je nehodím, do bedny najednou, ale nedovedla jsem jí odpovědět. Prostě se mi líbilo, roztloukat to, v čem jsme do té doby žili a roztloukat to pomalu. Mnohem později mi řekla, že se tehdy prvně polekala toho, že přivedla na svět tvora, který myslí a cítí docela jinak, než ona a asi také docela jinak, než si přála. Ve skutečnosti se s bytem loučila nerada a těžko a s věcmi z něj ještě hůře. Nelpjela na majetku, ale měla svoje věci podivně ráda. Dovedla s nimi mluvit, rozmlouvala s předměty, které ji obklopovalya měla k nim vztah skoro stejně vřelý jako ke zvířatům, kterých měla většinou několik. Ještě než jsme se odstěhovali, rozvedla se na dálku s Jaromírem a do nového bytu jsme se stěhovali tři: Milena, Evžen Klinger a já. Nebyl moc velký, pokoj a kuchyň na Vinohradech v novostavbě u Olšan v Horních stromkách. Do stranické práce se Milena vrhla stejně nadšeně, jako se vrhala do všeho. Pracovala v Tvorbě, byla v redakci Světa práce, pracovala do úpadu a bez únavy. Několikrát se dostala s Evženem do situace, kdy se musel Evžen schovávat, několikrát u nás přespávali soudruzi, kteří byli na nějaký čas v ilegalitě a neměli útulek. Milena byla vždycky samozřejmě a bez reptání ochotna je přijmout pod svou střechu. To co následovalo, bylo nedlouhé, ale intenzívní období absolutní víty. Milena byla přesvědčená komunistka, neměla pochyb o všem, co co toto přesvědčení neslo sebou, nepochybovala o tom, že komunismus je jediná cesta, která je správná. Byla hluboce přesvědčena, že jedině revoluce může přinést vyřešení všech světových problémů a byla připravena přispět svými silami na tolik, na kolik jí budou stačit.

-116-

*********************************************************************************************

Výhrady, které měla proti některým postupům a postulátům strany, považovala za součást svého komunistického smýšlení a podle toho také jednala: hovořila o nich nahlas, a chtěla zjednat nápravu všude, kde viděla chyby. Dnes se to může zdát trochu idealistické, s odstupem času a po řadě zkušeností z uplynulých let je tento postoj přinejmenším nereálný - nebo aspoň jím byl ve své době. Ale o to mi nejde. Chci říci jinou věc, kterou považuji pro všechno, co se stalo později, za důležitou. Že totiž Milena svou práci pro stranu v této době brala jako svůj životní úkol, že k ní nepřistupovala nikdy ani se stínem lehkovážnosti nebo nedbalosti a že věřila, že je-li nějaká cesta k rozumnému, lidskému a spravedlivému uspořádání světa, je to cesta komunismu. Později byla nařčena ze všech možných a existujících úchylek - v prvé řadě z trockismu, který byl tehdy ve stranickém slovníku něčím podobným, jako je věčné zatracení ve slovníku křesťanském. Byl smrtelným hříchem, a pokud někomu ke jménu bylo přidáno označení trockista, považovali ho straníci za něco jako morem nebo malomocenstvím nakaženého. Nejde o to, že se tímto označením mimo jiné taky dost snadno a dost lehkovážně plýtvalo - ale jde spíš o to, jestli víra ve světovou revoluci a obavy z následků, které nutně přinesou sebou rozdělení světa na dva tábory, byla tak velkým prohřeškem na myšlence komunismu. A jde také o to, jestli bylo možné přinutit myslícího člověka, aby si neuvědomoval, co přinese revoluce, která se uskuteční jen v jedné zemi, a aby neměl potřebu se sám a po vlastním uvážení rozhodnout, jestli tím nepřistupuje na okleštění myšlenky, o kterou mu šlo. Milena rozhodně nepatřila k lidem, pro které jakákoli autorita je konečná. A strana tehdy právě toto od svých členů požadovala. Chtěla, aby nechali na ní rozhodování i odpovědnost a slepě a poslušně plnili příkazy, které dostávali. Nuže: Milena mohla přinášet oběti s to jak materiální, trk veškeré ostatní. Dokázala obětovat své pohodlí a svůj odpočinek, dokázala zapomenout na svoje otřesené zdraví a byla ochotna obětovat vlastní bezpečí. Co ale nemohla a nedokázala obětovat, byl zdravý rozum. S touto obětí měla zkušenosti a byly to zkušenosti špatné. Kdysi, v době manželství s Ernstem, obětovala i ten, ale obětovala ho na vlastní odpovědnost a sama si odnesla následky tohoto omylu. V tomto případě věděla, že to nebude jen ona, kdo ponese důsledky chyb. A Milena, která dokázala zalhat nebo pozměnit nějakou skutečnost pokud šlo o její osobní věci, byla ve věcech, které se týkaly celku, naprosto a nekompromisně pravdivá. Nikdo ji nemohl přimět, aby v zájmu čehokoli nebo kohokoli, z titulu kázně stranické nebo jiné, psala a hlásala něco, čemu sama nevěřila. A stejně tak ji nikdo na světě nepřiměl, aby o tom, co považovala za správné, mlčela, nebo aby pravdu alespoň zamlčela, když už ji nechce překroutit. K tomu všemu se ještě dostanu později. Zatím ale během spolupráce s komunistickým obrázkovým týdeníkem "Svět práce" byla Milena komunistkou a domnívám se, že není jen její vinou, že jí nezůstala. Co všechno znásobilo, že Milena nakonec ze Světa práce odešla, je těžko do všech detailů dnes rozebírat. Poslední kapka, která způsobila výbuch, byl Milenin konflikt s redaktorem Kopřivou, ale než k němu došlo, stalo se toho víc než dost, aby v Mileně pomalu narůstal cholerický výbuch, kterým její spolupráce se Světem práce skončila. Především se vrátil Jaromír ze Sovětského svazu. Rozešli se s Milenou v dobrém a samozřejmě se stýkali i po jeho návratu. Mimo jiné také proto, že jsem tu byla já a Milena nechtěla, aby její rozvod nějak ovlivnil můj vztah k tátovi. /Mimochodem, přestože se to obvykle nepodaří, podařilo se to těm dvěma, díky taktu a díky přá-

-117-

********************************************************************************************* telství, které mezi nimi zůstalo, opravdu dobře./ A Jaromír, který odjížděl jako nadšený komunista a obdivovatel SSSR, se vrátil zklamaný, rozčarovaný a roztrpčený. To, co vyprávěl, znělo našim uším tehdy neuvěřitelně - a dnes zase nemá smysl se o tom šířit, protože jsou to pro nás skutečnosti notoricky známé a banální… Historky o lidech, kteří byli zatčeni a nikdo nevěděl proč a nikdo se ani raději neptal, jestli jsou něčím vinni. Historky o nesmyslném, operetním uctívání, kterého si dopřával Stalin a jeho spolupracovníci, nad nimiž člověk nevěděl, jestli se má smát nebo bre- čet nebo obojí nejednou. Vyprávěl o první opeře, která byla provozována v Moskvě a ve které vystupoval Stalin a Molotov /oba tenoři/ a která se nedohrála, protože po reakci obecenstva byli jak její tvůrci, tak i hlavní představitelé zatčeni pro znevažování vlády sovětů - jenomže za několik dní měla tato opera reprízu a nikdo už si nedovolil se ani ušklíbnout, natož nahlas zasmát. A tak na jejevišti pěl Stalin s Molotovem a v hledišti seděli užaslí diváci, napl naplněni strachem, údivem a nejistotou. Vyprávěl o bulváru, který byl postaven pro stachanovce, domy byly vybaveny vším možným komfortem od splachovacích záchodů po dálkové topení a s velkou slávou byly předány novým nájemníkům. Jenomže udeřil mráz a topení - co čert nechtěl - jaksi nefungovalo. A tak se napřed z jednoho okna vysunul komínek bubínku, potom z druhého, a za pár dní byl bulvár moderních budov poset železnými rourami, ze kterých stoupal k nebi kouř z roztopených kamínek. Vyprávěl o lidech, kteří se nezeptali, kam se poděli jejich nejbližší přátelé a nesháněli se po nich, ani když jim zmizeli s očí na dlouhé týdny. A když se Jaromír zeptal, co že se stalo s tím nebo s oním, dívali se udiveně: "Koho máte na mysli?" a honem se hleděli ztratit. Vyprávěl toho moc a nejen historky. A sám vystoupil proti Sovětskému svazu docela otevřeně - jel do téhle zaslíbené země příliš nadšeně a s příliš velikou nadějí, než aby dokázal utajit zklamání a přejít je. Kromě toho došlo v Sovětském svazu k pověstným procesům, které tehdy taky byly pro uši českého komunisty spíš pohádkovou záležitostí nežli něčím, co by se dalo pochopit pouhým rozumem. A strana se omezila na to, že předložila svým členům k věření to, čemu měli věřit bez uvažování a zkoumání. Poněkud neuvážený požadavek, vezme-li se v úvahu, že členy strany byli mimo jiné i zástupci pracující inteligence - tedy lidé s mozky, jejichž funkce napodiv nebyla nijak ochromena. A tak když redaktor Kopřiva žádal od Mileny, aby se rozešla s Evženem Klingrem, protože Evžen byl v té době nařčen z výše již zmíněného smrtelného hříchu - totiž z trockismu - měla toho Milena zrovna tak dost. Dala redaktoru Kopřivovi pár facek, bouchla dveřmi /což mimochodem uměla s nesmírnou razancí/ a bylo po spolupráci. Měla Evžena ráda a byl to její člověk. Za svoje lidi se dovedla bít vždycky. A za svoje právo na to, aby o sobě rozhodovala sama, taky.

"máš vrabce v hrsti ale hrst není křídlo máš holuba na střeše ale střecha nemá dům

-118-

*********************************************************************************************

co jsou platni ptáci? Kde nic tu nic nebe hledí beze slova, na mstu sňatek hlad a světlo /jen vrabec nemlčí/"

Hans Magnus Enzensberger

Ale odchodem ze Světa práce se Milena ocitla bez místa a tím i boz peněz - nebo alespoň částečně. A v roce 1936 nebyla po této stránce doba nikterak růžová. Překládala sice s Evže- nem z maďarštiny a kromě toho tu byl její táta, který ji nechtěl vidět, ale posílal každý týden po mně šek na pár korun, které nestačily, ale byly vydatnou pomocí. Chodila jsem k němu vždycky v sobotu na oběd, rovnou ze školy jsem jezdila do Dittrichovy ulice, poobědvala jsem s dědečkem, který toho obvykle moc nenamluvil, ale než jsem odešla, dal mi stříbrnou desetikorunu pro mne a obálku pro maminku. Někdy se zeptal, jak se mamince daří, nebo co je nového u nás a já jsem se střežila mu říci, co se u nás opravdu děje, protože kromě obligátní odpovědi: "Mamince se daří dobře, děkuji dědečku" nebo "Nic není nového, dědečku," jej všechno mohlo jedině rozčílit a popudit. Čas od času nebyly peníze na zaplacení elektriky a tak jsme byli o svíčkách. Jenomže bída s Milenou nějak ani nebyla bída. Zastrkala svíčky do flašek a chodila se mnou po bytě z pokoje do pokoje, hrály jsme si na"Mlynáře a jeho dítě" /mimochodem, dodnes z té hry nevím víc, než že tam chodí nějací duchové/ a z celé tragedie byla nakonec lepší nálada, než jaká byla v normálním stavu. Nějaké koruny také spolykal Milenim morfinismus, který trval - s nepatrnými přestávkami - prakticky od porodu. V té době si už nepíchala čisté morfium, brala prášky proti kašli, ale ty ho obsahovaly tolik, že byly jenom na lékařský předpis a byly dost těžko k sehnání. Jmenovalo se to "Dicodit" a žádný doktor už jí ho nechtěl předepsat. Milena jich stačila spolykat kvanta, nad kterými se zastavoval rozum všech pražských magistrů. Odjakživa mě udivovalo, jak romantická představa o narkomanech vládne mezi těmi ostatními lidmi - totiž mezi těmi, kteří narkomani nejsou. Ve skutečnosti je málo tak neromantických záležitostí jako je narkomanie a málo tak prozaických záležitostí, jako narko- man v domě. A pokud jde o shánění narkotika, tedy se neděje ani za pološera v pokoutních uličkách a za účasti podezřelých individuí, ani s diskrétní nonšalantností mezi dokonale oblečenými gangstery alespoň v Československu nikoli. Miska na dicodity stála v kredenci nahoře, byla žlutá a patřila k čajovému servisu - myslím že původně to byla konvička na smetanu. Věděli jsme o ní všichni, byla součástí naší každodennosti a nebylo na ní nic tajemného kromě toho, jak rychle ji Milena dokázala vyprázdnit. Jakmile byla prázdná, znamenalo to pro Evžena i pro mne nekonečnou pouť po lékárnách, dohady s lékárníky a hrdlení s lékárnicemi, ujišťování, že je to naposledy a že je to docela vyjimečné- prostě cokoli, co umožní přivézt Mileně její dávku. Je asi těžko říci, jestli okolí narkomana podporuje kvůli němu nebo kvůli sobě. Pravděpodobně z obou důvodů, pro klid svůj i pro klid narkomanův. Milena se bez své dávky morfia změnila psychicky -a dokonce se měnila i fyzicky. Najednou na ní byla patrna únava a vyčerpanost a strhané rysy v obličeji jí přidávaly několik let navíc. Nezapomenu, jak se jednou rozhodla, že odvykne morfiu, ale nechtěla tehdy jít do nemocnice a chtěla přestat sama, skoncovat s dikoditem doma a na vlastní pěst. Z počátku to ještě šlo, jí i nás drželo nadšení nad velikým odhodláním a tak jsme jakž takž překonávali její nervozitu i tělesnou vyčerpanost. Ale postupně se absti-

--119-

********************************************************************************************* nenční syndrom vystupňoval a Milena se zavřela v mém pokoji. Chtěla se izolovat po dobu téhle po domácku prováděné terapie. Klíč od pokoje vzal k sobě Evžen, který byl odhodlán, dovést odvykací kůru až do konce. Stála jsem za dveřmi pokoje a klíčovou dirkou jsem se domlouvala s Milenou, jak jí opatřím dicodit. Byla to zoufalá domluva, Milena mě ubezpečovala, že bez dicoditu nemůže být, že se o tom přesvědčila a že jestli jej nedostane, skočí z okna. Bydleli jsme v podkroví a já byla za dveřmi - dovnitř jsem nemohla… Ujistila jsem ji, že udělám všechno, co bude možné. Bylo to už večer a jediná lékárna, kde byla naděje na úspěch, byla na Strossmayerově náměstí. Vzala jsem si peníze a jela jsem taxíkem, tak jak jsem byla, v teplákách a v tričku. Milena mi nařídila, abych se vrátila co nejrychleji, nejen proto, abych brzy přivezla dicodit, taky proto, aby Evžen, který si mezitím někam odběhl, nepřišel na to, že jsem pro něj jela. Taxíkář mě napřed nechtěl vzít, zdálo se mu, že tak malá holka nemá co jezdit večer taxíky po Praze, ale když jsem mu vysvětlila, že jedu do lékárny a že musím jet právě do této lékárny, protože nikde jinde nemají lék, který maminka nutně potřebuje, smiloval se nade mnou a jel jako čert. Na ulicích svítila světla, proudy lidí mířily do kina, do divadel, nebo se jen tak valily ulicemi - měla jsem už jako malá holka ráda město večer. Ale tehdy jsem vnímala jenom čas, strašně jsem se bála, že přijedu pozdě a že Milena zatím opravdu skočí z okna, nebo že už bude doma Evžen a že jí nebudu moci dicodit dát. Na Strossmayerově náměstí jsme dojeli za chvilku. Před lékárnou stál taxík a v něm seděl Evžen… Přesedla jsem k němu, dicodit už měl, a tak jsme jeli domů spolu. Myslím, že to byl poslední pokus o odvyknutí morfia, který podnikla Milena doma. Na dlouho šlo všechno při starém, žlutá konvička byla stále doplňována, jak se dalo a všichni jsme automaticky počítali s tím, že je v ní Milenin klid - a náš taky. Jak vlastně Milena s Evženem protloukli tu dobu, kdy byli oba bez zaměstnání, mi není docela jasné. Překládali spolu z maďarštiny, ale to určitě nemohlo stačit na dotování celé domácnosti. Dokonce ani s přispěním dědečkovým ne. Pokud vím, překládali později, když už byla Milena v Přítomnosti, taky a dědeček taky i tehdy posílal své sobotní šeky - a stejně si nepamatuji, že by neměla Milena finanční starosti. Myslím, že to bylo "Ohnisko neklidu" od Josefa Kalmera, které tehdy překládali, ale pamatuji se na mnohem míň, než na "Zkoušku dospělosti" Jolan Foldnese, kterou s Evženem překládali o dva roky později. Milena neuměla maďarsky ani slovo, ale Evžen uměl dokonale a tak první, doslovný překlad dělal on. A potom teprve začala práce, kterou jsem strašně ráda sledovala a do které jsem se občas snažila plést. Ale musím říci, že mě ani jeden z nich neokřikoval. Milena totiž při práci v pravém slova smyslu vážila každé slovo, obracela je ze všech stran a kolikrát trvalo i několik dnů, než našla to pravé. Stávalo se, že jsme byli na obědě - Milena doma vařila málokdy, nebo přesněji řečeno doma nevařila — seděli jsme u stolu všichni tři a najednou Milenu nebo Evžena napadlo slovo, které hledali. Ani jeden ani druhý si je nikdy nemusel poznamenat. Bylo-li to skutečně ono hledané slovo, nemohli je zapomenout. A někdy jsem se pokusila přijít s nápadem já. Obvykle nebyl k ničemu, ale to vím až dnes. Tehdy můj návrh oba zvážili a vážně o něm hovořili - i když asi velmi dobře věděli, že je nepoužitelný - a já jsem nikdy neměla pocit, že jsem harant, který se plete dospělým do řemesla a je tu vlastně jenom jakýmsi přívažkem domácnosti. Ostatně jsem tenhle pocit neměla nikdy. Milena se mnou jednala jako s dospělým přítelem, alespoň pokud to šlo. Pokud jsem toho

-120-

********************************************************************************************* neprovedla víc, než mohla snést. A i tehdy se se mnou zase brzy usmiřovala - nikdy nevydržela táhnout hněv dlouho. Potřebovala dobrou atmosféru doma k životu stejně nutně, jako vzduch. Aby nějak vylepšila finanční situaci, dělala rok technickou redaktorku v časopise sdružení architektů, ve Staviteli, a psávala do Českého slova do ženské hlídky. Jenomže psaní pro ženskou rubriku jí už v té době příliš neuspokojovalo, dodělávala články vždy na poslední chvíli a já jsem s nimi - ještě čerstvými ze stroje - upalovala na Václavské náměstí do redakce, aby ještě honem mohly jít do sazby. Náměty na ně vymýšlela zoufale nerada a nakonec to dala obvykle za úkol Evženovi a mně a sama jenom komentovala naše nápady jedovatými poznámkami o vzorných hospodyňkách o hospodyňských ctnostech vůbec, svých potom speciálně. Ale posléze to vždycky nějak dopadlo, článek byl napsán a já jsem mohla vyjet. Jenom si myslím, že kdyby byly "naše čtenářky" slyšely Milenin komentář ke svým jarním úklidům, k problémům s domácností nebo se svou parádou, že by se asi dost podivily. Jednou psala nějaký článek o tom, jak se má žena v domácnosti česat - nepochybuji o tom, že to byly dobré rady, které jim dávala - ale dovedla tak kouzelně předvádět, co "naše čtenářky" s jejími radami udělají, že jsem se smála ještě když jsem večer usínala. Ale to všechno byly příjmy opravdu minimální a každou chvíli se někde nedostávalo. Vytloukal se tedy nedostatek půjčkami, pro které jsem většinou jezdila já s Mileniným dopisem, půjčkami nevelkými a dlouhodobými, vždycky vyžadovanými, když už doma nebyla opravdu ani koruna. Takhle jsem taky byla několikrát za Ernstem Polakem, bydlel na Vinohradech u Grébovky, v bytě, který se mi zdál strašně starodávný a tmavý, ale jezdila jsem k němu ráda. Doprovýzel mě zpět na stanici s jezevčíkem, který se mi líbil - a vůbec tenhle prošedivělý, vlídný pán nějak nešel dohromady s tím legendárním Mileniným manželem, o kterék jsem slýchyla. Ale to se mi stávalo často, že jsem si z Mileniných vyprávění udělala nějakou představu o člověku, a když jsem ho potom poznala, vůbec jí nebyl podobný. A kromě toho se mnou většina lidí jednalo jako s dítětem, jenomže já jsem byla z domova zvyklá na jednání docela jiné. A tak jsem se jim v duchu matila tím, že jsem si představovala, jak by se asi tvářili, kdyby věděli, co všechno mi o nich Milena řekla… Když Milena začla v sedmatřicátém roce psát pro Přítomnost, visela už druhá světová válka ve vzduchu. Smutně nesmyslný odpor etiopských bojovníků s oštěpy a šípy proti moderním zbraním Itálie byl skončen, habešský císař byl v exilu a místo něj byl císařem v Habeši prohlášen Italský král. Ve Španělsku probíhala občanská válka, interbrigádami ze všech zemí statečně a marně posilována nestatecně ale za to účinně oslabována bojkotem všech mocných vlád. A z Německa přijížděli nový a nový uprchlíci s holýma rukama, unavenýma očima a nezhojitelným strachem. Mluvili šeptem i v uzavřených pokojích a na ulici se vyděšeně ohlíželi kolem sebe a zničeho nic překotně zrychlovali krok… Soukromé, osobní problémy natomhle pozadí bledly a ztrácely důležitost, starosti, do té doby důležité, stávaly se nicotně malichernými. Ale přesto pravidelný příjem, který vyplýval z Mileniny spolupráce s Pítomností, hedně věcí doma usnadnil. Byl už nutně třeba, byz něj by se byla domácnost značně naváhala. Ale to nešlo jenom o finanční otázku. Milena už nutně potřebovala možnost psát - a nejen psát, ale taky tisknout své články. Příliš mnoho věcí už bylo tak palčivých, že k nim nemohla a začala mlčet.

-121-

*********************************************************************************************

Kromě toho psal do Přítomnosti i Evžen, takže se jejich spolupráce ještě víc utužila. Patřila nedílně k jejich vztahu, byla stejně silným poutem jako pouto milostné. V Evženovi našla Milena poprvé nejen životního partnera ale i rovnoceného spolupracovníka. Asi právě pro to se poměrně snadno dostávali přes všechny možné drobné neshody, které by jinak mohly narůst do značně větších a snad i neřešitelných rozměrů. Protože o problémy v tomto vztahu nebyla nouze. V první radě se Milena nikdy nezbavila trapného pocitu ze svého zchromení. Neohebné koleno nezměnilo jenom její chůzi. Změnilo a nabouralo i celý její životní pocit. Uvědomovala si je téměř neustále a ke všemu ji často chromá noha bolela a otékala a to ještě zvyšovalo její celkovou nepohyblivost. Svojí roli taky hrála tloušťka, které se po porodu nemohla zbavit a kterou nesla velmi špatně. Co se pamatuji, chtěla dělat různé odtučňovací kůry, ale taková odtučňovací kůra je drahý špás a vyžaduje kromě peněz ještě taky spoustu času. Milena jaktěživa neměla dost jednoho ani druhého a tak zůstalo u dobrých předsevzetí a pošramoceného sebevědomí. A zbytek dodělalo to, že Evžen byl o řadu let mladší než ona. Každý jiný vztah by se pod tímto náporem nutně zhroutil. Ale mezi Milenou a Evženem byla většinou dobrá pohoda - i když ne neustále a bez výkyvů. A právě v obdobích společné práce bývala nejlepší. A když pominuly nejhorší finanční starosti, bylo doma nejen dobře, ale vytvořil se i prostor pro celou řadu příjemností a drobných přepychů, pro které měla Milena nesmírný smysl a které dříve musely jít stranou, protože se nevešly ani do časového ani do peněžního rozpočtu. Vypadaly trochu jinak, než obvykle vypadá většina žen, ale Milena taky byla jiná, než většina žen a tak to nebylo nikterak udivující. Mezi jejími výdaji nikdy například nebyla položka na nové šaty, na klobouky - prostě na cokoli, co se týkalo oblečení. Co se pamatuji, měla dvoje šaty, jedny na doma a jedny na ulici, v žádných jiných jsem ji nikdy neviděla - alespoň do zatčení ne - a v žádných jiných si ji ani nedovedu představit. Ty, ve kterých chodila ven, byly tmavěmodré, měly špičatý výstřih a límec ze stejné látky a u výstřihu mašli. Ta se tam dostala tak, že se Milena, když je dávala šít, nedokázala ubránit zuřivému nátlaku švadleny, které se šaty bez jediné ozdoby zdály být příliš fádní a smutné a trvala alespoň na jedné ozdobě. Milena nakonec podlehla a mašle se zařadila - podobně jako odtučňovací kúra - k věčným a neřešitelným problémům: kdykoli se Milena oblékala, uvažovala o tom, že mašli odpáře. Ale protože na to před odchodem už není čas, odpáře ji prý večer. Proč z toho sešlo večer už nevím - ale možná taky proto, že to znamenalo několik stehů a Milenu s jehlou v ruce jsem nezažila za celá ta léta, co jsem s ní byla. Po ulicích chodívala většinou v kabátě s hlubokými kapsami, do kterých zabořila obě ruce tak hluboko, jak to jen bylo možné, prostovlasá a někdy s baretem, který si sundávala s hlavy při první příležitosti, která se naskytla a potom jej nesla v ruce a zdůrazňovala jím své gesto. Takhle oblečenou jsem jí doprovýzela do redakce, tak se mnou chodila na procházky po městě a kolen Olšan a tak taky nastupovala do vozu, kterým ji odvezlo gestapo v den zatčení. Zato na byt, na prostředí ve kterém žila, byla Milena citlivá nesmírně od reprodukcí na zdech až po kytky ve vázách a v truhlíkách na terase. Do truhlíků jsme je vysazovaly ze semínek a do váz se opatřovaly různě: někdy je Milena kupovala, někdy je dostávala a občas jsme se na ně vypravily buď ke hřbitovní zdi, nebo do parčíku na Lobkovicově náměstí. Jednou nás tam v noci přistihl hlídač, stříhaly jsme růže z keřů a měly jsme jich už pěknou kytici. Ale Mileně se podařilo ho přesvědčit, že vlastně prostřihává-

-122-

*********************************************************************************************

Černá me keře a zbavujeme je překvetlých květů, křapáčů, které jim ubírají sílu. Byl to od ní tehdy dost slušný řečnický výkon, ono to není nijak lehké přesvědčit pozdě v noci muže, pověřeného dozorem nad pořádkem, že právě v tuto dobu pečujeme o zvelebení městských sadů a že kytice polorozkvetlých poupat jsou vlastně krapáče a byly ustřiženy jen pro dobro záhonků. Trvalo to dost dlouho, ale nakonec se jí to nějak podařilo, a když jsme odcházely, ještě nám ten chudák děkoval a ujišťoval nás, že takových lidí je opravdu ve městě málo. Myslím si to taky, v tom jsem s vámi naprosto zajedno. Ale kdybych měla opakovat, co mu to vlastně Milena všecko povídala, tak bych to asi nedokázala. Jenom jsem pochopila, co je to "umění jednat s lidmi" a od té doby vím, že Milena toto umění dokonale ovládala. Zažila jsem to později ještě několikrát, dovedla se domluvit s kýmkoli, s lidmi na vesnici stejně jako s nezaměstnanými v jeskyních na Hřebenkách, s intelektuály, s uprchlíky, kteří byli k smrti nedůvěřiví a vyděšení stejně jako s ženami svých bývalých partnerů. Byla to směs osobního kouzla laskavosti, ochoty, přizpůsobivosti a shovívavosti, sugestivní suverenity a schopnosti, říkat lidem věci, které jim byly příjemné a říkat jim je tak, aby jim uvěřili. Jenom s blbci se nedokázala domluvit. Šli jí na nervy a ona šla na nervy jim. Ale s těmi se, pokud vím, ani moc domluvit nechtěla. Jediný člověk, se kterým se chtěla dohovořit, a nikdy se jí to nepodařilo, byl její vlastní táta. Jednou z velkých Mileniných lásek byl film. Nepamatuji se, že by se kdy vypravovala do divadla, ale myslím, že nebyl film, který by byla v té době neviděla. Tehdy se hrálo v biografech od dvou, od čtyř, od šesti a od osmi a Milena dokázala v jednom odpoledni absolvovat čtyři filmy po sobě docela klidně a snadno. Začala ve dvě groteskami, na které mě vzala sebou a které sledovala snad s ještě větším nadšením než já. Disneyho kreslená zvířátka o jejich absurdní, bezprostřední komika jí rozesmály tak srdečně, že se stalo, že strhla svým bezprostředním smíchem celé hlediště, a když sehnala anglické vydání knížky o třech malých prasátkách s Disneyovými ilustracemi, dala mi je sice do mé knihovny, ale prohlížela si je se mnou tak často, až jsme obě znaly všechny obrázky nazpaměť. Anglicky jsme tehdy ani jedna neuměla ani slovo, co se z ní Mileně podařilo přeložit, bylo slovo "tatínek" - dodnes nevím, jestli je našla ve slovníku, nebo prostě pochopila z kontextu, ale na obrázek, ke kterému patřilo, se pamatuji přesně. Byla to světnice prasátek, všechna tři tancovala radostně kolem stolu a na stěně visel obrázek šunky, takový, jaký bývá na reklamě. Vyuzené šunky s mašlí na konci. A pod tím stálo napsána "tatínek"… Milenin vztah k rodiným portrétům asi nebylo možné vyádřit přesněji. Od čtyř hodin jsme někdy šly taky ještě spolu, ale to už ne na grotesky, to zase do jiného kina. Většinou to byly biografy na Václavském náměstí a nejbližším okolí a před každým filmem běžel žurnál, dalo se tedy druhé představení taky docela snadno stihnout. Ale ve středu města se dost přísně dodržoval zákaz mládeži nepřístupných filmů, a to, co bylo mládeži přístupné, obvykle zase nestálo za vidění. A tak musilo zase nastoupit Milenino umění jednat s lidmi. Dokázala přesvědčit uvaděče, že je nutné, abych právě tento film viděla s ní a dokázala to, aniž jej podplácela. Nikdy se neuchylovala k pětikoruně, nenápadně vtisknuté do ruky, dílem to považovala za trapné a dílem to neměla zapotřebí, snadno přiměla lidi, aby jí vycházeli vstříc z ochoty. Vážné filmy sledovala vlastně stejně bezprostředně jako grotesky: prožívala je sebou, patřila k divákům, které může nějaká scéna rozplakat. Kolikrát jsme vycházely z kina a Milena měla ještě oči plné slz.

-123-

*********************************************************************************************

Černá Když jsme tuhle pouť za pohyblivými obrázky podnikly v zimě, vycházely jsme po šesté z biografu a na ulicích už byla tma, svítily pouliční světla a neóny a nad Melantrichem do nekonečna psala světelná čára "Večerní České slovo". Milena mě domů nehonila, věděla, že mám večerní ulice ráda a sama je měla taky ráda. A když se ještě navíc stalo, že jsem z filmu, který jsme viděly, něčemu nerozuměla, chodily jsme po Václavském náměstí od jedné baby s kaš- tanama ke druhé, ohřívaly jsme si prsty o pečené kaštany a Milena mi trpělivě odpovídala na všechny možné i nemožné otázky, které jsem kladla. Někdy jsme došly pěšky až domů a ještě doma jsme si povídaly, protože Milena neodpovídala nikdy nedbale a vždycky toho bylo moc, co mi musela k věci vysvětlit. Po sovětském filmu "Cesta, do života" co jsou to bezprizorné děti, proč jsou takové, jaké jsou a jak se stalo, že vůbec jsou, po americkém filmu "Byl jsem lynchován" co je to lidský dav a co je na něm strašného a nebezpečného a jak je možné, že lidi v davu jsou jiní, nežli lidé, kteří jsou sami, po "Veliké iluzi" co je to vlastně válka, co je to to čest a co je to lidská slušnost a proč je to všechno jenom iluze. Někdy mi odpovědět nedovedla. Byly věci, které nikdy nemohla pochopit a nikdy je nedokázala vysvětlit ani sobě. Když jsme na ně narazily, mluvila o nich s nehlučným, palčivým hněvem, nikdy ne s rezignovaným pokrčením ramen a přesvědčením, že to už tak na světě chodí a nedá se proti tomu nic dělat. Byla nevyléčitelná ve svém optimistickém přesvědčení, že svět je možné uspořádat tak, aby byl skutečně a naprosto pro všechny lidi v pořádku. Alespoň tehdy v něm byla nevyléčitelná. Později, v Ravensbrucku, to už asi bylo jiné. Ale k tomu bylo třeba zážitků a prožitků, o kterých tehdy ještě neměla ani tušení. K věcem, které nedovedla pochopit a tedy ani vysvětlit, patřily dílem ty, které vznikaly z obludné absence citu a byly ze světa velkých finančních machinací - například fakt, že za první světové války se zbrojaři mezi sebou dohodli bez ohledu na to, že jejich země spolu vedou válku a jedna strana od druhé kupovala zbraně, takže nakonec francouzští vojáci bojovali proti německým německými zbraněmi. A dílem ty, které způsobili, že se z normálního člověka stal z poslušnosti vrah - nedovedla mi třeba vysvětlit, jak je možné, že vojáci prostě neodmítnou střílet, všichni najednou a naráz, místo aby se poslušně dali zabít nebo zabili toho na druhé straně. Většinou jsme se k těmto rozhovorům dostávaly právě po odpoledních, ztrávených v kině nebo na procházce po městě - ale ta obvykle končila právě tím, že jsme šli do biografu. A někdy taky končila tak, že jsem jela domů sama a Milena šla od osmi na další film… Ale nikdy se nepokusila - a myslím, že jí to ani nenapadlo - pro film třeba psát. Byla v tomto případě výhradně a jenom divák a nechtěla být nic jiného. Film ji okouzloval, poskytoval ji celou řadu úniků a iluzí a i když o něm dovedla mluvit i psát velmi kriticky, jakmile se ocitla v hledišti, zahodila realitu daleko za sebe a jedinou skutečností pro ni bylo to, co se před ní odehrávalo na projekčním plátně. A druhým, i když trochu jiným únikem ze skutečnosti byly pro Milenu detektivky. Dodnes mi není docela jasné, jak to všechno stačila - psát, překládat, číst knihy, které vycházely - a přitom ještě najít čas na tyhle dvě svoje vášně, na film a ne neuvěřitelné kvantum detektivek. Tehdy se prodávaly na stáncích a v trafikách německé sešity, nevím, jestli vycházely u nás, nebo jestli k nám chodily z Německa, ale každý týden byly v prodeji nové svazky a v každém byla ukon-

-124-

*********************************************************************************************

Černá čená detektivka. Vycházely vždycky ve stejný den - myslím, že to byl čtvrtek, ale už to nevím jistě - a jakmile se objevil nový sešit, musela jsem pro něj k panu Hamzovi, trafikantovi u nás v ulici. Milena jej stačila přečíst za jeden večer - nebo přesněji za jednu noc, protože se od něj neotrhla, dokud jej nedočetla až do konce. Ale tady už nebyla jenom pouhý konzument. I když byla při čtení napjatá stejně jako kterýkoli čtenář, nebyly pro ni detektivky jen věcí emoce. Spíš jakýmisi intelektuálními šarádami, na kterých je možné brousit si rozum a vtip. Sama se dokonce pokusila jednu detektivku napsat, ale rukopis se někde ztratil a tak se už do dalšího, alespoň pokud vím, nepustila. Čím víc se přiostřovala situace člověka okolo ní, tím byla napjatější a povážlivější realita, ve které žila, tím žárlivěji a úzkostlivěji střežila Milena tyto své krátké úniky od ní. Když psala nebo seděla nad překladem a já jsem ji vyrušila, obvykle se nic nestalo, nanejvýš mě odkázala na později nebo mě vyslechla a jenom v rychlosti mi poradila s tím, co bylo zrovna třeba. Ale když četla detektivku, byla nedůtklivá na každé vyrušení a už když ji otevírala, upozorňovala varovně, že si chce chvíli číst a že chce mít klid, abychom jí dali večer svatý pokoj. Na všech svých ostatních zálibách a příjemnostech dovolovala se o okolí podílet, obvykle si i spoluúčast na nich od nás vyhádala. Převěšování obrázků na zdech, rovnání, kytek do váz, nákupy v papírnictví, které taky patřily k Mileniným radostem, to všechno jsme mohli dělat sebou. Detektivky četla sama a do kina chodila čím dál tím častěji bez doprovodu kohokoli druhého. Dokonce se i stávalo, že jsem se od ní jen náhodou dozvěděla, že byla v biografu a v zápětí mě požádala, abych o tom ani raději nemluvila. Poslední - i když zdaleka ne nejmenší - Milenina záliba byla radio. Snad bych měla říci, že to byla muzika, ale není to docela tak. Měla muziku ráda a rozuměla jí, ale přestože k tomu většinou používala právě rádio, nebyla muzika jediný důvod, pro které jej měla v takové nadšené oblibě. Sama sice tvrdila, že jí jde jen o muziku a ještě tak občas zprávy a nebyla by si to asi dala vyvrátit - nebo spíš by se asi nepřiznala, jak je to opravdu. Ale vydržela se toulat hledáčkem od stanice k stanici dlouho do noci a mohli hrát nebo mluvit nebo jenom škvrkat nevysílající už stanice, stejně radio nevypnula. A poslouchala, i když se z přijímače hrnula zněť slov v řeči, kterou neznala a ze které nerozuměla, ani slovu. Nemohla se v té době dost dobře sebrat a jet si do světa, nebyly na to peníze a nebyla už dost mladá, aby se mohla potloukat nazdar Bůh, a byla jsem tu já a Evžen a redakce a tisíc dalších věcí. Ale bylo jí tu těsno a měla chuť toulat se, jako se toulávala kdysi. Jezdila tedy po světě alespoň takhle. Nikdy by mě nenapadlo, že toto je vysvětlení dlouho do noci škrkajícího radia. Ale jednou se stalo, že jsem se v noci probudila a Milena jezdila zase hledáčkem od města k městu. A najednou se na mne obrátila, jmenovala město, na které se už nepamatuji a řekla: "Tam bych se bývala chtěla podívat…" "Tak tam někdy pojedeme," odpověděla jsem, aniž jsem na to moc myslela. "Já už tam nepojedu," zavrtěla hlavou. A když jsem se zeptala proč, odpověděla mi: "Protože jsem stará a chromá." Potom jsme to nějak zamluvily, Milena radio zhasla a obě jsme usnuly. Víckrát jsme o tom už nemluvily, ale hledání na stupnici radia jsem od té doby trochu rozuměla. Práce v Přítomnosti byla od počátku šťastná. Snad proto, že tu Milena ani nevedla žádnou hlídku pro ženy, ani nebyla zábavnou pří-

-125-

*********************************************************************************************

Černá lohou více nebo méně zábavného listu svými podčárníky. Nebylo to sice poprvé, už ve světě práce a dřív byly její články dávno něčím jiným, než ženskými radami čtenářkám, ale poprvé vážnou žurnalistickou práci dělala Milena zralá a nezmatená žádnými apriorními hledisky nebo stranickýmiomezeními. Navazovala styky s řadou nových lidí, překládala pro Přítomnost články Williho Schlamma, získávala řadu dalších spolupracovníků a sama psala o všem, co ji pálilo a k čemu nechtěla mlčet. Šéfredaktorem Přítomnosti byl Ferdinand Peroutka, který /přestože nikdy nebyl komunista, což je jistě u novináře velký nedostatek/ byl jedním z nejlepších novinářů, jaké jsme kdy měli. Mileně se s ním pracovalo dobře a jemu se dobře dělalo s ní. Občas o ní tvrdil, že je tak chytrá, že s ní určitě nejde žít pod jednou střechou a že právě proto se mu s ní tak dobře pracuje - a pravděpodobně se příliš nemýlil. Držel se tedy zásady, že žena má být dekorativní předmět, půvabně hloupočký a mile rozmarný, ale v každém případě pokud možno bez jakéhokoli intelektu. /Ostatně polízanici, která z toho vznikla v okamžiku, kdy ho zavřeli a jeho půvabná žena bez intelektu ztratila hlavu docela, vyřizovala taky Milena - ale o tom později/. A jak vypadá dekorativní předmět plný milých rozmarů, jsme v té době doma zažili na vlastní kůži. Jaromír se po návratu z Paříže sesypal, odvezli ho s infarktem do nemocnice a jeho půvabně dekorativní manželka zůstala samozřejmě na krku Mileně. Nebyla češka, Jaromír si ji přivezl ze Sovětského svazu, křehkou, chorou všemi chorobami, které si jen lze představit, krásnou a neustále zdůrazňující svou opuštěnost v zemi, která není její vlastí. Jenomže toto křehké štěstí na krku, práce na pavilonu pro světovou výstavu v Paříži, cigarety a probdělé noci bylo asi víc, než mohl unést. A když ho odvezli do nemocnice, přišla si Riva k Mileně postěžovat, jak je v bytě sama a opuštěná a jak tam na ni všechno padá. A Milena, k jejímuž osudu z nějakých nejasných příčin patřila zátěž všech manželek jejích bývalých manželů, ji pozvala k sobě. Netrvalo to dlouho, bylo to k zoufání, ale pro mne to bylo názorné poučení. O tom, jak vypadá ženuška a o tom, kdo je Milena. Na ničem se to nemohlo odrazit jasněji, než na těch několika dnech kdy byl byt prosicen rozmary a náladami Rivušky, která vyžadovala pozornosti, úsluhy a ohledy o jakých se nám nikdy ani nesnilo a jaké pro sebe nevyžadovala Milena, ani když jí bylo opravdu zle. Nakonec se Jaromír z nemocnice vrátil, Rivuška se odstěhovala a zavládl zase klid a mír. Jenom všech ženušek se od té doby bojím jako čert kříže. Jedna snad z nejlepších Mileniných prací vůbec jsou její reportáže, napsané po zájezdu do pohraničí v roce 1938. Byl to pro ni rok nabitý událostmi - nejen světovými, i osobními. Do pohraničí ji posla Peroutka, přestože nerad a pokud vím tak trochu váhavě. Byla tam horká půda a mohl na takový zájezd doplatit i zdravý muž, natož Milena. Ale nakonec se tam přece jen rozjela, a materiál, který tam odtud přivezla, by byl sám o zobě stačil na knížku. Její umění jednat s lidmi se opět jednou osvědčilo. Dozvídala se od nich snadno to, co jinak před každým cizím, neznámým člověkem pečlivě tajili ze strachu před následky, jaké pro ně mohlo mít každé slovo, které jim uklouzlo. A tak Milena nejenže samozřejmě znala rozsah výtržností, ke kterým v pohraničí docházelo, nejenže byla obeznámena se všemi běžnými fakty, ze kterých se obvykle píše reportáž tohoto druhu, ale věděla ještě něco víc. Věděla o ženách, které se bály svých

-126-

*********************************************************************************************

Černá dětí, protože jejich děti byly v henlajnovských organizacích poučovány, že udat nepřítele říše, je čest a povinost i kdyby to byla vlastní matka, mluvila se ženou, která si netroufala zabránit svému synovi v jeho hře na vojáky a na válečný masakr, protože by riskovala pomstu hordy grázlíků, zfanatizovaných a zblblých svými vůdci a schopných na jejich povel paličství a jakékoli surovosti, a věděla ještě mnoho dalšího. Řekli jí to lidé, kteří se báli vlast- ních synů a dcer. Píše o tom a vypráví nám o tom doma. Ale vidět, a slyšet vyprávění o viděném je veliký rozdíl. A to, co Milena na vlastní oči viděla je sdělitelné jenom z části. Kromě toho se píše rok 1938 - tedy rok rakouského anšlusu a Milena si dovedla představit, jak se budou vyvíjet události dál. Běsnění, kterého byla svědkem několik kilometrů od domova, je příliš strašlivé, než aby mohla doufat, že se dá ještě něčím zastavit. Musela předpokládat, že bude potřebovat všechny síly, že je bude potřebovat brzy. A z tohoto vědomí vyrostlo rozhodnutí, zbavit se jednou pro vždy morfia. Narkomania, které oslabuje. A tak ji tedy odvezl Evžen do Bohnic. Původně byla odvykací kúra určena na delší dobu, aby její průběh nebyl tak otřesný a téžký. Ale Milena byla netrpělivá z každého průtahu. Věděla, že je jí třeba, jak doma tak v redakci a chtěla léčení zkrátit na nejmenší možnou dobu. Rozhodla se ke kůře, která je sice lehká a účinná, ale která je asi opravdu jen pro lidi se silnými nervy. Byla jsem ji několikrát navštívit, pokaždé ji přinesla sestra do návštěvní místnosti a zase ji odtud musela odnést. Milena sotva šla, třásly se jí ruce i hlas a obličej měla strhaný k nepoznání. Chraplavým hlasem a v přerývaných nepříliš souvislých větách mi vyprávěla, že je zavřená v kleci s hromadou nepříčetných ženských, které kálejí pod sebe, matlají po sobě výkaly a ve dne v noci řvou a ječí svoje neartikulované, nepříčetné nářky, že je tam už něko- lik dnů a že tam bude ještě muset nějaký den zůstat. Když jsem odcházela, bála se návratu do nemocničního sálu - ale šla bez odporu se sestrou a na rozloučenou mi spiklenecky oznámila, že tu žlutou honvičku ze servisu můžeme už zase klidně docela normálně používat. Z Bohnic se vrátila strhaná, pohublá a zdrbnutá, ale touha po morfiu byla pryč. Byla to úleva pro nás všechny, ale největší asi pro Milenu samotnou.

-127-

*********************************************************************************************

Jak dobré bylo Milenino rozhodnutí odvyknout morfiu, se ukázalo nepříliš dlouhou dobu. 15. března 1939 zabral Hitler Československo bez jediného výstřelu a na šest let byla tato země vydána všemu, co Milena viděla nebo co se dozvěděla z rozhovorů s německými uprchlíky a při svém zájezdu do pohraničí. Hned potom, kdy se ozvalo z radia ono dnes už zprofanované "Zachovejte klid…", začala Milena v první řadě pálit všechno, co mohlo jakkoli svědčit proti ní nebo proti jejím přátelům nebo spolupracovníkům. V bytě bylo jen ústřední topení, ale nad záchodem a nad kbelíkem se pálily dopisy, dokumenty a fotografie. Myslím, že málokterý národ je ve svých počinech tak nejednotný, jako český národ. Ale ráno 15. března 1939 vypadalo snad ve všech bytech stejně. Všechny domovy byly cítit spáleným papírem a u všech kamen nebo nad všemi kbelíky se nakláněli lidé s očima zarudlýma brekem, kouřem a lítostí. Byla jsem vzhůru s Milenou - nikdy mě neizolovaly od událostí, které byly závažné a kromě toho i v tom se domnívám, že jsem nebyla sama - pochybuje, že v některém z bytů kolem nás děti klidně a pokojně tuto noc prospaly. Pozorovali jsme, jak se rozsvěcují okna, každé nové světlo bylo znamením, že opět někdo už ví… Co chvíli zvonil telefon, rozhovory byly jen docela krátké: "Víte - nevíte,…" na víc nebyl čas. Věci, které bylo nutno spálit, dávala Milena na hromadu. Přihodila jsem na ni svůj pionýrský šátek - byl to pravý sovětský šátek a měla jsem jej ještě z doby, kdy jsem chodila s Milenou do prvomájového průvodu, z doby, kdy byla Milena přesvědčena, že ze mne má být jednou komunistka. Později jsem jej sice už nenosila, ale Milena se nikdy nedomnívala, že by nebylo ctí, být takovým člověkem, jakým musí být - jak mi kdysi vysvětlovala - pionýr. A její rozhodnutí nejít se stranou, která dala svolení k procesům v roce 1936, bylo prosto vší ne- návisti. Myslím, že to bylo toto ráno, nebo tato noc, lépe řečeno, kdy se v telefonu ozval i hlas profesora Jesenského. Věděl o Milenině práci a znal její články v Přítomnosti. Ale nedovedl se usmiřovat a stejně jako Milena nedovedl být první, který přijde. Ale teď tyhle přehrady rázem padly. Kdo všechno tehdy volal po drátech svoje - "Víte to už?" - se opravdu nepamatuji, vím jenom, že telefon zvonil s přibývajícím ránem stále častěji a častěji. Když jsem potom byla u dědy na návštěvě - šla jsem tam tehdy pěšky, protože na elektrikách se objevily německo-české nápisy a lidé je ignorovali, nemohla jsem tedy přece nasednout do vozu - tedy když jsem byla na návštěvě u starého pána, zvedl po obědě hlavu od novin a zeptal se: "A co bude s tím - s tím panem Klingrem, který u vás bydlí?" Věděla jsem už, že Evžen bude muset nutně odjet a taky jsem mu to řekla. Starý pán se opět na chvíli ponořil do novin, a když uplynula chvíle ticha, ve které si zřejmě nechával projít hlavou mojí odpověď, vynořil se znovu a zeptal se: "A kampak, prosím tebe, pojede?" Odpověděla jsem, že do Anglie, protože i to jsem už věděla a protože Anglie byla místem, které se mi zdálo být velmi skvělé a dodávalo Evženovu odjezdu alespoň podle mého mínění jakýsi výjimečný přízvuk. Ale na starého pána to zrovna moc nezapůsobilo, i když ho to trochu udivilo. Zavrtěl hlavou a řekl: "Tedy, na toho tam asi čekají, zrovna a právě na něj!" a zvedl se od stolu. Chvíli se přehraboval v psacím stole a potom mi podal balíček a cizí bankovku, nevím už kolik obnášela, ale byly to dolary

-128-

********************************************************************************************* nebo libry a řekl: "Tohle mu dej, aby měl do začátku. Ať tam někde není o hladu. Myslí si, že tam přijede a hned u vlaku budou ho vítat, ne? Než se uchytí…" A zase se zahalil do novin. Chvíli jsem seděla jen tak, balíček i bankovka ležely přede mnou na stole, ale já jsem si je neodvažovala vzít. Potom jsem se přece jen odhodlala, dala jsem obojí do tašky a rozloučila jsem se s ním. Loučil se se mnou tentokrát jen tak na půl huby, ostentativně dávaje najevo, že tento projev jeho solidarity a vlídnosti, který nesu Evženovi domů, samozřejmě nemá co dělat s nějakými city nebo dojetím! Když Milena doma balíček rozbalila, dala se do breku jako malá holka. Byly v něm, kromě kousku zubního zlata, zlaté hodinky, které dostal kdysi profesor Jesenský k promoci.

Cesta, kterou Evžen odjížděl, byla vlastně původně cestou vybudovanou pro naše letce, kteří se po ní měli dostat přes Polsko do Francie. Francouzská vláda jim tehdy přislíbila, že je zařadí do svých jednotek a ponechá jim jejich hodnosti. Ale nakonec jich valnou část poslala docela jednoduše do cizinecké legie a několik zbylých sice zařadila podle svého slibu do jednotek francouzského letectva, ale s nižšími hodnostmi, než s jakými do Francie přijeli. Milenu na tuto cestu upozornil Joachim von Zetwitz, německý hrabě s doktorským titulem a anarchistickým životním názorem, která snad dokonce v Praze vystudoval. Pocházel z větve Zetwitzů usazené už dost dlouho v Čechách. To už bylo víc jak rok po válce, když mě jednou odvezl k Aši na zámek Neuschloss, který mu v té době ještě patřil, a ukazoval mi - v roce 1946 - z okna zámeckého pokoje odkud až kam je on zde lenním pánem. Ale v roce 1939 to byl každopádně on, kdo na tuto cestu upozornil a s ní i na možnost, odvézt tudy lidi, kterým nějak hrozila perzekuce ze strany Hitlerovy říše - tedy a hlavně především židy, kterých se toto ohrožení týkalo v každém případě. Jochi byl přímo ideálem ilegálního pracovníka v podzemním hnutí protektorátu Böhmen und Mähren. Světlovlasý, modrooký Němec s němčinou tak zvučně a jadrně nefalšovanou, že ho za ni po válce na Národní třídě málem oběsili, musel nutně v každém okupantovi vzbudit hlubokou důvěru. Chodil s hákovým křížem pod klopou, ochoten se jím odekorovat, jakmile by to bylo třeba a hajlovat věrohodněji než celá nacistická strana dohromady. Vlastnil malé dvousedadlové auto - snad to byla Fordka - ďábelsky řvoucí a rachotící, ve které vozil oběti své ilegální činnosti až do Polska a tam je předal k dalšímu cestování. Měl sice z pekla štěstí, ale pokud jde o opatrnost, tedy nezachovával ani tu základní. Ilegální pracovník má být, pokud je mi známo, nenápadný, tichý tvor, který má sice oči a uši všude, ale kterého nikdo ani nezpozoruje. Jochi byl nápadný už z daleka, hlučný jak horda splašených paviánů a všimnul si ho každý i kdyby nechtěl. Pamatuji se, jak k nám přijel kvůli Evženovu odjezdu a zrovna před naším domem přejel někomu psa. Pes kvičel a kňučel, přestože se nakonec ukázalo, že se mu nic nestalo a jeho majitel, který to vzal jako národnostní urážku, ve vlasteneckém rozhořčení mlátil Jochiho nosem o volant Fordky. Jochi mu dost dobře nemohl vysvětlovat, že není nacista - konec konců k nám přijel právě proto, že jeho nacistické vzezření bylo ideálním krytím. Před domem se sběhnul dav lidí, byl z toho křik, zmatek a hádka a jedině díky tomu, že Jochi včas utekl, nedostavila se na místo ještě taky policie. Prostě s takovým křikem, s jakým od nás odjížděli lidé ilegálně za hranice, nejezdíval ani císař pán na hony.

-129-

*********************************************************************************************

A s lidmi, které odvážel do emigrace, taky nebyla nikterak snadná práce. Občas u nás některý z nich přespal a samozřejmě na Milenu navalil všechny starosti, které s odjezdem má. Ale na to byla Milena zvyklá, to by nebylo tak zlé. Horší byli emigranti, kterým bylo nutno vysvětlovat, proč a hlavně za jakých okolností to vlastně odjíždějí. Vzpomínám si, že jednou vezl Jochi nesmírně vylekaného, vyděšeného židovského intelektuála, který měl strach až za ušima už několik dnů před odjezdem. A právě s ním narazil cestou na kontrolu. Celkem se moc nestalo, ale německá policie je vrátila zpět a Jochi ho přivedl k Mileně, aby tu přespal a připravil se, aby mohli druhý den jet znova. Ale milý chlapík se Mileně v bytě strachy zhroutil a začal vykřikovat, že se půjde udat na gestapo, že mu to určitě uznají jako polehčující okolnost a že ho má Milena ihned pustit, protože tam musí být dřív, než si pro něho přijdou, aby mohl dokázat svou dobrou vůli. Milena ho chvíli uklidňovala, nakonec do něj nacpala několik fanodormů a několik sedormitů a strčila ho do postele. A potom zase musela uklidňovat Jochiho, který lítal po bytě jako lev v kleci a sveřepě zuřil: "Je to docela jednoduché, prostě mu řeknu, že jedeme na gestapo, zavezu ho někam do lesa a v nějakém pangejtu ho odstřelím jako čokla. Jednou jsem občan Třetí říše, přece mě nezavřou za to, že jsem odpravil jednoho žida. Pro jednoho poseru nezkazíme cestu, kterou by pomalu mohl Mojžíš vyvést celý ten svůj národ do země zaslíbené…" Nakonec se Mileně podařilo uklidnit i jeho, ráno odjeli s chlapíkem do Polska, kontrola je už nechytila ani nevrátila, a jestli ten chudák neumřel, tak dodnes někde v klidu dožívá. Ale ze všeho nejhorší byly spory o to, co je a co není možné si vzít sebou. Šperky, peníze, zlato, nábytek - prostě co nejvíc majetku, když už jedu do nejistého. Jochi s Milenou museli vysvětlovat, proč to nejde a proč je to nebezpečné. Ale na člověka, který zuby nehty hájí svoje zlato, platí domluvy míň, než na toho, kdo hájí holý krk. A tak nakonec musel Jochi prohlásit výhružně, že je s jejich krámy prostě nikam nepoveze a tečka, konec. Ale na některé neplatilo nic. Když nemohli jet s majetkem, nejeli tedy vůbec. Jeden z nich, na kterého se pamatuji, zůstal v plynové komoře a snad je to šťastnější konec jeho osudu, než kdyby byl musel odjet s holýma rukama. Protože ten tedy lpěl na svých pokladech snad opravdu víc, než na svém životě. Ale i tak jich odjelo hodně a dostali se do bezpečí všichni. Jochiho plavě germánská čistá rasa byla bezpečnější a spolehlivější krytí než všechna opatrnost.

Původně Evžen chtěl, abychom obě s Milenou jely hned s ním. Ale nakonec se nechal uchlácholit slibem, že za ním přijedeme za několik málo týdnů. Nemohl už čekat, v Praze pro něj nebyla bezpečná půda a nemělo cenu, aby riskoval, a tak ho jednoho rána odvezl Jochi ve svém autíčku do Polska. A najednou, jakmile nám zmizeli s dohledu, dolehla celá hrůza poledních dnů až dovnitř k nám. V bytě bylo jako po vyhoření, sebraly jsme se s Milenou a utekly tam odtud ven, do ulic, pryč z bytu, který byl najednou prázdný a ve kterém na nás padaly i zdi. Ale nepodařilo se nám tomu utéci, pořád jsme počítaly, kde už jsou, a držely palce, aby projeli a nic se jim nestalo. Milena se rozpovídala, vyprávěla mi o všem možném, ale většinou mluvila o Evženovi a o posledních letech, o strachu, že už Evžena nikdy neuvidí, který před ním nechtěla dát najevo, ale který měla a nemohla se ho nijak zbavit. Večer jsme dlouho seděly, nemohly jsme se odhodlat začít stlát -

-130-

********************************************************************************************* poprvé jen pro nás dvě. Nakonec jsme si lehly vedle sebe a snažily se nemyslet na prázdný pokoj na druhé straně předsíně. Od Evženova odjezdu semnou mluvila Milena ještě otevřeněji a důvěrněji, než předtím - jenomže jedenást let je tak zatraceně málo! Mohla jsem ji poslouchat, ale víc už jsem nemohla nic. A přebrat si to, co říká, jsem mohla taky až mnohem později. A tak jsem se jenom pokou- šela ji vždycky nějak zbavit smutku, ale většinou se mi to nepodařilo. Evžen hned po příjezdu do Polska začal zjišťovat Milenin příjezd a za nedlouhou dobu se ozval i písemně. Sehnal nějakého kurýra, po kterém se mu podařilo poslat dopis a po kterém taky mohla Milena hned odpovědět. A stále znovu a znovu naléhal, abychom neodkládaly odjezd, abychom jely co nejrychleji za ním, bez ohledu na všechno. Ale Milena má stále ještě v Praze plno práce a odkládá odjezd týden po týdnu. Cesta stále funguje naprosto spolehlivě a je tu ještě pořád dost lidí, kteří musí odjet. A kromě toho začala Milena pracovat s ilegálním časopisem "V boj", psala do něj nějaké články a kolportovala ho mezi lidmi. Doma se ho povalovalo pořád spousta a v nejlepším případě ho byl alespoň stoh pod prádelníkem. Taky osud Přítomnosti je ještě stále nejistý, napřed se v ní Mileně podaří uveřejnit několik článků, které cenzuře nedojdou, protože cenzor není ještě dost orientovaný v místních poměrech, a potom, když Přítomnost přestane vycházet, není zase dlouho jasné, jestli je toto rozhodnutí opravdu definitivní. Ale hlavně a především - Milena ve skutečnosti odjet z Prahy nechce. O co se marně pokoušel kdysi táta, se podařilo dokonale německým okupantům. V Mileně se probudí vlastenecký cit, pocit sounáležitosti se zemí, ve které se narodila a kterou nechce opustit v době nebezpečí. Konec konců si ani není jista, že jí bezprostředně nějaké hrozí. S lidmi, jejichž odjezd zařizovala, to je jiné. Jsou to většinou židi a nemají na vybranou: buď odjet, nebo se dřív nebo později octnout v koncentračním táboře. Ale ona by mohla okupaci přežít na svobodě - pokud se protektorátu dalo říkat svoboda - a mohla by tu být platná víc, než za hranicemi. Zmítá se mezi těmito pocity na jedné a strachem o mne a steskem po Evženovi na druhé straně, píše mu dopisy, ve kterých ho ujišťuje svým příjezdem a odkládá rozhodnutí co nejdál. Chodí k nám plno nových lidí, někteří jenom prošli bytem a víckrát jsme je neviděly, jiní chodili často a pravidelně - byla to doba, kdy se lidé sbližovali snadno. Připravovala jsem se ten rok na zkoušku na anglické gymnasium, které ještě nebylo zavřené, Milena chtěla, abych se naučila co nejvíc řečí, vždycky ji trochu trápilo, že sama umí jen německy. Ale protože jsem rok předtím byla nemocná a nechodila jsem do školy, bylo nutné, aby mě na zkoušku někdo připravil. Myslím, že to byl Jan Stern, od kterého se Milena dozvěděla o Lumírovi Čivrném - a tak k nám Lumír začal chodit napřed na hodiny a potom se s Milenou spřátelili a Lumír se začal podílet i na Milenině ilegální práci. Patřil k těm několika lidem, na které Milena vzpomínala ještě v lágru a které měla v Praze v těch posledních zoufalých dnech opravdu ráda. A potom přišly poslední prázdniny, červenec a srpen 1939. Jek nebo od koho se Milena dozvěděla o Medlově nevím. A nepamatuji se už ani docela přesně, proč to byl právě Medlov, kam se rozhodla mě poslat a kam přijela na srpen za mnou. Tehdy byl Medlov dívčí tábor, skupina dřevěných domků u rybníka, obklopeného ze všech stran lesem, vedl jej Leoš Stehlík se svou ženou Aglájou a bylo to místo tak krásné, že je to těžko popsat. Přijela jsem tam začátkem července, ale ze začátku jsem si nemohla zvyknout bez Mileny, postrádala jsem ji a mezi dětmi mi bylo nepříliš dobře. Taky se na červenec ani pořádně nepamatuji. Vím jenom, že mi Milena

-131-

********************************************************************************************* psala z Prahy smutná psaní, stěžovala ai, že je Praha vlastně téměř vylidněná a řada přátel je kdovíkde a ona potkává na ulicích už jenom samé cizí tváře. To jaro před prázdninami bylo vlastně jedno jediné loučení, a kdo neodjel, vězel jednou nohou na Pankráci a druhou v protektorátě. Válka visela na kahánku, lidé si ji současně přáli a současně se jí báli, nikdo nevěděl, jestli bude ještě zítra ve své posteli a jestli se jeho žena s nákupu vrátí domů. A známí, kteří se týden neviděli, si jen ulehčeně oddychli, když se potkali na ulici, živí a ještě nezavření. A v téhle atmosféře se v srpnu, v plném, nádherném létě sjeli na Medlov na měsíc herci, malíři, fotografové, novináři a básníci, studenti a muzikanti a co já vím kdo všechno ještě, s vědomím, že to jsou asi na dlouho poslední prázdniny a i ty že je nutno považovat vlastně za zázrakem darované. Domky byly každý pro čtyři lidi, vždycky dva pokojíky a v každém dvě lůžka a kromě toho u lesa byla společenská budova s jídelnou a malým barem a s krbem, ve kterém se večer topilo pravými dubovými poleny. Bydleli jsme v jednom v domku s Jaromírem a s Rivou, oni měli jeden pokoj a my druhý. Ze začátku se všichni snažili tvářit, jakoby se nic nedělo a jakoby se nebylo čeho bát, pokoušeli se chovat jako lidé, kteří si vyjeli na prázdniny a teď chtějí jenom ležet na slunci a chodit po lese nebo plavat v obrovském rybníce a brouzdat se v rákosí. Jenomže pár dnů před válkou a uprostřed dokonalé nejistoty to prostě nešlo. Nebyli jsme letní hosté. Byli jsme vystrašení, nejistí lidé, kteří nevěděli, jestli je před nimi zítra východ slunce nebo konce světa. Já jsem nakonec většinu těchto pocitů znala jen přeneseně, od Mileny, a když tu byla se mnou, nepřipadala jsem si nijak opuštěná. Ale dospělým se houpala zem pod nohama všem. Za několik dnů se semkli k sobě, cítili se bezpečnější v houfu než na vlastní pěst. A sbližovali se mezi sebou rychlostí skoro závratnou. Večery trávili všichni pohromadě, u táboráku nebo na verandách domků, v těsné blízkosti, doslova opřeni jeden o druhého. Milostný vztah byl vyhrazen bílému dni. V poledním slunci se milovali dvojice na pasekách a mýtinách okolného lesa a vraceli se ještě v objetí zpět do tábora před setměním. Všichni věděli o všech důvěrných vztazích, tajemstvím nebylo nic a nikdo se o to ani nesnažil. Někdo dostal nápad, uspořádat před odjezdem jakousi pouť s průvodem maškar a s pouťovým představením, se stánky rozestavenými na louce a s řadou všech možných exhibicí. Začalo se tedy zkoušet divadlo - Burianova "Lidová suita", a šily se kostýmy a připravovaly masky. Po louce se v plném slunci pohybovali nalíčení lidé v krojích pouťových vojáků a královských princezen, okolím tábora se nesly vřískavé zvuky improvizovaného pochodu a vracely se zpět, zpitvořené ozvěnou. Všichni byli trochu hysteričtí a vypadalo to, jakoby byli neustále nepatrně opilí. Milena střídala náladu za náladou. Nebo přesněji řečeno měla všechny najednou. Sršela vtipem a jedovatostmi, byla duchaplná a bláznivě veselá a současně k smrti smutná a v noci chodila plavat do rybníka, dělala tempa zřívaná chromou nohou a nechávala se nést vodou jako utopená. A když se vracela ke břehu, vítal jí u mola vratký, potácející se student, který se marně snažil udržet rovnováhu a přitom si tiše broukal: "Já jsem ten blázen z Pampeluny, bojím se svitu bledé luny…" Po zprávě, že SSSR uzavřel s Německem pakt o neútočení, přišla nedlouho nato druhá. Zpráva o vypuknutí Německo-polské války. Nesměli jsme z Medlova odjet, museli jsme se zdržet o několik dnů

-132-

********************************************************************************************* v dřevěných domcích uprostřed lesa a čekat. Konečně bylo jisté, že jsou to opravdu poslední prázdniny. A pro Milenu bylo jasné, že cesta za Evženem je definitivně pryč. Mohla sice se ještě najít nějaká jiná, ale naděje na to tyla docela nepatrná. V Praze na nádraží se zastavila, nadechla pražský vzduch a řekla mi jenom, že by se chtěla obrátit a jet alespoň na hodinu zase zpátky. A ten večer z ničeho nic najednou prohlásila: "Tak tedy je definitivně po klidu. Už ani hodina ho nebude…"

Po příjezdu do Prahy se dala zase do práce. Přítomnost už nevycházela, Peroutka byl zatčen a řada dalších přátel a známých taky a každý den přicházela zvěst o novém zatýkání. Bytem v Kouřimské procházejí znovu nové i staré tváře, Jochi je tu denním hostem, i Lumír chodí skoro denně a kromě toho chodí lidé za Milenou se vším možným a ona vvběhává po úřadech co se ještě vyběhat dá. Jedním z těch bezradných tvorů, kterých je teď v Praze plno, je žena Ferdinanda Peroutky. Tato v přepychu vychovaná paní snad mohla plnit dobře funkci ozdobného předmětu, ale jako žena zavřeného novináře není k ničemu. Není schopná ani dojít do Pečkova paláce, zjistit kde je její muž a dopravit mu alespoň balíček s nejnutnějším prádlem. Nakonec se tam rozjede Milena, a když konečně stojí před příslušným komisařem s krabicí spodků, košil a ponožek, zeptá se jí německý policajtík výsměšně a s trochu dvojsmyslným úsměvem: "Dobrá, nesete tedy prádlo pro pana Peroutku. A nemohla byste mi říci, jak jste vlastně vy přišla k Peroutkovu prádlu?" Jenomže v těchto situacích je Milena prostě a jednoduše jenom logická. "Docela snadno, pane komisaři. Vešla jsem do předsíně, otevřela prádelník, ve kterém pan redaktor peroutka má srovnané prádlo, složila ho do krabice a tady je." Přijal je bez jakékoli další poznámky. Mezi přátele, kteří teď chodívají do Kouřimské, patří Fredy Mayer se svou ženou, dva výborní, laskaví lidé, které už těžko může potkat víc, nežli je potkalo. Fredy napadá po obrně na nohu a jeho žena, Jozi, je hrbatá. Narodil se jim syn, Petr, krásný zdravý kluk, který v deseti letech na obrnu zemřel. Mají ještě dceru, kterou poslali napřed do Ameriky a teď jsou v Praze sami. Petrova smrt není tak starého data a odjezd dcery je docela čerstvý, nejistota jejich šťastného příjezdu do Ameriky je značná - mají všechny předpoklady a dokonce i všechny důvody k nářku. Nenaříkají vůbec. Přicházejí večer, sedí na terase zabaleni do plédů, žertují, pokud to jde a pokud to nejde, mlčí. Ke mně jsou milí a pozorní, jako dovedou být k cizím dětem jenom lidé, kteří ztratili vlastní, půjčují mi knížky z dceřiny knihovny, aby mi dali najevo, jak velmi mi důvěřují a kdykoli k nim přijdu, dovolí mi sedět v dceřině pokoji a obírat se jejími věcmi. Milena začíná být unavena přes míru. Je přecitlivělá, každou chvíli si na něco vzpomene, co jí rozjitří, upadne do deprese, v noci nespí, bloudí po stupnici od města k městu a rozpláče jí každý úryvek známé melodie nebo slovo, ke kterému se váží nějaké vzpomínky. Jednou mě pro něco poslala dolů do obchodu, jenomže já jsem okénkem do sklepa zahlédla černé kotě a bez ohledu na to, že na mne Milena čekala, jsem pro ně vlezla. Chvíli mi trvalo, než jsem se dostala do sklepa a než jsem kotě polapila a teprve potom, s kotětem v náručí, jsem utíkala pro nákup. Vrátila jsem se a hned ve dveřích jsem prosila o odpuštění a ukazovala kotě jako důkaz, že jsem se nezdržela pro nic za nic, ale přesto jsem měla trochu strach, že se bude Milena zlobit. Místo toho se rozplakala. Ne pro můj pozdní příchod, ten pochopila a omluvila. Ale s trochou výčitky mi řekla:

-133-

*********************************************************************************************

"Dřív jsem vždycky měla v bytě kočky já, ale teď už jsem stará a ty jsi už velká. Tak tady budeš mít kotě ty…" Byla bych raději držela pár facek a dost dlouho to trvalo, než jsem to kotěti odpustila. Ale přímý pocit nebezpečí Milena stále neměla. Její intervence na německých úřadech procházely jakoby zázrakem bez následků, přestože některé byly dost odvážné a o ni se gestapo zatím nijak nezajímalo. Byla klidná, nebezpečně a nesmyslně klidná, jakoby se jí mnoho nemohlo stát. Až do soboty, 11. listopadu 1939…

Pro hotové výtisky ilegálního časopisu jsem většinou chodila já. Bylo mi 11 let, měla jsem klukovsky stříhané vlasy, tepláky a svetr přes pruhované tričko - vypadala jsem jako kterékoli dítko, které nemá ani potuchy, co je to ilegální tisk. A rozhodně jsem ze všech lidí, kteří padali v úvahu, budila nejmenší možné podezření. Kromě toho jsem měla jakousi praxi - i když nesrovnatelnou s tehdejší situací - protože když byl Evžen v ilegalitě, sháněli se po něm u nás policajti každou chvíli, jednou dokonce, když byl doma schovaný v bedně na peřiny. A s fízly, kteří k nám chodili, jsem několikrát jednala já. Ujistila jsem je s nejnevynnější tváří, že se docela jistě zmýlili, když se domnívali, že před deseti minutami šel Evžen domů, protože doma není - a legenda o dětské nevinnosti, udržovaná v povědomí davu čítankami a barvotisky, dodělala ostatní za mne. Než jsem se tehdy vypravila pro "Vboj", telefonovala Milena do bytu, který byl na Vinohradech, a chtěla předem ohlásit můj příchod. Jenomže v telefonu se ozval docela neznámý, cizí hlas. Milena se neprohlásila, jenom se zeptala, jestli je doma majitel bytu a když jí bylo řečeno, že sice není, ale že za chvílí přijde, zavěsila. A od tohoto momentu se dala do pohybu celá ta nesmyslná lavina lehkomyslnosti, insuficience a naprosto nepochopitelné sebejistoty, která vyplývala z kdesi zasunutého pocitu, že mně, Mileně, se nemůže nic stát, mám z pekla štěstí, a když se mi nestalo nic až do teď, je to už dobré. Jakmile Milena položila telefon, začala uvažovat, co se mohlo v bytě přihodit. Nakonec usoudila, že to nebude asi tak strašné, protože i když s ní mluvil někdo, jehož hlas nezná, hovořil česky, takže mohl být klidně v bytě jenom na návštěvě a jestliže ho tam majitel nechal samotného, je to tedy určitě někdo komu věří. A bylo to. Ale přesto volala v neděli do vinohradského tytu ještě jednou. Kupodivu se ozval opět ten samý hlas a opět - česky - tvrdil, že pán bytu přijde za malou chvíli a dokonce se dotazoval, jestli nemá vyřídit nějaký vzkaz. Milena zase zavěsila s tím, že ještě jednou zavolá a mně vysvětlila, že musím říct, že jdu pro knížky, které ona, Milana, nutně potřebuje. A kdyby se snad náhodou ukázalo, že v bytě je skutečně gestapo, mám si vyžádat možnost, telefonicky se maminky zeptat, o jaké knížky jde. Vydala jsem se tedy na cestu a v Kuřimské zůstala Milena, štos ilegálních výtisků pod prádelníkem a Lumír v křesle.

Gestapo už samozřejmě ve vinohradském bytě bylo. Otevřel mi česky mluvící fízl, ze kterého táhla policajtovina jak z čerta síra a nasládle se mě zeptal, co si přeji. Řekla jsem tedy, že si jdu pro nějaké knížky, které pan major slíbil mamince půjčit a které maminka nutně dnes potřebuje. Zeptal se, o jaké knížky jde, a já jsem odpověděla, že nevím, ale že bych si zatelefonovala domů a zeptala se maminky. Až potud to probíhalo podle Mileniny představy. Dál to bylo trochu

-134-

********************************************************************************************* jinak. Jakmile jsem řekla, že bych si chtěla zatelefonovat domů, dal se policajt do smíchu a prohlásil, že mě k mamince doveze a že se maminky zeptáme rovnou. A současně vylezl z druhého pokoje ještě jeden chlapík, jenomže ten mluvil německy. Začali se spolu domlouvat kdo a kam a jak pojede. Nakonec zůstal český policista v bytě a Němec šel se mnou dolů k autu. Pokoušela jsem se z toho nějak vytočit, ale nepodařilo se mi víc, nežli je na chvíli zdržet. A tak jsme tedy dojeli do Kouřimské, kde byla Milena, kde ještě pořád seděl Lumír a kde byl pod prádelníkem pečlivě narovnaný V boj. Jakým zázrakem se stalo, že při domovní prohlídce nikoho z nich nenapadlo odtáhnout prádelník, je mmi záhadou dodnes. Jinak prohledali celý byt kousek po kousku, v knihovně mezi knihami našli nějaký Jochiho dopis a několik popsaných papírů, které jim byly podezřelé a které zabavili a to tylo, myslím, taky všechno. Když mi řekli, že Milenu na 14 dnů odvezou, zdálo se mi to hrozně dlouhá doba, ale skutečně jsem jim ze začátku věřila, že jde jen o 14 dnů. Byla jsem klidná, protože neodtáhli prádelník a já jsem se právě toho celou tu dobu bála nejvíc. Nakonec odjeli s Milenou a samozřejmě taky s Lumírem… Ale ještě než odjeli, řekla mi Milena, abych hned po jejím odjezdu šla k Mayerovům a zůstala u nich, dokud se nevrátí domů. Zůstala jsem v Kouřimské s černým kocourem a tím nadělením pod zmíněným prádelníkem sama. Pálila jsem to list po listu nad kýblem, jenomže toho byla velká kupa a za chvíli se z bytu valil všemi okny kouř. Nakonec přiběhl pan Běloch, domovník, se zeptal, co to, proboha, v bytě děje. Vysvětlila jsem mu, že jsem spálila utěrku a že to trochu kouří - a on mě ujistil, že jsem tu utěrku klidně mohla spálit v kotelně… Milena měla dar, získat si oblibu i u domovníků. Než jsem si spakovala učení, nacpala do kapsy kartáček na zuby a kocoura zavřela do tašky, abych s ním mohla do elektriky, byla venku tma jako v ranci. A tak jsem zase jednou jela večerním městem, osvětlenými ulicemi a rozsvícenou tramvají. Mileniny věci jsem nechala v bytě všechny, poztrácely se potom nějak při stěhování, ani nevím jak, když dědeček likvidoval byt v Kouřimské. A s nimi se ztratil i křížek, který měla Milena viset nad postelí, přestože byla nevěřící. Spadl se stěny, když umírala babička Jesenská a poslední gesto, které udělala, bylo směrem k němu a potom směrem k dceři. Milena ho sebrala, slepila na dvou místech přeražený mramor a od té doby ho měla neustále u sebe. Byl s ní ve Vídni, v Drážďanech, v podnájmech v Praze a v bytě na Francouzské a došel s ní až do Kouřimské. Nějakou podivnou zákonitostí potom zmizel a nikdy jsem ho už nenašla.

Milenu odvezli napřed do Pečkova paláce k výslechu a potom na Pankrác. Tam byla nějakou dobu, a když gestapo skončilo vyšetřování, poslalo ji do Drážďan k soudu. Tam zase musela čekat, než přijde její případ na řadu, utíkaly měsíce a týdny a Milena na tom byla se zdravím čím dál tím hůř. V Drážďanech se ke kloubovému revmatismu a k těžké paradentose přidala ještě nějaká infekční vyrážka, která rozežírala kůži a byla nesmírně bolestivá a úporná. Ale nakonec se přece jenom soudu dočkala, pokud jde o německé soudy, zachovávaly všechny formality až úzkostlivě. Milena dostala ve správné a předepsané lhůtě obžalovací list a dokonce jí byl nabídnut ex offo obhájce, na kterého měla vzhledem k závažnosti případu a vzhledem k tomu, že nebyla Němka a soud nebyl veden v její mateřštině, nárok. Milena ho odmítla, němčina ji potíže nedělala a nehodlala se nechat utopit obhájcem. Hájila se sama. Podařilo se jí docílit, že

-135-

********************************************************************************************* byla z nedostatku důkazů obžaloby zproštěna a tím na ni taky drážďanský soud ztratil zájem a nechal ji opět převézt zpátky do Prahy. V Praze měla být původně propuštěna, ale pražské gestapo jen nerado pouštělo někoho, koho už jednou mělo. Komisař, který dostal její případ k vyřízení, usoudil, že ono vlastně ani tak moc nejde o to, co Milena dělala, ale spíš o to, co by začala dělat, kdyby jí teď propustil a rozhodl, že bude poslána do koncentračního tábora Rawensbrücku na převýchovu v loyalního občana velkoněmecké říše, samozřejmě na neurčitě dlouhou dobu. Já jsem ji viděla naposledy při návštěvě, kterou jí povolili před odjezdem do Rawensbrücku. Byla jsem za ní s dědečkem, čekali jsme na chodbě Pečkova paláce, než ji přivedou, starý pán se mračil a já jsem se sama taky neodvážila na něj promluvit. Oba jsme se dívali jedním směrem - k ohybu chodby, odkud měli Milenu přivést. A když konečně šla v průvodu komisaře proti nám - tak jsem ji nepoznala… Hubená, s dlouhými vlasy až po ramena, s vysedlými lícními kostmi a obrovskýma modrýma očima se podobala daleko spíše Milče, kterou znal táta, než Mileně, na kterou jsem se pamatovala já - ale ani on v první chvíli nepochopil, že to jde proti nám ona. Teprve podle pohybu nohy, neohebné v koleni, jsem ji poznala. Komisař nás nechal chvíli samotné v kanceláři - Milena už měla všechny výslechy skončené, nemusel se tedy ničeho bát - já jsem jí tedy rychle a nadšeně vykládala, jak ve škole sabotujeme němčinu, jak se jí neučíme a tváříme se, že nám to nejde. Myslela jsem, že ze mne bude mít ohromnou radost, ale Milena se jenom zasmála, řekla mi, že jsem hloupý oslík a němčina že je jedna z nejkrásnějších řečí vůbec a nemůže za to, kdo jí mluví. Dědeček se na to nepatrně zamračil - myslel si o tom něco jiného, ale neříkal nic. Nebyla to moc dlouhá návštěva - nebo se mi to snad jenom zdálo, ale měla jsem dojem, že je to chvilka. Milena nikdy nechtěla, abych zdravila "rukulíbám" nebo abych starým dámám při pozdravu dokonce políbila ruku, vždycky z toho dělala legraci, nazývala to opičárnou a já jsem ani pořádně nevěděla, co políbení ruky znamená. Ale když jsem seděla vedle ní u stolu a držela ji za ruku s oteklými klouby, vyhublou, bílou a horkou, nějak mě to napadlo a políbila jsem jí hřbet ruky. Podívala se na mne velmi zkoumavě, snad měla v první chvíli strach, že je to jen opičárna, kterou mě naučili, zatímco byla zavřená, a když viděla, že je to všechno docela jinak a že se stejným údivem jako ona se na mne dívá i dědeček, usmála se strašně tiše a strašně laskavě a po obličeji se jí vykutálely dvě veliké slzy. Když skončila návštěva, doprovodila jsem ji na chodbu a tam jsem se s ní teprve rozloučila. Od té doby jsem ji už nikdy neviděla. Až z knížky Margarety Buberové "Kafkas Freundin Milena" jsem se dozvěděla, že na tuhle návštěvu vzpomínala stejně jako já a že jí z ní bylo stejně těžko, jako bylo mně.

Kdysi někdo - nevím kdo i nevím kde - vymyslel řád, podle kterého má být řízeno vězení a od té doby tedy podle tohoto řádu žijí lidé za mřížemi. Kdo takhle pravidla vymyslel nevím, a nevím, čím se přitom řídil. Vím jenom, že jsou stejná pro všechny věznice téměř docela bez ohledu na to, v kterém režimu nebo státě se tyto věznice nacházejí. Je v tom něco, co nahání husí kůži, něco úděsného a vymykajícího se pochopení. Stereotyp, který vchází v platnost v okamžiku, kdy se společnost rozhodne jednoho ze svých členů zbavit svobody, stereotyp, o kterém se těžko hovoří a který lze jenom popsat s nepříliš velkou nadějí, že bude pochopeno něco, co vlastně sám člověk dost dobře po-

-136-

********************************************************************************************* chopit nedovede. Než jsem ztrávila rok v ženské věznici v Pardubicích, přečetla jsem toho dost a dost o tom, jak lidé žili v lágrech, jak žili ve věznicích a jak se žilo v Rawensbrücku. A dost a dost jsem si o tom nechala vypravět od Mileniných spoluvězeňkyň. V Pardubicích jsem pochopila, že mi z toho nebylo jasné prostě a jednoduše nic. Opravdu mě ani ve snu nenapadá, přirovnávat koncentrační tábory k pardubické věznici. Nikomu tam v době, kdy jsem tam byla, nešlo o život, nikomu nehrozilo nebezpečí, že půjde do plynové komory a nikdo nemusel předstírat skvělý zdravotní stav jen proto, aby nebyl zlikvi- dován jako méněcenný jedinec, kterého se nevyplatí život. O tohle nejde. A nejde dokonce ani o nástupy, které jsou si v některých detailech dost podobné - mohu poměrně snadno pochopit, že v každé věznici je nutné sečíst denně vězně, aby byla jistota, že jsou všichni, a že je není možné sečítat jinak, než že se seřadí do pětic a spočítají jako hrušky. Prostě to jinak nejde a být to musí. Jde mi o to, podle jakého klíče se určují vězni privilegovaní a podle jakého klíče se vytvářejí třídní rozdíly mezi lidmi za vězeňskou bránou. O systém samosprávy a o to, jak se využívá touhy po moci, která je v každém člověku a v člověku, který je zbaven všech práv, tím víc. Je naprosto nesmyslné se domnívat, že člověk, který přijde do věznice, má ke svým spoluvězňům solidární vztah. Má ho k těm několika jednotlivcům, které si během času vybere za přátele - ale nemá a ani nemůže ho mít ke všem, se kterými je uvězněn. A dostane-li se mu jen sebenepatrnější moci, využije jí okamžitě - kromě několika vzácných případů - k tomu, aby si narovnal sebevědomí, pošramocené faktem, že byl zavřen do klece jako zvěř a že, je proti svému uvěznění bezmocný. Na tomto principu stojí samospráva stejně v Pardubicích, jako na něm byla postavena samospráva v německých lágrech. S tímto principem je počítáno při určování velitelek nebo velitelů světnic, je s ním počítáno při určování vedoucích pracovišť a je prostě a jednoduše součástí vězeňského života - bez ohledu na to, která je to společnost, která věznici vlastní. Pochopit to, co se dělo v německých koncentračních táborech, neznamená jenom vědět fakta o lidech v uniformách. Znamená to také znát fakta o vězních. Protože peklo ze života lidem, zavřeným za mříže, ostnaté dráty nebo bránu, nedělají jenom lidé v uniformě. Dělají jim je také - a někdy dokonce především - jejich spoluvězni. Jenomže toto není náhodné a není to závislé jen na tom, s kým je člověk zavřen. Je to součást systému a je s tím počítáno. A i když přímými nepřáteli se potom během uvěznění stávají spoluvězni, zůstává skutečným, nepřítelem stále ten, kdo vědomě a záměrně nastolil řád, který toto nejen dovoluje, který to dokonce přikazuje. Řád, jehož tupou stereotypnost přebírá jeden vládnoucí systém od druhého, řád, který se dědí jako dědova mísa a předává jako štafeta. Řád, který nedovoluje ani tomu systému, který zavírá lidi opravdu proto, aby u nich dosáhl nějaké nápravy, aby došel svého cíle. Protože v okamžiku, kdy tento řád přijme, se zbavuje naděje na úspěch.

To, co vím o Milenině pobytu v Rawensbrücku, je jedním z nejpříšernějších dokladů toho, co dokáže lidská nenávist, zaslepenost, fanatismus a zloba. Dokladem toho, co dokáže do praxe uvedený systém, o kterém už byla řeč. Mám před sebou záznam vyprávění několika jejích spoluvězeňkyň, útržky vzpomínek a zkazky a historky, které jim utkvěly v paměti.

-137-

*********************************************************************************************

Některé jsou zajímavé a některé z nich dokonce pro Milenu velmi typické. Ale přesto nemám mnoho chuti je uvádět. Jsou to právě jenom zkazky a o ty teď přece nejde. Vyplývá z nich jenom to, co z celého Milenina života: že byla nebojácná a bojovná, že si dovedla získat lidi a že - přes všechnu jedovatost přes všechny zkušenosti a zážitky, uchované tak dokonale v paměti - měla přirozený a s a samozřejmý humanismus, kterým bylo celé její jednání a každý její počin, poznamenán. A že měla sílu při nejmenším neobvyklou, která jí umožnila unést zdánlivě i neúnosné. Měla v Rawensbrücku řadu přátel, mluvila jsem po válce sama s některými jejími spoluvězeňkyněmi, které ji měly rády a snažily se jí pobyt v Rawensbrücku ulehčit jak se dalo. Ale to nejdůležitější z jejího rawensbrückého pobytu jsem se prvně dozvěděla až z dopisu rawensbrücké ženy, která mi přinesla později její vypadlý zub. Napsala ten dopis hned po návratu, ještě než jsme se spolu sešly a pokusila se v něm vypsat celou historii Milenina pobytu v lágru co nejsrozumitelněji. Ale já jsem ji tehdy ještě příliš nechápala. Teprve později se pomalu, po částech podařilo sestavit děj, který tam probíhal a o kterém se potom buď mlčelo, nebo se zkresloval. Když Milena do lágru přijela, přijaly jí všechny Češky dobře a spřátelily se s ní i komunistky, které o ní věděly z Prahy a znaly její smýšlení. A i když mezi Milenou a jimi nebylo příliš pevné pouto, nebylo mezi nimi ani zjevné nepřátelství. Milena to samozřejmě ráda přijala - táhnout staré pražské spory nemělo smysl a za okolností, v jakých žily, potřebovaly všechny spíš spolu vycházet v dobrém než se přít. To trvalo nějaký čas a nezdálo se, že bude během věznění mír nějak porušen. Až přijela do Rawensbrücku Margareta Buber-Neumannová. Dostala se sem dost složitou cestou. Byla ženou Heinze Neumanna, generálního tajemníka německé komunistické strany. Když odjel Neumann do SSSR na schůzi III. internacionály, ponechal si ho tam Stalin jako delegáta a Greta se rozhodla, že půjde do Moskvy s ním. V té době byla ještě stále jedna část komunistů přesvědčena, že je v moci komunistických stran všech států zabránit fašismu, aby se dostal k moci. Byl o tom přesvědčen i Heinz Neumann a na sjezdu měl projev, ve kterém toto svoje přesvědčení hájil. Ale proti tomuto postupu byl Stalin zásadně a se vší rozhodností ho odmítal a potlačoval. Neumannův projev ho rozzuřil na nejvyšší možnou míru, nechal Neumanna zatknout a několik dnů po zatčení popravit. Neumanna teprve po letech rehabilitoval na XX. sjezdu Nikita Sergejevič Chruščov, kde se k celému případu znovu vracel v souvislosti s celým odhalením Stalinovy politiky průběhem tak zvaného období kultu. Jenomže v roce 1939, po uzavření paktu o neútočení mezi SSSR a Německem, Stalin vydal tehdejší Třetí říši všechny německé komunisty a gestapo je na hranicích přebíralo rovnou z rukou sovětských milicionářů. Greta Buberová-Neumannová byla mezi nimi. Nejdříve byla převezena do Drážďan - snad k vyšetření, to nevím, - a z Drážďan, podobně jako Milena byla gestapem předána do rawensbrückého koncentračního tábora. Milena se pochopitelně o její osud začala zajímat. Jenomže když české komunistky zjistily, kdo Greta je a když jí slyšely mluvit o sovětských koncentrácích a dozvěděly se podrobnosti o jejím osudu, odtáhly se od ní pryč. /V dopise, který mi napsala Milenina přítelkyně hned po válce, to líčí tak, že když Greta do lágru přišla, byl Rawensbrück ještě docela snesitelný koncentrák, který dokonce Němci předváděli Mezinárodnímu červenému kříži. Když se po něm Greta trochu porozhlédla, prohlásila

-138-

********************************************************************************************* prý před českými soudružkami, že Rawensbrück je proti stalinskému vězení zotavovna a že mohou být rády, že jsou tady a ne ve stalinském kriminále. Těm prý se nad tou řečí zježily vlasy, a od té doby se Gretě vyhýbaly jak moru./ Ale Milena se nejen nepřátelství vůči Gretě nezúčastnila, ale dokonce se s ní spřátelila a nechala si od ní celou její historii vyprávět se všemi podrobnostmi. Neměla důvod Gretě nevěřit. Informace, které od ní dostala, pro ni nebyly novinkou, byly jen potvrzením toho, co už - alespoň částečně - věděla. Koneckonců ještě před zastavením Přítomnosti v ní vyšel Milenin článek, ze kterého jasně vyplývá, že Gretiny zprávy pro ni nebyly ničím objevným a že je alespoň z doslechu musela znát i většina komunistek, které v Rawensbrücku byly. Mám na mysli článek, ve kterém Milena píše o osudu sovětských interbrigadistů po skončení občanské války ve Španělsku, které Stalin odmítl pustit zpět do Svazu, protože stalinský řežim nechtěl vpusti do země sovětů nikoho, kdo znal z vlastní zkušenosti život za jejími hranicemi a mohl svědčit o tom, jak skutečně vypadá kapitalistická část světa. Myslím, že pro Milenu nebyl dokonce překvapující ani fakt, že Sovětský svaz vydal německé komunisty do rukou gestapa. Což ovšem neznamená, vůbec že by pro ni nebyl otřesný. A to, co se od Grety dozvěděla o osudu Heinze Neumanna a jeho popravě a o okolnostech, za jakých k ní došlo, mohlo jenom dovršit její přesvědčení, které kdysi v lágru pronesla nahlas a které jí bylo později vyčítáno: přesvědčení, že Stalinův režim neznamená žádné osvobození a že, přejít z fašistického područí do područí stalinského znamená jenom dostat se z louže pod okap. A tak nepřátelství rawensbrückých komunistek, které původně zasahovalo jenom Gretu, začalo pomalu zasahovat i Milenu. Napřed se s ní některé pokoušely promluvit a přimět ji, aby se přátelství s Gretou vzdala a vrátila se k nim. Snad byly dokonce ochotné jí její provi- nění odpustit a zapomenout na ně. Ale Milena trvala na svém, neměla pocit, že by jí mělo být něco prominuto. Roztržka jí sice mrzela, protože v kriminále je každá roztržka trpká a snáší se daleko hůř než na svobodě a i když jí dokonce mohla přímo ohrozit, protože komunistky měly v mnoha případech možnost zasáhnout jak ve prospěch, tak i v neprospěch některé vězeňkyně, nemohla Milena ustoupit. To co následovalo, popisuje její přítelkyně v dopise, který mi napsala, docela stroze a jednoduše: Odtáhly se hrnky s marmeládou, oddělil se chleba a Milena zůstala sama. Nebylo to sice přesně takto, protože v Rawensbrücku nebyly jen komunistky, a kromě toho ani ty se nechovaly všechny stejně nepřátelsky. Jenomže to jsem opět u toho, o čem jsem psala na předchozích stránkách: u řádu, který platí pro věznice a ve kterém je počítáno i s tím, že trocha moci je v rukách samotných vězňů. Odolávat nepřátelství většiny nemá každý odvahu, a jakmile je postaven před rozhodnutí buď sdílet osud vyvrženého s ním, nebo si nechat svůj nesouhlas pro sebe, volí obvykle druhou možnost a nelze mu to ani moc zazlívat. Nikdo není povinen být hrdinou. Časem sice nepřátelství otupilo a změnilo každodenními starostmi, ale jenom do té míry, že nebylo dáváno najevo neustále a že o něm někteří jedinci prostě mlčeli. Přesto tu bylo dál a přetrvalo dokonce i Mileninu smrt. Nepodařilo se sice Milenu uzavřít neprodyšně do opuštěnosti, ale mnoho tomu nechybělo. Na štěstí tu bylo několik žen, které se dokázaly vzepřít a hlavně tu byla Greta, člověk v té době Mileně nejbližší, ochotný pro ni udělat všechno, co bylo v lidských silách.

-139-

*********************************************************************************************

A byla tu Milenina spoluvězeňkyně, která mi po válce napsala a celá řada dalších, o kterých vím jen málo nebo vůbec nic. Ale vím, že když bylo Mileně nejhůř, nevolala nikoho z nich a nevolala nikoho z nás, kteří jsme zůstali doma. Volala - ona, před odchodem tak přesvědčená atheistka — ve své opuštěnosti Boha.

Milenin zdravotní stav byl špatný už od Drážďan a pobytem v Rawensbrücku se pochopitělně nijak nezlepšil. A koncem roku 1943 se ještě přidružil ke všem ostatním potížím zánět ledvin. To samo o sobě bylo dosti zlé. Ale navíc patřila Milena k lidem, jejichž fyzický stav je přímo závislý jejich duševnímu rozpoložení. Je to sice závislost obecně platná, ale u málokoho jsem se s ní sešla v tak výrazné podobě, jako právě u Mileny. Měla duševní sílu obrovskou, a pokud ta nebyla zlomena, dokázala s její pomocí zvládnout všechno. Nechci tím říci, že by byla překonala i zánět ledvin - chci tín jen říci, že podlomení duševních sil, ke kterému došlo díky tomu, že byla vystavena nepřátelství ze všech stran, a díky její naprosté opuštěnosti, podlomilo, a oslabilo také odolnost těla. S hrůzou pozorovala cvoje ruce - a - dcera lékaře a sama s jakýmsi ponětím o medicíně - viděla, jak se jí mění před očima. Barva kůže, leť v obličeji - všechno signalizovalo jasně těžkou nemoc. Že jde o zánět ledvin nevěděla - nebyl nikdo, kdo by diagnozu určil. Až přišel do Rawensbrücku doktor Treite. Margarete Buberová-Neumannová ve své knize "Kafkas Freundin Milena" o tom píše toto: "Milena poznala doktora Treiteho na nemocničním lůžku, kde jí vycházel s neobvyklou ochotou vstříc. Důvěru k němu nabyla, když jí sdělil, že během studií v Praze byl posluchačem profesora Jana Jesenského. Treite přenesl sympatie s otce na dceru. Milena se mu svěřila se svými obtížemi. Při vyšetření zjistil Treite, že byla zanícena jedna ledvina, a že už je jediná záchrana, totiž operace. Milena se rozhodla k tomuto poslednímu pokusu, aby si zachovala život, který milovala. V únoru 1944 byla přijata na nemocniční revír a Treite jí dal první transfuzi krve. Když jsem jí v poledne navštívila, celá šťastná mi ukazovala paže: 'Jsou docela růžové, jako u zdravého člověka.'

Během operace se Milena z narkózy probrala, obrátila se na Treiteho a žádala od něj, aby jí ledvinu ukázal. Vyhověl jí a opět jí uspali. O polední přestávce jsem spěchala na nemocniční revír a se srdcem sevřeným strachy jsem otvírala dveře pokoje, ve kterém ležela, němá a bledá, jako mrtvá. Milena, pak ještě v narkóze, náhle pozdvihla hlas do planoucího pathosu a česky odříkala otčenáš." Po operaci se stav na nějakou dobu trochu zlepšil. Mileně se dostalo skutečně dobrého ošetření a kromě toho ze začátku pomáhaly i transfuze, kterých jí dával Treite několik. Ale v květnu nastalo rapidní zhoršení. Druhá ledvina už byla zachvácena a ani operace nemohla ničemu pomoci. O jejím konci píše ve stejné knize její přítelkyně Greta: "15. května odpoledne jsem dostala na pracoviště zprávu, že Milena umírá. Bez rozmýšlení jsem okamžitě odešla z pracoviště. Co se mi ještě horšího mohlo stát! Umírající ležela v euforii. Tváře měla rozpálené, tmavomodré oči se horečnatě leskly, a když jsem k ní přistoupila, přivítala mě rozevřenou náručí, překrásným, jí vlastním gestem. Mluvit už nemohla. Z lágru za ní přišly přítelkyně Češky, obklopily postel, stály venku před oknem. Milena se na šťastně dívala - loučila se se životem. Večer ztratila vědomí. Smrtelný zápas trval až do 17. května. Teprve když skončil, odplížila jsem se zpátky na barák. Život pro mne ztratil smysl.

-140-

*********************************************************************************************

Když pohřební kolona nakládala rakev s Mileniným tělem na vůz, požádala jsem o povolení smět jí doprovázet. Byl jarní den, s nebe padaly kapky teplého deště a hlídka na táborové věži si mohla myslet, že to ony mí stékají po tváři. Z rákosí na břehu jezera se smutně ozýval hlas vodního ptáka. Složili jsme bednu s mrtvou s vozu a nesli ji ke krematoriu. Dva vězňové, dva kriminálníci s vizážemi katových pacholků zvedli víko. Jeden z nich posměšně komentoval moje selhávající síly: ,Jen ji po- padni pořádně, ta už stejně nic necejtí!' Mileniny ostatky byly na příkaz doktora Treiteho uleženy v předpokoji krematoria a on telegraficky oznámil Mileninu smrt profesorovi Jesenskému, s tím, že Milenino tělo může nechat rodina převézt do Prahy." Telegram doktora Treiteho skutečně do Prahy došel a s ním - nebo krátce po něm - i oznámení, že si můžeme Milenino tělo převézt do Prahy. Jenomže zpráv o Milenině smrti zdrtila profesora Jesenského tak, že nebylo na cestu do Německa ani pomyšlení. V první chvíli viděl jediné řešení pro sebe v sebevraždě a bylo nutno ho hlídat, aby k ní nesáhl. Zhroutil se naprosto, duševní síly i tělesné byly pryč. Jet s ním ve stavu, v jakém byl, do Německa pro rakev s Mileninými ostatky, znamenalo ho prostě zabít. Kromě toho byl už starý a nálety, které byly v té době téměř nepřetržité, by byl nevydržel. Sbíral se dlouho a pomalu a nikdy se nevzpamatoval docela. Ale se mnou o mámině smrti nikdy nemluvil, a jakmile se trochu vzpamatoval, nedával přede mnou najevo ani svůj smutek. Ze začátku jsme měli strach, že si něco udělá nebo že nevydrží psychicky a zešílí - mluvil chvílemi i trochu s cesty a zmateně. Ale časem se všechno upravilo. Jenom jedna změna zůstala trvalá a já jsem se nikdy netroufala zeptat, jestli je to změna vědomá nebo malý kousek šílenství, kterému se nemohl ubránit: Od Mileniny smrti mě nikdy neoslovil jinak, než "Milči". Věděl jasně, že jsem jeho vnučka a ne jeho dcera a toto zmatení nešlo dál, než právě k oslovení. Ale svoje jméno jsem už z jeho úst nikdy neslyšela. A druhý člověk, kterého její smrt zasáhla velmi hluboko, byl Jaromír. Byl v těch dnech sám v Praze, nevím, kde byla Riva, snad někde na léčení nebo venku u přítelkyně. Chtěla jsem mu říct o Milenině smrti sama, ale nezastihla jsem ho doma a tak jsem všechno řekla babičce a poprosila jí, aby mu o tom pověděla co nejšetrněji. Nesměl se rozčilovat a nový infarkt by byl nemusel přežít. Když jsem druhý den k němu přišla, byl byt plný kouře a plných popelníků a Jaromír, který od té doby úzkostlivě dodržoval všechny zákazy lékařů, měl před sebou hrnky nedopité kávy a víčka oteklá od pláče. A ještě za jedním člověkem jsem šla se zprávou o Milenině smrti, totiž za Lumírem Čivrným. Když mě uviděl v černých šatech a v černých punčochách, pochopil okamžitě, co se stalo. Neutěšoval mě, neřekl ani jednu z těch útěšlivých frází, kterých jsem v těch dnech slyšela tolik, že mi z nich bylo už zle, sebral se a šel se se mnou projít po Praze a povídal mi o Mileně, jakoby byla živá. Chodili jsme po pražských ulicích snad hodinu, snad dvě - nevím. Ale byla to jediná lidská reakce a já jsem na té procházce prvně trochu volněji vydechla.

-141-

*********************************************************************************************

Tehdy jsem ještě neměla ani tušení, kolik nepřátelství kolem Mileny bylo. A i kdybych to byla věděla, nikdy bych si nedovedla představit, že její smrtí nejen nekončí, ale pokud je to možné tedy ještě zintenzivní. První komentář k její smrti měla ještě v lágru Hilda Synková /Dozvěděla jsem se o něm opět z onoho dopisu, ze kterého jsem se dozvěděla prvně i o všem ostatním./ Prý je dobře, že Milena zemřela, protože v nové Praze by pro ni stejně nebylo místo. Ani pro ni ani pro lidi jí podobné. Není to jediný komentář tohoto druhu, je jenom jediný, který mohu citovat přesně. Po válce se vrátili do Prahy její přátelé, přijel i Evžen a přijela řada dalších. Nikdo z nich přede mnou neřekl o Mileně špatné slovo a já jsem si ještě pořád nedovedla představit, že je tolik lidí, kteří si svou nenávist pěstují bez ohledu na Mileninu smrt a bez ohledu na všechno ostatní. Do února 1948 dokonce prošlo tiskem několik zmínek o ní, vyšla vzpomínka na ni v jednom ženském časopise a několikrát padlo její jméno v dobrém. Od února bylo o Mileně ticho. Dlouho. Až vyšly Kafkovy "Dopisy Mileně". Dozvěděla jsem se o nich teprve nějaký čas po jejich vyjití. A samozřejmě jsem se ptala Evžena a dalších Mileniných přátel, jakou cestou se dostaly do zahraničí. Jejich editor, pan Willy Haase, tvrdil totiž, že mu je Milena dala do vlastnictví a k volnému použití. Dozvěděla jsem se toto: Než pan Haase odjížděl, vyžádal si prý od Mileny Kafkovy dopisy, protože dělal nějakou práci, ke které je potřeboval. Milena mu je půjčila, a protože se ji zdálo, že budou v lepším bezpečí přes válku za hranicemi nežli v Praze, nechala je v jeho úschově. Ne proto, aby je vydal tiskem, ale prostě proto, aby je ukryl co nejbezpečněji, než se přežene válka. Po válce je pan Haase zredigoval, údajně z nich dokonce některé části vypustil a vydal je, aniž se někoho ptal, jestli nemá námitky. Přestože dopisy jsou ve skutečnosti vlastně mým majetkem, nikdy jsem se proti tomu neozvala. Z celé řady důvodů. Jednak už stejně byly venku, takže nemělo smysl proti tomu dodatečně něco namítat, jednak by se těžko o tom dalo jednat z Československa do západního Německa. A kromě toho jsem měla tolik jiných starostí, že na to prostě ani nezbýval čas. Až někdy v roce 1963 jsem se přece jen odhodlala a napsala jsem panu Haasovi, že tak či onak jsou dopisy moje a ptala jsem se ho, kde se vůbec konvolut dopisů nachází. Odpověď přišla téměř obratem a trochu mi vyrazila dech. Prý je velmi rád, že jsem o sobě dala vědět, jenom ho mrzí, že se tak stalo ze zištných pohnutek. On sám z dopisů Mileně nikdy nic neměl nepatrného honoráře za jejich redakci, o kterých nepovažuje za nutné se se mnou dělit /o což jsem ho ostatně ani nežádala/. Dopisy považuje za součást literárního odkazu světového významu, a proto je uložil v Kafkově muzeu v Jeruzalémě v bezpečném sifu, protože v době, kdy je svět v nebezpečí atomové války by mohly vzít úhonu. Dostal je od Mileny za jisté situace, o které se nechce pro její intimní ráz šířit a je velmi udiven, že já chci mít zisk z nešťastné a vášnivé lásky své matky. Zachovala jsem se tedy docela nezdvořile a na dopis jsem neodpověděla. Nevěděla jsem totiž, jak. Tolik tedy k historii dopisů. Uvádím tyto podrobnosti popravdě řečeno spíše pro zajímavost a na doklad toho, jak osud člověka zdaleka nekončí jeho smrtí. Tou končí jen jeho možnost do nej zasahovat a bránit se.

-142-

********************************************************************************************* Po čase přestal být u nás Kafka zakázanou literaturou. Milenino jméno se v souvislosti s ním začalo objevovat i v českých časopisech a literárních studiích. Samozřejmě jen v této souvislsti - jenomže i ta rozvířila hladinu. A tak se do Mileny pustila paní Gustina Fučíková na stránkách Kulturní tvorby. Byl to výpad dost ostrý, zčásti jsem se o něm už znínila v úvodu. Tvrdilo se v něm mimo jiné také, že Milena podlamovala svým postojem k SSSR morálku vězeňkyň v Rawensbrücku a šířila mezi nimi depresi. Kdo koho v lágru deprimoval, je jiná věc. Ale v článku bylo také tvrzení, že Milena nikly nebyla členkou strany a řada dalších omylů, nebo spíše polopravd. Skutečnost je totiž takavá, že Milena přihlášku do strany podala a to dokonce podepsanou soudruhem, který byl tehdy v ilegalitě a skrýval se u ní - totiž Klementem Gottwaldem. Že pro stranu taky pracovala, dokud jí věřila a že to byl dost velký kus práce, který udělala. Ale současně je pravda, že se starala o tuto práci a ne o přihlášku a že příspěvky platila buď nepravidelně, nebo taky vůbec ne. Zatelefonovala jsem tedy paní Gustině Fučíkové a pokusila jsem se jí vysvětlit alespoň tyto, věcné omyly. Nepodařilo se mi to. Trvala na svém. Požádala jsem ji tedy, aby uvážila, že se může mýlit. Koneckonců se to už stalo jednou, totiž ve Slánského procesu, kde svědčila proti člověku, který byl později rehabilitován - i když jaksi trochu opožděně, protože byl mezi tím popraven. Ale trvala i na tomto svědectví a ujistila mě, že procesy proti Slánskému jsou v pořádku a jiné taky. Tak jsem zase položila telefon. Co jsem taky měla udělat jiného… A zase nebylo dlouho nic, až se ozval na Mileninu obhajobu profesor Eduard Goldstücker v Literárních novinách. Píchnul do vosího hnízda… Následoval článek pana Kolára s názvem: "Lásky jedné renegátky". Čišelo z něj něco víc vzteku, než bývá normálně v novinářské polemice přípustné… Dost se o Mileně mluvilo a psalo v zahraničí, ale to sem snad ani nepatří a potom - neměla jsem možnost sledovat zahraniční zprávy o ní, dozvídala jsem se o nich jen náhodně, takže se o nich nemohu podrobněji zmiňovat. A tak tedy jenom ještě tolik, že pokud neuvádím jména řady Mileniných přátel, kteří o ní mluvili dobře i po válce nebo pokud vynechávám jména lidí, na které vzpomínala ještě po jejich odjezdu do zahraničí nebo dokonce i po svém zatčení, je to především proto, že nevím, jestli by jim to bylo milé. Protože dodnes není docela jisté, že spojitost s Milenou Jesenskou není kádrovou závadou.

-143-

*********************************************************************************************

JAKÝ JE TO DĚLAT ROCK V POLICEJNÍM STÁTĚ! Stejný jako všude jinde, jenom těžší. O moc těžší. /P a u l W i l s o n - M u s i c i a n , únor 1983/

Jednoho zasněženého dne v březnu 1976 zazvonil v našem pražském bytě telefon. "Ahoj", ozval se známý hlas kamaráda, kterého jsem znal od svého prvního příjezdu do Prahy ještě v roce 1967. Jako všichni ostatní v posledních letech se neohlásil jménem. To je obvyklá obrana v dobách vzrůstající paranoie. "Ahoj", řekl jsem, "co se děje ?" "Zavřeli Plastic People a celej underground, řekl potichu. "Kdy?" - "Včera večer, dneska ráno a ještě pokračujou." "Jsi doma?" - "Ještě ne, volám z budky." "Hned jsem u tebe." Popadl jsem kabát a utíkal po širokém schodišti secesního činžáku a dolů po ulici. Jako bývalý člen skupiny Plastic People a stále ještě příležitostný účastník jejich vystoupení jsem měl důvod se obávat, že by mě mohli zavřít taky. Hustý sníh pomalu padal a pokrýval stařičkou dlažbu a červené prejzové střechy pražského Starého Města. Na rohu si parta kluků hrála s tenisákem hokej o zeď barokního kostela. Místy na mě zíraly z opadávajících hrubých omítek, které pokrývají většinu budov ve městě, osamělé nápisy: Jethro Tull, Black Sabath, srp a kladivo spojené rovnítkem s hákovým křížem. Přešel jsem Karlův most, který spojuje břehy Vltavy, tekoucí přes město dál na sever. Byl postaven před šesti sty lety, aby se vytvořily pracovní příležitosti. Před necelými dvěma měsíci právě tady na mostě, pózovali Plastic People a asi třicet dalších hudebníků pro společný snímek, který měl posloužit za pozvánku na Druhý festival Druhé kultury, což byla undergroundová akce dvanácti kapel v zastrčené vesnici v jihočeských kopcích. Proti všemu očekávání nebyl festival přepaden policií a to vítězství nás pořád ještě hřálo a povzbuzovalo naši naději. Ale teď lov zase začal. Nadějný klid posledních dvou měsíců nebyl nic jiného než chvíle klidu uprostřed bouře. Když jsem přijel na podzim 1967 do Československa - abych tu učil angličtinu a zjistil, jak vypadá socialismus v praxi - stála celá země na prahu obrovského politického, společen- ského a kulturního převratu, který je v historii zapsán jako Pražské jaro. Jedním z mnoha znamení změny, která byla ve vzduchu, byl rock'n'roll nebo, jak tehdy Češi říkávali, big beat. V letech 1967 1968 byly všude beatové skupiny, beatové festivaly a beatové kluby. Jenom v Praze byly stovky skupin od takových, co se scházely v sousedovic garáži, až po profesionální skupiny s názvy jako Matadors, Rebela, Juventus, Olympic, Flamengo nebo Vulkán, či Stop the Cods. Podle měřítek na která jsem byl zvyklý, nebyly jejich koncerty nic vzrušujícího, pokud jste totiž chtěli vidět nádherné otřásající představení a slyšet hodně decibelů. Kapely obvykle zněly všedně a mdle a tanec, pokud byl povolen, byl jive dle Artura Murraye. Ale mladé publikum bylo vřelé a ve vzduchu bylo cítit opravdový entuziasmus a nadšení. Ačkoli si to většina lidí mýslí, není pravda, že by sovětská okupace zastavila přes noc veškeré dění v zemi. Energie, která se vytvořila během Pražského jara, vydržela ještě dlouho do roku 1969 a nezabily ji sovětské tanky ale čeští byrokrati. V této bezprostředně pookupační době, na konci roku 1969,

-144-

*********************************************************************************************

Paul Wilson vznikli Plastic People of the Universe - "The Psychidelic Band of Prague". Hybným duchem a zakladatelem skupiny byl basista Milan Hlavsa, který prošel několika kapelami s názvy jako Undertakers /pohřební zřízenci/, New Electric Potatoes /Nové elektrické brambory/ a Hlavsa's Fiery Factor /Havsova ohnivá továrna/ než založil Plastiky se dvěma spolužáky, Jiřím Števichem a Michalem Jernekem. Jejich kamarád ze sousedství Pavel Zeman doplnil sestavu bicími. Vyprávění očitých svědků o raných vystoupeních Plastic People se shodují v tom, že energií a show nahrazovali hudební nedostatky. Kromě převzatých věcí jako "Venus In Furs" od Velvet Underground nebo "Light My Fire" od Loois hráli už i svoje vlastní věci, divoké skladby se sugestivními názvy jako "Lidé bez uší" nebo "Kouř krematoria" s nesrozumitelnými texty. Měli podivné kostými a příšerný Make up. Jeviště bylo zastavěné obrovskými reproduktory, z nichž fungovaly jen dva nebo tři. Jejich hlavní rekvizitou byl velký model létajícího talíře a před podiem byl upevněn velký nápis oznamující hrdou angličtinou: "JIM MORRISON IS OUR FATHER!" /J.M. je náš otec/ Toto pochopitelné popírání biologického otcovství je ještě pochopitelnější, jestliže si uvědomíme, že Plastici stejně jako většina jejich fanoušků měli otce, kteří byli tak či onak spojeni s režimem. Števichův otec byl tajný policajt, Hlavsův pracoval ve státní bance. Hlavsa jednou postřelil svého bratra do břicha vzduchovkou a pak se zabarikádoval s mačetou ve svém pokoji, když ho jeho otec a bratr chtěli donutit, aby si ostříhal vlasy. Bylo třeba psychiatrického zákroku, aby se v rodině obnovilo alespoň fungující příměří. Hlavsovy paže byly posekané jizvami. Flirtování se sebevraždou bylo mezi některými mladými Čechy téměř povinným rituálem dosažení dospělosti. V r. 1969 se Plastic People sešli s Ivanem Jirousem. Jirous byl chytrý, energický a velice rozhodný mladý muž, který miloval především literaturu a umění. Pak uslyšel Beatles. A rock'n’roll změnil jeho život, jak zpívá Lou Reed. Přišel do Prahy, studoval dějiny umění, začal se pohybovat okolo rodící se rockové scény, nechal si narůst dlouhé vlnité kaštanové vlasy a psal plamenné články. Jirous tehdy spolupracoval s Primitives Group - což byla tehdy jediná psychidelická skupina v Praze - a spolu dávali divoké extravagantní show, které tylo více happeningem nežli rockovým koncertem. Ale na jaře 1969 začal mít pocit, že Primitives stagnují a když uviděl na Beatsalonu Plastic People pocítil zase znova to staré známé vzrušení. Jak řekl později, měli "to vnitřní napětí, které dělá z rocku duchovní nástroj, kterým lze uvést do pohybu celou generaci". Během několika týdnů se Jirous stal uměleckým vedoucím Plastiků a staral se o všechno kromě finančních a hospodářských věcí - o ty se tehdy staral profesionální manažer - a kromě hudby, kterou nechával v rukou členů skupiny. Na podzim 1969 mě jeden kamarád představil Jirousovi na ulici a on nás pozval k sobě na hostinu bramborových knedlíků, jak tomu říkal. Žil tehdy se svou ženou Věrou v malém bytě v postranní ulici ve východní části Prahy. Když jsme přišli, byli tam už dva členové skupiny. Hlavsa s dlouhými hladkými černými vlasy, spontánním smíchem a indiánskými rysy, na což byl velice hrdý, a Josef Janíček, pracovitý a tichý kluk, který měl nos trochu nakřivo. Janíček se připojil ke skupině teprve nedávno, když se rozpadli Primitives, kde hrál na kytaru. Během dlouhé přípravy večeře, na níž se všichni podíleli, vedl Jirous neustálý monolog o českých dějinách a o tom, jak i v nejčernějších dobách/a tehdy byla doba čím dál černější/

-145-

*********************************************************************************************

Paul Wilson se Čechům dařilo udržovat plamen kultury. Pili jsme ohromné množství báječného světlého piva, které se nosilo v keramických džbánech z výčepu odnaproti. Mezi svými monology pouštěl Jirous svoje oblíbené desky na starém gramofonu hrajícím přes radio z druhé světové války. Lehl jsem si a najeden těžkými knedlíky, kyselým zelím a pivem, a poslouchal jsem Velvet Underground, Doors, Fugs, a Captaina Reefhearta a přitom jsem v té hudbě začal pociťovat hloubku, o které jsem předtím nevěděl, jako bych ji poprvé poslouchal českýma ušima. Pamatuju si zejména na strašidelnou, oproštěnou skladbu Fugs na báseň Mattev Arnolda "Pláž v Doveru". Tu báseň jsme probírali ve škole, ale teprve teď známé verše "A tady jsme na temnějící pláni… kde nevědomé armády bojují za noci" jakoby přímo vyjadřovaly tragédii, již tolik Čechů tehdy cítilo, tragédii těch kdo se dostali do ostré bitvy dvou vyznání, ideologií a politicích systémů a nevidí z ní žádnou cestu ven. Pár tydnů poté, na začátku prosince, jsem viděl vystoupení Plastic People. Bylo to nejstálejší angažmá, jaké kdy měli, každý týden hráli na tancovačce v Horoměřicích u Prahy. Každé nedělní odpoledne nasedli všichni vlasatci z pražských hospod do tří autobusů a jeli do té vesnice. Byla to typická vesnická hospoda s výčepem na jedné a jevištěm na druhé straně velkého sálu. Byla nacpaná, lidi se strkali, kouřili jak komíny a pili pivo, jakoby se báli, že brzy dojde. Jeviště zdobily obrovské nafukovací doutníky z umělé hmoty. Když se začalo stmívat, vyšli na jeviště Plastici v bílých saténových róbách, které vypadaly, jako že v nich v noci spali a s podivným černým makeupem. Když začali nápaditou verzi "White Light, White Heat", vrhla se polovina posluchačů před jeviště a druhá polovina se dala do houpavého, neformálního tence, který neměl s Arthurem Murayem nic špolečného. Při vyvrcholení písničky zapálil nakrátko ostříhaný chlapík bez obočí a řas dva bengálské ohně, které naplnily sál dusivým dýmem. Pak si nalil do pusy jakousi tekutinu a začal uprostřed parketu předvádět polykání ohně. Plastici zpívali všechny texty i svých vlastních písní anglicky, ale nebylo to srozumitelná angličtina. Jejich hra byla místy drsná a potrhaná, ale cítil jsem, že je jenom otázka času, aby se zlepšila. Když se objevil Jirous a kouleje očima a potřásaje vlasy se mě ptal, jak se mi to líbí, řekl jsem, že jsou skvělí, ale potřebují mspolu ještě hodně hrát. Chvíli na mě zíral a pak řekl: "Umíš si, člověče, vůbec představit, jak je těžký sehnat angažmá". Neuměl jsem, ale brzy jsem to měl sám zjistit. Na podzim 1970 jsem byl přizván do kapely jako zpěvák a doprovodný kytarista spolu s Jiřím Kabešem, violistou, který hrával v 60 létech s bigbeatovou skupinou Teenagers. V té době už v rámci celostátních kulturních čistek ztratili Plastici profesionální status a spolu s ním většinu vybavení, které měli vypůjčené od státní koncertní agentury. A dva z původních členů, Števich a Jernek odešli. Plán byl, nová skupina, která musí být co nejvíc soběstačná /Janíček který byl elektrikář, vyrobil jednoduchý mixážní pult a zesilovače/, hrát jako amatéři a snažit se dosáhnout profesionálního statutu. Největším problémem vedle vybavení a nástrojů byla Hlava 22, kterou musí řešit všechny amatérské rockové skupiny ve Východní Evropě — kde hrát. Bez oficiálního povolení nelze získat místo ke zkoušení a bez takového místa je těžké sehrát se tak, aby se vyhovělo porotám, které bdí nad každým provozováním hudby v zemi. Dočasně jsme to řešili tím, že jsme cvičili akusticky v bytech příbuzných, kteří byli ochotni nám vyjít vstříc.

-146-

*********************************************************************************************

Paul Wilson

I to bylo ovšem složité. V Československu je chronický nedostatek bytů a není nic zvláštního najít tři generace rodiny, jak žijí jedna na druhé v jediném dvoupokojovém bytě. Poskytnout pohostinství pětičlenné rockové kapele není tedy nic jednoduchého. Navíc, i když jsme se takhle mohli naučit vokální i instrumentální party, nevěděli jsme, jak budeme znít na jevišti se zesilovačem. Bylo to, jako bychom se pokoušeli namalovat obrovskou barevnou fresku při světle svíček. Spoustu času na zkouškách zabralo propracování převzatých věcí, které jsme hráli, a to znamenalo strávit hodiny posloucháním pořád stejných desek. Problém byl ovšem v tom, že nikdo neměl stereo a často bylo hrozně obtížné rozluštit při mono reprodukci slova a jednotlivé instrumentální linky. Navíc měli Plastici samozřejmě vlastní stále rostoucí repertoár, jehož větší část byla založena na kosmo-mytologické směsi všedních detailů s mystickou spekulací. Většinu textů a myšlenek dodával Jirous nebo jeho žena, a když báseň nebo myšlenka zaujala Hlavsu, dlouho nad ní přemýšlel a přišel na zkoušku s detailně vypracovanou basovou linkou a strukturou a s načrtnutými party ostatních nástrojů. Od začátku věděl jak má výsledný part znít, ale pro nás ostatní členy kapely bylo vždycky dost místa pro vlastní nápad. Je pochopitelné, že hudba Plastiků směřovala — a je tomu tak do dnes - k nižším polohám, byla poněkud zatížená a nemelodická a pohybovala se v nahodilých úsecích s vlastní strukturou a náladou. V tom všem lze samozřejmě vysledovat vliv Velvet Underground, Zappy a Fugs, a často zcela přesně. Ale mocná atmosféra, kterou hudba vyvolávala - a ještě vyvolává - vycházela zcela z vlastního kolektivu ducha skupiny. Náš první koncert byl zároveň také naší první zkouškou. Suchá je asi 30 km severně od Karlových Varů a místní beatový klub bylo panelákové "kulturní centrum" s nízkým stropem, je- vištěm na jednom konci sálu a ručně malovanými portréty mrtvých rockových hvězd na zdech. Název naší kapely byl na plakátech sotva čitelný, ale přes něj bylo velikými písmeny napsáno 20 METRŮ OD LESA ! Později jsem zjistil, že to také souvisí s nedostatkem bytů v Československu. Mladí milenci neměli dost možností být spolu sami a rockový koncert blízko vhodného lesa byl ideálním řešením. Rozestavili jsme se na pódiu, kde nám do zad zíral Jimi Hendrix, a udělali jsme zvukovou zkoušku, kterou se nám podařilo protáhnout na hodinu, přičemž jsme pokračmu přehráli tolik z našeho repertoáru, kolik se nám podařilo do té hodiny nacpat. Pořadatel, hubený nervózní chlapík s bradkou, chodil nervózně kolem. Venku se motal velký dav teenagerů, kteří pili laciný vermut a byli stále nevrlejší. Jakmile jsme skončili, zaplavili sál. Nemohli jsme si přát lepší zahájení. Před námi hrála skupina Aktuál, kterou dal dohromady český umělec Milan Knížák a ve které hráli výrostci posbíraní na ulicích Mariánských Lázní na velmi nekonvenční nástroje /jako elektrické vrtačky a motorky/. Umělecky a hudebně byli mnohem odvážnější než my a obecenstvo očekávalo něco mnohem konvenčnějšího. Ačkoli jsme byli pořád podivní a trochu mimo, přece jen jsme zněli alespoň obvykleji. Přesto byl pro ně koncert šok. Ani tehdy ani později jsme neměli odposlech, takže jsem se neslyšel zpívat ani hrát a to, co jsem slyšel, znělo strašně. Lidi v obecenstvu přicházeli a odcházeli, ale vypadalo to, že jsou rádi, že jim hrajeme. Jakýkoli rock'n'roll byl lepší než žádný. Během dvou let co jsem s Plastic People byl, jsme vystupovali před obecenstvem podle mého odhadu asi patnáctkrát.

-147-

*********************************************************************************************

Paul Wilson

A to byly nejlepší roky skupiny. Koncerty byly různého typu. Někdy to byla prostě tancovačka ve vysokoškolském nebo mládežnickém klubu. Někdy to byla zvláštní příležitost jako pocta Andy Warholovi v únoru 1972 2 v F Clubu v Praze, kde Jirous přednášel s diapozitivy o americkém popartu a my jsme přednášku "ilustrovali" hudbou Velvet Underground. Hráli jsme ve městech i městečkách a kamkoli jsme jeli, následovala nás skupina věrných fanoušků, kteří na nás přijeli na sebedelší vzdálenost. Často po nás zůstávaly smíšené pocity - obecenstvo reagovalo přibližně podle věku - ale nikde na nás lidi nezapoměli. Jedním z ukazatelů rostoucí reputace skupiny - nebo spíš její vykřičenosti — bylo to, že se o naší činnost začala zajímat policie. Někdy v roce 1971 začali vyšetřovat, zda si ile- gálně nevyděláváme peníze /trestní zákoník to nazývá "nezákonné podnikání"/ Plastici byli jeden po druhém /z nějakého důvodu kromě mně/ vyslýcháni, ale k žádnému obvinění nedošlo. Na podzim 1971 jsme konečně našli místo na zkoušení, kde jsme nemuseli sedět někomu na klíně, byl to starý cihlový klenutý sklep v opuštěném činžáku v Holešovicích, hned vedle městských jatek. Hliněná podlaha byla zaneřáděná rozbitým sklem, dráty a špačky. Nedalo se tam topit, a když nastala zima, zkoušeli jsme v kabátech a zahřívali se lahvovým pivem a rumem. Jediným ústupkem kráse tam byl na zdi plakát Mthers of Invention ukradený v Berlíně z plakátovací plochy. Ale bylo to kouzelné místo, protože poprvé od té doby co jsem se připojil ke skupině, jsme mohli skutečně společně hrát namísto učení mechanických riffů, které se pak na scéně lepily dohromady. Myslím, že to bylo právě v téhle době, kdy to, co Plastici přijali od Velvet Underground a dalších skupin, začalo uvolňovat jejich vlastní, strukturovanější přístup ke psaní písniček: začaly vznikat věci, které byly ze vší jejich hudby nejjasněji vyvážené mezi Evropou a Amerikou. Nad zemí jsme měli premiéru nových věcí v červnu 1972 v dělnickém klubu jedné továrny na druhém konci Prahy. Byl to náš největší koncert v Praze a zároveň taky poslední. Mezi obecenstvem byl Egon Bondy, undergroundový básník velmi populární mezi mladší generací, a byl bezmezně nadšen tím, co slyšel. Poznamenal, že by Plastici měli zhudebnit jeho básně. Z tohoto semínka vyrostla hudba, která se posléze objevila na jejich prvním LP, Egon Bondy ś Happy Hearts Club Lanned /Zakázaný klub šťastných srdcí Egona Bondyho/. Týž večer došlo k tomu, že opilý pomocný policajt vyprovokoval v hale budovy, kde jsme hráli, menší rvačku. Přijeli jiní dva v uniformách, a zatímco se jim Jirous snažil vysvětlit, o co jde, stříkli mu zblízka do očí slzný plyn a odvedli ho na místní policejní stanici. Ještě tu noc ho pustili, když přátelé a svědci, kteří šli s ním na stanici, všechno vysvětli- li. Ale v Praze už nám žádný koncert nepovolili a brzy na to se Plastici museli vystěhovat i ze sklepa. Činžák v Holešovicích zbourali, aby uvolnil místo pro prázdný pozemek zarostlý plevelem. Když jsem od skupiny na konci roku 1972 odešel, nešlo o rozchod, ale o postupné vzdalování, které souviselo s novým směrem, jímž se začali ubírat. Dokud byla jejich hudba založena na západním rocku a texty se zpívaly anglicky, mohl jsem jim něco přinést ze své zkušenosti. Ale nyní se kapela stále energičtěji vracela ke svým kořenům a chtěla oslovovat posluchače jejich vlastním jazykem. Ačkoli jsem tento posun podporoval, nemohl jsem se takové práce zúčastnit, i když jsem byl už dost asimilovaný.

-148-

*********************************************************************************************

Paul Wilson

Základní posun ve směru práce se udál v téže době, kdy do kapely přišel saxofonista Vratislav BrabenecBrabenec byl vytáhlý zrzek, jehož nos byl ještě křivější než Janíčkův a jehož hudební zázemí bylo spíš jazzové než rockové. Hrál vypjaté nádherná free sóla, která se zjevně lišila od formalističtějšího přístupu Plastiků. Brabenec rezolutně odmítl dělat převzaté věci a kostky byly vrženy. Ke konci roku 1972 už s Brabencen se Plastici znovu pokusili získat status profesionální skupiny. Tentokrát na porotu složenou z oficiálních hvězd pop music, kritiků a jiných hudebníků dostatečně zapůsobili a povolení jim tylo kupodivu uděleno. Za čtrnáct dní však přišel dopis Pražského kulturního střediska, který zrušil rozhodnutí poroty na základě toho, že hudba Plastiků je "morbidní" a měla by "negativní společenský dopad." Ivan Jirous okamžitě na PKS telefonoval a ptal se, kdo jiný by mohl Plastikům povolit veřejná vystou- pení. Řekli mu, že to může jenom PKS. Tak začala strategie vytváření soukromých příležitostí ke hraní, jako byly oslavy narozenin a svatební hostiny. O tom, že by se měli vzdát nebo couvnout, nemohlo být ani řeči. Když bylo pořád obtížnější hrát "oficiálně", začala se v Praze rozrůstat undergroundová scéna a nelze pochybovat o tom, že tu byl hlavní inspirací příklad Jirouše a Plastiků. Mladý básník Pavel Zajíček se spojil s Hlavsou ve skupině DG 307, což byl vlastně voice—band užívající nekonvenční instrumentalizaca k vytvoření dramatických a nervy bičujících doprovodů pro Zajíčkovy vizionářské verše. Jiná skupina, která vznikla v těchto letech, byla proto- punková jednotka s názvem Umělá hmota, která se jako živá buňka rychle rozdělila na dva celky. Kapely UH byly syrové, energické a přímočaré, učily se neustálým hraním a jejich muzika vděčila za stejně mnoho Plastikům jako americkým skupinám druhu MC-5. Underground si začal vytvářet vlastní styl tradice. Zároveň rostl pocit obklíčení nepřátelskými silami. V létě 1973 tyl Ivan Jirous se třemi kamarády zavřen poté, co inzultovali v pražské hospodě nějakého penzistu. Normálně by byli strávili noc na záchytce a pak šli domů, ale napadený byl tajný policajt na penzi a mezi urážkami byl i "plešatej bolševik". Všichni čtyři šli do vězení a Jirous dostal deset měsíců. Když byli ještě všichni ve vězení, měli hrát Plastici na koncertu nedaleko Českých budějovic v jižních Čechách, což byla událost, která vešla do dějin jako Budějovický masakr. Rockové koncerty byly v té době už tak vzácné, že se zpráva roznesla jako oheň v suché trávě a tisíce lidí z celé země se sjelo do Budějovic na vážnou zábavu. Ale dřív než mohli Plastici vystoupit, přijelo několik autobusů policistů, zrušili koncert a nařídili všem, aby se vzdálili z města. Davy mladých lidí byly policií a vojskem se psy zahnány na budějovické nádraží, kde byly nahnáni podzemním tunelem na perón. Podél zdí tam stáli najatí rváči s obušky, takže bylo dost zlomených nohou a prolité krve. Všichni kdo jeli do Prahy, byli nacistickým stylem nahnáni do jednoho vagónu a po cestě do Prahy je po jednom brali do kupé, kde je fotografovali a stručně vyslýchali. Na každé stanici stály davy policajtů, aby nikdo neutekl. Šest lidí pak zavřeli a tucty jich vyhodili ze škol. Budějovický masakr byla dobře připravená operace vedená vojenským způsobem, která byla počáteční srážkou ve svaté válce proti nekonvenční rockové muzice, která od té doby stále pokračuje.

-149-

*********************************************************************************************

Paul Wilson

Odpověď undergroundu byla typická: nic se neděje. O několik měsíců později, v září 1974 se konal první velký festival undergroundové muziky. Menší koncerty se konaly čas od času v menších městech okolo Prahy. Přes obrovskou opatrnost s jakou se koncerty organizovaly, objevila se téměř vždycky policie. Někdy si jen zapsali jména všech přítomných, jindy zavírali. Od Budějovického masakru byla policie přítomná při všem, co underground podnikal. Proto bylo tak překvapující, že se neukázali při druhém festivalu undergroundové hudby v lednu 1976. Když jsem teď, o dva měsíce později, kráčel přes Karlův most a pozoroval jsem, jak sníh padá na ctihodné pražské střechy, bylo mi jasné, že policie využila těch dvou klid- ných měsíců, aby se připravila na další velký tah. Nad lahví Myslivce, žíravé žitné pálenky, jsme s kamarádem spřehlíželi obraz zkázy: zavřeno dvacet sedm lidí, většinou členů skupin Plastic People, Umělá hmota a Hever and Vazelína: zabavený zesilovače, reproduktory a některé nástroje Plastiků, jež byly během posledních pěti let pečlivě udělány na koleně a o které se jako v komuně dělily i ostatní undergroundové kapely; vyslýcháno přes stovku lidí. Byla to největší policejní akce v zemi od začátku 70. let a neočekávaně změnila podobu rocku v zemi. Hned další den se západní tiskové agentury v Praze chopily zprávy a poslaly ji do světa. Na západě vyvolala údiv a nemožnost porozumění:"Češi zavírají lidi jenom za jejich hudbu? Neuvěřitelné!" Během čtyřiadvaceti hodin se zprávy vysílaly zpět do Československa na vlnách BBC, Hlasu ameriky a Svobodné Evropy, které dohromady poslouchá asi tři miliony lidí. Náhle o Plastic People of the Universe věděla celá země. Vláda odpověděla -příliš pozdě- svou vlastní verzí bulvárního tisku: tito takzvaní hudebníci, psalo Rudé právo, byli jenom vlasatí neurotici závislí na drogách a případy pro psychiatry, kteří si libovali v nejhlubších perverzích a záměrně zpívali vulgární a protispolečenské písně. Pro tisíce nespokojených a odcizených mladých lidí v zemi to byla nejlepší reklama: jakou si Plastici mohli přát. Jiným neočekávaným důsledkem razie bylo to, že na obranu undergroundových skupin vystoupila zakázaná intelektuální elita Československa – lidé, kteří byli vytlačeni z veřejného života po sovětské invazi. Skupina intelektuálů, mezi nimiž byli i i dramatik Václav Havel a filosof Jan Patočka, napsala otevřený dopis západoněmeckému romanopisci Heinrichu Böllovi, kde se dovolávali jeho pomoci. Bývalý člen Lubčekova politbyra napsal otevřený dopis vůdcům Československa stejně jako skupina bývalých právníků, soudců, kteří rovněž byli oběťmi politických represí. Když se konal s undergroundem proces, byli už všichni, kromě sedmi, propuštěni na svobodu. Ostatní byli obviněni z"organizovaného rušení lidu." V jednom procesu dostali členo- vé skupiny Hever and Vazelína patnáct měsíců vězení. V největším procesu, který se konal v Praze v září 1978, byli odsouzeni Ivan Jirous, Vratislav Brabenec, Pavel Zajíček a Sváťa Karásek k trestům od osmi měsíců do jeden a půl roku. Ivan Jirous dostal trest nejdelší. Příklad hudebního undergroundu i energie a solidarita, kterou vyvolaly procesy, inspirovaly Václava Havla /který je dnes sám ve vězení /- /psáno v únoru 83, pozn. překl./ a další k tomu, aby zformovali hnutí za lidská práva, jež se objevilo v lednu 1977. Výsledkem byla Charta 77, manifest vyzývající Československý režim, aby dodržoval lidská práva, jak se tomu zavázal podpisem Helsinských dohod a dohod v OSN.

-150-

*********************************************************************************************

Paul Wilson

Charta 77 obrovsky vzpružila většinu lidí, ale zároveň vyvolala zostření. Policie podnikala rozsáhlá zatýkání a bez oddychu pronásledovala signatáře. Tentokrát zavřeli i mě, klasicky brzo ráno doma. Během osmihodinového výslechu, který následoval, jsem odmítl mluvit o čemkoli jiném než o sobě, ale zřejmě i to stačilo. Do 15. července jsem musel z Česko- slovenska odejít. Několik dní před mým odjezdem jsme se s Plastiky sešli, oprášili jsme všechny písničky, které jsme společně hráli a udělali jsme malý večírek asi pro padesát lidí ve staré chalupě v kopcích u Děčína v severních Čechách. Několik hodin jsme hráli staré věci a tak ožívaly staré zlaté časy, vzdálené jako idylický sen mládí, dny, kdy bylo ještě možno předstírat aspoň na chvíli, že žijeme v normální zemi. O půlnoci někdo zaklepal na dveře. Najednou byl dům plný policajtů a během půl hodiny si nás asi deset odváželi ve svých vozech. V Děčíně byla policejní stanice plná nevyspalých civilů s obušky. Oddělili mne od ostatních, a když jsem odmítl vypovídat, naložili mě na auto a vezli do Prahy. Když jsme se přiblížili k městu, kde jsem strávil deset let života, řekl mi policajt vedle mne na zadním sedadle - později jsem se dozvěděl, že to snad byl Koudelka, který vedl celou policejní kampaň proti undergroundu: "Podívejte se, za pár dní odsud odjíždíte, nepřejeme si, abyste na západě dělal něco -rozumíte mi — abyste Plastikům pomohl." "Až budu na západě, budu mimo váš dosah." "Vaše žena jede s vámi?" - "Ještě nedostala papíry." "Ale vsadím se, že byste ji ještě někdy rád viděl." Podíval jsem se na něj, ale ve tmě jsem mu do tváře neviděl. "Klidně tomu říkejte vydírání, jestli chcete, ale raději byste mi měl věřit." - Řidič zastavil auto u kraje silnice. Byli jsme stále ještě v černé, prázdné venkovské krajině. - "Měli jsme vás přivést do Prahy. Jsme tady," řekl Koudelka. Ukázal na malou, špinavou ceduli, která se nesmyslně nakláněla nad příkopem. PRAHA. Řidič vystoupil a otevřel mi dveře, které se zevnitř otevřít nedaly. — "Nashledanou, pane Wilsone. A kdybych byl vámi, poradil bych kamarádům, aby na nějakou dobu nechali muzicírování." "Když jim v tom nemůžete zabránit vy, jak bych mohl já?" Dveře se zabouchly. Auto se otočilo, já zůstal stát v noci a světla Prahy blikala v dálce jako souhvězdí padlých hvězd. O několik dní později jsem přijel do Anglie a v Londýně jsem čekal, až přijede žena. Bylo léto roku 1977 a vládl punkrock, radostné nadšení v ponurých klubech a permanentní analýza v New Society. Všichni najednou objevují kapely, které před deseti lety inspirovaly Plastic People - Velvet Underground, Captain Beefheart. Šel jsem na promítání posledního dokumentárního filmu Sex Pstols, byl samé zatýkání, protest, zuřivost a vzpoura proti vrchnosti. Šel jsem pak za kýmsi z doprovodu Pistols a navrhoval jsem, aby propašovali film do Československa, aby povzbudili Plastic People. "Plastic People?" odpověděl mi s nafoukanou nóbl podrážděností, "Ti jsou antisocialističtí. Nepodporuji fašistické rockové skupiny. To bych poslal ten film raději do Jižní Afriky." No jo, Sid Vicious si čichá k vlastním ponožkám, to povzbudí černé sebevědomí v Sowetu. Že jsem se vůbec ptal. V Československu byl mezitím Ivan Jirous propuštěn na podzim 1977 z vězení a téměř okamžitě zase zatčen za nějaké nevhodné poznámky při vernisáži výstavy. Dostal dalších osm- náct měsíců. Vloni v listopadu byl zavřen počtvrté — tentokrát za spojení s undergroudovým časopisem Vokno.

-151-

*********************************************************************************************

Paul Wilson

Letos v září schválil odvolací soud jeho trest tři a půl roku v nejpřísnějším vězení. V takovém vězení je dovolena jedna hodinová návštěva za rok. Většina spoluvězňů sedí doživotně. Jsou vážné obavy, že to Jirous nepřežije. Je to vysoká cena za víru, kterou zapálily před lety anglo-americké rockové skupiny. Plastic People i nadále psali hudbu, ale byli a stále ještě jsou pronásledováni policií. Mladší kapely se jim vyhýbají, jak říká Vratislav Brabenec, který od loňského dubna žije ve Vídni, protože všude s cebou přitáhnou policii jako vši. Přesto se jim podařilo roku 1977 napsat, nahrát a zahrát čtyři důležité věci. Nejvýznamnější z nich jsou Pašije, velkolepé rockové podání Kristova ukřižování, které bylo zahráno a nahráno ve stodole patřící Václavu Havlovi, zatímco stodola, byla obklíčena policejními oddíly, které byly rozmístěny v polích a lesích kolem. Plastici také hráli ve venkovských chalupách, ale policie vždycky poté dům vyhodila do povětří nebo zapálila. Jejich poslední věci, cyklus písní vycházející z díla radikálního českého filosofa Ladislava Klímy a koncert na texty Vratislava Brabence, už lze těžko popisovat v hudebních pojmech. Je to kondenzovaný boj. Na povrchu je to boj s režimem, který není schopen tolerovat jinou hudbu než tu, která vzniká k jeho obrazu. Ale v podstatě je to boj mezi principy života a smrti. V českém undergroundu přesto vzniká nová generace a zdá se, že přes veškerou represi je tam veselo a odvážně tam jiskří. Vloni bylo jenom v Praze zakázáno přes třicet skupin, což je skutečnost mnohem nadějnější, než se na první pohled zdá. Nové skupiny mají názvy jako Energie G, Garáž, Žabí hlen, Psí vojáci. Před deseti lety byli Plastic People téměř sami. Nyní pokračuje jejich potomstvo. I oficiálně vycházející hudební časopisy si uvědomují skutečnost, že rock v Československu vře. Ale skupina, která udržovala po celá 70. léta jeho plamen, se nikdy v tisku nezmiňuje. Z oficiálního hlediska Plastic People neexistují. Nedávno Milan Hlavsa čekal na ulici na zelenou a slyšel rozhovor dvou pražských teenagerů: "Slyšels to? Plastici jsou prej v Americe." "Kecáš", řekl druhý, "jsou zavřený." A Hlavsa, usmívající se ne-osoba se jich dotkl svými nehmatatelnými rameny a šel dál.

-152-

*********************************************************************************************

P L A S T I C P E O P L E p ů l n o č n í m y š

Milan Hlavsa: Basa, zpěv, autor hudby Josef Janíček: Klavifon, zpěv, Korg, Klavír Jiří Kabeš: viola, zpěv Jan Brabec: bicí, zpěv, korg, xylofon Ladislav Leština: housle Václav Stádník: flétna, basklarinet Vladimír Dědek: trombon, tamburína Petr Placák: klarinet, basklarinet Jan Macháček: kytara

X X X X X

Když k půlnoci dům nebes jest bez měsíce i beze hvězd, dvanáctkrát běží jím v svou skrýš půlnoční myš.

Píská si malou tlamičkou - ve snách pekelné herky řvou — svůj úkol plní však tím spíš půlnoční myš.

Její pán, velký bílý duch, právě té noci změnil vzduch. Je mu hej! Dům střeží, jak víš, půlnoční myš. (Morgenstern)

-153-

*********************************************************************************************

Plastic people

Na scénu přichází prvý, Zpívá. Na scénu přichází druhý a vraždí prvého. Zpívá. Na scénu přichází třetí a vraždí druhého. jenž vraždí prvého. Zpívá. Na scénu přichází prvý a vraždí třetího jenž vraždí druhého jenž vraždí jeho samého. Zpívá. Na scénu přichází druhý a vraždí prvého jenž vraždí třetího jenž vraždí jeho samého jenž vraždí prvého. Zpívá. Na scénu přichází třetí a vraždí druhého jenž vraždí prvého jenž vraždí jeho samého jenž vraždí druhého jenž vraždí prvého. Zpívá. Na scénu přichází prvý a vraždí třetího jenž vraždí druhého jenž vraždí jeho samého jenž vraždí třetího jenž vraždí druhého jenž vraždí jeho samého. Zpívá. Na scénu přichází druhý a vraždí prvého jenž vraždí třetího jenž vraždí jeho samého jenž vraždí prvého jenž vraždí třetího jenž vraždí jeho samého jenž vraždí prvého. Zpívá. Na scénu přichází třetí a vraždí druhého jenž vraždí prvého jenž vraždí jeho samého jenž vraždí druhého jenž vraždí prvého jenž vraždí jeho samého jenž vraždí druhého jenž vraždí prvého. Zpívá.

(Nápravník)

Po stole popolézá ruka. Uskakuje stranou. Obrací se na hřbet. Má bílé břicho. Na pouchlé, měkké, bílé břicho. Jejích pět nožek se škube. Je po ní. (Wernisch)

-154-

*********************************************************************************************

Plastic people Co zde s tím a co zde vypiju To jediné jest, co v světě užiju. A co po smrti mé tady zůstane. (K.H.Mácha)

Mladý holky mladý holky mladý holky (Bendy)

Luza, něco hledá, nemůže nic najít a neleze. Chvíli se rozhlíží jako trpělivé zvíře Začne znova. Leze. Něco hledé něco hledá a nemůže nic najít, hledá, klepe jazykem, potí se a nemůže nic najít. Neleze. Chvíli se rozhlíží jako trpělivé zvíře Začne znova. Leze. Něco hledá, Něco hledá, něco, něco, něco hledá s nemůže nic najít. Neleze. Vší silou se snaží nevěřit svým očím, (Nápravník)

-155-

*******************************************************************************

Plastic people

Podvlékačky blaho cítí, mohou-li si v slunci vlát, a zbaveny všech chmur bytí, vlastní Já zas prožívat.

Bez blamáže, bez nesnáze služby, kterou konají radostně se na provaze jako plachta vzdouvají.

K jejich slávě nezatají nic, kdo by je maloval. Nejvěrnější květ v nich mají jaro, léto atd. (Mergenstern)

Plazí, plazí se ze všech sil, aby se doplazil na druhou stranu. Plazí se ze všech sil, sliny mu vytékají z úst, sotva ho popadne, dech zase ho pustí. Na nic nedbá, plazí se na druhou stranu, odře si břicho do krve a necítí bolest. Plazí se na druhou stranu, zatíná zuby, počítá do sta, proklíná, zvrací, oči má plné prachu. Když se konečně doplazí na druhou stranu shledá, že nemá, čemu by se smál. V kolovrátku co cvakne a všechno začíná znova. Plazí, plazí se ze všech sil, aby se doplazil na druhou stranu. (Nápravník)

-156-

*********************************************************************************************

Plastic people podél zdi a doleva podál zdi a doleva podél zdi a doleva podél zdi a doleva podél zdi pach otrub slábne zvedá se prach pach otrub slábne do večera je dlouho doleva podél zdi a doleva podél zdi podál zdi podél zdi až k tomu domu tam k zasutým zahradám (Wernisch)

dům střeží jak víš půlnoční myš leze něco hledá nemůže nic najít a neleze podél zdi a doleva až k tomu domu tam do kouta z kouta do kouta skokem z kouta k zasutým zasutým zahradám zas vesele vesele a co po smrti mé tady zůstane Bůh nebo čert ví kdo to dostane plazí plazí se ze všech sil lední medvěd ku brlohu půlnoční myš (Morgenstern, Nápravník, Stankovič, Wernisch, Pánek, Mácha)

Nahráno: duben — říjen 1985

-157-

*********************************************************************************************

Zbytečná autocenzura -158-

*********************************************************************************************

OPUŠTĚNÍ ZEMĚ

Martin Palouš

Venovč.no Ivana Dubskému k padesátým pátým narozeninám

V prologu ke knize Human Condition Hannah Arendtová napsala: "V roce 1957 se lidem podařilo vypustit do vesmíru těleso, které sami zhotovili. To pak po dobu několika týdnů kroužilo okolo Země podle stejných zákonů gravitece, jež udržují ve věčném kruhovém pohybu tělesa nebeská- Slunce, Měsíc, hvězdy. Zajisté, tento satelit se nestal dalším měsícem, hvězdou či jiným nebeským tělesem, která mohou kroužit po své dráze po dobu, jež je v perspektivě nás smrtelníků vázaných časem pozemskými, ztotožnitelná s věčností. Skutečností nicméně je, že onen satelit byl s to zůstat po určitý čas na nebesích, přebývat a pohybovat se v blízkosti nebeských těles, jako by byl na zkoušku pozván do jejich vznešené společnosti. Jednou z bezprostředních reakcí na tuto událost byl novinářský slogan o prvním kroku na cestě úniku člověka z pozemského vězení. Tento zvláštní slovní obrat, jenž ani zdaleka nebyl jen tak náhodným výmyslem amerického žurnalisty, nevědomky parafrázoval pozoruhodný nápis, který byl před více než dvaceti lety vyryt na náhrobek jednoho velkého ruského učence: "Lidstvo nebude připoutáno k Zemi navždy"1. Událost, o níž Arendtová hovoří, byla pozdějším vývojem na poli kosmonautiky překonána, jsouc zastíněna úspěchy mnohem působivějšími. Arendtové však vůbec neběží o nějaký technický výkon, byť pozoruhodný. Jde ji o něco, co podle jejího mínění podstatným způsobem určuje celkový charakter stávající dějinné podoby přirozeného světa či jinak řečeno celkového horizontu, do něhož jsou v moderní době situovány lidské životní možnosti jako takové: jde jí o opuštění země. A jestliže má Arendtová pravdu, jestliže je toto "opuštění země" vskutku tak podstatné a příznačné, pak budeme-li schopni postavit se mu tváří v tvář, snad nám to dovolí lépe porozumět světu našeho života, lépe pochopit, "co v něm vlastně děláme", jaké možnosti se v něm našemu jednání vůbec otevírají. Přinejmenším je nepochybné, že néco takového by bylo v naší situaci nanejvýš aktuální a důležité. Právě dnes se nám přece až příliš často nedostává možností smysluplně jednat, zakoušíme pocit bezmoci vůči různým ohrožením, jsme nuceni bezradně krčit rameny nad pal— čivými problémy. Náš svět se ocitl v hluboké krizi. Ta se ohlašuje mnohými jevy, které nás dnes stále více a více ohrožují v nejrůznějších oblastech lidského života: ve sféře sociální, ekonomické, politické či ekologické stejně jako ve sféře individuální a mravní či v prostoru myšlení samotného. Přitom jako bychom souběžně ztráceli schopnost pravdově nahlížet a přijímat smysl své vlastní situace, smysl onoho místa, kde se ve světě nacházíme, kde se odehrává náš život, naše setkávání s věcmi, lidmi a bytostmi vůbec. Dospěli jsme na sklonku 20.století tak daleko, že díky logickému kalkulu a "racionálnímu" myšlení umíme "technicky" manipulovat takřka se vším. Avšak protože jsme se přestali starat o smysl toho, s čím se takto setkáváme, protože jej "automaticky" před- pokládáme a považujeme jej za cosi přirozeného, neproblematického a de facto zbytečného, nerozumíme prakticky ničemu. Proto se přes nesmírnou moc, kterou díky vědeckotechnickému myšlení disponujeme. Cítíme být stále ohroženější v samotném jádře toho, co nás činí lidmi.

-159-

*********************************************************************************************

Martin Palouš Jsme proti své vůli stále vykořeňovány postupující industriální civilizací, která za- plňuje svými produkty prostor našeho života takřka do posledního místečka se zbavujeme důležitých vazeb k zemi nebi, času a věčnosti, noci a dni, všednosti a svě- tla a spočinutí, životu a smrti. A toto zdánlivé osvobození nás stále více připodob- ňuje k pouhým pracujícím kolečkům ovládaným monstrózními státními mechanismy a jejich motivujícími ideologiemi, kolečkům zběsile pádícím a neustále se přemisťujícím z mís- ta na místo, fungujícím, popřípadě nefungujícím v rámci svého "pracovního zařazení", vykonávajícím nebo nevykonávajícím své "sociální funkce", kolečkům, která budou po svém opotřebení nahrazena jinými a "humánně", hlavně však hygienicky zlikvidována v příslušné městské spalovně. Přicházíme, a to je snad věc z nejpovážlivějších, dokonce i o smysluplnou řeč, jež by nám umožnila setkat se pravdivě s naší situací, pojmenovat ji a tak ji zbavit oné temnoty, nesmyslnosti a jakoby osudové nutnosti paralyzující jakékoli naše jednání. Vraťme se tedy k "opuštění země": proč vlastně a v jakém smyslu je lze pokládat za význačný rys našeho moderního pobytu ve světě?

X—X—X—X-X—X—X—X—X

Před více než sto lety napsal Jules Verne dva na sebe navazující fantastické romány o cestě na Měsíc.2 Vyprávěný příběh je prostý. Tři odvážní mužové, předseda dělového klubu v Baltimore Impey Baroicane, jeho dříve nesmiřitelný protivník kapitán Nicholl z Filadelfie a francouzský dobrodruh Michell Ardan se za pozornosti celého civilizovaného světa s finanční podporou v podstatě všech vyspělých zemí /kromě Anglie/ rozhodnou navštívit Měsíc. Jako dopravního pro-středku použijí speciálně upraveného dutého projektilu, který je ve chvíli optimálního vzájemného postavení Země a Měsíce /1.12.1862, přesný rok Verne tají— ve 22 hodin, 46 minut a 40 sekund/ vystřelen z vhodného místa /po sporech motivovaných lokálně patriotistickými zájmy, vybrána Tampa na Floridě/ k měsíci pomocí děla, zkonstruovaného "znamenitým" inženýrem Murchisonem /ředitelem metalurgické továrny v Gold Springs/. Pokus se bohužel nezdaří. Projektil se vinou náhodného setkaní s meteoritem odchýlí od exaktně vypočítané dráhy /výpočet dodala hvězdárna v Cambridgi ve státě Massachusetts/ a nedopraví své pasažéry na povrch Měsíce, nýbrž stane se pouze jeho satelitem. Cestovatelé Měsíc krouží, díky výbuchu komety dokonce na pár okamžiků spatří jeho tajemnou odvrácenou stranu a na vlastní oči se přesvědčí, že "na Měsíci není živého tvora" — jak nakonec zní jejich "vědecká resoluce". Odchylku se sice ještě po- daří zkorigovat /vystřelí z projektilu rakety, jež měly původně sloužit ke snížení rychlosti při přistávání/, ale jejich snaha se nesetká s úspěchem. Místo na Měsíc počne projektil padat z "obojetného bodu" /Verne tak nazývá místo rovnováhy mezi přitažlivostí Země a Měsíce/ Zpět k Zemi. Strašlivý pád na Zemi z výše než 86 000 mil /francouzských/ však skončí šťastně. Jednak "vzdušný tento vagon byl opatřen pomocnými pery a pružnými žoky", jednak k přistání dojde na hladinu Tichého oceánu. Odtud po dramatickém pátrání vyloví živé a zdravé cestovatele /bezstarostně hrající ve chvíli zachránění domino/"Suquehanna"/"pěkná korveta o 500 koňských sil, náležící vojenskému loďstvu Spojených států amerických."/. Barbicane, Nicholl a Ardan jsou na Zemi přivítáni jako hrdinové a je jim vystrojena velkolepá hostina, taková "aby všichni obyvatelé Spojených států na ní mohli mít účastenství": usazeni ve speciálním rychlovlaku projíždějí všemi hlavními železničními stanicemi, "vyzdobenými věnci a korouhvemi" a vybavenými "nesčetnými řadami stolů pro hodování hostů".

-160

*******************************************************************************

Martin Palouš

Tyto předpoklady zahrnují především redukci čehokoli, co jest, na soubor extenzit s matematizovatelnými vlastnostmi, redukci, díky níž je možno takto ukazující se jsoucno kdykoli zrekonstruovat z pouhých jeho vlastností a tím i předvídat, popř. ovládat jeho chovaní, jeho pohyby. Tím se ovšem odsunují stranou jiné možné přístupy ke jsoucnu, dejme tomu takové, které počítají s "nadpřirozenými" bytostmi /silami/ nebo které se odvolávají na"mýtické" události / osudovou minulost, predestinovanost aj. /, odehrávající se "za onoho času". Avšak i sám horizont lze pochopitelně činit předmětem mínění. Horizont jakožto míněný předmět má pak také svůj horizont. A takto by šlo postupovat ve sledu horizontů stále dál. Všechny akty našeho života vědomého jsou charakterizovány jakýmsi hierarchickým souborem a horizontů, do něhož jsou zabudovány, a z něhož čerpá mínění určitého předmětu své porozumění /takže rozumí míněnému, což často označujeme slovem: má to smysl, dává to smysl/. Tento obecný horizont, horizont všech možných horizontů intencionálních aktů nazýváme přirozeným světem našeho života. Právě na půdě přirozeného světa se můžeme setkat se smyslem svých aktů, pochopit, jak se v nich vztahujeme ke skutečnosti, v jaké podobě se v nich skutečnost zjevuje; pochopit, "co jimi vlastně děláme", jak tento úkol formuluje Arendtová. Patočka uvádí dvě základní charakteristiky přirozeného světa. První spočívá v tom, že nám není původně dán jako soubor věcí, nitrosvětských jsoucen, nýbrž jako univerzální pole možností aktů našeho vědomí, které vzhledem k horizontové struktuře těchto aktů, není plně nikdy intendovatelné. Svět původně máme jako univerzální horizont možného, z něhož teprve může každý akt našeho života, každý projev, výraz našeho bytí čerpat svůj smysl, horizont, v němž se se jsoucny můžeme vůbec smysluplně setkat, takže jim lze tak a tak rozumět. Ve světě vždy již jsme, vždy jsme v něm již někde a někdy umístěni a teprve tato naše situovanost ve světě otevírá možnosti našeho střetávaní s ostatními bytostmi, tedy možnost našeho lidského jednání, lidské, svobody. Ještě důležitější je druhý aspekt: svět jsoucna, jež je v něm obsaženo, a s nímž přicházíme do styku prostřednictvím aktů našeho života, jsou nám dány podstatným způsobem tělesně. To, že jsme zasaženi do určitého horizontu přirozeného světa, skrze nějž si nějak rozumíme a přicházíme ke svým životním možnostem, rozhodně neznamená, že jsme v tom horizontu čistým vědomím, pouhým duchovním pohybem mínění. Život našeho vědomí, naší subjektivity, je tělesný život. Naše bytí ve světě je vždy bytím vtěleným, bytím v těle, náš život je podstatně určen tělesnými potřebami; "tělem" se uskutečňuje naše "světová" /proto nikoli jen "světská"/ orientace, naše životní pohyby. Tělesnost tedy nutně patří k horizontu, v němž se odehrává lidské bytí. Není to však tělesnost redukovaná fyzikálně-objektivisticky, ale tělesnost, jež je oním základním referenčním systémem či partnerem, vůči němuž a na němž se odehrává každý smysluplný pohyb lidské existence. Právě tento aspekt univerzálního horizontu našeho bytí, tuto dimenzi přirozeného světa našeho života nazýváme zemí. Jaká- koli naše další setkání se zemí - tedy např. vědecká či básnická představa "Země" jako nebeského tělesa- -jsou možná až na fenomenální bázi této prvotní a nejpůvodnější zkušenosti země jako horizontu, do něhož je umístěna naše tělěsnosnost jako "univerzální těla", jehož "jsou všechny věci /a koneckonců i my sami/ nějak součástí - jak na to poukazuje jejich tíhnutí k zemi, jejich nesamostatnost jejich původ, jejich konec".4 Země jako univerzální horizont naší zakotvenosti v tělesném má v přirozeném světě svůj protipól: nebe. Nikoli ovšem nebe ve smyslu astronomickém či teologickém, ale nebe, jež se nad zemí klene a vymezuje tak spolu s ní prostor, který je však bytostem, včetně člověka, dán k pobývání: který je tudíž lidským domovem - přiroze- -161-

*******************************************************************************

Martin Palouš ným světem lidského života. Na rozdíl od zemské blízkosti, tíže, temné sevřenosti hmotného náleží nebi dálka a lehkost, světlo a rozestupnost, rozlišitelnost. Na rozdíl od země, k níž se jako tělesní skláníme a jež nás víže, je nebe tím, k čemu se jako bytosti ducha vzpínáme, k čemu pozvedáme svůj zrak. Teprve díky této od sebe nerozlučitelné dvojici, nebe a země, která uzavírá a dovršuje horizont naší situace a vlastně sama jest tímto horizontem, se náš svět z pouhého tělesa, nesmyslně trčícího v prázdnotě vesmíru, stává přirozeným světem lidského života. Stává se krajinou, tu domáckou a přátelsky naladěnou, tu cizí, neznámou a ohrožující, tu protkanou cestami vedoucími k lidským obydlím, tu pustou liduprázdnou krajinu, v níž může lidský život prospívat i skomírat, v níž se jedině muže naplňovat lidský úděl. V horizontu země a nebe a nebe je člověk schopen rozvrhovat své životní možnosti; tento horizont mu nabízí prostor životního díla i dějinného rozhodování, vymezuje a ohraničuje jeho vlastní situaci, udílí každému jeho konání, každému jeho životnímu aktu smysl, naplňující pravdu pobytu člověka jako bytosti vůči bytí otevřené, ale zároveň podstatné konečné a omezené.

X—X—X—X—X—X—X—X-X

Jestliže nyní obrátíme pozornost k cestě člověka na Měsíc, jinak řečeno k "opuštění země", pak musíme kořeny i smysl takového lidského počínání hledat ve změnách struktury přirozeného světa, v proměně lidského vztahu k zemi i nebi, jež tento svět utvářejí. Aby člověk mohl opustit Zemi — vesmírné těleso — musel dříve opustit zemi — dimenzi svého přirozeného světa. Teprve ve světě, kde takový vztah člověka k zemi převládl a zvítězil, ve světě novověku, se cestování na Měsíc mohlo stát událostí, která nabývá zcela ústředního smyslu, cestou na samý světakraj, cestou na samotný horizont světa. Právě taková cesta skýtá člověku, žijícímu ve světě a věku opuštění země, možnost svůj dějinný údol přijmout a dostát tak svému bytostnému určení i ve chvíli, kdy jej jeho svět počíná ohrožovat. Astronomie, která cestu na Měsíc umožnila svými výpočty a které se země v dějinné podobě "Země" zjevila vlastně nejdříve, opouští zemi vlastně již vítězstvím heliocentrismu nad geocentrismem. Geocentrismus, "zeměstřednost",se na přelomu středověku a novověku počal ve světle pozorování a výpočtů Koperníkových, Tychonových a Keplerových neuspokojovat. Pohyb nebeských těles — včetně Země jako jednoho z nich — bylo možno na bázi heliocentrismu vysvětlit a předpovědět snad lépe či přinejmenším jednodušeji, avšak pravě za cenu, že země byla opuštěna a přestala být brána v potaz jako přirozené východisko, středobod, odkud každé lidské usilovaní vychází a v němž je zakořeněno. Obdobnou úlohu ostatně sehrála i formuluce gravitačního zákona /Newton/, který popírá "přirozené" tíhnutí hmotných předmětů k zemi a nahrazuje je exaktním vztahům, popisujícím tíži jako matematizovatelnou vlastnost libovolných interagujících hmotných těles. Právě to však znamenalo nejen vítězství jedné vědecké koncepce nad jinou, ale počátek nové lidské cesty vůbec, počátek velké, zcela radikální proměny lidského sebeporozumění. Pro novověkého člověka, pro něhož se vítězství heliocentrismu nad geocentrismem stalo samozřejmostí, přestala být země především obydlenou krajinou, nad níž ráno vychází Slunce a v noci proměnlivý Měsíc, krajinou, do níž je člověk vrozen, tedy přirozeně situován, a která se mu zase právě tak přirozeně rozevírá a nabízí. Počal ji chápat jako objektivně dané vesmírné těleso, na němž se vlastně neznámo proč nachází, jako pouhý konglomerát různých hmot a látek, je oprávněn exploatovat ve svůj prospěch, které může díky svému rozumu a technickým možnostem proměňovat a přetvářet /a znetvářet/. Novověký člověk přestal mít pochopení pro zemi jako součást hori-

-162-

*******************************************************************************

Martin Palouš zontu v němž jeho bytí může vůbec získávat svůj smysl, stal se pro ni slepý, obrátil se k ní zady. Ruku v ruce s tím se země sama ve své nejpůvodnější podobě před ním skryla, přestala se mu ukazovat — jako by vůbec přestala být. Zdá se, že právě tato volba, která dala vzniknout novověké vědě a technickému pokroku a rozhodujícím způsobem tím ovlivnila tvářnost moderního světa, je zároveň i jádrem krize, kterou v současné chvíli prožíváme. Opustili jsme zemi, ukrývající v sobě životodárné síly pro naše jak tělesné, tak duchovní bytí, opustili jsme Boha, jenž našemu životu nabídl duchovní i tělesnou spásu, a ztrácíme se v sobě samých,v nekonečném, stále méně srozumitelném a smysluplném oceánu vlastních konstruktů, technických vymožeností, státních a politických zřízení, ohroženi tak dnes v tom nejbytostnějším, v tom, co nás kdysi učinilo a snad jednou zase může učinit lidmi. Abychom mohli tomuto ohrožení nějak účinně vzdorovat, dokonce je překonat, musíme být schopni porozumět svému dějinnému údělu, tj. nahlédnout jej nikoli jako nějaký politováníhodný dějinný omyl, ale jako smysluplnou událost bytí, přijmout jej jako poskytnutou příležitost znovu se osvědčit jako lidé — bytosti vůči svému bytí otevřené — právě v této své situaci vydat právě z ní, slovy Ježíšovými, "svědectví Pravdě".

x—x—x—x—x—x—x—x—x

O cestě na Měsíc hovoří na samém prahu, novověku Jan Kepler . Ve spisku "Sen čili posmrtné dílo o měsíční astronomii" /Somnium seu opus posthumum de astronomia lunari/5 používá svého fiktivního snu o lidské bytosti, schopné přepravovat se na Měsíc pomoci duchů, aby mohl jejími ústy vylíčit, jak to v Lovánii, měsíční krajině vypadá, jak se svět jeví nikoli z pozemské; ale z měsíční perspektivy. Z tohoto vyprávění se mj. dovídáme, jak se asi Měsíc jevil očím astronoma na přelomu, 16. a 17.století. Jaký však má smysl tato literární fikce, proč Kepler potřebuje "docestovat" na Měsíc? Jde mu především o prezent- aci náhledů, jež v té době astronomie díky svým exaktním pozorováním a výpočtům učinila, a k tomu je právě nutné opustit stanovisko pozemšťana: tvora, pohybujícího se výlučně po zemi a patřícího tudíž na všechny věci, včetně jevů vesmírných ze své pozemské perspektivy. Kepler potřebuje ukázat, že toto pozemské stanoviště je relativní, že je zaměnitelné za stanoviště měsíční či jakékoli jiné a že "platné", přinejmenším z hlediska astronomie, je jen to, co při všech těchto záměnách zůstává invariantou, zkrátka že země je jen "Země": určité kosmické těleso, které ergo není absolutním, nehybným středem, jediným východiskem ani lidského pohledu, ani — domyšleno do důsledků — lidského bytí jako takového. To, co Keplera nutí vykonat fiktivní cestu na Měsíc, není jeho libovůle či heretický blud, vnuknutý mu ďáblem — našeptavačem, jak se mohli domnívat jeho současníci, ale ukazující se skutečnost sama, svést, jehož věkovité meze se díky "opuštění země" definitivně prolomily. Již z této Keplerovy práce je však jasně patrné, že zároveň s pádem stávajících mezí vyvstaly meze nové, dosud netušené, že byly narýsovány nové cesty, po nichž bude nezbytné putovat v tomto novém světě, má—li pokračovat tak, jak byl počat — a má-li vůbec pokračovat. Verneova cesta na Měsíc se Keplerově v mnohém podobá. Oba příběhy jsou vědomou literární fikcí: cestovaní na Měsíc v projektilu, vystřeleném gigantickým dělem, je stejně nereálné jako využití pomoci duchů. Ala existuje zde jeden významný rozdíl. Keplerovi vlastně o cestu samu příliš nejde - vždyť přemístění pozorovatele, reletivizace pozorovacího stanoviště je pro něj, novověkého astronoma, pouhým myšlenkovým experimentem; Verne však pochopil, že má-li člověk opravdu zemi opustit, musí na Měsíc docestovat skutečně, tj. tělesně, jako tělesná bytost.

-163-

*********************************************************************************************

Martin. Palouš

Zanedlouho po svém návratu založí "společnost se základním kapitálem jednoho sta miliónů dolarů rozdělených, ve sto tisíc akcií po tisíci dolarech, již veškeré noviny pod názvem "Národní společnost k dopravě mezihvězdní oznamovaly". Potud Jules Verne, Je na první pohled zřejmé, že jeho líčení cesty na Měsíc je fantastické, tj. vymyšlené a nikoli podložené reálnými událostmi, že literární fikce a nadsázka je Vernovým záměrem. Jeho astronomické a vůbec fyzikální představy jsou vzhledem k nepoměrně větší složitosti nebeské mechaniky neudržitelné. Ani návrh technické realizace není z naprosto principielních důvodů uskutečnitelný. Z hlediska dnešní vědy a techniky lze tudíš Vernovi přisoudit roli snílka a pouhého — byť velkého — anticipátora, který si jednoduše"vybásnil"to, co později věda a technika uskutečnila díky myšlenkově nesmírně náročným výkonům. Nám však nejde ani o vědu či techniku, ani o Vernův zjevně satirický pohled na Ameriku 19.století. Nás zajímá jiná otázka. Odkud se vůbec vzalo to, co přinutilo Barbicana, Nicholla a Ardana vrhnout se do takového dobrodružství? Odkud pochází touha dostat se na Měsíc, touha, jež přinutila Verna, aby si vysnil tento příběh tří odvážných mužů? Proč se i věda a technika nakonec vydaly ve Vernových šlépějích a zhruba po stu letech tento fantastický projekt přece jen uskutečnila? Jaký má cesta na Měsíc vlastně smysl?

x—x—x—x—x—x—x—x-x

Co je země, již opustili nejen Barbicane, Nicholl a Ardan. ale již podle Arendtové my lidé moderního věku opouštíme vlastně stále? Jak se vůbec dává našemu bytí, jakým způsobem vystupuje ze svého "bytí pro sebe" a otvírá se našemu porozumění jako určité bytí pro nás"? Jak se země zjevuje naší zkušenosti? Je tato původně se nám nabízející země — místo našeho lidského pobytu, místo našich životních možností — jen objektem, vesmírným tělesem, jakýsi nesmyslně trčícím v prázdném prostoru? Dnes nicméně říkáme: země je především "Země" - lidmi obydlené vesmírné těleso, jedna z planet Slunce. V tomto smyslu o ní jistě hovořil i "Verne, když jí učinil startem i cílem výpravy Barbicanovy, Nichollovy a Ardanovy. O zemi jakožto "Zemi" lze vyslovit množství "rozumných", vědecky podložených výpovědí: o jejím tvaru, hmotnosti, látkovém složení, poloze ve vztahu k jiným vesmírným tělesům, zákonitostem jejích pohybů vůči nim atd. O pravdivosti takovýchto výpovědí nemáme důvodu pochybovat. Pokusíme se však na ně nyní podívat "fenomenologicky": tj. nikoliv jako na objektivní výpovědi o určitém jsoucnu, ale jako na intencionální akty našeho vědomí, v nichž to a to míníme, akty, jejichž pomocí se toto míněné stává obsahem naší zkušenosti. Usilujeme totiž nejen poznat Zemi" — hotovou věc, objektivní realitu, na nás nezávislou a nám fatálně přisouzenou —, ale pochopit a tématizovat jí jako součást světa našeho života, který se na ní odehrává; snažíme se vyjasnit nejen chovaní a vlastnosti "Země", ale především to, jak se všechna nitrosvětská jsoucna — a tedy i ona — vůbec stávají předměty naší zkušenosti, jak jsou nám dána jako fenomény, jak jsou dána na půdě onoho vědomého bytí, jimž jsme my sami.5 . Každý intencionální akt poukazuje totiž nejen k míněnému předmětu, ale i k pozadí horizontu, v němž je intencionální akt uskutečňován, v němž je ve svém tvaru jedině možný, v němž jako takový dává smysl. Horizont sice není v aktu přímo "vysloven", ale přesto skrze tento akt nějak vstupuje na scénu; vždy se v něm implicitně spoludává, takže je vlastně spolumíněn/spoluintendován/. Např. v horizontu moderní "Země" náležejí veškeré předpoklady, umožňující pohlížet na svět očima novověké astronomie, tj. předpoklady novověké vědecké metody vůbec.

-164-

*******************************************************************************

Martin Palouš

Jedině tehdy, když člověk nejen hypoteticky ve svém vědomí, ale skutečně, tedy tělesně doputuje "na Měsíc ", jedině tehdy, když se od země vzdálí natolik, nakolik to jen bude možné, .jedině tehdy se mu otevře možnost vrátit se zpět a tak znovu získat, nově nahlédnout svůj vztah k aktuální dimenzi přirozeného světa a koneckonců k přirozenému světu jako takovému. Právě tato základní ontologická zkušenost novověkých dějin se v příběhu Barbicanově, Nichollově a Ardanově zrcadlí nadmíru jasně. Na počátku se tito tři reprezentanti novověkého lidstva řítí — uzavřeni v umělé schránce zhotovené z kovu — prázdným prostorem k Měsíci a stále více a více se od Země vzdalují. Své cestě jsou cele oddáni, pranic nedbají na možná nebezpečí, dosažení Měsíce je jejich jediným cílem. Země se zcela, vytrácí z jejich pohledu, mají ji jen za svými zády: "Ach, což", řekl kapitán, "teď je nám snadno mluvit o tom, jak se do Měsíce dostaneme, ale jak se odtamtud zase vrátíme?" Oba druhové pohlédli na něho s tváří překvapenou. O tom případu nebylo mezi nimi dosud řeči. "Co tím chcete říci?", tázal se předseda vážně. "Mluviti o návratu z krajin", řekl Ardan, "do nichž ani nedorazili, zdá se mi býti velmi pošetilé." Poté, co se cestovatelům nepodaří na Měsíci přistát a co pozorováním z oběžné dráhy zjistí, že na něm není života, poté, co se ještě jednou bez úspěchu pokusí dovést svou cestu až do konce /viz vystřelení raket/, dojde ke zvratu. Obojetný bod mezi Měsícem a Zemí se stane bodem nečekaného návratu: projektil počne padat z obrovské výše zpátky na Zem. "Padáme?", zeptal se konečně Michell Ardan. "Ne", odpověděl Nicholl, "projektil se neotáčí spodkem k Měsíci." Vtom odstoupil od okénka Barbicanu a obrátil se ke svým dvěma druhům. Byl bledý jako stěna, čelo svraštělé, rty stisknuté. "Padáme!", řekl. "Na Měsíc?", zvolal Ardan. "Na Zem!", odpověděl Barbicane. "Hrom a peklo!", zvolal Michel Ardan a dodal filosoficky: "Budiž. Když jsme do téhle střely nastupovali; tušili jsme, že vystoupit z ní nebude lehké!" Opravdu započal hrůzný pád "Jsme ztraceni", řekl chladně Nicholl. "Dobrá, naše smrt", řekl Barbicane s jakýmsi zbožným nadšením, "bude pro naši expedici velkým přínosem. Sám Bůh nám sdělí svoje tajemství. Na onom světě nebude už duše mít k poznání zapotřebí stroje a přístroje. Splyne s věčnou moudrostí!". "To je fakt", řekl na to Michell Ardan, "za jednu nepatrnou hvězdičku jménem Měsíc dostaneme celý onen svět. To mě úplně utěšuje." Barbicane zkřížil ruce na prsou s výrazem vznešené odevzdanosti. "Děj se vůle Boží!", řekl. Pád však končí šťastně a cestovatelé jsou zachráněni. Přestože cesta byla vlastně neúspěšná, přestože jejího původního cíle dosaženo nebylo, návrat Barbicana, Nicholla a Ardana je důvodem k obrovské oslavě a tito tři hrdinové mohou založit i svou společnost a věnovat se úspěšnému podnikání. Jak to? Kritériem úspěchu cesty na Měsíc /jak Verne zdůrazňuje právě skrze její faktický neúspěch/ není žádný "hokynářský" zisk, který by mohl být ztracen tím, že, měsíce dosaženo nebylo. Její smysl totiž netkví v dosažení faktického cíle, ale pouze v cestě samotné: ve vydání se na ni a nebezpečím, jež na ní na cestovatele číhají. Taková cesta je dovršena a jejího cíle je dosaženo již tím a právě tím, že se cestovatelé vrátí zpátky, že stanou živi a zdrávi na pevné zemi. A teprve poté, co je takto naplněn vlastní ontologický smysl cesty - návratem znovu získat zemi a tím i své ztracené a opuštěné místo mezi bytostmi- teprve poté je možno spočinout též v ontičnu:

-165-

*******************************************************************************

Martin Paloua zasednout ke slavnostní hostině či pomýšlet na podnikání. Před necelými patnácti lety se Vernův fantastický sen stal realitou. Lidé skutečně stanuli na Měsíci a byli po svém návratu na Zem slavnostně přivítáni. Byla však cesta na Měsíc opravdu dokončena? Nebyla oslava poněkud předčasná? Měsíce bylo dosaženo: vrátili jsme se však již na zemi, odkryli jsme v sobě bytostný vztah k zemi jako dimenzi přirozeného světa? Spíš je tomu tak, že se dosud nacházíme na podobné cestě, jakou vykonali Verneovi hrdinové. Výmluvným svědectvím toho je právě neustále se prohlubující krize současného světa. Ukazuje, že skutečná katarze našeho příběhu se teprve blíží, že k onomu strašlivému pádu /ve Verneově příběhu se šťastným koncem/ vlastně ještě nadešlo. Zdá se však, že k němu již nemáme daleko, že nám již nezbývá mnoho času k tomu, abychom pro spásný dopad na zem učinili, co můžeme, především abychom pochopili svůj aktuální dějinný úděl. Budeme mít vůbec možnost radovat se podobně jako Barbicane, Nicholl a Ardan?

x—x-x-x-x-x-x-x-x

Nechceme líčit naší současnou situaci příliš černě ani naznačovat katastrofické perspektivy, které nás nemohou minout: Předjímáním budoucnosti ať už v barvách pochmurných či naopak zářivých, jsme se zabývat nemínili. Cílem naší úvahy bylo důrazně upozornit na myšlenku Hannah Arendtové, že jedním ze základních paradigmat, určujících dějinný údol dnešního lidstva a umožňující pochopit krizovou situaci moderního člověka ve světě, je "opuštění země". Pokusili jsme se naznačit-snad v intencích tázaní Arendtové co v takové situaci vůbec můžeme dělat: přijmout ji jako smysluplnou a vydat se na cestu, která se jediná nabízí, cestu na samý světa kraj, cestu na horizont, "cestu nu Měsíc". Přičemž smyslem této cesty není někam dorazit a tam spočinout, tím méně zabezpečit si další exploatovatelné zdroje, ale jen a jen vrátit se zpět, znovu získat vztah k tomu, co bylo na jejím počátku zakryté a neviditelné, co nás vlastně samo na ni vyslalo: vztah, jehož pádem se náš svět jako celek problematizoval a dostal do krize; vztah k zemi jako dimenzi přirozeného světa, k zemi, s níž jsme svými životy nerozlučně spoutáni /což Patočka pokládal za jeden z hlavních poznatků, které přinesly kosmické výboje/,z níž jsme vzešli, po níž putujeme a jež nás v smrti zase zpátky přijme. Svět novověku se zrodil popřením geocentrismu, proměnou země — úběžníku lidského bytí v Zemi — pouhé vesmírné těleso. Avšak žádné nově, definitivní centrum, onen pověstný Archimédův bod, na nějž by bylo možno "zavěsit" vratké a problematické lidské bytí, heliocentrismus poskytnout nedokázal - a mírná, pečlivě zakrývaná frustrace novověku vyústila v otevřené zoufalství věku moderního. Zdá se, že v naší dějinné chvíli, kdy je svět zmítán krizemi, zbývá jediná nadějná eventualita: návrat k příští zemi, ovšem k té staré, kdysi opuštěné, nyní však v návratu nově dané, darované, k zemi s nebeskou bání, k zemi nově prožité z hloubek jejího opuštění a pohybu ve velikých dálkách, až kdesi na horizontu, a dokonce až za horizontem našeho bytí.

-166-

*******************************************************************************

Martin Palouš

Opuštění země

1. H. Arendtová : The Human Condition, The University of Chicago Press, Chicago 1958, /čes.překl.cit.místa MP./ 2. Jules Verne : De la terre a la lune, Libraire Hachetto, Paris; Jules Verne : Autor de la lune, Hetzel et Cie, Paris. V textu uvedené citace pocházejí z čes. překladu dr . A Hartmanové Ze Země na Měsíc, Mladá fronta Praha fronta Praha, 1979 resp. ze staršího překladu J.Čermáka Do měsíce, J.R.Vilímek Praha /rok vydání neuveden/. 3. "Fenomén Je to. co vidíme, co je v naší zkušenosti zde, co se samo ukazuje, v mezích toho, jak se to ukazuje." /J.Patočka : Kacířské eseje o filosofii dějin, Praha 1975, "Vlastní glosy ke Kacířským esejům". V následujícím se opíráme o již provedené fenomenologické analýzy země, a to především z prací J.Patočky : Přirozený svět jako filosofický problém, K prehistorii vědy o pohybu: svět země a nebe a pohyb lidského života, Přirozený svět a fenomenologie a Co je existence. Všechny tyto studie viz 1. svazek tématického sborníku Patočkových prací Přirozený svět a pohyb lidské existence, Praha 1980. 4. J. Patočka, loc. cit., stať Přirozený svět a fenomenologie, str.24 5. Český překlad tohoto Keplerova spisku /resp. jeho podstatné části/ lze nalézt v knize Radovana Krátkého: Báje, žerty, pohádky a dobrodružné zkazky o putování na Měsíc, Praha, SNDK, l967

-167-

*******************************************************************************

Václav Havel

LARGO DESOLATO /Hra o sedmi obrazech/

Tomu Stoppardovi

Osoby:

DR. LEOPOLD KOPŘIVA, filosof OLDA, Leopoldův přítel ZUZANA, Leopoldova družka PRVNÍ LÁĎA DRUHY LÁĎA LUCY, Leopoldova přítelkyně OLBRAM, Leopoldův přítel PRVNÍ CHLAPÍK DRUHÝ CHLAPÍK. PRVNÍ MUŽ DRUHÝ MUŽ MARKÉTA, studentka filosofie

Dějištěm celé hry je obývací hala bytu, v němž bydlí Leopold se Zuzanou. Je to prostorná místnost, kterou se prochází do všech ostatních pokojů. Nalevo jsou hlavní dveře bytu /s pozorovací špehýrkou/; vzadu jsou na levé straně prosklené dveře na balkon, uprostřed prosklené dveře do kuchyně a na pravé straně schůdky ke dveřím do pokoje Zuzany; napravo jsou - naproti hlavním dveřím - dveře do koupelny a dveře do Leopoldova pokoje. Všude u zdí, kde je mezi dveřmi místo, jsou knihovničky a poličky s knihami; u hlavních dveří je věšák. V pravé půlce místnosti je pohovka, před ní nízký stolek a kolem něj několik židlí, Na stolku stojí láhev rumu a sklenka, do níž si Leopold rum po celou hru nalévá a z níž ho průběžně upíjí. Byt je sice starší a solidně měšťanský, zařízení však prozrazuje, že ho obývá intelektuál. Před začátkem představení, v pauzách mezi obrazy i na konci zní vznosná symfonická hudba.

První obraz

/Hudba doznívá a zároveň se pomalu otvírá opona. Na scéně je pouze LEOPOLD: sedí na pohovce a upřeně hledí ne hlavní dveře. Po delší chvíli vstane, přistoupí ke dveřím a dívá se špehýrkou ven. Pak přiloží ucho ke dveřím a soustředěně naslouchá. Další pauza, načež náhle padá opona a zároveň se rozezní hudba/ Konec prvního obrazu

Druhý obraz

/Hudba doznívá a zároveň se pomalu otvírá opona. Na scéně je pouze LEOPOLD: sedí na pohovce a upřeně hledí na hlavní dveře. Po delší chvíli vstane, přistoupí ke dveřím a dívá se špehýrkou ven.Pak přiloží ucho ke dveřím a soustředěně naslouchá. Delší pauza, načež náhle padá opona a zároveň se rozezní hudba/ Konec druhého obrazu

-168-

*******************************************************************************

Largo desolato

Třetí obraz

/hudba doznívá a zároveň se pomalu otvírá opona. Na scéně je pouze LEOPOLD: sedí na pohovce a upřeně hledí na hlavní dveře. Po delší chvíli vstane, přistoupí ke dveřím a dívá se špehýr- kou ven. Pak přiloží ucho ke dveřím a soustředěně naslouchá. Cosi zřejmě uslyší, neboť náhle uskočí. Zároveň se ozve zvonek. LEOPOLD okamžik váhá, načež tiše přistoupí opět ke dveřím a podívá se špehýrkou ven. Uklidněn otevře. Vstoupí OLDA

LEOPOLD: Konečně! OLDA: Stalo se něco? LEOPOLD: Ne - OLDA: Bylo ti úzko? LEOPOLD: Jsem radši, když tu někdo je. Pojď - /OLDA jde dovnitř, LEOPOLD zaním zavírá/ Jak je venku? OLDA: Dusno - LEOPOLD: Hodně lidí? OLDA: Jako obvykle - /OLDA přistoupí ke dveřím na balkon/ Můžu trochu otevřít? LEOPOLD: Jo - jistě /OLDA otvírá dokořán dveře na balkon/ Co si dáš? OLDA: Díky, zatím nic - /LEOPOLD usedá na pohovku; OLDA si sedne na židli. Krátká pauza/ Jak jsi spal? LEOPOLD: V podstatě dobře, odhaduji, že tak šest hodin čistého času. V noci jsem se probudil asi dvakrát, ale vždycky jen proto, že se mi naléhavě chtělo čurat - OLDA: Průjem si neměl? LEOPOLD: Ne. Naopak - OLDA: Zdálo se ti něco? LEOPOLD: Ano, ale zřejmě nešlo o nic důležitého nebo zajímavého, protože si z toho nic nepamatuji - /Pauza/ Můžu už zavřít? OLDA: Ještě chvilku - /Pauza/ Takže se cítíš dobře? LEOPOLD: Na první pohled by se zdálo, že si dnes nemám na co stěžovat. Přesto bych lhal, kdybych tvrdil, že jsem ve své kůži - OLDA: Jsi nervózní? LEOPOLD: To jsem vždycky - OLDA: Ale to vnitřní chvění, které jsi měl včera, už nemáš - LEOPOLD: Bohužel mám. A dokonce v dost výrazné míře, téměř by se dalo mluvit o zimnici. /Zarazí se/ Nejde někdo? /Oba tiše naslouchají/ OLDA: Nic se neděje - LEOPOLD: Navíc je to kombinováno s některými dalšími věcmi, například s lehkou závratí, určitou slabou žaludeč-

-169-

********************************************************************************************* Largo desolato

ní nevolností, brněním kloubů, nesoustředěností, nechutenstvím a dokonce snad i zácpou - OLDA: Tys ráno nebyl? LEOPOLD: Ne - OLDA: A kocovina to není? LEOPOLD: S kocovinou má můj stav leccos, ale kocovina to není. Už proto, že jsem včera skoro nepil - OLDA : Možná jsi nemocen – LEOPOLD: Obávám se, že nikoliv – OLDA : To je snad dobře, ne? LEOPOLD: Než být takhle zdráv, to bych byl radši nemocen! Kdybych měl aspoň jistotu, že dnes nepřijdou - OLDA : Teď už přece nemůžou přijít – LEOPOLD: Myslíš? Můžou přece přijít kdykoliv - /Vtom zarachotí klíč v zámku,LEOPOLD se lekne. Hlavními dveřmi vstoupí ZUZANA s plnou nákupní taškou/ ZUZANA: Ahoj - /LEOPOLD i OLDA vstanou/ LEOPOLD: Ahoj - ukaž /LEOPOLD vezme ZUZANĚ z ruky nákupní tašku a odnáší ji do kuchyně/ ZUZANA: Jak mu je? OLDA: Jako obvykle - /LEOPOLD se vrátí z kuchyně/ LEOPOLD: Sehnalas nějaká maso? ZUZANA: Játra - LEOPOLD: Není možná! /ZUZANA zamíří po schůdkách ke svému pokoji. LEOPOLD přistoupí ke schůdkům/ Zuzano - /ZUZANA se zastaví uprostřed schůdků a otočí se k Leopoldovi/ ZUZANA: Ano? LEOPOLD: Vstal jsem dnes už kolem osmá - chtěl jsem něco dělat - měl jsem v plánu napsatt si pár poznámek - už jsem si přichystal papír - ale nešlo to - nejsem dnes zase nějak ve své kůži - vrátilo se mi to chvění, co jsem měl včera - tak jsem tady trochu uklízel - vytřel jsem dřez — odnesl odpadky - usušil si ručník - vyčistil hřeben - k obědu jsem si udělal dvě vajíčka na měkko - ZUZANA : Čím si je jedl? LEOPOLP: Lžičkou přece - ZUZANA: Stříbrnou? LEOPOLD: Nevím - asi - ZUZANA: Kolikrát jsem ti říkala, abys na vajíčka stříbrné lžičky nebral, že potom nejdou umýt - IEOPOLD: Aha, zapomněl jsem, promiň. Po obědě jsem se snažil číst - no a před chvílí přišel tuhle Olda - ZUZANA: Takže nic zvláštního - /ZUZANA zamíří opět ke svému pokoji/ LEOPOLD: Zuzano - /ZUZANA se zastaví a obrátí k LEOPOLDOVI/ Když jsi dostala ta játra, co abychom si dnes udělali nějakou lepší večeři? Já bych vyrobil tatarskou omáčku - načali bychom nějaké dobré

-170-

*******************************************************************************

Largo desolato

víno - má přijít Lucy - tuhle Olda by jistě zůstal — cítím, že by mi to udělalo dobře - trochu se odreagovat - přijít na jiné myšlenky - zavzpomínat si - ZUZANA: Nezlob se, Leopolde, ale mám lístky do kina - LEOPOLD: A po kině? ZUZANA: To je na mě moc pozdě, víš přece, že brzo vstávám - /ZUZANA odejde do svého pokoje, LEOPOLD za ní chvilku rozpačitě hledí, pak se pomalu vrátí a usedne na své místo. Delší pauza/ LEOPOLD: Oldo - OLDA: Ano? LEOPOLD: Vzpomeneš si na mě? OLDA: Kdy? LEOPOLD: No až budu tam - OLDA: Nesmíš na to pořád myslet! LEOPOLD: Já na to nemyslím pořád - jen mě tak napadlo - promiň - OLDA: Proč se nejdeš někam projít? LEOPOLD: Zbláznil ses? Jít ven? OLDA: A proč ne? LEOPOLD: A být po celou dobu nervózní, že nevím co se tady děje? OLDA : Nic se tu přece neděje - LEOPOLD: Jistě, ale jak to můžu vědět, když tu nejsem a někde poletuju? Co kdyby zrovna přišli? OLDA: No a co? Prostě by tě nezastihli doma - LEOPOLD: To nejde - /Vtom se ozve zvonek, LEOPOLD zmateně vyskočí; OLDA také vstane. LEOPOLD jde ke špehýrce, dívá se ve, pak se otočí k OLDOVI/ /tiše/ Co jsem říkal! OLDA: /tiše/ Oni? /LEOPOLD přikývne. Rozpačitá pauza. Zvonek se ozve znovu/ LEOPOLD: /tiše/ Mám otevřít? OLDA: /tiše/ Musíš - / LEOPOLD okamžik váhá, pak se nadechne, přistoupí ke dveřím a rázně otevře. Vstoupí PRVNÍ a DRUHÝ LÁĎA/ 1.LÁĎA: Dobrý den, pane doktore - LEOPOLD: Dobrý den - 2.LÁĎA: Můžeme dál? LEOPOLD: Prosím - /1.a 2.LÁĎA popojdou; LEOPOLD za nimi zavře. Všichni stojí a rozpačitě na sebe hledí 1.LÁĎA: Vy nás nepoznáváte? LEOPOLD: Teď si uvědomuji - 1.LÁĎA: Navštívili jsme vás už jednou, před dvěma lety. Zřejmě si na to nevzpomínáte - já jsem nějaký Láďa - a tohle je taky Láďa - LEOPOLD: Těší mě - 2.LÁĎA: Nezdržíme vás dlouho - LEOPOLD: /rozpačitě/ Tak se posaďte - /Všichni se posadí, LEOPOLD na pohovku, ostatní na židle. Pauza/ 1.LÁĎA: Může se u vás kouřit?

-171-

*******************************************************************************

Largo desolato

LEOPOLD: Ano - jistě - 1.LÁĎA: Abyste rozuměl, já sám jsem nekuřák - ptám se tuhle kvůli Láďovi -ten totiž čadí ja fabrika - /2.LÁĎA si prohledává kapsy, cigaret však nenalézá. LEOPOLD mu nabídne; 2.LÁĎA si vezme a zapálí. Rozpačitá pauza/. Nepotřebujete papír? LEOPOLD: Myslíte na psaní? 2.LÁĎA: Kdybyste potřeboval, můžeme vám sehnat - LEOPOLD: Skutečně? - l.LÁĎA: Děláme totiž v papírně - LEOPOLD: Ano? 2.LÁĎA: Takže pro nás není žádný problém - /Pauza. Ze svého pokoje vychází ZUZANA a schází po schůdcích dolů/ LEOPOLD: Zuzano, ti pánové jsou z papírny - už nás kdysi prý navštívili - ZUZANA: Dobrý den - 1.LÁĎA: Dobrý den /ZUZANA pokyne OLDOVI, ten vstane a odejde s ní do kuchyně. Po celou následující scénu jsou oba vidět prosklenými dveřmi do kuchyně, jak vybalují z tašky různé potraviny, ukládají je na jejich místo a přitom se o čemsi živě dohadují, možná se dokonce i hádají. Pauza/ Jen tak mimochodem: z té papírny je spoustu nových materiálů - zápisy z porad a podobně - určitě by vás to zajímalo - LEOPOLD: To jistě - 2.LÁĎA: Přineseme vám to - /Pauza/ 1.LÁĎA: Všechno víme - LEOPOLD: Co všechno? 1.LÁĎA: O vaší situaci - LEOPOLD: Aha - 2.LÁĎA: Láďa chtěl říct, že vám fandíme - a ne jen my - LEOPOLD: Děkuji - 2.LÁĎA: Věříme, že to s vámi nakonec dobře dopadne - LEOPOLD: To nevím - 1.LÁĎA: Hlavně nesmíte couvnout - věříme vám a potřebujeme vás - takového jaký jste - LEOPOLD: Děkuji - /Pauza/ 1.LÁĎA: Nezdržujeme vás? LEOPOLD: Ne - 1.LÁĎA : Když, tak to klidně řekněte a my vypadnem - LEOPOLD: Nezdržujete mě - /Pauza/ 1.LÁĎA: Víte, já jsem obyčejný člověk, prostě nula, ale do některých věcí vidím a mám na to svůj vlastní názor a ten mi nikdo nevezme. A myslím si, že by se dalo dost dělat - rozhodně víc, než kolik se zatím dělá - LEOPOLD: To jistě - 2.LÁĎA: My tuhle s Láďou prostě myslíme - a proto jsme vlastně za vámi tak trochu přišli - že nejsou ještě zdaleka vyčerpány všechny možnosti. Řekl

-172-

*******************************************************************************

Largo desolato

bych dokonce, že ty největší možnosti jsou teprve před námi. Jen to chytnout za správný konec - LEOPOLD: Jaké možnosti-konkrétně-máte na mysli? 1.LÁĎA: No tak to by byla delší debata - LEOPOLD: Nebo aspoň v jakém smyslu myslíte, že by se dalo něco dělat? 2.LÁĎA: Směrů by bylo hned několik. A to vy víte přece sám nejlíp! Zkrátka se nám zdá, že čas dozrál k tomu, aby se podniklo něco, co by skutečně zabralo - LEOPOLD: Že by právě teď byla situace podstatně jiná, než kdykoli dosud, tím si moc jist nejsem. Rozhodně však nejsem apriorním odpůrcem nějakého smysluplného činu - 1.LÁĎA: Jsem rád, že jsme za jedno. Kdo jiný by měl dát věci zas trochu do pohybu, než vy? LEOPOLD: No tak pokud jde o mne - 2.LÁĎA: Víme, že to teď nemáte asi lehké. Jenže respekt, který jste si vydobyl, vás zavazuje - LEOPOLD: Chápu - 1.LÁĎA: Formu už najdete sám, jste přece filosof, já jsem jen obyčejný člověk prostě, nula. Do ničeho vás samosebou nenutíme, protože nemáme právo, nemůžete taky dělat všechno a za všechny, přesto si ale myslíme, nezlobte se, že to řeknu tak na rovinu, přesto si myslíme, že by se dalo dělat na vašem místě víc - LEOPOLD: Budu o tom uvažovat - 1.LÁĎA: Říkáme to proto, že vám fandíme - a nejen my - LEOPOLD: Děkuji - 2.LÁĎA: Pro moc lidí jste opora i naděje - LEOPOLD: Děkuji - 1.LÁĎA: Hlavně nesmíte couvnout - věříme vám a potřebujeme vás - LEOPOLD: Děkuji - /Pauza/ 2.LÁĎA: Nezdržujeme vás? LEOPOLD: Ne - 2.LÁĎA: Skutečně ne? Když, tak to klidně řekněte a my vypadnem - LEOPOLD: Nezdržujete mě. Pardon - /LEOPOLD vstane, přistoupí ke dveřím na balkon, zavře je a opět usedne na své místo. Pauza/ 2.LÁĎA: Hlavně nesmíte couvnout - LEOPOLD: /zpozorní/ Moment - 1.LÁĎA: Stalo se něco?

-173-

*******************************************************************************

Largo desolato LEOPOLD: Myslím, že někdo jde - 2.LÁĎA: Nic nesložím - 1.LÁĎA: Respekt, který jste si vydobyl, vás zavazuje - /Vtom se ozve zvonek. LEOPOLD se lekne, přistoupí k hlavním dveřím a podíví se špehýrkou ven. Uklidněn se obrátí k 1.a 2. LÁĎOVI - LEOPOLD: Přítelkyně - /LEOPOLD otevře dveře a vstoupí LUCY/ LUCY: Ahoj Leo - LEOPOLD: Vítám tě Lucy! /LEOPOLD otevře dveře a vede LUCY ke stolu/ LUCY: Vidím, že máš návštěvu - LEOPOLD: To jsou přátelé z papírny - LUCY: Dobrý den - 1.LÁĎA: Dobrý den slečno - LEOPOLD: Posaď se - /LUCY se posadí na pohovku vedle LEOPOLDA. Delší rozpačitá pauza/ Dáš si rum? LUCY: Víš, že rum nepiju - /Pauza/ LEOPOLD: Jak žiješ? LUCY: Je mi smutno - LEOPOLD: Z čeho? LUCY: Ze samoty - /Pauza/ LEOPOLD: Tady pánové se domnívají, že čas dozrál nějakému důraznějšímu činu - LUCY: S tím bych souhlasila - /Rozpačitá pauza/ Nepřišla jsem nevhod? Měli jste zřejmě nějaké jednání - LEOPOLD: To je v pořádku - /Pauza/ Večeřela jsi? LUCY: Ne - LEOPOLD: A můžu tě pozvat na játra? LUCY: To by bylo skvělé - /Rozpačitá pauza; pak LUCY vyndá z kabelky léky a položí je na stůl/ Tady jsem ti přinesla vitaminy - LEOPOLD: Ty nikdy nezapomeneš - /Rozpačitá pauza/ Prý tam je dusno - LUCY: Dusno a vlhko - /Rozpačitá pauza/ LEOPOLD: Olda mi otevřel dveře na balkón -ale já je zase zavřel - nemám rád průvan - LUCY: Olda je tady? LEOPOLD: Je - /Rozpačitá pauza; LEOPOLD je stále nervóznější z toho, že 1.a 2.LÁĎA sedí a nehýbají se, několikrát se chystá něco

-174-

*******************************************************************************

Largo desolato

říct, ale vždy si to rozmyslí. Nakonec vyhrkne/ Vida, už bude večer - /LUCY vyprskne smíchem; LEOPOLD jí stiskne ruku. Rozpačitá pauza; 1.a 2.LÁĎA sedí jako zařezaní/ Mám ještě něco na práci - /LUCY vyprskne smíchem/ LUCY: /přemáhaje smích/ Co máš na práci? /LUCY opět vyprskne smíchem; LEOPOLD ji pod stolem kopne do nohy/ LEOPOLD: Chtěl jsem udělat něco kolem - zapsat si něco - a taky ta večeře - /Dlouhá dusná pauza. Potom z kuchyně vejde ZUZANA a za ní OLDA/ ZUZANA: Lucy! LUCY: Zuzi! /LUCY ihned vstane, jde k ZUZANĚ a obě se objímají/ Jak žije?, drahoušku? ZUZANA: Jsem ti, holka v jednom kole! LUCI: Musíme si popovídat! Já ti mám tolik co říct! ZUZANA: Já tobě taky, ale až jindy, jo? Teď hrozně pospíchám - LUCY: Cože? Ty odcházíš? ZUZANA: Mám lístky do kina - LUCY: To je smůla! A já se na tebe tak těšila! /l.LÁĎA se náhle práskne do kolen, a vstane; 2.LÁĎA také vstane; vstává i LEOPOLD/ 1.LÁĎA: Takže my se brzo stavíme - LEOPOLD: Príma - 2.LÁĎA: A přineseme vám ty papíry na psaní - LEOPOLD: Príma - 1.LÁĎA: A taky ty. materiály z podniku - LEOPOLD: Príma - 2.LÁĎA: A hlavně hlavu vzhůru - LEOPOLD:Děkuji - 1.LÁĎA: Kdy je čekáte? LEOPOLD: Pořád - 2.LÁĎA: Jsme s vámi, buďte s námi. Nashledanou - LEOPOLD: Nashledanou - LUCY: Nashledanou - /LEOPOLD vyprovodí 1. a 2. LÁĎU k hlavním dveřím, otevře jim; oni odejdou; LEOPOLD za nimi zavře a vyčerpaně se opře zády o dveře/ Kdo to, prosím tě byl? LEOPOLD: Nevím. Cosi neurčitého ode mě chtějí. Myslí to jistě dobře - ZUZANA: To je tady holka pořád! Ale já už vážně musím běžet - /K OLDOVI Jdeme! /k LUCY/ Tak zatím pá - LUCY: Pá, Zuzy - OLDA: Ahoj - /ZUZANA a OLDA odejdou; LUCY a LEOPOLD osamějí. LUCY se chvíli dívá s úsměvem na LEOPOLDA, pak ho chytne za ruce, přitáhne ho

-175-

*******************************************************************************

Largo desolato k sobě a políbí/ LUCY: Máš mě rád? LEOPOLD: Hm - LUCY: Opravdu? LEOPOLD: Opravdu - LUCY: Tak proč mi to někdy neřekneš - sám od sebe? Ještě nikdy jsi mi to sám od sebe neřekl! LEOPOLD: Víš přece, že se vyhýbám tak expresívním formulacím - LUCY: Ty se prostě stydíš za svou lásku! LEOPOLD: Fenomenologie mne naučila trvelé péči o to, abych svými tvrzeními nepřekračoval rámec vykazatelně zkušenosti. Raději vyjádřím méně než cítím - LUCY: Ty svou lásku ke mně tedy nepovažuješ za vykazatelnou zkušenost? LEOPOLD: Záleží na tom, co rozumíme pod pojmem lásky. Možná mi to slovo evokuje jen trochu jiné a vypjatější obsahy, než tobě - Moment! /LEOPOLD odstoupí od LUCY, jde k hlavním dveřím a dívá se špehýrkou ven/ LUCY: Co je? LEOPOLD: Zdálo se mi, že někdo jde - LUCY: Nic neslyším - /LEOPOLD odstoupí od dveří a obrátí se k LUCY/ LEOPOLD: Nezlob se Lucy, ale je skutečné nutné, aby náš vztah spočíval jen v jeho nepřetržité reflexi a analýze? LUCY: Nemůžeš se divit, když si tak zvláštně unikavý - LEOPOLD: Chápu, že jako všechny ženské prahneš po jistotě, nezapomínej ale, že čím je pro vás jistota, tím je pro muže transcendence - LUCY: Mám štěstí na obzvlášť transcendující milence - LEOPOLD: Fuj - LUCY: Co je? LEOPOLD: Neužívej prosím slova milenec! Aspoň ne v souvislosti se mnou - LUCY: Proč? LEOPOLD: Je slizké LUCY: Jak to? LEOPOLD: Představuji si pod ním jakéhosi věčně nahého majitele ptáka - LUCY: /se smíchem/ Fuj! LEOPOLD: Neposadíš se? /LUCY se posadí na pohovku/ Co ti můžu nabídnout? LUCY: Máš víno? LEOPOLD: Přinesu ti - /LEOPOLD odejde do kuchyně a za chvilku se odtud vrátí s lahví vína, otvírákem a dvěma skleničkami. Láhev otevře, do obou skleniček naleje víno, jednu si vezme, druhou si vezme LUCY Tak na zdraví! LUCY: Na zdraví! /Oba se napijí; LEOPOLD usedne na pohovku vedle LUCY. PAUZA/

-176-

*******************************************************************************

Largo desolato LUCY: Tak povídej - LEOPOLD: Copak? LUCY: Jak jsi strávil den - LEOPOLD: Ani nevím - LUCY: Psal jsi? LEOPOLD: Chtěl jsem, ale nešlo to. Nebylo mi dobře - LUCY: Měl jsi zase deprese? LEOPOLD: To taky - LUCY: Dokud nezačneš něco psát, budeš je mít pořád. Všichni čekají na tvou novou esej - LEOPOLD: To mi psaní zrovna neusnadňuje - LUCY: Měl jsi to přeci už tak hezky promyšlené - LEOPOLD: Co myslíš? LUCY: No přece jak jsi mi o tom vyprávěl - že láska je vlastně bytostnou dimenzí bytí - živoucím zdrojem jeho plnosti a smyslu - LEOPOLD: Takhle kýčovitě jsem to jistě neříkal - LUCY: Říkal jsi to samozřejmě chytřeji - LEOPOLD: Je to zvláštní, ale když už nemám žádnou záminku k tomu, proč odkládat psaní, a odhodlám se začít, zakopnu o první banalitu - třeba jestli psát tužkou nebo perem - na jaký papír - a pak to už jede - LUCY: Co jede? LEOPOLD: Zacyklení - LUCY: Co to je? LEOPOLD: Myšlenky se mi prostě zacyklí - LUCY: Hm - LEOPOLD: Ale musíme mluvit o mně? LUCY: Vždyť ty o sobě mluvíš rád! LEOPOLD: To se ti jen zdá- /LUCY položí LEOPOLDOVI hlavu na rameno; on ji obejme a oba zamyšleně hledí před sebe. Pauza/ LUCY: Leopolde - LEOPOLD: Ano - LUCY: Já tě z toho dostanu - LEOPOLD: Jak? LUCY: Potřebuješ lásku - omamující -bláznivou -skutečnou lásku - ne tu teoretickou, o které píšeš - LEOPOLD: Jsem na to starý - LUCY: Nejsi starý, jsi jen citově zablokovaný. Ale já tu blokádu prorazím - /LUCY obejme LEOPOLDA a začne ho hubičkovat po obličeji. LEOPOLD rozpačitě sedí, chová se dost pasívně. Opona padá, rozeznívá se hudba/ Konec třetího obrazu

Čtvrtý obraz

/Hudba doznívá a zároveň se pomalu otvírá opona. Je už pozdní večer, za dveřmi na balkón je tma. Na scéně je OLBRAM, který, sedí na pohovce, a LEOPOLD, který stojí v pozadí u dveří na balkón, je pouze v županu, pod nímž nic nemá, je trochu rozcuchán a zdá se, že je mu zima. Krátká pauza/ OLBRAM: Kdy jsi byl naposled venku?

-177-

*********************************************************************************************

Largo desolato

LEOPOLD: Nevím - už je to dávno - OLBRAM: Ven tedy vůbec nechodí? LEOPOLD: Ne - /Pauza/ OLBRAM: Jak moc piješ? LEOPOLD: Jako všichni - OLBRAM: Od rána? LEOPOLD: Jak kdy - /Pauza/ OLBRAM: Jak spíš? LEOPOLD: To jo různé - OLBRAM: Zdá se ti někdy o nich? Nebo o tom, že tam už jsi? LEOPOLD: Občas - /Pauza/ OLBRAM: Leopolde – LEOPOLD: Ano? OLBRAM: Jistě nepochybuješ, že tě máme všichni rádi – LEOPOLD: Já vím - /Pauza/ LUCY: /za scénou/ Leopolde – LEOPOLD: /volá/ Moment - /Pauza; LEOPOLD se chvěje zimou a tře si paže. OLBRAM si prohlíží léky, které leží na stole/ OLBRAM: Vitaminy? LEOPOLD: Ano - OLBRAM: Mimo vitaminů - užíváš něco? LEOPOLD: Ani ne - proč? OLBRAM: Leccos se říká – LEOPOLD: Co se říká? OLBRAM: Nechme toho – /Pauza/ Dost lidí si stěžuje, že neodpovídáš na dopisy – LEOPOLD: Vždycky jsem nerad korespondoval – OLBRAM: Nikde není psáno, že je to tvá povinnost – je jen škoda, že tím zbytečně podporuješ různé řeči LEOPOLD: Jaké řeči? OLBRAM: Že už na tebe není spolehnutí a tak – LEOPOLD: Na důležité dopisy reaguji - možná někomu něco nedoručila pošta -/Pauza/ OLBRAM: Cos říkal tomu sborníku? LEOPOLD: Jakému sborníku? OLBRAM: No přece jak jsem ti tuhle půjčil – LEOPOLD: Aha – OLBRAM: Četls to? LEOPOLD: Abych pravdu řekl – OLBRAM: Je to základní věc - LEOPOLD: Já vím - právě proto jsem to nemohl jen tak odbýt - každý text vyžaduje určité speciální naladění, já prostě neumím číst kdykoliv,cokoli v – /Pauza/- OLBRAM: Leopolde – LEOPOLD: Ano? OLBRAM: Jistě nepochybuješ, že tě máme všichni rádi – LEOPOLD: Já vím – /Pauza/ LUCY: /za scénou/ Leopolde – LEOPOLD: /volá/ Moment – /Pauza; LEOPOLD se chvěje zimou a tře si paže/

-178-

*******************************************************************************

Largo dcsolato

OLBRAM: Leopolde – LEOPOLD: Ano? OLBRAM: Je to samozřejmě tvá osobní věc - LEOPOLD: Co? OLBRAM: Nemusíš mi odpovídat – LEOPOLD: Na co? OLBRAM: Ptám se tě jako tvůj přítel – LEOPOLD: Já vím - OLBRAM: Leopolde, je to pravda, že chodíš s Lucy? LEOPOLD: To je složitější – OLBRAM: A jak to máš se Zuzanou? LEOPOLD: Vycházíme spolu – /Pauza/ OLBRAM: Leopolde – LEOPOLD: Ano? OLBRAM: Jistě nepochybuješ, že tě máme všichni rádi – LEOPOLD: Já vím - /Pauza/ LUCY: /za scénou/ Leopolde – LEOPOLD: /volá/ Moment - /Pauza; LEOPOLD se chvěje zimou a tře si paže/ OLBRAM: Je to samozřejmě hrozné žít v takové znervózňující nejistotě - všichni to chápeme – nikdo z nás neví, jak by to sám unesl - právě proto má ale mnoho lidí o tebe starost - to musíš chápat – LEOPOLD: Chápu to - OLBRAM: Neříkám ti to jen za sebe, přicházím vlastně tak trochu jménem všech – LEOPOLD: Koho všech? OLBRAM: Přátel – LEOPOLD: Jako vyslanec? OLBRAM: Když to tak chceš nazývat – LEOPOLD: A o co máte konkrétně starost? OLBRAM: Jak bych to to řekl? Nerad bych byl tvrdý, a jakkoli tě zranil, na druhé straně bych ale nebyl dobrý přítel a pramálo bych ti posloužil, kdybych ti něco skrýval nebo zamlčoval – LEOPOLD: A o co máte konkrétně starost? OLBRAM: Jak bych ti to řekl? Nejde jen o obecný zájem, ale především o tebe jako takového – LEOPOLD: A o co máte konkrétně starost? OLBRAM: Jak bych ti to řekl? Prostě množí se určité indicie, vyvolávající určité dohady – LEOPOLD: Jaké indicie a jaké dohady? OLBRAM: Přátelé - a nač to zapírat, já také - všichni prostě jako bychom od určité doby - kéž by to byla lichá obava! - všichni prostě jako bychom od jisté doby ztráceli jistotu, že to všechno uneseš – že dostojíš nárokům, které jsou na tebe dík všemu, co jsi už vykonal, kladeny — že splníš všechna očekávání., která, nezlob se, právem vyvoláváš - že bu- deš zkrátka na úrovni svého poslání, totiž práv těm velkým závazkům k pravdě, ke světu a ke všem, pro něž jsi vzorem a nadějí, které jsi, nazlob se, sám sobě svým dílem dal — prostě se trochu začínáme bát, jestli nás všechny nějak nezklameš a sám sobě tím zároveň nezpůsobíš – a při tvé citlivosti, nezlob se, by to tak muselo dopadnout – bezbřehé trápení - /krátká puaza/

-179-

*******************************************************************************

Largo desolato

OLBRAM: Nezlobíš se, že ti všechno takhle otevřeně říkám? LEOPOLD: Ne - naopak – /Pauza/ Lucy: /za scénou/ Leopolde – LEOPOLD: /volá/ Moment - /Pauza; LEOPOLD se chvěje zimou a tře si paže/ OLBRAM: Je to samozřejmě hrozné žít v takové znervózňující nejistotě – všichni to chápeme - nikdo z nás neví, jak by to sám unesl - právě proto má ale mnoho lidí o tebe starost - to musíš chápat – LEOPOLD: Chápu to - OLBRAM: Čím víc ti všichni věří a čím víc si od tebe slibují, tím tíž by nesli, kdybys jakýmkoliv způsobem nevydržel nebo selhal - LEOPOLD: Lidé ale za mnou chodí pořád - před chvílí tady zrovna byli nějací dva chlapíci z papírny – zřejmě dělníci - obyčejní lidé - LEOPOLD: To je jistě skvělé - jenomže - jak bych to řekl? LEOPOLD: Jenomže co? OLBRAM: Jak bych to řekl? LEOPOLD: Co jak bys řekl? OLBRAM: Jenomže - i když to je samo o sobě skvělé – vzniká otázka, jestli takové návštěvy z papírny, nezlob se, jestli prostě nejsou – nebo jestli se brzy nestanou - jen věcí určité setrvačnosti – dozníváním čehosi, co byla pravda, co ale už pravda není -jestli prostě nebudeš tu roli už jen tak mechanicky a navenek hrát jen proto, abys tím sám sobě utvrzoval o tom, že jsi stále tím, komu ta role kdysi právem patřila. Jde prostě o to, aby mezi tebou a tvou společenskou rolí nevznikla propast a tvá role se z autentického otisku tvé osobnosti neproměnila v pouhou berličku, kterou se podpíráš - klamavý a veskrze vnějškový doklad jakési domnělé osobnostní kontinuity - šidítko, iluzi a sebeklam, jímž by ses snažil svět i sebe sama ujistit o tom, že jsi stále tím, kým už defakto nejsi - zkrátka aby se z přirozeného důsle- dku tvých postojů a tvého díla nestala tvá role jejich pouhou náhra- žkou a aby se k ní - už dávno autonomně žijící svým setrvačným samopo- hybem – neupínal jako k jedinému a poslednímu důkazu své mravní exis- tence a nevložil tak nakonec celou svou lidskou identitu do nahodilých rukou neinformovaných papírenských dělníků - /Krátká pauza/ Nezlobí? se, že ti to všechno takhle otevřeně říkám? LEOPOLD: Ne - naopak - /Pauza/ LUCY: /za scénou/ Leopolde – LEOPOLD: /volá/ Moment - /Pauza; LEOPOLD se chvěje zimou a tře si paže/ OLBRAM: Je to samozřejmě hrozné žít v takové nejistotě - všichni to chápeme – nikdo z nás neví, jak by to sám unesl - právě proto má ale mnoho lidí o tebe starost - to musíš chápat – LEOPOLD: Chápu to –

-180-

*********************************************************************************************

Largo desolato

OLBRAM: A musí? mi taky věřit, že nic bych si nepřál víc, než aby naše starosti byly zbytečné - LEOPOLD: Věřím ti - OLBRAM: Ale i kdyby nebezpečí, kterého se s přáteli bojí, bylo sebenepatrnější je mou povinností — k tobě, k sobě, k nám všem - se ti z našich obav vyzpovídat – LEOPOLD: Chápu - OLBRAM: Vším, co jsi dosud dělal a udělal, sis vydobyl sice úctu a lásku, zároveň sis tím ale způsobil mnoho utrpení. Je jasné, že nejsi nadčlověk, a že dusná atmosféra, v níž už tak dlouho musíš žít, nemůže na tobě nezanechat své neblahé stopy. Přesto se nemohu zbavit tísni- vého dojmu, jako by se v poslední době začlo v tobě cosi hroutit – jako by se v tobě začla najednou lámat nějaká osa, která tě držela pohromadě - jako by se ti začínala bořit půda pod nohama - jako by cosi v tobě ohromlo a ty jako bys stále zřetelněji sám sebe spíš jen hrál, než sám sebou skutečně byl. Tvůj osobní život toto nejdůleži- tější zázemí n týl - není, nezlob se, v pořádku - chybí ti nějaký pev- ný bod, z něhož by všechno v tobě rostlo a se rozvíjelo – ztrácíš sílu a snad i vůli uspořádat si své věci – těkáš, necháváš se zmítat nahodilostmi - propadáš se kamsi do prázdnoty a nejsi schopen se čehokoli už zachytit - vlastně jen čekáš, co se stane, a přestáváš tak být sebevědomým subjektem svého života a měníš se jen v jakýsi jeho pasivní objekt – jsi zřejmě zmítán velkými běsy, jenže ti běsi tě nikam neženou, jen tak v tobě dokola krouží - tvé vlastní bytí se ti stalo zřejmě jen nějakým obtížným břemenem a ty se vlastně už jen omezuješ na to, že bezmocně nasloucháš, jak plyne čas. Kde je tvůj někdejší nadhled? Tvůj humor? Tvá píle a výdrž? Břitkost tvých formu- lací? Tvá ironie a sebeironie? Tvá schopnost se nadchnout, citově investovat, něčemu se oddat a třeba i obětovat? Bojím se, Leopolde, o tebe, bojím se o nás! Potřebujeme tě, ani nevíš, jak tě potřebujeme, potřebujeme tě takového, jaký jsi býval! Zapřísahám tě proto, nevzdávej se! Necouvej! Vydrž! Vzpamatuj se! Dej se dohromady! Vzchop se! Leopolde - LEOPOLD: Ano? OLBRAM: Jistě nepochybuješ, že tě máme všichni rádi - LEOPOLD: Já vím – OLBRAM: Prosím tě proto, buď zase tím skvělým Leopoldem Kopřivou, kterého si všichni vážili! /Z Leopoldova pokoje vyjde tiše LUCY v župánku, pod nímž nic nemá/ LUCY: Olbrame - /OLBRAM se trochu lekne, rychle vstane a překvapeně pohlédne na LUCY/ OLBRAM: Jé, Lucy - LUCY: Nevidíš, že mu je zima; OLBRAM: Nic neříkal – LUCY: A je už taky pozdě – OLBRAM: Ano - jistě - promiň – promiňte - nevěděl jsem - už jdu –

-181-

*********************************************************************************************

Largo desolato

LEOPOLD: Nemusíš pospíchat - jestli chce?, může? tu klidně přespat - OLBRAM: Děkuji - to ne - tak ahoj - LUCY: Ahoj a nezlob se - OLBRAM: To je úplně v pořádku - jsem neomalený - ahoj – LEOPOLD: Buď zdráv a zase se někdy objev! OLBRAM: Rád - /OLBRAM odejde hlavními dveřmi; LEOPOLD za ním zavře. Krátká pauza/ LEOPOLD: Nemusela jsi ho zrovna vyhazovat - LUCY: Seděl by tu do rána – a já tě chci pro sebe — jsme spolu tak málo - LEOPOLD: A taky není nejlepší, že tě tu viděl – LUCY: Proč? LEOPOLD: Víš, co z toho bude zase řečí? LUCY: No a co? Stydíš se snad za mě? LEOPOLD: To ne - LUCY: Tak proč se před lidmi ke mně chováš jako k cizí? LEOPOLD: Nechovám se přece k tobě jako k cizí – LUCY: Chováš! Nevzpomínám si, že bys mě někdy vzal ve společnosti za ruku – pohladil - něžně se na mě podíval - LEOPOLD: Nepůjdeme radši do postele? LUCY: Ne - LEOPOLD: Proč? LUCY: Chci si s tebou vážně pohovořit - LEOPOLD: O našem vztahu? LUCY: Ano - LEOPOLD: Tak mi aspoň podej deku - /LUCY odejde do Leopoldova pokoje a vzápětí se odtud vrátí s pokrývlou. LEOPOLD se usadí na pohovku a zabalí se do pokrývky. Krátká pauza/ LUCY: Věděla jsem, že to s tebou nebude lehká – leccos jsem, jak víš, musela našemu vztahu obětovat, což říkám jen velmi nerada, ale říct to bohužel musím - tvé podivínství a zvláštnosti respektuji - LEOPOLD: Jestli narážíš na ten dnešek - myslím tam /ukazuje ke svému pokoji/ - tak jsem ti přece říkal, že dnes od rána nejsem ve své kůži - LUCY: O to nejde - ostatně když už o tom máme mluvit, tak to má trochu jiné příčiny – LEOPOLD: Jaké? LUCY: Jsi prostě zablokovaný - cenzuruješ se - bojíš se oddat jakémukoliv citu nebo prožitku - pořád se kontroluješ, sleduješ, pozoruješ - moc na ty věci myslíš, takže se ti z toho stavu nakonec - místo radosti stává povinnost - a pak to ovšem jít nemůže - ale to je moje starost, o tom jsem teď mluvit nechtěla - LEOPOLD: A o čem tedy? LUCY: Všechno co jsem kvůli nám dvěma udělala, udělala jsem ze své vlastní vůle a ráda – Nic ti nevyčítám – nic od tebe také nechci – jenom abys konečně přiznal to, co je fakt - LEOPOLD: Co tím myslíš? LUCY: Chodíme spolu – jsme milenci – máme se rádi - LEOPOLD: Ale to já přece nepopírám - LUCY: Nezlob se, ale děláš všechno proto, aby se to

-182-

*********************************************************************************************

Largo desolato

nepoznalo, a abys to nemusel nahlas říct – tváříš se prostě, jako by to vůbec neexistovalo LEOPOLD: Možná jsem skutečně v něčem víc zdrženlivý, než bych měl být, ale za to, promiň, můžeš tak trochu i ty - LUCY: Já? Jakto? LEOPOLD: Víš – já se tě vlastně bojím LUCY: Mě? LEOPOLD: Ta tvoje neumdlévající snaha náš vztah pojmenovat a své postavení jaksi institucionalizovat - to, jak si své teritorium chráníš a jak se ho nenápadně, ale vytrvale pokoušíš rozšířit – jak to všechno nepřetržitě potřebuješ diskutovat – to všechno zcela zákonitě vyvolává ve mně jakousi obrannou reakci: svou zdrženlivostí, zvýšenou ostražitostí a možná dokonce i mírným cynismem jako bych se snažil kompenzovat podvědomý strach z tvé manipulace, ne—li přímo kolonizace mého já - sám si toto své počínání nejednou hořce vyčítám, přesto však nejsem schopen se mu ubránit – LUCY: Vždyť chci od tebe tak málo! Uvědom si, že žiju jen pro tebe a tebou, a nechci nic víc, než aby sis přiznal, že mě miluješ - LEOPOLD: Hm LUCY: A já věřím, že mě miluješ! Nevěřím, že nejsi schopen lásky! Nevěřím, že svou láskou nedokážu probudit i v tobě lásku! Myslím to s tebou přece dobře! Vždyť člověk, který nemiluje, je jen poloviční člověk! Teprve skrze bližního nabýváme přece své vlastní identity – nenapsal jsi to snad sám ve své ”Ontologii lidského já“? Uvidíš, že když zlomíš ty své podivné zábrany, probudí se v tobě najednou život – a i tvá práce ti půjde nepoměrně líp! LEOPOLD: Je mi tě líto Lucy - LUCY: Proč? LEOPOLD: Nezasloužíš si takového nanicovatého člověka, jakým jsem já - LUCY: Nelíbí se mi. když o sobě takhle mluvíš – LEOPOLD: Je to pravda, Lucy. Já se prostě nemůžu zbavit tísnivého dojmu, že se v poslední době začlo ve mně cosi hroutit - jako ty se ve mně začla lámat nějaká osa, která mě držela pohromadě - půda se mi boří pod nohama. - cosi ve mně chromne – někdy se mi zdá, že sám sebe spíš už hraju, než že bych sám sebou skutečně byl. Chybí mi prostě nějaký pevný bod, z něhož by všechno ve mně rostlo a se rozvíjelo – těkám – nechávám se zmítat nahodilostmi - propadám se kamsi do prázdnoty a nejsem schopen se čehokoli zachytit – vlastně jen čekám,co se stane, takže ze sebevědomého subjektu svého života se stávám jen jeho pasivním objektem - někdy mám pocit, že už vlastně nedělám nic jiného, než bezmocně naslouchám, jak plyne čas. Kde je můj někdejší nadhled? Můj humor? Má píle a výdrž? Břitkost mých formulací? Má ironie a sebeironie? Má schopnost se nadchnout a citově se investovat, něčemu se oddat a třeba i obětovat? Dusná atmosféra, v níž už tak dlouho musím žít, musela na mně zanechat své neblahé stopy! Navenek hraju svou roli dál, jako by se nic ne-

-183-

*******************************************************************************

Largo desolato

stalo, ale uvnitř už dávno nejsem ten, za kterého mě všichni máte. Je to tvrdá pravda a když jsem schopen si ji přiznat já, tím spíš by sis ji měla přiznat ty! Je to dojemné a krásné, jak neztrácíš naději, že ze mne uděláš někoho lepšího, než jsem, ale je to, nezlob se, iluze. Jsem rozložený, ochromený člověk, nebudu už jiný, a nejlepší by bylo, kdyby konečně pro mě přišli a já odešel tam, kde už nebudu roznášet další neštěstí a volávat další zklamání - /LUCY vzrušeně vstane, jde rychle ke dveřím na balkón, otevře je, Vyjde na balkón a hledí – zády k místnosti – do noci. Záhy je Patrno, že pláče. LEOPOLD na ni rozpačitě hledí, po chvíli ji osloví/ Lucy - /LUCY nereaguje; pauza/ Notak Lucy, co je? /LUCY nereaguje; pauza. Pak LEOPOLD vstane a pomalu zamíří – zabalen stále do pokrývky – k balkónu/ Ty pláčeš, Lucy? /Pauza/ Proč pláčeš? /Pauza/ Neplač! /Pauza/ Lucy! Nechtěl jsem tě rozrušit - nevěděl jsem, že tě to tak dojme - /LEOPOLD se přiblížil až k LUCY, opatrně jí sahá na rameno. LUCY, celá uplakaná, se náhle otočí k LEOPOLDOVI a zvolá/ LUCY: Nedotýkej se mě! /LEOPOLD překvapeně ustoupí; LUCY' se vrací do místnosti, utírá si oči, už jen slabě vzlyká/ LEOPOLD: Lucy - co se stalo? LUCY: Nech mě být - LEOPOLD: No tak co je, Lucy? Co jsem zase provedl? LUCY: Jsi horší, než jsem si myslela - LEOPOLD: Jak to? LUCY: Všechny ty řeči jsou jenom vytáčka! Když jsi mě poprvé přemlouval abych tu s tebou zastala, mluvil jsi úplně jinak: že ti náš vztah prý vrátí cosi z tvé ztracené lidské integrity - obnoví v tobě prý naději - citově tě rekonstituuje, otevře před tebou dveře do nového života! Říkáš vždycky jen to, co se to hodí! Ne, Leopolde, ty nejsi žádná ubohá troska, ale obyčejný demagog; nabažil se mě a teď se mě chceš nějak šikovně zbavit - a tak mi tu líčíš svou rozvrácenost, abych pochopila, že se od tebe nemohu ničeho nadít, a navíc tě přitom ještě litovala! Skutečnou tvář tvé rozvrácenosti neodhalují tvé řeči o ní! Odhaluje ji jejich nepoctivý cíl! A já husa věřila,

-184-

*******************************************************************************

Largo desolato

že v tobě můžu probudit lásku, že ti vrátím chuť života, že ti pomůžu! Tobě opravdu už není pomoci! Patří mi to! O jednu velkou iluzi míň - LEOPOLD: Křivdíš mi, Lucy - jsem skutečně v krizi - říká to i Olbram - LUCY: Prosím tě, mlč už, nemá to cenu. Jdu se obléct - LEOPOLD: Neblázmi Lucy! Takhle se přece nerozejdeme - /LEOPOLD se pokouší LUCY obejmout, ona se mu však vytrhne. Vtom se ozve zvonek. Oba se leknou, zmateně na sebe pohlédnou, rázem zapomenou na svou hádku. LEOPOLD odhodí pokrývku na pohovku, jde rychle k hlavním dveřím a dívá se špehýrkou ven. Pak se obrátí vylekaně k LUCY/ /tiše/ Oni! LUCY: /tiše/ Co uděláme? LEOPOLD: /tiše/ Já nevím - jdi do ložnice - otevřu jim - LUCY: Zůstanu tady s tebou! /Znovu se ozve zvonek. LEOPOLD se nadechne, upraví si vlasy, přistoupí ke dveřím a rázně je otevře. Vstoupí 1. a 2. chlapík/ 1.CHLAPÍK: Dobry večer, pane doktore - LEOPOLD: Dobrý večer - 1.CHLAPÍK: Předpokládám, že víte, kdo jsme - LEOPOLD: Tuším to - 2.CHLAPÍK: Už jste nás dneska nečekal, viďte? LEOPOLD: Vím, že můžete přijít kdykoliv - 1.CHLAPÍK: Omlouváme se, že vás rušíme - /pohlédne na LUC/ měl jste zřejmě na zbytek dne už jiné plány - /l. a 2. CHLAPÍK se chlípně zasmějí/ LEOPOLD: To je moje věc, jaké jsem měl plány - 2.CHLAPÍK: Možná vás nezdržíme dlouho, to záleží jen na vás - 1.CHLAPÍK: Jsme rádi, že vás poznáváme. Naši kolegové nám říkali, že jste rozumný člověk a tak je snad naděje, že se brzy domluvíme - LEOPOLD: Nevím, o čem se můžeme domlouvat. Své věci mám připraveny, stačí, když mi dáte čas na oblečení 2.CHLAPÍK: Co tak zhurta? Nesmí přece dojít hned k nejhor - 1.CHLAPÍK: šímu - 1.CHLAPÍK: Tu dámu ovšem poprosíme, aby laskavě odešla - LUCY: Zůstanu tady! 2.CHLAPÍK: To tedy nezůstanete - /LUCY se přitiskne k LEOPOLDOVI/ LEOPOLD: Má přítelkyně teď odejít nemůže - 1.CHLAPÍK: Proč? LEOPOLD: Nemá kam jít - 2.CHLAPÍK: Ne? V tom případě se jí o nocleh postaráme - LEOPOLD: To neuděláte! 1.CHLAPÍK: Že ne? /l.CHLAPÍK otevře hlavní dveře a pokyne na chodbu. Rázně vstou- pí 1. a 2. MUŽ. l.CHLAPÍK ukáže hlavou na LUCY. 1.a 2. MUŽ k přistoupí a uchopí ji za ruce. LUCY se brání; LEOPOLD ji svírá v náručí/

-185-

*******************************************************************************

Largo desoloto

LUCY: Jste hnusní! LEOPOLD: Nedotýkejte se jí! /1. a 2. MUŽ dají LUCY ruce na ústa a vysmýkají jí ven. 1. CHLAPÍK jim dá rukou jakýsi pokyn a zavře dveře/ 1.CHLAPÍK: Nebylo tohle všechno zbytečné? /LEOPOLD mlčí/ 2.CHLAPÍK: Nemusíte se o svou přítelkyni bát, nikdo jí nezkřiví vlas, a jakmile se umoudří, odvezeme ji domů, v župánku ji přece po ulicích běhat nenecháme - 1.CHLAPÍK: Nejsme přace nelidové - /LEOPOLD zavře dveře na balkón, vezme si svou pokrývku, zabalí se do ní a usedne vzpurně na pohovku. Krátká pauza/ Můžeme se také posadit? /LEOPOLD pokrčí rameny, l.a 2.CHLAPÍK se posadí na židle. Pauza/ Ten incident nás mrzí, ale už na to nemyslete. Je to takhle lepší. Ani pro nás by asi nebylo zvlášť příjemné, kdyby vaše přítelkyně byla u toho - /Pauza/ 2.CHLAPÍK: Paní Zuzana doma není, viďte? /LEOPOLD pokrčí rameny/ 1.CHLAPÍK: Víme, že šla do biografu - /LEOPOLD pokrčí rameny/ 2.CHLAPÍK: Vy se s námi nebudete bavit? /LZCPOLD pokrčí rameny/ 1.CHLAPÍK: Můžu se zeptat, co teď píšete? LEOPOLD: Na tom nezáleží - 1.CHLAPÍK: Zeptat se snad můžu - /Pauza/ 2.CHLAPÍK: Kdy jste byl naposlet venku? LEOPOLD: Nevím - 1.CHLAPÍK: Už je to dávno, že? LEOPOLD: Hm - /Pauza; 2. CHLAPÍK si prohlíží léky, které leží na stole/ l.CHLAPÍK: Vitaminy? LEOPOLD: Ano - 2.CHLAPÍK: Mimo vitaminů - užíváte něco? LEOPOLD: Ani ne - proč? 1.CHLAPÍK: Leccos se říká? LEOPOLD: Co se říká.? 1.CHLAPÍK: Nechme toho - /Pauza/ 2.CHLAPÍK: Jak moc pijete? LEOPOLD: Jako všichni - 2.CHLAPÍK: Od rána? leopold: Jak kdy - /Pauza/ 1.CHLAPÍK: Podívejte se, pane doktore, nebudeme to zbytečně protahovat. Přišli jsme za vámi, protože máme za úkol vám něco navrhnout - LEOPOLD: Navrhnout? 1.CHLAPÍK: Ano. Jak dobře víte, hrozí vám něco nemilého, co vám osobně vůbec nepřeju a na co se, předpokládám,

-186-

*******************************************************************************

Largo desolato

ani vy nijak zvlášť netěšíte - LEOPOLD: V jistém ohledu by to bylo možná lepší, než - 2.CHLAPÍK: Nerouhejte se, pane doktore! 1.CHLAPÍK: Naším úkolem není, jak vám už bylo mnohokrát vysvětleno, hnát věci na ostří nože, ale naopak konfrontaci předcházet, aby k nejhoršímu pokud možno docházet nemuselo - 2.CHLAPÍK: My na tom zájem nemáme, aby tam bylo plno – 1.CHLAPÍK: A v některých případech, kdy už nebylo možno řešit věc jinak, hledáme i potom způsoby, jak dosáhnout účelu, o který jde, aniž by se muselo všechno až do posledního puntíku realizovat 2.CHLAPÍK: Vždycky se snažíme prostě dát ještě nějakou šanci – 1.CHLAPÍK: A proto jsme vlastně tady. Jsme pověřeni vám oznámit, že za určitých Podmínek by mohlo být od toho, co vás čeká, upuštěno – LEOPOLD: Jak - upuštěno? 2.CHLAPÍK: Celá věc muže být prohlášena za zmatečnou – LEOPOLD: A za jakých podmínek? 1.CHLAPÍK: Jak víte, to, co vás má potkat, má vás potkat proto, že jste pod jménem doktor Leopold Kopřiva sestavil jistou písemnost – 2.CHLAPÍK: Esej, jak vy tomu říkáte - 1.CHLAPÍK: Což jste nepopřel a tím vlastně umožnil, že to dopadlo tak, jak to dopadlo - pachatel byl prsotě vaším přičiněním znám - 2.CHLAPÍK: A jako člověk, který má určitý přehled, zajisté víte, že není—li pachatel znám, nelze přistoupit – s ohledem na tak zvaný princip známosti pachatele – 1.CHLAPÍK: Zkrátka a dobře: podepíšete-li nám teď tady krátké prohlášení, že nejste doktor Leopold Kopřiva, autor předmětné písemnosti, bude celá věc posouzena jako zmatečná a bude upuštěno od předchozího rozhodnutí- LEOPOLD: Rozumím-li tomu dobře, chcete, abych prohlásil, že já nejsem já - 1.CHLAPÍK: To je interpretace hodná snad filosofa, nicméně právnicky nesmyslná. Nejde přece o to, abyste prohlásil, že nejste identický s autorem té věci – v podstatě je to formalita - 2.CHLAPÍK: Jméno jako jméno - 1.CHLAPÍK: A nebo si myslíte, že ho prostě nelze oželet? Podívejte se do telefonního seznamu a uvidíte, kolik tam je stejně hezkých - 2.CHLAPÍK: A většinou ještě hezčích jmen! LEOPOLD: Znamená to tedy, že se mám přejmenovat? 2.CHLAPÍK: Ale vůbec ne! Jmenujte se, jak chcete, to je přece vaše věc, to – Aspoň v té souvislosti – nikoho nezajímá. Zde je důležité pouze to, jestli jste či nejste ten Kopřiva, co to napsal - 1.CHLAPÍK: Když budete na svém jménu z nějakých sentimentálních důvodů lpět, můžete si ho přece klidně nechat - 2.CHLAPÍK: I když, nač to zapírat, čistší by bylo, kdybyste se rozhodl jinak - 1.CHLAPÍK: Bylo by to čistší, nutné to ale není. Leopoldů Kopřivů může být konec konců víc –

-187-

*******************************************************************************

Largo desolato 2.CHLAPÍK: Jen v telefonním seznamu jsou tři - 1.CHLAPÍK: Čili nejde ani tak o to, jestli jste Kopřiva nebo Urbánek, jako o to, Že nejste ten Kopřiva, co to napsal - 2.CHLAPÍK: Uznáte jistě, že je to velkorysý návrh – LEOPOLD: Nechápu, čeho tím dosáhnete – a proč to tedy navrhujete – pokud vím, nikdy neděláte nic bezdůvodně - 1.CHLAPÍK: Je tu zájem, aby ta nepříjemná věc byla smetena ze stolu a byla vám dána ještě jednou šance - LEOPOLD: Jaká šance? 1.CHLAPÍK: Napříště se vyvarovat - LEOPOLD: Moc se mi to nelíbí - 1.CHLAPÍK: Podívejte se, to je vaše věc, jestli se vám to líbí nebo ne! Nikdo vás k ničemu nenutí a ani nutit nemůže. Soukromě vám však říkám, že byste udělal chybu, kdybyste na to nepřistoupil – 2.CHLAPÍK: Vždyť to je vlastně zadarmo! 1.CHLAPÍK: Nikdo se o tom nedozví, pokud to ovšem sám nerozkecáte, a pokud přeci jen, tak každý pochopí, proč jste to udělal - 2.CHLAPÍK: Každý by to totiž udělal přesně tak -, 1.CHLAPÍK: A moc lidí už to tak udělalo – a bylo jich? Neubylo - 2.CHLAPÍK: A jestli váháte, pak si to já osobně nedovedu vysvětlit jinak, než vaší totální neznalostí toho, co vás čeká - LEOPOLD: A to bych musel teď hned? 1.CHLAPÍK: Bylo by to samozřejmě nejlepší - LEOPOLD: To ale nepůjde – je přeci jen věc natolik závažná, že si ji musím promyslet - 2.CHLAPÍK: Chcete-li riskovat? LEOPOLD: Co riskovat? 1.CHLAPÍK: Podívejte se, my jsme byli pověřeni tlumočit vám to, co jsme vám tlumočili. My sami ovšem o těchto věcech nerozhodujeme - 2.CHLAPÍK: Na to jsme příliš malí páni – 1.CHLAPÍK: A nemůžeme samozřejmě vědět, jak bude na příslušných místech celá Záležitost posouzena – 2.CHLAPÍK: Můžeme pouze předat vaši žádost o poskytnutí určitého času na rozmy- šlenou – LEOPOLD: Přece jim nemůže zase tolik záležet na tom, jestli to bude dnes nebo pozítří! 1.CHLAPÍK: Nezapomeňte, že velkorysost vyšších míst není nějakým nafukovacím panákem, kterého lze roztahovat do nekonečna – LEOPOLD: Chápu - /Delší pauza. LEOPOLD je nesvůj, navíc mu zřejmě začíná být znovu zima, přesto, že je zabalen do pokrývky. Po chvíli 2. CHLAPÍK najednou hlasitě volá/ 2.CHLAPÍK: Člověče, nebuďte blázen! Takovouhle možnost jedním škrtem pera se zbavit celé tíže svého dosavadního života a všech jeho průserů a začít totálně jednou za život! Co bych například já za to dal, kdyby mi to někdo nabídl! /Krátká pauza; LEOPOLD se viditelně třese, nejasno zda víc z nervozity nebo zimou/

-188-

*******************************************************************************

Largo desolato

LEOPOLD: /tiše/ Ukažte to - /1. CHLAPÍK: začne rychle prohledávat všechny kapsy, až konečně v zadní kapse kalhot najde upatlaný papírek. Položí ho na stůl a rychle ho hřbetem ruky uhlazuje. Pak ho podá LEOPOLDOVI, který ho dlouho třesoucí se ruce a pozorně čte. Po chvíli ho pomalu odloží na stůl a zachumlá se ještě důkladněji do své pokrývky.Pauza/ 1.CHLAPÍK: Tak co? /Opona padá, rozeznívá se hudba/ Konec čtvrtého obrazu

Pátý obraz

/Hudba doznívá a zároveň se pomalu otvírá opona! Na scéně je pouze LEOPOLD; přechází nervózně po místnosti způsobem, jakým se procházejí vězňové v cele, tj. tam a zpět po téže relativně nejdelší trase, zde tedy od hlavních dveří ke dveřím do koupelny a zpět. Když potřetí dojde k hlavním dveřím, zastaví se a nahlédne špehýrkou ven. Pak přiloží ucho ke dveřím, chvíli soustředěně naslou- chá,načež pokračuje v chůzi. Když podruhé dojde k hlavním dveřím, zarazí se, okamžik přemítá, pak přistoupí k jedné z knihovnoček, sáhne za knihy a vytáhne dřevěnou krabici. Jde s ní ke stolu, usedne na židli a krabici otevře. Ukáže se, že je plná různých léků. LEOPOLD se jimi probírá, přemítá, váhá, načež si připraví dávku z několika prášků různých druhů, kterou si vhodí do úst, zapije rumem a spolkne. Krabici zavře, odnes k místu, kde ji vzal, uloží opět za kni- hy, načež pokračuje v chůzi. Když podruhé dojde ke dveřím do koupelny, zarazí se, okamžik přemítá, pak odejde do koupelny, dveře nechá otevřené. Za scénou je slyšet zvuk tekoucí vody a LEOPOLDOVO hekání: oplachuje si zřejmě obličej. Po chvilce se vrátí na scénu, už utřený, zavře dveře do koupelny a pokračuje v chůzi. Když potřetí dojde k hlavním dveřím, zastaví se a náhlédne špehýrkou ven. Pak přiloží ucho ke dveřím, chvíli soustředěně naslouchá, načež pokračuje v chůzi. Když podruhé dojde k hlavním dveřím, zarazí se, okamžik přemítá, pak přistoupí k místu, kde má ukryty léky a vytáhne opět svou krabici. Jde s ní ke stolu, usedne na židli a krabici otevře. Probírá se svými léky, přemítá, váhá, připraví si další dávku z několika prášků různých druhů, kterou si pak vhodí do úst, zapije rumem a spolkne. Krabici zavře, odnese k místu, kde ji vzal, uloží opět za knihy, načež pokračuje v chůzi. Když podruhé dojde ke dveřím do koupelny, zarazí se, okamžik přemítá, pak odejde do koupelny, dveře nechá otevřené. Za scénou je slyšet zvuk tekoucí vody a LEOPOLDOVO hekání: opět si oplachuje obličej. Po chvilce se vrátí na scénu, už utřený, zavře dveře do koupelny a pokračuje v chůzi. Když potřetí dojde k hlavním dveřím, zarazí se, okamžik přemítá, pak nahlédne špehýrkou ven, načež rychle přistoupí k místu, kde má ukryty léky, vytáhne opět svou krabici, vyndá z ní nějaký prášek, vhodí si ho do úst a odběhne do koupelny, dveře nechá otevřené. Za scénou je slyšet zvuk tekoucí vody a LEOPOLDOVO hekání. Za okamžik se LEOPOLD vrací na scénu, zavře dveře do koupelny a rychle přejde k hlavním dveřím. Přiloží k nim ucho, okamžik naslouchá, načež náhle uskočí. Zároveň

-189-

*******************************************************************************

Largo desolato zarachotí klíč v zámku a pak hlavními dveřmi vstoupí ZUZANA s plnou nákupní taškou/

ZUZANA: Ahoj - LEOPOLD: Ahoj - ZUZANA: Olda tu není? LEOPOLD: Ještě nepřišel - /LEOPOLD vezme ZUZANĚ z ruky nákupní tašku a odnese ji do Kuchyně a ihned se zase vrátí/ Sehnalas nějakou zeleninu? ZUZANA: Květák – LEOPOLD: Není možná! /ZUZANA zamíří po schůdkách ke svému pokoji. LEOPOLD přistoupí ke schůdkům, okamžik váhá/ Zuzano – /ZUZANA se zastaví uprostřed schůdků a otočí se k LEOPOLDOVI/ ZUZANA: Ano? LEOPOLD: Byli tady – ZUZANA: /překvapení/ Oni? LEOPOLD: Jo – ZUZANA: Kdy? LEOPOLD: V noci – ZUZANA: A jak to, že jsi tady ty? LEOPOLD: Všechno ti vysvětlím – ZUZANA: Tys jim něco slíbil? LEOPOLD: Ne – ZUZANA: Že ses zase nějak zapletl? LEOPOLD: Nezapletl – ZUZANA: Jak to tedy bylo? LEOPOLD: Když jste odešli s Oldou do toho kina, udělali jsme si s Lucy ta játra - ZUZANA: Na čem? LEOPOLD: Na pánvi – ZUZANA: Na které? LEOPOLD: Na té nové – ZUZANA: Ta asi vypadá – LEOPOLD: Vydrhli jsme ji – ZUZANA: Čím? LEOPOLD: Práškem – ZUZANA: To jsem si mohla myslet! Víš přece, že prášek se na ni nesmí brát! LEOPOLD: Nic ji není, můžeš se podívat – pak jsme si chvíli povídali, načež přišel Olbram – prý jménem více přátel – říkal, že mají o mne starost – že nejsem v dobrém stavu – mám neuspořádané osobní zázemí těkám – nic nedělám – ZUZANA: To ti přece říkám už dávno – LEOPOLD: Když Olbram odešel, trochu jsme se s Lucy nepohodli – ZUZANA: Proč? LEOPOLD: To je složité – v podstatě mi vyčítá, že ji dost nemiluji - jsem unikavý - nedávám, ve společnosti dostatečně najevo, že k sobě patříme, a tak podobně - když jsem se jí pokusil určité věci upřímně vysvětlit, pochopila to jen jako vytáčky – ZUZANA: Divíš se jí?

-190-

*******************************************************************************

L argo desolato

LEOPOLD: Chápu ji, ale co mám dělat? ZUZANA: To musíš vědět ty - LEOPOLD: Než stačila odejít, přišli oni a protože chtěla být u toho, nechali ji odvléct – ZUZANA: Už ji pustili? LEOPOLD: Nevím, asi - ZUZANA: Jak to, že to nevíš? Tys za ní nebyl? LEOPOLD: Přece odtud neodejdu! Zrovna teď! ZUZANA: Samozřejmě. A co oni? LEOPOLD: Prý tam nebudu muset, když prohlásím, že nejsem autorem tamtoho – prostě, když řeknu, že jsem někdo jiný - ZUZANA: To by se jim hodilo! Aby ses zřekl sám sebe a plivnul na svou práci! LEOPOLD: Žádné hodnotící soudy ode mne nepožadují, potřebují jen formální důvod k tomu, aby celou věc mohli prohlásit za zmatečnou/ ZUZANA: Tsss! LEOPOLD: Zřejmě se obávají, že kdybych byl tam, jen by to zvýšilo respekt, kterému se těším – ZUZANA: Zatímco kdybys odvolal, všechen respekt bys ztratil! To je jasné, že by to bylo pro ně výhodnější! Doufám, žes je s tím vyhodil – LEOPOLD: Vzal jsem si čas na rozmyšlenou - ZUZANA: Cože? LEOPOLD: Na tom přece nic není - ZUZANA: Ty ses snad zbláznil! Co si chceš na tom, prosím tě, rozmýšlet? Tím přece jenom dáváš najevo, že tě nalomili – a o to víc budou teď na tebe tlačit! Bylo mi jasné hned, že ses nějak zapletl! LEOPOLD: Jsi bačkora - LEOPOLD: Tobě se to mluví - ZUZANA : Když se toho bojíš, neměl sis nic začínat - /ZUZANA se energicky otočí a jde ke svému pokoji/ LEOPOLD: Zuzano - ZUZANA: /aniž na něj pohlédne/ Dej mi pokoj - /ZUZANA odejde do svého pokoje. LEOPOLD začne opět nervózně přecházet po své obvyklé trase, když dojde po třetí k hlavním dveřím, zarazí se, pak přistoupí k místu, kde má ukryty léky, vytáhne rychle svou krabici, vyndá z ní jeden prášek, hodí si ho do úst a spolkne, krabici uloží na její místo, pokračuje v chůzi a když dojde ke dveřím do koupelny, zarazí se, přejde rychle k hlavním dveřím, podívá se špehýrkou ven, načež odběhne do koupelny, dveře nechá otevřené. Za scénou je slyšet zvuk tekoucí vody a LEOPOLDOVO hekání. Vtom se ozve zvonek. Voda stále teče a LEOPOLD zřejmě zvonek neslyší. Po chvilce se zvonek ozve znovu. Zvuk vody skončí, krátce poté vyjde LEO-

- 191-

**************************************************************************

Largo desolato

POLD z koupelny, mokré vlasy si utírá ručníkem a přitom chodí opět po své trase. Když dojde potřetí k hlavním dveřím nahlédne špehýrkou ven. V tomtéž okamžiku se ozve znovu zvonek. LEOPOLD se lekne, uskočí, pak přistoupí znovu ke dveřím a podívá se špehýrkou ven. Uklidněn otevře. Vstoupí Olda ve smokingu/ OLDA: Konečně! LEOPOLD: Stalo se něco? OLDA: Zvoním už potřetí - LEOPOLD: Osvěžoval jsem se - /OLDA přistoupí ke dveřím na balkón/ OLDA: Můžu trochu otevřít? LEOPOLD: Jo - jistě - /OLDA otvírá dokořán dveře na balkón; LEOPOLD s ručníkem kolem krku přechází zvolna po místnosti; OLDA si sedne na židli. Krátká pauza/ OLDA: Jsem rád, že jsi doma - LEOPOLD: Ty to už víš? OLDA: Byla za mnou Lucy - LEOPOLD: Je tedy venku - OLDA: Co chtěli? LEOPOLD: Vyjednávat. OLDA: Podepsala jim něco? LEOPOLD: Vzal jsem si čas na rozmyšlenou - OLDA: Kdy mají přijít? LEOPOLD: To nikdy neřeknou - OLDA: Měl bys Lucy vyhledat, je nějaká špatná - LEOPOLD: Přece odtud neodejdu! Zrovna teď! OLDA: Zuzana je doma? LEOPOLD: Jo - už se po tobě ptala - /LEOPOLD odejde do koupelny, odkud se po chvilce vrátí bez ručníku a učesaný/ Můžu už zavřít? OLDA: Ještě chvilku - /LEOPOLD usedne na své místo. Pauza/ LEOPOLD: Máš hezké šaty - OLDA: To je smoking - půjčil mi ho strejda - LEOPOLD: Já vím, že to je smoking - je hezký - OLDA: To víš, strejda - /Pauza/ Jak jsi spal? LEOPOLD: Skoro vůbec - OLDA: Musel jsi myslet na ně, viď? LEOPOLD: Hm — /Pauza/ OLDA: Ráno jsi byl? LEOPOLD: Jo - OLDA: Aspoň něco - LEOPOLD: Stejně to nebylo valné - /Pauza/

-192-

*******************************************************************************

Largo desolato

OLDA: Cos jedl? LEOPOLD: Neměl jsem hlad, tak jsem snědl pro uklidnění dvě cibule a pět mandlí - OLDA: Pomohlo to? LEOPOLD: Moc ne - /Pauza/ OLDA: Hlavně, že jsi doma - LEOPOLD: Než být takhle doma, to bych byl radši tam! Proč už není konečně v mém životě jasno? Proč ode mne pořád někdo něco chce? Jak to bylo krásné, když jsem nikoho nezajímal — nikdo ode mne nic neočekával a k ničemu mě nenabádal - já prolézal antikvariáty a hledal chytré knížky - v klidu si studoval moderní filosofy - dělal si z nich po nocích výpisky - procházel se po městských parcích a přemýšlel o jejich myšlenkách - proč se vlastně nemůžu přejmenovat třeba na Urbánka, na všechno zapomenout a začít úplně nový život? OLDA: Možná by sis měl vzít nějaký prášek - LEOPOLD: Osvěžuji se vodou, prášky nechci, bojím se závislosti - /Pauza. LEOPOLD zpozorní a naslouchá/ OLDA: Nic se neděje - /Vtom se ozve zvonek. LEO- POLD zmateně vyskočí; OLDA také vstane. LEOPOLD jde ke špehýrce, podívá se ven, uskočí ode dveří, přeběhne místnost a zmizí v koupelně, dveře nechá otevřené. Ihned se ozve opět zvuk tekoucí vody. OLDA je na rozpacích, přistoupí ke dveřím do koupelny. Krátká pauza/ /tiše za scénu/ Leopolde, notak – /Krátká pauza, zvuk vody/ /tiše za scénu/ Neblázni, Leopolde, buď chlap! /Krátká pauza, zvuk vody/ /tiše za scénu/ Jestli chceš, řeknu, že nejsi doma, ale lepší by přece bylo, kybys to měl už za setou - /Krátká pauza, zvuk vody, pak se ozve znovu zvonek. OLDA neví, co má udělat, pak se náhle rozhodne, přistoupí rázně k hlavním dveřím, dokořán je otevře a překvapeně zírá: vstoupí PRVNÍ a druhý LÁĎA, každý nese velký kufr. Oba postaví kufry na zem/ 1.LÁĎA: Dobrý den - OLDA: Dobrý den - l.LÁĎA: Pan doktor tu není? /OLDA je v rozpacích, nakonec přikývne, pomalu zavře dveře a odejde do koupelny, dveře nechá pootevřené. Krátká pauza. Pak zvuk vody náhle ustane a velmi dlouho zní za scé-

-193-

*******************************************************************************

Largo desolato

nou nesrozumitelné šeptání. PRVNÍ a DRUHÝ LÁĎA stojí u svých kufrů a nehýbají se. Z koupelny konečně vyjde LEOPOLD s hladce učesanými mokrými vlasy; za ním přichází OLDA který dveře do koupelny zavře/ LEOPOLD: Dobrý den - 2.LÁĎA: Tak jsme tady, pane doktore — LEOPOLD: Príma - 1.LÁĎA: Neseme vám to - LEOPOLD: Co? /PRVNÍ a DRUHÝ LÁĎA uchopí své kufry, položí je na stolek a otevřou. Oba kufry jsou plné různých papírů/ l.LÁĎA: /ukazuje na první kufr/ Tohle jsou čisté papíry -tady jsou normální kancelářské - tady průklepové - tuhle jsou kopíráky - a tady jsou různé obálky, desky a podobně - LEOPOLD: To jo všechno pro mě? 1.LÁĎA: Samozřejmě - LEOPOLD: Co jsem vám dlužen? 1.LÁĎA: No dovolte, pane doktore, co si o nás myslíte! LEOPOLD: Tak vám moc děkuji - myslím, že mi to vydrží skutečně dlouho - 2.LÁĎA: Už se těšíme na všechno, co na tom bude napsáno - 1.LÁĎA: /ukazuje na druhý kufr/ No a tady jsou ty materiály z našeho podniku - tuhle jsou zápisy z porad ředitelství - tady jsou zápisy z celopodnikových schůzí - tohle jsou vybrané ukázky z podnikové korespondence - tady jsou různé fermany, interní nařízení, vyhlášky pro zaměstnance, přehledy přesčasů - a na tohle vás obzvlášť upozorňuji, je to z personálního oddělení - osobní listy zaměstnanců - různé stížnosti - hlášení - udání - 2.LÁĎA: Myslím, že to pro vás bude pěkné počteníčko - l.LÁĎA: Použijte to, jak uznáte za vhodné - 2.LÁĎA: Pokud to nějak zpracujete, bude to určitě bomba - l.LÁĎA: Určitě - LEOPOLD: Tak tedy děkuji - /PRVNÍ LÁĎA vyndá z jednoho kufru stoh papírů a rozhlíží se/ 1.LÁĎA: Kam to můžeme dát? LEOPOLD: Kam? No tak zatím třeba sem - /LEOPOLD levého předního rohu místnosti. PRVNÍ a DRUHÝ LÁĎA vyndávají postupně stohy papírů z obou kufrů a nosí je do popředí, kde je skládají na zem. Po chvilce se k nim přidá LEOPOLD a po něm i OLDA. Když je obsah kufrů odnošen na své místo, DRUHÝ LÁĎA oba vyprázdněné kufry zavře a odnese k hlavním dveřím. Potom PRVNÍ a DRUHÝ LÁĎA usednou ke stolu. LEOPOLD si sedne na pohovku.

-194-

*******************************************************************************

Largo desolato

OLDA postává v pozadí. Delší rozpačitá pauza/ LEOPOLD: Je toho hodně - 2.LÁĎA: Pro vás bychom ukradli třeba celou papírnu – LEOPOLD: Děkuji - /Rozpačitá pauza./ Nečekal jsem vás tak brzy - 1.LÁĎA: Jsme s Láďou zvyklí kout železo, dokud je žhavé - LEOPOLD: Hezká vlastnost - /Rozpačitá pauza/ Nevím, jak vám to oplatím - 2.LÁĎA: Co byste oplácel? Říkali jsme vám přece, že vám fandíme - a nejen my- 1.LÁĎA: Pro moc lidí jste opora i naděje - LEOPOLD: Děkuji - /Rozpačitá pauza/ Nečekal jsem vás tak brzy - 2.LÁĎA: Jsme s Láďou zvyklí kout železo, dokud je žhavé - LEOPOLD: Hezká vlastnost - /Rozpačitá pauza/ Nevím, jak vám to oplatím - 1.LÁĎA: Co byste oplácel? Říkali jsme vám přece, že vám fandíme - a nejen my- 2.LÁĎA: Pro moc lidí jste opora i naděje - /Rozpačitá pauza/ LEOPOLD: Nevím, jak vám to oplatím - LÁĎA: Co byste oplácel? Říkali jsme vám přece, že vám fandíme - 1.LÁĎA: A nejen my - LEOPOLD: Pardon - /LEOPOLD vstane, přistoupí ke dveřím na balkón, zavře je, pak se opět posadí na své místo. DRUHÝ LÁĎA si sahá do kapsy. LEOPOLD mu nabídne cigaretu/ 2.LÁĎA: Dnes mám - /DRUHÝ LÁĎA najde konečně cigarety a zapálí si/ Poprosil bych vás ale o něco jiného – LEOPOLD: Prosím - 2.LÁĎA: Nebyla by jedna sklenička rumu? LEOPOLD: Ano - jistě - 2.LÁĎA: Abyste rozuměl: já sám jsem abstinent - ptám se tuhle kvůli Láďovi - ten totiž pije jak duha - /LEODOPOLD vstane a odejde do kuchyně, dokud se vzápětí vrátí se sklenkou. Naleje do ní rum ze své lahve a podá ji PRVNÍMU LÁĎOVI/ 1.LÁĎA: Díky! A na zdraví! /PRVNÍ LÁĎA do sebe obrátí celý obsah sklenky a pak spokojeně říhne. LEOPOLD mu znovu naleje/ Díky! A na zdraví! /PRVNÍ LÁĎA do sebe obrátí celý obsah sklenky a pak spokojeně říhne. LEOPOLD mu znovu naleje/ Díky: A na zdraví!

-195-

*******************************************************************************

Largo desolato

/PRVNÍ LÁĎA do sebe obrátí celý obsah sklenky a pak spokojeně říhne. Ze svého pokoje přichází ZUZANA v dlouhých plesových šatech a schází po schůdcích dolů/ LEOPOLD: ZUZANO, podívej, kolik mi ti pánové přinesli papíru a různých zajím- avých materiálů ZUZANA: Kam to dáš? LEOPOLD: Nějak si s tím už poradím - máš hezké šaty - /ZUZANA pokyne OLDOVI, který s ní odejde do kuchyně. Po celou následující scénu jsou oba vidět prosklenými dveřmi do kuch- yně, jak vybalují z tašky různé potraviny, ukládají je na jej- ich místo a při tom se o čemsi živě dohadují, možná dokonce i hádají. LEOPOLD si všimne, že PRVNÍ LÁĎA dopil svou sklenku, a znovu mu naleje/ 1.LÁĎA: Díky! A na zdraví! /PRVNÍ - LÁĎA do sebe obrátí celý obsah sklenky a pak spokojeně říhne. LEOPOLD mu znovu naleje/ Díky! A na zdraví! /PRVNÍ LÁĎA do sebe obrátí celý obsah sklenky a pak spokojeně říhne. LEOPOLD mu znovu naleje/ Díky! A na zdraví! /PRVNÍ LÁĎA do sebe obrátí celý obsah sklenky a pak spokojeně říhne. LEOPOLD mu znovu naleje. PRVNÍ LÁĎA bere sklenku, když se však chce už napít, vrátí sklenku na stůl/ Někdo musí mít rozum – /Krátká pauza/ LÁĎA: Nezdržujeme vás? LEOPOLD: Ne - LÁĎA: Skutečně ne? Když, tak to klidně řekněte a my vypadnem - LEOPOLD: Nezdržujete mě. Pardon - /LEOPOLD vstane, jde k místu, kde má ukryty léky, postaví se zády místnosti, aby nebylo vidět, co dělá, vytáhne svou krabici, rychle si z ní vezme prášek, hodí si ho do úst a spo- lkne, krabici opět uloží a vrátí se na své místo. Pauza/ 2.LÁĎA: Už jste na to myslel? LEOPOLD: Na co? 1.LÁĎA: No jak jsme o tom včera mluvili - že by se mělo něco udělat - LEOPOLD: Aha - aha - zatím jsem se k tomu ještě nedostal - 2.LÁĎA: To je škoda. Víte, já jsem obyčejný člověk, prostě nula, ale do některých věcí vidím a mám na to svůj vlastní názor a ten mi nikdo nevezme. A myslím si

-196-

*******************************************************************************

Largo desolato

že by se skutečně dalo dost dělat - rozhodně víc, než kolik se zatím dělá - 1.LÁĎA: Jen to chytnout za správný konec! 2.LÁĎA: Kdo jiný by měl dát věci zas trochu do pohybu, než vy? /LEOPOLD začíná být poněkud nervózní nenápadně pohlédne na hodinky/ LÁĎA: Nezdržujeme vás? LEOPOLD: Ne - 2.LÁĎA: Skutečně ne? Když, tak to klidně řekněte a my vypadnem - LEOPOLD: Nezdržujete mě. Pardon - /LEOPOLD vstane a odejde do koupelny, dveře nechá otevřené. Za scénou je slyšet zvuk tekoucí vody a LEOPOLDOVO hekání. Zvuk vody ustane a LEOPOLD se krátce nato vrátí a usedne/ 1.LÁĎA: To, co jste napsal - i když tomu třeba docela nerozumíme - 2.LÁĎA: Jsme obyčejní lidé - 1.LÁĎA: A fakt, že za tím stojíte - 2.LÁĎA: Bez ohledu na následky - 1.LÁĎA: To přímo vyvolává naději, že uděláte i ten zbývající krok - LEOPOLD: Jaký zbývající krok? 2.LÁĎA: Já se neumím moc vyjadřovat, ale řekl bych to tak: že prostě to, co píšete, proměníte tak nějak v něco, co by skutečně zabralo - 1.LÁĎA: Prostě, že za tou svou filosofií, uděláte ten správný puntík - LEOPOLD: Potíž je v tom, že každý má o tom puntíku jinou představu - 2.LÁĎA: Formu už najdete sám - 1.LÁĎA: Kdo jiný by měl dát věci zas trochu do pohybu, než vy? 2.LÁĎA: Řekl bych, že se to od vás přímo očekává - LEOPOLD: Kdo to očekává? 1.LÁĎA: Všichni - LEOPOLD: To je snad trochu přehnané, ne? 2.LÁĎA: Nezlobte se, ale vy si to asi neuvědomujete - LEOPOLD: Co si neuvědomuji? l.LÁĎA: Svou odpovědnost - LEOPOLD: Za co? 2.LÁĎA: Za všechno - /LEOPOLD je viditelně nervózní, pohlédne na hodinky/ l.a2.LÁĎA: Nezdržujeme vás? LEOPOLD: Ne - l.a2.LÁĎA: Skutečně ne? Když, tak to klidně řekněte a my vypadnem - LEOPOLD: Nezdržujete mě. Pardon - /LEOPOLD vstane a odejde do kuchyně, odkud se krátce na to vrátí s talířkem, na němž jsou dvě cibule a pět mandlí. Během další scény to sní/ 2.LÁĎA: My o tom tuhle s Láďou trochu uvažovali - 1.LÁĎA: A máme takový nápad –

-197-

*******************************************************************************

Largo desolato

LEOPOLD: Jaký nápad? 2.LÁĎA: Zdá se nám být docela dobrý – LEOPOLD: Jaký nápad? 1.LÁĎA: Podle nás by to mohl být přesně ten krok, který teď všichni od vás očekávají – LEOPOLD: Jaký nápad? 2.LÁĎA: Že byste napsal takové prohlášení - LEOPOLD: Jaké prohlášení? 1.LÁĎA: Prostě takové celkové prohlášení, v němž by byly všechny základní věci - 2.LÁĎA: Muselo by to být samozřejmě stručné a srozumitelné - 1.LÁĎA: Musel byste si s tím zkrátka pohrát - 2.LÁĎA: Papíru na to máte teď dost - /LEOPOLD podrážděně vstane, projde se místností, načež se obrá- tí k PRVNÍMU LÁĎOVI/ LEOPOLD: Nezlobte se, pánové, ale mě skutečně není jasné — /Z kuchyně přichází ZUZANA a za ní OLDA. LEOPOLD na ně překva- peně pohlédne/ /k ZUZANĚ/ Ty někam jdeš? ZUZANA: Proč? LEOPOLD: Myslel jsem, že bychom dnes mohli - když jsi dostala ten květák – potřeboval bych se trochu uklidnit - v klidu to všechno probrat – poradit se - ZUZANA: Nezlob se, Leopolde, ale mám lístky na ples - koupila jsem je už dávno – LEOPOLD: Aha - aha - ZUZANA: Je to letos můj první ples - LEOPOLD: Chápu, chápu - ZUZANA: Ostatně nevím, co bys chtěl vlastně projednávat - svůj názor jsem ti přece řekla – LEOPOLD: Já vím - myslel jsem jenom - ale to je vlastně jedno - ZUZANA: Tak ahoj - OLDA: Ahoj, Leopolde - a jdi brzy spát, ať se trochu vyspíš - /ZUZANA a OLDA odejdou hlavními dveřmi. LEOPOLD za nimi rozpa- čitě hledí. Pauza/ 1.LÁĎA: Co vám není jasné? LEOPOLD: /obrátí se/ Co prosím? 2.LÁĎA: Říkal jste, že vám není něco jasné - LEOPOLD: Mně? Aha - ano - nezlobte se, pánové, ale mně skutečně není zcela jasné – 1.LÁĎA: Co? LEOPOLD: Co ode mne vlastně žádáte? /PRVNÍ LÁĎA do sebe obrátí sklenku rumu, která stála dosud nalitá před ním, pak vstane; DRUHÝ LÁĎA rovněž vstane; oba přistoupí k LEOPOLDOVI/ 1.LÁĎA: Ale pana doktore, zřejmě jste nám nerozuměl, my od vás přece nic nežádáme - 2.LÁĎA: Dovolili jsme si, pane doktore, naznačit vám pouze svůj názor - 1.LÁĎA: Je to názor obyčejných lidí —

-198-

*******************************************************************************

Largo desolato

2.LÁĎA: Mnoha obyčejných lidí - 1.LÁĎA: Prostě jsme vám chtěli jen něco navrhnout - 2.LÁĎA: Mysleli jsme to dobře - 1.LÁĎA: Nemůžeme za to, že se neumíme tak přesně vyjadřovat - 2.LÁĎA: Nejsme filosofové - 1.LÁĎA: Domnívali jsme se jen, že by vás náš názor mohl zajímat - 2.LÁĎA: Právě jako názor obyčejných lidí - LEOPOLD: Neříkám, že mě váš názor nezajímá — 1.LÁĎA: Tak proč nám dáváte najevo, že se vyjadřujeme zmateně? LEOPOLD: Nic takového vám přece nedávám najevo - 2.LÁĎA: Říkal jste, že vám není jasné, co od vás žádáme - LEOPOLD: Nevím už přesně, co jsem říkal - 1.LÁĎA: Ale my víme - /Vtom se otevřou dveře do koupelny, stane v nich OLBRAM a obrátí se na LEOPOLDA/ OLBRAM: Nerad bych byl tvrdý a jakkoli tě zranil, na druhé straně bych ale nebyl dobrý přítel a pramálo bych ti posloužil, kdybych ti něco skrýval nebo zamlčoval - /Vtom se otevřou dveře do kuchyně, stane v nich OLDA a obrátí se na LEOPOLDA/ OLDA: Bylo ti úzko? /Vtom se otevřou dveře Zuzanina pokoje, stane v nich ZUZANA a obrátí se na LEOPOLDA/ ZUZANA: Že ses nějak zapletl? OLBRAM: Neříkám ti to jen za sebe, přicházím tak trochu jménem všech - OLDA: Možná by sis měl vzít nějaký prášek - /Vtom se otevřou dveře na balkón, stane v nich LUCY v župánku a obrátí se na LEOPOLDA/ LUCY: Když jsi mě poprvé přemlouval, abych tu s tebou zůstala, mluvil jsi úplně jinak – OLDA: Měl bys Lucy vyhledat, je nějaká špatná – 1.LÁĎA: Řekl bych, že se to od vás přímo očekává – 2.LÁĎA: Formu už najdete sám – ZUZANA: Co si chceš na tom, prosím tě rozmýšlet? Tím si přece jen dáváš najevo, že tě nalomili – a o to víc budou teď na tebe tlačit! OLBRAM: A jak to máš se Zuzanou? LUCY: Nabažil ses mě a teď se mě chceš nějak šikovně zbavit! OLDA: Podepsals jim něco? 1.LÁĎA: Dovolili jsme si, pane doktore, naznačit vám pouze svůj názor – 2.LÁĎA: Je to názor obyčejných lidí – OLDA: Bylo ti úzko? LUCY: Nabažil ses mě a teď se mě chceš nějak šikovně zbavit -

-199-

*******************************************************************************

Largo desolato

ZUZANA: Jsi bačkora! LUCY: Je to názor obyčejných lidí - ZUZANA: Bylo ti úzko? OLBRAM: Nabažil ses mě a teď se mě chce nějak šikovně zbavit - OLDA: Jsi bačkora! ZUZANA: Je to názor obyčejných lidí - 2.LÁĎA: Podepsals jim něco? /Sled těchto replik se postupně zrychloval; LEOPOLD se stále zmateněji obracel z jednoho na druhého, teď náhle vykřikne/ LEOPOLD: Dost! /Okamžik je hrobové ticho, pak se ozve zvonek. LEOPOLD se rozběhne ke koupelně; OLBRAM mu ustoupí z cesty; LEOPOLD zmizí v koupelně a vzápětí je slyšet zvuk tekoucí vody. Všichni přítomní tiše mizí ve dveřích, v nichž se objevili; PRVNÍ a DRUHÝ LÁĎA mizí se svými kufry hlavními dveřmi. Všichni jsou pryč, všechny dveře mimo dveří do koupelny se zavřou. Je slyšet jen zvuk tekoucí vody, k němuž se přidává LEOPOLDOVO hekání. Zvonek se ozve znovu. Opona padá, rozeznívá se hudba/ Konce pátého obrazu

Šestý obraz

/Hudba doznívá a zároveň se pomalu otvírá opona. Na scéně nikdo není, dveře do koupelny jsou otevřené, za scénou je slyšet zvuk tekoucí vody a LEOPOLDOVO hekání. Krátká pauza. Pak se ozve zvonek. Zvuk vody ustane a z koupelny vyběhne LEOPOLD. Zřejmě se celý sprchoval: je mokrý a má na sobě pouze ručník ovinutý kolem pasu. Přeběhne k hlavním dveřím, podívá se špehýrkou ven, zarazí se, chvilku váhá, pak otevře. Vstoupí MARKÉTA/ NARKÉTA: Dobrý večer - LEOPOLD: /zaraženě/ Dobrý večer - /krátká pauza/ MARKÉTA: Pan doktor kopřiva? LEOPOLD: Ano - /Krátká pauza/ MARKÉTA: Promiňte, že vás vyrušuji - LEOPOLD: Nevyrušujete mě - MARKÉTA: Nezdržím vás dlouho - LEOPOLD: Mám čas - /Krátká pauza/ MARKÉTA: Jmenuji se Markéta a studuji filosofii - LEOPOLD: Na universitě nebo soukromě?

-200-

*******************************************************************************

Largo dosolato

MARKÉTA: Tak i tak - LEOPOLD: Pojďte dál - /MARKÉTA jde do středu místnost i rozpačitě se rozhlíží; LEOPOLD, zavře hlavní dveře. Krátká pauza/ Posaďte se - MARKÉTA: Děkuji - /MARKÉTA usedne plaše na okraj pohovky/ LEOPOLD: Můžu vám nabídnout rum? MARKÉTA: Ne, děkuji, nejsem na rum zvyklá - LEOPOLD: Jedna sklenka vám neublíží - /LEOPOLD naleje rum do sklenky, která zbyla na stole/ MARKÉTA: Tak děkuji - /MARKÉTA nepatrně upije a otřese se/ LEOPOLD: Že to jde? MARKÉTA: Ano - /Rozpačitá pauza/ Nachladíte se – LEOPOLD: Ach ano, ovšem - /LEOPOLD odejde kvapně do koupelny, za okamžik se vrátí v županu, pod nímž nic nemá. Usedne na pohovku vedle MARKÉTY a usměje se na ní. MARKÉTA se také usměje. Delší rozpačitá pauza/ MARKÉTA: Znám vaše texty - LEOPOLD: Opravdu? A které? MARKÉTA: "Fenomenologii odpovědnosti", "Lásku a nicotu", "Ontologii lidského já" – LEOPOLD: To jste všechno přečetla? MARKÉTA: Několikrát - LEOPOLD: To vás tedy obdivuji - /Pauza/ MARKÉTA: Slyšela jsem, že kvůli "Ontologii lidského já" máte nějaké potíže - LEOPOLD: Mám jít za to tam - MARKÉTA: Cože? Přímo tam? Jak to? LEOPOLD: Paragraf 511 - intelektuální výtržnictví - MARKÉTA: To je strašné! LEOPOLD: Žijeme už v takovém světě - MARKÉTA: Za tak krásné myšlenky! LEOPOLD: Asi se někomu nezdají tak krásné - MARKÉTA: A je to už jisté? LEOPOLD: Mohl bych tomu uniknout, kdybych popřel, že jsem to napsal – MARKÉTA: To vám nabízejí? LEOPOLD: Ano - MARKÉTA: Jsou hnusní! /Pauza; MARKÉTA se napije a otřese se; LEOPOLD jí pohotově doleje/ Vaše eseje mi daly mnoho – LEOPOLD: Ano? To mě moc těší - MARKÉTA: Vlastně jim vděčím za to, že jsem se začala zajímat o filosofii LEOPOLD: Vážně? MARKÉTA: Otevřely mi tak nějak oči –

-201-

*******************************************************************************

Largo desolato

LEOPOLD: Přeháníte! MARKÉTA: Skutečně - LEOPOLD: Pijte, prosím - /MARKÉTA se napije a otřese se; LEOPOLD jí pohotově doleje. Rozpačitá pauza/ MARKÉTA: Píšete něco? LEOPOLD: Snažím se - MARKÉTA: A můžu vědět - promiňte, že jsem tak zvědavá - můžu vědět o čem to bude? LEOPOLD: Chtěl bych se zamyslet o lásce jako bytostné dimenzi bytí - MARKÉTA: Ten motiv jste už trochu naťukl v druhé kapitole "Lásky a nicoty" - LEOPOLD: Správně — /Rozpačitá pauza/ MARKÉTA: Pane doktore - LEOPOLD: Ano, Markéto? MARKÉTA: Neodvážila bych se vás obtěžovat — LEOPOLD: Vůbec mě neobtěžujete! Naopak: jsem rád, že jsem vás poznal - MARKÉTA: Kdybych nebyla přesvědčena, že jste jediný, kdo mi může pomoct - LEOPOLD: A copak vás potkalo? MARKÉTA: Bude to znít hloupě - LEOPOLD: Jen to klidně řekněte! MARKÉTA: Když já se najednou tak stydím - LEOPOLD: Proč, prosím vás? /MARKÉTA se napije a otřese se; LEOPOLD jí pohotově doleje. Krátká pauza/ MARKÉTA: Jak bych začala? Já prostě už nevím, jak dál - LEOPOLD: Ve studiu? MARKÉTA: V životě - LEOPOLD: V životě? MARKÉTA: Všechno mě tak nějak podivně dusí - ty beznadějné tváře v tramvaji – ta věčná sháňka na ulicích - to lidské křivení úřadech a všude – celková pustota života - promiňte, vím, že je to hloupé, vždyť mě vůbec neznáte - ale já skutečně nevěděla, za kým jiným bych šla - LEOPOLD: Vaše důvěra mě těší - MARKÉTA: S rodiči si nerozumím - jsou to takoví maloměšťáci, co se pořád jen dívají na televizi - chlapce nemám - spolužáci mi připadají strašně povrchní – LEOPOLD: Chápu vás - MARKÉTA: Nezlobíte se? LEOPOLD: Proč se pořád omlouváte? Což si může filosof představit větší satisfakci, než když za ním jeho čtenář přichází ve chvíli krize životního smyslu? MARKÉTA: Vím, že mou situaci za mne nevyřešíte - LEOPOLD: Máte pravdu v tom směru, že smysl života není něčím, co lze tak či onak tematizovat nebo verbalizovat a pak předat na způsob nějaké informace - není to prostě nic předmětného, ale spíš jen jakýsi unikavý stav ducha — o to unikavější, čím hlubší je jeho potřeba - MARKÉTA: Ano, ano to je přesné - LEOPOLD: NA druhé straně je ovšem fakt - jak jsem se ostatně dokázal pokusit už v "Ontologii lidského já" - že existuje určitý neverbální prostor interexistenciálního v němž - a jedině v němž - se lze skrze prožitek přítomnosti druhého dotýkat čehosi, co –

-202-

*******************************************************************************

Largo desolato

MARKÉTA: Promiňte, ale přesně tato pasáž - je to ve čtvrté kapitole – rozhodla nakonec o tom, že jsem teď zde! LEOPOLD: No vidíte! Abych ve vás ale nevyvolával nepřiměřené naděje: že tuto věc reflektuji, neznamená ještě automaticky, že jsem sám schopen onen prostor vytvořit! MARKÉTA: Vždyť už ho dávno vytváříte - tím, že se semnou vůbec bavíte - že mě chápete - promiňte, už asi mluvím trochu z cesty - LEOPOLD: Ale vůbec ne! Klidně se ještě napijte - /MARKÉTA se napije a otřese se; LEOPOLD jí pohotově dolévá/ Něco vám povím, Markéto, upřímnost za upřímnost: chápu-li vás, pak ovšem hlavně proto, že jsem v podobné situaci jako vy, ba možná ještě v horší - MARKÉTA: Vy? Tomu nevěřím! Tolik toho přece víte – tolik jste toho už vykonal - jste tak moudrý – LEOPOLD: To nic nezaručuje - MARKÉTA: Já jsem jen hloupá holka, vy ale - LEOPOLD: Nejste hloupá - MARKÉTA: Jsem, vím to - LEOPOLD: Jste chytrá, Markéto - a navíc krásná — MARKÉTA: Já? Prosím vás - LEOPOLD: Budu k vám otevřený, Markéto: jsem na tom velmi špatně - MARKÉTA: Vím, že máte těžký život, působíte však velmi vyrovnaně - LEOPOLD: To je bohužel jen zdání. Ve skutečnosti mám už delší dobu pocit, jakoby se ve mně cosi zhroutilo - jakoby se ve mně lámala nějaká osa, která mě držela pohromadě - půda se mi boří pod nohama — chybí mi prostě nějaký pevný bod, z něhož by všechno ve mně rostlo a se rozvíjelo - ze sebevědomého subjektu svého života se stávám jen jeho pasivním objektem - někdy se mi zdá, že už vlastně nedělám nic jiného, než bezmocně naslouchám, jak plyne čas. Ten tam je můj někdejší nadhled - můj humor - má píle a výdrž - břitkost mých formulací - MARKÉTA: Vždyť se vyjadřujete tak krásně! LEOPOLD: To si můžete myslet jen proto, že jste mě neznala dřív! Kdepak, už je pryč má ironie i sebeironie, má schopnost se nadchnout, citově se investovat, něčemu se oddat a třeba i obětovat! Možná vám, Markéto, připravím zklamání, ale já zdaleka už nejsem ten, za kterého mě zřejmě máte! Jsem v podstatě unaven, vyprahlý zlomený člověk - MARKÉTA: Tak nesmíte mluvit, pane doktore! Jste příliš přísný sám na sebe! Ostatně, i kdyby to všechno byla pravda, už sám fakt, že svůj stav reflektujete, naznačujete, že nejste zdaleka ještě ztracen! LEOPOLD: Jste hodná, MARKÉTO! A neříkejte mi, prosím, "pane doktore", zní to tak oficiálně! Proč nepijete? /MARKÉTA se napije a otřese se; LEOPOLD jí pohotově doleje. Krátká pauza/ MARKÉTA: Tolik lidí si vás váží! Což to samo není pro vás velkou posilou? LEOPOLD: Naopak! Častokrát si říkám, jak to bylo krásné, když jsem nikoho nezajímal - nikdo ode mne nic

-203-

*******************************************************************************

Largo desolato

neočekával a k ničemu mě nenabádal - já prolézal antikvariáty a hledal chytré knížky - v klidu si studoval moderní filosofy - dělal si z nich po nocích výpisky procházel se po městských parcích a přemýšlel o jejich myšlenkách - MARKÉTA: Díky tomu všemu jste ale přece tím, čím dnes jste! LEOPOLD: To je sice pravda, pravda ale také je, že jsem si vzal zřejmě vetší břímě, než jaké jsem schopen unést - MARKÉTA: Věřím, Leopolde, že se z toho dostanete! LEOPOLD: Cítím, že jediným východiskem by pro mě bylo přijmout svůj pobyt tam — kdesi daleko od všech mých blízkých - s pokornou důvěrou ve vyšší vůli, která mi prostřednictvím té zkoušky dává příležitost odčinit všechny své viny — od vlažnosti až po pýchu - a jako bezejmenný šroubek jak kdosi gigantického soustrojí proměnit svůj účel v očistnou lázeň, která jediná — pokud se mi podaří svůj pohár důstojně vypít až do dna - mi může jednou vrátit snad — cosi z mé ztracené lidské integrity - obnovit ve mně naději - citově mě rekonstituovat - otevřít přede mnou dveře nového života - MARKÉTA: /zvolá/ Leopolde! LEOPOLD: Ano? MARKÉTA: /vzrušeně/ Vždyť ten trest je hluboce nespravedlivý a pakliže se mu pokoušíte - jakkoli ušlechtile to myslíte - vdechnout nějaký očistný smysl, vlastně ho tím bezděky stvrzujete a tím před ním nepřímo kapitulujete! Ale nejen to: vždyť vy konstrukcí tohoto jeho domnělého smyslu sám sobě zakrýváte, že se k němu upínáte jako k jakémusi úniku z vlastního života a jeho dilemat! Jenomže co si nevyřešíte sám v sobě, ať už tady nebo tam, to za vás nevyřeší žádný trest, i kdybyste si ho odpykával sebedál! Copak nechápete, že jste nic neudělal a nemáte proto co odčiňovat? Jste přece nevinen! LEOPOLD: Ach, Markéto - proč jsem vás nepoznal dřív? /LEOPOLD uchopí MARKÉTČINY ruce a políbí je. MARKÉTA je v rozpacích; LEOPOLD drží její ruce; ona hledí do země. Dlouhá pauza/ MARKÉTA: /tiše/ Leopolde - LEOPOLD: Ano? MARKÉTA: Milujete někoho? LEOPOLD: Ach, milé dítě, vždyť já vůbec nevím, jestli jsem schopen lásky - MARKÉTA: Neříkejte, že jste nikdy k žádné ženě nic necítil - LEOPOLD: S některou jsem byl nervóznější a s některou míň. MARKÉTA: Potřebujete lásku! Omamující - bláznivou - skutečnou lásku! Což jste sám nenapsal už ve "Fenomenologii odpovědnosti", že kdo nemiluje, ten není? Jedině láska vám dá sílu snášet váš osud! LEOPOLD: To se vám řekne, Markéto! Ale kde ji najít? /MARKÉTA se rychle napije, otřese se a tiše vyhrkne/ MARKÉTA: Já vám ji dám! LEOPOLD: Cože? Vy? MARKÉTA: /vzrušeně/ Ano! Pravě jste totiž vrátil mému životu smysl: bude v tom, vrátit smysl vašemu životu a zachránit vás!

-204-

*******************************************************************************

Largo desolato

/LEOPOLD pohladí MARKÉTU po vlasech/ LEOPOLD: Jste báječná MARKÉTO! Ale nemůžu připustit, abyste si zničila život s tak nanicovatým člověkem! MARKÉTA: Vždyť já tím svůj život naopak naplním! LEOPOLD: Nehledě k tomu, že jsem starý - MARKÉTA: To je hloupost! Už jsem se rozhodla - LEOPOLD: Tušit, co tím způsobím, nikdy bych vám byl o svém stavu nevyprávěl - MARKÉTA: Bylo dobře, že jste mi to řekl! Vrátím vám sílu odvahu - sebevědomí - radost - chuť do života! Vzkřísím vaše ochablé srdce! Vím, že jste schopen lásky! Jinak byste nemohl napsat to, co jste napsal! Vrátím vás životu a tím i filosofii! /LEOPOLD uchopí MARKÉTU za paže, chvíli jí zblízka hledí do očí, pak ji začne rychle líbat po celém obličeji i na krk/ Ach - Leopolde - ach - miluji tě - vždycky jsem tě milovala – milovala jsem tě v tvých myšlenkách a slovech - už dávno jsi ve mně probudil lásku - aniž jsi to věděl - aniž to já věděla a já ji teď probudím v tobě! /Vtom se ozve zvonek. LEOPOLD okamžitě vyskočí/ LEOPOLD: /tiše/ Rychle - na balkón! MARKÉTA: /tiše/ Proč? LEOPOLD: /tiše/ Odvlekli by tě! /LEOPOLD uchopí MARKÉTU za ruku, přeběhne s ní ke dveřím na balkón, otevře je, MARKÉTU vystrčí ven, dveře zavře a přeběhne do koupelny, dveře nechá otevřené. Pauza. Znovu se ozve zvonek. Pauza; Pak vyjde z koupelny vážným krokem LEOPOLD v obleku a ve svrchníku, v ruce nese malý vojenský kufřík. Dojde k hlavním dveřím a slavnostně je otevře. Vstoupí PRVNÍ A DRUHÝ CHLAPÍK. LEOPOLD za nimi zavře/ 1.CHLAPÍK: Dneska sám? LEOPOLD: /vážně/ Pánové, konejte svou povinnost! Jsem připraven! 2.CHLAPÍK: Co tak zhurta? Nemusí přece dojít hned k nejhoršímu - /PRVNÍ CHLAPÍK přistoupí ke dveřím na balkón, otevře je a řekne/ 1.CHLAPÍK: Tak pojď, maličká - /MARKÉTA vyjde zvolna do místnosti/ LEOPOLD: Opovažte se jí něco udělat! Jestli jí odvedete, tak - 2.CHLAPÍK: Tak co? LEOPOLD: Tak - tak - 1.CHLAPÍK: Nebojte se, nikam nemusí! Dnes by to ani nestálo za to - LEOPOLD: V tom s vámi souhlasím. Můžeme jít. Jak jste

-205-

*******************************************************************************

Largo desolato

zřejmě pochopili, ten papír vám nepodepíšu. Radši zemřu, než bych se vzdal sám sebe! Má lidská totožnost je to jediné, co mám ! 2.CHLAPÍK: Ale pane doktore, nač ty silácké řeči! Nikam nepůjdete – LEOPOLD: Jak to? Řekl jsem přece jasně, že nic nepodepíšu! Jsem nevinen! 2.CHLAPÍK: Však taky nic podepisovat nemusíte. Máte odklad na neurčito - 2.CHLAPÍK: A bez podpisu! LEOPOLD: Cože? Odklad? 1.CHLAPÍK: Slyšíte dobře: odklad! LEOPOLD: Takže ani podpis - ani tam - 2.CHLAPÍK: Zatím, prosím, zatím - LEOPOLD: Nechápu, co to znamená, proč už nechcete ten podpis? 1.CHLAPÍK: Nač takové formality? I bez toho je přece dnes už zřejmé, že to rozhodnutí bylo ve vašem případě zřejmě zmatečné - LEOPOLD: Chcete tím snad říct, že já už nejsem já? 2.CHLAPÍK: To jste řekl vy! /Krátká pauza. LEOPOLD hledí vytřeštěně na PRVNÍHO a DRUHÉHO CHLAPÍKA, pak vykřikne/ LEOPOLD: Nechci žádný odklad! Chci tam! /LEOPOLD náhle klesne před PRVNÍM a DRUHÝM CHLAPÍKEM na kolena a začne vzlykat/ Prosím vás - odveďte mě - prosím snažně - já už takhle žít nemůžu - 1.CHLAPÍK: Zřejmě budete muset - MARKÉTA: Leopolde, vstaň! Přece je nebudeš prosit! LEOPOLD: /křikne na MARKÉTU/ Dej mi pokoj! Dejte mi všichni pokoj! /LEOPOLD se zhroutí na zem a buší pěstmi do podlahy. Opona padá, hudba se rozeznívá/ Konec šestého obrazu

Sedmý obraz

/Hudba doznívá a zároveň se pomalu otvírá opona. Na scéně je pouze LEOPOLD: sedí na pohovce a upřeně hledí na hlavní dveře. Po delší chvíli vstane, přistoupí ke dveřím a dívá se špehýrkou ven. Pak přiloží ucho ke dveřím a soustředěně naslouchá. Zvolna se rozsvěcí světlo v hledišti a rozeznívá se hudba. LEOPOLD se zvolna napřímí, jde k rampě a klaní se. Všemi dveřmi na scéně vstupují současně další postavy hry, obklopují LEOPOLDA a rovněž se uklánějí. Opona padá/

Konec sedmého obrazu

-206-

*******************************************************************************

obal

*******************************************************************************

Obal

******************************************************************************* 3/4 1986

*******************************************************************************