Revolver Revue – Jednou Nohou 1986 / 03-04 – Textová Verze
Total Page:16
File Type:pdf, Size:1020Kb
Revolver revue – Jednou nohou 1986 / 03-04 – textová verze ********************************************************************************************* [tímto řádkem jsou oddělovány stránky dle originálu, číslování stran dle souboru PDF, nejsou- li stránky průběžně paginovány v originále – pozn. zpracovatele textové verze - Sdružení občanů Exodus] JEDNOU NOHOU -1- ********************************************************************************************* [druhá strana obálky] -2- ********************************************************************************************* jednou nohou jednou nohou jednou nohou jednou nohou jednou "Jen proto, že jsem mluvila a vámi, činilo mi potěšení, mohla-li jsem líčit slabost, jíž jsem se dopustila, když jsem neodtáhla ruku ve chvíli, kdy pan de Croisenois dával svou na mramorový stůl a lehce zavadil o mou. Stendhal, Červený a černý "Abych tak byl přec Indiánem, hned hotov, na pádícím koni, šikmo ve vzduchu, stále znova krátce se zachvívaje nad ochvívající se zemí, až by na konec ostruhy pustil, neboť nebylo žádných ostruh, až odhodil uzdu, neboť nebylo uzdy, a sotva už zemi před sebou jako hladce posečenou step zřel, už bez koňova krku a bez koňovy hlavy." Franz Kafka, Přání státi se Indiánem, ARCHY č.14 jednou nohou jednou nohou jednou nohou jednou nohou jednou Toto číslo je věnováno památce Roberta Komoura. jednou nohou jednou nohou jednou nohou jednou nohou jednou OBSAH Isaac Bashevis Singer - Klíč Tom Shephard - Měsíc jestřábí luny J. R. R. Tolkien - O prstenech moci a třetím věku /modrý papír/ 2x Indiáni Samuel Beckett - Všechny padající Dílo Samuela Becketta v datech K. H. Mácha - Deník z roku 1835 Jiřina Zemanová - básně Jan Brabec - Z jedné strany na druhou Luboš Vydra - 2 povídky Rudolf Němec - Malířská cesta Jáchym Topol - Popiš si ksicht! Jan Lukeš - Dopis MUDr. Stuchlíkovi Jana Černá - Adresát Milena Jesenská /dokončení/ Paul Wilson - Jaký je to dělat rock v policejním státě Plastic People - Půlnoční myš /některé texty z poslední nahrávky/ Martin Palouš - Opuštění Země příloha Jednou nohou /ČTENÍ DO PĚŠÍ ZÓNY/ Václav Havel - Largo desolato jednou nohou jednou nohou jednou nohou jednou nohou jednou JEDNOU NOHOU - tzv. nezávislá kulturní revue, vychází nepravidelně. Redakce: M., S.W., Tajemný M., Jindra Hojer, Tonda Plíhal a kluci ze Dvorců a dost. Nevyžádané rukopisy se nevracejí. jednou nohou jednou nohou jednou nohou jednou nohou jednou -3- ********************************************************************************************* Krátké zprávy 1. Na žádost našeho čtenáře opravujeme chybný časový údaj. Pavel Zajíček nerozdal své dopisy z vězení /"Tok okamžiků"/ těsně před svým odjezdem z republiky, jak jsme uvedli v č.2, ale někdy v průběhu roku 1978. Děkujeme. 2. Upozornění! V kolujícím 1. díle Sebraných spisů Egona Bondyho je tato závažná chyba: sbírka "Jen tak smutno" n e p o c h á z í z dílny E. B. Jitce B. z H. K. blahopřejeme k odhalení tohoto literárního podvrhu a majitele zmíněné knihy vyzýváme: vyřízněte tento paskvil ctižádostivého epigona! 3. Omlouváme se všem čtenářům za "strakatost" tohoto čísla. Je to důsledek katastrofálně nepředvídatelného zásobování trhu papírem. Od časů Jana Lukeše se to jak vidět nezměnilo. 4. Text Johna Ronalda Reuela Tolkiena je závěrečná kapitola "Pána prstenu" a zároveň úvod do dalšího Tolkienova díla "Silmarilion". 5. Jiřina Zemanová, nar. 1947 v Růžodole, je autorkou těchto sbírek: P.f., Slova, Meju a nezametám. Žije v Táboře. Přejeme vám příjemnou a nerušenou četbu. Za redakční radu: Tonda Plíhal jednou nohou jednou nohou jednou nohou jednou nohou jednou nohou -4- ********************************************************************************************* I s a a c B a s h e v i s S i n g e r K L Í Č Kolem třetí hodiny odpoledne se Bessie Popkinová začla chystat, že sejde dolů na ulici. Taková vycházka byla spojena s mnoha obtížemi, zvláště za horkého letního dne: především vměstnat do korzetu zavalité tělo, nacpat do bot oteklé nohy a učesat vlasy, které si Bessie barvila sama a které rostly jak křoví a hrály všemi barvami - žlutou, černou, šedou, červenou. Pak se ujistit, že po tu dobu, co bude venku, se jí do bytu nevlámou sousedi a neukradnou jí prádlo, šatstvo, doklady - anebo věci jen zpřeházejí a nechají je zmizet. Kromě lidských trapičů ji sužovali démoni, šotci, zloduchové. Ukryla brýle do nočního stolku a měla je v bačkoře. Láhev s barvivem na vlasy uložila do lékárničky, aby na ni za pár dní narazila pod polštářem v posteli. Jednou dala do lednice hrnec boršče, ale Neviděný ho odtamtud vzal a po dlouhém hledání ho Bessie objevila v šatníku. Na povrchu byl tlustý povlak tuku, zavánějící zažluklým lojem. Co zakusila, co všechno na ni narafičili, a jak se musela ohánět, aby nezahynula anebo nezešílela, to ví jen Bůh. Vzdala se telefonu, protože jí ve dne v noci volali vyděrači a zvrhlíci, aby z ní vymámili její tajemství. Jednou se ji pokusil znásilnit Portorikán, který roznášel mléko. Poslíček z koloniálu jí chtěl cigaretou podpálit majetek. Aby ji vypudili z činžovního domu, ve kterém bydlela čtyřicet pět let, majitel a správce jí do bytu nasadili krysy, myši a šváby. Bessie dávno pochopila, že žádné prostředky nezabrání zlu, které je člověku souzeno - ani okované dveře, patentní zámek, nebo dopisy policii, primátorovi, FBI nebo presidentovi do Washingtonu. Ale kdo jednou dýchá, musí taky jíst. To všechno chtělo svůj čas: pozavírat okna, uzávěry plynu, pozamykat zásuvky. Peníze poschovávala do svazků encyklopedie, do starších čísel časopisu N a t i o n a l G e o g r a p h i c, a do vetchých účetních knih Sama Popkinse. Cenné papíry ukryla Bessie mezi poleny v krbu, ve kterém se nikdy netopilo a pod sedadly lenošek. Své šperky zašila do matrací. Kdysi mívala Bessie v bance bezpečnostní schránky, ale dávno se přesvědčila, že hlídači mají univerzální klíče. Kolem páté byla Bessie se vším hotova a mohla jít ven. Naposledy se na sebe podívala do zrcadla - malá, podsaditá, s úzkým čelem, plochým nosem, oči zkosené a zpola přivřené, vypadala jako Číňan. Na bradě jí vyrážely bílé fousky. Měla na sobě vybledlé šaty s květovaným tiskem, rozpláclý slaměný klobouk, který zdobily dřevěné třešně s hrozny vína, a rozšmachťané střevíce. Než odešla, ještě pečlivě obešla své tři pokoje a kuchyň. Všude se povalovaly šaty, boty a haldy korespondence, kterou Bessie ani neotevřela. Její manžel, Sam Popkin, zemřelý skoro před dvaceti lety, zlikvidoval před smrtí svou realitní kancelář, protože na odpočinek chtěl odejít na Floridu. Zanechal jí hotový kapitál, dlužní úpisy, výkazy ze spořitelen a nějaké hypotéky. Až dosud jí různé společnosti psaly, zasílaly jí různá vyrozumění, vyúčtování. Vnitřní finanční správa na ní vymáhala daně. Vždy za několik týdnů se jí ohlásil pohřební spolek, který rozprodával -5- ********************************************************************************************* výhodné parcely na hřbitově "na zdravém vzduchu". Dřív Bessie na dopisy odpovídala, vedla si záznamy o vydáních a příjmech, od jisté doby na to nedbala. Dokonce přestala kupovat noviny a číst finanční hlídku. Když byla Bessie na chodbě, zasunula do štěrbin ve dveřích kartičky se znaménky, ve kterých se vyznala jen ona. Klíčovou dírku ucpala kytem. Co si taky měla počít - bezdětná vdova, která nemá ani přátele, ani příbuzné? Byly doby, kdy sousedé otevírali dveře - vykoukli, zasmáli se její přehnané opatrnosti a někteří si ji dobírali. I to už je dávno přešlo, Bessie nepromluvila skoro s nikým. Ani už dobře neviděla. Brýle, které nosila léta, jí nebyly k ničemu. Aby zašla k očnímu lékaři, to bylo nad její síly. Obtížné bylo všecko - už jenom vejít do výtahu a vystoupit z něho, když se dveře pokaždé zavřely s prásknutím. Bessie šla málokdy dál, než dva bloky od svého domu. Ulice mezi Broadwayí a Riverside Drive byla den ze dne hlučnější a špinavější. Pobíhaly tu hordy polonahých uličníků. A osmahlí mužští, kudrnatí, s divýma očima, se tu španělsky hašteřili s drobnými ženami, jejichž břicha byla věčně odulá těhotenstvím. Odpovídali si vřeštivými hlasy. Psi štěkali, kočky mňoukaly. Někde vypukl požár a ulicí se řítily hasičské stříkačky, ambulance a policejní vozy. Na Broadwayi místo někdejších koloniálů byly teď velké samoobsluhy, kde si sami musíte vyhledat zboží, naložit je do vozíku a potom vystát frontu u pokladny. Bože na nebi, co zemřel Sam, od té doby New York, Amerika a snad celý svět - šly nacimprcampr. Všichni slušní lidé ze sousedství už odešli a hemžili se tu jen zloději, lupiči a kurvy. Už třikrát jí ukradli peněženku. Když to hlásila na policii, jen se tomu zasmáli. Kdykoli chtěl člověk přejít ulici, riskoval život. Bessie udělala krok a zastavila se. Někdo už jí radil, aby nosila hůl, ale dělat ze sebe starou bábu anebo kripla, na to se necítila. Vždy za několik týdnů si nehty obarvila načerveno. Když ji zrovna nebralo revma, vyndala šaty, které nosívala, oblékla se do nich a studovala se v zrcadle. Otevřít dveře do samoobsluhy bylo nemožné. Musela počkat, až jí dveře někdo přidrží. Něco jako samoobsluha dokázal vymyslet jenom ďábel. Z lamp vyzařovalo oslnivé světlo. Lidé tlačící vozíky vypadali, že porazí každého, kdo jim přijde do cesty. Regály byly buď moc vysoko anebo příliš nízko. A teď ten ohlušující hluk, a ten kontrast mezi vedrem venku a mrazivou teplotou uvnitř: Byl to zázrak, že nedostala zápal plic. Nad to všecko ji trýznilo, jak se neumí rozhodnout. Každou jednotlivou věc vzala třesoucí se rukou a četla nálepku. Nebyla v tom dychtivost mládí, ale váhavost staroby. Bessie počítala s tím, že dnešní nákup by jí neměl