Magorův Zápisník Ivan Martin Jirous Znění Tohoto Textu Vychází Z Díla Magorův Zápisník Tak, Jak Bylo Vydáno Nakladatelstvím Torst V Praze V Roce 1997
Total Page:16
File Type:pdf, Size:1020Kb
Magorův zápisník Ivan Martin Jirous Znění tohoto textu vychází z díla Magorův zápisník tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Torst v Praze v roce 1997. Pro potřeby vydání Městské knihovny v Praze byl text redakčně zpracován. § Text díla (Ivan Martin Jirous: Magorův zápisník), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb. Vydání (obálka, upoutávka, citační stránka a grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Nevyužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 3.0 Česko. Verze 1.0 z 28. 2. 2020. OBSAH I . 8 Eva Fuková . 9 JaromírZ Funke . 11 Konstruktivní tendence. .13 ateliéru Dušana Kadlece. .16 Zemřel Lucio Fontana. .18 Otevřené možnosti. 24 Marcel Duchamp. 32 Pavel Laška. .34 Socha v plenéru. .36 Socha piešťanských parků 69. 44 Američané v Praze. 4955 ComicsI . 5552 3× Naděžda Plíšková. III. Grafika Naděždy Plíškové. .57 . 58 Beatles v obrazech. 60 Sochy pro budoucí město?. .62 Otakar Slavík Karel Nepraš. 68 Čas unáší Krásu Čas odhaluje Pravdu. 71 Několik pražských výstav . .75 Sporckův Kuks aneb Od minulosti k utopii. .81 Kamil Linhart . 90 Jan a Josef Wagnerovi. .92 Liběchov Václava Levého. 94 Konfrontace II . 97 Pocta Andy Warholovi. .99 Tato výstava . .109 Divnost, že vůbec jsme. .112 Zpráva o činnosti Křižovnické školy . 116 Eugen Brikcius. .125 Bude religiózní, nebo…. .129 II Fotografie Jana Šafránka . .133 Ach Nachtigal. 134 . .139 Mesaliance, či zásnuby mezi beatovou hudbou a výtvarným uměním? . .140 II. beatový festival. 145 SedmáI generace romantiků . 149 ZprávaII o třetím českém hudebním obrození. 158 III. 158 IV. .159 V . .161 VI. .163 VII. 165 VIII. .167 IX . 169 X . .173 XI. .174 XII. 176 XIII. .179 . 180 . .182 III. hudební festival druhé kultury v ČSSR. .185 Krása bude křečovitá, nebo nebude vůbec. 189 Kundy rty ústa tváře masky. 194 Jsou to divný kluci . .197 A hudebníky ve větvích nebylo vidět. 203 Půlnoční myš . 211 Psí vojáci . 214 III Pravdivý příběh Plastic People. .219 Sametové podzemí. .220 IV Vraždění koček . 308 Šarlatový náhrdelník. .341 . 362 Děti dvou sluncí. 363 Stalo se něco hrozného. .366 Jiří Němec – kněz bez kolárku. 369 Nebyla nikdy v troskách. 373 Zasadil jsem vám osiku, pane doktore!. 388 Darovanému času na zuby nekoukej. 396 Horský hoteliér Havel. 399 Kulturní kamikadze Charlie Soukup. 406 Režim za všechny prachy. .409 Revers. 409 IAvers. .411 HavlovyII hlubiny . .414 . 415 . .418 Moc píšu s malým m . .422 O břízách, trávě, sněženkách a vavřínu. 428 Di do hajzlu, ty sajrajte!. 432 Kdyby byly v prdeli ryby, nemusely by bejt rybníky. .444 V Poznámky k dvěma recenzím. .450 Tři zastavení s Quidem. .455 . .457 Na poklepávání po ramenou by zahynula jakákoli kultura… 458 S Magorem o liliích, čínské poezii a Remingtonu. 476 Za čtyři roky se dá zapomenout na všechno. .485 Když nejde o život, jde o hovno. .566 Ediční poznámka. .588 I Eva Fuková Stopy, kódy, hry, horizonty Výstava fotografií Evy Fukové z let 1962–1964 , otevřená 13. února v Československém spisovateli, je vhodnou příležitostí k přehlédnutí vývoje, kterým prošla tato tvorba od Bilance II v síni Fronta z roku 1961. Námětem fotografií jsou nyní v daleko menší míře předměty obsahující poetické kva- lity vyvolané stopami času, které na sobě nesou, a daleko více „moderní“ předměty sériové tovární výroby a celky utvořené z těchto předmětů – přístroje, stavby, nejrůznější spotřební vý- robky a nejtypičtější motiv – písmo městského exteriéru. Proměna však není jen ve změně námětu, ale zejména ve způsobu, jakým je nový předmět prezentován. Až na výjimky (inverzní obraz psacího stroje) jsou předměty představovány v „doslovném přepisu“, zba- veny jakéhokoli dalšího obrazného významu; jsou především samy sebou a právě to, spolu s napětím, které vzniká konfrontováním dvou nebo několika takových skutečností, nese nový, odlišný ob- sah těchto fotografií. Jsou adekvátním protějškem vnější podoby moderního města (a mohly by být i její součástí), ne jako dříve me- ditativním zastavením a vytržením jedné podoby věci z časového sledu proměn. Několik fotografií tohoto staršího ražení ovšem ještě na výstavě najdeme: kamenný náhrobek zářící tlumeným světlem, vycházejícím jakoby zevnitř zobrazeného objektu, v trávě pohozená skulptura ptáka. Jsou naplněny chvěním, zatímco pro nové foto- grafie, tvořící těžiště výstavy, je příznačný prudký pohyb. Kamera Evy Fukové pohlcuje zobrazované výseky skutečnosti se strhující samozřejmostí, doprovázenou virtuózním ovládáním technických a formálních problémů. Kladení jednotlivých jevů vedle sebe, které jí bylo dříve příležitostí k metafoře a poetické komunikaci mezi zobrazenými předměty, je nyní především výrazem neklidu – 9 – a rytmu dnešního světa. Tento rytmus se přenáší z jedné fotografie na druhou a spojuje jádro souboru v dokonalou jednotu, podpo- rovanou instalací doplňující fotografie symboly světa, který je jimi 1965vyjádřen. – 10 – Jaromír Funke Časový prostor dvaceti let, který nás dělí od tragické smrti Jaromíra Funka, pevně vymezil jeho čelné místo mezi několika skutečnými tvůrci české výtvarné fotografie. Přehlídka výběru více než padesáti děl v nedávno otevřené galerii Vincence Kramáře dokládá, že přes předčasné přerušení tvoří souvislý uzavřený celek s vývojem, který vcelku odpovídá jedné podobě cesty, kterou urazilo tzv. avantgardní umění v době mezi dvěma válkami. Je zcela na místě, že vystavený soubor pomíjí tu část Funkova díla, která přes své vysoké technické a konečně i formální kvality přísluší v dnešním pohledu přece jen k aplikované fotografii podřízené mimovýtvarným záměrům (cykly církevní architektury, města a krajiny). To jistě neznamená, že by bylo možno rozdělit Funkův odkaz na dvě přesně vymezené části, což koneckonců potvrzuje vystavená část cyklu Pralesy (1937), Na kraji města (1936) a do jisté míry také Špatné bydlení (1931). I když tento cyklus zdůrazňuje názvem svou popisnou funkci, řeší především čistě formální problémy; svým zájmem o destruovaný, rozrušený povrch zdí dokonce jakoby předjímá jednu polohu naší současné fotografie, aniž se ovšem tato složka stává určujícím momentem obrazu. Pomineme-li několik ve vystaveném souboru osamocených děl, z nichž ležící akt z roku 1940 je snad vůbec nej- lepší číslo výstavy, soustřeďuje se naše pozornost k dvěma nejvý- raznějším polohám Funkovy tvorby, kompozicím z konce dvacátých let a cyklům Čas trvá a Země nenasycená z let třicátých a čtyřicá- tých. Obsáhlá řada fotografií oscilujících mezi tříští drobných světel a stínů modelovaných zátiší a abstraktní kompozicí je osobitou čes- kou modifikací výzkumů meziválečné avantgardy (Moholy-Nagy); impresionistické světlo, rozrušující a rozpouštějící kontury ploch v nich vyvolává silný lyrický přízvuk, který je posouvá do poněkud – 11 – jiné roviny, kde již nejde jen o zkoumání nosnosti fotogenických vlastností předmětu. Toto zjemnění je ostatně průvodním znakem celého Funkova díla: ovlivňuje rozhodujícím způsobem i fotografie vycházející ze surrealistické poetiky. Je obsaženo již ve výběru mo- tivu, který mlčky přechází Bretonův požadavek „křečovité krásy“, jak jej u nás naplňují fotografie Jindřicha Štyrského, obraceje se naopak s vroucím zaujetím k jemné kresbě strnulých anachronismů. Skrytá monumentalita a klasický nádech, který jim přidala dvě uplynulá desetiletí, v nás dosud vyvolávají jeden z nejsilnějších zážitků, jaký fotografie může poskytnout; Funkova tvorba je nesporně, řečeno 1965parafrází názvu jeho vrcholného cyklu, dílem, které trvá. – 12 – Konstruktivní tendence Roudnická galerie disponuje pravděpodobně nejkrásnějším vý- stavním prostorem u nás – upraveným interiérem zámecké jízdár- ny. Je šťastnou náhodou, že právě zde došlo k prvému soubornému a výlučnému představení nové tendence, jejíž jednotlivé projevy, zastoupené tvorbou Zdeňka Sýkory, Karla Malicha, Jiřího Koláře a Huga Demartiniho, jsme viděli v minulých třech letech porůznu v pražských výstavních síních. Výrazné vlastnosti tohoto umění, shromážděného zde Jiřím Padrtou pod názvem Konstruktivní tendence, totiž čistota, jas a oproštěnost, podivuhodně souzní s klasickou uměřeností renesanční architektury. Je zřejmé, že právě onen silný pocit klidu, jasu a čistoty nemůže vyvolat jen mimo- řádně zdařilá instalace. Jeho příčina nepochybně tkví v samotných dílech. Vzbuzovat tyto, a ne jiné pocity je totiž přímo jednou z jejich konstitutivních složek. Svou poetikou mají vystavené práce velmi blízko k obdobným snahám v zahraničí, které si samy dávají do štítu termín „nový idealismus“. Jejich smyslem je v podstatě sna- ha o nové organické splynutí člověka s okolním světem, o získání pocitu lehkosti, samozřejmosti a jistoty. Teoretiky i umělci těchto tendencí je proklamován nový, v jádru pozitivní vztah k novým jevům moderní civilizace; lze říci, že jsou jimi považovány za stejně samozřejmé a stejně velkolepé či prosté jako přírodní úkazy nebo „organickéNepokoušíme procesy. se postavit Pokud proti jde okonfuznímu zápornou stránkusvětu příkladnou moderní konfu doby,- zi,bude proti nejlépe absurdní citovat společnosti slova Otto absurditu, Piena z düsseldorfské nýbrž jasnost skupinya vitalitu. Zero: “ Výraz bezvýhradného souhlasu s fenomény moderního světa je na výstavě vyjádřen především tvorbou Zdeňka Sýkory a Huga Demartiniho. U Sýkory došlo k vytvoření prostorové strukturované – 13 – skladby, kterou určuje prostorová hodnota barvy a její frekvence. Obraz není uchopitelný okem „v celku“, ale vytváří dynamickou strukturu, jejíž pohyb se přenáší na diváka. Sýkora neváhá využívat civilizačních