Magor Dětem a Magorovy Labutí Písně – Vězeňské Sbírky Ivana Martina Jirouse Bakalářská Diplomová Práce

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav české literatury a knihovnictví Český jazyk a literatura

Klára Přibylová

Magor dětem a Magorovy labutí písně – vězeňské sbírky Ivana Martina Jirouse Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Luisa Nováková, Ph.D. 2017

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

......

Děkuji Mgr. Luise Novákové, Ph.D., za její odborné připomínky, cenné rady, ochotu, trpělivost a čas, který mi věnovala během zpracování této diplomové práce.

Obsah

Úvod ...... 5

1 Život ...... 9

2 Tvorba ...... 12

2.1 Magor dětem ...... 14

2.2 Magor dětem jako literatura pro děti a mládež ...... 16

2.2.1 80. léta ...... 18

2.2.2 90. léta ...... 21

2.3 Magorovy labutí písně ...... 25

2.3.1 Vězeňské téma v poezii ...... 26

3 Underground ...... 29

4 Katolické znaky v Jirousových vězeňských sbírkách ...... 35

5 Znaky literárního undergroundu v Jirousových vězeňských sbírkách ...... 48

Závěr ...... 65

Literatura ...... 70

Primární literatura ...... 70

Sekundární literatura...... 70

Úvod Bakalářská práce je zaměřena na dvě díla Ivana Martina Jirouse vznikající během jeho nejdelšího věznění v osmdesátých letech 20. století, Magor dětem a Magorovy labutí písně. Tyto knihy nemají stejného adresáta. V případě souboru Magor dětem se jedná o dětské čtenáře. Naopak Magorovy labutí písně jsou určené především dospělým adresátům. Přesto se obě skupiny čtenářů do jisté míry protínají. Jsou to především rodiče, kteří svým potomkům dětskou knihu předčítají, a na druhé straně mladí lidé dostávající do rukou Magorovy labutí písně prostřednictvím seznamu doporučené literatury pro studenty středních škol. Ivan Martin Jirous je považován za jednoho z nejznámějších členů undergroundu, byl pověstný svými veřejnými excesy. Na druhou stranu se o něm vědělo, že je katolického vyznání. Člověk zastávající dvě odlišné, naprosto diametrální pozice, napsal dvě díla, která na první pohled spojuje „Magor“ v názvu. Cílem této práce je snaha o srovnání sbírek, jejichž určujícím a výchozím pozadím bylo vězení. Toto srovnání provedeme se zaměřením především na tři aspekty: na téma víry, vězení a projevy literárního undergroundu prostřednictvím Kožmínovy metody. Otázkou je, zda lze dvě na první pohled takto jiné sbírky porovnat a nalézt v nich společné znaky či nikoliv. V rámci vlastní analýzy, konkrétně v kapitole věnující se literárnímu undergroundu, se v bakalářské práci budeme okrajově věnovat také vězeňskému prostoru a času. Vlastní analýze bude předcházet teoretická část. Čtenáři nejprve přiblížíme Jirousův život. Jeho znalost je pro úplnou analýzu děl podstatná, protože v tvorbě často užívá autobiografické prvky a počítá s čtenářovou znalostí. Následovat bude základní představení Jirousovy tvorby s důrazem na analyzované knihy. V případě souboru Magor dětem se budeme věnovat i důkladnější charakteristice knihy z hlediska literatury pro děti a mládež. V rámci této podkapitoly přiblížíme situace na poli české LPDM (literatury pro děti a mládež) v 80. a 90. letech 20. století. V prvním období Jirous knihu napsal a podařilo se ji neoficiálně vydat. V následujícím desetiletí již sbírka vyšla oficiálně. V rámci kapitoly Magorovy labutí písně se budeme okrajově věnovat tématu vězení v české poezii. V poslední kapitole teoretické části práce představíme undergroundové hnutí v českém prostředí i jeho propojení s křesťanskou vírou. Pro dokreslení pozadí vzniku obou děl jsme pracovali se soubory Magorova summa, Magorovy dopisy a Magorův zápisník. Pro orientaci v dětské literatuře jsme čerpali z poznatků Jaroslava Tomana, Svatavy Urbanové, Miroslava Chocholatého

5 a sborníků z konferencí věnujících se LPDM, které se konaly v Liberci a v Českých Budějovicích. Pro kapitoly týkající se undergroundu a křesťanství vycházíme z děl Zdeňka Kožmína, Jiřího Trávníčka, Martina Pilaře, Egona Bondyho či Martina C. Putny. Některé pojmy, s nimiž v bakalářské práci pracujeme, mohou být chápány nepřesně, proto je objasníme již nyní. Pojmem sbírka označujeme obě díla. Jsme si vědomi, že v případě knihy Magor dětem není toto označení zcela přesné, protože se jedná spíše o soubor veršovaných textů a prozaických pohádek, jejichž součástí jsou krátké veršované básně. Pojem sbírka přesto užíváme, protože počet prozaických pohádek je značně menší a pozornost při analýze soustředíme především na veršované texty. Dále pro označení literatury pro děti a mládež používáme v této práci vedle zkratky LPDM i pojem dětská literatura. Ten by mohl být chápán jako nepřesný a zavádějící, může označovat i literaturu tvořenou dětmi. V tomto případě s ním však pracujeme jako se synonymem pojmu literatury pro děti a mládež. V poslední řadě slučujeme pojem křesťanství a katolictví, jeho striktní odlišování od protestantské a jiných cest křesťanství není pro potřeby této bakalářské práce nutností. Přesto si jsme vědomi, že se Jirous hlásil ke katolické víře, která je jednou ze tří hlavních skupin křesťanství vedle protestantské a pravoslavné církve a oproti ostatním skupinám se vyznačuje specifickými znaky, např. uctíváním svatých. Magorovy labutí písně jsou nejznámějším dílem Ivana Martina Jirouse, soubor Magor dětem je také v povědomí veřejnosti, ale rozhodně ne v takové míře. Co se týče publikovaných analýz, v případě dětské knihy se vždy jednalo spíše o doplňující, okrajovou záležitost. V této bakalářské práci se budeme snažit rozebrat sbírky, které doposud nebývaly stavěny na stejnou rovinu. Dvě díla ovlivněná vězením, undergroundem a křesťanstvím prostřednictvím osoby autora. Prostřednictvím bakalářské práce bychom mohli přispět ke zjištění nových a rozšíření stávajících poznatků o daném tématu.

*** Analyzované sbírky Magor dětem a Magorovy labutí písně budeme rozebírat a interpretovat prostřednictvím interpretační metody Zdeňka Kožmína: „Optimální přístup k básni vidíme v naslouchání tomu, co text básně skutečně říká. Významové bohatství básnického textu je však tak velké, že celý problém spočívá v tom, abychom si našli

6 opěrné body, které nám umožní k tomuto významovému koncentrátu pronikat.“1 V básni jsou veškeré výrazové prostředky voleny záměrně. Prvky, jež v běžném životě nemusí nést význam, ho v rámci poezie mají, což ztěžuje interpretaci těchto textů. „Interpretovat znamená použít analýzy, včlenit mezi báseň a náš život jistý model, který má usnadnit proniknutí ke složité sémantice básnické výpovědi,“2 uvádí Kožmín. Pokud má být text správně vyložen, je potřeba do něj proniknout a rozpoznat, co jej tvoří a drží pohromadě. Čtenářova pozornost by tak měla být soustředěna především na dominantní motivy, symboly i klíčové významy. Východiskem pro výklad textu je snaha o jeho významovou modelaci. Tato metoda je založena na respektování celistvosti textu, ale také na vytyčení si významových center básně. Jakýkoliv autorův text je součástí celé jeho tvorby, literárního směru, doby a může být inspirován skutečností a odkazovat k ní. V první fázi se ale musí stanovit dominantní témata autorovy tvorby, detailně je analyzovat a interpretovat. Druhou fázi interpretace básní Kožmín shledává v jejich začlenění do širšího kontextu, ať už sociálního, autorova života či literárního. Kožmín se zabývá otázkou, co dělá báseň velkou, významnou. Odpověď nachází v průsečíku tří různých přístupů. V rámci prvního klade důraz na zamilování se do verše, což předznamenává jeho subjektivní hodnocení. V druhém přístupu vychází z Jana Mukařovského, pro něho je důležitá aktualizace starého, již dříve užívaného, motivu. A za třetí je podle něj podstatná životní zkušenost autora, a právě ta je pro nás určující v této bakalářské práci. V rámci trojúhelníku je zdůrazňována otevřenost a uzavřenost textu. Podle Kožmína text vždy odkazuje sám k sobě. Je autonomní a není nutné, aby ještě odkazoval ke svému autorovi. Přesto v rámci této struktury otevřenosti a uzavřenost dochází k přesahu vlastního textu a jeho propojenosti se zbytkem autorova díla: „[…] druh reference, který určitou báseň propojuje s jinými texty jejího autora, zejména s texty blíženeckými, jež úzce s danou básní souvisí a korespondují,“3 vysvětluje Kožmín. Právě tak lze nalézt souvislosti mezi díly jednoho autora a lze tak snáze pochopit jeho záměr a to, co je pro něj typické a podstatné.

1 KOŽMÍN, Zdeněk. Interpretace básní. Vyd. 2., přeprac. Brno: Masarykova univerzita, 1997, s. 8. ISBN 80- 210-1694-9. 2 KOŽMÍN, Zdeněk. Umění básně: Skácel, Kundera, Mikulášek. Brno: K 22a, 1990, s. 13. ISBN 80-900115- 5-1. 3 Tamtéž, s. 9.

V případě této bakalářské práce budeme tedy, v duchu Kožmínových zásad, zaměřovat pozornost na tři významná témata, vězení, katolictví a literární underground, která prostupují oběma sbírkami. Analýza, interpretace básní i jejich následné srovnávání budeme provádět prostřednictvím nejvýraznějších a opakujících se znaků a symbolů. Vedle společných znaků se budeme částečně věnovat také těm rozdílným. Daný rozbor by nám měl pomoci k odhalení a pochopení básníkova světa.4

4 Srov. KOŽMÍN, Zdeněk. Interpretace básní. Vyd. 2., přeprac. Brno: Masarykova univerzita, 1997, s. 8. ISBN 80-210-1694-9.; Srov. KOŽMÍN, Zdeněk. Umění básně: Skácel, Kundera, Mikulášek. Brno: K 22a, 1990, s. 5–13. ISBN 80-900115-5-1.

1 Život Ivan Martin Jirous se narodil 23. září 1944 v Humpolci na Vysočině. Jeho otec byl finančním úředníkem a matka externí učitelkou. Měl sestru Zorku, která byla o dva roky starší a stala se výtvarnicí. Jirous absolvoval základní a Střední všeobecně vzdělávací školu v Humpolci. Po maturitní zkoušce nejprve rok pracoval jako tiskař a dělník. V rozhodování o následném univerzitním studiu měl na Jirouse vliv jeho bratranec, kunsthistorik Jiří Padrta. Původně Jirous pomýšlel na dráhu učitele: „Jeden z mých snů od dětství a dokonce i v pubertě byl, že budu učitelem. Možná v tom hrály roli geny. Otec byl ze sedmi dětí a čtyři jeho sestry byly učitelky. […] Možná souvisí i to, že moje dcera Marta učí v Nové Říši češtinu.“5 Po vzoru bratrance nakonec studoval dějiny umění na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze, absolvoval v roce 1969. Během studia pracoval ve čtrnáctideníku Výtvarná práce. Jirous se poprvé oženil v roce 1966 s básnířkou a historičkou umění Věrou Vařilovou, seznámil se s ní během vysokoškolských studií. Přivedla jej do sdružení umělců Křížovnické školy čistého humoru bez vtipu.6 Do společenství, jehož se stal na konci šedesátých let kritikem a „ministrem vnitra“, patřil také Jiří Němec, Vratislav Brabenec, Eugen Brikcius, Naděžda Plíšková aj. Šedesátá a sedmdesátá léta byla výrazná, i pro Jirouse, především rockovou a bigbítovou hudbou. Stala se prostředkem k vyjádření nespokojenosti s tehdejším stavem společnosti. V roce 1967 vznikla skupina Primitives Group, Jirous se k ní záhy přidal, spolu s manželkou se stali uměleckými partnery kapely. V roce 1969 se připojil ke skupině The Plastic People of the Universe, působil jako její manažer a umělecký vedoucí. Od sedmdesátých let 20. století začal být Ivan Martin Jirous znám pod přezdívkou Magor, která pravděpodobně pochází od Eugena Brikciuse. Pavel Kosatík k tomu dodává: „Nebylo

5 NEOMYTKOVÁ, Jarmila. Humpolecký Magor. Praha: Torst, 2007, s. 78. ISBN 978-80-7215-299-8. 6 Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu vznikla v roce 1963. Byla pojmenována po hospodě, kde se její členové (většinou pozdější signatáři Charty 77) scházeli. „Řediteli“ parodické školy byli Jan Steklík a Karel Nepraš, teoretiky I. M. Jirous s Věrou Jirousovou. Dalšími členy byl například Eugen Brikcius, Rudolf Němec, Zbyšek Sion aj. Spíše než životní styl spojovala, podle Jirousových slov, členy školy hospoda: „Pro Křižovnickou školu je prostředí hospody nesmírně důležitým stimulátorem jejich činnosti.“ Jirous školu postavil do opozice vůči kavárnám, kde se tradičně scházeli moderní umělci (Srov. BRIKCIUS, Zuzana, ed. Charta story: příběh Charty 77. Praha: Národní galerie, 2017. ISBN 978-80-7035-634-0.).

9 to přízvisko hodnotící, ale interpretační: ten člověk, oznamovalo, si v tom, co dělá, nevytyčil žádné vnitřní meze.“7 Jirous nesouhlasil s oficiálním režimem, a protože spojil svůj život s kulturou pro vládnoucí systém nepřijatelnou, byl nucen pracovat jako pomocný dělník, zahradník či noční hlídač. Od roku 1976 byl většinou bez stálého pracovního poměru. Za tvůrčí aktivity, považované z hlediska režimu za protistátní a nezákonné, byl pětkrát odsouzen, celkem na 8,5 roku. Poprvé byl zatčen na 10 měsíců v roce 1973 společně s Eugenem Brikciusem, Jiřím Daníčkem a Jaroslavem Kořánem za nedorozumění s příslušníkem StB. Po propuštění se aktivně věnoval pořádání ilegálních koncertů a výstav, jednalo se například o Festival druhé kultury v ČSSR. Roku 1976 se oženil podruhé s malířkou Julianou Stritzkovou, vnučkou Josefa Floriana. Obřad proběhl v rámci druhého ročníku Festivalu druhé kultury v Bojanovicích. V roce 1976 byl odsouzen podruhé společně s Vratislavem Brabencem, Pavlem Zajíčkem a Svatoplukem Karáskem v rámci tzv. procesu s českým undergroundem nebo také v procesu s Plastiky, jenž byl impulsem pro vznik Charty 77, Jirous ji po návratu z vězení podepsal. Další odsouzení následovalo hned po 37 dnech strávených na svobodě, v roce 1977. Z druhého manželství má Jirous dvě dcery, Františku (1980) a Martu (1981), která se narodila půl roku předtím, než byl počtvrté zatčen a odsouzen na nejdelší dobu, pět a půl roku. Prošel za tu dobu třemi věznicemi, v Litoměřicích, v Ostrově a třetím nápravným zařízením ve Valdicích: „Na Mírově jsem makal v kapli. / Když teďka po čtvrtý mě lapli […].“8 Byl odsouzen spolu s Františkem Stárkem, Michalem Hýbkem a Milanem Fričem za vydávání samizdatového časopisu Vokno: „[…] Tě asi nepřekvapí, takže mám kromě výtržnictví v souvislosti s VOKNEM ještě nedovolenou výrobu a držení omamných prostředků a jedů. […] K případu samému není třeba, jak říkám, nic dodat. Zvlášť poslední dobou sem cítil, že zavření je na spadnutí.“9 Naposledy byl odsouzen v roce 1989 společně s Jiřím Tichým z důvodu podílení se na petici, která odsuzovala zločiny komunismu 50. let 20. století a smrt Pavla Wonky. Po sametové revoluci, v listopadu téhož roku, mu byl prezidentem republiky zbytek trestu prominut.

7 KOSATÍK, Pavel. Česká inteligence: [od Jaroslava Golla po Magora]. Praha: Mladá fronta, 2011, s. 373. ISBN 978-80-204-2373-3. 8 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 15. ISBN 80-7215-296-3. 9 JIROUS, Ivan Martin, Andrej STANKOVIČ a Zuzana JÜRGENS, ed. Magorovy dopisy. Praha: Torst, 2005, s. 237. ISBN 80-7215-265-3.

Po roce 1989 se stal Jirous členem PEN klubu, účastnil se řady konferencí i knižních veletrhů v tuzemsku i zahraničí. Jeho manželství s Julianou se v devadesátých letech rozpadlo a dalšími životními partnerkami byly Daniela Degtěvová, se kterou má syna Daniela (1992), a Dáša Vokatá. Pobýval střídavě v Praze a na Vysočině, kde organizoval nejprve v Prostředním Vydří a později v Meziříčku koncerty i hudební festival známý jako Magorovo Vydří. Zemřel 9. listopadu 2011 v Praze.10

10 Srov. NEOMYTKOVÁ, Jarmila. Humpolecký Magor. Praha: Torst, 2007, 122 s. ISBN 978-80-7215-299- 8.; Srov. JIROUS, Ivan Martin, MACHOVEC, Martin, ed. Magorova summa. Vyd. 2., opr. a rozš. Praha: Torst, 2007, 1183 s. ISBN 978-80-7215-304-6.; Srov. JIROUS, Ivan Martin, Andrej STANKOVIČ a Zuzana JÜRGENS, ed. Magorovy dopisy. Praha: Torst, 2005, 527 s. ISBN 80-7215-265-3.; Srov. Fenomén Underground: Ivan „Magor“ Jirous. Česká televize [online]. Česká televize, 2012 [cit. 2017-03-15]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10419676635-fenomen-underground/412235100221004-nejvetsi- cech-je-magor/8218-ivan-magor-jirous/.; Srov. Fenomén Underground: Věra Jirousová. Česká televize [online]. Česká televize, 2012 [cit. 2017-03-15]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10419676635-fenomen-underground/412235100221004-nejvetsi-cech je-magor/8217-vera-jirousova/.; Srov. 13. komnata Ivana Martina Jirouse. Česká televize [online]. Česká televize, 2006 [cit. 2017-02-22]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13- komnata/206562210800044-13-komnata-ivana-martina-jirouse/.

2 Tvorba Ivan Martin Jirous projevoval literární nadání od útlého věku. Jedny ze svých prvních básnických pokusů napsal už ve třetí třídě obecné školy, jednalo se o sérii věnovanou čtveru ročních období. Na gymnáziu se mu stal kolegou při mnoha školních uměleckých aktivitách Milan Adamec, ať už se jednalo o časopis, třídní hymnu nebo tvorbu vlastních písniček. „Mě s Ivanem spojovala do značné míry společná práce na jeho písních. Zhudebňoval jsem texty, které mi dodal, a neprotestoval jsem, i když mi tento způsob práce vůbec nevyhovoval. Nenechával mi volné ruce při vymýšlení melodií. Texty, které jsem dostával, mě však přesvědčily o tom, že je to Ivan, který musí mít volné ruce,“11 vzpomíná na Jirouse bývalý spolužák Milan Adamec. V letech 1961 až 1964, dříve, než se Jirous začal věnovat vlastní autorské tvorbě, přepisoval na psacím stroji české i zahraniční beletristické texty, ty byly oficiálně vydány ve válečné i meziválečné době. Samizdatovou edici nazval Opsáno na Brancourově. Jednalo se například o díla, která ve svém nakladatelství vydal Josef Florian, nebo o díla S. Becketa, R. M. Rilkeho, A. Bretona či F. Kafky. Již během studia na vysoké škole psal kritiky do Výtvarné práce. Výtvarným i hudebním kritikám se věnoval i po studiu pro časopisy Výtvarné umění, Sešity pro mladou literaturu a Divadlo. Sedmdesátá léta byla pro Jirouse ve znamení stagnace, v jejich polovině přestal téměř úplně tvořit: „To už jsem nepsal, nebavilo mě to, protože jsem nevěděl pro koho, a pak mě najednou napadlo, proč bys nepsal pro ty blbce z těch hospod. Stejně jim pořád něco vysvětluješ, těm kreténům vlasatejm. No a napsal jsem Zprávu o třetím českém hudebním obrození,“12 uvádí Jirous. Později přispíval do samizdatových časopisů jako Revolver Revue, Vokno, Váhy, Moravská čítanka, Obsah, Ifoch, od konce sedmdesátých let také do exilových – pařížského Svědectví a vídeňského Paternoster. Oficiálně mohla být jeho tvorba vydána až po listopadu 1989. Souborně bylo vydáno Jirousovo dílo ve třech ucelených svazcích. Magorova summa (MS), která poprvé vyšla v roce 1998, je chronologicky seřazeným souborem všech jeho textů spadajících do umělecké literatury. „MS tvoří šestnáct původních básnických sbírek, z nichž jedenáct (nepočítáme-li první vydání MS) bylo již dříve publikováno knižně. […] Tři sbírky (Magorův ranní zpěv, Magorova krabička a Mládí nevykouřené) se dosud nacházely jen v samizdatu a dvě sbírky (Wydrzie Mediocri a Magorova děťátka)

11 NEOMYTKOVÁ, Jarmila. Humpolecký Magor. Praha: Torst, 2007, s. 39. ISBN 978-80-7215-299-8. 12 KOSATÍK, Pavel. Česká inteligence: [od Jaroslava Golla po Magora]. Praha: Mladá fronta, 2011, s. 373. ISBN 978-80-204-2373-3.

12 jsou zde jako celky publikovány zcela poprvé,“13 vysvětluje v Ediční poznámce Magorovy summy14 Martin Machovec, který je jejím editorem. Dalšími sbírkami v souboru jsou Magorovy labutí písně, Magor dětem, Magorovo borágo, Magorova mystická růže, Ochranný dohled, Magorův Jeruzalém, Magorovi ptáci, Magorův soumrak, Magorova vanitas, Ubíječ labutí a Rattus Norvegicus. Poslední čtyři knihy, Okuje (2007), Rok krysy (2008), Úloža a Magorův noční zpěv (obě vydané posmrtně r. 2013), se ve svazku neobjevují. Jirous sám sebe nikdy nepokládal za básníka: „Já se nepovažuju za básníka, já spíš vím, že miluju poezii. Přečetl jsem tuny básníků českejch i světovejch. Potom tak nějak odkoukáš, jak se to dělá. Já se nepovažuju za básníka, protože básník je ten, kdo stanoví nějakou novou definici vnímání světa.“15 Jirous o sobě mluvil jako o novináři: „Já jsem prostě novinář. Novinář se vyjadřuje ke skutečnostem světa, který ho pálej. Nejvíc toho vím o věcech umění, tak jsem se věnoval těm.“16 Ucelený soubor nazvaný Magorův zápisník vyšel v roce 1997, sestavil jej Michael Špirit a skládá se z výboru kritických a esejistických textů, obsahuje polemiky, studie, úvahy, recenze, články a další žánry týkající se hudby a výtvarného umění. Svazek ještě obsahuje Pravdivý příběh Plastic people a oddíl věnující se rozhovorům, ty vedly s Jirousem různé osobnosti (např. Petruška Šustová, Jan Pelcl či Viktor Karlík s Janem Placákem). Třetí svazek umožňuje čtenáři nahlédnout do autorova soukromí a okolností vzniku některých děl. Nese název Magorovy dopisy a sestavil ho Andrej Stankovič společně s kolektivem, byl vydaný v roce 2005. Dopisy jsou svědectvím tehdejší doby, popisují každodenní vězeňskou rutinu, vyjadřují úvahy o životě atd. Dělí se do čtyř skupin, které odpovídají čtyřem po sobě jdoucím Jirousovým vězněním, a to v letech 1973–1974, 1976–1977, 1977–1979 a 1981–1985. Z posledního, pátého věznění v letech 1988 a 1989 se dochoval pouze jeden dopis, byl do výboru také zařazen. Dopisy adresoval manželkám, Věře a později Juliáně.

13 MACHOVEC, Martin. Ediční poznámka. In: JIROUS, Ivan Martin, MACHOVEC, Martin, ed. Magorova summa. Vyd. 2., opr. a rozš. Praha: Torst, 2007, s. 791. ISBN 978-80-7215-304-6. 14 2. vydání z roku 2007. 15 Ivan Martin Jirous (Magor) – Rozhovor pro časopis Těžkoříct. Katolická dekadence [online]. WordPress, 2004 [cit. 2017-02-22]. Dostupné z: http://www.katolicka-dekadence.deml.cz/?p=110. 16 JIROUS, Ivan Martin a Michael ŠPIRIT. Magorův zápisník. Praha: Torst, 1997, s. 496. ISBN 80-7215-033-2.

Korespondence ze čtvrtého oddílu zaujímá v rámci souboru zvláštní místo, je doplňkem k Magorovým labutím písním a ke knížce Magor dětem, jelikož přibližuje pozadí jejich vzniku. Právě z dopisů se čtenář dozvídá, z čeho Jirous pro svou poezii čerpal inspiraci, jsou pro něj spojením se světem i lidmi za mřížemi. Konkrétně sbírka Magor dětem vznikala na základě toho, o čem si s ženou psal, co mu o dětech sdělila, o jejich všedním dni, o radostech i trápeních, hrách i fantaziích malých dcer. Františka si z tohoto období pamatuje jen velmi málo: „Musel to pro mě být jistě tajemný svátek, když přišel od táty dopis a v něm bylo i něco pro nás. Otec byl pro mě nejspíš vždy mystérium.“17 Po roce 1989 se I. M. Jirous věnoval drobnější publicistice, polemickým statím a rozhovorům, přispíval do nejrůznějších periodik, například do Hosta, Tvorby, Ateliéru, Lidových novin, Literárních novin, Reflexu, Respektu, Revolver Revue a mnoha dalších. Psal předmluvy i doslovy ke knihám jiných autorů, jako jsou Jan Tichý, Milan Knížák, Josef Vondruška, nebo k souborům textů skupiny Garáž a The Plastic People of the Universe. Ivan Martin Jirous získal za svou tvorbu i několik ocenění, v roce 1985 Cenu Toma Stopparda od Nadace Charty 77 za sbírku Magorovy labutí písně, v roce 1987 se stal laureátem ceny časopisu Revolver Revue a v roce 2006 obdržel cenu Jaroslava Seiferta za dosavadní tvorbu.18

2.1 Magor dětem Magor dětem je soubor poezie a pohádek psaných prózou, jehož vznik zásadně ovlivňovala skutečnost, že Jirous strávil dětství svých dcer ve valdickém vězení: „Když

17 NEOMYTKOVÁ, Jarmila. Humpolecký Magor. Praha: Torst, 2007, s. 70. ISBN 978-80-7215-299-8. 18 Srov. JIROUS, Ivan Martin a Michael ŠPIRIT. Magorův zápisník. Praha: Torst, 1997, 801 s. ISBN 80- 7215-033-2.; Srov. JIROUS, Ivan Martin, MACHOVEC, Martin, ed. Magorova summa. Vyd. 2., opr. a rozš. Praha: Torst, 2007, 1183 s. ISBN 978-80-7215-304-6.; Srov. JIROUS, Ivan Martin, Andrej STANKOVIČ a Zuzana JÜRGENS, ed. Magorovy dopisy. Praha: Torst, 2005, 527 s. ISBN 80-7215-265-3.; Srov. Ivan Martin Jirous. In: Slovník české literatury po roce 1945 [online]. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2011 [cit. 2017-03-06]. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1038&hl=jirous+.; Srov. NEOMYTKOVÁ, Jarmila. Humpolecký Magor. Praha: Torst, 2007, 122 s. ISBN 978-80-7215-299-8.; Srov. GRUNTORÁD, Jiří. Ivan Martin Jirous v samizdatu. In: Magorova konference (k dílu I. M. Jirouse). 1. Praha: Revolver Revue, 2014, 206 s. Revolver Revue. ISBN 978-80-87037-62-1.; Srov. Ivan Martin Jirous (Magor) – Rozhovor pro časopis Těžkoříct. Katolická dekadence [online]. WordPress, 2004 [cit. 2017-02-22]. Dostupné z: http://www.katolicka-dekadence.deml.cz/?p=110.

14 mě zavřeli do Valdic, tak bylo Františce rok a půl a Martě, mladší dceři, půl roku. Tenkrát jsem jí stihl akorát v postýlce udělat křížek na čelo a šel jsem. Pak jsem je viděl až za rok, protože návštěvy ve Valdicích byly povolený jednou za deset měsíců, a to na hodinu. […] Táta byl pro obě holky jakási mytologická bytost.“19 Ivan Martin Jirous nebyl tradičním autorem, který by psal pro děti. Životní situace, bolest z odloučení od rodiny, se pro něj stala impulsem k tvorbě pro děti a mládež. Texty vznikaly také na základě korespondence s Julianou, čerpal z ní nápady i náměty: „Potěšilo mne, že si Františka myslí, že kočky můžou bejt červený a fialový, aspoň ji nezarazí, že jsem ji tak vypodobnil i kohouty. Musíš mi o ní co nejvíc psát (o obou, ale M. ještě pořádně nemluví), abych věděl, v jakym světě žije a co má za představy.“20 Poprvé soubor vyšel v samizdatové edici vydavatelství Popelnice v roce 1986, texty jsou uspořádány tak, jak je autor postupně psal a odesílal v dopisech z vězení, které byly kontrolovány: „Napsal jsem hodně dlouhou básničku o strašidlech a cenzor mi ji tehdy nedovolil poslat. To mě dost vzalo, když jsem se nemohl s dětmi stýkat ani takhle.“21 O pět let později, v roce 1991, byla do prvního oficiálního vydání zařazena pohádka Když uléhají beránky, sbírka vzbudila řadu ohlasů u literárních kritiků i teoretiků, jelikož mnohé překvapila svými citlivými verši, což potvrzuje Svatava Urbanová: „[…] sbírka může být pro mnohé překvapením, protože jde o jiný autorský image, odlišný od veřejného vystupování.“22 Kritici připomínali právě autorovo bouřliváctví, opilectví a nezřízený životní styl. U některých ale převládá názor, že Jirous se pouze stylizuje do pozice rebela, například u Michala Huvara: „Hraje si na něco, čím není: na razantního a neohroženého hrubiána, přisprostlého a arogantního na veřejnosti. Zeptáte-li se ho na děti, zjihne jako beránek.“23

19 JIROUS, Ivan Martin. Magor dětem: 1982–1986. Ilustrovala Marta VESELÁ-JIROUSOVÁ. Praha: Torst, 2009, s. 58. ISBN 978-80-7215-367-1. 20 JIROUS, Ivan Martin, Andrej STANKOVIČ a Zuzana JÜRGENS, ed. Magorovy dopisy. Praha: Torst, 2005, s. 274. ISBN 80-7215-265-3. 21 Ivan Martin Jirous: Zmoudření dona Magora. Týdeník rozhlas [online]. Praha: Radioservis, 2005 [cit. 2017-04-03]. Dostupné z: http://www.radioservis-as.cz/archiv05/2305/23titul.html. 22 URBANOVÁ, Svatava. Magor dětem: Ivan Martin Jirous. Zlatý máj: časopis o dětské literatuře a umění. Praha, 1991, 35(4), s. 239. 23 HUVAR, Michal. Magor k nepoznání? Noviny. Praha, 1992, 1(46), s. 9.

2.2 Magor dětem jako literatura pro děti a mládež Jirousovy vězeňské sbírky jsou prostoupeny četnými autobiografickými prvky. Aby čtenář jeho dílo správně pochopil, je potřeba mít alespoň základní povědomí, jak potvrzuje Tomáš Randák, o prostředí, ve kterém se Jirous pohyboval: „Obecný nezájem o genezi literárního díla vychází ze zdravé úvahy, že důležitá je hotová stavba, ne pomíjivé lešení. […] Někdy je ale pupeční šňůra příliš pevná a oddělit výsledek od okolností nejde.“24 K čemuž Jiří Trávníček dodává: „Jirous představuje (spolu např. s Jiřím Kolářem či Vladimírem Boudníkem) jeden z nejvýraznějších příkladů jednoty života a díla. Svými vnějšími osudy i tvorbou se stává neúprosným naplňovatelem souladu obojího.“25 V prvních chvílích strávených za mřížemi Jirous nebyl schopen myslet na dcery, bylo to pro něj příliš trýznivé, ale byl rozhodnut jim alespoň skrze korespondenci zůstat na blízku: „Pozdravuj ode mne holčičky, až budu trochu soustředěný, tak doufám, že budu psát Františce pohádky.“26 Sbírka je intencionálně určena dětskému čtenáři, resp. dvěma čtenářkám. Texty Jirous tvořil s ohledem na předčtenářskou etapu dcer, tedy mladší a později starší předškolní věk. Čtenář ve zmíněném období vnímá literární text poslechem, prostřednictvím předčítání. Jak uvádí Svatava Urbanová: „Dětské vnímání a poznávání v předškolním věku je složitý a dynamický psychický proces, který se vyvíjí od náhodných smyslově prožitkových vjemů (synkretů), např. pohybu, barvy, blízkosti, k tzv. komplexnějším emocionálnějším a představovým vjemům (tzv. komplexům).“27 Dítě si vše vztahuje ke své osobě a mezi nejčastěji používané básnické tropy patří metafora, konkrétně antropomorfizace a personifikace, dále metonymie. Dalšími rysy těchto textů je imitace, obraznost a konkrétnost, vychází z každodenních situací a prožitků dítěte.28 Právě konkrétní a důvěrně známý svět a dění v něm je pro Jirousovo dílo pro děti podstatné. Skrze hlavní hrdinky, do jejichž role jsou postaveny Františka a Marta, odkazy na známé prostředí domu ve Staré Říši, lidi i zvířata se Jirous snaží navázat kontakt

24 RANDÁK, Tomáš. Pohádky z mrtvého domu. Lidové noviny. Praha, 1992, 5(79), s. 2. 25 TRÁVNÍČEK, Jiří. Komunismu mnich: Ivan M. Jirous: Magorovy labutí písně. List pro literaturu. Brno: Blok, 1991, 2(1), s. 30. 26 JIROUS, Ivan Martin, Andrej STANKOVIČ a Zuzana JÜRGENS, ed. Magorovy dopisy. Praha: Torst, 2005, s. 238. ISBN 80-7215-265-3. 27 URBANOVÁ, Svatava. Děti a literatura: (antologie textů literatury pro děti a mládež). Ostrava: Ostravská univerzita, 1996, s. 9. Učební texty Ostravské univerzity. ISBN 80-704-2460-5. 28 Srov. tamtéž, s. 9–10.

16 s dcerami. Kniha však oslovila i jiné dětské čtenáře a svým vyzněním i okolnostmi vzniku také nezastupitelnou skupinu dospělých. Kniha splňuje základní funkce LPDM, estetickou, poznávací i výchovnou: „V komplexním působení svých základních funkcí, integrovaných právě prioritní a nezastupitelnou funkcí estetickou, získává literární dílo uměleckou svébytnost a nebývalou schopnost mnohostranně rozvíjet dětskou osobnost, ať už po stránce citové, rozumové, volní nebo charakterové.“29 Jirous se snaží Julianě alespoň prostřednictvím poselství vyplývajících z jednotlivých textů pomoci s výchovou, vzkazuje dcerám, poučuje je například v otázkách správného jedení zeleniny: „[…] a co je dobré pro malé holčičky, jako hrášek, nemusí být dobré pro strašidla,“30 nebo poslušného chování na pozadí strašidelných pohádek. Vysvětluje v nich, co se stane zlobivým dětem: „[…] ale to nejhorší / řeknu vám nakonec: / zlobivý děti strčí se pod hrnec!“31 Hlavními pilíři LPDM je poezie, pohádka (lidová i autorská) a příběhová próza. Za dominantní žánry předčtenářského období se považuje poezie říkadlového typu (popěvky, hádanky, říkadla, rozpočítadla), adaptace lidových pohádek (kouzelné, zvířecí, didaktické), dále jednoduché příběhy ze života dětí, leporela, knížky-hračky, uměleckonaučné knihy aj.32 Analyzovaný soubor obsahuje 21 textů, jsou kombinací autorské pohádky a autorské poezie pro děti. Jirous se inspiroval také dětským slovesným folklorem, jehož žánrové postupy lze nalézt v některých textech knihy Magor dětem. Jedná se například o pranostiku (např. Letos nic nebude jak loni), písničku (např. Františčina kohoutí píseň), pohádku (např. Velikonoční pohádka o kohoutech bouřce a duze), ukolébavku (např. Tak už hajinkej Františko), hádanku (např. Ptaly se nebe obláčky) nebo říkadlo (např. nonsensové: Ať ryby vykulujou oči). Poezie určená dětskému čtenáři je jedním ze základních a důležitých literárních druhů, což Jaroslav Toman vysvětluje: „Významnou úlohu sehrává především u posluchačů a čtenářů předškolního a počátku mladšího školního věku, neboť svou žánrovou specifikou – přítomností lyrického subjektu, nedějovou kompoziční výstavbou, jazykovou aktualizací a obrazností, jejímž jádrem je metaforické pojmenování, – vcelku

29 TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice, 1992, s. 47. 30 JIROUS, Ivan Martin. Magor dětem: 1982–1986. Ilustrovala Marta VESELÁ-JIROUSOVÁ. Praha: Torst, 2009, s. 16. ISBN 978-80-7215-367-1. 31 Tamtéž, s. 27. 32 Srov. TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice, 1992, s. 53–55.

17 odpovídá jejich osobnostním předpokladům a zvláštnostem.“33 Jirousova sbírka se vyznačuje dvěma různými typy poezie. Převládají ryze veršované texty, v menší míře se vykytují prozaické pohádky, jejichž součástí jsou krátké básně. Právě pohádka odpovídá, po stránce žánrových předpokladů, zájmům, mentalitě i potřebám čtenáře mladšího školního věku. Původně se jednalo o základní útvar lidové slovesnosti, který nebyl určen dětskému čtenáři. Skrze četné autorské literární adaptace, resp. prostřednictvím žánrového vývoje, časem pohádka přešla do kategorie intencionální LPDM. Za autorskou pohádku se označuje původní, autorův vlastní výtvor. Od literárně adaptované lidové pohádky se odlišuje tím, že její tvůrce záměrně nedodržuje tradiční žánrovou normu (např. kompoziční, jazykovou, tematickou) a přichází s netradičními aktualizacemi a inovacemi (např. v podobě námětu, motivu, jazykových prostředků).34 V knize se objevuje řada autorských pohádek, jejichž bytosti se chovají tak, že popírají folklorní tradici: „Rum byl hustý, měl barvu zašlého zlata a voněl jako starý mech. Čarodějnice nalila trochu do polévky, víc do sebe, a podala láhev polednici. Ta si notně přihnula a obě začaly prozpěvovat.“35 V Jirousově dětské tvorbě se rysy, které popírají folklorní tradici, objevují, ale jsou typické spíše v rámci jeho knih pro dospělé. Existují tak vazby mezi autorovou tvorbou pro dětského a dospělého čtenáře.36

2.2.1 80. léta Jirousova sbírka Magor dětem je řazena do období normalizace osmdesátých let, ve kterých vznikaly jednotlivé texty.37 Literatura tohoto období se podle Svatavy Urbanové dělí na dvě základní skupiny, oficiální a neoficiální. Do první skupiny patří autoři prominentní a ti, které lze zařadit do tzv. šedé zóny. Druhá skupina zastřešuje literaturu samizdatovou a exilovou. Součástí exilové literatury mohou být díla vydaná v zahraničí, ale také ta samizdatová. Svatava Urbanová pracuje s pojmem nezávislá literatura, která

33 TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice, 1992, s. 60. 34 Srov. tamtéž s. 68–72. 35 JIROUS, Ivan Martin. Magor dětem: 1982–1986. Ilustrovala Marta VESELÁ-JIROUSOVÁ. Praha: Torst, 2009, s. 15. ISBN 978-80-7215-367-1. 36 Srov. CHOCHOLATÝ, Miroslav. Novější tvorba dvojdomých básníků. Ladění: časopis pro teorii a kritiku dětské literatury. Brno, 2009, 14(1), s. 7. 37 Až na text Když uléhají beránky zařazený do sbírky až v roce 1991. Text byl navíc původně zařazen do Magorových labutích písní (Srov. JIROUS, Ivan Martin, MACHOVEC, Martin, ed. Magorova summa. Vyd. 2., opr. a rozš. Praha: Torst, 2007, s. 1077. ISBN 978-80-7215-304-6.).

18 je nadřazena pojmu neoficiální tvorba a zahrnuje literaturu samizdatovou, exilovou, nonkonformní a undergroundovou. Jak za literaturu nonkonformní, tak samizdatovou je považována právě undergroundová tvorba, ta představuje podobu nejkrajnější opozice vůči oficiální literatuře.38 „Exilová a samizdatová literatura se stala pojmem a v literárním systému zaujala své originální a nezastupitelné místo. Fakt, že v malém počtu, ale přece jen vznikala díla pro děti a mládež, eventuálně díla o dětech a mládeži, je dokladem vnitřní síly české literatury a vůle jejich tvůrců po autentickém vyjádření skutečnosti,“39 uvádí Svatava Urbanová. V zahraničí již dříve vznikala a fungovala celá řada nakladatelství, mezi nejvýznamnější z nich patřilo CCC Books Mnichov, Sixty-Eigh Publishers v Torontu, londýnské Rozmluvy, Poezie mimo domov v Mnichově či curyšské Bohem Press. Vydávala knihy nejen současných autorů, ale dávala prostor i dílům klasických autorů LPDM, jako B. Němcové, K. J. Erbenovi, K. Čapkovi, J. Foglarovi aj. Řada autorů odešla do zahraničí také v osmdesátých letech, mezi nimi byli i tací, většinou signatáři Charty 77, kteří se na konci sedmdesátých let podíleli na souboru Uzel pohádek. Antologie vyšla v roce 1978 v Mnichově v nakladatelství Blanvalet. Podílel se na ní například Jiří Gruša, Jiří Kolář, Vladimír Škutina, Jan Vladislav či Iva Procházková.40 Samizdatová literatura je paralelou k exilové, obě stojí v opozici k normalizačním principům. Představovala možnost, jak se svobodně, i když neoficiálně, vyjádřit. Čtenářům se tak dostávala do rukou v omezeném počtu i díla zakázaná, která byla v rozporu s vládnoucí ideologií. Vzniklo několik samizdatových edic, časopisů i periodik. Tvorbě pro děti se okrajově věnoval časopis Kritický sborník.41 Mezi nejznámější ineditní edice založené v sedmdesátých letech, které se mimo jiné věnovaly LPDM, patřila Petlice, Popelnice a JUST,42 v níž byl v roce 1986 vydán soubor Čert má kopyto. Ten se obrací spíše ke starším dětským čtenářům. Skládá se z 56 prozaických i veršovaných textů od 20 autorů, mezi nimiž byli především písničkáři nebo osobnosti spjaté s undergroundem, jako Ivan Martin Jirous, Jaroslav Hutka, František Stárek,

38 Srov. URBANOVÁ, Svatava. Meandry a metamorfózy dětské literatury. Olomouc: Votobia, 2003, s. 101. ISBN 80-7198-548-1. 39 Tamtéž, s. 107. 40 Srov. tamtéž, s. 103–111. 41 Srov. tamtéž, s. 111. 42 JUST neboli Ještě umím sám tvořit.

Vlastimil Třešňák, Pavel Kohout nebo Egon Bondy.43 Osmdesátá léta byla obdobím politicky i společensky liberálnějším. Počet autorů narůstal, vedle oficiálních autorů Miroslava Floriana, Michala Černíka či Jiřího Žáčka se do dětské literatury navraceli i do té doby proskribovaní autoři, kteří mohli vydat nové sbírky či výbory ze svého dosavadního díla, jako Pavel Šrut, Jan Skácel, Milena Lukešová či Josef Brukner. Určité uvolnění se projevovalo i v edičním plánu nakladatelství Albatros, které se specializovalo výhradně na LPDM.44 V normalizačním období 80. let se autoři věnovali mimo jiné také autorské poezii i pohádce. Objevovaly se v nich rysy nonsensu. Tradice moderní autorské pohádky, nonsensové, začala již v 60. letech, vyznačovala se, jak uvádí Jaroslav Toman, „látkovou, motivickou, syžetovou i jazykovou originalitou, neohraničenou fantazií, bohatou obrazností, asociativností, absurditou, hyperbolizací, nezávaznou hrou, ztřeštěným humorem, groteskním viděním, lyrizací, výraznou improvizací a expresivitou a stylistickým experimentátorstvím“.45 Takové inovační snahy pokračovaly v rámci moderní pohádky i v 80. letech. Do posledního dvacetiletí přetrvala také tvorba autorských pohádek, jejichž děj byl založen na prolínání všedního a reálného příběhu ze života dítěte se snovými a pohádkovými motivy. Autorské pohádky proskribovaných spisovatelů vycházely v samizdatových či exilových vydavatelstvích. Byla mezi nimi díla Ludvíka Aškenazyho, Jana Vladislava, Ladislava Dvorského, Ivana Klímy, Ladislava Dvořáka nebo Egona Bondyho.46 Pokračovatelé kainarovsko-krieblovské linie, která vznikla v 50. letech 20. století a zaměřovala se na témata a motivy velkoměsta, techniky, na originální a náročnější užívání metafor v textu, jazykovou komiku, nonsens, grotesku, jazykovou i slovní hru, hovorovost i narušování pravidelnosti verše i strofické stavby, vytvářeli spojnici s poezií určenou pro dospělé čtenáře. V osmdesátých letech jimi byli především Michal Černík, Pavel Šrut, Milena Lukešová, Jiří Žáček, Jan Skácel a Josef Hanzlík.

43 Srov. URBANOVÁ, Svatava. Žánry, osobnosti, díla: historický vývoj žánrů literatury pro mládež – antologie. 2. (upr. a dopl.) vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, 1998, s. 18. Učební texty Ostravské univerzity. ISBN 80-7042-136-3. 44 Srov. TOMAN, Jaroslav. Konstanty a proměny moderní české poezie pro děti: (tvorba, recepce, reflexe). České Budějovice: Vlastimil Johanus, 2008, s. 146. ISBN 978-80-904247-2-2. 45 TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice, 1992, s. 71. 46 Srov. tamtéž, s. 71–72.

Jedním z tehdejších nosných trendů poezie určené dětskému čtenáři byl právě princip nonsensu. V roce 1987 byl vydán soubor básní Ostrov, kde rostou housle. Jednalo se o nonsensovou antologii složenou z textů 55 zahraničních autorů, mezi kterými byl například L. Carroll, P. Picasso, E. Lear či V. Majakovskij. Do českého jazyka ji přeložili Pavel Šrut, Josef Brukner, Emanuel Frynta, Jan Pilař, Ivan Wernisch nebo Jiří Žáček. Antologie reflektovala různé podoby nonsensu, byl tak výrazně připomenut i jeho světový kontext.47 Také autoři poezie určené dětskému čtenáři, kteří nesouhlasili s oficiálním režimem, byli v 70. i 80. letech perzekuováni. Dřívější díla takových spisovatelů nemohla být reedována, jako v případě Jiřího Gruši, Jiřího Koláře nebo Karla Šiktance. Jejich nové texty mohly být vydány buď v exilu, jako u Gruši či Josefa Bruknera, nebo v samizdatu, jednalo se o dílo I. M. Jirouse.48

2.2.2 90. léta Oficiální vydání knihy Magor dětem se uskutečnilo až po listopadu 1989, který znamenal pro české prostředí nejen po stránce literární, ale kulturní, ekonomické i politické zásadní zlom. Česká společnost se výrazně proměnila, nastal konec direktivního politického a ideologického tlaku. Byla očekávána renesance dětské autorské tvorby. Ta ale nenastala hned. Dostavil se boom vydávání knih, s nímž souvisel proměňující se knižní trh i rostoucí konkurence na tomto trhu. Některá nakladatelství tak musela ve svém edičním plánu zohledňoval i finanční stránku vydávaných titulů. Na jednu stranu byla nastolena svoboda autorské tvorby, ke slovu se tak dostali dříve proskribovaní, pro režim nepohodlní či záměrně opomíjení autoři. Na druhou stranu rostla komercializace a bulvarizace některých děl.49 Tento stav, jak uvádí Toman, ovlivnil „původní, umělecky hodnotnou poezii určenou dětem velmi nepříznivě a způsobil její totální útlum, z něhož

47 Srov. SIEGLOVÁ, Naděžda. Vývoj poezie pro děti. In: ČEŇKOVÁ, Jana a kol. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. 1. Praha: Portál, 2006, s. 66. ISBN 80-7367-095-X. 48 Srov. TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice, 1992, s. 62–63. 49 Srov. HAMANOVÁ, Růžena. Poznámky k současné původní tvorbě pro děti. In: JANÁČEK, Jiří a Eva KOUDELKOVÁ, ed. Současnost literatury pro děti a mládež. 1. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 1996, s. 6–7. ISBN 80-7083-164-2.

21 se vymaňuje jen nesnadno“.50 Jednotlivé paralelní proudy literatury (samizdatová, exilová, oficiální atd.) se tak po roce 1989 spojily v jeden, což vedlo nejen k nadprodukci, roztříštěnosti, ale především k obtížné orientaci čtenářů i literárních vědců a kritiků v LPDM. Dále se pozměnila skladba titulů, začala do českého prostředí pronikat díla zahraničních autorů, objevila se nová čtenářská témata. Preference čtenářů byly různé, měli z čeho vybírat.51 Svatava Urbanová k těmto faktům dodává ještě jeden: „Oslabila se vyhraněnost estetických kategorií typu: vysoký – nízký, umělecký – kýčovitý, středový – periferní, originální – neoriginální a posílila se kategorie ozvláštnění.“52 Celkové situaci nepomohla ani masmédia, která se stala suplementem knih pro děti a mládež v oblasti poskytování zábavy, odpočinku i informací. LPDM, a především samotný dialog s textem, se oproti tomu stala nezastupitelnou v oblasti imaginace, hravosti, rozvinutí fantazie a individuálních zážitků.53 Dětská literatura jako by se navrátila do období své obhajoby i kritické reflexe. Dokonce zpět na počátek kritického myšlení o ní, které se dostalo do izolace, prezentované pouze v odborných časopisech zaměřených na dětskou literaturu (Ladění, Zlatý máj) nebo v rámci občasných recenzí v Lidových novinách či Nových knihách. Literární vědci i sami spisovatelé se snažili nejen obhájit tradiční model LPDM, ten totiž neodpovídal jejím proměnám, ale sledovat a mapovat stav dětské literatury i prostřednictvím konferencí (např. Současnost literatury pro děti a mládež konaná při Technické univerzitě v Liberci). Rostla také potřeba sledovat problematiku současného dítěte v oblastech psychologických, sociologických i komunikačních.54 Stanovit nová kritéria pro hodnocení LPDM, která by odpovídala změnám a potřebám literárních teoretiků a kritiků v 90. letech, bylo problematické, protože

50 TOMAN, Jaroslav. Velké trápení současné české poezie pro děti. In: KOUDELKOVÁ, Eva a Jarmila SULOVSKÁ, ed. Současnost literatury pro děti a mládež II. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 1998, s. 10. ISBN 80-7083-269-X. 51 Srov. URBANOVÁ, Svatava. K některým aktuálním otázkám bádání v oblasti literatury pro mládež. In: JANÁČEK, Jiří a Eva KOUDELKOVÁ, ed. Současnost literatury pro děti a mládež. 1. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 1996, s. 27–28. ISBN 80-7083-164-2. 52 Tamtéž, s. 27. 53 Srov. URBANOVÁ, Svatava. Meandry a metamorfózy dětské literatury. Olomouc: Votobia, 2003, s. 117. ISBN 80-7198-548-1. 54 Srov. tamtéž, s. 117–118.

22 dřívější ustálená hlediska a požadavky, resp. specifika literatury pro děti a mládež, dětský aspekt a intencionalita, již neodpovídaly dané situaci.55 Jirousova sbírka v rámci tohoto období spadá do oblasti, která by mohla být nazvána jako tzv. literární návrat. Do světa LPDM vstupovali autoři proskribovaní. Jirous se tak ocitl v kontextu autorů, kteří byli vystaveni stejným nebo podobným zážitkům. Těch, jejichž díla mohla být vydána jen v samizdatu či exilu a nyní měla možnost dostat se na pulty českých knihkupectví oficiálně. Vedle toho také docházelo k reedicím některých významných, v době normalizace zakázaných, děl. V první polovině 90. let, především v letech 1992 a 1993, je nová autorská tvorba LPDM v krizi a stagnuje. Přitom Albatros a další nakladatelství, která vedle literatury pro dospělé vydávala i knihy pro děti a mládež, měla na roky 1990 a 1991 ve svých vydavatelských plánech se značným předstihem připravené tituly.56 „Vyšly i tituly ,zakázaných‘ autorů, které k vydání připravovaly ke konci 80. let především redaktorky Albatrosu (I. Klíma, T. Pěkný, Hiršalovy a Kolářovy knížky, P. Šrut, I. Procházková),“57 uvádí Růžena Hamanová. V těchto dvou letech se mezi dětské čtenáře dostávala díla zlatého fondu, byla určitou zárukou čtenářského úspěchu, nebo tituly nové (od spisovatelů Miloše Macourka či Zdeňka Svěráka), různé umělecké kvality. Následně, od roku 1994, vzrostl počet literárních novinek.58 Výrazný zájem byl zpočátku devadesátých let o díla autorů patřících do tzv. zlatého fondu či klasického literárního dědictví 19. a 20. století. Docházelo k reedicím ne zcela komerčních titulů, k nově sestaveným výborům či k adaptacím, které měly rysy folklorní tvorby. Jednalo se například o díla J. Kožíška, J. Karafiáta, F. Hrubína či J. V. Sládka. K vydávání takových reedic se nakladatelství uchylovala také z důvodu obav literárních vědců o nedostatek kvalitní literatury, která by tak byla k dispozici mladým čtenářům. V devadesátých letech byly vydány dvě antologie moderního básnictví obsahující vedle poezie i prózu. Reagovaly na chybějící tituly tohoto básnictví určeného dětskému

55 Srov. TOMAN, Jaroslav. Aktuální profil teorie a kritiky dětské literatury 90. let. In: BAUER, Michal. Česká próza 90. let 20. století: materiály z mezinárodní konference pořádané v Českých Budějovicích ve dnech 27. a 28. června 2001 u příležitosti 10. výročí založení Jihočeské univerzity. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2002, s. 156–163. ISBN 80-7040-530-9. 56 Srov. HAMANOVÁ, Růžena. Poznámky k současné původní tvorbě pro děti. In: JANÁČEK, Jiří a Eva KOUDELKOVÁ, ed. Současnost literatury pro děti a mládež. 1. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 1996, s. 7–8. ISBN 80-7083-164-2. 57 Tamtéž, s. 7. 58 Srov. tamtéž, s. 7–8.

čtenáři. První antologií byla kniha Paci, paci, pacičky pro kluky a holčičky, do které byly zařazeny texty Jiřího Žáčka, Josefa Hiršala i Jana Vodňanského. Naopak Od sněženek k sněhulákům aneb Kouzelný kalendář obsahuje vybrané básně Jaroslava Seiferta, Zdeňka Kriebla či Vítězslava Nezvala.59 V rámci reedic mohla konečně vycházet v devadesátých letech díla katolických autorů, jako byl Jan Zahradníček (Ježíškova košilka), Václav Renč (Perníková chaloupka) či Jaroslav Durych (Z růže kvítek vykvet nám).60 Co se týče exilových autorů, v reedici v devadesátých letech vyšla například kniha Ivana Blatného (Jedna, dvě, tři, čtyři, pět), poprvé vydaná už ve čtyřicátých letech.61 I v jeho textech se objevuje nonsens, humor, hravost a jazykové hříčky. Dalšími autory, kteří před Sametovou revolucí vydávali svá díla alespoň v samizdatu a v devadesátých letech oficiálně vstoupili do LPDM, jsou Jan Procházka, I. M. Jirous, Alexandr Kliment, Ivan Klíma, Eda Kriseová či Václav Benda. Jejich tvorba se stala předmětem zájmu spíše vzdělanější střední i starší generace, přes kterou se dostala k mladším čtenářům. Další skupinu tvoří spisovatelé, kteří emigrovali, jako například Vladimír Škutina, Ludvík Aškenazy nebo Iva Procházková. S čímž souvisí také oficiální vydání undergroundového sborníku Čert má kopyto. Největší zájem o díla spisovatelů zamlčovaných v předchozích desetiletích byl především v první polovině 90. let. V druhé polovině devadesátých let se čtenářské preference proměňují, zájem o reedice proskribovaných spisovatelů slábl a byl vystřídán mimo jiné rostoucí oblibou literárních adaptací všeho druhu. Navíc se v prostředí literatury pro děti a mládež začala objevovat jména nových spisovatelů, docházelo tak k postupnému obnovování přirozeného literárního vývoje literatury pro děti a mládež.62

59 Srov. TOMAN, Jaroslav. Konstanty a proměny moderní české poezie pro děti: (tvorba, recepce, reflexe). České Budějovice: Vlastimil Johanus, 2008, s. 177. ISBN 978-80-904247-2-2. 60 Srov. URBANOVÁ, Svatava. Meandry a metamorfózy dětské literatury. Olomouc: Votobia, 2003, s. 124–126. ISBN 80-7198-548-1. 61 Srov. SIEGLOVÁ, Naděžda. Od redukcí k autorským adaptacím pohádek. In: URBANOVÁ, Svatava. Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let XX. století: (reflexe české tvorby a recepce). Olomouc: Votobia, 2004, s. 52. ISBN 80-7220-185-9. 62 Srov. URBANOVÁ, Svatava. Meandry a metamorfózy dětské literatury. Olomouc: Votobia, 2003, s. 124–126. ISBN 80-7198-548-1.

2.3 Magorovy labutí písně Původně nesla sbírka název Magorova labutí píseň a vznikala v letech 1981 až 1985 během Jirousova čtvrtého věznění. Za tu dobu prošel třemi místy: Litoměřicemi, Ostrovem nad Ohří a Valdicemi, ve kterých strávil nejdelší dobu.63 Psaní bylo ve vězení zakázané a z toho důvodu se Jirous všechny básně snažil naučit nazpaměť. Přesto manželce v dopisech alespoň naznačoval: „Včera večer jsem napsal vydařenou básničku o Tomášovi a Evženovi, tj. o tom, kde jsou oni a kde jsem já – bohužel Ti ji nemůžu napsat, mám obavy, že by neprošla cenzurou, a nechci riskovat, že bys nedostala dopis, i když je to takový chuďátko. Takže Ti pouze prozradím, že na Brikciusem se dobře rýmuje hnusem, řeknu Ti ji za tři roky, jestli budu mít po absolvování tohodle semestru kriminálu ještě paměť, jako jsem míval.“64 Jen jeden napsaný exemplář básní si tajně schovával do duté nohy od postele. Část z nich se jeho kamarádovi Jiřímu Gruntorádovi podařilo propašovat ven z vězení, o čemž kolovala známá historka: „[…] vlekli Jirku Gruntoráda v Liberci na chodbě u soudu, kde byla Dana Němcová a on se k ní vyklonil a v letu jí dal francouzský polibek, při kterém jí předal moták s dvanácti básněmi z té sbírky.“65 Jirous ji potvrdil při rozhovoru pro časopis Těžkoříct. Ještě než byl Jirous propuštěn, koloval ilegální strojopisný přepis Magorových labutích písní, který byl čtenáři nadšeně přijímán. Sám autor jej ale po svém propuštění nehodnotil příliš nadšeně, texty byly značně zkomoleny, v roce 1985 své básně upravoval. Václav Havel se přimlouval za knižní vydání sbírky v zahraničím nakladatelství Poezie mimo domov,66 založil jej v Mnichově Daniel Strož. Kniha zde vyšla hned roku 1986 a financovala ji Nadace Charty 77.67 Jednalo se tak o nesamizdatové, exilové vydání. „Původní text z roku 1985 je cyklem 183 básní, jenž, bez ohledu na to, jak vznikal, tvoří harmonický celek,“68 upřesňuje Martin Machovec. Sbírka je rozdělena na šest částí nazvaných Labuť sv. Huga (tvoří ji 83 básní, což je téměř polovina celé knihy),

63 Srov. MACHOVEC, Martin. Magorův Jeruzalém. Tvorba. Praha, 1991, (22), s. 13. 64 JIROUS, Ivan Martin, Andrej STANKOVIČ a Zuzana JÜRGENS, ed. Magorovy dopisy. Praha: Torst, 2005, s. 285. ISBN 80-7215-265-3. 65 Ivan Martin Jirous (Magor) – Rozhovor pro časopis Těžkoříct. Katolická dekadence [online]. WordPress, 2004 [cit. 2017-04-10]. Dostupné z: http://www.katolicka-dekadence.deml.cz/?p=110. 66 Poezie mimo domov je označována také jako Obrys/Kontur-PmD. 67 Srov. STROŽ, Daniel. Kdo s vlky nevyje, prostě neexistuje? Obrys – Kmen: čtrnáctideník pro literaturu a kulturu. Praha: Futura, 2002, 8(34), s. 1. 68 MACHOVEC, Martin. Magorův Jeruzalém. Tvorba. Praha, 1991, (22), s. 13.

Dům s modrým beránkem, Magor d´or, My lovers are over the oceans, Intermezzo a Hommage à Boris Savinkov. Každá z nich má jedno výrazné téma: dialog s Bohem, s manželkou a dětmi, opět s Bohem, s přáteli emigrujícími do ciziny, pátá část je opět věnována kamarádům ve formě akrostichů, poslední je tematicky spjata s lidmi okolo skupiny The Plastic People of the Universe.69 Přesto se jednotlivá témata objevují i v ostatních částech knihy. Více než sbírkou jsou Magorovy labutí písně intimním deníkem, Jirous si do něj zaznamenával vzpomínky na rodinu i přátele, místem, kde řeší svůj spor s Bohem a celým světem.70 Z tohoto důvodu mají některé jeho texty charakter modliteb. Jiní je pokládají spíše za reportáž: „Mají nejen charakter reportáže ze zazděného prostoru, ale svou širokou i hlubokou komplementárností vůči konkrétnímu světu 70. a 80. let zachycují na ironické hraně lidský prostor a čas v jeho debaklu i obraně,“71 uvádí Zdeněk Kožmín. Tři Jirousovy základní pohledy na svět se prolínají v jeho tvorbě, prvním je Jirous jako katolík, druhým skalní člen undergroundu a třetím vězeň. V Magorových labutích písních se tyto tři Jirousovy pohledy na svět i jeho životní situaci střetávají, navzájem se ovlivňují a přináší jedinečné svědectví.

2.3.1 Vězeňské téma v poezii Vězeňský aspekt je pro Jirousovy sbírky určující. Nejsou ale jediné svého druhu, které se zabývají vězeňskou tematikou, ani v českém prostředí. Přesto platí, že „je téma vězně a vězeňství v české literatuře uplynulých dvou století tématem okrajovým“,72 jak tvrdí Petr Motýl, protože psát na téma moderního vězení je velmi obtížné. Ve vězeňské poezii se prolínají dva proudy. Prvním je pouhá stylizace s absencí vězeňské zkušenosti. Autoři řadící se do druhého proudu čerpají z vlastního prožitého pobytu za mřížemi. Výraznou osobností prvního proudu je K. H. Mácha a jeho postava Viléma z lyrickoepické skladby Máj. Zobrazoval vězně jako meditujícího jedince. Po něm se téměř nikdo tématu vězeňství v poezii nepřiblížil. Přesto lze mezi některými

69 Srov. TRÁVNÍČEK, Jiří. Poezie poslední možnosti. Praha: Torst, 1996, s. 186. ISBN 80-85639-74-2. 70 Srov. MACHOVEC, Martin. Magorův Jeruzalém. Tvorba. Praha, 1991, (22), s. 13. 71 KOŽMÍN, Zdeněk. Tři generace českého undergroundu. In: KOŽMÍN, Zdeněk a Jiří TRÁVNÍČEK. Na tvrdém loži z psího vína: česká poezie od 40. let do současnosti. Brno: Books, 1998, s. 214. Jota – Odkaz. ISBN 80-7242-001-1. 72 MOTÝL, Petr. Od vězně na Chillonu k majoru Terazkymu. Host. Brno, 2011, 27(2), s. 17.

26 dalšími autory uvést Jakuba Demla, Jaroslava Durycha či Františka Lazeckého.73 V dílech těchto autorů „vězení zůstává romantickou čekárnou smrti a příležitostí k rozjímání“,74 uvádí Mojmír Trávníček. V neposlední řadě lze do tohoto proudu zařadit také J. Seiferta, ten ale ve své tvorbě z počátku druhé světové války přináší nový motiv, nevinného vězně. V druhém proudu vězeňské poezie se výrazně odrážely tři etapy české země. Prvním obdobím byla vláda Rakouska-Uherska a první světová válka. Za představitele lze pokládat S. K. Neumanna, dále P. Bezruče, V. Dyka a J. S. Machara. Druhou epochu určoval nacismus, vyvrcholil druhou světovou válkou.75 Z neustálého ponižování a týrání ve vězeních a koncentračních táborech básníci unikali prostřednictvím veršů, které „byly za tohoto stavu především aktem sebeosvobozování, prostředkem okamžité úlevy duše“,76 uvádí Trávníček. Mezi představitele této poezie lze zařadit Jaroslava Zatloukala či Františka Kropáče. Koncentrační tábor byl určitým vězením nového typu. Toto prostředí se stalo pozadím pro tvorbu Josefa Čapka.77 Třetí éra se nesla v duchu komunistického režimu. Po roce 1948, především v padesátých letech, bylo mnoho autorů perzekuováno. Docházelo k řadě vykonstruovaných procesů, mezi takové patřil i proces se Zelenou internacionálou z roku 1952, v rámci kterého byli odsouzeni katoličtí autoři, jako byl Zdeněk Kalista, Jan Zahradníček, Josef Knap, Václav Renč či Josef Kostohryz.78 V textech tohoto období se „výrazně rýsuje například početně zastoupená linie čerpající pro svou konfrontaci s nelidským světem vězení a hrůz z křesťanských zdrojů“,79 tvrdí Trávníček. Mezi další básníky, v jejichž textech se objevuje vězeňská tematika, patří Josef Palivec, Petr Kopta či Jiří Stránský. Autoři třetího období neměli možnost zapsání svých básní oproti vězňům předchozích dvou období. Museli se tak spoléhat pouze na vlastní paměť či svých spoluvězňů.80

73 Srov. NOVÁKOVÁ, Luisa, ed. Literatura určená k likvidaci: sborník příspěvků z konference pořádané v Brně… Praha: Obec spisovatelů, 2004, s. 23–24. ISBN 80-239-3298-5. 74 Tamtéž, s. 24. 75 Srov. tamtéž, s. 25–27. 76 Tamtéž, s. 27. 77 Srov. tamtéž, s. 27–28. 78 Srov. LEHÁR, Jan. Česká literatura od počátků k dnešku. 2., dopl. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008, s. 737. Česká historie. ISBN 978-80-7106-963-8. 79 NOVÁKOVÁ, Luisa, ed. Literatura určená k likvidaci: sborník příspěvků z konference pořádané v Brně… Praha: Obec spisovatelů, 2004, s. 29. ISBN 80-239-3298-5. 80 Srov. MOTÝL, Petr. Od vězně na Chillonu k majoru Terazkymu. Host. Brno, 2011, 27(2), s. 17.

Jirous se řadí do druhé skupiny, má vlastní vězeňské zkušenosti a spadá do třetího období, konkrétně do období normalizace. Bývá považován za novodobého pokračovatele katolické tradice v českém literárním prostředí, protože jeho texty „navazují tedy i na dílo Jana Zahradníčka, Bohuslava Reynka nebo Jakuba Demla“,81 jak potvrzuje Radim Kopáč. V jeho dílech tak bývá poukazováno právě na propojení vězeňské a katolické tematiky. Řada undergroundových básníků měla zkušenosti z vězeňského prostředí, byli pronásledováni establishmentem. A tak se i v jejich dílech objevovaly rysy vězeňské tvorby inspirované vlastní zkušeností, například u Egona Bondyho.82 Právě Jirousovo dílo je prostoupeno vězeňskou zkušeností, protože při jejím prožívání texty samotné vznikaly: „Život ve vězení je východiskem i rámcem všech básní, které jsou součástí celku Magorovy labutí písně,“83 doplňuje Klára Listopadová.

81 KOPÁČ, Radim. Magorův Labutí neklid popáté. Právo. Praha: Borgis, 2007, 17(34), s. 17. 82 Srov. JIROUS, Ivan Martin. O české undergroundové literatuře 70. a 80. let. Iniciály: měsíčník mladé literatury. Praha, 1990, 1(8/9), s. 3. 83 LISTOPADOVÁ, Klára. „..nejhloub se považuju za toho, kdo vytváří neklid..“. Nový prostor. Praha: Nový prostor, 2007, (278), s. 24.

3 Underground Underground neboli podzemí je označení pro směr, který byl v opozici vůči oficiální politice a kultuře. Jeho členové se museli skrývat, protože se dostávali do rozporu s oficiálním proudem. Místo svého pobytu, v podzemí, přijali dobrovolně s vědomím, že lepší časy již nebudou.84 Underground se podle Martina C. Putny vyznačuje několika důležitými znaky. Jedním z nich je vzájemná nepřístupnost a neprostupnost oficiální a neoficiální, tedy druhé kultury. Dalším znakem je společná a nepřenositelná zkušenost jeho členů, úsilí o tzv. totální umělecké dílo, zdůraznění lidského faktoru a osoby umělce, rehumanizaci světa, esoteričnost či sebemytizaci člověka.85 A byl to právě Ivan Martin Jirous, který je považován za skalního člena undergroundu, jehož tvorba, včetně vězeňských sbírek, byla zásadně ovlivněna undergroundem a obsahuje jeho typické znaky. Proud sdružoval spisovatele, filozofy, malíře, teoretiky, hudebníky a další. Český underground dělili Martin Pilař, Egon Bondy i Martin Machovec do tří vln. První se odehrávala v 50. letech 20. století a samo slovo underground označující dané hnutí v té době ještě nebylo v českém prostředí známo. Počátek undergroundu souvisí se surrealistickou Skupinou 42 nesouhlasící se socialistickou ideologií. Skupina ale nemůže být vyloženě řazena k undergroundu pro své estetické zásady. Na jejím okraji se pohybovali umělci jako Jiří Kolář a Jan Hanč, kteří vytvořili vlastní program, Egon Bondy jej nazval totálním realismem a trapnou poezií, tito členové jsou již považováni za členy undergroundu.86 Mezi další autory první vlny patřil Josef Hiršal a Zdeněk Urbánek. Po roce 1990 se k nim přidal i Bohumil Hrabal, Vladimír Boudník, Ivo Vodseďálek nebo Egon Bondy, který je výraznou osobností všech tří fází českého undergroundu. Pro tuto generaci byla zásadní edice Půlnoc,87 stala se jejich základním publikačním prostorem.88

84 Srov. TRÁVNÍČEK, Jiří. Tři generace českého undergroundu. In: TRÁVNÍČEK, Jiří a Zdeněk KOŽMÍN. Na tvrdém loži z psího vína: česká poezie od 40. let do současnosti. Brno: Books, 1998, s. 236. Zrcadla. ISBN 80-7242-001-1. 85 Srov. PUTNA, Martin C. Mnoho zemí v podzemí: několik úvah o undergroundu a křesťanství. Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu [online]. 1993, 4(1) [cit. 2017-05-19]. Dostupné z: http://souvislosti.cz/archiv/putna1-93.htm. 86 Srov. BONDY, Egon. Básníci undergroundu. Fragment K. Bratislava: Archa, 1990, 4(5), s. 53–54. 87 Edice Půlnoc byla založena na přelomu let 1950/1951, zakladateli byl E. Bondy a I. Vodseďálek. Vydali okolo 49 svazků. Cílem edice bylo vytvořit platformu pro vydávání vlastních děl i tvorby jejich kamarádů.

Druhá vlna českého undergroundu se odehrávala především v šedesátých a sedmdesátých letech. V šedesátých letech nastalo mírné uvolnění a do českého prostředí pronikaly informace o západním, především americkém hnutí, které bylo typické svou rockovou a bigbeatovou hudbou, volností, hippies i festivalem Woodstock. Příznivci českého hnutí „sdíleli se západním undergroundem blízkost moderní nonkonformní hudbě, úsilí stát ,mimo kulturu‘ i ostrý protest proti politickému establishmentu“,89 uvádí Jan Lehár. Po roce 1968 byla nastolena normalizace a undergroundové hnutí mohlo existovat pouze v podzemí jako druhá (ilegální) kultura. Zakázaný časopis Tvář kolem sebe sdružoval rockové kapely, umělce a členy undergroundu. Důležitou osobností v tomto okruhu byl Jiří Němec, spolu s ním Jan Lopatka či Zbyněk Hejda. Právě Němec propojil část undergroundového hnutí, např. skupinu The Plastic People of the Universe, se signatáři Charty 77.90 Pro underground sedmdesátých let je podstatná především hudba, písňová tvorba. Prostředí, ze kterého vzešla skupina The Plastic People of the Universe a dále DG 307, Bílé světlo či Umělá hmota, bylo dělnické. V hlavní roli se ocitla bezprizorní mládež se svou touhou žít jinak.91 Jirous k tomu dodává, že intelektuálů, „kteří v Čechách pochopili, jaký duchovní i etický náboj se v rockové undergroundové kultuře skrývá, by bylo tehdy možno spočítat na prstech jedné ruky“.92 Koncertní vystoupení byla založena především na jevištní performanci a experimentátorství. Za umělce považovali členové hnutí toho, kdo sdělení vytvářel, ne pouze zprostředkovával.93 „Rock se stává

Primárním záměrem edice Půlnoc nebylo rozšiřování textů mezi veřejnost jako v případě jiných samizdatových edic (Srov. Edice Půlnoc. In: Slovník české literatury po roce 1945 [online]. Ústavu pro českou literaturu AV ČR, 2010 [cit. 2017-05-17]. Dostupné z: www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1806.). 88 Srov. PILAŘ, Martin. Underground: Kapitoly o českém literárním undergroundu. 2. Brno: Host, 2002, s. 13–19. ISBN 80-7294-045-5. 89 LEHÁR, Jan. Česká literatura od počátků k dnešku. 2., dopl. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008, s. 877. Česká historie. ISBN 978-80-7106-963-8. 90 Srov. BONDY, Egon. Básníci undergroundu. Fragment K. Bratislava: Archa, 1990, 4(5), s. 54. 91 Srov. JIROUS, Ivan Martin. O české undergroundové literatuře 70. a 80. let. Iniciály: měsíčník mladé literatury. Praha, 1990, 1(8/9), s. 1. 92 Tamtéž, s. 1. 93 Srov. TRÁVNÍČEK, Jiří. Tři generace českého undergroundu. In: TRÁVNÍČEK, Jiří a Zdeněk KOŽMÍN. Na tvrdém loži z psího vína: česká poezie od 40. let do současnosti. Brno: Books, 1998, s. 240. Zrcadla. ISBN 80-7242-001-1.

30 tmelem, v němž se spojuje hudba, slovo i jevištní akce. Jako by autoři jejím prostřednictvím vraceli poezii její původní obřadnost rituálu, kultu či šamanského zaklínání,“94 tvrdí Jiří Trávníček. Až v polovině sedmdesátých let byly napsány dva zásadní dokumenty, které jsou považovány za manifesty undergroundu, první Invalidní sourozenci (1974) od Egona Bondyho a druhý od I. M. Jirouse Zpráva o třetím českém hudebním obrození (1975). Byl to právě Jirous, který se zasadil o přenesení anglického pojmu underground a jeho rozšíření v českém prostředí, především v povědomí této kultury. Stal se organizátorem, mluvčím i teoretikem českého undergroundu.95 Svou literární sílu si hnutí undergroundu uvědomilo až v roce 1975 při sestavení sborníku Invalidní sourozenci Egonu Bondymu k 45. narozeninám, který obsahoval písňové texty i poezii. Sestavil ho Jiří Němec. Do té doby řada lidí z prostředí disentu své spisovatelské ambice spíše tajila. Mnohdy o tom, že píší, nevěděli ani jejich nejbližší. Tenkrát se jednalo o ryze privátní věc. Do sborníku přispěly osobnosti nejen z undergroundového prostředí, o jejichž literární tvorbě se buď vůbec nevědělo, jako byl Josef Vondruška, Vratislav Brabenec či Jiří Daníček, nebo se jejich literární činnost považovala za cosi pomíjivého, jako u Pavla Zajíčka či Fandy Pánka. Hnutí tak objevilo svůj silný tvůrčí potenciál. O samizdatová díla těchto autorů, především Juliany Jirousové, Svatopluka Karáska, Andreje Stankoviče či Egona Bondyho, začal být zájem ze strany veřejnosti.96 Underground měl od roku 1979 své vlastní samizdatové periodikum Vokno. Vydával jej František Stárek, časopis vycházel ve stovkách exemplářů s přestávkami až do devadesátých let. Přispívali do něj například členové tzv. Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), mezi kterými byla Dana Němcová i Jirous. Od sedmého čísla byl přidán i podtitul Časopis pro druhou a jinou kulturu. Vydavatelé časopisu pořádali přednášky, koncerty, výstavy, happeningy, ve stejnojmenné edici vycházely také

94 TRÁVNÍČEK, Jiří. Tři generace českého undergroundu. In: TRÁVNÍČEK, Jiří a Zdeněk KOŽMÍN. Na tvrdém loži z psího vína: česká poezie od 40. let do současnosti. Brno: Books, 1998, s. 240. Zrcadla. ISBN 80-7242-001-1. 95 Srov. PILAŘ, Martin. Underground: Kapitoly o českém literárním undergroundu. 2. Brno: Host, 2002, s. 19–20. ISBN 80-7294-045-5. 96 Srov. BONDY, Egon. Básníci undergroundu. Fragment K. Bratislava: Archa, 1990, 4(5), s. 55.

31 knihy. Později začali vydávat informační leták pod názvem Voknoviny a videomagazín. Fungování časopisu bylo přerušeno v roce 1981, jeho tvůrci a přispěvatelé byli zatčeni.97 V osmdesátých letech započala třetí vlna českého undergroundu. Na jejich počátku se ale zdálo, že „emigrace a silné represe vůči doma setrvávajícím aktivistům undergroundu v letech 1980–1981 budou znamenat rozklad hnutí“,98 vysvětluje Martin Pilař. Nastoupila však mladá generace, která záměrně navazovala na underground 70. let. Od roku 1985 začal být vydáván časopis Revolver Revue, sdružovala se kolem něj tzv. druhá generace undergroundu, už to nebyli pouze dělníci a rockeři, ke slovu se dostali také intelektuálové.99 V témže roce vyšla undergroundová antologie Už na to seru, protože to mám za pár. Sestavil ji Andrej Stankovič z básnických prvotin spisovatelů narozených v 50. a 60. letech 20. století. Oficiální periodika v této době útočila na samizdatovou kulturu i proti kapelám tzv. nové vlny, jako byl Pražský výběr, Psí vojáci, Garáž či Žlutý pes. Establishment si byl vědom síly mladé generace, a proto se ji snažil prostřednictvím vykonstruovaných kulturně-politických afér zastrašit. Jeho snažení ale mělo opačný efekt a mladí lidé se daleko více zajímali o neoficiální, druhou kulturu. Mezi spisovatele tohoto desetiletí patřil například Jáchym Topol, Petr Placák, Jiří H. Krchovský, Vít Kremlička nebo nejmladší Jan Pelcl.100 Edice Popelnice byla zaměřena převážně na tvorbu autorů hlásících se k undergroundu konce sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století. V roce 1978 ji založil Jiří Gruntorád a do roku 1989 v ní bylo vydáno 124 titulů nejrůznějších žánrů. Vedle beletrie se vydavatelé soustředili na publicistiku, eseje, korespondenci, studie či soubory textů písničkářů, jako byl K. Kryl či V. Merta. Tato samizdatová edice kladla zvláštní důraz na vydávání tvorby pro děti a mládež autorů, kteří byli v období normalizace zakázáni. Typickým představitelem undergroundové literatury pro děti a mládež byl právě Jirous a jeho kniha Magor dětem. Vedle něj se samizdatové LPDM věnovali také

97 Srov. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných [online]. Praha, 2014 [cit. 2017-03-11]. Dostupné z: http://www.vons.cz/vokno. 98 PILAŘ, Martin. Underground: Kapitoly o českém literárním undergroundu. 2. Brno: Host, 2002, s. 93. ISBN 80-7294-045-5. 99 Srov. JIROUS, Ivan Martin. O české undergroundové literatuře 70. a 80. let. Iniciály: měsíčník mladé literatury. Praha, 1990, 1(8/9), s. 3. 100 Srov. PILAŘ, Martin. Underground: Kapitoly o českém literárním undergroundu. 2. Brno: Host, 2002, s. 92–98. ISBN 80-7294-045-5.

32 disidenti101 Václav Benda či Eda Kriseová.102 „Děti disidentů byly vedeny k překonávání strachu, protože více než pohádkových bytostí se mohly obávat zásahů státní moci,“103 tvrdí Svatava Urbanová. Mezi některé znaky samizdatové literatury určené dětskému čtenáři patří jednoduchá až naivní interpretace skutečnosti. Texty Edy Kriseové a Jirouse spojuje přítomnost křesťanství, Benda psal svým dětem, podobně jako Jirous, z vězení pohádky.104 České undergroundové hnutí nebylo zaměřeno levicově (s výjimkou Egona Bondyho), na rozdíl od zahraničí. Často tak jeho členové ve své tvorbě tíhli k náboženským a mystickým motivům.105 Především v 70. a 80. letech docházelo k propojení undergroundu a křesťanství, jehož pražské jádro tvořil Jiří Němec a Jirous. Tímto spojením inspirovali řadu svých přátel, mezi kterými byli členové kapely The Plastic People of the Universe, konkrétně Milan Hlavsa a Pavel Zajíček, dále autoři Fanda Pánek či Eugen Brikcius a také Svatopluk Karásek a Vratislav Brabenec.106 Množící se odkazy na duchovní, resp. křesťanskou, filozofii v tvorbě byly i z důvodu, že v době normalizace oficiální režim církev zčásti zatlačil do podzemí, a ta se tak dostala do blízkosti dalších, režimem zakázaných a nechtěných hnutí (jako byl například underground) a jejich členů, kteří k církvi začali tíhnout. Mimo to v ní bylo spatřováno jisté řešení, vyrovnání se s nastalou situací. Autoři, v jejichž tvorbě se objevovaly odkazy na křesťanství, se dělili na dvě skupiny. V první z nich byli spisovatelé, kteří se inspirovali spíše evangelictvím, z prostředí undergroundu to byl především S. Karásek a V. Brabenec. Druhou skupinou byli ti, kteří tíhli více ke katolictví a ve své tvorbě odkazovali mimo jiné na svaté i Pannu Marii. Katolictví pro tyto autory,

101 Je rozdíl mezi disidentem a člověkem řadícím se k undergroundu. Do pozice disidenta je člověk vtlačen, ale underground si jedinec volí zcela záměrně a dobrovolně (Srov. PUTNA, Martin C. Mnoho zemí v podzemí: několik úvah o undergroundu a křesťanství. Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu [online]. 1993, 4(1) [cit. 2017-05-19]. Dostupné z: http://souvislosti.cz/archiv/putna1-93.htm.). 102 Srov. URBANOVÁ, Svatava. Meandry a metamorfózy dětské literatury. Olomouc: Votobia, 2003, s. 113–114. ISBN 80-7198-548-1. 103 Tamtéž, s. 113. 104 Srov. tamtéž, s. 113–114. 105 Srov. LEHÁR, Jan. Česká literatura od počátků k dnešku. 2., dopl. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008, s. 877. Česká historie. ISBN 978-80-7106-963-8. 106 Srov. PUTNA, Martin C. Mnoho zemí v podzemí: několik úvah o undergroundu a křesťanství. Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu [online]. 1993, 4(1) [cit. 2017-05-19]. Dostupné z: http://souvislosti.cz/archiv/putna1-93.htm.

33 jako byl Jirous a Pánek, představovalo hledanou zemi. Důležitým znakem jejich tvorby je také návrat k češství, mnohdy tak odkazují na národní světce. Právě takové znaky jsou přítomny i v Magorových labutích písních a v souboru Magor dětem. Křesťansky orientovaní spisovatelé z řad undergroundu sice odkazovali na víru, ale mnohdy se jejími zásadami zcela neřídili, životní styl členů tohoto hnutí se tak neslučoval s optimálním křesťanským životním stylem především v otázkách omamných látek, alkoholu a nezřízeného životního stylu. U některých z nich se skrze verše odkrývala citlivá povaha.107 I pro underground nastala v roce 1989 zlomová situace. Disidenti, jejichž část tvořili členové undergroundu, se dostali společně s církví „na povrch“. Členové druhé kultury se rozdělili na několik skupin. Jirous a Bondy tvořili jádro, ten pravý underground, i s příchodem demokracie zůstali ve svých starých rolích. Jiná skupina se realizovala ve vládě, byl mezi nimi Andrej Stankovič, František Stárek, Martin Fendrych a další. Časopis Revolver revue se stal jedním z řady dalších oficiálních periodik, na jeho chodu se podílel Jáchym Topol, Jiří H. Krchovský, Vít Kremlička nebo Petr Placák. Poslední skupinou, která se vydělila z původního undergroundu, byli spisovatelé angažující se v časopise Vokno. Jako jediní se rozhodli pokračovat v undergroundovém duchu, oproti členům časopisu Revolver revue, kteří se zaměřili spíše na literaturu středního proudu. Redaktoři Vokna svůj program přizpůsobili nové situaci, ale v centru jejich zájmu bylo stále umění na okraji, deviantní kultura.108 Vokno se tak stalo zázemím pro novodobé punkery, beatniky, anarchisty a další:109 „Vokno tedy, ať se tváří sebezarputileji, […] není časopisem undergroundovým, ale časopisem dominantního, tj. postmoderního trendu […],“110 dodává Martin C. Putna. Underground jako takový ve své tradiční verzi po roce 1989 skončil, nemá v Čechách pokračovatele.

107 Srov. PUTNA, Martin C. Mnoho zemí v podzemí: několik úvah o undergroundu a křesťanství. Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu [online]. 1993, 4(1) [cit. 2017-05-19]. Dostupné z: http://souvislosti.cz/archiv/putna1-93.htm. 108 Podle Martina C. Putny je deviantní kultura takovou kulturou, která odbočuje z hlavní cesty (Srov. tamtéž.). 109 Srov. tamtéž. 110 Tamtéž.

4 Katolické znaky v Jirousových vězeňských sbírkách Ivan Martin Jirous se veřejně hlásil ke své křesťanské, resp. katolické, víře: „Já se nepovažuju za katolíka, já jsem katolík,“111 uvedl v rozhovoru pro časopis Těžkoříct. Používal proto i své druhé jméno, je pokřtěn podle patrona svatého Martina z Tour.112 Obě Jirousovy sbírky jsou prostoupeny četnými křesťanskými znaky, motivy, náboženskou symbolikou i odkazy na víru, která mu pomáhala překonat pobyt ve vězení. Víra je jedním z klíčových témat obou sbírek, Bůh hraje v jeho vězeňských knihách důležitou roli. Ve většině případů Jirous pracuje s trojjediným Bohem, resp. Otcem, Synem i Duchem svatým v jedné osobě. Nestaví je v díle vůči sobě do opozice. V dětském souboru je ale výjimečně zdůrazňován vedle trojjediného Boha zvlášť Kristus, resp. Ježíšek. Ve sbírce určené primárně dospělému čtenáři je z nejsvětější Trojice vyčleňován výrazněji Bůh Otec a také Kristus, jsou jmenováni a odlišováni explicitně nebo na základě vyznění jednotlivých básní. Náboženské motivy plní v každé knize zčásti jinou funkci. Jeho texty pro děti jsou daleko méně explicitní, poselství víry tak vyplývá z textů, z jejich vyznění. Přirozeně a nenásilně je tak dívkám vštěpován smysl, význam víry. Dětskému čtenáři jsou také stanovena jasná pravidla a zákonitosti fungování světa, jehož původcem, tvůrcem, je Bůh: „Proč mají fousy kočičky? / Zeptej se na to Františky. / A Františka ti odpoví: / Pán Bůh je chce mít takový.“113 Děti tak získávají jistotu, pocit bezpečí a snáze se orientují ve světě. Miroslav Chocholatý dodává, že nezpochybnitelný řád v knížce „jako by souzněl s tradicí florianovského způsobu života ve Staré Říši“.114 Křesťanství působí na dětského čtenáře skrytě, nikoliv prvoplánově. Naopak Magorovy labutí písně jsou mnohem explicitnější, což potvrzuje také Radim Kopáč: „[…] v Jirousových vězeňských rýmech hraje první housle víra – bůh

111 Ivan Martin Jirous (Magor) – Rozhovor pro časopis Těžkoříct. Katolická dekadence [online]. WordPress, 2004 [cit. 2017-04-10]. Dostupné z: http://www.katolicka-dekadence.deml.cz/?p=110. 112 Srov. KŘIVÁNEK, Vladimír. Český dekameron: 100 knih 1969–1992. Praha: Scientia, 1994, s. 111. Učebnice. ISBN 80-85827-78-6. 113 JIROUS, Ivan Martin. Magor dětem: 1982–1986. Ilustrovala Marta VESELÁ-JIROUSOVÁ. Praha: Torst, 2009, s. 9. ISBN 978-80-7215-367-1. 114 CHOCHOLATÝ, Miroslav. Novější tvorba dvojdomých básníků. Ladění: časopis pro teorii a kritiku dětské literatury. Brno, 2009, 14(1), s. 7.

35 je tu naléhavě přivoláván a vzýván skrze modlitby a žalmy.“115 Množství odkazů na křesťanství je oproti dětské knížce daleko větší, mnohdy jsou křesťanské symboly a motivy vyjádřeny neortodoxně, Jirous je spojuje s vulgarismy apod. Nejvíce se vyskytují v prvních částech sbírky, konkrétně v oddíle Labuť sv. Huga. Odkazy na křesťanskou víru nemají oproti dětské sbírce působit skrytě. V knize Magor dětem je role trojjediného Boha jednotná a neměnná, je stvořitelem světa, života a ten, který určil jeho řád a fungování. Ve sbírce pro dospělého čtenáře je Bůh stále tímto stvořitelem, ale Jirous s ním vstupuje do důvěrného dialogu, Bůh se stává jeho partnerem, adresátem v komunikaci. To je způsob, jak se snaží přežít život ve vězení. V některých pasážích je vůči němu ironický, vyčítavý, upozorňuje na řadu věcí, s nimiž v rámci církve nesouhlasí a které mu vadí. Jirous přesto vědomě přejímá zodpovědnost za své činy a nesnaží se vlastnímu svědomí ulehčit přenesením části odpovědnosti na Boha. Jirous jednotlivé texty v určitých pasážích Magorových labutích písní označuje za elegie, pašije, žalmy či modlitby, což potvrzuje i Martin Machovec: „Časté jsou texty, jež se svou pokorou blíží modlitbám.“116 Jirous stylizuje určité básně do modliteb a variuje je. Jedná se například o nejznámější křesťanskou modlitbu Otčenáš: „Odpusť nám Pane naše viny […]. / Odpusť nám Pane naše sny […]. / Odpusť nám život samý hřích.“117 V ní varioval právě slovo vina, které je v Otčenáši obsaženo. Do básní navíc často doplňuje výraz amen,118 aby byl text co nejvíce podobný modlitbě: „Je to plamen pekla Pane? / Osvoboď mě od něj. Amen.“119 Používá také další typické křesťanské výrazy, např. ave,120 místy i úryvky z církevních písní zpívaných při bohoslužbách, jako v případě

115 KOPÁČ, Radim. Magorův Labutí neklid popáté. Právo. Praha: Borgis, 2007, 17(34), s. 17. 116 MACHOVEC, Martin. Magorův Jeruzalém. Tvorba. Praha, 1991, (22), s. 13. 117 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 71. ISBN 80-7215-296-3. 118 Amen neboli vpravdě, staň se nebo jistě. Výraz se stal odpovědí, která pečetila přání, požehnání, modlitbu (Srov. Náboženství: Význam slova amen. Český rozhlas [online]. Praha, 2015 [cit. 2017-04-18]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/zpravy/_zprava/vyznam-slova-amen--1517799.). 119 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 16. ISBN 80-7215-296-3. 120 Ave neboli buď zván, buď vítán, jedná se o latinský pozdrav (Srov. Ave. In: KRAUS, Jiří a kol. Nový akademický slovník cizích slov A–Ž. Praha: Academia, 2005, s. 90. ISBN 80-200-1351-2.).

36 adventního gregoriánského vstupního liturgického zpěvu, jehož část použil v jednom textu: „Rorate coeli desuper / starosti od nás odeber […].“121 Také ve sbírce Magor dětem se objevuje paralela k modlitbě. Jedná se o Andělíčku, můj strážníčku, nejznámější dětskou modlitbu, většinou si ji děti říkají před usínáním. V tomto případě se ale nejedná o variaci jednotlivých slov, danou báseň a modlitbu spojuje spíše vyznění, obsahová stránka. Vyslovenou modlitbou autor prosí andělíčka strážného o dohled nad duší dětí během spánku: „Přivolá tím andělíčky / do postýlek nad holčičky, / přivolá tím andílky / nad holčičky malinký.“122 V rámci dětské knihy se objevuje pouze jeden případ, ve kterém Jirous označil text za církevní dokument. Nahradil slovo dopis výrazem epištola, což mělo značit určité poselství či text velké důležitosti, čímž pro něj korespondence s manželkou byla: „Jen máma vzhůru na vartě / v kuchyni s lampou u stolu / píše tátovi epištolu / o Františce a o Martě.“123 Dětský soubor ale není veden jako rozhovor s Bohem či jako modlitba jemu určená, proto bylo užití křesťanské epištoly v dětské knize výjimečné. Lyrický subjekt je v obou sbírkách stylizován jako Jirousovo alter ego. Sebe a svůj vztah k trojjedinému Bohu, popř. k celému křesťanství, stylizuje v Magorových labutích písních do několika různých podob, nejvýrazněji se objevuje v roli oddaného věřícího, mnicha, prosebníka a člověka tápajícího, v neposlední řadě také coby hříšníka. Jirousova stylizace do podoby oddaného věřícího jej ukazuje jako člověka, který se o život a osud nebojí, protože Bůh je tím, kdo je má v rukou. A pokud se bude chovat a žít podle křesťanských zásad, přestože by prožil pozemský život v sebehorších podmínkách, po smrti jej čeká nebeské království: „Chystají pro mne vyhnanství / nu proč ne / nebeské panství stejně mi / nikdo z nich nevezme.“124 U Boha hledá ochranu a především útěchu: „Pořád Pane Bože věřím / že mě nevydáš té sběři / tak v pevné trvám naději.“125 Jemu se svěřuje se svými trápeními, obavami o rodinu i svůj život, stesky. Nepochybuje ani o jeho všudypřítomnosti: „Kalich je lžíce a hostie jsou z veky. / Pán Bůh je s námi

121 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 54. ISBN 80-7215-296-3. 122 JIROUS, Ivan Martin. Magor dětem: 1982–1986. Ilustrovala Marta VESELÁ-JIROUSOVÁ. Praha: Torst, 2009, s. 12. ISBN 978-80-7215-367-1. 123 Tamtéž, s. 26. 124 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 30. ISBN 80-7215-296-3. 125 Tamtéž, s. 22.

37 po všechny věky,“126 a všemohoucnosti: „Teď Pán Bůh hubí jilmy / po nich půjdeme my.“127 Často se v básních objevuje Jirous připodobňující se k mnichovi. Během svého věznění téměř naplňoval mnišské poslání, tedy život v celibátu, odříkání a následování jediného cíle a smyslu života, jímž je Bůh: „V naší rodině ponuře / tíhnem k životu v klauzuře […]. Tak nyní – komunismu mnich / vzpomínám na ni v Kartouzích.“128 Dva protipóly, mnich a vězeň, kteří mají mnoho společného. Tomu, že se označoval za mnicha, přispívalo výrazně také místo výkonu trestu, valdická věznice, na jejímž místě se dříve nacházel kartuziánský klášter: „[…] šoupli mě dělat do kostela / a v klášteře je moje cela. / Ptám se Tě, Pane, vážně zcela, / ač trochu s potlačeným smíchem: / Nechceš mě nakonec mít mnichem?“129 Snažil se povznést nad krutou realitu života za mřížemi a nalézt v něm hlubší smysl a snad i něco posvátnějšího. Další svou roli Jirous v Magorových labutích písních spatřoval v prosebníkovi čili v člověku, který žádá, resp. prosí Boha o pomoc: „O milost Pane Bože prosím / pro všechny pro nás které Tvůj Syn / zachránil svojí smrtí kříže / volám Tě vroucně skrze mříže.“130 Tato jeho stylizace má dvě podoby. V první ztělesňuje člověka pevného a odhodlaného ve své víře, který se u Boha přimlouvá za bratry a sestry, rodinu, za spravedlnost ve světě. V druhé roli zůstává Jirous prosebníkem, ale váhá a tápe. Hledá Boha i odpovědi na otázky, které mu během dnů ve Valdicích vyvstávají na mysli. Je člověkem pochybujícím o své víře i o Boží existenci, o tom, zda na něj Pán nezapomněl, když jeho prosby a přání nevyslyšel: „Víš ty, Bože, vůbec o mně, / žes mě zavřel v tomhle domě? / Vzpomeneš si někdy na mě, / jak tu sedím v hnojné jámě?“131 Přesto, že má Jirous občas pochybnosti, prosí Boha o pomoc, aby nesešel z cesty věřícího. Zažíval ve vězení každodenní pocity nejistoty a obav, které se mu podařilo rozptýlit alespoň ve chvíli, kdy obdržel dopis z domova nebo měl návštěvu. Tyto okamžiky mu pomáhaly překonat ono nevědomí a nejistotu.

126 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 13. ISBN 80-7215-296-3. 127 Tamtéž, s. 81. 128 Tamtéž, s. 29. 129 Tamtéž, s. 15. 130 Tamtéž, s. 49. 131 Tamtéž, s. 14.

Poslední výraznou Jirousovou stylizací je hříšník, rouhač, přesto ale zároveň kajícník. Je si vědom svých hříchů, má touhu se z nich vyzpovídat tak jako v kostele: „[…] nade mnou nebe ve mně hřích / dva věrní lodivodi / Namísto stěžně vztyčen kříž / tak pořád doufám že mě něžně / nad vodou podržíš.“132 Jirous zobrazuje ďábla v souvislosti s životem v hříchu jako pokušení a zlo, snaží se mu za každou cenu odolat. Jirous sám pobýval mezi jedněmi z nejtěžších zločinců a nechtěl se stát jedním z nich a ani se nechat zlomit ke spolupráci se státní bezpečností: „Píseň si zpívám má jeden takt / s ďáblem se nesmí sjednat pakt.“133 Do role ďábla staví také vládnoucí komunistickou stranu: „Modlím se k zemským patronům / ďábel ať opustí náš dům / Svatý Václave s bábou Ludmilou / spas svou ubohou zemi spanilou.“134 Peklo i předpeklí připodobňuje také k vězení: „Bez oltáře je presbytář / od hořáků jde pekla zář.“135 Užívá pro něj i latinského výrazu inferno. Jirous jako katolík ve své tvorbě pro děti i dospělé zobrazuje Pannu Marii, svaté a vyčleňuje místy zvlášť Syna Božího, Krista. Společným znakem obou děl je užití svatých v rámci pranostik i liturgického kalendáře. Užívá křesťanské svátky, aby určil konkrétní den. V případě knížky Magor dětem se jedná o svatého Martina a svatého Jana: „Letos nic nebude jak loni, / kdy svatý Martin na koni / se sněhem přijel, na koni.“136 Dětem jsou tak prostřednictvím veselých i ztřeštěných básní předávána tradiční a známá rčení, která již běžně nespojujeme s křesťanstvím, týkající se ročních období a počasí. V básních se objevují také nejdůležitější křesťanské svátky, Vánoce a Velikonoce. Děti si asi nejčastěji křesťanskou víru spojují právě s Vánocemi a s narozením Ježíše Krista ve městě Betlémě. Panna Marie a Ježíšek se objevují ve sbírce minimálně, příkladem může být právě vánoční báseň: „Podívej se jak telátko / olizuje Jezulátko […] od zlaté slámy svatozář / padá na Mariinu tvář […] tak radují se vzduch i země / i voda v městě Betlémě.“137 Dětskému čtenáři jsou tak nenuceně předloženy základní informace o daném svátku.

132 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 24–25. ISBN 80-7215-296-3. 133 Tamtéž, s. 21. 134 Tamtéž, s. 51. 135 Tamtéž, s. 17. 136 JIROUS, Ivan Martin. Magor dětem: 1982–1986. Ilustrovala Marta VESELÁ-JIROUSOVÁ. Praha: Torst, 2009, s. 46. ISBN 978-80-7215-367-1. 137 Tamtéž, s. 49.

Z obou sbírek jsou patrné Jirousovy poměrně velké znalosti týkající se katolické víry, řádů, svatých i běžně užívané symboliky, často je variuje. V Magorových labutích písních Jirous odkazuje na svaté ve spojení s časovým údajem, oproti dětské knížce, mnohem častěji: „Tři dny před svátkem sv. Anny / byli Poláci amnestováni.“138 Mnohdy je také spojuje s významnou událostí. Symbolika Velikonoc a Vánoc se na rozdíl od dětské knížky objevuje minimálně. Spíše než s výrazem Velikonoce pracuje v textu s pašijemi139 ve smyslu biblického vyprávění o utrpení Ježíše Krista. Jirous dokonce v básních odkazuje na album skupiny The Plastic People of the Universe nazvané Pašijové hry velikonoční. Z liturgického kalendáře Jirous nevyužil jenom svaté, zmiňuje se také o dnu Nanebevzetí Panny Marie: „Den po Panny Marie Nanebevzetí / myslím na Tebe jak Ti je […]“,140 což je důležitý římskokatolický svátek. Jirous ve vězeňské sbírce pro dospělé užívá hagiografické legendy k vyjádření svých vlastních pocitů. Ztotožňuje se v textech s osudy některých svatých, s jejich vztahem k Bohu. Výchozí pro něj byl řád kartuziánů141 korespondující v jeho představách s autostylizací do vězně – mnicha. Jirous svou vězeňskou celu nazýval kartouzou, popisuje ji tak. Odkazoval na konkrétní představitele řádu a ztotožňoval se s nimi. Jednalo se například o svatého Huga,142 jehož atributem je labuť. Stal se inspirací pro název první části sbírky, Labuť sv. Huga. V odlišném případě však užil jiného sv. Huga,143 jehož atributem je lucerna: „[…] má svatý Hugo sedm hvězd / sedm hvězd kolem hlavy malých /

138 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 33. ISBN 80-7215-296-3. 139 Pašije neboli vyprávění o utrpení a smrti Ježíše Krista (Srov. Pašije. In: KRAUS, Jiří a kol. Nový akademický slovník cizích slov A–Ž. Praha: Academia, 2005, s. 603. ISBN 80-200-1351-2.). 140 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 33. ISBN 80-7215-296-3. 141 Kartuziánský řád neboli kartuziáni – jedná se o mnišský řád, který přenesl ideál poustevníků na poušti do kamenné pevnosti kláštera. Řád založil Bruno z Kolína (svatý Bruno) kolem roku 1080. Základem přísného řádu bylo vytvoření skupinové poustevnické instituce. Jedinci realizovali svůj samotářský život v prostředí komunity, vzájemně se podporovali (Srov. LAWRENCE, C. H. Dějiny středověkého mnišství. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001, s. 156–157. ISBN 80-85959-88-7.). 142 Hugo z Lincolnu (†1200), postavením biskup, byl celý život kartuziánem, připomínka 17. listopadu, patron nemocných a dětí (Srov. Hugo z Lincolnu. In: ATTWATER, Donald, Petr SVOBODA a Jitka MATĚJŮ. Slovník svatých. Rudná u Prahy: Papyrus, 1993, s. 178–179. ISBN 80-85776-06-5.). 143 Hugo z Grenoblu (†1132), postavením biskup, byl žákem sv. Bruna, připomínka 1. dubna, vzýván při bolestech hlavy (Srov. Hugo z Grenoblu. In: ATTWATER, Donald, Petr SVOBODA a Jitka MATĚJŮ. Slovník svatých. Rudná u Prahy: Papyrus, 1993, s. 178. ISBN 80-85776-06-5.).

40 lijáky omšelo zlato na nich / má svatý Hugo lucernu […].“144 Dalším frekventovaným kartuziánem ve sbírce pro dospělé je sv. Bruno. Jirous dokonce tyto dva představitele kartuziánského řádu v rámci textů propojuje. Svatý Hugo v básni vystupuje coby labuť vedle sv. Bruna. Oba jsou navíc zobrazeni jako sochy, které shlížejí v bývalém klášteře, resp. vězení, na Jirouse: „Na průčelí cygnus olor / uvnitř hrůza je a horor / Z druhé strany sv. Bruno / střeží děsuplné lůno / Vykuchaný jako prase / skví se tady kostel v base.“145 Kartuziáni měli i různá pravidla, která museli dodržovat. Jirous pokračoval ve své stylizaci do člena řádu i v tomto ohledu. Jednalo se například o mlčenlivost: „Kartuziáni se slibem mlčení / už odebrali se na věčnost / Kéž bych ho uměl dodržet / aspoň pro Státní bezpečnost.“146 Odkazy na kartuziánský řád a jeho světce měly podpořit autorovu stylizaci do role opuštěného mnicha a zdůraznit, že jeho izolace, samota ve vězení, má hlubší, duchovní, smysl, že jeho pobyt ve vězení není ztráta času. Používá nejen atributy svatých, ale také jejich patronace, jako v případě svaté Cecilie.147 Tato světice vystupuje v básni vztahující se k Plastikům: „Ptali se svaté Cecilie / na nebi andílci: / Opravdu se Ti líbí / jak hrajou Plastici?“148 Podobný příklad lze uvést v souvislosti se svatým Antonínem,149 v Magorových labutích písních se vyskytuje v souvislosti s pokušením, což je jeho atribut: „Pomoz mi svatý Antoníne / ó pokoušených patrone […].“150 Svatý Štěpán151 je ve sbírce vyobrazen ve spojení s kamením, je považován za patrona kameníků: „Kamení sv. Štěpánovi / nadlehčovala láska.“ Spojení

144 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 35. ISBN 80-7215-296-3. 145 Tamtéž, s. 15–16. 146 Tamtéž, s. 25. 147 Cecílie (datum neznámé), mučednice. Od 16. století je považována za patronku hudebníků. Jejími atributy jsou varhany či jiné hudební nástroje (Srov. Cecílie. In: ATTWATER, Donald, Petr SVOBODA a Jitka MATĚJŮ. Slovník svatých. Rudná u Prahy: Papyrus, 1993, s. 88–89. ISBN 80-85776-06-5.). 148 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 78. ISBN 80-7215-296-3. 149 Antonín Veliký, poustevník. Je považován za zakladatele klášterního života, jeho atributem je prase, zvonek, ďábel a pokušení (Srov. Antonín. In: ATTWATER, Donald, Petr SVOBODA a Jitka MATĚJŮ. Slovník svatých. Rudná u Prahy: Papyrus, 1993, s. 51–52. ISBN 80-85776-06-5.). 150 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 22. ISBN 80-7215-296-3. 151 Štěpán Uherský, patron kameníků a zedníků. (Srov. Štěpán Uherský. In: ATTWATER, Donald, Petr SVOBODA a Jitka MATĚJŮ. Slovník svatých. Rudná u Prahy: Papyrus, 1993, s. 362. ISBN 80-85776-06-5.).

41 s láskou je proto, že je považován za prvomučedníka a byl kvůli své oddanosti ke Kristu ukamenován. Mariánské a ryze kristologické motivy se objevují ve sbírce pro dospělé v menší míře než Bůh Otec či svatí. Jejich výskyt je ale na rozdíl od dětské sbírky větší. Panna Marie152 bývá považována za přímluvce a prostředníka mezi lidstvem a přísným Bohem.153 Pro Jirouse se stává dalším, ke komu může směřovat svou „modlitbu“: „[…] nedbaje co si myslí Řím / k Panence Marii hovořím.“154 Jirous nejen, že se sám obrací k Panně Marii doufaje, že mu odpustí, ale prosí o to skrze básně i Julianu: „V říjnu pojedeš do Vydří. / V zářivém podzimním tom dni / popros Panenku Marii […].“155 V některých básních popisuje Mariino nanebevzetí, církevní řády, které jsou jí zasvěceny, a v neposlední řadě také její zjevení: „V Klášterci nad Ohří na římse / spatřil jsem Pannu v elipse / paprsků zářivých.“156 Pravděpodobně to souvisí s Jirousovou potřebou dát svému věznění nějaký význam, výjimečnost a důležitost, protože báseň pokračuje: „Však kdybych přistál třeba v Orly, / ta záře světla od mandorly / navždycky by mě minula.“157 Jirous se snaží vypořádat s pobytem v cele i tak, že ve svém uvěznění spatřuje Boží záměr, a díky tomu se z něj stává lepší katolík. Snaží se utvrdit a nepolevit ve své víře. Trojjediný Bůh, konkrétně v podobě Krista, se ve sbírce pro dospělého čtenáře objevuje jako Ježíšek, děcko, společně s Marií Pannou stejně jako v knize Magor dětem. V tomto případě se ale nejedná o jeho narození o Štědrém večeru, ale spíše o výjev Madony s děťátkem, což je jedno z typických katolických vyobrazení: „Panně Marii s děťátkem / andělé drží roucha lem / nad zaroseným trávníkem.“158 Jirous Krista vyobrazoval také v souvislosti s utrpením: „Pole souvrať obepíná / na mukách se Kristus vzpíná.“159 V některých pasážích se čtenář o přítomnosti Krista dozvídá pouze prostřednictvím jeho typických znaků, jako je trnová koruna, nepoužije jeho jméno

152 Mariiným privilegovaným místem je církev, kde je oslavována jako výjimečný a jedinečný člen církve, jako předobraz a dokonalý vzor víry a lásky k Bohu. Bývá považována za první svatou. (Srov. BENEŠ, Josef a kol. Naše víra: sborník úvah o katolické víře. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1974, s.250–254.). 153 Srov. CALVOCORESSI, Peter. Kdo je kdo v Bibli. Praha: Baronet, 1996, s. 200. ISBN 80-85890-63-1. 154 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 50. ISBN 80-7215-296-3. 155 Tamtéž, s. 41. 156 Tamtéž, s. 13. 157 Tamtéž, s. 14. 158 Tamtéž, s. 50. 159 Tamtéž, s. 52.

42 explicitně: „Ty kterýs měl korunu s trny / ustrň se nad námi […]. Ty kterýs měl v rukou hřeby / pomoz nám potřebným […]. Ty kterýs visel na dřevě / zachraň nás věrné.“160 Autor si snaží připomenout Kristovo utrpení, jeho nezlomnou vůli a výdrž. Chce si dodat sílu k překonání věznění. A zároveň se Ježíš stává další adresátem jeho modliteb, skrze něj tak prosí trojjediného Boha. Obě sbírky jsou prostoupeny anděly.161 V knížce určené dětskému čtenáři se vyskytují spíše andělíčci. Jedná se o zdrobnělinu anděla, takový výraz je bližší dětskému čtenáři. V obou knihách se ale nejedná pouze o rozdíl jazykových prostředků v souvislosti s adresátem, dospělý nebo dítě. Andělíčci plní funkci ochránců dětí a matky. Jirous byl od rodiny izolován. Nevěděl, co se doma děje, a obával se o své dcerky i manželku. Andílci či andělíčci jsou v textech spojováni s chvílí usínání a spánku, ve které jsou Františka a Marta bezbranné a nevinné a andílci na ně dávají pozor: „Vzhůru jsou jenom andělíčci, / aby tě ohlídali v noci / na nadýchaném obláčku.“162 V jedné básni dojde ke změně a andělíčci jsou následně vystřídáni anděly. Ve středu zájmu tak nejsou pouze děti a Juliana, ale celý dům i zahrada ve Staré Říši a okolí. Jedná se o moment, kdy kniha oslovuje vedle dětských i dospělé čtenáře: „A andělíčci přiletí / na čela postýlek. / Vůně den rozleží se ve snech / a s vůní noci promíchány / obalí něžné usínání. / A zahrady se naplní / rosou a milostí. / Svěceným zrním ptáky v hnízdech / andělé pohostí.“163 V tomto momentě dochází k podobnosti s Magorovými labutími písněmi, pro které jsou andělé mnohem typičtější, andělíčci se objevují minimálně. Přesto je jejich funkce ochránců – andělů strážných společná oběma knihám zejména v pasážích, kde je předmětem ochrany rodina: „Vysvoboď mě už prosím vrať mě / Martě Františce Julianě / Andělé ať se snesou nad ně.“164 Ve sbírce pro dospělé čtenáře jsou andělé také ochránci, dohlížejí přímo na Jirouse: „[…] povětří svěží bez příšer, / kreatur, moci nečisté, / zase andělé se mnou jste / ve světle

160 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 55. ISBN 80-7215-296-3. 161 Andělé jsou Boží poslové a služebníci, naplňují Boží záměr (Srov. Anděl In: DOUGLAS, J. D. a kol. Nový biblický slovník. 2. vyd. Praha: Návrat domů, c2009, s. 28. ISBN 978-80-7255-193-4.). 162 JIROUS, Ivan Martin. Magor dětem: 1982–1986. Ilustrovala Marta VESELÁ-JIROUSOVÁ. Praha: Torst, 2009, s. 6. ISBN 978-80-7215-367-1. 163 Tamtéž, s. 28. 164 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 50. ISBN 80-7215-296-3.

43 jasném.“165 V Magorových labutích písních se objevují i andělé smrti či andělé nebeští, kteří vítají v nebi mrtvé: „Vznesl se zástup andělů / nad zemi Angleterre / zpěváka Johna přivítat / rytmicky svistem per.“166 Jirous se zamýšlí nad smrtí, svých blízkých i nad svou, protože zažívá neustálé osamění, bezčasí a nevědomí, které je pro něj mučivé a nekonečné. Pohrává si s myšlenkou na sebevraždu: „Jen to nutkání k oběšení / nikdy mi asi nezevšední.“167 Sebevražda znamená pro věřícího člověka těžký hřích, a tak pro něj není řešením. Další část Jirousovy knížky pro dospělé tvoří odkazy na Bibli, zaprvé jako na knihu a jednotlivé její části: „I ve vězení má nápady jak snob / zatoužil jsem číst knihu Job,“168 a zadruhé jako na příběhy v ní obsažené: „Jako by moje rodná zem / byla nešťastným Jonášem / v útrobách kytovce / Jak by z nich ovce bekot zněl: / Ach, říkejte mi Ismael.“169 Jirous v souvislosti s příběhy opět hledá spojitost mezi životem svým a osudem biblických hrdinů. Důležitou roli hrají v Magorových labutích písních i místa, na která se Jirous skrze své texty přenesl. Lze je v rámci odkazů ke křesťanství rozdělit na dvě skupiny, budovy včetně jejich částí a místa či města. V první skupině se vedle valdického vězení – kláštera často objevoval kostel, chrám, muka, nika, presbytář, apsida, ambit aj. Jednalo se o prostory, jež jsou tzv. příbytkem Božím. Druhou skupinu tvořil například Jeruzalém, Řím, Getsemanská zahrada či hory Sion a Oreb. Pro obě skupiny platí, že tato místa mají velice silný duchovní, resp. křesťanský význam. To je důvod, proč o nich Jirous také psal. Snažil se co nejvíce přiblížit Bohu, být v jeho přítomnosti, v místě, kde se může oddávat svým modlitbám a dialogu s ním alespoň prostřednictvím vlastních textů. Být na místech, kde se odehrávaly zásadní události týkající se křesťanství. Zvláštní místo, které Jirous také spojuje s křesťanskou vírou, je jeho domov ve Staré Říši, kde zanechal svou rodinu. Autor popisuje domov jako požehnané místo, na které dohlíží především Bůh, když nemůže on sám. Přítomnost Boha v lidském příbytku, domově, je společným znakem jeho tvorby pro dospělé i dětské čtenáře. Bůh sice není v knize Magor dětem často explicitně jmenován, ale přítomnost Božího řádu

165 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 54. ISBN 80-7215-296-3. 166 Tamtéž, s. 78. 167 Tamtéž, s. 31. 168 Tamtéž, s. 23. 169 Tamtéž, s. 76.

44 je v určitých básních a pohádkách zjevná. Nejedná se pouze o prostředí domu, ale o blízkou zahradu a okolí, jako louku, lesy, pole apod. Z křesťansky významných míst se objevuje Betlém, což bývá, jak už bylo zmíněno výše, především ve spojení s Vánocemi a narozením Ježíška. Jirous používal v textech odkazy na řadu rostlin a zvířat, některé z nich mají v křesťanství svůj zvláštní symbolický význam.170 Mezi takovou flóru vyskytující se v Magorových labutích písních lze zařadit vavřín, lišejník, jitrocel, pivoňku, dub, olivovník, růži, lilii nebo obecně květ či kvetení. Jirous si byl jejich významu v křesťanství vědom a užíval je v některých textech záměrně, například v případě vavřínu, jenž bývá spojován s vítězstvím: „Stvořils vavříny i oměj, / co z toho jsi schytal pro mě? / Odsoudils mě k marné slávě / nebo pojdu někde v slámě?“171 Úryvek souvisí s jeho nejistou budoucností a pobytem ve vězení. Jako další příklad může být uveden olivovník, oliva: „Na nebi světlo nevídané / nad kmeny oliv luna plane / co v Písmu psáno to se stane.“172 Olivovník patří podle výkladu ze Starého Zákona k Hospodinovu sadu, což také odpovídá obsahu básně. Ne všechny květiny, které mají i duchovní symbolikou, Jirous užil záměrně s ohledem na tuto symboliku, což platí i pro faunu. Často se objevovala v Magorových labutích písních ovce či beránek. Ten představuje obětování Hospodinu, bývá také symbolem Ježíše, na což v jednom textu odkazuje i Jirous: „V úzkostech volal jsem Beránka / těsná je moje skořápka / V neklidu nocí v hrůze dní / prosil jsem ať ji uvolní.“173 Dalšími zvířaty s křesťanskou symbolikou ve sbírce jsou: myš, labuť, saranče, ryba, lev, kůň, pták obecně, dále vlaštovka, sova či čáp. Labuť má v Jirousově knize pro dospělého čtenáře velmi silné zastoupení. Je symbolem čisté duše, trpělivosti a dobré smrti. Velmi známé je rčení tzv. labutí písně,174 což znamená, že labuť zpívá před svou smrtí.

170 K jejich analýze byl využit Slovník symbolů: Kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii (ROYT, Jan a Hana ŠEDINOVÁ. Slovník symbolů: kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii. Praha: Mladá fronta, 1998, 201 s. ISBN 80-204-0740-5.). 171 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 14. ISBN 80-7215-296-3. 172 Tamtéž, s. 53. 173 Tamtéž, s. 54. 174 Poslední velké vystoupení autora před smrtí (Srov. Labuť. In: ČERMÁK, František, Jiří HRONEK a Jaroslav MACHAČ. Slovník české frazeologie a idiomatiky. 2, Výrazy neslovesné. Praha: Leda, 2009, s. 246. ISBN 978-80-7335-215-8.).

V knize Magor dětem se objevuje také řada zástupců z fauny a flóry. Jirous v textech používal spíše zvířata, která děvčata znala ze svého bezprostředního okolí, domu a zahrady, jako je kohout, kočka, myš, ovce (beránek), husa, ryba apod. Všechna tato uvedená zvířata mají i určitý křesťanský význam. Jejich záměrná spojitost s katolictvím je oproti sbírce pro dospělého čtenáře menší. Užití zvířat ve sbírce, která odpovídají křesťanské symbolice, nelze vždy v rámci této symboliky interpretovat. Jak v dětské knize, tak v Magorových labutích písních se objevovali ptáci jako jeden ze symbolů křesťanství, v textech je Jirous použil záměrně: „Svěceným zrním ptáky v hnízdech / andělé pohostí.“175 V Novém zákoně jsou ptáci, i nejmenší a nejobyčejnější vrabec, objektem Boží starosti a péče. S tím souvisí i smysl výše uvedeného úryvku, ten spočívá v tom, že Boží poslové pečují o ptáky, kteří mohou symbolizovat lidi. V obou sbírkách Jirous uvedl také beránka, v dětské sbírce se nejedná o oběť Hospodinu, ale o beránka jako symbol nevinnosti, pokory a poslušnosti. Dalším příkladem může být záměrné užití husy v básni týkající se pranostiky o svatém Martinovi: „Letos nic nebude jak loni, / kdy svatý Martin na koni […]. Letos přiletí na huse […].“176 Jirous využil husu, která je atributem svatého Martina. V tomto případě autor počítá se znalostí této skutečnosti u svých čtenářů. Co se týče rostlin a stromů, Jirous do textů zařadil především takové, které mohou malé děti znát. Ale jen část z nich má určitou křesťanskou symboliku, jako hrách, jahoda, švestka, bříza, jmelí a obecně květina či kytka a strom. Jirous bývá považován za jednoho z pokračovatelů katolických autorů, jak již bylo řečeno dříve. I on sám spatřoval jistou paralelu mezi životem svým a těchto autorů, kteří byli mnohdy také vězněni a odloučeni od svých rodin. V Magorových labutích písních na některé z nich i přímo odkazuje a vzpomíná. Jedná se například o Jana Zahradníčka: „[…] vzpomněl jsem na Jana Zahradníčka / co musel milá snést / Proti němu je naše bolest / jen malá maličká / A tak když po klekání / ustýláš postel holčičkám / poznáš že jejich modlitbička / k Bohu musí se vznést / za bolest Jana Zahradníčka / který se nedočkal.“177 Právě spojitost s Janem Zahradníčkem uvádí i Radim Kopáč: „Jirousovy ,labutí písně‘ tak svádějí do jednoho textového koryta literaturu vězeňskou a katolické písemnictví […].“178

175 JIROUS, Ivan Martin. Magor dětem: 1982–1986. Ilustrovala Marta VESELÁ-JIROUSOVÁ. Praha: Torst, 2009, s. 28. ISBN 978-80-7215-367-1. 176 Tamtéž, s. 46. 177 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 42. ISBN 80-7215-296-3. 178 KOPÁČ, Radim. Magorův Labutí neklid popáté. Právo. Praha: Borgis, 2007, 17(34), s. 17.

Poselství Jirousových básní je srozumitelné i čtenáři, který nemá znalosti z oblasti katolické víry. Pro čtenáře jsou potom především Magorovy labutí písně svědectvím o životě ve vězení: „Celá sbírka se pak jeví být vlastně jakýmsi intimním deníkem plným vzpomínek na rodinu, přátele, ale také plným básníkových sporů se světem i s Bohem,“179 jak tvrdí Martin Machovec. Básně mohou být čteny tímto způsobem, ale pro jejich hlubší pochopení by měl mít čtenář alespoň částečné znalosti z katechismu, aby pochopil podstatu Jirousových textů, jeho pocity, stavy i narážky. Jirous se skrze křesťanskou víru v díle pro dospělého čtenáře odpoutává od dennodenně prožívané vězeňské rutiny, obrací se do sebe, do svého nitra. Nevnucuje nikomu víru, je to jen jeho zpověď. Hledá cestu, jak dát svému životu ve vězení nějaký smysl i řád. Naopak kniha Magor dětem nevyžaduje tak hluboké znalosti křesťanství, protože se jedná o soubor, který je určený dětem a měl by tak být srozumitelný. Pro Jirouse je katolická víra prostředkem, jak přežít několik let ve vězení. Přestože obě sbírky mají rozdílného adresáta, jsou to právě odkazy na katolickou víru, které oběma texty prostupují a díla tak spojují. Na prvním místě je v Magorových labutích písních i knize Magor dětem Bůh. Ve sbírce pro dospělé s ním autor vede dialog a jeho role vůči němu se dostává do diametrálně odlišných poloh. Jirous v ní řeší svůj vztah k trojjedinému Bohu, vyčleňuje místy speciálně Krista či Boha Otce, také k Marii a celé katolické víře. Explicitně odkazy na víru vyjadřuje. Přestože jsou texty v Magorových labutích písních více stylizovány jako modlitby, objevuje se podobnost s modlitebními texty i v dětské knize. Soubor Magor dětem spadá do LPDM, některé básně a pohádky mají didaktizující podobu a s Bohem a s vírou se v nepolemizuje. Boží řád je pro dětského čtenáře něčím daným a neměnným. Bůh v obou dílech znamená jistotu.

179 MACHOVEC, Martin. Magorův Jeruzalém. Tvorba. Praha, 1991, (22), s. 13.

5 Znaky literárního undergroundu v Jirousových vězeňských sbírkách Ivan Martin Jirous je považován za jednoho ze skalních představitelů undergroundu. Přesto nejsou Magorovy labutí písně, označované za jeho nejznámější sbírku, zcela typickým textem tohoto hnutí: „Jirousova sbírka Magorovy labutí písně se od ostatních děl undergroundu liší i v tom ohledu, že ji kritikové i historikové bez jakýchkoliv výhrad vnímají jako podstatné dílo krásné literatury. Zřejmě je to způsobeno především křesťanskými souřadnicemi těchto veršů, avšak undergroundové kořeny Jirousovy tvorby jsou neméně podstatné,“180 uvádí Martin Pilař. Magorovy labutí písně se jako téměř jediné z undergroundové literatury dostaly do seznamu školní četby. V některých ohledech se sbírka začleňuje mezi typická díla daného směru, v jiných naopak vybočuje. Použití přezdívky Magor v názvu Jirousovy knihy pro dospělé čtenáře by nebylo ničím překvapivým, v prostředí druhé kultury byl takto znám a užívání pejorativ mezi členy hnutí i v jejich textech bylo běžné. Ta se však objevuje i v jeho souboru určeném dětskému čtenáři předškolního věku. Rodič, který běžně předčítá potomkovi pohádky či básničky přistupuje k takové knize již od první chvíle jinak. S očekáváním něčeho, co by za běžných okolností nebylo dětem určeno. Ale soubor Magor dětem nevznikal za normálních podmínek. Adresát bude překvapen, protože mu jsou přesto předloženy texty velice citlivé a hravé, které odkrývají mnohem méně známou autorovu stránku, milujícího otce. Jedná se tak o další spojnici a podobnost mezi autorovými díly: „Můžeme říct, že Jirousova poezie se v mnohém podobá jeho tvorbě pro dospělé,“181 potvrzuje Ivo Harák. Pro underground je přirozený pocit vykořenění, skrze nějž jeho členové vyjadřují nesouhlas s oficiálním establishmentem: „Zřejmě je Bože Tvojí vůlí / abych žil mezi homunkuly.“182 Jeho členové si vykořenění dobrovolně volili. Vědomí sounáležitosti chtěli sdílet jen mezi sebou. Jirous se ale ocitá ve vězení a prožívá osamění a odloučení na vlastní kůži, nemá jej téměř s kým sdílet. Za mřížemi se tak prolíná jeho individuální i undergroundový pocit osamění. Ztracenou sounáležitost nalézá v básních, jejichž prostřednictvím se snažil navázat kontakt se spřízněnými lidmi: „Začal jsem

180 PILAŘ, Martin. Underground: Kapitoly o českém literárním undergroundu. Brno: Host, 1999, s. 87–90. Studium. ISBN 80-86055-67-1. 181 HARÁK, Ivo. Magor dětem. Severočeský regionální deník. Ústí nad Labem, 1994, 4(199), s. 8. 182 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 35. ISBN 80-7215-296-3.

48 s André Bretonem / snít o skleněném domě / teď na ambit zalitý betonem / dívám se z okna skromně.“183 Byl si vědom kulturního strádání, kontaktu s lidmi na okraji společnosti. Obával se, aby se nestal jedním z nich: „Po ránu mezi ďábly vstávám / pomalu sám se ďáblem stávám […].“184 Protest a vzdor jsou základní pocity undergroundového vyvržence. V Magorových labutích písních, jak potvrzuje Zdeněk Kožmín, získávají funkci „méně gestickou a programní sice, ale o to více přilnutou k prožívání toho, komu ve chvíli evokace patří“.185 Převážná část vzdoru je přenesena do nitra lyrického subjektu, Jirous se zabývá svými myšlenkami a pocity. Sbírka je bohatá na mimotextové odkazy. Právě nezasvěcený, neznalý čtenář by je mohl vnímat jako pouhý výčet informací a nechápat zcela jejich význam. Ale i takovému čtenáři dávají smysl, protože chápe Jirousovy emoce vyplývající z kontextu jednotlivých básní. Pro Jirouse básně představují také možnost otevřeně vyjevit své city. Jeho promluva se tak podobá tradiční křesťanské zpovědi a vedle toho také zpovědi obyčejného člověka, který odkrývá svůj strach, bolest, zlost i lásku. Čtenář je dokáže vnímat i bez širšího, např. undergroundového, zasvěcení. Jirous v textech nevystupuje vůči čtenáři jako osoba nadřazená, právě naopak. V básních se zcela obnažuje, je zranitelný, nejistý, naprosto upřímný a otevřený: „V úzkostech volal jsem Beránka / těsná je moje skořápka / V neklidu nocí v hrůze dní / prosil jsem ať ji uvolní.“186 Dělí se tak se čtenářem o všechny své niterné a důvěrné emoce. V knize Magor dětem se neobjevuje Jirous v roli vyvržence. Od prvních veršů se coby lyrický subjekt představuje jako citlivý a starostlivý otec. I v dětské sbírce se vypořádává se svými pocity a pobytem ve vězení. Texty jsou koncipovány jako čtení na dobrou noc. Alespoň v tuto chvíli má možnost ocitnout se v roli tatínka v rodinném kruhu a vyprávět dcerám před spaním pohádky a básně. Jeho role je však v textech dvojí. V jednom případě vystupuje vůči čtenáři jako osoba nadřazená, autorita, tedy otec. Plní tak v básních výchovnou funkci. V druhém případě jeho nadřazenost mizí a stává se spiklencem při skotačení, účastníkem dětských her a občas i tím, kdo vytváří prvotní

183 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 32. ISBN 80-7215-296-3. 184 Tamtéž, s. 75. 185 TRÁVNÍČEK, Jiří. Poezie poslední možnosti. Praha: Torst, 1996, s. 196. ISBN 80-85639-74-2. 186 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 54. ISBN 80-7215-296-3.

49 impuls k nezbednostem: „Až na dvoře začne svítat, / Františka je bude chytat […]. Františka je za chvíli / pochytá jak motýly.“187 S ubíjející nicotou věznění a odloučení od rodiny se snaží bojovat také v knize Magor dětem prostřednictvím intenzivního vyjadřování citu. S tím rozdílem, že v textu téměř zcela absentuje vztek a vzdor, na rozdíl od Magorových labutích písní, vystřídala jej láska a něha. Přesto se jistá forma protestu a vzdoru v malé míře v dětské sbírce, jak tvrdí Miroslav Chocholatý, objevuje v podobě uchopení básně jako „osobité vzpoury proti mravnímu marasmu totalitní a materiálně konzumní společnosti“.188 Autor klade důraz na přírodu, rodinu a božský řád. Jirous se zde neobrací do svého nitra, ale na dcery. V druhé polovině dětské knihy navíc dochází ke změně, naléhavá potřeba explicitního vyjádření lásky k dcerám se zmírňuje. Chocholatý dokonce uvádí, že „naopak přibývá rezignace“.189 Což se projevuje skutečností, že básně nejsou již tolik emocionálně intenzivní. Mimotextové odkazy se objevují i v dětské sbírce, ale poměrně málo. Kniha je určena primárně dcerám, jsou v ní informace, které mohou být pro jiného čtenáře neznámé: „[…] a Láďa se potom diví, jak slepičky málo snášejí.“190 Nejedná se o tak zásadní informace, jako například kdo je Láďa, bez kterých by bylo nemožné pochopit obsah básní a pohádek. Čtenář se tak obejde v textech bez jejich znalosti a jednotlivé příběhy pochopí. Důležitým rysem undergroundové literatury je právě autenticita, ta má v Magorových labutích písních podstatný význam, protože dochází oproti dětské sbírce ke zřetelnějšímu stírání hranice: „Pravda života a pravda textu se zde slévají dohromady […], autentičnost textu jako by potřebovala být ověřována autentičností životního postoje,“191 uvádí Jiří Trávníček. Působivost díla je způsobena Jirousovou schopností přenést prožitek, pocity a stavy zakoušené ve vězení do textu takovým způsobem, že je čtenář dokáže vnímat a prožívat. Magorovy labutí písně jsou, jak potvrzuje Radim Kopáč,

187 JIROUS, Ivan Martin. Magor dětem: 1982–1986. Ilustrovala Marta VESELÁ-JIROUSOVÁ. Praha: Torst, 2009, s. 7–8. ISBN 978-80-7215-367-1. 188 CHOCHOLATÝ, Miroslav. Novější tvorba dvojdomých básníků. Ladění: časopis pro teorii a kritiku dětské literatury. Brno, 2009, 14(1), s. 7. 189 CHOCHOLATÝ, Miroslav. Ivan Martin Jirous. In: ŠUBRTOVÁ, Milena a Miroslav CHOCHOLATÝ. Slovník autorů literatury pro děti a mládež. II., Čeští spisovatelé. Praha: Libri, 2012 s. 192. ISBN 978-80- 7277-506-4. 190 JIROUS, Ivan Martin. Magor dětem: 1982–1986. Ilustrovala Marta VESELÁ-JIROUSOVÁ. Praha: Torst, 2009, s. 10. ISBN 978-80-7215-367-1. 191 TRÁVNÍČEK, Jiří. Poezie poslední možnosti. Praha: Torst, 1996, s. 185–186. ISBN 80-85639-74-2.

„sbírkou veršů ručených totální autenticitou“.192 Texty jsou obohaceny postřehy Jirouse jak z vězeňského života, tak i z jeho povahy: „V neštěstí se vždycky hbitě / vracím k religiozitě / jak se však trochu zabydlím / tak se zas ani nemodlím.“193 Autenticitu prohlubují odkazy na autorovy konkrétní přátele a rodinu, reálie ze života i schopnost přiblížit prostor i věrně popsat ubíjející vleklé plynutí času. Pro Jirouse je zásadní navázat ztracený kontakt. Autor vyžaduje konkrétního a známého adresáta, nejčastěji Boha či někoho z řad přátel a rodiny, aby jej mohl oslovit a směřovat mu své verše. Potřebuje se ujistit o své roli i místě ve společnosti. Podobně jako Magorovy labutí písně i Magor dětem obsahuje autentickou poezii, to je důvod, proč knihu určenou dětem vyhledávají i dospělí. Důležité je právě pozadí, okolnosti vzniku sbírky určené dětem. Dospělý čtenář spíše chápe bolest otce, jenž nemůže být nablízku svým dvěma dcerám. Přesto autenticita působí především na dětského čtenáře, v první řadě na dcery, právě skrze odkazy na známé lidi a přesné popisy konkrétních míst, např. domu ve Staré Říši: „Na zdi, jak visí lopata […].“194 Jirous navazuje s Františkou a Martou intenzivnější kontakt skrze oslovování, užívání jejich jmen v textech. Mimo to k nim často vztahuje určité události, začleňuje je do dobrodružství, klade jim otázky: „Věříš, Františko? Marto, věříš?“195 Snaží se je všemožnými způsoby vtáhnout do děje, zaktivovat jejich fantazii a vnímání. Texty, které z vězení posílá dcerám, jsou určitým jeho odkazem. Nechce, aby na něj zapomněly. V daných ohledech sbírka splňuje požadavek autenticity a navázání kontaktu undergroundové literatury a obě knihy jsou si v tomto ohledu podobné. Nepřeberné množství postav a jmen je typické pro Magorovy labutí písně, což koresponduje s dalším undergroundovým znakem, zasvěcením. Jirousovy verše jsou určeny pouze vyvolené skupině jedinců, nejčastěji jeho přátelům a rodině, sbírka pro dospělého čtenáře se daným znakem také vyznačuje. Skupina lidí získává pocit, že společně sdílí něco výjimečného a jedinečného. Martin C. Putna tvrdí, že „undergroundová poezie je prvotně svědectvím o pohledu na svět, který má komunita jako celek, i o osudech jednotlivých členů. Pro svět vnější, nezasvěcený, jsou často jen

192 KOPÁČ, Radim. Magorův Labutí neklid popáté. Právo. Praha: Borgis, 2007, 17(34), s. 17. 193 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 16. ISBN 80-7215-296-3. 194 JIROUS, Ivan Martin. Magor dětem: 1982–1986. Ilustrovala Marta VESELÁ-JIROUSOVÁ. Praha: Torst, 2009, s. 22. ISBN 978-80-7215-367-1. 195 Tamtéž, s. 47.

51 těžko pochopitelné všechny ty narážky, přezdívky, aluze a zkratky, s jejichž pomocí toto společenství uvnitř komunikuje. Klíčovou roli však hrají JMÉNA: Jména konkrétních osob, jejichž osudy se proměňují v komunitní – ale potažmo i národní mýty“.196 To, že Jirous použil v textech konkrétní jméno, propůjčuje osobě určitý význam. Jiří Trávníček197 osoby objevující se ve sbírce dělí do tří skupin. První tvoří autentičtí lidé. Jirous užívá v textech četné autobiografické prvky. V básních se objevují většinou jeho přátelé, lidé z blízkého okolí. Používá několik variant, jak je oslovuje. Přesto je nikdy čtenáři nepředstavuje jako někoho nového, spíše naopak, jako starého známého, jak potvrzuje Putna: „Z velkého počtu jmen je značná část uvedena jen ve formě křestních jmen nebo přezdívek – není proč uvádět jména celá: Zasvěcení vědí a nezasvěcení prostě mají smůlu. S nezasvěceným čtenářem se tu nepočítá.“198 Jirous své známé oslovuje spíše neformálně, v první fázi skrze křestní jména: „[…] a Radim slaví eucharistii.“199 V druhé fázi používá intimní podobu oslovení vyjadřující vřelý cit, který k daným lidem chová. Jedná se o různé podoby hypokoristik, jako Vráťa, Helenka, Láďa. Dále používá zdrobněliny hypokoristik jako Markétka a také přezdívky, např. Kába. Přesto užívá i příjmení, jako Hutka, Brikcius, Karásek, mají identifikační funkci, a čtenář okamžitě ví, o koho se jedná. Nejvíce undergroundových kamarádů se objevuje v části My lovers are over the oceans, ve které na ně vzpomíná, konstatuje i komentuje jejich životní osudy, většinou se jednalo o jejich emigraci, zcela se s ní neztotožnil. Zvláštní místo mezi autentickým osobami zaujímá manželka Juliana a obě dcery, oslovuje je mnohem více intimně. Vedle křestních jmen a jejich modifikací používá expresivní označení pro milované osoby, jako můj miláček, má milá, láska. Méně časté je oslovení osobním zájmenem, vyjadřuje tak nejvyšší stupeň zasvěcení a důvěrnosti. Text směřuje nejbližší rodině. U takových zájmen píše počáteční velké písmeno, což podtrhuje konkrétního adresáta, podobně jako v dopisu, i výraz úcty: „[…] myslím na Tebe jak Ti je /

196 PUTNA, Martin C. Měli jsme underground a máme prd: podzemní básníci o Havlovi. Praha: Knihovna Václava Havla, 2009, s. 7–8. Sešity Knihovny Václava Havla. ISBN 978-80-903518-9-9. 197 TRÁVNÍČEK, Jiří. Poezie poslední možnosti. Praha: Torst, 1996, s. 187. ISBN 80-85639-74-2. 198 PUTNA, Martin C. Mnoho zemí v podzemí: několik úvah o undergroundu a křesťanství. Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu [online]. 1993, 4(1) [cit. 2017-05-19]. Dostupné z: http://souvislosti.cz/archiv/putna1-93.htm. 199 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 13. ISBN 80-7215-296-3.

52 a co dělají děti.“200 Mnohdy až z kontextu básně čtenáři vyplyne, o jakou osobu se jedná. V tomto případě oslovoval Julianu. Jirousova manželka se ve sbírce objevuje častěji než dcery. Je v textech předmětem touhy, autorovi se po ní stýská. Zaobírá se i pochybnostmi nad pevností jejich vztahu, který je podroben nelehké zkoušce: „[…] jakápak láska když chlapa má v Kartouzích / jednou tu holku ho milovat omrzí.“201 Jirous staví Julianu také do role adresáta, jemuž směřuje své omluvy. Neomlouvá se za to, že jej uvěznili, ale za skutečnost, že zůstala na domácnost, zaopatření rodiny i péči o dvě malé holčičky sama. Její další role je pro Jirouse nesmírně důležitá: „Píše mi žena v dopise: / zase zavřeli Láďu Lise.“202 Ona je téměř jediným člověkem, od kterého má informace o životě svých kamarádů nejen z undergroundového prostředí. Od ní dostává zprávy o dalších uvězněných kamarádech či těch, kteří emigrovali. A Jirous následně reaguje na obdržené informace a zvěčňuje je ve verších: „Každá zpráva o zatčení, propuštění či emigraci je historickou událostí, která je předmětem intenzivní komunikace a která má být také zaznamenána,“203 uvádí Putna. Jedná se o sebemýtizaci daných jedinců, zvláště členů undergroundu, což je další podstatný rys hnutí. Druhou skupinu tvoří historické reálné postavy především z oblasti filozofie a umění, značnou část spisovatelé, jako byl J. Hašek, D. Alighieri, K. Sabina, Ch. Dickens, J. A. Komenský, A. Breton, T. G. Masaryk či O. Wilde. Mezi dalšími historickými osobnostmi se objevoval například Lao-c´. Jiří Trávníček doplňuje, že třetí, poslední skupinu tvoří postavy mystické „či jsoucna mystická, event. ,polo-mystická‘“.204 Lze mezi ně zařadit postavy vyskytující se v kapitole předešlé, jako Bůh, Bůh v podobě Krista i svatí. Se všemi skupinami adresátů, tedy autentickými lidmi, historickými osobnostmi a mystickými postavami, vede Jirous rozmluvu. Považuje je za rovnocenné partnery v diskuzi, do které s nimi záměrně vstupuje. S některými se hádá, nesouhlasí, jiným

200 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 33. ISBN 80-7215-296-3. 201 Tamtéž, s. 39. 202 Tamtéž, s. 31. 203 PUTNA, Martin C. Mnoho zemí v podzemí: několik úvah o undergroundu a křesťanství. Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu [online]. 1993, 4(1) [cit. 2017-05-19]. Dostupné z: http://souvislosti.cz/archiv/putna1-93.htm. 204 TRÁVNÍČEK, Jiří. Poezie poslední možnosti. Praha: Torst, 1996, s. 187. ISBN 80-85639-74-2.

53 odporuje či dává za pravdu. Pokud se s názorem dané osoby neztotožňuje, dá svůj nesouhlas otevřeně najevo. Přesto je jeho hlavním záměrem navázat s jednotlivými postavami kontakt. Zasvěcení, tedy určitá výjimečnost, a adresování jen vyvoleným osobám, se objevuje také v dětské knížce. Oproti Magorovým labutím písním se ve sbírce vyskytuje mnohem méně jmen – postav, lze je rozdělit na dvě základní skupiny, reálné a pohádkové. Mezi reálnými se objevuje máma, Františka s Martou a pár zmínek o sousedech či blízkých kamarádech Jirouse. Tyto postavy mají zřetelné autobiografické prvky. Dcery se v knížce objevují daleko častěji než ve sbírce pro dospělé. Jirous nevysvětluje, kdo Marta a Františka jsou, není to potřeba. Kniha je adresována jim a autor s nimi od první chvíle vede dialog. Autor, resp. lyrický subjekt, oslovuje dcery primárně křestními jmény nebo zdrobnělinami hypokoristik, jako Martička, také zdrobnělinami pro označení dívek, holčičky, i neutrálními výrazy děti nebo holky. Snaží se především vyjádřit vřelý a důvěrný vztah, který k nim chová. Jedná se o společný rys s Magorovými labutími písněmi. Jména dcer se objevují i v názvech jednotlivých textů, např. Františčina kohoutí píseň. Podobně jako v textech pro dospělého čtenáře užívá autor expresivní označení milovaných osob, např. miláček: „Dobrou noc, ty můj miláčku.“205 Juliana je v knize řadící se k LPDM nejen tím, kdo propojuje svět Jirousův a jejich dcer. Přináší holčičkám texty, které jim otec napsal. Ona je člověk, jenž večer předčítá pohádky. Ve sbírkách je vždy pojmenována jako máma nebo maminka. I zde, podobně jako ve sbírce pro dospělé, Jirous zmiňuje fakt, že na zaopatření rodiny zůstala sama. Vypodobnil ji jako osobu, která musí všechno znát, zastat a zvládnout: „Máma musí vyprat plínky, […] máma musí smažit jíšku. […]“206 Jirous Julianu obdařil rolí člověka disponujícího informacemi jak o něm, tak o Františce a Martě. Juliana tak zastává v knize Magor dětem v tomto ohledu stejnou roli jako v Magorových labutích písních. Druhá skupina postav, pohádkové bytosti, se v dětské knize dělí na dvě tradiční skupiny, dobré a zlé. Mezi zlými se nejčastěji objevují čarodějnice a různá strašidla. Nadpřirozené bytosti v pohádkách neodpovídají folkloru, jak potvrzuje Miroslav Chocholatý: „[…] pohádkové bytosti se chovají mnohdy v rozporu s folklorní

205 JIROUS, Ivan Martin. Magor dětem: 1982–1986. Ilustrovala Marta VESELÁ-JIROUSOVÁ. Praha: Torst, 2009, s. 6. ISBN 978-80-7215-367-1. 206 Tamtéž, s. 12.

54 tradicí (kdy například základní výbavou čarodějnic je láhev rumu) […].“207 Připomínají svým chování lidi. Mezi zástupci dobra se v knížce vyskytují především skřítci či princezny. Zvláštní skupinu tvoří zvířata, která se v určitých pasážích řadí mezi reálné postavy, a v jiných případech, když jsou obdařena schopností mluvit či kouzlit, patří mezi nadpřirozené bytosti. Nejčastěji se jedná o ptáčky, myšky, kohouty či kočky. Jirous hojně v Magorových labutích písních používá pocitový i výrazový minimalismus, což je další znak undergroundové tvorby. Řada jeho básní má podobu určitého výkřiku skládajícího se pouze z jednoho rýmu: „Tuší snad jenom Amnesty / v jakém zde žijem neštěstí.“208 Přesto se mu vždy podařilo zachytit trefně danou problematiku a vyjádřit pointu. Jirousovo umění úsporného a výstižného vyjádření je vlastní knize Magor dětem: „Proč není víc / klekánic? / Lidi nevěří už na nic / ať je zima nebo hic.“209 Cit pro výstižné pojmenování problematiky potvrzuje i Miroslav Chocholatý: „Z těchto společných znaků obou linií můžeme […] zmínit také autorovu schopnost lyrické zkratky […] i nápaditou pointu, cit po jazyk […].“210 Obě sbírky jsou tematicky, ale i formálně velice rozmanité. Z témat objevujících se v Magorových labutích písních se autor nejvýrazněji věnuje křesťanské víře, undergroundu, svému věznění a kritice oficiálního politického režimu. Oblíbeným prostředkem autorů z tzv. podzemí je černý a potměšilý humor, s jehož pomocí překonávají tíživé životní situace a zároveň na ně upozorňují. Dalšími znaky korespondujícími s undergroundem jsou primitivizace, jazyková hra a především mix stylů, výrazových prostředků a jazyků. Ivan Martin Jirous využívá bohaté lexikum211 v obou sbírkách. V textech Magorových labutích písní se vedle sebe objevují básnické výrazy (blankyt, luna), dále řada knižních výrazů (linout, prchavý, žal, zahalený, kanout), také expresiva (huba, bloud,

207 CHOCHOLATÝ, Miroslav. Novější tvorba dvojdomých básníků. Ladění: časopis pro teorii a kritiku dětské literatury. Brno, 2009, 14(1), s. 7. 208 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 30. ISBN 80-7215-296-3. 209 JIROUS, Ivan Martin. Magor dětem: 1982–1986. Ilustrovala Marta VESELÁ-JIROUSOVÁ. Praha: Torst, 2009, s. 15. ISBN 978-80-7215-367-1. 210 CHOCHOLATÝ, Miroslav. Novější tvorba dvojdomých básníků. Ladění: časopis pro teorii a kritiku dětské literatury. Brno, 2009, 14(1), s. 7. 211 Pro základní orientaci sloužící k analýze slov v textech byl využit Slovník spisovné češtiny (FILIPEC, Josef a kol. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. 2., opr. a dopl. vyd. Praha: Academia, 1994. ISBN 80-200-0493-9.).

55 prabídně či spojení mít na kahánku), slova hanlivá (sběř), hovorové (cucat, okouknout) a vulgarismy (píča) i slova řídce užívaná (hydra). Používá slova cizího původu, např. z řečtiny (pederast), početněji jsou zastoupena ta z latiny (homunkulus, inferno, klauzura). Dokonce se v textu objevují vedle latinských sousloví (cygnus olor neboli labuť velká) i výrazy francouzské: „[…] cítím se tady ba ba / cítím se notně là-bas.“212 A anglické: „Zatímco Liška s Brikciusem / míří v Oxfordu do pubu […].“213 Pohrává si také s homonymy: „Je kolem nebes taky kůra / jako na stromech ne zemi? / Nebo jen kůry andělské […].“214 Jirous užívá slova odborná či typická pro určité odvětví, například spojená s architekturou (loubí, ambit, apsida), se zemědělstvím (senoseč) či s rostlinami (hloh, heřmánek, hortenzie, jitrocel), dále slova ryze všední, bez jakéhokoliv zabarvení či zaměření (pyj, aceton, parafín, bomba). Pracuje také s variací výrazu vězení či uvěznit, vedle křesťanského připodobnění (cela, klauzura) používá výrazy basa, žalář, katr, lapák nebo líznout. Právě různorodá slovní zásoba i používání typově odlišných konkrétních slov vedle sebe zvýrazňuje postavu lyrického subjektu, onoho bouřliváka, nevrlého člověka s duší citlivého milovníka života a krásy okolo, což Jiří Trávníček uzavírá konstatováním: „Čili postupy artistní se spojují s rabiátskou přímočarostí.“215 Makarónská poezie se v Magorových labutích písních hojně vyskytuje, především ve spojení s latinou: „Obklopeni nenávistí / Deum tamen laudavisti / i já věze v bezpráví / Deaum tamen laudavi.“216 V části Intermezzo používá také akrostichy, které vytváří křestní jména, např. Erich, Olga či Naděžda. V rámci užívání rýmů se ve sbírce projevuje primitivismus, používá rýmy gramatické (lůj – hnůj, chaluhami – modlitbami, neumím – smím) či rýmová echa (buran – uran, chudý – údy, všem – šém). Daleko častěji než rýmy Jirous využívá asonance (ostýchavě – svoje Ave, mi v lapáku – rodu písmáků, ano ne – Domine). Po stránce formální, resp. rýmové se v Jirousových textech objevují jisté nedostatky, což zmiňuje Ivo Harák: „Zajisté Magorovy přiznáváme nebývalou odvahu: býti nedokonalým, improvizujícím, nebáti se mísení rovin stylových

212 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 26. ISBN 80-7215-296-3. 213 Tamtéž, s. 59. 214 Tamtéž, s. 17. 215 TRÁVNÍČEK, Jiří. Poezie poslední možnosti. Praha: Torst, 1996, s. 191. ISBN 80-85639-74-2. 216 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 49. ISBN 80-7215-296-3.

56 i významových […]. Magor však neví a vědět patrně nechce, kolik slov unese, snese obraz, báseň […] (a není-li toho dost pro inspiraci básnickou – alespoň tak, aby to bylo rytmické a rýmované, psáno do veršů) […].“217 Slovní zásoba ve sbírce Magor dětem se týká většinou prostředí rodiny, domova, říše zvířat či pohádkového světa. Výrazové prostředky jsou voleny s ohledem na znalosti potencionálního čtenáře, tedy dítěte předškolního věku. Jirous využívá ve většině případů explicitnost, protože dětský čtenář potřebuje mít příběhy dopovězeny a vysvětleny. Veškeré lexikum218 je sice rozmanité, ale ne tolik jako ve sbírce pro dospělé. V omezené míře se objevují slova cizího původu, z latiny (akvamarín) a němčiny (cícha), neobjevují se cizí ani odborná slova. Používá expresiva (měchuřina, tichounce), výjimečně zhrublá (potvora), řidčeji užívaná (ojíněný) i poněkud zastaralá slova (ohlídat). Vyskytují se také slova užívaná hojně dětmi (číča) i řada zdrobnělin (bříško, obláček, zobáček). Jirous si vymýšlí řadu neologismů (krajina Dudéd), což souvisí s jeho často užívanou jazykovou hrou i humorem a především nonsensem, který se v jeho textech také okrajově objevuje: „Ať ryby vykulujou oči / voda se stejně nenamočí / u sporáku se kocour směje / oheň se taky nezahřeje.“219 Propojuje realitu s výmyslem, přírodní a lidské s mytickým. Staví svět naruby. Zvířata i strašidla si dělají, co chtějí. Žijí si po svém. Přitom na první pohled vše začíná jako obyčejný všední příběh, úplně jako ze života dětí: „Každý večer, když holčičky usínají v postýlkách, ožívá noc, velká máma skřítků.“220 Všední příběh proměňující se v pohádkové dobrodružství, to je oblíbený motiv, jenž byl užíván již v moderní autorské pohádce 60. let 20. století. Humor není v textech potměšilý ani černý, jak bývá v undergroundové tvorbě zvykem. Dva typy poezie užité ve sbírce Magor dětem se liší navzájem jazykem, který je v kontrastu. V rámci básní, které představují první typ poezie, se jedná ve většině případů o spisovný, poetičtější jazyk: „Vzhůru jsou jenom andělíčci, / aby tě ohlídali v noci / na nadýchaném obláčku.“221 Nespisovná, obecná i hovorová čeština se objevuje v rámci

217 HARÁK, Ivo. Démon polemický. Severočeský regionální deník. Ústí nad Labem, 1994, 4(191), s. 8. 218 Pro základní orientaci sloužící k analýze slov v textech byl využit Slovník spisovné češtiny (FILIPEC, Josef a kol. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. 2., opr. a dopl. vyd. Praha: Academia, 1994. ISBN 80-200-0493-9.). 219 JIROUS, Ivan Martin. Magor dětem: 1982–1986. Ilustrovala Marta VESELÁ-JIROUSOVÁ. Praha: Torst, 2009, s. 29. ISBN 978-80-7215-367-1. 220 Tamtéž, s. 40. 221 Tamtéž, s. 6.

57 veršů, které jsou součástí pohádek, jedná se o druhý typ poezie zastoupené ve sbírce: „Může bejt prázdnej celej dům, / však na polici měj vždy rum […] však flaška na tě musí koukat […].“222 Hovorové i nespisovné výrazy se objevují i v prozaických pohádkách, mimo úseky poezie, která je součástí těchto textů. V prozaických částech Jirous používá tradiční pohádkové formule: „[…] až se láhev s třeskotem rozletěla a pohádky byl konec.“223 Pro dětský soubor jsou typická tradiční rýmová schémata, především rým sdružený (mlíčku – Martičku) a střídavý (víc – čarodějnic – víc – klekánic), dále rýmová echa (a to se ví – růžoví) i asonance (kohoutů – kornoutů, a honem – komínem). V rámci dětské sbírky je Jirousovi vytýkána formální stránka textů: „S logikou vyprávění ani se samotným příběhem, natož s formou si autor zjevně hlavu nelámal. V jeho podání to skřípe, vrže, absolutní rým sleduje klopýtavý rytmus,“224 tvrdí Radim Kopáč. Jedná se o společný rys obou sbírek, který koresponduje s formální rozmanitostí undergroundových textů. Řadu undergroundových autorů spojuje vězeňská zkušenost, ta ohraničuje i Jirousovy knihy prostoupené rysy tohoto směru i odkazy na katolickou víru. Věznění samotné je ovlivňováno dvěma důležitými, pro vězně zásadními, skutečnosti. První je prostor, jenž je omezený. Dotyčný je okraden o možnost svobodného pohybu, může si jej navodit pouze prostřednictvím myšlenek. Druhou skutečností je čas, jenž ve vězení plyne velmi pomalu, a vězeň si uvědomuje, o co všechno přichází. Jirous ve verších sbírky Magorovy labutí písně, které ještě předcházejí textům první části Labuť sv. Huga, pracoval se rčením labutí píseň: „Což nutně když se básník dusí / exodus následovat musí? / Labuť divný pták zpívá umírajíc / přece stejně krásně z naší strany hranic.“225 Právě v krajních životních situacích, ve chvílích, kdy jde o život, ze sebe člověk vydává to nejlepší. Může se jednat o jeden z důvodů, proč je sbírka považována za jeho vrcholné dílo, což potvrzuje i Radim Kopáč: „[…] jde v celku autorova díla bezpochyby o jeho nejpodstatnější počin.“226 S tímto názorem se ztotožňuje i Petr Motýl:

222 JIROUS, Ivan Martin. Magor dětem: 1982–1986. Ilustrovala Marta VESELÁ-JIROUSOVÁ. Praha: Torst, 2009, s. 16. ISBN 978-80-7215-367-1. 223 Tamtéž, s. 16. 224 KOPÁČ, Radim. Magor z kriminálu dětem: folklór, absurdita, underground. Právo. 2009, 19(127), s. 14. 225 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 9. ISBN 80-7215-296-3. 226 KOPÁČ, Radim. Magorův Labutí neklid popáté. Právo. Praha: Borgis, 2007, 17(34), s. 17.

„Magorovy labutí písně napsané ve vězení na vězeňské téma jsou zřejmě vrcholem jeho (jinak hodně nevyrovnané) tvorby […].“227 Literární prostor knihy určené dospělému čtenáři koresponduje s typickým prostředím undergroundových autorů, jako jsou brlohy, doupata, zničená krajina či odlidštěné továrny. Členové hnutí si takový prostor dobrovolně zvolili. Jirous si svůj úděl života v „díře“ do jisté míry také vybral, resp. jej přijal. Mohl emigrovat, ale nechtěl. Rozhodl se oficiálnímu režimu neustupovat, protože byl přesvědčen, že neudělal nic špatně. Byl to jeho způsob vyjádření nesouhlasu a nepodrobení se oficiálnímu režimu. Valdická věznice představuje uzavřený prostor, který je před vnějším světem skryt. Je nevlídným a nehostinným místem. Jedinec si žije mezi chladnými zdmi svým vlastním životem, o kterém okolní svět nechce nic moc vědět. Jirous pracuje v básních konkrétně s tzv. uzavřeným prostorem228 vězení: „Mrazivý sever horký jih / Je pupek světa v Kartouzích?“229 Konkrétní reálie z vězeňského prostředí se v textech objevují pouze okrajově, Jirous se jim nechce příliš věnovat právě proto, že se snaží z daného prostoru uniknout: „Služební psi na dovře vyjí / a Radim slaví eucharistii.“230 Snaží se život za mřížemi vnímat jako něco smysluplnějšího, snad i posvátnějšího, jako mnišskou celu: „[…] lepší být tady v klášteře / než na Sibiři v monastýru.“231 Chce si místo nuceného pobytu zkrášlit. Všímá si detailů, které by za jiných okolností třeba i přehlédl, ať už se jedná o čerstvě rozkvetlé květiny za brzkého rána na vězeňském dvoře nebo o mraky na nebi za blížícího se večera. Vedle prostoru uzavřeného nastoluje prostor otevřený, v rámci něhož alespoň v myšlenkách opouští celu a dostává se na různá místa. Snaží se tímto způsobem na chvíli cítit svobodný a volný. Jedná se například o prostor domova ve Staré Říši i celého rodného kraje Vysočina. Nejčastěji se k němu obrací ve formě vzpomínek, vyjadřuje svůj stesk, připomíná si tradiční každodenní rituály, ať už spojené se zemědělskými pracemi, chodem statku a domácnosti či trávení svátků, kterých se po několik let nemohl účastnit: „[…] na Vysočině letos len / sklízejí beze mne […]. Nebudu s Vráťou pít už meltu / zůstal

227 MOTÝL, Petr. Od vězně na Chillonu k majoru Terazkymu. Host. Brno, 2011, 27(2), s. 17. 228 VŠETIČKA, František. Prostor. In: PAVERA, Libor a František VŠETIČKA. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 290–291. ISBN 80-7182-124-1. 229 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 17. ISBN 80-7215-296-3. 230 Tamtéž, s. 13. 231 Tamtéž, s. 27.

59 jsem tu. / Ty budeš sama spát / v dálce tam za Iglau, / au, za Iglau.“232 Dále si spojuje domov s křesťanskou vírou, popisuje jej jako požehnané místo, které je pod Božím dohledem. V neposlední řadě Jirous vězení, resp. věznění, představuje jako překážku mezi ním a domovem: „Poslední léta rodnou hroudu / vidím jen na eskortách […].“233 Dalším místem, kam se z vězení Jirous ve svých myšlenkách uchyluje, je Praha. Vyjadřuje stesk nad absencí přátel a společných zážitků prožitých v hlavním městě. Doufá, že bude mít možnost se do ní někdy v budoucnu navrátit: „Až zahraje mi zase v Nuslích / v tom bytě na pavlači / nepřiznám se že tiše pláči / budu se tvářit jak včera bych / odběh jen na pár piv.“234 V souvislosti s emigrujícími přáteli, především ve čtvrté části My lovers are over the oceans, zmiňuje různé zahraniční destinace, nejsou ale literárním prostorem, kam utíkal či kde chtěl být, v pravém slova smyslu. Jirous spíše informuje, konstatuje a vyjadřuje pocit stísněnosti z odloučení od přátel. V některých pasážích je také ironický vůči kamarádům, vyčítá jim, že odešli, resp. utekli, do zahraničí: „Teskno mi je / a výčitka mi přišla mírná / v klášteře tady u Jičína: / Ó básníci, jací jste kanci, / jak zmrhali jste svoji šanci!“235 Přesto i on sám si v některých verších pohrával s myšlenkou odchodu do ciziny: „Dneska prvé pokušení / proniklo mi až kostní dření / Týden už hlohy na dvoře růžově rozkvétají / V noci se živé sny mi zdají / na dnešek s Julianou / mluvili jsme o emigraci / Ráno přijeli estébáci / a málem duši svou / dal jsem jim ke kremaci.“236 V básních a pohádkách dětské knížky se neobjevují explicitní odkazy na vězeňský, uzavřený, prostor. Prostředí vzniku sbírky se tak nepromítá do dětských textů. Nepracuje s prostorem uzavřeným, ale soustředí se spíše na literární prostor otevřený. Zvláště v dětské sbírce se Jirous alespoň na chvíli ocitá v přítomnosti rodiny, dcerek. Společně si hrají a prožívají dobrodružství: „Do velké krajiny Dudédu / jednou s Františkou pojedu. / Vezmeme sebou Martičku, / sednem na kouzelnou pokličku.“237 Vykreslení prostoru fantaskního světa je vlastní právě dětské knize, pouze zřídka se objevuje v Magorových labutích písních: „Na chvíli jednorožec zdržel se u studánky / královna

232 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 39. ISBN 80-7215-296-3. 233 Tamtéž, s. 14. 234 Tamtéž, s. 24. 235 Tamtéž, s. 62. 236 Tamtéž, s. 20. 237 JIROUS, Ivan Martin. Magor dětem: 1982–1986. Ilustrovala Marta VESELÁ-JIROUSOVÁ. Praha: Torst, 2009, s. 17. ISBN 978-80-7215-367-1.

Gwendolyna v habrovém loubí / na něho se dívala.“238 Toto téma imaginárního či velmi vzdáleného světa se objevuje nejvýrazněji v páté části Intermezzo. Sny a fantazie v obou dílech představují pro Jirouse ve vězení neomezené možnosti dělat cokoliv a jakkoliv. Únik do vymyšlené reality a fantaskní hry pomáhá autorovi překonat samotu. Častý je i prostor dívkám známý, navozující pocit bezpečí: „Autor si je vědom, že pro malé děti je životně důležitá atmosféra domovské jistoty a láskyplné blízkosti někoho, kdo je ostráží. Odtud zřejmě pochází konkrétnost v pojmenování osob a míst,“239 uvádí Svatava Urbanová. Proto je děj zasazen do prostředí stavení, sousedovy zahrady či blízkého lesa a polí, tato místa dívky dobře znají. V knize Magor dětem je téma domova zdrojem chvilkové přítomnosti v rodinném kruhu, především v době před usínáním, a potěšení se z něj: „Tak už hajinkej Františko, / peřinku dáme na bříško.“240 Domov má sloužit jako místo klidu, míru a jistoty, spíše než Jirousovi, tak jeho dcerám. Naopak v Magorových labutích písních se s tématem domova pracuje jako s bolestnou vzpomínkou. Prostor otevřený v knize Magor dětem není tak bohatý a různorodý. Co se týče času, texty v knihách Magor dětem i Magorovy labutí písně jsou seřazené postupně tak, jak vznikaly. „Sbírka je koncipována jako časová posloupnost Jirousových záznamů […],“241 tvrdí Jiří Trávníček v souvislosti s knihou pro dospělé. Básně v Magorových labutích písní jsou deníkovými zápisy, některé opatřené i přesným datem vzniku. Několikrát lyrický subjekt zmiňuje, kolik mu ještě zbývá dnů k završení výkonu trestu: „Ještě rok tedy prožiji / pod krutým nebem Kartouz / 04826 Jirous.“242 Čas ve vězení plyne velmi pomalu, téměř stagnuje: „Týdny měsíce léta jdou / nad zhanobenou apsidou / kostela sv. Bruna. / Karáskovi už praskla struna, / ve mně se tenze usídlila.“243 Proto se ho v básních snaží dát do pohybu. Aby si udržel přehled o čase, jednotlivé monotónní dny si snaží ozvláštnit tak, že je spojuje s určitými kulturními, církevními

238 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 69. ISBN 80-7215-296-3. 239 URBANOVÁ, Svatava. Magor dětem: Ivan Martin Jirous. Zlatý máj: časopis o dětské literatuře a umění. Praha, 1991, 35(4), s. 238. 240 JIROUS, Ivan Martin. Magor dětem: 1982–1986. Ilustrovala Marta VESELÁ-JIROUSOVÁ. Praha: Torst, 2009, s. 6. ISBN 978-80-7215-367-1. 241 TRÁVNÍČEK, Jiří. Komunismu mnich: Ivan M. Jirous: Magorovy labutí písně. List pro literaturu. Brno: Blok, 1991, 2(1), s. 28. 242 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 31. ISBN 80-7215-296-3. 243 Tamtéž, s. 25.

61 i přírodními událostmi: „Ze slunce vyskakují štíři / začal rok osmdesát čtyři.“244 Což potvrzuje také Trávníček: „Překladu do kultury podléhá i vězeňský čas. Jeho průběh je pro Jirouse zprostředkovaný – buď přes děje přírody, nebo kalendář církevních svátků a světců, případně skrze odkazy kulturní.“245 V knize Magor dětem nejsou tak zřejmé odkazy na konkrétní události, jejichž prostřednictvím by bylo možné lépe identifikovat přesnější časové období, tedy čas pro Jirouse v dané chvíli aktuální. V určitých pasážích díla lze rozlišit jednotlivá roční období, např. podzim: „Tak stromy už se svlíkají / jako ty, Františko, před spaním / a stromy už jsou nahatý / jako ty, Františko, jako ty […].“246 Výjimku tvoří již výše zmíněné odkazy na církevní kalendář, skrze které lze určit přesnější období, den, jako Vánoce či Velikonoce. Cílem dětské sbírky nebylo rozhýbat čas, Jirous si jeho zdánlivou stagnaci nepotřeboval nabourávat jako v básních pro dospělé. Čas zde proto nemá tak zásadní a výraznou roli. Pokud se Jirous nesnaží ukotvit čas aktuální, tak se v Magorových labutích písních v převážné míře pohybuje do minulosti, pracuje se svými vzpomínkami: „U Telče v kupce sena / byla jsi moje žena / vzpomínat na to měl bych v kleče / v době senoseče.“247 Pouze výjimečně odkazuje do budoucnosti: „Přinesu lilii / Bondyho Julii / do domu nad Sluncovy. / Julie políbí mne: Vítám vás, Magore.“248 Myšlenka na budoucnost, na svobodu a shledání s rodinou je pro něj příliš vzdálená, nejistá a bolestná, protože svoboda jej čeká až za velmi dlouhou dobu. Je to značný rozdíl oproti dětské sbírce, jejíž příběhy jsou situovány do současnosti a budoucnosti. Jirous popisuje především večery, během nichž jsou dcerám vyprávěny pohádky na dobrou noc: „Jirousovy evokační návraty domů nejsou vzpomínkou, odvíjejí se z perspektivy chvilkové přítomnosti směrem k budoucnosti. Někdy se jí myslí den, jindy třeba celá léta,“249 potvrzuje

244 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 29. ISBN 80-7215-296-3. 245 TRÁVNÍČEK, Jiří. Poezie poslední možnosti. Praha: Torst, 1996, s. 191. ISBN 80-85639-74-2. 246 JIROUS, Ivan Martin. Magor dětem: 1982–1986. Ilustrovala Marta VESELÁ-JIROUSOVÁ. Praha: Torst, 2009, s. 19. ISBN 978-80-7215-367-1. 247 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 41. ISBN 80-7215-296-3. 248 Tamtéž, s. 85. 249 URBANOVÁ, Svatava. Magor dětem: Ivan Martin Jirous. Zlatý máj: časopis o dětské literatuře a umění. Praha, 1991, 35(4), s. 238.

Svatava Urbanová. Jirous chce být alespoň prostřednictvím večerního čtení přítomen u Františky a Marty. V tvorbě pro dětského čtenáře není odkazováno na další vězně, naopak v Magorových labutích písních jsou jiní vězni zastoupeni poměrně hojně. Jedná se o výše zmíněné katolické básníky, jako Jan Zahradníček, a dále o uvězněné přátele z řad undergroundu a disidenty. Jirous si potřeboval osamocené věznění zabydlet lidmi. Také těmi, kteří sdíleli stejný osud vězně jako on: „[…] zase zavřeli Láďu Lise.“250 Připomínal si, že není jediný, kdo je podroben takové zkoušce, izolaci a odloučení. Sbírka Magorovy labutí písně je tradičně řazena mezi skalní undergroundová díla a vyznačuje se řadou znaků, které jsou typické pro tvorbu tohoto hnutí. Přesto je mnoho podobných, undergroundových, rysů vlastních i souboru Magor dětem: „Ivan Martin Jirous namíchal svoji představu literatury pro děti z folklorních, mj. erbenovských filiací, absurdního humoru a poukazů na undergroundovou kulturu,“251 jak uvádí Radim Kopáč. Mezi shodné znaky obou sbírek patří především pro hnutí důležitý rys zasvěcení a prvek autenticity, v rámci kterého je stírán v obou knihách rozdíl mezi autorem a lyrickým subjektem, popř. vypravěčem v prozaických pohádkách. Společné je také rozmanité lexikum, které je frekventovanější ve sbírce pro dospělé. Jirous při tvorbě dětské knihy musel zohledňovat nároky kladené na LPDM v podobě slovní zásoby, která musí být srozumitelná dítěti předškolního věku, což kniha splňuje. V Magorových labutích písních jsou obsaženy i další požadavky vztahující se na undergroundovou tvorbu, jako je role lyrického subjektu coby vyděděnce či mimotextové odkazy týkajících se undergroundu. Právě vězeňská zkušenost spojuje díla některých autorů tohoto směru, je určující i pro obě Jirousovy sbírky. Explicitní odkazy na jeho věznění jsou vlastní především Magorovým labutím písním, ty jsou koncipovány jako reportáž i deník. Autor se v nich vyrovnává s násilně odebranou svobodou a téměř stagnujícím časem. Variuje uzavřený, vězeňský, prostor. Ve sbírce pro dospělé Jirous pracuje s otevřeným literárním prostorem, oproti dětskému souboru je rozmanitější. Kniha Magor dětem je koncipována jako čtení na dobrou noc, má Jirousovým dcerám připomínat tátu, který s nimi nemůže být. Spojnicí obou děl je domov, prostor otevřený, do kterého Jirous v myšlenkách a prostřednictvím veršů utíká. Ten je variován především v dětské knize. Rozdílně Jirous pracuje ve sbírkách

250 JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, s. 31. ISBN 80-7215-296-3. 251 KOPÁČ, Radim. Magor z kriminálu dětem: folklór, absurdita, underground. Právo. 2009, 19(127), s. 14.

63 s časem, Magorovy labutí písně se orientují na minulost. Autor potřebuje čas trávený ve vězení definovat i ukotvit vzpomínkami a kulturními událostmi. Naopak soubor Magor dětem se zaměřuje na přítomnost a budoucnost. Obě sbírky lze pokládat za svědectví muže – otce – mluvčího undergroundu o životě za mřížemi, o poměrech v tehdejší společnosti. Knihy tak mohou být řazeny mezi undergroundová díla.

Závěr Spisovatel Ivan Martin Jirous, známý pod přezdívkou Magor, se do povědomí čtenářů zapsal jako autor Magorových labutích písní, které jsou považovány za stěžejní dílo undergroundové literatury. On sám je pokládán za představitele, organizátora i jednoho z mluvčích tohoto směru. Méně je znám jeho soubor Magor dětem řadící se do LPDM. Obě dvě tato díla vznikala během stejné doby, Jirousova nejdelšího uvěznění v letech 1981 až 1985, a právě ona byla předmětem zájmu této bakalářské práce. Cílem bakalářské práce bylo popsat a srovnat Jirousovy vězeňské sbírky s pomocí interpretační metody Zdeňka Kožmína, s důrazem na výrazné a tematicky se opakující znaky a motivy v autorově tvorbě a jeho životní zkušenost. Ohniskem analýzy se pro nás stal literární underground a katolictví na pozadí autorova věznění. Znalost Jirousova života je pro nás podstatná, poněvadž ve sbírkách narážíme na mnoho autobiografických prvků. Lyrický subjekt je navíc v knize pro dospělého i pro dětského čtenáře stylizován jako autorovo alter ego. Obě dvě, resp. tři nejvýraznější roviny, vězení, underground, křesťanství, se v dílech prolínají. Jejich oddělení a samostatná analýza jednotlivých složek byla poměrně problematická. První část analýzy jsme věnovali odkazům na křesťanství, resp. katolictví, křesťanské motivy jsou totiž v obou knihách podstatné. Zásadní rozdíl byl v explicitnosti jejich vyjádření. Ta byla vlastní Magorovým labutím písním, převážně se znaky odkazující na křesťanství vyskytovaly v první části Labuť sv. Huga. Bez ohledu na množství motivů a explicitnost či skrytost jejich vyjádření je autorova křesťanská víra pro obsahovou stránku obou sbírek určující, projevuje se nejen ve slovech, ale také v celkovém vyznění textů. Soubor Magor dětem je prostoupen křesťanskou vírou a nenásilnou formou ji předává dítěti, tematizován je především Boží řád, v knize je zřejmá rovina didaktická. Magorovy labutí písně jsou prostoupeny odkazy na katolickou vírou, Jirous zde předpokládal alespoň základní čtenářovy znalosti. Křesťanské motivy ve sbírce nejsou vysvětlovány a náboženství není vštěpováno. Je považováno za danou, známou věc. Nejvýrazněji se v obou sbírkách objevuje motiv trojjediného Boha, jeho nejdůležitější role je společná Magorovým labutím písním i souboru Magor dětem. Je nejvyšší autoritou, stvořitelem řádu světa, ochráncem lidí a hlavně jistotou. Přesto Jirous v textech odlišuje samostatně také Boha Otce a Krista, i když v menší míře. V Magorových labutích písních vstupuje Jirous s Bohem do polemického dialogu, v němž se snaží vypořádat s životem za mřížemi. Lyrický subjekt zastává při jejich dialogu čtyři role:

65 oddaného věřícího, mnicha, hříšníka a nakonec prosebníka, který má dvě podoby, člověka pevného ve víře a tápajícího. V práci jsme se věnovali i Panně Marii, v obou sbírkách je vyobrazena především jako Ježíšova matka. V knize určené dospělému čtenáři navíc zaujímá roli přímluvkyně. Jirous využil také motivu andělů jako ochránců rodiny. V Magorových labutích písních se však objektem jejich ochrany stává i on sám. Nezastupitelné místo mají v textech pro dospělé i odkazy na svaté, včetně hagiografických legend, na jejichž životních osudech Jirous demonstroval své vlastní pocity. V obou sbírkách se také objevuje křesťanská symbolika zvířat i rostlin a odkazy na biblická místa. Texty v Magorových labutích písních jsou podobné modlitbám, což zdůrazňuje naléhavost Jirousových proseb vůči Bohu. Snaží se najít vyšší smysl svého uvěznění. V dětské sbírce je podobnost s modlitbami ojedinělá. Soubor Magor dětem je čtením na dobrou noc, určeným primárně autorovým dcerám. Přestože křesťanství pomáhá Jirousovi přežít několikaleté věznění a odloučení od rodiny, texty obou sbírek jsou srozumitelné i čtenáři bez katolických znalostí. Jirous píše především reflexivní lyriku, podstatné je zobrazení emocí, a to je obecně sdělné. Druhá část analýzy v naší bakalářské práci se věnovala projevům literárního undergroundu v Jirousových dílech. Literární underground má několik zásadních rysů, jedním z nich je stav vykořenění, který koresponduje s hlavní myšlenkou hnutí. Magorovým labutím písním je tento pocit vlastní. Jirous se vymezuje vůči establishmentu, ve verších reaguje na tehdejší aktuální dění. Základní charakteristiky undergroundového vyvržence, protest a vzdor, jsou na rozdíl od jiných autorů undergroundu přeneseny do nitra lyrického subjektu. Jednotlivé básně mají charakter deníkových zápisků. Pocit vykořenění a role vyvržence v undergroundovém duchu v souboru Magor dětem chybí. Dalším podstatným undergroundovým rysem je zasvěcení, verše jsou určeny pouze vyvolené skupině, nejčastěji se jedná o Jirousovy přátele a rodinu. Tento rys Jirous naplňuje v obou sbírkách. Souvisí s tím četné mimotextvé odkazy, které jsou srozumitelné jen zasvěceným lidem. V případě Magorových labutích písní se jedná o členy hnutí, množství odkazů je různorodější a početnější než v souboru Magor dětem, ten odkazuje především na rodinu a blízké okolí. Je potřeba konstatovat, že pokud čtenář důkladnějšími znalostmi z prostředí undergroundu a Jirousovy rodiny nedisponuje, nepochopí řadu narážek. Ale ty mají v obou dílech, především v Magorových labutích písních, až druhotný význam. Emoce zintenzivňují autenticitu obou děl, což je další undergroundový rys. Zvlášť v případě sbírky pro dospělého čtenáře dochází ke stírání hranic mezi pravdou života

66 a pravdou textu. Jirous dokáže čtenáři intenzivně zprostředkovávat své emoce i stavy, které prožíval ve vězení. Zároveň se v díle obnažuje, odkrývá své povahové vlastnosti. V souboru Magor dětem působí autenticita na dětského čtenáře skrze konkrétní a místy také detailní popisy známých míst a prostřednictvím oslovování Františky a Marty, kterým je kniha adresována. I přes primární určení jeho dvěma dcerám působí tato autenticita i na ostatní dětské čtenáře, Jirousovi se daří aktivovat dětskou fantazii a vtahovat čtenáře do děje. V dětském souboru zastává dvě role. V prvním případě je spiklencem dětí, není nadřazený, stejně jako v Magorových labutích písních. V druhém případě zastává roli autority, otce, některé texty mají didaktizující ráz. Autenticita v knize Magor dětem působí velmi intenzivně také na dospělého čtenáře, který vnímá Jirouse jako milujícího a trpícího otce. Autor chce prostřednictvím obou děl navázat ztracený kontakt s přáteli a rodinou, postrádá je ve vězení. Potřebuje adresáta, někoho, koho může oslovit. Proto se s nimi snaží spojit alespoň ve svých myšlenkách a vzpomínkách, které vkládá do veršů. Především v Magorových labutích písních se objevuje nepřeberné množství postav, jsou rozděleny do třech skupin. První jsou autentičtí lidé, ti se vyskytují také v souboru Magor dětem. Zvláštní místo zaujímají v obou sbírkách Juliana, manželka, a Františka s Martou, dcery, se kterými má velmi emoční a intimní vztah. Používá různé formy oslovení, od modifikací jmen a expresivních označení pro milované osoby, až po intimní oslovení osobním zájmenem. Juliana se v Magorových labutích písních stává předmětem Jirousovy touhy, na rozdíl od knihy Magor dětem, kde zastává roli matky. Druhou skupinu tvoří historické osobnosti a třetí mystické, polomystické bytosti. V dětské knize se postavy dělí do dvou skupin, na postavy pohádkové a reálné (autentické). Druhou skupinu lze rozdělit na dvě podskupiny, první tvoří bytosti dobré (např. skřítek). Do druhé spadají stvoření zlá (např. čarodějnice), která nekorespondují svým chování s folklorní tradicí. Co se týče lexika, i to je ve sbírce Magorovy labutí písně velmi různorodé a plné kontrastů. Jirous vedle sebe používá typickou básnickou a knižní slovní zásobu, expresiva a vulgarismy, dále slova z latiny, francouzštiny či angličtiny i odborné výrazy, především z oblasti teorie umění. V knize Magor dětem je lexikum méně rozmanité a volené především s ohledem na dětského čtenáře. Společným znakem obou sbírek je mísení spisovného i nespisovného jazyka. Rýmy jsou v obou sbírkách spíše jednodušší, Jirous užívá tradiční rýmová schémata, asonance apod. V rámci analýzy odkazů na literární underground jsme se v práci věnovali i vnímání vězeňského prostoru a času, protože právě zkušenost s vězněním spojuje některé

67 undergroundové autory a je společná pro Jirousova díla Magor dětem a Magorovy labutí písně. Uzavřený prostor cely se objevuje pouze v Magorových labutích písních. Přestože se tento prostor snaží vnímat jako něco posvátného a smysluplného, chce z něj v duchu uniknout na jiná místa, do prostoru otevřeného. Především Vysočina a Praha ho pojí s rodinou či kamarády z řad undergroundu. V dětské knize pracuje pouze s prostorem otevřeným, jímž je domov ve Staré Říši a blízkém okolí. Tato místa představují pro Jirouse jistotu, prostor klidu a míru. Jednotlivé texty v obou sbírkách jsou seřazeny chronologicky podle vzniku, což může v případě Magorových labutích písní zdůrazňovat podobnost s deníkovými zápisky. Jirous potřeboval vleklý a ubíjející čas ve vězení rozpohybovat. Snažil se začlenit různé události do svých textů, ať už je to odpočet dnů, který mu ještě zbývá, nebo přírodní koloběh či kulturní události. Jednotlivé básně a pohádky ze souboru Magor dětem Jirous odesílal jako součást dopisu, jsou tedy známa konkrétní data jejich vzniku. Pro snazší definování ročního období v jednotlivých textech užíval pranostiky a koloběhy v přírodě. Co se týče času, v Magorových labutích písních se Jirous orientuje převážně na minulost, na již prožité chvíle, a na přítomnost. V souboru Magor dětem se autor zaměřuje na budoucnost, v níž spatřuje naději na opětovné shledání s dcerami. Na základě analýzy tak můžeme na otázku, zda lze dvě na první pohled jiné sbírky porovnat a nalézt v nich společné znaky či nikoliv, odpovědět kladně. Rozbor Jirousových vězeňských textů, s důrazem na jeho vězeňskou zkušenost, katolictví a underground, nám poskytl dostatek poznatků a informací k tomu, že je možné obě knihy zařadit do undergroundové literatury, ale ani jednu z nich, s ohledem na výsledky analýzy, nelze pokládat za zcela typické undergroundové dílo. Jirouse můžeme také považovat za člena skupiny katolických autorů. Téma této bakalářské práce by mohlo být v budoucnu rozvinuto v práci týkající se začlenění Jirousových vězeňských sbírek, Magor dětem a Magorovy labutí písně, do kontextu celé autorovy tvorby, s důrazem na tematiku vězení, katolictví a undergroundu. Obě Jirousovy vězeňské sbírky Magor dětem a Magorovy labutí písně se vzájemně prolínají a doplňují. Skrze ně čtenář získává ucelenou představu o autorově osobnosti, jeho životě i stavech prožívaných ve vězení. Psaní představovalo pro Jirouse způsob, jakým se vyrovnával s životem za mřížemi a bolestí ze ztráty rodiny a přátel. Oporu a sílu nacházel v katolické víře i v myšlenkách undergroundu, které se staly základem pro jeho Magorovy labutí písně. Sbírka má pro čtenáře reportážní i deníkový charakter, je

68 svědectvím vězněného člověka – básníka o poměrech ve společnosti v 80. letech 20. století. Jirousův stesk po dcerách byl důvodem ke vzniku souboru Magor dětem. Skrze básně a pohádky si připomínal Františku a Martu, nalézal tak naději na budoucí setkání. Čtenáři jsou prostřednictvím obou děl přinášeny silné emoce, Ivan Martin (Magor) Jirous nám skrze vězeňské sbírky odhaluje citlivou, méně známou část své osobnosti.

Literatura

Primární literatura

JIROUS, Ivan Martin. Magor dětem: 1982–1986. Ilustrovala Marta VESELÁ-JIROUSOVÁ. Praha: Torst, 2009, 57 s. ISBN 978-80-7215-367-1.

JIROUS, Ivan Martin. Magorovy labutí písně. 5. knižní vyd., 4. samostatné, v nakl. Torst 2. knižní vyd., 1. samostatné. Praha: Torst, 2006, 86 s. ISBN 80-7215-296-3.

Sekundární literatura

13. komnata Ivana Martina Jirouse. Česká televize [online]. Česká televize, 2006 [cit. 2017-02-22]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13- komnata/206562210800044-13-komnata-ivana-martina-jirouse/.

ATTWATER, Donald, Petr SVOBODA a Jitka MATĚJŮ. Slovník svatých. Rudná u Prahy: Papyrus, 1993, 436 s. ISBN 80-85776-06-5.

BARTOŇ, David, Edita ONUFEROVÁ a Terezie POKORNÁ. Magorova konference (k dílu I. M. Jirouse). 1. Praha: Revolver Revue, 2014, 206 s. Revolver Revue. ISBN 978- 80-87037-62-1.

BAUER, Michal. Česká próza 90. let 20. století: materiály z mezinárodní konference pořádané v Českých Budějovicích ve dnech 27. a 28. června 2001 u příležitosti 10. výročí založení Jihočeské univerzity. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2002, s. 180 s. ISBN 80-7040-530-9.

BENEŠ, Josef a kol. Naše víra: sborník úvah o katolické víře. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1974, 303 s.

BONDY, Egon. Básníci undergroundu. Fragment K. Bratislava: Archa, 1990, 4(5), s. 52–56.

BRIKCIUS, Zuzana, ed. Charta story: příběh Charty 77. Praha: Národní galerie, 2017, 231 s. ISBN 978-80-7035-634-0.

CALVOCORESSI, Peter. Kdo je kdo v Bibli. Praha: Baronet, 1996, 335 s. ISBN 80- 85890-63-1.

ČEŇKOVÁ, Jana a kol. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury: adaptace mýtů, pohádek a pověstí, autorská pohádka, poezie, próza a komiks pro děti a mládež. Praha: Portál, 2006, 171 s. ISBN 80-7367-095-X.

ČERMÁK, František, Jiří HRONEK a Jaroslav MACHAČ. Slovník české frazeologie a idiomatiky. 2, Výrazy neslovesné. Praha: Leda, 2009, 547 s. ISBN 978-80-7335-215-8.

DOUGLAS, J. D. a kol. Nový biblický slovník. 2. vyd. Praha: Návrat domů, c2009, 1243 s. ISBN 978-80-7255-193-4.

Fenomén Underground. Česká televize [online]. Česká televize, 2012 [cit. 2017-03-15]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10419676635-fenomen-underground/.

FILIPEC, Josef a kol. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. 2., opr. a dopl. vyd. Praha: Academia, 1994, 647 s. ISBN 80-200-0493-9.

HARÁK, Ivo. Démon polemický. Severočeský regionální deník. Ústí nad Labem, 1994, 4(191), s. 8.

HARÁK, Ivo. Magor dětem. Severočeský regionální deník. Ústí nad Labem, 1994, 4(199), s. 8.

HUVAR, Michal. Magor k nepoznání? Noviny. Praha, 1992, 1(46), s. 9.

CHOCHOLATÝ, Miroslav. Novější tvorba dvojdomých básníků. Ladění: časopis pro teorii a kritiku dětské literatury. Brno, 2009, 14(1), s. 2–11.

Ivan Martin Jirous (Magor) – Rozhovor pro časopis Těžkoříct. Katolická dekadence [online]. WordPress, 2004 [cit. 2017-02-22]. Dostupné z: http://www.katolicka-dekadence.deml.cz/?p=110.

Ivan Martin Jirous: Zmoudření dona Magora. Týdeník rozhlas [online]. Praha: Radioservis, 2005 [cit. 2017-04-03]. Dostupné z: http://www.radioservis- as.cz/archiv05/2305/23titul.html.

JANÁČEK, Jiří a Eva KOUDELKOVÁ, ed. Současnost literatury pro děti a mládež: [sborník příspěvků z konference o dětské literatuře]: Liberec 26. a 27. června 1995. Liberec: Technická univerzita, 1996, 108 s. ISBN 80-7083-164-2.

JIROUS, Ivan Martin a Michael ŠPIRIT. Magorův zápisník. Praha: Torst, 1997, s. 496. ISBN 80-7215-033-2.

JIROUS, Ivan Martin, MACHOVEC, Martin, ed. Magorova summa. Vyd. 2., opr. a rozš. Praha: Torst, 2007, 1183 s. ISBN 978-80-7215-304-6.

JIROUS, Ivan Martin. O české undergroundové literatuře 70. a 80. let. Iniciály: měsíčník mladé literatury. Praha, 1990, 1(8/9), s. 1–3.

JIROUS, Ivan Martin, STANKOVIČ, Andrej a Zuzana JÜRGENS, ed. Magorovy dopisy. Praha: Torst, 2005, s. 237. ISBN 80-7215-265-3.

KOPÁČ, Radim. Magorův Labutí neklid popáté. Právo. Praha: Borgis, 2007, 17(34), s. 17.

KOPÁČ, Radim. Magor z kriminálu dětem: folklór, absurdita, underground. Právo. 2009, 19(127), s. 14.

KOSATÍK, Pavel. Česká inteligence: [od Jaroslava Golla po Magora]. Praha: Mladá fronta, 2011, 382 s. ISBN 978-80-204-2373-3.

KOUDELKOVÁ, Eva a Jarmila SULOVSKÁ, ed. Současnost literatury pro děti a mládež II: Liberec 9. a 10. září 1997. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 1998, s. 69. ISBN 80-7083-269-X.

KOŽMÍN, Zdeněk a Jiří TRÁVNÍČEK. Na tvrdém loži z psího vína: česká poezie od 40. let do současnosti. Brno: Books, 1998, 318 s. Jota – Odkaz. ISBN 80-7242-001-1.

KOŽMÍN, Zdeněk. Interpretace básní. Vyd. 2., přeprac. Brno: Masarykova univerzita, 1997, 186 s. ISBN 80-210-1694-9.

KOŽMÍN, Zdeněk. Umění básně: Skácel, Kundera, Mikulášek. Brno: K 22a, 1990, 105 s. ISBN 80-900115-5-1.

KRAUS, Jiří a kol. Nový akademický slovník cizích slov A–Ž. Praha: Academia, 2005, 879 s. ISBN 80-200-1351-2.

KŘIVÁNEK, Vladimír. Český dekameron: 100 knih 1969–1992. Praha: Scientia, 1994, 263 s. Učebnice (Scientia). ISBN 80-85827-78-6.

LAWRENCE, C. H. Dějiny středověkého mnišství. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001, 328 s. ISBN 80-85959-88-7.

LEHÁR, Jan. Česká literatura od počátků k dnešku. 2., dopl. vyd. [i.e. 3. vyd.]. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008, 1082 s. Česká historie. ISBN 978-80-7106- 963-8.

LISTOPADOVÁ, Klára. „..nejhloub se považuju za toho, kdo vytváří neklid..“. Nový prostor. Praha: Nový prostor, 2007, (278), s. 24.

MACHOVEC, Martin. Magorův Jeruzalém. Tvorba. Praha, 1991, (22), s. 13.

MOTÝL, Petr. Od vězně na Chillonu k majoru Terazkymu. Host. Brno, 2011, 27(2), s. 14–17.

Náboženství: Význam slova amen. Český rozhlas [online]. Praha, 2015 [cit. 2017-04-18]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/nabozenstvi/zpravy/_zprava/vyznam-slova-amen-- 1517799.

NEOMYTKOVÁ, Jarmila. Humpolecký Magor. Praha: Torst, 2007, 122 s. ISBN 978-80- 7215-299-8.

NOVÁKOVÁ, Luisa, ed. Literatura určená k likvidaci: sborník příspěvků z konference pořádané v Brně… Praha: Obec spisovatelů, 2004, 203 s. ISBN 80-239-3298-5.

PAVERA, Libor a František VŠETIČKA. Lexikon literárních pojmů. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, 422 s. ISBN 80-7182-124-1.

PILAŘ, Martin. Underground: Kapitoly o českém literárním undergroundu. Brno: Host, 1999, 177 s. Studium. ISBN 80-86055-67-1.

PUTNA, Martin C. Měli jsme underground a máme prd: podzemní básníci o Havlovi. Praha: Knihovna Václava Havla, 2009, 54 s. Sešity Knihovny Václava Havla. ISBN 978- 80-903518-9-9.

PUTNA, Martin C. Mnoho zemí v podzemí: několik úvah o undergroundu a křesťanství. Souvislosti: Revue pro literaturu a kulturu [online]. 1993, 4(1), s. 14–32 [cit. 2017-05-19]. Dostupné z: http://souvislosti.cz/archiv/putna1-93.htm.

RANDÁK, Tomáš. Pohádky z mrtvého domu. Lidové noviny. Praha, 1992, 5(79), s. 2.

ROYT, Jan a Hana ŠEDINOVÁ. Slovník symbolů: kosmos, příroda a člověk v křesťanské ikonografii. Praha: Mladá fronta, 1998, 201 s. ISBN 80-204-0740-5.

Slovník české literatury po roce 1945 [online]. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2011 [cit. 2017-03-06]. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/.

STROŽ, Daniel. Kdo s vlky nevyje, prostě neexistuje? Obrys – Kmen: čtrnáctideník pro literaturu a kulturu. Praha: Futura, 2002, 8(34), s. 1.

ŠUBRTOVÁ, Milena a Miroslav CHOCHOLATÝ. Slovník autorů literatury pro děti a mládež. II., Čeští spisovatelé. Praha: Libri, 2012, 465 s. ISBN 978-80-7277-506-4.

TOMAN, Jaroslav. Konstanty a proměny moderní české poezie pro děti: (tvorba, recepce, reflexe). České Budějovice: Vlastimil Johanus, 2008, 271 s. ISBN 978-80-904247-2-2.

TOMAN, Jaroslav. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice, 1992.

TRÁVNÍČEK, Jiří a Zdeněk KOŽMÍN. Na tvrdém loži z psího vína: česká poezie od 40. let do současnosti. Brno: Books, 1998, 318 s. Zrcadla. ISBN 80-7242-001-1.

TRÁVNÍČEK, Jiří. Komunismu mnich: Ivan M. Jirous: Magorovy labutí písně. List pro literaturu. Brno: Blok, 1991, 2(1), s. 28–31.

TRÁVNÍČEK, Jiří. Poezie poslední možnosti. Praha: Torst, 1996, 242 s. ISBN 80-85639- 74-2.

Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných [online]. Praha, 2014 [cit. 2017-03-11]. Dostupné z: http://www.vons.cz/vokno.

URBANOVÁ, Svatava. Děti a literatura: (antologie textů literatury pro děti a mládež). Ostrava: Ostravská univerzita, 1996, 63 s. Učební texty Ostravské univerzity. ISBN 80- 704-2460-5.

URBANOVÁ, Svatava. Magor dětem: Ivan Martin Jirous. Zlatý máj: časopis o dětské literatuře a umění. Praha, 1991, 35(4), s. 238–239.

URBANOVÁ, Svatava. Meandry a metamorfózy dětské literatury. Olomouc: Votobia, 2003, 363 s. ISBN 80-7198-548-1.

URBANOVÁ, Svatava. Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let XX. století: (reflexe české tvorby a recepce). V Olomouci: Votobia, 2004, 457 s. ISBN 80-7220-185-9.

URBANOVÁ, Svatava. Žánry, osobnosti, díla: historický vývoj žánrů literatury pro mládež – antologie. 2. (upr. a dopl.) vyd. Ostrava: Ostravská univerzita, 1998, 173 s. Učební texty Ostravské univerzity. ISBN 80-7042-136-3.