Univerzita Hradec Králové Pedagogická Fakulta Historický

Univerzita Hradec Králové

Pedagogická fakulta

Historický ústav

Česká undergroundová scéna 70. let nejen očima soudobého tisku

Bakalářská práce

Autor: Petr Fišer

Studijní program: B7507 – Specializace v pedagogice

Studijní obor: Historie se zaměřením na vzdělávání, Společenské vědy se zaměřením na vzdělávání

Vedoucí práce: doc. PhDr. Veronika Středová, Ph.D.

Hradec Králové 2017

Zadání bakalářské práce Autor: Petr Fišer

Studium: P13247

Studijní program: B7507 Specializace v pedagogice

Studijní obor: Historie se zaměřením na vzdělávání, Společenské vědy se zaměřením na vzdělávání

Název bakalářské Česká undergroundová scéna 70. let nejen očima práce: soudobého tisku Název bakalářské práce Czech underground in the 70's (not only) through the eyes of contemporary AJ: Press

Cíl, metody, literatura, předpoklady: Anotace: Téma bakalářské práce reflektuje českou undergroundovou scénu 70. let a její výklad v soudobém „komunistickém“ tisku. Měla by postihovat rovněž dění v undergroundu, a to zejména prostřednictvím interpretací samizdatového materiálu a otevřených rekcí na odsouzení totalitní moci. Získané poznatky by měly být komparovány s informacemi, které procházely tiskem zejména v 90. letech s cílem „uvést věci na pravou míru.“ Metody: analýza, interpretace, syntéza získaných poznatků, metoda biografická, deskriptivní a statistická, metody orální historie, sociologická sonda.

Prameny: dobový tisk: Rudé právo, Lidová demokracie, Mladá fronta, Svobodné slovo; samizdaty: Půlnoc, Revolver Revue, Vokno; literatura: BLODIGOVÁ, Alexandra, KÖPPLOVÁ, Barbara, SEKERA, Martin. Dějiny českého novinářství a českých novinářských spolků: výstava k dějinám českého tisku na území České republiky, Praha 2002; „Hnědá kniha“: O Procesech s českým undergroundem 1976, 1977, 1980. Plzeň 2000.; HUDEC, Václav et al. Z historie naší novinářské organizace (1877‑1987), Praha 1987; JIROUS, Ivan Martin. Pravdivý příběh Plastic People, Praha 2008. KŘIVÁNKOVÁ, Alena, VATRÁL, Josef. Dějiny československé žurnalistiky. IV. díl: Česká a slovenská žurnalistika v letech 1944 – 1987, Praha 1989.

Garantující pracoviště: Historický ústav, Filozofická fakulta

Vedoucí práce: doc. PhDr. Veronika Středová, Ph.D.

Oponent: PhDr. Zdeněk Zahradník

Datum zadání závěrečné práce: 24.11.2014

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval pod vedením vedoucího bakalářské práce a uvedl jsem všechny použité prameny a literaturu.

V Hradci Králové dne ………… …………………….

Podpis autora práce

Poděkování

Rád bych touto cestou poděkoval paní doc. PhDr. Veronice Středové, Ph.D., za trpělivé vedení, velkou ochotu a vstřícnost při vedení mé bakalářské práce. Dále bych chtěl také poděkovat mé rodině, a to především Oldřichu Potůčkovi, který mě nejvíce inspiroval v životě i studiu. Na závěr bych chtěl poděkovat Františkovi Stárkovi Čuňasovi za velmi inspirativní setkání a rozhovor.

Anotace

FIŠER Petr. Česká undergroundová scéna 70. let nejen očima soudobého tisku. Hradec Králové: Pedagogická fakulta, Univerzita Hradec Králové, 2016, s. 42 s.

Bakalářská práce nesoucí název Česká undergroundová scéna 70. let nejen očima soudobého tisku, se zabývá pohledem na undergroundovou kulturní sféru v období normalizace převážně z pohledu soudobého domácího, ale i světového tisku. Prostřednictvím klíčových pramenů se snaží vyobrazit atmosféru doby, ve které vznikalo undergroundové hnutí. Nástupem Gustava Husáka byla znovu obnovena cenzura. Veškerý společenský život byl sledován establishmentem. Po zavedení cenzury tisku se zaměřili i na veškeré kulturní dění. Trnem v oku soudobé vlády se staly kapely, které se nechaly inspirovat západem v čele s Anglií a USA. K těmto kapelám patřili i Plastic People of the Universe, DG 307 a další. Establishment podnikal veškeré kroky, aby zamezil šíření vlivu undergroundu. Kromě života pod dohledem StB se museli členové této alternativní kultury potýkat také s útoky ze strany tisku.

Tento výzkum se zaměřuje na neobjektivní vyobrazení českého undergroundového hnutí v novinových článcích dané doby. Celý výzkum je založen na analýze historických pramenů narativního charakteru, který je doplněn o komparaci, již jsem vystavěl na sekundárních materiálech. Práce se pokouší o hlubší výklad českého undergroundu prostřednictvím dobového tisku a reakce na ně.

Klíčová slova: Underground, Plastic People of the Universe, DG 307, Gustav Husák, normalizace, dobový tisk, Rudé právo, Amnesty International, Hnědá kniha, soudní proces

Annotation

FIŠER Petr, The Czech underground scene of the 70`s, not only through the eyes of contemporary press. Hradec Králové: Faculty of Education, University of Hradec Králové, 2016, s. 42.

The bachelor thesis called The Czech underground scene of the 70`s, not only through the eyes of contemporary press deals with a view of the underground cultural sphere during the normalization mainly from the perspective of both the contemporary domestic and world press. By using the key sources it aims to portray the atmosphere of the era, in which the underground movement originated. The censorship was restored when Gustáv Husák became president. All social life was observed by the establishment. After the introduction of press censorship they focused on all cultural events. A thorn in the contemporary goverment`s side were bands which got inspired by the West, led by the UK and the USA. These bands included Plastic People of the Universe, DG 307 and others. The Establishment took all steps to prevent the underground influnce from spreading. Apart from living under constant State Security surveillance, members of this alternative culture also had to deal with attacks from press.

This research focuses on the objective depiction of the Czech underground movement in newspaper articles of that period. The whole research is based on analysis of historical sources of a narrative character which is complemented by comparison, that I have built on secondary materials. The thesis attempts to provide a more profound interpretation of the Czech underground, through the contemporary press.

Keywords: Underground, Plastic People of the Universe, DG 307, Gustáv Husák, normalization, contemporary press, Rudé Právo, Amnesty International, Hnědá kniha (The Brown Book), lawsuit

Obsah Úvod ...... 1 I. Od Pražského jara po nástup Gustava Husáka a normalizace. Od humanizace kultury k její cenzuře ...... 5 II. Počátky a vznik kapel The Plastic People of the Universe a DG 307. Represe a solidarita s českým undergroundem ...... 12 III. Československý underground očima soudobého tisku. Soudní proces a cesta k sepsání Charty 77 ...... 24 Závěr ...... 39 Seznam pramenů a literatury ...... 41

Úvod Tématem mé bakalářské práce je Česká undergroundová scéna 70. let nejen očima soudobého tisku. Jedná se o téma, které mě více, či méně doprovázelo po celý život. Už od útlého dětství se v našem domě střídaly návštěvy převážně z otcovy strany. Při těchto návštěvách se dospělí často bavili o minulém komunistickém režimu a při tom z magnetofonu hrály skladby Plastic People of the Universe. V období dospívání jsem se k těmto skladbám vracel. Z hudebního hlediska mi nepřišla kapela nijak výjimečná, ale zanechávala ve mně zvláštní pocit neklidu, bouře, vzdoru. Tyto pocity jsem z počátku nechápal. V roce 2009 jsem navštívil hudební festival Trutnoff open air, kde jsem slyšel kapelu Plastic People of the Universe poprvé naživo, zanechala ve mně stejné dojmy. V roce 2014 jsme s přáteli zahráli i divadelní představení situované do období normalizace zakončené Sametovou revolucí. Na druhou stranu i přes obdiv ke členům kapely a undergroundu samotnému je povinností studenta historie usilovat o objektivní přístup k tématu. Mým druhým oborem jsou společenské vědy, zde je nutností sledovat aktuální dění a číst tisk. Při čtení některých novin a sledování televizních zpráv jsem začal pochybovat o objektivitě médií. Jak je možné, že jednu událost lze líčit tolika různými způsoby? Propojením všech dosavadních inspirací a obou studovaných oborů, jsem dospěl k tématu bakalářské práce, jejímž hlavním cílem bylo sledovat underground v éře normalizace, nejen pohledem textů kapel Plastic People of the Universe, ale hlavně prostřednictvím soudobých médií domácích i světových.

Cílem této práce je přiblížení českého undergroundu a atmosféry v 70. letech minulého století prostřednictvím základních právních dokumentů, zákonů, orálních i dalších pramenů, pamětí účastníků. Dominantní bude při zpracování tématu práce se soudobým tiskem domácím, ale i zahraničním, který reflektuje pohled na český underground. V průběhu práce se soudobým tiskem budu sledovat bezprostřední reakce ze strany jedné i druhé, tedy undergroundu a establishmentu. V práci se také zaměřím na vztahy mezi soudobou vládou a alternativní kulturní scénou prostřednictvím událostí, které vedly k ochlazení vzájemných vztahů a přešly v otevřený boj. V této práci se chci také zaměřit na to, jaký vliv mohl mít proces s českým undergroundem na dění v Československu, a jak moc přispělo zatčení členů kapel Plastic People of the Universe a DG 307 k pádu komunistického režimu v roce 1989.

Bakalářská práce bude obsahovat, kromě úvodu a závěru, tři kapitoly. V první kapitole se zaměřuji na výchozí situaci v 60. letech, kdy dochází po relativním uvolnění k násilné intervenci vojsk Varšavské smlouvy a přechodu země k normalizaci nástupem Gustava Husáka. Za pomoci hlavních dokumentů (Akční program, 2000 slov, Poučení z krizového vývoje) této doby se zaměřuji na postižení snah o reformy, vyhlášky, které ovlivňovaly kulturní dění a masová média. Na závěr kapitoly píši o znovuzavedení cenzury prostřednictvím založení institutu Úřadu pro tisk a informace.

Druhá kapitola se bude zabývat samostatným vznikem undergroundu a vymezením manifestu Ivana Jirouse, prvním střetem s StB v Českých Budějovicích v roce 1974 a následnými dopady na český underground. StB se snažila o preventivní kroky, kterými by zamezila hrozbě šíření alternativní kultury převážně mezi mládeží, ale i ve společnosti jako takové. V závěru druhé kapitoly se budu věnovat koncertu v Bojanovicích v roce 1976 a událostem, které následovaly.

Třetí kapitola patří soudobému tisku, který reaguje na uvěznění a obžalování členů undergroundu, zejména se věnuji rétorice Rudého práva, Mladé fronty, Lidové demokracie a Svobodného slova. Zabývá se též bezprostřední reakcí českých intelektuálů na ně, v čele s Václavem Havlem, Ludvíkem Vaculíkem atd. Část této kapitoly patří také tisku zahraničnímu, konkrétně anglickým The Times, Social Worker Guardian, The Gazzete , francouzské Liberation, německým Die Zeit, Suddeutsche Zeitung, Der Spiegel, italským a španělským deníkům Unítá a El País. Závěr této kapitoly bude patřit reakcím soudobého tisku na soudní proces s kapelou Plastic People of the Universe a dalším osobnostem, které přišli do styku s českým undergroundem.

Díky nedávnému výročí, 25 let pádu komunistického režimu, se objevilo několik nových zdrojů a pohledů na problematiku undergroundu. Dominantní je v tomto ohledu televizní seriál na ČT1 s názvem Fenomén Underground. Díky tomuto výročí jsem tedy pracoval s větším počtem internetových zdrojů. Pramenem, který jsem při své práci využil, byla Hnědá kniha: O procesech s českým undergroundem od editora Martina Machovce1. Obsahuje otištěné originály dokumentů, ze kterých jsem mohl objektivně

1 Hnědá kniha, O procesech s českým undergroundem, ed. MACHOVEC Martin, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2012.

čerpat, a více mi přiblížila dobu. Tato edice je souhrnem většiny důležitých textů období, které jsem zpracovával. Hnědá kniha obsahuje dokumenty ze soudního řízení, ohlasy veřejných sdělovacích prostředků i reakce tehdejších disidentů. K nalezení jsou zde také přepisy novinových článků nejen domácích, ale i zahraničních. V knize bohužel chybí originály zahraničního tisku a jsou zde pouze přepisy překladů. Přesto tato kniha představovala zásadní zdroj materiálů, s nimiž jsem pracoval. Původní články se mi nepodařilo dohledat. Kromě článků jsem využil také zákony a vyhlášky, které jsou dohledatelné ve sbírce zákonů po roce 1968, například § 9/2 a § 202/2, které se zabývají výtržnictvím. Důležitý pramen pro mě představoval tzv. Magorův zápisník2 od Ivana Jirouse. Konečně posledním typem pramene, byl pro mě zdroj orální povahy, protože se mi podařilo zrealizovat rozhovor s Františkem Stárkem Čuňasem. Jedná se o osobní vzpomínky klíčové osobnosti českého undergroundu. V průběhu vytváření této práce, jsem často sledoval pořad v televizi Fenomén Underground, stejně tak jsem často čerpal ze stránek Ústavu pro studium totalitních režimů. Oba dva projekty spojovalo jedno, a to právě jméno Františka Čuňase Stárka. Nedalo moc práce a našel jsem si kontakt na pana Stárka. Větším problémem bylo najít odvahu a oslovit přední osobnost českého undergroundu. Odpověď od pana Stárka však přišla vzápětí a strach vystřídalo nepopsatelné napětí. V průběhu telefonátu se ukázal být pan Stárek neuvěřitelně vstřícný, ochotný a laskavý. Nabídl mi možné termíny setkání, kdy mě pozval k sobě domů. Tam jsme nakonec jednoho listopadového, sametového dne vyrazili s celou rodinou. Celý rozhovor trval téměř hodinu, kdy jsem vše pečlivě zaznamenával za pomocí mobilního telefonu. Po skončení rozhovoru jsem obdržel ještě spoustu materiálů, které mi pan Stárek dokonce předal na cd a které jsem také použil v této práci. Byla nám také ukázána celá knihovnička s literaturou, která více, či méně souvisela s českým undergroundem. V průběhu celého večera nám pan Stárek zodpovídal všechny naše zvídavé dotazy s velkou ochotou. Po této nepopsatelně inspirativní návštěvě, jsme vyrazili domů, s pocitem, že jsme zažili něco pro nás opravdu výjimečného.

Nezbytnou součást práce tvoří primární literatura od současných autorů, kteří se věnují kultuře v době normalizace a samotnému undergroundu. Většina děl, ze kterých jsem čerpal, náleží českým autorům. Výjimkou je kniha Jonathana Boltona Světy disentu:

2 Ivan M. JIROUS, MAGORŮV ZÁPISNÍK, Torst 1997

Charta 77, Plastic People of the Universe a česká kultura za komunismu3 vydaná v roce 2015. Pro lepší pochopení a ucelený pohled na éru komunistické okupace, jsem použil dílo Československo v proměnách komunistického režimu4 od Jana Rataje. Jako sekundární literaturu jsem použil příspěvky od Milana Otáhala v knize Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu 1968 – 19895 a Martina Machovce v knize Alternativní kultura: Příběh české společnosti 1945 – 1989.6

Nashromážděné materiály jsem se pokusil analyzovat a interpretovat, jednotlivé zdroje jsem komparoval. S ohledem na výše uvedený rozhovor jsem si musel připravit podklady pro rozhovor s Františkem Stárkem Čuňasem, čímž jsem se přiblížil orální historii. Veškeré dosažené poznatky jsem syntetizoval. V bakalářské práci užívám často metodu prostého popisu zkoumaných skutečností.

3 Jonathan BOLTON, Světy disentu: Charta 77, Plastic People of the Universe a česká kultura za komunismu, Praha 2015 4 Jan RATAJ, Československo v proměnách komunistického režimu, Ewconomica, Praha 2010 5 Milan OTÁHAL, Programová orientace disentu 1969-1989, in. Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu 1968-1989, ed. P.Blažek, Dokořán, Praha 2005 6 Martin MACHOVEC, Od avantgardy přes podzemí do undergroundu, in. Alternativní kultura: Příběh české společnosti 1945 – 1989, ed. Josef Alan, Nakladatelství Lidové noviny 2001

I. Od Pražského jara po nástup Gustava Husáka a normalizace. Od humanizace kultury k její cenzuře

V roce 1968 bylo cítit velké napětí nejen u předních představitelů tehdejší vlády, ale i ve společnosti. Do země pronikaly kulturní vlivy západu, začalo se mluvit o opuštění typického sovětského totalitně laděného režimu. Na scéně se objevila témata o reformách a návratu k demokratickým prvkům. Podle Jiřího Hoppa, se: ,,Komunistický režim se tehdy na osm měsíců vychýlil ze své totalitní trajektorie a vydal se na neprobádanou cestu mířící k neznámému cíli, který byl nazýván ,,demokratickým socialismem‘‘ nebo ,,socialismem s lidskou tváří.‘‘ 7Od března do dubna roku 1968 pokračovalo zasedání ÚV KSČ. Jedním z jeho závěrů byl i dokument pojmenovaný Akční program KSČ, který měl uskutečnit demokratizaci socialistického systému. To by znamenalo odklon od stalinismu a zavedení nového typu socialismu. Tento program doufal v překonání společenské krize, která se prohloubila díky politice v padesátých letech. Požadoval otevření prostoru pro různé zájmy lidí, v kádrové politice hodnocení nikoli na základě původu, ale dosažené kvalifikace a vzdělání atd.. Dále měl program zaručit plnou svobodu vědeckého bádání. Vědecká diskuze a odborné články neměly podléhat cenzuře. Jeden z bodů se týkal i školství, které mělo být zkvalitněno. V neposlední řadě mělo dojít k humanizaci kultury, ke svobodnému a cenzurou neovlivněnému rozvoji kultury.8 „Poprvé v dosavadních dějinách Československa byla zrušena jakákoliv forma cenzury.“9. Reformní myšlenky měly být ukotveny na dalším sjezdu KSČ v září téhož roku a kodifikovány v nové ústavě ČSSR.10 Problémem Akčního programu bylo, že: ,,Mnohé v něm bylo vypracováno pouze v obecných konturách a nedávalo ani úplnou odpověď na to, čím měla být reforma. Jeho konkrétní realizace mohla proto vyvolávat řadu rozporných představ a skutečně jí také provázely faktické rozpory a konflikty.‘‘ 11Někteří představitelé KSČ však chtěli kvůli

7 Jiří HOPPE, Pražské jaro v médiích, in České křižovatky evropských zemí: Pražské jaro 1968: Občanská společnost – média – přenos politických a kulturních procesů, edd., Oldřich TŮMA – Markéta DEVÁTÁ, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR v. v. i., Praha 2011, s. 125. 8 Bedřich MARJÁNKO, Akční program KSČ, Totalita. Dostupné online: (http://www.totalita.cz/vysvetlivky/akcni_prg68.php) [citováno k 18. 4. 2016]. 9 Jan RATAJ, Československo v proměnách komunistického režimu, Ewconomica, Praha 2010, s. 178. 10 Tamtéž, s. 179. 11 Kapitola 5: Duben 1968: Reforma!, in: Reforma? Revoluce? Pražské jaro 1968 a Praha, ed., Jitka VONDROVÁ, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i., Praha 2013, s. 88-89.

upevnění vlastní moci zabránit reformám za každou cenu. Jejich volání o pomoc vyslyšel Sovětský svaz.

K čemu nesáhl žádný komunistický prezident, tedy pozvání ozbrojených sil do Československa na podporu stalinismu, k tomu se odhodlali v tzv. Zvacím dopise přední představitelé KSČ Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a Vasil Biľak.12 V dopise je popisována situace, kde podle autorů hrozí v zemi hlavně díky nedávnému uvolnění v médiích, rozhlase a tisku, které jsou v rukou pravicových nepřátelských sil, zmatení a všeobecná hysterie. V dopise dále tvrdí, že média ovlivnila veřejné mínění natolik, že dochází k nacionální a šovinistické antikomunistické psychóze. Situace byla podle nich tak zoufalá, že byla dokonce ohrožena existence socialismu v Československu! Vedení strany podle autorů není schopno bojovat proti této revoltě. Pravicoví nepřátelé mají ideální pozici na revoluci i díky tomu, že státní moc a prostředky jsou ochromeny.13 Členové soudobé vlády vyjádřili svůj požadavek takto: „V této těžké situaci se obracíme na vás, sovětské komunisty, vedoucí představitele KSSS a SSSR, s prosbou o poskytnutí účinné podpory a pomoci všemi prostředky, které máte k dispozici. Jedině s vaší pomocí lze dostat ČSSR z hrozícího nebezpečí kontrarevoluce.“14 Na závěr dopisu ubezpečují východ tím, že se snaží uklidnit situaci v zemi za každou cenu a všemi dostupnými prostředky. Pokud by ale tyto snahy nepřinesly výsledky, žádají o zásah SSSR a KSSS. Autoři žádají o utajení tohoto dopisu vzhledem k „nebezpečné“ situaci v zemi. Po přečtení dopisu, který byl psán v ruštině, měl Leonid Brežněv konečně záminku pro poslání vojsk do země.

Intervence, která proběhla, nebyla akcí připravovanou na poslední chvíli. Maršál Antonovič Grečko již 8. dubna 1968 vydal příkaz k zahájení příprav k možnému vojenskému zásahu. „Jeho předehrou bylo velitelsko-štábní cvičení Šumava sil Varšavské smlouvy, které se mělo původně konat v ČSSR až v září 1968. Komplikace s československým reformním vedením urychlily stanovení data zahájení na 20. června 1968.“15 K překročení hranic došlo 20. srpna 1968 hodinu před půlnocí. Akce dostala název Operace Dunaj. Nutno podotknout, že tento akt nebyl zahraničím odsouzen, naopak

12 Jan RATAJ, Československo v proměnách komunistického režimu, Ewconomica, Praha 2010, s. 272. 13 Tamtéž, s. 271. 14 Tamtéž, s. 271. 15 Tamtéž, s. 274.

byl tolerován. Mezi ty, kteří vpád respektovali, patřilo i NATO.16 Během několika hodin byly všechny strategické, politické a ekonomické body obsazeny. Dne 21. srpna 1968 přibližně ve dvě hodiny ráno zaznělo z vysílání československého rozhlasu jedno z posledních svobodných hlášení na mnoho let. Hlasatel Československého rozhlasu Vladimír Fišer, oznamoval vpád vojsk slovy: „Vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky překročila státní hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí prezidenta republiky.“17 Památné rozhlasové vysílání probíhalo již za doprovodu zvuků sovětských letadel vznášejících se nad budovou rozhlasu, která shazovala propagační letáky. ,,Okupační tiskoviny vyvolávaly mezi domácími obyvateli odpor pro svou frazeologii a používané argumenty. Najdeme mezi nimi nařízení velitelů okupačních vojsk, překlady článků i jednoduché letáky vyzývající ke klidu. Většinu tiskovin, které okupační vojska rozšiřovala v prvních dnech invaze, spojovala nekvalitní jazyková úprava, řada pravopisných a stylistických chyb, včetně rusismů či germanismů.‘‘ 18Po operaci Dunaj, byly naděje většiny lidí, kteří očekávali demokratizaci, násilně roztrhány.

V den vpádu vojsk do Československa probíhalo zasedání ÚV KSČ. Jedním z jedenácti aktérů byl i první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, který při zaslechnutí letadel údajně prohlásil: „Celý život jsem zasvětil spolupráci se Sovětským svazem. To co udělali, je pro mě životní tragédie“.19 Dubček nevěřil, že by se kdy k tomuto Sovětský svaz odhodlal. Bylo jasné, že ho musí někdo nahradit. Ve funkci prvního tajemníka ÚV KSČ ho nakonec nahradil Gustav Husák. S novým vedením nutně musel přijít nový směr, nebo návrat ke směru starému, který však musel být neotřesitelný v základech, musel se poučit z předchozích chyb. Mělo nastat období normalizace. „Termín normalizace se poprvé objevil po návratu československé vládní a stranické delegace z moskevských

16 Tamtéž, s. 275. 17 Filip ROŽÁNEK, Poslechněte si: Vysílání Československého rozhlasu 21. srpna 1968 – noc a den, Český rozhlas. Dostupné online: (http://www.rozhlas.cz/historie/1968/_zprava/482064) ) [citováno k 18. 4. 2016]. 18 Petr BLAŽEK, Okupační propaganda na československém území po 21. srpnu 1968, in: Bezpečnostní aparát, propaganda a Pražské jaro, ed., Kateřina VOLNÁ, Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2009, s. 201. 19 Jan RATAJ, Československo v proměnách komunistického režimu, Ewconomica, Praha 2010, s. 278.

jednání 27. srpna 1968.“ 20Nové vedení KSČ se soustředilo na odstranění členů, kteří se snažili o reformy. K tomuto odstranění docházelo prostřednictvím tzv. prověrek. Díky těmto prověrkám, na kterých členové museli umět „správně“ pojmenovat události v roce 1968, bylo vyloučeno ze strany na půl milionu členů. Někteří byli postiženi i existenčně. Tito vyloučení nebyli rovni vládnoucí třídě, nemohli přesáhnout určitou platovou hladinu, nemohli, stejně jako jejich děti, dostudovat. Z těchto vyloučených členů se následně stala opozice proti establishmentu. Tato skupina lidí mohla fungovat v daných podmínkách pouze nelegálně.21 Gustav Husák přišel s tzv. Poučením z krizového vývoje.

Poučení z krizového vývoje mělo sloužit, jak už název napovídá, k poučení strany a jejímu politicky ideovému sjednocení, aby se neopakovala předešlá událost. Požadoval se návrat k marxismu-leninismu, pohled se měl opět stočit na východ. Jedním z klíčových bodů mělo být i zavedení cenzury tisku, aby nedocházelo k ovlivňování společnosti proti výše zmíněným zásadám. „Komunistická strana a socialistický stát musí ovládat všechny nástroje k prosazení svých politických, třídních a ideových cílů. Sdělovací prostředky, tisk, rozhlas, televize, film, jsou nesmírně důležitým nástrojem moci a masové politické výchovy, který se nikdy nesmí vymknout řízení a kontrole marxisticko-leninské strany a socialistického státu, nemá-li se věc socialismu dostat do vážného nebezpečí.“22 Na konci tohoto poučení měla stát jednotná interpretace událostí roku 1968. Poučení z krizového vývoje nevznikalo ze dne na den. Na znění se intenzivně pracovalo od roku 1969. V průběhu let bylo několikrát doplněno. Podporu poskytovalo i Rudé právo. Silný tlak byl i ze strany samotného Sovětského svazu, který chtěl prosadit ideologické zdůvodnění vpádu sovětských vojsk do země. Gustav Husák, se pak na úvodním zasedání ústředního výboru KSČ dne 29. května roku 1969 v Praze, vyjadřoval takto: ,,V ideovo-politickej oblasti budeme musieť, a to naliehavo, premyslieť celú našu prácu, ide tak o celkovú politickú výchovu i školenie na všetkých úsekoch v duchu marxizmu-leninizmu, jako aj v této etape súčasne o zásadný ideovo-politický zápas proti nesprávnym oportunistickým

20 Jiří PETRÁŠ, Období normalizace z pohledu politických elit, in. Mocní? a Bezmocní? Politické elity a disent v období tzv. normalizace, ed., Miroslav Vaněk, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, PROSTOR, 2006 s. 191. 21 Milan OTÁHAL, Programová orientace disentu 1969-1989, in. Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu 1968-1989, ed. P.Blažek, Dokořán, Praha 2005, s. 25. 22 Daniel RŮŽIČKA, Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, Totalita. Dostupné online: (http://www.totalita.cz/txt/txt_pouceni.php) [citováno k 18. 4. 2016].

názorom a tendenciam. Třeba aktívne reagovať na nesprávne názory a postoje a poctivými argumentmi ich vyvracať, ľudí presviedčať a získavať.‘‘23 V následujících letech zaznívaly v médiích i na stranických schůzích tyto proklamace a slova Gustava Husáka nabrala konkrétnější podobu:24:

1. Pravice se snažila zaset do společnosti protisovětskou hysterii a šovinismus. Došlo k naprostému zmatení jazyka. 2. Po 21. srpnu 1968 došlo ke kolektivní hysterii, panice, ztrátě orientace. Obyčejní lidé nedokázali rozpoznat pravdu. Na svědomí měla tuto hysterii sdělovací média, která byla pod nadvládou pravicových sil. 3. Obyčejní lidé podporovali pravici pouze díky dezinformaci. V Poučení se však uvádí, že se z tohoto kolektivního šílenství dá uzdravit. 4. Lidé, kteří byli zasaženi tímto šílenstvím, si sami uvědomili své chyby, kterých litovali. 5. Je omluvitelné, pokud někdo podlehl nátlakům sdělovacích prostředků. 6. Poučení sloužilo jako prostředek k uzdravení z davového šílenství, které představovalo pouze dočasnou nemoc. Touto nemocí byli nakaženi i čestní komunisté. 7. Pokud čtenář příjme jazyk establishmentu tak, jak mu Poučení káže, bude mu odpuštěno. V opačném případě bude označen za tzv. exponenta pravicových sil. 8. Vpád vojsk je interpretován jako obětavá pomoc, která zachraňuje socialismus v Československu. 9. Zdůvodněním vpádu vojsk Varšavské smlouvy byla situace v zemi, která byla popisována jako země v občanské válce. Díky vnější pomoci bylo zabráněno obrovskému krveprolití. Situace byla kritická a vojenský zásah byl nutný. Vojska vyslyšela volání o pomoc.

231969, 29. květen, Praha. – Záznam úvodního vystoupení Gustáva Husáka na zasedání ústředního výboru KSČ, in: Prameny k Dějinám Československé krize 1967-1970, Díl 9/ . svazek: Komunistická strana Československa, Normalizace (listopad 1968 – září 1969), edd., Jitka VONDROVÁ – Jaromír NAVRÁTIL, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR a nakladatelství Doplněk, Praha – Brno 2003, s. 424. 24 Poučení z krizového vývoje, Ústav pro studium totalitních režimů. Dostupné online: (http://www.ustrcr.cz/data/pdf/projekty/antologie/tema5.pdf) [citováno k 18. 4. 2016].

10. Původcem hysterie, paniky, ztráty orientace atd. je chybné prohlášení PÚV KSČ a dezinformační kampaň sdělovacích prostředků.25

Důležitým krokem pro znovuobnovení cenzury bylo založení Úřadu pro tisk a informace, který vznikl v Československu bezprostředně po příjezdu předních představitelů KSČ z Moskvy 30. srpna 1968. Úřad měl za úkol řídit a usměrňovat veškerý tisk, rozhlas a televizi. Dále byl konzultačním střediskem mezi předsednictvem vlády a jednotlivými redakcemi. V samotném úřadu pracovalo kolem 180 lidí, bylo ale velmi těžké najít spolehlivé pracovníky. Úřad se tak obrátil prostřednictvím Josefa Smrkovského na samotné novináře, kteří však důrazně odmítli provádět cenzuru sami. Ředitelem ústavu se stal Josef Vohnout.26 Mezi první pokyny pro tisk, rozhlas a televizi vycházející z moskevských jednání náleželo: „Nepublikovat nic, co by mohlo vyznít jako kritika Sovětského svazu, PLR, NDR, BLR, MLR a komunistických stran v těchto zemích.“27 Dále bylo zakázáno slovo okupant a okupace. Tyto vyhlášky byly teprve prologem pro ovládnutí sdělovacích prostředků. Dne 12. září 1968 vláda zřídila Vládní výbor pro tisk a informace. Tento úřad měl dohlížet na to, aby se veškerá média nerozcházela s vládními vyhláškami. Dodržoval veškeré směrnice a nařízení.28 Kromě těchto dvou úřadů byl ještě založen Český úřad pro tisk a informace (ČÚTI) a Slovenský úrad pre tlač a informácie (SÚTI). Díky zavedení těchto institucí měla KSČ dokonalý přehled o dění v Československu. Postupně nebyla sledována pouze masová média, ale veškerá kultura a veřejný život.

Osudovým dnem se pro československá média stalo 13. září. Národní shromáždění vydalo tzv. Zákon o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků. Jednalo se o zákon, který nařizoval, že: „V zájmu dalšího pokojného vývoje je třeba, aby v oblasti periodického tisku a ostatních

25 Poučení z krizového vývoje, Ústav pro studium totalitních režimů. Dostupné online: (http://www.ustrcr.cz/data/pdf/projekty/antologie/tema5.pdf) [citováno k 18. 4. 2016]. 26 Daniel RŮŽIČKA, Cenzura. Úřad pro tisk a informace, Totalita. Dostupné online (http://www.totalita.cz/vysvetlivky/cenzura_04.php) [citováno k 9. 3. 2016]. 27 Daniel RŮŽIČKA, Cenzura: Moc a média během normalizace Úřad pro tisk a informace - zákaz kritiky zemí Varšavské smlouvy a přítomnosti cizích vojsk, Totalita. Dostupné online (http://www.totalita.cz/vysvetlivky/cenzura_03_01.php) [citováno k 9. 3. 2016]. 28 Daniel RŮŽIČKA, Cenzura. Úřad pro tisk a informace, Totalita. Dostupné online: (http://www.totalita.cz/vysvetlivky/cenzura_04.php) [citováno k 9. 3. 2016].

hromadných informačních prostředků nebyly narušovány důležité zájmy vnitřní a zahraniční politiky státu. Zároveň je třeba zabezpečit všestrannou péči o rozvoj periodického tisku a ostatních hromadných informačních prostředků.“29 Dále tento zákon potvrzoval založení institucí, které jsou zmíněny výše. Další vyhláška uváděla jasné prvky cenzury: „Příslušný úřad pro tisk a informace má právo přímo nebo prostřednictvím zmocněnců ustanovených vedoucím příslušného úřadu na společný návrh vydavatele a šéfredaktora (dále jen zmocněnec) zajišťovat, aby v periodickém tisku (jiném hromadném informačním prostředku) nebyly zveřejňovány informace, které obsahují skutečnosti, jež jsou v rozporu s důležitými zájmy vnitřní nebo zahraniční politiky státu. Obsahuje-li informace takovou skutečnost, je příslušný úřad pro tisk a informace nebo zmocněnec oprávněn pozastavit její zveřejnění nebo jiné rozšiřování.“30 Pokud některý z vydavatelů neodpovídal výše zmíněnému, mohla mu být udělena důtka, peněžitá pokuta ve výši 50 000 Kč a v neposlední řadě pak pozastavení činnosti.31

29 Zákon č. 127/1968 Sb., o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků. in. Sbírka zákonů. 13.9.1968 30 Zákon č. 84/1968 Sb., o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků. in. Sbírka zákonů. 13.9.1968 31 Zákon č. 84/1968 Sb., o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků. in: Sbírka zákonů. 13.9.1968

II. Počátky a vznik kapel The Plastic People of the Universe a DG 307. Represe a solidarita s českým undergroundem

Na počátku 70. let dochází k drastickým opatřením. Establishment drtí rockovou scénu, nejsou dovoleny anglické názvy kapel. Přední muzikanti rockové scény se skrývají v popových skupinách.32 Každá kapela, která chce veřejně vystupovat, musí mít povolení od Pražského kulturního střediska. Texty podléhají silné cenzuře. Nevyhovující muzikanti nedostávají profesionální status. Situaci po nástupu normalizace popisuje František Stárek Čuňas takto: ,, Áčko melodie, Pop-music express, jako, jo? Nástupem normalizace Pop-music Express úplně zakázali, ten, ten úplně zastavili, melodie dostala, á, eh, áčko melodie zastavili později také, ee, ee, melodie dostala úplně novou, úplně jinou redakci jako, jo? Takže, takže prostě se najednou, najednou, ten, ten, tisk měl, měl útrum, jo?‘‘33

V šedesátých letech se rocková scéna těšila relativní svobodě, beatová scéna byla tolerována, pronikaly k nám západní vlivy rock´n´rollu. Hlavními průkopníky a další inspirací pro undergroundové kapely byli Hells Devills. Tato kapela byla hlavní osobností undergroundu, Františkem Stárkem, považována za „protoundergroundovou“.34 Evžen Fiala, který byl manažerem Hells Devills, se později stal manažerem kapely Primitives Group. Kapela vznikla na jaře roku 1967.35 The Primitives Group se obracejí k repertoáru amerických avantgardních skupin The Doors, The Fugs a především Mothers of Invention.36 Tito interpreti byli podstatnou inspirací pro undergroundové kapely sedmdesátých let. The Primitives Group dominovali nejen vizuální stránkou, kterou předběhli tehdejší svět, ale také živým vystupováním, jež se stalo trnem v oku policii. K uskupení se v průběhu existence přidala významná undergroundová postava Ivan M. Jirous. Ten zde nabral cenné zkušenosti, které později uplatnil u kapely Plastic People of the Universe.

32 Ivan M. JIROUS, MAGORŮV ZÁPISNÍK, Torst 1997, s. 172. 33 Rozhovor autora práce s Františkem Stárkem Čuňasem dne 16. 11. 2016 v Libchavách. 34 Fenomén Underground: Na počátku byli Hells Devils, Česká televize. Dostupné online: (http://www.ceskatelevize.cz/porady/10419676635-fenomen-underground/413235100221005-na- pocatku-byli-hells-devils/) [citováno k 17. 2. 2016]. 35 Ivan M. JIROUS, MAGORŮV ZÁPISNÍK, Torst 1997, s. 151. 36 Tamtéž, s. 159.

Po obsazení země vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968, byly kapely kontrolovány establishmentem daleko více, než kdy dříve. I v případě, že neprošly přehrávkami a nedostaly tedy profesionální status, mohly hrát skladby na vlastní riziko. Mezi kapely, které chtěly svobodně vyjadřovat své pocity prostřednictvím anglických textů, patřili hlavně Plastic People of the Universe, DG 307 a další. Členové těchto kapel byli převážně dlouhovlasí hudebníci. Od ideálu soudobé vlády se představa vzorného občana nemohla více lišit. Často divoce vypadající umělci byli považováni za příživníky, přenašeče pohlavních chorob a rozvraceče státu. Nejenom vzhled hudebníků byl trnem v oku StB. Vystoupení běžně provázelo zapalování předmětů na podiu, létající peří, zvuk motorových pil. Největší překážkou však bylo, že se kapely inspirovaly západem. Především kapelou Velvet Undegroud, The Doors, osobnostmi Frankem Zappou, Jimy Hendrixem a dalšími. K západní kultuře také patřilo hnutí hippies. Mezi kapely, které byly nejvíce ovlivněny západem, patřili Plastic People o the Universe a DG 307. První jmenovaná kapela se inspirovala právě skladbou Franka Zappy Plastic People a takto vznikl základ názvu této undergroundové kapely.

V září roku 1968 vznikla kapela Plastic People of the Universe, ve složení Milan Hlavsa, Michal Jernek, Jiří Števich, Josef Brabec. V následujícím roce hráli pravidelně v hospodě Na Ořechovce v Praze. Kapela se inspirovala zahraničními interprety v čele s Velvet Underground a dále kapelou Primitives Group. Koncerty kapely byly velmi navštěvované, převážně proto, že kapela přinášela kus západní kultury do srdce Prahy a okolí. Vzestup kapely však zastavila komunistická normalizace. Na začátku 70. let odehráli několik koncertů. V květnu kapela přišla o svůj profesionální status a nemohla vystupovat. V průběhu let následujících se sestava kapely měnila. Výraznou změnu přinesl příchod Paula Wilsona, jenž se zasadil o anglicky zpívané texty. Po příchodu Vratislava Brabence, došlo k návratu ke kořenům a kapela začala zpívat opět česky. Hlavním zpěvákem se stal Milan Hlavsa. V roce 1972 došlo k první potyčce s policií a Jirous byl zatčen. Tato událost byla prologem všech budoucích potíží. Koncerty byly legální až do incidentu Rudolfově 30. března 1974. Po této události hráli tajně převážně na soukromých akcích, po bytech přívrženců kapely, na venkově. Cílem bylo hlavně se vyhnout zájmu StB. Vrcholem byla událost v Bojanovicích v roce 1976, kdy na popud zatčení členů kapely PPU byla sepsána Charta 77.

Mezi významné kapely undergroundu neodmyslitelně patří také kapela založená Milanem Hlavsou a Pavlem Zajíčkem, DG 307. Kapela byla založena v roce 1973, zanikla v roce 1980, kdy byl Pavel Zajíček donucen k emigraci. Velkou inspirací se stala kapela Milana Knížáka Aktual. Kapela se stala jedinečnou díky poetickým textům právě Zajíčka. Za pomoci Hlavsy vystupovala společně s Plastic People of the Universe. Díky tomuto spojení se později hudebníci dostali i do hromadného procesu, v němž se chtěla Veřejná bezpečnost vypořádat s Undergroundem v roce 1976. Společně se Zajíčkem byla uvězněna i další významná osobnost undergroundu, Charlie Soukup.37

Jak vypadal underground podle představitelů samotných, si můžeme blíže představit díky slovům Ivana Martina Jirouse, který referoval o tomto kulturním směru ve svém textu: „Zpráva o třetím českém hudebním undergroundu,“ jež vyšel v únoru roku 1975. Jednalo se nejen o shrnutí myšlenek undergroundu, ale i o jakýsi manifest, vymezení českého undergroundu od undergroundu na západě. Ivan Martin Jirous vymezil a blíže specifikoval český underground následujícími slovy: „Underground není vázán na určitý umělecký směr, nebo styl. Underground je duchovní pozice intelektuálů a umělců, kteří se vědomě kriticky vymezují vůči světu, ve kterém žijí. Underground vytváří lidé, kteří pochopili, že uvnitř legality se nedá nic změnit. „Zběsilost a pokora“ jsou nezbytnými vlastnostmi těch, kteří si zvolili underground za svůj duchovní postoj. Cílem undergroundu v ČSSR je vytvoření „druhé kultury“, „kultury“, která bude naprosto nezávislá na oficiálních komunikačních kanálech a společenském ocenění a hierarchii hodnot, jak jimi vládne establishment“.38 Tato slova byla reakcí na situaci, která zavládla v zemi po znovuobnovení cenzury. Byla to snaha o utvoření skupiny, která by nepodléhala silné cenzuře a nátlaku. Samotným kapelám a jejím členům nešlo o zahájení konfliktu s establishmentem, ale ponechání si svobodného prostoru, kde můžou prostřednictvím své hudby a textů svobodně vyjadřovat své emoce a nálady. Nešlo ani o snahu přenášet tyto emoce na širokou veřejnost, avšak tohoto se právě establishment obával a začal kapely sledovat. Chtěl eliminovat tuto hrozbu v základech. Paradoxně, až díky snaze zamezení šíření vlivu undergroundových kapel na širokou veřejnost, se

37 Fenomén Underground: DG 307 – antihudba z podzemí, Česká televize. Dostupné online: (http://www.ceskatelevize.cz/porady/10419676635-fenomen-underground/412235100221005-dg-307- antihudba-z-podzemi/) [citováno k 24. 2. 2016]. 38 Martin MACHOVEC, Od avantgardy přes podzemí do undergroundu, in. Alternativní kultura: Příběh české společnosti 1945 – 1989, ed. Josef Alan, Nakladatelství Lidové noviny 2001, s. 178.

dostaly, dle mého názoru, do podvědomí široké veřejnosti. Platilo zde, že negativní reklama je také reklamou. K tomuto tématu František Stárek Čuňas uvádí: ,, Je třeba se zeptat, kdy ho tak charakterizovat, jo? Protože sama ta definice nebo to vnímání undergroundu se v průběhu času měnilo, jo? Zatímco v, eeh, v době totality, když napsal v roce sedmdesát pět Ivan Martin Jirous, řečený Magor, svoji zprávu vo třetim českym hudebnim obrození, tak tam underground, em, em, v podstatě mu dal pro naší skutečnost tehdejší novou, nový termín: druhá kultůra, jo? Protože to chtěl odlišit od undergroundu, jakej byl na západě, kterej byl, ehm, kterej byl podstatně jinej než ty, než ten underground, kterej byl v totalitě.‘‘39

Moment, který posunul český underground do opravdového podzemí, přišel 30. března 1974 v městečku Rudolfov u Českých Budějovic. Do tohoto okamžiku, jejž soudobá média vůbec nezmiňují, se kapely snažily získávat profesionální status a svobodně vyjadřovat své umění. Hudebníci se zpočátku ani nechtěli vymezovat proti establishmentu a nějak ho provokovat, v následujících letech však trvali na své tvorbě, která představovala nenásilný protest proti establishmentu. Na předem oznámené akci došlo k hromadnému pronásledování „vlasatců“ Veřejnou bezpečností. „V pátek 29. března 1974 hrály v restauraci Na Americe skupiny Adepti a budějovičtí Infinitas. V sobotu měli na pódiu vystoupit opět Adepti a poté hlavní hvězdy večera Plastici a DG 307.“40 První den tohoto dvoudenního festivalu se také konalo zasedání Komise ochrany veřejného pořádku, jejímž předsedou byl nadporučík Václav Holoubek, příslušník Obvodního oddělení Veřejné bezpečnosti České Budějovice. Důvodem této schůze byl právě zvýšený výskyt „vlasatců“ v Rudolfově. Z počátku se na akci vydala nepočetná hlídka, do několika hodin se však zapojilo 67 příslušníků, včetně 25 psovodů s vlčáky z nedaleké Školy pohotovostního oddílu VB Lišov.41 V dostupných pramenech jsem nenašel žádnou informaci o tom, zda se účastníci dopustili jakéhokoliv přestupku proti zákonu. Poklidný ráz akce potvrzuje i fakt, kdy velitel akce kvitoval, že nedošlo k útoku

39 Rozhovor autora práce s Františkem Stárkem Čuňasem dne 16. 11. 2016 v Libchavách. 40 Ladislav KUDRNA – František STÁREK ČUŇAS, Zásah, který změnil underground. Rudolfov, 30. března 1974, in. Ústav pro studium totalitních režimů, s. 30. Dostupné online: (http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1501/027-041.pdf) [citováno k 25. 2. 2016]. 41 Ladislav KUDRNA – František STÁREK ČUŇAS, Zásah, který změnil underground. Rudolfov, 30. března 1974, in. Ústav pro studium totalitních režimů, s. 30. Dostupné online: (http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1501/027-041.pdf) [citováno k 26. 2. 2016].

na příslušníky.42 Vše probíhalo spořádaně a zásah, který proběhl, byl velmi nepřiměřený. Z Rudolfova byli účastníci festivalu hnáni přibližně pět kilometrů do Českých Budějovic. Z místního nádraží byli odvezeni do Prahy nebo Plzně. V průběhu zásahu byly použity i neadekvátní postupy. „Pětadvacetiletý Miroslav Mucek bránil vlastním tělem svoji ženu v šestém měsíci těhotenství: Začali ji mlátit obušky. Bylo jim úplně jedno, že už má bříško. Schovali jsme se nakonec v poli“.43 Příslušníci VB se několikrát vraceli zpět po cestě, dokud neshromáždili všechny na nádraží. Jeden z účastníků masakru Michal Košík popisuje dění takto: „Jeden po druhým jsme byli nahnaný do kachlíkárny (míněno podchodu – pozn. aut). „A pojď, ty šlégře!“ a už to jelo. Dědek s páskou PS VB, s vytrženou plaňkou z plotu, nás tam s ní řezal. Běželi jsme snad stovkou. Rozšlapaný magnetofon na zemi, byla tam krev. Vyběhli jsme na peron, tam byla jednotka ministerstva vnitra se škorpionama 27 v maskáčích. Byli jsme sehnaný do jednoho houfu. Důležitej zážitek pro můj život: byla tam jedna mánička s dlouhýma vlasama jako my, a my si tam mezi sebou navzájem stěžovali, jaký jsou komunisti svině, a kdo to řekl, tak na toho ta mánička, což byl agent, ukázala, a oni si ho vytáhli z houfu“.44 Následující den, zde údajně musela zakročit technická služba a uklidit následky po předešlé události. Místním obyvatelům byl znemožněn průchod.45 Po projití podchodu se lidé museli odebrat do vlakových souprav, v nichž byl také ozbrojený doprovod a vyrazit do svých domovů.46

Akce v Budějovicích měla i pokračování, kdy byly udělovány další tresty. Přes 100 lidí bylo vyslýcháno. Přibližně čtvrtina účastníků pak byla postihnuta. V červenci, téhož roku, byly 5 osobám rozdány i první tresty od 7 do 12 měsíců nepodmíněně. Studenti, kteří se zúčastnili koncertu, museli podepsat prohlášení, že se již nikdy takovéto akce nezúčastní. Někteří z nich byli vyloučeni ze školy nebo jim nebylo umožněno dostat

42 Ladislav KUDRNA – František STÁREK ČUŇAS, Zásah, který změnil underground. Rudolfov, 30. března 1974, in. Ústav pro studium totalitních režimů, s. 33. Dostupné online: (http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1501/027-041.pdf) [citováno k 26. 2. 2016]. 43 Ladislav KUDRNA – František STÁREK ČUŇAS, Zásah, který změnil underground. Rudolfov, 30. března 1974, in. Ústav pro studium totalitních režimů, s. 31. Dostupné online: (http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1501/027-041.pdf) [citováno k 27. 2. 2016]. 44 Ladislav KUDRNA – František STÁREK ČUŇAS, Zásah, který změnil underground. Rudolfov, 30. března 1974, in. Ústav pro studium totalitních režimů, s. 30. Dostupné online: (http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1501/027-041.pdf) [citováno k 27. 2. 2016]. 45 Ivan M. JIROUS, MAGORŮV ZÁPISNÍK, Torst 1997, s. 335. 46 Ladislav KUDRNA – František STÁREK ČUŇAS, Zásah, který změnil underground. Rudolfov, 30. března 1974, in. Ústav pro studium totalitních režimů, s. 33. Dostupné online: (http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1501/027-041.pdf) [citováno k 27. 2. 2016].

se na vysokou školu. Trestu neušli ani pracující lidé. Museli přerušit veškeré kontakty s ostatními účastníky koncertu. Zvláštním trestem byla očista prostřednictvím ostříhání vlasů. V dubnu bylo místo, uskutečněného koncertu v restauraci Na Americe, uzavřeno. Dalším krokem bylo nařízení pracovníkům autobusové dopravy, aby zaznamenávali pohyb vlasatců a případně vyrozuměli nejbližší oddělení Veřejné bezpečnosti. Tyto počiny neměly legislativní oporu v socialistickém právu.47

Docházelo také k preventivním krokům a postupům ze strany StB. Pozornost byla zaměřena na mládež v akci „Kapela“. „Do 30. března 1976 měly jednotlivé skupiny (oddělení) StB v okresech zpřehlednit a vytipovat bigbeatové kapely negativně působící na mládež a zamezit jejich aktivitám. Na základě usnesení plenárního zasedání ÚV KSČ ze dne 4. července 1973 se pro ministerstvo vnitra stalo závazným věnovat se socialistické výchově mladého pokolení a jeho přípravě pro život a práci v rozvinuté socialistické společnosti.“48

V 70. letech se situace začala zhoršovat. Kulturní dění bylo sledováno více, než kdy dříve. Kapely, jež nevyhovovaly soudobé mentalitě establishmentu, hrály v soukromých domech, které patřily povětšinou osobám sympatizujícím s undergroundovou kulturou. Do této doby se média o tajném boji nezmiňovala. Vše se mělo brzy změnit. Underground se po osudném koncertu v Bojanovicích dostal do popředí soudobého tisku, a to i světového. Samotnému tisku a článkům se budu věnovat v další kapitole. Došlo k důležitému spojení undergroundové kultury s tehdejší inteligencí. V popředí stáli disidenti Václav Havel, Jan Patočka a další. Byl to moment, kdy spadla pomyslná opona mezi apolitickým a politickým kulturním děním. Po tomto spojení, drobné roztržky přerostly v otevřený konflikt, a co je důležité, ve veřejný boj. K faktickému spojení undergroundového hnutí s představiteli disidentu došlo až ve chvíli, kdy začal probíhat soudní proces s kapelou Plastic People of the Universe. Do té doby se sice jednotliví představitelé potkávali na kulturních akcích a vládly zde vzájemné sympatie, ale k žádné politické spolupráci nedošlo. To se stalo až ve chvíli, kdy zde byla

47 Ladislav KUDRNA – František STÁREK ČUŇAS, Zásah, který změnil underground. Rudolfov, 30. března 1974, in. Ústav pro studium totalitních režimů, s. 30. Dostupné online: (http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1501/027-041.pdf) [citováno k 28. 2. 2016]. 48 Ladislav KUDRNA – František STÁREK ČUŇAS, Zásah, který změnil underground. Rudolfov, 30. března 1974, in. Ústav pro studium totalitních režimů, s. 28. Dostupné online: (http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1501/027-041.pdf) [citováno k 29. 2. 2016].

snaha kapelu politizovat a vešla do podvědomí veřejnosti. K tomuto tématu František Stárek Čuňas uvádí: ,,Víceméně tam stál, u toho spojení stál Václav Havel, jo? A taky i u toho fyzickýho spojení jako bych řekl, že von uspořádal dvakrát koncerty na hrádečku, a tam se prostě, jednak tak tam teda byli ty undroši, jednak tam taky byli ty jeho kolegové spisovatelé, a Šabach, a komunisti bejvalí, a, ja, faráři, jako prostě a ta, ta ten, co tvořilo chartu, jako takový koaliční široký koaliční spojení‘‘49

Zajímavý je vztah Václava Havla k českému undergroundu. Životní styl lidí pohybujících se okolo undergroundu byl vzdálený životu, který upřednostňoval Havel. Před psychedelickou hudbou kapely Plastic People of the Universe spíše upřednostňoval Johny Cashe. I přestože styl hudby tolik zpočátku Havla neoslovil, oslovila ho myšlenka, proč kapela hrála. Byla to myšlenka svobody, kterou chtěl bránit za každou cenu, stejně jako členové kapely a lidí okolo undergroundu. Obdivoval odbojnou a nekonformní povahu undergroundu. Ve chvíli, kdy se StB snažila udeřit na underground, vydal se Havel nejdříve sám na pomoc a hájit svobodu slova. Zpočátku budoucí československý a český prezident nebyl přívržencem tohoto stylu, ale po setkání s Jirousem prozřel. Začal chodit na koncerty Plastiků a dokonce je začal i sám pořádat na Hrádečku.50

Koncert v Bojanovicích u Prahy „se uskutečnil 21. února 1976, jednalo se o II. hudební festival druhé kultury. V sále místní restaurace vystoupily skupiny The New Old Teenagers, Umělá hmota 2, Umělá hmota 3, Sanhedrin, Doktor Prostěradlo Band, Bílé světlo, The Hever and Vazelína Band, The Plastic People of the Universe, DG 307, zahráli i písničkáři Karel Soukup a Svatopluk Karásek“51. Jednalo se o výjimečnou akci. Ivan Martin Jirous slavil svatbu. Nutno podotknout, že akce byla předem nahlášena a schválena Místním národním výborem v Bojanovicích. I přes tuto skutečnost se slavnosti na chvíli zúčastnila Veřejná bezpečnost.52 V den konání akce nedošlo k žádnému zatýkání ani výtržnostem, avšak o měsíc později přistoupila Veřejná bezpečnost k masivnímu zákroku proti účastníkům. Z počátku bylo zadrženo osob více, ale díky zapojení Amnesty International, disentu a západním novinám, se počet obžalovaných osob snížil na

49 Rozhovor autora práce s Františkem Stárkem Čuňasem dne 16. 11. 2016 v Libchavách. 50 Michael ŽANTOVSKÝ, Havel, Argo, Praha 2014, s. 170 – 172. 51 Petr BLAŽEK – Vladimír BOSÁK, Objektivem tajné policie: Akce ,,Bojanovice‘‘ – 11. listopadu 1976, in. Ústav pro studium totalitních režimů, s. 120. Dostupné online: (http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet- dejiny/0701-120-133.pdf) [citováno k 3. 3. 2016]. 52 Tamtéž, s. 120.

minimum. Jednalo se hlavně o představitele kapel Plastic People of the Universe a DG 307 a okruh lidí, kteří se pohybovali v jejich bezprostřední blízkosti. Veřejná bezpečnost zahájila domovní prohlídky, sbírala jakýkoliv materiál, který dokazoval protistátní aktivitu.53 Přátelé uvězněných, v čele s Václavem Havlem, začali organizovat kroky proti tomuto nelegálnímu počínání. Důležitým krokem bylo přenést tento proces z vnitrostátního prostředí plného cenzury, do širšího podvědomí lidí, nejen v Československu, ale i ve světě. Cesta se naskytla prostřednictvím Amnesty International, organizace, která se začala velmi zajímat o dění v Československu, převážně v 70. letech. Krátce po hromadném zatýkání byla sepsána obsáhlá zpráva Amnesty International. Odpovědí establishmentu bylo zburcování soudobého tisku v čele s Rudým právem.54

Pohled na události v Bojanovicích, očima disidentu, nám blíže představí dopis zaslaný Amnesty International. Jednalo se o jeden z prvních činů, kdy se dostalo undergroundovému hnutí zastání. „Vyzýváme Vás – pomozte“.55 Takto začíná rozsáhlý dopis Dany Němcové pro Amnesty International. Autorka v dopisu uvádí, že došlo k zatčení mnoha mladých lidí, kteří se provinili tím, že nespolupracovali s režimem. Režimu vadilo, že mládež se odchyluje od oficiálně povolených společenských aktivit a pokouší se žít v rámci možností nezávislým životem. Protestem byla hudba opřená o nekonformní texty a poezii. Němcová dále uvádí, že došlo k hromadnému zatýkání mezi březnem a dubnem roku 1976, kdy minimálně 14 lidí bylo uvězněno. K dopisu přikládá jména těchto uvězněných osob, v němž jádro skupiny zatčených tvoří členové kapely Plastic People of the Universe. Němcová dále zmiňuje, že i přes odebrání licence kapela pokračovala na soukromých akcích pro radost a potěšení příznivců. Posledním vystoupením byl koncert v Bojanovicích u Prahy konaný k příležitosti svatby Ivana Jirouse.56 „Během koncertu se do hostince dostavila pravidelná hlídka VB, která shledala vše v pořádku a po všeobecné kontrole se vzdálila bez jakéhokoliv opatření či zásahu. Až do konce oslavy byl v hostinci naprostý pořádek, nedošlo k žádné potyčce s místní veřejností ani vedením hostince“.57 Přestože nedošlo k výtržnostem nebo veřejnému

53 Tamtéž, s. 121. 54 Tamtéž, s. 121. 55 Dana NĚMCOVÁ a kol., Dopis pro Amnesty International, in: Hnědá Kniha, O procesech s českým undergroundem, ed. M. MACHOVEC, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2012, s. 82. 56 Tamtéž, s. 82–83. 57 Tamtéž, s. 83.

pohoršování, bylo na účastníky koncertu v čele s kapelou, podáno trestní oznámení s odkazem na § 9/2 a § 202/2, které se právě výtržnictvím zaobírají. Autorka v dopise dále píše, že i přes fakt, že daný paragraf nepřipouští vyšetřovací vazbu a domovní prohlídku, byly u obžalovaných prováděny razie, za účelem nashromáždit co nejvíce textového a filmového materiálu, který by podpořil obvinění. Materiály, například texty k písním, byly establishmentem označovány za vulgární a hrubé. Někteří hosté ze svatby byli vystaveni několikahodinovému výslechu, uvádí v dopise Němcová. Autorka pokračuje úvahami, jak je možné, že StB jednala s takovým odstupem od události v Bojanovicích. Poukazuje na preciznost a organizovanost provedení domovních prohlídek a samotný rozsah zatýkání. Němcová dochází k závěru, že se rozhodně nejednalo o náhodnou akci StB, ale o akci pečlivě připravovanou. Dále Němcová v dopise zmiňuje, že pojítkem všech mladých lidí pohybujících se okolo kapely Plastic People je radost z hudby a snaha se vymanit ze stereotypního prostředí a monotónního života. Smyslem této akce, tedy byla snaha establishmentu o udržení jednoty a naprosté poslušnosti v řadách mládeže.58V závěru dopisu sděluje, že se jedná o akt politický s velkým dopadem na společnost. Němcová žádá Amnesty International o pomoc slovy: „Proto se obracíme na Vás, abyste se pokusili intervenovat ve prospěch našich kamarádů, kteří proto, že neodpovídali oficiálnímu státnímu klišé, budou bezpochyby při zdejší praxi československé justice odsouzeni na mnoho měsíců do kriminálu. Proto Vás žádáme, abyste zasáhli ve prospěch lidskosti a normálního lidského života, který je za stávajícího stavu východní totality naprosto vyloučen. Proto Vás prosíme, zasáhněte proti tomuto bezpráví. Zajistěte tomuto případu naprosté cynické zvůle širokou publicitu, neboť to je za zdejších podmínek jediná možná cesta, jak docílit alespoň nějaké nápravy, alespoň trochu spravedlnosti“.59 Zde by se mohla nabízet otázka, proč podporovatelé undergroundu v čele s Němcovou oslovili právě do Amnesty International. Odpověď je velmi jednoduchá. V této organizaci pracovalo mnoho českých exulantů, kteří byli nuceni z různých důvodů opustit vlast. Establishment věřil, že v případě vyhoštění nepříznivých živlů režimu zpřetrhají, vzájemné vazby. V mnoha případech se tak pravděpodobně i stalo. Nicméně někteří nejspíš cítili potřebu pomoci.

58 Tamtéž, s. 83. 59 Tamtéž, s. 84.

Mezi tyto osoby patřil i bývalý člen Plastic People of the Universe Paul Wilson.60 Významnou oporu měla situace v Československu u našich západních sousedů ve Spolkové republice Německo s centrem v Heidelbergu. Prostřednictvím koordinační skupiny zpracovávala informace v Československu.61 „V srpnu 1976 německá sekce AI vydala zprávu „CSSR 1976 – Junge Kultur unter Anklage“. Zpráva byla výčtem perzekučních kroků proti nonkonformním umělcům undergroundu.“62 Díky tomuto propojení, získalo undergroundové hnutí v Československu, významnou zahraniční podporu. Nic z toho by ale nebylo možné, kdyby v předcházejícím roce nedošlo ke konferenci v Helsinkách. Toto zasedání bylo pro aktivity Amnesty International velkým impulsem. Tento impuls lýčí Amnesty International následovně: „podpis Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě roku 1975 v Helsinkách. Součástí tzv. třetího koše této dohody byl závazek účastnických zemí dodržovat lidská práva svých občanů. Měl dva důsledky. Jednak umožňoval projevovat zájem ze zahraničí o stav dodržování lidských práv v signatářských zemích a potom vyvolával k životu občanské iniciativy přímo v zemích, kde byla lidská práva porušována. Proto od druhé poloviny sedmdesátých let vzrostly aktivity AI související s Československem.“63 Díky konferenci se otevřelo mnoho cest, jak hájit lidská práva i v komunistickém Československu. Některé problémy ale přetrvávaly. Jedním z nich byl přenos informací z východního bloku do západního. V tomto hrála hlavní úlohu právě Amnesty International a obětavost jejich členů. Práci Amnesty International vnímal František Stárek Čuňas takto: ,,Jakože, že to komentovali jako, spíš takhle no, Ne, že by řekli: někdo vás třeba, ale, ale najednou prostě byl přítomen ňákej jinej prvek jako, jo?. A fakt je ten, a to si myslim obecně, že ta, že ta aktivita Amnesty International v ty době pro Československo jako, jo, nebo pro východní Evropu, a sovětský svaz, že jo, byla velice pozitivní, protože, kdy se ukazovalo, když

60Prokop TOMEK, Amnesty International a Československo: AI v Československu, Amnesty, s. 49. Dostupné online: (http://www.amnesty.cz/pripady/data/file/834-vons_tomek.pdf?version=1447074797) [citováno k 25. 2. 2016]. 61 Prokop TOMEK, Amnesty International a Československo: AI v Československu, Amnesty, s. 49. Dostupné online: (http://www.amnesty.cz/pripady/data/file/834-vons_tomek.pdf?version=1447074797) [citováno k 25. 2. 2016]. 62 Prokop TOMEK, Amnesty International a Československo: AI v Československu, Amnesty, s. 49. Dostupné online: (http://www.amnesty.cz/pripady/data/file/834-vons_tomek.pdf?version=1447074797) [citováno k 25. 2. 2016]. 63 Prokop TOMEK, Amnesty International a Československo: AI v Československu, Amnesty, s. 49. Dostupné online: (http://www.amnesty.cz/pripady/data/file/834-vons_tomek.pdf?version=1447074797) [citováno k 25. 2. 2016].

ukazovala Amnesty International, že se o tom vězni ví, jo? Tak voni se ho tak voni neměli tendenci ho jako spláchnout, jo?‘‘64

Podklady pro jednotlivé případy byly zpracovávány v Londýně. Každý region, tedy stát, měl vlastního referenta. Pro Československo to byl v roce 1976 Zbyněk Zeman, historik v exilu. Členové AI se tajně vydávali pro sbírání informací. Situace byla velmi ztížená kvůli cenzuře, která vládla nejen v tisku. Členové, ať už tajně nebo veřejně, ověřovali informace, snažili se proniknout k soudním procesům. Bohatým zdrojem informací se stala svědectví stíhaných a jejich příbuzných, nebo aktivistů nezávislých občanských iniciativ. Zástupci AI byli často sledováni StB a izolováni.65 „V září 1976 se chtěl zúčastnit procesu se členy skupiny Plastic People of the Universe z pověření AI rakouský právník Henry Goldmann. Přímá účast mu byla znemožněna, údajně pro nedostatek místa v soudní síni. Mohl alespoň hovořit s příbuznými pronásledovaných a celou řadou osobností disentu.66 Později byl dokonce vyhoštěn ze země, při snaze dostat se na soudní přelíčení, za vměšování do čs. vnitřních věcí.67 Důležité bylo, že zde byli alespoň nějaké informační kanály, díky nimž proudily zprávy z Československa do západních států.

Kromě snah AI o spojení s Československým disentem, zde byla také snaha domácích osobností dělat něco s nepříznivou situací v zemi. Jako jeden z prvních vystoupil český filozof Jan Patočka. Mezi dalšími nutno zmínit kritiky a překladatele Josefa Hiršala, básníka Jiřího Koláře, historika umění Jindřicha Chalupeckého, spisovatele a pedagoga Zdeňka Urbánka, historika Václava Černého. V neposlední řadě spisovatele Václava Havla, Ivana Klímu, Pavla Kohouta, Ludvíka Vaculíka a další, kteří propojili tento proces s omezováním lidské svobody a nezávislé kultury. Prostřednictvím několika dalších písemností, které buď sami napsali, nebo podepsali, vyjádřili tak

64 Rozhovor autora práce s Františkem Stárkem Čuňasem dne 16. 11. 2016 v Libchavách. 65 Prokop TOMEK, Amnesty International a Československo: AI v Československu, Amnesty, s. 50. Dostupné online: (http://www.amnesty.cz/pripady/data/file/834-vons_tomek.pdf?version=1447074797) [citováno k 25. 2. 2016]. 66 Prokop TOMEK, Amnesty International a Československo: AI v Československu, Amnesty, s. 50. Dostupné online: (http://www.amnesty.cz/pripady/data/file/834-vons_tomek.pdf?version=1447074797) [citováno k 25. 2. 2016]. 67 Prokop TOMEK, Amnesty International a Československo: AI v Československu, Amnesty, s. 50. Dostupné online: (http://www.amnesty.cz/pripady/data/file/834-vons_tomek.pdf?version=1447074797) [citováno k 25. 2. 2016].

podporu a solidaritu s českým undergroundem.68 „Budou-li dnes bez povšimnutí odsouzeni mladí lidé s dlouhými vlasy za svou nekonvenční hudbu jako kriminální delikventi, pak o to snadněji mohou být zítra tím způsobem odsouzeni kteříkoliv jiní umělci za své romány, básně, eseje a obrazy – a už k tomu nebude dokonce ani zapotřebí, aby měli dlouhé vlasy jako fotogenické dekorum kriminálního obvinění.‘‘69 Tento dopis, známý pod krátkým a výstižným názvem ,,Prohlášení“, byl sice velmi odvážným činem, nedočkal se však větší odezvy. Pod tímto listem byli podepsáni literární kritik a historik Václav Černý, spisovatelé Ivan Klíma, Ludvík Vaculík, Václav Havel a Pavel Kohout. Proto bylo velmi důležité, propojení celkové spolupráce vnitřního odboje s vnějším. Výše zmínění spisovatelé požádali o zahraniční podporu Heinricha Bölla, který prosby vyslyšel a otiskl list v západoněmeckém deníku, s dlouholetou tradicí (1946) Frankfurter Allgemeine Zeitung, dne 6. 9. 1976.70 Psaní podepsali i Jan Patočka a Jaroslav Seifert. Podepsání dopisu, umělci, intelektuály, profesory, významnými osobnostmi Československa, vnímám jako symbolické sjednocení domácího odboje.

68Václav ČERNÝ a kol., Prohlášení, In: Hnědá kniha, O procesech s českým undergroundem, ed. Martin Machovec, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2012. s. 145. 69 Tamtéž, s. 145. 70Dopis H. Bolla J. Seifertovi, In: Hnědá kniha, O procesech s českým undergroundem, ed. Martin Machovec, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2012. s. 148.

III. Československý underground očima soudobého tisku. Soudní proces a cesta k sepsání Charty 77

I díky zmíněnému propojení a solidaritě československých umělců s českým undergroundem, došlo k redukci odsouzených jen na nejvýznamnější představitele undergroundu. Mezi ně patřili, milovník hudby a později zakladatel Globus International Karel Havelka, hudebník a básník Miroslav Skalický, publicista František Stárek, manažér PPU Ivan Jirous, muzikant Vratislav Brabenec, zpěvák a textař DG 307 Pavel Zajíček, hudebník Svatopluk Karásek a další.71

Establishment sledující výše zmíněné spojení zahájil dezinformační kampaň. Prostřednictvím tisku a rozhlasu, který od dob nástupu Gustava Husáka patřil pod státní dozor, začal šířit informace, kterými by ospravedlnil počínání v procesu s českým undergroundem. Cílem bylo přesvědčit širokou veřejnost o nepřizpůsobivosti odsouzených a jejich schopnosti začlenit se do společnosti, o jejich protistátním jednání a výtržnictví. Hlavním propagátorem dezinformační kampaně bylo Rudé právo. Dalšími platformami, píšícími o této události, bylo Svobodné slovo, Mladá fronta a Lidová demokracie. Rudé právo otevřeně kritizovalo média ze západu a obviňovalo je z vymýšlení pomluv a výmyslů na adresu socialistického Československa.72 Dále uvádí Rudé právo, že bylo zadrženo mnoho umělců a v zemi vládne teror. Rudé právo potvrzuje, že bylo uvězněno několik osob, ale charakterizuje je v článku ze dne 8. dubna 1976 slovy: „Tito lidé, kteří několikrát změnili své zaměstnání a vyhýbali se poctivé práci, se v řadě míst dopouštěli výtržností a dalších trestných činů. Jako členové malých beatových skupin, které před několika lety naprosto propadli při kvalifikační zkoušce, organizovali podvodně veřejná vystoupení, která se zvrhla v orgie a výtržnosti, narušující klid a pořádek ve městech a obcích.“73 Článek usiluje o diskreditaci odsouzených, konkrétně členů kapel Plastic People of the Universe a DG 307. O členech píše jako o uživatelích

71 Tamtéž, s. 122. 72 Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., Zbytečná starost, Rudé právo 8. 4. 1976 s. 2. Dostupné online: (http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1976/4/8/2.png) [citováno k 25. 2. 2016]. 73 Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., Zbytečná starost, Rudé právo 8.4 .1976 s. 2. Dostupné online: (http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1976/4/8/2.png) [citováno k 25. 2. 2016].

drog, kteří byli již několikrát trestáni nebo prošli psychiatrickou léčebnou a u nichž i přes snahu preventivní převýchovy nedošlo ke zlepšení výsledků.74 Ohledně konzumace drog, můžeme pouze polemizovat, je možné, že někteří členové experimentovali s nějakou drogou, patřilo to k té době, ale nikde jsem nenašel informaci o užívání drog členů kapel, o kterých se zmiňuji. Kromě samotných umělců, se zde projevují snahy zdiskreditovat celou západní kulturu, v očích veřejnosti: „Možná že na západě se za umění považuje i hudební sólo na hoblík, třískání na činely spojené dámskou podprsenkou, tlučení na výfuk auta nebo štípání dříví a házení polínek mezi většinou mladistvé obecenstvo. Prý se tomu říká třetí hudební kultura. My o ni u nás nestojíme. Ani o to, aby se někdo před mládeží předváděl s bezduchými texty hemžícími se vulgárnostmi a nabádáním k činům, které se příčí našim zákonům. Není proto divu, že se nad takovou činností vážně pozastavila řada národních výborů i organizací SSM.75 Článek je zakončen ujištěním, že západ si zbytečně dělá starosti, protože proti skutečným umělcům se žádné útoky nevedou.76

Rudé právo nebylo jediné, které započalo tuto kampaň. Další z deníků, který se věnoval zatčení, byla Mladá Fronta. Článek pojmenovaný jako Výmysly západní propagandy a zatčení skupiny „umělců“, je velmi podobný článku z Rudého práva. Na úvod informuje o zatčení dvaceti opozičních umělců před dvěma týdny. Na tiskové konferenci ministerstva vnitra se mohla nejen Mladá fronta, ale i ostatní deníky dozvědět zcela překroucené informace uváděné v západních médiích (konkrétní názvy článků autor neuvádí). Na tiskové konferenci byl puštěn snímek pro novináře. Tento krátký film byl prezentován jako vlastní dokument opozičních umělců. Ve filmu byli ukázáni muzikanti v kostýmech určených pro hudební vystupování. Mladá fronta psala rovněž o kapele DG 307 a významu názvu kapely, který představuje „neurotické potíže vlivem nepříznivých okolností“77. O muzikantech se v deníku zmiňují jako o lidech, kteří nedokázali splnit přehrávky. Jejich koncerty končily výtržnostmi, ničením majetku a užíváním drog.78 Pro své divoké koncerty si vybírali většinou malé vesnice a dokonce zneužívali nic netušících

74 Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., Zbytečná starost, Rudé právo 8.4 .1976 s. 2. Dostupné online: (http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1976/4/8/2.png) [citováno k 25. 2. 2016]. 75 Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., Zbytečná starost, Rudé právo 8.4 .1976 s. 2. Dostupné online: (http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1976/4/8/2.png) [citováno k 25. 2. 2016]. 76 Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., Zbytečná starost, Rudé právo 8.4 .1976 s. 2. Dostupné online: (http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1976/4/8/2.png) [citováno k 25. 2. 2016]. 77 Refrénem byly výtržnosti: Výmysly západní propagandy a zatčení skupiny "umělců", Mladá fronta, 8. 4. 1976, roč. 32, č. 84, s. 7. 78 Tamtéž, s. 7.

místních organizací SSM při přípravě „koncertů“. Na mnoha místech reagovali občané a žádali VB o zásah, ovšem pokuty a varování se minuly účinkem.79 Dále je v článku připomenuta trestní minulost členů skupiny, kdy někteří dokonce byli v psychiatrické léčebně. Na konci článku se deník stejně jako Rudé právo snaží zdiskreditovat umělce, kteří nepotřebovali znát noty, protože hráli na činely svázané podprsenkou, startovali motorky, mlátili do ocelových tyčí apod.

Ve stejném časovém rozmezí, jako jiné deníky, otiskla „svůj“ pohled na situaci také Lidová demokracie v článku Pomluvy a skutečnost. V tomto článku nacházíme stejné argumenty jako v ostatních médiích. Muzikanti jsou nazýváni: „zkrachovalými vysokoškoláky, individui často měnícími zaměstnání, osobami snažícími se zaujmout jen primitivní vulgárností.“80 Ve všech denících bylo uvedeno, že západ proti takovýmto jedincům, kteří narušují veřejný pořádek, zasahuje mnohem hůře.

Autoři jednotlivých článků postupovali podle totožného schématu. Častým prvkem byla kritika západních médií a jejich odsouzení za vměšování se do záležitostí jiného státu. Dalším bodem byla snaha nabourat věrohodnost odsouzených a co největší diskreditace členů kapely. Články byly obsahově velmi podobné, někdy naprosto stejné. Otázkou je, zdali by byly napsané, pokud by se do celého dění nezapojila západní média. Proti tisku vystoupil i domácí odboj, kdy bezprostředně reagoval na dané články svým prohlášením.

V tomto prohlášení se autoři Václav Havel, Ivan Klíma, Pavel Kohout, Ludvík Vaculík a Václav Černý snaží reagovat na obsah deníků. Prvním bodem je vulgarita v textech. Autoři souhlasí s tím, že se v textech vulgarita objevuje, ale podotýkají, že vzhledem ke kontextu je stejně oprávněná jako v současných moderních dílech, která se těší velké publicitě. Dále poukazují na to, že skladby, které obsahovaly vulgární sekvence, nebyly hrány na veřejnosti, ale posluchačům, kteří byli s tvorbou seznámeni a sami se dobrovolně na soukromé akce vydali. Nemohlo se tedy jednat o pohoršení.81 Jedinou možností, jak mohly kapely bez profesionálního statusu vystupovat v souladu se

79 Tamtéž, s. 7. 80 Pomluvy a skutečnost, Lidová demokracie, 8. 4. 1976, roč. 32, č. 84, s. 4. 81 Petr BLAŽEK – Vladimír BOSÁK, Objektivem tajné policie: Akce ,,Bojanovice‘‘ – 11. listopadu 1976, in. Ústav pro studium totalitních režimů, s. 122. Dostupné online: (http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet- dejiny/0701-120-133.pdf) [citováno k 3. 3. 2016].

zákonem, bylo právě vystupování na soukromých akcích. Účastníci hudební produkci rozuměli, nemohlo se tedy jednat o výtržnictví, jak bylo častokrát psáno. V prohlášení se dále uvádí, že: „…tyto okolnosti dostatečně prokazují, že vznesené kriminální obvinění slouží v tomto případě jen jako zástěrka. A tomu, kdo zná skladby postižených skupin, je jasné, co má tato zástěrka skrýt: soudní zákrok proti nekonformní umělecké tvorbě“.82 V prohlášení dále autoři bezprostředně reagují na celkovou situaci slovy: „Považujeme za svou uměleckou i občanskou povinnost protestovat ve všech případech, kdy se bezpečnost a justice pokoušejí stíhat ať už pod jakoukoliv záminkou umělce za to, že se věnují jiné tvorbě, než jaká je oficiálně uznávána. Protestujeme také proti způsobu, jakým československé sdělovací prostředky o celé věci informují veřejnost, když obžalované označují za protispolečenské živly vyhýbající se práci, za narkomany, alkoholiky, výtržníky a recidivisty. Všechna tato tvrzení mohou být vyslovována jen díky tomu, že nikomu nebyla dána možnost je veřejně vyvrátit, přičemž jejich průhledným cílem je vyvolat proti obžalovaným odpor veřejnosti. Takovýmto ‚informováním‘ sdělovací prostředky nejen klamou veřejnost, ale navíc porušují princip presumpce neviny, urážejí čest občanů a hrubě ovlivňují soud.“83 Tato otevřená kritika režimu přinesla autorům mnoho nesnází. Například Václav Havel byl po několikaměsíční vyšetřovací vazbě odsouzen na 14 měsíců podmínečně za „poškozování zájmů republiky v cizině“.

Nejen tento jejich čin vedl k další vlně reakcí v zahraničním tisku. Situaci v Československu popisovali v tisku anglickém, francouzském, španělském, italském, švédském a dalších zemích. Mezi tisk, který se zmínil o českém undergroundu, patřily anglické deníky The Times, Social Worker, Guardian, The Gazzete, německé Die Zeit, Süddeutsche Zeitung, Der Spiegel, francouzské Libération, italská a španělská Unitá, El País a další. Pravděpodobně i díky tomuto zájmu byl počet trestů snižován a okruh souzených se zmenšil jen na nejzávažnější případy z pohledu establishmentu.

V deníku The Times 13. 7. 1976 líčili situaci jako snahu o potlačení alternativní kultury. V článku Prague to try young musicians in attempt to stamp out Czechoslovak

82 Petr BLAŽEK – Vladimír BOSÁK, Objektivem tajné policie: Akce ,,Bojanovice‘‘ – 11. listopadu 1976, , in. Ústav pro studium totalitních režimů, s. 127. Dostupné online: (http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet- dejiny/0701-120-133.pdf) [citováno k 4. 3. 2016]. 83 Petr BLAŽEK – Vladimír BOSÁK, Objektivem tajné policie: Akce ,,Bojanovice‘‘ – 11. listopadu 1976, , in. Ústav pro studium totalitních režimů, s. 127.Dostupné online: (http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet- dejiny/0701-120-133.pdf) [citováno k 3. 3. 2016].

„alternative culture“84 (Praha se pokouší o vymýcení Československé „alternativní kultury“ mladých muzikantů) vyobrazují atmosféru, která v zemi vládla. Píší o počtu zadržených, o koncertu v Budějovicích a nakonec o Jirousově svatbě. Na konci doplňují, že rostoucí vliv těchto kapel zneklidňoval režim.85 Deník Social Worker v článku The rock bands that terrify the Czech régime. Three jailed, 22 on trial (Rockové skupiny děsí český režim. Tři ve vězení, dvaadvacet před soudem) píše o novém kole represí, kdy se obětmi stali rockoví muzikanti, kteří byli stíháni za veřejné pohoršení. Podle deníku mají muzikanti největší ohlas v řadách dělnické třídy.86 Social Worker pokračuje dále ve vyobrazení kapely, která pořádala koncerty, jež díky trikům, speciálním efektům a ošacení muzikantů připomínaly happeningy. Na tyto koncerty chodili mladí lidé, které neoslovila uhlazená pop music. Po ruské invazi přišly první represe, ale umělci se podle deníku nechtěli vzdát své svobodné tvorby.87 Deník v závěru přibližuje situaci hudebních kapel, které buď přestaly hrát úplně, nebo zdegenerovaly a staly se z nich kavárenské kapely hrající k tanci anebo doprovodné soubory pro komerční zpěváky pop-music, za což si vysluhovaly podíl na tučné finanční odměně, kterou režim poskytoval všem, kdo byli ochotni spolupracovat na jeho kulturní politice.88 Podle deníku bylo pro kapelu zásadní setkání s Bondyho poezií. Díky jeho tvorbě dokázali skvěle popsat zkušenosti lidí, kteří žili pod tlakem establishmentu.89 Autor článku se pozastavuje nad faktem, jak je možné, že je takový obrovský poprask kvůli rockovým skupinám. Přichází s jednoduchou odpovědí. Establishment se bojí všeho, nad čím nemá dohled, co nemůže řídit.90 Autor pokračuje tím, že se režim obával popularity, kterou kapely měly v řadách dělníků díky koncertům, v dělnických klubech a továrnách. Režim se obával jejich dobrých organizačních schopností, kdy v krátkém čase dokázali rychle organizovat

84 V Praze postavili před soud mladé hudebníky ve snaze potlačit československou ,,alternativní kulturu‘‘ (Prague to try young musicans in attempt to stamp out Czechoslovak ,,alternative culture‘‘), The Times, 13. 7., in: Hnědá Kniha, O procesech s českým undergroundem, ed. M. MACHOVEC, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2012, s. 385.

85 Tamtéž, s. 386. 86 Jan Desivy, Rockové skupiny děsí český režim. Tři ve vězení, dvaadvacet před soudem (The rock bands that terrify the Czech régime. Three jailed, 22 on trial), Socialist Worker, 1. 8. 1976 , in: Hnědá Kniha, O procesech s českým undergroundem, ed. M. MACHOVEC, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2012, s. 386. 87 Tamtéž, s. 387. 88 Tamtéž, s. 387. 89 Tamtéž, s. 387. 90 Tamtéž, s. 388.

koncerty a šířit tak informace.91 Anglické deníky byly pravděpodobně dobře informovány díky Amnesty International. V AI pracovalo několik lidí, které poznali český underground osobně a později sami odcestovali do zahraničí, nebo byli nuceni opustit zemi pod nátlakem.

O alternativní kultuře psal také deník Die Zeit, 16. 4. 1976 v článku Zur Hochzeit kam die Polizei. Prag verhaftet die Pop-Gruppe „Plastic People.“92(Na svatbu přišla policie. V Praze zatkli popovou skupinu „Plastic People“). Uvádí se v něm, že popová kapela Plastic People of the Universe byla zatčena československou policií zcela nečekaně. Jedním z důvodů zatčení jsou dlouhé vlasy a užívání drog, dále nepovolené veřejné vystupování a poškozování veřejného majetku. Tyto důvody, označuje deník Die Zeit za vykonstruované a přechází k popisu obviněných. Die Zeit popisuje hudební scénu kapely Plastic People z roku 1970, kdy vystupovali ve fantastických kostýmech.9394 Podle autora se jedná o nejznámější pražskou kapelu. Na koncert, který byl povolen úřady, se stála fronta až venku, uvnitř na podlaze bylo peří a v miskách plál bengálský oheň, v akváriu byla nahá žena potřená medem.95 Autor popisuje celou scenérii s určitým obdivem. Jevy, které by v československém tisku byly brány za pohoršující, jsou zde považovány za umění. Pořadatel je dokonce chválen za spolupráci s happeningovými umělci a za pokus o land-art. Autor dodává, že diskotéka, kde se koncert uskutečnil, byla následně zavřena a o pár týdnů později opětovně otevřena za podmínky, že návštěvníci zde nebudou nosit džíny a dlouhé vlasy. V článku dokonce dodává, že i Karel Gott byl v televizi veřejně vyznán k ostříhání vlasů nakrátko. V článku dále následuje seznam uvězněných. Podle Die Zeit se jednalo o další čistku před sjezdem KSČ, kdy v minulosti byly zavřeny bary, diskotéky musely na týden zamknout dveře a mladí lidé, kteří nemohli

91 Tamtéž, s. 388. 92Hans-Peter Riese, Na svatbu přišla policie. V Praze zatkli popovou skupinu ,,Plastic People‘‘ (Zur Hochzeit kam die Polizei. Prag verhaftet die Pop-Gruppe ,,Plastic People‘‘), in: Hnědá Kniha, O procesech s českým undergroundem, ed. M. MACHOVEC, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2012, s. 409.

93 Kostýmy představovaly převážně bílé tógy, vše bylo doprovázeno make-upem po vzoru kapely Kiss, tedy výrazné černobílé líčení na tvářích vystupujících. Hudba byla doprovázena kouřovou clonou a ohněm. 94 Hans-Peter Riese, Na svatbu přišla policie. V Praze zatkli popovou skupinu ,,Plastic People‘‘ (Zur Hochzeit kam die Polizei. Prag verhaftet die Pop-Gruppe ,,Plastic People‘‘), in: Hnědá Kniha, O procesech s českým undergroundem, ed. M. MACHOVEC, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2012, s. 409. 95 Tamtéž, s. 409.

vykázat stálý pracovní poměr, byli donuceni na dobu sjezdu opustit město.96 Stejně jako anglické deníky, i ty německé čerpaly informace z působení Amnesty International. Z článků je patrná osobní zkušenost a obdiv k českému undergroundu.

Stejně jako v Anglii a Německu, věnoval se tématu také tisk francouzský. V článku deníku Le Cité, Du monde entier /Tchécoslovaquie: répression contre les artistes et la musique „pop“ (Ze světa / Československo: represe proti umělcům a „popové“ hudbě) ze dne 3.-4.dubna roku 1976,97 se autor ostře pouští do režimu v Československu následujícími slovy: „Není snad jediná oblast v životě tohoto národa, v němž se zrodilo již tolik pozoruhodných tvůrců, která by nebyla pod přísným dohledem policie, případně předmětem represí; kdykoli si policejní aparát zamane, vždy se najde nové záminky k zákrokům, přičemž své oběti bez zábran očerňuje a zesměšňuje.“98 Deník Libération píše, že Československý underground se dostal do popředí zájmu západních médií po podání protestu ze strany Havla, Klímy, Kohouta a Vaculíka, kteří jsou v zahraničí respektováni, i když jsou v Československu na indexu.99

Dění v Československu neušlo ani našim jižním sousedům v Itálii. Deník Unitá v článku Condannati per „teppismo“ musicisti pop in Cecoslovacchia (V Československu odsouzeni 4 pop-muzikanti za „výtržnost“) zmiňuje výši trestů od 6 do 18 měsíců pro čtyři členy rock´n´rollové kapely. Autor článku zde také uvádí, že členové byli obžalováni za antisocialismus a klerikalismus.100 Oproti evropským deníkům působí italské deníky neinformovaně.

Velmi detailně popisoval situaci také španělský deník El País v článku El „subversio“ movimento „beat-rock“ de Checoslovaquia („Podvratné“ hnutí „beat-

96 Tamtéž, s. 410. 97 Ze světa/ Československo: represe proti umělcům a ,,popové‘‘ hudbě (Du monde entier / Tchécoslovaquie: répression contre les artistes et la musique ,,pop‘‘) La Cité, 3.-4. 4. 1976, in: Hnědá Kniha, O procesech s českým undergroundem, ed. M. MACHOVEC, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2012, s. 426.. 98 Tamtéž, s. 426. 99 Před osmi lety vjely sovětské tanky do Prahy / Rockové skupiny československého undergroundu proti ,,establishmentu‘‘ (Il y a huit ans, les chars soviétiques entraient á Prague. Les groupes rock de l‘ underground tchécoslovaque contre ,,l’establishment‘‘), in: Hnědá Kniha, O procesech s českým undergroundem, ed. M. MACHOVEC, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2012, s. 426. 100 V Československu odsouzeni 4 pop-muzikanti za ,,výtržnosti‘‘ (Condannati per ,,teppismo‘‘ 4 musicisti pop in Cecoslovacchia), Unitá, 24. 9. 1976, in: Hnědá Kniha, O procesech s českým undergroundem, ed. M. MACHOVEC, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2012, s. 432.

rocku“ v Československu).101 Autor článku J. L. Pérez Reguiera na dění v Československu útočí rázně. Nebojí se jmenovitě odkázat na viníky celé situace. „Včera zahájený soudní proces se čtyřmi významnými členy československé umělecké skupiny Plastic People of the Universe znovu připomíná problém nedostatku svobody slova a uměleckého projevu v normalizovaném Československu, kterému vládnou Husák a Biľak.“102 Reguiera v článku mluví o obviněných jako o lidech, kteří prokázali své kulturní i duševní kvality. Popisuje je dále slovy: „Ivan Jirous je pražský tvůrce psychedelického představení a dramaturg nezávislý na vládních manipulacích a nařízeních, Pavel [sic] Zajíček je slibný mladý básník píšící progresivní a nekonformní poezii. Svatopluk Karásek je evangelický duchovní, kterému úřad zakázal práci s mládeží, a Bratislav [sic] Brabenec je básník a saxofonista na vysoké úrovni.103 Autor pokračuje tvrzením, že pro policii v Československu jsou pouhými provokatéry s dlouhými vlasy. Péréz nazývá tuto politiku politikou „strachu a nepřístupnosti, typickou pro normalizaci“.104 V závěru popisuje situaci, kdy v Československu neexistuje žádný časopis, který by se zabýval moderním uměním. Existují pouze tajně šířené samizdaty. Celé hodnocení umělecké scény tak spadá do spárů byrokratů.105

Při pohledu na evropské deníky je zde pravděpodobnost, že čerpaly právě z Amnesty International. V AI pracovala spousta osobností, které měli osobní kontakt s českým undergroundem, v době než byli nuceni emigrovat. Po emigraci někteří pracovali v jedné z poboček AI, která měla rozšíření po celé západní Evropě. Hlavní základna byla v Londýně. Při snaze o detailnější rozbor je nutné podotknout, že články samotné se o samotné undergroundové dění opírají jen z menší části. Více se zaměřují na skrytý boj mezi západní a východní ideologií, která patřila k soudobému bipolárnímu boji, a uvěznění muzikantů bylo jen záminkou k napsání těchto článků.

I přes zájem západních médií je nutno dodat, že společnost v Československu, až na pár výjimek, žila pouze z informací, které nabízela tuzemská média. Šíření informací západních deníků v Československu bylo postihováno vězením. Jednu z možností, i když

101 J.L. Pérez Regueira, ,,Podvratné‘‘hnutí ,,beat-rocku‘‘ v Československu (El ,,subversio‘‘ movimiento ,,beat-rock‘‘ de Checoslovaquia) El País, 22. 9. 1976, in: Hnědá Kniha, O procesech s českým undergroundem, ed. M. MACHOVEC, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2012, s. 433. 102 Tamtéž, s. 433. 103 Tamtéž, s. 433. 104 Tamtéž, s. 433. 105 Tamtéž, s. 433.

pouze v omezené míře, nabízely samizdaty – tento název paradoxně vznikl v ruštině a představoval samostatné vydavatelství, které reprezentovalo neoficiální nebo také podzemní vydavatelské aktivity.106

Samizdatovou tvorbu lze na našem území datovat již do padesátých let, kdy spíše než jako tajný odboj měla za účel zachování nelegální literatury a textů příštím generacím. Na tomto principu založil Egon Bondy a Iva Vodseďálková edici Půlnoc.107 Další vlna činnosti samizdatů přišla v 70. letech i kvůli agresivnější cenzuře establishmentu. Důležitým rokem pro tuto neoficiální činnost byl rok 1973, kdy Ludvík Vaculík založil první samizdatové nakladatelství Edice Petlice. Aby tvůrci samizdatů nevzbudili pozornost establishmentu, používali stále průklepové papíry, tiskárny byly často sledovány StB a využitím veřejných služeb by směřovalo k nežádoucí pozornosti. Autoři samizdatů v každém díle projevovali i určitou dávku sarkastického humoru. Každá kopie byla zakončena slovy: „Výslovný zákaz dalšího opisování rukopisu“, první písmena těchto slov pak dala dohromady slovo VZDOR.108 Po tomto nakladatelství přicházela i další. V roce 1975 vznikla Edice Expedice, jejímž autorem byl Václav Havel.109 Ve stejném roce vyšla ještě Edice Kvart. Tyto edice spolu navzájem spolupracovaly. I když zde mluvíme o undergroundu literárním, jeho propojenost s politickým undergroundem, převážně po událostech v Bojanovicích, je nediskutabilní. Právě představitelé těchto samizdatů přispěchali na pomoc nejen členům Plastic People a dalším obžalovaným, ale s menší nadsázkou i kultuře samotné, na kterou chtěl establishment spáchat „atentát“. Po první vlně mediální pozornosti přišel samostatný proces s kapelou Plastic People a dalšími obviněními.

Prvním deníkem, který přišel s výsledkem soudního líčení, konaného dne 24. září 1976, bylo Rudé právo v článku Na lavici obžalovaných výtržníci.110 V informaci Jarmily Houfové hned v počátku nechybí narážka na západní média, která se snažila

106 Jonathan BOLTON, Světy disentu: Charta 77, Plastic People of the Universe a česká kultura za komunismu, Praha 2015, s. 135. 107 Tamtéž, s. 136. 108 Tamtéž, s. 139. 109 Jiří GRUNTORÁD, Samizdat, in. Za svobodu a demokracii I: Odpor proti komunistické moci, edd. Jaroslav Cuchra – Václav Veber, EVROPSKÉ HNUTÍ v České Republice, Praha 1999, s. 149. 110 Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., Na lavici obžalovaných výtržníci, Rudé právo 25. 9. 1976, s. 2. Dostupné online: (http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1976/9/25/2.png) [citováno k 24. 3. 2016].

z obžalovaných udělat senzaci. Autorka dále doplňuje, že nikdo, kdo porušuje zákony dané země, neujde trestu, jak zmiňuje paragraf 202 za výtržnictví, kterým byli obžalovaní stíháni. Houfová pokračuje v ostrém duchu, když dodává: „Jestliže jsou jiné země, ve kterých je za „normální“ považováno chuligánství, výtržnictví, ve kterých jsou více méně lhostejní k narkomanii mládeže, ve kterých dekadence, nihilismus patří ke stylu života, to přece ještě neznamená, že takový způsob života bychom chtěli uplatňovat my a že dovolíme, aby byl vštěpován tím či oním způsobem naší mládeži“.111 Nejen v první vlně jsou patrné snahy zdiskreditovat západní kulturu. Autorka pokračuje v popisu kapel. Jejich texty nepovažuje za umění, připadají jí sprosté a oplzlé. Nelze se divit, když spíše než zpěv jejich tvorba představuje řvaní a ječení, pokračuje v článku a dodává také, že většina našich lidí, kteří mají rádi rockovou kulturu, jména obžalovaných samozřejmě nezná, přestože západní média z nich vytvořila kulturní mučedníky.

Více než o skupině Plastic People a dalších odsouzených vypovídá článek o snaze západních médií zkritizovat politický režim v Československu. Jedná se podle autorky o běžnou taktiku, kdy se západní tisk více věnuje očerňování kapitalistických zemí, než řešení problémů doma. Informace v zahraničním tisku označuje za značně zkreslené a k tomu dodává: „Vždyť co ví západoněmecký, francouzský, italský, či anglický čtenář o jakémsi Jirousovi, Karáskovi, Brabencovi, Zajíčkovi? Noviny mu je představují jako experimentující hudebníky a umělce a současně jako kulturní opozici.“112 Rudé právo zdůrazňuje, že mládež v Československu má možnost navštěvovat širokou škálu beatových kapel, kterým není zasahováno do repertoáru a omezována činnost. Těchto kapel je kolem 1400. XV. sjezd KSČ zdůraznil, že dokonce podporuje rozmanitou kulturní škálu, kde dochází k výchově socialistického člověka. Na závěr článku autorka dodává, že tato kulturní politika se nelibí některým lidem. Označuje je za exponenty pravice, kteří nenávidí stát a snaží se za každou cenu ho poškozovat. O této opozici na závěr uvádí: „A tak ti různí Mlynářové, Krieglové, Havlové a další se obracejí na západní sdělovací prostředky, různé komitéty, protestují, organizují akce. Proto vůbec nepřekvapuje, že jsou

111 Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., Na lavici obžalovaných výtržníci, Rudé právo 25. 9. 1976, s. 2. Dostupné online (http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1976/9/25/2.png) [citováno k 24. 3. 2016]. 112 Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., Na lavici obžalovaných výtržníci, Rudé právo 25. 9. 1976, s. 2. Dostupné online (http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1976/9/25/2.png) [citováno k 24. 3. 2016].

původci či spolutvůrci i této nejnovější „senzace“. A nepřekvapuje ani to, do jakých spodin naší „kultury“ jsou dnes nuceni sahat, kde hledají své opěrné body.“113

Ve velmi podobném duchu pokračovala také Mladá Fronta ve svém článku Tučná dávka hrubosti ze dne 16. října 1976. Hned v počátku je zřejmé, jaká je pravá příčina sepsání článků. Místo zaměření na soudní přelíčení se Zdeněk Hrabica, autor textu, zaměřuje na články v západních médiích a snaží se hájit vlast i za pomoci následujících slov: „Nejsou-li k dosažení průkazné argumenty, volí někteří aktéři kampaní proti zemím socialistického společenství nejrůznější metody. Dokáží se k dosažení svých cílů spojit třeba s ďáblem, jen když z toho vytřískají politický kapitál. Nevyhýbají se žádným prostředkům, aby špinili a očerňovali i naši vlast.“114 Tento boj mezi tiskem však může sahat daleko do minulosti, kdy autor cituje v článku Vladimíra Iljiče Lenina: „jedné metody buržoazní tisk vždy a ve všech zemích nejvíce používá, a tato metoda spolehlivě působí. Lži, dělej rozruch, opakuj lež – něco z toho vzejde.“115 Ve druhé části článku pod názvem Pohled do zákulisí se autor věnuje také domácím zastáncům obžalovaných. Jmenovitě uvádí Zdeňka Mlynáře, Františka Kriegla a Václava Havla a označuje je za „apoštoly pražského jara 1968.“116 Po kritickém úvodu přichází Zdeněk Hrabica k odsouzeným, z počátku se opírá o již tradovanou historii kapely, kdy vyzdvihuje skutečnost, že kapela nedosáhla u Pražského kulturního střediska profesionálního statusu. Hrabica dále líčí atmosféru na koncertech, ke kterým došlo, a hodnotí je velmi negativně. Společně s kapelou museli dle autora odejít i „pojízdní“ stálí příznivci“, kteří si na mnohé akce zakupovali po pražských hospodách vstupenky s pornografickými a jinými náměty, v ceně 10 – 40 Kčs.“117 V další části naposled v Mladě frontě píše autor o uvězněných: „Několikrát byli ti, kteří se ocitli na lavici obžalovaných, upozorněni, že provádějí činnost neslučitelnou s našimi zákony. Teprve poté, když byly vyčerpány veškeré preventivní prostředky, byli žalováni z výtržnictví. Před soudem se neocitlo umění, vždyť v daném

113 Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., Na lavici obžalovaných výtržníci, Rudé právo 25. 9. 1976, s. 2. Dostupné online http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1976/9/25/2.png) [citováno k 24. 3. 2016]. 114Mladá fronta, 16. 10. 1976: Výtržnost, která se ocitla před soudem, Tučná dávka Hrubosti, in: Hnědá Kniha, O procesech s českým undergroundem, ed. M. MACHOVEC, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2012, s. 220. 115 Tamtéž, s. 220. 116 Tamtéž, s. 220. 117 Tamtéž, s. 221.

případě o ně ani nešlo. Před soudem bylo souzeno a odsouzeno výtržnictví a chuligánství, které se dostalo do rozporu se zákony našeho státu.“118

Třeba podotknout, že jsem v žádných pramenech, ani literatuře nenašel, že by se odsouzení dopustili přestupků, z nichž byli obviňováni. V obsáhlém článku autor navazuje na úvod a pokračuje v kritice nejen západního tisku, ale společnosti samotné. Podle následujících řádků měl autor článku, pravděpodobně i díky své profesi novináře, dobrý přehled o tom, co se píše v západních denících. Všeobecně kritizuje ekonomický a sociální úpadek společnosti na západě a dodává, že od takovéto společnosti si nenecháme radit. Konkrétněji pak vrací úder a reaguje na západní média slovy: „Jak jinak pohlížet na rozhořelá slova západoněmeckého deníku Suddeutsche Zeitung, který v nedávných dnech uvedl, že prý režim dal za vyučenou všem, kdož by „chtěli tančit podle západní kytary“. Francouzský Figaro zahořekoval, že před soudem se ocitli nikoli výtržníci, ale čtyři nekonformní hudebníci.“119 Autor článku věnoval více času studiu zahraničního tisku než samotné situaci okolo odsouzených, dokonce reaguje i na spolkového předsedu Mladých demokratů Knirsche, kterého kritizuje za otevřené sympatie k výtržníkům. Ten prohlásil, že zacházení s odsouzenými je v rozporu s myšlenkami Helsinské konference. Hrabica argumentuje údajným textem kapely, který poukazuje na násilnost a vidí v tom důvod, proč je kapela uvězněna. Tento text pod názvem Malý soukromý koncentrák pokračuje slovy: „Až si koupím jednou koncentrák a vyberu si do něj oběti, pak ztýrám všechny sviňáky, jenž jsou mi k smrti prokletí. Všechny ty svině zkurvený, měly u mě přísný řád, k smrti bych je utahal, tuhle svobodu nemám příliš rád.“120 Zajímavost tohoto textu spočívá v tom, že autorství nepatří žádnému členu kapely, kteří byli odsouzeni. Bezprostředně po vydání tohoto článku se členové ohradili vůči tomuto vyjádření.

Dne 21. října 1976 Josef Vaníček, Jiří Kabeš, Milan Hlavsa a další reagují na článek v Mladě Frontě. Píší šéfredaktorovi Karlu Horákovi.121 Představují se jako členové kapely, která je soudně stíhaná na svobodě. Zdůrazňují, že nemají přístup k informacím ze západních sdělovacích prostředků a velmi je překvapilo, že autor článku: „nevychází z materiálu, který byl shromážděn vyšetřovacím řízením a projednáván

118 Tamtéž, s. 221. 119 Tamtéž, s. 221. 120 Tamtéž, s. 222. 121 Tamtéž, s. 223.

v soudní síni okresního soudu pro Prahu – západ. Jinak by totiž autorovi článku nemohlo uniknout, že všichni čtyři obžalovaní v procesu Jirous a spol. se honosili pověsti řádně pracujících lidí, jak v místě bydliště, tak na pracovišti.“122Autor článku, Zdeněk Hrabica, v Mladé frontě informoval své čtenáře o tom, že je jakýmsi symbolem neholit se a nestříhat si vlasy. Na toto tvrzení reagují slovy, že ne všichni nosili vousy a dlouhé vlasy, ale během půlroční vazby jim bylo zakazováno se upravit a takto i byli předvedeni k soudu.123 Hlavní důvod, proč vlastně členové kapel reagovali na článek, byl ten, že je Zdeněk Hrabica mylně označil za autory textu Malý soukromý koncentrák. K celé této věci uvádějí: „Prohlašujeme se vší odpovědností, že tento text vůbec neznáme a že nebyl námi zhudebněn ani jinak zveřejněn. Není také obsažen v našich soudních spisech. Žádáme Vás proto, abyste v novinách, za něž odpovídáte, otiskl tento náš dopis, nebo aspoň oznámení, že ve svrchu uvedeném článku byl publikován text, který nesouvisí s naší tvorbou.“124

Výsledkem soudního procesu bylo, jak informuje Mladý svět 3. prosince 1976 v článku Případ Magor:125 „Dne 23. září byl vynesen rozsudek. Ivan Jirous byl odsouzen na 18 měsíců, Pavel Zajíček na 12 měsíců, Svatopluk Karásek a Vratislav Brabenec na 8 měsíců, všichni nepodmíněně. 11. listopadu proběhlo odvolací řízení u krajského soudu v Praze. Rozsudek okresního soudu pro Prahu – západ byl potvrzen v plném rozsahu.“126 Na článek později opět zareagovali, výše zmínění autoři několika dopisů Janíček, Hlavsa, Kábeš, slovy: „V této své snaze jste se nedrželi pouze objektivního referování o soudních spisech, o průběhu procesu, jeho okolnostech atd., ale vložili jste se do případu s osobním zaujetím.“127

Slovo zaujetí, pokud jsme pozorně listovali články, je v této době typické jak pro západní deníky, tak i pro východní. Odsouzení se stali obětí vyšší politiky té doby, která byla součástí studené války. Deníky obou stran spíše využívaly procesu pro podporu tohoto ideologického boje. Avšak opravdové zastání nalezli, až v podpoře

122 Tamtéž, s. 223. 123 Tamtéž, s. 223. 124 Tamtéž, s. 223. 125 Mladý svět, 3. 12. 1976: Případ Magor, in: Hnědá Kniha, O procesech s českým undergroundem, ed. M. MACHOVEC, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2012, s. 224. 126 Tamtéž, s. 224. 127 Odpovědi Mladému světu, in: Hnědá Kniha, O procesech s českým undergroundem, ed. M. MACHOVEC, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2012, s. 230.

československých intelektuálů, v neposlední řadě pak osobností takových, které byly respektovány i establishmentem. Výraznou pomocí byl otevřený dopis Zdenka Mlynáře z 8. září roku 1976, adresovaném politickým činitelům odpovědným za zákonnost v ČSSR,128 v něm se přimlouvá za odsouzené, přestože není zastáncem undergroundové kultury: „Jsem marxista a v idejích tohoto proudu nespatřuji společenské východisko z krizových situací, do nichž staví člověka – a zejména mladého člověka – moderní industriální civilizace. Avšak i jako marxista i jako právník musím protestovat proti tomu, aby stát, který se nazývá socialistickým, reagoval na podobné hnutí mladých lidí tím, že zneužije trestní zákon a autory či interprety nepohodlných textů a hudby zavře do kriminálu jako zločince.“129 Tento dopis vyvolal veliké sympatie na straně příznivců undergroundu. Většina přímluv vedla i ke snížení trestů. Mlynář byl později kontaktován v dopise, obsahujícím pochvalná slova za jeho osobní statečnost: „Vážíme si vašeho neohroženého postoje a je pro nás ctí, že jste pochopil myšlenky hnutí a jako jeden z mála se postavil na naši obranu. Za Váš projev statečnosti jsme se rozhodli jmenovat Vás čestným členem naší skupiny.“130 Dopis zaslaný Zdenku Mlynářovy se rozhodli poslat veřejně do všech deníků, nikde jsem ho však, na rozdíl od častých narážek na jeho osobu, nenašel otištěn. Černým fixem na dopise dále stálo: „Doufáme, že se budeme moci s Vámi osobně setkat a své poděkování Vám tlumočit ústně. Kruh Přátel Plastic People.“131

K tomuto setkání také pravděpodobně došlo, stejně tak k mnoha dalším. Právě touto cestou se prokazatelně vytvářely vztahy, mezi undergroundovým hnutím a disidentem. Na začátku stály dva rozdílné tábory, které po procesu měly stejný cíl – dodržování základních lidských práv, která byla ustanovena na konferenci v Helsinkách roku 1975. Toto propojení vedlo k vytvoření neformální občasné iniciativy dnes známé jako Charta 77. „Základní prohlášení Charty 77 z ledna 1977 bylo jistým výčtem nejpalčivějších rozporů československé každodennosti a lidských práv.“132 Toto

128 Zdeněk Mlynář, Otevřený dopis politickým činitelům odpovědným za zákonnost v ČSSR, Proti falši a lži, in: Hnědá Kniha, O procesech s českým undergroundem, ed. M. MACHOVEC, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2012, s. 152. 129 Tamtéž, s. 152 130 Dopis Z. Mlynářovi, in: Hnědá Kniha, O procesech s českým undergroundem, ed. M. MACHOVEC, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2012, s. 234. 131 Tamtéž, s. 234. 132 Tomáš VILÍMEK. K otázce a vzájemné reflexi opozice a společnosti v Československu po roce 1968: Charta 77 – disidentské ghetto a otázka ,,hloubky skrytého srozumění‘‘, in. Česká společnost po roce 1945: Opozice a společnost po roce 1948, edd. Oldřich TŮMA – Tomáš VILÍMEK, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i., Praha 2009, s. 187.

prohlášení podepsalo 242 signatářů, mezi nimi i Zdeněk Mlynář, Jan Patočka, Václav Havel, členové undergroundových kapel Plastic People of the Universe a DG 307 a další.

Závěr

Cílem této práce bylo představit undergroundovou alternativní kulturu v období normalizace prostřednictvím soudobého tisku. Tohoto cíle jsem podle svých představ dosáhl. Díky edici Hnědá kniha: O procesech s českým undergroundem, která představuje bohatý zdroj pramenů dané doby, jsem mohl uvést velké množství materiálů. Bylo jen otázkou, jaké články zpracovat a jak je propojit tak, aby představovaly určitý vývoj od počátků undergroundu, přes jednotlivé novinové články po vznik Charty 77. Naopak se mi nepodařilo dohledat originály některých novinových článků, jak domácích, tak zahraničních, a byl jsem tedy odkázán ve většině případů pouze na jejich edici. Více než z monografií, jsem se snažil čerpat z ucelených sborníků, které se daným tématem zabývaly ve specifickém světle a nereprodukovaly všeobecně známé informace. V navazující diplomové práci bych se chtěl zabývat tím, zda toto nekonformní hnutí nějak přispělo k pádu komunistického režimu. Prozatím se domnívám, že tato role byla pouze okrajová. V diplomové práci bych se chtěl zabývat především vývojem undergroundu a jeho společenskou rolí v osmdesátých letech, tj. do sametové revoluce.

Underground jsem se pokusil zachytit jako specifický příběh, v němž jsem se snažil používat pramenů, vyhlášek, zákonů i osobních zkušeností nejen členů alternativní kultury, ale i vysokých funkcionářů v opačném táboře. V neposlední řadě pak představit různé postoje vůči alternativní kultuře v Československu pohledem dobového tisku nejen domácího, ale i zahraničního. Měl jsem možnost využít rovněž rozhovoru s Františkem Stárkem Čuňasem, který se mi podařilo zrealizovat. Je zřejmé, že i s odstupem doby je pro něj osobně příběh undergroundu záležitostí velmi citlivou a nanejvýš osobní. Přesto mi informace, které mi sdělil, velmi prospěly, a to především pro pochopení celkové atmosféry sledovaného období.

V dnešní době český underground přežívá hlavně díky muzice Plastic People of the Universe a DG 307. Tedy stejným kapelám, které reprezentovaly underground za minulého režimu. Atmosféru doby si příznivci těchto kapel mohou připomenout na festivalu Trutnoff, nebo na koncertech výše zmíněných skupin. Ohledně otázky budoucnosti undergroundu u nás, se odkazuji na přiložený rozhovor s panem Františkem

Stárkem Čuňasem, který se touto otázkou zaobírá. Dle mého názoru je budoucnost velmi pozitivní a odkaz undergroundu žije v každém z nás.

Seznam pramenů a literatury

Prameny: Fenomén Underground: DG 307 – antihudba z podzemí, Česká televize. Dostupné online: (http://www.ceskatelevize.cz/porady/10419676635-fenomen- underground/412235100221005-dg-307-antihudba-z-podzemi/) [citováno k 24. 2. 2016]. Fenomén Underground: Na počátku byli Hells Devils, Česká televize. Dostupné online: (http://www.ceskatelevize.cz/porady/10419676635-fenomen- underground/413235100221005-na-pocatku-byli-hells-devils/) [citováno k 17. 2. 2016]. Hnědá kniha, O procesech s českým undergroundem, ed. MACHOVEC Martin, Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2012. JIROUS Ivan M., MAGORŮV ZÁPISNÍK, Torst 1997 Pomluvy a skutečnost, Lidová demokracie, 8. 4. 1976, roč. 32, č. 84 Poučení z krizového vývoje, Ústav pro studium totalitních režimů. Dostupné online: (http://www.ustrcr.cz/data/pdf/projekty/antologie/tema5.pdf) [citováno k 18. 4. 2016]. Prameny k Dějinám Československé krize 1967-1970, Díl 9/ . svazek: Komunistická strana Československa, Normalizace (listopad 1968 – září 1969), edd., VONDROVÁ Jitka – NAVRÁTIL Jaromír, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR a nakladatelství Doplněk, Praha – Brno 2003 Refrénem byly výtržnosti: Výmysly západní propagandy a zatčení skupiny "umělců", Mladá fronta, 8. 4. 1976, roč. 32, č. 84 Rozhovor s Františkem Stárkem Čuňasem, ze dne 16. 11. 2016, pořízený v Libchavách. ROŽÁNEK Filip, Poslechněte si: Vysílání Československého rozhlasu 21. srpna 1968 – noc a den, Český rozhlas. Dostupné online: (http://www.rozhlas.cz/historie/1968/_zprava/482064) ) [citováno k 18. 4. 2016]. TOMEK Prokop, Amnesty International a Československo: AI v Československu, Amnesty, s. 49. Dostupné online: (http://www.amnesty.cz/pripady/data/file/834- vons_tomek.pdf?version=1447074797) [citováno k 25. 2. 2016]. Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., Zbytečná starost, Rudé právo 8. 4. 1976 s. 2. Dostupné online: (http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1976/4/8/2.png) [citováno k 25. 2. 2016]. Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i., Na lavici obžalovaných výtržníci, Rudé právo 25. 9. 1976, s. 2. Dostupné online: (http://archiv.ucl.cas.cz/index.php?path=RudePravo/1976/9/25/2.png) [citováno k 24. 3. 2016] Zákon č. 127/1968 Sb., o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků. in. Sbírka zákonů. 13.9.1968

Zákon č. 84/1968 Sb., o některých přechodných opatřeních v oblasti tisku a ostatních hromadných informačních prostředků. in. Sbírka zákonů. 13.9.1968

Literatura: BLAŽEK Petr, Okupační propaganda na československém území po 21. srpnu 1968, in: Bezpečnostní aparát, propaganda a Pražské jaro, ed., VOLNÁ Kateřina, Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2009 BLAŽEK Petr – BOSÁK Vladimír, Objektivem tajné policie: Akce ,,Bojanovice‘‘ – 11. listopadu 1976, in. Ústav pro studium totalitních režimů, s. 122. Dostupné online: (http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/0701-120-133.pdf) [citováno k 3. 3. 2016]. BOLTON Jonathan, Světy disentu: Charta 77, Plastic People of the Universe a česká kultura za komunismu, Praha 2015 GRUNTORÁD Jiří, Samizdat, in. Za svobodu a demokracii I: Odpor proti komunistické moci, edd. CUCHRA Jaroslav – VEBER Václav, EVROPSKÉ HNUTÍ v České Republice, Praha 1999 HOPPE Jiří, Pražské jaro v médiích, in České křižovatky evropských zemí: Pražské jaro 1968: Občanská společnost – média – přenos politických a kulturních procesů, edd., TŮMA Oldřich – DEVÁTÁ Markéta, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR v. v. i., Praha 2011 KUDRNA Ladislav –STÁREK ČUŇAS František, Zásah, který změnil underground. Rudolfov, 30. března 1974, in. Ústav pro studium totalitních režimů, s. 30. Dostupné online: (http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1501/027-041.pdf) [citováno k 25. 2. 2016]. MACHOVEC Martin, Od avantgardy přes podzemí do undergroundu, in. Alternativní kultura: Příběh české společnosti 1945 – 1989, ed. ALAN Josef, Nakladatelství Lidové noviny 2001 MARJÁNKO Bedřich, Akční program KSČ, Totalita. Dostupné online: (http://www.totalita.cz/vysvetlivky/akcni_prg68.php) [citováno k 18. 4. 2016].

OTÁHAL Milan, Programová orientace disentu 1969-1989, in. Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu 1968-1989, ed. BLAŽEK Petr, Dokořán, Praha 2005 PETRÁŠ Jiří, Období normalizace z pohledu politických elit, in. Mocní? a Bezmocní? Politické elity a disent v období tzv. normalizace, ed. VANĚK Miroslav, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, PROSTOR, 2006 RATAJ Jan, Československo v proměnách komunistického režimu, Ewconomica, Praha 2010, s. 178.

RŮŽIČKA Daniel, Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, Totalita. Dostupné online: (http://www.totalita.cz/txt/txt_pouceni.php) [citováno k 18. 4. 2016]. VILÍMEK Tomáš, K otázce a vzájemné reflexi opozice a společnosti v Československu po roce 1968: Charta 77 – disidentské ghetto a otázka ,,hloubky skrytého srozumění‘‘, in. Česká společnost po roce 1945: Opozice a společnost po roce 1948, edd. TŮMA Oldřich – VILÍMEK Tomáš, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i., Praha 2009

VONDROVÁ Jitka, Reforma? Revoluce? Pražské jaro 1968 a Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2013

ŽANTOVSKÝ Michael, Havel, Argo, Praha 2014

Příloha

Rozhovor s Františkem Stárkem Čuňasem na téma bakalářské práce, dne 16. 11. 2016 v Libchavách

V tomto rozhovoru vystupují následující osoby pod uvedenými zkratkami.

Č - František Stárek Čuňas P - autor práce Petr Fišer V - Veronika Říhová Š - Šimon Fišer

P: Takže jestli bych teda mohl se zeptat, jak byste vlastními slovy charakterizoval underground?

Č: Je třeba se zeptat, kdy ho tak charakterizovat, jo? Protože sama ta definice nebo to vnímání undergroundu se v průběhu času měnilo, jo? Zatímco v, eeh, v době totality, když napsal v roce sedmdesát pět Ivan Martin Jirous, řečený Magor, svoji zprávu vo třetím českým hudebním obrození, tak tam underground, em, em, v podstatě mu dal pro naší skutečnost tehdejší novou, nový termín: druhá kultura, jo? Protože to chtěl odlišit od undergroundu, jakej byl na západě, kterej byl, ehm, kterej byl podstatně jinej než ty, než ten underground, kterej byl v totalitě.

Č: Tam, kde v podstatě, tam, kde oni začínali, to znamená, že oni bylis, že oni mohli využívat právních států, jo? A z toho, z toho, z toho vycházet,

Č: že jo, z toho, že žili v právním státě, tam my sme končili až, jo? My sme teprve ten právní stát museli do-dohnat, řekl bych, nebo je, bylo, bylo naší, bylo naší povinností pomoci lidem, kteří se snažili právní stát v naší zemi vybudovat, jo?

Č: Aaa, ee, a to je, a to je, a to je, a to je ten, to je to vnímání undergroundu před, ee, před revolucí, jo? My sme nikdy nechtěli bejt politickym hnutím nějakým, jo? My sme chtěli jenom, aby nám, ee, establishment, tedy ta vládnoucí třída, ale i establishment, myšleno šířeji, tedy mainstreamová společnost,

Č: aby nás nechali na pokoji, my sme nepotřebovali, my sme nepotřebovali, eh, vod nich celkem nic, my sme si s-s, s tou kulturou, kterou sme chtě, chtěli dělat, my sme si s ní vystačili jako,

Č: a to nejen z hlediska umělecko-kulturního, ale i sociálního, jo? Ten život v komunách, a tak dál, jo? Způsob oblékání, způsob bydlení jako, jo? A tak prostě ten, to, ta odlišnost toho undergroundu byla, byla zjevná, dneska ho, dnes, druhá kapitola, jak to vnímáme dnes. Dnes, eh, kdy už můžeme skutečně mluvit o undergroundu, protože, eh, právní stát, ať k němu máme jakýkoliv výhrady, tak je vybudovaný, právní stát tady existuje, to, to málo platný.

Č: Ale, ehm, ale, eeh, nejsme si-sice úplně na tý úrovni, jaký sou ty státy, ty, ty, eh, stabilní demokracie, že jo, ee, nicméně ten, ten českej undeground, kterej, kterej se vyvin, kterej se vyvíjel později po, po revoluci, jo? Tak má už charakter standartního undergroundu jako v, jako tehdy v Am, ve Spojených státech,

Č: jo? A západní Evropě, jo? Eh, myslíme tedy dnes, dnes jako, když charakt, když říkáme underground, tak tím myslíme v podstatě dvě věci, nebo můžeme tim označit dvě věci. Za prvé je to duchovní postoj,

Č: jo? To je to, o co, o čem sem mluvil, ten způsob nahlížení na život, na, na kulturu, na kulturu v širokým slova smyslu, jo? Ne jenom tedy tu uměleckou. Ale a d, a dále tedy, a z, za druhé ten underground jako společenství, myšleno jako společenství lidí, který se sdružujou se stej, se, s podobnými nebo stejnými, pó, pó, blízk, sobě blízkými, sobě blízkými názorovým, pojetím z-způsobu života.

Č: Takže to je, to je, to je teda underground, jak, jak já ho vnímám, ee, eh, eště složitější to je v tom, že se vždycky říkalo, kolik androšů, tolik undergroundu.

P:děkuji.

Č: protože každej má samozřejmě jinej názor, ale to, není to problém.

P: Jak ste z hlediska tisku vnímal změny vlastně na přelomu šedesátých, sedmdesátých let?

Č: Jo. Jo. Jo. No. Eeh, sedmdesá, d-d-d, tam je, tam je prostě ten, ee, ten konec šedesátých let, je charakterizovanej zejména tím rokem šedesát osm, šedesát devět, kdy tady doj, doj, hraje vám to?

P: Hraje, hraje.

Č: Jo.

P: Skvělý.

Č: Kdy tady, kdy tady prostě nastalo tady tání, že jo, já se na to dnes dívám prostě jako na boj dvou frakcí v komunistický straně, jo? Kterej prostě po tom rozhod, ten, tu, to, která frakce vyhraje, rozhodly ruské tanky, jo?

Č: Ale, ale, eh, to, že ty, to, že ty frakce proti sobě bojovaly, tak ta jedna z těch frakcí, ta Dubčekova využila li, chtěla použít lidi jako, jo? Aby měli jako, měli jako základnu ve společnosti, a tak jako, tak jako jim řekla: „My vám dáme více svobody.“

.Č: Ale s, ale svoboda, to není, ta prostě, buďto je, nebo není, že jo, ta prostě, eeh, žádná ženská není trochu těhotná jako, jo? Ta prostě je, anebo není, prostě jo? A kdo, a buďto má svobodu, anebo ji, nebo ji má omezenou, ať už více či méně,

Č: jo? A ve chvíli, kdy prostě ty, ten, ten stranickej establishment řekl: „Ano, my vám dáme svobodu“, tak už si ty lidi, to první, co chtěli, že si rozhodnou o tom, jakou svobodu si vezmou, kolik si jí vemou.

Č: Á, odtud byly dva tisíce slov, už se to vezlo, už se to těm komunistům skutečně vymklo z ruky jako, jo? To je tedy charakteristika toho konce šedesátých let. A tam myslím si, že i underground, protože před tím, já, eeh, jsme napsali teďka práci o takzvaným protoundergroundu, o tom, co bylo v šedesátých letech,

Č: jo? Tak tam, tam se, tam se láme, prostě, tam se láme prostě to, to na-nazírání jako, jo? Na společnost. Dokonce v šedesátých, eem, v šedesátým osmým roce, tady, ehm, část lidí, kterej bych dneska nazval protoundergroundem, tak založili svaz hippies,

Č: jo? Který dokonce si tiskli legitimace a v prvomájovým průvodu šedestýho osmýho roku, eh, šli a má, a zdravili na truibunu Dubčeka jako, jo? No, nám to připadalo směšný a připadalo nám to strašně svazácký jako, jo? Aspoň teda jako v tý skupině, kterou já sem, s kterou já sem, se, ehm, fungoval, jo? A, eeh, no nicméně, nicméně tedy todleto, todleto končilo násilně, jo? A začala normalizace a ta změna, vo který, na kterou vy se

ptáte, tak ta je současně změnou, eh, polický, politickou, jo? Jak se, jak se končilo Pražské jaro a začíná, začíná tuhá normalizace.

Č: Tak podle toho se také mění, podle toho se mění také nazírání tisku na českej underground, jo? V hudebních časopisech šedesátých, šedesát osm, šedesát devět, se úplně běžně psalo o psychedelický muzice, psalo se o Plastikách, pá, sou, v kronice Plastiků sou, sou, eeh, výstřižky, výstřižky o tom, Psychedelické žezlo v Praze v nových rukou, a tak dále jako, jo? To sou prostě, to sou prostě normálně články, který, který přinášely časopisy Melodie,

Č: Áčko melodie, Pop-music express, jako, jo? Nástupem normalizace Pop-music Express úplně zakázali, ten, ten úplně zastavili, melodie dostala, á, eh, áčko melodie zastavili později také, ee, ee, melodie dostala úplně novou, úplně jinou redakci jako, jo? Takže, takže prostě se najednou, najednou, ten, ten, tisk měl, měl utrum, jo?

Č: Á už někdy v roce sedmdesát tři se objevuje, nebo sedmdesát dva možná, teď nevím to přesně, eh, když Plastici hráli ve Zruči nad Sázavou,

Č: Tak už se tam v tom v ňákym místním plátku, kterej byl, voni hráli v klubu v ňákyho, ňákyho závodu Sázava jako, jo? A v jejich, v jejich časopise se už objevil článek: Slušné vždy přivítáme, který, který už jako, jako psal: co to přijelo z tý Prahy, vlasáči, že jo, a to proto, že ta redakce, ty redaktoři ty, toho, toho místního že jo, toho, toho regionálního plátku, tak ty věděli, že už nastala doba honu na máničky,

Č: jo? Vono to první, první, první, co se jako změnilo, tak se na tom čtrnáctém sjezdu komunistický strany, kterej měl, kterej jakoby nahrazoval ten čtrnáctej sjezd, kterej byl v, eeh, ve dnech okupace, nebo ve, v těch srpnových dnech šedesát osm, tak někdy v sedmdesátým prvním uďáli znovu jakoby ten čtrnáctej sjezd, že jo,

Č: tam, tam, tamten byl neplatnej, a na tom sjezdu už předložili, předložili s, t, k, informaci o stříhání vlasáčů v roce šedesát šest,

Č: jo? Protože to byl měkký terč jako, jo? Ta komunistická

Č: trana poměrně naštvala tim, těma, eeh, čistkama, který, jo, který byly mezi funkcionáři čístky, potom mezi straníky všechny, všechny straníky, eeh, prověřovali, a tos, a to, a to, že někdo vypad ze strany, to znamenalo ztrátu zaměstnání, jo, takže, takže jako tu společnost dost měli, jako vykopali poměrně dost příkop, a ta strana potřebovala se nějak na něčem s tou společností zase sejít, nějakýho společnýho jmenovatele, kterej by byl, kterej by byl, eeh, přijatelnej, jo? A to si mysleli, že na těch vlasáčích by to šlo,

Č: že ten, že ten lid má na ty vlasáče, má zrovna tak negativní názor jako voni, jo? Tak to zkusili přes to. A v televizi začala, v televizi, ale i v dalších sdělovacích prostředcích začala kampaň: Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás,

Č: to byl, to byl hlavní slogan tý kampaně, kde, kde v televizi prostě jely reklamy, vždycky ten pan vajíčko, takovej ten, tím za komunismu reklamy začínaly, vždycky ten pan vajíčko, jak jako to vajíčko jako sleze a to byla reklama, a, a to měli nato-natočený shoty proti dlouhejm vlasům,

Č: některý úplně debilní, jo, jak najdou hosté jedni, eh, v restauraci jako oběd, jo? A najednou z oběda vytahují vlas dlouhý, jo?

Č: A tak, a číšník, a teď utíkaj do kuchyně a tam je kuchař, kerej má dlouhý vlasy, a tak je to von, je to ten jeho vlas, máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás.

Č: Takovýhle reklamy tehdy běžely.

P: No, pěkný věci.

Č: No! A tím prostě dali, touhletou kampaní dali to echo, že se proti vlasáčům bude oficiálně bojovat.

Č: Nebyl to ten boj, kterej byl před tím v tom šedesátym šestym roce, kdy prostě lidi chytali na ulicích a stříhali je, jo? Ale, ale byl to prostě propagandistickej boj, kterej byl, kterej byl na školách, že jo, ne, jo, na školách už to nebyla propaganda, tam prostě, kdo měl dlouhý vlasy tak nemoh studovat třeba, jako,

Č: jo? Tak nepřipustíme s dlouhejma vlasama ke zkouškám učně, jo? Nebo na průmyslovku, já sem chodil rok v krátkovlasý paruce.

Č: A měl se, měl sem jako paruku jako s krátké vlasy a tím sem měl začesaný vlasy,

Č: a tak sem, a tak sem maturoval.

V: Ono se nesmělo chodit v těch dlouhejch vlasech?

Č: Ne.

Č: Nesmělo se chodit do školy v dlouhejch vlasech. V sedmdesátym třetím roce sem maturoval v krátkovlasý paruce, no.

V: Co? To bylo až tak přísný?

Č: Přesně. Můžu ukázat fotky, jo? Tam, tam, tam

V: Né, to já vám věřim, ale že

Č: Jako i na maturitnim tablu sem měl paruku.

V: že jako se nesmělo dlouhy, nosit, teda, nosit dlouhý vlasy, tak mě to hrozně překvapilo.

Č: Ne, neexistovalo.

Č: To byl, to byl

V: jako ňákej chuligánismus, jo? To bylo braný? Co?

Č: To byl, to byl západní, západní, prohlášení ňákýho západního vlivu.

V: No.

Č: Ten, kdo měl, kdo měl dlouhý vlasy, tak prostě podléhal západním vlivům, no jako, jo? De vám to? Funguje vám to? Ne? Neperte se vo to.

V: Ne, já jenom ukazuju, že to funguje, že jako dobrý, cheche.

P: Bezva.

Č: No a tak tady je ta změna, v tomhletom je ta změna i toho, i toho tisku jako jo?

Č: Prostě, od těch, od těch jo? Co sem popsal, že se normálně psalo v těch do, asi do toho roku šedesát devět, že se psalo poměrně normálně vo, vo existenci těch kapel, jo? Vo existenci undergroundu,

Č: Jo, tak, to na začátku normalizace prostě to skončilo, jo? A už se objevovaly pouze negativa, jo? Tohleto, co sem vám říkal, ten článek v tom Sázavanu, jo? Tak ten byl takle aspoň, co já vim, tak ten byl první,

Č: jo? A mimo ty kampaně teda jo? Ta kampaň byla ii, i, to byly i v Dikobrazu, to byly vtipy proti dlouhejm vlasům a takový jako, jo? Jako, samozřejmě vdycky takový jakože, jakože to byl, nebyla to ženská, byl to chlap, jako jo?

V: No.

Č: To byl ten, ten humor tak, a ehm a vod tydlety kampaně, vod tyhlety kampaně, která, která tak jako nám probíhala asi začátkem roku sedmdesát dva, tak už se to, tak už ta změna, tak už ta změna nastala. Eee, paradoxně potom nějakej čas, asi tak v tom roce sedmdesát tři čtyry, tak dělali, jakoby ty vlasáči už nebyly jako, jo?

Č: Tak se snažili, poměrně tos, poměrně se dá, dá říct poměrně hodně, hodně se jim podařilo to jako utlumit to, to, to nošení vlasů jo?

Č: Vzhledem k tomu, že, že skutečně na tom ty mocenský páky měli, jo? Že, kdo chtěl dostudovat, jo? A tak to prostě byli schopny timhletim způsobem prosadit, jo? A, anebo i práci, že nedali, kdo, kdo měl dlouhý vlasy, jako nedali postup žadnej, jo, takže

Č: Tak, em, a tak, a tak někdy jako sedmdesát tři sedmdesát čtyry došlo to do jistý míry k útlumu nošení vlasů, a tak jako dělal, jako začali, začali dělat vzdělávací prostředky, že to prostě ten problém neexistuje už, jo? Tak se nepsalo. A tady je ten důvod, proč se nepsalo nic o tom masakru v Českých Budějovicích.

Č: Tam prostě nebyla ani slovo vo tom už nikde, jo? V žádných, jenom to probírali na stranických grémiích, jo? A na, jak měli ty učitelé středních, a středních, zejména učitelé středních škol, tak tam jim říkali jako, tam jim říkali jako na jejich školeních jako řikali vo tom jako, na co je třeba si dát pozor jako, jo?

Č: A hlavně v tom jihočeskym kraji uďáli restrikce úplně neuvěřitelný jako, jo? To, to, to řikaj všichni, kdo byli z Budějovicích, že tam byl úplně teror na školách jako, jo? Tam nikdo nesměl ani křížek mít na krku.

P: Šimone.

Č: Takže to, takže todleto, todleten, ta změna, ta změna, ta změna tedy je v těch začátcích sedmdesátejch let, a, a, a a první samizdat, kterej je spojen s tou událostí, s tou událostí, ee, v těch Českejch Budějovicích, kdy Dana Němcová to celý popsala, nebylo to podepsaný, nicméně bylo to všechno popsaný, co se děje, aby prostě ta informace byla někde, komp, kompletní jako, jo?

Č: Takže ona prostě popsala to, co se tam stalo, co, jak to viděla jo, a jak to, a jak, jaký konotace to mělo jako, jo?

P: A jak se jako tady ten samizdat vlastně šířil mezi lidmi?

Č: No já vám řeknu, že se šířil jenom v Praze patrně, protože já sem se k němu v Teplicích nikdy nedostal.

Č: Já sem se k němu dostal až později, já to nicméně věděl od táty, to, ty události byly známý co se děly, tak já to vim, já tam byl, já to viděl.

Č: Ale jako lidi o těch, o těch událostech věděli v těch Českejch Budějovicích, jo? Ale spíš až šuškandou, než že by to mělo ňákej tiskovej

Č: Ňákej tiskovej výstup, že by

P: a kdy se podle vás začal underground jakoby stmelovat nebo on byl zpočátku jednotný?

Č: tak to je, to je dobrá otázka, underground měl v podstatě dvě hlavní centra, jo? A to bylo to pražský centrum

Č: jo? Eh, když se to, když se to, nebo to, čemu se říká underground nebo druhá kultura v té době, jo? Kde to, kde se to v tom, kde se to, to pražské centrum se tedy, ee, víceméně, ee, rekrutovalo se u diváků Plastic People, jo? A lidí kolem tý, kolem kapely, že jo? A

kolem rodiny němcových, jako jo? A to byla, to bylo prostě to pražské jádro undergroundu a kolem stovky lidí jako, jo? A druhý centrum je na severu, v severních Čechách, jo? To je, to je prostě, hlavně tou, hlavně teda, si myslím, že tou, tou Mekkou severočeskýho kraje byly Teplice

Č: protože Teplice byly, Teplice byly vždycky takovou kulturní oázou, v tom se, v těch průmyslovejch městech jako byly Ústí nad Labem, most, jo? A mezi nima sou Teplice

Č: že jo. A tam, Tepli, Teplice, že jo, a tam, kde sou lázně, že jo, byly dycky, a tam kultura, to se říkalo malá Paříž, že jo, v Teplicích, a tam, tam v šedesátejch letech první, Koblasa tam první vystavoval abstraktní obrazy a takový věci, jako, jo?, tam se skutečně dycky dělo něco, a tak i ten underground se uchytil, si myslím, že nejduležitějsí máničky byly i v těch Ústí, v tom Mostě, v Chomutově a tak, ale to i v Teplicích bylo, bylo opravdu to centrum, no. Hospoda Vyšehrad v Teplicích, ta, ta fungovala jako takovej, jako takovej informační centrum pro celý ty, pro celý ty, to co třeba byly v Praze hospoda u dvou sluncí, nebo u malvazů, jako, jo?, tak to jev Teplicích Vyšehrad, jo? Takže to byl, to byl takovej jako. A tydlety dvě centra, tydlety dvě centra, eeh, fungovaly už jako poměrně autonomně, my sme dokonce tehdy, já sem teda byl v Teplicích, že jo, my sme dokonce tehdy už i s klukama z Marijánskejch Lázní už, kde byla taková postknížákovská generace, tak sme uvažovali o vydávání samiz, časopisu regionálního jako samizdatu, jo? Ten se měl jmenovat plastic, eeh, ten se měl jmenovat underground magazín jo? A shodou okolností se, já sem se, já sem šel v roce sedmdesát čtyři dělat do Prahy, tam sem, už sem, já sem znal tam, Hlavsu sem znal, že jo, a Hendrixe, aaa, a Kvída Máchu, prostě už sem tam, bydlel sem na komuně u Kvída Machu.

P: Kvído? Není náhodou z Liberce?

Č: Néé. Néé ne ne ne ne.

P: Ne, to byl jinej.

Č: Kvído Machulka, to byl, to už je mrtvej, Vratislav Machulka, básník, psal, psal sbírku básní Příživník, jo? Joo, a, eee. A ten, eee, á takže já sem tam už jako styky měl, ale tim,

jak sem tam začal dělat, sem se dostal jakoby do toho centra, jako joo, to sem sz, to sem jako seznámil se s Jirousem, jo, s Němcovejma

Č: a dochá, a začalo docházet k tý integraci, těch, těch, a oba dva s Jirousem sem si při jednom koncertu dg vlastně, protože, tak sme si řekli jako ten náš záměr, jako, že chceme dělat časopis. Magor totiž chtěl taky dělat časopis

Č: ten se měl jmenovat Plastic People in the Sky, jo? A to byl, a to byl, to byl jeho idea, že todleto, todleto poběží a my, ale, i ve chvíli, kdy sme si to řekli, jo? Že my chcem dělat časopis, a von chce, tak sme si zároveň druhou větu řekli, že tak je blbost dělat dva časopisy, když chceme dělat voba to samý, tak to, tak to dáme dohromady. No a á sem akceptoval to jméno toho Plastic People in the Sky, jo? Protože tam už toho bylo vidět o jakou skupinu hned de, že jo., o jakou, o jakou partu, jako, jo?. To Plastic People měl spíše takovej ikonickej charakter tam v tom názvu jako, jo? A tím bylo, tím bylo do jistý míry daný, eeh, daný to, která, jaká je ta cílové skupina, těch, těch čtenářů,

Č: že jo, a já sem, já sem tedy to dával, já sem se stal členem teda tý redakce, že jo, a tu ty redakční rady sme v podstatě spojili a měli sme to připravený, ovšem ještě než sme vydali první číslo, tak sme byli v tom roce sedmdesát šest zavřený

Č: Takže to, to vydání toho čísla bylo zatržený vlastně tím zavřením, ale jen kvůli časopisu, ale kvůli samostatný existenci a organizační, my sme nakonec, my sme nakonec, voni v podstatě zavřeli sedm menežerů jako, nás sebrali sice dvacet, ale ty pak, ty muzikanty, ty pak, ty pak víceméně pouštěli

Č: ale zavřeli, eeh, v base zůstalo sem menežerů jako

Č: takže tyhle, tyhle, tohle jako spojení, abych to shrnul, spojení toho severních Čech, jo a spojení s Prahou, jo? Kdy my sme jim říkali, a to taky byli charakteristiky, my sme jim řikali v Praze „ty zasraný intoši“ a voni nám řikaly „vy severočeský lopaty“ jako, jo?

Č: to byl, to byl tak jako, to byl jako, fakt je ten že, řekl bych, to vzdělání v Praze bylo vo, o řád vyšší

Č: jo? Já sem měl střední školu tenkrát a to sem byl v severních Čechách jednovokej král, jo?

V: aha

Č: zatímco v Praze prostě to byli, všichni byli vysokoškolsky vzdělaný, že jo? Jo

Č: a mě na vysokou školu nevzali už proto, že sem už přišel pozdě, taky s pačesama, a to já sem šel i s tou parukou i na tu, i na tou, na tu zkoušku i jako, jo? Ale už sem měl kádrovej materiál, už sem měl prapor za Palacha a organizování studentský stávky, a takhle no, bylo bez šancí

P: Když došlo k takovýmuhle jako spojení s, jak to říct, intelektuální elitou? Jakoby Václav Havel, Patočka…?

Č: no to se, to se týká až zase charty,

Č: jako, jo? To je, to je mnohem později, to já sem, teď sem hovořil o roce sedmdesát čtyři jako, jo? Ale, ale, to spojení s těma intelektuálama, který, který byli jako z těch šedesátejch let, tak to nastala až tak v tom roce sedmdesát sedm, jo? Kdy sme na základě společnýho signování charty, tak sme, tak sme vlastně vytvořili takovou platformu na úrovni charty

Č: víceméně tam stál, u toho spojení stál Václav Havel, jo? A taky i u toho fyzickýho spojení jako bych řekl, že von uspořádal dvakrát koncerty na hrádečku, a tam se prostě, jednak tak tam teda byli ty undroši, jednak tam taky byli ty jeho kolegové spisovatelé, a Šabach, a komunisti bejvalí, a, ja, faráři, jako prostě a ta, ta ten, co tvořilo chartu, jako takový koaliční široký koaliční spojení

P: ehm-hm? Vlastně teda, teď to stmelení a tak, Budějovice, o tom jste povídal, Bojanovice, tam byl asi takovej největší zlom?

Č: Bojanovice, Bojanovice, Bojanovice v podstatě byly, to už, v Bojanovicích se už nic nestalo jako, jo? Ten zlom, ten, ten byl dán tím, že StB vyhlásila takzvanou akci kapela

Č: jo? A tos, a ta, a ta fun, ta už běžela od roku sedmdesát pět. Aa, a pro ně byl nej, pro ně byl, myslim, nej jako, největším majákem, nebo takovým rudým hadrem pro bejka, byla akce v Přešticích, jo?

Č: kde Jirous četl přednášku o třetím českym hudebnim obrození a hrál, jako ukázky tam hráli karásek a Charlie soukup a promítaly se tam filmy jako a tak. A tohletó, a tohle to pro ně jako a tak, protože oni to ta zkontrolovali všechny ty lidi a najednou, najednou to viděli, že prostě tam sou lidi vod Aše až po Košice a tak najednou z toho prostě, a a byli to, a byl to ten, ten elaborát lidí v podstatě byl stejnej, co třeba měli

P:ehm

Č: z Budějovic zase, ehmehm, prokon, nakontrolovaný, čili voni, čili voni věděli, že tadleta skupina vlastně pořád funguje jako jo? Existuje a funguje

Č: no a tak, eeh, tak to byl, to byl ty Bojanovice už byly jenom takovým, eeh, jenom tím, vo co se vopřeli v tom trestním stíhání

P: ehm, rozumim. Tak, eeh, jak ste vnímal domácí tisk a snahu zdiskreditovat československej underground?

Č: no tak to, e, to když sem, když sem říkal vo tom roce sedmdesát čtyři, po těch Budějovicích bylo absolutně tiskový ticho

Č: tak o to razantněji nastoupili, nastoupili sdělovací prostředky v roce sedmdesát šest po těch, právě po tom zatčení, po těch Bojanovicích, jo?

Č: tak tam okamžitě televize byla, tam, tam že jo byl:

Č: jo? Já sem byl, já sem byl na borech ve vazbě půlroku, takže to sem byl, a sem byl, se to dověděl víceméně až potom jako, jo? Až sem se vrátil, ale, ee, eh, ale byl to prostě, byla to normální kampaň, která plynule v podstatě přešla do kampaně proti Chartě

Č: jo? Tady bych vás upozornil na jeden, na jeden plátek, a to je severočeský průboj jo? Ten byl mnohem agilnější než všechny ostatní noviny, jako, jo? Ten vydával samostatný přílohy jako, hm, původní články, jo? Zatímco ty centrální tisk, jo, ten centrální tisk

Č: jo? Tak ten, tak ten, víceméně přebíral všechno od ČTK

Č: tak průboj, ten, ten jel naplno, a právě proto, že to bylo z toho severu, jo? Protože tam, ty místní StBáci věděli, že tam je taky, že ta, je taky centrum, jako jo, že prost ne jenom ta Praha, ale i ten sever je centrum, a tak, tak prostě se tam snažili o to více jako, jo? Čili jestli chcete udělat něco, co je, řekl bych, hodně nový, jako, jo?

Č: tak si myslím, prostudovat si průboj sedmdesátýho sedmýho roku

P: dobře, dobře

Č: to je, to je, ee, to je, eeeh, to je skutečně, to je skutečnej, rar-eh, raritní, sou to většinou, sou to většinou sobotní přílohy, jo? Vy-vy-vydávali takovou barevnou sobotní přílohu, jo? A f, tam byly, tam byly od počátku sedmdesátýho sedmýho roku, tam byly články jako: Hašišárna na Rychnově, byl vo, byl vo baráku na Rychnově, který měli Princovi, jo? Kde se slavil silvestr a tam se podepisovala charta a tak dál. Potom charta nebo chátra, jako jo? Takový jako razantní, úderný

Č: jakoby tam dycky tyy, tyy věci jako, jo?. A ten, ten průboj byl teda, byl teda opravdu dílo opravdu jako jo

Č: to překonávalo, překonávalo všechny, všechny ty centrální deníky

P: ehm ehm. eeeh, jestli se v, prostřednictvím, v sedmdesátejch letech dostávaly k vám ňák články ze zahraničí nebo jakoby?

Č: v souvislosti zase s těma, s těma událostma z toho sedmdesátýho šestýho roku, kdy teda, eeh, prostřednictvím hlavně Václava Havla, a potom Patočky, že jo, tak, tak začala obrana Plastic people, to, zase řikám Plastic people, ale je to ikonické poznám, pojmenováni, jo, Protože vodsouzenej z plastiků byl jenom Brabenec

Č: jo? Ostatní, to, To nebyli nikdo hudebníci z plastiků jo? Ale prostě souhrnně jako, se jim říkalo tomu případu, případ Plastic people

Č: tak, eeh, při obraně, toho, toho, tohodletoho případu také, tak, eeh, se začaly angažovat takový celebrity, jako byl nositel Nobelovy ceny Heindrich Bell, jako, jo?, který napsal dopis Husákovi, jo? Že tady vězní lidi, a tak dále jako, jo?

Č: a to, a to samozřejmě rezonovalo v zahraničním tisku, a ve chvíli, kdy se nás to týkalo, v podstatě, tak sme se to, tak sme se to dovídali, jo? Bylo to samozřejmě velký, pro nás velký povzbuzení, jo? Že tady, tady českej tisk nás tupil, jo? To sme si mohli přečíst každej den. A najednou se dostávaly nám zprávy, nebo někdy překlady, nebo článku, jako jo? O tom, že, že se nás zastávali ňáký lidi na, v zahraničí, a samozřejmě, že i tam to vyvolávalo nějakou tiskovou, tiskovou odezvu

P: a to bylo vlastně ústní projev, jak se to k vám dostalo, nebo ňáký tisk, výtisk, protože přes ty hranice, to se?

Č: to, to, ty výtisky, tam byla, za prvé, bariéra železná opona, a za druhý bariéra jazyková, sem v tý době neuměl ani anglicky, ani německy, to, to, to, to sem si nemoh přečíst

P: takže takový to bylo spíš takovej tlumočení přes?

Č: no jasně, přesně, to, to, to bylo vždycky, když se někdo, někdo to dov, ani nevim, jestli ňákej překlad se, tehdy, tehdy, no jo, eh, eh, voni potom, pro nás bylo zajímavý, že vo tom, se psal taky exilovej tisk jako, jo?

Č: protože, tak sme si to, pak sme si to tydlety záležitosti taky mohli přečíst v listech, nebo ve svědectví, že jo, protože to sem se pašovalo, ten, ten exilovej tisk česky

P: Chtěl sem se pak zeptat,ee, jestli ste ňák vnímal spolupráci s Amnesty International?

Č: Amnesty International sem vnímal spolupráci zejména v druhym mojim, jás, já sem třikrát seděl, a vždycky mě Amnesty International hájila jako, jo? Při tom prvním, když sem byl ve vazbě, eeee, na borech půlroku, tak to sem ještě nevěděl, co to je Amnesty International, jo? To sem, to sem ještě netušil, ááá, to sem se samozřejmě dověděl, až když sem byl propuštěnej, tak sem se dověděl, že sem byl v Amnesty International hájenej, že se byl chápán jako vězen svědomí, Že jo? Že Amnesty International vydávala tiskový zprávy k našemu uvěznění v tom našim procesům

Č: jako, čili to byla jedna jako z těch věcí, který byly jedny z toho západního, z ty západní hemisféry, že jo, kde my sme cítili podporu jako, zatímco tady sme cítili absolutní odsu- odsudek jo?

Č: A, eehm, ale, ale když sem potom sedel v roce osmdesát jedna to už jako, už jako šéfredaktor Vokna, to už byla, to už bylo regulérní účtování, to bylo, sem dostal dva a pul roku, magor dostal tři a pul, že jo, takže, to si to s náma, to si to s náma vyřídili už potom natvrdo

Č: tak to sme tu, to sem tu amnestii cítil, protože, vdycky když sem seděl v, eh, v kriminále na Bytýzu, když na Bytýz přišly, vždycky když na Bytýz přišli od Amnesty International nějaký pohledy, nebo dopisy, jo? Voni mi je nedali a já sem hned z toho, z tech bachařů potom cejtil, že se něco jako, něco v tom bylo

Č: že se tak jako ptali: vy znáte někoho ve Švédsku?! Taky, jo? Rozumíte jako, jo?

Č: jakože, že to komentovali jako, spíš takhle no, Ne, že by řekli: někdo vás třeba, ale, ale najednou prostě byl přítomen ňákej jinej prvek jako, jo?. A fakt je ten, a to si myslim obecně, že ta, že ta aktivita Amnesty International v ty době pro Československo jako, jo, nebo pro východní Evropu, a sovětský svaz, že jo, byla velice pozitivní

Č: protože, kdy se ukazovalo, když ukazovala Amnesty International, že se o tom vězni ví, jo? Tak voni se ho tak voni neměli tendenci ho jako spláchnout, jo?

č: že oni na ni jako museli dávat jako pozor, že to je, že to je, eeh, hlídaný, hlíd, jako, hlídaný, ee, eeh, ze zahraničí hlídaný případ,

P:ehm. Kdy vlastně došlo jakoby k tomu propojení s tim Amnesty International, jakoby z hlediska lidí, který?

Č: jednoznačně v tom sedmdesátym šestym roku

P. to jakoby od lidí, který jako utekli, odešli, museli odejít do exilu?

Č: jo, kudy jako, jo?

P: kudy vlastně, no

Č:ee, ee, no, já si myslim, že tehdy to bylo v tom jako sedmdesátym šestym současně s tim, jak hledali, hledali naši přátelé venku, to byl, to byli Němco, Jiří Němec, Václav Havel, že jo, hledali, hledali zastání, tak, tak, a tak samozřejmě i u Amnesty International, nevim, já sem byl v base.

P: hm. Teď už přejdu vlastně do současnosti, do budoucnosti, co pro vás znamená underground dnes?

Č: no je to složitý, já sem už ze začátku trochu to, trochu to popsal, že ten underground je dneska něco jinýho, než byl v tý, v tý době totality, jo? Že to prostě je, že to prostě je, vždycky když mám k tomu, vždycky když to říkám ňákým mladým lidem, tak to řikám, že ten underground v Čechách ten vyrůstá, ale kořeny má trošku vedle, jako jo? Jako takovej ten strom, kerej má teď jako někde jinde kořeny, než je samotnej, samotnej kmen, jo? Protože my sme, ten fundament, jo? To, to, to, underground to byl v totalitě, tak ten reagoval na jinou situaci, než reaguje dneska, ten ten underground, kterej je dneska přítomen, že jo

Č: není to špatně jako, jo?

Č:nicméne chybí tady, myslím, trochu, nebo je tady méně těch lidí z tech devadesátejch let

Č: Protože v tech devadesátejch letech, jo, ten underground se tak jako rozplynul, protože tady, tady, ty kteří byli v undergroundu v sedmdesátejch letech, jo? Osmdesátejch, tak ty, zaprvé, si chtěli vyzkoušet všechno, co nemohli, to znamená, podnikali, cestovali, no a Kili, ten si jezdil sto čtyrycet zemí světa, jako jo? Spousta mejch známejch podnikala, z některých se stali multimilionáři, některý zkrachovali, že jo, něco bezdomovci sou dneska s milionama dluhů, na krku jako, jo? A někteří šli do státní správy

Č: pomáhat jako nové vládě, tos, to, to sem byl já blbec jako, jo? A eeeh, eeh, a, takže, takže na to, na ten spolkovej undergroundovej život nebyl moc čas asi jako jo?

Č: v týhletý. Ale nicméně ten underground je něco, co nepotřebuje jako Nábor nebo to jako, to jako politický strany musej mít nabírat mladý, ten žije, ten vyrůstá ze země sám vod sebe, že jo. Tak samozřejmě přišli zase ňáký lidi, no ale stalo se to trošku dál

posunutý, jako jo? Nicméně ani tak po roce, asi tak v roce 2007 sme konstatovali s Jirousem a s Lábusem, že začíná cosi jako renesance undergroundu, jo? To byl už konec těch devadesátejch let, jako, jo? Te, to období, a, a ta, a každej už si vočuchal to co chtěl, jo? A vracel se ke kořenům, zase, jo?

Č: ty cestovatelé už se zase usazovali zase zpátky doma, jo|? Podnikatele buďto měli prachy, nebo měli dluhy, jako, jo? A ve státní správě pomalu sme, pomalu sme většinou odcházeli. A ten a ta renesance undergroundu ta tedy přinesla řekl bych takový opojení tý generací těch lidí, já, když dělám festivaly, tak tam sou lidi vod sedmdesáti do patnácti let, jako, jo?

Č: to je takovej, takovej rozptyl to má, jo? A to přineslo to prostě propojení tech tech mladejch, kerý přicházej nyní, i s těma, i s těma nestorama

P: Chtěl bych se zeptat, co vlastně budoucnost undergroundu, co poslední váš projekt Fenomén Underground, co ste si třeba,…?

Č: no, to jé, to jé, to byl projekt hlavně, kterej byl jako konzervou, my sme potř, my sme, já sem si myslel, že je, jak sem sledoval ten ty sdělovací prostředky, který referovaly o českým undergroundu, jo? Tak to šlo všecko po povrchu jako, jo?

Č: to byl, to bylo vdycky: Jirous, plastici, bondy, jo a dost, to vdycky, to stačilo, jo? Ale, eeh, chtělo to prostě udělat takovou hlubší sondu, jo? A aspoň nakousnout tu šíři toho, ty problematiky, jo? Á když sme to začínali, jo? Tak ty režiséři mi říkali: ty jo, to je čtyrycet hodin, to bude vata samá, a potom ke konci se rvali vo minuty,

Č: protože najednou se ukázalo, že to je tolik materiálu tolik, my sme na, my sme v severních Čechách sme měli udělat pětapadesátiminutovej pořad. My sme natočili sto hodin materiálu jako, jo? A tak sme, to mělo mít devětatřicet dílů, tak sme řekli: hele, my to neumíme sestříhat do hodiny prostě, jo? Tak uděláme dvě, a tu jednu uděláme zadarmo, jo? My už to chcem udělat, jako, ale jo? Já vim, že televize už neměla peníz, že nechtěla dát víc peněz nato, my uděláme zadarmo tu jednu, jenom ji zasaďte do toho seriálu a tak mátě čtyřicet dílů

P:A možná, co, jestli chystáte ještě něco do budoucna?

Č: ale tak jako do budoucna, já nejsem důležitej co do budoucna, já umřu, a, a

Č: a co se mnou, že jo, ale, ale já sem historik, jo? Já dělám, já dělám historii teďka, že jo. Á tak to popisuju, že jo, a musím říct, že to odkrývání historie undergroundu má pozitivní charakter pro ty, pro ty mladý, kterým to, kterejm to přenáší, na který to přenáší, jak vykládám a tak, že to dělá tý impulsy k současnosti to má jako jo?

Č: že to prostě vo tom, vo čem my sme přemejšleli, voni přemýšlej taky, jo? Voni se musej vymezit, když já jim něco řeknu, jak to bylo, tak voni se k tomu musej vnitřně aspon ňák postavit, jo?

Č: a to si myslím, že, to si myslím, že je pozitivní a nedělám si žádný, žádný, žádný starosti s budoucností jako, jo? Ten underground už dneska žije tady, jako, jo? Je to paralelní struktura, která není, nemá žádnou ambici, to ani my sme nikdy neměli ňákou ambici mesiášskou, že by někdy mela, nebo ambici měnit společnost, měnit mainstream, jo? To tady nikdo, to nikdo nechce dělat, jo? Jenom říkám prostě: dejte nám pokoj, jo? Si to sami, my si to sami, to co chceme, pro sebe, my si to sami uděláme, a jestli nechcete žít v ňákym, v ňákym, ňáký jako hodnoty svoje, tak si je žijte, ale naše, nám, nám nechte ten život, jo? A vy si, á, a je to charakterizovaný tím, že my si děláme tu kultůru a to společenství, když teďka mluvím jako o undergroundu, jako o společenství, jo? Tak, tak to je velice živý, že jo, tady, eeh, vycházejí minimálně dvoje, dvoje noviny a Voknoviny a Uši a vítr, ty, ty, ty už pravidelně, prostě několik ket už vycházejí tadyto. Je tady, je tady undergroundový nakladatelství, eeh, eeh, nosičů, že jo, to je gerila records, který jako vydává všechny, všechno z undergroundu, eee, muziku, že jo, a, a i recitace, jako, poezie, jo, je ty nakladatelství Maťa, který vydává básn, který vydává knihy, prostě jako jo? Do jisté míry i Torst vydává, vydává řadu věcí, zz, z undergroundu. Sou tady dvě rozhlasový stanice, Underground rádio a rádio Dráťák, který vysílaj po internetu, a nyní uvažujem vo undergroundové televizi

Č: čili to společenství prostě má, to je to, co sme si vdycky přáli, abychom si mohli tu kulturu dělat sami

Č: takže já nemám žádnej, žádnej problém, ať sem živ nebo neživ, ale to, ten underground žije sám od sebe, ale to nezáleží to na tom, na personách, záleží to jenom na lidech, který to zajímá

P: tak supr, já myslim, že to je asi úplně vyčerpávající

Č: bezva

P: asi to pauzni, ať to nesmažu

Č: hlavně to nesmažte, už bych vám to podruhy neřek