Bakalářská Diplomová Práce

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Bakalářská diplomová práce

2012 Andrea Henslová

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav jazykovědy a baltistiky Obecná jazykověda

Andrea Henslová

Srovnání německého a nizozemského jazyka

Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: prof. RNDr. Václav Blaţek, CSc.

2012

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitìm uvedených pramenů a literatury. …………………………………………….. Podpis autora práce

Poděkování Mé poděkování patří především vedoucímu práce prof. RNDr. Václavu Blaţkovi, CSc., který mi poskytl akademickou pomoc. Poděkovat bych chtěla také rodině a příteli za jejich trpělivost a psychickou podporu během celého studia.

OBSAH

Úvod ...... 6 0 Germánské jazyky ...... 8 1 Nizozemí ...... 9 1. 1 Základní informace ...... 9 1. 2 Geografie ...... 10 1. 3 Demografie ...... 11 1. 4 Historie Nizozemí ...... 12 1. 5 Jazyky Nizozemí ...... 14 1. 6 Nizozemština ...... 15 1. 6. 1 Historický vývoj nizozemštiny ...... 16 1. 6. 2 Dialekty nizozemštiny ...... 21 1. 6. 3 Slovní zásoba ...... 21 2 Německo ...... 23 2. 1 Základní informace ...... 23 2. 2 Geografie ...... 24 2. 3 Demografie ...... 26 2. 4 Historie Německa ...... 26 2. 5 Jazyky v Německu ...... 30 2. 6 Němčina ...... 31 2. 6. 1 Historický vývoj němčiny ...... 32 2. 6. 2 Dialekty němčiny ...... 36 2. 6. 3 Slovní zásoba ...... 39 3 Fonetika ...... 41 3. 1 Fonetika nizozemštiny ...... 41 3. 1. 1 Přehled nizozemských hlásek a jejich výslovnost ...... 41 3. 1. 2 Segmentální jevy v nizozemštině ...... 51 3. 2 Fonetika němčiny ...... 52 3. 2. 1 Přehled německých hlásek a jejich výslovnost ...... 53 3. 2. 2 Segmentální jevy v němčině ...... 64 4 Morfologie ...... 68 4. 1 Člen ...... 68 4. 1. 1 Nizozemské členy ...... 68 4. 1. 2 Německé členy ...... 70 4. 2 Podstatná jména ...... 75 4. 2. 1 Nizozemská podstatná jména ...... 75 4. 2. 2 Německá podstatná jména ...... 80 4. 3 Přídavná jména ...... 91 4. 3. 1 Nizozemská přídavná jména ...... 91 4. 3. 2 Německá přídavná jména ...... 93 4. 4 Zájmena ...... 98

4. 4. 1 Nizozemská zájmena ...... 98 4. 4. 2 Německá zájmena ...... 102 4. 5 Číslovky ...... 108 4. 5. 1 Nizozemské číslovky ...... 108 4. 5. 2 Německé číslovky ...... 110 4. 6 Slovesa ...... 115 4. 6. 1 Nizozemská slovesa ...... 115 4. 6. 2 Německá slovesa ...... 125 4. 7 Příslovce ...... 140 4. 7. 1 Nizozemská příslovce ...... 140 4. 7. 2 Německá příslovce ...... 141 4. 7. 3 Částice ...... 143 4. 8 Předložky ...... 144 4. 8. 1 Nizozemské předloţky ...... 144 4. 8. 2 Německé předloţky ...... 145 4. 9 Spojky ...... 148 4. 9. 1 Nizozemské spojky ...... 148 4. 9. 2 Německé spojky ...... 149 4. 10. Citoslovce ...... 152 4. 10. 1 Nizozemská citoslovce ...... 152 4. 10. 2 Německá citoslovce ...... 152 5 Syntax ...... 153 5. 1 Nizozemský slovosled ...... 153 5. 2 Německý slovosled ...... 154 5. 3. Zápor ...... 156 5. 3. 1 Vyjádření záporu v nizozemštině ...... 156 5. 3. 2 Vyjádření záporu v němčině ...... 156 6 Slovní zásoba ...... 157 6. 1 Porovnání různých slov a frází obou jazyků ...... 157 7 Typologie jazyků ...... 159 Závěr ...... 160 Seznam pouţitých zkratek...... 163 Bibliografie ...... 164

Úvod

Bakalářská diplomová práce se zabývá porovnáním dvou příbuzných germánských jazyků, nizozemského a německého. Oba jazyky patří do západogermánské větve indoevropské jazykové rodiny. Nizozemský jazyk má své kořeny v dolnoněmeckém dialektu němčiny, coţ vysvětluje značné shody mezi srovnávanými jazyky. Na první pohled jsou si oba jazyky velice podobné, a to zejména ve slovní zásobě. Zabýváme-li se jimi podrobněji, zjistíme, ţe se v mnoha aspektech liší. Cílem práce bylo tyto jazyky porovnat a pokusit se poukázat na jejich společné shody či odlišnosti.

Jazyky jsem srovnávala na synchronní úrovni, tedy ve stejném časovém úseku, a to pohledu fonetického, ortografického, morfologického, syntaktického, lexikálního a typologického. Opomenut není ani výklad sociolingvistické a geografické klasifikace.

V první části práce předkládám obecné údaje o Nizozemí a Německu, jejich demografii a geografii. Podrobněji jsem se zaměřila na dějiny zemí, v nichţ primárně jsou zkoumané jazyky úřední řečí. Dále se čtenář dozví základní informace o nizozemském a německém jazyce, např. o dialektech a slovní zásobě. Vyzdvihnut je historický vývoj jazyků, neboť typické změny daného vývojového období následně přispěly k jejich rozrůznění. Bez povšimnutí nezůstala ani oblast literatury.

V následujících kapitolách se věnuji jiţ samotnému lingvistickému zkoumání. Detailněji rozebírám fonetiku, morfologii, syntax. Nejprve jsou vţdy vyloţeny jazykovědné jevy nizozemštiny, poté němčiny. Kaţdou kapitolu uzavírá shrnutí, ve kterém jsou analyzovány výsledky mého zkoumání a shrnuty shody a rozdíly rozebíraných jazyků. Vybrané gramatické a fonetické jevy, ale také společné znaky a odlišnosti, jsem pro lepší názornost reflektovala na příkladech.

Jako další okruh jsem zařadila téma slovní zásoby. Podobnost nizozemštiny a němčiny je patrná právě v lexikální oblasti, coţ je doloţeno ukázkami různých frází a lexémů. V poslední části práce uvádím typologickou klasifikaci jazyků.

Na závěr předkládám výsledky mého zkoumání. Pro lepší orientaci čtenáře jsem práci opatřila seznamem pouţitých zkratek.

Na práci lze navázat stejným tématem či ji obšírněji rozpracovat v jednotlivých částech. Bakalářská práce by mohla mít uplatnění při výběru jednoho či druhého jazyka na jazykové škole, vysoké škole či bilingvním gymnáziu. Rovněţ by mohla slouţit studentům daného filologického oboru, například při přípravě na zkoušky. Některé by mohla svým tématem zaujmout a rozšířit jim jazykový rozhled.

0 Germánské jazyky

Rozdělení germánských jazyků Germánské jazyky se dělí na východogermánské - jsou vesměs vymřelé (doloţena je pouze gótština), severogermánské, k nimţ patří např. švédština, dánština, islandština a pro tuto práci důleţité západogermánské jazyky, které se opět člení na dvě části. První část je tvořena ang1ičtinou a druhá, na kterou se zaměřuji, němčinou spolu s nizozemštinou. Německé dialekty se skládají z horní (jiţní) a dolní (severní) podskupiny. Nejstarší fázi hornoněmeckých dialektů představuje starohornoněmčina (8. aţ 11. stol.), dolnoněmeckých nářečí starosaština (9. - 12. stol.) a starodolnofranština (8. - 11. stol.). Pokračováním střední fáze je středohornoněmčina (12. - 15. stol.), středodolnoněmčina a středonizozemština. V nové fázi reprezentuje němčina jeden jazyk, nizozemština se definitivně zformovala v jazyk samostatný. K nizozemštině (holandštině) patří vlámština (Belgie), zatímco afrikánština se dnes pokládá za samostatný germánský jazyk.

Původní dělení Germánů na skupinu severní, východní a západní vystřídalo podle novějších údajů členění pouze na dvě větve – skandinávskou a kontinentální. V nejstarších dobách migrovali skandinávští Germáni na kontinent a tím vznikly jazyky východogermánské. Kontinentální západogermánské jazyky podstoupily sloţitější cestu. Dlouhý vývoj západogermánských jazyků dal vzniknout němčině a nizozemštině.1

1 Viz ERHART, Adolf. Úvod do jazykovědy. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 145-146.

1 Nizozemí

Země větrných mlýnů Podobně jako je Finsko známé pod názvem země tisíců jezer, mohli bychom Nizozemí pojmenovat zemí větrných mlýnů.

Z původních 10 000 mlýnů se jich zachovalo bohuţel jen asi tisíc. Znak Holandského 001 Původně slouţily jako ochrana proti zaplavení, dnes jsou hrabství nádherným turistickým lákadlem a symbolem Nizozemí.

Nizozemí nebo Holandsko? Zemi, neoficiálně označovanou jako Holandsko, nazývají lidé tímto termínem často nepřesně. Označení Holandsko se velmi rozšířilo. Jde však pouze o provincii, středozápadní část Nizozemského království, rozčleněnou na Severní a Jiţní Holandsko. V 16. století se stala holandská provincie díky své kultuře a hospodářství středem mladé Republiky spojeného Nizozemí. Dalším obvyklým označením je Nizozemí, které svůj název dostalo kvůli nízko poloţenému území v okolí ústí řek Rýna, Šeldy a Mázy. Nizozemí zhruba odpovídá oblasti dnešních států Nizozemsko, Belgie, Lucembursko – Benelux.

1. 1 Základní informace oficiální název: Nizozemské království Koninkrijk der Nederlanden

Nizozemské království, zkráceně Nizozemsko nebo Nizozemí, Nizozemská státní 002 leţí v západní části Evropy. Jedná se o konstituční monarchii, vlajka v jejímţ čele stojí královna Beatrix. Sídlo královny nalezneme v Haagu. Hlavním městem Nizozemí je Amsterdam (755 200 obyvatel). Celkový počet obyvatel Nizozemí přesahuje 16 milionů.

Tato země o rozloze 41 528 km2 zahrnuje i Nizozemské Antily v karibské oblasti a ostrov Aruba. Dále k němu patří například ostrovy ve Waadenzee (Vlieland, Texel, Rottum atd.) při pobřeţí provincie Friesland a Groningen, ostrov Zeeuwse, Curaçao

9 a Sint Maarten. Na východě hraničí s Německem, na jihu s Belgií a na západě je omývána Severním mořem.

Nizozemsko se podílelo v roce 1952 na zaloţení Evropské unie. Za oficiální měnu platí od roku 2002 v evropské části království euro. Úředním jazykem je nizozemština a fríština. Národní barvou je oranţová, podle dynastie nasavsko-oranţské, která v zemi vládla v 16. století. Oranţovomodrobílou vlajku měl princ Vilém I. Oranţský. V 17. století byla pozměněna na oranţovočervenou.

1. 2 Geografie

Nizozemské provincie003

Nizozemské království tvoří čtyři země, Nizozemsko s hlavním městem Haag, Curaçao – Willemstad, Aruba – Oranjestad a Sint Maarten – Philipsburg. Kaţdá země má své hlavní město, vlastní vládu i premiéra. Provincie Nizozemsko se dále člení do těchto dvanácti provincií – Friesland, Groningen, Drenthe, Overijssel, Flevoland, Gelderland, Utrecht, Noord-Holland, Zuid-Holland, Zeeland, Noord-Brabant, Limburg.2

Více neţ polovina této níţinaté země leţí pod úrovní hladiny moře. Nejvyšší vrchol v Nizozemsku Vaalserberg má pouhých 322,5 m n. m., v celém království je to vulkán Mount Scenery na ostrově Saba s 887 m n. m.

1. 3 Demografie

V Nizozemí ţije 16 455 000 obyvatel (rok 2009)3. Většinu populace tvoří Nizozemci (80,7%), tedy Holanďané a Frísové, kteří mají z historického hlediska nizozemskou státní příslušnost. Nejhustěji obydlenou částí je oblast Randstad, která zahrnuje aglomerace Amsterdam, Haag, Rotterdam a Utrecht. Nizozemí je povaţováno za multikulturní stát. Vedle Nizozemců zde ţijí také Indonésané (2,4%), Turci (2,2%) a menšiny pocházející z Maroka (2%), Surinamu (2%), z Nizozemských Antil a Německa. 31% populace se hlásí k římskokatolickému vyznání, 25% obyvatel vyznává nizozemskou reformovanou církev, 7% ostatní křesťanské reformované církve, 5,5% jsou muslimové a 43,5% obyvatel je bez církevní příslušnosti.

2 Viz BARTOŠÍKOVÁ, Miroslava a BRANDOVÁ, Hana. Nizozemsko: průvodce do zahraničì. 1. vyd. Praha: Olympia, 1993, s. 7.; Provinz (Niederlande). Wikipedia: Die freie Encyklopädie. [online]. 22. 8. 2012 13:23. [cit. 6. 3. 2012]. Dostupné z: http://de.wikipedia.org/wiki/Provinzen_der_Niederlande; Nizozemsko. Europa.eu. [online]. [cit. 12. 3. 2012 ]. Dostupné z: http://europa.eu/about- eu/countries/member-countries/netherlands/index_cs.htm 001 Holland. Wikipedia: Die freie Encyklopädie. [online]. 16. 3. 2012 14:52. [cit. 17. 3. 2012]. Dostupné z: http://de.wikipedia.org/wiki/Holland 002 Státní vlajky světa. [online]. [cit. 6. 3. 2012]. Dostupné z: http://www.statnivlajky.cz/nizozemsko 3 Viz Kapesnì atlas světa. 1. vyd. Praha: Kartografie Praha, 2010, s. 54. 003 Holandsko: Holandsko a informace o něm. [online]. 28. 3. 2011. [cit. 8. 3. 2012]. Dostupné z: http://www.holandskoweb.cz/holandsko-6#more-

1. 4 Historie Nizozemí

Území dnešního Nizozemí je jedním z nejdříve osídlených a nejmladších oblastí Evropy. Přibliţně od 5. století př. n. l. osídlovaly oblast Nizozemí jako první keltské kmeny, které byly pravděpodobně vytlačeny kmeny germánskými na ostrovy v Zeeuwe. Z jazyka Keltů se dochovaly některé názvy řek a míst, např. Rijn. Ke germánskému ţivlu se řadí kmeny Frìsů, Sasů a Franků. Frankové a Sasové začali na toto území pronikat za vlády Caesara. Římané nebyli ochotni přijmout keltsko germánské obyvatelstvo a začali proti nim bojovat. Germáni se dále šířili na římská území na levý břeh řeky Rýna. Začátkem 5. stol. se v západní Evropě zhroutil římský obranný systém. V 5. aţ 8. stol. patřilo území dnešního Nizozemí k franské říši. Karel Veliký si podrobil kolem roku 800 kmeny Frísů a Sasů. Jeho obnovená Svatá říše římská se rozdělila na západofranskou, východofranskou a tzv. střední, ke které připadla velká část Nizozemí.

Roku 870 byla oblast dnešního Nizozemí připojena k východofranské říši, tj. střední říše neboli Lotrinsko pod nadvládou východofranských panovníků. V 10. století došlo k rozdrobení Lotrinska na jednotlivá kníţectví. Začínala kvést města, rozvíjel se obchod, řemesla a kultura. Vznikly samostatné feudální drţavy, hrabství Holland, Brabant, Flandry apod. Koncem 11. stol. leţelo Nizozemí na západní hranici Svaté říše římské a tvořilo vévodství Dolního Lotrinska a Frízska, Flandry leţely mimo. Roku 1270 se datuje zaloţení hlavního města Amsterdam, tehdejšího sídla rybářů, které se stalo důleţitým přístavem a členem hanzy. Amsterdam byl připojen roku 1370 k Hollandu. Ve 14. stol. proběhla stoletá válka. V této době nastává boj o Nizozemí ze strany cizích vládců.

Po sňatku Marie Burgundské s pozdějším římskoněmeckým císařem Maxmiliánem I. Habsburským se Nizozemí stává v 15. stol., přesněji v roce 1477, součástí habsburské říše. V zemi vládne Karel V., kterému připadlo roku 1521 Nizozemí. Habsburské drţavy v Nizozemí se skládaly ze 17 provincií (přibliţně dnešní Nizozemsko, Belgie, Lucembursko a severní Francie). Všechny provincie měly své místodrţící se sídlem v Bruselu. V 1. pol. 16. stol. bylo Nizozemí hned po Itálii

12 nejvyspělejší zemí Evropy. Za vlády Filipa II. se středisko habsburské říše přesouvá do Německa a Španělska.

Od roku 1535 probíhala v zemi reformace, na venkově se udrţelo učení novokřesťanů, které bylo pronásledováno. Později se začalo do Nizozemí šířit směrem z Francie kalvínství. Během nizozemské revoluce (1566 – 1609) se ze sedmi severních provincií utvořila Utrechtská unie. Ta v roce 1581 vyhlásila Spojené provincie nizozemské s místodrţícím Vilémem I. Oranžským. Přelom 16. a 17. stol. znamenal pro Severní provincie zlatý věk. Země se stala místem náboţenských nepokojů, které však nebránily hospodářskému rozkvětu. Uzavřený mír mezi Španělskem a Nizozemím neměl dlouhé trvání, Nizozemí bojovalo ve třicetileté válce (1621 – 1648), později v anglo-nizozemské. Rok 1648 ukončil osmdesátiletý boj za osvobození od Španělů a Severním provinciím se definitivně dostalo uznání. V důsledku anglo-nizozemských válek připadá Rakouské území Francii. O jedno století později získává Nizozemí území v Indonésii, na Cejlonu a v jiţní Africe.

V roce 1815, po poráţce Napoleona, se ustavilo na Vídeňském kongresu Spojené královstvì nizozemské v čele s Vilémem I, který byl také vévodou lucemburským. Ke království patřilo Lucembursko a aţ do roku 1830 také Belgie. V Belgii vypuklo povstání a odtrhlo se od království. Osamostatnění Belgie dalo vzniknout Nizozemskému královstvì spojenému do roku 1890 personální unií s Lucemburskem. Roku 1876 byl zprovozněn průplav Noordzeekanaal a opět se oţivuje význam amsterdamského přístavu, který dříve upadal. Ve 2. pol. 19. stol patřilo Nizozemsko ke koloniálním mocnostem, akumuloval se kapitál a vznikaly velké koncerny.

Za první světové války si Nizozemí zachovalo neutralitu. Ve druhé světové válce (v roce 1940) bylo toto území okupováno a bombardováno německými nacisty a 10. května 1940 byl zničen Rotterdam. O rok později stávkují amsterdamští dokaři proti deportování Ţidů, narůstá národní odboj. Nizozemí se dočkalo osvobození během let 1944 – 1945. Po skončení 2. sv. války se země připojila k západoevropské integraci – vznik Beneluxu, členství NATO, EHS, ES. Došlo ke ztrátě kolonií v Indonésii, v Západním Irianu a v Nizozemské Guyaně. Královna Wilhelminy se rozhodla roku 1948 abdikovat a místo ní nastupuje její dcera Juliana. Vznikla celní unie s Belgií a Lucemburskem a byl uzavřen Bruselský pakt – Benelux, Francie, Velká Británie.

Ve 20. století nastává řada událostí jako realizace projektu vodohospodářského díla Deltaplan, začlenění Nizozemských Antily k Nizozemskému království, reorganizace Bruselského paktu na Západoevropskou unii. V 60. aţ 70. letech se rozvíjí ekonomika a stoupá vliv rotterdamského přístavu. Roku 1980 byla korunována královna Beatrix. V 80. letech se Amsterdam snaţí získat přední postavení v Evropském společenství a také v budoucí sjednocené Evropě. V novodobém Nizozemsku byl dokončen projekt Deltaplan a roku 1991 – 1992 se Nizozemsko podílí na činnosti ES, která byla završena podpisem maastrichtských dohod.4

1.5 Jazyky Nizozemí

Úředním jazykem Nizozemského království je nizozemština a fríština. Celkově se v této zemi mluví 38 jazyky, z nich je 15 národních, a dalšími 23 jazyky hovoří přistěhovalci.

Názvy a počty mluvčích jazyků původních obyvatel: nizozemský jazyk – 16 400 000 mluvčích v Nizozemí (2007), 21 730 290 ve všech zemích, dánský – 21 000 (2000), západnì frìština – 467 000 (2001), groningenský – 592 000 (2003), limburský – 700 000 (2001), vlámský – 122 000 (1998), zélandský – 220 000, atd.5

4 Viz BARTOŠÍKOVÁ, Miroslava a BRANDOVÁ, Hana. Nizozemsko: průvodce do zahraničì. 1. vyd. Praha: Olympia, 1993, s. 5-16.; Viz VANDEPUTTE, Omer a KRIJTOVÁ, Olga. Nizozemština: jazyk 20 000 000 Nizozemců a Vlámů. Rekkem: Stichting Ons Erfdeel, 1992, s. 7.; Viz POLIŠENSKÝ, Josef. Úvod do studia dějin a kultury Nizozemì. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1963, s, 13.; Viz HORST, Han van der. Dějiny Nizozemska. 1 vyd. Přeloţily Petra Schürová a Jana Pellarová. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2005, s. 4, 36-38.; Nizozemsko. Holandsko. [online]. [cit. 6. 3. 2012]. Dostupné z: http://www.holandsko.cz/nizozemske- kralovstvi; Vaalserberg. Wikipedie: Otevřená encyklopedie. [online]. 9. 2. 2012 12:31. [cit. 6. 3. 2012]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Vaalserberg; Mount Scenery. Wikipedie: Otevřená encyklopedie. [online]. 3. 2. 2012 17:34. [cit. 13. 3. 2012]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Mount_Scenery; Nizozemské království. Dalky.cz. [online]. [cit. 9. 3. 2012]. Dostupné z: http://dalky.cz/pruvodce/z- holandsko-nizozemi.html#basic; Porovnávání zemí – Nizozemské království. Smart companies. [online]. [cit. 9. 3. 2012]. Dostupné z: http://www.smartcompanies.cz/jurisdikce/index.php?jurisdikce%5B%5D=4; 5 LEWIS, M. Paul. Languages of Netherlands. Ethnologue: Languages of the World. [online]. 2009. [cit. 7. 4. 2012]. Dostupné z: http://www.ethnologue.com/show_country.asp?name=NL

Názvy a počty mluvčích imigrantských jazyků: indonéský jazyk – 300 000 mluvčích, tarifitský – 200 000, turecké – 192 000, jazyk papiamento – 80 000, čìnské – 70 000, jávský – 7500, západnì perština – 5000, vietnamský – 16 000, malajský – 45000, západnì jidiš – 400 apod.

1. 6 Nizozemština

Oficiální název úředního jazyka je nizozemština, v Nizozemí pak severní nizozemština, v Belgii jiţní nizozemština. V hovorovém jazyce se mluví na severu o holandštině, na jihu o vlámštině. Pro spisovnou nizozemštinu existuje jednotná jazyková norma.

Nizozemština není jen státním jazykem v Nizozemsku, ale také v Nizozemských Antilách – 4 000 mluvčích, Arubě – 5 290, Curaçau, Surinamu – 200 000 (1997 C. DeKleine), v Sint Maarten a v Belgii – 4 620 000 (1990). Nizozemštinou se dále mluví ve Francii – 80 000, Brazìlii, Kanadě, Indonésii (Jáva a Bali) a v USA.6 Z nizozemštiny vznikla afrikánština7, jazyk potomků nizozemských přistěhovalců do jiţní Afriky. Počet uţivatelů afrikánštiny dnes činí asi 6 milionů obyvatel Jihoafrické republiky, Namibie a Botswany. Další kreolizovaná varieta nizozemštiny sídlí v Surinamu, bývalé Nizozemské Guayaně na severu jiţní Ameriky. Méně známým kreolem papiamento, jeţ má základ v portugalštině, se mluví na ostrovech Aruba, Bonaire a Curaçao. Jinými jiţ neexistujícími kreoly byla mohawská holandština, negerhollands a petjok. Co do počtu uţivatelů je nizozemština třetím nejrozšířenějším germánským jazykem. Hovoří jí asi 15 milionů8 Nizozemců a další milion z řad přistěhovalců. V Německu hovoří nizozemštinou 101 0009 obyvatel. Celosvětový počet nizozemsky hovořících je asi 22 milionů.

Nizozemština se řadí stejně jako němčina do germánské jazykové rodiny, přesněji do západogermánské. Příbuznost těchto jazyků zanechává určité jazykové shody, př.:

6 LEWIS, M. Paul. Dutch: A language of Netherlands. Ethnologue: Languages of the World. [online]. 2009. [cit. 6. 4. 2012]. Dostupné z: http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=nld 7 západogermánský jazyk na jihu a severu Afriky, Severní Ameriky, Austrálie, Nového Zélandu a západní Evropy 8 BLAŢEK, Václav. Staré germánské jazyky. Masarykova univerzita, 2011. 9 LEWIS, M. Paul. Language of Germany. Ethnologue: Languages of the World. [online]. 2009. [cit. 6. 4. 2012]. Dostupné z: http://www.ethnologue.com/show_country.asp?name=DE

čeština jablko opice dva jíst kniha nizozemština appel aap twee eten boek němčina Apfel Affe zwei essen Buch

V horní němčině se měnily konsonanty p na pf/ f, t na ts/s nebo s a k v ch. Nizozemštinu nepostihlo hornoněmecké hláskové posouvání, tím se tyto jazyky odlišily.10

1. 6. 1 Historický vývoj nizozemštiny

Nizozemština se vyvíjela na území severně od linie Cáchy – Frankfurt nad Odrou, němčina naopak mířila jiţně. Je tedy patrný geografický rozdíl.

Zajdeme-li dále do historie, zjistíme, ţe základem tohoto jazyka jsou dialekty kmenů Franků osídlující území dnešního Nizozemí a severní části Belgie.11 Základem jazyka v 10. - 11. století byla tedy dolnonofranská nářečí neboli dolní němčina, fríština spolu s jejich substráty a severním sousedem, a dále saské dialekty. Vlámské a holandské dialekty vznikly z dolnofranských dialektů západních, nářečí limburská a dialekty v Porýní z východních. Historické období jazyka má tři fáze.

Staronizozemskou fázi (asi 400 aţ 1100 n. l.), pro kterou je typické dlouţení souhlásek (tj. krátký konsonant + j), dlouţení samohlásek v otevřené slabice a přechod spojení ak, ol před t v ou. Dále se okluzivní g změnilo na [ɣ ]12, coţ se v grafice neprojevilo ani v pozdější době. Nedošlo ještě k redukci nepřízvučných hlásek a, i, o, u. Z 11. stol. pochází milostná báseň západních dolnofranských dialektů:

Hebban olla vogala nestas hagunnan "Všichni ptáci začali stavět hnízda hinase hic enda thu kromě mne a tebe; uuat unbidat uue nu na co ještě čekáme?" [Robinson 1992, 203-05].

10 Viz VANDEPUTTE, Omer a KRIJTOVÁ, Olga. Nizozemština: jazyk 20 000 000 Nizozemců a Vlámů. Rekkem: Stichting Ons Erfdeel, 1992, s. 8-9.; Afrikánština (Afrikaans). [online]. [cit. 12. 3. 2012]. Dostupné z: http://www.languages2.estranky.cz/clanky/afrikanstina--afrikaans-.html; Viz BLAŢEK, Václav. Staré germánské jazyky. Masarykova univerzita, 2011. 11 Viz BERKOV, Valerij, Pavlovič. Současné germánské jazyky. 1. vyd. Přeloţila R. Blatná. Praha: Karolinum, 2002, s. 70. 12 varianta českého ch

Ve středonizozemském období (12. stol. - pol. 16. stol.) přišla změna dialektových základů. Vyčleňují se dialekty pobřeţní – území Hollandu, Zeelandu a Vlámska, jihovýchodní - Brabantsko, Limbursko a severovýchodní, tj. dolnoněmecké dialekty ovlivněné nizozemštinou z období středověku. Středonizozemské období se vyznačuje mnoţstvím památek, např. spisy Heindrika van Veldeke z druhé pol. 12. stol. a překlady rytířských románů. Ve 13. století hrají důleţitou roli brabantské a vlámské dialekty a vlámská města Bruggy, Ieper a Gent. Od pol. 13. stol. latina jako literární jazyk ustupuje do pozadí. Literární i neliterárrní texty ovlivňuje domácí jazyk. V této době vynikli spisovatelé Jacob van Maerlanta z Vlámska, básnířka Hadewych z Brabantska. Dále vznikla mariánská legenda Beatrijs a vlámská anonymní bajka Van den Vos Reinaerde "O lišáku Reinardovi", která dokonce ve Francii vytlačila domácí slovo pro "lišku" (dnes renard). Ukázka bajky:

Vilém, co napsal mnoho děl, nad nimiž často v noci bděl, byl z toho smutný převelice, že Ferinovy taškařice zůstaly napsány v diets (neb Aernout o nich nenapsal nic), že začal shánět tuto svatou látku, z valonských knìžek a ji popořádku, a podomácku začal psát Bůh ráčiž mu svou pomoc přát!13

Důleţitá je také náboţenská literatura, kroniky, dokumenty apod.

V období 14. a 15. st. se domácí jazyk v literatuře dostává i do Hollandu, do oblasti v západní části dnešního Nizozemí. Slovní zásoba se obohacuje o výpůjčky z Francie, př. taart „dortík" < tarte „koláč". Nizozemští rétorici vyšperkovali své verše románskými výrazy. Nastává standardizace domácího jazyka nejen díky šíření knihtisku. Námořní centrum a přístav Bruggy začíná upadat díky politickým konfliktům mezi Francií a Anglií. Burgundská nadvláda spojila Holland, Zeeland, Vlámsko, Artois, Hainaut, Brabantsko, Limbursko, Lucembursko a vévodství Gelre (dnešní Gelderland). Burgundský vévoda Filip Dobrotivý si podmanil téměř všechny kraje v Nizozemí.

13 VANDEPUTTE, Omer a KRIJTOVÁ, Olga. Nizozemština: jazyk 20 000 000 Nizozemců a Vlámů. Rekkem: Stichting Ons Erfdeel, 1992, s. 9.

Burgundská elita mluvila francouzsky, respektovala však i domácí jazyk. Vůdčí roli v oblasti ekonomiky, politiky a kultury přebírá Brabantsko. Roku 1425 byla zaloţena univerzita v Lovani. Velká rada burgundských vévodů sídlila v Mechelen. O brabantském vlivu svědčí dílo mystika Ruusbroeka a světská i duchovní dramata, jako je hra o zázracích, mirákl Maraiken van Nieumghen a moralita o jednom kaţdém z nás: Elckerlijc. V roce 1477 se burgundské vévodství přesouvá do Bruselu, do brabantského centra. Vlámský spisovný jazyk přejal mnoţství brabantských prvků.

Charakteristickou změnou středonizoezemského období byla redukce nepřízvučných koncovek, kde jediné moţné bylo e [ɘ ].14 Rozpadl se systém pádů a rozdíl mezi maskulinem a femininem. Dále došlo ke ztrátě aspirace u neznělých okluziv, ke ztrátě znělosti u koncových šumových souhlásek a k přechodu počátečních a koncových f > v, s > z (na jihu ve Vlámech a Brabantsku, v Holandsku jen částečně – dnešní pravopis ovlivněn jiţní výslovností, př. vaak „často“, zoon „syn“).

Pod vlámsko-barbanstkým vlivem vznikl v tzv. novonizozemské etapě (asi od 2. pol. 16. století) základ spisovné nizozemštiny. Další fáze historie Nizozemí a Belgie začíná s Marií Burgundskou, která se sňatkem spojila s Habsburky. V první polovině 16. stol. sjednotil její vnuk císař Karel V. Svatou říši římskou národa německého a Nizozemí v širším smyslu, tj. dnešní Benelux. Rozšířil Nizozemí o burgundské drţavy v severní Francii a celé území pojmenoval Burgundsko. Takto se sloučila téměř všechna území, kde se mluvilo nizozemsky a francouzsky. Obyvatelé těchto území nazývali svou řeč „Nederditus“ neboli „Nederlands“ místo „Diets“ (název germánských dialektů do roku 1500, řeč lidu). Vyjádřili tak odlišení od habsburské říše. Název „Nederlands“ – nizozemština se objevil uţ ve druhé pol. 15. stol., do podvědomí se však dostává aţ ve století devatenáctém. V období humanismu a reformace nastávají snahy pro zavedení nadnářečního spisovného jazyka. V roce 1574 napsal Cornelius Kilianus slovník Dictionarium Teutonico-Latinum, kde jsou nizozemské výrazy vysvětleny latinsky. Nástupcem Karla V. se stal roku 1555 jeho syn Filip II. Stejně jako jeho otec byl španělským králem, nikoli císařem habsburské říše. Jednota severu a jihu se začala rozpadat. Nový král Filip II. zavedl vysoké daně a pronásledoval protestanty. Obracel se proti reformaci i proti ţidům. V zemi vládly sociální a církevní nepokoje.

14 Afrikánština (Afrikaans). [online]. [cit. 12. 3. 2012]. Dostupné z: http://www.languages2.estranky.cz/clanky/afrikanstina--afrikaans-.html

Bouřlivé nepokoje 16. stol. popsal vlámský autor Charles de Coster ve svém románu Čtenì o Ulenspiegelovi a Lammu Goedzakovi.

Filip II. vyslal do Nizozemí vévodu z Alby, který razantně potlačil protestanty i vysokou šlechtu vedenou Vilémem Oranţským. Vilém Oranţský, místodrţící Hollandu, Zeelandu a Utrechtu, se marně snaţil vymanit ze španělského vlivu. Filip II. dokázal utišit lidové nepokoje pouze v jiţních provinciích (Flandrech a Brabantsku), severní provincie se ubránily a vytvořily nezávislý státní útvar zvaný Spojené provincie, zvané také Holandská republika. Jiţní a východní oblast zůstala pod nadvládou Španělů. Roku 1585 došlo k rozdělení území, Antverpy padly do spárů Španělů a sever zablokoval ústí řeky Šeldy. Válka mezi Španělskem a Republikou sedmi spojených nizozemských provincií skončila aţ v roce 1648. Obchodníci a vzdělanci prchali do Anglie a Německa, někteří do Holandska. Provincie Holland, především Amsterdam, se stává centrem politické a hospodářské moci. Rozdělení mělo dopad i na jazyk, jiţní dialekty ustoupily do pozadí a za jazyk státní správy se povaţuje francouzština. Na severu se rozmáhá dialekt Hollandu. Španělština zde ţádnou roli nesehrála. Z Amsterdamu vyplouvalo tisíce obchodních lodí. Nizozemci byly všude, kde se obchodovalo, v Indonésii na Srí Lance, na indickém pobřeţí, v Japonsku, na jihu Afriky atd. Důleţitou úlohu v oblasti obchodu zaujímala Východoindická společnost (1602), specializující se na jiţní Afriku a jihovýchodní Asii, a Západoindická společnost, zaměřená na Ameriku (New Amsterdam; Karibik).

17. století se nazývá nizozemským zlatým věkem. Kromě obchodu se rozvíjelo také umění. Nejvýznamnější básník tohoto období byl Joost van den Vondel, dále proslul např. C. Huygens, G. A. Bredero. P. C. Hooft se zaslouţil o zformování klasické spisovné nizozemštiny. Moderní nizozemština ovlivněná jihem se dotvořila v Holandsku, v Amsterdamu. V roce 1637 vyšel v Leidenu překlad bible Statenbijbel. Na překladu se podíleli celých 18 let překladatelé z různých nizozemských regionů. Dosud bylo zvykem překládat bible z latiny. Všechny výrazy měly být přeloţeny co nejdoslovněji a jazyk musel být srozumitelný ve všech krajích. Výsledkem bylo míšení různých nizozemských dialektů, které se projevilo i mimo překlad. Regionální varianty zdomácněly díky vzdělanosti a popularitě Statenbijbel v protestanských rodinách i ve standardním jazyce. V 17. a 18. stol. pouţívala církev a škola na severu Nizozemí nadnářeční nizozemštinu, jejímţ vzorem byl jazyk překladu. Nizozemci tvoří vlastní

19 neologismy pro odborné výrazy, např. werkwoord „sloveso“, wiskunde „matematika". V západní Evropě přesto stále dominovala francouzština, která opakovaně obohacovala nizozemskou slovní zásobu. Hovorovou nizozemštinu ovlivňuje jidiš a indonéština.

V roce 1794 v období Velké francouzské revoluce vtrhla do katolického Nizozemí francouzská vojska a aţ do roku 1815 vládli v Nizozemí Francouzi. Po poráţce Napoleona se severní a jiţní Nizozemí spojilo. Král Vilém první se pokusil zavést roku 1819 nizozemštinu jako jediný oficiální jazyk, musel však ustoupit. Na jihu Nizozemí i v Belgickém království zůstala jazykem elity francouzština. Při vyhlášení belgické autonomie byla nizozemština uznána za národní jazyk. Oficiálně však vstoupila v platnost aţ roku 1989 a rovnosti před soudy, ve školství a ve státní správě se dočkala teprve ve 30. letech 20. stol. V roce 1930 dochází ponizozemštění univerzity v Gentu a o dva roky později se nizozemština stala vyučovacím jazykem. Hlavní město Brusel zůstává dvojjazyčné.

Standardizace pravopisu se projevila nejen na jihu, ale také v severním protestanském Nizozemí. Roku 1804 byla navrţena první verze standardního pravopisu, která se ujala i na jihu. O rok později vyšla oficiální nizozemská mluvnice. Roku 1863 vydal L. A. te Vinkle a M. de Vries nová ortografická pravidla pro Nizozemí a Belgii. Ta se uţívají v modifikované podobě v podstatě dodnes. Roku 1982 se ustanovila tzv. Nizozemská jazyková jednota, které Nizozemí i Belgie přiznaly jazykovou suverenitu. Roku 1882 byl v Leidenu dokončen slovník nizozemského jazyka Woordenboek der Nederlandsche Taal. Na něm se podíleli L. A. te Vinkle a M. de Vries. První sešit slovníku vyšel uţ v roce 1864. Od konce 2. sv. války se stále více usiluje o kulturní spolupráci Nizozemí a Flander. Příkladem je sdruţení Naše řeč, která vydává stejnojmenný časopis nebo nadace Naše dedictvì s časopisy Ons Erfdeel a Setentrion, revue de culture néerlandaise. Roku 1980 podepsala Belgie s Nizozemskem smlouvu Nizozemské jazykové unie (De Nederlandse Spraakkunst) o spolupráci na poli nizozemského jazyka a literatury. W. Haeseryn spolu s nizozemskými a vlámskými jazykovědci vytvořili prestiţní obsáhlou normativní gramatiku Algemene Nederlandse Spraakkunst (1977). Šlo o významné dílo nizozemsko-flanderské spolupráce. Nizozemština je společným jazykem Nizozemců a Vlámů s rozmanitými nářečními rozdíly. Haarleman má např. jiný přízvuk neţ občan Antverp či Groningen. Od 17. stol. vznikal na severu obecný kulturní jazyk, zatímco

20 na jihu ve Flandrech vládla aţ do 19. stol. francouzština. Francouzský vliv je v dialektech a spisovné nizozemštině viditelný ve Flandrech i na severu, kde se projevuje hlavně ve slovní zásobě. Rozdíly mezi nizozemštinou a vlámštinou se stále zmenšují osobním stykem, médii, vlivem psané nizozemštiny a pouţíváním nadnářeční nizozemštiny v rodinách Vlámů. V obklopení angličtiny, francouzštiny a němčiny tvoří Nizozemci a Vlámové početnou skupinu se společnou řečí, nizozemštinou. Tou hovoří 15 milionů Nizozemců, 1 milion z řad přistěhovalců, 6 milionů uţivatelů afrikánštiny a další.15

1. 6. 2 Dialekty nizozemštiny

Hranice nizozemských dialektů není přesně vytyčena. Podle vzájemných shod a rozdílů se vyčleňují nářečí limburská, která se rozeznávají podle intonace, mají tvary ich (ik) „já“, mich (mij) „mě“ shodné s horní němčinou, dále slabá slovesa přebírají koncovku -de místo -te atd. U východovlámských a brabantských dialektů je typická výslovnost ie místo i. Saské dialekty si zachovaly přednizozemské l před dentálami, př. holden (houden) „drţet“. Holandské nářečí, které se nejvíce přibliţuje spisovné nizozemštině, má ve výslovnosti zdvojené ee a oo směrem k ei, ou. Typickým rysem západovlámského a zeelandského nářečí je výslovnost nizozemského g jako h nebo vynechání h, př. hal místo gal, ol místo hol. Fríské dialekty jsou historicky více spjaty s angličtinou a nepatří plně k nizozemským dialektům. Ve Frísku se pouţívají dva úřední jazyky, nizozemština a fríština.16

1. 6. 3 Slovní zásoba

Vliv cizích jazyků na nizozemštinu V nizozemštině existuje mnoho přejatých slov z cizích jazyků. Příčinou je poloha Nizozemí mezi francouzským, anglickým a německým jazykovým teritoriem, mezinárodní obchodní ruch, vpády Španělů, Rakušanů, Němců apod.

15 Viz BERKOV, Valerij, Pavlovič. Současné germánské jazyky. 1. vyd. Přeloţila R. Blatná Praha: Karolinum, 2002, s. 70-71.; Viz VANDEPUTTE, Omer a KRIJTOVÁ, Olga. Nizozemština: jazyk 20 000 000 Nizozemců a Vlámů. Rekkem: Stichting Ons Erfdeel, 1992, s. 9-25.; Viz BLAŢEK, Václav. Staré germánské jazyky. Masarykova univerzita 2011. 16 Viz BARTOŠÍKOVÁ, Miroslava a BRANDOVÁ, Hana. Nizozemsko: průvodce do zahraničì. 1. vyd. Praha: Olympia, 1993, s. 5-16.; Viz VANDEPUTTE, Omer a KRIJTOVÁ, Olga. Nizozemština: jazyk 20 000 000 Nizozemců a Vlámů. Rekkem: Stichting Ons Erfdeel, 1992, s. 41-43.

Řadou nových slov obohatila tento jazyk latina a řečtina, př. straat „ulice“, kelder „sklep“, drama, duivel „ďábel“, dále hebrejština přes angličtinu, př. gannef „zloděj“, smeris „policajt“. Vedle hebrejštiny a latiny můţeme najít v nizozemštině slova přejatá z indonéštiny a slovanských jazyků, př. robot. Vliv na nizozemštinu měla také francouzština, př. nominaal „nominální“, italština, př. brutto, villa, cassa, opera a španělština spolu s portugalštinou, př. bodega „vinárna“, guerilla „partyzán“, banaan „banán“. Anglicismům se nizozemština stejně jako ostatní germánské jazyky samozřejmě taky neubránila, př. outsider, service, best-seller.

Z němčiny se přejímala slova především z doby reformace. Z Lutherova překladu bible pochází např. slova beledigen „urazit“, overreden „přemluvit“. Němečtí vojáci přinesli výpůjčky schans „šance“, vendel „prapor“, vaandring „praporčík“. Z 18. aţ 19. století pochází např. aandacht „pozornost“, vertrouwensman „důvěrník“, bijdrage „příspěvek“.

Vliv nizozemštiny na ostatní jazyky je naopak patrný v angličtině. Anglický výraz boss má původ v nizozemském baas „šéf“, brandy v niz. brandewijn „pálenka“, spook „strašidlo“. Do francouzštiny proniklo např. estompe „tupý“. Další nizozemské výrazy najdeme v italštině, španělštině a portugalštině, př. ammarrer „přivázat loď“. Výpůjčky se dostaly dokonce aţ do japonštiny a ruštiny. Nesmíme zapomenout ani na afrikánštinu, která se z nizozemštiny vyvinula, př. sambreel „slunečník“. V českém jazyce se pouţívají původní nizozemská slova např. bóje, kajuta, eidam, flamendr. Nejvíce nizozemských slov přejala indonéština, př. indon. balet, reaktor, kristen „křesťan“.

Nizozemština hraje důleţitou roli také v němčině, ta přejala slova jako např. Augenmerk z niz. oogmerk „záměr“, Bücherei z boekerij „knihovna“, Fracht z vracht „náklad“, Klippe z klip „úskalí“ nebo Matrose z niz. matroos „námořník“.17

17 Viz VANDEPUTTE, Omer a KRIJTOVÁ, Olga. Nizozemština: jazyk 20 000 000 Nizozemců a Vlámů. Rekkem: Stichting Ons Erfdeel, 1992, s. 35-38, 45-51.; Viz BERKOV, Valerij, Pavlovič. Současné germánské jazyky. 1. vyd. Přeloţila R. Blatná. Praha: Karolinum, 2002, s. 81.

2 Německo

2. 1 Základní informace oficiální název: Spolková republika Německo Německá státní vlajka005 Bundesrepublik Deutschland Německo leţí ve střední Evropě a sousedí s devíti evropskými státy. Na severu hraničí s Dánskem, kde jej omývá Severní a Baltské moře, na severovýchodě s Polskem, na východě s Českou republikou, na jihovýchodě s Rakouskem, na jihu se Švýcarskem, na jihozápadě s Francií, na západě s Lucemburskem a s Belgií a na severozápadě s Nizozemím. Nejdelší hranici má s Rakouskem (784 km), nejkratší s Dánskem (67 km). Rozloha činí 357 104 km2.

Vysokým počtem obyvatel asi 82 milionů se Německo zaslouţilo o místo 15. největšího státu světa. Tento stát se řadí mezi nejhustěji osídlené země Evropy.

Státním zřízením je federativní parlamentní republika. Funkci prezidenta plní od 18. března 2012 Joachim Gauck, který sídlí na zámku Bellevue v Berlíně. Další místo vykonávání úřadu se nazývá vila Hammerschmidt ve městě Bonn.18 Hlavní město Berlín je zároveň největším městem Německa (3 419 000 obyvatel). Státní znak Německa006 Německo patří k zakládajícím členům Evropského společenství uhlí a oceli (rok 1952) a Evropské unie (rok 1957). Spolu s 16 dalšími zeměmi Evropské unie tvoří Evropskou měnovou unii neboli eurozónu. V roce 2002 nahradilo euro německou marku. Úředním jazykem je němčina.

18 Lebenslauf von Bundespräsident Joachim Gauck. Der Bundespräsident. [online]. 2012. [cit. 5. 4. 2012]. Dostupné z: http://www.bundespraesident.de/ DE/Bundespraesident-Joachim-Gauck/ Persoenliches/persoenliches-node.html; Amtssitze. Der Bundespräsident. [online]. 2012. [cit. 5. 4. 2012]. Dostupné z: http://www.bundespraesident.de/DE/Die-Amtssitze/die-amtssitze-node.html 005 Státní vlajky světa. [online]. [cit. 5. 4. 2012]. Dostupné z: http://www.statnivlajky.cz/nemecko 006 Deutschland. Wikipedia: Die freie Encyklopädie. [online]. 22. 8. 2012 20:19. [cit. 5. 4. 2012 ]. Dostupné z: http://de.wikipedia.org/wiki/Deutschland

Německá vlajka je sloţena ze tří vodorovných pruhů barev černá, červená a zlatá. Barvy vlajky mají svůj původ v trikolóře, kterou v roce 1813 uţíval sbor dobrovolníků Ludwiga Adolfa Wilhelma von Lützow. Vlajka se stala symbolem boje německých občanů proti Napoleonovi. Její barvy byly odvozeny z barev říšského znaku, černý orel s červenou zbrojí na zlatém poli. Státní znak jako symbol znovusjednoceného Německa se uţívá od roku 1990.

2. 2 Geografie

Spolková republika Německo zahrnuje kromě pevninské části také ostrovy. V Severním moři se nachází souostroví Severofrìské a Východofrìské ostrovy a dále ostrovy Helgoland a Neuwerk. Největšími německými ostrovy v Baltském moři jsou Fehmarn, Poel, Hiddensee, Rügen, Usedom a největší poloostrov Fischland-Darß-Zingst. V Bodamském jezeře leţí vnitrozemské ostrovy Spolková republika Německo007 Reichenau, Mainau, Lindau Herrenchiemsee a Chiemsee.

Východofírské ostrovy008

Severofírské ostrovy009

Ostrovy Rügen a Usedom010

Na nejširším bodu ze západu na východ má tato země rozpětí 632 km a ze severu na jih 876 km. Nejvyšší hora Německa Zugspitze se svou nadmořskou výškou 2962 m leţí na hranicích s Rakouskem.

Německo se skládá z 16 spolkových zemí, z nichţ největší je Bavorsko (Bayern):

Baden-Württemberg – Stuttgart, Bayern – München, Berlin, Brandenburg – Potsdam, Bremen – Bremen, Hamburg, Hessen – Wiesbaden, Mecklenburg-Vorpommern – Schwerin, Niedersachsen – Hannover, Nordrhein-Westfalen – Düsseldorf, Rheinland-Pfalz – Mainz, Saarland – Saarbrücken, Sachsen – Dresden, Sachsen- Spolkové země Německa011 Anhalt – Magdebur, Schleswig-Holstein – Kiel, Thüringen – Erfurt. Městské státy Berlín a Hamburk jsou tvořeny městy, která se nazývají stejně. K městskému státu Brémy (Bremen) patří kromě hlavního města Bremen ještě přístavní město Bremerhaven. Spolkové země se dále dělí na 438 okresů.

2. 3 Demografie

Německo patří mezi země s vysokou hustotou zalidnění. Nejvíce obydlenou částí je Porúřì, tj. Nordrhein-Westfalen. Počet obyvatel země činí 82 070 200 (r 2009)19, z toho má asi 75 milionů obyvatel (91,5 %) německé státní občanství. Německo se povaţuje za multikulturní stát. Tato země je domovem třetí největší populace imigrantů na světě. Většina cizinců, kteří poţádali o státní občanství, pochází ze zemí Sovětského svazu a Polska. K 31. 12. 2010 zde ţilo 7, 2 milionů cizinců. Největší skupina přistěhovalců je turecké státní příslušnosti (2,4%). K dalším národům s jinou státní příslušností neţ německou patří národy italské, řecké nebo přistěhovalci z bývalé Jugoslávie. Kromě evropských obyvatel ţijí v Německu lidé asijské národnosti, Afričané i Američané. K původním etnickým menšinám se řadí Dánové, Frísové, Luţičtí Srbové a Romové.

Náboţenství převaţuje křesťanské, asi šedesát procent. Z toho 32% německých občanů vyznává římsko-katolickou církev, 32% protestantskou. Asi třetina z celkového počtu obyvatel je bez vyznání. Mezi menšinová náboţenství patří islám (3,7%), budhismus a ţidovství.20

2. 4 Historie Německa

Dějiny Spolkové republiky Německo jsou velice krátké, jde pouze o novodobou historii po druhé světové válce. Oblast dnešní SRN má naopak historii velmi bohatou, která sahá aţ do dob pravěku, kdy toto území osídlovali jako první Keltové.

19 Viz Kapesnì atlas světa. 1. vyd. Praha: Kartografie Praha, 2010, str. 54. 20 Viz MYNARIK, Linda a kol. Německé reálie: [německo-český zrcadlový text]. 1. vyd. Dubicko: INFOA, 2006, s. 9, 16, 18, 20.; Deutschland. Die freie Encyklopädie. [online]. 17. 2. 2012 00:44. [cit. 5. 4. 2012]. Dostupné z: http://de.wikipedia.org/wiki/Deutschland#Berliner_Republik_.281990.E2.80.93Gegenwart 007 Bedekr. cz: Váš cestovatelský průvodce. Německo. [online]. [cit. 5. 4. 2012]. Dostupné z: http://www.bedekr.cz/staty/Evropa/Nemecko 008 Seznam ostrovů Německa. Wikipedie: Otevřená encyklopedie. [online]. 9. 2. 2012 21:15. [cit. 5. 4. 2012]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_ostrov%C5%AF_N%C4%9Bmecka 009 Seznam ostrovů Německa. Wikipedie: Otevřená encyklopedie. [online]. 9. 2. 2012 21:15. [cit. 5. 4. 2012]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_ostrov%C5%AF_N%C4%9Bmecka 010 KONEČNÝ, Vratislav. Cestovánì: Idnes.cz. [online]. [cit. 5. 4. 2012]. Dostupné z: http://cestovani.idnes.cz/rujana-dovolenkovy-totalitni-hit-dnes-laka-movite-i-batuzkare-pbl-/ igsvet.aspx?c=A090824_114046_igsvet_tom 011 Abchistory.cz. [online]. [cit. 5. 4. 2012]. Dostupné z: http://abchistory.cz/dejiny-nemecka.html

Od 4. stol. př. n. l. přichází ze Skandinávie do střední Evropy germánské kmeny a v 2. stol. př. n. l. se poprvé střetávají s Římany. Některé germánské kmeny nechtěly ţít v dosahu odvetných výprav římské říše a směřovaly na sever od Dunaje. Okolo roku 500 odešla do Bavorska velká část Markomanů, Germánů. Germánské kmeny Franků jako jedni z prvních organizují raně středověké státy. Frankové si podrobili i kmeny Sasů, Durynků, Švábů a Bavorů. Francká říše dosáhla největšího rozvoje za vlády Karla Velikého (vládl 771 – 814), jeţ byl korunován na římského císaře a mimo jiné zavedl tzv. Českou marku.

V 9. stol. se franská říše rozdělila na západní a východní. Východní část se začíná formovat v německý státní útvar. Za vznik Svaté říše římské se pokládá korunování Otty I. na císaře roku 962. Název říše byl v 15. stol. rozšířen o dodatek „národa německého“. Jádrem jejího území bylo kromě dalších zemí Německo a Itálie. Stálé sídelní město říše neměla, panovník je spravoval střídavě. Také panovníci byli voleni z určitých dynastií, ze saské dynastie, tj. otonský rod vládnoucí od roku 1919 do roku 1024, z franské (1024 – 1125), později z dynastie Štaufů a Lucemburků. Jiţ ve 13. a 14. stol. a poté v letech 1438 – 1806, s výjimkou asi čtyřicetiletého úseku 18 stol., byli vládnoucím rodem Habsburkové. Od roku 1531 za vlády Ferdinanda byli další panovníci totoţní s Habsburky na českém trůně.

Otonská dynastie vytvořila centralizovaný feudální stát a učinila expanzi do oblasti na východ od dolního Labe. Během feudálního období se říše začala postupně rozpadat na samostatné světské části – vévodství, kníţectví, hrabství a také na části církevní – biskupství a opatství. Země byla politicky roztříštěná. V polovině 12. stol. byla kvůli ochraně německých obchodníků ustavena tzv. hanza, která se koncem 13. stol. přetvořila ve spolek měst. Jeho základem byla přímořská města. Velkého rozmachu se dočkala po roce 1370, kdy měla 170 členů.

Kvůli rozvoji výrobních sil došlo v 16. stol. k zostření společenských rozporů. Uţ od druhé poloviny 15. stol. docházelo k selským povstáním. Revoluční síly spojovala ideologie Martina Luthera (1438 – 1546), hnutí se však později rozdělilo na dvě větve. V čele radikálů stál Thomas Müntzer, vůdce německé selské války. Poráţka však vedla ke zpřísnění poddanství. Druhý směr se spolu s Lutherem přizpůsobil feudálům. Svobodná města určovala náboţenství svých poddaných.

Třicetiletá válka, probíhající především na německém území v období 1618 – 1648, zapříčinila velký hospodářský i politický úpadek. Počet obyvatel se radikálně sníţil ze 17 milionů na 4 miliony. Vestfálský mír ustavil roku 1648 plnou suverenitu německých kníţat.

V 18. stol. sílil vlivem německé manufaktury kapitalismus. V Německu vzbudilo velký ohlas osvícenství a francouzská burţoazní revoluce. Vedle demokratického proudu, který tíhl k národnímu uvědomění, se zformovala i reakce, kterou vedlo Prusko. Boj francouzských občanů proti reakční intervenci vyvrcholil v napoleonské války. Napoleon Bonaparte udělil třem německým kníţatům královské tituly, roku 1805 bavorskému a württemberskému a o rok později saskému. Z části severozápadního Německa vytvořil Vestfálské království. Roku 1806 podepsalo 16 německých států pod tlakem Napoleona dohodu o vytvoření Rýnského spolku. Nebyly jiţ součástí říšského svazu. František II. se vzdává úřadu německého císaře. Tím zanikla Svatá říše římská národa německého.

Ve 30. letech 19. stol. se rozvíjelo dělnické hnutí, zostřily se třídní rozpory a roku 1836 byl ustaven Svaz spravedlivých. Ten byl vlivem Karla Marxe a Bedřicha Engelse změněn na Svaz komunistů. Po hospodářské krizi propuká roku 1848 – 1849 demokratická revoluce, která však byla potlačena především ze strany Prusů. Snaha o sjednocení Německa přišla na zmar.

Prusko po konfliktu s Rakouskem (roku 1866) a Francií (roku 1871) prohlásilo vytvoření Německé řìše (Deutsches Reichs). V čele stál pruský král jako německý císař. Německé císařství bylo spolkovým státem 22 monarchií, 3 hanzovních měst a jedné říšské provincie Alsasko-Lotrinsko. Dvě třetiny říšského území vlastnilo Prusko.

V říši vládla velkostatkářská šlechta a rozvíjely se průmyslové monopoly. Říše sledovala cíle imperialistů a měla podíl na rozpoutání prvnì světové války (1914 – 1918). V období příprav války probíhá konkurenční boj v ekonomice a zápas o kolonie. Jednotlivé země se rozvíjí nerovnoměrně. Je snaha o nové rozdělení světa. Cílem zahraniční politiky v Německu bylo izolování Francie, získání nových kolonií, ovlivnění vývoji na Balkáně, připoutání Rakousko-Uherska. Vznikl boj mezi Ruskem, Německem, Rakouskem, Itálií, Francií a Velkou Británií o vliv na Balkáně.

Socialistické hnutí ovládalo široké vrstvy dělnictva a pod vlivem Velké říjnové revoluce se radikalizovalo. Roku 1918 vznikla z levicové skupiny Komunistická strana Německa. Po mnoha událostech, povstání námořníků válečného loďstva, proklamování bavorské republiky atd. bylo roku 1918 Německo prohlášeno svobodnou socialistickou republikou. 11. listopadu téhoţ roku německá armáda kapitulovala a skončila 1. sv. válka. Hluboká inflace (1921 – 1923) byla vystřídána obdobím konjunktury. Probíhala hospodářská krize a Hitlerova nacistická strana (zaloţena roku 1919) se stala nejsilnější stranou. Roku 1933 ovládla stát. Republika se změnila v nacistickou „třetì řìši“.

Německo rozpoutalo roku 1939 druhou světovou válku, která trvala do roku 1945. Vypukla 1. září 1939 německým přepadením Polska. O dva dny později vyhlásily Velká Británie a Francie Německu válku. Kvůli německému fašismu přišli o ţivot miliony lidí. Sovětská armáda vstoupila v dubnu roku 1945 do Berlína, říšští představitelé 7. a 8. května podepsali kapitulaci. Velmoci protihitlerovské koalice uzavřely 2. srpna 1945 dohodu v Postupimi o uspořádání v poválečném Německu. Německo bylo rozděleno na čtyři okupační pásma, sovětské, americké, britské a francouzské. 2. sv. války se zúčastnilo 61 států.

Roku 1949 byla vyhlášena Německá spolková republika. Situace vzniklá na základě vytvoření západoněmeckého státu vedla ve východní zóně k ustavení Německé demokratické republiky. SRN se začala po válečném období znovu modernizovat. Zapojila se do Marshallova plánu (roku 1950) a byla více nakloněna poltickým záměrům USA. Roku 1925 dosáhla uznání suverenity od západních velmocí a podílela se na vzniku Evropské uhelné a ocelářské unie. O tři roky později se stala členem NATO a roku 1977 se účastnila zaloţení Evropského hospodářského společenství. Byly navázány diplomatické vztahy se SSSR, zakázána komunistická strana (rok 1958), normalizovaly se vztahy s Polskem, Československem a dalšími socialistickými státy. V 70. letech přišlo zhoršení hospodářské situace, stoupala nezaměstnanost a mnoţí se rasismus. Přes tyto problémy a negativní jevy však stále

29 více západoněmeckých občanů a realisticky myslících politiků a umělců apeluje na hlubší demokracii, ozbrojení a mírové jednání.21

2. 5 Jazyky v Německu

Národním nebo úředním jazykem je standardní němčina. Míra gramotnosti činí 99%.

V Německu se hovoří spolu s němčinou ještě dalšími 67 jazyky. Počet jednotlivých jazyků původních obyvatel je 28, z nich je 27 jazyků ţivých a jeden nemá ţádné doloţené mluvčí. Ostatními 42 jazyky hovoří imigranti.

Názvy a počty mluvčích jazyků původních obyvatel: bavorský – 6 000 000 mluvčích (rok 2005), dánský – 21 000 (2000), východnì frìština – 2 000 (2003), severnì frìština – 10 000 (Stephens 1976), franština – neţivý jazyk, německá znaková řeč – 50 000 (Van Cleve 1986), německý jazyk – 75 300 000 (1990), polský – 241 000, švábský – 819,000 (2006) atd.22

Názvy a počty mluvčích imigrantských jazyků: turecký jazyk – 2 110 000 mluvčích, anglický – 273 000, řecký – 314 000, italský – 548 000, nizozemský – 101 000, portugalský – 78 000, japonský – 20 000, španělský – 134 000, vietnamský – 60 000, chorvatský – 652 000, alžìrská arabština – 26 000, hebrejský a hindský – 24 500, západnì perština 90 000, lotyšský – 8 000 atd.

21 Viz TOMÁŠEK, Radmil a STŘÍDA, Miroslav. Německá spolková republika: průvodce. 2.vyd. Praha: Olympia, 1990, s. 18-22.; Viz FRAJDL, Jiří. Německé dějiny v datech: stručný přehled. Pardubice: P. Šorel, 1992, s. 7, 13, 16, 29, 46-48, 54, 56. 22 LEWIS, M. Paul. Language of Germany. Ethnologue: Languages of the World. [online]. 2009. [cit. 6. 4. 2012]. Dostupné z: http://www.ethnologue.com/show_country.asp?name=DE

Světové rozšíření německého jazyka012

Legenda: původní jazyk druhý nebo neoficiální jazyk oranţový čtverec: německá menšina

2. 6 Němčina

Němčina patří v rámci indoevropské jazykové rodiny do skupiny germánských jazyků, přesněji do jazyků západogermánských. Nejvíce se pojí s nizozemštinou, fríštinou, angličtinou a skandinávskými jazyky. Z hlediska sociolingvistické klasifikace se řadí k deseti nejdůleţitějším světovým jazykům. Němčina je úředním jazykem Spolkové republiky Německa – 75 300 000 mluvčích (rok 1990), Rakouska – 7 500 000 (J. A. Hawkins 1987), Lichtenštejnska a také jedním ze státních jazyků Švýcarska a Lucemburska – 10 900 (Johnstone, Mandryk 2001). Velké skupiny německy hovořících obyvatel ţijí v USA, Kanadě, Brazìlii, Rusku a Kazachstánu. Němčinou dále mluví menšiny ţijící v Austrálii, Belgii – 150 000 (Hawkins 1987), Bolìvii, Chile, České republice – 39100 (2001), Dánsku – 25 900 (2007), Estonsku, Finsku, Francii, Izraeli, Itálii – 225 000 (Vincent 1987), Kazachstánu – (958 000), Kyrgyzstánu, Lichtenštejnsku, Africe, Polsku – 500 000 (1998), Rumunsku, Slovensku, Slovinsku,

Tádžikistánu, na Ukrajině, v Uzbekistánu atd.23 Počet německy mluvících obyvatel se odhaduje na 90 – 98 milionů rodilých mluvčích po celém světě a nejméně 80 milionů mluvčích pouţívají němčinu jako druhý jazyk.24

Moderní spisovná němčina se vyvinula z dialektů hornoněmeckých. Dnes se dorozumívá většina obyvatel jednotnou němčinou. V tomto germánském jazyce jsou však patrné také značné regionální rozdíly, neboť mnoho Němců mluví nářečími. Tyto rozdíly se markantně projevují ve výslovnosti i ve slovní zásobě. Přestoţe je spisovný jazyk jednotný, je pro obyvatele severního Německa (mluvčího Bundesdeutsch) obtíţnější porozumět jihoněmeckým variantám němčiny, tj. bavorským a alemanským dialektům, rakouským (Österreichisches Deutsch) nebo švýcarským nářečím (Schweizer Deutsch).25

2. 6. 1 Historický vývoj němčiny

Něm. deutsch "německý" je pokračováním sthn. diutisc/ stsas. thiudisc/gót. þiudisks "pohanský", původně "lidový", vše z germ. *þeudō "lid, národ". Stejný původu má i angl. označení Nizozemců Dutch.

Historický základ němčiny je dán příbuznými dialekty starých Germánů, franckým, alemánským a bavorským. Nejstarší památky psané runovým písmem pochází asi ze 7. století. Historický vývoj němčiny má tři fáze – starohornoněmeckou, středohornoněmeckou a novohornoněmeckou.

Ve starohornoněmeckém obobí (asi 7. – 11. stol.) se hornoněmčina začíná oddělovat od ostatních dialektů. Hlavním rysem vyčlenění hornoněmčiny je druhé germánské posouvání konsonantů (Lautverschiebung), které postihlo pouze hornoněmecké dialekty. První hláskové posouvání proběhlo v celém germánském

23 LEWIS, M. Paul. German, standard: Language of Germany. Ethnologue: Languages of the World. [online]. 2009. [cit. 6. 4. 2012]. Dostupné z: http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=deu 24 LEWIS, M. Paul. German, standard: Language of Germany. Ethnologue: Languages of the World. [online]. 2009. [cit. 6. 4. 2012]. Dostupné z: http://www.ethnologue.com/show_language.asp?code=deu; Deutsche Sprache. Wikipedia: Die freie Encyklopädie. [online]. 22. 8. 2012 18:15. [cit. 6. 4. 2012]. Dostupné z: http://de.wikipedia.org/wiki/Deutsche_Sprache#cite_note-ethnologue-1 25 Viz MYNARIK, Linda a kol. Německé reálie: [německo-český zrcadlový text]. 1. vyd. Dubicko: INFOA, 2006, s. 11.; Viz KOVÁŘOVÁ, Alena. Úvod do fonetiky a fonologie němčiny. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s. 16-36, 52-55. 012 Soubor: Map German World.png. Wikipedia: Die freie Encyklopädie. [online]. 17. 2. 2012 00:44. [cit. 6. 4. 2012]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Map_German_World.png

32 prostoru a datuje se asi od přelomu letopočtu. Druhé posouvání začalo v jiţní oblasti a spočívalo v těchto změnách:

- neznělé okluzivy se v počáteční pozici, po konsonantech nebo v geminované pozici měnily na afrikáty - neznělé okluzivy se po vokálech změnily v neznělé konstriktivy a dále se znělé okluzivy změnily v okluzivy neznělé, př. gót. twai – sth. zwei [c-] „dva“, lat. piper – sth. pheffar [pf-] „pepř“, gót. kaúrn – chorn „zrno“ [kx-], gót. dags – sthn. tag „den“ apod. Tyto změny směrem na sever slábly. Hranicí mezi dolno- a hornoněmčinou je Benrathova linie. Přechod mezi těmito dialekty tvoří západní a východní část. Západní varietou se mluví v Porýní-Falci, Sársku, Hesensku a francouzském Lotrinsku a typická je střídnice p- místo horn. pf-. Ve východní varietě, která se uţívá v Durynsku a Horním Sasku, je to f-. Ve starohornoněmecké fázi neexistovala redukce nepřízvučných vokálů, prosazuje se aţ ke konci fáze. Dále se začíná vyvíjet přehláska.

Nejstarší památky psané latinsky pochází právě z tohoto období. Latinsky píší např. Ekkhart I. ze Sankt Gallenu nebo Roswitha z Gandersheimu. Významným starým germánským dílem je Píseň o Hildebrandovi – Hildebrandslied pocházející z let 830 – 840. Její rukopis sepsali dva anonymní mnichové v klášteře ve Fuldě. Převaţuje v ní bavorský dialekt, patrné jsou i starosaské vlivy:

1 Ik gihorta dat seggen, Slyšel jsem vyprávět, dat sih urhettun ænon muotin: ţe dva vybraní válenčící, Hiltibrant enti Hadubrant untar heriun tuem. Hildebrand a Hadubrand, se utkali mezi dvěma armádami, sunufatarungo iro saro rihtun, syn a otec, vyzkoušeli si svou výzbroj, 5 garutun se iro gudhamun, gurtun sih iro suert ana, připravili si svá brnění, opásali se meči přes drátěné košile, helidos, ubar hringa, do sie to dero hiltiu ritun. bojovníci, předtím, neţ vyrazili do bitvy. Hiltibrant gimahalta, Heribrantes sunu, her uuas heroro Hildebrand promluvil první, Heribrandův syn, starší a man, ferahes frotoro – her fragen gistuont zkušenější muţ, tázaje se fohem uuortum, hwer sin fater wari několika málo slovy, kdo byl jeho otec, 10 fireo in folche, ze kterého rodu z obyvatelstva pochází. "eddo hwelihhes cnuosles du sis. „Nebo z kterého rodu jsi. ibu du mi enan sages, ik mi de odre uuet, Kdyţ mi řekneš jedno, budu vědět jiná, chind in chunincriche. chud ist mi al irmindeot.“ v království, mladíku. Poznám všechen lid.“

Hlavním místem vzniku starohornoněmeckých textů byly klášterní školy, např. Isidora ze Sevilly nebo Notkera III. ze Sankt Gallenu. Uplatňují se náboţenské i světské motivy. V tomto náboţenském směru jsou napsány např. život Krista od Frau Avy, dále díla ovlivněna francouzskými vzory Alexandreida, Král Rother nebo Pìseň o Rolandovi. Tu asi v pol. 12. st. převedl do středohornoněmčiny mnich Pfaffe Lamprecht. Slavná byla také dvorní lyrika minnesängrů, básníků milostné poezie. Mezi nimi vynikli např. Der von Kürenberg (tvořil v letech 1170 – 1175), Walther von der Vogelweide (ţil asi 1170 – 1230) a další, známí díky rukopisu Manessische Liederhandschrift. Artušovskými motivy se zabýval např. Hartmann von Aue (1160/1170 – po 1210), Wolfram von Eschenbach (1170? – 1220?) a Gottfried von Strassburg (†1210?). Domácí epickou látku reprezentuje Nibelungenlied "Pìseň o Nibelunzìch", jejíţ děj se odehrává na burgundském dvoře ve Wormsu.

Středohornoněmecká epocha jazyka (asi 11. – 14. stol.) se vyznačuje redukcí nepřízvučných vokálů (změna koncových vokálů na [ə]) a vznikem umlautu, jehoţ důsledkem byly nové německé vokály. Ve 13. a 14. st. vznikají filozofické texty. Po roce 1270 byla přeloţena Summa Theologicae od Tomáše Akvinského a domácím jazykem psali mystikové jako Mistr Eckhart (1260 – 1327/8), Johannes Tauler (1300? – 1361), Heinrich Seuse (1293 – 1366). Díky nim se uplatnily přípony -ung, -heit, -schaft při tvoření abstraktních substantiv. Mimo nich přispěl ke vzniku překladu Knihy proroků kolem roku 1350 např. i Claus Cranc. Do němčiny tak byl poprvé přeloţen biblický prozaický text. Němčina se tak dostala na úroveň dosud dominantní latině.

Raná novohornoněmecká fáze probíhala od pol. 14. st. do pol. 18. st. Postupně se utvářel jednotný moderní jazyk. Hlavní úlohu v tom hrály právě východoněmecké dialekty, ze kterých vzešla moderní němčina. Došlo ke kvantitativnímu posunu, tj. dlouţení vokálů v otevřené slabice a před (historicky krátkým) konsonantem a ke krácení dlouhých vokálů před skupinou konsonantů, př. brâchte [bra:xte] – brachte [brachte] „přinesl“. Další změnou byla diftongizace zavřených samohlásek apod., př. wîp – Weib „ţena“.

V období humanismu a reformace vynikli např. Jakob Wimpfeling (1450 – 1528), Sebastian Münster (1488 – 1522) a jeho Cosmographia "Popis světa", nejpopulárnější učebnice 16. století. Úloha latinského jazyka přetrvává i nadále. Latinské dílo "Kronika

34 vévodů bavorských" napsal Johannes Aventinus (Turmaier) (1477 – 1534). V 16. století se na vývoji němčiny nejvíce podílel Martin Luther (1483 – 1546) se svým překladem bible, který se velmi rozšířil. Jeho katechismus a další teologické spisy představovaly výrazný mezník v produkci tištěných knih v první polovině 16. st. Z důvodu protireformace musela němčina v 17. st. opět ustoupit. V čele stojí latina a francouzština. Dokonce i německý vědec a filozof Gottfried W. Leibniz (1646 – 1714) tvořil v latině nebo francouzštině. Prosazoval však i nadále němčinu a chtěl, aby byl literární jazyk soběstačný ve slovní zásobě, srozumitelný a jednoznačný a měl svůj styl. Tímto vzorem se řídili Friedrich Gottlob Klopstock (1724 – 1803), Gotthold E. Lessing (1729 – 1781), Christoph M. Wieland (1733 – 1815), J. Ch. Friedrich Schiller (1759 – 1805) a hlavně Johann Wolfgang von Goethe (1749 – 1832). Tito autoři psali východostřední němčinou, která se stala jádrem nejváţenější gramatiky němčiny 18. st., tj. Deutsche Sprachkunst nach den Mustern der besten Schriftsteller des vorigen und itzigen Jahrhunderts "Německá mluvnice podle vzoru nejlepších spisovatelů minulého a tohoto století" (Leipzig 1748) od Johanna Christopha Gottscheda (1700 – 1766) a "Podrobná mluvnice německého jazyka" (1782) od Johanna Christopha Adelunga (1732-1806). Po celé 19. stol. vynikala jeho příručka "Úplný návod k německému pravopisu" vydaná r. 1788. Goethe měl velký vliv na spisovatele různých směrů, tvořící od konce 18. st. do první pol. 20. st.

Roku 1871 proběhlo politické sjednocení Německa (Pruska) a nadále zůstávala dialektová rozmanitost. Standardní formou němčiny psali romantici Ernst Th. A. Hoffman (1776 – 1833), Heinrich von Kleist (1777 – 1811), romantici Friedrich von Hardenberg zvaný Novalis (1772 – 1801), August Wilhelm Schlegel (1767 – 1845) apod.

Dále k nim patří konzervativní představitelé biedermeieru např. Franz Grillparzer (1791 – 1872), Nikolaus Lenau (1802 – 1850) a jejich oponenti ze spolku Junges Deutschland, např. Heinrich Heine (1797 – 1856), Friedrich Hebbel (1813 – 1863); zástupci realistické školy jako Gottfried Keller (1819 – 1890), Theodor Fontane (1819 – 1898), Wilhelm Raabe (1851 – 1910). Významnými se stali také zástupci naturalistické školy a jejich oponenti, mj. Stefan Georg (1868 – 1933), Gerhart Hauptmann (1862 – 1946), Christian Morgenstern (1871 – 1914), Rainer Maria Rilke (1875 – 1926) aj. Z autorů 20. st., píšících v němčině, vynikli např. Heinrich Mann (1871 – 1950),

Thomas Mann (1875 – 1955), Robert Musil (1880 – 1942), Franz Kafka (1895 – 1924), Heinrich Böll (1917 – 1985) nebo Friedrich Dürrenmatt (1921 – 1990).

Hornoněmčina pouţívala od svých počátků literatury kromě run písmo latinské. Nešlo však o stejnou latinku jako dnešní. Nejstarší rukopisy jsou zaznamenány anglosaským písmem nebo tzv. karolínskou minuskulí. Tyto druhy písma poté vytěsnilo písmo gotické. Přestoţe od 15. st. začala gotické písmo nahrazovat latinka, Kurentschrift/kurent (vyvinutý z gotického písma) přetrval aţ do konce 2. sv. války. Němčina má velmi bohatou historii. Rozmanité jsou i německé dialekty. Hranice mezi dolno- a hornoněmeckými dialekty (popsaná výše) se dělí na část západní a východní.26

2. 6. 2 Dialekty němčiny

- horní němčina – Hochdeutsch středoněmecké dialekty – Mitteldeutsch (proběhlo posouvání hlásek) jihoněmecké dialekty – Oberdeutsch - dolní němčina – Niederdeutsch (ţádné posouvání hlásek)

Německé dialekty se členění podle stupně druhého posouvání hlásek v jihoseverním směru. Nářečí v Německu se skládají z horní (jižní) podskupiny a dolní (severní) podskupiny. Základní hranici odlišující hornoněmecké dialekty od dolnoněmeckých dialektů tvoří tzv. Benrathova linie. Toto označení zavedl do literatury G. Wenker, protoţe hranice mezi Hochdeutsch a Niederdeutsch protíná Rýn u měst Benrath.

Hornoněmecké dialekty se dále dělí na středoněmecké a jihoněmecké dialekty, jejichţ hranice se táhne mezi městy Straßburg – Heidelberg – Thüringen – Plauen, kritériem je posouvání hlásky p > pf, Appel > Apfel „jablko“, sts. plegan > sthn. pflegan (pflegen) „pečovat“. Ve středoněmeckých dialektech, tj. v hornosaském, durynském dialektu atd., se po m a po krátké samohlásce zachovává p, na západě se v počátečním postavení uţívá p- a na východě f-. K jihoněmeckému nářečí patří oblast jiţního Německa, Rakouska a německého Švýcarska a dialekty bavorsko-rakouský a alemenský. V jihoněmeckých dialektech došlo k úplné realizaci 2. posouvání,

26 Viz BERKOV, Valerij, Pavlovič. Současné germánské jazyky. 1. vyd. Přeloţila R. Blatná. Praha: Karolinum, 2002, s. 46-48.; Viz BLAŢEK, Václav. Staré germánské jazyky. Masarykova univerzita, 2011.

36 k přechodu afrikáty v konstriktivu, např. změna kx > x. Charakteristickým rysem jihoněmeckých nářečí je zachovíné starých diftongů, např. mied/ sthn. müede, spis. müde „unavený“, guəd/ střhn. guot/ spis. gut „dobrý“.

Dále se v hornoněmeckých dialektech změnily hlásky t > ts, s, srov. tiohan/ziohan (ziehen) „táhnout“ nebo s, k > ch. Hornoněmecké posouvání začalo na jihu německého jazykového území, na severu Itálie, a rozšířilo se na sever k linii z Cách do Frankfurtu nad Odrou. Současná spisovná němčina se vyvinula z hornoněmeckých dialektů, a to jiţně od této linie.

Dolní němčina (Plattdeutsch, Niederdeutsch) zahrnuje dialekty na severu Německa (dolnosaské, meklenburské, pomořanské) a dále se jí hovoří ve východním Nizozemsku (např. Groningen a Gelderland). Tyto dialekty zůstaly nedotčeny 2. hláskovým posunem konsonantů, stejně jako chybí diftongizace /i:/, /u:/, př. Tiet [ti:t] – spis. Zeit „čas“. Jiným znakem je např. zachování d, srov. deep – spis. tief „hluboký“. Rozdíly mezi horní a dolní němčinou spočívají v tom, ţe všechny dolnoněmecké dialekty kromě dolnofranského mají své kořeny v ingveonské skupině starých Germánů. Ve středověku ovlivnily dolnoněmecké dialekty slovní zásobu skandinávských jazyků. V roce 1919 vznikla jednotná ortografie a roku 1935 byla dolní němčina definitivně legalizovaná. Některé charakteristické rysy dialektů se v dnešní době ztrácí, tj. vznikají interdialekty a vytlačují starší nářečí.

V dialektech je napsaná rozsáhlá literatura. Vlastní památky skupiny západogermánských jazyků pochází z 8. aţ 9. století. V horní němčině jsou to např. Pìseň o Hildebrandovi, Merseburská zařìkadla, Starosaská Genesis, Wessobrunnská modlitba. V 11. stol. vzniká např. Alexandreida a Pìseň o Rolandovi (asi 1170). Z pozdější doby jsou známí např. autoři Johan Petr Nebel (1760 – 1826), který psal alemanským dialektem – Alemanské básně (1803) nebo spisovatel dolnoněmeckých děl, psaných v meklenburských dialektech, Fritz Reuter (1810 – 1874).

Rakouská němčina

Řadí se ke skupině bavorských dialektů. V západní části země se hovoří alemanským dialektem. Od Bundesdeutsch, tj. němčiny Spolkové republiky Německo, se rakouské nářečí liší značnými rozdíly ve slovní zásobě: Severní Německo Rakousko Guten Tag Grüß Gott „dobrý den“ Auf Wiedersehen Auf Wiederschauen „na shledanou“ Januar Jänner „leden“ Tasse Schale „šálek“ Kromě slovní zásoby, která je více poznamenaná nejen francouzskými, italskými a slovanskými výpůjčkami, najdeme odlišnosti také ve fonetice. Rakouská němčina vykazuje více diftongů, znělost souhlásek je obecně menší, přízvuk některých slov leţí na jiné slabice, př. něm. ´Kaffee – rak. Ka´ffee „káva“ apod. V morfologii se různí členy některých substantiv, př. rak. der Zement – něm. das Zement. V mluveném jazyce se nepouţívá préteritum, coţ je běţné pro jiţní němčinu.

Švýcarská němčina

Ve Švýcarsku existují dvě varianty švýcarské němčiny. Vedle Schwyzerdütsch (řada alemanských dialektů) se v této zemi hovoří také standardní němčinou. Standardní němčina se uţívá v médiích i ve školách, je ovšem značně ovlivněna formou Schwyzerdütsch. Mnoho Švýcarů tuto spisovnou formu neovládá.

Charakteristickým jevem jsou staré dlouhé monoftongy a diftongy, př. švýc. uus/ něm. aus „z“. Realizovalo se 2. posouvání, tj. k > ch [x], př. švýc. bachen/ něm. backen „péct“. Ostré s (ß) se nepouţívá, je důsledně nahrazováno ss. Ve Švýcarsku se nemluví s tak silným přízvukem, koncové slabiky -el, -em, -en, -er zachovávají artikulaci redukovaného e, dále nedochází k vokalizaci koncového r. Samohlásky b, d, g se vyznačují menší znělostí. Zvláštností je, ţe substantiva mají pouze tři pády, nom., dat. a akuz, chybí genitiv. Préteritum bylo stejně jako u rakouské němčiny vytlačeno perfektem. U rozdílů ve slovní zásobě hrají svou roli helvetizmy, tj. slova lexémy, které etymologicky neodpovídají německým výrazům:

38 spisovná švýcarská němčina standardní němčina Ätti Vater „otec“ Anken Butter „máslo“ Velo Farrad „kolo“

Ve Švýcarsku se obecně více pouţívá švýcarská němčina, která se postupně rozšiřuje i v úředním jednání. Spisovná varianta existuje spíše v psané podobě.

Porovnání dialektů: standardní němčina rakouská nemčina švýcarská němčina Abitur Matura Matur/ Maturirtät „maturita“ Mädchen Mëdel Metli „dívka“ Friseur Friseur Coiffeur „kadeřník“ Büro Kanzlei Kanzlei „kancelář“27

2. 6. 3 Slovní zásoba

Vliv cizích jazyků na němčinu Mezi domácí německá slova patří např. zwei „dva“, Zaun „plot“, Liebe „láska“. Kromě domácích slov, která byla od dob protogermánkých nepřetrţitě součástí německé slovní zásoby, obsahuje němčina velké mnoţství výpůjček. Většina přejatých slov pochází z indoevropských jazyků. Německý jazyk je stejně jako ostatní germánské jazyky velmi ovlivněn výpůjčkami z latiny, a to z různých časových období – např. Fenster „okno“, Wein „víno“, Nonne „jeptiška“, Straße „ulice“, Altar „oltář“, Schule „škola“, Ziegel „cihla“, Reaktor „reaktor“, Professor „profesor“.

Na starší slovní zásobu působila nejen latina, ale také jazyky románské, např. řečtina – Bibel „bible“, Kirche „kostel“, Graf „graf“, Meter „metr“, Geographie „zeměpis“, Thorn „trůn“, Philosoph „filozof“, Biologie „biologie“, Arktis „Arktida“, Apotheke „lékárna“, francouzština – Mode „móda“, Musik „hudba“, Garderobe

27 SOCHOREK, Radim. Němčina – základní fakta o jazyce. Sochorek. [online]. [cit. 6. 4. 2012]. Dostupné z: http://www.sochorek.cz/archiv/jazyky/nemcina/fakta.htm; Viz MASAŘÍK, Zdeněk. Vývoj mluvnického systému němčiny. 1. vyd. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1977, s. 2, 8-9, 32.; Viz BERKOV, Valerij, Pavlovič. Současné germánské jazyky. 1. vyd. Přeloţila R. Blatná. Praha : Karolinum, 2002, s. 60-64.; Viz VANDEPUTTE, Omer a KRIJTOVÁ, Olga. Nizozemština: jazyk 20 000 000 Nizozemců a Vlámů. Rekkem: Stichting Ons Erfdeel, 1992, s. 36-37, 47.

„šatník“, Toilette „slavnostní oblečení“, Armee „armáda“, dále italština – Bilanz „bilance“, Bank „banka“, Melone „meloun“. Přes franocouzštinu se do tohoto jazyka dostala slova řecko-latinská – Revolution „revoluce“, Demokratie „demokracie“. Některá další slova pochází z hebrejštiny – Pleite „nezdar“, dufte „báječný“, češtiny (hlavně v rakouské němčině) – Pistole „pistole“, Buchtel „buchta“, Roboter „robot“, Peitsche „bič“, nizozemštiny – Augenmerk „záměr“, Bücherei „knihovna“, Fracht „náklad“, Klippe „úskalí“ nebo Matrose „námořník“. V posledních desetiletích přibývá v němčině stále více amerikanismů – Team „tým“, PC „počítač“, Rush-hour „dopravní špička“. Výpůjček je značné mnoţství, němčina má však k většině přejatých slov také německý protějšek, většinou sloţeninu, př. Business/ Geschäft „podnikání“.

Němčina naopak ovlivila např. hebrejštinu, jidiš, češtinu – deka z něm. Decke, fén z něm. Fön, šnek z něm. Schnecke, regál z něm. Regal, nizozemštinu – beledigen z něm. beleidigen „urazit“, overreden z něm. überreden „přemluvit“, z vojenské oblasti jsou to slova jako schans z něm. Chance „šance“, vendel „prapor“, vaandring „praporčík“. Z 18. aţ 19. století pochází např. aandacht „pozornost“, vertrouwensman z něm. Vertrauensmann „důvěrník“, bijdrage z něm. Beitrag „příspěvek“ apod.28

28 Viz BERKOV, Valerij, Pavlovič. Současné germánské jazyky. 1. vyd. Přeloţila R. Blatná Praha: Karolinum, 2002, s. 60.; Germanismus. Wikipedie: Otevřená encyklopedie. [online]. 9. 2. 2012 21:38. [cit. 7. 4. 2012]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Germanismus; Wortschatz. Wikipedia: Die freie Encyklopädie. [online]. 22. 8. 2012 18:15. [cit. 7. 4. 2012]. Dostupné z: http://de.wikipedia.org/wiki/Deutsche_Sprache#Wortschatz

3 Fonetika

3. 1 Fonetika nizozemštiny

Nizozemština se liší od němčiny spíše ve výslovnosti a pravopisu neţ v morfologii. Artikulace je méně napjatá neţ u němčiny. Stejně jako v němčině se často vyskytuje hláska [ə]. Sloţeniny se nedělí podle členů kompozit, př. aardappel > aar/dappel – nj. Erd/apfel „brambor“. Slova znějící v nizozzemštině i němčině stejně nemusí mít vţdy shodný význam. Lze je snadno zaměnit, př. niz. liegen „leţet“ – něm. lügen „lhát“.

Ortografie Tento jazyk se zapisuje latinkou. Grafémy q, x, y se u původních slov vůbec nevyskytují. Vyuţívá se trema neboli dieréze (¨), která označuje, ţe grafém není součástí digrafu, tj. pozice, kde budou odděleny dva vokály, př. knieën „kolena“, atheïsme „ateismus“, sympathieën „sympatie“. Některé výpůjčky mají zvláštní označení nad vokály, např. (^) crêpe „palačinka“, (`) me „smetana“, (´) paté „paštika“, één „jedna“.

3. 1. 1 Přehled nizozemských hlásek a jejich výslovnost

Nizozemská abeceda má stejně jako německá 26 písmen. a, b, c, d, e, f, g, h, i, j, k, l, m, n, o, p, q, r, s, t, u, v, w, x, y, z

3. 1. 1. 1 Nizozemské vokály vokály: a/e/i/o/u/eu/ie/oe krátké diftongy: ej/ij/au/ou/ui dlouhé diftongy: aai/ooi/eeuw/ieuw Systém nizozemských vokálů odpovídá 12 vokalickým fonémům. Nizozemské samohlásky se dělí na krátké a dlouhé, přesněji řečeno polodlouhé nebo také volné vokály (viz níţe). Krátké vokály a, e, i, o, ü se v písmu značí vţdy jednoduchými samohláskovými písmeny a, e, i, o, u. Délka vokálu v otevřených slabikách se většinou neoznačuje, př. kamer [ka:mr] „pokoj“, spelen „hrát“, v zavřených slabikách se označuje zdvojením grafému, př. meer [me:r] „více“, hoor „poslechni“. Výjimkou je označení dlouhého e v koncové pozici, tj. digrafem ee, př. twee „dva“. Krátkost

41 vokálu v zavřených slabikách nemá ţádné zvláštní značení; v postavení před dalším vokálem se uţívá geminace konsonantického grafému, který značí krátkost předcházející samohlásky, př. mug „komár“ – muggen „komáři“. Délka vokálu se musí vţdy zachovat, a to i při vytváření plurálu, časování sloves atd.

zavřená slabika otevřená slabika dlouhá naam „jméno“ namen „jména“, ja „ano“, zo „tak“ krátká tak „větev“, stap „krok“ takken „větve“, stappen „kroky“

Dlouhé samohlásky jsou kratší neţ české i německé, od krátkých vokálů se liší spíše napjatostí a zavřeností neţ délkou. Polodlouze se vyslovují jednoduché samohlásky v otevřených slabikách, př. maken [ˈmaˈkən], a zdvojené vokály v zavřených slabikách, př. beeld [beˈlt] „obraz“29. Skutečná délka se vyskytuje před hláskou r nebo u cizích slov, př. niz. scène [ˈsɛ :nɘ ] – něm. Szene „scéna“, maar [ma:r] – něm. aber „ale“. Na první pohled se oproti němčině v tomto jazyce nachází ve slovní zásobě více vokálů, často se setkáme s dlouhými vokály, př.: nizozemsky německy woord Wort „slovo“ dood Tod „úmrtí“ kooknis Kochnische „kuchyňka“ zoon Sohn „syn“ aanrecht Anrichte „příborník“ beeld Bild „obraz“

Klasifikace vokálů

Poloha jazyka přední střední zadní Výška jazyka vysoké i y u polovysoké e Ø o polonízké I ӕ , ə ɔ nízké ɛ a, ɑ

29 Polodlouhé vokály značíme v IPA symbolem ˑ – př. sla [slaˈ] „salát“.

Krátké [ɑ ] je oproti češtině temnější, tj. jazyk artikuluje otevřené o, ale ústa se nastaví na a, př. kachel [ˈkɑ xəl] „kamna“, al [al] „jiţ“, man [man] „muţ“, kat „kočka“, dak „střecha“, bank „banka“, lamp „lampa“, tak „větev“. Dlouhé [a:], př. maat [ma:t] „míra“, jaar [ja:r] „rok“, dame [da:mɛ ] „dáma“.

Vokály E, I, O, U jsou otevřenější neţ v němčině.

E Krátké [ɛ ] – př. echt „pravý“, nest „hnízdo“, herfts „podzim“, dlouhé zavřené [e:] – př. beter [be:tr] „lepší“, feest „svátek“, lezen „číst“. Stejně jako v němčině se setkáme také s redukovaným [ɘ ]. Otevřené e na konci slova je vţdy němé, př., behalve [bɘ halvɘ ] „kromě“, dragen [dra:xɘ ] „nosit“ tafel „stůl“. Toto neznělé [ɘ ] můţe být v písmu vyjádřeno samohláskami i, u, ee, př. moedig [ˈmudex] „odváţný“, een [ɘ n] „nějaký“, ze [zɘ ] „oni“ x zee [zeˈ] „oni“.

V nizozemštině se vyskytují temné vokály i [ɪ ] a u [ʌ ], jejichţ výslovnost způsobuje Němcům potíţe. V němčině k nim neexistuje ţádná shoda.

I Krátké [i] – př. dik „tlustý“, ik „já“, kind „dítě“, mist „mlha“. Dlouhé [i:] – př. dieet „dieta“, divan „pohovka“. Temné [ɪ ] –, př. hitte [ˈhɪ tə] „teplo“, licht [lɪ xt] „světlo“.

O Vyskytuje se otevřené i zavřené. Zavřené o se přibliţuje širokému u. Nizozemci je ale obě vyslovují stejně, př. [o] bos „les“, dorp „vesnice“, donker „tmavý“. Krátké [ɔ ] - př. hond [hɔ nt] „pes“, sok „ponoţka“, kort „krátký“, lot „los“. Dlouhé [o:] – př. boom [boˈm] „strom“, ook „také“, rood „červený“, hoop „naděje“.

U Vyslovuje se velmi podobně jako německé [ü], kdy jazyk artikuluje na [i] a zároveň rty na vokál [u]. Př. dun „tenký“, muts „čepice“, zus [zYs] „sestra“. Nizozemské [u] se také přibliţuje zavřenému [ö], př. lucht „vzduch“. Temné u [ʌ ] je otevřenější neţ německé

43 e ve slově Gabe „dar“ a zavřenější neţ ö v něm. Böcke „berani“ – př. zuster [ˈzʌ stɘ r]] „sestra“. Krátké [œ] – př. muhren „zdi“, vlug „rychlý“, kus „polibek“. Dlouhé [y:] – př. muur „zeď“, duur „drahý“, uur „hodina“, buren „sousedi“, ruw „drsný“.

Y [j] – př. yoga „jóga“, yoghurt „jogurt“ [i] – př. type [ˈtipə] „písmeno“, gymnastisch [γɪ mˈnastits] „gymnastický“, ypsilon „ypsilon“, systeem „systém“ [i:] – př. Emmy, Tony

Další samohlásky EU se svojí výslovností rovná německému ö [ø] – př. neus [nøs] „nos“, keus „výběr“, sleutel „klíče“, leuk „pěkný“.

IE se v písmu vyskytuje místo dvojitého i. IE čteme napjatě a krátce [i] – př. dief [dif] „zloděj“, lief [lif] „milý“, bieden „nabídnout“, dlouze, jako německé [i:], se vysloví pouze před souhláskou r - př. hier „zde“, mier „mravenec“, vier „čtyři“.

OE se vysloví jako [u] – př. boer [bur] „sedlák“, boek [buk] „kniha“, zoeken „hledat“.

3. 1. 1. 2 Krátké diftongy

Dvojhlásky ei/ ij a au/ ou mají stejnou výslovnost. EI „krátké ej“ [ɛ i] – př. ejs [ɛ ˈis] „poţadavek“, eind „konec“, beiden „oba“, eisen „vyţadovat“

IJ „dlouhé ij“ [ɛ i] – př. ijs [ɛ ˈis] „led“, lijn „linka“, rijk „bohatý“ [ɘ ] – př. heerlijk [he:rlɘ k] „lahodný“, vrolijk „veselý“

AU [au], [ɑ u] – př. blauw „modrý“, nauwelijks „téměř [o] – př. auto „auto“, z francouzštiny auteur „autor“

OU [au] – př. trouwen „oţenit“, koud „studený“, Gouda „Gouda“, vrouw „ţena“

UI Vyslovuje se obtíţně jako zaokrouhlené e + y [öü]. [ʌ ü], [ʌ y] - př. tuin „zahrada“, huis „domov“, muis „myš“, buiten „vně“

3. 1. 1. 3 Dlouhé diftongy

AAI [a:i] – př. taai [ta:i] „tuhý“, draaien „otočit“, kraai „vrána“, maaien „sekat trávu“

OOI [o:i] – př. mooi [mo:i] „pěkný“, dooien „obleva“, prooi „kořist“

OEI [ui] – př. moeite [ˈmuˈitə] „námaha“, bloei „květina“, moeilijk „těţký“, vermoeid „unavený“

EEUW [e:u] – př. eeuw se slabě artikulovaným w - [eˑuv] „století“, leeuw „lev“, sneeuw „sníh“, meeuw „racek“

IEUW [i:u] – př. nieuw [niˑuv] „nový“, vernieuwen „obnovit“, nieuweling „nováček“

Následuje-li po dvojhláskách ieuw, eeuw koncovka s vokálem, odpadá ve výslovnosti hláska u a v se spojí s následující slabikou. První slabika neobsahuje ţádný diftong, př. eeuwen [ˈeˈvən] „století“, hernieuwen [hɛ rˈniˈvən] „obnovit“.

3. 1. 1. 4 Nizozemské konsonanty

Nizozemské souhlásky odpovídají 21 konsonantickým fonémům: /p/,/ t/, /k/, /b/, /d/, /ɣ /, / f/, /v/, /w/, /s/, /ʃ /, /z/, /ʒ /, /j/, /x/, /h/, /m/, /n/, /ŋ/, /r/,/ l/. V nizozemštině neexistují dlouhé konsonanty ani afrikáty. Charakteristickým rysem nizozemských konsonantů je, ţe neznělé okluzivy p, t, k nemají aspiraci, v němčině jsou naopak aspirované. V nizozemštině se vyskytují některé hlásky, které v ostatních germánských jazycích nenajdeme, např. [ɣ ] místo [g] ve slově klagen [kla:ɣ ə], „stěţovat si“, lager [la:ɣ r]. Jde o znělou variantu českého ch. Fonémy /š/ [ʃ ], /ž/ [ʒ ] se vyskytují v přejatých slovech nebo na švu z+j, s+j. Typický je trigraf sch [sx],

45 př. schaats [sxa:ts] „brusle“. Důleţité je odpadnutí koncového -n ve výslovnosti, př. nachten [naxte] „noci“. Některé neznělé konsonanty nemají ve vztahu ke znělým distinktivní funkci, [s] vůči [z], [x] vůči [ɣ ] a [f] v opozici k [v]. Znělé souhlásky tedy přecházejí v neznělé a naopak. Tyto fonetické varianty v písmu označeny nejsou.

Př.: Zal [z] ik helpen? „Mám pomoci?“ Ik zal [s] helpen. „Pomůţu.“ Geef [ɣ ] dit af. „Odevzdej to.“ Afgeven. [x] „Odevzdat.“

V psaném textu, zejména v plurálu substantiv a u sloves, se nachází mnoho koncových slabik -en, které rodilí mluvčí vyslovují jako [ə], nikoliv jako [ən], př. nemen [ne:mə] „vzít“. [ən] se vyslovuje v případě, ţe následující slovo začíná vokálem, př. lopen en staan [lopənɛ n stan], „chodit a stát“.30

Rozdělení konsonantů podle znělosti: neznělé souhlásky p, t, f, k, s, ch znělé souhlásky b, d, v, g, z, l, m, n, r, j, h, w podle způsobu artikulace: okluzivy p, b, t, d, k frikativy f, v, s, z, ∫, x, γ, h nazály m, n, ŋ likvidy r, l glidy w, j

30 Viz BERKOV, Valerij, Pavlovič. Současné germánské jazyky. 1. vyd. Přeloţila Renata Blatná. Praha: Karolinum, 2002, s. 72-73.; Viz VANDEPUTTE, Omer a KRIJTOVÁ, Olga. Nizozemština: jazyk 20 000 000 Nizozemců a Vlámů. Rekkem: Stichting Ons Erfdeel, 1992, s. 27-28.

podle místa artikulace:

Místo artikulace bilabiály labiodent alveoláry palatály veláry uvuláry glotály

Způsob okluzivy /p/ - /b/ /t/ - /d/ /c/ /k/ / ɲ /ɳ / nazály /m/ /n/ /oranje hang /ʃ / frikativy /f/ - /v/ /s/ -/z/ /x/ huisje laterály /l/ vibranty /r/ /R/ polovokály / ѵ /wij /j/ /h/

B [b] – př. blind [blint] „slepý“, brood „chleba“, hebben „mít“, blauw [blɔ ˈuv] „modrý“. [p] – př. obstakel „překáţka“. B se na konci slova se čte stejně jako v němčině [p] - web [vɛ p] „pavučina“, ik heb [ik hep] „mám“, krab „krab“.

C [s] – před písmeny i, e, y, př. citroen [siˈtrun] „citrón“, cement [səˈmɛ nt]. [k] – v ostatních případech, př. café [kaˈfeˈ] „kavárna“, cactus [kaktus] „kaktus“, club [klʌ b] „klub“.

D [d] – př. dief [dif] „zloděj“, bedden „postele“, donderdag „čtvrtek“ [t] – nachází na konci slova stejně jako v německém jazyce – př. kind [kɪ nt] „dítě“, paard [pa:rt] „kůň“, rond „kolem“, hond „pes“, land „země“.

F [f] – př. giraf [ʒ iˈraf] „ţirafa“, viiftig [fɛ iftəx] „padesát“, fiets „kolo“, telefoon „telefon“, Friesland „Frísko“, fout „chyba“

G V pozici na začátku a uprostřed slov před vokálem a znělým konsonantem se vysloví znělá velární frikativa [γ] – př. liegen [ˈliγən] „leţet“, zeggen „říkat“, gaan [γaˈn] „jít“. Jako české ch ve slově abych. Na konci slova a před neznělým konsonantem se vysloví [x], jako neznělá velární frikativa odpovídající německému ach-Lautu – př. oog [oˈx] „oko“, hij ligt [hɛ ˈi ˈlɪ xt] „on leţí“, berg „hora“. Mnoho Nizozemců vyslovuje počáteční g [γ] nezněle jako g [x] na konci slova. V cizích slovech se čte g jako [ʒ ] – př. genie [ʒ eˈˈni] „génius“, jako [k] – př. grog [γrɔ k] „grog“ nebo jako [g] geniaal [geniˈaˈl] „geniální“. Hrdelní g je pro tento jazyk specifickým konsonantem.31

H [h] - př. hand [hant] „ruka”, hoofd „hlava“, Holland „Holandsko“, haasten „spěchat“, hemel „nebe“. Ve slovech het „to“, hij „on“ a hem „mu, ho“ se hláska h nevyslovuje, němé h je např. i v boterham [ˈboˈtəram] „chleba s máslem“.

J [j] – př. jacht „lov“, juist „právě“, jas „kabát“, jacht jaar [ja:r] „rok“, spiegeltje „zrcátko“ [ ] – př. jeans „dţíny“, jam „dţem“ [ʒ ] – př. jaquet

K [k] se vyslovuje bez aspirace – př. Karel [ka:rəl] „Karel“, kwaad „naštvaný“, klein „malý“, knoop „uzel“, kort „krátký“.

L Existují dva mírně odlišné způsoby výslovnosti. Stojí-li l před vokálem, jde o lehčí variantu, stojí-li po vokálu je naopak tvrdší. [l] na začátku slova – př. liegen [ˈliγən] „lhát“, les „lekce“, leren „učit“ [ɫ ] na konci slova – př. bril „brýle“, taal „jazyk“

31 Avedis. [online]. 2012. [cit. 20. 3. 2012]. Dostupné z: http://www.avedis.cz/jazyky/holandstina.html

M [m] – př. lam [lam] „jehně“, melk „mléko“, muis „myš“, meisje „dívka“, dom „hloupý“

N [n] – př. noord [no:rt] „sever“, naam „jméno“, nacht „noc“, noit „nikdy“, handen „ruce“, beginnen „začít“ [ŋ] – velární n, se vyskytuje také v němčině př. bang [baŋ] „strach“, rang „hodnost“. [m] – vyslovuje se mezi neznělým vokálem a následujícím b, d – př. een baard [əm ba:rt] „vous“.

P [p] – př. peer [pe:r] „hruška“, dapper [dapr] „statečný“, paard „kůň“, happen „kousnout“, spel „hra“, spelen „hrát“, vyslovuje se bez přídechu.

Q Objevuje se pouze v cizích slovech a vţdy se spojením s u. [kv] – př. quotum „kvóta“, quiz „kvíz“, aquarium „akvárium“, [k] – př. quarantaine „karanténa“

R Nizozemština má 3 různá r: před vokálem francouzské [ʁ ], španělské hrdelní [ɾ ], před souhláskou a na konci slova běţné [ɹ ]. Místo jazyčného r mnozí mluvčí uţívají r [ʁ ] známé z francouzštiny. [r] - př. rapport „zprávy“, trein „vlak“, sterren „hvězdy“, maar [ma:r] „ale“, radar „radar“.

S [s] – př. soort [so:rt] „druh“, sap „šťáva“, straat „ulice“, stoom „pára“, haast „téměř“, zes „šest“. Hláska s je neznělá, méně častá je výslovnost znělého [z] mezi vokály – př. kniesoor [ˈknizo:r] „mrzout“. Spojení konsonantů sj odpovídá německému [ʃ ]–Laut ve slově Schule „škola“, př. sjaal [ʃ aˈl] „šála“, sch se čte jako [sx], př. school [sxoˈl] „škola“.

T [t] není aspirováno, př. tak [tak] „větev“, tien „deset“, taart „dort“, trommel „buben“. Koncovka –tie zní [-tsi] nebo [-si], př. natie [ˈnaˈ(t)si] „národ“. Jako [s] se t vyslovuje ve slovech politie „policie“, portie „část“.

V [v] – jde o znělou labiodentální frikativy, která se od německého w přísně odlišuje. Vzniká snahou vyslovit německé w, kdyţ se horní řezáky dotknou spodního rtu, př. van an] „od“, leven an] „ţít“, vader „otec“, veel „mnoho“, vragen „ptát se“, lever „játra“. Nizozemské v se můţe označit jako druh znělého f. Výslovnost [f] je méně častá, př. veertig [ˈfe:rtəx] „čtyřicet“.

W [w] – je stejné jako v němčině, př. schuwen [ˈxyvən] „vyhýbat se“, water „voda“, wol „vlna“, bewoon „obydlený“, ruw „hrubý“. V různých oblastech Nizozemí se vyslovuje jinak, na severu jako labiodentála, na jihu jako bilabiála. Na konci slova je w artikulováno slabě, př. schuw [sxyv] „nesmělý“, před hláskou r se w vyslovuje jako ], př. wraak raˈk] „pomsta“.

X Vyskytuje se pouze ve slovech cizího původu. [ks] – př. xylofon „xylofon“, extra „další“, [iks] – př. x-stralen „paprsky x“.

Z Na rozdíl od němčiny se obvykle vyslovuje jako znělé s [z] – př. ziek [zik] „nemocný“, zwak ak] „slabý“, zeven „sedm“, zo „tak“, zee „moře“, verzorgen „pečovat“, výjimečně jako [s] – př. zestig [sɛ stəx] „šedesát“, zesenzeventig „sedmdesát šest“.32

32 Viz GERHARD, Worgt. Sprachführer deutsch-niederländisch. Leipzig: Enzyklopädie, 1971, s. 16- 22.; Viz TRNKA, Bohumil a GUITTART, L. J. Učebnice holandštiny se slovnìkem. 2. vyd. Praha: Unie, 1948, s. 7-13.; Viz TRNKA, Bohumil a KRIJTOVÁ, Olga. Učebnice holandštiny. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1962, s. 3-13.; Articulatorische fonetiek – Kenmerken van spraakklanken (Lamoré). [online].[cit. 23. 3. 2012]. Dostupné z: http://www.audiologieboek.nl/niveau2/hfd10/10-2-2.htm

Zvláštní kombinace konsonantů Kombinace ng [ŋ] zní jako přízvučná hláska ve slově zingen „zpívat“. Jde o velární n, u kterého není moţné slyšet nk, př. auto-ongeluk [ˈo:to/ɔɳɣ əʌ k] „autonehoda“, koningin „královna“, ringen „krouţky“, bang „strach“.

Spojení s hláskou j: sj [ʃ ]: mesje „nůţ“, Tsjech „Čech“, huisje „chata“ tj [c]: Katja, een beejte „trochu“ nj [ɲ ]: oranje „oranţová“ kj [k´]: pinkje „malíček“ pj [p´]: boompje „stromeček“

Kombinace „sch“: sch [sx] (viz. výše): school „škola“, schroef [sxruf] „šroub“, schip „loď“, koncovka -isch [i:s] se nevyslovuje jako [x], př. Russisch [ˈrʌ sis] „ruský“, energisch „energicky“, sporadisch „sporadický“. U přejatých slov z němčiny se zachovala výslovnost [ʃ ], př. schminken [ˈʃ mɪ ŋkən] „líčit“, schlager [ˈʃ laˈgər] „hit“, kitsch [kitʃ ] „kýč“.

3. 1. 2 Segmentální jevy v nizozemštině

Přízvuk U víceslabičných slov je důleţité vědět, na kterou slabiku spadá přízvuk. V nizozemštině je přízvuk dynamický. Nachází se na první kmenové slabice, nejedná-li se o slova s nepřízvučnou předponou nebo o slova přejatá, př. niz. hụmor – něm. Humọr. V některých případech je přízvuk proměnlivý, př. ˈmeestal, meest ˈal. Místo přízvuku se přizpůsobí rytmické struktuře okolí.

Přízvuk přejímají také přípony, př. –ij, -eren, -in, -es. Předpony mohou být přízvučné, př. aan-, op-, vor- i nepřízvučné, př. be-, ge-, ver-. U kompozit se přízvuk nachází na druhém členu sloţeniny, př. ouderˈwets „staromódní“. U slov francouzského původu zůstává přízvuk na stejné slabice, na které je i ve francouzštině, př. concert [konˈsert] „koncert“.33

33 Viz COLLIER, R. a J.'t HART. Cursus nederlandse intonatie. Leuven: Acco, 1981, s. 19.

Asimilace Asimilace hraje v nizozemštině důleţitou roli. Nemělo by však dojít k problému porozumět, kdyţ ji německý mluvčí nerespektuje. Určité konsonanty uvnitř slova nebo ve dvou po sobě následujících slovech se vzájemně ovlivňují. Hlásky g, v, z se mění po p, t, k, f, s, ch na neznělé, př. opzettelijk [ɔ pˈsɛ tələk] „záměrně“. Konsonanty b a d stojící za neznělými souhláskami se naopak stávají znělými, př. ik ben [Ig bɛ n] „já jsem“. Úplná asimilace vstupuje u dvou stejných konsonantů nebo u souhláskového spojení, př. dakkamer [ˈdaka·mer] „podkroví“. Aby se omezilo seskupování souhlásek, zaniká ve výslovnosti t na konci slabiky, stojí-li u kompozit mezi dvěma dalšími konsonanty, př. Kerstmis [ˈkɛ rsmIs] „Vánoce“.34

Slabika Nizozemská slabika nikdy nekončí diftongem (výjimku tvoří zdvojené e na konci slova), dvěma stejnými souhláskami a písmenem z nebo v. Délka vokálu se musí vţdy zachovat.

3. 2 Fonetika němčiny

Typickým rysem německého jazyka je velmi silný přízvuk, pevné nasazení, ztráta znělosti koncových konsonantů morfémů, afrikáty a polodélka nepřízvučných vokálů Artikulace je více napjatá neţ v nizozemštině.

Ortografie Němčina se zapisuje latinkou. Diakritická znaménka vyuţívá u přehlasovaných hlásek ä, ö, ü. Přehláska neboli Umlaut se obvykle vyskytuje v mnoţném čísle, př. Nacht „noc“ – Nächte „noci“, ve stupňování adjektiv, př. hoch „vysoký“ - höher „vyšší“, v mnohých slovesech, př. müssen „muset“, ale i ve slovotvorbě, př. lang „dlouhý“ – Länge „délka“. Zvláštností je, ţe se substantiva i původem jiné slovní druhy ve funkci podstatného jména píší velkými písmeny, př. Sonne „slunce“. Stejně tak přivlastňovací zájmena Sie a Ihr při zdvořilostním oslovení a adjektiva odvozená od místních jmen končících na –er apod., př. Schweizer Käse „švýcarský sýr.“ Psaní ostrého ß – groß „velký“ bylo

34 Viz GERHARD, Worgt. Sprachführer deutsch-niederländisch. Leipzig: Enzyklopädie, 1971, s. 28-29.

52 reformou pravopisu v 90. letech 20. století zredukováno. Častým trigrafem je chs [ks] – př. wachsen „růst“ a sch [ʃ ] – př. schön „pěkný“.35

3. 2. 1 Přehled německých hlásek a jejich výslovnost

Německá abeceda se skládá z 26 písmen: a, b, c, d, e, f, g, h, i, j, k, l, m, n, o, p, q, r, s (ß), t, u, v, w, x, y, z

3. 2. 1. 1 Německé vokály

Základní samohlásky: a/e/i/o/u Přehlasované samohlásky: ä/ö/ü Dvojhlásky: ei/ai/au/eu/äu

Všechny základní i přehlasované samohlásky se vyskytují v krátkém i v dlouhém tvaru. Dlouhé samohlásky jsou buď zdvojené, jednoduché nebo přehlasované: Moos [mo:s] „mech“, Nase [ˈnɑ zə] „nos“, Hüte [ˈhy:tə] „klobouky“, Mieter [ˈmi:tɐ ] „nájemník“. Vokál je dlouhý zpravidla v otevřené slabice, př. Tee „čaj“ a před jedním konsonantem; k označení délky se pouţívá také němé h a geminace vokálů, př. Schere [ʃ e:rə] „nůţky“, wer [ve:r], sehr [ze:r] „velmi“, gehen „jít“, leer [le:r] „prázdný“.

Krátké samohlásky jsou vyjádřeny jednoduchým vokálem nebo mají přehlásku: Wald [valt] „les“, Köln [kœl] „Kolín“. Před skupinou souhlásek nebo zdvojenými konsonanty se vyskytuje krátký vokál, př. Licht [lıçt] „světlo“, kommen [kƆmən] „přicházet“. Systém německých vokálů odpovídá šestnácti monoftongickým fonémům, ke kterým se řadí ještě vokalizované r [ɐ ].

Při artikulaci německých vokálů se uplatňuje protiklad otevřené a zavřené samohlásky. Krátká samohláska bývá otevřená, dlouhá zavřená. Výjimku tvoří krátké [a], které je zavřenější neţ dlouhé [a:]; a dlouhé [ɛ :], které se vyslovuje otevřeně. Dlouhé zavřené samohlásky se vyslovují napjatě, krátké otevřené nenapjatě. K nepřízvučným vokálům se řadí nejpouţívanější německá samohláska redukované

35 BERKOV, Valerij, Pavlovič. Současné germánské jazyky. 1. vyd. Přeloţila R. Blatná. Praha: Karolinum, 2002, s. 50-51.

[ə] a vokalizované [ɐ ]. V určitém postavení, zejména v koncových slabikách se vyskytují polodlouhé varianty vokálů.36

Systém německých vokálů postavení jazyka vpředu vzadu nahoře i: malý u: i y: ʊ Y e: ø: o:

є: œ o čelistní

ə úhel ɐ

dole a a: velký nezaokrouhlené zaokrouhlené

rty

Vokály a-ové A [a] – krátké otevřené a – př. Ast [ast] „větev“, Land [lant] „země“, satt „sytý“ [ɑ :] – dlouhé a má otevřenější výslovnost neţ krátké – př. Bad [bɑ :t] „koupel”, sah [zɑ :] „viděl“, Ahne „předek“, All „úhoř“ [ɑ :] [a] Aal „úhoř“ x All „všichni“ Staat „stát“ x Stadt „město“

Vokály e-ové/ ö-ové Ä/E [ε] – krátké otevřené e – př. Welt [vεlt] „svět“, älter [ˈεltɐ ] „starší“, Herr „pán“, Wäsche „prádlo“ [ε:] – dlouhé otevřené e – př. Käse [ˈkε:zə] „sýr“, ähnlich „podobně“, Mädchen „dívka“

36 KOVÁŘOVÁ, Alena. Úvod do fonetiky a fonologie němčiny. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s. 14-15.

E [e:] – dlouhé zavřené e se u nás špatně vyslovuje jako české otevřené e, artikulační postavení je nachystané na i, místo toho se však vysloví e, př. Esel [ˈe:zļ] „osel“, Schnee [ʃ ne:] „sníh“, Beeren „medvědi“. Stejně jako v nizozemštině se zde vyskytuje redukované e [ə], neboli Sschwa-Laut, př. Schule [ʃ u:lə] „škola“. Jde o nejfrekventovanější německou samohlásku, která se realizuje v nepřízvučných předponách be-, -ge-, př. Besuch [ˈbəzu:x] „návštěva“. Odpadá naopak u koncovek -en, -em, -el, -eln, př. v příponě -chen se musí redukované e vţdy zachovat, př. Menschen ] „lidé“, tiefem [ˈti:fəm] ] „hluboký“.

Ö [œ] – krátké otevřené ö – öffnen [ˈœfnən] „otevřít“, Röcke „sukně“, können „moci“, Wörter „slova“

[Ø:] – dlouhé zavřené ö, př. Öl [Ø:l] „olej“, Goethe [ˈgØ:tə] lösen „řešit“, Löhne „mzdy“, Höfe „soudy“, Höhle „jeskyně“

Vokály i-ové/ ü-ové I [ı] – krátké otevřené i – př. List [lıst] „lest“, ich „já“, vierzig „čtyřicet“ [i:] – dlouhé zavřené i – př. Igel „jeţek“, sie [zi:] „ona/oni“, Vieh [fi:] „dobytek“ ] – neslabičné i, jehoţ výslovnost je podobná koncovce –ie, př. Familie „rodina“, Nation „národ“

Y/ Ü [Y] – krátké otevřené ü – př. Hymne [hʏ ˈmnə] „hymna“, Typ „druh“, Psychologie „psychologie“, Ägypten „Egypt“, müssen „muset“ [y:] – dlouhé zavřené ü – př. kühl [ky:l] „chladný“, Tür „dveře“, für „pro“

Vokály o-ové O [o] – krátké otevřené o – oft [oft] „často“, Sonne „slunce“.

[o:] – dlouhé zavřené o – Boot [bo:t] „člun“, Zoo [tso:] „zoo“, ohne „bez“, rot „červený“.

Vokály u-ové U [ʊ ] – krátké otevřené u – př. uns [ʊ ns] „nám/nás“, Kuss [kʊ s] „polibek“, Journalist „novinář“. [u:] – dlouhé zavřené u – př. du [du:], Hut [hu:t] „klobouk“, Uhr „hodiny“, Ruhe „klid“.

Fonémy vyskytující se u slov přejatých z francouzštiny [ã] – nazalizované krátké nebo polodlouhé a, př. Chance, Restaurant ] – nazalizované krátké nebo polodlouhé, př. Germain, Parfum ] – krátké či polodlouhé nazalizované o, př. Bonbon, Pavillon

Vokalizované r [ɐ ] se nachází mezi redukovaným e a krátkým a. Vyskytuje se pouze v nepřízvučném postavení u přípony –er, př. Dodrţení délky u vokálů je velmi důleţité pro rozlišení významu slov, př. Hütte – Hüte Rose „růţe“ – Rosse füllen – fühlen „cítit“ Ofen – offen

3. 2. 1. 2 Diftongy

Německé diftongy představují kombinaci otevřeného a zavřeného vokálu patřícího do jedné slabiky. V němčině existují tři diftongy: [ e] odpovídá grafémům ei, eih, ai, ey, ay, v přejatých slovech také i, y – př. kein en] „ţádný“, nein „ne“, Mai „květen“. e] nesmí znít jako j. [ o] píšeme jako au, auh, u cizích slov jako ou, ow. př. auch [ ox] „také“, kaufen „kupovat“. [ ø] má grafémy eu, äu, případně oi, oy. Nevyslovuje se jako oj. Př. neu ø] „nový“, Gebäude „budova“, Feuer „oheň“. V cizích slovech se výslovnost mírně odlišuje, eu se čte [e:u-], př. Deus, Amadeus, äu jako [-ɛ :u-], př. Trochäus. ø] e] neun „devět“ x nein „ne“ Eule „sova“ x Eile „spěch“

zeugen „svědčit“ x zeigen „ukázat“

3. 2. 1. 3 Konsonanty

V němčině se vyskytuje 23 konsonantických fonémů: /p/, / t/, /k/, /b/,/ d/, /g/,/ f/, /v/, /s/, /z/, /ʃ /, /ç/, /x/, /j/, /h/, /m/, /n/, /ŋ/, /r/, /l /a afrikáty /pf/, /ts/, /tʃ /.

Charakteristickým rysem německých konsonantů je napjatost a aspirovanost. Teprve poté se spojují německé samohlásky s jejich znělostí či neznělostí. Závěrové konsonanty p, t, k - se vyslovují napjatě a před samohláskou s přìdechem, se slabým ch, př. Puppe [ˈphʊ pə] „panenka“. Sloţitě se vyslovuje ch, které má dvě poziční varianty, „měkké, ch“ tzv. Ich-Laut, př. Licht [lıçt] „světlo“, ich [ıç] „já“, Mädchen „dívka“ a „tvrdé ch“, tzv. Ach-Laut, př. Buch [bu:x] „kniha“, Sprache „jazyk“. Různé varianty výslovnosti jsou typické i pro německé r [ʀ ]/ [r], př. Rose [ˈʀ o:zə] nebo [ˈro:zə] „růţe“. Hláska n se v poloze před g vysloví jako [ŋ], př. Ring [ʀ ıŋ] „kruh“, lange „dlouhý“, singen „zpívat“. Důleţitá je také ztráta znělosti u koncových konsonantů, př. Tag [tha:kh] „den“, Hedwig [hɛ tvıç] „Hedvika“.37

Rozdělení konsonantů: podle znělosti o znělé – b, m, v, d, n, dz, z, l, r, dʒ , ʒ , j, g, ŋ, ʀ o neznělé – p, pf, f, t, ts, s, tʃ , ʃ , ç, k, x, ǀ (ráz) podle místa tvoření bilabiály p, b, m, pf labiodentály f, v alveoláry t, d, n, ts, dz, s, z, ʃ , ʒ , tʃ , dʒ , r, l palatály ç, j veláry k, g, x, ŋ, ʀ laryngály h, ǀ (ráz)

37 Viz KOVÁŘOVÁ, Alena. Úvod do fonetiky a fonologie němčiny. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s. 23.; Viz BERKOV, Valerij, Pavlovič. Současné germánské jazyky. 1. vyd. Přeloţila R. Blatná Praha: Karolinum, 2002, s. 50-51.

podle způsobu tvoření okluzivy p, b, t, d, k, g, ǀ (ráz) nazály m, n, ŋ vibranty r, ʀ frikativy f, v, s, z, ʃ , ʒ , ç, x, j, h likvidy l

B [b] – vyskytuje se na začátku slov, př. Ball [bal] „ples“, Bar „bar“, Ballon „balon“, backen „péct“, nebo uprostřed slov Ober [o:bɐ ] „číšník“, Gebäck „pečivo“, Hobby „hoby“. [p] – př. Obst [o:pst] „ovoce“, Lob [lo:ph] „chvála“, halb „půl“.

C s] – př. Celsius ʃ ] – př. Cappuuccino nebo jako [k], př. Café [kaˈfeˈ] „kavárna“, Cursor [ˈkøˈɐ sɐ ] „kurzor“, Couch [kautʃ ] „gauč“.

D [d] – nachází se v pozici náslovné a středové, je méně znělé neţ české – př. Dill [dıl] „kopr“, Direktor „ředitel“, danken „děkovat“, Deich „hráz“, Ende „konec“, Seide „hedvábí“, dann [dan] „potom“. Mezi vokály se píše zdvojené d, př. Addition „sčítání“. Na konci slova čteme jako [t], př. Rad [ra:t] „kolo“, Kind „dítě“, Lied „píseň“.

F [f] – nachází se ve všech pozicích, př. Fass [fas] „sud“, fahren „jet“, fein „bezva“, Foto „fotka“, Aufgabe „úkol“, oft [ɔ ft] „často“, dürfen „smět“, zwölf „dvanáct“, Schiff „loď“. V cizích slovech se foném [f] píše ph, př. Allophon [aloˈfo:n] „alofon“, Phonetik „fonetika”.

G U hlásek k x g jde o samostatné fonémy, které rozlišují příslušné dvojice slov, př. Gasse „ulička“ x Kasse „kasa“.

[g] – př. gern „rád“, Gast [gast] „host“, Garten „zahrada“, Egge „brány“ [ˈɛ gə]. G se realizuje v příponách -ig, -igkeit jako Ich-Laut. [k] – vysloví se na konci slova, např. ve slově Tag [tha:kh] „den“.

H [h] má pozici na začátku nebo uprostřed slov před přízvučnou samohláskou, př. Hand [hant] „ruka“, hell [hɛ l] „světlý“, her [he:ɐ ] „sem“, Haus „dům“, hoch „vysoký“, dále v předponách her, hin-, př. herausziehen „vytáhnout“ a příponách -haft, -haftig, -heit, př. Freiheit „svoboda“. Výjimečně se nachází mezi vokály, př. Gehalt „plat“, Alkohol „alkohol“. Dlouţící, tzv. němé h, které slouţí jako grafém značící délku předchozího vokálu, se nevyslovuje – př. kühl [ky:l] „chladný“, sehen [ˈze:ən] „vidět“, ohne „bez“, froh „radostný“, Bahn „dráha“. Výjimečně se čte např. ve slovech Ahorn „javor“, Johann, Wilhelm.

J [j] – tento foném má náslovnou pozici před vokálem, případně po předponě, př. ja [ja:] „ano“, Jacht „jachta“, jedoch „avšak“. Uprostřed slov je postavení méně časté, př. Koje [ˈko:jə] „kóje“, Boje „bóje“, Kajüte „kajuta“. V cizích slovech se zachovává původní pravopis, Fjord, York [jɔʀk], Medaille.

K [k] – můţe se objevit ve všech pozicích. V porovnání s hláskami p a t má velmi silný přídech. Př. kalt [khalt] „chladný“, Karte „lístek“, Zucker „cukr“, Akkusativ „akuzativ“. V cizích slovech má grafém ch, c, -g – př. Computer [kɔ mˈpjuˈtɐ ], Chronik [ˈkroˈnɪ k].

L [l] – nachází se ve všech pozicích, př. Lied [li:t] „píseň“, lachen „smát se“, alt „starý“, halb „půl“, Hotel, schnell „rychlý“. V nepřízvučných koncových slabikách -el, -eln ], př. Nebel ] „mlha“, basteln „kutit“, bummeln „toulat se“.

[m] – vyskytuje se v pozici náslovné, středové i koncové, př. Mehl [me:l] „mouka“, Lamm [lam] „jehně“, Mutter „matka“, kommen „přijít“, Macht [maxt] „moc”. Labiodentální [ɱ ] vzniká asimilací artikulačního místa v konsonantickém spojení mf, nf, př. Komfort „komfort“, fünf „pět“.

N [n] najdeme ve všech postaveních slova, př. Nacht „noc“, nein „ne“, nennen „nazývat“, Wien [vi:n] „Vídeň“. [ŋ] – před k, g, sk vzniká stejně jako v nizozemštině velární ŋ, které nikdy nestojí na začátku slova př. lange [laŋə] „dlouhý“, danken „děkovat“, Ungar „Maďarsko“, links „vlevo“, Angel [ˈaŋəl] „anděl“. Velární ŋ je samostatný foném, který je nutné rozlišit od pozičních variant [ŋk] a [ŋg], př. singen [ŋ] „zpívat“ x sinken [ŋk] „klesat“, Wangen [ŋ] „tváře“ x wanken [ŋk] „potácet se“. V přejatých slovech se ng vyslovuje jako [ɳ g], př. Kongo, fungieren „fungovat“.

P U této hlásky dochází téměř ve všech pozicích k aspirovanosti. Nejsilněji je [p] aspirováno v nepřízvučné slabice před vokálem, uprostřed nebo na konci slova bývá přídech slabší, př. Pilz [phılts] „houba“, Tipp [thıph] „rada“. K aspiraci nedochází u spojení konsonantů pf – Pfund „libra“, pl – Plakat „plakát“, ps – Raps „řepka“, pr – sprechen „mluvit“, příp. následuje-li další napjatá souhláska v koncové pozici – gibt „dá“.

Q Vyskystuje se ve spojení qu [kv], př. Quadrat „čtverec“, bequem „pohodlný“, Qual „trápení“. Výjimkou je slovo Quarantäne [karanˈtεˈnə] „karanténa“.

R [r] – u tzv. Zungenspitzen -R (znělá alveolární vibranta) špička jazyka kmitá proti dásním; vyskystuje se ve všech pozicích, př. Rad [ra:t] „kolo“, Rose [ˈro:zə] „růţe“. [R] – u tzv. Zäpfchen -R „uvulárního r“ (znělá velárně uvulární vibranta) se jazyk dotkne spodní řady zubů, hřbet jazyka se zvedne proti měkkému patru a výdechový proud rozkmitá okraje jazyka a čípek (uvulu). Do němčiny se dostalo pod vlivem

60 francouzštiny na sklonku 17. a 18. století. V čj mluvíme o ráčkování. Př. Herr [hєʀ ] „pan“, irren [ˈıʀ ən] „mýlit se“. Obě varianty fonému jsou oslabeny u koncového r po dlouhém vokálu, např. Haar „vlasy“, hier „tady“, Uhr „hodiny“. K nejvyšší redukci r dochází v nepřízvučné koncovce -er a v konsonantickém spojení -erst, -ert, -ern atd. V hovorovém jazyce r zcela zmizí a slabika končí redukovaným r, např. her [he:ɐ ] „sem“, aber „ale“, Vater „otec“, du fährst „ty jedeš“.

[s] – tato hláska má grafém s nebo ss po krátkých vokálech, př. Riss [Rıs] „trhlina“, lassen „nechat“, Haus „dům“, das [das] „to“, po dlouhých vokálech a dvojhláskách grafém ß, tzv ostré s, př. Fuß „chodidlo“, heißen „jmenovat se“. V cizích slovech se většinou zachovává původní pravopis, př. Cortez. Jako [s] se vyslovuje pouze v pozici středové v intervokalickém postavení a na konci slov – př. Groß [gro:s], Kasse [kase] „kasa“, nebo v konsonantických skupinách [st] – Post „pošta“, [sp] – Wespe „vosa“, [ps] – Psychologe „psycholog“, [ks] – faxen „faxovat“. Na začátku slov najdeme foném [s] ve slovech cizího původu s původním pravopisem, př. Seine, Santa Cruz. Foném [z] se nachází na začátku a uprostřed slov př. Hase [ha:zə] „zajíc“, sehen „vidět“, sauber „čistě“, weisen „ukázat“, Saal [za:l] „hala“.

T [t] – př. tun [tu:n] „činit“, Tier [th ] „zvíře“, Theater „divadlo“, nachází se ve všech pozicích a je aspirované. Neaspirované t ], př. Zahl a:l] „počet“, zehn se:n]„deset“, Katze „kočka“ a [t ʃ ], př. Deutsch øt ʃ ] „němčina“, Tschechisch „čeština“.

V [v] – se vyskytuje v pozici náslovné a středové, př. – v přejatých slovech Vase [ˈvɑ :zə] „váza“, Villa „vila“, Klavier „klavír“, Vokal „vokál“, Advent [atˈvɛ nt] „advent“, privat „soukromý“. V některých slovech dochází ke kolísání výslovnosti v, př. November „listopad“, Nerven „nervy“. [f] se nachází ve všech pozicích, př. viel [fi:l] „mnoho“, vier čtyři“, Vater „otec“, Großvater „děda“, verstehen „rozumět“.

W [v] – nachází se v poloze náslovné a středové, př. ewig [ˈe:vıç] „věčný“, warm „teplý“, wer „kdo“, Wort „slovo“, zwei „dva“, schwimmen „plavat“. [f] – v přejatých slovech např. Calw [kalf], Charkow, Prokofjew. Je nutné rozlišit výslovnost mezi [f] a [v]: [f] [v] vier „čtyři“ x wir „my“ fein „milý“ x Wein „víno“ fahren „jedou“ x waren „byli“ Felder „pole“ x Wälder „lesy“

Z ] – př. Zahl a:l] „počet“, Zitrone „citron“, zwischen „mezi“, Herz „srdce“, sechzig „šedesát“ [z] – v cizích slovech, př. Zeman, Zero Srovnání výslovnosti: ] Katze „kočka“ x [s] Kasse „kasa“ ] Zauber „kouzlo“ x [z] suaber „čistý“

Ostatní konsonanty CH Konsonant ch má dvě varianty, zadní a přední. Zadní variantou je tzv. Ach-laut [x], který je velárnější neţ české ch, př. Buch [bu:x] „kniha“, kuchen ] „vařit“. Nachází se ve středové a koncové pozici po všech zadních samohláskách a po dvojhlásce au. V přejatých slovech ze španělštiny u grafémů j, g vyslovíme ch – př. Juan, Gil. Přední variantou ch, tzv. Ich-Laut [ç] se vyskytuje v pozici středové a koncové po předních vokálech, po ei/ai, eu/äu, po sonorách l, r, n, v příponách -chen u zdrobnělin a v -ich, -ig/ -igkeit. Př. ich [ıç] „já“, lustig [ˈlʊ stıç] „veselý“. V cizích slovech stojí [ç] na začátku slov před předními vokály, př. China „Čína“, Chemie „chemie“. Následuje-li zadní samohláska nebo l, r, vysloví se ch jako [k], př. Chaos „chaos“, Chameleon „chameleon“.

[ç] Ich-Laut x [x] Ach-Laut sprechen „mluvit“ Sprache „řeč“ Nächte „noci“ Nacht „noc“ Köche „kuchaři“ Koch „kuchař“ Bräuche „zvyky“ Brauch „zvyk“ Bücher „knihy“ Buch „kniha“

Ráz [ǀ ] – má charakter velmi neznělé napjaté souhlásky, která se v němčině často pouţívá. Realizuje se mezi dvěma vokály na hranici slov, zejména, je-li druhý vokál přízvučný, př. sie ǀ ist „ona je“, Beamte [bəǀˈamte] „úředník“, die ǀ Insel „ostrov“, be ǀ obachten „pozorovat“. Ráz se musí vyslovit, začíná-li slovo samohláskou po předponě, která končí souhláskou, př. An ǀ erkennung „uznání“, am ǀ Abend „večer“, ich ǀ esse „já jím“.

[ʒ ] s grafémy j, g, př. Genie [ʒ eˈni:] „génius“, Journal „ţurnál, Garage [gaˈʀɑ: ʒ ə] „garáţ“ s] s grafémy t, c, př. Portion „porce“, funktionieren „fungovat“, Carmen [ˈkhaʀ mən] z] s]. ʃ ] má grafémy tsch, v přejatých slovech se vyskytuje na začátku slov jako grafém ch, č, cz, cc, př. Chaplin, Capupuccino „kapučíno“. [ ʒ ] se píše dsch nebo g, j v původním pravopisu. Nachází se v přejatých slovech z angličtiny a italštiny, př. Gin ʒ ın], John, Juice „dţus“, Giovanni. [ʃ ] se píše jako sch, s, st, sp, př. Stimme [ˈʃ tımə] „hlas“, bestellen [bəˈʃ tɛ lən] „objednat“, v cizích slovech má grafémy ch, sh, sc, sz, š, př. English, Rzeszów. Foném [ʃ ] se nachází ve všech pozicích.

Časté kombinace konsonantů f] se vyskytuje ve všech pozicích a má grafém pf, př. Pfahl fa:l] „kůl“, Pfanne „pánev“, pfählen „pilotovat“, Kopf „hlava“. [ks] s grafickou podobou ks, chs, cks, x, gs, př. Akst [akst], Hexe [ˈhɛ ksə] „čarodějnice“, links „vlevo“, Lachs „losos“, faxen „faxovat“

[kv] psáno qu, př. bequem „pohodlný“, Qual „trápení“, Qualifikation „kvalifikace“. Výjimečně se spojení qu čte [k] – Quarantäne [karanˈtɛ nə] „karanténa“. Spojení [çt] má grafém ch, př. Licht [lıçt] „světlo“, nicht „ne“, ich möchte „chtěla bych“ [çts] – chts, nichts „nic“, rechts „vpravo“ [çst] se píše schst, př. du sprichst „mluvíš“ [xst] s grefémem chst, př. du suchst „hledáš“, du machst „potřebuješ“ [ʃ st] – grafická podoba je scht, př. du mischt „mícháš“ [tsv] psáno zw, př. zwei „dva“, zwanzig „dvacet“38

3. 2. 2 Segmentální jevy v němčině

Přízvuk Německý přízvuk je dynamický a velmi silný. Kaţdá přízvučná slabika se tak výrazně odlišuje od slabik bez přízvuku. Silný přízvuk má za následek silnou redukci ostatních nepřízvučných slabik. Slovní přízvuk se v němčině stejně jako v nizozemštině nachází na první kmenové slabice, která slouţí jako základ významu slova. Při nedodrţení přízvuku dochází k neporozumění ve výslovnosti. Německý přízvuk má distinktivní funkci, rozlišuje význam slov: ˈKonsum „obchod“ x Konˈsum „spotřeba“ ˈblautarm „chudokrevný“ x blautˈarm „velmi chudý“

K předponám zčásti přízvučným a zčásti nepřízvučným patří durch-, über-, um-, unter-, wieder-/wider-, hinter-, miss-, př.: ˈumschreiben „přepsat“ x umˈschreiben „opsat jinak“ ˈUnterricht „vyučování“ x unterˈrichten „vyučovat“

38 Nizozemské i německé konsonanty a vokály i jejich příklady čerpány z: KOVÁŘOVÁ, Alena. Úvod do fonetiky a fonologie němčiny. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s. 16-36, 52-55.; STORCH, Günther. Phonetik des Deutschen für sprachtherapeutische Berufe. 2. Aufl. Stockach: Günther Storch Verlag, 2008, s. 41-42, 57-74.; GERHARD, Worgt. Sprachführer deutsch-niederländisch. Leipzig: Enzyklopädie, 1971, s. 16-22.; TRNKA, Bohumil a GUITTART, L. J. Učebnice holandštiny se slovnìkem. 2. vyd. Praha: Unie, 1948, s. 7-13.; TRNKA, Bohumil a KRIJTOVÁ, Olga. Učebnice holandštiny. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1962, s. 3-13.; MÁČELOVÁ-VAN DEN BROECKE, Ems a SPĚVÁKOVÁ, Dana. Učebnice nizozemštiny pro Čechy. 1. vyd. Praha: H + H, 1997, s. 7-9.

Předpony vždy nepřízvučné – neodlučitelné: be-, ge-, emp-, ent-, er-, ver-, zer-, př.: bekommen „dostat“, empfehlen „doporučit“, erzählen „vyprávět“.

Předpony, které jsou vždy přízvučné – odlučitelné: ab-, an-, auf-, aus-, bei-, dar-, ein-, empor-, fort-, her-, hin-, los-, mit-, nach-, nieder-, vor-, weg-, weiter-, zu-, zurück-. Př. aufstehen „vstávat“ – ich stehe auf „vstávám“, beitragen „přispět“, herkommen „pocházet“, vorstellen „představit“.

Německý přízvuk určuje charakter výslovnosti, proto se němčina označuje jako akzentzählende Sprache, jazyk počítající přízvuky. V kompozitech leţí hlavní přízvuk na prvním určujícím slově, sekundární přízvuk nese druhé nebo třetí slovo, př. ˈLehrˈbuch „učebnice“, ˈArbeitˈnehmer „zaměstnanec“. Větný přízvuk se pojí s jádrem výpovědi a můţe leţet na jakémkoli slovním druhu.

Redukce Redukci podléhají všechny nepřízvučné slabiky, především pak koncové slabiky zakončené na -e a dále koncovky -en, -em, -es-, -et, -el, -eln, -er, př. Hase [ha:zə] „zajíc“, baden [ba:d ] „koupat“.

Slabika Centrem slabiky je její jádro, tj. vokál nebo slabičný konsonant. Otevřená slabika končí samohláskou, př. so [zo:] „tak“, Ha-se „zajíc“, zavřená končí souhláskou in [ın] „v“, Stroh „sláma“. V němčině je nejčastějším uspořádáním hlásek ve slabice posloupnost K-V-K, př. mein „můj“. Existuje však velké mnoţství dalších kombinací, od samostatně stojící samohlásky Ei „vejce“ po kombinaci K–K–K–V–K–K, př. Strand „pláţ“, Schrift „písmo“.

Asimilace Pro němčinu je charakteristická asimilace progresivní, kdy neznělá souhláska působí na následující znělou souhlásku. U první neznělé souhlásky zůstává výslovnost stejná, následující znělý konsonant naopak svou znělost podstatně ztrácí. Ve fonetické transkripci se značí krouţkem nad nebo pod písmenem. Př. es geht [ɛ s e:t ] „jde to“, das Bild [das ılt] „obraz“, mit dir ir] „s tebou“.

Spojení souhlásky se samohláskou – aspirace

Pro spojení konsonantu s vokálem je typická aspirace, která se týká německých neznělých okluziv p, t, k v pozici na začátku slov a v nepřízvučné slabice, př. kalt [kʰ altʰ ] „chladný“, Pass [pʰ as] „pas“, Tee [the:] „čaj“. V koncové pozici k aspiraci nedochází, př. Tat „čin“, Stück „kousek“.

Spojení samohlásky se samohláskou – ráz Jedná se buď o dvojhlásku, kdy obě samohlásky patří do téţe slabiky nebo o hiátové spojení, př. geh-en „jít“, Mau-er „zeď“. Ráz vzniká, kdyţ se setkají dva vokály na hranici slov, např.: ˈwie ǀ ich „jako já“.39

39 Viz KOVÁŘOVÁ, Alena. Úvod do fonetiky a fonologie němčiny. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003, s. 37-42.; Viz STORCH, Günther. Phonetik des Deutschen für sprachtherapeutische Berufe. 2. Aufl. Stockach: Günther Storch Verlag, 2008, s. 89-90.

SHRNUTÍ FONETIKY

V německé ortografii se oproti nizozemštině vyskytují navíc grafémy s přehláskou ä, ö, ü a dále ostré ß.

Samohlásky V obou jazycích existují krátké i dlouhé vokály. Nizozemština obsahuje méně vokalických fonémů, a to dvanáct, němčina šestnáct. Hlásky e, i, o, u jsou v nizozemštině otevřenější. V nizozemštině se nachází více diftongů, existují zde i dlouhé diftongy. V obou jazycích se často uţívá redukované [ə], neboli „šva“. V němčině se mnohdy v otevřené slabice vyskytují zdvojené vokály, v nizozemštině nikoliv; kromě výjimek typu zee „moře, twee „dva“, př. něm. See „jazero“, Schnee „sníh“, Teelicht „čajová svíčka“ x niz. so „tak“, scholen „školy“.

Souhlásky Nizozemština má méně konsonantických fonémů – 21, němčina 23. V nizozemštině neexistují afrikáty pf, ts, v němčině ano. Další odlišnost nalezneme v tom, ţe v nizozemštině chybí foném [g], ten se vyskytuje pouze v přejatých slovech.

V obou jazycích se stejně vyslovují grafémy b, d, h, j, m, n, q, w. Neznělé okluzivy p, t, k nemají v nizozemštině aspiraci, v němčině jsou naopak aspirované. V obou jazycích existují dvě varianty fonému ch, v nizozemštině [x], [γ], v němčině [x], [ç], tzv. Ich-Laut a Ach-Laut. Oba jazyky také nabízí dvě varianty fonému l. Hláska r disponuje dokonce třemi variantami výslovnosti.

Odlišná výslovnost se vyskytuje u grafémů: c – niz. [s], něm. [ts] g – niz. jako [x], [γ], něm. jako [g] s – niz. [s], něm. [z] na začátku slova, jako [s] v ostatních pozicích v – niz. vader ], v něm. Vater „otec“ jako [f] z – niz. [s], něm. [ts]

V obou jazycích se v cizích slovech nachází fonémy [ʃ ,] [ʒ ]. Spojení konsonantů sch se v němčině vysloví jako [ʃ ], v nizozemštině jako [sx]. Nizozemština i němčina mají velární n [ŋ].

Přízvuk je u obou jazyků dynamický a nachází se na první kmenové slabice.

4 Morfologie

Obecně o morfologii nizozemštiny V morfologii i lexikologii má nizozemština hodně společných znaků s němčinou. Výrazně se od ní naopak liší v tom, ţe se nizozemská substantiva ani adjektiva neskloňují. Z germánské flexe si toho nizozemština moc nezachovala. Systém sloves a jejich časů je naopak velmi podobný.

Obecně o morfologii němčiny Slovesa a jména mají flexi, jsou ohebná. Systém slovních druhů je shodný s nizozemštinou – člen, podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky, slovesa, příslovce, předloţky, spojky a citoslovce. Částice se řadí k adverbiím či spojkám. V novějších německých gramatikách se upouští od rozlišování adjektiv a adverbií.

4. 1 Člen

Člen bývá chápán jako samostatný slovní druh nebo bývá řazen k substantivům či zájmenům. Je pevnou součástí substantiva a nositelem pádové deklinace, příslušnosti ke gramatickému rodu a vyjádření čísla.

4. 1. 1 Nizozemské členy

Stejně jako u němčiny se substantiva pojí se členem. Členy jsou závislé na rodu podstatného jména a stojí před substantivem. Dříve existovaly v nizozemštině stejně jako v němčině tři rody, maskulinum, femininu a neutrum. Ve středonizozemském období (asi 1100 – 1650) došlo ke splynutí muţského a ţenského rodu v rod společný. Moderní nizozemština má na rozdíl od němčiny pouze dva gramatické rody – společný a střední (viz níţe substantiva).

4. 1. 1. 1 ČLEN URČITÝ

Zní v jednotném čísle DE pro společný rod a HET (´t) pro střední rod. určitý člen singulár plurál de (společný rod – muţský a ţenský) de man „muţ“ de mannen „muţi“ de vrouw „ţena“ de vrouwen „ţeny“

de kaas „sýr“ de kazen „sýry“ de taal „jazyk“ de talen „jazyky“ het (střední rod) het kind „dítě“ de kinderen „děti“ het huis „dům“ de huizen „domy“

Určitý člen v plurálu je vţdy de. U určitého členu existuje také kniţní tvar genitivu, der pro fem. a pl. (viz níţe). Tvar des pro maskulinum a neutrum se uţívá v ustálených spojeních, př. een steen des aanstoots „kámen úrazu“.

4. 1. 1. 2 ČLEN NEURČITÝ

Má jediný tvar pro všechny rody – EEN. V mnoţném čísle se stejně jako v němčině neurčitý člen nevyskytuje. neurčitý člen singulár plurál een (pro všechny rody) een man „nějaký muţ“ mannen „muţi“ een vrouw „nějaká ţena“ vrouwen „ţeny“ een kind „nějaké dítě“ kinderen „děti“ een naam „nějaké jméno“ namen „jména“ een kaas „nějaký sýr“ kazen „sýry“

4. 1. 1. 3 UŢITÍ ČLENŮ

bez členu . vlastní jména – Marieke, Jan, Nederland „Nizozemsko“, Pragg „Praha“ . látková substantiva – melk „mléko“, suiker „cukr“ . abstraktní substantiva – goedheid „dobro“ . jména členů rodiny, národností, povolání – vader „otec“, leraar „učitel“ . ustálené spojení předložka + substantivum – op straat „na ulici“, op tijd „včas“, per trein „vlakem“ . ustálené spojení sloveso + substantivum – rekening houden met iets „brát v úvahu“ . měsíce, dny – in sempteber „v září“ . po als – Als kind was hij altijd heel verlegen. „Jako dítě byl vţdy stydlivý.“ Jsou-li jména osob, měst, zemí, abstraktní a látková substantiva konkrétněji určena adjektivem, pak člen přibírají, př. het kleine Nederlands „malé Nizozemí“.

člen určitý het, de – mluvčí předpokládá, ţe posluchač ví, na co odkazuje . roční období – in de zomer „v létě“ . světové strany – in het noorden „na severu“ . názvy ulic, budov, hor, apod. – de Rijnstraat „Rýnská ulice“, de Hoge Tatra „Vysoké Tatry“ . názvy zemí v mn. č. nebo v bližším určení – de Nederlandse Antillen „Nizozemské Antily“ . názvy moří, řek, kanálů apod. – de Moldau „Vltava“

člen neurčitý een . vyjadřuje substantiva, která nebyla v hovoru dosud uvedena – Dit is een huis. „To je nějaký dům“. Het huis is… „Ten dům je…“ užití pro celou kategorii40 – Een sinaasappel bevat meer vitamine C dan een banaan. „Pomeranč obsahuje více vitamínu C neţ banán.“41

U sloţených podstatných jmen se stejně jako v němčině člen řídí posledním slovem sloţeniny, př. de zomercursus „letní kurz“. Rod nizozemských slov se od němčiny někdy odlišuje, př. het begin (střední) X der Beginn (muţský) „začátek“, het plan (střední) X der Plan (muţský) „plán“, de ooft (společný) X das Obst (střední) „ovoce“.

4. 1. 2 Německé členy

V němčině se rozlišují tři gramatické rody – muţský, ţenský, střední, a pro kaţdý z nich existuje jeden člen. Člen má funkci: morfologickou – označuje rod, číslo, pád syntaktickou – označuje syntaktické vztahy ve větě, př. Der Lehrer lobt den Schüler. „Učitel chválí studenta“. sémantickou – podává nám informace o denotátu, tj. o předmětu, který substantivum označuje. Upřesňuje, zda jde o obecný pojem nebo jednotlivinu atd.

40 tzn. to, co mluvčí tvrdí, platí pro všechny členy dané kategorie 41 Viz KRIJTOVÁ, Olga a ČERVENKOVÁ, Jana. Učebnice nizozemštiny. 3. vyd. Praha: Karolinum, 2008, s. 275-278.

4. 1. 2. 1 ČLEN URČITÝ

Uţívá se všeobecně k označení osob, zvířat, věcí a nepřekládá se. Určuje něco jedinečného, identifikovatelného. Člen určitý je u nom. sg.: DER pro rod muţský DIE pro rod ţenský DAS pro rod střední př. das Fenster „okno“, der Brief „dopis“, die Katze „kočka“. V nom. pl. u všech rodů stojí vţdy tvar die. Člen stojí, stejně jako v nizozemštině, před substantivem. Mezi členem a substantivem mohou stát další slova, př. der schöne Baum „hezký strom“. Na rozdíl od nizozemštiny se v němčině členy skloňují.

mužský ženský střední mn. č. nom. der die das die

gen. des der des der dat. dem der dem den akuz. den die das die

Kromě členů v pravém slova smyslu existují i další slova, která mají vlastnosti členů. Jedná se o některá zájmena se stejnou deklinací jako člen určitý nebo neurčitý, př. dieser, derjeniger, derselbe - „tento“, jeder „kaţdý“, jener „onen“, ein solcher „takový“, mein „můj“, dessen „jehoţ“, welcher „který“, mancher „mnohý“ atd. (viz německá zájmena).

Skloňování dieser „tento“

rod mužský ženský střední mn. č. nom. dies-er dies-e dies-es dies-e gen. dies-es dies-er dies-es dies-er dat. dies-em dies-er dies-em dies-en akuz. dies-en dies-e dies-es dies-e

Některé tvary členu určitého splývají s předloţkami, př. an dem – am „na, v“, př. am Stadtrand „na okraji města“, auf das – aufs „na, v“, in dem – im „na, v“, von dem – vom „z“ apod.

4. 1. 2. 2 ČLEN NEURČITÝ

Označuje substantivum jako něco neidentifikovatelného, označuje jeden předmět z celého souboru stejného druhu. V sg. nom. jsou tvary: EIN pro muţský rod EINE pro rod ţenský EIN pro rod střední Neurčitý člen překládáme jako „nějaký“ nebo „jeden“, př. ein Mann „nějaký muţ“, eine Dame „nějaká paní“, ein Auto „nějaké auto“. Mnoţné číslo, stejně jako v nizozemštině, neurčitý člen postrádá.

mužský ženský střední mn. č. nom. ein eine ein - gen. eines einer eines - dat. einem einer einem - akuz. einen eine ein -

4. 1. 2. 3 UŢITÍ ČLENŮ

bez členu (nulový člen) . jména látková označující neurčité množství – Er trinkt gern Tee. „Pije rád čaj.“, Zement und Sand „cement a písek“ . označení povolání, funkcí, národností, v přísudku po slovesech sein „být“, werden „stát se“ nebo po spojce als – Er ist Tscheche. „Je Čech.“, Ich arbeite als Artz. „Pracuji jako lékař.“ . některá abstrakta – sprachlos vor Freude „němý radostí“ . vlastní jména, místa, země stř. rodu, názvy kontinentů – Thomas, Kennst du München? „Znáš Mnichov?“, in Österreich „v Rakousku“ . oslovení, zvolání, tituly – Guten Tag Herr… „Dobrý den pane…“ . pevná spojení – Er hat Hunger = Er ist hungrig „Má hlad“, Er holt Atem = Er atmet „dýchá“ apod. . mnohé předložkové vazby – Sie machte das aus Liebe. „Udělala to z lásky.“ . ustálená spojení, často dvojice – Mann und Frau „muţ a ţena“, zu Hause „doma“

. v množném čísle tam, kde by byl v jednotném čísle člen neurčitý – Sie brachte Bilder. „Přinesla obrázky.“ . je-li zájmeno, číslovka zastoupena substantivem – Er hat alle Prüfungen (drei Prüfungen ) abgelegt. „Sloţil všechny (tři) zkoušky.“ . za substantivem ve 2. pádě . po měrných jednotkách; nadpisy a nápisy, svátky apod. určitý člen der, die, das . osoby a věci známé, již zmíněné – Er kaufte ein Auto. Das Auto ist… „Koupil si auto. To auto je…“ . jedinečnost určená přívlastkem – Das Haus meines Freundes steht drüben. „Dům mého přítele stojí naproti.“ X Weimar ist eine schöne Stadt. „Výmar je jedno z hezkých měst.“ . superlativ, řadová číslovka – die beste Meinung „nejlepší názor“, der achte Mai „8. května“ . předměty nebo jevy existující jen jednou jména pohoří, řek, moří – in den Alpen „do Alp“ názvy zemí m. a ž. rodu nebo v mn. č. – in der Tschechischen Republik „do České republiky“, die USA „USA“ názvy ročních období a měsíců, části dne, jídel během dne – im Winter „v zimě“, im Mai „v květnu“ určité případy u vlastních jmen, panovnických rodů, děl – der faule Hans „líný Honza“ souhvězdí, dopravní prostředky reprezentanti živočišného druhu apod. neurčitý člen ein, eine, ein . osoby a věci dosud neznámé – Es war einmal ein König. „Byl jednou jeden král.“ . osoby a věci blíže neurčené – Das Auto ist ein Verkehrsmittel. „Auto je dopravní prostředek.“ . zástupce z více objektů stejné třídy – Heute ist ein schöner Tag. „Dnes je hezký den.“, tj. Jeden z mnoha hezkých dnů.

. po některých slovesech – např. po bekommen „dostat“, haben „mít“, př. Sie hat Sohn. „Má syna.“ . po gen. pl. se místo neurčitého členu užije předložka von – das Geräusch von Zügen „zvuk vlaků“.42

SHRNUTÍ ČLENŮ

Nizozemština Rozlišuje oproti němčině pouze dva gramatické rody. Muţský a ţenský rod splynuly v jediný, tzv. společný rod. Vedle něj existuje také rod střední. Substantivům společného rodu je přiřazen určitý člen det, střední rod je gramatický vyjádřen pomocí určitého členu het. Pro singulár obou rodů má neurčitý člen pouze jeden tvar, a to een. Všechny členy jsou nesklonné.

Němčina Má tři gramatické rody, maskulinum, feminimum, neutrum, a pro kaţdý z nich jeden člen určitý – der, die, das i neurčitý ein, eine, ein. Všechny členy se skloňují.

Shody obou jazyků Členy stojí před substantivem. V nom. pl. existuje jeden určitý člen společný pro všechny rody – niz. de/něm. die. Neurčitý člen se v pl. nevyskytuje. Členy se pouţívají většinou stejně, rozdíl vidíme např. u názvů měsíců, nizozemsky bez členu in januari/ německy se členem určitým im (= in dem) Januar „v lednu“.

42 Viz BENEŠOVÁ, Radka. Základy německé morfologie. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1996, s. 88-90.; Viz GERHARD, Helbig. Deutsche Grammatik. Leipzig, 1984, s. 355, 357, 359.

4. 2 Podstatná jména

4. 2. 1 Nizozemská podstatná jména

Jak uţ bylo zmíněno, substantiva jsou v tomto jazyce nesklonná. Druhý a třetí pád lze opsat předloţkami. Číslo se dělí na singulár a plurál. Substantivum vykazuje gramatické kategorie rodu, pádu, čísla a determinace.

4. 2. 1. 1 ROD

Nizozemština má pouze dva gramatické rody, společný a střední. Střední rod stojí v protikladu ke společnému rodu, tj. ke starému rodu muţskému a ţenskému. Některé slovníky sice uvádí tři rody, v mluveném jazyce v Nizozemí (oproti Vlámsku) se však uţ mezi muţským a ţenským rodem nerozlišuje. Konkrétní substantiva nahrazuje zájmeno hij „on“ (mask.) a abstraktní substantiva zájmeno zij „ona“ (fem.) bez ohledu na to, zda substantiva patřila k mask. nebo fem. Vnější příznaky rodu patrné nejsou, př. paard – neutrum „kůň“/ waard – společný rod „kačer“. Rod se projevuje pomocí determinátorů, které se shodují se substantivem, tj. pomocí členů, adjektiv, zájmen. Asi jedna třetina nizozemských substantiv je rodu středního.

Rozpoznání rodu Vnější příznaky rodu a jasná pravidla k rozlišení „het slov“ a „de slov“ neexistují, nicméně některé pomůcky k rozpoznání rodu nizozemština má.

Střední rod mají zdrobněliny – př. het ijsje „zmrzlinka“, het autootje „autíčko“ všechna slova končící na -um, -aat, -isme, tj. slova původem neholandská, př. het idealisme „idealismus“, het decorum „dekorum“ většina slov s předponou ge-, be-, ver- nekončících na -ing, př. het gezang „zpívání, zpěv“, het begin „začátek“, het verkeer „doprava“ některé běţně uţívané výrazy typu het boek „kniha“, het woord „slovo“, het dier „zvíře“, het haar „vlasy“, het jaar „rok“ Člen HET se dále vyskytuje: u infinitivu ve funkci substantiva – př. het tikken van de klok „tikot hodin“

u typu vyjádření „to dobré, to špatné atd.“ – př. het mooie is... „to dobré na tom je...“

Společný rod mají: výrazy typu de vrouw „ţena“, de man „muţ“, de koning „král“ slova zakončená na -ing, -tie, -thie, -sie, -or, př. de opening „otevření“, de petitie „petice“, de visie „vize“, de monitor „monitor“ různé osoby, členové rodiny, př. de tante „teta“ profese, tj. výrazy s koncovkou -aar, -eur, -er, př. de dienaar „sluha“, de directeur „ředitel“43

4. 2. 1. 2 ČÍSLO

Dělí se na singulár a plurál.

MNOŢNÉ ČÍSLO

Pravidelné množné číslo podstatných jmen se tvoří: a) pomocí přípony -EN [ə], před kterou se hlásky f, s v mnoţném čísle na konci slova mění na v a z, př. sg. brief – pl. brieven „dopisy“, huis – huizen „domy“. Hláska s odpovídající německému ts nebo sch se nemění. Při tvoření plurálu tedy dochází k ortografickým alternacím, př. oor – oren „uši“, bed – bedden „postele“. Dále se neznělé konsonanty [p], [t], [x] psané b, d, g stávají znělými. U substantiv platí pravidlo otevřených a zavřených slabik, sg. school – pl. scholen „školy“, nikoliv schoolen kvůli zákazu zdvojení vokálů v otevřené slabice, stuk – stukken „kusy“. Můţe také dojít k přidání dieréze, př. sg. de zee „moře“ – pl. de zeeën „moře“.

Singulár Plurál het plein „náměstí“ de pleinen „náměstí“ de rok „sukně“ de rokken „sukně“ het bed „postel“ de bedden „postele“ één boek „jedna kniha“ twee boeken „dvě knihy“

43 Het slova. Dutchgrammar.com. [online]. 30. 5. 2010. [cit. 26. 3. 2012]. Dostupné z: http://www.dutchgrammar.com/cs/nounsandarticles/3.html

b) pomocí koncovky -S u dvou- nebo víceslabičných substantiv končících na -er, -el, -em, -en, -aard, -erd, -ier nebo na vokál

Singulár Plurál het tafel „stůl“ de tafels „stoly“ de dochter „dcera“ de dochters „dcery“ één meisje „jedna dívka“ tien meisjes „deset dívek“

Některá substantiva románského původu končí v pl. také příponou -s a u dalších cizích slov, nekončí-li na vokál -e, se píše před -s apostrof.

Singulár Plurál één garage „jedna garáţ“ twee garages „dvě garáţe“ mijn auto „mé auto“ mijn auto´s „má auta“

Výrazy latinského původu zachovávají v mnoţném čísle původní koncovku, př. het museum – de musea, de criticus „kritik“ – de critici „kritici“.

Nepravidelné množné číslo se vyznačuje: koncovkou -eren u středního rodu, př.het lied „píseň“ – de liederen „písně“, het kind „dítě“ – de kinderen „děti“ dlouţením krátkého vokálu a – a:, e – e:, o – o:, neplatí zachování délky vokálů př. de dag „den“ – de dagen „dny“, het spel „hra“ – de spelen „hry“ dlouţením kmenového i v dlouhé e, př. het schip „loď“ – de schepen „lodě“ změnou zakončení -heid na -heden, př. de overheid „vláda“ – de overheden „vlády“. U těchto substantiv stojí vţdy člen de.

Bezpříponové množné číslo Po základních číslovkách se u některých substantiv označujících váhu, čas, vzdálenost, délku a cenu pouţívá jednotné číslo: zes jaar „šest let“, vier pond „čtyři libry“, ale twee weken „dva týdny“, drie kronen „tři koruny“.

Dvojí množné číslo

V určitých případech se vyskytuje více tvarů plurálu s různým významem.

Př. het kleed „šat“ de kleren, klederen „šaty“ de kleden (vloerkleden) „koberce“

Více forem mnoţného čísla má i substantivum man: man „muţ“ – mannen „muţi“ mens „člověk“ – mensen, lieden, lui „lidé“ koopman „obchodník – kooplieden, kooplui „obchodníci“ Fransman „Francouz“ – Fransen „Francouzi“ Noorman „Norman“ – Noormannen „Normané“

4. 2. 1. 3 PÁD

Pro nizozemská substantiva je charakteristické, ţe postrádají deklinaci. Systém pádů se rozpadá jiţ ve středonizozemském období. Dříve existoval nom., gen., dat., akuz., instr. K vyjádření vztahu podstatných jmen k jiným slovům slouţí slovosled a předloţka.

Genitiv Přestoţe v mluveném jazyce deklinace substantiv zanikla, lze genitiv utvořit a) předložkou van, př. Dit geschenk is van mij. „Tento dárek je ode mě.“ Ve spojení typu kopje thee „šálek čaje“, bakje troost „pohár útěchy“ se předloţka van nepouţívá. b) příponou s, v ustálených rčeních, př. moeders verjaardag „matčiny narozeniny“, po vokálech kromě -e je vţdy apostrof, př. Anna´s boeken „Anniny knihy“. c) v hovorové řeči substantivem spolu s přivlastňovacím zájmenem, př. Jan zijn zuster „Janova sestra“/ Jan z´n broer „Janův bratr“.

V kniţním stylu lze pouţít genitiv u substantiv, která dříve patřila k ţenskému rodu a která jsou uţita v pl., př. de geschiedenis der Nederlanse taal „historie nizozemského jazyka“, kde člen der je tvar gen.

Dativ Třetí pád se opisuje předloţkami a) aan, př. Ik geef het aan hem. „Dám mu to.“

78 b) voor „pro“, Wie heeft het voor mij besteld? „Kdo mi to objednal?“, doslova „Kdo to pro mě objednal?“

V ustálených spojeních se uchovala stará koncovka 3. pádu -e, př. ten goede komen „přijít k dobru“. Jde o kniţní styl.

Akuzativ je v nizozemštině roven dativu, k určení akuzativu slouţí slovosled.

4. 2. 1. 4 TVORBA PODSTATNÝCH JMEN

Složeniny V nizozemštině se stejně jako v němčině nachází velmi mnoho sloţenin, které se skládají: z několika podstatných jmen, př.: zomer „léto“ + cursus „kurz“ zomercursus „letní kurz“ het werk „práce“ + de plaats „místo“ de werkplaats „pracovní místo“ z přídavného a podstatného jmény, př.: groot „velký“ + de meester „mistr“ de grootmeester „velmistr“ z příslovce/předloţky a podstatného jména, př.: tegen „proti“ + de speler „hráč“ de tegenspeler „protihráč“ ze slovesa a podstatného jména, př.: eten „jíst“ + de kamer „pokoj“ de eetkamer „jídelna“

Původní slova se většinou spojují spojovníkem -s, -e, -en, př.: de zon „slunce“ + de straal „paprsek“ – de zonnestraal „sluneční paprsek“ de toets „klávesa“ + het bord „deska“ – het toetsenbord „klávesnice“ de betaling „platba“ + het verkeer „provoz“ – het betalingsverkeer „převod peněz“ Jindy se spojovník vůbec nevyskytuje.

Odvozovací přípony podstatných jmen Substantiva lze odvodit pomocí přípon z různých slovních druhů, z příd. jmen, podst. jmen, ze sloves: molen „mlýn“ – molenaar „mlynář“, rijk „bohatý“ – rijkdom „bohatství“, China „Čína“ – Chinees „Číňan“, bakker „pekař“ – bakkerij „pekařství“, bal „míč“ – balletje „míček“, lenen „půjčit“ – lening „půjčka“ apod.

V nizozemštině se hojně uţívá zdrobnělin, které se tvoří připojením přípony k substantivu: přípona -je, př. de hap – het hapje „svačinka, de neus – het neusje „nosík“ přípona -kje, př. koning – winterkoningkje „střízlík“ u substantiv zakončených na -r, -l, -n, -w stojí přípona -tje, př. de vrouw – het vrouwtje „ţenuška“ u jednoslabičných substantiv končících na -r, -l, -n, -ng je přípona -etje, př. ster – sterretje „hvězdička“ u podstatných jmen končících na -m bývá přípona -pje, př. boom – boompje

Některá nepravidelná substantiva mají v sg. v kmeni krátký vokál a v pl. dlouhý, viz nepravidelné mn. č., př. vat – vaatje „soudek“. V hovorové řeči se můţeme setkat s nespisovnou příponou -ie. U vlastních jmen koncovky kolísají, př. Annie, Jantje, Hanneke. Všechny zdrobněliny mají v sg. člen het.44

4. 2. 2 Německá podstatná jména

Charakteristickým rysem německých substantiv je, ţe se píší velkým písmenem. Podstatná jména se v tomto jazyce skloňují. Důleţitý je rod podstatného jména. Substantiva se vyznačují, stejně jako v nizozemštině, přítomností gramatických kategorií rodu, čísla, pádu a dále determinace.

4. 2. 2. 1 ROD

Němčina má tři gramatické rody – mužský, ženský a střední. Přirozený rod se odráţí v gramatickém jen u osob, př. der Mann „muţ“, die Frau „ţena“, das Kind „dítě“ a u hospodářských zvířat das Lamm „jehně“. U jiných substantiv ţádný vztah mezi gramatickým a přirozeným rodem není. Rod nemá kromě sufixů ţádné vnější příznaky. Lze ho do určité míry rozpoznat podle zakončení nebo podle přiřazení k sémantické skupině (např. die Pappel „topol“ je rodu ţenského, protoţe stromy jsou feminina).

44 Viz KRIJTOVÁ, Olga a ČERVENKOVÁ, Jana. Učebnice nizozemštiny. 3. vyd. Praha: Karolinum, 2008, s. 76, 157-159, 234-235.; Viz TRNKA, Bohumil a KRIJTOVÁ, Olga. Učebnice holandštiny. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1962, s. 51-53, 67-69.; Viz BERKOV, Valerij, Pavlovič. Současné germánské jazyky. 1. vyd. Přeloţila R. Blatná. Praha: Karolinum, 2002, s. 74.; Sloţená slova. Dutchgrammar.com. [online]. 30. 5. 2010. [cit. 8. 4. 2012]. Dostupné z: http://www.dutchgrammar.com/cs/nounsandarticles/8.html

Rod všech členů jedné sémantické skupiny (der Opel) se řídí podle rodu nadřazeného pojmu (der Wagen „vůz“).

Rozpoznání rodu

Mužský rod – člen der mají: názvy dnů, měsíců, ročních období – der Mittwoch „středa“, der Juni „červen“ světové strany, větry a vodní srážky – der Norden „sever“, der Nebel „mlha“ indoevropské řeky – der Nil „Nil“ vlaky, auta – der Audi „Audi“, der BMW minerály – der Granit „ţula“ alkoholické nápoje – der Cinzano, der Wein „víno“ ale das Bier „pivo“ odvozeniny od sloves – der Schlaf „spánek“ původní slova zakončená na -ig, -ich, -ling, a na -s (po souhlásce) – der Essig „ocet“, der Teppich „koberec“, der Fuchs „liška“ cizí slova končící na -ant, -ent, -eur, -är, -loge, -ist, -ismus, -iker, -us, -or – der Traktor „traktor“, der Psychologe „psycholog“, der Student „student“

Ženský rod – člen die mají: názvy letadel, lodí – die Titanic, die Boeing většina stromů a květin – die Tanne „jedle“, die Tulpe „tulipán“ většina řek – die Elbe „Labe“, die Donau „Dunaj“ substantivní číslovky – die Eins „jednička“ domácí substantiva končící na -e (dvojslabičná), -ei, -heit, -(ig)keit, -schaft, - ung, -in – die Lampe „lampa“, die Krankenheit „nemocnice“, die Lösung „řešení“ cizí substantiva zakončená na -ei, -ie, -(t)ion, -in, -ät, -age, -enz, -ik, -ine, -ur – die Philosophie „filozofie“, die Literatur „literatura“, die Realität „realita“

Střední rod – člen das mají: názvy kontinentů, ostrovů, všech měst, většiny zemí; tato substantiva se však uţívají bez členu – das Deutschland „Německo“, das Island „Island“ fyzikální jednotky, kovy, chemických prvky – das Kilowatt „kilowatt“, das Blei „olovo“

zdrobněliny končící na -chen, -lein – das Häuschen „domeček“, das Büchlei „kníţečka“ některá kolektiva s Ge- – das Gebirge „pohoří“, das Gebäude „budova“, das Gemüse „zelenina“ zpodstatnělá slovesa zakončená na -en – das Sprechen „mluvení“ některá domácí slova zakončená na -nis, -tum – das Ergebnis „výsledek“, das Altertum „středověk“ cizích slova končící na -ett, -il, -ma, -o, -um, -ment – das Drama „drama“, das Museum „muzeum“ mláďata, barvy, jazyky apod.

U některých podstatných jmen má výraz různé významy v závislosti na jeho členu. Substantiva s různým rodem i významem jsou např.: der Band (die Bände) „svazek knih“/die Band [bεnt] (die Bands) „hudební skupina“ der See (die Seen) „jezero“/der See (die See) „moře“

Homonymní substantiva s různým rodem a stejným významem jsou zastoupena např.: der/das Bonbon „bonbon“, das/der Meter „metr“, das/der Joghurt „jogurt“ apod. Rod kolísá také u složenin s -teil, -mut, -meter, -nis, př. der Mut „odvaha“ – der Edelmut „šlechetnost“/die Armut „půvab“.

4. 2. 2. 2 ČÍSLO

Číslo německých substantiv se dělí na singulár a plurál. Většina substantiv se vyskytuje v sg. i pl.

MNOŢNÉ ČÍSLO Tvoří se pomocí koncovek -e, -er, -(e)n nebo koncovkou nulovou. U koncovek -er, -

(e)n nebo Ø je moţná přehláska kmenového vokálu, viz skloňování substantiv. Mnoţné číslo cizích jmen se tvoří pomocí -s.

koncovka kmenový vokál singulár plurál bez přehlásky der Meister die Meister mistři - Ø s přehláskou der Bruder die Brüder bratři bez přehlásky der Tisch die Tische stoly -e s přehláskou der Stuhl die Stühle ţidle bez přehlásky das Kind die Kinder děti -er s přehláskou der Mann die Männer muţi -(e)n die Frau die Frauen ţeny -s das Hobby die Hobbys hobby a) koncovka nulová (v pl. moţná přehláska) substantiva rodu m. a stř. končící na: -el, sg. der Sessel – pl. die Sessel „křesla“ (r Esel, r Kessel, s Mittel aj.) -er, das Fenster – die Fenster „okna“ (s Messer, r Fehler, s Klostel aj.) -en, der Garten – die Garten „zahrady“ (r Hafen, s Kissen aj.) substantiva rodu stř. končící na: -chen, das Mädchen – die Mädchen „dívky“ -lein, das Fräulein – die Fräulein „slečny“ tato dvě substantiva rodu ţ. die Mutter – die Mütter „matky“ die Tochter – die Töchter „dcery“ b) koncovka -e (v pl. moţná přehláska) většina substantiv rodu m. der Tisch – die Tische „stoly“, der Platz – die Plätze „místa“ (r Brief, r Artzt, r Kopf, r Abend, r Schrank aj.) některá substantiva rodu stř. das Regal – die Regale „regály“, das Geschenk – die Geschenke „dárky“ (s Bein, s Gerät, s Spiel aj.) asi 40 jednoslabičných jmen rodu ţ. – s přehláskou die Stadt – die Städte „města“, die Wurst – die Würste „salámy“ (e Faust, e Nacht, e Hand, e Wand, e Macht aj.)

83 c) koncovka -(e)n

téměř všechna podstatná jmen rodu ţ. die Frau – die Frauen „paní“, die Blume – die Blumen „květiny“ podstatná jména rodu m. → slabé skloňování (a dále r See, r Staat, r Strahl…) der Student – die Studenten „studenti“ tato substantiva rodu stř. – das Bett – die Betten „postele“ (s Auge, s Ende, s Hemd, s Leid, s Ohr, s Herz) d) koncovka -er (v pl. moţná přehláska) jednoslabičná substantiva rodu stř. – das Kind – die Kinder „děti“ (s Blatt, s Dach, s Huhn, s Korn…) těchto devět substantiv rodu m. – der Mann – die Männer „muţi“ (r Wald, r Rand, r Wurm, r Gott, r Geist, r Lieb, r Reichturm, r Irrtum) e) koncovka -s podstatná jména cizího původu a jména končící na vokál – das Hobby – die Hobbys „hobby“, der Park – die Parks „parky“ (s Auto, s Dia, e Oma, r Fan, s Steak aj.) a zkratky – die Uni – die Unis „univerzity“, die CD – die CDs

4. 2. 2. 3 PÁD

V němčině existují čtyři pády, nominativ, genitiv, dativ, akuzativ.

Genitiv Silná substantiva mají v gen. sg. koncovku -es (u jednoslabičných substantiv, př. das Buch, der Freund, der Mann – pl. des Mannes a u substantiv zakončených na sykavky, př. das Haus – des Hauses) nebo koncovku -s (u dvou- a víceslabičných substantiv s nepřízvučnou koncovkou, př. der Pullover a vţdy u substantiv končících na -er, -el, -em, -en, -chen, -lein, př. der Vater – des Vaters).

Slabá substantiva přebírají v gen. sg. koncovku -n nebo -en, př. der Prinz – des Prinzen, viz níţe.

Dativ

Silná maskulina a neutra byla dříve zakončena na koncovku -e, která se dodnes vyskytuje v některých ustálených spojeních např. auf dem Lande „na vesnici“, im Jahre „v roce“, zu Hause „doma“ či v básních. Tato koncovka během 20. let zanikla.

4. 2. 2. 4 SKLOŇOVÁNÍ SUBSTANTIV

Skloňování se dělí na silné, slabé a smíšené. Podle toho se také substantiva řadí na silná, slabá nebo smíšená.

Slabé skloňování (pravidelné) Substantiva mají ve všech pádech kromě nom. sg. koncovku -(e)n a nikdy se nepřehlasují. Do tohoto druhu skloňování se řadí pouze maskulina, př.:

pouze mužský rod N. sg. der Hase der Junge Slabé G. sg. des Hasen des Jungen skloňování D. sg. dem Hasen dem Jungen A. sg. den Hasen den Jungen

N. pl. die Hasen die Jungen koncovka -(e)n G. pl. der Hasen der Jungen v sg. i pl. D. pl. den Hasen den Jungen

A. pl. die Hasen die Jungen mnoho podst. jm. několik p. jm. ţiv.

Slabě se skloňují: tato substantiva zakončená v pl. na -n: der Bauer – des Bauern, pl. die Bauern der Herr – des Herrn x pl. die Herren der Nachbar – des Nachbarn, pl. die Nachbarn (v sg. i silně) koncovka -n der Ungarn – des Ungarn, pl. die Ungarn

ostatní substantiva mající ve všech pádech kromě nom. sg. -en: většina ţivotných, př.: der Affe – die Affen, der Löwe, der Kollege,der Rebell, der Prinz, der Soldat aj. tato neţivotná – der Automat, der Satelit, der Seismograf, der Telegraf koncovka -n maskulina zakončená na -and, -ant, -ent, -ist, př.: der Doktorand, der Präsident, der Elefant, der Polizist aj. řada maskulin z řečtiny a některé národnosti, př.: der Biologie, der Architekt, der Finne, der Francoze, apod.

Silné skloňování Takto se skloňují maskulina, feminina i neutra. V gen. sg. jsou substantiva mask. a neutr. zakončená na -(e)s nebo na koncovku nulovou (fem.). V pl. nom. stojí koncovka nulová, -e, -er nebo -es; nikdy -(e)n. Často dochází k přehlásce kmenového vokálu, př.:

Mužský rod Ženský rod Střední rod 1. silné N. sg. der Lehrer der Bruder die Mutter das Fenster skloňování G. sg. des Lehrers des Bruders der Mutter des Fensters D. sg. dem Lehrer dem Bruder der Mutter dem Fenster

A. sg. den Lehrer den Bruder die Mutter das Fenster

v pl. bez přehlásky většinou s přehláskou vţdy s přehláskou

bez koncovky N. pl. die Lehrer die Brüder die Mütter die Fenster G. pl. der Lehrer der Brüder der Mütter der Fenster D. pl. den Lehrern den Brüdern den Müttern den Fenstern A. pl. die Lehrer die Brüder die Mütter die Fenster jen Mutter, Tochter podst. jm. na -e, p. jm. zakončená na -er, -el, -en -er, -el, -chen, -lein

2. silné N. sg. der Tag der Baum die Stadt das Jahr skloňování G. sg. des Tag(e)s des Baum(e)s der Stadt des Jahr(e)s D. sg. dem Tag(e) dem Baum(e) der Stadt dem Jahr(e)

A. sg. den Tag den Baum die Stadt das Jahr

v pl. bez přehlásky s přehláskou s přehláskou vţdy bez přehlásky

koncovka -e N. pl. die Tage die Bäume die Städte die Jahre G. pl. der Tage der Bäume der Städte der Jahre D. pl. den Tagen den Bäumen den Städten den Jahren A. pl. die Tage die Bäume die Städte die Jahre mnoho p. jm. několik podst. jm. asi 40 podst. jm.

Mužský rod Střední rod 3. silné N. sg. der Geist der Mann das Kind das Dach skloňování G. sg. des Geist(e)s des Mann(e)s des Kind(e)s des Dach(e)s D. sg. dem Geist(e) dem Mann(e) dem Kind(e) dem Dach(e) A. sg. den Geist den Mann das Kind das Dach v pl. bez přehlásky s přehláskou bez přehlásky s přehláskou koncovka -er N. pl. die Geister die Männer die Kinder die Dächer G. pl. der Geister der Männer der Kinder der Dächer D. pl. den Geistern den Männern den Kindern den Dächern A. pl. die Geister die Männer die Kinder die Dächer jen 9 podst. jm. mnoho podst. jm.

Smíšené skloňování Tato podstatná jména se v sg. skloňují slabě; v gen. sg. koncovka -(e)s nebo nulová. V pl. se skloňují slabě; ve všech pádech pl. –(e)n. Takto se skloňuje většina feminin, dále maskulina i neutra.

Mužský rod Ženský rod Střední rod Smíšené N. sg. der Staat e Frau e Schule das Auge skloňování G. sg. des Staat(e)s r Frau r Schule des Auges D. sg. dem Staat(e) r Frau r Schule dem Auge v sg. silné A. sg. den Staat e Frau e Schule das Auge

N. pl. die Staaten e Frauen e Schulen die Augen G. pl. der Staaten r Frauen r Schulen der Augen v pl. slabé D. pl. den Staaten n Frauen n Schulen den Augen A. pl. die Staaten e Frauen e Schulen die Augen

málo podst. jm. mnoho p. jm. mnoho p. jm. pár p. jm

Zvláštně se skloňují substantiva der Buchstabe, der Funke, der Gedanke, der Name, der Wille a das Herze.

N. sg. der Name – G. des Namens – D. dem Namen – A. den Namen, v pl. -n N. sg. das Herz – G. des Herzens – D. dem Herzen – A. das Herz, v pl. -n

Pro německý jazyk je typická velmi častá přítomnost kompozit. Rod sloţeniny se řídí posledním členem slova. U sloţenin zakončených na -teil, -mut, -meter, -nis rod kolísá.

Substantivum + substantivum př.: die Stadt „město“ + s/r Teil „díl“ → der Stadteil „čtvť“ das Haus „dům“ + die Tür „dveře“ → die Haustür „domovní dveře“ der Schnee „sníh“ + der Mann „muţ“ → der Schneemann „sněhulák“

das Feuer „oheň“ + das Werk „dílo“ → das Feuerwerk „ohňostroj“

Adjektivum + Substantivum př.: groß „velký“ + der Vater „otec“ → der Großvater „děda“ hoch „vysoký“ + der Mut „odvaha“ → der Hochmut „pýcha“ klein „malý“ + die Stadt „město“ → die Kleinstadt „maloměsto“

Sloveso + Substantivum př. schlafen „spát“ + das Zimmer „pokoj“ → das Schlafzimmer „loţnice“

Neohebná slova + substantiva: der Einwohner „byvatel“, das Ausland „cizina“

Sloţenina z více slov – das Kinderkrankenhaus „dětská nemocnice“, adjektiva serbokroatisch „srbochorvatský“

Sloţeniny se často tvoří za pomocí spojovníku -s: př. das Schaf „ovce“ + der Kopf „hlava“ → der Schafskopf „hlupák“

4. 2. 2. 5 TVORBA PODSTATNÝCH JMEN

Z jiného slovního druhu - ze sloves: tanzen – das Tanzen „tancování“, glauben „věřit“ – der Glaube „víra“, schießen „střílet“ – der Schuss „střelba“ - z adjektiv: alt – die Alte „stařena“/ der Alte „stařec“ Abstrakta utvořená z adjektiv mají stř. rod, př. gut – das Gute „dobro“, böse – das Böse „zlo“, alles Beste „všechno nejlepší“. Zpodstatnělá přídavná jména se skloňují stejně jako adjektiva. Názvy jazyků jsou neutra, člen se u nich zpravidla neuţívá. Ve spojení s některými slovesy se skloňují, př. übersetzen aus dem Tschechischen ins Deutsche „překládat z češtiny do němčiny“. - z číslovek, př. vier – Vier „čtyřka“ - přidáním přípon -heit, -ung, -keit, -tät, vţdy feminina: gesund – die Gesundheit „zdraví“, bestellen – die Bestellung „objednávka“, lässig – Lässigkeit „nenucenost“, wohnen „bydlet“ – die Wohnung „byt“

Zdrobněliny vznikají pomocí deminutivní přípony -chen a -lein, dochází u nich většinou k přehlásce. Zdrobněliny jsou vţdy neutra.

88 př.: der Baum „strom“ – das Bäumchen „stromeček“, das Pferd „kůň“ – das Pferdchen „koníček“, der Bauch „břicho“ – das Bäuchlein „bříško“, der Zahn – das Zähnchen „zoubek“45

45 BENEŠOVÁ, Radka. Základy německé morfologie. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1996, s. 60-64, 73-75, 77-78, 84.; GERHARD, Helbig. Deutsche Grammatik. Leipzig, 1984, s. 236-243.; HNILIČKA, Tomáš. Podstatná jména. Souhrn německé gramatiky. [online]. [cit. 11. 4. 2012]. Dostupné z: http://www.nemeckagramatika.wz.cz/podstatnajmena.htm

SHRNUTÍ PODSTATNÝCH JMEN

Nizozemská i německá substantiva vykazují stejné kategorie rodu, čísla, pádu a determinace:

nizozemština němčina rod dva – spol., stř. tři – m., ţ., stř. číslo sg., pl. (-en) sg., pl. (koncovky -e, -er ,-es, -(e)n) pád nesklonná nom., gen., dat., akuz. (silná, slabá deklinace) člen 2 určité členy de/het 3určité členy der/die/das neurčitý člen een ein/eine/ein

Původně existovaly v nizozemštině tři rody – muţský, ţenský, střední, i deklinace substantiv.

Oba jazyky tvoří kompozita, př. niz. zomercursus/něm. Sommerkurs „letní kurz“. Zdrobněliny jsou v nizozemštině zastoupeny mnohem více neţ v němčině a mají odlišnou koncovku, př. niz. boompje/něm. Bäumchen „stromeček“. Rozdíl vidíme v ortografii, německá substantiva se píší s velkým počátečním písmenem.

4. 3 Přídavná jména

4. 3. 1 Nizozemská přídavná jména

V nizozemštině existují dva tvary adjektiv, krátký, nesklonný bez koncovky a dlouhý, který je téměř ve všech případech zakončený -e. V přísudku stojí přídavná jména vţdy bez koncovky př. De stad is groot. „Město je velké“. V přívlastkovém postavení po členu určitém, ukazovacích a přivlastňovacích zájmenech mají oba rody i čísla koncovku -e. Pouze v neutru singuláru po členu neurčitém, bez členu a po geen „ţádný“ zůstávají adjektiva bez přípony. Ve všech ostatních případech jsou adjektiva zakončena na -e.

Singulár de/ deze/ die/ mijn kleine trip een kleine trip „nějaký malý vlak“ het/ dit/ dat/ mijn grote dorp een groot dorp „nějaká velká vesnice“ groot dorp „velká vesnice“ geen groot dorp „ţádná velká vesnice“ Plurál de/ deze/ die/ zijn goede honden goede honden „hodní psi“ de/ deze/ die/ jouw grote kinderen grote kinderen „velké děti“ de/ deze/ die/ onze goede ouders goede ouders „dobří rodiče“

Přídavná jména končící na -en uţ koncovku nepřibírají, př. een houten deur „dřevěné dveře“. V přísudku jsou adjektiva stejně jako v němčině bez koncovky, tedy nesklonná, př. de vis is goed „ta ryba je dobrá“.

U přídavných jmen také platí pravidlo otevřených slabik, př. droog – droge „suchý“, laat „pozdní“ – later „pozdnější“.

4. 3. 1. 1 Stupňování přídavných jmen

Pravidelné stupňování přídavných jmen

Druhý stupeň tvoříme stejně jako v němčině přidáním přípony -er, po samohlásce příponou -r, k základnímu slovu, třetí stupeň pomocí přípony -st. Kmenové slabiky se oproti němčině nepřehlasují a ani nedlouţí.

91 pozitiv komparativ superlativ slecht „špatný“ slechter „horší“ slechtst „nejhorší“ jong „mladý“ jonger „mladší“ jongst „nejmladší“ groot „velký“ groter „větší“ grootst „největší“ klein „malý“ kleiner „menší“ kleinst „nejmenší“ rood roder roodst „nejčervenější“ wijs wijzer wijst „nejmoudřejší“ blij/de/ blijder blijdst „nejradostnější“

Ve druhém stupni se mění hláska s na z, f na v, př. lief – liever „draţší“.

U adjektiv zakončených na -r se vkládá d: př. lekker – lekkerder – lekkerst „nejchutnější“

U třetího stupně se můţe podobně jako u němčiny pouţít opis pomocí meest, př. de meest gelezen artikelen „nejčtenější články“. Opis se uţívá, končí-li adjektiva na -st, př. de meest frisse drank „nejčerstvější nápoj.“

Nepravidelné stupňování přídavných jmen pozitiv komparativ superlativ goed „dobrý“ beter „lepší“ best „nejlepší“ veel „mnoho“ meer „více“ meest „nejvíce“ weinig „málo“ minder „méně“ minst „nejméně“ graag „rád“ liever „raději“ liefst „nejraději“ dikwijls „často“ meer „častěji“ meest „nejčastěji“ (vaak vaker vaakst „nejčastěji“) na „blízko“ nader „bliţší“ naast „nejbliţší“

Stupňovaná přídavná jména jsou v přívlastku opět zakončená na -e: př. de kleine kamer – de kleinere kamer – de/mijn kleinste kamer „můj nejmenší pokoj“. V superlativu stojí před adjektivem člen určitý nebo přivlastňovací zájmeno,

92 př. de slechtste man „špatný muţ“. Příslovce se stupňují stejně. Pouze v superlativu se vkládá het, př. het meest „nejvíce“.46

4. 3. 2 Německá přídavná jména

V němčině existují, stejně jako v nizozemském jazyce, dva tvary adjektiv, krátký a plný. V predikativním postavení mají adjektiva krátký (základní) tvar a jsou nesklonná. Př. Der Film war interessant/gut/lang… „Film byl zajímavý/dobrý/dlouhý…“. Tento tvar se uţívá v přísudku nezávisle na rodu a čísle podstatného jména. S neflektivní formou přídavného jména je shodný i tvar příslovce, př. schön „pěkný/pěkně, neu „nový/nově“.

V přívlastkovém postavení stojí plný (rozšířený) tvar s koncovkami rodu, čísla a pádu. Př. ein langer Film „dlouhý film“. U plného tvaru se rozlišuje slabá, silná a smíšená deklinace.

4. 3. 2. 1 SKLOŇOVÁNÍ PŘÍDAVNÝCH JMEN

Skloňování po členu určitém – slabé skloňování

Singulár Plurál rod mužský ženský střední N. der nette Mann die nette Frau das nette Kind die netten Freunde G. des netten Mann(e)s der netten Frau des netten Kindes der netten Freunde D. dem netten Mann der netten Frau dem netten Kind den netten Freunden A. den netten Mann die nette Frau das nette Kind die netten Freunde milý muţ milá ţena milé dítě milí přátelé koncovky: sg. N. ţdy -e pl. všude -en G., D. vţdy -en A. muţ., stř. -en, ţen. -e

Jako po členu určitém se skloňují adjektiva také po zájmenech: derjenige „ten“, derselbe „týţ“, dieser „tento“, jener „onen“, jeder „kaţdý“ mancher „mnohý“, welcher „který“, solcher „takový“ (po nich i jako po čl. neurčitém) Př. in jeder großen Stadt „v kaţdém velkém městě“

46 Viz KRIJTOVÁ, Olga a ČERVENKOVÁ, Jana. Učebnice nizozemštiny. 3. vyd. Praha: Karolinum, 2008, s. 37, 66-67, 235, 266.; Zdrobněliny. Dutchgrammar.com. [online]. 30. 5. 2010. [cit. 15. 4. 2012]. Dostupné z: http://www.dutchgrammar.com/cs/nounsandarticles/7.html

V plurálu přistupují dále: alle „všichni“, beide „oba“, keine „ţádní“ a přivlastňovací zájmena meine, deine, seine, ihre, seine, unsere, euere, ihre, Ihre Př. unsere neuen Freunde „naši noví přátelé“

Skloňování adjektiv po členu nulovém – silné skloňování

Singulár Plurál rod mužský ženský střední N. guter Wein gute Milch gutes Bier gute Menschen G. guten Wein(e)s guter Milch guten Bier(e)s guter Menschen D. gutem Wein guter Milch gutem Bier guten Menschen A. guten Wein gute Milch gutes Bier gute Menschen dobré víno dobré mléko dobré pivo dobří lidé

Adjektivum přebírá po nulovém členu koncovku členu určitého s výjimkou genitivu sg. maskulina a neutra. Stejně se skloňují přídavná jména po základních číslovkách zwei drei, vier atd, př. drei große Hunde „tři velcí psi“ a po einige „několik“, viele „mnoho“, wenige „málo“, mehrere „více“, andere „jiní“, ein paar „pár“, př.

N. pl. viele berühmte Leute „mnoho známých lidí“. G. pl. vieler berühmter Leute D. pl. vielen berühmten Leuten A. pl. viele berühmtee Leute

Skloňování přídavných jmen po členu neurčitém – smíšené skloňování

Singulár Plurál

rod mužský ženský střední silná deklinace N. ein guter Mann eine gute Frau ein gutes Kind gute Freunde G. eines guten Mann(e)s einer guten Frau eines guten Kind guter Freunde D. einem guten Mann einer guten Frau einem guten Kind guten Freunden A. einen guten Mann eine gute Frau ein gutes Kind gute Freunde dobrý muţ dobrá ţena dobré dítě dobří přátelé

Př. ein schönes Gefühl „dobrý pocit“

Jako po členu neurčitém se také v singuláru skloňují adjektiva po přivlastňovacích zájmenech – mein, dein, sein apod. a po zájmenu kein „ţádný“, př. mit keiner guten Nachricht (dat., fem.) „s ţádnou dobrou zprávou“.

Mnoţné číslo neurčitý člen nemá. Skloňuje se jako bez členu, ale po přivlastňovacích zájmenech a záporném zájmenu keine „ţádný“ jako po členu určitém, př. mit meinen lieben Eltern „s mými drahými rodiči.“

Po všech zájmenech a číslovkách neurčitých jsou v genitivním tvaru moţné dvě koncovky -er nebo -en, př. die Häuser aller reicher/reichen Leute „domy všech bohatých lidí“. Více se uplatňuje slabá koncovka -en. Po číslovkách určitých stojí koncovka silná, př. die Aufgaben zweier neuer Studenten „úkoly dvou nových studentů“.

Stojí-li u substantiva více přídavných jmen, mají všechna stejnou koncovku, př. ein bedeutender ökonomischer Erfolg „významný ekonomický úspěch.“

Zvláštnosti v deklinaci – změna i v komparativu hoch – der hohe Turm „vysoká věţ“ – změna konsonantu dunkel – die dunkle Straße „temná ulice“ – odpadá -e teuer – die teure Lampe x bitter – die bittere Medizin „hořký lék“ – odpadá -e

Nesklonná adjektiva v přívlastku jsou např. některé barvy – rosa „růţová“, některá adjektiva odvozená od názvů měst a zemí; píší se velkým písmenem, př. Der Wiener Waltzer „vídeňský valčík“, auf der Prager Burg „na Praţském hradě“, dále ganz „celý“ a halb „poloviční“ ve spojení světadílů, zemí a měst stř. rodu, např. in ganz Deutschland „v celém Německu“ apod.

Němčina nemá adjektiva typu kočičí, lví a typu přivlastňovacího. Vyjadřují se sloţeninami a slovním spojením, př. Katzenauge „kočičí oči“.

4. 3. 2. 2 STUPŇOVÁNÍ PŘÍDAVNÝCH JMEN

Druhý stupeň přídavných jmen se tvoří připojením sufixu -er k základnímu stupni, třetí stupeň pomocí přípony -st nebo –est; -est po adjektivech končících na -d, -t, -ß, -x, -z, -los, -haft, pokud je přízvuk na konci. Pro vyjádření superlativu v přísudku existují dvě moţnosti: Dieses Haus ist am schönsten/das schönste (von allen). „Tento dům je nejhezčí (ze všech).“ Spojení der + -ste se můţe uţít, pokud jde o nejvyšší stupeň ve srovnání s jinými nositeli stejné vlastnosti.

U těchto adjektiv se objevuje při stupňování přehláska: pozitiv komparativ superlativ alt älter der, die, das älteste „nejstarší“ arm ärmer ärmste „nejchudší“ jung jünger jüngste „nejmladší“ kalt kälter kälteste „nejchladnější“ stark stärker stärkste „nejsilnější“

Přehláska se vyskytuje také u adjektiv arg „zlý“, dumm „hloupý“, grob „hrubý“, groß „velký“, hart „tvrdý“, hoch „vysoký“, klug „chytrý“, krank „nemocný“, lang „dlouhý“, nahe „blízký“, scharf „ostrý“, schwarz „černý, tmavý“, warm „teplý“.

Tato adjetiva se přehlasovat mohou i nemusí, gesund – gesunder/gesünder „zdravější“, blaß „bledý“, glatt „hladký“, karg „skoupý“, naß „mokrý“, schmal „úzký“, fromm „zboţný“, rot „červený“. Př. der klügste Junge „nejchytřejší chlapec“, der roteste/röteste Apfel „nejčervenější jablko“, Die Schwester ist älter als der Bruder. „Sestra je starší neţ bratr.“

U adjektiv zakončených na -el a u adjektiv končících na sufix -er, před nímţ stojí diftong, odpadá v komparativu -e, v superlativu nikoliv, viz deklinace. dunkel - dunkler – dunkelste „temnější“ teuer - teurer – teuerste „nejdraţší“ sauer – saurer - sauerste „nejkyselejší“

Nepravidelné stupňování přídavných jmen pozitiv komparativ superlativ gut besser beste „nejlepší“ hoch höher höchste „nejvyšší“ nahe näher nächste „nejbliţší, příští“ viel mehr meiste „většina“

Rekce přídavných jmen V přísudkovém postavení se adjektiva pojí s určitým pádem či předloţkou, př. Er ist dieser Tat verdächtig. „Je podezřelý z této vraţdy“ - spojení s genitivem Sie war erstaunt über diesen Bericht. „Byla udivená z této zprávy.“ - spojení s akuzativem a předloţkou über.47

SHRNUTÍ PŘÍDAVNÝCH JMEN

Oba jazyky mají základní i plný tvar adjektiv podle postavení ve větě. Základní tvar pro přísudkové postavení a rozšířený tvar pro přívlastkové postavení – niz. goed/goede – něm. gut/gute „dobrý“. Krátký tvar přídavných jmén se neliší svou formou od adverbií. V němčině se skloňují adjektiva slabě, silně nebo smíšeně, v nizozemštině mají většinou koncovku -e.

U obou jazyků se adjektiva stupňují podobně. Koncovky stupňování v nizozemštině jsou následující: komparativ -er, superlativ -st, v němčině: komparativ -er, superlativ -est, -st. Také v nepravidelném stupňování se vyskytují u obou jazyků shody. niz. goed „dobrý“ beter „lepší“ beste „nejlepší“ něm. gut besser beste niz. veel „mnoho“ meer „více“ meeste „nejvíce, většina“ něm. viel mehr meiste

47 Viz BENEŠOVÁ, Radka. Základy německé morfologie. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1996, s. 95-99, 102.; Viz GERHARD, Helbig. Deutsche Grammatik. Leipzig, 1984, s. 299-305, 317.

4. 4 Zájmena

4. 4. 1 Nizozemská zájmena

V tomto jazyce se vyskytuje devět druhů zájmen.

4. 4. 1. 1 Osobní zájmena

V nizozemštině existuje dvojí tvar osobních zájmen – přízvučná (důrazná) a nepřízvučná (nedůrazná). V grafice se často místo tvarů nepřízvučných zájmén pouţívají přízvučná; některá nepřízvučná zájmena se naopak preferují, př. je. Jij se pouţívá při tykání v sg., v pl. při styku s přáteli se uţívá zájmeno jullie „vy“. Při vykání se uţije se zájmeno u „vy“. Pro 2. os. sg. a pl. se ve Vlámsku pouţívá v subjektu zájmeno gij (ge), v objektu tvar u.

Přímý pád48

1. os. sg. 2. os. sg. 3. os. sg. 1. os. pl. 2. os. pl. 3. os. pl. NOMINATIV já ty/ Vy on/ ona/ ono my vy oni tvary přízvučné ik jij/ u hij/ zij/ het wij jullie zij tvary nepřízvučné ´k je ze/ ´t we ze

Nepřímý (objektový) pád

1. os. 2. os. sg./ 1. os. 2. os. sg. vykání 3. os. sg. pl. pl. 3. os. pl. mi tobě Vám jemu jí mu nám vám jim

mně tě Vás ho ji ho nás vás je 3. a 4. pád u mij jou hem haar het ons jullie hen/ hun přízvučný (pro osoby)/ 3. a 4. pád u me je ´m d´r ´t ons jullie ze (pro věci) nepřízvučný

Tvary genitivu zájmen mijns/mijner „mne“, zijn/zijner „ho“ apod. se jiţ v moderní nizozemštině nepouţívají nebo pouze v ustálených vazbách. Místo nich se uţívá terwille van haar/mij „kvůli ní/mně“, př.:

48 Viz KRIJTOVÁ, Olga a ČERVENKOVÁ, Jana. Učebnice nizozemštiny. 3. vyd. Praha: Karolinum, 2008, s. 17.

98 dat. Ik schriejf je een brief. Ik schriejf hun een brief. „Píšu ti dopis.“ „Píšu jim dopis.“49 akuz. Ik zie je. Ik zie hen. „Vidím tě.“ „Vidím je.“ Díky nerozlišování pádů se téměř všechny předloţky pojí s tímto pádem nepřímým, př. bij mij/ bij me „ke mně“.

4. 4. 1. 2 Ukazovací zájmena

„de“ slova „het“ slova plurál tady: tento, tato deze naam dit drop deze namen, deze dorpen „toto jméno“ „tato vesnice“ „tyto“ tam: tamten, tamto die naam dat dorp die namen, die dorpen „tamto jméno“ „tamta vesnice“ „tamty“

„de“ slova „het“ slova plurál zo ´n, zulke zulk „takové“ dezelfde hetzelfde dezelfden „titíţ“

Zájmeno dergelijk „takový, á, é/dergelijke „takoví“

Př. Dit boek is nieuw. „Tato kniha je nová“, zulke arbeid „taková práce“, boeken van dat soort „knihy takového druhu“

4. 4. 1. 3 Přivlastňovací zájmena

1. os. sg. 2. os. sg. 3. os. sg. 1. os. pl. 2. os. pl. 3. os. pl. můj tvůj/ Váš jeho/ její náš váš jejich tvary přízvučné mijn jouw/ uw zij/ haar ons/ onze jullie hun tvary nepřízvučné m´n je z´n/ d´r

Př. Het is mijn potlood. „To je moje tuţka.“

49 Viz MÁČELOVÁ-VAN DEN BROECKE, Ems a SPĚVÁKOVÁ, Dana. Učebnice nizozemštiny pro Čechy. 1. vyd. Praha: H + H, 1997, s. 187.; Viz BERKOV, Valerij, Pavlovič. Současné germánské jazyky. 1. vyd. Přeloţila R. Blatná. Praha : Karolinum, 2002, s. 79.

Přivlastňovací zájmena jsou bez koncovky. Pokud stojí zájmeno samostatně bez substantiva, přibírá koncovku -e, př. minj boek en het hare „moje a její kniha“. V nizozemštině chybí zájmeno svůj.

4. 4. 1. 4 Tázací zájmena wie „kdo?“ – ptáme se na osoby, skloňování wie:

nom. wie – kdo? gen. van wie/wiens; pl. wie/wier – koho? dat. wie/aan wie – komu?

akuz. wie – koho?

Tvary wiens a wier se vyskytují v psaném jazyce. V mluveném se pouţívá předloţka + wie, př. Aan wie denk je? Na koho myslíš? wat „co?“ – ptáme se na věci nom. a akuz. – bez předloţky: wat – př. Wat zie je? Co vidíš? gen. van wat „čeho“ dat. aan wat „čemu“ Stejně jako v němčině se tázací zájmena pojí s předloţkami. Místo předloţkového pádu se často uţívá příslovce waar – waarvan „čím?“.

- s předloţkou: waar + předloţka – př. Waaraan denk je? Na co myslíš? waar + over - waarover? „o čem?“ waar + mee - waarmee? „s čím?“ waar + in – waarin? „v čem?“ waar + toe - waartoe? „k čemu?“ waar + bij – waarbij? „u čeho“ waar + aan – waaraan? „na co?“

V hovorovém i spisovném jazyce se předloţky od waar oddělují a stojí ve větě co nejdále. Př. Waar denk je aan? waar „kde?“ welke stř./ welk spol. „které?“/ welke pl. „kteří?“ wat voor een/wat voor „jaký?“ wanneer „kdy?“ hoe „jak?“

100 waarom „proč?“50

Př. Wat is dat. „Co to je“?, Waarom zeggen wij dat? „Proč to říkáme?“

4. 4. 1. 5 Vztaţná zájmena společný rod střední rod plurál die „který, která“ dat „které“ die „kteří“ bez předložky: př. de man, die „muţ, který“ het kind, dat „dítě, které“ de mensen, die „lidé, kteří“ s předložkou: Ve funkci objektu se uţívají zájmena wie „kdo“, wat „co“. Mluvíme-li o věcech, uţije se waar + předloţka, př. waarmee „se kterým“. V mluvené řeči se předloţka od waar odděluje. Mluvíme-li o osobách, uţije se wie + předloţka, př. De man, die met wie ik werk… „člověk, se kterým pracuji…“ Před vztaţnými zájmeny není nezbytně nutné psát čárku, př. Het huis dat ik wil kopen, is mooi. „Ten dům, který si chci koupit, je krásný.“51

4. 4. 1. 6 Neurčitá zájmena

Velmi se podobají německým neurčitým zájmenům, u kterých také existuje neurčitý podmět, v něm. man/v niz. men. men „člověk, někdo“ – Hier mag men niet roken. „Zde se nesmí kouřit.“ iemand „někdo“/ niemand „nikdo“ iets „něco“/ niets „nic“ ieder, iedere „kaţdý“, iedereen bez. podst. jm. elk, elke „kaţdý“ zeker, zekere „jistý, určitý“

50 Viz KRIJTOVÁ, Olga a ČERVENKOVÁ, Jana. Učebnice nizozemštiny. 3. vyd. Praha: Karolinum, 2008, s. 30, 55-56, 67, 138-140. 51 Viz BERKOV, Valerij, Pavlovič. Současné germánské jazyky. 1. vyd. Přeloţila R. Blatná. Praha: Karolinum, 2002, s. 79-80.

101 een ander, andere „jiný“ anderen „ostatní“ bez podst. jm. de ene – de andere „jeden – druhý“ de andere „druhý“ alle „všichni, všechny“, al het, ale de „všechen“, allen „všichni“ bez podst. jm. sommige „některý“ een paar „několik“ – een paar boeken „několik knih“

Př. Andere kinderen spelen in de tuin. „Ostatní děti si hrají na zahradě.“52

4. 4. 1. 7 Zvratné zájmeno se

Zvratné zájmeno se vyjadřuje v 1. a 2. os. sg. i pl. předmětným tvarem z osobních zájmen me, je, apod. Ve 3. os. u obou čísel a při vykání se vyskytuje tvar zich „se“.53

1. os. 2. os. 2. os. vykání 3. os. sg. ik – me jij – je u – u/ zich hij, zij, het – zich pl. wij – ons jullie – je u – u/ zich zij - zich

Př. zich wassen „mýt se“, je was je „umýváš se“

4. 4. 2 Německá zájmena

4. 4. 2. 1 Osobní zájmena

singulár plurál nom. ich - já du - ty er - on sie - ona es - ono wir -my ihr - vy sie - oni Sie gen. meiner deiner seiner ihrer seiner unser euer ihrer Ihrer dat. mir dir ihm ihr ihm uns euch ihnen Ihnen akuz. mich dich ihn sie es uns euch sie Sie

Německá osobní zájmena nahrazují substantivum ve stejném pádu, rodě, i čísle. Pro vykání v sg. i pl. pouţívá němčina zájmeno Sie (odpovídá starému českému onikání). Genitivní tvary meiner, deiner, seiner apod. se téměř nepouţívají, př. statt mir „místo mě“.

52 Viz KRIJTOVÁ, Olga a ČERVENKOVÁ, Jana. Učebnice nizozemštiny. 3. vyd. Praha : Karolinum, 2008, s. 176-177. 53 Viz KRIJTOVÁ, Olga a ČERVENKOVÁ, Jana. Učebnice nizozemštiny. 3. vyd. Praha: Karolinum, 2008, s. 56.

102

Zástupné zájmeno es nahrazuje ve větě podmět, př. Wo ist das mein Handy? Es liegt auf der Couch. „Kde je můj mobil? Leţí na gauči.“ nebo předmět, př. Gib mir das Geld!. Ich brauche es. Dej mi peníze! Potřebuju je. Zájmeno es má v genitivu dessen „toho“, vztahuje-li se k předmětu.

K osobním zájmenům se obvykle řadí i zvratná, viz níţe a reciproční zájmena; vyjadřují vzájemný vztah, př. Sie helfen sich/einander. „Pomáhají si.“

4. 4. 2. 2 Ukazovací zájmena

Od členu určitého se ukazovací zájmena der, die, das liší v genitivu. V gen. pl. se vyskytují dva tvary deren a denen:

Singulár Plurál Nom. der die das die Gen. dessen dern dessen deren/derer Dat. dem der dem denen Akuz. den die das die dieser „tento“ diese „tato“ dieses „toto“ jener „onen“ solcher „takový“ derselbe „tentýţ“ jener „onen“ jene „ona“ jenes „ono“ derjenige diejenige dasjenige „to, které“: vyskytuje se po vztaţné větě derselbe „tentýţ“ dieselbe „tatáţ“ dasselbe „totéţ“: první část se skloňuje jako člen určitý, druhá jako člen neurčitý ein solcher „takový“ eine solche „taková“ ein solches „takové“: většinou stojí se členem neurčitým selber, selbst „sám“ – stojí za osobním zájmenem

Př. Sie ist sich dessen bewusst. „Je si toho vědoma.“

103

4. 4. 2. 3 Přivlastňovací zájmena

Jsou odvozena od genitivu osobních zájmen: ich mein „můj“ wir unser „náš“ du dein „tvůj“ ihr euer „váš“ er sein „jeho“ sie ihr „jejich“ sie ihr „její“ Sie Ihr „Váš“ es sein „jeho“

Skloňování přivlastňovacích zájmen: Singulár Plurál Mužský rod Ženský rod Střední rod Nom. mein -er meine -e mein -es meine -en Gen. meines -en meiner -en meines -en meiner -en Dat. meinem -en meiner -en meinem -en meinen -en Akuz. meinen -en meine -e mein -es meine -en

Přivlastňovací zájmena stojící za diese „tito“, alle „všichni“ mají koncovky silné (-e). Po viele, einige, weinige, keine, aj. jsou přivl. zájmena v gen. pl., př. Er verkehrte mit vielen seiner Freunde. „Stýkal se s mnoha svými přáteli.“ V samostatném postavení přebírají přivl. zájmena koncovku členu určitého, př. Wessen Auto ist das? – Es ist mein(e)s. – „Čí je to auto? To je moje.“ x Das Auto ist mein. „To auto je moje.“

Adjektiva stojící za přivlastňovacími zájmeny mají deklinaci jako po členu neurčitém, př. sein kleiner Sohn „jeho malý syn“. Zájmeno odpovídající českému svůj neexistuje, nahrazuje se přivl. zájmenem osoby, která je podmětem, př. Er ist mit seiner Frau dort hinter. „On je se svou ţenou tam vzadu.“

4. 4. 2. 4 Tázací zájmena

Deklinace zájmena wer „kdo?“, was „co?“

Nom. wer was Gen. wessen

Dat. wem

Akuz. wen was

Př. Wessen Auto ist das? „Čí je to auto?“ Es ist mein(e)s. „To je moje.“

104 welcher? welche? welches? „které?“ was für ein was für eine was für ein „jaké?“ wie? „jak, jaký“

U zájmena was für ein odpadne ein u substantiv v plurálu a u substantiv pouţívaných se členem nulovým, př. Was für Leute? „Kteří lidé?“. Stojí-li toto zájmeno samostatně, přibírá ein silné koncovky -er, -e, -es, samostatné postavení v plurálu není moţné. U was für ein se ptáme na vlastnost či jakost nějaké věci, př. Mit was für einem Auto fährt dein Vater? Einen Audi. „S jakým autem jezdí tvůj otec? S Audi.“ Zájmenem welcher se ptáme na konkrétní osoby, vlastnosti nebo vybíráme z něčeho, př. Welches Kleid soll ich kaufen? „Které šaty si mám koupit?“. Zájmenem wie se ptáme na adjektivum v přísudku, př. Wie ist das Buch? Es ist wunderbar. „Jaká je ta kniha? Je báječná.“

4. 4. 2. 5 Vztaţná zájmena

Ve funkci vztaţných zájmen se uţívají ukazovací zájmena der, die, das a tázací wer, was. Př. Der Lehrer, der heute nicht in der Schule ist, muss… „Učitel, který dnes není ve škole, musí …“. Genitiv zájmen der, die, das a dativ pl.: tvar je závislý na rodu substantiva, nikoli na substantivu, které následuje, př. Das ist das Kind, dessen Mutter… „To je to dítě, jehoţ maminka…“.

4. 4. 2. 6 Neurčitá zájmena

Řadí se k nim také zájmena záporná. Neurčitá zájmena jsou v němčině spjata s číslovkami.

zájmena substantivního charakteru plnící funkci subjektu, objektu a predikativního jména: man – neurčitý podmět, G. eines (neuţívá se), D. einem, A. einen etwas „něco“/nichts „nic“ – nesklonné jemand „někdo“/niemand „nikdo“ – při skloňování můţou přebírat koncovky či nemusí Př. Man spricht darüber. „Mluví se o tom.“, Ich habe niemand/en getroffen. „Nikoho jsem nepotkal.“

zájmena stojící samostatně nebo jako adjektivum ve funkci členu:

105

einer „nějaký“/ keiner „ţádný“ – v sg. se skloňuje jako člen neurčitý, v pl. jako člen určitý welcher „který“ irgend- – vyjadřuje neurčitost, irgendein „některý“, irgenwelcher „kaţdý“, irgendwer „někdo“ apod.

zájmena charakteru číslovek: alles „vše“ ganz „celý“ einige „několik“ jeder „kaţdý“ viel „mnoho, mnozí“ manch „mnohý“ der andere, ein anderer „jiný, v pl. ostatní“ apod.

4. 4. 2. 7 Zvratná zájmena

Tvary zvratných zájmen kromě sich jsou shodné se zájmeny osobními. V hlavní větě stojí za určitým slovesem, př. Ich beschäftige mich mit Mathematik. „Zabývám se matematikou.“ Němčina má jen jediné zájmeno, které se uţívá ve spojení s infinitivem a ve 3. os. sg. i pl.: sich erkälten „nachladit se“. er/sie/es erkältet sich „on/ona/ono se nachladí“ sie erkälten sich „oni se nachladí“

V 1. a 2. os. obou čísel pouţijeme 3. a 4. pád osobních zájmen: akuzativ dativ ich erkälte mich „nachladím se“ ich schade mir „škodím si“ du erkältest dich du schadest dir wir erkälten uns wir schaden uns ihr erkältet euch ihr schadet euch 54

54 Viz BENEŠOVÁ, Radka. Základy německé morfologie. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1996, s. 106-111.; Viz POVEJŠIL, Jaromír. Mluvnice současné němčiny. 3. vyd. Praha: Academia, 1994, s. 208-218.

106

SHRNUTÍ ZÁJMEN

Nizozemština má oproti němčině dva druhy osobních a přivlastňovacích zájmen, přízvučná a nepřízvučná, př. niz. přízvučné zájméno wij, nepřízvučné we/ něm. pouze zájmeno wir „my“. Osobní zájmena se v nizozemštině skloňují v pádech nominativ a dativ, který se rovná akuzativu. Genitiv nizozemských osobních zájmen se uţívá pouze v ustálených spojeních nebo v archaickém stylu. V němčině se zájmena skloňují ve všech čtyřech pádech nom., gen., dat., akuz. Odlišnost vidíme také ve způsobu vykání. V nizozemštině se vykání uskutečňuje prostřednictvím 2. os. sg. za pomocí zájmena u. Německé vykání je spjato se 3. os. pl., tj. se zájmenem Sie „Vy“.

Zvratná zájmena se v němčině i v nizozemštině odvozují od zájmen osobních. Výjimkou je pouze 3. os. sg. a pl., kdy se zvratné zájmeno tvoří pomocí tvaru: něm. sich/ niz. zich „se, sebe“.

V obou zkoumaných jazycích se vyskytují podobné lexémy osobních zájmen: něm. ich/niz. ik „já“, něm. wir/niz. wij „my“ přivlastňovacích: něm. mein/niz. mijn „moje“ ukazovacích: něm. diese/niz. deze „tento“ neurčitých: něm. kein/niz. geen.

107

4. 5 Číslovky

4. 5. 1 Nizozemské číslovky

4. 5. 1. 1 Základní číslovky

Číslovky se v nizozemštině tvoří podobně jako v němčině. Číslovky 0 – 12 a číslovky 100, 1 000, 1 000 000 jsou jednoduchá slova.

0 – 10 0 nul 1 één 2 twee 3 drie 4 vier 5 vijf 6 zes 7 zeven 8 acht 9 negen 10 tien

11 – 20 11 elf 12 twaalf 13 dertien 14 veertien 15 vijftien 16 zestien 17 zeventien 18 achttien 19 negentien 20 twintig

Číslovky 13 – 19 se tvoří pomocí přípony -tien. U číslovek 13 (drie > dertien), 14 (vier > veertien), 18 (acht > achttien – tt!) nastává změna.

21 eenentwintig (jeden–a–dvacet) 22 tweeëntwintig 23 drieëntwintig 24 vierentwintig (čtyři–a–dvacet) 25 vijfentwintig 30 dertig 40 veertig 50 vijftig 60 zestig 70 zeventig 80 tachtig 90 negentig 100 honderd

Desítky 20 – 90 se tvoří pomocí přípony -tig. Zvláštní změnu mají čísla 30 (drie – dertig), 4 (vier – veertig) a 8 (acht – tachtig).

101 honderdéén 102 hondertwee 103 honderddrie 110 honderdtien 200 tweehonderd 300 driehonderd 400 vierhonderd 500 vijfhonderd 1 000 duizend 1 100 elfhonderd 1 200 twaalfhonderd

1 900 negentienhonderd 10 000 tienduizend 100 000 honderdduizen

108

1 000 000 een miljoen miljard „miliarda“ biljoen „bilion“

Po základních číslovkách zůstávají některá substantiva v sg., př. 300 gram „300 gramů“, viz výše bezpříponové mn.č.

Počty: 5 x 4 = 20 vijf maal/keer „krát“ vier is twintig 8 x 4 = 32 acht maal/keer vier is tweeëndertig, Cena: 1,28 één euro achtentwintig Neurčité číslovky: een klein aantale „málo“, een paar „několik“, verscheidene malen „několikrát“

4. 5. 1. 2 Řadové číslovky

Číslovky řadové se tvoří od základních číslovek: a) pomocí přípony -ste se tvoří číslovky první, osmý, dvacátý a výše: eerste „první“ achste „osmý“ twintigste „dvacáty“ eenentwintigste „dvacátý první“ honderdste „stý“, duizendste „tisící“ b) příponou -de se tvoří číslovky druhý aţ devatenáctý: tweede „druhý“ derde „třetí“ virde „čtvrtý“ vijfde „pátý“, tiende „desátý“ negentiende „devatenáctý“

Zvláštností je, ţe se nizozemské řadové číslovky píší bez tečky, př. 30 maart „30. března“, často s koncovým -e, př. 1e, 2e, 3e nebo s koncovkou -de/-ste, př. 4de, 1ste, 8ste. Před řadovou číslovkou se uţívá člen určitý, př. de erste.

4. 5. 1. 3 Druhové číslovky

Uţívají se jen výjimečně. Tvoří se příponou -lei: enigerlei „jednaký“

109 tweerlei „dvojí“ drieërlei „trojí“

4. 5. 1. 4 Násobné číslovky

Tvoří se příponou -maal k číslovce základní nebo vloţením keer za číslovku základní. eenmaal, één keer a další tvar eens „jednou“ tweemaal, twee keer „dvakrát“ driemaal, drie keer „třikrát“ viermaal, vier keer „čtyřikrát“ vijfmaal, vijf keer „pětkrát“ tienmaal, tien keer „desetkrát“

4. 5. 1. 5 Podílné číslovky

Vyjadřují číselný podíl (po dvou, po několika), př. vier aan vier „po čtyřech“.55

4. 5. 2 Německé číslovky

4. 5. 2. 1 Základní číslovky

Číslovky 0 – 12 jsou slova jednoduchá, 13 – 19 slova sloţená. Číslovky 13 – 19 se tvoří připojením -zehn k základní číslovce. Aţ do milionu se píší jako jedno slovo, miliony stojí zvlášť.

0 null 1 eins 11 elf 2 zwei 12 zwölf 3 drei 13 dreizehn 4 vier 14 vierzehn 5 fünf 15 fünfzehn 6 sechs 16 sechzehn (nepravidelnost)

55 Viz KRIJTOVÁ, Olga a ČERVENKOVÁ, Jana. Učebnice nizozemštiny. 3. vyd. Praha: Karolinum, 2008, s. 56.; Viz TRNKA, Bohumil a KRIJTOVÁ, Olga. Učebnice holandštiny. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1962, s. 144.; Viz MÁČELOVÁ-VAN DEN BROECKE, Ems a SPĚVÁKOVÁ, Dana. Učebnice nizozemštiny pro Čechy. 1. vyd. Praha: H + H, 1997, s. 50, 167-168.

110

7 sieben 17 siebzehn (nepravidelnost) 8 acht 18 achtzehn 9 neun 19 neunzehn 10 zehn

Úplná deklinace existuje pouze u číslovky jedna – ein, eine, ein „jeden, jedna, jedno“; zwei, drei tvoří v postavení bez členu genitiv – zweier, dreier, číslovky zwei aţ zwölf mohou mít v dativu koncovku -en. Číslovka ein stojící před substantivem má deklinaci jako člen neurčitý, př. eine Puppe „jedna panenka“. Pokud se eins uţívá samostatně bez substantiva, skloňuje se silně, tj. má pádovou koncovku členu určitého, př. ein(e)s der bekanntesten Museen „jedno z nejznámějších muzeí“. Po členu určitém se ein skloňuje jako adjektivum, tj. slabě. Vůbec se neskloňuje např. v časových údajích, př. nach ein Uhr „po jedné hodině.“

Po číslovkách vyšších neţ jedna stojí substantivum v nom. pl., př. fünf Tage „pět dní“ x s předloţkou např. dat. pl. mit fünf Millionen Einwohnern „s pěti obyvateli.“ Výjimkami stojícími v sg. jsou některá substantiva označující míru např. vier Grad Celsisus „čtyři stupně Celsia“.

Desítky se tvoří pomocí přípony -zig, s výjimkou číslovky třicet – dreißig. Po číslovkách 21 – 29, 31 – 39 atd. se kladou jednotky před desítky a stojí mezi nimi und „a“.

20 zwanzig 30 dreißig 90 neunzig 21 einundzwanzig 40 vierzig 22 zweiundzwanzig 50 fünfzig 23 dreiundzwanzig 60 sechzig 24 vierundzwanzig 70 siebzig 25 fünfundzwanzig 80 achtzig

100 (ein)hundert 101 (ein)hunderteins 200 zweihundert 1 000 (ein)tausend 2 000 zweitausend

111

1 000 000 eine Million 2 000 000 zwei Millionen 3 200 000 drei Millionen zweihunderttausend eine Milliarde „1 miliarda“, zwei Milliarden „2 miliardy“

Letopočet: Im Jahre 1995 se čte neunzehnhudertfünfundneunzig

4. 5. 2. 2 Řadové číslovky

Tvoří se ze základních číslovek pomocí sufixu -te, od číslovky dvacet a výše pomocí - ste. Uţívají se většinou se členem určitým. Nepravidelně se tvoří číslovky erste, dritte, achte.

1. der, die, das erste 6. sechste 11. elfte 2. zweite 7. sieb(en)te 12. zwölfte 3. dritte 8. achte 13. dreizehnte 4. vierte 9. neunte 20. zwanzigste 5. fünfte 10. zehnte 21. einundzwanzigste 100. hundertste 101. hunderterste 1000. tausendste

Řadové číslovky se skloňují jako adjektiva, slabě, př. der vierte Juli „čtvrtého července“.

4. 5. 2. 3 Druhové číslovky

Vznikají ze starého genitivního tvaru číslovek základních připojením -lei. Jsou nesklonné a vyskytují se bez členu: zweier + lei – zweierlei „dvojí“ dreierlei „trojí“ viererlei „čtverý“ př. mit siebenerlei Gewürzen „se sedmero kořením“

4. 5. 2. 4 Násobné číslovky

Jsou tvořeny od základních číslovek pomocí -mal (adjektivní tvar malig) nebo -fach. einmal „jednou“ zweimal „dvakrát“ dreimal „třikrát“ hundertmal „tisíckrát“

112

Číslovky s -mal vyjadřují zpravidla posloupné opakování dějů, př. Ich habe es dir doch hundertmal gesagt. „Vţdyť jsem ti to uţ stokrát říkal.“, noch einmal „ještě jednou“. zweifach/doppelt „dvojmo“ dreifach „trojmo“

Číslovky s -fach vyjadřují několikanásobný počet týchţ dějů, př. Das Bericht muss man dreifach abgeben. „Zprávu je třeba odevzdat trojmo.“

4. 5. 2. 5 Podílné číslovky

Vznikají kombinací předloţky je a číslovky základní: je zwei „po dvou“, je drei „po třech“

Zlomky: jsou vţdy neutra a tvoří se od řadových číslovek příponami -tel a -stel – 1/3 ein Drittel, 2/4 zwei Viertel; výjimka halb „polovina“ Počty: 1 + 2 = 3 eins plus/und zwei ist drei; minus „minus“, mal „krát“, durch „děleno“

4. 5. 2. 6 Neurčité číslovky

Nejsou přesně vymezeny od neurčitých zájmen, řadí se k nim např. viel „málo“, wenig „málo“, mehrere „více“, alle „všichni“ apod.56

SHRNUTÍ ČÍSLOVEK

V nizozemském i německém jazyce existují stejné druhy číslovek.

Základní číslovky 0 – 12 a číslovky tisíc, milion, miliarda apod. jsou slova jednoduchá, číslovky 13 a výše slova sloţená. Systém skládání číslovek je v obou jazycích stejný. Číslovky 13 – 19 se tvoří v nizozemštině pomocí sufixu -tien, v němčině -zehn, př. niz. dertien/něm. dreizehn „třináct“. Od číslovky 21 výše se v nizozemštině pouţívá ke spojení jednotek a desítek -en- či -ën-, v němčině -und-,

56 Viz BENEŠOVÁ, Radka. Základy německé morfologie. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1996, s. 114-116.; Viz POVEJŠIL, Jaromír. Mluvnice současné němčiny. 3. vyd. Praha: Academia, 1994, s. 208-218.

113 př. niz. eenentwintig/něm. einundzwanzig „jedenadvacet“. Desítky 20 – 90 se tvoří v niz. pomocí přípony -tig, v něm. pomocí -zig.

Číslovky do milionu se píší v obou jazycích dohromady jako jedno slovo př. niz. negentienhonderdvierennegentig/ něm. eintausendneunhundertvierundneunzig „1994“. Číslovky milion, miliarda se píší odděleně od niţších čísel, př. niz. één miljoen driehonderdduizend/něm. ein Million dreihunderttausend „1 300 000“.

Podobné tvary v němčině i nizozemštině mají např. číslovky „jedna“ niz. één/něm.eins, „dva“ niz. twee/něm. zwei, „tři“ niz. drie/něm. drei.

Řadové číslovky se v nizozemštině tvoří sufixem -ste/-de, v němčině -te/-ste, př. niz. de twede/něm. der zweite „druhý“. Odlišnost vykazuje zápis řadových číslovek, kdy se v nizozemštině na rozdíl od němčiny píší řadové číslovky bez tečky. Druhové číslovky mají u obou jazyků zakončení -lei.

114

4. 6 Slovesa

4. 6. 1 Nizozemská slovesa

Nizozemská slovesa mají kategorii osoby, čísla, času a způsobu. Z hlediska morfologie se dělí na slabá, silná a různá nepravidelná. Slabá slovesa mají v préteritu a perfektu II vţdy sufix -d-, -t- nebo nulu, př. inf. maken – prét. makte – perf. gemaakt „dělat“ wonen – woonde – gewoond „bydlet“ Silná slovesa jsou charakteristická hlavně změnou kmenového vokálu; v préteritu i v příčestí minulém. Příčestí minulé je zakončené na -en. Hlavní typy: inf. grijpen – prét. greep – perf. gegrepen „chápat se“ kiezen – koos – gekozen „vybírat“ vinden – vond – gevonden „najít“ lezen – las – gelezen „číst“ spreken – sprak – gesproken „mluvit“ dragen – droeg – gedragen „nést“ hangen – hing – gehangen „viset“ gaan – ging – gegangen „jít“ zien – zag – gezien „vidět“ slaan – sloeg – geslagen „bít“ apod. Mezi silná slovesa patří stejně jako v němčině také různá nepravidelná slovesa, která mají v préteritu a v příčestí minulém koncovku -t , př. inf. brengen – prét. bracht – perf. gebracht „přinést“ apod.

4. 6. 1. 1 Infinitiv

U většiny sloves je infinitiv, podobně jako v němčině, sloţen z kmene slovesa a koncovky -en, př. verkopen „prodávat“, spreken „mluvit“. Koncové -n se v běţné řeči nevyslovuje. Výjimečně končí infinitiv pouze na -n, př. gaan „jít“, staan „stát“, zien „vidět“, doen „dělat“. Infinitiv se klade na konec věty. Je buď závislý, prostý, nebo se pojí s částicí te. Můţe záviset na substantivech, adjektivech nebo slovesech.

115

Prostý infinitiv, tj. bez částice te, se vyskytuje: po modálních slovesech (moeten, mogen, kunnen, willen) po pomocných slovesech zullen, worden po některých dalších, zvláště po slovesech pohybu a smyslového vnímání – gaan „jít“, komen „přijít“, blijven „zůstat“, zien „vidět“, horen „slyšet“, leren „učit“, helpen „pomáhat“ Př. Hij komt ons helpen. „Přijde nám pomoct.“

Infinitiv s částicí te se uţívá: po mnohých slovesech, např. beginnen „začít“, proberen „zkusit“, př. Daarna beginnen de bomen al spoedig te bloeien. „Pak uţ rychle začínají kvést mandloně.“ u zkracování vedlejších vět, př. Ik hoop te kunnen blijven. „Doufám, ţe budu moci zůstat déle.“, Hij was zo vriendelijk mij de aanwijzigingen te geven. „Byl tak laskav, ţe mi dal pokyny.“ u vazby om + te + infinitiv, př. Hij komt om ons te helpen. „Přijde, aby nám pomohl.“ u infinitivních vazeb po zitten, staan, liggen, př. Ik zit hier koffie te drinken. „Piju tu kávu.” ve vazbě zijn „být“ + infinitiv + te, jde o vyjádření moţnosti, př. Het is nergens te vinden. „Nelze to nikde najít.“ u verba hebben „mít“ – jde o vyjádření nutnosti či moţnosti u dalších spojení zonder „aniţ by“, in plaats „místo, aby“ apod.

4. 6. 1. 2 Slovesné předpony

Značná část nizozemských sloves je tvořena, stejně jako v němčině, odlučitelnými a neodlučitelnými předponami.

Přízvučné (odlučitelné) předpony V prézentu a préteritu se v hlavní větě oddělují, ve vedlejší větě se neoddělují. U příčestí minulého se vkládá předpona ge- mezi odlučitelnou předponu a kmen slovesa: aan-, achter-, af-, bij-, door-, in-, los-, mede-/mee-, onder-, op-, open-, over-, tegen-, toe-, uit-, voor-, weg-.

116

Př. Ik bied hem koffie aan. „Nabídnu mu kávu.“ ik heb opgeschoten „povýšil jsem“

Tyto předpony mohou někdy být i nepřízvučné a neodlučitelné, např. u sloves s přeneseným významem, př. ik doorliep/ik liep door „vyšel jsem/prošel jsem“.

Nepřízvučné (neodlučitelné) předpony Nikdy se neodlučují a v příčestí minulém se -ge nevyskytuje: be-, ge-, er-, her-, ont-, ver-, vol-. Př. wij beginnen „začneme“, wij zijn al begonnen „uţ jsme začali“.

4. 6. 1. 3 Příčestí

Příčestí přítomné se tvoří infinitivem a připojením -d, př. lachend. Uţívá se při krácení vět nebo jako přívlastek, př. een lachend meisje „usmívající se dívka“.

Příčestím minulým se tvoří minulý čas a trpný rod (viz níţe). Př. Ik ben in Praag geboren. „Narodil jsem se v Praze.“ Dále se pouţívá při krácení vět a v přívlastkovém postavení.

4. 6. 1. 4 Pomocná slovesa

ZIJN „být“, HEBBEN „mít“, WORDEN „stávat se“, ZULLEN „mít povinnost“ Těmito pomocnými slovesy se stejně jako v němčině tvoří analytické tvary, např. perfektum, viz níţe. indikativ přítomného času:

ZIJN HEBBEN WORDEN ZULLEN ik ben heb ik word zal jij/je bent hebt jij/je/u wordt zult/zal u bent hebt/ heeft hij, zij, het wordt zal hij, zij, het is heeft wij/we worden zullen

wij/we zijn hebben jullie worden zullen jullie zijn hebben zij/ze worden zullen zij/ze zijn hebben

Užití v otázce: př. Ben jij/je? „Jsi?“ V otázkách odpadá v 2. os. sg. koncovka –t. V hovorové řeči se pouţije výraz is-t-ie/-je thuis? „Jsi doma?“ – před ie se v hovorové řeči vkládá -t. Hebben zij…? „Mají…?“ Heeft hij? „Je?“ – hovorově Heeft ie? „Je?“

117

Užití v záporu: př. Hij is niet thuis. „On není doma.“ Ik heb niet. „Nemám.“ Záporná otázka: př. Ben ik niet? „Nejsem?“

4. 6. 1. 5 Způsobová slovesa

KUNNEN „moci, umět“, MOGEN „smět“, WILLEN „chtít“, MOETEN „muset“, WETEN „vědět“ Po způsobových slovesech, kromě weten, stojí vţdy infinitiv bez částice te.

Př. Ik wil in Parijs wonen. „Chci bydlet v Paříţi.“, Wil je? „Chceš?“, Ik moet niet. „Nemůţu“.

Přítomný čas:

KUNNEN MOGEN WILLEN MOETEN WETEN ik kan mag wil moet weet jij/je/u kunt/kan mag wilt/wil moet weet hij, zij, het kan mag wil moet weet wij/we kunnen mogen willen moeten weten jullie kunnen mogen willen moeten weten zij kunnen mogen willen moeten weten

Ve 2. os. sg. se v hovorové nizozemštině uţívá i tvar 3. os. sg, která je bez koncovky -t.

4. 6. 1. 6 Zvratná slovesa ik voel me goed „cítím se dobře“ wij voelen ons goed „cítíme se dobře“ jij voelt je goed jullie voelen je goed u voelt u/zich goed u voelt u/zich goed hij, zij, het voelt zich goed zij voelen zich goed

Tvar zich existuje pouze ve 3. os. a u vykání. V 1. a 2. os. obou čísel se, podobně jako v němčině, uţívají tvary osobních zájmen.

118

4. 6. 1. 7 Čas

Analytické tvary slovesa se tvoří pomocnými slovesy. Přítomný čas Osobních koncovek není v nizozemštině mnoho, v prézentu to jsou pouze -(e)n, -(e)t a koncovka nulová. Střídají se zde zavřené a otevřené slabiky (woon – wonen).

WONEN „bydlet“ HOREN „slyšet“ ik woon bydlím hoor slyším jij/je woont hoort

u woont hoort hij, zij, het woont hoort wij/we wonen bydlíme horen slyšíme jullie wonen horen zij/ze wonen horen

Samohlásky se oproti němčině nikdy nepřehlasují. Samohlásky a souhlásky se však zdvojují v otevřených a zavřených slabikách, př. zetten – ik zet „stavím“. V koncové pozici nikdy nestojí grafém z, v nýbrţ s, f, př. leven – ik leef „ţiju“.

Časovaní pravidelných i nepravidelných sloves leven „ţít“, studeren „studovat“, weten „vědět“, helpen „pomoci“:

LEVEN STUDEREN WETEN HELPEN ik leef studeer weet help jij/je leeft studeert weet helpt u leeft studeert weet helpt hij, zij, het leeft studeert weet helpt wij/we leven studeren weten helpen jullie leven studeren weten helpen zij/ze leven studeren weten helpen

Některá silná slovesa zakončená na -n, gaan „jít“, staan „stát“, zien „vidět“, doen „dělat“ apod.: GAAN STAAN ZIEN DOEN ik ga sta zie doe jij/je, u gaat staat ziet doet hij, zij, het gaat staat ziet doet wij/we gaan staan zien doen jullie gaan staan zien doen zij/ze gaan staan zien doen

119

Minulý čas Préteritum Uţívá se v uceleném vyprávění nebo při popisu v minulosti. Časování sloves zijn „být“ a hebben „mít“: ZIJN HEBBEN ik was had jij/je, u was had hij, zij, het was had wij/we waren hadden jullie waren hadden zij/ze waren hadden

Préteritum pravidelných sloves se tvoří v jednotném čísle přidáním -te, -de ke kmeni slovesa a v mnoţném čísle připojením -ten/-den ke kmeni slovesa. Kmen se shoduje s tvarem slovesa v 1. os. sg. sg. pl. kmen + te kmen + ten kmen + de kmen + den

Přípony -te, -ten se přidávají ke slovesům, jejichţ kmen končí na p, t, k, s, ch: př. klagen „stěţovat si“, zetten „stavět“, raden „radit, hádat se“. V ostatních případech se připojuje -de, -den.

KLAGEN ZETTEN RADEN ik klaagde zette raadde jij/je, u klaagde zette raadde hij, zij, het klaagde zette raadde wij/we klaagden zetten raadden jullie klaagden zetten raadden

zij/ze klaagden zetten raadden

Mají-li slovesa v infinitivu uprostřed slova znělé v, z, přidávají se přípony -de, -den: inf. grazen – préz. graas – prét. ik graasde – wij graasden „ptal jsem se/ptali jsme se“

U nepravidelných sloves se stejně jako v němčině mění kmenový vokál; nebo se nezachová délka samohlásky současně v sg. i pl.

120 infinitiv préteritum ik „já“/ wij „my“ komen „přijít“ ik kwam, wij kwamen gaan „jít“ gang, gingen krijgen „dostat“ kreeg, kregen kunnen „moci, umět“ kon, konden nemen „brát“ nam, namen varen „plout“ voer, voeren eten „jíst“ at, aten bakken „péct“ bakte, bakte apod.

Perfektum se uţívá při podávání informací a zpráv o dějích a činnostech, které jiţ proběhly, včetně otázek. Perfektum se tvoří pomocnými slovesy hebben, zijn v přít. čase + příčestí minulé. Pomocná slovesa zijn „být“ a hebben „mít“ v perfektu:

ZIJN HEBBEN ik ben geweest heb gehad jij/je, u bent geweest hebt gehad hij, zij, het is geweest heeft gehad wij/we zijn geweest hebben gehad jullie zijn geweest hebben gehad zij/ze zijn geweest hebben gehad

Zijn stojí u sloves pohybových nebo u sloves vyjadřujících změnu stavu, př. vallen „padat“, blijven „zůstat“ apod. U sloves pohybových musí být udáno místo nebo cíl, ke kterému se pohyb udál, jinak se uţije hebben:

Ik zijn naar Paris gereisd. „Cestoval jsem do Paříţe.“ X Ik heb veel gereisd. „Hodně jsem cestoval.“

Příčestí minulé se tvoří u pravidelných sloves pomocí ge + kmen + t/d, př. gewerkt, gewoond. U nepravidelných sloves ge + změna kmenového vokálu a koncovka -en. Příčestí stojí na konci věty. Slovesa s nepřízvučnou, tj. s neodlučitelnou předponou (viz výše) ge- uţ nepřijímají, př. ik heb verted „vyprávěl jsem“, slovesa končící na -eren ano, př. ik heb gestudeerd „studoval jsem.“ Slovesa s odlučitelnou předponou připínají ge- mezi odlučitelnou předponu a kmen slovesa, př. ingesloten – příčestí min. slovesa „vkládat“.

121

Pravidelná slovesa ik heb gewerkt „pracoval jsem“ ik heb geklaagd „stěţoval jsem si“

Nepravidelná slovesa - s pomocným slovesem hebben doed „dělat“ – ik heb gadaan krijgen „dostat“ – ik heb gekregen nemen „brát“ – ik heb genomen vragen „ptát se“ – ik heb gevraagd spreken „mluvit“ – ik heb gesproken

- s pomocným slovesem zijn: gaan „jít“ – hij is gegaan komen „přijít“ – hij is gekomen verdwijnen „mizet“ – ik ben verdwenen apod.

Dvojí infinitiv Místo příčestí minulého způsobových sloves a dalších (gaan, horen, komen…) se v perfektu před infinitivem významového slovesa uţívá sloveso v infinitivu. Stojí tak dva infinitivy za sebou – Ik heb niet kunnen spreken. „Nemohl jsem mluvit.“, Jullie hebben me nog willen inhalen. „Chtěli jste mě ještě dohonit.“

Plusquamperfektum, předminulý čas – daný děj většinou předcházel před jiným dějem minulým. Tvoří se pomocným slovesem hebben/zij v préteritu + příčestí minulé, př. wij hadden gegeten „jedli jsme“.

Budoucí čas

Futur I Vyjadřuje se indikativem prézentu pomocného slovesa zullen „muset, mít povinnost“ + infinitivem významového sloves, př. ik zal rijden „pojedu“. Infinitiv stojí na konci věty.

122

ZULLEN „muset“ ik zal + infinitiv jij/je/u zult/zal hij, zij, het zal wij/we zullen

jullie zullen zij zullen

Budoucí čas je také moţné vytvořit slovesem gaan „jít“, př. Ik ga nog wat koken. „Budu ještě něco vařit.“ Místo budoucího času se někdy uţívá čas přítomný, př. ik bel vanavond op „večer zavolám“. Se způsobovým slovesem věta vypadá takto: Ik zal moeten gaan. „Budu muset jít.“ Futur I v préteritu (prét. zullen + inf.) – ik zou noemen

Futur II Tvoří se indikativem prézentu slovesem zullen a inf. II. (tj. inf. minulý) – ik zal genoemd hebben Futur II v préteritu (prét. zullen + inf. II) – ik zou genoemd hebben

4. 6. 1. 8 Slovesný způsob

Indikativ se uţívá pro vyjádření reálného děje, př. Ik woon in Praag. „Bydlím v Praze.“

Imperativ je shodný s kmenem slovesa. Př. Raad! „Raď/Raďte!“ Klaag! „Stěţuj/te si!“, Ga! „Jdi!“, Sta! „Stůj!“, Zie! „Viď!“, Doe! „Dělej!“, Weet! „Věz!“, Kom! „Přijď.“ - formální vybídnutí: Gaat u zitten. „Posaďte se.“ Rozkaz se zmírňuje výrazy even „na chvilku“, een „ţádost“ apod. Imperativ se můţe tvořit také pomocí výrazu laten „nechat“, př. Laten we gaan. „Pojďme!“ U 1. os. stojí sloveso laten s neurčitým způsobem významového slovesa. Neurčitý způsob má u pravid. sloves na konci -en a pojí se s předloţkou te, závislý na substantivech, adjektivech a některých slovesech. V minulém čase se tvoří infinitivem hebben, zijn + příčestí minulé.

Kondicionál přítomný se tvoří v sg. pomocí zou, v pl. pomocí zouden (tj. préteritum slovesa zullen „mít povinnost“) + infinitivem přítomným: ik zou zijn „byl bych“ wij zouden hebben „měli bychom“ jij zou zijn „byl bys“ jullie zouden hebben „měli byste“ apod.

123

Způsobová slovesa mají kondicionál shodný s préteritem – ik zou „měla bych“, ik moest „musel bych“. Kondicionál minulý se tvoří pomocí zou/ zouden + inf. minulý, tj. příčestí + zij/hebben – př. gegaan zijn. Konjunktiv se téměř neuţívá. Uchoval se v přacích a rozkazovacích větách nebo v ustálených spojeních: Leve de bruid! „Ať ţije nevěsta!“. Existuje také konjunktivní vazba zij het „třebaţe, i kdyţ“ a opis se slovesem mogen „smět“.

4. 6. 1. 9 Rod

Činný – ik werk „pracuju“, ik kom „přjdu“ Trpný rod se pouţívá v nizozemštině velmi často. Průběh děje: pomocné sloveso woorden „stávat se“ + příčestí minulé přít. čas: ik word gefotografeerd „jsem focen“ prét.: ik werd gabracht „byl jsem přinášen“ Stav, výsledek: pomocné sloveso zijn + příčestí minulé přít. čas: ik ben gebracht „jsem přinesen“ min. čas: ik was gebracht „byl jsem přinesen“ Původce děje je vyjádřen předloţkou door: Het kind wordt door zijn moeder gewassen. „Dítě je umýváno svou maminkou.“

4. 6. 1. 10 Neosobní vazby

V nizozemštině se mnohdy uţívá neosobních vazeb s het, př. het regent „prší“, he tis winderig „je větrno“ x ik heb het warm „je mi teplo“. Nepředmětná slovesa mohou podmět vyjadřovat pomocí -er, př. Er werd tot laat in de nacht gedanst. „Tančilo se dlouho do noci.“

4. 6. 1. 11 Slovesné vazby

S předloţkami se pojí např. slovesa: verstand hebben van iets „rozumět něčemu“ stoppen mit iets „přestat s něčím“ lachen om iets „smát se něčemu“ grenzen aan iets „hraničit s něčím“57

57 Viz TRNKA, Bohumil a KRIJTOVÁ, Olga. Učebnice holandštiny. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1962, s. 20-21, 27, 39, 46-47, 59, 62, 97, 150, 169, 176, 313.;

124

4. 6. 2 Německá slovesa

Slovesa mají v němčině kategorii osoby, čísla, času a způsobu. Morfologicky se dělí na silná a slabá.

Slabá slovesa tvoří préteritum od infinitivního kmene sufixem -(e)t, příčestí minulé pomocí ge- a koncovky -t nebo -et, př.: infinitiv préteritum perfektum (haben/sein + příčestí minulé) machen ich machte ich habe gemacht „udělal jsem“ suchen ich suchte ich habe gesucht „našel jsem“ sagen ich sagte ich habe gesagt „řekl jsem“

U většiny silných sloves dochází v 2. a 3. os. sg. préz. k alternaci kmenového vokálu, a to buď k přehlásce, nebo ke změně e > i; výjimečně ä, ö > i. Patří k nim také slovesa způsobová (können, dürfen, möge apod.), pomocná (haben, sein, werden) a smíšená (denken, kennnen, rennen apod.). Příčestí minulé silných sloves je zakončeno na -en, příčestí minulé způsobových sloves a smíšených sloves končí na -t.

Př. inf. geben – préz. er gibt „dá“, fahren – du fährst „jedeš“, tragen – er trägt „táhne“ infinitiv préteritum perfektum bitten „prosit“ ich/er bat er hat gebeten finden „najít“ er fand er hat gefunden trinken „pít“ er trank er hat getrunken schwinden „mizet“ er schwand er ist geschwunden

Tzv. smíšená slovesa mají v kmeni préterita a příčestí minulého -a-, v konjunktivu II -e-. infinitiv préteritum perfektum nennen „nazývat“ er nannte er hat genannt brennen „hořet“ es brannte es hat gebrannt

Viz KRIJTOVÁ, Olga a ČERVENKOVÁ, Jana. Učebnice nizozemštiny. 3. vyd. Praha: Karolinum, 2008, s. 18, 23, 44, 29, 56-57, 86, 101-103, 109-111, 117-119, 147, 186, 205-206, 223-225.; Viz BERKOV, Valerij, Pavlovič. Současné germánské jazyky. 1. vyd. Přeloţila R. Blatná. Praha: Karolinum, 2002, s 75-77.

125

4. 6. 2. 1 Infinitiv

Neurčitý tvar německých sloves je zakončen na: -en, př. machen „dělat“, spielen „hrát“, geben „dát“, sehen „vidět“ -n, př. tun „činit“, wanndern „vandrovat“, bummeln „potloukat se“, klettern „šplhat“ Jde o přítomný infinitiv. Můţeme se ovšem setkat i s infinitivem minulým – gelöst haben. Závislý infinitiv stojí ve větě buď s částicí zu, nebo bez částice zu (inf. prostý).

Prostý infinitiv (bez zu) se uţívá: 1. po způsobových slovesech, př. Er muss/ kann/ darf kommen. „Musí, můţe, smí přijít.“ 2. po pomocném slovese werden „stávat se“, př. Ich werde es dir erzählen. „Budu ti to vyprávět.“ 3. po pohybových slovesech typu gehen „jít“, laufen „běţet“, př. Sie kommt uns besuchen. „Přijde nás navštívit.“ 4. po slovesech vnímání typu fühlen „cítit“, hören „slyšet“, sehen „vidět“, př. Ich höre ihn kommen. „Slyším ho přicházet.“ 5. po slovesech bleiben „zůstat“, lassen „nechat“, schicken „poslat“, př. Bleiben Sie sitzen. „Zůstaňte sedět.“ apod. 6. u rozkazu, př. Nicht rauchen! „Nekuřte!“ 7. po slovesech lernen, helfen, lehren apod. v krátké větě bez rozvití, př. Er lernt schwimmen. „Učí se plavat.“

Infinitiv s částicí zu se vyskytuje: 1. po řadě sloves typu anfangen „začít“, aufhören „přestat“, versuchen „zkusit“, př. Es beginnt zu regnen. „Začíná pršet.“ 2. po adjektivech a substantivech, př. Es ist möglich eine Unterkunft zu besorgen. „Je moţné obstarat ubytování.“ 3. u sloves haben a sein k vyjádření pasivní moţnosti či nutnost (lze, je moţno, je třeba), kdy nositel děje není vyjádřen, př. Das Problem ist zu lösen. „Problém je třeba (lze) řešit.“ Dále pak k vyjádření aktivní moţnosti, nutnosti, př. Wir haben noch viel zu lernen. „Musíme se ještě hodně učit.“

126

4. u nahrazování vedlejších vět (vazby se spojkou dass „ţe“ atd.), př. Es schient müde zu sein. „Zdá se, ţe je unaven.“ 6. ve vazbách um + zu „aby“, ohne – zu „aniţ by“, (an)statt – zu „místo, aby“ apod., př. Ich fahre in die Stadt um einzukaufen. „Jedu do města, abych nakoupil.“ 5. po slovese brauchen nicht ve větách záporných, př. Du brauchst nicht darüber zu reden. „Nemusíš o tom mluvit.“

4. 6. 2. 2 Slovesné předpony

Německá slovesa se vyskytují buď bez předpony, s předponou odlučitelnou, či neodlučitelnou, nebo částečně odlučitelnou.

Předpony neodlučitelné: be-, ge-, emp-, ent-, ver-, zer-, miss-, er- Nikdy se od slovesa neoddělují, př. besuchen „navštívit“/ich besuche „navštívím“, gefallen „líbit se“, empfehlen „doporučit“, entschädigen „odškodnit“. V příčestí minulém se nepřipojuje ge-.

Předpony odlučitelné (přízvučné): auf-, an-, nach-, zu-, aus-, bei-, mit-, vor- U časovaného slovesa stojí odlučitelné předpony na konci věty. U příčestí minulého se předpona ge- vkládá mezi odlučitelnou předponu a slovesný kmen. Př. aufmachen „otevřít“/ich mache auf „otevřu“, zunehmen „přibírat“, příčestí minulé nach + ge + kocht = nachgekocht Předpony zůstávají spojeny se slovesem u věty vedlejší nebo stojí-li sloveso ve tvaru infinitivu na konci: Soll ich das aufmachen? „Mám to otevřít?“

Předpony částečně odlučitelné a neodlučitelné: durch-, hinter-, wider-, über-, um-, unter-, wieder- Př. Der Fährmann hat sie übergesetzt. „Převozník je převezl.“ Der Schüler übersetzt die Aufgabe. „Ţák překládá úkol.“

4. 6. 2. 3 Příčestí

Příčestí přítomné, Participium I - je tvořeno infinitivem + -d - zastává funkci přívlastku, př. verlaufende Vorgänge „probíhající postupy“

- příčestí I můţe být také v adverbiálním postavení nebo predikativním jménem

127

Příčestí minulé, Participium II - slouţí k vyjádření perfekta, plusquamperfekta, trpného rodu, futura II - můţe plnit vlastnosti adjektiva - u slabých sloves se tvoří pomocí ge- + kmen slovesa + koncovka -t/-et - u silných sloves je tvořeno pomocí ge- + kmen slovesa + koncovka -en. Kmen silných sloves můţe vykazovat změnu vokálu, př. trinken – getrunken „pít“, fahren – gefahren „jet“. - prefix ge- chybí v participiu II u sloves s neodlučitelnými předponami (besuchen „navštívit“ – besucht), s příponou -ieren (studieren – studiert) a u několika dalších sloves s přízvukem na jiné slabice neţ na první (rumoren „hlučet“ – rumort).

4. 6. 2. 4 Pomocná slovesa

SEIN „být“, HABEN „mít“, WERDEN „stát se“ indikativ prézens:

SEIN „být“ HABEN „mít“ WERDEN„stát se“ ich bin ich habe ich werde

du bist du hast du wirst er, sie, es ist er, sie, es hat er, sie, es wird wir sind wir haben wir werden ihr seid ihr habt ihr werdet sie, Sie sind sie, Sie haben sie, Sie werden

Pomocnými slovesy se tvoří podobně jako v nizozemštině sloţené tvary (perfektum, futurum atd.). Tato slovesa jsou nepravidelná.

4. 6. 2. 5 Způsobová slovesa

Modální slovesa mají nepravidelnou deklinaci. Stojí ve větě většinou s významovým slovesem, které leţí v prostém infinitivním tvaru na konci věty, př. Ich muss schon gehen. „Musím uţ jít.“ V 1. a 3. os. sg. préz. chybí koncovka, tyto tvary se shodují. Sloveso mögen se ve významu ,,chtěl by“ uţívá ve tvaru podmiňovacího způsobu (Konjunktiv II).

128 dürfen „smět“ können „umět, moci“ mögen „chtít, mít rád“ müssen „muset“ sollen „mít povinnost“ wollen „chtít“ wissen „vědět“ indikativ préz.:

DÜRFEN KÖNNEN MÖGEN MÜSSEN SOLLEN WOLLEN ich darf kann möchte (mag) muss soll will du darfst kannst möchtest (magst) musst sollst willst er, sie, es darf kann möchte (mag) muss soll will wir dürfen können möchten (mögen) müssen sollen wollen ihr dürft könnt möchtet (mögt) müsst sollt wollt sie, Sie dürfen können möchten (mögen) müssen sollen wollen

WISSEN ich weiß du weißt er, sie, es weiß wir wissen ihr wisst sie, Sie wissen

4. 6. 2. 6 Zvratná slovesa

Jde o slovesa spojená se zvratným zájmenem sich, př. sich freuen „těšit se“, sich vorbereiten „připravit se“. Tvary zvratného zájmena v 1. a 2. os. sg. i pl. vyuţívají zájmen osobních (mir/ mich, dir/ dich, uns, euch). Ve 3. os. se vyskytuje sich. Zvratné zájmeno stojí ve 3. či 4. pádě. Př. sich schämen (4. p.) – ich schäme mich „stydím se“ sich waschen (3. p.) – ich wasche mir „myji si“ Stell dir vor! „Představ si!“

129

4. 6. 2. 7 Čas

Přítomný čas, prézens je jednoduchý tvar určitý, který má v indikativu slabých a silných sloves shodné koncovky -e, -st, -t, -en, -t, -en. Silná slovesa navíc zpravidla mění v 2. a 3. os. sg. kmenový vokál. U časovaných sloves musí stát ve větě osobní zájmena.

Končí-li kmen souhláskami -st-, -d-, -t- apod., je koncovka 2. a 3. os. sg. a 2. os. pl. rozšířená o vokál -e, př. du arbeit-e-st „ty pracuješ“; ale braten – du brätsts „pečeš“. Naopak před souhláskou -l- odpadá -e-. Verba s kmenem zakončeným na -s-, -β-, -tz-, - z-, -x- přibírají v os. sg. pouhé -t, př. tanzen „tancovat“, reisen „cestovat“, mixen „mixovat“ apod.

Slabá slovesa

LIEBEN „milovat“ TANZEN „tancovat“ ARBEITEN „pracovat“ ich liebe ich tanze ich arbeite du liebst du tanzt du arbeitest

er, sie, es liebt er, sie, es tanzt er, sie, es arbeitet

wir lieben wir tanzen wir arbeiten ihr liebt ihr tanzt ihr arbeitet sie, Sie lieben sie, Sie tanzen sie, Sie arbeiten

další slabá slovesa: besuchen „navštívit“ – 1. os, sg. ich besuche, 3. os. sg. er besucht machen „dělat“ – ich mache, er macht sagen „říkat“ – ich sage, er sagt wohnen „bydlet“ – ich wohne, er wohnt spielen „hrát“ – ich spiele, er spielt suchen „hledat“ – ich suche, er sucht einkaufen „nakupovat“ – ich kaufe ein, er kauft ein

Př. Ich spiele Fußball. „Hraju fotbal.“, Wo wohnst du? „Kde bydlíš?“

130

Silná slovesa

GEHEN „jít“ FAHREN „jet“ SPRECHEN „mluvit“

ich gehe ich fahre ich spreche du gehst du fährst du sprichst er, sie, es geht er, sie, es fährt er, sie, es spricht wir gehen wir fahren wir sprechen ihr geht ihr fahrt ihr sprecht

sie, Sie gehen sie, Sie fahren sie, Sie sprechen

ESSEN „jíst“ SCHLAFEN „spát“ NEHMEN „vzít“ TUN„činit“ ich esse ich schlafe ich nehme ich tu(e)

du isst du schläfst du nimmst du tust

er, sie, es isst er, sie, es schläft er, sie, es nimmt er, sie, es tut wir essen wir schlafen wir nehmen wir tun ihr esst ihr schlaft ihr nehmt ihr tut

sie, Sie essen sie, Sie schlafen sie, Sie nehmen sie, Sie tun

Př. Warum schläfst du nicht zu Hause? „Proč nespíš doma?“

Minulý čas Préteritum Tento jednoduchý tvar vyjadřuje děj minulý, který od okamţiku promluvy odděluje časový úsek. Přípony pravidelných sloves v préteritu jsou -t- nebo -et-. Slovesa přebírají osobní koncovky. Silná verba se v préteritu odlišují od prézentu kmenovým vokálem a v 1. a ve 3. os. sg. mají nulovou koncovku.

SAGEN „říkat“ FAHREN SCHREIBEN

ich sagte ich fuhr schrieb du sagtest du fuhrst schriebst er, sie, es sagte er, sie, es fuhr schrieb wir sagten wir fuhren schrieben ihr sagtet ihr fuhrt schriebt sie,Sie sagten sie, Sie fuhren schrieben

131

Modální slovesa tvoří préteritum stejně jako slovesa pravidelná. Slovesa s přehláskou (dürfen, können) přehlásku ztrácejí. U slovesa wissen probíhá změna kmenové samohlásky, př. Ich wusste das. „Věděl jsem to.“

Préteritum pomocných sloves je nepravidelné. Tvary 1. a 3. os. sg. jsou opět totoţné. SEIN „být“: ich war/du warst/er war/wir waren – byl jsem/byl jsi/on byl/ my jsme byli HABEN „mít“: ich hatte/du hattest/er hatte/wir hatten – měl jsem/měl jsi/on měl/my jsme měli WERDEN „stát se“: ich wurde/du wurdest/er wurde/wir wurden – stal jsem se/stal jsi ses/stal se/stali jsme se

Perfektum Vyjadřuje minulý děj ve vztahu k přítomnosti. Jedná se o sloţený minulý čas, který se tvoří pomocnými slovesy préz. indikativu sein, haben podle vzoru ich habe/bin + příčestí minulé významového slovesa. Příčestí minulé se tvoří slabých sloves: ge- + kmen slovesa + koncovka -(e)t, silných: ge- + změna vokálu + koncovka -en.

Pomocí sein „být“ tvoří perfektum většina intranzitivních sloves vyjadřujících: změnu stavu – př. erkranken „onemocnět“, fallen „padat“ pohyb – př. gehen „jít“, laufen „běţet“, reiten „jet na koni“ slovesa sein, werden, bleiben – du bist gewesen „byl jsi“, er ist geworden „stal se“, sie ist geblieben „zůstala“

Pomocí haben „mít“ se tvoří perfektum většiny sloves: intranzitivní slovesa vyjadřující trvání děje – př. blühen „kvést“, schlafen „spát“ tranzitivní slovesa – př. essen „jíst“, sehen „vidět“, machen „dělat“, schreiben „psát“, finden „najít“ reflektivní slovesa – př. sich waschen „mýt se“, sich freuen „těšit se“

Slabá slovesa infinitiv perfektum aufpassen „dávat pozor“ ich habe aufgepasst wohnen „bydlet“ er hat gewohnt

132 sich freuen „těšit se“ sie hat sich gefreut studieren „studovat“ wir haben studiert

Silná slovesa fliegen „létat“ er hat/ist geflogen gehen „jít“ er ist gegangen bitten „prosit“ er hat gebeten nennen „jmenovat“ er hat genannt

Způsobová slovesa dürfen „smět“ – er hat gedurft können „moci, umět“ – h. gekonnt mögen „moci“ – h. gemocht müssen „muset“ – h. gemusst sollen „mít povinnost“ – h. gesollt wissen „vědět“ – h. gewusst wollen „chtít“ – h. gewollt

Př. Meine Schwester hat Mathematik studiert. „Moje sestra studovala matematiku.“

Plusquamperfektum Tvoří se velmi podobně jako perfektum, pomocnými slovesy haben, sein v préteritu a příčestím minulým. Plusquamperfektum vyjadřuje minulý děj, který předcházel jinému ději minulému.

Př. ich hatte gemacht „dělal jsem“, du hattest gemacht, er hatte gemacht

Budoucí čas rozlišuje Futurum I a Futurum II. Obě formy jsou sloţené.

Futurum I se vyjadřuje prézentními tvary pomocného slovesa werden a infinitivem.

ich werde + infinitiv přítomný významového slovesa

Př. ich werde lachen „budu se smát“, du wirst gehen „půjdeš“, Ich werde einen anderen Anwalt nehmen. „Vezmu si jiného právníka.“

Tvar futura II je tvořen slovesem werden v prézentu a infinitivem minulým. Jde o zřídka uţívaný tvar, nahrazovaný přítomným časem a perfektem.

133

ich werde + infinitiv minulý významového slovesa

Př. In ein paar Tagen wird der Schnee aufgetaut sein. „Během několika dní sníh roztaje.“

4. 6. 2. 8 Slovesný způsob

Indikativ Uţívá se pro vyjádření reálného děje a také ve funkci způsobu rozkazovacího. Př. Ich habe keine Zeit. „Nemám čas.“

Imperativ Slouţí k vyjádření výzvy, příkazu, prosby, varování apod. Zvláštní tvar má imperativ pouze ve 2. os. sg, která se tvoří od infinitivního kmene koncovkou -e nebo samotným kmenem. Silná slovesa se nepřehlasují. V mnoţném čísle je 2. os. shodná s indikativem. Zájmena du „ty“ a ihr „vy“ se uţívají jen při zdůraznění, př. fahr(-e) – fahr-t „jeď, jeďte!“, sei! – seid! „buď, buďte!“.

Pro 1. os. pl. a pro vykání němčina uţívá 1. a 3. os. konjunktivu I a obrací slovosled, př. schreiben wir! „pišme!“.

U silných sloves můţe dojít ke změně kmenové samohlásky: iss! jez ! esst! jezte! essen Sie! jezte! (vykání) gib! dej! gebt! dejte! geben Sie! dejte!

Konjunktiv V němčině jsou tyto základní typy konjunktivu: Konjunktiv I vychází z kmene prézentního. Koncovky jsou -e, -est, -e, -en, -et, -en. Tvary 1. a 3. os. sg. jsou totoţné. U ţádných sloves nedochází k přehlásce, pokud není přehláska jiţ v infinitivu, ani ke změně e > i. Sloveso sein má v 1. a 3. os. sg. tvar bez koncovky -e. Konjunktivem I se vyjadřuje přání, rozkaz, upozornění.

134

SEIN „bý“ HABEN „mít“ MACHEN „dělat“ ich sei habe mache du seiest habest machest es sei habe mache wir seien haben machen ihr seiet habet machet sie seien haben machen

Př. Sprechen wir nicht mehr davon! „Uţ o tom nemluvme!“

Tvary konjunktivu II slabých sloves se shodují s indikativem préterita. Základem konjunktivu II silných sloves jsou také tvary préterita; kmenová samohláska schopná přehlásky se zpravidla přehlasuje. Př er sagte „řekl, řekl by“, er fände „našel by“. Němčina však dává přednost kondicionálu, tj. opisné formě pomocí slovesa würden + infinitiv, př. Ich würde suchen. „Hledal bych.“

Nepravidelně tvoříme konjunktiv II u sloves haben, sein a werden. Konjunktiv II způsobových sloves tvoříme z tvaru préterita přehláskou, př. ich könnte „mohl bych“. Vyjadřuje se jím neskutečnost děje, skromné mínění apod.

HABEN SEIN WERDEN Ich hätte... „Měl bych.“ Ich wäre... „Byl bych.“ Ich würde... „Stal bych se.“

Př. Wenn ich gesund wäre, würde ich in die Schule gehen. „Kdybych byl zdravý, šel bych do školy.“

4. 6. 2. 9 Slovesný rod

Činný Děj vychází z podmětu, př. Der Vater lobt den Sohn. „Otec chválí syna.“

Trpný Trpný rod je často pouţívaným tvarem. Vyskytuje se ve větách, ve kterých není vyjádřen činitel děje, př. Das Material wird verwendet. „Materiál se pouţívá.“. Pro trpný rod uţívá němčina opisné pasivum. Vyskytuje se v čase přítomném, préteritu a perfektu.

135

Průběhové pasivum tvořené pomocným slovesem werden v příslušné osobě, čase a způsobu + příčestí minulé, př. Der Text wird übersetzt. „Text se překládá.“ Tento tvar průběhového pasiva vyjadřuje akci.

Stavové pasivum – místo slovesa werden se uţívá sein, př. Der Text ist übersetzt. „Text je přeloţen.“

4. 6. 2. 10 Neosobní vazby

Opisnému pasivu je blízká konstrukce s man „někdo, člověk“, př. Am Abend spietl man Schach. „Večer se hrají/hrajeme šachy.“

4. 6. 2. 11 Slovesné vazby

Mnohá německá slovesa se váţou k určitému pádu a předloţce.

Vazba s pádem př. sich entschuldigen für 4. pád „omlouvat se za něco“ aufhören mit 3. pád „přestat s něčím“

Vazba s předložkou a pádem př. kennen lernen + 4. pád „seznámit se s někým“58

58 Viz POVEJŠIL, Jaromír. Mluvnice současné němčiny. 3.vyd. Praha: Academia, 1994. s. 52-71, 77-81, 84-87, 97, 99, 100.

136

SHRNUTÍ SLOVES

Slovesa, velké téma v morfologii, v němţ má němčina a nizozemština mnoho společných jevů.

Shody Infinitiv sloves je zakončený na -en/-n, př. niz. lezen/ něm. lesen „číst“. Stojí buď s částicemi, v niz. te/ v něm. zu, nebo bez těchto částic, tzv. prostý infinitiv.

Charakteristickým rysem jsou odlučitelné a neodlučitelné předpony, které staví na stejném principu. o Neodlučují se např. be-, ge-, er-, ver-, př. niz./něm. beginnen začít, niz. beschrijven/něm. beschreiben „popsat“. Př. Ich erkläre es dir. „Vysvětlím ti to.“ o Odděluje se např. předpona weg-, niz. weggaan/něm. weggehen „odejít“. Př. Ik bied hem koffie aan./Ik biete ihn Kaffee an. „Nabídnu mu kávu.“

Podobná jsou i pomocná slovesa, jimiţ se tvoří analytické tvary sloves, např. perfektum, niz. zijn, hebben, worden/něm. sein, haben, werden „být“, „mít“, „stát se“. Př. niz. ik ben/něm. ich bin „já jsem“

Mnoho nizozemských i německých sloves se pojí s předloţkami. Některé vazby si v obou jazycích odpovídají, př. nizozemsky zich gewennen ann iemand, iets/německy sich gewöhnen an jemandenn, etwas „zvyknout si na někoho, něco“.

Oba jazyky mají stejné kategorie sloves a stejné časy – préz., prét., perf., plusq., fut., z nichţ se některé tvoří velmi podobně.

Z hlediska tvarosloví se verba dělí na dva hlavní typy, na silná a slabá. Další skupinu tvoří slovesa nepravidelná. o Slabá slovesa Préteritum pravidelných sloves se v nizozemštině tvoří v jednotném čísle přidáním přípony -te, -de/v něm. -(e)t- ke kmeni slovesa a v mnoţném čísle v niz. připojením -ten/-den/ v něm. -ten. Příčestí minulé končí v niz. na -t, -d/ v něm. na -t, př. niz./něm. gewerkt – příčestí minulé slovesa „pracovat“.

137

o Silná slovesa se vyznačují - ve většině případů změnou kmenového vokálu; v němčině také přehláskou, př. niz. gann – ging/něm. gehen – ging „šel“ - zakončením na -en v příčestí minulém, př. niz. gevonden/něm. gefunden příčestí slovesa „najít“

Perfektum se tvoří pomocnými slovesy v prézentu a příčestím minulým: příčestí minulé, př. niz. studeren – gestudeerd/něm. studieren – studiert. Nizozemská slovesa končící na -eren přijímají ge-, německá verba končící na -ieren nepřijímají ge-.

Plusquamperfektum se tvoří pomocným slovesem v préteritu + příčestím minulým, př. niz. wij hadden gegeten/ něm. wir hatten gegessen „jedli jsme“.

Po způsobových slovesech stojí prostý infinitiv. niz. kunnen/něm. können „moci, umět“, niz. mogen „smět“/něm. mögen „moci“, niz. willen/něm. wollen „chtít“, niz. moeten/něm. müssen „muset“, niz. zullen/něm. sollen „mít povinnost“

U zvratných sloves se ve 3. os. sg. i pl. uţívá zvratné zájméno „se“, v niz. zich/něm. sich. U ostatních osob se uţívá tvarů osobních zájmen.

Trpný rod se u obou jazyků vyjadřuje o pomocným slovesem, v niz. worden/v něm. werden „stávat se“ o pomocí slovesa „být“ v niz. zijn/v něm. sein + příčestím minulým

Podobný je imperativ 2. os. sg., niz., Kom!/něm. Kom! „Pojď!“. Nizozemština navíc vyuţívá k tvoření imperativu slovesa laten.

Rozdíly Nizozemská verba se nepřehlasují.

Nizozemských koncovek v přítomném čase je skromný počet, pouze -(E)N, -(E)T a koncovka nulová. Při časování se střídají zavřené a otevřené slabiky, př. woon-wonen. Německý jazyk zahrnuje více osobních koncovek. Liší se 1. os. sg., kde má nizozemština nulovou koncovku a němčina -e, př. niz. ik woon/ něm ich

138 wohne „bydlím“. Dále se různí koncovky 2. os. sg., v niz. -t, v něm. -st, př. jij woont/du wohnst, stejně tak u 2. os. pl., v niz. -en, v něm. -t, př. jullie wonen/ ihr wohnt. Koncovka -en je naopak u 1. a 3. os. pl. společná, př. niz. wij wonen/ něm. wir wohnen „bydlíme“.

Odlišně se tvoří budoucí čas, v niz. slovesem zullen „muset“/v něm. werden + infinitivem významového slovesa.

Konjunktivní tvary v nizozemštině jsou archaické. Podmiňovací způsob se vajdřuje kondicionálem, tj. opisem za pomocí préterita slovesa zullen + infinitivem přítomným. V němčině se vyskytují dva typy konjunktivu I a II. Namísto konjunktivu II, tzv. jednoduchého tvaru, př. er fände, dává němčina přednost kondicionálu, tj., opisné formě pomocí préterita slovesa werden + infinitivu přítomného, př. er würde finden „našel by“.

139

4. 7 Příslovce

4. 7. 1 Nizozemská příslovce

Nizozemská odvozená adverbia se formálně shodují s adjektivy. Také stupňování je stejné. Pouze v superlativu se přidává člen het. místní: hier „zde“, daar „tam“, regens „někde“, nergens „nikde“, overal „všude“, weg „pryč“ časová: nu „nyní“, ´s morgens „ráno“, vroeg „brzo“ způsobu: bijna „skoro“ větná: zeker „jistě“ zájmenná příslovce: wanneer „kdy“, hoe „jak“, waar „kde“, waarom „proč“, hoeveel „kolik“, hoelang „jak dlouho“, er „tu, tam“

Ve významu „tam“ se vedle příslovce daar uţívá příslovce er všude tam, kde je na příslovce kladen menší důraz. Př. Ik ben er nog niet geweest. „Ještě jsem tam nebyl.“ x Daar ben ik nog niet geweest. „Tam jsem já ještě nebyl.“ Er „tu, tam“ má často oslabený význam zájmenného příslovce. Doplňuje předloţky nebo další adverbia, př. Wij dachten er over van middag naar de Jaarbeurs te gaan. „Mysleli jsme na to, ţe půjdeme dnes odpoledne na veletrh.“ Er dále uvozuje sloveso zijn „být“, liggen „leţet“ apod. a předchází před pasivními tvary slovesnými. Př. Wat is er gebeurd? „Co se stalo?“ Er mag hier niet gerookt worden. „Nesmí se zde kouřit.“

4. 7. 1. 1 Stupňování příslovcí

Pravidelné stupňování pozitiv komparativ superlativ snel „rychle” sneller „rychleji” het snelst „nejrychleji“ langzaam „pomalu“ langzamer het langzaamst

140

Nepravidelné stupňování pozitiv komparativ superlativ veel „mnoho“ meer „více“ het meest „nejvíce“ graag „rád“ liever „raději“ het liefst „nejraději“ vaak „často“ vaker „častěji“ het vaakst „nejčastěji“ na „blízko“ nader „blíţe“ het naast „nejblíţe“ dikwijls „často“ meer „častěji“ het meest „nejčastěji“ zelder „zřídka“ minder „méně“ het minst „nejméně“ goed „dobře“ beter „lépe“ het best „nejlépe“59

4. 7. 2 Německá příslovce

Německá příslovce se dělí do tří skupin původní – hier „zde“, oft „často“, sehr „velmi“ odvozená od adjektiv – laut „nahlas“, schnell „rychle“, schön „krásně“ složená – woher „odkud“, hinaus „ven, z“, dabei „přitom“ místní: hier – zde, links – vlevo, rechts – vpravo, unten – dole, oben – nahoře, hinten – vzadu, draußen – venku, weg – pryč - směru k mluvčímu: (hier)her – sem, herauf – nahoru, heraus – ven - směr od mluvčího: (dort)hin – tam, hinauf – nahoru, hinaus – ven časová: jetzt – nyní, immer – vţdy, dann – pak, bald – brzy způsobu: also – tedy, fast – skoro, ganz – zcela, so – tak, sehr – velmi, zu – příliš příčinná: deshalb – proto, trotzdem – přesto větná: wahrscheinlich – pravděpodobně, sicher – jistě, leider – bohuţel zájmenná: da „tady“, dort „tam“, wo „kde“, wie „jak“, niemals „nikdy“

4. 7. 2. 1 Stupňování příslovcí

Pravidelné stupňování pozitiv komparativ superlativ schnell „rychle“ schneller „rychleji“ am schnellsten „nejrychleji“

59 Viz TRNKA, Bohumil a KRIJTOVÁ, Olga. Učebnice holandštiny. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1962, s. 76.; Viz KRIJTOVÁ, Olga a ČERVENKOVÁ, Jana. Učebnice nizozemštiny. 3. vyd. Praha: Karolinum, 2008, s. 128, 140.

141 kurz „krátce“ kürzer am kürzesten

Nepravidelné stupňování pozitiv komparativ superlativ gern „rád“ lieber am liebsten gut „dobře“ besser am besten viel „hodně“ mehr am meisten

Kromě tvaru am v superlativu existují v němčině navíc zvláštní tvary adverbií, vyjadřující vysoký stupeň bez srovnání: höchst – Die Information ist höchst interessant. „Informace je mimořádně zajímavá.“ meist – Unsere Gäste sind meist zufriden. „Naši hosté jsou většinou spokojeni.“ herzlichst „co nejsrdečněji“ apod.60

SHRNUTÍ PŘÍSLOVCÍ

Společné znaky v obou jazycích najdeme jiţ v tom, ţe se adverbia svou formou neliší od adjektiv, tj. od jejich krátkých tvarů. Stupňují se stejně jako adjektiva, pouze v superlativu přijímají v nizozemštině člen het, v němčině člen am. Podobné jsou také koncovky při stupňování, přičemţ u nizozemských adverbií stojí ve 3. stupni koncovka -st, u německých -sten. Gradace můţe být pravidelná nebo nepravidelná.

Př.: niz. goed „dobře“ beter „lépe“ het best „nejlépe“ něm. gut besser am besten

60 Viz POVEJŠIL, Jaromír. Mluvnice současné němčiny. 3. vyd. Praha: Academia, 1994, s. 203-204.

142

4. 7. 3 Částice

4. 7. 3. 1 Nizozemské částice

V nizozemštině se v hovorovém jazyce často uţívají částice, které navozují a udrţují komunikaci. K tomu slouţí výrazy wel „ano, no“, toch „přece“ apod. ook „také“ toch „přece“ ja „ano“ nee „ne“ misschien „snad“ maar „ale“

Př.: Toch is het zo! „A (přece) je to tak!“ Zie je wel dat het gaat! „Tak vidíš, ţe to jde!“ 61

4. 7. 3. 2 Německé částice Německé částice a modální slova nejsou samostatným slovním druhem, v německých gramatikách jsou řazeny k příslovcím. auch „také“ sicher „jistě“ ja „ano“ nein „ne“ etwa „snad“ vielleicht „snad“ gewiss „zajisté“ doch „přece“ leider „bohuţel“ nur „pouze“

Př.: Ich habe ihn nur kurze Zeit gesehen. „Viděl jsem ho jen chvíli.“ Das ist eben so! „Tak to prostě je!“62

61 Viz MÁČELOVÁ-VAN DEN BROECKE, Ems a SPĚVÁKOVÁ, Dana. Učebnice nizozemštiny pro Čechy. 1. vyd. Praha: H + H, 1997, s. 114-115. 62 Viz POVEJŠIL, Jaromír. Mluvnice současné němčiny. 3. vyd. Praha: Academia, 1994, s. 205.

143

4. 8 Předloţky

4. 8. 1 Nizozemské předloţky

Předloţky se v nizozemštině pojí s nepřímým pádem. Nejčastěji se uţívají tyto předloţky:

4. 8. 1. 1 Předloţky dvoudílné van – tot „od – do“, van – af „od“

4. 8. 1. 2 Předloţky místní aan „na“ bij „u“ buiten „mimo“ in „v, do“ achter „za“ binnen „uvnitř“ benevens „i, s“ met „s“ beneden „pod“ boven „nad, přes“ door „skrz“ naar „do, k“ naast „vedle“ onder „pod“ op „na“ over „přes“ tot „aţ, k, do“ tussen „mezi“ uit „ven“ van „od“ voor „před“

Př. in de zon zitten „sedět na slunci“

4. 8. 1. 3 Předloţky časové tot, binnen „do“ voor „na, před“ met „o“ door „po“ na „za“ op, om „v“ in „do, v, o, za“ te „o, v“ omstreeks „kolem“ over, aan, onder, tijdens, per „za“ gedurende „během“

Př. Na het werk. „Po práci.“, Hij woont buiten de stad. „Bydlí mimo město.“

4. 8. 1. 4 Předloţky příčiny, původce apod. ingevolge „následkem“ tegen „proti“ van „od, z“ voor „pro“ volgens „podle“ met „s“ zonder „bez“ behalve, buiten „mimo“

4. 8. 1. 5 Rekce předloţek

Mnoho nizozemských sloves se pojí s předloţkami.

144 antwoorden op iets „odpovídat na něco, něčemu“ denken aan iemand/iets „myslet na někoho, něco“ handing zijn in iets „být šikovný v něčem“ zich schamen over iets „stydět se za něco“63

4. 8. 2 Německé předloţky

Spojují se se substantivy, adjektivy, zájmeny, apod. Většina se vyskytuje před podstatným jménem, některé musí stát v postpozici. Vţdy v postpozici stojí předloţky: halber/zuliebe „kvůli“. V prepozici i postpozici mohou stát: entgegen/gegnüber „proti“, gemäß „podle“, entlang „podél“, wegen „kvůli“, zufolge „podle“.

Př. den Fluss entlang „podél řeky“. Předloţky se pojí se 4., 3. a 2. pádem.

4. 8. 2. 1 Předloţky dvoudílné von heute an „ode dneška“, um – willen „kvůli“

4. 8. 2. 2 Předloţky místní in „v“, an/auf „na“, bei „u“, über „nad, přes“, zwischen „mezi dvěma“, unter „pod, mezi více objekty“, vor „před“, von/aus „od, z“

4. 8. 2. 3 Předloţky časové an „v“, von „od“, bis „do“, seit „od“, ab „od“ um „v“, okolo, za“, in „za“, gegen „kolem“, nach „za“, zu „o, na“ aj., př. zu Weihnachten „o vánocích“

4. 8. 2. 4 Předloţky pojící se s 2. pádem anläßlich „u příleţitosti“, außerhalb „mimo“, innerhalb „uvnitř, během“, halber „kvůli“, infolge „v důsledku“, trotz „přes“, unweit „nedaleko“, inmitten „uprostřed“, anstatt/statt „místo“, während „během“, entlang „podél“ aj.

Př. außerhalb der Stadt „mimo město“

63 Viz MÁČELOVÁ-VAN DEN BROECKE, Ems a SPĚVÁKOVÁ, Dana.Učebnice nizozemštiny pro Čechy. 1. vyd. Praha: H + H, 1997, s. 204-210, 192-201.; Viz TRNKA, Bohumil a KRIJTOVÁ, Olga. Učebnice holandštiny. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1962, s. 103-106.

145

4. 8. 2. 5 Předloţky pojící se se 3. pádem aus „z“, bei „u, při“, entgegen „proti“, gegenüber „naproti“, mit „s“, nach „po, podle“ seit „od“, von „od, z, o“, zu „k, na, za, po“ aj.

Př. aus dem Wald „z lesa“

4. 8. 2. 6 Předloţky pojící se se 4. pádem bis „do“, durch „skrz“, für „pro, za“, gegen „proti“, ohne „bez“, um „v, okolo, za“, wider „proti“, pro „za“ aj.

Př. für die Mutter „pro matku“

4. 8. 2. 7 Předloţky pojící se s 2. a 3. pádem binnen „do“, dank „díky“, längs „podél“, (an)statt „místo“, laut „podle“ aj.

4. 8. 2. 8 Předloţky pojící se se 3. a 4. pádem an „na“, auf „na“, in „v“, neben „vedle“, zwischen „mezi“, vor „před“, hinter „za“, über „nad“, unter „pod“

Př. an der Wand „na stěně“, auf dem Tisch „na stole“

V němčině často dochází ke splynutí předložky s koncovkou určitého členu. Př. an dem – am

4. 8. 2. 9 Rekce předloţek sprechen über „mluvit o čem“ arbeiten mit „pracovat s někým“ sich entschuldigen für „omlouvat se za něco“64

64 Viz BENEŠOVÁ, Radka. Základy německé morfologie. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1996, s. 128-131.; Viz GERHARD, Helbig. Deutsche Grammatik. Leipzig, 1984, s. 408.

146

SHRNUTÍ PŘEDLOŽEK

Zásadní odlišnost spočívá ve vazbě předloţek s pády. Nizozemské předloţky se pojí pouze s nepřímým pádem, tj. se 3. a 4., které se shodují. Avšak německé předloţky se pojí s genitivem, dativem i akuzativem. V němčině můţe dojít ke splynutí předloţky se členem, v nizozemštině se tento jev nevyskytuje.

Na následujících příkladech je patrná lexikální podobnost, resp. odlišnost nizozemských a německých předloţek. nizozemsky/německy in/in „v“ tegen/gegen „proti“ met/mit „s“ trots/trotz „přes“ onder/unter „pod“ tussen/zwischen „mezi“ sinds/seit „od“ bij/bei „u“ van/von „od“ jegens/gegen „proti, vůči“ wegens/wegen „pro“ aan/an „na“

147

4. 9 Spojky

4. 9. 1 Nizozemské spojky

4. 9. 1. 1 Souřadicí spojky

Spojky neměnící slovosled en „a“ maar „ale“ want „neboť“ of „nebo, buď-nebo“

Čárka mezi hlavními větami se uţívá ke zdůraznění toho, ţe začíná další věta. Psaní čárky není tak jednoznačné jako v němčině a v češtině. Záleţí hlavně na tom, aby byl text srozumitelný.

4. 9. 1. 2 Podřadicí spojky

Mají vliv na slovosled věty. Zvláštností nizozemštiny je, ţe není nutné psát čárku před spojkou na začátku věty vedlejší, př. ik ben blij dat… „jsem rád, ţe…“

Spojky uvozující vedlejší věty: a) věty časové als „kdyţ, aţ, jestliţe, jako“ – pouţije se, pokud se mluví o ději přítomném nebo opakujícím se minulém, př. Als het regent, blijven we thuis. „Kdyţ bude pršet, zůstaneme doma.“ toen „kdyţ“ – uţívá se pro jednorázový děj minulý nadat „poté co“ sedert, sinds „od té doby, co“ zolang „pokud“ terwijl „zatímco voordat „dříve neţ“ zo vaak „kdykoli“ nu „teď kdyţ“ zodra „jakmile“ b) věty příčinné omdat „protoţe“ doordat „tím ţe, protoţe“ c) věty důsledkové zodat „takţe“

148 d) věty přirovnávací evenals „jako“ zoals „tak jako“ alsof „jako by“ hoe – hoe „čím – tím“ e) věty omezovací voor zover „pokud“ behalve dat „kromě toho, ţe“ f) věty přípustkové ofschoon – (toch) „ačkoliv“ wie ook „kdokoliv“ wat ook „cokoliv“ hoewel – (toch) „třebaţe“ hoe ook „jakkoliv“ g) věty podmětné, předmětné dat „ţe“, př. ik weet dat… „vím, ţe“65

4. 9. 2 Německé spojky

4. 9. 2. 1 Souřadicí spojky

Spojují dvě hlavní věty nebo dvě věty vedlejší.

Spojky neměnící slovosled und „a“ aber „ale“ oder „nebo“ denn „neboť“ sondern „nýbrţ“

Př. Meine Mutti hat das Glas gekauft, denn es war billig. „Moje maminka koupila tu sklenici, neboť byla levná.“

Spojky měnící slovosled Po těchto spojkách stojí přísudek na prvním místě po spojce. deshalb „proto“ trotzdem „přesto“ darum „proto z toho důvodu“

Př. Er ist krank, deshalb ist er nicht in der Arbeit. „Je nemocný, proto není v práci.“

65 Viz KRIJTOVÁ, Olga a ČERVENKOVÁ, Jana. Učebnice nizozemštiny. 3. vyd. Praha: Karolinum, 2008, s. 129, 195.

149

Podvojné souřadící spojky entweder - oder „buď – nebo“ sowohl – als auch „jak – tak“ weder – noch „ani – ani“ nicht nur – sondern auch „nejen – ale i“ einerseits – andererseits „na jednu stranu – na druhou stranu“

Př. Entweder sie fährt direkt nach Deutschland oder sie bleibt noch eine Woche in Tschechien. „Buď pojede rovnou do Německa, nebo zůstane ještě týden v Čechách.“

4. 9. 2. 2 Podřadicí spojky

Uvozují větu vedlejší, která je závislá na větě hlavní. dass „ţe“ damit „aby“ als ob „jako by“ weil „protoţe“ wenn „kdyţ“ statt dass „místo aby“ obwohl „ačkoliv“ ohne dass „aniţ by“ je - um so/desto „čím – tím“ als dass „neţ by“

Př. Ich bin zu Hause, weil ich krank bin. „Jsem doma, protoţe jsem nemocný.“

Podřadicí spojky se vyskytují v těchto vedlejších větách: a) věty časové als „kdyţ“ – pouţívá se při jednorázovém ději minulém, př. Als sie das erste Mal in Prag war, war sie noch klein. „Kdyţ byla poprvé v Praze, byla ještě malá.“ wenn „kdyţ“ – uţije se při opakovaném ději v minulosti, př. Wenn ich später nach Prag fuhr, besuchte ich immer die Karlsbrücke. „Pokaţdé, kdyţ jsem později jel do Prahy, navštívil jsem Karlův most.“ sooft „kdykoliv“ während „zatímco nachdem „potom, kdyţ“

Př. Er blieb dort, bis sie zurückehrte. „Zůstal tam, dokud se nevrátila.“ b) věty příčinné weil/ da „protoţe, poněvadţ“ zumal „zvláště, zejména kdyţ“ c) věty způsobové wie „jak, jako“ als „neţ“ so - so „tak – tak“ sodass „takţe“ je - desto „čím – tím“

150 d) věty podmínkové wenn „jestliţe, kdyby“ falls „v případě, ţe“ e) věty účelové damit/ dass „aby“

Př.: Er spricht laut, damit sie ihn hören. „Mluví hlasitě, aby ho slyšeli.“ f) věty přípustkové obwohl/obgleich „ačkoli“ trotzdem dass „přestoţe“ g) věty podmětné, předmětné dass „ţe, aby“ ob „zda“ wann „kdy“ warum „proč“

Př. Er fragt, wann du kommst. „Ptá se, kdy přijdeš.“66

SHRNUTÍ SPOJEK

V obou jazycích existují dvě spojky s významem „kdyţ“, které se uţívají v závislosti na tom, zda se děj odehrával v minulosti opakovaně či jednorázově. V nizozemštině i v němčině uţijeme pro vyjádření jednorázového děje spojku als. Opakovaný děj je v nizozemštině vyjádřen zapomocí spojky toen, v němčině wenn.

Souřadicí spojky Po spojkách en/und „a“, maar/aber „ale“, of/oder „nebo“, want/denn „neboť“ je v němčině i nizozemštině neměnný slovosled. V nizozemštině není uţití čárky u těchto spojek jednoznačné. V němčině se u spojek aber „ale“, denn „neboť“ vyskytuje čárka.

Podřadicí spojky V nizozemštině není nutné psát čárku před spojkou na začátku věty vedlejší. Pokud však souvětí větou vedlejší začíná, čárka se psát musí, např. u spojky dat „ţe“. V němčině se čárka píše v obou případech – niz. Ik weet dat… /něm. Ich weiss, dass… „Vím, ţe …“

66 Viz POVEJŠIL, Jaromír. Mluvnice současné němčiny. 3. vyd. Praha: Academia, 1994, s. 233-237.

151

4. 10. Citoslovce

4. 10. 1 Nizozemská citoslovce

Př. hoera „hurá“, piep „píp“, miauw „mňau“, haha

4. 10. 2 Německá citoslovce

Citoslovce jsou neohebná slova, která: - vyjadřují pocity mluvčího – au, ach, aha, o, oh, hm, pfui „fuj“, hurra „hurá“, ätssch „heč“, weh „běda, ouvé“, nanu „nono, podívejme“ - mají smysl vybízející – holla, pst, - napodobují zvuky, tj. citoslovce zvukomalebná – wau „haf“, miau „mňau“, kikeriki, quackquack, ticktock „tik tak“, bum, plumps „ţbluňk“.67

67 Amapro.cz: Německá gramatika. [online]. [cit. 20. 4. 20112]. Dostupné z: http://www.amapro.cz/datove_zdroje/knihy/nemecka_gramatika/deu_gra_233.php

152

5 Syntax

5. 1 Nizozemský slovosled

Věta jednoduchá Věta oznamovací má schéma

podmět + přísudek ve tvaru verba finita + další větné členy

Př.: De klok loopt goed. „Hodiny jdou dobře.“ Jde o přímý pořádek slov.

Pokud tvoří objekt, příslovečné určení nebo jmenná část predikátu téma a jeden z hlavních členů či oba réma, stojí tematické členy na začátku věty, př. De krant lees ik in de tram. „Noviny čtu v tramvaji.“ Infinitiv nebo příčestí minulé trpné se často vkládá před předloţkové pády vyjadřující příslovečná určení či podmět.

V tázací větě doplňovací stojí verbum finitum stejně jako v němčině na druhé pozici, př. Wanneer begint de zomer? „Kdy začíná léto?“ Ve zjišťovací otázce se na prvním místě objevuje verbum finitum, př. Ben je student? „Jsi student?“ Oproti oznamovací větě – je bent „ty jsi“ – se v otázkách vynechává u sloves v 2. os. sg. osobní koncovka -t.

Věta vedlejší

- sloveso určité stojí v nizozemštině stejně jako v němčině na konci vedlejší věty - je-li ve vedlejší věte budoucí čas, stojí infinitiv za určitým slovesem zullen - modální sloveso je ve vedlejší větě před slovesem významovým - před spojkou na začátku věty vedlejší není nutné psát čárku, pokud ale souvětí začíná větou vedlejší, čárka se psát musí - začíná-li souvětí větou vedlejší, začíná hlavní věta slovosledem nepřímým

Př.: de vrouw, die je gisteren gezien hebt … „ţena, kterou jsi včera viděl…“

Odlučitelné prefixy jsou umístěny na konci věty. Genitivní přívlastek, který má jiţ kniţní charakter, stojí v postpozici, př. in naam der wet! „jménem zákona!“. Vlastní jména a shodně uţívaná obecná jména mohou stát také v prepozici, př. buurmans kippen „sousedovy slepice, slepice souseda“. Více příslovečných určení

153 ve větě má následující pořadí: 1. času – 2. místa. Určení času stojí před určením způsobu. Pro vztah určení způsobu – určení času nejsou dána pevná pravidla.68

5. 2 Německý slovosled

Věta jednoduchá

Věta oznamovací - Přímý slovosled – první místo zaujímá podmět, další časované sloveso.

podmět + časované sloveso + ostatní větné členy

Př.: Ich bin in der Schule. „Já jsem ve škole.“ - Nepřímý slovosled – podmět stojí za časovaným slovesem.

zdůrazněný větný člen + určité sloveso + podmět + ostatní členy

Př. Heute geht er ins Kino. „Dnes jde do kina.“ V tázací větě doplňovací stojí verbum finitum stejně jako u věty oznamovací na druhém místě. Infinitiv je v obou případech zpravidla na konci věty.

tázací zájmeno + sloveso + podmět + ostatní větné členy

Př.: Wie geht es dir? „Jak se ti daří?“ U zjišťovací otázky stojí na prvním místě verbum finitum.

určité sloveso + podmět + ostatní větné členy

Př.: Hast du dieses Buch noch nicht gelesen? „Ty jsi tu knihu ještě nečetl?“

Věta rozkazovací má na prvním místě sloveso. Př.: Schreib deiner Tante einen Brief! „Napiš své tetě dopis!“

Vedlejší věta Typickým vzorem věty vedlejší je subjekt + ostatní větné členy + predikát. Predikát stojí na konci věty, přičemţ infinitiv předchází časovanému slovesu.

68 Viz BERKOV, Valerij, Pavlovič. Současné germánské jazyky. 1. vyd. Přeloţila R. Blatná. Praha: Karolinum, 2002, s. 80-81.

154

Př. Es ist besser gegangen, als sie es sich gedacht hatten. „Proběhlo to lépe, neţ si mysleli.“ Nejvýraznějším odkloněním od tohoto rámce je podmínková věta, která začíná verbem finitem, př. Haben wir dich richtig verstanden, ist alles vorbei. „Pokud jsme ti správně rozuměli, vše je ztraceno.“

Více příslovečných určení ve větě má následující pořadí: 1. času – 2. místa – 3. způsobu. Genitivní přívlastek se nachází v postpozici, př. die Gesetze der Natur „zákony přírody“ a vlastní jména v prepozici, př. Goethes Werke „Goetheho díla.“ Odlučitelné předpony stojí, jak jiţ bylo zmíněno, na konci věty.69

SHRNUTÍ SLOVOSLEDU

Nizozemština i němčina má stejný systém skladby vět a pevný slovosled: S – V – O. Jenoduchá věta oznamovací a doplňovací otázka má na druhém místě verbum finitum. Ve zjišťovací otázce stojí predikát na prvním místě. Ve vedlejší větě zaujímá časované sloveso koncovou pozici.

Srovnej niz. Ik woon in Praag./ něm. Ich wohne in Prag. „Bydlím v Praze.“ niz. Wat is je naam?/ něm. Wie heißt du? „Jak se jmenuješ? niz. Studeer je nog?/ něm. Studierst du noch? „Studuješ ještě?“ niz. Ik hoop dat mijn broer gekomen is./ něm. Ich hofe, dass mein Bruder gekommen ist. „Doufám, ţe můj bratr přišel.“

69 Viz BERKOV, Valerij, Pavlovič. Současné germánské jazyky. 1. vyd. Přeloţila R. Blatná. Praha: Karolinum, 2002, s 37.

155

5. 3. Zápor

5. 3. 1 Vyjádření záporu v nizozemštině

V nizozemském jazyce existují dva způsoby tvoření záporu, pomocí zájmena geen „ţádný“, nebo záporky niet „ne-“. Geen stojí jako v němčině před substantivem, niet po časovaném slovese, můţe stát i na konci věty. Př. Heb je een hond? „Máš psa?“ Nee, ik heb geen hond. „Ne, nemám ţádného psa.“ Kom je? „Přijdeš?!“ Nee, ik kom niet. „Ne, nepřijdu.“ Ken je de stad? „Znáš to město?“ Nee, ik ken de stad niet.„Ne, neznám to město.“

Protikladem k niet je výraz wel, který se pouţívá k zesílení významu, př. Dat dacht ik wel! „Myslím, ţe ano!“70

5. 3. 2 Vyjádření záporu v němčině

Negace se vyjadřuje podobně jako v nizozemštině – pomocí kein, nicht a dále pomocí niemand „nikdo“, nichts „nic“, nein „ne“, nichts mehr apod. V německé větě je vţdy pouze jeden zápor. Kein se pouţije, pokud je u podstatného jména člen neurčitý. Nicht se uţije při negování slovesa nebo substantiva se členem určitým. Nicht nestojí před verbem finitem. Př. Wir haben kein Auto. „Nemáme ţádné auto.“ Du bist nicht klein. „Ty nejsi malý.“ Sag nichts mehr! „Uţ nic neříkej!“

SHRNUTÍ NEGACE

Zápor se v obou jazycích vyjadřuje velmi podobně, v nizozemštině prostřednictvím geen/niet, v němčině skrze kein/nicht. Postavení záporky niet/nicht je za verbem finitem.

Př. niz. Dat is niet mogelijk./něm. Es ist nicht möglich. „To není moţné.“

70 Viz KRIJTOVÁ, Olga a ČERVENKOVÁ, Jana. Učebnice nizozemštiny. 3. vyd. Praha: Karolinum, 2008, s. 38.

156

6 Slovní zásoba

6. 1 Porovnání různých slov a frází obou jazyků

česky nizozemsky německy obecné výrazy Děkuji. Dank u. Danke! Promiňte. Pardon! Entschuldigung! Dobrý den. Goeden dag. Guten Tag. ahoj hoi, hallo, daag hallo Na shledanou. Tot ziens. Auf Wiedersehen. Mé jméno je… Mijn naam is… Mein Name is… Jak se ti daří? Hoe gaat het met je? Wie geht es dir? ano, ne ja, nee ja, nein Co je to? Wat is dat? Was ist das?

časové údaje dnes vandaag heute zítra morgen morgen čas de tijd die Zeit den de dag der Tag měsíc de maand der Monat pondělí de maandag der Montag březen de maart der März Kolik je hodin? Hoe laat is het? Wie spät ist es? bydlení dům het huis das Haus kuchyň de keuken die Küche skříň de kast der Schrank pokoj de kamer, het vertrek das Zimmer

157 barvy červená rood rot modrá blauw blau ţlutá geel gelb bílá wit weiß černá zwart schwarz ostatní květiny de bloemen die Blumen kniha het boek das Buch košile het hemd das Hemd zahrada de tuin der Garten cesta de reis die Reise ovoce de vrucht das Obst narozeniny verjaardag der Geburtstag překvapení de verrassing die Überraschung složeniny větrný mlýn de molenwieken die Windmühle ubrus de tafelkleed die Tischdecke večeře het avondeten das Abendessen zelný trh de groentenmarkt der Gemüsemarkt domácí zvíře het huisdier das Haustier slovesa jíst eten essen psát schrijven schreiben zůstat blijven bleiben kupovat kopen kaufen padat vallen fallen

158

7 Typologie jazyků

V typologické klasifikaci se třídí jazyky na základě charakteristických rysů jejich současné struktury. Morfonolofgicky se jazyky tradičně dělí na flexivnì, aglutinačnì, introflexivnì, izolujìcì a polysyntetické. Vladimír Skalička, který byl spolu s Ernstem Lewym představitelem ideální typologie 20. stol., řadí německý jazyk k jazykům flexivním. Podle Františka Čermáka patří nizozemština i němčina k jazykům izolačním s malou flexí, s pořádkem slov ve větě SVO – subjekt, verbum, objekt, pevným slovosledem a členem.

Celková klasifikace jazyků však není zcela jednoznačná. Jazyk A má některé strukturní jevy společné s jazykem B, další s jazykem C či D apod. Němčina má např. také polysyntetické rysy se silnou tendencí k tvoření kompozit.71

71 Viz ERHART, Adolf. Úvod do jazykovědy. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 165.; Viz ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda. První dotisk 3. vyd. Univerzita Karlova v Praze: Nakladatelství Karolinum, 2004, s. 65.; Viz LUSCHÜTZKY, Christian, Hans. Uvedenì do typologie jazyků. Přeloţil Tomáš Mařík. Praha: Ústav srovnávací jazykovědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, 2003, s. 30-32.

159

Závěr

Cílem práce bylo vyloţit gramatické, fonetické a další jazykovědné jevy západogermánských jazyků, nizozemského a německého, a porovnat je na synchronní úrovni. Na základě mého zkoumání vyplynula řada společných znaků, ale i odlišností, které jsou podrobněji popsány v závěru jednotlivých kapitol. Níţe předkládám stručnější přehled výsledků mé práce, s poukazem na nejvýraznější rysy, charakterizující jeden či druhý jazyk.

Z hlediska sociolingvistické i geografické klasifikace je rozšířenější němčina, řadí se k deseti nejdůleţitějším světovým jazykům. Počet německy mluvících obyvatel se odhaduje na 90 – 98 milionů rodilých mluvčích po celém světě a nejméně 80 milionů mluvčích pouţívá němčinu jako druhý jazyk. Nizozemštinou hovoří asi 22 milionů mluvčích.

Kromě Spolkové republiky Německa je němčina rozšířena také v Rakousku, Lichtenštejnsku, Švýcarsku, Lucembursku, v USA, Kanadě, Brazílii, Rusku a Kazachstánu, ale i v Austrálii, Belgii, České republice a v mnoha dalších zemích. Nizozemštinou se mluví v Nizozemsku a jeho částech, tj. v Nizozemských Antilách, Curaçau, Surinamu, v Sint Maarten, dále pak v Belgii, ve Francii, Brazílii, Kanadě, Indonésii, v USA apod.

Ve slovní zásobě se odráţí, ţe v nizozemštině neproběhlo oproti horní němčině druhé hláskové posouvání, coţ je důleţitým kritériem rozlišení mezi němčinou a nizozemštinou. Pro názornost uvádím tyto příklady: změna p na pf, f, niz. de appel/ něm. der Apfel „jablko“, niz. scheppen/něm. schöpfen „čerpat“, niz. slapen/ něm. schlafen „spát“. Druhý hláskový posun se rozšířil z jihu německého území na sever k linii vedoucí z Cách do Frankfurtu nad Odrou. Němčina se vyvíjela jiţně od této hranice, nizozemština naopak severně. Patrné jsou tedy jak geografické, tak z nich vyplývající lingvistické rozdíly.

Oba jazyky se podle výsledků mého srovnávání různí nejvíce ve výslovnosti. Nizozemština obsahuje např. méně vokalických i konsonantických fonémů. Má více diftongů, existují zde i dlouhé diftongy, naopak chybí afrikáty, okluzivy p, t, k nemají aspiraci. Typickým znakem nizozemštiny je střídání zavřených a otevřených slabik,

160 např. ik woon – wij wonen „bydlím – bydlíme“, ik hoor – wij horen „slyším – slyšíme“. Délka vokálu ve slabice se přitom musí vţdy zachovat. Výrazným rozdílem je výslovnost grafému g – v nizozemštině se vysloví jako [x], [γ], v němčině jako [g]; a dále grafému z – niz. [s], něm. [ts]. Trigraf sch se v němčině vysloví jako [ʃ ], v niz. jako [sx]. Oba jazyky mají dvě varianty fonému ch. Přízvuk se nachází v němčině i nizozemštině na první kmenové slabice.

V německé ortografii se oproti nizozemštině vyskytují navíc grafémy s přehláskou ä, ö, ü a dále ostré ß. Zvláštností je, ţe se německá substantiva píší velkými písmeny. Grafémy q, x, y se u původních slov vůbec nevyskytují. V nizozemštině se vyuţívá trema neboli dieréze (¨), která označuje, ţe grafém není součástí digrafu, př. knieën „kolena“, atheïsme „ateismus“. Některé výpůjčky zachovávají původní pravopis a mají tedy zvláštní označení nad vokály, př. crêpe „palačinka“, me „smetana“, één „jedna“. Oba jazyky se zapisují latinkou.

V morfologii i lexikologii má naopak nizozemština mnoho společných znaků s němčinou. V této oblasti se vyskytuje více shod neţ rozdílů:

Nizozemská i německá substantiva vykazují stejné gramatické kategorie. Před substantivy stojí člen, určitý či neurčitý. Mnoţné číslo podstatných jmen se tvoří koncovkami -en,-s. Nizozemština rozlišuje pouze dva gramatické rody – společný a střední, němčina tři. V nizozemském mluveném jazyce deklinace substantiv zanikla, pády se vyjadřují pomocí předloţek. Typickým znakem němčiny je tvoření sloţenin. V nizozemštině jsou zastoupeny více zdrobněliny. Oba jazyky mají základní i plný tvar adjektiv. Adjektiva lze stejně jako adverbia stupňovat. Společné koncovky gradace jsou v niz.: komparativ -er, superlativ -st/ v něm. komparativ -er, superlativ -est, -st. Nizozemština má oproti němčině dva druhy osobních i přivlastňovacích zájmen, přízvučné a nepřízvučné. Vykání se v nizozemštině vyjadřuje osobním zájmenem u, psáno malým písmenem, němčina zájmenem Sie. Osobní zájmena mají v obou jazycích deklinaci. Zvratné zájmeno v niz. zich/v něm. sich se vyskytuje pouze ve 3. os. sg. i pl. Systém skládání číslovek je stejný. V nizozemštině se řadové číslovky píší bez tečky.

161

Slovesa, velké téma v morfologii, v němţ má němčina a nizozemština mnoho společných rysů. Charakteristickým znakem jsou např. odlučitelné a neodlučitelné předpony, prostý a závislý infinitiv zakončený na -en, -n, dělení sloves na slabá a silná. Také systém časů je velmi podobný. Velmi blízká si jsou pomocná verba, s nimiţ se tvoří analytické tvary, např. perfektum, plusquamperfektum, futurum – niz. zijn, hebben, worden/něm. sein, haben, werden „být“, „mít“, „stát se“. Počet nizozemských osobních koncovek při časování v prézentu je oproti němčině skromný. Předloţky a spojky mají podobné lexémy. Předloţky se v nizozemštině pojí s nepřímým pádem, v němčině s genitivem, dativem, akuzativem.

Samozřejmě bychom mohli najít další četné rozdíly či shody. Gramatika nizozemštiny a němčiny je však tak obšírná, ţe detailnější zkoumání a popis by byl jiţ nad rámec bakalářské práce.

Z hlediska syntaxe se tyto jazyky vyznačují stejný slovosledem. V jednoduché oznamovací větě stojí na druhém místě verbum finitum, ve vedlejší větě má pozici koncovou.

V rámci typologické klasifikace se oba jazyky řadí k jazykům izolačním s malou flexí, pevným slovosledem a členem.

Na základě podobnosti lexémů, např. niz. de bloemen/něm. die Blumen „květiny“, niz. eten/něm. essen „jíst“, syntaxe a gramatiky obou jazyků není dle mého názoru pro nerodilého mluvčího němčiny obtíţné přeloţit mnohé věty z nizozemštiny. Tento fakt mi byl při psaní práce velmi nápomocný. Ze zkušenosti mohu dodat, ţe výrazně těţší je porozumět mluvené formě nizozemštiny. Naopak pro Nizozemce je mnohem snazší neţ pro Čechy dohovořit se německy. Mnozí Nizozemci ovládají aţ tři jazyky, mezi něţ se řadí angličtina a němčina.

162

Seznam pouţitých zkratek

A./akuz. – akuzativ

D./dat. – dativ fem. – femininum fut. – futurum

G./gen. – genitiv ind. – indikativ inf. – infinitiv m. – muţský mask. – maskulinum

N./nom. – nominativ něm. – němčina neutr. – neutrum niz. – nizozemština os. – osoba perf. – perfektum pl. – plurál plusq. – plusquamperfektum prét. – préteritum préz. – prézens sg. – singulár sthn. – starohornoněmčina stř. – střední stsas. – starosaština

ţ. – ţenský

163

Bibliografie

BARTOŠÍKOVÁ, Miroslava a BRADNOVÁ, Hana. Nizozemsko: průvodce do zahraničì. 1. vyd. Praha: Olympia, 1993. ISBN 80-7033-266-2.

BENEŠOVÁ, Radka. Základy německé morfologie. 1. vyd. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 1996. ISBN 80-7040-169-9.

BERGLOVÁ, Eva, FORMÁNKOVÁ, Eva a MAŠEK, Miroslav. Modernì gramatika němčiny: výklad, cvičenì, klìč. 2., přeprac. a rozš. vyd. Plzeň: Fraus, 2002. ISBN 80- 7238-144-X.

BERKOV, Valerij, Pavlovič. Současné germánské jazyky. 1. vyd. Přeloţila R. Blatná Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0268-7.

BLAŢEK, Václav. Staré germánské jazyky. Masarykova univerzita, 2011.

COLLIER, René. Cursus Nederlandse intonatie. Leuven: Acco, 1981. ISBN 9033402556.

ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda. Univerzita Karlova v Praze: Nakladatelství Karolinum, 2004. První dotisk 3. vyd. ISBN 80-246-0154-0.

ERHART, Adolf. Úvod do jazykovědy. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2001. ISBN 80-210-2669-3.

FRAJDL, Jiří. Německé dějiny v datech: stručný přehled. Pardubice: P. Šorel, 1992. ISBN 80-900683-4-0.

GERHARD, Helbig. Deutsche Grammatik. Leipzig, 1984.

GERHARD, Worgt. Sprachführer deutsch-niederländisch. Leipzig: Enzyklopädie, 1971.

HORST, Han van der. Dějiny Nizozemska. 1 vyd. Přeloţily Petra Schürová a Jana Pellarová. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-487-4.

Kapesnì atlas světa. 1. vyd. Praha: Kartografie Praha, 2010. ISBN 978-80-7393-075-2.

KOVÁŘOVÁ, Alena. Úvod do fonetiky a fonologie němčiny. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003. ISBN 80-210-3263-4.

KRIJTOVÁ, Olga a ČERVENKOVÁ, Jana. Učebnice nizozemštiny. 3. vyd. Praha: Karolinum, 2008. ISBN 978-80-246-1435-9.

164

LUSCHÜTZKY, Christian, Hans. Uvedenì do typologie jazyků. Přeloţil Tomáš Mařík. Praha: Ústav srovnávací jazykovědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, 2003. ISBN 80-7308-054-0.

MÁČELOVÁ-VAN DEN BROECKE, Emmy a SPĚVÁKOVÁ, Dana. Česko- nizozemský slovnìk. 1. vyd. Voznice: LEDA, 2005. ISBN 80-7335-057-2.

MÁČELOVÁ-VAN DEN BROECKE, Ems a SPĚVÁKOVÁ, Dana. Učebnice nizozemštiny pro Čechy. 1. vyd. Praha: H + H, 1997. ISBN 80-86180-00-X.

MASAŘÍK, Zdeněk. Vývoj mluvnického systému němčiny. 1. vyd. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1977.

MYNARIK, Linda a kol. Německé reálie: [německo-český zrcadlový text]. 1. vyd. Dubicko: INFOA, 2006. ISBN 80-7240-381-8.

POLIŠENSKÝ, Josef. Úvod do studia dějin a kultury Nizozemì. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1963.

POVEJŠIL, Jaromír. Mluvnice současné němčiny. 3. vyd. Praha: Academia, 1994. ISBN 80-200-0076-3.

STORCH, Günther. Phonetik des Deutschen für sprachtherapeutische Berufe. 2. Aufl. Stockach: Günther Storch Verlag, 2008. ISBN 9783934361140.

STRUŢINSKÁ, Jitka. Česko-německý a německo-český slovnìk. KORA, 1995. ISBN 80-901092-1-7.

TOMÁŠEK, Radmil a STŘÍDA, Miroslav. Německá spolková republika: průvodce. 2.vyd. Praha: Olympia, 1990. ISBN 80-7033-027-9.

TRNKA, Bohumil a GUITTART, L. J. Učebnice holandštiny se slovnìkem. 2. vyd. Praha: Unie, 1948.

TRNKA, Bohumil a KRIJTOVÁ, Olga. Učebnice holandštiny. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1962.

VANDEPUTTE, Omer a KRIJTOVÁ, Olga. Nizozemština: jazyk 20 000 000 Nizozemců a Vlámů. Rekkem: Stichting Ons Erfdeel, 1992. ISBN 90-70831-45-7.

WIESE, Richard. Phonetik und Phonologie. Paderborn: Wilhelm Fink, 2011. ISBN 9783825233549.

165

Internetové zdroje

Afrikánština (Afrikaans). [online]. [cit. 8. 3. 2012]. Dostupné z: http://www.languages2.estranky.cz/clanky/afrikanstina--afrikaans-.html

Amapro.cz: Německá gramatika. [online]. [cit. 20. 4. 20112]. Dostupné z: http://www.amapro.cz/datove_zdroje/knihy/nemecka_gramatika/deu_gra_233.php

Amtssitze. Der Bundespräsident. [online]. 2012. [cit. 5. 4. 2012]. Dostupné z: http://www.bundespraesident.de/DE/Die-Amtssitze/die-amtssitze-node.html

Articulatorische fonetiek – Kenmerken van spraakklanken (Lamoré). [online]. [cit. 23. 3. 2012]. Dostupné z: http://www.audiologieboek.nl/niveau2/hfd10/10-2-2.htm

Avedis. [online]. 2012. [cit. 20. 3. 2012]. Dostupné z: http://www.avedis.cz/ jazyky/ holandstina.html

Bedekr. cz: Váš cestovatelský průvodce. Německo. [online]. [cit. 5. 4. 2012]. Dostupné z: http://www.bedekr.cz/staty/Evropa/Nemecko

Berliner Republik (1990 – Gegenwart). Wikipedia: Die freie Encyklopädie. [online]. 22. 8. 2012 20:19. [cit. 5. 4. 2012]. Dostupné z: http://de.wikipedia.org/wiki/ Deutschland#Berliner_Republik_.281990.E2.80.93Gegenwart

Deutsche Sprache. Wikipedia: Die freie Encyklopädie. [online]. 22. 8. 2012 18:15. [cit. 6. 4. 2012]. Dostupné z: http://de.wikipedia.org/wiki/Deutsche_Sprache#cite_note- ethnologue-1

Deutschland. Wikipedia: Die freie Encyklopädie. [online]. 22. 8. 2012 20:19. [cit. 5. 4. 2012]. Dostupné z: http://de.wikipedia.org/wiki/Deutschland

Germanismus. Wikipedie: Otevřená encyklopedie. [online]. 9. 2. 2012 21:38. [cit. 7. 4. 2012]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Germanismus

Het slova. Dutchgrammar.com. [online]. 30. 5. 2010. [cit. 26. 3. 2012]. Dostupné z: http://www.dutchgrammar.com/cs/nounsandarticles/3.html

HNILIČKA, Tomáš. Podstatná jména. Souhrn německé gramatiky. [online]. [cit. 11. 4. 2012]. Dostupné z: http://www.nemeckagramatika.wz.cz/ podstatnajmena.htm

Holandsko: Holandsko a informace o něm. [online]. 28. 3. 2011. [cit.]. Dostupné z: http://www.holandskoweb.cz/holandsko-6#more-

166

Holland. Wikipedia: Die freie Encyklopädie. [online]. 16. 3. 2012 14:52. [cit. 17. 3. 2012]. Dostupné z: http://de.wikipedia.org/wiki/Holland

KONEČNÝ, Vratislav. Cestovánì: Idnes.cz. [online]. [cit. 5. 4. 2012]. Dostupné z: http://cestovani.idnes.cz/rujana-dovolenkovy-totalitni-hit-dnes-laka-movite-i-batuzkare- pbl-/igsvet.aspx?c=A090824_114046_igsvet_tom

Lebenslauf von Bundespräsident Joachim Gauck. Der Bundespräsident. [online]. 2012. [cit. 5. 4. 2012]. Dostupné z: http://www.bundespraesident.de/ DE/ Bundespraesident- Joachim-Gauck/Persoenliches/persoenliches-node.html

LEWIS, M. Paul. Dutch: A language of Netherlands. Ethnologue: Languages of the World. [online]. 2009. [cit. 6. 4. 2012]. Dostupné z: http://www.ethnologue.com/ show_language.asp?code=nld

LEWIS, M. Paul. German, standard: Language of Germany. Ethnologue: Languages of the World. [online]. 2009. [cit. 6. 4. 2012]. Dostupné z: http://www.ethnologue.com/ show_language.asp?code=deu

LEWIS, M. Paul. Language of Germany. Ethnologue: Languages of the World.[online]. 2009. [cit. 6. 4. 2012]. Dostupné z: http://www.ethnologue.com/ show_country.asp?name=DE

LEWIS, M. Paul. Languages of Netherlands. Ethnologue: Languages of the World. [online]. 2009. [cit. 7. 4. 2012]. Dostupné z: http://www.ethnologue.com/ show_country.asp?name=NL

Mount Scenery. Wikipedie: Otevřená encyklopedie. [online]. 3. 2. 2012 17:34. [cit. 13. 3. 2012]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Mount_Scenery

Nizozemské království. Dalky.cz. [online]. [cit. 9. 3. 2012]. Dostupné z: http://dalky.cz/ pruvodce/z-holandsko-nizozemi.html#basic

Nizozemsko. Europa.eu. [online]. [cit. 12. 3. 2012]. Dostupné z: http://europa.eu/about- eu/countries/member-countries/netherlands/index_cs.htm

Nizozemsko. Holandsko. [online]. [cit. 6. 3. 2012]. Dostupné z: http://www.holandsko.cz/nizozemske-kralovstvi

Porovnávání zemí – Nizozemské království. Smart companies. [online].[cit. 9. 3. 2012]. Dostupné z: http://www.smartcompanies.cz/jurisdikce/index.php?jurisdikce %5B%5D =4

Provinz (Niederlande). Wikipedia: Die freie Encyklopädie. [online]. 22. 8. 2012 13:23. [cit. 6. 3. 2012]. Dostupné z: http://de.wikipedia.org/wiki/Provinzen_der_Niederlande

167

Seznam ostrovů Německa. Wikipedie: Otevřená encyklopedie. [online]. 9. 2. 2012 21:15. [cit. 5. 4. 2012]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/ Seznam_ostrov%C5%AF_N%C4%9Bmecka

Seznam.cz: slovnìk. [online]. [6. 3. 2012]. Dostupné z: http://slovnik.seznam.cz/de/?q=

Sloţená slova. Dutchgrammar.com. [online]. 30. 5. 2010. [cit. 8. 4. 2012]. Dostupné z: http://www.dutchgrammar.com/cs/nounsandarticles/8.html

SOCHOREK, Radim. Němčina – základní fakta o jazyce. Sochorek. [online]. [cit. 6. 4. 2012]. Dostupné z: http://www.sochorek.cz/archiv/jazyky/nemcina/fakta.htm

Soubor: Map German World.png. Wikipedia: Die freie Encyklopädie. [online]. 17. 2. 2012 00:44. [cit. 6. 4. 2012]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/ Soubor:Map_German_World.png

Státní vlajky světa. [online]. [cit. 5. 4. 2012]. Dostupné z: http://www.statnivlajky.cz/ nemecko

Státní vlajky světa. [online]. [cit. 5. 4. 2012]. Dostupné z: http://www.statnivlajky.cz/ nizozemsko

Vaalserberg. Wikipedie: Otevřená encyklopedie. [online]. 9. 2. 2012 12:31. [cit. 6. 3. 2012]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Vaalserberg

Wortschatz. Wikipedia: Die freie Encyklopädie. [online]. 22. 8. 2012 18:15. [cit. 7. 4. 2012]. Dostupné z: http://de.wikipedia.org/wiki/ Deutsche_Sprache#Wortschatz

Zdrobněliny. Dutchgrammar.com. [online]. 30. 5. 2010. [cit. 15. 4. 2012]. Dostupné z: http://www.dutchgrammar.com/cs/nounsandarticles/7.html

168