MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav Jazykovědy a Baltistiky

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav jazykovědy a baltistiky

Magisterská diplomová práce

2014 Bc. Marta Běťáková

MASARYKOVA UNIVERZITA FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav jazykovědy a baltistiky Baltistika

Bc. Marta Běťáková Baltská mytologie v historiografických a folklorních zdrojích s přihlédnutím k lotyšským matkám Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: doc. RNDr. Tomáń Hoskovec, CSc.

2014

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím uvedených pramenů a literatury.

Marta Běťáková

Chtěla bych poděkovat doc. Tomáńi Hoskovcovi za pomoc s administrativními záleņitostmi ohledně nástupu ke studiu po dlouhém přeruńení, prof. Janīně Kursīte a Aldisi Pūtelisovi za odborné konzultace a laskavé poskytnutí svých článků a Indře Strīķe-Bozkuńe za pomoc s některými překlady z lotyńtiny.

Anotace

Tato magisterská diplomová práce se zabývá obrazem litevské a lotyńské mytologie v historiografických a folklorních zdrojích. Těņińtě práce spočívá a) v chronologickém přehledu těchto zdrojů b) v analýze toho, co tyto zdroje vypovídají o jedné kategorie lotyńských mytických bytostí – matek (lot. Mātes).

Annotation

This master thesis deals with the historiographical and folklore sources that include information on Lithuanian and Latvian mythology. The thesis focuses on a) comprehensive list of these sources b) analysis of what these sources reveal about one category of Latvian mythical beings – mothers (Latv. Mātes).

Klíčová slova

Mytologie, baltská mytologie, Litva, Lotyńsko, lotyńská mytologie, historiografické zdroje, folklor, Matky (Mātes)

Key Words

Mythology, Baltic mythology, Lithuania, Latvia, Latvian mythology, historiographical sources, folklore, Mātes (mothers)

Obsah

1 Úvod

2 Historiografické zdroje

2.1 Charakteristika historiografických zdrojů

2.2 Chronologický přehled historiografických zdrojů

3 Folklorní zdroje

3.1 Charakteristika folklorních zdrojů

3.2 Přehled vybraných folklorních zdrojů

4 Matky – obecný úvod

4.1 Historiografické a folklorní zdroje k matkám

4.2 Obrazy vybraných matek v historiografických a folklorních zdrojích

4.2.1 Ceļa māte, Guļas māte – „Matka cesty“, „Matka leņení“

4.2.2 Gaujas māte – „Matka řeky Gauji“

4.2.3 Gausu māte – „Matka hojnosti“

4.2.4 Mēslu māte – „Matka hnoje“

4.2.5 Meţa māte – „Matka lesa“

4.2.6 Naudas māte – „Matka peněz“

4.2.7 Piena māte – „Matka mléka“

4.2.8 Rīšu māte – matka se jménem nejasného původu

4.2.9 Rūšu māte – matka se jménem nejasného původu

4.2.10 Jūras māte, Ūdens māte – „Matka moře“, „Matka vody“

4.2.11 Upes māte – „Matka řeky“

4.2.12 Vēja māte – „Matka větru“

4.2.13 Joda māte, Velna māte - „Matka joda (běsa)“, „Matka Velna (čerta)“

4.2.14 Veļu māte – „Matka vélů“

4.2.15 Zemes māte – „Matka země“

4.2.16 Zirgu māte – „Matka koní“

5 Závěr

6 Bibliografie

1 Úvod

Baltská mytologie u nás dosud není příliń známá. Na toto téma vzniklo zatím jen několik překladů, článků a diplomových prací. Větńí průlom v této oblasti znamenala Encyklopedie baltské mytologie, kterou jsem napsala společně s panem prof. Blaņkem a která vyńla v nakladatelství Libri v roce 2012. Na ni tato diplomová práce navazuje.

Na rozdíl od encyklopedie vńak tato práce nechává stranou etymologické výklady theonym i mytologické systémy, a naopak se zaměřuje pouze na jeden typ mytických bytostí, a to lotyńských matek (lot. mātes). Toto jsou právě bytosti, které mě při psaní Encyklopedie nejvíce zaujaly, a to nejen svou výlučností (tak vysoký počet bytostí zvaných „matky“ nenajdeme v mytologickém systému ņádného jiného národa – lotyńský jich má okolo sta), ale také tím, jak se informace, které o nich poskytují zdroje historiografické, překvapivě shodují s obrazem, který o nich vytvářejí zdroje folklorní. Také mě zaujala tím, jak nejasný je jejich charakter – u mnohých z nich mytologové vedou debaty o tom, zda se jednalo o bohyně, duchy či pouhé personifikované přírodní jevy či předměty.

Tato diplomová práce si klade za cíl takříkajíc postoupit od obecného ke konkrétnímu: stručně představit historiografické i folklorní zdroje k baltské mytologii a následně předvést na konkrétním příkladě Matek, jak lze na základě těchto zdrojů sestavit obraz jedné kategorie mytických bytostí. Jak uvidíme, je to obraz značně nejasný a neúplný, coņ je zčásti způsobeno tím, ņe zdrojů není mnoho. Avńak pro začínající mytoloņku je to téma ideální, neboť není příliń „velké“ ani příliń „malé“ – jedná se o dobře známou a početnou kategorii mytických bytostí, která vńak není v lotyńské mytologii centrální. V přehledech lotyńské mytologie bývá obvykle uváděno aņ za hlavními boņstvy, ale před mytickými bytostmi niņńího řádu, jako jsou domácí duchové, vlkodlaci apod. Kromě toho – na rozdíl např. od boņstva Ūsiņš, kde se zdroje rozcházejí v tak základní charakteristice, jakou je jeho funkce – si zdroje v informacích o nich nikde neprotiřečí a nevznikají tak ņádné velké kontroverze.

2 Historiografické zdroje k baltské mytologii

2.1 Charakteristika historiografických zdrojů

V této části uvádím seznam významnějńích historiografických zdrojů, ze kterých je moņno čerpat informace o mytologických systémech národů, které obývaly území dneńních států Litva a Lotyńsko. Neņ přijde na řadu samotný seznam, je vńak třeba si něco povědět o povaze těchto zdrojů.

Předně je moņno tyto historiografické zdroje zhruba rozdělit do kategorií podle doby vzniku a charakteru textu:

a) útrņkovité zprávy v historiografických a geografických dílech, sepsaných ve starověkém Římě b) ņivotopisy misionářů, kteří hlásali křesťanství v Pobaltí, a kroniky a zprávy mnichů, kteří doprovázeli kříņové výpravy proti baltským kmenům a posléze osidlovali jejich území (10.-15. století) c) smlouvy, které podepsali vůdcové kříņových výprav a mistři rytířských řádů s baltskými kmeny (10.-15. století) d) díla misijního charakteru, tedy katechizmy a sbírky kázání, která varují před konkrétními pohanskými boņstvy (15.-17. století) e) dějiny jednotlivých zemí, sepsané kronikáři nebaltského původu (15.-18. století) f) církevní protokoly o vizitacích, misijních cestách a soudních procesech s lidmi obviněnými z čarodějnictví (16.-18. století) g) slovníky, encyklopedie a podobné práce zahrnující i téma baltské mytologie, vytvořené obrozenci z řad Litevců a Lotyńů a také jejich předchůdci, z nichņ někteří nebyli baltského původu (18.-19. století)

Jiná kategorizace rozděluje historiografické zdroje podle autorova přístupu k tématu baltské mytologie. V tomto případě vznikají kategorie pouze čtyři:

1) díla, jejichņ hlavní téma bylo diametrálně odlińné a baltská mytologie je v nich zmíněna pouze okrajově. Takovéto dílo se zdrojem informací o baltské mytologii stalo vlastně náhodou, naprosto bez autorova úmyslu. Do této kategorie spadá naprostá větńina historiografických zdrojů, avńak jejich výpovědní hodnota není velká, jelikoņ se zmiňují převáņně jen o několika jménech baltských boņstev, která navíc přejímají jeden od druhého. Jedná se z velké části o politické či obchodní smlouvy, ņivotopisy svatých, administrativní zprávy o jednotlivých krajích, zprávy o křiņáckých taņeních apod. – tedy díla v předchozí kategorizaci zařazená pod písmena a), b), c) a f). 2) díla, jejichņ malá část se baltskou mytologií cíleně zabývá, ale pouze proto, aby ji kritizovala co pohanské náboņenství – jeńtě ji nenazývá baltskou mytologií. Jedná se převáņně o díla zmíněná pod písmenem d). Tato díla mají pro badatele v oblasti baltské mytologie velký význam, přestoņe podávají zprávy spíńe lakonické. Jejich autoři totiņ byli při své práci ve stálém kontaktu s místními obyvateli, a tak přesně

věděli, jaká boņstva uctívají a jaké rituály vykonávají. Nejslavnějńím zástupcem této kategorie je první tińtěná kniha psaná v litevńtině, a sice luteránský katechismus a slabikář nazvaný Catechismvsa prasty szadei, makslas skaitima raschta yr giesmes Martynase Maņvydase z roku 1547. 3) díla, jejichņ cílem je podat zprávu o tom kterém baltském kraji, případně národu, z pohledu geografického či historiografického. V takovýchto případech bývá téma baltské mytologie zahrnuto vědomě, jako zajímavý předmět studia či pro pobavení čtenářů. Těchto zdrojů je pouze několik, avńak pro badatele v oblasti baltské mytologie jsou nedocenitelné, jelikoņ podávají podrobnějńí informace neņ zdroje zahrnuté do kategorií a) a b) a zároveň vznikly v době, kdy část popisovaných jevů byla jeńtě ņivá (v 16. a 17. století). Jedinou jejich vadou bývá autorovo přílińné nadńení pro věc a neochota odlińovat zprávy ze spolehlivých zdrojů od vlastních spekulací a výplodů fantazie, která daná boņstva a mýty často obdařila chybnou etymologií, paralelami z mytologického systému starořeckého či římského, dramatickými zápletkami apod. Do této kategorie patří například v pracích o baltské mytologii často zmiňovaná díla Simona Grunaua Cronica und beschreibung allerlüstlichenn, nützlichsten und waren historien des namkundigenn landes zu Prewssen, Jana Łasického De Diis Samagitarum caeterorumque Sarmatorum a Matthaea Praetoria Deliciae Prussicae oder Preussische Schaubühne. 4) díla zaměřená na baltské jazyky a sekundárně na baltskou mytologii. Autory těchto děl byli větńinou národní obrozenci a jejich předchůdci – kněņí a spisovatelé, tato kategorie tedy víceméně odpovídá kategorii g) z předchozího členění. Jejich věrohodnost je zvýńena tím, ņe mnohdy čerpají z folklorních zdrojů, avńak zároveň umenńena nekritickým čerpáním informací ze zdrojů uvedených v předchozí kategorii. Nejedná se striktně vzato o historiografické zdroje, nejčastěji o slovníky a encyklopedie. Nejznámějńími příklady jsou zcela jistě Lettisches Lexikon a Lettische Grammatik Gottharda Friedricha Stendera.

Jiņ z těchto stručných popisů vyplývá, ņe větńina autorů zpráv o baltské mytologii stála mimo ni, tj. neznala jazyk zaklínání, která zaznamenala, neměla osobní zkuńenost s rituály, o kterých psala. Čtenář tak nemusí být odborníkem na baltskou mytologii, aby pochopil, ņe takové zprávy o ní budou pravděpodobně zkreslené, neúplné, nepřesné či zaujaté.

Právě zaujatost zde hraje velkou roli – naprostá větńina autorů zpráv o baltské mytologii se totiņ hlásila ke křesťanství a někdy pouze z podvědomého předsudku, jindy proto, aby

10 ospravedlnila vojenské útoky na oblast Pobaltí, představovala baltskou mytologii v negativním světle. To se projevilo jednak v takových drobnostech jako charakterizování baltských boņstev výrazy „démon“, „nečistý duch“ apod., jednak ve zdůrazňování krutosti baltských bohů i rituálů a zamlčování jejich pozitivních stránek. Je nasnadě, ņe v prvním případě můņe mytolog negativizující výrazy zcela prostě ignorovat, ve druhém případě mu vńak vzniká problém s věrohodností zdrojů.

Metodologie řeńení tohoto problému je velice sloņitá a vyņaduje více prostoru, neņ jí můņe poskytnout tato diplomová práce. Proto zde pouze uvedu několik příkladů stanovení míry věrohodnosti údajů týkajících se baltské mytologie:

1) Srovnání s historickými událostmi uvedenými v několika rozdílných historiografických zdrojích. Tímto způsobem lze například určit, ņe míra věrohodnosti tvrzení Simona Grunaua, ņe vńechny baltské národy měly jednoho společného nejvyńńího kněze, je velice malá, jelikoņ tyto národy mezi sebou neustále válčily.

2) Srovnání se systémem baltských jazyků. Tato metoda nemá příliń velkou váhu, ale přece jen s její pomocí lze například o něco zvýńit míru věrohodnosti tvrzení Matthaea Praetoria, ņe mezi obyvateli Pruska (v 17. století jiņ hovořícími převáņně německy a litevsky) existoval kult boha či ducha studní Szullinnyse. Litevský jazyk totiņ dodnes zná slovo šulinys „studna“.

3) Srovnání s folklorními zdroji. Tato metoda je rozhodně nejspolehlivějńí. Pokud například Paul Einhorn v 17. století uvádí, ņe Lotyńi vzývají bohyni Laimu, která pomáhá rodičkám, a ve sborníku lotyńských lidových písní z 19. století Latvju dainas Krińjānise Barona najdeme tuto píseň, která by se dala nazvat „písní porodní“:

Nāc, Laimiņa, kad es lūdzu, Přijď sem, Laimo, kdyņ tě prosím, Ir basāmi kājiņām; třeba i neobutá; Ausi kājas, kavēsies, ty se budeń obouvat Grūt’ manami mūţiņam. a mně zatím těņko bude. (LD 1099)

je velká pravděpodobnost, ņe údaj Paula Einhorna je pravdivý.

2.2 Chronologický přehled historiografických zdrojů

Nyní je jiņ moņno přikročit k samotnému seznamu historiografických zdrojů k tématu baltské mytologie.

Při vytváření seznamu jsem čerpala převáņně z podobného přehledu, který vytvořil Wilhelm Mannhardt v druhé polovině 19. století a který byl publikován aņ posmrtně v jeho knize Letto- Preussische Götterlehre v Rīze roku 1936. Jeho přehled vńak nezahrnuje stručné charakteristiky autorů a místa vzniku, a není ani úplný (objevování nových zdrojů samozřejmě pokračuje dál a nikdy nebude moņno je prohlásit za ukončené). Dalńím mým zdrojem byl čtyřsvazkový sborník Norberta Vėliuse a jeho spolupracovníků Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai. Zde je také moņno nalézt úryvky z větńiny uvedených zdrojů, které obsahují zmínky o baltské mytologii, v původním jazyce, jakoņ i překladu do litevńtiny. Sborník je také opatřen komentáři a věcným i jmenným rejstříkem.

Takováto metoda publikování poskytla badatelům v oblasti baltské mytologie ohromné moņnosti – bez ní by práce na Encyklopedii baltské mytologie bývala byla nekonečně těņńí. Má ale přece jen jednu vadu, a sice tu, ņe čtenář přijde o kontext toho kterého díla. Jednotlivá úplná díla se vńak v současnosti nacházejí v archivech, mezi kterými jsou geograficky stakilometrové vzdálenosti, např. ve Varńavě, Lipsku či Rīze. Nabízí se tedy myńlenka vydat sborník celých děl, která obsahují zmínky o baltské mytologii. Tento sborník by se vńak rovnal menńí knihovně. Zde moņná přijdou na řadu moņnosti, které nabízí moderní informační technologie, a jednoho dne takovýto sborník bude vydán na kompaktních discích.

V následujícím přehledu uvádím nejen obvyklé bibliografické údaje, jako je datum a místo vydání, ale u větńiny děl i stručné informace o autorovi a o dneńním názvu místa jeho působińtě. To bývá často nezbytné, jelikoņ mnoho děl vzniklo na území Pruska či Livonska, kde větńina toponym byla v německém jazyce, a pouze po vzniku nezávislého Polska, Litvy a Lotyńska v roce 1918 byly přejmenovány názvy, pod kterými je známe dnes.

Chronologické řazení se řídí publikací textu, pokud byl vydán do deseti let od vytvoření. Pokud ne, je určující začátek doby jeho vzniku. Tam, kde je známo pouze orientačně století vzniku daného díla, je řazeno na jeho začátek.

Tento seznam neobsahuje historiografické zdroje, které vznikly v 19. století, dále některé rozsahem malé historiografické zdroje uvedené ve sborníku Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai, které nepodávají o baltské mytologii ņádné nové informace - např. jen opakují údaje z předchozích zdrojů, či se pouze zmiňují o tom, ņe litevńtí rolníci „uctívají slunce, oheň a

12 uņovky”.1 Také jsem do něj nezahrnula některé soudní protokoly s lidmi obviněnými z čarodějnictví. Ty jsou k dispozici rovněņ ve sborníku Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai.

Úryvky vńech uvedených zdrojů týkající se baltské mytologie je moņno nalézt v knize Mannhardt, Wilhelm. Letto-preussische Götterlehre (v původních jazycích) a ve sborníku Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai (v původních jazycích s překladem do litevńtiny).

Tacitus, Publius (Gaius) Cornelius (56–117). Germania (De origine et situ Germanorum). Napsáno roku 98. Vydáno např. jako: Leipzig: Alfons Holder, 1878 či Germanie. Do čeńtiny přeloņil Rudolf Schenk. Praha: J. Otto, 1909.

Wulfstan. Zpráva o cestě po Prusku. (Napsáno roku 890). In: Scriptores Rerum Prussicarum. Sv. I. Leipzig 1861. s. 732–735.

Breve Chronicon Silesiae (Annales Cisterciensium in Heinrichow 970–1410). In: Scriptores Rerum Silesiacarum. Sv. V. Ed. Gustav Adolf Harald Stenzel. Wrocław: Josef Max & Komp., 1847 & Mierzyński, Antonin. Mytologiae Lituanicae Monumenta. Ţródła do Mytologii Litewskiej. Sv. II, Wiek XIV i XV. Warszawa 1896. s. 69.

Canaparius, opat; mnich z Meziříčí; Bonifacius, Bruno, arcibiskup; Vita S. Adalberti episcopi. Vita secunda auctore Brunone archiepiscopo. (Napsáno v letech 999, 1000 a 1004). In: Scriptores Rerum Prussicarum. Sv. I. Leipzig 1861.

Bremen, Adam von. Adami Bremensis Gesta Hammaburg. Ecclesiae pontificum. (Zpráva o roku 1075). In: Scriptores Rerum Germanicarum in usum scholarum. Hannover & Leipzig 1907. Také citováno in: Krantz, Albert (asi 1450–1517). Chronica regnorum aquilonarium Daniae, Sueciae, et Noruagiae. Strassburg 1546–1548.

Bosau, Helmold von (asi 1120–asi 1177), německý kněz a kronikář. Cronica Slavorum. (Napsáno asi roku 1167). 1. vyd.: Frankfurt: Siegmund Schorkel, 1556. Dále mj.: Hannover: B. Schmeidler, 1909. Česky vyńlo jako: Vyhubení Slovanů pobaltských. Slovanská kronika bošovského kněze Helmolda. Praha 1925.

Bula papeţe Inocence III. z 5. října 1199. Innocentii III. PP. Epist. Prima Lib. II ep. 191. In: Scriptores Rerum Livonicarum. Sv. I. Rīga & Leipzig 1848. s. 336.

Zpráva ze 13. století o vesnici v Pomezanii jménem Heiligenwalde a jejím okolí zvaném Silva sacra. In: Voigt, Johannes. Geschichte Preussens von den ältesten Zeiten bis zum Untergange der Herrschaft des deutschen Ordens. Sv. I, Die Zeit des Heidentums (mit Abbildungen altpreußischer Grabhügel). Königsberg 1827.

Kadłubek, Vincenc (1160–1223), biskup krakovský, později cisterciácký mnich. Chronica seu originale regum et principum Poloniae. (do roku 1203). In: Monumenta Poloniae Historica. Sv. II. Ed. August Bielowski.

1 Toto je v historiografických zdrojích nejčastěji se opakující stručný popis baltského pohanského náboņenství.

Bula papeţe Honoria III. z 15. června 1218. In: Voigt, Johannes. Codex diplomaticus Prussicus. Sv. I, 12, č. XII. Königsberg 1836.

Scholasticus, Oliverus, biskup z Paderbornu. Oliverii Scholasticii Historia regum Terre sancte. (Napsáno roku 1220). In: Die Schriften des Kölner Domscholasters Oliverus. Tübingen: Bibliothek d. Litterar. Ver. in Stuttgart, 1894.

„Lotyń“, Jindřich (Lettis, Henricus de) (asi 1187–1259), riņský kněz. O jeho původu se vedou spory, ale zřejmě se jednalo o Němce, jelikoņ chování Kuronců a Livonců popisuje z pohledu cizince. Chronicon Livonicum vetus. (Napsáno v letech 1225–1227). Vydáno např. jako Heinrici Chronicon Lyvoniae ex recensione Wilhelmi Arndt in usum scholarum ex Monumentis Germaniae historicis recudi fecit Georg. Heinr. Pertz. Hannover 1874.

Bula papeţe Řehoře IX. z 23. ledna 1232. In: Raynaldo, Odorico. Annales ecclesiastici ad annum 1232, č. 6–7. Lucca: Leonardo Venturini, 1747–1756. Přetińtěno in: Preussisches Urkundenbuch. Ed. F.G. von Bunge. Königsberg 1882.

Mírová smlouva Řádu německých rytířů s Prusy ze 7. února 1249. In: Wölky, Carl Peter a Saage, Johann Martin. Codex diplomaticus Warmiensis. Sv. I, č. 19. Mainz: Franz Kirchheim, 1860.

Volyňská kronika (téņ známá jako Hypatiova kronika; napsáno ve druhé polovině 13. století). In: Polnoe sobranie russkixъ Lҍtopisej. Sv. II. Sankt-Petěrburg: Arxeografičeskaja komisija, 1843. Část týkající se litevské mytologie v němčině in: Brückner, Aleksander. „Beiträge zur litauischen Mythologie“. Archiv für slavische Philologie. Sv. IX. Berlin 1886. s. 1–12.

Lützelburg, Heinrich von, biskup kuronský v letech 1251–1263. Smlouva o propůjčení poloviny oblasti Kretingen a dalších oblastí. (Nach der Belehnung des Velthune, seines Bruders Reygyn, des Twertikine und des Saweyde mit der Burg Cretyn und der Hälfte der Burgsuchung überläßt Bf. Heinrich von Kurland dem Deutschen Orden das ihm verbliebene Drittel der anderen Hälfte, wofür der Orden ihm und der Stadt Memel ein Stück Weide- und Buschland zur Nutzung überläßt). Sepsáno v Memelu (dneńní Klaipėdě) 4. dubna 1253. In: Livländisches, Esthnisches und Curländisches Urkundenbuch. Ed. F. G. von Bunge. Königsberg 1881.

Neznámý západoruský kněz. Dodatek ke „Chronografii“, kronice Syřana Ioanna Malalase (563). (Napsáno roku 1261). Vydáno jako: Chronika Ioanna Malaly v slavjanskom perevode. ed. V. M. Istrin. Oděsa: Ekonomičeskaja tipografija, 1905–1911. Část týkající se litevské mytologie in: Mierzyński, Antonin. Mytologiae Lituanicae Monumenta. Ţródła do Mytologii Litewskiej. Sv. I, Ot Tacyta do konca XIII wieku. Warszawa 1892. s. 127–129.

Cantimpré, Thomas von, dominikánský mnich. Thomae Cantipratani Bonum universale de apibus II. (Napsáno roku 1263). Douai: Colvenerius, 1597.

Thierberg, Konrad von, komtur Řádu německých rytířů. Privilegium pro město Königsberg z 28. února 1286. In: Preussisches Urkundenbuch. Sv. I. Ed. F. G. von Bunge. Königsberg 1882.

Neznámý autor. Livländische Reimchronik. Rýmovaná středoněmecká kronika Řádu mečových bratří v Livonsku do roku 1290. 1. vydání Rīga: L. Bergmann, 1817. Také in: Scriptores Rerum Livonicarum. Sv. I. Rīga a Leipzig 1848. s. 493–829.

Brühaven, Berthold von, komtur v Královci. Výnos o připsání pozemku jistému Konradu Kochovi z roku 1292. In: Preussisches Urkundenbuch. Sv. I. Ed. F.G. von Bunge. Königsberg 1882.

Marburg, Wigand von, herold na dvoře řádového velmistra v Marienburgu. Německy psaná rýmovaná kronika Řádu německých rytířů, dochovaná pouze ve fragmentech. (Od roku 1293 do roku 1393. Napsáno roku 1394). In: Schütz, Caspar. Historia Rerum Prussicarum. Gdańsk 1592. & Die Chronik des Wigand v. Marburg. Ed. Theodor Hirsch. In: Scriptores Rerum Prussicarum. Sv. II. Leipzig 1863.

Bardowik, Albrecht von, magistr, kancléř města Lübecku. Registrum známé jako Lübecká kronika. (Napsáno roku 1298). In: Die Chroniken der niedersächsischen Städte. Lübeck, Sv. II. Ed. K. Koppmann. Leipzig 1899.

Dokument o vesnicích Ratytien a Bulichien ze 14. století. In: Voigt, Johannes. Geschichte Preußens von den ältesten Zeiten bis zum Untergange der Herrschaft des Deutschen Ordens. Sv. III, Die Zeit vom Frieden 1249 bis zur Unterwerfung der Preußen 1283. Königsberg 1828.

Instrukce pro církevní vizitace v pruské diecézi Pomezanie ze 14. století. In: Jacobson, Heinrich Friedrich. Geschichte der Quellen des katholischen Kirchenrechtes der Provinzen Preussen und Posen. Přílohy LXXV a LXXVII. Königsberg 1837.

Sack, Konrad, komtur v Güter. Blíţe nepopsaný dokument z roku 1304. In: Preussisches Urkundenbuch. Sv. I. Ed. F. G. von Bunge. Königsberg 1882.

Sigfried, biskup sambijské diecéze. Výnos o připsání pozemku dvěma Prusům, Hermannu Maldite a jeho bratru Strambote z roku 1309. In: Voigt, Johannes. Codex diplomaticus Prussicus. Sv. II. Königsberg 1836–1861.

Johannes, biskup sambijské diecéze. Smlouva o pronájmu „posvátného pole“ řádovému konventu pro zřízení pastviny z roku 1322. In: Voigt, Johannes. Codex diplomaticus Prussicus. Sv. II. Königsberg 1836–1861.

Johannes, biskup sambijské diecéze. Stíţnost ohledně „posvátného pole“ z roku 1322. In: Voigt, Johannes. Codex diplomaticus Prussicus. Sv. II. Königsberg 1836–1861.

Wildenberg, Friedrich von. Smlouva s biskupem a chrámovou kapitulou sambijské diecéze z roku 1322. In: Voigt, Johannes. Codex diplomaticus Prussicus. Sv. II. Königsberg 1836– 1861.

Johannes, biskup sambijské diecéze. Smlouva o pronájmu pozemku Prusovi Stagote z roku 1325. In: Voigt, Johannes. Codex diplomaticus Prussicus. Sv. II. Königsberg 1836–1861.

Výnos chrámové kapituly v Ermlandu z roku 1325. In: Wölky, Carl Peter & Saage, Johann Martin. Codex diplomaticus Warmiensis. I, Mainz: Franz Kirchheim, 1860. s. 375.

Blíţe neurčený zdroj z Pruska roku 1326. In: Töppen, Max. Historisch-comparative Geographie von Preussen. Gotha 1858.

Dusburg, Peter von (ý 1326), člen Řádu německých rytířů. Cronica Terre Prussie. (Napsáno roku 1326). Vydáno jako: Petri de Dusburg, Ordinis Teutonici Sacerdotis Chronicon Prussiae etc. auctore et collectore Christophoro Hartknoch, Jenae 1679 & Chronicon Terrae Prussiae von Peter von Dusburg. Ed. Max Töppen. In: Scriptores Rerum Prussicarum. Sv. I, Leipzig 1861. s. 3–269.

Johannes, biskup sambijské diecéze. Dokument o určení hranic z roku 1327. In: Voigt, Johannes. Geschichte Preussens von den ältesten Zeiten bis zum Untergange der Herrschaft des deutschen Ordens. Sv. I, Die Zeit des Heidentums (mit Abbildungen altpreußischer Grabhügel). Königsberg 1827.

Johannes, biskup sambijské diecéze. Výnos o připsání pozemku jeho synovci Frowinovi z roku 1327. In: Voigt, Johannes. Codex diplomaticus Prussicus. Sv. III. Königsberg 1836–1861.

Dokument o určení hranic z roku 1332. In: Voigt, Johannes. Codex diplomaticus Prussicus. Sv. II. Königsberg 1836–1861.

Výnos sambijské kapituly z roku 1334. In: Voigt, Johannes. Geschichte Preussens von den ältesten Zeiten bis zum Untergange der Herrschaft des deutschen Ordens. Sv. III, Die Zeit vom Frieden 1249 bis zur Unterwerfung der Preußen 1283. Königsberg 1828.

Executoriale Engelberts, Bischofs von Dorpat, als päpstlichen Bevollmächtigten gegen den Deutschen Orden 1336 Nov 15. In: Livländisches, Esthnisches un Curländisches Urkundenbuch. Sv. II, č. 778. Ed. F.G. von Bunge. Königsberg 1853. s. 229.

Jeroschin, Nikolaus von, kaplan velmistra Řádu německých rytířů a jeho kronikář. Kronike von Pruzinlant. (Rozńířený překlad kroniky Dusburga do němčiny; napsáno roku 1340). In: Scriptores Rerum Prussicarum. Sv. I. Ed. Ernst Gottfried Wilhelm Strehlke. Leipzig 1861.

Dzierzwa (Dirswa, Traska). Annales Polonorum. (O letech 965–1343. Napsáno ve 40. letech 14. století). In: Mierzyński, Antonin. Mytologiae Lituanicae Monumenta. Ţródła do Mytologii Litewskiej. Sv. I, Ot Tacyta do konca XIII wieku. Warszawa 1892. s. 152.

Kniprode, Winrich von, marńál Řádu německých rytířů. Výnos o svěření zaloţení obce Heiligenwalde Volkwinu von Dobrin z roku 1344. In: Voigt, Johannes. Codex diplomaticus Prussicus. Sv. III. Königsberg 1836–1861. s. 70.

Neznámý autor. Latinská zpráva z konce 14. či začátku 15. století o dobytí Vilniusu litevským velkokníţetem Kęstutisem roku 1345. In: Voigt, Johannes. Codex diplomaticus Prussicus. Sv. VI. Königsberg 1861.

Sampetrinum Erfurtense (Chronicon Sancti Petri). (Do roku 1355). In: Scriptores Rerum Germanicarum. Sv. III. Ed. Iohann Burchard Mencken. Leipzig 1730.

Jakob, biskup sambijské diecéze. Výnos o připsání louky Heinrichovi von Regenwalde z roku 1357. In: Voigt, Johannes. Geschichte Preussens von den ältesten Zeiten bis zum Untergange der Herrschaft des deutschen Ordens. Sv. I, Die Zeit des Heidentums (mit Abbildungen altpreußischer Grabhügel). Königsberg 1827.

Hervord, Heinrich von (ý 1370), dominikánský mnich v Minden. Liber de rebus memorabilioribus sive Chronicon Henrici de Hervordia. Ed. August. Potthast. Göttingen 1859.

Diessenhofen, Heinrich von (1300–1376). Latinská kronika střední Evropy. In: Beiträge zur Geschichte Böhmens I. Abtheilung. Quellensammlung. Anhang zum II. Bande. Praha & Leipzig: Verein der Deutschen in Böhmen, 1865. Část týkající se litevské mytologie in: Scriptores Rerum Prussicarum. Sv. III. Leipzig 1866. s. 420.

Idrísí. Zpráva o severních zemích. In: „Ein Abschnitt aus dem arabischen Geographen Idrisi“, Verhandlungen der Gelehrten Estnischen Gesselschaft. Sv. VII, Heft 3/4, Tartu 1873. s.1.

Kniprode, Winrich von, marńál Řádu německých rytířů. Dokument ze 3. listopadu 1377. In: Scriptores Rerum Prussicarum. Sv. IV. Leipzig 1874.

Rabe, Engelhard & Tettingen, Werner von, rytíři Řádu německých rytířů. Wegeberichte. (Zprávy z výzvědných výprav na nepřátelské litevské území. Sepsáno mezi lety 1384–1402). In: Scriptores Rerum Prussicarum. Sv. II. Ed. Theodor Hirsch. Leipzig 1863. s. 662–708.

Mírová smlouva litevského velkokníţete Vytautase (Witolda) s Řádem německých rytířů z roku 1398. In: Livländisches, Esthnisches un Curländisches Urkundenbuch. Sv. IV. Königsberg: F. G. von Bunge.

Zápis ze soudního procesu v Prusku roku 1415. In: Scriptores Rerum Prussicarum. Sv. II. Ed. Theodor Hirsch. Leipzig 1863. s. 540.

Ruperti, Andreas, kněz gdaňský. Collatio episcopi Warmiensis facta coram summo pontifice per dominum Andream plebanum in Danczk. Napsáno roku 1419. Část týkající se pruské mytologie in: Voigt, Johannes. Geschichte Preussens von den ältesten Zeiten bis zum Untergange der Herrschaft des deutschen Ordens. Sv. I, Die Zeit des Heidentums (mit Abbildungen altpreußischer Grabhügel). Königsberg 1827. s. 587.

Johannes VI. Ambundi, arcibiskup riņský v letech 1418–1424, Spanheim, Siegfried Lander von, velmistr Řádu mečových bratří v letech 1415–1424, a livonńtí a kuronńtí biskupové. Allgemeine Landesordnung. Vydáno roku 1422. In: Akten und Rezesse der livländischen Ständetage. Sv. I, č. 299. Rīga: Oskar Stavenhagen, 1907.

Junge, Michael (ý1443), biskup sambijské diecéze v Prusku v letech 1425–1442. Articuli per Prutenos tenendi et erronei contra fidem abiciendi. Příkaz vydaný roku 1426. In: Foliant archivu v Königsbergu Alte babstliche Privilegia (s. 215) & Jacobson, Heinrich Friedrich.

Geschichte der Quellen des katholischen Kirchenrechtes der Provinzen Preussen und Posen. Königsberg 1837.

Jacobson, Heinrich Friedrich. Výtah ze Scharpenberg, Henning, arcibiskup riņský v letech 1424–1448. Statuta provincialia concilii Rigensis. Napsáno v lednu 1428. In: Geschichte der Quellen des katholischen Kirchenrechtes der Provinzen Preussen und Posen. Příloha VIII. Königsberg 1837. s. 59–72.

Scharpenberg, Henning, arcibiskup riņský v letech 1424–1448. Statuta provincialia concilii Rigensis. Napsáno v lednu 1428. In: Livländisches, Esthnisches und Curländisches Urkundenbuch. Ed. F. G. von Bunge. Königsberg 1881.

Beringer, Heinrich, pruský mnich. Die Predigt an den Hochmeister Paul von Russdorf. (Napsáno roku 1428). In: Scriptores Rerum Prussicarum. Sv. IV. Leipzig 1874.

Russdorf, Paul Belenzer von, velmistr Řádu německých rytířů v letech 1423–1440. Neue Landesordnung. (Vydáno 24. ledna 1434). In: Töppen, Max. Acten der Ständetage Preussens unter der Herrschaft Deutschen Ordens. Leipzig: Max Töppen, 1874.

Jacobson, Heinrich Friedrich. Geschichte der Quellen des katholischen Kirchenrechtes der Provinzen Preussen und Posen. Královec 1837; & Schöneck, Nikolaus von, biskup sambijské diecéze v Prusku v letech 1442–70. Mandát ze 4. října 1442. In: Foliant archivu v Königsbergu Alte babstliche Privilegia, s. 125.

Erlichshausen, Konrad VI. von, velmistr Řádu německých rytířů v letech 1441–1449. Landesordnung für das Niederland. (Vydáno 18. října 1444). In: Töppen, Max. Acten der Ständetage Preussens unter der Herrschaft Deutschen Ordens. Leipzig: Max Töppen, 1874.

Długosz, Jan (1415–1480), diplomat, voják a tajemník krakovského biskupa. Annales seu cronicae incliti Regni Poloniae. Sv. 1–12. (Napsáno v letech 1455–1480). In: Joannis Długossii Opera Omnia. Kraków: Alexander Przezdziecki, 1876–1877.

Blumenau, Laurentius (asi 1415–1484), dvorní právník pruského velmistra, později mnich. Historia de ordine Theutonicorum cruciferorum. (Napsáno roku 1457). In: Scriptores Rerum Prussicarum. Sv. IV. Leipzig 1874.

Piccolomini, Enea Silvio (Aeneas Sylvius) (1405–1464), kardinál a později papeņ Pius II., podle zpráv od Jeronýma Praņského. Europa. Napsáno v letech 1458–1464. In: Voigt, G. Enea Silvio de Piccolomini als Papst Pius II. und sein Zeitalter. Sv. 1–3. Berlin 1856–1863.

Chronicon Dubnicense. (Do roku 1479). In: Historiae Hungariae Fontes Domestici. Sv. I. Script. III. Ed. M. Florianus. Budapest 1881. s. 1–204.

Nejmenovaný zdroj z roku 1483. In: Voigt, Johannes. Geschichte Preussens von den ältesten Zeiten bis zum Untergange der Herrschaft des deutschen Ordens. Sv. I, Die Zeit des Heidentums (mit Abbildungen altpreußischer Grabhügel). Königsberg 1827.

Neznámý autor. Zedel zu einem verlorenen Briefe. (Lístek s rukopisem ze 16. století z archivu v Königsbergu). In: Neue Preussische Provinzialblätter. Série I, sv. II. Königsberg 1846. s. 224.

Plettenberg, Walter (Wolter) von (asi 1450–1535), velmistr Řádu mečových bratří v Livonsku. Draggun und allen sînen rechten eruen twe Hakenn landes im gebede vnd Kerspel to Goldingen in dusser naskreuen scheidung gelegen. Interste antogaende an enem hilligen busche, genomet Elkewalke etc. De dato am avende Thomae 1503. In: Livländisches, Esthnisches un Curländisches Urkundenbuch. Sv. II, č. 589. Ed. F. G. von Bunge. Königsberg 1853.

Sachsen, Friedrich von, velmistr Řádu německých rytířů v letech 1497–10. Landesordnung. (Vydáno roku 1503). In: Jacobson, Heinrich Friedrich. Geschichte der Quellen des katholischen Kirchenrechtes der Provinzen Preussen und Posen. Königsberg 1837.

Grunau, Simon (1470–1530/1537), dominikánský mnich v Gdaňsku. Cronica und beschreibung allerlüstlichenn, nützlichsten und waren historien des namkundigenn landes zu Prewssen. (Psáno v letech 1517–1529). Vydáno jako: Simon Grunau’s preussische Chronik. In: Die preussischen Geschichtsschreiber des XVI. und XVII. Jahrhunderts. Sv. I.–III. Ed. M. Perlbach, R. Philippi a P. Wagner. Leipzig 1876–1896.

Stella, Erasmus (ý 2. 4. 1521), lékař a radní ze Zwickau. Erasmi Stellae, de Borussiae antiquitatibus, libri duo. (1. vydání roku 1518). In: Acta Borussica ecclesiastica, civilia, literaria. Sv. I. Königsberg 1739.

Německy psaný anonymní spisek, mnohokrát přepsaný a přetińtěný pod různými názvy. Das Sudauerbüchlein (Sudavský spisek. Sepsáno zřejmě mezi lety 1520–1530). 1. vyd.: Wahrhafftige Beschreibung der Sudawen auff Samland, sambt jhren Bockheiligen und Ceremonien. Ed. Hieronymus Maletius. Königsberg: Hieronymus Maletius, 1561. Dále vytińtěno mj. in: Erleutertes Preussen. Sv. V. Königsberg 1742. & in: Kol. Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai. Sv. II. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 2001.

Xronika Byxovca. Kronika Litevského velkokníņectví, napsaná zřejmě mezi lety 1520-1530. Větńina rukopisu vydána jako: Narbutt, Teodor. Pomniki do dziejów litewskich: Kronika litewska. Vilnius 1846.

Miechow, Mathias de (Maciej z Miechowa, vl. jm. Maciej Karpiga) (1457–1523), kanovník krakovské kapituly, lékař, historik, zeměpisec, alchymista, profesor krakovské akademie a později radní města Krakova. Chronica Polonorum. Kraków 1521.

Hussovianus, Nicolaus (Mikalojus Husovianas, Hussowski, asi 1475-asi 1533), litevský básník pocházející z území dneńního Běloruska. Carmen de statura, feritate ac venatione bisontis. Kraków 1523.

19 anderer Kirchenordnung. (Dekret vydaný roku 1526). In: Jacobson, Heinrich Friedrich. Geschichte der Quellen des katholischen Kirchenrechtes der Provinzen Preussen und Posen. Königsberg 1837.

Brandenburg, Albrecht von (1490–1545), markrabě brandenburský a později arcibiskup magdeburský & Polenz, Georg von (1478–1550), luteránský biskup sambijské diecéze & Speratus, Paul (1489–1551), dvorní kazatel v Královci. Constitutiones synodales. (Dekrety vydané roku 1530). In: Jacobson, Heinrich Friedrich. Geschichte der Quellen des katholischen Kirchenrechtes der Provinzen Preussen und Posen. Königsberg 1837.

Hennenberger, Caspar (1529–1600). Pobeten. (Citát o roku 1531 z neznámé kroniky neznámého autora, pravděpodobně kameníka), in: Erclerung der preussischen grössern Landtaffel. Königsberg 1595.

Sabinus, Georg (Georg Ellinger, 1508-1560), filolog, rektor univerzity v Královci. Ad Cardinalem Petrum Bembum. (Několik elegií věnovaných kardinálovi, odeslaných dne 29.12.1545.)

Krantz, Albert (asi 1450–1517), rektor rostocké univerzity, profesor teologie v Hamburku a diplomat. „Suetia liber I prologus“ in: Chronica regnorum aquilonarium Daniae, Sueciae, et Noruagiae. Strassburg 1546–1548.

Mosvidius, Martinus (Maņvydas, Martynas,1510–1563), katolický kněz na Litvě, později luteránský kněz v Prusku. Catechismvsa prasty szadei, makslas skaitima raschta yr giesmes. Königsberg: H. Weinreich, 1547. Jako Katechismus vom Jahre 1547 in: Litauische und Lettische Drucke des 16. Jahrhunderts. Sv. I. Göttingen 1874.

Freyberg, Johannes. „Von dem Sudawen“. In: Preussische Chronik. (Napsáno roku 1548). Preussische Chronik des Johannes Freiberg. Ed. F. A. Meckelburg. Königsberg 1848.

Lituanus, Michalo (lit. Mykolas Lietuvis, vl. jm. zřejmě Venclovas Mikalojaitis iń Maińiagalos, asi 1490-asi 1560), litevský publicista. De moribus tartarorum, lituanorum et moscorum. Napsáno kolem roku 1550. Basel: Grasser, 1615.

Herberstein, Siegmund von (1486–1566), rakouský císařský vyslanec v Rusku. Commentarii Rerum Moscovitarum. Basel 1549. Autorem přepracované vydání: Basel: Johannes Oporinus, 1551. Autorem doplněné a přepracované vydání: Basel: Johannes Oporinus, 1556. Rozńířené vydání textu z roku 1556 v autorově německém překladu: Moscouia der Hauptstat in Reissen, durch Herrn Sigmunden Freyherrn zu Herberstain, Neyperg vnd Guetenhag Obristen Erbcamrer, und obristen Erbtruckhsessen in Kärntn, Römischer zu Hungern und Beheim Khü. May. etc. Rat, vnd Presidenten der Niderösterreichischen Camer zusamen getragen. Wien: Zimmermann, 1557.

Maletius, Johannes (Maeletius/Malecki, Jan,1482–1567), pruský překladatel, teolog a nakladatel polského původu. Epistola de sacrificiis et idolatria veterum Borussorum, Livonum, aliarumque uicinarum gentium, Ad Clarissimum Virum Doctorem Georgium Sabinum, Illustrissimi Principis Prussiae etc. Ed. Georg Sabinus. Königsberg 1551. In: Acta

Borussica ecclesiastica, civilia, litararia. Königsberg 1731. Dalńí vydání mj.: Libellus. De sacrificiis et idolatria veterum Borussorum etc. Ed. Hieronymus Maletius. Königsberg 1563.

Kromer, Marcin (Martinus Cromerus, asi 1512-1589), polský historik. De origine et rebus gestis Polonorum libri XXX. Basel 1555.

Magnus, Olaus (Olaf Mänsson, 1490-1557), ńvédský duchovní, historik a diplomat. Historia de gentis septentrionalibus. Roma 1555.

Funccius, Johannes (Funcke, 1518–1566), luteránský kněz v Královci. Zpráva o roce 1217 in: Commentariorum in praeced. chronologiam libri decem. (Napsáno roku 1558). Wittenberg 1570.

Funccius, Johannes (Funcke, 1518–1566), luteránský kněz v Královci. Protokoll der Kirchenvisitation, die... Johannes Funcke im... Gebiet Grobin... 1560, Juli 19–26 vorzog. In: Sitzungsberichte der Kurländischen Gesellschaft für Literatur und Kunst a. d. J. 1905. Mitau (Jelgava): Oskar Stavenhagen, 1906.

Willichius, Jodocus (1501–1552), pruský profesor z Frankfurtu nad Odrou. Commentaria in C. Taciti Germaniam. 1560.

Bülow, Stephan, dvorní kazatel kuronského vévody a kuronský superintendant. Schreiben an Herzog Gotthard Kettler (zpráva z vizitační cesty po kuronských luteránských farnostech). Napsáno roku 1565. In: Sitzungsberichte der Kurländischen Gesellschaft für Literatur und Kunst. Mitau (Jelgava): Gustav Otto, 1905.

Goebel, Severin (1530-1612), lékař v Královci. Histori vnd eigendlicher bericht von herkommen, vrsprvng vnd vielfeltigem brauch des börnsteins. Königsberg 1566.

Henning, Salomon (1528–1589), tajemník kuronského vévody a kronikář německého původu & Einhorn, Alexander (ý 1575), dvorní kazatel kuronského vévody. De Doctrina et ceremoniis sinceri cultus diuini Ecclesiarum Ducatus Curlandiae, Semigalliaque etc. In Livonia – Kirchenordnung, wie es mit der LEHR / Göttliches worts, Ausstheilung der Sacrament, Christlichen Ceremonien, ordentlicher Ubung des waren Gottesdiensts, In den Kirchen des Herzogthumbs Churlandt und Semigallien in Lieflandt sol stets vermittelst Göttlicher hülff gehalten werden. Anno Salutis 1570. In: Sehling, E. Die evangelischen Kirchenordnungen des XVI. Jahrhunderts. Sv. V. Leipzig 1913.

Henning, Salomon (1528–1589), tajemník kuronského vévody a kronikář německého původu & Einhorn, Alexander (ý 1575), dvorní kazatel kuronského vévody. Instructio generalis omnibus Pastoribus et Ecclesiae ministris praescripta etc. Vydáno roku 1570. In: Sehling, E. Die evangelischen Kirchenordnungen des XVI. Jahrhunderts. Sv. V. Leipzig 1913.

Einhorn, Alexander (ý 1575), dvorní kazatel kuronského vévody & Einhorn Paul (ý 1655), jeho vnuk, kuronský luteránský kněz a později superindendant. Reformatio gentis Letticae in ducatu Curlandiae. (Zpráva z Alexandrovy vizitace farností Selburg a Dünaburg [dneńní

Sēlpils a Daugavpils] roku 1570). Rīga 1636. In: Scriptores Rerum Livonicarum. Sv. II. Rīga a Leipzig 1853. s. 605–637.

Amtliches Schreiben des Amtmanns von Labiau an den Oberburggrafen Christoph von Kreytzen vom 26. November 1571 (úřední dopis správního úředníka z Labiau vrchnímu purkrabímu Christophu von Kreytzen z 26. listopadu 1571). In: Neue Preussische Provinzialblätter. Série I, sv. II. Königsberg 1846. s. 227.

Ledesma, Jakub. Nauka Chrześciańska, abo Katechizmik dla Dźiatek etc. Kraków 1572. Rozńířeno a do litevńtiny přeloņeno jako: Daukńa, Mikalojus (asi 1530–1613), litevský katolický kněz, humanista a představitel protireformačního hnutí. Katechismas arba Mokslas kiekwienam krikszczionii priwalvs. Paraszitas per D. Jakuba Ledesma theologa Societatis Jesu. Iszgulditas iż liecżuvio Laukiszko ing Lietuwiszka per Kuniga Mikałoju Daugsza kánonika Żemaicziu. Vilnius 1595.

Ischgvldimas Evangeliv per wisvs metvs, svrinktas dalimis isch davgia pastillv, tai est isch pastillas Nicvlai Hemmingy, Antony Corvini, Ioannis Spangenbergi, Martini Lvtheri, Philippi Melanthonis, Joannis Brenty, Arsaty, Schoper, Leonardi Kvlmni, Iodocy Wilichi ir isch kittv. Díl I-II. (Výběr z postill nejrůznějńích protestantských teologů, přeloņený do litevńtiny několika překladateli, jejichņ jména nejsou uvedena). Königsberg 1573.

David, Lucas (1503–1583), kancléř kulmského biskupa a historik Albrechta von Brandenburg. Preussische Chronik. (Dějiny Pruska z luteránského pohledu do roku 1410. Napsáno v letech 1573–1583). Königsberg 1812. Také in: Kol. Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai, sv. II. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 2001.

Russow, Balthasar (asi 1536–1600), livonský luteránský kněz. Chronica der Prouintz Lyfflandt. Rostock 1578.

Stryjkowski, Maciej (asi 1547–asi 1593), polský spisovatel, básník a historik. Jako autor uváděn italský historik slouņící v litevské armádě Alessandro Guagnini (1538–1614). Sarmatiae Europeae descriptio, quae Regnum Poloniae, Lituaniam, Samogitiam, Russiam, Masoviam, Prussiam, Pomeraniam... complectitur. Kraków 1578.

Wujek, Jakub (1541-1597), polský jezuita, teolog a představitel protireformace. Postylla mniejsza. Vilnius 1580. Do litevńtiny přeloņeno jako Daukńa, Mikalojus (asi 1530–1613), litevský katolický kněz, humanista a představitel protireformace. Postilla catholicka. Tái est: Iǯguldimas Ewangeliu kiekwienos Nedelos ir ʃʒwettes per wiʃʃús metús. Vilnius 1599.

Mitrofan, mnich v Pinsku. kronika neznámého názvu. Úryvky popisující Perkūnasovu svatyni ve Vilniusu přepsány do: Mieleski, Augustinus Rotundus (Augustinas Rotundas, 1520-1582), litevský právník a historik. Lietuvos istorija. 1582. Dochovaly se pouze úryvky. In: Cronika aus einen und anderen Croniken ausgezogen und alten Geschichten ausgeschrieben. Ed. Rivius, Johann Friedrich (1673-1730/1737), pruský kazatel. Úryvky přetińtěny např. in: Narbutt, Teodor. „Wiadomość o starożytnym kościele Jowisza w Wilnie“. Tygodnik Wileński, 3, 60, 1817, str. 103-107.

Stryjkowski, Maciej (asi 1547–asi 1593), polský spisovatel, básník a historik. Która przedtem nigdy światła nie widziała, Kronika polska, litewska, żmudzka i wszystkiej Rusi kijowskiej, moskowiewskiej, siewierskiej, wołyńskiej, podgórskiej etc. Königsberg: Georg Osterberger, 1582. 3. vyd.: Kronika polska, litewska, żmudzka i wszystkiej Rusi etc. Warszawa: Malinowski, 1846. Výběr z díla přeloņený do latiny: Historiae Lituanae etc. Přeloņil Wijuk Kojalowicz, rektor vilenské jezuitské koleje. 1. díl. Gdańsk 1650, 2. díl Antverpen 1669.

Lavinius, Jacobus (Jokūbas Lavinskis, asi 1557-1598), litevský jezuita, teolog. Jacobus Lavinski S. J. Joanni Paulo Campano [epistola], 1583. (Zpráva o misijní cestě do vsi Ņemaitkiemis, někdy nesprávně uváděné jako misijní cesta do Ņemaitska (Ņmudi, záp. Litvy). Přetińtěno např. in: Kuntze, Edward. Monumenta Poloniae Vaticana. Kraków: Polska akademia umiejętności, 1938.

Lubenau, Reinhold (1556–1631), radní města Královce. Jeho popis cesty z Královce do Rigy roku 1585 vyńel mj. jako: Beschreibung der Reisen des Reinhold Lubenau. In: Mitteilungen aus der Stadtbibliothek zu Königsberg in Preussen. Sv. IV. Königsberg: W. Sahm, 1912.

Kozicki, Józef (Joseph). Inventarium. (Vydáno 9. června 1585). Také in: Akta ziemskie Rosieńskie in: Baliński, Michał & Lipiński, Tymoteusz. Staroţytna Polska pod vzgledem historycznym, jeograficznym i statystycznym. Sv. III. Warszawa: S. Orgelbrand Księgarz, 1846. s. 525.

Henning, Salomon (1528–1589), tajemník kuronského vévody a kronikář německého původu. Warhafftiger und bestendiger Bericht, wie es bishero und zu heutiger Stunde in Religionssachen im Fürstenthume Churland und Semigalen in Lieffland ist gehalten worden. Rostock 1589. In: Scriptores Rerum Livonicarum. Sv. II. Rīga a Leipzig 1853. s. 293–330.

Wunderer, Johann David (1570–asi 1622), německý student. (Deník z cesty po Dánsku, Ńvédsku, Pobaltí a Rusku v letech 1589–1590). Německy vyńlo in: Frankfurtischen Archiv für ältere deutsche Literatur und Geschichte, sv. II. Frankfurt am Main: J. C. von Fichardt genannt Bauer von Eyseneck, 1812. s. 163–255.

Bretkūnas, Jonas (Bretke/Bretkus, Johann, 1536–1602), pruský luteránský kněz litevského původu. Postilla, tatai esti trumpas ir prastas Ischguldimas euangeliu. Königsberg 1591.

Bretkūnas, Jonas (Bretke/Bretkus, Johann, 1536–1602), pruský luteránský kněz litevského původu. Historia Rerum Prussicarum (nedochovaný manuskript). Úryvky citovány in: Praetorius, Matthaeus. Deliciae Prussicae oder Preussische Schaubühne. Napsáno roku 1684. Vydáno např. jako: Matthäus Prätorius Deliciae Prussicae. Berlin: W. Pierson, 1871 či Pretorijus, Matas. Prūsijos įdomybės, arba Prūsijos regykla. Ed. Ingė Lukńaitė. Z němčiny a latiny do litevńtiny přeloņili Mintautas Čiurinskas, Vilija Gerulaitienė, Jonas Kilius, Irena Tumavičiūtė a Eugenija Ulčinaitė. Sv. I: Vilnius: Pradai, 1999. Sv. II-III: Vilnius, Lietuvos istorijos instituto leidykla, 2004, 2006.

Bretkūnas, Jonas (Bretke/Bretkus, Johann, 1536–1602), pruský luteránský kněz litevského původu. Manuskript kázání. Dochován jen citát in: Praetorius, Matthaeus. Deliciae Prussicae oder Preussische Schaubühne. (Napsáno roku 1684). Vydáno např. jako: Matthäus Prätorius

Deliciae Prussicae. Berlin: W. Pierson, 1871 či Pretorijus, Matas. Prūsijos įdomybės, arba Prūsijos regykla. Ed. Ingė Lukńaitė. Z němčiny a latiny do litevńtiny přeloņili Mintautas Čiurinskas, Vilija Gerulaitienė, Jonas Kilius, Irena Tumavičiūtė a Eugenija Ulčinaitė. Sv. I: Vilnius: Pradai, 1999. Sv. II-III: Vilnius, Lietuvos istorijos instituto leidykla, 2004, 2006.

Ţaloba zemenina Lukaša Kolotova ţomojtskomu zemskomu sudu. 3. ijulja 1593. a Ţaloba zemenina zemli ţomojtskoj Jakuba Grigoleviča, zapisannaja v zemskie knigi. 2. ijulja 1596. (Stíņnosti Ņmuďskému zemskému soudu.) Nyní uchovány v: Vilniaus universiteto mokslinės bibliotekos Rankrańčių skyrius.

Waissel, Matthäus (1543–1602). Chronica Alter Preussscher, Eifflendischer und Curlendischer Historien etc. (S pouņitím úryvků ze Sudauerbüchlein). Königsberg: Georg Osterberger, 1599.

Anonym. Někdy přisuzováno pruskému knězi Andreasi Krausemu (1585/1588-1655). německo-litevský slovník. Rukopis uchován v Lietuvos mokslų akademijos Lietuvių literatūros ir tautosakos instituto biblioteka.

Annuae Litterae Societatis Jesv ad Patres et Fratres ejusdem Societatis. Anni 1583, 1588, 1593, 1600, 1601, 1602, 1603, 1604, 1605, 1606, 1609, 1611. Antverpen 1618. Některé části citovány in: Wolter, E. Perkunastempel und litauische Opfer- oder Deivensteine. In: Mitteilungen der litauisch-literärischen Gesellschaft. IV. 1899. s. 393.

Stribingius, Joannis, člen jezuitské koleje, posílaný na misijní cesty do jihovýchodní části Livonska (dneńního Latgalska – východního Lotyńska), bliņńí informace o něm nejsou známy. Jeho zprávy z misijních cest z let 1606 a 1608 se objevily ve Výroční zprávě (Annuae Litterae) riņského jezuitského kolegia. Převyprávěl jiný člen kolegia, Ertmanus Tolgsdorff (ý 1620). Ńlo o ručně psané podklady pro oficiální zprávy posílané do Vilniusu. Vydáno např. jako: Kurtz, Eduard. Die Jahresberichte der Gesellschaft Jesu über ihre Wirksamkeit in Riga und Dorpat 1583–1614. Lateinischer Text mit deutscher Übersetzung. Rīga 1925.

Fabricius, Dionysius (1564–1617), livonský katolický kněz. Livonicae historiae compendiosa Series. Napsáno v letech 1611–1620. In: Scriptores Rerum Livonicarum. Sv. II. 1848. 2. vyd. Rīga & Leipzig 1853. s. 427nn.

Tecnon, Johannes, arcijáhen a generální vikář biskupa z Wenden (dneńních Cēsis). Visitatio Livonicarum ecclesiarum facta anno 1613 a die Transfigurationis Domini usque ad 11am Octobris per R.D. Archidiaconum Vendensem et Rmi Episcopi Livoniae Vicarium. (Zpráva o vizitaci livonských farností Rositen/Rēzekne, Ludsen/Ludza a Marienhausen/Viļaka). In: Archiv für die Geschichte Liv- Esth- und Curlands. Sv. I. Ed. F. G. von Bunge. Königsberg 1842.

Lasicius, Joannes (Łasicki, Jan, 1534–asi 1600), polský historik a kněz Jednoty bratrské. De Diis Samagitarum caeterorumque Sarmatorum et falsorum Christianorum. In: Michalonis Litvani de Moribus Tartarorum Litvanorum et Moschorum Fragmina X multiplici Historia referta Et Johan. Lasicii Poloni De Diis Samagitarum caeterorumque Sarmatorum et falsorum Christianorum, item de religione Armeniorum et de initio Regiminis Stephani

Batorij nunc primum per J. Jas. Grasserum C. P. ex manuscripto authentico edita. Basel: Conrad Waldkirch, 1615. Dalńí vydání: viz LasMannBiel.

Pravděpodobně Stribingius, Joannis, člen jezuitské koleje nejprve v Rize, posléze ve Wenden (dneńních Cēsis), vysílaný na misijní cesty do jihovýchodní části Livonska (dneńního Latgalska – východního Lotyńska), bliņńí informace o něm nejsou známy; Ertmanus Tolgsdorff (ý 1620) a dalńí wendenńtí jezuiti. Annales Residentiae Vendensis soc.tis Jesu. 1618. In: Mitteilungen aus der Livländischen Geschichte. Sv. IV. Rīga: Gesellschaft für Geschichte und Altertumskunde, 1849.

Wagner, Erhard z Insterburgu. Vita et mores Lithvanorum, in Borussia sub districtu Insterburgensi et Ragnitensi degentium, brevi delineatione adumbrata per Erhardum Wagner Insterburg. Borussum. krátká dizertace. Königsberg: Georg Osterberger et Johannes Fabricius, 1621. In: Acta Borussica ecclesiastica, civilia, literaria. Sv. I. Königsberg 1790. s. 532–550.

Mislenta, Coelestin (1588–1653), pruský luteránský teolog. Opis Constitutiones synodales in: Manuale Pruthenicum seu Repetitio corporis doctrinae ecclesiarum Pruthenicarum. Königsberg 1626.

Einhorn, Paul (ý 1655), kuronský luteránský kněz a později superintendant. Wiederlegunge der Abgötterey. Rīga 1627. Některé pasáņe in: Scriptores Rerum Livonicarum. Sv. II. Rīga & Leipzig 1853. s. 639–652.

Consistorial vnd Visitation Ordnungh, wie es in Liefflandt hinfüro zue halten. (Nařízení ńvédské královny Kristýny I. o vizitacích určené luteránským kněņím v Livonsku. Vydáno 18. února 1633). In: Lundström, E. H. J. Bidrag till Livlands Kyrkohistoria under den svenska tidens Första skede fran Rigas intogande 1621 till freden i Oliva 1660. Příloha XVI. Uppsala & Stockholm 1914.

Olearius, Adam (1603–1671), tajemník holńtýnského kníņete Friedricha III. a jeho vyslance do Persie. Offt begehrte Beschreibung der Newen Orientalischen Reise, so durch Gelegenheit einer hollsteinischen Legation an den König in Persien geschehen (obsahuje i popis cesty do Livonska z roku 1635). Schleswig 1647.

Einhorn, Alexander (ý 1575), dvorní kazatel kuronského vévody a Paul (ý 1655), jeho vnuk, kuronský luteránský kněz a později superintendant. Reformatio gentis Letticae in ducatu Curlandiae. (Zpráva z Alexandrovy vizitace farností Selburg a Dünaburg [dneńní Sēlpils a Daugavpils] roku 1570). Rīga 1636. In: Scriptores Rerum Livonicarum. Sv. II. Rīga a Leipzig 1853. s. 605–637.

Articuli Visitationis Publicati et a Supremo Consistorio Approbati. (Dotazník pro luteránské kněņí a jejich farníky). Tartu, červen 1636 + 1638. In: Lundström, E. H. J. Bidrag till Livlands Kyrkohistoria under den svenska tidens Första skede fran Rigas intogande 1621 till freden i Oliva 1660. Přílohy XX. + XXIV. Uppsala & Stockholm 1914.

Protocollum Inferioris Consistorialis Iudicii Districtus Rigensis A. 1637 mense Maio.+ Acta Visitationis Consistorialis ao. 1638. + Protocollum Consist. Districtus Rigensis A. 1638 Mense Januar. + Protocollum Visitationis districtus Kokenhusensis habit. anno 1640. + + Protocollum Visitationis districtus Kokenhusensis anno 1641. Protocollum Consist. Districtus Rigensis A. 1671. (Protokoly z vizitací luteránských farností v riņském okrsku (existuje i dnes) v okolí Rigy, v severozápadním Lotyńsku, Livonsku a v okrsku Kokenhusen/Koknese). In: Die Bibliothek der Gesellschaft für Geschichte und Altertumskunde zu Riga (Rīgas Vēstures un senatnes pētītāju biedrības bibliotēka). Sbírka pramenů ze 14.–18. století, dnes přístupná v Lotyńském státním historickém archivu (Latvijas Valsts vēstures arhīvs) www.arhivi.lv/engl/en-dep-lvva.htm

Gravamina der H. Pastoren in Liefflandt, welche in dem Synodo zu Wenden gehalten Anno 1638 Dom. Esto mihi sindt afgenommen worden. In: Lundström, E. H. J. Bidrag till Livlands Kyrkohistoria under den svenska tidens Första skede fran Rigas intogande 1621 till freden i Oliva 1660. Příloha XXVI. Uppsala & Stockholm 1914.

Recessus Generalis der Kirchen-Visitation des Insterburgischen vnd anderen Littauschen Aembtern im Hertzogthumb Preüszen. (Protokol z vizitace pruských farností). Königsberg: Lorentz Segebaden Erden, 1639. Některé části citovány in: Bezzenberger, Adalbert. „Zur litauischen Bibliographie“. In: Mitteilungen der litauisch-literärischen Gesellschaft. I. 1883.

Behm, Johannes (ý 1648), profesor teologie a dvorní kazatel v Královci. Duae orationes historicae de duplici divinae gratiae fundamento. Königsberg 1644.

Einhorn, Paul (ý 1655), kuronský luteránský kněz a později superintendant. De ataxias incommodo et boni ordinis commodo et utilitate oratio, cum... M. Hermannus Toppius...ecclesiarum districtus Grobinensis Praepositus constitueretur. Rīga 1648.

Einhorn, Paul (ý 1655), kuronský luteránský kněz a později superintendant. Historia Lettica (das ist Beschreibung der Lettischen Nation in welcher von der Letten als alten Einwohner und Besitzer des Lieflandes, Curlandes und Semgallen Namen, Uhrsprung oder Ankunfft ihrem Gottes-Dienst, ihrer Republica oder Regimente so sie in der Heydenschafft gehabt, auch ihren Sitten, Geberden, Gewonheiten, Natur und Eigenschaften etc. gruendlich und uembstaendig Meldung geschickt). Der Teutschen Nation und allen der Historischen Warheit Liebhabern zu einem noethigen Unterricht zusammen getragen und in den Druck verfertiget durch Paulum Einhorn, Fuerstlichen Curlaendischen Superintendenten P. M. Tartu: Johann Vogeln, der Koenigl. Acad. Buchdruker, 1649.

Instructio ad Theodorum Praetorium. Stockholm, 29. října 1650. In: Lundström, E. H. J. Bidrag till Livlands Kyrkohistoria under den svenska tidens Första skede fran Rigas intogande 1621 till freden i Oliva 1660. Příloha XXXIX. Uppsala & Stockholm 1914.

Wijuk-Koialovicius, Albertus (Vijūkas-Kojalavičius, Albertas/Wijuk-Kojałowicz, Wojciech, 1609–1677), litevský rektor vilenské jezuitské koleje. Historiae Lituanae. (Výběr a latinský překlad Stryjkowského díla Kronika polska, litewska, żmudzka i wszystkiej Rusi). Sv. I, Historiae Lithuanae pars prior, de rebus Lithuanorum ante susceptam Christianam

26 religionem conjunctionemque… cum regno Poloniae. Gdańsk 1650. Sv. II, Historiae Lithuanae pars altera a conjunctione cum Regno Poloniae ad unionem corum Dominiorum libri octo. Antverpen 1669.

Klein, Daniel, pruský luteránský kněz v Tilsitu (Tilņė, dneńní Sovětsk v Kaliningradské oblasti). Grammatica Lituanica. Königsberg 1653.

And den Haubtmann zu Ragnit wegen der Abgötterey, so von einigen Littawen bei einer Eichen zwischen Bojargallen und Rudschen mitten im Walde getrieben wird. Den 31: Juli A. 1657. (Úřední dopis pruského kurfiřta). In: Neue Preussische Provinzialblätter. Série III, sv. 10. Königsberg (1858–1866). s. 159.

Martini, Wilhelm, pruský luteránský kněz ve Werden (Verdainė, 1 km od Heydekrugu, dneńní Ńilutė, Litva). A lituo nomen ducis gens Littawa agresti. In: Klein, Daniel. Gesangbuch. Königsberg 1666.

Schultz, Theophil, pruský luteránský kněz v Kattenau (Katniava, dneńní Zavěty v Kaliningradské oblasti). Compendium Grammaticae Lituanicae. Königsberg 1673.

Vrchní církevní konsistoř pro oblast Livonska. Verordnung v. 1. Mai 1677.

Hartknoch, Christoph (1644–1687), pruský historik a profesor na gymnáziu v Toruni, učitel Praetoriův. Opis Constitutiones synodales in: Selectae dissertationes historicae de variis rebus Prussicis. Frankfurt & Leipzig 1679.

Hartknoch, Christoph (1644–1687), pruský historik a profesor na gymnáziu v Toruni, učitel Praetoriův. Selectae dissertationes historicae de variis rebus Prussicis. Frankfurt & Leipzig 1679.

Praetorius, Matthaeus (1635–1704/1707), pruský luteránský, později katolický kněz litevského původu. Deliciae Prussicae oder Preussische Schaubühne. (Napsáno roku 1684). Vydáno např. jako Matthäus Prätorius Deliciae Prussiae. Berlin: W. Pierson, 1871 či Pretorijus, Matas. Prūsijos įdomybės, arba Prūsijos regykla. Ed. Ingė Lukńaitė. Z němčiny a latiny do litevńtiny přeloņili Mintautas Čiurinskas, Vilija Gerulaitienė, Jonas Kilius, Irena Tumavičiūtė a Eugenija Ulčinaitė. Sv. I: Vilnius: Pradai, 1999. Sv. II-III: Vilnius, Lietuvos istorijos instituto leidykla, 2004, 2006.

Langius, Johannes (Jānis Langijs, 1615-1685/1690), luteránský kněz v kuronských (dnes jiholotyńských) městech Nīca, Bārta a Kandava. Lettisch-Deutsches Lexicon ... sampt einer kurtzen Grammatica. (Manuskript.) Vydáno jako: „Nīcas un Bārtas mācītāja Jāņa Langija 1685. gada latviski – vāciskā vārdnīca ar īsu latvieńu gramatiku.” Latvijas Universitātes raksti, Filoloģijas un filozofijas fakultātes sērija, 3, 1936.

Hastfer, Jacob Johann, ńvédský generální guvernér pro oblast Livonska v letech 1687–1695. Výnos ze 4. října 1693.

Kelch, Christian (1657–1710), estonský luteránský kněz německého původu. Liefländische Historia oder kurze Beschreibung der denkwürdigsten Kriegs- und Friedensgeschichte Ehst- Lief- und Lettlandes etc. Tallinn: Johannes Mehner, 1695.

Brand, Johann Arnold von (ý 1691), vyslanec kurfiřta Friedricha Wilhelma von Brandenburg do Ruska a později profesor práv v Duisburgu. Johann-Arnolds von Brand Reisen durch die Mark Brandenburg, Preussen, Churland, Liefland, Pleskovien etc. Ed. Heinrich-Christian von Hennin. Wesel: Heinrich-Christian von Hennin, 1702.

Liber fructuum spiritualium Collegii Academici Vilnensis Societatis Jesu. (Deník jezuitské koleje ve Vilniusu, psaný v letech 1711-1773.) Uchován v: Vilniaus universiteto bibliotekos Rankrańčių skyrius.

Brodowskÿ, Jakob (1692–1744), preceptor (v Prusku se říkalo „Präcentor“), lexikograf a folklorista v pruských Trempen (Trempai, dneńní Novostrojevo v Kaliningradské oblasti). Lexicon Germano-Lithvanicum et Lithvano-Germanum. Sv. I-II. (Napsáno v letech 1713– 1744, manuskript). Vydáno např. jako: Brodovskis, Jokūbas. Lexicon Germano-Lithuanicum et Lithuano-Germanum. Ed. Vincentas Drotvinas. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2009.

Visitationsprotokollen v. J. 1713-1774. (Protokoly z církevních vizitací v luteránských farnostech v severním Lotyńsku. Manuskript.)

Kirchenbuch zu Ronneburg (dneńní Rauna). Zápis z 3. listopadu 1717. In: Protokoll der lettisch-literärischen Gesellschaft v. J. 1910 §4.

Praetorius, Matthaeus (1635–1704/1707), pruský luteránský, později katolický kněz litevského původu. Nachricht von der Littauer Art, Natur und Leben. In: Erleutertes Preussen. Sv. I. Königsberg 1723.

Niesiecki, Kasper (1682–1744), polský jezuitský teolog, historik a lexikograf. Korona Polska przy złotey wolności starożytnemi Rycerstwa Polskiego y Wielkiego Xięstwa Litewskiego kleynotami naywyższymi Honorami Heroicznym, Męstwem y odwagą, Wytworną Nauką a naypierwey Cnotą, nauką Pobożnością, y Swiątobliwością ozdobiona Potomnym zaś wiekom na zaszczyt y nieśmiertelną sławę Pamiętnych w tey Oyczyźnie Synow podana Przez X. Kaspra Niesieckego Societatis Jesu. Sv. II + IV. Lviv: Drukarnia Collegium Lwowskiego Societatis Jesu, 1728–1743.

Karp, Josaphat Michael (Karpis, Juozapas Mykolas, 1679-1739), litevský biskup a filolog. Epistola pastoralis ad clerum dioecesis Samogitiensis […]. Napsáno a publikováno ve Vilniusu, 1737.

Ruhig, Philipp (Ruigys, Pilypas, 1675–1749), luteránský kněz v pruských Walterkehmen (Valtarkiemis, dneńní Olchovatka v Kaliningradské oblasti), filozof, folklorista a překladatel. Littauisch-Deutsches und Deutsch-Littauisches Lexicon. Sv. I.–II. Königsberg 1747.

Donelaitis, Kristijonas (1714-1780), pruský luteránský kněz v Tollmingkehmen (od r. 1938 Tollmingen, lit. Tolminkiemis, nyní Čistyje Prudy v Kaliningradské oblasti). Metai. Napsáno

28 zřejmě mezi léty 1750-1780. Vydáno jako: Rhesa, Ludwig. Das Jahr in vier Gesängen. Königsberg 1818.

Donelaitis, Kristijonas (1714-1780), pruský luteránský kněz v Tollmingkehmen (od r. 1938 Tollmingen, lit. Tolminkiemis, nyní Čistyje Prudy v Kaliningradské oblasti). bajky. Napsáno zřejmě mezi léty 1750-1780. Vydáno in: Rhesa, Ludwig. Aisópas arba Pásakos Su Pridējimu kellû naujû Pásakû. Königsberg 1824.

Olszewski, Michal (Mykolas Olńevskis, Alińauskas, asi 1712-asi 1779), litevský teolog. Broma atverta ing wiecznasti. Vilnius 1753.

Dalins, Olof von (1708–1763). Geschichte des Reiches Schweden. Ze ńvédńtiny do němčiny přeloņili J. Benzelstierna a J. C. Dähnert. Greifswald: Anton Ferdinand Röse, 1756.

Rostowski, Stanislaus (Stanisław) (1711–1784), jezuita polského původu působící ve Vilniusu a v Polocku. Lituanicarum Societatis Jesu historiarum provincialium. Pars I. Vilnius: S. R. M. et Reipublicae Academicis Societatis Jesu, 1768. Dalńí vydání jako: Lituanicarum Societatis Jesu historiarum libri decem. Ed. Jean Martinov. Paris: V. Palme, 1877.

Autor a místo vydání neznámé. Snad Jaskaudas, Jonas (asi 1742 – asi 1797), litevský jezuitský misionář v Prusku. Krikszćioniʃʒkas katalikiʃʒkas katekiʒmas. 1770.

Lange, Jakob (1711–1777), luteránský kněz ve Smiltene a později livonský generální superintendant původem z Pruska. Vollständiges Deutschlettisches und Lettischdeutsches Lexicon. Oberpahlen (dnes Põltsamaa, Estonsko) & Mitau (Jelgava): Steffenhagen 1772– 1777.

Börger, Johann Ludwig, luteránský kněz v Ermes (dneńní Ērģeme v severním Lotyńsku). Versuch über die Altertümer Lieflands und seiner Völker, besonders der Letten. Rīga 1774.

Hupel, August Wilhelm (1737–1819), livonský luteránský pastor a spisovatel německého původu. Topographische Nachrichten von Lief- und Ehstland. Sv. I.–IV. Rīga: Johann Friedrich Hartknoch, 1774, 1777, 1782, 1789.

Ostermeyer, Gottfried, luteránský kněz v Trempen (dnes Novostrojevo v Kaliningradské oblasti). Kritischer Beytrag zur altpreussischen Religionsgeschichte. Marienwerder 1775. Dále vydáno např. v Ostermejeris, Gotfrydas. Rinktiniai raštai. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1996.

Stender, Gotthard Friedrich (lotyńsky nazýván i Vecais Stenders „Stender starńí”, 1714–1796), baltský Němec, luteránský kněz v Selburgu (dneńní Sēlpils) a jeden z předchůdců lotyńského národního obrození. Lettische Grammatik. Obsahuje oddíl §218 „Lettische Mythologie“. Mitau (Jelgava) 1783.

Stender, Gotthard Friedrich (lotyńsky také nazýván Vecais Stenders „Stender starńí“, 1714– 1796), baltský Němec, luteránský kněz v Selburgu (dneńní Sēlpils) a jeden z předchůdců lotyńského národního obrození. Lettisches Lexikon. Mitau (Jelgava) 1789.

Mielcke, Christian Gottlieb (1733-1807), pruský hudebník a propagátor litevského jazyka. Littauisch-deutsches und Deutsch-littauisches Wörter-Buch. Předmluvu napsali Daniel Jenisch, Christoph Friedrich Heilsberg a Immanuel Kant. Königsberg 1800.

3 Folklorní zdroje

Ve výńe vypsaném seznamu historiografických zdrojů je nápadná převaha děl, která jako místo vydání uvádějí „Königsberg”. Jsou to nejen dokumenty o oblasti Pruska, ale i díla napsaná na území dneńní Litvy, která tam z různých důvodů nemohla být publikována. Historiografických zdrojů k mytologii lotyńské je výrazně méně. To vńak více neņ dostatečně kompenzuje mnoņství folklorního materiálu, který sebrali a ve velkých sbornících vydali Krińjānis Barons a Pēteris Ńmits. Následkem toho se v pracích na téma lotyńské mytologie setkáváme převáņně s citacemi ze zdrojů folklorních, zatímco práce litevské rovněņ hojně citují zdroje historiografické.

Foklorními zdroji k mytologii se rozumějí zapsaná díla různých ņánrů lidového umění – lidové představy (někdy také zvané „pověry”), lidové písně, skazky, pohádky, mýty a legendy.

V baltském prostoru jsou co do archaičnosti i počtu bezpochyby nejdůleņitějńím zdrojem lidové písně2. V obou ņivých baltských jazycích se nazývají daina3. V lotyńském prostoru jde převáņně o čtyřverńí, někdy o ńestiverńí či dvě spojená čtyřverńí, jejichņ typickými znaky jsou a) pouņívání zdrobnělin (které se doporučuje do čeńtiny nepřekládat jako diminutiva, jelikoņ jsou nezřídka pouņity z čistě rytmických důvodů) b) paralelní pouņití prézentu i préterita (do čeńtiny se doporučuje oba časy v jedné daině překládat jako jeden, tj. podle kontextu pouze prézens či pouze čas minulý, jelikoņ koncovka minulého času je často v písni pouņita rovněņ pouze z rytmických důvodů).

Vzhledem k tomu, ņe lotyńtina je jazyk s pevným přízvukem na první slabice, mají lotyńské dainy tendenci k daktylotrochejovému metru, není to vńak pravidlem. Existují i dainy delńí

2 Toporov 2000, 255

3 Etymologický výklad slova daina poskytl prof. Václav Blaņek v knize Běťáková, Blaņek. Encyklopedie baltské mytologie. Praha: Libri, 2012. Podrobněji o dainách viz např. Sauka, Donatas. Lietuvių tautosaka. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2007. Ozols, Arturs. Latviešu tautasdziesmu valoda. Rīga: Latvijas valsts izdevniecība, 1961. Kursīte, J. „Tautasdziesmu poētikas īpatnības.“ In: Latviešu folklora mītu spogulī. Rīga: Zinātne, 1996.

30 neņ osmiverńí, avńak tyto jsou větńinou povaņovány za novějńí výtvor a nazývají se „dainami typu romance”4.

Litevńtina má oproti tomu pohyblivý slovní přízvuk, a proto litevské dainy inklinují spíńe k jambickému metru. Jsou také delńí neņ dainy lotyńské a někdy obsahují libozvučnou akustickou konstantu, která se opakuje na konci kaņdé fráze. S lotyńskými dainami sdílejí hojné pouņívání diminutiv.

Následuje chronologický seznam (podle data vydání; pokud je příliń vzdálené datu sepsání, řadím podle data sepsání) některých folklorních zdrojů k baltské mytologii. Jedná se výhradně o materiál poskytnutý lidovými vypravěči na litevském a lotyńském venkově, avńak jejich sběratele zde uvádím na prvním místě, jako by se jednalo o autory, jelikoņ se mnohdy jedná o významné historické osobnosti.

Rėza, Liudvikas Gediminas Martynas (1776-1840), pruský profesor teologie v Královci, litevského původu a první litevský folklorista. Dainos oder Litthauische Volkslieder, gesammelt, übersetzt und herausgegeben von L. J. Rhesa. Königsberg 1825.

Stanevičius, Simonas. Daynas Ţemaycziu surynktas yr yszdutas par Symona Stanewicze Mokslynynka Lyteraturas yr Graţiuju Prytirymu. Vilnius: B. Neumano spaustuvė, 1829.

Daukantas, Simonas, litevský obrozenec a historik. „Pasakas Massiû suraszitas 1835 metuose Apigardosî Kretiu, Pałongos, Gundenês”. Lietuvių tauta IV. Vilnius 1932.

Nesselmann, Georg Heinrich Ferdinand. Littauische Volkslieder, gesammelt, kritisch bearbeitet und metrisch übersetzt. Berlin: F. Dümmler, 1853.

Juńkevič (Juńka), Antanas. Lietuviškos dainos. Sv. I-III. Kazaň 1880-1882.

Juńkevič (Juńka), Antanas. Lietuviškos svotbinės dainos. Sv. I-II. Vilnius 1955.

Podania i bajki ludowe zebrane na Litwie staraniem Jana Karłowicza. Kraków 1887.

Basanavičius, Jonas (1851-1927), lékař, litevský obrozenec a zakladatel prvního litevsky psaného časopisu Auszra. Lietuviszkos pasakos. Ed. Jonas Basanavičius. Sv. I-II. Shenandoah: 1898, 1902.

4 Biezais 1998, 323-327.

Basanavičius, Jonas (1851-1927), lékař, litevský obrozenec a zakladatel prvního litevsky psaného časopisu Auszra. Lietuviškos pasakos yvairios. Sv. I-IV. Chicago 1903-1905.

Basanavičius, Jonas (1851-1927), lékař, litevský obrozenec a zakladatel prvního litevsky psaného časopisu Auszra. Iš gyvenimo lietuviškų vėlių bei velnių. Chicago 1903.

Lerhis–Puńkaitis, Ansis (vl. jm. Anss Lerhis, 1859-1903), lotyńský učitel, folklorista a spisovatel. Latviešu tautas teikas un pasakas. Sv. I-VII. Rīga 1891-1903.

Barons, Krińjānis (1835-1923), lotyńský obrozenec a sběratel folklorního materiálu. Latvju dainas. Sv. I, II, III (A, B, C), IV, V, VI. Rīga 1894-1915.

Ńmits, Pēteris, lotyńský mytolog a folklorista. Latviešu pasakas un teikas. Sv. I-XV. Rīga: Latvieńu folkloras krātuve, 1925-1937.

Krėvė-Mickevičius, Vincas (1882-1954), litevský spisovatel a politik. Patarlės ir prieţodţiai. Sv. I-III. Kaunas 1934-1937.

Sborník Tautosakos darbai , Kaunas 1935-1944. Red. Balys, Jonas (1909-2011), litevský historik a etnograf. Z jeho příspěvků pro tento sborník uveďme např. „Perkūnas lietuvių liaudies tikėjimuose”. Tautosakos darbai, III, 1937 či „Lietuvių pasakojamosios tautosakos motyvų katalogas”. Tautosakos darbai, II, 1936.

Ńmits, Pēteris. Tautas dziesmas. Sv. I-IV. Rīga: Latvieńu folkloras krātuve, 1936-1939.

Straubergs, Kārlis. Latviešu buramie vārdi. Sv. I – Maģija un buramo vārdu tematika. Rīga: Latvieńu folkloras krātuve, 1939.

Ńmits, Pēteris. Latviešu tautas ticējumi. Sv. I-IV. Rīga: Latvieńu folkloras krātuve, 1940- 1941.

Jēgens, Ojārs. Latviešu tautas pasakas par velniem. København 1953.

Korsakas, Kostas. Lietuvių tautosaka. Sv. I-V. Vilnius: , 1962-1967.

Latvieńu folkloras krātuves materiāli. Latvijas Zinātņu akadēmijas Literatūras, folkloras un mākslas institūts. („Archiv lotyńského folkloru. Uchován v Ústavu literatury, umění a folkloru Lotyńské akademie věd.”) Rīga.

Istorijos instituto tikėjimų, burtų ir prietarų kartoteka. („Kartotéka lidových představ, zaříkání a pověr při Historickém ústavu”.) Vilnius.

4 Matky – obecný úvod

„Zatím ani jeden autor se, pokud vím, nepokusil vysvětlit, proč je mezi nańimi boņstvy o tolik více ‚matek„ neņ ‚otců„,“ napsal lotyńský mytolog Pēteris Ńmits roku 19265. Měl na mysli nadpřirozené bytosti, které měly v lotyńské mytologii na starosti různé krajinné prvky, přírodní jevy apod., a vńechny nesly jméno Māte „Matka“. Například Ūdens māte „Matka vody“, Zemes māte „Matka země“, Vēja māte „Matka větru“ a mnohé jiné. V rámci baltských národů se jedná o lotyńské specifikum, neboť podobný kult Matek nenacházíme ani u Prusů, ani u Litevců.

P. Ńmits se sám ujal úkolu vysvětlit hojný výskyt matek v lotyńské mytologii. Podle něj byly bohyněmi původních matriarchálních předindoevropských obyvatel severního Lotyńska, kteří zde ņili na přelomu letopočtu a později se asimilovali s Lotyńi a Estonci. Pro teorii by svědčil fakt, ņe podobný kult existoval i u starých Galů a Germánů, kteří jej zřejmě přejali od předindoevropských národů s matriarchální filiací. Předpokládaný předindoevropský národ severního Lotyńska měl velký vliv na jazyk i kulturu Lotyńů. Přispěl mj. k rozdělení východobaltského jazyka na lotyńtinu a litevńtinu,6 a Lotyńi od něj zřejmě převzali právě i kult mateřských bohyň. Ty ovńem vedle jejich indoevropských bohů – Dieva, Pērkona a jiných – ztratily časem na významu.

Teorii ale oponuje lotyńská mytoloņka Vilma Greble, která odmítá, ņe by Lotyńi převzali kult matek od předindoevropského národa v době po přelomu letopočtu. Jeho původ vidí v souvislosti „s matriarchátem jako stupněm vývoje lidstva jako takového“. S ní víceméně souhlasí i současná lotyńská mytoloņka Janīna Kursīte – podle ní v dějinách Evropy existoval bod, kdy téměř vńechny národy měly své mateřské bohyně. Dále původ těchto matek odvozuje od Velké pramatky, hlavní matriarchální bohyně, která dávala i brala ņivot. Ostatní matky snad měly paralelně představovat jeden konkrétní rys této jedné hlavní pramatky, nebo

5 Ńmits 2004, 129

6 Ńmits 2004, 130

33 se pramatka postupem času „rozplynula“ do jednotlivých matek, a kaņdá z nich začala představovat jeden její aspekt a převzala jednu konkrétní sféru její činnosti.7

Naprostá větńina informací o matkách, které dnes máme k dispozici, se dochovala v lotyńských dainách. Protoņe část dain se obecně povaņuje za vůbec nejstarńí lotyńskou lidovou tvorbu,8 také údaje těchto dain o matkách se berou za nejspolehlivějńí a nejarchaičtějńí. Zřejmě nejstarńí představy se týkají matek větru, lesa, polí, vélů, hnoje, moře, ohně, země, vody, mléka apod. Existují ovńem i dainy o matkách, které podle P. Ńmita vznikly později umělou tvorbou lidových pěvců, kteří psali dainy podle původních vzorů. K novějńím evidentně patří Matka tabáku, Rīgy a peněz (neboť Rīga byla zaloņena roku 1201 a peníze jsou záleņitostí poměrně pozdní, o tabáku nemluvě) a zřejmě i Matka květin, vln, listí, keřů, jelenů, písku a dalńí.9

Na první pohled je patrné, ņe matky byly zprvu zodpovědné za přírodní jevy důleņité pro zemědělství, rybolov a sběr plodin, kterými se ņivily národy ve starověku a raném středověku. Zvláńtě ńlo o nepředvídatelné ņivly, které mohly poskytovat obņivu a zároveň ničit (moře, lesy, oheň, vítr). V novějńí době měly matky na starosti uņ i ty součásti přírody, které národy nutně nepotřebovaly k zemědělské obņivě (květiny, listí, keře, jeleny apod.).

Lotyńský teolog, religionista a ministr ńkolství Ludvigs Adamovičs přińel ve 30. letech s teorií, která spojuje teze P. Ńmita a J. Kursīte, ņe matky vznikly diferenciací z jediné původní mateřské bohyně, ‚Matky země„. Nejprve vzniklo pouze několik základních matek – lesa, vody atd. – a ty se dále dělily a konkretizovaly: ‚Matka lesa„ na ‚Matku jelenů„, ‚Matku listí„, ‚Matku keřů„ a ‚Matku lesních plodů„; ‚Matka vody„ na ‚Matku řeky„, ‚Matku vln„ atd.

Podle současného folkloristy a mytologa Aldise Pūtelise matky vznikly jako personifikace a zboņńtění jevů, za které byly následně zodpovědné. Tak ‚Matka větru„ je zosobněný vítr, ‚Matka ohně„ je zosobněný oheň apod10.

Ať uņ kult matek vznikl jakkoliv, odborníci se shodují na tom, ņe pro nedostatek historických dokladů nelze s jistotou určit, kdy a jak se u severních baltských kmenů objevil.

7 „Lielā pirmmāte – dzīvības devēja un ņēmēja“ Kursīte 1996, 317

8 Podrobněji viz Ńmits 2004, 125 a Kursīte 1996, 139. 9 Ńmits 2004, 130-131

10 Aldis Pūtelis (osobní sdělení)

Jak vlastně lotyńské matky vypadaly a jak byly uctívány? O obětech, které jim lidé přináńeli, víme jen málo. Je ale jisté, ņe matky nebyly jen postavami figurujícími v mýtech (na rozdíl od např. větńiny personifikovaných nebeských těles). Lotyńi opravdu pěstovali jejich kult, tj. vzývali je a přináńeli jim oběti. Například se dochovaly zprávy, ņe Matce ohně se mj. obětovala bílá slepice s kuřaty. Oblíbenou obětní formulí, s níņ se lidé k matkám obraceli, bylo Še, .. māte, tava tiesa; neņem pate ar savu roku! „Tady je, ... matko, tvůj podíl; neber si ho sama svou rukou!“

Podle J. Kursīte lze ve starých kronikách, slovnících, sbornících dain, lidových představ a zaříkávání nalézt celkem 115 matek11. Jde o počet značně nejistý, protoņe je moņné, ņe ne vńechny tyto matky byly opravdu bohyněmi, které měly na starost určitou část přírody, a dokonce není jisté, zda vńechny opravdu byly bohyněmi či duchy. Jak si totiņ vńimla Elza Kokare, slovo māte se dříve v lotyńtině uņívalo nejen jako univerzální epiteton pro označení ņenské varianty jména nějakého boņstva, ale v běņném ņivotě i k označení jakékoliv starńí, váņené ņeny. Proto oslovení Vasariņa, Ziedu māte „Léto, Matko květů“ (LD 28253) lze chápat ne jako zmínku o bohyni květů, nýbrņ jako pouhé poetické oslovení léta.12 Také například z písně

Man uzauga pūcenīte Vyrostl mi jeřáb

Zirgu staļļa galiņā; za koňskou stájí;

Ik rītiņus skauģa māte matka závisti kaņdé ráno

Garām gāja šņaukādama. chodila kolem a popotahovala nosem. (LD 29835) lze těņko určit, zda autor nazývá „matkou závisti“ nějakou závistivou ņenu, či zda takovou ņenu přirovnává k bohyni ‚Matce závisti„, či má na mysli bohyni samotnou. Podobný problém nastává při analýze písní o Bišu māte „Matce včel“, jelikoņ bišu māte je běņný lotyńský výraz pro včelí královnu.13

11 Kursīte 1999

12 Kokare 1999, 179 13 Kokare 1999, 179 a Butkus 2006

Z kapacitních důvodů se zde bohuņel nemohu věnovat kaņdé ze 115 matek. Navíc se o některých matkách zpívá jen v jedné lidové písni nebo je uvádí jen jeden kronikář a dále je nijak konkrétněji nepopisuje. Následující seznam uvádí jen 79 častěji zmiňovaných matek:

Bangu māte „Matka vln“

Bēdu māte „Matka ņalu, trápení“

Bišu māte „Matka včel“

Briesmu māte „Matka nebezpečí“

Brieţu māte „Matka jelenů“

Ceļa māte „Matka cesty“

Ceru māte „Matka keřů“

Dabas māte „Matka přírody“

Dārzu māte „Matka ohrad pro dobytek“

Debess māte „Matka nebes/Nebeská matka“

Dusmu māte „Matka vzteku“

Gaisa māte „Matka vzduchu“

Gaujas māte „Matka Gauji [řeky v severním Lotyńsku]“

Gausa/Gausu māte „Matka hojnosti“

Gov(j)u māte „Matka krav“

Igauņu māte „Matka Estonců“

Jūras māte „Matka moře“

Kapa/Kapu māte „Matka hrobu/hrobů“

Kaŗa māte „Matka války“

Krūmu māte „Matka keřů“

Laimes māte „Matka ńtěstí“

Lapu māte „Matka listí“

Lauka/Lauku māte „Matka pole/polí“

Lazdu māte „Matka lísek“14

Linu māmiņa „Maminka lnu“

Lopu māte „Matka dobytka/hospodářských zvířat“

Ļekatu māte „Matka skoků“ (asi jen jiné jméno pro Gausu māte)

Mēra māte „Matka míry/měřice“

Mēŗa māte „Matka moru“

Mēslu māte/bāba „Matka/Bába hnoje“

Meţa māte „Matka lesa“

Miega māte „Matka spánku“

Mieţu māte „Matka ječmene“

Miglas māte „Matka mlhy“

Mūţa māte „Matka věku/ņivota“

Nakt(e)s māte „Matka noci“

Naudas māte „Matka peněz“

Nāves māte „Matka smrti“

Negoda māte „Matka nectnosti“

Ogu māte „Matka lesních plodů“

Pieguļas māte „Matka pastvy koní“ (kdyņ pastýř odeńel na pastvu na delńí dobu, mj. přes noc)

Piena māte „Matka mléka“

14 Není vyloučeno, ņe na toto místo by podle abecedního pořadí měla patřit také Matka deńtě (Lietus māte) či Matka ledu (Ledus māte). Toto jméno se vńak objevuje pouze v dokumentu z roku 1615 jako vlastní jméno jakési lotyńské ņeny, uvedené v německém přepisu jako Ledtmaht. (Blese 1929, 141 in Toporov 2000, 164)

Puķu māte „Matka květin“

Rauga māte „Matka pivního kvásku“

Rīgas māte „Matka Rīgy“

Rīšu/Rīšķu māte „Matka ...“ (význam jejího atributu není jasný)

Rudzu māte – „Matka ņita“

Rūšu māte „Matka hrobových jam či návrńí“

Sātā māte „Sytá matka“

Sēņu māte „Matka hub“

Siļķu māte „Matka sleďů“

Skauģa māte „Matka závisti“

Smilšu māte „Matka písku“

Sniega māte „Matka sněhu“

Tabakas māte „Matka tabáku“

Tirgus māte „Matka trhu“

Trūkuma māte „Matka nedostatku“

Ūdens māte „Matka vody“

Uguns māte „Matka ohně“

Upes māte „Matka řeky“

Vidzemes māmuliņa „Maminka [severolotyńského kraje] Vidzeme“

Vēja māte „Matka větru“

Veļu māte „Matka vélů“

Viesuļa māte „Matka vichřice“

Zemes māte „Matka země“

Ziedu māte „Matka květů“

Ziemeļa māte „Matka severáku“

Zirgu māte „Matka koní“

Kromě toho se v lotyńském folkloru vyskytují dalńí dvě kategorie matek:

1) matky různých tělesných orgánů a nemocí, např. Asins māte „Matka krve“, Dzīslu māte „Matka ņil“, Sirds māte „Matka srdce“, Kaulu māte „Matka kostí“, Krampju māte „Matka křečí“ či Guļas māte „Matka leņení“, coņ je obrazné jméno pro nemoc.

2) Druhou skupinu tvoří matky jiných bohů: Velna māte „Matka Velna“, Joda māte „Matka běsa“, Jāņa māte „Jānisova matka“, Laimas māte „Laimina matka“ a Jumja māte „Jumisova matka“. Jde o matky (podle V. Toporova snad i manņelky či ņenské varianty15) odpovídajících mytických bytostí. V případě Laimes māte jde o Laimu samotnou.16

4.1 Historiografické a folklorní zdroje k matkám

Zatím jsme se téměř nedotkli tématu historiografických a folklorních zdrojů k lotyńským matkám. Pojďme tedy tento nedostatek napravit:

1) Tacitus, Publius (Gaius) Cornelius (56–117). Germania (De origine et situ Germanorum). Napsáno roku 98. Leipzig: Alfons Holder, 1878.

Historiografické zdroje k matkám představují zvláńtní paradox: jejich počet je velmi malý, ale zato zahrnují hned jeden z prvních historických popisů Pobaltí. Ten uņ koncem 1. století po Kr. sepsal podle zpráv obchodníků a vojáků římský historik Publius Cornelius Tacitus v §45 svého spisu: „Zase tedy moře Suevské omývá břehy kmenů aestijských. Mají suevské zvyky i kroj, jazyk jest britannskému příbuznějńí. Matku bohů uctívají.“17 Aestijńí válečníci podle Tacita nosí figurky divokých prasat, které dávají najevo, ņe vyznávají kult této Matky bohů, a chrání je před nebezpečím.18

15 Toporov 2000, 163-165, 245. Podrobněji viz také Závěr.

16 Ńmits 2004, 12, 40

17 Ergo iam dextro Suebici maris litore Aestiorum gentes adluuntur, quibus ritus habitusque, lingua Britannicae propior. Matrem deum venerantur [překlad Rudolf Schenk in Tacitus. Germanie. Praha: J. Otto, 1909].

18 Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai, I, 141-147

Ņenské bohyně byly v baltském pohanském náboņenství dávány do souvislosti spíńe se zvířaty jako uņovka, zmije, ropucha, slepice, konipas či kráva. Podle Norberta Vėliuse litevská bohyně země Ņemyna vńak někdy bývala s divočáky spojována. Zřejmě se jednalo o bohyni země nějakého baltského kmene, který ņil blízko řeky Visly a byl částečně asimilován s jedním z kmenů germánských, a Tacitus ji nazval „matkou bohů“ proto, ņe mu zmínka o divočácích připomněla matku bohů římskou, Kybelu. Tacitovu Germanii tedy, striktně vzato, nelze povaņovat za první historiografický zdroj k lotyńským matkám; dokazuje pouze stáří a význam kultu mateřských / ņenských boņstev v baltském náboņenství.

2) Henning, Salomon (1528–1589), tajemník kuronského vévody a kronikář německého původu. Warhafftiger und bestendiger Bericht, wie es bishero und zu heutiger Stunde in Religionssachen im Fürstenthume Churland und Semigalen in Lieffland ist gehalten worden. Rostock 1589. In: Scriptores Rerum Livonicarum. Sv. II. Rīga a Leipzig 1853. s. 293–330.

Henning podává stručnou zprávu o Matce mléka, kterou cituji a analyzuji v kapitole 4.2.7.

3) Einhorn, Alexander (ý 1575), dvorní kazatel kuronského vévody a Paul (ý 1655), jeho vnuk, kuronský luteránský kněz a později superintendant. Reformatio gentis Letticae in ducatu Curlandiae. (Zpráva z Alexandrovy vizitace farností Selburg a Dünaburg [dneńní Sēlpils a Daugavpils] roku 1570). Rīga 1636. In: Scriptores Rerum Livonicarum. Sv. II. Rīga a Leipzig 1853. s. 605–637.

4) Einhorn, Paul (ý 1655), kuronský luteránský kněz a později superintendant. Wiederlegunge der Abgötterey. Rīga 1627. Některé pasáņe in: Scriptores Rerum Livonicarum. Sv. II. Rīga & Leipzig 1853. s. 639–652.

5) Einhorn, Paul (ý 1655), kuronský luteránský kněz a později superintendant. Historia Lettica (das ist Beschreibung der Lettischen Nation in welcher von der Letten als alten Einwohner und Besitzer des Lieflandes, Curlandes und Semgallen Namen, Uhrsprung oder Ankunfft ihrem Gottes-Dienst, ihrer Republica oder Regimente so sie in der Heydenschafft gehabt, auch ihren Sitten, Geberden, Gewonheiten, Natur und Eigenschaften etc. gruendlich und uembstaendig Meldung geschickt). Der Teutschen Nation und allen der Historischen Warheit Liebhabern zu einem noethigen Unterricht zusammen getragen und in den Druck verfertiget durch Paulum Einhorn, Fuerstlichen Curlaendischen Superintendenten P. M. Tartu: Johann Vogeln, der Koenigl. Acad. Buchdruker, 1649.

Cílem vńech tří děl Paula Einhorna je upozornit vedení církve v Kuronsku na to, ņe lotyńńtí rolníci se sice tváří jako horliví křesťané, ale jakmile se k nim kněz obrátí zády, praktikují

40 dále své pohanské náboņenství. Aby své tvrzení dokázal, argumentuje mnoha takovými praktikami, které sám pozoroval. Zprávy, které podává Paul Einhorn o matkách, jsou proto nejcennějńí, jelikoņ ve svých knihách sice uvedl jako „lotyńské“ některé pruské bohy ze starńích zdrojů (v tom samém pořadí, i kdyņ neuvedl jejich jména), ale oddělil je od těch lotyńských zvyklostí, které sám viděl či o kterých se doslechl. Můņeme si tedy být jisti, ņe to, co zapsal o matkách, není přehnané a jeńtě v 17. století to bylo aktuální.19

Einhorn se zmiňuje o Ceļa māte „Matce cesty“, Dārza māte „Matce ohrady pro dobytek“ „které se dovolávají hospodyně“, Jūras māte „Matce moře“, Lauka māte „Matce pole“, Lopu māte „Matce dobytka“, Meţa māte „Matce lesa“ a Vēja māte „Matce větru“. O něco podrobněji se rozepisuje právě o těch z nich, kterým zde věnuji zvláńtní kapitoly.

6) Lange, Jakob (1711–1777), luteránský kněz ve Smiltene a později livonský generální superintendant původem z Pruska. Vollständiges Deutschlettisches und Lettischdeutsches Lexicon. Oberpahlen (dnes Põltsamaa, Estonsko) & Mitau (Jelgava): Steffenhagen 1772– 1777.

Dēkla byla hlavně bohyní rodiček, která měla dávat novorozeným dětem spánek a dobrý růst. Bohyně dětí se u Lotyńů obecně nazývaly mahte „matka”, např. Kaŗŗa mahte - meʃcha – uhdens - dahrʃa – wehja – jūras, dokonce peena mahte, proto si chovaly domácí hady, které v k tomu určeném koutě krmili mlékem; jeńtě dnes je známá pověra: domácí hady nezahánět.20 V lotyńsko-německé části uvádí i hesla Zemes māte, Mēslu bāba / Mēslu māte, Meţa māte a Velna māte. Ta cituji v dotyčných kapitolách.

7) Hupel, August Wilhelm (1737–1819), livonský luteránský pastor a spisovatel německého původu. Topographische Nachrichten von Lief- und Ehstland. Sv. I.–IV. Rīga: Johann Friedrich Hartknoch, 1774, 1777, 1782, 1789.

Hupel popisuje různé druhy pověr a obětí jeńtě v jeho době provozovaných v Livonsku (t.j. dneńní severní část Lotyńska a jiņní část Estonska), které pozoroval či o kterých se doslechl. O

19 viz také Pūtelis 2002, 170

20 Dehkla, war eigentlich der Wöchnerin Göttin, die den neugebohrnen Kindern Schlaf und gut Gedeyen geben sollte. Der Heyd. Letten, Kindergöttin überhaupt: mahte z. E. kaŗŗa mahte - meʃcha – uhdens - dahrʃa – wehja – jūras, ja gar peena mahte, wovor sie die Hausschlangen hielten, die sie daher in einem besondern Winkel mit Milch speiseten; daher ist noch heute das Vorurteil: die Hausschlangen nicht zu vertreiben. Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai IV, 172

41 matkách se výslovně nezmiňuje, ale uvádí dva druhy rituálů, které pravděpodobně souvisely s Matkou Gauji a Matkou země. Cituji jej v odpovídajících kapitolách.

8) Stender, Gotthard Friedrich (lotyńsky nazýván i Vecais Stenders „Stender starńí”, 1714–1796), baltský Němec, luteránský kněz v Selburgu (dneńní Sēlpils) a jeden z předchůdců lotyńského národního obrození. Lettische Grammatik. Obsahuje oddíl §218 „Lettische Mythologie“. Mitau (Jelgava) 1783.

Stender převzal větńinu informací od Salomona Henninga, Paula Einhorna, Jakoba Langeho a jiných autorů historiografických zdrojů, ale podle Norberta Vėliuse do kapitoly „Lettische Mythologie” zahrnul nejrůznějńí boņstva přejatá z historiografických zdrojů, avńak do slovníku pouze to, co si ověřil průzkumem mezi lotyńským lidem21. Jako novou informaci oproti starńím zdrojům přináńí Puķķu mahte „bohyni květů”. Zde je seznam matek, který uvádí pod heslem Mahte:

Mahte „Matka”, tak se jmenovala kaņdá bohyně. Například: Dahrsa mahte „bohyně zahrad”.22 Juhras mahte „bohyně moře”. Lauka mahte „bohyně pole”. Mescha mahte „bohyně lesa”. Puķķu mahte „bohyně květin”. Ugguns mahte „bohyně ohně”. Uhdens mahte „bohyně vody”.

21 Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai, IV, 193

22 Tuto bytost uvádím v kapitole 4 jako „Matku ohrad pro dobytek“, ačkoli slovo dārzs skutečně v současné lotyńtině označuje zahradu. Činím tak jednak na základě toho, ņe ji Paul Einhorn jmenuje společně s Lopu māte „Matkou dobytka“ a jednak na základě této poznámky P. Ńmita: „Avńak přece v dávných, prehistorických dobách Lotyńi neprovozovali zahradnictví jako takové [...] a samo slovo dārzs „zahrada“ označovalo předevńím ohradu nedaleko statku, kam byl dobytek vypouńtěn přes den.“ Betgi senais priešistoriniais laikais latviai neturėjo darţininkystės kaip tokios [...] o pats ţodis „dārzs“ visų pirma ţymėjo laidarą, diendarţį. Ńmits 2004, 58. Ńmits z toho vyvozuje, ņe se jednalo o boņstvo poměrně nové a nepříliń významné. Podle mého názoru vńak nelze vyloučit moņnost, ņe skutečně existovala „Matka ohrad pro dobytek“ a autoři historiografických zdrojů její jméno pouze slyńeli, zapsali a přeloņili podle významu, který mělo slovo dārzs v jejich době.

Wehja mahte „bohyně větru” apod. Dále se podrobněji věnuje Matce hnoje, Matce mléka a Matce země. Tato hesla cituji v odpovídajících kapitolách.

Ve slovníku Lettisches Lexikon opakuje některé údaje z Langeho a „Lettische Mythologie”, přidává vńak „kaŗŗa mahte, hádavá ņena”23.

Co se týče folklorního materiálu k matkám, nejvýznamnějńím zdrojem informací jsou bezpochyby dainy, z nichņ větńina je zaznamenána ve sborníku Krińjānise Barona. Z něj mytologické dainy, včetně mnoha dain o matkách, vybral a roku 1929 vydal francouzský filolog působící na Lotyńské univerzitě Michel Jonval. Následují lidové představy, sebrané Pēterisem Ńmitem jako Latviešu tautas ticējumi. Matky rovněņ vystupují v nemnohých skazkách a pohádkách.

1) Barons, Krińjānis (1835-1923), lotyńský obrozenec a sběratel folklorního materiálu. Latvju dainas. Sv. I, II, III (A, B, C), IV, V, VI. Rīga: 1894-1915.

2) Lerhis–Puńkaitis, Ansis (vl. jm. Anss Lerhis, 1859-1903), lotyńský učitel, folklorista a spisovatel. Latviešu tautas teikas un pasakas. Sv. I-VII. Rīga 1891-1903.

3) Latviešu mītoloģiskās daiņas latviski un franciski. Les chansons mythologiques lettonnes, publiées avec une traduction française. Vybral, přeloņil a předmluvu napsal Michel Jonval. Paris: Librairie Picart, 1929.

4) Ńmits, Pēteris, lotyńský mytolog a folklorista. Latviešu pasakas un teikas. Sv. I-XV. Rīga: Latvieńu folkloras krātuve, 1925-1937.

5) Ńmits, Pēteris. Tautas dziesmas. Sv. I-IV. Rīga: Latvieńu folkloras krātuve, 1936- 1939.

6) Straubergs, Kārlis. Latviešu buramie vārdi. Sv. I – Maģija un buramo vārdu tematika. Rīga: Latvieńu folkloras krātuve, 1939.

7) Ńmits, Pēteris. Latviešu tautas ticējumi. Sv. I-IV. Rīga: Latvieńu folkloras krātuve, 1940-1941.

8) Jēgens, Ojārs. Latviešu tautas pasakas par velniem. København 1953.

23 kaŗŗa mahte, ʒaenkiʃch Weib. Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai, IV, 224

9) Latvieńu folkloras krātuves materiāli. Latvijas Zinātņu akadēmijas Literatūras, folkloras un mākslas institūts. („Archiv lotyńského folkloru. Uchován v Ústavu literatury, umění a folkloru Lotyńské akademie věd.”) Rīga.

4.2 Obrazy vybraných matek v historiografických a folklorních zdrojích

Matky pro svůj rozbor jsem vybírala podle dvou kritérií: jednak jsem zahrnula vńechny, se kterými se setkáváme v historiografických zdrojích, a jednak jsem se snaņila vytvořit co nejreprezentativnějńí vzorek matek, co se týče jejich stáří a pole působnosti. V této kapitole se tedy zabývám jednou matkou nemoci, jednou matkou – patronkou zvířat, dvěma matkami jiných mytických bytostí, jednou matkou konkrétního místa a jednou matkou podle vńeho novějńí, vzniklou aņ ve středověku či novověku.

4.2.1 Ceļa māte, Guļas māte – „Matka cesty“, „Matka ležení“

O Matce cesty se z historiografických zdrojů jako jediné zmiňují spisy superintendanta kuronských vévodů Paula Einhorna Wiederlegunge der Abgötterey (1627) a Historia Lettica (1649): „Lotyńi uctívali slunce, měsíc, hrom, blesk a větry, a kromě nich měli i jiné bohy a bohyně, jako Matku moře, které se dovolávali rybáři, [...] a Matku cesty, které se dovolávali pocestní“. Na jiném místě píńe: „[Lotyńi] se stále jeńtě dovolávají svých bohů, coņ je zvláńtě vidět na jejich písních, které zpívají svým jazykem a které jsou opravdovými hymny bohům neboli písně k poctě jejich bohům; sám jsem mnohokrát slyńel, jak se lovci takovýmito písněmi dovolávají Matky lesa, pocestní – Matky cesty...“24

O 250 let později lotyńský obrozenec Krińjānis Barons zaznamenal mnoho těchto písní, zvaných dainy, do obsáhlého sborníku Latvju dainas. Tyto písně nevypadají jako hymny na počest bohům, ale několik z nich skutečně oslavuje Matku cesty jako bytosto, která nikdy nespí (LD 6705, 31790)25 a je velice bohatá, neboť má přístup (byť specifickým způsobem – viz verńe) k velkému mnoņství ņeleza, koní a povozů:

24 Překlad autorčin s vyuņitím litevského překladu Alfonse Tekoriuse. [...] diese Letten [...] der Sonnen, dem Monde, Donner, Blitzen und den Winden Gottes=Dienst bezeiget, auch haben sie neben diesen besondere Götter und Göttinnen gehabt, als die Mutter oder Göttin des Meeres [...] des Weges, welche die Reisenden [...] angeruffen. [...] ruffen solche jhre Göttinnen noch an, wie daß sonderlich aus jhrne Liedern, so sie in jhrer Sprache zu singen pflegen, zuvernehmen, welche denn rechte „Hymni Deorum“, oder Lieder Jhrer Götter sind, wie ich denn selbst vielfältig gehöret, daß die Jäger und Wild=Schützen in solchen jhren Liedern die Wald=Mutter, die Reisenden, die Göttin des Weges [...] angeruffen. Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai III, 621

25 Ńmits 2004, 20, 76

Lai bagāta, kas bagāta Ten i onen bohatý je,

Ceļa māte, tā bagāta: Matka cesty nejbohatńí:

Tur tecēja dien’ un nakti Nocí, dnem po ní spěchají

Dzelţu kalti ritentiņi, kola ņelezem kovaná,

Pakavoti kumeliņi. koně okovaní. (LD 34058)

Je vidno, ņe lidové písně o Matce cesty se zabývají úplně jiným jejím aspektem neņ Paul Einhorn. Ten ji prezentuje jako bohyni, předmět kultu, který provozovali pocestní. V dainách vńak není ani náznak toho, ņe by se jí „pocestní dovolávali“. Jak je navíc moņné, ņe se P. Einhorn o takovýchto krátkých dainách vyjadřoval tak vzletně a označoval je za „hymny bohům“? Lotyńská mytoloņka Elza Kokare nachází po několika staletích (roku 1999) hned několik zajímavých odpovědí:

1) Einhorn nemohl mít na mysli tento typ písně, jelikoņ byl zapsán v severním Lotyńsku, které v jeho době od Kuronska (dneńní západní a jiņní Lotyńsko) oddělovala politická hranice. Je tedy moņné, ņe v Kuronsku písně vypadaly jinak, byly delńí a měly slavnostnějńí ráz, ale ani jedna se nedochovala do 19. století, kdy by ji K. Barons zachytil ve svém sborníku.

2) V Einhornově době byla Matka cesty jeńtě zachována v původnějńí podobě neņ v severním Lotyńsku 19. století. Tato podoba zřejmě nebyla pouhou personifikací cesty ve folklorním ņánru, jehoņ úloha je čistě narativní a poetická (jako ve zde uvedené daině). Ńlo o dost významnou bohyni, která v sobě spojovala funkce ochránkyně pocestných i léčitelky. Jejím úkolem bylo „odvést nemoc po cestě pryč“, a to nejčastěji od člověka, který se chystal na delńí dobu odejít z domova. Jak víme ze sbírky lotyńských zaříkání, roku 1699 jednu ņenu obvinili z čarodějnictví proto, ņe kouzlila s vývarem z kozího masa a poté ho kázala vylít na křiņovatku se slovy: „Matka cesty má odvést Matku leņení [tj. nemoc] do Ruska.“26 Výraz „Matka leņení“ můņe být tabuová náhraņka za pravý název nemoci27. Dochovalo se i sloņité léčebné zaříkání, které začíná tématem cesty: „Kdo běņí bez rukou, bez nohou, ať běņí k moři,

26 Ceļa mātei vajag Guļas māti aizvest prom uz Krievzemi. Straubergs 1939, 112 27 Kursīte 1999

45 na břeh moře, ať sypou malá vajíčka, kamínky. Boņe Otče, otče cesty, matko cesty, sluneční stezko, navrať zdraví...“28 Avńak ani toto zaříkávání není ņádný „hymnus bohům“.

Zbývá tedy jeńtě moņnost, ņe 3) Paul Einhorn měl klasické vzdělání a pouņíval jeho názvosloví i tam, kde neodpovídalo skutečnosti.

4.2.2 Gaujas māte – „Matka řeky Gauji“

Jedna z velmi mála matek, které měly na starost nějaké konkrétní místo (dalńími byly Rīgas māte, Vidzemes māmuliņa a Uguns māte „Matka ohně“, které patřila některá na pohled ničím nápadná, pouze v noci nebývale horká místa, někdy zvaná „ohnivá cesta“29). Tato konkrétně byla spojována s řekou Gaujou, která víceméně obloukem obtéká severolotyńský kraj Vidzeme. Je to řeka s příkrými skalnatými břehy, čímņ se lińí od vńech ostatních lotyńských řek. Důvodem je zřejmě to, ņe se jako jediná po ústupu ledovce vrátila do svého starého koryta z období jeńtě před dobou ledovou.

Podle L. Adamoviče původně byla za vńechny vody zodpovědná Matka vody (viz kapitolu 4.2.6) a teprve později se objevily dalńí Matky, které dostaly na starost vody konkrétní. Proto je Gaujas māte novějńím jevem.30

Gaujas māte v lidových písních vystupuje jako personifikovaná řeka Gauja:

Ai, Gaujiņa, Gaujas māte, Ach, Gaujenko, matko Gauji,

Nelaid pāri dzeltenīšu! nedovol dívkám tě přejít!

Kas tavos līcīšos Kdo by pak v tvých zátočinách

28 Kas bez kājām, rokām skrej, lai tie skrej uz jūru, jūrmalu, lai sijā sīkas olas, akmeņus. Dievs Tēvs, ceļa tēvs, ceļa māte, saules teka, atdod veselību..., Kokare 1999, 184-185; Straubergs 1939, 425. 29 „Po západu slunce se prý dá poznat, kde se taková cesta nachází, protoņe na takovém místě jde člověku naproti jakoby horká vlna. [...] Na ohnivých cestách se prý nesmělo ani spát, natoņ postavit dům. U stodoly v Maz- Braņķi je také jedna taková ohnivá cesta: tam kdovíkolik let zpátky stavěli novou stodolu. Ńel kolem starý ņebrák a řekl dělníkům: „Nadarmo se snaņíte! Tohle místo patří Mamince ohně!“ A tak se stalo: jakmile [...] zatopili v kamnech, stodola hned celá vzplanula a shořela aņ do základů.“ (Pēc saules norietēšanas varot zināt, kur tāds ceļš atrodoties, jo tad tajā vietā karsta versme nākot pretim. [...] Uz ugunsceļa cilvēks nevarot ne gulēt, nedz ēku celt. Pie MazBraņķu rijas arē esot ugunsceļš: tur nezin cik gadu atpakaļ cēluši jaunu riju. Vecs ubags, garām iedams, teicis uz strādniekiem: „Velti jūsu pūles! Šī vietiņa pieder Uguns māmiņai!“ Un tā arī bijis: tikko [...] krāsni aizkūruši, te rija uz reizi viscauri sākusi degt un nodegusi līdz pamatam.) Latviešu pasakas un teikas, 13, 246.

30 Adamovičs 1937

Audēkliņus balinās? plátýnka bělil? (LD 7500)

Dále pomáhá rybářům a je označována za „bohatou“, jelikoņ má k dispozici neomezený počet ryb:

Ai, bagāta Gaujas māte, Aj, bohatá Matko Gauji,

Pildi manu ķeselīti! Naplň mi můj podběrák!

Tu jau pati gan zināji, Sama víń, ņe má čepice

Caur cepuri mati auga. je uņ celá děravá.31 (LD 30685)

S Matkou Gauji snad souvisí i poznámka A. W. Hupela v knize Topographische Nachrichten von Lief- und Ehstland z konce 18. století: „Na některých místech, například ve farnosti Gaujiena, se rolníci o určitých svátcích myjí vodou z Gauji, aby povzbudili plodnost”32. Ať uņ se jednalo konkrétně o rituál určený Matce Gauji nebo ne, je evidentní, ņe v okolí této řeky existoval kult vody.

4.2.3 Gausu māte – „Matka hojnosti“ var. Gausa māte

Jméno této matky můņe být současným Lotyńům nesrozumitelné, neboť slovo gaũss dnes znamená „pomalý“, avńak ve jménu Matky hojnosti se zachovalo ve svém původním významu, který je shodný s jeho významem v současné litevńtině: „hojný“.

Matka hojnosti byla jedním z domácích duchů, tj. sídlila přímo v domě. Jiņ podle jména je jasné, ņe jejím úkolem bylo zajistit, aby v domě vņdy byl dostatek jídla, zvláńtě mouky a chleba, a zvířat, například koní.33 Pokud jí hospodyně nechávala stranou jídlo a před kaņdými

31 Poslední dva řádky lze do čeńtiny přeloņit pouze volně, proto pro úplnost uvádím i doslovný překlad: „Ty uņ jsi sama přece věděla / skrz čepici vlasy rostly.“

32 Překlad autorčin podle litevského překladu Dainiuse Razauskase. Hup IV, 1789, 408 in Ńmits 2004, 40

33 Kursīte 1996, 325.

ņněmi a kaņdým mletím ji přivolávala slovy „Hop, skok, skákalko, pojď na bílý pléd!“ (Ļiku, ļeku, ļekainīti, nāc uz balto vilnainīti!)34, mohla si zpívat:

Malu, malu visu rītu, Mlela jsem, mlela aņ do poledne,

Siekam kaudzes nenomalu: měřici obilí celou nevymlela:

Gausu māte ietupās Matka hojnosti si sedla

Mana sieka dibinā. na dno mojí měřice. (LD 8102)

Matka hojnosti se objevuje v několika lidových písních a pohádkách. Ne vņdy je vńak nazvána jménem. Zjevovala se totiņ v podobě ropuchy nebo myńi a na její jméno i podobu se zřejmě vztahovalo tabu – hospodyně ji málokdy oslovovaly přímo Gausu māte, pele („myń“) či krupis („ropucha“). Nejčastěji se na ni obracely třemi tabuovými jmény: Ļekatu māte („Matka skoků“), Augsttecīte, zemtecīte a Augstlēcīte, zemlēcīte:

Augstlēcīte, zemlēcīte, Vysokoskákalko, nízkoskákalko,

Nāc pa logu istabā; přijď k nám oknem do světnice;

Sēdies meldru krēsliņā, posaď se do křesla z rákosí,

Velies vilnas groziņā. do końe s vlnou se dokutálej. (TDz 55097)

4.2.4 Mēslu māte – „Matka hnoje“ var. Mēslu bāba – „Bába hnoje“

Píńí o ní jiņ historické prameny – její jméno najdeme u dvou předchůdců lotyńského národního obrození, Jakoba Langeho a Gottharda Friedricha Stendera, Lotyńi nazývaného Vecais Stenders, Stender starńí.

34 Lerhis – Puńkaitis I, 325

Jakob Lange v lotyńsko-německé části svého Vollständiges Deutschlettisches und Lettischdeutsches Lexikon z roku 1777 píńe: „Mēslu bāba, Mēslu māte je stará ņena, která vynáńí odpadky, obvykle pod strom.“35

Stender kromě jejího jména uvádí v kapitole „Lettische Mythologie“ svého díla Lettische Grammatik z roku 1783 také toto: „Mehslu bahba bohyně smetí, jíņ hospodyně nechávaly v zahradě vņdy několik hromádek smetí“36.

Současná lotyńská mytoloņka Janīna Kursīte poukazuje na to, ņe ve folklorním materiálu se někdy slova „smetińtě“ (skaidiena) a „hnojińtě“ (mēslaine) pouņívají jako synonyma a ņe koneckonců slovo mēsli „hnůj“ původně znamenalo „vńe, co je smeteno“. Je tedy moņné, ņe se Lotyńi dříve nerozlińovali smetińtě od hnojińtě a Mēslu māte byla bohyní jak smetí, tak hnoje.

Lotyńský mytolog Pēteris Ńmits ji povaņuje za jednu ze starńích, vńeobecně známých Matek,37 ale u Stendera i v lotyńském folkloru bohuņel nacházíme jen informace o obětech, které jí Lotyńi přináńeli a tím pádem se o ostatních jejích vlastnostech můņeme jen dohadovat. Janīna Kursīte se domnívá, ņe byla bohyní plodnosti polí a zvířat a potaņmo i lidí – coņ by bylo pochopitelné vzhledem k tomu, ņe hnůj zvyńuje plodivost půdy. J. Kursīte také upozorňuje na to, ņe podle lidových písní by bylo moņno soudit, ņe Lotyńi děti nacházeli v podobě broučků na hromadě hnoje:

Es redzēju vaguliņu Viděla jsem broučka,

Mēslienā rāpojot; jak si v hnoji leze;

Saņēmām, satinām vzali jsme ho, zabalili

Dārgajos lakatos. do nejdraņńích látek. (LD 1161)

35 Překlad autorčin s vyuņitím překladu Liliji Kudirkienė. Mehƒļu Babbe, mehƒlu-Mahte. Ist das alte Weib so das Ausfegsel zusammen trägt, insgemein unter einen Baum – scherzweise heist. Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai, IV, 185

36 Překlad autorčin s vyuņitím překladu do litevńtiny Alfonse Tekoriuse. Mehslu bahba Göttin des Auskehrlisses, für welche die Hausmütter einige Misthäuflein in den Gärten hielten. Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai, IV, 198, 206

37 Ńmits 2004, 130

Es atradu skaidienē Na smetińti nańla jsem

Mazu, mazu kukainīti; broučka malinkatého;

Es ietinu palagā, do deky ho zabalila,

Izaudzēju arājiņu. oráče z něj vychovala. (LD 1159)

Podle Janīny Kursīte „smetińtě a hnojník reprezentují zemi a její aspekt plodnosti; brouček často odkazuje na Velkou pramatku. Ne nadarmo najdeme v lotyńských lidových představách zákaz trápit brouky. Nańi předci byli přesvědčeni, ņe tomu, kdo bude trápit brouka, zemře matka.“38

Co se týče obětí, jiņ jsem se zmínila o třech hromádkách smetí na dvoře – je ovńem moņné, ņe se nejednalo o oběti, nýbrņ jakési poskytnutí příbytku. Pokud Matka koní mohla bydlet pod podlahou ve stáji (viz kapitolu 4.2.16), není vyloučeno, ņe Matka hnoje sídlila ve smetí na dvoře. J. Kursīte zjińťuje, ņe jí obětovaly ņeny a dívky, a to kromě řečených tří hromádek smetí i vlnu a barevné příze. Kdyņ ņeny například stříhaly ovce, nezačaly stříhat, dokud chomáč vlny z čela ovce nepoloņily na zem se slovy Še, Mēslu māte, tava daļa; neņem pate savu roku! „Tady, Matko hnoje, je tvůj podíl; neber si ho sama svou rukou!“ 39

O tomto druhu obětí by svědčila i tato daina:

Mēslu bāba priecājās Bába hnoje se raduje,

Meitiņām piedzemot: dívky kdyņ se narodí:

Kur adīja, kur rakstīja, tam, kde pletou, tam, kde tkají,

Tur palika dzīpariņi. tam barevné příze zbudou. (LD 1171)

4.2.5 Meža māte – „Matka lesa“

38 Skaidiena un mēsliena reprezentē zemi tās auglības aspektā, savukārt vabole bieţi ir Lielās pirmmātes izpausmes forma. Ne velti latviešu ticējumos pastāvēja aizliegums mocīt vaboli. Uzskatīja, ka tam, kas mocījis vaboli, mirs māte. Kursīte 1996, 23.

39 „Etnogrāfiskas ziņas par latvieńiem“. Dienas Lapa 1892, 122 in Kursīte 1996, 328

Jedna z matek, které najdeme uņ u Paula Einhorna. Ten o ní píńe ve spisu Wiederlegunge der Abgötterey: „[...] střelci a lovci se vņdy, neņ odejdou do lesa, dovolávají Meţa māte, Matky neboli bohyně lesa, a prosí ji, aby měli to ńtěstí a chytili či zastřelili nějaké zvíře.“40 V knize Historia Lettica dodává: „[Lotyńi] se stále jeńtě dovolávají svých bohů, coņ je zvláńtě vidět na jejich písních, které zpívají svým jazykem a které jsou opravdovými hymny bohům neboli písně k poctě jejich bohům; sám jsem mnohokrát slyńel, jak se lovci takovýmito písněmi dovolávají Matky lesa [...]“41

Později, v roce 1777, se její jméno objevilo ve Vollständiges Deutschlettisches und Lettischdeutsches Lexicon Jakoba Langeho: „Meža māte bylo nevím co – ale dnes tak nazývají jestřába.“42

Podle P. Ńmita, J. Kursīte a L. Adamoviče také jedna z matek základních, starńích, společně s Matkou pole, Matkou vody, Matkou větru a několika dalńími.43 Na rozdíl od dvou posledně jmenovaných vńak nemá tak rozporuplnou povahu. Evidentně proto, ņe les nemůņe člověku ani tolik uńkodit, ani tolik prospět jako např. moře.

V lotyńských folklorních zdrojích nenajdeme ņádný náznak toho, ņe by se jí dovolávali lovci, jak píńe Einhorn, ale jelikoņ nacházíme alespoň doklady o tom, ņe ji oslovují dřevorubci a pastevci, není důvod Einhornovi nevěřit.

Krūmu māte, Meţu māte, Matko keřů, Matko lesa,

Gani manas avetiņas; pas moje ovečky;

Kad es iešu tautiņās, Aņ se budu vdávat,

40 Překlad autorčin s vyuņitím litevského překladu Alfonse Tekoriuse. [...] Die Wiltschützen und Jäger wann sie in den Wald gehen, so ruffen sie die Mheschemate, die Mutter oder Göttinne der Wälder an, vnd bitten das sie jhnen Glück geben vnd verleyhen wolle, das Wild ausfahen oder zu schiessen. Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai III, 580

41 Překlad autorčin s vyuņitím litevského překladu Alfonse Tekoriuse. [...] ruffen solche jhre Göttinnen noch an, wie daß sonderlich aus jhrne Liedern, so sie in jhrer Sprache zu singen pflegen, zuvernehmen, welche denn rechte „Hymni Deorum“, oder Lieder Jhrer Götter sind, wie ich denn selbst vielfältig gehöret, daß die Jäger und Wild=Schützen in solchen jhren Liedern die Wald=Mutter [...] angeruffen. Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai III, 621

42 meʃcha mte war, ich weiß nicht was – jezzo meynen sie wol den habicht damit. Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai, IV, 185

43 Ńmits 2004, 130; Kursīte 1999

Ik pie krūma ziedu metu. ke keřům květy budu házet. (LD 34048)

Větńina písní o Matce lesa vńak vypadá jako výtvor novějńí, jelikoņ v nich jsou např. zmíněna původem německá křestní jména. Také obraz, který tyto dainy vytváří, je spíńe obrazem pohádkovým, obrazem laskavé lesní bytosti. Tak Matka lesa např. ví, kde bydlí kaņdé lesní zvíře, a kaņdého ptáčka volá jménem:

Meţa māte putnus sauc, Matka lesa ptáčky volá, vai ir visi vakarā: zda jsou vńichni k večeru:

Krauklis Juris, sīlis Ancis […] Havran Juris, sojka Ancis […] (LD 30623)

Kroniky ani lidové písně se nezmiňují o tom, jak Matka lesa vypadá. V divadelní hře pro děti Anny Brigadere Sprīdītis (Malíček, 1905) má na sobě pláńť z listí a jehličí a na hlavě klobouček z pupenů květin44; to je ovńem čistá fantazie autorčina.

4.2.6 Naudas māte – „Matka peněz“

Lotyńský mytolog Pēteris Ńmits ji řadí k Matkám novějńím, které vznikly lidovou tvorbou na základě Matek původních, jako byla např. Matka větru nebo Matka moře45. Větńina těchto matek měla na starost ty přírodní jevy, na kterých závisel lidský ņivot a zdraví (vítr a oheň zároveň prospívá i ńkodí; les, pole a moře jsou potřebné k obņivě). Postupem času se takovým jevem staly i peníze; je tedy pochopitelné, ņe vznikly písně, které se na ni obracejí podobně jako na matky starńí.

Naudas māte se vyskytuje pouze v několika dainách. V nich ji pěvec oslovuje např. takto:

Ei, naudiņa, Naudas māte, Hej, penízky, Matko peněz,

Es ar tevi vadāšos: já se s tebou domluvím:

44 Brigadere 1998

45 Ńmits 2004, 130

Tev bij man zirgu pirkt, ty mi koupíń koně,

Man atvest līgaviņu. já dovezu nevěstu. (LD 11031)

Ai, naudiņa, Naudas māte, Aj, penízky, Matko peněz,

Nekrīt ceļa maliņā, nepadejte při cestě,

Krīt vadziņas galiņā, ale v brázdě padejte,

Lai saņem arājiņš. ať je oráč dostane. (LD 27904)

Z těchto dain vysvítá, ņe Matka peněz nenabyla konkrétnějńích rysů a ani nebyla příliń oddělována od svého atributu - peněz, které poskytovala. Folklorista a mytolog Aldis Pūtelis je toho názoru, ņe Naudas māte jsou v podstatě personifikované peníze46. Nemuselo ale nutně jít o kovové mince – v Lotyńsku se dříve platilo např. koņeńinami, solí nebo jantarem.47

4.2.7 Piena māte – „Matka mléka“

V historiografických zdrojích hojně doloņen baltský zvyk krmit uņovky a ropuchy mlékem. To píńe např. Salomon Henning ve spisu Warhafftiger und bestendiger Bericht, a dodává: „[...]za bohy měli uņovky a zlé ropuchy, které, jak jsem sám částečně viděl, jsou tlusté a nafouknuté a ze kterých, kdyņ je člověk rozdrtí, zabije či odhodí, vytéká mnoņství mléka. K tomu se poté staré kouzelnice Brēķinas seńly, chovaly se ohavně a křičely Mana Piena māte, Mana Piena māte, Ach, moje Matko mléka, moje Matko mléka [...]“48

46 Aldis Pūtelis (osobní sdělení)

47 Kursīte 1999, 123

48 Tento úryvek jsem přeloņila částečně s pomocí litevského překladu Sigitase Plauńinaitise. Poslední větu vńak chápu jinak, neņ byla dosud překládána - např. jako „Stará kouzelnice Brekinė, kdyņ se [ropucha] zmenńí, začne křičet Ó moje matko mléka!“ (Plauńinaitis in Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai II, 689-690) či jako „[...] protoņe stará kouzelnice Brekin, kdyņ uznala za vhodné přijít, čarovala a křičela lotyńsky Man pane Math! ‚Ó, má kojná„!“ (Blaņek 2012). Originál zní takto: [...] vnd böse Kröten, vor jhre Götter gehalten, welche wie ich zum theil selbst gesehen, gar dick vnd auffgeblasen gewesen, vnd wenn man sie entzwey geschmettert, geschlagen oder geworffen, ein hauffen milch aus jhrem Leibe geflossen. Darüber denn die alten Zauberische Breckin, zumasse kommen, sich vbel gehat vnd geschrien Man pene Math, Man pene Math, Ach mein Milch mutter, mein Milch Mutter [...] Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai II, 689-690.

Zde navrhuji větu zumasse kommen, sich übel gehat vnd geschrien vykládat jako „seńly se, chovaly se ohavně a křičely“. V této větě vidím scénu oplakávání zemřelého, v tomto případě bytosti, které je přisuzován náboņenský význam: ņeny se sejdou a hlasitě oplakávají, aņ řvou či kvílí, snad i lomí rukama nebo si v náznacích rvou vlasy či ńaty, oslovujíce zesnulého. Takový pohled se samozřejmě německému knězi musel zdát ohavným. Tento způsob oplakávání zemřelého je hojně doloņen v historiografických zdrojích k pruské a litevské mytologii; k území dneńního Lotyńska existují zřejmě pouze zmínky dvě, a to věta „Kuronci [...] posbírali své padlé, vrátili se k lodím, přeplavili se přes Daugavu, tři dny odpočívali, spalovali své mrtvé a hlasitě nad nimi hořekovali“ v popisu kuronského a livonského útoku na Rīgu roku 1210 Jindřicha Lotyńe49. Nańla jsem rovněņ zmínku o tom, ņe jej snad popisuje Sebastian Münster v jednom z vydání spisu Cosmographia z let 1544-1598; tento konkrétní oddíl vńak není zahrnut do sborníků historiografických zdrojů k baltské mytologii a ve fotografických vydáních, dostupných v elektronické verzi na internetu, se mi jej najít nepodařilo.

Podrobněji tento zvyk obřadně oplakávat zemřelé popsal lotyńský folklorista Kārlis Straubergs: „[...] potom neboņtíkovi přáli dobrou noc a prosili ho, aby nezapomněl na své příbuzné, přátele a známé. V té chvíli neboņtíkova ņena, matka, sestra a pozvané plačky začaly naříkat a křičet, opakujíce otázku, proč dotyčný zemřel, a vypočítávajíce vńe, co ho spojovalo s pozemským ņivotem: hodnou manņelku, krásné děti [...] aņ po nejmenńí věc, která mu patřila [...] a neustále opakujíce otázku, proč zemřel? Kdyņ tento obřad skončil, mrtvý byl vynesen ven a poloņen na vůz, potom vezen na hřbitov. [...] Ņeny, které ńly za vozem, plačtivě křičely.“50

Plačky jsou tu označeny výrazem raudātājas, ale není vyloučeno, ņe se dříve takovým ņenám říkalo i slovem odvozeným od slovesa brēkt „brečet, křičet“. Odtud snad Henningovy Breckin.

49 Curones… collectis interfectis suis ad naves revertuntur, et transita Duna triduo quiescentes, et mortuos suos cremantes, fecerunt planctum suum super eos. Henricus de Lettis 1227, XIV in Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai I, 281, 288.

50 [...] tad aizgājējam vēlēja labu nakti un lūdza, lai viņš viņā pasaulē neaizmirst savus radus, draugus un paziņas. Šinī laikā aizgājēja sieva, māte un māsa un pieņemtās raudātājas sāka raudāt un kliegt, pa starpām jautājot mirušam viņa nāves iemeslu un uzskaitot visu, kas viņu saistīja pie dzīves: mīļo sievu, skaistos bērnus [...] līdz par mazākai lietai, kas mirušam piederēja [...] un vienmēr atkārtojot jautājumu, kāpēc viņš mira? Šai ceremonijai beidzoties, mirušo iznesa ārā un novietoja uz ratiem, tad brauca uz kapsētu. [...] Sievietes, ejot aiz aizjūga, raudulīgi kliedza. Straubergs 1995.

Ņe v lotyńském kulturním prostoru existoval folklorní ņánr nářku nad mrtvým (raudu dziesma), dokazuje také tato daina:

Vai, tētiņ, vai, tētiņ, Běda, běda, tatínku,

Nelaikā tu nomiri: moc brzo jsi odeńel:

Man pūriņa neapkali, věno jsi mi nepřipravil,51

Neizdevi tautiņās. provdat jsi mě nestihl. (LD 3905-1)

Z folklorních zdrojů je o Matce mléka známo pouze to, ņe se zjevovala v podobě uņovky či konipasa. 52 K podobnému závěru zjevně dońel na základě Henningovy zprávy i G. F. Stender, jelikoņ v kapitole „Lettische Mythologie“ svého díla Lettische Grammatik napsal: „Pienu mātes Matky mléka byly hadi a ropuchy.“53

Obě zvířata se ráda zdrņovala v okolí chlévů, jelikoņ uņovka loví myńi a konipas mouchy, kterým se líbí v teplých chlévech. Tak vznikla lidová představa, ņe uņovky chodí kravám upíjet mléko ze struků.

Zprávy o Matce mléka jsou bohuņel tak kusé, ņe dovolují pouze učinit závěr, ņe v lotyńském povědomí dříve existovala spojitost „uņovka – mléko“. V 19. století se uņ „Matka mléka“ říkalo pouze dobrým dojným kravám.54

4.2.8 Rīšu māte – matka se jménem nejasného původu var. Rīšķu māte

Rīšu māte je mezi ostatními matkami výjimečná tím, ņe se s ní setkáváme ve skazkách a lidových představách, avńak ne v dainách. To spolu s jejím popisem naznačuje, ņe měla blíņe ke statusu ducha neņ ke statusu bohyně, a ņe nebyla předmětem kultu. Je ovńem moņné, ņe na

51 Dosl. „mně jsi věno neokoval“. Lotyńská děvčata dostávala od otce kovanou truhlu na věno, které se skládalo z prostěradel, ńátků, rukavic apod. a které si připravovala sama s matčinou pomocí.

52 Mitoloģijas enciklopēdija I, 180

53 Peenu mahtes Milchgöttinen, waren Schlangen und Kröten. Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai, IV, 198

54 Kokare 1999, 186

55 ducha, tedy na mytickou bytost niņńího řádu, postupně degradovala. Jak praví lotyńská Mitoloģijas enciklopēdija: „Kdyņ se mytologické systémy hroutí, jejich boņstva mají tendenci degradovat na pouhé duchy. Tito duchové pak mají tendenci zůstávat v lidském povědomí jako duchové zlí“55.

V jedné z pověr je Rīšķu māte ztotoņněna s duchem zvaným Vīkala a i v jiných pověrách se tito dva duchové od sebe nijak zásadně nelińí. Následující popis se proto týká obou.

Ve sbornících lotyńských pohádek a pověr nacházíme dva druhy příběhů o Rīšķu māte. V jednom tito duchové člověka nijak neovlivňují: „Rīšķu māte chodí v noci, lidskému oku neviditelná, příst na kolovrátcích, které patří děvčatům. Jestliņe se některému děvčeti podaří k ní připlíņit tak tińe, ņe ji není vůbec slyńet, a zastavit kolovrátek, tak přestane příst“56. V jiných ale není moņno jejich předení zastavit a ohlańují jím smrt někoho z domu. Lotyńská mytoloņka Janīna Kursīte povaņuje za neobvyklé, ņe smrt symbolizuje samotný akt předení, a ne aņ přetrņení nitě, coņ je v indoevropských mýtech obvyklejńí. Zřejmě jiņ to, ņe člověk spatří vlastní ņivot či ņivot někoho z domácnosti jakoby zvenčí, v podobě niti, a uvidí, jak je předen, jak probíhá, je tak extrémní situace, ņe je člověku dovoleno ji zaņít jen krátce před koncem tohoto ņivota.

Janīna Kursīte obě jména dává do souvislosti s indoevropskými kořeny, které znamenají „ohýbat, stáčet“. Rīšķu māte odvozuje od lot. slovesa raisīt „vázat“, které souvisí právě s ide. kořenem *uer-, ze kterého pochází i lotyńské vērpt „příst“. Jméno Vīkala pak obdobně od lot. slovesa vīt „plést, vít“, které pochází z ide. kořene *uei-: uī- (a z něj pak např. i lat. vīēre „vázat“). Tedy i jména Rīšķu māte a Vīkaly dokazují jejich spojitost s vázajícími, předením.57

4.2.9 Rūšu māte – matka se jménem nejasného původu

Rūšu māte je ze vńech matek nejzáhadnějńí, neboť o ní víme jen to, ņe nějak souvisí s Veļu māte:

Rūšu māte, Veļu māte, Rūšu māte, Matko vélů,

55 Mitoloģijas enciklopēdija I, 136

56 Rīšu māte nāk pa naktīm pie meitu ratiņiem vērpt. Ja kāda meita var tik lēni pieiet, ka tās nedzird, un ratiņus apturēt, tad tai šķiras vērpšana. Latviešu tautas ticējumi IV, představa č. 2016

57 Kursīte 1996, 341

Ved bariņu galiņā! veď lidi za vesnici!

Drīz gulēt man jāiet Já si brzy lehnout půjdu

Baltā smilšu kalniņā. na písečný vrńek bílý. (LD 27528)

Poslední dvojverńí je zjevně metaforické označení smrti, neboť bílá barva v lotyńském folkloru se často zmiňuje v souvislosti se smrtí a Matkou vélů, navíc baltské národy vņdy pohřbívaly své mrtvé na kopcích a návrńích.

Protoņe slovo Rūšu zřejmě neoznačuje duńe zemřelých, nezdá se, ņe by Rūšu māte v této daině bylo jen jiné jméno Matky duńí. Současná lotyńská mytoloņka J. Kursīte její jméno odvozuje buď od lot. slova rūsa „rez“, jeņ snad nějak souviselo s kovovými předměty, které se dřív vkládaly mrtvým do hrobů, nebo od indoevropského kořene *reu(H)-, rozńířeného v lotyńtině o s, který znamená „trhat, sbírat, hrabat, kopat“. S ním asi souvisí mj. lot. nářeční slovo rūsis „hromada, brázda“, jeņ by i morfologicky přesně odpovídalo hledanému slovu, neboť gen. pl. je právě rūšu. Rūšu māte tedy nejspíńe byla Matkou hrobových jam, anebo naopak Matkou pohřebních náspů či návrńí.58

4.2.10 Jūras māte, Ūdens māte - „Matka moře“, „Matka vody“ var. (ve starńí ortografii) Jūŗas māte; Ūdeņmāte

Podle L. Adamoviče je nejstarńí z nich právě Matka vody; z ní se postupně měly vyvinout matky konkrétnějńí.

Zajímavé je, ņe ač by teoreticky Ūdens māte měla mít mnohem ńirńí pole působnosti neņ konkrétnějńí Matka moře, zmiňují se o ní jen dva historické prameny (Lettische Grammatik G. F. Stendera z roku 1783 a Vollständiges Deutschlettisches und Lettischdeutsches Lexicon Jakoba Langeho z let 1772–1777), několik dain a skazek a jedna lidová představa, zatímco s Matkou moře se setkáváme mnohem častěji nejen v dainách a skazkách, ale i v zaříkáváních a zmiňují se o ní tři historické zdroje. Výńe uvedení G. F. Stenders a J. Lange ji téņ uvádí ve svých slovnících a dále o ní píńe superintendant kuronských vévodů Paul Einhorn roku 1649 (tedy mnohem dříve) v knize Historia lettica:

58 Kursīte 1996, 329–331

„... měli také zvláńtní bohy a bohyně, jako Matku nebo Bohyni moře, které se dovolávali rybáři [...]. A co více, slyńel jsem, ņe si rybáři naříkali, ņe to prý Matka neboli Bohyně moře se na ně rozzlobila a nedala jim zdaru při [...] rybolovu.“59

Tento nepoměr lze vysvětlit jednak tím, ņe Paul Einhorn ņil v Kuronském vévodství, ve kterém byla velká pozornost věnována mořeplavbě (jednu dobu mělo dokonce zámořské kolonie) a kterému patřila větńina mořského pobřeņí na území dneńního Lotyńska. A také tím, ņe Matka vody snad byla vnitrozemskou variantou Matky moře.60 Pro lidi ņijící na pobřeņí je boņstvo moře samozřejmě jedním z boņstev nejdůleņitějńích, zatímco vnitrozemské vodní plochy nepředstavují tak velkou moņnost obņivy ani takové nebezpečí.

Folklorní zdroje nedávají takový důraz na moc Matky moře nad rybami, jaký popisuje Einhorn, ale zachovávají její obraz jako bohyně, která vládne moři a na niņ je moņno se obracet.

Co se týče vzhledu, Matka moře se občas dala lidem vidět, ale nikde není zaznamenáno, jak vypadala. Zato Matka vody na sebe v představách Lotyńů brala podobu kamene, jak dosvědčuje toto vyprávění: „V Lielupe, kousek od kostela v Meņotne, rybáři nańli mechem zarostlý kámen se dvěma velkýma očima, která se obracela a mrkala. Kněz řekl, ņe to je Matka vody, a nedovolil nikomu kámen rozseknout. Kdyņ ho spouńtěli zpátky do tůně, byl slyńet ohromný rachot.“61

Vlastnosti těchto dvou boņstev úzce souvisely s vlastnostmi ņivlu, jemuņ vládly – vody. Ta Lotyńům jednak mohla uńkodit, dokonce vzít ņivot, jak svědčí mj. tato daina:

59 Překlad autorčin s vyuņitím litevského překladu Alfonse Tekoriuse. [...] auch haben sie besondere Götter und Göttinnen gehabt, als die Mutter oder Göttin des Meeres, welche die Fischer [...] angeruffen. [...] Und daß noch mehr ist, habe ich unlangst gehöret, daß die Fischer sich beklaget, es were die Meer=Mutter oder Göttin des Meeres über sie sehr erzürnet, und gebe jhnen kain Gedeyen zu jhrer [...] Fischerey. Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai III, 621

60 Laumane 1994, 16. V písních o Matce moře totiņ značně převaņují ty zapsané v přímořských oblastech, zatímco naopak písně o Matce vody byly zaznamenány převáņně ve vnitrozemí. Neznamená to vńak, ņe by Matka vody měla na starosti výhradně vody sladké, jak naznačují tyto dainy: Jūras māte man vaicāja / ko dar‘ veci zvejenieki „Matka moře se mě ptala / co staří rybáři dělají“ (LD 30774) a Ūdens māte man vaicāja / ko dar‘ jūras zvejnieciņi „Matka vody se mě ptala / co mořńtí rybáři dělají“ (LD 30774,4).

61 Lielupē pie Meţotnes baznīcas zvejnieki atraduši apsūnojušu akmeni, kuram bijušas divas lielas acis, kas grozījušās un mirkšķinājušas. Mācītājs teicis, ka tā esot Ūdensmāte, un nav ļāvis akmeni saskaldīt. Kad laiduši atpakaļ atvarā, sacēlies liels troksnis. Archiv Latvieńu folkloras krātuve in Laumane 1994, 16

Dod, māmiņa, kam dodama, Dej mě, komu chceń, maminko,

Nedod mani zvejniekam: rybáři mě nedávej:

Zvejnieciņa dvēselīte Rybářovu duńi celou

Ūdens mātes rociņā. Matka vody v rukou má. (LD 9549)

ale i následující lidová představa: „Kdyņ se člověk jde koupat po slunce západu, Matka vody ho stáhne do hlubin.“62 Ale Matky vodního ņivlu mohly lidem i prospívat, dopřát jim dobrý úlovek, a dokonce vrátit zdraví a ņivot. Lotyńi totiņ věřili, ņe existuje takzvaná „zdravá voda“ či „voda zdraví“ (veselības ūdens), kterou je moņno si vyprosit v určitý den u pramene tekoucího na východ.63

Touto dvojakou povahou Matka vody a Matka moře připomínají Matku větru. Jsou jí podobné i tím, ņe se lidoví pěvci nezajímají jen o to, jak jim mohou prospět či uńkodit, jako u mnoha jiných Matek, ale popisují i jejich atributy. U Matky větru paprsek z rákosí a útek z pěny, u Matky vody a moře to jsou peníze (zřejmě jantar):

Es redzēju jūriņā Co jsem viděl na moři?

Uz akmeņa uguntiņu; Na kameni ohýnek;

Tur ţāvēja Jūras māte tam suńila Matka moře

Savu zeltu, sudrabiņu. svoje zlato, stříbro. (LD 30914)

Es redzēju Ūdens māti Viděl jsem Matku vody, smiltīs naudu skandinot. jak v písku penězi cinká. (LD 30731)

62 Kad pēc saulītes norietēšanas iet peldēt, tad Ūdens māte ierauj dziļumā. Latviešu tautas ticējumi IV, představa č. 1883 63 Kursīte 1996, 332

Kromě toho měla Matka moře jako jediná z tří bohyň vodstev dcery (Jūras meitas), byť není zcela jasné, zda ńlo přímo o její dcery, protoņe jejich jméno znamená doslova „Dcery moře“ a ne „Dcery Matky moře“. Jisté ale je, ņe měla alespoň sluņky, coņ byl metaforický název pro vlny:

Jūras māte, Jūras māte, Matko moře, Matko moře,

Valdi savas kalponītes: zkroť si svoje sluņebné:

Sasegušas baltas sagšas, oblékly si bílé plédy,

Nelaiţ mani maliņā. nechtějí mě pustit na břeh. (LD 30772)

4.2.11 Upes māte – „Matka řeky“

Tuto matku jsem si vybrala jako příklad matky, o níņ nám dostupný materiál prakticky neumoņňuje učinit si konkrétnějńí představu. Historiografické zdroje o ní mlčí a folklorní materiál o ní rovněņ neposkytuje mnoho informací. Jedna z mála dain, kde Upes māte vystupuje, je totiņ tato:

Upes māte, Jūras māte, Matko řeky, Matko moře,

Sargi manus bāleliņus! střeņ moje bratříčky!

Vēju māte, cilā viegli Matko větrů, čechrej zlehka

Baltajos zēģelīšus! jejich bílé plachty! (LD 30890)

V této písni Matka řeky vystupuje jako vládkyně řeky a zároveň ochránkyně rybářů, společně s Matkou moře. Píseň vńak nemůņe být nijak archaická, jelikoņ obsahuje slovo zēģelītis, které je německého původu.

4.2.12 Vēja māte – „Matka větru“ var. Vējmāte

Nejlépe doloņená lotyńská Matka. Pravidelně se objevuje v historiografických zdrojích co „bohyně větru“. Z folklorních zdrojů o ní zpívá 70 dain a vyskytuje se i v lidových

60 představách, které sebral P. Ńmits64, a v několika pohádkách. Podobně jako větńina ostatních matek na sebe nebere ņádnou fyzickou podobu a je úzce spojena s ņivlem, kterým vládne – i její vlastnosti vyplývají z vlastností větru. Je tedy nevypočitatelná: můņe být laskavá a mateřská, pomáhat při provívání zrní (na pomoc se dá přivolat hvízdáním), houpat děti a lesní zvířata a tím napomáhat rozkvětu ņivota:

Zīlīte, ţubīte, kur tavi bērniņi? Sýkorko, pěnkavko, kdepak máń děti? Kas viņus šūpo, kas viņus auklē? Kdo je houpá, kdo se o ně stará? Vējmāte šūpo, Matka větru je houpá, Vējmāte auklē. Matka větru se o ně stará. (LD 2094)

Ale umí téņ bouřit, hvízdat, bourat – tedy brát majetek a ņivot ničit:

Ai, lielā Vēja māte, Aj, ty velká Matko větru, Met jel mieru vakarā, utichni k večeru, Daţa laba dvēselīte nejedna ņivá duńe Uz ūdens līgojās. kolébá se na moři. (LD 30693)

Ovńem i tím čas od času naopak člověku pomůņe, takříkajíc mu promete cestu, kdyņ se její síla obrátí proti nepřátelskému duchu:

Nu var iet tumšu nakti, Teď můņem do temné noci, Nu nav velnu šai zemē: uņ na zemi čerti nejsou: Vēja māte apēduse Matka větru uņ si dala Velna māti launagā. Matku čerta k svačině. (LD 34057)

Pokud se Matka větru příliń rozběsnila, ńlo ji utińit zaříkáváním, které začínalo slovy Ai, lūdzama, Vēja māte či Ai, lielā Vēja māte apod. a obsahovalo prosbu, aby si ńla lehnout do koruny uschlého stromu či do suché trávy. Suchá, tedy pasivní rostlina coby protiklad zelené,

64 Latviešu tautas ticējumi, představy č. 32664-32665

61 aktivní, je totiņ v lotyńských zaříkáních často pouņívána k neutralizaci nějaké člověku nebezpečné činnosti či nepřátelského tvora.65

Stejně nevypočitatelná – jednou pečující, podruhé nebezpečná – je Matka větru i v krásné literatuře, mj. v divadelní hře Anny Brigadere z roku 1905, kterou po 80 letech Lotyńi zfilmovali v koprodukci s Československem jako Pohádku o Malíčkovi. Zde dává Vēja māte Malíčkovi téměř nesplnitelný úkol: ohlídat její čtyři syny. Při plnění této úlohy Malíček málem zmrzne, ale přesto, ņe syny Matky větru nakonec neuhlídá, dostane od ní kouzelnou píńťalku.66

Mimo tyto dvě tváře má Matka větru jeńtě tři úkoly: 1) provázet Pērkonse a po bouři do moře házet zlato (coņ má zřejmě znázorňovat zlatou sluneční záři po bouřce):

Pērkons brauca pa jūriņu Pērkons jel po moři Ar sidraba ratiņiem; ve stříbrném kočáře; Vēja māte pakaļ skrēja, za ním Matka větru Zeltu meta jūriņā. zlato hází do moře. (TDz 10505)

2) zametat dvůr a cestu v domě Dieva a Měsíce (lot. Mēness). Podle současné lotyńské mytoloņky J. Kursīte to byla její původní a nejdůleņitějńí funkce, mj. proto, ņe zametání bylo v Lotyńsku jedním ze symbolů obnovy a ńlo i o součást očistných rituálů při významných svátcích a v důleņitých, předělových chvílích lidského ņivota jako svatba či narození dítěte.67

Apsagrieza Vēja māte Obrátila Matka větru I veinādi, i otrādi, se na jednu, druhou stranu, Dieva namu slaucīdama, kdyņ Dievu dům zametala, Mēnestiņa istabiņu. pokojíček Měsíci. (LD 34049)

Vēja māte měla také (stejně jako mnoho jiných lotyńských bohyň) za úkol příst a tkát a pomáhat při těchto činnostech ņenám. V lotyńském pojetí světa ńlo o činnosti spojované se

65 Kursīte 1996, 338-339

66 Brigadere 1998

67 Kursīte 1996, 336

62 stvořením Země. O tom svědčí i fakt, ņe Vēja māte tkala na stavu, který měl paprsek68 z rákosí, s pomocí útku upředeného z pěny – z dain lze vytuńit, ņe Lotyńi věřili, ņe ņivot vznikl, kdyņ se kol kamene uprostřed moře začala točit voda a tvořit pěna69:

Skataties jūriņāi, Podívejte na moře, Kādi balti audekliņi: jak běloučká plátýnka: Niedru šķieti, putu audi, paprsek z rákosí, útek z pěny, Vēja māte audējiņa. tkadlenou je Matka větru.“ (LD 31003)

4.2.13 Joda māte, Velna māte - „Matka joda (běsa)“, „Matka Velna (čerta)“ var. Jūda māte, Vella māte

Dvě lotyńské mytické bytosti niņńího řádu, jejichņ funkce se z velké části překrývají.

Z historiografických zdrojů je nacházíme ve Vollständiges Deutschlettisches und Lettischdeutsches lexicon Jakoba Langeho z roku 1777: „Vella māte, Xantipa“70.

Jejich jména jsou poněkud matoucí, neboť s Velnem a Jodem bývají v lotyńském folkloru spojovány jen zřídka. To by vysvětlovala teorie Aldise Pūtelise, podle níņ slovo „matka“ ukazuje na to, ņe dotyčná mytická bytost je zosobněním či esencí dané věci: Matka větru by tak byla esencí větru a Matka Velna jakýmsi „Velnem na druhou“. (To by téņ vysvětlovalo, proč Velns nebývá uváděn jako její syn. Jiný výklad podává Vladimir Toporov – ten cituji v kapitole 4.2.14.) Spíńe neņ v zaříkáváních, obětních formulích apod. se s nimi setkáme jako s postavami v mýtech. Je to logické: lotyńský rolník si potřeboval naklonit Matku ohně, aby mu nezapálila stavení, lotyńský rybář zase Matku moře, aby mu nepřevrátila loď, kdeņto Matku čerta ani Matku běsa k přeņití nepotřebovali.

Jejich úloha byla jiná: symbolizovat nebezpečnost a zároveň jistou duńevní omezenost světa chaosu. V lidových představách totiņ Velna māte krade lidem děti a zaměňuje je za svoje71. V lidových písních zase bývají obě součástí delńích mýtů, které vypráví mladý zpěvák o

68 Jakýsi velký hřeben, volně ke tkalcovskému stavu připevněný, jímņ se přiráņí útek k jiņ utkanému plátnu. 69 Kursīte 1996, 12

70 wella Mahte, eine Xantippe. Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai, IV, 190

71 Latviešu tautas ticējumi, představy č. 32388–32400

63 kouzelné fazoli. Základ těchto mýtů je podobný anglické pohádce Jack a kouzelná fazole, ale poté se v jednotlivých případech rozvine do typicky baltského syņetu: hrdina dostane bílou či tzv. tureckou fazoli, zasadí ji na zahrádce a ona mu vyroste aņ do nebes. Hrdina po ní vyleze a v nebesích potká mytické obyvatele lotyńské oblohy, případně přihlíņí nebeské svatbě. V některých variantách tam s jejich pomocí porazí právě Matku Velna či joda.

Zajímavé je, ņe zde je opět souvislost s anglickou pohádkou, v níņ Jack zabije obra: Velna māte totiņ podle Janīny Kursīte nese jisté rysy obryně (mj. se ņiví jeńtěrkami a ņábami). J. Kursīte uvádí, ņe tyto varianty jsou písněmi iniciačními.72 Dnes jiņ sotva zrekonstruujeme, jak u baltských kmenů iniciační obřady vypadaly a jakou úlohu v nich hrály Velna māte a Joda māte. Ale snad nebudeme daleko od pravdy, kdyņ napíńeme, ņe zřejmě kaņdý mladík, kdyņ chtěl dokázal dospělost, musel porazit a zabít právě jednu z těchto dvou nebezpečných Matek – ať uņ ve snu, v hraném boji či poraņením jiného nepřítele:

Es nokalu zobentiņu Ukul jsem si meč Deviņiemi asmiņiem, o devíti čepelích, Es sacirtu Joda māti rozsekal jsem Matku běsa Deviņiem gabaliem. na devět kusů. Apskrien mani brūni svārki Polévá se můj hnědý pláńť Joda mātes asinīm. [...] krví Matky běsa. [...] (LD 34043)

Matka Velna prohrává ale také v boji s Matkou větru:

Nu var ieti tumšu nakti Teď můņem do temné noci, Nu nav velnu šai zemē: uņ na zemi čerti nejsou: Vēja māte apēdusi Matka větru uņ si dala Velna māti launagā. Matku čerta k svačině. (LD 34057)

A jak tyto bytosti vypadaly? Jejich typickým znakem jsou jiskřící vlasy nebo nehty:

Es redzēju Velna māti Uviděl jsem Matku čerta ābelē koklējam: v jabloni na kokle hrát:

72 Kursīte 1999, 67–69

64 pieci pirksti, pieci nagi má pět prstů, má pět nehtů, piecas uguns dzirkstelītes. pět ohnivých jiskřiček. (TDz III, 8260)

Mimo ohně bývají obě Matky spojovány se vzduchem a větrem: „Ķēvesdēls neujel ani pořádný kus cesty a uņ za sebou uslyńel dutý hukot, jako by se vichřice zvedala. Ohlédne se a co nevidí: jde za ním Matka čerta a syčí.“73

Joda māte je úzce spojena i s vodním ņivlem:

[...] Es uzkāpu debesīs [...] Vyńplhal jsem do nebe Pa pupiņas zariņiem. po větvičkách fazole. Es atradu Dieva dēlus Tam jsem nańel Dievovy syny Kumeliņu seglojot. jak sedlají koníčka. Es tev lūdzu, Dieva dēls, Prosím tebe, Dievův synu, Seglo cieti kumeliņu, sedlej pevně koníčka, Seglo cieti kumeliņu, sedlej pevně koníčka Kaldin’ asu zobeniņu, a ukuj mi meč, Lai es jāju pār jūriņu abych mohl za mořem Jūdu māti sakapāt. Matku běsa rozsekat. Sakapāju Jūdu māti Rozsekal jsem Matku běsa Deviņos gabalos, na devět kusů. Man noskrēja brūni svārki Polil se mi můj hnědý pláńť Jūdu mātes asinīm. krví Matky běsa. Es tev lūdzu, Dieva dēls, Prosím tebe, Dievův synu, Kur es viņus izmazgāšu? kde si ho mám opláchnout? Tai upē izmazgāsi, Umyj si ho v té řece, Kur deviņas straumes tek. [...] kde je devět proudů.74 [...] (LD 34043, 11)

73 Latvieńu tautas pasakas par velniem, 153

74 Pro podrobnějńí výklad a ńirńí souvislosti této písně viz Kursīte 1996, 28-31.

J. Kursīte a etymolog K. Karulis upozorňují na moņnou souvislost se jménem indické vodní nestvůry, zvané v klasickém sanskrtu Yādas-.75 Pro tuto spojitost by mluvilo např. i to, ņe poslední uvedená píseň zřejmě popisuje iniciační rituál, ve kterém chlapec přehrává část lotyńského mýtu o stvoření světa, který z dain rekonstruovala J. Kursīte. Podle tohoto mýtu existovala před stvořením světa pouze voda s trochou bahna a nad ní nebe. Toto bahno se dostalo na hladinu, začala kolem něj vířit pěna a vznikla prvotní země, která se v dainách objevuje jako ostrov či kámen.76 Ze středu této země vyrostla hora / strom, která/ý představuje osu světa. Od této hory / tohoto stromu vytéká devět, tři nebo pouze jeden pramen, případně se tam nachází jedno či tři jezera. Vyńplháním na tuto horu / tento strom se lze dostat ze sféry střední (pozemské) do sféry nejvyńńí (nebeské). Součástí kosmogonických mýtů je také boj boha Dieva s bohem Velnem, který se odehrává buď na prvotní zemi „vprostřed moře“ (vidū jūras) nebo na kraji světa. Dievs tento souboj vyhraje a srazí Velna do moře či močálu, čímņ je mu navņdy přisouzena světová sféra nejniņńí – podzemí a místa, která je spojují se sférou střední, např. močály.

Velns v tomtu mýtu reprezentuje prvotní chaos, který je třeba porazit. V dainách jeho místo někdy zaujímají jiní představitelé prvotního chaosu v lotyńské mytologii, a to drak, had, medvěd či právě Matka běsa77.

4.2.14 Veļu māte – „Matka vélů“ var. Velāniešu māmuliņa

Spolu s Matkou větru, Matkou moře, Matkou země, Matkou hnoje aj. je Veļu māte nejstarńí a nejrozńířenějńí bohyní-matkou. Je s podivem, ņe její jméno nezachytil ņádný historiografický zdroj. Zřejmě tomu tak je proto, ņe neměla na starosti ņádnou viditelnou část praktického ņivota. Veļi je lotyńský název pro bytosti obývající říńi zvanou veļu valsts „země vélů“ či viņsaule, coņ by se dalo do čeńtiny přeloņit jako „onen svět“ a podle baltského folklorního materiálu se nachází buď pod zemí, nebo za velkou vodní plochou, nejčastěji na západě za

75 Karulis I, 357

76 V neverńovaných mýtech se objevuje varianta, ņe bůh (zřejmě nebes) Dievs poņádal Velna (zřejmě boha smrti), aby bahno vynesl na hladinu. Velns jej poslechl, ale trochu bahna si nechal v ústech a později je vyplivl na zemi, kterou z bahna Dievs stvořil. Tak vznikly kopce a hory. Teikas par Dievu: Izlase, 1929, 20.

77 Kursīte 1996, 12-13, 29-30

66 mořem78. Název veļi je moņno zjednoduńeně přeloņit jako „duńe“, ale protoņe toto slovo je příliń obecné a asociuje duńe zemřelých – coņ podle P. Ńmita není přesné, jelikoņ ne vńichni veļi jsou duńemi zesnulých lidí79 – v této práci uņívám počeńtěnou variantu tohoto slova, a to „vélové“, kterou zavedl Radegast Parolek ve svém překladu lotyńského národního eposu Lāčplēsis80.

Veļu māte byla vládkyní vélů a podle starńích představ mohla být (jako obdobné bohyně jiných národů) původně duńí zemřelé významné a mocné ņeny, moņná i královny. Lotyńský mytolog Pēteris Ńmits tento názor ve 20. letech 20. století vyvrací s tím, ņe se mu zdá „velice naivní představa, ņe by vélové tisíce let ņili v republice a jen co by zemřela nějaká významná ņena, hned by přeńli na monarchii“81. Později byl tento názor zcela opuńtěn.

Veļu māte je asi nejčastěji ze vńech matek portrétována jako ņena, kterou vypravěč v lidové písni či skazce viděl na vlastní oči. Lidem se zjevuje buď jako kráva či jako ņena s kravskýma nohama82 (podobu krávy na sebe bralo mnoho bohyň, nejen indoevropských)83 nebo jako bíle oděná ņena (bílá barva u baltských národů symbolizovala nemateriální = onen svět). V této daině je navíc nadpozemskost bílé barvy zdůrazněna hojným pouņitím slov obsahujících konsonant „l“:

Balta sēd Veļu māte Bílá sedí Matka vélů Baltābola kalniņāi. na kopci pod bílou jabloní. Pilna roka baltu puķu Ruka plná bílých květin, Klēpei balta villainīte. v klíně bílý pléd. (TDz 49478)

Lidové písně o ní s oblibou říkají, ņe je bohatá. Toto označení patří v lotyńském fokloru bytostem, které mají k dispozici neomezený počet věcí. V tomto případě jsou ovńem místo věcí míněny vélové, jejichņ počet se navíc neustále navyńuje o duńe lidí, kteří zemřeli.

78 Balsys 2006, 222

79 Ńmits 2004, 89

80 Pumpurs, Andrejs. Souboj nad propastí. Z lotyńtiny přeloņil Radegast Parolek. Praha: Albatros, 1987.

81 Man tai atrodo labai paika, esą daugybę tūkstančių metų vėlės gyvenusios respublikoje, o vos numirus kaţkokiai ţymiai moteriai, iškart perėjusios į monarchiją. Ńmits 2004, 14

82 Lerhis-Puńkaitis 1, 26-28

83 Kursīte 1996, 330

V tomto procesu se Veļu māte ujímá aktivní role: lstí láká lidi do pasti, kde zemřou, aby získala nové vély do své říńe:

Veļu māte pievīluse Matka vélů přilákala Manu vecu māmuliņu: moji starou maminku: Ielikuse medus bļodu poloņila mísu medu Pašā dobes dibinā. na samé dno jámy. (LD 27536, 4)

Dále Veļu māte rozmlouvala s právě zemřelými lidmi a radila jim, jak překonat vodní plochu či močál, aby se dostali do země vélů. Podle J. Kursīte se jedná o iniciační rituál:

Velāniešu māmuliņa, Má maminko vélů, Kā pār purvu pārbridīšu? jak mám močál přebrodit? Cel, meitiņa, lindraciņus, Zvedni, dcerko, sukýnku, Bried basām kājiņām. přebroď se naboso. (LD 34264)

Mimo lstivosti zřejmě patřila k nejvýraznějńím vlastnostem Veļu māte zlomyslnost. Radovala se, kdyņ někdo zemřel a ona získala nový přírůstek do svého království:

Veļu māte priecājās Matka vélů tancovala Kapa virsū dancodama: na hrobě samou radostí: Redzēj‚ manu māmuliņu viděla, jak mou maminku Skaistu, baltu novedam. krásnou, bílou vezou. (LD 27539)

Kdyņ Veļu māte usnula, zhasl oheň ņivota nějakého člověka a ten pak zemřel. Vidíme to v této daině:

Kur, Anniņa, tu tecēji Kam to běņíń, Aničko, Ar uguns vācelīti? s ohněm v końíku? Aizmigusi Veļu māte, Usnula Maminka vélů, Izdzisusi uguntiņ. zhasnul jí ohýnek. (LD 27523)

Podle Elzy Kokare za touto písní stojí dávná tradice udrņovat v domě věčný oheň, který postupně začal symbolizovat posloupnost a soudrņnost generací, ale také představa, ņe posmrtný ņivot nejen bezprostředně navazuje na ņivot před smrtí, ale téņ se mu dost podobá. Tak jako člověk za ņivota na tomto světě potřebuje oheň a teplo, tak ho potřebuje i Matka vélů a její poddaní.84

Veļu māte byla předmětem kultu – lidé se na ni v písních obracejí laskavě a s úctou, zřejmě ze strachu před ní.

Nāci, nāci, Veļu māte, Přijď k nám, přijď k nám, Matko vélů,

Ko par miegu bēdājies. nestarej se o spánek.

Atradīsi biezu putru Najdeń u nás hustou kańi

Gara galda galiņā. na konci dlouhého stolu. 85

J. Kursīte zaznamenává, ņe právě tak se Lotyńi v dainách a zaříkáváních obraceli k bytostem nebezpečným, zatímco paradoxně např. k vélům, kteří jim nemohli nijak ńkodit, zato byli duńemi jejich váņených předků, se neobraceli tak uctivě a někdy je dokonce po hostině vyháněli ven.86

Co se týče obětí, Matka vélů pro sebe měla vyhrazeny lesní plody. V lotyńské mytologii to je starý symbol smrti a zároveň i plodnosti:87

Kur, māsiņa, tu tecēsi Kam poběņíń, sestřičko, Ar to krūkļu vācelīti? s tím końíkem z kruńiny? Es tecēšu odziņās, Poběņím na lesní plody, Veļu māte ogas prasa. Matka vélů si je ņádá. (Tdz 49487)

Vladimir Toporov je toho názoru, ņe nelze vyloučit existenci prvotní dvojice boha a bohyně smrti / zemřelých Velns & Velna, později Velns tēvs & Vel(n)a māte, coņ by z vélů (lot. veļi,

84 Kokare 1999, 186–189

85 Magazin 1905, 20, 132 in Kursīte 1996, 319

86 Kursīte 1996, 319

87 Kursīte 1999, 63–66

69 velānieši) činilo děti či poddané bohyně smrti.88 Zde vńak vyvstává nejasnost: Která z mytických bytostí známých z lotyńského folkloru je touto Vel(n)a māte – Veļu māte či Velna māte? Je samozřejmě moņné, ņe tyto dvě bytosti byly původně bytostí jednou a teprve po nějaké době se diferenciovaly na bytosti dvě. Lotyńský folklorní materiál, jaký máme k dispozici dnes, je vńak prezentuje jako bytosti značně odlińné.

Na závěr dodejme zajímavý fakt, ņe se dainy spokojují s popisem činnosti Veļu māte na tomto světě a téměř nikdy nepopisují vládu nad jejím královstvím. Nevíme tedy, jak o vély pečuje a zda je krutou či laskavou vládkyní.

4.2.15 Zemes māte – „Matka země“

Jako první se o Matce země zmiňuje autor Vollständiges Deutschlettisches und Lettischdeutsches Lexicon z roku 1777 Jakob Lange: „Lauma [...] V zemi panovala Zemes māte, které se dodnes v ņertu ptají, kde je něco zapadlého či ztraceného.“89 Podle formulace tohoto popisu a na základě toho, ņe Lange je vůbec první autor historiografického zdroje, který Matku země uvádí, se můņeme domýńlet, ņe mluví pravdu a lotyńńtí rolníci měli v 18. století skutečně zvyk se dotazovat Matky země na ztracené věci.

Třetím zdrojem poskytujícím informace o Matce země je oddíl §218 „Lettische Mythologie“ knihy Lettische Grammatik Gottharda Friedricha Stendera: „Semmes mahte Bohyně země, která vládla zemi a podzemí, a proto po ní byly poņadovány vńechny předměty, které někdo ztratil. Měla své zvláńtní dívky, které vykonávaly kaņdý její příkaz (viz Swehtas meitas).“90 Informace o hledání ztracených věcí Stender evidentně převzal od Jakoba Langeho.

Zpráva o Svētās meitas „svatých dívkách“ je vńak nová. Jsou to bytosti jinak doloņené pouze v lotyńském folkloru, jejichņ hlavními činnostmi je předení a zaměňování lidských dětí za svoje, které se vyznačují neúměrně velkou hlavou či rty, případně celkovým vzhledem, který jakoby patřil někomu mnohem starńímu. Podle J. Kursīte tento vzhled odkazuje na jejich

88 Toporov 2000, 165

89 Překlad autorčin s vyuņitím litevského překladu Liliji Kudirkienė. V originále: Lauma … in der Erde war die Semmes Mahte, von dieser fragen sie jezzo noch, im Scherz, wenn etwas in die Erde versunken oder verloren ist. Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai IV, 184.

90 Překlad autorčin s vyuņitím litevského překladu Alfonse Tekoriuse. V originále: Semmes mahte Erdgöttin, die in der Erde herrschte, un von welcher man alles verlorne forderte. Sie hatte ihre besondere Mädchens, die ihr zu Befehl stunden. (S. Swehtas meitas.) Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai IV, 200, 208.

70 chtonický charakter91 – coņ je jediná (a velice volná) spojitost s Matkou země, kterou lze v lotyńském folklorním materiálu o Svētās meitas nalézt.

V lotyńských dainách vystupuje Zemes māte v podobných kontextech jako Veļu māte (přijímá zemřelého) nebo jako personifikovaná, avńak blíņe nespecifikovaná Země. V řadě případů je nejasné, zda je řeč o Matce země či o Zemi jako takové:

Māte, māte, mīļa māte, Matka, matka, milá matka Ne tā mana mūţa māte, není moje matka věčná, Zemīt, mana mūţa māte, Země, moje matko věčná, Glabā manu augumiņu. chovej mě. (LD 27730)

Nejčastěji Matka země vystupuje jako boņstvo, které „má klíček od hrobu“ (LD 27519), čeká na umírajícího člověka, přijímá jej k sobě a s Matkou vélů vládne jeho duńi v Zemi vélů. Na rozdíl od Matky vélů se při jeho smrti zaměřuje spíńe na jeho tělesnou schránku:

Lai ir grūti, kam ir grūti, Ať je těņko, komu chce, Grūt‘ veciem ļautiņiem: Nejtíņe je lidem starým: Zemes māte kaulus prasa, Matka země kosti ņádá, Veļu māte dvēselīti. Matka vélů duńi. (Tdz 49320)

Zemes māte se od Matky vélů lińí i tím, ņe není krutá – umírajícího k sobě neláká a netancuje radostí nad jeho smrtí. Jen jej jako správná matka přijímá do své náruče a někdy i kolébá:

Šūpo mani, māmuliņa, Kolébej mě, má maminko, Neba mani daudz šūposi; uņ se mě moc nenahoupeń; Šūpos mani Zemes māte pohoupe mě Matka země Apakš zaļa velēniņa. pod zeleným drnem. (LD 27406)

Z některých pramenů vysvítá, ņe význam a funkce Zemes māte dříve zřejmě byly mnohem ńirńí. Mj. luteránský kněz A. W. Hupel ve 4. svazku své rozsáhlé zprávy Topographische

91 Kursīte 1996, 343

Nachrichten von Lief- und Ehstland píńe o bohyni Erdgöttin („Bohyně země“), a lze předpokládat, ņe má na mysli Zemes māte:

Mají takový zvyk ohradit nějaký starý strom či prázdné prostranství, zvláńtě pak na místě staré shořelé chalupy nebo nějakou kupu kamenů, a tam obětovat Bohyni země první mléko, máslo, vlnu a peníze. 23. dubna pro ni podřezávají černého kohouta a pro tento účel ve zmíněném prostranství bývá zvláńtní obětní kámen. Takové místo, které jim je jakýmsi dům střeņícím bohem, mají v neobyčejné úctě: přelézt přes plot a utrhnout si tam jahodu nebo malinu, seknout do posvátného stromu apod. je v jejich očích zločin, který má nevyhnutelně za následek neńtěstí či náhlou smrt. Tato rolnická pověra je velice stará a nejspíńe společná vńem Lotyńům, Livoncům i Estoncům.92 Zemes māte se objevuje i v této daině:

Sabarōju kumeliņu, Nakrmil jsem koníčka, Na ar auzom sabarōju; ale ne ovsem; Zemes mōte sabarōja Matka země mu dala jíst Ar ōrysku ōbuleni. pěkné jablíčko. (Tdz 54451)

Na závěr se podívejme na některé teorie o Matce země, které vyslovili v sekundárních zdrojích baltńtí mytologové:

W. Mannhardt se domníval, ņe Zemes māte dříve měla na starosti i rostliny a zvířata. V jeho době sice tato daina jeńtě nebyla zapsána, ale zpětně potvrzuje, ņe by mohl mít pravdu. Na základě této a pár podobných dain J. Kursīte vyslovila názor, ņe funkce Matky země byla původně spojena nejen se smrtí a říńí duńí, ale vůbec s koloběhem ņivota a také plodností.93 A Pēteris Ńmits i Vladimir Toporov ji povaņuje dokonce za jednu z hlavních bohyň vůbec94: vzhledem k tomu, ņe ve větńině indoevropských mytologických systémů existuje protiklad Otec Nebes – Matka Země, docházejí k závěru, ņe u Lotyńů tímto základním párem byli Dievs – Debesstēvs a Zemes māte.

4.2.16 Zirgu māte – „Matka koní“ var. Zirgu māmulīte

92 Překlad autorčin podle litevského překladu Dainiuse Razauskase. Hup IV, 1789, 382 in Ńmits 2004, 28

93 Kursīte 1996, 329. Podrobněji o Matce země a baltských boņstvech země vůbec viz také např. Toporov 2000, 252-278.

94 Ńmits 2004, 26; Toporov 2000, 371.

Není třeba dodávat, ņe jde o ochránkyni koní. V tomto případě zřejmě opravdu ochránkyni, ne zosobnění či esenci, jak matky interpretuje Aldis Pūtelis95 a u naprosté větńiny z nich je mu moņno dát za pravdu. Uvádím ji zde jako příklad matky, k níņ neexistují (nebo alespoň nejsou známy) ņádné historiografické zdroje a folklorní materiál k ní rovněņ není bohatý; je zato mírně neobvyklý svým obsahem a velmi výmluvný. Vypovídá totiņ zcela jasně o tom, ņe tato matka měla svůj konkrétní příbytek:

Jauni puiši nezināja, Mladí hońi nevěděli, Kur guļ zirgu māmulīte: kde Maminka koní leņí96: Vidū staļļa apakš grīdas, vprostřed stáje pod podlahou Zaļa zīda nēzdogā. v zeleném hedvábném ńátku. (LD 32499)

Na základě této písně se lze také domýńlet, ņe Zirgu māte se lidem zjevovala ve fyzické podobě, ale zcela jistě ne antropomorfní, jelikoņ takto by těņko leņela pod podlahou – spíńe snad v podobě ņáby či uņovky. To jsou zvířata v baltské mytologii nejčastěji spojovaná s bytostmi ņenského rodu.

5 Závěr

V předchozí kapitole jsme viděli, ņe historiografické zdroje prezentují Matky výhradně jako bohyně, které mají moc nad různými krajinnými prvky a jejichņ pomoci se „neněmecký“ lid dovolává. Jak jsme si vńak ukázali v kapitole 2.1, nemůņeme si být jisti, ņe tento způsob jejich prezentace je objektivní.

Jak historiografické, tak i folklorní zdroje dále dosvědčují, ņe s matkami byly spojené různé rituály – oběti a zaříkávání, podle vńeho poměrně jednoduché (ale nemůņeme vyloučit moņnost, ņe před příchodem křesťanství byly komplikovanějńí). Podívejme se znovu na některé pasáņe z historiografických i folklorních zdrojů, které to dosvědčují:

Gaujas māte – „Matka řeky Gauji“: píseň obsahující prosbu Ai, bagāta Gaujas māte / pildi manu ķeselīti! „Hej, bohatá Matko Gauji / naplň mi můj podběrák!“

95 Aldis Pūtelis (osobní sdělení)

96 Sloveso gulēt lze do čeńtiny přeloņit jako „leņet“ i „spát“. Není tedy vyloučena ani taková interpretace písně, ņe v představách Lotyńů se Matka koní vyskytovala převáņně jinde a pod podlahu stáje chodila jen spát.

Mēslu māte – „Matka hnoje“: obětní formule Še, Mēslu māte, tava tiesa; neņem pate savu roku! „Tady je, Matko hnoje, tvůj podíl; neber si ho sama svou rukou!“

Vēja māte – „Matka větru“: zaříkání Ai, lielā Vēja māte / met jel mieru vakarā! „Hej, velká Matko Větru / utichni uņ zvečera!“

Alespoň některé z Matek vystupovaly tedy v lotyńském mytologickém systému jako mytické bytosti či boņstva, která byla předmětem kultu. Tím se lińí např. od mytických bytostí osidlujících oblohu (Mēness „Měsíc“, Saules meitas „Dcery Slunce“ a dalńí), které figurují téměř výhradně jako postavy v mýtech.97

Podle vzhledu lze matky rozdělit do 3 kategorií. (I) Některé jsou antropomorfizované, a pak je jejich postava překvapivě zveličená, asymetrická či aņ znetvořená: mají kravské nohy či dlouhé jiskřivé nehty. Ceru māte „Matka keřů“ má podobu ņeny vyńńí neņ koruny stromů. Matka vélů se zjevuje jako bíle oděná ņena, coņ odkazuje na její spojitost s „oním světem“. (II) Některé matky se lidem zjevují jako zvířata: např. Gausu māte „Matka hojnosti“ jako ropucha či myń, Piena māte „Matka mléka“ má nějakou sovislost s ropuchami a uņovkami. Podle J. Kursīte oba tyto druhy vzhledu dokazují jejich archaičnost.98 (III) Do třetí kategorie spadá téměř úplné ztotoņnění se ņivlem či věcí, kterou mají dotyčné matky na starost: například Uguns māte „Matka ohně“ se zjevuje zcela prostě jako malý plamínek99, Naudas māte „Matka peněz“ je ņádána, aby spadla na zem v podobě peněz, Ūdens māte „Matka vody“ je nalezena lidmi jako kámen v řece100.

Jak je vidno z předchozích kapitol, jednotlivé matky se od sebe značně lińí svou pozicí v lotyńském mytologickém systému. Některé byly zřejmě předmětem kultu, který měl vyloņeně lokální charakter (Matka Gauji), jiné byly jedněmi z centrálních postav (Matka země) či figurují v mýtech, které upomínají na stvoření světa (Matka běsa).

97 viz Biezais 1998, 28 a Běťáková, Blaņek 2012, 35, 123

98 Kursīte 1999

99 „[…] Malý, malinký plamínek tančí pod svázanými klasy, a – kdyņ ho člověk neosloví – zmizí hluboko v peci. Kdyņ ho člověk osloví, hned nějaký dům zachvátí poņár.“ […] maza, maza uguntiņa dancojot pa sera apakšu, kas – ja to cilvēks neuzbilstot – pazūdot krāsns bedrē. Ja to cilvēks uzbilstot, tūliņ aizdegoties kāda ēka. Latviešu tautas ticējumi, IV, pověra č. 1868

100 Laumane 1994, 16

Matky se od sebe rovněņ lińí tím, jaký přístup k nim autor lidové písně, představy či pohádky vyjadřuje. V těchto dílech najdeme celou ńkálu postojů k matkám, od přátelského, aņ podbízivého (zřejmě ze strachu) pozvání Matky vélů ke stolu, přes četné ņádosti o pomoc, neutrální přístup (píseň o Matce cesty), výzvy, které by se daly nazvat „zdvořilým odehnáním“ (Matka větru) aņ po výslovné nepřátelství (Matka běsa). Vńechny tyto druhy postojů evidentně souvisí s tím, jakou sféru lidského ņivota měla dotyčná matka v očích lidového autora na starosti.

Dále jsme si ukázali, ņe Matky lze rozdělit do sedmi kategorií:

1) Matky nejstarńí, dvojakého charakteru (laskavé i nebezpečné), které vládly nad ņivly a krajinnými prvky, jsou doloņené v historiografických i folklorních zdrojích a byly bezpochyby bohyněmi a předmětem kultu. Do této kategorie patří Matka lesa, Matka moře, Matka větru, Matka země a Matka ohně. 2) Matky podle vńeho stejně staré jako Matky v předchozí kategorii, které vńak nejsou spojeny s ņádným ņivlem ani krajinným prvkem a pro dneńního člověka představují jistou záhadu. Snad je to proto, ņe pro pochopení jejich kultu by bylo třeba znát ńirńí souvislosti, mít více informací o baltském mytologickém systému, neņ se dochovalo. Jedná se o Matku cesty, Matku hojnosti, Matku hnoje, Matku mléka a Matku vélů. 3) Matky – „patronky“ různých jevů v lidském ņivotě, které připomínají Matky z kategorie uvedené zde pod číslem 1), avńak nezmiňují se o nich historiografické zdroje, folklorního materiálu o nich se rovněņ dochovalo málo a jeho část zřejmě vznikla aņ po christianizaci území dneńního Lotyńska. Do této kategorie je moņno zahrnout např. Matku koní, Matku řeky, Matku řeky Gauji a několik dalńích Matek, kterým tato práce nevěnuje zvláńtní kapitolu, mezi jinými Matku dobytka či Matku noční pastvy. 4) Matky, které se objevují jen v několika lidových písních a u nichņ je moņno vznést pochybnosti, zda jejich jméno není pouze poetickým epitetem jevu zcela jiného, či alternativním jménem jiné Matky či bohyně. Sem můņeme zařadit např. Matku závisti, Matku květů, Matku včel, Matku vody, Matku léta, Matku hrobů/jam či náspů(?)/písku a mnoho dalńích. 5) Matky, které byly vytvořeny aņ ve středověku či dokonce novověku - zřejmě po vzoru Matek z kategorie 1) - a které mohly být vnímány jak jako bohyně – patronky určitých předmětů, tak pouze jako jejich personifikace. Jedná se o Matku Rīgy, Matku tabáku,

Matku peněz, Matku trhu a Matku vzduchu (neboť pojem vzduchu zřejmě nejméně do raného středověku národy ņijící na území Lotyńska neznaly). 6) Matky nemocí a tělesných orgánů 7) Matky jiných mytických bytostí. V kapitole 4.2.9 Joda māte – „Matka běsa“ jsme studiem materiálů zjistili, ņe se nemuselo nutně jednat o bytosti s mateřskou rolí, nýbrņ ņe v některých případech mohlo jít spíńe o postavu, která má podobné vlastnosti jako mytická bytost, po které je pojmenovaná, a navíc jaksi zesílené, znásobené. V tomto případě je těņko určit, zda v představách národů ņijících na území dneńního Lotyńska disponovaly tyto Matky takovýmito vlastnostmi proto, ņe jejich synové „je po někom museli podědit“, anebo zda slovo „matka“ byl spíńe jazykový prostředek pouņívaný k označení, personifikaci či zboņńtění určité vlastnosti. Zde se dostáváme k tomu, ņe matky je také moņno naopak spojit. Jakkoli se od sebe jednotlivé výńe uvedené kategorie lińí, je na první pohled nápadné, ņe: a) koncept matky bylo evidentně moņno přiřadit téměř k čemukoli – neńlo výhradně o označení boņstev b) matky vznikaly v různých historických obdobích, některé dokonce po christianizaci území dneńního Lotyńska. Z toho můņeme vyvodit, ņe koncept „matka“ byl pro národy ņijící na území dneńního Lotyńska jedním ze základních principů chápání světa. Jejich svět se podle T. Hoskovce skládal ze „sil, na jejichņ přízni záleņelo“, k nimņ bylo třeba se vztáhnout, nějakým způsobem je uchopit a přesvědčit, aby jim nezpůsobovaly problémy, ale naopak prospívaly. Tento způsob nańly v pojmenování slovem „matka“ a oslovení tímto jménem. Toto pojmenování se stalo „jazykovým gestem, jehoņ povaha umoņňuje mluvit prakticky o vńem“, „univerzálním klíčem, jak se obracet na sílu pomocí jejího zdroje či prapodstaty“101. Tento názor se částečně překrývá s výkladem Vladimira Toporova, vyjádřeným v článku, který se zabývá rozborem lotyńských mytologických jmen: „Velká část přírodních jevů a oblastí lidské činnosti je zakódována charakterizací „boņstev“ – duchovních ochránců. K tomu účelu jsou pouņity taková sousloví, která nevyņadují rozhodnutí se mezi sférou apelativní a sférou vlastních jmen: udrņují si tuto „obojakost“ a v jednom případě mohou aktualizovat „onomastičnost“, v jiném opět „apelativnost“. K takovým mytickým bytostem patří „matky“, celá jedna třída „boņských“ bytostí, patronek, sr. Vēja māte, Zemes māte, Ūdens māte [...] apod. Tato třída je ze vńech největńí a je důvod se domnívat, ņe v určité době

101 Tomáń Hoskovec (ústní sdělení)

76 byla otevřená, jak jen to dovoloval vnějńí svět tak, jak si jej mytologicky přivlastnil člověk.“102 Tento způsob jazykového uchopení světa byl evidentně tak silný, ņe přetrval jako produktivní aņ do novověku, ačkoli postupem času ztratil svůj mytologický náboj a stal se pouhým prostředkem jazykovým – obohacením popisu skutečnosti o metaforu103. Dnes je moņno soudit, ņe jiņ produktivní není.104 Matky jiņ zaznamenané jsou vńak známé dodnes a jsou povaņovány za nedílnou součást lotyńské mytologie i lotyńského kulturního dědictví.105

6 Bibliografie

Zde uvádím seznam pouņitých sekundárních a folklorních zdrojů, včetně pouņitých zkratek. Primární (historiografické) zdroje, se kterými jsem pracovala, uvádím v kapitole 4.1.

Adamovičs, Ludvigs. Senlatviešu reliģija vēlajā dzelzs laikmetā. Rīga: Kr. Barona biedrības apgāds, 1937.

Balsys, Rimantas. Lietuvių ir prūsų dievai, deivės, dvasios: nuo apeigos iki prietaro. Klaipėda: Klaipėdos universiteto leidykla, 2006.

LD - Barons, Krińjānis. Latvju dainas. Sv. I, II, III (A, B, C), IV, V, VI. Rīga: Zinātne, 1989- 1994.

102 Didelė gamtos sferų ir ţmogaus gyvybinės veiklos dalis koduojama atitinkamų „dievybių“ – dvasinių globėjų apibūdinimais, vartojant tokius kalbinius darinius, kurie tarsi nereikalauja apsispręsti renkantis tarp apeliatyvų sferos ir NPr. (tikrinių vardų) sferos: išlaikydami šį neapibrėţtumą, vienais atvejais jie gali aktualizuoti „onomastiškumą“, kitais – „apeliatyvumą“. Tokiems mitologiniams personaţams priklauso vadinamosios „motinos“, ištisa „dieviškųjų“ būtybių globėjų klasė, plg. Vēja māte, Zemes māte, Ūdens māte (…) ir pan. Ši klasė yra pati didţiausia, ir galima manyti, kad tam tikru laiku ji galėjo būti laikoma atvira tiek, kiek buvo atviras mitologiškai ţmogaus įsisavintas išorinis pasaulis.

103 Např. v písni Mieţa māte savu meitu / dod apiņu dēliņam „Matka ječmene svou dceru / dává chmele synkovi“ (LD 19725) jde zřejmě o metaforický popis výroby piva.

104 Usuzuji tak z toho, ņe v lotyńské krásné literatuře 19. a 20. století jsem na něj dosud nenarazila a rovněņ za necelé tři roky svého pobytu v Lotyńsku v letech 2009-2011 jsem se s ním v mluvené řeči nesetkala.

105 O tom svědčí například v kapitole 4.2.12 zmíněná filmová pohádka, natočená v roce 1985; dále fakt, ņe Matka Gauji v osmdesátých letech inspirovala celou jednu knihu básní pro děti (Bērza, Ilga. Gaujas māte. Rīga: Liesma, 1988); a ņe k písni Ceļa māte, kterou zde uvádím v přísluńné kapitole, nedávno vytvořila hudební aranņmá známá zpěvačka Ilga Reizniece a v roce 2011 si ji vybral pro jedno ze svých vystoupení účastník populární televizní soutěņe „Malí zpívají Lotyńsku“ („Mazo dziesmas Latvijai“) Kristaps Solovjovs.

Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai. Sv. I-IV. Ed. Norbertas Vėlius. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1996, 2001, 2003, 2005.

Běťáková, Marta Eva & Blaņek, Václav. Encyklopedie baltské mytologie. Praha: Libri, 2012.

Biezais, Haralds. Seno latviešu debesu dievu ģimene. Rīga: Minerva, 1998.

Blese, Ernests. Latviešu personu vārda un uzvārda studijas I. Rīga: A. Gulbja apgādība, 1929.

Brigadere, Anna. Sprīdītis. Rīga: Zvaigzne ABC, 1998.

Dabartinės lietuvių kalbos ţodynas. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1954.

Dundulienė, Pranė. Lietuvių liaudies kosmologija. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2008.

Jēgens, Ojārs. Latviešu tautas pasakas par velniem. København 1953.

Karulis, Konstantīns. Latviešu etimoloģijas vārdnīca. Sv. I-II. Rīga: Avots, 1992.

Kokare, Elza. Latviešu galvenie mitoloģiskie tēli folkloras atveidē. Rīga: Mācību apgāds NT, 1999.

Kursīte, Janīna. Latviešu folklora mītu spogulī. Rīga: Zinātne, 1996.

Kursīte, Janīna. „Mātes baltu un Baltijas somugru folklorā un literatūrā.“ In: Mītiskais literatūrā, folklorā, mākslā. Rīga: Zinātne, 1999.

Latviešu mītoloģiskās daiņas latviski un franciski. Les chansons mythologiques lettonnes, publiées avec une traduction française. Vybral, přeloņil a předmluvu napsal Michel Jonval. Paris: Librairie Picart, 1929.

Laumane, Benita. „Ziemeļkurzemes upšņeka un citi ūdensgaru nosaukumi“. Latvijas zinātņu akadēmijas vēstis, 9/10 (566/567), 1994, str. 15-22.

Lerhis–Puńkaitis, Ansis. Latviešu tautas teikas un pasakas. Sv. I-VII. Rīga 1891-1903.

Magazin der Lettisch-literärischen Gesselschaft. Mitau (Jelgava).

Mannhardt, Wilhelm. Letto-Preussische Götterlehre. Rīga: Magazin der Lettisch-literärischen Gesselschaft / Latvieńu literāriskā biedrība, 1936.

Mitoloģijas enciklopēdija. Sv. I-II. Rīga: Latvijas enciklopēdija, 1993-1994.

Mühlenbach, Karl. Latviešu valodas vārdnīca. Lettisch-deutsches Wörterbuch. Sv. I-IV. Ed. Jānis Endzelīns. Rīga: Herausgegeben vom lettischen Kulturfond, 1923-1932.

Nikuļceva, Sandra. Česko-lotyšský slovník. Čehu-latviešu vārdnīca. Praha: Leda, 2006.

Pumpurs, Andrejs. Souboj nad propastí. Z lotyńtiny přeloņil Radegast Parolek. Praha: Albatros, 1987.

Pūtelis, Aldis. „Pauls Einhorns, Jēkabs Lautenbahs un latvieńu mitoloģija“. Materiāli par kultūru Latvijā, 2002, str. 167-176.

Straubergs, Kārlis. Latviešu buramie vārdi. Sv. I – Maģija un buramo vārdu tematika. Rīga: Latvieńu folkloras krātuve, 1939.

Straubergs, Kārlis. Pār deviņi novadiņi. Rīga: Zinātne, 1995.

Ńmitas, Pėteris (Pēteris Ńmits). Latvių mitologija. Z lotyńtiny do litevńtiny přeloņil Dainius Razauskas. Vilnius: Aidai, 2004.

TDz - Ńmits, Pēteris. Tautas dziesmas. Sv. I-IV. Rīga: Latvieńu folkloras krātuve, 1936-1939.

Ńvec, Luboń & Macura, Vladimír & Ńtoll, Pavel. Dějiny Pobaltských zemí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1996.

Toporov, Vladimir N. Baltų mitologijos ir ritualo tyrimai. Z ruńtiny do litevńtiny přeloņil Erdvilas Jakulis. Ed. Nikolaj Michailov. Vilnius: Aidai, 2000.

Použité elektronické zdroje:

Barons, Krińjānis. Latvju dainas. [online]. 1989-1994 [cit. 24. května 2014]. Dostupné z:

Butkus, Alvydas. Latviešu-lietuviešu vārdnīca [online]. 2006 [cit. 17. května 2014]. Dostupné z:

“Kristaps Solovjovs (CEĻA MĀTE)” [online]. 2011 [cit. 17. května 2014]. Dostupné z:

Latviešu folklora [online]. 2008 [cit. 20. března 2012]. Dostupné z:

„Latvieńu folklora. Bēres“ [online]. [cit. 21. května 2014]. Dostupné z:

„Maņosios Lietuvos vietovardņiai“ [online]. [cit. 23. května 2014]. Dostupné z:

Ńmits, Pēteris. Latviešu tautas ticējumi [online]. 1940-1941. [cit. 20. května 2014]. Dostupné z: