Revize Vybraného Materiálu Svrchnokarbonských Tetrapodů Z Lokality Nýřany, Česká Republika
Total Page:16
File Type:pdf, Size:1020Kb
\ MASARYKOVA UNIVERZITA f H I PŘÍRODOVĚDECKÁ FAKULTA ? Ž ÚSTAV GEOLOGICKÝCH VĚD Revize vybraného materiálu svrchnokarbonských tetrapodů z lokality Nýřany, Česká republika Rešerše k bakalářské práci Pavel Barták Vedoucí práce: doc. Mgr. Martin Ivanov, Dr. Brno 2018 Obsah 1 Úvod 3 2 Paleogeografická situace v karbonu 4 3 Charakteristika limnických pánví 5 3.1 Limnické pánve na území České republiky 5 3.2 Geologie plzeňské pánve 6 3.2.1 Kladenské (= spodní šedé) souvrství 6 3.2.2 Týnecké (= spodní červené) souvrství 10 3.2.3 Slánské (= svrchní šedé) souvrství 10 3.2.4 Líňské (= svrchní červené) souvrství 12 4 Systematika tetrapodů z Nýřan 12 4.1 LEPOSPONDYLI Zittel, 1888 12 4.2 TEMNOSPONDYLI Zittel, 1888 14 5 Přehled tetrapodů z Nýřan a historie jejich výzkumů 16 5.1 Tetrapodi řazení ke skupině LEPOSPONDYLI Zittel, 1888 16 5.2 Tetrapodi řazení ke skupině TEMNOSPONDYLI Zittel, 1888 ....22 6 Status exemplářů popsaných Stehlíkem (1924) z Nýřan 27 7 Závěr 27 8 Literatura 28 1 Úvod Lokalita Nýřany, ležící 13 km j z. od Plzně v plzeňské pánvi (obr. 1), je světově unikátním na lezištěm fauny svrchnokarbonských bazálních tetrapodů, kteří zůstali díky unikátním pod mínkám během jezerní sedimentace, trvajícím v takto tafonomicky příhodném prostředí snad jen několik stovek let, zachováni do dnešní doby v často výjimečné kvalitě a kompletnosti (Milner 1980). Ve světovém měřítku je jediným podobným Lagerstätte ekvivalentního stáří důl Diamond v Lintonu, Ohiu, USA (Milner 1980; Hook & Baird 1986). Tato lokalita tak poskytuje vzácný náhled do faunistického složení, diverzity a anatomie terestrických tetrapodích komponent svrchního karbonu, v rámci kterých jsou zastoupeny ancestrální vývojové linie všech pozdějších hlavních skupin moderních čtvernožců. Mnoho exemplářů popsaných z této lokality již Antonínem Fricem v jeho monografické práci (Fritsch 1879b, 1880, 1881, 1883, 1885, 1901) i následnými autory z různých sbírek evropských muzeí na přelomu 19. a 20. století bylo pozdějšími autory revidováno ve světle kompletnějších znalostí, další materiál však moderní výzkum stále ještě vyžaduje. Obrázek 1. Limnické pánve z území České republiky. Zájmová lokalita leží v plzeňské pánvi 13 km jz. od Plzně. Zkratky: PB, plzeňská pánev; MB, manětínská pánev; RB, radnická pánev; ZB, žihelská pánev; KRB, kladensko- rakovnická pánev; MRB, mšensko-roudnická pánev; ČKB, českokamenická pánev; MHB, mnichovohradišťská pánev; KPB, podkrkonošská pánev; ISB, vnitrosudetská pánev. Upraveno z Opluštila etal. (2016). 3 2 Paleogeografická situace v karbonu Variské vrásnění bylo započato již v pozdním devonu jako důsledek konvergentních pohybů a následné kolize pevninských desek Gondwany, Laurussie a několika dalších menších dílčích biosférických desek, přičemž průběh orogeneze trval v různé míře až do období raného permu (např. Schulmann et al. 2014). Stratigrafické členění karbonu zde následuje publikaci Davydova etal. (2012). Během raného karbonu (tournai-visé) docházelo vlivem subdukce oceánské desky pod jižní okraj Laurussie k postupnému uzavírání Rheického oceánu (Scotese et al. 1979). Gondwana nacházející se ve vyšších zeměpisných šířkách jižní polokoule začala rotovat v pravotočivém směru a posouvat se severněji. Zhruba současně s ní začala migrovat sever ním směrem také Laurussie a rovněž u ní docházelo k rotaci (Ziegler 1989). Tato rotace Gondwany měla za následek postupné uzavírání západní části Rheického oceánu a formování Paleo-Tethydní oblasti na východě (Golonka & Ford 2000). Ke kolizi mezi Laurussií a zá padní částí Gondwany došlo v pozdním karbonu (namur-raný westphal), kdy zanikaly vlivem pokračující rotace Gondwany také poslední zbytky jihozápadního Rheického oceánu, zatímco nově vznikající Paleotethys na východě se stále rozšiřoval. V kolizních zónách docházelo k formování nového rozsáhlého pásemného pohoří, tvořícího centrální zónu vznikajícího super- kontinentu Pangey (obr. 2). Jedná se o dnešní Ouachita-Appalačské pohoří na západě Severní Ameriky, Mauritanidy v severozápadní Africe a dnešní zbytky variského pohoří v Evropě (Ziegler et al. 1979; Golonka & Ford 2000). Obrázek 2. Paleogeografická situace v raném pozdním karbonu (převzato ze Zieglera etal. 1979). Variská orogenní aktivita dosáhla svého vrcholu během namuru a raného westphalu, postupně doznívající na přechodu mezi bolsovem a asturem (Ziegler 1989). Po ukončení hlavní fáze variské orogenní činnosti od wesphalu začalo v nově vzniklém pohoří docházet k vyrovnávání dosud nerovnovážných teplotních a napěťových stavů, vedoucích 4 k postupnému gravitačnímu kolapsu orogénu. Nastala variská molasová fáze orogeneze, je jímž výsledkem bylo formování řady postorogenních tektonických poruch, vedoucích v Českém masivu ke vzniku mnoha příkopů a hrástí, které byly dále porušovány systémy ho rizontálních zlomů (Pešek et al. 2001). Tyto poruchy podmínily na území Českého masivu vznik různých vnitrohorských pánví. Výrazná eroze postihující varisky vzniklé obnažené plutony byla příčinou postupného vyplňování těchto pánví převážně siliciklastickým materiá lem. Došlo tak k formování výlučně terestrických (limnických) pánví. 3 Charakteristika limnických pánví Permokarbonské limnické pánve jsou charakteristické svou sedimentární výplní, ve které pře važují fluviální a lakustrinní typy sedimentů, jako jsou slepence, křemenné pískovce, arkózy, prachovce a jílovce. Tyto fluviální sedimenty bývají obvykle zřetelně cyklicky uspořádané, což dokládá periodické změny v přínosu klastického materiálu v závislosti na klimatických a tektonických podmínkách (Pešek & Skoček 1999). Charakteristické je střídání šedých sedimentárních komplexů, uvnitř kterých se obje vují místy hojné polohy uhelných slojí, s načervenale zbarvenými sedimentárními sledy, které mají sníženou či nulovou uhlonosnost (Pešek & Skoček 1998). Mocné polohy těchto načer- venalých sedimentů, převážně aleuropelitů, odráží klimaticky aridnější období s nedostatečným vegetačním pokryvem. Šedé komplexy naopak ukazují na klimaticky hu- midnější podmínky s výrazně vyšším zastoupením vegetace (Pešek & Skoček 1999). Kromě výše uvedených sedimentů se v permokarbonských limnických pánvích často vyskytují vul- kanoklastické polohy tvořené tufy a tufity, které j sou dokladem výrazné synsedimentární vul kanické aktivity, jež sedimentaci po celou dobu provázela (Pešek et al. 2001). 3.1 Limnické pánve na území České republiky Z regionálně-geologického hlediska lze podle Holuba & Peška (1992) svrchnopaleozoické limnické pánve na území Českého masivu dělit do následujících oblastí (obr. 1): sudetské mladší paleozoikum: jeho uloženiny se rozprostírají v severovýchodních, severních a východních Čechách. Z chronostratigrafického hlediska byly sedimentární komplexy v této oblasti ukládány od nejvyššího spodního karbonu (namur), přes svrchní perm až do triasu. Jedná se od Z směrem na V o pánve českokamenickou, mnichovohradišťskou, podkrkonošskou, českou část pánve vnitro sudetské a orlickou. středočeské a západočeské mladší paleozoikum: sedimentární výplň této oblasti začíná od spodního svrchního karbonu (duckmant) a pokračuje až do spodního permu (autun). Od Z směrem na V jde o pánve plzeňskou, manětínskou, radnickou, žihelskou, kladensko-rakov- nickou a mšensko-roudnickou. mladší paleozoikum brázd: brázdy sensu Holub & Pešek (1992) jsou úzké a podlouhlé, tekto nicky omezené sedimentární výplně, jež jsou protaženy ve směru SSV-JJZ. Sedimentace v nich probíhala od svrchního karbonu (stephan) do spodního permu (autun). Od Z směrem na V to jsou brázdy blanická, svrchnopaleozoické relikty z. od Hradce Králové a v Železných horách interpretované jako jihlavská brázda (Veselá 1976) a boskovická brázda. 5 Centrum depozice variské kontinentální molasy započalo na území Českého masivu při sv. okraji (oblast sudetského paleozoika) koncem namuru. Během westphalu vznikají nové sedimentační prostory také na území dnešních středních a západních Cech (plzeňská a kladen- sko-rakovnická pánev). Po dočasném přerušení sedimentace na hranici bolsovu a asturu (westphal C a D sensu Pešek et al. 2001) dochází k opětovnému usazování, při němž se te restrické vnitrohorské pánve rychle vyplňují a plošně rozšiřují. Tak dochází v nej svrchněj ším karbonu (stephan C), případně nej spodnej ším permu (autun), k propojení všech do té doby dílčích pánví v jednotný sedimentační prostor (Pešek et al. 1998). Od permu (autun či saxon) se sedimentační území postupně zmenšuje, jak dokazují chybějící usazeniny ve středočeských a západočeských pánvích, kdy sedimentace pokračuje pouze v sudetské oblasti přerušovaně až do triasu (Pešek etal. 1998, 2001). 3.2 Geologie plzeňské pánve Výzkum sedimentárních hornin plzeňské pánve i ostatních pánví středočeského a západočeského paleozoika má dlouholetou tradici, a to především díky početnému výskytu černouhelných ložisek, které jsou v těchto sedimentárních komplexech zastoupeny. Již od druhé poloviny 19. století probíhal v těchto pánvích poměrně intenzivní stratigrafický vý zkum. Historický přehled vývoje názorů na jejich stratigrafii podal Havlena (1955). Litostratigrafické členění plzeňské pánve do čtyř sedimentárních souvrství (obr. 3) poprvé rozpoznal již Weithofer (1896). Jejich nejbazálnější členy se začaly ukládat během svrchního karbonu (duckmant) na fundament neoproterozoického stáří. Z regionálně- geologického hlediska tvoří toto podloží převážně slabě metamorfované sedimenty a bazické vulkanity barrandienského proterozoika (Dudek & Pešek 1989). Chronostratigrafické členění v plzeňské pánvi zde následuje terminologii užitou Opluštilem etal. (2016),